Úsvit války
hrálo se Domluvený termín
od: 13. července 2010 19:04 do: 29. července 2012 18:59
Dobrodružství vedl(a) Deadman
| |
 | Děj se odehrává v roce 2275, na planetě, která je svým prostředím a klimatem podobná Zemi. Většinu konfliktů se zde podařila vyřešit diplomaticky. Ale když diplomacie selže, promlouvají zbraně. Ale co když se do rozhořívajících se plamenů dostane skupina studentů z univerzity? Jak to pozmění jejich relativně klidné životy? Dokážou přežít? To je čistě na vás... |
| |
| 10.října 2275 Univerzita Stormlake Studenti Ráno jako každé jiné, jen s tím rozdílem že se blížilo výročí nezávislosti planety na Zemi. Všechny školy na planetě každoročně dávají studentům týden volna, aby si užili oslav a zároveň si odpočinuli. Totéž se týkalo i univerzity Stormlake. Jejímiž studenty jste i vy. Jako každoročně vám universita nabízela možnost jet do jednoho z bližších měst. Letos padla volba na Diana's Haven. Pojmenované po ženě ze staré Země. I přestože universita nabízela spoustu různých aktivit pro studenty co chtěli zůstat na koleji. Ale vy patříte ke skupině, která chce alespoň na chvíli vypadnout ze školy. Během čekání na autobus jste mohli na obrazovce kousek od vás vidět pravidelné zprávy. "Dnes se nám do rukou dostaly záběry z přestřelky na okraji Goldriver. Naše zprávy o tom co přesně vedlo k těmto událostem, ale situaci nadále sledujeme a budeme vás průběžně informovat... zahlásí komentátor a odmlčí se. Nadechne se a pokračuje: "...Právě se k nám do studia dostala informace že ve městě byla spatřena těžká bojová technika, také se k nám dostaly následující záběry, které nepotřebují komentář. dokončí větu a na obrazovce objeví záběry sutin, na pozadí je slyšet střelba a výbuchy. Kamera se pomalu otáčí a na obrazovce se zjeví tří metrový ocelový stroj na dvou nohách, který kamsi mimo záběr vysílá jednu dávku za druhou. Kamera se přepne na kameru kdesi na náměstí, které je rozbombardované a rozdělené na dvě strany. Na obou stranách jsou vojáci, v relativně podobných zbrojích. Na obou stranách náměstí lze vidět mrtvé a raněné. Kamera se zaměří zraněného vojáka na západní straně náměstí. Na rozdíl od ostatních, byl bez helmy a zoufale se snažil odplazit pryč, za ním zůstávala krvavá stopa. Snaha byla marná, zaznělo hlasité zasvištění kulky, její odraz od země, která ukončila jeho trápení. Jeho tělo zůstalo ležet bez hnutí. Záběr se ztratí a je na obrazovce komentátor se slovy: "K dalším zprávám. Ve stejnou chvíli dorazil šedivý autobus a zakryl vám výhled na obrazovku, což znamenalo že je na čase vyrazit.... |
| |
 | Kdoví kdy - Autobusová zastávka Pomalým krokem dorazím na nějakou autobusovou zastávku, kolem je spousta mladých lidí a zjevně se někam chystají. Mám takový nejasný pocit, že někde v okolí je škola, ale to je teď asi jedno. Už jsem na tomhle místě dýl než je zdrávo a nejsnadnější cesta jak zmizet, bude autobus. Bez většího zájmu se zadívám na informační ceduli, nic nového pod slunce, stejně jsem to věděl už dávno. Radši se tedy rozhlédnu po zastávce. Pár lidí mě docela zaujme, tak se snažím nenápadně zaslechnout, jestli se o něčem budou bavit. Když přijede autobus, nastoupím spolu s nimi, alespoň budu mít nějakou zábavu. A živé štíty. Na sobě mám dlouhý plášť a na první pohled musí zaujmout moje mrazivě modrá pleť a tmavomodročerný vlasy, možná i lehce červené oči přilákají pozornost, ale těch už si moc lidí nevšimne. |
| |
 | Autobusová zastávka Oh, bože.. Zkřivím obličej nad tím, co vysílají v televizi. Informování veřejnosti je jedna věc, ale vysílat na živo taková jatka, to hraničí se zdravým rozumem. A jestli to mělo v lidech vyvolat strach a ostražitost, zřejmě se to povedlo. Přešlápnu z jedné nohy na druhou a zhluboka vydechnu. To bude dobrý, nic se nestane. Kdyby to bylo nebezpečné, nepustí nás tam, to dá rozum. Ačkoliv jsem se v posledních chvílích dívala do země, při příjezdu autobusu se pokusím nahnout, jestli ještě něco neuvidím. Bohužel nevidím nic a zmeškat autobus jen kvůli zprávám, ve kterých se nemusím ani nic dalšího podstatného dozvědět, nehodlám. Otočím se, abych se mohla vtěsnat do řady u dveří, když si všimnu něčeho, nebo spíš někoho, kdo mi doslova vyrazí dech. Vykulím oči a nějakou chvíli na muže s modrou pletí nemístně civím, než trochu polekaně sklopím oči a zamračím se. Aha. Aha, asi bych s tím měla přestat. Jenže pak mi to nedá a musím se podívat znovu. Třeba je to jen hloupý trik. Jasně, lidi jsou lidi. Neochotně se vrátím k původnímu plánu nacpat se do autobusu, ale přece jen mi oči neustále těkají k podivnému muži. Snažím se být nenápadná, ale za chvíli musím lehce pootočit i hlavu, abych na něj viděla, takže s velkým úspěchem v nenápadnosti nepočítám. |
| |
 | Autobusová zastávka Znuděně čekám na autobus a snažím se vklínit do výhodné pozice, abych nemusel dlouho čekat, než se do něj dostanu a mezitím přemýšlím, kam ve městě vyrazím. Město, ať už je jakkoliv veliké, stejně nenabízí moc míst kde zabít nudu. A Diana's Haven na tom nebude zrovna skvěle. Všichni studenti, co zde nezůstanou pojedou do Diana's Haven a město se tak rázem změní na univerzitní areál. Ksakru, doufám že se mi podaří najít nějaký zapadlý podnik. Kdybych chtěl vidět ostatní studenty, mohl jsem zůstat tady Proklínám rozhodnutí univerzitní rady, či možná jen kompetentního úředníka, který rozhodl, kam smíme a kam nesmíme. Když nad tím tak přemýšlím, možná bych neměl odjíždět, nějaký alkohol se dá jistě sehnat i tady... Z myšlení mě vytrhne modrá postava Nějak nám to bujaré veselí ke dni nezávislosti začíná rok od roku dříve... i když modře namalovaného studenta jsem ještě neviděl. řeknu si a snažím se nemyslet, co za akce tady na univerzitě proběhnou. Moc se mi to nedaří a už se mi v hlavě promítá film o tom, jak si to tady užijí, kdežto ve městě budeme zmírat nudou. He? Co to jako je? Nějaká historická rekonstrukce bojů o nezávislost? A zdá se, že jedou cestou maximálního realismu. Tak to mám rád. Tak mě napadá, že nevím zda vůbec nějaké boje byly? Safra, za svou neznalost bych se měl stydět. Ale co už, ve městě si sednu k počítači a projedu historii planety. A to by bylo, abych nezjistil co to bylo za akci. pomyslím si mimoděk a pouštím výjevy na obrazovce z hlavy a právě včas, autobus přijíždí a teď se do něj nějak rychle dostat. Zvlášť, když autobus svými dveřmi zastavil co možná nejdále ode mě. |
| |
 | Volno Už jsem tady na škole nějakou dobu a pořád je to stejné ještě že lidé okolo se krapek mění každou chvíli jiní učitelé,studenti a tak dále a tak dalé. Jako každý rok je den Země nebo jak to nazývají já už to nevnímám vždy sem se zavřela do pokoje a celé noci si četla jen v den uplňku sem byla nucea ztratit na chvíli z dosahu, ale letos sem dostala příkazem jet z ostatníma prej chytit barvu stejně si všichni myslí jak nejsem divná a proto když jsme čekali na autobus já stala opřená o strom dokud nedojel, a nebo taky semnou mají jiné plány mam dát pozor na ty děcka aby se jim nic nestalo ale na to ja nejsem cvičená. Autobus dojel a já si šla sednou někam dozadu abych nebyla všem na očích, sedla no spíše sem si lehla a začla si číst nějak nevěnuju pozornost nikomu až na chlapíka který je modrý to už opravdu mou pozornost odvede od čtení ne že bych jej pozorovala ale moje schopnosti mi to umožnují sami takže to ani nevypadá že bych nějak koukala. No to zase bude něco, nejprve zastraší děcka nějakým videem a ted toto Zakroutá hlavou a sedne si normálně aby na všechny viděla. |
| |
 | Autobusová zastávka Trochu nakrknutá, že musím do města a že nemůžu zůstat na koleji a v klidu odpočívat, se vydám na autobusovou zastávku, kde má stát autobus jedoucí do Diana´s Haven. Další prokleté město na téhle bohem zapomenuté planetě. Mnozí tomuhle říkali život a byli zde šťastní, ale já se zde necítila doma. Kdysi dávno snad, ale nyní jsem si přišla jako cizinec a když jsem stála na zastávce v krátkých hnědých kraťáscích, které končili těsně pod třísli, ale díky dlouhým, tmavěhnědým podvazovým punčocháčům nebylo nic pořádně vidět. Punčocháče končili ve vysokých podkolenních botách z kůže. Bílé tilko jsem měla zastrčené v kraťasech a hnědou lehkou košili jsem měla odepnutou, jen spodní knoflík byl zapnutý a okraje byli připevněné ke kraťasům díky několika překříženým opaskům. Jelikož se blížil podzim a počasí bylo sice slunečné, ale aké nevyspitatelné, tak jsem měla na sobě ještě po kolena dlouhý světlehnědý kabát a kolem krku černou bavlněnou šálu. Kabát jsem měla rozepnutý a hnědou košili také, takže mi nebylo horko. V rukou jsem držela knihu o anatomii, kterou jsem chtěla vrátit do knihovny, ale už jsem to nestihla, takže ji musím brát sebou. Schoavala jsem ji do příruční tašky přes rameno, kterou mám jen na nějaké ty drobnosti a zahleděla jsem se na obrazovku, kde zrovna běžely aktuální zprávy. V momentě, kdy jsem spatřila záběry zničeného města a toho, jak umirá nějaký voják, tak se mi zamotala hlava. V mé hlavě se opět rozběhly obrazy, které jsem tam rozhodně mít nechtěla. Zavřela jsem oči a vyhnala ty obrazy z hlavy, pak přijel autobus. Nastoupila jsem dovnitř a nevšímala jsem si mladíka s namodralou kůží, raději jsem se postavila, co nejdál od něj a od ostatních. Jen matně jsem si všimla studentky medicíny, co jela taky. Znala jsem ji od vidění z fakulty, ale moc jsme se neznali, tak jsem ji raději přehlížela a zahleděla jsem se z okna. |
| |
| Cesta Studenti Jen co jste nastoupili do autobusu a vyrazili směr Diana's Haven, řidič zapnul rádio v němž hrála hudba, která se v dnešních dnech dala nazvat skutečnou klasikou ze Země. Zrovna hrála skladba nesoucí název Sweet Home Alabama. Řidič autobusu, postarší tlouštík, který vypadal mile, do melodie lehce bubnoval prsty o volant. V autobuse byla cítit celkem uvolněná nálada, dokonce tak uvolněná že si skoro nikdo nevšiml že nad autobusem cosi rychle přeletělo, ale pták to rozhodně nebyl. Autobus právě míjel pole na kterém právě kombajny sklízely úrodu, nebo to tak alespoň mělo vypadat protože řidiči kombajnů se povalovali na těch částech kombajnu, která byla alespoň trochu rovná. Po asi hodině a půl jízdy kolem lesů a polí, kde se absolutně nic nedělo, až na dění v autobuse, kde si někteří povídali mezi sebou, někteří si četli, někdo spal, někdo zíral z okna a někdo se dokonce i učil, jste dorazili do městečka, které rozhodně nebylo Diana's Haven, které je mnohonásobně větší. Řidič zajel na náměstí, ztlumil rádio a otočil se na vás: "Zastávka, jestli si chcete protáhnout nohy nebo tak něco, můžete. Ale za půl hodiny buďte tady ať můžeme pokračovat.". Pak sám vstal a vystoupil a zamířil si to do jednoho z obchůdků na náměstí, bylo tu na co si člověk může vzpomenout, což bylo zvláštní na tak malé město... |
| |
| Krátce po odjezdu autobusu jsem usnula, takže nebylo moc divu, když jsem se po probuzení na místě, kam jsme neměli namířeno, cítila docela zmatená. Zaslechla jsem jen zbytek řidičovy řeči a dala si tak nějak dohromady, že si prostě pro něco musel zajít. Nikam se mi nechce, ale myšlenka na kousek čokolády mě nakonec zvedla ze sedadla. Přece jen modrý chlapík, masakr v televizi, to chce něco na obalení nervů. A kdo ví, možná tady objevím něco jiného, co by mi udělalo radost. Vystoupím tedy z autobusu a po chvíli rozhlížení se vydám do obchůdku, který vypadá na to, že bych tam mohla sehnat něco sladkého. |
| |
| Cesta Ani jsem se nepodivoval, že si mě někteří lidi divně prohlíželi a nevšímal jsem si toho. Naopak jsem si nenápadně prohlížel je a s mírným zájmem se pozastavil u nějaké slečny, která si snad chtěla číct, ale upustila od toho. Měl jsem pocit, že mě sleduje, ale kupodivu jsem si tím nebyl jistý. Čím jsem si ale jistý byl bylo, že bych měl být skutečně opatrný. V jednu chvíli jsem měl velmi nepříjemný pocit, ale jen jsem si vytáhl límec co nejvíc do tváře a sklonil hlavu tak, že mi modročerné vlasy spadly přes obličej. Jen jsem poslouchal, jestli se někdo o něčem byví, ale horečně jsem uvažoval o jných věcech. Prokletí genoví inženýři... s tou modrou taky mohli něco udělat... i když jim to bylo asi jedno. Když jsem zastavili, opět jsem vzhlédl, dvakrát mě neuklidnilo, že nejsem v cílovém městě a rychle jsem zvážil svoje možnosti. Pokud mě budou chtít dostat živého, o čemž nepochybuju, bude pro mě lepší, když budu mít možnost utíkat, takže na půl hodinky ven... Klidně jsem vystoupil a rozhlédl se kolem, všechny smysli nastražené, kdyby se něco dělo. Pokud se někde vytvoří nějaký hlouček, s chutí se k němu přidám. |
| |
| Cesta autobusem a přestávka Koutkem oka sleduji toho kluka a napadají mě jen samé věci co se mu asi mohlo stát že by byl taky výplod nějakého vyzkumníka jako já??? Bleskne mi hlavou a po chvíli asi se mu nelíbí že na něj každý kouká ale mě si jen tak všimnout nemůže teda pokud je není obyčejný člověk. Hledím do knihy ale posloucham vše okolo aby mi něco neuniklo protože je to důležité pak se opřu o okno a zírám ven na chvíli zavřu oči a padnu do spanku který přichází když dlouho nespíte je obtižné pak se probrat. Najednou sem opět u svého otce ale už nejsem ta mala holčička co jí zavrhl a nechal jí ublížit vidím jak mi píchá zase tu injekci začnu se bránit a on jen říka Zlato to je lék, vyléčí ti to a bude vše jako dřív V tom se ale jim vysmeknu a proměním se v tom co on mě stvořil všechny kolem rozthala až na něj před ním stojím ve vší svojí kráse a chnapnu po něm tlapou tak že mu rothnu hrdlo, pak se proměním zpět a mám na rukou jeho krev V tom realu vykřiknu a drapky mi narostou a je ze snu sem sekla přes opěradlo a nathla kůži jej ale toho si snad nikdo z lidí nevšiml až na vykřik, schová si ruce a na místech kde je rozřízlý potah si dám kolena abych to zakryla pak dál vyčkávám po tom mém incidentu bych asi měla častěji spát ale nejde to když zavřu oči vidím věci co se nestali a nevím co se možná mají stat. Najednou zastavíme a řidič říká cosi o tom že máme pauzu asi půl hodiny lezu z autobusu jako poslední zavadím o čísi tašku a nějak to nepostřehnu a zhučím na všechny čtyři na zem před autobus, vlasy se mi rozletí do stran a pak mi vlaji kolem hlavy, taška kus předemnou a lidi kolem noo na mě musí byt podívana dneska. Mám to ale dneska štěstí joo jak jinak na sebe upozornit jen kdyby to bylo schvalně naštěstí snad sem pro ně neviditelná jako vždy ani si beztak nevyšimnou ale jak koukám není to jen moje třída ale je to míchanice no co už Vyhrabu se na nohy a jdu si posbírat věci. To nám to pěkně začíná |
| |
| Spadlá slečna Začínám pomalu uvažovat, co tu asi budu tu půl hodinu dělat, když zaslechnu šramot a když se otočím, zahlédnu, jak se ta holka, co mě zaujala už v buse, pomalu zvedá ze země. Skloním se, abych jí pomohl s věcmi. V tom hluku, co byl během jízdy těžko říct, ale zdálo se mi, že od ní slyším divné zvuky. „Počkej, pomůžu ti…“ Lehce se na ni pousměju a klidně sbírám rozházené věci. Při tom si ji se zájmem prohlížím, ani se nedivím, že mě rovnou zaujala, je celkem hezká, ale to není ono. |
| |
| malý pád před všema Když vidím že jde ke mně ten maldý kluk tedá spíše modrej klučina jen se pro sebe usměji a koukám jak jde za mnou a pozvednu krapek obočí protože toto jsem nečekala ale je to celkem zvláštní ale nijak mi to nevadí. Jo díky dneska nemám moc dobrý den jak vidíš, ale snad to nebude ještě horší Naštěstí si asi nevšiml mého incidentu v autobuse a mému řevu a tak se na něj usměji a sem aj vcelku ráda že aspon jeden normální možná bude ze skupiny, všechno vrazím zpátky do tašky všechny knihy (má jich asi 4) a vstane podívá se na tebe. Opravdu díky je fajn že jsou ve skupině i normální lidi zatím v mojí třídě mam samé namyšlené děcka Hodí si tašku na rameno a schová si pro jistotu ruce. |
| |
| Zastávka Jen se znovu lehce pousměji, ani nechci přemýšlet, co všechno by se mohlo stát. „Snad nebude… mimochodem, nevíš proč tu stavíme a jestli je to normální? Ještě jsem tu nejel…“ Opatrně o krok poodstoupím, aby neměla pocit, že se na ni moc lepím a snažím se vypadat vesele. To, že jsem taky student jí nevymlouvám, jen rychle zvážím, jestli není moc nápadné, že s sebou nic nemám, ale snad si to nikdo neuvědomí. |
| |
| zastavka Prohlednu si ho pořádně a jen pozvednu oboči na studenta jede celkem na lehko, ale co je to jeho věc a já se mu do toho nějak nemíním míchat když odemě odstoupil tak sem nevěděla zda třeba nepáchnu ale bylo mi trpané si to ověřovat a tak sem to nechala být, ikdyž se každý den sprchuju a podobné věci takže tohle je nepravděpodobné. Pousměji se a podívám se ke skupině a pak zase na něj. Po pravdě jsem tu po prvé za tu dobu co studuji bude to ještě krušné chtěla jsem raději zůstat na koleji ale nebylo mi to umožněno, takže sem tu nevím zda je to normální nebo řidič je jen unavený Rozhodí trochu rukama a začne být trochu nervozní a podíva se okolo a pak a něj…. Nemusí to tu být zas tak hrozné, třeba se poohlednout by nebylo to taky špatné Nejdem třeba najít nějakou kavarnu a dát si něco k pití případně k jídlu??? Uculí se a jde směrem skupina ale nijak se nazapojuje |
| |
| Zastávka na cestě Cesta byla poměrně únavná, tak jsem zavřela oči jako vždy. Nespala jsem, tiše jsem naslouchala tomu, co se děje kolem, ale oči jsem měla pevně zavřené, takže by si dost lidí řeklo, že jsem usnula. Snažila jsem se sedět, tak abych nebyla nikomu příliš nablízku. Neměla jsem to ráda, cítila jsem se unavená a pořád jsem musela na něco myslet. Takhle v klidu někde v zákoutí mi bylo fajn. Odpočívala jsem a přemítala, jak dlouho asi ta cesta potrvá, když v tom mě donutilo otevřít oči to, že autobus začal brzdit a pak zastavil. Nějak se mi to nezdálo, rozhodně jsme tam ještě nemohli být. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem. Měla jsem pravdu, nebyli jsme ve městě. Někde jsme byli, ale nebylo to Diana´s Haven. Podívala jsem se na řidiče, když začal mluvit. POstupně se autobus začal vylidňovat, všichni evidentně shledali výhodnější strávit daný čas venku mimo bus, tak jsem počkala, dokud se bus, co nejvíc nevylidnil a až pak jsem se zvedla a z dopravního prostředku jsem vystoupila. Rozhlédla jsem se po okolí a spatřila jsem toho modrého kluka a onu zvláštní dívku, kteoru z nám od nás z oboru, jak si spolu povídají. Pak jsem se podívala na druhou stranu a nakonec jsem přemýšlela, jestli si nemám někam zajít, ale nakonec jsem se rozhodla počkat sice na vzduchu, ale v blzkosti autobusu. Nechtěla jsem se pak mačkat ve dveřích, až se to začne do autobusu zase tlačit. Opřela jsem se o pouliční lampu a stiskla jsem kabelu, co jsem měla u sebe. |
| |
| Zastávka Přemýšlivě ji sleduju, zdá se docela chytrá, ale něco mi na ní nesedí. Je to zvláštní, mám pocit, že nikoho podobného jsem nikdy nepotkal. Když začne být trochu nervózní, lehce překvapeně pozvednu obočí, tohle nechápu… i přes svoji inteligenci jsem ještě prostě neměl dost času. Ze stejného důvodu trochu ztuhnu. „No… jasně… proč ne…“ Na okamžik jsem asi musel vypadat trochu zmateně, ale věřím, že normální člověk by si toho ani nevšiml. Rozhlédnu se kolem. „Tak kam…?“ Uvědomím si, že jsem se ani nepředstavil. „Omlouvám se, jsem Sem.“ Natáhnu k ní ruku. |
| |
| Kam jít Koukám se a citím z něj změnu a musím se prostě usmát a pak se na něj kouku a otočím mezitímse začne představovat a já musím prvně zkontrolovat jestli mám ruce v pořádku a pak taky napřáhnu ruku abych se představila. Ze mě nemusíš být nervozní, jinak jsem Elii Usměje se a jde smerem centrum města něco najít nadechne se pořádně a usměje se protože ucítila vůni jídla a šla rovnou za nosem jak se říká, vypadá to jako by přesně věděla kde co je pomalu brouzdá kolem a sleduje každý pohyb okolo pak se na tebe podíva. Hele neměj mi to za zlé ale ty ses tak narodil nebo je to něčí práce? Chtěla se zeptát na jméno svého otce zda jej nezaslechl nebo tak ale nijak si nebyla jistá zda je to správné nebo ne jen přece nechce vyklopit někomu co je vlastně zač nechci aby se mě báli. |
| |
| V blízkosti autobusu Sehnat v dnešní době čokoládu není těžké, mnohem těžší je vybrat si tu správnou, aby měla chuť a nestála tolik, že zbytek měsíce nebudu jíst. A já jsem zrovna v tomhle ohledu dost vybíravá, takže se z obchodu vracím jen s energetickým nápojem. Krátkou cestou zpátky k autobudu si všimnu Modráska a nějaké slečny, která ho doprovází. No nic, promeškala jsem svou šanci a do sítě ho lapila jiná. Mám to ale zase štěstí.. Otevřu plastový obal a opřu se zadkem o blízkou lavičku, odtud na ně zatím dohlédnu, než se mi ztratí z dohledu za nějakým rohem. Kupodivu mně to vážně štve, ale zas na druhou stranu kdy bych se asi tak odvážila za ním jít a něco říct místo toho, abych je překvapeně a zaujatě zírala? Jo, jsi nána. Jeden z mála zajímavých objektů v dohledu a úplně k ničemu. Popíjím energy a nestydatě se za oběma dívám. Pak se ušklíbnu a kouknu zpátky k autobusu. Půl hodinka není moc, bude lepší už nikam nechodit a zůstat tady. Odrazím se od lavičky a popojdu k jiné, která je blíž k autobusu. Vylezu na ni a posadím se na opěradlo, už jen stačí, aby mě někdo seřval, že tohle se nedělá. |
| |
| Otázky Lehce se pousměju, právě jsem si uvědomil něčí pohled, ale neotočím se. „Promiň… jsem trochu nevyspalý…“ Jo… to by snad mohlo fungovat jako ucházející výmluva… snad mě už ničím nepřekvapí, nepotřebuju se prozradit hned. Pomalu ji následuju a snažím se na sobě nedat nic znát, jen znovu lehce nadzvednu obočí, nad její otázkou. Zadívám se na svoje ruce. „No…. Vlastně obojí…“ Lehce se pousměju, nechce se mi to moc rozvádět, nejsem si jistý, jak časté jsou ve společnosti genové manipulace – nevýhoda vyrůstání v naprosté izolaci. Pak se zamyslím, nejsem si jistej, ale dost pochybuju o tom, že tohle patří k prvním otázkám v běžné konverzaci. „Můžu se já zeptat, co tě k té otázce přivedlo?“ Jen doufám, že neřekne, že moje barva… té si všimne každém, ale neptá se nikdo. |
| |
| Procházka Citím že na nás někdo kouká jen se otočím a usměju se je tam nějaká dívka co asi chtěla za ním a jen tak po očku nahodím usměv protože je to zvláštní, jdu pomalu dál a jsem ráda že mi nelže protože to by se mi moc nebylo hezké ale zase chápu že by nechtěl hned vše vyklopit…. hmm zajimavé a nebyla to práce Kailise?? jen tak na oko Zeptá se opatrně nechce aby se vylekal a nebo něco podobného ale když si vzpomene na otce má hodně velkou zlost a když se vymluví na to že nespal nechtěně mi vyletí z ust. Já už nespím aspon týden, ehmm je promin sem krapek taky unavená tak mam prořízlou pusu tedy ne doslova aby ses nelekl ale asi bych měla přestat mluvit Kouká kolem sebe a nějak se zapomněla kde to vlastně jsem, rozhlídnu se ale pořád vidím autobus takže to nebude až tak zle. K čemu mě ta otázka vedle. Teda mnoo vyřazuje z tebe jistá aura proto Pokrčí rameny protože lidi mají většinou auru bílou ale on jí má rudou. |
| |
| V blízkosti autobusu Slečna doprovázející Modráska se otočí a usměje se. V rychlosti se pokusím úsměv oplatit, ale popravdě nevím, jestli to viděla. A pokud jo, tak jestli na tom vůbec sejde. Koukám za něma dál a v klidu dopíjím nápoj. Jsou ale už docela dost daleko a tak šance, že bych mohla zachytit ještě nějaké ohlídnutí se nebo tak je mizivá. Rozhlédnu se tedy kolem sebe, jestli neuvidím řidiče. Nebylo by zase tak špatné být už v Diana´s Haven. |
| |
| Zastávka Když se dívka otočí, dovolím si se taky ohlédnout, je tam ta rusovláska, co jsem si jí všimnul už před autobusem. Jen se lehce pousměju a otočím se zpět. „Kailis… Kailis… ne, tohle jméno neznám – někdo koho znáš ty?“ Zkoumavě na ni mrknu. Pak řekne cosi o nevyspání… no podle toho co říká, jsem rád, že mi tyhle potíže moc nehrozí. Další slova mě zaujmou podstatně víc. „Aura?“ Zamyšleně nakrčím obočí, o něčem takovém jsem v životě neslyšel. „Jaká aura…?“ Tak tentokrát si ji prohlédnu skutečně pozorně, zajímalo by mě, co je vlastně zač. |
| |
| Krátká zastavka Když vidím jak se tváří když na ní kouká z jakým zajmem musím se usmát protože snad ani normální člověk by to zahledl a jen tak chvíli přemýšlím a podívam se na něj a dodám s usměvem. Nemám jí říct aby se připojila k nám hmm ???? Mrkne na tebe a jde dál když jí poví že nezná to jméno jen si tiše povzdechne aspoň mohla být blíže k tomu najít jeho a dokončit co sem začala před lety nezdá se to ale tohle je snad 6 škola za tu dobu co pobíham sama po tomto světě. Když se mě zeptá zda je to někdo koho znám probleskne mi poslední vzpomínka na něj jak mě nechává odvést pryč. Někdo s kým mám ještě nevyřízené učty jen tak Usměje se na tebe a pokračuje dál sleduje jeho a nemusí ani koukat na něj a vý že jí pozoruje a musí si do něj rypnout protože jí přijde vcelku fajn. Nemusím na tebe koukat abych nepoznala že si mě prohlížíš nejsem nebezpečná neboj se jen vidím co ostatní ne tod vše, každý tvor na zemi má svou auru obyčejní lidé jako sou naši spolužáci jí mají bílou ale ty ne máš ji rudou, tod vše Podívá se na tebe a její oči zrudnou a hned jsou zpět v tom se podívá na hodinky a povzdechne si.. Ať už jsme na místě a já se mužu ztratit pryč od nich |
| |
 | Čekání na autobus a zastávka Zabalena do deky, jsem seděla ve svém pokoji na koleji a četla jsem si něco ze zemské literatury, byla to kniha, kterou jsem zdědila po své prababičce jmenovala se Bitva na pekelných měsících a byla vydána před rokem 2010, jeden z nejunikátnějších kousků před apokalyptické literatury. Začínal mi týden volna, díky kterému jsem měla čas na své aktivity, teď jsem litovala toho, že jsem kývla na odjezd ze Stormlake, místo toho bych raději zůstala na koleji a bavila se s přáteli. Na výletě nebudu nikdoho znát a budu se celkem slušně nudit. Pomyslím si a obléknu si na sebe tílko, přes něj natáhnu síťované tričko. Jednou rukou se napiju káýy a druhou si maluji linky. Kalhoty se mi válí na žehlícím prkně a steely jsou pohozené někde v rohu, jediné co mám připravené je krosna, taška přes rameno a foťák. Půl hodiny před odjezdem se vydám na shromaždiště. Přes síťované tričko mám koženou bundu, když si chci zapálit, upřu pohled na obrazovku. Záběry na ní mi naženou strach, mám pocit, že se dívám na něco co není pravda.Napadli nás. Řeknu sama pro sebe a cigareta mi vypadne z úst. Je to i dobře, po chvilce ze zatáčky vyjede bus a zastaví přede mnou . Procpu se s krosnou do autobusu a sednu si na volné místo. Jedním uchem poslouchám vykopávky, které se linou z rádia a přemýšlím nad tím co se stalo. Zastávka Krajina mi byla celkem ukradená, i když jsem nebyla na tu vesnickou zvyklá, viděla jsem jen betonovou džugli. Zavřela jsem oči ...Utrpení....Stroje...Mrtvý lidé....Oklepala jsem se a vděčila jsem řidiči za malou přestávku, kterou vyhlásil. Vrávoravě jsem vylezla z autobusu a s klepajícíma se rukama jsem si zapálila a posadila se na patník u cesty. Stále jsem nevěřila tomu co se stalo. Ani jsem si neprohlédla lidi, co jsou se mnou v autobuse. Byl čas to napravit. |
| |
| Otázky „Hmm…?“ Překvapeně povytáhnu obočí a pak se potichu rozesměju. „No abys nežárlila…“ Ani mě nenapadne přestat ji sledovat a jen pozorně poslouchám. Musím se rychle učit a hlavně nenápadně. „Hmm… nikdy jsem nepotkal někoho, kdo umí vidět aury…?“ V hlase mi zazní lehká otázka, snad ji nebude ignorovat. Pak se znovu zamračí, když tvoje oči dostanou barvu jeho. „Děje se něco?... co vlastně jsi…?“ Radši se ptám opatrně, ale už se mi to nepodaří správně formulovat. To, že se dívá na hodinky celkem ignoruju, je mi jedno jestli jí vadí moje společnost. |
| |
| Zajimavý rozhovor Rozesměju se protože mě opravdu ted pobavil jako já a žarlit na co ní? né to ne je hezka to ano ale v dnešním případě ji vidím jako kořist a to neni moc dobré. ted jsi mě opravdu pobavil, né nežarlila bych jen bych nevedla tuto konverzaci nepotřebuji aby si mě lidé báli víc než je nutné Pousměje se a jde dál k místu kde si myslí že by mohlo něco být ale zatím si tu příjde jediná živo teda plus ostatní děcka ale co z toho takové ticho. Aury převážně vidí jen zvířata víš, nejsou silné ale jen rozeznatelné, tak proto to a co vlastně jsem jak bych to jen řekla experiment, víš podle mě není nahoda že jsme tu oba vytáhe z tašky sluneční brýle aby zakryla své oči a pak se na tebe usměje. |
| |
| Brýle Taky se usměju, i když takovou reakci jsem nečekal. „Zvířata?... nechceš mi o tom říct víc?“ Na okamžik se zadívám před sebe a přivřu oči, když se obrátím zpět, skutečně mě zaujmou sluneční brejle. „Hej… co to je?“ Příliš pozdě mi došlo, že jsem se zeptal jako pako, ale teď už s tím těžko něco udělám. Zkoumavě si ji prohlížím a pomalu ale jistě docházím k názoru, že tohle udělátko by mi mohlo pomoct se světloplachostí. |
| |
| Zajimavý rozhovor Usměje se a na chvíli se na něj podíva a uculí se ještě vice a pak si pro sebe poví No teda chlape mi budem ale tvrdý oříšek Vytáhne ještě jedny brýle a pak jí to docvakne ale že jí to trvalo. Jak dlouho jsi byl mimo lidi? krom toho máš se celkem toho hodně co učit teda neuraž se ale ty brýle ti umožní zakrýt oči případně tlumí světlo Na jeho první otázku neví jak má odpovědět a pak zklopí hlavu a díky brýlim nevidí moje smutné oči ale neví sním se cití normálně nevadí mu že jsem divná jiná jiní kouknou a vidí jen divnou holku ze třídy. Můj otec mě použil na experiment kdysi sem byla jen obyčejná holka ale ted je ze mě to co sem řeekne chladně a koukne na tebe a co ty řekni mi víc o sobě prosím |
| |
| O sobě Zaujatě otáčím brýlemi v rukou a pak si je nasadím na nos. Spokojeně se ušklíbnu, okamžitě vidím mnohem líp. „Díky… tohle je moc šikovný…“ Pak se ale zase rychle uklidním. „Jo… mimo lidi… eh… to je jednoduší spíš říct, jak dlouho jsem mezi nimi… a to bude tak dva tejdny… možná míň…“ Pokrčím rameny. „Něco o mě… jsem experiment… celý můj život.. a málem i moje smrt…“ Lehce pohrdavě se pousměju a radši se rozhlédnu kolem. Dívka se mi zdá čím dál zajímavější. „No a co s tebou tedy udělali? Zdáš se normální… tedy, ostatním se asi zdáš normální…“ Rychle se poopravím. |
| |
| Náměstí Každý jste si hleděli svého. Když uplynula ona půlhodina co jste měli rozchod a začali jste se stahovat k autobusu, tak nad náměstím začaly přelétat letouny, bylo jich asi tucet. Všechny přeletěly nad náměstím až na jeden, který se odtrhl od skupiny a zamířil na náměstí. Blížil se ke kostelu který dominoval náměstí. Pomalu zastavil a začal přistávat. Když dosedl na zem, na jeho zádi se otevřely dveře, které se silným nárazem dopadly na zem až se zvířil prach. Z letounu vylezla banda vojáků ve zbrojích, které jste viděli ve zprávách. Jakmile vás zmerčili, tak pomalu zamířili k vám. Když byli necelých patnáct metrů od vás, tak začali hvízdat a mlaskat. Padali hlášky typu: "Hej děvčata, co takhle si vyjít se skutečnejma chlapama? nebo "Kdepak je víc takovýhle krasavic??". Dva z nich se odvážili blíž, když došli až těsně k vám, tak pokračovali v oplzlých řečech, jeden z nich plácl Joanne přes zadek, druhý chtěl udělat totéž Ellie, ale než to stihl udělat, oba dva se mírně zapotáceli a okamžitě se postavili do pozoru a začali salutovat a svorně zvolali: "PANE!". Nikde nebylo vidět komu salutují, ale na tuhle otázku se odpověď naskytla okamžitě. Těsně za nimi, se za slabého vlnění vzduchu zjevil další voják, ve stejné zbroji. A okamžitě spustil: "Pánové, nejsme tu kvůli děvčatům. Máme tu práci, tak padejte plnit rozkaz, nebo vás ani ta zbroj nezachrání...". Oba okamžitě zmizeli, voják se za nimi otočil a pak se otočil k vám. "Omlouvám se za vojáky, dlouho neviděli nějákou dívku." řekl, hlas by zkreslen intercomem helmy. Pak se otočil na řidiče: "Máte kryty oken?? Jestli jo, tak je zvedněte, nevíte co se může stát.". Pak přejel pohledem všechny studenty mimo autobus a prohlásil: "Nepleťte se, válka se blíží. Se vší svou slávou, i se svými hrůzami.". Zasalutoval a pak se vydal směrem k transportu. Řidič chvíli vyjeveně civěl, ale pak z pod oken vyjely pancéřové pláty a zakryly okna. Jediné které nebylo zakryté bylo čelní sklo. Když jste se naskládali do autobusu, tak řidič zavřel dveře a rozjel se směr Diana's Haven. Transport Zbroj |
| |
| Cesta na Diana´s Postávám u patníku a pokuřuju čtvrté cigáro, pozoruju znuděně okolí, z čerstvého vzduchu mě bolí hlava, tak to musím vyvažovat cigaretama. Občas okem zachytím spolucestovatele, ale nikdo nevypadá na to, že by se chtěl se mnou seznamovat. Najednou se pode mnou zachvěje země, chvění je silnější a dokonce mi začíná hučet v uších, když zvednu hlavu, zastíním si výhled, abych viděla co to je , má to tvar jako transportní loď, je jich několik. Přistáli u kostela. Na krku mi naskočila husí kůže a já těžce polkla, nikdy jsem neviděla tolik transportních lodí najednou. Otočila jsem hlavu a nevěnovala jsem jim další pozornost. Cítila jsem se divně v přítomnosti lodí. Vložila jsem si do úst cigaretu a cvakla stříbrným benzíňákem, jasně, není stříbrný, jen postříbřený. Potom něco bouchlo až to otřáslo zemí, lekla jsem se , až jsem pustila zapalovač, když jsem se sehla viděla jsem jak se proti mně valí prach, nadechla jsem se a zadržela dech. Stihla jsem si ještě rukou zakrýt oči. Když mrak prachu odplul a usadil se , olízla jsem si okoralé rty a setřela prach z bundy. Snad se nám nestane to samé co na tom náměstí. Narovnala jsem se a hodila jsem nedopalek na zem, špičkou boty jsme ho zašlápla a povzdychla jsem si. Za sebou jsem uslyšela nějaký zvuk, otočila jsem se po něm a tam stáli dvě "plechovky"..Dva vojáci, kteří vedli oplzlé řeči ke dvěma slečnám od nás z autobusu. Myslím, že kdyby slečny chtěly, tak si vyberou muže, na které když zaprší tak nezreznou. Utrousila jsem na jejich adresu a ukousla si kousek kůžičky u nehtu na palci. Potom už jsem jen pozorovala ty dvě holky, jak se zachovají. Potom se zapotáceli, div že nespadli. Potom se postavili do pozoru a salutovali chvějícímu se vzduchu, který vytvářel fatamorgány. Byla to ta samá plechovka, ale asi s vyšší šarží. Odkráčeli poslušně jako ovečky, Snažila jsem se prohlédnout hledí helmy, ale byla tam tma i hlas byl skreslený nemohla jsem určit jeho stáří. Mluvil k řidiči a z toho co říkal bylo jasné, že se blíží problém. Potom mluvil o válce, a to nikdy není dobré. Povzdechla jsem si a raději jsem zalezla do autobusu, kouřit už se mi nechtělo. Vytáhla jsem sidekick a začlala jsem si hrát, z ničeho nic se začala z oken spouštět ocel a v autobuse zavládlo nepříjemné přítmý, zachvěla jsem se, měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Proto jsem se dívala dopředu, na přední sklo a občas jsem se koukla na sidekick. Bylo to opravdu nepříjemné. Byla jsem ráda když jsme se rozjeli. |
| |
| Vojáci a lodě Čekaní na odjezd mi přišlo nekonečné, opírala jsem se o bus a sledovala postupně přicházející studenty, kteří už si koupili asi všechno potřebné a teď jen čekali na řidiče. Nakonec dorazil i on a když už to vypadalo, že se konečně pojede, tak se ozval ohlušující rachot. Podívala jsem se na oblohu, odkud ten zvuk přicházel a nacpala jsem si prsty do uší, abych ten hluk zmírnila, ale moc to nepomáhalo, tak jsem toho nechala a raději jsem sledovala množství výsadkových lodí, jak plují oblohou a rozhodně jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Znamenalo to hodně věcí a jedna byla jistá, rozhodně to nebude poklidný rok a možná ani zbytek let. Znamenalo to válku nebo aspoň začátek války. Je dokonce možné, že ani nebudeme moci dokončit školu, pocítila jsem v hrudi neklid, který mě neopouštěl a neklid vystřídal chvilkový strach, který vymyzel ve stejnou chvíli, kdy na zem u kostela dosedla jedna z vysadkových lodí. Přes rozvýřený prach, když na zem dosedly mohutné zadní padací dveře, se jen matně dali rozeznat postavy vojáků ve speciálních oblecích s helmama. Blížili se k nám a měli blbé řeči, snažila jsem se je ignorovat a nechat si hlavu chladnou, ale když jeden z nich plesk Joanne po zadku, tak jsem mu chtěla něco říct, poslat ho do háje, ale pak se něco změnilo. Všichni se naroznali jako kdyby zkameněli a salutovali jako kdyby měli dostat přes držku. Přišel další muž ve speciálním obleku, evidentně měl vyšší šarži než ti ostatní. Rozdal rozkazy a pak se obrátil na našeho řidiče a doporučil mu, aby využil kryty oken, pokud autobus nějaké měl. Lidé se postupně vraceli do autobusu, tak jsem počkala, dokud tam nevejde poslední a pak jsem se šla usadit. Neměla jsem v úmyslu se nikoho nechtěně dotknout, hlava mě konečně nebolela, tak jsem chtěla, aby to tak taky zůstalo. Všimla jsem si, že všude na oknech jsou ochrané kryty, tedy krom okna řidiče, což mi přišlo hloupé. Pokud se něco stane a schytá ta jako první řidič, tak nám cestujícím ty pancíře budou celkem na pytel. Protože jestli umře řidič a ztratí nad busem kontrolů, tak se vybouráme a pěkně si zalítáme po celé délce busu. |
| |
| Energeťák už vzal za své. Z klidného vysedávání a bloumání nad životem a vlastní neschopnosti klofnout Modráska dřív, než ta slečna, mě vytrhne přistávající letoun a následně vojáci. A rozhodně se nedá říct, že by mi jejich společnost vadila, právě naopak. Vypustila jsem několik úsměvů a ty mě přešly až tehdy, co vojákova ruka přistála na mém zadku. "Hej, hej, brzdi trochu. Ne všechno je tak příjemný jak se zdá," ušklíbnu se. Z dalšího seznamování se není nic, ale i tak jsem ráda za to malé vzrůšo. Líbí se mi výzbroj, hlavně helmy, nicméně sama moc dobře vím, že to s nimi není na dlouho a tak nemá moc cenu se s vojáky pouštět to něčeho většího. Pár řečí, úsměvů a škádlivého dotýkání proč ne, ale tím to končí. Jenže v další chvíli už to není tak veselé. Vlastně to není už vůbec veselé. "Válka?" zopakuji tiše. "Chcete říct, že se boje přemisťují sem..?" vzpomenu si na reportáž v televizi a najednou mi není zase tak dobře. Zabloudím ještě pohledem směrem, kterým odešli vojáci a za mírného mračení se vrátím do autobusu. Měla jsem asi raději zůstat doma. Spousta myšlenek a ještě víc zmatení. Proč tedy někam jedeme, když se válka blíží? Podle všeho to nebude jen tak. Stejně je těch chlapů sakra škoda. Posadím se na místo a rozhlídnu se, než se zase oddám svým myšlenkám. Třeba nás chtěl jen vystrašit.. obezřetnosti není nikdy dost. |
| |
| Měli štěstí že se objevil jejich velitel Ze Samem jsme se nějak zapovídali že jsme ani nedošli na místo kam sme chtěli po chvíli mi zapípaj hodinky a tak jsme se raději vydali zpět k autobusu když jsme stali pospolečně dívala jsem se kolem najednou začali chodit vojáci a já hned zbystřím aježí se mi chlupy Sam si může všimnout změny muj postoj zaujal bojový a hlídam je. Jeden na mě promluví a začne mit oplzlé řeči měla jsem chut jim prokousnout hrdlo. Heh mno sice postavu na to máte panové ale něco vám chybí Zavrčí a stojí tak nějak přimo proti nic jakoby chtěla ostatni ochránit nemůže za to je to v ní, v tom spozorni a jako pejsci stojí a v pozoru a já se usměju a jen štěknu rejpavě. Přines pejsku Tak aby to slyšeli jen o ni ani velitelova slova o oknech mi neunikne ale to už mě tolik nebere a jde si sednout zpět na své místo. |
| |
| Vojáci S podivnou dívkou se mi povídá celkem dobře a pokračoval bych v tom, kdyby se kolem najednou nezačali rojit vojáci. Okamžitě začali mít oplzlé řeči a narážky na dívky, ale toho jsem si nevšímal – jen co jsem je zmerčil, nenápadně jsem se vytratil solidní kus stranou – nepotřebuju nic riskovat. Naštěstí po týpkovi v kabátě zatím nekoukali. Přesto mě ale něco donutilo, sledovat Ellie. Vypadala docela nebezpečně, ale kdyby se jí mělo něco stát, byl jsem snad i připraven se pro ni vrátit. Potřepal jsem hlavou, abych se takových myšlenek zbavil a jen si poslechl nějakého velitele, či co to bylo, a zamířil k autobusu. Cestou jsem se přidal k Ellie. „Promiň, že jsem tě tam tak nechal.“ Pozorně sleduju chodník, aby nemohla říct, že bych byl schopen ji tam nechat znovu… a možná i použít jako návnadu. Nebyl jsem si tím úplně jistý, ale její zabití bych nejspíš neriskoval. |
| |
| Cesta - něco se děje Cesta autobusem ubíhala opět stejným tempem, jako před zastávkou. Rádio hrálo, atmosféra v autobuse byla jen poznamenaná kryty oken, které z autobusu dělali pojízdnou celu. Jediné přírodní světlo se do autobusu dostalo předním oknem, jediným nechráněným. Řidič byl nervózní, očividně mu slova vojáka vrtala v hlavě. Jeden ze studentů v autobuse se zeptal: "Co tím sakra myslel když říkal: Válka se blíží se vší svou slávou a se všemi svými útrapami. ??". Tahle otázka v autobuse rozvířila debatu nad větou. Krátce na to v rádiu zazněla znělka zpráv, komentátor spustil proslov: "Dobrý den. Přinášíme vám novinky z příprav oslav dne nezávislosti. Dnes nám mluvčí vlády potvrdil že se oslav zúčastní loď na jejíž palubě byla popsána dohoda se Zemí. Vzhledem k jejímu stáří a stavu motorů ji budou doprovázet dva bitevní křižníky, aby zajistili že lodi nic nestane. Loď na jejíž palubě došlo k podepsání dohody je poslední lodí svého druhu. Více o ní nám řekne naše reportérka Samantha Millerová. Sam máš slovo.". "Díky Tome. Jen milovníci techniky a lodí ví, že tato loď třídy Cerberus byla jedna z prvních jež na orbitě planety zakotvili. Cerberus, který se má účastnit oslav byl první loď která přistála na povrchu. Samotná loď váží něco okolo dvou set tun a je dlouhá asi čtyři kilometry. Zatím se neví kde Cerberus bude při oslavách, ale proslýchá se že by to mohly být: Diana's Haven, Greenfield, nebo New Sydney. Další informace o Cerberovi se dozvíte dnes v šest hodin. Tady Sam Millerová, vracím slovo zpět do studia." "Díky Sam. Teď tu mám čerstvou zprávu že boje z dnešního rána ustaly. Co vedlo k událostem? Jaké jsou počty mrtvých? Nikdo neví. Ale zdá se......" rádio zapraskalo a místo zpráv se z něj linula zpráva: "Mayday, mayday. Tady transportér Inferno, jdeme k zemi, opakuji jdeme k zemi...". Hlas z rádia přeřval řev trysek. Řidič zděšeně dupl na brzdu tak prudce, že to autobusem hodil. Nad autobusem přeletěl transportér, stejný jako ve vesnici, levá tryska v plamenech a nenávratně se poroučel k zemi. Narazil na zem a za kynetické energie se řítil před autobusem. Po sto metrech se zastavil. Levá tryska v plamenech, v plášti spousta děr. Zadní vrata se na zem... Řidič pomalu dojel na dvacet metrů od transportu, z něj vyběhl voják, doběhl k autobusu a zabušil na dveře a přitom řval: "Pojďte mi pomoct, je tam spousta raněných!" ale než stihl žádost zopakovat, zazněl výstřel a voják se sesul po dveřích k zemi. Krátce na to se kolem autobusu začali hemžit muži v maskáčích. Jeden z nich zařval: "Všichni ven! RYCHLE!". Řidič polkl, otevřel dveře a pomalu vykráčel ven. Sotva vylezl z autobusu, do autobusu vlezl muž s něčím co připomínalo kulomet a zařval: "VEN! VŠICHNI!!". Vyčkal až všichni vylezou ven, kde čekalo asi dvanáct dalších vojáků, polovina z nich měla v ruce kulomety, zbytek menší zbraně.... |
| |
| Problémy, problémy, problémy V autobusu se mi na chvíli podaří zamhouřit oči, ale skutečně jen na chvíli, zo kamžik mě totiž znovu probere volání o pomoc, které se ozve z rádia. Málem sebou švihnu na zem, když autobusák dupne na brzdu, ale stihnu se na poslední chvíli něčeho chytnout a tak mám celkem dobrý výhled na to, co se děje u předních dveří. Znechuceně se zašklebím, když mozek vytapetuje sklo, ale v příštím okamžiku se ukáže, že je to ještě o hodně horší, než jsem čekal. Jakmile nás začnou vyhánět, snažím se ztratit v davu ostatních a moc doufám, že si mě nebudou moc všímat. Rychle obhlédnu situaci a snažím se to nahrát tak, aby v trajektoriích případných kulem vždycky stál někdo přede mnou. Jen tak mrknu, kde je Ellie a ta rudovláska, co nás sledovala, ale to je tak všechno, než se znovu začnu věnovat ozbrojencům. A to to vypadalo na celkem normální výlet autobusem... zatracená válka... ale do ní mě nezatáhnou. |
| |
| Cesta Poslouchám rádio jen na půl ucha, předchozí debaty o slovech vojáka mě totiž dost znechutily. Podle mě je to jasné – válka se blíží, brzy bychom nemuseli být tak v pohodě, jako jsme teď. Otázkou spíš je, za jak dlouho to brzy přijde. Ale vzhledem k tomu, že doufám, že je to ještě daleko, a že s tím stejně nic neudělám, snažím se být klidná a dát věcem volný průběh. Ale když zaslechnu jméno města, do kterého míříme i my, zpozorním a snažím se přehrát si v hlavě, co všechno bylo v rádiu zatím řečeno. Doufám, že to nebude Diana's Haven. Nechci vidět, kolik by to přineslo opatření a nevím čeho všeho ještě. Kouknu z okna, naslouchajíc rádiu.. a pak sebou autobus trhne a zastaví. Mám co dělat, abych si nevymlátila zuby o sedadlo před sebou, ale stejně se uhodím do hlavy. V té mi zatím začne rychle šrotovat, co se vlastně stalo. Co jsem slyšela, viděla, co se stalo. A ta bolest. Zkřivím tvář a narovnám se v sedadle. Další události jsou rychlé, nezřetelné a než si stačím všechno skutečně srovnat v hlavě, jsme nuceni vylézt z autobusu. Pořád se držím za hlavu, protože mě bolí. Sem tam špatně vidím, ale věřím, že to bude za chvíli v pohodě a nemusím se obávat otřesu mozku. Teď a tady by to nebylo moc dobré. Přimhouřenýma očima se dívám kolem sebe. Na vyděšené známé tváře, ale i na ty, které jsem nikdy neviděla. "Co se děje?" zeptám se do prostoru a na chvíli zavřu oči. Zatraceně! Zatraceně! |
| |
| Po uši ve psím exkrementu.... Before the story begins, is it such a sin,For me to take what's mine, until the end of time? We were more than friends, before the story ends,And I will take what's mine, create what God would never design. Zpívám si a nevnímám nic co se děje kolem mě, muzika ve sluchátkách všechno přeřve. Na mobilu buším zrovna nějakého zloducha trošku se tím bavím, jak z něj odlétávají kapky krve. Po chvilce přepnu hru na bowling a snažím se čtrnácti librovou koulí sejmout kuželky. První strike, super. Ušklíbnu se a posílám na nebohé kuželky další koule. Když autobus cuknul, dala jsem si málem do hlavy o opěradlo. Impulzivně jsem si strhla z uší sluchátka. Kurva co to bylo. Štěknu a mnu si zápěstí, kterým jsem narazila do sedadla přede mnou, abych ubránila svůj obličej. Když se nám nad hlavama ozve transportér, podobný tomu, který přistál ve vesnici, instinktivně se skloním a oklepu se. Kruci, to bylo sakra nízko. Uznale kývnu hlavou, nad jejich tréninky nízkých přeletů a potom už jen uslyším ránu. Tak to asi nevychytali. Podívám se na zdemolovanou loď od kulek a zážehové trysky, která hořela a díky tomu ohořel i bok lodě. Nazoomuju si mobil a vycvaknu první foto. Poslouchám co křičí voják, nejde to slyšet, nejde mi ani odezírat z úst, přijde mi že na nás mluví jinou řečí.... Potom se to stalo, padl před dveře autobusu. Oni ho zabili. Vyjde mi z úst hysterický výkřik. Potom už jen následuje podivný sled událostí. Teď se u autobusu objevil i nějaký člověk v maskáčích a řval na nás. Otčenáš jenž jsi na nebesích, odpusť nám naše hříchy....jakožto mi jsme teď v prdeli. Odříkávala jsem modlitbu za spásu našich duší. Když vlez do autobusu, znovu zařval, abysme vylezli ven. Zaklopítla jsem na schodech, ale nakonec jsem vylezla ven. Se spoustou otázek v hlavě. Jsou to ti z dnešního rána? Co po nás chtěji? Co s námi bude? |
| |
| Cesta Hlavu mám opřenou o sklo ikdžy není nic vidět jen tak ležím a sním opět svůj děsný sen, nevnímám okolí jen to co se mi děje v hlavě jen tentokrát to má delší pokračování nekončí to že zabiju svého otce ale studenty se kterýma chodim do školy, probudím se rychle a lapám po dechu ale v tom mě vyvede z míry zprávy a já se jen ohlednu kolem sebe začínám mít strach že jim něco provedu že někoho kousnu nebo něco podobného povzdechnu si a očko mi zabloudí na Sema a mírně se pousměji sama pro sebe. Hele holka prober se nesmíš se z někým tak moc kamarádit nezapomeň jsi jen stroj který byl vytvořen nesmí ti na nikom zaležet jsi jim jen hrozbou a to ještě ani neví Zapoměnu se začnu spát aniž bych měla zavřené oči a zaslechnu hlas z radia ale nejprve tomu nevěnuji nějak velkou pozornost až ve chvíli kdy nevědomky narazím do sedačky a něco ve mně krapek křupe ale je to dobrý jen se otřepu a koukám kolem sebe. „Co zase blbnou dopršíš“ Zavrčím naštvaně ale to vidím jak někoho zastřelí hned před našima dveřmi a jen vykulím oči ale probere mě jak holky začnou hysterčin kouknu a ně a klidným hlasem povím. „Buďte v klidu jinak to bude horší“ Po pravdě rychle mi běží v hlavě co bych měla udělat hlavně potřebuju vědět kolik jich tu je zda mohu zasahnout nebo se mám ještě držet zpět než nás vyženou ven prohledám svůj batoh zda tam mám svou dýku (to nechám na tobě PJ). Sržím se mezi posledníma a když vidím rudovláskuch nevědomky jí ze zadu jistim a když stojím vedle ní špitnu. „Jsi v pořádku?“ Koukne na tebe a pak se postavím vedle tebe a zlostně kouká na ně. |
| |
| Cesta To nás ta válka dohnala rychle.. Proletí mi ještě hlavou, než za sebou zaslechnu tu dívku, která se procházela s Modráskem. Mimoděk se rozhlédnu, jestli ho taky někde neuvidím. Mám totiž pocit, že by tady mohl mít větší problémy, než já. "Ale jo.. snad v pohodě," sleduju spíš Elliiny boty, než jí samotnou, když se postaví vedle mě. "Jen jsem naprala hlavou do sedadla," dodám polohlasně, i když pokud budou pánové moc rozladění, nepomůže ani to, že se snažíme být zticha. |
| |
| Holka co mě neskutečně se... Otočím se na holku, která na mě mluví, mám sto chutí jí šlápnout do obličeje a potom kopat, kopat a kopat.Mě nikdo nebude napomínat co mam dělat. Hele, přestaň nikdo nic nedělá tak nekecej. Tvrdě se na ní podívám a založím si ruce na prsou. Jestli si myslí, že si bude hrát na hrdinku, která zachrání situaci, tak ať si nemyslí. Dívám se na chlápka se samopalem, celkem odhodlaně a bez jakéhokoliv strachu. Asi to má být jen zpestření cesty do Diana's. Pomyslím si a zapálím si cigaretu. |
| |
| Zastávka S nechutí pozoruju, že se kolem Ellie děje moc hluku - není dobré na sebe moc upozorňovat. Rychle na ni a na rudovlásku kývnu. "Pojďte sem... tiše!" Sám se víc neodvážím šeptnout a moc doufám, že se ta tichá slova ztratí v davu. Nějak nemůžu pochopit, že si někteří tady snad myslejí, že jde o nějakou atrakci, či co. |
| |
| Zajetí Podívam se na ní a usměji se prostě na to co se děje sem ledově klidná hledám Sema a doufám že se někde vytratí aby se mu něco nestalo na to co povída ta bárbínka nijak už neřeším a podívam se na tu rudovlasou holčinu a povím jí. „ Drž se bokem jestli se něco zvrne něj´které slečny si asi neuvědomuji co se děje.“ Šeptne ti a pak kouknu na Sema a popstrčím tě k němu aby si byla v bezpečí a kouknu se na Sema a ukážu at se ztratíte. Pak se zadívám na ty vojáky a probleskne mi hlavou co sem všechno zažila ja když jsem takto stála naproti vojákům doufám že v tm nemá prsty otec a nevyčihnul mě protože jako zbraň bych byla dobrá. |
| |
| Tady asi cesta končí Seděla jsem zabořená v sedačce a jen matně jsem vnímala to, co hlásili v rádiu. Zrovna teď mi to bylo celkem šumák, tak jsem zavřela oči a oddávala jsem se relaxačnímu dýchání a to mě ukolébalo do jakéhosi spánku. V hlavě mi běhaly myšlenky o tom, co nám řekli vojáci a zároveň se mi tam promítaly obrázky z knihy anatomie, co jsem měla u sebe v batohu. Každý člověk cítí, kdy na něj pomalu přichází spánek a já to zrovna cítila. Stále jen matně vnímala, co se děje kolem mě. Slyšela jsem rádio, tiché zvyku od jiných cestujících, vyraznější zvuk hudby ze sluchátek nějaké dívky, tiché bručení motoru a houpavé pohyby autobusu. Na druhou stranu jsem, ale cítila, že jsem ve snovém světě. Už jsem neměla pocit reálná, ale nebylo to úplné. Ve snu jsem se vznášela ve vodní bublině a na obličeji jsem měla dýchací masku z nichž unikali malé perličky vzduchu, jejichž pouť skončila až u hladiny vodní hladiny. Oči jsem měla zavřené, ale zvuky jsem slyšela, ale bylo to jako ve vakuu, zmatené a utlumené. Všechno rázem zmizelo. Prudké škubnutí autobusu mě probralo, protože jsem popolítla na sedačce do předu, až mě zabolelo v zádech. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala natolik, abych spatřila, jak před autobusem stojí nějaký voják, ale než jsem stihla pochopit, co chce, tak se jeho mozek rostříkl na předním skle autobusu. Tělo již mrtvého muže se skácelo na zem a pak se zvenku ozval řev, ať ihned vystoupíme. Jako první tak učinil řidič autobusu. Pak s menřím či větším hlukem vystoupili ostatní. Na chvíli mě napadlo, jestli si nemám lehnout pod zadní sedačku. Byla jsem po tom škubu autobusu skoro na zemi a možná si mě nikdo nevšiml, ale pak jsem si řekla, že se třeba rozhodnou autobus vyhodit do vzduchu a to bych si rozhodně moc nepomohla. Zvedla jsem se tedy ze sedačky a pomalu jsem došla k předním dveřím a postavila jsem se tak, abych nebyla nikomu příliš nablízku. |
| |
| Mezi sestřeleným transportérem a busem Jen co vás vyhnali ven z busu, a srovnali vás do řady. Celý tucet vojáků, polovina z toho s kulometem namířeným přímo na vás, vzhledem k velikosti zásobníku, se dá usuzovat že by i jeden dokázal autobus roztrhat na cucky, co teprve takových půl tuctu. Jeden z vojáků prohlásil: "Nikdo necekne ani slovo, je to jasný?", pak se otočil na dva svoje muže a zavelel: "Vy dva, prohlédněte ten transport!", dva vojáci s menšími zbraněmi se vydali do transportu. Pak se otočil vaším směrem, ale než stačil cokoli říct, jeden z vojáků se zeptal velitele na něco. Velitel si povzdechl a řekl: "Fajn, vyber si!" pak zakroutil hlavou a sledoval konání vojáka. Ten si prohlížel dívky, každou si pořádně prohlédl, pak si vybral jednu - Barbaru. Čapl jí za ruku odtáhl jí od skupiny, jeden ze studentů, dle ohozu se dalo usoudit že studuje tělocvik chtěl pomoct, ale jeho snaha se setkala se štěkáním kulometu. Jeho tělo padlo k zemi. "Nikdo nezkoušejte žádný hlouposti, nebo skončíte jako tady hrdina. Je to jasný?" vyštěkl velitel a spražil skupinu pohledem. Voják mezitím odtáhl Barbaru kamsi do hustého porostu za transportem. Velitel ho sledoval a pak se otočil na skupinu: "Doufám že máte dobrej důvod proč tady čmucháte..." |
| |
 | Vojáci Chvíli poté co nás vyženou z autobusu mi teprve začíná docházet že tohle asi nebudou naši vojáci. Když navíc sleduji, jak si nás prohlížejí jako nějakou zvěř hodnou nanejvýše kulky do hlavy zmocňuje se mě zděšení. Tihle nás asi nenechají odejít jen tak. Snad nás alespoň nezastřelí všechny. Bože, dej ať tam nejsou žádní rasisti! Už tak nevypadají moc přátelsky naladění. Jakoby toho nebylo málo, ještě se mi při nárazu toho autobusu roztrhla ta rána. Hloupej pes, kousnul mě tak nešikovně! Doufám že to stehy vydrží. napadne mě když si uvědomím že mi po noze teče krev způsobená znovuotevřením asi týden staré rány kterou jsem utržil když mi nějaký ovčák prokousnul lýtko. Na jeho otázku "Proč tady čmucháte" mi nezbylo nic jiného než se na něj zazírat. Čmucháme? My? Vždyť jsme partička hloupejch studentů, žádnej vojenskej konvoj ty tupče! Snad nás ten řidič nezavezl někam jinam, ikdyž už je to stejně jedno. Prohlížím si jejich výzbroj a pomalu si uvědomuji že někteří vojáci mají staré typy zbraní, ne ty nové armádní které měli ti ostatní. |
| |
| Vojáci Můj bezchybný plán, použít pár studentů jako živý štít, bohužel dost vybouchl tím, že nás nahnali do řady. Alespoň se mi ale podařilo se postavit mezi Ellie a tu rudovlásku. Nedělám si iluze, že bych snad utekl kulce, tak rychlej rozhodně nejsem, ale mezi rozhodnutím k výstřelu a výstřelem přeci jen okamžik je. I když ne moc velkej, jak jsem se mohl přesvědčit, když si jeden ze studentů chtěl hrát na hrdinu. Jen se znechuceně ušklíbnu a doufám, že ty dvě mají dost rozumu na to, aby mlčely a nijak na sebe neupozorňovaly. Sám si tisknu plášť co nejvíc k tělu, límec zvednutej tak, že to může vypadat, že mám akorát nabarvenej obličej. No alespoň nestojím vedle těch, co to považovali za žert a teď budou hysterčit, tam se snad bede upírat většina pozornosti. Snažím se odhadnout, jestli by se mi podařilo někudy se dostat pryč a procházím si při tom všechny strategické plány a situace, které mě nutili řešit v laborkách. |
| |
| V řadě Pořád mi nějak uchází, co se tady děje a proč. Sestřelený transportér, vojáci, tihle, my.. čmuchání? Bolest hlavy ustupuje a s ní také mžitky a občasné točení hlavy. Netuším, co bych měla dělat. Stát tady a nechat se očumovat? A možná pak být odvedená jako ta holka? Nebo se mám pokusit něco udělat a nechat se přitom zřejmě zastřelit? Nevím, nemám zdání. Ještě před hodinou by mě nenapadlo, že se tohle fakt stane. Poočku se podívám na Sema a Ellie, kteří stojí vedle mě, a pak na vojáky. Čekám, co bude dál, a mlčím. Snažím se stát rovně a nedávat žádné podněy k tomu, aby si mě někdo nějak víc všímal, ale když se mi před očima zase objeví mžitky, položím si ruku na obličej, částečně přes oči. |
| |
| Vojáci Trochu nám to nevyšlo když si náš postavili do lainy jen to zjatilo plán aby se stahli dozadu a nic se jim nestalo, začne něco kecat když nějaký voják přijde k svému velitelovi a něco si šeptaj až moc dobře sem slyšela co po něm žádal jen sem vykulila oči a vidím jak si vybral tu barbínu,chtěla jsem jej zastavit ale vidím co provedl tomu klukovi zaváhala sem. A koukla sem na Sema a zatnu pěst, pak zavětřím krev a kouknu na toho kluka a jeho nohu a mám co dělat ovládout se. Heh i unikne když slyším prý jaké máme zaměry jen kroutím hlavou a nějak si něuvědomuju že mě taky mohli slyšet ale je pravda že by nebylo moc dobré kdyby si mě nějak všimli. Trochu couvne aby si jí moc nevšimli. |
| |
| Proč zrovna já? Postávám jen tak vedle skupinky a koukám do prázdna, skupinka okolo modrého mě nějak nezajímá, stejně jsou to jenom namyšlený děti. Moc nečum holčičko Pomyslím si a směju se černovlásce do ksichtu. Potom sklopím hlavu a opět mě zaujme rejha na botě. Když okolo mě začne kroužit jaký si ozbrojenec dám si ruce na prsa. V neregistrovaném okamžiku mě čapne za ruku a táhne mě pryč. Oklepu se když slyším řev a nelidský výkřik kluka, který mi chtěl pomoct, raději se neotáčím, aby se mi z toho pohledu neudělalo zle. To je ale morálka, šukat, když tvoji kamarádi bojujou za vaši věc. Zavrtím hlavou a nechám se táhnout dál. Když zmizíme v porostu rozepnu si koženou bundu a usměju se. Tak co přesně tohle jsi chtěl ne? Olíznu si okoralé rty a dám si jednu ruku v bok.Je to prostě moje taktika. Dívám se mu zpříma do očí a nesnažím se uhnout ani o píď. |
| |
| Tohle bylo těsný... Můj plán, držet se od ostatních byl zmařen v okamžiku, kdy nás donutili se postavit vedle sebe. Byli jsme u sebe tak těsně, že jsem se nemohla kontaktu vyhnout. Stala jsem po boku jednoho vypracovaného kluka. Měla jsem dojem, že ho znám z hodin tělocviku a podle postavy jsem se nepletla. Bude to student tělocviku nebo něčeho takového. Jeho myšlenky mi vystřelily do hlavy rychlosti zvuku a než jsem je stihla přebrat, tak se objevili další. Neměla jsem tušení, co se děje kolem. Neměla jsem ani zájem to sledovat. Prostě jsem měla, co dělat, abych zvládla své myšlenky a myšlenky toho sporťáka. Pak se ale něco změnilo. Jeho myšlenky na to, že nějak uteče jen, co se naskytne příležitost se změnili v okamžiku, kdy se k nám přiblížil jeden z vojáku, který papal za ruku jednu z dívek, co byla v autobusu a táhl ji pryč. Klukovy se v hlavě objevila spasitelská myšlenka, že ji musí pomoci, že ji nenechá znásilnit. Než jsem stihla cokoli udělat, zadržet ho nebo ho jen upozornit, ať to raději nedělá, tak udělal krok dopředu a řekl, ať toho nechají. Jedinou odezvou na jeho slova byl štěkavý zvuk výstřelů, který ukončil jeho život. V momentě, kdy se ozvali vystřeli, svět kolem mě se spomalil a to, jak kulky zasáhli jeho tělo mi přišlo jako podivný tanec. Štěkaní zbraní byl trhavý zvuk hudby a to, jak se do něj kulky způsobovalo, že sebou podivně trhal jako v nějakém africkém tanci, jen s tím rozdílem, že místo, aby se na konci uklonil a čekal potlesk, tak padl na zaprášenou zem, která ihned začala nasávat jeho stále horkou krev. Pak se vše zase zrychlilo. Ani my nedošlo, že mi po tváři stekla slza. Jako medička jsem věděla, že už ho nedokážeme zachránit. V hlavě se mi opět objevily podobné obrazy, plné zkázy, krve a smrti. Obrátil se mi žaludek a já musela na moment zavřít oči. Tolik jsem se chtěla zbavit mninulosti, ale podle toho, jak se všude objevovala válka, tak jsem si mohla být jistá jen jednim. Minulost se nedá zapomenout. |
| |
| Mýtina u transportu Když se velitel nedočkal odpovědi, vytáhl osobní pistoli, nakráčel si to až k vám, prošel kolem cele lajny a zastavil u Rafa a namířil mi mezi oči pistoli. "Ptám se, co tady čmucháte?" zařval a odjistil zbraň. Ale z jeho řvaní ho vyrvali vojáci co byli v transportéru: "Pane! Pojďte sem, je tu kapsle, a v ní je docela velká ryba!". Velitel stáhl ruku s pistolí a zeptal se: "Co tam máte?", odpověď na to mu bylo: "Radši se pojďte podívat sám, jinak nám neuvěříte!". Velitel schoval zbraň a směrem k Rafovi prohodil: "Štastlivče." a zamířil k transportu, jeho odchod způsobil že zbytek vojáků byl mnohem ostražitější. Ani ne za minutu se od transportéru ořval řev: "Vy idioti, to si ze mě děláte srandu?? Ta kapsle je prázdná. Debilové!" velitel rozzuřeně vylezl z transportu, za ním klusal jeden z jeho z těch dvou. "Ale pane, ona opravdu byla plná! Ležel v ní voják, dle emblému na hrudním plátu to byla velká ryba!!" vysvětloval. Velitel se zastavil, vytasil zbraň a namířil mu ji do obličeje. "Určitě jste měli vidiny z těch sraček co fetujete! Ještě jednou a pošlu vás pod drn. Oba! Teď mi zmiz z očí." zařval na vojáka, který se stáhl jako pes po výprasku. Velitel se otočil na vás a vyštěkl: "Tak co tady sakra pohledáváte??"... Barbara - lesní porost Voják tě odtáhl dost daleko od ostatních, na tvou poznámku jen odpověděl: "Oni mají vybráno na rok dopředu.". Pak se otočil, už od pohledu to byl slizoun. Obličej samá jizva, všem dominovala trojice velkých jizev přes pravé oko. Když viděl tvé počínání, tak se jen zasmál bezzubým úsměvem. "Chytrá holka a ještě poslušná." prohlásil. "Co si třeba teď sundat ten vršek?" zeptal se a stále se usmíval. Kdesi za ním cosi zašustilo. A následně se ozval zvuk, který až moc připomínal vytahování nože z pouzdra, ale to slizouna neodradilo... |
| |
| S hnusákem Bundu odhodím na zem a opatrně si do zadních kapes zasunu paralizér, který jsme dostala od svého bývalého přítele z bezpečnostního orgánu.Do koulí, nebo do krku. Přemýšlím.Prohlížím si svůj doprovod. Kdo by takovému fešákovi jako jsi ty odolal. Olíznu si provokativně rty a hodím hlavou, tak že mi lítají vlasy okolo obličeje. Hele poklade, co kdyby ses taky začal svlíkat, přes kalhoty to moc dobře nejde a jestli si zapomněl jak se to dělá, zeptej se kámošů, oni ti pomůžou. Pošlu mu vzdušnou pusu a přes hlavu si přetáhnu síťované tričko. Já vím, že jsem šikovná. Holou kůži mi ofoukne vánek, ruce si zaklesnu za opasek kalhot a pokynu na toho" krasavce" prstem. Jen pojď ke mě a ukaž se jakej jsi chlap. Napnu všechny smysli, když se ozve vytahování nože z pochvy. Možná mě nechce někdo zabít, ale co kdyby ne? Hlasitě si odkašlu, aby si toho náhodou nevšiml. To víš to jsou ty cigarety. Pokašlávám.Nechceš si dát cígo, před tím než si spolu užijeme?Pomalu spustím ramínko podprsenky dolu. |
| |
| Mýtina u transportu Křik a vůbec všechna ta akce kolem mě nutí být v pozoru. Ostatně, mám jisté důvody pro to být opravdu nervózní, ale na druhou stranu, třeba odkráčí když zjistí, že nejsme nic. "No co by tady asi banda vysokoškoláků mohla pohledávat!" Stáhnu ruku od obličeje dolů. "Jedeme do Diana´s Haven. Nebo si fakt myslíte, že na někoho něco chystáme? Po cestě v autobuse?" vyprsknu a zavrtím hlavou. |
| |
| Barbara a slizoun "Ty máš teda kuráž holčičko." zašklebí se slizoun a odhodí na zem zbraň a začne si rozepínat košili. Jen co jí rozepne a shodí jí na zem, odhalí chlupatý trup, z části popálený. Zamíří si to k tobě, přičemž se věnuje rozepínání pásku u kalhot. Jen co k tobě dojde, jednou rukou tě chytne kolem pasu, druhou ti položí pravé ňadro a vtiskne ti polibek, po té se odtrhne a zaskřehotá: "Chutnáš skvěle samičko!", přičemž ti znovu vtiskne další polibek... Za ním opět cosi zašustí, tentokrát o něco hlasitěji... |
| |
| S vysněným princem To víš, určitě se ti tu nesložím. Dívám se na toho hnusáka a mám pocit, že se asi pozvracím, ani ne z těch popálenin, ale ty chlupy mi děsně vadí. Tak tebe se pusou ani nedotknu. začnu raději myslet na potetovaného kluka s tunýlkem v uchu, který mě okouzlil na jedné párty na celou noc. Dívám se na něj pohledem Tak už konečně něco dělej. a prsty si přejedu po bříšku. Když si začne rozepínat poklopec mírně se usměju. Tak ukaž jaký máš eso kalhotách. Provokativně našpulím pusinku a aby to vypadalo ještě víc důvěryhodně dám si prstík do pusinky. Když mě obejme otřu se okolo něj boky a ruku mu položím přes hruď na rameno. Když mě políbí protočím oči a vytrpím si tu chvilku.O tobě se to moc říct nedá, občas by sis mohl vyčistit zuby. Když uslyším ten zvuk znovu, odkašlu si víc. Jo a jestli mě chceš tady tak pod nás něco hoď už takhle mám dost velkej kašel. Naznačím pohyb rukou směrem dolů ke kalhotám. |
| |
| Mýtina u transportéru Velitel zaměří svou pozornost na Joanne a poslouchá její slova, pak si namíří k ní. "Vysokoškoláci? A to si má milá zlatá myslíš, že tomu budu věřit?" zeptá se s útočným tónem v hlase. "Vážně ubožejší výmluvu jste vybrat nemohli?" zasmál se jeden z vojáků třímající kulomet a zbytek tlupy se zasmál taktéž, dokonce i velitel. "Řeknu to na rovinu: Pro koho děláte?" zeptal se velitel, v jeho hlase je znát že se nenechá jen tak odbýt. Jeden z vojáků si všiml jak Rafe, kamsi šilhá, podíval se stejným směrem. Když zjistil že hledí na vojáka u autobusu, tak se tam pomalým krokem vydal a zároveň sledoval dění okolo sebe. Když došel k tělu, otočil ho a něco zaklel. Pak zamířil za řadou a u Rafa ceknul: "To byl jen zdravotník hrdino...", pak poračoval v krasojízdě na svoje místo. Kráska a slizoun "S tebou očividně nebudou takový problémy." zaskřehotal slizoun a na tvou žádost o něco pod vás se vrátil pro košili, kterou pak hodil za tebe. Pak se rozhodl plnit tvou další žádost. Dorozepnul a sundal kalhoty, to co mu příroda nedala na kráse vizualní napravila jinde. "Spokojená samičko?" zeptal se a znovu tě k sobě přitiskl. Za stromem asi deset metrů za ním se mihlo cosi černého, ale ve slabém modrém záblesku to zmizelo... |
| |
| Nepříjemná pozornost Málem mi rupnou nervy, když se ozve zrovna rudovláska, jakoby to nemohla nechat na někoho jiného. Nejradši bych jí vrazil loket do žeber, ale už tak stojí velitel moc blízko, takže bych se tím jen ještě víc zviditelnil. Mlč holka... sakra mlč! Zavřu červené oči, abych nic neviděl a zároveň nikdo neviděl je. No jasně... ještě někdo si hrajte na hrdinu... být na jejich místě, tak nás pak postřílim všechny... Znovu oči otevřu, co kdyby se přeci jen někde naskytla možnost úniku. |
| |
| Mýtina u transportéru Překvapeně zamrkám. Ten chlap to myslí fakt vážně, kam tenhle svět spěje.. na druhou stranu, možná je tady někdo, kdo ví, o čem mluví. Znám tady od vidění jen pár lidí, nemůžu vyloučit, že někteří nejsou až tak docela studenti, ale.. to se mi zdá jako dost pošahaná teorie. "Vážně nevím, o čem tady mluvíte," pokrčím rameny. Mohla bych to zkusit nějak dokázat, ale zřejmě je to nebude zajímat a budou si dál říkat to svoje, což znamená, že jsme tak jako tak v hajzlu. A jestli se nějaké přiznání pokusí vynutit, nebude to poprvé ani naposledy, co skončí hromada lid úplně zbytečně zmrzačených. |
| |
| Odvaha nebo bláznovství Nevím, co mnou tolik otřáslo, jestli smrt toho kluka nebo to, že nám nevěřili, že jsme jen studenti, ale něco se ve mě zlomilo, když se ptal pro koho děláme. Věděla jsem, že jdu nejspíš na jistou smrt, ale už jsem nedokázala jen nečinně stát a koukat. ,, Ty zasranej zelenej mozku, cožpak si myslíš, že všichni v tomhle zkurvenem světě plném tupých hovad, co poslouchaj jen rozkazy degenů v zeleném, nemůžou existovat lidi, co nemají zájem na válkách. Co mají v hlavě víc než seno? Jenže takový lidé jsou, jsou to studenti a my jsme studenti, jeli jsme na prázdninový výlet do Diana´s Haven, než jste se objevili vy a nezačali jste nás ohrožovat. Takže jestli nám nevěříte, fajn, tak střílej ty idiote, ale pochopíš, že jsi udělal pořádnou chybu!" zařvu na něj a vyškubnu z tašku těžkou učebnici anatomie těla. ,, Tohle asi sebou tahám, abych tě tím umlátila k smrti!" soptím a hodím mu knihu skoro na hlavu. Kniha dopadla na zem a zvířila prach, který na ní ležel. Kniha se otevřela na stránce o anatomii lidského mozku. Ten můj mi asi vlivem emocí a vzpomínek vypověděl službu, když jsem tak vyletěla, ale už nebylo cesty zpět. Najednou mi došlo, že jsem si podepsala ortel smrti a padla jsem se vzlyky na zem. Na jednu stranu jsem už chtěla umřít a mít to za sebou a na druhou stranu jsem doufala, že se jim konečně rozsvítí. |
| |
| soukromá zpráva od Barbara Rowen pro Cítila jsem vlhko klíně ani mě to nepřekvapilo, když už jsem skoro půl roku sama. Sice jsem si svého milence představovala úplně jinak a v duchu doufala, že spolu se zvukem přijde i mé osvobození. Když ukázal své eso, polkla jsem a představila jsem si, jakou paseku by ve mě nadělal kdybych hysterčila a kopala okolo sebe. Jo tak na tom si docela ráda zarajtuju. Lehnu si na košili, kterou hodil pode mne a rychle za ní schovám paralyzér a začnu si sundavat kalhoty a spolu s nimi stáhnu i maličká tanga. Dám nohy od sebe, aby se mohl podívat a pohladím se po kousku jemné kůže s čárkou maličkých chloupků. Můžu si sednout na tebe?Myslím, že to bude příjemnější pro oba a víš jak ten muj kašel. Kleknu si na kolena a vyprsím se. Jedním okem pozoruji nepatrný pohled, ale nedám na sobě nic znát. |
| |
| Mýtina u Transportu Vojáci očividně zaskočení Meganiným výbuchem chvíli stáli jako opaření a sledovali jak vzlyká, pak se ozval velitel: "Tak to mu říkám kuráž." řekl a uznale zatleskal. "Ale stále to nemění nic na faktu, že vám nevěřím. Na to potřebuju hmatatelnej důkaz." dodal a otočil se směrem k porostu, cosi zamumlal a pak se vrátil pohledem k ostatním. "Jestli jste to co říkáte, tak mi zodpovíte pár otázek." oznámil a podíval se na vás. "Začneme něčím jednoduchým: Jméno univerzity!". Z výrazu ve tváři se jasně dá usuzovat že to myslí smrtelně vážně... Barbara - Než k něčemu stihlo dojít, semlelo se něco jiného Slizoun využil příležitosti, ale než si stačil přesunout, tak se ozvalo zapraskání větve, hlasité na tolik že by jej slyšel i mrtvý. Slizoun se vyplašeně otočil z pouzdra u opasku kalhot vytáhl nůž a rozhlédl se. Další zvuk přišel z křoví asi pět metrů od vás. "Vstávej!" vyštěkl a vytáhl tě na nohy, přitiskl se těsně za tebe, celkem silně tě rukou sevřel pod krkem, zatím co ruka s nožem se nervózně klepala někde za tebou. Křoví znovu zašustilo, a tentokrát už bylo slyšet regulerní kroky, dokonce se v bahně před vámi objevila stopa. "Nemysli si že o tobě nevím! Stůj nebo jí zabiju!" vyštěkl a přitiskl ti nůž na krk. Vzduch v místě kde byla stopa se mírně zavlnil a pak se ozval hlas, který nezněl vůbec lidsky: "Do toho! Udělej to a ukaž světu že jsi zbabělec!", ozval se další krok. "Já nežertuju! Stůj nebo jí podříznu jako svini!!" zaskřehotal slizoun, odpověď se mu dostala vzápětí: "Zbabělče, schovávat se za nevinnou dívku. Víš co se stane těm co zabíjejí ženy a děti, když se dostanou do vězení??". Slizouna otázka zaskočila ale snažil se dodat si kuráže: "To mě nezajímá, proč by mělo???....." odmlčel se a pak dodal: "...co se jim stane??". Nelidský hlas se zasmál a odpověděl: "Zabijou je, velice pomalou a bolestivou smrtí! Dotyčný škemrá o to aby ho zabili na místě, než aby snášel ona muka co mu ostatní vězni působí. A nejzajímavější na tom je to, že dozorci jen přihlíží. Mezi vší tou sebrankou, jsou takovýhle jedinci naprosto vespod, i sériový vrazi jimi opovrhují.". Slizoun se zachvěl a řekl: "Ale já se tam nedostanu..nejdřív zabiju jí a pak tebe!!". "Postav se mi jako chlap a ne jako zbabělec!!" vyzval ho hlas. Slizoun nevydržel, čapl Barbaru na ramena a odohodil ji na zem, přičemž jí nožem lehce škrábl do ramene, poté se vrhl vpřed. Jeho zápal zuřivosti se setkal s něčím co připomínalo nakopnutí do břicha kolenem. Za slabého zavlnění vzduchu vydal zvuk jako když nemůže dýchat, narovnal se a vznesl se půl metru do vzduchu. Ve stejný okamžik se za slabě modré záře zjevil voják, v úplně stejné zbroji jako ti dnes ráno na náměstí, jediný rozdíl byl v tom že jeho je dokonale čistá a onyxově černá. "Opovruhuju zbabělci co se používají nevinné jako štít. Lepší zemřít se ctí, než jako zbabělec!!" vytknul mu voják. Slizoun se zmohl jen na: "Co....jsi....zač?". Voják se zasmál a odpověděl: Iswed Leġjun". Slizoun vytřeštil oči a zaúpěl: "ČERNÁ LEGIE!!". Voják se znovu zasmál a za nepatrného pohybu ruky kterou ho držel ve vzduchu se ozvalo křupnutí, slizounovo tělo se přestalo bránit a bezvládně vyselo. Voják odhodil slizouna stranou a pak se otočil na Barbaru. Vteřinu na ní hleděl a pak zamířil k ní. Šel z něj strach. Když k tobě došel, natáhl ruku a zeptal se: "Jsi v pořádku?"... |
| |
| Tak jo, žiju, co teď? Čekala jsem, kdy zazní první výstřely, čekala jsem bolest, chlad, smrt. Čekala jsem tolik věcí, jen ne to, co nastalo. Jeho slova a potlesk mě donutili se na něj šokovaně podívat. Polkla jsem další slzy a utřela ty, co mi stékaly po tváři. Nadechla jsem se a pak jsem se postavila na chvějící se nohy. Udržela jsem se. To, že stále dýchám mi dodávalo jistotu. ,, Jsme z univerzity Stormlake!" odpovím a podivám se po ostatních. Vzpomněla jsem si na toho modráska a najednou jsem si nebyla jistá, zda je také z univerzity nebo ne, ale rozhodně jsem ho nehodlala podrazit a říct tu odsuzující větu, alespoň mnozí z nás jsou. Čekala jsem další otázky. |
| |
| Mýtina u transportu Výbuch té holky mě překvapí a tak napjatě čekám, co bude dál. Mě si už velitel nevšímá, vlastně skoro nikdo, protože na sebe stáhla veškerou pozornost. A zdá se, že to k něčemu malému přece jen vede. Zajímalo by mě, jestli nás bude jednotlivě zkoušet taky z našich oborů? Dívám se po ostaních a čekám, protože nemám, co bych dodala. Bohatě stačí, když mluví jeden z nás, nejsme už děti, abychom se překřikovali. Aspoň ještě nějakou dobu ne, než to začne být vážnější, než už je. Pohled mi sklouzne k mrtvému na zemi - ono už to je asi dost vážné, jen mi to zatím nedochází. |
| |
| Záchrana Proklínám to zapraskání větve, teď když mě ocel chladí na krku jsem zcela bezradná a nevím co mám dělat, ke všemu jsem nahá, ale to je to nejmenší co mě zajímá, přiznám se, že teď už se celkem i klepu, kolena se mi podlamují a já se dívám směrem odkud vyšel výstřel. Nahým zadkem se tisknu ke slizounovu tělu, jeho eso je ještě pořád tvrdé. Na jednu stranu jsem ráda, že nás někdo vyrušil, ale zase o když to jsou jeho kamarádi, kteří mu závidí a chtějí si se mnou užít taky. Srdce cítím až v krku a do krve se mi vyplavuje adrenalin, spánky mi tepají a do obličeje se mi hrne krev. Zalapala jsem po dechu, když mi ke krku přitiskl chladnou čepel nože. Jestli mě nezabije v afektu tak mě kuchne tím jak se mu klepou pazoury. Znovu zašustění, tlak na krku a rozmlžené vidění, od toho jak mi dochází kyslík. Dívám se na otisk v bahně, vlnění vzduchu a poslouchám zvuky. Teď mě chce podříznout a ještě po chvilce mě chtěl udělat.Psychopat jeden. Pomyslím si při jeho výkřicích do okolí. Najednou někdo promluví, je to jako kdyby někdo mluvil do domovního zvonku. Zkreslené a klidné. Zachránce asi tuší, že má převahu.A jestli ne, tak jsem v prdeli. Cítila jsem jak se za mnou chvěje, třel se o mě chlupy, dělalo se mi zle. Snažila jsem se oddálit od jeho těla a sledovala jsem chvění vzduchu. Smál se, vzduch se smál a já sama se sebou žertovala. Potom mě něco odhodilo, byl to ten chlap, letěla jsem k zemi a na rameni cítila pálivou bolest, pomalu se mi na rameni rojily kapičky krve a v malé stružce stékaly po mém rameni. Nevím co bolelo víc, jestli pád na kolena nebo to rameno, rychle jsem sáhla alespoň po kožené bundě a oblékla jsem si ji, končila pod zadečkem a já si nepřipadala tolik nahá. Dívala jsem se na vzduch, který přecházel v modrou a potom v černou.Chlap se vznášel ve vzduchu, jen tak si levitoval, za to já se spěšně oblékala. Dýchal zvláštně, jako by ho zvláštní síla drtila, jestli vydrží pořádně si to odnese. Potom jsem jen slyšela jméno vojáka.Isweg, to si budu pamatovat do smrti. Podívala jsem se po něm a usmála jsem se. Můj věznitel vykřikl něco o černé legii a potom už byl jen klid, ticho. A křupnutí vazu, tělo chlapa jehož jméno jsem neznala dopadlo daleko ode mne. Dívala jsem se na vojáka, který šel ke mě.Ahoj, jo jsem v pořádku. A děkuju. Vstanu ze země a dívám se mu do průhledu.Děkuju z celýho zkaženýho srdce. Sáhnu po paralyzéru a udělám krok k vojákovi. |
| |
| U transportu - Další otázka Velitel se kývnul hlavou: "Stormlake, o tý jsem slyšel hodně.* promnul si bradu a pokračoval v pozorování skupiny. Pak se pohledem zastavil u Joanne. "Určitě jste slyšeli rozhlas o oslavách nezávislosti. Na téhle události je zvláštní jedna loď, Cerberus. Co je na ní zvláštního? zeptal se na další otázku. Jeden z vojáků strčil do kolegy a řekl: "Moc jednoduchý otázky ne?", kolega jen pokrčil rameny a sledoval skupinu. Barbara - lesní porost Voják si tě vteřinu prohlížel a pak se zeptal: "Opravdu ti nic není?", hlas zazněl tentokrát mechanicky. Když tě znovu přelétl pohledem, všiml si rány na rameni a odvrátil svůj pohled od tebe, k něčemu co měl připnuté u pasu zbroje. Naskytla se ti možnost vzít čáru, ale zda jí využiješ je na tobě... |
| |
| Mýtina u transportu "Tohle nějak dokáže, že jsem student?" podivím se nahlas, ale neodporuju. Ať si na to jde po svém, ale kdyby chtěl vidět naše školní stagy nebo něco podobného, ušetřil by si čas. "Byla na ní podepsána dohoda, jako první přistála na povrchu. A při oslavách mohla být zrovna nad Diana’s Haven, kam míříme.. mířili jsme. Jestli tam říkali něco víc, tak nevím, mě tohle téma zase tolik nebere, i když by asi mělo," zamračím se nad tím, k čemu se tady přiznávám. Bohužel je to ale pravda, o tuhle záležitost jsem se nikdy nezajímala víc, než bylo nutné, a stejně jsem ji brzy z hlavy vypustila. Ale moje názory a záliby je asi teď lepší nechat stranou, pro mě za mě ať si myslí, že jsem ignorant. Dívám se na velitele a čekám, co on na to, a hlavně jaká bude další otázka. |
| |
| U transportu "Budete se divit ale ano, spousta obyvatel týhle planety neví, jak se sem vůbec dostali. A vy jako studenti by jste to měli vědět přednostně..." řekl velitel a zahleděl se na Joanne. Pak přešel kolem řady a zastavil se u Megan, na kterou se krátce podíval a pokračoval dál. "Uvidíme jak moc víte o historii Země..." začal velitel a hrál si s pojistkou u zbraně, která hlasitě cvakala. "...Co znamenají následující zkratky ze země? OSN, NATO, EU, ČK a UNESCO??" vysypal ze sebe velitel a stále cvakal pojistkou zbraně... |
| |
| U transportu ,,No, OSN je Organizace Spojených Národů. NATO je ve zkratce Severoatlantická aliance. EU je Evropská unie. ČK je Červený kříž. A UNESCO je Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. vyhrnu ze sebe první kloudná slova za celý den. Snad jsem se nepřeřekl. napadne mě když si to neustále opakuji a kontroluji jestli tam nemám chybu. Proč cvaká tou pojistkou? To si chce oddělat pružinku? No, mohla by zklamat na zajištění, to by ho trošku vyvedlo z míry. řeknu si a pokračuji v detailním průzkumu svých bot a špíny okolo nich. |
| |
| S černou legií Jeho pohled, i když jsem neviděla oči mě pálil na kůži. Usmála jsem se a byla jsem přesvědčená, že mi nechce ublížit, paralyzér jsem schovala do kapsy a dojdu k němu.Ano neboj, jen mám natlučená ramena a škrábanec od nože na ruce. Sundám bundu a ukážu mu malou ranku, o které je zasychající krev. Já se už od tebe ani nehnu. Budu tvůj stín, zachránil si mi život.Udělám ještě krok k němu, opravdu nemám chuť nechat se chytit poskoky toho co si se mnou chtěl užít a potom mě třeba i zabít. Není čas na to nervově se hroutit, i když bych na to měla nárok.Chci být jako ty a ustřelit tomu šmejdovi co mu to dovolil, koule. V očích mám něco ze strachu a možná i zhnusení. Zavážu si botu a narovnám se, potom dojdu konečně ke svému zachránci, opatrně mu položím ruku na rameno. Já jsem Barbara Rowen, studentka diplomacie. Ale raději bych studovala boj, když to tak vidím.Povzdechnu si a natáhnu k tobě ruku. |
| |
| U transportu Když slyším jak je zkouší jen zavrtím hlavou a mám pocit že za chvíli vybuchnu snad smíchy tohle je tak stupindní dlouho nic horšího jsem nezažila narovná se a očkama těkám z rudovlásky na toho zraněného pak se k němu nakloním a pak se raději vrátí zpět kde stála a pořád studuje všechny okolo, pousměje se a zadívá se na Rafa a pak před sebe. To je ale den, první vynucený výlet od profesorů a teď tohle ještě přjdou čí jse ceruška a mám průšvih Podívá se na Sema a povzdechne si a zamračí se. |
| |
| U transportu "Nejsi tak hloupej jak vypadáš svalovče." prohodil velitel. Pak prošel kolem řady, pak se zastavil na jejím konci. "A co tohle??" začne velitel a otočí se na podpatku. "Funkce mozkové kůry?!". Pak přeletěl pohledem po každém z vás napjatý jako struna u kytary. Barbara - lesní porost Voják na tvá slova o tom že se od něj nehneš, nereagoval jen štrachal něco v pouzdře. Ránu na rameni ti vyčistil a zavázal. Pak řekl: "Není důvod aby jsi si mě držela jako stín, to co jsem udělal byl samozřejmost." Pak se odmlčel a na tvoje představení odpověděl: "Těší mě! A co se týče toho boje, to není nic jednoduchýho a málokdo to zvládne." pak se otočí a zamíří směrem, ve kterém jsi se slizounem přišla... |
| |
| U transportu ,,Co dodat? Tvoří plášť velkého mozku a je fylogeneticky nejmladší částí centrální nervové soustavy. U člověka představuje jeho nejvýznamnější oddíl. Co víc? Dá se rozdělit na tři oblasti: primární projekční, asociační a efektorové." No, ještš že jsem se učil v autobuse za jízdy jinak bych to asi nedal. Díky bohu za elektronické a lehce přenosné učebnice. napadne mě když si vzopmenu na to, jak jsem se při podobných otázkách ještě před několika dny potil a nemohl si vybavit odpověď. Chvíli si ještě vojáka prohlížím a vyčkávám jeho reakci. Když se na mě podívá skloním zrak a znovu is prohlížím své boty. |
| |
| S vojákem Není důvod proč bych se tě držela? Vytřeštím oči a nevěřím vlastním uším.Myslím že s mi právě zachránil život a postaral ses o mě.Opřu se rukou o něj, aby měl lepší přístup k rameni.Je zbytečné něco říkat, jen se dívám, ať udělá krok kamkoliv tak půjdu taky, jen se asi nedokážu "zprůhlednit". Jdu za ním snažím se na sebe neupozornit, ale zase nechci být tak opatrná, abych něco nezvorala, dívám se mu na zátylek a po chvilce promluvím. Málem jsem se sama dala tomu hnusákovi s chlupatou hrudí a myslím, že boj je o sebezapření stejně jako ze sebe udělat dobrovolně děvku. Pokrčím rameny a následuju ho. |
| |
| transport Poslouchá je a uchechtne se a podíva se na toho klučinu co se zrovna nechává vyzkoušet a pak se na ně podívám a nevydržím to a musím se už ozvat nebo tohle je děs. Tak co už jste si to ověřili? už je to celkem ehmmm nuda Řekne a podívá se na velitele a usměje se na očích má brýlky aby ji neviděli oči protože už začína važně docházet trpělivost kdyby tu nebyla tak velká hlídka jsou už mrtví. Kouknu na Rafa a pak na velitele. |
| |
| Tohle neee... Když se začal velitel těh vojáku vyptávat, tak jsem vytřeštila oči. Tohle jsem fakt nečekala a jeho otázky mě zaskočili, takže než jsem stihla zvážit, jak odpovědět, tak už odpověděl někdo jiný, ocž bylo možná i dobře a pak přišla otázka z mého oboru a já už už chtěla odpovědět, když se ozval ten svalnatý kluk, podle postavy tělocvikář. Když jsem ho slyšela, tak jsem se plácla rukou přes obličej a v duhcu mě napadlo: To je idiot, odpovídá na něco, co ten šílenec v zeleném slyšet nechtěl a přitom ani není z oboru! ,, Hele nechtěl bys pomlčet, když víš jen sotva setinu z toho, co je skutečná odpověď?" houknu na něj a pak se otočím na velitele vojáků: ,, Mozková kůra je nevyšším centrem reflexivních oblouků, ve kterých může probíhat rozbor vzruchů a jejich převod do odpovědi. Neurony mozkové kůry jsou seskupeny do určitých funkčních okrsků, které tuto analytickou a syntetickou činnost provádějí. Těmto okrskům říkáme analyzátory. Korové analyzátory si můžeme představit jako políčka kůry skládající se z obrovského počtu neuronů, u kterých končí a od kterých vycházejí mozkové dráhy. Mozková kůra je tak rozčleněna do řady oblastí, které zabezpečují svými analyzátory různé řídící funkce. Jako první tam je Motorický analyzátor, který je uložen v kůře čelního laloku a slouží k řízení úmyslných pohybů. Jako druhý je tam analyzátor kožní citlivosti a ten leží v těsné blízksoti motorického analyzátoru. Slouží k uvědomování ,, si vlastního těla", vnímáme teplo, chlad, bolest, tlak a dotyk. Třetí je zde zrakový analyzátor a je umístěn v kůře tylního laloku. Zde dochází k syntéze obrazů zaznamenávaných receptory sítnice. Můžeme si to představit jako malou obrazovku na niž se objevují obrácené obrazy toho, co vidíme ve skutečnosti. Jako čvrty jě tam sluchový a vestibulární analyzátor, který je uložen v kůře spánkového laloku a je zaměřen an rozlišování zvukových kvalit, což je výška a barva tónu a nakonec je zde páty čichový analyzátor, který je umístěn na dolní ploše čelního laloku a je jistě zcela jasné k čemu tento analyzátor slouží!" řeknu a vím, že možná působím jako šprt, ale byla jsem si jistá, že tohle by je konečně mohlo přesvdčit o tom, že jsme studenti, protože to, co řekl ten kluk bylo sotva čvrtinou celého tohoto problému. |
| |
| Barbara - cesta zpět Voják se na tebe otočil, přes průzor helmy do tebe zapíchl oči. "V tomhle je vidět rozdíl mezi vojákem a žoldákem. Ten co tě odvlekl byl žoldák, i když se prohlašuje za vojáka." odmlčí se a pak pokračuje: "Vojáky váže určitá čest, žoldáky ne!". "Nepochybuju že by jste ho složila, ale jeho další reakce se nedají odhadnout.." řekl a pak pokračoval v cestě na mýtinu. Na místo jste dorazily asi za deset minut, velitel zrovna pokládal nějaké otázky. "Zůstaňte tady!" nakázal voják a ukázal prstem k zemi, krátce na to se vypařil ve slabém modrém záblesku, poté se ozvalo zašustění a viditelný pohyb křoví, za kterým tě nechal... Faster than lightning - ostatní Velitel jen uznale zíral, zatímco jeden z vojáků se rozesmál tak až mu zbraň upadla na zem, sám se svalil vedle ní. "No, tak to byla vskutku vyčerpávající odpověď." řekl velitel, ohlédl se na svoje muže, u jednoho se zastavil. Onen voják stál rovně jako prkno, jednou rukou klepal na něco ,co ho škrtilo, i když nic nebylo vidět. Ruka se zbraní se prudce zvedla, namířila na nejbližšího kolegu a spustila palbu, kolega se skácel k zemi s dírou v hlavě, po něm další, který se složil jako strom, padl na břicho, v zádech se mu skvěly tři díry. Ostatní vojáci se vzpamatovali a opětovali palbu. Nešťastník, který nejednal z vlastní vůle se sesul k zemi. "Co to sakra bylo?" zeptal se jeden z vojáků, odpověď se dostavila od transportu: "Pane průser! Tenhle transportér převážel jednoho z Černé Legie!". Vojaci ztuhli, jeden po druhém začali klít, nadávat a modlit se. "Všichni oči na stopkách! Bůh ví kde ten chlap je!" zavelel velitel a vytáhl pistoli. Před ním se cosi zavlnilo a vyrazilo mu to zbraň z ruky, velitel se hned na to sehnul v pase a vzápětí se ozvalo křupnutí, velitel se vzpružil zpět a padl na zem, obličej celý od krve. Dva vojáci zmateně vystřelili na prostor mezi sebou, ale zasáhli se navzájem. Tři z nich se dali na útěk, zbraně zahodili a utíkali co jim síly stačili. Zbývali dva. Krátce na to jeden vytřeštil oči a podíval se směrem k břichu odkud se vynořilo něco, připomínající zkrvavenou čepel, zachroptěl a padl k zemi. Poslední voják pomalu couval, zakopl a padl na zem, před ním se znovu zavlnil vzduch. "Ty jsi....duch??" zeptal se vyděšeně. Pak se vznesl do vzduchu a zkreslený hlas odpověděl: "Ne, já jsem smrt!", přičemž vojákovi se na krku objevila hluboká rána, z níž začala stříkat krev, která vyjasnila postavu ve zbroji, stejnou jako ta dnes ráno. Postava v jedné ruce držela vojáka nad zemí, v druhé nůž. Odhodila mrtvolu a otočila se na studenty. Ale než stačí cokoli říct ozval se výstřel a postava ve zbroji šla do kolen, ale ještě stihla hodit nůž na střelce, do plic. "Sakra!" zaklela postava a zhmotnila se. Krev se vypařila, místo ní se zjevila onyxově černá zbroj... |
| |
| Změna děje Jakmile jsem domluvila, tak se jeden z vojáků složil smíchy. Velitel koukal s uznáním a já doufala, že konečně uvěří, když v tom se všechno změnilo. Jeden z vojáků zastřelil několik ze své řady a ti, co přežili zabili zase toho, který střílel. Pak to šlo ráz na ráz a před očima se mi objevili hotová jatka. Sledovala jsem všechno jako ve spomaleném filmu. Matně jsem viděla, jak se mezi vojáky cosi pohybuje a pak jsem zaslechla to slovo Černá legie. Viděla jsem tu řezničinu a měla jsem dojem, že jsem se vrátila v čase. Vše bylo jako tenkrát ajá místo obličejů těch, co nás chtěli zabít viděla děti, mé rodiče a všechno to utrpení, kterého jsem se chtěla tak moc zbavit. Pak se se mnou všechno zatočilo, když mě jeden z umírajících chytil za nohu. Jeho myšlenky plné strachu a bolesti mě zalily jako žhavá láva a mě se obrátil žaludek. Slyšela jsem se vykřiknout a z očí mi začaly téct slzy. Tolik jsem si přála, aby mě pustil. Měla jsem dojem jako kdybych měla v břiše stejnou ránu jako měl on. Cítila jsem tu tupou bolest a rozšiřující se chlad. Pak strašný strach, strach ze smrti. Jeho poslední myšlenka, že ty peníze mu za to nestály a pak prázdnota. Když to zmizelo, zjistila jsem, že se kvěju jako list osiky a že je mi zle. |
| |
| Osvobození Poslouchám tomu co říká, pojem žoldák je mi velmi známí hlavně z historie. Cítím jeho pohled, pokusím se o úsměv, abych zakryla svou nervozitu. On mě dneska viděl nahou a po tom co jsem se skoro sama nabídla tomu volovi. Snad to nebude vyprávět jako zábavnou historku svým kolegům. Kysele se zašklebím a skousnu si ret, abych zahnala pochyby. Nemůžeš mi tykat?Ošiju se.Ostatní zůstane nekomentované. Poslušně si lehnu do trávy, která mě chladí na bříšku a kouscích holé kůže a otočím se na mrtvolu.Tak to máš za sebou kámo a teď Isweng dostane i tvoje kamarády. Mrknu a potěšeně mlasknu, zní to možná maličko psychopaticky. Z dálky slyším, jen výkřiky, štěkot zbraní a chroptění. Potom okolo mě proběhnou nějací muži, podle uniformy ti co nás přepadli. Už dokonal své dílo. řeknu si pro sebe. |
| |
| Náhlý obrat situace Otázky mě docela nudí, zvlášť s tou poslední bych si nevěděla rady a jen bych tupě hádala. Stejně mi nejde na rozum, podle čeho ty otázky vybíral. Ty první dvě možná, ale třetí byla docela dost šitá na míru Megan a jiným z jejího oboru a velitel věděl, že tam někdo takový vážně je. Zkouška? Náhoda? Jenže všechno zase vzalo rychlý a docela nečekaný obrat. Stihla jsem se jen instinktivně přikrčit na místě a skrz úzkou škvíru mezi rukama, kterýma jsem si zakrývala hlavu, sledovat, co se děje. Vzduch naplnil pach krve, nejen krve. Udělalo se mi z toho trochu zle, ale víc než to na mě zapůsobil vlastní strach, který mě na nějakou dobu ochromil a jen srdce začalo tlouct jako šílené, najednou se mi nedostávalo dechu. I bolest hlavy po ráně při brzdění autobusu se vrátila. A každý kousek kůže byl napjatý, očekávající zavrtávající se kulku. S posledním výstřelem však skončilo i mé krčení se na místě. Zvednu nejdřív hlavu, ve které už teď rychle šrotuje díky informacím, které jsem zaslechla od vojáků a pak i něco málo viděla. A srdce se mi znovu rozbuší, když si uvědomím, kdo tady zřejmě leží kousek od nás. "Vážně říkali Černá Legie?" zeptám se do prostoru a poměrně rychle vyrazím ke zhroucenému tělu našeho zachránce. Ovšem víc, než jeho stav mě v první chvíli zajímá něco docela jiného. "Do prdele!" ulevím si nahlas. "On je fakt z Legie.. pirátská lebka, hnáty z dýk. Přesné," začnu hledat místo, kam byl zraněný, ale sama toho moc nesvedu. První pomoc není moje hobby, i z těch základů umím minimum. Pokud rána hodně krvácí, snažím se jí stlačit. "Sakra, pojďte mi někdo pomoct! Sama to nezvládnu. V autobuse bude lékárnička! Původně to byly speciální jednotky, ale tady.. tady jsou ti nejlepší z nejlepších. Ne, že by teda asi měli moc šťastný život, protože se tvrdí, že jsou to docela stroje. Lidské stroje. Výdrž, vytrvalost, fyzická odolnost, odměřenost nebo chlad, jak chcete," začnu brebentit. Nevím, co přesně cítím, ale rozhodně je to něco mezi nadšením a strachem, že tady jen tak umře. Takoví jako je on by neměli umírat, ne kvůli bandě studentů na výletě. Nakloním se nad něj. "Hej, můžu sundat tu helmu? Nemá ten oblek nějaké speciální pojistky?" promluvím k němu, i když nevím, jestli mě vnímá. Taky není lepší způsob, jak to zjistit. |
| |
| Obrat k lepšímu Když sleduji jak se kapitán zděsil přitom když zjistil že tu je přílušník Černé Legie musím se nad tím pousmát. Sám jsem o nich slýchal především vymyšlené příběhy a to při svých koníčcích ale nikdy jsem si nemyslel že někoho z nich potkám - a už vůbec ne, že mi zachrání život. Ale počkat, co ho přesvědčí o tom, že nejsme s nimi? No do háje. napadne mě při pomyšlení na to, že by ve svém krvavém tažení mohl pokračovat. Když však vidím jak padá na zem napadne mě, že to už problém nebude. Teď bude problém ho nenechat umřít. Zatímco sleduji Joanne jak k němu poklekává sunu se k autobusu pro lékarničku - nejprve pomalým krokem a poté se rozebíhám a začnu se přehrabávat v místech kde tuším, že by mohla být lékarnička. Když ji najdu doběhnu k Joanne a poprosím jí o trochu místa. ,,Mám s první pomocí zkušenosti, občas se nám při Airsoftu něco pokazí nebo to někdo schytá z příliš velké blízkosti." vysvětluji ikdyž je mi jasné, že polovina z nich nebude vědět o čem to mluvím. Mezitím otevírám lékarničku a pokouším se mu sundat zbroj. Snad si to pamatuju správně, naposledy jsem lékarničku použil před nějakým měsícem, když to kamarád schytal do oka. Neustále se mu pokouším sundat zbroj ale za chvíli toho nechám a uvědomím si, že to je nad moje síly, tak se mu alespoň pokusím zastavit krvácení. Bože, ať to pomůže... |
| |
| Černá Legie - stroje na smrt Voják vás sledoval přes průzor helmy a při pokusu sundat helmu nebo zbroj sebou trhl. Pak pomalu vstal a couvnul o krok zpět, přičemž z vás nespouštěl oči. Přes intercom helmy bylo slyšet jak oddechuje. Jedna ruka stále třímala v ruce nůž, druhá byla přitisknutá na levém boku. "Ty!" otočil se Joanne. "Co ti dává jistotu že jsem z Černé Legie?" vysoukal ze sebe a opět o kok couvnul. Zvedl ruku s nožem, namířil si to s ní k ráně na boku a bez váhání zasunul nůž do rány. Vydal ze sebe zvuk, který intercom zkreslil tak, že zněl jako medvěd. Hnul rukojetí směrem nahoru, po chvíli vytáhl zkrvavenou čepel a spolu s ní i kulku, kterou hodil na zem. "Neměly by jste tady lelkovat. Raději nasedněte a zmizte!" řekl a znovu se sesul na kolena. "Kdyby ten idiot aspoň uměl mířit!" hlesnul a praštil rukojetí nože o helmu. Pak zvedl hlavu a podíval se na Rafa. "Co jsi zdravotník? Ono je to vlastně fuk." prohlásil a přejel pohledem celou skupinu. |
| |
| Voják Docela jsem se modlil, aby se velitel na nic nezeptal mě. Sice bych věděl, ale z mojí odpovědi by bylo jasně poznat, že já nejsem tamní student ani náhodou, než se však stačil zeptat na něco dalšího, seběhlo se hned několik věcí. Bez zaváhání jsem se svezl k zemi, aby mě nějakej idiot náhodou netrefil, a pozorně se rozhlížel kolem. Když střelba ustala, znovu jsem se zvedl a zkoumavě pozoroval vojáka, který to všechno měl na svědomí. Docela mě zaujalo to, co říkala rudovláska. Žeby můj předchůdce...? Tentokrát mě přemohla zvědavost a dokonce přehlasovala opatrnost. Pomalu jsem došel na asi dva metry od vojáka a pozorně si ho prohlížel. Byl jsem celý napjatý, abych mohl kdykoli reagovat, ale pokud měla rudovláska pravdu, tak bylo tohle skutečně velmi zajímavé setkání. Modré vlasy mi spadly stranou, když jsem naklonil zkoumavě hlavu. "Chceš říct, že nejsi z té.. hmm... černé legie?" Pozorně jsem ho sledoval, ale mimo jeho pohybů mi nic neposkytovalo klíč k tomu, jestli je nebo není. Rád bych mu viděl do obličeje. |
| |
| Už mě to nebaví Pořád tu ležím jak lazar a bůh ví co se tam děje. Už to nevydržím a vyskočím na nohy.Škoda, že u sebe nemam krabičku, cigareta by bodla. Pomyslím si a podívám se směrem k busu, chvilku si připadám jako boxer v ringu, nerovozně přešlapuju a div si nekoušu olámané nehty. Teď nebo nikdy.Řeknu hlasitě a vydám se k autobusu, už z dálky je cítit pach krve, takový ten hnusný, když je jí moc, jako když jdete okolo jatek, kde čerstvě zabili vola. Všimnu si že Isweng je na zemi a něco se s ním děje.Je u mého zachránce dívka s oranžovými vlasy a černoch, rozeběhnu se k nim a podívám se na dívku. Pomůžu ti, zachránil mi život a já mu ho teď dlužím. Kleknu si k němu a velmi nešetrně mu vrazím prsty do rány po kulce.Řekla jsem ti, že bez tebe nikam nepůjdu.Šeptnu tam kde normální lidi mají uši, kdežto on helmu.Prosím dej to dolů, víš že nikdo z nás ti neublíží. Upřu do průhledu hnědé oči a držím rukou ránu. Hele, kuličkáři, je tam nějaká desinfekce? Houknu na toho co se chlubil airsoftem, podle mě není být na co hrdý, lítat po lese replikami zbraní a hrát si na drsňáky je přežitá zábava z planety země. |
| |
| Ticho po bouři, nebo snad ne? Voják se rozhlíží po všech okolo a hlasitě oddechuje. Pak se podívá na Barbaru a odpoví: "Nic mi nedlužíš. Byla to samozřejmost!". Zaúpí a otočí hlavu k transportéru. "Nemyslím si že mi ublížíte, ale helmu nesundám, ve vašem zájmu..." hlesne s pohledem upřeným na transport. Pak otočil hlavu na Sema: "Černá Legie, neobjevuje se všude, jen tam kde jí nejvíc zapotřebí! Co se stalo tady, není jedna z věcí, do kterých by se Legie za normálních okolností angažovala!" řekl a pak vstal, v jeho dechu bylo prokazatelně znát, že zrychlil. Dýchal teď asi čtyřikrát rychleji než normálně. Pomalu začal couvat a sledoval všechny okolo. Pak trhl hlavou doleva, doprava. Ruka s nožem povolila sevření a přesunula se na helmu, krátce na to jí následovala druhá ruka. Voják se sehnul v pase, s rukama stále na helmě. "Ne...ne...NEEEE!" zařval a zhroutil se k zemi. Svíjel se v agónii, v křiku který zkresloval intercom byla slyšet bolest, vztek a nenávist. Jedna z rukou sjela k pasu k pouzdru ze kterého vytáhla stříkačku, ale klepala se natolik že jí upustila a stříkačka se odkutálela mimo dosah ruky. Voják se po ní snažil natáhnout, ale nedařilo se mu to.... |
| |
| Voják Nad jeho odpovědí jsem se ušklíbl. No hezkys mi nic neřekl… Když se ale prudce pohne, uskočím dozadu – prostě reflex – ale naštěstí mi to myslí ještě docela dobře, takže skočím sotva metr. Přivřenýma očima ho nepřestávám sledovat a když vytáhne nějakou injekci, docela mě to zaujme. Je asi škoda, že mu vypadla z ruky… Bleskově zvážím všechny možnosti, ale nakonec dojdu k názoru, že nemůže mít tak dobrou regeneraci, aby mě mohl teď ohrozit, tak udělám pár kroků k němu a seberu injekci. Okamžik se na něj dívám a zvažuju všechna rizika, ale na druhou stranu taky hodnotím přínosy, které by to pro mě mohlo mít. Třeba ví, co se děje a jak jsou rozložené síly. Skloním se k němu a vtisknu mu injekci do dlaně, pokud není schopen si ji vzít, zabodnu mu ji někam, kde uznám, že by mohla proniknout až do těla. "No tak se zeptám jinak. Kam jste měli namířeno?" Ostražitě ho sleduju, přeci jen nevím, co v tom bylo. |
| |
| Panika Nevěděla jsem co mám dělat, byla jsem rozechvělá s prsty od jeho krve, chtěla jsem ho objímat dát mu naději. Při jeho slovech zatřesu hlavou a trpce se usměju. Pokud nesplatím dluh, nezbavíš se mě.Konejšivě ho hladím po ruce.Myslím, že to nebude horší, než to co na mě lezlo.Při každém doteku se mi klepou ruce . Pokuse se umřít a já si pro tebe dojdu. Dívám se mu do očí a tu větu jako bych v duchu říkala jemu. Mluví, ale s velkými obtížemi, dejchá jako chrt který měl nejlepší čas na psích závodech. Vytřeštila jsem oči, když začal couvat, pustila jsem stisk a seděla jsem na svých kotnících a dívala se na něj. Je to těžké dívat se na jeho bolest a skoro ji prožívat s ním, z očí se mi spustí rty a jeho bolestný výkřik je jako zásah do mozku. Otočím se po všech. Nejsem schopna udělat krok. Ten modrý se odhodlá jako první. Otočím se a dojdu do si do autobusu pro vodu a batoh kde mám cigarety. Vodou si poleju ruku a snažím se smýt ze sebe jeho krev. Utřu se do kalhot a podívám se směrem k člověku, který mi zachránil život. Nejsem tam už nic extra platná, tak si zapálím a sesunu se podél busu a rychle kouřím. |
| |
| S vojákem "Kromě toho, co vidím? Vůbec nic..," zůstanu si sedět na patách na zemi a hledím na vojáka. Když si vytáhne kulku, jen se zašklebím. "A kromě tohohle," jsem trochu vyjevená z toho, že se mi tady snad snaží říct, že vlastně z Legie není. Možná nějaká taktika? Zamračím se a krátce se rozhlédnu kolem sebe. Ta holka, co ji odvedli, je zpátky. Živá a zřejmě i zdravá. Další události opět probíhají rychle, zatímco stále sedím na zemi, ruce v klíně a ve tváři nevěřící výraz. Buď mi něco o členech Legie uniklo, nebo je prostě tenhle jiný. Vůbec netuším, co by šok mohlo způsobit. Zranění? Nebo nějaká přirozená vada, nemoc, kterou trpí? Podívám se k těm medicíny, ale nečekám, že by hned věděli, co mu je. Injekce.. ta látka. Přimhouřím oči, skousnu si spodní ret. A to, co probíhá mezi tou holkou a jím? O co jde? To se tak sblížili za tu chvíli, nebo je mu prostě jen vděčná? Doufám.. vážně doufám, že neumře. Docela bezmocně se dívám na zhrouceného vojáka a Sema, který stojí u něj. Netuším, jak bych mohla pomoci, jenže když slyším, na co se Modrásek ptá, vyskočím na nohy a doběhnu k nim. "Nejdřív bychom se měli přesvědčit, že bude v pohodě, než se z něj budeme pokoušet něco dostat. A navíc – na co ti ta informace vůbec bude?" trochu se zamračím. Snad je to jen ukvapená zvědavost a ne něco víc. |
| |
| Voják Když se ozve rudovláska, dokonce si dovolím na ni na okamžik kouknout, ale ona neznamené žádné nebezpečí. "Zas tak těžké zranění to nebylo..." Na druhou část otázky zvážim, že neodpovím, ale nakones se ušklíbnu na vojákuvu přilbu. "Pokud jsi měla pravdu, balo by dobré vědět, čemu se vyhnout..." Celou pozornost upírám na vojáka, nenápadně ho chytnu za jednu ruku, abych měl nějakou páku, kdyby se rozhodl udělat něco neuváženého. |
| |
| Se zrzkou Dívám se hodně bezradně na všechny kolem a potom sjedu nenávistným pohledem Sema.Nejsi normální sakra, on je celkemv šoku a ty se ho teď vyptáváš co je zač. Běž pryč.Odstrčím ho a Iswenga pomalu položím.Prosím tě jak vidím ty o nich víš nejvíc jak se to dostává dolu? Zeptám se zrzky, potom se k ní nakloním.Je z černé legie, ten co mě chtěl..Odmlčím se a potom promluvím znovu.Ten co mě chtěl znásilnit byl hodně vystrašenej.Sjedu mu rukou na bránu a přivřu oči.Sakra zvládni to. Pomyslím si. |
| |
| Bože!!! Lehce nečekám, že se mě někdo pokusí odstrčit, ale po okamžiku uhnu, neměla by si toho ani všimnout, vojáka ale nepustím. "Neblbni, nemehlo, pak omdlí... nebo umře... a my nebudeme vědět, čemu se vyhnout..." Ušklíbnu se na holku, co se na můj vkus chová až moc ochranitelsky. |
| |
| Down but not helpless Voják semře vší silou stříkačku a vrazí si jí do krku, v oblasti krkavice. Chvíli ještě dýchá zrychleně ale pomalu se sklidňuje, když si všimne že ho Sem drží za ruku, a jak Barbara se snaží dostat helmu dolů. Pod helmu mu není vidět ale upřeně hledí na Sema, když zaměřil pohled jinam, voják využil šance: Zatáhl za ruku, svalil Sema na zem, převalil na záda a kolenem mu přistál na krku. "Do toho kam ten transport je ti kulový, ale jestli ti to udělá radost..." odmlčel se a pak pokračoval: "Ten transport letěl do Diana's Haven. Cerberus měl nakonec být tam, ale teď když je transport v plamenech se několik sakra dobrejch chlapů nedostane domů aby viděli svoje rodiny!! SPOKOJEN?" zařval a lehce ho přidusil. Sám zhluboka dýchal. Pak vstal došel k transportu, sebral jednomu vojákovi ve zbroji nůž, stáhl si rukavici a pronesl: "Čest je vrtkavá, ale každý z vás jí měl na rozdávání..." řízl se do dlaně a přiložil čepel k ráně, když na ní bylo dost krve, tak nůž vrazil do plechu transportu. Pak se otočil a řekl: "Pokud vás to zajímá, skutečně jsem z Černé Legie. Mohl bych říct že je to vše co vám stačí. Ale řeknu vám ještě jedno: Specter. Tak mě oslovuje každý koho znám...". |
| |
| Voják Pitomý vyrušení... Proběhne mi hlavou, zatímco mě voják pacifikuje. Nijak se nesnažím bránit, asi by bylo trochu divné, kdyby se hubený modrý kluk pustil do křížku s někým, koho před chvílí viděl zabít tolik vojáků. Promiň, lehce jsem tě podcenil, no... Dívám se mu někam, kde by měl mít oči a když zařve, chladně se pousměju. "Celkem ano, ale stačilo jen místo... to kolem sis mohl odpustit..." Pod jeho viditelným pokusem, přiškrtit mě, raději zmlknu, co si tak pamatuju, tak nějak na to lidi reagují. No ještěže moje krev přenáší dost kyslíku... Když se uráčí mě pustit, klidně se zvednu a trochu se opráším, pak začnu uvažovat, co dál. Někam, kde se to bude jen hemžit vojáky, se mi tedy rozhodně nechce. |
| |
| Nemám ráda Šmoulíky Dýchej Barb, tenhle debil ti nestojí za to, abys ho nějak extra řešila, je to jen obyčejnej nepovedenej laboratorní pokus.Uklidňuju se a dívám se na vojáka. Potom se to seběhne ráz na ráz a modrák leží, má výhodu,modřiny nebudou vidět. Koleno dopadlo na krk a celkem nepříjemně to v něm křuplo, asi dostal zásah na chrupavku. Jen pokrčím rameny a celkem škodolibě se usměju. Nedivím se mu že vyletěl, právě přišel o své kamarády a málem i o život. Pojeď s námi, my tam právě jedem taky. Navrhnu mu. Odstoupím o krok a dám si cigaretu do pusy, dívám se na Joann. Doufám , že alespoň on a nebude proti, aby jel s námi. Věřím v to. Sundám z krku řetízek s ozubeným kolem a chvilku ho držím v ruce, potom ho rychle strčím do kapsy. Ještě není čas ti ho dát. Dám ti ho jen v případě, že už se nikdy neuvidíme. Natáhnu kouř do plic a okolo rtů se objeví jemné vrásky. |
| |
| To je ale podívaná Když se začlo střílet raději sem se krapek přikrčila abych to nedostala a sleduji dění jak někteří vojáci zdrhli ostatní padli bezvládně na zem, zaslechla jsem něco o černé legii a muj zajem se zvětšil co tady mužou hledat ale to není moje starost ted, pa přišel náž zachrance a nebylo mu zrovna nejlépe ale je jich tam dost aby mu pomohli. Za to ale Sem začal z něj tahat informace. Seme nech ho vydechnout krom toho nám teď zachranil zadek tak ho nech být ať si odpočine Řeknu mu slušně ale asi to nijak nebere v potaz jen mávnu rukou nad tím a jdu si najít nějakou zbraň, kterou bych si mohla vzít a schovat našla jsem devítku a ještě si vzala pár zasobník do batohu a koukám co bych si ještě pobrala. Vezmu si jejich jednu větši od nich a odjistím podívam se přes hledítko a pak na ostatní. Stojím opodál a koukám na to co se tu všude kolem děje když Sema povalí na zem musm se uchechtnout není to sice hezké ale co čekal jen přeci ho aj chápu k tomu nám zachránil zadky což jsem mu celkem vděčná. Nechci nic říkat ale měli bychom vypadnout než si někdo všimne že mu chybí skupina vojáčků a bude je hledat |
| |
| Mezi mrtvými "Vím něco o jejich historii a o nich, ale ne o tom, jaké mají technologie," odpovím popravdě Barbaře a zadívám se na zraněného. Modráskovi už neodpovídám, nemám nějak náladu se hádat o tom, co je v téhle chvíli správné nebo ne, a ani o tom, co vážně chci vědět. Informace znamenají problémy. I vojákům výbuch sleduji z povzdálí, smutná a zároveň trochu rozhozená, ale je to jeho věc. Jak bych se cítila v takové chvíli já si nedokážu představit, ale můj výbuch by nebyl zase tak divný. Ovšem, to, jak trpí někdo z Legie.. člověk asi v hloubi duše doufá, že jsou vážně víc stroje a že je ztráta kolegů nezasáhne. Bylo by o tolik lehčí. "Já jsem Joanne," křiknu na něj, když se představí. Je to málo, ale aspoň něco. Modrásek se sbírá ze země, nemůžu říct, že bych mu to přála, ale každý svého štěstí strůjcem. Jenže to, co mě vážně zarazí je jednání té holky, která kamarádí s Modráskem. Kouknu na Spectera, na ostatní, zpátky na ni. V hlavě mi to zase šrotuje. "Poslyš..," začnu s nepříliš přívětivým výrazem ve tváři. "Ty s tím umíš zacházet? Přijde mi to trochu, divné.. nebo taky hraješ airsoft?" tázavě zvednu obočí. |
| |
| To je ale podívaná Nijak pak už nesleduju ten hlouček a za opasek si zastrčím devítku a několik zásobníku si urovnim v batohu a pak dám do kapsy, pak si dám přes ramno tu zbraň a kouknu na tu rudovlásku a usměji se na ní. Ehmm mno to víš kdyby si zažila to co já musela bys s tím umět, ikdyž je nemám ráda. Umíš s tím ty??? Pozvedne obočí a koukne na Sema co míní teď dělat protože by bylo nejlepší vzít nohy na ramena ale nemůže je nechat samotné a pořád se rozhlížím dokola a pak kouknu na autobus zda je vcelku. Myslím že nám brzy vejlet skončí nevím nebude to asi jen tak Zapřemýšlí trochu na raz a pak na tebe zase koukne a usměje se volnou rukou se k tobě napřáhne aby se seznamila sice je to teď postavené na hlavu ale jí je to fuk je praštěná tak co. Jsem Ellie Pak spustí ručku a zadívá se na obzor a sundá si brýle aby viděla lépe. |
| |
| Ellie Když se opráším, zjistím, že ta podivná holka je ještě mnohem zajímavější, než jsem si myslel. Už teď má sesbírané zbraně. No... neříkám, že mě by se nějaká nehodila... Najdu vhodnou mrtvolu z zběžně ji prošacuju, když najdu nějakou starší bouchačku, jen se ušklíbnu, ale zkušeně zkontroluju zásobník a pár dalších si jin dám do kampsi. Je fakt, že radši střílím z něčeho lepšího, ale zvládl bych jistě i něco horšího, než je tenhle krám. Když se všichni začnou představovat, jen se ušklíbnu, nepotřebuju, aby vojáček kdekoli žvanil. A teď co nejrychleji pryč... Mrknu po Ellie a trhnu hlavou k autobusu. "Mizíme?" |
| |
 | Tlupa studentů Sleduju jejich rozhovor, který ani moc neřeším. Otočím se a zamířím do trosek transportéru. Projdu kabinou pro pasažéry a zamířím ke kapsli, která mě měla držet pod zámkem až do Diana's Haven. Z kapsle vytáhnu pušku a rezervní zásobníky, které poskládám tam kde se vejdou. Pak zamířím do kokpitu, dveře se s námahou otevřou. Natáhnu se k pilotovi a stáhnu mu psí známky, to samé udělám u druhého pilota. Projdu kabinu a každé s těl stáhnu o známky, nakonec vylezu ven a zamířím k vojákovi u autobusu. Otočím ho na záda a podívám se na něj. Pocítím náhlý naval vzteku. "Zdravotník. Ty svině střílí na zdravotníky!" zavrčím a vší silou praštím do autobusu, až se plech prohne. Jen co se trochu uklidním, stáhnu ho o známky, hodím zbraň na rameno a zvednu zdravotníka na záda a přenesu ho k ostatním a položím ho vedle nich. Pak se natáhnu pro lékárnu a další nůž, vylezu ven, navleču řetízky na nůž a vrazím ho do plechu transportéru. Sednu si vedle transportu a začnu se přehrabovat v lékárně... |
| |
| Pokračovat v cestě Jen co se všechno vyřešilo, ozval se poprvé za dlouhou dobu řidič: "Měli bychom pokračovat, abychom dojeli do města dřív než se setmí." a zamířil si to k autobusu. Část studentů se okamžitě narvala do autobusu, někteří dřív než řidič, který dosedl na místo a okamžitě pustil rádio. Z něj se ozvalo: "Dobrý den, přinášíme vám aktuální předpověď počasí. Předpokládá se déšť a bouřky. Předpokládá se, že spadne asi sto milimetrů na metrů čtvereční. Poblíž řek se doporučuje opatrnost!" Poté se znovu ozval řidič a zavolal na zbytek venku: "Co bude s vámi??" zeptal se, v jeho hlase byla znát nervozita. |
| |
| I´m an air Pomalu jsem se vydýchala a trochu zmírnila tepajicí bolest hlavy tím, že jsem se uklidnila psychicky. Porozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila tu spouš a taky hlouček lidí kolem toho vojáka. Nedalo se ani zjistit, co je zač, jak byl kolem takový šum. využila jsem jejich nepozornosti a pomalu jsem se po kolenou vydala k jednomu z těch vojáků(žoldáků) a dívala jsem se na jeho rozpáraný krk. Bylo to zvláštní, jako kdyby se ve mě něco zlomilo. Bývali doby, kdy mi tyhle obrazky dělali pořádnou paseku v hlavě, ale najednou jsem všechno viděla chladně a jasně. Chcípl tady jen další zmetek. Bude jich jistě hodně... Pak mi pohled z rány u krku klesl dolů k jeho vybavení. Pousmála jsem se lehce šíleným úsměvem a dotkla jsem se nádherných mačet. Byli starší, ale nabroušené. Vzala jsem mu je od opasku a zasunula jsem si je za falešné opasky na svých kraťasech:  Zvedla jsem se a dál jsem využívala toho, že mě mý spolucestující považují za vzduch a koukla jsem se po dalších mrtvolách, jestli nenajdu ještě nějakou moc hezkou hračku a když jsem ji našla, tak jsem se znovu usmála. Klekla jsem si k mrtvole a zjistila jsem, že je to velitel těch hovad, co nás vytáhli z autobusu. Chvíli jsem se dívala na jeho rozmašírovaný obličej a pak jsem si vzala to, co mě zaujalo jako první. Airsoft ICS pistol M4:  ,, Jenom pojď k mamince!" šeptla jsem a schovala jsem si zbraň do tašky, kde předtím ležela bychle lidské anatomie. Prošla jsem kolem knihy, která ležela v kaluži krve a ani jsem se po ní neohlédla. Ona už důležitá nebyla. |
| |
| U autobusu Když sleduji jak se ostatní derou do autobsu seberu jednomu z mrtvých vojáků pistoli, náboje a granát. Ne že bych s tím dokázal tomu z legie něco udělat ale bůhví na koho narazíme. No to si dělá srandu ne? Ona si teď bere Softovky! V týhle situaci! No počkat, ona hraje Airsoft? ONA? No nic, já budu věřit tomu co mám teď v kapse, proti tomu jsou i plynovky úplný nic.... napadá mě když sleduji Megan jak si od těch tupců bere kdejaký hovadinky místo užitěčných věcí. Ale ty mačety nejsou špatnej nápad, ikdyž myslím, že nůž bude stačit, nic se nesmí přehánět. říkám si zatímco nastupuji do autonusu a hledám nějaký místo u okna. Když se usadím, vyndám pistoli a začnu si jí prohlížet. Stará dobrá M92F Militarka, Beretta nad Berettu. Nábojů je taky dost, alespoň tak na nějaký ty čtyři, spíš pět zásobníků. říkám si při důkladném obhlížení zbraně. Když vidím jak nastupuje Megan zamávám jí a naznačím aby si sedla vedle mě. |
| |
| Autobus "Ne, já s tím neumím. Jsem úplně obyčejná nudná studentka.. takže jen doufám, že ten problém tady a toho mrtvého, nemáš na svědomí ty, protože já to, co ty, rozhodně nezažila," můj postoj k situaci je jasný, té holce už nevěřím. Málem jsme tady všichni pochcípali kvůli něčemu, o čem nic nevím, ale najednou ona hodně prožila.. a přitom na naši obranu neřekla skoro nic. Vážně nemám moc důvodů věřit, že je to jen tak nějaká studentka. Do autobusu se nehrnu. Je mi protivné, že to tady nikdo neřeší a že nikomu není divné, že ta holka umí takhle zacházet se zbraněmi. Vlastně tady najednou všichni vypadají na víc, než před chvílí tvrdili. Jedině ten černoch má jakous takous uvěřitelnou výmluvu, kterou jsem ochotná akceptovat, ale že tady najednou všichni znají zbraně jako by s nimi denně pracovali.. Nastoupím do autobusu a posadím se někam mimo. Nevěřím jim, už skoro nikomu. |
| |
| Autobus Podívám se na rudovlásku pousměji se a přejede si jazykem špičáky a nasadí si brýle P90 si hodi na pas přes rameno a schová bundou a pak se na tebe vážně podívá. Promin rudovlásku ale tím tě zklamu kvůli mně tu nejsou o mě už pár Ted se zamyslí jak to uvést má nemůže říct že je starší jak oni několik let starší jak oni nemá v úmyslu jí vystrašit je to milá holka krom toho modráskovi se líbí tak proč něco takového dělat. to je jedno prostě jsou tu kvůli té vaší legii něco sními beztak zamýšlí pro ně je to až moc důležité, krom toho kdyby mě hledali hned by mě vzali mě nebo Sema ten je víc nápaditý jak ja nemyslíš? Vydá se pomalu k autobusu a kouknu na ní s celkem smutným výrazem, chtěla by jí říct celou pravdu už tak dlouho je sama ale bojí se její reakce. Víš podle mě teď pujde do tuhého až tu dojedou vojaci uvidí že jsme odjeli a uvidí že nám pomáhal tam ten a budou nas opět hledat kvůli němu. Aspon to si myslím já |
| |
| Autobus Nechávám to bez odpovědi. Předtím byli všichni posraní až za ušima, najednou tady máme jednoho Ramba vedle druhého. Po konfliktu je očividně každý hrdina, kromě mě. Ach, Jo, do čeho ses to zase namočila. Neměla jsem nikam jezdit, byl by klid. Nebo jsme měli všichni umřít a byl by taky klid. Kouknu na své ruce, začínají se mírně třást.. a zrovna k tomu není moc vhodná příležitost. A ke všemu bude pršet, sakra! Zakloním hlavu a pohodlně se opřu o sedačku, abych mohla nerušeně koukat ven. Svou tašku si držím u sebe, ještě, že jsem jí vzala. Za chvíli si však hlavu opřu o studené sklo. |
| |
| Autobus Nenápadně si ukradnu ještě jeden nůž, po chvilce váhání dojdu k závěru, že s mojima dispozicema by mohl být poměrně dobrou zbraní, i když jsem s noži moc neuměl. A teď pryč.... ještě kousek bych mohl jet s nimi, ale pak by to chtělo zmizet... rozhodně dřív, než se dostanem na dohled nějakým zeleným mozkům... Znovu zamířím k autobusu, i když bych mohl zmizet už tady, nebudu ale riskovat, že mě budou stopovat - přeci jen, kdo by mohl utíkat od takového masakru, že. Ani si nevšimnu, že jsem došel Ellie, krátký pohled na ni mi prozradí, že se dost ozbrojila. zkoumavě na ni mrknu. "Umíš s tím?" Pohledem přejedu po všech kolem a zvážím míru jejich nebezpečnosti. Podle mého odhadu se rovná téměř nule, ale u Ellie si tím nejsem jistý. Zatímco čekám na odpověď, očima přejedu po autobuse, až spatřím rudovlásku, jak se opírá o okno. Tak ta nevypadá nejlíp. Možná by s ní měl někdo promluvit - takovýhle lidé dokážou být dost nevyzpytatelní... Chvíli si ji zamyšleně prohlížím, než mi padne zrak na našeho tmavšího spolucestujícího. Aersoft? Docela by mě zajímalo, co to je, ale kromě svalů mi moc nebezpečný nepřijde. A rozhodně není starší než já... |
| |
| Autobus Koukne na ní a vidí jak jí to asi v hlavičce šrotuje, měla by si sní pak znovu promluvit chtěla jsem taky vlést do auta ale spatřila jsem ještě jednu devitku a strčím za kalhoty, mam v umysli jí stím naučit krom toho ta zbraň co mam u sebe je dost nepohodlná v tom mě vyruší v přemyšlení Sem a já na něj kouknu a usměji se při jeho otázce. Myslíš že bych si to brala kdyby ne? ustřelit si zadek nechci takže ano umím stím ale ed bych měla nějak přesvědčit tu tvoji rudovlásku že ja nejsem příčinou tohohle Vydá se do autobusu a sedne si vedle ní a usměje se na ní pak chvíli čeká zda mě nevyhodí nebo tak a pak spustím. Hele podívej rudovlásko, ja nejsem nebezpečná, jen sem měla krušné děctví, nevím co tu pohledaval vím jen že to mělo být jen blbý školní výlet nic víc, koukám že všude je to pomalu stejny jen válka Ve tváři má bolest a zavře očka a pak ji steče jedna slza a zavrtí hlavou a koukne jinam a pak na tebe a snaží se pousmát. |
| |
| Autobus "Jen je zajímavý, že tomu mrtvýmu se na pomoc nikdo nehnal.. i když se zdá, že zkušeností se zbraněma tady má každý druhý víc než dost," kromě toho, že mluvím, se ani nehnu. Jen se dál klidně opírám o chladné sklo a koukám ven. "A nezkoušej na mě něco v tom smyslu, že by to byla sebevražda, protože s tím vším, co máte.. jestli nás takhle zastaví další, postřílíte se navzájem a nic tomu nezabrání," líně kouknu dopředu. "To je fuk. Prostě to jen nedokážu brát tak jako vy - hééj, a teď jsme my ti machříci s puškama, teď můžem vesele střílet do lidí,.. super výlet. Chtěla bych vypadnout a to hodně rychle," zakašlu a promnu si prsty jedné ruky. "A mimochodem, jsem Joanne, konečně se posadím rovně a kouknu na Ellie. |
| |
| Autobus Na Ellieinu odpověď jen kývnu, nijak nekomentuju tvoji rudovlásku, i když jsem s ní ještě neprohodil ani slovíčko, a pomalu taky zalezu do busu. Rozhlédnu se kolem a pomalu projdu až za obě dívky a usadím se tam. Opřu se do sedačky a zavřu oči, napínám uši, aby mi neuniklo jediné slovo, z jejich rozhovoru. Přesvědčit tu tvoji rudovlásku že ja nejsem příčinou tohohle... Stále se mi nějak do mysli vkrádá poslední věta. Ona ten důvod asi nebude... no a pokud nebyli úplně slepí, tak já asi taky ne... navíc, dával jsem si pozor... i když, co když to všechno jen hráli, aby na mě nepřilákali moc pozornosti. Mohli tu hru na otázky hrát ještě chvíli a pak se jakoby náodou zeptat na něco mě... pak by mě prostě jen třeba srazili k zemi nebo postřelili a nikomu by už nepřišlo na mysl, že vzali toho modrého... prostě vzali toho, co neodpověděl... Ještě chvíli uvažuju tímhle směrem, ale pak připadnu na mnohem podstatnější otázku. Jestli o mě ale věděli žoldáci, tak je jasné, že oficiální složky o mě vědí taky... což znamená, že náš nový přírůstek nejspíš taky... Otevřu oči a rozhlédnu se kolem, pohledem hledám toho... hmm... Spectra nebo jak. Když ho najdu, upřu na něj svoji pozornost a snažím se odhadnout z jeho chování, jestli je tu kvůli mě, nebo jestli mluvil pravdu a skutečně mal být jen ochrana té lodi. |
| |
| Sranda s lékárnou Chvíli jsem se přehraboval v lékárně a pak jsem našel alkohol, sterilní nit a jehlu, plus pár obvazů - všechno jsem potřeboval. Odšrouboval jsem zátku láhve s alkoholem a polil si jí ránu na ruce, přes to jsem dal tlakovej obvaz a zavázal. Zavázat jednou rukou pro mě nebyl problém. Problém nastal až s ránou na boku, přes všechnu tu zbroj se tam špatně dostávalo. Tak jsem se zozhodl zeptat se těch studentů jestli někdo dokáže zašít tu ránu. S lehkou pomocí pušky jsem se zvedl a zamířil jsem k autobusu. V hlavě mi problesklo, proč se mě ta holka z lesa drží, to by přece udělal každej, každej kdo by se nebál nože. Nastoupil jsem do autobusu a podíval se na řidiče. Zcela očividně ze mě nadšenej nebyl. Pochoďák do Diana's Haven by mi zase nevadil, kdyby ze mě netekl kečup. Otočil jsem se do autobusu a zeptal se: "Je tu z vás někdo doktor? Pokud možno skutečnej doktor!" přejedu pohledem po studentech... |
| |
| Já šít umím Seděla jsem až v zadu autobusu, nevnímala jsem okolí, jen jsem tupě hladila plochu mačet, když v tom přišel do autobusu ten voják, kolem kterého se to všechno točilo a zeptal se, jestli je tady někdo doktor. Bez zvláštního důvodu, snad z automatiky se k tomuto povolání hlásit jsem zvedla ruku a pronesla hlasem, který jsem nepoznávala: ,, Studuju na doktora, ale vím toho dost!" Dala jsem mačety do brašny ke zbrani. Stejně jsem nevěděla, jak s nimi zacházet a postavila jsem se. Prošla jsem uličkou tak, abych se nikoho nedotkla a došla jsem až k tomu vojákovy. ,, Tak ukaž... vybídnuho, stejně mrtvým hlasem jako předtím. |
| |
| V autobuse Když se v autobuse objeví Specter, zvednu hlavu a věnuji mu kus své pozornosti. Bohužel, nemůžu pomoct. Zašít umím tak leda díru v triku a to rozhodně ne dokonale. Tak nějak jsem jím stále fascinována, ale mávat na něj nebo se k němu hlásit nemá smysl. Co bych mu asi řekla? Něco jako, že ho znám sotva pár minut, ale podle toho co vím teoreticky a co jsem viděla stojí za obdiv? O to by tak sotva stál.. mezi bandou děcek. Jestli si ránu nechá zašít od Megan nebo od někoho jiného už tolik nesleduju a zase se věnuju oknu a poočku i Ellie, která sedí vedle mě. |
| |
| Skoro doktorka, ale to je fuk Sledoval jsem studentku jak se zvedá a jde ke mě. Beze slov jsem jí podal šití a alkohol. Pak jsem nožem zvětšil díru v kevlaru, aby se lépe dostala ke zranění. "Stačí to jen zašít." oznámil jsem jí a podíval se na ní. V hlavě jsem měl naprosté prázdno, stejně jako kdykoli po času v kapsli, měl jsem pocit že v hlavě mám tmu, naprosto černo. To že by rána měla bolet mě ani nenapadne, nevím jestli z otupělosti, nebo z důvodu že jsem jí nikdy nebral jako faktor. I když se říká, že dokud cítíte bolest, tak žijete.... |
| |
| Rozkaz ,, Fajn!" kývnu, když řekne, že to chce jen zašít. Lehce jsem se dotkla prsty kolem rány, aby se podívala a čekala jsem nějaké myšlenky, tak jako vždy. Prostě něco, bolest. Nic! Nic jsem necítila, černota a žádná myšlenka. Podívala jsem se na chlapa v obleku s helmou a přemýšlela jsem, jestli je to vůbec člověk, i když tělo měl lidské. Znovu jsem se podívala na ránu a pustila jsem se do ošetřování. Nalila jsem na ránu dezinfekci, pak jsem to pár tampony očistila a nakonec jsem nejdřív sešila vnitřní poškození a až potom jsem zašila samotnou kůži. Ránu jsem ještě jednou vydezinfikovala a překryla. ,, Hotovo!" řeknu a zvednu se. Vrátila jsem se zpět na své místo a zase jsem se zadívala do prázdna. Přejížděla jsem si po dlaních a roztrala po nich vojákovu krev. Nevědomky. Pak mě napadlo, proč jsem ho vůbec ošetřovala. Vzpomněla jsem si na tu jeho prázdnotu a taky mě zaplavila prázdnota. Ale ne v hlavě, v srdci. Cítila jsem se nepřirozeně prázdně a přišlo mi to vtipné. Uchechla jsem se sama sobě a pak jsem si opřela obličej o ruku, takže se mi jeho krev dostala i na tvář. Bylo mi to jedno. Vlastně by mi bylo jedno kdybych tady zůstala, nevadilo by mi to. Stejně jako mi bylo jedno, jestli autobus dojede do Diana´s Haven nebo do samotného pekla. |
| |
| Zašitá rána Jen občas jsem se podíval na její práci, ani jsem nečekal že to zvládne takhle rychle. Jen co skončila, tak mi utekla z dosahu, dřív než jsem jí stačil poděkovat. "Tohle bude ještě zajímavej školní výlet." pomyslel jsem si a podíval jsem se ven jestli tam ještě nikdo není. Nikoho jsem nezahlédl, až na mrtvá těla. Plácl jsem řidiče po rameni, ten však nadskočil leknutím. "V klidu. Jen jsem chtěl říct že můžete jet." řekl jsem a pak jsem se vydal za tou dívčinou co mě zaštupovala, natáhl jsem k ní ruku a řekl: "Díky za zašití." snažil jsem se o to aby to znělo co možná nejupřímněji, není můj kolega kterém bych mohl odseknout a dál to neřešit. Poté jsem se vrátil dopředu autobusu a posadil jsem se na schody u dveří, které už byli zavřené. Opřel jsem se o přepážku za sebou a hleděl před sebe, pouze okrajově jsem vnímal co se děje v autobuse... |
| |
| Zašitej... Z mé prázdnoty mě něco vyrušilo. Byl to skreslený hlas toho vojáka, co jsem šila. Zvedla jsem k němu prázdný pohled. Jeho díky jsem slyšela, tak jsem jen kývla a zase jsem se podívala jinam. Poohlédla jsem se po svých spolucestujích. Každý si hleděl svého, jen dvě holky sedící vedle sebe vypadali, že se možná budou o něčem bavit. Nikdo se o nikoho nezajímal a přesně takový byl ten odporný svět. Všichni si hleděli svého, lidské utrpení kolem nich je nezajímalo. Proč jsem chtěla vlastně dělat lékaře, abych něco cítila? Pomohlo by mi to vůbec? Pochybovala jsem o tom. Zadívala jsem se na své ruce od krve a napadlo mě, že mě nikdo nebude postrádat. Že by sis snad ani nikdo nevšiml, že ta holka v zadu v autobusu, co šila toho vojáka nedýchá. Ani by neznali mé jméno. Prostě by mě zakopali v hrobu beze jména a řekli by si: ,, Chuděra malá, asi byla jenom vyšinutá! nebo taky ne, možná by si nemysleli nic. Stejně tak jako je jim lhostejné utrpení ostatních. Sáhla jsem do tašky pro mačetu a přejela jsem prstem po jejim ostří, z prstu se mi hned vyteklo několik kapek krve. Zamyšleně jsem je chvíli sledovala a pak jsem ostří přiložila ke svému zápěstí. Zatlačila jsem a udělala táhlí pohyb. Bolest nepřišla. Zdálo se mi zvláštní, ale ze zápěstí se vyřinulo docela dost tmavě rudé krve. Usmála jsem se, mačetu jsem strčila zpět do tašky a ruku z níž mi tekla krev jsem si položila vedle sebe na sedadlo. Položila jsem si hlavu na opěradlo a sledovala oblohu za okny. |
| |
| Autobus Nespouštím oči z vojáka. Fakt nechápu, proč mu pomáhají, když je naprosto jasné, že by je nejspíš dokázal všechny pobít i v tomhle stavu. Nejspíš chtějí mít jistotu. Jen nad tím zakroutím hlavou a nespouštím z něj oči, pak mě ale zaujme něco jiného. Jistě... krve je tu dost a dost ale tohle... Konečně spustím oči z vojáka a zkoumavě se rozhlédnu po zbytku cestujících. Ne... ve předu ne... tam sedí vojáček... někde jinde... Dál si prohlížím tváře, ale těžko říct. Velmi opatrně se zvednu a jdu podél řady dál dozadu. Ukápnutí, které zaslechnu, mi otočí hlavu k ošetřovatelce. Chvíli si ji jen prohlížím a rozmýšlím se, co dál, ale pokud ta krev kape, tak jí musí být docela dost. Znovu se váhavě rozejdu - ne, že by mi záleželo na životě někoho z nich, ale mít v autobuse, přímo pod nosem mrtvolu, to by se mi nechtělo. Když dojdu až k dívčině, bez jediného pohledu na ni, se svezu na vedlejší sedačku. "Můžu?" |
| |
| Jdi pryč Za oknem pluly mraky a vypadalo to, že se předpověď počasí vyplní a bude pršet. Zvláštní, že je mi to tak jedno. Cítila jsem, jak mi teče krev po dlani a pak přes prsty po kapkách na podlahu autobusu. ,, Proč neteče rychleji?" Chvilkový zápal myšlenek a pak zase to prázdno. Ani na to počasí jsem už nemyslela. Cítila jsem se unaveně. Chtělo se mi spát. Z klimbání mě vyrušila otázka: ,, Můžu?" Neodpověděla jsem, ale cítila jsem, jak se sedadlo vedle mě prohnulo. ,, Proč se potom ptá, když si hned sedne?" proletělo mi hlavou, kterou jsem odmítla otáčet. Zavřela jsem oči a cítila tu příjemnou únavu doprovázenou tichým kapáním mé krve na podlahu. Jestlipak mě to dostane do pekla? Kdybych na to měla sílu asi bych se zasmála. Mojí pobožní rodiče by se z toho asi křižovali, kdyby byli ještě naživu. Nikdy by mě nepochopili, odsoudili by mě za to, co jsem teď provedla. Snad je jen dobře, že se s nimi v neby neshledám. Jestli vůbec nějaké nebe je. Už dlouho jsem o tom pochybovalo. Pochybovala jsem o tom, že je vůbec nějaký spropadený Bůh. Protože jestli je, tak proč nic neudělá s válkama a nenávistí. Proč neničí ty, co lidem ubližují a berou rodiny. Proč tohle všechno dovolil? Nechci, aby mě vzal do nebe, jestli nějaké je. Raději budu pekně v pekle, kde je teplo. Asi bych se tomu zasmála, kdybych měla sílu. |
| |
| To nezkoušej Ani neodpoví - no ne, že bych čekal něco jiného. Rozhlédnu se, jestli se někdo dívá, ale zdá se, že všichni mají svých myšlenek dost. Velmi opatrně ji chytnu za bradu a otočím si ji obličejem k sobě. "Podívej se na mě, ty bláhovko! Co si myslíš, že děláš?" Sykavě šeptám a zblízka si prohlížím její obličej. Jestli nezareaguje, štípnu ji do ramene, facka by byla moc nápadná. "Nemáš tu přátele, před kterýma by ses za tohle měla stydět?... nemáš... rodinu?" Poslední slovo mi zní divně, ale jí snad něco řekne. Kouknu po jejích věcech a šáhnu do batohu, jestli tam nemá nějaký odvaz, první, co nahmátnu, je nějaké solidně nabroušené ostří. Opatrně vytáhnu ruku a dívám se, jak mi z rány na dlani vytéká modrá krev. "Sakra... to jsem nevěděl, že obvazy jsou tak ostré..." Olíznu si dlaň a trochu se ušklíbnu, nemám moc dobrou krev. Pak utrhnu dva pruhy z mojí košile. Jeden několikrát přeložim a přiložim na ránu, druhym to pořádně stáhnu. Taky mi mohli dát základy první pomoci... Znechuceně si vzpomenu na ty lidi, co mě vychovával, pak se otřepu a znovu se pokusím donutit dívčinu otevřít oči. "Koukej mi říct, kdo ještě tu je medik nebo začnu volat o pomoc...!" Výhružně syčím, ale tak, aby mě neslyšel nikdo jinej než ona. "A nebo mi řekni, jak to mám ošetřit." |
| |
| Ale jo, zkusím... Cítila jsem, jak mi někdo otáčí hlavou. Hlavou mi proletla líně myšlenka:Bože to je otrava! Jeho řeči mi přišli jako nesmyslné a chaotické. Polovině z toho, co říkal mi nedávalo smysl. Rodina? Jaká? O čem to mele... Kamarádi? Copak to slovo existuje? Stydět? Opravdu řekl stydět nebo to můj mozek zase nějak skreslil? Stydět by se měl někdo jiný a né já. Štípnutí jsem ignorovala. Ale když jsem ucítila, jak mi něco přikládá na ránu, tak jsem sebou poprvé škubla a s tíhou otevřela oči. Byl to ten modrásek. Proč se nestará o sebe? Co po mě sakra chce? Myslí si snad že zůstat naživu v tomhle světě má význam? Jak dlouho zůstanu ve válce naživu? Dokud mě někdo nestřelí do prsou a já se neudusím vlastní krví nebo dokud mě nějaké prase neznásilní a pak nepodřízne? O tohle jsem nestála. ,, Nechej mě být!" šeptnu a slabě škubnu rukou, kterou mi držel. Pak mi hlavou projeli jeho myšlenky a mě se udělalo slabo snad ještě víc než ze stráty krve. ,, Nešahej na mě!" vyjeknu hystericky a snažím se mu vyškubnout. Z jeho mysli se mi dělalo zle. Chtělo se mi řvát děsem z toho, co jsem slyšela. |
| |
| Co to?? Konečně to vypadá, že začíná reagovat. No alespoň něco, holka... mám u tebe život... no snad... i když... to co bych sám nezvládl... ne... tomu se prostě vyhnu. Když ale vyjekne, jakoby viděla nebo slyšela něco děsivého, rychle jí bezohledně zakryju pusu. "Co se děje?!" Syknu jí do ucha, pro ostatní to vypadá, jakobych ji objímal. Jo... psychologie by taky nebyla od věci... Moje myšlenky jsou klidné, bez stínu emocí, snad kromě strachu, když se zatoulají moc blízko vojákům a podobným věcem. Mě nedostanete!... a rozhodně ne kvůli tomu, že bude v autobuse mrtvola... navíc medik... co já vim, neni jich zrovna moc... "No tak... holka... uklidni se!" Pevně se jí dívám do očí. "Odkryju ti pusu, abys mohla mluvit, ale buď tak laskava a tiše..." Prosím, nezačni ječet, nebo mi pukne hlava... to je na moje uši moc. Velmi obezřetně ji pustim, ale dávám pozor, kdyby začala znovu ječet. "Takže řekneš mi, co se děje?" |
| |
| Autobus když slyším řev ze zadní části autobusu ohlédnu se celý nesvůj ale když vidím jak Sem zápasí s Megane uleví se mi, ale když vidím že Megane teče ze zápěstí krev moc toho neřeším a vrhnu se na Sema přičemž se ho snažím odtrhnout od Megane Já jsem si říkal že bych mu neměl věřit a on takhle! Zabít někoho v jedoucím autobuse když tu je někdo z černé legie, dobrá hovadina, myslel jsem si že je chytřejší. říkal jsem si když jsem ho držel na sedačce a pokoušel jsem se mu bránit v pohybu. ,,Co to sakra mělo bejt? Proč jsi jí to udělal?!" zařvu na něj a stále ho držím na sedačce. Tak, teď je chvíle na nějakou tu suprovou výmluvu typu "Já nechtěl...", ještě toho trochu, jako by se toho dneska semlelo málo, jemu asi tamta soukromá armáda nestačila. |
| |
| Probuzení Když mi zakryje ústa, abych nemohla křičet, tak vykulím vyděšeně oči. Jeho ruka na mém zápěstí a taky na mých ústech to všechno mi do těla vysílalo doalší a další jeho myšlenky. Zasáhlo to tu prázdnotu ve mě jako kulka. Můj mozek reagoval přemrštěně a mě šíleně začala bolet hlava. Najednou bylo všechno tak živé, zase jsem cítila všechno. Prázdnota v mé hlavě byla vyplněná, prázdnota v srdci, ale ne. Cítila jsem bolest v zápěstí, strašnou a chtělo se mi křičet, ale jeho mi v tom bránila. Jeho strach z objevení mě vyplnil a já se začala třást. Všechno bylo najednou tak intenzivní a bolestivé. Mluvil na mě, ale jeho myšlenky byli silnější, než jsem si to všechno stihla rozebrat, tak ho ode mě někdo odtrhl a já se zhroutila pod sedadlo. Vzlykala jsem a držela jsem se za hlavu. Cítila jsem, jak mi po vlasech a tváří stéká další krev, bolest ruky byla ochromující a teplá krev mě děsila. Nemohla jsem pořádně pohnout rukou. |
| |
| Za co...? Ta holka mě tak zaujala, že jsem zapomněl dávat pozor na zbytek autobusu. Znechuceně se dívám na kluka, co mě drží, ale nesnažim se bránit, mám na to prostě moc hubenou postavu, než aby to nebylo nápadné. Když na mě ale začne zblízka řvát, okamžitě si připlácnu ruce na uši, začíná mě fakt bolet hlava, samej hluk. Vztekle zavrčim. "Nemluv o něčem, o čem nic netušíš!" Velmi potichu a pak ho můj loket na čelist poslal v bezvědomí k zemi. Prostě na tebe nemám čas, hochu... a říká se: díky, že jsi mě nezabil rovnou... Odfrknu si a pak vytáhnu dívku zpod sedadla, ten můj pitomej obvaz se uvolnil. "No tak, holka... vzpamatuj se!" Syčím jí zblízka do obličeje a rychle utrhnu pruh z jejího trika, přecijen vypadá kvalitněji, než ten můj ubohej hadr. Nečekaně silně jí sevřu ruku, aby nemohla cuknout a pevně ránu zavážu. "A teď mi rychle řekni, co se ti stalo, než to tu začne vypadat hodně ošklivě..." Nenechám si ublížit... za žádnou cenu... snad jim ten složenej kluk bude stačit, aby se ke mě nepřibližovali moc blízko... |
| |
| Praštěná holka v buse Zalezu do autobusu jako poslední chce se mi hodně spát a ještě víc si dát panáka něčeho co umrtví mojí zmatenou mysl hypnotizuju očima ozubené kolečko a strčím si ho do kapsy. Chce to čas. Z přemýšlení mě vyruší křik toho černocha a útok na "Šmoulu".Hej tyUkážu na černocha, když vstanu podívám se na krev.Nenapadlo tě, že jí pomáhá?Podívám se na holčinu, která na tom není moc dobře, vrací mi vzpomínky, kdy jsem našla svou spolubydlící ve vaně, se stejnou ránou. Prosím oba uhněte. Znám to. Pokrčím rameny . Mám s tím zkušenosti. Pohladím ji po vlasech.To bude dobré |
| |
| Autobus Všechno je vcelku klidné, sem tam si někdo přesedne, nijak to nesleduji, jen vyčkávám, jestli mi Ellie ještě něco řekne nebo se na to prostě vykašle. Jenže pak Megane vykřikne a já skutečně nadskočím leknutím. Ohlídnu se, přece jen jsem si nesedla úplně dozadu, a to už se tam žene Rafe a pere se se Semem. Vůbec mi nedochází, co se děje, ale když mi z dohledu zmizí vršek Meganiny hlavy a něco tlumeně dopadne na podlahu autobusu, začíná mi pomalu svítat. Ale jen velmi pomalu, protože přes sedačky dozadu není pořádně vidět a já nejsem zrovna někdo, kdo by se tam cpal, aby měl výhled z první řady. |
| |
| Jdi už ode mně Snažila jsem se vzchopit, potlačit bolest hlavy, když v tom se mě znovu dotknul. Vzlykla jsem mnohem silněji: ,, Nedotýkej se mě, prosím, nedotýkej se mě!" Nedokážu ani křičet, bolest hlavy byla hrozná. Zase ty jeho myšlenky. Cítila jsem nový obvaz na ruce a chvěla jsem se nevolností. Udělala se mi z bolesti až zle. Proč na mě pořád šahá, to nepochopil, že je to jen horší? Nenechám si ublížit, nenechám si ublížit, ublížit... Oči se mi obrátili v sloup a já nad sebou stratila kontrolu, snad za to mohla ta stráta krve nebo ta bolest hlavy. ,, Nenechám si ublížit, nenechám si ublížit, snad jim bude stačit... kluk...moc blízko, moc blízko!" šeptám a ani nevím proč. Mé tělo mě zradilo, jako bych už nebyla jeho pánem. Prostě si dělá, co chce. Klepala jsem se. Cítila jsem to. Slyšela jsem svůj hlas a přitom jsem to říkat nechtěla. |
| |
| cože?? Už chci vihodit nějakou holku, co se chová, jakoby snědla všechnu moudrost světa, když medička začne mluvit. Chvíli mi nedochází, co říká, ale jakmile mi to dojde, jediným skokem jsem dva metry od ní a prudce oddechuju děsem. Moje myšlenky... moje... moje myšlenky!!! Rudé oči upírám bez mrknutí na ní. Tohle není dobré... to je špatné... to je hodně špatné... Myšlenky mi utíkají jako splašené. "Vypadněte od ní!!" Chladně výhružný hlas na kohokoli, kdo se odvážil přiblížit. Vrátím se k medičce a všechny vyhodim tak, aby kolem byly jen volné sedačky. Sednu si tak metr od ní a upřeně ji pozoruju. "Co seš?... cos mi to udělala??" |
| |
| Smutek Hej holka v klidu. Nikdo ti tu přece neubližuje, ten kluk.Neznám jeho jméno.Se ti jen snaží pomoct. Snažím se jí nějak uklidnit a snažím se, abych se nerozbrečela.Ten kus látky nepomůže, prosákne to.Zavrtím hlavou a sundám si svůj pásek a podám ho modrému.Tohle je pevnější.Pokusím se o úsměv. Potom už jen pozoruju situaci kolem té dívky , je mi smutno z toho co se děje, bolest, strach a smutek z toho že zase jedennevinnej lidskej život přijde vniveč. |
| |
| Radši ne Chytím pásek, ale pak holku, stejně jako všechny ostatní vyhodim tak, aby nic neslyšeli. Chvíli pásek obracím v ruce a pak ho zkusim hodit k medičce. "Je to hodně utáhlí, bojím se, abys nepřišla o prsty, ale natáhni si na to i tohle, prosím... nepotřebuju, aby ostatní věděli o mé síle..." Mluvím tiše a klidně a ani mě nenapadne se k ní přiblížit. |
| |
| nevědomí Cítila jsem, když mě pustil, ale než jsem se stihla trochu zmátožit, tak jsem ucítila znovu něčí dotek a chtělo se mi znovu křičet děsem. Proč na mě pořád šahají? Proč? Má mysl vnímala vše, ale mé tělo na to nereágovalo, tedy spíš neprobírala jsem se. Jen jsem se klepala a mé tělo si dělalo, co chtělo. ,, Lidský život v niveč, v niveč..." šeptám a ležím pod sedadlem autobusu. V duchu jsem na tu holku křičela, ať mě pustí, ale její myšlenky se mi hrnuli z pusy a já je neovládala. Pak to zase přejde a moje hlava se začíná pomalu sklidňovat. Všechny cizí myšlenky odplouvají pryč. Dech se mi sklidní. Krev mi pulzovala v žilách a síla mě zcela opustila. Moje tělo to prostě vzdalo. Zase to prázdno a chlad. Cítila jsem na tváři povrch autobusu, ale i ten se strácel. Byla už jsem někde jinde. Někde pryč. |
| |
| Možnost Pozoruju dívku na zemi a uvažuju. Krev neteče, nemá z čeho, ale holka se neprobírá. Přemýšlím, co bych měl dělat. Co s tebou?... nejsnazší a nejbezpečnější by bylo nechat tě umřít... ale co když je vás víc? Čteš myšlenky, že ano? Zvednu se a opatrně si k ní přidřepnu, stále připraven okamžitě uskočit. Váhavě natáhnu ruku a dotknu se její tváře, zcela se soustředím jen na to, co jí chci říct a nenechám odběhnout myšlenky ani kousek vedle. Bojuj holka... jako medikovi by ti měl bejt život jo hodně drahej... a ten tvůj nejen tobě, ale všem, koho máš zachránit... a já s tebou potřebuju mluvit... Poctivě myslím jen na krátké zdělení, zcela bez emocí, i když si nejsem jistej, jestli je může cítit. |
| |
| Bordel jak v tanku, tedy autobuse Seděl jsem v autobuse a nepřítomně jsem zíral ven na krajinu. V hlavě se mi pomalu začalo vyjasnňovat. Co chvíle, to jasnější mysl. Myšlenky se mi opět začínali vyjasňovat. Z klidu mě vyrušil křik vzadu v autobuse. Ohlédl jsem se co se děje a zahlédnu skrumáž kolem holčiny co mi zašila ránu. Vstanu a podívám se co se děje, když zahlédnu krev tak mi v hlavě projede bolestivá vzpomínka, která měla zůstat schovaná. Vytáhnu stříkačku z pouzdra a píchnu si jí abych zase obnovil reakce schopnost, schoval jsem stříkačku zpět a podíval se na situaci: moje ošetřovatelka ležela na zemi v bezvědomí. "Mladý a pitomý!" zavrčím tak že to slyšel jen řidič a vyrazím zjistit co se děje. "Uhněte!" křiknu a prorvu se až k ní. Podívám se na ránu a pak jí položím prsty k tepně na krku a chvíli hledám tep, po chvíli se mi podaří ho najít, ale je slabý jako slepičí vývar. "Hej ty tam! Hoď mi tu lékárnu!" křiknu na jednoho studenta vpředu, který mi jí hodí. Chvíli se tam hrabu a vyndám tlakový obvaz, pak hledám adrenalin, poslední dvě ampule. Sundám improvizovaný obvaz a převážu ho tlakovým obvazem, během procedury vyteklo docela málo krve. "Fajn, to byla ta jednoduší část." konstatuju a připravím ampuli s adrenalinem, kterou holčině vrazím do srdce. Kompletně ji vyprázdním a čekám jestli to bude mít účinek... |
| |
| Autobus Po chvíli všeho toho humbuku se přece jen otočím a zůstanu zírat dozadu, kde se na střídačku různí lidé pokouší Megan pomoct. Včetně Spectera. Lehce se zamračím. Ať se stalo cokoliv, není to dobré a jak se zdá, jde skutečně o život. Na to, že jsme válku ještě ani pořádně nezažili, je to skutečně velmi brzy. Špatné je, že na návrh o tom vrátit se domů je už docela pozdě, protože Diana's Haven je jistě blíž, a ona asi bude potřebovat odbornou pomoct. Tak jen mlčky hledím dozadu a říkám si, že ať se děje cokoliv, jsou ještě věci, proč bych nechtěla umřít. I když maličkosti, ale o tom právě svět je - o maličkostech, ze kterých se můžeme těšit každý den. Nicméně mě samotnou tohle uvažování za chvíli otráví natolik, abych si tím pokazila náladu ještě víc, než už byla. |
| |
| Krušná cesta Po podání adrenalinu se Meganin stav zlepšil, životní funkce se stabilizovali, poté jste ji uložili na zadní sedadla, která byla největší, akorát aby se tam vešla. Nechávat Megan teď bez dozoru by byla hloupost, proto bylo rozhodnuto že se při dozoru nad ní budete střídat (pořadí je na vás). "Vydrží to?? Do Diana's Haven to není už tak daleko!" ozval se řidič. Krátce na to přišel slibovaný déšť, venku se setmělo pomalu jako by byla noc. "Tak tohle nám cestu minimálně dvakrát tak prodlouží, nemůžu jet v takovýmhle lijáku jako za sucha..." povzdechl si řidič, zpomalil a v rozsvítil světla v autobuse, takže bylo vidět, alespoň po autobuse... |
| |
| Cesta Když se objeví vojáček, jen se ušklíbnu, ale nechám ho dělat, co umí. Doufám, že se dívčina brzy probere, nutně musím zjistit, co všechno ví. Když se ostatní dohodnou, že se budeme v jejím hlídání střídat, jen se ušklíbnu a zaberu si dvojsedadlo co nejblíž její hlavy. Tam se uvelebim a přivřu oči. Ještě dlouho nebudu potřebovat přímo spát, takže budu moct hlídat celou dobu. Rozhodně nebudu riskovat, že se probere v nevhodný okamžik a začne žvanit. Ještěže tu nejsou oni... ještě by mi vynadali, co jsem se do toho plet, že jsem měl politovat svoje čichové buńky a nechat ji umřít... ale zase bych nevěděl, kolik jako ona můžu potkat... |
| |
| Navrat do světa živých Netušila jsem kolik času uplynulo, než jsem začala cítit své tělo a nebyl to příjemný pocit. Bolela mě ze všeho nejvíc hlava a pak ruka. Cítila jsem tlak na hrudi a chtělo se mi zvracet. Několikrát jsem polkla, abych zahnala nevolnost a pak jsem se pokusila otevřít oči. V autobuse svítila světla a za okny byla tma, hrozná tma. ,,Jak dlouho jsem mimo?" napadlo mě a pak jsem si všimla, že u mě někdo je. Nechtělo se mi přemýšlet, jestli ho znám nebo ne. Pak se mi vybavilo všechno. Ta tíha prázdnoty a vzpomínky na smrt rodičů a mladšího bratra. Smrt těch vojáků to ve mě vyvolala a pak jsem nechtěla žít. To vysvětlovalo tu bolest v ruce a to, že jsem s ní nedokázala pohnout. Pak se mi vybavilo, jak na mě začali všichni šahat a udělalo se mi znovu zle, opět se mi vybavili jejich pocity, myšlenky a já ucítila sucho v ústech. Bolest hlavy o něco vystoupala. |
| |
| Situace je v klidu, zpět na místo Jen co se holka zase stabilizovala, tak jsem zamířil zpět ke dopředu. Sedl jsem si na zem a díval se ven. "Kolik toho ty děcka ještě vyvedou?" zeptám se sám sebe a v hlavě jsem si vzpomněl na den kdy jsem si místo vojáka připadal jako zdravotník. Pendloval jsem od jednoho k druhému a nezastavil jsem po celou dobu akce. Po chvíli jsem nedopatřením usnul. V hlavě se mi promítla nebolestivější událost mého života, všude mrtvoly, valná většina opálená od plamenometu, bez rozdílu: muži, ženy.....dokonce děti. Při této vzpomínce jsem sebou trhl a okamžitě zašmátral pro stříkačku a látku v ní jsem si stříkl do svalů na krku aby účinkovala co nejdřív... |
| |
| Co víš? Když zaznamenám trochu jiné nádechy, otevřu oči a nakloním se přes opěradlo. Dávám si obrovský pozor na to, aby se mě nemohla dotknout, na tváři vůbec žádný výraz. "Jak ti je?" Je fakt, že hned ji vyslíchat by bylo poněkud necitlivé... ještě tak vojáka, ale civilistu jen kdyby mu nebylo pomoci. |
| |
| Chci klid Podívala jsem se pozorněji na toho, kdo u mě seděl a když jsem spatřila modrou kůži, tak se mi hned vybavili jeho myšlenky a zalapala jsem po dechu. CHtělo se mi křičet, ale zase ty jeho myšlenky, že mu prasknou uši, jestli někdo bude křičet. Mlčela jsem a třeštila jsem na něj oči. ,, Mám žízeň," řeknu jenom tiše a zkouším polknout, ale přes knedlík v krku to nejde. Jak se mohl někdo jako on, dostat do autobusu se studenty? Doufala jsem, že sem příjde někdo jiný, že ho odvede a já už ho nikdy neuvidím. Měla jsem z něj strach. Zkusila jsem se pohnout, ale mé slabé tělo mi to nedovolilo. ,, Běž ode mě pryč, prosím!" zašeptám a skoro se rozbrečím. |
| |
| Klid, sakra Pozorně ji sleduju, ale dost dobře to nechápu. Prostě nevím, co s ní, ale ten strach, co má v očích... moc připomíná ten můj. "Někomu řeknu... já vodu nemám." Ani se nehnu, abych někoho sháněl, ale když mě poprosí, abych šel pryč, jen se ušklíbnu. "Neboj... půjdu... ale nejdříve potřebuju pár odpovědí... a slib." Upřeně se jí dívám do očí. "Slibuju, že pak se od tebe budu držet tak daleko, jak to jen půjde... teď mi ale řekni, čteš myšlenky?... kolik toho o mě víš... a je vás víc?... víc takových, jako jsi ty?" Vyčkávám, co odpoví, rudé oči se jí upírají do tváře, vůbec mi nevadí šero kolem, spíše naopak. "Potřebuju to vědět... a potřebuju slib, že o mě nikomu neřekneš..." Zvážím výhružku, ale nakonec si ji nechám pro sebe, alespoň prozatím. Mluvím tak potichu, že mě může slyšet jen ona, pozorně sleduju její rakce, podle očí a dechu a tepu se dá velmi dobře určit lež. |
| |
| Co chceš sakra slyšet? Napít mi nedal a chtěl odpovědi. Zachvěla jsem se, dostala jsem ještě větší strach. Jeho rudé oči mě děsili, obvlášť, když byly tak blízko. Nehodlal odejít a já nevěděla, co mu mám na první část jeho odpovědi říct. ,, Nedá se to tak říct," šeptnu a snažím své tělo vtisknout, co nejhlouběji do sedačky, abych mu byla co nejdál. ,, Já je nečtu dobrovolně, když se někoho dotknu, prostě se mi promítnou v hlavě jeho současné myšlenky a jeho pocity, když to trvá moc dlouho, strácím nad tím kontrolu a prostě ty myšlenky říkám nahlas a strácím vědomí! Víc jako já není, všichni zemřeli a o tobě nevím nic, jen jsem vnímala tvůj strach z odhalení, ale nevím, co jsi zač. Nevím nic!" rovzlykám se tiše, abych ho nenaštvala. Měla jsem z něho šílenou hrůzu. Nehty jsem si zarývala hluboko do dlaně jedné ruku, s tou kde jsem si podřízla žíli jsem nemohla pohnout. Modlila jsem se, aby už odešel, aby se mě nedotýkal. Znovu jsem zatoužila po smrti. ,, Zabíj mě!" šeptla jsem k němu v náhlém popudu. |
| |
| Holka, holka... Potichu si povzdechnu, takže nic neví... téměř nic. Sleduju ji a nevím, co jí na to říct, pokud mluví pravdu, mohl bych být v klidu, celkem. "Tak se dej dohromady, přece... víš, jak moc je potřeba doktorů?" Zabručím co nejhlubším hlasem. Když řekne, abych ji zabil, přimhouřím oči. "Chceš, aby mě zlinčovali, holka?... já si svojí kůže poměrně dost cením, možná bys ten pohled mohla taky zkusit. Podívej se na sebe, pokusila ses to zkončit a to jsi jen bezvíznamná osůbka, o kterou se více méně nikdo nestará... nikdo tě neloví, nikdo se tě nepokusí zabít jen proto, že žiješ..." Uvědomim si, že jsem řekl víc, než jsem chtěl a tak potřepu hlavou, nevím proč se s ní bavím, snad jen... jestli ví... cítila... Znovu se oklepu a zvážím, proč ji vlastně skutečně nezabít. "Smrt není nic odvážného... a ve tvém případě by byla úplně zbytečná protože s největší pravděpodobností se ti nic nestane." Skloním se za sedadlo a prohrábnu batoh, který tam najdu, vytáhnu z něj vodu, otevřu ji a natáhnu se k ní, pak ale zaváhám - mám strach, že se mě znovu dotkne. "Voda..." Dost nejistě, lahev držím sotva za kousek, pak se na ni zadívám. "Mám jít?... skutečně chceš abych šel?... chceš tu místo mě mít některý z těch dětí?" |
| |
| Nechápavče Ironicky jsem se usmála: ,, Tak běž zbabělče..." šeptnu a zavřu oči. Když jsem si vyslechla jeho řeč došlo mi, že on mi nepomůže, tak ať raději zmizí. Bylo mi jedno, kdo u mě bude nebo nebude sedět. Nechtěla jsem u sebe nikoho. Proč mě vůbec oživovali, museli to být oni. Cítila jsem se jako moucha a věděla jsem, že je to ze stráty krve, tak proč se vůbec obtěžovali. Když jsem ucítila láhev u svých rtů, tak jsem ji ignorovala. Když už mi nepomůžou oni, tak si pomůžu sama. Nebudu pít ani jíst a mé zesláblé tělo to za chvíli vzdá. Byla jsem si tím jistá. |
| |
| Tvrdohlavec Když se nenapije, skutečně se zamračím. "Říkáš, že cítíš myšlenky?... Zasyčím jí a nakloním se co nejblíž. "Tak se podívej na tohle..." Bleskově ji chytím za ruku, hlavu plnou toho, jak strašně se bojím smrti, jak nikomu nedovolím, aby mi ublížil. Znovu ji pustím. "Zbabělec jsi tu ty... jako doktor můžeš zachránit spoustu životů, ale radši je necháš chcípnout...!" V hlase se mi objeví zlost. Otočím se do uličky a všimnu si, že kluk tam ještě leží. Teď už ale spíš jen spí, tak ho celkem mírně kopnu do žeber, jen se mu trochu prohnou. "A ty se vzbuď, hrdino!" Znovu se pohledem vrátím k dívce, znovu zcela klidný. "Dokud jsem nucen být s tebou v tomhle autobuse, tak se koukej držet... jsou horší věci než smrt... mnohem horší... přímo v mojí hlavě..." Zasyčím na ni, aby to opět mohla slyšet jen ona a znovu jí nabídnu vodu. |
| |
| Ne tohle ne Prudce jsem otevřela oči, když jsem ho slyšela mluvit, ale než jsem ho stihla zastavit, tak se mě dotkl a mou mysl zaplnily jeho myšlenky. Plné strachu ze smrti. Teď už jsem nedokázala udržet v sobě ten křik. I břes vyschlé hrdlo se mi vydral bolestivý řev plný strachu. Celé mé tělo se prohlo do bolestivého oblouku. Hlava hrozila, že mi exploduje a ze rtů se mi zase začali řinout jeho myšlenky a pak mě pustil. Hroutila jsem se na sedadlo a černota opět zaplnila mou mysl. Zase jsem se stratila. Reálný svět zanikl a já se jen dívala, jak se propadám někam do neznáma. Už jsem ho neslyšela. Viděla jsem ho, jak otvírá pusu, ale byla jsem tak daleko, že jsem ho už neslyšela. Viděla jsem, jak mi přikládá ke rtům lahev, nechápala jsem nic. Mé tělo neposlouchalo, protože už nepatřilo mě. Všechno jsem viděla, ale nemohla jsem se hnout. Vše bylo příliš daleko jako divadlní jeviště pro diváka v zadní řadě. |
| |
| Autobus Věnovala jsem se svému, hlavně pak myšlenkám o věcech budoucích, a ostatním věnovala jen málo pozornosti. Z těch, co mi stáli za pár pohledů to byl jen Specter, který zmizel vepředu, kam nedohlédnu, a pak Ellie, protože mám pocit, že jsme nic nevyřešily. Sema i Megan si moc nevšímám, stejně pořádně nevím, co se stalo a asi to ani vědět nechci. Jestli si to udělala sama, jen bych ji odsoudila. Nicméně pak přijde vhodný čas k vystřídání stráží. Čím jsme si to zasloužili.. místo vlastních problémů nám přibývají další, úplně zbytečné. Fakt bych si někdy přála, aby se mi za to někdy někdo omluvil.. Mám dost starostí sama se sebou, natož, abych.. Vstanu ze sedadla a přejdu do zadní části autobusu a mrknu na Sema. "Vystřídám tě," ale na druhou stranu musím uznat, že mi to protáhnutí se jen prospělo. Poočku kouknu na Megan, pokud se dívá, usměju se. |
| |
| Another problem in storm! Zdálo se že cesta pokračuje klidně, pokud se nebralo v potaz počasí. Od místa kde spadl transport jste mohli být asi už tak hodinu a půl, možná dvě hodiny. Autobus zrovna najel na most přes řeku, když v tom na něj shora začal svítit kužel světla a přemístil se před autobus a ozvalo se: "Zastavte vozidlo!". Řidič poslušně zastavil, protože usoudil že jet vpřed, když nic nevidí by nebylo moudré. Kužel světla se odvrátil a na mostě přistál tentýž transportér, který jste dnes viděli již dvakrát. Z něho vylezla skupina vojáků a zamířila k autobusu, překvapivě. Řidič rezignovaně otevřel dveře a čekal co se bude dít. První voják co došel ke dveřím řekl: "Dobré odpoledne, chci se zeptat, neviděli jste zde někoho takového?", ze zkresleného hlasu se dalo poznat že je to žena, ukázala řidiči obrázek, ten se otočil do autobusu ale nic neřekl. "Smím se podívat do autobusu?" zeptala se vojanda, ale pak teprve si všimla že na schodech sedí Specter. Postavila se do pozoru a zasalutovala. "Pane!" pozdravila a pak se zeptala: "Viděl jste zde někoho takového poručíku?" a znovu mu ukázala obrázek.... |
| |
| Autobus Trochu sem usnula už příliš dlouho sem nespala takže sem usla i otevřenýma očkama a dívám se kde je rudovláska když jí vidím že stojí jdu za ní a usměji se a protáhnu se tak že se dotknu stropu autobusu. „ Omlouvám se občas trpím nespavostí a v klidu se dostanu do takového spanku kdy mam otevřené očka, jsi v pořádku? Vidím že ta holčina to trochu přepískla ale snad bude v pořádku, doufám že dojedem na místo a bude klid. Muj první výlet a jak to probíhá.“ Zavrtí hlavou a když vidí že se něco děje spozorní a stoupne si tak před sebe a dá si ruce ze zadu do kalhot kde má zbraň, nic zatím nedělá a posloucha co se venku děje, koukne na Joanu a kývnu jestli je v klidu, když zaslechnu že salutují a říkaj tomu ve předu pane oddechnu si a spustím ruku dolů. Snad nas hned pustí, co mu je? Ukáže na Refa |
| |
| Problémy Když holka zařve, málem umřu bolestí. A to mám za všechno... Jakmile dojde rudovláska, celkem vděčně se odpotácím a držím se za třeštící hlavu. Pak autobus najednou zastaví, až sklouznu pod sedačky. Už se chci naštvaně vyhrabat, když mě zarazí zkreslený hlas. "Neviděli jste ho...?" Tohle nezní vůbec dobře, ale co já vim, kolik probíhá pátrání. Potichu se vytáhnu na sedadlo a opřu se o okno, zavřu oči a pootevřu pusu, jako bych spal. Zůstat na zemi by bylo moc nápadné a vidět je nepotřebuju, stačí mi slyšet a cítit. Pozorně sleduju, co se bude dít, moc mě neuklidnilo, když řidič neodpověděl, protože to znamenalo, že z obrázku někoho poznal. |
| |
| Opruzující hlídka Seděl jsem na schodech, konečně se zdálo že je klid a cesta bude v klidu. Jenže pak nějákej debil zasvítil reflektorem do autobusu a vyžádal si zastavení autobusu. "Co to zase do hajzlu je?" pomyslím si a zakryju si průzor helmy tak aby mi to světlo nesvítilo do očí. Řidič zastavil a otevřel dveře, pak k nám nakráčela nějáká desátnice a vyptávala se na někoho, když si pak všimla mě a zasalutovala, tak jsem jí pozdrav oplatil a podíval se koho hledá. Nápadně mi to připomínalo jednoho z toho autobusu, toho namodralýho. Upřímně řečeno, bylo mi jedno co je zač a proč by ho měl někdo hledat. Ohlédl jsem se do autobusu jeho směrem a pak se otočil na desátníka a odpověděl: "Ne, nikoho takového jsem neviděl desátníku. Tohle je jen školní autobus, spíš by jste měli zaletět tímhle směrem a postarat se o transport Inferno." řekl jsem jí a ukázal směrem kterým jsme přijeli... |
| |
| Move on! Desátnice se spokojila se Spectrovým slovem, zasalutovala a vrátila se do transportu se zbytkem vojáků. Transport pak vzlétl a zamířil směrem k transportu Inferno. Řidič zavřel dveře a pokračoval v cestě. Uplynulo asi půl hodiny a autobus dojel k benzínové pumpě, řidič zajel na odpočívadlo a spustil: "Děcka, jestli si chcete odskočit, nebo něco koupit můžete.", sám ale zůstal sedět a zaposlouchal se do hudby. Venku byla stále tma a déšť, tu a tam se na obloze mihl blesk. Jediná světla byla světla pumpy, světla v autobuse a několika dalších autech. Specter aby nezacláněl ve dveřích vylezl z autobusu. |
| |
| Zastávka Překvapeně sebou trhnu, když vojáček popře, že by tu ta osoba z fotky byla. Sice nemám jistotu, ale moc bych za to nedal, že bych na ní spatřil vlastní ksicht. Snad mě nekryješ...? Když autobusák zastaví, počkám, než všichni, co chtějí, vystoupí a pak se také protáhnu ven. Jakoby náhodou se opřu o autobus vedle Spectra. "Kdo byl na té fotce?" Dívám se před sebe a tvářím se zcela neutrálně, jako bych mluvil spíš o počasí. |
| |
| Zastávka u pumpy, uprostřed ničeho Když ke mě přijde ten modrej kluk, tak se na něj podívám a pak se zahledím před sebe. "Když na tebe tak koukám, tak bych řekl že jsi to byl ty." odpovím mu a pak se ho zeptám: "Můžeš mi říct proč po tobě jdou? Co jsi vlastně zač?" otočím se na něj a založím ruce na hrudi. "Tak co z tebe vypadne?" pomyslím si. "Nemusíš to vyřvávat na celý okolí, řekni to mě." dodám a zapíchnu do něj pohled. "Něco mi kolem tebe nehraje hochu..." bleskne mi v hlavě, ale pohled z něj nespouštím. |
| |
| Minulost Jen kývnu, když řekne, že jsem to byl nejspíš já. "Pokud to bylo modrý, tak to nikdo jinej bejt nemohl..." Dál se dívám před sebe a snažím se vypadat úplně v klidu, i když bych byl schopnej reagovat na jakékoli nebezpečí téměř okamžitě. "Řekněme... že jsem velmi cenná investice, kterou by rádi zpět, aby mě mohli nechat zmasakrovat v té pitomé válce." Mluvím dost nezaujatě na to, jak se ve skutečnosti cítím. "Řekněme, že ty jsi takovej můj chudší příbuznej... tak dědeček..." Zase jednou mluvím bez jediné stopy ironie v hlase. |
| |
| Co to mele? Poslouchám ho, co mi má říct a pak se zamračím, když zmíní že jsem jeho dědeček, stáhnu rukavici na zdravé ruce, a odhalím bílou kůži kterou mu ukážu: "Tvůj dědeček? Těžko hochu, s tebou mám maximálně společný to, že jsem voják.", znovu si nasadím rukavici a stále ho sleduju. "Jak se ti podařilo utéct?" zeptám se ho a znovu do něj zavrtám pohled... |
| |
| Tak jednodušeji Ušklíbnu se, když mi začne ukazovat kůži. "Ne... takhle jsem to nemyslel... já jsem měl být prvním vojákem z nové generace. Trochu mě podcenili.. a podcenili můj zůjem o to, aby moje kůže zůstala neporušená a na mém těle. Těch pár vědců nepředstavovalo žádnou překážku... ne po tom vícviku, co mi dali." Mluvím tiše a zcela bez emocí, smysli upírám k tomu, abych si byl jist, že se nikdo nezdržuje dost blízko na to, aby mohl něco zaslechnout. "Nehodlám se nechat zabít jen proto, aby oni měli výsledky testů a mohli doladit genovou terapii a výcvik... i když si říkám, jestli tohle všechno není součástí toho testu..." Zamyšleně ztichnu, stejně jsem toho řekl až dost, ještěže nemůže mít anipáru o tom, jaké jsou vlastně moje schopnosti. |
| |
| Super Soldat Jeho chladnost mě nepřekvapuje, nejsem o nic lepší po téhle stránce. Opřu se o autobus a dívám se před sebe. "Takže nic jiného než jen zvrácenej pokus o to, nahradit "neschopný vojáky" dokonalejší verzí. No bezva! odseknu a zakroutím hlavou. "Spousta vojáků zastává ten názor že vy, laboratorní výtvory nikdy nedosáhnete stejných výkonů jako normální vojáci. Ale vědcům je to jedno, těm jde o to jen vytvořit bojovou mašinu!" dodám a sevřu ruku v pěst až rukavice zapraská. Řekni mi, proč se tak bojíš toho zašpinit si ruce? S tím co se děje okolo, dřív nebo později budeš muset zabíjet." řeknu a založím ruce na hrudi. "Hlavní motto války je: Zabij, nebo budeš zabit! - Čím dřív ho akceptuješ, tím se zvýší tvoje šance na přežití..."" oznámím mu a stále hledím před sebe. |
| |
| Těsně vedle "Zašpinit ruce?" Na chvíli se zamyslím nad tím slovním spojením, ale jeho další slova mi ho naštěstí osvětlí. "Ne... toho se nebojím... divím se, že jsem ještě modrej... jak si myslíš, že dopadl ten bunkr, co sloužil jako laboratoř?... Ne, vycvičili mě skutečně dobře... Já se prostě nenechám zabít... a nejlepší možnost, jak se tomu vyhnout je, vyhnout se celé téhle zpropadené věci - všem vojákům, všem velitelům, všem kulkám mířícím špatným směrem." Nadále nemám v hlase ani náznak emoce a narozdíl od něj stojím úplně klidně, ruce volně rozevřené. |
| |
| Zdrháš před válkou? "Tvůj přístup je směšnej. Utíkáš před válkou, ale sám moc dobře víš že tě dožene. Pro ty, co utíkají před válkou je nekonečná, pro ty co se jí postaví, skončí dřív než se nadějí. Pokud se nestanou obětí." pak se na něj podívám a plácnu ho po rameni. "Válce neutečeš, najde si tě ať jsi kdekoli, na frontě, v jeskyni, bunkru, v laboratoři. Vždy si tě najde. Zkus o tom uvažovat!" řeknu mu, pak zajdu za řidičem a prohodím s ním pár slov. Mimo jiné mě požádala jestli bych mu nedonesl něco k jídlu. To mi problém nedělá, alespoň mám do čeho kopnout. Zašel jsem do budovy, tam jsem vzal nějaký jídlo pro řidiče a při snaze zaplatit, žena za pultem řekla že není třeba, jen že by chtěla fotku s příslušníkem Legie. "To se dneska všichni zbláznili nebo co??" pomyslím si když vyjdu ven z obchodu a předám jídlo řidiči. Pak sebou plácnu zase na původní místo venku před busem... |
| |
| Mysli si co chceš No jistě, pro ty, co se álce postaví, zkončí skutečně velmi rychle a v mnoha případech i velmi bolestivě. Ne, díky vojáčku, o tohle já nestojím. To se radši budu schovávat a pak proklouznu na druhou stranu. Co je mi do toho, že celou dobu budu štvanou zvěří, vždyť je to jedno, dokud dýchám. A že bys mi chtěl říkat zbabělče?... no klidně můžeš, vzhledem k životnosti hrdinů... Sleduji, jak jde něco koupit, pak se tam dokonce fotí, či co a nakonec se vrátí zpět k autobusu, celou dobu ho provází pohled mých očí. "Díky..." Znovu se na něj nedívám. Je mi jedno, že teď lituješ, že jsi mě neudal, ale neudělals to, tak si zasloužíš alespoň díky, když už nic jiného... Sleduji okolí a začínám být trochu nervózní - moc dlouho na jednom místě, to není dobré. |
| |
| Cesta pokračuje Když všichni získali to, chtěli nebo se protáhli, tak se pokračovalo v cestě. Bylo asi 21:10 když autobus vyjel od pumpy. Z dálky bylo slyšet bouřku a tu a tam se objevil záblesk. Cesta probíhala v klidu až na občasné zadrncání na cestě. V 22:00 se na obzoru objevil zářící bod, čím blíž se autobus blížil, tím víc se rýsoval obrys města a zvětšovala se záře. Diana's Haven. Trochu připomínalo pozemské Las Vegas. Život ve městě touhle dobou ještě ani náhodou neutichal. 23:01 - Autobus dorazil k hotelu, před kterým stepoval nervózní mladík, který když zahlédl autobus, tak se mu ulevilo. Když jste všichni vystoupili ven tak spustil: "Jsem rád že vás vidím, už jsme se o vás začali bát jestli se vám něco něco nestalo. Doufám že vaše cesta proběhla bez komplikací. Určitě musíte být unavení, když teď půjdete za mnou, ukážu vám vaše pokoje.", otočil se na podpatku a vpochodoval dovnitř, kde se zastavil u recepce... |
| |
| Diana's Haven Vystoupil jsem z autobusu a zamířil jsem kousek dál od studentů a opřel se o lampu. Nepřítomně jsem hleděl kamsi za skupinu. V myšlenkách jsem si vybavil co se povětšinou děje v Diana's Haven. Město je to velký dost a je tu spousta věcí co dělat, aspoň pro ně. Mladý, válkou nepoznamenaný duše. Pak jsem si vzpomněl na svojí noční můru a zase se mi roztřásly ruce, sáhnul jsem po stříkačce a její obsah jsem si píchl do krku... |
| |
| Konec cesty Odešla jsem od Megan na své místo a dala jsem si bundu pod hlavu a jako podťatá jsem usnula. Spala jsem dlouho, ani zastavení busu u benzínky mě neprobudilo. Zdál se mi opravdu ošklivý sen, byla jsem znovu na té loučce, byl tam se mnou onen hnusák a osahával mne. Poslouchám zvuky je to jako když pro mě přišel Specter. Ale potom zjistím, že to není on jsou to další žoldáci, vrhnou se na mě a roztáhnou mi nohy, bolest v rozkroku je nesnesitelná. Potom se naštěstí se zmučeným výkřikem probudím a uvidím světla Dianas. Dívám se kolem sebe, je mi úzko a klepu se. Když dorazíme k hotelu, nevnímám mladíka, chci do sprchy a do postele. Vylezu z autobusu a zamířím si to ke Specterovi.Ahoj, chci ti něco dát. Vtisknu mu řetízek do ruky a chvilku se na něj váhavě koukám. Potom se k němu nakloním a políbím ho na hledí.Sbohem.Mávnu na něj a seberu si svou tašku a bez ohlédnutí jdu o hotelu. |
| |
| Diana's Haven Když uvidím záři Diana’s Haven, trochu si oddechnu, ale je mi jasné, že nemusí být ničemu konec. Válka jednou dojde až sem, a vlastně je jedno, kde nám zasáhne. Pokud nás zasáhne, ale nevěřím, že by bylo vyhnutí. Sleduju svoje ruce, občas se třesou víc, než bych chtěla, ale zatím mám čas. Aspoň vím, na co se připravit – tolik stresu mi prostě ubírá na výdrži a dávce na síle. Nikdy předtím jsem to nezkoumala, proč taky. Když konečně zastavíme, vystoupím spolu s ostatními, ale pak váhám. Poočku sleduji Barbaru, jak se loučí se Spectrem. Popravdě jsem měla v úmyslu to samé a štve mě, že jsem si nepospíšila, protože jít tam teď mi prostě připadá hloupé. Pro ni aspoň něco udělal, já mám.. jen své pitomé důvody, které vlastně ani důvody nejsou. Nadechnu se, vydechnu, a pomalu se vydám k němu. "Takže.. se teď vrátíš na základnu, co?" přes rameno se ohlédnu po Barbaře, ale pak jasně zaostřím na Spectra a usměju se. Je v tom kus váhání a nervozity. Neměla jsem sem chodit. "Nebo něco takového. Ona asi Legie nemá základnu v každém městě, nebo jo? Tak.. každopádně.. díky," usměju se znovu, mnohem víc křečovitě. Líp mi to prostě nejde, ale nechci odejít jen tak. Pak se prostě otočím a vydám se k hotelu, i když hodně loudavě a nejednou se ohlédnu. Nakonec se mi do té postele ani nechce. Možná by bylo lepší zůstat venku a pořádně si provětrat hlavu, než se nad tím vším trápit v teple a pohodlí. |
| |
| Diana's Haven - loučení Schoval jsem stříkačku do pouzdra a sledoval jsem počínání Barbary, která mi dala nějaký řetízek, podíval jsem se na něj a pak na ní. Když jsem zvednul hlavu dostal jsem od ní pusu na průzor, v jednu chvíli jsem si její rty mohl podrobně prohlédnout. Pak se sebrala a zamířila dovnitř, chvíli jsem jí sledoval a pak ke mně přišla další holčina, tentokrát rudovláska. "Zůstat s vámi nemůžu, přidělával bych vám jen starosti. Bude lepší, když všichni půjdeme svou cestou." odpovím jí a prohlédnu si jí, zcela očividně nervózní. Když poděkuje tak jen kývnu a s ledovým klidem mě vlastním řeknu: "To nestojí za řeč.". Když odchází, dívám se za ní a pak stočím svůj pohled kamsi do stěny hotelu.. |
| |
| Diana's Haven Nakonec jsme tedy dojeli do toho prokletého města, ale místo na nějaký zastávce nás vyklopili přímo o nějakýho hotelu. Do háje... já můžu jet kterýmkoli busem a pitomou náhodou skončim v tom, kde jsou pasažéři víceméně jasní... Horečně uvažuju, co teď, protože v takhle velkym městě se to bude vojáky jen hemžit... o lovcích odměn nemluvě, ale těm o mě snad ještě nikdo nic neřekl - je o nich známo, že maj poněkud brutálnější metody a se srážkami za poškozené zboží si obecně moc hlavu nedělají. Na druhou stranu, aby se tak rozhodli testovat moji odolnost, to bych skutečně jen velmi nerad. Neochotně jsem vystoupil z autobusu a počkal, až rudovláska odejde pár kroků od Spectra. Doufal jsem, že se tu alespoň trochu vyzná a dokáže mi poradit přibližnej směr tady odtud. Když jsem míjel rudovlásku, dokonce se mi podařil vykouzlit i malý úsměv, i když si nejsem moc jistý tím, jak povzbudivě nebo děsivě asi tak mohl vypadat. "Kam máš teď namířeno, vojáčku?" No dobře... oslovení mi trochu ujelo, ale alespoň pohrdavý tón jsem si odpustil. Měl jsem strašlivý pocit už od té chvíle, co jsem zdi laboratoře vymaloval všemi těmi vědci, ale teď, tady, jsem se cítil ještě o mnoho hůř. Vůbec sem netušil, čím by to mohlo být. Postavil jsem se vedle vojáka a rychle prohlédl okolí, jako vždy hledajíc potenciální hrozby, ale umělá světla mě oslňovala snad ještě víc než slunce. |
| |
| Kam teď? Simple Když odejdou děvčata, přiblíží se modrásek, jeho oslovení se mi nelíbilo, ale raději komentovat to nebudu. "Co se tak zajímá? Chce snad jít se mnou?" pomyslel jsem si a krátce jsem na něj pohlédl. "Chceš snad jít se mnou modrásku?" zeptal jsem se ho a díval jsem se ke dveřím hotelu. Je mi jedno co je zač, mám jiný starosti a problémy než zjišťovat jeho původ. Cerberus teď skýtal daleko větší problém než jeden mravenec v hnízdě. Koneckonců všichni jsou mravenci, hlavně v takhle velkým městě.... |
| |
| Ne... to rozhodně ne!!... snad... Čekal jsem toho hodně, počítal skoro se vším, ale ta otázka mě dost zarazila. "S tebou?... to těžko... už jsem říkal, že s vojáky a armádou nechci mít dočinění..." Zadíval jsem se na zem a zamračil na několik kamínků, jakoby za to snad mohly. Jít s ním... cestuju sám, je to jednodušší, nenápadnější... a nemusím se o nikoho starat... nehledě na to, že lidi potřebují moc často jíst a spát a pít... V hlavě se mi sem tam převalují různé myšlenky a já si nakonec uvědomím, že jsem v pasti. Nikdy jsem nebyl v tak velkém městě, celou dobu, co jsem na útěku, se jim poctivě vyhýbám a už vím proč. Prostě neznám žádnou variantu chování, absolutně netuším, co bych měl dělat dál. Bolestivě zavřu oči, jak se mi do nich zařízne světlo z nějakého reflektoru a snažím se vymyslet, jak odtud. |
| |
| Očekávaná reakce Usmál jsem se nad jeho reakcí, dalo se to čekat. "A přitom nejvtipnější je, že bych tě mohl bez servítek dotáhnout na nejbližší armádní post." v mém hlase je znát pobavení. "Ale pro tebou je záchrana to že pro mě nejsi ničím zajímavej modrásku..." řeknu a hodím si pušku na rameno. "Kdyby jsi místo toho raději zalez do hotelu..." pomyslím si a chytnu popruh pušky. |
| |
| Dělá si legraci Zkoumavě jsem si ho prohlédl od hlavy k patě a zpět, pak jsem nevěřícně zakroutil hlavou. "Jednak bys mě těžko někam dotáhl, druhak, i kdyby se ti nějak povedlo, dlouho bych tam nezůstal..." Zjevně je dost dlouho mimo, pokud o mě skutečně neví... ale usnadňovat mu to nebudu. "Mohl bys... mohl bys mi říct, kudy se dostanu z tohohle města?" Další zásadní vědomostní nedostatek. Zeměpis. Podívám se k hotelu. Skutečně velmi rád bych tam šel, jako ti studenti, ale to můžu skutečně těžko. Nemám status studenta, peníze a vlastně ani jméno... jen číslo. |
| |
| Hoch si věří Ušklíbnu se při jeho řečích že by ho někam dostal těžko. "Moc si fandíš modrásku, moc si fandíš." odpovím a zůstanu se dívat na hotelové dveře. "Není pro mě problém tě složit a poslat do říše snů modrásku." pomyslím si a při jeho otázce se usměju a podívám se na něj: "To ti neporadím hochu, od dnešní půlnoci jsou u každýho vstupu do města vojáci. Ale pokud se dá věřit kecům zelenáčů." ušklíbnu se a zadívám se směrem do centra... |
| |
| Super... "Nikdy si moc nefandim..." Skoro zavrčim u toho oslovení. "Sem... pro příště...." Když řekne, že jsou všude hlídky, po stěně autobusu se svezu k zemi. A co teď??... zase jsem v pasti... já to sakra věděl!! Nějak se mi nedařilo myšlenky koncentrovat na něco, co by mi z toho pomohlo. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo zavřít bolavé oči. |
| |
| Sem? Podívám se na něj. Když se sesunul k zemi tak jsem nehnul brvou. "Dobře...Seme. Co vím já, tak se z města během následujících dvou dnů nedostaneš." řeknu mu a popotáhnu popruh pušky. "Proto jsem rád že mě nic takovýho pálit nemusí." pomyslím si a rukou zabloudím směrem k noži... |
| |
| Čím dál, tím líp... Dva dny... dva dny.... dva dny... Myšlenky se mi absolutně zasekly. Tak dlouho tu nepřežiju... Přitáhnu si plášť mnohem těsněji k tělu a snažím se zahnat všechny vtíravé pocity. V laboratoři to bylo mnohem jednodušší... A všichni mě tam... no věnovali se mi, když jsem potřeboval. Dokonce si ani nevšímám Spectrových pohybů, i když jindy bych nedával pozor skoro na nic jiného. Jsem si sice jistej, že bych ho porazil, ale nikdy nikoho nepodceňuju. |
| |
| Move on! "Pokud ti můžu radit, drž se jich. Tyhle zájezdy povětšinou platí universita." řeknu mu a narovnám se. "Mě je fuk co jsi zač. Jediný co vím je to, že nepotřebuju znát další oběť války. Znal jsem jich víc, než ty si vůbec umíš představit.." dodám s povzdechnutím udělám dva kroky od lampy. V myšlenkách jsem se vrátil ke všem, které jsem znal a kteří již nejsou mezi živými, tváře se mi před očima míhají tak rychle že je už ani nestíhám poznávat. Jen dvě se mi před očima zasekly déle než ostatní. Ale myšlenky na ně jsem zahnal rychlým úderem pažbou pušky do helmy.... |
| |
| Ne! Moc ho neposlouchám, když mluví, ale to, že se začne vzdalovat mě donutí rychle vzhlédnout. "Ne-neodcházej..." Sám sebou trhnu, když se mi zatřese hlas, mám chuť si vrazit facku, když jsem ve svém vlastním hlase zaznamenal strach. "Jsou to... jen děti... a já nemám nic... ani jméno... pochybuju, že by mi moc dlouho procházelo, že jsem si zapomněl všechny doklady doma a navrch ztratil všechny peníze... a to ani nemluvím o té modré..." Dál jen sedím na zemi a praskám si klouby v prstech. Sice se mi podařilo znovu umravnit svůj hlas, aby zněl klidně jako vždycky, ale vtíravého pocitu jsem se zbavit nedokázal. Ale vždyť je to pravda... nikdo tu neví, co jsem... a to město... světla a hluk... |
| |
| Despair? Otočil jsem se na něj, když řekl ať neodcházím. Máloco mě překvapí, čekal jsem takovou reakci od děvčat, ale od něj ne. Podíval jsem se na něj a uvažoval proč bych neměl odejít. "Děti nebo ne, mě přijde že jsi v jejich věku, co se týče biologie. Hotely pro tyhle studentský výlety nabízejí all inclusive. Dokud z toho hotely budou mít prachy, nehnou ani prstem a budu chrochtat blahem." řeknu mu a střelím pohledem k hotelu. "A co se týče jména. To ti řeknu jednu věc, vyber si nějaký. Když budeš mít jméno, bude zase těžší tě najít. A co se týče modrý. Většině lidí je to stejně šumák.." dodám a podívám se na něj... |
| |
| Jdi si kam... nechoď... Opřu si čelo o kolena a ze všech sil se snažím si vyčistit hlavu, stále bezúspěšně. Tak běž! Vypadni! stejně nemůžu uvažovat kvůli tobě... Vlna vzteku zmizí tak rychle jako přišla. Vzchop se! Takhle skutečně nepřežiješ! Ani tohle nezabíralo. Poslední měsíc na mě nějak dolehl, před očima se mi míhali vzpomínky na to, jak jsem vyrůstal, na dobu na útěku. |
| |
| Přestat lelkovat "Zcela očividně by jsi byl radši chvíli sám." řeknu a otočím se k odchodu. Pomalým krokem se vydám po ulici směrem k centru. Schválně jsem šel pomalu, kdy něco. Během těch pár kroků jsem se zaposlouchal do klapání bot a cinkání některých částí zbroje. Občas jsem neúmyslně klepnul puškou o zbroj. "Dnešek je pro ty děcka šílenej den." pomyslím si a pokračuju v chůzi... |
| |
| Co teď?? Než se zmůžu na další protest, už odchází. Zcela očividně by jsi byl radši chvíli sám... sem sám celou dobu... Velmi potichu se zvednu a rozhlédnu se kolem. Dva dny... Jako stín se vydám za Spectrem, ani vlastně nevím proč, ale držím se tak, abych ho nerušil a nejspíš si mě ani nevšiml. |
| |
| Sem Tvoje následování Spectra se setkalo s urychleným koncem. Zpoza rohu se zjevili další dva vojáci a zamířili si to ke Spectrovi. Podle chování se zcela očividně znali, z hovoru se dalo zaslechnout: Inferno, sestřelení, studenti, dlouhej den. Jeden z vojáků se zahleděl tvým směrem a při pohledu směrem do ulice mírně naklonil hlavu, ale pak věnoval pozornost Spectrovi. Dle toho co ti Specter řekl, bylo jasné že dostat se kamkoli bude těžší, jedna možnost byla hotel... |
| |
| K hotelu Když jsem zahlédl další vojáky... a zpozoroval, že se od Spectra nejspíš nemínějí vzdalovat, na místě jsem se obrátil a zamířil zpět. Táhl jsem se ulicí a ani jsem nevnímal lidi kolem, před hotelem jsem se znovu zastavil, pak jsem si sedl do stínu na zem. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Občas se mi to stalo i dřív, ale ne takhle výrazně. Zmohl jsem se jen na to, že jsem si překryl uši dlaněmi, ale moc to nepomohlo a prázdno v hlavě spokojeně přetrvávalo. |
| |
| Diana's Haven Střídání nekončí, jak se zdá, ale že by se mohl jít loučit i Sem, to mě nenapadlo. Každopádně jeho úsměv byl asi tak v pohodě, jako ten můj, takže jsem jen kývla a oplatila podobně nezdařeným. A dál už to šlo celé mimo mě. Možná bohužel, možná bohu dík, kdo ví. Celé je to divné a podivné, a snad ani nechci vědět, co přinese další den. Nejvíc mě štve, jak jsem z toho doražená, že už mě vážně ani nějaká postel nezajímá. Spát jsem spala cestou chvílemi a pohodlí, stejně si ho pořádně neužiju. Zakotvím tedy někde dole na recepci, třeba objevím něco zajímavého. |
| |
| Diana's Haven "Jsme všichni? Dobře, pojďte prosím za mnou!" zvolal mladík a zacinkal klíči od pokojů a vystartoval k výtahu. Přivolal ho, během čekání se usmíval jako sluníčko. Kdy výtah přijel nastoupil a počkal až nastoupíte a zmáčkl tlačítko šestého patra. Jen co výtah zastavil, vystartoval do chodby vpravo a zastavil se až na konci chodby. Počkal až dojdete a vtisknul klíče Ellie a jednomu z kluků. "Tady mají pokoj děvčata..." ukázal na pokoj po své pravici. "..tady chlapci. Snídaně se podává od osmi do jedenácti." řekne a usměje se. "Přeji vám dobrou noc a krásné sny." popřál vám a ztratil se z dohledu. Pokoje byly prostorné, v každém dvanáct postelí a čtyři velké skříně, každá měla místo pro tři lidi, u stropu vysel lustr z křišťálu a osvětloval místnost takovým typickým domácím jasem. Pokoje sousedili s koupelnou, kde je sprchový kout, s neprůhledným sklem, toaleta, umyvadlo a nad ním zrcadlo, celou koupelnu osvětlovala zářivka zářící bíle... |
| |
 | Diana´s Haven Do Diana´s Haven jsem se dostal před několika dny. Uybtovali jsme se s kameramanem v jednom z hotelů a zatím jenom sledovali události. Informační zprávy pro obyvatele měli jiní reportéři a žurnalisti. Já jsem dělal články na témata nečekaných událostí a kde se měl objevit Cerberus, tak se dala nějaká ta akce očekávat. Obvášť v období, kdy je válka na spadnutí. Henry se dnes večer rozhodl si trochu dáchnout a odešel do baru na několik skleniček. Henry byl můj kameraman... moc jsme se neznali, byl nový. U mě se kameramani dost často střídali. stávali se dost často oběťmi neštěstí, ale už jsem si nato zvykl a můj zaměstnavatel taky. Kdo chtěl se mnou pracovat, musel mít nervy z ocele. Henry se mi nezdal jako typ člověka, co má nervy z oceli. Nechal jsem ho jít tedy od baru a chvíli jsem si projížděl kanály v televizi, ale když jsem tam nic zajimavého neobjevil, tak jsem se na to vykašlal a televizy vypnul. Zvedl jsem se, hodil jsem na sebe bundu a vyšel jsem z pokoje v šestém patře. Zrovna byl na chodbě poslýček a skupinka mladých lidí, vypadali jako studenti. Každého jsem si prohlédl, to už byla reflexe z profese a pak jsem se vydal po schodech dolů do haly a ven. Zapálil jsem si cigaretu a opřel jsem se o budovu. Noc byla úžasná a světla Diana´s Haven lákala k pozorování. Po asi deseti minutách jsem cípl druhou cigaretu a vydal jsem se do přes halu nahoru do pokoje. |
| |
| Hotel Nakonec se zvednu z obrubníku a doplížím se do haly ke studentům. Ani si neuvědomím, jak je to nebezpečné. V hlavě mám úplné prázdno, tedy kromě strachu, a v tomhle stavu by byl odpovědí na jakékoli ohrožení, přímý a rychlý útok s cílem zabít. Dva dny... tolik světel... tolik hluku... tolik lidí... dva dny... Podvědomě se držím davu a jen okrajově si všimnu nějakého človíčka, co se snaží si nás prohlédnout. Dřív než se pohledem dostane ke mě, otočím se zády a ukročím kousek stranou, aby na mě pořádně neviděl. Není dobré, když si mě lidé moc prohlížejí. Nahoře sotva věnuju pozornost pokoji a rychle si ustelu na posteli co nejdále od dveří, ale blízko okna. Čistě strategický výběr. Hlavu mám stále prázdnou a nějak se nemůžu chytit žádné smysluplnější myšlenky. Už bych se z toho měl vzpamatovat. Pak se mi myšlenky vrátí ke Spectrovi a mému útěku, když jsem zahlédl další vojáky. Byla chyba ho vůbec sledovat... vždyť co je mi po něm... akorát by mi dělal problémy a zatěžoval mě neustálým kázáním na téma, jak se nemůžu vyhnout válce. Otočil jsem se na posteli na bok, zády do místnosti. Doufal jsem, že vztek na to, jak vojáček odkráčel, je způsobený jenom tím, že toho o mě tolik věděl a byl tudíž potenciální hrozbou. |
| |
| Diana's Haven - hotel Chvilku ještě vysedávám dole v hale, ale pak zamířím za ostatními nahoru, k pokojům. A vzápětí toho velmi lituji, protože pokoje jsou společné. Povzdechnu si a dosednu na postel, kterou jsem si vybrala. Vážně paráda. Kdyby to bylo po dvou, po třech, ale takhle? Za co mě kdo trestá, po tak náročné cestě. Vážně bych ocenila nějaké soukromí a určitě bych nebyla sama. Mlčky si prohlížím ostatní dívky a opravdu začínám litovat, že jsem jela. Válku a všechno kolem hrozného incidentu s vojáky, a nakonec i se Spectrem, jsem byla ochotná přiřknout osudu a srovnat se s tím - jenže jak, když je nás tady tolik a propuknout v pláč, tak mě půlka utěšuje a s půlkou můžu založit klub. Nakonec využiju aspoň toho, že se zatím nikdo netlačí do koupelny a nacpu se tam já. S taškou pevně přitisknutou k tělu. Zavřu dveře, zamknu a vydechnu tím způsobem, jako bych právě dokázala něco, co bylo nad mé síly. Svléknu se do spodního prádla, oblečení nedbale poházím kolem sebe, a vytáhnu černou krabičku, z té pak stříkačku a příslušnou ampulku. Naberu víc, než je obvyklé, a vpravím látku do těla. Potom všechno zase schovám, srovnám si věci a došourám se do sprchového kouta. Pak je to už otázkou chvilky, než vylezu ven ve starém triku dlouhém dopůlky kolen a zamířím k posteli. |
| |
| Hotel Šla jsem za klukem se svěšenou hlavou, bylo mi jedno co se děje kolem nás. Bylo mi jedno jak vypadá hotel, chtěla jsem si jen dát sprchu, něco k jídlu a jít spát. Když jsme došli k pokoji, celkem mě zarazilo, že je společný, celkem mě to i zklamal, chtěla jsem mít klid na přemýšlení a né tu poslouchat stupidní hihňání, i když na to dneska nikdo nevypadal. Začínala jsem litovat, že jsem někam jela, že jsem nezůstala doma a nekoukala na filmy a nespala. Plácla jsem sebou na nejbližší volnou postel a chvíli jsme civěla do stropu, nechtěla jsem halekat a se smíchem si prohlížet pokoj, chtěla jsem u sebe Spectera a nebo usnout tvrdě, hned a sama. |
| |
| Kolegové Když jsem zamířil po ulici, pryč, tak se zdálo že bude klid, ale sotva jsem se přiblížil k rohu hotelu, tak se zpoza něj objevili dva vojáci, dle insignie taky Černá Legie. Začali se vyptávat, první otázka byla: Co ti trvalo tak dlouho?. Tak jsem musel složitě vysvětlovat co se stalo. Protože byli vážně dotěrní. Pak jsem se ale zeptal já jich: "Kdo všechno už ve městě je?" a odpověď mě nepřekvapila. "Krom Legie, ještě 15.obrněná divize, 7.dělostřelecká a mimo město si provizorní základnu zřídila 52.peruť. A zítra ráno by měli dorazit 1. a 3. pěší divize." "Tak to je dost na velkej ohňostroj..." pomyslím si. "Kde uskladnili Legii?" zeptal jsem se jich, jeden se zasmál a řekl: "Nikam, my jsme ti jediní blbci, co mají službu furt. Oni mají pocit že z nás vyždímají poslední síly." rozhlédl se a pak pokračuje: "Krom tohodle hlídkování, většina Legie je dnes večer na banketu pro papaláše a celebrity. Pan starosta si přál, aby Legie nebyla vidět. A přitom jsem ho zaslechl říkat že je rád, že mu ten jeho velectěne zadek bude hlídat Legie....Teda on to neřekl doslova, ale vyznělo to tak.." povzdechnul si. "Děláš si srandu? Takže z nás udělají blbý pochůzkáře a ochranku. Co dělá zbytek těch ozbrojenejch složek?" vyhrknu ze sebe a dívám se na kolegu. "Ti odpočívají, obrněnci, letci i dělostřelci. A chceš slyšet největší vtip? Policajtům dal volno, takže celý město máme utáhnout sami. Legie je tu v nejmenším počtu, takže sotva pokryje pár bloků, ale má hlídat celý město a sama!" odsekne druhý z vojáků. "A je si pan starosta vědom toho že Legie o svém počtu asi dvou set mužů nemůže uhlídat takovýhle město ani v nejmenším?" zeptal jsem se a díval se na ně. "Je, ale nezajímá ho to! A udělal nám čáru přes rozpočet tolik, že dokonce zažádal o rovnou polovinu legie na ten svůj banket!" odpověděl první. "To si děláš srandu ne? Takže je nás málo už takhle a v počtu sta vojáků máme hlídat tohle město, je nás tolik abychom pokryli maximálně čtvrt města, vlastně ani to ne!" řeknu a zakroutím hlavou, vojáci jen pokrčili rameny. Pak se oba natočili tak, že jsem si všimnul nápisů vedle insignie legie, které prozrazovaly jméno: Cobra a Viper. "Hele, jestli chceš, můžeš jít s náma, stejně v tuhle dobu by tě poslali k nějaký pochůzce..." začal Viper. Na jeho slova jsem jen kývnul. "Zapadnem tady do hotelu ne? Starosta je možná debil, ale s tím nic neuděláme. Nevím jak vy pánové, ale já nechci nikam jít." řekl Cobra. Neměl jsem nic proti. Vešli jsme do hotelu a recepční málem trefilo. "A je to tu zase!" konstatoval jsem, Viper se na mě podíval a mě bylo jasné že se pod helmou směje a má výraz: Co naděláš? Prošli jsme kolem recepce a zaparkovali jsme v hale, Viper se rozvalil na sedačce tak, že mi puška spadla na zem a málem rozbila skleněný stolek. Cobra zabral jedno křeslo a já druhé. Sotva jsme se usadili, tak nám přinesli jídlo, pití. A to nikdo z nás ani neceknul. "Za normálních okolností by mi tohle chování lezlo krkem, ale teď mám hlad jako vlk." oznámil Cobra tak abychom to slyšeli jen my, a nám nezbylo než souhlasit. Krom personálu tu nebyl nikdo.... |
| |
| Druhý den - Studenti Když jste se ráno probudili, tak bylo na vás co dělat. Snídaně se podávala dole v hale, případně se dala dovézt na pokoj, jak kdo chtěl. Dole v hale byly švédské stoly, které nabízeli vše na co jste si vzpomněli. K pití byla káva, čaj, kakao, džus. Hala, kde se podávala snídaně, sousedila s bazénem mimo budovu. Je hezký den, tak akorát se flákat u bazénu, vyrazit do města, nebo se nějak zabavit v hotelu. Hotel nabízel své vlastní kasíno, bar, bazén, dokonce i sportoviště na tenis, volejbal, basketbal,....prostě na co jste si vzpomněli. Specter Ráno se vaše trojčlenná hlídka vydala do města, kde bylo opět živo, davy lidí proudili sem a tam. Některé křižovatky byly zacpané. Stejně jako plno civilů se ve městě dala zahlédnout černá zbroj legie a vycházkové uniformy ostatních ozbrojených sil. |
| |
| Ven do města Večer jsme se nadlábli, byly jsme asi ještě čtyři hodiny vzhůru. Pak jsme vytuhli, dokonce i já. Po delší době jsem se zase normálně vyspal. Ráno jsem se celý rozlámaný z křesla vstal, kopnutím do holeně jsem probudil Cobru, který nadskočil a pušku hodil na zem. Šťouchnutím kolena do Vipera, pobavilo mě, když se leknul a sletěl z pohovky, to už jsem se neubránil a začal jsem se smát. Popadl jsem helmu a nasadil jsem si jí. Smál jsem se ještě potom. Cobra prohlásil že zním jak motorovka. Když se oba zmátořili, tak jsem vyrazili do města. Zamířili jsme do centra. Všude jsme potkávali civilisty a vojáky. "Boha jeho, vidíte ty blbce? My tu hlídáme a pro ně je jediná starost prohánět holky." zahudral Viper. "Neboj se, za tohle nám starosta zaplatí, i kdybych měl žádat ruku jeho dcery." prohlásil Cobra. "Jo, to je kost co?" zasnil se Viper. "Kdybych jí tak mohl pozvat na večeři." řekl Cobra a promnul si ruce. "Ty? Neblbni ty vole, o čem by si s ní mluvil?" rozesmál se Viper. "A co ty frajere?? Vždyť ty jsi se naposled před holkou, jaksi zasekl." opáčil Cobra a Viper zmlkl. "Křižník dostal přesný zásah a jde ke dnu." konstatoval jsem a rozesmál jsem se, Cobra a Viper se taky rozesmáli. Pokračovali jsme v debatách a směřovali do centra. |
| |
| Noční můra S trhnutím procitnu ze sna. Dýchám rychle, srdce mi tluče jako o závod a snažím se zahnat tíživé myšlenky a strach, který mě zbavuje schopnosti uvažovat a hýbat se. Jen sen... byl to jen sen... jen zlý sen... nic jiného... sen... nic z toho se ti nestane... jen sen... Po několika dlouhých minutách jsem se už jen nepatrně třásl a díval se do stropu, za oknem už bylo vidět náznaky svítání. Proto spím tak málo - noční můry na mě nemůžou, když nespím. Potichu vyklouznu z postele a bez zbytečného šramotu zmizím v koupelně, kde ze sebe spláchnu pot. Chvíli jen stojím pod tekoucí sprchou a počítám údery srdce, když se tep konečně dostane na únosnou mez, pomalu se utřu a hodim na sebe svoje oblečení. Zvážím, jestli bych si ho mohl nechat vyčistit, ale pak nad tím jen mávnu rukou, neměl bych v čem být, tak to holt večer vezmu do sprchy. Po dobré půl hodině vylezu ven, ostatní se právě začínají probírat, a jako myška vyklouznu na chodbu - docela by mě zajímalo, jestli dole dostanu něco k jídlu... a jestli ano, hodlám toho využít, protože energie se hodí vždy a poslední dobou jsem nějak neměl moc času na její doplňování. Sjedu výtahem až dolů a rozhlédnu se po recepci. |
| |
| Ráno - snídaně v hale Ráno jsem se vzbudil unavený jako kdybych vůbec nespal. Bolela mě hlava a přitom jsem neměl kocovinu. Zvedl jsem se z postele a došel jsem s třeštící hlavou do koupelny, kde jsem si hned zapil Ibuprofen. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a pak jsem si dal ještě sprchu. Když jsem se vrátil do pokoje, zjistil jsem, že sotva vyšlo slunce. Henry zařezával jako dřevorubec, docela mě překvapilo, že mě to nevzbudilo. Prošel jsem kolem něj a oblékl jsem si džíny, ponožky, pořádnou obuv, černé triko s krátkým rukávem a na to hnědou koženou bundu. Skontroloval jsem si vše potřebné a pak jsem vše schoval do podlouhlého pouzdra do ruky. Vzal jsem si pouzdro sebou dolů na snídani. Bez něj jsem chodil jen málo kdy. Skontroloval jsem, že je vše v pohodě a napsal Henrymu vzkaz, že jsem šel na snídani, kdyby se probudil. Sjel jsem výtahem do haly a zjistil, že je ještě poměrně proázdná. Prošel jsem jí a zamířil do jídelny, kde už hotel nachystal švédské stoly. Tak jsem si na tácek vzal dva toasty, kávu a vajíčka a sedl jsem si k jenomu ze stolů, vedle sebe na židli jsem položil své pouzdro. |
| |
| Diana's Haven – ráno v hotelu Probuzení v hotelu nepatřilo zrovna k těm nejlepším, které jsem kdy zažila. Celá rozlámaná až hrůza, i když postele jsou pohodlné a spalo se mi dobře, dokonce bez zlých snů, které jsem tak trochu čekala, v podstatě napůl ještě spící se posadím a zahledím na holá chodidla. Víčka mám těžká, ani ruku neudržím pořádně ve vzduchu – chvíli to zkouším, a přitom se tak snažím se skutečně probrat, jen to nejde. Po pár minutách se dobelhám do koupelny i se svou taškou, zvládnu rychlou hygienu a následně sebou znaveně prásknu zpátky do postele. Stačí mi dalších deset minut, abych byla schopná se převlíknout a konečně fungovat normálně. Tehdy už žaludek jasně hlásí, že by nepohrdl něčím k jídlu a zároveň nebude mít potřebu to vracet, takže hurá na snídani. Dolů jsem si s sebou vzala všechny svoje věci a začala si prohlížet jídlo vyložené na švédských stolech. Chuť jsem měla na všechno, ale to by mi bylo leda tak zle a nemám náladu si tady za půl hodiny něco vyčítat. Vezmu si talířek, něco málo si naložím a usadím se ke stolu, abych si to snědla. Rozhlížím se přitom a sleduju, kdo z našich už vstal a kdo ne. |
| |
| Hotel Usnula jsem tak jak jsem přijela do Dianas, zdáli se mi nechutné sny, plné válek, ze kterých jsem se nemohla vzbudit, všude mrtvá těla, válka, krev. Skoro jsem nemohla dýchat, když jsem zalapala po dechu a posadila se na posteli, klepala jsem se, nervózně jsem sáhla po sklence, ale ta mi vypadla z ruky a roztříštila se po podlaze.Sakra Klekla jsem si vedle postele a sebrala jsem střepy a papírovým kapesníkem a šla jsem vyhodit střepy do koše v koupelně, rovnou jsem se svlékla a zalezla do sprchy, pustila na sebe horkou vodu a namydlila si vlasy a tělo, dotkla jsem se ramene a cítila na sobě dotek Spectra. Přivřela jsem oči a položila čelo na studenou stěnu sprchy.Všechno se ve mě bouřilo, pálilo mě na plicích a srdce mi svírala cizí ruka. Vylezla jsem ze sprchy, sebrala špinavé věci a opět jsem zalehla do postele. Probudilo mě až slunce, které mi svítilo do očí , bylo okolo dvanácté a mě se z postele vůbec nechtělo. Znovu jsem usla.. |
| |
| Snídaně Když objevim, že je tu jídlo volně na stolech a pohled na rudovlásku mi řekne, že si můžu vzít co chci, spokojeně se pousměju a naberu si skutečně štědré porce. Snažím se vybírat hodně sladkého, ale nezapomenu ani na zeleninu a masu - tedy... cosi jako maso... rozhodně to nebude tak výživné jako to, na co jsem byl zvyklý... Když už jsem s obrovskou porcí spokojený, rozhlédnu se kolem a zamířím k dívce, kterou si pamatuju z autobusu. "Dobré ráno..." Lehce se usměju na rudovlásku a když neprojeví nesouhlas, sednu si proti ní, okamžitě se pustím do své obrovské porce. |
| |
| Snídaně Šťourám vidličkou v kusu šunky. Nějak se mi to nezdá, ale nevím proč. Možná je na maso a tyhlety věci ještě čas. Když přijde Sem líně k němu zvednu oči. "Bréráno," zkomolím dohromady, bradu podepřenou volnou rukou. Jenže když mu kouknu na talíř, ožiju. "Hned jsem zpět," odsunu svůj talíř a vydám se zpátky ke stolům, abych doplnila své rozhodnutí o mnoho zajímavých věcí. Nevybírám dlouho, prostě nakládám. Zpátky ke stolu se vrátím se dvěma dalšími talíři. Na jednom je nesnesiteln hromada věcí sladkých, na druhém ten zbytek, ať už z menu teplého nebo studeného. "A jsem zpátky, hnedle jak ta knedle, co?" zazubím se na něj a zakroužím vidličkou nad svým novým výběrem. "Vnukl jsi mi nápad, dík. Původně jsem se sice nechtěla přecpávat, ale však taky nemusím. Jen zkusím, jak co chutná.. jak se spalo? Hmm, zajímalo by mě, jak chutná tohle," ukrojím kus z poměrně zajímavě vypadajícího kousu koláče. |
| |
| Snídaně V podstatě hned, jak se posadí, rudovláska zmizí, trochu překvapeně za ní koukám a musím se usmát, když se vrátí s talíři velmi podobně naloženými, jako je ten můj. I když ona na první pohled vzala něco od každého, já si vybíral... nicméně výsledek skoro stejný. "Šlo to..." Okomentuju děsivou noc a začnu něco žvýkat, ani moc nevnímám, co to vlastně je. "Dobrou chuť..." Zamyslím se a projdu celej včerejšek, ale mám pocit, že její jméno jsem nezaslechl... a nebo jsem tou dobou měl jiné starosti a pořádně jsem nevnímal. Obojí je tak stejně pravděpodobné. "Já jsem Sem..." Snažím se jíst co nejrychleji, kdyby se něco stalo. |
| |
| Snídaně "Jou, dík," kývnu na přání dobré chuti a vrtám se v právě ochutnaném zákusku. Není moc dobrý, takže se ho rozhodnu zajíst šunkou, sýrem a kusem veky. Když se mi představí, zvednu hlavu a zapřemýšlím. Ani nevím, komu jsem se včera představovala a komu ne, což je dost nepříjemné. "Já Joanne.. ty jsi vážně student? tázavě zvednu obočí a nacpu si do pusy hromadu šunky. Je vážně skvělá a k mému hladu se konečně ozvala i opravdová chuť jíst. "Já teda studenstvo moc neznám, jsem spíš samotář, ale tebe bych si asi pamatovala. Nic ve zlém," pokusím se o úsměv. |
| |
| Snídaně No to netrvalo moc dlouho... Proběhlo mi hlavou, když se Joanne zeptá, jestli jsem student. Trochu času jsem získal tím, že jsem měl právě plnou pusu, ale stejně mi to nějak nemyslelo. "Student... no jak se to vezme... vlastně ano..." Pokrčím rameny a rychle si ukousnu něco dalšího. Vůbec nevnímám chuť toho, co jím. "Co máš dneska vlastně v plánu...?" Nad tím, že by si mne pamatovala pouze pokrčím rameny, kdo taky ne, že, ale úsměv se jí snažím oplatit. Nepochybuju o tom, že výsledek musí vypadat příšerně, ale snaha se snad cení. "Jinak... pěkný vlasy... docela by mě zajímalo, jak bych s takovejma vypadal..." Je to divné, ale skutečně té představě věnuju skoro minutu. Něco se mnou rozhodně není v pořádku. |
| |
| Snídaně Jezdím vidličkou po volném místu na talíři, objíždím drobky a sem tam nějaký posunu. "No, nevím.. v podstatě asi nic," dál jezdím vidličkou po talíři, ale pak přejdu na druhý a strčím do čokoládového dortíku. "Docela bych uvítala klid, včera bylo toho vzrušení už dost," nepatrně se usměju. S lichotkou se úsměv promění na mnohem širší a oči se potěšeně zalesknou, jak už to tak holky většinou mívají, když jim někdo něco chválí. "Dík," zasměju se a pokývám hlavou. "Určitě by to bylo zajímavé.. můžeme to zkusit, jestli chceš. Vyřešilo by to otázku, co mám dneska v plánu," dál se usmívám a ukrojím kus z dortu, zatím ho ale nechávám na talíři a s očima zkoumajícíma rysy Semovy tváře čekám, jestli jen odmítne nebo vymyslí nějakou výmluvu. |
| |
| Ups... ale co Chvíli zamyšleně žvejkám a uvažuju, jak by mi tak chtěla změnit barvu vlasů... a na jak dlouho by to asi bylo. "No... eh... a na jak dlouho, že by to bylo...?" Velmi opatrně a než odpoví, slušným tempem do sebe házim snídani, na to, abych si s ním hrál jako Joanne, jsem to bral moc prakticky. |
| |
| Snídaně Pokrčím rameny. "Kdo ví.." prohrábnu si vlasy a na chvíli se zamyslím, než pokračuju v odpovědi. "Záleží co bychom použili a tak, ale dneska je tolik výrobků, že věřím, že by šlo dolů klidně i hned. Zase tak se v tom nevyznám," přiznám a usměju se. "I když je otázka, jestli není lepší zůstat prostě svůj," zasněně se usmívám a koukám na Sema. "Já nevím. Za sebe bych asi neměnila," nacpu si do pusy další kus koláče. |
| |
| Ráno - studenti Ti z vás co se dostavili na snídani dostali od jednoho ze zaměstnanců hotelu brožurku s tím co se dá v Diana's Haven dělat. Ti z vás co si nechali snídani donést na pokoj jí dostali se snídaní. V brožuře stálo: "Nevíte co s volným časem? Chcete někam vyrazit a nevíte kam? Naše brožura vám pomůže." Následoval velký výčet všech možných barů, klubů, sportovišť a posiloven, heren, kaváren, restaurací, no prostě všeho na co jste si vzpomněli. A taky se nabízela možnost využití hotelových možností: bar, posilovna, hřiště na volejbal a tenis...možností bylo tolik že stačilo jen ukázat prstem... Hlídka Hlídka postupovala do města, když vám přišla zpráva o tom, že v hotelu, odkud jste odešli někdo dělá bordel a vzhledem k tomu že nikdo jiný nebyl blíž, padlo to na vás. "Bere se na vědomí..." odsekl Viper, hlídka udělala čelem vzad a zamířila do hotelu.... |
| |
| Snídaně Chvilku zauvažuju, ale pak se znovu lehce pousměju a poklepu si ukazovákem na lícní kost. "No... s tímhle asi sotva něco udělám..." Rozhlédnu se kolem a rychle dojím poslední drobečky. "Ale pokud se chceš pobavit... jen bych možná vybral trochu rudější barvu..." Znovu se vrátím pohledem k ní, když si zkontroluju, že hrozící nebezpečí je minimální. "A nebo můžeme vybrat úplně jinou barvu..." Vlastně to není zas až tak špatný nápad, čím nápadněji budu vypadat, tím víc lidí mě bude považovat pouze za exota a hned mě pustí z hlavy... i když je pravda, že lidé mají nepříjemný zlozvyk si pamatovat zrovna ty nejhloupější detaily. |
| |
| Snídaně "Myslíš kůži?" tázavě nakrčím čelo a pak jen pokrčím rameny. "Nějaký make-up by to mohl zvládnout, i když to půjde vidět. Možná by se v nějakém divadle nebo televizním studiu dala sehnat nějaká umělá kůže, vím, že to občas používají, třeba když hrají nějakou dvojroli a potřebují vypadat kapku jinak. Do očí kontaktní čočky, na ruce rukavice, zbytek skryje oblečení a máme tě vyměněného," usměju se. "Ale možná to vidím moc jednoduše, zatímco realita taková nebude. Pak můžeš přistoupit k jiným věcem.. co třeba tetování? Ony barevné obrazce nejsou nic extra, ale je to dobrá výmluva.. a k tomu pár doplňků.. ale víš jak, je to prakticky nafurt. To bys taky už mohl uvažovat o plastice.. a to se mi zdá lepší být sám sebou," sleduji jeho reakace. Nechám ho říct návrh ohledně barvy, zatím se mi v hlavě objeví další možná řešení. "Nebo lékařská rouška a sluneční brýle, můžeš to svést na nemoc, viditelné části se dobarví. Ale všechno je to rizikové, nikdy nevíš, kdo si čeho všimne nebo ne," poznámku o maskách známých lidí si už nechám pro sebe. Mám pocit, že jsem toho řekla víc než dost. "Tak se podíváme, co kde mají a podle toho vybereme. Můžem zkusit najít i nějakou parukárnu, pokud to tady mají, a odzkoušíme, co by ti sedělo. Je toho tisíc a jedna možnost, jak se zdá," rozesměju se, začínám se cítit vážně divně, jak tak nad tím vším uvažuju. "Bodypainting!" hlesnu ještě, než opravdu propuknu v pobavený smích. "Otázkou je, co z toho tady mají." |
| |
| Snídaně Nad jejími nápady pobaveně kroutím hlavou. "No... nevim... asi všechno dost nepraktické... a zabere to spousty času..." Sleduju ji a když potom propukne ve smích, tišeji se přidám, škoda, že nevím, o čem to vlastně pořádně mluvila. "Tak až dojíš, můžeme vyrazit." |
| |
| Snídaně - Jiro Snědl jsi snídani a vydal jsi se nahoru vzbudit stále ještě spícího kolegu, čekala vás ještě nějáká práce. Když jsi vycházel z jídelny, tak jsi se srazil s dívkou, kolem dvaceti let, dlouhé černé vlasy, zdálo se že má trochu naspěch. Ráno - Ellie Ráno jsi se probudila a dle potřeby jsi vykonala ranní hygienu. Pak se ovšem ozval tvůj žaludek a dost hlasitě ti dal najevo, že by uvítal nějaké to sousto. Vydala jsi se do jídelny, cestou výtahem dolů se ti žaludek stále připomínal, co kdyby jsi na něj náhodou zapomněla? Ve dveřích jídelny jsi vrazila do kluka, na pohled vypadal mile a přátelsky. |
| |
| So called problems Jen co jsme se vrátili do hotelu, který nám byl útočištěm přes noc, dokonce to nejspíš bude naše útočiště i přes den, zastavili jsme se na recepci a já se zeptal: "Tak co tu je za problém?". Slečna v recepci byla trochu mimo, napůl tou typickou euforií, kdykoli nás někdo vidí, i když na nás není co obdivovat, a taky protože nevěděla o čem to mluvím. "Ehhhh....problém? Jaký problém??" vymáčkla ze sebe a rozepla si uniformu, takže nám odhalila výstřih. "Dostali jsme hlášku, že tu máte nějáký problém." odvětil Cobra a rozhlédl se, trhl s sebou a plácl mě přes rameno, ale než jsem stačil cokoli říct, tak se za námi ozvalo: "Já vám říkala že přijdou!!" zvolal euforický dívčí hlas. Já a Viper jsme se otočili, ale ukázalo se to být chybou. Do očí nám začali blýskat foťáky, nadšené švitoření skupinky našich "fanoušků" se začalo měnit v hysterii. "Pánové, navrhuju ústup!" křikl Cobra a rozběhl se směrem ke schodišti, Viper ho následoval. Já se nestačil vzpamatovat než oni zmizeli, tak jsem se rozběhl směr kuchyně. Proletěl jsem nejákou chodbou, ale běh byl docela k ničemu, vzhledem k tomu, že mi klapala obuv a řinčela zbroj, skupinka co se držela za mnou, tak věděla kam běžím aniž by mě viděla. Když už jsem myslel že jsem jí ztratil, tak se mi u ucha ozvalo: "Ahoj Legionáři.". Znělo to tak sladce že jsem sebou trhl tak prudce že jsem zakopl o vlastní nohu a s pořádným zaduněním jsem spadl na zem. Slečna co mě vyděsila, si na mě sedla obkročmo a tím sladkým hláskem mi řekla: "Teď už mi nikam neutečeš." "Nesnáším tuhle hysterii ohledně Legie, jsme jen normální vojáci, proč všichni tak šílí??" pomyslel jsem si a rezignovaně jsem sebou plácnul na zem. "Mám ho, pojďte honem sem!" zaslechl jsem jak ona slečinka volá na zbytek svých přátel. Pak následovalo procesí, které přímo nenávidím, focení, pózování, hihňání, nabídky a naprosto stupidní žádosti typu: Prašť mě!. Trvalo to asi půl hodiny, když se skupinka ztratila, tak jsem si oddechl, ale na chvíli, opřel jsem se o o nějaký regál, ale asi jsem to neměl dělat. Vzápětí jsem ucítil jak na mě docela tvrdě cosi spadlo a poslalo mě to k zemi. Když jsem otevřel oči, tak jsem zjistil že všude je bílo, dokonce i já. Chytil roztržený obal a podíval jsem se na něj: Mouka. Pomalu jsem vstal a zamířil jsem zpět na recepci. Nějak jsem nepřemýšlel nad tím, jak se mouky zbavit, prostě jsem šel na recepci. Když jsem tam došel, tak jsem zahlédl Vipera a Cobru, jak stojí opření o recepci. Viper si mě všiml a strčil do Cobry, který se taky podíval. "Ani slovo!" křikl jsem jejich směrem. Vypadal jsem jako idiot, pak jsem omylem zapnul maskování, což se nakonec hodilo, mouku to vypálilo, takže když jsem jí vypnul, tak jsem na sobě konečně neměl ani snítko mouky. "Předpokládám že si neměl moc štěstí s únikem co?" zeptal se Viper. "Blesku!" odsekl jsem mu. "Když už jsme tady, neuděláme "obhlídku" hotelu? jen tak pro jistotu, kdyby se tu náhodou něco dělo?" dodal Cobra. Na to jsem mu jenom kývl, Viper ten radši ani neceknul, ale vím že měl co dělat aby se nesmál tomu moučnému zjevu, kterým jsem byl asi před minutou... |
| |
| Snídaně "No jo, asi máš pravdu. Jen jsem nabízela možné.. možnosti," zkrotím smích a nacpu si do pusy další kus chutného koláče. Žvýkám rychle, takže hned na to do sebe láduju další dortík a místy se znovu a znovu vesele culím. Když už se zdá, že jsem najezená, odsunu talíř – jenže dál mlsně pokukuju po některých kouscích, ale hrdinně se jich vzdám, i když jsem si původně něco málo chtěla sbalit do ubrousku. "Na takové dobroty jen tak nenarazím. Leda si vzít nějakého boháče, ale to asi nehrozí," dopiju zbytek ve sklenici. "Tak to asi můžem jít, hm?" vstanu od stolu a ještě naposledy uzobnu kousek kandovaného ovoce. "Můžeme se zeptat na recepci, jestli neví o něčem dobrém. Máš peníze?" zeptám se přímo, bez chvíle zaváhání. |
| |
| Ráno Nick Ráno jsi se vzbudil po otřesné cestě, kterou si bude pamatovat každý z autobusu. Nejdřív ráno zprávy a záběry z boje, pak skupina vojáků a slova důstojníka v jedné vesnici: Válka se blíží.... Pak padající transportér, poté skupina chlapů v maskáčích, kteří zastřelili jednoho studenta a jejich následný masakr příslušníkem Legie. Úmorná cesta, pak stop patrolou vojáků. Nakonec pozdní příjezd do hotelu. Ráno jsi vstal a když jsi se vydal na snídani, tak kolem tebe prosvištěl chlapík v uhelně černé zbroji, když se k tobě blížil, zařval: "Ty tam! UHNI!". Hlas měl zkreslený přes intercom helmy, takže to znělo hrubě. Necelou minutu po něm kolem tebe proběhla skupina lidí, kteří nejspíš běželi za ním.. Když byl klid, vydal jsi se na snídani, kde čekali švédské stoly, tak jsi tam mohl zahlédnout pár lidí z autobusu.... |
| |
| Probudí mě sluníčko po krušném večeru, když jsems e raději naložila do vany a pila víno, zahnala nějak hlad co mě tížil a aspoň sem se na ráno mohla krásně těšit až se konešně pořádně napapám. Vylezu z postele a hned co první je že se jdu osprchovat a učesat a podobné věci když se převléknu do legínek dlouhých šatiček sahajíc nad kolena jdu směr jídelna. Jdu velmi rychlím krokem protože můj žaludek se važně dosti ozývá a akorát když vletím do dveří jidelny srazím nějakého klučinu a já zakolíbam a udržuji rovnováhu. Podívam se na něj a jen se pousměji a omluvně se usměji. „ Moc se omlouvám neviděla jsem tě, teda spíše jsem byla nepozorná a nekoukala kam chvátám, takže se na mě nezlob.“ Kouká provinile a sice vypadá fakt k nakousnutí a mile ale čekám celkem že začne nádávat jak to dnešní děcka umějí a opřu se o dveře a těkám očima. |
| |
| Srážka po snídani Dojedl jsem a můj pohled sklouzl na tu dvojici nedaleko. Vzal jsem si pouzdro a vydal jsem se směrem nahoru, abych vzbudil spícího kolegu a zrovna, když jsem zahýbal za roh, tak jsem vrazil do nějaké černovlasé dívky. Snažil jsem se ji zachytit, když zakolísala. ,, V pohodě, nic se nestalo, aspoň ne mě a jak jsi na tom ty?" zeptám se po jeji omluvě. Mohl jsem za to taky, docela jsem spěchal, protože člověk nikdy neví, co se podaří zachytit na kameru, ale musí být na to něco připravený, kdykoli a kdekoli. |
| |
| Mile se na něj usměje a když si ho tak prohlížím hm je hezkej to opravud ano muj pohled jede od spodu nahoru a nervozně se podrbu na krku a kouknu mu do očí.Je celkem nervozni což se jí v blízkosti lidi vůbec nepodobá. „Mě nic není ale neměla sem v planu do někoho vrážet ale podle toho jak jsme do sebe vrazili jste taky asi zpěchal, takže omlouvám se že jsem Vás zdržela. Jako omluvu za to co sem provedla bych vás mohla pozvat na na nějakou odškodnou? Třeba na kavu?“ Co mě to napadlo blezkne mi hlavou a koukám dolů protože jinak nevím sem dosti nervozní. |
| |
| Bez peněz do hospody... Pozoruju, jak se cpe a hlavou mi tak líně blýskne, že vypadá, jako by už nejméně tejden pořádně nejedla. Nijak zvlášť ji nepopohánim, proč taky, že?, ale pozorně sleduju cvrkot kolem. V jednu chvíli se skutečně napnu, připraven reagovat, když se z kuchyně ozve nějaký hluk, ale když zase utichne, opět začnu věnovat pozornost mé společnici u stolu. Pomalu vstanu a protáhnu se a musím jí dát za pravdu, že na něco tak dobrého a výživného jeden hned tak nenarazí, ale na rozdíl od ní, já si klidně vemu ještě dva kousky koláče do ruky - na později pochopitelně. Ne, že bych to zrovna potřeboval, ale rozhodně je to příjemné. Jak se tak rozhlížím po místnosti, začíná tu být plno a zrovna moc mě neuklidní, když si uvědomím, kdo nás tak mimochodem sledoval. Pokud se moc nepletu, a to se mi nestává zrovna často, tak to byl ten reportér ze včerejška. Docela doufám, že je to jen nějaký paparazzi, který toho o dění kolem sebe moc neví a jen se snaží ulovit nějakou další hvězdičku. V tuhle chvíli skutečně proklínám to roztříštěné vzdělání, které mám o tomhle světě, protože nevím, jestli můžu zůstat v klidu. No tuhle otázku tedy vyřeší Joanne za mě. Pochopitelně, že můžu, protože nikam nejdeme - nemám vůbec žádné peníze... kde bych je taky vzal. Jen tedy zakroutím hlavou. "Bohužel... všechno jsem ztratil při té zastávce... peníze i doklady... asi to přestanu nosit po kapsách..." Wau... no to znělo skutečně i celkem věrohodně... snad se tam tedy nikdo nerozhlížel, ale tak co já vim, doklady by neměli být nic velkýho... to by se mělo dát přehlédnout snadno... no teď alespoň uvidíme, jak dobrej jsem lhář... a jak moc mě z něčeho podezřívá. Ačkoli to tedy vypadá, že kratochvíle padla, pomalu vykročím k recepci, jen tak mimochodem ukusuju z koláče, kterej jsem si ukořistil na "horší časy". Když otevřu dveře do haly, na prahu se zastavím, když si všimnu tří vojáků. Jeden z nich je nejspíš Spectr, ale s těma jejich oblečkama si jeden nemůže bát zrovna jistej... i když s tou jejich růžovou kůží a většinou hnědejma vlasama stejně všichni vypadají velmi podobně. |
| |
 | Snídaně, průzkum Po té krušné noci jsme už moc nenaspal a tak jsme trochu otráveny a hlavně nedospalý. Kyž se konečne oodhodlám probít se ven z postele tak mi v žaludku zakručí, jako kdybych tam měl příšeru a uvědomím si že mám strašný hlad. Jen se ryhle převleču a vydám se na snídani. Hned jak vejdu do haly mě skoro oslepí ta spoustajídla. Ihned si vezmu talíře a jdu si něco vít. Přitom omylem narazim do jedné slečny, poré co se mi začne rychle omlouvat ji řeknu To je v pořádku, neboj a usměji se. pak se konečne vydám dát si nějáké to jídlo. Vezmu si nějáké topečivo, vypadá nádherně, teplé přímo k nakousnutí! Dále pak slaninu, vajíčka a kávu. Najdu si malý, zapadlý stůl v koutě. Ten je jako pro mě přímo stvořený! pomyslím si a sednu si k němu. Potom začnu jíst, jídlo je vinikájí ale já jsme unaven a proto jím pomaly, ale každé sousto si vychutnávám. Pečivo je krásně teplé a křupavé, slanina se rozplívá na jazyku, když se do ní kousnu, a vajíčka jsou též výborná. V klidu si dojím snídani a hodlám odejít. Pak zahlédnu hrozny ty jsou moje oblíbené přece, no okusím jáke jsou a tak si ještě naberu trs hroznů, dám si vodu a posadím se zpátky ke stolu. Zakousnu se do hroznů a cítím jak praskají, vytéká z nich štáva, příjemně kyselá a povzbuzující. Tak si vychutnám ten muj poklad, dám si doušek vody a vydám se zpátky na pokoj. Spát se mi už nechce a tak se jdu radši umít, vyčistit zuby, no zkrátka higienu. Pak se obleču dám si triko, jeany a pásek. Na ten si zandám muj nůž, pak následuje peněženka, sluchátka a mobil. Další jsou na řadě hodinky, sjou pěkné stříbrné (značka Omega), na kovovém pásku, můj na rámek na kterém je připoután kámen a na něm je vyrito SAGITTARIUS (střelec) a dám si přívěšek na koženém řemínku s podou vlka. Pak se ještě jednou ujistím že mám vše a vydám se na průzkum po okolí. První zajdu do recepse a tam vidím podívanou s nějákým vojákem (Specterem) potom jeho návrat, potom přichází i další. Ty taktéž poznávám z autobusu ale vyčkávám co se bude dít. "Moučný zejev" spectera mi nedá abich se nepousmál chudák, tem má dneska doopravdy štěstí. |
| |
| Chodba a káva Myslel jsem, že mi řekne, abych šel, když jsem tedy tak zpěchal a dost mě tedy překvapilo, že mi nabídla, abych s ní zašel na kávu. ,, No, jeslikož to byla i má chyba, tak mi dovol tě pozvat i na dezert k té kávě," usměju se. Zcela jsem zapomněl na to, že jsem chtěl jít zbudit svého kameramana. Však on se z té postele nakonec vykope a dojde na snídani. Byl to hrozný jedlík, tak jsem věděl, že ho dřív nebo později stejně přemůže hlad. Nyní jsem chtěl nějakou tu chvilku strávit s touhle pěknou slečnou. Urovnal jsem si pozdro na rameni a vydal jsem se s ní do jídelny na kávu a dezert. |
| |
| Kouká na něj nervozně a opře se o dveře a čeká zda jí pošle dál nebo pozvání přijde akorát jí v tu chvíli začne kručet šíleně v žaludku, chytně se za něj stydlivě a koukne na něj. Ehm teda čekala sem spíše že mě pošlete abych šla dál a ono k tomu bude i dezert to mě velmi potěšilo. Usměje se a podá ti ruku a usměvem jde dál do jidelny a koukám kam si sednem, uvidím jeden stůl volny a tak k němu zamířím a jak si sednu představím se. Jmenuji se Ellie, a ještě jednou se omlouvám ze to vrazení do tebe nebylo to umyslně Koukne kde je nějaké jídlo a jde rovnou k němu pro tácek a naloží si papaní a při tom si veme i kavu. Omlouvám se že vám tu budu jíst ale žaludek si to vyžaduje Stydlivě. |
| |
| Jídelna Společně jsme došli až do jídelny a sedli jsme si k prázdnému stolu. Usmál jsem se na ní, když se představila: ,, Těší mě, já jsem Jiro, Jiro Matsumoto! A za to vražení se neomlouvej, byla to i má chyba, takže to smázneme, hmmm?" Sledoval jsem ji, jak si jde pro jídlo a jak si sedá. ,, Jen se klidně najez, snídaně je nejdůležitější jídlo dne," mrknu s úsměvem a popřeju ji dobré chutnání. Přemýšlel jsem o tom, jestli si taky ještě něco nedám, aby nejedla sama. Tak jsem se nakonec zvedl a vzal jsem si toast s máslem a čaj, sedl jsem si zpět k ní a usmál jsem se. ,, Jsi tady na výletě?" zeptám se a skontroluji prsty, že mám pouzdro vedle sebe. |
| |
| Odchod ze snídaně Zůstanu na Sema zaraženě koukat, jenže těžko říct, co se mi honí hlavou. Z mého výrazu to vyčíst nejde a nahlas nic neříkám, jen se po chvíli začnu přehrabovat v tašce a pomalu následuji Sema. A protože obsah tašky mi nejde zrovna ruku, jsem jím zaujatá natolik, že v další chvíli do stojícího Sema vrazím. "Jej, promiň," omluvím se rychle a vzhlédnu, abych se podívala, proč se to vlastně stalo. Když si všimnu vojáků Černé legie, trochu to ve mně cukne. Nečekala jsem, že je tak brzy zase uvidím a jak je samozřejmé, snažím se mezi nimi najít Spectera. A tím pro mě všechno tak nějak končí, protože nevím, co udělat. Jestli tam jít a snažit se něco zjistit, třeba tam Specter vážně je a jen těžko budu tvrdit, že mě to k němu netáhne, a nebo jít prostě dál. Takže stojím z poloviny skrytá za Semem a zírám na vojáky. |
| |
| Meeting Legie Stojím s kolegy u recepce a jaksi se nemáme k rozhoupání se někam jít. Abych pravdu řekl, taky se mi nechce nikam chodit. "Pánové, nevím jak vy...." začal Viper a pak sebou praštil jako strom o zem. "....ale já si dám dvacet." dodal a rozesmál se. "Ty jsi pako!!" opáčil Cobra a smál se taky. Taky jsem se smál a rozhlédl jsem se po okolí, když mi do oka padla nějaká modrá postava a jakási rudá kštice za ní. "Hned přijdu." řeknu a sleduju jak se ti dva baví nad Viperovým pádem na zem. Já mezitím zamířil k modré postavě, v půli cesty jsem zaslechl jak něco žuchlo na zem. Podíval jsem se za sebe, jen abych spatřil že Cobra se taky skácel na zem. Oba se smáli, Cobra dokonce smíchy kopal nohama jako malý dítě, jenže těžká obuv bušila do země, takže to bylo slyšet v celý místnosti. "Blbouni!" usměju se a pokračuju v cestě. Když dojdu ke dvojici a utvrdím se v tom že je znám, tak se na na oba podívám. "Děje se něco?" zeptám se a přeměřím je oba pohledem. Opět cítím jak se mi začíná klepat ruka, bleskově šáhnu do pouzdra a rychleji než člověk mrkne okem jsem použil stříkačku, a ještě rychleji jsem jí schoval. Můj pohled však z nich neuhýbá, v podstatě je mi šumák co si o tom myslí... |
| |
| Koukám jak si jde pro jídlo a potěšeně se usmívam protože sem sice zvykla jíst sama ale je potěšující sedět s někým vidím i Sema a Rudovlásku mávnu na tě a pak vidím i vojáky a muj usměv mi celkem rychle opadne a tak sleduji pohledem dokud si ke mně opět Jiro sedl a když slyším kroky kouknu na něj usměji se. Když se posadí začnu jíst a konečně nasitím svůj hladný žaludek. Když se začne ptát na to zda sem tu na vyletě všimnu si že si furt něco kontroluje a nakloním hlavu na stranu. „ Ano jsem tu na výletě se školou sice sem tu nechtěla být ale co už že, vidím že tu má i světlé stranky poznávám nové lidi a co ty pořád něco kontroluješ.“ Ona svou zbraň má schovanou v pokoji a nůž má na přidělany na lítku. Jde vidět na ní že jí vojáci nepřídavají moc k dobru trochu nabrala bravu bíle jako bych vypadala že sem prošla bílou barvou na natírání. |
| |
| Jídelna Všiml jsem si, jak najednou znejistěla a ohlédl jsem se. Všiml jsem si vojáků a několika dalších studentů. ,, Tak školní výlet, hmm..." usměju se a kousknu si do toastu. Počkám, dokud všechno nespolknu a pak odpovím na její snad otázku, snad oznámení. ,, Je to jenom pouzdro s katanou, je to rodiné dedictví a navíc, v dnešní zlé době se cítím jistěji, když mám u sebe zbraň!" osvětlím. ,, Docela ti školu závidím, já už pracuju... sice mě ta práce hodně baví, ale klidně bych se vrátil do školy, jenže mi to asi nevýjde. Šéf se beze mě neobejde," zasměju se a napiju se čaje. Sledoval jsem, co bude dít s vojáky a těma dvěma a taky mě zajímala Ellie. Byla hezká a tajemná... všiml jsem si, jak moc zbledla a zajímalo mě, jestli má z něčeho strach nebo prostě jen nemá ráda válku. |
| |
| Těkám očima po vojákách a po Jirovi ne že bych se jich bála ale připomínají mi chvíle ztrávené v laboratořích když na mě zkoušeli pokusy oni mě chtěli změnit a podařilo se mi to, proto jsem ted čím jsem, každý den mi litají myšlenky stejné a říkám si když i já překročím svou hranici a bude muj konec, ale nejsem tu přece bezdůvodně poslali mě abych těm děckám nějak pomohla ale jak, zatím sem se nezmohla k ničemu. Ze zamyšleni mě opět vytrhne Jiro a ja se pousměji. „ Vůbec se ti nedivím že jí máš po pravdě ja bezezbraně taky nejdu po tom co se nám cestou přihodilo, a ve škole už mi to přijde vlastně věčnost že to studuju ale je pořád co a co se učit, tak snad to bude k užitku nu. Buď rád že pracuješ i když to mi připomíná mmm co že to máš za práci?“ Zvědavě na něj koukne a napije se čaje a spalí se, zavrčí naštvaně a položí jej na stul a kousne se do rtu. |
| |
| Snídaně Jen kývnu, že se nic nestalo, když do mě Joanne narazí. Ani na chvilku nespustím oči z vojáků a jen lehce znechuceně ohrnu rty, když vidím, jak sebou práskli o zem. Vlastně bych si toho asi ani neměl všímat, ale dvacet let vštěpovanej výcvik nechá jisté stopy. Proberu se až když je Specter v podstatě u nás. Snažím se nasadit neutrální výraz, ale moc mi to nejde. Ani nevím, proč jsem na vojáčka najednou tak strašně naštvanej. "U nás nic..." Sleduju, jak si zase něco bodl do krku. "U tebe?" |
| |
| Jen prevence "Vůbec nic. Snad jen to že máš něco na..." řeknu mu a klepnu si na helmu v místech kde jsou koutky rtů, ale pak mi dojde že to přes helmu nepochopí. "...prostě jsi špatně použil ubrousek." řeknu naprosto nezaujatě. Pak jen zívnu, ani se nesnažím to nijak potlačovat, místo toho se bouchnu do helmy, abych se probral. "Pardon, maj tu nepohodlný křesla..." opáčím a podívám se na křeslo, kde jsem vytuhnul, poprvé asi za tenhle rok. "Daleko horší je banda lidí, kteří z vás dělají něco extra, přitom k tomu není důvod. Zatím mi nikdo nevysvětlil, proč je kolem nás takovej humbuk.....ale to je jedno." hodím si pušku na rameno a těkám pohledem mezi Joanne a Semem. Cítím jak látka ze stříkačky začíná účinkovat, protože zase cítím ten extrémní klid svalů, žádný chvění.... |
| |
| Jídelna Sledoval jsem její zamyšlení a zamračil jsem se lehce, ale jen na okamžik, pak jsem rychle uhnul pohledem. Podíval jsem se na ní, až po chvíli, když se na mě usmála, usmál jsem se také. ,, Co se přihodilo po cestě?" zeptám se malinko překvapeně a malinko zvědavě. ,, No jsem reportér, natáčíme tady s kolegou dokumentární film o tom ceremoniálu, co se tady bude konat!" usměju se a kousknu si toastu. Pohled mi opět malinko sklouzl na toho vojáka v černém s tím modře zbarveným klukem. Cítil jsem slabou bolest hlavy, ale ignoroval jsem to. ,, Jakou školu studuješ a v jakém oboru?" kouknu na ní a napiju se čaje. Ruce malinko zahřívám o šálek. |
| |
| Koukne na tebe když jí řekneš že jsi novinář tak velkmi rychle zbystřím a narovnám se a přeměřím si tě pohledem a pak se pousměji. „ Tak doufám že to co si ted povídame nezkončí někde v novinách nebo proto kam píšete, nečekala bych že tu budou novináři tak v malém městě jako je tohle, ale co nech to být zapomeň co sem řekla o dnešku.“ Pak se nervozně napije džusu a zadívám se na hodinky a pak se podívam na něj. „ Já mno studuju biologii vyzkumi a takové věci, mám to dědičné na takové věci.“ Usměje se. |
| |
| Jídelna Všiml jsem si, jak se zarazila, když zjistila, že jsem novinář. Povzdechl jsem si, hodně lidí tak na mě reágovalo. Nechápal jsem proč si všichni myslí, že co mi řeknou, tak to není v bezpečí. Pokud o někom zrovna nepíšu, tak nemám důvod ho v tisku zmiňovat. ,, No toho se bát nemusíš a dobrá, zapomenu!" pokrčím rameny a dopiju čaj. ,, Snad ti škola výjde a měj se fajn," zvednu se, hodím si pouzdro s katanou na záda a popruh si upravím tak, aby mi pouzdro nespadlo, pak se vydám do pokoje pro kolegu. Zrovna vystoupil z výtahu, takže jsem nemusel nijak daleko. Už měl připravenou kameru. ,, Půjdeme, zkusíme natočit pár záběru venku..." zamručím a on se mě zeptá, jestli jsem nevstával špatnou nohou. Zavrčím něco o blbcích a výjdu z hotelu. |
| |
| Odchod ze snídaně "Ahoj.. Spectere..," vydechnu ztěžka a civím na něj jako na Boží znamení. Jsem ráda, že tady nejsem sama a hlavně, že Sem stojí přede mnou. Ona taková živá stěna je docela fajn, když se ve vás bijí pocity a různá neučiněná rozhodnutí. "Dělají z vás něco extra, protože jste výjimeční. Musíš si přiznat, že nejsi jen tak nějaký voják, takže proto..o kom vlastně mluvíme? No to je vlastně jedno," drmolím rychle, zjevně dost nervózně. Myslela jsem, že včera u autobusu je to konec, ale když ho tady vidím znova.. zase to ve mně vře, i když vím, jak hrozně stupidní to je. Jenže každý kousek potěšení si vybírá svou daň, moje citová nevyspělost a částečná nestálost je jistou částí daně, kterou splácím. Když si ale vzpomenu na Barbaru, uzemní mě to. Nebudu přece vyšilovat stejně, jako ona, i když k tomu nemám už podruhé moc daleko. Kruci. Kruci, kruci.. Přešlápnu na místě a konečně nechám tašku taškou, dokonce z ní vytáhnu ruku. "Co tady vlastně děláte, hm? Čekáte, co se dneska stane.. pokud se něco stane..?" pousměju se. |
| |
| Asi jsem jej naštvala a to jsem neměla v umyslu když vidím že se na mě asi naštval celkem mě to dost mrzelo a to asi šlo na mě i taky vidět, když odchází jen na tebe mavnu a dojim své jídlo. Potom jsem šla nahoru po schodech do pokoje kde sem se převlekla a podívala sem se z okna bylo celkem fajn a tak sem si zastrčila za opasek devítku a schovám jí pod tilko. Pak si veme mikinu a ještě tašku s knihou a tužkou a blokem abych mohla případně kreslit, jdu pomalu po schodech a sednu si na zahradu před hotel a kreslím jej uvidím Jira a pro sebe se usměji, jen tak ho chvíli pozoruji a začnu ho kreslit jeho tvář na papíru je stejně dokonalá jako ta jeho ve skutečnosti, pak vidím že kolem běží nějaké dítko a tak ho na chvíli zastavim. Vytrhnu to z bloku a napíšu tam vzkaz „ Přijmi mou omluvu za mé chování u snídaně, ráda bych si s tebou povídala ale asi sem to zkazila.... Omlouvám se Ell.“ Pak to dá klučinovi co to Jirovi donese a pak zase odběhne a já si dál na lavičce nedaleko kde sem předtím viděla Jira sedím a kreslim si. |
| |
| Sem a Joanne "Ahoj." odpovím Joanne na pozdrav a pak poslouchám co říká, dokonce mám pocit že je trochu nervózní, ale v posuzování lidskýho chování nejsem expert. "Mluvil jsem o Legii, ale to máš fuk." řeknu jí znovu zívnu, další doprovázená ránou abych se probral. Na její otázku, co tu děláme jaksi hledám odpověď. Která přijde jaksi sama. "My?" otočím se na kolegy, kteří stále umírají smíchy. "No, jaksi máme tady takový improvizovaný stanoviště, protože stejně nemáme co dělat. Měli bychom jít na obhlídku hotelu, ale nějak se kolegové nedokážou dokopat..." pokrčím rameny. "Jaká byla noc děcka?" zeptám se jich, tak nějak automaticky... |
| |
| Odchod ze snídaně "Tak v Legii se mezi sebou snad neptáte, proč jste výjimeční, ne? Jo tak.. já myslela tu skupinu lidí, vím, že se bavíme o Legii – a já ti říkám, že prostě nejste jako já nebo tak, ale jste něco extra. To, co jsem sama mohla vidět, bylo báječné, a to, co se povídá je ještě lepší. Hrdinové v moderním světě, i když vlastně vrazi," zmlknu, tohle jsem neměla říkat. "Jenže stejně hrdinové, protože pro nás je to, co děláte dobro. Takže.. proto jakýkoliv humbuk. Jste výjimeční, někdo to být musí," pokradmu sleduji další dva vojáky, ale pohled mi nejvíc těká na Spectera, jen občas na Semovo rameno. Když se pak zeptá, jen neurčitě cuknu koutkem úst. "Ušla," zhodnotím a zůstanu mlčet. |
| |
| Natáčení-ničeho Chvilku jsem nechal, ať točí okolí, ale když se nic nedělo, tak jsem mu řekl, aby zatím kameru vypl a sedl si třeba na lavičku. Já jsem zůstal stát a zapálil jsem si cigaretu. Trochu mě mrzelo, že jsem si nepovídal s Elli déle, ale moje přítomnost pro ni asi nebyla to pravé. Dokouřil jsem cigaretu, když ke mě přiběhl malý kluk a podal mi lísteček. S díky jsem ho převzal a otevřel ho. Přečetl jsem si vzkaz a rozhlédl jsem se kolem sebe. Spatřil jsem nedaleko sedět Ellie se sklycákem. Vydal jsem se směrem k ní. Seděla na nedaleké lavičce a kreslila si: ,, Ahoj Ell, dostal jsem tvůj vzkaz... i mě mrzí, jak jsem zareágoval, mohu si přisednout?" kouknu na ní. |
| |
| Hrdinové? "My? Hrdinové?" podívám se na Joanne. "My nejsme nic jinýho, než jen banda bezcitných strojů. Jsme vrazi, jak jsi řekla. Normální člověk projevuje emoce, my ne. Na naší cestě lemované krví, nemají emoce žádný prostor!"" dodám a dívám se na ní. "Být vyjímečný, není na nás nic extra. Nikdo z nás si nebere servítky.." řeknu a ohlédnu se na kolegy. "Zabij, nebo budeš zabit! - naše motto..." dodám a otočím se na ně. |
| |
| Jeji tělo se uvolnilo a když kreslila vlásky jí lítali sem a tak, vítr si sněma pohrával a já se citíla velmi volná a nikým nespoutaná prostě tak jak sem vždy chtěla, viděla sem jen jak ten kluk mu to předal a ic víc, kdžy sem dokreslila jeho portrét akorát došel ke mně a já se na něj usmála a sednela sem si normálně aby si mohl za mnou hačnout, ještě očkem kouknu po jeho společníkovi a pak zase na něj. „ Omlouvám se za své chování, nebylo to odemě hezké protože to bylo velmi nevhodné a nevkusné, opravdu mě to velmi mrzí, ale povídalo se mi s tebou hezky že sem se aspoň takto musela omluvit.“ Ukážu na místo vedle sebe a zavřu blok s kresbama a kouknu na něj a pak dookolo. „Nechceš se jít raději projít, ještě sem to tu neviděla tak jestli to tu znáš mohl bys mi to tu ukázat.“ Navrhne. |
| |
| Odchod ze snídaně Prosmýknu se kolem Spectera a zlehka mu zezadu položím ruku kolem pasu, ať tam má ruku nebo ne. Raději bych jí měla kolem ramen, jenže na to svou výškou nemám. "Jo, jo, jo.. a co bys chtěl? Prostě neexistuje, aby někdo nemusel zabít. Ne v tomhle světě.. v žádném, kde byli lidi. To jsou jen vysněné pohádky, hrdinové, co nezabíjí. Jsou buď lidi válející se u televize a nebo hrdinové, jako vy, i když se to může zdát směšné," zkusím ho povzbudit. "A to, že nemáte emoce je blbost. Spíš pro ně nemáte prostor.. a podle mě to, co tady teď řešíme, tě nenechává moc klidným – a to je přece emoce, nebo ne? A za náma jsi taky přišel jen tak, bez jistých vnitřních pohnutek? Tomu moc nevěřím, víš. Jde být bez citů nějakou dobu, ale ne pořád. Určitě máš něco rád a tak, takže.. možná necítíš tak, jako my ostatní, ale tak jako mnoho lidí necítí i někteří obyčejní lidé. Navíc to, co děláte, je vážně záslužné. Nebýt tebe, jsme tam včera všichni mrtví.. takže to, co děláš, může být jen stěží nějak špatné nebo.. nevím. Nevyhovující, to jo," zamyslím se a vážně na něj otočím hlavu, i když stejně uvidím jen svůj odraz, hezky zezdola. "A to se dá změnit, ne? Nějaké volno, nebo tak.. a můžem jít na skleničku." |
| |
| Procházka městem Už už jsem si chtěl sednout, když v tom Ellie navrhla, jestli ji neprovedu městem, když ho znám. ,, Omlouvat se už nemusíš, co bylo bylo a po městě tě provedu rád... můžeme si v klidu povídat. Mitch bude zatím natáčet nudné okolí hotelu!" zasměju se a podám ji ruku, aby mohla snadněji vstát. Zamířil jsem k náměstí, které bylo velkým, středem města. Zrovna zde se bude konat brzy slavnost. PO cestě tam jsme mohli vidět několik vojáků. Zjevně to tady měli klídat, ale lidé kolem chodili normálně, tak jsem si říkal, že to není zakázané místo. Všechno tady bylo připraveno na slavnost. Domy byly zdobeny stuhami a květinami. Přišlo mi to trochu jako kýč, když se venku dělo to, co se dělo. ,, Zvlášní, že Vás poslali na školní výlet, když venku zuří válka," šeptnu a zadívám se na ní z boku. Měl hezký profil a nejen ten. Rychle jsem se porozhlédl a přemýšlel jsem o čem si třeba bude chtít povídat. Byl jsem zvyklí klást otázky, ale nechtěl jsem se ji znovu sprotivit. |
| |
| Joanne Poslouchám její slova a uvažuju nad nimi. "Nad tím zda mám emoce bych nepochyboval, ostatní možná mají, ale já zaručeně ne..." pomyslím si a dívám se na Joanne. "Na zabíjení a destrukci není nic záslužného..." bleskne mi hlavou. Rozhodl jsem se Joanne nijak neoponovat, protože kdybych oponoval, tak tu budeme dlouho. Když se zmíní nad tím, že bychom mohli zajít někam na skleničku, tak na ní upřu pohled. "Volno? Co to je??" pomyslím si. "No, abych byl upřímný, já volno neměl....no prostě už dost dlouho...." řeknu jí a dívám se na ní. "A v těhle dnech nám ho nikdo nedá...místo toho budu tvrdnout tady v hotelu...nejspíš..." dodám a dívám se jí do očí... |
| |
| Přijme ručku a zvedne se, svoje skyci si strčí do tašky a vydá se pomalu za ním ještě koukne po tom jeho kolegovi a kouká kolem a užívá si to že je dneska tak pěkně venku a je chvilku klidu. Pak vytáhne skycák a vythne maluvku teda spíše jeho portrét a pak mu ho podá je to přesná kopie jeho samého. „ Ná pro tebe.“ Když procházíme městečkem koukám kolem a vidím všude vojáky a nedá mi to se nezeptat abych věděla co se tu bude dít. Koukám kolem a moje očka stejně spočinout na jeho a usměji se celkem čekám co řekne na tu kresbičku. „ Co se tady chystá? Vypadá to že budou tady hodně lidí a ještě k tomu hlídat vojaci, dneska jich tu je požehnaně i nás dokonce dneska zastavili, ale byli to ti cizí né naši. Proč nás poslali nevím jezdí tu každý rok jenže mě posali sněma ani nevím proč mě letos vyhnali z koleje.“ Pokrčí rameny a kouká kolem. |
| |
| Město ,, Jistě už jsi o tom musela slyšet, je to oslava nezávislosti, museli o tom být zprávy ve všech televizích," usměju se a pak kouknu na skycu, kterou udělala a musím žasnout nad jejím talentem. ,, To je úžasné, děkuji!" usměju se a zadívám se na jeden z domů, kde se bavila parta vojáků, že už je nebaví ten zbytečnej humbuk všude kolem. Pak si všimli nás a postavili se: ,, Dobrý den, můžu Vás požádat o doklady?" řekl jeden z nich a já se na ně překvapil. Evidentně se nudili tak, že se hodlali bavit tím, že budou kontrolovat průchozí turisty. Podal jsem mu svoje doklady, kde byl i novinářský průkaz. |
| |
| Odchod z snídaně – Specter "M-hm," zapomenu se a hledím na helmu před sebou, než mě pohyb procházejících lidí donutí očima uhnout. Krucii.. tohle není možné. Chci tlačítko vypnout, nebo něco takového. Další pohled věnovaný Specterovi je ostýchavější, snad i mírně omluvný. "Jo, jasně. To je samozřejmé," pokývu hlavou. "Ale kdyby náhodou, tak my jsme tak za hodinku dvě zpátky a .. no, i když stejně nebudeš moct, co," podívám se na zbývající členy Legie, kteří jsou přítomni. "Ale tak třeba na džus. Asi se tady zdržím, nevím, co doma a na univerzitě, o den nevíc to beze mě přežijí," samotnou mě překvapí, že něco takového říkám. A hlavně, že jsem se rozhodla, aniž bych o tom vědomě přemýšlela. Trochu děsivé. "Tak.. hele..," pustím ho ze svého lehkého objetí a začnu se zase přehrabovat v tašce, dokud nenajdu kus papíru a tužku na oči. Tou následně úhledně napíšu několik čísel. "Moje číslo. Jsem na příjmu, tak.. abychom stihli ten džus," usměju se, ale pořád tomu chybí hodný kus sebejistoty, a papírek podám Specterovi. |
| |
| Joanne Pozoruju Joanne co dělá. "Kdy jsem naposled od nějaký holky dostal číslo?? Asi tak deset let..." pomyslím si a vezmu si od ní číslo, podívám se na něj a pak na ní. "Tak tedy díky." odpovím a zahledím se jí do očí. "Když mě omluvíte, musím se zase vrátit do práce..." řeknu, podívám se na Joanne a Sema, kývnu jim a zamířím zpět ke kolegům u recepce... Jen co jsem se přiblíž, tak Cobra spustil: "Hele, co jsi to od tý kočičky dostal?". Chňapl po lístku, který jsem mu cuknutím ruky odtáhl od těla a schoval jsem ho do jedný sumky, která byla prázdná. "Co tě to zajímá?" opáčil jsem mu. "Hele, vidím že po tobě jede..." řekl Cobra. "Možná jsem úplně blbej, ale poznám když po tobě holka jede kámo.." dodal. "I kdyby, co je tobě po tom?" zeptám se a dívám se na něj. "No, my dva vezmeme tu šichtu sami, běž za ní, vem jí do baru, nalej do ní pár panáků a užij si..." odpověděl místo něj Viper. Moje reakce ho dost překvapila, protože jsem ho chytl za zbroj a švihl jsem s ním o zem, až to zadunělo "Jestli ty takhle pracuješ, tak je to tvoje věc! Ale já mám jinej přístup!" zavrčím a přimáčknu ho k zemi. "Ámen!" ozval se Cobra. "Já mu to říkám furt!" dodal a bylo znát že se baví. "Hele v klidu brácho!! Sorry!" prohlásil Viper a já ho pustil. "Nevnucuj mi svoje způsoby Vipere!" řeknu mu. "Sorry Spectre, sorry." omluví se ještě jednou a podívá se směrem k Joanne a Semovi. |
| |
| Když mi řekne vlastně řekne co se děje přikývnu jak sem na to jen mohla zapomenout díky tomu sme se i dostala tam kde jsem a byla jsem ráda že se mu líbí muj vytvorek a pokračuji dál, ale musím příznat že mám raději ticho a samotu třeba lesy a podobně ale tady toho moc nenajdem tak proto si to vše raději představím a nakreslím to do bloku, který tahám všude sebou. Když jdem okolo nějaké skupinky vojaků a hned nás spozorni sahnu si dozadu za opasek protože dneska moc vážně nevěřím žádným vojákum teda až na toho co přijel s náma, když po nás dožadují doklady, sahnu si do zadní kapsy a vythnu taky svůj průkaz a jen se modlím ať nas neprohledavaj. Kdybych věděla že bude kontrolo tak si neberu ehmm .. Ukáže pohledem na zadní kapsu kde se jí lemuje devítka, kterou tu mí kvůli nečekaným nastraham co nás ještě může potkat. Povytahne obočí a zalituje že nešli někam do přírody. „ Aspoň že tu není jich plno.“ |
| |
| Odchod ze snídaně - Sem Nad Spectrovým odchodem jen zamrkám a rozloučím se. Pak se otočím k Semovi. "Bylo o moc trapné?" pokusím se o bezstarostný úsměv, ale od chvíle, kdy jsme došli k tomuhle prahu dveří mi ty úsměvy moc nejdou. "Víš co, nechci to vědět. Jdem pro tu barvu, hm?" chytím ho za paži, případně za rukáv, a potáhnu, abychom se někam hnuli, i když teď jsem zdržovala já. "Už jsi to zvládl promyslet znovu, co by se ti nejvíc líbilo? Nějaká ta červená nebo tak?" po vojcích se neohlížím, docela ráda bych už byla z dohledu. |
| |
| Jiro a Ellie Voják si od Jira vzal doklady a podíval se na ně, nezaujatě si je prolistoval, podíval se na něj a řekl: "Na novináře vážně nevypadáš chlapče." a plácl mu doklady na hruď. Pak se otočil na Ellie a zopakoval žádost: "Doklady prosím!", znělo to až moc zdvořile, ale taky znuděně. Jeden z vojáků za ním zívl, intercom helmy to zkreslil tak, že to znělo jako vrzání trupu lodi. Voják co žádal doklady, čekal s rukou nataženou směrem k Ellie díval se na ní... |
| |
| Vojáci Sledoval jsem vojáka, jak si prohlíží mé doklady i můj věk, a když mi pak řekl, že na novináře nevypadám, tak se pousměju a řeknu, že mi to říká skoro každý. Sledoval jsem ho, jak si žádá doklady od Ellie a taky jsem vnímal Ellie a vzpomněl jsem si na to, jak mi říkala o tom, že nikdy nechodí nepzbrojená. I já jsem měl sebou svou katanu a doufal jsem, že nám vojáci nebudou dělat potíže. |
| |
| Koukne na něj a podá mu taky svůj doklad ale ručku má k němu natahlou aby jí to mohl hned dát a my mohli pokračovat v procházce po městě, ale jestli nastanou komlikace nechtěla bych už kvůli Jirovi aby kvůli mně jeho podezírali že něco provedl, ikdyž on má taky zbraň ale ne střelnou no. Musím se pousmát když jemu řekli že nevypadá na to že e novinář a ja pro to aby nesahali na mě tak sem více přistoupila k Jirovi protože sama vím jak umí být oplzlí vojáci, snad si budou myslet že patřík k němu a nic si nedovolí. Dám si ruce za záda a trochu se proáhnu a ujistím se taky tím že mi nic nevyčuhuje. „ Vše v pořádku?“ |
| |
| Kontrola - Jiro a Ellie Voják si vezme doklady, prohlédne si je a vrátí je Ellie. "Díky. Omlouvám se za vyrušení. Přeji příjemný den." řekl voják, zasalutoval a zamířil zpět k svým vojákům. Vám se opět naskytla volná cesta... |
| |
| Město Chvíli si ještě prohlíželi doklady od Ellie a pak nás propustili a tak jsme zamířili dál do města. Netrvalo dlouho a došli jsme na náměstí, které bylo opravdu nádeherně vyzdobené a působylo to tam opravdu honosně. ,, Půjdete potom na slavnost nebo se raději budete stranit?" zeptal jsem se. Protože mě napadlo, že jako školní výlet se možná budou muset účastnit všichni slasvnosti, ale nemusela to být vůbec pravda. |
| |
| město Koukám jak nas rychle pustili a já se na ně mile usměji a hned se tak nějak odtáhnu od Jira aby mu to nahodou nebylo nějak nepříjemné, chtěla sem jen tam nahrat že patřím k němu, když to tak vemu jsem na něj asi moc stara.Procházím městem a koukám kolem sebe jsem tu po prvé ale libí se mi tu celkem. Hmmm slavnost nevím ja moc na takové akce nechodim,moc lidí a moc věcí co by se tady mohlo stát víš nepotřebuji být středem pozornosti. Usměje se na tebe a zadívá se na jeden barak a pak pokračuje dál. |
| |
| Specter Než se naděju, už se vojáček baví s rusovláskou, a musím se pousmát, když slyším, jak najednou Joanne pěkně plácá páté přes deváté. Chvíli jsem uvažoval, že se vypařim, ale když se za mnou poněkud kryla, tak to dost dobře nešlo, no a když začala Spectera objímat, zase jsem pořádně neměl kudy zmizet. Trpělivě jsem čekal a pak se nechal odtáhnout. Cestou mi oči téměř bezděky ulpěli na skupině vojáčků a v tu chvíli jsem chtěl proklít svůj výjimečný sluch a zároveň po vojákovi skočit. Specter byl rychlejší a to byla nejspíš vojákova jediná klika...vztek by mi vynahradil i to, že na rozdíl od něj nemám zbraně. Když se dostaneme ven, sem stále trochu zamračený, ale jelikož se mi nechce nic vysvětlovat, rychle se na Joanne otočím a bezradně pokrčím rameny. "Jak jsem říkal... nemám peníze..." |
| |
| Venku se Semem "Jo.. aha," myšlenkami se vrátím do chvíle, kdy jsme opouštěli snídani. Začnu lovit v tašce podobně, jako předtím. "Já mám, takže můžeme klidně vyrazit," usměju se na něj a poočku se ohlédnu ke dveřím hotelu. Nikdo nikde, smůla a trocha zklamání, ale úsměv ze rtů se mi neztrácí. "Tak jo. Co kdybys mi o sobě něco řekl, hm?" pomalu vyrazím ulicí, ačkoliv nevím, kam vlastně dojdeme. Ale někam určitě ano a v nejhorším případě se zeptáme kolemjdoucích. |
| |
| Venku "Ale já ti to nebudu moct vrátit..." A teď mi někdo sakra vysvětlete, kde se ve mě vzala ta upřímnost... nejspíš jsem ještě ke všemu něco chytil... je to vůbec možné? Když jsem si všimnul jejího pohledu k hotelu, rozhlédl jsem se kolem. Opodál, ale ještě tak, aby bylo na vchod dobře vidět, byly lavičky. Ne chvilku jsem se zamyslel a pokusil se všechno zvážit, ale to se bez zkušeností dělalo dost špatně, tak jsem k nim prostě jen ukázal. "Ale mohli bychom si zahrát na číhanou..." Docela jsem doufal, že to neznělo jinak, než jako úplně obyčejný návrh na zábavu. Škoda, že jsou všichni mrtví... Znovu ten divný... asi pocit, co mě včera donutil sledovat Spectera. Na okamžik jsem zavřel oči, ale když jsem uviděl to neuvěřitelné množství krve, radši jsem je znovu rychle otevřel, takže to vypadalo sotva jako mrknutí. Hodila by se asi nějaká analýza... i když jsem skutečně nesnášel, když mi to tehdy dělali. Nudil jsem se a neviděl v tom vůbec žádný smysl. Teď by se mi ale nějaká rada rozhodně hodila. Znovu jsem kouknul na Joanne, co ona na to. |
| |
| Povídání ve městě ,, Jistě, to chápu," kývnu na její slova o tom, že nemusí být středem pozornosti. Rozhlédl jsem se kolem: ,, Také nemám rád velké množství lidí, obvláště, když je to v davu a všichni se na mě tlačí, ale musím dělat svou práci a tudíž se slavnosti bohužel musím zůčastnit, tak mě napadlo, kdybys mi chtěla dělat společnost na slavnostech, tak bychom se mohli držet kousek stranou lidí a já bych natočil tak jednu reportáž. Stejně tady nebude zase toho tolik k vidění!" usměju se na ni povzbudivě a jsem docela zvědav na to, co mi odpoví. |
| |
| Venku "To nevíš," opáčím klidně. "Peníze nejsou všechno a.. prostě u tebe budu mít malou službičku, to je celé," usměji se a nad návrhem číhané jen zavrtím hlavou. Nějak to chci vyřídit v klidu a v rámci možností rychle, než abychom tady dělali bůhví co. "Určitě pak ještě budeš mít příležitost na to, to udělat," dodám a mrknu na něj. Peníze mám, tím jsem si jistá, takže nám nic nebrání vyrazit. Leda, že by se Sem cukal a nebo si to rozmyslel, ale nevím, jaký by k tomu měl důvod. |
| |
| Venku Službičku... docela by mě zajímalo, co by tak ode mne mohla chtít. Službičku. Trochu mi to vrtalo hlavou, protože jsem skutečně nechápal, co bych v tomhle blázinci mohl udělat, co by ona nezvládla desetkrát líp, ale pak jsem nad tím konečně mávl rukou. Snad jsem se skutečně něčím nakazil, protože mi tak hlavou proběhla myšlenka, že jí to rozhodně musím nějak splatit. I když penězi asi skutečně těžko. "No... tak... když seš si tím jistá... tak není na co čekat." Zase ta nejistota??... možná bych si měl lehnout pod deku a vyležet to... tedy tak nějak se to přeci dělá, ne?? Pokynu, že teda můžeme jít, ale jelikož nemám nejmenší tušení kudy, nikam se nehrnu. |
| |
| Venku Usměju se, jakmile je jasné, že mi to prošlo a můžeme nerušeně pokračovat někam blíž k centru města, k jakémukoliv obchodu, kde by měli to, co hledáme. "Ještě pořád jsi mi neřekl nic o sobě. Třeba, jak to, že nemáš peníze? Odkud ses tu vzal? A co ten výlet autobusem?" mluvím klidně, nenaléhám. Každá otázka je položena tak, aby dávala možnost k odpovědi, ale zároveň Sem nemusel nic rozvádět, navíc v takovém množství dotazů není těžké něco vynechat nebo to shrnout úplně jinak. "A taky.. jestli nejsem moc smělá, co to máte spolu se Specterem?" podívám se na něj. "Že po něm blázní takové, jako já, to chápu, ale ty? Hmm, stejně je to divná situace. Nechováme se normálně, alespoň většina z nás. Nebo chodím moc málo mezi lidi," povzdechnu si. Tašku mám pověšenou jen přes rameno a s každým krokem mi naráží do stehna, takže zipy na ní cinkají. Chvílemi je to výrazý zvuk. |
| |
| Venku Trochu nervózně poslouchám její otázky. Je jich prostě moc a na vysvětlování nemám náladu, čas a hlavně nejspíš odvahu, ale asi ani pořádnej důvod, vždyť je to pro mě potencionálně nebezpečné. Co to vlastně plácám, žádný potencionálně - zcela jistě. Uvažuju, jak se nenápadně vyvléknout z odpovědí, ale není to zrovna nejsnazší, když jsem to nikdy nepotřeboval... tedy vlastně ani nesměl dělat. "Ten autobus byl docela o nervy, že jo...?" Snažím se mluvit, jakobych z toho byl ještě pořád trochu v šoku. Docela jsem uvítal, že změnila téma na Spectera, i když jak to řekla, znělo mi to trochu divně, ale nejspíš jsem jen paranoidní. "Já nešílím, jen prostě... je to voják... a zachránil nás." No to muselo znít skutečně hodně věrohodně. Radši se začnu rozhlížet po okolních výlohách. "A co ty?... tobě se líbí?" Trochu zvědavěji na ni kouknu, a pak na kabelu, kterou nese. "Nechceš, abych ti to vzal...?" |
| |
| Venku Rozhlížím se po okolí, protože si nejsem jistá, jestli jsme vyrazili správným směrem. Mohla jsem se podívat aspoň na nějakou mapku, tu by na recepci jistě měli. Jenže tam byla Legie, hlupačko.. Někam dojít musíme a když, tak se vážně zeptám někoho kolemjdoucího, jenže teď se mi do toho vážně moc nechce. "To byl. Ale co se stalo, stalo se.. jsem ráda, že jsem tam v té době nikoho moc neznala. Sice.. zanechalo to stopu, ale ne takovou, jako když zemře někdo blízký," ušklíbnu se. Nechce se mi ani přiznávat, že se mi to dnes zdá spíše jako sen a že mám pocit, že nikdo neumřel, tudíž mi to není ani nijak zvlášť líto. Trochu mě žere, že to tahle cítím, ale na druhou stranu jsem ráda, že zbytek přežil. Snad už se nic podobného nebude opakovat. Když se Sem zeptá na Spectera, nějakou dobu mlčím. "Jo, líbí. Je to divné a šílené, navíc ani nevím pořádně proč – jestli je to fascinace tím, kdo je a že jsem někoho takového potkala, nebo jsem se k němu nějakým způsobem opravdu upnula, aniž bych měla důvod," pokrčím rameny a zastrčím si vlasy za uši. "Je to prostě divné. Hm, ne, dobrý. Ne, že bych ti nevěřila, ale mám ji raději u sebe," o kus přitáhnu popruh a přichytím tašku rukou. "S tím Specterem si připadám vážně hloupě, jako blbá puberťačka," zasměju se. |
| |
| Joanne a Sem Ve vaši procházce, chcete-li to tak nazvat, vás vyrušil řev motoru, když jste se podívali před sebe, odkud řev vycházel, zahlédli jste uhelně černý transportér, který mířil vaším směrem, projel kolem vás a zdálo se že si vás nebude nijak všímat. Ale transportér zastavil, dveře vzadu se otevřeli a z transportéru se, krom silného alkoholového oparu, vyvalila skupinka vojáků ve vycházkových uniformách, nikoli v bitevních zbrojích. Jen co si Joanne všimli začali mít oplzlé řečičky a narážky. Jeden z nich dokonce ve svém alkoholovém opojení dopajdal až k vám a spustil přímo na Joanne. "Hele buchto, nechceš naskočit k nám? Místa je tam dost a taková krásná květinka jako ty by zahřála pár drrrrrsnejch chlapů na du..ši.", pak natáhl ruku a položil jí Joanne na rameno, ale sklouzla mu na její prsa a vůbec se nezdálo, že by ho to rozhodilo. Spíš se setkal s pozitivním ohlasem svých kolegů... Jiro a Ellie Na náměstí už teď bylo živo, spousta stánků, tu a tam šlo zahlédnout znuděného příslušníka Legie vždy se o něco opírající a tupě zírající před sebe. Jeden z nich dokonce usnul. Nad hlavami lidí piloti cosi nacvičovali, jeden z letounů zastavil nad náměstím a roztočil se na místě, roztočil se tak rychle, že samotný letoun zmizel, jediné co bylo vidět cosi připomínající polární záři, která byla vidět i přes slunečný den. Letoun se točil několik minut, poté se zase zjevil a odletěl pryč. Spousta lidí na náměstí začala tleskat, dokonce i Legionáři se zdáli být probraní z tupého zírání... Nick a Rafe Nick z haly zamířil do jedné z posiloven, které měl k dispozici hotel, při vstupu do posilovny dostal tenisky, kraťasy a triko, na kterém bylo napsáno: Sportem k trvalé invaliditě :) To samé po za chvíli udělal Rafe a vyfasoval to samé, poté byli oba odesláni do šaten. A srazili se venku u jednoho stroje, který má posilovat záda... Specter Než jste se s kolegy vydali na obhlídku, před hotel přijel džíp, z něj vylezl voják a řekl vám ať jdete s ním. Když jste se dokýblovali k džípu, požádal vás o pušky, popruhy si máte nechat. Sice nedobrovolně, ale odevzdali jste je. Voják je hodil do bedny v džípu, poté cosi vytáhl a každému podal fungl novou černou pušku. Poté zasalutoval, nasedl do džípu a odjel. Poté jste se mohli vydat na obchůzku, jen co jste vešli do hotelu, kdosi ječel: ZLODĚJ!, proti vám běžel mladík, který běžel proti vám, jen co vás zmerčil, zabrzdil, vytřeštil oči a zamířil ke schodům vedoucím do hotelu. Pronásledoval jsi ho, ale v jednom patře zlodějíček vběhl do jednoho pokoje, v pokoji spala jakási dívka... Barbara Vzbudil tě náhlý ruch v pokoji, když jsi otevřela oči, zjistila jsi že v pokoji je jakýsi klučina a krátce po něm se s tříštěním dřeva se v pokoji objevila postava v černé zbroji, která mířila na mladíka. Ten couval k oknu, jen co dospěl k oknu, tak z něj skočil... |
| |
| Pušky, zloději a honičky Jen jsme se dokopali k tomu jít na obchůzku, tak nás odtáhl nějakej týpek, pak nakázal odevzdání zbraní, ale vzápětí nám vrazil nějáký fungl nový pušky. "Ty vole, ty jsou..." prohodil Cobra. Každej z nás si jí prohlédl, oproti původní měla střelbu dávkou a jedním výstřelem. "Konečně nebudu mít FFko." zasmál se Viper. "Friendly Fire nezáleží na pušce, nesmíš být takový tele." opáčil jsem mu a zasmál se. "Hahaha!" řekl Viper ale bylo znát že má co dělat aby se nesmál. "Jdeme opičáci, máme ještě práci..." odpověděl Cobra, načež jsme se otočili a zamířili do budovy. Sotva jsme tam strčili nos, někdo zařval zloděj a do nás málem napálil nějákej mladej klučina, jen co nás zahlédl, vzal do zaječích, směr do hotelu, já jsem se rozběhl za ním, Viper vyběhl ven na ulici a zamířil do uličky, kde jsou všechny východy, z budovy, kromě hlavního. Cobra zamířil do vnějšího areálu hotelu, k bazénům a tak podobně. Klučina běžel po schodem já pádil za ním, když po několika patrech zapadnul do pokoje, tak jsem měl za to, že je v pasti. Vykopl jsem dveře, zamířil jsem na něj pušku a díval se na něj. "Dej sem tu tašku a nic se ti nestane!" řekl jsem mu a periferně jsem zahlédl že v posteli kdosi leží, nějaká dívčina. Ale klučina ustupoval k oknu, poté skočil na cosi co připomínalo okap a sjel dolů na zem, přiskočil jsem k oknu a podíval se dolů. Ale bylo to v klidu. Klučina koukal do hlavně Viperovi pušky, Viper se podíval nahoru a dvěma prsty naznačil salutování, pak čapl klučinu za oblečení a táhl ho pryč. Já se otočil zpět do místnosti a podíval jsem se, ke komu jsem to vlastně vrazil... |
| |
| Posádka transportéru Řečičky ještě zvládám ignorovat, při dotyku na rameno se ušklíbnu, ale jak ruka sjede níž, vztekle se po ní oženu vlastní rukou. "Dej si odchod," svou odpověď doprovodím dalším ušklíbnutím. Krátce se podívám na zbytek mužstva. Pěkná prasata, jen co je pravda, ale i oni se musí nějak odreagovat. Jako alkoholici nebo feťáci končí spousta takových. Feťáci.. Probleskne mi hlavou, ale rychle to vystrčím z myšlenek. Tuším, že jsem tímhle chlapíka nepotěšila a mám se na co těšit. |
| |
| Ožrala a Joanne "Ale, kočička nám vystrkuje drápky. No tak to kočičce budeme muset naplácat! *vyblábolil voják, udělal k tobě krok a šáhl ti na zadek, sotva jeho ruka přistála na tvém zadku, tak ho stiskl. Pěkná prdelka!" opáčil a podíval se na tebe. "Ona je vůbec celá pěkná!" opáčil jeden z vojáků u transportu. V tu chvíli z transportu vylezl další voják, očividně jediný střízlivý, jen co zmerčil co se děje, tak řekl: "Hej chlapy, tohle je hodně blbej nápad..." zadíval se na Joanne. "Ale jdi do hajzlu Marty, copak ta holka není k nakousnutí?" prohlásil jeden z vojáků u transportu. "To sice je, jen co je pravda, ale stejně je to blbej nápad a smrdí to problémem. Co když se tu objeví hlídka?" ozval se Marty a nespouštěl oči z Joanne. "Prosím tě, hlídky jsou z Legie. A Legie má co dělat, aby uhlídala tohle město, šance že se tu objeví je nízká..." odpověděl jeden z nich, méně ožralý. "To je to, čeho se bojím nevíc..." řekl Marty a upřel zrak na vojáka, který rukou šátral Joanne po zadku... |
| |
| Obtěžování Chvilku jsem doufala, že by další voják n scéně mohl něco změnit, ale marně. Když začnu utíkat, půjdou za mnou, když tady budu jen tak stát nebude to o moc lepší. Když tedy opilý voják mluví se svým kolegou, neuhýbám jeho doteku, ovšem sevřu ruku v pěst a mířím ránu přímo do jeho obličeje. Druhou ruku se snažím mít tak, aby mě nemohl lehce chytit a já se případně mohla vysmeknout, i když to nebue žádná výhra. |
| |
| Obtěžování Pomalu se mi hlavou honí myšlenky, jak tak pomalu procházíme ulicí a ani moc nevnímám, co se děje kolem, proto zůstanu chvíli v šoku, když k nám vyrazej opilí vojáci. Tedy k nám... spíše k Joanne, ale to už vyjde na stejno - i když by se mi nejspíš podařilo bez problémů zmizet, tohle chování mi je prostě proti srsti a nehodlám ho tolerovat. O čem to sakra uvažuješ? Vždyť se tím akorát ohrozíš - i když je zabiješ a oni ti neudělají ani škrábnutí, stejně budeš v háji, jelikož moc tvorů by takovej masakr těžko zvládlo. A to nemluvím o tom, že Joanne to všechno uvidí z první ruky - a svědka něčeho takového... no nevím, jestli chci a potřebuju... co když ji někdo chytí... a nebo bude mluvit sama... Dřív, než si to stihnu rozmyslet, moje tělo zareaguje téměř automaticky. Vzápětí se ozve nechutné křupnutí, jak povolily kůstky zápěstí pod mým stiskem - no neměl ji vojáček holt ošahávat. Dříve než se vzpamatuje, ho bleskovým pohybem praštím do čelisti. Snažím se co nejvíc krotit, přeci jen, vražda by mi asi těžko prošla, ale přesto se ozve další křupnutí a voják se bez hlesu sveze v bezvědomí k zemi. Očima rychle přelétnu ostatní a postavím se mezi je a Joanne. "Možná by jste měli vystřízlivět - mám pocit, že vám jasně řekla, že s váma nechce mít nic společného." Rychle odhaduju, kdo z nich by mi mohl být tak nejnebezpečnější. |
| |
| Sem contra ožralové Jenom co jsi složil ožralu co obtěžoval Joanne, se na tebe vrhla zbývající sebranka ožralů, někteří pouze rukama, další i lahvemi co měli v ruce. Tedy skoro všichni, voják kterého nazvali Marty se držel celou dobu zpátky, ale když se na tebe vrhlo osazenstvo APC, tak jen nestál a nedíval, se. Zapojil se taky do bitky se slovy: "Patnáct na jednoho?? A si říkáte chlapy?". Podařilo se mu na sebe upoutat dvě největší gorily ze skupiny, proti nim byl střízlík, ale dával jim co proto... |
| |
| Ožralové jen jsem potichu zaklel, ale nijak zvlášť mi jejich útok nevadil. Dva z patnácti není moc, ale na člověka solidní výkon. Myslí mi proletěla jen rychlá myšlenka, než jsem se dal do pohybu. Snažil jsem se každý pohyb zbrzdit a zautomatizované pohyby trochu pozměnit, aby nezabíjely. No snad se mi to povedlo. Joanne bude mít strachem velké oči - té ani nedojde, že jsem se pohyboval o něco rychleji, a střízlivý voják měl dost práce se svýma dvěma. sem tam se ozvalo nepříjemnější křupnutí, ale nakonec jsem snad nikoho nezabil. Pár bezvědomí, jinak víceméně polámané nohy, aby nemohli dělat problémy. Pár rukou, když se moc oháněli střepy a možná jedna puklá lebka, ale nic, co by doktoři nevyřešili. Rychle jsem zkontroloval, kolik se toho stalo mě, ale kromě pár lehkých škrábanců, ze kterých pomalu vytékala modrá krev, jsem byl v pořádku a ty se zahojí během pár minut. Když jsem zhodnotil svůj stav, rychle jsem se zbavil posledního vojáka - ta tříštivá zlomenina kotníku nejspíš nebude nic příjemného, ale už toho střízlivého otravoval moc dlouho. Když se kolem už ozývaly pouze nadávky, steny, nebo bezvědomé ticho, opatrně jsem udělal pár kroků zpátky, aby si Marty snad nemyslel, že chci napadnout i jeho, a pozorně ho sledoval. "Sebeobrana?" |
| |
| Sem, Joanne a jediný střízlivý Marty a případné problémy.. Než stačil Marty cokoli říct ze směru, kterým přijel transportér, se blížily dva džípy, oba uhelně černé, na kapotě nesli lebku a pod ní skřížené dýky. Z obou vystoupili vždy čtyři vojáci. Jeden z nich zamířil k vám a díval se na tu spoušť. "Kdo tohle má uklízet??" zeptal se, když se zastavil kousek od Joanne a díval se na Martyho a Sema. "Kolegové se opili, pak se rafli kvůli kravině a servali se jako psi..." začal Marty, ale voják ve zbroji na něj prudce otočil hlavu, přičemž sebou Marty trhl. "Kolik toho vypili??" zeptal se a nespouštěl z něj oči. "Nevím, ale dost na to, aby tím načichl transportér..." odpověděl Marty a ukázal na APC, které tam stálo jako němý svědek. Voják ukázal na dva svoje kolegy a poslal je do transportu. Ti dva zamířili k vozu, na okamžik zmizeli a pak se objevili. "Dost na to, že mě pomalu překvapuje že není celý zlblitý. Od motoru, přes převodovku, sedadla, až po panty dveří." odpověděl jeden z vojáků. Pak se pozornost očividně důstojníka, který mluvil s Martym otočila směrem k vám dvěma. "A co vy tu pohledáváte?" zeptal se. V hlase bylo znát že se nudí a že ho otravuje řešit, zcela očividně další opileckou situaci. Jeden z vojáků byl očividně tak frustrován, že nakopl jednu z goril do ruky. |
| |
| Problémy - tušil jsem to Když zastaví další transportér, konečně znovu zvítězí chladný rozum a já udělám pár kroků zpět a skloním tvář. Zajímavé... zatím to vypadá, že vláda mě drží natolik v tajnosti, že o mě nevědi ani vojáci Legie... ale spoléhat na to, by se rozhodně vyplatit nemuselo... tedy spíše nevyplatilo. Sleduju, jak zjišťují stav posádky a zjevně se dost nuděj - to není zrovna nejlepší. Když se velitel otočí k nám, ještě radši nenápadně couvnu. "Jen jsme procházeli." Snažím se mluvit nekonfliktním tónem a hlavně tak, jakoby na mě nebylo vůbec nic zajímavého. |
| |
| Ožralové Když si to Sem začne s pány vojáky, ustoupím, tašku pevně přitisknutou k tělu. Sleduji situaci a říkám si, že jsme měli zůstat v hotelu. Co naplat. Vojákům pak nemám co říct, vážně jsme jen procházeli a nějakou pohádku si rozhodně vymýšlet nebudu. |
| |
| A problémy pokračují - Sem a Joanne Jen co Sem odpověděl, tak jeden z ožralů na zemi zaskučel: "Za to...může...ona!" a snažil se ukázat na Joanne, ale nevyšlo mu to, kvůli bebí, co měl od Sema. Velitel se otočil na Joanne a prohlédl si jí. "Můžete k tomu něco říct slečno??" zeptal se, Marty už se snažil něco říct, ale velitel ho umlčel natažením ruky. "No?" díval se na tebe. "Může za to ona...může!!!" skučel ožrala. Pohledy vojáků ve zbrojích se upřely na tebe a Sema. |
| |
| Dělám malé kroky a jsem od něj kousek po boku se sním procházím a poslouchám jeho každé slovo a divím se citím se nějak omámená nepamatuji si že bych v životě někoho tak naslouchala jak jeho, asi to má už v sobě když je reportér ale tohle je zvláštní pocit, který ve mně je a já se jen mohu usmívat a občas na něj kouknout aby mě neviděl jak na něj pořád zírám ale snad tak špatně na tom nejsem abych zírala. Když mě pozval abych jej doprovodila na slavnost a ve mně něco hrkne a jen chvíli mlčiky jdu a když to vše dopoví podívám se na něj s usměvem. „ Hmm ale jo bylo by to hezká změna někam jít a ráda se podívám na tvou práci pokud ti nevadí že nemám nějak moc slavnostní oblečení jen takové jaké mám teď na sobě.“ Usměje se a zatočí se dokola a její černá sukně se zatočí sní a vytvoří vějíř kolem ní. Jak jsem se zapovádali kolem nás dav zhoustl a přistavěli se stánky a podobné věci, zlíbil se mi tam jeden přívěšek tak sem si jej koupila pak šli dál, zastavili jsme kousek od davu, kteří všichni koukali na nebe a tak sem koukla taky. Když sem viděla letoun který se točil na místě a po chvíli zmizel jen nakloním hlavu na stranu a potichu dodám. „ Nevěděla jsem že dnešní letouni něco podobného dokáží, věděla sem že technika je daleko.“ Zapřemýšlela nahlas a koukla na Jira a usmála se. Nemáš tu foták?“ Ještě rychle se ho zeptá než odletí vše pryč.. |
| |
| Problémy Povzdechnu si. Začínám si myslet, že jsou tady všichni tupí. "Jestli si myslíte, že se nechám obtěžovat nějakým opilcem, tak jste na omylu. A očividně takové chování nevadí jen mě," zpříma se dívám na vojáka ve zbroji. Právo je na mé straně a to mi nikdo nevezme. "A jestli si z nějakého důvodu tenhle morálně upadlý člověk myslí, že mu osahávání projde jen tak, tak se právě přesvědčil, že ne. My tady žádný rozruch nevyvolali. Úplně normálně jsme se šli projít, když přijela banda těchhle," pohodím hlavou ke zraněnému opilci a transportéru. "O žádnou potyčku jsme nestáli, ale když někdo neumí udržet ptáka v kalhotách..," pokrčím rameny. "Snad ještě není trestné chodit po ulici a být ženská, a snad jsme neklesli tak nízko, aby byla vina na mě, případně na mém příteli, když jsem se nechtěla nechat znásilnit. Víc k tomu nemám co říct," ve tváři mám vážný výraz, ale nebaví mě to dál řešit. Chci být daleko a mít jiné, malicherné, starosti. Co čeká, že uslyší? Že jsem je napadla a vyhrožovala, že jsem se jen tak postavila bandě opilých mužských? Pff. |
| |
| Setřená Legie - Sem a Joanne Velitel na Joanne chvilku zíral, pak ale řekl: "Omlouvám se slečno, ale musím prověřit všechny..." otočil se na své vojáky a vojenskými posunky jim naznačil ať ty, co můžou chodit, nebo nejsou v bezvědomí naloží do transportu, zbytek se bude muset odvézt sanitou. Pak se otočil k vám. "Ještě jednou se omlouvám, ale z tohodle "sólo" hlídání města nám asi brzo jebne. Všichni mají tendence se ožrat a my to pak máme řešit jako blbý policajti." povzdechne si a pak pokračuje: "No, nebudu vás zdržovat, užijte si den." zasalutoval a zamířil k Martymu. Vás dva už zde nic nedrželo. |
| |
| Město a letoun Chvilku se odmlčela, snad zvažovala mou nabídku, ale já jsem si nemohl pomoci a velmi jsem se těšil, až mi odpoví. Chtěl jsem po dlouhé době strávit s někým příjemné odpoledne. ,, Oblečení neřeš, navíc, tohle ti moc sluší!" pochválím ji oblečení a s úsměvem ji sleduji. Nějak mě fascinovala, ale raději jsem tu myšlenku zahnal a zahleděl jsem se na dav lidí, stánků, co byl kolem. Nic jsem nekupoval, jen jsem se rozhlížel, co tady mají a všiml jsem si, že si Ellie kupuje přívěšek na krk, tak jsem koupil jednoduché, ručně vyrobené náušnice a schoval jsem si je na později. Třeba se budou hodit. Sice netuším, co mě k tomu vedlo, ale tak takový dárek potěší každou ženu. Zadíval jsem se na Ellie a všiml jsem si, že se dívá nahoru... podíval jsem se tedy také a to, co jsem spatřil bylo perfektní. Honem jsem zvedl fotoaparát a snažil jsem se zachytit, co nejvíc úhlů pohledu na letoun a na to, co po něm zůstalo. Bylo to úchvatné. Měl jsem dost nafoceno, když se Ellie zeptala, jestli mám foťák. Usmál jsem se. ,, Ano, milá slečno foťák mám a fotky taky, tak já bych ti pak mohl poslat," navrhnu. |
| |
| Pokračování v nákupech "Děkuji vám," kývnu na vojáka s jemným vděčným úsměvem. Když zůstaneme sami, teprve si oddechnu a koutkem oka kouknu na Sema. "Díky.., nejsem zrovna zkušená v tom projevovat vděčnost věrohodně a tak, jak ji cítím, ale tentokrát to není takový propadák. Ještě se ohlédnu za vojáky, ale pak jakoby nerušeně pokračuji v cestě. Plně si uvědomuji, jaký by to byl průser, kdyby nás prohledávali. Kdyby našli toxin, byla bych v háji - i když je vždycky možnost, že to přejdou nebo zabaví pro vlastní potřebu, ale vždycky je lepší vyjít s čistým štítem. I tak k sobě dál tisknu brašnu, měla bych být víc opatrná, ačkoliv za tohle jsem nemohla. "Takže.. drogerii..," opakuji si spíš pro sebe a vnímám své tělo. Klidné, tep v normálu, žádný pot. Samozřejmě, dnešní dávka byla poněkud vyšší. Ještě, že si nikdo ničeho nevšiml. |
| |
| Klika? Sice se mi vůbec nelíbí, jak mluvěj s Joanne, ale radši už nic nedělám - tyhle bych musel zabít. Docela mě překvapí, jak se jí podařilo je odpálkovat a nemůžu říct, že bych jí nebyl vděčnej. Rychle vykročím za ní a snažím se uklidnit, přeci jen tolik vojáků kolem není pro mě a moji modrou kůži zrovna nejzdravější - no snad se o mě nikde nebudou zmiňovat. "Nemáš zač... já děkuju" Asi to neznělo zrovna nejupřímněji, ale skutečně jsem se pokusil. Celkem pomalou chůzí sem ji následoval a jen tak pozoroval tu její tašku. Docela by mě zajímalo, proč ji nese takhle - musí to být hrozně nepohodlné... ale co já vim, třeba je to normální. Od toho neblahého incidentu jsem věnoval rozhodně daleko větší pozornost okolí a pojala mě skutečně příšerná paranoia. Proč by vláda něco říkala vojákům, které každý pozná na kilometry daleko. Vždyť by bylo snazší říct někomu, kdo vypadá úplně tuctově... Značně jsem znejistěl a pozorně si prohlížel každého člověka kolem... tedy alespoň jsem se o to snažil. |
| |
| Cesta Věnuji Semovi letmý úsměv a rozhlížím se, zatímco si to jdu dál ulicí zcela procházkovým krokem. "Tak trochu štěstí v neštěstí. Začíná to být jakýmsi pravidlem," ušklíbnu se pro sebe. Když pak zahlédnu v jednom z domů obchod, zrychlím a namířím si to rovnou k němu. Kdyby nic z toho, tak se tam můžeme přinejmenším zeptat, kam vlastně jít. "Ty hele, Seme, pořád nevím, jakou barvu sis vlastně vybral a nebo jestli váháš," otočím se na něj. Takhle z rána by mohli mít otevřeno všude, i když je dneska ta událost.. ale vzhledem k předešlému incidentu si říkám, jestli si nepletu dny. |
| |
| Obchod "Tak hlavně aby to pravidlo vydrželo..." Stále se rozhlížím kolem, ale očima pátrám spíš po lidech, takže obchod, ke kterému Joanne zamířila, jsem úplně přehlédnul. "No... já myslel, že už sme domluvení, ne? Červená...?" Podívám se na ni a trochu rozpačitě se pousměju. "Moc se v tom nevyznám a nemám představu, jak by to mohlo vypadat." Otevřu dveře, nakouknu dovnitř - reflex, když chcete dlouho přežít a pak lehce ustoupim, aby mohla Joanne projít. Ještě naposledy pohledem zkontroluji ulici v obou směrech a pak teprve vkročím za ní a zvědavě mrknu na vystavené zboží. |
| |
| Obchod "Já jen, jestli sis to nerozmyslel," řeknu s úsměvem a projdu kolem Sema do obchodu. Jeho chování nijak neřeším, možná bych se chovala podobně, kdybych měla obavy, jenže ty nemám. Tenhle svět je prostě krutý a blížící se válka moc nepřidává, navíc jsme na tom jistě mnohem lépe než ti, kteří žijí ve skutečné válce. Oproti nim jsme od konfliktu stále daleko. V obchodě podle zvyku hledám nejdřív uličku s regály, kde by bylo nějaké drogistické zboží, protože právě tam by taky měly být barvy na vlasy. Cestou se dívám i po jiných věcech, které tady mají. Snídaně mě rozmlsala, zbývá se už jen rozhodnout, jestli si něco koupím tady nebo počkám, až se vrátíme. A taky si nesmím zapomenout sjednat pokoj, abych mohla ten další den dva zůstat, navíc tak budeme mít snadnější to barvení – nevím, jak by se děvčatům a chlapcům líbilo, kdybychom se nasáčkovali do společného pokoje a zabrali koupelnu. Věřím, že jsou tací, kteří ještě nevstali. Podívám se na svůj odraz ve skle a říkám si, jak zatraceně divně klidná jsem. Takže odbarvovač a barvu.. |
| |
| Obchod Sleduju Joanne, jak zřejmě zkušeným okem prohlíží nejrůznější věci, ze kterých jestli znám polovinu, tak je to hodně, a zřejmě bez problémů posuzuje jednotlivé věci mezi sebou. Vůbec nechápu, jak se v té chaotické směsi může vyznat, ale jí to zjevně nedělá moc potíží. Držím se co nejvíc u ní, skutečně bych ji jen nerad ztratil a myslím, že je docela dost vidět, že jsem tu prostě ztracen. |
| |
| Obchod Dokud nenajdu ten správný regál, na Sema se moc neohlížím, jsem zbraná do hledání. Ve chvíli, kdy spatřím cíl naší cesty, zeširoka se na něj usměji a vyrazím do dané uličky. Nějakou dobu docela tápu, když hledám odbarvovač, ale nakonec ho najdu, pak už jen v rychlosti vezmu tu nejčervenejší, jakou tu mají. A zarazím se. Otočím se na Sema a prohlížím si ho, váhám, trvá to docela dlouho, až se nakonec natáhnu pro druhé balení barvy. Kvalitou to nebude žádná sláva, ale vždyť taky nejde o nikoho, kod by nutně potřebova tu nejlepší péči o své barvené vlasy. To bychom rovnou mohli jít do kadeřnictví. "Nechceš ještě něco?" pomalým krokem vyrazím zpátky k pokladně a to hezky uličkou, kde mají čokolády a čokoládové tyčinky. |
| |
| Obchod Zvědavě pozoruju, co to vlastně vybírá a trochu rozpačitě přešlápnu, když si mě prohlíží a pak se natáhne pro další krabičku. Skutečně nevím, co to znamená, ale řešit to nechci, místo toho se znovu rozhlédnu kolem - jsem čím dál nervóznější a nejradši bych byl někde úplně jinde. "Ne-e... díky... nic jiného" Stejně bych nejspíš ani nevěděl, co se tu dá sehnat. |
| |
| Obchod "Co se děje?" zastavím se u dlouhé řady čokolád, vybírám, ale koutkem oka pozoruju Sema. "Jsi nějaký nesvý," vyberu jednu s marcipánovou náplní, krátce prohlídnu složení. "Čokoláda by ti možná bodla. Je to dobré na nervy, hlavně dobré..," zamrkám na Sema, ale pokud si nezačne vybírat, vyrazím k pokladnímu terminálu. Nakonec, v hotelu bude taky jídla spousta, třeba si to rozmyslí časem. "Nevíš, kdy měla být ta přehlídka?" zeptám se mimochodem, když vytahuji kartu, abych zaplatila. |
| |
| Když vidím že si Jiro taky něco bere potěší mě že nejsem jediná kdo má rád takové drobnosti jako jsou tychle a když mi oznámí jen to že si fotky udělal s milým usměvem přikývnu a sleduji ještě oblohu než daný předmět zmizí, také si stačím všimnout že i vojáci jsou vcelku překvapení což mě celkem udivuje jako přislušníci vojenské společnosti by měli vědět o takových věcech jako je tohle. Pak se podívam na Jira a jen tak ho chvíli sleduji a když se začne koukat taky kolem uhnu pohledem a dělám že moje pozornost je všude kolem jen né na něm. Jde dál po měste a okukuje stanky ale už nic si nekupuje jen tak trajdoší a má ručky za zády a celkem dostane zase hlad jen né na normální jídlo, čekala kdy ten okamžik přijde a jen se nad sama sebou zamračí protože jí to leze na nervy jaká vlastně ve skutečnosti je zrůda, ale jedno ví jistě že mu nikdy neublíží ať se stane cokoliv a bude ho chranit od čeho jinak by tady se Samem byli když né kvůli ochraně. Zadíva se na jedno ze zvířat a pak raději uhne pohledem nad jejímy myšlenky a podívá se na Jira. ,, kdy tady začínáte s tou reportáží?" |
| |
| Město Ještě chvíli se procházíme po městě, Ellie se dívala na různé stánky, ale nic si už nekoupila. Usmíval jsem se protože jsem měl opravdu dobrou náladu. ,, No reportáž máme začít točit se začátkem téhle akcičky a příletu Serberuse, takže je docela čas!" usměju se a rukou přejíždím po papírovém sáčku s náušnicema, které jsem koupil. Přišlo mi, že by ji slušeli, ale rychle jsem tu myšlenku zahnal, protože by si mohla myslet, že po ní jedu nebo tak. ,, Nechceš se jít zatím někam najíst?" navrhnu. |
| |
| Ven Jen zakroutím hlavou, že nic nechci, ani už neuvažuju nad tím, co to ta čokoláda vlastně je a místo toho Joanne rychle následuju k pokladně. Jakmile se dostaneme na vzduch, opět se obezřetně rozhlédnu, ale její další otázka mi neunikne. Škoda jen, že neznám odpověď. "Vůbec netuším, je mi líto... asi jsem nedával dost pozor, když to někdo říkal... Jdeme zpět, nabo se chceš ještě po něčem podívat... nebo se jen projít?" |
| |
| Venku "Áá.. to jsme dva, co pořádně nedávali pozor," zhodnotím s úsměvem a rozhlédnu se v naději, že zachytím nějaký ten náznak, kdy a kde se něco děje. Jenže i kdyby, nebude to akce na deset minut a já si chci v první řadě domluvit ten pokoj a zvládnout barvením Semovy hlavy. "Nakonec možná dobře, jestli to zmeškáme. S tím, co se tady děje.. už toho bylo dost. Kéž by se vrátila stará dobrá nuda a bezpečno," přes obal ulomím řadu marcipánové čokolády a nabídnu ji mému společníkovi. Sama si pak vezmu a tvářím se docela spokojeně. "Určitě se vrátíme. Na nějaké vycházky bude čas tak.. hm, za hodinku zhruba," sjedu pohledem jeho vlasy a strčím si do úst další čtvereček čokolády. "Neptal ses s nějakým záměrem, že ne? Nerada bych ti hatila tvoje plány, pokud jsi chtěl ještě někam jít," se zájmem sleduji Semovu tvář. |
| |
| Venku Chvilku zaváhám nad nabízenou čokoládou, ale pak si přeci jen vezmu. Sleduju, jak se jí po tváři rozšířil spokojený výraz a tak taky zamyšleně ochutnám. Docela se leknu, jak moc je to sladký, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by mi to nechutnalo. Trochu nepřítomně žvýkám a úplně cítím, jak se všechna vyplácaná energie vrací - tohohle bych si měl sehnat víc. Na něco se mě ptala, tak jsem chvilku musel uvažovat, než jsem si vybavil její poslední slova. "Ne-e... nikam jsem nemířil... jen jsem se ptal." Lehce se pousměju a rychle si z prstů olíznu zbytek čokolády - je to skutečně výborné, když o tom tak uvažuju, tak možná trochu návykové. Pomalu zamířím směrem zpět k hotelu a po chvíli si začnu Joanne znovu prohlížet. "Máš pravdu - trochu klidu by to konečně chtělo..." A chtělo by se to dostat z tohohle města, než vládě dojde, že mě potajmu nenajde... |
| |
| Probuzení Ani netuším jak dlouho jsem spala, cestování i pokus o znásilnění se na mě dost podepsali. Temnota mě obklopovala dál a dál a sny nepřicházeli. Potřebovala jsem jejich milosrdnou náruč. Ale místo toho mě probudilo praskání dřeva. Moment praskání dřeva? Probudila jsem se a dívala jsem se kolem sebe, tedy spíš jsem mžourala na ty dvě šmouhy pobíhající po našem pokoji. Co tady děláte.Vykřikla jsem a k sobě jsem si přitáhla deku ze které mi nakonec koukaly jen kotníky. Kluk vyskočil z okna....na divné věci jsem si zvykla... viděla jsem přeci to jak jeden z černé legie pozabíjel jakési žoldáky. Černá legie?Zaostřila jsem na muže ve skafandru a dívala se čokoládovýma očima na něj nalepená na zdi. |
| |
| Pokoj Podíval jsem se na dívku ležící, teď vlastně sedící v posteli, která chtěla vědět co tu dělám. Zjistil jsem že je to druhá z těch děvčat ze včerejška. "V pořádku?" zeptal jsem se od okna a vykoukl jsem ven, a musel jsem se pousmát nad tím, jak Viper pacifikuje zlodějíčka. Pak jsem se podíval na dívku v posteli a hodil si pušku na záda. "Omlouvám se za ty dveře, nechám je co nejdřív vyměnit.." řekl jsem a podíval se na kopu třísek které ještě před minutou byli dveřmi. "Commander nebude rád..." pomyslím si, ale nijak se tím nezaobírám. Commander sám tvrdí že jsme pro něj jako jeho děti. Takže se mě to moc nepálí. |
| |
| Venku "Jsi nějaký málomluvný," postěžuji si na oko, ale hned toho zalituji. Jednak Sem nebyl, co si pamatuji, nikdy příliš výřečný, a jednak také proto, že je se čím dál víc prozrazuji v tom, jak jsem v klidu, což vzhledem k předešlým událostem.. … i když už je to docela dávno. Pár minut, ale čokoláda.. Zamyšleně si strčím do pusy další kousek čokolády. "Takže vzhůru do hotelu," naznačím rukou ve směru, ze kterého jsme přišli, ale gesto je to ve své podstatě prázdné a zbytečné. Kam jinam bychom asi taky šli. Tehdy se moje myšlenky vrátí zpátky k povinnostem a škole. "Já vlastně nechápu, na co tady jsme. Přijeli jsme až večer, ale i kdyby nebylo.. té.. události, zase o tolik dřív bychom nepřijeli. A dneska taky nebylo nic organizované, nebo jo?" tázavě se podívám na Sema. "No takže je to fakt jen výlet? To je nějaké divné," vykračuju si dál směr hotel, měkká postel a klid po barvení vlasů. |
| |
| Usmívám se protože se mi tu sním opravdu líbí protože je sním fakt skvělá zabava ikdyž se tedy občas koukame jen do země nebo tak je to sním příjemné trávit takto čas sám o sobě je velmi příjemný. Chodíme dokola a já jen koukám co se kde šustne nebo se mi začne něco nezdát. Stojíme kousek od nějakého hluku a já se zadívám na oblohu a trochu se zasním ale ne na moc dlouho protože mě ze zamyšlení vytrhne zase jeho hlas a já kouknu na něj s usměvem. „ Fajn kouknu na vás jsem zvědava na tvou práci a jak koukám si dost informovaný o vojenských akci, co víš tedy o vyzkumu co prováděli před několika lety? Jestli teda o tom něco víš.“ Chytnu se kolem břicha protože se mi nelibí jaké má myšlenky a nerada bych někomu něco udělala ale jestli večer si nezajdu nějak najíst odnese to někdo okolo mě a to bych zrovna asi moc nechtěla protože to není dobré, mám pocit jakoby mi četl myšlenky a navrhl mi jestli nechci někam zajít najíst a já na něj radostně kouknu. „ Pane jo ty mi snad čteš myšlenky Jiro.“ Zasměje se |
| |
| Jiro a Ellie Našli jste celkem útulnou restauraci se zahrádkou, číšník přišel a přijal vaše objednávky. Když vám donesl objednávku a pak i něco k pití, tak vám nebránilo nic v tom pustit se do jídla. Jenže ouha. Zem se začala třást a z dálky k vám doléhalo skřípání, řev a po chvíli dokonce zděšení lidé utíkající na druhou stranu náměstí. Jeden z lidí řval: "Utíkejte!! Zbláznili se!! Dočista se zbláznili!!!" a pak běžel dál. Krátce na to se vám naskytla možnost vidět proč. Prostředkem náměstí se hnal tank, uhelně černý tank, který nebyl plně pod kontrolou, krátce na to, změnil směr směrem k vám, z pod jednoho pásu vycházel černý dým a jedno dělo bylo roztržené a dřelo prostor před tankem, který si to šinul přímo na vás... Joanne a Sem Když se vám podařilo sehnat barvu a rozhodli jste se vydat na hotel, kde jste se chtěli pustit do barvení Semových vlasů. Cestou jste potkali skupinu vojáků ve vycházkových uniformách jak utíkali před několika naštvanými psi, jeden z nich měl dokonce prokousnuté kalhoty na zadku. A krom naprostého zmatku před hotelem, kde stála limuzína a kolem skupina lidí a nějaký gorily se nic moc zvláštního nedělo. Dostali jste až do hotelu, kde jste mohli vidět dva ze tří členů "ochranky" hotelu a před nimi nějakého klučinu, který se tvářil jako boží umučení. K obarvení Semovi hlavy nebylo daleko. (Muhehehe, to bude bžunda!! - pozn. PJ) |
| |
| Hotel "Možná... trochu nehovorný.." Omluvně se ušklíbnu, skutečně mi nějak není moc do řeči a už bych byl nejradši zase někde zalezlej - mám takovej nepříjemnej pocit a nerad bych se setkal s něčím, co by ho mohlo opodstatnít. Na další otázku jen neutrálně pokrčím rameny - skutečně vůbec netuším, co tu mělo nebo nemělo být a jak je to s organizací školních výletů. Když dorazíme do hotelu, jen tak letmo zahlédnu nějakého ubožáka, jak žalostně kouká zpod rukou místní ochranky, nebo co to vlastně je - ani nevim, jestli mě zajímá, co vlastně provedl. Počkám, než Joanne vyřídí, co uzná za vhodné a mezitím se nenápadně rozhlížím kolem, hlavně tedy po Specterovi. Nikde ho ale nevidím, tak se ani nezdráhám zamířit do pokoje. |
| |
| Hotel Začínám si myslet, že zdejší vojáci jsou banda neschopných idiotů, že mají přirozené pudy chápu, ale kde se bere ta idiocie vážně ne. Nechám skupinku vojáků bez většího zájmu a pokračuji v cestě do hotelu. U hotelu je ale zajímavý shon, který nejenže neujde mé pozornosti, ale taky se na chvíli zastavím, abych se pokusila zjistit, co se děje a o koho jde. Jenže nejsem v mladých hvězdách zase tak sběhlá, takže svou snahu po chvíli vzdám a namířím si to raději na recepci. Tam si objednám pokoj na další dva dny, stačí nějaký levný, nemusím mít luxusní prezidentské apartmá, a jen co dostanu kartu od dveří, nezapomenu se zeptat na ten humbuk venku. |
| |
| Joanne a Sem - Hotel Recepční dala Joanne pokoj a pak se podívá ven ta shromáždění. A s nezájmem odpoví: "To? Co jsem slyšela, tak je to nějaká mlaďounká zpěvačka a herečka. Prý má zítra zpívat na slavnostech. Dokonce přijela na přání samotného pana starosty...", při slovech zpěvačka a starosta je v jejím hlase cítit znechucení. Pak se nakloní k Joanne blíž a pokračuje: "Mezi námi, ta holka neumí zpívat, zní to jako když skřípáte vidličkou o talíř! A co se pana starosty týče, ten blbec si myslí, že když je Legie prestižní jednotka, že uhlídá celý tohle město sama...", v tváři lze vidět jak už nacvičuje nucený úsměv. "Při počtu dvou set vojáků by to šlo, no jo, ale to by pan starosta nesměl mít polovinu legie "pronajatou" jako ochranku!, pokračuje v řeči a trochu si poupraví uniformu. "Sto vojáků nemůže uhlídat tohle město ani omylem!", pak se otočí na Joanne. "Co si myslíte vy?" zeptá se a dívá se na tebe. |
| |
| Jídlo a tank v něm Usmál jsem se, když Ellie řekla, že ji asi čtu myšlenky. Společně jsme se dostali do příjemné restaurace s terasou, kam jsme se usadili a objednali si. Zrovna nám donesli jídlo a já si chtěl dát do pusy, kdy v tom, se celá terasa zatřásla tak, že si mi rozlila sklenice s vodou. Podíval jsem se na náměstí a uslyšel jsem podivné skřípání a dunění, vyděšený křik lidí mi nedodával ani trochu na klidu a po chvíli, kdy jeden z lidí zařval, že se někdo zbláznil a ať utečeme, jsem spatřil důvod toho povyku. Velký uhlově černý tak jel sám, bez řidiče směrem do restaurace a na terasu, kde jsme zrovna seděli. Zvedl jsem se tak prudce, že se židle překlopila a udeřila o zem. Popadl jsem pouzdro se zbraní a Ellie za ruku, vytáhl jsem ji ze židle a táhl jsem ji pryč z terasky. Doufal jsem, že lidé kolem stihnou utéct, proto jsem ještě směrem do restaurace zařval, ať všichni utíkají, že se blíží nikým neřízený tank a že vjede přímo do restaurace. Pak nastal zmatek. Lidi se začali z restaurace řinout s šíleným řevem a začali do mě vrážet. Tak prudce mě rozbolela hlava, že jsem zavrávoral a že zrovna někdo kolem proběhl a vrazil do mě, to tomu taky moc nepomohlo. Dopadl jsem i s Ellie pod jeden ze stolů a uvědomoval jsem si, jak blízko je ten tank. |
| |
| Hotel Á, takže je to zítra. Slavnosti. Šance, že tady bude.. Ohlédnu se ke dveřím, na domnělou zpěvačku, o které mi recepční vypráví. Je jasné, proč vůbec netuším, kdo to je – v právě letících star se neorientuji, neposlouchám je, a podle výrazu recepční asi nebude ani moc dobrá, což vzápětí potvrzuje slovním zhodnocením. Jen se usměju a nechám ji mluvit. Když se zmíní o Legii, trochu to ve mně škubne, i tak přikyvuju a z hltání informací na oko mě to začíná opravdu zajímat. Takže je jich víc. Hodně. A stejně jsme na něj narazili u hotelu, takže.. buď se tady zdržuje schválně, nebo je to jen náhoda. Hloupost, náhoda. Po tom, co se stalo včera to nemůže být náhoda. Nadechnu se a klidně odpovím. "Ne, neuhlídají. Venku je to místy nebezpečné. J a můj přítel jsme měli malý incident s opilými vojáky, takže.. těžko si můžu myslet, že něco uhlídají," poklepu zlehka prsty o desku pultu. Hlídají starostu? Nemohl by.. ále, Jo, i kdyby, po tom ti nic není a hlavně takové informace ti jsou k ničemu. Starosta mě nezajímá. Vrátím se, od krátkého pohledu ke dveřím, zpátky k recepční, a křivě se usměju. "Leda, že by je zajímaly velké věci a ne jen bezpečnost obyčejných lidí. Nakonec, možná bych se tomu ani nedivila," vydechnu a pohodím hlavou. "Ještě jednou děkuji a..," odmlčím se, ale ticho nemá dlouhého trvání. "Legie, zbyl tady ještě někdo z nich?" |
| |
| Hotel - Joanne a recepční Když se zeptáš na Legii, tak v recepční hrkne, její oči se rozzáří štěstím a nadšením. "Celkově z Legie zůstává ještě okolo dvou set vojáků, bylo jich víc, ale asi tak deset let zpátky..." začne a hlas se jí vytratí, podívá se po okolí a pak pokračuje. "V našem hotelu tu máme tři příslušníky Legie. Dokonce je znám i jmény!" hlesne nadšeně, pak si odkašle a spustí: "Je tu takovej vtipálek, to je Cobra. Pak je tu sukničkář Viper. No a největší záhada...Specter...to co se o něm říká....hrůza!". Její nadšení trochu pohasne, při slovech o Specterovi. "Dneska večer dokonce tu má vystoupit ta "zpěvačka" a ti tři tam mají povinně být a dohlížet na ní. Nařízení starosty. Pan starosta z nich dělá jenom blbý policejní složky." povzdechne si a podívá se na tebe. |
| |
| Hotel – recepce Fakta. Jen přikývnu, neříká mi nic moc nového. Člověk zkrátka sleduje sem tam zprávy, občas si něco přečte, a jsou věci, kdy mu pak taky některé z informací ulpí v paměti. Jakmile se ale řeč vrátí ke členům Legie, kteří jsou přítomní v hotelu, zbystřím. Cobra. Viper. Přemítám v duchu a vzpomínám na událost, která se nestala před víc jak dvěma hodinami, a to ještě možná přeháním. Nikdy jsem neměla dobrý odhad. "Co se říká o Specterovi?" vyhrknu, aniž bych nad tím moc přemýšlela. Na rozdíl od paní za pultem je to totiž jediný z nich, který mě opravdu zajímá, a opět jsem to podělala a okamžitě se prozradila. Zlehka se kousnu do jazyka a upřeně ženu sleduju, přičemž se na okamžik ohlédnu ke vchodu hotelu. Takže budou hlídat tu krasotinku. Kruci.. Tvá se mi stáhne šklebem, čelo nakrčí. O takovou novinku jsem nestála, ale co hůř, ona to bude nevyvratitelná pravda. Šance, že bych je potkala, tady sice je, jenže s přihlédnutím k tomu, že jsou zde pracovně – výhled na rozhovor je nulový. Minimálně, než se ta zpěvačka ztratí. "Nebo ji vážně nadceňuje," odpovím zamyšleně. Nabízí se mi možnost, že bych se pokusila dostat na koncert, či co to vlastně bude, ale to znamená jen to, že budou připravení někde v záloze. V pohotovosti. A nechat si trhat uši slečnou, co je zrovna v kurzu, mi nevoní. A co bys chtěla, huso. Dala jsi mu číslo, čekáš, že hned zavolá? O co ti vlastně jde.. Povzdechnu si. Žádný v mých přesvědčovacích vnitřních monologů nikdy neměl smysl. Sjedu ženu pohledem, ale ani tehdy na nic nepřijdu. Rozhodnu se alespoň pro informace do zálohy. "Ten koncert bude v kolik hodin? Myslím ten dnešní." |
| |
| Setkání Dívám se na něj jako na přelud. Srdce mi bije rychleji a ruce se mi klepou jako alkoholikovi bez flašky.Jo v pořádku.Věnuji mu ten nejzmatenější úsměv, který umím. Ve skutečnosti jsem ráda že ho vídím. Vyprosila jsem si ho. Je to jako ve film, sednu si na posteli, nohy dám dolů a pomalu vstanu.Potom už se k němu sunu s nataženou rukou a dotknu se jeho ramene. Ahoj Šeptnu a přitisknu se k němu, jeho skafandr chladí.Barbaro ty jsi blbá zamilovat se do někoho komu jsi ani neviděla do obličeje. Nadává mi moje druhé já, ale mě je blaženě opírám se o tělo muže, který mi zachránil život. Plánuju takhle stát do té doby než mě neodstrčí. |
| |
| Hotel - Joanne a recepční Recepční se na tebe podívá a trochu zvědavě povytáhne obočí. "Vy to nevíte??" udiveně na tebe kouká. "Říká se, že Specter je na rozdíl od zbytku Legie zvláštní svým původem. Kolují o něm dvě historky..." řekne a rozhlédne se a nakloní se trochu blíž. "Jedna z nich říká, že Specter není člověk, že ho vytvořili v laboratoři, protože málo vojáků Legie trhá rekordy jejich vlastního výcviku. Dokonce se říká, že Legie má jakýsi test, kdy příslušníka staví proti zvířatům, jako jsou lvi, tygři, býci,... Prostě taková zvířata, která by člověk raději dráždit neměl. Jediný způsob jak projít zkouškou, je prý zabít zvíře, nebo být zabít sám. řekne recepční a pak se podívá k výtahům. "Ale Specter prý prošel tímhle testem aniž by zabil jediný ze zvířat, která byla geneticky poupravená aby byla agresivní, ale jemu se je podařilo uklidnit. Neví se jak, ale povedlo se mu to!" řekla a vzrušeně se usmála. "Ale ta druhá historka mi přijde daleko krutější a pokud je na ní něco pravdy, tak je mi Spectera opravdu líto..." hlesne a v hlase je znát lítost a trochu strach. "Říká se, že ještě když byl kluk, asi tak 17 nebo 18 let, tak k němu do města přijela banda po zuby ozbrojených šílenců a začali město vybíjet. Pak shromáždili lidi z města na náměstí a pokračovali v masakru, nikdo nezůstal na živu, až na jednoho...." hlas se jí ztratí. "Musel přihlížet tomu masakru, viděl umírat lidi co znal, kamarády, svou vlastní matku....ale ne, že by se schovával, ty magoři ho drželi tak aby viděl všechno do poslední chvíle." v očích se jí zaleskne slza. "A nejhorší je, že pak ty, co přežili zapálili a nechali ho tam poslouchat jekot a nářky. Sami se zdekovali. Od té doby ho to pronásleduje, den co den. Dřív když se pokoušel usnout, slýchal ty hlasy v hlavě, řev, jekot, střelba, praskající plameny, nářek. Od té doby prý nespí, ti co viděli jeho tvář říkají, že vypadá skutečně jako přízrak." zmlkne. Pak mírně sklopí hlavu a řekne: "Je jako duch, od té doby. Je jako duch, duch, který hledá místo, kde by zemřel a došel klidu." Pak zamrká, podívá se na tebe a usměje se. "Jinak ten koncert je dnes v osm." usměje se. |
| |
| Trochu hlučné probuzení "Omlouvám se! Neměl jsem v plánu tě rušit, nebejt toho kluka.." řeknu omluvně a podívám se na dívku a pušku jsem raději držel na zádech, i když se cítím jistěji, když jí mám v ruce, ale teď tu přece nemůžu mávat bouchačkou, navíc kterou nemám ani pořádně zajetou. Pak se pohledem vrátím ke dveřím. "Třísky...možná bych si mohl pár vzít..." řeknu tak trochu duchem u třísek, ani mi nedojde, že tu nejsem sám. Pak jsem se opět podíval na dívku ze včerejška. Jak se vlastně jmenuje? Barbara? Jo. to bude sedět. Já a moje paměť na jména, pokud to nejsou jména Legie. "Ještě jednou se omlouvám za to probuzení...nebylo to v plánu." řeknu a dívám se na ní. |
| |
| Hotel – recepce Při otázce ohledně Specterova původu jen zavrtím hlavou a napjatě čekám, co se dozvím. Překvapeně pak zamrkám, když se vyprávění dostane ke zvířatům. Zdá se mi to přehnané a nereálné, už jen proto, že mě rozhodně nikdy neuklidnil. Vždycky vyvolával jen pocit nejistoty a toho, že jsem mu, stejně jako jiní, vděčná za svůj život. A pak mívám v jeho blízkosti často na paměti i to, co cítím – a že to, chtě nechtě, není zrovna moc reálné. Při druhé historce se opřu o pult a nakloním blíž, abych slyšela. Nemyslím, že ostatní nějak poslouchají, když je tady ta uzpívaná hvězdička, ale mám z toho lepší pocit. A sebevražda jako útěk nestačí. Hm.. Vzdechnu. Ani z těch historek se mi nezdá pravděpodobná, a v případě druhé si říkám, že dnešní medicína toho umí tolik, že by se s tím mohl vypořádat. Pokud ovšem nemá nějaký vnitřní blok, díky kterému nechce. Pak by si udělal ze života skutečné peklo a nutno říct, že zbytečně. Navíc, jako voják si stejně musel projít hroznýma věcma, takže.. kdo ví. Ještě chvíli na ženu hledím, zdá se mi, že toho ví nějak moc, ale když má práci, jakou má, není se zas tak čemu divit. Drby se tady budou nést lehce a koho na světě nebaví drbat.. "Díky," strčím si věčně do obličeje padající pramen vlasů za ucho. Není co dál rozebírat a Sem už jistě čeká a nemůže se dočkat. "Zatím nashledanou," kývnu ještě na recepční a pospíším si k výtahům, abych se dostala do pokoje a k barvení vlasů. |
| |
| Joanne a Sem - Operace: OBARVĚTE SEMA!! :D Recepční se rozloučila s Joanne a pak jste se vydali na pokoj. Skládal se ze dvou místností, ložnice a koupelny. Postel byla typická manželská postel, skříně, televize, stolek se dvěma židlemi. V koupelně byl sprchový kout, umyvadlo, záchod, nad umyvadlem skřínka se zrcadlem. Zdi lemovali namodralé dlaždice. Akce: Obarvěte Sema mohla začít... (Můžete si vymyslet v jakém je patře, to je čistě na vás. :)) |
| |
| Hotelový pokoj Cesta do třetího patra byla kratší, než bych byla čekala, ale to bylo jen tím, že jsem měla plnou hlavu Legie, Spectera a taky té zpěvačky. Najít pokoj s příslušným číslem 109 nebyl problém. "Úú!" vydechnu, když překročím práh místnosti. Hned na to prolezu hotelový pokoj a culím se přitom jako malá holka. "To je jiná, než to společné vězení minulou noc. Sice si umím představit větší luxus, ale za ty peníze, co bych chtěla. Třeba jednou, až budu sakra bohatá a rozmazlená, najmu si pokoj v nejluxusnějším hotelu. Prezidentské apartmá nebo tak," Pokývu hlavou a sednu si na okraj postele. "Á, tak fajn. Zapomněla jsem na něco k podložení," vymrštím se. Jo a taky jsi zapomněla, že se nemáš pořádně do čeho převlíknout na ten koncert a že se už druhý celý den bude flákat v jedněch šatech, milá Jo. Vezmu z hromádky ručníků jeden a zamávám s ním na Sema, ale pak si to namířím do pokoje, ke stolku a židlím. "Do koupelny. Svlíknout vrch, možná i kalhoty, jestli máš něco pod tím," zazubím se. "Nechci ti to pobarvit. A vezmi jednu židli, dej ji tam.. a namoč si trochu vlasy. Spíš provlhči a pak se posaď," bez otálení vysypu obsah svojí tašky na stůl, ale některé věci, jako peněženku, papírové kapesníky, klíče a lesklou kovovou krabičku okamžitě hážu zpět. |
| |
| Barvení Celkem klidně následuju Joanne do pokoje a zatím se akorát rozhlížím kolem, vevnitř to ale začne být najednou mnohem zajímavější. Jen co si rychle prohlédne vybavení, už mě začne pérovat. Jen se lehce pousměju a bez odmlouvání začnu lítat sem a tam a plnit její přání. Jen tak koutkem oka si všimnu, co všechno vysypala z kabelky, ale ani nad tím neuvažuju, sám nevím, co by tam tak měla nebo neměla mít, a místo toho rychle připravím židli. Je pravda, že trochu zaváhám se svlékáním, ale pak ze sebe rychle shodím tu trochu oblečení, co na sobě mám. Takhle musím vypadat ještě zvláštněji, protože odstíny modré se na mé kůži trochu mění a dávají tak mimořádně vyniknout svalům, které by se i normálně celkem hezky rýsovaly pod kůží. Trochu až zblednu, jak je mi divně, ale snad si toho nevšimne. Kouknu po ní a pomalu si sednu na židli. Fakt nemůžu za to, že jsem celej napjatej a v každém okamžiku připravenej vyskočit. |
| |
| Hotelový pokoj - barvení Sice po Semovi loupnu okem, ale nijak jeho vzhled nekomentuji. Přece jen kdybych měla nějaké otázky, byly vhodnější příležitosti, kdy je položit, a to třeba právě předtím, než jsme vyrazili do města pro barvu. V cukuletu přehodím Semovi přes záda jeden z ručníků a rozmíchám odbarvovač a naplácám mu ho na vlasy, přičemž je pak několik málo minut masíruji a snažím se ho pořádně rozetřít. Pak vlasy opatrně pročešu prsty a nechám, aby odbarvovač působil. Mezi tím jen na chvíli odběhnu pro barvy, které jsem nechala v pokoji, a vrátím se zpátky do koupelny, kde si sednu do sprchovacího kouta a koukám, jak to vypadá. Taky trochu hlídám čas. Mám ráda, jak barvení voní.. je přímo kolem hlavy, když si člověk nečichá přímo k vlasům, je to i příjemné. Stejně tak po barvení, když už vlasy uschnou. "Jéé.. promiň, ale ptala jsem se tě už na stříhání?" ale hned se kousnu do rtu. "Asi by nebylo moc těžké sehnat nůžky, jen.. jak by to vypadalo." |
| |
| Barvení Jak tak sedím na té židli a čekám, až Joanne uzná za vhodné pokračovat, hlavou mi běží, že to možná nebyl až tak dobrý nápad. Trpělivě snáším veškerou manipulaci, ale zmínka o stříhání mi přijde už přeci jen trochu dost. "No... ne teda, že bych v tebe neměl naprostou důvěru.... ale myslím, že tolik šoků by pro můj organismus nemuselo být zrovna ideální..." Omluvně se na ni usměju a znovu se ponořím do myšlenek na to, proč poslední dobou dělám tolik hloupostí - poněkud mi to přidělává starosti... tedy alespoň o moje zdraví. Po docela dlouhé době konečně spláchneme poslední nános čehosi z mých vlasů a já si je pořádně prosuším ručníkem. Pokud tu má Joanne fén, použiju i ten a až teprve, když jsou vlasy úplně suché, se obrátím k zrcadlu a trochu ztuhnu nad mým novým vzhledem. |
| |
| Hotelový pokoj "Jó, jasně.. v pohodě. Jen mě to tak napadlo, když to k tomu často patří..," odpovím, zatímco si myju ruce a uklízím nepořádek, který jsem barvením udělala. Není ho moc, ale je lepší to uklidit hned. "Tak co?" lehce nakrčím pusu. "Je to jiné.. docela ti to jde k očím. Jen.. je to prostě hrozně jiné," prohlížím si Sema. Vlastně se mi to líbí, líbí se mi každá změna, jen takhle je jedna z těch, co jsou prostě zvláštní. |
| |
| Hotel Zamyšleně pozoruju odraz v zrcadle a uvažuju, co je to vlastně za tvora přede mnou. Ne tak docela člověk... ale k jiným bytostem to má ještě dál... no a teď to už nejsem pořádně ani já. Trhnu sebou, když Joanne promluví a na chvíli zaváhám. "Je to... jiný..." Ještě chvíli se prohlížím, ale pak se na sebe rychle hodim kabát a kývnu ke dveřím. "Nekouknem po něčem k jídlu?" |
| |
| Hotelový pokoj To už má zase hlad? No, i když pravda.. byli jsme venku docela dlouho a já jsem zvyklá spíš nejíst, minimálně v poslední době. Nad dotazem se nezamýšlím dlouho, rozhodně to nemá na zírání na Semovu hlavu. Mé dílo. "Jo, klidně. Stejně, co tady," většinu svých věcí naházím do tašky a tu si jako obvykle pověsím přes rameno a hlavu, aby bylo nemožné mi ji vytrhnout. Rychle si upravím vlastní vlasy - no, bok po boku teď budeme se Semem vypadat fakt divně, jako nezdařený pokus o dvojčata, aby mi nepadaly do očí, a vyrazím na ním. "Myslíš, že už budou mít připravený oběd?" nachystám si klíče, abych mohla zamknout. "Mě by stačily i zbytky snídaně. Nemohlo se to sníst všechno. A některé věci tam byly fakt dobré..," dodám. |
| |
| Hotel Rychle přikývnu a celkem i trpělivě počkám, než zamkne dveře. Celkem plný energie seběhnu po schodech. Ani nepředpokládám, že by Joanne běžela za mnou, tak dole počkám u výtahu, na schody nekoukám. Jen rychle přeletím očima po hale a pokouším se působit nenuceným dojmem. Ani radši nakouknu na recepční a jen pošilhávám po konečcích mých vlasů. Asi bych se měl zeptat, jak dlouho to na nich vydrží - nenápadnost je jedna věc, ale pak je taky něco, co mi říká, že takhle bych vypadat neměl... a když o tom chvilku uvažuju, dokonce i přijdu na to, proč se mi to tak příčí - červená moc září a to může stát život. Jakmile se Joanne někde objeví, po čuchu zamířím přímo do kuchyně - nejméně se zeptat, kdy bude oběd. |
| |
| Hotel Víceméně následuji Sema, ale přemýšlím nad vším možným, jen jídlem ne. Teda, abych byla upřímná, občas mi hlavou proletí nějaká vzpomínka na čokoládový dortík a pomerančový džus, ale není to nic zásadního. Rozhlížím se po ostatních hostech a říkám si, co asi dělají ostatní ze školy. Ne, že by mě starost o ně nějak zvlášť brala, ale prostě jednou jsme sem spolu dojeli, tak bychom taky měli odjet - čehož se já nebudu účastnit, protože zůstávám. Ale co ten zbytek? Od rána jsem si nikoho nevšimla a Spectera počítat nemůžu, ačkoliv.. kde asi vězí on? U Hvězdičky? Snažím se dívat i za roh, ale není to nic platné. Z nudy mě nevytrhnou ani dostupné letáčky a brožurky o hotelu. Kecy, kecy, upravované fotky pokojů a kecy. Doufám, že si jednou našetřím na pobyt v extra hotelu.. nebo si vezmu někoho hodně bohatého. Proletí mi hlavou a krátce zkontroluju, kam to vlastně jdeme. V hotelu se nijak extra nevyznám, ale přece jen nějaké označení si dovolit jistě můžou. A pak je tady ta přehlídka. Oslavy výročí.. co když válka dolehne na tohle místo právě dnes? Bylo by to příhodné, očekávatelné po zážitku z autobusu, a přesto nejméně chtěné. Ačkoliv o válce vždycky přemýšlím jako o něčem, co by mohlo být zajímavé i kdybych se jí účastnila. Boj o přežití, čelení zraněním, hlad, bolest, beznaděj a snové vidiny lepších zítřků. Kdo ví. Uvidíme. Koncert. Je toho hodně a přitom nic. Klidně bych si tady mohla najít práci, třeba by mě jako pokojskou vzali, a mohla bych pracovat a žít. Už žádné zkoušky, učení, nic. Přišla bych o něco? Můj život je nudný a tohle nabízí změnu, jen si nejsem jistá, jestli ji skutečně chci a nebylo by podstatně lepší dostudovat a honosit se titulem. No a případně si plánovat suprovou budoucnost. |
| |
| Skvělé jídlo s pěkným klukem ale musí nam to zkazit tank Nasledovala jsem Jira až do restaurace a číšník nás zavedl na terasu a já okukovala jak krásně to tu vypadá a usmívam se protože takhle někde a s někým sem dlouho nebyla musím říct že Jiro je opravdu moc pěkný kluk a začíná se mi líbit ale jak by se mu mohla libit taková příšera jako já. Cožpak bych mu mohla říct co jsem vlastně zač? Ne nemohla protože to nejde utekl by hned jak bych to řekla. Ale stejně za chvíli tenhle výlet zkončí a každý pujde cestou. Pročítala jsem jídelní lístek a okukovala i Jira a pousmívala jsem se takto sem se ještě necitila po prvé jsem měla o někoho zajem a nechtěla aby se mu něco stalo objednala jsem si papaní a pak čekala až mi to donesou a upila ze sklenice vody když mi donesli jídlo usmála sem se a sklenici postavila na stranu v tom se rozlela a já se napřímila a koukla jsem se k hluku. Viděla jsem že lidé prchají pryč z míst kde je největší hluk a já zaostřila zrak a pak s udivem sem sledovala tank který jel přímo na nás nějak jsem stvrdla a to se mi snad stalo po prvé hluk kolem a Jiruv hlas mě nějak nebral slyšela jsem jej ale nic se nědělo, pak něco praštilo o zem a on mě vlekl už jinam držel mě pevně za ruku a v tom sem se spamatovala a to už mě stahl na zem a ocitli se pod stolem a já se na něj podívala. „ Jsi v pořádku?“ Všimla sem si že se tank šiné přímo na nás a moje očka se změnili v rudé a já ho vytahla na nohy a trochu rychlím krokem snim prchala jinam asi to vypadá že jsem rambo ale nenechám ho tady aby se mu něco stalo. Snad mu to moc nebude napadne a k tomu ještě ty moje oči. Rychle jsem vypadla s restaurace dál přyč od tanku a opřela Jiru o nějaký strom nebo co to bylo. |
| |
| Hmm...takže ne odtahovka? Třeštila mi hlava a skoro jsem si přestával uvědomovat nebezpečí, která nám hrozí a pak se mi zatmělo před očima. Netušil jsem, co se stalo, ale když se má mysl vzpamatovala natolik, že jenom bolela, tak jsem byl opřený o nějaký strom a Ellie se na mě dívala. Jen matně jsem si pamatoval, že se mě na něco ptala. Podíval jsem se na ní a pak jsem se podíval za ní na tu spoušť, co způsobil tank. Bylo to hrozné. Některým se nepodařilo utéct. Restaurace byla zničená a místy, tam byly vidět mrtvá těla. Nějak pomaleji jsem si uvědomil, že jsme měli být zemi nima, ale z nějakého důvodu jsme tam nebyli. ,, Jak jsi to udělala?" podíval jsem se na Ellie. |
| |
| Pod stromem Klečím u něj a koukám na něj a pak se podívám na tu skoušt a povzdechnu si měla jsem byt rychlejší a pomoct i jiným, od toho jsem tu abych pomáhala kde má. Když se probral koukla jsem na něj a naklonila hlavu a stranu a když se mě zeptá jak sem to udělala dala jsem si na očka brýle a pousmala se a rychle hledala nějak aby nemusela říkat pravdu. „ Když se ti do těla dostane adrenalin a máš strach snad zvladneš cokoliv,cožpak sem tě tam měla nechat?“ Opře se o strom a kouká na ostatní jak řvou a brečí ona jen zavře očka a připomene si své zažitky a na rukou se jí naježí chloupky a tiše vydechne* „ Jsi vpořádku?“ |
| |
| Nepravda Zadíval jsem se na ní, když odpověděla. To o adrenalínu byla sice pravda, ale pochyboval jsem, že to byl její případ. Ale neřešil jsem to, nenechala mě tam a za to jsem ji byl vděčný. Stále jsem v ruce svíral pouzdro od zbraně. ,, Budu v pořádku, jen si musím odpočinout. Omlouvám se, že jsem ti přidělal starosti a děkuji, že jsi mě zachránila," usmál jsem se na ní vlídně a postavil jsem se. ,, Myslíš, že někdo mohl přežít?" zahledím se na restauraci a trochu se pod soustředěním zamračím, ale nic jsem necítil. Nepřežil nikdo. |
| |
| S ním Kouknu směrem kde byla předtím restaurace a jenzavřu očka a pak zavrtím nesouhlasně hlavou protože bych je vnímala nikdo tam není aspon né živý. „ Pochybuji Jiro měla jsem co dělat abych nás dva dostala pryč. Měla jsem byt rychlejší...“ Tyhle slova řekla spíše už pro sebe než jemu ale nějak si to neuvědomovala a kouká do prázdna když se začne zvedat přidržuji ho jen tak ladně aby nahodou nesklouzl a pak okukuju tank kdo to mohl zapříčinit takhle zabít hodně lidí. |
| |
| Práce Na moment jsem zauvažoval, zda bych to neměl natočit, ale nějak jsme se na točení reportáže necítil. Udělal jsem tedy jen několik malo fotek a pak jsem se podíval na Ellie. ,, Možná bude lepší se vrátit do hotelu," lehce jsem ji chytil za ruku a zamířil jsem směrem k hotelu. Trochu se mi točila hlava, ale už jsem se cítil mnohem lépe. Tupá bolest ustupovala a já věděl, že to, co se stalo asi nebyla jen nehoda, ale nechtěl jsem ji děsit. Sice nebyla dívkou, která se něčeho jen tak zalekne, ale do své práce jsem ji tahat nechtěl. |
| |
| Cesta Zvědavě jsem si ho prohlížela a když dělal fotky jen sem zklopila hlavu nevím tohle nemám ráda protože když se něco stane vždy jako první jsou tam oni ještě že nejsou u vojenských akci a podobných laboratorních vyzkumů byli by toho plné noviny ale věřím že by mi dokázal pomoct najít meho otce když tak zapřemýšlím, pokud ještě tedy žije, ale jak ho znám stal se něčím vyjmečným. Drží mě za ruku a při tom jdeme k hotelu a já koukám na soušť kolem mě ale něco mi tady nesedí prostě on je nějak zvlaštní tak jak sem to citila u Sema tak i on. Jen na něj koukam nevím zda se mám na něj vyptávat. „ Jiro? Víš přijdeš mi něčím zvlaštním možná se mi to jen zdá a taky by mě zajimalo,kdybych něco potřebovala zjistit něco důvěrného šlo by to?“ Čekám že mě třeba vynadá nebo něco podobného ale potřebovala bych to aspoň zkusit a nebo mě tady nechá ale za zkoušku nic nedám. |
| |
| Otázky Když se mě zeptala, tak jsem se tvářil jakože nic, ale přemýšlel jsem. Netušil jsem vlastně, kdo je doopravdy. Mohl jsem si ji už přečíst, ale zatím jsem to neudělal. Vždy když se mě dotkla něco jsem zachytil, ale byly to jen útržky. Byla pravda, že jsem něco uměl, ale vzhledem k tomu, jakou práci jsem tady měl, tak jsem musel hodně zvažovat, komu se svěřit se svým darem a komu ne. ,, Zvláštní? Pokud potřebuješ zjistit něco o někom, tak se mohu pokusit zeptat se v redakci, zda o něm něco neví, ale to je tak všechno!" pustil jsem ji a podíval jsem se na ní. ,, O co vlastně jde nebo spíš o koho?" |
| |
| Cesta Kouká na něj a neví co si má myslet trochu se zarazí a on mě pustí což mi vyhovuje a nakloním hlavu na stranu a doslova na něj koukám protože mi to nesedí jeho aura je zvlaštní a vrtá mi to děsně tou mojí hlavou. Očkem kouknu jak je daleko hotel a už tam skoro budem tímto tempem. „ Ano zvláštní promin ale citím se s tebou divně citím že něco vysí ve vzduchu jak se říká a pokud jde o to druhé potřebuju někoho najít jednoho mého příbuzného pokud ještě žije.“ Sleduje tě jak se u toho budeš tvářit už na lidí pozná když lžou. |
| |
| Výslech nebo něco podobného Prohlédl jsem si ji. Byla zvláštní. Jemně jsem ji zase uchopil za ruku a ponořil jsem se do její mysli. ,, Možná tady něco vysí, ale já tady nejsem jediný, kdo má tajemství!" prohlédl jsem jsi. Nechtěl jsem ji naštvat nebo něco takového, ale nelíbilo se mi, jak mě chce zkoumat. ,, Pomohu ti najít tvého příbuzného. Zeptám se v redakci, ale to je tak vše, co pro tebe mohu udělat," podívám se na hotel. |
| |
| Zamrzelo jí jak se chovala nebo ne? Koukla na tebe a naklonila hlavu na stranu a zadívala se na tvé ruce a pak zpět na něj do jeho očí ano je pěkný a milý ale určitě by nechtěl vědět co vedle něj stojí za zrůdu která byla stvořena jen k zabíjení. Věř že nechceš vědět co jsem zač Bleskne mihlavou a rozmýšlím si co vlastně teď budu dělat nevím zda po něm ještě něco chci byla jsem hnusná a teď to tak vypadá. Omlouvám se za svou drzost a opovažlivost nebudu tě nějak už otravovat a nějak si to zjistím sama děkuji. Když vidím jak se koukne k hotelu vidám se tam. |
| |
| Hotel - všichni, do jednoho, bez vyjímek Zatímco Sem a Joanne věděli o koncertu "celebrity" v hotelu, Jiro a Ellie se to dozvěděli až z plakátu u vchodu. Jen co si všichni dostatečně odpočinuli, hlavně Jiro a Ellie, po jejich otřesném zážitku zběsilého Tanku, který spíš ničil, než zabíjel. Když jste se odebrali na večeři, tak tak v jídelně bylo vše při starém, jen s rozdílem, že tu bylo takové menší pódium, na něm stáli bicí a klávesy a ještě opřená akustická kytara. Místnost byla osvětlená jen tak zpola, nejvíc světla bylo nad pódiem. Když jste dorazili, mohli jste si všimnout dvojice vojáků Legie, ale na dálku bylo těžko říct, kdo z nich to je. Stály kousek od pódia a dle držení těla, které bylo spíš takové jakože: mouchy, sežerete mně!, se dalo odvodit, že jsou z toho přímo nadšení a můžou se štěstím zbláznit. Jídelna byla už docela zaplněná, a už zbýval jeden stůl pro šest lidí, který byl volný... //Očekávám že napíšete post a já dění na pódiu pak zase katapultuju dál... |
| |
| Dlouhá to noc a druhý den co mě zase čeká Když jsme se s Jirem venku asi moc nepohodli odcházela jsem od něj celkém rychlím krokem skoro sem běžela do pokoje sama nevím proč jsem se tak chovala, táhne mě to k němu a zaroveň ta nejistota co mě s ním tiží co je větší? touha nebo strach? Když jsem doběhla do pokoje zavřela sem za sebou trochu prudčeji,odhodila tašku bokem a šla rovnou do koupelny kde sem se svlékla do spodního prádla, bolest co jsem dneska přemáhala byla velká v celém těle mě projela bolest a kosti jen pokřupaly, držela jsem se železné tyčky kterou sem nechtěně servala a když sem si to uvědomila hodila jsem jí pryč do nějakého šuplíku po chvili mě ta bolest přešla a já si vlezla do vany, kolem svítili svíčky a vše vonlo. Bublinková koupel mi snad jen prospěla na chvíli sem zamhouřila očka a když se probrala byla voda studená. Rychle jsem se opáchla umyla vlasky a šla spát. Do postele jsem zalehla vcelku pozdě a jen tak v župánku, když jsem se ráno probrala muj župan byl od krve. Věděla jsem že sem se večer neudržela a šla si něco ulovit když sem si to neposkytla sama, župan sem vyhodila do koše a umyla se, Oblekla si čisté černé kalhoty a tričko na ramínka hned jsem se citila svěží, šla jsem dolů a na krku se mi houpal přívěšek co sem si včera koupila na naměstí před tím než se tam vše tak odehralo. Vlasky mam seplé v culiku, když jsem přišla do jídelny okukovala sem podium a jen tak okolo obcházela. Dívat se na natěšené vojáčky bylo velmi zabavné aspoň jsem nemyslela na včerejšek a na své zlé sny. Sál se rychle plnil a viděla jsem jen jeden volný stůl nikdo u něj ještě nebyl a tak jsem k němu zamířila a usedla, cestou si vzala láhev s džusem ochucený jahodami a upila, měla jsem velkou žízeň. Nějak jsem koukala na podium a přemýšlela co to vymysleli za program ani žadné letáky nic jen nastroje na hraní. Že by legie si připravila nějaký koncert? tomu se dá těžko věřit jen přeci v takové době nemají čas na takové blbosti jako je toto. |
| |
| Hotel - koncert No bomba.. Kývnu na Sema a pak ukážu na poslední stůl. Nakonec nikdo neříká, že se tam musíme zdržet nevím jak dlouho. Vojáky Legie mezi sebou nepoznávám, ale tak co naplat. Třeba časem.. zamířím ke stolu, nehledě na to, jestli se Sem hodlá účastnit nebo ne, ovšem s tím, jak jsme se vydali dolů právě kvůli nepočítám, že by odmítl. Posadím se a vyčkávám. Nakonec možná vážně víc na jídlo, než koncert, protože začínám pochybovat o tom, že bych se někam dostala.. a co bych vlastně chtěla? |
| |
| Koncert - strašně moc lidí Jak sme vešli do místnosti, trochu jsem strnul. Po pravdě jsem se strašně těšil na jídlo, ale tohle mi trochu vyrazilo dech. Nenávidím davy a tohle byl přímo davový koncentrát. "Co jsem komu udělal..." Zamumlám si potichu jen sám pro sebe a pomalu se vydám za Joanne, která suveréně zamířila k volnému stolu. Fakt se mi to tu vůbec nelíbí a nejradši bych nejlépe okamžitě zmizel. Trochu se pousměju ve chvíli, kdy si všimnu, že u stolu už sedí Ellie. Něco málo se mi na ní sice nezdá, ale to může být dáno prostě tím, že jsem přecitlivělej z toho množství lidí tady kolem. Lehce jí kývnu na pozdrav a pokud nebude nic namítat, sednu si rovnou vedle ní. "Ahoj... jak se vede?" Tak nějak se to přeci říká, že... |
| |
| Hotel - koncert Jen se krátce ohlídnu na Ellie a kývnu, nemám jí co říct. Nezajímá mě. Má nálada prudce klesá, začínám se cítit špatně a vůbec všechno je špatně. "Kdybys mi pohlídal místo..," lehce položím Semovi ruku na rameno, aby věděl, že mluvím k němu. Ani nečekám na jeho odpověď a zvednu se, mířím z jídelny zase pryč. Musím. Pryč. Daleko. Cítím, jak mám sucho v puse. Jak se mi srdce snaží vyskočit z hrudi, ale přitom.. přitom skoro vůbec nebije. Zavrávorám. A za dveřmi první volné kabinky na záchodech padnu na zem. Zvládnu se zamknout, nestojím o žádné návštěvy a čumily. Chci být sama. Dočista naprosto sama, protože jestli jsem to dřív přehlížela, teď je jasné, že to nezvládám. Vysypu obsah své tašky na zem a zběsile se vrhnu po stříbrné krabičce. Jeden, dva nebo pět. Roztřesenýma rukama vmáčknu ampulku do aplikátoru a zabodnu si ho do ruky. Jeden dva nebo pět.. vždyť je to fuk. Snažím se zvednout palec, ale je mi jasné, že jsem už přes čtvrtinu, skoro půlka. |
| |
| Hotel - Legiální poskoci Před koncertem jsme se dohodli, že kluci budou u celebritky a já budu něco jako "mobilní hlídka". Docela mě zarazilo, když jsem zjistil, že fakt dobrá většina hotelu je na "koncertu". Procházel jsem prázdné chodby a díval se kolem, musím přiznat, že tohle mi docela i vyhovuje. Klid a hlavně ticho. Procházel jsem nějakou chodbou, když se mi ve vysílačce ozve Cobra: "Všude klid?", v pozadí je slyšet jak se lidi baví. "Mrtvo jako v hrobě..." odpovím mu a pokračuju v procházce. "Ticho je všude, jen ne tady..." opáčí Viper. Na to jsem se jen zašklebil a pokračoval v cestě, když v tom se mi zamotala hlava a zase to přišlo... Jekot, řev, nářek, smích, panika, střelba, pláč, agónie.. Všechno mi to zatemnilo oči a já se zapotácel a vrazil do nějakých dveří, docela mi bylo i jedno kam jsem to vrazil, dopotácel jsem se k něčemu, co vypadalo jako umyvadla, položil jsem na ně pušku a co nejrychleji jsem našmátral stříkačku a asi tak dvakrát rychleji jsem jí použil, přišlo mi, že její charakteristické Tsss ani neslyším přes ten hluk v hlavě. Jen co se to všechno zase trochu uklidní, tak se svezu po umyvadle k zemi a opřu se o zeď a zhluboka dýchám a zase vnímám to ticho okolo, přičemž uvažuju jestli mě někdo slyšel. Když se podívám kolem, zjistím, že jsem vpadnul někam na záchody. "O-ou!" řeknu si a snažím se nabrat co nejvíc sil abych odsud vypadl, protože to jsou dámský záchody... |
| |
| Hotel – záchodky Konečně mi palec sklouzne mimo. Skoro půlka.. sedm nebo osm. Jsem v hajzlu. Ani se neušklíbnu nad možným dvojsmyslným vyjádřením, je mi to jedno. S obtížemi upustím aplikátor na zem, přece jen, můžu ho sebrat později. Za chvíli. To, že někdo vešel vnímám, ale nezabývám se tím. Stojím jen o to, aby mi bylo líp, a aby mě nikdo neobtěžoval. Chvíli soukromí a snad se to spraví. Nebo zhorší, vlastně si myslím, že to bude jen horší, ale co s tím. Opřu se o stěnu kabinky a stočím hlavu tak, abych se o ní opírala alespoň částí čela a spánkem. Zavřu oči, polknu. |
| |
| Hotel - záchody Jen co se mi podařilo se trochu zmátořit, tak jsem pomalu vstal, toho že mi vypadnul nůž jsem si nevšimnul, ani mi nedošlo, že mi při tom "drsnějším" přistání transportéru praskl řemen, co ho jistí. Opřel jsem se o umyvadlo a vyhoupl se na nohy, přičemž jsem nůž kopl do jedný kabinky. To že nemám nůž mi prozradilo až řinčení jeho čepele o dlažbu záchodů. Otočil jsem se za zvukem a viděl jsem jak zmizel někde v kabinkách. "Do háje!" opáčím a pomalu jdu ke kabinkám a doufám že nejsou obsazený... |
| |
| Hotel – záchodky Štve mě, že tam někdo je.. a dál bych to neřešila, jen sjela pohledem, kdyby se neobjevil ten nůž. Váhám. Ruka se mi stále třese a tak trvá, než jej uchopím, jenže je to dost času k tomu, abych si vzpomněla na tu holku z autobusu. Ani si nepamatuji její jméno, a vlastně je to dobře. Nechci vzpomínat na trosky a nechci sama být troskou, i když už to, že jsem myslela na rychlý krvavý konec mě o několik stupínků degraduje. Legie..? Nebo nějaký.. jasně, někdo chce zabít tu popovou hvězdičku. Z těch několika centimetrů nad zemí pustím nůž na zem a posunu ho ven z kabinky. Nezajímá mě, co se tam venku stane. |
| |
| Hotel - samohybný nůž? Procházel jsem kolem kabinek a když mi z pod jedný kabinky vyjel nůž přímo pod nohy, tak jsem zastavil a strčil mu nohu do cesty. Sehnul jsem se k noži a zahlédl v kabince stín, ale byl nějak divně zkroucený. Sebral jsem nůž, schoval ho do pouzdra a pak jsem hlavní zbraně klepl na dveře a čekal jsem jestli se někdo neozve. Pro jistotu jsem na dveře klepl ještě jednou a rovnou se zeptal: "Jste v pořádku??" Stál jsem tam a čekal jsem, jestli je všechno v pořádku... |
| |
| Hotel – záchodky Mlčím. Pořád mi není dost dobře na to, abych měla chuť mluvit, a možná začínám mít i trochu strach z toho, co se stane. Nakonec ale pootevřu pusu a docela normálním hlasem odpovím. "V pořádku, nemusíte mít strach. Neumřu tady." Kecy.. Možná jsem mohla mít nějakou připomínku, ale mě je to jedno. Chci aby ten člověk odešel, ať je to kdokoliv. Chci klid. Ticho. Možná kdyby nechal puštěnou vodu, tak bych za její šum byla ráda, jenže to mu logicky povídat nemůžu. Shrnu k sobě část věcí a začnu je cpát zpátky do tašky. |
| |
| Hotel - povědomej hlas Když se stín ozval, poznal jsem v tom hlas který patří rudé kštici a zároveň dívčině, která mi dala číslo. Jak ona se jenom jmenuje? Jane? Janet? Joanne! "Joanne?" zeptám se kouknu k zemi. "Vážně jsi v pořádku?" zeptám se, i když zapraskání intercomu tomu dalo nádech jako by to bylo skrz vysílačku. Stál jsem tam u dveří a čekal jsem jestli odpoví. I když její poznámka o umírání neberu moc vážně... |
| |
| Hotel – záchodky Zbystřím, když zaslechnu své jméno. A to.. polknu, ale nechci s ním mluvit. Tahám se s myšlenkou na něj půl dne a pak na něj prostě nemám náladu a chci, aby vypadl. Nechal mě být a šel hlídat tu hvězdičku. Jestlipak mi Sem ještě hlídá místo? Jak dlouho tu vlastně jsem? Projedu si rukou vlasy a sbírám chuť i síly pro další odpověď. Na chvíli přestanu házet věci do své tašky a zaměřím pohled na zbytek ampulí a aplikátor. To je to, co bych měla schovat nejdřív. S vypětím sil po něm chmátnu, pokusím se o úsměv. "Jistě, že ano. Jen si tady potřebuju.. vyřídit ženské věci," sama ani nevím, jak to znělo, neposlouchám se. Jen roztřeseně vmáčknu štíhlou stříbrnou injekci do pouzdra, zaklapnu ji a hodím do tašky. To důležité mám, výborně. |
| |
| Hotel - Rušící element Když se ozve, tak se narovnám. "Promiň, jen jsem si říkal jestli něco nepotřebuješ..." řeknu, otočím se a s ozvěnou klapání bot a cinkání částí zbroje zamířím ven. Na chodbě se vydám původním směrem, kterým jsem šel, než mě přepadla "mdloba". Ve vysílačce se ozval jeden z těch dvou: "Spectere, příjem? Hej! Jsi tam?" zahuláká Viper. "Jsem, neječ, nebo mi vyřveš díru do hlavy!!!" opáčím mu a jdu pomalým krokem. Ruku s puškou ohnu tak, že hlaveň míří ke stropu. "Jen jsem něco kontroloval...nemusíš bejt jako starostlivá matka vlčice..." dodám a z vysílačky slyším jak se Cobra začal smát. Se mnou to ani nehlo, jen jsem pokračoval původně naplánovanou trasou... |
| |
| Hotel – záchodky - pokoj Jo, tvoje péče. Dojemné. Když slyším, že je pryč, přestanu vhazovat věci do tašky a jen odpočívám, hlavu opět nalepenou na stěně kabinky, aby chladila. Moc to nepomáhá. Po pár minutách naházím věci do tašky a pomalu vstanu. Opláchnu si obličej, ale je jasné, že to nepomáhá. Pod oči se mi vepsaly tmavé kruhy, vypadám bledě, ale cítím se hůř, než vypadám. A přehnaná dávka jako by účinkovala jen nepatrně. Vybelhám se ze záchodů a zamířím zpátky do pokoje. Na jídlo, koncert a ani cokoliv jiného nemám myšlenky. Sem bude mít možná starost, ale kdo ví.. zase tak se neznáme. Tiše, s vypětím všech zbývajících sil se belhám po schodišti, dokud za mnou nezapadnou dveře pokoje. |
| |
| Hotel - jeden průser za druhým Během obchůzky se nic nedělo, jen pár zaměstnanců si cosi šuškalo, jinak nic. Očividně nadšení teď spíš tou celebritou, než námi. Což je jedině dobře. Nadměrná pozornost vůči nám, nám jenom stěžuje práci. Protože musíme reagovat na ně a ne na přidělený úkol. Zrovna jsem procházel nějakou chodbou, když jsem periferně zahlédl nějakýho kluka jak si za pásek strká pistoli...no...pistoli...spíš to byl samopal...moderní verze legendární Uzi, stejnej vzhled, akorát víc nábojů a větší průbojnost. Když jsem se zastavil a chtěl se ho zeptat co dělá s tou bouchačkou, tak si mě všiml a dal se na útěk. A co zbylo jiného mě, než za ním běžet. Kličkoval chodbama jako zmatenej zajíc co neví kam běží. Když se dostal ke schodišti tak začal stoupat víš, když se mi ztratit z dohledu, tak jsem přesto věděl kde přibližně je, dupal jako slon. Avšak on taky věděl, kde jsem já, mně zase zbroj klapala a řinčila. Avšak v jednom patře jsem se dostal do průseru, ten hajzl se mi ztratil. Jediná moje klika je ta, že výtahy jsou naproti schodům, takže se odtud nedostane, aniž bych věděl. Zapnul jsem maskování a přitiskl se ke zdi vedle výtahů a čekal, kde se objeví... |
| |
| Joanne - Ne zase klidný večer Jen co se za tebou zavřeli dveře, a ty jsi si udělala jakž takž pohodlí, tak se na chodbě ozvalo dvoje dusání, jedno takové spíš sloní a druhé spíš kovové. Sloní dusání se přibližovalo, čím dál víc, až bylo nesnesitelně blízko. V jeden okamžik se do pokoje vřítil nějakej klučina v obleku a zhluboka oddechoval. Když se otočil a spatřil tě, vytáhl zbraň a namířil jí na tebe. "Ani hnout děvče!" křiknul a dívál se na tebe, avšak ucho měl na dveřích a poslouchal. Když se mu zdálo, že je venku klid, tak na tebe mávnul zbraní. "Pojď sem!" hlesnul a dál tě bedlivě sledoval... |
| |
| Hotel Kývnu Joanne, že jí místo pochopitelně podržím jak dlouho bude třeba, ale v duchu doufám, že to moc protahovat nebude. Přeci jen dvě známější tváře jsou víc jak jedna a tady se začíná vzmáhat solidní hluk. Chvíli koukám za rudovlasou dívčinou, chvíli si prohlížím Ellie a neumím vysvětlit proč tak pozorně, možná něco, co mi ulpívá na zjitřených smyslech, ale kolem je tolik jiných podnětů, že nemůžu říct najisto, co to vlastně je. Na chvíli se pokusím zavřít oči a dostat tak z hlavy alespoň pár vjemů, ale to jsem rozhodně neměl dělat, pár vteřin hluk ještě snáším, ale pak mi začne moc živě připomínat jednotlivé lekce, kterými jsem musel projít tam. To skutečně moc dlouho nesnesu a s trochu rychleji tlukoucím srdcem oči znovu prudce otevřu a rychle se rozhlédnu kolem. Pak se znovu natočím mírně k Ellie, ačkoli očima nepřestávám těkat po davu. "Já... potřebuju chvilku na vzduch... promiň... hned jsem zpět..." Ani bych se moc nedivil, kdyby na mě bylo napětí přímo vidět. Obratně sklouznu ze židle a s nejistým úsměvem na dívku u stolu rychle zamířím ven z místnosti. Uvažuju, jestli mám skutečně až takový hlad, abych něco takového zvládnul - přeci jen bez jídla v plné kondici vydržim celkem dlouho a dneska jsem už jedl. Jen co se za mnou zaklapnou dveře, opřu se o stěnu, najednou mám velmi nepříjemný pocit v oblasti žaludku. Kdybych dřív jedl natolik, aby mi to mohlo hrozit, řekl bych, že je mi na zvracení, ale takhle jsem jen mohl konstatovat, že jsem měl ten podivný pocit i dřív, když jsem byl ještě hodně malý, když jsem měl ruce poprvé špinavé od krve a pak ještě párkrát. Rychle jsem oddechoval a pak se rozhodl, že je Joanne pryč už dost dlouho. Nechtěl jsem být vlezlý, ale nevypadala nejlíp a tak jsem se chtěl alespoň podívat do pokoje, jestli se náhodou nevrátila tam. A alespoň budu mít dost času na to, se uklidnit, abych přežil tak další hodinu v té přeplněné místnosti, přeci jen bych tam Ellie nerad nechával samotnou... a navíc bych rád zjistil, co s ní vlastně je, nebo co se mi zdá, že s ní je. úplně potichu jsem vybíhal jeden schod za druhým, zcela mimovolně se chránil udělat sebenepatrnější hluk, prozradit mě mohl pouze trochu hlasitější dech, ale to tak tři schody zpátky. Pomalu jsem vystoupil na poslední schod do třetího patra a chystal se vyrazit k Joanninýmu pokoji, když mě něco zarazilo a donutilo uskočit co nejdál stranou (na druhou stranu od Spectra), a okamžitě se přikrčit, připraven reagovat na dost věcí. Snažil jsem se co nejrychleji přijít na to, co mě dokázalo dohnat k téhle reakci, ale nic jsem neviděl. "Je tu někdo?" Rudé oči mi trochu potemněly, docela s chutí bych zhasnul světlo, abych na svoji stranu získal co nejvíc výhod a pokud mám někde v dosahu vypínač, i to udělám. |
| |
| Hotel - jako by těch problémů, nebylo málo!! Jak tak vyčkávám na to, kde se ten mizera objeví, tak se zjeví další komplikace - Sem. "Pro boha, co ten tu dělá??" zeptám se sám sebe, obmotám řemen pušky kolem ruky a tiše, aniž by zařinčela zbroj. Já mám výhodu, on mě nevidí, ale já jeho jo. Pomalu dojdu až za něj, stáhnu ho ke zdi a přitisknu ho k ní a pro jistotu ho tam přimáčknu puškou. "Co ty tu děláš??" zeptám se ho a vidím, jak mi při kontaktu se Semem, maskování slabě modře zazářilo a po poli přeběhla jakási šestiúhelníková mřížka. "Nemáš bejt dole?" mluvím potichu abych nenutil toho zmetka se samopalem držet se v noře a čekám co mi Sem odpoví. |
| |
| Pitomý nevýhody Než stihnu zareagovat, až sem napláclej na stěně, ale zase mi to řekne, s kým mám tu čest. "Mohl bych se ptát na to samý..." Vztekle zasyčím a po paměti nenápadně nahmátnu jeho nůž. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že se mu přervaly poutací řemínky. Nenápadně jsem mu špičku nože opřel tam, kde jsem předpokládal nejméně pevnou část brnění. "Hned mě pusť a řekni mi, co tu vyvádíš..." Rozhodně mu nebudu říkat, jak mě děsil ten dav tam dole, a že jsem si potřeboval odpočinout. Ani mrknutím oka nedám najevo, že mám jeho nůž. |
| |
| Dohadování se Semem "Já na rozdíl od tebe tu mám práci!" řeknu a pustím ho. Přičemž ho sjedu pohledem. Pod rouškou maskování odepnu část popruhu pod hlavní a připnu si ho ke zbroji a dívám se na Sema. "Já nemám možnost se flákat jako ty. Pokud bych nebyl tady, byl bych dole u celebritky, což je mnohem horší, protože absolutně neumí zpívat!" Mluvím tak, aby to slyšel jen on a nikdo další. "Takže mi udělej laskavost a vrať se tam, kde jsi byl!" požádám ho a přitom sleduju chodbu. |
| |
| Ignorant "Práci?..." Docela mě štve, že ho nevidim a udělám dva kroky dál. "A nikam se nevracim... chci se podívat, jestli neni Joanne v pokoji - někam zmizela a nevypadala moc dobře." Nenápadně se pokusím pokračovat ke dveřím, nůž svírám trochu pevněji. Má práci... to je široký pojem... může to být cokoli - stejně říkal, že má hlídat nějakou celebritu... ať je to cokoli. Všemi smysli se snažím určit, kde přesně Specter je. |
| |
| Idiot "Jo! Já na rozdíl tu nejsem od toho abych si válel šunky!" zavrčím a dívám se na něj, pušku připravenou. "Když jsem jí viděl naposled, tak říkala že je v pořádku, jenom má ženské problémy. Tak si asi šla lehnout. Tak jí nech!" dodám a sevřu rukojeť pušky mnohem pevněji. "Proč jí prostě nenecháš odpočinout?" zeptám se ho a všimnu si, že má můj nůž... |
| |
| Naprostý ignorant Potichu zavrčím. "Buď tak laskav a nepleť se do toho, co dělám... jen se podívám, jak na tom je a půjdu..." Pokud vůbec bude v pokoji. Něco se mi tu moc nezdá a byl bych skutečně rád, kdyby mi vojáček konečně vyklopil, proč je vlastně tady. "Co se tu děje?" |
| |
| Neuvěřitelný idiot! Využiju toho, že mě nevidí a srazím ho k zemi, a přimáčknu mu hlavu k podlaze. "Tak poslouchej! Když jsi tak nehorázně zvědavej! Na tomhle patře je chlápek s bouchačkou, jaksi sem tu na něj čekal, ale pak jsi se objevil ty a všechno šlo do háje! Takže netuším ve kterým tom pokoji je a teď to ani nezjistím!! přitlačím ho víc k zemi. "Takže jestli se někomu něco stane, tak si tě podám tak, že tě ani v márnici nedají dohromady, je to jasný?" zavrčím a čekám na jeho reakci. |
| |
| Tak odtud vítr... Chvíli uvažuju, že se mu vytrhnu, ale když začne mluvit, úplně zvláčním a jen pevněji sevřu nůž. "No a tos nemohl říct hned??" V duchu si říkám, jestli je to takovej magor, nebo jestli to jen hraje. "Pusť mě... řeknu ti, kde ten týpek je." Na čem není rozhodně nic těžkýho... problém bude, pokud v pokoji nebude sám, ale pak máme jistou výhodu se Speterovým zneviditelněním. |
| |
| Pokoj Zhluboka oddechuji a kluka sleduji spíš periferně, než abych se na něj opravdu dívala. Žádný úšklebek, nic, jen sedím, hroutím se a čekám, jestli vystřelí. Jistě, že ne.. to by tě prozradilo.. Máš smůlu, narazit zrovna na mě. Jediné nepoužitelné rukojmí v hotelu. Docela ráda bych mu to řekla, ale nemám na to sílu a chuť se zase přemoct mi taky chybí. Ještě jednou se na něj krátce podívám, ale na jeho výzvu nereaguji. Tedy, na tu druhou, tu první plním ráda. |
| |
| Pomoc? "Protože jsem nečekal že tu bude někdo čmuchat! řeknu mu a nechám ho být. A pak si ho přeměřím pohledem. "To můžeš, ale pak se mi kliď z cesty. Já mám výhodu, že mě neuvidí. Protože absolutně netuším co udělá, jakmile někoho zmerčí, může začít střílet hlava nehlava. Nestojím o masakr..." oznámím mu a sjedu halu pohledem. "Jenom doufám, že ta mrcha vydrží ještě chvíli..." pomyslím si a kouknu na Sema. |
| |
| Joanne, Sem a někde i Specter Klučina se zdá být čím dál víc na prášky. Když se ani nehneš, zamíří k tobě, popadne tě za oblečení a vytáhne tě za oblečení, přehodí si tě před sebe jako štít a samopal ti položí k hlavě. "Jenom v klidu holčičko a nic se ti nestane!" řekne a pomalu i s tebou zamíří ke dveřím. Když dojde ke dveřím, kopnutím je otevře a vyleze ven na chodbu. Když zmerčí Sema, přitiskne ti zbraň ke spánku a zařve: "Zůstaň tam, kde jsi! Nebo je po ní!!" |
| |
| Pokoj Visím na něm, ale po chvíli se ho trochu chytnu, aby mě jen tak nemusel vláčet, i když on to není tak zcela pravý důvod. Neměl se mnou tak házet. Mohla jsem být v klidu a v pohodě, ale takhle to jen zhoršil. Všechno. Polknu. Podruhé, potřetí. Přitáhnu se k němu blíž a bradou se zapřu o jeho rameno, zatímco většinou těla dál jen tak visím. Promiň.. měl sis vybrat líp. Pak už to neupolykám a pozvracím se. Ještě, že mám tolik soudnosti, abych se snažila blít tak, abych nepoblila sebe. O části jeho ramena a zádech ale pochybuju. |
| |
| No to si piš, že kulky za tebe chytat nebudu Než se stihnu přiblížit k prvním dveřím, už je jasný, která bije, ale možná lépe tak. Okamžitě znehybním, nůž tak, aby nebyl vidět. Chvilku si pohrávám s myšlenkou hodit, ale pak to zavrhnu kvůli nepříznivejm podmínkám. "Joanne??... zlato... jak ti je??... jsi v pořádku??" Jsem skutečně pyšný na hysterii ve svém hlase. Tvářím se zděšeně. |
| |
| Jako přízrak Než Sem stihl něco udělat, tak z jednoho pokoje vyrazil i ten týpek s Joanne jako štítem. "Deja Vu?" zeptám se sám sebe a potichu proklouznu kolem Sema a a snažím se projít kolem týpka, co se schová za Joanne tak, aby ani kousek zbroje nezařinčel. Vyžaduje si to sice malé kroky a hodně pomalu, ale jde to zvládnout. Asi za pět minut stojím za ním, ale střílet nemůžu, zranil bych Joanne. A nůž má Sem. Takže musím vymyslet něco jinýho, pokud možno nehlučnýho... |
| |
| S útočníkem Jen matně si uvědomuji, že na mě někdo mluví. Někdo.. kdo zná moje jméno. Snažím se dýchat, ale cítím obsah vlastního žaludku téměř pod nosem, jak jsem útočníka pozvracela. "..z-le..," hlesnu polohlasně, vysíleně, a vyvrhnu ještě část svého už tak prázdného žaludku. Pak mě už natahuje jen na prázdno. Povolím svaly a je mi jedno, jestli mě pustí nebo bude dál vláčet s sebou, ale spolupracovat nebudu. Ani kdybych chtěla. |
| |
| Chodba, je třeba uklízeček Jenom co Joanne pozvracela týpka znovu, tak už to nevydržel a odhodil jí na zem. Pak vztekle namířil pistoli na Sema a bylo vidět, že mu pozvracený kvádro solidně pije krev. Přitom samopalem mířil stále na Sema. "Kdyby jste nedělali blbosti, tak to mohlo dopadnout jinak, ale teď!" prohlásí solidně nasupeně a prst mu už pomalu mačká spoušť... |
| |
| Je jí dobře? Jasně, určitě na to vypadá... Když ten zmetek pustí Joanne, tak se přiblížím se k němu a pažbou pušky mu přerazím ruku v lokti až to zakřupe na celou místnost. Pak ho jen složím k zemi a prohledám ho, jestli nemá ještě něco, jen nějákej nůž, loveckej. Ten jsem hodil někam k Semovi. A pak jen vnímám, jak se maskování vypíná a v slabě modrém záblesku se opět rýsuje zbroj. "Tak pojď." řeknu mu a vyhoupnu ho na nohy. Jenže on se vycukne a rozběhne se k oknu na druhé straně chodby. "Co to kurva dělá?" pomyslím si a dívám se co dělá. "Mně živýho nedostanete!!" zařve a běží k oknu. U okna se sehne a snaží se skočit. Tak vytáhnu pistoli a střelím ho do nohy, jenomže trochu pozdě, následuje už jen řinčení skla a pak jen dopad na zem. Rozběhl jsem se k oknu a podívám se dolů. Klučina to měl za sebou. "Sakra!" konstatuju a zahlásím do vysílačky, že v uličce mezi hotelem a nějakou budovou je mrtvola ozbrojence, zbraň si vzal s sebou do hrobu. Pak jsem se vrátil k Joanne a Semovi. "Omlouvám se vám....tohle se nemělo stát..." |
| |
| To bylo rychlé... Než stihnu udělat cokoli dalšího, Joanne útočníka elegantně znovu pozvracela. No jí to zjevně zachránilo život, protože útočníkovi ruply nervy a odhodil ji stranou. Já na tom byl podstatně hůř, jako jedinej viditelnej cíl široko daleko. Jen jsem v duchu zadoufal, že se Specter zatím dostal na nějaké o hodně výhodnější místo, nebo alespoň na místo na přímce tvořené boty ležící přímo v dráze případně smrtelných kulek. Nicméně na to se mi spoléhat skutečně nechtělo a ve chvíli, kdy začal zbraň zvedat mým směrem, tělo zareagovalo automaticky, svezlo se na zem, poskytujíc střelci co nejmenší možný cíl. Naštěstí nestihl stisknout spoušť ani jednou - s mojí smůlou bych to tak jako tak koupil. Ve chvíli, kdy se ozvalo křupnutí, jsem se zase už celkem klidně sbíral. Sice jsem stále dával dobrý pozor, ale věřil jsem, že voják si s maníkem poradí dost dobře sám. Nohou jsem zastavil nůž, který se ke mně doklouzal a oba zastrčil za opasek kalhot tak, aby pod pláštěm nebyly vidět. Pak jsem došel až k Joanne a sklonil se k ní. "Joanne? Joanne, jsi v pořádku!?" Opatrně ji zvednu ze země a vykročím k pokoji. Na Spectra jen kývnu. "Možná bys mi mohl příště říct rovnou o co jde..." |
| |
| Takže za to můžu já? "Nic z toho se nemuselo stát, kdyby jsi se tu nezjevil ty." řeknu a jdu k pokoji, kde mu otevřu dveře. "Ten maník mohl docela dobře v klidu vylézt, Joanne mohl pustit a pak by byl můj. Jenomže ty jsi si musel hrát na straostlivýho bratříčka, nebo co to bylo a ona to málem koupila!" oznámím mu a překvapuje mě, kolik klidu mám v hlase. Jen co odloží Joanne, tak vytáhnu svojí láhev s vodou a podám jí Joanne. "Mimochodem...vrať mi nůž!" řeknu mu a ani se na něj nedívám... |
| |
| Egocentrik "Bylo by to dopadlo stejně, možná hůř..." Odfrknu si a položím Joanne na postel. Docela mě mate v jakém je stavu a ostrý pach zvratků pro mě není nic extra. "Co jí je?" Jsou ti lidé nějací křehcí. Jen lehce zklamaně se ušklíbnu, když si řekne o nůž - vážně se mi moc líbil - byl pěkně vyváženej a dobře se držel, ale o to víc chápu, že o něj nechce přijít. Beze slova mu ho vtisknu do ruky. |
| |
| Nic nechápající pitomec Vezmu si od něj nůž a schovám ho do pouzdra. "Nedopadlo, protože na něm bylo jasně vidět, že Joanne není jeho cíl. Měl jsem to pod kontrolou než jsi se objevil ty a začal jsi si hrát na bůh ví co. Jen co byl mimo dosah Joanne už bych ho měl. A přestaň si tu hrát na hrdinu, protože by jsi nehnul ani prstem..." opáčil jsem mu s klidem a sednul jsem si vedle Joanne na postel. "Nevím, ale tohle na ženský problémy opravdu nevypadá." řeknu a dívám se na Joanne. Chytnu jí za ruku a snažím snažím se nahmatat tep. |
| |
| zase nic ke koukaní Už ji nebaví tady čekám a nic nedělat všichni vypadli od nás ze školy a ostatní jsme ani nezahlédla šla jsem si pro jablko a šla pomalu do svého pokoje a nebo že bych měla se jít omluvit Jirovi? Ne nevidím důvod kdyby chtěl mě vidět přišel by sám ale neudělala to takže je to jasné.... Šla jsem po schodech do pokojů a zastavila se u schodiště které míří na střechu baraku a otevřela za kliku a šla se posadit tam protože jsem se chtěla trochu provětrat. Nevím proč ale moje myšlenky byli stále u Jira. |
| |
| Bohové V duchu napočítám do pěti. "Ne, cíl ne... ale rukojmí by byla stejně... a kdybych tam nestál já, třeba by se rozhodl si vybít vztek na ni...." Potichu si povzdechnu. "Mě se neptej... ale tohle... to rozhodně není moc dobrý... sotva je slyšet její srdc..." Zarazím se ve chvíli, kdy si uvědomím, že mluvím moc. Doufám, že bude předpokládat, že mluvím o chvíli, co jsem ji držel, ačkoli ji slyším stále. |
| |
| Cíl? Ne! "Hochu, dostal bych ho stejným způsobem, jako jsem se dostal k tobě. A navíc, kdyby viděl že chodba je prázdná, nechal by Joanne být a šel si po svých. Bylo to na něm vidět.." kouknu na něj. "Můžeš mi prosím tě podat lékárnu? Pro jistotu." požádám ho slušně a hlídám Joanne, co se bude dít. Nestojím o to aby se jí něco stalo, tuplem, kvůli mně. To radši u ní budu sedět celej večer, jen abych měl jistotu, že bude v pořádku... |
| |
| Chtělo by to oddechový čas "Možná ano a možná ne - to už se těžko dozvíme..." Pokrčím rameny, najednou se cítím trochu unavený a rozhodně hladový, ani jsem si nemyslel, že by moje tělo spotřebovalo naráz tolik energie... ale možná chtělo jen doplnit stavy, protože poslední dobou to nevypadalo, že by byl moc klid a přeci jen i regenerace potřebuje spoustu energie. Kde je ale lékárnička? Rozhlédnu se kolem a snažím se pohledem něco najít. "Odkud?" Tak tohle mi ve výchově taky chybělo. Kde hledat lékárničku.... |
| |
| Lékarnička in da house "Tady bych jí hledal nejspíš v koupelně, nebo někde ve skříni. Ale spíš zkus tu koupelnu." odpovím mu a zůstávám u Joanne, pro případ že by se její stav zhoršil. Jenom doufám, že jí najde včas. Nestojím o další krev na svejch rukách, i když by to nebylo přímo krev, ale i tak. Další mrtvý takhle blízko mně v jednom dni. To by nebylo moc fajn, co se pocitů týče... |
| |
| Taky neví... Celkem rychle doběhnu do koupelny a rozhlédnu se, jestli je tu něco takovýho. Nakonec najdu krabičku pod umyvadlem. Rychle to otevřu, jestli jsem se nespletl, ale vypadá to dobře, tak se vrátím k těm dvěma. Skutečně by mě zajímalo, co chce dělat. "Co nějaký jídlo?" Dost nejistě, mě by to nejspíš pomohlo, ale co by mohlo prospět jí, to skutečně netuším. |
| |
| Jídlo? "Obávám se že by ho vyzvracela rychleji, než by ho polka. Budem rádi, když do ní dostaneme nějakou vodu..." odpovím mu a vezmu si od něj lékarničku a položim sí vedle sebe. "Viděl jsi, jak to z ní šlo ven ne?" kouknu na něj a pak se pohledem vrátím k Joanne. "Věděl jsem, že jsem tam na ní měl počkat!!" řeknu si a stále držím prsty na Joannině zápěstí abych měřil puls... |
| |
| No možná Pokrčím rameny, stejně ani pořádně nevím, co se to s ní děje - v životě jsem nezvracel, rychle ale prohlédnu pokoj a pak vezmu z nočního stolku sklenici, v koupelně ji naplním vodou a vrátím se zpět. Opatrně si sednu vedle Joanne z druhé strany než je Specter a kouknu na něj, zase mám ten divnej pocit. "Co mám dělat?" |
| |
| Co dělat? "Kdybych věděl co s ní je, tak ti řeknu. Ale dokud nevím co s ní je, tak ti toho moc neřeknu..." odpovím mu zcela po pravdě a podívám se po pokoji. Vstanu, dojdu k oknu a otevřu ho. "Chvíli počkáme a uvidíme, jestli jí čerstvej vzduch trochu pomůže." řeknu a sednu si zase vedle Joanne. "Kde má kabelku?" zeptám se a rozhlédnu se okolo. |
| |
| Pokoj Nehýbám se. Nechci se hýbat. Chci umřít.. možná chci, aby mi bylo líp. Ksakru.. doprdele.. sedm nebo osm, zabije mě to. Pokusím se otevřít oči. Nepříliš úspěšně, tak jen tak mžourám do prostoru malými štěrbinami mezi víčky. Mluví. Někdo tady hrozně mluví, je mi z toho zle, ale ne tak, jako s tím chlapákem. Jen ať se mou nikdo nehází. Slyším, jak mi v těle proudí krev. Jako bych ležela v horké vaně s ponořenou hlavou, chvíli neslyším skoro nic a zatmí se mi před očima. Pokusím se něco říct, ale místo toho jen vydechnu pootevřenými ústy. Cítím v puse pachuť svých zvratků. Zastřelte mě.. Žaludek se mi svírá, ale těžko mi může být o moc hůř. Skoro necítím vlastní tělo, ale pohnu prsty. |
| |
| Kabelku? Poslouchám ho, ale dívám se ne bezvědomou dívku, ze zamyšlení mě vytrhne až jeho otázka. "Kabelku?... nechtěla, abych na ni sahal... asi... nechtěla by, aby ses do ní koukal..." Rozhlédnu se kolem a tašku uvidím nedaleko postele, na zemi, jemně kývnu tím směrem. "Co by tam mohla mít, aby jí to pomohlo?" |
| |
| Kabelka "To má holka blbý, jestli jí máme nějak pomoct, musíme vědět, co k tomuhle stavu vedlo..." odpovím mu a pak si všimnu pohybu prstů ruky, jejíž zápěstí držím. "Podej mi tu kabelku!" řeknu rázně a volnou ruku natáhnu k k Semovi. "Je mi jedno co tam má, jen chci vědět, jestli tam není něco, co by jí mohlo uvést do tohodle stavu..." oznámím mu a sleduju Joanne. |
| |
| Má recht Jen na okamžik ještě zaváhám, ale pak se pro tašku natáhnu. Znovu zaváhám, když se narovnám zpátky a všimnu si změn v jejím stavu, jak viditelných, tak slyšitelných. "Je jí líp... nepočkáme ještě chvíli?... třeba to nebude třeba..." Ani nevím, proč se mi tak strašně nechce líst jí do soukromý... možná proto, že sám jsem žádné nikdy neměl. |
| |
| Pokoj Čekala bych, že to bude lepší, mnohem lepší teď a horší potom, ale ne naopak. Tak to přeci nechodí a já se nedostala mezi dávkami do takového skluzu, spíš mi ta ranní nestačila. Nebo se něco pokazilo. Stres, mohlo by to být stresem od včera, tohle mě napadlo už dřív, ale nepřipadalo mi to pravděpodobné. Pomalu, s funěním a občasným tichým zasténáním se otočím na bok a ruku si položím přes hlavu tak, aby stínila na oči. Slyším je, ale do rozhovoru se nesmíchám. Stejně bych zřejmě nic neřekla. |
| |
| Chůvička na modro a chůva v plechu "Počkáme." řeknu prostě a dívám se na Joanne. Ve vysílačce se mi ozve: "Příjem?" "Teď nemůžu." odpovím hlasu, který patřil Viperovi. Co bylo tak slyšet tak dole je docela i veselo. Pak jsem se podíval na Sema. "Když jsem tě viděl posledně, tohle jsi na hlavě neměl..." konstatuju nad barvou jeho vlasů, předtím tmavý, teď do červena. Jenom slepej by si nevšiml toho kontrastu, kterej jede jako pěst na oko... |
| |
| Tak co bude? Hodim kabelku na Specterovu stranu a když se Joanne dokonce otočí na bok, lehce se pousměju. "Tak to vypadá, že se jí dělá líp..." Prohodím spíš abych uklidnil sebe, že problémy jsou snad zažehnány a pak se znovu zadívám na vojáka, když se mi myšlenky rozeběhnou úplně jinými směry. Znovu mi proběhne hlavou, jak moc mě vláda hledá a hlavně, kolik toho o mě může vědět příslušník Legie. Chvíli si ho prohlížím, než mi dojde, že komentoval novou barvu mých vlasů. Lehce pokrčím rameny. "Trochu sme se s Joanne nudili, tak jsem si řekl, že by to chtělo nějaké oživení... Jak to vlastně vypadá?" Ptám se docela zvědavě, protože mě to skutečně zajímá, ale zároveň se mi chce smát, jak bych řekl, že nemůže odpovědět nic moc jiného než: Hrůza. Po chvíli se ale zase vrátím k nynější situaci. "Nemáš práci? Můžu ji pohlídat... při nejhorším tě rychle najdu... kdybych si nevěděl rady... můžeš se tu čas od času stavit... nebo možná... když mi řekneš o co jde... můžu chvíli vzít práci za tebe... přeci jen o léčení toho víš asi víc než já..." Najednou si říkám, že ta moje regenerace v některých chvílích není úplně to nejlepší - rozhodně vůbec netuším, jak bych se o ni měl postarat a ke konci krátké promluvy už docela panikařím z představy, že by mě tu s ní měl nechat samotnou. No snad se mu ten nápad taky nebude zamlouvat. |
| |
| Pokoj Chvílemi mě trochu rozčiluje, že tak hodně mluví. Chtěla bych klid, přemýšlet, nadávat si a ne pozorností neustále odbíhat k tomu o čem mluví. Navíc to zase tak dobře nevnímám a spíše si uvědomuji, že jen o něčem mluví, než aby mi byla jasná podstata a obsah slov. Dělá se mi líp, jenže pořád ne tak rychle, jak bych chtěla a očekávala. "Budu.. v pořádku.. nemusíte tu sedět..," řeknu tiše, aniž bych se jinak hnula. Všechno je v háji a mě je to docela jedno. Nejraději bych se pro změnu vrátila domů, zapadla tam do postele a několik dní vůbec nevylezla. Taky nevím, co to bylo za nápad a vůbec za přesvědčení, že musím zůstat a zjistit něco o Specterovi. Osobní zvědavost, jenže taky hloupost. Co z toho. Jsem hloupá, je mi zle a nevím, co se stane v dalších minutách. |
| |
| Hotel, aneb pěvěcké...cosi.. 10 minut později Když Ellie byla na střeše, tak si jí z protějších budov někdo všiml a uvědomil ochranku hotelu. Chvíli na to se u ní na střeše objevil člen ochranky a spustil: "Slečno? zeptal se opatrně a pak pokračoval. "Tady by jste být neměla..." začne přátelsky a podívá se na ní. "...je vám dobře?" Pak si k ní sehne a dívá se na ní. Zatímco Sem a Joanne byli na pokoji, Specter se vytratil, protože dostal hlášení, že má naklusat dolů do jídelny, že celebritka má hrozný problém. Na chování Spectera bylo přímo vidět to "nadšení, euforii a štěstí" že musí jít dolů. Cestou vytrousil malou vysílačku, která se je naladěná jen na frekvenci, aby se dalo dorozumět s tou v helmě. Jen co se Joanne udělá líp, bylo by fajn, kdyby něco snědla. Jiro se po návratu z výletu vrátil do pokoje, kde se chvíli věnoval svým věcem, jenže po nepovedeném obědě se dostavil znovu hlad... |
| |
| Střecha Ze zamyšlení mě vytrhne něčí příchod ale ani se mi tam moc nechce koukat a když neosloví a zeptá se mě zda sem v pořádku a že tady bych neměla být když se podívám dolů dojde mi co si asi o mě myslí, že bych si z nich udělala srandu a važně skočila? jen tak mě napadne myšlenka a pak se na něj poívám. „ Pokud vím jsem v pořádku a pokud vím není zakazano sem chodit takže nemusíte mít strach že bych se chtěla dopustit sebevraždy krom toho pochybuju že by mi tahle výška stačila abych se zabila.“ Ironický úšklebek a pak se postavím a stojím na kraji a podívá se na něj. |
| |
| Hotel Potřebovala bych se doktora zeptat na to, co mám dělat.. jak se zachovat, až účinek doběhne? Prohlížím si stále se třesoucí prsty na ruce. "Jsem troska," poznamenám neurčitým tónem hlasu, aniž bych komukoliv věnovala byť jen půl pohledu. Asi jsem to potřebovala slyšet nahlas, sama od sebe, i když to nic nezmění. Opatrně se zvednu, případnou pomoc odmítnu, a dobelhám se do koupelny, kde si dám hlavu pod proud vody a nechám si omývat obličej i pusu zevnitř. Co na tom, že budu mít půlky mokré vlasy, komu na tom opravdu sejde. Jen pomalu mi dochází, jak moc akční poslední dny jsou. Nepřirozeně. Nepříjemně. Dlouhé a přitom krátké. Spousta nových známostí, na mě až příliš, navíc jsou všichni divní. My jsme všichni divní. Kdy jsem se ocitla v takovém světě? To jsem byla dote´d slepá, nebo se skutečně něco děje? Včera přepadení autobusu, to mě nezasáhlo tak těžce, i když bych lhala, že na to dneska sem tam nepomyslím. A dnes. Má dávka, zkažená kdo ví čím, protože já si svůj čas hlídám – a měla jsem ho mít ještě spoustu. Byla to divná reakce látky i těla, a pak má chyba, když jsem řádně neovládala vlastní tělo. Jediné pochybení mě dostalo do stavu ještě horšího, než jsem si myslela, a přesto ne nejhoršího. To, co se stalo od příchodu toho kluka do pokoje si moc nepamatuju. Něco chtěl, vzal mě jako rukojmí, pozvracela jsem mu záda. Sem a Specter, nebo někdo z Legie. Smrt, střelba. A já z toho nevím skoro nic, jen jak jsem se nořila ve vlastní nicotě a bolesti, jenže zevnitř, fyzicky. Měla bych mít trauma, předpokládá se to, ale nemám. Celá ta scénka mého zachránění ve mně zanechala jen slabý stín. Jak je tohle možné? Jsem snad tak hloupá, abych něco vynechala? Prostudovala jsem mnoho různých studií, těch lékařských i zcela laických, ale všechny psaly o zvyšování dávek postupném, ne o divném kolapsu a následné neúčinnosti. Stres včerejšího dne? Ten, který právě to, díky čemu je mi tak zle, tlumí? Zvednu hlavu a zadívám se na sebe do zrcadla. Je to příšerný pohled pro mě samotnou, co si asi myslí jiní? Vypadám, jako by mě vytáhli z nějaké temné uličky bez kousku slunce přes den, ne jako člověk, nebo dokonce student univerzity. Sjedu si rukou dozadu a sčešu si tak vlasy. Mám o čem přemýšlet a mám se na co informovat, ale nemám se koho ptát. A pouštět se do nějakého mizerného pátrání na vlastní pěst se mi nechce, to raději zaplnit žaludek. "Nepůjdeš se mnou dolů? Na něco k jídlu," vyjdu z koupelny a najdu svou tašku. Nechci to už zažít, ale prostě doufat, že by se to v další půlhodině nemohlo stát znovu nehodlám. Podívám se na Sema. "Ani jsem ti neřekla díky.. nebo tak. Moc si nepamatuju, co se vlastně přesně stalo. Jen že přišel, já nemohla dělat to, co chtěl, tak to udělal po svém a pak jsem zvracela. Umřel," hlas mám chvíli normální a chvíli zesláblý, ale podle všeho se mi vrací minimálně upovídanost a dobrá nálada. Přehodím si tašku přes rameno. "Díky. Nechci nikomu přidělávat starosti, ale nejsem moc dobrá v načasování svých problémů. Sorry," dodám nakonec mírně necitelně. Nechci, aby si myslel, že se nějak lituju. Nelituju. Vždycky to bylo moje rozhodnutí a moje cesta, to, že se mi do ní pletou lidé, ať už jsou modří, skrytí pod brněním nebo docela obyčejní, je přirozené. Nesu vinu, ano, ale nemám to jak změnit. A kát se, jako by šlo o bohy, nebudu. |
| |
| Střecha - Ellie Člen ochranky, celkem sympatický mladík tvého věku s kozí bradkou a ježatými vlasy uhelně černé barvy se na tebe díval a snažil se najít vhodná slova. "Ehm...dvacet pater nad zemí je málo na to, aby jste se zabila??" zeptá se opatrně a pomalu se k tobě přiblíží. "Já vím že zde není zákaz, ale moc lidí sem nechodí, krom personálu, který sem chodí kouřit...proto je to divné, že tu někdo je..." pokračuje a stále se opatrně přibližuje, ruce má tak, aby jsi viděla, že nic nemá v rukách. A jasně ti dává najevo, že ti nechce ublížit... |
| |
| Problémová celebrita Přes hlášení ve vysílačce jsem zjistil, že celebritka vyvádí kvůli čemusi a že mám okamžitě přijít. Nerad jsem tam nechával Joanne v rukách Sema, který sám přiznal, že moc léčit, nebo respektive vůbec neumí. Mlčky jsem se na ně oba podíval a pak jsem zamířil dolů, do šatny celebrity. Cesta mi trvala asi deset minut, ale cestou jsem myslel na Joanne. Na to,, proč byla v tomhle stavu. A taky jsem měl takovej pocit, že v tom mám prsty i já. Když jsem dorazil dolů do šatny, viděl jsem Vipera jak buší hlavou o zeď, sice ne slabě, ale dost slabě na to, aby to helmě nějak uškodilo. "Co se děje??" zeptám se ho a vrazím ruku mezi jeho hlavu a zeď. "Někomu utekla krysa...." odpověděl Viper a bušil dál, tentokrát do mojí ruky. "Krysa?" zeptám se ho nevěřícně a kouknu se na celebritu, která stojí na stole, klepe se jak ratlík a piští víc jak nasraný morče. "Krysa..." konstatuje suše Viper. "No to mě poser!" vypustím na plno to, co se mi dere na jazyk. Kolem se prohnala bílá krysa a za ní Cobra, ale nevybral to a s klouzáním vletěl do šatů celebritky visící na věšáku. "Do pr.....!" zanadával, když se hrabal ze šatů. "Asi tam..." konstatoval jsem a nechal jsem Vipera bušit hlavou do zdi a vydal jsem se chytit myš...pardon, krysu. Sice mě to stálo pár pokusů, ale pak jsem jí ukecal na kus sušenky, co jsem si bez dovolení vzal z "občerstvení" celebritky. Krysa se během pucování sušenky nechala chytit, přičemž jsem jí předal majitelce, patnáctileté dívce. Která s díky odešla. Jen co byla krysa z dohledu, celebritka slezla dolů a začala nadávat mým kolegům do neschopných idiotů a pitomců v plechu. Zatímco na mně pěla ódy. Jen za to, že jsem chytil krysu? Hmm, nezasloužím si nejvyšší řád Černé Legie - Kříž Legie? Po chvíli, kdy tohle pokračovalo mi vytekli nervy, přičemž jsem jí prostě opáčil: "Držte aspoň chvíli zobák!" Pak jsem se otočil a vyrazil jsem ven ze šatny, věnovat se hlídkování. Přičemž myšlenky se mi vrátili k Joanne. |
| |
| No to mi chybělo Moje nejhorší noční můry se změnily ve skutečnost - Specter mě tam s ní nechal samotnýho! Opatrně Joanne pozoruju a horečně přemýšlím, co bych měl dělat. Mám pocit, že začínám plecháčka upřímně nenávidět... a pak mám zase najednou tamten divný pocit a já... nemůžu s tím nic dělat a hlavně to vůbec, ale vůbec nechápu. "Nepotřebuješ něco?" Ptám se skutečně hodně opatrně, sám jsem hodně nepříjemný, když se mi mají léčit těžká i lehčí zranění, zvláště když si za ně sám mohu, ale co je jí, to vůbec netuším... a proč se neléčí? Když mě odbude, docela mě to i uklidní, skutečně nevím, co bych jinak dělal, a čas, co stráví v koupelně využiju k tomu, že přecházím po pokoji sem a tam, prohlížím si podlahu a ani vlastně nevím, co hledám. Zjevně jsem ale udělal dobře - v příští chvíli se sehnu pro elektronickou hračku. Je to trochu starší tip, než jsem používal v laboratořích, ale během pár minut už jsem si byl naprosto jistý tím, jak s tímhle udělátkem pracovat - zas tak jiné to taky nebylo. Na copak jsi asi vyladěná...? Chvilku zaváhám, ale pak to zkusím, ani nedýchám, abych se neprozradil, ale na rtech se mi roztáhne široký, trochu zlomyslný úsměv, když poznám Specterův hlas, jak mluví o kryse. Chvilku mám nehoráznou chuť hodně silně zapískat a způsobit mu tak velmi podobné bolení hlavy, jako způsobil on mě tím, že nás tu nechal. Ve chvíli, kdy slyším, že se Joanne hrabe z koupelny, bleskově vysílačku schovám, ani pořádně nevím proč. Nad jejími slovy jen nezávazně pokrčím rameny - nechápu, za co mi tu vlastně děkuje - stejně měl vojáček nejspíš pravdu a za všechny nepříjemnosti jsem mohl já - moje rozhodnutí. Ale něco k jídlu - to pochopitelně nikdy neodmítnu. "Jestli se na to dole cítíš, tak proč ne?" Otevřu jí dveře a pro jistotu se ještě rozhlédnu kolem než ustoupím, aby mohla projít. Sice jsou další problémy dost nepravděpodobné, ale jeden nikdy neví. Pevně jsem stiskl zuby, když jsme se měli znovu dostat do davu tam dole, vůbec se mi to nelíbilo a cítil jsem, jak se mi zrychlil tep a do krve se vyplavilo poměrně dost specifických chemických látek pro stresové situace. Věděl jsem, že tohle není nejlepší a začínám být lehce nebezpečný, ale nechtěl jsem tam Joanne nechávat samotnou. Zamířil jsem k jednomu z volných stolů a uvolňoval jí cestu. "Je ti líp?" Očima jsem sledoval stůl a pečlivě si prohlížel každou podrobnost jen proto, abych se nemusel soustředit na ruch kolem. Jak se vlastně někde může sejít tolik lidí - vždyť je to potencionální sebevražda. |
| |
| Kam zmizeli Vidím a cítím na sobě ty jejich pohledy. Otravujeme, když jdeme, otravujeme tím, jak vypadáme. Jako bychom jim snad mohli vydýchat vzduch. Do někoho vrazím ramenem a nemám ani snahu se omlouvat. "Jo, o trochu líp mi je," odpovím nezúčastněně a rozhlížím se kolem sebe, jestli neuvidím někoho známého. Netuším proč to dělám, ale nejspíš je v tom zvědavost. Kam se poděli všichni z autobusu? To už vážně odjeli? "Ty, Seme..," začnu se zamračenou tváří a na chvíli se k němu otočím. "Sice na univerzitu asi nechodíš," sjedu ho pohledem. "Ale fakt nevíš nic o tom, kdy odsud studenti měli odjet? Já tu zůstala, jasně, tebe taky chápu, ale co třeba ta holka, jak ses s ní bavil. Seděla s náma u stolu," Posadím se a zasunu se co nejblíž ke stolu, abych mohla sedět naprosto rovně. "Myslela jsem, že se bude odjíždět hromadně a taky, že se budou shánět i po mě. Jenže moje jméno je na seznamu ubytovaných už zapsané zvlášť a nikdo nic. Vy nejste zapsaní, dobře, tak teda tebe vynechám, ale jakto, že tady pořád je? Není to trochu divné, když něco pořádá univerzita? Zvlášť po tom, co se stalo včera," skládám už poskládaný ubrousek a hledím do stolu. |
| |
| Střecha Když jsem tam jen tak stala a koukala na mladíka který byl opravdu k sežrání a to doslova jsem na něj koukla se zajmem v očích a jen pozvednu obočí když mě vyzívá k tomu abych odešla od okraje a podobně jen mě bleskne hlavou. On si vážně myslí že bych měla zájem se tam dole rozplácnout to fakt ne už jen kvůli tomu že bych zřejmě dopadla na všechny čtyři. Jak lidé jsou naivní vždyť kdybych chtěla skočit někdo jako on mě nezastaví. Pro jeho klid jsem poodstoupila od okraje ale ne moc blízko a koukla na něj s usměvem dodá tiše. „ Hele kdybych chtěla skočit věř mi že mě nezastavíš ale opravdu nechci jen je tu krásný výhled kolem a vidím všude, takže pohov.“ Zadívá se do dálky jen pro sebe něco řekne „ Něco přichází.“ a uplně zapomněla že tady vedle ní je ještě ten policajt. Kuká na to jak to tam dole pobíhá a pak si uvědomí že stojí za ním. A koukne po něj. |
| |
| Konzervace u stolu Tak pokradmu se rozhlížím kolem, ale když Joanne začne mluvit, víc se zaměřim na ni. Trochu se zamračím a pokrčím rameny. "Těžko říct." Pravda. "Nikdy jsem na podobném výletě nebyl a nevím, jak to chodí." Zase pravda. "A třeba ten včerejší incident nepovažovali za nijak důležitý a jsou přesvědčeni, že ve městě jsou studenti v bezpečí." Tak tohle... nejspíš nepravda. Tedy osobně o tom dost pochybuju - prostě akorát na skupince nějakých studentů nikomu nezáleží a proč by tedy měli měnit dříve připravený program? "A mám pocit, že někoho z autobusu jsem tu zahlédl." Technicky pravda.... jen lehce necelá. Jednak jsem neřekl kdy a pak taky koho, ale o to přeci jde, když se chcete vyhnout přímé lži. Ta holka na tom už teď nebyla nijak dobře a ještě by se mi tu třeba zhroutila a to by mi tedy fakt ke štěstí naprosto chybělo. Radši jsem se zadíval zpět k pódiu a kývnul tím směrem hlavou. "Znáš ji? Specter vypadal vyloženě nadšeně, že ji musí dělat chůvu..." Trošku škodolibě na ni mrknu - je fakt, že mně by to taky rozhodně nepotěšilo, takováhle akce. |
| |
| Střecha - Ellie Kluk z ocrhanky tě jen pozoruje a když poodstoupíš od kraje, tak se trochu uvolní, protože do teď byl napnutý z toho, jestli skočíš, nebo ne. Na tvá slova o výhledu se jen pousměje. "Výhled je tu sice fajn, ale ta výška je děsná." řekne a pomalu se došourá k okraji a koukne dolů. Po chvilce se narovná a koukne kolem sebe, když tě v první chvíli neuvidí, tak mírně zpanikaří a začne tě hledat, když tě objeví za sebou, tak si trochu oddychne. Z úst mu unikne tiché: "Uff!". Pak se na tebe jen dívá a prohlíží si tě. Očividně se mu líbíš... |
| |
| Konverzace u stolu Nepovažovali za důležitý, když jednoho studenta zabili, jo.. Přejíždím si bříškem prstu po spodním rtu a přemýšlím, ale k ničemu rozumnému nedocházím. Lidské jednání něco, co by bylo snadné, a musím uznat, že na té lhostejnosti by možná trochu pravdy být mohlo. Nakonec, jsme dospělí, jet jsme nutně jistě nemuseli, ale protože to byla univerzitní akce, předpokládala bych, že budou mít větší starost. Napiji se vody ze sklenice a stočím pohled k pódiu, kam Sem ukázal. "Ne. Říkala mi o ní jen recepční, když jsme se vrátili, ale nebylo v tom nic hodnotného. Zpěvačka a herečka, ale nepamatuju si ani její jméno," napiji se ještě jednou. "Prý je to hlídání nařízením starosty. Krom toho, z toho co povídala se zdá, že je Specter docela známý. I když nevím, možná je to jen proto, že se bavila s někým z Legie. Osobně o něm nic nevím, leda běžně dostupné informace o Legii, ale konkrétně o něm nic," tvářím se neutrálně, bez úsměvu ale taky bez starosti a vrásek na čele. Stále hledím směrem k podiu a v ruce držím skleničku s vodou, kterou průběžně upíjím. |
| |
| Ghosts of the Past Procházel jsem mrtvolně tichými chodbami hotelu a díval se kolem. Přičemž jsem stále hledal možnou příčinu toho, proč Joanne bylo zle, ale po několika nezdarech jsem toho nechal. Protože bez toho, abych se jí zeptal přímo, tak to nezjistím. Ticho, které panovalo bylo až děsivý. Vůbec se mi nelíbí ten klid, co tu panuje. Vždycky to znamená nějakej průser. Půl hodiny jsem se procházel "chodbami mrtvých", což je Legiální slang pro oblast, kde je absolutní ticho, tak hustý, že by se dalo krájet i nůžtičkama na nehty. A myšlenky se mi stočili směrem, kterým v žádném případě neměli a kterému jsem se bránil co to šlo. "Saint Dominic, 10 let zpět. Den jako každý jiný, jenomže s tím rozdílem, že už žádný další den nebude. Ve městě převládalo hrobové ticho, tedy až na praskání plamenů někde blízko a přitom tak daleko. Jediná vteřina změní život jedince navždy. Ticho bylo frustrující, vezmeme-li v potaz to, kolik Saint Dominic má obyvatel. Přibližně asi tisíc. Tím pádem aspiruje na status maloměsta. Procitnutí, bolestivé, kruté, hrůzné, ale co víc, skutečné. Žádný sen, žádná halucinace, žádná iluze. Krutá realita. Stačilo se rozhlédnout a spatřit je....spatřit výrazy v jejich tvářích...pokud byli vidět. Strach, zoufalství, bez naděj, bolest, utrpení,.....prázdnota. Všichni mrtvý, všichni, do jedno. Nikdo nepřežil, tedy....skoro nikdo. Pohled se stočil k ženě okolo třiceti let, černé vlasy, její krása dokázala přitáhnout pozornost mnoha mužů, ale teď? Mrtvolná krása je nezajímavá. Ruka se natáhla k jejímu obličeji a dotkla se ledové tváře. Ruka, jako by ztuhla. A pak se ozval přiškrcený hlas: Mami! MAMI!!", poté už jen zní pláč. Uprostřed kroku jsem se zarazil, klepající se jako ratlík, prst, který jsem měl pro jistotu u spouště, sjel přímo na ní a zmáčkl jí. Puška začala štěkat a kulky se zakusovali do podlahy, zdí a stropu ve směru v jakým jsem se poroučel k zemi, tudíž se po okolí objevila spirála, směřující od podlahy ke stropu. Najednou mi byla strašná zima, puška dál cvakala a když už obsah zásobníku byl prázdný. A aby toho nebylo málo, tak se v závislosti na mně zbláznilo i maskování a začalo se náhodně vypínat a zapínat. Doprovázená slabými výboji, které generovalo pole maskování. A bylo mi jasný, že střelby si nepůjde nevšimnout... |
| |
| Jídelna hotelu a střelba Vojáci Legie se objevili v jídelně, znovu. Tudíž by si jeden mohl myslet, že už se něco bude dít. Na pódiu se objevila kapela, personál hotelu začal přijímat objednávky. Vojáci (Cobra a Viper) procházeli kolem stolu, který je obsazený vámi, když se najednou ozve střelba, oba se zarazí, protože dle zvuku je to právě ona nová útočná puška Legie. Oba si prohodili pohledy a jeden z nich řekl: "Zůstaň tady, jdu se podívat, co se děje!". "Jasně, kdyby něco, dám vědět Cobro." odpověděl Viper a díval se, jak se Cobra rozběhl za střelbou, vzhledem k tomu, jakou rychlostí vystartoval se asi dá usuzovat, že to není normální stav. "Dlouhá dávka....snad se jen pletu a nic to není..." řekl Viper a pomalu zamířil k pódiu, přičemž znovu zopakoval: "Dlouhá dávka, střílíme krátkou, ne dlouhou..." uvažoval nahlas a pokračoval k pódiu a postavil se stranou a vypadal částečně jako robot a jako socha... |
| |
| Jídelna Čekám a dál piju vodu. Jen co zahlédnu vojáky Legie, věnuji jim pozornost, ale stále čekám, jestli mi Sem něco neřekne. Možná by mi mohl odhalit něco málo o Specterovi, strávili spolu přeci jen hodně času. Když se pak ozve střelba, vytrhne mě to ze zamyšlení takovým způsobem, že sklenici upustím na stůl – kus jí praskne a odlomí se, voda se vyleje, ale to už polekaně a nejistě hledím k východu z jídelny. Srdce mu buší a cítím, jak mi hruď chvíli svírá nepříjemný tlak. Jak se mi do žil vrací život, vzrušení, trochu, jako když začne působit energetický nápoj po tom, co jste ho vypili, ale nic nejedli. Dělá, co má, jen ne zrovna žádoucím směrem a intenzitou. Krátce se podívám na Sema a rozhlédnu se po sále. Měla bych.. to tu mám jen sedět? Po tom všem? Znovu se podívám na Sema. Vím, že se mi začínají tlakem třást ruce, ale pořád je mi relativně dobře. Nechi tady jen tak sedět, ale nechci se ani nikomu plést pod nohy. Dneska jsem to vlastní vinou odnesla až až a tyhle manévry mi moc nepomáhají. |
| |
| střecha Kouká na toho kluka a pozoruje ho na chvíli zavře očka a stoupne si poblíž a kouká taky dolů protože neví nějak co by měla dělat. Když mluví o výšce usměji a koukám kolem. „ výška není největší problém ale když letíš dolů je to krásné.“ Usměje se na něj a pozorujeho protože se cití sním zvláštně v tom ji proletí hlavou vzpomínka na Jiru a trochu si povzdechne, začne ten kluk mě hledat kolem sebe a já na něj koukám. On si vážně myslí že bych skočila ne že bych na to nemysl ale mě by to nebolelo jenře on tohle neví mno. Usměje se a zamávam na něj že jsem tu. Jsem v pořádku |
| |
| Hotel Střecha Chlapík z ochranky jen trochu zaraženě poslouchá tvá slova o tom, že na výšce nezáleží. "No...nezáleží pokud máte padák, tak ne. Ale tahle výška bez padáku by byla smrtelná..." řekne a dívá se na tebe. "A myslím si, že vás by byla škoda. Taková pěkná holka, které by byla sakra škoda." dodá a zkoumavě si tě prohlíží. Ale v okamžik, kdy na hlavou proletí tři letouny a míří kamsi na východ, sebou trochu trhne, chvíli kouká na nebe a pak stočí pohled zpět k tobě. "V poslední době tu létají často..." pousměje se a dívá se na tebe. Jídelna a přiléhající patro Po střelbě nastalo hrobové ticho, všichni čekali co se bude dít. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo, když ticho roztrhala vysílačka v helmě vojáka Legie. "Modrý kód! Opakuju Modrý kód! Modrý kód u šaten personálu!" znělo z vysílačky tradičně zkresleným a praskajícím hlasem. "Kurva!" uniklo Viperovi a začal se rozhlížet po okolí, dokonce se začal vzdalovat od pódia, rozhlížel se jako zběsilý, když zahlédl Joanne a Sema a zamířil k nim. "Hele, můžete pro mě něco udělat?? Mohli by jste jít k šatnám personálu a podívat se, co se to vlastně děje. Já se odsud nemůžu vzdálit!" řekl jim a v jeho hlase byla znát bezmoc a zároveň vztek z toho, že tam nemůže jít sám. "Úplně stačí, když tam půjde jeden...." dodá a kouká se na vás a zároveň se dívá po okolí. |
| |
| střecha Podívá se na letadla které zrovna nad ními přeletěli a moc neposlouchá toho kluka a když to je těsně nad nima stojí na okraji a kouká jen tak kam dohledne. Když opět promluví a mluví o něčem jako že by mě byla škoda povytahnu obočí a zavrtím hlavou. „ Vždyt mě ani neznáš a už takto o mě mluvíš chceš snad abych se červenala nejsem zvykla na nějaké hezké slovíčka.“ Zahledí se na něj a proletí ji myšlenka na to jak by ho roztrhala na malé kousky a raději se podívá jinam. |
| |
| Jídelna a přilehlé patro Celou dobu střídavě sleduji rozlitou vodu na stole, střep, zbytek sklenice a sál. Nezdá se, že by se někomu někam chtělo a snad je to i dobře. Moje nutkání je na tom chvíli stejně, ale chvílemi je natolik silné, že bych se nejraději rozeběhla ke dveřím, jen abych zjistila, co se stalo. Zvědavost, strach, kdo ví, co všechno v tom je. Nikdy bych nečekala, že někdo z Legie přijde k nám.. natož, což bych nečekala vůbec a za žádných okolností, že bude prosit o radu a chtít, aby někdo někam šel.. z nás, obyčejných lidí. To myslí vážně?! Abychom tam šli? Vypadám snad jako někdo, kdo může nahradit je samotné? Co se tady k čertu děje, proč je všechno tak divné? .. A, a nebo myslí Sema, to by bylo víc logické. "Já tam zajdu!" vyhrknu rychle, jen co mě napadne, že zřejmě žádá spíš Sema, než mě. Jsem studentka a i když trochu znám Spectera, Sem bude schopnější a.. vlastně o něm pořádně nic nevím. "Mám si vzít vysílačku nebo stačí, když tam prostě půjdu a zjistím, co se děje?" už jsem na nohou, připravená vyrazit, a myslím, že v mém výrazu je to znát. |
| |
| Hotel Střecha "Pokud to nebudete brát tak, že jsem až moc drzý, tak podle mě by vám jenom ruměnec přidal na kráse." *usměje se na tebe a kouká na tebe se zájmem. Očividně se mu líbíš, jinak by s tebou tady nestál a nemluvil, kdyby ne. "Ehm....vadilo by vám, kdybych vás pozval na skleničku?" zeptal se a v hlase je znát docela nervozita. Bylo na něm vidět, že mu to přijde blbý a nejraději by se zahrabal pod zem... Patro jídelny "Stačí, když tam půjdete a zjistíte, co se děje. Šel bych tam sám, ale díky ní..." se značným despektem kývne k pódiu. "...nemůžu. Musím tu zůstat!" řekl Viper a dívá se na tebe. "Kolega už by tam měl bejt. Modrý kód není žádná sranda." dodá a kouká na tebe. "Do šaten se dostanete tak, že půjdete do vstupní haly, pak k výtahům, napravo chodbou od nich a na asi třetí, nebo čtvrté dveře nalevo, nemůžete minout!" popíše ti cestu a dívá se na tebe... |
| |
| Jídelna a přilehlé patro "Mmhm," přikývnu a ještě jednou si v duchu zopakuju cestu. Nějak to najdu, v tom nebude problém. "Žádný strach, hned jsem tam," usměju se ještě na vojáka Legie a v rychlosti odspěchám z jídelny, aby mě náhodou někdo nepředběhl nebo se nesnažil nahradit. Stejně jsem měla pořád dojem, že se na mě někdo dívá a sleduje mě, že jsem litována. Frustrující, když si představím a reálně se zamyslím nad tím, co všechno si lidé mohou myslet. Nechám za sebou zapadnout dveře od jídelny a konečně se pořádně nadechnu. Hned je mi o trochu líp, když vím, že na mě nemůžou civět desítky cizích očí. Hala, výtahy napravo.. třetí nebo čtvrté dveře. Opakuji si v duchu, zatímco pospíchám přes halu. Snažím se naslouchat všem okolním zvukům, abych náhodou nevběhla někomu rovnou do cesty, ale je pravda, že vzhledem k rychlosti, jakou postupuji, bych asi stejně nestihla zastavit. Leda, že by ten někdo byl skutečně hlučný. |
| |
| Joanne -> šatny Cesta ti uběhla rychle, chodba byla prázdná, jen na opačné straně, než jsi šla ty byla skupinka zaměstnanců a koukali směrem, kterým jdeš. Když jsi se dostala ke dveřím, které vedli do šatny, mohla jsi vidět v chodbě stopy po kulkách a na jednom místě dokonce i mírně ožahnutou podlahu a pár ožahlých bodů ve stěnách. Na zemi se válelo asi třicet patron. Jen co jsi vešla do země mohla jsi slyšet hlas: "No, tak už je to dobrý....uklidni se!" nezněl nijak přísně, spíš konejšivě. Dále krom občasného slabě modrého záblesku a řinčení zbroje nebylo slyšet nic. Když jsi prošla do další místnosti, zahlédla jsi zbývající členy Legie. Jeden z nich, klečel u druhého opřeného o zeď, který se klepal jako by měl zimnici. Klečící voják se otočil za zvukem dveří, které se až teď za tebou zaklaply a přeměřil si tě pohledem. "Viper říkal že přijdeš. Až na tu nemístnou poznámku musím říct, že měl pravdu..." řekl, ale jeho rozjímaní přerušil výboj vyvolaný maskováním toho druhého. "Klid Spectre, sakra uklidni se....kurva, zasraný psychiatři!!" zanadával a podíval se na tebe. "Myslela jsi si, že vojáci Legie jsou stroje?..." zeptal se a přimáčkl Spectera k zemi. "...jsou to kecy!" dořekl a podíval se k tobě. "Mohla by jsi ho pohlídat? Hned přijdu, jenom musím dojít pro jednu věc. Ale hned přijdu, slibuju..." řekl a vstal. "Jen dej pozor, aby se odtud nikam nehnul..." začal a koukl na Spectera. "....i když to asi nebude hrozit..." koukl na tebe a pak se ztratil z dohledu. Zůstala jsi tam sama se Specterem... |
| |
| Šatny Co se to děje? Podívám se ještě jednou na patrony válející se na zemi, než seberu poslední zbytky odvahy, které mě skutečně donutí čelit pravdě, a vejdu. "Nemístnou..?" raději to nechám být, a snažím se rychle zorientovat v nastalé situaci. Moc smysl to nedává, ty kulky na chodbě, tady Specter a další z Legie, něco o psychiatrovi a nemístné poznámce, která se asi týkala mě. Jen to poslední jsem schopná odfiltrovat, vím svoje a i když si domyslím něco jiného, nebude to o nic horší. Nakonec se rozhodnu nejdřív splnit vojákovo přání, ptát se budu až pak. "Jasně.. nikam ho nepustím," kývnu. Pokud do mě nevystřílí díru, nebo mi nezlomí vaz jen tak rukama. Nevím, asi jsem si myslela, že jste stroje.. jenže vy do jisté míry jste. Ohlédnu se po odcházejícím a pak se pomalu vydám blíž ke Spectrovi. Nikdo by nemusel být jasnovidec, aby poznal, že mnou trochu cloumá strach. "Ahoj..," vydechnu a nevím, co jiného mu říct, navíc se cítím dost hloupě právě díky tomu „ahoj“. "Hm.. no, sám asi víš, že kdybys chtěl.. to je fuk. Neber si to nějak osobně, ale nechci tě ohrožovat, takže se mi jako přijatelná jeví jediná možnost a spousta jejích variací," opatrně mu, aby se necukal, narovnám nohy a pak se na něj obkročmo posadím, čelem k němu. "Vážně si to neber osobně, žádné sexuální harašení nebo tak něco, zkrátka tě jen chci udržet na místě. Doufám, že bys se mnou nepráskl jen tak o zeď.. ale kdyby to bolelo, klidně zas slezu," upřeně na něj hledím a připadám si jako idiot. "Ale nesedím ti na kolenou, takže by to bolet nemělo. Nechceš třeba čokoládu? Ono.. občas to pomůže. A žádný strach, nebude to mít vedlejší účinky. Jak se cítíš? Co se vlastně.. hm, to je jedno, jestli o tom nechceš mluvit. Jen.. celé tohle je dost divné a já jsem vážně nervózní z toho, co se tady děje, víš. Jinak bych mlčela a nezahlcovala tě spoustou nepodstatných věcí, které se asi místy zdají úplně mimo," omluvně se usměju. "A díky.. že ses o mě se Semem postaral. Mrzí mě, že k tomu došlo a že jsem vám způsobila problémy," je to o něco méně upřímnější omluva, než ta, kterou jsem řekla Semovi, nicméně se nezdá, že by mě to jakkoliv víc trápilo. Jsem nemožná.. aargh! "No.. nepotřebuješ něco?" zamyslím se. "Je to ta injekce, co? Chybí ti to..," zkusím. |
| |
| Těžkotonážní průser Jako by toho nebylo málo, tak se chvíli po mém zhorucení začnou rojit davy, ale dřív je u mně Cobra a táhne mně mimo dosah civilistů, pak vnímám jen uklidňování Cobry, jak se mě snaží uklidnit, ale moc mu to nejde. Zaslechnu jak pak s někým mluvím, a ještě vnímám jak moje maskování blbne a pomalu opaluje všechno okolo. Další věc co ještě relativně vnímám, až na ten bordel co mi zní v hlavě, je Joanne. Každé její slovo vnímám dost zřetelně a jasně. "Ta injekce..." začnu a snažím se nahmatat pouzdro, co mám na zbroji, když se mi to povede, tak zjistím, že všechny injekce jsou prázdné. "...sakra!" zakleju a zahodím injekci co mám v ruce, pak se zadívám na Joanne. Natáhnu k ní ruce a položím jí je na ramena. "Nejsem stroj!" řeknu a dívám se na ní. Dál jen slyším, jak mi z pouzdra vypadne nůž. "Cokoliv je lepší.......než to co se mi honí v hlavě!!" řeknu v návaznosti na její slova o zbytečných informacích. "Křik, střelba, plameny! PROČ? PROČ SAKRA, PROČ?" zeptal jsem se sám sebe a díval a se na Joanne a všiml jsem si, jak se mi klepou ruce... |
| |
| Šatny Chvíli mlčím. "Vím, že nejsi, ale máš schopnosti, o kterých jiní jen sní.. vezmi si za příklad třeba špičkové sportovce. Taky to jsou v jistém slova smyslu stroje, ale ne doslova," zlehka se usměju. Kdybych jen.. "Bude určitě brzy zpátky, neboj. Zlepší se to.. věř mi," to povzbuzování mi moc nejde vzhledem ke vzpomínce na mé dnešní selhání. "Co si třeba sundat helmu, hm? Dýchat chvíli jinak, živěji.. než jen přes tohle všechno," opatrně naznačím rukama, ale pak je překřížím a zlehka položím na ty jeho. "Pak by bylo i snadnější jíst tu čokoládu, kdybys chtěl." Co to melu, co to melu.. na tohle nejsem připravená. Jak se utěšuje? Kruci.. přesně proto nesnáším lidi, vždycky něco očekávají a já jim to neumím dát.. ksakru! "Mysli na něco jiného, hm? Třeba.. na tu vaši hvězdičku, co jí hlídáte. Vlastně jí ten úspěch asi přeju, jen, vždycky je v tom trocha závisti a nenávisti, asi. Nevím, nepřirostla mi k srdci, jako v podstatě nikdo takový," upřeně Spectera sleduju. "Deformuje je to. Sláva, peníze.." |
| |
| Šatna "Sundat si helmu? A odhalit, jak strašně teď vypadám??" řeknu si a mírně zakroutím hlavou, protože nechci aby utekla. "Záleží na dotyčném, jak moc si jí nechá stoupnout do hlavy. O "naší" celebritce nevím nic. A je mi to docela jedno, jsou mi přednější věci..." řeknu a chytnu se za hlavu protože v hlavě se mi opět přehraje ta scéna, scéna na náměstí. "Proč? Proč já?" řeknu tak, že je to sotva slyšet. Pod helmou cítím, jak mi po tváři stéká slza. "Ta o tobě teď musí mít teda hodně dobrý mínění, voják elitní jednotky, tu je opřený o zeď a vypadá jako největší ztroskotanec. Jako někdo, kdo nemá na to, aby dělal to, co má..." řeknu a praštím se do helmy, abych se aspoň trochu rozjel na normální úrovni. "...jsou přednější věci, než sláva..." řeknu a kouknu na ní. |
| |
| Šatna Přikývnu a jemně se usměju. "Vždycky záleží na úhlu pohledu, podle toho se vyhodnocujou důležitější věci," složím ruce zpátky do klína. "Na míře spokojenosti a tak.. hm, sociální komunikace ve škole. Hrozně nudné, ale občas to člověku otevřelo oči, i když si myslel, že to nepůjde. A přitom to jsou takové banality a hlouposti..," trochu se zavrtím. "Vážně nic nechceš? Já.. nejsem dobrá v tom starat se o kohokoliv. Vlastně kdo ví, jestli jsem vůbec v něčem dobrá, kromě žvanění o ničem ve stresových situacích kdy se tak nějak očekává, že něco řeknu," ušklíbnu se, ale hned na to se mi ve tváři objeví úsměv. Ty meleš holka takové.. "No, takže si to fakt nechceš sundat? Mám o tom teorii.. celý den jsi v tom a teď potřebuješ jiné myšlenky, tudíž kdybys začal vnímat svět jinak, než přes helmu, třeba by to k něčemu bylo. I když já nevím, jestli nemáte třeba nějaké předpisy.. nikdo vás nesmí vidět, nesmíte si to sundat.. co je modrý kód?" zamrkám, abych strhla řeč někam úplně jinam. Vůbec začínám mít tendence strhávat pozornost na úplně jiné věci, než o kterých předtím mluvím. Divné, trochu. |
| |
| Šatna Jen jí poslouchám co nejvíc to dokážu. Na to, jestli něco nechci jen zakroutím hlavou a stále jí sleduju. Kdyby mi v hlavě nepřeřvávali myšlenky přízraky z minulosti. Na otázku, jestli nechci sundat helmu, trochu váhám a rozhodnu se jí odsunout na vedlejší kolej. A pak se zaměřím na druhou otázku. "Modrý kód? To je označení situace, když se stane něco podobnýho. Prostě když se někdo z Legie sesype, nebo je těžce raněný." řeknu a dívám se na ní. "Každého z Legie to potká aspoň jednou. Nejhorší je, když se to stane v boji..." uhnu pohledem. "...všechno to, co se nahromadí za roky služby, jednou musí ven. Někteří z nás si nesou trauma z dob, ještě před Legií..." opět se na ní podívám. "...a to z nás dělá to, co jsme, krvežíznivé bestie. Je to náš pohon, ale zároveň naše prokletí. Je to daň za to, že jsme "nejlepší", přičemž my sami si to nemyslíme. Jsme jenom skupina normálních vojáků..." dokončím a uvolním popruh u helmy, jen tlumeně slyším cvaknutí a slabší zasyčení. Sundám si helmu a zadívám se na Joanne, málokdo, krom vojáků Legie ví, jak vlastně vypadám. V obličeji, musím vypadat hrozně. "Nebo máš jiný názor??" zeptám se, a dívám se na ní. |
| |
| Šatna Pozorně poslouchám a sem tam přikývnu, aby si nemyslel, že na něj jen tak zírám a myšlenkami jsem přitom úplně jinde. Místy sice ano, ale jsou to jen malé chvilky, kdy se snažím představit si nějakou vojenskou situaci. Nemusí to být zase tolik odlišné od incidentu v autobuse. Cvaknutí a tlumený sykot, doslova mě to vyvede z míry a potom, co si sundá helmu, na něj opravdu zírám bez jediné myšlenky v hlavě. Naštěstí nedokončil větu a je to právě těch posledních pár slov, co mě vrátí a donutí se pokárat. "Svět potřebuje hrdiny, vždycky potřeboval a pokud vím, většinou to byli válečníci nebo vojáci," začnu s pohledem upřeným na jeho oči, ať se na mě dívá nebo ne. Jsem v tu chvíli ráda, že necítím to, co bych očekávala, ale přece jen onen pocit obdivu a naprostého vyvedení z míry, spolu se znovu rychle bušícím srdcem, se pomalu vrací. "V téhle době jste hrdiny vy a vaše schopnosti, které přesahují schopnosti normálních lidí. Vždycky to tak bylo, antika, středověk nebo dnešek.. hrdinové a jejich schopnosti, nic víc. Všichni byli vrazi..," zalapám po dechu a uhnu pohledem. "Teda.. chápeš. Nemyslím to zle, to vůbec! Ehm.. no a stejně jako tehdy i dneska jen málokdo vidí, jací jste opravdu. Že jste jen lidé.. tak to chodí v krutém světě, nebo si to aspoň myslím," slabě se usměju. "Nakonec jsme všichni jen oběti sami sebe, naší společnosti," povzdechnu si s dalším úsměvem a zvednu oči. "Jenže si taky myslím, že máme pořád dost širokou možnost volby. Můžeš odejít, ale jaký by pak měl tvůj život smysl? Jsi naučený žít takhle, jako voják, se svými problémy a pravidly, co musíš dodržovat, neumím si představit, že by ses nastěhoval tuhle do baráku naproti a užíval si svou rentu jinak, než věčným opíjením se. Asi je to úděl, že něco změnit můžeme, ale ve své podstatě nechceme," to už je můj pohled zase pryč a já se hrabu v tašce, abych během okamžiku vytáhla zabalený zbytek čokolády. "Hmm? Ochutnáš božskou manu?" mávnu čokoládou ve vzduchu. "Víš, stačí, abych se podívala na sebe. Jsou věci, které nevrátím, ale pak je spousta věcí, co můžu změnit, abych se měla líp a žila hezký život.. nebo jsem to minimálně mohla změnit..," odmlčím se. "Ale nezměnila jsem nic. Nechtěla jsem, možná jsem se bála. Jsem spokojená a přitom nejsem.. ve tvém měřítku jsou moje problémy nic, proti tvým, ale v tom mém se já topím v těch největších srač.. eh, problémech, jaké můžu mít." |
| |
| Šatna Jenom jí poslouchám, i když něco ve mně jí chce oponovat. Když skončí, tak se jí zadívám do očí. "Hrdinové jsou buď mrtví, nebo ve vězení!" oponuju jí, což je klasická nátura Legie. "Trefila jsi to přesně....jsme vrazi...stroje, vycvičené v tom, nic necítit, jen zabíjet." řeknu a dívám se na ní. "Normální vojáci ještě jsou lidé, ale my? My jsme stroje. A jednou se to prostě musí uvolnit." odvrátím pohled. "Rozdíl je v tom, že zhroucení z boje se snáší líp, než to, co si člověk táhne z doby, před Legií..." Opřu si hlavu o zeď a koukám na Joanne. "A co trápí tebe??" zeptám se jí a dívám se na ní. |
| |
| Šatna "Každý má své přízraky minulosti.. třeba tady jsou právě proto, aby nám připomínali, že jsme živí.. a ne stroje," povzdechnu si a pokusím se o nepříliš zdařilý povzbuzující úsměv. Otázka mě nezaskočí, ale rozhodně taky nepotěší. "No..," schovám čokoládu do tašky a vytáhnu místo ní stříbrnou krabičku, přičemž do ní zlehka ťuknu nehtem. "Moje hloupost a naivita, že s tím jde skončit," hodím pouzdro zpátky do tašky a o kousek se zvednu, protože mě už docela bolí zadek, jak mu sedím na nohách a nehýbám se. O kousek se posunu a zase opatrně dosednu. A co nejrychleji se pokusím změnit téma. "Dostanete volno, až tohle skončí?" nakloním hlavu na stranu a rukou si promnu krk. |
| |
| Střecha Trochu si povzdechne si a koukne dolů jak tam hemží všichni ti lidé a nevidí co se okolo nich děje ale přijde mi to strašně povědomé protože to takto začíná vždy, ale špatně to končí.Jeho lichotky zřejmě nijak nebyli poslední a tak sem se na něj jen usmála a koukla ke dveřím věřím že tu semnou bude dokud nepujdu jinam než na střechu ale po dlouhé době jsem chtěla vidět slunce jak zapadá ale je to asi ještě dlouhá doba. „ Mnoo tak abychom aspoň trochu popošli prosím nevykejmi jsem celkem strará ale né až tak a za druhé stejně by jsi asi neodešel dokud bych neopustila tuto střechu stejně se divím že si někdo vůbec všiml že tu stojím, takže příjmám ať mužeš svým šefům řekl že skok se nechystá.“ Jde od kraje a opravdu měla chut se jen tak cítit jak se jí vítr zabodává a cuchá vlasky.Zastrčí si zbraň za opasek a přes to si přehodí bundu a jde pomalu ke dveřím. |
| |
| Střelba a to ostatní Ve chvíli, kdy se ozvaly výstřely, jsem sebou nemístně trhnul a oči mi samovolně, velmi rychle přejely po nejbližším okolí. Dokonce jsem si i vytipoval dva nebo tři vhodné objekty pro živý štít. Kdyby se mi je tak ještě podařilo dostat do jedné řady... ano, to by pak mohlo stačit proti téměř čemukoli. Dřív než se však dostanu ke zrealizování mého plánu, všimnu si pohledu Joanne. No ta by si o mě jistě poupravila mínění. A jako by toho nebylo málo, jeden z těch moulů, co si hrajou na vojáčky, se začal štrachat směrem k nám. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co po nás asi tak může chtít. No pochopitelně. Proč nehodit svoje starosti na někoho jiného, že? Už jsem si myslel, že to bude chtít po mě, ať už by to mělo být cokoli, když se Joanne najednou vymrští a vyhrkne, že tam dojde sama... a kdo jsem já, abych se ji pokoušel zastavit, že. Jen za ní kouknu a když se zavřou dveře, pohledem se znovu vrátím k vojáčkovi. "Už teď problémy?" Rychlým pohledem si zkontroluju únikové cesty a znovu zhodnotím všechny lidi kolem jako potencionální bariéru mezi mnou a kulkami. Poposunu židli kousek od stolu, abych měl lepší možnosti. S mojí rychlostí by mě nezastavil, ani kdyby chtěl. Ani nevím, proč mi hlavou znovu bleskla myšlenka na to příšerné krveprolití v laboratoři a jisté pátrání po mé osobě. Trochu jsem podezřívavě přivřel oči. Co když je to všechno jen fraška, aby mě dostali tam, kam chtějí. Dobře... tak budeme hrát šachy, i když ani nevíme, zda hra vůbec započala. Na oko jsem se uvolnil, ačkoli ve skutečnosti jsem byl stále ve střehu a připravený okamžitě vyskočit. Budeme si muset počkat na další tah. |
| |
| Šatna Koukám na ní a na to pouzdro a nějak mi docvakne, že ta její nevolnost asi bude mít co dělat právě s obsahem pouzdra. Ale tak to není moje starost, je to její soukromá věc a já v tom šťourat nemůžu. "Když jsi voják, tak musíš být stroj, emoce nemají v boji co dělat..." řeknu a stočím pohled na jednu ze skříní. "My, kdo jsme viděli válku, ji už nikdy vídat nepřestaneme. V nočním tichu budeme pořád slýchat křik..." hlesnu frázi z jednoho filmu a pak kouknu zpět na Joanne. "Skončí co? Oslavy? Mi jsme tu jako policajti, zatímco ostatní, si užívají. Všimni si, že ti, co nehlídají město, jsou ožralý a užívají si. My ne. Nás starosta dosadil do role fízlů. Proto jediná složka, na kterou se můžeš spolehnout, je Legie. Všichni ostatní jsou v lihu. Co jsem slyšel, spousta lidí toho zneužívá, jenom aby viděla někoho z nás. Jsme jako štvaná zvěř. Všichni nás vidí jako něco extra..." řeknu a koukám na Joanne. "Co se týče mně, pro mě dneska služba, díky tomuhle skončila...Stejně všichni jsou v jídelně na vystoupení celebrity, takže hlídat chodby a pokoje zamčený, není třeba..." zvednu oči ke stropu... |
| |
| Hotel Ellie "Není to kvůli šéfům. Prostě jste mi sympatická. Šéf by mě seřval jen kdyby jste skočila..." řekne klučina z ochranky. "Můžu se zeptat, co vás přivádí do města? Pokud nevadí, že se ptám." zeptá se a kouká na tebe a jde vedle tebe, u dveří ti je podrží a čeká až projdeš. "Kdybych moc žvanil, tak mě zastavte. Prej hrozně kecám..." pokračuje klučina a jde za tebou, přičemž kouká na tebe a ne na cestu a nevšimne si sloupu v chodbě a vrazí do něj až se odpotácí se a padne na zem.... "To mám za to..." houkne a mne si čelo... Sem Viper do tebe zabodl pohled a změřil si tě pohledem. "Ne, jenom drobná závada na zbrani, nic víc." odpoví ti a asi tuší proud tvých myšlenek a opře se rukou o stůl. "Tenhle výraz znám, říkáš si: Proč tam nejde sám? Proč tam poslal chuděru holku, ještě se jí něco stane... Hochu, já bych tam šel sám, kdyby nebylo jí!" ukáže k pódiu. "Dle příkazu starosty jí má hlídat alespoň jeden muž....i když kurva nevím proč..." zavrčí a dál tě probodává pohledem. |
| |
| Šatna "Možná máš pravdu, ale možná se to dá zmírnit.. nějak," nepatrně nad tím pokrčím rameny, nevím, jak jinak mu dát naději, než svým možná. Navíc by tomu sám musel věřit a zdá se, že věří jen tomu, že to tak bude napořád. Jo, to máš pravdu, že jsou opilí.. někteří možná víc, než by kdo chtěl. "Jsou tam venku trochu divocí, ale to k oslavám asi patří. Nezřízené pití, bitky a násilí všeho druhu," odmlčím se. "Degenerace společnosti, ale myslím, že i tohle tady bylo vždycky, jen máme tendenci zapomínat a vidět minulost tak nějak lepší. Pro ideály," neuvěřitelné, jak se ta škola někdy hodí. Připadám si informovaná a zároveň jsem ráda, že si něco takového svedu dát dohromady a mluvit o tom. "Hmm, takže jen čekáš, až se vrátí? S tím, co si pícháš? Kvůli válce?" |
| |
| Šatna "To co si "píchám", mě drží v použitelném stavu, ne v tomhle." odpovím jí a zvednu ruku, která se klepe jako ratlík. "Není to droga, ani analgetikum. Je to spíš stimulant. Potlačuje takovýhle reakce." plácnu rukou na zem. A pak se odmlčím. "Válce? Válka mi nevadí. Tohle je...mnohem horší..." řeknu a odvrátím od ní pohled. "Jsou to moje přízraky, moje prokletí, i moje hnací jednotka." položím si ruku na levé rameno. "Nedokážeš si představit, jaký to je, když nespíš třeba měsíc v kuse. Bojíš se usnout, uděláš cokoliv, aby jsi nemusela usnout a projít si znovu tím, na co se snažíš za každou cenu zapomenout..." řeknu a stále se dívám kamsi do země. |
| |
| Šatna "A ty reakce vznikají.. z těch vzpomínek?" zeptám se opatrně a uhnu pohledem. Je mi studno, když tady hlídám někoho s opravdovým problémem, zatímco já si ničím život dobrovolně, a v podstatě i ráda. Až dodneška jsem ostatně neměla žádný problém, nebylo co řešit a proč zpytovat svědomí. "Nic, než pár hloupých nápadů ti nenabídnu. Psychologa a takové jsi určitě zkoušel, tak.. nevím. Třeba potřebuješ jen něco obyčejného, žádné složitosti," přesto, že nemám vůbec ponětí o tom, co by snad mohlo pomoci, snažím se mu dát alespoň malou naději. Sama věřím, že nějaká být musí. "Snad na to časem přijdeš," zavrtím se, tentokrát však proto, abych zahnala to všechno hloupé holčičí nutkání jej obejmout a podobné věci. Asi bych vážně měla zvážit nějakou odvykací kůru, tyhle pocity totiž nejsou normální. |
| |
| Psycho v šatně Podívám se na ní. "Ze vzpomínek...spíš z obsahu..." sevře ruku v pěst, až rukavice lehce zakřupe, jak se materiál z něhož je, na některých místech natahuje. "Je to důvod proč jsem teď tady, kde jsem. V Legii." řeknu a opřu si hlavu o stěnu. "Ale dost o mně....co je s tvým problémem? Ten určitě řešení má..." dívám se na ní říkám, si, že čím míň na minulost budu myslet, tím lepší to bude. "Ať neposloucháš jenom to, jak tady kecám o blbostech..." odpálkuju minulost a dívám se na ní... |
| |
| Šatna "Heh..," usměju se do země a jen pomalu zvednu hlavu. "Jasně, že má. Prostě přestat. Zařídit si odvykací léčbu a potom žít krásný a spokojený život," uklíbnu se. "Problém je," znovu si projedu rukou ještě vlhké vlasy a čelo si opřu do dlaně, takže hledím někam do země. "Že mě to až dodneška vyhovovalo. Škola se sice dá zvládnout, ale nějaký ten stres vždycky přijde.. s tímhle jsem se pohybovala téměř na nule. Parádní. Co víc by si student mohl přát.. no, ale všechno hezké jednou končí a pak už jen zvracíš po lidech," s nešťastným úšklebkem se narovnám. |
| |
| Vojáček Bez výrazu si vyslechnu jeho obhajobu - jako by mě to snad mělo zajímat. Pomalu pokrčím rameny. "Mně je to celkem jedno... jen posílat civilisty ke střelbě..." Znovu pokrčím rameny, ale v duchu si říkám, že já sám bych tam taky nešel, zvláště mít-li alespoň takovou výmluvu, jako vojáček přede mnou. Proč taky riskovat krk vycvičeného jedince, když můžete obětovat bezcenného civila, který nestál vládu ani cent. Znovu se trochu uvolním, když to začne vypadat, že o mně skutečně nejde. V ruce pod stolem nenápadně stisknu vysílačku, která vypadla Specterovi. Taky jsem ho mohl nechat v té představě, že se mi to nelíbí - pokud si bude myslet, že mi vidí do hlavy, tím lépe pro mně. Znovu se rozhlédnu kolem, ale jen tak, aby to vypadalo na nevinný zájem a ne kontrolu situace. |
| |
| Jídelna - Sem "Proč to takový prázdný hlavě jako ty vůbec vysvětluju..." konstatoval Viper a zadíval se ke dveřím, které se rozletěli a v nich se objevil Cobra a zamířil hned k vám. "Ty vole, ani bys nevěřil, jak kurevsky těžký je sehnat našeho doktora..." zahudral a sjel Sema pohledem. "Problém?" zeptal se a podíval se oba dva. "Co? Ne. Žádnej. Co říkal doktor?" zeptal se Viper. "Co myslíš?" opáčil Cobra. "Mimo provoz po zbytek večera?" zkusil Viper. "Trefa. I když říkal, že se uvidí podle toho jak mu bude.." řekl Cobra a díval se na Sema. "Nevíš proč mi na něm něco nesedí??" zeptal se Vipera. "Netuším, ale taky mám pocit že něco tu nehraje. Až na to, že mě tu obviňuje, že jsem poslal tu holku ke střelbě, která stejně nebyla nic vážného....to teprve přijde..." konstatuje, načež mu Cobra kývne a zase zmizí. "Mimochodem, tvojí kamarádce nic není..." řekl Viper a znovu si Sema přeměřil pohledem... |
| |
| Šatna "Se závislostí se dá bojovat. A dá se nad ní vyhrát. Chce to jenom pevnou vůli." řeknu a sleduju její výraz. "Musíš hlavně sama chtít s tím skončit." dodám a odněkud ze zbroje vytáhnu krabičku cigaret, která je celá pomačkaná a vypadá značně staře, ale je stále plná. "Kdysi moje závislost. Ale nechal jsem toho..." ukážu jí starou krabičku cigaret a pak jí zase schovám. "Všechno jde, když se chce Joanne..." dodám a sleduju jí... |
| |
| Poslední chvíle s Ellie Evidentně to vyznělo jinak, než jsem chtěl, protože Ellie se rychle vydala k hotelu a pak bez rozloučení zmizela. Povzdechl jsem si a vydal jsem se k sobě do pokoje. Byl jsem sám. Odložil jsem bundu a na stůl jsem položil krabičku s náušnicemi. Listoval jsem papíry a zkoumal jsem nějaké podrobnosti k práci, pak jsem se natáhl a přemítal jsem o tom, co se stalo dneska odpoledne a jak se všechno mohla tak skomplikovat. Proč jsem šel s Ellie a proč tam byl ten tank. Nakonec jsem došel k názoru, že pro ní bude bezpečnější, když se ode mě bude držet dál. Nechtěl jsem, aby si ji začali všímat víc než bude potřeba. Jídlo a pak? Po nějaké chvíli jsem dostal hlad, tak jsem sešel dolů a najedl jsem se. Vrátil jsem se na pokoj a usnul jsem, když jsem se dával dohromady článek ohledně dnešního odpoledne. Ráno jsem se vzbudil poněkud pozdě, můj drahý kolega mě nechal spát a já myslel, že ho na místě odstřelím. Dnes se měl konat nějaký ten koncert a já tam měl být. Rychle jsem se umyl, oblékl a šel dolů do haly. |
| |
| cesta ani nevím kam Pořád něco mluví sleduji to jen tak aby se neřeklo ale ne že by mě to nějak nezajímalo ale něco mi říká že není něco v pořádku a jen tak sleduji okolí, když mi podrží dveře projdu a jen kývnu na krátké díky jak se říka a pořád na sobě citím jeho pohled když se zmíní o tom že moc mluví podívám se na něj s ůsměvem. "Ani jsem si nevšimla jen sem se chtěla zeptat máte u sebe vysílačku a víte o všem co se zde děje?" KOukne na něj a když vrazí do sloupu podívam se na něj s usměvem a opravdu mi cukají koutky a mám co dělat abych se nerozesmála takto se ještě kvůli mě snad nikdo nechoval. Jste v pořádku? Napřáhne k němu ruku aby mu pomohla vstát |
| |
| Hotel Jiro a Sem V hale bylo pusto a prázdno, hlavní dění bylo v jídelně. Ta byla vyšňořená do maximální možné krásy, u jedné stěny jí vévodilo menší pódium, kde byla už nastoupená kapela. Všechny stoly v jídelně byli obsazené, až na jeden, kde seděl jakýsi klučina a vedle něj u stolu stál voják Legie. Paradoxně to byla jediná možnost, kde si sednout. Takže, jediná možnost byla zkusit to tady... Ellie Klučina z ochranky se na tebe trochu otupěle podíval, když viděl, že se směješ, tak se taky usmál a chytl tě za ruku, i když vstal spíš sám. Díval se na tebe a pak ti odpověděl: "Ano, jsem v pořádku.", pak se usmál. Jeho pohled byl spíš takový, přátelský a se zájmem se ti díval do očí. "Co se týče vysílačky. Ano, mám jí, co se děje v hotelu víme, i když ochranku dneska dělá Legie. Jsou sice tři, ale prej vydají za celou četu. Nevím, myslím si, že se na ně kladou moc vysoké nároky..." řekne a stále se na tebe dívá. "Tak můžeme na ten drink?", usmál se na tebe. Joanne a Specter Do hovoru vpadl navrátivší voják s krabičkou v ruce. Když zahlédl vás dva, tak jenom řekl: "Přinesl jsem ti balíček.", přes helmu to nebylo vidět, i když by i senilní opici došlo, že se uculuje. Předal balíček a se slovy k Joanne: "Mohla by jste na něj dát pozor? Já se musím vrátit..." se otočil a pak se ohlédl na Spectera. "A jak jsi tušil, doktor říkal..." odmlčel se a přitom si odkašlal. "..."Po zbytek večera padla!"" napodobil hlas, který zní jako kachna, díky inercomu. Pak zmizel a vrátil se do jídelny... |
| |
| Sál Rozhlédl jsem se po sále. Ale bylo hnusně narváno. Zahlédl jsem jediný volný stůl. Seděl u něj modrý kluk. Trochu jsem se zarazil. Zaujal mě a to hodně. Ale trochu jsem si nebyl jistý tím vojákem, ale rozhodně jsem nemínil zůstat stát a umřít hlady. Takže jsem se nakonec vydal k tomu stolu. ,, Ahoj, mohu si prosím přisednout?" zeptal jsem se a podíval jsem se na toho kluka. Mohl být ze stejné školy jako Ellie? |
| |
| Šatna "Jo, to máš pravdu.. pak zůstává otázkou, jestli je tohle chvíle, kdy už vážně chci přestat," opětuji Specterův pohled, nicméně je jasně vidět, jak se mi hlavou honí výčitky a stud. Ironie, že ho hlídám já a čím víc narážím v našem rozhovoru na svůj problém, tím více mi to vadí. Najednou se ale objevuje voják s jakousi krabičkou, kterou mi podává. Z jeho tónu si moc nedělám, je mi jasné, jak to tady asi vypadá, ale zároveň si říkám, co by dělal asi on, kdyby byl ženská a měl hlídat někoho, na koho prostě fyzicky nemá. Mě tohle pořád přijde jako dobré řešení, nenásilné, účinné. "Jako.. jo, jasně, nemám s tím problém," příště si musím dát pozor na pusu. Raději mlčet a kývat, než se zasekávat po prvním slově načaté věty. Přejedu po krabičce prsty a podívám se zpátky na Spectera. "To je ono?" |
| |
| Šatna - Cobra interference Jen se usměju, trochu bolestivě , když řekne, jestli je čas, zda s tím chce skončit. "To si musíš rozhodnout ty Joanne." řeknu jí. Chystám se už na další slova, když v tom se objeví Cobra a předal onen balíček Joanne. Pak říkal, že se musí vrátit a pak že budu po zbytek večera ze hry. "Díky." houknu za ním a pak se vrátím k Joanne, která se dívá na balíček. Jehož obsah je tak akorát dost na to, abych se nezhroutil kompletně. "Jo. Je to něco, co mě zase nakopne..." odpovím jí a zadívám se na ní. Pak pomalu natáhnu ruku ke krabičce a čekám, jestli mi jí Joanne dá... |
| |
| Šatna Až teď mi dojde, že mi už minimálně podruhé řekl jménem. Docela mě to udiví, ale třeba má prostě paměť na jména, já počítám s tím, že bych si při jeho práci jména jen tak nepamatovala. "Kouzelné krabičky," poznamenám, přičemž mu krabičku podám k natažené ruce. Nemám důvod mu bránit, aby si ulevil, leda bych byla mrcha a chtěla to zkusit sama, nebo ho prostě chtěla vidět trpět, což nechci. Jediná další věc, co ještě udělám pro jeho blaho je, že se posunu na jeho nohách zas o kus zpátky, abych neseděla dlouho na jednom místě. |
| |
| Šatna - Send ghosts back to past! Vzal jsem si od Joanne krabičku a pak jsem na ní podíval. Ale něco jsem říkat nějak nechtěl, z krabičky jsem vytáhl stříbrný váleček, ze kterého na jedné straně koukal hrot jehly, na druhé straně byla ta blbost na stlačení. Podíval jsem se na Joanne s výrazem, že za sebe teď asi moc ručit nebudu. Pak jsem zvedl hlavu ke stropu a díval se na světla, přičemž jsem si do krku vrazil jehlu a zmáčkl tu "blbost". Cítit, jak látka z injekce začíná proudit do těla. Když už nic neproudilo, tak jsem vyčerpaně pustil injekci a spolu s ní mi padla ruka na zem. Přičemž jsem se pomalu podíval na Joanne. I když jsem se měl raději dívat jinam. Látka začala působit a její vedlejší účinky se začali projevovat dřív, než obvykle. Moje ruce vystřelili a stiskli Joanne na ramenou, i když víc, než bych udělal normálně. Jen co jsem si to uvědomil, tak jsem jí hned pustil a chytil se za hlavu. Přičemž jsem měl pocit, že látka z injekce snad zhoršila můj stav. Z úst se mi vydral bolestivý křik až mě to donutilo se předklonit. Ruce jsem držel na hlavě a kdyby nebylo ramene Joanne, tak bych se možná složil až na kolena, nebo jak by mi to zbroj dovolila. Dále jen cítím jak mě bolí celé tělo, hlavně hlava a najednou cítím horko, jako by mě někdo griloval... |
| |
| Šatna Jen kývnu, snad se usměju, když krabičku otevře. Svůj úkol beru docela vážně, i když se nemůžu zbavit pocitu, že tohle je trapné, že já jsem trapná a nevhodná k tomu, abych tady byla. Ale souhlasila jsem.. a nějak, snad i proto, co jsem cítila už včera a nemám pro to racionální vysvětlení, cítím svou morální povinnost tady zůstat. Jenže nečekám, že by se po mě mohl takhle vrhnout. Leknu se, ale neječím – nemám o ve zvyku a nějak se mi nikdy nepodařilo ze sebe vydat ani hlásku, místo toho do něj, do jeho hrudníku, prudce strčím rukou. Toho ale hned lituju, protože mi zápěstím projede ostrá bolest, která sice hned zmizí, ale zůstane ve mně zakořeněný fakt, že jestli rukou pohnu, může to bolet znovu. Krom toho ale žádnou jinou bolest, ani domnělou, zapamatovanou, nevnímám. Bohužel se to nedá přičíst šoku, nýbrž tomu, čím jsem nadopovaná. Aspoň vím, že to působí. "Uklidni se!" křiknu, ale zní to víc starostlivě. Zakroutím zápěstím. Bolí to, ale nic vážného, bude to jen naražené nebo tak, to se stává. Zápěstní kůstky dvakrát „prasknou“, ale pak už zápěstím netočím, nýbrž se snažím Spectera narovnat – tedy už mu ani nesedím na nohách, ale klečím. "Narovnej se.. bude to v pohodě. Slyšíš mě?" chci mu vidět pořádně do obličeje, než třeba dovolím, aby se složil na zemi. Nejsem medik, takže mě napadne jen stabilizovaná poloha, ale ta asi teď nepomůže. "Spectere! Slyšíš mě?" |
| |
| Šatna Vnímám to, jak na mně Joanne mluví, ale nějak nejsem schopnej reagovat. Koukal jsem jí spíš na břicho, než jinam. Když se mě pak snaží narovnat, připadám si jako nemohoucí. Chvíli na to se jí to podaří a já se z řachnutím o zeď tak nějak narovnám. Hlava mě bolí a o pocit ústavičného grilování ani nemluvím. Pomalu kouknu na Joanne a dívám se na ní, vnímám, její slova. Ale nějak nevím, co jí mám odpovědět, jenom slabě kývnu na náznak toho, že jsem na přijmu... |
| |
| Šatna Zůstávám nad ním klečet, tak, abych mu viděla do tváře. "Nepotřebuješ něco? Nemám někoho zavolat?" mám pocit jistého déjà vu s vlastním stavem před sotva hodinou. I když, možná je to víc, nějak ztrácím pojem o čase. "Tohle mi nepřipadá jako adekvátní reakce," dodám. Adekvátní?! Na to jsem zas přišla jak? "Musíš mi něco říct, aspoň to zkus. Nemůžeš mě tady nechat jen tak v nevědomosti. Teda můžeš, ale chápej.. budu pak mít výčitky, že se ti něco stalo," opatrně se dotknu jeho čela. Jsem vážně zmatená, nevím, co si počít, a tak zkouším to málo, co vím z domácího léčení a první pomoci, kterou jsem stejně nikdy pořádně nedělala, ale jen slyšela nějaké postřehy. |
| |
| Šatna Připadal jsem si tam, jako socha, která se nehýbá, jen dýchá. Koukal jsem na Joanne a najednou jsem měl pocit, že vidím každou část jejího obličeje v tak podrobné detailu, jako bych jí sledoval mikroskopem. Cítil jsem jak mě ještě pálí plíce a pak jsem jenom řekl: "Vodu." Pak jsem se pomalu rozhlédl okolo a ani už jsem nevnímal jak mě pálí celé tělo, jenom na těch plicích mi to vadilo. "Nějaká nová verze..." pomyslím si a koukám, směr Joanne. |
| |
| Šatna Trochu nerozhodně sebou zacukám, nechci ho tady nechávat samotného a bez dozoru, ale když budu rychlá, nemělo by se nic stát. Nemuselo by.. "Fajn," prohlídnu si krabičku v níž měl svůj aplikátor, případně z ní vyndám všechno, co jde, a zvednu se. Jsme v šatně, takže tady někde musí být zdroj vody. Žádné automaty cestou si nepamatuju. Přemítám rychle. "Hlavně mi nikam neuteč.. a.. kdyby něco, křič, hned se vrátím," vyrazím hledat nějakou vodu. |
| |
| Šatna "Nemám jak utéct, neboj se..." řeknu a pomalu se dívám kolem sebe. Což je pravda, s žárem v plicích bych asi nikam moc neutekl. "...nemusí to být žádná speciální, stačí prostě voda..." zavolám mírně přidušeně za Joanne. A obsah krabičky, který Joanne vyndala, a který byl další podobné injekce, schovám od pouzdra, kde tyhle věci přechovávám. Pak jenom sedím opřený o zeď a čekám, až se Joanne vrátí. Docela jasně cítím, jak se mi tep pomalu vrací do normálu, stejně jako dech. Ale žár na plicích je stále dost silný na to, aby podpálil krb. Nebo alespoň mi to tak přijde... |
| |
| Šatna Snažím se spěchat, takže nejdřív vyběhnu do haly a chvíli uvažuju, než si všimnu automatů. Rozhodně je to lepší volba, než napouštět vodu na záchodcích do krabiček a případně do papírových kapesníků, protože žádnou jinou pořádnou nádobu nebo cokoliv, v čem by se dala donést voda, nemám. Vyhrabu v peněžence několik drobných co mi zůstaly a stisknu tlačítko pro balenou neperlivou. Áá.. padej, padej.. Nikdy mi nepřipadalo, jak pomalé tyhle stroje a točící se posuvné pružiny v nich můžou být. Přešlapuju a propínám kolena nedočkavostí, už chci být zase zpátky. Klik, prásk. Sehnu se a vytáhnu láhev, načež se rychle vydám zpátky a během cesty PET láhev otevřu. Jen krátce se ohlédnu směrem k jídelně, kde zřejmě stále vyčkává zbytek návštěvníků, a pak zmizím za dveřmi do šatny. "Jsem zpět," padnu na kolena vedle Spectera a vrazím mu do ruky láhev s vodou. |
| |
| Šatna Zatímco je Joanne pryč, tak si v hlavě přehrávám, co jsem vlastně stihl napáchat. Rozstřílet a osmahnout chodbu, málem vyrazit jističe v šatně a ještě něco málo... Opřu se o stěnu a pokusím se vstát, ale sklouznu po zdi zase na zem. Věnuju tomu ještě jeden pokus, který skončí také neúspěchem a tak zůstanu sedět tam, kde jsem. Když se vrátí Joanne, tak se na ní podívám a když od ní dostanu láhev s vodou, tak se jen vděčně usměju a dlouze se napiju, ani nevím jak dlouho jsem do sebe ládoval vodu, ale když jsem skončil, tak zbyla jen čtvrt láhve. Pak jsem se opět podíval na Joanne. "Díky." řeknu a pousměju se, úsměv mi nikdy nešel, takže se nesnažím ho nějak vylepšit. Protože možná proto, že není čemu se smát. Docela by mě zajímalo co se tý holce honí hlavou. Ale než si to uvědomím, tak na ní vypálím: "Na co myslíš??". Když mi to dojde, tak zmlknu a jen koukám... |
| |
| Šatna Tak trochu překvapeně zamrkám. "No..," olíznu si rty. "Na dost věcí. Na ten včerejšek, na to, kde jsou ostatní, kdo byl ten poblitý a zabitý nebožák, jestli bych cítila něco jiného nebýt fešačka, protože to všechno přecházím tak nějak příliš snadno, bez následků," na tu chvíli uhnu pohledem a i když se zdá, že se pak na Spectera znovu podívám, zvednu pohled ke stropu, kde zůstane neurčitě zabodnutý. "Co se tady děje, kdy už budu pryč. Kdy to skončí. Jestli chceš poslouchat fňukání na můj krutý osud, jsem na tom fakt bídně, když jsem si tady najala pokoj na další den.. a v podstatě pro nic za nic, abych vás mohla sledovat, i když nemám důvod. Celé je to nelogické a začínám ztrácet ponětí, co z toho jsem já a co z toho je prostě.. reakce nějakých látek. Jsem ti sice vděčná, žes nás zachránil, ale ruku na srdce, to není důvod k tomu, abych měla potřebu za tebou lézt," povzdechnu si. "Jenže to nijak nejde ovlivnit a tak si připadám částečně jako malá školačka, co svoje city prostě neovládá, ale zároveň je schopná o tom mluvit jako o něčem zcela nepřirozeném. Je to divné. Navíc teď vím, jak vypadáš.. a co se těch dalších věcí týče, tak si říkám, kam to probůh chodím za školu, když s sebou máme Sema. Žádná kontrola, nic. Jsme dospělí, ale nějaká starost nadřízené instituce k níž patříme by tady být mohla. Všechno je divné, moc divné," posunu se očima ze stropu nad námi někam do rohu. "To by mohlo být tak zhruba všechno. Jestli jsi chtěl vědět jen nějakou skutečně momentální myšlenku, tak jsem se chtěla vrátit rychle, aby se ti nepřitížilo nebo tak. Pocit zodpovědnosti.. hm, vlastně je docela divné, že nás to tak svedlo dohromady. Nevěděla jsem, kam jdu a proč," stále hledím někam vzhůru, mluvila jsem však zcela otevřeně a klidně. |
| |
| Šatna Poslouchal jsem jí a vůbec mi nepřipadalo, že by její problémy byly o něco "lehčí" jak ten můj. Nejvíc mě zaujalo, když říkala jestli neví, zda je to realita, nebo následek nějaké chemie. "Realitu poznáš snadno. V realitě cítíš věci víc, než pod vlivem něčeho..." řeknu a kouknu na ní. "Horší je, když nepoznáš rozdíl, mezi snem a realitou..." dodám a stále se na ní dívám. Pak jí položím ruku na rameno a doufám že upoutám její pozornost. "Ale jestli chceš důkaz toho, že co cítíš je realita Joanne..." začnu, pak se k ní nahnu a lehce jí políbím. "...tohle je realita." dokončím a pak se zase se opřu o stěnu. Přičemž si říkám, jestli jsem to opravdu měl udělat, nerad bych jí zklamal. Pomáhá mi tu a já jí na oplátku nějak zklamu, nebo ublížím. Možná jsem stroj, ale ubližovat bez důvodu opravdu nechci... |
| |
| Šatna "Hm, jenže takhle normální lidi asi nemluví.. ne, když se zeptáš, na co myslí. Bývají to krátké výstižné odpovědi, ne tohle," mírně se zamračím, když mi dojde, že jsem vyžvanila všechno a ani to se mnou nehnulo. Nějak mi tady chybí trocha studu, nejistoty, čehokoliv. Ne to prostě dovykládat jako by šlo o rutinu. S rukou na rameni sklouzne můj pohled dolů, zvědavostí ale v malé chvíli taky s obavou, jenže v další chvíli jde všechno tak nějak stranou a přitom na první linii. Zůstanu zkoprněle sedět, s očima zaraženýma do jeho obličeje, jenže jinak neschopná čehokoliv. Doprdele, doprdele.. na co.. kruci.. na co si tady hraju. Co to.. ksakru.. do háje! Poklesne mi brada, ale mezi rty ještě dlouho neunikne ani hláska. Děláte si ze mě legraci? Co.. "Co to meleš..?!" prudce se postavím a založím ruce na hrudi, cítím totiž, jak se třesou. Vlastně se tak nějak celá třesu a srdce mám až v krku. "Co to..," netuším, co chci říct. Nevím co mám říct. A rozhodně, rozhodně nejsem tak klidná, jak jsem byla. Rázně popojdu o několik kroků k východu. "Proboha, co si to pícháš ty.. tohle.. to není normální. Nějaké líbání na potkání. Není," otočím se k němu zpátky čelem. "To.. doprdele." |
| |
| Šatna - Sakra! Sledoval jsem její reakci a bylo mi jasné, že jsem to neměl dělat. Už takhle má dost problémů a já jí ještě přidělávám další. Stočil jsem od ní pohled k věcem, co jsem měl vedle sebe. Cítil jsem že už mám zase dost sil, abych mohl vstát. Chytil jsem pušku, ježíš zásobník byl stále prázdný, opřel jsem jí o zem a použil jí jako vzpěru, což nebylo ani tak třeba, protože jsem se postavil relativně sám. Pak jsem pušku hodil na rameno a zadíval se na Joanne. "Máš pravdu, není to normální. Ostatně, nikdo z Legie není normální. Jsme jen tlupa ničících a vraždících strojů. Hledáme vždy nějaký prostředek, abychom si dokázali, že žijeme. Necítíme strach, bolest, vzrušení. Ani city, jako je nenávist nebo láska, ty nám byly vždy nějakým způsobem upřeny. U mě tak, že...." zaseknu se a otočím se k helmě, kterou zvednu. "...a to je jedno. Dneska už si slyšela dost mých problémů, přičemž máš vlastní problémy..." dokončím a pak se na ní podívám. "Díky za pomoc Joanne, vážím si toho...." řeknu a z pušky nechám vypadnout prázdný zásobník a dám tam nový. "...máš to u mně." dokončím a hodím opět plně funkční pušku na záda. "Pokud mně budeš shánět, což si myslím, že asi nebude hrozit...tak budu u recepce." řeknu jí a pak zamířím ven ze šaten. Cestou si nadávám do blbý plechový hlavy a ani nevnímám, že už stojím u recepce, kde nikdo nebyl, protože všichni mají plné ruce práce s celebritkou. Zamířím k sadě, kde jsme s Cobrou a Viperem přespali a sednu si na gauč a upřu zrak ke dveřím na ulici... |
| |
| Hala u recepce Kde je užvaněnost, když by se hodila. Jen stojím a poslouchám, po chvíli opět s bradou o několik čísel níž, ale němá. Nevyčítám si to v první chvíli jen proto, že tehdy vůbec nemyslím a všechno mi dochází zpomaleně. Navíc ani nevím, co mám dělat, jenže to už je pryč a já tam stojím a připadám si jako slepice. Chvíli.. než to ve mně začne vřít. Vyletím ven. "A to teď jako utíkáš kam?!" vřísknu na celou chodbu a je mi jedno, kdo to slyší a jaký cirkus z toho bude. Lépe řečeno, vůbec nad tím neuvažuju. "To je jako zas co?! Svítá na průser, je lepší se zdechnout nebo jak?! A ještě se tady vymlouvej na já nevím jaké kidy, ježíši, že vám taky nepředělali smysl pro humor nebo co to tam jako bylo..?!" dál vyšiluju a rukou máchnu k šatnám. "Co to jako mělo být? Co to má tohle všechno, ksakru, znamenat?!" vyjeknu tak, až mi přeskočí hlas, ale zjevně mi to nebrání pokračovat. "Jo, Joanne, něco zkusím, pak ti řeknu díky a jako DOBRÉ? VŠE?!" |
| |
| Recepce - Joanne řádí Když mě dožene a začne na mně ječet, jenom vstanu a dívám se na ní. Jediná klika je ta, že jídelna je od recepce dost daleko, takže to nebude tak slyšet. Nechám jí vyječet se, protože bránit jí v tom by byla holá blbost. "Jestli si myslíš, že tohle je nějaká bouda, jenom abych tě dostal do postele, tak můžeš být v klidu....není. Nejsem Viper." řeknu s klidem "Uznávám, že jsem nezvolil vhodný způsob, jak tě utvrdit v tom, že to co se tu děje realita, ale jiný mě nenapadl. Za to se ti omlouvám..." pokračuju a dívám se jí do očí. "Není to žádná bouda na tebe..." oznámím jí. "Jenom proto, že jsem stroj, neznamená, že chci ubližovat lidem bez důvodu." řeknu jí a odložím pušku na skleněný stůl vedle helmy... |
| |
| Recepce "Tak to by mě zajímalo, k čemu to teda bylo nám oběma dobré..," ironicky se zašklebím. "Takže já teď vím, o čem jsem vlastně asi ani přesvědčená být nechtěla, a? Dobré, spokojený? Mise splněna?" protočím oči. "A už vůbec nezačínej s tím, že seš stroje. Nejseš. Tohle totiž stroje nedělaj." Chvíli stojím, mlčím, pak se začnu ošívat a nakonec s jen s malou úlevou zapadnu na gauč, kde předtím seděl Specter. Ruce mám stále zkřížené na hrudi. "Nic to nemění na tom, že tě mám hlídat. Tak si to svoje „dík, Joanne, už tě nepotřebuju“ klidně nech od cesty," dodám vztekle, ale aspoň už nekřičím. |
| |
| Davy a hůř Vůbec se mi nelíbí, jak si mě prohlížejí vojáci a když se přiblíží mladík, kterého jsem zjevně velmi zaujal, už mi trochu tečou nervy. Radši se tedy snažím působit co nejnekonfliktněji a na vojákovi narážky ani neodpovím, jen kývnu hlavou, když řekne, že je Joanne v pořádku - ne tedy, že by mi byl moc líto opak, ale to by bylo asi trochu nápadné naznačovat. Mladíkovi, mám pocit, že jsem ho tu už viděl pobíhat s něčím, co vzdáleně připomínalo mikrofony z laboratoří, jen krátce kývnu a očima ukážu k jedné z volných židlí. Skutečně se mi vůbec nelíbí, že tu budu mít další osobu, co mě bude pozorovat a hodnotit. Zatracená paranoia. Očima zabloudím k pódiu, jestli se tam náhodou neděje něco divného, ale nevypadá to tak a proto začnu zase nenápadně hlídat vchod a hlavně lidi kolem - co kdyby měl někdo nějaký hloupý, hrdinský nápad. |
| |
| Hysterická Joanne Díval jsem se na ní a nechal jsem jí, aby se vykřičela. Normálního člověka by to donutilo ke odpovídající reakci, ale to u mně nehrozí....protože já nejsem normální. "Žádná mise není splněná. Řekni mi jediný důvod, proč bych měl být spokojený..." řeknu a dívám se na ní. "A to že nejsem stroj. Jsem. Stroje něco cítí. Já ne. Ty cítíš různé věci, takže nejsi stroj. Ale já ne. Necítím to, co ty. Protože když začnu něco cítit, stane se ze mě to, co jsi viděla v šatně....zhroucená schránka..." řeknu stále s klidem. Pak si sednu na druhou stranu gauče kde sedí a koukám před sebe. "Nemusíš mně hlídat." dodám a vezmu si k sobě pušku a dívám se ke dveřím.. |
| |
| Modrásek a jeho depky Sice mi naznačil, že si můžu sednout, ale já se trochu zarazil. Jeho myšlenky křičely do světa, že by byl radši, kdyby mi dali všichni pokoj, tak jsem začal přemýšlet, jestli radši nemám vypadnout a jít se najíst někam do restaurace. Těžko si s ním pokecám, někoho, kdo se bojí všech okolo, těžko donutíte ke smyslupné konverzaci a vnucovat jsem se nechtěl. Ještě budu vypadat jako idiot, co mluví do stromu, v tomto případě do kluka, co si vlezl do záchodové mísy v letadle. Ale nakonec to za mě rozhodlo kručení v žaludku. Sedl jsem si tedy na volnou židli a snažil jsem se všímat svého. Ignoroval jsem toho podivného šmoulu i jeho šílené vlasy a oči a hledal jsem někoho, kdo by mi donesl něco k jídlu (pokud něco neleží na stole, pak si vezmu něco ze stolu a pustím se do jídla). |
| |
| Divnej kluk Tak si přeci jen sedl... jako bych tu neměl dost nepříjemností s těmi vojáky - ale nakonec... proč ne. Trochu zamyšleně si ho prohlížím, ani si to moc neuvědomuju - zjevně se snaží si všímat svého a jestli to dokáže i přes upřený pohled rudých očí, je skutečně dobrej. Bleskově si ho prohlédnu od hlavy k patě a rychle zvážím, jaký by z něj byl štít, případně zda by se dal použít jako rukojmí, ale to asi těžko - takovou kliku já mít přece nemůžu. Znovu odvrátím pohled a opřu si lokty o stůl, podepřu si bradu. |
| |
| Šatna Už nic dalšího neříkám, jen mlčky a stále naštvaně sedím a zírám před sebe. Hlavu otočím jen ve chvíli, kdy Specter řekne, že ho nemusím hlídat, a to jen proto, abych ho zpražila dalším z nepříjemných pohledů. Na jeho reakci, ale nečekám, a během chvilky už zase zírám někam před sebe. Výborně.. tohle je zase den. Co jsem komu udělala.. Rozhlížím se po hale, ovšem jen po jedné straně, kde nemusím riskovat Specterův pohled, a kývu si nohou, kterou jsem přehodila přes druhou. |
| |
| Recepce Seděl jsem na gauči vedle Joanne a cítil jsem, jak z ní ten vztek sálá. Po chvíli mlčení jsem vstal a zamířil jsem k automatům, z jednoho jsem vymlátil vodu. No, vymlátil....kopanci se nedá říkat vymlátil. A z druhého jsem diplomacií techniky získal horkou čokoládu. Pak jsem se vrátil a čokoládu jsem postavil na stůl před Joanne. Následně jsem si sedl zpět a zase jsem se díval před sebe a napil jsem se z lahve s vodou. Raději jsem nic neříkal, nechci jí dráždit ještě víc. Pušku jsem si stáhl z ramena a opřel si jí o levé rameno a stále zíral před sebe. |
| |
| Recepce To ticho mě zmáhá. Je mi to nepříjemné, ale zas nevím, co bych měla říct. Jak začít. V hlavě se mi občas mihne nějaký obraz z posledních pár minut, ale raději je zaháním myšlenkami zcela scestnými a nedůležitými. Ve chvíli, kdy se Specter zvedne, zpozorním a sleduju ho, aby mi někam neutekl, ale stále mlčím. "Díky..," pípnu nejistě, když přede mě položí horkou čokoládu a polknu jednu z hořkých poznámek, která se mi drala na jazyk z čistého principu. "Hm.. není tady moc ticho?" otáčím umělohmotným kelímkem na stole a hledím na pěnu čokolády. "Nemělo by se tam něco dít?" |
| |
| Recepce Krátce na ní kouknu a pak směrem k jídelně a řeknu: Celebritka si očividně dává načas...", pak se znovu napiju vody. "Ostatně jako podobné extravaganza jako ona. Zpívat to neumí a ještě je to úplně vypatlaný.." dodám a opřu se. Nějak mi to pohodlí toho gauče není příjemný. Až moc měkký na můj vkus, přece jen to není zem, na kterou jsem si zvykl. "Navíc kolegové by už dali vědět, kdyby něco nebylo tak jak má..." odmlčím se a pak dodám: "..zasranej starosta..." |
| |
| Odchod Snažil jsem se toho kluka ignorovat, ale to dost dobře nešlo. Cítil jsem jeho pohled na sobě a pak se mi do mysli vnořily jeho myšlenky. ,, No super, to jsem si zase vybral místo, nějaký uprchlík nebo cvok, co já vím. Jeho jsem v pracovní smlouvě nemám, tak se asi zdekuji dřív než mu rupne v bedně a bude mě chtít zlikvidovat jako potencionálního nepřítele!" ,, Dík za posezení a pokec,"zvedl jsem se a vydal jsem se ven před hotel. Potřeboval jsem si zapálit. Zapálil jsem si cigaretu a pořádně jsem potáhl. POtřeboval jsem chvíli na rozmyšlenou. Byl tady moc velký klid, což se mi nelíbilo. |
| |
| Recepce "Hm," krom komentování toho, že ji vlastně nikdo nemá rád, tak jak to, že je slavná, k tomu nemám moc co říct. Dál si točím s kelímkem než uznám, že je vhodný čas k tomu, aby se z něj dalo pít. Jako vždycky ale nakonec zjistím, že to byla mylná domněnka, protože si opařím jazyk, a tak čokoládu odložím zpátky na stolek. Pak se nahnu, opřu si lokty o kolena a bradu opřu o dlaně. Ani nevím, proč jsem tak vyletěla. Mohla jsem to řešit jinak, nějak mírněji, třeba by to dopadlo jinak. Takhle je to celé jen horší, pěkně podělané. I když.. měla bych přestat být tak bláhová. "Divné, že se o tebe dál nezajímají.. i když máš to volno," prohodím do ticha. Doufám, že tu nebudeme sedět celý večer. |
| |
| Recepce "Nezajímají, protože je to už normální. Z počátku se to řešilo, ale teď? Teď to bereme tak, že je to prostě nezbytná součást." řeknu a kouknu na Joanne. "Je to asi tejden, nebo dva, co se to stalo Viperovi. A když se to stane v boji, tak je to nejhorší, to dotyčného musíme uklidnit do bezpečí a pokračovat bez něj. Postarat se musí medik..." dodám, pak vstanu a protáhnu se. Pak jsem se podíval na hodinky, co máme zabudovaný na chrániči předloktí. "Už by tu měl být..." řeknu polohlasně a kouknu ke stropu. |
| |
| Recepce "Aha," nechtěla bych mít takový život, ale kdo ví, jak na tom sama budu. Dál sedím s opřenou hlavou. "To abych šla, co," narovnám se a podívám se na Spectera. Nechce se mi, asi to bude z toho nenadšeného tónu i poznat, ale co na tom. Zvednu se ze sedačky, vezmu si čokoládu a zaváhám. Vracet se do sálu se mi nechce, ostatně jsem na koncert nechtěla kvůli hvězdičce, ale abych zvýšila své šance na to vidět Spectera. To si můžu odškrtnout jako úspěšně zpackané, ale nic to nemění na tom, že vlastně nemám co dělat. |
| |
| Joanne Otočil jsem se na ní, když řekla, že by měla jít. "Nemusíš, můžeš zůstat. Já jenom konstatoval že "Velkej zlej pes" by už tu měl bejt...koneckonců, když má doprovod dvou mladších..." spustil jsem metaforicky a došlo mi to až po chvíli. "Myslím Cerberuse..." dodám aby nemyslela že jsem pod vlivem látek z injekce. "Slyšela jsi o něm ne? Velká plechovka, vypadá trochu jako vtipná sirka, nebo jako svícen...jak chceš." pokračuju a dívám se za ní. "Ale jestli chceš být chvilku sama, tak bránit ti v tom nemůžu.." řeknu a dívám se na její vlasy. Jedna z věcí co se mi na ní líbí... |
| |
| Recepce Neurčitě si prohlížím recepci, dveře do jídelny a tak vůbec všechno kolem, zatímco ho poslouchám. "Něco málo jsem možná slyšela, ale nic zvláštního," říkám to, jak si vybavuji nějaké útržky, ale informací je minimum. "Přece jen to pořád patří víc k armádě a to není moje parketa, teda.. dokud je válka daleko, zajímá tě to jen povrchně. Pak se jen proklínáš, že nevíš nic bližšího," Prozradím kousek svých pocitů, ale tak nějak plytce, tudíž je jasné, že mě to nijak převratně netrápí. Na druhou stranu má další slova jsou plná nadšení, i když se to asi nevědomky snažím skrývat. "V pohodě, tak já teda zůstanu," a plácnu sebou zpátky na gauč, namáčknu se do rohu a rychle se kouknu na svoje podrážky, přičemž se nadzvednu a přisednu si nohu. Není nad pohodlí. "K čemu to vlastně bude, že přijde? Jestli je tohle normální stav, nepotřebujete prohlídku po každém záchvatu, ne?" nezasvěceně mrknu. |
| |
| Recepce a Joanne "Jestli se ptáš, proč přijde Cerberus, tak jako veterán osidlování planety.." řeknu a kouknu na ní. "Lékařskou prohlídku absolvuješ vždy, pokud se neukáže po "záchvatu" je průběh stejný vždy. Třeba u mně." pokračuju a sednu si na opačnou stranu, tak aby si nemyslela, že se na ní tisknu. "Ano, jsou případy, kdy je reakce vždy jiná, ale v 90% jsou reakce vždy stejný. V tomhle jsme podobní strojům. Počítač taky, když se zhroutí systém, restartuješ a pak jede normálně. Nám stačí podat tohle..." řeknu a vytáhnu z pouzdra stříbrný váleček s hrotem a "tou blbostí na mačkání", pak jím protočím mezi prsty a kouknu na Joanne. |
| |
| Recepce Raději se s kývnutím schovám za kelímek a dělám, jak usrkávám, abych nemusela přiznat, že tomu tak docela nerozumím a připadá mi to nelogické. Ale budiž, v praxi to tak funguje asi pořád, takže nic nenormálního. "A pak?" nejistě skloním ruku s čokoládou. "Tě jako jen tak nechá jít?" visím na něm pohledem. "Nech si toho s tím strojem, sice ti to nevymluvím, ale prostě nejste stroje. Tečka. Á žádné námitky, ticho. Mám svoje důkazy." |
| |
| Joanne "Pokud je stav a průběh rekovalscence ze "záchvatu" normální, není důvod držet nás na místě. Pokud ovšem nepatříš do těch 10%, kde je reakce vždy jiná..." odpovím jí a schovám stříkačku. Pušku si hodím na kolena a kouknu na ní. "Neřekl jsem, že jsme stroje, ale že v tomhle jsme jim podobní...tohle je takovej....restart..." řeknu a napiju se vody. "Ale jak jsem řekl, tyhle stavy jsou naše prokletí, ale taky naše hnací jednotka..." dodám a začnu si hrát s popruhem pušky... |
| |
| Recepce "Seš nervózní," konstatuju a kupodivu mi to dodá trochu víc sebejistoty, ten kousek, co mi moje vlastní vyšilování ubralo. Chvíli sleduju jeho ruce, pak se znovu napiju. "Třeba by vás stejně dobře hnalo něco míň krutého. Tohle je.. nechtěla bych s tím žít a ještě mít pocit, že je to k něčemu dobré, ale zas.. asi je to moc složité, protože když máš pocit, jaký máš, těžko ti někdo změní úhel pohledu," pokrčím rameny. |
| |
| Výslech? "Hm?" otočím pohled na ní a hledám podle čeho tak soudí. Když si uvědomím, že tak soudí podle toho, že si hraju s popruhem pušky, tak se jí rozhodnu nechat tomu věřit, protože očividně se trochu uvolnila, i když vlastně jen nevím co s rukama. "Není to pocit Joanne. To je prostě fakt." řeknu a kouknu na ní. "Každý má nějaké cíle a motivaci, kvůli čemu si jde za tím cílem." dodám a opřu pušku o gauč. "Třeba kuřáci a alkoholici, přestávají kouřit, protože chtějí mít delší život, nebo přestávají kvůli někomu. U Legie je tvoje noční můra zároveň tvojí motivací..." oznámím a a koukám na Joanne. |
| |
| Recepce "Kecy," odbydu ho nejen slovně, ale i mávnutím ruky. "Můžeš si najít jiný cíl a důvod, proč bojovat. Nebo ne? Nevím, proč by to měla být minulost a nějaké denní i noční můry," Dopiju čokoládu a odložím kelímek za zem pod pohovku. Nespouštím z něj oči, zajímá mě jeho výraz, jak se zachová a jak odpoví, ačkoliv nečekám nic nového. Špatné na tom je jen to, že jsem to neřekla jen tak, ale protože si to myslím a vlastně bych to tak chtěla. Klid.. klid, byla to jen pusa a pak řeči. Chtěl tě vyvést z míry, nic v tom není, tak se uklidni. Stejně to nejsou tvoje pocity.. jsou jen vyvolané. Nevědomky se usměju. |
| |
| Recepce S výrazem který má socha se dívám před sebe. "A jaký mám mít důvod bojovat?" zeptám se a trhnutím hlavu otočím k ní. Sleduju každý její sebemenší pohyb. "Můj cíl je zabránit, aby se nedělo to, kvůli čemu jsem v Legii." dodám trochu ostřeji a stále se na ní dívám. "Každej voják má něco, za co bojuje..." řeknu a dívám se před sebe. |
| |
| Recepce Zmlknu a mlčím. Asi to už trochu přeháním. Nepomyslela jsem na to, jaké to musí být pro něj, poslouchat moje řeči a přitom vědět své. Ani jsem se nepokusila do něj vcítit, zkrátka mě to nenapadlo. To je jeden z důvodů, proč se lidem raději vyhýbám a nemám přátele, jen těch mizerných pár známých. Ona to ani není prostořekost, spíš hloupost a snaha cpát ostatním to, co si myslím já. "Promiň," přestanu na něj zírat a přitáhnu si nohy k tělu, stejně mě tady nemá nikdo snahu buzerovat za to, že jsem si na jedné seděla. Připadám si vážně neschopně a bezcitně, měla jsem raději být zticha a ne Spectera poučovat, jak žít svůj život. |
| |
| Recepce "Nic, mě není jen moc příjemný o tý události mluvit. Krom toho co se tam dělo si pamatuju ještě jeden obličej. A to je ten hnací motor, chci ho najít..." řeknu a napiju se z láhve. "Kdyby ti někdo zabil matku a ty na kterých ti záleží, taky by jsi chtěla vědět důvod proč..." vypálím vzápětí ze sebe a když si uvědomím, že jsem řekl co jsem řekl, je už moc pozdě to vzít zpátky. Proto se raději znovu napiju a podržím si vodu v puse, abych chvíli mlčel... |
| |
| Recepce Tiše se propadám do hlubin zoufalství. Mě nevadí, že o tom mluví, ale když vím, že o tom mluvit nechce a kvůli mně to dělá, nejraději bych utekla. V jednu chvíli, když po jeho slovech dlouho, opravdu dlouho mlčím, k tomu nemám daleko. Jenže já pořád před něčím utíkám, nebo mám ten pocit. A co jsem si nadrobila, to bych si měla taky sníst. Bohužel opravdu nevím, co dělat, co říct, aby to neznělo jen jako laciná fráze. Prostě příště fakt drž hubu, Jo. Hledím na stolek, na jeho hrany, na Specterova kolena, protože níž nedohlédnu, i když bych ráda. Záměrně se jen vyhýbám jeho obličeji, nechci se mu dívat do očí. Ne teď, když vím, co všechno by viděl v těch mých. Povzdechnu si. Je mi mizerně kvůli někomu, koho pořádně neznám, na koho jsem tady ještě před chvílí řvala. "Nějak se ti ten doktor zdržel se sestřičkou," kváknu po době delší, než dlouhé, a civím někam do stropu před sebou, ruce kolem holení, jak mám nohy na sedačce. A pak mě napadne druhá nejpitomější věc za posledních pár minut, ale tak nějak si říkám, že to už víc pokazit nemůžu, takže co. "Půjdeš pak se mnou?" |
| |
| Recepce Ticho které tu panuje je horší než záchvat, protože tu panuje těžká atmosféra. "Cože?" kouknu na ní, protože moc nechápu jak to myslela s tím doktorem. "Na žádného doktora nečekám..." dodám a znovu se napiju. "Stejně nemám co dělat, takže nevidím důvod, proč bych nemohl jít..." odpovím jí na otázku a koukám na pušku, která je jediný svědek dění tady okolo. Teda co vím já tak jediný svědek.... |
| |
| Recepce "A ten medik, nebo cos to říkal..?" zamračím se a pátrám v paměti, jenže k ničemu novému nedocházím. "To je fuk," mávnu nad tím vzápětí rukou a vymrštím se na nohy. Asi to vypadalo dost divně, možná nedočkavě, nebo se tím takhle do hloubky zabývám jen já – ostatně hrozně v těch pár minutách řeším, co si o mě myslí a jak co vnímá, tak jako tak, doplním vstanutí o protáhnutí se a teprve potom se na něj podívám. "Já jen, že kdybys chtěl být raději s těma, co znáš, tak to pochopím. Ani nevím, proč o tom mluvím probůh..," zabrebentím rychle, strčím si palce za okraj kalhot a zamířím ke schodišti, abych se dostala do pokoje. |
| |
| Attetion kids! Cruiser incoming! Zatímco všichni si relativně užívali večera, improvizovaná letecká základna byla vzhůru nohama. Letouny startovaly a mířili do města, kde prolétávali tak kurevsky nízko mezi budovami, že to vypadalo že díky rychlosti a tlakové vlně vymlátí všechna okna. Jejich účelem bylo upoutat pozornost. Zatímco na všech zapnutých obrazovkách naskakoval obraz ze satelitů, tudíž i obrazovky v hale, jídelně, prostě v celém hotelu ukazovali totéž: planetu, její neosvětlovanou stranu. Na obrazovce se objevil nápis: ESS Cerberus Předpokládaný přílet: 1 minuta Ona minuta se nezdála být ani tak dlouhá, protože sotva nápis zmizel, na obrazovce se objevil záblesk a satelit zabíral světelný bod, vypadající trochu jako kužel, jež zářil nejvíc v úzkém bodě kuželu. Chvíli se zdálo, že se nic neděje, ale dělo. Z kuželu vyletěla velkou rychlostí loď, chvíli to vypadá že se snad zřítí na planetu, ale rapidně zpomalila, až zastavila na orbitu planety. Chvilku po ní se z kuželu vyřítila další, úplně jiná loď. Stejným způsobem zastavila na orbitě vedle první lodi. Z kuželu se vynořila třetí loď, stejná jako ta první a zastavila na druhé straně stříbrné lodi. Laik by mohl už jasně určit, která z nich je Cerberus, ale satelit zaostřil na stříbrnou loď a na její černý nápis: C.E.R.B.E.R.U.S. "ESS Cerberus pro Diana's Haven, dobrý večer, snad jsme vás nevzbudili...." ozval se hlas ženy, která se hlásila ze Cerbera. "Diana's Haven pro Cerberus, dobrý večer, nevzbudili jste nás. Vítejte." odpověděl operátor z vojenské posádky města.... |
| |
| Podívaná Aha, takže je to dneska.. jasně, kruci, vždyť jsem o tom mluvila dneska už několikrát. Zvědavě se dívám na obrazovky a odchod do pokoje zatím nechávám být. Ani nevím, proč na to koukám. Sice je to zajímavé a mělo by mě to zajímat, kvůli škole i tomu, že je to jakási nepsaná povinnost každého, ale vzato kolem a kolem, osobně mě to moc nezajímá. Jednou rukou se chytím kolem pasu, druhou si opřu o první a prsty podepřu bradu. Ucházející podívaná. Čekám, co bude dál, jestli to vůbec stojí za to, abych se dole dál zdržovala a nezapadla raději do pokoje. Dneska toho bylo prostě moc, stala se strašná spousta věcí, a i když nejsem unavená, docela bych si od všeho dění ve velkém měřítku odpočinula, a jen tak relaxovala ve společnosti někoho zajímavého. A Specter nic proti neměl, takže o společnost mít nouzi nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Specter pro Přílet Cerbera mě nijak nepálil, místo toho jsem šel za Joanne. Když jsem zjistil že kouká na přílet, tak jsem zpomalil. Šel jsem pomalu, nechtěl jsem jí rušit. Pomalu jsem došel až k ní, i když se docela divím že mi zbroj necinkala. Zastavil jsem kousek od ní. "Kus šrotu co?" prohodím směrem k Cerberovi a dívám se na obrazovku. Cerberus se mi vůbec nelíbí. Novější lodě vypadají podstatě líp. "Ale tahle planeta by bez něj nebyla osídlená." řeknu a podívám se na Joanne. |
| |
| Venku s cigaretou Dokouřil jsem cigaretu a pomalu jsem se vrátil do sálu, ale už jsem si nesedl. Zaujala mě podívaná na obrazovkách. Obě lodě jsem již viděl na fotografiích a taky jsem měl za úkol si o nich něco přečíst, tak jsem to udělal, ale uvědomoval jsem si, že mě to moc nebavilo a tudíž jsem si zapamatoval jen ten základ. Sledoval jsem rozhovor mezi lodí a tímto městem. Stále jsem čekal kontakt od svého zaměstnavatele, ale neozíval se, tak jsem jen sledoval dění kolem a pořizoval dost slabé záznamy, které pak možná využiju k reportáži. Doufal jsem, že se dozvím něco zajimavého, ale zatím nic. |
| |
| Přílet lodi - a to mě má jako nadchnout?? Lehce překvapeně jsem se díval, jak kluk nakonec sám od sebe odešel, až mi to přišlo trochu divné, ale nenechal jsem na sobě nic znát, snad kromě zamyšlené vrásky, která se mi matně vyrýsovala mezi obočím. Chvíli jsem jen skoro bezmyšlenkovitě klepal prsty do stolu a díval se směrem ke dveřím, kdybych tak už mohl vypadnout úplně pryč z města, ale po chvíli mě vytrhl ze soustředění se na sebe všeobecný zájem o obrazovky. Poslušně jsem stočil oči směrem k jedné z nich a zadíval se, cože se to má vlastně dít. Jedna loď, druhá a třetí. No nic extra tedy... a ještě ke všemu mě to silně ohrožuje. Taky by to alespoň mohlo k něčemu vypadat, když už se to tu kvůli tomu jen hemží těma plechovkama, co si říkaj vojáci. Rychle potřepu hlavou, abych se zbavil nenávistných myšlenek - na ty bude jistě dost času později, přesně ve chvíli, kdy budu potřebovat vysokou dávku adrenalinu nebo zteku, při nejhoršim ve chvíli, kdy se bude kolem mě zabíjet. A ačkoli bych se k tomu připletl jen velmi nerad, nepochybuju o tom, že moje prokletá smůla mi to zařídí. Znovu jsem se zadíval ke dveřím a sotva na půl ucha poslouchal komunikaci s tou příšernou lodí. S lehkým překvapením jsem zjistil, že ji nejspíš začínám silně nenávidět, asi jako všechno, co se mě snažilo jakýmkoli způsobem vmanévrovat do prostředí přesyceného létajícími projektily. Zadíval jsem se na svoje předloktí a pozoroval úplně jemné pulzování modré krve v žílách. |
| |
| Spánek a pak malé překvapení Když jsem se probrala měla jsem trochu bolehlav ale vůbec jsem nevěděla z čeho nějak mi včerejšek vypadl z hlavy, převlékla jsem se do černých ušlých kalhot a tričko a šla směr dolů na snídaní. Nekoukal jsem ani kdo tam jen vzala si jídlo a sedla ke stolu hned pod televizí byla jsem zvědavá co krásného se u nás děje a tak si papala topinku a upíjela ovocného čaje který byl tak chutný že mi snad nic nemohlo zkazit chuť a najednou tam naskočili zvláštní zprávy a já měla kousek od úst topinku a když jsem to sledovala zapomněla jsem že mám kousnout a třeba požvýkat když jsem to sledovala tak mi vyklouzla topinka z ruky a cinkla o talířek a já na sucho polkla. Rozhlédla jsem se a všichni pozorně sledovali dění v televizi a taky jak komunikuje s námi a já si jen povzdechnu. „ Už zase to nebude vůbec dobrý.“ Hmatá zda má zbraň ale tentokrát si jí zapomněla nahoře a zanadává. |
| |
| Diana's Haven dole, Cerberus nad městem, bitevní lodě na orbitě Ráno Ráno začalo jako to minulé, všichni spáchali ranní rutinu, na obrazovkách v hotelu běžely zprávy, které nemluvili o ničem jiném než o Cerberovi a zároveň o oslavách. Všichni mluvili o tom, co je na náměstí, že je tam vše, co si člověk na oslavě může přát, pití, atrakce, zábava, hudba. A jelikož vás "vyhnali" ven a celé město žilo jen z události. Kdo se podíval na oblohu, mohl zahlédnout spodní část trupu Cerbera. Byl dost vysoko na to aby jakkoliv bránil v normálním životě, ale dost nízko na to, aby ho bylo vidět pouhým okem. Jelikož universita a novináři dostali takzvaná VIP místa na náměstí a měli všechno tak nějak o polovinu levnější. Průvodce z hotelu vás dovedl k tribuně, která byla kousek od fleku papalášů, tím i pana starosty. Byl to postarší obtloustlý...dobře, tlustý chlapík, s legračním knírem, na hlavě mu seděla buřinka, nevypadal tak staře. Vedle něj stála dívka, asi ve vašem věku, blondýnka, dobře stavěná. Ale z euforie svého otce nadšená nebyla. Buřtík v buřince přistoupil k mikrofonu a začal s proslovem: "Dámy a pánové, kluci, holky, kočky a psy..." řekl a usmál se jako idiot, protože si myslel že se mu povedl vtip. "...vítám vás na oslavách nezávislosti..." pokračoval a jeho projev zanikl v hluku stíhaček, které zrovna proletěli ve formaci V nad náměstím, za každou stíhačkou zůstal barevný kouř. "...a oslavy zahájí naši skvělí hoši z Armádních složek. A jestli stojíte o Legii..." řekl a znovu se jako debil usmál, ale jakmile vyslovil Legie, tak se pod tribunou, i na ní v slabě modrém záblesku objevilo asi 50 vojáků Legie. Zbytek se zjevil podél trasy průjezdu přehlídky... |
| |
| Diana's Haven - ráno Jsem otrávená. Odpoledne nedopadlo, se Specterem jsem se nakonec rozloučila dřív, než jsem chtěla, a jediné, co mě utěšovalo byl fakt, že jsem měla pokoj sama pro sebe. Další noc mezi spolužáky, které většinou ani neznám, bych nezvládla. Své dávky jsem upravila na menší část, když jsem si toho včera tolik vypíchala a tady toho moc asi neseženu a i kdyby, věřit cizímu člověku.. A tak, i když ráno začíná relativně dobře, povinný odchod na velkou šou mě jen otravuje. Ještě nás pak usadí na vyhrazená místa, to je úžasné. Člověk se nemá ani chuť ztratit, protože většina je paf z tohohle velkého dne. Bohužel, i když jsem nadšená historička a mám svůj obor opravdu ráda, je mi to dneska úplně jedno. Zkrátka bych chtěla dělat něco jiného, ne tady sedět a poslouchat tlachy. Navíc vnímám pohledy některých spolužáků, což je mi o to míň příjemné. Zapadnu hluboko do sedačky, překřížím ruce na prsou a čekám, co z toho pána vypadne za moudra, když už tu musím být. Nechápu se.. chtěla jsem jet, je to velká příležitost, skvělá hlavně pro to, jak ukončit školu a místo toho tady přemýšlím jen o tom, jaká je to ztráta času a vůbec mě to nezajímá. Jednou mě to asi bude mrzet. Když se objeví Legie, blýsknu po nich očima, ale nakonec mě to jen uvrtá do ještě horší nálady, než v jaké jsem už byla, a tak jsem jen tiše s nabručeným obličejem čekala, co bude dál. Slavná Legie.. slavný den.. chci domů, u všech bohů.. |
| |
| Diana´s heaven - další pitomý den Zbytek večera jsem se kousal nudou. Už jsem neměl žádnou práci a ani mě nebavilo bavit se s kolegou o zítřku. On to strašně řešil. POřád mi vykládal, jak se těší, až bude točit vojáky legie a podobné kraviny. Raději jsem si šel brzy lehnout a spát. Bolela mě zase hlava. Docela jsem se těšil až z Diana´s heaven vypadnu. Ráno jsem vstal, nasnídal jsem se a mlčky jsem se vydal na náměstí, aniž bych čekal na svého kameramana. Věděl jsem, že by si takovou akci nenechal ujít, tak jsem ho neřešil. Sedl jsem si a sledoval tlustého starostu, jak mele děsné kraviny a myslí si, jak není vtipný. Namyšlené tlusté prase. Měl jsem vražedně špatnou náladu. |
| |
| Ráno jako každé jiné Když jsem se probrala neměla jsem vůbec chuť na nic a už vůbec se ukazovat dole ale musela jsem něco sníst nebo bych pak skočila po prvním člověku co bych zahlédla. Vstala jsem a koukla ven z okna a jen si tiše pořádně nadechla šla se osprchovat a pak trochu nalíčit, když jsem byla hotová oblékla si dlouhou černou sukni s malým rozparkem a tričko okolo krku. Pak jsem si vzala tašku na rameno do ní vzala svuje kreslení a zbraň jsem si zapla pod sukni na stehno a šla rovnou dolů kde byl nějaký rozruch nějaký chlap snad větší než buldozer tam měl nějakou přednášku, postavila sem se ke dveřím a koukala na něj ale nijak neposlouchala vzala jsem si skicák a začla jej kreslit opravdu jsem se nudila a jen tak občas koukla i po lidech kdo tu byl a zahlédla i Jira. Chvíli jsem jen koukala ale pak sem začala malovat. To je zase jednou den, chtěla bych zpět na kolej. |
| |
| Rádoby vtipy hned po ránu?? Ani nevím, jestli jsem v noci vůbec usnul - byl jsem v takovém zvláštním stavu, ve kterém jsem stejně nevnímal okolí. Jak jsem se vlastně dostal do pokoje? Každopádně nějak jsem se tam nejspíš dohrabal, když mi ranní paprsky brutálně vrazily do očí, aby mě neohleduplně probraly. Než mi začal pořádně fungovat mozek, už jsem byl davem vytlačen kamsi... Kde to vlastně...? A kdo...? Když se mi konečně podařilo se nějak zmátořit, znechuceně jsem se podíval na tlouštíka, právě se hihňajícího nějakému, nejspíše svému, stupidnímu vtipu. Ta holka vedle něj nevypadala špatně, ale její společnost jí podstatně ubírala na kráse a zajímavosti. Nenápadně jsem se začal davem proplétat k okraji poslouchajícího davu. Někteří vypadali skutečně zaujatě a že vážně dávají pozor na to, co ten obtloustlý trapák říká. Nemám dneska moc dobrou náladu, zjevně. Opřel jsem se ve stínu o nejbližší zeď a přimhouřenýma očima sledoval to ubohé stádo hloupých, obyčejných lidí. Sem tam jsem zahlédl povědomou tvář, ale moc pozornosti jsem jim nevěnoval. Zpozorněl jsem až ve chvíli, kdy se objevili vojáci legie - v tomhle množství by mohli být nebezpeční i mě, zvláště s těmi jejich technickými hračkami - taky by se mi nějaké hodily. Očima kontroluju vojáky, ale ani okolí nezapomínám věnovat patřičnou pozornost. |
| |
| All hell brakes loose Sotva starosta skončil svou "vtipnou" řeč, tak se do náměstí začali valit šiky vojáků, seřazených v úhledných formacích, mezi každou skupinou vojáků jely vždy dva tanky. Po kordonu vojáků na náměstí vjela lehčí technika, transportéry, džípy, dokonce něco co vypadalo jako mobilní radar. Jenže co absolutně nebylo v plánu, byl přelet stíhaček nad náměstím, v opačném směru. Někteří z hlavounů se dívali co to bylo, když stíhačky letěly zpět, zastavili nad náměstím a některé naklonily čumáky k zemi. Do kokpitu proti slunci vidět nebylo, ale piloti měly perfektní výhled na náměstí. Pak se vyrovnali a zmizely, ale ne na dlouho. Klid přehlídky přetrhl až zvuk odpalovaných raket. A dle zvuků, to bylo hodně raket. Ti z vás co se podívali k nebi, mohly vidět, jak rakety letí směr Cerberus a postupně ho bombardují. Aby toho nebylo málo, ozvala se enormní rána, připomínající úder hromu. Krom stíhaček hemžících se na obloze a Cerberovi, který se dal na ústup se nic nedělo, tedy skoro. Dlouhé, vysoké zahvízdání a pak výbuch, který srovnal se zemí jednu z budov. Čímž uvrhl náměstí do stavu paniky a chaosu. Z města se začala ozývat střelba a někdo u tribuny zařval: "Oni kurva přitáhly Minotaura!!" Všichni se daly na útěk, krom vojáků, ti se snažili civilisty zpacifikovat aby nenaběhly na střelbu. Vojáci měly plné ruce práce, zatímco Legie, nedbala příkazů starosty, aby ho chránila a vydali se pomoct svým kolegům. Chaos and disorder sound of the attack! |
| |
| Útok Oněmím, s ústy pootevřenými, když se to vše seběhne, a zůstanu strnule sedět s hlavou zvrácenou k obloze. Projíždí mnou nejrůznější pocity, ale že bych byla schopná skutečně přemýšlet, to ani náhodou. Nechápu proč, jak, ale vím, že v pouhou náhodu a špatný vtip už doufat nemohu. Vzpamatuji se až ve chvíli, kdy se přese mně začnou valit ostatní studenti a jiní. Ohlédnu se, ale situace je všude stejná. A já ani za mák nevím, kam jít. Co dělat. S pocity přichází ale i sevření hrudníku, když se postavím, abych se spolu s davem nechala navést někam do bezpečí.. které ve válce nikdy pořádně neexistuje, ale hrabat se teď v tašce a riskovat, že všechno ztratím, místo toho přeskočím řadu sedadel a s rukou pevně obtočenou kolem hrudi pokračuji dál. Křeč za chvíli přejde, ale stejně se díky bodavé bolesti bojím pořádně nadechnout. Pomalu mi ale začíná svítat, jak moc jsme všichni na ráně. Město plné lidí, kteří by tu za normálních okolností nebyli, tím spíš méně úkrytů, leda by s něčím takovým počítali a Diana's Haven vybrali schválně. S tím ale nepočítám. Ale zbývá i malinkatá naděje, že po tom, co dostanou vojenskou techniku, se stáhnou nebo se alespoň nebudou za každou cenu snažit rozmetat civilisty po silnici. |
| |
| Útok Proč sakra někdy nevěřim sám sobě?? Já nejspíš moc dobře věděl, proč mám po ránu tak mizernou náladu, že by se mnou nikdo dobrovolně nevydržel v jedné místnosti. A teď tohle. Co to ten kdosi křičel? Minotaura? Buďto moc zastaralý nebo naopak moc nový než aby mi ten název říkal. A nebo to prostě znám pod nějakým jiným označením, ale to rozhodně není zrovna uklidňující myšlenka neb pohybuju, že by to bylo z těch bezpečnějších věcí, co znám, a ty nebezpečné bývají skutečně hodně kruté, zvláště umí-li je někdo ovládat. Trochu jsem se otřásl, jak jsem si vzpomněl na hodiny a hodiny, které jsem by nucen věnovat tomu, abych se každou z těch prokletých věcí naučil ovládat bravurně a bez chyb. Tak fajn... máš tu problém, tak přestaň fňukat a hledej řešení... nejlěpší způsob, jak neprodat svoji modrou kůži lacino bude ji neprodávat vůbec. Sám sobě jsem si přikývl a přimhouřenýma očima se rozhlédl po panikařícím davu. Stádo. Nic jiného než obrovské, tupé stádo z nich nezbylo. Na okamžik se mi zazdálo, že jsem zahlédl záblesk rudých vlasů, ale to byl možná jen klam a i kdyby to byla Joanne, nestála mi ta holka za tolik, abych kvůli ní riskoval svůj život. Jednak být ušlapán nebo umačkán davem nemůže být nic příjemného a druhak si nemyslím, že by vojáci, teroristi nebo co to vlastně sakra bylo, nějak zvlášť hleděli na to, aby se nestalo nic civilistům. A pokud mají něco velkého, půjdou prostě skrz krvavou břečku, ve kterou proměněj ty, co nestihnou včas utýct. Pohledem jsem přejel po okolních budovách a hledal nějaké záchytné body, které by mi pomohli se dostat před dav horem. Rozhodně jsem chtěl mezi sebe a nebezpečí postavit co největší množství masa. Se sílou, obraností a rychlostí bych neměl mít problémy - je sice fakt, že poslední dny jsem poněkud zahálel a moje strava nebyla nic moc, ale s tím by si měl můj metabolismus celkem slušně poradit. A když ne, holt si najdu nějakej úkryt, kde budu moct v klidu a bezpečí zregenerovat. Tady nebylo ani jedno z toho a velmi jsem pochyboval o tom, že se tento stav v příštích chvílích nějak výrazně zlepší. Pokud byl tak do tří metrů nad zemí nějaký parapet nebo vhodný balkon, vyskočil jsem na něj a vytáhl se až nahoru. Zdi sice nejsou na šplhání ideální, ale tomu, co je na obytných domech, se nedá nazývat zdí - to je samé okno, parapet, ozdoba. Jeden by mohl být na půl chromý a úplně slepý na to, aby se na tom udržel. V ideálním případě se snažím postupovat o něco rychleji než dav, ale zase ne o moc, aby mě zvuky brutálního masakru stačily včas varovat před blížícím se nebezpečím. Ani si moc nedělám z toho, že mě můžou všichni vidět - jestli si mě vůbec někdo všimne, těžko mu v návalu adrenalinu vůbec dojde, co to vlastně dělám a mírumilovně na mě zase okamžitě zapomene. Přesto se trochu snažím modrou barvu mého těla zakrývat černým kabátem, který naštěstí téměř neodkládám - no to by mi ještě chybělo, ztratit jeden z mála kousků oblečení, které vlastním... o tom, jak jsem ho nabyl bych radši pomlčel, alespoň prozatím. |
| |
| Náměstí Určitě byl výklad velmi poučný ale já jsem jej nijak nebrala v potaz proč taky po pravdě někde na začátku jak začal jsem si strčila do uší sluchátka a poslouchala hudbu jak jinak podobně to dělám i ve škole. Kreslím si občas jen tak kouknu jak to tam asi vypadá ale pořád všichni na místech a ona se usměje jen tak potichu si pobrukuju a v duchu si sama pro sebe zpívá, najednou však ji přepadne zvláštní pocit a zvedne hlavu k podiu, lidi kolem začínají být nervozní a já si sundám sluchátka, podívám se na několik vojáků a už teď se mi to vůbec nelíbí, všichni začínají být neklidní a hodím všechny věci do tašky a zadívám se na skupinu ze školy vidím však jen rudovlásku, Sema a Jira ani nevidím což mi je celkem líto. Když už jsem myslela že je po přehlídce nad náma přeletěli stíhačky a mě to zvedlo ze sedu a už jsem stála na nohou celkem v bojové pozici a zírala ně. Nemám je ráda protože mi připomínají co jsem vše zažila v laboratoři a podobně. Pak přišlo bombardování a nějaká ta další kravina a to jsem už brala nohy na ramena ale viděla jsem Sema jak nevzal tu svojí kamarádku sebou a utekl sam pryč, to jsem nevěděla že on se bojí smrti nebo tak ten jenž měl být určitě také jejich loutkou, doběhla jsem k rudovlásce a chytla jí za ruku. Tak krásko je čas zmizet Mile jsem se na ní usmála a už tahle pryč od toho všeho (teda pokud semnou pujde) |
| |
| Náměstí Její dotyk mě vytrhl z přemýšlení a nakonec i pohybu, protože jsem se jako na povel zastavila. "Co ty tu.." Hloupá otázka, Joanne. Napomenu se a bez přemýšlení se vydám s ní, za ní. Nevím, jestli ví kam jít a jak moc dobré je to rozhodnutí, ale v prvních chvílích nad tím vůbec neuvažuju. Hlídám si, kam šlapu, ale když jsem si jistá, že mě nepustí, nechám se chvíli spíš táhnout a rozhlížím se, co se to vlastně děje a kde. Jak moc rychle se blíží. A do toho všeho mě napadne to nejhloupější, co někoho v takového situaci napadnout může – jsem ještě moc mladá na smrt. Samozřejmě, po tom následuje několik výčitek, že si to říkám brzy, pak se od toho odtrhnu a začnu věnovat víc pozornosti útěku. "Kam vlastně jdeme? Má to smysl?" ohlédnu se. "Je to válka.. zasáhne nás všude..," dodám až trochu moc poetickým polohlasem. |
| |
| Nečekaný zvrat Měl jsem náladu na nic a co se stalo pak, rozhodně nepřispělo k jejímu zlepšení. Chvíli jsem sledoval stíhačky a když začali bombardovat Cerbera, tak jsem věděl, že je zle. Lidé koukali nahoru na oblohu, ale já jsem nějak vytušil, co bude následovat a rychle jsem se vydal davem pryč. Pak se ozvala první obrovská ráno a poděšený hlas v mikrofonu. Otočil jsem se, abych spatřil ten zmatek. Lidé začali čílet a utíkat pryč. Byl to chaos. Neviděl jsem nikoho koho znám. Pátral jsem pohledem, zda neuvidím svého kameramana, ale ten nikde nebyl. Vytáhl jsem tedy fotoaparát a začal jsem všechno fotit. Takové momentky jsou vždycky nejlepší. Záměr, jak letí jedna ze střel nebo vyděšený obličej starosty, který táhne pryč svou dceru. Byl jsem jako u vytržení a nepřestával jsem cvakat fotoapáretem. Pak jsem v hledáčku zahlédl Ellie s ještě jednou dívkou. Přestal jsem fotit a doběhl jsem je. ,, Pojďte rychle odtud, musíte se schovat někam do sklepa, tam je aspoň nějaká šance, že Vás nezabijí padajicí trosky, honem," pobídl jsem je ke spěchu a zamířil jsem rychle k hotelu. |
| |
| Chaos Chaos stále přetrvával, střelba se přibližovala. Výbuchy a hvízdání padajících bomb se stupňovali. Jedna z bomb se trefila do davu před vámi. Tlaková vlna z výbuchu srazila dav k zemi a v místě výbuchu nechala jen spoušť. Tanky a stroje co tady byly na přehlídce odhodili veškeré zábrany a proráželi si cestu davem. Vojáci vás hnali na západ, víc do města. Ale klid, pokud se to tak dalo nazvat rozerval až ocelový dusot z vedlejší ulice, pak na vteřinu klid a mezi civilisty a vojáky dopadl mech a vzápětí další dva. Z kovovým zaskřípěním vypustili salvu raket na nejbližší tank, který se rozpadl. A zároveň spustili salvu z kulometů, Jeden z vojáků křikl na kolegu: "Řekni tankistům ať ty Raptory rozpráší!! Nebo z těch civilů udělají sekanou!". Mechové, teď označení jako Raptoři měli něco přes dva a půl metru. Sotva to dořekl, tak se jeden z Raptorů rozletěl na dvě poloviny. Nohy zůstali na místě a torzo proletělo do výlohy obchodu oblečením. Zbývající Raptoři se otočili směrem odkud vyšel výstřel, který rozšmelcoval jejich kamaráda. Ukázalo se, že je to jeden z džípů, co měla přiřazené Legie. Na věži džípu bylo namontované menší dělo, které připomínalo prastarou protitankovou pušku. Ale stále efektivně níčilo cíle. Raptoři se okamžitě vydali za ujíždějícím džípem. Pak k davu přijel další džíp a na věž vylezl voják a začal ječet: "Na co čekáte? Běžte sakra!!", svá slova podporoval gestikulací. "Hej ty tam!" křikl na jednoho vojáka, který se zvedal po tom, co na něj padly nohy zníčeného Raptoru. "Zjisti, kdo tu vlastně velí!" přikázal mu. Ozval se další hvízdavý zvuk a další z budov na náměstí se řítila k zemi. Zatímco v ulicích vládl chaos. Na nebi panoval ještě větší. Stíhači obou stran se předváděly takzvané "psí zápasy", jak se říkalo leteckým soubojům. Civilisté i s raněnými vojáky, kteří to schytali během překvapivého úderu se stahovali víc do města... |
| |
| Zhoršení situace Zrovna jsem se s děvčaty chtěl rozběhnout k hotelu, když nám cestu skřížili raptoři. Moc dobře jsem ty mrchy znal. Byli stejně nebezpeční jako dinosauři podle nichž dostali svůj název. Rychle jsem uhnul stranou a snažil jsem se dostat od nich, co nejdál. Běžel jsem a držel jsem obě dívky za ruce, aby se mi nestratili. Hlava mě bolela jako střep, ale ignoroval jsem to. Prostě jsem se snažil utíkat, jak nejrychleji to šlo. Rány kolem mě se mi zdáli tiché, proti výkřikům děsů, které vybuchovali v hlavách lidí kolem nás, když padli mrtvý k zemi. |
| |
| Útěk Dostal se k nám někdo nový, Ellie ho zřejmě zná, já na ty obličeje moc paměť nemám a navíc mě zajímají úplně jiné věci, než kdo to je. Pokud nás hned vzápětí nepodřeže a tomu moc nevěřím. Začíná to být horší a to, jen tak někam slepě utíkat se mi nelíbí. Měli bychom pořádně zhodnotit naše možnosti, jestli není lepší riskovat u některého z domů, než lézt do podzemí – i když se to doporučuje, pokud si dobře vzpomínám, a pak marně čekat na vysvobození ze sutin. Raněných si moc nevšímám, pomáhat jim při vší své sobeckosti a pudu sebezáchovy rozhodně nehodlám. A pak se před námi prostě objevilo TO. Hořce jsem zalitovala, že jsem si přece jen nedala nějaké přednášky z historie vojenství a takových věcí, určitě bychom na to narazili, ale takhle jsem jen chvíli zírala, než nás ten muž zatáhl stranou a vláčel dál. Nejsem víc, než hadrová panenka. Tak trochu živá, vyděšená, se stále zrychlujícím se tepem a bušením ve spáncích. Prach, zápach, mé vlastní pocity. Dunění země. Jak daleko to včera všechno bylo.. měla jsem po té nehodě jet domů. Vyhnula bych se tomu, o den, o dva, pokud postoupí. Když ne, možná jim jde jen to skoncovat s touhle přihlouplou hrdostí na rozpadající se loď. Ohlédnu se přes rameno, zavrávorám, ale včas došlápnu druhou nohou na zem, takže o nic nejde. Jestli ty stroje nezničí.. Spectere.. Nemám jedinou výmluvu, proč se od nich odtrhnout, ani sama pro sebe. Ale jestli budou ty stroje cílit na nás, nebudu váhat ani chvíli se tomu muži vytrhnout a radikálně změnit směr, kamkoliv, jen pryč od nich. |
| |
| Zdrhat, zdrhat... ačkoli... Ve chvíli, kdy se začal dav cukat, jsem prozřetelně zpomalil a nakonec úplně zastavil. Proto jsem si taky mohl válečné stroje pozorně prohlédnout. Raptoři. To skutečně není moc dobré... a bude jistě ještě mnohem hůř. Chvíli jsem zvažoval možnost uhnout do nějaké postranní ulice, ale tím bych se připravil o ochranu, kterou mi poskytoval dav. Pak jsem zkoumal možnost zmocnění se jednoho ze strojů, ale ani to nebylo zrovna ideální - zvláště proto, že bych se k nim nejdřív musel přiblížit dost dlouho a od toho mě jaksi odrazovali naříkající civilové i vojáci všude kolem - nepotřeboval jsem se zařadit do jejich řad. Trochu nerozhodně jsem se rozhlížel kolem, jak se mi ani jedna z možných variant příliš nezamlouvala. Pak jsem ale znovu zahlédl záblesk rudých vlasů a když jsem zaměřil pohled tím směrem, spatřil jsem nejen Joannu, ale i Ellie, a zároveň toho mladíka, který si ke mě včera přisedl. Kvůli tomu jsem znovu zaváhal - nebyl jsem si jist, jestli stojím o jeho přítomnost, ale v příští vteřině jsem se už bezohledně prodíral davem - to když člověk nechutně blízko mně přišel k úrazu. "Kam míříte?" Nebyl jsem si moc jist, jestli si všimli mého nevybíravého postupu, ale snad si mě všimnou, když na ně promluvim. Nenápadně jsem se ohlédl zpět k bojovým strojům a hlavou mi bezděčně proletělo jejich ovládání.... moc nebezpečné. |
| |
| Útěk "Seme..!" vydechnu úlevně, když zaslechnu jeho hlas a hned na to ho i uvidím. Pojí nás sice jen cesta autobusem, nákup čokolády a barvení hlavy – a teď mi to připadá jako hodně špatný nápad, když ho vidím, ale i tak ho zkrátka ráda vidím. Už jen proto, že jsem ho včera nechala v sále na koncertě, zatímco jsem dělala společnost Specterovi. Potkat se v tomhle bordelu je skoro zázrak. Kdyby se tak objevil ještě.. "Co budeme dělat? Vážně se chcete schovat? Vždyť ani nevíme, kde je to pořádně bezpečné..," kouknu i po ostatních. Pořád je tady ten nápad se sklepem od toho neznámého, ale pochybuju, že to bude nějak super útočiště. Na druhou stranu ale fakt nevím, co jiného nám zbývá. |
| |
| Dál nebo ne? Chtěl jsem utíkat dál, když se objevil ten modrý kluk, kterého jsem včera potkal v restauraci, ale který mě tak účelně svýma pošahanýma myšlenkama odehnal. No ... řekněme, že mě jeho společnost moc netěšilo. Paranoiu v hlavě skutečně nepotřebuju, už tak jsem tam začinal mít guláš. Ta rusovlasá se zastavila, evidentně kluka znala a pak na někoho čekala. Snad někoho z vojáku? Netušil jsem, ale potřeboval jsem odtud pryč. Takové postavaní a vykecávání bylo k ničemu. ,, Nevím, ale schovat se je teď nejlepší plán, tady jsme jako na střelnici pokud sis nevšimla slečinko, ale jestli tady chceš stát a přemýšlet, co budeš dělat dál nebo čekat na svého prince, který tě zachrání, tak prosím. Já mizím, chtěl jsem pomoc," pokrčím rameny a podívám se na Ellie, jestli jde se mnou a pokud se rozhodne zůstat, nechám ji tam. Nehodlám tady v tom pekle zhebnout. Ti blbý vojáci nebyli jediný se speciálním výcvikem, takže... Rozběhl jsem se k hotelu, kde byli podzemní místnosti jako je prádelna a shoz prádla či odpadu. |
| |
| Útěk "Ježíši jen se ptám! Aby ses neposral, ty hysterko!" mám toho tak akorát dost. Vytrhnu se jim a krátce se ohlédnu po strojích. Stejně tady všichni zhebneme, dřív nebo později, ale fakt nechápu, o co mu jde. To aby se člověk nebavil už vůbec s nikým, koho zná a od koho chce taky slyšet názor přesně proto, že ho zná a dotyčný mu opravdu hodně pomohl. Na tu bitku s opilými vojáky se dá jen těžko zapomenout. Kašlu na hotel a bez ohledu na zbytek se rozeběhnu k nejbližší budově. "Kurva! Nenávidím lidi!" Ohohoh, Jo, super.. píchni si ještě a zešílíš. Neumím své návaly vzteku kontrolovat a ani nevím, jestli to vůbec nějak jde, ale aby se na mě v těchhle sračkách někdo obořil, to teda fakt ne. Je to přesně to, proč s lidma nevycházím a proč se jim normálně vyhýbám. Neměla jsem nikam jezdit. Mohlo mě to zastihnout o pár dní nebo hodin později, ael v relativním klidu. Tady je to furt to samé. Přepadení autobusu - Specter - opilí vojáci - moje přehnaná dávka a zřejmě hroutící se organismus - Specter - tenhle útok. To je na mě moc, prostě moc. I tak jsem ráda, že nejdu s větším davem, protože čím víc lidí, tím lepší cíl. Pobíhajících jedinců by si nemusel nikdo moc všímat. Co taky s nima, sklepy mají obvykle všechny budovy. |
| |
| A dál co...? Lehce se zamračím, docela by mě zajímalo, co je ten kluk zač - nezdálo se, že by mě viděl nějak zvlášť rád. Pak ale mi na mysli vytanou daleko palčivější problémy než nějaké momentální nesympatie. Kupříkladu ty velké, bitevní stroje nedaleko nás. Chtělo by to chvíli klidu, ale to musim nejdřív nějak vyřešit momentální situaci. "Hlavně klid a neječte - upozorňujete na nás. Je blbost kamkoli se pouštět na vlastní pěst. Ve chvíli, kdy se budeme držet davu, budou nás krýt ostatní lidé a s trochou štěstí schytaj jak přímé střely, tak střepy betonu a asfaltu, které bývají mnohdy i horší." Pečlivě se dívám kolem a snažím se odhadnout nějaké nebezpečí - už se tu na můj vkus vykecáváme moc dlouho. "Jakmile se dav přiblíží k nějakému baráku, vklouznem tam - je fakt, že sklep tu asi bude mít většina budov... a pokud nás to zavalí... ven se už nějak dostaneme, akorát budem ve většm bezpečí." Nějak mi nedošlo, že oni bez jídla a pití nevydržej tak dlouho jako já, ale to jsou ty poddružné problémy, které nepotřebuju řešit. Bez problémů jsem se vmísil do davu, splašeně se hrnoucího směrem od masakru. Mám v úmyslu postupovat přesně podle mého původního plánu. |
| |
| Útěk Nelibí se mi ani jedna z možností ani Jirova ale ani krásky, pak sem zahledla sema a byla jsem ráda že je v pořádku nějak sem nevnímala reakci nebo spíše přestřelku Jira a Joan ale koukala okolo, a běžela za nimi ale až to že Joan se odpojila a šla za tím svým Spectrem a ja sem jí chtěla zastavit ale v jednom měla pravdu ani ja nechci moc někam se schovat spíše přemýšlím bud získat loď a nebo nějaké auto a odjed odtud. „ Seme? Umíš řídit loď nebo auto?Musíme odsud vypadnout a vzít si třeba obrněné autičko by nemělo být tak hrozné.“ Kouknu na Sema a Jira zaroveň protože já loď řídit umím ale jen trochu, přistávání je fakt horší a auto to nemluvím v tom jsem drak, jen přeci toho mám dost za sebou, davem se mi jít nechce akorát to brzdí. |
| |
| Jako ovce nebo vlk? Nesnášel jsem takové situace, doslova jsem je nenáviděl. Zvedal se mi žaludek a bouřili mi nervy tak, že jsem měl chuť vraždit nebo skočit pod tank. Všichni se chtěli rozdělit a vzhledem k tomu, že sám do podzemí nepůjdu. Nevím proč jsem je chtěl chránit, když o to ani jeden nestojí. Opět se u mě objevila ta nenávist vůči lidem a celkově něčí společnosti. Rozhlédl jsem se a teprve nyní jsem si uvědomil, že mám u sebe stále katanu. Spasná myšlenka na spáchání karakiri byla zajimavá, ale ne tolik jako prostě zabít pár vojáků, kteří se mi dostanou do cesty. Do mozku se mi vlil vztek. Šílený vztek, který zakryl i myšlenky všech ostatních. V mysli jsem si zavrčel něco o tom, ať si tady všichni chcípnou a rozběhl jsem se přímo proti nepřítely. |
| |
| Víc problémů Jiro Tvůj běh vůči nepříteli, znamenal prodírat se masivními davy zpět na náměstí, protože odtamtud teď štěkala valná většina kulometů a ručních zbraní, ale taky i výbuchů. Dav ti cestu zpět neulehčoval. A jeden z vojáků, co tě viděl jen za tebou křikl: "Chceš chcípnout? Tak pokračuj..." a dál se o tebe nezajímal. Když se ti podařilo prorvat se davem, zjistil jsi, že už to není náměstí, ale bitevní pole, budovy děravé jako cedník a některé zníčené úplně. Na tvém konci náměstí stálo pět tanků, několik desítek vojáků, kteří si z okolí vytvářeli improvizované kryty, povětšinou se kryli za torzy tanků a stříleli na druhou stranu, kde bylo několik, asi deset Raptorů, x vojáků a hrnuli se sem další. Po zemi se válelo dost výstroje na to, že by i Rambo měl dost munice... Joanne Dostala jsi do jedné ze vzdálenějších budov, do jejího sklepa, všude tu bylo ticho, jen zem se občas zatřásla pod náporem tanků nebo výbuchů. Sklepy většinou bývají cítit zatuchlinou, ale tenhle ne. Tenhle byl cítit krví, docela velkým množstvím krve. Až do teď tam svítilo světlo, ale jen co jsi došla do půlky místnosti, budova se zatřásla, světlo se vyrvalo ze zdi a spadlo na zem, čímž dosvítilo. A aby toho nebylo málo, z husté tmy se ozvalo zavrčení, těžké, rozzuřené a co víc, bylo cítit, že původce lační po krvi... |
| |
| Do boje Prodírat se davem bylo šílené, ale stálo mi to za to. Křik nějakého vojáka jsem ignoroval a v duchu jsem si jenom řekl: A co když chcípnout chci! a běžel jsem dál. Když jsem se dostal na původní místo, uvědomil jsem si, jak je na tom tohle město bledě. Došlo mi, že bylo stejně bláhové sem běžet jako by bylo bláhové se snažit ukrýt. Stejně tady všichni zemřou. Doběhl jsem k jednomu z vojáků, který bojoval. ,, Nepotřebujete trochu pomoci?" zeptal jsem se rychle, ale jeho myšlenky mluvily za něj. Ten by nejraději vypadnul z tohoto prokletého místa, ale nebyl sám. Stále jsem nechápal, co se to tady dělo. Přemítal jsem, proč mě sem poslali, neposkytli mi žádné informace a nyní jsem netušil, co se ode mě bude čekat, ale je lepší bojovat a zemřít při boji, než utíkat a doufat, že mě nezasáhne zbloudila kulka. |
| |
| Sklepní Oops! Oo to ne.. to ne, to ne.. Zastavím se v půlce kroku, když zaslechnu ten zvuk a po zádech mi přeběhne mráz. Pak udělám půlkrok dozadu, hodně váhavý. Super.. další bodík ke skvělým posledním dnům. Snažím se ve tmě zjistit, kde je, trochu se zorientovat, ale tady těžko. Možná za chvíli, ale to už může být taky po mně. Do hajzlu, kdo normální.. ne, tenhle svět prostě není normální. Další krok dozadu, neustálé rozhlížení se. Ruce si držím u těla. Měla jsem se vysrat na nějaký sklep a jen projít budovu na druhou stranu, i kdybych musela vyskočit z prvního patra, abych se dostala dál, ale zkrátka a dobře jsem si to trochu chtěla srovnat v hlavě. To všechno, co jsem udělala. I teď ale vím, že bych jednala stejně. Nechci je už vidět, nikoho z nich. Snažím se něco vymyslet, ale napadá mě jen útok tím, co mě ještě tak nějak drží při životě a to bych se musela hodně snažit, aby to hrabání se v tašce nebylo slyšet. Tedy, ne tak moc. Mohla bych to uškrtit.. Napadne mě, když mi ruka sjede po popruhu tašky. Špatné je, že ji nenosím jen přes rameno, ale v úhlopříčce přes hruď. |
| |
| Jiro "Pokud si myslíš, že umíš střílet, tak to můžeš zkusit!" opáčil voják a vrazil ti do rukou pušku, co ležela vedle ně a věnoval se střelbě. Situace se vyostřila, když se v půli náměstí objevila modifikace Raptora, fungl nová. "Ježíš, co to kurva je?" zeptal se jeden voják a na vteřinu sklonil zbraň aby si prohlédl věc na náměstí. Raptor byl vybaven párem rotačních kulometů a oproti ostatním, bílým, byl stříbrný. "No ty krávo!" opáčil jiný voják. "Raptor Ripper!" pojmenoval ho první voják v souvislosti z kulomety. Joanne Vrčení na vteřinu ustalo a pak se ozvalo silnější a ještě hlasitější. A aby toho nebylo málo, ze tmy na tebe zazářil pár rudých očích. A spolu s ním se ozval zvuk, jako když se kov tře o kámen. Zavrčení zesílilo a oči se zúžili do štěrbiny a sledovali tě. Ve temnotě bylo slyšet, jak něco hustého odkapává na zem. A pomalu se to k tobě začalo těžkopádně blížit. |
| |
| V epicentru Vzal jsem si pušku a skontroloval jsem její funkčnost, už jsem chtěl zamířit, když jsem si všiml další bestie. Byl to raptor, ale byl jiný než ty ostatní, měl něco na víc. Rotační kulomety, což znamenalo, že pokud se tato jednotka nepřesune, tak ji rozmetá na prach a další věc, to že byl stříbrný mohl být jen modní doplněk nebo taky mohl ít dosti odolný plášť, což bylo pravděpodobnější. Sledoval jsem, co se bude dít. Koukal jsem, zda nenajdu nějakou boční cestu, kterou bych se dostal k raptorovy, aniž by mě někdo viděl, ale nebyl jsem si jistý. Taky jsem netušil, zda jsou poklopy dobře odjistitelné či nikoli. |
| |
| Útěk Kurva!Kurva! Kurva.. "Hlavně klid..," snažím se být konejšivá, ale z těch očí se mi třese hlas, a jestli se dobře pamatuju, to zvířata zrovna neuklidňuje. Moc možností nemám, takže můžu jen klidně ustupovat a doufat, že prostě neskočí, nebo utéct hodně rychle a doufat, že to, co bylo slyšet mezi vrčením byl řetěz, co to zastaví, a ne něco jiného. "Klid..," a pak se prostě otočím a zaberu co nejvíc to jde, abych se dostala tam, odkud jsem přišla. Případně někam vysoko, hodila by se nějaká plošina tak o půl patra výš, abych si byla jistá.. ale do háje, stejně je to divné. |
| |
| Joanne To cosi ve tmě se po tvém ústupu se zavrčením a těžkým dusáním rozběhlo za tebou. Bylo jasně slyšet, jak poráží všechno co mu stojí v cestě. Když jsi vyběhla ze sklepa, tak jsi mohla zahlédnout tu věc na vlastní oči. Velikostí by odpovídala dospělému muži průměrného vzrůstu. Řítila se za tebou a její tlama vydávala hluboké vrčení, ale v okamžiku, kdy vydala hlasité zapištění se člověku podlomila kolena, vzhledem k tónině v jaké to bylo... |
| |
| CO teď Když vidím že se všichni nějak rozutekli nelíbí se mi to protože se jim nesmí nic stát a já tam jaksi zůstala uplně sama, možná je na čase udělat to co je potřeba rozběhla jsem se směrem kam utíkal Jiro a když jsem viděla proto čemu stojí vlela se do mě hněv a najednou sem cítila jak se mi kosti napínaj a je to dosti nepříjemné a bolestné. Stála sem opodál ale přesto mě někdo mohl spatřit. Když jsem viděla jak se tam tak dívá nemohl ani spozorovat že jsem se k němu dosti velkou rychlostí přiřídila a čapla jej pod jednu ruku a zaběhla sním za vojáky, tahle stát naproti nim je fakt uhozené, teď mě bud bude chtít zabít a nebo něco vymyslí normálního. Když jsem se dostali za ně ale až za baraky pustila jsem ho na zem a stála před ním skoro ve své plné kráse. odkaz |
| |
| Útěk V uších mi zní vlastní hlas, který k neustále se vracejícímu zděšení opakuje, že tohle prostě není pes. Neměla jsem se ohlížet, ale možná to bylo prostě jedno. Ten moment, kdy jsem tvrdě dopadla na zem se nedal nijak zvrátit. Cítím kamínky zaryté do dlaní a prach na konečcích prstů, chlad podlahy. Rychle se otočím a začnu tak slepě couvat, i když je to spíš šoupání se po zadku s pomocí rukou. Vůbec nevím, proč mě napadlo se otáčet, bylo to.. přirozené. Pootevřenými ústy uniká a vniká do plic vzduch, je mi špatně, srdce mi buší jako šílené a od toho čehosi nemůžu ani v nejmenším odtrhnout oči. Zkrátka to nejde, ať se bojím sebevíc. |
| |
| Únos Už jsem chtěl vyběhnout a zkusit své štěstí, když mě něco nebo někdo popadl pod paží a odtáhl mě pryč. Bylo to rychlé, takže teprve, až když mě to ono nebo ten člověk pustil, mohl jsem zjistit, co se to vlastně stalo. Trochu překvapeně jsem se díval na Ellie. Poznal jsem ji i přes její nynější vzhled. ,, Co blázníš? Vždyť tě mohli kvůli tomu zabít?" prohlédl jsem si ji a rozhlédl jsem se, jestli se někdo nešel podívat, co za zvíře odnáší toho japončíka někam pryč. |
| |
| Rozhovor Zamrkám když slyším že mě kvůli tomu mohli zabit a proměním se zpět moje věci jsou mírně potrhané a místa mi jde vidět dost kůže a jen se na něj podívám. „ Já co blázním byla jsem to snad já kdo stal proti těm blbcům? A promin mám trochu odolněší kůži jak ty, teda si myslím jak mám vědět zda si normální když mě nechceš zabít nebo se mě ani nebojíš. Každý normální by utekl. Ať už by moje umysli byli jaké koliv.“ Dojde k rohu a vidí tak ty kraviny jak stojí a par vojáků okolo, hledám očima zda nevidím někde ty dva a pak se opět podívám na něj. „ Já prostě musela co kdyby se ti něco stalo. Blázne!“ |
| |
| Joanne Tvor zpomalil, když jsi dopadla na zem a blížil se k tobě pomaleji, ale o o to jistěji. Jeho tlama byla tak akorát na to, aby se tam vešla lidská hlava. Tvor se odrazil ke skoku a začal máchat pařáty před sebou. Ozval se dutý dopad a pištění. Když jsi se podívala na tvora, tak jsi mohla vidět, že jeden z jeho pařátů je odseknutý, řez je tak hladký, že si můžeš prohlídnout svaly i kortex kostí tvora. Tvor máchal pařátem a vřeštěl, přičemž krví sprejoval zdi okolo, kousek od něj ležel jeho pařát a něco, co používá obdobu maskování Legie, krev toho tvora, která je jedovatě zelená, na poli maskování zacákala něco, co vypadá jako rukojeť meče. |
| |
| Útěk Cítím, jak se mi třepou ruce v loktech, ale stále couvám, s pohledem tupě zírajícím před sebe a rty pootevřenými. Někdo by se možná rozhlédl, ale jsem tak strnulá strachem a překvapením, očekáváním bolesti a konce, že to nejde. Jen civím na tvora, kterého něco z čista jasna zranilo, a pak se jen v rychlosti zvládnu přetočit na čtyři a vyplivnout náhlou dávku pouhých žaludečních šťáv. Ruce a vůbec celé tělo se mi třese víc, než předtím, je mi zle, nechutno ze sebe samy i toho tvora. Co to je.. |
| |
| Joanne Tvor přestal ječet a zaměřil se na odkrytý jílec meče a sekl po něm drápem, který vypadal jako kosa, ale setkal se s odporem čepele a modrého zajiskření. Pak se ozvalo křupnutí a tvor odletěl dozadu a rozmázl se o zeď, část jeho zubů byla vyražená. Tvor se trochu vrávoravě srovnal a znovu skokem zaútočil na to neviditelné cosi, které tentorkát usekl jednu z kosovitých čepelí. Následoval další zavřeštění tvora. Pak ho neviditelný protivník srazil na tlamu a za zvuků nechutného praskání, křupání a pronikavého vřeštění mu vyrval druhou kosu a za náhle stříkající zelené krve, která odhalila obrys postavy a jejího meče. Postava máchla mečem a vrazila ho tvorovi do oblasti mozku. Ozvalo se jen krátké zavřeštění a pak jen hrobové ticho. Postava tam stála ještě chvíli, ale zdálo se to jako věčnost. Pak vytáhla meč z těla tvora a otočila se na tebe. Cítila jsi určitou krutost z pohledu té věci, nebo co to vlastně je. Pak se pomalými kroky vydala k tobě a hrot meče, jenž byl v ostrém úhlu, táhle po zemi, tudíž řinčel a ještě za sebou nechával krvavou stopu. |
| |
| Setkání Odplivnu si a jinak nepohnutě sleduji, co se přede mnou odehrává. Vzpamatuju se až tehdy, kdy si to dotyčný namíří ke mně, je to z průseru do průseru. Feťáci mají potíže, ale s těmi mými, minimálně dvěma na každý den, se to nedá srovnávat. Nahmatám rukou stěnu za sebou a rychle se zvednu, krok do zadu, jsem u zdi celá, ale na jistotě ani pocitu bezpečí mi to ani trochu nepřidává. Udělej něco.. udělej něco.. rychle. I tak jsem paralyzovaná a neschopná se pohnout, stejně, jako před chvílí. Třesoucí se ruku stáhnu ze zdi a přitáhnu jí k tělu, polknu. Je mi jasných několik nepříliš podstatných věcí. Tohle místo, Diana's Haven, je zcela nevhodné pro život. To, co mi doteď pomáhalo zvládat stresové situace nefunguje, spíše mě jen sráží dolů. Jsem magnet na problémy a opravdu bych ráda vrátila čas, na tohle všechno zapomněla a žila jako dřív. |
| |
| Joanne To, co zabilo toho tvora vypne maskování, čímž seškvaří jeho krev. Jeho oči jsou upnuté na tebe. "Civilista..." ozve se kybernetický hlas. A natočí hlavu mírně na stranu. "Ani přítel, ni nepřítel." položí si ruku na hrudní plát a dívá se na tebe. "Nevraždit nevinné. Nebýt jako agresor!" dodá a sleduje tě. "Prototyp...hledat...mně!" pokračuje kybernetickým hlasem a ukáže na tvora. Pak schová meče, do jakéhosi energetického pouzdra, které jen modře zajiskří, ale pak už o něm není vidu a pak k tobě natáhne ruku. |
| |
| Setkání Dělá se mi znovu zle, ale tentokrát jinak. Protáhnu prsty na rukách a zhluboka se nadechnu a vydechnu, ale nijak to nepomáhá, stejně jako mě vůbec neuklidňuje, když začne mluvit. Poklesne mi brada a chvíli mi trvá, než zavřu pusu. Co to? Proč.. né, z toho bude jen další průser. I teď mi přeběhne mráz po zádech. Nevěřím mu, nejde to. Jak chcete věřit něčemu naprogramovanému, když to nemá ani dodělanou řeč. Ale pravda, zjevně tady není kvůli tomu, aby mluvil, tak k čemu by to bylo. Na tvora se znovu podívám jen na zlomek vteřiny, už není nebezpečný, není tím, co mě právě děsí. Jen co ke mně natáhne ruku, automaticky sebou cuknu dozadu, ale už není kam uhýbat. Nemám ani centimetr prostoru na to, abych si mohla namluvit, že jsem se posunula. Asi by se hodilo, abych něco řekla, jenže ze mě nevypadne ani hláska. Tentokrát ne. |
| |
| Joanne "Ty bojíš..." řekne kyberneticky, ale je znát zklamání a pochopení. "Já chápat...já nebýt bezduchý stroj..." stáhne ruku a poodstoupí, když vidí, že se bojíš. "Bezduchý stroj by jednat na základě programu...já nebýt stroj..." řekne a podívá se na vlastní ruce. "...já jen vypadat jako zasraná kopa železa!" zavrčí, i když kyberneticky to zní hodně děsivě. "Já omlouvat, že já nezvládat řeč tak dobře, jako ty. Já to mít.....trochu složité..." dodá, otočí se a zamíří k tvorovi, která se valí ve vlastní krvi. Nakopne ho tak, aby tvora otočil na záda a dívá se na něj. "Oni mu říkat: Sy-démon. Sy být zkratka Schyte, nebo-li kosa...on získat to jméno, podle čepelí, on mýt na druhé straně pařátů." sehne se k jedné čepeli a prohlíží si jí... "Udělat jedna chyba, při šlechtění tvora. Oni z něj udělat vraždící mašina, která chtít krev, sice poslušná, díky čipu v hlava. Ale jakmile vidět možnost krmení, jednat jako dravá zvěř lovící kořist." řekne a zapíchne kosovitou čepel do tvora a otočí se na tebe... |
| |
| Setkání Pomoc! Vykřiknu v duchu, ale je to i to, co mě nakopne, abych začala trochu myslet a fungovat. Chtěla jsem pryč od lidí, teď to mám. Asi bych se vážně měla zamyslet nad tím, jak nad věcma přemýšlím. Ani tak se od zdi nehnu, jen přenesu váhu na jednu nohu a těkám pohledem mezi jedním tím a druhým tím. Zastrčím si vlasy za uši, znovu si odplivnu, abych se zbavila pachuti žaludečních šťáv. "Vlastně-neútočil-tak-rychle, krvežíznivě, spíš-jako-vzteklý-pes, ne-že-bych-nějakého-viděla," řeknu, nebo spíš vydechnu jedním dechem a třesoucím se hlasem. Rozhodně mu nechci oponovat, ale bylo to to jediné, co mě kromě otázek a hodnocení jeho stavu a řeči napadlo. |
| |
| Joanne "On tak jednat....já vidět ho, když on po mě jít..." řekl kyber-tvor a díval se na tebe. "...být skutečně krutá tvor..." dodal a sedl si na zdechlinu. Pak se na tebe podíval a všiml jsi tvého výrazu. "Ty mít nějaké otázky?" zeptal se a sledoval tě, přes pravé oko se mu začaly míhat nějaké čárky, asi jako titulky ve filmu, zdá se, že si buďto něco vyhledává, nebo si třídí informace. "Já vědět, že já být na tvoje místo, já mít otázky. A taky vědět, že já mluvit špatně, jako barbar, nebo jako nějaký cizinec, co neumět pořádně řeč země..." dodal a sledoval tě. |
| |
| Setkání "Chyba v naprogramování, nebo neschopnost toho, kdo to dělal. Dá se to spravit, pokud.. to není záměr," vychrlím, co jsem někde četla. Ani nevím kde, ale věřím, že něco takového není moc problém, i když je to úplně mimo můj obor a znalosti. "Já.. co jsi zač? Co je tohle. Co to tady dělá. Co máte společného s tím, co se tu děje?!" uvolním se, ale vzápětí cítím, jak jsem zase napjatá. "Nebo se to možná dá naučit, když..," odběhnu od otázek k tomu, o čem jsem mluvila předtím. Jsem zmatená, ani nevím, jestli to fakt chci vědět. Cokoliv z toho, na co jsem se ptala. "Proč se se mnou vůbec bavíš? Protože mě stejně pak budeš muset zabít? Proč bych se měla ptát? Co tě to vlastně zajímá, že mě něco zajímá, vždyť mi do toho nic není. Jsem tu náhodou," zírám na něj. |
| |
| Joanne "Jak vědec říct: Já být omyl, nepovedený experiment, který se vymknout kontrole..." řekne a dívá se na tebe. "...já být chyba, jen proto, že já držet vlastní vědomí a neposlouchat příkazy jako loutka..." povzdychne si. "Okolo dít válka, což ty vědět, nevědět proč, ale vědět, že boje krvavé, už teď těžké ztráty na obou stranách. Bílá Legie utrpět rukou Černé Legie mnoho ztrát." Když začneš o řeči, tak chvíli mlčí, zvedne jednu z kos a pak začne: "Já snažit se zlepšit svou řeč, mluvením s lidmi. Já doufat, že alespoň někdo mi aspoň trochu pomoc, všichni ostatní, co mě vidět, brát mě jen jako stroj. Já nebýt stroj...já dřív člověk jako ty....než ta kreatura zníčit můj život..." řekne a rozlomí onu čepel na dvě poloviny. "Lidé se bát toho, co neznat, někteří chtít pochopit, někteří zničit. Těch co pochopit, být míň." "A já nezabíjet nevinné..." podívá se na tebe. |
| |
| Setkání Legie.. S.. ne, konec. Nervózně se ošiju. Vůbec mi tady není dobře, protože se to děje zase. Lítost, chuť zkusit pomoct. Výborně. Zničila jsem sama sebe k nepoznání, tohle má prostě do normálních citů daleko. Je to úplně to samé, co se Specterem, jen ještě ne natolik vygradované. Ksakru.. co mám dělat. Potřebuju se toho zbavit. Nejde, abych takhle žila.. Zmáčknu si kořen nosu. Jsem sobec, vždycky jsem byla, ale tohle není ani tak o sobectví, zato ten útěk z ulice sem byl, jako spíš o tom, že se nechci poutat k jiným a je poutat k sobě. Úplně na začátku, tehdy v tom městě na přestávku, Sem.. díky bohu, tohle je pryč. "Moment, moment..," zastavím ho i gestem ruky, ale tu rychle stáhnu. To, že civily nezabíjí neznamená, že jim neublíží. "To pořád nevysvětluje proč tu jsi. Má to co dělat s válkou?" nechápavě se zamračím. "Já.. moc se o to, co se dělo ve světě nezajímám. Teď se tomu nejde vyhnout, ale..," snažím se neurčitě vyjádřit o vlastně nevím čem. "Prostě, jsi tu kvůli tomu?" oči mi na chvilinku sklouznou k tomu něčemu mrtvému, ale v duchu, než začne mluvit, si shromažďuju všechny informace, které mi zatím řekl. Nepřipadá mi to jako vhodná chvíle na mluvení, ale co můžu dělat? Vyčítala bych si hodně dlouho.. zatracený toxin. |
| |
| Joanne "Ne, já hledat jeden specifický tvor. Díky němu, já to, co ty vidět! odpoví a podívá se na vlastní ruce. "Já zároveň stanovit cíl, že já najít ten tvor a přivést tam, kam patřit..." dodá a vymrští se na nohy. "On být..." zarazí se a zadívá se směrem ke dveřím. Pak jen zapne maskování a zmizí, poslední co vidíš je, jak se ještě dotkl pařátu tvora a pak už nic. Dlouho se nic nedělo. Až se po chvíli zjevil Sem. Sem Podařilo se ti prodrat se s davem až k budově, kde zmizela Joanne, u jejího vchodu jsi zaslechl tlumené hluboké vrčení a pak i vřeštění, které pro tebe ale bylo jako by jsi stál přímo vedle tvora ale o něco tlumené. vzhledem k tvojí nátuře si postupoval obezřetně. Když jsi sešel dolů do místnosti, před sklepem, tak jsi uprostřed ní viděl tvora který se válí v tratolišti zelené krve, kolem lze vidět dvě kosovité čepel, přičemž jedna z nich je rozlomená na dvě poloviny. U zdi se krčila Joanne. |
| |
| Co to k čertu...? Copak jsem už dočista zmagořil? Proč se sakra vydávám někam, kde to nezní zrovna bezpečně?? Jistě mi dočista hráblo - za to můžou ti lidi... a vědci... a válka.. a smrt... a křik... a bolest... Radši se na chvíli zastavim a až teprve pak opatrně nakouknu do místnosti. A tohle je jako co?? Velmi zhluboka se nadechnu, zavětřím a napnu všechny smysli. Očima propátrávám celou místnost - něco mi říká, že pokud jsem rudovlasou dívčinu opravdu brutálně nepodcenil, tak tu musí být zákonitě něco, co zabilo tu zrůdičku se zelenou krví. No fuj... skoro tak nechutný jako červená krev... Krok do místnosti byl skutečně velmi opatrný a bleskově jsem se rozhlédl jak doprava a doleva, tak i nahoru a dolů, na dívku jsem neotočil oči ani na okamžik - od ní mi nebezpečí nehrozí... snad. "Co se tu stalo?" Mluvím tiše, aby mi neunikl žádný šelest, který by mohl prozradit dalšího tvora v místnosti. Ačkoli... neměla u sebe náhodou bouchačku?... třeba tu potvoru fakt zabila sama a není čeho se bát... i když by jich tu mohlo být víc... a neměla by mít tu zbraň v ruce? Sem napjatý a připravený kdykoli jednat - tohle se mi nelíbí a skoro se mi z toho ježej vlasy. |
| |
| Budova Překvapeně zamrkám a rozhlédnu se. Vůbec nevím, jestli odešel, nebo tady někde prostě je. A v pravdě, i když cítím, co cítím, pořád nemám dost odvahy na to, abych to zjišťovala pohmatem. "Hej..?" ozvu se do ticha, načež se objeví Sem. Polekám se ho, ale jsem u zdi, takže krom vyděšeného škytnutí se prakticky nehnu. "No.. utekla jsem sem, běžela do sklepa a tam bylo tohle. Skoro mě to zabilo, když na to něco zaútočilo.. teda někdo. Chvíli tu byl a před chvílí, než jsi přišel, zase zmizel," vysvětlím Semovi třesoucím se polohlasem. "Zabil to. Jen tak. A pak se mnou mluvil, ale vlastně o ničem. Bylo to divné," přitáhnu si ruce k tělu a konečně se o kousek odlepím od zdi. Jen deset centimetrů, aby mě nestudila do zad. "Byl skrytý a pak se mnou chtěl prostě mluvit, to není normální," kouknu na Sema a za něj, jestli za ním jdou i ostaní, nebo bude na chvíli klid, než se boje přiblíží. |
| |
| Budova Moc smyslu to, co říkala, nedávalo a zbytek byl zmatený. Dál jsem nepřestával dávat pozor. "Zmizel?... odešel nebo tu je stále někde kolem?" Snažím se mluvit co nejrychleji a doufám, že také dostanu rychlé odpovědi. "Člověk?... Humanoid?... Člen Legie?... někdo jako já?... mluv rychle." Je fakt, že nový sklep se mi hledat nechce, ale riskovat život tím, že tu zůstanu, když nevím, co mi tu hrozí, by byla taky pitomost. Proto potřebuju odpovědi... a to rychlé odpovědi. Dál zkoumám okolí všemi smysly. |
| |
| Budova "Jak to mám vědět, když zmizel? Bylo to jako maskování," hrábnu do své tašky. "Stroj, asi.. tvrdil něco jiného, já nevím. Něco o Bílé a Černé legii, já se v tom nevyznám, nikdy mě to nezajímalo. Říkal, že tamto někdo vytvořil nebo tak," otřesu se a vytáhnu stříbrné pouzdro. "Proč? Nevím, co to bylo zač.. asi tě slyšel, když ses blížil. Kdyby byl od těch, co nás napadli, asi bych už byla mrtvá, ne?" Roztřesenou rukou vyměním ampuli, vytáhnu si rukáv a píchnu si o něco málo víc, než obvykle, rozhodně ne tolik, aby mě to odrovnalo jako včera, ale tím si nemůžu být jistá. Musím co nejdřív sehnat někoho, kdo o tom něco ví. |
| |
| Sem a Joanne Váš rozhovor byl přerušen hlasitou ránou a masivním otřesem. Ze stropu na místnosti se na vás snesl prach. Chvíli bylo ticho a pak další, podstatně hlasitější otřes, následovaný masivním otřesem, ze stropu se urval kus stropu a prosvištěl Semovi hodně blízko obličeje a kus, velký jako dlažební kostka mu padl na nohu. A následovaly další výbuchy, otřesy a padající prach a kusy stropu. Budova zcela prokazatelně dostala zásah, jeden malý a teď jeden velký. |
| |
| Budova Jen co schovám krabičku zpátky do tašky ozve se rána a sesype se prach. Jen vzhlédnu, je mi jasné, co to bude. Taky byla docela hloupost doufat, že bych měla takové štěstí, abych našla budovu, které by se válka vyhnula. To bych tady mohla s radostí prožít zbytek života. Poplašeně se podívám na sebe a kolem sebe, jestli díky prachu neuvidím ten stroj, co se mnou byl a zachránil mě, ale pak se bez ohledu na cokoliv držím svého druhého plánu, a sice dostat se přes budovu na druhou stranu, ven, nebo do další budovy. Dle možností. |
| |
| Jiro a Ellie Boj kolem vás na vteřinu utichl a vzápětí se ozvalo něco, co znělo jako kovový řev Tyranosaura Rexe. Všichni utichli a dívali se do nepřítelem ovládané zóny města. Zem se mírně začala otřásat, a každým okamžikem otřesy sílily. Vojáci na vaší straně i vojáci nepřítele se zdáli být docela nervózní, ani jedna ze stran netušila co to je. To ticho, provázené otřesy bylo víc než deprimující. Ani jedna strana nevěděla, jestli je to jejich, nebo nepřítele, zda to pokud vůbec někomu patří. Pak vše najednou utichlo Jedna z budov na podlouhlé straně náměstí, v takzvaném "území nikoho" se rozletěla na hadry a zasypala obě strany, i vás, sklem, sutinami, prostě vším, co v té budově bylo. Jira trefil kus skla do ramene a Ellie trefila čtvrtina cihly do stehna. Pak se ozvalo mechanické zavrčení, po vteřině následované masivním otřesem. Díky prachu z budovy nebylo nic vidět. Během doby, co se vznášel prach bylo ticho, hrobové ticho. Když se prach zvedl na tolik, že bylo vidět, co se stalo, dech se většině přihlížejících zastavil. Uprostřed náměstí stál mech, velký asi sedmnáct metrů (se zdviženými kanóny na ramenou, když jsou sklopené, mech má o metr méně). Vojáci na vaší straně byly ztuhlí hrůzou, když jeden z nich zařval: "To je ISIS! Utíkejte!!" pak se vojáci rozběhli, zatímco ti na druhé straně začali radostně ječet a výskat. Mech se natočil vaším směrem, namířil svá dvě masivní "pažní" děla na dva z tanků na náměstí a během dvou ohlušujících výstřelů z nich udělal hořící konzervy. Z jednoho tanku, co jste viděli podrobně se vydrápal jeden z posádky, celý v plamenech, ječel a snažil se plameny uhasit, ale nedařilo se mu to, válel se po zemi, ale přestal, protože plameny dokonaly vůli smrti. Mech přešlápl na místě a na ramenou se mu otevřeli dva raketomety a salva raket spražila bývalé pozice vojáků a odrovnala zbytek, teď opuštěných tanků. Jeden z vojáků co běžel kolem vás, přibrzdil a dost hrubě vás hnal před sebe. "Utíkejte! Ta věc nebude rozlišovat mezi civilistou a vojákem! Padejte!!" řve na vás a ohlíží se na mecha. A žene vás před sebou. |
| |
| No super Poslouchal jsem, jak na mě Ellie štěká a nebyl jsem si jist, zda ji poslouchám, ale asi jo. ,, Já chtěl vojákům pomoci, pokud by se mi něco stalo bylo by to v rámci mého zaměstnání a rozhodně by moje rodina byla hrdá, kdybych zemřel v boji za svou vlast, ale teď už je to jedno. A netuším, proč bych tě měl zabíjet nebo zdrhat, když jsem věděl už poprvé, jak jsme se potkali, co jsi zač. Vidím ti do hlavy..." poklepal jsem si významně na hlavu, abych zdůraznil, že ji čtu myšlenky a nejen ji, ale všem okolo. Pak moje další slova přehlušil hrozný hluk. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem, jak jsou všichni vojáci nervózní. Obě strany čekali, co příjde. Pak se najednou rozeletěla jedna budova na kousky z nichž mnohé dopadli na nás. Ucítil jsem prudkou bolest v rameni, když mě zasáhl kus skla. Snažil jsem si zakrýt pusu, protože prach, který výřil všude kolem mě dusil. Všiml jsem si, že Ellie zasáhl kousek cihly. Muselo ji to pořádně bolet. Zakašlal jsem a snažil jsem se najít zdroj toho, co se stalo a pak jsem to spatřil. Na několik chvil mi vynechal srdeční tep, pak jsem nečekal na to, co se bude dít a vyškubl jsem si sklo z ramene. Bolelo to jako čert a pořádně to krvácelo. Urval jsem si kus trika a trochu jsem si rameno ovázal, ale nestálo to za nic. Každou chvíli to spadne a zase to poteče. Pak jsem zaslechl jásot a zároveň řev. Než jsem se stihl nadát, byl u nás nějaký voják, co nás hnal pryč. Raději jsem ho poslechl a snažil jsem se pomáhat Ellie, která byla zraněná na noze. |
| |
| No super Co nejrychleji uskočím do dveří a zlostně si mnu nohu. Pochopitelně s ní nic nemám, ale bolí to jako čert a je mi jasné, že kůže na poraněném místě prudce tmavne až do černa, jak se mi tvoří modřina. To bude zase bolet alespoň pět minut. Podrážděně si odfrknu a koukám, co to vyvádí Joanne. Rozhodně se mi nechce riskovat, že dostanu šutrákem po hlavě, tak zatím jen stojím ve dveřích a vyčkávám, nejméně do chvíle, kdy otřesy odeznějí... a spíše ještě dýl, abych si mohl být alespoň trochu jistý, že se střelba přesunula někam jinam - nejlépe hodně daleko ode mně. |
| |
| Joanne Joanne se podařilo dostat se ven z budovy, jen aby potkala utíkající vojáky. "Poběž holka. Byla by blbost tady zůstávat!" křikl na ní voják a popadl jí za ruku, na jeho vlastní ruce byly vidět insignie seržanta. Vedl jí vedle sebe a docela často se ohlížel. "Jste v pořádku?" zeptal se a ohlédl se znovu. Když jsi se podívala na zbytek skupiny, mohla jsi zahlédnout Ellie a ještě jednoho klučinu, kterému krvácelo rameno. Sem Jen co Joanne zmizela, nastalo ticho. Hrobové ticho, jen vzdálená palba. Ale tenhle klid neměl dlouhého trvání. Na schodech nad tebou se ozvaly kroky, pomalé, ale důrazné. Byl to mix těžkých dusavých kroků a podstatně lehčích kroků. Krátce na to se za tebou objevila skupina vojáků. "No to mě poser! Já o nich slyšel, ale nevěřil jsem, že šmoulové existujou!!" křikl pobaveně jeden z vojáků. "Tak polez hezky sem k nám modrásku!" nařídil ti a mířil na tebe zbraní. |
| |
| Útěk A kam asi chcete jít?! Bože, to tady jsou samí.. Neurvalost vojáka mě docela irituje, ale nevytrhávám se mu. Jsem ráda, že mě zase chvíli někdo vede, aspoň mám čas si to srovnat v hlavě. "Jo..," vyhrknu podrážděně, a tím spíš znejistím, když za sebou uvidím Ellie a ještě někoho. Za tím, že na lidi nemám náladu si přes to všechno stojím. Pakáž jedna. Určitě nás budou chtít dostat dohromady, udělat z nás skupinku dost velkou, aby bylo výhodné na nás zaútočit. Pokud teda půjdou po civilistech. Mě je to fuk, stejně mě víc zajímá, co se stalo s tím něčím, co mě zachránilo před tím druhým něčím. |
| |
| Blbá cihla Když jsem trochu štěkala na Jira bylo mi to pak líto ale udivuje mě protože není takový jak se zdá jako já a když mi řekl že se mi do hlavy dostal jen pozvednu oči a zasměju se. „ Promin Jiro ale to pochybuju já mám svou mysl blokovanou od svých 18 co mě udělali tímhle takže omlouvám se nevím komu ses hrabal v hlavě ale té moji opravdu ne.“ Pak zamnou se ozve nějaký rachot a já se podívám za sebe s myšlenkou že si nás všimli a jen se otočím a zrovna mě něco trefí do stehna a ja sem šla do kolen a jen se pak obrátila na místo odkud to bylo, vlasy mi začali vlát a já sledovala co se tam děje tohle jsem nečekala ani za mák a moje obavy rostli čím dál tím více. „ Tohle bude ještě pekně sranda.“ V tom už běží nějaký voják a kříčí abychom utíkali citím jak se mi rána pomalu zaceluje ale mám hlad takže to jde velmi pomalu, Jiro mi pomohl zvednout a já stála na svých nebylo to nic přijemné a snažím se běžet za tím vojákem ale pořád si stojím za tím že bychom měli odjet. |
| |
| Jiro, Ellie a Joanne Vojáci vás táhli sebou, když v tom se za vámi ozval štěkot kulometu a řev motoru. "Ty zmrdi jsou rychlý!!" zařval jeden z vojáků a běžel dál. Jeden z vojáků, co běžel v čele skupiny se sesul k zemi, díry po kulkách v zádech byly docela jasně viditelné. Při pohledu za vás bylo vidět, že za vámi jedou tři džípy a kulomety střílí kolem vás a občas na vás, jen tak pro srandu. Až na jednoho mrtvého a dva raněné nic netrefili, zahnali vás až do jedné křižovatky. Když už se blížil první z džípů a už zamířil na nejbližšího vojáka, ozvala se dutá rána, jako když se silně praští do železného barelu. Džíp ztratil stabilitu a začal kličkovat sem a tam, až se nakonec rozbil o budovu za vámi. Další dvě rány. Druhý džíp se převrátil na střechu a několikrát se protočil a skončil na střeše a v plamenech. Třetí vybuchl už za jízdy a v před se řítil jako ohnivá koule, která se rozbila masivní lampu veřejného osvětlení. Kolem se začali objevovat vojáci Legie, část z nich kontrolovala jestli ještě někdo žije, pokud žil, ukončili jeho život jednou přesně mířenou ranou. "Jste v pořádku?" zeptal se nejbližší voják a hodil si na odstřelovací pušku a díval se na vás. |
| |
| Fyzický útěk, psychické utrpení Chtěla bych se vrátit, prozkoumat okolí a pokusit se ho najít, jenže těžko. Z mých otázek odpovídal jen na něco málo a ke jménu nebo aspoň číslu služebnímu, něčemu takovému, jsem se nedopátrala. Takže ani nevím, kde mám hledat a podle čeho. Jenže i když jsou s námi vojáci, nic není dobré. Ne, že bych to čekala, ale celý tenhle .. no zkrátka všechno tady nechápu. Jestli nás chtějí zabít, nebo nechtějí, jestli mají rozkazy nebo jsou jen tak zvlčelí a hlavně, co lidi nutí, aby jen tak stříleli po civilistech. Kdybych je nějak ohrožovala, dobře, ale připadám si v tom světě najednou tak malá a nicotná, až je mi z toho úzko. Nejhorší na tom ale stejně je pořád to, že se nejvíc trápím vlastními neopodstatněnými pocity. To je víc, než mučivé. Prostě nevím, pořád něco cítím, to je samozřejmé, ale mě jako malou školačku trápí Specter a ten.. co ho vlastně ani neznám. Další akce se semele rychle, nepochopitelně. Pamatuju si jí zpomaleně, ale přitom vůbec. Jediné, co cítím je to, že jsem klidná, takže droga musela zabrat tak, jak jsem zvyklá, i když jsem se kryla před střelbou, uhýbala, snažila se přežít. Stejně se cítím klidná.. a až na myšlenky ohledně těch dvou. Dost, dost, dost, dost! Snažím se myslet na cokoliv jiného, ale mozek moc nespolupracuje. Když se k tomu všemu objeví zase Legie, byť jsme zachráněni, připadám si totálně ztracená. Dost.. ať to přestane.. chci svůj klid. Klid, ne neopodstatněné výčitky. Na otázku jen kývnu. Myslím, že kdybych udělala něco víc, bylo by mi hůř. Místo toho, abych viděla věci reálně, se zabývám a myslím na takové hlouposti.. |
| |
| Vojáci Z deště pod okap a nebo rovnou do jezera? To se fakt může povést jedině mně - když to vypadá, že mi ten barák nespadne na hlavu, objevěj se vojáci. Znechuceně se ušklíbnu a ucítím, jak se ve mně zvedá vztek. Je pravda, že už jsem ho dlouho necítil - tvrdě ho ve mně potlačovali - ale teď byl zpět. Bylo to docela... opojné. "Nechceš, abych k tobě šel...." Ani nemluvím moc nahlas a stejně je mě dobře slyšet. Oči mi ztmavnou do barvy krve, o které nepochybuju, že jí tu brzy bude spousta - prej modrásku. Nenápadně si protáhnu ramena a co nejvíce uvolním všechny svaly, abych mohl co nejrychleji reagovat. |
| |
| Sem "Tak ty nepůjdeš?" zeptal se pobaveně voják a kývl kolegovi, kterého si vidět nemohl. Ozvali se těžké kroky a ve dveřích se objevilo těžce obrněné monstrum s plamenometem. "Tak ho trošku ugrilujeme!!" zařval pobaveně a zmáčkl spoušť na plamenometu. Avšak místo plamenů na tebe začalo stříkat palivo, už podle toho jak smrdělo se dalo čekat, že bude prudce hořlavé. "Půjdeš, nebo ne?" zeptal se obrněnec a sledoval tě. Kdesi v jeho zbrani byl slyšet zážeh... |
| |
| Ou shit Vztek zmizel stejně rychle jako se objevil. I když bych řekl, že nějaké ty popáleniny bych i přežil, rozhodně se mi nechce riskovat upálení zaživa - a že by to jistě trvalo dost dlouho na to, abych si to mohl pořádně vychutnat. Velmi pomalu dám ruce od těla a opatrně vykročim k nim. Snažím se odhadnout všechny šance, co mám, ale neřekl bych, že by jich bylo mnoho - pokud se moc nepletu, stačila by jedna jediná jiskřička a hrál bych si na živou pochodeň. A s tím množství kovu, co maj na sobě, by byl div, kdyby se ta jiskra neobjevila. Zatímco čekám, co se rozhodnou dělat dál, uvažuju, co všechno by o mně mohli vědět. Třeba jenom tak plácali. Podvědomě si očima měřím únikové cesty, ale žádná zatím není dost perspektivní na to, abych ji byl ochoten riskovat. |
| |
| Semův Grande problém Vojáci ustoupili tak, aby na tebe všichni viděli, přičemž voják s plamenometem na tebe stále mířil svojí zkázonosnou zbraní. "Víš že za tohodle tvora by určitá laboratoř zabíjela?" zeptal se jeden z vojáků. "No, ale nic by z nich jinak nekáplo, z hajzlů. Žádný nálezný, nebo odměna..." konstatoval voják s plamenometem. "To raději šmoulíčka ugrilujeme!" zasmál se další voják. "Opravdu lepší nápad, než ho ugrilovat není?" zeptal se další voják a sledoval dění. "Ledaže by jsi ho chtěl předat výzkumným laboratořím...a ty by tě maximálně zjebali za to, že jsi mu zkřivil vlásek!" konstatoval obrněnec. "A co nám povíš, šmoulíčku?" zeptal se a pořádně sevřel plamenomet. |
| |
| Tohle... není dobré Docela znepokojeně sleduji jejich rozhovor a mám stále neodbytnější pocit, že se grilování nevyhnu. Tak přeci jen mě hledají... a bez odměny? Lehce mi křupnou prsty, když sevřu ruce v pěst. "Co vám řeknu?... že pokud se mě pokusíte dostat do tý laboratoře, bude to to poslední, o co se kdy pokusíte." Mluvím úplně klidně a pomalu. "Na druhou stranu, když prostě odejdete a zapomenete, že ste mě kdy viděli, alespoň to přežijete..." Hlídám si hlavně týpka s plamenometem. |
| |
| Sem Než někdo stačí něco říct, od dveří na povrch se ozve mrazivé praskání a místnosti pročísne ledový paprsek a zamrazí tě až do půli pasu. "A co nám chceš udělat, když budeš jen kus ledu?" ozve se od dveří smích a další těžké kroky. Vojáci se otočí aby se podívali kdo to je. Do místnosti vešel stejný obrněnec, jako je ten s plamenometem, až na to, že tenhle má přesný opak, led. "Kus ledu nám nic neudělá." řekne a ještě trochu víc tě přimrazí. "Navíc, ty na to nemáš, pane jemná náturo. Nebo se snad pletu, 413ko?" zeptal se obrněnec a postavil se na tři kroky od tebe. |
| |
| Ku*va, ku*va, ku*va Ne, že by se mi led zrovna moc líbil, ale to co přišlo pak, bylo o dost horší. 413... a to jsem doufal, že tohle už nikdy neuslyšim. Co všechno ví, když zná tohle? "S někým si mě pletete..." Vzápětí mi panika vyrazila rozum z hlavy a možná s sebou vzala i mozek, jelikož v příští vteřině jsem se celý napnul proti ledu, abych se osvobodil. Skoro se mi to i povedlo. Až na to, až ten led byl trochu i nad mé síly - okamžitě jsem se rozplácl na zemi, jak led popraskal, ale jen do poloviny holení a já se pokusil skočit po nejbližším vojákovi. Rukama jsem se ho pokusil zachytit, takže jsem si je ani nestihl natáhnout před sebe. |
| |
| Sem Vojáci jsou sice překvapení, ale jakmile sebou práskneš o zem a snažíš se dostat k nějakého vojákovi, tak k tobě přiskočili dva vojáci a přimáčkli tě k zemi. "Ne, 413ko, nepletu si tě." žačal "mrazák". "Půjdeš tam, kam patříš." dodal a klekl si před tebou a za vlasy tě vytáhl tak, aby ti viděl do obličeje. "Ani nevíš, jak zhnusený jsem z tebe." dodal a pak s tebou praštil o zem. Pak se odněkud přihrnul další voják, celý zadýchaný a vyděšený. LEGIE! LEGIE SE BLÍŽÍ!" zaječel a všichni ostatní okamžitě zvážněly. "No, to nám chybělo." konsatuje "mrazák" "Vy, odneste tady náš nález o patro níž, tam ho přimrazíme, dokud si neporadíme s Legií!" začal a vojáci, co tě drželi na zemi tě odtáhli o patro níž, kde tě přimrazili ruce ke zdi. "Ještě si pokecáme." řekl mrazák a nechal u tebe dva vojáky... |
| |
| V dárkovém balení Alespoň jsem se na něj pokusil plivnout... ani to se mi pořádně nepovedlo, ale zmínka o legii mě přeci jen trochu uklidní. Třeba vám ti oplechovaní pitomci nakopou.... pozadí a budou alespoň tentokrát k něčemu dobří. Třeba se z toho ještě dostanu. Poněkud mě zchladí, když mě odtáhnou o patro níž a opět přimrazej. Ne, že by mi led mohl nějak zvlášť fyzicky ublížit, ale poněkud ovlivňuje moji schopnost jakkoli zasáhnout do boje. Dva mě hlídaj... jen dva... nebýt toho pitomýho ledu, vůbec si z nich nedělám hlavu. Zatnu pěsti, ale led sotva trošku zapraská a umíněně drží dál. Kupodivu povolil led, co jsem měl na nohách, nejspíš následky otřesů, jak jsem spadl a jak mě pak táhli sem, ale to mi teď bylo úplně na nic. Hlavou mi rychle proletěla myšlenka na to, se strážných okamžitě zbavit, ale vzápětí jsem ji zavrhl - nepotřebuju tu zůstat viset... zvlášť když se to tu jen hemží vojáky... ale něco jiného by se třeba udělat dalo. "Hej... vy dva... fakt tolik toužíte chcípnout? Když mě pustíte, vezmu vás sebou... a můžete mi věřit, že já se Legii vyhnout dokážu." |
| |
| Sem "Zařvi zobák, ty modrá nádhero!" štěknul na tebe jeden z vojáků a díval se ke dveřím. Oba zvedli zbraně ke schodišti a čekali co bude. Najednou se o patro víš ozvala střelba a výbuchy granátů. Všechno to vypadalo, že to trvá už hrozně dlouho, když se najednou vše uklidnilo. Pak do místnosti, kde jsi, se po schodech dohopkal granát, ale než někdo stačil něco udělat, granát vybuchl a zaplnil místnost pronikavým světlem a pištěním. Krátce na to se ozval výbuch klasického granátu, ovšem tentokrát nebylo slyšet hopkání po schodech, který rozmetal střepiny po celé místnosti. I ty jsi dostal svůj příděl železa. Odneslo to tvoje pravé rameno, jež ti jedna ze střepin málem amputovala. Když odezněli účinky oslepujícího granátu, tak jsi mohl vidět jak tě z ledu vysekávají dva vojáci, prokazatelně patřící k Legii. "Bacha na to rameno, nebo mu ho chceš dorazit?" ozval se jeden z nich. "Dej mi pokoj, snažím se!" odvětil mu kolega. "Myslíš, že se z toho ti šašci tady vzpamatujou?" zeptal se první z nich. "Kdo by čekal, že přijdou o experimentální mrazák?" zasmál se druhý z nich. "Výhoda je to ta, že mrazák patří nám, takže aspoň nějaké plus dnešního dne..." řekl první. "Jo, raději odtud vypadnem, než se tu objeví ta jejich potvora, co rozmetala postavení na náměstí..." konstatoval druhý a ovázal ti rameno. "Kde se flákáte s nosítkama?" zeptal se a koukl ke dveřím. Pak se objevil voják, jež na zbroji měl nakreslený červený kříž, tudíž označení pro medika. V ruce nesl skládací nosítka. "Sorry hoši, ale mám teď trochu fofr." omlouval se a pomohl jim tě naložit na nosítka. "Klid doktore, zatím žije, ale musíme odtud vypadnout, než se objeví ISIS..." oznámil první z nich. "Myslíš tu svini na náměstí? No jakmile se objeví, máme útrum." konstatoval a pak jim oboum kývnul, že můžou vzít nosítka. Když tě pak nesli ven, mohl jsi vidět, jak vojáci, co tě tu chytli leží mrtví po okolí, z plamenometčíka zbyly jen doutnající zbytky a ten, co měl velkou mrazící zbraň už taky polykal prach. Venku tě naložili do transportéru a zamířili s tebou bůhví kam... |
| |
| To to zase jednou jde No jistě... jen se se mnou nebavte... idioti. Vztekle jsem zavrčel a pokusil se znovu osvobodit ruce, zvuků zezhora jsem se snažil si moc nevšímat, jen jsem mezi zuby procedil k těm dvěma. "Doufám, že máte sepsanou závěť" Jen jsem dořekl, ztuhl jsem, když se mi do uší vkradl nepříjemný zvuk dopadajícího osudu. No dobře... to trochu přeháním, ale rozhodně to nebylo zrovna povzbuzující. Ani trochu ne. Dříve, než se mi podařilo zavřít oči, zařízlo se mi do nich oslepující světlo. úplně jsem cítil, jak se mi pálí sítnice, přeci jen to bylo dost ostré a světloplachost k tomu neprospěla. Svůj výkřik jsem už ani neslyšel, jak mi pod náporem vysokého tónu praskly bubínky. Další události se pro mně odehrávaly v naprostém tichu a temnotě... bolest však rozhodně utlumená nebyla a střepina, která mi projela ramenem, pálila jak blázen, ale moc starostí mi nepřidělávala. Cítil jsem, jak veškeré regenerační schopnosti pracují na zraku a sluchu - přeci jen potřebuju vědět, co se děje, ruka chvíli počká. No pochopitelně... sakra... Na nic moc jiného se mi nedařilo myslet, když jako první jsem uviděl dva vojáky legie... nevypadalo to, že by mě chtěli zabít, ale to rozhodně nebylo nic pozitivního. Přes hlasité pískání v uších jsem sotva slyšel jejich rozhovor - zase nic pozitivního. "N-nechte... mě... Ani nevím, jestli mě bylo dostatečně slyšet, ale ve chvíli, kdy mě nakládali na nosítka, už jsem cejtil průšvih - to jak se mi začalo poměrně rychle regenerovat rameno. Zdravou ruku jsem natahl ke zdravotníkovi - rozhodně se mi nikam s nima nechtělo. "Pusťte mě odtud..." Tentokrát jsem svůj hlas dokonce i poznal. |
| |
| Sem "Nikam nepůjdeš!" oznámil ti medik a přimáčknul tě zpátky na nosítka. "Dost na to, že tě taháme z ledu, ještě aby jsi někam zdrhnul." řekl a podívá se na kolegy v transportéru. "Koneckonců, nemocnice není daleko, takže tam se náš zbavíš." oznámí ti a kouká na tvoje rameno. |
| |
| Neodbytný medik Nesnažím se vojákovi moc vzpírat, ale rozhodně se mi nelíbí, že si tak upřeně prohlíží moje rameno. "Já... do nemocnice se dokážu dostat sám... navíc musim ještě něco zařídit... a tohle není tak zlé, jak to vypadá." Znovu se pokusím postavit. "Jistě máte spousty jiných starostí, než se tu tahat s jedním lehce zraněným, když tady kolem musí být spousta mnohem hůře zraněných vojáků, kterým byste mohli pomoct." Do nemocnice teda fakt nechci, navíc zlepšení ramene už muselo být vidět i pouhým okem. |
| |
| Transport Legie "Nikam nepůjdeš!" oznámil ti medik a srazil tě zpátky na nosítka. "Do prdele, prej lehký zranění, ono mu to takřka ustřelí ruku a prej lehký zranění, ty vole!" konstatoval další voják. "Naše rozkazy se týkají hlavně civilistů, což ty jsi, takže mě neštvi a zůstaň ležet!" přikáže ti medik razantním tónem a pak se podívá na kolegy. "Nesnáším paličatý pacienty." řekne a kolegové se zasmáli. "Máš kliku doktore." zasmál se řidič transportéru. "Asi jo no." přitakal medik a sedl si na svoje místo. |
| |
| A co medik? Chvíli jsem zvažoval možnosti, ale pak mě napadla lehce spásná myšlenka. Krvácení již ustalo a tkáně zrychlovaly regeneraci... a braly si na to energii z mých nevalných zásob - ačkoli jsem se ráno ještě poměrně hodně najedl, začínaly se mi rýsovat pod modrou kůží žebra. "Ale já nejsem civil...." Zahraju upřímně překvapeného a bleskově sypu z rukávu další části báchorky. "Já jsem medik... studuju.... skutečně do nemocnice nepotřebuju - musim najít své společnice..." Pro jistotu si zdravou ruku položim přes zraněné rameno, kterému už skoro nic není - zato mě teď příšerně brní prsty, jak se dávají dohromady nervy. |
| |
| Sem "To bude jako hledat jehlu v kupce sena hochu." konstatoval voják sedící za nosítky a díval se na tebe. "Civilové se rozprchly po celým městě, takže hledat někoho tady bude jako hledat jehlu v seně." dodal a koukal na Medika. "A jako medik by jsi měl sakra vědět, že rány se nepodceňují ani za hovno.." řekl medik a začal se hrabat v brašně a hodil ti láhev s vodou. "A navíc, jak víš, že jsou ještě na živu?" zeptal se řidič a transportér poskočil na cestě. |
| |
| Že by...? Pomalu kývnu. "Jo... je mi jasný, že to nebude nejsnadnější, ale plus mínus vim, kam by mohli zamířit." To mi neříkejte, že něco takhle pitomýho by mi mohlo projít.... a ještě uvést na pravou míru mé zranění. "A to zranění... skutečně to skoro nic není - nezasáhlo to ani nervy, ani tepny..." Vodu jen zavrtěním hlavy odmítnu, abych po ní nemusel šahat a nebylo vidět, že zranění už je skoro zhojené. |
| |
| Sem "Jo? A když tam půjdeš a oni tam nebudou, tak co? Sedneš si tam a budeš na ně čekat?" zeptal se ironicky jeden z vojáků. "Není? Ty vole viděl jsem tu ruku na vlastní oči, ještě přerazit kost a odseknout kus masa a jsi bez ruky, ty vole!" zvolal překvapeně jeden z těch, co tě sundavali ze zdi. "Hele, přiznej se, co jsi vůbec zač?" zeptal se medik. |
| |
| Ale no tak... sem neškodný medik.... "Budu je prostě hledat někde jinde... pár dalších tipů bych měl..." Trhnu sebou, když se ozve jeden z vojáků a urputně zakroutim hlavou. "Jen spousta krve... vypadalo to mnohem hůř, než to je..." Hlavně nezpanikařit. "A už jsem říkal... jsem obyčejný student medicíny..." |
| |
| Sem "Jestli žijou, najdou ti je." řekl řidič. "Zrovna jsem zaslechl že četa Legie narazila na tři civily, dvě ženský a kluk." dodal. "Zapomeň na to, jediný kam půjdeš, je nemocnice!" oznámil ti medik a koukal se k řidiči. "Nějaký zprávy ohledně tý konzervy, co je na náměstí?" zeptal se voják sedící za řidičem. "Jen to, že vojáci z náměstí táhly nějakou zrzku, brunetu a asijskýho klučinu..." oznámil řidič a věnoval se řízení, teď trhl transportérem aby se vyhl kráteru na cestě... |
| |
| Tak takhle ne Na rameni už nebyl ani škrábanec a já toho právě začal mít plný zuby. Dřív než stačil někdo z nich zaznamenat, co se vlastně děje, stál jsem těsně za řidičem, jeho hlavu ve svých rukou, jen okamžik před tím, než bych mu zlomil vaz. Trochu naštvaně jsem si odfrkl. "Říkal jsem, že to nic není... a že do nemocnice nechci... " Očima jsem těkal od jednoho vojáka ke druhému a snažil se ani jednoho z nich nespustit z očí. "Okamžitě zastavte a pusťte mě ven - já vám ublížit nechci, ale jestli k mě k tomu donutíte, nezaváhám." |
| |
| Sem - nyní označen jako nepřítel Než dořekneš svoje výhružku tak na tvojí hlavu míří všech patnáct pušek a jedna pistole, Načež ti řidič řekl: "Jen do toho, zabij mě! Ale bude to poslední co uděláš!" "Jako medik se rozhodně se nechováš!" oznámil ti medik. "Legie se nebojí smrti, narozdíl od tebe!" oznámil ti s klidem řidič. Zbytek transportéru zapnul laserová mířidla, takže na tvojí hlavě se objevil šestnáct laserových zaměřovačů. "Pust ho!" zavrčel jeden vojáků. |
| |
| Já jsem prostě talent Ani se nehnu, přesně vím, kolik bych toho mohl stihnout a co už ne. Moc by toho skutečně nebylo. "Můžeš zkusit, jestli rychleji vystřelíš, než ho zabiju.... ale je to řidič - vybouráte se." Těkám očima sem a tam a tep a dech se mi trochu zrychlují. "A jak jsem řekl - nic proti vám nemám, jen chci pryč..." Trochu na hlavu zatlačím a způsobím tak řidiči nesnesitelnou bolest, přesto mu však stále neubližuju. |
| |
| Sem "A ty zapomínáš, že tohle je transportér APC, nebo-li Aromored Personal Carrier." oznámil ti řidič, který bolest ignoroval. "Pancíř tohodle transportéru vydrží přímej zásah od tanku, takže havarie je jako nic." dodá medik. "Tak ho pusť a nic se ti nestane! Pokud nechceš skončit jako řešeto!" ozvalo se z transportéru. Bylo vidět, že ti vojáci to myslí smrtelně vážně. A smrt řidiče by znamenala jednu věc, smrt tvou. Protože je to stísněný prostor a minul by leda jen slepec. |
| |
| Co teď? Těkám pohledem z jednoho na druhého. Nepotřebuju vysvětlení - vím, co to je... ale na klidu mi to rozhodně nepřidalo. "Prostě otevřete dveře a já vypadnu..." |
| |
| Sem "A co kdyby jsi si prostě kurva sedl a přestal nás štvát?" zavrčel jeden z vojáků, očividně mu začínáš lézt na nervy a jako doplnění slov, odjistil zbraň. "Klidně z tebe udělám cedník, tak neser a koukej si sednout!" dodal a zamířil ti přesně mezi oči. |
| |
| Když už, tak už Ve chvíli, kdy jeden z vojáků promluví, už mi rupnou nervy úplně. "Tak proč mě tu, ku*va nemůžete prostě nechat?? Proč mě prostě nevyhodíte ven a nepřestanete se o mě starat??... a nebo víš co...??" Na okamžik se odmlčím, už v podstatě vůbec nedávám pozor, co je kolem mně a moje pohyby začínají bejt dosti nekoordinované. "Tak mě sakra zastřel, jestli to zvládneš... bude mi líp...." |
| |
| Sem "Šlápni na to!" křikl jeden z vojáků na řidiče, který okamžitě udělal co chtěl, další otevřel dveře v zádi transportéru, další tě čapl a vyhodil z transportéru. "Umíš bejt vděčnej jako moje manželka, idiote!" žařval za tebou jede z vojáků a pak už jen bylo vidět, jak se transportér vzdaluje. Po vzpamatování se, jsi se ocitl na prázdné ulici, široko daleko jediný zvuk byla střelba a výbuchy. Ulice byla dlouhá a na v dáli se dle ukazatelů měla nacházet křižovatka. Jinak jsi absolutně netušil kde co je. Všude to tu bylo opuštěné, obchody, auta, no prostě všechno... |
| |
| Konečně Ani jsem se nebránil a dokonce se mi podařilo neublížit řidiči... sice ho asi nějakou dobu bude bolet krk, ale nic vážného to není. Když jsem vstal, cejtil jsem, jak se mi točí hlava... to nebylo moc dobrý, ale zase by to odpovídalo ztrátě koordinace, kterou jsem cítil v tom transportéru. Takže buď otřes mozku nebo nemístné vyčerpání organismu. Když jsem se kouknul dolů, situace byla zcela jasná - vypadal jsem jako kostlivec potaženej trochou kůže. Potichu jsem zanadával a pomalu se začal belhat původním směrem - tím, co mířil transportér. Skutečně jsem moc nevnímal, co se kolem děje a ani nechutné ticho mi nijak zvlášť nelezlo na nervy. Kdyby mě viděl nějakej sci-fi fanoušek, začal by křičet cosi o zombících. |
| |
| Sem - ulice Ke tvému štěstí hrálo to, že ulice byly prázdné, takže nikdo nemohl řvát: Zombie! To ticho, rvané jen střelbou a výbuchy bylo až vražedné. V hororu by si jeden myslel, že na něj cosi vyskočí a začne ho to vraždit, ale tady to byla krutá realita, ulice byly opuštěné, stejnak i obchody. Takže kdyby jsi něco vzal, tak nikdo nepozná, že to chybí a i kdyby poznal, bylo by mu to zrovna teď jedno. Když jsi se blížil ke křižovatce, viděl jsi v dálce nějaké postavy. Vojáci, Legie a nějaké tři další postavy, které vypadali až moc nevojensky. Takže se neskytla naděje, že by to mohl být někdo známý. Ale cesta byla ještě dlouhá a tobě ubývalo sil... |
| |
| Ulice Pár vteřin jsem si dokonce myslel, že se rozeběhnu, abych rychleji zjistil, jestli to jsou oni. Pak jsem ten nápad zavrhl a pokračoval v dost pomalé chůzi. Oči se mi začali zavírat a unavenému mozku se prostě nechtělo spolupracovat. Po několika metrech - snad stech... možná dvou, jsem se odmítl pohybovat dál. Nebo spíš... zradilo mě vlastní tělo. Po chvíli jsem pod sebou ucítil studený asfalt a do nosu mi vniklo trochu prachu, který něco zvířilo. Zavřel jsem oči a stulil se do klubíčka - jistě by se mi leželo mnohem líp, kdybych nevypadal hůř jak koncentráčník. Rychlý dech se začal zpomalovat. Proč si vlastně na chvíli neodpočinout? Tady to je takové příjemné a klidné... tiché. Neuvědomoval jsem si, že ležim uprostřed ulice. |
| |
| Ulička a krásné překvapení Když jsme utíkali dělala jsem menší kličky ale nejraději bych se rozběhla akorát tak proti nim, moje noha sice trochu krvácí ale zaceluje se pomalu, najednou mě to po par krocích přestane bavit a vytrhnu se Jirovi a zastavím se naproti džípům. Tak zlato bud nás zabijou a nebo se nám podaří aspoň jednoho dostat, pořád lepší než tu běhat a nechat po sobě střílet. Pár kulek se kolem prohnalo a možná mě jedna zasáhla do ramene ale jen sem sebou cukla a chtěla jsem se rozběhnout proti nim když v tom jeden džíp se někde rosflákal druhý někde skončil na střeše a poslední tak nějak podobně jen sem po zadu couvala protože nemám ráda když nevidím co tu je a při tom mi to zjevně zachránilo krk, stojím hodně daleko od ostatních protože jsem se krapek odpojila, když na nás někdo promluvil automaticky mi vyletěla ruka se zbraní a namířila na jeho hlavu a dívala jsem se upřeně na něj. |
| |
| Sem Po tom co jsi se složil na ulici jsi mohl všimnout toho, že kolem tebe po zemi projel laserový zaměřovač. Chvíli se pak nic nedělo a za chvíli se u tebe objevili dva vojáci, regulerní armády, ne Legie. Jeden si k tobě klekl a podíval se na kolegu. "Pomoz mi s ním!" houkne na něj, pak cítíš, jak si tě každý z nich hodili na ramena a urychleně zamířili zpět ke skupině. Když se přiblížili dost na dohled, tak si jeden všiml, že usínáš. Tak tě plesknul a houkl na tebe. "Nespi Růženko, za chvíli budeš v pohodě!". Ve skupině jsi mohl vidět vojáky, Legii a už tobě povědomé tváře, akorát otázka je, jestli se ti jen nezdají v deliriu. Joanne, Ellie a Jiro Voják Legie, kterému Ellie mířila do obličeje zbraní jen nehybně stál a pak řekl: "Já nejsem nepřítel!", přitom stál jako socha, dokonce pustil pušku která se zhoupla na řemeni. "Co tu vlastně děláte? Máte být v nemocnici!" divil se jeden z vojáků Legie, i když v jeho hlasu bylo znát, že ta slova říká jen hořce. "Nemocnice jsou neutrální zóna. Tam nikdo nestřílí a na nemocnici se taky střílet nemá, druhá strana to ví taky." oznámí vám a dívá se na vás. "Doporučuju vám zamířit tam, tam se o vás postarají. Dostanete najíst, a taky se budete moct vyspat, pokud to půjde." oznámil vám a hodil si svou odstřelovačku na rameno. "Tak fajn četo Delta, půjdeme dál, čeká nás čištění města od krys." konstatoval jeden z vojáků Legie a pak se otočil na regulerní vojsko: "Vemte je do nemocnice a odpočiňte si." přikázal jim a pak kývl vlastním vojákům, kteří se vydali po trase vašeho příchodu... |
| |
| Hou, hou, ovce jdou... jedna za sedmou... Super červený světýlka... Jen kdesi hluboko v mysli mi problikávalo něco o tom, že tyhle světýlka nevěštěj nic dobrého. Králíček.... co tu děláš?? Dokonce jsem se na chvilku rozvzlykal, když halucinace spadla do jedné z děr po výbuchu. Vzápětí jsem se ale zase začal smát, když jsem všimnul dvou radioaktivně zelených opic, jak mířej přímo ke mně. V tomhle stavu jsem byl snad jedinkrát za život a to už si i vědci z laboratoře mysleli, že o mě přišli definitivně. Krav... ičky.... ne... koťá... ska taky ne.... opičk...y.... možná.... krása... Absolutně jsem neovládal svoje tělo, takže většinu času prostě jen vyselo, občas se naprosto nepředvídatelně pohnulo - skoro na mě rachotily kosti - to jídlo bylo mnohem méně výživné, než jsem se původně domníval. Jednomu z vojáků jsem poslintal ruku zrovna ve chvíli, co mi něco strašně vtipně pomalu a huhňavě říkal... všechno bylo vůbec nějaké až moc pomalé na můj vkus. Když jsem si všimnul známých tváří, vyburcoval jsem tělo ke zbrklému pohybu a doslova jsem se od vojáků odrazil, proplachtil asi půl metru vzduchem a třísknul sebou a beton. Ten náraz do hlavy mi před očima vykouzlil hvězdičky, až jsem se musel znovu začít smát a pokoušel jsem se je pochytat. Ve svalech mi ještě nějaká síla zbývala, ale mozek odcházel až nechutně rychle. |
| |
| Ulička a krásné překvapení Ani po tom co mi oznámil že není náš nepřítel nijak sem svou zbraň nesklopila spíše jsem jej pozorovala protože jsem měla sto chutí stisknout poušť a on to mohl dobře vidět na mých očích a když ten další mluvil pořád jsem stála jak zmražená žádný pohyb a když odcházeli spustila jsem jí teprve dolů a koukla na ostatní. „ Odvedu vás tam a tam se rozdělíme.“ A zamířím směrem kde byl snad nemocnice nijak sem nebyla nadšená že mají být zavřeni někde v nemocnici ale je to snadný cíl tak proč by na to neutočili, teď utočili na své lidi proč by nééé na nemocnici tohle je až moc podezřelé, nějak ani nevnímam že mi z rukou kape krev, to bude tím že mám čistý průstřel ramene ale mě je to šuma fuk. Nezůstavejte dlouho v té nemocnini nevěřím že nebudou na to utočit, střílí po svých aby dostali nás tak proč ne nemocnice.“ trochu nahlas vyustím myšlenku. |
| |
| Sem, Ellie, Joane, Jiro Vojáci Sema zvedli a zase si ho hodili na ramena. "Kámo, ty jsi sjetej jak moje doga..." konstatoval jeden z nich. Pak čekali, kdo se hne první, zatím se pak vydali. Když procházeli kolem Joanne, tak poznamenal jeden z nich: "Ty vole, ta bruneta je vostrá jak žiletka." Cesta do nemocnice byla relativně klidná až na to, že se vám do cesty postavilo shromáždění jakéhosi podivného kultu, asi o třiceti členech, stáli mezi vámi další cestou do nemocnice. Jejich vůdce stál kolem jakéhosi kontejneru a cosi žvatlal, znělo to jako latina. Ostatní jen drželi hlavu k zemi a poslouchali jeho žvanění. Ale co s nimi? Projít kolem nich se nedalo, protože zabrali celou ulici a obejít je by znamenalo, že by jste mohli vrazit do nepřítele... |
| |
| Nudné intermezzo Letim... chachachá... já letim.... Ve chvíli, kdy mě znovu sebrali ze země jsem se už zase na plné kolu smál a pak jsem začal počítat ty krvavě rudé obláčky, co tu proplouvali těma divnejma věcma kolem. Bžum... bžum.... bžum.... bžum.... Při každé myšlence psem zaprděl na rty a pokaždé dostal nehorázný výtlem. Vlnivý domy..... tam se musí blbě žít.... Všechno kolem se začalo prohýbat a byl bych se pozvracel, kdybych měl co - takhle jsem se začal jen nasucho dávit, ačkoli nejméně první zvuk musel znít dost výživně. Bzzzzzzzzz....... plesk! Jako ryba na suchu jsem sebou trhnul a se smíchem poslouchal plesknutí, které vydalo moje tělo... opět. Pak jsem si všimnul toho divného lesa nohou a dostal originální nápad nakouknout jim pod sukni... ačkoli všichni měli kalhoty. Snažil jsem se se doplazit k nejbližšímu sektaři a trochu popotáhnout nohavici jeho kalhot, abych líp viděl. V půlce pohybu se mi ale najednou zavřely oči a všechny svaly přestaly fungovat. Pššššš..... špinkat.... |
| |
| Jsem mimo? Nějak jsem se začínal ztrácet v tom, co se děje. Netušil jsem čím to je, ale cítil jsem se otupěle jako kdybych hodinu čichal nějaké svinstvo. Pamatoval jsem si, jak jsem utíkal s Ellie, pak nějaké rány, létajicí tanky. Prádznou ruku, když mě Ellie pustila, vojáky. Dlouho nic, jen tma a bolest hlavy. Přemítal jsem v hlavě, kdy jsem stratil pojem o okolí a uvědomil jsem si, že to bylo ve chvíli, kdy vybuchly ty tanky. V hlavě mi pulzovala bolest jako po týdením rautu s pijáky první třídy. Pískalo mi v uších nebo to byl křik? Předsmrtný nářek těch v tanku. Snažil jsem se zorientovat. Zase jsme utíkali. Kladil jsem automaticky nohu přëd nohu a snažil se udržet rovně, i když se se mnou všechno točilo. Nějak jsem si uvědomil, že je poblíž ten modrásek, ale taky mu nebylo zrovna hej. Pak latina a spusta lidí a jejich modlidby v hlavě. Tohle už bylo moc. Všichni jednotně v hlavě opakovali své modlitby a já měl dojem, že se mi rozskočí hlava. Chytil jsem se za uši, jako kdyby mi to mělo pomoci. Nepomohlo, hlasy se zdáli být silnější. Nemohl jsem běžet dál. Zastavil jsem se a snažil se utlumit ty hlasy. |
| |
| Na cestě kamsi Ostatní nevnímá, krom nějakých příkazů vojáků, co máme dělat. A krom toho se od zbytku lidí držím takticky dál, nemám sebemenší zájem s kýmkoliv mluvit, ať už ho znám, nebo ne. Nechápu, na co tady komu je, že se umí tvářit hrdinky. Pár lidí, nebo kdo ví čeho, tuhle situaci nezachrání. Jsme v pěkných sračkách a myslím, že si to hodně z nich neuvědomuje. I tak mi pořád v hlavě leží hlavně mé malicherné problémy. Jen kouknu na mobil, ale stejně nemám, komu bych zavolala. A co bych komu řekla, stejně mě ale uklidňuje, že ho mám. Je tady sice tak stovka věcí, proč ho zahodit, ale.. naděje umírá poslední. Byť je do posledního kousku protkaná hloupostí. Taky nevím, proč by se Specter zdržoval voláním mi. Jsem už fakt šáhlá. Prohrábnu si vlasy a zadívám se na sektu před námi. Tohle mě do jisté míry vždycky fascinovalo, lidi, co něčemu věří.. lidi, co věří, že jim někdo jiný může něco vykládat a oni tomu věří. Budiž. Klidně jdu dál, však ona se nějaká skulinka mezi nimi najde, přinejhorším se prostě uhnou. Docela ráda bych už byla v té nemocnici, v puse pořád cítím pachuť zvratků, docela bych to spláchla, a taky něco snědla. Klidně i malinkatou čokoládovou tyčinku. Strčím si ruce do kapes a prostě jen jdu. |
| |
| Skupina - další problémy? Vaše cesta byla zastavená kultem, který se odmítal hnout. Jen tiš pronášel své modlitby. Vůdce kultu stál na něčem, co připomínalo.....napalmovou pumu. Každého, kdo logicky uvažoval, mohlo napadnout, kdo tady mohl vytrousit napalmovou pumu a nechat jí tu jen tak. Jaksi jste tam zastavili na deset minut. Deset minut plných modliteb a odříkávání kultu. Do toho se ozvalo jakési kovové klapání, klapání, které se přibližovalo. A očividně původce zvuku nebyl jeden, ale bylo jich víc. Při pohledu ze směru, kterým jste přišli jste mohli zahlédnout stroje, které vypadali jako lidská kostra, s tím rozdílem že byly kompletně z kovu a jejich levou ruku od loktu dolů, tvořil rotační kulomet. Za klapání svých kovových nohou došli až k vám, dalo se jich napočítat asi tak pětadvacet. Zastavili u vás a první u vás všechny skenoval svým rudě zářícím "okem", zvláštní bylo, že měl jen levé. Hlava stroje vypadala jako lidská lebka. Stroje na vás nijak nereagovali, i když vojáci na ně mířili zbraněmi. Bez reakce prošli kolem vás, jeden ze strojů se procpal mezi vámi. Na tomhle kousku bylo vidět, že je zašlejší, než ostatní, kteří také vypadali jako by zrezli. Strach nahnat dokázali přesto. Jeden ze strojů se zastavil za kultisty, kteří si ho nevšímali, zaostřil na pumu. A pak silně robotickým hlasem spustil: "Všechny nepovolané osoby se vzdálí od armádního majetku!", na tohle už reagoval vůdce kultu. "Odejdi, loutko zla! Náš svatý grál nám neuzmete!" zvolal mýtickým hlasem. "Učiňte tak! Máte minutu na splnění příkazu!" oponoval mu robot a namířil na vůdce kultu svojí zbraň, ale to bylo tak poslední co stihl udělat, protože oblastí prosvištěla sekyra a utnula jeho hlavu, jak se jeden z kultistů ohnal po stroji, který ohrožoval jeho vůdce. Ostatní stroje přihlíželi a jeden z nich pronesl: "Civilisté nyní považování za hrozbu!! Zahajuji likvidaci!" Ani ne během vteřiny se seřadili do řady, která se táhla přes celou ulici, namířili na kult, který stál jako živoucí zeď kolem vůdce. Celou ulicí se rozezněl řev čtyřiadvaceti kulometů, přes který bylo slyšet, jak kultisté odříkávají se modlitby předtím, než se kácí k zemi mrtví. Přes jejich seřazené šiky bylo vidět jen vůdce kultu, kterého právě dávka z kulometu rozpůlila v pase, který spadl po směru, kterým jste původně zamýšleli jít. Minutu na to se rozeznělo ticho a stroje se otočili na vás, jejich zbraně mířili na každého člena skupiny, ale ani jeden ze strojů nestřílel, na rozdíl od kultistů vás neshledávali hrozbou. Ale jejich zbraně byly stále upřené na vás. "Uveďte cíl své cesty!" vyzval vás jeden z robotů, na jehož hrudi se táhl dlouhý krvavý cákanec... |
| |
| Cesta kamsi pokračuje Nijak se mezi ty lidi necpu, spíš čekám, jestli se přece jen někdo neumoudří. Armádní techniku rozeznám asi jako druhy vín, nehledě na barvu, takže ani s tím, na čem chlapík stojí si moc hlavu nelámu. Tohle je pošahanej svět! Znejistí mě až příchod toho čehosi. V pravdě začínám mít takových novinek docela po krk, to je pořád něco. Při nejbližší příležitosti se stáhnu co nejdál od centra dění a tím i od podivných mecha-vojáků. Bohužel během chvíle lituju, že jsem neutekla pořádně daleko, protože jsem zas tak krůček až dva od toho, aby to do mě někdo našil. Jako na povel zvednu ruce v loktech, i když výš nejdu. To mi tak fakt scházelo. Na co jdeme s vojákama, když nás kurva stejně před ničím neochrání? "Jdeme do nemocnice," hledím převážně na stroje, i když pomalu se táhnoucí pach krve mě nutí hledět na ten masakr za nimi. "Jsme jen civilisti. Teda já určitě," už nehodlám za nikoho hrát, toho bylo už dost. Jeli jsme na školní akci, čekala bych tu normální lidi, ale zatím ten pocit moc nemám. Skloním ruce. Jsem ráda, že nejsem tak docela svá. "Joanne Rittx, chcete si ověřit identifikaci?" nic lepšího mě stejně nenapadá. Nakonec, stejně tu všichni dřív nebo později zhebnem. |
| |
| Terminátor :D Nějak jsem nevnímal, že se tam objevil někdo další. Tedy spíš má rozbolavělá hlava to nezaregistrovala, protože stroje nemyslí a tudíž jsem nemusel řešit další myšlenky, které by se mi draly do hlavy. Takže mi unikla celá akce s dohady, jediné, co jsem postřehl bylo narušení modliteb ze strany jednoho muže, který se rozčílil, ale pak nic. Stále modlitby, pak nastal výbuch bolestivého řevu v jejich hlavách. Strach ze smrti tam nebyl, jen zadostiučinění a křik bolesti, nic víc. Stroje jsem začal plně vnímat teprve tehdy, kdy hlasy fanatiků utichly. Jejich myšlenky byly utlumeny tím, že zhebly. Zvláštní bylo, že mi to ani moc nevadilo. Trochu zmateně jsem se narovnal a podíval jsem se na stoje, které na nás mířili zbraněmi. Všiml jsem si Joanne, že se identifikuje a evidentně už nehodlá kopat za náš tým. Vlastně jsem se jí nedivil. Tady šlo o přežití. Zvedl jsem ruce nad hlavu, když jsem je spíš chtěl položit na spánky, abych utlumil bolest, ale nechtěl jsem to riskovat. ,, Chtěli jsme jít do nemocnice, abychom tam našli azyl. Jsem novinář, jmenuji se Jiro Matsumoto!" |
| |
| Cesta do nemocnice Když jsme šli do nemocnice v hlavě se mi trochu uleželo a přebrala sem si vše co bylo potřebné sama sebe jsem ujistila že nemocnice bude bezpečné místo že je určitě že se takové místo určilo kde se nebude bojovat, byla jsem zabraná do svých myšlenek že jsem zprvu nevěděla co se děje až když jsem něco zaslechla, viděla jsem ty poblázněné a jen sem převratila oči v sloup. Tohle je dneska na mě moc co ještě tady potláme? Růžové slony pobíhajací se samopalem? I tohle je celkem ujeté... Najednou za sebou zaslechnu nějaký podivný zvuk otočím se dozadu a rukou si stisknu ránu na rameni a docela sem zírala a ujela mi myšlenka. To mě poser Podívám se na ně a ti bez povšinutí prokličkují mezi náma byla jsem celkem neklidná a podívala jsem se na Jira a pak Sema, ten jako jediný nevypadá jako normální člověk, jedině že by se z něj stal šmoula. Jen tak mě napadne a to už se k nám otočí a pravý že tu nemáme co dělat a podobně do toho se obuje Joanne jde vidět že ji nezaleží na ostatních proč taky je to člověk pud sebezáchovy a do toho se dá i Jiro a jen je sleduju moje ruce si upravý pořádně košily a zastrčím tam i zbraň. A taky dám ruce odtěla aby na ně viděli. ,, Jsme jen studenti co se ocitli v blbý den na blbém místě a bylo nám řečeno že v nemocnici je nejbezpečněji, potřebujem si hlavně odpočinout a trochu se dát do kupy. Já jsem Ellis chvíli mlčela a pak dodala. Mosses Můžu doufat že jsou jen dutí a nemají žádné informace o svých stvořtelých. |
| |
| Stroje contra skupina Stroje stály jako přikované k zemi a poslouchali vaše slova, přičemž vás pozorovali, jako potencionální hrozbu. Sílu jejich zbraní jste viděli na vlastní oči, takže by byla kravina zkoušet něco rádoby odvážného. Příkladem byla těla za nimi. Pak jeden z nich sklouzl pohledem na Sema a raněné vojáky a určil, že nejsou hrozby a zaměřil se na zbytek. "Nemocnice je nejbezpečnější zóna města! Zákaz palby a bojů na i v nemocnici!" zarecitoval jeden ze strojů jakousi reguli. Pak jeden ze strojů zasáhla kulka ze strany, co jste přišli. Při pohledu zpět jste mohli zahlédnout vojáky nepřítele, jak si dělají ze strojů cvičné terče, terče, které co chvíli měli zahájit palbu. "Všechen nebojový personál okamžitě opustí bojovou oblast!" opáčil jeden ze strojů a pak jako jeden vyšli směrem k útoku a během chvíle začali pálit na agresora. "No, tak jestli nechcete být sekaná, tak jdeme!" zavelel jeden z vojáků a s kolegou vzali Sema za haxny, zvedli ho a táhly ho směrem k nemocnici, tudíž směrem po hlavní ulici, kde jste. |
| |
| Střelba a... no tohle není moc příjemné Viděl jsem poměrně slušně rozmazaně, ale to nebylo na závadu - rozhodně by mě ten pohled nepotěšil. Každopádně to nebylo zdaleka všechno. Stroje jsem vzal na vědomí... tak napůl... tedy do té chvíle, než začaly pálit. Všichni naráz. Až jsem bolestí vyjekl, jak se mi hlasitá střelba zaryla do uší. Zkroutil jsem se do pevného klubíčka a rukama si uši překryl, ale to už mezitím hluk ustal. Ne, že by přestaly střílet, kolem stále dopadaly rozžhavené nábojnice a kusy masa, co byly dříve lidma, se až směšně trhaně pohybovaly v tanci smrti. Prostě mi ten kravál znovu poškodil citlivý zvuk - tohle někdo nedomyslel... ačkoli ano... při střelbách jsem přeci míval tu divnou helmu, která byla hrozně nepohodlná a myslel jsem si, že úplně na nic. Pletl jsem se. Když jsem se konečně znovu dokázal rozhlédnout, moc času na pozorování utěšené scenérie rozšmelcovaných těl, jsem neměl. Nějací vojáci mě chytili a začali někam vléct. Ze všech sil jsem se jim snažil vykroutit. Do mozku se mi zakousla paranoia a já si najednou nebyl jist, jestli to nejsou ti samí, co mě přimrazili v tom sklepení. Znali mě... věděli, kdo jsem.... věděli všechno.... chtějí mě.... zavřou mě... znovu!! Prudce jsem sebou trhl a pokusil se vyrazit přesně opačným směrem než oni - skutečně jsem asi neměl moc šancí. Že bych něco slyšel, o tom jsem si mohl nechat leda zdát... a co jsem viděl... dalo by se shrnout do roztřesených, barevných šmouh. |
| |
| Sem - post on request Tvůj útěk po směru střelby (je jedno kterým směrem), se ukázal být jak blbost. Jednak jsi se dál nedostal přes stroje, které sice vypadali slabě, ale rozhodně toho vydrželi víc, jak ty v aktuálním stavu. Jeden ze strojů si tě všiml a zopakoval: "Veškerý nebojový personál neprodleně opustí oblast!", směrem, kterým střílel tě však žádný z nich nepustil. A jako by toho nebylo málo, tak prosterem mezi dvěma roboty proletěl projektil a proletěl ti stehnem, takže se ti tam teď krásně šklebí dlouhá rána, která vypadá, že se snad ještě zvětší, jen proto, že se jí chce... |
| |
| Ichecha Stroje... zase stroje.... "Jau!!" Na ruku mi dopadla rozžhavená nábojnice, ale k vojákům, které stroje masakrovaly a které jsem považoval za své... dejme tomu spojence... jsem se prostě nemohl dostat. Chvilku jsem se koukal, jak se mi seškvařená kůže velmi pomalu hojí, elektronické hlasy jsem v podstatě vůbec nevnímal. Skutečně hlasitě jsem zasténal, když mi jedna z kulek prosvištěla nohou. Podle množství krve, které se okamžitě vyhrnulo ven, bylo naprosto jasné, že projektil trefil femorální tepnu - podle nepřesného odhadu mám tak 5 minut vědomí... v tomhle stavu spíše méně. "Mooodrá...." Mozku už před tím chyběla energie a teď se ještě přidalo nedokrvení díky ztrátě krve. Před očima se mi zamíhaly rudé skvrny - jednu z nich jsem se pokusil chytit, ale ruka mi jen prošla skrz a obarvila se na tu hnusně růžovou, co tak připomíná prasata a každopádně patří lidské kůži. "Jejda... fuj..." Zamyšleně zahýbám prsty a pozoruju, jak se po nich míhají stíny. V tu chvíli nic kolem neexistuje - jen moje pomalu umírající tělo. Modrá krev pomalu přestala stříkat, jak se všechny regenerační schopnosti zaměřily na nejtěžší ránu, ale bez energie mě to rozhodně nezachrání. Rozesmál jsem se, když modré kapky dopadly na růžovou kůži - ten kontrast byl k smíchu. |
| |
| Komplikace Takže prokázání totožnosti nám prošlo bez zdržování a osočování, čekala jsem, že stroje budou chtít víc, ale zjevně bych si měla přestat plést armádní techniku s policejní databází. Pojďme.. někam, kamkoliv. Pryč odsud, od toho všeho. Pořád bych ale chtěla zjistit, kde skončil ten stoj, který jsem potkala, než přišel Sem. Ještě jednou se s ním setkat, jen za míň vyhrocených podmínek. Vyrazím za vojáky směrem k nemocnici hned, co je nám k tomu vydán příkaz. Zdržuje to jen Sem a jeho divné chování, které jsem doteď neřešila. Přes rameno sleduji jeho chování, ale jakmile vidím, že mu z nohy teče krev, něco se ve mně pohne. Vrátím se rychle zpátky k němu, tahajíc z tašky svoje triko na spaní, které na jedné straně roztrhnu. To je hnus.. "Seme? Hej, Seme..," mávnu mu rukou před očima, ale pokud se nebrání, ránu mu pevně stáhnu. Víc pomoct neumím, první pomoc jsem vždycky slyšela jen z druhé ruky. "Pojďte mu někdo pomoct!" křiknu za sebe na vojáky, protože já ho určitě neutáhnu. Pitomé svědomí. Nemusela jsem tu být.. vůbec. |
| |
| Zase trable Pozorovala jsem stroje velmi pozorně kdyby chtěli dělat nějakou hloupost nejlepší by bylo utéct pokud bych byla dostatečně rychla jak viděli chudáka Sema zjistili sami že my hrozbou nejsme nebo aspoň né pro ně. Chvíli jsem jen tak přešlapovala a nervózně koukala měla jsem pocit jako by se mělo něco stát a za nedlouho jsem zaslechla výstřel. Prudce jsems e otočila směrem odkud to vycházelo a to co jsem viděla jsem neviděla ráda, proč to propána nemohli být aspoň naši když už to muselo být. Stroje vypadali že to také nevidí rádi a hned nám nakazali abychom odešli z dosahu zbraní.Když jsme vzali nohy na ramena šli jsme jen jak to šlo, kdyby bylo možné změnila bych abych mohla vzít Sema sama ale nesmím prozradit co jsem stačí že to ví Jiro. Najednou sem zaslechla Joann jak řve že potřebuje pomoct a pohlédla jsem kde jsem jí slyšela hned jsem byla u ní a podepřela jsem Sema, veškerá váha byla na měprotože jsem zvládla unést Jira tak jeho to nebude problém. Jen Joan to muže být divné. „ Joan já ho podržím ty se mu to snaž co nejrychlejí zastavit ať mu nevyteče moc krve než se mu to zahojí.“ Poprosím jí když je Sem trochu nad zemí. |
| |
| Sloníci Jej... oranžová šmouha... a hnědá... Cejtim, jak mě asi právě opustila levá noha a vydala se na sólovou kariéru... skoro se mi chce brečet - jak mi to mohla udělat?? Já.... letím... Chytím se čehosi hnědého a měkkého a pevně se držím (Elliiny vlasy), trochu zahýbám nohou, která mě neopustila nad zemí - no fakt se jí nedotýkám!! A já myslel, že je to nemožné. Co je to bílé...?? Zvláštní, jak se všechny ty tvary a šmouhy kolem začínají slévat dohromady a získávat univerzální barvu - velmi blízkou bílé... až se v ní nakonec všechno ztratí a jen barevné, většinou ostře červené zvuky se vinou kolem mě... a pak najednou i ony zmizí. |
| |
| Všichni Vojáci vás doprovodili až do nemocnice, kde okolí bylo skutečně ve stavu, jako by se nic nedělo. Nemocnice stála neporušená. Takže na tom, že nemocnice jsou zóna, kde se nestřílí, bude něco pravdy. Po chodbách nemocnice bylo spousta zraněných vojáků, zraněných civilistů. Dále zde byly vyděšení lidé. Personál nemocnice se nezastavil. Vás se ujmula jedna sestra a odvedla vás do pokoje, kde bylo asi dvanáct lůžek. Ty nejvážněji zraněné odvezli sanitáři na ošetření, lehká zranění vám ošetřila sama sestra. Při odchodu se zastavila a podívala se na vás: "Za chvíli vám přinesu nějaké jídlo..." řekla a odešla z pokoje... |
| |
| Nemocnice Zavážu Semovi jeho ránu svým tričkem a víc se o něj už moc nestarám. Nést ho neunesu, a lepší pomoc mu taky nabídnout nemůžu. Vlastně.. hledat tady absolutně zbytečnou existenci, hlásím se oběma rukama. Vojáci nás doprovodí do nemocnice. Nevím, kde je to bídnější. Jestli venku, nebo tady. Venku to aspoň tak nepáchne krví a jinými tělními tekutinami. Chtěla jsem si jít najít něco k jídlu, ale sestra zmíní, že něco donese, čímž takhle jediná „zábava“ padá. Posadím se do rohu ke zdi, vytáhnu si svoje náčiní, píchnu si trochu toxinu. To je v řiti.. to bude v řiti, až mi to dojde. Natáhnu nohy před sebe a přemítám, jaké to asi bude umřít. |
| |
| Delírium Bílá budova...? V lehce jasnějším okamžiku mi myslí probliklo slovo nemocnice, ale hned se zase ztratilo za veselým, bílým sněhulákem, který nás někam odvedl. Chvíli mi byla zima a cítil jsem mokro - že bych se počůral? - ale pak ten pocit zmizel a někdo řekl to úžasné slovo na j. Ano - to jsem teď skutečně velmi potřeboval, ačkoli, když mi sestra z těla otřela část krve, nebylo na mé kůži vidět žádné zranění. Přesto jsem cítil, že tak blízko smrti jsem byl jen párkrát v životě. A že by smrt z absolutního vyčerpání organismu byla nějak zvlášť příjemná, to se skutečně říct nedá. Smrdí to tu... Šedé myšky, které se občas mihly kolem vypadaly vyděšeně a některé byly dokonce zraněné... mezi nimi se rychle proplétali další sněhuláci a některé myšky odváděli. |
| |
| Do nemocnice Ještě nějakou chvíli jsme stáli na místě toho masakru a pak jsme konečně mohli do nemocnice, kde nám ošetřili ty lehčí zranění, ale já to opět nějak neměl sílu vnímat. Do mysli se mi zakusovaly myšlenky ostatních lidí. Báli se, trpěli bolestmi, chtěli pryč. Všechno mi to znělo v hlavě, až jsem zase začínal mít problém vnímat své tělo. Seděl jsem na zemi, čekaje, až nám přinesou jídlo a přitom jsem se snažil uklidnit se a nevnímat všechno kolem. Nešlo to. Bylo toho příliš, hlava se mi chtěla rozskočit a já se těkavě díval na své nynější společníky. Vlkodlak a další podivíni, měl jsem dojem, že jsme se domluvili a sešli se na tomhle místě schválně. |
| |
| Diana's Haven Time warp Krátce po té, co vám sestra přinesla jídlo, a bylo vám umožněno se najíst, osprchovat a odpočinout si, dokonce vám přinesli čisté oblečení. Nikoho nezajímalo, jestli jste bledí, modří, zelení, žlutí, oranžoví, nebo strakatí, všechny zajímal jediný cíl: Přežit! Zbytek dne se táhl v duchu odpočinku a případného zjišťování informací. Jenže co čert nechtěl, útočníci zahájili další vlnu útoků a zatlačovali obránce města zpět, blíže k nemocnici, která byla evakuovaná. Jiro a Sem během evakuace nemocnice sloužili jako dobrovolní saniťáci. Ellie a Joanne dostali rychlokurz v akutní první pomoci a obvazování ran. Nemocnice byla během pár hodin prázdná. A nebyla to jen nemocnice, ale i zbytek města držený obránci. Všude bylo tolik lidí a aut, že se nedalo spočítat kolik jich vlastně je. Mimo město, asi 50 kilometrů od něj byl zřízen improvizovaný tábor, kde se shromáždili uprchlíci z Diana's Haven, nyní přezdívané Diana's Grave. Tábor byl rozlehlý, převážně vystavěný z prefabrikovaných ocelových plátů. Nemocnici se vyhradila největší postavená budova, díky počtu raněných. Krom civilistů zde byly i vojáci, všichni...tedy skoro všichni...během evakuace a příjezdu do tábora tu nebyla k záhlednutí jediná uniforma Legie, ani bitevní zbroje, které se během bojů staly pověstné díky tvrzeným plátům. Všichni zde se tvářili relativně klidně a jistým způsobem spokojeně. Kdyby zde nekolovali fámy o tom, co se děje ve městě. Ta nejznámější zněla asi takhle: "Slyšeli jste to?? Legie dostává na prdel, dokonce se říká, že "Srdce Legie" už nebije..." Většinou následovala otázka: ""Srdce Legie?" Co to je?" "Vrchní velitel Legie prý padl v boji, před zraky svých vojáků..." zněla odpověď. "To se stává ne?? Se ztrátami se počítat musí..." "To jo, ale říká se, že velitel Legie a jeho vojáci měli mezi sebou nějaký zvláštní pouto. On pro ně nebyl velitel, nýbrž otec. Zatímco on je nebral jako vojáky, ale svoje děti." Na tohle nikdo většinou nic neřekl. "Chovej se ke svým vojákům jako ke svým dětem a budou tě následovat do nejtvrdších bitev. Shlížej na ně, jako na své milované syny a budou při tobě stát až do samotné smrti..." "Cože?" "Sun'C, Umění Války." Necelý měsíc po přesunu bylo třeba sjet do města přivézt přistroje, které zůstali v nemocnici a zároveň se pokusit pobrat všechny možné zásoby. Na cestu se nikdo moc nehrnul, jen vojáci. Nakonec jste byli vybráni vy a ještě několik dalších "dobrovolníků" Před cestou jste dostali osobní zbraně, pro jistotu. Hlásit jste se měli na druhý den ráno u náklaďáků. Náklaďáků ráno bylo připraveno asi šest, z toho jeden byl narvaný municí a zásobami pro to, co v táboře získalo název "Krvácející Legie". U náklaďáků stál voják, který si psal jména těch co jedou. Jeho pokaždé opakovaná otázka zněla: "Jméno?" |
| |
| U náklaďáků Měsíc. Tohle peklo trvá už měsíc. Umírám. Každý den jsem o kousek blíž smrti. Tvář mi už dlouhé tři týdny zdobí neskutečně temné kruhy pod očima, propadlé tváře a svaly zesláblé tím, jak skoro nic nejím. Z počátku to chtělo trochu snahy, přežít – najít dealera, který nebyl závislý a rád se svých zbývajících dávek zbavil. Byli i tací, kteří se kvůli nim vraceli a utíkali, jenže jich bylo málo. "Zatraceně málo..," zaklapnu stříbrné pouzdro. Můžu si počítat dny, kdy tohle celé skončí – minimálně pro mě. Mohla bych si to rozfázovat na hodiny, udělat si přesný plán, neměnný krutý plán umírání. Nechápu, jak mě mohli vybrat, ale všechno mi začíná být jedno. Všechno, co dřív mělo nějaký smysl, co se zdálo, že bych měla řešit, to vše zapadlo hluboko do mysli a zůstalo tam, skryté a nepotřebné. S nikým už nemluvím a celý kontakt s okolím udržuji jen na nejvyšší nutné míře, snažím se pomoci těm, kteří jsou na tom po mnoha stránkách lépe – ale nevěřím ve spasení. Nejsem blázen, ani náboženský fanatik, a má mysl je v tomhle ohledu ještě poměrně čistá. Čeká mě osud, jaký jsem si sama vybrala.. před mnoha lety, v jednom z nočních podniků. Nebýt války, mohla jsem.. ..možná.. .. kdo ví.. "Joanne.. Rittxová..," vydechnu stěží a přitáhnu si černou šálu výš k bradě. Není to pak tak nápadné, tedy, namlouvám si, že není. V ústech cítím sladkou chuť dvou sušenek, které jsem do sebe dokázala dostat. |
| |
| Po měsíci Zbytek dne jsem měl zasranou migrénu, ale na to nebyl čas. Sice jsme mohli chvíli odpočívat, ale nakonec se vše semlelo, že jsme museli změnit působiště. Vzhledem k tomu, že bylo hodně zraněných a málo těch zdravých, tak jsme byli do evakuace také zapojeni. Nosili jsme nosítka a přesouvali se o kus dál za město, kde postupně vznikl provizorní tábor. Byl však dost schopný na to, aby se zde dalo žít. Od evakuace uplynul měsíc, během kterého se mi podařilo celkem zvyknout na všechny ty myšlenky lidí kolem mě, takže jsem je dokázal potlačit. Taky se mi podařilo zjistit, že můj kameraman útok na město nepřežil. Byl sice v nemocnici, ale jeho zranění byla příliš vážná. Vlastně nebyl důvod dále pracovat jako novinář, ale stejně jsem se neubránil psát si poznámky. Už kvůli své druhé práci, kterou jsem nyní proklínal. Poslali mě do Diana´s heaven s tím, že jim budu shánět informace a pak mě tady nechali jako nějakého bezvýznamného civilistu. Jistě, měli poslat někoho, kdo by odsud dostal všechny lidi, nejen mě. Jenže taky jsem netušil, co se stalo mimo Diana´s heaven, nedostal jsem žádné zprávy a tak jsme dal přežíval, pomáhal a neustále jsme se držel své katany. Když se pak rozneslo, že do města jede náklaďák, aby posbíral nějaké věci, které tam ještě zůstali a budou potřeba, tak jsem se vydal k náklaďákům, protože jistě budou potřebovat pomoc a nebyl jsem sám. Už tam stále Joanne a hlásila své jméno. Došel jsem až k nim a ohlásil jsem se: ,, Jiro Matsumoto!" |
| |
| Cesta Když dorazili všichni "dobrovolníci" z řad civilistů i vojáků a nastoupili do náklaďáků, byl zahájen přesun. Všechny náklaďáky byly plně obsazené, vůz z municí jel až úplně poslední. Váš jel před ním. Docela hlasitě bylo slyšet, jak munice v náklaďáku rámusí. Cesta zpět do města trvala asi hodinu a půl. Na dohled od města Bylo něco kolem poledne, když se konvoj zastavil. Zvědavost byla větší než strach z toho, že lze vrazit do divize tanků nepřítele s názvem: Skull Crushers! Pohled na město dokazoval, že Diana's Haven není to, co bývalo. Z města vycházel černý kouř hned na několika místech. Nejvyšší budova, která kdysi sloužila jako poznávací bod, byla ta tam. Vůbec to nevypadalo jako to město, do kterého jste před měsícem přijeli. Z mnoha výškových budov se stal ementál, z jiných zůstala jen železo-betonová kostra. "Ty vole, tak tohle.....to je nářez!" konstatoval jeden z vojáků a díval se na město. "Myslíte, že tam vůbec Legie je?" zeptala se nějaká dívka. "Zaručeně tam je..." ozval se hlas dívky, který zněl pevně, jako by to věděla na jistotu. Voják kousek od vás hlesl ke kolegovi: "Ty vole, já nevěděl že tu je starostova dcera!", reakce kolegy, který zrovna pil z láhve byla taková, že vyprskl to, co měl v puse a koukl na dívku. "Ty krávo, jestli to její starej zjistí, ten snad bude vzteky mrdat ovce!!" vypustil z úst bez rozmyslu. Jeho kolega měl co dělat aby se nezačal smát. Starostova dcera: 176 cm, štíhlá postava, pevná stehna a hýždě, na hrudi dobře vyvinutá. Po lopatky dlouhé, černé rovné vlasy. Spousta z vojáků jí přezdívá: Starostova Sexbomba. Diana's Haven, nebo to, co zbylo... Po další tři čtvrtě hodině dorazil konvoj na kraj města, které bylo naprosto opuštěné. Alespoň se tak jevilo, protože zatím se nedařilo zahlédnout jedinou živou duši. Další čtvrt hodině konvoj dorazil na prostranství, které dříve mohlo být parkem, teď se tam nacházela spálená země. "Tady někdo uklízel!" ozvalo se do vysílačky. Konvoj pomalu projel místem až do jedné z uliček, která dle map vedla k nemocnici. V uličce ale řidič prvního náklaďáku zahlédl vojáky, kteří seděli kolem silnice na sutinách. Jen co konvoj zahlédli, tak okamžitě přešli do stavu: hni se a zdechneš! Ve vysílačce šlo slyšet tlumený hovor řidiče s jedním z vojáků ale jedna otázka i s odpovědí byla jasně slyšet: "Co jste vůbec zač chlapi?" "Ta banda čuráků, co má bránit město! Čekal jsi snad Santu Clause?" Krátce na to se do vysílačky ozval řidič náklaďáku: "Změna směru, jedeme....", pak se rozjel jiným směrem. Opevněná pozice Po rozhovoru s vojákem se vedoucí náklaďák konvoje dojel k místu, které vypadalo jako masivní, opevněná pozice, všude rozestavěné improvizované úkryty, zákopy, opevnění a střelecká místa. Do tohoto prostoru jsou jen dva přístupy, ten, kterým konvoj přijel a jeden, kterým jsou namířeny všechny těžké zbraně. Zbytek přístupových cest je fikaně zabarikádován troskami okolních budov... Váš militantní doprovod vás požádal o vystoupení, kdyby náhodou vás chtěli vidět. Dovedli všechny k prvnímu náklaďáku, aby na vás bylo vidět. Kousek od náklaďáků seděla skupina vojáků Legie, všichni bez helmy, konvoje si všimli až když dojel blíž. Vojáci vypadali značně vyčerpaně, jeden ze skupiny vypadal nemocně, byl bledší než jeho zaprášená zbroj, která měla teď silný nádech šedé. Nemocný voják vstal a zamířil k vám, prst měl na spoušti. "Smí Černá Legie vědět, komu a proč vděčí za návštěvu??" zeptal a rozkašlal se. Poté až z paty vytáhl hlen, který plivl na zem. Pak pohledem typicky necitelným a krutým sjel každého z vás... |
| |
| Město nebo to, co z něj zbylo Cesta trvala dlouho. Seděl jsem na korbě náklaďáku s dalšími dobrovolníky a čekal, kdy dorazíme do města. Dvakrát jsme stavěli, ale moc jsem se nezajímal proč. Nějak jsem neměl chuť vědět, jestli jsme nepotkali nepřátele. Zavře jsem oči a čekal a když se náklaďák dál do pohybu, znovu jsem se nadechl. Nakonec jsme dojeli až do města. Tedy do toho, co zbylo z Heavenu. Postavil jsem se a rozhlédl jsem se. Všechno bylo v troskách. Většina budov byla v dezolátním stavu nebo nestála vůbec. Všiml jsem si mužů z legie. Jeden z nich se zvedl a začal se ptát. Mlčel jsem, na odpovědi tady byli jiní. Raději jsem se zadíval na dceru starosty. Bylo zvláštní, že tady byla. Takový většinou sedí pěkně v teple a bezpečí. Byla poměrně hezká a hodně vyvinutá, což se mi zase nelíbilo, ale její odvaha mě oslovovala. Došel jsem k ní: ,, Zdravím, jsem Jiro, copak tady děláte slečno? Naposledy jsem Vás viděl na náměstí, než se to všechno slušně řečeno podělalo," prohlédl jsem si ji a zvažoval, jestli je namyšlená nebo ne. |
| |
| Město Legie.. Zopakuji si v duchu, když se baví o situaci, ale na víc se nezmůžu. Mám jiné starosti a vůbec, čert aby to spral. O nic nešlo. Mít nějaké sny a touhy se zdá být malicherné, u mě marné. Žít se z toho moc nedá, nebo si to neuvědomuju a nepřipouštím. Můj zájem o zdejší tlachy končí u zmínky o starostovu dceru. Upadám zpátky do svého nemyšlení a tupého pozorování jednoho místa, i když teď častěji, než jindy, věnuju pozornost i městu. Ti kolem mě jako by nebyli, občas ještě zbystřím u nějakého rozkazu či změny, ale víc nic. Jen pomalu si protáhnu nohy a vystoupím z auta, abychom prošli kontrolou. I tady docela ignoruju, kdo tu je. Legie mě vytrhla z přemýšlení a lhostejnosti předtím. Padne otázka. Chvíli čekám, kdo k tomu něco řekne, ale jak se zdá, nikdo se k tomu moc nemá. Lidi.. co bys chtěla. Drželi hubu na přednáškách, drží hubu i teď. "Potřebujeme přístroje z nemocnice a nějaké zásoby. Jsme z tábora za městem," odpovím mu, když se pomalou chůzí dostanu dopředu, a zcela laxně se na něj podívám. Nevadí mi, jak se dívá, je mi jedno, co si myslí, a že by mohl střílet. "A máme tu nějaké vybavení. Munice, zbraně.. co já vím," dodám. To je zase výkon.. a k tomu polomrtvý s polomrtvou, ironie. Projedu si prstem pod šálou, kterou si tak o kousek stáhnu z brady a dál na něj hledím svým prázdným pohledem. |
| |
| Joanne a Legie "Jo, tak ten zasranec si na nás taky kurva vzpomněl jo?" odpověděl s naprostým pohrdáním voják. "Od tý doby, co si uráčil odsunout svou tlustou prdel z města a spolu s ní zbytek vojenských složek, tu doslova ždímáme tuříny." ozval se další voják, co seděl na nějaké velké bedně, seskočil z ní a postavil se vedle kolegy. "Vidíte támhle tu bestii??" řekl a ukázal na pušku opřenou vedle jednoho z vojáků Legie. "Tu jsme museli vzít STD, jinak bychom na ně maximálně mohli házet kameny. Naštěstí jedou na stejnou ráži jako naše, takže bereme jen náboje..." dodal. "A koho to zajímá?" vyprskl někdo z vašeho doprovodu. "Možná by to mělo zajímat tebe hovnohlave, protože se může stát, že tu brzo budeš taky ty..." řekl marod z Legie. "Vyser si!" štěkl nespokojenec z doprovodu. Marod se jen ušklíbl na kolegu. "Až přijde do tuhýho, zesere si kalhoty." řekl a šel si sednout zpět, stejně jako jeho kolega. "Hej, co bude s těma zásobama?" zeptala se nějaká další dívčina. "Počkejte si na velitele!" opáčil s nezájmem marod. "Banda vocasů." opáčil chlapík vedle Joanne. Jen to dořekl, kolem hlavy mu zasvištěla kulka. "Možná by jsi měl vážit slova!" ozval se hlas tradičně pozměněný intercomem helmy. "Čau Veliteli!", "Jak se vede šéfe?" zeptali se vojáci Legie a neobtěžovali se vstát před vyšší šarží, veliteli to bylo očividně jedno. "Pane!" zvolal sborově doprovod konvoje zasalutoval. Velitel jen mávnul rukou. "Tady si to odpusťte." oznámil. "Reaper, Destroyer, Panzer, řekněte ještě pár klukům a vyložte naše zásoby. Pak tady hostům dejte co chtějí a ukažte jim, kde si můžou odpočinout!" "Jasně šéfe!" oznámili vojáci a vstali. Jeden z nich křikl na kolegu, co právě otevřel oči a ptal se co se děje: "Banda šukézních kočiček a banda vocasů, teď hni prdelí Scorpio, ať už jsi tady!". Velitel stál dál u vás a díval se na všechny kolem, pohled se mu zastavil až u Joanne. Jiro a Starostova Sexbomba Dívka se ne tebe podívala a lehce se usmála. Její odpověď byla stručná: "Co bych tu dělala, pomáhám. To že o tom otec neví je mi docela jedno." opáčila a sledovala jak zníčeně vojáci Legie vypadají. "Od začátku nesouhlasím s tím, co otec provádí s Legií. Jak jí ponižuje. On a nejvyšší hodnostáři jí teď považují za podřadnou. To všechno jen díky otci a jeho osobní zášti vůči ní..." řekla a podívala se na tebe. "Nejsem tatínkova holčička, abych plnila jeho příkazy a přání na slovo přesně! A už vůbec nejsem ta namyšlená fiflena, za kterou mě považují ostatní dívky mého věku..." dodala a stočila pohled zpět před sebe. |
| |
| Město - vyřizování "Vypadám jako on?" zeptám se krátce po tom, co se začne vztekat. "Jestli mu chcete něco říct, napište to, ráda dopis předám. Jinak mě nic z toho nezajímá, všichni máme problémy, větší nebo menší. Nemůžeme se mít všichni dobře, tohle je válka," dodám unaveně, protože to vážně poslouchat nechci. Nemám důvod, nejsem tady ani nějaký oficiální zástupce, prostě jen někdo, kdo umí otevřít hubu, když je třeba, místo toho, abych jen mlčky stála a čekala, až se všechno kolem mě stane samo. Zbytek toho rozhovoru prakticky nevnímám. Hledím na jednoho, možná místy na druhého, ale neposlouchám tak, abych z toho něco měla. Vypovídají se mezi sebou a třeba se někam hneme, to bych docela ocenila. Založím si ruce na hrudi a mimoděk přitáhnu šálu zase výš nad bradu, začíná mi být zima. Nejraději bych se zachumlala do měkké teplé postele, nebo se naložila do horké vany, ovšem za poslední měsíc je to skutečně nadstandardní přání. Zachytím jen pohled velitele. Že bych něco propásla? "Co?" s tichou otázkou na rtech zvednu jedno obočí. Moji tvář to protáhne v tuhle chvíli skutečně zrůdně nezdravým způsobem |
| |
| Joanne "Nehodí se ti tohle?" zeptal se velitel a z jedné sumky na munici vytáhl něco, co vypadalo jako stříbrná tabatěrka, kterou ti podal. Když jsi se podívala dovnitř, zahlédla jsi tobě známou látku. "I když si myslím, že by jsi to měla omezit. Jinak tě to zabije dřív jak válka!" dodal a díval se na tebe dál. Pak se otočil na vojáka co stál vedle něj. "Vipere, vem tady hosty a dejte jim něco k jídlu..." přikázal a kývl hlavou tvým směrem. "Neboj šéfe, všechno bude!" kývl hlavou a vydal se zařizovat. "Jak je v táboře?" zeptal se velitel a zadíval se na tebe. |
| |
| Město – vyřizování Krabičku si vezmu a nahlédnu dovnitř. Pohled se zpátky zvedá jen pomalu, podezřívavě. Krabička klapne, když ji zavřu. Cítím radost, špetku radosti, ale ne nadšení. Prodloužení nevyhnutelného, nic víc. Týden, dva, možná tři navíc, ale to je jen hrubý odhad. Asi mám horší náladu, než jsem si myslela. "Díky..," schovám krabičku do tašky, nijak pečlivě. Vzhledem k tomu, že tam ale stejně nic nemám není možné, aby vypadla. Zapnu zip. "Takový je můj úděl. A omezuju to už na nejnižší hranici, proto..," nedořeknu, jen si povzdechnu a uteču pohledem někam do strany. Pomalu zase založím ruce na hrudi. "Normálně. Žádná sláva, ani přehnaný běs. Jestli už nic nepotřebujete k vyřizování, půjdu," oznámím bez emocí, pohled stále strhnutý stranou. |
| |
| Joanne contra Velitel "Všechno jde omezit. Nebo ještě líp s tím skončit. Ale ty očividně neplánuješ ani jedno." řekl velitel a hodil na rameno masivní pušku, kterou doteď držel jednou rukou. "Jestli s tím nepřestaneš, s tímhle svinstvem, tak tě to zabije. A nebude to poprvé, co tohle svinstvo někoho zabilo."" jeho hlas zatvrdl podstatně víc. "A jestli tě zajímá, proč ti to říkám, tak že jeden z vojáků tě viděl jak si to hlídáš." dodal a jeho oči byly do tebe doslova zapíchnuté. |
| |
| Město - vyřizování "Je mi jedno, co od koho víte. Není to vaše starost. Mimo to, co je známo, od určité fáze nelze s užíváním přestat bez následků. Ve většině případů smrtelných. Dokud nebyla válka, nebyl s tím v podstatě problém," sdělím pevným hlasem, ale musí to vypadat směšně, protože se cítím slabá a musím tak i vypadat. "Za tou hranicí jsem už dávno, takže žádné strachy. To, co zabíjí, mě právě drží při životě. Pokud ale chcete, vrátím vám to," rozepnu tašku, vytáhnu krabičku a napřáhnu ruku k veliteli. "Jsem se svým koncem smířená." Nemám chuť se s ním dál bavit, ale když už s tím začal, pak tento rozhovor rychle dovedeme ke konci a budu mít klid. |
| |
| Starostova ukecaná dcera Trochu mě překvapila její bouřlivá reakce. ,, Uhm... dobrá tedy, ale tak jen takový detail... nikdy jsem neřekl, že by jste mi přišla namyšlená a už vůbec mě nezajímá, jestli Váš otec ví o tom, jestli jste tady. Když pomáháte je to dobře, lidé to ocení a co se Legie týče, myslím si, že v tom máte pravdu. Měl by jim někdo pomoci," odpovím a sleduju její zapálený pohled. |
| |
 | Město Po slovech toho asiata mi došlo, jak moc jsem se unáhlila v řeči. Zavřela jsem na chvilku oči. Pak jsem je pomalinku otevřela a tak zlehka odhalovala jejich temnou modř. Koutek mých plných úst se zakroutil do něžného, vyzývavého úsměvu. "Jo promiň. Jasně," můj úsměv se rozšířil. Rozhlédla jsem se po okolí. Moje oči spočinuly na město. Dokonalá destrukce... Přimhouřím je zlostí a svraštím obočí, až se mezi nimi objeví malá vráska. "Mám na něj vztek čím dál tím víc," přiznám a nakonec se jdu podívat blíž, jak se daří té slečně vyjednávat. Cop nazlátlých vlasů se zahoupe na mých zádech a zlehka mne pohladí po boku. Na sobě mám hnědé minikraťásky s kožíškem na krajích nohavic, teplé nadkolenky/punčochy a masivní boty podobné Kanadám končící pod koleny. Khaki triko s hlubokým výstřihem, které není vidět a černou koženou bundu s kožíškem jako podšívkou. Ale to není příliš třeba. Veškeré moje oblečení je ze speciálního materiálu, který dokáže hřát, když je zima a chladit v horku. Aneb - někdy se otcovi peníze opravdu hodí. Vypadá to, že se ta holka domluvit opravdu umí. Zaleskne se tam ale cosi, co i poznávám. Nic ale neříkám a dělám, že jsem nic neviděla a hned zrakem kontroluji, co vše si odnáší. Aby bylo všechno v pořádku. |
| |
| Pozice Legie Všude se zdál být klid. Vojenský doprovod konvoje nevraživě sledoval Legii, jako by to byly odpadlíci. Velitel sledoval všechny ostřížím zrakem, dokonce se začali vracet první lidé s léky a nějakým přístrojem. "Doufám, že ty sračky za to stojí!" odvětil jeden z vojáků. "Zavři zobák!" okřikl ho jeden z členů Legie. "Problém ty sesypanče?" zařval voják, což si Legionář nenechal líbit a vystartoval k němu, stáli tak blízko, že kdyby se dotkly, tak by vybuchli jak plyn. "SESYPANČE?? CO SI O SOBĚ KURVA MYSLÍŠ?? JÁ TU CEDÍM KREV, ABY TY JSI MOHL V TÁBOŘE PÍCHAT ŽENSKÝ!" ječel Legionář. "CO SI O SOBĚ KURVA MYS..." opětoval řevem voják, ale jeho hlas přeřval někdo jiný: "SKULL CRUSHERS!! CELÁ DIVIZE!!" "Do prdele s tím!" zanadával Legionář a rozběhl se věnovat svým povinnostem. "Co jsou Skull Crushers?" zeptal se někdo z civilistů. "Banda zlejch zmrdů, co ti bez milosti rozkřápnou lebku dělem ráže 130 mm..." odpověděl velitel. Pak se přiřítil další voják Legie, zadýchaný, že málem vyplivl plíce. "Veliteli, jsme v hajzlu, Skull Crushers mají ty svoje dva experimentální tanky, ty svině co se vznáší!" drmolil voják. "Klid Spectere, nějak je dostanem." uklidňoval ho velitel. "Proti nim nám jsou ty blbý miny na nic!" oponoval Specter. "Kurva doprdele!" ulevil si velitel. "Vy!" ukázal na vás. "Pojďte se mnou, ukážu vám, kde se máte schovat!" dodal a otočil se do pozice a zavedl vás do něčeho, co vypadalo jako chytře vybudovaný bunkr, někde uprostřed pozice. Jeho stavba byla z hlíny, dlažby a masivních kusů betonu. "Pěkný!" odvětil jeden z vojáků obdivně. "Nehnete se odtud, dokud se neukáže někdo z nás, je to jasný?" zeptal se velitel a čekal, jestli někdo nemá nějaký poznámky, či připomínky. |
| |
| Bunkr Náš rozhovor, který by se dal nazvat spíše dobrosrdečným promlouváním do duše, ukončila hádka a náhlý zvrat. Ačkoliv jsem na vážkách, jestli příjezd nepřátelských jednotek je zvrat. Stáhnu ruku s pouzdrem si schovám zpátky do tašky. Nutit ho, aby si látku vzal nehodlám, i když bych se jí bez větší lítosti vzdala, jak jsem poukazovala. Při vyřčení jeho jména se tím směrem zadívám. Děje se to zase – ne tak silně a naléhavě, ale to něco se ve mně pohnulo. I proto je to pohled velmi krátký a hned na to se klidím stranou, a pak podle pokynů zdejšího velení, kterému tentokrát neodporuju. Jdi.. a neohlížej se. Chvíli se po bunkru rozhlížím, nechci tu být, ovšem moc jiných možností nemáme. Tak se jen ze zvyku zachumlám do šály a posadím k jedné ze zdí, abych se mohla opřít a sledovat dění kolem, aniž bych do něj musela zasahovat. Své jsem snad už udělala, alespoň co se těch „velkých“ věcí týče. Proč jsem nemohla zůstat tam.. no jo, jasně, protože stížnosti jedinců nikoho nezajímají. Jdi a bojuj.. ale stejně. Je tu zima. Přitáhnu si nohy k tělu a tašku přehodím na bok, aby mi nepřekážela. Jakmile na mně dopadne vojákův pohled, jen kývnu na srozuměnou. Mě nic chybět nebude a můžu jen doufat, že se to venku vyřídí rychle. |
| |
| Zaje.... válka Sledoval jsem tu dívku, starostovu dceru. Bylo to divné, ale ani se nepředstavila jménem. Jen se omluvila a usmála se. Lehce jsem se usmál taky, ale pak mi úsměv zmizel z tváře, když jsem viděl, jak se náš doprovod chová k Legii. To byl vážně hnus. Obrátil jsem oči v sloup a zvažoval jsem, jak dlouho tohle šaškování bude trvat, když v tom hádku přerušil jiný voják legie s tím, že se blíží nepřátelé. ,, No tak to je dokonalé, fakt!" Rozhlédl jsem se a pak nás Legie poslala do bunkru, abychom se tam schovali dokud nebude po všem a nemáme vylézat dřív než si pro nás přijdou oni. Jak jsem si všiml Joanne šla hned a bez odmlouvání. Nasraně jsem zamířil za ní a díval jsem se na starostovu dceru. Už jsem toho měl po krk. Byl jsem rozhodnutý, že jestli se odtud dostanu, tak své nadřízené zabiju a to hezky pomalu, aby věděli jaké to je trpět. Poslali mě sem s posláním a zatím nic. Stále jsem byl jenom debilní novinář bez kameramana. Měl jsem chuť bojovat a nesedět na prdeli jako nějaká buchta. Jsem odborník na jedu a dobrý medik a místo toho sedím na zadku. S otráveným obličejem jsem si sedl do úkrytu a sledoval tváře těch blbců, co nám dělali eskortu. Pořád jenom samé kecy a když přijde na věc, nechají legii bojovat jen tak a nepomůžou. |
| |
| Nepřátelé? "To snad není možný! Už držte klapačky, ať se odjede co nejdřív!" vypadám rozčíleně. Nelíbilo se mi jak mluvili s Legií. Ale můj hlas nebyl k ničemu. Nastalo totiž něco, co jsem tak trochu nepředpokládala. Pocítila jsme, jak se mi na zátylku naježily chloupky hned potom se mi po těle rozlila husina. Podívala jsem se směrem odkud mají přijet. V duchu jsem zpanikařila. Nechtěla jsem do bunkru - jen nasednout do prvního auta, šlápnout na plyn a utéct. Prostě jet kamsi než tu zůstávat. Donutila jsem své tělo netřást se a vešla jsem do bunkru. Děsím se toho, že bych byla zavřená někde v podzemí. Proč tu jsem? Proč? Já chci pryč ... nechci tu zůstávat... chci pryč - hodně daleko... Uvidím místo co nejdále od vchodu. Oni nás zabijou... oni nás tu zabijou... Semknu k sobě pevně zuby. Jdu směrem k tomu místu, ale zavrávorám. Mám pocit, že mi praskne hlava a místy se mi zatmívalo před očima. Neudělalo se mi vůbec dobře. Hlaovu mi probíhala změť nedokončených myšlenek. Měla jsem pocit jako bych se propadala do prázdna. Abych nespadla, zachytila jsem se asiata vedle. "Omlouvám se," špitla jsem jen a posadila jsem se na místo, které jsem si vyhlédla. Měla jsem chuť obejmout své nohy a skrýt se do pomyslného krunýře. Můj pohled byl prázdný. Svíral se mi žaludek. Přesto jsem na zemi ležérně překřížila nohy a nakonec jsem zívla. Jako by to byla rutina. |
| |
| Zvěstovatel smrti Jen co vás odvedli do bunkru, se vojáci Legie vydali na svoje posty. V bunkru jste byli sami. Ven se dá vidět dveřmi, nebo průzory, které jsou tak ve výšce 180 cm. Samotný bunkr má asi 3m na výšku. Dosavadní klid byl najednou roztržen masivní salvou, která začala bubnovat do země a také do bunkru, který ale držel jak skála. Následovala přestřelka. Jeden z vojáků se zvedl a podíval se ven průzorem. "No to je masakr!" konstatoval. Kdo se šel podívat též, mohl zahlédnout Legii poletující z místa na místo a monstrózní tanky, které tu rychlost nestíhali, tak pálili všude, kde je zrovna napadlo. Tanky se nelišily od těch, co bylo možno vidět na náměstí, jen měli mohutnější děla. Vteřinu na to se jeden z tanků rozprskl jako balónek s vodou. Bitka pokračovala dál, když v tom se ve dveřích bunkru objevila masivně obrněná postava s nádržemi na zádech a zbraní, která na špičce slabě hořela - bystřejším došlo, že je to plamenometčík. "Ouu, tolik zářezů jen pro mě!" zasmál se a chytl svojí zbraň oběma, silně pancéřovanýma rukama. Bylo divu, že se přes veškerý ten pancíř dokáže hýbat. Taková pěší verze tanku. |
| |
| Bunkr Seděla jsem na místě a poslouchala zvuky okolí. Mé oči začaly zmateně těkat ze strany na stranu. Začala jsem vnímat mírné chvění mého těla. Smrt je tak blízko... blízko... Ven jsem se rozhodně nechtěla dívat. Bylo mi hůř a hůř. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Už jsem se skoro začínala uklidňovat, když v tom jsem slyšela zvuk dveří. Prudce jsem otevřela oči a můj pohled spočinul na muže evidentně z nepřátelské strany. Zavřela jsem oči. Tak a je to tu. Umřu. Místo toho, abych ale nečině seděla, dostala jsem se malátně na nohy a má očka se pomalu otevřela. Zlehka jsem pohodila copem a pootevřela rtíky. Bylo mi jedno, co dělám, myšlenka na smrt byla tak silná, že jsem skoro přestala vnímat skutečnost. Skousla jsem si něžně spodní ret a udělala jsem krok vpřed. Působila jsem vyrovnaně a jako bych věděla PŘESNĚ, co dělám. Jenže to já neměla tušení. Tohle byla moje jediná možnost a podvědomě jsem si říkala, že už jsem vlastně mrtvá, že tohle skončí rychle a že mi na tohle nenaletí. Na to, že chci odpoutat jeho pozornost od zabíjení. Vždyť je to chodící plechovka... "Chcete nás tu prostě popravit? Vždyť jsme jen civilisté, nic Vám to nedá," flirtovně se usměji a rozepnu si bundu, takže může vidět do mého výstřihu, "řekněte sám - k čemu bychom vám byli mrtví? Líbila bych se vám mrtvá? Nebo si děláte jen zářezy, jako když dítě počítá dny svých prázdnin?" Přitlačím na vyzývavost svého tónu a udělám další krok vpřed. |
| |
| Bunkr Na delší dobu opět upadnu do stavu nevnímání okolí. Je to jako tehdy, poprvé, a jako ještě mnohokrát potom. Snad kdybych si zvýšila dávku, bylo by mi líp a mohla bych.. co vlastně? Tady není co dělat, do čeho se pouštět, abych byla ku prospěchu. Prostě jen čekat. Jako častokrát v poslední době zabrousí mé myšlenky na vzpomínky k matce. Nikdy bych neřekla, že ten vztah byl natolik chladný, aby mi nechyběla. Zkrátka jen spolubydlící, co moc nemusím. Z přemýšlení mně vytrhne až objevivší se postava, rozhodně nepatřící k nám. Ruka mi rychle sjede k tašce, ve kterém mám fasovanou zbraň, jenže to se už z nějakého nepochopitelného důvodu zvedá ta holka a jde k němu a.. dělá to, co jí jde asi nejlíp. Ježiš.. Je mi jasné, že zbraň nepomůže, je dobře chráněný, ale nějaká skulinka by se najít mohla. Nějak se mi ale nezdá, že bych měla čas na to to zkoumat, takže snad bude mít někdo lepší nápad, nebo nám pomůže někdo zvenčí. |
| |
| Starostova dcera Seděl jsem na zemi a sledoval vchod. Postupně sem vcházeli vojáci, kteří nás doprovázeli a pak vešla i dcera starosty. Nevypadala moc dobře. Vzhledem k tomu jaká tady byla tma, tak jsem její bledost spíš tušil podle chůze, než že bych ji viděl. Zavrávorala mým směrem a pak se mě dotkla. Zalapal jsem po dechu. Všechny její myšlenky, plné strachu se mi vlily do hlavy a já se snažil je rozdýchat. Chvíli mi trvalo, ale jen tu chvíli, než se ve dveřích bunkru objevil obrněnec. Zaostřil jsem na něj a zvažoval možnosti, než nás upeče zaživa jako kuřata, když v tom se zvedla starostova dcera a snažila se odvést jeho pozornost. Zadíval jsem se na zbroj a hledal jsem jeho slabiny. Uvolnil jsem se a sledoval postoj toho plecháče. Jako muž jsem mohl říct, že ten je docela mimo. Byl zaměřený na prsa slečny Starostové, takže byla vhodná chvíle něco zkusit. Vojáci jenom seděli na prdeli, hrdinové. Využil jsem jeho zaměřenosti na dva předměty a protáhl jsem se v té tmě kolem stěny, takže jsem se mu dostal za záda. Tiše jako myška jsem vytáhl katanu z jejího pouzdra a zaměřil se na slabý bod, který měl za krkem. V místě, kde končila kovová konstrukce a začínali nádrže. Byl jsem od něj ještě kus, ale stačil dobrý pohyb, jeden jediný. Rozběhl jsem se, odrazil jsem se od stěny a katanou jsem mířil přímo do mezery. |
| |
| Zvěstovatel smrti - část druhá: Masakr! Pancéřák sledoval Sarah, takže si ve tmě nevšiml že se Jiro blíží, když už se chystal něco říct, tak v tu chvíli mu Jiro svým útokem přesekl přívody k nádržím. Obrněncem to jen trhlo, jak najednou byl narušen tlak v systému zbraně. Praštil sebou o stěnu bunkru a hodně zle se podíval na Jira. "Ty jeden mrňavej zmetku!" zavrčel a praštil do zdi, kde zůstala díra. Odpojil hlavní zbraň od zbroje, přívod odpojovat nemusel, když byl přeseknutý. Odhodil zbraň a sledoval Jira. Pak sevřel ruce v pěst a srazil je k sobě. Znělo to jako když se srazí dvě auta. Prudce švihl rukou po Jirovi a chytl mu ruku s katanou a stikl, síla se dá přirovnat, když na vás spadne knihovna i s knihami. "Tak ty takhle podle skrčku?" zavrčel a držel Jira za ruku. "Dej mi jedinej důvod, proč tě nezabít?" nadhodil otázku doprovázenou nakopnutím do břicha. Podíval se na ostatní, co byly v bunkru. Pak upřel zrak na Sarah a chytil jí pod krkem, i když ne tak silně, jako Jira. "Dobrej pokus holčičko!!" procedil a těkal pohledem mezi vámi. |
| |
| Plechová hlava... Povedlo se mi přeseknout přívod k plamenometu, takže nás možná neusmaží, ale jen rozdrtí. Nevím, co by bylo horší. Sledoval jsem ho a čekal jsem na útok, chtěl jsem mu vyhnout, ale nedostatek místa a jeho rozpoložení mi moc nepomohli. Chytil mě za ruku a začal drtit. Bolelo to strašně, ale necekl jsem. Jen jsem ho sledoval. A v duchu jsem se přesvědčoval, že to bude dobrý, i když šance, že se ještě někdy najím byla mizerná. ,, Korera no kinzoku heddo wa, anata no mae ni, sugu ni kansō sa sete itadakimasu tsūru o sa sete itadaitemasu!" zasyčím, ale pak dostanu kopanec do břicha. Nehodlal jsem mu uvádět důvod proč mě nezabít, nebudu se té plechovky doprošovat. Lapal jsem po dechu a sledoval prach pode mnou. |
| |
| Chuť zabíjet Můj dech se zrychlil, když jsem pocítila mírný závan větru. Možná se mi to jenom zdálo. Nicméně hned potom se ten obrněnec opravdu naštve a sundává svou zbraň. Udělala jsem krok krok zpět, aby mne nebylo příliš vidět. Vytáhnu vojenský nůž a v momentě, kdy chytí Jirovu ruku, vystartuji a mířím na třísla. Na tepnu. (50%) Ani jsem neviděla, zda jsem ho zranila, náhle mě držel pod krkem a já jsem držela jeho ruku. Vypadala jsem dost agresivně. Jak se mi dostal do krve adrenalin, dělaly se mi mžitky před očima a smrt mi náhle byla víme kde. Snažila jsem se z něj strhnout zbroj. Pokud jsem ještě stále svírala nůž, snažila jsem se do něj kuchat škvírou v oblasti loktů a vůbec všemi možnými škvírami. Pokud jsem nůž už neměla, snažila jsem se z něj sundat zbroj a halvně se vymanit z jeho sevření. (92%) Byla jsem jako smyslů zbavená. Proč nám k*rva ti hlídači tady nejdou pomoct?! |
| |
| Zvěstovatel smrti - část třetí - Spasení Obrněnec se podíval na věc, která ho tížila v tříslech, nůž Sarah. "Ty potvoro!" zavrčel a přidal na stisku. Pokus Sarah o sundání zbroje měl za následek, to, že zbroj na ruce obrněnce, kterou jí držel povolila a zasyčela, čímž se uvolnila. Obrněnec masivním pohybem odstrčil Jira stranou, takže se rozplácl kousek od Joanne. Pak si hrdině vzal Sarah jako rukojmí, obtočil jí zatím držící obrněnou ruku kolem krku, jinak řečeno: chytil jí do kravaty. "Něco zkuste a je mrtvá!" zavrčel a držel Sarah v kravatě. "Co si o sobě banda civilistů myslí?? Že mají na Skull Crushers?" řekl a začal se smát. Jeho smích ale netrval dlouho, protože jeho hlava se zaklonil k nádržím a za hlasitého zvuku, kdy čepel projíždí tkáněmi ztuhl. Z úst mu začala vytékat horká krev a začala kapat na Sarah. Obrněncův stisk povolil, takže Sarah mohla utéct. Když byla dost daleko, na obrněncově hřbetě se ze slabě modré záře zjevila postava vojáka Legie. Seskočil z něj a praštil s obrněncem o zem. "Chcípáku! Dovoluješ si na slabší!" zavrčel, dle hlas šlo poznat že je to onen velitel. "Jste v pořádku?" zeptal se. |
| |
| Bunkr Klid. Konečně. Pustím zbraň do tašky a koutkem oka se podívám na Jira, který dopadl kousek vedle mě. Kdyby se k němu tak nehnali, mohla jsem najít skulinku a vystřelit, ale s tím, jak se tam pořád hýbali bych spíš zasáhla je, než nepřítele. A na to tam jít.. možná to byl strach, že bych skončila podobně, možná lhostejnost, která se mi stává víc a víc vlastní, ale rozhodně v tom byl kus toho, jak jsem se začala třást. Nedílná součást mého dobrovolného prokletí, když už jde do tuhého. Nervy udělaly své a je to jako vždycky, na té reakci se nic nemění. Místo zbraně nahmatám pouzdro, vytáhnu aplikátor a jednu ze svých zbývajících ampulek, která ještě skrývá modrou tekutinu, a tu si vzápětí bez delší přípravy bodnu do předloktí. Je mi, jako by mi bylo sto.. k ničemu, odepsaná, unavená. Vrátím věci zpátky a opřu se o stěnu i hlavou, nezajímá mě, co se děje kolem mě. Žádné odpovědi, starost o jiné, nic. |
| |
| Záchrana Zachraptěla jsem, jak sevřel můj krk více. O to více jsem ale byla agresivnější. Jako bych vnímala, že nemám dostatek času. Nebo spíš kyslíku. Jak se uvolňuje jeho ruka, zhluboka se nadechnu. Oči se zaplní slzami. Ale není to proto, že by se mi snad chtělo plakat. Spíš to byla reakce. Rychle jsem se dala na útěk, ale stihl mne zase stáhnout k sobě. Unaveně jsem zasténala. "Neposlouchejte ho, idiota! K čemu máte zbraně?!" pronesla jsem ochraptěle a dost nahlas. zašátrala jsem rukou po svém noži. Jakmile má ruka sevře jeho rukojeť, uslyším ten divný zvuk. V tu chvíli, jako by se i mě zastavilo srdce. A když na mě skápne ta teplá krev, mé oči se doširoka rozevřou a jejich panenky rozšíří. Chvilku tam paralyzovaně stojím. Pro mě je to jako věčnost, ve skutečnosti sotva dvě sekundy. Vymaním se z teď už slabého sevření i s nožem v ruce, který vytáhnu z jeho tkáně. Padnu na zadek vedle toho asiata a ulevím si jakýmsi zvukem mezi výkřikem a ryčením. Pak konečně naberu vzduch do plic a pořádně popadnu dech. Schovám nůž zpátky. Můj dech je rychlý a necítím se nejlíp, ale zadívám se na asiata. "Jsi v pořádku?" zeptám se a něžně se dotknu jeho ramena. Pak se zadívám na velitele, který položí stejnou otázku. Přikývnu. "Jo," odpovím a pak se znovu zadívám na asiata. Když mysl natočím na starost o ostatní, je mi lépe. Po té psychické stránce. Když nemusím myslet na své problémy a zatracení a věnovat se jiným problémům. Sjedu pohledem místnost a zle se na tu holku podívám. Měla příležitost a kdyby nepřišel velitel, normálně by nás v tom nechala. |
| |
| pohádka: Jak Jiro líbal zeď Škubnutí obrněnce mi neudělalo moc dobře. Žaludek se mi zatočil jako na kolotoči, jak mi paží projela bodavá bolest. Podíval jsem se, co se děje a všiml si, že starostova dcera je pořádný bojovník, ale než jsem to stihl ocenit, tak mě obrněnec odhodil stranou, takže jsem políbil zeď po které jsem se svezl na zem vedle Joanne. S bolestivou grimasou jsem se posadil a sledoval svou groteskně zkroucenou ruku. Od toho, jak mě ten zmetek nakopl se mi dělalo ještě zle. Sledoval jsem, jak ji chytil do kravaty a podíval jsem se kolem na vojáky, jestli něco udělají. Nehnuli se. Pak se ale něco změnilo. Obrněnec zachroptěl jako podříznuté prase a taky tak z něj tekla krev. Pak se sesul na zem. Za ním stál voják legie, který ho podřezal. Opravdu se mi ulevilo. Pak jsem si všiml starostovy dcery, jak se dostává až ke mě a dotýká se mého ramene. Znovu jsem zanaříkal, ale tentokrát bolestí hlavy. Sotva jsem slyšel velitelovu otázku, ale nějak jsem si dal dvě a dvě do kupy a pochopil na co se ptá. ,, Jde to, jen se asi už nenajím," řeknu a podívám se na ruku ve které jsem stále svíral katanu. Nedokázal jsem ani dát prsty od sebe. ,, Slečno ... starostova, mohla byste mi tu katanu schovat do obalu?" zeptám se. |
| |
| Na konci pohádky by měl Jiro líbat něco jiného než zeď - aneb bunkrová příhoda pokračuje Mé oči ještě sjely na velitele s díky na rtech. Kéž bych pro něj mohla udělat něco víc. Ale vyjednávání s otcem je těžké. Tedy rozhodně z mé pozice. Pak se ale má pozornost stočí k Jirovi. jakmile jsem se dotkla jeho ramena, zanaříkal, a tak jsem ruku rychle stáhla. Ale nevšimla jsem si, že by ho zasáhl do ramena. Pak mě osloví. tak zvláštně. Rozpačitě se na něj zadívám a nesměle se usměji. "Sarah, jmenuji se Sarah Claire," řeknu tak, aby to slyšel jen on. Bylo to zvláštní, ale jako by mě jeho přítomnost uklidňovala. Možná to byl ironicky fakt, že potřeboval pomoc víc než já. Něžně vezmu jeho ruku s katanou a opatrně dostanu katanu z jeho zatuhlé pěsti. Zasunu meč do pouzdra a rozhlédnu se. "Až přijedeme do tábora, ošetří tě," ujistím ho. Přesto se ale zadívám směrem k veliteli. "Není tu někde lékař?" Ani si nevšímám, že se na mém krku rýsují podlouhlé modřiny od sevření té plechovky. |
| |
| Zvěstovatel smrti - část čtvrtá - Smrt máchá kosou Velitel jen slabě kývl se slovy: "Hned ho sem pošlu!", otočil se, ale víc nestihl, protože se ozvala hlasitá, hvízdavá rána. Velitel sebou trhl, po dvojtém zacinkání kovu ze zbroje a padl na obrněnce. Světlo osvětlující jeho tělo ukazovalo zásah přímo do srdce. Krátce na to, se ve dveřích objevili dva vojáci, opět druhé strany. Pušky naznačovali, že jsou to odstřelovači. "Pěkná rána, přímo do srdce!" zaradovali se a plácli si. Pak se podívali do bunkru. Ohou. Civilisti." konstatoval jeden z nich. "Rovným dílem?" zeptal se kolega. "Rovným...." začal odstřelovač a pak jen vydával chrčivý zvuk, jak se snažil zastavit krev z hlubokého řezu na krku, krev stříkala do dobrého půlmetru po bunkru. "Co to...?" zeptal se, když se jeho kolega sesunul k zemi. Pak ho něco srazilo ke zdi a zdvihlo do vzduchu. "Ježiši!!" vytřeštil oči, když zahlédl jak se pod ním rýsuje postava vojáka Legie. "Tohle už je druhej velitel, co jste nám zabili!" zavrčel voják a začal odstřelovače mlátit tak zuřivě, že bylo divu, že ještě sniper žije. Ruce vojáka se míhali rychleji než světlo, dopady na jeho tělo, to bylo jediné co se dalo slyšet. Jinak všude bylo ticho. Za chvíli se objevili další Legionáři a při povšimnutí těla velitele, začali řvát: "Spectere nech ho!", "Nech ho sakra!". Specter se zastavit nenechal a bušil do něj jak smyslů zbavený. "Velitele tím nevzkřísíš!" zařval někdo z nich, v tu chvíli Specter zastavil a střelil po nich pohledem. "Nevratím tím nikoho z našich padlých!" zavrčel, vzteky praštil odstřelovačem o zeď, pak jen vytáhl nůž a rychleji než blesk ho vrazil oběti do srdce. Sto jejich, za jednoho našeho!" procedil, vytáhl nůž a hodil tělo na zem. "Sto jejich, za jednoho našeho!" zopakoval někdo z Legionářů. Specter se pak procpal ven, cestou ho kolegové poplácali po ramenou a jeden z nich se zadíval na Sarah, Jira a Joanne. "Doktor tu bude hned!" řekl. "Stejně za tyhle sračky může její fotr!" oznámil jeden z vojáků a ukázal na Sarah. "To máš v plánu jí to dávat za vinu?" ozval se další. "A proč ne?" zeptal se další. "Protože ona nemůže za rozhodnutí svýho retardovanýho otce!" ozval se Specter, který se objevil znova a zvedl tělo velitele a hodil si ho na rameno. "Jestli jim něco uděláte, rozsekám vás na kaši já. Je to jasný?" zeptal se důrazně. "Jasně šéfe!" odpověděli sborově, Specter pak vyšel ven i s tělem velitele. "Další velitel? Snad Specter vydrží dýl jak ostatní." konstatoval jeden z Legionářů. "Ámen." poznamenal další. "Můžete jít ven, už je klid." řekl nově příchozí voják. Venku byl opravdu klid, od bunkru lze vidět jeden zničený tank a několik desítek mrtvých v uniformách plamenometčíka a odstřelovačů. Mrtvý Legie leželi kousek od bunkru, šlo jich napočítat deset, i s velitelem. Vzduch byl cítit hořícím palivem, rozpáleným plechem, střelným prachem a smrtí. "Kdo potřeboval doktora??" ozval se medik, jež měl na hrudi označení červeného kříže. |
| |
| Po útoku Šum, hlasy, jeho jméno, krev a další mrtví. Odpoutávat se od reality je snadnější, než bývalo. Nepomáhá to.. do hajzlu. Jdi, jdi, jdi! Ještě jednou stočím pohled k Jirovi, postřehnu, že jak se na mě dívá ona, a je mi to jedno. Trochu mě mrzí, že nikde nevidím Sema, ale umí se o sebe víc, než dobře postarat sám. Nakonec, asi je to vlastně dobře. Pomalu se zvednu. Nohy se mi stále třesou v kolenou, ale nyní mám větší jistotu, že neupadnu. Měla jsem si dát víc, ale musela bych načít novou dávku a kdo ví, jestli mi ten voják dal to, co potřebuju. NIC! Pohnu se kupředu a mrazí mě v zádech. Pocity jsou už zase jako na horské dráze, jednou zvládnu vše, podruhé nic, ovšem ten zbytek ví, že druhá možnost je reálnější. Venku jak se zdá je už klid. Krok za krokem se sunu ven z bunkru, potřebuju se nadechnout, mít svůj klid a odejít odsud pryč. Sčítání škod, nezbytné opravy, mrtví. Nemělo by být těžké se odsud dostat. |
| |
| ošetřovatel a nový šéf, kterého známe Sotva se velitel Legie otočil, tak se skácel na zem s dírou v srdci. Do krytu zavítali odstřelovači. Nesnášel jsem ty zmetky. Začali se bavit a pak se karty zase obrátili. Dorazil další člen legie a kupodivu jsem ho znal. Byl to Specter, který umlátil odstřelovače jako hadrovou panenku. Nedivil jsem se mu a nehodlal jsem ho brzdit, ale legie ho zastavila. Sledoval jsem k čemu došlo a trochu jsem se naježil, když začali dávat vinu Sarah. Ano, konečně jsme znal její jméno. Byl jsem ji vděčný, že mi pomohla při boji a před chvíli s katanou. Joanne odešla z bunkru a bylo na ní vidět, že je pěkně v prdeli, závyslačka. Pak se objevil medik a ptal se, kdo potřebuje ošetřit. Kdybych měl zdravé ruce ošetřím se obstojně i sám, ale jednou rukou se ošetřuje blbě a proto jsem se ozval: ,, Tady já, řekl bych, že mám rozdrcené kosti v pravé ruce," řeknu a čekám až co řekne medik. Podíval jsem se na Sarah: ,, Díky Sarah za pomoc, aspoň jsi něco udělala, na rozdíl od ostatních! |
| |
| Velitel je mrtev - ať žije velitel! Ulevilo se mi, jak velitel řekl, že sem pošle doktora. Strach opadl a v hlavě mi kolovala myšlenka, že je to za mnou. Mysl se uklidňovala a konejšila mě. Viděla jsem ve veliteli oporu. Jistotu, že vše bude v pořádku. Roztěkané myšlenky mizely jedna za druhou.... do toho výstřelu... Trhla jsem sebou a srdce jako by zažívalo infarkt. Neubránila jsem se výkřiku: "Veliteli!!" v momentě, kdy jeho tělo dopadlo na zem. A když se objevily postavy, zalapala jsem po dechu. Hrdost i síla mi zamávaly a zmizely si na dovolenou do dalekých teplých krajin. Nyní mne polévala horkost i chlad zároveň a mysl se naprosto zatemnila. No tak holka.... mysli na to... toho předtím jsme málem dostali... umřeš ... ale on je zraněný .... umřeš! .... Jsou dva!... UMŘEŠ! ... nechci umřít! Copak jsem rocková hvězda, nebo extra umělec, abych umírala? Ano... vlastně... digitálním obrazy... filozofie... jsem umělec... možná budu slavná... Původně jsem se lehce chvěla. Pak jsem jen paralyzovaně seděla a sjela oba prázdným pohledem. A nakonec se mi na tváři objevil divný, smířený úsměv. Vteřiny mi přišly jako minuty, hodiny. A pak přišlo vysvobození. Jaká zvláštní ironie. Jejich život za náš... Oni museli umřít aby já žila... není to ... sobecké? Proč se lidé tolik bojí obětovat? Nebo si neuvědomují, že to je oběť? Možná ne zcela, než je ta obět on sám... Možná ve válce nikdo neví do čeho jde, než to okusí.... Hluboké, filosofické debaty uvnitř mého nitra mne chytí konejšivě za ruku a odvedou mimo realitu. Dívám se na ně, jako bych sledovala film. Ale film se náhle stane živým a já procitnu v momentě, kdy jeden z nich na mě ukáže. Jeho slova mi zastaví srdce a po chvíli zrychlí tep, jak se propadám pod tíhou studu. Už jsem chtěla oponovat, když se mě někteří zastali. Ten... jak že mu řekli... Sekter? Nebo tak nějak. zasmála jsem se škodolibě neoblíbenosti mého otce, když o něm mluvili jako o retardovaným a přitakala jsem. Pak mi z jejich rozhovoru dojde, že Sekter se jmenuje Specter. Řekli nám, že už můžeme jít, ale já se trochu vyděsila. Popravdě jsem netušila, co dalšího se chystá, i když byl venku poměrně klid. Přikývla jsem a moje zdánlivá vyrovnanost se vrátila. Chtěla jsem vyjít, ale feťačka mě předběhla. Svým způsobem mi ji bylo líto. Měla jsem kamaráda, co bral něco podobného... Jenže v tento moment jsem na ni byla také naštvaná. Byla jsem tak v půli cesty, když jsem slyšela ošetřovatele. Ukázala jsem na asiata, i když se příhlásil sám a popošla jsem s medikem k němu. Přidřepnu si. "Nějak mu to pořádně zafáčujte," usměji se příjemně. Chci jít, ale ten ninja mi poděkuje. Trochu mě to překvapí. Sklopím smutně oči a pak mu věnuji rozpačitý úsměv. "To spíš já děkuji," to, jak jsem se chovala nebylo statečné, ale zoufalé, "to předtím. cos říkal u plechovky... to byla japonština? Jsi Japonec? Já ... omlouvám se ... zapomněla jsem tvoje jméno a nerada bych ho komolila." Mluvím s ním se zvědavostí v hlase a na jeho jméno se přiznám, protože si nepamatuji příliš jména a mám ve zvyku je komolit a předělávat dle svého gusta. Ale zároveň si v duchu říkám, že bych měla vyjít ven a zjistit, jak se situace má - zda můžeme naše poslání dokončit. |
| |
| Zvěstovatel smrti - část pátá - Fénix Medik naklusal k Jirovi a pomalu ho vzal za zraněnou ruku. "Tak ukaž chlape!" řekl a začal prohmatávat ruku, ne neurvale, jak to dělají normální doktoři, nebo aspoň většina z nich, ale strategicky pomalu, postupně, ani moc síly do toho nedal. "Takhle to vypadá, že tý ruce nic není, maximálně pohmožděný svaly..." řekl a podíval se na tebe. "Zkus s ní zahýbat, co to jde." oznámil medik a čekal, jak to půjde. (Jiro, hoď si procentkou, abychom věděli, jak zle na tom ta ruka je.) Vojáci Legie odtáhly mrtvoly odstřelovačů a obrněnce a celou dobu po nich zůstávala krvavá cesta, kudy je táhly. Venku byl klid, až na to, že si Legie, uklízela pozici od mrtvol. V bunkru, krom Jira, Sarah a medika nebyl nikdo jiný, pak se objevil další Legionář a oznámil: "Doktore, velitel tě potřebuje, vypadá to zle, i když říká, že to nic není.", medik si povzdechl. "To on říká vždycky, hned se na něj podívám, jen co skončím tady s...." zarazil se a koukl na Jira. "...s hostem!" dodal lehce pobaveně. "Doktore, slyšel jsi ten hlod, co pustil někdo z doprovodu konvoje?" zeptal se pobaveně voják. "Ne, jakej?" zeptal se doktor a sledoval Jira. "Znělo to asi nějak takhle: Ty vole, jestli starosta zjistí, že tu je jeho dcera, tak vzteky bude mrdat ovce!" řekl voják a i s doktorem se začali smát. "To bych rád viděl!" řekl doktor. "To by byl pohled nad zlato!" dodal. "To jo, hlavně pokud to, co koluje o jeho dceři je pravda, tak jsem se asi zamiloval." řekl voják a opřel se o zeď bunkru. "Doktore, ta je prej tak luxusní, že bych si i dal říct!" dodal a zasnil se. "Hele, to si myslím že každý z nás. Myslím, že každá holka by nám stačila, ale díky tomu fucktardovi jsem tady zkejsli sami, bez nároku na dovolenou!" konstatoval doktor. "Jo, on si valí šunky ve střeženým táboře a mi tu cedíme krev, pot a heavy metal!" dodal voják. "Sakra pravda!" odpovděl doktor a plácl si s vojákem, i když sledoval Jira. |
| |
| Další špatnej den Převzetí role velitele bandy krvelačnejch bastardů, známých pod jménem Černá Legie, nebylo něco, co jsem chtěl. Rozhodovat se sám za sebe je jedna věc, ale rozhodovat za dalších asi sto padesát vojáků, z toho asi deset mediků, to je věc druhá. Velení jsem se chtěl vyhnout, ale očividně se mi to nepoštěstí. "Hej! Přesuňte ten kulomet támhle do toho baráku, nad ten tank!" přikázal jsem dvěma klukům. "Rozkaz šéfe!" zněla jejich odpověď. "Šéfe, no super, nejsem šéf." pomyslel jsem si otočil jsem se k bunkru, odkud vystřelila mě známá červená hlava. Pak jsem koukal, jak kluci odtahují mrtvoly těch xindlů, zbytek civiků zmizel z bunkru a do něj vešel medik a jeden z vojáků, který ještě před chvílí říkal něco o mojí ráně na krku. "Mám za sebou horší věci." pomyslel jsem si a vydal jsem se podívat, jak na tom je Joanne, protože absolutně mi nepřišlo, že by jí bylo nějak líp, spíš je na tom čím dál hůř. Jen co jsem jí došel, tak jsem jí položil levou ruku na rameno, zatímco jsem v druhé ruce držel pušku. "Joanne. Kam tak letíš?" zeptal jsem se jí, i když tón jsem mohl změnit, je civilista, ne voják. A rozkazovací tón není ideální vůči civilistům. |
| |
| Odchod Kroky za sebou nevnímám, takže ve chvíli, kdy na mé rameno dopadne Specterova ruka, poskočím úlekem. Vzápětí ale slyším jeho hlas, oženu se po jeho ruce svou vlastní a trhnu ramenem tak, abych se mu vysmekla. Otáčet se k němu čelem nemám v úmyslu. "Pryč. Nech mě být!" vyštěknu odpovědi a bez zaváhání pokračuju dál, byť jen o několik kroků dál zakolísám, jak se mi podlomí jedno z kolen. Prostě jdi. Pobídnu se v duchu. Nemám proč zastavovat, rozhodně ne z vlastní vůle. |
| |
| Ale vůbec ne! "Myslíš?" řeknu a Legiálním příkazem rukou přikážu dvěma vojákům aby jí zastavili. Vybrali trochu zvláštní způsob, obstoupili jí každej z jedný strany a chytly jí za ruce. "Kam by jsi asi tak chtěl jít? Směrem k nepříteli? Nechat se zabít? I když je mi jasný že by se ti to určitě líbilo..." řeknu jí a sleduju vojáky jak stojí jako sochy, beze slova. "Je na čase tě z těch nejhorších sraček vysekat. I proti tvé vůli!" řeknu víc, než pevně. "Vemte jí na ošetřovnu a řekněte doktorům, že můžou vyzkoušet svůj novej lék na závislosti i na civilech, na nás to zabralo na výbornou! Odchod!" řeknu vojákům. "Rozkaz!" přitakali vojáci a táhli Joanne na ošetřovnu. "Jednou mi poděkuješ!" zavolám za ní a dívám se na ní. |
| |
| Proti mé vůli Čekala jsem, že se bude snažit mě zastavit, ale asi bych nikdy nevymyslela, že udělá něco takového. Taky proto se v první chvíli vojákům ani trochu nebráním, nakonec by to nemělo ani smysl, protože bych stěží přeprala nějakou školačku. "Jak můžeš vědět, co já chci. Nevíš..," zbytek slov zůstane ve mně, uvězněný za dalším šokem, který mnou však otřásl víc, než to leknutí před chvílí. Bez dechu na něj zírám, neschopná cokoliv říct, ale to mě už táhnou pryč. Tehdy se začnu bránit, cukat sebou a kopat je, jak jen to jde. "NEJSEM ŽÁDNÝ TVŮJ MAJETEK! NEMŮŽEŠ NĚCO TAKOVÉHO..! PUSŤTE MNĚ! NEJSEM TVOJE, ABYS MOHL ROZHODOVAT O TOM, CO NA MNĚ KDO BUDE ZKOUŠET!" nikdy bych nečekala, že něco takového řekne. Ne on. Ale zjevně jsem se v něm spletla. Jindy by mi to bylo jedno, ale tohle byla tvrdá rána. "NEMÁŠ PRÁVO NĚCO TAKOVÉHO PŘIKÁZAT! JÁ NECHCI.. PUSŤTE!" Cítím, jak mi buší srdce. Jak se mi zvedá prázdný žaludek a trocha žaludečních šťáv mi stoupá krkem do pusy, jen laxně polknu. "Nejsem.. pokusný králík..," hlesnu. Nic. Nejsem nic.. Trhám a bráním se vší svou silou celou dobu, jen už se neotáčím, nic neříkám. Není co. V jednu chvíli jsem se proměnila jen na kus masa, a to nemá právo na nic. |
| |
| Joanne - Legiální DetoX Vojáci tě dotáhli do místnosti, respektive, takového zákopu, který byl přikrytý maskovací sítí. Byl dost hluboký na to, aby se v něm schoval voják Legie a koukala jen hlava. "Hej, doktore, na příkaz velitele, detox." řekl jeden z vojáků a nepovoloval sevření. "Detox?" zeptal se doktor, co stál zády a zadíval se na Joanne. "Aha." konstatoval, "Položte jí sem!" řekl a ukázal na jedno z lůžek. "Jak chceš doktore." opáčil Legionář. "Asi by bylo lepší jí přivázat doktore, však víš, jak sebou tihle lidi dokážou házet a rvát se." dodal voják. "Možná to bude hlavně pro její dobro." přitakal doktor. Vojáci tě položili na lůžko a i přes veškeré tvé snahy o útěk, tě připoutali k posteli. "Pere se víc, jak moje bejvalka." konstatoval jeden vojáků. "Ty jsi měl holku?" rýpl si druhý. "Blbče!" procedil první a praštil kolegu, který se jen smál. "Omlouvám se madam, možná u toho raději nebudete chtít být vzhůru. Pro vás to bude asi nepříjemné." řekl doktor a připravoval kapačku. "Nechám to na vás..." dodal a klekl si vedle tebe na zem. |
| |
| S doktorem Prát a ohánět se pořádně přestanu až tehdy, co jsme se ocitli u doktora. I tak pánům uštědřím ještě pár decentních kopanců, a je mi jedno, jestli to cítí. Uvolňuje to hlavně mně. "To je zajímavý, jak tady chce každý dělat něco pro mé dobro!" vztekle trhnu rukou, ale to už je pevně přikurtovaná. Nevím co mám dělat, jak se chovat. Co cítit. Každopádně vím, že tohle jsem já. Jednou po dlouhé době jsem si zase jednou jistá, že tohle je prostě moje zmatení, žádné chemické sračky z toxinu. Prostě.. tě jen tak předhodil. Proč zrovna já. Měla jsem zůstat doma a na celý výlet se vykašlat.. Když už se nemůžu prát, mám v jednu chvíli aspoň chuť plivat jed. "Ohohó, tak já si můžu vybrat!" řeknu ironicky a ještě jednou se zkusím nějak vyprostit, ale marná všechna snaha. "Víte co by se mi líbilo? Kdybych si o sobě mohla dál rozhodovat sama a ne, že mě nějaký idiot předhodí vám jako krysu.. to by mi bylo úplně nejpříjemnější. Věřila jsem mu, vážně jsem mu věřila..?!" zostra se na něj podívám. "Nechci tu být! Nechci abyste do mě cokoliv vstřikoval a aby si nějaký ubožák myslel, že si může s lidma jednat, jak se mu zlíbí! Ale takhle to prostě Legie dělá! Řeknete ser a čekáte, že to uděláme.. OKAMŽITĚ MĚ PUSŤTE, ROZUMÍTE? Jsem ještě dost svéprávná, abych si o něčem takovém uměla rozhodnout sama! Ale ne, se mnou se prostě bude jednat - jak - se - špinavým - čoklem!" trhám sebou, nehledě na oděrky, které si tím způsobuji. |
| |
| Zranění Nechal jsem si ruku prohmatat, i když do poměrně dost bolelo. Sledoval jsem ho, jak se soustředí a pak mi řekl, že to nevypadá nijak vážně a že mám s tou rukou zkusit zahýbat. Poslechl jsem (21%). Bolelo to slušně a dokázal jsem s ní pohnout sotva tak, jako normálně. Čekal jsem, co bude dál a zatím jsem odpověděl Sarah: ,, Jo jsem z Japonska a jmenuji se Jiro, Jiro Matsumoto, ale Jiro stačí," usmál jsem se lehce. Pak přikvačil nějaký voják a začal se s medikem bavit. Jeho humor se mi moc nelíbil, vzhledem k tomu, že Sarah byla hned u nich a mohla všechno slyšet. Podíval jsem se na Sarah a přemítal, jestli je mám upozornit nebo si počkat na reakci Sarah samotné. |
| |
| V bunkru začíná být dusno Starostlivě jsem sledovala Jira a když sotva pohnul zápěstím. Znovu se mi představil a potvrdil mi, že je Japonec. "Jiro," zopakuji tiše, abych si jeho jméno zapamatovala a pak poslouchám medika s vojákem. Nevěřícně na ně zírám. Ale pak mám co dělat, abych se nerozesmála. Otočím se na Jira. "Tak je to vždycky," špitnu mu a odkašlu si, abych se tu neválela smíchy na zemi. Vstanu a podívám se na ně z vrchu. "Co o mně koluje?!" pronesu zostra a hodím pramínek vlasů, co se dostal ze copu, za ucho. |
| |
| Bunkr Medik a voják se na sebe podíval a pak se podívali na Sarah. "Pardon madam, my nevěděli, že jste to vy." omlouval se medik. Pak se podíval na Jira a jeho ruku. "Nepotěším tě hochu, tu ruku máš zlomenou, ale dle tvýho výrazu soudím, že mě k určení druhu zranění nepotřebuješ. Snad to není dominantní. Nemůžeš psát nebo..." začal, ale do řeči mu skočil voják: "...si hrát s Ančou dlaňovou!" Na to medik sklopil hlavu, povzdychl, pak se podíval na vás oba a řekl: "Omluvte mě!", vstal, došel k vojákovi a praštil ho po helmě. "Kolikrát jsem ti říkal, že termíny z basy si máš nechat pro sebe?!" "Promiň doktore." omlouval se voják. Medik se pak vrátil k Jirovi. "No, sádru tu nemám, ani žádnou ortézu. Budeš se muset spokojit s, na dnešní poměry primitivní, dlahou!" řekl a na chvíli zmizel. Voják tam stál a raději mlčel, protože nestál o žádné další rány nebo trapasy. Jen co se medik vrátil, tak nesl dvě plastové desky, o velikosti předloktí, ani ne během minuty je aplikoval na zlomeninu a ovázal. "Když se to neposere, tak ti to vydrží až ke skutečnýmu felčarovi, ne k takovýmu nedomrlýmu zdravotníčkovi jako jsem já." nadhodil medik, normální člověk by nepochopil, proč se medik takhle sám ponižuje, nejspíš je to už zajetý pocit méněcennosti, díky chování Armády a politiků z Diana's Haven. "A vy madam jste v pořádku?" zeptal se a vzhlédl k Sarah. Joanne "Madam, bejt to na mě, tak vás milerád nechám jít, jenže to mě pak velitel zabije!" konstatoval doktor. To nevydržel jiný voják, kterému ruply nervy, vymrštil se a chytl Joanne pod krkem. "Tak poslouchej slečinko! Velitel nedělá nic jen tak. Když se pro něco takovýho rozhodne, tak k tomu má důvod! A je jedno, jestli je to strategickej, nebo osobní důvod! Znám ho už dost dlouho na to, abych věděl, že na rozdíl od jiných, on je schopný se rozkrájet pro ostatní! Můžeš ho pak do konce života třeba nenávidět! Ale aspoň ocenit jeho starost by jsi mohla!", pak Joanne pustil a jen co se trochu uklidnil, tak se podíval po všech přítomných, i po Joanne. "Omlouvám se, nemyslel jsem to zle." omluvil se a raději se zdekoval. Doktor tam ještě chvíli stál a díval se za ním. "No, tak jak?" zeptal se a podíval se na Joanne. |
| |
| U doktora Jeho vztek ve mně jen hecuje můj vlastní. "STAROST?!" vyjeknu hlasitě, jen co mě pustí. "Tohle není starost! Kdybych věděla, že nějaká šance je.. ale nevěděla! Prostě řekl odtáhněte ji a dobré! Vyřízeno! Tohle není žádná starost a už vůbec ne osobní důvod! Omluvu si strč do prdele!" je mi jedno, že se omlouvá. Já to prostě vidím takhle, cítím se zrazená, a je mi jedno, co mi tu bulíkuje nějaký ovlivněný vojáček. Pedantští nafoukaní maníci, nic víc. Nechápu, jak vůbec může mluvit o nějaké starosti. Chovat se ke mně jako k obyčejnému kusu nemocného skotu, to je to poslední, co bych v téhle společnosti - a zvlášť od Spectera, čekala. Nesnáším je, stejně jako ostatní. "Pro mě za mně mi uřežte třeba nohy.. stejně to uděláte, když Specter řekne," vyštěknu ještě na doktora a poněkud nešetrným způsobem prásknu ještě před chvílí zvednutou hlavou o stůl. Jsem naštvaná, zklamaná, všechno v jednom. Nechci tu být a vím, že po tomhle bych sama nepřišla, protože teď se mi opravdu chce umřít. Dokud člověk žije s jedinou zbývající nadějí, zastrčenou někde hodně hluboko v myšlenkách, asi na tohle nemyslí vážně, jenže v takové situaci už pár minut nejsem. Nechtěla jsem být k ničemu, když jsem jim v bunkru nepomohla, protože bych nepomáhala ani dál, a končí to takhle. Mělas dál věřit, že jsou všichni stejní. Protože jsou. |
| |
| Joanne Doktor jen napíchl jehlu kapačky, ani se nesnažil být šetrný. "Snad vás to trochu uklidní." oznámil a šel se věnovat vlastní práci. Chemikálie v kapačce měla zvláštní účinek: krom toho, že začala potlačovat všechny příznaky závislosti, nebo abstinence, tak začala dělat i další věci... Ať jsi se podívala kamkoliv, tak jsi mohla vidět, zvláštní úkaz, který je samozřejmý jen pro hi-tech zbroje. Při pohledu na někoho z personálu Legie se ti u něj zjevil popis, skýtající: jméno, příslušnost, nebezpečnost a jaké má zbraně. Například u vojáka, co stál kousek od tebe ti tenhle "účinek" ukázal: Hammer Černá Legie Nebezpečnost: Kriticky vysoká! Zbraně: Útočná puška STD Mantel, pistole Fiehawk, dýka Legie Pak jakoby se ti v hlavě ozval hlas: "Zamoření toxickou látkou kritické, zahajuji redukci!" |
| |
| Ošetření a co dál? Sarah se ozvala sama a ti dva se ji svým způsobem omluvili. Medik mi řekl, co už jsem beztak věděl, ale lepší je názor více hlav než jen jedné. Kývl jsem, že jsem to tušil a poznámky o panně jsem nechal tak. ,, Jo je to moje dominantní ruka, ale tak umím používat obě, takže to přežiju!" Sledoval jsem doktora, jak cepuje vojáka. Pak odběhl a donesl provizorní dlahu, která bude muset stačit. Nechal jsem ho dělat svou práci, občas jsem přivřel oči, když to bolelo víc. ,, Arigato... díky," pousměju se a zvednu se. Zvednu ze země katanu levou rukou a sleduju Sarah, které se nyní doktor ptá, zda je v pořádku. |
| |
| U doktora Už ani neceknu. Je mi jasné, že doktorova vina to přímo není, ale jede v tom s nima. A je už jedno, jestli dobrovolně nebo ne. Je jeden z nich a to je pro mě momentálně celé. Začíná mi být líp, ale ne o příliš. Jakmile totiž začnou mizet příznaky mnohaletého užívání toxinu, nastoupí na první místo v trýznění těla hlad. Co hůř, je to víc vyhladovění, než hlad. Ovšem necítím se fyzicky tak „na hadry“, i tep se zklidnil, žádné bušení v hrudi a krku. Zaostřilo se mi vidění – do té doby mě ani nenapadlo, že by mohlo být něco špatně. Jenže tomuhle patřila asi vteřina nebo dvě pozornosti, ten zbytek mě totiž fascinovaně posvátně děsí. Téměř automaticky se písmenek chci dotknout, rozehnat je mávnutím, jenže je to sotva pár milimetrů, o které se ruka pohne díky tomu, že je přivázaná. "Ježíši..," vydechnu, protože hodlám vyšilovat nahlas a nenechávat si to pro sebe. "Co to je?! Dejte to pryč! Já to v sobě nechci! Co to je?! Kurva.. kurva, kurva..," zakloním hlavu dozadu, chvíli zírám na strop a pak oči zavřu. Blázníš.. jen ses prostě už zbláznila.. není to skutečné.. A co když jo?! Tak.. pak to je skutečné.. "Nebudu to mít.. nafurt? Že ne? Řekněte že ne a dejte to pryč.. já nechci..," rychlostí blesku provedu na už známém cíli kontrolu, jestli je to pryč nebo ne. "Co to je? Budete mně ovládat? Uděláte ze mě něco.. jako toho mecha maníka?! To ze mě uděláte? Stroj s duší?!" |
| |
| Nebaví mě psát nadpisy, i když jsou nutné. Jsem stále v bunkru, ale asi se budu chystat odejít Medik se mi omluví a moje maska roztaje. "Ale to s mým otcem," pronesu ještě důrazně, "bylo dobré." Při poslední větě můj tón hlasu pookřál. Poté mluvili na Jira. Zrudla jsem a tiše jsem se zahihňala, když se mluvilo o dlani ve velmi lechtivé situaci. Sledovala jsem, jak mu ošetřují ruku. Pak se doktor zeptal mě. Zalapala jsem po dechu a chytila jsem se zlehka za krk. Hlavou mi probleskla čerství vzpomínka a já se zatřásla. Zda jsem v pořádku? Ne... nejsem... už nějakou dobu... "Ano. Jsem," odpovím a donutím se mírně usmát. hned potom se otočím na Jira. "Meli bychom se podívat jak je na tom náklad, který jsme přivedli a dokončit to, proč jsme tu," trochu unaveně se na něj usměji. Otočím se k východu a trochu zaváhám. Pak vyjdu. Z pohledu, který se mi naskytne se mi obrátí žaludek a málem jeho obsah skončí za zemi. Nejen z toho pohledu, ale i pachuspálené kůže, krve, střelného prachu a ... smrti. Zatřesu se a rychle se očima snažím najít náklad. Nebo alespoň to, co z něj zbylo. |
| |
| Sarah a Jiro - Bunkr Medik se díval na vás dva a pak taky vstal. "Asi máte hlad ne?" zeptal se medik a prohlédl si vás oba. "Nebudu vám nabízet dnešní specialitu: Dušený játra. Ne že bych vám nechtěl nabídnout, ale problém je v tom, že vaří kolega a ten je dokáže silně znechutit, obzvlášť jeho anatomický rozbor + funkce. Nedoporučuju. Ledaže by jste seděli opodál a neslyšeli ho." odpoví medik a chytne se za žaludek, zároveň vydá zvuk, který napovídá, že se mu žaludek zhoupl. "Omlouvám se, nevadí mi ošetřování, ale z představy se mi dělá zle!" řekl a párkrát se zhluboka nadechl. "Doporučuju příděly, těch máme opravdu hodně, plus ta várka co jste přivezli. Máme jich tolik, že bychom je mohli rozdávat. A osobně je preferuju víc, aspoň je kolega nerozebírá!" pokračoval medik, který si bleskově sundal helmu a napil se z láhve, co se mu kývala u pasu. Jeho černá kštice, zarostlá tvář, kterou lemovali jizvy, zároveň silně vyčerpaný výraz dodávali na dojmu, že medik je starší, než kolik mu doopravdy je. "Doktore, fakt nevypadáš dobře." konstatoval voják. "Řekni mi něco co nevím, nespal jsem už asi tejden! Udělej pro mě něco, dej mi facku!" řekl medik, zavřel láhev a udělal krok k vojákovi, který jeho žádost splnil. Medik mu poděkoval zdviženým palcem, pak se podíval na vás. "Pojďte za mnou!" oznámil a vyrazil ven z bunkru. Zavedl vás až k bednám, kde skladovali vojenské příděly, nyní tam byly tři. Medik je otevřel se slovy: "Vyberte si co chcete." Pak se došel k jedné hromádce kousek od boxů a sedl si na ní, přičemž vystavil svou znavenou tvář té trošce slunečních paprsků, co skrz maskovací síť prosvítala. Joanne Voják, s označením Hammer se na tebe podíval a zeptal se: "Co? Co na furt??", v jeho hlase znělo zmatení a překvapení. Pak se přihrnul doktor a naklonil se nad tebe, jeho tvář, díky "účinku" kapačky byla jasnější, než slunce. Krátké hnědé vlasy, sestřih mariňáků, zarostlá tvář, silně unavená. Pohled na něj ukázal: Runner Černá Legie Nebezpečnost: Střední Zbraně: pistole Firehawk, dýka Legie "Slečno, co se děje? O čem to mluvíte?" zeptal se díval se na tebe. "Mluvte se mnou!" naléhal Pak se ozval onen hlas, tentokrát zněl kyberneticky: "Zamoření redukováno na 75%! |
| |
| U doktora "Vyndejte ze měn tu věc!" obsah údajů téměř přehlížím, stejně tak doktora ve chvíli, kdy zase slyším ten hlas. "Ježiš.. že mě to nerozloží.. že ne?! Řekněte, že ne! Proč to děláte?!" rychle těkám očima po místnosti. Vím, že to nezmizí, nic jiného zřejmě neuvidím, ale vůbec netuším, co si o tom myslet. Doktorova slova ve mně taky nevyvolávají dvakrát velký klid. Moment, moment.. klid.. to bylo redukováno.. ježíš.. "Vy do mě pícháte ani nevíte co a co.. já to nechci vidět! Nechci se stát vaší součástí! Nestojím o vaši zasranou Legii ani nic takového! Nebo co to je!" zazmítám sebou. Nevím, co bych dělala, kdybych se dostala na „svobodu“, před tímhle neuteču, ale něco bych prostě udělat chtěla. "Nechci být stroj! Ani nic podobného! NECHCI!" ono okrajové nadšení a fascinace docela mizí. Na povrch se dostávají jen hrůzné scénáře, které se schopná má mysl stvořit a to ne jen tak sama od sebe. Měsíc je malá doba, abych zapomněla na setkání s tím strojem a podivným zvířetem, které zabil a tím mě zachránil, a pak zmizel. Bylo tohle to, co prožíval? Nebo byla jeho cesta horší? "Já.. já nechci.. prosím.. cokoliv.. ale ne tohle. Nechci být tohle.. chci být raději k ničemu.. Hammere, Runnere, udělejte něco! Udělejte někdo něco!" rozhodnu se věřit tomu málu, co si ze zápisů pamatuju, aniž bych měla potřebu se na ně vyloženě dívat znovu. Snažím se je přehlížet. |
| |
| Jíst játra, nejíst játra...to je oč tu běží Když se zmínil o jídle, uvědomil jsem si, že mám i trochu hlad. Vyslechl jsem si medikovo varování a trochu mě překvapilo, jak bledne, ale pak mi došlo, že si asi moc neodpočinou. Vyšli jsme z bunkru a vydali jsme se k boxům se zásobama. Medik měl pravdu, rozhodně jsem nehodlal riskovat popis funkce orgánu jako je játra. Vím, co to všechno umí a játru od mediny nějak moc nemusím. Nabídl jsem Sarah, aby si vybrala ze zásob první: ,, Tak Sarah, dáma první, můžeš si vybrat, co chceš!" Usmál jsem se a sledoval pobledlého medika. ,, Nechtěli byste pomoct? Myslím, jsem doktor a taky mám vojenský výcvik, třeba bych se Vám mohl hodit!" Poívám se na medika. |
| |
| Čínské nudle - anebo oč tu běží Nestihla jsem dojít k naší nejspíše už bývalé koloně. Medik nám navrhl oběd. Popravdě jsem na něj neměla ani pomyšlení. Přesto jsem přešla si vybrat něco k zakousnutí. Došla jsem k boxu a Jiro mi dal přednost. Překvapeně se na něj shlédla. Pootevřela jsem rtíky a pak se zakroutily do rozpačitého úsměvu. "Děkuji," špitla jsem a vybrala jsem si suché čínské nudle. Všechno tady se musí zalévat a já se bojím, že by se mi po tom neudělalo nejlépe a tak se posadím, rozbalím si je a začnu je nasucho okusovat. Porce je to veliká, takže mi to bude stačit. Sleduji poočku Jira. Přijde mi roztomilý. Nikdy jsem netušila, že asiati mohou být tak hezcí. Většinou jsem asiaty pozorovala v jejich čtvrtích nebo obchodech. Ale nebyli mi příliš sympatičtí. Ne tak jako Jiro. Pomalu jsem ujídala a ani mi nedošlo, jak se na něj dívám. Ke své roztomilosti má v sobě velkou dávku mužnosti. A hlavně je slušný a dobře vychovaný. Zrudnu a rychle uhnu očima, když si uvědomím, co dělám. |
| |
| Bolestivá pravda - Sarah a Jiro Pro dokonalost situace (pomohlo mi to scénu popsat lépe) Medik se podíval na Jira, sjel ho pohledem a pak zívl. "Chlapče, tohle nezávisí na mě, nábor pomocníků má na starosti velitel, nebo ten, koho určí. Jestli chceš pomoc, zajdi za velitelem." řekl unaveně, ani se to nesnažil maskovat. Zatímco medik odpovídal Jirovi, k Sarah se přišourala nějaká dívka z konvoje a špitla jí: "Jak je tohle možný?" zeptala se a také si vzala něco z přídělů. "Jak někdo může nechat jakékoliv vojenské uskupení bojovat až na prostého vyčerpání, nebo nevyhnutelné porážky?" zeptala se znovu a podívala se na Sarah. "Podívejte se na ně! Jediná překážka mezi nepřítelem a námi, do počtu jich je asi sto padesát." řekla a rozhlédla se. Při pohledu po táboře bylo vidět, jak to, co se ještě před měsícem tvářilo krutě, nezničitelně a neústupně, najednou stojí na hranici, která by normálního člověka zahnala k zoufalým činům, nebo rezignaci. Pohled na vojáky naznačoval že únava a u některých i nemoci silně podkopávají jednotu a morálku Legie. "Tohle je ta slavná Černá Legie??" zeptal se voják z doprovodu konvoje, který se přidal k vám u boxů. "Ti neústupní, nezlomitelní a nezastavitelní vojáci, s přezdívkou: Živoucí stroje?" divil se a díval se na jednoho z vojáků, který byl bledý vyčerpáním a zelený díky nějaké nemoci, zrovna se rozkašlal tak vehementně, že se složil na všechny čtyři a zastavit kašel mu pomohli až jeho kamarádi. "Hele!" špitla dívka vedle Sarah a ukázala na jednoho z vojáků, klečícího nad tělem jednoho ze svých padlých spolubojovníků. Drsné rysy jeho tváře najednou změkly pod návalem emocí a z jeho očí se začali řinout slzy takovým proudem, který není vidět ani na pohřbu. "To je strašný!" konstatoval voják. "Já je vždy viděla jako skupinu bez emocí, schopnou čehokoliv a zabít kohokoliv. Tohle..." začala a zakryla si rty rukou. "...jak tohle někdo může udělat?" zeptala se z očí se jí po vzoru vojáka Legie kutálely slzy. Joanne Doktor s vojákem se na sebe nechápavě podívali, vrtalo jim hlavou, jak je můžeš znát. První se zmátořil doktor: "Slečno! Podívejte se na mě!" řekl, chytl tvou hlavu a držel jí tak, aby jsi jí nemohla cukat. "Popište mi, co se vám děje! Jinak vám nemůžu pomoct!" řekl a díval se ti do očí. "Doktore, vždyť jí děsíš!!" vyhrkl Hammer. "Snažím se jí pomoct! A jinak to neumím!" řekl doktor, střelil pohledem na vojáka a pak zpět na tebe. "Hezky v klidu mi řekněte, co se děje a já vám pak pomůžu, přísahám na svojí hlavu!" oznámil ti doktor a díval se ti do očí. V tvojí hlavě se opět ozval kybernetický hlas: "Zamoření toxickou látkou redukováno na 50%! Objekt Joanne - status: vyděšená. Redukce zamoření zpomalena." |
| |
| Sranda s doktorem "Já se na vás ale nechci dívat!" vykřiknu, ale k ničemu to není, protože se nemůžu pořádně hýbat a jeho sevření je vážně pevné. Navíc mě to zírání na něj nijak neuklidňuje. "Jakože nevíte, co to je?! Jak můžete..?!" snažím se uklidnit, ale jakmile mi to něco v hlavě zahlásí můj vlastní stav, zpanikařím ještě víc. Jenže mě to taky donutí přemýšlet. Muselo to odněkud vzít moje jméno – a v tu chvíli mě napadlo, že pravděpodobnost, že by bylo někde jen tak uvedené, je téměř rovná nule. Co to je? Proč.. ať to přestane. Sklouznu očima k těm doktorovým, jeho čelo už není tak zajímavé, a pro teď ho ani nepotřebuju. "Jakto.. že nevíte, co to je? Vždyť.. to jsou nějaké vaše záznamy.. Prosím.. prosím, nedělejte ze mě stroj," řeknu zoufale. |
| |
| Sundej si brýle, otevři oči a stůj tváří v tvář často snadno přehlédnutelné realitě Pomalu jsem do sebe soukala svoji porci, když za mnou přišla slečna. Promluvila na mne. I když jen potichu. Zvědavě jsem nadzvedla obočí. Moje rty se pohnuly v tiché otázce, ale ta žena byla rychlejší. Semkla jsem k sobě rty a tiše se zájmem jsem ji poslouchala. Snad proto, že mou pozornost připoutala už první otázkou. Její pohled mne přímo probodl a já zalapala po dechu. Ta slova se mi ještě otočila několikrát v hlavě a já sklopila oči. Donutila mne ale se rozhlédnout. Její slova mne donutily. Působila na mne až magicky. Jako bych stála sama před zrcadlem, jako bych pomalu otevírala oči ze spánku v šípkovém keři. Bodlo mě silně u srdce, až jsem se mírně nahrbila. Mé oči těkaly po zkáze. Po zoufalství a koncích lidského života. Po beznaději a dojemné oddanosti. Připadala jsem si náhle tak nicotně a prázdně. Stud. I stud svíral mé hrdlo a rozléval po mém těle horkost a sotva znatelný studený pot zahanbení. Měla jsem pocit, jako bych opustila své tělo a vznášela se nad tou spouští. Jako bych vnímala i myšlenky té ženy. Ale nebyly to myšlenky, nýbrž vyřčená slova, která ke mně doplula. Má čelist se už jistou chvíli nehýbala a jídlo zůstalo v mé ruce. Byla jako víla, co po tragickém představení strhla oponu a za ní zůstaly herci ve zuboženějším, tragičtějším stavu. Můj pohled se zarazil do prázdného místa. Už jsem se nedívala po okolí. Vzpomněla jsem si, když jsem byla malé dítě, jak jsem se Černé Legie bála, ale jak ve mně budili respekt. Topila jsem se ve vzpomínkách a tělo se lehce chvělo. Na tom plese... otec.... Zamotala se mi hlava a mě se udělalo nevolno. A bylo to tu zase. Ten moment, kdy jsem měla pocit, že vteřiny jsou tvořeny minutami. Při její poslední větě na ni znovu pohlednu a když jí z oka vykápne první slza a elegantně se skutálí až ke rtům, mé obočí se svraští a víčka zlehka zpola klesnou pod tíhou myšlenek. Mou mysl začne pohlcovat nicota... a také neuvěřitelný vztek a nenávist vůči jedné jediné osobě. Moje svaly se mírně napruží. Stejně tak i ty u nosních dírek. Pevně sevřu levou dlaň, do které jsem si přendala jídlo, jenž teď byla na padrť. Prudce jsem vstala a dívku konejšivě, strastně a pevně objala. "Budu se za Legii bít, nenechám Černou legii na holičkách, i kdybych za to měla zaplatit životem," pronesu odhodlaně a konejšivě. zaplatit životem.... jsem opravdu ochotna darovat jim život? Pustila jsem dívku a rozhlédla jsem se. Smrti - proč se tě lidé bojí? Proč se před tebou skrývají? "Omluvte mě," špitnu ochraptěle a zmizím stranou. Ani nevím, kam jdu, ale hlavně daleko od ostatních. Až je přede mnou kovová stěna. Možná i zbytky něčeho. Vezmu do ruky kousek dlažby a hodím jej na zeď. "HAJZLE!!" vykřiknu z plna hrdla a z očí se mi začnou řinout slzy. Do hlavy se mi nahrne změt necelistvých vzpomínek. Jak jsem byla malá... jak mě bil ... bije ... pokaždé, když řeknu ne... když se mu protivím... Smrti - tady máš moji tvář vyzývám tě s fotrem na souboj! Sbírám víc a víc kostek a s velkou razancí dopadají na kov. "Hajzle! Hajzle! Nenávidím tě! TY NEJSI ČLOVĚK!! JSI LIDSKÁ ZRŮDA, CO NEDOKÁŽE ANI SVÝ DCEŘI DÁT LÁSKU!! Hajzle! NENÁVIDÍM TĚ!! NENÁVIDÍM!!!" moje tělo se třese. Do plic se nedostává kyslíku. Na zápěstí mi viditelně pulsuje žíla, jak silně a rychle proudí krev v mých žilách. A když dojdu k té kovové zdi, buším do ní pěstmi a pak jen zoufale o ni opřu čelo. Rozpláču se. Hlasitě. Otočím se k ní zády, kterými se opřu. Podlomí se mi kolena a já sjedu na zadek. Utřu si slzy, pokrčím nohy a obejmu je. Oči otevřené, zírají na zem. Skoro nedýchám. Jako bych zaživa umírala... otče ... zabíjíš lidi... ničíš je.... a s nimi i mne... nenávidím tě... tvé hloupé drahé dary, tvůj divný úsměv .... tvůj hlas.... a pohled... pokaždé, když mě uhodíš a křičíš, že jsem nezvladatelná.... ne... já nevyzývám smrt. Já s ní uzavřu pakt... Nehnutě sedím, jako socha, čelo opírajíce o ruce. Pohlcuje mne nicota a já se v ní tiše, mlčky a bez protestů ztrácím. |
| |
| Sarah - kdesi v troskách, ale zaručeně nedaleko pozice Legie Všude ticho, klid, pomalu až děsivý klid. Skoro se i zdálo, že je slyšet, jak se hýbe a usazuje prach. Pocity v tobě se míchali, ale převládala nenávist, zda to byla nenávist. Ale tvůj stav, jako by tě napojil na skrytou myšlenku vznášející se nad celou pozicí Legie: "Mít tak možnost vystřelit tomu bastardovi mozek z hlavy!" Zvláštní na ní byla ta upřímná a srdečná nenávist. Tak hluboká, že by si jeden myslel, že se Legionáři budou sázet, kdo vystřelí starostovi mozek. Pak se kousek od tebe hnuly sutiny a pár menších kousků s rachtáním sjelo dolů. Jen co jsi se podívala tím směrem, mohla jsi zahlédnout vojáka Legie, na zádech měl podlouhlou odstřelovací pušku. Na jeho zbroji byla jasně vidět pirátská lebka a pod ní dvě dýky, skřížené jako hnáty, onen legendární znak Legie, který byl na jejich vlajce a vždy hrdě světu ukazoval, kdo dominuje. Helma se mu pohupovala na popruhu pušky. V jeho tváři bylo překvapení, nechápání, trochu zloba, ale co víc, pochopení. "Je vám dobře?" zeptal se a sešel po sutinách dolů a sedl si kousek od tebe. "Někdo vám hodně ublížil??" zeptal se a sáhl pro láhev s vodou, kterou otevřel a podal ti jí. "Vlastně, co je mi do toho. Platí mě jako podřadnýho vojáka, zda mě vůbec platí, ne jako psychologa. A navíc, je to vaše osobní věc a do té bych šťourat neměl." konstatoval odstřelovač a stáhl z ramene pušku. "Jaký to je? Tam v táboře?" zeptal se. "Místo, který bychom tak rádi navštívili a přitom víme, že je to pro nás nedosažitelnej cíl." dodal a zadíval se směrem k táboru. V jeho očích byla vidět beznaděj a smíření s tím, že tohle město bude jeho hrobem a ti, koho uvidí naposled budou jeho kamarádi a nepřítel. "Černá Legie, banda zatracenců, vyvrhelů společnosti. Vlastně, proč vám to tu povídám, máte vlastní starosti, než poslouchat někoho, s kým se počítá do rakve." řekl a vstal. Joanne "Stroj??" zeptal se doktor a díval se na tebe. "Nikdo z tebe stroj nedělá. Všechno bude v pořádku, slibuju, když se uklidníš, tak ten detox, nebo říkej tomu jak chceš, půjde rychleji, když budeš aspoň pět minut v klidu, tak ta látka, co ti koluje v žilách bude pracovat rychleji." řekl a díval se ti přímo do očí. Vedle jeho obličeje se ti zobrazil popisek: "Doktorova slova jsou pravdivá!!!" "Uděláme to takhle, já tě odvážu, jako důkaz toho, že tě nikdo nedrží za vězně, nebo pokusnej experiment a ty mi na oplátku slíbíš, že budeš v klidu ležet, jen co to skončí, můžeš jít kam chceš. Platí?" navrhl doktor. "Doktore, myslíš, že je to chytrý?" zeptal se Hammer. "Chytrý nevím, může se mi to vymstít, ale nerad léčím hysterický pacienty." řekl doktor. "A buď v klidu, já jsem doktor, i když mám vojenskej výcvik. Pacienti jsou pro mě důležitější." řekl k tobě s lehkým úsměvem. |
| |
| Ne tak zcela sama Obklopovalo mne ticho, které mě pomalu konejšilo a šla na mne zvláštní malátnost. A ono mrtvolné ticho bylo ovšem prolomeno, nějakými zvuky. Pomalu jsem zvedla tvář a uviděla jsem Legionáře. Teď jsem musela vypadat hrozně. Oči zarudlé, mírně oteklé a podrážděné od pláče, tvář také vzala barvu do červena a mírně opuchla. Ale možná to byl jenom pocit. Posadil se vedle mě a já svraštila obočí. A když mi podal pití, malátně jsem jej přijala. Třas rukou byl při pití jasně vidět. Ale jen jsem si svlažila hrdlo, které bylo ještě stále trochu sevřené. "Díky," špitla jsem sotva slyšitelně a podala mu vodu. Jeho slova mě prakticky dorážela. Otcovi se dařilo je ničit, jen co je pravda. A pak vstal - s divnými slovy na rtech. Chytila jsem ho za ruku. Moje oči se bázlivě zadívaly do těch jeho. "To není pravda... Já jsem na vás hrdá... Na vaši statečnost a oddanost... přes to všechno," můj hlas se pomalu zbavoval ochraptělosti, "prosím, posaďte se ještě." Doufám, že se posadí. A pokud to udělá, zadívám se na něj. "Co je to za nemoc, kterou tady Legie trpí. Někteří jsou pobledlí a mají kašel. Jsou na to léky?" vyzvídám. |
| |
| Sarah a Legionář Odstřelovač se zastavil uprostřed pohybu a zadíval se na tebe, očividně ho tvoje slova překvapila víc, než by si chtěl připustit. Chvíli jen stál a koukal na tebe. Nějak nevěřil tomu, co slyšel, jeho výraz jasně říkal: "On je na nás někdo hrdý??" Po chvilce váhání si znovu sedl s pohledem upřeným do země a hledal vhodná slova. Na jeho tváři se objevila bezmoc, která nepatří do vlastností Legie. "Myslíte "Starostovu mstu"?" zeptal se a podíval se na tebe, v očích měl ten typicky odstřelovačský pohled, kde nebyl prostor pro emoce. "Doktoři říkají, že cokoliv, mimo tohle všivý město by bylo dostatečným lékem. Ale už měsíc tu do nás buší jak hluchý do vrat. A nikdo nás nepřišel vystřídat." řekl a zadíval se na pušku. "Je potřeba klid, jak fyzický, tak psychický. Tím že jsme tu v zápřahu v jednom kole, tím moc klidu nemáme a imunitní systém máme na hadry. Tudíž jsme náchylní vůči nemocem. A dokonce se jednou stalo, že jednoho z nás složila naprosto banální nemoc." pokračoval a nějak neměl odvahu se na tebe podívat. "Náš první velitel říkal...." začal a pak na dobrou minutu zmlkl, jeho pravačka se sevřela v pěst a bylo vidět že mu na ruce pulzují tepny, i přes rukavici. "...že je to způsob, jak nás vyhladit. Hezky jednoho po druhém, až nezbude nikdo, jen se v historii bude mluvit o bandě zatracenců pod názvem Černá Legie." dokončil větu a povolil sevření pěsti. "A měl pravdu. Pokud nás nevyhladí STD, tak nás skolí nemoci a vyčerpání." řekl a podíval se na tebe, i na něm bylo vidět to naprosté vyčerpání. Kolem pravého oka měl otlačeninu v podobě optiky pušky, jeden z následků únavy. "Díky tomu tlustýmu bastardovi jsme ztratili na padesát vojáků + dva skvělý velitele." nakousl a lehce křupl krkem. "Pro normální jednotku to nejsou tak markantní ztráty. Klasická rota má něco kolem tří set, až tří set padesáti vojáků, možná čtyř set. Ale my měli před začátkem týhle akce jen dvě stě vojáků. A naše počty redukují hezky pravidelně." pokračoval. "Pro kohokoliv, koho tu vidíte, koho slyšíte, pro každého z nich bych ochotně umřel! Ale pro nikoho z "vnějšího světa" bych život nepoložil. Ne pro obrněnce, letce, pěšáky, dělostřelce, ani pro politiky v čele se starostou! Pro nikoho z nich!" dodal. "Hlavně že si tam všichni v klidu válí šunky v tom táboře. A do boje půjdou jedině až my tady zdechnem a nebude jiná volba." dokončil větu. Pak se napil z lahve, kterou nevědomky otevřel. "Víte, proč STD chce tohle vaše město?" zeptal se, nečekal, že to budeš vědět, ale zkusmo se zeptal. |
| |
| U doktora "Nechci to v sobě mít.. nechci..," zopakuji jim tiše, ale jistě to ani teď nebude mít žádný účinek. Kolik informací to vytáhne? Nechci, aby se o mě někdo takhle něco dozvěděl. To nejde. Když se to dostane ven, zřejmě se to stane. Pokusím se ležet klidně, ovšem pracující fantazie mi vsugerovává, že něco přece jen cítím, a s bolestí a hladem to má jen málo co společného. Nechci to v sobě mít, ale jestli to znamená neztratit informace o sobě – protože se to odněkud muselo dozvědět mé jméno, pak se s tím zřejmě budu muset vypořádat po svém. "Dobře.. dobře, fajn," přikývnu doktorovu návrhu, načež zhluboka vydechnu. Ne, že by to k něčemu bylo. Kecy, jsou to kecy. Kdyby věděl co dělá, řekne mi to. Doprdele.. co mám dělat? Zběžně se rozhlédnu po místnosti, co je zařízená jako doktorovo stanoviště. Moc možností úniku tady není, hlavně když je tu voják a toho se nezbavím. |
| |
| Zkáza Legie? Když na mne promluvil, zadívala jsem se stranou. Hned po první větě, takže když na mě upřel pohled, mé rty prakticky neslyšně opisovaly slova: "Starostova msta..." s velkou dávkou překvapení. Doufala jsem, že to je jen otcův rozmar, ale to, co říkal legionář, mělo logiku, až mě zamrazilo. Ne. Nebylo mi dobře. Na druhou stranu jsem se ale vracela do reality. Moje labilita by jim ani náhodou nepomohla. Musím v sobě najít silnější stránku. Sledovala jsem jeho ruku, jak se jeho myšlenky plnily vztekem a beznadějí. Chtěla jsem tu ruku chytit, ale nakonec jsem to neudělala. Mohl by to brát i jako podrývání zbytků jeho hrdosti. Měla jsem chuť mu to všechno říct. Do jediného detailu. To, jak se cítím. Ale... on byl... na tom, hůř? A navíc mi položil otázku. Jen jsem zakroutila bezradně hlavou, že nevím. Nějak jsem nedokázala nyní logicky přemýšlet. Byla jsem tiše zoufalá a připadala jsem si i jako jeho dcera silně bezradná. S otcem se těžko hne. |
| |
| Joanne "Neboj, brzo to skončí. Jen klidně lež." řekl doktor a pohladil tě po vlasech. Pak začal rozvazovat popruhy, jen co padl poslední, tak se na tebe podíval. "Tak já svojí část splnil, teď je to na tobě." dodal, narovnal se a kouknul na kapačku, zarazil se, podíval se na Hammera a spustil. "Do prdele! Já se na to vyseru!" začal nadávat. "Co?" zeptal se voják. "Ten debil mi dal zdravotnický nanoboty! Zabij toho vocase starostu, pak doktora Mengeleho a pak sebe! Už mě to nebaví!!" vrčel doktor. Pak se uklidnil a podíval se na tebe. "Poslouchej, stala se taková nepříjemná věc. Kolega ve vší unavenosti mi podal nesprávnou lahvičku, takže místo detox látky ti v krvi kolují nanoboti, což jsou mikroskopický stroječky, který ale plní stejnou funkci, aspoň teď. Proto nejspíš slyšíš v hlavě ten hlas, původně je tohle určený pro vojáky, ne pro civilsty. Takže už chápu, proč si tak vystrašená, že z tebe děláme stroj." řekl a díval se na tebe. "Zkus si odpočinout, ať ty malý šmejdi můžou dokončit co začali..." dodal a pohladil tě po vlasech. "Kdyby něco, jsem támhle." kývl k vojákovi. Pak se vzdálil a začal se bavit s vojákem. "Zamoření toxickou látkou redukováno na 45%." ozval se znovu hlas v tvé hlavě. Když se ti podařilo na chvíli zavřít oči, tak se ti před očima objevila tvář, složená z bílých teček. Najednou promluvila: "Myslíme, že to dokážeme objasnit lépe." spustila "Jsme nanostroje první generace, určené pro léčení vojáků v poli. S civilisty se setkáváme poprvé. Naší primární funkcí je napravit škody napáchané na tělu a bez jakýchkoliv následků dočasného hostitele opustit. Pracujeme na fázi symbiózy. Hostitel nám poskytuje energii a mi na oplátku léčíme. Ale na redukci toxické látky ve tvém těle Joanne vydáváme víc energie, než na klasická zranění." pokračovala tvář. "Slyšíme tvé myšlenky! Svou osobnost neztratíš, ani z tebe nikdo neudělá stroj. Dovolili jsme nahlédnout do tvých myšlenek abychom věděly s kým máme tu čest. Lépe pracujeme, když víme, co od jedince můžeme čekat. Tvá reakce nás však překvapila." pokračovala tvář. "Zamoření toxickou látkou redukováno na 40%!" vsunula do svého monologu hlášení. "Nezůstaneme v tobě natrvalo, jen co nám dojde energie potřebná na činnost, odejdeme z těla jako ostatní nečistoty krve. Doufáme, že jsme tě alespoň trochu uklidnili..." řekla tvář a poprvé za svůj monolog mrkla. |
| |
| Sarah "Diana's Haven je jedno z mála měst, které má tolik mostů, že se po něm prakticky neomezeně dá přesouvat větší počet jednotek. A taky se odsud dostane ke všem klíčovým městům." řekl Legionář. "Nebýt povinnosti a zároveň naší cti..." na slovo cti dal velký důraz. "...dávno jsme odsud zmizeli a nechali to město na pospas. Ale dokud tu jsme, tak je jasné, že nepřítel nepostoupí dál, protože mít v obsazené pozici kapsu, která dokáže napáchat víc škod než útočící armáda, to se nevyplácí." usmál se. "Před měsícem jsem tu viděl takový ocelový kostlivce. Palebná síla těch kusů plechu by se hodila." konstatoval. "I když názorná demonstrace na kultistech byla trošku moc drastická, ale teď by mi to bylo jedno." dodal. "A co vás vůbec přivedlo do našeho "malebného města"? zeptal se. |
| |
| U doktora Už ani nic neříkám. Když jsou schopní tady na mě koukat a nepodívat se, co to do mě vlastně lejou, tak je to škoda slov. Unavený neunavený, tohle by se rozhodně stát nemělo. Navíc s tím zjevně stejně nikdo nic neudělá. Doktorovi věnuju ještě poslední vzteklý pohled, ale pak si jen promnu odřená zápěstí a zavřu oči. Na srovnání si to ale nemám příležitost. To, co uvidím, když zavřu oči, mě přinejmenším vyděsí stejně, jako první tabulka, co jsem viděla. Jen tentokrát není tak těžké se uklidnit, když už vím, co se děje. Ne, že bych byla nějak zvlášť klidná, pořád mám pocit že je cítím všude po těle, i když to není možné, a je mi to krajně nepříjemné, ale mluví to. Je to tedy inteligentní, zjevně i myslící víc, než bych čekala. "Tak to je teda pěkná blbost," ohradím se k nanobotům nahlas a ani v další chvíli mi nedochází, že bych klidně mohla mlčet. "Nejsem žádný biolog nebo tak, ale když vám já poskytuju energii, tak ta jen tak nevymizí. Leda bych umřela a i tak byste měli minimálně několik minut k dobru. Navíc v těle je vždycky co opravovat, nebo zdokonalovat. Nevěřím, že jen tak zmizíte, když k tomu nemáte-," v tu chvíli se zarazím. Je sice hezké, že si tady tak povídám, jenže pokud jsou skutečně inteligentní a dokážou se vzepřít svému naprogramování, což by nakonec nemuselo být tak těžké, pak jsem jim právě mohla vnuknout myšlenku, jak zůstat a existovat dál. |
| |
| Legionář Jeho slova dávaly logiku a já jsem přikyvovala. Pak mi položil otázku. Znovu jsem na něj pohlédla. "Přijela jsem s konvojem, nákladem na výměnu," přiznám. "Zabít ot- Stange .... to by asi situaci nevyřešilo.... ," zamyslím se nahlas - ne nerada bych, aby věděl, že jsem jeho dcera. Musela bych se propadnout do země studem a ponížením. Nenávidím tě, že mě tvé činy nutí se takto cítit. Nechci být tvá dcera... Nicméně se obávám, že jsem měla pravdu. Otec "naučil" lidi, jak nahlížet na Černou Legii. Ale já přece mám přístup ke spoustě věcem. K jeho počítači, a jeho konexím. Stačilo by správně uhodit. Někoho podplatit nebo podnítit jeho nenávist vůči otci. Na tváři se mi vykouzlí mírný úsměv. Vstanu. "Ale zkusím vám ... pomoci víc. Zkusím vám zajistit pozvánku do tábora. Jen nevím, jak dlouho to bude trvat," zaváhám, ale nakonec mu podám ruku, abych mu pomohla ze země. Nic si z toho nedělám, pokud ji odmítne a jdu zpět. |
| |
| Joanne "Symbióza je dočasná, v podání několika hodin, pak se začnou hroutit naše zásoby energie a my přestaneme fungovat. Nejsme tak dokonalé stroje. Naše životnost se počítá na několik hodin, v tvém případě, odhadujeme že nám zbývá maximálně půlhodiny, než se zhroutí naše zásoby energie." pokračoval hlas a tvář mrkla znovu. "Přecenili jsme úroveň toxických látek a jejich redukce nám ubírá více energie než normální zranění." dodala najednou trochu chraplavě. "Zamoření redukováno na 35% nahlásila tvář. "Avšak není třeba kvůli nám truchlit. Ber nás jen jako lék, který ti vyvolává zvláštní sny." oznámila tvář a pak nehnutě čekala, jak budeš reagovat. |
| |
| U doktora "Hmm," přetočím se po hmatu opatrně na bok a přitáhnu si nohy tak vysoko, jak mi to lehátko dovoluje. Není mi jasné, proč se nepokusí opravit sami sebe, ale radit a nabádat je k tomu rozhodně nebudu. Zatím mám stejně pocit, že jim to myslí samotným až až. "Až na to, že tohle nejsou sny." Protože kdyby to byly sny, bylo by to něco dočista jiného, než že se mi tělem prohání mikroskopické věcičky. To je z bláta do louže, vážně.. Stejně si znovu vzpomenu na onoho neznámého, kterého jsem potkala na začátku války ve městě. Nebyl to zřejmě stejný případ, ale stejně z toho nemám dobrý pocit. |
| |
| Sarah "No to jsem zvědav, jak toho chcete docílit. A jestli se vám to nějak povede, tak vás zlíbám od hlavy k patě." řekl naprosto vážně. Přestože je ve známost, že vojáci Legie nikdy nedávají sliby ani nepřísahají nijak, než Legiální přísahou, tak odstřelovač svá slova očividně hodlal naplnit. Na důkaz svých slov tvou ruku chytl a jemně jí políbil a pak dodal. "Já si tu ještě chvilku posedím, aspoň nemusím zírat skrz optiku." dodal s úsměvem, který se Legionáře dalo vydolovat jen horko těžko. V táboře panuje stále stejná, vyčerpaná a deprimovaná nálada, vojáci z konvoje se teď v jiném duchu bavili s vojáky Legie a civilisté se snažili vykoumat jak pomoci. Všichni vojáci z Legie se snažili nějak odpočinout, až na jednoho, který poletoval po táboře a vždy s nějakou skupinkou vlastních vojáků promlouval. Dle chování vojáků se kterými mluvil, to byl aktuální velitel, Specter. U vojáků bez helmy na tvářích bylo vidět, že se jim aspoň trochu ulevilo po hovoru s ním. Jinak vše bylo tak, jak si to tu nechala |
| |
| Legionář Jeho slova mne zarazila. Překvapeně jsem nadzvedla obočí. Jeho slib...byl takový zvláštní. Dokonce mi políbil ruku. Usmála jsem se příjemně a povzbudivě. To by bylo... abych je odsud nedostala... "Tak dobře. Nenechte se zabít - počítám s vaším slibem," mrknu na něj. Možná to bude k jeho motivaci další. Pohladím ho po tváři a pak se otočím a odcházím zpět k bunkru. Bylo to zvláštní ale cítila jsem se lépe. Měla jsem přesvědčení a plán. Po cestě jsem vytáhla takový malý přístrojek a dala si ho do ucha. "Rachel," řeknu jméno své kamarádky. Začne to vyzvánět a pokud si Rachel, přezdívám jí Rich, vezme hovor, začnu hned mluvit: "Ahoj Rich, mám na tebe prosbu. Víš jak jsi byla v těch lázních, když jsi měla rehabilitaci? Potřebuji o nich co nejvíc informací a co nejdřív, prosím. Jestli tam stále jsou a tak podobně..." Snad mi vyjde vstříc. Po hovoru, který doufám, že se uskutečnil a nebyla tam "hluchá zóna", pokud byla, tak mám smůlu a zařídím si to až v táboře, dojdu zpět k bunkru. Měla bych se podívat po ostatních. A také po tom, jak to vypadá s nákladem, posbírat zbytky a vrátit se do tábora. Čeká mě spousta práce. Rozhlédnu se kolem a uvidím Sektera... zase jsem zapomněla jeho jméno.... Dojdu k němu. "Veliteli, děkuji za záchranu," nepoděkovala jsem mu a tak to musím napravit. Dívala jsem se jen na něj, i když mě každý zoufalý legionář za mými zády stahoval zpátky do duchaprázdna. "Chtěla bych se zeptat, jak je na tom naše výměna. Zachránili jste nás, pohostili. Nemůžeme tu déle zůstávat, jistě máte svých starostí dost," má řeč je skromná, nijak útočná nebo nedočkavá. Navíc čím dřív se dostaneme do tábora, tím víc času budu mít na svůj plán. |
| |
| Stroje a Joanne "Nevydržíme moc dlouho, brzy od nás budeš mít klid." poznamenala tvář. "Toxiny redukovány na 25%!" oznámila a pak se začala ztrácet. "Přišlo to dříve, než jsme čekali." řekla tvář a mrkla. "Od teď je to na tobě." oznámila a jednotlivé tečky z její stavby se ztrácely. "Doufáme, že naše práce nebyla marnááááááááá...." kybernetický hlas se ztratil, najednou nastalo ticho. Zmizela tvář, zmizel hlas, všechno spojené s nanostroji bylo pryč. Avšak následek jejich léčby zůstal. Sužoval tě hlad, žízeň a potřeba dávky byla výrazně snížená, snad na možné minimum, které stroje mohli zařídit. Pak se ještě naposled ozval kybernetický hlas: "Těšilo nás, Joanne." A zmizel definitivně. Jen co jsi otevřela oči, tak popisky u doktora a Hammera byly pryč. Byl klid, ticho, žádný hlas. Ale zase se razantně ozval tvůj žaludek, hlasitě dal najevo svou nespokojenost nad nedostatkem jídla. |
| |
| Blondýna z Diana's Haven Zahlédl jsem, jak se ta blond holka snaží někam dovolat, ale byl jsem moc daleko jí říct, že díky rušičce na náměstí se moc nedovolá. Pokračoval jsem tedy ve své činnosti, to jest uklidňování vojáků. Jít ve šlépějích dvou předešlých velitelů bude hodně těžké, ale musím se s tím poprat. Když se ta blond holka objevila u mě, tak jsem na ní zaměřil pohled a poslouchal co jsem, co říká. "Jen děláme svojí práci slečno, jako pravý vojáci. Nás váže čest. Ne jako ty zbabělce v táboře." oznámím jí lehce odtahovačným tónem, ne protože bych chtěl, ale musím si jako velitel držet nějakou vážnost. Na její druhou otázku jsem si hodil pušku na rameno. "Co se týče vaší cesty domů, je to komplikovanější, protože vaše stroje, co chcete z nemocnice, která jako jediná je nedotčená, díky pravidlu o neútočení, jsou těžké a hoši se je snaží propašovat tak, aby si toho nevšimla STD, nestojím o ztráty kvůli strojům, co mohli přivézt z jiného města. A zároveň nechci kluky strhat. Takže až ty stroje tady budou, tak si můžete vesele trajdit do tábora." oznámím jí a přejedu jí pohledem. "Tak tohle je ona starostova Sexbomba? No, musím říct, že na to jakej je to těžkej kretén, tak se mu povedla pěkná dcera." pomyslím si. "A starost pro nás nejste do doby, dokud se nám nebudete plést pod nohy v případě útoku. Do té doby vás tu bereme jako rozptýlení. Aspoň kluci myslí chvíli na něco jinýho, než na to, kdy přijde další útok, nebo jak umřou..." dodám podívám se po všech ve zbrojích Legie. |
| |
| U doktora Ani nevím, jestli poznám, že si potřebuju píchnout svou dávku, nebo to zkrátka zaměním za něco jiného. Tedy, lépe řečeno, jestli poznám, že ji už nepotřebuju a nebudu si to plést s něčím jiným, užívala jsem toxin příliš dlouho. Pryč? Vážně pryč? Žádné další hlasy a popisky? Přetočím se na záda a zvednu na lokty, abych na někoho viděla. I když se nic nezobrazuje, stejně ještě několikrát mrknu a zkouším, jestli náhodou. Pak si začnu prohlížet vlastní ruku, pořád čekám, že bych něco mohla vidět. Jenže jediná změna je, že zůstávám klidně překvapená, zesláblá a mám hrozný hlad a žízeň. Následně si zase lehnu a chvíli jen tak zírám do stropu. Špatné na tom je to, že ve mně ještě něco zůstalo a krom toho, tenhle nečekaný způsob detoxu nijak nehnul s tím, co látka samotná způsobila v mých myšlenkách. Jenže to bych chtěla moc, aby se smazalo úplně všechno. "Můžu teď dostat to, co jsem měla dostat původně?" zeptám se, zírajíc stále vzhůru. Hlad mám, ale s ním i obavu, že toho do sebe stejně příliš nedostanu. Za těch několik týdnů tím žaludek tak akorát podráždím, nebude to o nic hezčí, než doteď. Hlavně, že je to pryč. Žádný stroj.. doufám. Třeba to lhalo, všichni můžou lhát, a mezi tím se to do mě jen nějak vsáklo a zakotvilo natrvalo a ani to nepoznám. |
| |
| Velitel Rich jsem se nedovolala. V uchu mi protivný ženský hlas oznamoval: "Signál není dostupný, signál není dostupný." Tiše jsem zaklela. Když jsem zabředla do hovoru s velitelem, byl poměrně silně odtažitý. No tedy - to mu to velitelství vlezlo pod kůži opravdu rychle. "Máte pravdu - jsou to zbabělci," jenom přikývnu. Nicméně já jsem ji zavázána životem. Ano - jsem Černé Legii zavázána životem. Mluví dál. "Rozumím," špitnu, když mluví o přístrojích. Vlastně jsem si nejprve myslela, že je tady už mají. Sklopím opět oči. Přemýšlím nad tím hovorem. Cítím se v divném presu. Jako bych cítila, že jde čas proti mně. Jako bych musela jednat hned a nečekal déle. Pro jejich slzy, pro jejich utrpení. Nedokáži tu už být. Už ne více. Všechna na mě padá, drtí a stahuje pod hladinu. "Promiňte... já ...," promnu si oči, ve kterých se opět objevily slzy, "jak mozu provést hovor bez záznamu?" zeptám se pak. Ano - všechny hovory se ukládají u operátora. A to přece jen nechci. A co vojenská zařízení? Ukládají si hovory? Na jaké přijímače? V hlavě mi běhají tváře vlivných mužů, jak přemýšlí, který z nich měl pohnutky oponovat otci. Začnou s emi dělat mžitky před očima a udělá se mi mírně mdlo z psychického vyčerpání. Stále se však ale držím na nohou. |
| |
| Joanne Doktor s na tebe podíval a došel k tobě. "To ti tohle nepomohlo?" zeptal se a koukal se ti do očí, které mu jasně říkali, že po té nejtěžší závislosti je veta. "Já myslel, že to pracuje až do konce..." houkl voják. "Taky to mělo, ale asi se něco nevyvedlo tak, jak jsme chtěli." řekl doktor. "Promiňte že se ptám, ale mohla by jste mi prozradit jméno? Líp se pak nám bude komunikovat, přeci nechcete abych na vás volal: Slečno!"? zeptal se doktor. "Jen mi řekněte, jak daleko ty stroječky postoupili. Abych vám nedal nějakou extrémní dávku toho detoxu." oznámil a koukal na tebe. "Doktore, ty jsi nějakej pečlivej." konstatoval voják. "Jsem doktor, co chceš?" zeptal se ho na oplátku. |
| |
| Blond kotě "Slečno, zklamu vás, ale nikde na náměstí stojí velká zkurvená rušička a ruší veškerý signály. Takže pokud nepřijdete s nápadem, jak z ní udělat jen horu pokroucenýho plechu, tak si nijak nezavoláte." oznámil jsem jí a podíval se přibližně směrem náměstí. "Ledaže by jste poslala holuba." řeknu a pousměju se. Jediná věc, co se odtud dostane je kurýr. Jinak není šance se jakkoliv dovolat ven. "Jinak rádio, telefony a podobný věci, díky rušičce: nedostupný." shrnu a dívám se na ní. "My stejně nemáme důvod někam volat i když techniku na to máme. Hlásit se do tábora nemusíme, a lodě na orbitě jsou pro nás díky rušičce nedostižný." řeknu a zadívám se na nebe, pak na hodinky. "Přitom teď jsou nad náma." prohodil jsem do větru. "Jednou za čas jsou vidět, jak se vznáší na orbitě." |
| |
| U doktora Nadzvednu se a dívám se z jednoho na druhého, je v tom trocha zájmu, ale z posledního měsíce života mi zůstala i touha po tom mít klid. "Jsem Joanne Rittxová, jestli příjemní ještě hraje nějakou roli. A ti nanoboti jsou pryč, měla jsem toho v těle ještě asi moc. Taky je to sotva deset minut, kdy jsem si píchala poslední dávku," oznámím nezaujatě. Nechápu, jak to mohl udělat. Jak se mohl zachovat tak.. ale co, neměla jsem mu věřit. Sakra, neměla jsem ho mít ráda. "Skončili u zbývajících pětadvaceti procent," položím se a na okamžik zavřu oči. Nebýt téhle stupidní války, mohla jsem si v klidu ležet doma a pojídat čokoládu, kašlat na zkoušky a pak je dohánět. "Myslíte, že válka skončí brzy?" promnu si rukou čelo a kořen nosu. |
| |
| Velitel Z toho, co mi velitel řekl jsem usoudila, že odsud, pokud nedonesu vzkaz osobně, se nikomu nijak dát vědět nedá. "Jistě... tak to bude muset... počkat," pronesla jsem zamyšleně. Vlastně mi tím vnukl nejlepší způsob komunikace - osobní návštěva. Nyní totiž nejsme v táboře monitorováni jako v objektech veřejných činitelů. Alespoň doufám. Po jeho poslední větě zvednu zrak k obloze. "Takže tu jste... naprosto odříznutí," špitnu a skoro fascinovaně se zadívám na oblohu, zda nebudu mít štěstí. Zamrkám a mhouřím oči. Sundám si bundu. Prosvítá slunce a mně je zbytečně teplo. Může vidět tričko s dlouhým rukávem a hlubokým výstřihem a velkým límcem, který když se zvedne a zapne, mám z trička rolák. "Jsou odsud vidět hvězdy?" zeptám se naprosto z cesty. |
| |
| Joanne a doktor "Dobrá Joanne. Takže..." začal doktor a hrabal se v kapačkách, něco pak myklíkoval něco s další baňkou. Pak se vrátil k tobě a dal ti novou, do čtvrtiny naplněnou kapačku. "Tohle by mělo stačit." řekl a sedl si vedle tebe. Pak s hlubokým nádechem si promnul obličej. "Válka? No nevím. Je pravda, že by se šiknula dovolená. Ale bohužel ti nedokážu říct, jak dlouho to potrvá." odpověděl unaveně. "Máš někoho v armádě?" zeptal se a díval se na tebe. |
| |
| Blond "Odříznutý, izolovaný, sami." odpověděl jsem jí a koukal jsem na nebe. "Jinak hvězdy jsou tu vidět, pokud někdo ve městě nepálí gumy, nebo podobný blbosti, aby znemožnili letadlům přesnější navigaci." odpověděl jsem na její otázku. "Koneckonců, za jasný noci jsou vidět i lodi na orbitě planety, Cerberus a jeho doprovod: Leviatan a Inferno." dodal jsem a podíval se na ní. "Doufám že nám tady nezmrznete. Moc dek tu nemáme..." oznámil jsem jí a prohlížel jsem si její triko. Civil jsem neviděl...no hodně dlouho. |
| |
| Véla - zkr. velitel "Leviathan a Infermo... zní to všechno magicky? Proč? Protože to na nás má působit božsky? Jako něco víc? Má nás to děsit i fascinovat? Ukazovat nám, že náš "bůh" je vlastně technika...?" zapnu si límec ke krku a pak se podívám na velitele... Speckter! Jasně - jmenuje se Speckter! "Zima? No nevím... moje oblečení je do mínus čtyřiceti stupňů," pousměji se. Je to látka na zakázku. Je silnější, ale elastická. Otec na mě opravdu nešetří. A ohrnuté nadkolenky mohu dostat výš, takže budou hřát i má nyní obnažená stehna. zadívám se na něj zkoumavě a příjemně se usměji. "Jste pro ostatní opravdu oporou. Škoda, že tolik ochoty a opory nevidím i mezi jinými...," tiše si povzdechnu. |
| |
| U doktora Sleduju doktorovo počínání a když lahvičku vymění, raději se zvednu na lokty, abych se podívala, co to tam je. Doufám, že si tentokrát dával pozor a už se mi nebude nic záhadně objevovat před očima a ozývat v hlavě, i když takhle zpětně je to docela zajímavá vzpomínka. Jen asi nic, co bych chtěla natrvalo. Položím se a pokouším se vydržet v klidu, ale cloumá se mnou nejistota a taky trochu strach, že to bude bolet nebo něco podobného. Jinak by mě předtím určitě nevaroval. Podívám se na něj koutkem oka. "Ne. Já nemám nikde nikoho," odpovím klidně, bez emocí. Takže tohle jde asi čistě ze mě, neovlivněno toxinem.. skvělé. Zaraduji se nad právě zjištěným faktem, že pro matku ani nikoho jiného nemám potřebu truchlit. Zkrátka ty vztahy byly tak pochroumané, že to nejde, nebo je chyba ve mně a jsem příliš necitlivá v tomhle ohledu. "Ptám se jen tak, ze zvědavosti. Chybí mi můj klid," dodám na vysvětlenou a zlehka se usměju. "Bude to bolet, nebo co mám očekávat? Ať se na to trochu připravím." |
| |
| Oporou? "Nemá to budit žádné dojmy. Jsou to jen jména dvou křižníků, co brázdí vesmír." odpověděl jsem na její otázku ohledně křižníků. "Co vím, Inferno jedno z označení pro peklo a Leviathan je mýtická mořská příšera. A Cerberus, kterého doprovází, je zase tříhlavý pes, co střeží brány pekla." vysypal jsem to, co jsem věděl o označeních lodí. Její oznámení že oblečení je až do mínus čtyřiceti mě překvapí. "To v tom máte schovaný kamna nebo co?" neodpustím si poznámku a podívám se znovu na její oblečení, které na to opravdu nevypadá. "Oporou?" zeptám se a dívám se na ní. "Jako velitel jedu první den, ledaže jste se na mě nevyptávala vojáků." dodám. "A nemyslím si, že jsem bůhví jaká opora..." konstatuju zcela podle svých myšlenek. |
| |
| Joanne "Klid, ten chybí nám všem. Stačí se podívat okolo." řekne doktor a podrbe se na zátylku. "Když budete v klidu, tak to proběhne v klidu. Ovšem pokud sebou budete moc házet, tak se vám může motat hlava. Taky se stalo, že někomu se zhoupl žaludek." osvětlil příznaky a zívl. "Pardon." omlouval se. "Čím se živíte?" zeptal se, očividně prahl slyšet cokoliv jiného, než jen střelbu a křik, že se ptal i na to, co ostatní považují za blbost. Jen je otázkou času, kdy se začne ptát na tkaničky od bot. Pak se ozvalo žuchnutí a rachtání pušky. Doktor zvedl oči a zíral na Hammera, který sebou žuchl na zem a opíral se o stěnu "zákopu". "Promiňte, nějak mě neposlechly nohy." omlouval se a ani neměl potřebu vstávat. "Sakra, ta hlína je měkká." konstatoval a poklepal na ní dlaní. |
| |
| U doktora "M-hm, dobře," prostě ležet a moc se nevrtět, to by nemuselo být zase tak těžké. Ačkoliv to není zrovna to, co bych chtěla dělat, navíc na tak tvrdém stole. Otázkou však je, jestli je něco, co bych skutečně a dobrovolně dělat chtěla. Asi ne. Jen se válet jinde, na měkčím, v tichu a bez lidí. "Nic. Studuju, žila jsem u rodičů. Otčím mi většinu věcí platil, nevadilo mu to. Nemohl mít vlastní děti, tak asi proto. Občas jsem měla nějakou brigádu, ale většina byla moc okořeněná lidmi.. nemám ráda lidi," vesměs se věnuju prohlížení stropu, protože na doktora pořádně nevidím a držet pořád zvednutou hlavu se mi nechce. Tehdy upadne Hamer na zem, to se i nadzvednu na jednom lokti, abych na něj líp viděla. "Měli byste se všichni pořádně vyspat. Nic proti, ale tenhle boj vlastně k ničemu není. Nějak to prostě dopadne.. jako už tisíckrát předtím, a zařve u toho spousta lidí," podložím si rukou hlavu. "Ale asi ještě pořád doufáte a držíte se té naděje, co? Vydržet do poslední chvíle, dokud nepadnete jako trójští.." |
| |
| Ano - oporou. "Já vím, co znamenají...Žádné dojmy? Proč pak mají tak mýtická jména? Proč se nejmenují třeba Alex, Sarah nebo Speckter?" zasměji se, "dát jim taková jména - má to smysl. Je to znak síly a na lidi to působí. Zní to epicky. Ne jako Sarah, hebrejsky princezna. Ale Specter je epické. Je zvláštní, jak lidé věří, že když si dají nějaké jméno, nebo je jim dáno, že takoví budou. Je to naše podvědomí nebo už předem určené? Že to většinou vyjde? A přezdívky? Jste opravdu přízrak?" Ne - nemohu za své filozofické pochody. Snad to pochopí a promine, že ho tím obtěžuji. A nebude se tím zatěžovat. Zasmála jsem se jeho otázce o kamnech. "Oporou," odpovím tiše, "mám oči. Když promluvíte s legionáři, viditelně s ejim o něco málo ulevuje. Ale vím, že byste potřeboval jinou oporu. Zkusím vám ji zjistit. Nemohu ale říct, jak dlouho to potrvá, či zda se to podaří. Zda to vůbec zvládnu. Ale nemohu nečinně stát a jen se dívat. Užírá mě to za živa - stydím se za svého otce. Proto snad chápete, že mi je nepříjemné tu být, když vím, že je toto jeho dílo. Proto jsem tak nedočkavá návratu. já omlouvám se - asi vás tím zatěžuji. Vlastně všemi mými řečmi. Omlouvám se..." Můj hlas je tichý. Vypadám dost nesvá. Jako by se mé chvíle klidu střídaly s chvílemi nejistoty a nevyrovnanosti. |
| |
| Joanne, doktor a Hammer "Kdo?" zeptal se Hammer a díval se na tebe. "Vysvětlíte mu to prosím vás? Mě nějak nepracuje mozek jinak, než na medicínu." požádal doktor. "Jinak plníme svojí povinnost. Řekli bránit, bráníme. Ale to, že nás tu nechají na pospas asi sto násobné přesile, o tom nepadlo slovo!" dodal doktor. "Zároveň nám čest nedovoluje utéct nebo se stáhnout, pokud nemáme přímý rozkaz z hora." přisadil si Hammer. "Zemřít se ctí!" vyhrkly oba naráz a bylo jasné, že oprášili motto Legie. |
| |
| Hmm, encyklopedia maybe? "V Legii si nedáváme, přezdívky, jak říkáte, jen tak. Přezdívka symbolizuje vždy jednotlivce." vysvětlil jsem jí, proč máme různé přezdívky. Pak zapnu maskování a aniž by o mě kdokoliv věděl, tak dojdu ke dvěma vojákům a klepnu na ně, oba sebou najednou trhli a podívali se za sebe. Já se v mezičase jejich hledání vrátil neslyšně k blondýnce a odmaskoval se. "Já jsem Specter, přízrak, právě jste viděla proč." řekl jsem a ukázal na ty dva co jsem vylekal, oba se uklidnili, když mě zahlédly, sice něco brblali, ale pak si sedli. "Ten vlevo, to je Destroyer, bravurně zvládá těžký zbraně. Vedle Eagle je odstřelovač." vysvětluju na jednotlivých případech. "Co se týče lodí, tak ty se pojmenovávají nejspíš z toho důvodu, aby budila hrůzu mezi nepřáteli, proto kdykoliv, když před STD řeknete jedno z těch jmen, tak okamžitě změní výrazy." pokračuju v monologu. "Ale teď jim to nevadí, ví, že se nemůžeme spojit ani s Leviathanem, ani Infermen." dokončím myšlenku. "Kdyby jste mě zatěžovala, poslal jsem vás dávno, ať si hledíte svého. Pro vás to nepřijde, ale my tu jinak nemáme co dělat." utnu její omlouvací proces. |
| |
| Přestává mne bavit psaní nadpisů. Takže třeba- rozhovor Vysvětluje mi, jak je to vlastně s přezdívkami. Než jsem se stihl rozkoukat, zmizel. Prostě se vypařil. Překvapeně jsem rozšířila oči. Zašmátrala jsem ve vzduchu a roztržitě jsem se rozhlédla kolem sebe. Viděla jsem, jak sebou škubli další dva legionáři a pak se přede mnou zase objevil. Usmála jsem se poraženě. "Převezl jste mne. Jste přízrak," přikývnu. Sledovala jsem muže a přikyvovala jsem. Myslím, že jejich jména už takto nezapomenu. Mluví o lodích. Znovu se ztěžka povzdechnu. Ujistí mě, že by mne dávno poslal ke všem čertům, kdybych ho otravovala. Pousměji se. "Jak by se dala odstranit ta rušička?" zeptám se ze zájmem v očích. Prohlédnu si Spectera o něco pozorněji. |
| |
| U doktora "Ty trójské? Trójský kůň? Asi to nebylo nejlepší přirovnání, vzhledem k okolnostem.. ale zbytečné to bude stejně," zvednu obočí a s ním i čelo, které se mírně nakrčí. Proti vysvětlování nic nemám, i když se mi do něj nechce. Navíc začínám být otrávená hlavně sama ze sebe, jak se mi nic nechce, všechno mi vadí, byla bych jinde, nemám řešení. Takové bezradné točení se na židli. Poslouchám je, ale jejich idea mi připadá směšná. Vytloukat z hlavy jim to ale nebudu. To, že něčemu takovému nevěřím já ještě neznamená, že to nějak nepomáhá jiným. Na druhou stranu jsou to právě oni, jejich moto, které mě vrací myšlenkami na místa, kde být nechci. Nezapomenu, to je jasné, ale musím to nějak vystrkat z té části mysli, odkud to putuje níž a pak hodně bolí u srdce. Ať už mě to prostě přestane srát.. stejně o nic nešlo, ježiš, asi jsem fakt trochu blázen. Zavřu oči a snažím se nemyslet, nevnímat je, ani nic kolem sebe. Nejde to tak dobře, jako před půl hodinou. Svůj úkryt v tom být mimo už asi nikdy nenajdu. |
| |
| Pro Sarah - ŽBLEBT! Ušklíbnu se a dívám se na ní. "Proč? Chcete jí zníčit sama?" zeptám se s lehkým nádechem ironie. "Ale teď vážně. Zkoušeli jsme to, ale krom toho, že ta věc ruší signál, zároveň vyřadí z provozu naše maskování na dobré dva bloky od rušičky. Takže jsme docela...jak to říct slušně.....v loji." řeknu s vážným tónem. "Já se jednou účastnil pokusu o její zníčení. Jsem jedinej, kdo to přežil." oznámím, i když pořádně sám nevím proč. "Víme souřadnice, ale k čemu nám to je, když na křižníky na orbitě nemám spojení a letci na nás dlabou." konstatuju. "Fallen Angels a Rolling Thunders by se nám tu hodili víc, než si jiní myslí, k čertu s regulerní armádou!" dodám lehce podrážděně. |
| |
| Joanna a "nemocnice" "Myslíte, že naše neústupnost je blbost?" zeptal se Hammer. "Jediné co je blbost je to, že nás tu nechají vykrvácet." odsekl. "Což ale, jsme vojáci, ne žoldáci. Žoldáci se neřídí ctí a chtějí jen dostat zaplaceno a dělají cokoliv. My ne, naší povinností je chránit kohokoliv, bez rozdílu." dodal. "Ale máte na nás vlastní názor, to vám upřít nemůžeme." řekl doktor a natáhl se na lůžko vedle tebe. "Doktore, nejvyšší zákon Legie?" zeptal se Hammer. "Nezabíjet nevinné." odpověděl doktor. "Přesně." přitakal Hammer. "My máme určité zásady, STD ne. Projděte se městem a uvidíte kolik mrtvých civilistů uvidíte." dodal a zadíval se na tebe. |
| |
| U doktora "Já se s vámi nehádám. Jindy bych i souhlasila, nadšeně vás podporovala," znovu si promnu kořen nosu. Začíná mě bolet hlava, zatím jen mírně, škádlivě, aby znepříjemnila život jako poletující komár. Jenže zanedlouho se jistě zabodne hluboko, velmi bolestivě. "Ale ne dnes. Ne poslední týden. Ne před měsícem. Při oslavách byli lidé jako zvířata, uvolnění, ale šílení pudy. Teď jde o pud nejvyšší – přežít. Je hloupost si myslet, že je to najednou pustí a zavládne tady mír," rozpovídám se. "A je hloupost se snažit zmírnit následky. Když to nepůjde tady, zemřou lidé jinde, ale zemřou. Vlastně tak trochu věřím těm báchorkám o tom, že každá válka má daný počet obětí a ten se nedá zvrátit, jen už nevím, kde jsem to četla. Ale možná se jen přeceňuju a nechci si přiznat, že jsem zkrátka moc pesimistická," zapřemýšlím nad tím, co jsem řekla. Nezní to jako já, zní to jako kus nějakého referátu, co jsem mívala na volitelných předmětech. Lehce mě z toho mrazí v zádech. "Ovšem pak je tady taky to, že vymlouvat jiným jejich statečnost a oddanost je pěkná hloupost. No, kdo ví. Ve zbytečné válce spousta zbytečných obětí a snahy." Co to melu za krávoviny? "Co je v té ampulce? Nějaké mysl a jazyk osvobozující látky, nebo tak?" Možná sem prostě normální. Snad ne, protože je to hrůza. |
| |
| Rozhovor Jeho ironie mne trochu urážela. Navíc nijak nereagoval na to, že zkusím něco dělat s touto situací. Nicméně jsem se dozvídala velice důležité informace. Hlavně to, že otcova nenávist, mířená proti Legii, už silně ohrožuje město a naše malé světy. Po jeho posledních pár větách zpozorním. Moje oči se do něj zvědavě a se zájmem zabodnou a temná modř jaky by se v nich zvláštně zaleskla. "Fallen Angels a Rolling Thunders? Co jsou zač?" zeptám se zapáleně a se zájmem. |
| |
| Joanne a ošetřovna "V té ampulce?" zopakoval doktor a koukl se na ní. "Abych pravdu řekl, tak vím, že tam není nic toxického ani jinak škodného. Ale za boha si nevzpomenu na názvy věcí, co jsme na její výrobu použili..." řekl doktor a zívl. "...omluvám se." dodal a promnul si obličej. "Není v tom nic oblbujícího, uspávacího ani nic podobného." řekl doktor. "Spíš by se hodilo něco jako energeťák!" konstatoval Hammer. "Jo, ten by bodl." přitakal doktor. "A cože to vlastně studujete??" zeptal se doktor. |
| |
| Padlí Andělé a Valící se Hromy "Fallen Angels jsou elitní letka, jejichž stroje a piloti dokážou to, co klasický armádní výstroj nedokáže. Proletět pět metrů nad zemí a ještě páchat škodu, na to se vrhne jen Fallen Angel." řeknu a opětuju jí pohled. "Rolling Thunders jsou zase elitní tanková divize. Platí pro ně to, co pro Angels. Vrhnou se do toho, co armáda odmítá. Takže šílené kamikaze divize tanků co si čistí cestu masivními kanóny, nic netradičního." dodám a sleduju jí. "Říká se, že Angels, Thunders a Legie tvoří takový posvátný trojúhelník naprosté moci. Kdo má na své straně alespoň dvě z těchto uskupení, tak má vyhranou bitvu." pokračuju. "Avšak, obě mají jsou v hlavním planetárním městě. A o útoku ještě neví. Elitní bojové formace se obvykle posílají až v nejvyšší nouzi. Což není náš případ." konstatuju smutný fakt. |
| |
| U doktora Děsím se toho, co ještě přijde. Zívání ignoruji, nějak v tom ani nevidím nic, za by se kdo měl omlouvat. Za jiných okolností snad, ale tady a teď ne. "Historii, plus nějaké přednášky z literatury, ale ono je to stejně jedno. Ve válce mě to nezachrání a po ní.. pak možná, ale není to nic, co by se nedalo nastudovat jen tak," v leže pokrčím rameny, ale okamžitě toho lituju, jak mi hlavou projede ostrá bolest. "Zkrátka jsem v tuto chvíli ztracená existence. Holka, co nic neumí a je téměř k ničemu. A k tomu fešačka, z vlastní vůle," hrubě se zasměju, i když každý pohyb mě v hlavě bolí jako čert. "Proč se ptáte?" položím otázku tentokrát já. |
| |
| Joanne "Ale jen tak." řekl doktor. "Nudí se jako prase, jen to nechce říct!" ušklíbl se Hammer. "Vole!" usmál se doktor. "Ale má pravdu, bohužel." dodal doktor. "A chcete něco vědět vy?" zeptal s Hammer Pozice - (Sarah ještě předtímto může normálně napsat a navázat dodatečně) Všude bylo ticho, až moc ticho. Pak ale jedno z "očí Legie" oznámilo: "Dejte pozor! Něco se tu pohybuje, je to maskovaný a docela rychlý!" "To tu nebylo dlouho!" konstatoval někdo z vojáků a všichni byli rázem na nohou. |
| |
| U doktora Odpočívám už opět zavřenýma očima. Kéž by už bylo po všem a já se odtud mohla ztratit. "Ne. Jak jsem už řekla, nemám ráda lidi," odpovím docela klidně, dokonce s úšklebkem. Nezaslouží si to, jenže já si už nikoho z Legie k tělu pustit nenechám, ani kdyby mě to mělo stát krk. Dnešní lekce pro mě byla dostatečnou ranou a jestli si kdo bude říkat, jak přeháním a jak to zbytečně hrotím, a že mi chtěl Specter jen pomoct, měl by si vnitřně prožít to, co já. Pak by věděl, že jakákoliv jeho obrana je marná. Bolest hlavy mě pomalu přechází, ačkoliv si nevím, nakolik je to způsobeno tím, že se v podstatě nehýbu a odpočívám, jak jen to v takových podmínkách jde. Z klidu mě ale vytrhne hlášení o potencionálním nebezpečí. Jo, zvedni se, jdi tam a nech se zabít. Pořád na kapačce, hladová, s pocitem ublíženosti.. a bez možnosti, že by tě nějaké škrábnutí nebolelo, když už nebereš toxin. Mohla bych.. mohla bych začít znovu.. ale když už jsem, nebo bych měla být, z toho venku, proč se vracet do zajetých kolejí. Proběhne mi hlavou dlouhá myšlenka, oči si přitom znovu prohlíží vybavení doktorova kutlochu a svaly se pomalu nutí k posazení se a následnému sklouznutí nohama na zem. V tu chvíli mi zas není tak dobře, ale doktor mě varoval. Nahmatám ve své tašce zbraň, co nám dali než jsme odjeli, a pevně ji chytím, zadkem opřená o stůl na kterém jsem ležela. Kapačku mám pořád píchnutou v ruce, chci být jen připravená, kdyby náhodou. |
| |
| Specter Vzdělávám se jeho informacemi. Vlastně se mi docela hodí, že je tak sdílný. Takže nejdřív zrušit rušičku, pak je vystřídat, aby ti "obyčejní" to tu ustáli. Vypadám velice zamyšleně, jak se snažím vstřebávat co nejvíce informací. Přijde mi, že tady už nejde jenom o Legii, ale i o tohle město. Dochází mi, že otec tímto velice riskuje, je nestrategický. I když pravda - já také nejsem kdejaký stratég. Jsme přece studentka filozofie a umělkyně. Alespoň doufám. "Alespoň dvě... to je idiot...," pronesu nahlas. Jistě - otci k moci stačí dvě složky těchto geniálně vycvičených mužů. Takže se rozhodl Legii zničit. Nevím, proč to dělá, ale možná bych se ho měla na to také konečně zeptat. "Takže kdyby se zničila rušička a vy byste se odsud stáhli do tábora a byli nahrazeni obyčejnými pěšáky, tak by to stačilo...?" zeptám se. Přece jen, on to ví nejlépe. |
| |
| Blond Docela mě překvapí její částečná samomluva. "Cože?" kouknu na ní, když řekne, že je někdo idiot. Vztahovačnej nejsem, protože to bych asi pozabíjel polovinu lidí tady. Pak si vyslechnu její návrh, nebo jak by se to dalo nazvat. "A vy si myslíte, že nás jen tak někdo stáhne? Starosta má pod palcem všechny armádní hlavouny a ty nás taky nestáhnou, leda by dostali příkaz shora." řeknu, i když pochybuju, že by se tahle kočce podařilo ukecat papaláše aby nás stáhli, což mi přijde zhola nemožný. Sleduju jí, ale když přijde hlášení o něčem, co je neviditelné a potlouká se nám tu docela rychle, tak přestanu řešit naše stažení a dívám se kolem, jestli to nezahlédnu. "Radši jděte k zemi, ať se vám něco nestane!" oznámím jí a raději pořádně chytnu zbraň do rukou. |
| |
| Proč neustále nadpis blond? Tak black. Podívá se na mě s "cože" po tom, co ze svých úst vypustím slovo "idiot". Mávnu rukou. "Tím nemyslím Vás," řeknu tiše a zatvářím se napůl otráveně, napůl nešťastně. Pak mě zase hodí zpátky do reality. Jeho slova. Zadívám se na něj trochu zoufale, ale zároveň zostra. "Někdo se přece musí najít. To, co otec dělá, je hloupé. Riskuje tak tím i toto město. Neříkám, že jste tak neschopní - právě naopak. Jenže otec určitě ví, že kontakt byl přerušen a neobtěžuje se hledat, natož ničit nějakou rušičku. Až se vrátím, zkusím navázat kontakty a vyřešit tuto situaci. Neříkám, že se to povede, ale zkusit to můžu," i po jeho slovech, co mne vrátily do reality, jsem neztratila svého bojového ducha. Hned na to se ale ozve hlášení. Neviditelný? Takže něco nebo někdo jako Specter? Přesto, že vím, že ho neuvidím, zmateně se rozhlédnu po okolí. Snažím se najít i maličké znaky toho, že by byl někde poblíž. Přidřepnu si. Ne - lehat si nebudu. Chci mít kdyžtak možnost se bránit. Hodím na sebe rychle koženou bundičku. Se zbraní za páskem na zádech se jako civilista tvářit nemůžu. I když oni prý zabíjí i je. Přesto jsem jistější, když mám nůž než střelnou zbraň, možná proto, že jsem nikdy pořádně ze zbraně nestřílela, a tak ruku položím na okraj vysokých Kanad. Tiše, přesto hluboce dýchám a bedlivě pozoruji okolí. |
| |
| Zase průser Sarah si vzala suché nudle a začala se ládovat. Přišlo mi to trochu zvláštní, ale každý člověk má jiné chutě. Já si vzal polévku v plechovce, kterou mi někdo otevřel a já se v klidu pustil do jídla. Pak mě oslovil nějaký voják a ptal se mě, jak to vypadá v táboře, tak jsme si chvíli povídali, takže jsem si vůbec nevšiml, že Sarah někam zmizela. Když jsem to zjistil, začal jsme ji hledat, ale nějak jsem ji nenacházel. Pak mi někdo z legie řekl, že je s velitelem. Postupně jsem se nějak dopracoval k tomu, že jsem je našel. Viděl jsem je kus od sebe a pak jsem zaslechl to hlášení o něčem neviditelném a ozbrojeném. Zmateně jsem se rozhlédl a snažil se zachytit něco divného, což byla blbost jako mraky. Když je to neviditelné, tak to stejně neuvidíte. Vydal jsem se rychle za Sarah a Specterem, doufaje, že mě nezastřelí. |
| |
| Pozice - všichni "Sakra. Je to pryč!" zahlásilo oko. "Pryč?? Děláš si srandu?" zařval někdo z vojáků Legie. "Bacha!!" křičel někdo na severní straně, pak následovala střelba. "Ježiši! Co to sakra je??" ptal se někdo zděšeně. "Jak to mám vědět??" zněla odpověď. Pak se rozhostilo ticho, až moc hrobové na to, že se tu pohybovalo něco, co nikdo neví, co to je. Všichni vojáci byli na pozoru a civilisté s kryli tam, kde to šlo. Napětí by se dalo krájet. Ošetřovna Hammer a doktor se dívali po okolí, jestli se na ně něco nepřižene. Zatím se tomu nic nenasvědčovalo. "Co to asi je?" zeptal se doktor. "To nevím, jen doufám, že se to dá snadno zabít!" konstatoval Hammer, ale sotva to dořekl, tak se zlomil v pase až zafuněl, pak s ním něco praštil o zem. "Co to sakra je??" zděsil se doktor sledoval jakousi postavu, jež lámala světlo kolem sebe. "Kde je?" zeptala se postava silně kybernetickým hlasem. Joanne tento hlas už slyšela. "Kdo?" zeptal se doktor pevným hlasem a mířil na postavu. Jako odpověď mu bylo dlouhé táhle řinčení kovu, které doprovází vytažení meče z pouzdra. "Medicína!" řekl pevně obrys. "Co to meleš?" zeptal se doktor. "Medicínu....a já neublížit!!" trval na svém obrys. "Na co? Jakou medicínu??" naléhal doktor. "Tu, co vy používat na závislost! KDE JE?" štěkl obrys. "Tady není!" odpověděl doktor. "Kdo mít??" vrčel nedůtklivě obrys. "Asi velitel!" odsekl doktor a sledoval pohyby světla. Postava se pak jedním hlasitým zvukem připomínající švihnutí meče vzduchem vytratila. Sarah, Jiro a velitel Všude ticho. Jen odněkud se ozýval hluboký kybernetický hlas a další lidské hlasy. Ale tohle ticho nemělo trvat dlouho. Ticho pročíslo švihnutí kovu, jež mělo za následek to, že hlaveň Specterovi zbraně se rozpůlila. Pak se ozvalo zadunění o kov a velitel se proletěl dobré dva metry zpět, od místa kde stál. Tam se rozplácl o zeď a sesunul se po ní. Až teď bylo vidět, obrys postavy. "Dát lék! Já nechtít ubližovat!!" zazněl kybernetický hlas a zamířil k veliteli, který ale zjevně takovou prdu nečekal a bez hnutí zůstal tam, kde se rozplácl. Obrys přiklekl a začal prohledávat různé sumky na zbroji velitele. Ale nezdálo se, že by se mu hledání dařilo. Pak se obrys "zhmotnil" a zjevil se všem přihlížejícím ve své plné kráse. |
| |
| U doktora Než vzpamatuji z toho, že je to právě on, na koho jsem před chvílí v takovém strachu vzpomínala, a najednou se objevil, je už zase pryč. "Ne, počkej!" udělám krok kupředu, ale nepříjemný pocit v paži mě donutí se zastavit. Kapačka. Ne.. už žádné chyby. Nikomu za to nestojíš, jen plýtváš vším, co bys mohla využít jinak. Už ne. Dost.. klid a ticho. S dlouhým povzdechem obrátím pevně sevřenou zbraň proti sobě. Možná bych to s toxinem zvládla líp, ale udělala jsem ze sebe nic, protože jsem to tak chtěla, a najednou mi to vadí.. být nic. Odjistím. Nejet do Diana’s Haven. Konečně ji chápu.. to, proč to chtěla. Myslím. Vzpomenu si na tu holku z autobusu, ale už nevím její jméno. Jen ty ruce od horké krve a jak jsme se u ní střídali. Zmáčknu spoušť.. |
| |
| Do pr*ele Akorát jsem se dostal k nim, když kolem mě proběhlo to neviditelní. Specter v několika okamžicích přišel o bouchačku a pak odletěl několik metrů a nehýbal se. Rozběhl jsem se hned k Sarah, abych ji musel chránit, kdyby se to... to rozhodlo hledat něco i u nás. Byl to nějaký magor s mečem, což se mi povedlo zjistit, až když se objevil ve své plné kráse. ,, No bezva," řeknu tiše a sleduju ho. Budu Sarah bránit. Shodil jsem z katany obal prudším pohybem zápěstí levé ruky. Najednou jsem se zklidnil. Jakmile jsem měl zbraň v ruce, byl jsem klidný jako hladina jezera v bezvětří. ,, Co chceš? Velitel ti asi neřekne, když jsi ho uvedl do bezvědomí," řeknu klidně. |
| |
| Joanne Zbraň vystřelila, ale jediné co ti napáchala na těle byla dlouhá jizva na tváři. Krom bolesti na tváři jsi mohla cítit, jak tě někdo silou drží na zemi. "Ježiši Kriste! Ty huso! Mrtvých je už takhle dost! Nestojíme tu o další mrtvý civilisty!!" hudral doktor, jehož hlas zněl podrážděně a víc než oprávněně se tvářil naštvaně. "Je mi jedno co se ti sakra honí v tý hlavě, ale očividně tvoje nenávist k lidem je tak vysoká, že ani kurva neumíš ocenit práci jiných. Nechápu proč takový huse jako ty, co si po detoxu chce vystřelit mozek z hlavy, velitel nařídil nějakou léčbu. Měl tě nechat zhebnout, když po tom očividně tak toužíš!" řval vztekle doktor a v tuhle chvíli úplně zapomněl na přísahu, co skládal na škole. |
| |
| Neviditelný muž, Jiro a Specter Rozevírala jsem pořádně oči a rozhlížela se, když jsme náhle uviděla Jira. Usmála jsem se na něj a mrkla. Hned na to jsem ale pocítila zvláštní závan větru. Než jsem se rozkoukala, letěl Specter od nás. vykřikla jsem a okamžitě vytáhla nůž z boty, který jsem svírala skoro jako v posmrtné křeči. Pak se to začalo zhmotňovat. Pozorovala jsem to a najednou mi došlo, že Jiro stojí přede mnou. Hned vytáhne katanu. Chytím ho za druhou ruku a pomalu vstanu. "Jiro .... opatrně, jsi zraněný," připomenu mu tichým hlasem, i když on to už určitě ví. Nejradši bych šla za Spectrem a nějak mu pomohla. Moje myšlenky se upínají ke strachu o oba. |
| |
| Jiro & Sarah Jen co se postava zhmotnila, tak nejbližší vojáci Legie začali střílet. Postava se vymrštila na nohy čelem k nim a bleskově máchala mečem tak, že její ruka i meč vypadali jako jednolité chapadlo, nebo pařát. Do prostoru za ní se zapichovali střeli, které se tímto pohybem dařilo odrážet. Někdo pak zvolal: "Nestřílejte! Nemá to cenu, odráží to střely!", vojáci na to přestali střílet, ale bedlivě to sledovali. Při pohledu na velitele bylo vidět, že ani jeden z odražených projektilů ho netrefil. "Já jen hledat medicína....já nechtít ublížit!!" spustil humanoid, pak se otočil na Jira a Sarah. "Já nechtít nic vědět. Já chtít jen medicína!" opáčil, natočil se čelem k nim ruce dal od těla. Meč v ruce zachytil jeden ze slunečních paprsků a odrážel ho na zbroj humanoida, který se teď leskl. "Jen co mít medicína, odejít! Doktor říkat, že velitel mít medicína. Já..." zarazil se a na vteřinu sklopil hlavu k zemi. "...já myslet, že on ohrožovat neozbrojená!" dokončil větu a zvedl hlavu. "Já vidět, že já se plést." pokračoval. Jen co dokončil větu, trhl sebou tak, že by to možná i člověka zabilo. Pak padl na jedno koleno a upřel pohled do země. Jednou rukou se opíral o koleno a druhou zapíchl meč do země. Jasně bylo slyšet, jak dýchá, i když kyberneticky to znělo. Pak se postavil a zahleděl se na Jira. Jeho oči zářili daleko víc sytou rudou, než předtím. Několikrát máchl mečem a nastavil čepel jeho směrem. "Ukaž mi co je v tobě!" pronesl a rozběhl se. |
| |
| U doktora Jen se na doktora podívám, ušklíbnu a skloním zbraň. "To měl. Já o ničí starost už nestojím.. a nestála jsem.. myslete si co chcete," vytrhnu si jehlu a bez dalších slov chci vyjít ven. Nevím, co mám dělat, ale ruce se mi třesou dost na to, abych další pohled do hlavně v nejbližších vteřinách neabsolvovala. Pak se ale otočím po zbraních vojáků, bohužel s jejich výcvikem nemám nárok. Zamířím tedy ven, ale bez zjevného plánu. Co taky tady. Když chce člověk odejít, chovají se k němu jako ke psu. Jako bych snad neměla právo o tom rozhodnout o svém osudu sama, ne, pořád se do toho musí míchat nějaký rádoby dobromyslný idiot. Ztěžka se posadím k vnějšímu okraji bunkru, vytáhnu z tašky své dvě pouzdra a položím je před sebe. Zbraň si položím pod stehno a rukou setřu krev z tváře, tedy, ve skutečnosti ji jen víc rozmažu. Nic. Tolik let života, abychom nakonec skončili v pitomé válce a já neměla nic, nic z té trochy snahy, té důvěry. Nechápu, jak tak někdo může žít. Přitáhnu si jedno koleno, na něj opřu ruku a tou si podepřu bradu, stále zírajíc na dvě krabičky, které už nejsou nic. Ale mohly by být.. jen už není proč. |
| |
| Boj Sledoval jsem, jak se od něj odrážely kulky a byl jsem rád, že se vyhnuly, jak nám, tak Specterovy. Ten chlápek mluvil o jakémsi léku, jenže já netušil o jakém léku. Netušil jsem, jak tuhle situaci vyřešit, když v tom sebou šíleně škubl. Sledoval jsem ho a přemýšlel, jestli je zraněný. Ale on se postavil a očima rudýma jako poháry krve se ně mě podíval a po zamáchání mečem a slovy, ať mu ukážu, co je ve mě. Rozběhl se a zaútočil. Odstrčil jsem od sebe Sarah, protože jsem nemohl hlídat ji a zároveň s ní bojovat. Akorát jsem stihl zvednout meč a zastavit jeho útok. Byl pořádně silný, pěkně mě to posunulo po zemi kousek dál. Nejdřív jsem nepochopil ten náhlý zvrat a napadlo mě, že nějakým způsobem tuší, co ve mě, ale pak to zavrhnu a soustředím se na boj. |
| |
| Souboj dvou samurajů Ohromeně jsem pozorovala tu bytost, když to zaútočilo na Jira, nemohla jsem se ani hnout a to jsem stála kousek od něj. Co to sakra dělá? Oba! "Počkejte! Nechtěl náhodou přijít v míru?! Jen pro lék! Tento souboj je zbytečný! Jen hloupé kočkování! Můžeme se dohodnout i v klidu - bez boje!!" stojím blízko nich. Nejradši bych vletěla mezi ně, ale to si už opravdu netroufám. Třesu se a chci, aby souboj skončil. Aby se nechali být a všechno se vyřešilo. Na důkaz svých slov schovám nůž do boty. "Prosím! Přestaňte - tohle není řešení! Vždyť to jde i bez zabíjení, bojů i smrti!! Podíváme se po léku. Nemám ho, ale můžeme jej najít!" nabídnu prakticky tomu stvoření svou pomoc. Srdce mi v hrudi buší a já musím zhluboka dýchat, jak se mi do žil hrne adrenalin a strach opouští mé tělo. |
| |
| Souboj Humanoid chvíli nechal čepele o sebe třít a pak nohou odstrčil Jira od sebe, zároveň máchl čepelí, která proletěla dobrých dvacet čísel od Sarah. Pak na ní krátce pohlédl. "Nezasahuj!" oznámil prostě. Pak se zase upřel zrak na Jira a mečem začal točit tak, že pomalu vypadal jak vrtule. Postupnými kroky došel až na vzdálenost machu mečem a uchopil jej jednou rukou. "Fair Play!" hlesl a druhou ruku zkroutil za záda a čekal. Vojáci okolo nezasahovali, protože nechtějí niko trefit odraženou kulkou a nechat se naporcovat jim taky moc nevonělo. Joanne Doktor za tebou jen nevěřícně koukal a kroutil hlavou. Pak se vydal pomoc kolegovi. Venku mimo bunkr bylo všechno hlavou vzhůru, všichni sledovali souboj Jira a toho humanoidního, kyberneticky mluvícího stvoření. Naposled, když jsi ho viděla, tak mluvil stejně, ale některé fráze byly podstatně dokonalejší od té doby. Ale jinak byl furt stejný. Krom rozruchu jsi tam byla ty, krabičky a rána na tváři. |
| |
| Let´s do it Škubl jsem sebou, když uzemnil Sarah, která se ho snažila přesvědčit, aby nebojoval. Nemohl jsem se předtím na ni ani podívat, protože jsem nechtěl vyjít z koncentrace. Pak se humanoid podíval na mě a dal si jednu ruku za záda a řekl, že to bude fair play. Tohle se mi líbilo. Vadilo mi, že s ním musím bojovat. Jiný by mého zranění využil. Sledoval jsem čepel, která rotovala jako vrtule a zvažoval, jestli je nějaká šance proniknout přes ten meč a zasáhnout ho. Zavřel jsem oči a vydechl jsem a podle svistu čepele jsem zkusil odhadnout výpad. Zaútočil jsem a nějak se mi povedlo projít přes tu rotaci, ale nijak valně. Má čepel ho pouze plácla přes hrudní pancíř a pak ji jeho meč srazil bokem. Uskočil jsem dozadu a čekal na jeho útok. |
| |
| Souboj Jeho slova zněla jasně. Až mě divně bodlo u srdce, což mne donutilo zalapat po dechu. Rty se pootevřely a já jsem skoro přestala dýchat. Stála jsem tam, na tom samém místě, jako solný sloup neschopna hnout se z místa. Vteřiny ubíhaly znovu děsivě pomalu a skoro mi to připadalo jako hodiny než jsem si uvědomila, že bych měla ustoupit. Až po nějaké době jsme tedy udělala hned několik kroků zpět a roztřásla jsem se. Neměl bych se vzdávat tak snadno, měla jsem do toho humanoida hustit víc. Ale nechtěla jsem riskovat Jirovu koncentraci a soustředění a také jeho život. Stála jsem a sledovala každičký Jirův pohyb. Teď se musíš obrnit, musíš Jirovi věřit, musíš být silná. Urputně jsem začala myslet na Jira. Obrnila jsem se a snažila mu poslat co nejvíce síly a vůle. Doufala jsem, že mu podpora na dálku pomůže, když nemohu nic jiného. Sledovala jsem každý jeho pohyb bez jediného mrknutí. |
| |
| Souboj Titánů Humanoid sebou jen trhl a zadíval se na místo, kam dopadla čepel. "Pěkná rána." konstatoval a protočil vlastním mečem tak, že to vytvořilo kužel. Jeho další tah se dal nazvat Věž. Protože tentokrát nepoužil meč, ale celý trup. Bylo to, jako kdyby někdo vrazil do železných vrat. Dál se pak vymrštil do vzduchu, přes Jira a znovu ho nohou odstrčil. Při vlastním dopadu zvířil prach a zůstal stát zády. Jeho dech byl docela výrazný. |
| |
| Myšlenky a síla Jeho reakce byla rychlá. Než jsem se nadál, tak do mě vrazil celým tělem a pak mě přeskočil a znovu mě kopancem odstrčil. Poposkočil jsem dopředu a prudce jsem se otočil. Docela mě štval, pak mi ale došlo, co jsem to spatřil, když se mě dotkl. Podíval jsem se na něj a dech se mi zrychlil. Záblesk. Dítě v záblesku. ,, Proč to děláš? Kdo je to dítě nebo kdo bylo to dítě?" zeptám se. Vnímal jsem Sarah, která byla za jeho zády. Všiml jsem si, jak nás sleduje a jak pevně svírá dlaně. Byl jsem ji vděčný za to, že doufá. Můj pohled znovu sklouzl k němu. |
| |
| Souboj Humanoid se na tebe otočil a zabodl do tebe rudé oči. "Není to tvá věc!" odsekl a máchl mečem. "Jediná tvá věc je, jestli ty přežít!" opáčil a v jeho ruce, co svírá meč zapraskaly klouby. "Jestli ty vidět myšlenky, tak ty vědět, proč já tady! pokračoval a svěsil ruku s mečem podél těla. Ruka, co měl za zády vyklouzla a držela se ve stejné poloze jako ta s mečem. |
| |
| Tvrdohlavec Neodpověděl mi. Mohl bych se na tohle vykašlat. Chtěl jsem najít důvod, co ho žena a možná by se zastavil, ale asi jsem neměl šanci. Sledoval jsem jeho ruku s mečem a čekal na další útok, ale ten nenastal. Svěsil ruce a promluvil: ,, No, jenže to by musel být dotek delší, nevím proč jsi tady, ale proč nám to neřekneš... třeba by se ti dalo pomoci?" zeptám se a čekám na další... jakýkoli útok. |
| |
| Člověk versus Stroj? Humanoid se na tebe díval, v jeho rudě zářících očích bylo snadné vyčíst vztek. "Pro tebe to nebýt podstatné! Stejně chtít vědět, jak já útočit dál." vydrmolil ze sebe a čapl meč pořádně, pak ho vymrštil nad hlavu, kde meč rotoval naprosto nehybně nad jeho hlavou. "Lidé vždy hledět jen na sebe!" drmolil dál a jeho do teď ocelově stříbrná zbroj začala měnit barvu. Z jeho meče se snášel jakýsi zlatavý prach, který měnil barvu zbroje na ryze zlatou. "Nemít důvod věřit, že ty chtít pomoci!" štěkl a vymrštil ruku přímo do středu rotujícího meče. Nějakým podivným zázrakem mu to ruku nerozsekalo. Jeho zbroj teď zářila zlatě, přičemž jeho ruka neomylně držela meč ve středu čepele. "Ti ve městě také řikat: My pomoci! a pak se ukázat, že oni jen využívat! Já jen ztrácet její drahocený čas!" zavrčel a zase jednu ruku schoval za záda a tou co držel meč, chytil jeho čepel. "Umět zacházet s mečem, umět taky ovládat ostatní smysly, než jen hmat a svaly?" zeptal se a zapnul maskování, čímž se ztratil z očí. |
| |
| Boj s fantomem Sledoval jsem, co dělá a vnímal jeho slova. Evidentně s ním nebude žádná řeč. Sledoval jsem, jak se jeho zbroj změní a nechápal nic. Netušil jsem, co se děje, dokud mi nezmizel před očima. Tiše jsem zaklel a snažil se ho najít, ale pochyboval jsem, že ho jen tak najdu. Zkusil jsem to přesto. Přišel jsem si jako Alenka v říši divů. Snažil jsem se zapojit smysly, ale moc mi to nepomohlo. Měl jsem i chvilkami pocit, že vidím občasné záblesky světla na jeho zbroji, ale za chvíli byly pryč, tak jsem si nebyl ničím jistý. Pak jsem to zahlédl znovu a zkusil na to místo zaútočit(55%). |
| |
| Náhoda? Meč promáchl vzduchem, ale nic netrefil, následovalo pak lehké vykopnutí meče z ruky. "Soustředit se!" ozval se hlas za tebou a zjevil se v plné zlatavé záři ze slunce. "Meč ne zbraň!" hodil ti vlastní meč a pak zase zmizel. Tentokrát bylo vidět a slyšet, jak tě obíhá, ale pak to najednou utichlo. |
| |
| Vyrovnaný souboj nebo výuka? Sledovala jsem jejich souboj a začínala jsem mít o Jira čím dál tím větší strach. Zhluboka jsem se nadechla a když ten humanoid promluvil. "Věřím, že existuje někdo, kdo nemyslí jen na sebe, někdo z lidí!" dostala jsem ze sebe, přesto jsem ani tolik nekřičela. Měla jsem opravdu o Jira starost a čím déle bojovali, tím více jsem se o Jira bála. A pak se ztratil. Pobledla jsem ve tváři. Ale já mu vážně chtěla pomoct... Přišlo mi to, jako by ho zkoušel, vyučoval... nebo v něm chtěl probudit něco jako šestý smysl. Napjatě a v klidu jsme sledovala Jira a jeho reakce. Ne. Teď potřebuje klid. Musí se soustředit. Sledovala jsem ho a chvílemi se rozhlížela po okolí, zda ho alespoň trochu nezahlédnu. |
| |
| Sarah Na tvá slova nepřišla odpověď, ale kousek od tebe se něco zavlnilo. Už předtím se dalo vypozorovat, že tak láme světlo maskování. A očividně si tě zdroj nevšímal. Nejspíš k tobě stál zády. Stál jak sloup, což by za určitých okolností nahrávalo do karet. Ale teď je otázka, jaké karty jsi si vytáhla. |
| |
| Cosi Všimla jsem čehosi. Vlastně jsem to nedokázala přesně popsat. Naprosto dokonale to ale zaměstnalo mou pozornost. Na okamžik jsem se rozhlédla, pak jsem vstala. Je to někdo od něj? Nebo je to Specter? Ne... ten to nemůže být. Byl tu taky někdo jako Specter? Obejdu postavu, jako bych si jí ani nevšímala, když se pak otočím, zadívám se na ni zpříma. "Ehm... promiňte?" špitnu zadívám se na to docela nevinně. Ne - rozhodně nemám v úmyslu na to útočit. Jako by mě ten humanoid přesvědčil, že opravdu chtějí léku a v tuto chvíli mne pak už nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. |
| |
| Sarah Světlo se opět zavlnilo a na sobě si mohla cítit zrak humanoida, kterým si tak trochu vyzradila jeho pozici Jirovi. Ten se ale přesunul. "Co je to?" ozval se hlas na úrovni zvuku, který si mohla aktuálně slyšet jen ty. Dál ti nějak nevěnoval přímou pozornost, protože sledoval Jira. Jen se občas zablýskly rudé oči. Pak ale zase dlouho nic. |
| |
| To byl... ono? Zavlní se to. Trochu znejistím. Fascinovaně ho sleduji. Říkal, že plýtvá jejím časem... Je prostě jen v pressu. navíc... když napadl Spectera... vypadlo z něj něco o napadení neozbrojené. Chránil mne snad před ním? Bylo to snad jen nešťastné vyhodnocení situace? Položí mi to zvláštní otázku. Co je to? Skloním hlavu. "Já jen nechci... abyste bojovali. Tím se nic nevyřeší... jen chci pomoct... proč bojovat s někým, kdo potřebuje pomoc? Bylo to nedorozumění... jsi vlastně hodný...," melu potichu. Zase se uzavírám do sebe a padám do nicoty. Na tváři se mi objeví smutný úsměv. Už ho nesleduji. "Je to vlastně zvláštní... Jiro... se jen brání... ani jeden z vás si nevěří. Proto ten souboj... Vždyť by stačilo vysvětlit jen... na co je lék třeba... má posloužit dobré věci, ne? Né aby za něj padly životy." Doufala jsem, že mne uslyší. Ale mohl by, je to humanoid. Vlastně ani netuším, jak hlasitě jsem to říkala. Možná to slyšelo víc lidí. "Neznám to tu... a nemám ani přehled v lécích... ale zkusit pomoct můžu přece vždycky..." Pak se rozhlédnu. "No tak! Tohle nemá cenu! Už na sebe neútočte! Oba se tím stejně jen bráníte! Prostě jen něco potřebuje! Co potom, když jeden z vás padne? Vůbec si tím nepomůžete!" ozve se můj hlas do prostoru. |
| |
| Co bude následovat? Chvíli potom, co mi vykopl meč a hodil mi svůj, jsem vnímal, jak mě obíhá a pak najedou nastalo ticho. Snažil jsem se soustředit sluchem na jeho dech, když v tom jsem zaslechl Sarah. Otočil jsem se a sledoval ji, jak něco sleduje a mluví s tím. Bylo ji rozumět nebo se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že vím, co mu říká. Zatím jsem klidně dýchal a všechno sledoval. Netušil jsem, jak se humanoid rozhodně, ale byl jsem připraven i na to nejhorší. Pak promluvila nahlas. Sledoval jsem ji. Asi měla pravdu, ale já byl napumpovaný adrenalinem a nehodlal jsem jen tak přestat na pokyn bojovat. Pokud on neustoupí. Měl jsem z toho všeho špatný pocit, už jsme mu dvakrát ne-li třikrát nabídli, že mu pomůžeme, ale zatím odmítl. Čekal jsem další odmítnutí a byl jsem připraven bránit Sarah, pokud se něco zvrtne. I přes snahu se soustředit mi myšlenky utekli k těm, co mě sem poslali s jistým úkolem. Štvalo mě, že nezasahovali, že mi nedali vědět. Docela jsem rozuměl pocitům Legie. |
| |
| Jiro & Sarah Ticho, které tu vládlo bylo enormní. Legie jen přihlížela, střelbu nehodlala riskovat. Humanoidní obrys stojící kousek od vás se jen zavlnil. "Nevěřit nikomu, nevěřit lidem." opáčil a zjevil se. "Důvěra musí být zasloužená." dodal a srovnal si klouby v rukách. Stál tam jako sloup a díval se na Jira. Pak mu ale pohled jediný švihem hlavy skončil na Sarah. Sledoval jí docela dlouho, i když to ve skutečnosti byly nanejvýš dvě minuty. Odvrátil pohled zpět k Jirovi a zase zmizel. V tu chvíli bylo vidět to, jak se Jirův meč zvedá ze země a nějakou šílenou rotací letí zpět k němu. Hrot meče se zastavil těsně před jeho obličejem, pak se otočil rukojetí k němu. |
| |
| Humanoid Zjevil se a jeho slova mi dala zapravdu, on nám prostě neuvěří. Sledoval jsem jeho pohled a pak se podíval na Sarah. Zaváhal jsem, jestli se na ní rozběhne, tak ho nezastavím, ale on se nerozběhl k ní. Zmizel, jen díky tomu, že se přede mnou objevila má katana, tak jsem pochopil, že útočí na mě. Prudce jsem vtáhl dech do plic a čekal jsem bolest. Jeho reakce byly hodně rychle. Už jsem opravdu čekal na smrt, když v tom se katana obrátila ke mě rukojetí. Sledoval jsem zdobenou rukojeť, kterou jsem měl těsně před očima a snažil jsem se uklidnit svůj dech. Zvedl jsem pomalu ruku a vzal za rukojeť katany. Jeho meč jsem otočil od sebe a podal jsem mu ho rukojetí, tak jako to on udělal s katanou. |
| |
| Důvěra? Cítila jsem tu tenkou hranici mezi smířením a bojem. Bylo to jako bych balancovala po provaze nad propastí. Bylo to zvláštní, ale věřila jsem jim. Oběma a bezmezně. Věřila jsem, že kdybych padala do propasti, jeden mne z nich chytí. Ten humanoid mi připadal jako... dítě. Přišlo mi, že nemá pokřivené hodnoty a rozeznává zlo od dobra. Je na tom něco silně chytrého. Řekl, že nám nemůže věřit. Přehraji si zpětně pár jeho slov. Zneužívali ho...? "To je zvláštní... máš pravdu.. ale... já ti věřím i když jsi málem zabil člověka, který mne hlídal... protože to bylo nedorozumění.... Věřím, že mi neublížíš... Ale přestanu ti věřit a nabízet pomoc, pokud zabiješ úmyslně člověka, který se mne také snaží chránit... Vlastně dělají dobrou věc.... vidí v tobě jen hrozbu, někoho, kdo ohrožuje jejich životy - to je celé," mluvím dál. Je to v pořádku a je to lidské. Zdá se mi to, nebo jsem opravdu upovídaná? Ale říkám mu pravdu. Ani jednou můj hlas nezakolísá ve lži. Žádná tam totiž není. |
| |
| Jiro & Sarah Během výměny mečů Jiro mohl zahlédnout další z myšlenek humanoida: Spousta krve, bolesti, chladivá ocel, ruka v polovině doslova odtržená, nyní chirurgicky nahrazená kybernetickou náhradou. Další enormní příval bolesti, pohled na poškozený trup, který měl na sobě popáleniny, nějaké tržné rány, z nichž se valila krev. "Chyby se stávat!" uznal hlas před Jirem a meč následně zmizel stejně jako nebyl vidět majitel. "Ale lidé neuznávat chyby, proč já?" zeptal se a zviditelnil se, pohled do očí mohl vyvolat zdání, že mu doslova hoří, dle záře, která z nich vycházela. Máchl mečem vzduchem a schoval ho do pouzdra. Pak věnoval pohled Sarah. |
| |
| Myšlenky Jeho myšlenky a vzpomínky byly mnohem jasnější. Snažil jsem se nereagovat vyděšeně. Musel si toho hrozně prožít. Ta bolest... cítil jsem ji jako kdyby byla moje vlastní. Když meč schoval, tak se mi ulevilo. Schoval jsem katanu a trochu jsem se uvolnil a sledoval ho. Doufal jsem, že to vojáci legie nějak nepokazí. |
| |
| Konec boje? Oba dva schovají své zbraně. Uleví se mi. Sleduji to stvoření, jak se odmaskuje. Hned k němu přijdu. "Děkuji," špitnu a vděčně se na něj zadívám. Nechci, aby Legie něco neprovedla. A tak jsem u toho humanoida blízko a doufám, že má můj život větší váhu než snaha ho zneškodnit. Rozhlédnu se. "Zavolali jste už k veliteli doktora?!" zeptám se důrazně a rozhlédnu se po Legii. "Není člověk jako člověk," odpovím mu, "a teď nám řekni, srozumitelně, proč jsi sem přišel." Můj hlas je konejšivý a starostlivý. Nemám ale vůbec strach. Plně tomu stvoření věřím. Může to vyčíst z mého pohledu. Jen lehce, konejšivě se dotknu jeho paže. |
| |
| Sarah & Jiro Než Sarah domluvila na Legii, tak se kolem prohnal medik, za kterým se doslova prášilo, jak pospíchal. Vojáci Legie stále stály jako přikovaní, zbraně připravené, kdyby náhodou něco bylo třeba. Humanoid se zadíval na Sarah, jeho oči, nebo aspoň ta záře neslábla. "Co ty myslet srozumitelně?" zeptal se, i když mu bylo jasné, na co tím narážíš. V tónu hlasu jasně bylo znát, že se mu tenhle přístup nelíbí. "Já přijít, jak mnohokrát říct, pro lék. Bez něj, jí utíkat čas!" dodal s hlasem, který jasně říkal, že by spíš hledal, než mluvil. |
| |
| Lék Cítila jsem, na jak moc tenkém ledě jsem se pohybovala. "Dobře," přikývnu, "jak ten lék vypadá? Co léčí? Ať ho můžeme najít." Jak mám vědět, jaký lék potřebuje? Mám pocit, že by se ta atmosféra dala krájet. Ale snažím se s ním mluvit co nejsrozumitelněji. Vím, že jediné šlápnutí vedle a propadnu se do ledové vody. A tam se buď utopím nebo umřu na podchlazení. |
| |
| Lék "Všechno!" odpověděl humanoid a sledoval tě. Jedna ruka se držela podél těla druhá na rukojeti meče. Pak očividně zavřel oči, neb záře pohasla. "Nevědět jak vypadá!" dodal a otočil se k odchodu. "Vědět jen to, že jedna ze stran mít. Ti ve město nemít..." řekl a pomalu vyrazil bůhvíkam. |
| |
| Humanoid Doufala jsem, že se dozvím alespoň něco více o tom léku, ale popravdě jsem z jeho slov příliš moudrá nebyla. Posmutnila jsem. Rozhodně nemám přehled o tom, co tu mají a lék může být cokoliv. Věc, stroj, pilulky, pocit. Prostě cokoliv. Sledovala jsem, jak se otáčí a chce někam jít. Trochu zaváhám. Snad podvědomým respektem a strachem. Zhluboka jsem se ale nadechla. Teď musím být klidná. Nesmí ze mě cítit jakékoliv zaváhání nebo pochyby. Naskočí mi mírná husí kůže. Přesto udělám krok k němu a zlehka se držím za ním. S klidem, o kterém vím, že je třeba. Popravdě netuším, co mám dělat nebo říkat. |
| |
| Zmatek Humanoid se náhle zastaví a prudce se otočí na Sarah. Jeho oči jí podrobně zkoumají. "Nebýt lék jako lék. Tenhle zvláštní. Něco jako zlatá tekutina. Tenhle být naprosto unikátní." vysypal ze sebe a díval se na Sarah. Na jeho zbroj dopadala sluneční záře tak, že chvílemi se jevil jako anděl v sluneční záři. "Hledat už asi týden." řekl a rozhlédl se po okolí. "Nenajít a selhat..." hlesnul a jeho volná ruka se sevřela v pěst. |
| |
| Joanne Rozjímání nad pouzdry a bůhví ještě čím tě vytrhl jakýsi pohyb, který si zachytila periferně. Jen se to mihlo a bylo to zase pryč. Při pohledu tím směrem nic vidět nebylo, ale bylo slyšet, jak kousek od tebe něco je, protože občasné rachtání kamínků k tomu přímo svádělo. Taky se zdálo, že tam něco zářilo, slabě, ale přece... |
| |
| Klid v neklidu Mám toho po krk. Jen jinak se nic nemění, prostě nevím. Co mám dělat, jak se zachovat, jestli má můj život smysl a jestli vydržím hlavně sama se sebou. Dělat něco pro lidi smysl nemá, to vím, ale vždycky se to dá zvrhnout jiným směrem, alespoň pro pocit skutečně sobeckým, zatímco jiným se bude zdát.. je to plán, jistý titěrný plán. Cítím, jak mi krev stéká z rány. Nikdy bych neřekla, že kdy nějakou ránu neucítím, když nejsem nadopovaná toxinem, ale jak se zdá, je to tak. Jen drobné štípání, ale vzhledem k povaze rány.. je to nic. Jenže pak se objeví znovu. Nemám pochyby o tom, že je to on, proč taky. Je jediný svého druhu, kterého jsem kdy viděla, a nevím, co by tu dělali jiní. Stejně žádní neexistují. "Co se děje?" zeptám se s pohledem stále zabořeným do země, mezi své nohy. Nejsi závislá, ale v tomhle světě jsi k ničemu.. takže se koukej rychle rozmyslet, co vlastně chceš dělat. Legie.. je to jedna možnost, ale po tom.. možná by právě oni. Sáhnu po zbrani a položím si ji na stehno, nejsem si jistá, jestli něco takového chci, ale mám jinou možnost? Najít něco víc prospěšného a přitom.. ani nevím, jaké to je zabíjet. Za tu dobu jsem spíše životy zachraňovala. |
| |
| Joanne To, co jsi si myslela, že jsi viděla je od tebe dost daleko. Tohle bylo trochu něco jiného. Drželo se to mimo dosah Legie ale bylo to kousek od tebe. Opět se ozvalo zarachtání kamínků, které tentokrát zabubnovali do starého barelu. Něco se očividně kousek od tebe prohánělo a schovávalo se to. Ale nikdo si toho nevšiml, protože všichni ostatní byly zaneprázdnění humanoidem v táboře. Opět se ozvalo bušení kamínků a pak slabé, teskné zakňourání. |
| |
| Něco tu je, asi mě to sežere Zarazím se. Bez odpovědi, bez čehokoliv, co by napovídalo, že.. – otočím hlavu a chvíli se tím směrem dívám, než mi dojde, že se ve svém předpokladu mýlím. Neviditelný mazlík? Chytím zbraň, protože první, co mě napadne je, že všechno živé může kousnout a ublížit, tím spíš, když nevím co to je, maskuje se to, a mimo to jsem v tom domě před měsícem viděla dost na to, abych si teď myslela, že i tohle vylezlo odněkud z laboratoře. "Čičiči," nevím, jestli střílet, nebo se po tom hrdinsky vrhnout. Stejně jsem se přece chtěla zabít. "Čiči," no ale nějak normálně, ne aby mě sežralo nic. Ironicky se pousměju. Ježiš, já jsem tak vtipná. |
| |
| Joanne Krom ruchu za tebou se nic nedělo. Jen zpoza barelu na tebe bleskově kouklo, něco rezavého, co okamžitě zalezlo. Pak se je ozvalo další teskné kňournutí. Pak se ozvalo hrabání. A bylo to docela intenzivní hrabání, provázené jakýmsi zoufalým kňouráním. Najednou hrabání ustalo a bylo slyšet, jak něco zrychleně dýchá. |
| |
| Tajemství zdejšího placu "Čič-," pomalu se zvednu do dřepu, a pak o kousek výš, ale zůstávám přikrčená. Zbraň pevně držím v ruce, a ačkoliv nemířím, jsem připravená střílet. K tomu si připadám trochu paranoidně, nemusí vůbec o nic jít, ale připraveným štěstí přeje. Dojdu k barelu, ale nemám odvahu se za něj jen tak podívat. "Copak tam máš..?" povzdechnu si, když sbírám odvahu. Že by něco pod? Nahlédnu za barel, ale protože mám stejně v úmyslu s ním hnout, nechám pojistku zbraně zacvaknout, a pak barel chytím, abych ho odvalila. |
| |
| Joanne Jen co jsi odvalila barel, tak na tebe kouklo malé rezavé cosi, zvláštností byla ta křídla. Jakmile se barel ztratil, tak se tvoreček lekl a křídly si zakryl oči a začal se klepat. Očividně měl pocit, že když nevidí tebe, tak ty neuvidíš jeho. Strach na něm byl prokazatelně vidět. |
| |
| Tajemství zdejšího placu To je na mě fakt moc. Nemůže to být kočka, tří nohý pes..? Ne. Je to.. šmarjá, co to je?! Nevycházím z údivu, na co všechno musím narazit. Měla jsem se zastřelit hned, jak jsem vyšla ven. Opřu se o barel - ve skutečnosti se za něj spíš způlky schovám, protože nejsem úplně blbá, abych si myslela, že když se to schovává a bojí, že to nemůže kousat a trhat na maličké krvavé kousky. "Patříš k němu, hm?" kývnu hlavou do prostoru, ani nevím, kde moje poslední naděje skončila. Čert ho vem. "A cos tu vlastně hledalo.. zvíře jedno," zadrmolím si spíš zase pro sebe, protože mluvit to asi umět nebude, jinak by už mluvilo, a ještě jednou zacílím tam, kde to předtím hrabalo, jestli si něčeho nevšimnu, ale pochybuju. Mám chuť někoho zavolat, ale zase, jsem člověk a i když nemám ráda lidi, neplatí to samé i o zvířatech. A tohle je skoro jako smutné koťátko nebo štěňátko, to nejde jen tak zavolat ty idioty a dobré, zastřelte si to nebo to někam zavřete. |
| |
| Joanne a tvoreček Tvoreček při tvých slovech zkoprněl a třásl se ještě víc. Pomaličku odendal jedno křídlo z oka a když tě zahlédl, cukl sebou, opět se schoval a klepal se jako ratlík. Při bližším pohledu bylo vidět, že je podrápaný a pořezaný. Očividně měl strach větší, jak kdokoliv tady. Pak se ozvalo hlasité zamručení, které bylo podobné kručení v žaludku u člověka. Místo, kde tvoreček hrabal nebylo ničím zvláštní. Očividně se tam chtěl jen schovat. Ale vyrušila jsi ho. Jestli jsi cítila strach, tak jím doslova třásla hrůza. |
| |
| Zatímco ostatní bojují, Joanne si všímá zvířátka "Hej, bobku..," seberu odvahu a tři špetky šílenosti, pomalu dvěma kroky obejdu barel a pomalu si dřepnu. Mám chuť natáhnout ruku, ale zatím se k tomu moc nemám. "Čičiči.. já nevím, jak na tebe mám volat," protočím oči v sloup. To mu tak pomůže, že mu to řeknu. Ježíš, Joanne, ty jsi taková kráva. Má to křídla! Utíkej, něco, ale ne tohle.. aa, néé. Opatrně před sebe natáhnu ruku, už taky docela dost roztřesenou, ale na tvorečka to nemá, a čekám, co udělá. Zbraň mám pořád připravenou, byť zajištěnou. "Čičiči." |
| |
| Joanne Tvoreček si všimne tvojí ruky a klepe se víc, ale jakmile je dost blízko u něj, tak se pomalu zvedne, několikrát k ruce čichne. Pak jeden z prstů olízne a slabounce kousne, díky strachu, co tvoreček má to je opravdu slabý stisk, jen cítíš, jak se jeho zoubky dotkly tvojí kůže a dál nepokračuje. Pak se na tebe podíval a i když se dál třásl, tak si pomalu sedl. Pozoroval, jak co budeš dál dělat, když v tom se opět ozvalo zamručení, které by přehouklo i jedoucí tank. |
| |
| Humanoid Byla jsem jako na trní a měla jsem pocit, že nedokáži racionálně přemýšlet. Hrkne ve mně, jak se na mne zadívá. Ale jako by mě to trochu probralo. Získala jsem sebevědomí a snažila se pochopit jeho slova. Dát si dvě a dvě dohromady. "Hledal jsi... velitele.. Ale Specter je nový velitel. Ten předchozí dnes padl v boji," promluvím. jenže mrtvý nám asi nic už neřekne. "Možná by od něj mohla vést nějaká ... stopa," sleduji ho s respektem v očích a zadívám se směrem, kde padl ten velitel před Spectrem. Rozhlédnu se. Je tam pořád nebo ho už někam přesunuli? Přece jen je to chvíle... |
| |
| Pozice - Humanoid Humanoid se na tebe podíval, bylo vidět, že najednou zvážněl. "Kde je?" zeptal se. Jedna jeho ruka tě chytla za oblečení. V jeho hlase zněla urgence a docela spěch. "Kde je velitel?" zeptal se znovu jeho oblečení zesílilo. |
| |
| Budu mít farmu se zvířátky Pravdou je, že mě nenapadlo ucuknout, protože jsem si myslela, že by kousnutí nebolelo. Další, takový ten lekavý impuls přišel ve chvíli, kdy mi došlo, že nejsem dopovaná, ale to už zase bylo jasné, že se nic nestane. Teda pro teď. "Co, bobku, máš hlad? Nebo.. tu máš někde mamču a já jsem úplně blbá, ach jo," pokusím se ho zlehka dotknout, pohladit ho, třeba se tak víc oťuká. Ohlédnu se přes rameno. "Runnere?" houknu do prostoru. Nejsem zas tak daleko od vchodu do provizorní ordinace, takže by mě mohli slyšet. "Poslyš, jestli na mě už nejseš nasraný.. moh bys ven?" kouknu na tvorečka, určitě ho tím vyplaším a bude to v pytli. "Stačí když vykoukneš..," dodám s povzdechem. Vážně musím vypadat jako blázen, když se chovám, jak se chovám. Jenže v tu chvíli se mi to prostě zdá správné. Pak ve mně hrkne a rychle dodám. "Nechci tě zabít, v pohodě!" |
| |
| Humanoid po páté *klapka* Chytí mne za oblečení a já se vyděsím. Ale nakonec slyším spíš urgenci a né výhružku a tak se zase sklidním. "Nevím, vydrž," odpovím mu. Dost pochybuji o tom, že by tak dlouho nechali ležet velitele na místě, kde... zemřel. Bože - ani se mi k němu nechce. Bude mrtvý.... což je děsivé. Rozhlédnu se. "Kde je předchozí mrtvý velitel?!" zeptám se nahlas a rozhlédnu se po členech černé legie. V duchu doufám, že ho nebudeme muset vykopávat. |
| |
| Joanne Tvoreček před tvojí rukou neutíká, sice se klepe, ale drží. Při otázce na tebe jen kouká. A čumáčkem lehce ňuchá do tvojí ruky. Asi, jestli něco neschováváš. V okamžiku, kdy zavoláš na doktora, tak se rozklepe a obratným pohybem ti zajede pod triko, kde se klepe ještě víc. Doktor chvíli na to vyleze a kouká na tebe. "Co je?" zeptal se relativně klidně. "Co se děje?" zeptal se znovu. Velitel, aneb kde je? Vojáci Legie se podívali na Sarah a pak zpět na humanoida. "Velitel je tam, kde ostatní padlý." odpověděl jeden z nich. "I když by mě zajímalo, co přesně má bejt ten lék." zeptal se další. Všichni pozorovali humanoida, jako predátor sleduje kořist. "Velitel se nezmiňoval o nějaký léčbě." ozval se jeden z mediků. |
| |
| Skoro jako vetřelec "Ježiš marjá! Ne! To ne.. to nedělej..!" zhrozím se, když mi ten tvoreček vleze pod tričko. Svět se zbláznil, úplně. Odkašlu si a projedu rukou vlasy. No takhle se před Runnerem ukázat nemůžu, to by si už vážně myslel, že jsem totálně šáhlá a mám potřebu si cpát něco živého pod triko. "Émm..," ohlédnu se na něj přes rameno. "Nemáš tam něco k jídlu? A promiň.. omlouvám se, jen, není to prostě snadný, víš. Fakt jsem toho chlapa měla ráda.. ale takhle se podle mě nemá chovat nikdo k nikomu, když to nejdřív nezkusí po dobrém," krátce se odmlčím a pokusím se tvorečka opatrně zakrýt rukama. "A pak.. bez toxinu.. je to divoké a divné. Pomůžu vám, když mě necháte. Později.." |
| |
| Joanne "Podívám se, co tam mám." řekl doktor a díval se na tebe. Pak se otočil a zmizel zpět do improvizované nemocnice. Chvíli bylo slyšet štrachání, to využil tvoreček a procpal se pod trikem a vykoukl na tebe výstřihem. Jeho drobná očka naznačovala, že jeho strach je menší, i když se stále občas zatřásl. Když se ozval doktor, tak tvoreček opět sklouzl pod triko a jednou z tlapek tě škrábl na břiše. "Tady. Není to moc, ale aspoň je to něco." řekl a podával ti dvě balení přídělů (obsah libovolný) a tabulku čokolády. Pak tě ani ne během mrknutí oka obešel a jeho zrak spočinul na bouli pod trikem. Nevypadlo to, že by si myslel cosi o šílenostech, spíš v něm převládala zvědavost. "Co tam máš?" zeptal se a těkal pohledem, mezi tebou a tou boulí. |
| |
| Před porodem Když se tvoreček dostane do výstřihu a nezdá se, že by mě chtěl kousnout do nosu, jen si zlehka zaťukám prstem do čela. Jsem poměrně nervózní, bez toxinu je všechno takové nové, mnohem intenzivnější v těch nepříjemných oblastech jako bolest nebo právě nervozita. "Áá!" unikne mi při škrábnutí a pohled rychle sjede k přídělům. "To je tak hrozně super! Čokoláda!" a pak mi už úsměv nestačí, takže se o něj ani křečovitě nesnažím, ale zůstávám v podřepu. Zkřivím tvář a rychle hledám, co bych řekla. Můžu mu říct pravdu, ale zase to jsem nechtěla ani na začátku, tak proč najednou měnit názor, nebo bych si mohla něco vymyslet. A kdo ví, co si myslí, že tam mám. Třeba si bude myslet, že jsem kleptomanka a prostě jsem něco šlohla a teď chci jídlo, abych mohla pryč. "A co bys chtěl, abych tam měla?" usměju se váhavě, ne zrovna přesvědčivě, jakože je všechno v pořádku. Přitom dám ruku tak, abych tvorečka aspoň trochu chránila. |
| |
| Joanne Doktor tě pečlivě pozoruje a pak si všimne, že se boule zaklepe. "No, tak předtím si tu bouli neměla, tudíž nejsi těhotná. To bych poznal. Sice jsem unavenej, ale ne idiot." opáčil doktor. A dívá se na tebe a tvou bouli. "Pochybuju, že by to byla nějaká věc, protože jediný věci co jsou takový, aby udělali takovouhle bouli, jsou maximálně helmy a na tu je to moc kulatý." dodal a pozoroval tu bouli. "Tak vyklop, co tam máš, já ti hlavu neurazím. Jsem doktor, hele!" ukázala na pásku s červeným křížem. |
| |
| Už je skoro venku Úsměv místy přechází do šklebu, nejistého, ironického, nakonec zmizí na nějakou dobu úplně. "Jo a taky – promiň – seš chlap, voják a krom doktořiny bys klidně mohl jet i v jiných věcech. Výzkum třeba. Každopádně voják, bezpečnost..," resignovaně si povzdechnu. "Jemu hlavu taky neurazíš, že ne?" podívám se po doktorovi psíma očima a zamrkám. Dneska žádná jatka zvířátek prostě nebudou. Seškrábu si z tváře trochu krve, na kterou bych málem zapomněla, i když mi pak došlo, že mě rána po tulivé kulce pobolívá, a pak zajedu prstem za okraj výstřihu a natáhnu ho. "Pojď ven, bobku, jo? Neškrábej, nekousej..," jsem ještě víc nervóznější. Doktor to uvidí, bude šílet, já musím tvorečka dostat z pod trika a mám pocit, že budu šílet taky, jestli se náhodou ukáže, že tentokrát o jeho agresivnosti vzhledem ke strachu neuvažuju scestně. Výstřih pustím a sáhnu na spodní okraj, který pomalu vytáhnu – stále v podřepu, aby tvoreček nespadl, a abych ho zároveň mohla ukázat Runnerovi. |
| |
| Joanne "Do výzkumu nefušuju, já vždycky chtěl jen pomáhat, nic víc." pronesl doktor a díval se na tebe a bouli. "Pokud mě to nebude chtít sežrat, tak se ani nehnu." prohlásil a dál tě jako socha sledoval a čekal, co z tebe "vypadne". Zatímco doktor čekal, tvoreček pod tvým trikem na tebe lehce nedůvěřivě koukal. Nějak se mu nechtělo, ale drobný podraz v tom, že jsi vytáhla spodek trika si uvědomil až ve chvíli, kdy ho triko nechránilo v ten okamžik se lekl a žuchl na zem, když zahlédl doktora, tak zacouval co nejblíž k tobě to šlo. Doktor nevěřícně vykulil oči, naprosto bez slov se na tvorečka díval, bylo na něm vidět, že něco podobného nevidí poprvé, ale i tak je překvapený. Jeho ruce zůstávají stále v klidu, ani se nehnuly. "Jedinej, komu bych ustřelil hlavu je nepřítel, jinak opravdu nemám důvod zabíjet kohokoliv, nebo cokoliv jiného." řekl po chvíli. "Vím co to je, ale na přesnej název pro toho mrňouse si nevzpomenu, ale jak vidno, bere tě jako mámu, nebo pána. Takže by jsi mu měla asi vymyslet jméno...Co si vzpomínám, tak tihle mrňousové málokdy k někomu přilnout, a tenhle si tě nejspíš oblíbil." dodal doktor a sledoval jak je tvoreček podrápaný. "Taky by jsi se o něj měla postarat." řekl a díval se na jeho rány. |
| |
| Odhaleno Sleduju doktora ostřížím zrakem. Tak nějak tohle není můj styl, ale když už se tu jedná jako s kusem hadru se mnou, nemusí se tak dít s každým a pokud mám možnost tomu nějak zabránit, tak to prostě udělám. Co na tom, že je to zvíře. Lidi si to stejně nezaslouží. "Zatím se starám jen o to, abyste ho tady na místě nerozmašírovali, protože Specter řekne nebo protože vám se to zdá správné," ušklíbnu se zle na to jeho poučování, co mám dělat. Nechtěla jsem se v tom znova vrtat, ale vztek jen tak nevymizí. Musím to nechat být.. měla jsem prostě nějak odejít dřív, ne ztvrdnout tady. "Krom toho jsem se chtěla přidat k vám, než se mi stalo tohle..," strčím prstem do tvorečka. "Nebaví mě být nic. A když už mě nenecháte odejít ani umřít, pak chci být vážně co k čemu a ne tu jen vařit nebo tak. Myslím být fakt k něčemu." |
| |
| Co je lék? A jsme opět u toho. Po tom, co mi řeknou, kde je padlý velitel, mají ještě řeči okolo. Totiž moc mi na statečnosti nepřidávají. Začínám si připadat zoufalejší. Nejspíš ten nápor nevydržím. Začnu se lehce chvět a hodím na medika zmatený pohled. Třeba to nevypadá jako medicína, jak jsme zvyklí... Doprčic, kdyby to bylo něco důležitého... já nevím... nevím... co mám dělat? Šoupu nohy směrem, kde jsou mrtvá těla. Cítím, jak mi v hlavě hučí a oči mám vyděšeně vytřeštěné. Vidím ty muže. Jejich bolestivé výrazy, mrtvolně protočené oči, utrhané končetiny, všude krev a u některých vnitřnosti vně těl. Udělá se mi nevolno a silně se mi motá hlava. Nemůžu se zbavit toho pachu. Naskočí mi husí kůže. Donutím se procházet mezi nimi než najdu velitele. Ukážu na něj a roztřeseně se na humanoida otočím. "To je on... velitel, který tu byl před... panem Specterem," zalknu se. Není mi dobře a začne mne polévat studený pot. "Prosím... podívej se... na jeho věci... prohledej...," mluvím ztěžka a viditelně se třesu. Jak bych si mohla dělat naděje, že mi někdo pomůže... Semknu k osbě pevě oči a pak je otevřu. Svírá se mi žaludek. |
| |
| Joanne Doktor se na tebe podíval, v jeho tváři najednou byla vidět stránka vojáka, než doktora, který do teď seděl naproti tobě. "Hele, nevím co je mezi tebou a velitelem, ale takhle před nikým tady nemluv. Specter je od tý doby, co vás a regulerní armádu odsud evakuovali ten, kdo Legii drží ještě pohromadě, on a pár dalších. Za předchozího velitele byl vždy mezi těmi, co se hlásil na úkoly, kde šlo o kejhák. Spousta co s ním šla na nějakou takovouhle šílenost říká, že nebýt něj, tak tam pochcípali." řekl doktor. "Nevím, co se mezi vámi stalo, ale nemyslíš, že by bylo lepší vyřešit si to s ním a neházet celou Legii do jednoho pytle?" zeptal se a podíval se na tvorečka. "A nikdo ho nezabije, nebo nerozšmelcuje, nás tahle sólo akce naučila jednu podstatnou věc: Vážit si života... Tudíž nestřílíme na všechno, co se hne. Jen na to, co střílí, podotýkám, střílí, na nás." dodal a z brašny vytáhl misku, která se normálně používala v nemocnici na odkládání použitých nástrojů, položil jí na zem a z vlastní láhve tam nalil trochu vody a přisunul jí k tvorečkovi. Láhev pak podal tobě. Sarah, Humanoid a další z mediků Legie Vojáci Legie neochotně udělali kordon k mrtvým a nechali vás projít. U mrtvých se skláněl medik a procházel jejich osobní věci. Vedle něj byla taška, ze které čouhali zásobníky a munice, co už mrtvým neposlouží. U jednoho z těl se zastavil a chvíli jen tak klečel. Při pohledu na tělo šlo vidět, že v hrudním plátu je jedna jediná díra, kolem které je zaschlá krev. Tělo velitele. Medik, který měl helmu někde bůhvíkde odloženou, se díval na velitele, z jeho očí se začali řinout slzy, vzápětí schoval obličej do dlaní. Necelou minutu na to se vzchopil a začal prohledávat velitele, z jedné sumky vytáhl ampuli, v níž byla zlatavá tekutina, z vlastní brašny vytáhl stříkačku a trochu tekutiny odsál do stříkačky. Pak ampuli zavřel a hodil jí humanoidovi. "Hledáš tohle." řekl a věnoval se dál práci "přebírání věcí". Humanoid se díval na ampuli a pak se podíval na Sarah. "Já mít, pro co přijít. Já muset jít, ona nemůže čekat." prohlásil a pak se otočil směrem k odchodu. Vojáci Legie ho pozorovali jak se vzdaluje když se jeden z nich ozval: "Jen tak zmizíš?" Humanoid se zastavil a cosi odepl od zbroje a hodil to tam, kde stál. "Zavolat, když potřebovat." prohlásil a zmizel v modrém záblesku. Nastalo ticho, smrtící ticho, které nikomu nedalo na klidu, vojáci se pomalu rozcházeli zpět na svoje místa. K Sarah se přiblížil medik, co předtím v bunkru pacifikoval kolegu. "V pořádku?" zeptal se a položil jí ruku na rameno. |
| |
| A je to tu zas "Nevíš? A ta jím nařízená detoxikace byla co? Jo, vy si ceníte života, ale nedáváte lidem možnost, aby se sami rozhodli. To mi nepřijde jako nějaké dobrosrdečné jednání!" nechci se vztekat, ale vztekám se. A už zas nemám náladu s ním mluvit, nemá co ani trochu cenu. On mě nepochopí a já si neumím nalhávat to, co on. Navíc je nám oběma už asi jasné, že bych prostě velení kohokoliv z těch divných panáků, co tu jsou, nevydržela a skončilo by to jen dalším výbuchem hněvu. Vezmu si lahev s vodou a krátce se na něj podívám. "Jak se odtud dostanu?" zeptám se nakonec. Prostě se sebou nechám vláčet jako s hadrem a ani ze sebe nenechám dělat idiota, jak tady nikdo nic neví a Specter jedná jen v zájmu dotyčného. Hovno, jedná nechutně sobecky, podle toho, co si on myslí, že je správné. Diktátor. |
| |
| Joanne "Máš dvě možnosti." řekl doktor a díval se za tvorečka. "Jedna je ta, že zkusíš jít zpět, odkud jste přijeli, ovšem, nevím, co panu starostovi jebne v kouli. Klidně by tě mohl prohlásit za špiona a nechat tě exemplárně potrestat." řekl nevzrušeně a dál sledoval tvorečka, který se futroval vodou. "Další je ta, že se vydáš do města a budeš riskovat, že tě na potkání odstřelí patrola STD, nebo něco horšího. A věř mi, že smrt pro holku je z jejich strany ještě milosrdný osud." dodal a jeho hlas se zabarvil patřičnou dávkou hněvu. "Nebo máš třetí možnost, zůstat tady." oznámil po chvilce ticha. "Nemůžeme tě tu držet, volba je na tobě. I velitel se tím bude řídit. Máš moje slovo." dodal a díval se tvorečka, který se začal ohlížet po něčem co by zdlábl. Jeho očka se upřela na tebe. |
| |
| V pořádku? Náhle je vše vyřešeno za mě. Nestačím se ani divit. Vlastně já to opravdu nestačím. Jsem ráda, že někdo konečně převzal iniciativitu. Jsem "nemístní a neznalá". Vypadá to, že se však na chvilku štěstěna otočila na naši stranu. Slova humanoida mi zůstanou v paměti. Zaryjí se tam hluboko a snad i potěší. Usměji se. Vlastně bych měla být nadšená... protože to vypadá, že je opravdu dobrý a že se jeho pomoc může hodit. Ale jak ho zavolat? Chci se ho na to zeptat, ale zmizí dřív, než to stihnu udělat. Pocítím dotek. Trhnu sebou. Otázka. Jsem v pořádku? ... Hlavně nedej najevo "Ne, nejsem...," odpovím mu a usměji se smutně, skoro žalostně, "Ale je tohle všechno vlastně v pořádku? Tahle válka... to je fuk." Povzdechnu si. "Ale díky," pokývu hlavou a očima hledám Jira. Jak ho najdu, jdu za ním. Buď silná ... Sarah ... silná. Čas na zhroucení budeš mít až budeš sama. Zuby mi zadrkotají. |
| |
| Úvahy Sednu si na zadek a přitáhnu nohy k sobě, ale jen chodidly. Bolí to, je to docela nepřirozené, ale uvolňuje mě to. Dává pocit jistoty, nebo jak to nazvat. Asi se holt potřebuju nějak fyzicky týrat, abych byla spokojená. "Slibná budoucnost po všech směrech," ušklíbnu se a začnu se hrabat v přídělu, jestli tam neobjevím něco, co bych mohla tvorovi dát k jídlu. "Jenže kdybys mě vycvičil.. klidně bych nějaký ten špión mohla být," kouknu na doktora. "No co, pořád jsi voják, ne? A já prostě k ničemu nejsem. Nic neumím. Nehodlám tu skončit jako holka pro všechno nebo kuchařka, chtěla bych něco dokázat. Tendle nový svět moc možností nenabízí," dodám a pokrčím rameny, docela se mi to gesto začíná líbit. "S utírat zadky nemocným taky nechci," řeknu si spíš už pro sebe a dám tvorečkovi nějaké to jídlo, i když mi to teda nepřipadá dost vhodné. Třeba je to masožravé.. a já tu budu chodit a okrajovat mrtvé, jojo, s mým štěstím to tak bude. |
| |
| Celá pozice Od rozruchu z příchodu humanoida se vrátilo vše, do relativního normálu. Vojáci se rozešli na svoje místa a zase se věnovali tomu, co předtím, ničemu. Sarah a Jiro Jen co se vše uklidnilo zůstali jen stát "návštěvníci" pozice Legie. Mezi nimi vy dva. Medik, co mluvil na Sarah jí dále pozoroval a čekal, co bude dál. Další z mediků se doplížil k Jirovi s nějakou ortézou. "Žabante, ukaž mi tu ruku." prohlásil a upravoval ortézu. Joanne "Jaký výcvik bys chtěla?" zeptal se doktor. "Můžu tě maximálně naučit střílet, dál základy první pomoci a ošetřování v polních podmínkách, ale co se týče obratnosti, s tím tady moc nesvedu. Ovšem pokud by jsi si neřekla Warhammerovi, ten se tu někde poflakuje a nemá co dělat, jako my ostatní." Tvoreček se s nadšením futroval. Něco, co připomínalo mrkev mu zakoštovalo natolik, že se jí tak futroval, že při sezení na zadních tlapkách se svalil na záda, ale dále se futroval. "Na otázku, jak najdeš Warhammera, odpovídám předem, že je to jeden z našich odstřelovačů, jeho přesnost a killcount trhá rekordy. Možná by tě naučil střílet z pušky, pokud by jsi chtěla. Odstřelovačů nemáme nikdy dost." dodal doktor. "Ale opravdu se těm šílencům z STD snaž vyhnout. Ti jsou daleko šílenější než pan starosta." Pozice - znovu Jak ubíhal čas, začalo se stmívat, stínů přibývalo, ticho se prohlubovalo a čím dál více nahánělo hrůzu. Vojáci Legie v narůstající tmě vypadali jako přízraky, nebo jako duchové. Na některých méně důležitých místech se rozsvítila světla, aby bylo aspoň něco vidět. |
| |
| Rozmýšlení "Nějaký užitečný, nevím. Moc se v tom nevyznám, můžu to odhadnout podle filmů nebo tak," přiznám s pohledem sklopeným k tvorečkovi. Ovšem neusmívám se, mám víc starostí s tím, co udělat sama se sebou. Myslím, že konečně chci správnou věc, i když poněkud šílenou, ale co. "Tak já se po něm zajdu kouknout," řeknu polohlasně a protáhnu se. "Díky," pousměju se na doktora, ještě počkám, až tvoreček dojí, abych ho netahala od jídla – mám totiž neblahý pocit, že půjde se mnou, a přitom přemýšlím, jak ho ochránit od ostatních. Kdyby náhodou. |
| |
| Joanne Tvoreček se futroval, ale jen co jsi se zvedla, tak ťapkal za tebou. "Není zač." odpověděl doktor a sledoval tvorečka, jak se ještě vrátil a ukořistil ještě něco jako papriku a běží za tebou. Ostatní si všímali svého. Tma pomalu padala víc a víc. Jeden z vojáků se k tobě připojil jako duch a kráčel vedle tebe. "Hledáš Warhammera?" zeptal se a zbraň, která byla dlouhá jako tvoje stehno, se mu houpala na popruhu a on se o ní lehce opíral. Pak tě zastavil a ukázal k jedné z vyšších budov sousedící z pozicí. Z její stěny vyšlehl pekelně rudý proud světla a mířil kamsi do dáli. Pak se z onoho místa vznesl obláček kouře. "Warhammer." řekl voják a podíval se na tebe. "Další zářez." poznamenal. |
| |
| War machine Až po pár krocích mi dojde, že se už docela setmělo. Doteď jsem takovou změnu vůbec nepostřehla a najednou je tu prostě tma. Připadám si ještě divněji, než předtím, ale vzhledem k tomu, co jsem tu za posledních pár desítek minut předvedla se zase tolik nedivím tomu, že jsem ignorovala stmívání. Tvorečka kontroluju jen koutkem oka. Před střelbou bych ho stejně neochránila a ostatního si však všimnu. Kurva! Nebo taky ne. Snažím se to leknutí nedat najevo, ale ten voják mě vážně překvapil. Nejsem zas tak ostražitá, jak jsem si myslela. "Tos poslouchal? Nebo mapujete každý rozhovor se šílenci, co tu proběhne?" zeptám se, ale nemyslím to káravě. Tohle je to, co bych chtěla umět.. a být tak k něčemu. Jim to asi připadá jako rutina, pro mě je to něco fascinujícího. A lhala bych, kdybych si k tomu nepřikreslovala i jisté velmi fantaskní teorie s nanoboty v hlavní roli. Škoda, že to se nestane. "Nezabije mě, když tam jen tak půjdu?" snažím se zachovat klidnou hlavu a lhostejný tón hlasu, ve skutečnosti jsem ale nervózní. Trochu i proto, že se obávám možného setkání se Specterem. "Docela by mi bodlo vědět, do čeho se s kým chci vrhnout, když už jsi tu," a věnuju vojákovi drobný, ale upřímný úsměv. Pak taky krátký pohled na zbraň, co bych jistě neunesla. Hm, jako ženská budu stejně vždycky znevýhodněná. |
| |
| Joanne "Doktor mi řekl ať tě k němu zavedu." odpověděl voják a vzal na ruku tvorečka co za tebou cupitá. "To je ale legrační zvířátko." řekl a podal ti ho. Tvoreček vypadal jako by rozuměl a trošku se uraženě nafoukl. "Být odstřelovač znamená starat se hlavně o sebe, pokud jsi někde na akci. Pak až o ostatní." řekl voják a pomalu se dal do pochodu. "To je hlavní důvod proč jdu s tebou. Protože Warhammer si prošel zajetím a věř mi, nepřátelský odstřelovač to v případě zajetí nemá jednoduchý. Smrt je pro ně vykoupením." pokračoval. "Warhammer je proto opatrný, ale to poznáš sama." oznámil, když se blížil k budově, která ještě byla daleko, relativně. "Ale zase patří mezi nejlepší, nechtěl bych být na opačný straně jeho pušky." poznamenal a podíval se na tebe. "Odkud jsi?" zeptal se zvědavě, ani mu nepřišlo, že to jaksi je nevhodné takhle vypálit bez přípravy. |
| |
| Vyhlídky na hezký večer Pořád pro něj nemám to jméno. Ale tak když to je těžké.. Kňournu si v duchu, když si přebírám tvorečka. Ne, že by se mi ho chtělo nést, ale mám přeci tu zodpovědnost a asi by padl vysílením – ale zase, jak se říká, ve zdravém těle zdravý duch. Pohyb nikomu neuškodí, hlavně já bych se sebou měla něco dělat. "Teď možná.. a jednou bude velkej a sakra nebezpečnej," zaškaredím se na vojáka a podrbu zvířátko mezi ušima. "Amm.. aha. Nemám mu moc odporovat, hádat se s ním a vnucovat mu svá moudra, to mi chceš říct?" zase se pousměju, tentokrát spíš sama sobě. Jsem prudká, trochu nevypočitatelná a rozhodně žádný vzor co se chování obecně týče. Jenže to má své důvody, nejsem rozmarná jen tak pro nic za nic, i když uražené ego, zlomené srdce a takové ty moje další holčičí důvody asi nejsou dost. To je fuk. "No..," ta otázka mě překvapí, chvíli ani nevím, co mám říct. "Ze Stormlake, chodila jsem tam na univerzitu a pak jsme jeli do Diana’s Haven a už tady zůstali," shrnu to v jednu odpověď. "Proč? Pozveš mě na kafe?" bez okolků se koketně usměju. |
| |
| Joanne "Už se bojím." řekl voják na větu o tvorečkovi. Dál pak kráčel vedle tebe. "Nepáči z něj nic ohledně zajetí, když ti bude věřit, řekne ti to sám, ale páčet to nezkoušej, pak za něj neručí nikdo. Dokonce i Velitel měl co dělat aby ho ukočíroval." odpověděl voják. "Jestli tě někdo něco může naučit, je to Warhammer." dodal. Tvoje otázka ho taky docela překvapí, ale není jako študíci na universitě. "Pokud budeš chtít." usmál se a podíval se na tebe. "I když si dávej bacha, od vašeho příjezdu se vedou sázky, kdo jakou holku uloví první." konstatoval voják. "Vedou se všude, tedy, skoro všude." usmál se voják. "Nevedou je ženatí, medici a taky velitel se neangažuje." dodal o něco vážněji. |
| |
| Ubíhající cesta "To jsem ani neměla v plánu. A asi bych ani neměla.. kdo by stál o takové vyprávění? Možná to člověka něco naučí, ale spíš.. asi by mi ho pak bylo líto, nebo tak, a o to určitě nikdo nestojí," dodám a koukám směrem, kde je budova a s ní i Warhammer. Stejně si myslím, že mě pošle pryč, třeba i dost nevybíravým způsobem. Musím se zasmát. Zní to, jak to zní, ale aspoň je upřímný. Mě moc nesejde na tom, jestli mu to jde taky nebo ne. "No, je to válka.. tak to bylo vždycky. Vojáci a jejich společnice, těžko by se dalo čekat jiného. Asi na tom v podstatě není ani nic zlého," znovu se zasměji. "To asi zní hrozně. Nechci říct, že bych chtěla, aby mě tuhle někdo zatáhl do křoví, ale prostě si nedělám iluze o tom, že se to jednou nestane. No..," ani nevím, co jsem ještě chtěla říct. Už jen to slovo „velitel“ mě vrací tam, kde jsem byla. Takže se nakonec jen usměju a dál jdu. |
| |
| Joanne "Warhammer nestojí o lítost, sám si razí heslo: Zabiju desetinásobek za každou jizvu, šrám a modřinu, co od nich mám!." řekl voják a kráčel. "Od nás ne. My takoví nejsme. To je pod hranicí našeho kodexu cti. Nestojíme o klesnutí na úroveň žoldáků a těch vrahounů z druhý strany." konstatoval a zívl. "Spíš očekávej, že ti jednotliví vojáci budou nadbíhat a tak podobně. Přece jen mají nějakou úctu k ženám." dodal a vlepil si facku, nejspíš aby se probral. V mezičase co pokračujete k budově, tvoreček zatím chroupá papriku a vypadá docela spokojeně. |
| |
| Cestou necestou "Tak dík za varování, máš u mě bod," zase usměju a kouknu na tvorečka, co on na to. Zajímalo by mě, čemu všemu rozumí, nebo jen vytuší, že se mluví o něm? A kde se tu vůbec vzal? Otázky, odpovědi. Aspoň, že jsem si zas minimálně na pár minut ujasnila, co chci dělat. Docela obrat po tom, co jsem se chtěla zabít, najednou chci pomáhat. Buďme ale upřímní, dělám to ze sobectví. Chci být spokojená sama se sebou a svým „novým“ životem, vůbec nejde o nějaké lidi, které bych mohla zachránit. Jen snažím před něčím utéct, zabavit se, a zvednout svou hodnotu primárně ve vlastních očích. "To se mnou půjdeš až nahoru, jo?" optám se ještě, abych se ujistila. Nervozita stoupá s každým dalším krokem. |
| |
| Joanne Voják se usmál a dál kráčel vedle tebe. "Tak v budově občas kluci spávají a kdyby tam potkali někoho, koho neznají, asi by neváhali střílet..." řekl voják. "...a Warhammer má nahoře položený dvě miny a když nevíš kam je dal, tak tě příště uvidíme jako konfety." dokončil větu. Tvoreček k tobě zvedl očka a zamrkal, v tlamičce měl kus papriky a koukal na tebe. "Slyšel jsem že jsi měla....ehm...tak trochu..." začal voják a uvažoval jak taktně vyslovit to, co má na jazyku. "...no...drobný problém s.....s...tamtím....jak tomu říkáte? Sedativa?? Nebo tak nějak?" vydrmolil ze sebe tak, že to mohl slyšet maximálně jen tvoreček a ty. |
| |
| Tři na cestě "Myslíš toxin nebo to, když do mě váš doktor omylem píchl nano-cosik?" jasně, že vím, jak se to jmenuje, ale nezdá se mi nijak podstatné tady ukazovat, že si pamatuju, co kdo řekne. "Měla jsem problém s obojím.. na jedno jsem byla zvyklá, na druhé bych si zvykla," pokrčím ledabyle rameny. "A modrý toxin, já nevím, nenazvala bych to sedativa. Ale v podstatě.. hmm, asi by bylo lepší to rozebírat s někým, kdo se v tom víc vyzná po té odborné stránce," pousměju se. "A to druhé taky. Věřím, že to by byly mnohem lepší sedativa.. s tím by šlo dělat tolik věcí, že by se nepřátelé mohli rovnou sami zastřelit. Škoda, že to jen léčí," kouknu na něj, jestli se v tom pelmelu, co jsem právě řekla, trochu vyzná, a znovu se usměju. |
| |
| Joanne "Já myslel tu modrou věc..." řekl voják a lehce se usmál. Došli jste ke schodišti, kde dobrá půlka chyběla, i přes tmu bylo vidět, že ho urval výbuch bomby, voják ho prošel jako by nic, ale pod každým jeho krokem ze schodů odpadlo vždy trocha zdiva a kamene. Voják se zastavil a ohlédl se. "Chceš pomoct?" zeptal se a natáhl ruku. I když schody nebyly nijak zásadně vysoko, tak bůhví, co se nachází v kráteru pod nimi. "Co se týče nanobotů, tak ty se původně vyvíjeli jako vojenská technika, ale při testech na živo se ukázalo, že jsou trochu "vadný"..." oznámil a stále držel ruku nataženou. Sarah Tvoje oči zahlédly, jak je u Jira medik, ale jak se setmělo, tak bylo horší navigovat kudy jít, neb přes cestu zaručeně byla možnost zakopnout o někoho z Legie, nebo o bedny, co tu jsou. I přes některé osvětlené body to bylo docela o hubu, tak říkajíc. Ale to nebylo nic proti tomu, co se teprve stát mělo. Na okraj pozice, ve směru, kde stály náklaďaky, se kterými jste přijeli se přihnal těžkotonážní džíp. Zabrzdil tak, že od jeho kol létaly kameny, které bubnovaly do všeho před džípem, dokonce bylo slyšet: "Au! Co to kurva bylo?" Věž džípu se otáčela a spolu s ní i kužel světla, co byl právě zapnut. Kužel prolétaval postavením, jako by někoho hledal a zároveň se setkal s nadávkami a hrozbami. Když kužel došel až k tobě, tak někdo, s hlasem tak kolem padesáti let zavolal: "Támhle, to je ona!" Zatímco kužel zůstal nehybně stát, k tobě přidusali dva vojáci, jeden starý, s šedivým knírem, další s něčím, co připomínalo pumpovací brokovnici. Stařec spustil: "Slečno Stangeová, půjdete se mnou! Otec s vámi chce mluvit! A nezdá se býti zrovna nadšený z vašeho malého dobrodružství mezi tyhle....ztroskotance..." řekl, přičemž ztroskotance řekl tak tiše, jak to jen šlo, protože dráždit vojáky Legie v jejich vlastním teritoriu se nezdálo být chytré. Vojáci Legie vše sledovali z místa, někteří "omylem" odjistili zbraně a zabodli do staříka pohled. Ellie Všechno se událo tak rychle, takže útok na pozice Legie se zdál být rychlejší než nádech. Avšak mezi rychlejšími útoky se zdálo být jen cosi, co se přemisťovalo v prostoru. K tvé smůle se objevilo u tebe, silně tě sevřelo kolem hrudi a přeneslo tě kamsi. Kde jsi, si nevěděla. Jediné co jsi věděla je to, že jsi kdesi v temné místnosti a stále tě svírá to cosi. Rozsvítivší světlo následoval zvuk otevírajících se těžkých dveří. "Výborně šestko, ta je ideální." oznámil kdosi s maskou na tváři a došel k tobě, ruku položil na tvou tvář a natáčel si tvou hlavu dle potřeby. "Máš i vkus, šestko, je zároveň i krásná." konstatoval muž. "Možná jí necháme jako hračku hochům, než jí využijeme k vlastním záměrům." dodal a pustil tvou tvář... |
| |
| Schody do nebe "Toxin, hm. Nic zajímavého.. pro studenta dobré, možná pro dělníky, trochu pro někoho, jako vy. Jenže kdo ví, jaké účinky to má, když tělo pořádně pracuje. U mě to třeba začalo selhávat, ale zase, bylo to moc stresu a málo dávek, takže..," dodám ještě k předchozímu tématu. "Proč se ptáš?" zeptám se ještě, abych vyzvěděla, proč že ho to zajímá. Drby se šíří rychle.. U schodů nakrčím nos. Ne, že bych se bála, ale z tohohle nemůže mít dobrý pocit asi nikdo. Jednou rukou chytím pevně tvorečka, druhou natáhnu k nabízené ruce a nechám si pomoct. "Vadný?" zvědavě zvednu obočí. "Mě přišly skvělé. Málo trvanlivé, ale určitě užitečné..," pousměju se a podrbu tvorečka mezi ušima. |
| |
| Joanne "Ptám se, abych zahnal tu hnusnou nudu, k nám se totiž noviny ani jiná čerstvá literatura nedováží víš?" odpoví voják. "Tudíž každý z nás asi přečetl asi padesátkrát to, co tu máme." dodal. "Vojna a Mír, Umění Války, Bible, manuály všech zbraní, dokonce nám tu koluje encyklopedie biologie..." pokračoval a pomohl ti přes schody. "Takže kdyby jsi se zeptala na to, jako roznětku má TNT, nebo jak čistit a skládat kulomet, vysypu to na tebe v odborných termínech manuálu." oznámil. "Vadný v tom ohledu, že původně to měli být bitevní nanoboti, ale když při ostré zkoušce ustřelili testujícímu ruku a ona mu během půl hodiny dorostla, došlo se k závěru, že jsou vadný, jako bitevní a spíš se používají v lékařství." řekl voják. "Proto jsi asi viděla jméno, výzbroj a úroveň nebezpečí vůči sobě ne?" zeptal se a pokračoval nahoru. "To je pozůstatek jejich bitevní stránky." dodal a podíval se na tebe. Tvoreček ve chvíli kdy jsi ho podrbala zavřel očka a slastně si vychutnával drbání až z toho škytl a překvapeně se díval, co to bylo. |
| |
| Schody Nad tou odpovědí se pousměju, i když jsem čekala něco víc duchaplného. Takhle jsem jen takový živý článek z bulváru. "Wau, páni," protáhnu obličej. "To má někdo odvahu pumpovat to do lidí ve jménu záchrany života, abych pravdu řekla. Na druhou stranu mi uniká, proč, když je teda dokázali předělat takhle, je nepředělali jinak ale v použitelnosti ve vojenství," odmlčím se. "To mi to taky mohlo třeba něco odpálit a pak to nahradit novou tkání, lepší, nezničenou fetem," ohlédnu se za sebe, ale pak klidně pokračuju za vojákem. Nervozita z brzkého setkání s Warhammerem opadla, drbu tvorečka automaticky po hlavě a krku. |
| |
| Joanne "To jim stihli některý vlastnosti vyřadit z provozu, třeba posílení smyslů. Co jsem slyšel, tak dotyčný po ustřelení a během dorůstání ječel bolestí tak, že mu museli dát klasický sedativa." oznámil voják, zastavil sehl se a něco přendal na podlaze v mezi patře. Když pokračoval dál, mohla jsi zahlédnout dalšího Legionáře jak klidně spí a nezdá se být nějak ve stresu. "Odstřelovači, jediní mají nakázáno se pořádně vyspat, protože unavenej odstřelovač netrefí ani tank, i když stojí před ním." vysvětlil voják a šel dál. Po tvé poznámce ustřeleného orgánu se zastavil a podíval se na tebe. "A ty si myslíš, že v těle máš nějakou tkáň poškozenou?? Za tu dobu co jsi je měla v sobě zregenerovala všechna tkáň, takže pokud by jsi to vzala znova, tak tvoje tělo bude reagovat jako poprvé." vysvětlil a pokračoval, zatímco tvoreček se tetelil blahem. Cestou jste narazili na dalšího odstřelovače, který se sotva držel vzhůru. "Hele, Sokolí oko, proč se nevyspíš?" zeptal se tvůj doprovod. "Já bych..." začal odstřelovač a dlouze zívl. "...rád Stingrayi, ale Warhammer to sám neuhlídá a velitel říkal, že chce vždy alespoň dva odstřelovače na pozoru." dodal a zatřepal hlavou aby se probudil. "Hmm, proč nedojdeš vzbudit támhle NightHawka?" zeptal se voják, jehož jméno znělo Stingray. "Usnul bych cestou tam." řekl po dalším vydatném zívnutí. "Moment." řekl Stingray do éteru a zmizel. Po chvíli se vracel i NightHawkem, odstřelovačem co spal v mezi patře. "Tak fajn, změna stráží." zahlásil NightHawk a doslova vyštval HawkEye na kutě, ten se jen odplížil k nejbližší bedně, sedl si vedle ní a během chvíle spal. "Děti." konstatoval Stingray a podíval se na tebe. "Někdy je musí člověk popostrčit." dodal a pokračoval dál. |
| |
| Otec volá Viděla jsem, jak Jira ošetřují. Svraštila jsem obočí a rozhodla jsem se za ním jít. Můj dech je mělký. Stále jsem rozrušená z toho, co vše tu zažívám. Tělo se chvěje a já ve tmě mírně klopítám. Pak se na chvilku zastavím a cítím, jak se mi na zátylku ježí chloupky, jak bezmoc ovládá mé tělo. Možná být sama. Jenom na chvilku sama.... na tuhle hloupou, slabou chvilku... Udělala jsem zase pár kroků a má noha se o něco zachytila. Vykřikla jsem a dopadla na tvrdou zem. Všimla jsem si těla. "Promiňte," zahuhlala jsem vtažena do svého, uzavřeného, děsivé světa plného smrti. Sleduji legionáře chvíli. Není mrtvý? Nebylo mi to jedno. Ale nedokázala jsem myslet na nicotu jako takovou, děsit se z ní, když mě už naprosto pohltila. Jak se dostanu na nohy, padne na mě světlo. Okamžitě si zakryji oči s naprostou spontánností a samozřejmostí. Uslyším hlasy. Trochu jako pod vodou. Někdo ke mně přijde. Ne - nechte mě být... Rukama připravená bránit. Ten muž ale promluví. Dívám se na něj jak na vraha. Vyděšeně a rozčíleně zároveń. Ale jeho slova mne naprosto proberou. "Milý pane Nevím-kdo, jsem dospělý a svobodný člověk. Pokud se otci mé jednání nelíbí, ať si pro mě přijede sám. Jak se vůbec opovažujete nazývat tyto statečné muže ztroskotanci?!" mluvím rázně a jasně. A hlasitě. Hodně hlasitě, aby to slyšelo co nejvíce mužů Legie. To je tak typické. Posílá i pro svou dceru své lidi. Nikdy s eo mě píliš nezajímal a i věci se mnou řešil přes někoho jiného. |
| |
| Sarah Stařík zbledl, když jsi jeho vlastní slova reprodukovala nahlas. Jeho pohled těkal po té části Legie, co viděl. "Váš otec se velice hněvá. A požaduje, aby jste se vrátila s námi!" pokračoval však tím svým, rázným a nezdolným hlasem. "Vaše místo je jinde, slečno." řekl a zapíchl do tebe oči. Vojáci Legie sledovali dění s odstupem. "Nařizuji vám...." začal a chytil tě za ruku, avšak zazněl výstřel, dle zvuku se dalo usoudit, že to byl těžší kalibr, a projektil staříkovi zničil hodinky. "Brzdi dědku! Tady nikomu nic nařizovat nebudeš!" zařval jeden z Legionářů, z jehož zbraně se po výstřelu zvedal slabý obláček prachu. "Dědku? Uvědomte si s kým mluvíte vojáku!" zahřměl stařík a stáhl ruku. "Mluvím s loutkou kreténa, který nás tu nechává vychcípat." odpověděl voják a pomalu došel k staříkovi. "Jak se opovažujete?!?!? Za tohle vás pošlu před soud." zaúpěl stařík. "Před soud?" zeptal se voják a přejel staříkovu uniformu a zahlédl hodnost, plukovník. "Plukovníku, řeknu vám to na rovinu. Tady vy ani váš nadřízený, u kterého doufáte, že si vysloužíte povýšení a lezete mu do zadku tak, až máte hnědej nos, nemáte žádný právo komukoliv rozkazovat!" dodal a zapíchl do plukovníka pohled. Plukovník supěl ale nic neřekl. "Vaše pravomoci rozkazovat Legii padly v okamžiku, kdy jste nás tu nechali na pospas!" řekl voják, vztek s ním cloumal, ale ovládal se. "Jen do něj! Nešetři ho Hellhounde!" ozval se další voják Legie a ostatní se přidali. Plukovník mlčel, po chvíli se podíval na tebe. "To nic nemění na tom, že vy pojedete se mnou slečno." oznámil razantně, jeho doprovod si však nebyl jistý ničím. |
| |
| Otcův posluhovač "Hněvat se může jak chce, nebude mu to nic platné," opáčím hned pohotově a bystře. Pak mě ale chytí za ruku a já se na něj zadívám stylem: Co si to dovoluje. Nebojácným pohledem se mu zavrtám do očí. už chci něco namítnout a popřípadě s ním už i bojovat. Ale ozve se výstřel. Trhnu s sebou a náhle je má ruka volná. Okamžitě odběhnu stranou k tomu, který vystřelil. Aby na mě popřípadě nemohli. Rozesměji se, jak se baví o tom dědkovi, výsměšně. Nechám toho Hellhounda jít a zůstávám v pozadí. Znovu se rozesměji, když mi přikáže jet s ním. Pak ale má tvář zvážní jako mávnutím kouzelného proutku a může vidět můj hněv a opovrhování. "Ne. Jen já sama si určuji, kde je mé místo. Každý má na výběr," oplácím mu jeho razanci, "řekněte, pane Nevím-kdo, mému otci, že se odsud nehnu a pokud mne chce vidět živou, bude muset Legii odvolat. Teprve až s nimi se vrátím do tábora!" pronesu naprosto přesvědčeně a razantně. Doufám, že se Legie za toto mé rozhodnutí postaví, i když by mnozí řekli, že je nerozumné. Popojdu k dalšímu legionáři, aby mne popřípadě chránil. |
| |
| někde uvězněna Napadnutí Legie byl pro mě velmi nečekaný ale to asi pro všechny kolem, utok byl silný ale já si z něj moc nepamatuji protože pro mou osobu sem byla velmi rychle vytrhnuta z jeho dění. Nevím jak ale něco co nezaznamenalo moje vnímaní se za mě dostalo něco co sem neviděla. Jeho paže se ovinula kolem mě a já i při mé síle jsem se nemohla z toho sevření dostat a řvala jsem, kopala , nadávala velmi hlasitě ale při mé smule nic v tu chvíli nepomáhalo. Ale snažení nijak nepovolilo. Najednou jako by mě ta bytost někam přenesla a já se snažila vnimat kde jsem ale byla všude tma a neměla jsem prostor abych se zčásti přeměnila a viděla tak ve tmě ale nešlo to pořád mě ta potvora svírala ve svém obětí. „ Puste mě krucinám, jestli to neuděláš přísahám že ti utrhnu hlavu až tak učiníš. Věčně mě držet nemůžeš.“ Vrčím protože moje trpělivost přetekla mou hranici, když najednou se rozsvítilo měla jsem problém zaostřit nejprve jsem viděla rozmazaně ale pak obraz doval smysl, byla jsem otočena zjevně dveřím zády a tak jsem jen slyšela jejich těžke, vrzací otevírání. Najednou jsem slyšela nějaký hlas a já stuhla protože jsem měla obavy aby to nebyl nikdo s otcových lidi a když chválil osobu co mě drží vrčela jsem na všechny strany. Jakmile se mě ten chlap dotkl a otáčel hlavou snažila jsem se mu vysmeknout aby neviděl mou tvář, nohama jsem se po něm ohnala a snažila se jej nakopnout. „ nesahejte na mě, dej ty hnusné ruce ze mě abych ti mohla nakopat ten tvuj šestkový zadek.“ Když jsem zaslechla že k jejim učelum stuhla sem další experimenty už ne prosím Proletlo mi jen hlavou a začla jsem křičet. |
| |
| Sarah "Nejste v postavení aby jste si mohla diktovat podmínky slečinko!" zaprskal plukovník. Voják u které jsi stála udělal krok před tebe a sledoval co se bude dít. Prst mu cukal na spoušti. "Hele staříku, jedinej kdo tu není v postavení si cokoliv nárokovat, nebo diktovat, jsi ty." oznámil staříkovi Hellhound. "Dědek jeden." hlesnul voják stojící před tebou. "Vyhrožujete mi vojáku?" zeptal se opovržlivě plukovník. "Ne, pane! Jen připomínám, že jste v bojové zóně a může se stát, že vás trefí zbloudilá kulka. A vzhledem k tomu že STD i my používáme stejnou ráži, tak bude těžký říct, kdo vás trefil." oznámil Hellhound. Plukovník jen zbledl zlostí, jeho knír se naježil jako dikobraz. "Ještě se uvidíme. A já budu velet popravčí četě!!" zavrčel nasupeně a urychleně se vrátil k džípu. "Nebo stát před ní!" zavolal další z Legionářů a všichni, co to sledovali se začali smát. "Hooorah!" ozvalo se a dva vojáci si za tebou plácli. "Hellhound! Tlama nevymáchaná a pacifikátor dědků!!" zařval někdo a ozvala se další salva smíchu, dokonce i jmenovaný se smál jako hyena. Ellie Tvůj odpor a následný křik muže v masce velice pobavil. "Kurážná, ale má i notu, která jí zkrotí." poznamenal a díval se na tebe. "A za vlastní svobodu by udělala první poslední, taková malá vlčice. Na to dělat na ní pokusy nebo jí nechat jako hračku je jí očividně škoda." konstatoval a prohlížel si tě od hlavy k patě. Tvůj držitel vydal zvuk, který zněl jako když vrčí tygr. "Myslíš šestko? Ano, jako zpestření po těžkém dnu by byla určitě více než vhodná." dodal zakuklenec. Šestka opět zavrčela a teď i bylo slyšet něco jako tygří mňau. "Přenes jí do cely a hlídej jí, šestko. Musím se rozhodnout co s ní udělám, jestli si jí nechám, nebo ji využiju." přikázal a tygří šestka tě pevně sevřela a přenesla zase jinam. Cela byla neobvykle prostorná, osvětlená a průhledná, takže bylo vidět, že stojí v jakési další místnosti, kudy vedou jedny dveře. Postel, stůl, knihovna plná knih, něco, co připomíná rádio a další místnost, která průhledná nebyla a měla dveře, dle odhadů koupelna. Číslo šest tě pustilo a přeneslo se do mimo celu, kde se usadilo v temném rohu místnosti. Při pohledu na něj bylo možné vidět silnou postavu, jejíž kůže aspirovala na alabastrově bílou. Dále pak černá uniforma, ovšem do tváře mu vidět nebylo. |
| |
| Cela Když slyším co chtěji a zase nechtějí semnou dělat snažím se od nich co nejdále dostat ale jeho síla je velká i na mě. „ Počkej až mě pustíte já vás zabiju to mi věřte… áááá nechte měěěě“ Nejsem histerická ale tahle situace mě přivádí do velmi nepěkné situace a pořád nevím jak se z ní mám sama dostat, chvili té jejich teleportaci co semnou zase ten opičák provedl se mi nelíbil a nedělal mi nijak dobře, ale jak jsem mohla poznat ani jeden není člověk takže to budou pokusy mého otce nebo bych měla to štěstí že v tom má prsty jiný idiot a hraje s věcma na které nemá právo? Celkem mi tohle vrtá hlavou když se objevím v prosklené místnosti přijdu si hrozně to raději už temné vězení než tohle a to zvířatko si odblikne někam jinam a mě tam nechá. „ To si takový srab že si hned utekl hmm? Co bojíš se jedné malé holky? To si říkáš chlap? Vy idioti puste mě vén.“ Praští silně do skla až slyší křupnutí svých kosti ale nedá to najevo, zkusí zatahnout za klidu ale také nic (předpokladám) naštve jí to a všechno kolem co mohla hodila po skle, které se snažila rozbít ale zjevně marně,po chvíli vyčerpaní si sedla k rozbordované knihovně a schovala si hlavu aby na ní nikdo neviděl, jeji ruka opuchala, nejedla dlouho takže tohle se jí zahojí až za pár dní. Mysli, mysli takhle to nemůže skončit. Přdtím si utekla taky sama a nikdo ti nepmáhal. |
| |
| S vojáky Jen tiše přihlížím tomu, co se děje kolem mě. Nezajímá mě to, jen to posiluje můj pocit z toho, že ačkoliv jsou to nejlepší vojáci, do normálnosti jim toho hodně chybí. A to ne rozhodně v ohledu nějaké chladnokrevnosti, jako spíš neskutečné pokroucené starosti o živé a.. no, s těmi dětmi to můj doprovod vystihl skoro přesně. Dobří vojáci možná, ale jinak nepoužitelní. Ale zas ne všechny ženské stojí o to, co já, některé třeba ocení hodné milé starostlivé psíky, kterým občas ujedou nervy a v zájmu vyššího dobra udělají něco proti vaší vůli. Mohla bych si ty svoje poznatky zapisovat. Přikývnu svému doprovodu a za neustálého drbání tvorečka ho zase následuju. Vojáci mají být tvrdí, nelítostní, ne se předhánět ve zdvořilostech, vysvětlování a ochotě. To mi prostě nějak nehraje, ať si říká kdo chce co chce. |
| |
| Dědek Osloví mě slečinko. Nevěřícně na něj pohlédnu. "O tom vy nerozhodujete, staříku," sdělím mu jasně. Nechám pak mluvit ostatní a jen sleduji konverzaci. Bavím se. A rozesměji se po poznámce toho přede mnou. Jsem ráda, že si stoupl přede mě. Usmívám se, když se legionáři baví. Bavím se tak trochu s nimi. Podívám se na Hellhounda a pak na toho přede mnou. "Díky," pronesu. |
| |
| Ellie Sklo drží jako přibité, jen pár prasklin. Číslo šest stále sedí ve tmě a jen občas se zavrtí, jeho kůže je bledší než křída. Na tvá slova neraguje, jen slabě zavrčel. Bližší pohled na to, co z něj bylo vidět naznačoval, že je to člověk, nebo aspoň podle vzhledu. Pak se dveře do místnosti otevřeli a vešla nějaká žena, nesla tác s jídlem. Šestka se slabě zavrtěla a pozorovala ženu. "Ahoj šestko." pozdravila tvora, jeho odpověď byla zapředení v tygřím stylu. Její pozornost se obrátila k tobě. "Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděla." řekla, položila ruku na dveře, jež se zdály být z vody, prosunula zkapalněným sklem tác a pak ruce zvedla a dveře nabyli svou původní podobu. "Tebe taky chytly?" zeptala se a trochu s váháním pohlédla na číslo šest. Joanne "Nudíme se a bohužel se to podepisuje na našem psychickém zdraví, co se týče boje jsme stále elita, ale jakmile nás dusí těžkou nudou, tak je to na nic. Únava hraje hlavní důvod proč jsme dětinský, někteří teda. A taky se vykecáváme víc, než obvykle. Ovšem není se čemu divit, normální bitevní jednotka má lepší zacházení, na nás si pan starosta chladí svoje mindráky z mikroskopického penisu." řekl voják a po třech schodištích se zastavil. "Miny." hlesl a ukázal do dlouhé chodby. Jedna z nich byla vidět asi po pěti metrech, krčila se vedle vyskládaných cihel. "V dnešní době létání vesmírem a sonických děl je stará dobrá mina s odjištěním na provázek nejistější protipěchotní zbraní." řekl a pomalým krokem se vydal k mině. Pak zapl svítilnu na pušce a posvítil na minu. Vypadala jako stará mina Claymore, jen s rozdílem že jí odpaloval tenký vlasec natažený přes chodbu. Dále v jejím maskování pomáhalo, že byla obalená v cihlovém prachu, takže ladila. "Když si tady nedáš bacha, tak tě budeme sbírat jako konfety." řekl a překročil vlasec. Postupoval dál a asi po dalších patnácti metrech se zastavil a stočil hlavu napravo k díře ve zdi. "Metoda: Když bouchne u země, hledáš jí tam, ovšem že bude ve výšce, nečekáš." řekl a sklonil se a prolezl pod otvorem. Sarah Všeobecné veselí pomalu ustalo vojáci pomalu usínali a věnovali se tomu, co předtím. Hellhound stál stále na místě, kde byl dědek. Pak se otočil k tobě. "Váš papínek bude více než nasraný až se tohle dozví." řekl a šel pomalu k tobě a kolegovi, co stál před tebou. "Ať si ten posera vysere oko!" konstatoval kolega zívl. "Proč jste vlastně tady?" zeptal se Hellhound. |
| |
| Cela Kouká do země anižby zvedla hlavu přemýšlí jak se z téhle šlamastiky dostane, začne si proohledávat svoje kapsy zda tam něco nemá a kam se jí poděla její zbraň. Najednou zaslechne něčí další kroky a uvidí nějakou mladou ženu která mi zjevně nese jídlo s tím se pomalu zvednu s tím že kdyby tu vešla chnapla bych po ní a museli by mě pustit ale dost mě převezli, místo otevření dveří se jen směnili strukturu a ona mi jídlo jen podstčila a zase stahla ruky a dveře se tam zase normálně objevili. Povzdechne si a položí ruce na to sklo a sledujete tu ženu, jeji otázka mě dost překvapila a podívala jsem se na ní a koukne taky na toho co mě přinesl. „ Prosím puste mě ven, pomůžu vám odsud jen prostě musim pryč než někomu tady ublížím a to nechci.“ Koukne na ženu a opravdu nemá jinou možnost než jí nějak přesvědčit. |
| |
| Sem - Hell awaits Tvá opatrná nátura a politika nevystavování se zbytečnému nebezpečí se ti během útoku na Legii vyplatila. V průběhu odpoledne se toho seběhlo hodně. Rovnou dva útoky, z čehož jeden byl veden něčím, co vypadalo spíš jako stroj, pak tu krátce po setmění vyváděl nějaký dědek ohledně jedné z dívek. Jen co se však setmělo, zdálo se, že bude klid, ale ouha. Klid ani zdaleka nebyl. Aspoň tobě to tak přišlo. Když se zmatek kolem uklidnil a všichni jakžtakž odpočívali, tobě se zjevil pocit, že tě někdo pozoruje. A docela intenzivně. A tento pocit sílil v oblasti náklaďáků, kterými jste sem přijeli. Jako by tam někdo byl a zíral na tebe. Při dalším pohledu k náklaďákům jsi mohl spatřit postavu, jež byla neskutečně hubená, ne-li vyzáblá. "Já vím, kdo jsi!" ozval se slabý hlas a postava ukázala přímo na tebe. "Zaplatíš za to, co jsi udělal!" špitl hlas znovu, teď šlo poznat, že je ženský. Postava se pak rozplynula v černém kouři. Jedna z budov kousek od inkriminovaného náklaďáku se zbortila. Někdo zpoza tebe hlesl: "Už bylo na čase, aby spadla!" Avšak nebyl to náhodný propad budovy. Ze sutin se vynořilo něco, co rozhodně nevypadalo neškodně a už vůbec ne klidně. Bestie se oklepala až prach odletoval všude možně. Pak se pohled zapíchl do tebe. Nejdřív zavrčela a zaječela tak, že ti krev začala téct z uší a nosu. Pak hrábla masivní tlapou a překvapivou rychlostí se proti tobě rozběhla. Vypadalo to jako valící se tank! V hlavě ti krom řevu a vize valící se bestie zazněla jediná myšlenka: Act on Instinct Ellie Dívka se zatvářila zoufale, podívala se na šestku a pak zpět k tobě. "Já nemůžu. Všechno tu hlídají." řekla šeptem. "Kdyby to šlo, pustím tě hned. Jenže není jak utéct." pokračovala. "Ty co se pokusily skončili mrtvé, nebo hůř." hlas je jí zachvěl. "Já nechci aby ze mě udělali něco jiného. Nějakou zrůdu." řekla a podívala se na šestku, co on na to. Ze tmy se ozvalo jen tygří zívnutí, ale dál nic. "Všechny jsme tu nedobrovolně, dokonce i Vražedná Desítka je nedobrovolně tím, co jsou teď." řekla a povzdechla si. "A ublížit?? Oni spíš ublíží tobě, než ty jim. To co provádějí s těmi co chytí je opravdu ohavnost, to je..." její hlas se ztratil uprostřed věty. |
| |
| A do pr.... Být nenápadný, nic lepšího jsem si snad ani vymyslet nemohl. Nikdo si mě nevšímal, nikdo po mě nic nechtěl a to nejdůležitější - nikdo se mi nepokoušel ublížit. Rozhodně ne nějak sveřepě, spíš jenom tak omylem, když mi málem na hlavu spadlo pár věcí, ale tomu se snad dá říkat nehoda. Moje paranoia mi sice napovídala něco jiného, ale takhle vydařený den si přeci něčím takovým nenechám kazit. Spokojeně jsem sbíral síly, zpovzdálí sledoval cvrkot kolem a gratuloval si, že jsem vlastně na docela bezpečnym místě a ještě ke všemu tak blízko války a vojákům, že mě tu nikdo hledat nebude. Co jsem to zase provedl, co jsem komu udělal?? A to to při tom vypadalo skoro idilicky. A to bude nejspíš ono - mě se dobré věci nestávají. To, že mě někdo sleduje, to byla nepříjemná maličkost, to, že jsem nevěděl kdo ani odkud, to bylo horší, ale to, že jsem netušil proč, z toho jsem šílel. To mě taky donutilo se o to zajímat trochu víc než bylo zdrávo. Náklaďáky byly pěkně na očích a i já bych se tam schoval alespoň dvacetkrát aniž by mě někdo viděl, tak sem se výběru místa moc nedivil. Tomu, že se ta kostnatá postava dala vidět, tomu jsem se už divil. Co mi ale málem zastavilo srdce bylo to nevinné prohlášení, které znamenalo, že veškeré bezpečí je absolutně v troskách. "Kdo jsi?" Asi trochu naivně jsem ještě křiknul za mizející postavou doufaje, že mi třeba něco řekne, nebo alespoň zaváháním dá příležitost k tomu ji zneškodnit. "Co jsem podle tebe provedl? Za co se mi chceš mstít?" Pocit, že všechno je v troskách opět zesílil. Proč jsem se ale trochu nemýlil? Přeci jen jsem nečekal, že vzápětí spadne barák. Docela jsem se lekl a gratuloval si, že nespadl na mě. Předčasně. Co to sakra je??? Do mého mozku naráz doputovalo tolik informací, že mě to na okamžik paralizovalo. Oči říkali: smrt, nohy chtěli každá na jinou stranu, ruce se chtěli pošetile bránit beze zbraně a hlas si pro sebe utrhl nepozorovanou chvilku a vydal poněkud vyděšenější výkřik, než bych byl ochoten připustit, že vůbec svedu. Během několika pikosekund se mi ale naštěstí podařilo přehlasovat stávkující tělo a vrhnul jsem se doprava. Náraz na tvrdou zem nebyl nic příjemného, ale rozhodně lepší než se intimně seznamovat s tou bestií. Horečně jsem se rozhlížel po čemkoli, co by se dalo použít jako zbraň. Od šutru po raketomet bych uvítal skutečně cokoli, co by tu mrchu udrželo dál od mý modrý kůže. |
| |
| Sem a jeho průser Bestie, překvapivě dobře zabrzdila a pomalými kroky si to šinula k tobě, v jejích očích se rozžehly dvě malé záře, takže jí to přidalo na děsivosti. Nikdo krom tebe, jak se zdálo, jí nevidí, takže se nějaká pomoc očekávat nedala. Dusající bestie do široka rozevřela svojí tlamu a jedním přískokem ti s ní cvakla těsně před očima. Z jejího dechu bylo cítit cosi spáleného a hniíjícího. Její vrčení teď znělo ještě hůř než předtím. |
| |
| Regenerace: Vpřed! Tak takhle děsivě obratnou mrchu jsem nečekal. A po ruce ani kamínek. Jeden by už pomalu házel flintu do žita. Ale moment. Proč se nikdo kolem neznepokojuje?? Oni to snad neviděj. Mohla by to být jen halucinace? Jen mi zkažené zuby cvakly před nosem, alespoň to nemá moc dobrej odhad vzdáleností, v oblaku morového puchu jsem si radši řekl, že teorii s výplody mé vlastní choré mysli moc experimentovat nebudu a radši se budu pořádně bránit. Osvítil mě lehce, co to plácám - dost těžce šílený nápad. během vteřiny, než se bestie vzpamatovala, pokusil sem se jí prosmyknout za hlavu a veškerou moji sílu a obratnost jsem nasměroval k úkolu dostat se tomu za krk a udržet se tam. Bylo mi jasné, že poměrně vážným zraněním od ostnů nejspíš neuniknu, ale pro tentokrát mi asi nezbylo než se spolehnout na vlastní síly a regeneraci. |
| |
| Sem & Beast Příšera lehce zaskočená tvým manévrem se vzepřela na zadních a pak přenesla váhu dopředu aby tě napíchla na ostny, což se jí částečně povedlo, neb jeden osten ti projel olbastí jater. Pak se rozběhla divoce vpřed a každý její "skok" tě stále více napichoval na ostny, i když se nezdálo, že by to bylo nějak závažné. Ovšem to se nedalo říct o zdi, ke které bestie mířila. Asi pět metrů před ní zabrzdila a natočila se bokem ve snaze tě sundat, což se jí povedlo. Katapultovala tě na zem, kudy jsi valil až ke zdi, která tě zastavila. Bestie tě pak pozorovala očima krvavě rudýma a vyčkávala. Na co? Bůh ví. |
| |
| Mrchožrout? S velkou nechutí pozoruju, jak se mi ostny zasekávají čím dál hloubš do těla a rozhodně mi to není příjemné. Vychrchlám nějakou krev a oči se mi rozšíří úděsem - jestli mě rozplácne o tu zeď, budu s tím mít problémy i já. Ostny mi snad naštěstí projedou mezi prsty a já se poroučím k zemi. Letím jak hadrová panenka - nesnažím se mírnit pád ani nárazy mého těla a nijak nedávám najevo, že jsem naživu - však taky zranění po mém těle, zvláště probodnutá játra, by byla jistě pro obyčejného člověka smrtící. Jediné co udělám, že lehce napnu svaly tak, abych mohl reagovat, ale navenek nebylo nic vidět. |
| |
| Co tu vlastně dělám? Všechno se pomalu ustálí a já si připadám mnohem klidněji a vyrovnaněji. moje tělo zaplňuje pocit kuráže, vypíná mou hruď a hrdě vztyčenou hlavu. Dech je mělký a klidný, jako bych se odhodlala dívat se nebezpečí rovnou do tváře. Možná to byl jen pocit, který měl každou chvíli zmizet, ale možná jsem si prostě uvědomila, co je třeba udělat. A jak jsem to jendou začala, také to dokončím, dokud budu žít. Hellhound se ke mně otočí. Zadívám se na něj nebojácným, ostrým pohledem. Vysloví svou otázku a mé obočí se při zmínce o otci svraští a čelo trošku nahrne v náznaku vzteku. Další věta legionáře mi dodá kuráže, nevraživosti vůči otci. "Můj otec by si měl uvědomit, jak hloupě a bezohledně jedná. Popravdě mi to je jedno. Ať klidně vzteky kouše počítač," nejdřív se zdá můj tón strohý, pak ovšem zjemní a při posledních pár slovech se koutek mých úst zakroutí do pobaveného úsměvu, jak před očima vidím otce zahryznutého do monitoru. Pak se mne ovšem zeptá, proč jsem tu. Rozhlédnu se. Mlčím. "Podívejte se kolem sebe. Někdo něco udělat musí. Možná jsem hloupá a spoustě věcem nerozumím. Ale toto je příliš. Chci, aby se vás báli, měli z vás ostatní respekt, jako jsem ho měla já jako dítě. A stále mám. Nevím, jak to udělám. Jak otce přiměji. Ale vím, co je správné. Svými rozhodnutími škodí nejen vám, ale ohrožuje i ostatní. Bez vás budeme slabí jako mouchy," povzdechnu si. Kuráž pomalu mizí, hlava mírně svěšuje. Tíží mne pomyšlení, že nevím přesně, jak se o tuto situaci postarat. Že mé plány, co se za tu chvíli tady zrodily v mé hlavě, se prostě nevyplní. Vzpomenu si na mrtvá těla, na to smrt, která tu kolem krouží, na plačící legionáře, jejichž přátelé padly. Do očí se nahrnou slzy, ale hruď vypnu a více se napřímím, aby neviděl mou slabost, mé zděšení, strach a otřesení z toho všeho. Aby si nikdo nevšiml, jak moc se mi svírá hruď bolestivou lítostí, uvědoměním, že jim už nepomůžu. Že to prostě nejde, že si připadám k ničemu, i když tu jsem s nimi. |
| |
| Sem Bestie těžkými kroky dodusala k tobě a jednou z pracek tě vzala přes záda. Nedá se říct, že to bylo zrovna něžně. Možná ti prasklo i nějaké to žebro. Když pak zahlédla, že se nehýbáš i tak, tak tě podebrala spodní čelistí a nadhodila tě do vzduchu. A pak tě sevřela ve svých čelistech, což by se dalo přirovnat sevření do svěráku. Její zuby se zakously do kůže a pokračovali dále. Normálně by tento proces byl rychlejší než mrknutí oka, ale najednou bylo zpomalené, dokonce i samotná bestie, avšak z jejího sevření se dostat jen tak nedalo, neb zuby byly zaseklé už docela hluboko ve svalech. Sarah Legionáři se usmáli a poslouchali co říkáš. Jen je tvoje představa o Legii, které se bojí každý mírně zachmuřila. "Jo, ty časy jsou už nejspíš pryč. Legie už není to, co bývala, dokud jí váš otec nenechal na pospas olovu, granátům a všemu, co STD má." konstatoval Legionář stojící vedle tebe. "Není to sranda, ale pravda." dodal Hellhound. "Člověk se zdravou špetkou rozumu nemůže očekávat, že budeme podávat perfektní výkony, když jsme stále pod tlakem. Přes den útočí tak třikrát, přes noc jednou." pokračoval Hellhound. "A nejsou to jen útoky oťukávací, jsou destruktivní a hlavně vyhlazovací útoky. Vrhnou na nás to co mají při ruce. A vždy aspoň s úspěšností dvou mrtvých na útok." připojil se Legionář. "Pokud chcete nějak pomoct, zeptejte se velitele. Ten bude vědět, jak nám můžete pomoct, pokud to ovšem není beznadějný." dodal Legionář a protáhl se. "Beznadějný nepatří do jeho slovníku, to přece víš." dodal Hellhound a podíval se na tebe. "Jak je možný že se starostovy povedla tak pěkná holka." zamyslel se Legionář a díval se na tebe. "Vím já, spíš bych tipoval že je po matce." přidal se Hellhound. Ani jednoho nepálilo, že je slyšíš. Prostě zavedli debatu na tohle téma. |
| |
| Hlavně opatrně Jdu pomalu za vojákem, tvorečka držím pevněji, ale tak, aby mu to nebylo vyloženě nepříjemné. Nechci, aby se kvůli němu něco stalo, ale na to jsem měla myslet asi dřív, než jsem ho sem nahoru vzala. Na druhou stranu klidně by mohl běžet za mnou i tak, takže je to asi jedno. "Co když sem vletí zmatený pták a odpálí to?" zapřemýšlím nahlas, i když vím, že je to bizardní. Jenže i takové věci se stávají. "Ale to je málo pravděpodobné, chápu," usměju se hned na to. Jenže nikdy neříkej nikdy, ani když to vypadá sebevíc nesmyslně. Pokračuji za vojákem, moc se mi tu teda nelíbí. Místo bezpečného místa to vypadá spíš jako místo stvořené pro to se bát. |
| |
| Joanne "V tomhle městě jsou maximálně mrchožrouti a ty si na střelbu a výbuchy zvykly. Všechno se dá přežít pro kus žvance." dodal ironicky Stingray. "Všechno, co má rozum už je dávno pryč." řekl a koukl se na tebe. "Připomínám, Warhammer nemá rád, když z něj páčíš věci o zajetí." připomněl a pokračoval dál. "Hej, Kladivoune, nestřílej." řekl Stingray a pokračoval dál. Vešel do místnosti, která byla slabě osvětlená, vnější stěna byla totálně v kopru, jediný kryt tvořili pytle s pískem. Na pytlích stála opřená puška, která jen vypadala jako tyč, avšak ve tmě tak vypadá každá zbraň. Warhammer seděl nad ohřívačem a zrovna si něco ohříval. "Stingrayi, nevím jak ty, ale já si nemyslím že tohle je místo pro civilisty." řekl, když zvedl oči a díval se na tebe. "Kdo to je?" zeptal se a díval se na tebe. Osvětlená strana jeho tváře ukazovala že má delší vlasy jako ostatní vojáci a stejně zarostlý, jeho však měli měděnou barvu. "Prej chce aby jsi jí naučil střílet." řekl Stingray. "Proč jdete za mnou?" zeptal se a podíval se na tebe, avšak když tvůj doprovod chtěl něco říct, "Kladivoun" ho zarazil. |
| |
| Ku*va Proč já nemůžu mít jedou kliku? Fuj! To byl skutečně příšerný smrad a to nemluvil o tý bolesti. Ty zuby byly fakt docela ostrý. Rychle jsem si v hlavě projel pár tvrdě naučených pouček z anatomie a cílevědomě rukou zašátral hluboko v bestiině tlamě. "Tak... a hlavně na mě nezkoušej, ty mrcho, že nemáš dávivej reflex - to bych se fakt naštval." Prsty jsem velmi intenzivně přejížděl po místech v krku, které by měli znamenat okamžité zvracení - to bude humus. |
| |
| Sem & Beast Bestie okamžitě přestala a její hrdelní sliznice se stáhla ve snaze vypudit dráždivý předmět. Vydávala u toho zvuky, které připomínaly motorovou pilu. Pak jeden z jejího hrdla vychrstla lepkavá, hustá tekutiny, která pálila na kůži a zároveň byla plná všech možných kostí, a jiných natrávených tkání. Bestie roztáhla čelisti a zatřepala hlavou aby se tě zbavila. Pak začala postupně ustupovat a furt kolem sebe dávila onu tekutinu. Zastavila se asi tři metry od tebe a vůbec se neměla k dalšímu útoku. Při pohledu na to, v čem ležíš bylo poznat různé kosti lidí, zvířat a ještě něco, co vypadalo jako zvíře, ale i jako člověk. Větší problém byl ten, že jsi tou hmotou byl přímo obalený od hlavy k patě. A docela nevábně zapáchala. |
| |
| Horší než se dalo čekat Zlej sen by nebyl tak strašnej - z toho bych se probudil... ale tohle zatím vypadalo na krutou realitu. Už z těch zvuků, co začala ta mrcha vydávat, se mi začalo dělat špatně. A pak přišla první várka těch zvratků a můj žaludek se rozhodl dát mi pocítit, že to umí taky. Vůbec jsem netušil, že jsem, aby někdo začal zvracet tak rychle a usilovně jako já právě teď. Hrdě musím prohlásit, že obluda taky dostala svoji várku. Jen co mě přešly nejhorší křeče, začal jsem se pomalu od pozvracené příšery stahovat pryč, za náklaďák a snažil se při tom potlačit další dávaní z toho smradu, co na mě ulpíval. Jednou rukou jsem hrábnul do zvratků a vytáhl nějakou, nejspíš stehenní kost, šikovně ulomenou, takže měla alespoň nějaký hrot. Snažil jsem se ale vyhnout boji a zmizet za náklaďáky - přeci jen jsem na tom už tak byl dost zle a veškerou energii, kterou jsem mohl získat z jídla, jsem právě vyplýtval na tu nechutnou činnost zvanou zvracení. |
| |
| Bezradná Jen zavřu oči, jak mluví o tom všem. Je mi těžko a zopakovaná fakta mi opravdu moc nepomohly. Neustále dokola omílají, jak se mají špatně. Na všechno nadávají. Asi bych dělala to samé. Ale mně to jen přitěžuje. Zadívám se na Hellhounda skoro vyčítavě. Jen abych mu dala najevo, že to vím. Jenže tyhle informace mi jsou tak torchu k ničemu. Vím, čím vším tu procházejí a nevím, jak z toho. Malátným krokem se rozejdu hledat Spectra. Bolí mne hlava a trochu na mne dopadá únava z nervového vyčerpání. Dojdu na ošetřovnu. Nejspíš ho za tu dobu už stihli ošetřit. Vejdu dovnitř a shnáním se po něm či zda je vzhůru. Ramena lehce pokleslá únavou. |
| |
| Osudová No, není mi sice moc jasné, kam se všechno asi tak chce ztratit, ona se válka podle mě brzy prožene celou planetou bez výjimky – kdyby přece někdo fakt měl navrch, už bychom tu takhle netrčeli, ale mlčím. Jen mu přikývnu a dál v rozhovoru nepokračuju, není ani plodný, ani zvlášť zábavný. Koukám z jednoho na druhého, nervozita je zase zpátky. Nechci to zpackat, ale zase.. nemůžu se tvářit jako chudinka, takže to vezmu tak nějak po svém, možná moc tvrdě, uvidíme. Každý si to může vykládat jinak, takže on i můj nejlepší úmysl může vypadat jako nechutný útok. "Řekli, že jste nejlepší," pokrčím rameny s mou plytkou odpovědí. "Trochu už střílet umím, ale žádná sláva, a chci být užitečná, tak proto," doufám, že to pochopí, ale i kdyby ne, co na tom. Jsou tu jiní, třeba ne tak dobří, ale jsou. Hlavně klid. O nic nejde. Hlavu sis ustřelit chtěla, šlo to, takže klid. |
| |
| Cela Když žena odmítne mi pomoc naštvaně praštím do dveří až si to zase asi zlomím jen se siknu a podívam se na tu ženu s rudýma vlčíma očima. ,, Věřte slečno že ze mě už nic horšího udělat nemají." zavrčí a podívá se na tu šetku a zavrčím naštvaně s tím že i on mě musel slyšet. Hej ty šetko, kdo vám tu velí? který chytrák zase z normálních lidí děla cvičené opice?" Myslí při tom na svého otce, kterého bych nejraději zabila na místě a podívám se na tu ženu znovu. ,, Kdo to tu má na svědomí?" |
| |
| Válka, se vší svou slávou a hrůzami Pozice Krom hovorů a zvuků večerních činností se zdálo, že je docela klid. Každý něco dělal, avšak to bylo přerváno hudbou. Někdo do vysílaček Legie zvolal: "Vítejte u večerního programu rádia Diana's Haven, dnes vám přinášíme operní skladbu. I když se to vymyká našemu obvyklému repertoáru." Na tvářích vojáků to vykouzlilo úsměv. "Aspoň že ty hovada umí zpříjemnit večer." konstatoval někdo do vysílačky. Avšak nikdo netušil, co přijde. Jen co se skladba rozezněla tak odněkud z města vyletěla střela směrem k obloze a nevypadala, že by měla v plánu klesat. Naopak se řítila vpřed a pomalu se ztrácela na nebi. Její záře byla ta tam. Jen co hudba přitvrdila, tak oblohu rozčísla masivní exploze. Záře z výbuchu ozářila trojici lodí na orbitě, Cerberus a dvojici jeho doprovodných lodí Leviathan a Hydra. Ovšem jedna z doprovodných, podstatně novějších, vyspělejších a nepočitatelně nebezpečnějších lodí dostala zásah. Exploze roztrhla plášť lodi jako když se trhá papír. Celou loď pohltily plameny a okamžitě začala sestupovat do atmosféry. Jeden by řekl že sestupuje takovou rychlostí že se rozbije na hadry, jen co narazí na povrch planety. Jedna věc se musela uznat, loď klesala na povrch planety jako vystřelený šíp. Hořící jako pochodeň. Kdokoliv vkládal naděje do lodí, přišel o ně. Loď tažená gravitací planety se nevyhnutelně blížila ke svému "polibku" s planetou. Ellie Dívka sebou trhla, když jsi praštila do skla. Číslo šest sebou zavrtělo a stále zíralo kamsi před sebe. "Já nevím. Já vídám jen pár lidí. Většina z nich z kuchyně." hrkla dívka a podívala se na šestku. Ta se zvedla a stále držíc hlavu ve tmě přešla k jiné stěně a tam zapnula monitor. "Co?" zeptala se dívka a zadívala se na monitor. Na něm byla planeta a na její orbitě trojce lodí, dvě jedné třídy a loď, která byla Cerberus. Jedna z doprovodných lodí dostala zásah a okamžitě vzplála. Její trup olizovali plameny živené unikajícím kyslíkem z lodi. Pomalu, ale jistě loď začala klesat směrem k planetě. Ostatní dvě lodi, jak Cerberus, tak zbylá loď se okamžitě začali stahovat z orbity. "Proboha!" špitla dívka zhroutila se na kolena, sledující zkázu lodi, která klesala na povrch planety, k nevyhnutelné zkáze... |
| |
| Jak moc je to zlé.. se mnou Nedělala jsem si naděje.. ale ta hudba, to bylo moc. Ne, nemám proti tomu nic, ale všechno tady mi připomíná podivně pokroucenou grotesku. Ne, asi tomu nerozumím. Neumím se vcítit do vojáků, do nikoho, mám jen sebe a svou nespokojenost. Hm.. Prohrábnu si vlasy a spustím je tak, aby mi zakrývaly tvář. Žádnou radost z tohohle zpříjemnění večera teda nemám. Jen divné pocity, asi takové, jako když se vám chce zvracet, protože nesnášíte svůj život a nevíte, co dál. Přesně tak se cítím. Divná, v tomhle světě nepochopená a úplně mimo. Co se kdy stalo, že musím trpět? Asi bych raději brala pořádnou genocidu a jeden masakr za druhým, než tohle. Všechny války se tolik zkreslují.. vypadají, že jsou rychlé, akční, ale tohle.. Tvorečka už jen držím, nehladím. Jsem otrávená, zase jednou. Pak se to posere ještě víc. Sleduju celou scénku s loďmi, ale žádný údiv se nekoná. Asi to budu víc já, než modrý toxin, co mě dělalo tak nějak necitelnou a klidnou, povětšinou v těch nejméně vhodných chvílích. Trosky. Nic víc. Žádná naděje. Necítím se zase o tolik hůř, když je jedna z lodí zničena. Zkrátka a dobře se to stalo, a já si myslím, že už měsíc nemáme naději, takže co. Tak jen fascinovaně vzhlížím k nebi, opět bez jakékoliv chuti bojovat, a sleduji, jak se řítí dolů. Možná nakonec na nás, je ještě hodně vysoko, uvidíme. Žádný šok, strach, pocit beznaděje.. tehdy mi dojde, jak moc zle na tom jsem. Už dávno nevěřím v záchranu, jen v to, že bych mohla něco malého dokázat – zabít pár lidí? Jsem vážně tak divná? Prostě něco udělat a umřít, nic víc. Žádná záchrana, žádné vítězství. Nic. "A je to..," utrousím, stále vzhlížeje k nebi. Budou mě nenávidět, ti, co to slyšeli. |
| |
| Konec Vypadalo to, že s ena pozicích nedělo nic zvláštního. Vešla jsem do ošetřovny s pocitem zvláštní únavy, skoro až opotřebovanosti. Obličejové svaly povolené bez sil vyjadřovat jakékoliv emoce než hluboký zármutek a únavu. Než se stihnu rozhlédnout a optat se na Spectera, mé uši zaslechnou hvizd. Takový ten, jako když něco vystřelí, nemalého. Nakrčím zachmuřeně čelo a s lidskou, podvědomou zvědavostí vyjdu až s překvapujícím klidem ven. Nebyl to však klid, nýbrž jakási vnitřní kapitulace, která mi nedovolovala vyběhnout ven a dělat rychlé pohyby. S pohledem zabodnutým do jednoho z legionářů, který zrovna zděšeně a možná i stejně unaveně vzhlížel k nebi. Ztěžka jsem pozvedla pomněnkové oči z pod dlouhých světlých řas k nebi. A jak se v nich odrazil obraz, výjev výbuchu, zavřu oči jako reflex, jako bych se bála, že by mi střepina poranila zrak, světlo z výbuchu vypálilo oči. Posadím se unaveně na bednu. To je to první, co uvidím, když otevřu oči. Zhluboka se nadechnu a těžce vydechnu. A jen v tichosti sleduji padající těleso k Zemi stíníc si zrak dlaní. |
| |
| Čas běží.. Páni, tohle je divné. Nemáme už žádnou naději? A záleží na tom vůbec? "Neměli bychom něco udělat?" zeptám se hloupě, podobně se i tvářím. "Myslím.. jít je zničit, něco takového. Nebylo by obecně lepší, kdyby ta válka skončila, než abychom tady jen tak seděli na zadku a zírali, jak ty zbytky lodi hoří?" kouknu kolem sebe. Lepší nápad nemám. Nikdy nebudeme moct žít klidně, jen se schovávat a strachovat, jestli až si půjdu čůrnout támhle za roh, nesestřelí mě někdo raketou. Omylem, protože samozřejmě jeho cíl bude lepší. Takže ať zemřeme my nebo oni, bude tu klid a na nějakou dobu i mír. Není tohle správné? Nemělo by to tak být? |
| |
| Silný křižník se rozjíždí... Loď která vypadala že padá pomalu vypadala jako jeden velký asteroid padající na zem. Občasné výbuchy na různých místech naznačovali, že loď je takhle už ve špatném stavu, dopad na zem jí nejspíš zničí totálně. Joanne Warhammer a Stingray sledovali zkázu lodi, která ani původně nebyla zapletená do konfliktu. "To jim neprojde." ozval se Stingray a jeho ruka sevřela pušku tak, že kůže rukavice zapraskala. "Nestačí jim, že vyhlazují nás? Musí se obrátit proti těm, kteří se neangažují?" zavrčel Warhammer a natáhl se pro pušku. Její optika zářila víc, než slabý vařič, co tu hořel. Jen co jsi promluvila podívali se na tebe. Stingray se pokusil o něco, co mělo vypadat jako úsměv. "Tak to taky bude. Tohle nezůstane bez odplaty..." řekl a položil ti ruku na rameno. "Jestli tam někdo přežil, musíme je odtamtud dostat. Nemůžeme si dovolit přílet celý flotily ze Země. Určitě to už zbývající lodě nahlásili. Jestli se rada na Zemi shodne na tom, že to byl akt planety, tak sem pošle celou svojí flotilu. V přepočtu asi tisíc bitevníků! A jestli začnou bombardovat z orbity, tak vyhladí všechno živý na planetě." ozval se Warhammer a ukázal na loď, která padala na zem. "Musíme tam, město, neměsto." dodal Stingray. Sarah Žár vykresloval veškeré křivky, co zůstali na lodi, tudíž bylo jasně vidět i písmeno L, které zářilo i na takovou dálku, spolu s plameny lodi. Chvíli na to k tobě přišel jeden z mediků a klekl si vedle tebe. "Nechcete něco?" zeptal se a podal ti lahev vody, a taky se zadíval na padající loď. "Blbá otázka." řekl medik a díval se, jak plameny olizují loď, přimhouřil oči a zadíval se na loď. "L? Leviathan? Do prdele...."" řekl medik a poslední dvě slova byla spíš šeptem a sklopil hlavu k zemi. Pozice I přestože že gravitace a motory na hadr táhly Leviathan k povrchu planety, poslední co loď ještě dokázala jako poslední vznešené gesto své služby, bylo odpálení vlastní střely. Ta se oddělila z části, jež nebyla v plamenech, v jednu chvíli to vypadalo, že střela spadne, stejně jako loď. Ale opak se stal pravdou, střela nabrala kurz směrem k městu. Řítila se vpřed, jako rozzuřený býk, který se žene za rudým šátkem. Mířila ke středu města. Ani ne za minutu se ztratila z dohledu, ozval se výbuch a vysílačky všech vojáků na pozici zapraskaly. "Co to bylo?" ozvalo se ve vysílačce. Najednou všichni zmlkli. Každý si vyměnil pohled s každým. "EMP! Loď seškvařila tu mizernou rušičku!!!" zařval někdo do rádia. Najednou se ozval radostný řev, ale vzápětí zase ustal. "Co s lodí?" zeptal se někdo. "Nenecháme nikoho z té lodi, kdo zůstal naživu, na pospas těm hyenám!" ozval se do vysílačky, pro všechny známý hlas - velitel. Proslov velitele "Dost na to, že tu loď sestřelili. Nechat je napospas nepříteli by nebylo správné. Jestli je někdo na živu, zaslouží si žít. A ti, co tam zemřeli si zaslouží odpočívat v pokoji. Nikdo tam si nezaslouží, aby z nich STD udělala pokusný králíky, ať živé, nebo mrtvé." Ale zároveň je nemůžeme nechat projít. Máme zodpovědnost vůči všem těm nevinným, kteří jsou za námi. Spousta z nich spoléhá, že nepolevíme. Že budeme hráz, která udrží masivní příval vody a umožní jim to, co jim náleží po právu.....žít. I přesto že nás nepřítel vybíjí jednoho po druhém a nějaká pomoc se nám nedostává. Váže nás povinnost. Povinnost vůči mužům, ženám a hlavně....dětem. Nikdo si nezaslouží žít jako otrok, nebo bůhvíco STD má v plánu." Ozvalo se zacinkání řetízku psích známek a praskání kůže na rukavicích. "Protože jednu věc vím jistě..." nastalo ticho jako v hrobě. Nikdo, kdo poslouchal přes vysílačku, nebo v přítomnosti velitele ani nedutal. "...za některé věci, se vyplatí bojovat!" dořekl a neúmyslně tím spustil řetězovou reakci výstřelů do vzduchu a řevu, který se podobal řičení ve filmech. |
| |
| Cela Zadívala se na dívku a v očích má zuřivost v očích se jí začnou měnit a zrudnou celé jako od zvířete, začne rychlejí dýchat naštvaně a ruka se jí okamžitě zregeneruje a vyrazý dlouhé drápy. Když jsem zaznamena co tam děje podívala jsem se na tu dívku a řekla chraplavým hlasem. ,, Když mě teď pustíš vezmu si tě sebou ale polož tu ruku sem at se ty dveře odhomtní a já zmizím dokud je tu takový rozruch". Zadívá se na ní upřeně snad si toho všimla když tu tak kleje... |
| |
| ..možná až moc pomalu Jsou to zase jen kecy a kecy, k ničemu se nedostáváme. Tak už ani nic neříkám, jen drbu tvorečka mezi ušima a čekám, co teda bude. Všechny tyhle proslovy mě nudí. Snažila jsem se změnit, ale jde to jen těžko. Řeči a spoléhání se na jiné ještě nikoho nezachránily, ale zjevně se tady o vlastní iniciativu nestojí, a tak jen čekám, co mám teda dělat. |
| |
| Ellie Dívka se podívala na šestku, která stále sledovala obrazovku, pak se natiskla na sklo co to nejvíc jde. "Ten otvor není ani zdaleka tak velký, aby se jím protáhlo dítě, natož pak ty. Tohle chce spíš hrubou sílu." řekla a podívala se na bledou kůži Šestky, která schovávala svalovou hmotu podobnou hercům z akčních filmů, ale kdo ví, třeba je v nich daleko víc. "Jde to jen na malý otvor, velký tak akorát, aby prošel tác." dodala a dívala se na tebe. "Nejlepší šance je, přesvědčit Šestku." řekla a trochu se zachvěla. Joanne "Mladá dámo,..." začal Warhammer a zadíval se ti do očí. "Chtěla jsi se naučit střílet? Teď máš možnost, jen je tu problém. A to jest ten, že odstřelovač má určitej typ zbraně, se kterou se mu střílí nejlíp. A proto, abych věděl, se kterou se víc zaměřit na střelbu, tak si projdeš menším rychlokurzem." dodal a přesunul se ke dvěma podlouhlým bednám. Otevřel je a z každé vykoukla jedna puška. Sehnul se k první z nich a vytáhl ji. "Klasická odstřelovací puška, ráže padesát. To znamená, že když trefíš člověka do hlavy, tak mu z ní zbyde jen....ugh....kaše, na stěně." natáhl ruku a podal ti jí. Puška vážila asi šest kilo, při pohledu skrz optiku šlo vidět, že se zaměřuje hlavně na světelný zdroje. "Pojď sem." řekl Warhammer a došel k vlastní pušce, která byla opřená o stěnu z pytlů z písku. "Vidíš tamhle ten vrak?" zeptal se a ukázal na vrak tanku, který vzdušnou čarou od vaší pozice byl asi pět set metrů. "Vedle hlavně je taková značka, co vypadá jako zlomený šíp, zkus trefit přelom šípu." řekl a díval se na tebe. Šíp nebyl ani nijak zvlášť osvětlený, což trochu komplikovalo jeho zaměření pomocí optiky. "Pokud budeš chtít, střelíme ti světlici, ať je líp vidět." ozval se Stingray. |
| |
| Tak co se tu vlastně děje? Vypadá to, že to bestie vzdala. Moje modrá kůže je v tuto chvíli v bezpečí, ale je otázka, jak dlouho to vydrží. Ta tajemná postava mi fakt leze na nervy, ale třeba si mě s někým spletla. Opatrně jsem obešel náklaďák a rozhlédl se kolem zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo, že vojáci začali kvůli něčemu jásat. I když to se mi mohlo jenom zdát - stále ještě ty lidské emoce moc nerozeznávám. Co nejležérněji se přiklackuju k nejbližšímu vojákovi - nějakému, co nevypadá moc nebezpečně - a opatrně se ho zeptám, co se tu děje. Pokud na mě nebude reagovat, prudce mu zamávám rukou před očima - asi začínám být trochu paranoidní. |
| |
| Mysl začíná vynechávat Přestanu prakticky vnímat. Racionálně vnímat realitu. Zatmívlao s emi místy před očima a přišlo mi, že jedna sekunda trvá minuty. Objeví se najendou přede mnou vodka. Zpozorním a trochu začnu vnímat medika. No to mi je ale medicínka~ A tak když zjišťuje, co se děje a poznává loď, klopím do sebe poslušně vodku. Až po nějaké době mu podám láhev, kde značně ubylo. Zasměju se a pak se jen usmívám a zadívám se znovu na hořící loď. "Doprdele? Tam ne... Ale bolet nás to bude tak jako tak," ušklíbnu se. Nevím, co mám dřív dělat. Smát se nebo plakat. Nedělám nic. Jen sedím na nějaký pitomý bedně a doufám, že je plná munice. |
| |
| Střílení "Uuuh," mírně pootevřu ústa, když mi ukáže první zbraň. Asi poprvé v životě mám pocit, že se budu cítit sakra sexy, s takovou kráskou v rukách, a to zbraním zrovna moc nefandím, ani jim nerozumím. Ale ten design.. Zkusmo jsem ji chytila a snažila se zvyknout si na její váhu. Párkrát jsem ji potěžkala, než jsem zkusila zamířit. Bylo to něco nepopsatelného. Co na tom, že díky tomu umírali lidé, třeba i nevinní. Na tváři se mi usadil skoro až šílený úsměv překypující spokojeností. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy na mě mluvili, a zbraň mi poklesla v rukách. Potom jsem se zaměřila na místo, o kterém Warhammer mluvil a dlouho jsem mířila. Nebyla jsem si jistá, ruce se mi potily, a neustále jsem si pro sebe tiše drmolila, jaká je to paráda. "Jo.. jen chvíli, než si zvyknu. A žádnou světlici nepotřebuju," zamířím a po kratičkém zaváhání s myšlenkou na to, jaký to má asi zpětný ráz, vystřelím. |
| |
| Sem Voják se na tebe otočil a trhnul sebou a zakryl si nos. "Ty vole! Tě někdo sežral a dal si tě k obědu??" hlesnul, jak se snažil nedýchat. Přeci jen na tobě stále byli zvratky tý potvory. "Skoč se umýt a pak se nahlaš u velitele...budem potřebovat každou ruku, co udrží bouchačku." oznámil a ukázal ti směrem ke sprchám. Sprchy byly de facto sprchy budovy, která zde stála předtím, ale i přes všechny bomby a střely si udržely úplnou funkčnost. Jen do každé kukaně byla nastřelená police, ale všechny byly improvizované. Sarah Medik na tebe koukl. "Vy to nevíte, nebo možná jo. Ale Leviathan má na palubě jednak několik prototypů bitevních strojů, ale co je hlavní...Project Gates of Hell." oznámil medik Project Gates of Hell už jsi někde slyšela. Ale kde? Každý, kdo o něm mluvil, tak v tónu měl posvátnou úctu. Tudíž to bylo něco velkého. Něco ohromně velkého. Dokonce i tvému otci se jednou v kanceláři na stole válela složka s nápisem: Gates of Hell. Ale tenkrát jí urychleně schoval. "Jestli padne na druhou stranu, tak si raději najděte nějakýho chlapa na noc, protože to bude možná naposled." dodal medik a podíval se na torzo Leviathana padající k zemi. Joanne Puška štekla, kopla tě do ramena tak, jako by tě do něj praštil boxer. "Na někoho, kdo střílí poprvé, dobrý." oznámil Warhammer, který se díval vlastní optikou. Při pohledu na svůj "terč" jsi mohla jak necelých deset čísel od šípu je nová prohlubeň. "Máš konkurenci!" rozesmál se Stingray a plácl kolegu po rameni. "Ještě není všem dnům konec." zabručel Warhammer a podal ti vlastní pušku. "Gaussova puška. Nejdřív výstřel, pak až rána." oznámil a vzal si tu první. "Pozor, Gaussovky sviňsky kopou, když nemáš správnej postoj." doplnil ho Stingray. Tahle puška byla podstatně těžší než první, ale k míření pomáhal laserový zaměřovač na pušce. "Stejný cíl, jenže tentokrát střílíme do...bambulky písmena R v CRUSHER. Vyber si, který chceš." Obě R byla viditelná přibližně stejně, jenomže druhé R bylo lehce pomačkané, díky zmačkanému pancíři. Joanne - Šup kostkou na procenta. >:-) |
| |
| Rychlokurz střílení Tiše jsem sykla bolestí při zpětném rázu, ale nebylo to nic, co by se po chvíli nedalo přejít. Sama se sebou jsem byla hodně spokojená, nečekala jsem takový úspěch. Ovšem, tady si střílím pro radost, v klidu, až dojde na akci, jaké to asi bude? Budu alespoň takhle přesná? Přesto mým učitelům věnuji potěšený úsměv. "Beru na vědomí, pane," řeknu trochu teatrálně, ale snad je poznat, že to nemyslím zle. Potom si vezmu druhou ze zbraní a to mnohem opatrněji, vzhledem k varování, kterého se mi dostalo. "Budu se snažit trefit," zamumlám si ještě pod vousy, to už mířím a snažím se zvyknout si pohotově i na tuhle krásku. Moc mi nesedí, ale to je jen tím, že mi nepřipadá tak dokonalá designově. Cílím o něco déle, červená tečka mě rozptyluje a připadá mi nepřesná, nebo spíš rušivá. Nakonec vystřelím (39%). |
| |
| Voda... příjemná a nejpříjemnější Ani na okamžik nezaváhám a téměř se rozeběhnu směrem, kterým mi ukázal. Už po cestě bych ze sebe nejradši všechno poshazoval, ale kabát se mi ještě bude mnohokrát hodit, stejně jako ostatní oblečení, takže jde pod sprchu se mnou. Nakonec chudou koupelnu najdu a ten pohled mi dokonce na tváři vyčaruje úsměv. Rychle zakroutím kohoutkem a pokud teče teplá voda, dám, co nejteplejší snesu a nechám ze sebe pomalu smývat zvratky i krev. Dovolím si zavřít oči a jen sluchem kontroluji, jestli se někdo neblíží. Po dobré půl hodině ze sebe konečně stáhnu plášť a hodím ho stranou, aby horká (snad) voda mohla dopadat přímo na moji kůži. Prý se mám hlásit u velitele... bude se hodit každá ruka, co udrží bouchačku.... dali by mi nějakou?... s tím by se toho dalo hodně dělat... i s nějakou šitkou bych se odsud dokázal dostat... nejspíš i bez zranění... Myšlenky mi pomalu víří hlavou a rukama jen mírně pomáhám vodě s úklidem toho, co se mi stalo. Nechám toho ve chvíli, kdy nahmátnu svoje žebra a zjistím, že jsou mnohem výraznější než by bylo fajn, aby byly. Hlad je mrcha a já už nehodlám připustit, abych vyhladověl tolik jako minule - při nejhorším, lidské maso je stéle maso jako každé jiné. Rozhodně nemám v úmyslu vylézat ze sprchy příliš brzy, takže pokud pro mně někdo nedojde, nestane se nějaká pohroma nebo jiná nečekaná událost, nechám vodu hodně dlouho rozmáčívat svoji modrou kůži. Pokud je to na mě, vylezu až za mnoho hodin, vodu nechám puštěnou, jednak kvůli uklidňujícímu zvuku, druhak přehluší zvuky, které bych mohl dělat já a třeťak, každý kdo přijde se nejprve půjde podívat, proč teče voda... a ten kdo přijde... bude mít buďto jídlo, nebo bude jídlem. Sednu si do jednoho z tmavých rohů a hodím přes sebe svůj plášť. Zvenčí vypadám jako hromada hadrů, ale ve skutečnosti pár skulinkami dobře vidím, co se děje kolem mě. A teď už jen čekat. |
| |
| Joanne Gaussovka kopla jako kůň a vypadla ti z rukou na zem. Wahammer se díval na tank, pak sundal dalekohled a podíval se na tebe. "Dobrý?" zeptal se a díval se na tebe, jestli jsi v pořádku. "Jinak ten zásah byl tak za 4, tank jsi trefila, tímhle by jsi poslala kanon na dovolenou, do opravny, ale stanovený cíl si netrefila." oznámil a hodil dalekohled Stingrayovi, pak došel k tobě. "Ukaž to rameno." řekl a prohmatal ti ho. Bolelo. "Nechceš led?" zeptal se a zadíval se ti do očí, v těch jeho byla cítit ta typická chladnost snipera. "Nebyl by lepší doktor?" zeptal se Stingray. Sem Z tvé "meditace" tě vytrhlo prudké světlo, které mířilo na tebe. "Modrásku, kde se flákáš? To si tam honíš nebo co?" ozval se podrážděný hlas a další dva hlasy, co se smály. "Tak polez a vyfasuj si nějaký nový oblečení, než ty hadry na podlahu." ozval první hlas. "Co chceš? Civilové, těm musíš dát nejdřív nažrat, než něco vyklopí, nebo udělají." dodal jeden z jeho kolegů. "Typický. Tak polezeš modrá kůže?" zeptal voják. |
| |
| Rychlokurz – aneb jednou to bude do masa "A, kurva!" otočím se bolestí napůl kolem své osy, jak mě zbraň práskla. Tohle jsem nečekala, ale rychle se s tím srovnávám, tedy v hlavě. Zlehka si poraněné místo promnu. "V pohodě, to bude dobrý," ujistím ho, ale dál si na rameni držím ruku, jako bych měla podvědomou potřebu jej chránit. Hm, tak nic. Nemůžu umět všechno.. jen je teda průser, že neumím nic. Škoda toho fetu. Mají o mě starost jako o dítě. To budem léčit každou modřinu, jako bych na to měla umřít? "Říkám, že je to v pohodě," vytrhnu se mu. Nechci, aby to dopadlo jako se Specterem. Taková slabost asi jen tak nezmizí, navíc.. teď bych to udělala spíš na truc. Kdo ví, já teda ne. Ani nevím, jestli k němu vážně něco cítím, nebo jsem si to jen namluvila a ještě to trvá. "Bude z toho modřina, nic víc. Na to se neumírá. Navíc, pokud teda svolíte k tomu, že bych vám pomáhala aspoň takhle a něco jste mě naučili, nemůžeme se tady – nikdo z nás – pořád strachovat o to, jestli má Joanne bolístku nebo ne," dodám poněkud nepříjemným tónem. "S tou první mi to šlo líp, nebo ne?" aneb naděje na kariéru vraha pod zástěrkou služby obyvatelstvu umírá poslední. "Až trochu zamakám, mohla bych zvládnout i tuhle. I když teda.. upřímně, ani nevím, jestli chci. Je fakt taková.. chlapská," v náladě trochu pookřeju, tak se na ně šklebivě usměju. |
| |
| Nesnáším lidi Prudce se odvrátím a málem pozvracím, když se mi prudké světlo znenadání zařízne do citlivých očí. "Dej to pryč!" Nekřičím, neřvu, ale můj hlas je mrazivě ostrý a velitelský. Pevně stisknutá víčka tisknu do předloktí levé ruky. "A nech si ty rádoby vtipné poznámky o mých činnostech a mé kůži!" Opět autorativní hlas, ani nevím, kde jsem ho odposlechl, ale rozhodně zní velmi věrohodně. A velmi naštvaně. Pravou rukou poslepu hmátnu po svém kabátu, jediným kuse oblečení, na kterém lpím. "Koukej mi sehnat něco na sebe a neškleb se tak blbě! Nebo máš snad komplexy z toho, že jsi menší než elitní průzkumník?" Tak na tohle jsem mohl být hrdý - pokud bych byl průzkumník, mohl bych se vypařit daleko snáz. Že mě to nenapadlo dřív - mohl jsem mít o mnoho problémů míň. Se stále silně přivřenýma očima jsem si zapnul jediné dva knoflíky, které mi na dlouhém kabátě zbyly a pevným krokem vyrazil k vojákům. "Taky budu potřebovat novou bouchačku..." Udržuji ostrý tón, abych je nepustil z pozoru. V duchu se ale celkem dost divím, že mi po tváři nestéká z očí krev - bolely dost. |
| |
| Joanne "Vzhledem k tomu, že jsi původně civilista, tudíž necvičená osoba, tak je naše starost na místě...." řekne Warhammer zvedne pravou ruku, zatímco mu Stingray cosi hodí z jedné z krabic, pak následuje prudký pohyb ruky a na rameni ti přistane ledový sáček. "...a když kopne Gaussovka, tak to bez ochlazení bolí víc, než v okamžiku, kdy tě kopne." dodal mírně sadisticky Warhammer, pak se sehnul pro pušku a odnesl jí k bedně. Načež se k tobě naklonil Stingray. "Má pravdu, pak by ti vadilo i to triko, nebo ramínko od podprsenky." dodal. "A nestaráme se jen o tebe, ostatní se starají i o ty, co s tebou přijeli. Neb to máme v....jak to vy civilisti říkáte?? V popisu práce?" zeptal se koukl na tebe. Warhammer zatím vyndal jeden z nábojů první pušky, kterou opřel vedle tebe o zeď. "Teď si povíme něco o ráži pušky." řekl a podal ti podlouhlý náboj, který na nábojnici měl vyobrazeného hada. "Náboj ráže padesát projde zbrojí, zdí a provrtá i obrněný transportér. Když s tímhle trefíš někoho do hlavy, tak to bude mít stejný efekt, jako by jsi ho trefila zblízka brokovnicí." pokračoval a sledoval tě. "Kdysi dávno se musel brát ohled na povětrností podmínky, dneska to není třeba, dnes jsou ty náboje o něco jinak koncipovaný, a jejich přesnost je o něco lepší." pokračoval. "A vůbec nejlepší je, když nemíříš na hlavu, ale na Téčko." oznámil a na vlastním těle ukázal T, jež se táhlo od jednoho ramene k druhému a po oblasti páteře trupu. "Když střílíš na hlavu, tak vidíš dotyčnému do očí, pokud ovšem nestřílíš do zátylku, nebo do spánku." pokračoval v monologu. "A když už střílíš na hlavu, snaž se trefit tuhle oblast." řekl a rukou ti nahmatal těsně pod lebkou na krční páteři, do oblasti prodloužené míchy. "Dotyčný pak půjde k zemi po jednom výstřelu." "Otázky?" zeptal se. Sem - Ani oni tebe nemají rádi "Uklidni se modrásku, jednak tady nemáš komu co rozkazovat. Druhá věc je ta, že jediná zakomplexovaná osoba v téhle díře jsi tak jedině ty." odsekl voják a svítilnu stranou nedal. "Jsi tady jako civil, tudíž nemáš žádný pravomoce. Nevím jestli tam, odkud jsi, jo, ale tady rozhodně ne. My tu nejsme pro to, abychom ti tu dělali poskoky, jestli něco chceš sežeň si to sám a o bouchačku si řekni veliteli." dodal voják a všichni tři na tebe hleděli. "Ježiš, je tu ani ne půl dne a už má potřebu tu rozkazovat." sykl jeden z vojáků a ozvalo se odjištění pušky. |
| |
| Výcvik Přichytím si sáček na ráně, ale stejně se netvářím o nic příjemněji, než před chvílí. Nejsem malá, kdyby to bylo tak hrozné, řeknu si sama a krom toho jsem nikdy nevěřila, že led a vůbec jakékoliv ochlazování nějak zvlášť pomůže. A když něčemu nevěříte.. většinou to ani nefunguje. "Dobře, dobře, vaše věc," mávnu nad tím nakonec rukou, stejně je o ničem nepřesvědčím. Pak přijdou na řadu další instrukce, které si vyslechnu, párkrát se nad nimi zamyslím a snažím si je vrýt do paměti. "Myslím, že je to jasné," ze sáčku mi mrzne spíš ruka, než poraněné místo. "Teď žádné otázky nemám, ale možná později.. až dojde na věc," zlehka pohodím rameny. "Ještě něco, co bych měla vědět?" volnou rukou si odhrnu prameny rudých vlasů z čela, aby mi nelezly do očí. |
| |
| Hmm... Nakonec kapituluju a zavřu oči. Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se alespoň trochu uklidnil a v hlavě si spočítám pravděpodobnost, že bych je dokázal všechny zabít bez zranění mé osoby. Nejspíše bych to dokázal, ale těch pár procent se mi riskovat nechtělo. "Ok, tak mi alespoň řekněte, kde ho najdu..." |
| |
| Otupění Vypráví mi o Leviathanu a o různých projektem. Hlavně jednom, o kterém byly docela divoké diskuze mezi mým otcem a ostatními. Ach ano - ta složka. Jen jsem tupě zírala do prázdna. Znovu jsem si cvakla a vnímala, jak se alkohol rozlévá po mém těle a jak se mi motá hlava. Zadívám se na medika. "Chlapa na noc? Děláte si legraci?" ušklíbnu se a znovu si loknu. Vrátím mu poloprázdnou láhev a zadívám se nahoru. Zavřu oči. Nechte mě. Jsem připravena zemřít. Nebo... Zadívám se na vozidla z konvoje. Nebo by se dalo něco dělat? Ale co? |
| |
| Joanne "Jen jedna věc, musíš si od někoho sehnat nějakou vestu, nebo zbroj. Protože nahou tě jít nenechá nikdo z nás, počínaje tady Stingrayem a konče velitelem." oznámil Warhammer. "Než se zeptáš, kdo ti jí dá, tak to bude Silencer, nebo si můžeš ušetřit problémy a jít přímo za velitelem, a vyžádat si promptní vyřízení." dodal a podíval se na tebe. "Já ti zatím doupravím tu pušku." řekl a vzal první pušku a začal cosi štrachat v hlavni pušky. "Pojď, vezmu tě k nim." řekl Stingray a zamířil dolů, v chodbě vedoucí k Warhammerově hnízdu se skrčil a pak udělal razantní krok, připomínaje, že v té chodbě jsou miny. "Koho chceš vidět dřív?" zeptal se, když lezl dolů po schodech. Sarah "Vypadám snad na to, že si dělám legraci?" zeptal se medik a střelil po tobě nevraživým pohledem. "Jestli budou u tý věci dřív jak my, tak jsme v prdeli všichni." dodal a schoval láhev. "Vůbec, v čem jste dobrá, krom toho, že jste dcera starosty?" zeptal se, v hlase bylo znát jisté opovržení, když vyslovoval poslední dvě slova. "Jestli jste tady, tak nám budete muset nějak pomoct....protože ten váš konvoj se odsud jen tak neodlepí. Protože je víc než jistý, že aby nám zabránili dostat se k lodi, tak se sem vrhnou, aby nás zaměstnali a sami měli šanci se k lodi dostali..." pokračoval a čekal, co z tebe vypadne. Sem "Hadry si můžeš vzít v bedně kousek od bedny s přídělama, nevím kdo to tam přitáhl. A velitel je u třetího kulometu, ten nemineš, neb je deset metrů na jedné hodině od bedny s hadrama. A moc bych ho nedráždil být tebou, nebude zvědavý na tvůj "commandérský" tón." dodal jeden z vojáků a sledoval jak si to šineš svým směrem. V bedně s oblečením byla spousta hadrů, ženských, mužských dokonce i nějaká ta uniforma regulerního vojáka. Stačilo si vybrat. Jen co jsi si vybral svoje hadříky, tak se řečeným směrem rozléhal kulomet, u nějž bylo pět osob. Všichni Do vysílaček všech vojáků se ozval příkaz: "Za hodinu chci padesát vojáků, neb vyrážíme k lodi. Zbytek co tu zůstane, sami víte, že nepřítel si bude chtít udělat malé rande, tak si připravte zbraně. Tohle bude zaručeně dlouhá noc a dlouhý den..." |
| |
| Rozhodnutí Znovu jen bezmocně zalapám po dechu. Myslela jsem, no, dost šíleně mě napadlo, že bychom mohli využít něco od těch, co už zbroje nevyužijí, ale.. "To jako vážně?" podívám se z jednoho na druhého. Stejně bych z toho vypadla. Tak hlavu vzhůru, hlavu vzhůru.. Stingraye následuju pomalu, obezřetně a opatrně. Ještě se rozhlédnu, jestli někde zahlédnu tvorečka, ale zdá se mi teď o dost míň důležitý. Nechci.. "Tak.. asi za velitelem, no..," zvednu pohled k nebi, tohle bude jen další těžká zkouška, škoda, že jen pro mě. Celé je k vzteku. Při hlášení z vysílačky se jen podívám na svůj doprovod, nic k tomu neříkám, protože o ničem nerozhoduju, tohle ať si vyřeší mezi sebou. |
| |
| Velitel Neochotně dojdu až k bedně s oblečením a mezitím, co bezmyšlenkovitě hrabu tou směsí, koukám se po kapitánovi. Nedělá mi problémy ho najít, ale musím si rozmyslet, jak s ním jednat. Skoro bezmyšlenkovitě vytáhnu uniformu, která vypadá, že by mi mohl i padnout a rychle se do ní nasoukám - jako voják budu mít daleko víc příležitostí k útěku... snad. Kabát, se kterým se rozhodně nechci loučit, i když už má své nejlepší dny za sebou, smotám do uzlíku a z rokávů udělám popruh na zavěšení přes rameno - vypadá teď trochu jako nějakej batoh.... dost jetej batoh. Když jsem hotov, rázně dojdu až k veliteli. "Pane, potřeboval bych novou zbraň, pane." Mluvím zřetelně a stojím v ukázkovém pozoru. Snad nebude chtít rozebírat, kde jsem ztratil původní. Mimoto doufám, že je i v armádě dost výstředních týpků, abych k nim s modrym ksichtem zapadl... a i kdyby snad věděl, bude se snad chovat tak, aby mě nevyplašil a já budu mít čas zdrhat. Snažím se proto poslouchat jeho srdce, ale v okolním hluku mi to moc nejde. Sem tam těknu očima kolem, jestli se odněkud nevynoří ona neznámá postava - už kvůli ní se tu nemůžu zdržovat moc dlouho, ale dávám si pozor, aby se na mě v tu chvíli velitel zrovna nedíval. Když zaslechnu hlas z vysílačky, málem bych se pousmál. Pokud bude tu padesátku vybírat velitel, bude brát své nejbližší okolí... a to jsem byl právě já... krásná šance k útěku... tedy snad. |
| |
| Sem Rozsvítila se baterka a kužel tě přejel od hlavy k patě. "Já nevěděl, že jsme dělali nábor." ozval se někdo. "Každopádně ruka se nám bude hodit, jen doufám, že to nebude podobný nemožný pako jako ten poslední blbec, co se tu snažil pomoct. Puška mu vykloubila rameno a přerazila tři prsty....dobrej idiot." pokračoval mluvčí. "Tenhle nevypadá jako že neumí střílet....možná vypadá, že právě vylezl z nádrže s modrou barvou, ale na to sere pes." konstatoval další ze skupiny. "Harleyi, dej mu pušku. A ty modrej, jestli budeš dělat kraviny, tak z tebe bude žrádlo pro psi." ozval se velitel. "Rozkaz veliteli." reagoval voják, vstal z bedny na které seděl a tvým směrem prohlásil: "Tak polez, s čím vůbec umíš střílet kadete?" zeptal se a jeho vlastní puška se houpala na popruhu. Joanne Stingray se při tvé nerozhodnosti jen ohlédl a nijak to nekomentoval. "Nejsi moc nadšená z velitele, jak tak slyším...ale do toho mi nic není. Vyřídíme co je třeba, ať si můžeš taky odpočinout..." řekl a cestou nakopl plechovku, která vyletěla z budovy a ozvalo se: "Au, kurva co to bylo???" Stingray nasadil výraz: Já nic, já muzikant. "Nejsem si vůbec jistý, jestli tu na tebe něco máme...jsou to většinou vesty a pláty na nás a nikdo z nás nemá..." rukou, která nedržela pušku naznačil prsa a jen tak nenápadně koukl na ta tvá. "No, uvidíme." dodal a pokračoval v cestě. Cestou přes pozici, která v noci vypadala jako město duchů, jen málokdo se tu teď pohyboval, nikdo skoro nemluvil, prostě ticho. Které by se dalo krájet. Jen co jste se doplížili k místu, kde měl být velitel, tak odtud zrovna odcházeli dvě postavy, jedná možná trochu povědomá. "Pane, tady slečna by s vámi chtěla mluvit." řekl Stingray a podíval se na tebe a čekal, co ty na to, v mezičase na tebe jeden z obsluhy kulometu posvítil svítilnou, kužel světla ti přistál na hrudi, jen aby neoslňoval. "Slečna? Kost Stingrayi." poznamenal voják se svítilnou a vzápětí kužel světla cukl, stejně jako sám voják. "Už mlčím Shifty..." dodal. Nastalo hrobové ticho. |
| |
| Vyřizování Téma velitel nechávám být, dokonce se snažím se ani nijak netvářit, ale jde to dost těžko. Nakonec nad tím jen pomyslně mávnu rukou, stejně mě to bude pronásledovat celou dobu, co tady budu. Pak přijdou na řadu prsa. Zamrkám a pobaveně se usměju. "No jasně, ale taky jste v týhle oblasti širší, ne? Tak by to teoreticky nemuselo vadit. A kdyby jo, dají se stáhnout," usměju se na něj znovu, a i když pak uhnu očima, stejně jsou v mžiku zpátky a já opět pobaveně koukám do jeho tváře. Aspoň něco je tady vtipného, jenže to má už za chvíli skončit.. Jsem trochu padlá na hlavu, nebo vážně necitelná, ale až teď mi naplno došlo, že to lidi vážně vzalo. Všichni jsou zamlklí ještě víc, než předtím, radost ze života nikde a její zbytek, co tu ještě před pár hodinami byl, je rozprášený na kousky. To se nepříteli povedlo, smekám. Sama se necítím nijak jinak, prostě jsme ve sračkách až po uši a víc to nejde, dokud se nebudu plazit k bunkru a za sebou nepotáhnu svoje střeva. Mimoděk se zašklebím a odběhnu myšlenkami zpátky ke svým prsům a postavě vůbec, protože ta zbroj by vážně mohla být problém. Na zbytek naší skupiny, tedy těch, kteří by se teoreticky dali považovat za přátele, nemyslím. Úplně jsem se od nich odřízla a je to tak snad i dobře. Slečna by vlastně nechtěla.. jen musí.. Jejich nadrženost mě baví. Nechtěla bych být v jejich kůži, ani si to neumím představit, ale já, jakožto objekt zájmu se cítím dobře.. a vlastně neohrožená. Prostě jste celý život šedá myš, a je jedno proč, a pak o vás najednou mají zájem. Co může zvednout sebevědomí víc? "Kost a kůže..," mrknu na vojáka. Kruhy pod očima mi už zmizely, a celkově zřejmě vypadám líp, dokonce se tak i cítím. A taky mám trochu strach. Toxin tlumil různé věci, od citů, které následně vyšvihoval do šílených rozměrů, přes bolest.. a i když to rameno nic není – sáček s ledem si na něm stále držím, i když jsem v těch místech už docela promrzlá a necítím konečky prstů, jenže co průstřel? Kulka zaražená v kosti a její odstraňování? "Jo.. em..," vzpamatuju se a zlehka zatřesu hlavou. Vlasy mi napadají do obličeje, ale mě to nevadí. Hledím někam bokem. "Potřebuju vestu.. nebo zbroj, jenže ta mi asi nebude, ačkoliv by se časem dala upravit. Zatím bude myslím stačit ta vesta, ať se mi líp manipuluje se zbraní, než to dostanu do ruky," řeknu ne zrovna jistě, spíš zamyšleně. Nejlepší by bylo si to vyzkoušet a pak se rozhodnout. "Rozhodla jsem se jim pomoct, když už nic jiného," dodám na vysvětlenou. |
| |
| Charge it up and suit them! Stál jsem u kulometu a řešil s klukama, co se bude dít, až se vydáme k tý lodi, která by dle předpokladu měla dopadnout, tak do hodiny. Když vysílačkou oznámím, že za hodinu vyrážíme, jde mi spíš o dobrovolníky. Nechci, aby si mysleli, že si vyberu některý na úkor druhých. Nejdřív, než jsem stačil dodat, že chci dobrovolníky, tak se přiřítil modrásek v uniformě. Spustil, že chce bouchačku. Fajn, proč ne, dokud nebude střílet po nás, tak je mi to jedno. Jinak bych ho nechal kluky složit a narvat mu granát někam... Poslal jsem s ním Harleye, aby mu dal nějakou bouchačku. Uvidíme, ale od doby, co jsem ho viděl prvně, se chová divně. Víc než to. Pak se objevila "kost" Joanne. S tím, že by ráda zbroj, že nám, respektive klukům chce pomoct. S lehkým povzdechnutím jsem se podíval na Shiftyho a prohláslil jsem: "Jo, už vím, proč jsem nechtěl velení...plnit příkazy je jednoduší, než je vydávat." Pak jsem se podíval na Joanne, která stála vedle Stingraye, který tak nějak, jak bych řekl: "takticky obhlížel" její postavu. Neměl jsem to nikomu za zlé, dokud se mi na ně nebudou hromadit stížnosti, tak nepovažuju za nutné, je poučovat...ví jak se mají chovat. "Vesty tu máme jen jendu, pokud nezastřeli nějaké VIP, spíš je tu dost zbrojí, které momentálně nikdo nevyužívá. Jestli chceš, dám vědět klukům, ať ti něco slátají dohromady. Ovšem jim asi budeš muset pomoct. Neb to jde docela těžko, když to musí dělat jen odhadem. Nám je dělají na míru." oznámil jsem a nakopl jsem do holeně naše "Legiální prase", protože na jeho výrazu bylo vidět, že má jakési silně nemravné myšlenky. "A s jakou zbraní se chceš sžít? Pokud nevadí, že se ptám. Vím, že bychom potřebovali víc specializací." zeptal jsem se a pušku jsem hodil na záda a sledoval jsem, co s nejisté Joanne vypadne. |
| |
| Vyřizování Dá mi dost práce se na něj nepodívat, a jak se během chvíle přesvědčím, je ještě těžší s ním mluvit. Jenže vztek je ve mně pořád, stejně jako přesvědčení, že ho prostě musím nenávidět.. protože když už nic jiného, musela bych mu padnout k nohám a – co vlastně? Kašli na to! Kéž by to šlo tak lehce. Ostatní v podstatě ignoruju, jen si přibližně hlídám, kde zrovna stojí. "Jasně, s tím nebude problém," odpovím mu, a pak mi to nedá a pohled konečně zvednu. To bodnutí u srdce, to, jak to mnou znovu otřáslo a kvůli ničemu, jen těžko se věří v něco tak silného. Pokud nevadí, že se ptám.. blá, blá.. proč tohle děláš?! "Odstřelovací pušku, padesátku," řeknu docela tvrdě, s doprovodem podobného pohledu. Mimoděk spustím ruku s ledem a pytlík si přehodím do druhé ruky, je to trochu divné, ale lepší, než nic. Kluci měli pravdu, nemít led.. ale třeba si to všechno jen namlouvám. "Na Gaussovku ještě nemám. Je to všechno?" oči mi přeletí ze Spectera na můj doprovod. V tu chvíli mám už zuby zatnuté, a ne kvůli fyzické bolesti. |
| |
| Nepřítel státu "Neurvi mi hlavu." pomyslím si, když slyším tón s jakým odsekává svoje odpovědi. Ne že by mi to vadilo, kluci odsekávají kolikrát hůř, ale u ní, bych to neřekl. "Jedna věc je odstřelovačka, druhá je to, umět s ní zastřelit. Zároveň teda dostaneš i záložní zbraň, protože co jsem viděl, ty pistolky, co vám dal pan starosta jsou tak na zastřelení zvířat...ne na proražení zbroje, a bohužel nemáme tu průraznou munici do vašich pistolí." dodám a podívám se směrem, kterým hledí i kulomet. "Jestli chceš praxi, můžeš jít s námi k lodi...vsadím se, že tam získáš praxi." řeknu a znovu se podívám do dalekohledu. "Shifty, na jedný hodině...skaut...ať si zatancuje..." řekl jsem Shiftymu, který natáhl kulomet a poslal daným směrem několik dávek. "Pro vás civilisty se zabíjení zdá snadný, ale první mrtvý se vryje do mozku na hodně dlouho." oznámím jí a podívám se na Joanne. "Dost přednášek. Stingrayi, vem tady slečnu tam, kam potřebuje." vydám rozkaz, který bych raději nevydával. "Rozkaz veliteli!" vzal na vědomí, otočil se na Joanne. "Tudy madam." řekl a rukou naznačil směr, z jejich úhlu pohledu doleva. |
| |
| Vyřizování Mám toho poučování dost. Zas a znova, opět od něj. Nakonec, i když jsem si myslela, že už v klidu odejdu, spustím po svém. "A co teda mám dělat?" zahledím se mu někam do tváře. "Co? Co vlastně kurva chceš, abych dělala? Moh‘ si mě nechat být, ale ne, staral ses, tak si nech ty svoje chytrý kecy o tom, jak to bude těžký. Měl sis to promyslet dřív, než jsi mě jako psa poslal na detox, ani ses neobtěžoval zeptat! Takže mi laskavě řekni, co sis teda myslel, že budu dělat, až budu čistá? Že se s tím jen tak srovnám?" ruka mi vystřelí přibližně tím směrem, ze kterého jsme přišli. "A že tady pak budu dělat někomu matračku, nebo co jako?!" už skoro křičím, zase. Zatnu svaly a brada mi o kousek poklesne, rty jsou ale napjaté, stejně jako celá moje póza. Nejraději bych po něm skočila a něco mu udělala, ale copak můžu? Copak by to mělo nějakou hodnotu? Ani by to necítil. "Tehdy v té šatně v hotelu jsem si myslela..," pokývám hlavou, škoda slov. Ten polibek byl jeho iniciativa, nikdy nic nesliboval, to jen já jsem z toho v háji a mám potřebu ho z toho vinit. Protože JÁ jsem si myslela.. "A ty mi neříkej madam," štěknu ještě vztekle na Stingraye když pohotově odcházím, i když chudák za nic nemůže. A se Specterem se nehodlám dál bavit, minimálně do doby, než se nějak vzpamatuju a srovnám. |
| |
| Joanne - ticho před bouří...nebo po ní? Po tvém výbuchu všichni v okolí zmlkli, zdálo se, že jsi přeřvala i kulomet, který byl sám o sobě hlasitý jako kameny v barelu, který se valí ze svahu o úhlu 80°. Na tobě jsi mohla cítit pohledy všech, kteří tě slyšeli. "Pardon." ozval se Stingray a šel vedle tebe a celou dobu mlčel. Očividně nechtěl ještě přidávat do kotle. Po několika minutách jste došli k vojákovi, který pod neúplným stanem, měl všehovšudy tři stěny. Bylo to jediné místo, kde se svítilo. Ve "stanu" byla lavice, stůl a zástěra, která vypadala akutně improvizovaně, na stole pak ležela jedna ze zbrojí, byla zaprášená a v některých místech lehce pobitá a prohnutá. "Zdravím Silencere. pozdravil Stingray a voják zvedl oči a podíval se kdo přišel, pak pozdravil. Pak jen rukou cosi gestikuloval, na to mu Stingray odpověděl: "Jo, to je ona. "Tady Silencer s vámi dá dohromady tu zbroj, že jo brácho?" řekl a Silencer jen přikývl, jeho tvář vypadala jako tvář sochy, jen občas se na ní pohybovali mimické svaly. Pak ještě cosi zagestikuloval rukama a Stingray jen kývl hlavou. "Máte si vybrat, jestli mám zůstat, nebo jít pryč." řekl Stingray a podíval se na tebe. |
| |
| Hurá do zbroje Cestou jsem si chvíli kousala ret, bylo mi toho kluka vedle mě líto. Bylo mi sebe samotné, protože jsem nevyrovnaná, hysterická, otřesná. Ještě, že se tenhle svět řítí do záhuby, napadlo mě nakonec, když už jsme byli těsně u cíle. Pak jsem se dvakrát zkusmo usmála. Napjatí bylo i uvnitř, ovšem snažila jsem se to nevnímat. Nikdo tu kolem mě nebude chodit po špičkách a i když mi není jedno, co si lidi myslí, už s tím nic nenadělám. Jsem, jaká jsem – je to ubohá výmluva, ale co jiného můžu dělat? "Dobrý den," řeknu nejistě, ale je mi hloupé jim říkat ahoj, tak co. To dorozumívání se mezi nimi se snažím nevnímat, raději si prohlížím, co ve stanu všechno je. Nakonec pomalu přejdu ke zbroji a zlehka po ní přejedu prstem. Budu v tom vypadat jako strašák, ale kdo nechce umřít, musí to vydržet. Při dotazu zvednu hlavu, na oba se podívám a pak zlehka pokrčím rameny. "Klidně zůstaň, já tě nevyháním," o úsměv se nesnažím, dopadlo by to katastrofálně, ne-li hůř. Ale však ono to za chvíli půjde samo. "Tohle je ona? Nebo je to nějaká jiná?" udělám dva kroky kupředu – podél stolu, prst stále táhnu po zbroji. Čí asi byla? |
| |
| Joanne Silencer vstal a začal opět gestikulovat rukama. "Žádá, aby jste šla za plentu a odložila si..." oznámil Stingray a sledoval gestikulaci kolegy. "...stačí do spodního prádla....protože přes oblečení jde natáhnout ztuha....a navíc se pak aspoň líp upravuje na míru." tlumočil gesta kolegy. Silencer proběhne kolem stolu a za plentu posune další stoličku a opět něco zagestikuluje. "Zatímco budete za plentou, tak se postaráme, o poslední stěnu, která nám trochu chybí...díky tomu, že si někdo hrál na pyromana...." tlumočil Stingray a Silencer se zřetelně plácl do čela a zakroutil hlavou. "Ten někdo jsem byl já...." řekl Stingray, Silencer kontroval gestem, které jasně říkalo, že ho uškrtí. "Nic, já jdu sehnat ještě něco, co by se dalo použít jako další stěna. Silencere, zvládneš to zatím?" zeptal se a voják jen kývl. Stingray zmizel a zůstala jsi ve stanu sama se Silencerem. Někdo by si mohl klást otázku, proč si někdo říká tlumič, každý jiný tady má označení zvířete, válečného nástroje, nebo nadpřirozené bytosti, nebo něco extra...ale voják se kterým jsi sama ve stanu je mezi kamarády znám jako Silencer (Tlumič), věc, kterou používají při tajných operacích, aby nebyl slyšet výstřel. A další pěst na oko byla jeho gesta...nikoliv slova. |
| |
| Ve stanu "M-hm," přikývnu okamžitě, zhoupnu se na špičkách a po krátkém rozhlédnutí zapadnu za plentu. Ještě předtím se stihnu, zcela upřímně, pousmát poznámce o pyromanovi. To byla ta lehčí část, kývat a dělat, jak jsem odvážná a jak se ničeho nebojím. A že se nestydím. Takticky začnu bundou. Pak jde dolů i zbytek, i když značně pomalu. Nakonec přijde ta část, kdy se za sebe vážně stydím. Vyhublá, tělo zdevastované fetem, hlavně teda ruce, a k tomu i staré a dost zaprané spodní prádlo. Ještě, že nemám nic dřív bílého, na čem by to bylo vidět tak tisíckrát víc. Vydechnu, protočím oči, trochu si v duchu zanadávám a pak pomalu vylezu. Opatrně a pomalu, protože jsem si zula i boty a neobtěžovala jsem se je znovu obouvat. "No, není to teda žádná sláva na pohled..," s úšklebkem kouknu na mlčouna, a přemýšlím, jak asi budeme komunikovat. Bude mi psát papírky? "Vlastně ani na nic jiného, nejen na pohled. Ah, no, tak co mám dělat?" pomalu jdu ke stolu, jeho směrem a mám oči na šťopkách, aby mi neuniklo nějaké gesto, kterému pravděpodobně ale nebudu rozumět. Ani nevím, proč tu melu o tom, jak nejsem dokonalá. Mě to nepomůže, a jemu to může být jedno, ve válce to fakt nebude otázka hezkého prádla, ale prostinkého chtíče. Co mám dělat? Mám vyzvídat, nebo spíš mlčet? Arr, jsem prostě nemožná. "Nemám si ty prsa fakt stáhnout? Kusem nějakého plátna, nebo něčím, ona ta zbroj asi nebude moc pohodlná. Jen nic takového nemám. Můžu si roztrhat tričko," zkřivím rty, nějak nevím, a on asi taky nebude vědět. Možná jsem fakt měla někoho přefiknout, než si to obleču. Kouknu na Silencera, na zbroj, znovu na něj. |
| |
| Joanne Silencer krapet zmateně zamrkal, když viděl, jak jsi vylezla zpoza plenty a rozhlédl se. Sklapl plentu, která se při bližším pohledu ukázala být nemocniční, tmavě modrá, a urychleně jí natáhl místo chybějící stěny stanu. Nahoře u střechy stanu chybělo asi jen dvacet centimetrů, jinak zbytek najednou byl zakrytý. Ale očividně to nebylo v plánu. Pak se podíval na tebe a přeměřil tě pohledem. Jeho výraz byl překvapený, zvědavý a trochu v šoku. Z vlastního báglu vyhrabal tužku a sešit, nalistoval volnou stránku a začal psát, výsledek ti pak ukázal: "Začneme s kalhotami, ty zaberou nejvíc času..." Odložil sešit na stůl a vzal kalhoty zbroje, které ti podal a držel pohled stranou. Kalhoty byly jasně větší. A jak tak vyseli ve vzduchu jen držené rukou Silencera, zdáli se být větší. Zároveň Silencer úctivě držel pohled stranou, nejspíš aby jsi se nemusela stydět. A jen po očku se na tebe občas podíval, jestli není něco, co by jsi potřebovala. |
| |
| Intimka ve stanu Jen si pro sebe pokývám hlavou a promnu rty. Vážně asi vypadám úděsně, paráda.. štěstí, že vojáci nepotřebují zrcadlo, asi bych padla studem. S výdechem jdu dál, ruce zkřížím na prsou, ale žádný efekt to nemá. Taky je tu docela chladno, takže mi po chvíli naskočí po celém těle husí kůže, a kdyby jen ta.. posunu ruce výš, ale to stejně nic nezachrání a tak jako tak je nebudu moct držet nahoře napořád. "Amm.. takhle to asi nepůjde," řeknu, když tak koukám na kalhoty. "To jste fakt všichni takhle velcí? Žádné tintítko mezi váma není?" pak mě ale napadne, že i když vypadají obrovsky, nemuselo by to být zase tak zlé. Takže je Silencerovi vezmu a vklouznu do nich. "I když.. v pase se utáhnou, nohavice zahnem, můžem je provizorně trochu sešít, ne? Tady by to možná šlo," ukážu na dané místo. "A taky bychom mohli z nějakých popruhů udělat kšandy, kdyby mi stejně neseděly. No a nebo bychom to taky mohli rozřezat a udělat z toho spíš takové chrániče, jenže.. to asi jen tak nepůjde, hm? Vypadá to bytelně." Zkouším utahovat kalhoty v pase, občas v nich podřepnu a taky zkusím pár kroků, abych přišla na to, jaké to bude a jaké úpravy budou možné. "Promiň, můžu se zeptat.. proč nemluvíš?" Ahoj, jsem feťačka, zvládnu každou odpověď.. tý vole, Joanne, hůř jsi to říct nemohla. Tak se aspoň usměju. |
| |
| Joanne Silencer se na tebe podíval, když jsi měla kalhoty na sobě a pozoroval co děláš. Vzal blok a napsal na něj: Můžu z je trochu seříznout, kevlar se upravuje dobře. Takže padnou jako ulitý. Pak poslouchal tvé návrhy. Chrániče máme sólo, tam se stačí jen upravit popruh, co je drží., ukázal ti na papíře. Pak chvilku sledoval co s tím. Tvoje otázka ho trochu zaskočila, na tváři se objevil lehce zmatený a bolestivý výraz. Rukou shrnul část kevlaru, která chránila krk a ukázal ti poměrně čerstvě šitou ránu na krku. Pak do bloku napsal: Šrapnel mi rozpáral krk, sice netrefil tepnu, ale hlasivky...doktor říká, že v nemocnici by mi to dali do pořádku. Ale vzhledem k tomu, že se odsud nikdy nedostaneme, tak mi to ošetřil, ale 100% ošetření v našich podmínkách není možný. V jeho tváři bylo znát zkroušení a deprese. Pak ještě dopsal: Je to deprimující, když slyšíte ostatní mluvit, ale sama nemůžete. Nemluvím už asi dva týdny. Ani pořádně jíst nemůžu. Zkurvenej šrapnel Pak jen očima skenoval kalhoty a deprimovaný obličej si držel stále. Asi uvažoval, co s kalhotami. Bylo na něm vidět, že tady si zase nenávist určitého muže vybrala další daň. |
| |
| Intimka ve stanu "Aha. Já myslela, že to nejde řezat ani stříhat," protáhnu obličej, tady je jasně vidět, jak jsem v podobných věcech mimo. Jenže jak se říká, nikdy není pozdě na to začít se učit. Nechám ho, ať se kouká, sama moc nevím, co s tím. Moje návrhy jsou mimo, nepočítala jsem totiž s ničím dalším. Začínám se mé „služby“ děsit, s takovou budu muset začít posilovat, abych vůbec mohla chodit. Pročtu jeho odpověď, neměla jsem se ptát. Na tohle se nedá říct nic, co by nevyznělo trapně.. a tak když už, ať je to aspoň od srdce. "Tak lepší, než být ochrnutý nebo mrtvý, ne? A.. i když taky myslím, že se odsud nedostaneme, tak kdyby náhodou, třeba s tím něco svedou. Proč nezkusili nanoboty? Do mě jich pár píchli úplně omylem," poškrábu se na hrudi. "Ti by to mohli svést, ne? Když zvládnou detox..," čekám, co on na to. Jen z toho nebuď víc v prdeli. "A ten zbytek vypadá jak? Budu v tom jak v balónu.. ach jo. To nemáme něco víc na tělo? Něco..," povzdechnu si. "No jo, nebudu si vymýšlet. Jen se mi nelíbí někomu přidělávat práci takovým způsobem. Jo, a já jsem Joanne, na nějaké formality si moc nepotrpím. Spíš je teda nesnáším," přehodím si vlasy a pak se na něj podívám. "Jak jsi vlastně věděl, že mám přijít? Předchází mě pověst?" zase se usměju. |
| |
| Joanne Nanoboti na mě z nějakého důvodu nepůsobí...zatímco ostatní se díky nim zbavili svých problémů, já ne. Podle doktora je moje bílé krvinky blokují jako viry. napsal odpověď. "Jsem něco jako Legiální černá ovce, nemluvím, nefungují na mě nanoboti a do nemocnice se nedostanu." připsal k tomu. "Jsem zkurveně defektní..." Pak ti ukázal na lavičku a naznačil, že si máš sundat kalhoty. Jen co byly dole, tak je hodil na stůl, vytáhl nůž a začal upravovat kevlarové kalhoty zbroje. Konečně byl chvíli v klidu, takž jsi si ho mohla prohlédnout. Ve zbroji vypadal stejně jako všichni ostatní, stejně zarostlý jako ostatní, až na krk, který byl holený kvůli ráně. Na hlavě se mu táhl mohawk, který byl mírně odrostlý, odhadem tak pět centimetrů, možná sedm. Pak šáhl do batohu a vytáhl něco, co vypadalo jako sešívačka a pistole v jednom. S tímhle nástrojem pak cosi s kalhotama dělal. Po asi pěti minutách ti je podal a do notesu napsal: "O něco jsem je upravil, teď by měli být přibližně vaší velikosti...samozřejmě je to odhad a ještě se to musí doladit." "Jsem něco jako koželuh, jenomže nepracuju s kůží, ale kevlarem a pancířem..." dopsal pod to. |
| |
| Intimka ve stanu "Třeba je to spíš výhra," pousměju se. Napadlo mě to už předtím, mezi tunou jiných šílených scénářů. "Taky se jednou může stát, že se najednou zjistí, že se z těla neodplavují, a pak nás ovládnou.. jako zní to šíleně, ale to zněla spousta věcí, co se pak stala," kalhoty ze mě sklouznou samy, tak mu je jen podám, aby se nemusel shýbat. Neumím si představit, že bych měla tak proříznutý krk já. Odporná představa a co teprv ta pozdější bezmoc, co tu prožívá. Posadím se na lavičku a koukám kolem sebe, nohy na holeních zkřížené a chodidla zvednutá nad zem, aby mi nemrzly nohy. Nepomáhá to, ale uklidňuju se tím, že tak posiluju břišní svaly – teda, jen za předpokladu, že mi zbylo dost, protože jsem vážně kost a kůže. Troska a nic, než troska. A tady to ani nevytáhnu někam výš, s tím hnusem, co je tu k jídlu. Ach jo, ale vybrala jsem si to sama. Takhle se zdevastovat.. Kriticky se pak prohlížím, ani jsem si nevšimla, že je už hotový. Dřív jsem prostě neměla potřebu se prohlížet, jenže teď, se zájmem jiných roste i můj zájem. Pokud si teda zas jen nemalaju nějaké hezké pohádky o tom, že ten zájem někdo má, a přitom ty pohledy a tak jsou jen zdvořilostní. "Díky," zvesela se na něj usměju, vyhoupnu se na nohy a natáhnu pro kalhoty. Po druhé se do nich dostávám o dost opatrněji, a víc po něm pokukuju. To první proto, že jsem nedávala pozor, čím že to přidělává k sobě, to proto, že by asi za hřích stál. Jenže to druhé může být cokoliv, jsem rozjetá, nejistá a nesrovnaná.. třeba, třeba je moje myšlení vážně vadné. Jak moc je asi pravděpodobné, že to nemám v hlavě v pořádku? Kousnu se do rtu, zhluboka vydechnu a jednou nohou zlehka opíšu kruh ve vzduchu. Beztak to dělám jen ze vzteku. Pak se zamračím. "A boty? Dostanu i nějaké boty, nebo si vezmu svoje? Já kvůli délce nohavic, abych je netahala za sebou, když mám tenisky." |
| |
| Joanne Když jsi mluvila o nanobotech, tak jeho výraz byl něco mezi kamenem a úsměvem. Při zmínce o botách zkoprněl a výraz by se dal přečíst jako: A kurva! Pročísl mohawk a urychleně napsal: "Na boty jsem zapomněl...jakou máte velikost?" Díval se na tvoje nohy a snažil se pořádně vyčíst velikost, ale pohled občas klouzal po noze výš, než na chodidlo. Znovu naškrábal na papír: "Zapomněl jsem vám odpovědět jak o vás vím...", pak poklepal na vysílačku, která byla připnutá u pasu. "Co kalhoty? Sedí? Není třeba někde ještě doupravit?" napsal otázku a díval se na tebe, chvilku na to zívl. "Pardon." "Zkuste se v nich postavit ať vidíme jak sedí..." napsal a pak se plácl přes čelo a dopsal: "Promiňte, chovám se k vám jako k malému dítěti..." Následovalo delší drbání se na čele, tak trochu nervózní a zároveň unavené. |
| |
| Ve stanu "Tak třicet devět, odhadem. Jak které boty," odpovím váhavě. Kupovala jsem si většinou tuhle velikost, jenže se občas stalo, že mi seděla i o číslo menší. V jaké délce stélek se dělaly zde dostupné boty můžu jen hádat. "Aha, no jo.. vidíš, úplně jsem zapomněla, že jsem se na to ptala," usměju se. Tak tohle je ještě dobré. "Jsem trochu roztěkaná. Dneska je to moc změn a akce a tak vůbec..," na úpravy jen zavrtím hlavou, kalhoty se zdají dobré. Jak to tak bývá, nějaké výtky přijdou až časem, až si na ně zvyknu, trochu se onosí a hlavně už bude pozdě nějaké úpravy dělat. Živě si vzpomenu, jak jsem ještě před chvílí zase vřískala po Specterovi, podryla jeho autoritu, vypadala jako hysterka, a taky si vzpomenu na to, že říkal něco o tom, že bych mohla jít s něma k lodi. K tomu asi po té scénce nedojde, ale co, tak prostě pomůžu tady. "V klidu," mávnu rukou a postavím se. Počkám, až si mě prohlídne, a pak se pomalu otočím, aby si to mohl prohlídnout i z druhé strany. "Ke mně se tady tak chová každý. Co myslíš, dobré, ne?" zatahám za okraj kalhot. "Navíc tohle je aspoň oprávněné.. no, i když o tom zbytku by se asi dalo polemizovat..," dodám si spíš pro sebe polohlasem. Jenže to stejně slyšel, tak se zase jednou andělsky usměju. "Omlouvám se, jsem kritická a nespokojená a.. domýšlím si svoje a takové, prostě taková rozmazlená káča. Heh, ani se neumím někam zaškatulkovat, to je hodně zlý," ušklíbnu se. "No nic, nechme toho." Ještě chvíli se ve stanu producíruju tak, jak jsem, zkouším různé polohy, než se postavím s rukama v bok proti němu a zatvářím se spokojeně. "Co dál, šéfe?" |
| |
| Joanne "Jestli kalhoty sedí, tak snad ještě jeden doplněk...", natáhl se pro pásek a podal ti ho. "Ideální na sumky, granáty, nože, vysílačky, však to znáte." "Jestli všechno sedí, přesuneme se k blůze....nebo jak to civilové říkají bundě....jenže tohle je kombinace vesty, bundy a blůzy...", natáhl se pro blůzu, která byla stejně jako kalhoty, z kevlaru. Podal ti jí, aby viděl jak to s ní a tebou vypadá. Docela dobře, až na to, že blůza byla asi tak o pět čísel větší, i voják to viděl. "Hmmm, nastupuje ta méně příjemná část...tu blůlzu budu muset upravovat na vás...tohle dělám poprvé, jindy jsou to spíš opravy, ne radikální krácení." Vzal do ruky nůž a protočil s ním mezi prsty. Zároveň se ti díval do tváře. Výraz naznačoval, že tady si není jistý v kramflecích, stejně jako by říkal, že by si dal panáka. Zároveň si tě pomalu přeměřil pohledem, kde všude blůza přečnívá. Jeho pohled občas klouzl někam jinam, než k blůze. |
| |
| Ve stanu Vezmu si pásek a rychle ho protáhnu dírkami, abych ho mohla zapnout a konečně se přestat starat o to, jestli mi kalhoty spadnou nebo ne. Bunda je bunda. Velká, nepohodlná, tisíceré díky, že jsem se doteď mohla pohybovat ve svém ušmudlaném tričku a bundě, protože tímhle veškerý komfort skončil. Alespoň to tak vypadá. Zatrne mi. V normálním případě bych se bála, že mě popíchá špendlíky, jenže to bylo něco úplně jiného. Ztěžka polknu, zmůžu se na nejistý úsměv. "Mám zvednout ruce nebo tak něco? Pokud to teda nezkreslí lajny toho, jak bys to chtěl řezat a..," oba z toho nejsme nadšení, ale dojít k tomu musí. I když.. "Chceš přestávku?" zeptám se po jednom z těch pohledů, které míří přesně někam jinam, než by měly. Nemyslím to zle, spíš je to trošku laškovní, nicméně uvnitř jsem ustrašená jako holka na prvním rande – a to tady ani o nic nejde! |
| |
| Výzbroj a výstroj Snažím se zklidnit vztek, který mě přepadá, když mi pořád někdo svítí do ksichtu - už toho začínám mít vážně dost, proto jen stroze přikývnu. Pak se pomalu, lehce děsivě pousměju. "Co mi dáte do ruky, z toho budu střílet..." Ušklíbnu se. "Nějakou vestu by ste asi neměli, co?" Pokud mi konečně přestanou svítit do očí, se zájmem si prohlédnu velitele a ušklíbnu se, když zjistím, že je to Specter. To by mohlo být plus pro mne... ale těžko říct - stále je to voják. "Co bude s těmi padesáti?... a kdo je vybere?" Obrátím se s poměrně důležitou otázkou na svůj doprovod. Mám pocit, že jsem zahlédl zrzku, ale ta mě momentálně moc nezajímá. |
| |
| Joanne "Stačí, když budete stát v klidu a rozpažte, a snažte se moc necukat. Nechci dostat zjeba od velitele." napsal Silencer a postavil si tě tak, jak potřeboval. "Teď se na vás možná budu trochu tisknout, potřebuju vidět, kde co řežu. Za případné hmátnutí někam jinam se omlouvám." Pak vzal nůž a začal pracovat na rukávech. V určitý okamžik si mohla čepel nože cítit na zápěstích. Čepel byla ledová, pomalu jako mrazák. Pomalu odřezávala nadbytečný kevlar a po deseti minutách jsi opět mohla vidět svoje ruce. Ve chvíli, kdy měl začít s odřezáváním kevlaru u pasu, Silencer znervózněl. Vytáhl pistoli a praštil se hlavní po hlavě, pak jí opět schoval. Přiklekl k tobě a díval se ti na pas, jak moc blůza z kevlaru přesahuje. Dalo by se říct, že do půli stehen byla určitě. "Snad jste klidnější než já." Sem "Nevypadáš, že by jsi bouchačku držel v ruce často." konstatoval Harley a kráčel si to po vlastní trase. "Vestu...někde by se tu možná i něco vyštrachalo...divím se že ti tvoji vojenští kamarádíčci nedali zbraně...na někoho, kdo zdrhá jsi nalehko...i ten nejblbější vězeň si sežene bouchačku." konstatoval jen tak, jako by se nechumelilo. "Ovšem, co mě je po tom, já jsem předurčen chcípnout ve jménu pana starosty a jeho Města duchů." pokračoval. "Jak tu máme zvykem, na akce se hlásí dobrovolně. A jelikož se každý nudíme z toho sedět na místě, tak se přetrhneme, abychom se dostali ven. Jestli chceš jít, tak řekni veliteli, ale doporučuju nezkoušet levárny. Jsme známí tím, že ten kdo nás podrazí skončí šest stop pod zemí." řekl a když jste došli k něčemu, co vypadalo jako muničák, zdálo se, že tam není ani noha. "Harley, koho vyzbrojuješ dneska?? Červenou karkulku?" ozval se ze tmy hlas. "Skoro brácho. Dneska je to....jak se sakra jmenuješ??" otočil se na tebe Harley. Zároveň se začal hrabat v jedné z beden. "Na, co tohle?" zeptal se a podal ti samopal, který byl na svou velikost docela těžký. Dal by se přirovnat útočné pušce, co se váhy týče. |
| |
| Snad mě nepřeřízne Většinou jen kývám hlavou na znamení, že rozumím a budu se snažit být co nejvíc jako socha, aby nedošlo k nechtěnému úrazu. Jenže i když se oba snažíme, atmosféra je podivná. Chladně napjatá, nepříjemná, jako by mi zbývaly jen minuty života a on se bál, že v těch posledních několika prostě vybouchnu a vezmu ho s sebou. Ostří na zápěstí mě rozvibruje, ovšem nemám daleko k tomu se tu třást jako osika. Není mi to příjemné. Můžu si namlouvat co chci, ale v tuhle chvíli je tu víc nedůvěry a obav, než čehokoliv jiného. Už to chci mít za sebou! Povzdechnu si, ale rukávy jsou hotové a nic se nestalo. Jemně se usměju, je to fajn, mít kousek toho pekla úspěšně za sebou. "Prostě budeme v klidu a nic se nestane," řeknu mu povzbudivě, ale kdo ví, jak to znělo. Hučí mi v uších, nechápu, proč dělá některé věci, co dělá, a znervózňuje mě to. Je to přesně ten okamžik, kdy raději víte, že je dotyčný vrah nebo úchyl, než abyste jen čekali na to, co bude. A přesně to se mi honí hlavou – oč jde? Bojí se, že mi ublíží? Nebo s ním jen šíleně lomcují hormony? A co když je to něco úplně jiného? "O co vlastně jde?" kouknu na něj, aniž bych se jinak nějak moc hnula. "Přinejhorším mě řízneš nebo tak, to přežiju." |
| |
| Joanne "Já jen, že jsem vždy upravoval věci jen nás...nikoho jiného...a už vůbec ne na ženy..." zněla odpověď. "Kdybych řízl někoho z nás, tak vím, že to přejde bez reakce a hnutí svalu...ale vy, civilisti...hlavně ženy mi přijdete....křehké." dopsal pod to, pak vzal nůž a volnou rukou ti přimáčkl blůzu k tělu a nahmatal pas, jeho ruka při hledání sjela i na stehna, ale nezdržela se, neb hledala, kde bude nejlepší kevlarovou bundu říznout, aby byla dostatečně dlouhá, aby tepelně izolovala, ale aby nepřekážela v pohybu. Rozhodl se jí říznout těsně nad hýžděmi. Oproti ostatním tahům nožem, tyhle táhl pomalu, a v očích byla vidět jistá dávka nervozity. Šlo z nich vyčíst: "Říznu jí a dostanu parádního zjeba až do doby kamenný na Zemi. Hlavně nedělat blbost, jinak to bude velitel, kdo mě přerazí na tři malý." Pomalu si tě otáčel, aby řez byl co nejrovnější a hlavně co nejvíc čistý. U tvých hýždí zpomalil a opět si pocítila čepel, která lehce jela přes kevlar kalhot, ale nijak ho nepoškodila. Asi o minutu, nebo dvě později a zvuky, které šli vyložit jako: "Sakra!" se Silencer natáhl pro blok a tužku a napsal: "Hotovo. Potřebujete ještě někde něco upravit, zarovnat, nebo tak?" |
| |
| Sklad Beze slova jdu za vojákem a snažím se tvářit naprosto neutrálně. Při jeho prvních poznámkách ale ztuhnu a jen čirou náhodou mu rovnou neskočím po krku. Když pak pokračuje dál jakoby se nechumelilo, překvapeně na něj vytřeštím oči. V jednom měl pravdu - moc často jsem nestřílel - nebylo to zapotřebí moc trénovat. Ve chvíli, kdy jsem v ruce ucítil o něco větší váhu, než jsem očekával, jsem jediným pohledem zkontroloval, že je to dělo nabité a pak se rychlostí blesku otočil na místě, abych srovnal oblečení i samopal v ruce a bez jediného zachvění jsem vojákovi ve vteřině mířil těžkou zbraní přímo do levého oka. "Cos to prve říkal?" A je jasné, že tentokrát nemluvím o ovládání zbraně. Přemýšlím, jestli bych je dokázal všechny postřílet dost rychle na to, abych se dostal pryč. |
| |
| Sem - More trouble on the way Sotva jsi se otočil, za Harleyem jsi mohl spatřit opět onu dívenku, kterou jsi viděl před chvilkou. Tentokrát jsi si jí mohl prohlédnout ještě víc. Na sobě měla rozedrané oblečení, spoustu škrábanců a podlitin a otevřených ran, ze kterých se pomalu řinula krev. Její obličej byl vybledlý a i v té tmě bylo vidět její kruhy pod očima. Vlasy měla rudé jako oheň, rty nevýrazné a popraskané a rozkousané. Zahleděla se do těch tvých. I přes veškerou snahu, se ti nedařilo uhnout kamkoliv jinam. Zdálo se, jako by se čas všude kolem zastavil. "Chceš ho zabít, jen proto, že říká pravdu? Ovšem neví...nikdo z nich neví....co jsi za zvrácenou stvůru....nepovedený experiment....zrůdnost, která si nezaslouží žít!!" zašeptala a její oči jsi mohl cítit kdesi hluboko v hlavě...stejně jako její hlas, který se vrýval hluboko do mozku. Vedle Harleye se zjevila tobě dobře známá bestie. Zrůdně zavrčela, ale držela se dál. "Dělá ti radost, zabíjet nevinné? Ukájí to tvou zvrácenou stránku?? Tvé zrůdné já??" pokračovala šeptem. "Řekni mi...kolik nevinných jsi zabil? Kolik zmrzačil? Dělalo ti radost, vidět jejich životy vyhasínat tvou rukou? Cítil jsi vnitřní uspokojení? A nebo snad štěstí?" zasyčela. "Nikdy ti neřekli, že nikdy nebudeš dosahovat takových výsledků, jako Legie, nebo kterýkoliv jiný normální voják. Bez emocí jsi jen kráčející stroj z masa a kostí...stroj, pro který nikdo nebude truchlit, nebude litovat, naopak budeš všem jen pro smích. Nikdy nebudeš jako oni. Ať budeš utíkat kamkoliv...nikdy se nechováš...nikdy!" zasyčela znovu. |
| |
| Do kelu... asi mi hrabe Zbraň se sotva zachvěje, ale mířit nepřestává. Ta slova mi drásají mysl, ale vím, že nejsou pravdivá. "Kdo jsi, že o mě můžeš mluvit...?" Aniž bych spustil pozornost z dívky nebo bestie, promluvím na vojáka. "Na chvíli odložíme, na co jsem se ptal prve... pomalu se prosím otoč a řekni mi, jestli někoho vidíš. Pokud šáhneš po zbrani, vystřelím ti mozek z hlavy - neměl jsem moc pěkný den a váhat skutečně nebudu." Mluvím absolutně klidným a vyrovnaným hlasem ačkoli hlavou se mi toho honí moc. |
| |
| Sem Voják nereagoval. Ani se nehnul. Ani nedýchal, žádná práce svalů ani očí. Nic. "Není podstatné, kdo jsem já...podstatné je, že ty jsi zrůda." oznámila ti dívčina. "A mluvit na ně se nesnaž...neslyší tě. Ani kdyby jo, nedokáží ti pomoct." pokračovala a její bestie ti šlehla drápy přes svaly ruky, které drželi zbraň. Sice na venek nic nebylo znát, ale uvnitř tě ruka začala ukrutně pálit...jako by jsi jí měl v reaktoru hyper motoru. "Nadřazenost je u vašeho zparchantělého druhu přímo odporná. Když jsem jim říkala, že tenhle projekt skončí špatně, neposlechli mě. A výsledek jsi ty....zvrácenost. Kterou by odvrhla jak Legie, tak její nepřátelé..." mluvila tiše. "Kdyby jsi věděl, že se rozhodlo o zastavené projektu a zničení všech exemplářů....všichni až na jeden byli zničeny....zkus hádat...kdo je ten poslední." její oči se zaleskly zkázonosnou zlomyslností. "Chtěl jsi vědět, kdo jsem já..." hlesla a než jsi se nadál, stála u tebe a položila ti ruku na čelo. V hlavě se ti zjevil onen "slavný" útěk. Zároveň každý, kdo při něm zemřel tvojí rukou, ať už přímo, nebo ne. Díky ní jsi si ho mohl prožít znovu, kde jsi viděl i tu samou dívku, jenže nepochroumanou a nezraněnou...to se ale změnilo v následující explozi, která jí zavalila pod sutinami chodby. "Teď přidáme něco, co vám měli vštípit už kdysi na začátku." hlesla a nechala tě prožít celou situaci znovu....jenom s rozdílem, že u každého nevojenského personálu jsi při smrti cítil něco zvláštního...něco neobvyklého...něco jako...vinu, lítost a soucit s vědomím, že tam někde může být někdo, kdo bude dotyčného postrádat... |
| |
| Definitně mi hrabe... Poslouchám dívku a hlavou mi běží milion a jedna myšlenka. To, že se voják ani nehnul jsem ohodnotil na: "Jsem v loji", a naopak příliš živou bestii na hodně sprosté slovo. Přes bolest v ruce jsem se snažil zbraň udržet na místě. "Takže ty jsi jedna z nich..." Zamračím se po prvním shlédnutí svých vzpomínek - ničím mě nepřekvapily - vídal jsem je mnohokrát ve svých snech. "Lituju, že jsem se s tebou nesetkal osobně... " Poněkud krvelačně jsem se ušklíbnul. "A když už mluvíme o zrůdách... co jsi potom ty?" Měl jsem chuť zamířit zbraň na ni, ale nechtěl jsem o ni hned přijít. Ve chvíli, kdy se mé vzpomínky ukázali podruhé, trochu jsem sebou cuknul. Chvíli jsem o tom dokonce přemýšlel, ale pak jsem potřásl hlavou. "Zklamu tě - nebyli důležitější než já... nikdo z nich... a jak jsi řekla - ostatní jsou mrtví." Odfrknu si. "Možná jsem zrůda a nevydařenej experiment, ale stále mám vůli žít..." |
| |
| Výpadek Znovu jsem si několikrát lokla. Viditelně se mi třásla ruka. Čelist sice jen trochu, ale jasně jsem cítila jak zuby o sebe něžně cvakají. lokla jsem si znovu a znovu. A když mi pak ten člověk vedle položí otázku, věnuji mu nepřítomny pohled. Modré, hluboké oci, zhltnou jeho přítomnost stejně tak i možnost vnímat okolí. Telo se třáslo a dělalo se mi špatně. V obličeji pobledlá, sinava. Moc dobre jsem si uvědomovala, co všechno to znamená. Až moc dobre. Ale připadalo mi, ze je všechno stejně vyčerpavajici. Měla jsem pocit, ze se pozvracím, chtěla jsem to ukončit. A pak se me hluboce modré oči zavřou. A ja vyčerpané omdlím. |
| |
| Ošemetný adrenalin Pozorně ho sleduju, každý pohyb, který dělá, až mu to asi musí být nepříjemné. Ale copak za to můžu? Vždyť je nervozní jako dítě před injekcí. Pokud je to vážně nervozita nekecá mi. Hlavně to o té křehkosti.. Jenže! Oni tady ti vojáci jsou vážně divní. Tedy, asi ne divní, ale spíš takoví nevojákovití, jak jsem se už několikrát přesvědčila. Víc citliví, opatrní, citově nestálí, abych tak řekla. Možná se skutečně není co divit, vždyť o jejich životě vím jen zkazky. "Já myslím, že dobré," trochu se v tom seřezaném dílu zahýbu. Hlavně zkouším různě kroužit rukama, nerada bych měla nějaké oděrky nebo naopak moc místa, které by vadilo. "Stejně to poznám až časem, co je špatně. Zatím ale myslím, že vážně v pohodě. Jak vypadám, jako hadrový panák?" usměvavě se na něj podívám a zlehka o sebe otřu nohy, jak je mi na ně chladno. "Připíná se na to ještě něco? Ačkoliv.. ono je to asi jedno, protože všechno tu zkoušet nemůžeme." |
| |
| Sem "Já? Já jsem tvoje noční můra...budu tě pronásledovat všude, i tam, kde si myslíš, že tě nikdo jiný, živý nenajde...tam budu i já....ovšem...jsou zde možnosti, jak tě "spasit"..." šeptala. Na její tváři se objevil upřímný, krutý úsměv. "Osobně jsem nikdy na posmrtný život nevěřila...ale když tu s tebou mluvím, tak se asi stalo něco, co mi to umožnilo...a jsem za to jedině ráda....takhle tě aspoň můžu dovést k ŠÍLENSTVÍ!", poslední slovo doslova zařvala. "Výhoda je ta, že mně nemůžeš zabít..." rozesmála se. "...to už jsi totiž jednou udělal!" smála se čím dál, tím víc hysteričtěji. "Taky mám možnost udělat tohle..." řekla uprostřed záchvatu smíchu a její ruka vplula do tvé hlavy, vteřinu na to jí vytáhla. "Teď, když namíříš zbraň na kohokoliv z Legie, nebo nevinného, ucítíš patřičné následky...nebo by jsi raději, abych ti způsobila úplný blok? Že nedokážeš na nikoho z nich namířit zbraň? Sice nevím, proč to dokážu...ale líbí se mi to...takhle si s tebou hrát..." usmála se a povzdechla si: "Kéž by to šlo s každým masovým vrahem..." pak se podívala na bestii, která na tebe cenila svoje zuby, které tě ještě před chvílí drtili v sevření. "Nějaké otázky...Seme?" zeptala se sladce. Sarah Medik tě pozoroval a když jsi sebou praštila na zem, tak k tobě bleskově přikleknul. Začal tě všemožně křísit a tak. I přes bezvědomí jsi mohla slyšet jeho hlas. "Ježiš...starostova dcerka...vymetačka všech banketů a večírků a složí jí pitomá válka!!" hudral medik a propleskával tě po tvářích. "Runnere!! Náklus, lékárnu sebou sakra!" zařval na kolegu. "Že já ti toho panáka dával. Ježiši, ještě mi tady exni....to tě pak vzkřísím, zastřelím tě osobně a pak zastřelím i sebe, aspoň tak ušetřím munici popravčí četě!" supěl medik. Za okamžik kdosi přiklusal a začal cosi handrkovat. "Další civil?? To už dneska vidím dalšího kaput!" zaúpěl příchozí. "Slečna tady jaksi myslela, že válka je asi procházka, nebo co, tak se to snažila spláchnout vodkou...myslel jsem že si dá panáka, ale jak vidno, vyžahla mi celou lahev!" oznámil medik a hrabal se v brašně. "Co hledáš?" zeptal se kolega. "X-formin." odpověděl medik. "Iksko? Myslíš že jí to pomůže?" vyzvídal kolega. "Do teď to vždy dokázalo postavit každýho, i bývalýho velitele a všichni víme, jak to s láhví uměl." konstatoval medik. "Zapomněl jsem...nějak se toho děje moc, že zapomínám i na takovýhle věci." přiznal kolega. "Tady je!" zajásal medik. Násilím ti otevřel pusu, cosi do ní nasypal, něco jako tabletu a pomohl ti jí polknout. Pak ti ještě cosi píchl do žíly a čekal. Asi o deset minut začala látka působit a tebe pomalu tahala ze říše "Bezvědomí". "Jak se cítíš?" zeptal se kdosi ze dvojice. Když jsi otevřela oči, mohla jsi vidět jak se nad tebou sklání dvě siluety. Tvoje tělo hlásilo, že je trpí jakousi extrémní opicí. A taky to dávalo jasně najevo. Od hlavy, přes žaludek, až po končetiny.....tělo oznamovalo opici. Joanne "Vypadáte dobře...první žena, co vidím v naší uniformě. Myslím, že váš tímto můžu prohlásit za právoplatnou členku Legie...jestli teda chcete.....ode mně je to sice neformální a ještě to nic neznamená...takovou poctu vám může udělit jen nejvyšší velitel." odepsal, pak odvrátil zrak kamsi do země a na dobrých pět minut se odmlčel. "Ale ten je mrtvý...tudíž není nikdo, kdo by vás mohl jmenovat členkou Legie." dopsal a odložil notes. Podíval se na tebe. Pak došel ke stolu, popadl hrudní plát, na kterém byl i přes všechnu tu špínu vidět znak Legie. Lebka s dýkami, místo skřížených pařátů. Sám Silencer nasadil výraz který se dal vyložit: No jo, další nezbytné zlo... Došel k tobě, nasadil ti ho přes hlavu a stáhl na hrudník. Jenže pancíř se zabejčil a jaksi se zasekl nad rameny. Silencer otráveně zachrčel, popadl blok a napsal: "Pardon!", odložil blok, namáčkl se k tobě, přičemž chytl kraj pancíře a trhnul jím k pasu. Pancíř s trhnutím neodporoval a sjel tam, kam měl, jenže s radostí vrazil do podlitiny, kterou ti vyrobila Gaussovka a tím ti připomněl, že jaksi by měla bolet... Silencer pak uvolnil popruhy na pancíři, které drželi hrudní a zádový plát u sebe a v tu chvíli ztuhl, výraz se změnil na: Jsem to ale idiot! "Já zapomněl uvolnit popruhy!! Omlouvám se!! To jsem posral na plné čáře...." napsal a s výrazem naštvání se zahleděl do země a bylo vidět, že kdyby mohl mluvit, tak si nadává. Při tom všem i zapomněl odstoupit, nebo uhnout. |
| |
| Řezaná I když jsem dosud byla nejistá, znejistěla jsem znovu. Co pro tyhle lidi znamená velitel? Modlu? Výzvu? Otce či bratra? Ať tak či tak, bylo to silné pouto a já zase jednou nevěděla, co říct. Moje výřečnost byla pryč, s ní sebedůvěra a vůbec všechno se to řítí do hezkých sraček.. zkrátka a dobře krušné týdny. Členka Legie? To zní směšně. Nemám výcvik, nic. Tohohle se účastním ze zoufalosti, nemám s Legií společného nic. Když se pancíř zasekne, nedělám si z toho hlavu. To se prostě stává, bude to pohodě. O ani ne půl minuty později se krčím bolestí na kolenou, v mírném předklonu. Jen kousek od něj a před očima se mi mihl blok, ani pořádně nevím, co na něm stálo. To mám za ty drogy? Panebože.. to tak kurevsky bolí! Ne, skutečně bych nikdy nečekala, že mě bolest v rameni srazí na zem, jenže to bylo tak nečekané a intenzivní, že to šlo samo, bez mé pomoci. Jsem si docela jistá, že i kdybych chtěla a čekala to, asi bych to neustála. Bylo toho moc – detox, chabá porce vojenských přídělů, snaha, spousta vzteku, a teď tohle. Jediné co zmizelo byl chlad, jenže to beztak bylo jen tím, že jsem ho právě teď kvůli bolesti nebyla schopná vnímat. Ačkoliv to trvá, bolest ustupuje. Slepě chmátnu rukou po Silencerovi zhruba v oblasti pasu a postavím se. Obličej mám zkroucený bolestí v divnou grimasu, do toho se snažím usmívat – říkala jsem přece, že mě jen tak něco nepoloží! Ale na víc se prostě nezmůžu. |
| |
| Joanne Silencer se lekl, když jsi se zhroutila k zemi. Jen co se sám vzpamatoval tak ti dopomohl k lavičce u stolu. "Dáme si chvíli přestávku, pro jistotu....nechci vám ublížit ještě víc..." napsal a ukázal ti vzkaz na dost dlouho. Pak z brašny vyhrabal láhev s vodou, otevřel a podal ti jí. Pak znovu sáhl do tašky a vytáhl z ní balení krájené šunky a sýr, krátce nato se rozhlédl a podal ti je. "Není to nic moc, ale furt lepší, než naše příděly, které vás sice zasytí, ale chuťově na tom nejsou moc dobře. Hlavně dejte bacha ať vás nevidí nikdo z našich...sesypali by se na vás jako hladové hyeny." vysvětloval. "Každý jsme sice dostali příděl "normálního" jídla, ale spousta z nás ho snědla hned z fleku. Já si to šetřil na stav nouze...ale myslím, že vám to přijde vhod víc, než mě..." dopsal k tomu a na tváři se mu na chvíli objevila hrdost vojáka Legie. Ona "milost", "pohostinnost" a "štědrost" elitní bitevní jednotky mohla pramenit odkudkoliv...od prosté povinnosti přes jiné důvody. V hlavě ti prosvitl záblesk ze semináře ve škole, který nesl název "Kolonizace planety", kde se jeden blok věnoval čistě Legii. O rok dříve Jeden z přednášejících byl postarší muž v uniformně s hodností plukovníka. Dle jeho přednášení bylo jasné, že to, co lidé dnes znají jako: "Černá Legie: Nejničivější a nejtvrdší hajzlové na planetě", nebyla vždy elitní jednotka. Byla to pouhá speciální jednotka, podobná jako pradávným SAS, SEALs, Delta a jim podobným ze země. Ale jedna část přednášky byla jako zvon: "Dnes možná znáte Legii jako stroje, bitevní mašiny, jejichž duše je z oceli. Ale dříve, před nástupem nové generace, to byli muž stejní jako vy nebo já. Měli rodiny, ženy a děti, dokonce i psi. Ale všichni byli dobří ve sabotáži, infiltraci, záchranných operacích a podobných věcech..." hovořil plukovník s mírným úsměvem, ale najednou jeho úsměv zmizel a on zvážněl. "Legie dnes je tvořená většinou z mužů bez žádných citových vazeb. To zaručuje jejich naprostou oddanost službě, cti a hlavně...vám." řekl a sledoval překvapené výrazy většiny studentů. "Je to tak. Dnešní Legie je tu proto aby sloužila a chránila vás. Jejich krédo: "Smrt před ztrátou cti." Se vykládá primárně takhle: Legionář raději padne při ochraně života, než aby dopustil ztrátu své cti..." oznámil a viděl jak se už někteří nadechují a okamžitě dodal: "Vysvětlím vám to. Vím, že to zní sobecky, že si chrání vlastní čest, ale je to právě čest která žene tyhle vojáky vpřed. Sám jsem viděl, že četa o třinácti mužích sama držela v šachu vlastní skupinu radikálů o počtu asi šedesáti mužů...v jejich slovníku najdete výraz: "Ústup! až na posledním místě.. Pak přešel ke dveřím, otevřel je, vyklonil se ze sálu ven a cosi tam řekl, pak se vrátil zpět. "Jsou to paličatí bastardi, kteří se nehnou z místa, pokud nedostanou přímý rozkaz. A rozkazy plní do detailu a dle mého názoru se smrtící přesností." vychrlil. "Avšak....i je jde relativně zlomit...jako každého vojáka..." zpomalil. "...Legie špatně snáší "zákopový" způsob boje, aneb metoda, kdy se dvě strany zakopou na místech a útočí na sebe navzájem sporadicky, jsou to v jádru stále speciální jednotky...pro ně je zákopová válka za trest a navíc, tato metoda se naposledy použila za Druhé světové války na Zemi..." začal přecházet po pódiu. "...v dnešní době extrémně flexibilních jednotek je tento styl boje opravdu...deprimující. Představte si, že byste byly na jednom místě dva, tři měsíce a věděli, že jestli se z něj hnete byť jen na centimetr jinam, tak vás sestřelí zbloudilá kulka." pokračoval plukovník. Zpět v současnosti Cítíš lehké poklepání na lokti. Nebyl to nikdo jiný, než tvůj "známý" Silencer. |
| |
| Seřezaná "Oh můj bože.. to tak.. hrozně bolí.. ale to je v pohodě, stalo se.. ježíši..," sedím na lavičce a skoro se nehnu, abych bolest neposílila. Vím, že je to pitomost, ale lidi občas dělají nelogické věci. Lahev jsem si vzala a držela jí dost dlouho v ruce, než jsem si usrkla. Jakmile ale vytáhl jídlo, div mi nezakručelo v žaludku. Přímo to vybízelo k rychlému zdlábnutí.. jenže to nebylo správné. Nebylo to moje jídlo. Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral. Najednou se ve mně zase bily pocity, cítila jsem se hloupě ale přitom hladově. A mít otevřenou pusu, už mi z ní kapou sliny na kolena.. . . . "Ah..!" poskočila jsem na lavičce a hned na to jsem se usmála. "To je v pořádku, nechte si to. Dojdu si pak pro nějaké příděly.. předtím jsem toho moc nesnědla a za těch pár dní, než nás vyslali sem, jsem dost vyhládlá. Nerada bych tím jídlem plýtvala," jasně, že jsem myslela to, že bych to jídlo mohla taky klidně vyzvracet, ale říct něco takového nahlas se mi najednou příčilo – ta modla – dokonalé normální jídlo bylo jen kousek ode mě. Na dosah ruky. "Měla jsem holt raději dlabat, než se pokoušet zabít a podobné blbosti," znovu se usměju. "Už to skoro necítím, co máme na řadě dál? Ať nemarníme čas, za který bych mohla zachránit spoustu životů," naznačím střelbu zbraní a jak rychle vstanu, mírně u toho zavrávorám. Takhle bych nezachránila vůbec nikoho. |
| |
| Joanne Silencer zakroutil hlavou, popadl blok a začal zuřivě něco psát, pak ti to ukázal, bylo to čitelnější a jasnější, než cokoliv ostatního: "Trvám na tom! Já bych si to sice rád dal, ale díky šrapnelu jsem rád, když se aspoň trochu najím. Tady u toho bych měl nutkání to zhltnout a pak bych se za to nenáviděl....každý polknutí bolí." Přistrčil k tobě oba balíčky zase o kousek blíž a sedl si vedle tebe na lavičku. Na tváři se objevil něco jako upřímný úsměv. Flashback - Seminář "Jak jsou to necitelní bastardi, kteří nic necítí, pod tím vším bije lidské srdce, které za každého z vás bít přestane. Udělají všechno, aby na jejich rukách nebyla vaše krev. Ne protože by byli sobečtí, ale protože si stojí za tím, že proti nim máte budoucnost...jste páteří společnosti, zatímco oni svaly. A co by byly svaly, bez kostry?" usmál se plukovník, jenže úsměv to byl jaksi nucený. Natáhl se pro ovladač, ztlumil světla, stáhl plátno a pustil projekci. Na plátně se objevila železná brána, na jejím štítu stálo: Smrt před ztrátou cti! "Teď uvidíte, kolik z vojáků Legie za dobu tady na planetě padlo... oznámil plukovník a přepl obraz. Na dalším snímku byl pohled od brány na široké pole poseté bílými náhrobními kameny. Na nejbližších bylo vidět vytesaný symbol Legie. "Za několik drobných konfliktů a akcí proti různým radikálům a podobným věcem, na tomto hřbitově je pohřbeno na..." plukovník se odmlčel, odvrátil zrak a pozornější si mohli všimnout, že potají zamáčkl slzy a zhluboka se nadechl. "...na pět set vojáků Legie. Každý padlý se všemi poctami. Každý padlý obdrží při pohřbu in memoriam také vyznamenání, na němž stojí: "Navždy v našich srdcích. Nikdy nezapomeneme! Čest tobě, bratře."." dodal a přepnul na další obraz. Ten ukazoval vojáka Legie salutujícího před hroby padlých kamarádů. "Každý nový rekrut si musí místo a úctu ostatních získat a to není snadný úkol. Také i mimo-Legiální osoby si můžou získat úctu Legie. Jak se tak stane, Legie vás bude brát jako sobě rovné a v jejích očích jste členem se stejnými výsadami jako mají sami." pokračoval. "Pokud budete chtít tento hřbitov navštívit, je poblíž města....Diana's Haven." dodal. Zpět v současnosti Silencer na tebe koukal a trochu nechápal, další výpadek, z jeho pohledu. Tentokrát jen zamával rukou před očima, jestli jsi na přijmu a taky u toho podivně zachrčel. |
| |
| Dva ve stanu Cítím, jak mi žadonivě zabublal žaludek. Naštěstí hezky tichounce, takže to nikdo nemohl slyšet. Po zamávání rukou před očima ještě chvíli sedím, opakuju si to, a v duchu si říkám, jak je to celé absurdní - Diana's Haven, Specter, válka. Všechno do poslední nitky. "Omlouvám se, trochu vzpomínám. Vlastně mě ty vzpomínky spíš přepadají..," přitáhnu si jídlo blíž. "Nikdy bych neřekla, že se mi tohle může stát. Myslím tím, že se mi to nikdy nestalo, vždycky mám mlhavé vzpomínky.. ona asi ta bída tohodle života mění víc, než si kdo umí představit. A jsou asi věci, co v žádné knížce ani brožuře nepopíšou dost dobře," utrhnu si kousek z plátku šunky a zvednu ho do vzduchu. "Děkuju.. vážně děkuju. Stejně ale myslím, že to zvládneme napůl, ne? A nebo prostě půlka zůstane na později. Rozhodnuto. Asi musím vypadat fakt zbídačeně.. fajn, že u sebe nemám zrcátko, nerada se lekám," usměju se na něj a ještě před tím, než si strčím kousek šunky do úst, mu vtisknu pusu na tvář. Taková jsem. Nemožná vždy a všude.. |
| |
| Joanne Silencer se po puse na tvář zarazil, ztuhl a pak lehce zrůžověl. Dle výrazu šlo vidět, že to opravdu nečekal. Vzal blok a tužku a dobré tři minuty seděl a zíral na papír, nevěděl co říct/napsat. Pak se zmohl jen na prosté: "Děkuju.", je vidět, že to jeho deprimovanou tvář rozjasnilo. Dle výrazu ve tváři se dalo vyčíst, že zase po delší době je spokojenější, než kdy jindy. "Zatímco budete jíst, já se podívám na holení chrániče a boty. Ještě že naše boty jsou více méně univerzální." napsal na papír a ukázal. Pak se natáhl pro boty a chrániče. Dále pak odněkud vytáhl ponožky. Koukl na tebe a naškrábal: "Jsou nový, zrovna včera jsem je "znárodnil" v jednom z opuštěných obchodů." Pak ti ponožky, obě černé barvy natáhl na nohy a nazul boty, do nichž postupně napreparoval kalhoty, boty Legionáře zašněroval a podíval se na tebe, jestli sedí. Rukou naznačil, aby jsi se prošla, jestli sedí, nebo jestli má jít shánět jinou velikost. (Tvá volba, jestli ho pošleš pro boty, nebo jestli ti sedí, dávám ti volnost. - pozn.PJ) |
| |
| Dva ve stanu Jen přikyvuju, občas souhlasně brouknu. Boty mi sednou dobře, více méně jako zbytek, ale připadám si jako hadrový panák. Vážně je tohle všechno nutné? Zachrání mě to? Možná, že je to cool, ale.. takhle padnu dřív vysílením, než abych někomu pomohla. Nene, nesmím se vzdát a zase to posrat. Musím se alespoň pokusit to dotáhnout do konce. Stejně ale – kde jsou ty polonahé buchty, co zachraňují svět? Navlečená v tomhle nikoho neokouzlím, z toho film ani komix nebude. "Fajn. To bychom měli.. dík za ty ponožky, mohla jsem si teda vzít svoje, stejně je zasmrádnu v těch botách.. ach jo, znala jsem týpka, co mu nesmrděly nohy. Fakt ne," neradostně se ušklíbnu. "Co dál? Už můžu do akce, když se cítím dost nepohodlně a tak nějak.. figurkovitě?" usměju se o něco radostněji, aby pochopil, že to myslím z legrace. |
| |
| Probuzení z říše snové palčivá bolest hlavy bylo to první, co jsem cítila.Zamžourala jsem a slyšela hlasy jak pod vodou. Ptal se mě kdosi, jak mi je. Tak jo... jak mi je? Nemusela jsem se rozmýšlet dlouho. Žaludek jak na vodě, hlava jak střep, malátnost. "Blbě," zahuhlala jsem. Pokusila jsem se posadit. Ostrá bolest projla mojí hlavou, až jsem musela zavřit oči a podržet si čelo, jinak jsem měla pocit, že exploduje. "K*rva," sdělila jsem oběma na plnou pusu. Pak jsem se zadivala k nebi. Zavřela jsem hnovu oči a pořádně jsem se nadechla. Snažila jsem se uklidnit. Bylo to ale po propařený noci na koleji. Tam jsem rozhodně nebyla žádný slušňáček. A nebyl to jenom alkohol, co se tam užival. Prostě filozofická... hehe. Rozhlédnu se kolem. "Takže... co přesně se vlastně děje? Umřeme tu?" zeptám se narovinu. |
| |
| Divná holka Prudce jsem ucuknul, když mi šáhla do hlavy a snažil se ze sebe setřepat nepříjemný pocit. Najednou jsem si připadal skutečně hodně ukřivděně, až jsem překvapeně zamrkal, kde se to vzalo. "Já chci sakra jenom přežít! To chci tak moc?! Sama jsi řekla, že ostatní jsou mrtví..." Ani nevím, kolik jich bylo a najednou pociťuju... divný pocit, jakoby se mi svíralo srdce a myslí mi prolétávají myšlenky na to, jak by ti ostatní vypadali a jestli bychom spolu nebyli silnější. "...Jsou mrtví a ty mi bereš možnost bránit můj život? To mám chcípnout ve válce, do které mi vůbec nic není? Kterou jsem nevyprovokoval a ani vlastně nevím, proč spolu bojují?" Chytnu se za hlavu - najednou v ní mám moc myšlenek a divných pocitů, než abych se dokázal orientovat v situaci. Začíná mě z toho bolet celé tělo a dožadovat se mé pozornosti a patřičné nápravy. "Nech mě sakra na pokoji - běž radši zabít ty, kvůli kterým se bojuje!" |
| |
| Joanne "Na to si zvyknete, je to jen o zvyk. Ale myslím, že už můžete do akce...jak říkáte. Jen si pak vyfasujte věci a můžete jít...třeba s námi k tý lodi." napsal Silencer. "Z mé strany je to všechno. Ještě něco, co pro vás můžu udělat?" zeptal se a díval se na tebe. Asi po minutě začal sklízet všechny odřezky a věci co tady měl. Zároveň čekal, jestli něco ještě nebudeš chtít. Proč tahle chvilka vypadala jako vystřižená z nějakýho válečnýho dramatu? Doprovázená pomalou hudbou? Jen co sklidil všechny svoje věci, tak se opřel o stůl a díval se na tebe. Ve tváři zase nějaká taková podivně pochmouřená nálada a cosi připomínající uvolněnost. Sarah "Jedinej, kdo dneska umře bude jen ten xicht, kdo nebude na naší straně." vložil se do hovoru voják, jež si to přivandroval s těžkým kulometem na rameni. "I tak by se to dalo říct." dodal jeden z mediků. "Jdete s námi, nebo ne?" zeptal se kulometčík, od chrániče kolen až k pasu se mu táhl dlouhý řetěz, stejně tak, jako tvořil "popruh" kulometu. Očividně hardcore jedinec střílející ve stoje, styl "Rambo". "Dobrá otázka...než jste se mi tu skácela, chtěl jsem vědět v čem vynikáte, ať vím co s vámi, ale teď zvažuju to, že vás vezmu sebou, nemyslím si, že jste měla jen sedět na místě a čekat na vaše "umřeme". Lepší bude, když změníte prostředí." řekl medik. "Snad vaše tlapky zvládnou delší vzdálenosti, které nejsou v obchodních centrech!" rýpl si kulometčík, jeho "popruh" zařinčel jak shodil kulomet z ramene dolů. Sem Dívčina stáhla ruku a aniž by se tě dotkla, tak tě něco zvedlo ze země a natáhlo, jako na skřipci. "Chráníš svůj život tak, že vyhrožuješ těm, kterým je tvá prašivá existence naprosto šum a fuk? Znáš pořekadlo: Nejlepší obrana, je útok?" zasyčela dívčina a její mazlík zařval jako protiletecká siréna. "Útěkem nic nevyřešíš. Ti, před kterými utíkáš jsou na straně agresorů, chceš mít klid a snad i šanci žít jako normální člověk?" zeptala se a cosi tě napnulo ještě víc. "Tak se jim postav! Život si nezachráníš útěkem....ale máš šanci si ho zachránit bojem." dodala a přes záda ti přeběhl mráz. "Dostáváš jedinečnou možnost pomstít svoje "bratry"...i když bych tě měla nechat implodovat, ale nemůžu....tuhle šanci ti nabídnout musím..." dodala znechuceně a nechala tě tam jen tak viset. |
| |
| Dva ve stanu "Ne, asi to bude všechno," pousměju se, ale pak zaváhám. "Vy se v těch věcech vyznáte líp, tak byste mohl vědět, jestli mi něco chybí nebo tak. Já to mám na sobě prvně.. asi díky bohu, je to hrozné," polohlasně se zasměji. Jistě, že to není zase tak hrozné a zvyk v tom sehraje svou velkou roli. "Co mám dělat teď? Jít a nakopat zadek veliteli?" s úsměvem vykopnu do vzduchu, docela to v tom jde, i když žádná sláva. Ovšem, třeba bych tu nohu pořádně nezvedla ani jindy, třeba jen tak v kalhotkách v něčím stanu. Na podobné kousky jsem nikdy nebyla, ale teď is holt připadám trochu jako Rambo. "É, chtěla jsem říct nahlásit, samozřejmě," zvesela se opět usměji a hodím po něm očkem. |
| |
| Joanne Silencer se na tebe jen díval, když jsi zmínila nakopání zadku velitele, tak se zamračil. Pak na svůj už docházející blok napsal: "Nezkoušel bych to, být vámi. I když se mi doneslo, že velitel ten váš záchvat přešel s nějak moc velkým klidem...jiného by už dávno poslal k zemi...vás ne." V tu samou chvíli se objevil starý známý Stingray, který do tebe vrazil, jak byl ve spěchu. Samým spěchem se zmohl jen na: "Sorry brácho.", pak se podíval na kolegu a rozhlédl se po stanu. "Kde je plamenná hlava?" zeptal se. Silencer kývl hlavou k tobě, načež se Stingray otočil, zaostřil na tebe, vytřeštil oči, vyjekl, couvl, zakopl o stůl, přepadl přes něj a rovnou na zem. Silencer si raději tvář schoval do dlaní s hlasitým zachrčením. Stingray se po chvilce vyhrabal ven a raději se nedíval ani na tebe, ani na kolegu. "Slečna připravena jít?" zeptal se a raději si začal hrát s pojistkou na pušce. "...uh...velitel by vás rád viděl..." dodal a hrál si s pojistkou dál. Sarah Po chvíli ticha se kulometčík zasmál a praštil kolegu, co právě přišel do "davu", do hrudního plátu. "Dlužíš mi pade kámo, říkal jsem, že ta starostova princezna se sesype a nebude se k ničemu mít." ryl kulometčík. "No jo..." zahučel voják a odkudsi ze zbroje vytáhl peněženku a vytáhl z ní platidlo a podal ho kulometčíkovi. "Nechcete jít vy dva do háje?" zeptal se medik, co tam s tebou byl od začátku. "Chápu doktore, že jí chceš provést celkovou prohlídku....to my všichni..." rýpnul si kulometčík a loktem drcnul do kolegy, který se jen začal smát. "A že ta prohlídka by stála za to..." smál se kulometčík. Za kulometčíkem a jeho kolegou se objevila další postava, křupla prsty a pak oběma vlepila takové pohlavky že se ohnuli v pase. Když se narovnali, tak zasalutovali. "Seržante!" zavolali svorně. "Vypadněte!" prohlásil seržant a nehnutě stál, dokud ti dva nebyli z dohledu. "Díky pane." ozval se medik. "Za nic doktore." řekl seržant a podal medikovi krabičku, asi cigaret, protože medik si jednu vytáhl a zapálil. "Můžete jí pohlídat pane? Mám ještě práci." zeptal se zdvořile medik. "Jen běž doktore, já tady slečnu starostovou pohlídám." oznámil seržant a když medik odpelášil pryč, tak si sedl vedle tebe. "Omluvte ty dva, tahle poziční přestřelka nám leze na mozek všem...každý to nějak ventiluje...já jsem třeba začal kouřit." řekl a potáhl si z cigarety. "Kouříte?" zeptal se a nabídl ti krabičku. |
| |
| Cesta k veliteli Mám z toho špatný pocit. Co si myslím? Že někdo, kdo ho skutečně uznává a nevystoupí proti němu, se bude smát takovému vtípku? Navíc to ani nebyl vtípek, vzato kolem a kolem, spíš naštvané rýpnutí, protože.. prostě mě to nepouští. Ale třeba jeho chování jednou pochopím.. jednou.. a možná.. Jen se na mého společníka usměji a neznatelně pokrčím rameny. Nechci nic vysvětlovat a krom toho ani nevím, co bych mu na to měla říct. V tu chvíli dorazí Stingray a vrazí do mě. Ustojím to, jak by ne, na jeho omluvu ještě kývnu hlavou, jakože nic.. a když pak znovu otevře hubu, jsem v tak trochu jiném světě a nevím, jak se zachovat. Jestli se urazit a naštvat, jestli to komentovat, nebo jen přejít úsměvem, nebo prostě co mám doprčic dělat?! Nic. No, taky možnost. Nedělat nic. Být jedním z nich. Jak dlouho tohle vydržím.. Na první dotaz zcela klidně kývnu souhlasně hlavou. Jak by ne, jsem připravena. Jenže slovo velitel.. "Díky, žes mi věnoval čas.. a tak. Ještě se stavím, abych to aspoň nějak oplatila," usměju se na Silencera a kouknu na Stinraye. "Jdeme." |
| |
| Joanne Silencer jen kývl a pak se věnoval něčemu dalšímu. Stingray po celou cestu jen mlčel a kráčel kus před tebou. Z jeho držení těla se dá soudit, že by raději dělal tisíc a jednu jinou věc. Trapas, který si teď vystřihl ho bude žrát asi ještě hodně dlouho. Cestou jsi na sobě mohla cítit pohledy vojáků, kolem který jste šli. Všichni se dívali na tebe, ale nikdo nic neřekl. "Řekl bych, že váš výbuch se dostal do povědomí osazenstva vlčího doupěte..." konstatoval Stingray. Dovedl tě k odlehlejšímu postu, kde byl oheň, nad ním se tyčila improvizovaná plotna. Na ní stálo cosi, co připomínalo hrnec a konev v jednom. A uvnitř toho čehosi, se něco vařilo. "Velitel hned přijde." řekl Stingray a ukázal ti na místo vedle ohně. "Potřebujete něco?" zeptal se dodatečně. |
| |
| U ohně Snažím se být v klidu, ačkoliv mám pocit, že vyletím z kůže. Ne kvůli těm dvěma, ale kvůli veliteli. Jak jinak. Čas všechno léčí, ano, ano, jenže tady uběhlo sotva pár hodin a já se v tom pořád plácám. Skoro, jako by to bylo to poslední, čím mi toxin mohl zaprcat život. Paráda. "Myslím, že se staráte o věci, do kterých vám nic není," ušklíbnu se. Prostě to jinak nejde. Ano, udělala jsem jakože chybu, protože já to zkrátka za chybu považovat zřejmě nikdy nebudu, ale že by mi to muselo být vyčítáno stále dokola? Jenže to dává smysl, s jejich náturou. "A hlavně, kterým vůbec nerozumíte," nijak ho neshazuji a nekomanduji, zkrátka to tak je. Nejsem cvičený voják, jako oni, nevím, co vnímají oni. A stejně tak je to naopak – oni vůbec netuší, co prožívám a proč se co stalo. Jsou zkrátka věci, které nevyřeší ani tisíc slov, když chybí zkušenosti. Musím se s tím vyrovnat. Se vším. Nechat se během pár minut naverbovat do profesionální armády, o které nemám ani šajn, asi taky nebylo moc rozumné. Ale zas – šlo mi to! Docela.. Konečně začínám chápat, s čím mají problém všechny ty filmové postavy, co potřebují vypadnout a urovnat si život. Začínám si připadat jako v nějaké hře. Zoufale se snažím zapadnout, najít své místo, ale nic není to pravé. "Ne, děkuji," protáhnu se a chvíli zírám do ohně, v tu chvíli ani na nic nemyslím. Zvláštní. A pak si v klidu spojím ruce za zády, což je vzhledem k nové zbroji poněkud nepříjemné, a zůstanu mírně rozkročená stát. |
| |
| Showdown Pravidelná obchůzka pozic a všech kolem nezabrala zase dýl jak patnáct minut. Prostě rutina. Nic nového. Všichni na strunách. Všichni, co mají vyrazit k lodi jsou nervózní ještě víc. V co vlastně doufáme? Že to někdo přežil? Že někdo přežil vycucnutí do vesmíru, seškvaření při sestupu atmosférou, nebo rozdrcení při dopadu lodi na povrch? Jsme tak naivní, nebo ještě věříme v nějaký podivný zvrat okolností? Proč vlastně bojujeme? Všichni nás očividně nechali napospas....delegace si původně přijela pro nějaké vybavení z nemocnice. Jinak sem fakt ani nepáchnou. Občas si vážně říkám, že by bylo lepší přestat bojovat, vzdát se, případně se přidat na druhou stranu. Ale jak bych se pak mohl podívat do zrcadla a vědět, že jsem zradil všechny ty, kteří padli v boji? Když jsem se vracel k místu, kde jsem měl vlastní stanoviště, stál tam Stingray a Fénix...jak jí začali kluci přezdívat. Rukou jsem Stingrayovi naznačil, že může jít. Jeho kývnutí a vytracení se jako duch mi na jistotě při jednání s Joanne nepřidávalo. Byl jsem si jistý, že si jdu spíš pro další dávku nadávek, urážek a bůhvíčeho ještě. Prošel jsem kolem ní, popadl jsem židli, kterou jsme někde vyhrabali a přisunul jí k Joanne. Sám jsem si tradičně sedl na zem. "Můžeš stát, nebo si sednout." řekl jsem a zadíval jsem se do ohně. "Koukám, že zbroj ti docela sedí. A Warhammer říkal, že ti už i připravil pušku." pokračoval jsem a dále jsem se díval do ohně. Na Joanne jsem raději ani nekoukal, abych jí neprovokoval... |
| |
| U ohně Nervózně popojdu, když si všimnu, že se už blíží, a hodím krátký napjatý pohled na Stingraye, kterého ale Specter během okamžiku pošle pryč. A mě přisune židli. V rámci nějakého svého obranného mechanismu zůstanu stát, ale sleduju ho doslova ostřížím pohledem. Takovým tím bodavým, přímým, ale v uvnitř sebe jsem prostě nejistá. Je to hloupá hra, ale nemůžu pořád jen křičet a shazovat ho. Je to, ostatně, celé hlavně můj problém a s jeho řešením bych taky měla začít právě u sebe. "Silencer se snažil," kývnu a jen tak mimochodem sjedu pohledem svou zbroj. Myslím, že je to fajn, i když místy škrábe, ale zvyknu si, dodám, aby to nebylo tak moc hloupé, protože prostě nevím, co mu na to pořádně mám říct. To napětí by se dalo krájet. Nakonec uhnu pohledem někam do tmy. "Dobře, pak se u něj stavím. Proč jsem tady?" Nemám odvahu se podívat zpátky, ale ani ne tak kvůli němu, jako spíš čistě sobecky kvůli sobě. Drží se mě to.. a připadá mi to šílené. Už jsem si sice vysvětlila, že se to za pár hodin nezmění, ale přesto jsem právě za těch pár hodin dokázala tolik jiných věcí! Od pokusu o sebevraždu až k tomuhle.. od nuly k něčemu lepšímu, zatím raději nečíslovanému. Skoro jsem dokázala zapomenout na ostatní, vytěsnit jejich tváře z hlavy, stejně jako všechno, co pro mě udělali. Třeba ta holka v autobuse, když se chtěla zabít. Tehdy.. dávno. Měsíc není zase tak dlouhá doba, a v tomhle táboře jsem sotva den. Přesto se můj život výrazně změnil, v něčem.. a v něčem skoro vůbec. Třeba je to mým podivným, věčně se měnícím pohledem na život. Nejsem si ničím jistá a jednám podle momentálního rozpoložení a situace. |
| |
| Přízrak versus Fénix "Taky se chci zeptat, proč jsi na mě naštvaná." odpovím jí na otázku a podívám se na ní. Teď ve mě převládá spíš zvědavost, než velitelský instinkt. Bylo mi jasné, že porušuju jedno z nepsaných pravidel války, že osobní pocity a emoce nemají na bojišti co dělat. Ale já jsem chtěl vědět, co jsem udělal, či naopak neudělal. "Jen bych rád věděl, proč jsi na všechny kolem jako svatá, skoro...ale na mě jsi jako pes na kočku..." pokračoval jsem. "Jestli je to kvůli tomu detoxu, který jsem ti nařídil, tak se omlouvám. Nebylo zrovna košér tě tam poslat násilím...ale šla by jsi tam dobrovolně?" zeptám se s pohledem upřeným na ní. |
| |
| U ohně Sledují nás? Poslouchají? Jen na vteřinku se na něj podívám. Je to tady.. to, co jsem chtěla a teď bych se tomu nejraději obloukem vyhnula. Neodpovídám, nechám ho mluvit. Jazyk si tisknu mezi zuby až to vážně bolí, čelist mám celou ztuhlou. Musím to podat nějak věcně, jasně. Tak to bude nejlepší. Naštěstí se vrátíme k detoxu. "Pravděpodobně. Ne během minuty, jako's to vyřešil ty, ale přemýšlela bych. Když jsem to začala brát, nepočítala jsem s tím, že na to umřu. Byly tu mužnosti. Když začala válka, všechno bylo pryč. A tvé chování potom byl podraz," mluvím klidně, až podezřele příliš klidně. A mé prsty za zády ve vlastním sevření hrozně bolí. "Tu pusu tehdy jsem si vzala osobně. Hodně osobně. Myslím, že se na tom podepsala i má závislost, nepřipadá mi zrovna běžné, aby to probíhalo takovým způsobem..," povzdechnu si. "Prostě jsem se zamilovala." |
| |
| Zpověď? Seděl jsem tam a poslouchal jsem jí. Nepřerušoval jsem jí, jen jsem čekal, až skončí. Nebudu jí nijak dráždit, ani jí dávat podmět, aby byla mohla řvát. Uznávám, že její násilný detox nebyl zrovna to nejlepší rozhodnutí, ale co vím, umírat pomalu kvůli závislosti na droze je horší, než když vás někdo probodne bajonetem. Nechat jí mluvit, bylo to nejlepší. Až do druhé části, o puse, která mi vypadla z hlavy, možná proto, že potom se strhlo peklo na zemi. Překvapilo mě, že je to jeden z důvodů, proč je na mě naštvaná. Nejsem idiot a je mi jasné, že čekala víc. I já bych jí rád dal víc. Ale to....prostě nejde. Dalším pomyslným knockoutem bylo to, že mi oznámila, že se zamilovala. Chvíli jsem tam jen tak seděl a díval se na ní, nevěděl jsem co jí na to říct. Jsem nástroj války, odnaučili mě všem citům, které by mě mohli v boji brzdit...avšak, nikdy lidskou bytost úplně neochudíte o její emoce, city a podobné věci. Jdou potlačit...avšak odstranit nikoliv. Legii potlačili emoce, které by nám bránili v tom, co umíme nejlíp, zabíjet. Nikdo z nás neumí milovat, i když víme, že někde uvnitř to je. "Joanne..." začal jsem pomalu a zadíval jsem se do ohně. "...nemysli si, že je to jen jednostranná záležitost." řekl jsem a díval se do ohně. "Ale volba je to nešťastná...vybrala jsi si toho nepravého..." odmlčel jsem se a zhluboka se nadechl. "...rád bych tě viděl šťastnou a spokojenou, ale..." další odmlka, při které jsem vstal, otočil se zády k ohni a udělal od něj krok. "...já nejsem na tyhle emoce stavěný. Ty potřebuješ někoho, kdo tě bude milovat, udělá ti vše, co ti na očích vidí..." zavřel jsem oči a raději jsem i přestal mluvit. "...tohle ti já dát nedokážu. Mě vytvořili pro boj. Emoce lidem přirozené jsou nám všem upřené. Inhibitor v podobě nanobotů je drží mimo dosah..." pokračoval jsem, i když jsem nevěděl, proč jí tohle říkám. "...máme emoce, které nás posilují, jakožto válečné stroje...hněv, nenávist, bolest..." otevřel jsem oči a díval se do prázdna. "...zatímco štěstí, láska, radost, spokojenost...To je nám cizí. Na pohled jsme lidé, ale uvnitř..." otočím se k Joanne. "...uvnitř jsme jen duše, uvězněné ve válečném stroji. Naše duše je zmrzačená konfliktem." dokončil jsem větu a chvíli jsem mlčel. "Známe jen boj, nic jiného. Narodili jsme se na bojišti, tam taky zemřeme." pokračoval jsem. "Jsme takzvané "Děti Války". Nikam jinam nepatříme, než do války. Mezi lidi nezapadáme. Vidíte nás jako hrdiny, elitu, ale pramálo vidíte to, co jsme ve skutečnosti: zmrzačené duše." svěsil jsem hlavu k ohni. "Naším jediným přáním není nic jiného...než mít možnost žít normální život...život jako budeš mít ty...až tohle skončí..." dokončil jsem svůj monolog a znovu se posadil na zem vedle ohně. |
| |
| U ohně Nadechla jsem se hned v první chvíli, abych mu řekla, že jsem si to nevybrala, že se to prostě stalo a já to neovlivním. Ne tak rychle a rozhodně ne tehdy, teď je to jiné, když už si nemusím píchat toxin. Je to větší problém, ale můžu ho řešit s klidnou hlavou. Jenže jak mluvil, akorát mě to víc a víc ubíjelo. Trhalo mě to uvnitř na kousky, pomalu, trýznivě, až jsem se nemohla nadechnout. Byla jsem celá ztuhlá, div ne v křeči, jak se mi svaly natahovaly zoufalstvím. Nic z toho nebylo to, co jsem chtěla slyšet. Ale kdybych to neslyšela, kdyby to prostě odbyl jednou větou, nebylo by to tak hrozné. Zřejmě. Bylo mi líto jeho, bylo mi líto sebe, bylo mi líto úplně všeho a křeč v krku nabírala nezvyklé bolestivosti, jak jsem se snažila tvářit stejně a nehnout nad tím brvou. Horko polévalo mé tělo.. Stála jsem tam dlouho, nehnutě, a úplně mlčky. Nemohla jsem mluvit, protože bych vzlykala.. protože by pukl i ten poslední kousek zdi, který dovoloval kanout slzám tiše, kamsi do ztracena. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála. Pět, možná deset minut. Nádechy byly velmi pomalé, musela jsem se hlídat. .. a neměla nikdy fetovat.. Dokázala jsem pominout i to, jak mě soudil. Jak údajně věděl, co potřebuju. Všechno to šlo pryč, všechno do háje.. Pak jsem se narovnala. "Nic ti nevyčítám," řeknu tiše, abych zkontrolovala, nakolik mi slouží hlas. Žádná sláva, ale alespoň plačtivě nehekám. "Nic jsem si nevybrala. Stalo se a tak to je, nezměním to žádnou léčbou během pár minut. To jsou fakta," pomalu se nadechnu. "Nemusíš se zabývat mým osobním problémem. Co se týče těch výstupů, omlouvám se. Nechtěla jsem ti způsobit potíže, nicméně se tomu selhání zřejmě nijak nedalo zabránit," každé slovo je promyšlené, a i když je z mé hlavy, není mé. Tím jsem to ukončila a zase tam jen stála a dál slzavýma očima hleděla do temné prázdnoty, jazyk opět zaseknutý mezi zuby. A pak, kdo si tu lže. |
| |
| Chaos "Ty možná ne...ale tvoje srdce ano." řekl jsem a vstal jsem. Pomalu jsem došel k ní a položil jí ruku na rameno. "Byla jsi vržená do světa, kam nepatříš. Možná tudy projdeš jako voják, ale uvnitř jsi to, co já nikdy nebudu. Jsi člověk, civilista...možná si budeš tohle všechno pamatovat, jako velkou noční můru. Ale pro mě je ta noční můra jediné, co znám, jediné pro co žiju a kvůli čemu žiju." dodal jsem. "Nejsi nástroj politiků, ani nikoho jiného...tobě byla dána svoboda..." pokračoval jsem a díval se na ní. "Jestli si vzpomínáš na hotel, tak jsem tam já, Cobra a Viper měli hlídat tu celebritu." připomněl jsem jí. "Uvnitř se každý z nás snažil nepropadnout přání, být jako vy. Řešit finanční problémy, řešit problémy života...neřešit to, kolik máš nábojů v zásobníku, nebo kdo umře příště." hlas mi přeskočil, ale ne tak zásadně. "Jako si lidé přejí být v Legii, tak Legie si přeje být normálními lidmi..." dodal jsem. "Další věc, kterou nám nanoboti upírají, ale za to jsme jedině rádi, vzpomínky na to, co z nás udělal "Děti války", projdi se mezi klukama a zeptej se jich, proč jsou v Legii, uvidíš, co mají za zkušenosti.", vůbec jsem nechápal, proč jsem tohle řekl. "Buď ráda, že jsi sama sebou, že si žiješ vlastní život a máš ho ještě před sebou." dokončil jsem a díval se na Joanne. |
| |
| Oheň jednou všechno spálí.. Znovu jsem vržena do změti pocitů, které se bijí jeden s druhým, bez smyslu a bez úmyslu přestat. Znovu se mi svírá hrdlo, ale pokusila jsem se bojovat. Pokusila jsem se o to neřešit to, ale jen kvůli sobě. Jsem tak sobecká, že jsem si myslela, že toho prostě nechá. Jenže ať říká co chce, neříká to kvůli mně – říká to i kvůli sobě. Přehlížela jsem to, možná jsem se ale jen snažila věřit tomu, že takový opravdu je. Jen pomalu jsem se otočila tak, abych na něj viděla a přitom se nemusela dívat. A pak jsem stejně pomalu udělala dvě věci – položila svou ruku na jeho a pevně ji přitiskla ke zbroji a přitočila se o krok a půl blíž, těsně k němu. Pokoušela jsem se bojovat.. "Chceš mě donutit říkat věci, které říkat nechci..," zašeptala jsem. "Nutíš mě myslet na to, na co jsem chtěla zapomenout. Co jsem chtěla vytěsnit. Vím, že to není tvoje vina.. ale děláš to.. Každou větou, kterou jsi řekl, každým slovem..," hlas se mi pomalu ztrácí. Stačí jen kousek, abych se k němu opravdu přitiskla, zlehka a přesto pevně, stejně tak, jako jej volnou rukou obejmu kolem krku, hlavu tak nevinně tisknoucí na jeho hruď. "Mů-žu se.. pokoušet.. bojovat.. ale zrovna teď nevyhrávám..," šeptám skoro neslyšně. Na několik vteřin se odmlčím, nemůžu mluvit, přemáhám slzy i sebe sama. Nesmím to říkat, neměla jsem se nechat zlákat.. ani to tak nechtěl, ale neumím se ovládnout. Nejde to. "Kdybys to nechtěl, proč bys tu teď byl? Proč bys tu stál? Proč bys to řešil? Proč, kdybys to nechtěl změnit.. a proč bys to nemohl změnit..? Nikdy jsem.. nikdy.. přemlouvat tě.. pokud sám nechceš..," ozve se tiché syknutí, když mi konečně naplno dojde, jak moc zoufalé to je a jak špatnou věc dělám. Probrání ze sna, dalo by se říct. Ve skutečnosti jen další nával nerozhodnosti a bezradnosti. Ruka tvrdě sjela po zbroji a druhá mě s nebývalou razancí odstrčila, i když chtěla odstrčit jeho. Byl to hněv, zoufalost, další z konečných rozhodnutí, která se v minutě rozplynou, stejně, jako už mnohokrát předtím. "Mrzí mě, že v tom máme jasno. Dojdu si pro tu zbraň," řeknu nebývale tvrdě a rázně odejdu do tmy. |
| |
| Joanne Jen co jsi se vzdálila od ohně, tvoje oči se nedokázali tak rychle zvyknout, a bylo to, jako jít s šátkem přes oči. Podařilo se ti vrazit do někoho, kdo při chůzi chrastil jako hora železa. Dotyčný jen vydechl při nárazu, ale nijak to nekomentoval. Chrastil si dál po své trajektorii. Poté, co si tvoje oči zvykly na tmu, občas přerušovanou svítilnou, nebo ohněm, tak jsi mohla vidět, že vojáci, kolem kterých jsi šla, nebo šla jejich směrem vždy uhnuli stranou. U budovy, kde měl sídlit Warhammer jsi objevila, že dotyčný sedí dole na schodišti. "Jak to jde kuře?" zeptal se a podíval se na tebe. "Koukám, že ti dali dohromady tu naší fajnovou zbroj, jak se v tom chodí? Netlačí to někde v určitých partiích?" zeptal se a rukou naznačil pánevní oblast. "Jinak pušku máš upravenou, stará Smrt toho už hodně vystřílela, ale ještě toho vystřílí hodně. Možná to není nejmodernější zbraň, ale furt je lepší, než spousta těch kapslíkovek co máme... |
| |
| Cestou necestou Ani jsem se nezastavila, ani jsem se nechtěla omluvit. Bylo mi to jedno a jen mě bolelo rameno – a i to mi bylo jedno, protože bolest se dala snést. Fyzická bolest. Ale i tu psychickou, co svírala vnitřnosti a trápila hlavu, pomalu odeznívala. Možná i proto, že jsem kus cesty neviděla a začalo to být otravné, možná i proto, že jsem o chvíli později všimla, jak mi uhýbají z cesty. No super.. zas jsem tu ztropila divadlo. Skvělý. Všechno v hajzlu a ještě tohle. Mizerná nálada už nemohla být horší, připadala jsem si nanic, ale nechtělo se mi křičet. Byla jsem naštvaná na sebe i na svět kolem. "Na hovno," vyštěknu podrážděně, jakože co je to za debilní otázku a prásknu sebou na zem. Nohy si složím do jakože tureckého sedu, což mi ve zbroji moc nejde. "Je to v pohodě. Kde to fakt tlačí zjistím až po pár dnech," stále mám stejně nepříjemný tón. "Co je to za indiánské jméno, proboha? Stará smrt?!" Už toho mám tak akorát dost. Nikdo mi to nepřipadá normální, ani já, všechno mě sere a je na pytel. "Kdy se jde do nějaké akce?" |
| |
| Joanne a Válečné kladivo "No tak, svěř se člověku, kterýmu na střední říkali Vrba." řekl Warhammer, vstal a popošel k tobě a sednul si naproti tobě. "Kdyby něco, řekni tý naší ukecaný rybě...půjde taky." dodal a díval se na tebe upřeně jako sova. I v té tmě bylo v jeho očích vidět cosi, co ostatní nemají. Tím byla ta lidskost a něco málo empatie. "Žádné indiánské jméno. To je zvyk Legie křtít větší zbraně jako jsou odstřelovačky, kulomety, bazuky a všechny tyhle větší hračky. Puška, kterou máš, byla pokřtěná Smrt. Jelikož její výroba stála už v továrně, při testech a taky samozřejmě v boji tolik životů, že si ani nedokážeš představit." vysvětlil původ jména pušky. "A stará proto, že je to stará zbraň." dodal a pousmál se. "Za hodinu a půl kuře, ještě musíme posbírat nějaký náboje a doktoři si musí posbírat svoje fidlátka." řekl a zadíval se ti do tváře. "Do akce se nikdo nežene...co tě žere kuře, s pravdou ven." řekl tónem, kterému se sotva dalo říct: Trhni si! |
| |
| Trápení Jen jsem kývala. Napadlo mě pár poznámek, ale pak mi prostě nepřipadaly ani dobré, ani zajímavé a nutné. "Hmm..," a to důležité jsem říct nechtěla. Stejně řekne to, co by mi řekli jiní, tak k čemu to je? Mě to uleví na chvíli, pak mě to bude stejně žrát. "Když to chceš vědět. Prostě jsem se do něj zamilovala, ale prostě to není moje vina, chápeš? Prostě to byl vedlejší účinek toho fetu.. stávalo se mi to i dřív, ale jak to přišlo, tak to zase odeznělo. Jenže když mi dal v hotelu tu pusu, tak se mi to v mozku ukotvilo nějak víc a už mě to nepustilo. A teď, po tom dexotu, je to pořád stejné. Nestála jsem o to ho milovat a nestála jsem ani o to, aby to tak bylo, prostě, stalo se to ve vteřině. Ani nějak logicky.. je to vedlejší účinek, ale pořád je to cit. Nemůžu se toho zbavit, jsem z toho v prdeli, z tohohle všeho.. a měním názor z minuty na minutu. Chci zapomenout. A chtěla jsem se mu vyhnout. Proto jsem na něj na začátku vyjela, kvůli tomu detoxu, teda ne kvůli vyhnutí, ale protože to byl podraz od někoho, koho miluju a to se mě dotklo víc. No a on to chtěl vědět, tak jsem mu to řekla, jenže to začal řešit a taky asi nemá míru a nepozná, kdy už je fajn držet hubu, a prostě je to tu zase.. dalo se to překonat, ale prostě mě jen tím svým „nemůžu být s tebou“ vrhl zpátky a je to zas v prdeli. Vlastně je to ještě horší. A já se toho neumím zbavit.. a jsem v tom nevině.. skoro.. vlastně ne, kdybych nefetovala, nikdy by se to nestalo. Do hajzlu..!" vychrlím, a na konci už zase jen těžce polykám slzy. "Normální člověk může říct, že si to nevybral, ale stalo se to.. jenže i tak to trvá. Máš čas to změnit, nebo si to promyslet. Tohle jsem já neměla, prostě se to stalo a táhne se to a táhne a táhne..," zavzlykám. |
| |
| Joanne Warhammer se podivným trhnutím těla přesunul z pozice kde byl a rázem byl vedle tebe a objal tě tak, jak obejme bratr mladší sestru. "Ono to není tak jednoduché, tyhle vztahy." řekl polohlasně a díval se kamsi. "Řeknu ti věc, kterou vím jen já. Ale slib mi, že to nebudeš nikde vykládat." pokračoval a držel tě v náručí. "Určitě ti říkal, že jsme tu všichni duše zmrzačený válkou...ale z těch z nás, co tu zbýváme, je to u něj nejhorší..." začal hodně pomalu. "...když byl ještě kluk, nějakých deset let zpátky...tak nejenže musel přihlížet, jak všichni ve městě, kde žil umírají v lokálním konfliktu, při útoku jedný soukromý armády...jeho nechali naživu jako jedinýho. Což by z našeho pohledu nebylo tak strašný. Ta horší část přišla, když ho donutili zabít vlastní matku, sestru, dokonce i přítelkyni..." pokračoval tak, aby jsi to opravdu slyšela jen ty. "...vrazili mu do ruky nůž a když to neudělal sám od sebe, pomohli mu...v jeho očích vidí, že je to on, kdo je zabil a přitom se jim musel dívat do očí...Neuvědomuje si, že jeho ruka byla vedená rukou vojáka soukromý armády." otočil hlavu tam, kde naposled byl Specter a tiše si povzdechl. "Od tý doby v podstatě nespí, pronásledují ho noční můry, v nichž slyší křik těch, co ten den zemřeli a vidí oči těch, které miloval..." otočil hlavu zpět k tobě. "Každý z nás si prošel něčím podobným, každého z nás poznamenala válka v určitém směru. Ale nikdo z nás nemá na rukách krev vlastní rodiny, ani vlastní přítelkyně." dodal Warhammer. "Já vím, neomlouvá ho to pro to, co udělal tobě, neomlouvá ho to v ničem. A ta část, kde říká, že s tebou nemůže být, je nejspíš jen snaha o to, neprožít si to všechno celé znovu. Nemuset sledovat, jak někdo, pro koho chová city pomalu umírá a krev dotyčného pomalu stéká po jeho rukách. Přízrak chrání to, co zbylo z lidské stránky osoby uvnitř." dokončil svůj monolog Kladivoun. "Nikdy jsem ho neviděl spát...a když usne, za půl hodiny se probudí úplně zpocený nebo se klepe...Až tohle skončí, všichni tady se nejspíš pokusí žít normální život...ale u něj si tím nejsem jistý...v civilním životě není místo pro někoho, kdo má jen krok k tomu zhroutit se jako domeček z karet." pak se Warhammer podíval na tebe. "Mám za to, že on k tobě taky něco cítí, ale bojí se tě. Bojí se tě v souvislosti s tím, co jsem ti tu právě řekl..." dodal a na tváři se mu objevil neveselý úsměv. |
| |
| Trápení "Ale chápeš, že tohle.. že není na vině? Kdo normální se zamiluje kvůli jedné puse? Nikdo. Je to chemická chyba.. není to normální..," rozechvěle si povzdechnu. "Není to něco, za co by se měl omlouvat nebo se cítit vinen. Prostě, tohle není jako když se zamiluješ normálně. O to horší to je," dodám. Pak nějakou chvíli jen hrabu prstem do hlíny. Věděla jsem něco, ale ne celou pravdu, nebo si to nepamatuju tak, jak bych měla. O to strašnější to je, o trochu víc to dává smysl, ale nic neřeší. Kdo by taky čekal, že jo. "Jenže jsme oba natolik vadní, že já to neumím přejít, ale umím jen hysterčit a on má asi fakt pocit viny, který by ale neměl mít. Nenabaloval mě nebo tak, byla to jedna letmá pusa, nic víc," utřu si rukávem nos až si ho trochu odřu. "A asi ještě horší je, že i když tohle všechno vím a uvědomuju si to, tak s ním prostě chci být. Aspoň an chvíli. Na pár hodin. Je to smutný, že to tak je," kouknu na něj. "A po tom, co jsme spolu mluvili teď.. je to jen silnější. Protože vím, že je to nemožný, tak to chci víc a víc. Hrůza.. a přitom vím, že to nejde a chápu proč, ale prostě.." |
| |
| Joanne & Warhammer "Uvidíš jak na tom budete až tenhle masakr skončí. Až bude klid a všechno se vrátí do normálu, určitě se urovná i tohle tvoje citové rozpoložení. A pak budeš šťastná." konejšil Warhammer. "Spousta kluků tady si přeje, aby mohli říct to samé i o něm, ale na něm si prostě válka vybrala svoji daň. Proč myslíš, že se drží Legiálních pravidel a řádů tak, jako nikdo jiný?" zeptal se a podíval se na tebe. "Odpověď už teď víš, nemusím jí říkat..." začal a díval se na tebe. "...pro něj nic jako mír neexistuje, jeho srdce si nepřipouští jinou alternativu než je válka nebo jiný konflikt. Nebýt toho těžkého komlexu z přežití a traumatu, kdy viděl milované umírat vlastní rukou, teda ne tak docela. Dokážeš si představit, jak by vypadal jeho život, kdyby se měl pokusit žít tak, jako ty? V míru dělat cokoliv?" zeptal se a bylo vidět, že ho zajímá, co si myslíš. |
| |
| Trápení "Jo, taky doufám, že to bude pryč..," vydechnu ještě stále roztřeseně, ale je to už lepší, i když se stále sem tam objeví nějaké to vzlyknutí a popotáhnutí, jsou to jen dozvuky. "No jo, no jo.. je to děsný..," ani pořádně nevím, co mu na to mám říct. Je to hrozné, ale nic s tím neuděláme. Tahle bezmoc bývá v životě to nejhorší. "Nevím. Neznám ho. Vím jen to, co mi řekli v hotelu a cos teď doplnil. Jinak o něm nevím nic. Třeba se snaží, a třeba by se snažil víc a šlo by to, kdyby měl prostor. Jenže to tady těžko. A třeba by mu pomohla i nějaká terapie. Nemyslím úplně, ale trochu. Třeba na pár dní v roce, i to by, podle toho co říkáš, byl prostě úspěch," zamyslím se. "No, a pokud by to chtěl, pak by to bylo jen dobře, ne?" |
| |
| Joanne "Zkus mu to navrhnout. Tebe třeba poslechne..." řekl Warhammer a díval se na tebe. "Od nás o tom nechce slyšet." dodal a zadíval se do prázdna. Warhammer se pak podíval kamsi na oblohu a chvíli mlčel. "Měla by jsi se trochu vyspat. K tomu vraku to bude dlouhá štreka a jen tak se asi nezastavíme." řekl a znovu se na tebe podíval. "Voraz bude asi nejspíš až u tý popelnice, nebo u toho, co z ní zbylo." pokračoval. "Zkus usnout a trochu se prospat." zopakoval a opět zvedl pohled někam ke hvězdám. Za hodinu a čtvrt Ať už se ti podařilo usnout, nebo ne. Za hodinu a čtvrt začal všeobecný ruch. Při pohledu kolem bylo vidět, jak se část vojáků shání po všem možném. Vzduchem kolovali nadávky, sháňka i zcela stupidní otázky typu: "Kde mám žiletku?" Dokonce bylo slyšet i smích. Warhammer krátce po té, co ti řekl, aby jsi se zkusila prospat, zmizel beze slova. Avšak v okamžik, kdy se všichni začali shánět po všem se objevil i on. "Spala jsi kuře?" zeptal se a při pohledu na něj bylo vidět, že na odstřelovače toho má dvakrát tolik, než by měl. "Připravená jít?" položil další otázku. |
| |
| My dva a čas.. Zabručím. Já mu to mám říct? Neposlouchal, ani když šlo o mě.. i když to teda ze svého úhlu pohledu myslel v dobrém. "Nejsem si jistá, jestli se mu mám vůbec objevovat na očích..," povzdechnu si. Naštěstí pak přišlo na řadu upozornění na dalekou cestu a já jen kývla. Najednou byl velký luxus i to dostat se tam pomocí nějakého jezdítka. Na takovou túru jsem nebyla připravená, ale to je už život, že se musíme s něčím poprat. Ani se neobtěžuju s nějakým vstáváním a ze sedu přejdu do lehu. Hvězdy jsou nad náma, za jiných okolností by to byla hezká noc. Nesnáším stanování.. Za hodinu a čtvrt Další věc, co tu byla k vzteku. Proč jsem ho jen poslouchala? Trochu se prospat, to znělo dobře, jenže takhle jsem se jen probrala ze sna a s bolestí hlavy díky tomu, jak jsem předtím brečela. Aspoň, že mě nebolely oči. "Áh, kruci.. to už jdeme?" převalím se z boku na záda, tedy do polohy, ve které jsem původně usnula, a zahledím se na něj. "Nemáš toho nějak moc? Do prdele, mě tak bolí hlava..," postěžuju si a pak konečně vstanu. Cítím, jak mám zbroj v některých místech otlačenou do kůže, není to příjemné. Jak jsem přemýšlela nad hlavou, došlo mi, že už to tolik nebolí a hlavně, že nemám tendence na to myslet a dělat kolem toho opět aféru. Nebylo to pryč, to rozhodně ne, ale díky spánku byl všude v mé hlavě krásný mlžný opar a zdálo se, že budu moct fungovat jakž takž v pořádku. |
| |
| Joanne "Jo, taky že polovina je tvoje." řekl a podal ti ruku, aby ti pomohl na nohy. Pak ti podal cosi, co vypadalo jako taktická vesta, naplněná zásobníky, dokonce se na ní houpaly i nějaké granáty. V kuželu světla, který na vestu dopadl od baterky kolem procházejícího vojáka bylo vidět, že je pobitá hroty a dokonce na levé kapse, kam se většinou dává vysílačka je lesklá lebka s překříženými dýkami. V záblesku světla se zdálo, že v očních důlcích zažhnuli oči, které si tě prohlédly. Už od pohledu se zdálo, že je proti taktickým vestám ostatních jiná. "Jsi první, kdo má možnost si vzít Čest Legie. Je to jediná volná vesta." řekl Warhammer a díval se na vestu s úctou. Jen co jsi se nasoukala do vesty, která i přes zbroj budila zdání, že naprosto přesně kopíruje křivky tvého trupu. A dodávala podivný pocit jistoty a klidu. Jako by udělala čáru za všemi problémy. Warhammer ti pak podal Smrt. Zbraň byla vyleštěná a vůbec celá nažhavená do boje. Jak Smrt, tak Čest Legie najednou dodávali pocit, že není problému, který by se nedal řešit. A někde v chaosu myšlenek ti dláždili cestičku k řešení. "V pohodě? Nepotřebuješ někde dopnout vestu, nebo upravit popruh zbraně?" zeptal se Warhammer. |
| |
| Noc a zbraně.. hurá na ně! "Huh..," že jsem to komentovala. Vážně mi sklapne, když to řekne, a jen protáhnu obličej. Fakt nechápu, proč jsem se k tomu uvrtala? Co jsem si myslela? (A je to tu zase..) Chachá, chtěla jsem jim pomoct, ne být chodící nosič svých vlastních šíleně těžkých věcí. Koukala jsem na vestu a udělalo se mi špatně. Z těch představ, ze života v tuhle chvíli, z toho, jak bylo všechno na pytel. A hned na to přišla chvíle prozření a dávky chuti jít dál, jinak by to ani nešlo. Stejně mě ale ta lebka tak trochu znepokojovala.. "Díky," hlesnu nenadšeně, ale v podstatě upřímně. Bude nějakou dobu trvat, než si zvyknu uctívat obyčejné věci takovým způsobem, jakým to dokáží oni. "Vážně je tohle všechno třeba? Umím docela střílet, ale nejsem.. voják.. a tohle není film, abych..," dloubnu prstem do jednoho z granátů. Zkrátka se mi to nelíbilo. Co když se uvolní při nějakém neopatrném pohybu? Ale pak tu byla ta zbraň, a ta byla zkrátka fajnová. Z té jsem měla úplně jiné pocity, takže nakonec převládla radost a jistý druh nadšení nad obavami. Potěžkala jsem jí a zkusmo si zamířila do tmy, bez prstů na spoušti, aby mi nevynadal, že to dělat nemám. I když to třeba stejně udělá – tak jsem raději namířila do země. Lehce jsem se zavrtěla ve vestě. "Ne, myslím, že dobrý," odkašlu si. "Dobré," opravila jsem se. "Kde jste ji vzali? Že tak sedí.. docela dost přesně..," podívala jsem se na něj a přestala si všímat zbraně. |
| |
| Směr loď "Granátů se neboj. Je opravdu potřeba trhnout, aby se odjistili. A náraz a otřes je neodpálí. Jedině kulka, ale v případě že granát trefí kulka to už bývá jedno, protože kulka zabije rychleji než granát vybuchne." řekl nepovzbudivě Warhammer. "Kde jsme sebrali tu vestu?" zopakoval otázku a podíval se na ní. "Dlouhá historie...prej je to jediná dochovaná Legiální vesta ještě ze Země." řekl a podíval se na vestu. "Taky kolujou zvěsti a historky o týhle vestě." pokračoval a sám si navlékl vlastní vestu. "Ta nejpitomnější je taková, že když si vesta "oblíbí" svého nositele, tak od něj odklání veškerý střely a projektily...něco jako štít." řekl lehce posměšně Warhammer a přehodil si popruh Gaussovi pušky přes rameno. "To pokování je údajně z kontinentu Evropa. Jeden ze dvou mýty opředených kontinentů. Další fáma je ta, že každý, kdo jí nosí nemusí brát v potaz fyzikální zákony v potaz. Při střelbě tedy není nutno brát v potaz stáčení střely, vliv gravitace na ní....prostě kecy..." pokračoval a kývnutím ti naznačil, že máš jít s ním. "A chceš slyšet ten největší vtip? Ta lebka..." řekl a klepl do čela lebky. "...je údajně obývaná dušemi všech, kdo tu vestu nosili a padli v boji." dodal a tentokrát se neubránil uchechtnutí. Procházeli jste kolem vojáka, který každému z vás dal láhev s vodou. "Už zase vyprávíš ty svoje duchařský historky Kladivoune?" ozval se hrubý hlas za vámi. "Moje historky? Vypadám snad jako někdo, kdo jim věří Ocelote?" otočil se tvůj doprovod. "Tak proč je teda vyprávíš?" opáčil ten, jehož Warhammer nazval Ocelotem. "Něčím se bavit musím ne? V týhle bohem zapomenutý prdeli je lautr hovno co dělat...furt lepší, jak vyřezávat ze dřeva sošky!" rýpl si Kladivoun a ušklíbl se. "Já se věnuju výtvarnému umění..." opáčil dotčeně Ocelot a na rameni mu přistálo něco, co vypadalo jako menší dělo! "Ty říkáš vyzývavým sousoším žen v určitých polohách uměním?" Warhammer měl co dělat aby se nesmál. "Každej máme něco!" konstatoval Ocelot. Jejich hovor se nějak protahoval a na tebe nějak pozapomněli. Než si to jeden stačil uvědomit, tak jste byli v nějakém parku, kde překvapivě svítila všechna. Všichni byli na pozoru, ale hovor si neodpustili...tedy skoro všichni. Pět metrů před tebou kráčela povědomá postava, která za celou dobu nehlesla, za to se bedlivě rozhlížela. Zbraň v rukách třímala pevně a s každým otočením trupu se otáčela i zbraň daným směrem. Po chvíli se natočil víc tvým směrem a bylo vidět, že jde o Silencera. |
| |
| K lodi Povzdechnu si. Vesta s historií a báchorkou, no jasně. Jako by nestačilo, že jsem v sobě měla ministruje, teď tohle. Jsem jako opředená vším možný i nemožným, až se mi to nějak nezdá. Fakt jak v nějakém příběhu, jen co taky čekám. Příběhy vznikají v takových situacích. Aspoň, že je fakt zajímavé to, že je ze Země. Jako relikvie.. měla bych spíš chránit já ji, než ona mě. Rarita – zlehka po ní přejedu rukou. "A co teda neodklání, když v ní umřeli lidi?" vyjede ze mě dřív, než se stačím zarazit. "Jako.. ne, ale to divné. Celé. Nic proti ženským vojačkám, ale nejsem pro. Když je nouze, prosím, ale jinak leda jako špionky. Ve válce to podle mě nemá smysl. Ženské jsou ženské.. jenže ona vypadá, že je docela ženská. A ještě opředená mýty a legendami," ušklíbnu se. "Začínám si mezi váma připadat trochu divně," poznamenám. To už ale hovor odbíhá jiným směrem a já se ztrácím nejen z jejich pozornosti, ale taky z jejich periferního vidění, protože jsem o něco zpomalila. To tempo mi takhle na začátek neudělalo dobře a své v tom určitě sehrálo i všechno to žvanění. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, kdo onen neznámý je. Poznala jsem v té malé chvíli spoustu vojáků a nedá se říct, že by mi kterýkoliv byl proti srsti – což bylo samo o sobě divné, protože jsem s lidmi nikdy příliš nevycházela a nepotřebovala jsem je. Možná můj mozek změnil názor sám od sebe, jinak bych zcvokla. Pospíším si, navzdory opětovnému ozývání se píchání v boku, za Silencerem. Cestou, protože to moje dohánění někoho chvíli trvá, sevřu v rukách svou zbraň. To jsem se ještě nenaučila, držet pozornost tak, jako oni. "Ahoj," usměju se a rozhlédnu. "Fakt si dělá hambaté sošky?" zeptám se a kývnu hlavou ke skupince, načež čekám, jestli mi kývne souhlasně nebo odmítavě. Jinak si totiž moc nepokecáme. |
| |
| Joanne & Silencer Silencer se na tebe usmál a pokračoval dál v chůzi, zatímco poslouchal tvou otázku. Na odpověď se jen pousmál a pokrčil rameny, jako by se snažil říct: říká se to, ale já o tom nic nevím. Pak se na tebe krátce podíval a prohlédl si zbroj, vestu i zbraň. Jeho nynější výraz se ptal: "Všechno v pohodě? Netlačí?" Následovalo jeho zývnutí, které ale očividně bolelo, protože obličej se mu už od počátku křivil, jako kdyby ho donutili sníst opravdu kyselý citrón. Slabě zachrčel, a voják předtím se otočil a řekl: "Třeba na tý lodi přežil doktor a jejich ošetřovna bude dost vybavená na to, aby tě dali do kupy." Silencer se při těch slovech zasněně pousmál. Očividně nemoct říct nic, ani si zanadávat, nebo obecně pípnout ani slovo bylo pro něj asi větší utrpení, než to, že měsíc sedět na zadku a počítat vteřiny do dalšího útoku. Pak se podíval na tebe a pomalou gestikulací se zeptal: "Od koho jste fasovala vestu?" |
| |
| Cestou necestou, parkem neparkem.. "Ta vesta?" optám se pro jistotu, a jak vidno, mám pravdu. "No, dal mi ji Warhammer.. tuším.. chm, je vás moc, ale tuším, že to byl on. Je to prý vesta opředená mnohým tajemstvím, mající v sobě duše minulých vlastníků a tak..," udělám na něj velké oči a zářivě se usměju. "Omlouvám se, jestli to bereš nějak víc vážně. Jen, chápeš, zní to trochu divně a mám ji na sobě – kdybych tomu měla věřit, tak ji ze sebe dřív strhám a uteču hodně daleko, než abych ji hrdě nosila," přiznám o něco méně zářivěji. "Nemám ráda duchy. Bojím se. I příšer pod postelí.. je divné, jak některé věci lidi nepustí ani když jsou dospělí," podívám se na něj, abych zjistila, co si o tom myslí. |
| |
| Tichý společník Silencer tě nechal mluvit, zatímco odněkud vylovil tužku a papír. "Ono se toho nakecá. To jsou většinou jen povídačky pro děti. Ostatně nikdo to ještě neviděl." psal tak rychle, že si ani nevěděla, jestli píše, drží pušku, nebo kouká kolem. "Nejlepším důkazem je to zažít na vlastní kůži. Ale ještě lepší je držet se mimo dostřel nepřítele, ať neskončíte jako já." Sotva to dopsal, v rádiu se ozvalo tiché: "Stát, na devíti hodinách se něco děje!" Po tomto oznámení se každý ve skupině zastavil a sevřel zbraň a otočil se o devadesát stupňů vlevo. Někdo dokonce vystoupil z formace, přičemž nesl cosi, co vypadalo jako kus děla. Pomalu se nohama zapřel o zem a dělo mířilo kamsi do tmy. Silencer vedle tebe najednou začal tiše a rychle chrčet. V tenhle okamžik snad nikdo ani nedutal, snad jen občas zarachotil voják s "dělem". |
| |
| Kdosi kdesi Usmála jsem se jeho odpovědi. "Jo, to je fakt," rozhlédla jsem se kolem, "zatracená pravda." Vysílačka hlásila možného nepřítele, devět hodin, a já se zmateně rozhlédla. Naštěstí ostatní moc dobře ví, co dělat, a já se dokázala rychle přizpůsobit, aniž by to vypadalo moc hloupě. Sevřela jsem zbraň, ale i přesto jsem netušila, kam mám vlastně mířit. I to byl důvod, proč jsem ji zvedla a nahlédla do prostoru přes zaměřovač. Nedutala jsem, jen kamenně stála a čekala, co se bude dít. Bylo mi to totiž jasné – jen co začne palba zhebnu, nebo mě někdo srazí k zemi, aby mě chránil. Těch pár minut výcviku je úplně k ničemu, hrdina ze mě nikdy nebude, ani někdo, kdo si dokáže zachránit vlastní zadek. Byly to depresivní myšlenky, ale trápily mne jen okrajově. |
| |
| Eternal kingdom? Každý hleděl určeným směrem a ani nedutal, ticho rušilo jen mechanické skřípání kdesi ve tmě. Následovalo zapraskání elektřiny a tmu pročísl provaz plamene který obloukem přeletěl hlavy skupiny. "RAPTOR!" zakřičel někdo a kousek od plamene přistála světlice, která ozářila stroj, který jsi už měla možnost vidět. Proti původní verzi, která nosila kulomet, tahle měla obří nádrž na zádech a ještě hrůznější plamenomet, jehož ústí vypadalo jako lidská lebka, z jejíž otevřených čelistí létaly plameny. Světlice taky odhalila, že tenhle jedinec už někde dostal solidně napráskáno, protože valná část "kokpitu" byla pobitá a promačkaná. Jeho pravá noha dokonce jiskřila, takže mezi levou a pravou nohou probíjely elektrické paprsky. "Najděte si kryt, nejlépe někde, kde na vás neuvidí!" ozval se někdo. V následném "úprku" tě někdo popadl kolem pasu a vláčel pryč. Raptor se skřípěním postoupil vpřed a jeden raketomet začal chrlit rakety, které ale postrádali směr a cíl. Takže nejbližší okolí parku se ocitlo pod raketometnou baráží. "Co je horší než přesná palba?" zařval někdo, když jste s dotyčným sebou plácli ve zničené fontáně. "Nekoordinovaná!" odpověděl voják, který byl těsně vedle tebe, nejspíš tě taky odtáhl pryč. "I pomalu sešrotovanej Raptor dokáže otrávit tak krásnej den!" křiknul kdosi a vojáci se začali smát. Raptor pomalu kroužil po okolí a hledal cíl, avšak jeho zubožený stav mu neposkytoval onu pověstnou obratnost. Vypadal jak zvíře v posledním tažení. "Rudovlásko, zkus trefit nádrž, nebo zkus kokpit, což bude ale těžší, neb ten je furt v pohybu..." ozval se Warhammer do vysílačky. "Vsázím pade na Rudovlásku!" ozvalo se z rádia. "Zvyšuju na sto!" pokračovali v přihazování. "První, druhá?" zeptal se někdo jiný. "První!" prohlásil hlas, který patřil Stingrayovi. Ovšem ozvalo se několik skeptiků, ale těm nikdo nevěnoval pozornost. V podstatě ti Warhammer dal příkaz ke střelbě. Na úspěšnost si hodíme procentkou. :) A je na tobě, jestli si vybereš kokpit, nebo tank. :) |
| |
| Když žena zachraňuje svět.. Byla jsem k ničemu. Tak jednoduše lze shrnout chvíli, kdy se vynořil nepřítel, byť v mechanické podobě, a zaútočil. Stála jsem tam a civěla, jako bych nikdy nic podobného neviděla – což byla svým způsobem pravda, a neměla se k tomu zahájit palbu. Najednou mě někdo vzal s sebou.. díky bohu. Zírala jsem, mračila se, v jednu chvíli jsem dokonce pootevřela pusu, abych jakože něco řekla, ale nechápala jsem jejich humor a k tomu mi ani trochu nebylo do smíchu. Rychle jsem se vzpamatovala a začala myslet normálně, takže jsem se nehezky zašklebila nad jejich sázkami. Možná jim nedošlo, jak hrozně se budu cítit, až minu. A až minu podruhé.. potřetí.. Třeba ho dorazí někdo za mně. Vzala jsem zbraň a namířila tam, kde jsem si myslela, že je nádrž. Jenže.. stejně jsem vystřelila (49%). No co.. Stejně jsem se ale podívala po svém zachránci přesně tím pohledem, který říká, že jsem to pěkně zvorala a kdo ví, co bude dál. Pak jsem to zkusila ještě jednou, tentokrát do kokpitu (63%). "Krucinál už ale!" zaklela jsem tiše. |
| |
| Vítězem je? Zdálo se, že první výstřel prosvištěl pod nádrží a ani se jí nedotknul, ale podrobnější detaily se nedaly určit, vzhledem k tomu, že Raptor natočil svůj předek k tobě po výstřelu. Z jeho raketometu tvým směrem vyletěla raketa, která však v polovině letu vysadila a zřítila se k zemi, kde se ještě valila jako barel po zemi. Raptor pozoroval "šmejda" a kdyby tenhle model měl pilota, tak by bylo slyšet, jak nadává. Ale než se stroj dokázal rozhýbat k dalšímu pohybu, tak další střela prorazila kryt kokpitu a narušila obvody. Raptor ztuhl, ale pak se kokpit natočil doleva. Jenže díky porouchaným obvodům jeho AI nedošlo, že se právě sám odepsal. Střela letící pod nádrží prořízla hadici, která začala prskat palivo všude, kam se Raptor otočil. Palivo stříklo na probíjející elektřinu, která ho podpálila a plamen šlehl po proudu až do nádrže, která se explodovala a vzala zuboženého Raptora s sebou. Kokpit se urval od nohou a vyletěl do vzduchu. Za minutu se všude válely jen trosky a hořící palivo, které se rozcákalo kolem Raptora. "Overkill!" ozvalo se ve vysílačce, pak kdosi prohlásil, že mu všichni sázející se dluží stovku a zároveň ti děkoval za parádní show. Všichni vylézali z krytů, jeden z vojáků dokonce zamířil k tomu, co zbylo z Raptora a začal cosi hledat. "Na to, že to bylo poprvé na ostro, to vůbec nebylo špatný Rudovlásko." ozval se za tebou Warhammer, jehož výraz značil, je hrdý jako páv. "Na někoho, kdo nikdy nestřílel a zároveň ani neprošel řádným výcvikem, smekám svůj demoliční klobouk!" dodal a smekl lehkou poklonu. Vzápětí se vynořil jeden voják, který byl očouzený a byl cítit kouřem. "Madam!" řekl a podal ti štítek o velikosti tvé dlaně. Byl celkem nedotčený, jen trochu ohořelý, ale nápis na něm byl jasně vidět: Strážný Anděl. "Myslím, že máš přezdívku Rudovlásko..." řekl Warhammer, který jen zběžně koukl na štítek. "A nezbavuj se ho, slouží jako talisman, každej má něco z prvního stroje, co zničil." vysvětlil a usmál se. |
| |
| Neuvěřitelné štěstí Film, který se mi přehrával před očima byl skoro neskutečný. S výkonem jsem spokojená nebyla a ve chvíli, kdy mi mezi rty unikla ona nespokojená slova jsem si myslela, že jsem k ničemu. Finální destruktivní účinky mého snažení vyvolaly údiv, takže jsem byla na místě a zírala, jak se Raptor hroutí k zemi. Wow.. Rozhodně jsem na sebe nebyla hrdá, bylo to něco mezi šokem, malým pocitem vítězství a opětovným tlakem ze strany okolí, ale lhala bych, že jsem v tu chvíli nebyla spokojená. Konečně jsem se cítila trochu k něčemu, a hlavně – ostatní měli pocit, že jsem, nebo že bych si měla myslet, že to tak skutečně je. Když se objevil voják s kouskem plechu, nebo co to vlastně bylo, nechápala jsem. Tehdy mi zase jednou došlo, že lidi musí být z těch mých nechápavých nebo nerudných výrazů hrozně nešťastní. "Aha.. tak dík," zazubila jsem a přejela po trofeji palcem. I ta tři slova jsem ze sebe soukala násilím, po tom všem se mi holt špatně mluvilo, nějak jsem nevěděla, jestli děkovat, jásat, nebo se zhodnotit kriticky, a z toho logicky vycházelo, že nejlepší bude prostě mlčet a usmívat se. "Měli bychom jít dál," schovala jsem si trofej do jedné z kapes a rozhlédla se. Ve skutečnosti se mi nikam nechtělo, protože každý okamžik jsme byli blíž a blíž nějaké akci. Smrti. Krutosti války, kterou jsem vnímala ještě pořád víc okrajově, ale přesto se pomalu začala zakusovat do myšlenek a já tak pomalu chápala, že probudit se rozhodně nestačí. Stačilo se mi ještě zastesknout po Specterovi, ale rychle jsem to zahnala. V nejbližší době ho z hlavy nedostanu, ale musím se o to alespoň pokusit, jinak mě to zase zničí, navíc jsem osobně došla k názoru, že s tím bojuju dost statečně, až na tuhle chvilku, kdy chce být člověk prostě pryč - byť to byla jeho velká premiéra. "Co máš ty?" zeptala jsem se zvědavě, abych přestala přemýšlet nad hloupostmi, Warhammera na jeho první trofej. |
| |
| Další přesun Ještě pár minut panovalo celkem veselé žvatlání, než zase utichlo. Co však bylo ještě horší, žvatlání nahradilo hrobové ticho, což bylo ještě vražednější než bombardování. Kdykoliv si někdo odkašlal, tak se jeho směrem otočilo několik pohledů, jež žádali, aby dotyčný zavřel hubu. Najednou se atmosféra dala krájet. Dokonce i Rákosníček by skrz ní neviděl na svoje oblíbené hvězdy. Kdosi v předu zpomalil na tvou rychlost a počkal si, až ho dojdeš. "Jak se jmenuješ kotě?" zeptal se. Při pohledu na něj bylo vidět, že se táhne s tím kulometným monstrem, jež je opásané řetězem. "Mimochodem, co děláš v sobotu večer brouku?" dodal vzápětí. Voják před tebou se s údivem zvědavé kočky otočil a podíval se na tebe a na svého kolegu hodil výraz, jež by se dal pospat snad jedině jako vytřeštěná sova. I beze slov bylo jasné, co si voják myslí: "Člověk neví, co se bude dít za pět minut a on si tu domlouvá rande na sobotu!!! To mě poser!" |
| |
| Přesun Tušila jsem, že to není dobré, ale připadalo mi hloupé ptát se a pak to vědět, což bylo možná mnohem horší, než vypadat jako blbec – ostatně, jak moc bych se mohla ještě ztrapnit? Nějaký voják začal mluvit, poslouchala jsem ho na půl ucha, než mi došlo, že mluví ke mně. Musela jsem si to celé přehrát v hlavě, teprve potom jsem se na něj podívala s dost pokřiveným výrazem, ten se však záhy změnil na docela roztomilý úsměv a já sklopila oči. "Ema.. a mám to ráda zezadu..," odpověděla jsem miloučce a zvedla oči v sloup. "Jsem ta hysterka, co tu musí znát už každý, protože vám balím velitele," dodala jsem už vážněji, bez ohledů na následky, ale aspoň jsem se snažila mluvit tiše. "Ale zašukat si klidně můžem..," dodala jsem ironicky, s resignovaným povzdechem. |
| |
| Výraz vojáka = WTF? Obrněnec jen překvapeně zíral a notnou chvíli se nezmohl na nic než na tupé zírání a pochod se skupinou. Když už se probudil k životu, tak ze sebe vydal jen první samohlásku, přičemž mu na hlavě přistál pohlavek. "Jdi si po svejch bažante! Nevidíš, že ta holka ještě netuší, co se děje a ty tady hned myslíš jen na to, jak jí fiknout..." ozvalo se za "bažantem", který přidal do kroku a beze slov se zařadil tam kde měl. "Omlouvám se za něj, první bojová akce a už hledá kde by zasunul..." kroutil hlavou voják, jež jako jediný měl na hlavě helmu. "Je hrůza, že ti nováčci jsou pár měsíců ve službě a pak myslí jen na to, kam zasunout ten svůj kanón....ježiši kriste. Já když jsem byl v jeho věku, v jeho pozici, tak jsem nevěděl jestli mě ostatní z Legie nezřídí jako šprta na střední..." pokračoval a na rameni nesl to samé monstrum, co bažant, jenže tenhle dával přednost klasickému popruhu, pravda upravenému na tuhle krávu, ale asi neměl potřebu být za frajera jako bažant. "Ty jsi byl někdy na střední seržante?" zeptal se kdosi pobaveně. Načež seržant kontroval slovy: "Jo a každej večer jsem chrápal s tvojí matkou!" Skupinou se proneslo přiměřeně hlasité "Ouuuuu!", následované smíchem. "Přeslechl jsem vaše jméno...mně říkají BlackHawk, nebo taky Gunny, je to kratší." řekl seržant a podal ti ruku k pozdravu. Očividně byl stará škola. |
| |
| Přesun Dal pokoj, mohla jsem si klidně pískat.. ale vlastně jsem z toho neměla radost. Vracela se nejistota a hlavně divné rozpoložení nálady, kdy jsem zkrátka nevěděla, zda se vůbec s někým chci bavit. Vždyť tu můžu každou chvíli umřít. Nedokázala jsem pořádně myslet na ostatní, možná jsem ani nechtěla – vždyť taková byla moje taktika tolik let a to, že by mi teď na někom začalo záležet by to celé mohlo jen pohnojit. "Tak co taky.. nečekala jsem, že to bude jiné," odpovím mu docela otráveně. Tu druhou větu jsem měla vynechat, stačí, že tu ztrapňuju sebe, nemusím shazovat i jeho. Kruci. Drsně si přejedu rukou po obličeji. Že nevím, do čeho jdu? No jasně, že nevím! Ale jdu, trochu jako stroj, ale snažím se. Aspoň jednou v životě, ne jako dosud, kdy jsem všechno odkládala, vymlouvala se a nezvládala. Ale nebyl to zas tak zlý život. Příjezd do Diana’s Haven všechno změnil. Tomu vtipu jsem se ani nezasmála. Proletěl kolem mě a téměř mě minul, všichni byli jako malí kluci. Všichni jsme byli jako děti, ale tak to bylo normální a správné. "Joanne Rittxová," představila jsem se stroje a koukla na ten jeho kanón. Netušila jsem, jak to udrží, ale vzhledem k záchvěvu dobré nálady a předešlého „tématu“ jsem zauvažovala i nad tím, že takovou sílu v pažích se dá dost dobře využít v mnoha ohledech. "Zaslechla jsem i Rudovlásku a asi ještě něco, zatím se mi ty přezdívky do hlavy moc nevryly." |
| |
| Seržant "Já slyšel cosi o tom, že vám říkají Andílku...nebo tak..." začal seržant a prohlédl si tě. "Divný mít v Legii ženskou...." řekl polohlasně, ale pak dodal: "Ne že bych proti vám něco měl, jen je to nezvyk..." Kdosi před vámi zívl tak, že každý okolo měl strach, aby nebyl spolknut. "Jen mi nejde do hlavy..." začal a zprudka zabrzdil. Voják kráčející za ním nestihl reagovat a vrazil do něj. Ostatní kráčející za seržantem se zastavili a dívali se kolem, nikdo netušil co seržant slyší. Vojáci před vámi se taky zastavili. "Starej Gunny zase slyší trávu růst!" rýpnul si šeptem někdo, kdo stál hned za tebou. Avšak seržant však stále brouzdal pohledem kolem a nejspíš i špicoval uši, co to jen šlo. Na "staříka" vnímal až moc dobře. Ostatní se také dívaly kolem, ale nikdo nechtěl seržanta rušit otázkou, co se děje. Opět se dostavil pocit, že kdyby někdo kýchnul, tak se na skupinu sesype lavina kulek... |
| |
| Přesun "No..," ušklíbla jsem se při vzpomínce na ten plíšek, co mám zastrčený v jedné z mnoha kapes. "I tohle mezi těmi přezdívkami bude," přiznala jsem po hloubavé chvilce. Byla jsem nemastná, neslaná, a on ještě začal s tím, že je divné mít sebou ženskou. "Abych řekla pravdu, není to něco, co bych vyloženě dělat chtěla. Jenže tady si moc vybírat nemůžu a když už mám něco dělat, tak ať je to ku prospěchu. Trochu. Přijde mi to lepší, než kdybych vás měla operovat," zle jsem se zazubila, ono totiž bylo úplně jedno, co dělám. Na nic jsem neměla dostatečnou přípravu, ale prostě to střílení mi docela šlo a už jsem jednou byla prospěšná. "Nebo to byste chtěl? Být operován někým, kdo o tom nemá ani šajn, protože je nedostudovaný historik s drogovou minulostí a nevyrovnanou povahou, která trpí občasnými výbuchy vzteku, sebeobviňování..," začala jsem se smát, "no, tahle pozice mi přijde o něco horší, ale taky bych nechtěla, aby mě kryl někdo jako já." Nemyslela jsem to zle, jenže když jsem to už tak hezky shrnula, byla to celé pravda, a já se pravdě nikdy nebránila. Tedy alespoň té, která se týkala mě samotné. Zastavila jsem až dva kroky po něm, vůbec mi nedošlo, že by se mohlo něco dít. Otočila jsem k němu hlavu a o něco zvedla zbraň, kterou jsem držela hodně nízko – necítila jsem během hovoru ohrožená. Jako každý, kdo nemá páru o tom, co se děje, jsem se rozhlížela kolem, aby mi něco neuniklo. Dívala jsem se na něj, na zbytek skupiny, kolem sebe. Jen už žádného Raptora. |
| |
| Královský průser Nikdo nedutal, nikdo snad ani nedýchal. Avšak všichni mohli začít v klidu dýchat, neb se zvukem rozezněla melodie, jež prorvala ticho a každý z vojáků sebou trhnul, jako kdyby do nich někdo kopnul. "Kurva!" ulevil si někdo vpředu. Všechny polilo horko. Ostatně důvod na sebe nenechal dlouho čekat. Zem se otřásla a po několika vteřinách se rozzářili reflektory, jež začali sondovat okolí. Kdosi vypálil světlici a ta ozářila kolos, jež se tyčil do velikosti mrakodrapu, takových patnáct pater měl určitě. "ISIS!! BĚŽTE!! UTÍKEJTE CO VÁM NOHY STAČÍ!!!" zařval seržant a rozběhl se původním určeným směrem. Majestát onoho kolosu by jednoho klidně nechal stát a obdivovat jeho roli titána, avšak, to by tu nesměl být faktor, že stroj bude silně nepřátelský, ostatně kanónová salva jež poslala k zemi barák na druhé straně parku tomu snad i nasvědčují. Odkudsi z pod párečku těžkých kanónů pod "rukama" mecha se rozeřval kulomet, jež zněl jako zběsilé bubnování do barelu. Tvé přání, aby to nebyl Raptor, bylo vyslyšeno, avšak nepadlo přání, aby to nebyla věc horší, jak Raptor. V porovnání s Raptorem měla tahle věc asi tak patnáckrát silnější pancíř, plus extrémně těžkou výzbroj, čtyři děla stačí. Plus ještě kulomety a bůhví co dalšího. Stroj se neobával po dohrání melodie jí pustit znovu. Takže krom střelby z kulometu, ještě prováděla dramatický hudební doprovod. Co víc si přát? |
| |
| Na špatném místě Spadla mi brada, když se objevil ten stroj. Nepřipadala jsem si vůbec v reálné situaci, protože kdyby jo, proč bychom se ještě snažili něco dělat? Jestli má druhá strana tohle a my jen rozstřílenou loď na ženský v Černé legii, jaký to má smysl? A ta hudba.. no, možná nebylo od věci, že jsem proti tomuhle bojovali. Možná to bylo odstrašující, ale taky trochu směšné. Do pohybu mě dostal až řev jednoho z vojáků, i tak jsem si ale nebyla jistá, jestli se chci udýchat před tím, než umřu. Pořád jsme na tom byli dost zle, nikde žádná pomoc a oni zatím měli takovou přesilu! Rovnou bych se tam mohla postavit nahoře bez a čekat, až ze mě budou cucky! Vždyť to rozstřílelo barák jen tak! Zajímalo by mě proč, jestli z rozmaru, nebo tam někdo byl. Pádila jsem kupředu, ale ve zbroji se to dalo dost těžko. K tomu zbraň, hrůza! Adrenalin mě kupředu dvakrát nehnal, ale zaskočenost a strach se zvědavostí dělaly mé nohy dřevěnější, než obvykle a dávat skutečný pozor bylo najednou těžší a těžší. Docházely mi síly. Byla jsem tintítko navlečená v něčem, co nosili trénovaní chlapi. Zajíkla jsem se, když se mi noha propadla do díry v zemi, kterou jsem nečekala, a já zavrávorala a práskla sebou na zem jako pytel brambor. Bleskurychle jsem se stačila aspoň otočil a sevřít hrdinsky zbraň tak, abych se mohla bránit. |
| |
| Že by? Mechanická potvora se vyhrnula ze svého "hnízda" v rozbořených stavbách a vyhrnula se do parku. V první chvíli se hnala za skupinou. Ve chvíli, kdy jsi upadla, však její pozornost upoutala raketa, jež vybuchla na jejím "kokpitu" jestli něco takového měla. Masivní stroj se otočil směrem odkud palba přišla, jen aby se setkala s další salvou. V tento precizní okamžik její přední část byla bombardovaná salvou odkudsi. Nikdo z vojáků neměl ponětí, odkud jde. Ale každopádně bylo jasné, že je lepší, aby palba padala jinam, než na vás. Kdosi k tobě, přiběhl a pomohl ti na nohy. Notnou část běhu tě podpíral, dokud jste nedoběhli kamsi do města. Z místa, kde jste byli byl výhled na tři body. Nákupní středisko, kancelářskou budovu a něco málo stánků. "Všichni živý?" zeptal se seržant. "Asi jsem spolknul botu!" konstatoval kdosi. "Botu?" vypálil někdo další. "Vypadá to, že nejlepší místo, kam se uchýlit bude nákupní středisko. Doufám, že jim tam funguje mrazák." konstatoval seržant a podíval se, kdo všechno tu je. "Gunny, je nás tu jen pětadvacet, kde je zbytek?" zeptal se jeden z vojáků. "To je v prdeli!" zanadával kdosi. "Neviděl jste někdo první četu?" zeptal se Gunny a tím myslel i tebe... |
| |
| Joanne, ach Joanne.. Za tu pomoc jsem byla vděčná, ale nezmohla jsem se na slovo. V mé hlavě to bylo pořád samé „musím“ a podobně, ale fakt byl takový, že bych se krom toho střílení nezmohla na nic dalšího a na jakékoliv z mých „musím“ nebyl čas. Nakonec jsem zase padla na zem, bolely mě nohy a při tom, jak mě někdo vláčel s sebou jsem si připadala celá pomačkaná a potlučená. "Dík za život..," hlesla jsem udýchaně k ani nevím komu. Byl to zmatek, někdo od nás chyběl, ale netušila jsem kdo. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela bylo to, že bychom vážně měli jít a spoléhat na to, že ostatní jsou taky v pořádku a časem se najdeme. "Jak moc nám pomůže schovat se?" zeptala jsem se někoho, kdo byl nejblíž. Vždyť ten stroj rozstřílel tu budovu jako nic, i když teď by mohl být trochu poškozený. |
| |
| Kdesi Kdekdo funěl jako lokomotiva, pár se dohadovalo nad tím, kde vlastně jsou, kde je zbytek, kam teď. Vedle sedící voják se ozval vzápětí po tobě. "Tady Andílek má dobrou připomínku: Jak moc nám pomůže se schovávat?" zopakoval tvou otázku a podíval se na seržanta. "Nepomůže, ale pokud se tu nezdržíme moc dlouho, tak bychom tu bestii mohli setřást. Zatím nejpřijatelnější návrh je ten obchoďák. Můžeme si tam trochu orazit a chvíli počkat, dokud nás ISIS nepřestane hledat. A věřte mi, není to tak dokonalá UI, jak se zdá. Navíc, teď jí kdosi dal na budku, takže bude mít dost práce s tím se vypořádat s ním, a pak trochu zmátořit ty svoje senzory." dokončil svůj proslov seržant. "Takže plán je následující, přesun do obchoďáku, tam pár minut oraz a pak pokračovat k tomu, co zbylo z lodi a při té příležitosti se budeme dívat, zda neobjevíme naši druhou polovinu..." odmlčel se a přeletěl všechny přítomné pohledem. "...nějaké námitky?" zeptal se a znovu všechny přeměřil. |
| |
| Plán To „Andílek“ bylo iritující označení, ale to asi neřešili. Byla spousta věcí, která mi přišla směšná a nedůležitá, měla jsem se hodně co učit. Ztěžka jsem se zvedla na nohy a oprášila se, přestože to byla naprostá zbytečnost, protože prach se na mě držel jako přilepený, a odsouhlasila navržený plán tichým souhlasným zabručením. "Proč tu věc nemůžeme sledovat?" zněla moje další otázka, jakmile se situace trochu uklidnila. Chyběla nám půlka mužů, vůbec mi to předtím nedošlo, ale když jsem se teď rozhlížela, bylo tu prázdno. "Věděli bychom kde je, co dělá a třeba by se dala vlákat do pasti jako děcko, co si jde za svým. Natažená lanka nebo tak něco. Spálená hydraulika, jaká to má senzory? Nedají se rušit nebo narušit? Třeba by na to mohl někdo opatrně vylézt a zneškodnit dřív, než se nám stane něco horšího, než že se ztratíme jeden druhému," připadalo mi bláznivé, že mluvím, ale chtěla jsem pomoct. |
| |
| Skupinka kontra ISIS Vojáci se na tebe dívala, ale nikdo nic neřekl. "Nemáme na to dost lidí. Navíc nevím co jí namontovali za senzory, ale ta svině o nás ví podstatně dřív. Kdyby nás trefila těmi svými kanóny, tak z nás udělá mastný flek. A osobně si myslím, že jediná věc, co by dokázala tu věc zničit je snad dělo Yamato na křižnících jako jsou ty dva, co sem přiletěli se Cerberem." řekl seržant. "S tím co máme u sebe máme asi takovou šanci, jako bychom chtěli dětským prakem rozbít hradby. A nevím o ničem, co by se dalo použít, aby se zastavila z našeho pohledu." dodal. "ISIS Cobra je stavěná tak, aby se nedala zničit pěchotními zbraněmi!" ozval se hlas ze tmy, nebyl lidský spíš kybernetický. Voják za nímž se hlas ozval sebou švihl na zem a překulil se na záda a okamžitě tam namířil zbraní. Ve tmě svítil pár zelených očí, tvarovaných do obdélníků. "Pancíř je stejně silný jako na křižnících. Jediné, co ISIS dokáže zničit je jiná ISIS, nebo křižník." pokračoval hlas. "Avšak...žádná ISIS není...tohle je prototyp, jež byl rychle uveden do bojeschopného stavu, naneštěstí...pravděpodobnost zničení je asi 10%." dodal hlas, pak na něj někdo natočil baterku a ozářil stroj jež se díval na každého člena skupiny...avšak u tebe se zastavil a upřeně na tebe zíral. |
| |
| Dohady Poslouchám a nejsem z toho, co slyším, nadšená. Hlavně proto, že jsme ztratila naději ve vyřešení situace, ale taky v pomoc skupině. Opravdovou pomoc, která by nespoléhala na náhodu. Když v tom se objeví nečekaný návštěvník. "Ehh..," marně si snažím vzpomenout na toho, koho jsem potkala v útrobách domu. Před tím, než se tam objevil Sem. Sem.. kde je mu asi konec? Někde ve mně je jen maličká dušička, když to na mě tak kouká. Je to to samé, nebo něco jiného? Vzpomínky se slévají a nevím. Ale pak si vzpomenu, že tamto nemluvilo tak plynule. A když nikdo nestřílí, jsou buď v šoku, nebo není důvod. "Aha. Takže co navrhuješ..?" zatvářím se, jako bych ho chtěla popohnat k tomu, aby se rovnou i představil, jenže pak mi dojde, že tohle klidně nemusí zvládat. "Co – kdo jsi vlastně zač? .. Začínám mít pocit, že kdyby tu každých pět minut někdo nevyskočil ze stínu, nebyla by to pořádná válka..," dodám mnohem tišeji. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Drag Oncave Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR