VIP: Londýn: Vlčí smečka
hrálo se Dvakrát týdně
od: 11. června 2013 20:31 do: 13. září 2013 12:08
Dobrodružství vedl(a) Alexandra Alex Gary
| |
 | soukromka |
| |
| před školou černá dodávka stojící jen pár metrů od školní brány zůstala nepovšimnuta i tebou. Možná jsi ji zaregistrovala, možná ses i podivila proč stojí zrovna tam, či tě zaujala tím, že se její polep už odlupoval. Ovšem určitě jsi nečekala, že z poza dodávky na tebe skočí chlap jak hora (>200cm). Druhý mnohem menší (cca 170cm) je opřen o plot asi tři metry daleko. Jen ty ze svého úhlu můžeš zahlédnou revolver pod tmavým sakem. Hora masa dopadne před tebe a snaží se tě chytit. Možná vyklouzneš, možná ne. Tak či tak ti zbraň druhého zabrání v útěku a donutí tě 'spolupracovat'. "Děláš si to jen horší..." řekne zklamaně menší chlapík, když tě dostanou do dodávky. |
| |
 | Únos?! Šla jsem ze školy. Jako každý den. Nebylo na tom nic zvláštního. Na sobě jsem měla džínové kraťásky, černé tílko a bílou mikinu. Všimla jsem si zvláštní černé dodávky, co stála před školou. Jenom jsem jí tak zběžně přejela pohledem. Ne, že by mi přišla něčím zvláštní. Prostě černá dodávka. Divné mi to přišlo ve chvíli, kdy z dodávky přímo před mě vyskočil strašně vysoký a namakaný chlapík. Lekla jsem se tak, že jsem ani nevykřikla. Chmátl po mě a snažil se mě dostat do dodávky. Snažila jsem se ho nějak udeřit nebo kopnout. Srdce mi najednou začalo strašně divoce bušit. Dostala jsem panický strach z toho, co se mnou chtějí dělat. Žaludek se mi nepříjemně sevřel. ,,Nech mě!! Pusť mě!!" Křikla jsem vyděšeně, když mě ten vyšší z těch dvou táhl do dodávky a já se mu snažila nějak vyklouznout. Najednou jsem si všimla, že ten menší má pod sakem zbraň. Chtěla jsme křičet dál, ale strach z toho, že dostanu někam kulkou mi to nedovolil. Dostali mě do dodávky. Pokud tam se mnou byl jeden z nich, vyděšeně jsem na něj upírala oči a zrychleně dýchala, z toho, jak jsem se tu chvilku prala s tou horou svalů, co mě čapla. Seděla jsem v rohu dodávky a čekala, že mi třeba něco vysvětlí a já přestanu mít chuť vyhodit tady na podlahu obsah žaludku z toho, jaký mám strach a jak netuším, která bije a co se mnou vlastně chtějí dělat. |
| |
| Dodávka Sedl jsem si k té malé potvoře, kterou vytvořil. Sakra, jak já ho nenávidím! vzpomenu si na Lea. Nenávidím ho! Málem to nevydržím a praštím do tváře jí. Jeho dceru. Určitě jí má děsně rád... To ale bude aź poslední varianta – vyprovokování pomocí smrti dcerky. Času dost. Dívám se na ni a přemýšlím kolik toho může vědět a taky kolik toho vydrží... „Mi ti neublížíme...“ začnu klidným hlasem, ve kterém ale lze zaslechnout i smích. „Tedy pokud nám řekneš, co potřebujeme...“ vysvětluji klidně vystrašené holce... „Ann, kde je tvůj otec? Kde se schovává? Kde je ten...“ začnu se rozjíždět, ale naštěstí se ještě zastavím. Mezitím se dodávka dala do pohybu. Celá je plechová a tak nevidíš ven, vnitřek osvětlují jen malá světýlka na stropě... Zem kryje flekatý koberec, z kterého cítíš všechno možné a skvrny taky o něčem svědčí... |
| |
| V dodávce Řekl, že mi neublíží, ale mnohem snazší by bylo uvěřit mluvícímu psovi, než jemu. Strčili mě do dodávky a mají zbraně.. Bůh ví, co se mnou chtějí dělat. Když se mě, ale zeptal na otce, nechápavě jsem na něj zamrkala. Dívala jsem se na něj, jako by spadl ze švestky. Nakonec se mi, ale vrátil ten můj vyděšený a nejistý výraz. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nic o něm nevím. Matka o něm nikdy nemluvila a sama jsem ho v životě neviděla.." Řekla jsem poměrně ustrašeně a zády se víc natiskla do rohu dodávky, jako bych snad instinktivně věděla, že tohle není odpověď, kterou chtějí slyšet a mě za to něco udělají. Sama jsem teď měla spoustu otázek, ale rozhodla jsem se, že jim je položím až trochu později. |
| |
| Dodávka „Tak ty o něm nic nevíš, jo?“ ptám se a tentokrát smích neskrývám. „Přijde mi, že by se ti až moc hodilo, takže ti nevěřím... Copak nevíš, kde ten Leo, bastard, je? Fakt to nevíš?“ ptám celkem naštvaně znovu. Mám co dělat, abych ji nepraštil. Nevím zda by to Fred vydržel, on na rozdíl ode mě vysloveně prahne po mladém masu. Nemám z toho radost, ale nedává mi na vybranou, musíme se ujistit, zda opravdu nic neví. možná jí to bude trochu bolet, ale na druhou stranu, bude pŕipravena na to co ji čeká na základně... Vytahuji, z úložného prostoru nad řidičem, černý pogumovaný kufřík. Pohledem ji odhadu a pak si i svůj odhad ověřím „Kolik vážíš?“ |
| |
| V odávce Nevěřil mi to. Začínala jsem se cítit čím dál více zoufale a bezradně. Až se mi z toho skoro chtělo brečet. ,,Ale já opravdu nic nevím..! Nechte mě prosím být.." První větu jsem řekla ještě poměrně hlasitě. Ta druhá byla sotva slyšet. Všimla jsem si, že vytáhl nějaký kufřík a poté si mě změřil pohledem. ,,Kolem 50kg.." Řekla jsem. Pravděpodobně jsem byla ještě o něco málo lehčí, ale to jsem nehodlala typovat. Přitáhla jsem si k sobě kolena a pevně je objala. Přesto jsem vyděšeným pohledem pečlivě muže sledovala a krčila se v rohu dodávky, jako bych doufala, že mě takhle nepůjde vidět. Takže můj otec se jmenuje Leo..? |
| |
| Dodávka „50 kilo to musí být... “ mluvím pro sebe a prstem přejíždím po tabulce „deset kapek...“ vezmu jednu zkumavku a do druhé malinkatou skleněnou ampulku. Prosti světlu nakapu přesně deset kapek a opatrně odložím lahvičku. Ampulku vložím do injekční stříkačky a třikrát bouchnu pěstí do přepážky k řidiči. Můžeš zpozorovat, že se na přepážce objevila promáčklina. Auto pomalu zastavuje, až zastaví úplně. „Vyhrň si mikinu a tričko.“ řeknu ti klidným hlasem a v ruce držím injekci. „No tak, nebo to budu muset udělat já jednou rukou!“ varuji. „Když se trefím tak to nebudeš cítit, když se netrefím tak tě to bude sakra bolet.“ dodávám, když se jí do toho moc nechce... |
| |
| V dodávce Ve chvíli, kdy řekl 10 kapek, tak mi došlo, co mi chce asi udělat. Injekce mi to jen potvrdila. Pevněji jsem si objala kolena. Neměla jsem ráda injekce.. Vlastně doktory a vše co se jich týkalo celkově. ,,Co mi chceš udělat?" Pípla jsem vyděšeně. Nelíbila se mi představa, že to je něco, co mě zabije nebo uspí a já se probudím bůh ví kde. Všimla jsem si promáčkliny na přepážce. Sakra, musí mát hroznou sílu.. Pomyslela jsem si. Když mi řekl, ať si vyhrnu tričko, jen jsem zavrtěla vyděšeně hlavou. Nechtěla jsem. Bála jsem se. I když mi řekl, že mě to bude bolet, když neposlechnu, stejně to nevypadalo, že se hodlám nějak pohnout a poslechnout ho. I kdybych chtěla, strach mi to prostě nedovolil. Představa, že mám tu jehlu někde v břiše nebyla vůbec příjemná. Cítila jsem, jak začínám mít v očích slzy, ale snažila jsem se je zadržet. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Do háje, copak tohle mám zapotřebí?“ ptám se sám sebe. S dívkami nemám problém, ale zase takhle mladá... To už je moc i na mě... Pootevírám okýnko dopředu a házím tam pistoli. Co bych opravdu nepotřeboval je, aby ji použila ona na mě... Pak vstanu a přejdu k ní. Cítím se divně, když před ní klekám. Ruku s injekcí držím dál, abych ani náhodou nebodl jinam. Prsty na levé ruce uchopím tričko čnící zpod mikiny vytáhnu ho směrem vzhůru. Odhalím tak hubené tělo dívky. Ta že má 50 kilo? začínám pochybovat. Nakonec ukápnu pár kapek na koberec vedle, abych zmenšil dávku. Nepotřebuji, aby byla nepoužitelná celý týden... Loktem se opřu mezi klíční kosti, přičemž dávám dobrý pozor, abych se jí nepodíval do obličeje. Pravou nohou si klekám na její nohy. Teď se musím trefit a ona se nesmí cuknout. Volnými prsty na pravé ruce najdu, kde končí žebra. Docela malá žebra. Do háje! Nemysli na to! okřikuji se a jen díky mé nenávisti k Leovi bodám... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Přišel ke mě a vyhrnul mi tričko. Snažila jsem se ho nějak odstrčit, ale jako by to ani nevnímal. ,,Nech mě.." Řekla jsem už téměř zoufale a zadržovala v očích slzy. Položil jednu nohu na ty moje, takže kdybych ho chtěla kopnout, neměla bych šanci. Nebylo mi příjemné už jen to, jak se koukal na moje odhalené břicho. Vypadalo to, jako.. By ho to zarazilo. Nakonec ukápl pár kapek mimo. Ve chvíli, kdy se začala jehla přibližovat k mému břicho, tak jsem ztuhla. Nedokázala jsem se pohnout. ,,Nech toho.. Prosím.." Šeptla jsem tiše a znova zoufale. Nechtěla jsem tu odpornou věc v břiše a už vůbec ne, aby do mě vstříkl nějaký hnus. Nakonec mě, ale přece jen do toho břicha bodl. Bolestivě jsem zasténala, ale ne nějak extra hlasitě, spíš to znělo jak bolestivě zakňučení štěněte. Možná to ve skutečnosti ani nebolelo, ale strach mi vsugeroval, že to prostě bolelo. Z pod zavřených víček mi po tváři stekla slzy, kterou jsem už prostě nedokázala v oku udržet. Počkala jsem, až se odtáhne, stáhla si tričko rychle zpátky a pevně ho držela, kdyby se mi do břicha pokusil třeba píchnout ještě něco. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Uff“ oddechnu si tiše a pouštím ji. „Nemám na výběr...“ řeknu, jakoby to byla omluva. Jehlu i ampulku, teď prázdnou, uklízím zpět do kufříku, ještě vytahuji jakýsi pytlík, který ji hodím na klín. „Kdyby ti z toho tekla krev...“ dodám na vysvětlenou k sterilnímu v lihu namočenému kousku gázy v pytlíku. Sednu si proti ní a opřu se o přepážku. Třikrát zabouchám a dodávka se opět dá do pohybu. Během chvilky se jí zavírají oči. Ty kapky začali působit. Nespí, jen se nemůže hýbat svaly na končetinách a právě třeba těmi u očí. Je to hnusná látka, ale účinná. Zvednu se, dojdu k ní a zvednu ji. Odnesu ji k přepážce, kde ji pokládám na zem. Pod hlavu ji dám smotaný hadry, který jsem našel nad řidičem. Až pojedeme k úkrytu, bude to trochu skákat...Zbývající čas krátím přemýšlením nad tím, co se mnou udělala, že se cítím tak divně. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,A já mám snad na výběr..?" Řekla jsem tiše, spíše pro sebe a utřela si tu jednu slzu, co mi stekla po tváři. Z pytlíku jsem vytáhla ten kousek gázy a utřela si s ním ránu po jehle. Opravdu tam bylo trochu krve. Dala jsem ho zpátky do pytlíku a ten jsem položila vedle sebe. Sedl si naproti mě. Jen letmo jsem ho sjela pohledem a pak se zadívala do země. Po chvilce jsem začala cítit, jak ochabuji. Nechtělo se mi spát, ale nedokázala jsem udržet oči otevřené. Nakonec mi víčka klesly a já s nimi nemohla pohnout. Stejně jako se zbytkem těla. Co mi to dali..? Pomyslela jsem si. Nebylo to vůbec příjemné, spíše pěkně stresující. Ucítila jsem, jak mě vzal a někam poodnesl a položil. Něco mi dal pod hlavu. Chtěla jsem otevřít oči, nějak se pohnout, ale nešlo to. Jízda autem mě nakonec začala skutečně pomalu uspávat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta probíhá klidně. Dívku jsem nabrali ve východním a teď míŕíme kus za Londýn, ale bohužel tím druhým směrem, na západ. Zhasnu slabé žárovky a zavřu oči, nespím, jen přemýślím... Probudí mi, až náraz mé hlavy o přepážku. To už jsme tady? To jsem musel usnout... vylekám se a ruku položím tam, kde by mělo být rameno té holky. Je tam... oddechnu si. Dobu to námi hází a až pak auto zastavuje. Zvednu se a protáhnu se. Teď to bude zajímavé. Lidské úlovky domů nevozíme zrovna často a proto jsme raději Leovu dceru zatajili celé smečce mimo kruhu vyšších... I přesto se k nám přihrne celkem početná skupinka „lidí“. Nedokáži zabránit tomu, aby ji všichni necítili, ale aspoň ji nesmí vidět. Staří by se nemuseli udržet... Má kupa svalů, co řídila, se jmenuje Red. Nejmenuje se tak, ale všichni mu tak říkají. Red je, jak to hezky nazvat, děvečka pro všechno. Svými hnáty zadrží většinu našich a určitě vśechny lidi. Se svou výškou se hodí jako podavač do skladu vybavení a podobně. Překvapivě ho příroda neobrala ani o skvělý mozek, jak se u podobných obrů občas stává, a díky tomu ho napadlo vzít tu tmavou deku z pod předních sedadel. Zatočím do ní holku a díky cestě, kterou Red proráží si to směřuji k celám pro psychopaty. Nevím, kam jinam ji dát, protože v celách pro zrádce by vydržela sotva pár minut a její nevinnost sotva pár vteřin. Ne, to nedopustím! Ji potřebujeme živou... Cestou cítím, že se začíná probouzet. To není dobře, asi jsem ukápl příliš. Sevřu ji pevněji a zrychlím. Na chodbách už okolní neotravují, nemají odvahu. Na chodbách Alfa vidí vše díky kamerám. Rozrazím dveře hned krajní cely, kde nesvítí červené označení. Pokládám ji na zem a ustupuji, protože cítím, jak se třese... To nevypadá, že by měla v krvi vlka... znepokojí mě to. Sakra, doufám, že jsme vzali tu správnou... přestávám si věřit a radši ještě kontroluji v mobilu fotku, kterou mi poslal zvěd. Je to ona... Jen se to asi nějak neprojevilo... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Spala jsem jak zabitá. To, že jsem nemohla hýbat absolutně s tělem k tomu taky přispělo svoje. Přes to mě drncání na cestě probudilo, ale jen do takového toho polospánku, kdy jsem zjistila, že jsem stejně pořád nehybná. Auto stálo a nic se chvilku nedělo. Až za pár chvil jsem ucítila, jak mě někdo zabalil do nějaké látky. Podle doteku bych řekla, že do deky a někam ně nesl. Za malou chvilku jsem cítila, jak se mohu začít pomalu hýbat. Ale z nějakého důvodu mě nenapadlo se začít nějak vzpírat. Měla jsem spíš nutnou potřebu se protáhnout, jak jsme měla ztuhlé všechny svaly. Někdo mě položil na zem. Pomalu jsem se vyhrabala z deky. Nechtělo se mi. Nejraději bych v ní ležela dál a spala. Klečela jsem na zemi a unaveně si protřela oči. Pak jsem zívla a trochu si protáhla ruce směrem nad hlav. Hned jsem je, ale zase spustila k zemi a rozespale se dívala kolem sebe. Musela jsem vypadat jak rozespalé kotě nebo štěně. Najednou jsem si uvědomila, že jsem v cele. Můj rozespalý výraz nabral najednou zase poněkud vyjukaný a vyděšený výraz. Podívala jsem se na toho muže, který byl se mnou v dodávce. ,,K-Kde to jsem?! Proč mě nepustíte?!" Zeptala jsem se ho. Netušila jsem, co ode mě chtějí. Mluvila jsem pravdu. Nic o svém otci nevím! Ani nevím, jak vypadá. Až dneska jsem zjistila jeho jméno.. Jak.. jak bych mohla něco vědět? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „No teď jsi, v cele.“ odpovím neurčitě. Dokud se nedozví detaily, či pravdu, nemusí zemřít. uklidňuji se. sám děti nemám a ani je nechci, ale něco mě brání se k ní chovat, jak jiným. Ona sem jednoduše nepatří. „Pustit tě nemohu, já rozhodně ne... A bojím se, že to nebude tak jednoduché, protože někdo nade mnou si nemyslí, že nic nevíš...“ raději se otáčím, abych na ni nemusel koukat. Místnost je celá bílá stěny jsou polepeny tenkými panely z bílého polysterenu. Strop, podlaha i dveře také. Byl jsem tu jen párkrát a zavřen jen jednou. Nevzpomínám na to v dobrém, protože až moc dobře vím, co se skrývá za panely kolem. Čipem, co mám v náramku přejedu po panelu hned vedle místa, kde byly dveře. Panel odskočí a já zpoza něho vylovím malou plastovou lahvičku balené vody. „Kdybys měla žízeň...“ pošlu ji naslepo po zemi. Panel zase zacvaknu a otočím se k odchodu... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,To mi chceš říct, že máte bůh ví jaké jedy a něco jako sérum pravdy vám tu chybí?"Zeptala jsem se ho poměrně nevěřícně. Ale neznělo to naštvaně, spíše jako takové lehce vyděšené konstatování. Otočil se. Jako by se na mě nechtěl dívat. Všimla jsem si toho už v dodávce. Ale nedokázala jsem přijít na to proč. Nenapadalo mě nic.. Normálního. Zastavila jsem rukou lahev vodu, kterou ke mě poslal. Polekala jsem se, když to vypadalo, že chce odejít. Ne, že bych přímo toužila po jeho společnosti, ale rozhodně jsem tady nechtěla zůstat sama. Dokonalé místo, aby i normálnímu člověku hráblo. ,,P-počkej!" Řekla jsem. Nemohla jsem mu říct, aby tady se mnou zůstal, že se bojím. Nezůstal by. ,,Kdo.. Kdo je ve skutečnosti můj otec?" Možná se mi z něj podaří dostat to, co se snažím z matky vytáhnout celé roky a ona je neoblomná a nechce mi nic říct. Ať už mi nějak odpověděl nebo ne, využila jsem toho, že se na mě nedívá a pohledem rychle prozkoumala, jak velké jsou dveře a jak velkou mám šanci proběhnout kolem něj. Ve třídě máš nejlepší běh na krátkou vzdálenost.. To zvládneš.. Povzbudila jsem sama sebe. Neslyšně jsem se dostala do něčeho, čemu by se vzdáleně dalo říkat nízký start, i když to spíše vypadalo jako dřep v lehkém předklonu s rucema na zemi. Pokud se na mě díval, vypadalo to, jako bych chtěla vstát, ale motala se mi hlava. Pokud byl ke mě zády, tak mě prostě neviděl. Odrazila jsem se od země a prostě se kolem něj pokusila co nejrychleji proběhnout dveřmi ven. Bohůžel můj odhad byl trochu špatný, takže když jsem běžela kolem něj, tak jsem do něj skoro narazila bokem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Sérum pravdy... To už zkoušeli. Jde prý oblafnout, je drahé a hlavně ti, kteří řídí nákupy chemie baví dělat tyhle věci postaru...“ říkám zarmouceně. Schválně však neříkám, co to znamená, ale pokud kouká na filmy bude tušit. „Tvůj otec, Leo, byl jedním z nás, ale pak prchl a...“ zarazím se, protože tohle bych asi neměl říkat. „Ehh, znal jedno naše tajemství a znal místo, kde právě jsme. Pokud ho vyzradil, tak máme docela vážný problém... Nebo spíš všichni budou mít problém, protože mi většinou neprohráváme...“ zarazím se, protože mě nějak nesedí ticho za zády. Snad nechce zdrhnout! otočím se právě momentu, kdy dostanu ránu do boku. Ani to se mnou nehne, díky mým „těžkým kostem“, ale ona upadne. „Poslyš!“ chytnu ji za rameno, možná až příliš silně. „I když to tak nevypadá, tak tady jsi v mnohem větším bezpečí než o pár chodeb vedle. Tam se na tebe všichni vrhnou a nenechají tě, ani když nebudeš dýchat.“ vynadám jí. "Nechci tě svazovat, ale jestli mi nedáš jinou možnost... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Spadla jsem na zem na zadek. Sklonil se a chytl mě pevně za rameno. Celkem to bolelo. Celé se mi to líbilo méně a méně. Zase jsem v očích ucítila slzy. Byla jsem vyděšená, ale i trochu naštvaná, že oni sami ni nechtějí říct vůbec nic, ale po mě chtějí něco o čem nemám ani páru. ,,Co jste sakra zač?! Nějaký spolek podivínů?! Já o svém otci nic nevím, teprve dneska jsem se dozvěděla, jak se vůbec jmenuje!" Skoro jsem na něj křičela, mezitím, co mi po tvářích tekly slzy a mé tělo se chvělo. Strachem. Tušila jsem, co mi chtějí udělat a já netušila, co můžu udělat pro to, aby se to nestalo. ,,Nebo máš snad pocit, že jsem nějaká hrozně odvážná na to, abych tu něco zatloukala?!" Bože, brečím už jen z toho, že tady jsem. Kdybych něco věděla, tak jim to prostě řeknu, jen ať mě nechají na pokoji. A nebo si o mě prostě myslí, že jsem jenom dokonalá herečka. Dívala jsem se mu do očí, i když jsem viděla poněkud rozmazaně kvůli slzám. Čelist jsem měla zatnutou a tělo se mi chvělo, jen kvůli toho, jak jsem se snažila zadržet hysterický pláč a prosení, aby mě pustil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Co jsme je otázka nejlepší, ale nemohu ti odpovědět. Nemůžu!“ odpovím vážně a koukám do zdi vedle ní. Nevydržím to. Sklopím pohled. Do háje! Stoupnu si tak, aby mi kamera za jedním panelem neviděla do tváře. Ji jsem strčil před sebe a dal jsem ji ruce na ramena. „Já..“ začnu „Já ti nemůžu pomoc. Zabili by nás oba. Víš docela i věřím, že nic nevíš. Do háje, vždyť mohli při hledaní udělat chybu a s někým tě splést, ale co můžu udělat?“ říkám tiše. „Navíc Alfa už je na cestě sem...“ teprve pak si uvědomuji, co jsem řekl. „To si neslyšela.“ dodám rychle. Pak uslyším bzukot ode dveří. Vytáhnu kapesník a otřu jí oči. „Nedej svou slabost hned znát, jinak na to půjdou hned...“ pošeptám ještě rychle a pak od ní odskočí co nejdál. Dveře pípnou a otevřou se. Dveřmi vejde starší pán, ostře řezané rysy a mnoho vrásek, hned vzbuzuje dojem vojáka, či násilníka. Holka vedle vypadá o trochu líp. Tedy aspoň do doby, než tě najde její oko. Jediné oko. „Tak to má být ono? Davide?“ řekne bez známky lítosti a otočí se k mladíkovi, který vejde až jako poslední. „Ano je to ono. Pojmenovali to Adriana a chodilo to do školy ve východním Londýně. Pane?“ odpoví poslušně a bez známky nějakých citů. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Dívala jsem se mu do očí. Vážně vypadal, že mi věří. Ale to neznamená, že mi uvěří i ostatní. Utřel mi slzy a najednou ode mě odskočil. Jaký alfa..? Pomyslela jsem si. Takhle se říká hlavnímu samci smečky.. O co tady jde?! Bez pohybu jsem stála a koukala se na lidi, co přicházeli do cely. Stařík, který nevypadal vůbec mile, holka s jedním okem chladná jak kus ledu a nějaký mladík jménem David. Tak těmhle jsem vydaná na milost a nemilost..? Pomyslím si a prostě na něj bez pohnutí zvědavě koukám. Ono? Copak jsem nějaká věc? Pomyslím si poněkud.. Nesvá. Je mi jasné, že se baví o mě, ale přijde mi to při nejmenším neslušné. Ale přesto nic neříkám. Měla jsem chuť jim říct, že jsem Ann, ale i tak jsem raději mlčela. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Alfy „Scotte, tvá práce skončila... Dej si odchod.“ řeknu rázně, přeci štěně nesmí vidět ani na chvilku svého pána váhat. To by pak byl konec šéfování. „Ale copak, snad jsi se nezakoukal tady do toho.“ ukážu na tělo před sebou. Do klečící dívky strčím špičkou boty. „Zdá se, že ano... No, Scottty, to jsi mě překvapil... Tak už vypadni!“ vyženu ho z místnosti. „Tak a teď ty mrcho.“ řeknu chladně k Adrianě. Trochu se přikrčím a zvednu tomu hlavu za bradu. „Hele Grace, ono to brečelo. Co tomu ten Scotty dělal? Vždyť vypadá v pořádku.“ komentuji s posměškem tvé červené oči. „Nechápu, co na tom Scotty vidí. Prsa to nemá, zadek má nevýrazný. Snad jedině ty nohy vypadají celkem dobře. Vlastně počkej, že by to bylo díky těm vlasům? Oba dva je mají tak divně oškubané..“ vysmívám se Scottovi, který urćitě poslouchá za dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Alfy „Jade, začni!“ rozkáži a skloním se o kus dal až k zemi. Rukou přejedu po panelu a ten odskočí. Vezmu za něho a vytáhnu ho asi o šedesát centimetrů do výšky, pak si na něho sednu. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Uznávám, že nejsem nejstatečnější tvor na planetě, ale tohle chování úplně nesnáším. Chování nemyšleného blba, který neumí nic jiného, než buzerovat ostatní, nadávat a posmívat se jim. Nesnáším tyhle typy lidí. Nedivím se, že otec zdrhl.. Pomyslím si. Nechám do sebe strčit špičkou boty. Trochu se zamračím. A stejně zamračeně se tomu blbovi, který mě vzal za bradu dívám do očí. Omlouvám se, že nemám dokonalé míry.. V tuhle chvíli za to vlastně můžu být celkem ráda. Tipnu si, že kdybych ty prsa a zadek měla, první co udělá je to, že mě tu znásilní. A to je poslední věc i kterou tu stojím. Trhla jsem hlavou do strany, abych se mu vytrhla. Nebylo mi příjemné, když mě takhle držel. Zamračený pohled jsem sklopila k zemi. Musela jsem se držet, abych po něm nezačala křičet, že většího kreténa jsem v životě neviděla. Ve chvíli, kdy někomu řekl, ať začne, se můj zamračený pohled změnil opět na ten vyděšený a já se rychle podívala na dotyčného. Opět se mi sevřel žaludek strachem a já na sucho polkla. Ta odvaha mě přešla poměrně rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Jade „Mikinu a triko dolů!“ řeknu chladně a přistoupím. Svým jediným okem hledám slabá místa. „Tady šéf má na tebe pár otázek a ty mu je všechny krásně zodpovíš, protože jinak z tebe nic nezbude. Jasný?“ Pohledem zavadím o Davida, který pochopí a hned se pustí do své práce. Vytahuje a rovná panely podlahy do určité podoby. Do podoby stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Neposlechla jsem jí. Spíše se mě zmocňoval větší a větší strach. Téměř až panická hrůza, co všechno se mnou chtějí dělat. ,,Jestli se to týká mého otce, tak jsem už říkala, že nic nevím!" Křikla jsem na ní zoufale a vyděšeně se jí dívala do tváře. Tohle nezabere. Ne, že bych to hrála, ale i kdyby.. Tohle nezabere. Ne na ní, nebo na toho muže, co si tam vysedává a kouká. Jsem v háji.. Scott měl pravdu.. Tohle mi to neuvěří. Nakonec si, ale rozevělýma rucema rozepnu mikinu, kterou ze sebe sundám a přetáhnu si tričko přes hlavu, které položím vedle sebe. Zoufalý pohled sklopím do země a pořád rozechvělá strachem si zakryji hrudník rukama tak, že se v podstatě obejmu. I když mám na sobě bílou podprsenku a prsa stejně skoro žádné nemám, je mi pěkně trapně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Jade „Lehnout!“ řeknu nevybíravě, ale nenechávám ji příliš času. popadnu ji za pas a jednou rukou ji zvednu a položím na stůl. „Davide?“ popoženu i jeho. Bez zaváhání vytáhne ze „stolu“ takové půlkulaté předměty různých průměrů (odkaz něco podobného jen tam není díra na šroub, ale pořádně silný magnet). „Díky“ řeknu krátce a odhadem vezmu ten, co má podobný průměr jako špejle, rozuměj ruce, toho na stole. Pustím ji a čapnu jen ruku. Silou ji stlaćím k desce „stolu“ a přiklapnu přes ni kov, který se magnetem hned chytí podkladu pod polystyrenem. To samé provedu druhé ruce. Nohy zatím nechávám volné... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Je mi jasné, proč věci jako mučení má na starost holka. Protože té je to prostě jedno. Holky jsou vůči tomuhle více odolné, než kluci. Na ní můžu dělat smutné oči jak chci a bude mi to k ničemu. To vím. Ale stejně se tvářím jak vyděšené štěně. Čapla mě za pas, položila na stůl a ruce mi k němu připevnila. Párkrát jsem rukama škubla, ale zjistila jsem, že je to zbytečné. Ani se to nehnulo. Bylo to příjemné méně a méně. Ležela jsem na stole a v podprsence a kraťáskách a vůbec mi nebylo příjemné, že na mě koukají 3 lidi. Přála jsem si, aby někdo přišel a prostě mě vzal domů s tím, že tohle byl jen hloupý vtip na skrytou kameru. Raději jsem zavřela oči a doufala, že mě nechají co nejdříve na pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Alfy „Scotty, Scotty.. Takových krasavic kolem a ty máš slabost pro takové dítě...“ komentuji pro mě nezajímavé tělo. Zvednu se obejdu stůl a podívám se do vyděšených očí. „Už nejsme tak stateční?“ optám se se smíchem v hlase. Pak zvážním „Kde – je – Leo?!“ optám se dost nahlas pevným hlasem. „Jade?“ Má spolehlivá mučitelka odněkud vytáhne čirou lahev s průhlednou látkou a gumové rukavice. Bílí hadřík namočí kapalinou a opatrně ji tím natře chodidla, které ji David podrží. Na holčinu se usměji a svou studenou rukou ji přejedu tělo od krku až ke kolenu. „Tak povídej, za chvilku té to začne lechtat...“ poznamenám, zatímco Jade lahev uklidí a připraví jinou... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Nic nekomentuji ani neříkám, do doby, než se mě zeptá, kde je můj otec. ,,Nevím! Říkám to už poněkolikáté! Nikdy jsem ho neviděla, jak mám asi vědět, kde je?!" Křiknu znova zoufale, protože mě tohle přestává poněkud bavit. Furt všem třískat o hlavu, že nic nevím. Ale mám snad na výběr? Dát jim nějaké vymyšlené informace by bylo v mé situaci asi ještě horší. A navíc, nejsem zrovna dobrá lhářka. Pevně jsem zavřela oči a zavrtěla rychle v nesouhlasu hlavu, když mi jeden z nich chytl chodila a ta holka je něčím natřela. Nechtěla jsem vědět čím, ale každý dotek byl nepříjemný už sám o sobě. Pokusila jsem se nohama cuknout, ale nešlo to. Oči jsem nechala zavřené. Ucítila jsem studenou ruku toho nejstaršího, jak mi s ní přejel od krku až po kolena. Zachvěla jsem se. Strachem a odporem. Nebylo mi to vůbec příjemné. Pomoc.. Pomyslela jsem si. Ještě mi nic nezačali dělat a já opět nemám zrovna daleko do breku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Alfy „Víš, jak můžu vědět, že to na nás nehraješ? Co když naprosto přesně víš, kde je?“ navrhnu celkem naštvaný. Nikdo mě neoblafne a jí klidně budu trápit až ke smrti, protože potomku Lea se nedá věřit! Ale musím uznat, že zatím hraje celkem přesvědčivě. „Jade? Jak rychle se to dostane k nervům?“ optám se zvědavě, přestože dobře vím přesný počet sekund. „120 sekund pane, pak to teprve začne působit...“ odpoví mi s úsměvem na tváři. „Už tě to brní? Nechceš změnit svou odpověď?“ ptám se oběti. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Tohle mě přestává bavit. A to hodně. Kdybych to uměla, tak se možná i naštvu. Místo toho mám jen chuť brečet. ,,Říkám, že nic nevím! Teprve dneska jsem se dozvěděla, jak se jmenuje!" Podívala jsem se znova na toho, co se mě ptal zoufale, tentokrát už i se slzami v očích. Jo, to je výborné.. Pomyslela jsem si. Co kruci hodlám dělat, až tu.. Já nevím, vytáhnou španělskou botu? Třeba. Psychicky se hroutím už jen při té představě, až něco takového vytáhnou, tak sebou švihnu. |
| |
| Cela Z pohledu Alfy Místo odpovědi pohlédnu na Jade. „Až mi bude něco chtít říct, zavolej mi.“ řeknu a otočím se na patě. Otevřu dveře a opravdu Scott je opřen o stěnu naproti... Z pohledu Jade Nemluvím, pracuji. Z podlahy si vytáhnu ještě jeden malý stolek, aby měla na očích nástroje. Postupně vytáhnu balíček jehel, podivné kleštičky, skalpely a pár lahviček. „Tak čím budeme pokračovat?“ optám se a sadisticky se zasměji. Jak mě tohle baví... A ten pohled... Nohy už asi opravdu brní, protože s nimi začne škubat. Podržím ruku u sebe přitisknutou k podložce a ostrou jehlou najdu správný nerv. Zabodnu a ruka znehybní... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Odešel. A ona se začala tvářit jen víc a víc sadisticky. Vyděšeně jsem na ní hleděla uslzenýma očima a čekala, co se mnou bude dál dělat. Nohy mi opravdu začali nepříjemně brnět. Když si toho všimla, vzala do ruky jehly, nějaké kleštičky, skalpel a ještě něco. Pořád jsem na ní upírala ten prosebný a vyděšený pohled. Nečekala jsem že to zabere, ale nemohla jsem dělat nic jiného. Co všichni mají s těma jehlama?! Když se s ní začala přibližovat k mojí ruce, začala jsem sebou cukat a házet a snažila se nějak uhnout. Nešlo to. ,,Nech mě být! Já opravdu nic nevím!" Další zoufalá slova do prázdnoty. Nikdo tohle nebude vnímat. Zabodla mi jehlu do ruky a ta znehybněla. To tu dlouho nebylo.. Pomyslela jsem si a vyděšeně ruku sledovala. Snažila jsem se s ní nějak pohnout, ale nešlo to. Začínalo mi být hodně pěkně od žaludku, bolela mě hlava a cítila jsem, jak mi divoce buší srdce. Takhle vyděšená, jsem se snad ještě necítila. Sledovala jsem nehybnou ruku, jako by mi ji snad odřízli od těla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Jade „Takhle je to hned lepší, ne? Aspoň toho tolik nemusíš řídit...“ prohodím s úšklebkem, když vidím, jak jsem se krásně trefila. „Uděláme to i druhé?“ optám se a přesunu se na druhou stranu. Tentokrát však jdu prst po prstu... „Ještě by tu někde měl být...“ říkám pro sebe a hrabu v otevřeném panelu vedle „postele“. „Á tady, mé oblíbené...“ řeknu radostně a vytáhnu černý pásek s hřeby (odkaz) a přitáhnu jí ho kolem krku, samozřejmě hroty ke krku... trochu ještě přizvednu panel pod její hlavou, aby na něm úplně neležela, aby ji bodali „jen“ při každém nádechu... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro když mi píchala jehlu do každého prsty, vždycky jsem bolestivě zakňučela, jako nějaké štěně, které mu se ubližuje. Nebylo to příjemné. Ani trochu. Ale zároveň se to nedal přirovnat k bolesti. Což možná bylo ještě horší. Pak vytáhla nějaký černý obojek s hřeby. Vyděšeně jsem na něj koukala. Když mi ho začínala připínat kolem krku, vrtěla jsem hlavou, jako bych doufala, že tím snad nějak uhnu. ,,Nech toho.. Prosím.. Já opravdu nic nevím.." Řekla jsem zoufale, když mi ho upevňovala kolem krku. Každý nádech byl nepříjemně bolestivý. Ucítila jsem, jak mi po tvářích začínají téct slzy. Snažila jsem se nedýchat, ale nešlo to. Sebemenší nádech a obojek se mi hroty zaryl do kůže na krku. Srdce mi bušilo tak splašeně, jako bych uběhla nějaký maraton a já ucítila, jak se mi začíná zatmívat před očima. Za pár chvil jsem už obojek kolem krku nebo necitlivé končetiny nevnímala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Z pohledu Jade Zrovna si chci hrát se skalpelem, když to vzdá. Do háje! „Šéfe, mám problém – už to omdlelo.. ... nic moc hnusného trochu jehel a obojek ... Dobrá nechávám ji tady...“ stěžuji si Alfovi na neschopnost té holky. Z pohledu Alfy Tak ona omdlela? překvapuje mi zpráva Jade. S tím jsem popravdě nepočítal. Omdlít někoho jsem viděl jen párkrát. Co s tím? Jak to vyřešit, aby nemohla utéci do místa bez bolesti, do místa bez vědomí. No jasně, uděláme z ní našince... Ale kdo ji promění, kdo s ní bude chtít mít pouto? Který z mých vlků se na to hodí? Kdo se hodí víc než Scotty? Ďábelsky se zasměji. To bude ono! Ha Ha Ha... „Scotty? Můžeš na chvilku?“ volám si ho na kobereček. „Dělej, co uznáš za vhodné, ale nesmí opustit celu. Máš dva dny, pak Jade pokračuje!“ dodám, když ho vypouštím do akce. Nebyl rád, ale na druhou stranu, když jsem řekl, že se optám Freda, souhlasil docela rychle. Z pohledu Scotta Kousnout? děsím se. Proč do toho tahat tohle? Jak tomu zabránit? ptám se sám sebe celou cestu k cele. nevím co jí Jade provedla, ale určitě nic krásného, určité potřebuje ošetřit. Spěchám. Cestou málem srazím svého kamaráda Tonyho. „Promiň, nejsem ve své kůži. Hele mohl bych tě o něco požádat? Ověřil bys mi, jestli je ta Adriana je pohřešovaná?“ ptám se a úkoluji. Nechápavě na mě kouká, ale souhlasí. Vtrhnu do cely a zabouchnu za sebou. Postavy na stole si všimnu hned. Děsím se. Jehly čnící z rukou a krvavé stopy kolem krku, na kterém je děsivý obojek. Opatrně ho odepnu a odložím. Jehly vytahám velice opatrně, protože, kdyby se nějaká zlomila, nevyndal bych ji. Najdu tu lahvičku vody, co jsem jí vyndal a cáknu ji trochu vody do obličeje, aby se probrala. Jak ji mám kousnout? přemýšlím, protože mě nikdo nevysvětlil, jak to funguje. Prý stačí kousnout a do rány dostat sliny, pak jenom věřit... Opatrně stáhnu jedno ramínko podprsenky z ramene. „Promiň...“ řeknu tiše a zakousnu se do svalu nad klíční kostí. Cítím, jak sebou škubne a tak ji zalehnu, aby se nehýbala. Přijde mi to divné poslintat a kousat lidskou postavu. Je to zvrácené. Když vím jistě, že se sliny dostaly do rány, zvednu se. „Promiň, dostal jsem to rozkazem...“ omlouvám se tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Ucítila jsem na tváři kapky vody. Pomalu jsem se probrala ze sladkého bezvědomí, ze kterého mě někdo tak nepříjemně vytrhl. Cítila jsem nepříjemnou štiplavou bolest na odřeném krku, ale už jsem mohla hýbat s rukama a nohama. Zadívala jsem se na osobu, co stála vedle mě. I když jsem viděla trochu rozmazaně, poznala jsem v něm Scotta. Měl ve tváři takový.. Ustaraný výraz. Nechápala jsem to, ale připadal mi takový.. Trochu jiný, než ten zbytek, který jsem zatím potkala. Stáhl mi z ramene ramínko od podprsenky a omluvil se. Netušila jsem, proč se omluvil a doufala jsem, že to ani nebudu muset zjišťovat. Ale najednou se nade mnou sehnul a kousl mě kolem klíčních kostí. Adrenalin mi vyletěl do žil nehoráznou rychlostí. Okamžitě jsem sebou začala házet a pokoušela se ho nějak odstrčit. Přišlo mi to.. Úchylné? O to ani nešlo, ale měla jsem pocit, že tímhle dělá něco.. Něco, co mi má ublížit. I když to bylo jen kousnutí.. ,,To bolí! Nech mě! Přestaň, prosím!" křičela jsem, když mě zalehl svým tělem. Moje údery vůbec nevnímal. Jakmile se odtáhl, překulila jsem se ze stolu na zem. Jakmile jsem se na ní ocitla, rychle jsem se dostala do rohu místnosti, ve kterém jsem se přikrčila. Ustrašenýma očima jsem na něj hleděla a třásla se. Ruku jsem si držela na ráně po kousnutí. Sledovala jsem každý jeho pohyb, jako bych se bála, že ke mě dojde a bude mi taky ubližovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro z pohledu Scotta Utekla ode mě. a já se jí ani nedivím. Kdyby mě někdo bez vysvětlování kousl do ramene, byl bych taky v šoku. Nedívám se na ni. Vyhýbám se pohledu, jak to jen jde. Odklopím další panel a vylovím nějaké oblečení, co tu je pro „vězně“ ( odkaz ), protože její šaty někdo odnesl. „Lepšího tu nic není ve tvé velikosti...“ snažím se změnit téma od kousnutí. z pohledu vševědoucího PJ Rameno a místo kolem kousance tě začne šimrat a z toho místa se i začne šířit teplo. Skoro spíš vedro. Během chvíle se cítíš, jako bys měla horečku. Hlava se ti točí víc než předtím a před očima máš mžitky. Nejspíš sebou sekneš o zem, kde zůstaneš sedět a blábolit nesmysly... z pohledu Scotta Když vidím, co to s ní začíná dělat, pokouším se dostat k ní. Něco mě vede k tomu, abych ji vzal kolem ramen a podržel. Lahvičku vody ji vnutím do třesoucí se ruky... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Chytla jsem oblečení, co mi hodil a oblékla si ho. Rána svědila a byla horká už ve chvíli, kdy jsem utekla do rohu cely, ale až teď jsem cítila, jak mi začíná být horko. Takový ten pocit, kdy máte hrozně vysokou horečku. Bylo mi horko a začala se mi motat hlava. Můj vyděšený pohled se změnil na omámený. Podlomila se mi kolena a sesunula jsem se na zadek. Koukala jsem tím omámeným pohledem do země a třásla se. Ucítila jsem, jak mě vzal Scott kolem ramen. Opřela jsem se o něj. Ne, že bych chtěla, ale moje tělo to nutně potřebovalo. ,,Co.. Co si to se mnou udělal..?" Zeptala jsem se ho tiše. Vůbec se mi to nelíbilo. Nelíbilo se mi nic z toho, co mi udělali. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Něco dobrého i zlého zároveň. Pamatuješ si, jak jsi říkala, že jsme podivíni? Měla jsi pravdu nejsme lidi v tom pravém slova smyslu.“ začnu vysvětlovat, protože teď už se stejně odsud s vysokou pravděpodobností nedostane živá. „Věříš na vlkodlaky?“ optám se jí vážně. „Takové ty lidi, kteří se mění ve vlky?“ dodávám, abychom si rozuměli. „Existují“ řeknu jednoduše po chvíli váhání. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Zhluboka jsem oddechovala, mezitím, co jsem se o něj opírala. Byl to takový příjemný polštářek, abych byla upřímná. Poslouchala jsem co říká. Kdybych se právě nepotýkala s horečkou vysokého stupně, asi bych se na něj dost nevěřícně podívala. ,,N-Nedělej si ze mě srandu.." Řekla jsem tiše. Ale přesto to dávalo dokonalý smysl.. Všechno. Sice jsem byla často s hlavou někde v oblacích, ale.. Pořád mi to přišlo trochu uhozené. Pokusila jsem se od něj odtáhnout, ale skončilo to u toho, že jsem nechala ruce položené na jeho hrudníku. Neměla jsem na to sílu. ,,Řekneš mi.. Co je na tom dobrého..?" Zeptala jsem se ho udýchaně po chvilce. Neviděla jsem na tom vůbec nic pozitivního.. Pokud to teda byla pravda. Nevěděla jsem, čemu mám věřit. Bylo toho na mě nějak moc. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Dobrého? Trochu víc energie, lepší sluch, čich i oči, taky jsme odolní vůči nemocem a infekcím. Žijeme déle, ale většinou umíráme brzo násilnou smrtí...“ vysvětluji a snažím se nemyslet na slova Alfy „máš dva dny“. Znělo to, jako by bylo jasné co bude následovat pak. Mučení a smrt. „Na druhou stranu, to že se z tebe stane vlkodlakem sebou přináší i problémy. Jsme věčně hladový a když jíme spořádáme toho mnohem víc než lidi. Pak taky jde tvá odolnost použít proti tobě při mučení...“ dostávám se zpět k současné situaci. „Adriano, opravdu nevíš, kde je tvůj otec? Zná kódy do našich účtů v bankách a zběhl... Vlci jsou děsně háklivý, pokud se někdo odváží sebrat něco smečce jen kvůli sobě. Proto po tobě tak jdou, nechtějí jen informace, oni se chtějí pomstít...“ vysvětluji, proč ji budou mučit, ikdyž už bude jasné že nic neví. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Nic jsem neříkala, jen ho poslouchala a snažila se znova neomdlít kvůli horečce. ,,Takže si ze mě udělal vlkodlaka jen proto, abych toho vydržela víc při mučení?" Zeptala jsem se ho tiše. Vyznělo to tak. Neměli důvod ze mě chtít udělat jednoho z nich, aby mě nějak nechali naživu. I když muselo být všem jasné, že opravdu nic nevím, tak mi stejně ubližovali.. Asi pro zábavu, nevím. ,,Jsem Ann.." Opravila jsem ho. Moc jsem nechápala, proč mi říkali Adriana, ale zatím jsem to nechala plavat. ,,Nevím.." Odpověděla jsem. Už mě to nebavilo říkat, ale neměla jsem na vybranou. Bylo to to jediné, co jsem mohla. Měla jsem chuť mu říct, ať mě zabije, ale.. Nemohla jsem. Nevěděla jsem, čeho se bojím víc. Jestli smrti nebo bolesti.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Ann? Ty nejsi Adriana?“ zděsím se. Oni opravdu našli jinou holku? Kur*a! Nemohu jim to říci, ne potom, co udělali jí. Jí to stejné nezachrání a akorát by to odnesla ještě jiná... Obejmu ji znovu, protože mám radost. Nemusím k ní cítit zlost, protože je Leovou dcerkou. Jaká shoda okolností, že Ann taky nemá otce... Zjištění má, ale i druhou stránku – nemohu ji tu nechat. Nemůžu je nechat ji zabít. Ovšem co proto mohu udělat? Na celou smečku nestačím, už pomyšlení na svrhnutí Alfy mě znervózňuje. „Musíme vymyslet, jak tě odsud dostat. Nemůžu žít s tím, že jsi zemřela, když jsi naprosto nevinná...“ řeknu šeptem, tak aby mi kamera nemohla vidět na pusu. PJ Teplota ti začala klesat zpet k normálu, ale mžitky, bzukot v uších a lehké točení hlavy zůstává. „Dýchej zhluboka“ poradí ti Scott. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Poněkud nechápavě jsem se na něj zadívala, když se mě zeptal, jestli nejsem Adriana. Zavrtěla jsem hlavou. Ještě nechápavěji jsem se cítila, když mě najednou objal. Musím přiznat, že to bylo.. Příjemné. Pěkně voněl. Uznávám, že trochu jako pes, ale voněl. Teplota mi pomalu klesá a já se vracím do normálu. Sice se mi pořád trochu motá hala a není mi nejlépe, ale už se rozhodně necítím, jako bych byla něčím fetlá. Zadívala jsem se Scottovi zmateně do očí, položila mu ruce na hrudník a kousek se od něj odtáhla. ,,Počkej.. Já.. To nechápu.. Proč mě odtud najednou chceš dostat?" Koukala jsem mu do očí. Ne naštvaně nebo podezíravě, ale s dětskou nevinností a nechápavostí. Mezitím jsem se snažila zhluboka dýchat, jak mi poradil, abych se zbavila těch mžitků a točení hlavy. Ale žádnou zvláštní změnu jsem necítila.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Dokáži někoho zabít, ale opravdu nedokáži přihlížet, jak vraždí někoho, kdo jim nedal sebe menší důvod.“ řeknu jí. „Navíc, když je to mladá holka...“ řeknu pro sebe. Vždyť ji může být tak o osm až deset let míň, to znamená něco okolo čtrnácti až patnácti. Mobil, který zavrní v kapse kalhot nás vyruší. „Tony?“ řeknu překvapeně a zvednu mu to. Dozvídám se, že Adrianu nikdo nepohřešuje, ale prý našli tělo nějaké Ann Merley, která s ní chodila do třídy. Nadzvednu obočí a ptám se, kde ho objevili. Odpověď splňuje očekávání – oběť policie našla ve zbytku vyhořelého seníku a totožnost ověřili podle zbylých zubů. Typická práce smečky. Utnu telefon i s hromadou otázek od Tonyho. „Policie našla tvé tělo. Pozítří máš pohřeb...“ oznámím ji klidně. Na jednu stranu je to dobrá zpráva, protože jako vlkodlak se k rodině vrátit nemůže. Na druhou stranu to pro ni bude těžké – překousnout, jak to ponesou rodiče. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Táhne mi na 18, nejsem zase tak malá.." Pronesu a trochu uraženě nafouknu tváře a trucovitě se zamračím. Ne, že bych mu totiž do toho chtěla nějak kecat, ale příští rok mám maturovat.. Teda, měla jsem. předpokládám, že pokud přežiji, tak můj dosavadní život půjde do háje tak jak tak. Vylovil z kapsy mobil. Zvědavě jsem pozorovala, jak telefonuje. Pak telefon típl a dal znova do kapsy. Když mi to řekl, zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. Udělalo se mi špatně od žaludku. Netušila jsem, jak na to mám reagovat. Jestli mám brečet, nebo se mám naštvat nebo.. Co mám vlastně dělat? Ani ve snu mě nenapadlo, že mě potká taková situace. Takže jsem prakticky mrtvá.. Pomyslím si. Hlavou mi projede celý můj život. Dala jsem ruce prč z jeho hrudníku podél své těla. Sklopila jsem hlavu, aby mi nebylo přes vlasy vidět do očí. Po tvářích mi tekly slzy. Jemně jsem si skousla spodní ret a dala si dlaň před pusu, abych nějak v sobě udržela vzlyky. Hnusila jsem se sama sobě. Stejně.. Stejně nedokážu dělat nic jiného, než brečet.. Pomyslela jsem si o sobě poměrně znechuceně. Už nikdy neuvidím mámu, ani svoje kamarády ve škole.. Z toho pomyšlení mi bylo hrozně. Nechci brečet.. Pomyslela jsem si, ale nedokázala jsem dělat nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Na osmnáct? nedůvěřivě se na ní podívám. Ani na to nemysli Scotte! okřiknu se. Uznávám je to můj typ, ale nějak ji ten věk nevěřím... Navíc pravděpodobně zemře. Chystám se ji utěšovat, když dovnitř vejde Alfa. „Přeji vše nejlepší do nového života. Hlavně si ho pořádně užij, dokud můžeš.“ poinformuje ji s výrazem, který dává najevo, že viděl vše, co se zde odehrálo. „No tak Scotte nebraň se svým pudům“ okřikne mě. Leknu se, že je to na mě tak vidět, ale nedám to znát. „Tak přátele, Jade si pro Vás připravila představení. Během doby, co jste se tady tak krásně objímali se nám povedlo chytit pravou Adrianu.“ vrhl vražedný pohled na Ann. „Dívejte se, ať víte, co čeká tady naši kamarádku zítra.“ dodá a pomocí náramku přesune panely tak, že se v jedné stěně odkryje okno, skrz které je vidět do vedlejší cely. Lidská postava na stole je jasně patrná. Děvče, kterému bych typoval těch osmnáct spíše. Annina spolužačka, Adriana. Vzpouzí se a hází sebou, načež ji Jade úderem srovná na stůl a věnuje ji dva okovy na ruce. Jen ji pustí, začne holka sebou házet. Jade odejde a místo ni přijde na scénu starší pán. Polknu, tuším co bude následovat. Pán, není nikdo jinej než Fred. Asi jim taky nechtěla říci, kde je Leo. chtěl bych se otočit, ale nesmím. Ani Ann nesmí, jinak nás čeká poprava... Dám ji ruce na ramena připraven ji držet, aby neudělala hloupost, aby se neotočila. Nemůže tušit, co by následovalo. Fred neváhá a okamžitě nechává volnost svým tužbám. Chudák holka, ani ti nejhorší vězni ve vězení by ji nedokázali způsobit takovou bolest. Fred s jeho sadistickými choutkami je převyšuje ve všem. Zezadu. Zepředu, to ji doslova vytrhl ruce z kovových oblouků a sedřel na nich kůži. A pořád pokračoval dál bez polevení v tempu. Nechávám slzy, aby zamlžili mé oči, na podobné věci jsem se nikdy nedokázal dívat. Ruce na ramenou dívky ji objali... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Dívala jsem se na to. Dívala jsem se, ale přes vlasy mi nešlo vidět do očí. Cítila jsem, jak mě Scott chytl za ramena. Věděl proč. Z očí mi sice pořád tekly slzy, ale už ne z toho, že by mě něco bolelo. Ani ze strachu. Ze zlosti, kterou jsem cítila. Vůči všem kolem. Možná aji ke Scottovi, ale ten v tom právě hrál tu nejmenší roli. Ruce jsem stiskla do pěstí tak pevně, až jsem si nehty zaryla pod kůži. Třásla jsem se. Snažila jsem se ovládnout, abych nezačala na Alfu křičet rovnou. Bylo mi z něj zle. ,,Přestaňte.." Řekla jsem si tiše pro sebe. Nevydržela jsem to. Křik Adriany mi trhal uši. Prudce jsem se na Alfu otočila. ,,Nechte jí! Nic jsme vám neudělali! Trestáte nás za něco, za co nemůžeme! Co si tím dokazujete?! Mučit malé holky, to je opravdu vrchol hrdinství!!" Vykřikla jsem na Alfu a zadívala se mu do očí. Nebyl to ani tak pohled ublížené malé holky, byl to téměř vražedný pohled. Netvrdím, že je Adrianna bůh ví jaká kamarádka, ale tohle bych zakřičela i kdyby tam byl někdo, koho vůbec neznám. Kdyby mě Scott nedržel za ramena, tak bych se k Alfovi rozběhla a pokusila se mu dát asi ránu. Bylo jedno, kdy mě zabijou ne? Jestli teď nebo až později. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Polknu. A pak ještě jednou. Ona se protiví Alfovi... Smrt, mučení to všechno riskuje. Držím pevně, útokem by to ještě zhoršila. Avšak Alfa dělá, źe ji neslyší, ani se nepohne, když Ann řve. Ve vedlejší místnosti dílo bylo dokonáno a Fred odešel. Adriana ležela na stole, jak polámaná panenka. Možná mrtvá, možná živá. Neodvažuji si tipnout. Alfa se otočí a teprve teď vidíme ty zuřivé oči. „Tvou rodinu budu mučit celé měsíce, pokud večer nevykonáš, co ti nařídím!“ řekne sotva slyšitelný hlasem, pak zvedne hlavu ke mě. „Ty zodpovídáš za svou fenku, ty máš čas vysvětlit, co je dnes večer.“ řekne rázně a odejde. Ann pustím a sednu si na zem. Opřu si hlavu o stůl a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Nelekla jsem se, když se na mě podíval těma rozzuřenýma očima. Ani trochu. Bála bych se kohokoliv, ale jeho ne. I kdyby mi dělal bůh ví co. Nenávidím ho. Mít možnost, bez zaváhání ho zabiju. Slyšela jsem co řekl. A myslím, že ta výhružka byla pro mě dost silná na to, abych udělala cokoliv. O to více jsem ho nesnášela. Až chvíli poté, co odešel, jsem se uklidnila. S ustaraným pohledem jsem se podívala na Scotta. Mlčela jsem a jen na něj koukala. Bála jsem se, že jsem ho nějak tímhle svým výstupem naštvala. ,,Omlouvám se.." Řekla jsem tiše a sklopila provinilý pohled do země. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Mě se neomlouvej. Spíš přemýšlej, jak odsud během čtyř hodin zmizet. Protože jestli bude chtít co myslím, tak to neudělám ani já.“ pohlédnu oknem do vedlejší místnosti. Mají jen ji, nebo sem vzali i její matku? ptám se sám sebe. Rád bych je zachránil, ale tolik lidí odsud nedostaneme... Chvíli sedím tiše a přemýšlím. Nakonec vstanu a v jednom rohu místnosti odhalím sprchovací kout dva na dva metry. Pečlivě ho prohlédnu a pak ji zavolám. Sprchu nasměruji do rohu a pustím vodu. Začne krásně šumět. Nikdo nás neslyší. Bos si stoupnu do místa, kam voda nestříká a čekám, aź se ke mě připojí Ann. „Budeme se muset dostat do skladu a tam vzít tereňáka, jinak nemáme šanci. Ovšem, jak se tam dostaneme netuším. Cestou musíme projít v podstatě středem doupěte, kde se to hemží vlkodlaky. To ještě musím vymyslet.“ povídám. Pak na ni pohlédnu a něco mě napadne. „Leda bychom předstírali, že si tě vedu na pokoj, kvůli... ehh sexu, pak bychom se mohli aspoň do poloviny cesty mohli dostat. Ten zbytek by pak byl o rychlém sprintu...“ říkám svůj jediný nápad, u kterého si nejsem jist jejím názorem. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Jenom jsem ho tiše a zvědavě pozorovala. Když mi řekl, vešla jsem za ním do sprchovacího koutu. Poslouchala jsem ho. ,,Než ti na to něco řeknu, co myslel tím dnešním večerem?" Zeptala jsem se ho. Chtěla jsem to vědět. Útěkem jsem totiž riskovala to, že se něco stane mojí rodině a následně na to i jemu. A to jsem nechtěla. Ani jedno. Když se zmínil o sexu, nepatrně jsem se začervenala a uhla pohledem do strany. ,,Mě to došlo.." Naznačila jsem opatrně, že to slovo sex použít nemusel. Povzdechla jsem si. ,,Nejde o to, že se něco stane mě, ale co ty? proč bys riskoval kvůli malé holce?" zadívala jsem se na něj zase těma dětskýma a nevinnýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Opravdu to chceš vědět? Chceš vědět, co bys musela udělat?“ optám se ji tiše, ale pokračuji „Myslím, že pokud tu dívku nezabilo, to co s ní dělal Fred, tak by to byl tvůj úkol a navíc, něco mě říká, že si pojistili zdroj informací její matkou. No možná i ona by byla součástí...“ vysvětluji svou domněnku nešťastně. „Je vidět, že vlky neznáš. To já mám na krku tebe, když utečeš, já budu muset zastoupit tvé místo. Když ty odmítneš udělat úkol, já ho budu muset udělat. kousnutí není jen o přeměně. Mezi jeho aktéry se vytvoří nějaké pouto či co, ale díky tomu poutu ví každý z těch dvou, o smrti, či utrpení toho druhého...“ popisuji proč. Je ještě jeden důvod, proč bych to riskl, ale ten jí říkat nebudu. „A nedívej se na mě takhle, přivádí mě to do rozpaků“ řeknu na závěr s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Pedofile." Rýpla jsem si s úšklebkem, když řekl, že ho můj pohled přivádí do rozpaků. Bylo mi jasné, že mě typuje na mnohem méně, než mi ve skutečnosti je. Všichni to tak dělají. I když jsem mu řekla, kolik mi je. Pak jsem, ale zvážněla. Mlčela jsem. Vzala jsem do rukou vodu, co tekla ze sprchy a opláchla si s ní odřený krk od krve. Vyšla jsem ze sprchy a došla ke stolku, kde ta jednooká holka nechala pár věcí. Vzala jsem z něj obojek. Byl normální, nebyl to ten s ostny. K Scottovi jsem byla zády, mezitím, co jsem si dala obojek na krk (viz ikonka). Ne nijak pevně, ale nechtěla jsem, aby šli vidět ty odřeniny na krku. Poté jsem se vrátila zpátky za ním ke sprše a zadívala se mu vážně do očí. ,,Neuteču. Ne teď. Pokud jí mám zabít, udělám to.. Raději jí zabiju sama, než aby to udělal.. Někdo z vás." Řekla jsem vážně, ale pak jsem sklopila pohled provinile a smutně do země a uhnula s tím stranou. ,,Bude to tak bezpečnější pro všechny.." Řekla jsem. Neohrozím rodinu, možná ani sebe a jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Říkala jsi, že ti bude osmnáct, mě je ani ne pětadvacet, tedy už mi nějakou dobu je těch pětadvacet...“ nenechám si líbit nařčení. „Myslíš to vážně? Dokážeš jen tak zabít někoho, kdo se nemůže bránit? A chceš na to do smrti vzpomínat?“ ptám se nevěřícně. S tím vzpomínáním to znám sám. Má první oběť před dvaceti lety. Zastřelil jsem ho, sice v sebeobraně, ale nedokáži na to zapomenout a dost často se mi o tom zdá... „Ten obojek není nejlepší nápad. Být vlkodlakem, znamená být připraven. Časem ti ukáži přeměnu, ale věz, že pak je výhodou chatrné oblečení. Proto nosím volné kalhoty a tričko bez límce, oboje se při přeměně roztrhne bez toho, abych to cítil. Tvůj obojek by ti způsobil hodně velké bolesti, než by povolil... Chvilku počkej něco ti najdu...“ dodám a vzpomínám, který panel je ten správný. Občas by to chtělo nějaké značky.. „Tady to máme...“ komentuji to a vytáhnu bílou lehkou šálu. „A ještě tu máme nějaké šatičky, kdybys měla zájem schovat nohy...“ vytáhnu bílé šaty za krk ( odkaz ) a pokusím se o úsměv |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Říkala, ale ty mi to očividně nevěříš." Uculila jsem se na něj. Vážně provokuji? Dobře, třeba on to nebere jako provokaci, ale mě to tak připadá. Vážně jsem se mu zadívala do očí. ,,Myslím to vážně.. Netvrdím, že to.. Bude jednoduché.. Ale udělám to, pokud musím.." Řekla jsem. On mi to očividně nevěří, ale já to myslím vážně. Kdybych mohla, šla bych za ní hned, jen abych jí.. Pomohla? Nemyslím si, že to je to nejlepší slovo, ale sama bych si v její situaci nepřála nic jiného, než umřít. ,,Nelíbí se mi ta rána.." zamručela jsem uraženě, abych vysvětlila, proč jsem si ho vzala. Časem.. Jako bych vůbec měla nějakou šanci se toho dožít.. Bez řečí jsem si začala sundávat obojek a pak ho prostě někam hodila. ,,Děkuji.." Řekla jsem, když jsem si od něj poté vzala šálu aji šaty. Pohledem jsem mu naznačila, ať se otočí, že se před ním vážně převlékat nebudu. Už jen při té myšlence jsem začínala rudnout. Pokud se neotočil, otočila jsem se zády k němu já, svlékla se jen do kalhotek a oblékla si šaty a kolem kru si jemně omotala šálu z podobné látky, jako byli šaty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Tak to ti jen přeji, abys udržela obsah žaludku uvnitř dost dlouho, abys to vyhodila někde v soukromí...“ odpovím. Ano, pokud to bere jako pomoc, tak to asi zvládne... „Sice kvůli tomu přijdu o představení, ale otočím se ti...“ řeknu trochu provokativně tentokrát já. „Hotovo?“ optám se zpoza panelu na stěně vytáhnu kus anglické slaniny zavařené v igelitu. „To je svačina, podle toho co vím, měla bys mít pořádný hlad. Ta věc s kousáním ti bere dost energie, protože některé buňky v tvém těle se trochu mění...“ vysvětluji a dvě třetiny jí podávám. Šaty jí jsou trochu delší, tak jejich lem vláčí po zemi, ale vypadá v nich dokonale. „Ještě by tu někde mělo být čisté prádlo, pokud chceš. Jen se obávám, že to bude na zavazování, kvůli univerzální velikosti.“ nabízím. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Při představě zvracení jsem se zatvářila poměrně znechuceně. ,,Jasně, díky.." Odpověděla jsem kupodivu neironicky. ,,Jo.." Řekla jsem jenom, když se zeptal, jestli jsem už hotová. Trochu nejistě jsem si prohlížela sama sebe. Připadala jsem si v tom.. Zvláštně. Ne, že by mi byli celkově nějak velké, byli jen trochu delší, ale to nebylo kvůli tomu.. Možná jsem byla trochu nervózní kvůli tomu, že odhalovali až moc vrchní části těla, kde jsem byla skoro plochá. Trochu nejistě jsem se začervenala, když jsem se podívala sama sobě na hrudník. Až když mi dal jídlo před nos, všimla jsem si, že v podstatě umírám hlady. Neměla jsem nějak čas řešit svoje vlastní potřeby. Vzala jsem si do ruky kus, co mi podal a otočila se k němu zády. Normálně jím pomalu a hodně slušně, ale ten hlad co jsem měla mi nějak nedovoloval jíst pomalu. Otočila jsem se na něj přes rameno, rudá ve tvářích, když začal mluvit o prádle. Polkla jsem sousto, co jsem měla v puse. ,,Nemůžu za to, že jsem taková.. Taková." Nenapadlo mě vhodné slovo. Malá, hubená?.. Divná? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Překvapeně na ni pohlédnu, protože její problém o plochém hrudníku nechápu. Vypadá dokonale, k některým holkám to prostě sedne líp než obří prsa, či silikony. Chápu, že některým se to asi nezdá, ale že by se kvůli tomu měla nějak znepokojovat si nemyslím... „Vypadáš dobře...“ odpovím jí příjemně a když vidím, že anglickou zhltla jedním soustem, předám jí i svůj díl. Hladový vlk, který neposlouchá lidskou část mozku by bylo nepříjemné překvapení. Po chvíli ticha spatřím pohyb v druhé místnosti. Nějací dva vlci odnášejí bezvládné, či mrtvé tělo dívky pryč, asi už chystají slavnost. Podívám se na telefon, kolik je hodin a spatřuji SMSku od Tonyho, ve které konstatuje, že jsem v maléru a že už zmizela i Adriana. Její matku vzala policie do ochrany svědků a nikdo netuší, kde je. Na konci stálo doporučení „Zabij holku a vrátí se vše do normálu.“. Polknu. Tohle jsem od svého nejlepšího kamaráda nečekal. Pohlédnu na ni a představuji si, že ji zastřelím. Zvedne se mi žaludek a jen tak tak udržím obsah na svém místě. To neudělám... „Máme něco kolem hodiny do „slavnosti“. Tipuji, že tam bude Adriana a pak asi i oslava tvého přijetí do smečky. Tím posledním si nejsem jist, protože pořád nevím, zda tě Alfa zabije, či nechá žít, kvůli tomu, že i tady je potřeba dělat špinavé práce...“ oznamuji ji. Se špínou tu bojují všude. Na chodbách je bahno od tlap a bot, či u stropů pavučiny. Jediné čím netrpíme je špinavé oblečení, protože to nás většinou opustí dřív v podobě hadrů... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Snědla jsem i druhý kus co mi podal. Hlad byl menší, ale pořád nezmizel úplně. Ale co jsem mohla, stěžovat si? To asi těžko. Když řekl, že vypadám dobře, přes rameno jsem se na něj nejistě podívala a začervenala se. Tohle nebylo něco, co bych slyšela nějak často. Kor od kluka, takže jsem z toho byla taková.. Nesvá. Na druhou stranu mi přišla hloupost mu to nějak vyvracet, tak jsem ohledně téhle poznámky raději mlčela. Nějací dva chlapi odnesli tělo Adrianny. Smutně jsem to pozorovala. Nešlo mi to do hlavy. Proč? Protože jim někdo zdrhl? A oni se diví, s tímhle jejich přístupem? Typnu si, že většina z nich je tady stejně nedobrovolně jako já a jsou tu jen proto, aby jim někdo neutrhl hlavu.. Doslovně. Neotočila jsem se ke Scottovi čelem. Pořád jsem k němu byla zády. Z nějakého důvodu jsem se.. Bála se mu podívat do očí. Nevím proč. Sice jsem se snažila ten strach nedat najevo, ale pořád jsem se bála.. Něčeho.. Sama jsem nevěděla čeho. ,,Proč po mě chce, abych jí zabila, když pravděpodobně zabije aji mě?" Hlas se mi na konci věty zachvěl. Chci domů.. Pomyslela jsem si jenom poměrně zoufale. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Tak to je jednoduché, protože s chce dokázat, že tě k tomu donutí. Chce abys ho poslechla a neodporovala mu...“ vysvětluji Alfovu myšlenku. Určitě ho pěkně naštvala, když mu začala dávat rozkazy s tím, ať Adrianu nechají na pokoji. „Hmm, co budeme dělat tu hodinu?“ ptám se sám sebe a napadne mi jediná myšlenka. „Chceš vidět toho vlka?“ ptám se jí. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Protočila jsem oči v sloup. ,,Děláš si srandu? Chlap jak hora a dokazuje si něco tím, že týrá malý holky.." Vždycky, jak si tohle uvědomím, mám chuť do něčeho praštit. A tp jsem normálně mírumilovný tvor. Otočila jsem se k němu čelem a na chvilku ho nejistě sjela pohledem. Nakonec jsem nepatrně kývla hlavou. Byla jsem zvědavá. Třeba je to celé jen jeden velký kec.. Třeba.. A třeba taky ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Odejdu do sprcháče, kde už je aspoň trochu sucho, svléknu se a za doprovodu pazvuků se proměním. Není to úplně příjemné, ale nebolí to. Barvy zmizely, ale obraz se jakoby zaostřil. Taky mi do čenichu udeřili vůně, tedy hlavně ta její. Voní celkem dobře, dělám si poznámku a vykročím zpoza zástěny. S hlavou na stranu se na ní podívám a užívám si aspoň té vůně, protože to ona nemůže vidět...  |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Zvědavě jsem ho sledovala, jak zašel za roh do sprchového koutu. když se vrátil, byl z něj.. Vlk. Opravdu jsem se koukala na vlka. A nebyl to podvrh. Měl takové.. Zvláštní oči. Takové jiné, než mají normální psy a vlci. A hlavně byl o docela dost větší, než normální vlk. Musela jsem se usmát. Došla jsem k němu, klekla si na zem a začala ho hladit po hlavě a krku. Vypadal jak roztomilý velký plyšák na spaní. ,,Ne, že by si byl normálně škaredý, ale takhle působíš mnohem roztomileji." Řekla jsem mu s úsměvem. Bylo mi jasné, že kdyby na mě začal vrčet a podobně, rozhodně by mi to nepřišlo roztomilé. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Jak tam tak stojím, musím říci, že si to užívám. Normálně se od nikoho nenechávám hladit a podobné věci dělat, ale od ní? Navíc je to docela příjemné... Po chvíli však štěknu, abych to přerušil, nemáme věčnost. Ještě ji ukáži tlapu s drápy a zuby, aby viděla i zbraně, kterých je třeba se obávat. je to zábava... Ve sprcháči se zase proměním zpět do podoby člověka. To bolí trochu víc, ale hlavním problémem je, že barvy vidím až po nějaké době. Většinou však do pěti minut... „Dík za pochvalu“ komentuji její pochvalu vzhledu. Nevím, co si o tom mám myslet, tak to víc neřeším. „Už věříš na vlkodlaky?“ opatrně se jí ptám. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Když štěknul, tak jsem se nelekla. Byla jsem zvyklá. Odtáhla jsem se a zvědavě pozorovala, jak mi ukázal drápy a zuby. Jak jsem říkala.. Kdyby na mě začal vrčet, rozhodně by mi nepřipadal tak roztomilý. Když odešel, aby se přeměnil zpátky, postavila jsem se ze země a čekala. Když přišel, tak jsem si ho zvědavě prohlédla. ,,Bolí to?" Zeptala jsem se trochu vyděšeně. Nedokázala jsem si tu proměnu moc představit sama na sobě. Kývla jsem hlavou, když se mě zeptal, jestli na ně už věřím. ,,Věřím." Odpověděla jsem. Jestli on vypadá takhle, já budu vypadat jak štěně.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Teď ani moc ne... Ale jakmile je člověk nebo vlk zraněný, tak to bolí hodně. Spíš z toho mám hlad. Nejdůležitější na celé „operaci“ je dokázat své vědomí uhlídat a nezačít se chovat jako vlk. V tomhle případě se například na tebe vrhnout.“ vysvětluji teorii a přemýšlím, jak by mohla vypadat ona. Světlá pleť a vlasy ukazují, že to bude světlé zvíře, možná i víc než já... „Určitě si to vyzkoušíš, jen to chce ještě chvilku cvičit a teprve pak to zkoušet. Teď by si to mohl někdo odskákat, nebo už bys ses nemusela dokázat proměnit zpět.“ vysvětluji proč to nemůže zkusit taky. Navíc hodiny ukazují necelou hodinu do akce. Asi bychom se tam měli jít podívat... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Vysvětlí mi, proč to nemůžu vyzkoušet, i kdybych chtěla. Zatvářila jsem se trochu zklamaně, ale chápala jsem to. Udělala jsem pár kroků k němu, až jsem byla úplně u něj. Natáhla jsem ruku a vzala pramen jeho vlasů mezi prsty. Pousmála jsem se. ,,Beru to zpátky, pořád jsi roztomilý." A nedám si pokoj a nedám si pokoj.. Normálně se takhle k opačnému pohlaví nechovám, kor, když je o tolik starší.. Možná je to tím, že jsem nikdy neměla otce nebo bratra. A kluci ze školy.. Jako by to ani nebyli kluci, jestli víte, co tím myslím. Moc nevím, jak se ke klukům chovat. Snad proto se jich spíš více bojím než cokoliv jiného. I Scotta.. Ale na tak moc, jak ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Proč to říká? napadne mě otázka. Proč, zrovna teď? Proč mi tohle dělá? Podívám se na ní, musím sklonit hlavu, protože je o trochu menší.„A tohle má být?“ optám se zvědavě. V pokusu ustoupit ji zabrání ruce, kterými ji obejmu. Pořád čekám na odpověď... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Když se ke mě sklonil, úsměv mi zmizel. Znejistěla jsem. Chtěla jsem udělal krok od něj, ale místo toho mě objal. Začervenala jsem se a nejistě se mu zadívala do očí. Bylo to.. Zvláštní. Cítila jsem se poněkud nesvá a sevřel se mi žaludek. ,,Pokus o to ti zalichotiti?" Sama jsem nevěděla, proč nebo co přesně jsem udělala. Ale v podstatě jsem mu nelhala. Asi to bylo něco takového. Zanořila jsem mu jemně prsty do vlasů, i když mi připadalo, že by bylo lepší dát ruku zpátky k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Ona se červená? všimnu si a pokusím se o úsměv. Myslím, že asi v obličeji trochu rudnu. Nestává se mi běžně, že bych musel čelit zájmu ze strany dívky. Většinou jsou to jen mé nenaplněné sny... „Tak to ti vyšlo...“ řeknu a vlepím ji krátký nejistý polibek na tvář. Pak ji pustím a otočím se ke dveřím. „Půjdeme?“ zeptám se s úzkostí v hlase, protože se bojím, že jsem ji naštval... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Sklonil se a políbil mě na tvář. Zrudla jsem ještě víc a nechápavě na něj zamrkala. Zarazilo mě to. Spíše jsem čekala, že se mi vysměje. Když se zeptal, jestli půjdeme, tak jsem jen poněkud nejistě kývla hlavou. Došla jsem k němu a chytla se ho za rukáv. Bála jsem se už jen toho, že vyjdu z téhle místnosti.. Někam, kde je víc.. Vlkodlaků. O hodně víc vlkodlaků, než jeden nebo dva. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Odemknu dveře a podívám se na ní „Hlavně nezkoušej utéct...“ varuji ji, protože bez přípravy by to byl sebe vražedný plán. Popostrčím ji před sebe „Radši běž přede mnou ať tě můžu hlídat.“ řeknu na vysvětlenou. Hlídat před vlkodlaky samozřejmě. Čerstvé maso je nejcennější. Několika chodbami dojdeme do větší místnosti, kde je mimo jiné obří televize. Něco jako odpočinková místnost ochranky. Na gauči leží chlap s holkou, která toho na sobě zrovna moc nemá. Nechápu, proč si ji nevzal na pokoj. „Ehh radši půjdeme tudy.“ řeknu Ann a zabočím do prvních dveří, za kterými je dlouhá chodba. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Vyšli jsme ven a on mě strčil před sebe. Na sucho jsem polkla. Necítila jsem se dobře, ale on to asi dobře myslel. Několika chodbami jsme došli k místnosti, kde byl chlap a u něj skoro nahá holka. Ani jsem si je nestihla pořádně prohlédnout, protože Scott mě vzal do nějaké jiné chodby. Zvědavě jsem se na něj podívala. ,,Jak ses dostal do tohohle bordelu?" To slovo bordel jsem myslela doslovně. Ne jako binec, ale jako.. Bordel. Protože on nevypadal jako typ, který by tady šel dobrovolně, kdyby věděl, co se tu děje.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott V tmavé chodbě zastavím podívám se na ní a odpovím překvapivé pravdu, už dlouho jsem to nikomu neřekl. Vlastně to ví jen pár lidí/vlků. „Našli mě, když jsem byl na dně. V té chvíli jsem byl vlkem a o člověku na pozadí jsem už skoro netušil. Oni mě objevili v kleci ze zvířaty, když jsem byl na cestě do Zoo. Měsíc před tím, mě chytli lovci v lese do pasti a řekli si, že by o mě nějací soukromí chovatelé mohli stát.“ vyprávím. „Co si pamatuji, tak mě prodali do nějaké chovné stanice. Mysleli si, že mě budou křížit se psy.“ řeknu pohrdavě. „Žádný potomek nevznikl všechny fenky se ke mě báli přiblížit. Tak mě prodali dál a tak to došlo do situace, kdy mě raději zdarma poslali do zoo. V kleci půl metru na metr, ocas mi koukal ven...“ vzpomínám na tu nejhorší věc ve svém životě. „Navíc ti dva, to dělají dobrovolně. Je to jedna ze zdejších milostných dvojic. Jen už jim asi nestačí pokoj.“ usměji se a raději rychle zapomínám na svůj příběh. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Poslouchala jsem jeho příběh. V podstatě je to více vlk, než člověk. Sem tam jsem po něm jen těknula pohledem. Nevracela jsem se k tomu. Nevypadalo to, že o tom chce mluvit, když to tak rychle zamluvil. Trochu jsem zazmatkovala, když řekl, že to dělají dobrovolně a zrudla jak rajče. ,,Počkej, tak jsem to vůbec nemyslela! Teda, ne, že bych to mířila přímo na ně..!" Přemýšlela jsem, jak to zakecat. Nejsem taková, že odsuzuji lidi na první pohled. Sama totiž patřím mezi ty odsuzované. Ale podle keců alfy mi přišlo, že zrovna on a tipla bych, že někteří další tady, nebudou brát holky jako.. No.. Že jim nezáleží na tom, co chce ta holka. Třeba se pletu, nevím, ale prostě mi to tak připadá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Usměji se na ní. „Tak když jsi to nemyslela na ně, tak ti doporučuji dávat si pozor, protože někteří zastávají trochu středověký názor, co se týká žen. Většinou toho nechají, když je ta holka zbije na hromadu.“ dávám varování a pokračuji v cestě. Vyjdeme o dvě patra výše. Oproti předchozím patrům je tu vidět rozdíl, je tu malé okno. Nepokračujeme dál nahoru (ikdyž by to šlo), ale zamíříme hubenou chodbou za obdélníkem světla. Vynoříme se v sálu, který je na výšku přes dvě patra a jinak je asi deset na deset velký. Zatím je tu jen pár lidí, mezi nimi i Jade, která si nás nevšímá. Asi toho mám aspoň malou radost. Být v její pozornosti není nejpříjemnější i Ann to ví... „Zdá se, že to ještě není připravené. Pojď do kuchyně, dáme ještě něco k jídlu, kvůli nervům.“ navrhnu a odvedu ji do menší místnosti vedle. Holohlavý chlap naproti po ní hned začne pokukovat. Všímám si toho a radost z toho nemám. Vždyť Ben je o několik řádů níž ve smečce než já. Když Ann vybírá jídlo u pultu, chlap se zvedne. „Ta je tu se mnou!“ zavrčím mu tiše do ucha a dám najevo část svého vzteku. Podívá se na mě, přikrčí se a otočí se. Nakonec odchází dveřmi pryč, ale nezapomene do dveří řádně kopnout. Usměji se, aspoň něco pořád funguje. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Povzdechla jsem si. ,,Přesně takhle jsem to myslela." Odpověděla jsem s lehce posmutnělým úsměvem. Úzkou chodbou jsme došli do nějaké vetší místnosti. Bylo tu sice jen pár lidí, ale mě se i tak sevřel žaludek. Co budu dělat, až jich tu bude.. Ještě víc? Kor, když si budou všímat hlavně mě. Udělalo se mi z toho poněkud mdlo. Když, ale Scott promluvil o jídle, tak mě nervozita okamžitě přešla a já se poměrně ráda nechala dotáhnout do kuchyně. Všimla jsem si, jak se jeden týpek, co tu byl, zvedl a chtěl se ke mě rozejít. Letmo jsem ho pozorovala, stejně jako Scotta, který k němu došel a něco mu řekl do ucha. Nevěděla jsem co, ale on se přikrčil a odešel. I když při tom kopl do dveří. Poměrně hladově jsem se pustila do jídla. Už ne teda tak moc hladově, jako do té slaniny před tím, ale pořád jsem měla hlad. Scott vypadal, že má radost z toho, že odešel. ,,Co jsi mu řekl?" Zeptala jsem se a zvědavě na něj zamrkala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott „Nic zajímavého, jen že tu jsi se mnou.“ odpovím po pravdě a nevšímám si pohledů ostatních v místnosti. Pak si pohodlně sednu a dívám se jak jí. Nakonec se odvážím a ukradnu z jejího talíře kousek masa. Mám hlad, ale raději ho budu mít, než se vzdálit na těch pět metrů daleko a nechat ji bez dozoru. Od jídla nás po chvíli vyženou hlasité rány do bubnu v sálu vedle. Všichni vlkodlaci v základně ho slyší, ať jsou kdekoliv. Rána a ticho a pak znovu. Usmívající Alfa na nás mávne, že máme jít k němu. Co se dá dělat. Úsměv změní na rozzlobený pohled a ten vrhne na Ann. „Máš problém – tvůj trest zemřel dřív než měl. Po večeři si o tom promluvíme.“ oznamuje ji. Pak se otočí ke mě. Klopím pohled k zemi. „Ty máš zase na krku ji jasné? Něco udělá a odskáčeš to ty.“ varuje mě a pak nás pošle k zadnímu stolu... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Došli jsme k Alfovi, když na nás mávl. Hodila jsem po něm úplně stejný pohled, jaký on po mě a zamračila se. Bože, tohohle vola vážně nenávidím. Kdybych mohla, vrčím. A proč by to měl být můj problém? To vy jste jí zabily svou neopatrností, vy jste ti kreténi.. Pomyslím si jen naštvaně, ale nahlas nic neřeknu. Jen mám chuť do něčeho kopnout. Jeho blbé kecy, pohledy a vůbec jeho osoba mě vytáčí. A to hodně. Nakonec se se Scottem vydáme ke stolu, ke kterému nás poslal. Jasně, mohla jsem být podlízavé štěně, kývat se sklopenýma očima hlavou a do toho říkat ano pane, ale na to jsem moc.. Co? Tvrdohlavá? Asi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sednu si a přemýšlím o jjím chováním před Alfou. Já ji chápu, na jejím místě bych se asi choval podobně. Jenže mě tahle tlupa štěňat a nevychovanců zachránila krk. Asi jsem si to už odpracoval, ale poslouchám Alfu, i když toho současného moc nemusím. „Klid, taky nebude Alfou věčně...“ uklidňuji ji u stolu, ale nemyslím si, že to pomůže. Navíc občas mám obavy, že věčně to bude. Vlci mají dlouhý život a tenhle Alfa hodně posiluje... Bubny postupně utichly a síní zahřměl jeho hlas. Vychvaloval, jak si smečka vedla poslední týden. Vychvaloval sebe. Až úplně na konci zmínil, že se povedlo zjistit, kde se ukrývá Leo. Zvedl jsem pohled, jako bych tušil, že se to bude týkat nás. A ano, na další týden máme úkol – najít a zabít Lea. Já a Ann. „Prosím, buď teď zticha a nezvedej hlavu, prosím.“ zašeptám k Ann, protože moc dobře vím, co by znamenalo, kdyby před celou smečkou předvedla svůj vzdorující pohled. Vrhly by se na ní a roztrhali na kousky. Nakonec ukončuje proslov a chudáky holky z kuchyně nechá roznášet jídlo. Holky, co roznášejí jídlo, jindy pracují jako uklízečky a holky pro všechny práce. Jsou to jediní lidi v sídle a taky kvůli tomu jsou opovrhovaní. Dost vlků se k nim chová hrubě a často jsou kvůli tomu rvačky. Občas odnášejí mrtvou holku a občas i mrtvého vlka, který si na ní dovoloval. Všichni nejsou zlí... „Nechceš se mnou strávit svou první noc u nás ve smečce?“ optá se medovým hlasem blonďák od vedlejšího stolu. Nemůžu mu nic, je v hierarchii smečky o kus víš než já. „Mám právo být první.“ řeknu tiše. „Někdo si ji dneska vezme a na tobě nezáleží štěně, kdo si ji vezme. Holka si sama vybere. Navíc, myslíš si, že si vybere někoho, kdo je bez peněz. Určitě by ocenila nějaký peníze, aby mohla jít na plastiku...“ provokuje mě blonďák. Zavřu oči a chystám se vstát. Chci tomu pořízkovi něco udělat, i když vím, že by mě úplně v pohodě zbil... On ji pomlouvá... On řekl, že potřebuje plastiku, přitom je dokonalá! |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Takže si to shrneme. Zabily Adrianu, chtějí zabít i její matku a aji jejího otce. Dostali to z ní. A já se nedivím. Ze mě samotné by to vypadlo ve chvíli, kdy by mě naložily do toho auta. Brečela bych, ale dneska jsem toho nabrečela tolik, že už na to prostě nemám sílu. Trochu nesouhlasně jsem se na Scotta zamračila, když řekl, ať se na Alfu nekoukám. Věděl, že bych ho vraždila pohledem. Asi by se mi něco stalo.. A ne ze strany Alfy. Takže jsem ho nakonec poslechla a koukala se trochu naštvaně do země. Sakra.. Pomyslela jsem si. Náš úkol taky nebyl veselý. Jít a zabít Lea. Jo, tohle bude ještě sranda.. Ve vší ironii, samozřejmě. Nebyla to věc, co by se mi líbila, ale mohla jsem být ráda, že nemám nějaký mnohem.. Nechutnější úkol. A já tušila, že Alfa má nechutných úkolů v repertoáru dost. Zvědavě jsem se podívala na blonďáka, který mě oslovil. Už to vypadalo, že se ti dva snad porvou. Mě samotnou to nijak nevytočilo. Zůstala jsem v ledovém klidu. Jemně jsem položila Scottovi ruku na rameno, ať neudělá hloupost on a zadívala se na blonďáka s tím svým nevinným výrazem malého dítěte. ,,Proč se mnou chceš strávit noc, když se ti stejně nelíbím?" Zeptala jsem se ho. Nebylo mi moc jasné, proč se se mnou chce vyspat, když podle něj stejně potřebuji plastiku. Možná v tom bylo něco jiného, nevím. Každopádně dobrovolně jsem se neplánovala vyspat s nikým.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Blb.. Bylo první co mi prolítlo hlavou, když se rozmluvil. Byl sice sladkej, ale blb. Namyšlenej a hezkej blb. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. A to jsem ho viděla. Oplatila jsem mu ten jeho sladký úsměv od ucha k uchu. ,,Trhni si ploutví." Odpověděla jsem mu, jak nejrozkošněji jsem mohla. Kdybych šla dobrovolně, vypadala bych jak.. No, naivní štětka. Když mě znásilní, alespoň mám důvod ho nesnášet. Ne, vážně, měla bych se vyspat s někým, komu se ani nelíbím? Může se tvářit sladce, ale je až moc průhledný. Kdyby neměl ty kecy o plastice, možná bych mu to i sežrala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Co jsi to řekla? Zopakuj mi to ještě jednou?“ snažím se ji provokovat dál. „Scotte tebe už zvládne taková holka?“ otočím se na sedící nemluvně vedle ní. Dneska mám chuť někoho zabít, je mi jedno jestli jí nebo jeho, prostě někoho... Usměji se ještě jednou „Tak s kýmpak to bude?“. „Scotte, nech ji a´t se rozhodne sama...“ komentuji jeho ruku, kterou přesune na její stehno. Oni se uklidňují navzájem! Vy... dochází mi, proč má ruku na jeho rameni a proč on na jejím stehnu. Však já jednoho vyprovokuji... „Jakpak se jmenuješ štěňátko?“ ptám se medové a mrkám modrýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Že si máš trhnout ploutví." S radostí jsem mu zopakovala se sladkým úsměvem. Scott nijak nereaguje. A možná dělá dobře. Sice nevypadá jako někdo, kdo by hned vraždil, ale kliďas taky nebude. Ucítila jsem, jak mi Scott přesunul ruku na stehno. Musela jsem se udržet, abych se nezačala tvářit rozpačitě, ale pořád se sladce culila. Nech toho.. Pomyslela jsem si směrem ke Scottovi, protože jeho ruka na mém stehně mě spíše.. No.. nevěřím, že to řeknu, ale vzrušila, než uklidnila. Naštěstí to na mě nebylo znát. Zeptal se mě, jak se jemnuji. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší, říct mu nějaké jiné jméno, kdyby se na mě třeba rozhodl cokoliv kdykoliv žalovat nebo tak, ale nakonec jsem si uvědomila, že tu jméno stejně nehraje moc velkou roli. ,,Ann.. A ty?" Zvědavě jsem na něj zamrkala a čekala, jestli mi odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Do háje! Tak ty si chceš hrát? „Ann? To je sladké.“ poznamenám a to, že začínám zuřit nedávám znát. „Ann, dívej se všichni na tebe ćekají. Vyber si jednoho...“ znovu se vracím k tématu. „Scotty, Scotty...“ nesouhlasně a zklamaně pronesu. Scott Cítím, jak mé nervy povolují tohle nevydržím. Chci po něm skočit a trhat, kousat. Chci mu utrhnout ty jeho hnusný blonďatý vlasy. Do háje, proč to neudělám? ptám se sám sebe. Ruku přesunu a sevřu podvědomě, ale trochu mi to uklidní. Stejně jako ta ruka na rameni... Klidni se! Nádech, výdech... Dýchej zhluboka... Když zase začnu rozeznávat věci kolem, ucítím i nerozhodnost Ann. Chápu, proč se nechce rozhodnout ani pro jednoho. Vím, proč... Ale teď ji nemohu pomoc, aniž by se na mě vrhl on nebo někdo jiný. Je nade mnou, měl bych ho poslechnout... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Kdybych byla chytrá, vyberu si toho blonďáka. Kdybych byla.. Očividně nejsem. Teda.. Trochu váhám. Očividně má vyšší postavení nebo tak něco, ale.. Strávit s ním noc, aby se mi mohl do konce života vysmívat? Bůh ví, jak bych po té noci dopadla.. Nechci.. Sice jsem se na něj chtěla mračit, ale zůstala jsem u toho sladkého culení. Doufala jsem, že ho to vytáčí. Nedám mu sama sebe dobrovolně jen proto, aby si dokázal, jaký je borec. ,,Proč se mě tak hloupě ptáš, když už moc dobře víš, koho jsem si vybrala?" Dala jsem mu řečnickou otázku. Nehledě na fakt, že mu to může být úplně jedno.. Pomyslela jsem si jen tak mimochodem. ,,Budu se Scottem. Přeměnil mě, má na to právo." Řekla jsem a pobaveně se na něj ušklíbla. Fajn a teď dej tu ruku pryč.. Pomyslela jsem si tak trochu zoufale, protože šimrání v podbříšku nebylo zrovna.. K vydržení. Nemohla jsem jako důvod uvést to, že se mi líbí, že je na mě hodný, že se mu líbím a spousty další, tady nesmyslných kravin. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ty potvoro – ještě uvidíš, žes udělal chybu. O to se postarám...“ nadávám a naštvaně odkráčím pryč z místnosti. Jen u Lucy si násilím vezmu polibek... Scott Její odpověď mě potěší, i když ji neplánuji do něčeho nutit. Jsem rád, že si nevybrala jeho. Snad kohokoliv jiného, ale jeho? To nikdy... Když všichni zklamaně odvrátí svůj pohled zase k jídlu promluvím. „Díky, už jsem myslel že to nevydržím...“ poděkuji za podporu rukou... Tu svou pomalým sklouznutím taky nechám zmizet z její nohy. Nevím, co mě to napadlo... „Nechceš se jít někam podívat? Kino sál? Šatny? Sprchy? Bazén? máme toho tady tolik...“ navrhuji, protože mě nějak přešla chuť k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Měj se pěkně." Zamávala jsem mu s úsměvem, když se naštvaně zvedl a odešel. Dobře, další, kterého se nebojím. To se tu vážně bojím jen Scotta, který je tu ke mě nejhodnější?! Jsem normální?! Dala jsem ruku pryč z jeho ramene a uculila se na něj. ,,Není zač." Odpověděla jsem mu. Děkujííí.. Pomyslela jsem si, když dal ruku pryč z mé nohy. Jenže šimrání v podbříšku nezmizelo. ,,Vy tu nemáte jen mučírny a divné cely?" Zeptala jsem se ho, ale čistě řečnicky a ze srandy. ,,Všechno, co jsi vyjmenoval a.. No.. pokud by to nevadilo, šla bych si potom ráda lehnout.." Pousmála jsem se trochu nervózně. Opravdu jsem byla trochu unavená. Počkala jsem, až vyjdeme pryč z jídelny. ,,Hele, proč se všichni tvářily tak.. Zklamaně?" Zeptala jsem se ho tiše a opatrně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ne máme toho mnohem víc, ale ty cely vidí nejvíc lidí. Víš, źe na tu provokaci jednou dojedeš?“ optám se jí vážně. „Proč? Protože chtěli, abych se s ním popral. Chtěli krev a ona nebyl. aspoň to si myslím je hlavní důvod. No a pak jsi tu ty.“ odpovídám a přemýšlím, jak jí vysvětlit, že po ní nechci to co ostatní, že mi na ní záleží... „Tak prvně dáme taneční sál...“ řeknu s obavami, protože já sám netancuji., ale nechci jí ho upřít. Chtěla vidět vše, tak uvidí vše. Chvilku jdeme rovně a pak otevřu velké dřevěné dveře. Leštěný parket cca deset na dvacet metrů. Na stěnách visící kvalitní velké reproduktory. „Tak to je ono...“ |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Vím, ale co jsem měla dělat? Kývnout mu na to?" Zadívala jsem se na Scotta poněkud bezradně. Vešli jsme do tanečního sálu. Prohlédla jsem si ho a obdivuhodně pískla. ,,Tak tomu říkám něco. Tělocvična ve škole je oproti tomuhle nic. Vážně mi chceš tvrdit, že ho někdy vyžíváte?" Zamrkala jsem na Scotta zvědavě. Najednou jsem zívla. Rychle jsem si dala ruku před pusu a poté si protřela oči. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Na blonďáka, Na Alfu...“ odpovím. Počkat! Na mě? jako ano provokuje mi, ale pořád nevím, co si o tom mám myslet. „co jsi měl dělat je těžká otázka, tedy za pŕedpokladu, že nechceš větší prsa. Což si myslím, źe nepotřebuješ, ale pak by to byla nejlepší volba. Protože ty bych ti opravdu nezaplatil.“ dělám si srandu. Zívnutí mi dá jasně najevo, že celou základnu neobejdeme. „No využíváme...“ zamyslím se, protože já se držím dál od všeho, co se zde koná. „Řekněme, že ho někteří občas využívají...“ vymáčknu ze sebe použitelnou odpověď a abych schoval červené tváře, jdu napřed. „Ještě pojď sem, zbytek necháme na zítra.“ řeknu a projdu dveřmi do menśí místnosti plné věšáků a ramínek. „Šatna. Dámy po pravé ruce, páni na levo. Uprostřed unisex... Špinavé nevracet, to jen v případě věcí tam odsud“ řeknu to jako bych provázel návštěvu a nakonec ukaži k drátěné kleci. „Něco si vyber tady do košíku, ať máš něco na další dny při ruce. A doporučuji něco, co se rychle obléká a svléká. Měla bys natrénovat vlčici...“ dodám s úsměvem... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Vzala jsem si košík a naházela do něj pár volnějších triček, sukní, šatů, kraťasů a džínů. Jo a spodní prádlo. Přece nebudu prasátko ne. Sice nemám moc ráda nakupování, ale pořád jsem holka a.. Chci se líbit sama sobě, když už ne nikomu jinému. A je těžké vybrat si něco, co je volné, pohodlné a vypadá to dobře. Takže mi to chvilku trvalo. Nakonec jsem s nevinným uculením došla s plným košíkem věcí a tvářila se jako absolutní andílek. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když opustím Ann nemám z toho dobrý pocit. Jedním okem pořád sleduji, zda ji vidím nebo ne. Mezi tím se snažím pobrat důležité věci. Telefon na volání ve smečce, ještě jednu lékárnu, spacák, abych měl kde spát, jeden náramek s čipem. Nezapomenu ani na nějaké hřebeny a věci, týkající se hygieny. Přeci jen nebudu sám. S košíkem věcí se potkám s Ann u východu. Nedá mi to neusmát se, když vidím, že správně pochopila úkol. Ještě tedy odejdu a přinesu jednu velkou a jednu malou černou taśku přes rameno. „Tak tam naskládej svůj šatník...“ dodám a položím před ní tu větśí. Naplní obě dvé a ješté mi v ruce zůstane spacák. Tašky hodím kŕížem na ramena a válec spacáku nesu v ruce. Ji naviguji, abychom došli na místo – do mého bytečku. Svým náramkem přejedu pŕed čtečkou vedle dveří. Blikne, pípne a odskočí. Vejdu a tašky položím uprostřed místnosti čtyři na pět metrů. „Tak vítej u mě doma. Tamhle spím.“ ukáźi velikou širokou postel. „Tamhle je kuchyň“ ukáži na otevřené dveře do poloviční místnosti. „a vedle je záchod a malá sprcha. Většinou se chodím mýt do společné – je větší a má i masážní funkce...“ vysvětluji, proč tam nestojí žádné mýdla a podobné potřeby. Mezi tím vyklidím místo na zemi vedle postele, kde rozvinu spacák. Z tašky ještě vytáhnu mýdlo a osušku... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Se zvědavým výrazem jsem pomalu prošmejdila celý byt. Jako štěně, které oňuchává prostředí, kde teď bude vyrůstat. Ironie byla to, že to tak vážně je. Všimla jsem si, jak roztahuje spacák vedle postele. Neparně jsem si odkašlala, aby si všiml, že chci něco říct. ,,Ne, že bych ti do toho chtěla nějak mluvit, ale.. Já si myslím, že se na té posteli vyspíme v klidu oba." Řekla jsem a prohlédla si zvědavě postel. Na ní by se vyspali tak 3 lidi o Scottově velikosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Trochu dotčeně se na ní podívám. Popravdě nevím, zda bych vedle ní usnul. „Běž se umýt to vyřešíme potom.“ ukončím debatu, která mě zrovna není po chuti. Sednu si na kraj postele a koukám na spacák, přemýšlím, jak z toho ven. Dneska se moc nevyspím... Spacák zakopnu pod postel a dál to neřeším, jen naklepu dva ze čtyř polštářů a roztáhnu i hromadu, která je ve skutečnosti velkou dekou. Ze skříně pak vytahuji hodně zmačkané tričko a kraťasy, které plánuji využít místo pyžama, když spím sám, většinou to neŕeším a usnu v tom v ćem jsem a ráno se umeju a převléknu. Hold budu muset změnit svůj životní styl... Taky zapínám větrání, aby můj smrad odvanul pryč. Já ho sice necítím, ale ona by mohla... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Uznávám, že sprchu jsem potřebovala víc, než cokoliv jiného. Pořádně jsem se umyla, stejně tak i zuby, osušila se a oblékla se do noční košilky a čitých kalhotek. Člověk by nevěřil, co v takovém doupěti ukořistí. odkaz Vyšla jsem ze sprchy s lehce vlhkými vlasy a zvědavě se na Scotta podívala. Vypadal nějak.. Zamyšleně. Tiše jsem k němu došla a jemně mu položila ruku na rameno. ,,Děje se něco?" Zeptala jsem se ho tiše a opatrně, i když mi bylo jasné, že mi stejně nic neřekne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ležím a dívám se na její vlasy. Přemýšlím nad tím co bylo a co bude, nevím, co bude potom, až se pomstíme Leovi, nevím, zda se mi do toho vůbec chce. Jasně, Alfa nás za ním poslal, ale neřekl, jak rychle se to musí vykonat... Cestou aspoň musím najít čas a Ann vysvětlit, jak funguje její nové já... „Ann?“ zašeptám, po tom co už chvílí ležím. Nevím, jak opatrněji ji vzbudit. Mohla by taky zareagovat poněkud přehnaně, protože je to její první noc. Jsem připraven ji chytit, kdyby začala „vyvádět“. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Na čem to vůbec ležím? Pomyslela jsem si a pootevřela unaveně oči. Břicho..? Došlo mi po chvilce. Zvedla jsem hlavu a zamžourala na Scottovu tvář. Chvilku jsem se tvářila prostě rozespale, než se mi roztáhly zorničky překvapením a já se zatvářila dost.. Vykuleně. Hlavou mi proběhlo mučení Adriany, na které jsem se musela dívat. Zvedl se mi žaludek, když jsem si uvědomila, že to nebyl hrozný sen. ,,Je mi blbě.." Oznámila jsem Scottovi. Rychlostí blesku jsem vylezla z postele, doběhla na záchod ke kterému jsem si klekla a začala zvracet do záchodové mísy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mami? ohromilo mě, co řekla. Slovo sen vše vysvětlovalo. Chudák, myslí si, že se jí to jen zdálo. lituji ji do chvíle, kdy zbledne v tváři. Do háje, hlavně ne v mojí posteli! stihne mi hlavou prolétnout myšlenka na zvracející Ann a na to, kdo by to uklízel. Vylétne z postele takovou rychlostí, až se divím. No jasně, spěchá a vůbec si neuvědomuje vlčí podstatu a že teď jí to běhá o něco rychleji. Pak už slyším charakteristický zvuk dávení. Vstanu připravím ji lahev čisté vody a do koupelny dám dva čisté ručníky. Vlezu do sprcháče a rychle se osprchuji, pak v ručníku dojdu za ní na záchod, kde se opřu o futro a dívám se na ní. „Už je líp?“ optám se blbě a podám ji láhev vody. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Žiju, horší to nebude.." Odpověděla jsem Scottovi. Neznělo to pozitivně, o to horší bylo, že jsem to myslela vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „To doufám, ale věz, že by mohlo. Každého z vlkodlaků potká situace, kdy si ještě přeje zemřít...“ trochu se mi uleví, protože zlé by bylo, kdyby se ráno vůbec neprobudila a i to se mohlo stát. „Mám ti donést něco k snídani, než se umeješ?“ ptám se jí a v pokoji se rychle převléknu do čistého trička a volných širokých kalhot (obojí světle šedé barvy). |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Bože, moje hlava.. Pomyslela jsem si. To nemají nějaký super lék na to, abych zapomněla na včerejšek? Je mi děsně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Už proto běžím.“ řeknu s radostí v hlase, že jsem něco odhadl dobře. Aspoň něco... O nějakou chvilku později se vracím s tácem, na němž je naložena hromada jídla. Je toho tolik, že dvěma LIDEM by to stačilo aspoň na celý den, dokonce se mi povedlo ukořistit čerstvý chleba, kterým vlkodlaci opovrhují. Ovšem Ann ještě není plnohodnotný vlkodlak a rozhodně se ještě nechová jako vlk, tak by jí mohl zachutnat. Chleba je samozřejmě doplněn ohromným množstvím bílkovin, ehhh, uzeného masa. Kousek anglické, kousek klobásky, kousek šunky i s kostí a tak dál... Mám problém neujídat cestou. Zaklepu a pak si kartou otevřu, tác držím v jedné. „Tak tady to je...“ řeknu a položím tác do středu malého stolku v malé kuchyni. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dívám se, jak do sebe láduje kusy masa. Nevím, zda si to vůbec uvědomuje, ale už teď spořádala jídla pro dva lidi a nevypadá, že by se chystala zpomalit. Kousek anglické tedy raději odkládám na talíř vedle. Ten bude můj, i kdybych se o něho měl porvat. „Proměňovat? Jelikož budeme muset vyrazit na cestu za Leem, myslel jsem, že to zkusíme dneska...“ řeknu váhavě. Pak vezmu do ruky středně velký nůž na maso a dám se do své anglické. Když dojíme a maso zapijeme vodou, vezmu z lednice vychlazený tří litrový barel vody a dojdu ke dveřím. „Jdeme?“ čekám na ni jen chvilku. Načež ji vedou prázdnými chodbami do jedné z menších šaten. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Byla jsem trochu jako zvědavé štěně, ono přece jen.. Byla jsem hlavně zvědavá na to, jak jako vlk budu vypadat. Určitě hrozně.. Ale to je jedno. A byla jsem zvědavá, na co sebou táhne ten obrovský barel vody. To budu mít takovou žízeň? Když jsme došly do jedné ze šaten, tak jsem se zvědavě rozhlédla a byla zvědavá, co se bude dít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na schodech se po ní ohlédnu, protože je dneska néjak zamlklá. No, vlastně es jí ani moc nedivím, po tom co včera prožila bych asi byl taky pořádně mimo. Leo... Ještě ani sám nevím, zda ho dokážu zabít. Spíš si myslím, že ne. Ale to budu řešit až mnohem později. Teď je na řadě naučit Ann proměnu, protože jinak se při úplňku neovládne a budu mít na krku naštvanou vlčici. Dovedu ji tedy do malé odloučené tělocvičny. Je to jedna z těch, které se dnes již nepoužívají. Lehce otlučené zdi, na stropě místa s opadanou omítkou. Celé tohle patro základny je v podobném stavu. Jsme asi sedm pater pod zemí, ale světla tu vyrábí přesně definovaný odstín, takový aby oku lahodil a ničil klaustrofobické představy. Zmáčknu kliku na doraz a ramenem vrazím do dveří, teprve potom povolí a pustí nás dovnitř. „Chtělo by to trochu servisu. Ale co, když to tady nikdo nevyžívá...“ komentuji stav. „Kdysi tu prý bylo daleko víc vlkodlaků než dnes. Ne, nepamatuji si to, vyprávěli to naši stařešinové... Od nějaké doby vlkodlaci ubývají a ti stávající se buď stěhují pryč, či umírají rukou lovců.“ vysvětluji, proč je základ tak rozsáhlá. Barel postavím v rohu místnosti. V jedné stěně jsou dvoje modrá plechová vrata. Jedny otevřu a rozsvítím uvnitř. Dřevěné lavičky na stranách a háčky na stěně jasně říkají, co zde je. Otevřu druhá vrata a objevuje se sklad pomůcek. Míče, žíněnky a vysoké překážky. Vytáhnu jednu žíněnku, aby při přeměně náhodou nevzala hlavou o zem, občas se to začátečníkům prý nemusí povést... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Lovci?" Zopakovala jsem trochu vystrašeně. Nejenom, že bych se měla bát v podstatě svého vlastní druhu, ono existuje ještě něco jako.. Lovci? každopádně mi bylo vysvětleno, proč je to tu tak obrovské. Žíněnka? Zvědavě jsem zamrkala na pomůcku, když jí Scott přitáhl. To sebou budu mlátit o zem? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Lovci – natrénovaní lidi, kteří si myslí, že všichni z nás jsou nestvůry a zabijáci. Když někoho chytnou živého, mučí ho a pak zabijí.“ vysvětluji, sám jsem se se skupinkou lovců potkal, jen mě nedokázali chytit – ujel jsem jim. Jejího pochybného výrazu k žíněnce si všimnu teprve, když se otočím zpět k ní. „Kdyby se ti přeměna nepovedla, či kdyby se ti zatočila hlava.“ vysvětlím krátce. přeměna Sednu si na žíněnku a ukáži ji, ať si taky sedne. „Všechno je o soustředění. Musíš si vyprázdnit hlavu a soustředit se na svou... eehh... vlčí podstatu. Prostě se musíš chtít cítit jako vlk, či jak to říci. Jen dávej pozor, aby to byl vlk s myšlenkami... Nevím jak to popsat, jsi první koho učím.“ vysvětluji. Zní to složitě, ale když to zkusí, zjistí že to jde samo. „Zpět do lidské podoby se dostaneš hodně podobně. Zklidni se, přestaň vnímat pachy z okolí a nenech se rušit okolními zvuky. Musíš se soustředit jen na tu jednu věc.“ říkám ještě. „Jo a výrazně ti doporučuji, proměňuj se vždy nahá a hlavně bez kovových náramků, prstýnků či řetízku na krku – pak by tě proměna mohla opravdu ošklivě bolet, či by tě to mohlo i zabít...“ dávám doporučení a jedno varování. „Těsný náhrdelník, který nepraskne při proměně krku, by mohl proříznout kůži a pak napáchat nevratné škody uvnitř“ vysvětluji důvod. Dojdu do šatny a ze skřínky vytáhnu lehkou deku. „Kdybys nechtěla být přede mnou nahá.“ vysvětlím s lehkým červenáním v tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Ne, že bych se před ním styděla, ale.. Dobře, pořád se trochu stydím, i poté co se mezi námi stalo. Ale ne, že bych toho litovala. Vzala jsem si od něj deku, kterou jsem přes sebe přehodila a svlékla si tílko, sukni a kalhotky. Hodila jsem je na hromádku a zůstala stát na žíněnce. Zavřela jsem oči a pokusila se najít toho vlka v sobě. Ve skutečnosti to tak těžké nebylo. Našla jsem ho celkem rychle. Taky bych nevěděla jak to popsat, bylo to totiž dost zvláštní. Najednou jsem se začala cítit tak nějak.. Zvláštně. Ne, že by přeměna bolela, ale nějak extra příjemné to taky nebylo. Když jsem oči otevřela, tak jsem si uvědomila, že jsem na všech čtyřech a že si vůbec nepřipadám jako člověk. Na hřbetě a přes oči jsem měla deku. Byla jsem z toho taková nesvá. Tiše jsem zakňučela. Kdybych se mohla vidět, tak jsem celá bílá a velikostí jsem asi jako normální vlk. Ani zdaleka nejsem tak velká, jako třeba Scott. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro I přes tu deku, jsem se raději otočil, přeměna je no řekněme intimní záležitost. I přes zvuk padající deky za sebou se hned neotáčím. Vždyť jí mohla jen sjet... říkám si, ale zakňučení mě donutí neváhat. Otáčím se a koukám na hýbající se deku. Jediné, co je z ní vidět, je konec ocasu – bílí konec ocasu. Dojdu blíž a opatrně se přiblížím, na člověka by se mohla chovat agresivně, možná by mě mohla i chtít pokousat. Teprve po nějaké době ovládneme svého vlka natolik, že podle pachů poznáme dlaka i v lidské podobě... „Nádhera...“ řeknu hodně tiše, protože zatím neví, jak moc má citlivé uši. Pokud není na hlasitost zvuku připravená, mohlo by jí „trochu“ vyděsit i jen mluvení a tlesknutí přivodit agónii. Vše časem určitě vypiluje. Odhrnu deku stranou a odhalím tak malou vlčici. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Zakřikla jsem to. Dostat se do podoby vlka bylo poměrně snadné. Ale zařídit se v té době už tolik ne. Cítila jsem strašně moc pachů a hlavně silně. Ale nedokázala jsem je nějak rozeznat. Celkem velké množství pachu šlo totiž ze žíněnky. Pak jsem slyšela, jak ke mě někdo jde. Byla jsem zmatená a vyděšená. Nedošlo mi, že to je Scott. Navíc to bylo mnohem hlasitější, než normální kroky. Skoro to až bolelo. Když došel až ke mě a shrnul ze mě deku, téměř automaticky jsem na něj zavrčela a rafla mu po ruce. Zděsila jsem se, když jsem v puse ucítila krev. Nevěděla jsem, jestli mám větší chuť kňučet nebo něco roztrhat. Nakonec jsem se uvolila k tomu prvnímu, protože roztrhat Scotta jsem vážně nechtěla. Stačilo, že jsem se mu ne zrovna jemně zahryzla do ruky. Naštěstí jsem mu nic neukousla. Omluvně jsem se na něj podívala a zakňučela. Udělala jsem krok k němu a pokud mi to dovolil, začala jsem mu ránu olizovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když vidím, jak se mihne, zatnu zuby. Stihnu jen to a už cítím její zuby na mé ruce. Naštěstí, na levé ruce. Neškubu rukou a ona ji téměř okamžitě pustí. Lidi většinou udělají tu chybu, že s rukou chtějí uhnout, i když to nikdy nemůžou stihnout. Pak místo „pár“ děr v ruce, mají tržné rány, či dokonce natržené svaly. Asi měla „štěstí“ a trefila nějakou žilku, protože z ruky okamžitě začala téct krev. Naštěstí to „až tak moc“ nebolí, zažil jsem už horší zranění. Jejímu olízání se nebráním jen ji ruku nastavuji tak, aby lízala stranu, kde neteče nejvíc krve, tu chytám do kapesníku... „a teď to zkus zpátky do lidské podoby...“ zašeptám tiše a ruku zvednu mimo její dosah. Pomalu se otočím a tiše odejdu pár kroků od žíněnky... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro //Neptej se, proč mě to napadlo, sama nevím :D |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro e |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scott Že je něco blbě zjišťuji, když zaslechnu cvakání drápů na leštěné podlaze. Co to vyvádí? vyděsím se a otočím se. Zpozoruji, že jde s čumákem nahoru, že něco čichá mi dojde okamžitě. Jen netuším, co by to mohlo být. Taky si nejsem jist, zda je úplně nejlepší nápad hned po první přeměně chodit po základně. Někdo by ji mohl zabít jako psychicky labilního vlka. Nervózním a cítím, že se začínám potit. „Co cítíš?“ optám se tiše, jdu těsně za ní, abych mohl aspoň nějak zakročit. Nemíří ke schodišti, to je dobře. Ale co tady je jiného? přemýšlím zběsile. Celkem rychle dojdeme ke dveřím u kterých se zastaví. Strčí do nich a oni se tiše otevřou. Okamžitě poznávám, kam jsme došli. Do jedné z dalších tělocvičen. Tahle je ještě o kousek menší a hlavně je nízká, na druhou stranu je tu krásná hladká podlaha. Že není tělocvična prázdná taky spatřuji okamžitě. Sáru uprostřed nejde přehlédnout. Černé tričko, krátká zářivě žlutá sukně nad kolena. Než si i ona všimne nás, uvidíme i důvod, proč je zrovna tady. Trénuje, tančí... Asi bych na nás měl nějak upozornit, ale no dívá se na její tanec dobře. Sarah Thompson Napnout nohu a výskok!... vzpomínám si a dělám pohyby na hudbu, která mi zní ze sluchátek do uší. Otočka... Někdo tu je! otáčím se a zarazím se strnule na místě. Scotta jsem už pár krát viděla, ale toho vlčka ještě ne. Podle nervozity Scottiho a jeho krvi na ruce, usuzuji, že bych neměla dělat ukvapené pohyby. „Kdo pak jsi... maličká?“ ozvu se laskavým tónem a Scottovi naznačím, že je to v pořádku. „Jsem Sára... Nechceš se proměnit a představit se mi?“ navrhuji, když se k tomu sama nemá. Scott něco gestikuluje, no ty pohyby nechápu. Ahá... Nováček... pochopím to nakonec, proto ta ruka... Blbec jeden, může být rád, že jí má. Při výcviku by měl být minimálně na galerii, kam by za ním vlk nemohl... „Proměň se Scott se otočí...“ řeknu laskavě. Minimálně jeden poslech, protože už vidím jen záda nervózního Scotta... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Cítila jsem Scottovu nervozitu. Věděla jsem, že bych se měla zastavit, vykašlat se na nějakou vůni a vrátit se. Ale nešlo to. Místo toho jsem tiše ''klusala'' za tou vůní. Vůně byla silnější a silnější, až se mi z ní téměř točila hlava. Zastavila jsem se před dveřmi, do kterých jsem šťouchla čumákem a ty se otevřely. Byl to vchod do další z tělocvičen. Tahle byla ještě menší, ale vypadala nověji. Uprostřed tančila nějaká dívka. Byla.. Nádherná. Možná že ne tak nádherná, jak by připadala ostatním, možná to dělala ta vůně. Spolu s tou Scottovou tvořily něco jako.. Sexuální drogu. Sedla jsem si do dveří a tiše sledovala tančící dívku. Netrvalo to moc dlouho, než si nás všimla. Trochu jsem se přikrčila, měla jsem strach, že po mě třeba začne křičet, ale ne. Místo toho se na mě mile usmála. Pomalu jsem se postavila a došla k ní. Moc se mi před ní nechtělo proměňovat. Nevěděla jsem proč. Snad proto, že v podobě vlka si připadám.. Hezčí? Trochu nejistě se podívám na Scotta, který se k nám otočil zády a pak znova trochu nejistě na Sáru. Vypadala v mých očích skoro jako bohyně, nevím proč. Scott by v mých očích vypadal úplně stejně, kdybych ho potkala za takovéhle situace. Zavřela jsem oči a na chvilku zatajila dech. Trvalo mi to trochu déle, než proměna ve vlka a už to bylo možná i trochu bolestivé proměnit se zpátky v člověka, ale na druhou stranu jsem konečně měla v hlavě trochu klidu a všude necítila spousty vůní. Tu její a Scottovu jsem ale pořád vnímala celkem silně. ,,Já.. Já jsem Ann.. Omlouvám se, že jsem vás tu.. Vyrušila.." Podívala jsem se na ní trochu nejistě. Nevadilo mi, že před ní stojím nahá. Vlastně mi to přišlo i celkem příjemné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro zatajila jsem dech, když se proměňovala, nevím, nějak – no vždycky to na mě působí, když se někdo přede mnou bez rozpaků promění. Pravda, tentokrát je to dívka, ale i tak... Proměna je něco intimního, co se jen málo ukazuje. Když se představila, přikývla jsem. „Jsi krásnou vlčicí...“ ocením tu bělost chlupů. Vidím, že Scotta vzadu to nebaví, ale na druhou stranu se hlídá, aby se neotočil příliš brzo. „To nevadí...“ řeknu, ale je znát, že mi to úplně příjemné nebylo. Nikdo nevěděl, že tančím a nikdo to ani vědět neměl. Teď to viděli dva vlci a brzo to budou vědět všichni... „Radši se oblékni ať Scott nemusí zírat do stěny věčnost...“ usměji se na ní a podám jí černou zavinovací sukni, která ji skryje od podpaží až ke kolenům. Se zavázáním na lopatkách ji pomohu. „Scotte, nevěděla jsem, že máš někoho na starosti.“ vynadám mu s úsměvem. Teprve pak se zarazím, protože si uvědomím, v čem spočívá jeho práce. „Neříkej, že je tvoje?“ zeptám se trochu ustaraně. Že neodpoví beru jako jasný souhlas. „Bylo to tvoje rozhodnutí nebo rozkaz?“ vyptávám se naštvaně. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Oblékla jsem si černé šaty, které mi Sarah zavázala za krkem. Vděčně jsem se na ní usmála. To, že mě Scott viděl nahou včera večer a poměrně dlouho k tomu, o tom jsem pomlčela. Nemusím svoje soukromí taky říkat kde komu, i když ona mi připadá jak bohyně. Do jejich konverzace jsem nijak nezasahovala. Asi bych ani neměla, hlavně když Sára začala ke konci vypadat trochu naštvaně. Nevěděla jsem z jakého důvodu a raději jsem se ani nehodlala ptát. Bohyně a princ v hádce.. Napadlo mě. Kruci, dávám jim přezdívky jak malá holka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Do háje! Já ho uškrtím. Vždyť věděl, že jsi nebyl na kurzu. Do háje, vždyť ty ani nevíš, co znamená z někoho udělat vlkodlaka.“ nadávám,ale je vidět, že nenadávám ani Ann ani Scottovi. Opravdu začínám zuřit. „Vy dva jste v průšvihu a ve velkým, ale už s tím nic neuděláme.“ řeknu klidně, protože to je fakt. Kdyby byl na kurzu, věděl by, že kousnutí znamená něco víc než proměnu. Znamená jisté pouto, spojení dvou myslí... Kdyby jednoho z nich zabili, druhý se zblázní. Když jednomu bude někdo ubližovat, bolet to bude i toho druhého. Nikdo už neproměňuje lidi a není to bez důvodu! Nikdy ho k tomu nesměl donutit, nikdy mu to nesměl rozkázat. To je zákon, pra-zákon všech zákonů... Kousnutí musí být dobrovolné z obou stran... Naštvaná vyletím z tělocvičny, když míjím Scotta informuji ho „Vzadu je lékárnička...“ a pospíchám dál. „Přijďte k šéfovi na pár minut!“ křiknu ještě přes rameno než zmizím na schodech. Scott Stojím tiše a dívám se do země. Opravdu jsem ani já o tom všem nevěděl. Nikdy, nikdy bych to neudělal. Cítí všechnu bolest, co já.. To není dobře. Bojím se, co přijde. Mám jí rád, sice nevím co k ní všechno cítím, ale nikdy bych ji nezasvětil do svého života. Vždyť můžu kterýkoliv den zemřít. Ztratím se v myšlenkách a sesunu se po zdi na zem. Dívám se do země a přemýšlím, do čeho jsem ji to zatáhl. Měl jsem vzdorovat. Měl jsem radši umřít... docházím k závěru. „Promiň...“ zašeptám. |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Až teď jsem si uvědomovala, že mi nepříjemně brní a štípe ruka, i když s ní nic nemám. Tak o tohle jde.. Pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že mě bolí na stejném místě, kam jsem Scotta kousla. Já k tomu volovi nejdu.. Pomyslela jsem si s nepříjemně sevřeným žaludkem, když jsem si na Alfu vzpomněla. Vzala jsem z lékárničky desinfekci a obvaz a došla ke Scottovi. Klekla jsem si naproti němu na zem a začala mu ruku opatrně ošetřovat. ,,Za co se omlouváš?" Zeptala jsem se ho spíše řečnicky, protože jsem věděla, za co se omlouvám. Ale nechtěla jsem, aby se omlouval. Ani jeden z nás neměl včera v té situaci moc na vybranou. Vzala jsem jeho tvář jemně do dlaní a políbila ho na čelo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Že jsem to dovolil...“ řeknu tiše naštván sám na sebe. Měl jsem se mu postavit. Měl jsem bojovat a možná i zemřít v boji... z myšlenek mě vytrhne co si vlhkého na čele. Okamžitě si uvědomím co to je a zvednu oči plné smutku k ní – nevinné dívce, kterou mám rád jak nic kolem. Nevím zda za to taky může to pouto, ale no, asi jsem se zamiloval... „Díky...“ řeknu, když se podívá na následky svého kousnutí a ošetří to. Za pár hodin budu mít jenom pár nových jizviček. „Myslím, že bychom v tom Sáru neměli nechat, jinak si to slízne za nás všechno sama. Chudák, nechtěl bych být na jejím místě. Mít za otce takového vola.“ když si uvědomí, že jsem řekl poslední slova nahlas zarazím se. Já dokázal říct o svém Alfovi něco takového? Nahlas? zamrazí mě v zádech. „Myslím, že to bez nás zvládne!“ řeknu rychle a čapnu Ann za ruku a hodně rychle běžím do pokoje. „Ber to nejnutnější, vysvětlím později.“ řeknu, když prolétneme dveřmi. Jí hodím tašku přes rameno a sám vezmu jen batoh. Jedno oblečení z hromádky a na to tři balíčky zabalené v igelitu. Nouzová zásoba. „Jsi hotová?“ ptám se a už stojím u dveří a v ruce držím kroužek na kterém se houpe jen pár klíčů. Tady je vše na karty, ty jsou od naší záchrany... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro asi pochopila, že nemá na výběr, sbalit si věci ji netrvá dlouho a v podstatě má sbaleno ve chvíli, kdy se zeptám. snad máme ještě chvilku, než si alfa uvědomí, proč jsme nepřišli na pohovor. Vyhlédnu. Nikde nikdo. Zhluboka se nadechnu a běžím k zadnímu schodišti. Vyběhnu o tři patra výše, kde rozrazím jedny dveře. Vlkodlaka za nimi, vezmu svou taškou přes hlavu dřív, než si něco uvědomí. Podle čichu jde poznat, že jsme v garážích. Navíc ve tmě jdou rozeznat obrysy aut a motorek. Ženu se s jistotou jedním konkrétním směrem. Nikdo z vedení pokud vím, netuší, že ho tu mám. Přivezl jsem ho hned na začátku, ještě z cest po Rusku. Tehdy jsem ho taky dostal, jako dárek od tamější bandy. doběhnu a zjišťuji, že tu pořád stojí, však ho taky chodím kontrolovat co pár dní. Strhnu plachtu a odhalím staré bílé auto. Znalec by poznal, že to není originál a taky by poznal, že se jedná o ruského fiata, žigulíka. Jasně tohle není správně žigulík, je to Lada a ke všemu kombík. Odemknu u spolujezdce a otevřu. Tašku hodím mezi sedačkami dozadu. Oběhnu auto, odemknu u řidiče a sednu si... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro ,,Seš si jistý tím, co děláme?" Podívala jsem se na Scotta vážně, když taky nasedl do auta. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen dosedneme do auta, strkám klíček do zapalování. Teprve teď se Ann ozve. Chvíli nad tím přemýšlím, je mi jasné, že nemůžeme zůstat. Kdyby se na mě alfa jen podíval, vycítil by, že jsem se odtrhl. Nevím proč se to stalo, asi tím co udělali té holce... „Vím to jistě... Radši zemřu při útěku, než na koberečku v kanceláři.“ řeknu vážně a podívám se na ní. „Máš na to jiný názor?“ optám se jí. „Navíc popravdě, za Leem se mi taky moc nechce...“ dodám hned tišeji. Otočím klíčkem na doraz a nastartuji. Z auta se ozve poměrně hluboké vrčení motoru. Vlkodlaci z Ruska si vyhráli nejen se vzhledem, ale i s motorem a podvozkem. Kam zmizet? Kam teď? přemýšlím zatímco kličkuji z garáží. Teprve když vyjedu z podzemí do noci venku, zahlédnu v zrcátku světla dalších aut. Zdá se, že někdo zjistil, co děláme. Se zaburácením motoru vyrazím pryč, protože z garáží vyjel první bavorák smečky. Vím, že motorově na něho žigul nemá, ale zase je mnohem lehčí... Už v první zatáčce mezi živými ploty lituji, že jsem si nevzal pás. Ani sportovní sedačky nedokáží držet dostatečně tělo. Pak se ozve štěknutí automatu a téměř okamžitě s ním i zmizí levé zrcátko. „Do háje...“ zanadávám tiše a zrychlím ještě víc. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro  Jen bez sponzorů a je v bílé... |
| |
| soukromá zpráva od Ann pro Leo.. Na jednu stranu ho nesnáším, protože v podstatě nechal zabít vlastní dceru, ale.. Bože, neznám ho, co mě je po tom? Nasedli jsme do auta a začali ujíždět. Zatvářila jsem se dost skepticky, když Scott řekl, že raději umře při útěku, než u Alfy v kanclu. A jako na zavolanou se za námi ozvaly výstřely. Polekaně jsem sebou trhla a automaticky se sklonila. ,,Sakra!" Zaklela jsem sama pro sebe. ,,Víš, jediný rozdíl, mezi tamtou a tohle smrtí vidím fakt, že tady nám napálí kulku rovnou do hlavy bez mučení.." Jasně, jedno mučení jsem už zažila, nepotřebuji další.. A ještě horší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Pokud budeme mít aspoň trochu štěstí, tak jim ujedeme. Tahle hračka má sice tenké plechy, ale za to je docela živá.“ řeknu a na jedné rovince, kterou projedu na plný plyn se mi povede zapnout pás. S pískáním gum v další zatáčce už mi dělá lepší opěru. „Nechci, abys si zemřela kvůli mě a kvůli tomu, že jsem se odtrhl od smečky.“ řeknu. Pravda k tomu abych se osamostatnil, by došlo i bez ní, ale díky její mě vnucené proměně mi nic jiného nezbylo. Navíc jsem za to rád... dojde mému podvědomí a ze zatáčky za námi se teprve teď vyřítí příď mastodonta se znakem BMW. „Musíme do Londýna, tam se ztratíme. Jsou tam křižovatky, zatáčky a vůbec je tam mnohem větší provoz.“ řeknu když s výskokem proletíme další rovinku mezi krásně zastřihanými živými ploty. „Tímhle tempem, tam budeme během chvilky...“ dodám, když zase zpomaluji do zatáčky. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Během několika dalších minut se opravdu dostáváme na kraj Londýna. BMW za námi už je trochu dál, ale na každé rovince lze zahlédnout, jak nás pronásledují. „Budeme přestupovat... Mám tady schovaný nenápadnější auto.“ řeknu, když se proženeme okrajovou zástavbou do průmyslové zóny. Trvá to sotva dvě minuty, než to střihnu do polorozpadlé továrny. Zhasnu motor a ještě setrvačností projedu kolem pár strojů do tmavé části. Hned jak auto zastavuje, vystupuji a beru naše věci. Jedinými dveřmi ve stěně projdeme do druhé poloviny továrny, kde u stěny parkuje malé staré krásně červené Mini. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR