V Horách a Nížinách - Soukromá
hrálo se Jindy
od: 01. listopadu 2009 23:42 do: 04. prosince 2009 19:23
Dobrodružství vedl(a) Saidhi
| |
 | Do boje! Běh. Noha střídá nohu, i přesto, že se boří až po lýtka do sněhu. Vytrvale, bez zbytečných zastavení a váhání, křoviny, co občas větvičkou šlehnou i do obličeje nevnímaje. Smysly jsou napjaté a pulzují, zatímco oči již dávno přestaly hltat stopy toho, co je přede mnou. Vím přesně, kudy se ubíral, jakým směrem vedly a povedou jeho kroky. Mám tě... syknu pro sebe, když mi ledový vítr ovane tvář, objeví se na ní úsměv. V zelených očích zaplane oheň, který se ustavičně drží ve skutku bohaté hřívě rudých vlasů. Ještě jeden, dva kroky, dlouhý skok. Ruce pevně, avšak přesto lehce uchopí hůl, svaly těla a nohou se napnou. Obličej zbrázdí trochu nepěkný škleb, když oči spočinou na jeho zádech. Neutečeš.... probleskne hlavou myšlenka s posměšným podtónem. Tělo se uvolní, postavím se rovně, hůl mě převyšuje ještě o pět čísel, možná o víc. ,,Přestaň už do psí matky zdrhat a postav se mi jako chlap!" vybídnu ho a uchechtnu se, protočím hůl v ruce, zatímco se on otočí. Nakloním hlavu na stranu a prohlédnu si ho. V očích se opět pobaveně, provokativně blýskne. Prsty se obemknou kolem hole, i když to spíš vypadá, že se o ni jen opírám, než že bych se chystala k boji. ,,Vystopovat tě bylo až příliš lehký. Moc ses nesnažil, co? Tvoje škoda..." hravě zavrčím. Vidím, že má v rukou meč, ale očividně si s tím hlavu nedělám. ,,No tak pojď... Chlapče...." vyzvu ho opět, přičemž na oslovení dám důraz, i když tón hlasu mluví sám za sebe. Ušklíbnu se. Vím, že se nenechá tak snadno vyprovokovat, ale to nevadí. Stejně dovedu odhadnout, jak to asi bude vypadat... I když na něj těch pár rychlých, klasických úderů a finální podražení nohou platit nebude. Rozhodně ne v neodděleném pořadí. Vezmu hůl do obou rukou a trochu se pokrčím v kolenou. Čekám... jako šelma na číhané. |
| |
 | Do boje! Nejdu příliš rychle, zase nechci se ji úplně ztratit. Slyším ji jak se za mnou žene, jak skřípe sníh pod jejími kroky, ani se nemusím ohlížet abych věděl jak je daleko. Zavolá na mě, zastavím se a pousměji se, když se otáčím vytáhnu meč a úsměv zmizí dřív než ho stačí zahlédnout. Prohlédnu si ji a potěžkám meč v ruce, i s tou svou holí vypadala jako bojovnice. Jiný by ji s takovou zbraní podcenil, ale já ne. Nebylo by to poprvé co bychom se střetli a vím dobře jak je její hůl tvrdá. Snaží se mě vyprovokovat, pozvednu obočí, jako kdyby se už neponaučila že tohle na mě neplatí. "Jako vždy jsi až příliš horlivá." Poznamenám a vydám se k ní s připraveným mečem. Když už jsem od ní jen pár kroků, rozeběhnu se a seknu po ní, nedávám do toho plnou sílu. Jednou to tak udělám, ale to až si budu jistý že ji tím nezlomím ruku. |
| |
| Boj! Kdo z koho? Jak předvídatelné... syknu pro sebe, jeho poznámka o horlivosti přinese do pohledu cosi, že kdyby měl moc zabíjet, je tenhle drzoun mrtvý v mžiku. Pevně stisknu rty. Já ti ještě ukážu... zavrčím v duchu. Jeho útok odrazím vcelku s lehkostí. Do dalšího výpadu, který následuje hned potom, téměř neodděleně a není rozhodně obranný, vložím ještě navztekanost z toho, že jsem poznala, jak mě šetří. Já jeho nehodlám... Okovaný konec hole najde svůj cíl v mužově břiše a že to byla prudká a překvapivě dost silná rána. Mohla bych ho vzít po jeho mírnějším předklonu ještě přes záda, ale zas tak rychle to ukončovat nebudu. Chci si hrát... Místo toho tedy odskočím, hůl opět v obou rukou, oči upřené na něj, uši napjaté a citlivé k jakémukoli zvuku, který by znamenal další přicházející útok. ,,Bojuj konečně jako chlap a ne jako rolnická ženská! Laskavosti od tebe nepotřebuju. Já tě rozhozdně šetřit nehodlám a nebudu. Jak ses mohl přesvědčit. Protivníka taky takhle šetříš?" pozvednu obočí. Opravdu mu nehodlám prokazovat nějaké milosti v podobě slabších ran. Je to souboj. A souboj má být stále soubojem, ať je s kýmkoli. Kdyby to tak nebylo... člověk by snadno ztratil odhad a míru a pak... |
| |
| Liška jedna podšitá Dostanu pěknou ránu do břicha, vyrazí to ze mě dech, ustoupím a rukou se pohladím po postiženém místě. Ohnu se do strany. Docela to bolí, ale netrvá to dlouho a tupá bolest ustoupí, cítil jsem že budu mít modřinu. Měla sílu, na ženu docela ano. Ne že bych ji jako ženu nějak podceňoval, ale prostě na to nevypadala. Začne mě obviňovat z toho, že ji šetřím a já se rozhodl to nezapírat. "Samozřejmě že nešetřím." Odpovím ji. "Ale mou plnou sílu by jsi nezvládla a já ti nechci zlomit ruku. Teď když tě šetřím, tak sílíš... až budeš dost silná nebude to potřeba." Vysvětlím ji klidně. Nebude se ji to líbit to vím jistě, ale i když je silná nemyslím si, že by plnou sílu mým mečem zvládla, jak její hůl tak její kosti. Bohužel stále musím myslet na to že je to žena. "Navíc já tě o žádné šetření nežádal. Nemusíš se omezovat." Pokrčím rameny. Nakonec schytal jsem již mnohem horší rády a tak pokud mě tím okovaným nepraští mezi nohy tak to nějak zvládnu. "Hezká rána... až budeš dost silná abychom bojovali naplno, taková rána by mě na chvíli vyřadila z boje což je skvělá chvíle na to nepřítele dodělat." Pochválím ji a znovu si přejedu rukou po místě kde mě praštila, to ještě chvíli ucítím. Znovu pevně uchopím meč, jedním pohybem s ním udělám otočku a znovu se na ní vrhnu. Sekl jsem z boku a na její přání sem tedy přidal na síle úderu. Její výhoda byla v tom, že byla rychlá, mrštná a jednou by z ní mohl být opravdový postrach. I když to vlastně už je... aspoň pro mě. |
| |
| Někdo řekl co neměl. Radši by měl držet jazyk za zoubky Pevně stisknu čelisti a zamračím se, lícní kosti ostře vystoupí. Sílíš? To jsem slabá nebo jak to myslel? KDY budu mít víc síly, jak teď? Je mi skoro třicet! Na jeho poznámku o omezování se neodpovím, ale myslím, že je to jasné. Stejně jako to, že ještě pár jeho slov a krev se ve mě vážně bude vařit. ,,Dost silná?! Nejradši bych tě dodělala teď..." zavrčím, v odpověď na jeho útok přesunu ruku, která je dál od meče nad druhou. Hůl se tak dostala do vertikální polohy, vykryju ránu jejím okovaným středem. Ozve se kovové cinknutí společně s křísnutím. Chybělo málo a možná by vyletěly jiskry. Trochu spokojeně se usměju. ,,To už je..." syknu a ještě než to dořeknu jdu opět do útoku, opět bodem. Ten ale tentokrát míří na jeho krk. Sotva milimetr od něj se však prudký nápřah zastaví. Oči se přimhouří. ,,Lepší..." dodám a pohledem probleskne jiskra. Na tváři se objeví úsměv, ale ještě než se plně roztáhne, ťuknu ho koncem tyče do brady. Není to vyloženě silou, ale něžné to taky není. Navíc zas kovem. ,,Ale pořád ne dost...." syknu. Vpodstatě ho mám momentálně na lopatkách. ,,Tak co uděláš teď? Bojovníku?" pozvednu obočí. Jsem zvědavá, jestli udělá, co si myslím... a logicky i bude muset trochu poodstoupit... |
| |
| Tady je spíš někdo nedůtkliví Vidím jak ji tuhne čelist, zase se dopálila, někdy to s ní bylo opravdu těžké. Přesto jsem vždy řekl co jsem chtěl i přes to, že vím o tom jak ji to bude štvát. "Už teď jsi hodně silná. Ale uvědom si, že jsem o hlavu vyšší a o takových sedmdesát kilo těžší. Nemyslím si že jsi slabá, ale nejsem si jistý jestli jsi dost silná na to, abych tě zasáhl plnou silou a nejsem si jistý jestli bych ti neublížil." Snažím se ji vysvětlit, ale nejspíš ji tím zase ještě víc naštvu. Při mé další ráně je spokojenější, možná bych mohl příště přece jen ještě trochu přidat. Ruka se ji nechvěla, tak to bylo ještě dobré. Najednou mě tím svým klackem do brady až mi cvaknou zuby. Naštěstí to udělala šetrně a nevyrazila mi tak zuby i když jemné to taky úplně nebylo. Zvednu ruku a promnu si bradu. "Co teď?" zeptám se a pousměji se. "Uvidíš." Řeknu, popadnu její hůl a zkusím ji ji vytrhnout. Ale nepodaří se mi to a uhnu dřív než mě klepne holí přes prsty. Stáhla se zpátky. "Hmm.. za zkoušku to stálo." Řeknu a na chvíli se zamyslím. "No... už bych to pomalu ukončil." Poklepu se po břiše, "začínám mít hlad." Prozradím ji. Pak ale znovu zaútočím, tentokrát ji jdu po pravém rameni. Naznačím ránu do boku, ale pak ji vychýlím směrem k rameni. Do rány vložím zase o trochu víc síly než předtím, byl jsme zvědavý kolik toho nakonec vydrží. |
| |
| Ti mužští... To, co udělal, byla druhá varianta. Díky třináctileté praxi se však dalo odhadnout v mžiku, na co se chystá, bohužel moje další rána vyšla na prázdno. Jiný by se možná upokojil a ukolébal myšlenkou, že už dvakrát a protivník by byl vyřazený, ale já ne. ,,Nikdy nebudu sama o sobě stejně silná nebo silnější jak ty. Ale jsem zas obratnější a rychlejší, navíc hůl je delší, má větší páku a sílu tak zvětšuje. Takže se nemusíš bát..." odvětím na jeho předchozí slova trochu jízlivě. Hlad? No, to jistě... ušklíbnu se nad tou myšlenkou, vzápětí však přijde další útok. Yasone... zkus něco nového... pomyslím si po té jeho rádoby lsti, ale vzápětí se ukáže, že nebyla jediná. Útok se stočil z boku na rameno. Popravdě mě tím trochu překvapí, což mě sice nevyvede nijak kriticky z rovnováhy, ale i tak je úspěšnost obrany či snad následného protiútoku o pár procent menší. A právě o tyhle kousky v boji často jde. Vzápětí však změním názor. Yasone... No fuj... Tohle byla dost hloupá začátečnická chyba. Když mám hůl... Zablokovala jsem útok tak, že jsem dala tyč na stranu. Naštěstí jsem ji držela pevně, takže změna směru, kterým původně mířil, se nepromítla, jak by jinak mohla. A sice, že by mě vlastní hůl dost nepříjemně klepla do hlavy. Po obraně protočím zbraň a spodním koncem mu jdu opět po hlavě. Ale tentokrát ne bodem, ale švihem. A zastavovat ho už nehodlám... |
| |
| Ty ženské! "Ale tak jsem to nemyslel..." Řeknu ztrápeně a mít chvíli čas plácnu se do čela. Zaútočím, ale ona mou ránu vykryje, pak udeří ona, rychle zvednu meč nad hlavu a zablokuji ji ránu co vedla na mou hlavu. Bohužel pozdě si uvědomím že druhý konec její hole, koutkem oka zahlédnu jak ji vyšvihla a zamířila rovnou na solar. Připravil jsem se na bolest, tohle jsem už neměl šanci vykrýt. Jak udeří do celého těla mi vystřelí ostrá bolest, vykřiknu bolestí. Chytnu se za postižené místo a předkloním se, lapám po dechu. Tohle jsem opravdu nesnášel. Zabodnu meč do sněhu a na chvíli se do něj zapřu než padnu na zadek a dopadnu na záda. Měl jsem chuť nadávat, ale to bych první musel mít dost vzduchu na to. Zavři pevně oči, bolest to byla příšerná, ale nakonec trochu odezní a tak unaven bolestí znehybním. Prostě se přestanu hýbat, oči mám zavřené a nechce se mi dělat ani jeden zbytečný pohyb. Navíc ten sníh mě příjemně chladil. |
| |
| Vítězství... ? Pocit zadostiučinění. To je to, co mě momentálně naplňuje doslova horkem a to takovým, že si troufnu sejmout krom kabátce, jenž jsem nechala na hřbetě Nieva, ještě teplou kožešinovou vestu. Pod ní je další teplá látka, přiléhající vcelku víc k tělu. Vydělaná kůže bez chlupů, které jsou však uvnitř. Opřu se spokojeně o hůl, v očích mi tančí jiskřičky, pozoruju, jak se Yason zapře o meč a nakonec klesne k zemi. Vidíš, kdybys mě nešetřil, možná to mohlo dopadnout jinak... A to mě taky štve! Jak si má člověk vychutnat radost z vítězství, když není poctivě vydřené a vybojované! skoro jsem si dupla nohou, jako malé navztekané dítě. Pocit tapla je pryč, vzápětí se opět navleču do kožešinové vesty. ,,No tak. Nemusíš to zas tak dlouho přehrávat..." opřu se napůl znuděně o hůl, zní to trochu podrážděně a hlas mám ochraptělý. Chvíli sleduji bílé závěje a nic než to, krom černých ostrůvků lesů, než očima sklouznu zpátky na Yasona. Nesouhlasně mlasknu, pokývu hlavou, ale nakonec se narovnám a dojdu k němu. ,,Neblbni. Teď rozdělávat oheň nebudem, vždyť ti zas navlhne oblečení. Krucinál chlape sakra zvedni se..." zamračím se. Jestli si ze mě dělá legrácky, tak to schytá. A pořádně. Ale to už ve mě hlodal i červík nejistoty. Co když se mu vážně něco stalo? No.. něco stalo. Samozřejmě, že stalo - dostal šlehu na solar a to není minimálně příjemné nikomu, ale většinou to netrvalo takhle dlouho. Rýpnu do něj špičkou boty. Žádná reakce. Podmračené čelo pomalu nabylo tvaru krabatého papíru a nějaké podezřívání z předstírání bylo pomalu to tam. Spíš se pomalu, plíživě, začly dostavovat výčitky. Co když jsem ho vážně.. Ne, to je přece nesmysl, vydržel toho už mnohem víc... šeptám si pro sebe, ale přesto tomu nějak nevěřím a žádný uklidňující účinek se nedostavuje. Nakonec se nad ním sehnu, dlaň mu dám před ústa, abych zjistila, jestli vůbec dýchá. Ale byla jsem patrně tak rozhozená, že jsem tam ruku nepozdržela tak dlouho, jak bylo třeba. Přecijen, když někomu vyrazíte dech... ,,Zatraceně tohle ať tě ani nenapadne...." zavrčím a opět se zamračím. Skloním se nad ním, stáhnu si vlasy, aby mi nepřekážely, na záda - i když vzápětí stejně sklouznou zpátky. Trochu rozpačitěji mu jednou, dvakrát vdýchnu vzduch do plic, pak se zas odtáhnu. ,,Ty prevíte, opovaž se....!" zavrčím ještě zpočátku zlostně a navztekaně, ale při posledních slovech se zajíknu. Čelo se sice podmračí, ale do očí se snaží dostat slzy. ,,Kruci..." syknu ještě a znovu se nad ním skloním. |
| |
| Prohra ale malá odměna Nechce se mi nic dělat. Slyším ji jak mě pobízí abych vstával a nepřeháněl to, ale rozhodl jsem se ji ignorovat. Copak neví jak to bolí? Nejsem sice žádný fňukal, snesu bodné, řezné rány, pěsti, zlomeniny a kdo ví co dalšího, ale tohle bylo trochu jiné. Zajímalo by mě jak by se to líbilo ji, kdybych ji taky tohle udělal. Šťouchá do mě a já si jen v duchu řeknu. "Abych tě taky nešťouchl!" Jsem otrávený z toho že jsem prohrál, ale víc mě štve to jak jsme prohrál. Svalil jsem se jak balvan, to není zrovna důstojné pro válečníka. Ale je pravda že v opravdovém boji by to možná bylo nakonec úplně jinak. Cítím jak se ke mě skloní a začíná mít obavy o mé zdraví. Pocítil jsem trochu zadostiučinění, malinká pomsta a pak mě začne oživovat. Ucítím její rty na svých, rozmrzelost mě ihned přejde a začnu myslet na její rty. Byli měkké a hebké, přesně jak jsem si představoval... tedy... ne že by to bylo nějak často. Jen tu a tam... nakonec pořád ona byla hezká žena a já jen obyčejný muž. Pootevřu oči a vidím, že se zase ke mě zklamání. Na okamžik zaváhám, ale pak ji popadnu kolem pasu, strhnu ji na sebe a políbím na rty. Co bych si malou odměnu nevybral, když se nechávám od ní pořád mlátit? |
| |
| Totální prohra... Kdeže vítězství... Ten zmetek zas vyhrál! patrně tohle by mi problesklo hlavou, kdybych viděla, co se stane za pár okamžiků. Ale nejsem vědma, ani šaman. A když už se to stane, tak po prvotním šoku a ztuhnutí mě zavalí co jiného, než vztek. Takže na podobná pomyšlení není vážně čas a ztrácejí se kdesi v hlubinách stále víc klokotajícího bouření. Chvíli mi trvá, než se mi povede dostatečně silně vzepřít na rukou. Z očí mi napůl srší blesky. V první vteřině mám chuť uštědřit mu ránu holí do nosu, což by nebylo tak těžké, ale nakonec mu ani nic neřeknu. Jen se nadechnu, ale pak semknu rty a zprudka se postavím, na nohy mu rozhodně pomáhat nehodlám. Převaluje se ve mě vztek, uražená pýcha a hrdost spolu ještě s jakýmsi strachem z jistého poznání. Uvědomila jsem si totiž, že v prvním zlomku vteřiny... jako bych mu to políbení chtěla sama opětovat. A nejen chtěla... Já to zčásti i udělala, i když jsem částečně pochybovala, že to postřehl. Byl to vskutku jen velmi krátký mžik. Stojím k němu zády, takže všechny tyhle emoce, co se mi promítají ve tváři, nemůže vidět. Nakonec sevřu dost křečovitě hůl, až mi zbělají klouby na rukou, paže se po chvíli a pod silou stisku začne mírně chvět. Nakonec holí škubnu, zprudka se přes rameno na Yasona otočím. Ten pohled není vůbec nikterak příjemný. Na to se beze slova rozejdu zpátky, na místo, kde jsem nechala Nieveho. Kdyby člověk hřebce nehledal, těžko by ho našel. Nieve byl albín a dokonale tak splýval se sněhem, narozdíl od běloušů ho neprozrazoval ani černý čenich a tmavé oči. Nozdry měl růžové a oči světle modré. Oblékla jsem si kabátec a trochu zprudka si ho přitáhla k tělu, srovnala kožešinový lem okolo límce a rukávů a zapla přezky. Vztek byl skoro pryč, sppíš se mi v hlavě stále dokola vracelo to, jak jsem... chtěla, aby... Zatřepu zprudka a nesouhlasně hlavou, pevně stisknu víčka a současně s tím i v rukou stříbřitě bílé žíně hřívy. Krátce obejmu Nieva kolem krku a přitisknu se k němu, tělo příjemně hřálo a hustá zimní srst připomínala plyš. Vzala jsem ho za provizorní otěže, nebo spíš provaz, co volně visel obloukem od koženého obojku kolem krku k dalšímu, co měl pod žuchvami. ,,Tak pojď, hochu..." vybídla jsem ho a přecijen se ještě trochu zlobně ohlédla směrem, odkud by měl brzy přijít Yason. Na to se rozejdu směrem, kudy jsme měli dál namířeno. |
| |
| Ajaj. Je naštvaná Podívám se na ní, ani jsem to nemusel dělat abych věděl že je naštvaná. Čekal jsem ránu, facku nebo aspoň nadávky, ale tvářila se jen zlobně, vstala a otočila se ke mě zády. Zamyšleně jsem hleděl na její záda a olízl si rty, nelitoval jsem. Nakonec si ji usmířím, ale takovou příležitost bych už nemusel dostat. A teď jsem aspoň upokojil svou zvědavost a musel jsem říci, že nejspíš bych nic neměnil. Začnu se zvedat, bok mě pořád bolel, ale už takovým tím tupým způsobem, to přejde. Vytáhnu meč ze sněhu, otřu ho od sněhu a vrátím do pochvy. Povzdychnu si a vydám se za Liškou, byla přede mnou napřed. Občas jsem při chůzi popoběhl, abych mohl jít vedle ní a Nieva. Třel jsem si pod oblečením citlivé místo a mírně se šklebil, ale po chvíli pohlédnu na Lišku. "Tak promiň. Vím... neměl jsem to dělat. Ale ta rána opravdu bolela a nemluvě o mé zraněné pýše." Zkusím se nakonec nějak omluvit. "Omlouvám se." Řeknu. |
| |
| Naštvaná? Možná, ale spíš už něco jiného... Chvíli ho dost okázale ignoruji, ale nakonec po něm šlehnu pohledem. Dál ale neříkám nic, ani nijak jinak nereaguji. Teprve po dalších asi deseti metrech se zastavím, zatáhnu za provaz Nieveho, takže udělá to samé. ,,Bolí mě nohy." poznamenám nakonec a rozhlédnu se kolem. Nakonec pohled zaostřím dolů po úbočí, kde je cíp lesa. A není to jen tak náhodou. Má totiž dost specifický tvar Jistě, mohlo jich být víc, ale... Zatáhla jsem za provaz, stočila hřebce po prudším svahu dolů a začla ho scházet. Nějaké případné tázavé pohledy Yasona jsem nevnímala. Nebo to přinejmenším tak vypadalo. Na kraji lesa jsem se zastavila, chvíli zaposlouchala. Nieva jsem nechala stát u prvních stromů, sama se pak prodrala nižším, trnitějším křovím a šla dál. Nespletla jsem se, ta jeskyně tu stále byla. Tak akorát pro dva lidi a oheň, dozadu vedla ještě jedna užší chodbička, kam se mohly dát věci a zásoby. Vrátila jsem se zpátky, vzala Nieva a opět bez dalších slov se rozešla znovu k jeskyni. Bylo tam dokonce i nějaké uschlé listí a dříví, společně s kamenem, stačilo vzít meč a několikrát s ním pořádně křísnout, aby vylétla jiskra. Tohle nechám na Yasonovi, však on ví, co dělat a jak. Sundám věci a všechny zásoby a vybavení z hřebcova hřbetu. Zvíře zatím zůstává u jeskyně, ale jinak má volnost. V případě nutnosti na zahvízdání přiběhne. Když Yason rozdělá oheň, po chvíli si sundám kabátec a posadím se na něj. Přecijen skála je studená a jen tak se nezahřeje, jestli vůbec. Chvíli si protřu prokřehlé ruce a párkrát na ně dýchnu. Několik dalších okamžiků hledím do ohně, nakonec pohled zvednu k Yasonovi. ,,Víš, jak.... Jak jsem se vyděsila? Pořád mi přijde, že asi ne. Příště tě asi dodělám záměrně, abych měla aspoň jistotu, že na mě nehraješ nějaký pitomý divadlo! Navíc ještě s..." mávnu rukou a nesouhlasně pokývu hlavou. ,,V soubojích nebojuješ jako chlap a vida, našla se i další věc, kde se chováš jako pokrytec. Nebo že by ses snad něčeho nějak bál?" odfrknu si, ještě se na něj krátce podívám a ušklíbnu se, nesouhlasně pokývu hlavou. |
| |
| Jeskyně Nemluví na mě, povzdychni si a jen rozhodím v marnivém gestu ruce do stran. Ale pak se za ní nakonec vydám, už nic neříkám a čekám. Zalezla někam do křoví, na chvíli jsem si myslel že si snad chce odskočit, ale pak se vrátila pro koně a tak jsem šel zase za ní. Našla jeskyni, to mě potěšilo, nakonec bylo to lepší než spát na sněhu. Začala vybalovat naše zásoby a já se zase chopil do rozdělávání ohně. Netrvalo to dlouho a oheň vesele plápolal. Vytáhnu svou houni z ovčí vlny na kterou se pak posadím a meč si položím vedle sebe. A stále mlčíme, už mi to lezlo krkem, ale omluvil jsem se. Nic jiného ode mě čekat nemohla. Nakonec přece jen promluvila, podívám se na ni. Povzdychnu si. "Omlouvám se. Po pravdě jsem neplánoval předstírání. Jen jsem prostě odpočíval a čekal až to přestane bolet a ano... mohl jsem něco říci... ale... no to je jedno...." Pokrčím rameny. "Prostě... omlouvám se." Jestli chtěla slyšet něco jiného tak se toho nejspíš nedočká, nevím co jiného bych měl říci. Zamračím se na ní a opřu se o kolena. "Jistě... sakra. Pořád jsi žena a já na to prostě nedokáži zapomenout. Mám obavy že bych... ti opravdu nějak ublížil. Stačí?" vytáhnu z vaku kus sušeného masa který začnu dopáleně přežvykovat. |
| |
| Byla to uražená ješitnost, teď už zas spíš dopálenost Mávnu rukou. ,,Ublížil. Uvědomuješ si, že jsem taky žila nějakej život před tebou? A že jsem potkala docela dost chlapů co mi ublížit chtěli a já se jim dokázala ubránit? Nejsem malá holka, co drží tohle párátko v ruce poprvý..." napůl zavrčím a krátce kývnu bradou k holi, co jsem opřela o stěnu jeskyně hned vedle sebe. ,,Pořád se mnou napůl jednáš jak... Jak kdybych byla... Ani nevím, co, ale... jako bych se pomalu ani sama nenajedla. Jak by se ti líbilo, kdyby takhle k tobě přistupoval někdo další? Kdyby to pak působilo, že tě má snad za malomocnýho nebo něco podřazeného a slabého? Tady totiž ti slabí nepřežívaj. Ani mezi zvířatama, ani barbarama ani lidma. Dokázala bych se obejít i bez tebe. Šlo to předtím, tak to půjde i teď." odvrátím se od něj a odmlčím se, je slyšet jen praskání ohně a občas přešlápnutí koně, jinak je ticho. Něco mne však napadne. Zvednu se a sáhnu do jedné z brašen, ven vytáhnu plášť. Chvíli očima přeměřuju vchod do jeskyně. Na délku bohatě vystačí, ale o šířce jsem trochu pochybovala. Nakonec se mi podařilo cípy zachytit pevně za menší převis. Plášť tak vytvořil zástěnu. Nejenže nebylo vidět do jeskyně, ale snáze se zde drželo teplo, které mělo později za následek odložení jak kabátce, tak vesty. Přisednu zpátky a opět zabodnu do Yasona pohled. ,,A to druhý pokrytectví vysvětlíš jak? Doufám, že ne tím, že jsem žena a bojíš se, abys mi nijak neublížil." něco v pohledu se trochu změní, už není tak pichlavě nepříjemný. Možná je to tím, jak se v něm odráží oheň. Samozřejmě narážím na ten polibek, na co jiného. A jsem navýsost zvědavá, co odpoví. |
| |
| Jeskyně Zatnu zuby, dožvýkám sousto, ale zlostně upírám oči na ni. "Já si sakra dobře uvědomuji, že se umíš o sebe postarat. Ale to neznamená, že se z tebe budu snažit mermomocí vymlátit duši! Dokáži snadno useknout hlavu nebo končetinu! Vím kde jsou mé hranice síly a vím moc dobře co bych dokázal. Ale nevím kde jsou tvé hranice. Jak jsi doopravdy silná? Já to nevím... a tak nechci riskovat že bych ti... něco vážného udělal." Odložím maso a otřu si ústa. Napiji se vody a mám největší chuť ji ignorovat, protože jsem měl dost z toho obviňování že se chovám nepřiměřeně k jejímu věku. "Liško! Nikdy jsem se k tobě nechoval jako k někomu podřadnému nebo slabému!" sledoval jsem ji jak přikrývkou zakrývala vchod aby tu bylo tepleji. Promnu si kořen nosu, tyhle věčné hádky.... Povzdychnu si. "Copak mluvím nesrozumitelně? Když ti pořád dokola říkám, že prostě nedokáži odhadnout co by se stalo, kdybych tě "nešetři"." Zamračím se a pak si lehnu na záda, rukama si podložím hlavu a dívám se do stropu jeskyně. Zeptá se na to druhé pokrytectví, chvíli musím přemýšlet nad tím co myslí než mi to dojde. Otočím hlavu a zadívám se na ní, pokrčím rameny. "Já nevím... bylo to prostě... takové impulzivní. Tiskla jsi rty na moje a tak jsem prostě jen... zareagoval." Povzdychnu si a znovu se zadívám do stropu. "Už jsem se ti za to omluvil. Co po mě ještě chceš? Dobře... neměl jsem to dělat, rozhodně ne takhle. Ale stalo se. Omlouvám se." |
| |
| V jeskyni Mlčky kývnu. ,,Aha." poklepu si ukazovákem na ret, pak větévkou rozhrábnu oheň. ,,Možná by bylo lepší, kdybys věci, za které se pak musíš omlouvat, nedělal." dodám nakonec, ale teprve při posledních slovech sklouznu očima z plamenů ohně na něj. A pohled je to překvapivě napůl lhostejný. ,,Nebo si tedy za nimi stál, když už je uděláš." dodám po chvíli ticha, pak se natáhnu, rozvážu si onuce, sundám je a hodím stranou. Následují vyšší, pevné kožené boty pod kolena. Trochu úlevně vydechnu, jemně zahýbu prsty a natáhnu chodidla k ohni, aby se tak prohřála. Spokojeně přivřu oči a opřu se o ruce, mírně zakloním hlavu. Teplo, co mě prostupovalo od špiček nohou až po ramena bylo téměř omamně příjemné. A uklidňovalo. Nakonec jsem se posadila, otočila se k Yasonovi napůl zády, částečně trošku bokem. Na nohou mi zůstaly nohavice, klín skrývala bederní rouška. Zkřížila jsem ruce na prsou a přetáhla si přes hlavu koženou, teplou halenu, vlasy mi částečně zahalily nahý hrudník. Natáhla jsem se hbitě po kabátci a zabalila se do něj, pak se opět otočila a nechala si tělo prohřívat plameny ohně. Dnes se mi už nikam nechtělo. Rozhodně ne z tepla, co se v menším prostoru poměrně rychle vytvořilo. Nejraději bych si už teď lehla a usnula, ale na druhou stranu... Krátce jsem se zadívala na Yasona, pak zpátky do ohně. Nevěděla jsem, co říct, nebo... jsem to říct nechtěla? |
| |
| V jeskyni "Stál si za nimi? Já nepopírám že jsem tě políbil. Ale asi bych se měl omluvit když se ti to nelíbilo." Zabručím otráveně a znovu se zadívám do stropu. A bylo ticho, sladké ticho, aspoň na chvíli. Začínalo tu být příjemné teplo, po chvíli vzhlédnu a zadívám se na ní. Pozoroval jsem její nahá záda a útlí pas, když se ale začala otáčet znovu jsem si hlavu položil a zívl. Nakonec jsem se posadil a opřel se rukama o kolena. "Asi zkusím jít sehnat nějaké čerstvé maso. Z toho slaného masa mě pálí pusa." Zapřu se a postavím se. Připnu si meč k pasu, stejně jsem se potřeboval vyvětrat a uklidnit se. Byl jsem z ní zase úplně vykolejený a moje nálada nebyla nic moc. "Snad narazím na nějaké zajíce nebo tak." Krátce se na ní zadívám. "Nemám vzít třeba i měchy? Abych je doplnil kdybych narazil na nějakou vodu?" navrhnu a na tváři se mi nepohnul ani sval, neměl jsem náladu vyvolat další hádku. |
| |
| V jeskyni Mírně promnu rty. ,,Necpi mi do pusy něco, co jsem neřekla." odvětím nakonec trochu úsečně, ale tentokrát je to spíš pro to, co vlastně tohle možná víc možná míň skryté... "přiznání" znamená. Mimojiné také dost velkou nervozitu. Na jeho slova o mase nereaguju. To, že mi to přijde jako případně dost hloupá výmluva přejdu mlčením. Ale myslím, že mě Yason alespoň trochu už zná, aby mu došlo, co si o tom myslím. Není můj pes uvázaný na řetězu. Může si jít kdy chce a kam chce. Stejně jako já. ,,O vodu se postarám. Je jí tu kolem víc jak dost." odvětím. Mám namysli samozřejmě sníh, který je na většině takových opuštěných míst čistý víc než dost. A i kdyby nebyl... pila jsem už i z louží, takže mi jen tak něco neublíží... Nehýbu se a čekám, až odejde, celou dobu se na něj nepodívám. Až na jeho záda. Jak odhrne plášť, vnikne dovnitř mrazivý vzduch z venčí. Ale bývalo i daleko hůř. Ještě chvíli se hřeju u ohně, pak se vydám ven nasbírat nějaké kusy sněhu. Z tašek co byly na koni vyndám menší nádobku, sníh dám do ní a pak na oheň, aby se rozpustil. Sleduji v podřepu a s podepřenou bradou, jak hmota taje. Možná mi hlavou plynou nějaké myšlenky, ale nevnímám je. Vezmu nádobu, přistrčím ji k ústí měchu a začnu do něj nalévat vodu. A pak znovu.... stále dokola. Ale aspoň se mám čím zaměstnat, než se Yason vrátí. Možná se mi za tu dobu i něco rozleželo v hlavě. Možná... bych se mu mohla omluvit. Alespoň za svoje chování... Sem tam si přichytím kabátec, co mi sklouzával z ramen a zad na zem. Když je jeden měch naplněný, povzdychnu si a zadívám se krátce ke vchodu. Látka pláště se jemně vlnila pod větrem zvenčí, ale jeho mrazivost neměla šanci přes ni proniknout. |
| |
| V jeskyni - Lov Zamračím se. "Sice jsi to neřekla, ale rozhodně se tak chovala." Odpovím. Když řekne že se o vodu postará, přikývnu. "Dobře." A odejdu. Nadechnu se zhluboka chladného vzduchu a vyrazím pryč od jeskyně. Chladný vzduch byl na mou rozohněnou náladu jako balzám. Vydám se do lesa, sleduji zem, hledám stopy ve sněhu, bobky či cokoliv co by naznačovalo že je v blízkosti nějaké zvíře. Po chvíli chůze jsem narazil na stopy, chvíli jsem zkoumal co je to za zvíře. Vypadalo to na mladého zajíčka. Vydal jsem se po jeho stopách až jsem nakonec našel noru. Kleknu si a podívám se do nory, ale samozřejmě vidím jen tmu. Nastražil jsem návnadu a pak se postavil tak, aby mě neviděli až vylezou ven. Po nějaké době čekání jsem si dřepl a podložil si rukou hlavu. Nakonec ale přece jen vůně oříšků je vylákalo ven. První se objevila mamka a pak i mladí zajíčci. Vrhl jsem se vpřed a vítězně zvednu do vzduchu jednoho z mladých zajíčků. Držel jsem ho za kůži na krku zatím co on se vyděšeně mrskal. Chytil jsem ho za nohy, uši a trhl. Lehce jsem mu tak zlomil vaz, přehodím si zajíčka přes rameno a vydám se zpět do jeskyně. Tohle mě uklidnilo, sice bych rád skolil zase nějaké velké zvíře, ale tohle musí stačit. "Jsem zpět. A mám úlovek." Oznámím, když vejdu do tepla jeskyně. Hodím na zem zajíčka, shodím si ze zad plášť a znovu si sednu. "Upéct?" zeptám se a zvednu zajíce za uši, třeba by se s ním dalo dělat i něco jiného než jen upéct. Ale já nejsem zrovna kuchař. |
| |
| V jeskyni Opět ten ledový vzduch. Tentokrát je to horší, protože jsem vchodu o dva, tři metry blíže, než předtím. Po zádech a celém těle mi přeběhne mráz. Vzhlédnu k Yasonovi, jen krátce kývnu hlavou, podívám se na zajíce, pak se opět sehnu k ohni a naliji do druhého měchu poslední sníh, co se teplem rozehřál. Pevně měch uzavřu, aby se z něj nedostala ani kapka. Možná se tomu věnuji až příliš pečlivě. Přemýšlím, zda mu mám ještě něco říct k jeho odpovědi ohledně toho, co se stalo předtím. Protože si pomalu začínám uvědomovat, že jsem na něj byla tak navztekaná především za to divadlo, než za to, co udělal pak. Na jednu stranu... to bylo docela pozitivní zjištění, především pro něj, kdyby to věděl. Na tu druhou jsem... prostě začla mít tak nějak strach. Vzpomínky mě zavedly do časů, kdy jsme tak nějak žertovali a úmyslně se před lidmi tvářili jako pár, když už si to o nás i tak mysleli. V nějaké té vesnici to pak sloužilo občas jako dobré krytí k tomu, když Yasonovi padlo do oka nějaké děvče... Povzdychnu si a zvednu se, pak se skloním nad ušákem a vezmu ho do ruky, druhou si jen tak tak stihnu zachytit kabátec, co mi zas sjížděl z ramen. Natáhla jsem se a položila mrtvé tělíčko na kamenný výstupek, pak si přichytila rukou druhý cíp kabátce a přitáhla je k sobě. Zapnula jsem nakonec pár přezek u krku, pak si došla ještě pro sponu a tou sepla látku, aby držela přes prsa. Zbytek od nich dolů jsem nechala volný. Chvíli přemýšlím, jak toho chlupáče co nejlépe připravit, dojdu si pro nůž a v brašně najdu i nějaké byliny, pár z nich se dalo případně použít jako koření. Pak sůl a to bylo všechno. Sedla jsem si, vzala si zajíčka na klín a začla ho stahovat z kůže. Když to bylo hotovo, nožem jsem osekala jednu z větví, vyvrhla vnitřek zvířete, dala dovnitř směs koření a umístila ho na provizorní rožeň. Po chvíli pečení, kdy se maso začlo "potit" jsem jej posypala i zvrchu, pak se posadila a jen se dívala, jak se peče. Vnitřně jsem bojovala s tím, co říct a jestli něco a když, tak jak. ,,Já se...." Já se tak chovala ale proto, že jsem si myslela, že se ti něco vážného stalo a tys to nakonec jen hrál. Ten polibek mi tolik nevadil, jen... bojím se, že se pak toho moc změní... Víš? domyslím si v duchu a chvíli se na Yasona dívám, jako bych snad doufala, že by moje myšlenky mohl slyšet. Což byl samozřejmě nesmysl. ,,.... promiň." vypravím ze sebe nakonec a přitáhnu si kabátec víc ke krku, jako by to už tak nebylo dost. |
| |
| V jeskyni Dívám se jak připravuje zajíce aby byl k jídlu. Jak byl nad ohněm začal vonět a v ústech se mi začali hromadit sliny. Musím začít hodně polykat, sundám si boty které dám blízko ohni aby se mi prohřáli. Když promluvila vzhlédnu a čekám co z ní vyleze, ale to že se omluvila mě překvapilo. Musím si prstem prošťouchnout uši. "Co jsi to říkala? Mám pocit že jsi se omluvila, ale to jsem se musel přeslechnout." Řeknu a zadívám se na ní. Pousměji se. "Dobře... v pořádku. Nemusíš to opakovat." Řeknu a pozoruji ji. "Ale... Za co se omlouváš? Myslel jsem že ten kdo to všechno zpackal jsem já." na jídlo jsem prozatím zapomněl. |
| |
| V jeskyni Jeho žádost o zopakování způsobí, že se trochu zamračím. Na podobné žerty nemám a nikdy jsem neměla náladu ani pochopení. Vždyť co je na tom tak vtipného, že se člověk donutí s úsilím k něčemu, co jinak stěží dělá? Když však řekne, že vpořádku, ještě se na něj trochu nazlobeně a dotčeně podívám, ale nakonec si zas jen povzdychnu. Po jeho dotazu zlehka protočím oči ke stropu. ,,Taky že zpackal." hlesnu po chvíli a sklouznu očima na něj. ,,Za to to nebylo. To bylo za to, že jsem ti pár věcí asi nevysvětlila dostatečně a pak jsem na ně tímpádem nemohla dostat odpověď, co jsem chtěla." pokrčím rameny. ,,Hlavně příště nedělej takový hlouposti. Kdyby to tak nebylo, tak to rozhodně nedošlo až sem." dodám nakonec, takže to dokonale vyzní jako: "Takže stejně za to všechno můžeš jenom ty". ,,A až budeš chtít umřít, pokus se ne uprostřed pustiny. Protože já se pak s tebou vláčet nehodlám a Nieve je už tak naložený dost. Ještě aby nesl mrtvolu." ušklíbnu se. Pro cizince by to vyznělo dost jasně protivně a skoro navážno, ale ten, kdo dokáže druhé trochu prokouknout by poznal, že to byl patrně pokus o trochu ironického, černého humoru. Což je u mě věc víc jak vzácná. |
| |
| V jeskyni Protočím oči. "Prosím tě. Co by jsi se s mou mrtvolou tahala? Stejně by jsi mě neunesla." Ušklíbnu se. "Fajn, fajn... už budu dělat mrtvého jenom když to bude doopravdy." Slíbím ji. Podívám se zase na zajíce, olíznu si rty. "Už aby byl hotoví... krásně to voní až mi z toho kručí v žaludku." Plácnu se po břiše. Podívám se na ní, myslím že možnost hádky je zažehnána, aspoň prozatím. "Takže... zase mír?" zeptám se ji zvědavě. |
| |
| V jeskyni Trochu podezřívavě si ho změřím. ,,Myslíš, že má cenu ustanovit něco, co potrvá dejme tomu pár minut? Nebo že bych se pletla...?" mírně tázavě pozvednu obočí. ,,A máš pravdu..." natáhnu se k ohni a přidám ještě pár větviček. ,,Co bych se s tvojí mrtvolou tahala, aspoň by měly zvířata co k žrádlu. I když si nejsem jistá, že bys zrovna ty prospěl jejich zažívání." ušklíbnu se, zkontroluji maso a trošku zajíce pootočím, aby se opékal tak nějak rovnoměrně. Při jeho velikosti a na otevřeném ohni to potrvá ještě dobrou hodinu, než bude hotový. ,,Zvlášť tvoje boty by je asi pořádně tlačily v žaludku. Někteří zdejší obyvatelé s nepříliš čestnými úmysly to už poznali... Akorát to byl většinou jejich zadek, kdo měl tu čest." zkonstatuji napůl suše, i když se při tom trochu pobaveně uchechtnu. Zvlášť při jedné vzpomínce, která zároveň i zamrzí, protože jsem přišla o bič. A ten byl dost užitečný. ,,A na maso si ještě nech zajít chuť, leda bys ho chtěl jíst napůl syrový. Potrvá to ještě tak hodinu, než se upeče." obeznámím ho s okolnostmi jistě krutými pro jeho žaludek. Já hlad nějak neměla a nepociťovala jsem ho kupodivu už delší dobu. Možná se mi za tu dobu putování často dlouho bez jídla a vůbec scvrknul žaludek. Začínala jsem si připadat jako Nieve. Jíst po malých dávkách a trochu častěji. Zas se mi ale lépe běhalo, s plným břichem a nacpaným žaludkem normální velikosti se zrovna tahle věc, stejně jako boj a další, dělají trochu špatně a minimálně to člověku tyhle úkony znepříjemní. Vstanu a párkrát přejdu sem a tam, přemýšlím, co tu hodinu budu dělat. Slintat a koukat nad opékajícím se masem mi nijak záživné ani užitečné nepřišlo a já jsem nebyla z těch, kdo dokázali dlouho sedět v klidu. Což na mě začalo být znát. |
| |
| V jeskyni "I těch pár minut za trochu toho klidu stojí." Odpovím pobaveně. Pokrčím rameny. "Pokud by to bylo v pustině myslím že by i za mě byli rádi. Navíc... v tu dobu by mi to už bylo jedno." Pokrčím rameny. Podívám se na své boty. "Co je s nimi? Chceš snad říci že mi smrdí nohy?" pozvednu tázavě obočí. Pak se zklamaně podívám na zajíce. "Až za hodinu?" povzdychnu si. "To je celá věčnost... no... co se dá dělat." Položím meč vedle tebe a svléknu si kožešinovou vestu a pak i košili. Plácnu se rukou po holé hrudi a pak si prohlédnu modřinu objevující se na žebrech. "Pěkná rána... jako kdyby mě tam kopl kůň." |
| |
| V jeskyni ,,Ne, jenom jsou ty tvoje boty trochu tvrdý a asi by dost tlačily." nesouhlasně pokývu s úšklebkem hlavou. ,,A já mluvila jen o těch chudácích zvířatech, o tobě ne. Ty dostaneš, co si zasloužíš." škubnu mírně obočím. Pohledem sklouznu na zatím podlitinu. ,,Tebe ještě kůň pořádně nekopl, co? Takhle to vypadá, jako by na tebe sotva šlápnul. Kopnout tě, tak máš možná zlomený žebro a vnitřní krvácení." dám si ruce v bok, pak se krátce rozhlédnu po jeskyni, nakonec pohledem sklouznu ke svojí osobní brašně. ,,No... když jsme u toho...." dojdu k brašně, vytáhnu z ní natrhané cáry plátna, pak ještě vyrobenou černou mast, která nikterak vábně nevoněla, ale za to byla víc jak účinná na obtížně se hojící rány, pohmožděniny i na zlomeniny kostí. Dojdu s věcmi zpátky k Yasonovi. ,,Měl by sis lehnout." vybídnu ho ještě, pak připravím cosi jako provizorní lůžko. Nakonec tedy leží na mírně podložených zádech s pokrčenými nohami podloženými pod koleny tak, aby se paty nedotýkaly podložky. Zrychlený dech ani tep nemá, takže snad to opravdu nic závažnějšího jak podlitina nebude. Dám si trochu masti na ruce a namažu ji na ránu, tu pak převážu provizorním obvazem z plátna, aby mohla bylina působit co nejdéle a neotřela se o něco. ,,Fajn... Kdyby tě něco dost bolelo a nebo ti začlo být nějak zle... Nehraj si na hrdinu a řekni to. Vnitřní krvácení není legrace. A lež." dodám vcelku vážně s mírně podmračeným čelem. Vrátím obvazy do tašky, pak vyjdu na chvíli ven, abych si očistila ruku od masti do sněhu. Ještě chvíli tam před jeskyní stojím a tiše naslouchám, pak se vrátím zpátky dovnitř, kde se do mě pozdně pod návalem tepla trošku pustila zima. |
| |
| V jeskyni "Tak díly... aspoň teď vím co mi přeješ." Zeptá se mě jestli mě už nějaký kůň kopl, zavrtím hlavou. "Ne... jenom mě jednou kopla kráva. Neměl jsem k ní chodit zezadu, ale já samozřejmě šel a tak jsem to od ní schytal." Šťouchl jsem se prstem do objevující se modřiny, samozřejmě to bolelo, ale ne tak že by mi to dělalo starosti. Vzhlédnu a vidím jak si připravuje své lékařské náčiní, ušklíbnu se při pohledu na tu mast. Znal jsem dobře tu její smradlavou mast. Ale když mě pobídla, abych si lehl nebránil jsem se a uložil se. Mlčky jsem se nechával ošetřovat, nakonec to byla asi jediná chvíle kdy se mě doopravdy dotýkala bez úmyslu mě praštit. "Jistě... kdyby něco řeknu ti. Rozkaz pane." Slíbím ji klidně a jak jsem ošetřen dám si ruce za hlavu. Ona vyjde ven a já zavřu oči, rozhodl jsem se že se zatím oblékat nebudu dokud se mast trochu nevsákne do kůže, navíc jestli skrz provazy prosákne, začalo by mi tou mastí páchnout i oblečení a o to jsem nestál. Slyším jak se vrátila, oči nechám zavřené, ovane mě studený vítr, ale nevadí mi. Poslouchám praskání ohně a syčení jak tuk z masa kape na žhavé uhlíky. Konečně otevřu oči a podívám se na ní, vidím že ji je zima, pousměji se. "Není ti zima? Tak... by jsi tam neměla stát." Kývnu hlavou. Po pravdě jsem chtěl říct něco jako "tak si vlez ke mě" ale nakonec jsem si to rozmyslel. Znělo to hrozně. |
| |
| V jeskyni ,,Na to bych bez tebe nepřišla. Díky za poznámku." napůl šeptem trochu nevrle zavrčím, přitáhnu si kabátec až k bradě a volné cípy stáhnu k sobě. Po chvíli se nakonec zahřeju, netrvá to zas tak dlouho. I když chvíli ještě váhám, než volné kusy kůže pustím, aby se zas rozhalily. Zvláštní. Dřív jsem si až takové starosti ohledně toho, jak málo jsem občas před Yasonem oblečená, nedělala. Připadal mi v jistých ohledech jako bratr a neviděla jsem nějaké důvody, proč se zrovna před ním nějak moc stydět. Samozřejmě, že nahá a jen tak bych se před ním suverénně neukázala nikdy. Viděl vždycky maximálně to, co i když jsem se svlékala dnes k němu napůl zády. Patrně jsem byla tak v klidu proto, že nic nenasvědčovalo tomu, že bych se mu nějak líbila nebo podobně. Držel si v téhle oblasti vždycky spíš odstup a připadal mi chladný. Patrně jsem byla víc jak naivní. Nebo že by to, že jsme už dva měsíce na cestách změnilo jeho "názor" a dobré mu teď přijde cokoli? Při tom pomyšlení se ve mě zvedla pořádná vlna vzteku, ale vzápětí jsem sebe samu uzemnila něčím jiným. Nebo to tak bylo vždycky, ale já si nevšimla? proběhne mi hlavou a že u mě by tohle bylo docela dost dobře možné... Možná mi při tom pomyšlení trochu zčervenají tváře, ale dá se to přičíst tomu přechodu ze zimy do tepla. Jen to vyhýbání se přímým pohledem na Yasona mohlo být trochu podezřelé. |
| |
| V jeskyni Pokrčím rameny, ale nic dalšího na to neřeknu. Zase zavřu oči, ale nespím, nechtělo se mi a navíc tu voněla ta pečínka, která mě udržovala při vědomí a hladového. Nakonec si povzdychnutím sednu i před její nařízení že mám ležet. Tohle nicnedělání mě otravovalo. "Nebude už?" zeptám se na zajíce a pak se na ní podívám. Prohlédnu si ji, zvednu ruku kterou si promnu zátylek a odvrátím se. Měl jsem pocit, že po tom polibku jsem ji začal... trochu jinak vnímat. Prostě jako ženu, ne jen přítele a společnici na cestách. A nebo prostě to dělají jen rozbouřené hormony, nakonec jsme na cestě už delší dobu a taky jsem jen člověk a navíc chlap. Začínal jsem prostě koukat po ženských a vzhledem k tomu že jediná v dohledu je Liška... jistě. To je logické. Budu se muset hodně ovládat. |
| |
| V jeskyni ,,Už je to hodina? Uteklo sotva patnáct minut." podívám se na něj konečně a pozvednu obočí. ,,Vy vždycky chcete a musíte mít všecko hned." nesouhlasně pokývu hlavou, je v tom jakýsi podtón zavrčení, jako bych s tím snad měla ještě trochu víc zkušeností. A ano, měla a nebyly to zrovna hezké vzpomínky. Po jeho pohledu se však od něj odvrátím stejně, jako on ode mě. Tohle je špatně. je první, co mi probleskne hlavou. ,,Jdu ven. Trochu protáhnout luk. Už jsem z něj dlouho nestřílela." zkonstatuji nakonec. Moje výmluva byla přecijen aspoň pravdivá a tím důvěryhodnější. Opravdu jsem nestřílela už dost dlouho, skoro měsíc. A jak snadno se člověk do lukostřelby vpraví, tak stejně tak lehce z ní zase vypadne. A to nepočítám, že ze hřbetu Nieva je to ještě déle. Možná by to bylo uvěřitelnější, kdybych napůl nevyrazila z jeskyně ven a navíc... vpodstatě jen v kabátci, nohavicích a bederní roušce. Naskočila jsem na Nieva a skoro ho ani nemusela pobízet. ,,Než se ten zajíc upeče, tak jsem zpátky." houknu ještě na Yasona. ,,Heá!" pobídnu hřebce do cvalu, nejedeme dlouho, když vytáhnu luk a vložím první šíp. Mezitím jsem si už vyhlédla za cíl jeden ze stromů. Kůň věděl, co má dělat, přecijen byl na tohle cvičený. Jenom já jsem měla větší potíže se do toho vpravit. Minimálně čtyřikrát jsem minula, pak šíp o kmen křísl, nakonec se konečně zabodl. Naštěstí šel díky vhodnému hrotu vyndat poměrně snadno, aniž by tam kov zůstal. Pokračovala jsem v tréninku, než jsem si uvědomila, že jsem dost daleko. Jak jsem se zastavila, začla mi být nedlouho potom dost velká zima. Otočila jsem koně a nechala ho, aby sám našel cestu zpět. Tady jsem se radějirozhodla spoléhat na orientační smysl zvířete, než na svůj. Stromy tu byly jeden jako druhý... Nakonec jsem dorazila, sesedla, sníh hodně nepříjemně zastudil a vehnal do těla tu poslední špetku, která scházela, aby se rozechvělo zimnicí. Luk jsem chvatně složila a sklidila na své místo, napůl vlétla dovnitř. Promočené nohavice šly okamžitě dolů, nahradily je onuce, chodidla jsem obalila kožešinovou vestou. Měla jsem co dělat, aby mi nedrkotaly zuby, protože to by bylo zcela jistě slyšet ozvěnou po jeskyni. A já nemám náladu na to, aby si ze mě Yason zas tropil žerty nebo mi něco vyčítal. Nadechla jsem se a když jsem si byla jistá, že to zvládnu, tak jsem se zeptala asi na to jediné, co mě momentálně napadlo. ,,Nespálil se?" kývnu bradou k zajíci nad ohništěm, který byl už pokrytý pomalu víc jak zlatavou kůrkou. Když se to přežene, bude maso vysušené a tvrdé a to nestojí za nic, mohli jsme zůstat u soleného. |
| |
| V jeskyni Když řekne že není, jen nespokojeně zabručím, zase. "Když mám hlad? Tak ano." Souhlasím s ní a pokrčím rameny. Podívám se na ní, když řekne že jde ven, pak už jen vidím jak mizí polonahá do sněhu. Jsem překvapen tím, jak vypadla ven a než stačím něco namítnout ať se víc obleče už volala ať dám pozor na zajíce a mizela pryč. Nemusel jsem se jít dívat abych věděl že odjela. "Zmrzneš." Jen poznamenám a sleduji pečící se maso. Otáčel jsem ho a přemýšlel, o nikom jiném než o Lišce. Zmizela nějak podezřele rychle, spíš to vypadalo jako útěk. Asi tak stejný jako můj předtím. Sakra.. nikdy jsem ji tu pusu neměl dávat. Když se vrátila, zajíc byl hotový a tak jsem ho dal dál od ohně aby se už nepekl, ale jen zůstal teplý. Podívám se na ní, vidím jak je zmrzlá. Vstanu a vezmu svou houni, dojdu k ní a přehodím ji ji přes ramena, aby se rychleji zahřála. "Ano už je hotoví. Jen jsem ho nechal tak aby zůstal teplý." Řeknu a vytáhnu dýku, zajíce rozřežu na dvě půlky a jednu ji podám. "Dobrou chuť." Řeknu a sám se pustím do jídla. "Hm... jak šlo.. cvičení s lukem?" Zeptám se během jídla. |
| |
| V jeskyni ,,Nic moc. Jak jsem si myslela, byla jsem úplně mimo. Třikrát jsem minula. Úplně. Chápeš? Třikrát! Hrůza! Takhle bych neulovila nic a asi chcípla hlady, kdyby to mělo dál pokračovat." zamračím se a nesouhlasně pokývu hlavou. ,,Budu muset trénovat víc..." dodám pak ještě. Samozřejmě hlavně proto, abych svojí hlavu zaměstnala tím úlevným prázdnem, co tyhle činnosti vyžadují a odpoutala se tak od toho, před čím jsem i utekla do mrazu. Byl fakt, že mi to trochu zchladilo hlavu a až moc zbytek těla. Zas jsem začala vnímat zimnici a vzít do rukou ten kus masa, pevněji ho savřít, abych kus utrhla se mi zdá jako nadlidský úkol. Na to jsou třeba klidné ruce. Navíc ty moje promrzlé... napůl v nich nemám cit. ,,Kruci..." syknu a chvíli toho nechám, šlehnu varovným pohledem po Yasonovi, ať se o nic nepokouší a ani ho to nenapadá. Najíst se ještě zvládnu. To by tak scházelo, aby mě krmil... Dostál by tak mým předchozím slovům a přirovnáním, jak se ke mě občas chová. jako bych se ani neuměla sama najíst. Zamračím se víc jak dost a zkusím to znova. Konečně se mi povede utrhnout jednu nohu, jenže vzápětí mnou opět projede dost silný záchvěv. Kus masa jsem ještě nestačila dost pevně chytit, takže mi spadl na zem. To už bylo moc. ,,Do psí matky!" zařvu a současně s tím prudce vstanu, ve finále potlačím chuť nakopnout kus skaliska. S téměř bosou nohou by to opravdu nebyl ten nejlepší nápad. Zvenčí se po mém zvolání ozvalo nesouhlasné Nieveho zaržání. |
| |
| V jeskyni "Příště to bude lepší." Odpovím jen, nechci ji zbytečně dráždit. Viděl jsem jak zápasí se zimnicí, ale nic jsem neříkal a klidně dál jedl svou půlku zajíce. Vyslala ke mě varovný pohled, já dělal jako že to nevidím. Byla podrážděná a nejspíš kvůli mě a já nechtěl přilévat olej do ohně. Nakonec vyletí i tak, neslyšeně si povzdychnu a zadívám se na ní. "Jen klid Liško. Prostě jen počkej až tě to chvění přejde." Navrhnu ji a hodím jednu ohlodanou kost do ohně. Natáhnu se a vezmu kus masa co ji upadl, aby se na něj nenabalila špína. Byla by škoda to vyhodit. "Tak si to tak neber... nakonec byla jsi venku skoro nahá... nedivil bych se kdyby jsi jsi z toho onemocněla." |
| |
| V jeskyni Podívám se na něj, oči se mi rozšíří překvapením. Párkrát zamrkám. ,,Co že si to nemám?" otážu se, jako bych ho snad špatně slyšela, a chvíli to skutečně tak vypadá. Vzápětí se ale zamračím. ,,Nemám si to tak brát? Chtěla bych vidět tebe na mým místě, asi bys byl šťastnej, že se klepeš jak šedesátiletej děda a nemůžeš a neumíš se doháje ani najíst!" zasyčím. Byla jsem navzetkaná na sebe, na něj, na všechny a všechno. A proč? Odpověď byla na snadě. Jenže se mi jí nechtělo z mlžných vzpomínek minulosti jen tak nahou vytáhnout na světlo. Místo toho zmlknu, stisknu rty a poodejdu kus dál, kde si sednu, rukama si obejmu kolena a opřu o ně bradu, nakonec i tvář. Povzdychnu si a zavřu oči, ale nespím. Jen se zas musím soustředit, aby jisté věci, co málem vypluly na povrch, zas zmizely pod závojem nevědomí. Možná důvodem těchhle nálad bylo vážně moje.. staropanenství, jak si tak dost lidí a dalších občas tropí žerty. Možná bych se vážně těchhle frustrací zbavila, kdybych se zbavila "TOHO". Pootočím se přes rameno na Yasona, v očích se okamžik odráží odlesky plamenů, než je zas sklopím a otočím se zpět. A možná taky ne... povzdychnu si. Navíc tu byla další věc. Dost lidí věřilo, že v panenství je jistá síla. Ta umožňovala spoustu věcí, mě kupříkladu skvělé dovednosti v boji, jízdě na koni a lovu. A možná.. to byla jen další pověra. |
| |
| V jeskyni "Hmm... no šťastnej bych nebyl, ale zase by mě to takhle neštvalo, protože vím že to přejde. Kdyby mi to mělo zůstat napořád pak bych se tím teprve trápil." odpovím klidně a v poklidu dojím svou proci zatím co ona šla trucovat do kouta. Její porci jsem zabalil do kusu látky, aby se trochu uchovalo jeho teplo a podívám se na Lišku. Povzdychnu si a natáhnu se, poplácám se po břiše, spokojený že jsem najedený. Znovu se na Lišku podívám, povzdychnu si a vstanu. Dojdu k ní a sednu si vedle ní. "No tak... Lištičko... co tě tak trápí?" zeptám se ji. "Přece tě takhle netrápí jen to že se trochu chvěješ ne?" |
| |
| V jeskyni V první chvíli se trochu leknu. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem vůbec nevnímala, že ke mě přišel. Lištičko... za jiné chvíle, kdykoli jindy by za tohle oslovení nedostal pohlazení, ale spíš opak. Jenže teď... "Liško! Liško!" jako by z dálky zazněl rozesmátý, dětský hlas. Patřil chlapci. Pevně zavřu oči a stisknu rty. "Liško! Lištičko!" opět to zvolání, opět smích. ,,No tak, chyť mě! Lištičko!" ,,A mám tě!" zvedla jsem ho do náruče, viděla jsem nás oba. Mě mohlo být tak čtrnáct a jemu sotva pět let. Slyšela jsem vlastní smích společně s tím jeho a radostné výsknutí, když jsem ho vyhodila do vzduchu a pak zas chytla. "Daöre, ....! Domů!" ženský hlas... svoje jméno jako bych však neslyšela. "Už jdeme!" Pomalu oči otevřu. Teď jsou zčásti zaplněné slzami. ,,Ne... to bude vpořádku..." tiše popotáhnu. ,,Prosím... nech mě chvíli." polknu a jen krátce, opatrně se na něj zadívám, snad aby si nevšiml až příliš lesklých očí. Tohle bylo poprvé od doby, co jsem byla s Yasonem a dolehlo na mě tohle rozpoložení. Tedy... v jeho přítomnosti... |
| |
| V jeskyni Dlouho nic neříká, znepokojeně se zamračím, ale pak mě požádá abych ji nechal být. Zadívám se na ní a přikývnu, položím ji ruku na rameno. "Dobře." Souhlasím a postavím se, vezmu houni co při svém výbuchu odhodila, složím ji na zem a uložím se na ní. Přikryji se pláštěm a lehnu si na bok zády k ní, abych ji dopřál trochu toho soukromí. Jenže si lehnu na tu modřinu, tak se syknutím převalím na druhý bok, zavřu oči, ale po chvíli je zase otevřu a zadívám se na ní. Zajímalo by mě co ji trápí. |
| |
| V jeskyni Nějakou dobu ještě nehnutě sedím. Nevím, jak je to dlouho. Mohlo to být pár minut stejně dobře, jako hodin. Polkla jsem a sotva slyšitelně vzdychla. Bojím se minulosti, bojím se toho, co bude teď a na budoucnosti, té vzdálenější... mi ani nezáleží. Jak vlastně můžeš žít, Liško? zeptám se sama sebe. Vzápětí si uvědomím další věc. Bojuju tak dobře hlavně z důvodu, že nemám co ztratit. Nemám pro co žít a vlastně jen čekám na to, až se najde někdo lepší, jak já a ukončí to všechno. Tolik jsem se snažila zapomenout na minulost, že jsem sama zapomněla, kdo vlastně jsem. A teprve až to poznám, tak začnu zase žít. Opravdu žít, nejen přežívat a nechat se vláčet cestami osudu. Díky, Daöre... zašeptám v mysli, přede mnou jako by vyvstal obraz chlapce s po lopatky dlouhými, plavými vlasy a modrýma očima. Usmál se, pak se otočil a rozběhl pryč... Pomalu jsem se zvedla, zimnice se mě trochu ještě držela, ale nebylo to ani z poloviny takové, jako zpočátku. Vzala jsem do ruky polovinu zajíce a pokusila se sníst víc, než obvykle, ale zadek a zadní nohu jsem nakonec dala stranou. Opět povzdech. Chvíli se dívám do země, pak pohled putuje po stěnách jeskyně, až nakonec sklouzne na Yasona. Máš strach, viď. Z toho, co by se mohlo změnit. Ale jestli je to dobré nebo špatné nezjistíš jinak, než že tomu dáš šanci. Stále jsem tam mlčky stála. Kdybych se mohla vidět, asi bych si připadala trochu hloupě. Přikročím o jeden, dva kroky blíž. Váhavě se nadechnu, mírně pootevřu ústa. ,,Můžu... si lehnout k tobě?" samu sebe překvapím, že neuhnu pohledem z muže stranou. Vždycky jsme spávali buď zvlášť každý na jedné posteli, nebo jak to šlo, ale nikdy nijak blízko sebe. Tohle by bylo poprvé. |
| |
| V jeskyni Asi jsem začal podřimovat, protože jsem vůbec nepostřehl že ke mě Liška přišla. Otevřel jsem rychle oči a zadíval se na ní, posadím se a rozprostřu vedle houně svůj plášť. "Jistě... jen pojď." Dovolím ji, aby si ke mě lehla. Posunu se, abych ji udělal místo a pak se zase položím. Byl jsem z toho trochu nesvůj, ale zase odmítnout ji... to jsem nechtěl. Navíc tohle bylo poprvé co se mě na něco takového zeptala, nikdy předtím jsme si k sobě nelehli. Zajímalo by mě, co tímhle Liška sledovala, nakloním se a přidám dřevo do ohně, stejně budeme muset před spaním přidat další dřevo aby přes noc nevyhasl a mi nemrzli. Zadívám se na ní. "Už v pořádku?" zeptal jsem se a znovu se položil na bok s rukou zkroucenou pod hlavou. |
| |
| V jeskyni Tak nějak se mi uleví, když přikývne. Trochu váhavě se pousměji, ale stejně tak nejistě tam ještě chvíli postávám, jako bych nebyla sto udělat to, o co jsem sama požádala a co jsem... potřebovala. Nakonec mě však nohy poslechly a lehla jsem si, ale přesto jsem se nedokázala zpočátku uvolnit. Teprve až po chvíli se mi to podařilo. Bylo to nové, nezvyklé, ale... ne nepříjemné, jak jsem sama seznala. Možná dokonce spíš naopak. Ležím na zádech a sleduji strop jeskyně, po Yasonově otázce se k němu pootočím hlavou, přikývnu. ,,Nejspíš... ano." odvětím po chvíli ticha, pak se musím pousmát. Pohled opět obrátím ke kamenné klenbě. ,,Víš.... když jsme byli malí a nemohli v noci spát, chodili jsme se dívat na hvězdy." do očí se vkrade lehčí závoj zasnění a pohled upře kamsi za skálu. ,,Ale to už je moc dávno." hlesnu pak napůl šeptem, úsměv se pomalu vytratí. Vlastně ani nevím, proč tohle říkám, proč teď a proč zrovna jemu. ,,Já to vlastně od té doby znovu nikdy nezkoušela. Ale tady je na to stejně moc zima. V Nížinách to bylo jiné." dodám ještě, otočím se na bok, k Yasonovi zády. Představa vysokých travin na lukách a ještě zeleného obilí na polích... zlatavá, projasněná rána... To všechno bylo najednou tak blízko a současně tak daleko, jak jen to mohlo být možné. |
| |
| V jeskyni Chvíli váhala, ale pak si vedle mě lehla, já si pečlivě udržoval odstup, abych se ji nedotýkal ani kouskem těla. Poslouchal jsem její vyprávění o koukání na hvězdy, po pravdě to bylo asi poprvé co se zmínila o něčem ze svého dětství. Pousměji se. "To je hezké. Ale je pravda, že na koukání na hvězdy je trochu zima... ale můžeme zamířit do nížin... nakonec nám v tom nikdo nebrání. Tam pak můžeme koukat na hvězdy.... jak chceme." Navrhnu ji. "To já zase když jsem nemohl spát jsem chodil do stodoly a mlátil tam dřevěným klackem do panáka co jsme si s bratry udělali. Jako každý chlapec jsme všichni chtěli být bojovníci." Prozradil jsem ji i něco málo já sám. |
| |
| V jeskyni- střípky minulosti Po chvíli se otočím na druhý bok, čelem k němu. Pár okamžiků ještě mlčím. ,,Lidé z Nížin horaly nemají rádi. A to je ještě hodně slabé slovo. Bylo by to dost riskantní. Mohli by nás i pověsit. I když si občas říkám, že by mi to za to možná stálo... Někdy..." opět se chvíli tak nějak zasním, vzápětí se ale hned vrátím zpět do reality. ,,Ty máš bratry? Kolik? Já jenom, až narazím na někoho podobně otravného, tak abych třeba věděla, že je to tvůj příbuzný...." mírně se ušklíbnu. ,,Já mám taky bratra. Jmenuje se Daör. A ten se nikdy bojovníkem stát netoužil. Spíš chtěl lidem pomáhat. Jakkoli a komukoli. A dařilo se to i jeho pouhou přítomností. Měl husté, plavé vlasy pod lopatky a modré oči. I když byl ušmudlaný, tak stejně vypadal jako andílek." mírně se pousměji.
,,Občas přemýšlím, co asi dělá. Myslím, že před měsícem... Mu bylo dvacet. To už by mohl mít dívku a menší domek s polem... Možná už čekají i rodinu..." poslední slova řeknu dost tiše, otočím se na záda, pousmátí z tváře zmizí, stejně jako ta trocha radosti a tepla ze vzpomínek na bratra, který mi byl skutečně víc jak drahý. |
| |
| V jeskyni Zamyslím se. "Kdybychom se vyhnuli městům tak by to nebyl problém. V menších vesnicích by si na nás netroufli. Nakonec... nemáme dobrou pověst." Odpovím. Zeptá se mě na bratry, pousměji se, jsem zvědav co řekne na počet stejně otravných mužů jako já, tedy otravných podle ní. "Dvanáct bratrů. Se mnou je nás třináct." Odpovím ji. Mluví o svém bratrovi. "Jde vidět že svého bratra velice miluješ. Já bych to samé o svých bratrech řekl asi jen velice váhavě." Otočím se a lehnu si na záda. "Jestli víš kde žije proč ho nenavštívit?" navrhnu. |
| |
| V jeskyni ,,Nejde to. Je to už moc dlouho a popravdě.... nevím, kde přesně teď je a... asi by mě neviděl rád..." nesouhlasně pokývu hlavou. ,,Naposled jsem ho viděla, když mu bylo deset. A to ještě hodně z dálky..." stisknu rty a chvíli mlčím. ,,Nedovolili mi jít blíž. Ale aspoň jsem viděla, že je naživu a šťastný... Odešla jsem z naší vesnice, když mi bylo patnáct. Vrátila se o čtyři roky později, kdy jsem vypátrala, kde Daör je..." na chvíli se odmlčím. ,,Třináct? No, je vás jak psů.... Panebože... asi moje nová noční můra..." jenže ten tam je ironický podtón v hlase i trošku pohrdavý úsměšek. |
| |
| V jeskyni Okamžik mlčím, dotknu si jejího ramene. "Proč by tě neviděl rád? Nezdá se, že by jste se rozešli ve zlém." Zase ruku stáhnu. "Ale počkej... nedovolili? To je... někdo odvedl?" zeptám se. Když řekne že teď představa třinácti bratrů na oko se zatvářím uraženě. "Tak díky... rád tě budu děsit ve snech... aspoň tak zjistím o čem sníš." Usměji se na ní vesele. "Ale pochybuji že je potkáš... jsem z kočovného kmene. Když mi bylo dvanáct... tak se mi ztratili. Byl jsem na lovu a když jsem se vrátil... byli prostě pryč. Hledal jsem je... ale nakonec jsem to vzdal. To bylo jako hledat mezi listím ten který je nejzelenější." |
| |
| V jeskyni Chvíli to trvá, než odpovím. ,,Ne. Ve zlém ne..." povzdychnu si. ,,A... ano, obyvatelé některých vesnic odešli jinam, za lepším... Kde ještě půda zas byla schopná rodit." dodám a polknu. Byla to pravda, ale také ne tak docela. ,,Já nemám sny, Yasone. Já si svoje můry prožívám stále, ve dne i v noci. Moc nespím a když, tak hodně málo. Možná sis toho všiml, možná ne... Ale to není každopádně důležité. Je mi líto, že tě bratři opustili, ale jistě pro to měli nějaký důvod. A to vážný. Třeba tě ještě doteď tak trochu hledají. Jako ty doufáš, že je možná někdy potkáš, i když už je to taky dlouho." zlehka pokývnu hlavou. ,,Občas mi i teď dost chybí. I když vím, že je to už dospělý muž a ne můj malý bratr. Škoda, že se občas nedá vrátit čas. Možná by někteří lidé učinili jiná rozhodnutí. Ta dobrá." trochu posmutněle se usměju. ,,A možná taky ne. Protože by o tom, co jim ta špatná volba přinese, opět neměli zas nejmenší tušení..." |
| |
| V jeskyni Usměji se. "Ve shledání se svými bratry už nedoufám, Liško. Kdyby se tak stalo byl bych rád, ale doopravdy po tom netoužím. Mám teď vlastní život... a díky tobě... nejsem ani osamělí." Pronesu a mrknu na ní. "Hmm... prožíváš noční můry ve dne i v noci? To jsem netušil, že tě tak strašně trápím." Zavtipkuji. "Nemáš sny? Opravdu? A já si vždy myslel, že přinejmenším chce každá žena nakonec rodinu." Pokrčím rameny. "No... možná by jsi to měla zkusit. Nevíš jistě že by tě rád neviděl. Nejhorší co by se stalo, by bylo asi to že by jsi to věděla pak jistě." Znovu se otočím na bok a zadívám se na ní. Pohled mi sklouzne po jejím těle, ale zase oči vrátím na její tvář doufaje že si toho nevšimla. Tohle bych neměl dělat! Jen klid. |
| |
| V jeskyni ,,Stejně jako každý chlapec netouží stát se bojovníkem, ani každá žena netouží po manželu a dětech." odvětím prostě a pokrčím rameny. ,,Navíc kdo by chtěl nějakou, co se ohání holí, střílí z luku, loví, jezdí na koni pomalu líp jak on?" nesouhlasně pokývu hlavou. ,,To chlapská ješitnost nezkousne. A navíc při tom, co dělám to ani nejde, mít rodinu. Nechci vystavovat nebezpečí víc lidí, než je nutný." mírně se zamračím. Pak ještě něco zamumlám, ale není tomu vůbec rozumět. Což byl záměr. ,,Možná." odvětím na to o bratrovi a pokrčím rameny. Yasonův pohled mi neujde ani v tomhle rozpoložení a spíš mi to napomůže odvést řeč jinam, pryč od minulosti. ,,Díváš se na něco?" zeptám se polohlasně, ale je to až skoro šeptem a rozhodně ne nijak zostra. Krátce sjedu očima přes něj, abych se jimi nakonec vrátila zpátky k jeho tváři. |
| |
| V jeskyni Pokrčil rameny. "To si nemyslím. Podívej se třeba na mě a na sebe. Každý den a k tomu několikrát denně se navzájem štveme nejrůznějšími způsoby a přesto spolu stále jsme. Když tě dokáži snášet já určitě se najde i nějaký další blázen..." Kousnu se do rtu, abych se nezačal smát. Také jsem se rád přesunul z toho nepříjemného tématu z minulosti. Byl jsem rád, že jsem se o ní něco víc dozvěděl, ale myslím že bude lepší o tom mluvit po kouskách. Zeptá se mě na co se dívám, hned se zadívám na její tvář. Chvíli uvažuji jestli to zakecat, ale ona nebyla hloupá a věděla by že si na rychlo něco vymýšlím. "Jen jsem si tě prohlížel a říkal si, proč jsem si nevšiml dřív jak jsi hezká." Odpovím po pravdě. "Nejspíš je to tou hromadou oblečení co nosíš. Dělá tě víc tlustou." Dodám pak. Nechci aby něco začalo a tak i když jsem se přiznal na co myslím, bude bezpečnější ji rozčílit aby to nějak dál nerozebírala. |
| |
| V jeskyni ,,Děsně vtipný. Mám dojem, žes místo zajíce sežral vtipnou kaši. Protože mi není známo, že by ty bylinky mohly mít takovej účinek. Jen jsou trochu jedovatý, ale myslím, že jsem jich tam dala akorát, takže otrava nehrozí. Maximálně zažívací a střevní potíže, ale na to se neumírá." pronesu skoro lhostejně a protáhnu se. Asi v půli tohohle pohybu se ale zarazím a ztuhnu. Pohledem prošlehne jiskra. ,,Konec legrace..." zavrčím a zamračím se. V první chvíli uvažuju, že bych mu dala jednu výchovnou, ale nakonec od setkání jeho tváře s mojí dlaní upustím. ,,Hromadou oblečení. Kvůli tobě a dalším úchylnejm chlapům nebudu lítat v tý zimě venku polonahá." jako bych to už vlastně kvůli němu neudělala... Posadím se, stáhnu si onuce, rozepnu sponu a přezky u kabátce. Takhle chvíli zůstanu a podívám se na Yasona. ,,Možná přecejen máš pravdu a nejsem vůbec hezká a jen máš splašený hormony, protože v dohledu neni nic lepšího." prsknu trochu vztekle a uraženě. Kabátec sklouzne z ramenou, což mě tak trochu víc probere a i doslova zchladí. Jenže... tělo jako by ztuhlo a odmítá spolupracovat co se týče nějakého rychlejšího otočení se, nebo stáhnutí kabátce zpátky na sebe. |
| |
| V jeskyni Když řekla že dala do jídla jedovaté byliny, jen okamžik jsem se zatvářil znepokojeně. Je pravda že by toho schopná byla. Nakonec je to dobrý způsob, jak se stát imunní proti jedům. "To víš... já tě vždy rád pobavím." Řeknu a zarazím se, dívám se jak se protahuje. Po chvíli se odvrátím a prstem se poškrábu pod nosem, než se na ní znovu podívám. "To po tobě taky přece nikdo nechce." řeknu nakonec. "Choď si v tom v čem je ti dobře." Překvapeně zamrkám, když vidím jak si rozepíná kabátec. Polknu a znovu se ji zadívám do tváře. Zamračím se. "To jsem přece neřekl. Neříkal jsem že jsi ošklivá, ale že... a vůbec... nemám splašené hormony. To že jsme chlap ještě neznamená, že se na tebe budu vrhat jako..." zarazím se a chvíli na ní civím. "Jako zvíře..." dopovím, promnu si zátylek. "Víš o tom, že se tu přede mnou svlékáš?" zeptám se pak prstem ukáži na její hrudník zakrytý jen rusými vlasy. |
| |
| V jeskyni Párkrát zamrkám, snad jako kdyby jeho slova měly až ten správný účinek a probraly mě. Jenže po těch několika vteřinách se natáhnot po kabátci a bleskově se do něj zabalit? Minimálně směšné. Asi kvůli svojí hrdosti vážně jednou nehezky zakopnu. Nasadím zcela odlišný výraz a sjedu ho pohledem. ,,Vím. Vadí ti na tom snad něco?" odvětím nakonec a herecký výkon je to vážně víc jak převědčivý, sama bych pevnosti a rozhodnosti toho tónu málem uvěřila. Ve skutečnosti mám krk a celý vnitřek těla stažený tak, že ještě chvíli a začnu se asi dusit. Ale všimnu si jeho výrazu a to mě tohohle pocitu zbaví a přidá na jiném. Na triumfu. Jako bych se nepoučila z nedávné situace, ale na tohle naletím asi vždycky. Pohodlně se posadím, pokrčím nohy a tak trochu je roztáhnu, takže jsou vidět celá stehna a těsně u slabin je už zas všechno zakryté rouškou. ,,Ještěže se dokážeš tak úžasně ovládat." nesouhlasně pokývu hlavou a trochu posměšně si odfrknu. V duchu jsem polemizovala, jestli snad nemá nějaké potíže. Myšlenka na to, že by to bylo třeba taky mou absolutní nepřitažlivostí se v téhle triumfální náladě nemá šanci vrátit. Ani náhodou. Ale to by se možná hodilo, protože to dost pravděpodobně začínám přehánět. |
| |
| V jeskyni Její reakce mě překvapí a pak pochopím, chtěla provokovat. Byla to snad nějaká výzva? Nebo jen další souboj? Jenže v tomhle ohledu jsem si nebyl svou silou ani trochu jistý. Ale bylo to tak zvláštní, až do dnešního dne jsem prostě neměl pocit, že by mezi námi někdy mohlo být něco víc. Ale ne... ani nebude. Jen se mi mstí za to, co jsem řekl o její postavě. Ženské. Rozhodnu se hrát s ní, když už chce provokovat ať se víc snaží. Sic už teď jsem věděl že tohle je má prohra, ale nehodlal jsem se dát jen tak. Ledabyle se opřu a rukou si podepřu hlavu. "Vadit? Ne... vůbec ne. Ale když už se chceš předvádět tak to udělej pořádně." Navrhnu ji a v duchu se ušklíbnu. "Jistě... kdybych se neuměl ovládat nikdy bych do ruky nevzal meč. Ať už si myslíš cokoliv, tak nejsem žádný pes co běží za každou čubou." Odfrknu si na oko uražen jejím posměchem i když nemohu odolat a loupnu okem po jejích odhalených nohách. |
| |
| V jeskyni Pozvednu dost skepticky obočí. ,,Předvádět? Víš, já zas nemám zapotřebí se plně vystavovat každýmu zoufalci, co si o to řekne. Stejně jako nejsem tak zoufalá abych podržela hned prvnímu, co je na dosah." ušklíbnu se, na chvíli roztáhnu nohy ještě o něco víc, ale pak je jedním plynulým pohybem semknu zpátky k sobě. ,,A neběháš proto, že seš tak vybíravej, nebo máš jinačí důvod? Jestli máš jistý problémy, jsou na to bylinky. Tak je zkus." pokrčím rameny. ,,Pak budeš moct i dělat a ne jenom zírat. Ale to je koneckonců na tobě. Ne na mě." dodám zdánlivě lhostejně, ale v oku se jízlivě blýsklo. Chtěl tvrdou hru, tak ji má mít. |
| |
| V Jeskyni Zamračím se a přesunu pohled z jejich nohou na ní. "Já rozhodně nemám žádné problémy. Jsem úplně zdraví muž se vším co k tomu patří." Řeknu trochu dotčeně. "A umím víc než jen se dívat. To ti ostatně můžu i názorně předvést." Řeknu nehodlaje se vzdát. Položím ruku na její koleno a pak rukou pomalu putuji nahoru po jejím stehně, prst ji pohladím jemně i na vnitřní straně jejích stehen, pak ruku zastavím, ale nechám ji tam kde je. Zvednu oči k její tváři, byl jsem zvědaví na to jak zareaguje na tohle. Ale mě samotného překvapilo, jak je její kůže jemná a příjemné se ji dotýkat. |
| |
| V jeskyni Pád je blízko, ale moje tvrdohlavost ještě nedošla mezí... Vím, že se za to budu patrně proklínat, ale... nedovedu si nijak víc poručit. Jenže to samé nesvedu ani při tom, co vzápětí udělá. I když nechci, v tu chvíli svoje tělo neovládnu, stehna se mi zatnou a na dobré dvě vteřiny ztuhnu. Něco ale jen zdánlivě podobného jsem si už zažila. Ale jen zdánlivě. Jednoduše proto, že dál než na koleno se ten chlívák nedostal. Stačila jedna rána holí a pak druhá, aby ho nenapadlo se zvedat. Donutím se však opět normálně otevřít oči, pozvednu obočí. ,,A?" vyslovím skoro pohrdavě. ,,S tímhle teda přeju hodně štěstí..." dodám nakonec, pak sklouznu pohledem na jeho ruku a čekám. Vpravdě bych byla nejradši, kdyby ji stáhnul pryč. Jenže to bych musela říct nebo udělat asi něco jiného. Tohle začlo zacházet už trochu dál, než by se mi líbilo. Začínala jsem se totiž cítit nejistá. |
| |
| V jeskyni Pozvednu obočí. "Ty jsi si s tím začala." Zaprotestuji, ale ruku z jejího stehna stáhnu, místo toho ji položím Lišce na tvář a palcem ji pohladím po lícní kosti. "Dobře... přiznám se. V tom oblečení vůbec nevypadáš tlustě." Řeknu ji a pousměji se. Už jsem byl rozhodnutý, jestli po tomhle neustoupí tak ustoupím já. Přisunu se k ní blíže, rukou sjedu po jejím krku, který u ramene opatrně stisknu, prst dotýkajíc se její šíje a palcem hladíc křivku jejího krku. Pak se k ní nakloním a políbím ji na rty, ne nijak surově, dravě jako předtím když jsem ji sprostě ukradl polibek, ale jemně a pevně. |
| |
| V jeskyni Nechápavě po jeho větě o oblečení pozvednu obočí. To si myslel, že to celé bylo... kvůli tomu? ,,Ale..." napůl hlesnu. To další, co udělá, mi na chvilku zadrhne dech. Když se nade mnou skloní trochu poplašeně zamrkám, svoje dlaně zapřu o jeho ramena, ale nestačila jsem ještě ani silněji zatlačit, abych ho od sebe odtáhla když... mě políbil. Tentokrát ne jako pokrytecký a zbabělý zloděj nebo hulvát, ale... jinak. Tím jenom silněji vzroste ta chuť, co jsem měla i předtím - opětovat ten dotek rtů. A to nutkání je teď ještě větší. Jenže tím větší je i jakýsi strach. Stačilo, že místo toho, abych ho od sebe odtlačila, jak jsem chtěla původně, jsem naopak jeho ramena stiskla a sama se přitáhla blíž. |
| |
| V jeskyni Chtěla něco říci, ale než to stačila doříct umlčel jsem ji polibkem. Automaticky jsem čekal, odstrčení, facku, ale to že se ke mě přitiskla mě překvapilo, ale také trochu polekalo. Chtěl jsem ji prostě políbit a odtáhnout se, ale jak se ke mě přitiskla tenhle plán ihned padl. Polibek jsem prodloužil, zaváhal jsem, ale pak ji obejmu rukama kolem těla a přitisknu si ji víc na sebe. Cítil jsem její nahou kůži na své a všude tam kde se mě dotkla jsem cítil mírné chvění. Tohle byla chyba, úplně jsem cítil jak je naše přátelství ohroženo. Přesto jsem místo odtažení ji začal hladit po nahých zádech, měla kůži jemnou jako samet, klidně bych se ji mohl dotýkat pořád. |
| |
| V jeskyni Co to děláš? Co si myslíš, že děláš? Nevím, jestli se ptám víc sama sebe, nebo jeho. Tři roky.. Po třech letech.. a teď... Tohle? Trochu prudčeji se nadechnu, teprve v tuhle chvíli si uvědomím, že mu polibek opětuji - a ani nevím, jak dlouho to už trvá. Nemělo by to být - ale je. Co bude horší? Když se to přátelství zvrtne v něco jiného a pak možná po nějaké hádce úplně a navždy rozpadne... Nebo když se teď odtáhne, celé tohle skončí a prostorem zazní, že to byla chyba? Nevím, čeho jsem se bála víc, jenže tyhle otazníky vzápětí zmizely pod zvláštně příjemnou slabostí a točením hlavy. Tiše vzdychnu, čelo se mírně podmračí. Musím to skončit. Když ne já, tak to udělá on. Což znamená, že prohraju. A vsadila jsem všechno. přes tyhle rádoby rozhodné myšlenky se ale žádný "ústup" z mé strany nekoná. Spíš naopak, polibek ještě víc prohloubím, z jeho ramen sjedu na záda, kde do kůže jemně zatnu nehty. "Tak dost... DOST! Skonči to!" "Prosím, nepřestávej..." |
| |
| V Jeskyni Polibek opětovala, ucítil jsem z toho radost, ale také se mým tělem prohnala horká vlna. Ucítil jsem jak zatnula nehty do mích zad, zatnul jsem všechny svaly v těle. Přesunul jsem ruce z jejich zad na její boky a dlaněmi přejel po linii jejího těla. Srdce se mi rozbušilo a začala se ve mě probouzet touha. Nechtělo se mi odtrhnout, ale věděl jsem že musím jinak by to zašlo až příliš daleko. Když není rozumná ona, musím být já. Jistě ví stejně dobře jaká že tohle hodně změní, jestli už jen tyhle polibky a doteky naše přátelství nezničili. Cítím napětí ve slabinách a hodně s námahou a neochotně se od Lišky odtrhnu. Okamžik se na ní dívám, úplně omámený než se vzpamatuji. "Sakra... promiň..." zakleji, rychle se postavím na nohy a vyjdu ven do zimy. Dojdu k nejbližší závěji do které po tváři padnu a tlumeně zasténám. Ale pomůže to, zima mou rozbouřenou krev ihned zchladila. |
| |
| V jeskyni Zdá se mi to, nebo skutečně vnímám každý záchvěv jeho těla, zatnutí svalů.... a tu až neuvěřitelnou a spalující horkost? Sotva si tohle uvědomím, že je to skutečnost a ne jen sen... Zůstane mi prázdná náruč. Zprvu to nechápu. Po té začnou na povrch vyplouvat pocity a to tak zmatené a silné, že Yasonův odchod ven ani nevnímám. Teprve po chvíli sklouznu pohledem na místo, kde byl. Úzkost, teskno a zima. To jsou jedny z prvních pocitů, když pomine překvapení a šok z toho, co se stalo. Lítost, sebeobviňování, smutek. Hned na to vlna něčeho naprosto protichůdného, co se ve mě vzepře. VZTEK. Semknu pevně čelisti, zatímco se snažím zabránit slzám, aby se dostaly z očí ven. Stisknu pěsti a něco nesrozumitelně zavrčím, pomalu to ani nezní jako lidská slova, ale nějaký prapodivný, napůl zvířecí jazyk. Třesu se. Nevím, jestli zimou, vztekem, smutkem ze zklamání. Cítím se bezmocná a zároveň schopná všechno okolo sebe zničit. Nakonec popadnu do ruky nádobu, v níž jsem nechávala tát sníh, něco jen těžko srozumitelného vykřiknu a současně s tím jí zprudka mrštím proti kamennému výstupku. Roztříštila se na kousky. Trochu se mi uleví, ale to, co mě tak mučivě svírá uvnitř, ven ze sebe nedostanu. Jen pár vzlyknutí, to je všechno. Vezmu do ruky kabátec a vestu, všechno odtáhnu stranou, co nejdál to jde od místa, kde leží Yason. Nechám vestu sklouznout přes nahý vršek těla, z jedné brašny si udělám provizorní podložku pod hlavu a zčásti si lehnu a zčásti se přikryju kabátcem. Velký je na to dost. Nejradši bych v příští vteřině usnula, ale to se mi nedaří... |
| |
| V jeskyni Uslyším její výkřik a pak jak se něco rozbilo. Zvednu hlavu a zadívám se k zakrytému vchodu. Posadím se, už jsem se cítil lépe, sníh ze mě vysál všechnu tu horkost. Povzdychnu si, teď budu muset čelit jejímu vzteku, to bylo jasné. Vyhrabal jsem se na nohy a šel zpět dovnitř. Uviděl jsem Lišku na druhé straně ohniště, kde ležela zabalená a už připravená ke spánku. Povzdychnu si a přejdu k ohni do kterého přidám dřevo aby v noci vydržel. Pak se položím na svou houni, přikryji se pláštěm a zavřu oči. Ale spánek nepřicházel, pořád jsem ji cítil, i když jsem ji neviděl cítil jsem její přítomnost za mými zády a já jednoduše chtěl se k ní přitisknout, jenže to nešlo. Kdyby to postoupilo dál, nevím co by se dělo s naším přátelstvím, které jsem chtěl udržet. |
| |
| V jeskyni Když se vrátil, jen jsem v prstech pevněji sevřela kabátec, silněji stiskla víčka, ale jinak se ani nepohnula. Ještě nějakou dobu jsem tak ležela. Bylo ticho, ale ve vzduchu se dalo téměř nahmatat jakési napětí. Nemohla jsem spát. Nechtěla jsem spát. A už vůbec ne tady. Chtěla jsem pryč. Pryč, co nejdál od Yasona a od všeho tady, od dalších vzpomínek. Alespoň na chvíli jim utéct... Převalily se další dvě, tři hodiny, oheň napůl dohoříval. Vstala jsem a došla přiložit, přičemž jsem zkontrolovala, zda Yason spí, či nikoli. Vypadalo to, že ano. Potichu, jak jen jsem to dovedla a že jsem se plížit uměla, jsem přendala jeho věci na zem a zabalila svoje. Pomalu se oblékla a vyšla ven. Odolávala jsem dlouho nutkání se na něj ještě podívat. Sníh jemně vrzal pod nohama, opatrně jsem našlapovala a rozhlížela se, pak krátce hvízdla a skryla se za jeden ze stromů. Za několik okamžiků se zpoza černých kmenů stromů vynořil Nieve. ,,Hodný kluk..." zašeptám a rukou naznačím, aby ke mě ale dál nechodil. Možná to hvízdnutí Yasona probudilo. Raději vyčkám, co se bude dít. |
| |
| V Jeskyni Nakonec jsem usnul, ale měl jsem pocit, že jsem spal jen okamžik když mě něco probudilo. Posadil jsem se a v ruce hned sevřu meč, rozhlédnu se a žaludek mi sevře ledová ruka, Liška byla pryč a její věci také! Hned jsem na nohou a obuji si boty, ale hned na to vyběhnu ven z jeskyně. Mračím se, byl jsem na ní naštvaný že mě chtěla jen tak beze slova opustit, ale zároveň jsem měl doopravdy strach, že opravdu odejde. "Liško!?" zavolám a rozhlédnu se. Najednou mě jakoby obvazy od ní škrtili, strhnu je ze sebe a pak se vydám spěšným krokem jediným směrem, kterým mohla odjet. Ale jestli jela na Nievovi, tak jsem neměl šanci ji dohnat. |
| |
| Venku Netrvá to dlouho a vylétne ven. Nestojím zas tak daleko, jen asi necelých deset metrů od něj. Srdce se mi na okamžik zastaví, stejně jako dech. Při tom, když zavolá, sebou vnitřně škubnu, pevně stisknu víčka. Promiň, Yasone. zašeptám v duchu a ještě pevněji se přimknu ke kůře stromu. Nieveho činila jeho barva takřka neviditelným. Zaslechnu kroky. Vidím, jak Yason spěšně odchází. Počkám, až umlknou úplně, tiše se vydám k hřebci, nandám mu postroj a věci, pak ho mlasknutím tiše pobídnu a vydám se vedle něj obloukem na opačnou stranu, než šel Yason a než jsme měli původně v plánu. Vnímala jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Otírala jsem je čím dál víc zběsileji jednu po druhé, nepomáhalo to. Zas jsem začínala být vzteklá a tentokráte na sebe. Hlavně na sebe. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsme se dostali ven z lesa, zvlášť, když jsem pro jistotu šla dost velkým obloukem a jednou se vrátila i s koněm ve stopách. Vím, že už skoro svítalo, obzor oddělil od nebe světlý úzký pruh, obloha dostala šedomodře blankytnou barvu. Zakopávala jsem, napůl neviděla na cestu, nakonec jsem na hřebce nasedla. Seshora, z opačné strany, než jsme se do lesa dostali, jsem shlédla na koruny stromů. Co nevidět vyjde slunce... |
| |
| Venku - Jeskyně Nejdu daleko, uvědomím si, že tudy nešla, neviděl jsem žádné stopy. Zatnu pěsti, cítím jsem se zrazen, jak mohla odejít aniž by cokoliv řekla? Jak mi mohla tohle udělat? Po takové době cestování spolu, přátelství a pak se kvůli pitomému polibku takhle urazí! Krev se mi vaří vzteky. "Liško!!! Ty slepice jedna uražená! Jen počkej až se mi dostaneš pod ruce!" zakřičím vztekle a doufám že to slyšela. Pak se vrátím zpět do jeskyně, unaveně se posadím zpět na houni a zadívám se na místo kde Liška spala. Zklamaně a unaveně zavrtím hlavou, znovu se uložím ke spánku. Rozhodl jsem se, že tu zůstanu pár dní, třeba si to rozmyslí a vrátí se. Počkám nanejvýš týden, ale pak půjdu a snad na ní narazím. Znovu vzdychnu a dívám se do plamenů ohně tak dlouho dokud jsem znovu neusnul. |
| |
| Cesta v samotě Pobídla jsem hřebce do klusu, cesta se stáčela naznámo kam, ale zatím nikde nekončila. Byla jsem unavená a vyčerpaná, měla bych něco ulovit, ale jen při pomyšlení na to jsem se rozhodla raději hladovět. Další osamocená noc, další nespavost... Jak dlouho už? Nebo.. jak dlouho ještě? Seber se, Liško... jenže na to jsem neměla sílu. Na rukou se o další, celkem druhé noci od doby, co jsem odjela od Yasona, udělaly omrzliny. Sledovala jsem vlastní, jen těžko prokrvené prsty... A měla chuť se smát. Ani ohniště jsem už nijak nezakrývala, pomalu se ani neujišťovala, jestli dohořelo. Ale proč taky, když je okolo samý sníh? Šlo se špatně, prsty na nohou jsem skoro necítila, sotva jsem držela rovnováhu. Pohublá, vysílená s kruhy pod očima z neustálého nočního bdění. Pomalu lekající se každého zvuku a zaševelení v křoví. Stojí tohle všechno vážně za to? Tak ano, nebo ne? Seber se, sakra! Vždycky jsi byla samostatná, tak co blázníš! ještě pár kopanců a po urputné námaze se mi podařilo "ulovit" zmrzlého dospělého zajíce. Patrně měl přes noc větší smůlu, než já. jen s těží jsem rozdělala oheň, pomalu jsem zvíře ani nestáhla z kůže. Když se dostatečně prohřálo, prostě jsem ho snědla vpodstatě syrové. Trochu zasytilo, ale vyvolalo ještě větší hlad. To mě nutilo se hýbat a zároveň opět vytáhnout luk. Za další tři dny jsem už byla schopná jít rychlejší chůzí bez toho, aniž bych vrávorala nebo musela hledat oporu v Nievem. Nevím, zda to byla náhoda, už se přesně nepamatuji, kudy všude jsem šla a jak mě kroky náhodně vedly, ale... Octli jsme se opět před tím lesem. V první chvíli jsem měla chuť hřebce pobídnout a tryskem dojet k jeskyni, ale... to se mi v hlavě ihned zas rozleželo. Nastoupil strach. Hřebec přešlápl, jako by mé váhání a nervozitu vycítil. Nakonec jsem ho pobídla a dojela k lesu zleva, z kratší strany, Tam koně nechala a dovnitř se vydala obloukem, takže jsem se k jeskyni dostala zadem. Cestou jsem potkala párek ušáků - alespoň bude co k snídani. Zvláštní... ráno jsem odjížděla a ráno zase přijela. Jako bych byla pryč sotva hodinu, ale zároveň mi to připadalo jako několik let a ne jako týden. |
| |
| Jeskyně po pár dnech Už uběhl týden a Liška se nevrátila, stále jsem doufal že vychladne a vrátí se ke mě, ale začínal jsem si myslet že se to už nestane a byl jsem z toho zdeptaný. Celý týden jsem trávil lovem, cvičením s mečem a vyřezáváním postaviček z kostí zvířat co jsem ulovil. Nebyl jsem umělec a tak to byli jen prostě postavičky podobné lidským postavám. Jedna měla dokonce veverčí lebku, před pár dny jsem jednu vytáhl z dutiny stromu a teď její lebka zdobila postavičku a já si s nimi občas hrál jako nějaký malí kluk ze samotné nudy. Přemýšlel jsem, že bych mohl třeba ještě jeden den počkat, ale věděl jsem že to nemá příliš valnou cenu. Teprve před chvílí jsem se probudil a zrovna rozdělával znovu oheň, aby bylo v jeskyni zase teplo. Když oheň plápolal svalil jsem se zpět na houni a přemýšlel o tom, že bych měl začít balit věci. Po chvíli vstanu a vezmi dřevěnou misku a vykouknu ven z jeskyně, jen naberu sníh do misky a pak ji položím blízko ohně aby sníh roztál a já se mohl napít. Sice měchy byli plné, ale nač upíjet když jsem je tak pracně plnil. Znovu si povzdychnu, chyběla mi, dokonce i ty věčné hádky, cítil jsem se osaměle. |
| |
| Za jeskyní Sledovala jsem ho, co dělá. Nějak mě nepřekvapilo, že tu ještě je. Jako bych to snad věděla. Možná, kdybych se víc zamyslela a přidala trochu fantazie... došlo by mi, že za těmi "náhodami" stojí Nieve. Koneckonců - spíš vedl dost času on mě než já jeho. Patrně za tím nebyl přímo briskní úmysl dát konkrétně mě a Yasona zpět dohromady, ale vycítil, že potřebuju pomoct. Tak se vydal k nejbližšímu místu, kde někdo byl... Napřímila jsem se a ještě chvíli váhala, ale nakonec došla před vchod, plášť jsem mu tam jako zástěnu samozřejmě nechala. nadechla jsem se, ještě vteřina zaváhání, ale nakonec jsem látku odhrnula stranou. Fouknul vítr a dovnitř tak vmetl pár vloček sněhu, co rozvířil. Nadechla jsem se, ale... nějak mi všechny slova uvízly v hrdle. Jen jsem se na Yasona dívala stále ještě napůl umdlenýma, dost potemnělýma očima, pod kterými se stále ještě rýsovaly tmavší kruhy. Za zády jsem držela dva zajíce. ,,Ahoj. Jela jsem náhodou kolem a řekla si... jestli by sis se mnou nedal snídani." ruce s ušáky dám před sebe, ale nenatahuji ji vpřed. Popravdě bych se nejradši zhroutila na zem a spala. Dlouho spala... |
| |
| Zase Jeskyně Když uslyším kroky ztuhnu, pomalu se otočím a uvidím toho koho jsem nejvíce toužil vidět. A taky se vrátil vztek, který jsem cítil když jsem zjistil že odešla. A ona si jen tak napochoduje sem, jako kdyby byla jen na procházce. Zatnu pěsti, ale ani se nehnu z místa, kde jsem seděl. "Jistě. Proč ne. Pojď dovnitř." Řeknu a vstanu, dojdu k ní a vezmu si od jí zajíce aniž bych se na ní podíval a zase se vrátil na místo. Vytáhnu dýku a začnu jednoho z ušáků stahovat z kůže. Rty jsem měl pevně semknuté. "Vypadáš hrozně." Poznamenám jen tak a stále se na ní nedívám. Věděl jsem, že podívat se na ní znovu všechno bych ji odpustil a sevřel ji v náručí, ale momentálně jsem chtěl být na ní naštvaný. Zajímalo by mě co se ji stalo, vypadala příšerně, jako kdyby dny i noci nespala a hladověla. Sakra... jestli mi ještě jednou řekne že se o sebe umí postarat tak tohle ji tedy připomenu. Kývnu hlavou k ohni. "Nestůj tam tak a pojď se ohřát." Pobídnu ji. |
| |
| V jeskyni Na jeho poznámky o tom, jak vypadám, jsem nijak nereagovala, i když v duchu mi problesklo pár ne zrovna milých slov, ale na něco podobného jsem skutečně neměla sílu. Stejně jako jsem si už zas nebyla jistá, jestli ji mám na to, abych zůstala a... předstírala, že se nic nestalo a všechno je jako předtím. Protože to tak není... Zas stojím na rozcestí a už se mi nechce vydávat tou třetí pěšinou, která vlastně nikam nevede. Jenže momentálně mě spíš přemáhá únava z předešlých dní a nocí. Posadím se téměř hned u vchodu na stranu. Chvíli pozoruji, jak Yason stahuje zajíce, ale pak se pohled přesune na stěny jeskyně. "Můžeš tady zůstat, nebo zkusit jít hledat a pak se vrátit." "Ne. Nebudu tady čekat, otče. Nebudu. Až si na nás někdo vzpomene? To by mohlo být pozdě. Pojedu někam do města a budu hledat, dokud to nenajdu. Pak se vrátím. Slibuji..." vlastní hlas se mi rozpíjí v uších. Nevrátila jsem se. Nikdy. Příliš jsem se bála... |
| |
| V jeskyni Když jsem se zbavil kůže, vyvrhnu ze zajíce vnitřnosti a pak se pustím i do druhého zajíce. Když jsou oba hotoví dám je nad oheň a dojdu si ven umýt ruce a zahrabat vnitřnosti. Než se vrátím dovnitř pohladím jejího koně a pak vejdu zase do jeskyně. Posadím se k ohni, kde začnu pozorovat zajíce jak se pečou. Stisknu rty, ale pak se na ní konečně podívám. "Proč jsi odešla?" chci vědět. Mluvil jsem klidně, případné vynadání si nechám na později. |
| |
| V jeskyni Chvíli mlčím, pak se na něj podívám. ,,Nechtěla jsem zas zvolit tu třetí cestu." odvětila jsem napůl šeptem, těžko pochopí, co tím myslím. Očima sklouznu k zemi. ,,Nic dobrého to nepřineslo. Připravila jsem sebe samu o všechno. A nejsem si jistá, jestli teď dokážu předstírat, že se nic nestalo a je to jako předtím." povzdychnu si. ,,Než... se dostaneme do nějakého opevnění nebo města či tábora, tak... zůstanu s tebou. Pak se rozhodnu, jestli budu dál pokračovat sama, nebo ne." opět se na něj krátce zadívám, tiše doufám, že to alespoň trochu pochopí a bude akceptovat. |
| |
| V jeskyni Zatnu zuby, její slova mě rozčilovala, postavím se, otočím se k ní a založím si ruce na prsou. "Sakra Liško!" zaburácí můj hlas, ale pak svůj hlas ovládnu. "Sakra, ženská... říkal jsem snad že chci aby to všechno zůstalo při starém? Říkal jsem snad "zapomeňme na to a buďme jen přáteli?" Říkal jsem snad něco takového? Ne. A víš proč? Protože namísto toho abychom se promluvili jsi utekla jako malé dítě a trucovala!" zvednu ruku a promnu si kořen nosu. "Sakra... Jsem na tebe strašně naštvaný ale zároveň šťastný že jsi se vrátila a teď nevím jestli tě mám obejmout a nebo nasekat na zadek za ty nervy co jsi mi způsobila." zamračím se na ní, ale už ne tak vztekle jako předtím. "Proč jsi se vracela? Proč jsi se prostě nerozjela do města? Když nevíš jestli se mnou chceš být?" |
| |
| V jeskyni ,,Nebylo třeba, abys něco říkal. To, cos před týdnem udělal... K tomu nebyly potřeba slova. A činy jsou občas důležitější a z mé strany spíš brány na větší váhu, než slova." pomalu k němu zvednu oči. ,,Takže jsi to vlastně řekl. Tím, jak jsi odešel ven." dodám ještě, pootočím se k východu. ,,Původně jsem se vrátit nechtěla. Ale Nieve si našel cestu zpátky, když jsem na tom nebyla nejlíp. Vrátil se sem. A mě napadlo... že bez rozloučení by se odcházet nemělo." pomalu vstanu. ,,Myslím, že bychom si oba měli srovnat v hlavě, co vlastně chceme a co všechno nám za to nebo ono stojí. Zpátky se už vracet nelze. Jsou jen dvě cesty vpřed. Spolu, nebo každý sám. Tvé jednání je protichůdné tvým vlastním slovům. K dalšímu opevnění by to mělo být asi tak dva, tři dny cesty. myslím, že je to dost dlouhá doba na to, abychom si oba rozmysleli, jak to bude dál." zpola vyjdu ven, ještě čekám, co k tomu řekne. ,,Jdu odstrojit Nieveho. Než se maso upeče, tak to potrvá. Zbytečně by tam postával s brašnami a postrojem." hlesnu pak jen a vyjdu ven, kde hřebec ochotně čekal. Vypadal vcelku spokojeně, pokud se to tak dalo říct. |
| |
| V jeskyni "Ty vůbec nic nechápeš!" zaúpím zoufale div se nechytnu za hlavu. Dívám se jak jde ven, otočím zajíce aby se pekli z té syrovější strany a vyjdu za ní ven. "Sakra Liško... já jsem neodešel... já jsem doslova utekl! Kdybych to neudělal.... nevím jestli bych dokázal přestat... a... uvědomuješ si co by se stalo kdybych neodešel?" položím ji ruce na ramena a otočím ji k sobě. "Víš co by to znamenalo? Ohrozili... jsme tak naše přátelství. Nevím co by se totiž dělo potom... jak by to bylo dál. Navíc jsme to vyvolali soupeřením, vlastně hádko... ne soupeřením." Zamyšleně se zamračím, ale pak potřesu hlavou. "Odešel jsem hlavně proto abych se zchladil a nevrhl se na tebe jako zvíře. A to jsme předtím říkal že se umím ovládat..." Zavrtím hlavou. |
| |
| V jeskyni Po jeho dotazu k němu zvednu oči. ,,Uvědomuju si, že to, co se stalo se nedá vrátit. A že už by bylo skoro jedno, kdyby se dělo něco víc, nebo ne." odvětím a poodstoupím, pohladím hřebce po krku. ,,Ty patrně nechápeš, Yasone, že není co ohrožovat, protože to přátelství už není. To je právě ta možnost, která je už pryč." sejmu z koňského hřbetu brašny a položím je stranou, nakonec zvíře odstrojím úplně. ,,Jedna věc skončila a zákonitě pak začíná druhá. Která to bude závisí na nás obou. To je vše." únava mi dala zvláštní klid, který jsem už dlouho necítila a mohla jsem tak na vše nahlížet se zcela jasnou a klidnou hlavou. ,,A nejsi sám, kdo se toho bál nebo bojí, co bude dál. Jenže... když to nezkusíš, budeš se tak ptát stále a stále dokola a nedozvíš se nic." krátce stisknu rty. ,,A že ses neovládl...." pokrčím rameny. ,,Jiní se neovládnou ani po dvou dnech. U tebe to jsou už dva měsíce. To je... přirozené." otočím se ke vchodu do jeskyně, tím směrem učiním jeden krok, ale ještě se zastavím a podívám se na něj. ,,Ale je to dobře. Už jsem si myslela, že jsi horší jak kus ledu." pokusím se pousmát, ale je to víc jak rozpačité. Radši vklouznu zpátky dovnitř a zběžně zkontroluji maso, pak ze sebe sundám oblečení a to co nejrychleji. Zůstanou opět nohavice, rouška a přes ramena tentokrát už od počátku zapnutý kabátec. Napůl si lehnu k ohni a dívám se do jeho plamenů. |
| |
| V Jeskyni Zamračím se a po chvíli ji následuji zpět do Jeskyně. Zadívám se na ní. Jako kdyby vůbec nebyla pryč, všimnu si jak je taková na pohled křehká. Podívám se na zajíce co se pekli a pak jsem vzal svou houni a posadil se k ní. "Problém je v tom, že kdyby nám to nevyšlo... znamenalo by to nejspíš naše rozdělení. Jenže já tě nechci ztratit jako přítele. Ale to také neznamená... že si neuvědomuji že jsi žena, navíc přitažlivá." Vezmu její nohu, kterou si položím do klína a začnu ji mnout chodidlo a prsty, které měla studené, snažil jsem se ji je více prokrvit. "Chyběla jsi mi." Přiznám se. |
| |
| V jeskyni Mlčky se na něj dívám, po jeho slovech si povzdychnu. Takže to nechápeš.... pomyslím si tiše, nahlas však neříkám nic. ,,Tak si uvědom, co... co chceš víc. Oboje nejde. Buď se na mě dívej jako na ženu, nebo jako přítelkyni. Jistě, v každém je trocha toho druhého. Jenže v jednom více a v druhém méně." skloním hlavu a chvíli se odmlčím. ,,Já... když se rozhodneš pro přátelství... pokusím se zapomenout, co se před týdnem stalo a dělat jako by nic. Úplně to nepůjde nikdy. Ale pokud víc jak způle, tak... Pokud ne... půjdeme raději každý po svých. Bude to tak nejlepší. Nic víc ti říct a slíbit nemůžu. Nejde to." krátce se na něj zadívám, opět si povzdychnu a podepřu si bradu dlaněmi. |
| |
| V jeskyni Povzdychnu si, měla pravdu. Obojí nejde, jenže jsem se bál že kdyby nevyšel vztah... bylo by pryč všechno. Podívám se na její nohu, kterou jsem měl v klíně a snažil se ji prsty zahřát. Vezmu i její druhou nohu a každou rukou mnu jednu její nohu. "Tohle je hrozně těžké, Liško." Řeknu zamračeně. "Ale chápu..." Odmlčím se. "A ty... jak by jsi chtěla aby to mezi námi bylo?" zeptám se. Pochopil jsem, že by chtěla aby se to mezi námi rozvinulo ve vztah, ale doopravdy to vlastně neřekla. A já chtěl vědět co si o tom myslí. "Zajíci asi už budou." Poznamenám ještě. Natáhnu se a sundám zajíce z ohně, jednoho ji podám. |
| |
| V jeskyni ,,Vím, že je.... Proto po tobě tohle rozhodnutí taky nechci hned." odvětím polohlasně a jen mírně vzhlédnu, takže pohled na chvilku ulpí na jeho dlaních, kterými mi zahříval nohy. Chvíli mlčím, než odpovím. ,,A ty bys ho po mě taky neměl chtít. Přála bych si... aby to bylo ke štěstí obou." odvětím nakonec. Byla to odpověď. Že ne přesná, byla už druhá věc. Ale pravdivá. Podá mi zajíce, opatrně si stáhnu rukavice, na zem společně s nimi spadne pár cárů plátna, kterými jsem si předtím ovázala prsty, abych omrzliny ještě víc nepodpořila. Konec ukazováčku byl stále nepěkně šedivý, ale doufala jsem, že se to ještě spraví. ,,Díky.." hlesnu a zakousnu se do masa. Po dlouhé době pořádně upečené, zajíc ve mě zmizel víc jak rychle. |
| |
| V jeskyni Přikývnu. "Jistě." Souhlasím, nemohl jsem po ní chtít odpověď hned. Ale nakonec přece jen něco řekla, sice to bylo trochu nepřesné a vyhýbavé, ale svým způsobem řekla co by si přála. Při jídle si všimnu jejích prstů, zamračím se, měl jsem obavu, nevypadalo to hezky. Co pro všechno na světě takovou dobu dělala? Válela se ve sněhu? Já svého zajíce celého nesnědl, nemohl jsem když jsme viděl jak zajíc zmizí, jím jen tak aby zmizel pocit prázdnoty v žaludku a zbytek dám Lišce, která ho přijme a také spořádá. Zamračeně se podívám na její ruce, pak zvednu oči k její tváři, přisunu se blíže a obejmu ji kolem ramen, pak ji vezmu opatrně za ruku a zvednu její ruku ke svým očím. "Proč jsi nepřišla dřív, Liško? Tohle nevypadá dobře." |
| |
| V jeskyni ,,Ty mi budeš vykládat něco o tom, kdy je pozdě a kdy ne? Kdo je tady léčitel?" pousměju se. ,,To bude vpořádku... neboj se. Maximálně... Mám ještě dalších devět. A deset pak na nohách." pousmátí na tváři se mii ještě o něco rozšíří, podívám se na prst, pak zpátky na Yasona. Byl blízko... Sklopila jsem oči a trochu trhaně otočila hlavu zpět, zadívala se na zem, pak jsem si povzdychla. ,,Taky jsi mi chyběl..." hlesnu po pár okamžicích ticha, znovu se na něj zadívám. |
| |
| V jeskyni "No právě! Ty jsi léčitelka tak jsi to měla poznat." Zvednu její ruku a políbím ji na hřbet ruky než ji pustím. "To je sice pravda... ale stejně by ti scházel." Řeknu přesvědčeně. Zadívám se na ní a usměji se, když řekne že jsem ji scházel. "Také jsi mi scházela. Tak mi už neutíkej." Požádám ji a přitisknu si ji více k sobě. Ulevilo se mi že jsem ji měl zase u sebe, je pravda že když jsme byli jen přátelé, tak bych se k ní takhle nikdy neměl. "Měla by jsi si ruce zahřát. Co kdyby jsi je dala pod moje oblečení? Tělesné teplo je na ohřívání nejlepší." Navrhnu. Nebyl za tím žádný nekalí plán, jen jsem chtěl aby byla v pořádku. |
| |
| V jeskyni ,,Neříkám, že nescházel. To je jasné. Ale zas to není poslední prst, co na té ruce mám...." odvětím opět s pousmátím. Sice jsem stále hodně unavená, ale... je mi tak nějak příjemně. Po jeho slovech, abych mu už neutíkala krátce stisknu víčka, pak se na něj podívám. Po jeho návrhu sklouznu pohledem k jeho hrudi, pak přikývnu. Počkám, až si trochu rozepne oblešení a rukama pod něj vklouznu, částečně je spojím na jeho zádech a tváří se mu opřu o prsa. Pomalu, uvolněně vydechnu, oči se mi pozvolna zavíraly, stejně jako jsem už trochu vzdáleně vnímala, jak se mi spletené prsty na jeho zádech začaly uvolňovat a paže podél nich sklouzly nakonec dolů. V příštím okamžiku jsem usnula. Po tak dlouhé době... konečně... A zdál se mi sen. V tom snu vítr hladil stébla svěže zelených, vysokých trav, na modrošedé, ocelové obloze se skvěla nadouvající se mračna, značící předzvěst bouře. Zahřmělo. Stála jsem tam, zas jako malá holka, roztáhla paže, vzhlédla k nebi a nechala si kapkami smáčet obličej a tělo. Pršelo čím dál hustěji, ale mě nebyla zima... Byl v tom takový podivný klid... Přesto jsem se probudila trhnutím a prudkým posazením, trochu zmateně jsem se rozhlédla po okolí, pak jako by zklamaně sklonila hlavu, když jsem zjistila, že jsem uprostřed ledové, sněhem zapadané krajiny. Pohled na Yasona do toho všeho ale náhle vnášel něco nového, hřejivě teplého... |
| |
| Jeskyně Souhlasila a přitiskla své ruce k mému tělu, opřela se o mě a během chvíle usnula. Pousměji se a opatrně si svléknu horní díl oblečení, pak ji vezmu do náruče a položím ji na sebe, její ruce si položím na ramena, abych ji tak zahříval ruce. Pak nás oba přikryji mým pláštěm, byl jsem tak rád že byla zpět. Už jsem se na ní ani nezlobil, no možná trochu ale jenom proto že nepřišla dřív a nechala si skoro umrznout prsty. Zavřel jsem oči, příjemná tíha jejího těla a teplo o které jsme se dělili mě těšilo a líbilo se mi to. Na chvíli jsem usnul, protože mě její pohyb ihned přinutilo otevřít oči a cítil jsem se trochu ospale. Zadíval jsem na na Lišku a ta se zadívala na mě, pousměji se na ní, natáhnu ruku a zase si ji jemně stáhnu k sobě, obejmu ji a přitisknu ke svému tělu. "Zlý sen?" zeptám se. |
| |
| V jeskyni Nechám se k němu opět přitáhnout, pak trochu hlasitěji vydechnu. ,,Ne... právě naopak." odvětím a ještě chvíli se dívám kamsi do ztracena, jako bych si před očima snažila udržet ten obraz. Ještě okamžik před tím, než sjem se probudila, mi přišlo, jako bych cítila vůni deště a vlhké trávy, pak trochu dráždivý pach květin navlhlých rosou. ,,Jen... je to už tak dlouho, že... mě to napůl vylekalo. To je všechno." zaostřím opět na Yasona. ,,Za to, jak jsem se chovala předtím.. no, že jsem tě vyprovokovala, se omlouvám. Byla jsem nervózní, ale nechtěla přiznat, že... že jsem, tak... Znáš mě už delší dobu, myslím... Nevím, jak... přesvědčivě jsem to všechno hrála, ale... v téhle oblasti se moje zkušenosti rovnají téměř nule." mírně pokrčím rameny a stisknu rty. ,,Spíš bych ti za to, jaks utekl, měla poděkovat, než naopak." dodám ještě už trochu rozpačitě, nevím, proč jsem mu tohle vlastně teď řekla. Pocit trapnosti jsem měla už tak dost velký. |
| |
| V jeskyni "A já si myslel, že z příjemných snů se člověk probouzí pomalu, s příjemnou rozespalostí." Poznamenám a hladím ji po paži. "No... jestli ti má přítomnost způsobuje příjemné sny, tak bychom měli takhle spolu spát častěji." Uculím se. Znovu se mi omluvila, za tu dobu co jsme spolu se mi omlouvala opravdu jen výjimečně. Ale když jsem pochopil co mi to tu říká, překvapením zamrkám, otevřu ústa abych něco řekl, hned zase sklapnu, znovu otevřu ústa a zase sklapnu. "No..." řeknu a zadívám se na ní, pak se pousměji. "No... to vůbec nešlo poznat." Řeknu nakonec. "Líbáš dobře." Podívám se na ní a políbím ji na čelo. |
| |
| V jeskyni ,,Jen si na to moc nezvykej. A já bych taky neměla. Protože... pak je daleko horší, když to vzápětí zas ztratíš. Anebo ti to pak... zevšední, že to časem nevnímáš." Jeho výraz, co se mu promítl do tváře po mém prozrazení, jak se jisté věci mají, jsem tak nějak čekala. Jindy by mě to spíš rozesmálo, teď mi bylo málem do breku. ,,Jsi špatný lhář...." odvětím, ale ne tónem, že bych mu to nevěřila. Spíš nevěřím vůbec sobě, že bych... To váhání a ta opatrnost... vždyť to bylo něco příšernýho. Tiše si povzdychnu, ještě na chvíli zavřu oči. Usnout se mi už ale znovu nedaří, takže je opět otevřu. ,,Možná... bychom měli vyrazit. Tentokrát si nejsem tak docela jistá, zda narazíme na místo, co bych už znala a hledání vhodného na přespání občas trvá dost dlouho, jak sám víš. A za tmy je to téměř nemožné. Měli bychom se pokusit dojít co nejdál, abychom co nejdřív dorazili do města či něčeho podobného." napůl hlesnu, i když zčásti se mi zvedat nechce. |
| |
| V jeskyni Poklepu ji po ruce, kde má zmodralí prst, kterou jsem si tiskl na prsa. "Nech budoucnost být. Záleží jen na přítomnosti." Odpovím. Pousměji se na ní. "Já ale nelžu. Opravdu ti to moc pěkně šlo. Rozhodně si nemám na co stěžovat." přitáhnu si ji více k sobě. Chce vyrazit, ale já rozhodně zavrtím hlavou. "Nikam se nejde. To chceš aby ti ten prst opravdu upadl? Navíc jsi zesláblá. Jen co nabereš sílu vyrazíme. Navíc kam spěcháš? Tady je celkem příjemně. Každý den jsem sem nosil dřevo, teplo ho vysušilo a jídla je kolem taky dost. Takže tady zůstaneme." "A tak to bude. Hádat se s tebou o tom nebudu." |
| |
| V jeskyni Mírně se ušklíbnu, ale zatím nic neříkám. Povzdychnu si a rozhlédnu se po jeskyni. Bylo tu sice hezky a klid, zvěře taky dost, ale... Ve mě se krom jedné touhy probouzela ještě další. A to jet se podívat do Nížiny. Domů... Ale to nešlo bez peněz a pořádných zásob a dalších věcí. A ty jsme mohli získat vpodstatě jen zde, v horách. Očima sklouznu zpět na Yasona. ,,Prst mi neupadne, ještě jsem neskončila s léčbou. A byly už i horší případy, kdy se to dalo zachránit." na riziko sněti a vůbec se snažím nemyslet. ,,Ale.... tak dobře. Možná dva dny. Ale víc ne. O tom se s tebou zas nebudu hádat já." krátce pozvednu obočí, jestli je to jasné. Myšlenky na domov, který mi dávno domovem už nebyl, alespoň zvnějšku, se probouzely stále víc a stále častěji. Měla jsem pocit, jako by to něco znamenalo, ale netušila jsem, co. A to mě začínalo zneklidňovat. Tak ráda bych viděla bratra... I kdyby třeba zas jen zdálky... Vědět, že je na živu, nebo spíš.. přesvěčit o tom i oči, když mysl neměla sílu. |
| |
| V jeskyni "Jen aby." Řeknu a usměji se na ní. "Dobrá. Dva dny. To bude stačit. Ty se hlavně musíš udržovat v teple a pořádně jíst ať se zbavíš toho náznaku vychrtlosti." Začnu se usmívat. "Víc jsi se mi líbila když jsi vypadala tlustě." Musím si rýpnout. Tak jestli mi tohle nevrátí, slovně nebo silou, tak si o ní budu asi myslet že je nemocná. |
| |
| V jeskyni Yasonova slova téměř nevnímám. Jen mi kdesi vpozadí ulpí "vychrtlost"a "tlustá". Ještě chvíli se dívám kamsi do prázdna, než k němu opět stočím oči. ,,No... uvidíme, jak vesele se budeš tvářit, až ze mě bude koule obalená tukem. Protože než abych trápila Nieva, tak hupsnu na záda tobě, Yasone." mírně se ušklíbnu, pak se trochu přizvednu na loktech. ,,Tak ráda bych domů...." povzdychnu si, spolu s tím skloním hlavu, nakonec se posadím. ,,Zvláštní ironie. Proč člověk vždy nejvíc chce to, co nemá a když to předtím měl, tak si toho skoro nevážil a chtěl být jinde?" nesouhlasně pokývu hlavou. ,,My jsme stejně podivný druh. Nejdřív tohle, pak taky jako jedni z mizivého procenta provozujeme... sex zdaleka ne za účelem rozmnožování a tímpádem přežití... Začínám mít dojem, že jsme asi jen taková nepovedená pokusná hříčka přírody. Jinak si to nějak nedovedu vysvětlit." dodám spíš polohlasem, krátce se přes rameno otočím na Yasona, pak očima sklouznu na prst ruky a nakonec k ohni. Mám neblahé tušení, vlastně skoro jistotu, že ho nezachráním. A čím déle budu čekat, tím vyšší bude riziko otravy a sněti. Nakonec bych mohla přijít víc jak o jeden prst... Zvednu se, zajdu dozadu a prohrábnu brašnu, zda je tam vše, co bude třeba. Na to vezmu svou dýku a dám ostří do ohně. ,,Na chvíli si ho půjčím." kývnu bradou k Yasonovu jednoručnímu meči, na to ho vezmu do rukou, za pas zastrčím pár pruhů plátna. ,,Hned jsem zpátky. A zůstaň v klidu. Nic se neděje." kývnu na něj a vyjdu ven. Zhluboka se nadechnu a zas vydechnu, nakonec přejdu k jednomu pařezu, na nějž položím ruku tak, aby byla co nejmenší šance, že se připravím víc jak o to, co je nutné. Stiskla jsem rty a stejně tak na chvíli víčka. Jak chceš být přesná, když zavíráš oči, Liško? Musíš se dívat... Vždy se musíš dívat. vybavila se mi slova otce. ,,Dobře..." kývnu pro sebe hlavou, ještě se nadechnu a švihem nahoru zvednu meč v druhé ruce. Vteřina zaváhání, opět švihnutí, tentokrát opačným směrem společně s výkřikem, který se pak zlomil v bolestný. Nenechala jsem se tímhle pocitem ale ovládnout dlouho, nesměla jsem. Třesoucí se volnou rukou, z níž vypadl meč a dopadl na sních, nyní zbrocený krví, jsem vytáhla zpoza pasu obvazy a nejprve je pořádně za pomoci i zubů utáhla, teprve pak jsem jimi začala obvazovat krvácející pahýl. Jistě, slzy mi tekly po tvářích a zuby se zanořily hlouběji do rtů, takže jsem cítila příchuť krve i na jazyku. Pomalu jsem se zvedla a zavrávorala, ale podařilo se mi získat rovnováhu. ještě chvíli jsem se ale rozhodla zůstat venku, ledový vzduch mi dělal nejen vcelku lépe a udržoval mysl bdělou, ale zpomaloval i tělesné funkce a tímpádem tok krve. A to bylo teprve třeba... |
| |
| V jeskyni Nakonec zareagovala, ale ne tak úplně jak bych čekal. Pousměji se. "To bych spíš asi utekl... myslím že by jsi mě vyděsila." Zasměji se. Zadívám se na ní, pohladím ji po vlasech. "Jak říkám... můžeme se někdy vrátit. Když tedy sebereš odvahu." Mírně ji šťouchnu do boku. "Ale to je zcela normální. Člověk... si nikdy neváží toho co má dokud to neztratí." Souhlasím. Najednou vstane a vezme si můj meč, narovnám se a chci se zeptat k čemu ho chce, ale ujistí mě že se vrátí. Ale zůstaň v klidu? Ale znovu jsem se posadil a čekal. Po nějaké chvíli z venku uslyším její výkřik, hned jsem na nohou a vyběhnu ven z jeskyně. Uvidím krev. "Pro všechno na světě! Co jsi to udělala?" zeptám se překvapeně, ale pak to pochopím. Ona si ten omrzlý prst uřízla. Povzdychnu si. "Ty jsi blázen, Liško." Zavrtím hlavou. |
| |
| Venku Pozvednu trochu vyčerpaně oči a zaostřím pohled na Yasona. ,,Jen klid... Nic to není..." mírně, sotva znatelně se pousměju. I když po tom předchozím strádání a slabosti to přecijen nebylo zrovna nejlepší. ,,A blázen? Ani ne... však jsem ti říkala... že jsem tu léčbu ještě nedokončila." pomalu se postavím na nohy. ,,Mohlo by to pak být jenom horší. Nehodlám riskovat. O celou ruku přijít nechci. Nebo díky otravě krve by to mohlo být ještě horší." pomalu, opatrně se rozejdu zpátky k jeskyni, v jejím vchodě se chvilku opřu zdravou rukou, pak se skloním a dojdu dovnitř. Ještě dýkou prohrábnu uhlíky v ohni, zvednu ruku a položím ji na zem, pak si ji chytím. ,,Pomůžeš mi?" zadívám se n Yasona. Jak byl prst zas v teple, začal hodně rychle přicházet k sobě a překvapivě dost velké bolest vystřelovala do celé paže. ,,Pospěš si." zavrčím skrz zaťaté zuby, zatímco mi do očí zas stoupají slzy. |
| |
| Jeskyně "Jistě. Ale to máš z toho jak jsi tvrdohlavá a nevrátila jsi se včas. Teď jsi přišla o kus prstu." Řeknu ji když procházela kolem mě. Vejdu za ní do jeskyně a jak mě požádá o pomoc, hned se chopím dýky. Nabádá mě abych si pospíšil, jen okamžik zaváhám než ji přiložím rozžhavený kov k její ráně. Ucítím pach pečeného masa, ale na rozdíl od toho kdyby to byl králík a slintal bych, tak teď se mi mírně zhoupl žaludek. Ono to nakonec bylo tím že tohle bylo lidské maso, navíc Lišky. Z té myšlenky mi naskočila husí kůže. Pravda, mě sice nic jen tak nerozhodí, ale nakonec nikdy jsem netvrdil že jsem dokonalí. Odtáhnu dýku, když je hotovo a zadívám se na ní čekaje co to s ní udělá. |
| |
| Jeskyně Zatnu zuby, pevně stisknu čelisti. Skrz ně mi unikne zavrčení, které přejde zaúpění. Pach spáleniny se rychle roznese po jeskyni. I za tu chvilku se mi orosilo čelo, následně zamotala hlava. Zlehka jsem zavrávorala a dopadla na záda, chvíli ležela s pevně stisknutými víčky, ale až na tu dost nepříjemnou bolest co vystřelovala do celé paže mi už bylo dobře. Pomalu jsem otevřela oči a zadívala se na Yasona. „Máš... trochu vody, prosím? Strašně mi vyschlo v krku...“ napůl zašeptám a mírně pootočím hlavu stranou, polknu a zadívám se na stěny jeskyně. Trochu se mlžily, ale jinak nic hrozného. Stačí se napít a najíst a být chvíli v klidu a zas to bude vpořádku. Alespoň jsem v to doufala. Nic jiného vlastně nezbývalo. |
| |
| Jeskyně Tvářím se starostlivě, ale nic neříkám, jen tisknu rty. Zeptá se na vodu, kývnu hlavou a dojdu do vzdáleného kouta kde jsem měl dřevěnou misku s rozpuštěným sněhem. Vrátím se k ní a podám ji vodu, pak vyjdu ven a zchladím ostří dýky ve sněhu. Pohlédnu na nebe, zamračená a těžká mračna, bude v noci sněžit. Proto dojdu pro koně Lišky a dovedu ho do jeskyně, aby venku v noci nezmrzl. "Bude sněžit. Mraky jsou tak těžké že by stačilo jen do nich šťouchnout a roztrhnou se." Pronesu a sednu si vedle Lišky. Zadívám se na Lišku. "Ty blázne." Povzdychnu si a plácnu ji do stehna. "Doufám že další prsty si řezat nebudeš." Pousměji se. "Víš, ale to znamená že žádné další utíkání." |
| |
| Jeskyně Hltavě se napiju, tak moc zbrkle, že mi málem zaskočilo, ale naštěstí to tak nedopadlo. Podívám se za Yasonem, který vyšel ven a přivedl Nieva. Když ke mě přijde a promluví, ušklíbnu se, po plácnutí do stehna sebou cuknu a mírně se zamračím. „Řezat? To ani náhodou. Ty ses zbláznil. Zas takový masochista nejsem, useknout je to nejlepší, co se dá. A nejrychlejší.“ nesouhlasně pokývu hlavou. „Aspoň vidím, za co mě máš. Mám to ale úžasnou reputaci.“ našpulím rty a vypláznu krátce špičku jazyka. Voda mi udělala o dost lépe. Vzepřela jsem se na loktech a napůl se tak posadila, pak se odsoukala ke stěně a zády se o ni opřela. Chvíli jsem měla zavřené oči a neříkala nic. „A ty jsi kdo...“ pomalu, jako by líně jsem pozvedla víčka. „Moje máti? Chůva? I když to je skoro to samé. Jen v tom prvním případě je tam jaksi pokrevní spřízněnost. Ta naštěstí v tomto případě není nějakou hrozbou.“ mírně se ušklíbnu. „Mimochodem, na jak dlouho tu vánici asi odhaduješ? Možná by bylo potřeba natahat ještě nějaké dřevo a hlavně.. něco k jídlu. Tady tohle počasí občas vydrží běsnit týden a i víc. Bylo by vcelku smutné uniknout umrznutí jen proto, aby se to stalo o pár hodin později. Nemyslíš?“ pozvednu mírně obočí, do tónu hlasu se vloudí cynismus a ironie. Dvě věci, které v něm doteď od doby, co jsem odjela, chyběly. Asi jsem se začínala zas vracet zpět ke svému starému dobrému „já“. A zrovna v dobu, kdy možná budeme nuceni s Yasonem sdílet i víc jak den dost stísněný prostor a nebudeme moct utéct před druhým ven. Vcelku zajímavá představa, zajímalo by mě, jestli ho napadlo to samé. |
| |
| Jeskyně "Ne nejsem tvoje máti. Ale občas si tak připadám. Díky bohu za to že to tak není. Nevím jak bych porod takového živlu jako jsi ty přežil." Usměji se. "No jo.... máš skvělou reputaci. A buď si jistá, že to budu vyprávět kde komu." Slíbím ji s mrknutím. V očích se mi zaleskne. "Bacha na ten tvůj jazyk. Abych ti k němu nepřilepil rampouch." Pohrozím ji. Ale pak se zmíní o bouři, zamračím se a pak zavrtím hlavou. "Těžko říci. Klidně se to může vybouřit přes noc, klidně až po pár dnech. Ale máš úplnou pravdu. Bude lepší, když se připravíme na to, že by to mohlo trvat i pár dní." Postavím se a začnu se strojit. "Ty tu zůstaň a odpočívej. Já to všechno zařídím." Zamyslím se. "První dřevo a pak jídlo." Pohlédnu na Nieva. "A co on? Nemám zkusit sehnat i něco pro něj?" zeptám se a pohladím ho po srsti. Jestli bude bouře opravdu trvat pár dní, znamenalo to několik dní a nocí s Liškou. To by mohlo být zajímavé. I když možná budu kvůli ní šílet, když se zase do sebe pustíme a já nebudu moci si jít zchladit hlavu. Podívám se na Lišku a musím uznat, že zase podle toho co se mezi námi minulý týden stalo by to opravdu mohlo být zajímavé. |
| |
| Jeskyně Pozvednu obočí. „Rampouch? Ale kdeže. ten by se mohl za jistých okolností udělat tobě.“ zlehka si do něj rýpnu, ať už ten dvojsmysl pochopil, či nikoli, dobře se tím bavím. „A stačí mi na to jen jedna prostá věc. Ty by ses musel namáhat daleko víc.“ mírně se ušklíbnu, pak se trochu zavrtím, abych si udělala trochu větší pohodlí, alespoň v rámci možností. Zůstaň a odpočívej? prokmitne mi hlavou, vzhlédnu k němu. „No tak počkej, dřevo ještě posbírat zvládnu. Chybí mi kus prstu, ne celá ruka.“ zamračím se a s troškou námahy se zvednu ze země. Sice to ještě vcelku bolelo, ale schlazení v mrazivém vzduchu tomu jen prospěje. „O Nieveho neměj starost. On je ten poslední, kdo by mohl mít problémy. Má domov tady, patřil k volně pobíhajícím stádům tady na Vysočině a umí si najít trávu i vodu skoro za jakýchkoli podmínek. O něj se neboj. Přežil už i horší.“ ujistím ještě Yasona, sama se dostatečně doobleču, přitáhnu kabátec ke krku a vyjdu ven, vydat se hledat nějaké vhodné dříví – tedy ne úplně prosáklé a shnilé. To chce něco praxe, která mi naštěstí nechybí. Občas dokážu rozlišit i pohledem, jak na tom ten který klacek je. Ještě kdybych dovedla podobně číst i v lidech... Vrátím se s plnou náručí, nejdřív dřevo skončí na zemi, pak jej většinu naskládám do výklenku, co se nevejde pak vedle ohniště. Posadím se, natáhnu se pro brašnu, z ní vyndám kostěný hřeben. Sejmu čelenku a začnu si za tichého zpěvu pročesávat vlasy. odkaz Dívám se při tom do plamenů ohně, občas přiložím a tak nějak vnitřně čekám, až se Yason vrátí. |
| |
| Jeskyně Pozvednu také obočí. "No to by od tebe bylo pěkně kruté." Řeknu a uchechtnu se. Když namítne, že dříví ještě zvládne posbírat tak přikývnu. "Dobrá. Jak myslíš." Řeknu a vezmu si její luk a šípy. "No když to říkáš." Poplácám ještě jednou koně, pak ji kývnu na pozdrav a vydám se na lov. Už jsem věděl přibližně kde tu mají králíci svá doupata. Proto stačili jen dvě hodiny, než jsem měl pěkné tři zajíce. Přehodím si je přes rameno a vydám se ještě dál, protože tři rozhodně nebudou stačit pokud tu uvízneme na delší dobu. Najdu jednu sněžnou lišku, ale tu nechám být. Možná kvůli Lišce, ale možná také kvůli tomu že ty stvořeníčka mi jsou sympatická. Pro jistotu si cestu vyznačuji zlomením větve nebo hodně ušlapaného sněhu. Zajdu docela daleko. Ztuhnu, když uslyším nějaký zvuk. Znělo to jako mručení, trochu mám obavy z toho jestli to není medvěd. Což by snad neměl, ti snad v tuhle dobu spí. Pokud to nebyl tedy nějaký horský duch. Raději proto to místo obejdu a jdu dál. Když se konečně po pár hodinách vrátím mám dohromady pět zajíců a jednu mlaďounkou laňku. Venku už se hodně setmělo a začalo sněžit, sice jen trochu, ale to se mohlo každou chvíli změnit. "Tak jsem doma." Pozdravím Lišku a položím úlovek na zem. Promnu si trochu ztuhlé rameno od toho, jak jsem kořist nesl celou dobu na jednom místě. "Snad nám tohle vystačí. Měl jsem štěstí že jsem narazil na menší stádo horských jelenů." Kývnu směrem k laňce, která byla celá bílá. Nakonec tady v horách bylo snad všechno bílé. Sundám se sebe všechno co bylo mokré nebo vlhké, což bylo snad všechno kromě bederní roušky co nosím pod oblečením. Posadím se a začnu si procvičovat ztuhlé rameno. Pohlédnu na hromadu dřeva co nasbírala. "Také jsi nezahálela." Pochválím. |
| |
| Jeskyně Když zaslechnu, že se Yason vrací, vzhlédnu, hřeben schovám zpět do brašny a opět se posadím. Shlédnu na to, co přinesl, párkrát zamrkám, abych se ujistila, že to nejsou mžitky před očima. I když to znamená i dost práce s vyvrhnutím a podobným. Nemluvě o tom, že pach krve a vnitřnosti můžou přilákat vlky a s těmi není žádná hra. Zvlášť, pokud jsou hladoví. Ty krví podlité, žhnoucí oči, vychrtlá, dutá těla jak napůl bez života, nereagující pomalu ani na tu největší bolest a zběsile útočící stále dokola. Vyhladovělý bílý vlk byl horší než noční můra. Jako by i zvířata z hladu zešílela a vlastně to tak bylo. „No, chvíli jsem přemýšlela, že bych si sedla na pařez a jen čekala, ale nakonec se nějaké to dříví našlo.“ odvětím a pokývnu hlavou, na to zkontroluji, zda jsou dýky ještě dost ostré a není třeba je nabrousit. Vezmu si na starost zajíce, Yasonovi přenechám laň, ale s tou ho vykážu ven a dostatečně daleko od jeskyně, kvůli dravcům. Musel se kvůli tomu zas obléct, ale.. to mě momentálně zas tak moc netrápilo. Však až se vrátí zpátky... „Vezmi si Nieveho, až naporcuješ maso, tak na něj naložíš všechno naráz a nebudeš se s tím muset vláčet natřikrát.“ houknu za ním ještě, pak se opět pustím do stahování a vyvrhování zvířat. Vše, co se dá použít k jídlu a vaření dávám do nádob stranou, co ne, do jedné velké, kterou pak odnesu co nejdál od jeskyně a zahrabu hluboko do země. S jednotlivými kusy masa pak vyjdu ven, najdu si místo, kde je nejhlubší sníh a zahrabu je především do něj, aby se tak maso mrazem zakonzervovalo a nekazilo se. Unaveně dosednu k ohništi, přeberu ještě dříví a trochu ho přihodím, nakonec si svleču kabátec i s vestou, zůstanou tak nohavice, rouška a z kusu vydělané kůže si převážu jakýsi provizorní pruh přes prsa. |
| |
| Jeskyně Mě nechala na starost laňku, nespokojeně zabručím, když mě vykáže ven. Samozřejmě jsem věděl že musím, ale nechtělo se mi. Tak se zase obleču a už se chytám pryč, když mi nabídne abych si vzal Nieveho, přikývnu a vezmu ho ven. Sníh padal sice stále jen jemně, ale zvedl se vítr, to mi jasně říkalo abych se pěkně rychle hnul. Vám se pryč od jeskyně a co nejdál si dovolím, než se vrhnu do porcování. Pracoval jsem rychle a tak jsem to trochu odbyl, ale to jistě vadit nebude. Když mám hotov, pohlédnu na nebe a pak na les. Nechci ani vědět co všechno se v něm může skrývat. Už jsem viděl všelicos, ale jsem přesvědčený o tom, že existují ještě věci, které mě překvapí. Doufal jsem, že to mručení byl jen obyčejný medvěd nebo to jak si ze spánku pšoukl. Vydám se na cestu zpět, no bylo to možné. Jednou jsem slyšel i prdnutí, které znělo skoro jako nějaké slovo. Když jsme zpět tak maso zahrabu do sněhu a místo kde jsem ho nechal zapíchnu klacek, abych to pak našel. Pak sněhem zbavím Nieva menších skvrn od krve než ho vezmu zase dovnitř. "Hotovo..." Řeknu zamyšleně. Pohlédnu na ní a pousměji se, ale nic neříkám. Také se vysvléknu a lehnu si blízko k ohni, abych se zahřál. "Venku už to začíná. Stihli jsme to jen tak tak." Řeknu a promnu si bradu na které se mi už dělali několikadenní strniště. "Slyšel jsem nějaké mručení když jsme byl na lovu. Pro jistotu bych držel hlídku. Nevím co to bylo. Snad medvěd, ale to jsem raději nezjišťoval." Řeknu ji a natočím se na bok, abych se na ní mohl dívat. "Co prst?" |
| |
| Jeskyně „Medvěd? Tady? Tohle místo se vyznačovalo tím, že tady medvěda nespatřil snad nikdo a nikdy. Bůhví, cos slyšel a co si tvá fantazie představovala.“ zlehka na něj mrknu, natáhnu nohy blíž k ohni, pak se podívám na ovázaný pahýl. „Myslím, že vpořádku. Starostí netřeba.“ protáhnu se, pak mírně zakloním hlavu, prohnu se trochu v zádech, ruce zvednu a vztáhnu za sebe. Se spokojeným úsměvem vydechnu a zavřu oči. „Je tu klid.... A ticho...“ hlesnu až po nějaké chvíli. „Začínám mít dojem, že bude možné slyšet dokonce padající vločky. Dřív jsme jako malí zkoušeli, jestli uslyšíme růst trávu.“ pousměji se, oči mám stále zavřené, tak nějak spokojeně si povzdychnu. „Hezké časy.... Tak mě napadá...“ pomalu pozvednu víčka a pootočím se k Yasonovi. „Tys strávil celý život tady nahoře? Jestli ano, tak jsem zvědavá, co pak řekneš na Nížiny a jejich zelená moře luk a trav. Ty vlastně ani nevíš, jak taková tráva lochtá, tímpádem.“ koutky úst mi zlehka cuknou pobavením. „Přitom...“ opět se od něj otočím a zas oči zavřu, ruce složím na břicho. „Je to tak samozřejmá věc... Nebo mě se alespoň taková zdála.“ dodám, na to se lehce pousměji. |
| |
| Jeskyně Ušklíbnu se. "Možná to byl horský duch. Ale rozhodně to bylo jakési mručení a rozhodně jsem si to nevymyslel. Já se už naučil nic nepodceňovat... aspoň co se tohohle týká." Pokrčím rameny, lehnu si na záda a složím ruce za hlavou. Když pronese, že je tu ticho a klid, přikývnu. "To ano. Tyto hory jsou skvělým místem pro rozjímání. V mém kmeni... když muž dospěl, tedy třináct let, byl poslán pryč, aby sám žil v ledové tundře. Jen týden, ti kteří se vrátili byli prohlášeni za muže a už se mohli účastnit aktivně lovu a vybrat si ženu." V očích se mi objevil zasněný pohled. Což poněkud zpochybňovalo to, že se mi po mém domově nestýská. Pak se, ale posadím abych se těch vzpomínek zbavil. Pohlédnu na ni. "Tráva... zelená moře? Viděl jsem jen na obrázcích, ale vím jak tráva vypadá. V době léta i zde roste, tu a tam." Pousměji se. "Ale ano... jsem zvědavý." odtáhnu od ohně jeden vyhřátý kámen. Počkám až trochu zchladne než si na něj položím chodidla, abych si je tak ohřál. "Ale ano... nevím ani jak lochtá." Přikývnu. "Tobě to může připadat přirozené, vyrostla jsi tam. Já zase znám dobře sníh. Vím co dokáže a jak se chová. Každý máme prostě něco." |
| |
| Jeskyně Zdusím v sobě smích. „No, vidíš. A já znám oboje.“ jistě, vždycky musím mít navrch.... „I když je fakt, že nevím, jestli si ten pocit šimrající trávy pamatuji správně... Už je to dost let...“ dodám pak naprosto jiným, jaksi vážným a snad trochu teskným tónem v hlase. Chvíli mlčím, pohled upřu do mihotajících se plamenů ohně. „Jinak... zajímavý zvyk. U nás děvčata musela umět připravit z mouky těsto na chléb a dobře jej upéct, umět se postarat o domácnost a podobné. některé jsme se učily i bylinkářství u léčitelek. Chlapci zas museli prokázat sílu a museli se vyznat v řemesle a umět vzít za práci. Co se týkalo výběru, tak záviselo buď na společenské vrstvě, nebo majetku. Což šlo ale na vesnicích stranou. Ovšem, dcera statkáře si vzala syna statkáře. To byla tradice, která se neporušovala. Alespoň u prvorozených. Ti spolu byli svázáni vlastně odmala. Já se sice narodila jako prvá, ale... díky mojí povaze a i talentu si mě vzala pod ochranná křídla již zmíněná léčitelka v naší vsi. Mimoto nahrávalo ještě to, že se druhému statkáři narodila dcera. Tu si pak měl vzít bratr...“ povzdychnu si. „Ani nevím, jestli k tomu vůbec došlo. Líbila se mu Rita, jedna černovláska vpodstatě od sousedů, s černýma očima. Spousta ostatních se jí smálo a říkali, že je hloupá divoženka. Byla pravda, že.... chodila ráda sama po lesích a do vlasů si vplétala ostružiní a maliny, ale... které děvče nesní o tom, že bude vílou?“ odmlčím se a trochu stydlivě skloním hlavu. „Možná se budeš divit, ale taky jsem jednu dobu chtěla... Mě se kluci spíš tak trochu báli.“ pokrčím rameny a krátce stisknu rty. „Nakonec jsem se smířila s tím, že víla prostě nejsem a nebudu. Neumím se ani tak pohybovat a ani nejsem tak křehce krásná, jako ony. To byla dcera toho statkáře, co si měl bratr vzít. Měla dlouhé, zlaté vlasy jako uzrálý ječmen. Oči barvy lnu a vůbec byla opravdu krásná... Jako víla. Také měla nápadníků, že je sotva na prstech rukou mohla spočítat.“ |
| |
| Jeskyně Po chvíli jsem v tom co mi říkala přestal mít přehled, bylo to nějak složité. "Vy jste to tam měli tedy divné... z toho co říkáš mi jde hlava kolem. U nás tedy ženy se také museli umět postarat o domácnost a tak. Ale u nás to bylo trochu jiné. Když se dívce líbil nějaký muž, ustřihla si vlasy, které mu pak darovala. Muž pak musel její vlasy do tří dnů spálit, aby ji tak dal najevo svůj zájem a mohli se vzít. Pokud však muž darované vlasy nespálil, tak se dívka nemohla provdat do doby než ji znovu narostou dost dlouhé vlasy." Vysvětlím ji náš zvyk v párování se. Překvapeně se na ní zadívám. "Vzdycháš si nad krásou dívky, kterou jsi neviděla léta. Třeba tak už dnes nevypadá. Třeba je kulatá jak jablíčko." Usměji se. "Ale vůbec... to bylo kdysi. Ať už jsi vypadala jakkoliv, teď to již není pravda. V mích očích jsi krásná... a křehká... pokud se tedy zrovna se mnou nehádáš." Zasměji se. |
| |
| Jeskyně „Taky zvláštní. Chuděra když byl její milý zapomnětlivý a ty vlasy včas nespálil. Vždyť to pak trvá tak dva roky, než zas narostou dlouhé.“ s lehčím úsměvem nesouhlasně pokývu hlavou. „U nás se zbytek vesnice žádnými pravidly ohledně výběrů neřídil. Když se dva zamilovali, tak jim povětšinou vůbec nic nebránilo.“ dodám po chvíli, po jeho slovech se na něj zadívám. „Možná, ale to nevadí. Copak ty by sis mě dokázal představit jako vílu? Na tanec jsem byla levá odjakživa, natož na ladné pohyby. Já byla vždycky klukanda s rezavými, rozdrbanými vlasy na ježka. Dlouhé jsem odmítala. Přišlo mi to moc holčičí a když mě brali jako kluka, tak jsem byla jak vrabčák. Pih jsem měla čtyřikrát tolik, díky sluníčku.“ mírně se ušklíbnu. „I když mě občas hodně zamrzelo, že mě neberou jako děvče... tak teď se i na to vzpomíná hezky. Věčně bosá, věčně v potrhané košili, vestě a kalhotech, okopané kotníky...“ koutky úst mi cuknou pobavením. „Změnil mě až bratříček, když byl trochu větší. To jsem o sebe začla alespoň trochu dbát, jak by měla každá dívka a žena. Jenže jak se někde jednou zapíšeš, tak si tě pamatují a mění se to těžko. I když... nevadilo mi to. V jistých ohledech to možná bylo lepší, že si ode mě muži a chlapci drželi tak nějak odstup. Léčitelka říkala, že v panenství je také skrytá moc a magie. A já o ni nechtěla přijít. Hloupé, co?“ |
| |
| Jeskyně Zavrtím hlavou. "To že by zapomněli se nestávalo. Na to to bylo tolik důležité. A samozřejmě... když se u nás dva zamilovali, tak to platilo také. Ona mu dala vlasy a on je veřejně spálil a mohli se vzít. Jednoduché." Krčím rameny. "Ale ano... pokud je nespálil... tak dlouho trvalo než to mohli zkusit znovu." Pousměji se. "Nejčastěji se vdávali těhotné dívky. Když muž viděl, že nosí dítě a tudíž jasný důkaz její plodnosti, byli jako šílení. Ale to byli spíš ti starší. Začali se o ni ucházet a bylo jedno čí dítě nosila." Zvednu se na lokti a prohlédnu si ji, snažím se ji představit si s vlasy na ježka. Když se mi to podaří, vyprsknu smíchy. "No ty jsi musela vypadat." Směji se. Nakonec si setřu slzy smíchu z očí. "Tak či onak. Nakonec je dobře že jsi taková byla. Jinak by jsi dnes tady nebyla, nebyla by jsi taková jaká jsi. Možná že kdyby to bylo jinak tak jsi stále doma a máš manžela a pár dětí." Ušklíbnu se. "A jediné co by jsi celé dny dělala by bylo starání se o děti, vaření, uklízení, praní a dokola. Den co den." Odsunu zpět kámen k ohništi. Pohlédnu na ní a zavrtím hlavou. "Ale není to hloupé. Jestli jsi tomu věřila tak to hloupé není. A třeba je to pravda. To nevíš." Pokrčím rameny. Pak se na ní, ale zkoumavě zadívám. "A teď... už o ni chceš přijít? Nemyslím jako, teď, hned na tomhle místě... ale no víš jak to myslím." Mávnu rukou. |
| |
| Jeskyně Zamračím se, když se začne smát, ale nakonec ho jen hodně jemně dloubnu loktem do žeber, že to skoro nebylo cítit. „Náhodou...“ pronesu, pak se ušklíbnu. „Bylo to ještě horší, než si dovedeš představit. Měla jsem navíc o dost baculatější tváře, takže to byla vážně hrůza.“ krátce se zasměju. „Jistě... a jednomu muži bych tak ušetřila spoustu nervů. Co myslíš?“ zlehka na něj mrknu. „A co ty víš... Třeba už jsem nejednou něco podobného chtěla.“ dodám po chvíli trochu zastřeným hlasem, pohled upřený někam do neznáma. A byla to pravda. Chtěla. Moc... A kolikrát. Kolikrát jsem kvůli tomu probrečela půl noci. I přes všechno, co umím a co většina žen od nás ne.... jsem v nitru stále stejná, jako ony. Toužím po rodině, dětech, teplém a stálém domově. Jako snad každá z nás v hloubi duše i srdce. Opět jsem se zadívala na Yasona. „Pravda. Nevím. Ale tohle není případ, kdy bys chtěl vědět, kam jedna cesta vede a když ne tím správným směrem, tak by ses mohl vrátit. Tady pak musíš jít přímo a dál, ať to bolí sebevíc.“ odmlčím se a v hrudi bodne další vzpomínka na minulost, tentokrát jedna z posledních. „Slibuji“ zazní mi v uších opět vlastní slova, stisknu rty a víčka. Yasonova další slova mne však přivedou zpět. Několikrát trochu překvapeně, snad až vylekaně zamrkám, pak uhnu pohledem. „Nevím...“ hlesnu. „Možná...“ krátce se na něj zadívám, pak škubnu v pokrčení rameny. Opravdu jen možná? |
| |
| Jeskyně Zkusím si ji znovu představit a zase se začnu uculovat, ale už se nerozesměji. Zadívám se na ní. "No to víš... ale zase by si neužil tolik legrace." Mrknu na ní jako ona před chvílí na mě. Pak se, ale smát přestanu když řekne že třeba rodinu chtěla. Nevím co bych na to měl říci, nakonec je pravda že je žena a vždy se stane, že jednou jim začnou tikat biologické hodiny, kdy chtějí mít dítě. "Chápu." Řeknu na to jen. Pak, ale odpoví na mou otázku jestli stále ještě si chce chránit své panenství. Odpoví neurčitě, tedy možná. "Aha..." Řeknu. Nakonec co bych na tohle měl říci? Rád tě toho zbavím? Vyzkouším jestli chceš nebo nechceš? To by nebylo zrovna... taktní. "Jestli chceš, tak běž spát. Já ještě zůstanu vzhůru. Na hlídce. Pro jistotu, kvůli tomu mručení co jsem slyšel." Změním téma a přitáhnu si k sobě meč. |
| |
| Jeskyně Zadívám se na něj. A dívám se vcelku dlouho. Nebo to alespoň mě samotné tak připadlo. Nakonec jen mlčky přikývnu, zadívám se ještě chvíli stranou, pak se ale trochu pomaleji zvednu a začnu si připravovat lůžko.Ještě než vklouznu pod teplý kabátec, co jsem si rozprostřela na zemi, si sundám nohavice a pruh kůže, co halil hrudník. Chvíli ještě ležím na boku, k Yasonovi otočená zády. Tiše si povzdychnu, otočím se na něj zlehka přes rameno, nadechnu se, ale... vlastně nevím, co bych chtěla říct. Nakonec tedy sklopím trochu nejistě oči. „Dobrou noc...“ hlesnu a vklouznu pod kabátec, položím se, přitáhnu si kožešinový lem až k bradě, ale ještě dobrou půlhodinu hledím s otevřenýma očima před sebe a přemýšlím... |
| |
| Jeskyně Mám dojem, že jsem asi neřekl nebo udělal to co chtěla. Měl jsem k ní snad jít? Nakonec si, ale lehne a popřeje mi dobrou noc. "Dobrou noc, Liško." Popřeji ji a přiložím do ohně. Pak se posadím tak abych viděl na vchod, venku už pěkně sněžilo, viděl jsem to škvírou mezi provizorními dveřmi. Vstanu a cípy látky zatěžkám kameny, aby dovnitř nefoukalo až začne pořádná vánice. Pak přejdu k Nielovy, kterého pohladím po krku než si zase sednu na houni. Zadívám se znovu na Lišku, možná že kdybych k ní šel tak... ne... Zavrtím hlavou a povzdychnu si. Byl jsem opravdu takoví hlupák? Neměl bych být přece muž činu? A ne váhání? Už už jsem se chtěl zvednout, ale pak mě opustí odvaha. Ženy byli někdy horší než kde jaká příšera. Někdy bych se raději postavil Drakovy než Lišce. Nakonec se zatvářím zarputile a vstanu, zhluboka se nadechnu a pak přejdu k ní. Pomalu se posadím vedle ní a odtáhnu kousek její kabátec, abych tak odhalil její nahé rameno, pak se skloním a veškerou svou jemností co v sobě naleznu ji na rameno začnu líbat. |
| |
| Jeskyně Z už polospánku mě občas ještě vybudí hlasitější zapraskání ohně, nebo Yasonovy kroky, ale nakonec se přecijen ponořím do hlubšího spánku. Zpočátku nevím, zda se mi to už zdá, nebo si napůl umdlená mysl přizpůsobuje okolní dění. Vnímám dost vzdáleně, ale současně s tím víc než jasně, jak mi kabátec sklouzl z ramene. Pohyb to mohl být samovolný, kdyby... Všechno uvnitř mě se ve vteřině stáhne tak náhle a zprudka, že mi do očí málem vhrknou slzy. Je to ale kupodivu víc jak příjemné, i když současně s tím tenhle pocit rozechvívá tělo podivnou slabostí. Stále si napůl připadám jak ve snách, i když opět ustupující spánek vyjevuje, kde je pravda. Jemně sebou cuknu, pak se pomalu otočím tak, že ležím na zádech. Zpočátku zčásti nechápavě, zčásti překvapeně se zadívám na Yasonovu tvář, která se mi zaostří až o několik okamžiků později. Opět se nadechnu jako předtím, ale nakonec opět nic neřeknu. Prvé pocity, co se zračily i v pohledu nyní vystřídá něco jako něha, ale i skrz ní je stále v očích viditelná otázka: Proč? Jenže jen těžko odpovědět, když se neptám na to, co je tak zřejmé, až téměř hmatatelné. Ale já vlastně ani odpověď nechci. Ještě několik okamžiků se na něj dívám, nakonec po chvíli zaváhání odtáhnu ten cíp kabátce, který mě zakrýval, zbytek sloužil jako lůžko, co oddělilo nahou kůži od chladné země. |
| |
| Jeskyně Ucítil jsem jak se pohnula, zvednu hlavu a ona se v tu chvíli otočí a podívá se na mě. Vidím v jejích očích odcházející spánek a pak v plném vědomí se na mě zadívala. Pousměji se na ní, nic neřekne, ani nemusí. Všechno vidím v jejích očích a ani já nic neřeknu, k čemu by to bylo? Jenom by to pokazilo tuhle chvíli, kdo ví jestli bych něco neplácl jak jsem měl ve zvyku v tu nejméně vhodnou chvíli. Najednou odtáhla kabátec a můj pohled sklouzne na její plné prsy, pak sjedu pohledem níže a prohlížím si její oblé boky, štíhlí pas a jemnou kůži. Nechápu, jak si mohla myslet že není krásná. Je nádherná! Skloním se nad ní a políbím ji na rty, volnou rukou ji začnu přejíždět po křivce jejího těla. Jemně, ale jistě ji líbám na rty, odhrnu její vlasy tak aby nezakrývali ani kousek jejího těla. Po chvíli ji začnu líbat na tváře, čelo, nos až se dostanu na její krk, kde i místo rtů použiji jazyk. |
| |
| Jeskyně Jak si mě prohlížel, dech se mi mírně zrychlil, sklopila jsem tak trochu stydlivě oči a zadívala se stranou. Chvěju se a zároveň mám tělo ztuhlé napětím. Polibek mu nejsem schopná ani opětovat, jen se dost zprudka nadechnu, když jeho dlaň začne putovat po nahé kůži. Dotek pálí, ale uvnitř mě samotné mrazí. Krátce se zachvěji, opět vnímám jemné dotyky jeho rtů na svých. Nakonec mu polibky začnu s jakousi něžnou váhavostí oplácet. Sotva se odvážím trochu víc, cítím už ale polibky na tvářích, čele, nakonec rty sklouzne na můj krk. Stehna se zatnou, hruď v prudkém, ostrém nádechu zvedne a zastaví se tak. Současně s tím vším pevně stisknu víčka a kousnu se do rtu, tělo sebou mírně škubne a zaplaví ho příjemně mrazivá vlna spojená s lehčím mravenčením. Jako by napůl bez vlády se mi konečně podaří trochu nejistě pozvednout paži. Prsty zprvu zlehka zajedu do jeho vlasů, vzápětí je ale pod dalšími polibky a doteky sevřu v pěst. Intenzita těch pocitů mě zčásti děsila, stejně jako každá další věc, co by měla následovat a na to poslední raději ani nemyslím. Tohle všechno mi brání se uvolnit a prožít tak to, co se ve mě odehrává, plně. Současně s tím ale věřím, že jednou... napodruhé, napotřetí... to bude všechno pryč a nezbude nic jiného, než jen vychutnávání těch pocitů, které potlačoval strach. |
| |
| Jeskyně Chvěla se, zatínala svaly a nepravidelně dýchala. Takto, na mé dotyky a polibky zatím ještě žádná nereagovala ještě žádná žena v mém náručí. Musela být neuvěřitelně citlivá, jak by ne, jestli se ji takto ještě asi žádný muž nedotýkal. Přestanu ji líbat na krk a znovu se vrátím k jejím rtům, dál ji hladím po boku, rameni, paži, stehně, ale na jiných místech se ji schválně nedotýkám. Zatím ne. Byla nesmělá, předtím jejím útěkem byla poměrně smělejší, ale to možná bylo proto že jsme to vyvolali hašteřením. Měl bych ji nějak uvolnit, po chvíli se odtáhnu. "Kdyby ti bylo něco nepříjemné, neboj se a klidně mi to řekni." řeknu a znovu ji líbnu na rty. Sjedu rukou z jejího boku na bříško, po kterém ji začnu hladit, ale stále se držím dál od oněch míst. Na to bylo ještě dost času. |
| |
| Jeskyně Ještě pár okamžiků doteků jeho rtů na šíji, pak je znovu pocítím na svých. Tentokrát mu polibek oplatím jistěji, i když zpočátku ještě stále zdráhavě, protože jeho další doteky odvádí mysl a pocity zas k té nepříjemné úzkosti. Nemusel mi umět číst myšlenky, aby to poznal. I já sama jsem se cítila stále jaksi nepříjemně až přehnaně strnulá a to bylo vidět i pouhýma očima. Po jeho slovech se na něj zadívám, pak sotva znatelně, mlčky kývnu. Když mi přitiskne dlaň pro mě už vcelku dost blízko jistému místu, hruď se mi opět v krátkém, prudším nádechu zvedne, chvilku tak setrvá, než s výdechem opět klesne dolů. Hned po té znovu, to samé. Zavřu oči a trochu pevněji stisknu víčka. Všechno to bylo příjemné, ale zároveň to naplňovalo obavami z toho dalšího. A já z toho byla dost zmatená. |
| |
| Jeskyně Byla napnutá, přemýšlím jak ji uvolnit, stále ji hladím po bříšku a občas prsty kroužím kolem jejího pupíku. Po chvíli líbání zase zvednu hlavu. "Možná kdyby jsi se mě také dotýkala bylo by to lepší." Navrhnu ji, pak vezmu jemně její ruku, kterou si položím doprostřed hrudi. Pak mě něco napadne, pousměji se. "Co kdyby jsi první prozkoumala mé tělo? A já ti zatím budu říkat co budeme spolu dělat?" mrknu na ní. "Třeba ti to pomůže se uvolnit, Lištičko." Znovu se skloním a políbím. |
| |
| Jeskyně Po jeho slovech se mi oči mírně rozšíří, ale to už mi přitiskne dlaň na svou hruď. Dech se mi na chvíli zastaví, zkusmo, jemně mu zatnu nehty do kůže. Spolu s tím krátce stisknu rty. Yasonův návrh způsobí, že se uvnitř mě všechno stáhne a na pár okamžiků sklopím oči. Pomůže? cítím se spíš hůř, jako by mi dlaň do jeho hrudi vrostla a nechtěla se pohnout ani o kousek. Hlavně, že předtím jsem měla kuráž dost velkou. Možná by bylo bývalo lepší, kdyby... A možná ale taky ne. Možná není ještě ten správný čas. Třeba ještě nejsem připravená. Třeba je ještě brzy. Polibek mu sotva opětuji a když, tak je to dost chabé. Připadám si čím dál víc hloupě. Brzy?! Uvědomuješ jsi, že už jsi vcelku... stará? KDY bys ty chtěla mít děti a vůbec to, o čem jsi mluvila? stisknu pevně víčka, pár okamžiků mám co dělat, aby mi do očí nevhrkly slzy. Slzy z vlastní neschopnosti a z toho, že to patrně nikdy nedokážu. Současně s tím konečně paže povolí a sklouzne z jeho hrudi pryč, na zem. „Já... nemůžu. Tohle... nesvedu.“ nesouhlasně pokývu hlavou. „Omlouvám se...“ hlesnu a mírně se od něj pootočím. Po chvíli ticha se nakonec nadechnu a odhodlám ještě něco říct. „Můžeme... jen tak ležet?“ váhavě se na něj zadívám. Už teď mi přijde, že jsem ho znechutila a sebrala mu i další odhodlání třeba na později. |
| |
| Jeskyně Narovnám se a zadívám se na ní. Nejspíš jsem ji svými slovy vylekal nebo odradil. "To nevadí, Lištičko. Nechci na tebe nijak spěchat, když se na to necítíš... je to v pořádku." Políbím ji lehce na čelo. "Jistě, že můžeme." Řeknu a vstanu, dojdu pro svou houni, pak si k ní zase lehnu a oba nás s ní přikryji. Obejmu ji a přitisknu k sobě. "Hlavně si to nijak nevyčítej, Liško. Já se nezlobím, tak si kvůli tomu nic nedělej." Políbím ji na rameno a pak si položím hlavu. Zavřu oči, nakonec kromě spánku teď nešlo nic dělat. No mohli bychom si třeba povídat, ale nevím jestli by chtěla. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR