Andor.cz - online Dračí doupě

,,… poté vážený pán vlk, kterého tak zákeřně napadla Karkulka s babičkou, až ho vyprovokovaly k útoku v obraně a jejich zavraždění, byl neprávem obviněn myslivcem z jejich násilného přepadení, pln zloby a rozhořčení, uchýlil se k umlčení toho hříšníka. Cožpak je možné, aby byl takto nepravdivě viněn a snad dokonce souzen z něčeho tak příšerného?! Cožpak je možné, aby byl tak poskvrněn křivým obviněním? Aby jeho srst navždy nesla špínu takové sprosté lži?! To by přece nebylo vůbec spravedlivé a …“

Ale takhle ta pohádka přeci nebyla! Karkulka s babičkou a panem myslivcem byli hodní! Karkulka šla jen navštívit babičku s košíkem plných dobrot a vína, ale vlk mezitím babičku snědl a přelstil i Karkulku a pak hodný pan myslivec, když to zjistil tak vlka rozpáral a…“

Wrrrr! Buď zticha!

Zarazí dívčino vyprávění, původní verze příběhu, žena, která jí přednášela svou pozměněnou. V černých očích se zle zaleskne.

Co ty víš o tom, jak to bylo?! Co ty o tom můžeš vědět, jak se co stalo?! To jen sprostí lidé takhle špiní ten krásný a šlechetný rod vlků! Ale proč?! Hubí jej! Škodí! A špiní svými lži! Vlci nikdy neměli potřebu nijak zasahovat do toho vašeho směšného odvětví opic. Jen vy jste nám museli neustále tak škodit!

Žena se až překvapivě rychle dostane z křesla a pomalu se rozejde proti děvčátku, tak ustrašeně sedícímu v hlubokém křesle

To jen vy, ubozí dvounožci jste zneuctili a začali lovit a zabíjet náš vznešený rod!

Vzdálenost mezi postavami se pomalu zmenšuje, jak žena se přibližuje k děvčátku

Za všechno můžete jen VY!

Dívka se zajíkne. Čísi ruka s drápy uchopí její krk…

Ale no tak Belatrix, není přece důvod se takto rozčilovat…

Pronese chladný hlas třetího přítomného, který se až doposud schovával v temném rohu místnosti. Dívčino hrdlo se až nebezpečně stáhne v jeho pěsti. Železný stisk jí jej sevře a bez milosti vezme život. Zardoušená dívka klesne na opěradlo křesla hned jak jí ruka pustí.

Nejsme tu přeci od toho, abychom se snažili ty ubohé loutky přesvědčit, jakých chyb se vůči nám dopustily a aby je odčinily. Na to měly času už dost a dost. Teď už nastal čas zúčtování, čas odplaty a protiútoku. Čas, kdy se lidstvo uchýlí do stínu strachu před těmi, kteří vystoupí z lesů a skal, a jejich mysl bude prahnout po pomstě. Nikdo a nic je nezastaví. Vést je bude jen nenávist a touha všechny křivdy splatit. A každý lidský tvor, ať dospělý muž či žena nebo lidské mládě, padne pod silou jejich zubů a drápů. Tělo na těle budou ležet a hořet v obrovských vatrách na popravištích. A jejich mrtvoly, spálené na prach pak vezme vítr. A Gaie, naší Matce je za oběť dáme. Neboť ona spolu s Lunou je naší bohyní, matkou i vůdkyní. Pro ni vždy tu budeme bdít a zpívat za dlouhých temných nocí a nedovolíme, aby se po Zemi, jejím světu, procházelo něco tak odporně zkaženého, jako je lidská rasa… Nyní pojď, vrátíme se zpět do hor a připravíme ten plán. Přichystáme útok na který se v kronikách mnoha ras bude ještě dlouho vzpomínat jako největší krvavý spor jež kdy lidská rasa zažila a jež jí byl tím osudným a konečným. Mocná rasa vlků o sobě znovu dá vědět! Vlkodlaci lidem jejich křivdy navždy splatí!

V tmě se zalesknou mužovi ostré čelisti, jež vycení ve škodolibém úsměvu

Vlkodlaci nyní opět ukáží, jak velkou mají moc!

Lesem se ozvalo hluboké táhlé zavytí. Kdejaký tvor již to volání znal. Varovný signál ohlašující počátek lovu dravých šelem. Svým terorem pověstný, avšak nyní znějící děsivěji než kdykoliv předtím. Zlost, krvelačnost a touha po pomstě z již tak hrůzu nahánějícího vytí udělala odvahu rvoucí a rozum beroucí děs, při němž stydne krev v žilách. Zvěř na míle daleko znejistí a mnozí tvorové se rozběhnou do svých doupat. Ač jsou zdánlivě daleko a v bezpečí, vědí, že nejmocnější z těch šelem, jsou rychlí jak vítr a v lese se pohybují jako stíny. Než pocítí jejich čelisti a drápy v těle, nespatří je. Zloba a lov těchto démonů, napůl lidí - napůl vlků, se však teď přesunuli hlavně na lidské pokolení. Lesní zvěř již věděla, že bohyně a matka všeho živého na zemi povolala své věčné stoupence a ochránce do boje a udělila jim za úkol vyčištění lesa od těch, kteří jej tak ničí. Denně porazí sekyry dřevorubců jen v okolí desítky stromů a uloví až mnoho zvěře. Lidská populace se rozrůstá na úkor přírody a to se jim nyní stalo osudným.

Koruny a větve stromů se rozkolíbají v silném poryvu větru. Les začne mocně šumět a hlasy mnohých ptáků se rozezní. Vše se dá do pohybu. To však nikdo nijak zvlášť nevnímá. Lidé jsou zalezlí ve svých dřevěnými hradbami obestavěných vesnicích, které je chrání před větrem. Jsou zvyklí v tomto podnebí. Na mnohé podzimní bouře a deště, na sychravé počasí. Neklidnost lesa pocítí jen pár lidských bytostí.

Vysoko, u jednoho z vrcholků skal, sedí na kameni shrbená postava. Stařík. Jeho pohled je upřen do širého okolí a sleduje, jak horský vítr pomalu přináší nad krajinu ocelově šedé mraky. Obloha se zatáhne a svěží zeleň stromů se změní v brčálově tmavou. Zešedlé vlasy a srst masky vlčí hlavy, kterou má na hlavě, vítr beztvárně cuchá. Drobné kůstky a větývky zamotané v jeho vlasech a zdobící šaty do se s dutými tlumeným údery narážejí. Stará vrásčitá tvář je otočená k horám a lesům pod vrchem. Z jeho místa je dobře vidět do širého okolí. Okolní hory jsou tvořeny do útvaru připomínající písmeno “U.“ Do údolí vede jen jeden velký průsmyk. Ve vysokohorském sedle je větší vesnice, původně založený jen tábor pro dřevorubce a lovce. Však zdejší na zvěř a byliny hojné lesy, daly šanci vzniknout větší komunitě lidí, která se bez problému uživila i přes zimu, kdy byl průsmyk do údolí zasypaný sněhem a cesta k městu pod horami neprůchodná. Stařík se nepatrně zachvěl zimou. Studený vítr byl nepříjemný a zábl do morku kostí. I tak nepatrné pohnutí upoutalo pozornost jeho pozorné společnice. Mladá vlčice zvedla hlavu a bystrá ouška zamířila vpřed. Černá očka starostlivě sledují starého muže. Ten se na ni jen mile podívá a podrbe mezi uši. Vlčice toto gesto vděčně přijme.

To je dobrý… já budu v pořádku

Mile se usměje stařík. Když vlčice znovu ulehne k zemi u jeho nohou, opět stočí svůj pohled do údolí.

To jiní budou mít teď potíže… to jiní…

***

Lesem se mihne několik temných stínů. Postava na cestě je rychle zaregistruje a zpozorní.

Už jsou tady… vypadají na mladší. Nejsou ani příliš velcí a ani dostatečně silní a rychlí, aby se vyrovnali těm jejich stařešinům

Plivanec zvlhčí trávu a kroky se zrychlí. Větší muž jde dosti obezřetně a rozhlíží se do lesa. při objevení stínů dosti zneklidní, avšak známky strachu na něm nejsou nijak zřejmé. Drobné větévky a kamínky praskají pod jeho těžkým krokem. Na sobě má teplý vlněný kožich a boty z kůže. Lesem se znovu mihne stín.

Přibližují se.. za nedlouho zjistí, že jsem sám a zaútočí…

Myšlenky mu prolétávají hlavou, ale nic si z nich nedělá. Věděl, co riskuje, ale i tak to byl ochoten podstoupit, jen aby ty vlčí potvory pochcípaly. Nemusel zemřít, ale lidská pýcha je silnější. Trofej, kterou si nesl domů, měla v nynějších dobách vysokou cenu. Ruksak na jeho zádech prosakoval krví. Leč nevypadal nijak těžký, byl naplněn až po okraj. Mnoho vlčích mláďat dnes padlo za oběť. Jestli tohle přežije, hlavy mladých vlčků budou už zanedlouho zdobit jeho stěnu. Viděl ty nádherné trofeje, jako by se již vyjímaly nad jeho krbem.
Z jeho chvilkového snění však byl okamžitě vyrušen. Jeden z netvorů si dovolil přijít blíže a věnoval mu hluboké zavrčení s ukázkou jeho dvou řad ostrých čelistí. Lovec jej zahnal jen chabým ohnáním se loučí. Přeci jen... dost v nich zůstal zvířecí pud a zvěř se od přírody bojí ohně. Praskot větví se ozval za ním a cosi mohutného do něj narazilo. Úder byl silný a nečekaný. Klesl do kolen na zem a louče silně zasyčela jak narazila do vlhkého porostu lesa. Plamen se pokusil ještě zaplápolat a znovu se rozhořet, silný vítr mu však tento boj nedovolil vyhrát. Louč zhasla úplně.

Zatraceně..!

Zaklel a rychle vstal. Mimoděk vytáhl dýku a krátký stříbrný meč. Další z účinných zbraní proti těmto netvorům. Při boji se staršími by mu to výhodu nedávalo, avšak ti mladí ještě svou náchylnost vůči stříbru nedokázali nijak potlačit. Mezitím ho obstoupil hlouček několika mladých netvorů. Zprvu jistě vrčících a neohrožených, avšak ve chvíli kdy spatřili stříbrnou zbraň, nejistě se po sobě všichni podívali. Obě strany byly nyní v nepříjemné situaci. Bojovník byl dost zkušený na to, aby dokázal ještě před svým umrtvením, vzít s sebou do hrobu minimálně jednoho z nich a dalším uštědřit pár nehezkých ran. Démoni ale byli proti němu v přesile a bylo jim jasné, že hned jak zaútočí nebude mít šanci již uniknout. Nakonec jeden z šelem čekání nevydržel a zaútočil. Meč jak blesk z čistého nebe zasadil smrtící úder. Vlkodlaci svorně hrozivě zařvali a vrhli se na protivníka. Po několika desítkách sekund se útok zastavil a všichni si stanuli v původním postavení. Každému byla uštědřena nějaká rána, ať už od protivníka či jiného druha v zápalu boje. Ale ani bojovník nezůstal bez zranění. Z jeho ruky a boku mu ošklivě tekla krev a jen tak tak se držel na nohou, aby neomdlel. Náhlé dění však bylo rychlé. Veškeré snažení všech bylo v mžiku ukončeno. Velké černé drápy prošly mužovým tělem a smrtící čelisti prokously ramenní tepnu. Ticho protnulo dunivé vrčení.

Tohle je již příliš! Moc dlouho jsme tohle snášeli! Je na čase vše odplatit!

Obrovská černá vlčice, svou výškou převyšující kohokoliv z přítomných, odhodila tělo vraha stranou.

Ihned se všichni vraťte do tábora a varujte všechny, které potkáte! Takových vrahů by se teď zde mohlo nacházet víc! Ať hlídají svá vlčata!

Tohle! Byla poslední kapka…Nastává čas pro odplatu!

Lesem se ozve dlouhé táhlé zavytí. Kdejaký tvor již to volání znal. Signál o zkončení lovu. Lovci se úspěšně vracejí domů a již se připravují na další kořist

Vlčí hradiště

Před černou vlčicí nenadále, na jedné z horních plošin pod vrcholem ostrého hrotu skály, vystoupí velké dřevěné opevnění. Pomalu projde posledními řadami smrků, kryjící ji před zraky strážných od brány a z hradeb. Tvorové ji i hned poznají a tak se ani nenamáhají ověřovat si její totožnost. Postava v klidu projde branou a zastaví se až na malém place uprostřed sídliště, kde se může shromáždit daleko více tvorů než v kdejaké jiné ulici. Pozorně se rozhlídne a chvíli zůstane stát. Pojednou z ní začne slézat srst, jakoby se zatahovala zpět do kůže. Drápy a čelist se o mnoho zmenší a celá postava nabude lidského vzhledu. Dívka s vlasy havraní barvy a tváři starostlivě či hněvivě zachmuřenou. V uvítání jí pojednou předstoupí jí podobná dívka, stářím i podobou stejné jen trnkově černé oči její dvojnice jsou šedé a vlasy plavé. Když ji Černá spatří jen nepatrně nechutí odvrátí hlavou. Světlovlasé to gesto neunikne, ale hrdě si proti němu stoupne.

Říkala jsem ti, že již nemáme čekat! Nemít žádné slitování jinak ty stvůry nás budou ničit dál! Proč jsi jen musel trvat na tom, abychom je chvíli ještě nechali! Jsou to jen zrádné bestie, horší než kterýkoliv mrchožrouti chodící po této zemi… hle! Zde jsou plody jejich dnešní práce!

Černá pomalu z pod kápě vytáhne hrubý pytel se zaschlou skvrnou krve na pytlovině a zatáhne za šňůrku pytel svazující. Přihlížejícím se na chvíli zastaví téměř dech, srdce každého bije však napjetím rychleji než obvykle. Prudkým pohybem ruky Tmavovlasé se rozevřený pytel octne před Plavou. Náměstím se ozvou zděšení výkřiky a syčení. Těm, kdo nedohlédli na místo dopadu pytle, byl ihned šeptem sdělen jeho obsah. Hlavičky malých štěňat vlků. Měkoučkou srst na jejich drobných čumáčcích zošklivěli zaschlé stopy krve. Byla dávno po smrti. Vlčím pokolením projela silná vlna lítosti a odporu. Něco tak podlého se mnohým z nich nikdy k pohledu nenaskytlo.

Reakce Plavovlasé nebyla o nic jinčí než ostatních. Jen její postavení a přesvědčení jí nedovolovalo, tak hlasitě projevovat své rozhořčení. Zděšený pohled se setkal s tvrdým pohledem jejího dvojčete.

Dobře, tedy…. já…. připravte se k boji….

Tiše zašeptá slova, která uslyší jen málokdo, a rychle se rozejde zpět do podzemních doupat vybudovanými v dávných dobách mistry trpaslíky, než odešli do jiných hor hledat nové druhy drahých kamenů. Slova jsou tichá a nevýrazná, avšak pro Černou jsou tak hlasitá a silná, jako žádná jiná zatím vyřčená. Čekala na ně již dost dlouho a nyní je vše konečně v jejích rukou. Pro svou horkokrevnost a tvrdost se vláda v kmeni po smrti jejich otce byla přenechána hlavně Plavovlasé, ale i ta jako každý jiný vlčího druhu věděla, že ač je dobrý politik a vládce, v boji a strategii ve válce se své sestře nevyrovná. Tak byla rozdělena mezi sestry moc a obě zastávaly svou roli, nesnažíc se nijak podtrhnout vládu a moc té druhé.

Někteří nižší vlkodlaci sebrali pytel a opatrně hlavičky malých zvířátek do něj zpět uložili.

Připravte pro ně ctihodný obřad a spalte je řádně ať své nebohé živůtky dál slastně žijí po boku naší matky Gaii!

Prozatím poslední vyřčený příkaz Černé. První krůpěje vody dopadnou na zem. Z mraků se začne snášet drobný déšť. Postavy všech se začnou rychle pohybovat buď do místních lokálů či svých doupat. Po nějaké chvíli se i černá vlčice rozejde a skryje v některém z místních hospod. Ty jako jedny z mála věcí vlkodlaci převzali od lidí a uznávali je za dobré. Však dobré pití a lihoviny všech chutí a vůní snad nikdo neodmítne

Dorazila jsem až dlouhou dobu po Černé, takže jsem onen proslov, který prý jednou vstoupí do dějin, neslyšela. Za ten čas už byly zkazky natolik mimo skutečnost, že jsem si z toho dokázala vyvodit jen jedno. Čeká nás změna, vše se pohnulo kupředu. Výtečné, skvělé.
Déšť mi skoro promočil rudou kápi i dlouhý rudý plášť, ale bylo mi to docela jedno. Ještě nějakou chvíli jsem se dívala do plamenů, kde mělo hořet něco, co opravdu nevím, zda je pravda či lež.
Já osobně mívám mnohdy problémy Černé věřit, jde si tvrdě za svým a slovo „Černá“ nevystihuje jen barvu jejích vlasů, to tedy ne.

Ano, vypadám jako malé děvčátko, ale ta maska už mě unavuje. Přesto s ní nemohu nic dělat, jsem hnaná do úskalí a pořád je tu něco, někde… raději se nedomýšlet.

Černé dlouhé vlásky mám zplihlé podél dětského obličeje, je to nepříjemný pocit, který podtrhuje čvachtání v botách. Nesnáším ten pocit, nesnáším vlhkost a nesnáším, když mi teče z nosu… vydechnu, zakroutím hlavou a vydám se do nejbližší hospody, kde mám naději se alespoň trochu osušit.

Po tom čase strávené mimo pevnost jsem se hodně naučila, proč taky myslím že se to bude celkem hodit.
Jakmile jsem dorazila k pevnosti bez jakých koli problému mě pustili... fajn a co kdyby to byl vlkodlak.Mě je to celkem jedno nemám do nich daleko.
Když jdu kolem stráží slušně je pozdravím nemůžu riskovat že mě vyhodí né aspon co se ted chystá tam venku.
Ve městě jen mluvili o nějakem proslovu nějaké ženy ty stim nadělaj.
Pak jsem si všimla malé slečny s hodně nápadným oblečením no pokud chce zapůsobit na vlkodlaka no má šanci.
Pak jsem šla do nějaké hospody abych se na pár dní ubytovala. A dostala něco na jídlo.
A také koupit zásobi na lektvra.
Dobrý den chtěla bych pokoj a také kde tady se dají sehnat suroviny na lektvary??
Jakmile mi hostincká řekne kde poděkuju a dodám
Chtěla bych něco dobrého k jídlu a taky nějaký dobrý čaj děkuji, budu tamhle v rohu.
Odhodila jsem si plášt přes židli,položila jsem si nohy na druhou židli a vyčkávala kdy se něco stane nebo kdy donesou něco na zub.
Parada donesli mi polévku a kance to bude dobrota. Polévku jsem neměla ani nepamatuju.
Njn když lovite není s čeho vybírat.

Vlčí hradiště

Jen malý kousek od vlčice černé stojím, věrně jí naslouchám. Věrnost má hluboká k ní je, avšak daleko do věrnosti k bohyni mé jediné jest. Přesně tak, jak u většinu vlčat zdejších, ani já v tomto nejsem vyjímkou.
Vlčice, obě zdají se poněkud z míry vyvedené, když vak otevře se. Vzápětí pochopím, proč tomu tak je. Žaludek se mi trochu sevře, ale hned se uklidním. Vztek už nepomůže mi a je jasné, že v boji k pomstě dojde. Nikdo se nám nemůže rovnat... Jsme elita, jsme vyvolení a nebezpeční jako dravá zvěř a k tomu, máme tolik z lidkosti...

Je čas jít, připravit se ... Do svého doupěte se hned vydávám.

vlkodlačí doupě - můj domov

Jen kousek malý od hradiště vlkodlačího skrývá se doupě mé. Dokonalé schované jest, mezi stromy, jejich kmeny i kamením těžko k nalezení. Zde můj domov, uvnitř obyčejný zdá se, avšak můj. Ze zásob, které nemalé jsou, vytáhnu jednu z plných lahví lihoviny vzácné. Šikovně, již se zkušeností lahev otevřu a po velkých hltech upíjím. Jedna lahev nemůže nic se mnou udělat, jen zahnat žízeň, která otravuje mě.
Z prostorného doupěte vyjdu opět, ale ne s ničím, s sebou svůj zvláštní meč mám a dvě podobně zvláštní dýky u pasu. Vyadávám se do jedné z místních krčem, kde něco k snědku spolu s další lahví uisge si dám.

Hostinec – Ginger, Karkulka, Gumídek

Když vstoupíte do temně osvětlené stavby, do chřípí vám zavane opilecký smrad a pach mokré srsti. Taková doupata, jako je toto, jsou tím velice známá a však každý si na ni docela rychle zvykne. Po pár chvilkách se vše provoní dobrým pitím a jídlem. Krčma není nijak velká, v dobách, kdy ji postavili, vlčí populace ještě nebyla tak rozrostlá. V nynější dobře však přijde ještě menší než obvykle. Venku začíná padat šero a mokré počasí všechny nahnalo dovnitř. Navíc o nadcházejících událostech se rychle doslechl kde kdo. Válka, boje a sváry ve vzduchu již visí dost dlouho. Vlčí rasa, jakožto svorně držící pospolu rodová populace, se rychle sešla do malého místa. Tělo na těle – lépe stávající situaci hostince nelze popsat. Avšak každý si to místečko nakonec nějaké najde. Osamocených stolů je tu jen opravdu pramálo, ale tak kdo by chtěl dnes sedět sám? Každý si tu vypráví o všem možném. Ti, kdo přihlíželi, o rozhovoru sester, jiní zas o své cestě sem do hradiště, další o svých dobrodružstvích a jiní jen tak klábosili o dění ve světě. Každý si najde své. Všude kolem pobíhají mladičké hospodské a nestíhají roznášet chutná jídla a pití. nakonec ale všichni dostanou, co si objednají, ke svému místu o stolu.

Ginger

Když i ty si vyhledáš své místečko po nedlouho na to ti donesou pokrm dle tvé libosti a chuti. Pečínka je velmi dobře propečená a kůžička jemně křupavoučká a křehká.. Jídlo je nad očekávání vynikající. když jej zhltáš ve svém hladu a chuti, s nejvyšší spokojeností se i ty na chvíli zaposloucháš do rozhovorů všech vlkodlaků kolem. Nejsou to nakonec nijak ani tak zajímavé klepy a monotónnost šumu tě za chvíli začne uspávat. Ani nevíš jak, ale nenadále se k tobě přitulí jakýsi starší vlkodlak. Jeho obličej je už trochu brunátnější, což je u vlkodlaka kritické. Většina z nich je totiž vůči alkoholu imunní a nejsou tak náchylní na opilost jako lidé. Tenhle přebral trochu víc. Ostré rysy zdobené kdejakou jizvou na jeho tváři vypovídají celkem i o jeho stáří. Chlap v pokročilém věku, nejlepších letech, dosti urostlý, svalnatý a nijak zrovna dobře vychovaný, jinak by se nemohl takto zřídit. Jeho dominantní vzhled však i vypovídá o vyšším postavení, které zde jistě má. Jedna jeho mohutná ruka tě popadne kolem pasu a on se drze vtírne k tobě. V boku ucítíš pevné sevření a i hned pochopíš, že z něho se hned tak nedostaneš. Muž se k tobě začne lísat. Po nedlouho na to ti hrubým hlasem do ucha zašeptá do ucha, co nejjemněji a nejtišeji jak dokáže, slůvka: ,,Tak co, krásko? Užijeme si? Dnešní večer bude patřit jen nám!“ Načež se tě pokusí políbit na krk se zatnutím zoubků do tvé kůže. Jeho chování vzbudí pozornost několika málo lidí kolem, avšak nikdo nijak zvlášť zřejmě nehodlá zakročit. Ať už lidi přihlížejí se smíchem a druha povzbuzují nebo s opovržením, nikdo si nedovolí přidat se nebo jej zastavit.

Sedím a poslouchám jak se vykecávají. To jídlo bylo velmi dobré jestli pojedu na cety nechám si je přbalit. Pak si ke mě přisedl nějaký ožrala zatím byl v klidu něco tam mumlal nevšímala jsem si ho. Najednou ale začína být dotěrný....
Pokud ze mě nedáš pracky pryč můžeš přijít k úrazu...
Pomalu si začnu vytahovat stříbrnou dýku a přiložila k jeho onému místu....
Pokud něco nepotřebuješ odpal.
A čekám až odejde nebo zareáguje jinak.... J

...válím se ve svém doupěti, když slyším že se venku něco děje... Chvíli se snažím poslouchat o co jde. Nedá mi to a běžím ven.
Fíha.. Tak tohle vypadá zajímavě... Boj... Další mrtví...
Představa. Stovky vlků sbíhající z kopců k zasněženému městu, všude vytí a lidský křik., zkáza, smrt, pomsta... Zhluboka se nadechnu, cítím první kapky deště. Pohlédnu na oblohu, déšť se mění v liják. Všichni táhnou do hospody... Jak jinak... A přitom.. Měli by se snad připravovat, musíme být silní jestli chceme do války, nesmíme jen sedět v hospodách a nasávat.... I když... V duchu se usměji. To jsou ale myšlenky, zakroutím hlavou a běžím zpátky do svého doupěte. Dřív než budu na chlup mokrej...
Uvelebím se na zemi a snažím se usnout.. Z dálky ke mě doléhá hluk z hospody... Sakra!..já snad neusnu..! ..ok, sami jste to chtěli! Vyskočím na nohy, rychle přeběhnu plácek venku, načež se octnu v krčmě... Ou... To je puch! Jsem měl radši zůstat doma... No, ale když už jsem tu, vracet se nebudu..
Koukám hledám až konečně zahlédnu volné místečko...
Pivo.. Máte?

Ginger

Hospodou se ozve podrážděné zavrčení blízkých vlkodlaků, někteří se postaví dokonce až na nohy a připraví k obraně či útoku. Nevíš ani pořádně jak jen pocítíš v ruce, v níž držíš dýku, nenadálou bolest. Kov, z něhož je dýky vyrobena ti sice nedělá dobře, avšak nikdy jsi na něj neměla takovéto reakce. Bolest je způsobena čímsi jiným. Tvé zápěstí pevně sevře velká mužova ruka a vytáhne si tě z tvého místa na jeho klín.

Ale no tak, maličká. To nebylo od tebe moc hezké!

Pronese chladně a přitiskne tě druhou paří k sobě tak, že ti spoutá i druhou ruku. Pohled na stříbrnou zbraň v něm jen vyvolal prudké reakce, kterými celkem rychle vystřízlivěl. Mohutné tělo se k tobě tiskne a ruka drtí tvé zápěstí. Dýku neudržíš a spadne kamsi na zem. Sevření o trochu povolí, avšak je stále tak silné, aby ses mu nevysmekla.

Snažil jsem na tebe být hodný a milý a ty se mi takhle odvděčíš! Mohl bych si vzít kteroukoliv tady, dost by se jich jen třáslo štěstí ocitnout se na tvém místě a ty to takhle zkazíš svým přihlouplým chováním. Mohli jsme si oba hezky užít a třeba by z toho pro tebe mohlo něco dobrého vzejít. Ale ty nechceš… proč? Je tu snad jiný chudáček, pro kterého tluče tvé srdíčko, maličká? No tak… uvolni se… bude to hezké…

Jeho tvář se otře o tvůj krk a přičichne k tvým vlasům. Černé oči si tě jen hladově prohlíží. Znovu si tě trochu více přitiskne k sobě a vyčká tvé odpovědi

Gnash

Hostinský si tě změří znaleckým pohledem a poté jen stroze přikývne. Snaží se rychle obsluhovat celou hospodu a i za pomoci dívčin obsloužit veškeré zákazníky je dosti zmáhavá a nekonečná práce. Avšak přednostně ti načepuje korbel a podá ti jej. Hostinec je naplněn spousto známých i neznámých jedinců tvé rasy a jim příbuzných. každý má svou zábavu. Někteří hrají karty, jiní si cosi vypráví, další našli zábavu v pokukování po mladých šenkýřkách a sem tam propukne i nějakej ten boj a pranice, když se dva nepohodnou. Je tu mnoho ruchu a nikdo ti nijak zvlášť nevěnuje pozornost

Hospůdka

Jak jsem čekala, je tu plno. Páchne to tu, je to tu docela dost nechutný. Prostě domov, sladký domov. Ušklíbnu se nad tím vším a zamířím ke krbu. Kouknu na hostinského. Merven se na mě dívá skrze prsty, tuším, že mě od toho drobného vtípku nesnáší. Usměji se na něj jako řádné šikovné děvčátko a je mi jasné, že co nejrychleji se mě pokusí odtud nějak dostat nebo ze mě vykřesat nějaké peníze, ačkoliv… má tu plno, třeba se ke mně ani nedostane.

Shodím si plášť na zem před krbem a sednu si na něj. Jsem promočená, takže se musím nějak zahřát. Sednu si k ohni zády, vysouší mi to vlasy a já mám ještě k tomu docela pěkný přehled o dění v krčmě. Sekáček mám stále u pasu. Chvěji se zimou. Moje oči, černé jak pohled do budoucna, těkají po místnosti čistě z nudy sem a tam… Naslouchám, jestli nezaslechnu něco zajímavého.

No nějka mě začne pálet ruka to není dobré.... Au to bolí co to je??
Pokud šlo o toho otravu tak fakt nevím jka se ho zbavit byl otravnej ale když tak koukám kolem je jich tady moc.
Od vás taky není hezké že otravujete mě.

Možná kdyby jsi nebyl opilej. To bys byl aj požná milejší.
Né není tu nikdo o koho mám zájem ale jsem prostě sama a to já mam ráda a když mě omluvíš už bpujdu.
Chci se zvednout ale tak silně mě drží že to nejde.
Tak fajn daš si něco k pití
a snažím se se od něj odlepit

Černá - "úlovek"

Stál jsem tam. Přímo po jejím boku, jako už mnohokráte jindy. Sledoval jsem tanec plamenů dlouho poté, co ty malé kousíčky kostí a kůží už musely být proměněny vprach. Vím, co se teď stane a protentokrát to více než schvaluji. Už samotný pohled na úlovek mé paní mě naplnil hněvem jako nikdy nic předtím...
Tak teď se to tedy stane... Během pár dní se svolají všichni do zbraně, během několika dnů budeme znovu stát na válečném poli a až se lidé vzpamatují, mi fenrisovci budeme znovu umírat, ale mi umřeme se ctí, to jediná z nás dělá, čím jsme...

Nakonec se přihlásí déšť a tak se vydám do nejbližšího lokálu. Vím, že až zavolá, budu u ní...

Hospoda
Dveře do lokálu se rozrazí a vejde muž, kterého by nejlehčí bylo popsat jako velkého. Žádné jiné slovo ho asi nevystihuje lépe. Věk je neurčitý, může mu být od dvaceti klidně i do padesáti, obličej má několikráte v historii zjizvený až levá tvář vypadá jako špatně zorané pole, čemuž dominuje velká jizva od horního rtu až na skráň přes oko, které je sice malinko přivřenější, ale jinak vypadá pravě. Muž je oblečený jen do jednoduché bílé haleny, pod níž se rýsují pevné prsní svaly, na rukou má dva masivní kovové nátepníky stažené řemeny kolem kovářských předloktí. V černých očích zasazených ve světlé pokožce a lemovaných téměř bílým obočím se zračí odpor a vztek. Bohaté prameny světle blond vlasů má stažené v pleteném copu a tvář hladkou jako ohlazená skála. Přejede pohledem lokál a zamíří k pultu, kde mu hostinský přednostně vydá lahev zakorkované pálenky, na pohled čisté jako pramenitá voda, aniž by pronesl jediného slova. S lahví v ruce se ušklíbne, kývne muži na pozdrav a namíří si to k nejbližší zábavě, kterou skýtá muž, který se snaží zkrotit o poznání menší Ginger.
Nemůžu si nevšimnout stříbrné dýky na podlaze a jen se usměju. Přijdu až před snědého muže a ukážu na něj bradou.
Pusť tu holku, teď je řada na mě. Užil sis už dost.
Vhlase není slyšet ani povýšení, ani výsměch, ani ponížení, je tvrdý jako severní vítr a stejně sychravý.

Hospoda

Dveře se rozrazí a vejde do nich Liefth. Kdo by ho neznal, byl by blázen. Podvědomě se zachvěji, protože ho nemám ráda. Možná je to tím, že mám z něj tak trochu obavy, protože on je schopný mnohého. Je to „mazlík“ Černé a má stejně prokletou duši jako ona. Objímám si vlastní nohy a doufám, že zůstanu jím nepovšimnuta. Vypadám na devět, ale to by byl pro něj ten nejmenší problém. Někdy mě dost štve, že je tu znám. Někdy zatraceně hodně.

Přivřu oči a jsem ráda, že zaměstná hostinského. Podvědomě nachmatám poleno a vrhnu jej do plamenů, aniž bych se podívala, kam ho hážu. Plamen se rozvíří a hlasitě zapraská, rozlétnou se jiskry, ale zas tolik nápadné to není, stává se to samé, když se hnout již hořící dřeva, takže nic extravagantního. Tenhle chlap se mi nezamlouvá, nelíbí se mi, nemám ho ráda. Nejhorší je, že lhát prostě tady v tomhle prostředí prostě nejde. Je to zbytečný, protože on by si toho dříve či později (spíš dříve) všimnul a o to by to bylo horší. Začnu lovit v žebradle své poklady, svou panenku. Jsem na ní opravdu fixovaná. Mnu ji v rukou.
Jen ty jsi mým přítelem, drobný panáčku,
jen ty znáš mé pocity, příteli,
jen ty víš, kam se ubírají mé cesty, bratříčku.
Jen ty stále zůstáváš se mnou…

Připlácnu si ho na hruď. Ano, teď se cítím spokojená a cítím, že nacházím ztracenou jistotu.

Když vidím jak jde k nam dálší muž snažím se co nejrychleji dostat pryč protože jeho sevření už začíná bolet docela....
Pust mě nechciu potíže
Vidím že další vlkodlak je stejný jako tenhle takže to bude ještě dlouhá noc pořád se snažím odejít nebo aspon odlepit od něj...
Chce si užít pomocříkam si v duchu co jsem komu zas dneska udělala

Hospoda - Ginger, Liefth

Když vlkodlak, který tě tak silně drží, zahlédne přicházet Lieftha, jeho stisk o malinko povolí. Stále je však dost silný na to, aby tě udržel a nepustil. Jeho oči se přimhouří do úzkých štěrbin a v koutek rtů se malinko zachvěje a na krátký okamžik odhalí delší špičák. Tvář se naplní hněvem, avšak dost dobře maskovaným, aby si ho okolní všimli. Jen ty, který cítíš, jeho rozechvělé tělo a hluboké tiché vrčení, které se dere z jeho hrtanu. Než druhý vlkodlak k vám dojde, zvedne se a chytne obě tvá zápěstí do jedné ruky, paži napnutou, aby si tě dostatečně držel od těla, kdyby ses snad o něco pokusila.

Co chceš?!

Ujede mu až s příliš viditelným rozčílením. Svaly v jeho těle se napnou a on rychle odvrátí pohled. Za své pochybení se ztrestá silným skousnutím rtů. Hned na to se však zas, nyní již o něco vyrovnaněji podívá na Lieftha, s kterým jsou si až moc dobře známí. Ač na stejném postavení, přeci jen, jeho sok je u jejich paní o něco oblíbenější a při s ním by prohrál. Jakékoliv pochybení v jeho přítomnosti bývá nebezpečné, ale ani né nepřekonatelné.

Měl jsi přijít dřív, dokud byla ještě volná... teď ji mám já, můžeš se klidně pobavit, až s ní s končím. Mohu ti ji dovést do doupěte...

Odsekne a znovu si tě přitáhne o něco blíže k tělu. Doposud k této potyčce přihlížela jen menší část hospody. Avšak nyní s příchodem Lieftha se pozornost snad již všech přítomných obrátila k vám.

- Karkulka

Jak tak sleduješ dění kolem Mazlíka Černé, najednou ti něco měkkce strčí do lokte. Když se otočíš spatříš malinkého popelavého vlčka, šťěně. Srst se ještě ani nezačal měnit a bíle křehoučké mlíčňáky nenaznačují ani trochu opotřebování či zkažení, snad se ještě ani do teď pořádně nezakousl do masa a živí se jen matčiným mlékem. V zoubkách drží alí míček. Smutně sedí před tebou a jeho žlutá očka tě pozorují

Hospoda

V téhle chvíli se cítím jen jak kus hadru, se ktrerým si můžou dělat co chtějí.Když mi chytl obě zápěstí jednou rukou mylela jsem že se vysmeknu jenže moje ruce byli přesně do jeho rokou ale stejnak jsem to zkusila..
Vidím že začíná byt nervozní třeba se něco stane a já budu moct utéct.....

Hle já nejsem žádna vaše věc tak mě laskavě pusť te.

Odseknu naštvaně už, co si jako myslí že jsem obyčejná děvka nebo co.
Když mu řekl že mě pak dovede jak si semnou užije chtěla jsem rychle vstanout ale cukl semnou takže jsem si dřepla zpátky vedle něj.Všichni na nás koukají taková malá hospodská rvačka akorat nezi vlkodlaky.

Hospoda - chumel okolo Ginger
Chci jí hned. Jestli se ti to nezdá, klidně ti kvůli tomu natrhnu zadek...
Pronesu naprosto v klidu. Přijdu o něco blíž a nahnu se nad černovlasého. Oba dva teď můžou cítit můj dech a sledovat můj pohled, který se zavrtává do druhého páru černých očí přede mnou. Chvíli tak setrvám, pak se najednou prudce odtáhnu a rukou svírající láhev narazím do rohu pevného dřevěného stolu, až láhev za hlasitého třískotu pukne a rozletí se společně s obsahem kolem.
Chceš mě naštvat, štěně?! Fajn, čekám na tebe venku! Víš co se stane, jestli nepřijdeš...
Zařvu na něj, potom se rozhlédnu po ostatních okolo.
A ty se opovaž někam zdrhat! Jestli se jí někdo z vás dotkne, tak...
Namířím při tom na okolí zbytkem lahve, pak ji rozdrtím v ruce, otočím se a odejdu ven z hospody do lijáku. Už ve dveřích se moje postava mění, vlasy šednou a rostou po zádech, pak za sebou prásknu dveřmi a venku už je slyšet jen zavytí...

Před hospodou


Sledoval sjem dění v hospodě a teď pozoruju jak Liefth vychází z hospody a mění se...
Stojím tak deset metrů od dveří do hospody, tak aby mě v tom dešti a celkově potemnělém počasí nikdo neviděl, ale za nic se neschovávám stojím na cestě k hospodě a opírám se o strom.

Myslím, že máš smůlu...

Ozve se Liefthovi, tak sedm metrů za zády.
5eknu to klidným chlasem, který přesně ví co chce. Přitom pozoruju Lieftha a projíždím ho pohledem, že on ten pohled může cítit, jak projíždím celé jeho tělo a jak jeho všechny části těla tuhnou mrazem...

Vlčie hradisko

Všetko vnímam ako sen. Stojím na kraji zhromaždenia, vnímam všetky tie pohyby, ale zdajú sa mi akosi spomalené a spomalenejšie sú stále viac ako Čierna otvára vrece, v ktorom už na sto honov cítim pach smrti. Ale stále je to pach "našej" smrti. Nie je to smrť nikoho iného len nás, lovnej zvery, ktorá by už dávno mohla s tým skoncovať.
Akonáhle uvidím, čo sa naozaj nachádza v tom vreci, potlačím slzy, ktoré by mi mali stekať po tvári. Miesto toho cítim len hnev. V tej chvíli sa mi chce plakať, vracať, vraždiť, proste všetko....
Už ani nepočujem hlas Čiernej, ktorá hovorí svoj zvyčajný proslov o našej vláde. Znovu potlačím tie slzy, ale jedna mi ich tak tečie po bledom líci.
Narýchlo si prehodím cez seba plášť a vyjdem von. Studený vietor a zlá nálada počasia ma úplne prebudí a ja už pomaly zabudnem na tie rany, čo mi zostali vnútri po tom... úlovku....

Hostinec
Packy ma vedú do hostinca, kde stretnem dosť známych tvári, ale nie tie, ktoré by som chcela v tejto situácií zrovna vidieť. Moja tvár je chladná ako vždy a nedávam na sebe nič poznať. Vnútorne sa upokojím a keď vidím roztržku okolo Ginger, ktorú nijak zvláštne nepoznám, len z videnia, ihneď to pojmem ako rozptýlenie mojej zlej nálady.
Avšak hneď uhnem postave, ktorá má ešte horšiu auru akú mám ja. Zamračene hľadím, kto to tak môže byť.

To je predsa..... Liefth!

Ani poriadne nevstúpim a hneď nasledujem Lieftha von. Vidím i jeho dosť náhlivú premenu a tak ho oslovím prv, než spraví niečo, čoho by mohol ľutovať.

"Zdravím Liefth! Kukám sa, že sa zas nejaký úchyl neudržal, či sa mýlim? Mal by si ho nechať tak. Počul si Čiernu... čo hovorila... nemal by si si svoju zlosť vylievať na niekoho, kto je len.... no dobre."

Vidím, že moje slová nijak nezaposôbili, ale všetko hovorím s jasnou úctou v hlase a je jasné, že si Lieftha velice vážim. Nechám ho teda samotného vonku a len kútikom oka zbadám Siriusa. Tomu príliš nevenujem pozornosť a vraciam sa znovu dnu.

Zastavím sa pri Ginger a tomu chlapíkovi, ktorí je ešte v horšej situácií ako Ginger. Neodpustím si to a usadím sa rovno oproti k stolu, kde držia Ginger. Vyložím si nohy na stôl a usmejem sa so slovami :

"Nemal by si tak nedôstojne šahať na sestru. Lebo by ti mohli ruky zhorieť.... Nazvala by som ťa bratom, ale to by som iste urazila, všetkých týchto naokolo."

Otvorene urážam a snažím sa ho vyprovokovať. Pre tých, ktorí ma poznajú som trochu výbušnej a chladnej povahy, ale nikdy si neodpustím nejakú akciu. Mám dlhšie tmavočervené až čierne vlasy zapletené do copánkov. Bledú pleť zvýrazňuje čierny priliehavý odev.

Před hospou
Nečekaně se otočím na dívku, která vyšla za mnou a málem shcytala ránu dveřmi. V první chvíli ji probodne pohled ledově modrých očí, skoro svítících z šedé srsti obličeje krina. Natočím trochu hlavu, jak ji poslouchám, ona pak ale odejde a tak to zase pustím z hlavy.
Déšť venku mě trochu schladí a donutí přemýšlet o mém posledním tahu, ale pak si vzpomenu na svůj rod, na Gaiu a na svou povnnost neustále prověřovat bojeschopnost ostatních, což mě uklidní a dodá ztracenou rovnováhu.
Po chvilce si uvědomím, že mě nestudí jen vítr a natočím ucho jak zaslechnu útržek slov téměř ztracených v šumu deště. Se slabým zavrčením otočím hlavu na Siria.
Nepleť se do toho... Promluvím k němu změněným hlasem, který je nevlkodlakům dost těžko srozumitelný.
Víš jaká mám práva, jestli chceš, klidně můžeš být další... Kdo vlastně jsi?
Stáhnu uši dozadu a protáhnu všechny jednotlivé drápy na rukou. Voda ze mě crčí proudem, ale přímo na kůži se jí nedostane mnoho, hustá srst je velmi dobrá ochrana. Ještě než odpoví, vrhnu pohled zpět na dveře do hospody, nechtěl bych být zaskočen nepřipraven.

Hospoda

Dovnitř vejde Jessica, její pohled ihned upoutá ta holčina, kterou zas tak dobře neznám. Liefth dělá bordel, ale je to jeho přirozenost na sebe takhle strhávat pozornost. Ačkoliv je fakt, že to vypadá, že tý holce zachraňuje zadek, to se mi nezdá. Je to nějaké podezřelé, že by měl Liefth emoce? Nemožné, ne, na tenhle balast já se nachytat nenechám. Jessica je taky pěkná mrcha, to se tedy nebojím sobě samé přiznat. Na druhou stranu je to asi potřeba. Být zákeřný, protože to je jistý způsob, jak přežít. Každý máme své, které jistě nejdou označit za dobrácké či milé.

Ale i tak musím uznat, že mám smůlu. Potkat v jednom lokále tyhle dva najednou je…
Co jsem komu udělala?!
Zabrumlám si pro sebe v duchu a pak se ohlédnu na malé cosi, co vypadá jako vlče.
“BAF brouku!“ vyštěknu na něj a pak si uvědomím, že by mě mohla sejmout jeho máti, takže se spořádaně usměju, “chceš si hrát, prcku?“ nic trapnějšího mě v ten moment opravdu nenapadlo říct.

Hospoda - Karkulka

Štěně se nejdříve lekne a o pár kroků od tebe odběhne. Stále tě však pozoruje a když proluvíš vlídnějším tonem začne vrtět ocáskem. Po nějaké chvilce se odhodlá a přiběhne k tobě. K nohám ti upustí míček a rozkošně na tebe štěkne.

- Ginger, Jessica

Naren! Zapamatuj si to jméno, díky němu jednou zhineš!

Pronese tiše vlkodlak, spíše jen pro sebe než pro někoho jiného, hlubokým nevraživým hlasem a vstane od stolu. Jeho nenávistný pohled propaluje záda Lieftha dokud nevyjde z hospy. Chytne Ginger za jedno zápěstí a přes celou místnost ji táhne ven. Jessicy řeči nijak neposlouchá a nevnímá je. Jen jakoby náhodou zavadí o její židli a podtrhne jí jednu nohu židle. Vyjdete ven. I hned tvrdým pohledem spraží fenrira a nenávistně zavrčí...

Chceš ji?

Trhne Ginger a strčí ji před sebe.

Vem si ji! Proč bych se měl někým nechat omezovat... mohu jich mít kolik chci a nepotřebuji přitom ani někomu jiné přebírat!

Načež se otočí a nechá vás bejt samotné. Jeho kroky míří přes hradiště, skrz bránu a kamsi do lesa. Nevěnuje okolí již sebemenší pozornost...

Venku

Když mě tahne ven cukám sebou nechci jit tam. než mě vytahl vzala jsem si brašnu sebou.
Pak mě vytáhl ven a postrčí mě před sebe.
Uf řeknu si když slyším že mě nechá jít.
držím se za zápěstí a koukala jsem na něj. Šla jsem pomalým krokem k němu a řekal

Díky

Natož se otočím a mířim si to do temné uličky

Před hospodou
Jen se ušklíbnu nad jeho slovy a v hlavě si udělám malou poznámku. Ani na chvíli ale neváhám, co se týče Ginger a hned, ještě než se vzpamatuje ji jedním máchnutím chytím za obě ruce a skoro zvednu ze země. Pohledem doprovázím Narena a až když je dost daleko, postupně se změním pomalu zpátky do lidské podoby, vlasy zmáčené vodou i halenu, ani nemluvě o kalhotách. Ginger ale nepouštím, jen během proměny sevření malinko povolí, ale ne na dost dlouho.
Ignoruju Siria a jeho výhružné pohledy i když mám nutkání se oklepat.
Teprve nakonec se konečně otočím k Ginger a mé oči podivuhodně změnivší barvu na černou si jí rychle prohlídnou. Trochu povolím sevření, když si uvědomím, že jí již musejí ruce notně bolet.
Klid děvče. Neublížím ti... Pojď, půjdem se napít, máš toho za sebou dost a dostatek alkoholu to spláchne...
Hlas je sice drsný, ale možná by se v něm dala zachytit i trocha vlídnosti. Po celém tomhle výstupu nemám ani já náladu na nějaké hrátky.
Nakonec Ginger pustím a otočím se k hospodě, načež projdu dveřmi dovnitř.

Zpět v hospodě
Když vejdu, vyždímu si vlasy a nechám je volně viset podél hlavy. Potom se rychle rozhlédnu po lokále, vyhledávajíc další podobné potíže, ale nějak mě přešla nálada. Narenova hrozba mi vrtá v hlavě. Předtím jsem jí nevěnoval pozornost. Vezmu to přes bar, kde seberu první láhev co mi přijde pod ruku a sednu si na Narenovo bývalé místo naproti Jessice, kde si mocně přihnu několik loků pálenky a chvíli se dívám do zdi, čekám jestli to štěně dostane rozum...

Před hospodou

Nakonec jsem se otočila a šla za ním jen přece mě ted dostal z průseru.
Vešla jsem za ním natož jsem přistoupila k němu a řekla

Fajn zvutě na panáka, dlužím ti toho hodně

Sednu si vedle něj a podívam se na něj
Často zachranuješ holky v nesnázich??
Je uplně jinéj než všichni tady kolem sice je možná drsný ale něco v sobě jen přece má.

V hospodě - Ginger
Nejdřív se na ní ani nepodívám, ale pak mě vytrhne ze zamyšlení a kalkulování.
Ani ne, popravdě jsem měl chuť se poprat.
Usměju se a přihnu si další lok, láhev je teď do půlky prázdná.
Já ten jejich rod nikdy nepochopím, mohli jsme se v klidu porvat a bylo by... Ale ne, on se musí urazit a pokazit celou zábavu... A ty si dávej pozor štěně, neměla jsi ho naštvat, mohla jsi se z toho možná vymluvit, ale ne na něj vytahovat hned zbraň...Takhle brzo zařveš štěně...
Znovu si přihnu...

V hospodě

Jak tak poslouhám tak se jen směji
A to se mám nechat osahavat?? co

A neříkej mi laskavě štěně
Vidím že jsou všichni stejní a on asi nebude vijímka..
Stakovou budeš brzy opilej......
a ukážu na jeho láhev

Před hospodou


Pousměju se, ale nic neříkám jen stále pozoruju Lieftha...

Pak když ta scénka zkončí odcházám směrem odhospody.Pořád se zamyšelným úsměvem na tváři.

Byl jsem pryč as ihodně dlouho...

Rozesměji se...
T oasi všichni známí budou mrtví, že?...

Otáži se prázdnoty, která mě teď obklopuje a zapluji i sní do temnoty noci...

A užívám si ten ůžasný déšť a až teď si může pozorovatel všimnout, že vlastně vůbec nejsem zmoklej...

V hospodě: letící míček, Ginger opět v ohrožení

A zase se vrací… Liefthova pověst je natolik úděsná, že mu nikdo ani už tu tlamu rozbít nechce, tedy asi chce, ale většinou u něj převládne pud sebe záchovy a hodně rychle si to rozmyslí. Začíná to být poněkud nudné.

Drobné zaštěknutí mě vytrhne z mého uvažování a já na štěně šibalsky kouknu. Čapnu míček a aniž bych se kamkoliv podívala, tak ho prostě naslepo někam hodím. Až pak si uvědomím, že tohle udělat v plném lokále není zrovna moc inteligentní.

Štěně se rozběhne a… ta holka má pech, poznamenám v duchu, když sleduji, jak míček plnou rychlostí letí Ginger na hlavu. Je mi jí asi i líto… poznamenám v mysli a raději dělám, že nejsem. To znamená, že se přikrčím.

Štěně nadšeně letí za Ginger, pardon, za míčkem. Kličkujééé… brzdí, udělá několik kotoulů, když zakopne o vlastní přední ťapky, ale ani tak se nevzdává. Jeho cíl je jasný. Míček.

Tak nějak podvědomě doufám, že ten malej neumí aport, to by bylo dost na nic.

Rozhovor s Ginger v hospodě
Lepší bejt ošahávanej, než mrtvej, to si myslím já... Teda do určitý míry... Hlavně sis měla dávat pozor a zůstat někde u lepší společnosti...
Znovu si přihnu, tentokráte následuje i lehké říhnutí, které se nesnažím nijak skrýt.
Samozřejmě, že budu opilej, tak po dalších dvou lahvích. Po tom co se dneska stalo se může chlap jít buď porvat, nebo ožrat... A jak ti mám teda vlastně říkat, snad ne kotě?
Začnu se smát vlastnímu vtipu, ale netrvá to dlouho a smích zapiju, načež odložím prázdnou lahev. Chvíli se koukám po lokále, pak se připravím napřáhnu masivní ruku a obdivuhodně lehce vezmu nejbližší servírku po zadnici.
Skoč mi tam ještě pro jednu, maličká hej.
Alkohol mi již začíná proudit do krve a dostává mě aspoň do nálady...
Jak ruku stahuju, cosi mě udeří do předloktí a odrazí se to někam pryč, moc po tom nekoukám, nic to asi nebylo...

rozepře mezi mnou a Liefthem

Víš co ldyby jsi byl holka možná bys pochopil o čem ted mluvim,

Lepší společnoost no jasně lepší občas byt sama.
Haha fakt jsem se zasmala... Jsem Ginger ale tobě je to stejnak fuk..
Přiznej si to apon že jsi stejný jako oni tady.
Kdyby ho to aspon praštilo do hlavy aspon by si uvědomil jak se chová.
Šla jsem k pultu a řekla jedné ze servírek
Láhev pro tamhletoho hrdinu, který se chová jak nevím co
Pak jsem si přímo mířila van nachvilku se schladit.

Hospoda

Osamělé místo v rohu, kam jen stín zavítá. Tam jsem já, tam sedím a v klidu popíjím své oblíbené pití.

Uisge pomalu mizí ze sklenice a já si tak obědnávám další a další. Nikdy nemám dost stejně tak, jako nikdo z mého rodu.
Vyčkávat na další děj mého osudu, který matka Gaia mi nastolila je příliš i na mou trpělivost, avšak i přesto vyčkávám, co bude se dít.

U mé oči upoutala ta roztržka. Plná hospoda a neni nikdo, kdo by té malé pomohl.. chudák.. No, neni divu, kdo by se s těma dvěma dát do křížku. Zaposlouchám se jestli ještě prší... Je čas jít.. Dřív než se to tu zvrhne v krvavou rvačku.. Všichni jsou pořádně rozrušení tím vším, co se teď děje...
Naleju do sebe zbytek piva, zaplatím a vyrážím ke dveřím ven.
Do tváře mi vítr foukne spršku vody. Krásnej vzduch. Člověčí kůže mi mokne. Koutkem oka si všimnu kohosi stínu... Radši to nezkoumám. Protahuju zdřevnatělé končetiny na čerstvém vzduchu... Aspoň že už trochu ten déšť přestává...

Možná... Možná jsem se proto nenarodil jako holka, ale jako válečník... Dej si pozor, s tímhle přísupem budeš přitahovat typy jako on...
Houknu za ní...
Štěně... To zase bude ráno...
Pomyslím si, když otvírám druhou láhev.
Jen ještě aby se nestalo něco nepěknýho a já musel střízlivět...Co mám podle ní asi dělat? Dokud žiju, jím, piju a bojuju, to je moje určení, takový je život, takové nás Gaia stvořila. Až umřu, bude pro mě aspoň dobré místo ve Valhale...
Když už mám za sebou čtvrtku lahve, otočím se na Jessicu.
A co ty? Jak žiješ pořád? Nějak jsem tě poslední dobou neviděl okolo, vidělas nejnovější úlovek naší paní?

Hospoda uvnitř i vně - Liefth

Když tak popíjíš svou láhev a navazuješ rozhovor s Jessicou, po nedlouho na to přijde k tobě copatá černovláska s načechranou černou sukýnkou a bílou košilkou, která spíše víc odhaluje než halí. V ruce nese další láhev, kterou ti objednala Ginger. Mile se na tebe usměje a jeden cop spadajíc jí téměř do výstřihu odhodí přes rameno. Až moc hluboce se skloní a natáhne ruku k vašemu stolu, poočku tě sledujíc a položí láhev na dubovou desku. Poté se narovná a vypne plně hruď, pohodí hlavou a poohlédne se po dalším zákazníkovi, jestli ji náhodou někdo nepotřebuje.

- Karkulka

Na okamžik se ti malé štěně ztratí mezi tím davem z dohledu. Trvá značnou chvíli než jej opět spatříš před sebou s míčkem před sebou. Krom míčku má však na sobě ještě něco. Kolem jednoho ouška má drobný zlatý náramek s drahým kamínkem vsazeným. Štěně si před tebe sedne a s nakloněnou hlavičkou čeká, jestli mu míček hodíš znovu nebo už ne.

- Ginger

Vstoupíš do podmračeného večera. Nebe je zatažené a hvězdy ani Lunu není vidět. Cítíš však, jak se ti do těla dostává nová energie. Úplněk bude co nevidět a bohyně ti dává sílu do nových bojů. Krom tebe na ulici nikdo není. Sem tam se mihne temný stín, to však jen noční ptáci ruší klid noci. Lehký větřík si pohrává s tvými vlasy. Najednou uslyšíš zaskřípání dveří a na ulici vyjde jakýsi muž.

- Gnash

Jak tak vyjdeš ven lehký větřík ti i hned zchladí obličej. Již neprší, ale ve vzduchu je stále mnoho vlhkosti, kvůli které až nepříjemné promokává oblečení. To na dotek kůže nepříjemně studí. Po ulicích nikdo moc nechodí, krom pár postav. Drobnější černovláska stojí sama uprostřed ulice a tak nějak se porozhlíží kolem. Rozpoznáš v ní málem znásilněnou dívku z hostince

Hospoda
Hmmm...
Pár myšlenek se mi najednou prožene hlavou jako smršť, když mi výhled na Jessicu zacloní výhled trochu jiný, málem ani nestihnu zaregistrovat ten její úsměv a pohled.
Rychle do sebe obrátím velkou část stávající lahve a zbytek pošlu po stole dál, ať si kdyžtak někdo přihne.
Nakloním se dopředu a chytnu uvolněnou rukou černovlásku za pas dřív, než se stačí moc rozkoukat.
Copak, děvče, nemáš snad chvilku stání? Pojď, taky se s námi napij, dneska musíme slavit, zítra budem zabíjet a umírat.
Rozkřiknu se a oproti mně drobnou postavičku si přitáhnu k sobě, za pomoci oboou rukou zvednu a posadím si jí do klína. Nakloním se k ní blíž a přitom jí do ucha zašeptám:
Jestli mám zítra umřít, tak chci večer pořádně prožít. Nemám s kým, co ty na to?

Hospoda

Celé sa to zbehlo nejak rýchlo a ja už ani neviem, čo som pôvodne chcela. Trochu s miernym zamrzlým úsmevom hľadím na bielu stenu oproti. Moc sa nehýbem, ale je jasné, že mi to v hlave hmýri až-až. Potrepem hlavou znova si hodím jeden vrkôčik do tváre, ako ho nosievam vždy. Akonáhle ma osloví Liefth, ešte chvíľu rozvíjam svoje myšlienky, ale napokon odvetím s pokojným hlasom.

"Ako stále žijem? Po boku Čiernej a Plavej sa dá akurát tak monotónne rovnako. Veď sám to dobre vieš. Nemala som moc času sem chodievať.... A u teba to ako beží?
Ten úlovok som mala možnosť si pozrieť zblízka, pretože som s ňou bola na tom love. Odtiaľ mám aj túto jazvu...."

Ukážem na dlhú jazvu, ktorá sa mi ťahala od ľavého zápästia až po lakeť.

"V poslednom čase už nemám do čoho ňufák vnoriť...."

Poviem s miernym výdychom, ale hneď prestanem vnímať, keď sa medzi nás vtlačí servírka. Viem aký Liefth je a teda odvrátim pohľad od nich a pozriem sa po hostinci. Už mnoho sa tu toho stalo a ešte furt sa drží.
Pohľad mi prebehne z tej steny na dievčatko v rudom plášti s kapucňou ako sa hrá s malým vlčiatkom.
Po tvári mi prebehne úprimný úsmev, ktorý som už dlho nepoužívala. Môj pohľad sa stretne s Karkulkiným a neodvraciam teda pohľad.

Hospoda - Liefth

Dívenka rozpustile vypískne a v první chvíli se ti pokusí vytrhnout. Pak se ale s upřímným smíchem posadí bez odporu tobě na klíně a zavrtí sebou, aby to bylo pro ni pohodlné. Červenajíc se se k tobě přitiskne s pohledem upřeným k zemi. Nakloní se k tobě a zašeptá ti cosi do ucha, co nikdo jiný neslyší. Pak jen s mírně rozpačitým a zároveň tak roztomilým úsměvem ti sedí na klíně a čeká na dění v okolí. Černé cůpky tě začnou šimrat na kůži.

Když zahlídnu tu holku, přepadne mě zvědavost.. Mám za ní jít, nebo jí mám radši nechat samotnou..? ...dilema...
Nakonec mi to nedá a pomalým krokem se vydám směrem k ní.
..Ahoj...

Ve své lidské podobě vypadám jako docela mladý - přibližně tak něco kolem 20, spíš míň.
Dlouhé světlehnědé až blonďaté vlasy mi sahají kamsi na ramena, spíš vyšší postavy.

Hospoda
Mou tvář rozehřeje sebejistý úsměv. Tak jak jsem, tak v několika momentech udělám několik věcí zároveň vstanu, chytnu pořádně holku do pracek a zvednu jí ssebou. Jakmile stojím, tak si jí otočím k sobě, veřejně, naprosto bez okolků jí věnuji polibek a pak, aniž by cokoliv čekala ji zvednu a hodím přes jednu rameno. Do druhé ruky vezmu ještě zazátkovanou láhev a i s vřískajícím děvčetem se vytratím kamsi do horních pater hostince...

Zaslechla jsem dveře prudce jsem se otočila a viděla jsem nějakého dalšího vlkodlaka.
Asi se rozmíšli jestli má jit zamnou a rozhodl se. Začal postupovat zamnou čekám co bude dělat ale nechávám si od něd odstup at v případě mohu zdrhnout.
Zdravím
Odpovím mu tak abych jak říka Liefth neprovokovala. ale to se proste někdy nedá

Hospoda

Vykuleně koukám na ten přívěsek, ale pak štěně pohladím tak, abych si ten přívěsek vzala, nakonec si jej dám do klína a mazlím se s ním do chvíle, než na mě ulpí pohled Jassici. Není to moc příjemné a já se pomalu, velmi pomalu odhodlám k příjemnému úsměvu. Dětskému, plnému naivity. Vím, že Jass ví, že mi zdaleka není tolik, nakolik vypadám… raději se ani nechci domýšlet, co ještě všechno ví…

Když se Liefth uchopí děvče, uhnu pohledem.
To je nechutný, prasák jeden brouknu si pro sebe a raději dělám, že nevidím.
Ještě se třesu, jsem promočená a sedím si na plášti, moc mi neschnou a stálé větrání (otevírání dveří) mi nedělá dobře. Opět se podívám na Jess a usměju se.

Hvozd

Stín se pomal kradl pod příkrovem mohutných stromů, k nedalekému průseku. Odsud měl nádherný výhled na rej jež panoval v nedaleké vesnici. Opevnění hlídaly stráže a tak jen tiše obcházel mezi keři.

Poslední dobou se to tu dost změnilo...
Pomyslím si a odhrnu větvičku jěž mi halý výhled. V mírném pokleku sleduji střídání stráží a jen tiše nevrle zanadávám.

Dneska se asi pod střechou nevyspím...
Byla by to příjemná změna, i když mi spát mezi stromy nevadí....

Opět se ztratím v lese kde si najdu nějáké příhodné místo, zády se opřu o strom a pláštěm se přikryji.

Musim se přiznat, že mi samota leze pěkně na mozek...

,,Sakra** Zalomcuji sebou a najdu si vhodnou polohu, při které budu mít co nejvíce pohodlí. Neubráním se pohledu na mravence přenášející jehličí...
Přivřu oči a začnu tiše podřimovat.

Hvozd - Yan

Již před hodnou chvílí přestalo pršet, ale tráva, mech a všelijaký lesní porost je přesto ještě hodně mokrý a nepříjemně zebe. Tvé oblečení se za chvilku téměř celé promočí a tebe začne ovládat třes. Ten ti nedovolí tak pohodlně usnout, jak sis přál.
Lesem se nese monotónní šup větví a lístků menších keříků, které ovládá lehký větřík. Překvapivě žádné zvíře nedělá nijak velký halas. Jindy živým lesem se nyní rozléhá až nepříjemné ticho. Za nějakou chvilku jej přeci něco přeruší a tebe donutí se alespoň dostat do polospánku a věnovat tomu zlomek pozornosti a vědomí. Okolím se ozve zapraskání větviček a klopýtnutí něčích nožek o jednu spadlou větev. Tělo padne do jehličí a ty jen koutkem oka zahlédneš delší vlasy temné postavy. Ta se začne ihned zvedat. Její výskyt v mokrém jehličí se jí ani trochu očividně nelíbí. V siluetě rozpoznáš ženu, mladinkou, kolem sedmnácti let mladou štíhlou dívenku. Vlasy jí splývají do půli zad. Na sobě má jen přiléhavé šaty, které kopírují každý její záhyb těla. Když se zvedne, začne klopýtat dál. Vzduch se provoní krví. Její pachuť se ti dostane až na jazyk a cítíš jí, jakoby si ji tam doopravdy měl... tak živě!

Hospoda

Len s malým záujmom hľadím na osadenstvo hostinca. Čašníčky nosia pitie ako o život, hrajú sa karty, je počuť hlasný hovor tvorov naokolo a v tom hluku sa zas dívam do tej prázdnoty.

Čo keď sa mi zajtra niečo stane? Čo ak neprežijem? Bude to pre dobrú vec? Ak áno tak som ochotná toto podstúpiť?

Tieto myšlienky sa mi hmýrili v hlave a mňa až začalo hrýzť svedomie. Vždy som sa považovala za hrdinku. Avšak moje metódy sa nie vždy každému páčili. Dokázala som nevnímať bolesť a dala by som poslednú kvapku krvi na záchranu niekoho z rodiny. Ale teraz čučím na zažltnutú stenu a v očiach je mi jasne vidieť moje odlišnejšie správanie ako doteraz.

Kútiky úst sa mi opäť roztiahnu do úsmevu keď znova hľadím na to malé vĺča s dievčaťom. Vidím, že Karkulka sa znova na mňa usmiala a na okamih začnem vnímať všetko naokolo. Skrčím nohy a zložím ich zo stolu.

Hvozd

Každý malý kousek mé podstaty, každičký smysl zbystří v před tuše opojného lačnění po krvy. Dívka jestli jsem to mohl správně odhadnout byla možná raněna, žádný problém ... většinou se to něják nevymikalo z mého běžného zažitého stilu života. Co znamenal jeden tůlák pro celý svět.

Příjemné teplo naplní horkou krev mé podstaty a žebra se rázem rozkočí, tělo se skřivý a obličej v bolestech jimž jsem si měl dost času navyknout, znetvoří můj obličej nebezpečnou řadou ostrých zubů jako čepel... černý plášť sklouzne do trávy a nozdry zavětří.... v tu samou chvíli se rozběhnu k oběti poháněn nezkrotnou lačnící touhou....

Děsivý klid lesa snad v předzvěsti mého útoku zesílý, jediné co mohlo děvče varovat, byla snad jedna z náhodných větviček co mi praskla pod tlapou... pozdě, skok... a dopad před toho lidského tvorečka...
,,Vrrr´´´... Vycením tesáky a rozevřu čelist. Obvykle většina omdlévala a blázni se dávaly na útěk... zbytek řval vlkodddlllaaaaakkk..... achraň se kdo můžeš....

Les, cesta:

Vleče se to. Cesta, jež byla zvolena tentokrát asi nebyla zase tak správná volba, jak to na prví pohled vypadalo. Hledat ty, jež jsou mi podobni byl, jak se teď zdálo, docela ošklivý a hloupý vtip. Zavrčím a mohutnou tlapou sedřu kůru jednoho z nejbližších stromů, snad ze vzteku, snad jen ze zvyku, že po rozčílení následuje odreagování. Pokračuji dál, neměnným, pevným tempem, doprovázeným praskáním větviček a až nezvyklým tichem - zvířata tuší, že se lesem plíží predátor, ví to a proto mlčí, snad ze strachu, snad z čistého projevu pokory, či odevzdání. Já však nemám hlad, zuřím. Pravda, mnoho z těch, jež znám v zuřivosti loví nejraději. Ale já mezi ně nepatří, jsem jiná, i když to tak možná nevypadá. Pro lesní obyvatele jsem nepřítel a zároveň ochránce. Obrovská černá vlčice, jejíž tlapy zdobí bílé odznaky, stejně jako se její náprsenka leskne v odrazech slunečních paprsků, jež pronikají mezi větvemi. Nesnaží se jít potichu, neloví. Blížím se k lidem, vím to a cítím to. Ale v této podobě moc dobře vím, jak by zareagovali. V nejbližší chvíli od mého objevení by se mi kouosek od ocasu objevil první šíp, nebo vidle. Proto byla nutná proměna, ta bolest a nezvyk. Ono obrovský vlk, proč by ne, ale obrovský vlk, tak nezvyklé barvy, nesoucí v tlamě tornu už není tak obvyklá záležitost. Zabublám smíchy, když si představím ony nevěřícné a vyděšené pohledy, ale pak zavrtím hlavou a zastavím se, stále ještě ve skrytu stromů. Pustím tornu a zavrčím, při představě, co mě čeká. Pak se mé tělo začně měnit, už na sobě nemám srst, všechna mizí a pod ní se objevuje broskvová pleť, už nemám ony vlčí oči, ale nyní v nich září tyrkys. Čumák se změni v malý knoflík, dokreslující už tak půvabný obličej. Rty mi nezdobí vlčí úsměv, ale půvabný úsměv lesní žínky. I přesto, že má srst ve zvířecí podobě je antracitová, vlasy se lesknou v nejroztodivnějších odstínech bronzu a hnědé. Jestli jsem jako jako vlk vypadala úchvatně, nyní vypadám jako bohyně. I přes mou vysokou teplotu se otřesu, při pomyšlení na to, že tu vlastně, před zraky všech - zvířat, samozřejmě, stojím nahá, tak, jak mě stvořil Bůh - té myšlence se musím zasmát i nahlas, neboť, tím, čím jsem, za to Bůh opravdu nemohl. Rozepnu tornu a vytáhnu z ní několik kusů oblečení. Černé kalhoty, bílou košili s dlouhým rukávem a černý, lehce zapínající se korzet - vše je upraveno tak, aby se při přeměně oblečení nic nestalo, ale toho by si všimli jen zasvěcení, v torně se dokonce ukrývají i vysoké boty, teď lehce požmoulané, ale jinak naprosto v pořádku - jde vidět, že jsou nové - jsou také jediná součást mého oblečení, u níž se mi nepodařilo zajistit její dlouhou životnost, to je prostě nemyslitelné. Z lesa již vycházím jako dívka - žena, půvabná, v každém ohledu dokonalá. Netrvá dlouho a dostane se k civilizaci a tím samozřejmě k hostinci. Nasadím tedy ten nejroztomilejší úsměv, jakého jsem schopna, chytnu za kliku a vejdu dovnitř.


V hostinci:

S hlavou hrdě vztyčenou vstoupím do hostince a šrumot v okamžiku utichne, potlačím nepředstavitelnou chuť obrátit oči v sloup a místo toho se můj úsměv ještě rozšíří. Mnozí muži mi kývnou na pozdrav, ženy, jichž je tu poskrovnu neskrývají pohrdavý a závistivý pohled. Neříkám na to nic, mlčím, až do okamžiku, než si sednu k jednomu z volných stolů a trpělivě čekám, až ke mně přispěchá hostinský, či nějaká jeho pomocnice, či pomocník. Netrvá to příliš dlouho, vzbudila jsem pozornost.

Putovala jsem dlouho, jsem unavená. Pro začátek mi bude stačit džbán horkého vína s kořením a číši, pohár, kalíšek, cokoliv. To bude rpozatím vše, mnohokrát vám děkuji.

Pobaveně se dívám na jeho rozpaky, když přešlapuje na místě, pohledem pátrá nejen po mě, ale hlavně po okolí, neboť se bojí na mě podívat zpříma. Usměji se, šáhnu do váčku, jež mám v tomto okamžiku již připevněný k opasku a podám mu jednu z mincí.

To by mělo pro začátek stačit.


Řeknu s potlačovaným veselím a ironií v hlase, uvolněně se posadím a rozhlédnu se po hostinci, čekaje, až mi hostinský přinese mou objednávku.

Před hospodou

Dojdu k Ginger a starostlivě - trochu jako bych se snažil odčinit to osobní "selhání" v hospodě (i když je to asi vlastně blbost páč tu holku vůbec neznám a spíš bych to tím udělal jenom horší) se ptám
"Je všechno v pořádku? Neudělali ti nic?"
A tak nějak si jí kontrolně prohlížím :)

Před hospodou

Když se zastavil předemnou ucouvla jsem o kousek zpátky dozadu tak abych si ho držela od těla.
Koukám na něj co po mě chce
Proč bych nebyla jsem v pohodě nic mi není.... A pokud jde o toho co mě obtěžoval je to pako ale víc mě naštval ten co mi pomohl.
Otočím se naštvaně na sebe
Proč mu to vlastně říkam
kroutím hlavou sama nad sebou

Krev dívky se rozlije po mechoví. Oběť se ti z posledních sil pokusí vytrhnout, avšak její snaha je předem marná. Nehty se zaryjí do vlkodlakovi srsti ústa naposledy vydechnou. Rty ve smrtelné křeči ještě zůstaly otevřeny. Tvář zkřivená strachem a bolestí. Nedaleko spatříš dýku, která zřejmě vypadla oběti z ruky. Směšná to zbraň proti vlkodlakovi, avšak v srdci dokáže býti velice nepříjemnou. Po výkřiku dívky již zas les nabyl svého původního klidu.
Teplá krev uniká z ramenní tepny děvčete. Její tělo hyzdí tři ošklivé rány. Drápy se jí zaryly do boků, kousnutí protlo rameno. Na sobě má jen tuniku šedé barvy. Tělo je mladičké a svěží.
Z nedalekého křoví zakouká sova a vzlétne k noční obloze. Les se naplní až nepříjemně zarytým tichem.

Jak tak sedíš sám nerušen u stolu a popíjíš svůj nápoj, pojednou tě kdosi osloví:

Jsou jak zvěř. Divocí, nepoddajný, tvrdohlavý. Nevím jaké máme šance proti organizovaným lidem.jsou slabší, ale za to již vědí, že jen v jednotě je síla.

Chlupy v zátylku se ti zježí a svaly celého těla proběhne nepříjemné mravenčení. Když se otočí a vedle sebe spatříš jen v tmavé látce zahalené postavu, podle hlasu ihned poznáš, kdo tu skrývá svou tvář. Ten pokračuje klidně dál.

Založili osady, vesnice i města. Kolonizují veškeré země a příroda jim ustupuje. Vynalezli zbraně, proti kterým se málo který tvor ještě ubrání či se ho dokonce netýká. Ze slabých, neschopných tvorů se stali dobyvatelé a kolonizátoři.

Temný společník sedí klidně, nic jej nerozhází. Z pod kápě sleduje celý hostinec. Prohlédne celý lokál a nepatrně se zachvěje. Nepromluví již znovu, jen se uchichtne a dopije víno rudé jak krev. A dobré. Sklenici uchopí dlouhé štíhlé prsty, ruka Černé

Hospoda na své monotónnosti za celou další delší dobu změnila jen pramálo. Vládne v ní obvyklý hlahol a veselí. Něco ti však přijde divné. Mnoho vlkodlaků se skvěle baví, ti, kdož přecenili své hranice se již zpitý válí na podlaze pod stoly a jen nepříjemně hlučí, v místnosti je mnoho podivných lidí, kterým není vidět do tváře a všude jsou zákazníci dožadující se svých slastných moků. Avšak... pokřiku kvůli pití a jídlu stále jakoby více přibývalo. Najednou si všimneš, že mezi hosty se motá jen pramálo služebnic. Jejich počet je téměř čtvrtinový. Hospodský téže kamsi zmizel. Číšníčky jsou mnohem méně příjemné a na některé dotěrné hosty se i utrhují. Jiné jsou naopak až příliš moc přívětivé a tulí se k hostům, tak jako černovláska k Liefthovi. Pokřiku je čím dál víc a šenkýřky mají plné ruce práce aby stihli obsloužit jen malý zlomek jich. Někteří nedočkavci si sami vlezli až za bar a obsluhují se sami. Jak je vidět nikdo si zmizení personálu nijak zvlášť nevšímá. Z tvého sledování situace v hostinci, tě najednou vytrhne něčí křik. Obrovská vlkodlačice již notně opitá začne cosi vykřikovat a ukazovat na malé děvčátko s vlčátkem v náručí...

Situace v hostinci - Karkulka

Lokálem se náhle ozve rozrušené zařvání. Upoutá pozornost mnohých a tak najednou hospoda na pár okamžiků utichne. Jakási mohutná notně opilá vlkodlačice,ověšena všemi možnými cetkami a ctěna přítomností několika vlčích pánů, se rozkřikne na celou hospodu. Není nijak hezké, svůj doprovod spíše získala opilostí mužů. Hospodou se rozlehne volání:
,,ZLODĚĚĚĚĚĚĚĚJ!!!"
Ke tvému zděšení, její ruka ukazuje přímo na tebe...
Ukradla mi zlatý náramek!
Nikdo nevypadá, že by ho nějak zajímaly nějaké okolnosti. Mnozí v tom vidí jen povyražení, a tak se po tobě někteří vrhnou a pokusí chytit. Jejich opilost jim však značně komplikuje chůzi a na své nohy se hrabou jen těžko. Stále jich je však mnoho a není rado riskovat, že by se někdo přidal z těch střízlivějších

Dosti nevraživá služebníčka ti po nějaké chvilce donese dle tvého přání džbánek plný horkého pití a k tomu z podnosu podá čistou číši. Trochu ulije z džbánku do pohárku. Při rozlívání blýskne ti do očka chutně vypadající barva výborného ročníku. Už jen pro podobnost rudě zbarvené tekutiny s krví by jistě kdejaký upír neodolal. Zde by však žádný být nedokázal. Tak velkému společenství se vyhýbají obloukem. Přeci jen, nyní, když jsou vlkodlaci tak podráždění, stáhli se to ústraní a klidí se jim z cesty. Rozzuřený vlčí lid je velice nebezpečným soupeřem. Šenkýřka nečeká na nějaké ocenění pití a s posledním pohrdavým pohledem vrhnouc k tvé osobě odejde. Víno opravdu vypadá i voní chutně. Brzy neodoláš a své rty smáčíš v vynikajícím pití. Už však při prvním poválení na jazyku ti přijde cosi špatně. Víno je až moc ostré, doušek však spolkneš. Najednou ti útroby projede ošklivá křeč. Prsty se roztřesou a upustí číši. Zbytek vína se rozlije po podlaze a pohár se roztříští na několik set střípků. Tvé tělo polije horkost a čelo se ti jemně orosí.... v břichu tě sevře bolest dalších trýznivých křečí.

V hospodě

Zamrkám a překvapení opravdu nehraji. Netrvá dlouho a vidím, jak se na mě sbíhá celá nestřízlivá hospoda. Tudíž, není moc času na uvažování, čapnu štěně a… jak jinak, začnu také křičet (hlasitě): “Mám štěněěě a jsem malááá! Pomóóc!!“ rychle se stavím na nožky, beru do jedné ruce štěně, vlče, a do druhé plášť (rychlost se podobá té nadzvukové). Mám chuť být zlá. Hodně zlá, ale tak nějak spíše na každého zvlášť, než na všechny na jednou. Už čekám to druhé zavolání „pomoc, zloděj, bere mi vlče“.
Zamířím přirozeně ven (rychlým krokem ve stylu „blesk je můj pomalejší brácha!)
“Pomožte! Oni se zbláznili!“ a já asi taky, že na sebe tak hloupě upozorňuji.

V horních patrech hostince

Doneseš ji až do dveří jednoho prázdného pokoje. Jekot se již dávno utišil. Vysmekne se ti a ještě sama ochotně zavře dveře. Pokoj je zrovna z těch chudších, ale to nijak nevadí podstatě vaší věci. Velká postel uprostřed pokoje přímo svádí k ulehnutí. Než se naděješ, přitočí se k tobě zpět a naposled tě nechá mocně si přihnout z láhve. Odebere ti ji a položí na noční stolek. Pokoj je osvětlen měkkým světlem svícnu stojícího při zdi. Jemňounké ruce markytánky se ti dostanou pod svršek a zručně tě vysvléknou. Než si uvědomíš jak i ona před tebou stane jen tak, jak ji Gaia stvořila. Postel se pod tebou prohne, když do ní ulehneš. Hebkou kůži černovlásky ihned ucítíš na své. Její nijak skromná ňadra se dotknou tvé hrudi. Hebounká stehna obejmou pevně tvá a svou pánví se prohne v místě tvého údu. Drobné ostré zoubky se ti zaryjí do krku a drápky zatnou v bocích. Líbá tě na krku a hrudi. Zvídavý jazyk občasně doputuje až k uchu. Její tělo se na tvém vlní a neponechává žádnou část tvého těla dlouho holou. Zatlé drápky putují po tvých bocích a zádech. Za chvíli jsou plné drobných ranek z nichž začne prýštit tvá krev. Teplá, sladká... tvá avšak i tak dráždící. Její zoubky se ti zatnou do hrudi. Tvář zkřivíš bolestí. V místě kousnutí začne rovněž téci krev. Začne jí lízat, vrhne se po ní jako kdejaký upír. Její lůno se pro tebe zpřístupní a nechá tě do sebe vniknout. Vaše těla se spojí v jedno. Zasténá a odvrátí od tebe tvář. Její tělo ti však vyjde vstříc... Znovu se zavlní. Drápky jedné ruky ti znovu sjedou po hrudi.. druhé však necítíš. Na poslední chvíli jen tak tak zahlédneš ruku sahající pod povlak postele a vytahující stříbrnou zbraň, na jílci ledabyle avšak účinně ovázanou, aby nezranila vlkodlaka držíc ji. Dívka si tvého pohledu však všimne a na nic nečekajíc vrazí ti ji do nejbližšího možného místa tedy levého ramene k tepně. Bolest ti na okamžitě začne otupovat bolest. Jen díky své sebekázni se udržíš při vědomí. Černovláska mrštně se dostane z tvého sevření zmizne z pokoje. Klíč cvakne v zámku a ty zůstaneš v pokoji sám, uzamčen.

"No co.. Jen jsem se chtěl.. ujistit? ...možná... Ehm," odkašlu si "Jak se vlastně jmenuješ?..
Huh, no to je děs.. já tady stojím uprostřed náměstí a nějaký... vlkodlačice se ptám jestli je v pořádku a jak se jmenuje... A to jsem střízlivej...
Proč jsem sem vlastně lezl?.. No jo, pán zase chtěl bejt ten co pomáhá, co se zastává slabejch, jistě, pan laskavý, pan hodný, pan milý... Tfuj!... Trošku se seber Gnashi! Co to je tohle?! Měl jsi radši zůstat ve svým doupěti...!
Zamračím se nad sebou a zakroutím hlavou. Tak tohle je vážně trochu krok vedle.. no, i když... Když se tak podívám.. Neni to tak špatný, uchechtnu se jen aby se tu neobjevil nějakej z těch hromotluků...

Uzamčen
Vyloženě si vychutnávám život vycházející z těla, jež se tiskne na to moje. Sice byly řeči o umírání spíše prostředkem, jak si dnešní noc užít, ale kdesi hluboko v uzamčené stránce vím, že to klidně může být naposled. Nechávám odplout veškerý rozum, vést se jen prvotním instinktem.
Probuzení je ledové a šokující. Proti dýce vyrazím jako v omámení i když reakci mám pořád stejnou i stejně rychlou a přesnou, můj mozek se v tu chvíli vůbec nemůže soustředit na pochopení toho, co se vlastně děje. Až prudká bolest mě probere do bolestného stavu podobného kocovině a než si to uvědomím, ozve se cvaknutí zámku.
Pak se teprve dostaví konečně šok a s ním i plný rozsah bolesti. Vydám ze sebe táhlé zavytí a potom šílený řev.
Zradila mě! Zranila mě! Vytrhla mě ze sna a dala mi jenom bolest!
Cosi se ve mně vzbouří proti řádu věcí tak jak jsou. Kdybych měl moc pohnout časem, teď by se svět dostal do svého zrodu.
Tak jak jsem, bez obtěžování se s oblékáním s rukou na rameni se rozeběhnu druhým ramenem proti dveřím. Nejsou z železných plátů, takže musejí povolit, přinejmenším v pantech, když deska vydrží. Prst si naprosto bez okolků strčím přímo do poškozené tepny, ještě navíc hmatám, platíc za to bolest, abych našel a přesně ucpal poškozené místo. Přesto se nedá tok zastavit úplně.
Konečně přemůžu vnitřní šílenství a udělám jedinou rozumnou věc, ač nahý, sejdu co nejrychleji dolů ze schodů. Téměř polovinu těla již zbrocenou krví. Mám sice regenerační schopnost, ale stříbro si vybírá svou krutou daň, každý odštěpek, každý kontakt mi otravuje krev a činí mne slabým. Dojdu až do lokálu. Oči se zatmívají, tělo je slabé, proměnit se nemůže, stříbro mu brání. Ihned u schodů klesnu na kolena ,ale odmítnu se poddat slabosti. Ani přes ztrátu krve. Je to jen vůle berana běžícího proti kmeni staletého dubu mě drží při vědomí.
Kurva jedna!
Zanadávám dost nahlas a odplivnu si před sebe.

Zeptal se jak se jmenuji usměji se a řeknu
Jsem Ginger
Kouknu na něj a zaslechnu něco v hospodě mířím přímo tak u dveří stojí Karkulka a volají že je to zloděj.
Chytnu jí za ramena a zeptam se jí
Vzala jsi to nebo ne?
Sice tak nevinna holka a krást to by snad už tam ani nebyla

Vyběhnu ven a ještě ve dveřích mě chytne ta, kterou otravovali. Asi má z toho děsivej mindrák, protože začne otravovat teď mě. Ve chvíli, kdy se to moc nehodí. Pomyslím si (velmi krátce) něco o její inteligenci a tak trochu zděšeně naznačím očima, že si chtějí hrát na lov a že na maminčiny kecy teď nejsou čas.
Štěně i plášť zatím držím, venku není moc teplo. Zatím to nějak zvládám, ovšem co nevidět začnu jektat zubama. Nechápu, co jí asi tak mám říct. Ať tak či onak, je předem jasný, co řeknu. vždyť mě honí!
Holka, ty seš zpomalená, to je děs, nevraživě utrousím v duchu a pohlédnu jí přímo do očí, v tu dobu už mám opět zděšený dětský výraz. Na slova se nezmůžu, kdo ví, jakým tónem by ze mě vypadly. Zakroutím hlavou, že ne a pokusím se jí vysmýknout. A utíkat dál.

Když jsem jí viděla že jako ne okamžitě jsem jí pustila ale zůstala stát ve dveřích abych jí dala náskok.
Zaterasím jim dveře a dělám že jsem si jich vůbec nevšimla pak uhnu aby mi nic neudělala....
Promin holka nechtěla jsem tě zdržet
Dneska je den na ho...

Situace v hostinci, uvnitř i vně

Celý hostinec se dá do pohybu. Mnozí, kdo ještě před chvilkou v klidu popíjeli a smáli se, teď vstávají a snaží se dostihnout Karkulku. Stane se však i něco podivného, téměř současně dvě věci naráz. Z vyšších pater se ozve bolestivé zařvání a za nedlouho do hostince vpadne ze schodů zraněný muž. Z levé ramenní tepny mu ošklivě teče krev a smáčí jeho tělo, které je do půli již červenou tekutinou zbarveno. Obrovský muž začne hlasitě klít na jakousi dívčinou, v jehož hlase mnozí rozpoznají Lieftha. Další řev však už patří některým vlkům v hostinci. Zděšeně se popadají za krk či břicho a začnou sebou nečekaně trhat, svíjet se v křečích a všelijak nepředvídatelně hýbat.

Je tu něco hodně špatně!

Napadne některé..... mnozí začnou utíkat ve z hospody. Už nikdo nepronásleduje Karkulku. Dávají se na zběsilý úprk. Dveře doslova vyrazí a smetou Ginger stranou. V hostinci začne boj o holý život.

Když jsem viděla že se všichni hrnou ven už jsem ani nestačila zareágovat.
Spadla jsem někam stranou a ani nevim kam spadla jsem přímo na záda a zadek.
Začala jsem se zvedat ale bolela mě dpcela kostrč.
Mířím so to k oknu hospody a koukám....
Pak pomalu otevírám dveře a chci tam nějak nenapdaně proplížit ale doufám že neumřu u toho.
Nevím zda je to dobrý nápad ale je tam ta holka co mi chtěla pomoc no a já jí ted taky chci pomoct.

Hostinec

Má paní ...

Vydechnu ze sebe pomalým, klidným hlasem, když uslyším řeč té, jež bych u sebe nejméně čekal.
Její proslov ke mě, mě děsí. Vzdává se snad? Doufat, že jen to ne.

Vyvíjejí se stejně tak, jako každý jiný tvor. Oni nejsou jako zvěř, oni tou zvěří jsou a snaží se být na vrcholu síly. Myslí si, že to oni mohou rozhodovat tam, kde není nikdo jiný, kdo by mohl rozhodnout. Jejich božstvo je stejně směšné, jako oni sami. Jen Gaia je pravdou. A jen ji musíme chránit. Od toho jsme byli zrozeni ... Jen proto byl zrovna nám, dán tento dar.

Mluvím pohrdavě, znechuceně, zřejmě k těm, o nichž mluvím. Usrknu ze své lihoviny a rozhlédnu se po celém hostinci. Když náhle nastane zmatek v celém hostinci, snažím se dál v klidu sedět odstrčený od všech těch hloupých problémů. Jen tehdy, když bych měl být přímo ohrožen já nebo černá, začnu jedna. Ne dřív.

Hostinec:

S nepříjemným, až ironickým úsměvem sjedu dívku a zavrčím, když mě sjede pohledem, už se o ni nějak dále nestarám, jen ji mávnutí rukou propustím a natáhnu se k číši, s výrazem toho největšího znechucení a ovládám nutkavou touhu nemrštit po ní onu číši, které by mi v daný okamžik nebylo ani trošku líto - tedy, té drahocené a sladce vonící tekutiny ano, ale to by mě již následně asi nevadilo. To vše mi poněkud překazí zmatek v hostinci, takže číši přiložím k ústům a usrknu, povalujíc si horkou tekutinu na jazyku a zaúpím, nikolik však nespokojena, či spokojena kvalitou pití, ale ošklivou bolestí břicha. Zalapu po dechu, položím pohár na stůl a snažím se jej nevylít. Postavím se na nohy, pevně doufajíc, že mě ještě udrží, udělám krok dva. Vrhnu pohled na stůl a zpoza pevně semknutých rtů se pokusím usmát - z toho pití to určitě nebylo. Další krok, pak další. Na ten poslední se už nezmůžu, prosebně upřu pohled na kohokoliv ve svém okolí a jen tiše zamumlám:

Prosím...

Zároveň s tímto slovem se pak sesunu k zemi, pod nejbližší stůl, kde jsem chráněna před surovými kopanci a podrážkami bot utíkajících.

Pomalu procházím tmou, prakticky dokonale s ní splývám. Celé mé vlčí tělo pokrývá dokonale černá srst. Jediné místo, které se tomu naprosto vymyká, je srst na krku a předních tlapách, která je bílá, jako čistý zmimní sníh. Kráčím si po ulici mezi budovami a prohlížím si pro mě nové prostředí. Jsem zde poprvé a snažím si to tu aspoň trochu zmapovat. Můj relativně dlouhý ocas, kde mám srst hodně hustou a vzdušnu, se vlní v ritmu mé pomalé chůze jako hádek, který pronásleduje svou kořist. Nejsem nijak příliš velký, spíše menší, zato je vidět, že nejsem jen tak nějaký slaboch. Bojovník ale taky příliš nejsem. Z mé pohodlné procházky za poznáním mě však vyruší nenadálý hluk a povyk v blízkém hostinci, ze kterého proudí dav, jakoby se snažil zachránit holý život. Sprintem se vydám tím směrem a se zaujetím si prohlížím, co se kolem děje. Občasnou škvírou mezi vybíhajícími postavami si všimnu krvácejícího muže.
Co se to tady děje? Pomátli se všichni nebo co?
Stojím opodál od davu a nakonec si lehnu na zem a pozotuji ten veškerý rozruch.

Utíkám, ale po chvíli se zastavím. Ryk za mnou nabere pachuť strachu. Paniky. To jsou celí oni, silácké kecy a pak strach. Strach rozžírající útroby, lebedící si v řetězové reakci. Zakřičíš a já zakřičím také. Prostá rovnice onoho oslovování se, bratře. Nesnáším to, nesnáším mnohé. Uvězněná v sobě samé. Pohled je možná krutý, ale co mám jiného dělat?

Jsou to vyděšení králíci, jen je zardousit. Slabí, jak chtějí porazit nepřítele, když ani doma nedokáží pobrat odvahu? Jak chtějí dosáhnout chvíle satisfakce, kdy nám bude navráceno, co nám bylo vzato?
Hlupáci, nesnáším jejich marnost. Křik jejich rychlých kroků. Hlavně být co nejdál… pryč… zajíci.

Zpozoruji i několik čumilů. Jeden je ve vlčí podobě, černých vlků je tu tolik, že nevím, kdo to je a zdalipak jej znám. Má divný ocas, jakoby to byla spíš veverka či liška, než vlk. Divné, co je tohle za svět? Jsem znechucená do morků kostí, které se začínají chvět pod náporem chladu. Položím štěně vedle sebe a přehodím přes sebe plášť. Botičky mám od bláta a cípy pláště také. Vlasy jsou stále mokré, už ne tolik, nekape z nich, ale stejně cítím každý polibek větru. Stáhnu si plášť blíže k tělu a začnu dělat to, co musím…

Nechám štěně štěnětem, tasím sekáček a schovám jej pod plášť. Rozběhnu se k hospodě. Sem tam se blýskne ostří. Kápě se mi sveze na ramena.
Svět se změnil.
Čas se rozplynul.
Chvíle se rozkouskovala do drobných okamžiků.
Vše se zpomalilo…

Hostinec

Událost v hostinci, ač zprvu se zdálo, že se vás netýká, zasáhne i vás.

Zatraceně..!

Černá rychle vstane, držíc si plášť v místě hrudní kosti. Sklenice se zpřevrhne a roztříští o zem na tisíce kousků. Karmínová tekutina pomalu stéká ze stolu na zem a tvouří pod ním nevelkou kaluž. Ozve se dávivé zachroptění a zakašlání. Žena narazí do kohosi v hostinci a dav ji ihned pohltí. Její siluetu a plášť již mezi hemžící se všemožnou havětí nespatříš. Jediné co zbylo jsou kapičky její krve na několika střípcích rozbitého poháru...

Jen bezčinně sleduješ dění kolem. Tvý společníci začnou padat k zemi a chytat se a břicho. Jed... napadne tě jen. Bezúčelně vyleješ své pití i když to asi jako jedno z mála otrávené nebylo. Poslední co spatříš je krvácející Lieft kácející se k zemi. Tupá rána ochromí mysl. Někdo tě ze zadu ošklivě vzal něčím těžkým po hlavě. Zkacíš se k zemi a ztratíš vědomí...

... probereš se sama. Nevíš jak dlouhý čas uběhnul. Ležíš na mokré kamenné podlaze. Kameny jsou porostlé mechem a plísní. Místo, kde jsi se ocitla ti nepřijde nijak známé. Je podobné snad trochu katakombám nalézajícími se pod hradištěm, kam jste občasně s Liefthem zavírali či mučili některé vězně, kteří se znelíbili vašim pánům. Málo kdo o nich ví. Jen někteří vybraní a stoupenci Černé. Říká se, že ani sama Plavovlasá o nich neví. V prostorách kde se však teď nacházíš vypadají ale mnohem více nepoužívaně. Zatuchlina a vlhkost je zde koncentrována v mnohem větší míře. Navíc.. je tu i odpad, který se ve vězení pod vlčím hradištěm nenachází. Lidské město... Nedaleko tebe se ozve šramot. Piskot krys se rozlehne kolem. Hlava tě ošlkivě bolí, ale již není tak ochromující. Kolem sebe spatříš jen tmu. Není vidět téměř nic. Ze stropu kdesi odkapává voda pomalým ...kap...kap...kap... Klid kolem je znervozňjící. Přijde ti, jakoby tě kdosi sledoval, ale kdo netušíš.

Ucítíš na sobě čísi ruce. Pomohou ti dostat se na nohy ale, když zavrávoráš, pevně tě vezmou do náručí. Nesnesitelná bolest ti sevře žaludek. Bolest utupí mozek a zatemní smysly. Nejsi schopna téměř nic jiného vnímat krom pocitu, jako by ti tisícero jehel se zabodávalo do tvého břicha.

Sněz to!

Přikáže ti hlas a k ústum podá jakousi lahvičku. Ač se pokusíš vzepřít, nemáš proti svému únosci pramalou šanci. Hrká tekutina se ti vyleje po jazyku a on již se postará, abys jej spolkla. Lektvar začne ihned fungovat. Vše ti najednou přijde vláčné a zastřené. Bolest povolí a pocit dotyku hedvábných peřin tě zcela ovládne. Pomalu usneš...

... probereš se sama. Nevíš jak dlouhý čas uběhnul. Místo nepoznáváš. Nic co by ti napovědělo. Kolem tebe je jen tma. Vzduchem je cítit jen vlhkost, špína a pach odpadu kolem. Ležíš na mokré kamenné podlaze. Kameny jsou porostlé mechem a plísní. Nedaleko tebe se ozve šramot. Piskot krys se rozlehne kolem... Podzemí; napadne tě jen... bolest polevila. Jed byl neutralizován zřejmě lékem, který jsi dostala. Avšak... tvůj zrak, je jakoby zastřen černou páskou. Nic nevidíš... kolem tebe se monotoně ozývá jen hlasité ...kap...kap.... A tlapičky krys šramotí kolem... po nějaké chvili, kdy je zrak oslaben... začneš snímat své okolí mnohem pozorněji sluchem. Jemná ouška zaregistují klidné hlubší oddechování někoho dalšího. Kamenná podlaha nepříjemně studí. Najednou ti dojde další nepříjemný fakt.. jsi nahá. Jen kolem ruky máš připevněn postříbřelý kroužek svědící a pránící ti v přeměně

Klesneš k zemi a zhroutíš se. Okolí již téměř nevnímáš. Poslední co pocítíš je dotek něžných rukou doutknoucisevší tvé rány. Rána povolí a bolest se ztlumí. Jakási mast začne hoit zranění. Jemný hlas tě začne konejšit a tvé tělo se dostane do měkké náruče jakési ženy. Ztratíš vědomí...

... probereš se sám. Hostinec a všichni naokolo zmizeli. Nevíš jak dlouhý čas uběhnul. Ležíš na mokré kamenné podlaze. Kameny jsou porostlé mechem a plísní. Místo, kde jsi se ocitla ti nepřijde nijak známé. Je podobné snad trochu katakombám nalézajícími se pod hradištěm, kam jste občasně s Jessicou a dalšími zavírali či mučili některé vězně, kteří se znelíbili vašim pánům. Málo kdo o nich ví. Jen někteří vybraní a stoupenci Černé. Říká se, že ani sama Plavovlasá o nich neví. V prostorách kde se však teď nacházíš vypadají ale mnohem více nepoužívaně. Zatuchlina a vlhkost je zde koncentrována v mnohem větší míře. Navíc.. je tu i odpad, který se ve vězení pod vlčím hradištěm nenachází. Lidské město... Nedaleko tebe se ozve šramot. Piskot krys se rozlehne kolem. Rameno tě ošklivě bolí, ale již není tak ochromující. Kolem sebe spatříš jen tmu. Není vidět téměř nic. Ze stropu kdesi odkapává voda pomalým ...kap...kap...kap... . Na ruce uscítíš svědivý dotek. Nahmatáš malý náramek, zjevně stříbrný. Zabrání ti v přeměně. Kamenná mokrá podlaha nepříjemně studí na kůži. No žel bohu jsi se obléknou v pokoji již nestihnul...

Hostinec

Snažila som sa niečo so sebou spraviť, ale nešlo to. Stratila som rovnováhu v mysli. Nedokázala som nič spraviť, ale akonáhle som postrehla, že to bol JED, ktorý zahubil mojich spoločníkov v hostinci, ihneď vylievam svoj nápoj, z ktorého som si moc neupila. Moja nechuť k alkoholu ma zachránila - uvedomím si zrazu. Ale nemám čas na rozmýšľanie, pretože hneď pocítim tupý náraz na temene hlavy. Posledné čo vidím, je Lieft, ale ten nie je na tom lepšie ako ja....

Neznáme miesto
Vstávam.... Obzerám sa... Nevidím nič, čo by mohlo byť mi nejak povedomé, ale i tak trošku mi to pripomína miesta, kam sme nechávali mučiť tých, ktorý sa znepáčili nám, či Čiernej.
Prudko vstanem a pocítim ťarchavú bolesť hlavy. Cítim každý nerv, ktorý sa mi napína pri tom jednom pohybe hlavy.
Pomalým gestom skontrolujem, či mám u sebe zbrane, ale moc toho nevidím, keďže ma ochromuje modrina na hlave. Ešte spomalenejšie začnem obzerať steny. Cítim aj ten dobre známy pohľad niekoho neznámeho, ale akonáhle sa obzriem tak nič nevidím.

"Boha, drž tlamu!"

zasyčím nahnevane na vodu, ktorá kvapká v rovnakom rytme. Môj hlas sa nijak nemôže ozývať vďaka zvhlčeným stenám porasteným machom.

Myši zjistivší tebe zapiští a utečou. Na vodu však tvůj sykot neměl žádný efekt. ...kap...kap...kap... pokračuje její neměný rytmus. Tvé ruce našmátrají veškeré tvé zbraně. Nic nezmizlo. Jen tvé obleční je promáčené. Začíná ti být zima. Vše je stále v tom samém klidu...

Katakomby
Co se, u luny, dělo?
Zatřepu hlavou a otřesu se při pocitu chladu na kůži. Pomalu si všechno rozpomínám.
Dívka, dýka, bolest, schody, tma, mast... kap kap kap...
Všechno to projede hlavou jako blesk a zanechá za sebou jen bolestivý hrom v rytmu dopadajících kapek...
Sakra, práce... Kde to jsem? Haló! Jste tam někdo?! Přineste nějaké světlo a sundejte mi tu odpornou věc... Hej!
Tady si asi řvaním nepomůžu...
Raději začnu pomalu rozhýbávat celé tělo a rozmasírovávat bolavé části. Opatrně se také dotknu rány po dýce. Potřebuju se začít hýbat, abych zahnal zimu...

Kdesi:


Doprdele....


Zahuhlám a otřesu se zimou, rukama si přejedu po ramenou a strnu, neboť jsou holá, nekryje je, jako obvykle bílá halena, ale jsou úplně, ale úplně nahá. Kleknu si opatrně na kolena, neboť tak bude z mého těla unikat co nejmenší množství tepla.




To, že jsem bez oblečení bych ještě pochopila, tu bolest hlavy taky, ale to, že jsem v nějaké smrduté...uff, kdo ví čem, to opravdu ne. A pochybuji, že jedna číše medoviny by mě opila do takového stavu, abych si neuvědomila aspoň to, co se stalo. Každopádně se nevylučuje to, že to medovina byla a někdo byl natolik "ochotný", že mě pak zachránil.


Vzdychnu a přejedu rukou a náramku.

Ná.. co? Zatraceně, do psí díry, co je kčertu zase tohle? Já chci svůj kožich, je mi zima. Vsadím se, že ten, kdo za tohle může je chlap a buď hodně sadistický, nebo typický. Ono to v některých aspektech jeho chování stejně vyjde nastejno.


Zatímco se mi hlavou honí nepřeberné množství myšlenek, zaposlouchám se do svého okolí, kromě hlasitého KAP, KAP, KAP...zaslechnu i něco jiného. Oddechování, dýchání...prostě něco, co zajištuje jinému zvířeti, či osobě či kreatuře životní funkce. Spokojeně se usměji a pak se postavím.



Je tady někdo prosím?

Zašeptám se zájmem a nadějí v hlase.

Kobky
Hej, co to bylo? To nebyla vody, tohle znělo mnohem živěji a žensky...
Ano?! Tady, tady jsem! Kdo jsi? A Proč jsem tady dole? Co se děje?
Zahrnu druhý hlas otázkami a začnu se pomalu sunout tmou za tím zvukem, co jsem slyšel.
Tak ty toho asi taky nebudeš vědět moc...
Napadne mě, když si konečně uvědomím stejné rozčarování v tom druhém hlase, jaké se ozývá v mém.
Počkej, nehýbej se a mluv.. V téhle zatracené tmě nevidím ani na krok...
Začnou se ozývat zvuky mého pohybu, doprovázené občasným zaklením, když na něco narazím.
Kdybych aspoň měl svůj kožich a nemusel se starat o tu hnusnou zimu...

Neznámo kde:

Zavrčím, když uslyším cizí hlas, ale nezní to nepřátelsky, spíše je onen hrdelní zvuk prosycený zájmem a zvědavostí, mně vlastní. Nehýbu se, ani mě nenapadne se vůbec zvedat, když už mě neuvidí nahou, jeho náhodný náraz do mě by vše prozradil, nehledě na to, že on bude pravděpodobně taky nahý, s ohledem na to, že si stěžuje na zimu.


Hlavně se prosím uklidni a přestaň jančit jako opuštěné štěně.


Mumlám a dusím smích, když slyším, jak bezradně tápe po "místnosti".

Zastav se, hlupáčku. Najdi zeď a jdi podél ní, půjde se ti lépe a s trochou stěstí dorazíš ke mně. Já ji mám za zády.

Vzdychnu, když uslyším další tlumené zaklení a tentokrát se i ve stísněné situaci jednoduše rozesměji.


Jmenu ji se Čumáček, ne nesměj se a pro tvé dobro ani nekomentuj. Já s tím umím žít, tak to zkus taky. Co se týče místa, naprosto netuším, kde jsme. Vím, že mě sem někdo donesl, předtím ošklivě potrápil můj zažívací trakt a teď mě tu nechá mrznou nahou. Až se mi dostane pod tlapu, tak si to ošklivě odnese. A ty jsi?

Kobka
Několikerý bolestivý náraz mě trochu probere a slova od Čumáčka tomu pomůžou docela, takže znovu nabydu ztracenou rovnováhu. Místo předchozí dezorientace se dostaví jen nepříjemné podráždění nad tím, jak si s námi někdo zahrál. Zpomalím a postupuji teď podél stěny a cílevědomě.
No to je fajn, jí bylo zle, mně probodli ramenoa ještě tak hloupě, že jsem skoro vykrvácel... No pěkné a teď tu jsme oba nazí a...Počkat!
Zarazím se na chvíli a oklepu se, ale zdaleka ne zimou, naopak cítím, jak mi stoupá po krku teplo. Jsem najednou hrozně vděčný za tmu, která skrývá, jak se červenám.
U Gaii! Co to se mnou je? Přece se nebudeš stydět, vlku, když jsi nahý vedle ženy, byl jsi již mnohokrát.. Hmm, jo, ale dobrovolně...

Chvíli se dohaduji sám se sebou, ale nakonec zvítězí vlčí instinkt a donutí mě se přisunout blíž, dokud ve tmě nenahmatám kůži. Mimoděk zavadím o stejný stříbrný náramek.
Koukám, že bys taky uvítala svojí srst zpátky, co? Hmm je to jen stříbro... jestli to není nějaká slitina, měl bych ho zvládnout zlomit, ale potřebuju k tomu obě ruce, takže svůj nerozbiju. A nevím, jestli ti tím neublížím... Riskneš to?
Jsem docela vděčný za to, že mě to napadlo a mohl jsem se tak přestat soustředit na svoje rozpaky. Pomalu se stávám znovu pánem situace.
Mimochodem, jsem Liefth, Liefth dem Ulgaar válečník a strážce Temné paní... A nebudu se smát tvému jménu. Mě potrápila jen nějaká holka s černými copy a dýkou. Nemáš doufám černé dlouhé vlasy, že ne?
Pousměju se ve tmě.

Lesy poblíž Hradište

Lehce postupuji dál. Však už jsem na cestě nějaký čas...
Co to je za kravál? Zamyslím se a zastavím se. Ani větřit nemusím. Hradiště přede mnou nelze přehlédnout.
Na okamžik zaváhám.
Má tam vůbec smysl jít? Rozhlédnu se kolem sebe. Snad hledám něco, co by mi rozhodováni usnadnilo, možna něco jiného. Ani já sám s jistotou nevím. Mám smíšené pocity, něco mě do hradiště táhne, něco jiného mě ale varuje. Nakonec s povzdechem vykročím hrdě vpřed.

Hradiště

I když cítím, že jsem konečně po dlouhé době mezi svými, pořád jsem lehce nesvůj. Někteří vypadají značně nervózně či rozrušeně... Možná lepší nevědět proč.
Jdu mlčky dál. Sám nevím co si o nich všech myslet. Už nejsou co bývali, nebo jsem až z příliš vzdáleného kraje. S povzdechem instinktivně zamířím k nejrušnějšímu místu. K hostinci. Táhne mě sem hlavně zvědavost.
Hmm... Proč se jen všichni nechali takhle ovlinit lidmi... Dřív nám bylo líp... Když se někomu po lidech zastesklo, prostě šel za nimi... Chmpf... Snad se mílím... Nedůvěřivě pohlédnu na hostinec a s lehkými pochybami k němu vyrazím...

Někde, kdesi:


Usměji se, když uslyším pár dalších zaúpěních a tupých nárazů, snažím se však, nesmát se tentokráte nahlas, no, alespoň trošku krotit ty výbuchy smíchu, naprosto se nehodící k této situaci. Můj bublavý smích utichne v okamžiku, když uslyším v jeho hlase nejistotu a stud?


Že by našeho tajermného přítele představa o nahé ženě v jeho nahé přítomnosti znervozňovala? Ale nebuď směšná, vždyť je to chlap, vlkodlak, se svou nahotou umíme žít, tedy, až na tu zimu.

Ucítím jeho dotyk na své ruce a konečky prstů nahmatám tu jeho a přejedu po ní až k obličeji, který opatrně prozkoumám prsty, snad hledajíc obrysy, pod kterými bych si pak mohla představit onen chraplavý hlas.


Na vlkodlaka jsi docela pohledný.

Zamumlám, spíše pro sebe a mlčky se usměji, snad na potvrzení svých slov, jež stejně nemůže vidět.

Ne, že by mi vadila nahota, či tvá přítomnost, ale ta zima je vlezlá, to přinejmenším. S tím náramkem to můžeš zkusit, ale co když to nepůjde? Nebo já neoddělím ten tvůj, nevím. Každopádně, pravdou je, že pokud to nezkusíme, nikdy se pravdu nedozvíme.


Kývnu hlavou a natáhnu k němu ruku, dlaní obrácenou vzhůru, jeho ruku pak přitisknu na tu svou.

Tak do toho, chlupáči.

Kobky
Když se prsty dotknou mého obličeje, instinktivně k nim vyrazí volná ruka, ale ještě dřív, než se dotknu ji zase stáhnu.
Pomalu ze mě spadá stud. Koneckonců, opravdu to není poprvé, c bych byl vedle ženy nahý. Po větě Čumáčka se dokonce lehce usměji.
Dej si pozor, nemusí to být vůbec přijemné.
Po hmatu najdu náramek na její ruce a opatrně za něj zaháknu konečky prstů. Potom se rozkročím a začnu rukama tahat od sebe, snažíc se měkké stříbro roztáhnout na dostatečnou velikost, nebo ještě lépe roztrhnout vedví.
Svaly se napnou, žíly na rukách vystoupnou a celé tělo se zatne, včetně čelistí. Vynakladám všechnu svou fyzickou sílu, abych Čumáččinu ruku zbavil ohyzdného kovu.

Neznáme miesto

Bolesť hlavy pomaly, ale isto ustupuje a ja konečne vidím, všetko naokolo. Síce moc toho na videnie nie je, ale i tak začnem ohmatávať steny, dúfajúc, že chytím dvere alebo nejaký iný priechod von z miestnosti.
Zdvihnem pohľad a nos ma naviguje k jedinému zdroju čerstvého vzduchu...

Kobky

Liefthova snaha vyšla naprázdno. S náramky ne a ne hnout, ruce ti po chladném kovu kloužou, jako by byl potřen sádlem. Kobky jsou hnusné a zima vlezlá. Vypadá to, že vše bylo dopředu připravováno. Tohle je vězení udělané pro vás, pro nikoho jiného.
Čumáček může jen lehce pozorovat marné snažení, přesto, ucítíš, že tu je ještě někdo. Ty nádechy se teď prohloubily, to znamená, že se to stvoření probudilo.
Zvuky kapání tě ruší, přesto jsi si jistá, že tě uši nešálí.
Je tu ještě někdo, někdo třetí, kdo zatím nepromluvil…

Kobky

Liefthova snaha vyšla naprázdno. S náramky ne a ne hnout, ruce ti po chladném kovu kloužou, jako by byl potřen sádlem. Kobky jsou hnusné a zima vlezlá. Vypadá to, že vše bylo dopředu připravováno. Tohle je vězení udělané pro vás, pro nikoho jiného.
Čumáček může jen lehce pozorovat marné snažení, přesto, ucítíš, že tu je ještě někdo. Ty nádechy se teď prohloubily, to znamená, že se to stvoření probudilo.
Zvuky kapání tě ruší, přesto jsi si jistá, že tě uši nešálí.
Je tu ještě někdo, někdo třetí, kdo zatím nepromluvil…

Kdesi

Čerstvý vzduch vane s drobounkých průduchů, kterými by se sotva prodral červík, červ by měl již jistě problémy. Sotva vidíš. Jak tak „čenicháš“ ve své lidské podobě s okovy na rukou. Nahá, cítíš, jak do tebe vstupuje chlad a s tím chladem vnímáš i zvuky. Lidské zvuky. Odkud pak jdou?
Určitě nejsou nikterak daleko. Jsou dva, podle hlasů bys řekla, že je to muž a žena. Slyšíš, jak muž zadržuje dech, žena dýchá v podstatě normálně. Šelest okovů je tam také patrný.
Temnota tě objímá jak tvá nejlepší přítelkyně. Všechno známé, hostinec a lidé v něm, je to tam.

Ginger
Doběhla jsi a vidíš, jak se všechno kroutí a lidé před tebou mizí. Pak už je ticho, zůstaly tam jen mrtvoly a ty. Sama a jediná. Opuštěná živými. Hostinec vypadá opravdu strašně. Pokoj a klid je ten tam. Nikdo nechce pomoct, ani ta žena, co ti pomáhala, protože ta je ta tam. Nebo je nahoře v pokojích, ale od tamtěch míst také vane klid a ticho. Necítíš nic podezřelého. Zdá se, že to krátké, kratičké zaváhání bylo tím, co o všem rozhodlo.

Z pozorování tě vytrhne už jen zvuk dobíhající dívenky v rudém plášti. Rozhlédne se kolem, a pak se na tebe podívá: “pěkný…“ hlesne udýchaně, ale nic dobrého v tom nehledej. Je to skeptický ironický hlas, který bys u takové holčiny opravdu nečekala.

Andarian

Sníh tě lehoulince zebe do tlapek a pokouší se prodrat na tvou kůži skrze srst na břiše. Marně.
Davem prolítla holčina v rudé kápi a zmizela uvnitř hostince. Davem se šíří ono zalknuté ticho. Tohle nevypadá dobře. Cítíš smrt, cítíš zmar.
Nikdo si tě zatím nevšimnul. Kdo by se zajímal o černého vlka, který tak jako tak splývá s okolní tmou? Nikdo. Nikdo se ani neotočil, ale možná, že to nebylo nezájmem, ale tvou obratností a tichostí.
Tady se nic nedozvíš i dav čeká na to, až někdo vyjde z hostince nebo nastane konec světa.

Lendan

Vidíš, jak v povzdálí leží černý vlk a hledí směrem k hostinci. Dav okolo něj je ztichlý a prodrat se jím dá nějakou práci, pokud to neuděláš ve stylu té malé holčiny, že na něj prostě naletíš. Pud sebezáchovy funguje i tady, takže je dost velká pravděpodobnost, že by ti uhnuli. Na druhou stranu je potřeba zvážit, nakolik je rozumné skákat po hlavě do místa, kde nevíš, co se děje.

Hospoda ve dveřích

Když jsem stála v těch dveřích nemohla jsem zkoro ani mluvit to co jsme tam viděla bylo hrozný už dlouho jsme neviděla. Najednou jak nějaké hrušky se zkáceli a nebyli.
pak jsem uviděla vedle sebe Podívam se na ní zeptám se
Pokud tu nechceš už nic měli bychom asi vypadnout než se tu sleze celá tlupa dalších ožralů
Nijak mě nepotěšilo to že zrujnovali celou hospodu aspon jsem se mohla napít.

Hospoda (aneb lemra PJ se nechce přihlašovat - jinak Karkulku berte jako CPko, které bude co nevidět vyhozeno, hrát s vámi nebudu :o)))

Podívám se na tebe tak nějak s přimhouřenýma očima a s pokrčením ramen uznám, že se tu už opravdu nic dělat nedá. Ve chvíli, kdy se chci poškrábat na hlavě si uvědomím, že mám pořád v ruce sekáček a tak ho zatasím.
“Jako, já už tu nic nechci, ale… hm… nemyslim si, že by nám vzdálení se prošlo,“ brouknu mírně pochybovačně a kouknu se přes rameno, kde je ten vyčkávající dav.
“chtělo by to vymyslet, kdo to nahlásí… a jak,“ po události s vlčími hlavičkami tohle opravdu není dobrý. Ani trochu.

Niekde v priestore

Chlad mi pomaly, ale isto naráža do kostí a o chvíľu pociťujem jasnú zimu. Teraz mi nepomôže nič, čím som. Potichu si nahnevane zavrčím a snažím sa nejak rozopnúť okovy. Nejde to. Po dverách už dlhú chvíľu pátram, no ani to sa mi nedarí. Všetky moje zbrane sú preč a s nimi aj šatstvo. Nemám po ruke nič, čo by som mohla teoreticky použiť.

Len keby som sa dostala k dverám, aby som ich mohla otvoriť... Čo to je za hlasy? Jeden je určite ženský.. a mužský? Takže za tým sú ľudia? Že sa vôbec pýtam, iba ľudia by boli tohto všetkého schopní!

"Až... sa.. mi... dostanú... do... rúk..."

Nahnevane zasekávam a pri každom slove sa snažím vymaniť z pút.

Ben
Noc byla divoká jako sama příroda. Matka Luna na tebe shlíží zpoza mraků a drobné hvězdy ti ukazují směr kudy jít. Příliš nevidíš, ale tvé instinkty, tvůj čich, to vše tě vede do místa, kde jsi už někdy byl. Kdo ví kdy a zda se sem vracíš z povinnosti či z vlastní vůle. Zčernalé zuby palisády se tu ježí jak bodliny sta ježků. Tváří se výhružně, ale tebe zmást nemohou. Víš, že ví, že jdeš ty, vlkodlak.
Les je tvým domovem, co je pro tebe městečko za palisádou? Domovem, sladkou záhadou, voňavým pamlskem?
Avšak, něco je tu jiné. Pach zloby naruší nitku poklidu. Pach nepochopení nastoluje otázky. Pach strachu bouří emoce…

Amoon

Čistota noci je pošpiněna rozruchem. Klid, tvůj spánek, tvou tichou meditaci nad nekonečností snů, naruší šramot překřikujících hlasů. Povyk za palisádou? Zajímavá věc, rozhodně pokud je do toho zataženo tolik hlasů. A nikdo tam není, kdo by je umlčel a navrátil ti klíče od bran snů.
Hlavou se ti míhají obrazy hlav odřezaných od těl drobných vlčat, které sebou donesla Černá. Má to spojitost? Napadl vás někdo? Nezdá se, to by byl jinačí budíček.
Jedno je jisté, nedá se tu spát.
A Luna se stále jako by potutelně usmívá…

Kobky:

Vzdychnu, jednou, dvakrát, pak své, až naoko hrané nespokojení zaženu a rukama si obejmu kolena, snažíc se ještě nějakým způsobem zahřát. Očima kloužu po temnotě a snažím se nedrkotat zuby.

Liefthe?

Zašeptám do ticha, neupozorňujíc na předchozí nezdar se sundáním náramku, jež s úporností jeho vlastní, svírá mé zápěstí, stejně jako jeho. Slyším dech, to je to, proč jej volám.


Někdo tu je. Někdo, snad podobný nám. Každopádně, asi bychom si měli dát pozor.


Vzdychnu a otřesu se, pohled upírám do míst, kde si myslím, že někdo leží. Neváhám příliš, pohladím Lieftha po předloktí a vydám se po dechu, snažíc se najít to, co díky tomu žije.

Kobky
Po několika neúspěšných pokusech nakonec sundavání náramku raději zanechám. Pořád ještě se cítím trochu hloupě vedle nahé ženy vedle mě a mám podivný ochranitelský pud, který mi rozkáže přestat s lomcováním okovy, které se stejně nechtějí hnout.
Nešťastně se sesunu vedle Čumáčka na zem. Zdecimovaný vlastním nezdarem a ještě její nelibostí.
Ano? Ozvu se potichu, když zaselchnu svoje jméno. V polohlase je ale stejně dobře poznat moje vlastní rozmrzelost. A Právě když napnu uši a čekám odpověď, zaslechnu šepot dechu ve tmě, těsně předtím, než mi jej Čumáček potvrdí slovem.
Když ucítm dotek na kůži a zvedající se Čumáčka, chvilku počkám a pak jí následuji. Přitom kdesi uvnitř obdivuji její odvahu, protože na takovéhle kousky jsem zvyklý spíš u bojovníků...

Podívam se na ní a jen se usměju
A komu to chceš nahlásit ani pořádně nevíme kdo to začal
Podívam se na ní a koukám po celé mistnosti zda tu něco není.
Podívám se na ní a pak dodám
Navrhuješ něco?
Vezmu si své věci a jdu pomalu z hospody nemíním nic hlásit však oni se to dozví za nedlouho.

Temnotou se rozlehne velmi zajímavě pronesená věta: "Až... sa.. mi... dostanú... do... rúk..." slova jsou doprovázená zvukem okovů, které chrastí jak dětské chrastítko. Hlas je ženský. V podstatě Lieth i Čumáček ví přesně, kde ta třetí osůbka je.
Ta třetí osůbka doposud nezaslechla slova ani jednoho z dvojice, protože se rve s pevnými okovy, které nevypadají, že by se tak rychle vzdaly jejích krásných rukou.

Ani se nestačíte oslovit, napadnout, zeptat, když uslyšíte kroky, jenž se ozývají odněkud seshora. Do nosů vás udeří příjemná vůně čerstvého vzduchu a kdesi, zatím ještě daleko, se objeví světlo louče.

Pište si spolu vy tři Jessica, Lieth i Čumajz

Temnotou se rozlehne velmi zajímavě pronesená věta: "Až... sa.. mi... dostanú... do... rúk..." slova jsou doprovázená zvukem okovů, které chrastí jak dětské chrastítko. Hlas je ženský. V podstatě Lieth i Čumáček ví přesně, kde ta třetí osůbka je.
Ta třetí osůbka doposud nezaslechla slova ani jednoho z dvojice, protože se rve s pevnými okovy, které nevypadají, že by se tak rychle vzdaly jejích krásných rukou.

Ani se nestačíte oslovit, napadnout, zeptat, když uslyšíte kroky, jenž se ozývají odněkud seshora. Do nosů vás udeří příjemná vůně čerstvého vzduchu a kdesi, zatím ještě daleko, se objeví světlo louče.

Pište si spolu vy tři Jessica, Lieth i Čumajz

Temnotou se rozlehne velmi zajímavě pronesená věta: "Až... sa.. mi... dostanú... do... rúk..." slova jsou doprovázená zvukem okovů, které chrastí jak dětské chrastítko. Hlas je ženský. V podstatě Lieth i Čumáček ví přesně, kde ta třetí osůbka je.
Ta třetí osůbka doposud nezaslechla slova ani jednoho z dvojice, protože se rve s pevnými okovy, které nevypadají, že by se tak rychle vzdaly jejích krásných rukou.

Ani se nestačíte oslovit, napadnout, zeptat, když uslyšíte kroky, jenž se ozývají odněkud seshora. Do nosů vás udeří příjemná vůně čerstvého vzduchu a kdesi, zatím ještě daleko, se objeví světlo louče.

Pište si spolu vy tři Jessica, Lieth i Čumajz

Polomrtvý lokál

Kouknu doprava, kouknu doleva a pak kouknu na tu holku: “Přes ten dav se prostě neproderem, takže, můžem zkusit okno,“ můj hlas ztrácí na klidu a to i přesto, že vypadám na devítileté děvčátko, “ale jakmile zdrhneme, budeme v podezření a to nám taky nepomůže… takže… ne, nic dobrýho mě nenapadá,“ potřesu hlavou zklamaná vlastními slovy.
“Co takhle někoho si vymyslet? Prostě se z toho vylhat, co když ten dav bude chtít mocí mermo někoho obvinit?“ předupnu z nohy na nohu a kousnu se do spodního rtu.

Jeden z mestských domov

Spánok... Spánok je vyslobodením od každodenných problémov a starostí bežného človeka. Aj keď... ja nie som bežný človek. A o to to mám ťažšie. Je ťažké mať dve časti seba - vlčiu a ľudskú. Každý deň nad tým premýšľam. Azda... azda by sa m nežilo lepšie bez môjho vlčieho ja...? Možno by som tak svet vnímal úplne inak. Nebol by som tým, kým som. Bolo by však dobré, keby som bol niekým iným? Kto vie, čo by som bol za človeka...
Takéto myšlienky mi však blúdia hlavou, keď bdiem. Teraz moja utrápená myseľ odpočíva. S úsmevom na perách snívam o vychádzajúcom slnku, rozkvitnutej lúke, krásne zelených stromoch po jej krajoch, ktoré sú začiatkom hustého lesa plného ešte stále neobjavených tajomstiev a jemnom vetre, ktorý mi rozvieva vždy starostlivo upravované vlasy. Vidím, ako sa ku mne ženie skupinka malých vĺčat. Bežia ku mne... uháňajú! Chvíľu sa snažím ostať chladným, no nakoniec to nevydržím a rozbehnem sa oproti nim. Ten hrejivý pocit vnútri mňa ma napĺňa. Ešte pár krokov a budem ich mať vo svojom náručí... Pár metrov ma delí od ich hrejivej kožušiny a vlhkých jazýčkov...
Zrazu však zo zeme vystúpi postava. Postava človeka. Vystrašene naňho pozriem. Čo mám robiť? Vĺčatá bežia ďalej... Neuvedomujú si, aké nebezpečie im hrozí v prítomnosti človeka alebo si ho len nevšimli...?
Odrazu muž schytí jedno vĺča do ruky. Zákerne sa usmeje a jedným sekom oddelí jeho hlavu od tela. Následne sa zo zeme vynoria ďalší muži. Pochytajú zvyšné vĺčatá, ktoré ešte stále bežia ku mne naivne veriac, že ich ochránim. Avšak pravda je taká, že ja by som nedokázal ochrániť ani sám seba. Jediné, na čom som sa v tej chvíli zmohol. bolo, že som zbabelo zažmúril oči, aby som sa nemusel dívať na tú hrôzu a krutosť. Keď som ich znova otvoril, ležali pred mojimi nohami hlavičky vĺčat. Hrejivý pocit vystriedal chlad. Chlad a beznádej. Mal som chuť odrezať hlavu aj sebe a hodiť ju k tým ich. Nepohol som ani prstom pre ich záchranu! Zradil som svoju rasu! Som obyčajný chudák a pokrytec!
Odrazu som za sebou začul akýsi ruch a hlasy. Prudko som sa obrátil a s tým aj otvoril oči.
Díval som sa na strop izby, do ktorej som sa zavrel po dlhšom rozhovore s dievčinou žijúcou v tomto dome. Napriek tomu, že som v tomto okamihu už bol späť v realite, ruch a šum neustával. Vystrašene som sa posadil. Trochu som sa triasol.
Čo sa asi deje? Žeby nás napadli?
Pri tejto myšlienke som prudko vstal, no následne som sa opäť zviezol na posteľ.
A čo aj keby hej...? Som len zbabelec, čo nedokáže ochrániť skupinku vĺčat ani pred jedným hlúpym pytliakom! Som srab a chudák! Nemám právo nazývať sa vlkolakom!
Nechty som si zaťal do dlane. Ani som si neuvedomoval, že som vlastne hovoril nahlas. Práve teraz som pociťoval obrovský hnev. Hnev na seba samého.
Avšak nepatrím k tým, čo dávajú otvorene najavo svoje pocity. Preto som sa zhlboka nadýchol a zas vydýchol. Toto gesto ma vždy upokojí a môžem vďaka nemu opäť rozumne uvažovať.
Určite nás nenapadli. To by vyzeralo inak... Ale, čo sa teda deje?
Vstanem z postele opäť plný síl. Siahnem po kabátci a hodím ho cez seba. Zídem po schodoch na prízemie domu. Keďže nikoho nevidím, vyjdem rovno na ulici s úmyslom zistiť, čomu vďačím za to, že v tejto chvíli ešte nestojím v sne nad kôpkou hláv vlčích mláďat.

Chápu, že toho máte hodně, ale já mám taky zkouškové období! Pokud je váš důvod jen to, že se vám nechce, tak mě zklamete, protože já vám odepisuji na úkor vlastního volného času, který mám mezi učením. Tak buďte kolegiální a zamyslete se nad tím, zda je váš důvod opravdu vážný nebo je to jenom vaše lenost a to, že vám je v podstatě jendo, že na vás jiní čekají.

Pokud někoho z vás nebaví jeskyně, protože jsem PJem já, tak to řekněte, třeba by se dalo něco vymyslet, já se ráda nechám poučit... můžeme o problému diskutovat...

Koukám na dívku která semnou tady stojí není to dobré ale nechc se do toho ještě více zamíchat.
Podívam se na ní a dodám
jenže když pujdem mi dvě ještě k tomu jsme holky bude to na nás že jsme to vyprovokovali a nenechají nás jen tak odejít
dívam se zda někdo venku je nebo ne.
Hele když projdeme druhou stranou nás nikdo neuvidí tenhle barák má zadní východ nebo při nejhosší má aspon okna