Verše tmy
hrálo se Denně
od: 15. února 2009 10:05 do: 02. března 2010 20:05
Dobrodružství vedl(a) Potkan4*
| |
 | Píše se rok nula veledienského kalendáře, právě tento rok má nastat konec míru, který má způsobit vznik mocné zlé síly, která bude mít na svědomí více životů, než kdokoliv jiný. Věštec jednou v hospodě prohlásil, že ta mocnost vznikne v silném ostrovním království Vran' Gola. ,,Povídám, to město tam nikdy ještě nikdo nedobil. Neříkám to jako věštbu, ale jako rozumovou úvahu. Ale jako věštec vám řeknu jednu věc, osud je jen souhra událostí, které otevřou cestu, po níž se člověk většinou vydá, ale neznamená to, že se dále nevětví. Běž tou cestou a směřuj k cíli, ale ta cesta zkončí a ty jí dostavíš." Byl to krásný proslov, až na to, že u jeho stolu u konce již nikdo nebyl, takže mluvil do prázdna. Ale u okolních stolů byli i tecí, kteří bedlivě naslouchali jeho slovům a kteří věděli, že má pravdu. Schodou náhod seděli u téhož stolu a jeden z nich dal ostatním rozkaz, ať toho věštce sledují, že on je zvláštní. Nemá dar vidění, ale cítění budoucnosti a ten cit s kombinací rozumu dává důležitou kombinaci... Toto dobrodružství má jisté spojení s mým druhým dobrodružstvím: Město vran. Jedná se o dobu před vznikem srdce města a je to takové kukátko do minulosti. Hráčské postavy již budou mocnější, neboť všichni budou obdařeni mocnou silou a pokusí se zabránit vzniku srdce města vší silou... Hledám sem pět "zasvěcených" a jednoho věštce, jehož hráč by měl být z těch lépe uvažujících. Další podrobnosti o postavách ve verbířích... |
| |
| Petice hrdinů: Vzpomínky: Je tomu již dávno, kdy jste se poprvé setkali. Podléhali jste neuvěřitelně těžkému vícviku, dle vaších předností a budoucích povolání ve skupině, jestli se tomu tak dá říci. Mnoho misí jste zažili a mnohokrát jste stáli proti přesile... Je tomu asi rok zpět, kdy jste získali prostou přezdívku Pětice hrdinů, a to tehdy, kdy jste zachránili královu dceru před jistou smrtí. Je tomu hodina, co jste vyrazili na svojí poslední misi pro krále. Dostali jste přesné instrukce najít věštce, kterého jste viděli v hospodě a zjistit od něj, proč se vaše království rozpadá zrnko písku po zrnku... Nyní kráčíte po polích jižně od slavné pevnosti Mor'Tower a v dáli vidíte skupinku světel... Věštec: Vzpomínky: Tvůj život byl provázen spousty nezdary a už ti začínalo být nepříjemné, že tě ani nikdo enbyl schopen poslouchat v té hospodě, enbo si to alespoň mysmíš. Proto ses vydal z města ven směrem k přístavu. Jak tak kráčíš po polích u pevnosti Mor' Tower, pocítíš divný pocit. Zdá se ti, jako by tě někdo sledovol, dokonce dvě skupiny pozorovatelů. Jejich zraky tě pálí a pach jiskřící oceli o sebe narážejících mečů je nechutný, až se ti chce téměř zvracet. Najednou uslyšíš kroky a to již není jen jeden z těch prapodivných pocitů, které míváš, ale skutečné kroky. Před tebe zastaví jeden z ozbrojených mužů a přiloží ti meč ke krku. Dej sem prachy ty hovnožroutská nulo. pronese urážlivým hlasem a odplivne si před tebe. |
| |
 | Cestou do přístavu Jdu, přidávám do kroku. Jako vždy na mě všichni kašlali, ale oni uvidí. Vždyť co jiného čekat od absolutně izolovaného státečku, který mimoto vlastní prakticky nedobytnou pevnost... Hlupáci. Kdyby jen někdo nešel za mnou a k tomu ještě úplně kašlal na to, jestli o tom vím, nebo ne. V háji, v háji, v háji... Přidávám do kroku a téměř mu vpadnu do náruče. Nebo mě předběhl? Možné je obojí, silou svalů mě příroda moc neobdařila, tak hrábnu do kapsy a vytáhnu pár drobáků, které mu na dlani ukážu. Víc už nemám. Chytit mě, než jsem šel do hostince, měl bys víc. Přibližně na jednu návštěvu hostince, po které by ti v ruce zůstala právě tahle hrst drobných. Odpovím mu s pokrčením ramen. Výhružkama mě nezastraší... Už ne. Ne po tom všem, čím jsem si od dětství prošel. |
| |
2057.jpg) | Zase na cestách, bez vízie konca... Pohľadom zablúdim smerom k obzoru. Kapucňa je voľne položená na pleciach a nijako mi nebráni vo výhľade. Fialovo – čierne vlasy sa pokojne hýbu vo vetre. Očami tak neobvyklej farby sledujem mihotavé svetlá v diaľke. A sama vo svojich myšlienkach kráčam za skupinou. Čas keď prestávajú sny a začína sa deň. Niet návratu odnikiaľ a my opäť len blúdime svetom za niečím čo je až za jeho obzorom. Je to dávno, tak dávno že si to pamätajú len stromy... Prudkým pohybom ruky odhrniem s čela prameň vlasom, jediný modrý prameň vlasom. Trochu zrýchlim krok a posuniem sa bližšie k skupine. Chladným hlasom, bez jediného náznaku akejkoľvek emócie poviem: Vieme aspoň tento krát konečný cieľ tejto cesty? Alebo opäť blúdime len s polovicou pravdy. No môj pohľad upútajú svetla, ktoré hoc pozorujem hodnú chvíľu nevnímam, teraz už áno. Zastanem. |
| |
 | Na ceste, nevedno kam V diaľke sa objavia svetlá. Možno práve tam mierime. Sám som nevedel. Už dlho sme sa túlali, bojovali a robili to čo nám kráľ zadal. Plnili sme jeho úlohy jednu za druhým, ťažko povedať či toto bola naša posledná i keď to veľvládca, kráľ, ktorý nás sem poslal povedal že je, no tak ako všetko ostatné i on bol nevyspytateľný. Možno sa vrátime a vydáme na ďalšiu púť a tak to bude stále a stále dookola. Otočím sa dozadu k Lysethea, ktorá položila otázku, ktorá nás možno všetkých trápila rovnako. Kvôli kráľovej malichernosti. Zistiť prečo sa svet rozkladá zrnko po zrnku. Len rozumná otázka znie koľko by to trvalo keby sa celý tento svet mal rozložiť. Trvalo by to tak dlho že by zostarli deti našich detí a deti ich detí. Svet je pestrí a rozľahlí nikdy sa nemôže rozpadnúť“, poviem zadumane teraz skôr sebe než ostatným. Zamračím sa a skúseným znakom prebehnem cez oblohu. Bude sa stmievať a svetlá, možno mesto kam mierime je ďaleko, no predsa len sa tam dúfam do zotmenia dostaneme. |
| |
| V ústrety svetlu, kráčajúc do tmy Pohľadom stále pozorujem svetla a odpoveď vodcu akosi vnímam len zo zvyku. Ten je koniec koncov jedná s mála vecí, ktoré sú spoločné pre ľudstvo. No pri jeho slovách sa predsa len rozblčí vo mne akýsi oheň dávnej vášne. My žijeme teraz, ony budú žiť potom. Čo bude potom nie je našou vecou, našou vecou je zachrániť to čo je. Ak nás kráľ pošle na ďalšiu misiu pôjdeme, ale teraz musíme splniť hlavne túto. Teraz už idem súbežne s Ghalenom. Na rozdiel od iných sa pohybujem veľmi elegantne a snažím si za každú cenu zachovať akúsi nadľudskú dôstojnosť. No čosi vpredu ma upútava čoraz viac. To vpredu sú svetla mesta alebo niečoho iného, lebo ak si to správne odhadujem... A to ja nikdy nerobím správne. ...je to akosi blízko, tuším...? |
| |
| Na ceste, nevedno kam Trochu pootočím hlavu na Lysetheu, keď trochu zrýchli chôdzu až kým nekráča súbežne so mnou. Trochu ma jej odpoveď prekvapila. Odmlčím sa a premýšľam. Potom pozriem na svetlá. Je to minimálne pol míle ak nie viac. Na takejto planine je to ťažké odhadnúť a keď ideme ešte k tomu po tejto ceste po prvý krát. Ukážem prstom v diaľ. No nemusí to vôbec byť dedina či mesto v tom máš pravdu.Potom pridám do kroku pretože mu začne Lysethea nejako ubiehať a vrátim sa k starej téme. Ak by som mal potomkov a ten potomok by mal deti určite by som chcel aby žili šťastne a aby ich nič netrápilo. Práve preto to robím. Vyhnať z krajiny čo najviac zla a ochrániť ju to bol môj cieľ. No teraz si už nie som istý tento utrmácaný život beriem už ako prioritu. No niekedy mám chuť zastať a niekde sa usadiť", poviem približujúc sa k čoraz jasnejším svetlám. Nebolo by to zlé no mala pravdu. Mali sme úlohu a tú musíme splniť to bolo teraz dôležité a nie viesť tu nejaké zasnené rečičky. |
| |
 | Na cestě: Znovu si prohlídnu svoje tenké bílé ruce, které vypadají jako by nikdy nebyly na slunci. Rozhovoru svých dvou druhů nikterak nepřikládám důležitosti, kterou bych se musel obtěžovat se zapojením do rozhovoru, avšak to že se svět rozpadá je cítit všude. ,,Ba naopak, svět jak ho známe, se pomalu vytrácí, jak se říká, zrníčko po zrníčku." řeknu svým chraplavym hlasem který se ze všeho nejvíc podobá vichřici na skalní plošině. Nejvíc zla se mu chtělo vymítit. usměju se sám pro sebe pod kápí. ,,Pak by sis měl dávat pozor na to co děláš. Jak se říkávalo: Kdo chce s lky býti musí s nimy víti. Měl by sis dávat pozor, aby ses sám nestal temnotou, neboť svíce v temnotách je sice nosičem světla, ale stejnak za krátkou chvíly zhasne a bude ze světla jen tma." řeknu a podívám se na světla v dáli. |
| |
![tn_kivanl[1]4986526.jpg](tn_kivanl[1]4986526.jpg) | Cesta do neznáma Celou cestu jdu vzadu a mlčím. Rozhovoru svých dvou lidských spolubojovníku si vůbec nevšímám. Krátkověcí a jejich probléni a spekulace. Řeknu si v halvě a zavrtím hlavou. Kounu se směrem k pevnosti Mor'Tower. Kdysy to bývala pícha lidí. Ted je to jen rozpadlá vzpomínka v historii.Mé myšlenky se jen ubýrají úplně jiným směrem. Vůbec nedávám pozor na okolí. Dokonce kdyby někdo četl moje myšlenky řekl by že pohrdám lidmy. Do rozhovoru náhle vztoupí Smrt. Začnu dávat pozor a poslouchám jeho slova. Na to,aby jsme poznali svět žijeme zatím krátce. A někteří jako vy lidští přátelé. Vy ani svět nepoznáte. V mém hlase se snažím skrýt mů arogantní a pohrdavý ton hlasu. Ano souhlasím s tebou příteli. Ale mi dlouhověcí přece víme že po tmě opět přijde světlo a na opak. Je to tal vždy. Pronesu na přítele SMRT. Možná jsem se neměl do konverzace vměšovat. Pomylsím si a čekám na reakce mích druhů. |
| |
| soukromá zpráva od Kniha počátku pro Ell-Daran Pětice hrdinů: Jak kráčíte dál, ať již klokem plavným, či krokem obra, uvidíte obrysi postav, jenž drží louče. Toť jsou ty světla na obzoru, která vám připomínali vísku. Problém jest, že kupa zbojníku přepadla toho věštce, kterého máte najít. Jeden z nich drží meč u jeho krku a ostatní jsou v hloučku kolem nich. Je jich celkem dvanáct, poměrně dobře vyzbrojených. Věštec: Cha, to nemáš nic lepšího? Tak naval a ještě se svlíkni ty holoto mizerná. Nemáš nic krom těch svejch ušmudlanejch hadrů, no tak dělej, aspoň si dva stříbrňáky vydělám. rozkřikne se na tebe, oddálí meč a druhou rukou do sebe strčí, až upadneš na zem... |
| |
| Krátky rozhovor medzi priateľmi? ľudská hlúposť, elfská pýcha, nesmrteľná hlúposť... Pohľad venujem obom mužom, ktorý kráčajú za mnou. Je vidieť že som najmladšia z celej skupiny, sotva som prekročila prach dospelosti, možno ani to nie. Moje rysy moju v sebe niečo nadpozemského pretože moc ktorú som si osvojila má úplne pohltila a ovládla. Ale toto zanieva aj v mojom hlase. Chladnom, pokojnom , trpiacom, no predsa milujúcom: Každý máme zrnko svoje pravdy, a bez toho aby sme mali po kope všetky zrnka nemôžeme vidieť púšť. No napriek tomu na svete nejestvuje len čierna a biela, len tma a svetlo. A sviečka je pokiaľ viem symbol viery, nie svetla ktoré rozháňa temnotu, lebo sviečka skôr mory vábi ako ich odháňa. Nachvíľku sa odmlčím a prameň vlasom si schovám za uši. Zľahka sa dotknem prívesku na krku a potom ho upustím. Tento krát je môj hlas oveľa tichší, pokojnejší. Smrť dostihne každého, skôr či neskôr každého. A nás dostihla ponekud nepripravené, ale nie smrť ale práca. Rukou ukážem k obzoru a vo ešte vystretej dlani sa mi sformuje maličký plamienok. Pozriem sa na ostatných a čakám na pokyny, ich kroky a na to čo určí osud. |
| |
 | Kdesi Boj! Boj! Boj! Boj! Boj! Boj! Boj! Boj! Opakuju si stále od té doby, co jsme odešli z hostince. Mé myšlenky jsou na mě viditelné a každý to z mé tváře může vyčíst. Pak ale uvidím v dálce světla a po chvíli i ty, kteří ty světla drží. Mé myšlenky utichly. Už je neslyším. Přicházím snad o rozum? Možná... "Booooooooj!!!" Rozeběhnu se proti světlům. Uvidím muže s ostřím u krku a je mi jasné, po kom mám jít jako po prvním. Když už jsem od nich asi na dva metry, velkým skokem se napřáhnu a svojí oblíbenou obrovskou sekerou se snažím toho lupiče rozpůlit na pravou a levou. |
| |
| Pole za Mor' Tower Roninova nezkrotná povaha se vám zase málem ejdnou vymstila. Naštěstí váš přítel svalovec je výjmečně rychlý a tak stihl zaútočit dříve, než bandita dokončil své dílo. Rychle se odkulil a seknul Ronina do stehna. (okamžitě tě ti dodal bojové zuřivosti) Věštec stále leží na zemi a nyní se snaží popadnout dech vyražený strachem... |
| |
| Tak povediac boj pre boj, alebo ako naučiť Bersekera nebojovať Keď uvidím Ronina bežať okolo a vrhnúť sa na oných mužom moje myšlienky ustanú na jedinom bode. A ten veru nebude príjemný pre nikoho, kto je zaňho pokladaný. Rozbehnem sa k banditom a prvoradým cieľom sa stane oddeliť ich od vedomca. Gulička ohňa v mojej dlani sa zmení na plameň a ten sa zmení na ohnivý bič, ktorý vyvrhnem proti nepriateľovi, tak aby som ich nielen zranila ale aj odhodila dostatočne ďaleko od nášho cieľa. Aspoň raz v živote uvažuj. Precedím pomedzi zuby, stále ešte pokojným hlasom. |
| |
| Pole za Mor' Tower Počkaj“,zakričím na utekajúceho druha. Čím sme sa priblížili tím sme zistili že pred nami stojí banda lupičov, a okupujú nejaké staŕíka. Zamračím sa no naraz vytiahnem meč a z chrbta si zvesím štít a rozbehnem sa za Roninom. Hádam ich tam nenecháme umrieť“, kriknem na ostatných cez rameno. Prídem len chvíľu po Roninovy a to už vidím ako dostal náš bojový priateľ poriadnu ranu do stehna. Starec však ležal na zemi a triasol sa. Rýchlo k nemu priskočím keby náhodou niekto z bandy zlodejov chcel zaútočiť na toho bezmocného starca. Potom uvážene zaujmem polohu a dlhými výpadmi cez štít začnem sekať do nepriateľov. Predsa len nevyzerajú až tak neskúsene. Potom prikročím v pred k najbližšiemu súperovi a vrhnem do neho štít. To dúfam ho vyvedie z rovnováhy a tak hneď na neho zaútočím ďalšími sečnými ranami. |
| |
| Někde, nedával jem pozor "Co si to dovoluješ?" Zakřičím na lupiče, když se odbelhám kousek od toho vandrovníka a pomalu posadím na zem. Krev pomalu vytéká z mé nohy a vytváří cestičku podél mích svalů až do neznáma v mé botě. Rudá tekoucí barva mě příliš láká na to, abych odmítl. Jen dvěma prsty se té rány dotknu a ucítím, jak vlna krve narazila ma mé citlivé konečky prstů. Ihned ucuknu a prsty si jemně přitisknu ke rtům. Hřejivá krev mi pomalu usichá na prstech a roto vyplazím i jazyk, abch ochutnal. V tom se mi zatemní před očima a já ucítím obrovský nával síly. Ihned začnu svím smíchem, který mím přátelům dokázal, že jsem přišel o rozum. Zvednu se, uchopím svou pevně svou zbraň a začíná můj tanec smrti-sekám hlava nehlava...(snad má palát dost silný brnění...) |
| |
| Obraz bitvy: Lysethea svým ohnivím bičem napadla jednoho z banditů, který se automaticky ohnal dýkou. To ale jaksi nestačilo a nyní mu můžeme říkat ohnivý muž, zanedlouho ohnivá mrtvola... Ghalen úspěštně drží na štítu jednoho z banditů a finálně ho odrazí štítem a on klopítne několik metrů dozádu, kde se natáhne jak dlouhej, tak širokej... Ronin zahájil svou krvavou auru. Byla výjmečně povedená, ikdyž jste ho v té magořině viděli i v lepším světle. Jeho meč se tnul hlavu nejbližšímu válečníkovi a vy vidíte, jak lehký prach krve vlítne Roninovi do nosu a úst, když se zhluboka nadechne. Jeho noha je téměř zahojena a jeho vnímání je zase téměř na normálu. Nyní na Lysetheu běží dva bandité s dýkou a kolem Ronina se zhluklo šest válečníků. U Ghalena jsou zbylí dva, tedy jeden na zemi před ním... |
| |
| Bitka, jej koniec a začiatok je nepodstatný Pohľadom sa pozriem na mužov ktorý smerujú na mňa. Niežeby mi v niečom vadili, len sme sa akosi zle zoznámili a navyše mi naháňajú mierny strach. Ruky zložím dlaňami spolu akoby k modlitbe. Upreným pohľadom pozorujem mužov v okamihu keď sú tak 2 metre odo mňa sa odohrá nasledujúci sled udalosti s ktorými možno mám, možno nemám nič spoločného. Prudko trhnem dlaňami od seba(prsty sú spojené a dlane vystreté) a zastavím ich až vo chvíli keď moje telo tvorí kríž. Z dlani od prvého okamžiku, keď sa dlane od seba oddelili, vyšľahnú plamene, ktoré sa plazia po zemi priamo na mužov a tesne u nich vyšľahnú jeden meter do vzduchu. V prípade že by to nevyšlo som však pripravená kryť sa ľadovou stenou pres sebou. Tak ako vždy, boj je len precvičovanie teórie... |
| |
| Banditi Seběhlo se to tak rychle. Čekal jsem, že do mě bandita strčí, ale vždy mě zas a opět překvapí síla těch úderů. Jako by těm primitivům dělalo dobře, když někomu ubližují. A pravděpodobně tomu tak i ve skutečnosti je. Nebudu lhát, ten úder mě zbavil dechu, takže jsem nemohl nic chytrého odpovědět, nicméně má osoba nezůstala nepomstěna, když se kolem mě prohnal nějaký cvok s jednou z největších seker, jaké jsem kdy v životě viděl, a pustil se do bandity nade mnou. Co se to do háje děje? Šokovaně pozoruji střet těch dvou skupin a nechápavě kroutím očima. Možná to bude tím, že mám problém popadnout dech po té ráně. Tak jako tak se snažím se odplížit z cesty kohokoliv, kdo by mohl mít jakýkoliv zájem na poškození mého nebohého těla. A mince už asi nikdy neposbírám všechny. Prachy v háji... Sakra... Dech popadám vcelku brzy, stejně jako se velmi brzy ozve pud sebezáchovy a já vyrazím stranou od banditů, kteří mají plné ruce práce s tou divnou bandou, která jim vpadla do zad, když mě okrádali. Mohli to čekat, pazgřivci jedni zatracení. Tohle řemeslo je z dlouhodobého hlediska ztrátové a zdravotně nadmíru rizikové. Honí se mi hlavou, když hledám nejbližší možný úkryt. |
| |
| Pole za Mor' Tower pri bitke s pár chudákmi Keď sa bandita zvalí dozadu na chrbát nečakám ani sekundu a skočím k nemu. Rozkročený na ňom sa v rýchlosti zohnem a voľnou ľavou rukou mu tresknem do tváre. Nechcem ho zabiť. Hádam by nám neskôr mohol vysvetliť čo sa tu stalo. V obrate sa rýchlo postavím do strehu k druhému protivníkovi. Mrknem vedľa na Ronina sa valilo šesť nepriateľov. Nemal som strach že by hádam prehral. Bolo to málo pravdepodobné. Bol to bojovník. Hlavu zvrtnem a vrhnem sa na nepriateľa. Zaútočím na neho mečom. S priemerného postoja keď mám meč tesne pred hruďou rýchlo vystriem ruku a zaútočím na rameno zlodeja. |
| |
| Obraz z bitevního pole Bandytí u Ghalena jsou přemoženi. Popel z bandytů u Lysethei je také přemožen. Ale Ronin se stále fláká s kroužkem kolem něj, hold vyčkávání na první útok naproti srabům je docela zdlouhavá taktika... |
| |
| Nemám rada nevďačníkov – obzvlášť tých dôležitých Pohľad mi zablúdi k Roninovy. Netvrdím že si neporadí, no mal by to urobiť čím skôr až tu nie sme do súdneho dňa. I keď sudcu si nosíme zo sebou. Na druhej strane svoj pohľad však upriamim na niečo iné. Kľaknem si a pohľadom stále upriameným na veštca sa zľahka dotknem zeme. Jemné privriem oči, tak že vidím len postavu muža, ktorý sa snaží dostať z boja preč. A nechám zamrznúť zem, len veľmi uzunký pásik, tak aby sa nášmu hosťovi primrzla jedna noha (pravda bez škode na zdraví) k matičke zemi. Koniec koncov, už mu nič nehrozí takže ho len šetrím od zbytočného plytvania silami. Zato ja sa šetriť manou nikdy nenaučím. A rovnako sa nenaučím nebyť mrchou. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Možná se ptáš, proč to nejde udělat tak úzký, aby ho to enchytlo taky, odpověď je ve fyzice. Abys mohla zmrazit tak rychle zemní vlhkost, musíš mít silný zdroj chladu a s tak silným zdrojem by se ochladilo i pod Roninem... Ale jestli chceš to ryziko podstoupit, není problém... |
| |
| Zle, ale to nevadí máme ruky Niečo je zle. To nemôže byť, to nejde, to... S pocitom mierneho spamätania sa prudko narovnám a stiahnem ruku, ktorá zmizne pod plášťom. Pozriem sa smerom k Roninovy a vydýchnem. No môj pohľad opäť upúta onen utekajúci muž. Ak to nejde takto a to že to nejde vieme. Tak potom... Pustím sa za mužom a pokúsim sa ho chytiť tak(pokiaľ možno za oblečenie, za krkom) aby som mu ani neublížila, no neohrozila som tým ani seba. Predsa len ktovie aké choroby má. Počas môjho pokus však pokojným hlasom sa snažím cudzinca priviesť, hm... nazvime to k chvíľkovej triezvosti rozumu. Počkaj chvíľku, nezachraňujeme ťa náhodou. Chceme si s tebou pohovoriť. Ostaň tu, nič sa ty nestane. Sme tvoji spojenci, počúvali sme tvoje slová aj v hostinci. I keď tým posledným si nie som tak istá... |
| |
| Banditi Najednou je kolem mě spousta světla a vzduch prosycen smradem škvařícího se masa. Nepovedlo se mi ani se odbelhat dost daleko, když se otočím. Scéna za mnou je absolutně šílená. Cvok se sekerou stojí sám proti přesile, která se nesnaží nijak využít své početní převahy. Protože je jim jasné, že nemají ani tu nejmenší šanci. Alespoň se rozhodli zemřít jako muži a ne jako zbabělci na útěku. Což se o mě říct nedá, ale já nejsem bojovník. Další bojovník, prozměnu s mečem, stojí na krku dalšího parchanta. Zbytek je... Na zemi... Prach jsi, v prach se obrátíš. Proletí mi hlavou. Byl to krátký okamžik, ale stačilo to. Na samém okraji zorného pole dojde k nečekanému pohybu. Otočím hlavou a konečně mi přestane zvonit v uších a já slyším ženský hlas, který na mě volá. Co to je za blbost? Mě někdo poslouchal? Vždyť jsem byl u stolu sám... Počkat... Takže tohle byli ti od vedlejšího stolu? Ne ta banda čubčích synů na zemi? Zastavím svůj pokus o nenápadný únik a otočím se k ní. A kam bych asi tak utíkal? Měl bych vůbec šanci? |
| |
| Nastal boj a hned zkončil Dál běží nezáživná konverzace o ničem když najednou Ronin uvidí Bandity kteří ohrožují věštce a rozeběhne se k nim se slovy Booooj. Opět další inteligentní úlet Ronina. Řeknu si pro sebe a nikaj nepřidám do tempa. Loupežníci nebo jiná holota! Zato mi nestojí ani sundavat luk z ramene. Oni to zvládnou beze mě. Opět si řeknu pro sebe a už jen koukám na záda svých spolubojovníkú a na probýhající boj. Jdu si dál svým tempem až dorazím ke skupině.Určitě zas budou mít připomínky proč jsem nestřílel. A zavrtím hlavou. Když dorazím blíže slyším mluvit Věštce. Poslouchám jeho slova no spíše otázky a jdu k němu tak aby mě viděl. Rád ti odpovím Věštče. Neměl by si šanci utéct. Prolétl by ti šíp hlavou ani by jsi nevěděl že jsi mrtvý,ale máš štestí že přicházíme za jiným účelem než tě zabít. Opět řeknu s trochou arogance a opovržení. Můj hlas je klidný a vše říkam jednim tonem hlasu. Možná jsem měl vybrat jiná slova. Už slyším Lysetheu a její připomínky. Pomyslím si a odmlčím se. |
| |
| Mí "zachránci" Vrhnu nevraživý pohled na střelce a potichu zamumlám do země. To byla řečnická otázka... Ta žena bude nejspíš kouzelnice, když se tak dívám na ty mrtvoly. Nebo alchymistka, ale to spíš ne. Pak tady máme dva bojovníky a jednoho střelce. Dle jeho vlastních slov. A poslední? Ten bude nejspíš šéf. Nebo příliš nebezpečný, než aby zakročil taky? Jsou docela schopní sami o sobě. Možná by to stálo za dotaz. Můžu mluvit o štěstí, že ještě stojím na nohách. Ještě jednou zběžně pohledem přejedu tu skupinu a otočím se k ženě, která mě zastavila. Pravděpodobně bych Vám měl poděkovat za záchranu mé cti a života, majetku mám příliš málo, než aby to stálo za řeč. Nuže, děkuji. Nyní mám však drobnou otázečku - označili jste mě za věštce a říkali jste něco o tom, že mě chcete živého. O co jde? Co po mě chcete? A jak to do háje souvisí s tím, co jsem říkal v hostinci? A když už spolu chceme mluvit, nebylo by vhodnější se ze všeho nejdřív představit? Štěkám jednu otázku za druhou, než si uvědomím, že už jsem zase popadl dech. Nádech, výdech, uklidnění. Říkám si Vates, těší mě. Zvednu do prostoru svou pravačku. |
| |
| Moc slov a ja nie som zlá... Z vďačnosti že neodporuje sa po prvý krát na mojej tvári objaví naznak emócie. A to úsmev, ktorý by asi mal byť dobrým znamením. Svojim typickým hlasom poviem: Moje meno Je Lysethea ale ak chceš pokojne mi hovor Lys. Väčšina mi aj tak hovorí čarodejka. A na zbytok otázok ty odpovie vodca, keď dobojuje. Môj pohľad venujem ešte stále bitevnému poľu. Trochu si povzdychnem a pozriem sa na lukostrelca. Asi sa ty nechce im pomôcť? Prečo sa vždy spoliehame na to čo poznáme najmenej. |
| |
| Čarodějka Poškrábu se na hlavě. Ach, těší mě, Lys. Odpovím věcně a pozoruji bojovníky, jak si to stručně ručně vyřizují s bandity. Je zajímavé sledovat, jak prozměnu dostává do těla někdo jiný než já. Takže jeden z těch dvou je vůdce... Ten se sekerou na to vypadá až přespříliš zbrkle. Takže ten druhý. Sednu si na zem a opřu se ukama za zády. Takto čekám na konec souboje. |
| |
| Boj Lahodná to krev. Chtěl bych ještě. Rudá kapko rudé krve, jdu si pro tebe! Olizuji se pokrčen k zemi a po pár minutách se teprve vrátím do reality, abych se zvedl a otočkou rozsekl krk loupežníkovy za mnou. Jeho krev se rozletí na všechny strany a opět skončí na mém jazyku. Pak ale zaslechnu úryvky rozhovoru těch budižkničemů za mnou. Tak my ho tu zachraňujeme a on na nás bude ještě drzej? Kam se hrabou tihle lupiči, ten kluk mě naštval tisíckrát víc!! Otočím se na patě a s nataženýma rukama rozřežu krky zbývajícím soupeřům. Pak dojdu ke skupince a napřáhnu se nad chlapem, kterýho jsem doteď zachraňoval a poté sekeru na něj spustím a ta se zabodne do země pár centimetrů od něj. "Tak hele, myslím, že nejsi zrovna na pozici, že bys mohl mít nějaký poznámky a už vůbec ne žádný urážky. Jo a abych nezapomněl, říká se děkuji." A vyndám sekeru ze země, abych se mohl otočit a znovu jí hodit po zboníkovy, který si usmyslel, že můj útok přežije. Sekera se mu trefí přesně do hlavy, což znamená, že skrz něj projela jako nůž másle a znovu se zabodla do země. Dvě půlky jeho lebky se ještě kutálí po zemi, když se vrátím zpět k chasníkovy. "Tohle...už...nedělej!..." Řeknu rozkouskovaně a dojdu si pro svou sekeru, abych jí mohl otřít o kus hadru, který jsem utrhl z šatů jedné mrtvoly. "Co takhle je prošustrovat? Třeba maj něco drahýho..." Nabýdnu svím spojencům a vrátím se k ostaním. Boj již skončil, já jsem bez vsteku a rány pomalu zasichají. |
| |
| Obrázek z boje: Všichni až na jednoho mrtví, jeden omráčený... Gratuluji k prvním jatkám:) |
| |
| soukromá zpráva od Ronin pro |
| |
| Po boji Sekerník poměrně rychle dokončil dílo zkázy a... Velmi nečekaně se pustil do kritizování mé osoby. Takže se odteď vyhýbat lučištníkovi, tomuhle magorovi... To už jsou dvě pětiny bandy. Snad má vůdce v hlavě alespoň trochu rozumu. Ještě snad s Lys se dá mluvit. A uvidím, co poslední neznámý. Postavím se a s absolutním klidem mu v okamžiku, kdy rozčísne lebku jednoho z posledních živých zlodějů, odpovím. Poznámky? Urážky? Nevděk? Zatím mám pocit, že potřebujete vy mě a pokoušíte se mi nakecat, že jsem bez vás ztracený. Chytím svou halenu z obou stran a roztrhnu ji, čímž odhalím svou holou kostnatou hruď, na které je možné spočítat všechna žebra. V tom máš pravdu. Jsem absolutně k ničemu. Tak dělej, sekni. Vidím na tobě, jak moc tě štve, že se se mnou musíš otravovat. Nemysli si, že na tohle nejsem zvyklý. Prásk z jedné strany, rána z druhé, ale pozor, mám za to být vděčný! Odplivnu si na zem vedle sebe a svěsím ruce podél těla. Místo něčeho slušného mi ten magor s lukem vyhrožuje, že mi prostřelí lebku, když budu zkoušet zdrhat. Poté, co poděkuju, na mě začneš řvát ty, že jsem nevděčnej hajzl a když budu v dalším průseru, tak si to odseru jak každej jinej. Vlez mi na hrb. Neznám tě a nemám důvod tě znát. Oceňuju, žes ty zmetky rozsekal a vůbec, ale obviňovat mě, že za to můžu já?! Neleze ti už tak nějak bojování na mozek? Už skoro řvu, ale je mi to absolutně jedno. I přesto se nakonec utiším a pokračuji poměrně klidným hlasem. A teď se zopakuju, podle toho, co mi Lys a tenhle... někdo... řekli, tak potřebujete k něčemu vy mě. Takže bylo ve VAŠEM zájmu, aby se mi nic nestalo. Mi je po mém životě putna. Stejně jednou umřu, jako každý jiný. |
| |
| To by sme mali: Keď náš milí priateľ hodí po veštcovi sekeru, len sa pousmejem. Nad každým prstom sa mi objaví plamienok a tie sfúknem, ako sviečky na narodeninovej torte. S pocitom akejsi dobrej vykonanej práce sa opäť pozriem na veštca. A ľavou rukou si prehrabnem vlasy. Takže. Vates, myslím že teraz bude už ten čas na rozprávanie. Za prvé mi nepotrebujeme teba ani ty nás. Za druhé našou úlohou bolo vyhľadať ťa a položiť ti zopár otázok, za druhé nebudeme sa tu navzájom urážať, upokojíme sa a pokúsime sa vzájomne rešpektovať určité špecifiká chovania tých druhých, a hlavne nebudeme nikoho fyzicky napadať, lebo to nedopadne dobre. A s akýmsi zákerným úsmevom si sadnem opodiaľ do tureckého sedu, ruky položím na kolená zhlboka sa nadýchnem a zatvorím oči. Ako väčšine došlo, momentálne svoje okolie vnímam len sporadicky. Hlboká rieka obmýva všetky nečistoty s tela, splavuje našu bolesť... |
| |
| Po boji: ,,Výborný boj, dobře se na něj dívalo." řeknu a přijdu blíže k mrtvolám. ,,Tvoje duše ať dojde pokoje, běž k řece Chán a tam vlož mému bratru minci." pronesu nad mrtvolou, což udělám i nad ostatníma až dojdu k tomu omráčenýmu. Křiku a hovoru zbytku přeživších si nevšímám. Sklonim se k omráčenému a přiložim svoji kostnatou bílou ruku k jeho krku. ,,Tenhle ještě žije." řeknu nahlas abych byl slyšet. Pak se ještě sklonim k omráčenému. ,,Tvoje doba ještě nenastala, zatim ne, ale tvoje pavučina je velice slabá. " říkám si sám pro sebe. |
| |
| Uprostred nekonečna – moc elementu: Ruky doteraz voľne položené na kolenách zdvihnem dlaňami otočenými k nebu do výšky pliec. Hlavu zakloním a niekoľko krát sa zhlboka nadýchnem. Potom hlavu nechám klesnúť tak aby pozorovalo obzor. Znovu sa pomaly zhlboka nadýchnem. A ruky zložím dlaňami k sebe akoby som sa modlila. Ale pred tým než spravím toto posledné gesto, povie čistým a jasným hlasom: Nechaj ho ísť, ponechaj ho buď svojmu osudu alebo ho zabij aby zbytočne nešíril zvesti. Tak či onak už nie je naším problémom. Potom sa odpútam od slov a ústredím sa len na tok energie okolo mňa a na to ako ma napĺňa nových životom. vodopád čistej pramenitej vody, chladiacej a očisťujúcej zároveň. Kvety lekna ktorých lupene pokrývajú telo, zahalené len oparom zlatistých kvapiek vody. A slnko, ktorého svetlo sa láme v ich odraze zohrieva pokožku chabej duše. V dokonalom pokoji i hormónii... |
| |
| -Pole za Mor' Tower po bitke s pár chudákmi- Ťažko vzdychnem a meč spustím pozdĺž tela. Zohnem sa a zdvihnem štít z omámeného banditu. Zrakom pretínam tmu pred sebou. Vyzerala ako veľký koláč, ktorý sa nedá rozhrýzť. Výhražne zdvihnem meč akoby som čakal že z tej tmy vylezie ďalšia z tých zlodejov. Myslím že by sme ho mali pustiť.“poviem isto. Možno by sme mu mohli zobrať všetky veci a nechať hu to v tejto zime iba v tenkom plášti“, poviem potichu smerom k banditovi, ktorý bol ako sa zdalo dosť pri zmysloch. Meč v pravej ruke si založím do dlhej pošvy za bokom a štít si prehodím cez chrbát. Prezriem si ostatných. Rozhodne ich moc nezaujímalo čo bude s družinou. Hádka s veštcom, ktorého sme mali nájsť bola asi dôležitejšia. Neozývam sa. Keďže som ju nevyvolal nemal som v pláne sa miešať. |
| |
| Poslední rozloučení: ,,Má stejné právo na život jak ty, nebo on." ukážu na Vatese. ,,Bude to rychlé slybuju." řeknu nad tělem. Pak vytáhnu důku co sebou nosim. ,, Vyprovázím tvé tělo do říše kde již není naděje, tam kde ty budeš spočívat ve věčných útrpách a mukách. Budeš bloudit navěky podsvětím bez očí a jazyka." řeknu a vyříznu mu obě oči a jazyk. ,,Tvou duši předávám temnotám, nechť je trýzněna a spalována plamenem pekelným. Nechť si navždy proklet, světlo dení je ti záhubou, txy však neuzříš jej. Neprojdeš očišcem, nevejdeš na pravdu Boží." řeknu a dýku vnořim omdlenému přímo do srdce a na kůži vytvořim znamení cháronova. Pak vstanu a jeho jazyk společně s očima vložim jinému mrtvému do úst. Pak otřu dýku o oblečení mrtvého. Celou dobu sem si ostatních nevšímal. ,,říkals že ti nezáleží na životě. " otočim se pak k Vetasovy a z pod kápě se na něj podívám očima černýma ( bez bělm,a, čistě černý ), který vynikaj v bílém obličeji. ( samo o sobě budí hrůzu u těch co mě zří ) |
| |
| Obřady Mlčky je pozoruji. Je mi trochu zima, nečekal jsem, že budu venku tak dlouho, a tak se lehce třesoucí se zahalím a roztržené oblečení si přitahuji co nejblíže tělu. Jejich vůdce vypadá velmi rozumně. Jde z něj strach. Úplně jiný, než z dosud mlčenlivého pátého. Zvláštní. Z obou je cítit úplně jiná síla. Vlastně z každého z nich. Otřesu se, když uslyším lehce nezemsky zabarvený hlas kouzelnice za sebou. Pak už mluví černooký se mnou. Proč bych se měl bát smrti, když vím, že přijde. Ať dřív, nebo později, neudělám proti tomu nic. Můj život byl jeden velký omyl od samého počátku, ale byl jsem příliš hrdý, než abych si jej vzal sám. Také jsem se bál toho, že má duše by pak došla toliko pouze zatracení. Ale ze smrti samotné? Ne. Byl jsem odstrkován, vyháněn, bit... Nevím, co je to štěstí tak, jak to chápou ti kolem, kterým k životu stačí jídlo, spánek, sex a občasná zábava. Žrát a množit se mě neláká. Rodiče jsou mrtví a já se toulám, protože nikde nevydržím příliš dlouho. Občas si říkám, zda nejsem prokletý? Proč bych měl před smrtí utíkat? Možná se toulám, abych ji našel? Abych došel ke konci vlákna svého osudu dříve, než se všechno, co zde dosud je, obrátí v prach? Odmlčím se a dál se bez bázně dívám do jeho očí. Nedá se v nich poznat jediný pocit, celý jeho obličej na mě působí jako maska. Ty jsi zde mnohem déle než já a se smrtí spolupracuješ více, než úzce. Řekl bych, že nikdo z těch čtyř ani netuší a nejspíš ani nechce vědět, jak moc těsné to pouto je. Zbláznili by se, vědět to, co ty. Protože ani to, co vidí, není víc, než pouhá vlnka na hladině jezera. To vše, co se skrývá pod hladinou, je víc, než by kdo z nich ustál. Přesto to břímě neseš. Proč? Co tě vede dál? |
| |
| Niekde musí byť koniec – klamstvo je to len kolobeh ...v ktorej leží smrť, dokonalé ticho ktoré napĺňa každú bytosť. Nekonečná energia vesmíru, ktorá prúdi skrze nás do tohto sveta. Sila ohňa, ktorá spaľuje telo a očisťuje ho od bolesti zo spomienok na minulosť, ľad ktorý chladí horkú myseľ od smútku a núti ho zabúdať, blesk ktorý osvetľuje nebo v zlosti boha. Všetko obmýva, očisťuje. Dušu, nás, svet okolo... Otvorím oči a pozriem sa priamo na skupinku ľudí predo mnou. Pohľadom plným smútku a starých spomienok, zatvorím oči. Keď ich znovu otvorím nie je na mne badať žiadna známka citu. Odhrniem si vlasy s čela a postavím sa, podídem k ostatným. Svoju ruku opatrne položím na rameno Smrťáka. Pozriem sa naňho a ak by náhodou pozrel priamo do oči vidí v nich len hlboký pokoj a nekonečné ticho. Ruky rovno jemne zložím s pleca a postavím sa priamo pred veštca. Pokiaľ možno tak aby sa mu nedalo ublížiť bez toho aby ste prevalcovali mňa. Možno by sme sa mohli všetci usadiť. Ale ak vám to vyhovuje takto. Ako som už povedala ja som čarodejka, toto je Smrtonoš, Berseker, Paladin, Bystré oko. Meno ty povedia možno aj sami. Keď vychladnú. No teraz to prečo sme za tebou išli. Posiela nás kráľ, ktorého by zaujímala odpoveď na otázku prečo sa svet zrnko po zrnku rozpadá. Neviem prečo práve ty by si mal vedieť uspokojujúcu odpoveď, ale mi ju nevieme. Takže ju chceme od teba. A čo sa týka smrti, pohľadu na ňu a o tom kto z nás vie viac vrčať budeme dočasne nútený sa vzdať vedomosti kto bude víťaz, aspoň zatiaľ. Pretože sme živé bytosti, slušne a nie zvieratka, ktoré sú možno sto razy lepšie než mi. A hlavne než ľudia... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Najednou se ti pohled zmlží a ohyby světla tvoří jakýsi obraz, obraz obrovské budovy vytesané do skály... Najednou se to znova vrátí do normálu a tvůj tep je zvýšený. Možná tihle lidé jsou ti, jenž dají tvému životu smysl... |
| |
| Družina Překvapí mě, že se čarodějka tak rychle přesunula, aniž bych si toho všiml. Asi jsem byl příliš zabraný do rozhovoru s osobou před sebou. Takže... Se o mě zajímá sám král... Zajímalo by mě, proč? Nemá snad vlastního dvorního mága? Věštce, nebo... Něco takového? Opět ucítím chlad a začnu se třást. Pak se má mysl odpoutá od těla a já... Ty zdi... Tak... Nedostupné... Tak vzdálené... Tak... Chladné? Otevřu oči a uvědomím si, že jsem na zemi. Musel jsem omdlít, nebo... Nebo skutečně ztrácíš rozum. Smiř se s tím. Celé tělo se mi třese a já cítím krev pumpující v mých žilách, tam a zase zpátky, tam a zase... Co se stalo? Zeptám se ostatních, s rukama přiloženýma ke spánkům. Pomalu se přesunu do sedu a snažím se soustředit se na to, co mi říkala ta kouzelnice, ale nemůžu ze své hlavy dostat ten obraz... Všechno to je tak rychlé... Musí mi kolabovat nervy. Moje hlava... Proč tak třeští? |
| |
| Jednou si hore a potom zase dole – presnejšie na vlhkej zemi Keď muž odpadne priamo pred očami, len mierne pozdvihnem obočie. Sadnem si k nemu a počkám kým sa pozbiera na nohy. Vypočujem si jeho bľabotanie a skôr než mu odpoviem si k sebe pritiahnem dva kamene. Zo záhybov plášťa vylovím nejaké čierne vrecúško s runami a siahnem doňho. Vytiahnem oriešky a začnem ich tĺcť a jesť. Po schrúmaní prvých troch sa pozriem na veštca. to mi povedz ty, sekol si sebou o zem akoby si videl svokru. Si si istý či ty tie tvoje vidiny nespôsobujú ujmu na zdraví, nielen tom fyzickom. S pohľadom upreným na onoho tvora tlčiem oriešky, čo sa mi vymstí tresknem sa s kameňom po prstoch. Pohľad mi sklzne dolu a kameň sa zmení na žeraví uhlík. Siahnem po ďalšom a tento krát rozbíjam oriešky opatrnejšie. K tvoji otázkam, má aj nemá, ale nám sa nezdôveruje s tým čo s nimi v nočných seancách preberá. Takže sme na tom rovnako ako ty. S tým rozdielom že nevieme ako sme na tom. |
| |
| Kouzelnice Takže jsem vážně omdlel... Zimou to určitě nebylo. A nebylo to poprvé. Že bych byl skutečně věštcem? Mlčky přemýšlím a dívám se, jak bije kameny do ořechů. Chci ji upozornit na to, že když se na ně nebude dívat, tak... cuknu sebou, když se praští do prstu a kámen okamžitě promění v kus uhlíku. Ne z toho, že se přede mnou objevila magie. To beru jako samozřejmost, nejsem důvěřivý hlupáček, kterého vyděsí světýlko na ruce pouťového kouzelníčka. Ale vyděsilo mě to, s jakou samozřejmostí to udělala. Těch pár ostatních ti podřeže krk, prostřelí kteroukoliv končetinu, nebo tě prokleje, ale ona... To udělá bez jediného pocitu... Nadechnu se a s pohledem stále upřeným na uhlík na zemi konečně promluvím. Nikdy jsem o tom neuvažoval jako o vizích... Myslel jsem, že se mi jen v mysli zobrazují věci, o kterých lidé kolem mě mluvili. Velmi bujná představivost... Ale poslední dobou mám pocit, že začínám bláznit. Jsem roztržitý, všechny pocity jsou nestálé, hodně snadno se rozčílím, uklidním, nedokážu se držet pod kontrolou. Zase se chytím za hlavu. Fyzicky mi nic není, jen to poslední dobou bolí. Hodně mi třeští hlava. Blíží se temné časy a všechno to začíná v té pevnosti... Musí... Je to jejich srdce. Je nedobytná. A ostrov nestačí pro všechny ty lidi. Výboje, válka, otroctví... Nejspíš... Hodně z toho jsou mé vlastní domněnky, ale... Je to zlé. Všude je cítit velké napětí. Zatřesu hlavou. Možná přeci jen má smysl žít. Vypadáte docela schopně a já bych, snad, mohl být nápomocný. Ale nevím. Moc tomu nevěřím. Vždyť... Je hloupost, abych měl nějaký zvláštní dar, ne? Vždyť, kdo disponuje takovou... mocí... Zarazím se, když si uvědomím, co jsem viděl za věci v průběhu toho masakru. Přejedu pohledem z kouzelnice k černookému, z něj na sekerníka, z toho na lučištníka a nakonec na paladina, který se tváří, jako by se hoto vůbec netýkalo. Proč já? |
| |
| A sme späť na začiatku – chvíľka pre rozhovor Pretože to niekto chcel, a tiež pretože každá vec aj keď mi to teraz nevidíme má svoj zmysel. A potom preto že najlepší nástroj na hry bohov sme mi smrteľníci. Ale to je len subjektívny pohľad na vec. Tvoj môže byť iný, jeho môže byť iný. Opäť rozbijem zopár orieškov a ponúknem ich Vatesovi. Ja sama si nejaké zjem. Každopádne nie som nič dlžná nikomu a nikto nie je nič dlžní mne. Otázkou ostáva kto si ty tvoji ony a kde leží ta tvoja pevnosť, ktorá je srdcom skazy. A tiež čo vieš? Disponovať mocou nič neznamená. Ja som závislá na orieškoch, tu to pán svalnáč uvažuje, teda skôr neuvažuje, a ty. No tak s tebou to hádže všetkými smermi a to doslovne. Myslím si že by si sa nad tým mal zamyslieť, možno že keď nad tým popremýšľaš spomenieš si aj na niečo čo si teraz nemôžeš vybaviť a čo sa týka tvojho bľabotania, ja som sa z neho dozvedela viac než s našej filozofickej úvahy pred tým než sme sa trochu zabavili. Rukou ukážem smerom k pohrebisku a hodím zopár ďalších orieškov do úst. Tak by ma zaujímalo, či mi tie 3 vrecúška budú stačiť. Na bolesť hlavy ty tu náš Smrtonoš určite hodí nejaký hókus-pókus a čo sa týka ten sebakontroly tak s tým ty môžem pomôcť ja. Skratka začni žiť, myslieť stále na smrť nemá cenu. Ona príde aj tak vtedy keď ju budeš najmenej čakať. A väčšinou práve keď nám zachutí život. |
| |
| ,,Vše má dvě strany, záleží jak se na to budeš dívat. To že si byl obdařen tou mocí není náhoda, je to osud, stejně jako to co vás svedlo až sem. Možná že svítila ta správná hvězda? Možná že to bylo napsáno rukou do písku nebo vyrito do kamene, kdo ví? Ale nic není dílem náhody, nic. I to že se trefíš šípem přímo do terče je jen směsicí určitých řádů a hodnot. Říkáš že se nebojíš smrti, ale přesto se každou noc bojíš o svůj život." pronesu chřaplavě a pak se podívám na obzor. ,,Měly by sme vyrazit, než se přižene tma." řeknu ačkoliv je stále dosti světla. |
| |
| Rozhovor s dvěma posledními lidmi na planetě, které si v tuto chvíli dovedu představit, že by se mnou mluvili. Oříšky přijmu a špitnu tiché děkuji. Vložím si je do úst a začnu je chroupat. Tiše se na ty dva dívám a přemítám. Nevím, co jim na to odpovědět, tak radši mlčím. Je zima... Přisunu si kolena blíže k tělu a roztřesu se. Na jejich rady a myšlenky jen přikyvuji a dívám se do prázdna. Má pravdu... Měli bychom jít... Raději bych o tom mluvil u světla a v teple... Promluvím nakonec. |
| |
| Konečne opäť na ceste – koniec rozptýleniu Pousmejem sa, postavím a schovám oriešky. Dám si zo seba vrchný plášť dolu a prehodím ho cez veštca. S miernou iróniou poviem: Na pravého džentlmena si až príliš skromný. A pokojným, trochu veselším hlasom povie: Potrebuješ ho viac než ja, ber to ako dar určený osudom. Bolo ty súdené ho mať. Oprášim sa, upravím s vlasy. A ladným krokom prejdem kúsok dopredu. Mám na sebe akési zvláštne čierne šaty, vysoké čižmy a pončo z teplej vlnenej šály z kašmíru. To všetko je prešité striebornými niťami, takže sa to teraz leskne a ligoce v žiare lúčov. |
| |
| Na cestě Nechápavě zvednu hlavu, ale pak mi na zádech přistane její plášť a já pochopím, co tím měla na mysli. Eh... Děkuji... Asi bych došel i bez něj, ale... Děkuji. Smutně se pousměji a zvednu se ze země, abych se mohl pořádně zachumlat. Je až s podivem, jak krásné šaty na sobě ta čarodějka má. Když se člověk zamyslí nad tím, že vlastně většinu času cestuje, bojuje, nebo co to vlastně dělá. Ale vypadají úchvatně. |
| |
| Na cestě Pomaly sa konečne pohneme. Ich reči o smrti a o jiných si nevšímam. Pre nás smrtelníkov to nebolo nič zaujímavé. Teda aspoň pre mňa. Zaradím sa na čelo skupiny a pokračujem vpred, do tmy. Hádam by sme sa mohli na noc niekde utáboriť. Aspoň tuto s veštcem budeme môcť prebrať našu vec.Navrhnem ostatným cez plece a zastanem. Aj tak po tomto krátkom zdržaní nemá zmysel pokračovať. Zamyslene si prezriem zbytok družiny, vyzerali dosť zaujato každý vo svojom rozhovore. |
| |
| Ja chcem posteľ – tábor v divočine Pozriem sa na vodcu pohľadom samovraha ktorý chce tesne pred smrťou zobrať do pekla čo najviac ľudí zo sebou. Po tejto tvári sa roztiahne široký a srdečný úsmev. Ak si to neviete predstaviť, nevadí. Obávam sa že to pochopíte o chvíľku na vlastnej koži. Ach, áno lebo máme pitnú vodu, kopu dreva na oheň a kde spať a čo jesť... Je až prekvapivé ako pokojné to hovorím, jediný náznak emócie, paniky či strachu. Ani tvár až na počiatočnú grimasu. Skratka akoby mi to nerobilo najmenší problém, veď ani nerobí. Zbláznili ste sa, ste normálny, ak uvidím jediného slimáka, tak sa budete báť vystrčiť nos z budovy najbližších 300 rokov. A to budete žabami...síce neviem ako ale budete!!! |
| |
| Dění okolo mě Rozhovorů okolo si nevšímám. Pozoruju okolí a už se těším na to až budem zpátky a budem moct říct králi úkol zplněn. Tahle rutyní práce mě už začíná nudit. Já byl vycvičen bojovat. A né zajištovat drbany a lovit loupežníky.Poté co mi tyto myšlenky prolítnou hlavou zavrtím hlavou. Poté co začnu opět po chvilce zamyšlení vnímat vidím přítele Smrt jak vykonává svůj hloupí rituál.Zase ty jeho čarifuki z dušema. Je to barbarský a prostě hnus. Řeknu si pro sebe a ušklíbnu se. Opět probýhá nudná konverzace do které nevstupuji protože podle mě je to opět o ničem a nestojí mi to za to! Pak uslyším rozumnou řeč po několika minutách a to že by jsme se měli někde utábořit. Ano to by jsme si mohli utábořit. To jsou jediná slova která jsem zatím pronesl. |
| |
| Po boji Umí taky něco jiného než jen kecat?!?!?!? Vrtá mi hlavou, když stojím vedle lidí, kteří mi hrozně připomínají královskou radu. Položím ruce na dvoum nejbližším osobám ke mně (Lys a Ghalen) A strkám je směrem, kudy by nejspíš bylo nejlepší se vydat. "Umíte taky něco jinýho než jen tlachat? Čím dřív vyrazíme, tím bíc toho ztihneme než padne tma" |
| |
| Nyní nastává otázka, proč tábořit? Jdete směrem k horám a dolům. Tím směrem je i velká aréna a známý hostinec U veliké žáby, kde by vás jistě ubytovali... Mimochodem, od města k horám se dá přejít za jeden den, tedy když se držíte cest... |
| |
| Niektoré veci by mali byť samozrejmosťou – iné nestojí za to spomínať „Považujem sa za pokojného človeka, ktorý svoj život zasvätil meditácii, pokoju a tichu. Napriek tomu že väčšina ma považuje len za kus mäsa súci k páreniu, ja sama som dokázala skrotiť tri elementy, ktoré má problémy zvládať aj mocný starý čarodejník. No sú tri veci, ktoré ma vedia dokonale vytočiť. A to ak mi niekto pokazí výzor na ktorom si potrpím, alebo ak niekde zbadám slimáky a hlavne ak...“ Pocítim tlak, ktorý ma ženie akýmsi spôsobom vpred. Z určitého hľadiska by som sa bála o konečnú konšteláciu náhodným útvarom zvaných kameň na ceste. Ale v tejto chvíli sa nebojím, len chronologicky poskočím vpred a prudko sa zvrtnem smerom k Roninovy. V očiach sa mi nebezpečne zablyskne ale inak na mojej tvári nebadať nijaké iné znaky rozhorčenia. Iba pokojný výraz absolútneho znudenia. V ničom máš pravdu. Pridajme radšej do kroku a skúsme ešte dnes stihnúť dôjsť do blízkeho hostinca. Už mi vypadlo síce jeho meno ale jedlo tam nebolo najhoršie. Alebo to bol ten kde sa to jedlo nedalo ani požiť, nie to ešte stráviť? Dnes pozývam na večeru ja. A akýmsi alteregoistickým pohybom sa otočím a pustím sa ďalej na cestu. Nie to že by som čakala že niekto príde za mnou, ale aj keby nešli, ony sa postarajú o seba, ja o seba. A veštec to dajako do toho rána prežije. |
| |
| Někde "A vy už byste také mohli jít!..." Vrátím se k těm zbývajícím a tentokrát popostrčím vševěda a Ell-Darana směrem k již pochodujícímu zbytku. V této chvíli stojím pouze já a Smrťák. Ukážu mu jednoduché gesto rukou, aby pochopil, že chci, aby šel první. "Půjdeš sám nebo chceš pomoct?" |
| |
| Tak, díky Roninově sjednocovacímu duchu jse zase na cestách. Jako obvykle se Ronin zachoval na facku, a jako obvykle se bojíte mu jí dát...:) Po necelé hodině jste došli do hostince. Hostinec je z krásného dřeva a vypadá velice pokojně a spokojeně, tedy alespoň vám to tak připadá... Vevnitř je atmosféra ehm, jak bych to jen řekl??? Ano, prostě hospodská. Hospoda je z půli zaplněna, u zadních stolů si to dva namakanci rozdávají v páce a kolem nich je houf vsázejících. Všichni mají pro fyzicky slabší jedince ve vaší skupince smrtelnou dávku alkoholu v krvy... |
| |
| V hostinci Celou cestu jsem šel mlčky a dával si pozor, abych nezakopl, neškobrtl, do někoho nežduchl, nebo mu nepřišlápl botu. Začínám mít pocit, že je dílem božím, že ta skupina ještě drží pohromadě. Za normálních okolností by se taková banda individualit pozabíjela během prvních několika společných dnů. Jak je vidět, teorie vypadá v praxi jinak. Eh... Hospoda... Jak... Typické. Banda ožralů, sázkařská soutěž v páce, která běží už čertvíjak dlouho, aniž by jeden z nich vyhrál, všichni pochopitelně vsází na jistotu, kterou je ten větší a silnější, sázkaři vybírají peníze a když už jich mají dost, prostě na toho druhého kývnu, ten přidá, srazí "silnějšího" na dřevo, vyplatí těm několika idiotům, kteří sázeli na toho menšího, zbytek peněz si nechají a těch několik "šťastlivců", kterým se povedlo vyhrát, přepadnou jen co vylezou z hostince, aby si ponechali zisky. Stejně jsou všichni tak ožralí, že jim to nedojde. Povzdechnu si a podívám se na ostatní. Vypadá to tady plně. Objednáváte pokoj, dva pokoje, soukromý salónek, nebo počítáte s tím, že v hospodě neposlouchají lidi ani své spolusedící u stolu? |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Když se podíváš na hostinského a jeho krásnou zrzovlasou dcerku, přepadne tě vize. Vidíš, jak jde rusovláska dolu, jakousi dolařskou chodbou a najednou blesk zčistajasna a ona je na zemi. Čas se zrychlí a po chvilce zase zpomalí a ona již venku drží v rukou rozvášněného muže a při jejich slastích mu pomalu vysává krev z hrdla... |
| |
| Dění okolo cesta do Hostince Opět nudná konverzace která mě doslova nudí k smrti.Utábořit??Proč ne??Říkám si pro sebe a v tu ránu vejde Ronin do rozhovoru ostatních a dá věci do pohybu. jsem tak trochu šokován že tento primitivní tvor rozhodl o tom že půjdem do hostince. Hostinec??? Ano jo hostinec je kousek od sud. To jsem byl tak mimo že nevim kde jseme? Pokud budou pořád jen mluvit a mluvit tak zachvilku přestanu tušit i kdo jsem. Nad touto těmito myšlenkami je však něco pravdy protože mě ronin popostrčí abych já a věštec šli a nezdržovaly. Cože?Zase jsem se utopil ve svých myšlenkách a přestal dávát pozor? Zhrozím se a celou cestu dávám pozor na oklolí. Konečně mlčej. Řeknu si pro sebe a dál pokračuju v chůzi. Hostinec Vejdeme do hostince a první co mě uhodí hned mezi dveřmi je smrad nemytých a spocených těl a výparů z alkoholu.Lokál je polopný,ale za to plný ožralů. No jo lidký život nestojí ani za zlatou minci. nad touto myšlenkou zavrtím hlavou a lituji se kam jsem se to dostal. věštec začne povídat něco o pokujích.Počkám až domluví a pronesu jasným a klidným hlasem.Nevím jak to bude z pokoji,ale já si koupím pokoj pro sebe.Ani se při tom na věštce nepodívám. Tím naznačím jak moc je mi ukradený a nestojí mi ani za pootočení hlavy. Poté čekám na to jak se domluví skupina. |
| |
| Hostinec: Vůbec se mě nezamlouvá chování ronina. Ještě kousek, dej mi záminku, malinkej důvod, prosím. pomyslim si. Když však dojdeme před hostinec tak si stáhnu kapucín víc do obličeje abych nepřitahoval pozornost opilců a pobudů, Ruse mírně skrčim aby byly schovány v mé sametově rudej tunice a plášti. Pak vstoupim do hostince a oni se začnou hádat o pokojích tak si jich nevšímám, projdu k barovýmu pultu a vyčkám příchodu hostinskýho. ,,Pokoj s výhledem na západ a pokudmožno podkrovní. A pokud budu spokojen čeká tě víc než jen tohle." zasýpu na hostinskýho a z rukávu mu předhodim měšec s pár zlatkama. |
| |
| Ako to chodí zo stredobodom pozornosti pri alkohole a kartách Pokojne vojdem dnu a pozriem sa na smotánku okolo mňa. Úsmev na mojej tvári je tak povediac odrazom pobavenia sa pri pozorovaní spoločných znakov našej skupiny, ktoré nás držia pri živote. Každopádne ak je niečo čo nezapadá do tohto hostinca, tak to nebude smrť zachumlaná do plášťa, berseker vzbudzujúci dojem krvilačnej beštie, paladin s impozantným dôvtipom, elf s pýchou v očiach a ani malý veštec, ktorý uhne každej rane. Ale žena v kožených čižmičkách na podpätku, ktoré siahajú nad kolená a šatách, ktoré siahajú po kolená a majú odokrytý dekolt, rozšírené rukávy a celkový vzhľad šlachtičného kúska zámožnej dámy. Podídem k pultu a postavím sa vedľa smrtonoša, počkám na obsluhu a tiež si vypýtam izbu. Prajem príjemný večer, môžem poprosiť o čistú a upravenú izbu, kúpeľ a večeru pre šiestich ľudí? Ruky zahalené v čiernych krajkových rukavičkách položím na pult. A čakám pokojne na odpoveď. Dianie v hostinci si moc nevšímam. |
| |
| V hostince Na okamžik se mi zatočí hlava a já se musím opřít o zeď, abych zase neupadl. Nebráním se tomu a nechávám vizi prostupovat svou myslí. Pak se vynořím vedle čarodějky a něco jí pošeptám do ucha. Hned poté se ale zeptám celé družiny najednou. Moje peníze, nebo spíš ten zbyteček, zůstaly u banditů na zemi. Nejspíš se budu muset ubytovat s někým z vás... Kdo si mě vezme pod svá ochranná křídla? Tvářím se trochu zdrceně a je na mě vidět, že je mi tahle situace docela nepříjemná. Nerad nejsem pánem svého života... |
| |
| soukromá zpráva od Vates pro Krátce poté, co se chytím za hlavu a opřu se o zeď, kde chvíli všechny okázale ignoruji, se k tobě přitočím a zatahám tě za rukáv. Kdo ve skupině toho ví nejvíc o upírech? Oči mám trochu rozšířené, ale můj hlas je i přes svou tichost naléhavý a je z něj slyšet, že svým slovům věřím. Bez čekání na tvou odpověď se otočím na ostatní a pronesu jiný dotaz. Přesto mám hlavu stále natočenou tak, abych tě bez potíží slyšel. |
| |
| Hm....hm... Mierne sa pootočím a s úsmevom poviem. No pokiaľ chceš, môžeš tuto noc bývať so mnou, ale ak nechceš budeš musieť bývať s niekým iným. A dúfať že ma ráno uvidíš pri raňajkách. Podídem k tebe a pre zmenu sa k tebe teraz elegantne nakloním ja a pošepnem ti čosi. Akurát že v mojom podaní, to vyznieva. No tak trochu inak. |
| |
| soukromá zpráva od Niraelisiel pro Mierne sa pootočím a s úsmevom poviem. No pokiaľ chceš, môžeš tuto noc bývať so mnou, ale ak nechceš budeš musieť bývať s niekým iným. A dúfať že ma ráno uvidíš pri raňajkách. Podídem k tebe a pre zmenu sa k tebe teraz elegantne nakloním ja a pošepnem ti čosi. To kreatívne individuum zachumlané v plášti, ale nerozoberaj to tu a teraz. A pokiaľ možno spýtaj sa ho na to opatrne. Akurát že v mojom podaní, to vyznieva. No tak trochu inak. |
| |
| V lokále Poslouchám Lys a s úsměvem přikývnu. Dobře, než vlezu dovnitř, třikrát klepnu na futra, kdyby to bylo nevhod, upozorni mě. Nerad bych se stal kusem uhlí moc brzo. Díky moc. Pak se otočím k smrťákovi a trochu nejistě se pousměji. Je tady něco, co bych rád probral pokud možno v soukromí. A bojím se, že to docela spěchá. Omluvně se pousměji a čekám na jeho odpověď. |
| |
| ,,Buď po setmění a nebo v mém pokoji."řeknu věštci aniž bych se na něj otočil svým sýpavým hlasem. ,,Nemám ve zvyku a v oblibě čekat nikterak dlouho. Po dlouhym čekání bejvám docela i nespokojen což přináší jisté následky."řeknu sýpavě hostinskýmu abych jej popohnal a aby na mě přestal už koukat jak na nějaký zjevení.Je to hezké, sledovat, jak se kazí mlíko hned po nadojení, pivo nechutná a jídlo je přepečené nebo nedovařené, hold když vládne nevole tak vládne nevole.pomyslim si a čekám až se hostinskej rozhejbe. |
| |
| Lokál Dívám se na něj s jistou naléhavostí v očích. Po setmění už může být pozdě. Půjdu s tebou do pokoje. Tahle věc nezná odkladu. Bez jediného úsměvu, úšklebku, nebo čehokoliv jiného v absolutně vážném obličeji čekám, až se hostinský rozhoupe to celé urychlit. |
| |
| Hostinec Když se zeptáte hostinského na pokoj, sprostě si odplivne na zem. Každopádně je to velký chlapík sám o sobě a je velmi oblíbený, takže mu dávat kázání či vyučení by bylo velmi zbytečné... Izbu, no jo, cizinci. Po našem pokoj, nahoře vám dám jeden prostornej, ale víc nemám, hold zanedlouho začínaj hry a tak je tu moc ubytovanejch. Belo, odveď je nahoru. řekne a dá Lysethei listinu s ranní správou. Poté zpoza pultu vyběhne velmi krásná dívka chytne Smrtonoše za kabát, a začne ho popotahovat nahoru... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro princezno Sabashe, princezno, vaše povinnosti volají, musíte se učit... ozívá se za silného klepání hlas starého komorného. Tomu chudákovi bys jistě mohla utéct, ale je tak starý a dobrosrdečný, že je ti ho prostě líto. Nacházíš se ve svých ložnicích (sama) a čeká tě nyní výuka tance a poté diplomacie a nakonec dopolední program završíš tak, že by ses měla sejít s vrchním rádcem a řešit rozepře v nedaleké vesnici. Nikdy předtím jsi ho neviděla, ale slyšela jsi o něm zvěsti, že jeho chladné chování zapřičinilo smrt mnoha lidí, ale jeho logika mnohonásobně více zachránila... |
| |
| Lokál Pokud jsem si hostinského prohlížel nedůvěryhodně, na dívku jsem vrhl pohled plný toho největšího opovržení a hnusu. Celou dobu, co nás vede nahoru, se snažím se od ní držet co jak nejdál a hlavně se úzkostlivě vyhýbám jakémukoliv fyzickému kontaktu s její kůží, nebo jen pouhým kusem oblečení. |
| |
| Jakmile se mě dívka chytne instinktivně se jí rychlkim pohybem vytrhnu ze sevření. ,,Tohle bych na tvým místě nedělel." řeknu a dám si záležet aby můj hlas zněl skoro mrtvolně. Pak nechám ji projít dál, sám jdu až za věštcem. |
| |
| Hostinec Dívka vás odvede do druhého patra, kde vám otevře dveře do prostorného pokoje. Jde vidět čtyři postele s palandou a jednu osamocenou (čily 9 míst na spaní) Jsou zde tři noční stolky se svícemi a jedna jediná skříň. Jestli se budete chtít umýt, koupelna je na konci chodby, naproti prádelně, ostatně je nadepsaná. Studna je venku, voda z ní je pitná a jestli si budete chtít zatopit, kůlna je za hostincem. Přeji dobrou noc. řekne dívenka, ukloní se vám a odcupitá znovu obsluhovat... |
| |
| Hostinec Po dlouhém kecánía strastiplné cestě, vlastníme vlastní pokoj. Má první slova, která ze sebe dostanu ve chvíli, kdy žena odejde, jsou: "Mohlo to bejt horší..." A dál si prohlížím okolní prostředí. 4 palandy a dva noční stolky pokrývají celou levou stranu pokoje. Jeden noční stolek pro 2 palandy. Na pravo od nás je roh s krbem, napojený na krb v dolním patře a na společný komín pro celou hospodu. Vedle něj je několik metrů prázdna a v druhém rohu je samostatná postel se svím vlastním stolkem. Naproti nám je okno zaterasené skříní, aby ušetřili místem i penězy za záclony. Sundám si ze zad svůj vak s věcma a hodím ho na dolní postel neblíže k oknu a první věc, kterou udělám, je přesun skříně na místo velkého nic vedle krbu. "Takhle si tu budem moct alespoň vyvětrat. Půjdu zatím nasekat dříví." Jsou má poslední slova než opustím místnost. Sejdu po schodech do přízemí, vyjdu z hostince a po chvíli hledání jsem objevil kůlnu, kde se chystám naštípat nějaké dříví na oheň... .Vipadá to, že tenhle hostinec je dost levej, ale zaplatíš jinak... |
| |
| Pokoj Jakmile nás dívka odvede nahoru, opřu se zády o dveře a konečně začnu pořádně dýchat. Ruce se mi třesou a kdybych nebyl opřený, asi bych letěl k zemi jako hruška. Zorničky mám trochu rozšířené, ale po chvíli se uklidním dost na to, abych mohl Roninovi uhnout z cesty. Když odchází, tak krátce vyhlédnu na chodbu a zkontroluju, že tam nikdo není. Pak teprv promluvím. Je tady minimálně jeden upír. Vypadne ze mě s absolutně vážnou tváří. A ta holka jím už buďto je, nebo teprve bude. Dole jsem měl... "Vidění..." Pronesu s lehkou nedůvěrou v hlase. Něco jí přepadlo, pak skok a pak už někoho vysávala... Víc nevím, jen snad, že to bylo v nějaké chodbě, snad sklep, štola? Pravděpodobně někde v prostorách hostince, nebo okolí. |
| |
| Po příchodu na pokoj se rozhlídnu a ihned si řeknu že samostatný lůžko bude moje. ,,To lůžko vzadu je moje." oznámym rozhodně a pak odejde ronin sekat dříví. ,,O tom si chtěl mluvyt? O upírech?" řeknu věštci mezi čtyřma očima. ,, No řekněme že jestly je tomu tak tak se na to podíváme. Stejnak se mě při tom dotyku zdála nějak moc studená." řeknu a kdby bylo líp osvětlenej pokoj tak by snad mohl zahlédnout letmej úsměv. ,,No stejnak se budou držet hlídky aby se sem nic nedostalo. Jako vždicky. Předpokládám že první bude hlídat ronin a pak čarodějka a potom bude řada na mě." řeknu s klidem. |
| |
| Nikde kde slová na opis používajú opilci, a slnko svieti iba vtedy ak sa v jednej zo špinavých izieb narodí dieťa, hodné posledného lúča v jeho živote Do izby vojdem ako posledná, v dverách ma dokonca minie aj Ronin a jediné čo zachytím je slovo o posteli. Zdvihnem hlavu a obzriem si celú miestnosť. Zo dvihnutým obočím podídem k jednej s postelí. Hm, zober si aj dve, tuším ja dnes spať nebudem. Povzdychnem si a obzriem sa po tom zbytku nábytku čo je v miestnosti. Tašku na jedno plece, do ktorej by sa zmestili tak fľaška z vodou a jedny šaty, zložím na túto posteľ. Pomasírujem si pravé plece ľavou rukou, a to samé urobím s ľavým pravou. Pozriem sa na taštičku. Je ľahká ani ju necítiť, ale aj tak by som sa jej rada zbavila a rada by som sa zbavila aj týchto šiat. Prejdem rukou po taške, zodvihnem ju a mlčky sa otočím na odchod, no skôr než vyjdem z dverí pozriem sa na smrť. Prosím ťa zisti čo je z večerou a beriem si druhú službu, nech ma nikto nehľadá. Však vieš. A odídem z miestnosti. Stopa po mne v nej je len rozvírený prach, ktorý aj tak čo chvíľku usadne. Pozriem sa nakoniec chodby a zamierim tam. Trochu vody neuškodí, ani tej studenej. Vojdem dnu a pousmejem sa nad iróniu kde som skončila. Zájdem do studne po vodu, nanosím ju, zohrejem. A až potom si urobím očistnú kúpeľ. Zhodím zo seba šatstvo a dvere zaistím pre istotu metlou. (Ak sa dajú zamknúť, zamkla som ich) Ponorím sa do vody a z tašky vytiahnem malú fľaštičku. Vlastne dve. A tiež vlastné mydlo, lebo to tunajšie vyzerá na mňa až priveľmi exoticky. Keď sa umyjem zložím šatstvo a z tašky vytiahnem iné, jemnejšie, pohodlnejšie, no rovnako akoby nepasujúce na jeho účel. (odkaz) Oblečiem sa a ostatné veci schovám do tašky, Aj mydlo, aj olej na vlasy, aj parfum. Potom odložím metlu, otvorím dvere a zamierim späť do izby. Tam pohodím tašku na posteľ a zoberiem Vatesovi plášť. Ktorý prehodím cez ňu. No napokon to strhnem a ustlem si provizórne lôžko na zemi. Zistili ste niečo ohľadne večere? |
| |
| Na čarodějku se podívám jako na blázna, když řekne jestly nám přinesou večeři. Už s tech svejch hokusů fokusů docela chytla nějakou nemoc co jí leze do hlavy. Přinýst jídlo? ,,Sme snad na nějakym hradě? Nebo snad tady vydíš nějakýho osobního sluhu? Jestly chceš jídlo, musíš si ho jít dolu koupit a sníst, nebo vlastní zásoby." řeknu a pak se podívám na věštce a řeknu: ,,estly si dobře vzpomínám tak slíbyla že dnešní jídlo zaplatí, nevym jak ty, ale dolu bych se šel podívat." pak otevřu dveře a sejdu dolu. Uvydíme, jak sou tihle vesničani vychovaní, beztak zase všichni zmlknou až tam vejdu. pomyslim si a pomalu sejdu dolu do lokálu a najdu jeden stůl u krbu ( či ohniště ) a pokud tam bude někdo sedět tak ho vyženu tím že na něj použiju kledbu ( projev úctu ) ( i když na vesničany by mělo začít působyt jen moje vezření aby se zachovaly trochu uctivě ). |
| |
| Pokoj Vejdeme do jediného volného pokoje. Porozhlédnu se po něm a nic neříkám. Počkám až až si všichni zaberou nějaké místo a to co zbyde si zaberu já. Opět je vedena zajímavá debata. Co máme vůbec dělat s timhle fantazírem? Nemáme ho dovejst ke krály? Zeptám se družiny. Celou dobu se dohadujeme jen o samích hloupostech. jak mi můžem bejt v jedné skupině? Sám nad touto myšlenkou zakroutím hlavou. |
| |
| Konečne v pokoji Po nekonečnom dohadovaní sme konečne dostali pokoj. AJ keď trochu malý stačil. Roninové slová to vystihovali: „Mohlo to být i horší.“ Prezriem si izbu. Pozriem doprava doľava. Prídem k jednej z postelí a zhodím si na ňu svoje veci. Štít s opriem šikmo o posteľ a meč si vytiahnem z pošvy, ktorú si odopnem z pásu a opriem si ju cez štít. Potom si pomaly sadnem na posteľ. Potichu počúvam Vatese, veštce, ktorý hovorí že sú dole najmenej dvaja upíry. A keď Ronin odíde a začne sa hovoriť o službách už viem že aj tak celú noc nezaspím aj keď tu bude stráž, ktorá by nás vystríhala pred možným nebezpečenstvom. Som už raz taký, moc opatrný... |
| |
| Po hodině sekání dříví Když už jsem nasekal hezkou hromádku do zásoby, část jsem odnesl do našeho pokoje. Zde se za tu dobu téměř nic nezměnilo, ale přesto je něco ve vzduchu. Cítím tu strach... Nasaju zdejší atmosféru a odhodím polena vedle krbu. "Kdyby mě někdo hledal, tak se jdu umýt, jsem hrozně zpocenej a trocha teplý vody by neuškodila. Jděte zatím na večeři, přijdu tam za vámi..." Oznámím skupině a opět opustím místnost. Zamířím na konec chodby, kde by teoreticky měla být místnost pro umytí. Alespoň si trochu odpočnu... |
| |
| V pokoji Poslouchám jejich reakce a trochu se uklidním. Skvělé... Nějak přežít noc, pak vyrazit dál za dne. Za dne ty mrchy nevylízaj, nebo to tak alespoň říkali kněží v chrámu. Vsedě odpočívám, když se vrátí čarodějka a vezme si zpět svůj plášť, o kterém jsem úplně zapomněl, že ho mám ještě stále na sobě. Myslím, že tady smrťák to vystihl... Odpovím jí a vyrazím za ním dolů. Půjdu s tebou. Taky už mi docela kručí v břiše. |
| |
| Lokál Když vejdeš do spodní místnosti, nesklidíš zase takový dojem, jaký si čekal, hold je to banda buranů, která si myslí že jsou nad věcí nebo hold pár zakuklenců už potkali. Když se nad tim zamyslíš, nevypadáš jako předzvěst zla jen ty, nýbrž dalších několik lidí s kápí... Zanedlouho k tobě přijde ta zrzavá dívka se slovy: Hezký večer pane, co si budete žádat? |
| |
| Smerom na večeru, dúfam že lepšiu ako izba Ach, povzdychnem si a zídem dolu spolu s ostatnými, pohodlné sa usadím, nedbajúc toho že niet na čom. Keď príde dievča, len sporadicky odvetím: Večeru ak tu niečo také mate. A teba v posmrtnom stave. Lebo mi začínaš piť krv. Pozriem sa po miestnosti a začnem pozorovať ostatných čo robia tak. Prstami ľavej ruky si bubnujem po stole nejaký neznámi rytmus. A vôbec pôsobím dojmom akoby som sa nudila. Občas zdvihnem pohľad k stropu, alebo sa zahľadím niekam do neznáma, no každopádne s nikým nekomunikujem. Na niektoré veci sa urážam burani. |
| |
| ,,Pohár vína, ale ne ty ředěný splašky, ale pořádný víno. Potom ještě pohár medoviny. A kuře, ale pěkně propečené." řeknu a podívám se na věštce. Jestly to nebude podle objednávky, tak se vám tady už nepovede tak dobře. pomyslim si a čekám co si objedná společník. |
| |
| V lokále Nedokážu se jí podívat do očí, ale i se skloněnou hlavou si dokážu objednat. Mléko, tři housky a máslo. Marmeládu, máte-li. Objednám si potichu a přisednu naproti smrťáka. Pak se teprve pořádně rozhlédnu po lokále a všímám si i čarodějky. Musela jít dolů s námi. Asi jsem se zamyslel, nějak jem si jí nevšiml. |
| |
| Lokál Konečně zase svěží se obléknu a jdu skontrolovat, jestli zůstal někdo v našem pokoji. Pro jejich bezpečí tam naštěstí nikdo nebyl. Sejdu tedy dolů za ostatními a připojím se k nim. Bohužel moc dlouho zde nevydržím, jelikož mě opět zaujala skupinka sázejících na dvojici siláků v páce. To je něco pro mně... "Jdu si to taky zkusit, ať vidí, jak vipadá přeborník..." S těmito slovy, se kterými jsem si ani pořádně nesedl, jned vstávám a odcházím za siláky do rohu. Počkám až jeden z nich vyhraje, aby mohla přijít řada na mně. "Co takhle k tomu pustit někoho zkušenějšího?" Je má první drzá otázka při příchodu... |
| |
| U stolu A ja som princezná? Trochu sa narovnám a vystriem, pozriem sa na spolupútnikov s jedinou otázkou na jazyku. To čo ste si objednali? Vyzerám nielen prekvapená, ale ja pobavená, nemám ani tak nič proti dobrému vínu, to by som si dala aj ja. Nehovoriac o kurati, ale džem, mlieko a žemle? Pobavenie sa z mojej tváre dá vyčítať no nie je to výsmech, pamätám si na toto jedlo keď som bola malá. Milovala som ho, akurát ja som mala radšej kakao(nie granko). Pokrútim hlavou a pozriem sa na Ronina. Zo záujmom ho sledujem. Vyhrá? Alebo pôjde zase len o problémy navyše. Ale vyhrať by mohol. |
| |
| Mírně se naklonim k věštci a potichu pronesu: ,,Už se zase bude předvádět, uvydíme jak se mu teď povede. Když se do díla pustí pán smrti." sleduju počínání Ronina a pak jej uřknu smůlou ( viz rejstřík uřknutí) |
| |
| Večerná zábavka Trochu sa zamyslím. Ako môže smola ovplyvniť takýto súboj, pošmykne sa mu ruka? Zamyslene pokrútim hlavou. No ale keď môže aj on, môžem aj ja. Trochu sa pousmejem a pozriem sa na Smrtonoša. A s úsmevom poviem. Vlastnému, prečo, žiarliš na neho. Ty si neprekonateľný v inom. Ale preňho je chlieb toto, nechaj mu ho. Tebe tiež nikto neberie tvoj chlieb. Možno sa predvádza ale čo iné ma robiť. Čo iné? Myšlienky mi zaletia k môjmu detstvu, k tomu ako ma odviedli ak výcviku. K tomu ako som hľadala pochopenie a kto mu ako som našla len vás. Posmutniem a pozriem sa na roh zo zápasmi. Ostanem ho ticho sledovať. |
| |
| ,,Mám k tomu svoje důvody, on si myslí že může všechno? že mu všechno projde? Většinu rvaček sem měl na starost já, on byl jen na správnym místě ve správnej čas. Jednou musí přijít i smůla. Aspoň se vrátí zpátky na zem a nebude poletovat v oblacích." řeknu avyndám konečně z pod kápě svoje kostnatý bílí ruce a položim je na stůl. ,,Jak říkám za vším nesmíš hledtat to že si hrdina, nikdy sem nebojoval, místo toho sem stál v povzdálí a tahal za nitky osudů těch co s váma bojovaly. Myslíš že jen díky štěstí jde porazit hordu nepřátel nebo přežít nájezd bez jedinýho škrábnutí?" řeknu a sleduju jak si ronin povede. |
| |
| Jistě pane. zapíská ta dívka a odběhne (říkám dívka a nechci mílit. Jak už jsem jí popisoval tolikrát, už jí zapomínám popisovat znova:). Je to prostě holka ve věku cca 18 let. Zrzavé vlasy, střední postavy. Nosí hnědou lněnou sukni a bílou košili) Zanedlouho se vrátí a nese džbán vína a medoviny. poté zase odběhne a hned se vrátí s polokovanými dřevěnými číšemi a všem dá po jedné. Poté se rozhlédne po stole. Pane, velice se omlouvám, ale kuře není k mání, mohu vám místo něj nabídnou krocana nebo pečeného vepře? |
| |
| Večerná zábava u stolu Možno áno, asi máš pravdu. Ale ty máš aspoň niečo, aspoň tu pravdu. Lenže ja som len mála princeznička čo sa priplietla do cesty veľkým hrdinom. Zarmútené sa skloním a ľahnem si na stôl, ponad ruky hľadím na poháre a tak trochu aj na... Prosím ťa prines mi čaj a niečo malé a ľahké. Je mi fuk čo to bude, len nech sa to dá jesť a nie je to včerajšie. Poviem dievčaťu a svoj pohľad venujem opäť prieskumu dosky stola. Potom čase, a potom čohokoľvek čím sa môžem zamestnať. Keď ma prijali do kráľovskej stráže bola som ešte dieťa, ale aj tak som dokázala zložiť 10 mužov na jednu ranu. Nikdy však som nemala Roninov rešpekt alebo tvoju Dôstojnosť či Ell-Daranovú vznešenosť. |
| |
| ,,Na vesnici a nemaj slepice? Tak teda krocana." řeknu dívence. ,,On věru neměl nikdy respekt, to jenom si ho vynutil svýma výhružkama. Já nemám respekt k nikomu živému. Jen k tomu kdo je mým pánem a tím nemyslim zaměstnavatele.Ale to co je Tam" řeknu a tím Tam mám namysli záhrobí. ,,Vznešenost, tej se dá naučit s trochou píle a treninku se staneš dámou na panskym dvoře, stejně jako žebračkou, jen když budeš chtít. A pokud de o moji důstojnost, spíš bych to nazval strachem z toho co sem. Jak dobře víš, dokážu se všem dostat do podvědomí a to co tam spatřim obrátit proti nim. Bojíš se snad medvěda, místo mě uvydíš medvěda. Máš strach snad zlků, pak budu vlkem. Štěstí a smůla sou jen nitky za který tahám. Buď nic neusnadnim, nebo vám uklidim cestu. Nepřítel padl pod první ránou? Kdepak, jenom ho zabil děs v jeho hlavě a jeho zranění byla zytečná, když sekneš do mrtvýho nezabiješ ho, jen ho poznamenáš." řeknu kouzelnici. |
| |
| Jistě pane řekně dívka a odběhne zase pryč... |
| |
| Večer Zamyslím sa nad slovami Smrtonoše. A spomeniem si na to čoho sa bojím ja. Lenže predstava Smrtonoša v podobe môjho strachu. Začnem sa smieť, úprimní trochu detský, ale pokojný smiech. Keď sa dosmejem, pokojne poviem. Prepáč, ale predstavila som si ťa ako, no nie som si istá či môj najväčší strach by ma zabil. Prepáč. Trochu som sa upokojila a rozdýchalo to. |
| |
| Geografie Když se podíváte na mapu, zjistíte, že tento hostinec není na vesnici, nýbrž to je hostinec u cesty sloužící převážně uspokojení námořníků po dlouhé cestě... |
| |
 | soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Hlas komorného mne probouzí z poklidného sna. Procházela jsem se zahradou a viděla před sebou záhadného muže. Než jsem si mohla povšimnout jeho tváře, byl pryč a já naprosto vzhůru a při vědomí. Opravdu přemýšlím o útěku oknem, pak do stájí a někam pryč...daleko odtud. Každý den je to to samé, pořád jen povinnosti. Vstanu z měkkého a vyhřátého lože, přecházím k oknu a chvíli si pohrávám s tou myšlenkou utéct, ale komorný naléhá a naléhá. Dobrá, dobrá, už jsem na nohou. Zavolám přes dveře Přiběhne služka Agnes a pomůže mi s ranní hygienou a oblékáním do tmavě fialových korzetových šatů. Uvede mne do jídelny, kde tak, jako každé ráno snídám sama, jen za přítomnosti komorného, který mi předčítá vše, co budu muset dnes udělat. Tanec, jako bych za ta léta neuměla snad už všechny tance, které kdo vymyslel. Diplomatika, to se sice hodí, ale zdravý rozum je někdy mnohem lepší než uvažování jak se co nejlépe napakovat, navíc už to omýláme snad napotřetí. Rádce... zadrhnu se ve svých myšlenkách Jaký je ten muž? Po kraji se poídá, že krutý. přeruším rádce svou otázkou. Následuje dlouhý monolog toho, že možná má své způsoby, ale dokázal anši krajinu uchránit od mnohých nebezpečenství. Hodina tance je tak nudná, jak jsem předpokládala a diplomacie se nyní odvíjela pouze od samostatného studia, kdy můj drahý učitel usnul při mém vzdělávání. Začala jsem uvažovat o tom, zda-li jsem ho už někdy potkala, ale myslím, že ne. Zavřu těžkou knihu, která popisuje, jak jeden z mých předků kdysi řešil spory mezi svými poddanými a s ostatními panovníky, které znal a začnu si pohrávat s loknou plavých, lehce nazrzlých vlasů. Myslí už jen poháním čas, kdy už budu mít toto za sebou... |
| |
| ,,Možná ti to příjde směšný, ale tu podobu na sebe nemusim vzít jenom já, ale cokoliv nebo kdokoliv budu chtít. Strach je mocná zbraň. Leckterej statečnej rytíř utíká když se setká se svým strachem. Vyděl sem jak jeden mocnej král předemnou utíkal a kryl si hlavu, jeho dřív bujná černá hříva zbělela jako sních a jeho kalhoty taky změnily bravu. Dohnat kohokoliv ke strachu či šílenství je pro mě jedním z nejlehčích věcí. Tahat za nitky osudu je docela zábava." řeknu a smíchám rovnym dílem medovinu a víno do obou pohárů. |
| |
| Rozhovor: Mne nitky zobrali život. Poviem tichým šeptom a pozriem sa Veštca, ktorý len ticho sedí a počúva, pozoruje. Jediným pohľadom venovaným najbližšej pavučine sa trochu strasiem. Pousmejem sa a pozriem na ostatných pri stole. Na to ako Smrtonoš zmieša víno a medovinu. Len moje spomienky akosi nechcú splynúť z minulosťou, stále sú živé. Nemyslím si že mňa by si práve strachom odzbrojil, skôr si myslím že bolesťou alebo smútkom, a podobné to môžu mať aj iný. Mojou jedinou výhodou je že pokiaľ mám manu, viem obísť kliatbu aspoň deštrukčným spôsobom. Keby sme sa postavili proti sebe víťaz by bol na tom horšie než porazený. A teraz nemyslím iba nás dvoch. |
| |
| ,,To je jen povrch mé moci. Dokážu i kledby, nad kterýmy většina kouzelníku žasne, či snad šílí. Kledbu můžeš zaštítit, ale já k seslání kledby nepotřebuju nic, žádný zaříkávíní či ávání rukama. A všechny kledby nejdou odhalit tak jednoduše jak se zdá." řeknu a napiju se jasně jantarové tekutiny ve kterých sou stopy vína. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Princezno, váš kůň je již připravený, následujte mne prosím. Vede tě spletitými chodbami paláce do východního křídla, kde sejdete dvě patra a jste ve stájích. Tam je již ozbrojený doprovod poslochající mladího muže v černém plášti. Má stříbrné vlasy a je pečlivě oholený. Když vejdete, otočí se a dořekne větu vojákům. Poté přijde blíže k tobě a lehce se pokloní. Přeji hezký den milady. Dovolte mi, abych vás dnes doprovázel. řekne a nabídne ti ruku k opoře... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Po obědě, který se koná opět jen v přítomnosti sluhy, se jdu převléci do šatů vhodnějších pro jízdu na koni. Jsou světle hnědé přošívané černou nití a krajkami a mnohem lehčí než ty róby, co jsem nucena nosit zde. Také jsou správně přizpůsobeny pro jízdu na koni jak v dámském, tak v pánském sedle. Doufám, že mi osedlají to pánské, je to mnohem pohodlnější a stabilnější.. Uvažuji když mne má služebná Agnes zapíná do snad tisíce knoflíčků. Komorný mne vede do stájí a Agnes kmitá vedle nás. Mladičká černovláska, která mi slouží již pátým rokem mi podává rukavice a bičík a pak už se konečně dostáváme do královských stájí ve východním křídle. Pan rádce již dorazil? Zeptám se komorného, ale odpovědí je mi rovnou pohled na toho muže. Mladý, statný, vysoký. Mnohem vyšší než já, což jsou ostatně všichni. Se svými pěti a půl stopami se nemohu měřit výškou k nikomu. Muž je pečlivě oholený, ale musím se pousmát... Vždy jsi měla ráda střniště na mužské tváři... říkám si pro sebe ve svých myšlenkách. Muž má stříbřité vlasy, ne jako stařec, ale...ani nevím k čemu bych ej přirovnala. Snad měsíc je stejně stříbrný... Mlj příchod je znamením, aby vše utichlo. Nádeníci a vrchní pan podkoní jsou vedle koní a tiše čekají. Střáže mi vzdají hold a já jen na jejich pozdrav mile pokynu. Muž jde ke mě a zdvořile nabídne svou ruku. Tak, jak etiketa praví se zachovám a navážu lehce konverzačním tónem. Hezký den i Vám, pane. Hádám, že jsme si ejště nebyli představeni, no není to nezdvořilé? Navíc že se vidíme až nyní, když zastupujete tak důležitou pozici u mého otce... Narážka na nezdvořilost patřila mému komornému, který mne má jednak uvést a jednak představit neznámé šlechtice, což se nyní nestalo. Etiketa dostává na frak... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Mé jméno je Viktor Gardharos a jsem bývalým velitelem stráží. Nyní zastupuji trošku nudnější post vrchního rádce, ale má i své výhody. Například jako strážník bych vás vůbec nemusil spatřit. dořekne a jako když bičem mrskne se zde objeví podkoní s tvým hřebcem. Dovolte, abych vám pomohl do sedla má paní. |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Odpovím a pozorně poslouchám jeho příběh. Chvíli uvažuji nad tím, proč si na něj nemohu vzpomenout a proč mi připadá tak mladý... To bude špatným světlem ve stájích, jistě tím.. Mnohem více mi však vrtá hlavou, poroč si jej nepamatuji, když byl velitelem stráží...muselo to být již opravdu dávno. Pokud setkání se mnou považujete za výhodu, jsem polichocena... usměji se na rádce a už ho spatřím přicházet. Můj překrásný vranný hřebec. Pojmenovala jsem ho Astaraios a provází mé kroky již od svého narození. Proklíbají mne za to, že mám černého koně a proklínají mne i za to, že jsem z něj neudělala valacha. Je temperamentní to ano, ale mne a podkoního poslouchá, nikoho jiného nemusí. Jeho majestátní chody předčí kteréhokoli koně zde. Má krev těch divokých koní, přesto je vznešený jako sám král. Nádeník drží koně a já chci do sedla už už dosednout sama, ale Podkoní nabídne svou pomoc. Dáma nikdy nesedá do sedla sama, milady... Vytane mi na mysli upozornění mého učitele a nechám si tedy pomoci. Tak tedy, pane Viktore Gardharosi, jakýpak konflikt jdeme vyřešit? Poohlédnu se po ostaních a pevně chytím otěže svého vraníka. Mocně se pode mnou nadechuje a už se nemůže dočkat, až opět poběží krajinou. Ostatní nasedají do sedel, nebo zbrojí. Já, jako vždy, ač mne bojovat učili, zůstanu bezezbraně... ...oficiálně.. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Vždy tam jezdívám neznalý a kralovým pověřením rozsuzuji až přímo tam. Většinou to jsou malé drobnosti, ale občas se najde něco složitého. Naštěstí zvěsti o vaší chytrosti jsou sice zastíněny zvěstmi o vaší kráse, ale i tak jsou věhlastné, takže by pro vás nic nemělo být problémem. Takže, následujte mne. řekne Gardharos a vystřelí ze stájí ven na svém bílém koni. Vojáci zaujmou okamžitě kolem vás formaci. Jízda netrvá dlouho. Jedete ven vedlejší branou a jedete kolem hlavní (zavřené) brány dále, dokaď nedojete do největší vesnice v okolí, nesoucí jméno Vallibar. Dojedete na náměstí s kašnou, a zde vás již čeká hlouček vesničánů a místní starosta. Vítejte, vítejte. Pane rádče, ááááá, princezna. JE mi převelikou ctí vás poznat. Vykřikne starosta a chytně tě za ruku, na kterou tě políbí. Vůbec ho nezajímá, žes mu ruku nenabídla a už vůbec ho nezajímá, že líbání an ruku je jen náznakem, on tě prostě políbil... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Nesnáším úlisné lidi, kteří se snaží jen zavděčit vrchnosti... Ostře stáhnu ruku zpět k otěžím a zatím nemám v nejmenším úmyslu sesedat. Jednak ej to pro mé bezpečí, mohu kdykoli pobídnout koně a ujet a jednak ani rádce zatím nesesedl. Astaraios je netrpělivý, sotva jsme vyjeli, opět stojíme, nelíbí se mu to a přešlapuje na místě, přičemž si sem tam hrábne kopytem. Lehce naboří svým mocným bokem do starosty a dá mu tak najevo, že je moc blízko jeho majitelky. Poplácám vraníka na hřbetě a konečně promluvím. Děkujeme za přivítání, pane starosto. K nám na zámek se doneslo, že jsou tu nějaké spory k řešení. Co je tak důležitého či hrozného, že si to žádá královských zástupců? Má slova jsou výrazná a autoritativní. Prones mne učili již dávno tomu a vždy záleží právě na něm. Nemohu křičet, ale rozhodně také ne šeptat. Můj pohled musí být upřený na starostu, přesto musím kontrolovat své okolí. Po očku také mrknu na rádce Gardhara a pozoruji jeho reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro řekne Ghardaros a seskočí z koně. Poté rázným krokem přijde až k vám a nabídne vám ruku k pomoci při sesednutí. Poté vás starosta odvede na radnici a před vámi jsou na vyvýšenině dvě pohodlná křesla a několik židlí pro stráže. Omluvte mne prosím na chvilinku. řekne a vaší podporu předá jednomu ze strážných. Je vidět, jak se trochu klepe, ostatně je zvyklý držet meč a štít, nikoliv ruku princezny. Po chvilce se Ghardaros vrátí a vystřídá strážného. Všimneš si, že jedno z křesel bylo vyměněno za židli. Poté tě rádce odvede a pustí tě až tehdy, kdy si sedneš do křesla. Sám si sedne na donesenou židli a vojáci si sednou okolo. Chvilku ještě křastí zbroje, jak si je vojáci upravují k lepšímu sezení a když tyto zvuky konečně ustanou, otevřou se dveře a dovnitř vejde muž a žena. Toto je hostinský Vrabas a jeho žena Marie. Ozve se zpoza vás starosta. Dobrý den vaše velectěnosti. Já a moje žena máme velice závažný problém a nevíme co dál. Moje zesnulá choť dostala věnem budovu pivovaru u mého hostince a když jsem si nedávno vzal Marii, mé zesnulé manželky rodina si začala dělat nároky na pivovar, ikdyž dali pouze sucho budovu, která byla již dvakrát přestavěna. Prosim vaše veličenstvo, dejte mi za pravdu, že by pivovar měl náležet mi, když jsem investoval do veškerého vybavení i do stavby jako takové. řekne Vrabas a tu zpoza vás vylítne starosta, celý rudý začne vykládat. To je sprosté. Pošpinil jdi jméno mé dcery, když si vzal Marii. Pivovar ti nemůže náležet, když to bylo věno pro mojí dceru. Odplivne si a ztežka oddychuje. Jde vidět že na vesnici jsou příbuzenské vztahy docela vřelé... |
| |
| Hostinec Konečně vám bylo doneseno jídlo, dle vašeho přání. Je toho docela dost, když stolujete jen ve třech, z toho každý máte jiné jídlo. Škoda že tu nemáte Ronina. Na jídlo byl vždy bezedná jáma a právě on s radostí a věčným optimismem dojídal to, co jste již vy nezvládli. |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Poté, co mne sesadí z koně slušně poděkuji. Jsme vedeni na radnici. Můj vraník se chystá jít se mnou, ale tuto vtipnou situaci vyřeší schopný nádeník. Ti dva si ještě užijí legrace... Již se neohlížím zpět, spíše na rádce a rozhlížím se p síni na radnici. Před námi se objeví dvě křesla a ač nehodlám na nic upozorňovat, pan rádce si toho sám všimne a tuto chybu napraví. On není královského rodu a přecijen bych měla mít jisté výhody. Rádce Gardharos odbíhá a mne předává do rukou vojáka. Ten má drsné ruce a ikdyž se snaží být v klidu, třepe se. Povzbudivě se na něj usměji a říkám si, že bych si už konečně mohla zapamatovat jejich jména, nebo se je na ně alespoň zeptat. Rádce se vrací a nechá mne usednout do křesla, poté se usadí všichni ostatní. Letmým pohledem přehlédnu celou místnost, než se vojáci utiší. Pozoruji příchozého muže a ženu. Je nám vylíčen jejich problém a za plamenného vstupu strarosty zde opět dochází ke střetu názorů, kvůli kterému zde vlastně jsme. Hostinský tedy dostal pivovar, který nefungoval věnem své manželky. Ta zesnula a on pojal novou choť a starostovi se to nelíbí. Chvíli uvažuji nad tímto problémem a poté zvednu ruku na znamení toho, aby se všichni utišili. Pokud tomu dobře rozumím. Pane starosto, vaše rodina vystavěla pivovar, ale přestala jej používat. Tedy dali jste jej za věno své dceři, která si vzala hostinského. Tedy jednou jste věc darovali. Hostinský se o pivovar staral, přestavěl jej a investoval své peníze do vybavení. Vaše dcera zesnula a pan hostinský pojal novou choť. Pokud tomu dobře rozumím, pivovar nyní funguje a přináší zisk, že ano? Ale vy, pane starosto, by ste z něj neměli užitek, jelikož jste neplánovali jeho přestavbu, ani znovuobnovení,je tak? Tím, že ovdovělý hostinský Vrabas pojal novou ženu, Marii, se na situaci nic nemění. Pivovar je v jeho vlastnictví. Panové, vzpomeňte si na jedno staré moudro. Mezi lidmi by mělo být při darování toto pravidlo. Darující by hned měl zapomenout, co dal a obdarovaný by zase nikdy neměl zapomenout co dostal. Pane hostinský, vy jakožto nyní majitel prosperujícího pivovaru byste měl chovat jistou úctu k otci vaší zesnulé choti, budiž jí země lehká, měl byste mu dát jisté finanční vyrovnání, nebo dar, když není spokojen s vývojem událostí. A vy pane starosto, zdá se mi, že vaše dcera nezemřela úkladnou smrtí, tedy není důvod, proč by měl hostinský Vrabas poskvrnit její jméno. Pánové, jste rodina, važte si toho. Co myslíte, pane rádče? shodneme se na malém finančním vyrovnání či daru? Domluvím svůj dlouhý monolog, který by bylo velice neslušné přerušit a tím rozhodnu. Rádce Gardharos mne nyní podpoří v mém návrhu a rozhodne o sumě, nebo množství naturálií, kterými by měl být starosta umlčen, nebo navrhne něco jiného. nyní má proto prostor aniž by podrýval mou autoritu. Ostatní musí bez protestů poslechnout. |
| |
| Boxerský koutek (promiň, musel jsem něco přehlídnout) Když příjdeš do koutku, kde se místní siláci rvou, přijde zatebou postarší svaloun a povídá: Pane, chcete si vsadit nebo byste se chtěl zapojit přímo do boje. Ostatně si můžete vsadit i sám na sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Samozřejmě s lady Sabashe plně souhlasím a navrhuji naturální vyrovnání v podobě tří pint piva denně zdarma. Pokud se dohodnete jinak, ať jest, když se ale nedohodnete toto platí. Nyní běžte a čiňte to, co nejlépe umíte. řekne Ghardaros a kývne rukou, aby přivedli další zájemce o rychlý soud. Přijdou dva muži. To jsou zdejší myslivci, Votálek a Kopyto řekne starosta a myslivci se vám oba ukloní. Má paní. Mi zde nejsme kvůli soudu, na to jsme moc dobří přátelé, navíc i bratři. Mému bratru se narodilo první dítě, je to holčička. Má paní, buďte prosím tak laskava a věnujte jí požehnání. řekne a ty si všimneš, že vlastně jeden to dítě drží. |
| |
| Koutek "K čertu s penězi, dostanu polovinu toho, co na mě vyděláte..." Vyšoupnu upocenýho chlápka ze židle, na které právě v tuto chvíli prohrál. Pak si ještě protáhnu ruce a čekám na svého prvního vyzivatele... |
| |
| Boxerský koutek Hovno řekne jeden svalovec a odplivne si an zem něco hnusného zeleného... Tož ty jako si myslíš že vyhraješ jako enbo có? Tak sleduj vystartuje po tobě a napálí ti pěstí do hrudi silou, jenž by normálnímu člověku zlomila žebro. Nicméně tobě to neudělalo nic... |
| |
| Koutek "Zlomil sis jeden nebo dva prsty? Vyber si, buď tě teď položím k zemi nebo tě oberu o každý groš, takže?" Zakřupu několika prsty... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Mám chuť změnit své rozhodnutí a vykázat starostu za jeho lakotu, ale už se k tomu dále nevracím. Rádcee Gardharos má v sobě vrozenou autoritu, toho jsem já musela dociílit, ale z něj jako by to vyzařovalo. Předvolá další dva muže, myslivce. Co si přejete pánové? optám se se zářivým úsměvem a jeden z nich mi vyloží jejich takzvaný problém. Toto mne potěší, ještě jsem nežehnala dítěti. Žehnala jsem lodi, ale dítěti ne. Vstanu ze svého křesla, přitom se už už zvedají všichni strážní, ale pohybem ruky je zadržím. Přistoupím k dítěti. Zeptám se, jak se jmenuje a je mi sděleno, že Anna. Tak, jako všechny novorozeňata má zlaté vlásky a modrá očička. Pohladím ji po hlavince a tiše promlouvám jak k myslivcům i k ní. Maličká Aničko, přeji ti do života mnoho štěstí, poctivého a pracovitého muže a abys nikdy nemusela strádat. Žehnám ti dětátko myslivcovo. Zde, Mám áladu být štědrá a tento čin mne opravdu potěšil. Z krku si sundám zlatý náhrdelník, cenu má velkou, děvče za něj pořídí celý dům. Dám to tomu uzlíčku do maličkých dlaní. Toto je můj dar pro ni, až jí bude patnáct let, ať přijde do zámku na rok do služby. Rozhodnu a udělám jí ještě malý křížek na čele. Tím tuto událost považuji za vyřízenou a jdu si sednou zpět do svého křesla. |
| |
| Boxerský koutek Drž hubu tej pako vykřikne. Poté se prohne v zádech a dlaní ti napálí opravdu silnou ránu a zlomí ti nos. Poté stejným typem úderu zasáhne tvojí hruď asi dvakrát, než se stačíš zpamatovat. Budeš mít pohmožděniny, ale žádné zlomené žebro. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Dále již řešíš jen malé problémi typu kdo opraví plot nebo koho je strom. Nakonec ale přijde muž v černém plášti s kápí. Opírá se o hůl, která má na vrcholu řezanou vránu. Představ se osobo. řekne Ghardaros rázně. Mé jméno je Lucias de Viom. Sabashe, schválně jsem počkal až na konec fronty, abych ti mohl zdělit to co musím. Nastanou zlé časy a království zanikne. To se stane ve chvíli, kdy propadneš zlu. Jestli je ti dobro všech milé, nepoddávej se nenávisti a neupadej so stínu. To stráže i Ghardaros jsou na nohách Za svojí drzost zaplatíš Luciusi. Copak nevíš jak se má mluvit s princeznou? Stráže, chopte se ho. Všichni vojáci se proti muži rozběhnou a najednou se kolem něj vytvoří mlha. Chtejí se ti dělat všemožné věci, utíkat, brečet i radovat se a dokonce myslíš i na nemravnosti. Ale jde vidět že na ostatní to tak nepůsobí. Ghardaros je pořád stejný a stráže se válí na zemi a klepou se strachy. Řekl jsem svoje, sbohem Sabashe. ještě si na chvilku všimneš rudých duhovek jesknoucích se zpodkápi, ale poté již Lucius odkráčel pryč, aniž by někdo stačil něco udělat... |
| |
| Koutek Dostal jsem několik úderů do břicha a svalovec předemnou mi zlomil nos. Na ruku mi spadne několik kapek krve. Samozřejmě, že je musím ochutnat. Vždyť krev chutná tak výborně. Přesto se stále dokážu ovládat natolik, aby tu zůstalo alespoň jedno okno celé. Přesto mě ten chlap naštval a zaslouží si něco zlomeného. Zvednu se ze země, protože je nad míru jesné, že, ikdyž to byli slabé ranky, jisto jistě mě shodili ze židle. Vezmu ho za límec a nadzvenu nad zem. Dívám se svíma krvavě rudýma očima do těch jeho s jedinou otázkou: "Kdo ti dovolil mi zlomit nos?" Na odpověď nečekám a prohodím ho oknem. "Takhle se v hostinci nechová a už se tu neukazuj!" Zařvu ještě na něj a už si ho nevímám. "Takže kdo to chce skusit?" |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Co to...proč to...kdo to... Šeptám si spíše sama pro sebe a dál nevěřícně civím na muže a poslouchám jeho sdělení. Gardharos i stráže se k němu přiřítí, ale stráže padají v návalu strachu k zemi. Na mne přicházejí všemožné myšlenky, ale racionální já se jim snaží bránit. nehty zaryji do dřevěných opěradel mých rukou a svírám je tak pevně, až mi klouby bělají. Zatajuji dech, zastavuje se mi srdce. Co je to za muže? o čem to mluví? V hlavě s emi zpět promítají jeho slova... ...nastanou zlé časy a království zanikne. To se stane ve chvíli, kdy propadneš zlu. Jestli je ti dobro všech milé, nepoddávej se nenávisti a neupadej so stínu... Nedostává se mi kyslíku, vidím ty jeho rudé oči. Z těch mých se spouští stříbřitá slza. Strnule dál hledím na to místo, kde muž stál a kde se nyní válí stráže. Zatmí se mi před očima, už nevím, jestli jsem při vědomí nebo ne, jsem ponořena do svých myšlenek... ...rudé vody mužových očí...Nastanou zlé časy a království zanikne. To se stane ve chvíli, kdy propadneš zlu. Jestli je ti dobro všech milé, nepoddávej se nenávisti a neupadej so stínu....co to má být? |
| |
| Hospodská bitka Chvilku je jen ticho, ale najednou se na Ronina vrhne půlka hospody. Když už se chystáš zasáhnout, přzemní tě zezadu jeden chlap a ty s celou tíhou uklouzneš a upadneš na zem. Ve sledu bitky nejde vidět co se děje dál, ale po chvilce se už válíš na zemi před hospodou. V hospodě ale bitka neustává a začnou se mlátit ožralové s boxerama. Najednou se i u stolu hrdinů objevili dva ožralové a chytli Smrťáka a vyhodili ho z vokna také. Na jeho křehké vyzáblé tělo to mohlo mít zdrcující dopad, ale naštěstí dopadl na Ronina... (může ti být jasné, že se kouzlo částečně obrátilo proti tobě) |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro |
| |
| V hospodě Stihl jsem si namazat pořádně jedinou housku máslem a marmeládou, když se z rváčského koutku začaly ozývat vzrušené hlasy. Tohle se dalo čekat. Nikdo nemá rád, když mu na pískoviště vleze někdo cizí. Jím housku a sleduji vývoj situace. Když to začne nabírat brutální obrátky, napiju se mlíka, sbalím ze stolu co nejvíc jídla a zkusím se co nejnepozorovaněji vyplížit nahoru. |
| |
| ,,Už mě to přestává bavyt." zasýpu opravdu strašlivě, pak zrušim uřknutí smůly a kouknu se na ronina. ,, Uděláme trochu pořádek, budeš mě ale muset chránit. Prvně uřkneme pár motáků a bude mela." řeknu a zamířím si to k rozbytýmu oknu ( zastavym se ale dost daleko na to abych mohl reagovat kdyby na mě něco letělo ). A uřknu jednoho boxera CIŤ BOLEST ( viz seznam ). Sleduju účinost kledby, to samý sešlu na další dva nejzuřivější. |
| |
| Uprostred niečoho čo som nezačala ale skončím. Nerada, ale toto si niekto pekne krásne odskáče. Skôr než ožrani stihnú dôjsť k stolu sa postavím a narovnám. Potom už len zbadám ako vyhodili Smrťáka von. Pravú ruku dám v päsť a potom čo sa mi okolo nej objaví pár plameňov ňou švihnem okolo seba, čím vytvorím prúd ohňa ovládaný voľou, teda to isté čo som spravila predtým na zlodejov. (Sucubus bič)Ten ohnivý jazyk roztočím okolo mňa nedbajúc toho či sa niekomu niečo stane alebo nie. Naši sa o seba vedia postarať, ostatný ma netrápia. Ak aj niečo podpálim, nedbám na to, dávam pozor len aby sa nechytilo niečo dôležité pre statiku, vtedy by som už použila niečo na schladenie. nenávidím keď sa bijeme uprostred hostinca. |
| |
| Smrťákovi se jeho zaklínadla povedla na výbornou. Pár škrábanců, jenž boxeři měli září rudým světlem a oni se válejí v křečích na zemi. Daň ale byla vysoká, díky složitosti zaklínadel a sám Smrťák se nyní válí na všech čtyřech a zhluboka oddechuje. Všichni se pustí do Ronina, ale než vystaší vyjít ven, Lysethea vše uklidní ohnivým bičem. Nebyl ani tak silný, ale respekt si svolal. Už je po všem, ale asi dvacet výtržníků se ještě válí v bolestech od Smrtonošovi kletby a ti, jenž byli v centru zaklínadla již ztratili vědomí... |
| |
| hostinec: Pohľad mi padne na tých chudákov, no teraz vybehnem von a pozriem sa na tom ako sú na tom naši, keď zbadám Smrťáka skloním sa k nemu, vlastne si k nemu kľaknem a podopriem ho, či chce alebo nie pomôžem mu na nohy a opriem ho o stenu, ak je tam sud tak ho posadím naň. Otočím sa na Ronina. Pomôž mi s ním a dostaň ho dnu. Znovu sa pozriem na Smrťáka, a autoritatívnym hlasom poviem: Ty neprotestuj, vnútri je tvojej skazy dosť. Dodám už pokojne a dozriem na to aby sa pokojne usadil vnútri na stoličke. |
| |
| Po bitce Dojdu ke smrťákovi a Lys a dám smrťákovi jednu slabší facku na tvář. "Prober se už konečně..." Zařvu na něj a na tváři ucítím lehké štípnutí jako bych tu facku dostal taky. Když otevře oči, vezmu ho za ruku a vytáhnu ho na nohy. Pak si prohlídnu okolí a je mi jasné, že přijde čas na zlepšení vstahů. Ta jedna rána, která mě dostala z hostince mě dotatečně sklidnila na to, abych si uchoval vážnost. "Hej, hostinský, tohle by mělo odškodnit ztráty..." A hodím mu váček s většinou svích peněz. Zbyl mi poslední zlaťák. Pak vezmu kus zlomené židle a vyhodím jí před vchod. Takhle vyházím i ostatní zbytky židlí a stolů a ve chvíli, kdy je vše zničené mimo místnost, začnu je odnášet do kůlny k ostatnímu dřevu na podpal. |
| |
| Chvilku z hluboka oddechuju. Pak ale příjde Kouzelnice a já se za její pomoci vydám do hostince. Přijdu pomalu k těm co mě prohodily oknem a vyndám opět dýku. Přikrčim se k jednomu a dýkou mu rozříznu halenu. Odhalim jeho hruď a dýkou mu na kůži vytvořim svoje znamení. ( Hada omotanýho kolem ankhové hole - vym že je to znak zdravotníků, ale niní převzato jako moje značka ) a druhýmu ji udělám taky , ale ne na hrudníku, ale na tváři. Naštěstí se svojí dýkou dovedu zacházet a tak to trvá jen několik okamžiků. Díky prokleté díce znamení se nezahojí a v mé blískosti bude velice bolestivé, jakožto připomínka hříchu. ,, To nebyl nejlepší nápad. Pro příště se mě vyhejbejte velikym obloukem, ebo vás čeká prokletí krve." řeknu neobvyklým mocnym hlasem a pak se vrátim ke stolu a začnu pojídat krmy hojnou a zapijet medovinou s vínem smíchanou. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro řekne Ghardaros a poprvé si na něm všimneš známky hněvu. Rozrazí dveře a čeká až se vojáci pozbírají a všetně tebe odjedete pryč... |
| |
| Smrťák: Když se chytáš vyřezat těm chlapům na zemi své znamení, okamžitě se kolem tebe seběhne několik chlapů ozbrojených obušky nebo malými kyji. Vo co tu de jako. Koukej to schovat a vypadnout, nebo dostaneš na budku frajere. A nemysli si že nás přepereš, viď Brome. řekne jeden člověk ozbrojen dýkou, jak jediný. Za ním postava po zuby ozbrojeného krolla spokojeně přikyvuje... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Vlastně vyběhneme na náměstí, kde nás čekají naši koně. Ten můj překrásný černý vraník je nervózní, čte v mých myšlenkách a ví, že se něco děje...skáče o kolo a rozdává rány, jen přede mnou se uklidní a nechá mne ve vší bezpečnosti nasednout. Kdo by mi chtěl pomoci do sedla, ani nestihne zareagovat, že už jsem v něm... Pane rádče Gardhare...jak jste řekl...máme povinnosti, musíme vyjet. Přeji této vesnici klidné spočívání dalších dnů... BOže, motám páté přes deváté... Jakmile vyjedem kousek z vesnice, nedovolím jít jinak než korkem, potřebuji se zklidnit. O čem jste to mluvil? Proč máme jít do Modré pevnosti? O artefaktech nic nevím, na to jsou jiní...a co to bylo za člověka? Co měla znamenat jeho slova? vychrlím na rádce své otázky a nepovolím dokud neodpoví... |
| |
| Nová bitka Kdy s tím už dá pokoj?!? Říkám si, když se vracím z kůlny, kde jsem právě rozebral poslední stůl na podpal. Ihned, jakmile se objevím ve dveřích, začíná vše od znova, tentokrát ale se Smrťákem. Rozběhnu se a přeskočím hradbu z lidí, abych se dostal do kruhu ke Smrťákovy. Popadnu za šaty osobu, která stojí hned vedle krola a s ní se rozmáchnu tak, aby vrazila do ostatních a všichni popadali. Zbývá krol. Jakmile se zastavím, hodím tu polomrtvou náhražku kyje a v mé ruce na jeho hlavu, takže ikdyby se mu ta hlava neměla poškodit, několik minut neuvidí. Další bezmyšlenkovitý pohyb je chytnutí Smrťákovi ruky s dýkou a jako s kopím probodnu krolovi levé prso. Smrťíkovi jsem téměř vykloubil rameno a mě to samozřejmě také bolí, ale svůj účel to splnilo. Krol pomalu padá na stůl za ním a ten se pod jeho váhou rozpadne na třísky. "Teď, abych to uklízel znova, ale platíš ty, Smrťáku. Bohužel krol má silné tělo a dýka krátké ostří. Je tu možnost, že se břit srdce ani nedotkl a on stále žije, můžeš s ním něco udělat než se probere? Hlavně žádnou krev..." |
| |
| soukromá zpráva od Ronin pro |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Modrá pevnost je jedna ze šesti pevností chránící město před vpádem jak z lesa, tak ze skalní prolákliny. Říká se, že když tyto pevnost padnou do dne, město padne také. A ten artefakt taky nevím o co jde, právě proto tam jedeme... řekne již za jízdy Ghardaros a když dojedetepevnosti, víš proč se jí říká modrá. Všude kolem visí modré prapory se simbolem štítu... Vejdete dovnitř a hned k vám jde muž, s podivným křížencem meče a rohu. (Piš Dagon) |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Nyní neseš princezně a královskému rádci Viktoru Ghardarosovi artefat jménem Sibial. Jedná se o kouzelný meč se schopností ohlušovat protivníky. Tuto skutečnost si nech pro sebe a princezně se o ní nezmiňuj, jen podotkni, že jste ho našli v jeskyních v lese u mrtvoli královského posla... (piš lady Sabashe) |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Modrá pevnost je obklopena modrými prapory a aopravdu mi nyní dochází, proč se jí říká modrá. Vypadá bytelně a zdá se, že i zde mne všichni zdají. Jak by také nemohli...Gardharos dále nemluví a já rovněž. Stále jsem rozrušena ze setkání s tím podivným rudookým mužem. Dojedeme na nádvoří pevnosti a urychleně sesedáme. Snad jakobychom víc než spěchali. Vojáci nás obemknou a opět tvoří ochrannou hradbu. Můj drahý kůń je neklidnější než dřív a nenechá na sebe sáhnout, uniká veškerým pokusům o zkrocení, ale zanechávám jej svému osudu. Všichní ví, že mu nemohou ublížit. Poté, co vejdeme, míří k nám neznámý muž. Zdravím vás, jaké tedy překvapení zde pro nás máte? Etiketu posílám k čertu, nedbám na to, že bych měla být představena a poté všichni představeni mě...už mne to nezajímá a navíc tu není nikdo kdo by mne soudil... |
| |
| Hospotská bitka Když Ronin příběhl Smrťákovi na pomoc, několik lidí okolo rovnou uhlo a uteklo. Hned popadl již zmíněného muže a využil jeho vlastní váhy k vyřazení několika nepřátel (využití instantní zuřivosti a výřicího útoku). Bohužel tím jeho zdary končí. Krol se zdá býti silnějším, než je na první pohled znát a na jeho velikost je jeho rychlost téměř nemožná. Uskočí před letícím druhem a chráničem ruky ledabyle odrazí útoky jak palcátem, tak kopím. Zpoza zad vytáhne velký obouručák, který drží tak, že je znát, která zbraň je jeho pravá, ten kyj to asi nebude... Najednou ho zarazí jakási ruka a vy si všimnete muže, kterým Ronin tak usilovně hodil. Být vámi, přestal bych. Je mi jasné, že jste silní, ale už jste znatelně zesláblí, alespoň tvůj kostěný přítel. Jsem velitel sedmé divize Althorských legií Vildomir a toto je Brom, nejlepší Althorský válečník. Jestli ti je tvůj život a mír našich zemí milý, zakopej prodnes válečnou sekeru a drž se svého velení. Popravdě ve skupině je někdo na rozhodování a někdo na boj, a stejně jako Brom, vy dva jste ti bojovníci. řekne muž a Brom spokojeně pokyvuje. Po chvilce se ale zarazí a poví: Co tim myslet? Vildomir se jen ušklíbne a poprácá Broma na rameni Že jsi blbec Brome... Chvilku to vypadá, že mu Brom natáhne, ale nakonec spolu odkráčí nahoru do pokojů... |
| |
| Hospoda Udýchaně se dívám na odcházející soupeře někam nahoru do jejich pokoje. "A byli jsme to snad my, kdo si začal?" Opráším si ramena a nenápadně zkontroluju Smrťáka, jestli je také při smyslech. Uvážím, že už nemá smysl dál bojovat a proto vše utnu poslední větou: "Pokud ještě někdo chce být zmlácen, stačí říct, jinak by bylo lepší, aby ste odešli nebo alespoň si nás nevšímali." |
| |
 | soukromá zpráva od Dagon pro A vytáhnu Sibial. Tak toto je Sibial. Sem zvědavý co si o tom myslí. Tak co na něj říkáte? |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Opáčím ostře a pohlédnu na předmět. Asi jsem slepá, nebo sama nevím co se mnou je, ale nevidím ho. Nevidím jaký má tvar, nemám nejmenší ponětí co má být tím artefaktem, nevím nic. Tázavě pohlédnu na pana rádce a zpět na neznámého muže. Aha, opravdu je to pěkné, ale co to je? Na co to slouží? Co to dělá? Povězte mi...a nepohrdla bych místem k posezení... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Jinak je ti jasné, že princezna vůbec neví o co jde. Dle rozkazů tvého pána musíš jet s nimi do města, ale je jen na tobě, jak zařídíš, že tě vezmou s sebou... |
| |
| Zatiaľ pokojne Môj pohľad smeruje na Smrťáka, keď sa k nemu sklonia muži trochu pozdvihnem obočie a len sledujem ako sa to vyvinie. Keď do bitky priskočí Ronin, len sa opriem dlaňami o pevný stôl a pokojne očami sledujem čo sa deje. Potom však bitku nečakane ukončí Vildomir . Môj pohľad vyprevadí Broma a uprie sa na veliteľa. Pokojným hlasom poviem. Aj mi sa ospravedlňujeme za neuvážené chovanie, ale niektorý s nás a zdá sa aj z vás sú mierne horkokrvný. Pokojný výraz tváre sa nachvíľku uprie na našich, no výrazne sa pozastaví na Roninovy. Ale aj tak by ma zaujímalo čo tu robíte? Len tak zo zvedavosti, až mám prehľad. A pohľad svojich pokojných oči upriem na veliteľa. Z mojej tváre sa nedá vyčítať nič, žiadna emócia ani strach ani pokora. Len akýsi nekonečný pokoj, ktorý akoby vychádzal z hĺbky duše. Iba oči prebodáva ju a iskria, a nijako nemenia svoj cieľ, ktorým je veliteľ. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Jinak, ani jeden není v místnosti. Ghalen tam ani nepřišel a Vildomir již odešel nahoru. Jestli chceš, můžeš za ním jít, má působivou magickou vůni... |
| |
| Vstanu zase na nohy a jdu zpět ke stolu, kde vezmu svoje jídlo a zamířim na horu do pokoje. ,,Kde sme to skončily? Ani už nevym."řeknu směrem k věštcovy, kterej to zabalil a zmizel během bitky. ,,Tomuhle se říká nudná záležitost, akorát chtěl ukázat co v něm je. Takhle to dopadá když se ten vopičák se sekerama začne předvádět, vždicky se to vobrátí proti někomu jinýmu." pronesu a zakousnu se do pečeně a zapiju z poháru. ,,Když už seš věštec, proč si neřekl dřív co se stane, mohl sem tomu zatnout tipec dřív než by to začalo." řeknu věštci, kterej v mých hodnotách klesl o pár stupňů níž. |
| |
| V pokoji Sedím na posteli a v absolutním klidu dojídám svou večeři. Když vejde smrťák, nevzrušeně vzhlédnu a zcela ignoruji jeho zašpiněné oblečení. Věštec možná jsem, ale k tomu, abych věděl, co se stane, nepotřebuji žádné zvláštní schopnosti. Neznám ho ani den a vím, že když se začne s někým hádat, je lepší zmizet, dokud je čas. Pokrčím rameny a dopiji mléko. Mohl jsi mu říct, aby tam nechodil. To je celé. Místo toho jsi ho proklel a tím uvalil kletbu i sám na sebe, podle toho, jak vypadáš. Nechci být jízlivý, ale máš, cos chtěl. I kdybych vidění měl, stejně by ses podle něj nezařídil. Tys ho chtěl proklít. Tys mu chtěl dát lekci. Nejsem tvůj soudce, ale přesto bych rád, aby sis uvědomil, že má moc není pod kontrolou. Mám svou mysl a mám i dar nějakého vidění. Občas něco vím, jindy ne. Ale tahle situace byla čitelná i pro normálního člověka. Banda ožralů a cizinec, který dělá machra. Přidej k tomu škodolibého kamaráda a máš rvačku jak vyšitou. Neříkej mi, že to takhle není vždycky. Moc bych se divil. |
| |
| ,,Tak teda díky že si to řekl všas. Příště by to chtělo říct trochu dřív. Nemusela by se naskytnout příležitost utýct jako krysa. A pak ti nebude nikdo vyčítat to že si nevaroval, když si mohl, ne nebude ti to nikdo vyčítat. Už nebude co vyčítat mrtvole." řeknu a zalezu ke svej postely a mezi stěnama natáhnu provaz a přehodim přes něj plachtu aby mě nikdo nerušil ( což ostatní členové až na věštce věděj ). ,,A posledním kdo bude přemožen bude smrt, ty jenž třímáš meč, tvá čepel se stupí, ty jenž třímáš luk, tvé šípy budou křivé a tvá tětiva praskne jako by ji přetly, ty jenž vládneš kouzelnou mocí, tvá moc již pomyne, i křivdy pominou, i strach pomyne A smrti jež je milostivější než osud sám budeš připijet na zdravý a na věčná léta. Ty jenž si mluvyl křivě, bude ti odplaceno podle práva. Ty jenž si zabil, budeš navždy zatracen, ty jenž si topil tobě se nebude dostávat vzduchu. Ty jenž si na svět přivedla mrtvého parchanta ty jenž si byla vyzvednuta nad ostatní, ty budeš třímat meč soudu na věčnosti." vyřknu píseň smrti a pak si lehnu na lože a dívám se do stropu, jak bych četl v knize vydím všechny dnešní říchy a umrtí. |
| |
| V pokoji Zakroutím hlavou. Blázne. Já se vzdálil ve stejnou chvíli, jako jsi ty začal bojovat. Rozhodl jsem se ve stejném okamžiku, jako ty. Jen jinak. A jsi vážně blázen, když mě obviňuješ z toho, že jsem něco očekával a nic ti neřekl. Nejsem tvé zvířátko. Nevidím všechno, co se stane. Pochybuji, že se mé vidění dají nějak přesněji ovládat. Ale ne. Já tě měl varovat, že nejvznětlivější člen družiny si půjde zatancovat s opilými rváči. Sám ti to řekl. Ty ho znáš. Ty jsi měl vědět, co se stane. Lehnu si na postel, na které sedím, ať je to jakákoliv. Je to ta poslední neobsazená v místnosti. Nic z toho, co se stalo, se nestalo jen protože jsem já něco neřekl. Věř si čemu chceš, ale momentálně se chováš jako uražené dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Vildomir však dovnitř nevchází a vyslechne si tvojí omluvu. To je dobré, nic se nestalo. Jen byste měla nějak zajistit, aby se i váš kapitán chodil s vámi bavit. Podle toho, co jsem slyšel, všichni bez okolků dáte na jeho slova... |
| |
| Pred spánkom Pohľad smerujem stropu a na tvári sa mi objaví pobavený úsmev. Trochu prikývnem na súhlas, no nedá mi dodať. Nepovedala by som bez reptania, ale nakoniec áno dáme. Pohľad mi padne na dvere do ktorých vošiel Brom a trochu sa zamračím, čo už život nie je perinka. Ešte raz sa ospravedlním veliteľovi. A opýtam sa ho ešte jednu vec kým s poberiem k nám do izby. Smiem sa spýtať čo tu robíte? Poviem pokojným hlasom a počkám kým mi odpovie, za jeho odpoveď nech je akákoľvek sa poďakujem a odkráčam ku nám do izby. Tam mi pohľad padne už na spiacich druhov a ja sa len pousmejem. Najviac ma zaujme záves Smrtonoša. Usmejem sa a v duchu i pomyslím. Odrecitoval básničku a už môže sladko spinkať. Usmejem sa a sadnem si. Povzdychnem si, ale rozhodnem sa držať prvú stráž. Pokojne sa opriem o stenu a chvíľku oddychujem, alebo sa prechádzam a robím niečo iné. Každopádne som naladená pre vnímanie a malú chvíľku zobudím niekoho iného aby ma vystriedal |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Abych řekl pravdu, nevím jak to přežili, ale jejich vojáci se prý klepali strachy ještě tři hodiny. řekne a odejde do svého pokoje... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro |
| |
| Po té co jim ho dám ten artefakt tak cvíly počkám a pak je sleduji. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro O chvilku pozdějc zjistíš proč. Z toho meče sálá výrazná otupující síla, něco tak silného, že to nejde ani popsat. Jedem, dokaď je čas. Prohlásí Ghardaros, ale tak hrubě, žes to od něj nikdy neslyšela. Má naběhlé žíly všude na těle, ale jinak to asi snáší dobře... |
| |
| Všichni dříve nebo později ulehnou a jak to již bývá, ráno se znovu probudíte. Je pod mrakem, ale nezdá se, e by mělo prošet, neboť se to již trochu trhá. Je však jasné, že v noci pršelo. Když jdete dolu an snídani, všechen nábytek je již opraven, a okna jzou zasklena. Na jednom stole leží goblinští opravářští čarodějové a hned je vám jasné, jak to může být tak rychle zpraveno. Hostinský vám ke stolu přinese obložený chléb s vajíčky a pro vás to je poslední možnost si v klidu promluvit, než zase anstane namáhavá cesta. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Vize se změní úplně a ve stejném složení jdete do dolů, kde zápasíte s upíry. V dalším obraze z dolů vycházíte a vedete s sebou dva tucty zachráněných dětí. Nejzajímavější ale byl předchozí obraz, protože dulní šachta se nápadně podobá tvé vizi s hostinského dcerou... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Pozoruji meč v Gardahorových rukách a nyní chápu, proč jej nemohu držet v dlaních svých. Z meče cosi sálá a už tak je to velice nepříjemné. Hlavou se mi honí veškeré možné myšlenky co je ta věc zač, jakou má funkci, proč tu jsme. Nechápu nic, nic mi totiž také nebylo řečeno. Všichni předpokládají, že budu jen tiše sedět a půjdu tam, kam mi přikážou, jako hloupá ovce, ale to v žádném případě. Co se děje? Co je to? O co tady jde? Sic se nezastavím, když s rádcem vykročíme, ale můj šepot je naléhavý a měl by mi co nejdříve odpovědět, nebo jsem schopna mu jeho chvíle znepříjemnit jak to jen půjde... Nechápu rádcovu reakci, ale následuji jej. Ještě pořád jsem rozrušená ze setkání s rudookým mužem, ale již se plně dokáži ovládat. Na muže, který nám Sabial přinesl nehledím, ať si jde svou cestou, ale nekříží tu moji, nebylo mi příjemné s ním hovořit. |
| |
| Pri raňajkách: Vstanem skôr než ostatný a zájdem sa umyť. Potom sa zbalím a plášť prehodím cez seba. Zídem dolu na raňajky, pozdravím osadenstvo a zamierim k jednému stolu. Keď prinesú raňajky s chuťou sa dám do jedla. Počkám kým sa u stolu zhromaždia všetci, a potom pokojným hlasom začnem. Dozvedela som sa niečo zaujímavé, pamätáte si toho veliteľa a jeho ľudí čo sa s nimi včera pobili. Ukážem rukou na Ronina a Smrtonoša, akoby len tak mimochodom. Ten veliteľ je tu na príkaz svojho kráľa. Vraj kvôli nejakému Liveriánskému rádu. Vraj mimo súostrovia sú veľmi mocný, ale doteraz sa nevedelo že prišli až sem. Vraj jeden ich kňaz sa stretol s princeznou a jej radcom, keď boli si vypočuť a rozsúdiť spory v jednej dedine. A podľa toho čo mi ešte povedal, vraj netuší ako to prežili ale vojaci sa klepali strachom ešte tri hodiny. Čo si o tom myslíte? Starosť navyše? Dodám úplne bezstarostným a pokojným hlasom, zoberiem si ďalší chlieb a vajíčko, odpijem si z čaju a pozorujem reakcie ostatných, čakajúc na ich odpoveď. |
| |
| Snídaně Pořádně neposlouchám, protože jsem zaujat hladinou vody ve svém poháru. Párkrát se otřesu odporem, ale se stále větším zaujetím se nakláním k hladině, dokud se jí nedotknu nosem a překvapeně zamžourám na ostatní. Je tady v okolí nějaký nepoužívaný důl? Zeptám se zničehonic, bez jakékoliv souvislosti s tím, o čem mluvila Lys. |
| |
| Ráno Ani už si nepamatuju, jak sem, že už je ráno. se dostal do postele. Vím jen, že už je ráno. Je mi hrozně špatně, ale mé tělo to zvládne bez problému. Všichni sejdeme dolů a ještě než si stihnu poručit jídlo, Lys začne s poradou. "S těma dvěma si nedělej starosti. Stačí, abych se rozmách a je po nich. Problém je v tom, že nemůžu." Odpovím ihned po tom podivínovi. "Jsme v horách, ikdyby tu žádnej nebyl, jako že bych se divil, nějaká jeskyně by se tu našla určitě. Ale radši nechci vědět, jak tě to napadlo." |
| |
| Ráno Vzbudí mě zpěv ptáků,povyk na ulici a sluneční paprsky které mi svítí do obličeje. Povzdychnu si. Tak jsem teda zvědav co mě čeká dnes? položím si tuto otázku v hlavě a posadím se na postely. Porozhlédnu se po pokoji a všimnu si že Lysethea Nemesis,Ronin a Věštec jsou už dole. Postavím se tedy opláchnu si obličej studenou vodou,šáhnu si pro hřeben a učešu si vlasy. Poté se doobléknu a vydám se po schodech dolu k ostatním. Vidím je sedět dole u jednoho stolu a zamířím k nim. Přisednu si a kývnu jim na pozdrav. Vidím že jídlo je už na stole a že také probíhá nějaký rozhovor. O čem se zas dohadují tentokrát? položím otázku sám sobě,ale raději se podívám na chitně vypadající jídlo. Přišel jsem o něco mezitím co jsem spal? Položím jim otázku klidným hlasem a pustim se do jídla. |
| |
| Vyšel sem před hospodu před úsvytem a když sem se vrátil zrovna kouzelnice něco říkala. ,,Hmmm.." zní akorát moje odpověď. Věštce si v podstatě nevšímám. Sednu si do čela stolu zády k ohništi aby můj stín tancoval na protější stěně a hrál jakýsi divadlo, prapodivný tvary a výjevy si vychutnávám. ,,Strach, ..." řeknu po chvylce ve kterej všichni promluvej. Pak se začnu mírně pousmívat, což z pot kápě není moc vydět. ,, Divym se že král sem poslal svou dceru společně s rádcem a malou skupinou ozbrojenců, ale to je jedno. Podle mě by sme je měly najít a doprovodit, bude to tak bezpečnější jak pro ně tak pro nás." řeknu a obědnám si víno a chleba a kus sýra. |
| |
| Snídaně Usměji se a otočím hlavu k oknu. Venku je světlo, takže nemám až takový problém o tom mluvit, ale... Když jsem včera mluvil o těch upírech... Už vím, kde jsou. Nebo budou... Mají rukojmí. Hodně. Přes dvacet dětí. Upiju z poháru, přesunu do úst trochu vaječné hmoty a zakousnu chleba. Chvíli soustředěně žvýkám a pak při polknutí následuje další loknutí si vody. A pokud jsem to pochopil správně, tak bychom mohli pomoct mnohem více lidem, než jen té holce. Kývnu hlavou k servírce. Celou dobu se snažím mluvit tak, aby mě bylo slyšet co nejlépe jen v oblastni našeho stolu. Nestojím o pozdvižení kvůli pár slovům. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Mimochodem, vesnice o které Voldomir mluvil je pravděpodobně Vallibar. (na mapě jde vidět bohuel jen kousek. Je hned u města v pravé části mapy) |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro prohlásí stroze rádce a belhá dále. Koně od něj utekli a ještě hodinu cesty mu meč dělá problémi. Po této době se s tím jakžtakž vypořádal a vrátil se ke své ladé chůzi, ale nepromluvil ani slovo. Vešli jste do města, kde se vám všichni klaní a nakonec jste dorazili k nejvyžší věži, které se říká Zakázaná. Ani tvůj otec se tam neodváží vstoupit, hlavně kvůli zvěstem kolem ní (něco jako Faustův dům). Zde se naše cesty rozcházejí. Nebo... ...Jestli máte odvahu zkoncovat s nespravedlností, tak pojďte také. Máme zprávy, že vašeho otce někdo ovlivnil. NEchal jsem to prověřit, protože mi bylo divné, jak dává na mé rady čím dál tím míň. jeho hlas je stále nevyrovnaný, ale už se vrací ke slušnějšímu chování... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Povelem ruky odvolám stráže a všechny okolo. Jak se opovažujete obviňovat mého otce, že je někým ovlivňován?! Nezapomínejte, s kým mluvíte, měl byste se chovat slušně! Okřiknu jej, jakmile osiříme. Jsem rozzuřená, jak si něco takového může dovolit. Pověsti o věži mne nijak nezajímají. Chci o tom slyšet víc, teď hned, ale očekávám, že se ke mě budete chovat slušně a nebudete mne okřikovat jako nějakou otravnou děvečku! VeĎte mne. Poručím a nyní je jasné, že dokážu uchopit vůdcovské otěže pevně ve svých rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Podle pověsti jeho síla roste se zlem místa, na kterém se nachází a věřte mi, to místo není myšleno jako budova, ale jako celá říše. Bojím se, že nastane něco hrozného a mám dojem, že ten upír v kostele je jedna z příčin králova poblouznění. řekne Ghardaros a rozrazí dveře dovnitř. Můžete se rozhodnout, buď odejdete a budeme dále zachovávat vztah rádce, se kterým jste měla hold jednu nepříjemnou misi, nebo vstoupíte dovnitř a stanete se členem tajného řádu, usilujícího o osvobození země od vnějších vlivů... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Vyhrknu a nevěřícně na něj hledím. Jsem sice obeznámena s čaroději ap odobnými bytostmi, ježž se nacházejí v mém...našem království, ale upíři?? To je trochu přitažené za vlasy. Jako princezna abudoucí vládkyně této říše je mou povinností ji udržet v bezpečí a zbavit ji toho, o čem mluvíte. Má odpověď tedy zní ano, ale očekávám jisté chování, které ke mě budete zachovávat. Nejsem děvečka, se kterou jste pásl husy, pořád jsem vaší princeznoua tou také zůstanu, ať se bude dít cokoli, přeji si tedy jisté zacházení!!! Spražím jej pohledem a beze strachu vkročím do zakázané věže, ať už mne tam čeká cokoli. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Okamžitě se z tebe vyplaví skoro všechna síla a máš pocit jako by tě něco zaživa trhalo. Všechno to ustane a když se ti zostří zrak, Ghardaros zase stojí od tebe poměrně daleko. Samozřejmě, když to bude možné, budu zachovávat svojí slušnost na výši, ale jak jistě chápete, občas budou důležitější věci na práci... řekne a vyrazí po točitém schodiští výše do věže. Jeho chování ti přijde chladně a nemilosrdné, ovšem stále si zachovává svou eleganci a poutá tě ještě více, než předtím... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Co to bylo? Proč jste to udělal a co jste to udělal?! Syknu k němu a dožaduji se odpovědi. Jakmile mohu, následuji jej, ale mám na něj rozporuplný názor. Na jednu stranu mne poutá, na druhou stranu mne svým chováním odpuzuje. Žádám od vás slušnost a pravdu a očekávám, že to dodržíte. Nejsem jen hloupá křehká princeznička. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Vzdálí se od něj a spadne vyčerpáním na zem. Po chvilce otevře oči a otočí se k tobě, ale nevstává. Promiňte mi to milady. To co jste cítila když jsem se vás dotkl byla síla meče, kterou jsem musel snášet celou cestu. Přijměte prosím mojí omluvu za to, co jsem řekl, za to, že tu ležím a také za to, že vás nyní na chvilku opustím. prohlásí vyčerpaně a upadne do spánku... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Opět se rozhlédnu po místnosti, najdu si nějaké křeslo, židli, nebo stoličku a čekám. Pouze čekám, až se pan rádce probere...není nic jiného dělat,. Na mé otázky neodpovídá, což mne přivádí k nepříčetnosti a sděluje mi jakési takové věci, jako jsou upíři a podobní..av kostele? v jakém kostele? dnes jsme byli pouze na radnici a v modré pevnosti.Nelíbí se mi to... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Radnice ve Vallibaru je bývalým kostelem a teprve asi před čtyřmi roky jí přestavěli an radnici. Byl to kostel okultního náboženství, které právě před čtyřmi lety bylo označeno za nelegální. Za čas poté jsem byl nucen zalužit tuto organizaci pod názvem Modrá lilie. Později jsme jméno změnili, rpotože náš předseda zemřel a já převzal jeho místo. Nyní se jmenujeme Květ noci. Máme tři základní úkoly. Zaprvé hlídáme krále. Zadruhé schromažďujeme artefakty hromadící energii. Nakonec máme i třetí funkci, díky které jsme legální organizace. Přepisujeme knihy a shromažďujeme historické poznatky o naší zemi. Plánujeme i čtvrté odvětví, a to obranu říše před mocnostmi zla. Tuto práci dováděli zaklínači, ale bohužel v těhto končinách žádní nejsou... |
| |
| Pozorujem Chvíľku pozorujem veštca a potom sa zamyslím. Pokojným hlasom doplním Ronina a jeho odpoveď. Neďaleko odtiaľ to sú jazerá, pri nich je baňa kde pracujú naši ľudia. Na západ tuším. Snažím sa zorientovať a prísť na to ako je hostinec položený a ktorej strane sedím chrbtom. Ale o upíroch v spojitosti s touto baňou som nepočula. Inak tomu čo som hovorila ja tá dedina bude pravdepodobne Vallibar. Hm, chceš ísť zachraňovať ľudí od upírov. Na padlo ťa že sme len ľudia a ľahko poraziteľný. Pri posledných slovách sa trochu zaseknem a chvíľku nad nimi uvažujem, potom trochu opravne dodám. Len poraziteľný. Nemám rada upírov ani s tým čo som o nich počula, ani videla si myslím že naša družina by potrebovala pomoc. Na druhej strane princezná má prednosť. Nech to rozsúdi kapitán. Čo vy na to kapitán, vy velíte... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Poté si tě přitáhl a zdělil ti důvěrně: Danniene, tento úkol je velmi důležitý. Ten věštec má prý opravdu vidiny, ačkoliv je neovládá. Je nadmíru důležité ho najít, ale za žádnou cenu ho nepřivádějte do města, dokud nepocítíš jeho sílu. Ve městě nebude bezpečno, mám ten pocit. Najdi ho a zachraň říši, tady se to bude řešit mečem. A ještě jedna věc. Než zemřel minulý věštec, předpověděl smrt mojí i tvojí a řekl, že moc dlouho čekat nebudeme. Ty máš žít dýl, tak tě žádám, až zemřu, pomsti mojí památku. potom král odešel a vy jste odešli hledat věštce. Nejdříve jste ho stopovali, a později jste uviděli ohně. Ronin, berserker vaší skupiny, proslulý váleční, který svojí sekerou stíná hlavy nejlépe v říši a Lysethea Nemesis, královna živlů, která ovládá tři třední živly tohoto světa, pozabíjeli většinu banditů, kteří věštce napadli. Ty sám jsi také přispěl a zabil dva z nich... Seznámili jste se s Vatesem, mužem, který zpočátku tvrdil, že není věštec, pouze občas cítí to, co se stane, ale připisoval to pouhému odhadu. Později přiznal že má ten dar, neboť jeho vidění byla ostřejší a ostřejší. Odešli jste do hostince U veliké žáby, kde jste se dobře najedli a napili. Ronin a Smrtonoš, váš léšitel, který také ovládá různá prokletí, v noci rozbyli půlku lokálu a zmlátili půlku štamgastů. Naštěstí to zarazili dva z Althorských drakojedů. Jedná se o proslulou skupinu, tvořenou nejlepšími šleny sedmé divize althorských vojsk. Althorie leží na východ od Vran'Golu za hranicemi Vran'Gallské říše. Vaše národy mají uzavřený mír a dobré obchodní spojenectví. Ty jsi tam dole nebyl, již jsi spal a když tě ráno Lysethea zbudila (přičemž využila tvé lochtivosti), teprve ses o tom incidentu dozvěděl. Odebrali jste se na snídani, kde spali dva gnomští opraváři a celá místnost byla v pořádku. Při snídani vám Vates vylíčil svojí nejnovější věštbu a Lysethea hodila rozhodnutí "co dál" na tebe... |
| |
 | Raňajky Počas celého ich rozhovoru som ticho sedel a sústo po súste som jedol raňajky. Potichu som si vychutnával jedlo pred sebou a zároveň počúval ich slová, návrhy, nápady. Nakoniec ich pohľady padnú na mňa a čakajú na môj verdikt. Ja len pokojne dojem svoje raňajky a až po zhltnutí posledného sústa otočím pohľad k našej družine. V mojej dlani skončí čaša a práve vtedy prehovorím. ,,Pôjdeme ich odprevadiť. Smrtonoš má pravdu, bude to bezpečnejšie nielen pre nich ale aj pre nás. Nakoniec raz začas nie je na škodu urobiť nejaký dobrý skutok a zbaviť tú dedinu od upírov. Ak majú zajaté také množstvo detí nemyslím si, že to je len kvôli ich osobným zásobám. A Lysethea.. Nemyslím si, že sme poraziteľný až tak ľahko.. ‘‘ Pri tejto vete môj pohľad nenápadne skončí na Roninovi. ,,...upíri sú síce silné bytosti no aj oni majú slabiny.‘‘ Po týchto slovách odkloním od nich pohľad a pritisnem čašu k perám. Vypijem jej obsah a položím ju späť na stôl. ,,Vďaka hostinský, bolo to vynikajúce...‘‘ Poviem hostinskému môj názor na raňajky a to nielen kvôli zdvorilosti. Potom sa postavím od stola a znovu pozriem na družinu. ,,Pomaly by sme mali aj vyraziť.. nebolo by moc dobre keby sme tam prišli pri zotmení, nieto ešte nebodaj po ňom. Zájdite niekto po princeznú a povedzte jej, že ich radi odprevadíme.‘‘ Po týchto slovách odstúpim od stola a po chvíli pomaly prikráčam k Roninovi, ktorého chytím za plece. Tichším hlasom mu zdelím pár slov, predsa len netreba až to vie celý lokál. ,,Viem, že si skúsený bojovník, no skús sa nabudúce vyhýbať takýmto bitkám. Hlavne na mieste, kde chceš potom prespať. Nebolo by dvakrát vhod ak by sme sa potom všetci ráno zobudili mŕtvi.‘‘ Pri poslednej vete sa na mojich perách objavil nenápadný úsmev. Dúfam, že pochopil moje slová. Neboli myslené ako rozkaz ale ako rada. Nikdy neviete, kde koho môžete stretnúť a počas spánku niekomu inému toho moc nevysvetlíte. |
| |
| Hostinec Ty jeden malej... Mám sto chutí ho uškrtit a stále mě nenapadá žádný důvod proč to neudělat. Bohužel by to bolelo víc mě než jeho. Ale už jsme zde udělali škody dost. Možná ho jednou doopravdy zabiju, ale bude to na jiném místě v jinou dobu, dnes jisto jistě ne. "Má pravdu. Měli bychom se odtud rychle klidit pryč než se tu někomu něco stane, že?..." A drze se podívám na slabé články skupiny jako je Smrťák a ten divnej. A nakonec ještě na Danniena, kterýho bych doopravdy nejradši..., ale to je jedno... |
| |
| ,,Ber v potaz že tam v dolech bude tma, nějaký silný světlo by se hodilo, třeba dení světlo by stačilo. Nebo svěcená voda." řeknu v době, než Dammien řekne větu že by nebylo dobrý se probutit mrtvej. ,,Narážky na posmrtnost bych si vodpustil, nemám to rád, takhle to rozkřikovat." řeknu a znovu se napiju z poháru. ,, Tim chceš říct co? Sice nebojuju, ale to neznamená že nemůžu pomoc. Co třeba to jak si porazil sám tu přesilu elfů? Myslíš že to byla jenom tvoje síla kdo je zničil? Pak si dost pošetilej. Bláznům se ale nemá odporovat." slova bláznům a odporovat žeknu s veselim tonem až ušklebkem. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Tvůj pán ti kdysi říkal, že ta věž je prokletá a kdo do ní vstoupí, nemusí vyjít ven. Ale také říkával, že prokletí je jen kouzlo, a každé kouzlo se dá zlomit... |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro A co žádáte ode mne? Zaptám se jednoduše. Očekávám dál jeho odpověď, přitom vstanu a rozhlédnu se po místnosti. Předpokládám, že zde jsou ukryty ty artefakty, které sbírají... ví o této organizaci král? můj otec? Zeptám se na svou druhou otázku, bedlivě hledím do Gardharových očí a snad se až chvěji při tom všem, co mi zde vykládá... |
| |
| Hostinec Nemám rád klábosení a všicni to o mně ví, přesto klábosí dál... "Je mi úplně ukradený, kam teď půjdem, jestli půjdeme najít nějakou princeznu, která už jew na hony vzdálená a nebo dokonce půjdem na kraj světa..., ale už laskavě konečně pojďte!!!" Zvednu se ze židle a opřu se rukama o stůl doprovázený velkou ránou. "Takže?!?" |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Já jsem sloužil v armádě, viděl jsem ty jatka a sám jsem byl nucen zabíjet bezbranné jen kvůli tomu, že mohli podat svědectví. řekne Ghardaros a nabídne ti židli. Sám si sedne také na jednu a pokračuje. Zatím se rozhlížíš po artefaktech a v této místnosti jsou to povětšinou jen zbraně, ikdyž zvláštní. Sledoval jsem vaše diplomatické schopnosti a chtěl bych po vás jednu věc. Mohu váš dosadit do černé pevnosti, to je ta nejdále od města. Pod záminkou diplomaticko-militaristického vzdělávání byste tuto pevnost vedla. Jsou zde vojáci bojující pro naší věc a dále tu jsou vědci, zkoumající jistou sílu, která se zde objevila. Říkáme tomu duch cesty, neboť nejde vidět a nemá pravidelný charakter... |
| |
| ,,Tam bys nikdy nedošel. Lidský chápání světa je do jistej míry omezený." řeknu ( tu druhou větu spíš pro sebe, ale je stejně slyšet. ,,Raději hlasujte, bude to moudřejší. Záchrana lidí, nebo utěk s princeznou?" řeknu i když mě napadne další řešení situace. |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Vůbec se mi nelíbí Gardharovo obviňování. Posadím se na židli a dál jej poslouchám. Takže púokud tomu správně rozumím, vy mne uklidíte na pevnost, kde budu řešit sedlácké výtržnosti a dívat se, jak si vědci luští své hádanky s duchem. Černá pevnost...Jakým způsobem bych ji mohla vést, žije si svým vlastním životem a říkáte-li, že je pod záštitou vaší organizace, bude to mnohem rozdílnější než jinde. Jak si mohu být jistá, že ve mně vůbec budou mít důvěru, že mne poslechnou? Kldnými slovy odhalím své pochyby přitom věc neodmítám, ale zatím ani nesouhlasím...Není mi jasné co on vlastně chce... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro řekne Ghardaros a přejde k meči, který jste donesli. Tímto mečem byl zabit váš děd, ale nikdy se jiná známka po vrahovi nenašla. Váš otec to nikdy nenechal prověřit a myslím si, že jeho mysl je zatemněna zlem z venší sekty. Dle mého názoru je již šest let pod vlivem tohoto zla. Je mi líto, ale vše tomu nahrává. |
| |
| soukromá zpráva od Lady Sabashe pro Jak si můžete být tak jist? Bývám s otcem velmi často a jeho chování je vždy vlídné a laskavé. Jak si můžete být jist, že já nejsem pod tímto vlivem? Jak si mohu být jista já, že vy tu nejste ten zlý? O žádné sektě jsem nikdy nic neslyšela... Možná vám mé otázky přijdou hloupé a naivní, ale uvědomte si, co se dnes stalo. Vidím vás poprvé v životě. Jak jste poznamenal, setklai jsme se s upírem, napadl jste mne nějakým artefaktem a teď mi tu vykládáte, že můj otec je člověk, který usiluje o krveprolití našeho lidu... |
| |
| Trochu chladu Pokojne sledujem dianie okolo, ale po chvíľke sa už len bezmyšlienkovito hľadím von oknom. Až po chvíľke si uvedomím že sa niečo deje, pretože ma preberie zvuk Roninových dlaní na stole. Pozriem sa na ostatných a keď počujem slová Smrtonoša, chladným hlasom poviem. Hlasovať sa nebude, pretože je to zbytočné, princezná je príliš ďaleko odtiaľto, je od nás vzdialená na dni. Nie na hodiny. Nepočuli ste čo za meno dediny či mesta, alebo čo to je som povedala? Nedá sa k nej dostať, aspoň nie tak aby to mala význam, ideme k upírom až ma náš veštec dušu na mieste, a potom sa vrátime do hradu ku kráľovi a princeznej a zistíme čo sa deje. ˇo vy na to? Svoj pohľad prevažne smerujem na veliteľa, ktorý ako sa zdá ma mnoho vecí v mysli. No je čas aby sa ujal velenia, ktorým ja tak opovrhujem a ktoré tak nenávidím. Nie meno dediny ste nepočuli, pretože mňa tu nepočúva nik, som len prívesok, ktorý občas príde vhod v podobe ohnivej sprchy. Zaslúžilí by ste si bleskom do chrbta, ale ste mojimi priateľmi. |
| |
| Hostinec ,,Ľudia..'' Odpoviem na slová ostatných jednoslovne. Samozrejme moja voľba nieje bezdvôvodná. Neskôr po kratšom odmlčaní predsalen vyslovím aj dvôvod prečo. ,,Tak ako hovorí Lysethea. Princezná je moc ďaleko a upíri sú tu nedaleko. Nebude to síce ľahké ale ak naozaj majú toľko detí ako hovorí Vates bude lepšie to vyriešiť hneď. Potom môže byť už neskoro a ak sa niečo stane budeme tu zavolaní znova a postavení ešte pred väčším problémom než je teraz...'' Dokončím svoje slová a myknutím pliec si ako tak narovnám štít vysiaci na mojom chrbte. Potom sa otočím a pomalým krokom kráčam ku dverám hostinca ,,Počkám vás vonku..'' Nevedel som síce kam by chcela ísť väčšina no túžil som viac po svetle a čerstvom vzduchu tam vonku. |
| |
| Před hostincem Venku je krásné ráno. Práčci spívají, nebe bez mráčku, prostě jako to má být. Váš dojem kazí snad jen rybina... |
| |
| Pred hostincom –pripravený na odchod Pokrútim hlavou, povzdychnem si a podídem k hostinskému, zaplatím mu za jedlo a ubytovanie a odídem za veliteľom. Postavím sa na slnko a chvíľku si užívam jeho príjemné lúče. No môj nos sa zvraští kvôli aróme, ktorú je cítiť. Čo už, niekedy sa musí trpieť. Opäť sklamaný povzdych nad nedokonalosťou sveta a pokojne čakanie na ostaných. Takže okrem mňa tuší niekto lepšie polohu tých dolov? Spýtam sa otázku, ktorá ma už dlhšie trápila. Predsa len o blúdení a zablúdení viem svoje aj z našim predchádzajúcich akcii. Môj pohľad je síce nevinný a ja som nezablúdila, teda áno raz ale vždy dokážem nájsť cestu, orientačný zmysel je ešte jedna z mála vecí, ktorý mi slúži. Žiaľ tu nejde ani tak o orientáciu ako o to, kto vedie. A to je práve ten problém do kým sa nestratíme. Ono totiž obvykle do kým sa nestratíme nevediem ja... |
| |
| Před hostincem "Když nevíž, zahni doprava. Pak přímo za nosem." Ukážu směr cesty, kterou se hned na to vydám. Ostatní mě nezajímají. Zařvu na ně poslední větu a pak už si jich nevšímám. Buď jdou nebo nejdou. "Ať už se vydáme jakoukoliv cestou, stejně se stratíme. Čím dřív vyrazíme, tím dřív budem moct hledat tu správnou..." A pokračuji ve svižné chůzi do neznáma... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Dokonce se rozpomeneš, že v hostinci jsi v té době potkával trpaslíky z dolů, takže nemohou být daleko... Máš štěstí, že nejsi kroll, Bromovi by to asi endošlo:) |
| |
| ,,Jo, tohle řekni každýmu zloději a všechny pasti budou v pravejch chodbách, zahni v pravo a šlápneš do hovna." řeknu za roninem. ,, Takže, Když víš kam, tak ukaž cestu, bude to lepší než jít za tim pravákem. Jednou zahne takhle doprava a narazí na zeď, zatím co se nepřítel bude blížit. Já ho furt ze šlamastik tahat nebudu." řeknu kouelnici. |
| |
| Pred krčmou Pohľadom sa kochám nad slnečným ránom. Zhlboka sa nadýchnem a práve vtedy mi tento prekrásni dojem z okolitej scenérie prekazí práve rybacina. Vonku počkám na ostatných kým vyjdu von. Potom čo Lystehea položí otázku a Ronin sa hneď doblba vydá niekam dopredu mi hlavou prejde len jediná veta. ,,To je debil....‘‘ Následne rozhorčenie smrťáka už beriem pomaly ako samozrejmosť. Zatočím hlavou, otočím sa a začnem kráčať späť do hostinca. Ten belovlasý pri raňajkách vravel, že vie kde sú. Idem za ním. To či sa stratíme je náhodné. Aspoň ale budeme vedieť, že sme zozačiatku šli dobre. A keď čllvek nevie má hubu. Nech sa spýta. Zabijeme tým rozhodne menej času akoby sme sa tu mali hádať. |
| |
| V hostinci Tu se otočím na toho, tu zase na toho. Dále do celého dění ničím nezasahuji, vím, že v otázce rozhodování o další cestě nemám moc co říkat, leda bych se chtěl vzpírat a utíkat a... To bych se moc daleko nedostal. Alespoň mám plné břicho. A cestu před sebou. A nějakou dobu nemusím řešit existenční problémy, když teda pominu tu vysoce pravděpodobnou možnost smrti. Musím si to zapamatovat, abych to rozcestí poznal. Dívám se na hladinu vody a v duši si stále dokola přehrávám obraz, který jsem před chvílí viděl. Když Ronin odejde, zakroutím hlavou. Blbec... Zašeptám tiše a dál točím vodou v poháru. Napiju se a vyjdu s ostatními před krčmu. Já jsem připraven jít... Zamumlám tiše a dívám se trochu zasněně na obzor. |
| |
| Když Ronin popojde o trochu dál, vypadá to, že mu v hlavě něco trklo. Když dojdete zaním, spatříte to také (všichni krom Vatese) Tady byla vaše první společná bitva. Byli jste sice v různých divizích, ale nakonec jste poprvé bojovali bok po boku. Stalo se to právě za skalou, která je před vámi. Toto je totiž jediný bezpečný průchod do Vran' Horu. Právě i v té době jste potkali i Smrťáka, který byl ještě knězem zdejšího řádu a byl s armádou, aby odpouštěl hříchy těch, kteří museli zabíjet a příčilo se jim to. Ale hlavní je, že v hostinci U veliké žáby jste dříve potkávali trpaslíky a potkávali jste je i u cesty vedoucí podél skal na východ... |
| |
| ,,Ach ten sentiment. Tady sme přece už byli , Támhle na tej skále byla vlajka, dokonce i takový věci se nezapomenou, já myslel že se to vytratí, ale ne, sme zase na začátku. Osud zdá se má zvláštní smysl pro ironii." řeknu a dojdu ke skále a zkusim najít důlek na vlajku mezi kamenama. |
| |
| Na cestě...někam Otočím se k ostatním, už mě začínají štvát. "Je mi úplně ukradený, kam půjdem, ale hlavně už pojďme. Nechápu, jak jsem mohl zůstat s takovejma lenochama tak dlouho..." Přijdu k ostatním a popadnu paláta a toho divnýho za límec. Nemusím to přehánět. Svůj účel to splní. Je zbytečné, aby sme se všichni tři začali dusit. "Jestli teda znáte cestu, tak už nás laskavě konečně veďte. Neznám nic nudnějšího než stát na jednom místě a vůbec mě nenapadá, jak chcete někoho zachránit, když všichni umřou dřív než se tam dobelháte? Je hezký kecat o tom, že bychom měli vyrazit, ale byly by lepší činy než slova..." Pustím je a uklidním se. "Takže?" |
| |
| Otočim se na ronina. ,,Tak teda, až tam dorazíme, co uděláš? Vrhneš se na ně se svejma sekerkama? Nebo snad začneš nadávat? Hmmm. Vaše zbraně sou proti nim stejně účiný jako když chceš dveře rozsekat stéblem trávy. " řeknu mu adál zkoušim najít otvor po vlajce. ,,Navíc si asi zapoměl co se tady stalo, co? Vzpomeň si raději, bude to lepší." řeknu klidně. |
| |
| Na cestě...nikam "Myslíš, že je na takový detaily čas? Já vím, že jsme se tu poprvé setkali, ale rozhodně není správná chvíle na to, abychom se tu rozplývali nad minulostí. Minulost bude vždy minulostí a přítomnost se dá prožít několika způsoby, ale jen budoucnost se dá změnit a není nutné, aby naše minulost ohrožovala naši budoucnost. Zrovna u tebe bych čekal, že budeš žít zítřekem, když na včerejšek se nedá zapamotovat..." Stojím na místě. Jsem klidný a vše kromě mích úst a né hrudi je v klidné formě. Jen dlaně se mi zatínají v pěst. Nemám už sílu se proti němu rozběhnout. Má mysl by to nezvládla a jeden nebo oba z nás by mohli zemřít. Nezvládnu to, už se nepohnu dokud se nevydáme na cestu. "To je ti podobný...zkritizuješ cizí nápad a sám žádný nevymyslíš. Nebylo by lepší můj plán zbavit nedostatků místo toho, abys mi je stále připomínal? Nebo se snad na ně chceš vykašlat? Nechat je svému osudu? To sme mohli zůstat v tom hostinci..." Už opravdu nemám sílu dál, půjdu zpět do hospody než to špatně zkončí, s ním se opravdu nedá komunikovat... |
| |
| ,,A co tím chceš dokázat? Nechat se bezhlavě zabít? To nemusíš chodit ani daleko, najdi si nějakýho hromotluka a naštvy ho. Bude to rychlejší. Ptáš se na moje nápady? Proč, stejně ti sou ukradený, stejně tak jako to co sy myslej nebo dělaj ostatní. Teď máme chvylku na přípravu než se pustíme do boje s těma upírama, tvoje zbraně sou proti nim k ničemu, jediná věc je posvětit ti ty tvoje sekerky a ostatní zbraně. O co myslíš že se chci pokusit? Hmmm.. Myslíš snad že nemám zájem na přežití? že stojim jen o smrt a zabijení? Pak si velice pošetilej tvor. Místo aby si chvilku počkal na ostatní vrhnešse dopředu a nekoukáš na obě strany a ani na nikoho jinýho. Kdisy to ale bylo jinak, měl si strach o svůj život, než sme se taly tím čim sme teď byly sme všichni nic, tohle je jedna z věcí který ti asi nikdy nedojdou, ale když odejdeš vrátíš se zpět do tej temnoty tak tě pohltí, my společně sme jistá jiskra naděje pro tuhle zemy, pokud chceš ale aby všechny naděje padly, vzpomeň si co se dělo když na tebe utočily ti nepřátelé, to nestálo při tobě štěstí nebo tvoje velká a nepřekonatelná moc, ale jeden co sy myslel že bys mohl něco zamenat, tenkrát sem ti zachránil kejhák a tys o tom ani nevěděl. Moje moc je silná, ale není všemocná a já to vym, ty si to ale zřejmě neuvědomuješ. Počkej chvylku na ostatní, vymyslíme něco jak na ně vyzrát, bude to sice malý zdržení, ale bude to lepší přijít pozdě než přijít a hned padnout. " řeknu jednym dechem a s naprostym klidem a smířeností. ,, Potřebujem kousek prastarýho, kousek novýho a kousek svatýho aby fungovalo to co chi. Dá se s tim vytvořit cosi co je velice účiný proti bytostem nepřirozeným. Třeba jako upírum, nekromantům a nemrtvym. Tomu co chci provýst se říkalo starý rytuál am šeri. Je daleko mocnější než magie kterou vládnou vrchní mágové, mocnější než jakákoliv zbraň. Tyhle zbraně sou skoro nezničitelný a pohlcujou temnotu poraženou touto zbraní. Nejprve potřebuju kousek něčeho prastarého, jak sem říkal, pro nás všechny je tohle prastaré, nají kousek zalomenej žerdi vlajky by bylo velice velice přínosný, tam začíná náš začátek. Při tom ituálu platí že čím víc duší je propojeno, tím je to mocnější. Nás je šest, tey šestkrát věčí možnost a síla úspěchu. Už si snad z toho odvadíš, proč zde zastavuju." řeknu a dál hledám. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Ani nevíš, kdo vymyslel, že upíra nejde zabít jinak než stříbrem nebo čestnekem. Výhoda upírů je, že neumírají tak lehce. Když jim usekneš ruku, drží ještě půl hodiny, než vykrvácí. Když je popálíš, tak dál bojují i přez tu všechnu bolest, ale když jim probodneš srdce, tak zemřou stejně jako lidé a bez hlavy taky nedokážou žít. NEzapomeň ale, jsou mimořádně nebezpeční, neboť vidí v noci a když se napijí krve, začnou se léčit neuvěřitelnou rychlostí. Jsou velmi hbití a silní... |
| |
| Miesto plné spomienok - „Konečne na ceste“ Pohľadom si prezriem miesto kde leží údolie. A všeličo iné, spomienky mi prídu v niečom príjemné a v niečom bolesti, hádku vzadu si nevšímam. Vlastne podídem dopredu a len sa hľadím na obzor. Spomína a uvažujem. Hlasy vnímam len nejasne a potom si uvedomím slová, ktoré akoby z veľkej diaľky ku mne doliehajú. Otočím sa na nich a vložím sa do toho s ľadovým hlasom, plným pokoja. Až také ťažké to nie je, už som s upírmi bojovala. Sú hbitý a silný to áno, ale smrteľný, bez srdca žiť nemôžu. Vydržia síce dlhšie než mi, z odseknutou rukou budú bojovať ešte nejakú tu hodinku kým vykrvácajú, ale inak sa zabiť dajú. Striebro, cesnak a ostané sú len legendy. Ak im useknete hlavu zomrú. Nepomôže ich podpáliť Ale s tým by som si už poradila nejako. Kývnem plecami a pozriem sa znovu na obzor, ktorý sa mi zdá prijateľnejší než ten zbytok. Teda ľud. A hlavne družina, ktorá sa vlečie cez hory doly. Doly, to mi pripomenulo smer cesty a to že si matne spomínam kadiaľ ísť, lenže toto miesto mi po pripomenulo veľmi dobre. Prudko sa otočím a žiarivo sa usmejem. Trochu sa ešte raz poobzerám po tomto mieste. Už viem kadiaľ máme ísť, poďte, ja a veštec povedieme. A ty ten rituál robiť nemusíš, oveľa viac sa nám zídeš s plnou energiou pri boji. Aj ako liečiteľ aj ako, no to je jedno. Hlavne poďme. Nedbám na to či za mnou pôjdu alebo nie, minimálne Ronin pôjde a to stačí. Za nim sa skôr či neskôr pohnú ostatný. Keď nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hore. |
| |
| Pod vedením Lysethei se nakonec dostanete až ek starým dolům. Pár baráčků kolem je prázdných až na jeden, kde trpaslící popíjejí pivo a klepají se strahcy před tím, co noc přinese. Občas je slyšet sten a je vám divné, jak tohle pán král mohl vůbec dopustit. když dojdete ke vstupu občas se ozve houknutí lehce odlišné od toho sovího. Vstup je veliký pět metrů na výšku a patnáct na šířku a je ve tvaru půlkruhu, což je velice zvláštní. Vevnitř vidíte trpasličími světli osvícenou jeskyni s teřebními zařízeními velikou asi jako celý hostinec U veliké žáby... |
| |
| ,,Tak prosim sme tady, pudem postupně na tu porážku nebo dohromady?" řeknu naprosto suše a přitom ironicky. ,, Doufám že stvořit světlo ses naučila. Možná se bude hodit." řeknu potichu směrem ke kouzelnici a připravym se na seslání pár kledeb do chodeb. ,,Okulus dey, padre miamore. Spero, spero dey. Lex mortis, lex amore, lex dey." pronesu tiše do průchodu. pak se otočim na ostatní. ,,Sasu korta." řeknu a nechám dva z nich vstoupit jako první. |
| |
| Před štolou Celou cestu mlčím a přemýšlím. Snažím se vybavit si vzhled té křižovatky a příliš se mi to nedaří. Budu se muset spolehnout na to, že si to vybavím až k tomu dojde... Povzdechnu si a dívám se na ustrašené tváře horníků. Normálně bych navrhl se jich zeptat, proč vypadají tak zdrceně, ale my to již naštěstí víme. A já nepotřebuji potvrzení svých slov, když už mi okolí uvěřilo. Měli bychom jít všichni společně. Nepřítel by měl čekat trochu hloub. Ale doporučil bych ostražitost již zpočátku cesty. Pevným krokem vyrazím kupředu. |
| |
| Důl Vates se zdá býti odvážnější, než byl původně. Donutí vás tedy k tomu, abyste zapoměni prozatím na spory a vešli dovnitř. Je zde nazelenalé světlo z trpasličích kouzelných luceren. Nikde nikdo, jen jeřáby, lešení a spousta provazů směřujících do šachet. Šplhat dolu by enbyl kmoudrý nápad, ale dále vede krom šachet jen jediná cesta, dlouhá chodba vedoucí tak daleko, že vaše zraky prostě nestačí... |
| |
| Šachty Očivině máme pouze dvě možnosti. Já bych rád vybral tu cestu dolů, ale nejsem na postavení, abych vedl... "Nějaké nápady, pane "Všichni zemřeme"?" Zeptám se samozvaného nejchytřejšího článku naší skupinky. |
| |
| Uvnitř Jít kupředu, dokud na ně nenarazíme. V tom okamžiku se já schovám, abych nepřekážel a vy se s nimi poperete. Pokrčím rameny a suše konstatuji, jak si myslím, že se budou věci dít. A mimochodem umřeme na úplně jiném místě v jiném čase. Místo ani čas nevím, ale v tuto chvíli na tomto místě to nebude. Na druhou stranu stačí jediný krok kupředu a budeš ve smrtelném nebezpečí. Změní se totiž tvůj aktuální čas a umístění a mé předchozí tvrzení pozbyde platnosti. Poznamenám ještě a nakysle se usmívám. |
| |
| Výprava do baní – niekde za veštcom Kráčam ticho a veľmi pokojne celou cestou. Okrem toho že ignorujem zvyšok družiny, sem tam si iba pokojne hmkám nejakú melódiu. Sem tam si upravím vlasy alebo oblečenie a pôsobím skôr tak akoby som bola na výlete než na vážnej ceste. Ako tak kráčam premýšľam nad nejakými vecami až dovtedy kým nedorazíme do baní. Možno je svet tak povediac malý a niektoré veci sa opakujú stále a stále dookola, ale kebyže je pravda všetko to čo si pamätám o upíroch a čo i len zlomok s toho využijeme proti ním, naša družina je na tom dobre. A navyše všetci sme si oddýchli takže máme dosť energie na boj. A asi ja niečoho iného.... Zastanem keď nám veštec dáva pokyny a pohľadom pozorujem okolie. Potom sa naňho otočím a usmejem sa. kto by to bol povedal že ty nás povedieš, ale obávam sa že za túto družinu rozhodovať nemôžeš. Daj na seba pozor. Poviem pokojne a čakám na to čo sa bude diať. Držím sa tesne za veštcom a som pripravená použiť ohnivé kúzla. Vlastne by sa dalo povedať že sa teším, v skutočnosti som ale nič necítila, iba pokoj. A ten cítim vždy. |
| |
| ,,Podle mě by sme měly jít touhle cestou než slejzat po žebříku dolu. Hodilo by se tam trochu víc světla. Jako vždy teda pujde první Ronin a za nim naši šermíři, následovaný mnou a kouzelnicí. Tohle se vyplatilo vždicky. " řeknu aniž bych vnímal slova věštce. Jediný co od něj zaslechnu je pokus utýct. Jasně, při prvnim zašramocení nebo padajícim kamínku ho uvydíme utíkat zpátky k víchodu. Hrdina jen na papíře. To už je snad statečnější bojácnej pes. pomyslim si a srazim ho na pomyslnym žebříčku ještě níž než plankton v moři. |
| |
| Šachta "Mno dobře, jak chcete, hlavně, že jste se rozhodli a můžeme pokračovat." Řeknu a pokračuji v pochodu nehledě na ostatní. Když už mám umřít, tak v boji, určitě ne tady a nudou... |
| |
| Po väčšine časti cesty sem do dolov som bol ticho. Nemal som moc náladu rozprávať s ostatnými, moja myseľ dostávala dosť zabrať pod všetkými tými onvormáciami, ktoré som sa dozvedel ešte pred výpravou. Mysľou som preto vo voľných chíľal rozmýšľal nad mnocňhými vecami. raz nad životom raz nad jeho zmyslom, inokedy nad smrťou a nad tým či tento život ktorý žijeme nás naozaj dovedie niekam vpred. Moje myšlienky sa razom ale odkladajú na bok keď sa dostávame bližšie k dolom. Budem mať na ne ešte kopu času. Ako vojdeme dnu na mojej hlave sa s pomocou ruky ocitne helma mojej zbroje. Chvíľu na to tak aj štít a meč v mojich rukách. Keď sa dostaneme k rebríku a k šachte privriem oči. Okolo môjho tela sa začne vytvárať aura. Aura zvaná božie svetlo. Všetci ostaný ju môžuvidieť tým, že vystvára aké také svetlo. Je trochu silnejšie než svetlo fakľe. Tí, ktorý stoja v mojej blízkosti si môžu všimnúť to, že začinajú svitať aj oni. To ale len tí, ktorý sú skutočne blízko mňa. kto postáva odomňa ďalej než dva metre ten sa nestáva spoluvlastníkom Aury. Táto aura značne znevýhodňuje v boji nemŕtvych. Svojim spôsobom sú nemŕtvi aj upíri. taktiež nam svieti na cestu a z tých, ktorý svietia robí pekné terče. ,,Ideme šachtou, tým rebríkom yb sa naspäť dalo ťažko dostať, hlavne ak so sebou povlečieme skupinku ľudí. Prvý pôjdem ja za mnou Ronin, ostatný sa usporiadajte tak ako sa cítite, teda, kto si myslí, že bude užitočný viac vzadu tak tam pôjde. Ronin už svoje miesto má takže by ste sa teoreticky hádať nemalil!'' Poslednú vetu poviem trochu odmerane, temer až povýšenecky, no je z nej cítiť aj menšia irónia. ,,Tí, ktorý niesu stavaný na boj z blízka držte sa odomňa tak Ďaleko aby ste moc nesvietili. efekt aury dočiahne až k vám, no svietiť začnete až v mojej bezprostrednej blízkosti. Aspoň budem ja s roninom hneď od začiatku terče na ktoré sa budú vrhať. A ty Ronin, pamätaj na to, že viera je silnejšia zbraň než meč!'' Rozdám povely , podľa ktorých by sa mali riadiť aj ostatný. hády by nam neprospievali tak radšej krik na bojisku ako škriekot hádajúceho sa Ronina. |
| |
| Chodba Chodba byla dlouhá přibližně dvěstě sáhů a na jejím konci se nacházíte asi deset sáhů pod úrovní země venku. To se však ale brzo změní, neboť se nacházíte ve válcovité šachtě, která se směrem nahoru rozšiřuje. Při stěnách jsou zde sestupy s kolejnicemi dostatečně mírné aby se vozíky s uhlím dali ve dvou tlačit nahoru a dostatečně prudké, aby nahože nemuselá šachta být široká jak náměstí Vallibaru. Tento točitý sestup je všude přibližně dva sáhy široký. Do výšky šachta sahá asi třicet sáhů nad vás, ale dolů na dno nevidíte, ale určitě to je převíšení aspoň sto sáhů, když tak tipujete k přihlédnutí na trpasličí píli, může to být klidně i dvojnásobek. Ohledně upírů, necidíte ani neslyšíte nikoho jiného než společníky kolem sebe... |
| |
| V podzemí Mlčky se zařadím za Ronina a tiše kráčím s ostatními. S respektem a pochopitelnou bázní pozoruji svaté světlo kolem paladina na naší špici. Tohle není magie, ale čistá víra... Víra ve vyšší moc? Víra ve vlastní schopnosti? Víra v to, že když bude jeden věřit, dokáže zázraky? Přemítám a pozoruji skalní dóm kolem nás. Nedokážu sice zakrýt smutek z toho, že je tento důl pravděpodobně zamořen stvořeními temnot, ale na druhou stranu obdivuji trpasličí píli. Viděl jsem lidské doly, ve kterých měla hlavní chodba maximálně tři sáhy a vedlejší byly dost široké, aby se jimi dokázal protlačit člověk menšího vzrůstu. Jednim směrem. S vybavením tlačeným před sebou. Snad jsem se nemýlil a vyložil si to vidění správně... Hlavou mi zmítají pochybnosti, ale s pohledem na jas kolem paladina se mi vrací víra. Přesto si za Roninem udržuji dostatečný odstup, abych sám nesvítil. Možná to je i ze strachu z toho, že kdyby se objevil nepřítel, mohl bych taky schytat jednu mečem a to rozhodně nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Kráčíš ve skupince a najednou se ti stane něco, co jsi ještě nezažil. Podlaha pod tebou se stane průhledná a tvůj zrak opustí tvé tělo. Projede prostorem a zastaví se někde uprostřed šachty a pohléne na vaší skupinku. Mimochodem, máš neupravené šaty, přehyb na límci na levé straně (z pohledu létavého pohledu) je klasicky upravený, ale ten vpravo je přehnutý dovnitř... No vraťme se k té zvláštní vizi, určitě se ti nezobrazila kvůli šatstvu. Pohled se sesune níže a ty vidíš asi druhý výchood z šachy od spoda chodbu. Pohled zapluje do ní a v dáli je mnoho rudých skvrn ve tvaru lidí... |
| |
| Aspoň někdo pochopil moc víry. První ze skupiny. Dokonce ji dokázal vytříbyt na čisté světlo. Což nezaručuje to že to bude plně fungovat. pomyslim si když du mimo dosah zářivého světla. ,,Je tu podezřele klidno. Nezdá se vám?" řeknu tiše do šera a zadívám se chladnýma očima do šera nad sebou. |
| |
| Cesta do nitra dolů Trochu při dalším vidění zavrávorám, ale povede se mi neomdlít a dokonce ani nespadnout. Když opět vidím svět kolem sebe, tak jako první zkontroluji límce svého kabátce, které zhodnotím jako neupravené a jeden z nich srovnám. Cesta dolů bude dlouhá... Je tam ještě jedna chodba. Na jejím konci někdo je, větší skupina. Zašeptám tak, aby mě ostatní slyšeli. Přitáhnu si oblečení blíže k tělu a trochu se oklepu. Proč byly ty obrysy červené? Natáhnu do plic vzduch a povzdechnu si. Budeme muset sejít úplně dolů a pokračovat další šachtou... Nejspíš... Taky to může být past. Nejsem si až tak úplně jistý tím, co jsem viděl. Zakroutím hlavou. Rozhodně bych ale neubíral na opatrnosti. S nedůvěrou se rozhlížím po stěnách, ale raději si začnu zase hlídat cestu pod nohama. Snad to půjde všechno dobře. |
| |
| Podzemie – výprava za upírmi Pokojne kráčam vzadu za družinou, občas sa obzriem a po väčšinu času len smutne hľadím do zeme. Po chvíľke má však niečo napadne. Výraz mojej tváre sa na chvíľku zmení a zdá sa akoby som bola znechutená nejakou mojou predstavou, ale v tom zodvihnem hlavu a pokojným hlasom sa opýtam veštca. Ako vlastne určuješ pri tých svojich vidinách čas? Pokojne ho pozorujem a keď sa dozviem odpoveď. Nepokračujem v tomto rozhovore, opäť sa skloním hlavu dole. Odpoveď samotná má nezaujímala, išlo skôr o to aby som nahlas vyslovila svoju pochybnosť a nahlodala tak myšlienkové pochody ostatných. Mňa oveľa viac trápili moje sily, a to že som nimi ohrozovala ľudí čo mám rada. Tak ticho a nenápadne ako to len šlo som sa dostala k Smrťonošovi a tak aby to počul len on som vyslovila svoju pochybnosť. Nie som si istá či môžem útočiť... Trochu sa zachvejem od chladu a tiež od toho čo som spôsobila pri našom včerajšom súboji Roninovi, kebyže sa včas nespamätám. Vlastne mohla som ublížiť viacerým, nie len jemu. A okrem toho ma v mysli hlodala ešte spomienka na môj súboj s upírmi. Vlastne by sa dalo povedať že teraz bola moja duša čiernejšia než tie, ktoré by mohli mať oné bytosti. |
| |
| Lys Rty se mi zkřiví do lehkého úšklebku a já pozvednu hlavu. Nyní se dívám na záda Ronina, chvílemi do paladinovy záře. Vůbec nijak. Nemám nejmenší vodítko, jak určit přesný okamžik v budoucnosti, který vlastně vidím. Kdy nastane... Teď jsem ale při vidění viděl sám sebe. Opět se začnu dívat pod nohy a výraz tváře se navrátí do svého původního a nejobvyklejšího stavu. Absolutní neurčitost. A nemysli si, že bych taky nepochyboval... Do téhle chvíle jsem si nebyl jistý, co jsem to vlastně viděl, ale... No... Stále si vlastně nejsem jistý tím, co přesně tam najdeme. Je hloupé, že se s tím vším teprve seznamuji. |
| |
| Podzemie Potom čo zatavíme pri píse začnem sa pomaly a opatrne obzerať vôkol seba. S chladnou tvárou nesledujem len pílu ale aj ďalšiu možnú cestu. 3tít držím stále pevne v ruke dvihnutý pri svojom pleci. Zakrytý tak aby mi z neho vykukovali len oči. Potom čo zaznie šepot veštca začnem pohľadom hľadať šachtu ktorou máme pokračovať. ,,Až moc ticho...'' Dodám šepotom Smrtonošovi. Pričom ukročím tak o dva kroky bližšie k tomu miestu kam máme ísť. Pohľadom sa snažím obzrieť si celú tu šachtu. Vďaka mojej helme na hlave nebudem môcť počúť nejaké tiššie zvuky, preto sa snažím spoľahnúť skôr na zrak. Vieru nestrácam ani keď počujem slová veštca, ktoré su podané trochu pochybným tónom. ,,Boh nám ukazuje cestu najviac ako môže, nenhá nás opustených ani v tých nahlbšých a najtemnejších miestach tohto sveta..'' Prejde mi hlavou veta, ktorá drží moju vážnosť a úmysly. Táto citácia jedného z mojich učiteľov v detstve sa mi tak zaryla v pamäti, že v niektorých chvíľach ju v mysli počujem tak, akoby mi ju znova hovoril. ,,Dávajte si pozor na chrbát, ideme...'' Vydal som sa znovu do dolnej šachty pomalým opatrným a čo najtichším krokom. Stáť pri píle a čakať kým nás prídie niekto uvítať by bolo zrejme jedna z posledných vecí, ktoré by sa mi v tejto chvíli chcelo robiť. |
| |
| Podzemie – nečakané zvraty v deji, ktoré predpovedal každý normálny blb Moje obočie sa zdvihne o pár milimetrov, takže je sotva badateľné že by som sa nejako zatvárila. Ale vnútri sa vo mne pochybnosť zavrtáva hlbšie a hlbšie a ja sa musím pohľadom ubezpečiť, či aspoň náš vodca je neoblomný vo svojej viere. Samozrejme že je. Ako inak, doteraz voje zlé svedomie nesklamal nikdy. A úprimné dúfam že s tým nehodlá začínať. Aha, takže pokojne tu môžeme byť ešte tak týždeň pred alebo týždeň po. To si ma potešil na duši, hneď sa mi kráča ľahšie, aspoň vieme kde sme. A kam ideme. Teda zatiaľ. Môj pohľad dopadne na cestu ktorou sa uberáme a ktorú si družina vybrala pre svoj pochod. Obočie opäť poskočí o niečo vyššie. Kebyže sa mi nechce míňať manu, pripravím si do ruky plamienok, ale ako hovorím, nechcem si míňať manu. Pri slovách vodcu o dávaní si pozor na chrbát sa len tak pomimo otočím dozadu a pozriem sa na to čo tam je, teda okrem toho čo som videla už pred chvíľou keď sme tadiaľ išli. Sú veci, ktoré by som najradšej nechala plávať, tak ako túto, lenže naša družina musí zachraňovať všetko čo je živé. Koľké šťastie že aspoň to mŕtve vďaka nášmu Smrťonošovi nechávame na pokoji. Vlastne mi je ľúto že sa naša družina rozpadne, ale je to lepšie ako naďalej slúžiť kráľovi. Povzdychnem si a upriamim svoju pozornosť na nejaký neznámi bod, kdesi na stene, a možno nie je ani tam. |
| |
| Cesta do hlubin Poslechnu paladina a vydám se dolů. Lysetheina poznámka mi ale rezonuje v hlavě, dokud mi nedojde, na co vlastně naráží. Prudce se otočím a vrhnu na ni jeden velmi nepříjemný pohled. Pak pokračuji v cestě, abych nezdržoval. Jak jsem řekl, při tomhle vidění jsem poprvé viděl sám sebe. Tady a teď. Takového, jaký jsem byl v tom okamžiku. Je to dnes, tady a teď. Můj hlas je stále tichý, ale zní vzrušeně a podrážděně. |
| |
| třetí chodba odzdola Jdete stále níž a níž a míjíte chodby do různách částí dolů. Celkově jste jich minuli asi patnáct, ale žádná neuspokojila věštsův pohled. Nakonec jste dorazili skoro dolů a jen další dvě chodby byli níž, když jste zastavili, neboť to je právě tato chodba, kterou Vates viděl. V tu chvíli se ozve z vašich zad hlas Bystrého oka: ,,Tam v dáli slyším pohyb a matně vidím i obrysy houfu lidí, minimálně padesát. Znějí vystrašeně a nepovídají si, pouze kňučí" |
| |
| třetí chodba odzdola Keď začujem slová veštca otočím sa tvárou dozadu pričom prstom ukážem až sa snažia byť všetci čo najtichšie. trochu sa prikrčím v kolenách a potichu kráčam na koniec chodby. ,,Naozaj také veľké množstvo ľudí? Čo s nimi chcú spraviť??'' Pýtam sa v duchu na otázku, ku ktorej odpoveď ale nehľadám. určite príde čas na to aby som sa ju dozvedel. Namiesto toho sa sźstreďujem na moje ruky, cez ktoré začína tiecť svetá sila do mojich zbraní. Štít sa stáva pevnejším a čepeľ meča ostrejšia ako keď som vchádzal do dolov. Nikdy nemôžete vedieť čo na vás kde vyskočí. Upíri sa síce dajú poraziť, no niesu ľahkými protivníkmi. S týmto vedomím som pokračoval ďalej. vpred na koniec chodby ma ťahalo len vedomie, že ideme pomôcť toľkým ľudom od tohto všetkého zla. Život je cennejší než akékoľvek množstvo zlata. |
| |
| Kdesi ve tmě Zase mi lezou krkem. Pořád jenom kecaj a kecaj a kecaj a nic se neděje. Umřu tady nudou. Když už mám umřít, tak v boji... "Hlupáci, čím dýl budete takhle cupitat, tím dřív se o nás dozvědí." A připravím si svou velkou sekeru a prohlásím neočekávanou větu: "Útooooooooook!!" A rozběhnu se smrti vstříc... |
| |
| jak Ronin prohlásil, tak se i stalo, zaútočil. Chodbou proběhl do tmy, kde se vám ztratil z očí. Ronine, když běříš dál a dál, tak najednou narazíš na modré světlo. Všude jsou schoulení lidé a jediné dvě psotavy stojí. Mají rudé očí a nevěřícně se na tebe koukají. Sssssabííít Vykřikne jedna z postav a obě velmi obratně a rychle vystartují přímo po tobě. Podle pověstí jsi čekal od upírů víc, ale i tak ej to nadlidský výkon a během několika vteřin jsou u tebe a ohrožujítě drápi na rukou. |
| |
| Boj Kleknu si na zem a svou sekeru dám nad sebe. Útoky mířené ze strany mě minou, útoky zhora se zeboudnou do ostří a útoky zdola se mi zarijí do rukou. Poté udělám obrovské kolo (stále skrčený se otočím k jednomu z nich a sekerou rozříznu pas, hruď a břicho a když už je ta sekera nahoře, otočím se a toho druhého rozseknu hlavu, hruď, pas a skončím zase u země. Nechci je přepůlit na levou a pravou. Pokud to jsou stále lidé, má sekera by kosti nepřesekla. Stačí škrábnutí. Škrábnutí takového rozměru mi přesto dá alespoň menší výhodu oproti nim. "Kde jste? O všechno přijdete. Danniene, rychle! Potřebuju světlo, nevidím na ně!" |
| |
| Důlní chodba Nevěřícně se dívám na lidi před sebou. Jsem šokován tím, že jsem sem dobrodruhypřivedl skutečně já, navíc na základě informací, které jsem prostě nemohl mít. Tohle jsem nemohl vyslechnout někde v hospodě... Pamatoval bych si to... Navíc žádný sebelepší popis by nemohl odpovídat tomu, že jsem to viděl vše před sebou. Nikdy jsem tady nebyl. Asi jsem vážně věštec... Dívám se kolem sebe a hledám nějaký kámen, který by se dal použít jako úkryt. Pak mě napadne, že lepší by bylo dostat se k vězňům a začít je postupně osvobozovat a připravit na to, že už nejsou upířími otroky. Pak se přede mnou strhne mela mezi Roninem a dvěma... Co to do háje je?! Tohle nemůžou být lidé... Tak se jen držím ve středu skupiny, připraven jít z cesty, jakmile by kdokoliv potřeboval prostor k přesunu dopředu, nebo útoku, který by mohl zasáhnout i mě. |
| |
| Kdesi ve tmě -> Boj Kráčajúc prvý sa blížim chodbou. Vedel som že už vďaka svetlu nebudeme mať moment prekvapenia, no dovtedy kým si nás všimnú som sa chcel dostať čo najbližšie. Vtom ma ale v úzkej chodbe obehne ronin, ktorý zbesilo beží do tmy. Hlavou mi prejdu škared slová temer hodné hriechu, ktoré sa týkajú roninovej osoby. Spočiatku mysliac že sa na neho vykašlem kráčam Ďalej no po pár krokoch sa za nim rozbehnem aj ja. Dovtedy stihol odomňa odbehnúť ďaleko a to že sa k nemu naisto blížim mi potvrdzovalo nielen svetlo aury ale aj jeho krik žiadajúci o pomoc. Bežiac knemu pripravený na boj zatnem zuby a zovriem v rukách pevne rúčku meča. V duchu čakám len na to kým nezačne aura svietiť aj na Roninovi. |
| |
| Doly Roninovi se ani jeden výpad úplně nezdařil. Jednoho s upírů sekl po obličeji a ted z něj cáká krev. Druhého ani nezasáhl. Oba upíři se po něm vrhli a meli by hodně navrch, kdyby enpřiběhl Dannien se svojí aurou. Upíři to schytali plnou nározovou sílou božské magie a na chvilku byli ochromeni, ale nyní už zase jdou s příslušnými postihy proti Rononovi |
| |
| Niekde v chodbách –presnejšie pri upíroch Mať taktiku je niečo čo sa vo väčšine bojov vypláca aspoň do tej mieri že príslušníci pochodu to prežijú. U nás taktika nie je, nie preto že by sme nechceli ale pre to že Ronin má vlastný, značne svojský štýl boja. Preto keď sa Ronin rozbehne a veliteľ za ním, len ostanem nemo stáť a pozorovať okolie. Poškrabem sa po hlave a povzdychnem si. Drž sa pri mne a Smrťonošovi. A hlavne sa od nás nevzdiaľuj. Tu máš, používaj toto. V ruke vytvorím cencúľ z ostrým hrotom na konci. A potom sa pomaly ale pokojne vídam smerom do bitky, aby som si neponičila šaty, alebo niečo horšie zlomila necht v dlani sa mi objaví plamienok ktorý svieti a je pripravený n boj. Tento krát skôr v podobe malých ohníčkov, ktoré vrhnem na nepriateľov. A ak by to nepomohlo, tak použijem dva malinké cencúle. Lenže skôr len pozorujem bezpečne dianie, moc sa nezapájam pokým nemusím. Iba sledujem okolie, prípadne iné hroziace nebezpečenstvo. A hlavne to či sú daný ľudia v poriadku a či je v miestnosti ešte niekto. Nemám rada boj, hlavne že slúžim vojsku, môj život je naruby aj bez toho aby som bola čarodejka. |
| |
| Boj "Vem si toho druhýho, já si vezmu tohohle!" A rozmáchnu se se sekerou od upírovo ramene až po jeho bok, úhlopříčně. Pokračuji v útoku položením čepele k zemi. Opřu se o ní a vyšvihnu nohy do vzduchu. Kopnu ho do obličeje a spadnu na zem. Ale je docela těžké tohle všechno dělat, když se mi pod nohy pletou nějaký rampouchy nebo jiskry. "Dobře, docela mi překážíš, bude to chtít spolupráci. Až ti řeknu, chyť ho bičem!" A rychle se znovu šrábu na nohy... |
| |
| Boj Bežiac za Roninom sa ho snažím podľa jeho hlasu nájsť. Potom, čo sa mi tak podarí a aura osvieti aj jeho telo zbadám tých dvoch upírov, či čo to bolo v našej blízkosti. Automaticky bez nejakého ostýchania sa vrhnem na toho, ktorý je od ronina ďalej. Najprv si môže podrobne poprezerať vzorkovanie môjho štítu ktorým udieram smerom od môjho tela. To by ho malo dosť omráčiť na to aby som mohol využiť bodnutie mečom. Úderom štítu riskujem odokrytie, no vďaka môjmu brneniu a tomu, že protivníka mám za štítom mi to neprekáža. Po následovnom pokuse o bodnutie upíra do hrude znovu priťahujem štít k sebe a som pripravený tentokrát sekať. ,,Žiadny bič nemám!'' Trochu hlasnejšie odpoviem roninovi, ktorý sa snažil dohodnuť na spolupráci. Automaticky sa ale snažím držať k nemu chrbtom aby som si bol istý že jediný kto by ma mohol zasiahnuť do chrbta by bol on. |
| |
| Zase tam ako vždy, teda niekde Pohľadom naďalej sledujem to ako sa kto hýbe, aký má výraz tváre, čo má asi v pláne a hlavne to ako sa vyvinie situácia. Pohľad na určitý okamih upriem aj na tvár veštca, ktorý drží v ruke cencúľ(Rampouch). Môj hlas je absolútne znudený, ale napriek tomu pokojný. Keď ti bude niečo hroziť zabodneš to presne skrze srdce a budeš bodať dovtedy a sekať, kým ta vec bude druhý krát mŕtva. Pohľad upriem na Ronina, ktorý mi dal nejaký pokyn a potom na Paladina, ktorý ho zobral za svoj? Pousmejem sa a ohník v ruke držím stále pripravený. Stále stojím bokom a do bitky sa nazapojím skôr než to bude nevyhnutné. Skôr sa spolieham na niečo také akože oni ich posekajú a Smrťonoš ich prekľaje. Úsmevné na celej situácii je to, že akoby sme ani nebojovali v ťažkej bitke, ale len tak sa zabávali v hostinci. Tuším že ten bič bol venovaný mne, som pripravená. Zakričím a venujem sa sledovaniu situácie, a tiež dávaniu pozor na nášho nového člena družiny. Hlavne aby môj obľúbený zelenáč neprišiel k úrazu, to by ma veľmi mrzelo. |
| |
| Souboj Poslouchám kouzelničiny instrukce a vezmu do ruky rampouch, který mi podává. Příkyvnu hlavou na srozuměnou s tím, co po mě chce a přehrnu si rukáv přes ruku, abych mohl svou novou "zbraň" chytit tak, aby mě nemrazila celá ruka. Skvělé... Takže teď je ze mě upírobijec... Jeden by nevěřil, kde to může skončit, když ho k večeru přepadne parta magorů a prozměnu mu někdo pomůže... Nicméně jít sem dolů byl můj nápad, tak proč ne. Povzdechnu si a dál pozoruji situaci. Dávám si pozor na každý pohyb kolem, protože nechci být někým přepaden. |
| |
| Důl Po nějaké chvilce konečně upírům ubyla energie a jejich postižení aurou je přemohlo. Jednoho z nich Ronin rozsekl vejpůl a druhého z nich Lysethea upálila. To ale nestačilo, dovršeno to bylo až odseknutím hlavy Dannienovým mečem. Upíři zde již žádní nejsou, nebo nejdou alespoň vidět... Můžete spatřit asi 57 lidí skrčených a čekajících na vás, jak rozhodnete o jejich osudu. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Zase máš jednu z těch starších vizí, která ti dodává pouhý pocit. Ty které vidíš byste měli propustit, oni nahoru trefí. Vy samotní byste měli jít s nimi, jinak hrozí nebezpeční přepadení bytostí, kterou nemáte šanci přemoci. Nikdo z vámi propuštěných není nakažen, jen jedna dívka, krčící se za kamenem kousek na desáté hodině. Je zde jistá naděje, že jí to zlo zcela nepohltí a tak tedy není důvod jí zabíjet, vlastně ti to ani srdce nedovolí, abys to řekl ostatním... |
| |
| Konec souboje Jakmile padnou oba nepřátelé, odhodím i nyní zbytečný rampouch a vyrazím k jejich vězňům, které začnu uvolňovat. První ty, kteří mají jen provazy, ty s okovy a řetězy přenechám družině, ta si s tím určitě poradí. Měli bychom jít. Nechce se mi tady dole zůstávat už ani chvíli. Poznamenám k bojovníkům a snažím se uvolnit co nejvíc uzlů, aby už si ti chudáci mohli pomoci sami. Zkuste pomoci i ostatním, pomůžeme vám ven. Říkám každému, kterého rozvážu. |
| |
| Po boji "Mno tak vidíš, tak tě nebylo ani potřeba. Dík za spolupráci. Teď je rozvažte ať už můžem jít..." Sednu si do kouta a pozoruji mrtvolu. Aura mě pomalu opouští a mě pohlcuje temnota... |
| |
| Koniec boja, začiatok nie obľúbenej činnosti –práce Mnoho ľudí by povedalo že základ živnosti hrdinu, je konanie hrdinstva. V skutočnosti ale hrdinstvo konajú ty, čo sa k družine pripletú do cesty a samotná družina len zriedka kedy robí niečo iné ako tvrdo maká. Na čom to ponechám fantázii, ale jedno je isté, nechcelo sa mi zapojiť do oslobodzovacích práci, ale akosi sa od mňa očakávala milá tvárička a pokojná jemnosť. Pomalým krokom, som podišla k prvému človeku a zo všetkých síl som vykúzlila milý úsmev. Pokojne a upokojujúco som povedala. Sme tu preto aby sme vás oslobodili, nebojte sa pomôžeme vám, už sa niet čoho báť. Ale musím sa vás spýtať, okrem vás je tu ešte niekto? Uväznili niekoho? Bolo ich viac? Odišli nejaký? Odvliekli niekoho? No v tom sa zarazím uvedomujúc si že aj napriek pomalému a zreteľnému vyslovovaniu je to mnoho otázok a títo ľudia sú očividne v šoku. Venujem sa teda ich oslobodzovaniu a čakám na ich odpoveď. Deti pohladím a snažím sa pôsobiť čo najpokojnejšie až môj pokoj prejde aj na nich. Dávam pozor aby som im neublížila a tiež aby som si nezlomila necht. Pritom sa nenapadne dopracujem až k veštcovi a jediné slová čo mu poviem vyslovím pokojne, ale napriek tomu posledné slová zamlčím. Okrem toho že si najväčší hrdina v tejto chvíli i keď zbabelí, povedal ti už niekto že zveličuješ? A strašne moc? A že vytáčaš ľudí a že... Pohľad upriem na krk človeka ktorého tak povediac oslobodzujem. A potom mi ten pohľad padne na krk všetkých prítomných. Hrdinstvo je zvláštne povolanie, prečo sa človek jednoducho nenarodí ako hríbik a neprežije si svoj krásny život v machu v lese? Prečo chce byť hrdinom a konať veľké veci, keď aj tak sa najviac zarába za drobné krádeže... |
| |
| Dole v dole Trochu se mi zatřesou prsty, ale v té tmě si toho nemůže nikdo všimnout. Uzel pod nimi povolí i tak. Hrdina... Zašeptám tónem někoho, kdo nedokáže uvěřit tomu, co právě slyšel. Na ruce mi spadne pár slz, ale rukávem si rychle otřu oči tak, aby to vypadalo, že si jen stírám pot z čela. Pak pokračuji. To s tím zveličováním a vytáčením lidí už jsem slyšel... I mnohem horší věci. Teď mě ale tak napadlo... Trochu se odmlčím a napřímím se. Ukážu na jedno děvčátko přibližně 60° nalevo od nás, schoulené za kamenem. Mohla bys mi při cestě nahoru pomoci dohlédnout na to, aby se držela co nejblíž k nám? Až budeme na světle, tak se to pokusím vysvětlit... |
| |
| Doly Po asi hodině se konečně dostanete na denní světlo, tedy spíše šero, neboť vidatně prší. Všichni se vám kladní a poté utíkají do svých domovů, až na jednu dívku. Poznáte v ní dceru hostinského z Velké žáby. Tato dívka se podívá an světlo a poté zase rychle uteče zpět od dolů. Její rudé oči prozradili, že je nakažená, ale stále nepodlehla. Pro některé z vás je známé, že nakažení upírskou kletbou může dopadnout trojím způsobem. První možnost je smrt, to ses stává asi u poloviny případů. Druhá možnost je proměna v upíra, ale to se projevuje většinou rychle a třetí možnost je odolání kletbě. Tato možnost neovlivňuje moc mysl, ale může zanechat chuť po krvy nebo jen částečnou přeměnu. Někdy se dokonce stává že se kletby zbaví dotyčný úplně, ale to opravdu výjmečně... |
| |
| Před dolem Mám zkaženou náladu. Očekával jsem něco lepšího. Cokoliv lepšího než jen jeden ubohej šrábanec na břiše. Kdybych to předtím věděl, nemusel jsem s sebou tahat tu sekeru, stačilo ťuknout do čela. Vše tedy zkončí dřív než jsem čekal a konečně po tak dlouhé době spatřím světlo světa. Lidé se rozprchnou a zůstane zde jen jedna žena. Ta žena z hospody... "Když jí zabijem hned, nic neryskujem..." Navrhnu skupině... |
| |
| Před dolem Se smutkem v očích se na ni podívám. Předtím ještě nakažená nebyla... Nechápu, jak se sem dostala dříve, než my. Stále je ještě šance. Věřím tomu, že jí někdo z vás může pomoci... Víc nechci. Jen abyste se alespoň pokusili. Obličej mám sice stále jako kus kamene, ale hlas se mi láme. Poprvé mě někdo poslouchá a já můžu využít toho, že vím trochu víc, než ostatní. Poprvé to pro mě není prokletí, ale může to k něčemu posloužit. A já chci, aby to mohlo někomu pomoci. |
| |
| Před dolem Temer bez slov vychádzam z dolov von . Po ceste na mojom chrbte skončí znovu zavesený štít. Meč podobne, už v pochve. Spoločne s ľudmi sme šli von a čím viac sme boli pri východe tým menej žiarila moja aura. keď moja noha opustila doly aura z môjho tela nadobro zhasla. Keď zbadám dievča, ktoré znovu vbehlo do dolov sa potichu otočím a vydám sa za ňou. ,,Vezmeme ju nasilu. Ak po ceste zomrie bude ju môcť krčmár pochovať. Ak nie môžno ju zachránia. Jej osud je síce v rukách božích no nemôžeme ju tu nechať aby tu zomrela sama a bez pamiatky alebo aby zdivela na netvora.'' S týmito slovami vchádzam za dievčaťom do dolov d´´ufajúc že ju vytiahnem von. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Máš ještě pocit, že vaše cesta musí pokračovat dále do lesů na zápedě, tam bydlívali elfové a tam je váš další úděl... |
| |
| Opět dolů Vykročím za vůdcem, přestože už se mi hlavě opět odehrávají budoucí scénáře. Mé kroky jsou pevnější a já už ani nevím, kdy to vlastně žiji. Už je pozdě. Pronesu smutně a dál kráčím, dokud nás opět nepohltí tma. |
| |
| Kdesi ve tmě "Tak dobře, když si myslíte, že bude lepší ji nechat na živu, jak myslíte. Já jen vím, že až po nás jednou půjde a bude nám chtít vypít krev, nebude to na mě a budu se vám smát, jak jste byli tenkrát tak blbý a nechali ji utéct. Na světě je lidí dost, tak nebude vadit, když o jednoho bude míň...a upírů je tu také dost, dalšího nepotřebujem..." A tak pořád kecám a kecám a kecám dokud si nevšimnu, že světluška zmizela za rohem. Raději tedy zmlknu a doběhnu ho... |
| |
| Doly Cesta dolů byla ještě strašidelnější než minule. Několikrát se stane, že zakopnete a jednou dokonce Vates upadl. Nakonec dorazíte do nejhlubší části dolů a prohledáváte. Je to ta samá místnost, kde byli ti dva upíři a hlídali své oběti. Nyní je vše zarostlé pavučinami, jakoby tu nikdo nebyl deset let a temné stěny jsou pokryté silnou vrstvou hlenu. Světlo vrhá strašidelné stíny, až se vám všem ježí chupy na zádech. Jedno dokonce Lysethea vyjekne nad stínem v podobě postavy. Pokračujete dál a dál, až nakonec dorazíte na úplný konec té chodby. Mezi kameny se zde krčí ta dívka a kolem ní je bublína z jantarového světla. Nikdo ani netušíte, co to znamená, ale určitě né nic dobrého. Najednou uslišíte šelest za vámi a spatříte postavu v kápi, skloněnou k zemi. Jen se díveeeeeeejteeee, tha bublinaaa jí předemnhouuu chráánhííííí. Ješššště před chvíííílíííí bylha šššššhirokhááá dvakhráááte vííííc. Za chvíííli prasssskne a ssstane sssse z nííí má nevěsssssta a vy tomu nessabráánítheee. pronese postava v kápi syčivým hlasem a narovná se. Ihned si všimnete zářivých rudých očí. Jak jistě víte, tato barva na tomto místě nevěstí nic dobrého |
| |
| Doly "Já říkal, ať ji zabijeme a vy nic..." Otočím se k tomu individu čelem a rozběhnu se proti němu a (mé oblíbené) rozseknu ho vejpůl. Je mi jedno, jestli sem mu něco udělal nebo ne, dál ho ignoruju, otočím se k družině a zeptám se ostatních: "Co teď s nimi?" |
| |
| Doly Z tohto miesta nemámdobrý pocit. To zrejme nikto. Neveriacky sa len obzerám okolo a sledujem ako sa to tu zmenilo. A to sme tu nebioli len chvíľu. Toto miesto bude viac než lenprekliate, a ak nie miesto tak jeho obyvatelia. Moja viera ale neupadá, práve akoby sa zväčšovala. Moja aura svieti a to je viac než len priamy dôkaz o tom, že boh nás nenecháva samých ani v tých najhorších zákutiach zeme. V duchu sa snažím premôcť strach, ktorý padol spolu s temnotou tohto miesta. Potom len mlčky s údivom sledujem svetlo okolo dievčiny. Vtedy začujem podivný hlas a keď sa otočím zbadám tú podivnú postavu. Mráz mi prebehol po chrbte a dokonca temer aj za ušami. No keď už konečne niekoho vidím a viem, že to má ruky a nohy môj síce aj malý strach upadá. Vtedy som si spomenul na jedného môjho priateľa, ktorý je tak povediac strelec v mestskej garde kráľa. S pomocou jeho kuše by mu odpovedal rýchlejšie než by stihol tamten dohovoriť. Ja som tak isto nemal žiadne slová na to čo povedal. Len som potichu silnejšie zovrel štít a meč v mojej ruke. Prikrčený a chrbtom k dievčine sledujem chlapíka a jeho rudý pohľad. Ach keby som vedel ako jej pomôcť a keby som vedel čo je ten magor zač. Nič nehovorím, len sa v duchu modlím za to dievča... |
| |
| Doly SSSS, ty jsssi asssi vůdce, jak jinak. Ten pošššetilý dědek vždy dává rytíře do vedení. Tak ssss tebou začnu rytíři. řekne postava a v ruce se jí zhmotní obouručný meč. Vystartuje po Dannienovi a jen tak tak to stihne vykrýt. SSSSS, jssssi dobrý chlapečku. Najendou vystartuje znovu, a po úderu do štítu postava málem spadne a Dannien taktéž... |
| |
| V hlubinách Sestupujeme mlčky a cesta dolů je ještě horší, než předtím. Adrenalin dělá své a krev mi tepe ve spáncích. Když dojdeme až dolů do chodby, uvědomím si, že tohle je velmi podobné mému poslednímu vidění. Jen je něco jinak. Něco není v pořádku... Ne... Je pozdě. Ale... Ten muž! S děsem ve tváři jej pozoruji. Věř, paladine! Neb žádný ni ten sebetemnější tvor nevydrží svatou zář víře oddaného! Zakřičím, když oba málem padnou. Mi na nich záleží! Uvědomím si zničehonic a pozoruji souboj. Jsem napjatý, ale klidný, neboť vím, že chladná rozvaha a víra velitele této družiny je srovnatelná s jeho bojovými schopnostmi. Viděl jsem jej v akci a nemám proto důvod pochybovat. Já věřím! Snažím se mu dodat rovnováhu. |
| |
| Doly Pevne zvierajúc svoje zbrane sledujem chlapíka predomnou. Vidím ho len vďaka mojej aure, ktorá je svedkom, že moja viera sa ani len neotriasla. Keď vybehne hneď sa snažím vykryť jeho útok, no jeho sila ma prekvapí. Jeho slová ignorujem, neodpovedám na ne. Mal by som mu čo povedať, no bohužiaľ nevyzerá to tak, že sme tu preto aby sme diskutovali ale aby sme bojovali. Bohužiaľ. Znovu potečie krv . Je mi toho ľúto no práve slová veštca ma povzbudia a pripomenú to, s kým a prečo bojujem. Svtávajúc na nohy cez moje ruky znovu nabíjam nielen štít aj meč. Moja horlivosť sa zväčšuje a svetlo ma neopúšťa. Je so mnou stále tak ako boh. Po tomto druhom údere sa snažím reagovať temer ihneď. Potom čo naberiem rovnováhu a pevne znovu stojím na nohách udieram štítom na muža. Presnejšie do hornej časti jeho tela. Po údere, jedno akom priťahujem štít k telu a pritom sekám mečom vodorovným sekom z prava do ľava, približne vo výške jeho krku. |
| |
| Doly Celá tvá finta se ti povede, ale meč projde skrz jeho krk, aniž by mu něco udělal. Najednou chytí tvůj štít a strhne tě k sobě. Jeho síla je najednou větší a ty se neudržíš na nohou. Jak tě přitahuje, tak ti ještě vrazí pěstí a ty odlítneš na druhou stranu asi tři metry daleko. Cítíš, jak ti krev stéká po obličeji a je ti jasné, že sám nic nezmůžeš. Dnes nezemřeš Danniene, ale také neodejdeš jako vítez. Já jsem duch dolu, jsem shromážděné zlo a jsem zde jako zdroj upírství. Tvá víra je obrovská a vrací mi trochu rozumu, který jsem měl před tím, co jsem se stal duchem. Běžte pryč, dokud můžete, mé síle se zatím nevyrovnáte. Najendou přestane mluvit a v ruce se mu zase objeví meč. Jeho oči se rozžehnou ještě víc a jde přímo k tobě. |
| |
| Doly Potom čo odletím na druhu stranu sa snažím oprieť o stenu dolu za sebou. Krv, ktorú na sebe cítim ignorujem. Len zatnem zuby sledujúc muža. Toto bude dlhý a krutý boj. To som vedel už od začiatku. Trochu podivné sa mi zdajú ale jeho slová, ktoré zaznejú po mojom odhodení. “Každý duch ma právo na spravodlivý súd! Prečo si ho nevyužil? Teraz si len otrokom doby a skrývaš sa v opustených doloch, kde iba trápiš nevinný ľud...“ Ako pomaly kráča ku mne naznačím hlavou ostatným až odídu. Potom môj pohľad znovu padne na ducha, ktorý už s mečom v rukách kráča ku mne. Aura neupadá, sila v zbraniach sa drží, nie preto, že by som chcel bojovať. Ale preto, že moja horlivosť a nádej v spásu tohto ducha mi nedovolí nijako poľaviť. “Strach v mojich očiach nenájdeš. Ako si teda povedal, stretneme sa inokedy. Nechaj v kľude odísť mojích priateľov, potom odídem ja. “ Na znak toho, že súhlasím z jeho návrhom skláňam meč k zemi, no štít v mojích rukách stále zakrýva moje telo. Ak by sa rozhodol bojovať môžem byť preto pripravený temer okamžite. “Ktorý zlý démon pomiatol tvoj rozum a uveznil ťa v týchto doloch?“ |
| |
| Doly Není to tak jednoduché. Já spravedlivý soud měl a také jsem mohl jít do nebes, ale strhlo mě s sebou zlo všech, kteří zemřeli. V každém je trocha zla a toto místo nic jiného nemá. Dobří lidé odešli do nebes jako já, ale zlé podstaty se vrátili a ztáhli i tu mojí dobrou. Byl jsem vedoucí alchymista trpaslíků a byl jsem také nejsilnější duší z nich, proto to nyní vedu. Běžte rychle, ale ta dívka s vámi jít nemůže. Ona mému zlu odolá, nebojte se, ale už nikdy nebude člověkem, bude upír, alespoň z části. řekne postava a rozplyne se... |
| |
| Niekde mimo – hneď vedľa zbytku družiny Pokojne pozorujem to čo sa deje okolo mňa. Nijako ma nevzrušuje dievča, jej správanie alebo to čo sa vynorí s tieňov, aj keď samozrejme sa preľaknem. Pavúkov nemám v láske a tiene čo rozprávajú o to menej. Ale každopádne ak by nás niečo aj chcelo zožrať, čo je smrť, ktorá ma skutočne desí, vzhľadom na to koľko trávim ja, už by sme zjedení boli. Preto len pozorujem komunikáciu oného tvora a nášho vodcu. Nikdy som nevynikala vierou, aspoň nie tou ozajstnou, pokiaľ išlo o herecké schopnosti mám talent. Preto rečiam o nejakom spasený neprikladám význam. Je tu strašne chladno, mohli by sme zmiznúť a nie hádať sa tu o dušu, ak chce isť osloboďme ju a jeho pobijeme ak nie tak Sakra poďme.... Posledné slová vyrieknem mierne nahlas, nie dosť hlasno, ale vzhľadom na to že ide o jaskyňu a je tu ticho, dosť počuteľne. Pohľad smerujem ako odpoveď bytosti a ostatným, ktorý sú v miestnosti. Nie je ospravedlňujúci alebo iný, je to tradičný pohľad bez emócie, výrazu. Jednoducho dokonalý pokoj a vyrovnanosť. Lenže tento pohľad mám len keď zabíjam a to by som nemala. A keď bytosť zmizne... Ja len chcem povedať či ju skutočne chceme zachrániť, ak áno neviem prečo čakám na jeho zvolenie keď očividne nemieni spolupracovať. |
| |
| V jeskyni Se zaťatými pěstmi sleduji souboj a každý zvrat mnou zacloumá jako bych já sám dostal ránu. Věřím v paladinovu sílu a věřím v to, že jeho moc je větší, než ztracené duše před ním. Nakonec mě vyvede z rovnováhy Lysethea. "Cože? Zachránit... Och!" Očima okamžitě přejedu k dívce z hostince a má vize se stává skutečností. Zakryji si oči a zatřepu hlavou. Pak se s čistou myslí otočím k ostatním. "Je pozdě, omlouvám se, že jsem vás přemlouval, ten... Někdo... Má pravdu. Ona nás již neohrozí, ale v budoucnu bude potřebná. Musíme odejít, dokud ještě není to něco hotové. Jinak bychom mohli způsobit chaos, na který raději ani nemyslet, přestože nás by se to netýkalo. Nevím jak, ale tohle vím. Musíme hned pryč a pokračovat v cestě... Ještě jednou se omlouvám, že jsem tak trval na návratu sem dolů. Je pozdě, již nic nezmůžeme, nahoře to snad ještě šlo..." Otočím se a pomalu kráčím cestou k východu, vím, že mi zatím nic nehrozí. |
| |
| Na ceste von z dolov – lenivé ústa hotové nešťastie Pohľadom prebodnem veštca. Počkať, takže sme sem šli zbytočne? Čo? No aspoň sa hýbeme smerov k svetlu. Takže šup šup, nezaostávať... Povzdychnem si a dobehnem za veštcom. Pomaly kráčam spolu s ním na jednej úrovni von z dolov. Sem tam sa však obzriem cez plece na to či nás ostaný nasledujú. Mám k tomu pár dôvodov, jedným je slnko, druhým teplo a tretím žiaden hmyz ktorý by som vnímala. Po chvíľke mlčania si povzdychnem znovu a pokojne začnem hovoriť na veštca. Pozri každý sa mýli, je to ľudské ale nedalo by sa jednoducho od začiatku vidieť koniec? Alebo aspoň predpokladať situáciu? Potom sa mierne zarazím, lebo čo sa týka predpokladania situácie, ja by som sa nemala ozývať. Každopádne to bola fajn skúsenosť. A zvykáš si na novú úlohu rýchlo. Slovo fajn mierne zvýrazním ironickým tónom, ktorý ale myslím dobre. A pokiaľ si to všimne usmejem sa a pokojne a ticho kráčam rýchlo k slnku. |
| |
| Před doly Už se chystáte jít pryč, ale najednous e psotava znovu zjeví a zase ve své nejhorší formě. Netrvá to ani chvilku a všechny vás pocáká krev, krev dvou z vás, dvou, kteří stáli vzadu a nebyli dost silní, aby se ubránili. Dnešek bude navždy dnem, kdy jste přišli od Pána smrti a bystré oko, jste již jen tři hrdinové a to je málo. Smrťákova krev se začne vypařovat a vám nezbyde nic jiného než utéct, neboť posmrtné prokletí je vám známo a víte, že zůsta zde ještě chvilku by byla vaše smrt nadobro, ale i to se možná stane. Když vyjdete ven, přemýšlíte co dál a jediné, co vás napadne je najít léčitele, který vytáhne jed z vašich žil. Odhadem máte dva dny abyste našli někoho velmi schopného, tak schopného, jako byl Smrťák. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro V dobách velkých válek, po bytvě u průsmyku jsi utrpěla velké ranění ve svém srdci. Byli to doby, kdy jsi byla do Smrťáka zamilovaná a on tě nechal kvůli jiné ženě se slovy: ,,Jsi pro mě moc čistá duše, potřebuju ženu nevázanou a mnohem více žijící. Ty jsi tak upjatá na svá kouzla, promiň" Nenáviděla jsi jí a nenáviděla jsi jí ještě více, když ses dozvěděla, že mu porodila dítě - dceru. Nedokázala ses přes to přenést a tak jsi jí prostě zabila. Ve vězení jsi strávila necelý rok a teprve poté jsi byla osvobozena za podmínky, že budeš členkou elitní skupiny, právě té, ve které jsi nyní. Jen z doslechu ses dozvěděla, že Smrťákova dcera dožila dospělosti a vystudovala ještě s lepším prospěchem než Smrťák. Možná to bude šílené, možná to bude těžké, ale asi právě ona bude vaše jediná naděje... |
| |
| Pred dolami Na posledné slová tej temnej bytosti neodpovedám. Len bez slova skloním voľne ruky a meč zasuniem do pochvy. Potom ostražitý a na konci skupinky odchádzam . “Neboj , aj tebe budú raz nebeské brány otvorené...“ Prejde mi hlavou potom čo som videl. Jeho oči možno svietili zlovestne, no isto keby neboli zastienené temnotou by bolo na nich vidno množstvo súcitu a a ľutosti. No človek si niekedy nevyberá a jeho viera ho opustila. Boh daj aby sa k nemu vrátila tak ako slnečné lúče k stromom každé ráno. Každá noc raz skončí, to vedia všetci... Napokon pred dolom sledujúc ostatných vyhŕknem zo seba len jedinú vetu. “Vie niekto koľko máme ešte času?“ |
| |
| Město Vran'Gulu Odprostíme se an chvíli od pomalu umírajících hrdinů a přesuneme se o několik mil na sever, do obrovského města. Zde v městě přebývá ta osoba, za kterou míří, léčitelka a dcera zesnulého hrdiny Smrťáka, Dee. Nyní se nachází ve svém domě a přpravuje na čaj pro svého dávného známého jménem Ranar Wanador. Ani jeden netuší, že se zanedlouho stanou také hrdinové, ale je tu osoba, která to tuší. V Nejvyžší věži celého města, pojmenované Zakázaná věž, se nachází tajný řád, plánující spiknutí proti královské moci. Zde zrovna z rakve vystoupil Kamael Sathek, o kterém zatím nikdo nic netuší, ale on také bude mít v tomto příběhu svou roli. Ke Mamaelovi přistoupí osoba v černém plášti a jen mlčí. Je jasné, že nechává prvního promluvit Kamaela... (Kamael - Piš soukromě) (ostatní ve městě - veřejně, nezapomenout na nadpis) |
| |
| Před dolem Kolik času před čím? Než zapadne slunce? Než vyjde slunce? Nebo snad než budeme mít hlad? Tak před čím?" Nechápavě se vyptávám ostatních, netušíce co se to tam dole vlastně stalo. Tak před čím?!?!?!? |
| |
| Pred dolami, opäť a neskoro Pohľad smerujem k nebu a do pľúc nasajem čerstvý vzduch. Vie že ak nebudeme konať rýchlo dlho sa tam neohreje, ale otázka ktorá bola vyslovená veliteľom a z mnoho násobená Barbarom sa mi vryje do jazyka. Koľko? Poviem polohlasom sotva počuteľným zo značnou iróniou a posmechom. Zbytok vyslovím nahlas a zreteľne a potom zmĺknem a venujem sa len oblohe. Pred tým než sa ti jed rozleje do tela, pred tým než skonáš, pred čím len chceš. Pre západom či východom slnka? Neviem. Máme možno dva dni, možno jeden. Všetko záleží od množstvo, ale musíme aj tak okamžite vyhľadať liečiteľa. Tak sa pohnime. Pomalým krokom sa poberiem preč od tohto pustého a nevďačného miesta. Zamierim do mesta kde viem ž prebýva liečiteľka, nehovoriac o tom že padám od únavy, ale v meste bude dostatok času nájsť nových hrdinov. Snažím sa nemyslieť na to čo sme stratili, ale niekedy sa prikázať myšlienkam nedá, dokonca ani mágiou. Prečo? Bolo to nevyhnutné, prečo je to nutné? Umierať, a načo sa rodiť? Prečo... Cítim chlad, ale nedbám na to. Hlavne musíme nájsť pomoc a to urýchlene. |
| |
| Otázky... S pochmurnou náladou vyjdu z dolů a nasaji venkovní atmosféru. Strach lidí je pryč, takže nikdo nevidí, jak málo nás podruhé vyšlo. Dívám se na ostatní a jsem překvapen tím, jak klidní a smíření jsou se ztrátou svých dvou spolubojovníků a přátel. Nechápu to. Byly doby, kdy bych dal cokoliv za tu možnost mít někoho, kdo by se mnou byl ochotný trávit čas. Všichni mě odstrkovali a odháněli. V těch horších případech jsem měl být jejich otloukánek. Je vtipné trpět vzpomínkami na něco, co jsem viděl pouze ve své hlavě a k čemu ve skutečnosti nedošlo, protože jsem šel jinou cestou. "Takže jsme otráveni. Skvělé... To, že máme jen pár hodin je jistě zajímavá věc, ale co je důležitější... Není to prokletí nebezpečné i pro naše okolí? A co bude s dolem? Budou se tam moci lidé vrátit? Nevznikne tam přičiněním té posmrtné kletby něco mnohem horšího, než s čím jste museli bojovat nyní?" Ptám se již za chůze, předpokládaje, že mi byly nejdůležitější informace sděleny na útěku ze zamořených chodeb. |
| |
| Na cestě Poslouchám pesimistické bláboly svých spojenců o smrti, ale nemám jediný důvod jim věřit jakože jsem jim nikdy moc nevěřil. Jsou přítěž... "Blá, blá, blá...Blbost! Není možná! Není jedný důvod věřit těm kecům, co tu vykládáte. A jak jste na to vůbec přišly?" |
| |
| Blatistá cesta .Spomienky Smrť...kedy je človek skutočne mŕtvy? Keď mu prestane byť srdce, keď sa naňho zabudne? Myknem hlavou smerom k ostatným, prameň vlasov zasuniem za ucho a očami mierne povzdychnem k nebu. Po prameni vlasom mi prejde malý, ostatným postrehnuteľný, náboj. Pamätám si okamih, keď sme sa prvý krát stretli, v sále, keď kráľ po prvý krát poslal po svojich najlepších vojakov. Dieťa, Vyvrhelec, Samotár, fanatik, Barbar. Boli sme skupina, ktorá filozofov nútila klásť ďalšie otázky. Ale spomienky ľudom nestačia... S úplne ľadovým hlasom, bez toho aby som na sebe dala poznať city sa obrátim a zastanem. Spočiatku chcem len odpovedať. Nech už... Ale zarazenie, a to čo povedal Ronin ma donúti zmeniť odpoveď. Prameň za uchom sa vyšmykne s otočeným hlavy, tak aby som mu videla do očí, tie moje sú úplne pokojne, ľahostajné, len malý náboj, ktorý pár krát prebehne po prameni vlasov, dáva tušiť zmenu. Hlas je stále ľadovo pokojný, ale tento krát až príliš chladnokrvný. Bľaboty, Umreli tvoji priatelia. Ak si si nevšimol prvé príznaky okrem slabosti, nie je to môj problém. Ani to či umrieš, stratili sme dvoch, tak čo tam po ďalšom, všakže? Stačí čakať, možno budeme mŕtvy, možno nie? Vidím to tí idiot a nepripadám si pripravená na smrť, ak chceš čakať, čakaj. Aj tak sme mali jeho doviesť kráľovi. Rukou ukážem na Veštca a otočím k nemu pohľad. Čo sa týka tvojich otázok, nezáleží mi na tom, pravdu povediac. Predovšetkým chcem aby si prežil ty a my. A čo sa týka kliatby, áno, pôsobí celoplošne ale len krátkodobo. Nič horšie sa nestane, čo je vlastne horšie ako stratiť život priateľov? Poviem a nachvíľu sa odmlčím. ľudí nenakazíme, nie je to nákaza a kontaktu s nimi sa aj tak pokúsime vyhnúť. Otočím sa a nadobro zamierim k mestu, kde viem ž žije liečiteľka, uvažujúc na d tým čo jej vlastne poviem. Spomienky nestačia...nestačia mŕtvym...a už vôbec nie tým živým... |
| |
| Kapitola II. - Temný lesZnamení Skupinka třech hrdinů a jednoho věštce, který se pomalu stává hrdinou také kráčí dál, přes most, kolem pevností, až do města. Cestou si ještě povídají, hold je to skoro den cesty. Mezitím síly zla postupují dál a dál ve svém snažení. Již se formují světy uvnitř jednoho metru čtverečného přímo uprostřed říše Vran'Gula. Mezi těmito světy existuje spojitost, je jím průvodce s mocí tak strašlivou, že by je mohl všechny zničit máchnutím ruky. V tom mu však brání bepřekonatelná síla, je jí smrt. Avšak jak může smrt zastavit někoho tak mocného nadobro? Nedokáže a ve formě znamení ten mocný sesílá dobro k tomuto světu. Prvním pojítkem je člověk, věštec. Avšak ani věštec nemůže stačit, proto tento mocný muž nahromadil velikou energii a seslal na zem sílu, sílu k pěti hrdinům a zdvyhl jejich sílu, jejich úroveň. Každý z vás, posluchačů tohoto příběhu, ví, co to znamená... druhá úroveň hrdinů, otevření bariéry už v tak obrovské síle... |
| |
| Cesta Všechno bere hrozně vážně. Nikdy se mi nezdála jako bojovník. Něco mi říká, že jednou jí ta její lidskost zabije. Ale stejně nevěřím těm jejím kecům, není žádný důkaz, že říká pravdu. Až uvidím, možná uvěřím. Ale nechápu, jaktože všichni došli ke stejnému závěru? To s čtou myšlenky?!? Vrtá mi hlavou, když Ly... ta čarodějka domluvila... To si nikdy nezapamatuju to její jméno? "Seš si jistá, že to byli mí přátelé?" Zeptám se, když už jsme prošly branami města. |
| |
| Úmorná cesta – dedina, mesto, koniec Pohľad smeruje niekam do neprítomná. Myšlienky mi víria všetkými smermi a pramene vlasov s ktorými si pohrávam v pravidelnom rytme dopadajú na plecia. Nijako nevnímam slová, ktoré hovorí Ronin, jeho reakciu beriem na rovnakú váhu ako slová vtedajšieho veliteľa, ktorý mi predával odkaz od kráľovského posla. Čo chce kráľ od takej mladej defky ako si ty! Šak si dobrá akurát do postele. Ale keď máš ísť budiš. Ja kvôli dajakému decku neodkvitnem na šibenici... Slová o priateľstve ma rania. Nikdy som nebola tak naivná aby som si myslela že sme výborný priatelia, ale aspoň som dúfala že sme dobrý známi. V tejto chvíli kráčať ticho mi pripadá oveľa rozumnejšie než čokoľvek hovoriť. Konečne sa blížime k mestečku, tak ja volám každé podobné zoskupenie. Moje myšlienky víria okolo ostatných skutočností, ktoré sa ale snažím preskočiť. Dokonca ani veliteľ nejaví nijaký záujem o družinu. Rozhodnem sa teda vo svoj prospech, keď už je to družine ukradnuté. Ronin je z nás najodolnejší, vydrží to najdlhšie. Ja a Veštec pôjdeme prvý, ak... Drapnem veštca za rukáv a pošepnem mu aby išiel so mnou, za mnou alebo čokoľvek iné. Ostatným chladným hlasom poviem strohú vetu. Idem do mesta, skúste sa nestratiť. Hlavne aby som sa nestratila ja, dom liečiteľky si ledva pamätám, cestu matne odhadujem a zoskupeniu domov neviem prísť na žiaden spoločný názov. A tak zamierim, možno nasledovaná veštcom, neistými smermi a takmer neznámymi ulicami hľadať ženu, ktorú som videla raz sa svoj život. A to žil ešte ešte Smrťák. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Jsi na návštěvě u hostince poblíš jižního východu z ostrova, na kterém se celé království nachází. Sedíš u stolu v koutě a i tak na sebe poutáš pozornost všech mužů v hostinci. Najednou se otevřou dveře a do hostince vstoupí postava v černém plášti s kápí. Spolu s postavou se do hostince dostane mlha, ale venku žádná neni. Navíc tato mlha se drží moc u země a je černá. Po chvilce si uvědomíš, že vychází přímo z postavy. Udělá krok dopředu a většina hostince odejde za ním. Jen ukáže na tebe a hostinský dá na stůl dvě číše s vínem a poté odejde do kuchyně. Postava přijde k tobě a promluví. Podle hlasu je to muž. Sinathua Tvoji rodiče jsou mrtví rukou démona, kterého jsi vyvolala, a to je i tvůj dar, pro který jsi byla zneužívaná. Příkazy ti dávala žena, která pro změnu zemřela mojí rukou. jen co to dořekne, položí na stůl něco zabalené v kůži. Kůži strhne a na stole před tebou leží hlava té ženy, co ti dávala úkoly. To je zatím vše, co muž v kápi řekl... |
| |
 | ve městě Není to dlouho co jsem se dozvěděla, že můj otec zemřel, ale je to velmi dlouho co jsem ho naposledy viděla. Ve městečku ve kterém žiju není mým snem to ani zdaleka, ale na druhou stranu dokážu si představit i horší místo. Bylo brzy ráno a já dostala zprávy, že dnes ke mně zamíří jeden ze starých známých, netušila jsem proč přijde a zda ho vůbec chci vidět, ale v tuhle chvíli jsem neměla nic zábavnějšího na práci a tak jsem postavila vodu na čaj a do šálků přidala nějaké bylinky. Vyčkávaje návštěvy jsem seděla u okna a hleděla skrze okno na ulice města. Jedna z postav mě poměrně zaujala žena s podivným výrazem ve tváři a co více její malátná chůze mě trochu rozesmála. Nalít se takhle brzy ráno, tak to je opravdové umění. Pomyslím si a zavrtím hlavou nemohu však upřít tu myšlenku, že tu ženu odněkud znám, otevřu dveře svého domku a vyjdu ven, opřu se dlaní o futra dveří a hledím do ulice. já jsem vysoká, poměrně spoře oblečená přeci jen nejen v kouzlech je má moc. Mám dlouhé bílé vlasy rudé rty a černé oči. Má kůže je velmi světlá a prsty velmi dlouhé. Mé oblečení je kožené. |
| |
 | soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Už to bylo hodně dlouho, co se tu ta žena nezastavila. Ne, že bychom se měli vždy sejít na tomhle místě, ale vždy si mě v nějakém tom hostinci našla. Klidným pohledem se rozhlédnu okolo a několikrát se mi podaří zachytnout pohled mužů sedících u vedlejší stolů. Jejich pohledy se dají pochopit. Dnes jsem si dva prameny vlasů sepnula vzadu na hlavě sponou, která vypadá jako by byla utvořena ze stříbra avšak opak je pravdou. Na sobě mám dlouhé jednoduché šaty načervenalé barvy, které jsou doplněny vkusný černým korzetem, který svírá břicho a nadzdvihává ňadra. Rukávy jsou dlouho a na konci mírně rozšířené. Nuda by mě byla připravila o poslední kousky soudnosti a snad bych se dala do řei s jedním z těch chlapů kdyby do hostince nevstoupil ten podivín. Zpočátku jen pozvednu jedno obočí a líně pozoruji osobu, která ke mně míří ověnčená mlhou. Jakmile se však přede mnou objeví číše s vínem pojmu jisté podezření a ono prvotní kuriózní pozvednuté obočí dá přednost zkoumavému zamračení. Co po mě asi chce? Ten nebude patřit k tý ženský, odtuším a zachovávám si mlčení i po dobu, co ke mně muž promlouvá. Grimasy se na mém obličeji střídají jako počasí. Od zamračení jsem přešla do překvapeného údivu a nakonec do nevěřícího zaražení. To, co přede mnou leželo byla skutečně hlava ženy, která mi dávala úkoly. V mžiku se rozhlížím okolo jestli nás někdo nepozoruje. Upřímně, za léta zkušeností mi nevadilo přilákat něčí pozornost. Ale bylo veskrze kvůli mému tělu a ne kvůli ufiknuté hlavě nějaké ženštiny. “Mohl byste to prosím schovat?“ poprosím muže před sebou a prstem ukážu na kousek těla před sebou. Ač by se mi teď lok vína hodil odmítám se ho dotknout. Pokud byl ten muž schopen useknout někomu hlavu mohl se klidně domluvit s hostinským, aby mi něco hodil do pití. “Radši mi řekněte, co po mě chcete,“ pobídnu ho po chvíli a opřu se ve své židli přičemž vzhlédnu do míst, kde by mě mít muž hlavu a snažím se zahlédnout jeho obličej. Vždycky se lépe pracuje, když člověk ví jak se ten druhý tváří. |
| |
| Cesta do města Přemýšlím nad tím málem, co mi ostatní sdělili o prokletí a nebezpečí, ve kterém se momentálně nacházím. Nemám nejmenší ponětí, co se bude dít dál a z nějakého zvláštního důvodu je mi takhle mnohem lépe. Asi už zůstanu navždy ve smrtelném nebezpečí. Cítím se tak volnější, pohodovější, uvolněnější... Všechno je mnohem jasnější a snazší. Když dojdeme k městu a kouzelnice mě chytí za rukáv, cukne to ve mě, ale když mi řekne proč, jen přikývnu a zaředím se za ni. Dávám si pozor, aby se mi v ulicích neztratila a na místech, kde je větší množství lidí, se snažím držet si co nejlepší přehled o tom, kde přede mnou je. Stejně je to jako hledat jehlu v kupce sena. Pokud neví, kde přesně bychom ji našli, nejspíše jen ztrácíme čas. Přesto je lepší tohle, než nedělat nic a čekat na smrt. Zajímavé. Nikdy bych nečekal, že se budu účastnit něčeho takového. Přemítám v duchu a dívám se na kouzelnici přede mnou. Má pěkný zadek... Uvědomím si po chvíli a trochu se zastydím, že mě to vůbec napadlo. Jenže na druhou stranu již přicházím do let, kdy mají mí vrstevnící několikeré dítě a já jsem stále ještě nezadaný. Takže na stud rezignuji. Sakra pěkný zadek. |
| |
| Na ceste k smrti – od jednej smrti k smrti Ak sa teraz nejaký mladý hrdina rozhodol vykročiť z domu a svoje prvé kroky viesť hrdo ulicou smerom k domu miestnej liečiteľky, mal smolu. Stretol sa s nepochopeným a neochotou mladej temperamentnej čarodejky, ktorá má momentálne chuť nakopať mužské pohlavie do otvoru na opačnej strane od toho čím po väčšinou rozmýšľajú. Áno narážam na živočíšny úd pre rozmnožovanie. Míľovými krokmi a po treťom zablúdený v tomto meste konečne našla blúdna ovca salaš a v tom salaši, infarkt. Po prvé liečiteľku si síce ako tak pamätala, ale určite je z pamäti uniklo zopár detailov na ktorých stojí svet a po druhé, liečiteľka stála priamo v dverách. Prudké zabrzdenie šmyk i takmer pád, boli zakončené ráznym postaveným mňa pre ňu a pokojným hlasom povedané: Potrebujeme vašu pomoc a asi aj vás! A pred krásnu ženu sa postavila mladá čarodejka, v krátkych šatičkách, jemných čižmičkách a celkovo viac pôsobila ako cukrová bábika, než ako bojový posol od kráľa. K čertu kde ten veštec viazne, prehovor niečím inteligetnejším než to čo ja! |
| |
| U léčitelky Při pozorování čarodějčiných zad, přesněji jejich spodního zakončení, jsem si vůbec nevšiml, že jsme již došli na místo. Pak jsem do ní málem narazil a na poslední chvíli jsem se vyhnul nepříjemnému vysvětlování, čím jsem jí to šťouchl, když jsem měl ruce nahoře. S kým to mluví? Napadne mě, když slyším hlas, který jí není vlastní. Vykouknu přes její rameno a málem sebou seknu. Něco takového by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších erotických snech a že už se mi jich za těch pár let zdálo. "Potřebuji vás, tedy... My všichni. Jak bych to podal... No... Ehm... Jsme prokletí? Nakažení? Něco takového... Závisí na nás osud království a mír na světě a tak podobně, ale nejdůležitější je, že nejspíše brzy zemřeme a vy budete pravděpodobně jediná osoba, která nám dovede pomoci." Poměrně rychle mi dojdou souvislosti a po pár škobrtnutích v řeči raději zavřu oči a mluví se mi mnohem snáze. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že její pomoc budu rozhodně potřebovat i v noci. A že tehdy již mi ji pravděpodobně neposkytne. |
| |
| doma Žena, kterou jsem považovala za opilou náhle stojí přede mnou, poměrně těsně prstem ji přejedu po tváři. Tohle není alkohol, tohle je poměrně slušná otrava, lépe bych to snad ani nezvládla. Pomyslím si a s úšklebkem se zasměji. Její tvář je krásná a šaty, které má na sobě taktéž. Sjedu jí pohledem jako mlsný vlk hledící na ovečku na louce plné květin. Velmi krásná žena, promluví pohlédnu jí do očí svými bílými bez zorničky a přimhouřím je. Než ji stačím jakkoliv odpovědět, vykoukne zpoza ní muž, prohlédnu si ho a koutek mi vyjede o něco výše stejně jako jedno obočí. Tedy prokletí, zajímavé… Mluví trochu zmateně a jeho zavření očí je imponující, lehce našpulím rty a chytím dívku za ruku a stáhnu ji do svého domu kde ji posadím na židli hned za dveřmi. Je již velmi pokročilé otrávená a tak se jen nahnu nad její židli a zapřu se dlaněmi do madel a pohlédnu ji do očí. “Volám vás duchové, volám ku pomoci, osvoboďte tělo od jedu ve dne i v noci. Voda ať dá čistotu krvi, oheň nechť zažehne srdce, země nechá probudit mysl a vítr probudí spící.“ Při těchto slovech nechávám magii proplout jejím tělem počínaje v žilách pokračujíc přes srdce a konče u plic, které se nadechnou a tělo pochopí, že je vše v pořádku. Mysl je možná trochu zmatená, ale myslím že za několik minut to bude lepší. Když je vše vykonáno ohlédnu se k muži co s ní přišel a vtáhnutím za ruku ho také stáhnu dovnitř, posadím ho vedle dívky a taktéž se nad něj nakloním a dlaněmi se zapřu do madel. “Volám vás duchové, volám ku pomoci, osvoboďte tělo od jedu ve dne i v noci. Voda ať dá čistotu krvi, oheň nechť zažehne srdce, země nechá probudit mysl a vítr probudí spící.“ Magie koluje jeho tělem přes srdce k mysli a nakonec do plic, které se nadmou přívalem kyslíku. Prohlédnu si jeho obličej a jen několikrát natočím hlavu ke straně, bílé vlasy mi spadají na straně obličeje a já se usmívám. Vzácní hosté… jen co je pravda |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Muž tu hlavu jen zahodí a dále si jí nevšímá. Poté si sundá kápi. Je to docela pohledný muž. Má nepřirozeně bílé vlasy a přitom je mladý. Avšak i přes pohlednost ti nahání strach a to poměrně veliký. Asi to dělají jeho podivné oči, u kterých bys přísahala, že jsou rudé, ale je tma. Odhrne si pramen vlasů z očí a tebe začínají napadat nevysvětlitelné věci. I přes ten strach máš chuť dělat střeštěné věci. Máš pocit, jakoby tě nějak nutil měnit i způsob uvažování. Nic se s tvým rozhodnutím neděje, jen se přistihuješ, jak občas musíš zaostřit mysl, abys nemyslela na ty střeštěné věci, které tě napadají. Chci po tobě pomoc. Nechci aby ses ke mě pouze připojila, chci také, abys mi řekla vše co víš o rádci Ghardarosovi. Při tom, jak mluví ti přijde, jakoby s tebou manipuloval už od podstaty tónu jeho hlasu, jakoby s tebou manipuloval i touto prostou otázkou. |
| |
| Návšteva u liečiteľky – konečne sme z najhoršieho vonku Najskôr polhodinové blúdenie a teraz nečakaný chmat a potom už konečne vytúžený oddych. To čo ma upokojí nie je ani tak nečakaný ale rýchli zákrok liečiteľky, ktorý nás dostane z najhoršieho, ale to že konečne sedím. Trmácať sa celé dni, zachraňovať nejaké dievča, stratiť sa princeznej, stratiť sa sami a niekde medzi tým bola aj bitka v hostinci. To dá takému malému a krehkému stvoreniu ako som ja zabrať. A tak konečne, keď naberiem vedomie a ako tak sa dám dokopy, pozriem sa znovu na liečiteľku a konečne povie to čo som chcela. Tento krát krásnym zvonivým hlasom. Volám sa Lysethea a som kráľovská hlavná čarodejka, nielen ja a tento pán Vates sme otrávený, ale aj zbytok našej družiny. Ktorá žiaľ nemohla dôjsť. Preto vás chceme požiadať aby ste pomohli aj im. A zároveň... Trochu sa zarazím, pretože toto je skôr doménou môjho veliteľa, ktorý toho ale teraz nie je aj tak schopný. Chcem vás požiadať aby ste sa k nám pridali, niekto ako vy sa nám bude s vašimi znalosťami a skúsenosťami hodiť. Potrebujeme nutne liečiteľa v družine. Dúfajúc že to znelo zdvorilo a dosť seriózne sa jemne vystriem a upravím si šaty, s vidinou kúpele a nového pekného čistého oblečenia sa dokonca zmierim aj s tým ako vyzerá liečiteľka, predsa len, momentálne. Ťažko povedať čím je to spôsobené sa cítim až moc aktívna a to čo spravil Veštec pre nemalou chvíľou prejdem tým že to zahrabem v spomienkach inými spomienkami. Hold nie každý chlap si vie vybrať... Rukou si poupravím hebké vlasy... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Hlavu mrtvé jen na kratičkou chvíli sleduji, ale místu, kam dopadla už pozornost nevěnuji. Spíše mě zaujme vzhled mého nového a nežádaného společníka. Dal by se nazvat docela přitažlivým kdybych ovšem nenašla jeho oči jejichž odstín mi přišel až nepřirozeně červený. Zda to byla pravda nebo ne se nedalo přesně říci kvůli přítmí, které v hostinci panovalo. Prosím? podivím se v duchu, když mi najednou myslí začnou probíhat nápady, které bych si dovolila buďto jen tehdy kdybych v sobě měla několikátý korbel piva nebo kdybych byla ještě malé děcko. Něco na tom nebylo normální a já znova pojala podezření vůči muži stojícímu přede mnou. Měl to snad na svědomí on? Byl čaroděj? Z duše jsem tyhle lidi nenáviděla. “Co za to? A vůbec, kdo jste?“ zeptám se po chvíli soustředění během kterého se snažím odolat jisté manipulaci, kterou moje osoba pocítila. Ale kdo ví možná to bylo ještě pořád tím jistým otřesem z toho, že jsem před sebou najednou uviděla hlavu ženy, se kterou jsem se vídala několikrát do roka. Každopádně jsem začala zaujímat postoj opatrného a nedůvěřivého člověka. Rozhodně jsem tomuhle muži prozatím nehodlala věřit. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Mé jméno je Lucius a jsem vrchní kněz Liverianské církve. To co cítíš nedělám úmyslně, je to má vlastní aura, které se prostě nemohu jen tak zbavit. řekně a pohlédne ti do očí Kdybych chtěl, už bys byla mrtvá nebo naopak živá víc než dost. Nemusel bych se tě ani dotknou, stačilo by tě přesvědčit. Lidská mysl je tak jednoduchá, tak křehká. Stačí jen jeden úder a sbortí se celá klenba a právě to je má specialisace, manipulovat s myslí člověka. A když to nepomůže, tak ho zabiju. Jenomže s tebou jednám na rovinu, tak si toho važ. Potřebuju tě a nic za to nebude, jen tvůj život a svoboda, kterou jsem ti již dal. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro To, co mi ten muž povídá je skutečně…upřímné. Jakmile se mi zadívá do očí pohled mu opětuji. Během jeho proslovu mám chuť mu hned několikrát jízlivě odpovědět. Avšak rozum a jistá bázeň mě zadrží. Něco na tom, co říká, je, pomyslím si po chvíli, která vyplní ticho, které se mezi mnou a Luciusem rozprostřelo. Sáhla jsem po číši, kterou nechal přinést a vzala si pár doušků do úst. Avšak chuť jsem nijak nevnímala jelikož moje mysl stále proudila okolo toho, co muži odpovědět a zároveň se bránila před tou jeho aurou. “O rádci nic nevím. Jen to, že je hlavou té skupiny, od které byla ta žena, co mi dávala úkoly,“ řeknu popravdě a znova vzhlédnu k Luciusovi. I přes všechnu nechuť se mu zadívám do očí abych svá slova ztvrdila. Není to příjemný pocit. Běhá mi mráz po zádech a v žaludku je takové to nepříjemné brnění a svírání, které provází úzkost. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Tušil jsem to. Nyní je na tobě rozhodnutí, zda se přidáš ke mě a pomůžeš mi zvrátit to zlo, které má nastat nebo odejdeš po svých cestách. řekne Lucius a poté tě probodne očima. Je to velice zvláštní pocit, neboť mlha, která ho obklopovala začala kolovat i kolem tebe. Najednou jsou ty pocity mnohem silnější: Vášeň, touha, zlost, nenávist. Tato zvláštní směsice tii úplně zatemňuje myšlení a najednou to zase ustane a jsou to jen pocity v zátiší tvé mysli. Vím na co myslíš. Máš ze mě strach, z mých očí, tváře a schopností. Ty schopnosti má každý kněz sloužící Liverii, tedy skoro každý. Můžu tě to naučit, jestli pochopíša začneš opravdu věřit. Ba dokonce věřit je málo. Abys dosáhla síly kněžích musíš dosáhnout stavu, ve kterém o Liverii nebudeš pochybovat. Ohledně mé tváře a očí. Odpověď je jednoduchá. Chodím po této zemi již mnoho let a mnoho let je to od dob, kdy jsem neměl ty oči a tvář. Pravda je taková, že trpím prokletím a zároveň darem. Dar věčného života výměnou za výčitky vraha, jež pije jiným krev přímo z hrdla. |
| |
 | Město Vran' gulu Naštvaně se na Lysetheu zašklebim a zuřivě dupnu nohou o zem. Tohle neni normální. Jak může bejt furt tak naštvaná, když už jsme na místě. O jakou otravu vubec jde? nevěřícně zakroutím hlavou, ale to už je Lysethea daleko z mého dohledu. Po chvilce pozorování ulice, kterou odešla se podívám na Danniena. Tož jako co bude? Pujdem, nebo jak? čapnu ho za brnění a táhnu ho po ulici směrem, kterym Lysethea odešla. Po asi deseti minutách prohledávání okolí jí konečně najdu u jednoho baráku mluvící s nějakou holkou, a hodně pěknou holkou. Tak jestli je tohle Smrťákova dcera, tak to se frajer činil. Bych jí mohl dělat nějaký návrhy... řeknu si a odtáhnu vůdce za Lysetheou a Vatesem k chaloupce, nebo co to jako je. Tož zdravim, já sem jako Arsen nebo tak ňák jako. Těším mě. To já som taky votrávenej nebo jak a tak kdybyste mi vošetřila, tak vadit mi to nebude, od takový krásky dobře stavěný. Chňápnu Dee po ruce a hned jí tam mlasknu jednu pusu. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro I přesto, že jeho nabídka má asi znít velkoryse tak jeho následné chování a pocity, které to doprovází spíše nasazují celé záležitosti háv povinnosti. Pocity, které se ve mně najednou vzbouří jsou tak silné, že se začnu obávat i aktivace své schopnosti. Zrovna ve chvíli, kdy mám pocit, že se tak začne dít, vše ustupuje do pozadí. Chvíli jen tak mrkám. I přesto, že se to dalo čekat tak mě „výpad“ překvapil. Avšak, co víc. Překvapily mě i informace, které mi Lucuis sdělil následovně. Při poslední poznámce si nedokážu pomoci a tak společensky nevhodně vykulím oči. Upír? On? ptám se sama sebe v duchu i přesto, že vše co teď pronesl tomu naznačuje. Zdá se, že ten chlap je samé překvapení. “A ta tvá víra…to vždycky, když se k ní člověk přidá tak ho stihne nějaká kletba? Pokud bych se skutečně chtěla přidat k té tvojí víře, co musím splnit? Je přijetí něčím podmíněno?“ zeptám se zvědavě a zadívám se na něj znova. Už si tak nějak zvykám na jeho výzor avšak stále mi běhá mráz po zádech, když se zadívám do jeho očí. Musím uznat, že vidina toho stát se učednicí mi přišla jako dobrá. Třeba bych se konečně mohla naučit číst a psát a počítat, prolétne mi myslí zcela samovolně. “Kdybych teď chtěla odejít nemusím se obávat, že mě budeš pronásledovat a pak mě někde zabiješ, že ne?“ chci se ještě přesvědčit kdybych se náhodou rozhodla jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Oba máme tu čest, že si nás Liveria vybrala do svých služeb. Mě si však vybrala osobně, neboť každého kněze, či kněžku bych na místě zabil. Byl jsem upír už před tím, než jsem vstoupil do církve. Podmínek je jen několik: poznat, uvěřit a pochopit. Jak jistě vidíš, síla mé paní skrze mě proudí do okolí. Mohu samovolně i vytvářet jistá kouzla, tedy jestli se tomu kouzla dá říct. Stačí tyto tři podmínky a budeš mi říkat mistře a já tobě žákyně. Budu tvůj přímý nadřízený do doby, než uznám, že jsi vyučená. V tu chvíli se staneš naopak ty mojí nadřízenou, neboť kněžky v naší círky jsou nad kněřími povýšeny. To právě kněžky se starají o věřící, aby jim bylo dobře, aby v jejich srdci byla síla, hravost a chuť žít. Liveria je zvláštní bohyně, neboť na své kněze působí jinak než na kněžky. Je to způsobeno právě tímto rozdělením. Jestli mi tedy věříš, tak řekni svůj souhlas. A já poznám když někdo lže. Jestli Liverii odmítáš, tak se zase naše cesty rozdělí. Jestli si nejsi jistá, tím co ti řikám, mohu ti dát i nějaké důkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Lucius u mě probouzí daleko větší zvědavost než si sám uvědomuje. Všechno to zpočátku znělo děsivě avšak nabírá to na zajímavosti. Znova upiji z číše. Takže bych byla v učení. Nejspíš by mě to nějak omezilo. A kdo ví, co by po mě Lucius chtěl, jaké úkoly bych musela plnit, v mysli mi proudí všelijaké pro a proti. “Myslím, že bych ještě ráda viděla nějaký důkaz než se finálně rozhodnu,“ pronesu nakonec a opět se na svého společníka zadívám. Myšlenka, že bych pak, někdy, byla něčí nadřízenou mě láká. Konečně by někdo musel poslouchat mě a já bych byla ta, co určuje. Už bych v podstatě nebyla závislá. Ano, to by šlo, pomyslím si, vesměs již rozhodnuta, že se dám k tomu muži do učení. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Tohle umí každá kněžka. Naučil jsem se to jen z volné chvíle. řekne Lucius a postaví se. Sáhne na záda a vytáhne nádherný černý meč. Znovu si sedl a a vzal tě za ruku. Jeho dotyk je chladný jak od samotné smrti. Poté chytne meč za čepel a řízne tě do ruky. Nechá krev v klidu téct, ale všimneš si, jak mu začnou rudnout oči ještě více a trochu růst zuby. Schová meč a znova si sedne. Dá ruku nad tu tvojí pořezanou a ukáže se lehká zlatá záře, načež tě ruka zapálí a říznutí zmizí. To bude první, co tě naučim ze svatých schopností. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Čekala jsem na důkaz. Napadlo mě spoustu věcí jak by mi mohl Lucius dosvědčit pravdivost svých slov. Dokonce mezi nimi byl i ten uzdravovací trik, který se potvrdil, když vzal mou ruku do své. Dotek byl studený což se dalo očekávat avšak neubránila jsem se tomu a na zátylku se mi mírně naježili chloupky. Když se hrot jeho meče, který se mi mimochodem dosti líbil, zařízl do kůže na dlani jen jsem stiskla zuby a snažila se potlačit zasyknutí. Ano, trik s uzdravováním mě přesvědčil. Promnula jsem si ruku, která po zákroku byla naprosto stejná jako předtím. “Myslím, že se k tobě dám do učení,“ pronesu po chvíli nejistě a vzhlédnu ke svému budoucímu mistrovi znova se snažíc odhadnout čeho všeho je asi schopen a čeho budu schopna já až budu vyučena. “Ano, vstupuji k tobě do učení,“ ukončím rozhodně a odhodlaně. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Výborně. Libíš se mi, jsi zvědavá. Málokdo chce důkaz i když věří, jen ten zvědavý. To je dobře... No, když už jsme se takto dali hezky dohromady, musíme si určit nějaká pravidla. Obecný úzus je, že bys mi měla vykat a oslovovat mě mistře. Je to jen formalita, ale kdyby nás pak slyšela kněžka, tak mi hrozně vynadá... řekne kněz a upije ze své číše... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Párkrát pokývu hlavou. “Dobrá, mistře,“ pronesu, i když je vidět, že to ze sebe tak trochu soukám. Zřejmě mi to zabere nějaký čas než si na to plně zvyknu. Ostatně tohle všechno je pro mě hodně nové. Bohudíky flexibilita by mohla být jednou z mých vlastností, které bych teď měla využít. Dala jsi se na vojnu, tak bojuj, řeknu si v duchu jedno moudro, které mi naši opakovali, když jsem byla líná se něco naučit. Teď se mi v hlavě objevilo samo od sebe a já musela uznat, že ho nyní musím dodržet na sto procent. “A jaká jsou další pravidla?“ zeptám se po chvíli a též se napiji i přesto, že již nemám chuť ani žízeň. Mám však potřebu nějak zaměstnat ruce aniž bych je musela pod stolem nejistě svírat nebo mezi prsty mnout látku svých šatů. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Další pravidla? 1. Nesmíš mi odporovat, neb to co řeknu jest pro tebe svaté. 2. Nesmíš se na mne mračit, neb každý smutek pro mne ranou v srdci 3. Nesmíš mysleti v pokoře, neb pták v kleci pro mě významu nemá. 4. Dělej co jest dobré. Užívej, pij a raduj se, neboť z radosti skvétá květ dobra. Toto jsou výňatky z ,,knihy". Je jen jedna, a to v hlavním chramě, takže ti musí posloužit jen má děravá paměť. Vesměs můžeš zařadit náboženství do šesti aspektů. Většinou se rozloží mezi několik těchto aspektů. je jimi: dobro, řád, smrt, zlo, chaos, život. Pro lepší pochopení si je představ v kruhu. Se sousedníma má aspekt mnoho společného, a protější je pochopitelně jeho opak. Liveria má dvě tváře. Pro kněžky život, pro kněze chaos. Má to mnoho společného, hlavně otevřenost myšlení a užívání života. Zásadní rozdíl je v tom, že kněžky nesmí zabít, kněží ano. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Chvíli protáčím číši mezi prsty a poslouchám, co mi Lucius říká. Zní to trochu svazujícně a ten kruh dobra, řádu, … mi zatím nedává moc smysl. To, že kněžky jsou vedeny životem a muži chaosem by dokonce odpovídalo i ve skutečném životě aniž by kdokoliv sloužil Liverii. Tato myšlenka mi na tváři na chvíli vyloudí úsměv. Avšak zaráží mě poslední věta, kterou kněz pronesl. “Jenže já svou schopnost plně neovládám. Jakmile přivolám nebo vytvořím démona už ho neovládám a on zabíjí mým jménem. A pokud v tom našem náboženství platí, že kněžky nesmí zabíjet jak se můžu tomuhle vyvarovat...mistře,“ vyslovím nahlas svoje obavy a neopomenu jej příslušně oslovit, i když s menším zpožděním. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Kněz je mistr v manipulaci s city a pocity jedince. Nikdo neříká že nemůže ovládat i své pocity. Této technice se říká trans. Bohužel tě ho mohu učit jen teoreticky, sám ho neovládám. Dále jsou zde ještě další tři dovednosti kněze. Empatie, neboli cítění pocitů a citů. Exorcismus, vymítání démonů a jasnozřivost, neboli náhled do jiného místa a času. to je tedy jen jeden okruh schopností kněze. Časem ti vysvětlím mnohem více, ale s tímto stejně začneme. Asi už půjdeme, dokud je noc. řekne kněz a tázavě se na tebe podívá... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Mírně se zamračím. To, co mi právě řekl mě zaráží. “Takže já budu nejspíš muset všude chodit s knězem, který ovládá excor…kdo ví co, aby když tak toho démona zapudil,“ shrnu to do jednoho a dopiji číší. Nyní už potřebuji nějakou podporu, kterou mi pití na chvíli poskytne. Nakonec si povzdychnu a promnu si čelo což spojím s tím, že si neposlušný pramen vlasů dám za ucho. “Ano, asi bychom měli,“ přisvědčím, avšak pak se zarazím. “Jenže, kde budeme spát?“ zeptám se posléze a znova k Luciusovi vzhlédnu. |
| |
| U veliké žáby Ne, naučíš se tranz, abys ovládala své pocity. Navíc exorcismus se používá v případě posedlosti démonem, na vyžší démony nemá vliv. Vyžší démoni jsou ti, kteří mají vlastní tělo. Na tokové démony platí ocel. Ohledně spánku, budeme spát v opuštěném hradě uvnitř bažin. Budeme spát přes den, jaksi nemám rád světlo, mám citlivé oči... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro To by všechno vysvětlovalo, pomyslím si a vyprázdním svojí číši. Dnešek byl rozhodně plný překvapení. “Dobrá, tak to abychom se vydali na cestu, mistře,“ přisvědčím a vstanu abych si oblékla plášť, který mám přehozená přes opěrku druhé židle. “Já jsem připravená,“ informuji Luciuse a dám pár mincí na stůl. Stejně mě představa přenocování v bažinách mírně znervózňuje, avšak navenek se snažím nic nedávat najevo. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Lucius tě vyvede z hostince a rozhlédne se. V té tmě nic nevidíš, ale on evidentně vidí dobře, dokonce lépe než ve dne. Musíme si pospíšit, nechci tam přicházet ve dne. S rukama v kapse se vydá z vesnice po polní cestičce tak rychle, že ho musíš doběhnout. Jakmile se tak stane, tak už není problém se ho držet, prostě jdeš rychlejší chůzí a on jak na procházce, na které se nudí. Na obloze již začíná vystupovat slunce a vy vejdete do lesu a bažin. Tam je stejná tma jako v noci a Lucius konečně spomalí. Pomalinku jdete přes vlhké prostředí tajemného lesu. Hra tmy vyvolává strašlivé úkazy a málem chceš utéct, jenomže si vždy včas uvědomíš, že jde pouze o blud. Asi po hodině cesty přes les dojdete ke staré zřícenině hradu. Zanedlouho jste v tmavé místnosti a v krbu hoří oheň. Lucius si sedne do křesla a hledí zasněně do ohně... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Vyjdu za svým mistrem a ve tmě si přijdu jako slepá což se nedá říct o mém společníkovi. Ten se chová tak jako kdyby venku nebyla noc, ale jasný den. Zpočátku ho musím doběhnout a pak nasadit stejně ostré tempo jaké udal. Ve tmě se orientuji podle zvuku jeho kroků a slabého obrysu siluety, která se však vyjasňuji s přicházejícím východem slunce. V tu chvíli mi to trkne, že Lucius vlastně nemá rád světlo a rád by se do svého milovaného domu dostal dříve než na něm spočinou první ranní paprsky. Ty krásné sluneční šňůrky, které darují život všemu zde na planetě. Tedy až na výjimky. Nakonec vstoupíme do lesa a bažin. Ihned na mě zaútočí armáda komárů, kteří jsou už nedílnou součástí těchto míst. Zpočátku se jim marně snažím bránit avšak všechny své pokusy nakonec vzdám a v předstíraném klidu se vydám za Luciusem, který nyní výrazně zmírnil. Během té půl hodinky či hodinky, kdy míříme k hradu se mi hlavou honí různé myšlenky. Některé souvisí s tím, co bude dál. Jiné se jen tak potloukají a zaobírají se nevýznamnými tématy. Zkrátka nic důležitého ani zajímavého. Co mi však přišlo zajímavější…no spíše strašidelnější, byly ony bludy, které moje bujná fantazie dokázala vytvořit mezi křovím, větvemi stromů, na hladinách okolních bažin. Bohudíky jsem si vždy včas uvědomila, že jde jen o výplod mojí nezkrotitelné tvořivosti, a že ve skutečnosti se není čeho bát. Bůh ví jak jsem byla ráda, když jsme dorazili do toho honosného hradu. No v podstatě rozpadliny, která se sice mohla titulovat na hrad, ale přítmí nejspíše něco zkreslovalo. Musím uznat, že to lehce pochroumalo moje prvotní představy o našem budoucím ubytování. O to víc, mě překvapilo, když jsme dorazili do jedné místnosti, která byla, jak to napsat, ještě vcelku. S krbem, ve kterém plápolal oheň vytvářela dojem, že v jiných místnostech není díra ve stropě a meluzína si tam nehraje své divadlo. Po krátké prohlídce pokoje, kde jsem se ocitli znova očima najdu mistra. Zasněný? Zamyšlený? Unavený? A není to jedno? pomyslím si a chvíli nervózně na místě přešlapuji než se odhodlám k nějakému hlasitějšímu verbálnímu projevu, který by aspoň trochu upozornil na mou přítomnost. “Mistře?“ pronesu tázavě po způsobném odkašlání. “Mohla bych se zeptat, kde se mohu uložit ke spánku a co máte v plánu do budoucna?“ Ano jsem si vědoma, že teprve svítalo jenže člověka unaví, když celou noc bez zamhouření oka vysedává v hostinci, kde čeká na návštěvu, která se nakonec dostaví ještě v doprovodu někoho jiného a navíc dávno po smrti. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Ulož se kde chceš. Ještě ve vedlejší místnosti bude teplo od komínu. Jsou asi jediné dvě místnosti, kde se dá bydlet, ostatní jsou již poškozeny. řekne Lucius a dále hledí zasněně do ohně. Najednou oheň vyšlehne z krbu a vyjde z něj ohnivá postava ženy. Její tělo zakrývá jen tetelící se vzduch. Co bude dál? Krom tvého výcviku ještě musíte zjistit, co má ten prohnilej Ghardaros za lubem. Najděte tu příčinu a klidně ho zabte. řekne žena a pohladní Luciuse po hrudi, když kolem něj projde. Ucítíš spálenou látku, ale Lucius se ani nehne. Poté přijde k tobě a plameny zmizí. Na jejich místě stojí ta žena, které patřila plamená silueta. Nyní už oblečená je, alespoň zlehka. Má na sobě dva pruhy černé sametové látky. Které jsou u prsou spojené zlatým řetízkem přesně tak, že jí zakrávají. Tatáž látka jí tvoří zakrytí dolních partií. Vlastně to jsou zase dva pruhy spolené na každé straně zlatými řetízky. Ta žena je i jinak divná. Její kůže je tmavá, a né jako jí mají černoši, nýbrž zvláštně šedá. Její vlasy jsou černé s bílými proužky a její uši jsou špičaté. Oči má celé černé, ale jinak vypadá jako normální, výjmečně pěkná žena. Jsi hezká dívka. Málokdy se poštěstí, aby měl někdo tak výjmečnou krásu i mozek zároveň. Víš kdo já jsem? |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Přesně jak jsem si myslela. Hrad je sice velký, ale vesměs neobytný. Pro tentokráte jsem se rozhodla, že budu spát tady, v místnosti s krbem, a pak, třeba jednou za čas, se uchýlím do oné poslední místnosti, která přežila postup času a stále stojí. Následující události mě znova překvapí. Žena ověnčená plameny…ne tak doslova, ale v podstatě ano. Ani nevím proč, ale zavání mi to magií. Být v tu chvíli had tak vztekle zasyčím a připravím se uštknout. Magii, mágy a všechno spojené s čarováním jednoduše k smrti nenávidím. O to víc, když se to děje v mé přítomnosti a blízkosti. Čpění spálené látky mě vrátí do reality. Obličej si opět osvojí neutrální výraz a já jen pozoruji ženu před sebou, která jako by…jako by co? Byla z pohádky? Spíš z nějaké noční můry. Tedy aspoň tak na mě působí. Šedivá kůže, černé oči bez bělma, špičaté uši, ještě by to chtělo dlouhé drápy, rozeklaný jazyk a už bych brala nohy na ramena a nechala tohle místo daleko za sebou. Pokud bych se ovšem dostala přes bažiny. “Díky,“ neodpustím si trochu zdvořilosti. Bohužel u druhé části odpovědi už si nejsem tak jistá. Ta žena i přes svou, zajisté výjimečnou, krásu působí nebezpečně, ale proč bych lhala a tím si přidělávala problémy? “Ne madam, bohužel nevím.“Ale rozhodně nejsi někdo koho bych chtěla potkat o samotě, dopovím si v duchu a netrpělivě čekám na to, co se budě dít nyní. Přijde trest za neznalost? Nebo potupující smích? Ostatně, mě to může být jedno. Ať tak či onak vyrovnat se s tím budu muset. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Žena se tvé nejistotě usměje a plavně dojde ta tebe. Cítíš dotyk jejích prstů na tvém krku a jak ti odstouvá vlasy. Nicméně se nemůžeš ani hnout. Jen oči ti zklouznou na zem a ty spatříš, že asi tak dva metry kolem té ženy je na zemi černá mlha a jak olejové skvrny se do ní mísí zlatá mlha. Slyšela jsi někdy o pojmu avatar? |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Usměv? Jen úsměv. Takže žádná namyšlená společnost, kde se autorita jedince podkopává zesměšněním. Avšak následující ženino počínání mě přimrazí k zemi. Dotek je sice jemný, ale vysílá mi po páteři nepříjemné brnění, které jako by varovalo ať si ani netroufám hnout. Jediná pohybu schopná část těla jsou oči, které v tu chvíli sklouznou k zemi. Objev se rovná tomu jako kdyby mi někdo vyrazil dech. Pokud se nepletu a je to to samé, co u Luciuse tak tohle okolo ženy by měla být její aura. Je rozhodně daleko větší jak ta u mistra. Znova mě to utvrdí v tom, že tahle žena je nebezpečná. Na její otázkou odpovím jen prostým zatřesením hlavy na znak, že nevím. Avatar? Avatar?? ptám se sama sebe v duchu, ale slovo mi nic neříká. Nechám ženu za sebou, aby mi to objasnila. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Nemusíš se bát, klidně to řekni nahlas a Lucius ti to mile rád vysvětlí. řekne žena a Lucius se obrátí v křesle Avatar... Jak se říká, bůh stvořil člověka ku obrazu svému. Mi však víme, že je to naopak. Bůh je ztělesnění psychycké síly mnoha lidí, nebo tvorů. Občas se bůh rozhodne, že potřebuje slynout s příslušníky svého náboženství nebo dokonce i s cizými. Poté se převtělí do původní formy, do člověka. V té fázy má nevystopovatelnou energii a neprolomitelnou mysl. Je jako obyčejný člověk, dokonce i slabý člověk, ale má v sobě obrovskou sílu boha. Tomuto převtělení se říká avatar. Stělesnění boha na zemi. Najednou ucítííš jak tě ta žena hladí po vlasech. Máš nádherné vlasy, také bych takové chtěla. To co říkal Lucius je pravda, já jsem Liveria avatar. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Poslouchám vysvětlení během něhož hledím zpříma na Luciuse a snažím se nevnímat přítomnost ženy za sebou. Ještě chvíli po tom, co skončí se svým povídám se snažím vstřebat a správně pochopit všechny informace, které mi byly tak štědře sděleny. Jenže celý tento pokus je přerušen ženštinou za mnou. Liveria avatar? první reakce je naprosto směšná jelikož tuto nadmíru překvapenou myšlenku doprovodí a užaslé vykulení očí. Trvá jen, co by člověk dvakrát zamrkal, ale neubráním se mu. Hned na to se rychle otočím na ono ztělesnění boha. Ne ze strachu, ale s údivem v očích. Znova si ji prohlédnu od hlavy až k patě. Tak proto ten vzhled. Ta tmavá kůže, ladné křivky, nadmíru odvážné oblečení, pěkná postava, zkrátka stvoření, které jsem nikdy nikde neviděla. Ó můj bože. Právě přede mnou stojí bohyně, uvědomím si a v mém nitru se probudí moje stará ostýchavost spolu se stydlivostí. Pár sekund jen nerozhodně přešlapuji z nohy na nohu nevědouc co teď udělat. “Omlouvám se za své chování, ale tohle všechno je pro mě hodně nové a chvíli mi potrvá než si zvyknu. Každopádně, když jste tedy Liveria avatar, ztělesnění bohyně, má se vám obyčejný člověk nebo učeň jako já klanit? Slyšela jsem, že v některých náboženstvích to tak je tak abych se nechovala nějak nezdvořile, to bych nechtěla,“ snažím se napravit vše možné, co jsem doposud mohla zpackat. Stále na ženu hledím nyní již tak nepříjemně necivím, ale pozoruji ji se zájmem a úctou. Čas od času dokonce seberu i odvahu a na pár okamžiků se zastavím u jejích očí, do kterých když se zadívám tak získávám takový divný pocit jako bych padala do propasti, která se nade mnou uzavírá a já nemám možnost uniknout. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Viděla jsi, aby se mi Lucius klaněl jak nějaký podřadný hnus? Ne, protože já to opravdu nevyžaduji. Trocha slušnosti sice nauškodí, ale nesmí se to přehánět. A ohledně slušnosti, nauč jí i Luciuse, ani mě nepozdravil. prohlásí Liveria a nekloní se trochu k tobě A je nějak moc zatrplký, možná ho zkusit nějak zneužít. Ale já jsem na to moc stará. pošeptá ti, načeš se usměje a odkráčí ke knězovi. Notak bručoune, fakt jsi na mě stále tak naštvaný? Chytne ho kolem hrudi. Opravdu je velmi chaotická a volnomyslná, ostatně přesně tak, jak ti Lucius popsal směry chaosu a života... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Oddychnu si když zjistím, že jsem se ničím proti ničemu neprovinila. Další poznámky mi na tváři střídavě vykouzlí úsměv pobavený, poté mírně zaskočený a nakonec poťouchlý. Můžu jen děkovat prozřetelnosti, že stojím k Luciusovi zády. Avšak pohledem stále doprovázím Liverii. Skutečně je vzorem toho, co mi v hospodě mistr řekl. Chová se svobodně a mírně chaoticky. Tak trochu se mi líbí představa, že tohoto bych možná mohla taky někdy dosáhnout. Se zájmem pozoruji to jak se k upírovi chová a zvědavost vzroste, když uslyším, že by právě on měl být za něco naštvaný na bohyni. Co se asi mohlo přihodit? ptám se sama sebe a čekám, co z koho vypadne. Zatím to zamaskuji tím, že znova, daleko pečlivěji, rozhlédnu po místnosti, ve které jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro O místnosti se toho mco zjistit nedá. Jak je bohyně blízko knězovi, vydává Lucius mnohem více mlhy než normálně. Víš Sin, já dokáži číst myšlenky svých kněží. Jen ti nejzkušenější dokáží svojí mysl uzavřít. Od smrti minulé velekněžky to umí jen tady Lucius a nedovolí mi ani nahlédnout. Ale k věci, je na mě naštvaný, protože jsem ho svedla. To by ještě nebylo tak zlé, ale poté jsem mu ještě z legrace sebrala jeho auru a on se přestal ovládat. Než jsem si uvědomila, že jsem to zase zvrtala, zabil sedmnáct lidí. zatváří se naoko provinila, ale všimneš si pobavení v jejich očích. Zjevně jí to moc nevadí. Na to, že je bohyní i života je jí to až moc jedno... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Už jen ten fakt, že když se bohyně k Luciusovi přiblížila a mlha se tím zvětšila mi něco naznačí. Možná, že je to jen vzrušením z toho, že má tuhle bytost tak blízko u sebe, avšak na to už by mě být zvyklý. Je přeci jen knězem déle než já učněm. Znova a opět jsem překvapena. Dalo se předpokládat, že někdo jako ona dokáže číst myšlenky, ale řekněte to venkovskému balíkovy, který se magii a všemu s tím spojenému či podobnému vyhýbal jako čert kříži. Vysvětlení, co se stalo bych přijala kdyby se náš drahý avatar netvářil tak pobaveně a ke ztraceným životům se nestavil tak lhostejně. Vždyť má být bohyní života?! prolétne mi hlavou ještě dříve než si uvědomím, že nejspíše i tuto myšlenky zachytila. Zabráním tomu abych se začervenala a dělám jako, že nic. Právě teď asi nastala chvíle, kdy bych měla využít své tvrdě získané sebeovládání. Chvíli kmitám pohledem z mistra na bohyni. Liveria avatar je chaotická, plná života i přesto, že se mu de facto vysmívá. Lucius je chladný, drží si odstup a možná bude i morous. Na tomhle shrnutí je skvěle vidět jak mocná je síla této bohyně, že dokázala někoho odlišného svést. Vytrhnu se ze svých nesmyslných úvah, ale nenapadá mě nic, co bych teď měla říct. Žádné otázky, žádné poznámky. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Chyba, já jsem hlavně bohyní chaosu. Život pro mě nemá smysl, když není prožitý naplno. Pro jiné bohy je důležité obětovat život jemu, ale pro mě je nejlepší, když si člověk svého života užívá. To ovšem neplatí pro kněze. Ti musí krom užívání života dokázat uspokojit život ostatních, pomoci jim. Nejsem hodná bohyně, vlastně dokonce jsem bohyně dozírající na podsvětí. Můj bratr je Settus, bůh zla a zatracení. Dále mám ještě bratra Khoora, ale to není bůh, to je blbec. Hlavní je to, že jsme zlá rodina, rodina bohů zla. Ale to je jen všeobecné pojetí, já si nepřipadám zlá, pouze uznávám pravidlo silnějšího. Ale na tom není nic zlého, jen a pouze zákony přírody... No nic, já už pujdu, máte si toho asi dost říct. Stejně musím za kněžkami. Ach ty povynnosti. řekne a zmizí vám z očí. Lucius se otočí a místo do ohně hledí na tebe. Tak už jsi asi pochopila smýšlení naší drahé bohyně. Myslí si, že pro každého je nejlepší jen alkohol a sex, ale to u mě nehledej. Né že bych se tomu bránil, ale důležitější je dle mého názoru učení se, dokud tvůj mozek pobírá informace. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Když se dozvím jak to vlastně ve skutečnosti je s Liverií, jen semknu rty a polknu. Zase jsem se přidala k něčemu temnému. Prvně zabíjení lidí a teď bohyně, která vládne podsvětí. Kdybych se jen vždy nenadchla pro jednu věc a pořádně si to nepromyslela než stále podnikat tohle slepé následování někoho koho neznám a kdo mi čistě náhodou nabídl zajíce v pytli. Ale chyba je na mojí straně tudíž mi nepřísluší zlobit se na Luciuse či samotnou bohyni. Ještě než stihnu něco říci, nějaké rozloučení k jejímu odchodu, už mi mizí z očí a začíná mluvit mistr. “Ano mistře, chápu,“ pronesu po chvíli, kdy jsem schopna pobrat jeho slova. Ne, že bych byla hloupější než vypadám, ale stále se mi hlavou honí to, co řekl avatar. Ale je hodně brzo na to vyvodit si z tohohle krátkého sezení nějaký závěr, a proto si pro sebe tohle téma ještě nechám otevřené. “Takže budeme dnes něco probírat?“ optám se nakonec a v mém hlase se po dlouhé chvíli opět ozve zvědavost. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Možná bys měla jít spát. Přeci jen musíš být unavená ať odejdeš či ne, začne ti poté vyprávět příběhy. Přijde ti, že učení kněžství není nic jiného než zbírání moudrostí. Teprve asi po dvou hodinách vyprávění o skutcích rytířů s vlajkou liverie se kněz dostane k něčemu zajímavému. Kněz musí umět porozumět těm, ke kterým mluví. Časem budeš možná umět ovládat empatii tak dobře, že porozumíš lidem bez výměny slova. Do té doby však budeš muset pozorně poslouchat. Každé slovo obrátit proti nim, ať už k jejich prospěchu, či ne, to záleží jen a pouze na tobě. Důležitá však nejsou slova, ale tón hlasu, jejich výraz a to nejdůležitější je, abys zastihla zakřivování tvé aury jejich pocity. Nyní se otevřu a ty se budeš pokoušet odhalit mé pocity. Začne vyprávět o jakési dívce, která se zamilovala do muže, co nemohla mít. Jejich láska byla vyliká a tak utekli. Jenomže je našli a tu dívku zabili. Vesměs to je celý děj příběhu. Celou dobu má kněz neutrální tón hlasu a tváří se... jako upír. Tvá aura nic nezachytí, možná to bude tím, že ještě žádnou nemáš, nebo o ní nevíš. Jediné, kde něco zachytíš jsou jeho oči, které jsou jaksi skleněné... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Vybídku k tomu abych se dala na kutě zavrhnu. Ne, ještě nejsem tak moc unavená, i když vím, že za pár hodin na mě spánek padne celou svou vahou a já budu ráda, když se někam uložím a budu moci v poklidu spočinout. Tak tedy zůstanu u Luciuse a zaposlouchám se do příběhů, které mi začne vyprávět. Zpočátku to jsou legendy, kterým věnuji pozornost pouze tehdy, kdy se tam objeví něco zajímavého. Přijde mi to jako nuda. O některých jsem slyšela, jiné byly neznámé. Pokud je celé učení jen o tomto poslouchání a sbírání kdejakého moudra, rad a chytrostí pak to nebude nic tak vzrušujícího jak jsem si myslela. Právě po oněch několika příbězích na mne pomalu doléhá ona ospalost. Mistr mě chvíli na to, co dopoví své legendy upozorní na něco, co jsem za důležité nepovažovala.. Uvědomím si, že jsem udělala chybu, když jsem jeho vyprávění prve nevěnovala takovou pozornost jakou si asi zasloužili. Hluboko v duši se zastydím. Potom přijde ta zajímavější část. A to, že se prý otevře a já se mám pokusit odhalit jeho pocity. Zmobilizuji síly, které jako by dostaly elektrickou ránu a probudily se, aby na chvíli zkusily fungovat k dosažení cíle, který mi byl vytyčen. Pečlivě poslouchám každé jeho slovo a snažím se z tónu jeho hlasu, řeči těla odhadnout jak se cítí. Jenže ač se snažím sebevíce nic se mi odhalit nepodaří. Jediné, co by se dalo nazvat objevením je to, že poprvé za dobu, co Luciuse znám pro mě jeho oči nabyly jakéhosi skelného výrazu. Když skončí své vyprávění ještě chvíli přemýšlím jestli jsem skutečně něco nezachytila. Použila jsem vůbec tu svou auru správně? Mám nějakou? Nakonec si jen povzdychnu a mírně sklopím hlavu. “Já jsem nic neodhalila. Skutečně nevím, mistře,“ pronesu bezradně. Ostatně první prohra snad neznamená konec boje a třeba se mi příště bude dařit lépe. Avšak únava po tomto vypětí sil, které jsem vynaložila k tomu abych uspěla tam, kde jsem selhala, se ještě více umocnila. Promnula jsem si oči. Pramen vlasů, který přepadl dopředu hlavy jsem si dala za ucho ve stejnou chvíli v jakou jsem znova svůj pohled zvedla k mistrovi abych si vyslechla jeho úsudek. |
| |
| Město Vran' gulu - U Dee Cesta od jaskýň bola dlhá. No aspoň sa to tak zdalo. V mojej mysli stále bol prízrak z jaskyne a mladé dievča, ktoré bolo v tej bubline. Stále som mal pred očami jeho pohľad, no tiež nemôžem zabudnúť na to, že kvôli mne umrel aj smrťák. Dievča sme zachrániť už nemohli, no kvôli mojej nádeji som ho vtiahol do tej jaskyne, z ktorej už nevyšiel. „Každý umrie vtedy, keď má umrieť. Nič na tom nezmeníš , či sa snažíš viac alebo menej.“ V hlave sa mi opakovala táto veta, ktorú nás učili za mlada. Nebáť sa smrti. Pretože nie je koncom ale začiatkom niečoho nového. No nie je to také ľahké ako sa zdá. Stále sa človek pýta či naozaj musiel umrieť, či sa to naozaj nedalo zmeniť. A ak nie je náš osud naozaj v našich rukách? Na tieto otázky sme dostávali odpovede a tie odpovede vidím každý deň pred očami, no nikdy som si ich výsledom není istý. Všetko to vedie k jednej otázke, no odpoveď na ńu pozná len boh... Po ceste len zatínam zuby. Smrťáková dcera. Ak je taká ako on boh vie či prehrýzla otcovu smrť. Keď dorazíme na miesto potihu sledujem tú ženu, volajúcu sa Dee. Môj pohľad nekĺže po jej tele tak ako pohľad Arsena. Sledujem len jej oči , no potom ho skloním k zemi. Ostávam ticho, nehovorím nič, očividne si s tou prosbou jeho jazyk poradí. Predsalen, nieje to každému všetko jedno, keď jeho krvou preteká jed... |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Kecy... Vím žes na to přišla, jen si nejsi jistá správností odpovědi. řekne Lucius. No, ale jak jsem řekl, jen zkušený kněz odhadne pocity bez výměny slova. Nyní ti budu dle pravdy odpovídat na otázky, ale jakmile mě urazíš nebo zamíříš na téma, které mi bude velmi dotěrné, zabiju tě. Dám ti radu, neptej se přímo, to nutí osobu kteoru zkoumáš se ještě více uzavřít. Ptej se mimo a hledej v náznacích. Když tuto osobu zlomíš a ona ti řekne proč má ty pocity, jsi neúspěčná. Mi se nzajímáme proč, ale že vůbec. řekne a začne se tvářit zase stejně, jako při tom vyprávění. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Nejdříve pozvednu obočí v údivu. Tak, že bych si to nakonec myslela správně? zadoufám jenže pak mě Lucius vyděsí. Špatně zvolená otázka a smrt? To je hodně vážné. Uvědomím si a zpočátku zarytě mlčím jelikož si v duchu přehrávám onen příběh. My se nezajímáme proč, ale že vůbec… zopakuji si v duchu a mírně se zamračím. Ne, tohle jsem tedy nepochopila. Jak pak můžu fungovat? Odhodlám se vsadit na neznalost a instinkt načež se nadechnu pro svou první otázku. “Ten děj příběhu je hodně všední takže pochybuji, že by se nestal. Nebo je snad smyšlený?“ srdce se mi sevře úzkostí, kterou se snažím nedát najevo. Všechny moje mozkové buňky křičí, že by to mělo být v pořádku, avšak nemohu ovlivnit adrenalin jehož hladina prudce stoupla a kvůli němu mi teď srdce bije ve spáncích. V relativním, lehce předstíraném klidu pozoruji mistra a čekám na jeho odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Lucius vstane a sáhne si za záda. Vytáhne tepaný meč a tobě je jasné, že ses nezeptala zrovna správně.... Naštěstí meč odloží a znova si sedne. Je to opravdu příběh pravdivý, dokonce na něj mám památku. řekne a rozepne černý plášť i košili. Na jeho hrudi jsou tři poměrně velké díry. Vidle... Ohledně všednosti, většinou to zkončí šťastně. prohlásí a ty zase uvidíš lesk v jeho očích, jinak však nic. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro V tu chvíli, kdy se objeví meč, který Lucius vytáhne, se mi na okamžik srdce zastaví a vše se zpomalí. Svou smrtí jsem si jistá a žehrám nad tím, že jsem se nezeptala lépe. Odevzdaně čekám na ránu, která mi buď setne hlavu a nebo probodne srdce. O co větší překvapení (opět překvapená jako už po miliónté) je když se mistr znova posadí a odpoví. Takže tím mužem jsi ty a ta žena byla tvoje milá. Dokonce se pokusili zabít i tebe, ale jelikož jsi upír tak se jim to nepovedlo ledaže by trefili tvoje srdce což se jim taky nepovedlo. Ale co mám zjistit teď? Za čím vlastně jdu? ptám se sebe a uvažuji nad tím, na co bych se tak mohla zeptat. “Ne tak docela. Například můj příběh taky neskončil zrovna vesele,“ podotknu a hned na to pokračuji: “Mě hodně bolelo, když jsem přišla o rodiče vlastní o rukou. O co víc pak musí někoho srdce bolet a sžírat nenávist, když milovaný přijde o život rukou cizí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Pleteš si hrušky s jabkama. To nejde srovnat, oboje je naprosto jiné. Chápu tě, rozhodně to musí být příšerné, když tvé rodiče zabije démon, kterého jsi sama vyvolala. Ale to je jedno, stejně byli už mrtví... Lucius si zase zapne košili a skříží ruce. Ta sekta, kterou Ghardaros vede by je dřív nebo později zabila, tys jim akorát ušetřila trápení. Místo smrti umučením rychlá smrt zabitím démonem. Rozhodně ti nepřeju abys zažila něco podobného znovu, nebo něco takového jako já... Poté kněz zavře oči a rotující aura se uklidní. Už je ti to asi jasné, tak jdeme spát, večer nás čeká další lekce. |
| |
| doma Když vyléčím tu ženu a pak i muže jménem Vates. Netrvá pak dlouho a na dveře zaklepou další ruce tentokráte dvou mužů, odhadnu jistě správně, že i tihle patří k té jakési družině. Jeden z mužů mluví tak že mu téměř nerozumím, Arsen nebo jak se jmenuje, ani sám to neví mě políbí na ruku, no políbí spíše uslintne na mou hebkou kůži. Trochu zkřivím rty a prohlédnu si ho. “Pokud je to opravdu nezbytné…“ Odpovím na jeho konstatování ohledně léčení. A Podívám se za něj na dalšího muže (Danien) jen se pousměji, jeho pohled není ani zdaleka lačný jako těch dvou před ním a i ta tichost mi podstatně imponuje. To máme zatím čtyři, pevně doufám, že je to konečný počet. Ukáži oběma mužům místo, kde se mají posadit a i přes všechna slova vedená Lysetheou o přidání se k jejich družině ji moc pozornosti nevěnuji, spíše se snažím ji momentálně ignorovat. Dokud nebudou všichni více či méně stát na vlastních nemůžu tě vnímat děvčátko. Podívám se na příchozí, které jsem usadila do židlí a pak se nad ně nakloním a dlaněmi se zapřu do madel. “Volám vás duchové, volám ku pomoci, osvoboďte tělo od jedu ve dne i v noci. Voda ať dá čistotu krvi, oheň nechť zažehne srdce, země nechá probudit mysl a vítr probudí spící.“ Magie koluje jejich tělem přes srdce k mysli a nakonec do plic, které se nadmou přívalem kyslíku. Učiním tak oběma mužům. Jakmile jsou všichni více méně vyléčeni ustoupím a postavím se před ně, dám si ruce v bok a pohlédnu na jedinou ženu u nich. “Takže oč že to jde? Pokud vím a jestli si to vybavuji správně cestoval s vámi můj otec.“ řeknu a pohledem se na chvíli zastavím u všech. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Sevře se mi srdce při vzpomínce na ten výraz v jejich očích, když se kousek ode mne zjevil ten démon. Doteď jsem slyšela jejich výkřik hrůzy jakmile ona zrůda započala své ničení. Rychle jsem, však tyhle myšlenky setřásla. Nebyl čas se jimi zabývat a já se je snažila pohřbít, aby mě stále neobtěžovali. Aby mě už nestíhalo svědomí a vina, kterou jsem cítila. Asi jsem na to přišla? Skutečně? ptám se sama sebe a najednou si uvědomím, že pokud mi Lucien říká pravdu tak to nebylo ani tak těžké jak jsem si zprvu myslela. “Jak si přejete, mistře,“ pronesu načež odejdu kousek dál ke stěně a do většího stínu. Chvíli přemítám jestli mi tu nebude zima. Ostatně pokud by byla stále mám možnost přisunout se blíže ke krbu. Tak se tedy schoulím do klubíčka, zabalím se do pláště a nechám na sebe konečně působit spánek, který se ve mně opět vzedmul. Nyní jsem mu však nebránila a nechala ho ať mě pohltí. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro V zadu je opravdu zima, ale vepředu je Lucius, takže ti přijde nevhodné tam spát. Usneš a máš sen, jak se prodířáš sněhem ve vánici a najednou přijdeš na pole. Všude je vysoká tráva a sluníčko tě hřeje do tváří. Je ti příjemně, ale najednou ucítíš jak tě něco tlačí. Otevřeš oči a jsi u krbu na gauči, kde předtím seděl mistr. Problém je, že sedí stále a ty ho obímáš. Jemu to je zjevně jedno, neboť spí. Takže tě asi v nici odnesl sem, abys byla v teple a ty ses na něj nalepila. Problém je jedině v tom co tě tlačí... (na co proboha myslíš? :) Tlačí tě jeho meč, který má stále připnutý na zádech. Už se chceš od něj opatrně vzdálit, ale zaujmou tě jeho špičáky, které máš poprvé možnost vidět z blízka... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Sen jako by podtrhoval moje cítění chladu a tepla. Sice jsem to ve spánku nedokázala určit, ale po probuzení, kdy si všimnu, že jsem u krbu, je mi to jasné. Avšak skutečný důvod proč jsem se probudila byla, že mě něco tlačilo. Otočím hlavu na druhou stranu a koho to nevidím. Byl to meč, co mě tlačil, ale ještě více mě znervóznilo to, že jsem seděla mistrovi na klíně. Moje přirozená reakce je, že jsem zčervenala. Ne, na tohle jsem nebyla zvyklá. Další věc, co jsem provedla bylo rychlé pohmatání krku, jestli si na mě Lucius náhodou nepochutnal. Vím, že by mu to bylo na nic kdyby mě vysál, ale bylo to čistě ze zvědavosti. Zrovna jsem se chtěla diplomaticky stáhnout a lehnout si na zem před krb, když jsem si všimla jeho špičáků. Ostatně bylo to také poprvé, co jsem měla možnost podívat se mu takto zblízka do tváře. Plán na to uložit se jinde zmizel v nenávratnu. Znova se vrátím do původní pozice, avšak nyní s tím, že se očima zaměřím na ty dva zuby. Mít možnost dívat se na upíra z takovéhle blízkosti nemá asi mnoho lidí. Tedy pokud se právě nestali potravou. Trochu se přiblížím k jeho obličeji a zaostřím. Skutečně zajímavé. Ale nechtěla bych, aby se tohle do mě zakouslo. Od sledování špičáků se přesunu k pozorování detailů tváře. Proč toho rovnou nevyužít, když je příležitost? |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Na Luciusových špičácích je jedna veliká zváštnost. Myslela sis, že budou duté nebo tak nějak, aby mohl nasávat skrz zuby krev. Ale Lucius nic takového nemá. Má je stejné jako ty, jen trošku větší a ostřejší. K jeho tváři. Jemností by se vyrovnal tě nejhezčím ženám světa. Kdyby neměl mužské rysy, spletla by sis ho. Dále pak jen jeho vlasy, které jsou bílé jak křída. (jenom menší oprava - nesedíš mu na klínu, ale vedle něj, ale obímáš ho. Prostě ses k němu při spánku natočila...) |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Skutečně zajímavé. Záležitost se špičáky mi přijde zvláštní. Asi tu krev polyká jako kdyby normálně pil, pomyslím si přičemž se mi mírně zvedne žaludek z představy, že bych měla pít něčí krev jako se pije třeba voda. Sněhově bílé vlasy, které jsou určitě na dotek jemné, avšak zkusit to se neodhodlám jelikož nechci mistra vzbudit. Co se zvědavosti týče byla zatím ukojena touto menší prohlídkou. Nyní se již odtáhnu a zadívám se do ohně, který stále vesele plápolá. Nevím jak dlouho jsem spala ani jaká je denní nebo noční doba, jelikož tady v bažinách je nejspíše tma pořád. Jisté, ale je, že jsem se prozatím vyspala dostatečně na to abych byla nějakou chvíli vzhůru a tak jen nepřítomně hledím do plamenů (tak to pak sorry, ale z příspěvku to tak vyznělo ;-) ) |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Díváš se do plamenů a najednou ti přijde něco divné. Oheň stále hoří a vypadá to tak, že se přikládalo maximálně před hodinou. Otázka tedy zní, spí vůbec upíři, nebo jen Luciusova lidská stránka je tak zvědavá, že hodlal zjistit, co tě zajímá. Odpovědí ti je dým kolem vás, který klidně rotuje ve víru. Tvé nejistoty se zjevně kněz všiml, asi kvůli schopnosti empatie, o které ti povídal. Vypadáš nějak překvapeně. No, neboj se, já tě nezakousnu, Liveria chrání mou chtíč po krvy. Naopak mi z recese posiluje jinou, ale na to mám snad dostatečně silnou vůli. Protáhne se a přiloží do ohně. Zjevně nechce ještě nic začínat sám, takže to nechá na tobě, zda budeš mít nějaké otázky, či podobně... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Najednou mi to dojde. Oheň si stále v klidu plápolá a podle svého laického odhadu můžu říct, že svrchní dřeva nejsou moc ohořelá tudíž se přikládalo zrovna nedávno. Hlavu, která doposud spočívala na pokrčených kolenech, vztyčím a zamračení na tváři se prohloubí. Z mého dumání nad tím jestli upíři spí nebo ne, a jestli na mě Lucius nehrál habaďúru, mě probere až jeho hlas. Mírně cuknu hlavou směrem odkud slova přišla, avšak nepodívám se na něj. To, co prohlásil mě potěší. Bohudíky si můžu být jistá svým životem. Prozatím… pomyslím si vděčně načež pozoruji jak přikládá do ohně. V hlavě se mi objeví otázka, která mě jednu chvíli, snad na cestě sem do hradu, trápila. “Budu se muset taky naučit zacházet s nějakou zbraní? Já…no chovám k nim jakýsi odpor,“ vyřknu nakonec a nyní pořádně zaostřím. Až doposud byl můj pohled nepřítomný jako bych byla duchem jinde. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Ne. Bude dost takých, kteří za tebe rádi položí svůj život. Než se tak stane, budu tady já a myslím si, že jsem dostatečně silný na to, abych dokázal většinu protivníků odvrátit, aniž bych musel pozvednout zbraň. Snad jen ten proradný grázl Ghardaros odolal nátlaku mé mysli, neboť má zasebou moc černých démonů a starodávných bohů živlů. No, a až se naučíš používat démony, které produkuješ, budeš mít vlastní ochranku. Poté se kněz natočí k tobě a pohladí tě po vlasech. Neboj se, já nikoho nenechám, aby ti ublížil. Mám tě na starost jen jeden den, jsi moje první žákyně a už jsi mi přirostla k srdci. Občas si říkám, kéž by ses nikdy nestala kněžkou a já tě učil do konce věků. No, asi jsem už moc starý a leze mi to na mozek. Tak krásná dívka a já mám místo lásky otcovský komplex. Usměje se a znova zavře oči... |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro V klidu si vyslechnu jeho vysvětlení. Zdá se mi, že při vyřčení toho jména získal Luciusův hlas podtón odporu. Nejspíš toho dotyčného hodně nenávidí. Otázkou je proč. Avšak čas a příležitosti položit ji bude spousta. Jakmile mi mistr přejede rukou po vlasech jen mírně pozvednu obočí. Byla bych se tak dívala stále nebýt toho posledního, co pronesl. V rychlosti otočím hlavu na stranu, aby neviděl můj pobavený úsměv a snad, aby neslyšel ani to tiché zachichotání, které mi náhodou uniklo. Však já dokáži být taky pěkný kvítko a ďáblík, pomyslím si a znova se pro sebe usměji. Hned na to stočím pohled na plameny a z nich pak sjedu na Luciuse. “Spí upíři nebo ne?“ zeptám se znenadání. Kolena přitáhnu těsněji k hrudi, i přesto, že je v místnosti teplo je to pro mě pohodlnější pozice. Bradu si znova opřu o kolena. |
| |
| Po léčení Stále ještě omámen a unavený po cestě a dlouhé otravě se rozhlížím po místnosti a pozoruji léčení zbývajících členů družiny. To je zvláštní, doteď jsem si neuvědomil, jak hodně je mi protivný... Bleskne mi hlavou, když vidím Arsenovo chování. Paladin vypadá po zákroku jako by z něj spadlo velké břímě, čarodějka sebevědoměji a já... Já v tomto okamžiku zrudl jako rajče, neboť jsem si uvědomil, na co jsem v okamžiku nejvyšší nouze a slabosti myslel. "Omlouvám se za vše nevhodné, co jsem řekl, nebo udělal..." Zamumlám potichu. Pak přejedu pohledem na léčitelku a zrudnu ještě více. "Skutečně jsme vás nechtěli vyrušit při oblékání. Nicméně oceňuji vaše nasazení ve věci našeho vyléčení, ke kterému jste se měla natolik, že jste ani nestihla obléci si vhodnější oblečení do neznámé společnosti... Nechci mluvit za ostatní, ale vůbec by mi nevadilo, kdybyste nás na okamžik opustila a navrátila se k přerušenému ošacovávání se, neboť se obávám, že by vám, s ohledem na fakt, že nikterak nezakrýváte své tělo, mohla být během několika okamžiku poměrně hodně zima a nerad bych, kdybychom se o vás museli na oplátku starat pro nepříjemné nachlazení, třebaže jsme nyní vašimi velkými dlužníky." Pronesu rudý jako rajče s obličejem sklopeným k zemi a očima zapíchnutýma do podlahy. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Jde vidět, že kněze bavíš. Rozhodně tvé pocity, které zatím neumíš skrývat, ano. Trošku se rozvalí a položí meč na zem. Zase né tak pobaveně Sinathuo, jsem přeci jen knězem bohyně, jež vládne chaosu. Ona sama ve mě vzbuzuje chtíč, aniž bych viděl pěknou ženu a věř, že i přes své stáří jsem pořát plný sil. Navíc pro upíra je tisíc let jako pro člověka pohých dvacet, možná lehce více. Od dob, co jsem se upírem stal jsem vlastně o tolik let zestárl, nebo to vzhledem ke své podobě mohu říci. Něco uvnitř tvé hlavy ti jeho slova potvrdilo, asi měl opravdu již dost žen. Když vyslovíš svojí otásku ohledně spánku upírů, lehce se zamyslí, ale odpověďět dokáže, za okamžik. No, i upíři spí, povětšinou v rakvi. Já ale nejsem plnohodnotný upír, jsem jím jen z poloviny. Má matka byla upírka. Ale svou rasu nesnášela, neboť milovala člověka, který byl jejím mužem i před smrtí. Byl o něco mladší a tak ho o dvacet let později našla. On však byl ženatý s jinou ženou. Nezazlívala mu to, ale chtěla po něm ještě jednu noc, než odejde. Milovala se s ním a dokázala potlačit svou chtíč po krvi. Říkala mi, že milování je tak příjemné, až dočasně nahradí požitek z pití krve. Z tohodle románku si na něj odnesla památku, mě. Po klasické době jsem se narodil, na půl člověk, na půl upír. Má to jisté výhody a nevýhody. Jsem schopen lépe potlačovat své krvelačné choutky a neumírám na světle. I přes to mi vadí. Na druhou stranu, nejsem nesmrtelný. Sice stárnu velice pomalu, ale časem také zemřu. Navíc mě může zabít i obyčejná zbraň. Poté nemám duté zuby, takže nedokáži krev tak rychle vstřebat. Vypiju jí, asi půl dne čekám než zapůsobí a stejně mi nestačí, protože se jí hodně spálí v žaludku. |
| |
| U Dee doma Som se asi neotrávil, cejtim se furt stejně prohlásím se značným překvapením v hlase a prohlížím si ruce. Opravdu žádná změna, asi na mě jed ještě nezačal působit. Tož díkes krásko, já zas pujdu. Jo veliteli! téměř vykřiknu a hodím suchý pohled na paladina Danniena. Když už tu sme, jako ve městě myslim, tak zajdu k sobě a vezmu víc zbraní. Mám jakési takési pocit, že budě potřeba hrubej síly a k tomu som tu sámo nejlepší já. Na posledním slově dám samozřejmě důraz a vyjdu ze dveří ven. Tak a som v řiti, kudy teď? Na to, že jsem na začátku docela zlá úvaha, ale což, lepší než se ztratit a nemoc se zeptat. Vrátím se tedy zpět do domečku a probodnu Lysetheu pohledem. Tož čarodějko, mám u sebe jednu tvoj knihu, vrátim ti jú, pojď! Ani nestačí odporovat a vezmu jí zaruku co nejněžněji to umím, takže jí nezpůsobím úraz, ale možná jí to zazačátku bude bolet. Když jí vytáhnu před chajdu, rozhlédnu se a poté jí zase probodnu pohledem. Tož nechtěl som to povídat před ostatníma, ale mám problém. Tož tys chytrá holka, víš že já blbec, že netrafim dom. Navíc som si říkal, jako že v duchu jo, že tam nebudeš ráda. Já jak moc neuvažuju jo, tak mám docela paměť a vim, žes měla se Smrťákem jako románek a tak všechno a ona je jakejsi prdukt jeho nevěry, takžes určitě chtěla vypadnout ven. Chápej, dělal jsem to jako že dvě mouchy jednou ránou. poslední slovo zase zdůraznim. Ehm, takže mě doveď dom prosim tě... pěkně. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Sinathuo, přesně jak mi říkali rodiče, když na mě byli naštvaní nebo jak mě často oslovovali ti, co mi zadávali úkol. Na chvíli mě zamrazí, avšak uvědomím si, že v tuto chvíli je jméno proneseno za jiných okolností a s jiným tónem než na který jsem byla zvyklá. Pohled mi sjede na meč zatímco Lucien hovoří. Jakmile se začne mluvit o své rodině tak zrak přesunu na něj. Tahle část mě zaujme. Představa dutých zubů a žaludku v krvi mi ten můj vlastní málem obrátí naruby. „A co se stalo s vaší matkou, mistře?“ zeptám se zvědavě. Možná až trochu neomaleně, ale jak je upírovi tak mě jasné, svoje pocity neumím tak bravurně ovládat. Sice mám jistou dávku sebeovládání, která však neúčinkuje vždy a všude. Teprve po chvíli si uvědomím, co jsem pronesla. „Pokud nechcete tak odpovídat nemusíte,“ vyhrknu jelikož si vzpomenu i na poslední...varování, ano tak se to dá nazvat, že když se zeptám nevhodně zemřu. Třeba to platilo jen pro ten daný úkol, ale kdo ví co se Lucienovi honí hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro Já jí neměl zrovna v lásce, takže klidně odpovím bez výčitek svědomí. Je mrtvá, upálili jí na hranici. Ono se to s upíry občas stává. No, ale je to již dávno, to upírů nebylo tolik. Pamatuji si ještě doby, kdy kovové nástroje byli novinkou a hlavní, co se používalo byl bronz. Tak obrovské hrady, jako je tento byli jen snem, prostě vše bylo jinak. Jo, a s tím zabíjením jsem si dělal legraci, ona by mě pak Liveria neměla moc v lásce. Už tak jsem zabil jednu kněžku a málem mě to stálo život. Poté se nakloní blíž k tobě, až ti málem přeběhne mráz po zádech a přitom ti je příjemné, když ucítíš jeho dlouhé sněhobílé vlasy na kolenou. Ovšem co tě zarazí jsou jeho oči, ve kterých bys mohla číst jak v otevřené knize u každého člověka. Dokonce ani to, že jsou rudé by nic nezměnilo. Problém je, že jsou tak čiře neutrální, takže neřeknou vůbec nic. I kdybych nebyl empatik, nemohl bych si nevšimnout, že ti vadí, když ti někdo řekne jménem. Pověz, jak ti mám říkat. Díky vlivu chaotické aury ti začnou vystřelovat různé myšlenky o osloveních, jako například: lásko nebo hej ty! Vše je svým způsobem vtipné a přitom i zarážející, jak tě to vlastně mohlo napadnout... |
| |
| V meste, domove čarodejníkov, lovcov a obyčajných ľudí, akými sú blázni a múdrcovia.... jeden chce toto, druhý zas toto, jeden nevie čo by robil a druhý čo by od radosti spravil. Správajú sa ako deti, jedni túžia po mlieku iný vrátiť sa na miesto svojho zrodu. Muži vždy myslia len jednou časťou... Znechutený pohľad odvrátim od liečiteľky a od toho čo sa deje a pokúsim sa pozrieť von oknom aby som sa vyzrela na to čo sa deje na ulici. Lenže skôr než si stihnem obzrieť dlažbu ulice či zaujímavých ľudí niekto ma prudko vytiahne von a ja skončím pred domom pomyselnej záchrankyne, ku ktorej sa teraz dieťa klania akoby nevedelo že je to jej odev. A jediné čo teraz môžem urobiť je to že pohľadom spočiniem na tomu, ktorý z našej družiny preferuje svaly praktického významu nie mozog. Spočiatku mám pocit že som porozumela zle tomu čo odo mňa žiada, no nakoniec mi dôjde že to myslí vážne vie toho viac než dáva najavo. Namiesto pošúchania ruky, mu na posledné slová prikryjem dlaňou ústa a pozriem sa cez otvorené dvere dnu na veštca, ktorý sa snaží zachrániť svoju skromnú dušu pred lákadlami jej tela. Drž zobák blázon, nepotrebujem aby to všetci počuli. A ona nie je moja dcéra jasné, pozri sa na náš vek. Je z prvého manželstva či čo, aspoň dúfam. Dodám čo najtichšie, skutočne dúfajúc že to čo hovorím je pravda, lebo k nie... ...niektoré myšlienky je lepšie nevysloviť. Trochu si povzdychnem a opäť sa venujem Arsenovi. Môj povzdych a nedbalé zastrčenie si prameňa vlasov za ucho naznačuje že sa cítim skôr horšie než zbití pes či zmoknuté kura, cítim sa ako handra. Ale aj tie majú svoju hodnotu. Tak dobre, poď...aj tak by skôr či neskôr mali zamieriť do hradu, počkáme ich tam. Pretože je jednako dúfam že... Posledné slová zaniknú v hluku ulice a v mojom nezmyselnom mrmlaní. ....tam trafím sama, pretože neviem prečo ale mám pocit že stou kliadbou to bolo ľahšie. A vydám sa kľukatými uličkami snaď už konečne domov. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Nemít v lásce matku? Pro někoho jako já nepředstavitelné. Ale tak každý je jiný a nemůžu všechny soudit podle sebe. Zmínka ohledně toho jak dlouho už je naživu ve mně vzbudí ještě větší respekt. Když se Lucius sám prozradí s tou planou hrozbou oddychnu si. Přesto musím uznat, že to byla šikovná finta jak mě přinutit pracovat a zapojit mozek tak moc jak jen to šlo. A najednou ho mám hodně blízko u sebe. Cítím konečky jeho vlasů na kolenou a vidím mu obličej stejně zblízka jako když jsem ho zkoumala, když spal. Kdyby tohle za normálních okolností provedl nějaký chlap odtáhla bych se a jednu mu vrazila.Jenže mistr nebyl normální chlap a hlavně na mě zapůsobily ty jeho oči. Tak krvavě rudé a jasné, avšak nijak agresivní jak jsem slýchávala. Jeho blízkost způsobila, že mi hlavou opět proudí spousty vtipných, dokonce i nevkusných, myšlenek. Nad některým se nejistě usměji, jindy se mírně začervenám. To vše během pár chvilek. „Já...“ snažím se začít, ale mám v hlavě zmatek. Pevně semknu víčka abych se lépe soustředila. Není to projev nepohodlí nebo nechuti jen se nechci znemožnit. „Atho...nebo Sin,“ řeknu nakonec, když se s jistotou upnu k těmto dvěma slovům. Znova otevřu oči a mírně se pousměji. Když si vzpomenu na pár návrhů, které moje mysl nadhodila musím se pro sebe v duchu zasmát. |
| |
| Hrad v bažinách Výborně, Atha Poví a znova se odtáhne, jakoby se nic nestalo. U kněze je jedna velmi důležitá vlastnost. Tou jest neovlivnitelnost. Nikdy se nesmíš nechat rozhodit a nikdy se nesmíš nechat ovlivnit od někoho, od koho nechceš. Ale mám pro tebe dobrou správu, Liveria si tě oblíbila. Už začínám lehce cítit tvůj aspekt. Ještě hodně dlouho nebude vidět, ale cítit bude. Kamkoliv přijdeš, snaž se číst pocity, kamkoliv přijdeš, snaž se být ta navrchu. Když už tedy konečně máš svou vlastní auru, můžeme přestoupit k tranzu. V tranzu můžeš ovlivňovat sama sebe, své pocity. Můžeš dokonce ovlivnit ostatní a číst pocity ostatních. Je to sice v malé míře, ale na druhou stranu se tomu může málokdo ubránit. Třeba já jsem schránka a pomocí transu bys mě mohla přečíst. Ale asi bys toho moc nepřečetla, mám na povrchu jen velmi málo pocitů a ty uvnitř mám moc dobře střežené. Jak se uvést do tranzu. Naprosto jednoduchá věc. Zavři oči a pokus se naprosto psychicky odloučit od světa. Vnímej jen barvy pocitů a citů. Co uvidíš nejjasněji jsou tvé vlastní pocity, na ostatní kašli. |
| |
| Ulice Vran' gulu Tož vim že nebýt tvoje dcera. řeknu o chvilku později, co vyrazíme. To že sa neumim vyjadřovat neni společné s mym rozumem. Všecho to výchovou a prostředim, vyrůstal som v horách. Tož chápu žes naštvaná, bo ona dcera ženský, co ti přebrala Smrťáka. Ale tak já ťa taky chtěl brát, jenomže hold chytrý patřej chytrejm a hloupý hloupejm. Nic nenadělám, ale stejně sme kámoši všici, i když to počas vře jak kotel, tedas voda v něm. Najednou spatřím svůj baráček a rozběhnu se k němu. Teprve asi po dvaceti metrech běhu si uvědomím, že bych měl doprovázet Lysetheu, přeci jen je to dáma a něžná dívčina. Tož ďake Sám bych netrefil. Poď dálej, dám ti tej knihy a ukáži novej tetování na zádech. Mám ho za sto zabitejch zlobrů. |
| |
| soukromá zpráva od Sinathua *Sin / Atha* pro Souhlasně pokynu hlavou nad jeho výběrem načež se zaposlouchám do toho, co začne vykládat. To, že si mě Liveria oblíbila mě zahřeje u srdce. Ani nevím proč, ale udělá mi to radost. Je to jako, když s pochválí dítě, které udělalo něco správně a dobře. To už mám vlastní auru? Tak rychle? avšak hned se zamračím. Co bylo to první? Nenechat se rozhodit. Mám se ještě hodně, co učit. Bedlivě naslouchám k čemu je trans dobrý, čeho se tím dá dosáhnout a jak se vůbec do transu uvést. Na konci pokývnu hlavou. „A není k tomu nějaká pomůcka? Jako třeba, že si něco představím a tím se nechám odvést z tohoto světa nebo tak něco,“ pronesu s mírnými obavami. Sice mi lichotí, že Lucien si myslí, že to zvládnu, ale já si tím tak jistá nejsem. „Já totiž nevím jestli to zvládnu hned na začátku tak abych si něčím pomohla. Pokud to tedy jde,“ pronesu na vysvětlenou a na mistra se mírně usměji. Můj dosavadní posed mi začal být nepohodlný a tak jsem složila nohy pod sebe a ruce zlehka opřela o stehna. Mít kalhoty sednu si do tureckého sedu, ale bohužel mi zatím nebylo přáno. |
| |
| soukromá zpráva od Znamení pro No, viděl jsem jednoho blbce, jak běhal kolem ohně a skřehotal. Ale dle názoru mého a naprosté většiny je nejlepší být v klidu a pokuset se nemyslet na nic. Později se tě budu pokoušet rozhodit, aby ses poté mohla hodit do transu třeba i na bitevním poli. Poté, když se pokusíš nastolit trans, povede se ti to. Opravdu vytěsnění myšlenek pomáhá a je to, jakoby tě sama bohyně vedla. Zezačátku vidíš jen sebe a barvy kolem tebe. Jsou to jakésy plyné jazyky, která jasně značí pocity. Jsou poměrně jasné, ale né tak veliké. Po chvilce spatříš i postavu tvého mistra. Kolem něj rotují jen dva jazyky: červený a černý. Jelikož jsou to tvé vlastní představy, dojde ti, že červený je chtíč nebo vášeň, prostě něco na ten způsob a ten čarný je jeho vlastní chaotická aura nebo nějaký engativní pocit. Hlavní co tě zarazí je obrovská velikost obou jazyků a divíš se, že se na tebe nevrhne. S takovými pocity bys už dávno někoho zneužila a zabila. Hold musí mít obrovskou vůli... |
| |
| Domeček bersekera – trochu iná planéta pro mne Usmejem sa keď uvidím ako sa radostne rozbehol s svojmu domu a pomaly kráčam za ním. Keď ma pozve dnu trochu neveriaci si obzriem tu jeho chajdu. Predsa len bola som zvyknutá na niečo iné i keď vojenské. Ale nakoniec prikývnem a spolu sním zamierim dnu, veď čo sa môže stať? To je pravda. Ale na to že chytrej nie si rozumu máš dosť. Udivuje ma kedy si si ho nechal vytetovať. I keď. Prejde mi mráz po chrbte a pohľad mi nenápadne smeruje von. Trochu sa zamyslím nad slovami prečo si doprial novú odmenu. A vôbec to aké miesto zastáva v skupine. Sto zabitých...ehm...skvelé, nom ja mám oheň, mráz a blesk. Ale toto by bolo hodne zaujímavé... Na chvíľku sa poobzerám po miestnosti a dome a potom s trochu previnilým výrazom na tvári sa spýtam o malinkú láskavosť. Nemohla by som sa u teba prezliecť a umyť, nie som si istá či by som stihla dôjsť do hradu a späť kým nás bude chcieť vidieť veliteľ. Poviem čo najsladším hláskom, zamávam svojím ľahkým vakom kde mám oblečenie aj uteráčik a zatvárim sa ako anjelik. Vlastne sa snažím ho trochu vyprovokovať k tomu aby rozvil tu myšlienku s tým že ma chcel. |
| |
| Můj dům! Když přijdeme ke mě domu, postavím na stůl knihy, které jsem si od Lys půjčil. Vesměs jsou to obrázkové knížky s minimem textu vyprávějící o hrdinném válečníku. Poté si sundám brnění a ukážu Lys záda. Celá jsou pořezaná a popálená, ale tyto hrůzné výjevy do sebe zapadají. Krom dvou jizev mám na zádech vytetovanou postavu technikou řezby a vypálení. Celkově poměrně bolestivé, ale co se dá dělat. Ty rohy být za tech zlobry. Křídla za svržení anděla, ocas za krále býků. Ta postava mít každý z můj kmen vytetována od chvíle kdy stát mužem. Já už ho mít od dvanáct let. řeknu a odejdu ke zdi, kde místo poliček s knihami mám vystavené zbraně. Jsou všechny naleštěné a nabroušené, ale je na nich znát, že již byli použity. Vezmu si dva meče, které obyčejní vojáci mají za jeden a půl ruční, já je používám najednou. Poté si vezmu velkou halapartnu a dvě dvojbřité sekery. Nakenec si vyberu poslední zbraň, můj oblíbený meč, ztvořený kompletně z draka, kterého jsem zkolil. Rukojeť a vrchní plást na čepeli jsou z jeho kostí. Čepel je ž jeho roztavené kůže a na vrchním plástu jsou z dračích zubů vytvořené trhače. Zrovna když si upevňuji těžké brnění, na které tohle všechno mohu zavěsit se mě Lys zeptá, jestli se nemůže umýt. A k peklu. Tu voda ledová a ona nebýt zvyklá. Tož v pohodě, ti budu zatopim pod kotlem a ohřát vodu. řeknu a to málo, co jsem si stihl zapnout si zase odepnu a vyjdu do vedlejší místnosti, kte je snad rok nepoužívaná káď na koupání. Jediné, co vypadá používaně je umyvadlo, kde leží břitva na holení. Odejdu na chvilku ven a už se vracím se čtymi kýblemi vody. Dva naleju do kádě a dva do kotle, pod kterým zatopím (jestli Lys použije kouzlo, zrychlí to). Poté ještě odejdu pro další kýble studené vody a vyleju je do kádě. Ohřátou vodu vezmu i s kotlem, až se mi zakouží z pokovaných rukavic a vyleju tam půl vody. Tož skus to, jestli dobrá voda. |
| |
| V domčeku – konečne kúpeľ Usmejem sa a pokojne ponorím ruku do vody sama si ju trošku ohrejem na príjemnú teplotu. Pousmejem sa a poďakujem sladkým hláskom. Jasne to je skvelé. Môžem si dať kúpeľ. Položím batôžtek vedľa a vybalím ručník, nejaké hygienické oleje i mydlá a nakoniec odev. Pokojne sa postavím a počkám kým sa berseker aspoň zatvári že opustil môj priestor. Potom opatrne dám dole mašľu, pokračuje m šatami až prejdem k spodnej bielizni a nakoniec ostanem nahá. Telo je hladké, trošku bledé ale s príjemnými proporciami. Najskôr strčím dnu jednu nohu, potom druhú a nakoniec vkĺznem dnu celá. Ponorím sa po krk. Chvíľku sedím a potom sa pohnem a pridám do kúpeľa oleje. Potom si zoberiem mydlo a začnem s pomaly umývať. Hubkou prechádzam jemne od končekov prstov až po kolennú jamku, pokračujem opatrne po stehne. Pokračujem celým telom. Moje pohyby sú vláčne a pomalé akoby išlo skôr o nejakú hru než o obyčajné umývanie. Keď začnem umývať prsia, ide skôr o krúživú masáž než drhnutie. Po chvíľke keď už konečne umyjem aj tvár, naposledy sa celá pokojne opláchnem a vstúpim na podlahu. Opatrne zoberiem ručník a olej a pomalými plynulými pohybmi olej v masírujem do pokožky a potom sa zaviniem do ručníku. Chvíľku si hrám s vlasmi až ich upravím do výslednej podoby a potom zoberiem odev a konečne dokončím rituál očisty. Spokojne vyjdem von a usmejem sa na spoločníka. (odkaz) Ďakujem ti ani nevieš ako si mi pomohol. Cítim sa ako znovuzrodená. Usmejem sa a venujem malý bozk na líce Arsena. |
| |
| soukromá zpráva od Arsen *krutný* pro Po chvilce, když Lys uzná, že jsem dobře namýchal koupel ku správné teplotě vyrazím ven. Chvíli si brousím zbraně a poté složím hlavu do dlaní, abych si promnul oči. V tu chvíli si uvědomím, že na mé tváři je strniště přesahující únosnou mez a tak vyrazím do koupelny. Ničeho si nevšímám, prostě vejdu, namažu si pusu pěnou a vezmu do ruky břitvu. Kouknu na sebe do zrcadla a v tu chvíli si všimnu, že zamnou stojí Lysethea omotaná v ručníku a s výrazem něco mezi: Zabiju tě a Co tady děláš? Jejda, promiň. Já, já, já zapomenout, že ty tady. Já jen chtít oholit. NEchtěl na tebe koukat, tedy né že ty za to nestát, ale nechtět tě urazit. V nervozitě položim ještě břitvu, aby se v mých rukou enzměnila v obraně ve smrtící zbraň a pociťím ten nepříjemný pocit, co vám říká: Jau, schytám to bleskem... |
| |
| Po léčení Počas privolávania dúchov a pri praktickom prevedení mágie dee som nemal moc dobrý pocit. Z jej správania ale bolo vidieť o koho v skutočnosti ide. Akoby jej otcovi z oka vypadla. Myslím ale správaním. Smrťákovi som sa do tváre nikdy moc nepozeral. Napokon sa ale cítim lepšie a podivný pocit neistoty opadne. Ostávam sedieť, sledujem okolie. Počúvam slová ostatných, nikomu neskáčem do reči. Napokon aj ja sa postavím a jemne sa ukloním pred dee. “vrelá vďaka, Sme tvojími dlžníkmi...“ Na Arsenove slová prikývnem, no pred tým než odídu ešte oznámim našej skupine pár slov. “Keď sa všetci dáme ako tak do kopy stretneme sa sem alebo v najbližšom hostinci. Budeme musieť znovu vyraziť..“ V duchu si pomojich slovách prechádzam udalosti, ktoré sme doteraz zažili. |
| |
| Domeček Dee Neuplyne moc času od doby, kdy Lys a Arsen odešli pro výzbroj a knihy, když se v chaloupce objeví jeden čarodějný posel krále. Štěstí, že jste ve městě sire, stalo se něco strašlivého... Král je mrtev. Prosatimne vzal moc do svých rukou vrchní rádce Ghardaros. Princezna Sabashe je vynněna z velezrady a byla pronásledována. Bohužel jsme vojáky našli mrtvé, usmrcené černou magií. Proto jsme přišli rovnou za vámi s novým úkolem. Najděte a zajměte lady Sabashe. Máte povolení jí zabít, ale raději bychom jí živou. Její stopa končí na kraji temného lesa, dál se již zvědové neodvážili. Poté zmizí a všimnete si, že není jediný. Muž, se kterým se Dee bavila je také pryč, zmizel jak plamen svíčky, jež byla sfouknuta. K další misi můžete vyrazit ihned, problém je však v tom, že nikdo neví, kde má Arsen ubytování, neboť to z vaší skupiny věděli jen dvě osoby: jedna je mrtvá a druhá je s ním. Sám Arsen to pravděpodobně nevěděl... |
| |
| Doma Chování toho jenž si říká Vates, mě skutečně pobaví snažím se si udržet chladný stín tváře, ale je to téměř nemožné, jeho červeň v obličeji a výraz malého štěněte, opravdu kouzelné, ba co víc, má zřejmě dojem, že nejsem oblečená. Sjedu pohledem na sebe samu a pohled mi ulpí na ňadrech. Pak se opět podívám na muže, který hledí k zemi, jako by mluvil s podlahou lehce zavrtím hlavou a snad kdybych to uměl začnu se červenat také, protože je to dojemné, jeho starost o mé zdraví. “Vězte pane, že úbor jenž zakrývá mé tělo, je dostačující jak do zdejšího podnebí tak i do chladnějšího a pokud ne, jsem připravena se zahřát jakýmkoli způsobem…!“ Řeknu klidně. Ani se nestačím otočit, a tenž, který mluvil divně zmizel i s kouzelnicí ven. Dveře se zapřeli zpět do futer. Již nás nezbylo v domě příliš a tak jsem se otočila a přešla dodělat čaj. I s konvicí jsem jej položila na stolek a vedle několik hrnečků. Ten, kterého jsem léčila jako prvního také odešel, samozřejmě poděkoval jakož i ostatní, ale faktem zůstává, že slova díků, mi nikdy nic neříkala. Kývnu hlavou a rozhlédnu se kdo tu zůstal. Zahlédnu toho, který zčervenal. Mírně se pousměji. Jakmile do místnosti vejde posel krále. Řekne to proč přišel a já s přivřenými očky se zahledím na Vatese. Takže on je tu velitel? Tedy té podivné otrávené skupinky? Začnu si v hlavě probírat fakta. Hned jak odejde posel, o jeho slovech příliš nepřemýšlím, někdy je lépe nevědět, než-li být informován. Informace mi sice nejsou cizí, ale stejně jako rány, které se hojí potřebují i informace čas na uležení. Přemýšlet nad tím mohu jindy. Je tedy jediná otázka, zda mám s nimi jít. Ale pravda je, že pokud je Vates, velitel, či tak něco, potřebuji tedy jeho pozvání, nebo lépe řečeno jeho žádost. Zde mě nikdy nic nedrželo a zůstávala jsem zde snad jen už z povinnosti. Ještě před chvílí plný domek lidí a nyní… Pohlédnu dlouze na Vatese, čekajíc jeho odchod? Ne! Koutek úst mi vyklouzne v úsměv. |
| |
| U Dee doma Po léčitelčině odpovědi znovu přejedu očima její tělo a zamyslím se. Mezitím mi kolem uší jen tak proletí Dannienova slova, ale nejsou adresována přímo mi, tudíž je neberu až tolik na vědomí. Když konečně domluví, upřu své oči do léčitelčiny tváře. "Dá se tomu jen velmi těžko věřit, ale pravda, já jsem byl vždy zimomřivý a tak jsem ani neočekával, že bych kdy narazil na někoho, komu by byl dostatečný takto skromný oděv." Pokrčím rameny a ještě jednou zběžně přejedu očima její postavu. Zahřát se jakýmkoliv způsobem... Měla by to být dcera toho podivína a podle toho, jak se vypořádala s tím prokletím, tak nejspíš bude zběhlá v magii, možná i lektvarech. Skoro bych řekl, že určitě bude mít spoustu způsobů, jak se udržet v teple. Z přemýšlení mě vytrhne příchod králova posla a já si jeho proslov společně s ostatními napjatě vyslechnu. Pak se otočím na paladina. "Myslím, že je jedno, jestli se domluvíme tady, pokud tomu paní domu dovolí." Pohledem přejedu k léčitelce, aby bylo jasno, koho tím mám na mysli a pokračuji. Nebo v hostinci. Pokud někdo náhodou neví, kam odešla Lysethea s Arsenem, tak na ně budeme muset stejně počkat. Připočtěme k tomu čas potřebný na doplnění zásob před další cestou a nejspíš budeme potřebovat i noční ubytování, leda bychom vyrazili hned po jejich návratu a nalehko. Toliko mé návrhy." |
| |
| Doma Ještě se úsměvem vrátím k rozhovoru o zimomřivosti a očka mi zaplanou značnou hratelností jenž se zrovna s myšlenkou zimy a tepla zaobírá jedna část mé mysli. Bílé vlasy spadnou na každé straně na má ňadra a jako dětem dopřejí teplou přikrývku před spaním. “Skromný oděv?“ usměji se mile a zároveň tak, že je zřejmé, že mám ještě něco zalubem. “Povětšinou slýchávám, zda mi není teplo a nechci si ještě odložit…!“ Pobaveně se ušklíbnu. A promnu rudé rty. Vates začne rozmlouvat s paladinem a chtě nechtě jsem vyslechla co říkal. “Jistě paní domu dovolí… místa je tu poměrně dost a jak jsi již mohl vidět celá vaše skupina se sem vejde. A pokud jde o ubytování ani v tom bych zde neviděla problém, sice zde velké soukromí příliš nebude, ale… promiň… zřejmě soukromí po té cestě co jste byli dnem i nocí spolu uvítáte.“ Řeknu klidně a naliji do jednoho hrnečku čaj a svými dlouhými prsty obepnu jeho obvod a pevně sevřu. Přiblížím jej k rtům a napiji se, nebo lépe řečeno svlažím rty. |
| |
| U Dee Při poznámce o oblečení se snažím se nezakuckat a když domluvím směrem k Dannienovi, otočím se zpět na léčitelku a zase jednou si pořádně prohlédnu její tělo. Ještě párkrát a uvidím ho i po zavření očí... "Tomu se dá jen velmi těžko uvěřit..." Pronesu zamyšleně a s velkým přemáháním polknu svou otázku, zda si pak skutečně odkládá. Je to nevhodné a ve svých bezmála třiceti letech už mám dost rozumu na to, abych dámy zbytečně neurážel. Přesto se nemohu vynadívat, je to prostě nádherná ženská, která to o sobě ví a ještě to dává tak okatě najevo. "Soukromí...?" Přeruší tahle poznámka mé kochání se hostitelkou. "Jelikož jsem o sobě posledních několik hodin pořádně nevěděl, tak je mi osobně v podstatě jedno, zda se vyspím v soukromí, nebo s někým dalším v jedné místnosti. Nevím jak ostatní, ale uvidíme, jak se rozhodne jejich velitel. Já se k téhle akci přichomýtl, jak se říká, jako slepý k houslím, navíc mé poslední návrhy nedopadly zrovna nejlépe, ostatně kvůli nim jsme také skončili tady, tak si nejsem jist, nakolik budou mé další návrhy brány na vědomí." Na okamžik se zarazím... "Já už zase plácám z cesty, viďte... Mohl bych poprosit o trochu čaje, případně i něco k jídlu? Začínám mít pocit, že jsem toho příliš nesnědl a nepatřím k těm, kteří by toho vydrželi nějak hodně..." Když tak člověk vidí mých 170 cm na 55 kilo, tak by tomu i věřil. |
| |
| doma Všímám si velmi pozorně jeho pohledů, znám tyhle pohledy, mapují, bádají prozkoumávají a domýšlí si. Znám ten výraz, kdy nemohou odtrhnout oči, kdy vědí, že nedokáží skrýt tu touhu uvidět i ty malé kousky co vidět nejsou. Muži jsou jako děti, jsou zvědaví a především chtivý a lační znát veškerá tajemství. Jen na ženě je, zda odkryje karty a naznačí že má svá tajemství. Jsem ochotna… ne! Jsem nadšena, když vím, že touží, že chtějí a snaží se. Hledím na něj s pohledem jistým sama sebou, s pohledem vyzývavým a dychtící po překlepu, přešlapu po čemkoliv co naznačí nejistotu v mé společnosti. Držím hrnek a upíjím čaje, když Vates mluví a svěřuje se s věcmi bývalými. Tedy není velitel… informace jako vždy přichází sami od sebe aniž by o ně bylo řečeno! Jak jinak. Obvykle mám ráda tuhle hru na draka a rytíře ve zbroji a tenhle ji má… no měděnou, ale uvědomuji si, že může nastat čas kdy s nimi budu cestovat, takže… Zavrtím hlavou a pokývám hlavou. “Jistě… je to má nezdvořilost, že jsem vám ještě nenabídla nic jako pohoštění.“ Řeknu a odložím hrnek. Přejdu do jiné místnosti a s klapáním, boucháním a jinými doprovodnými zvuky jsem za chvíli opět v místnosti kde je Vaset. Položím na stůl prkénko a na něm je větší kus uzeného masa, ošatku ve kterém je nějaké pečivo a přisunu hrnek a džbán s čajem. Když tak učiním otočím se ke stěně proti dveřím a z háčku vezmu koženou čutoru a s nataženou rukou ji podávám Vasetovi. “Tohle je jeden způsob zahřátí…“ Usměji se a prohlédnu si opět toho muže, který mi vlastně pohledem v očích připomíná hocha. Bílé vlasy spadnou jako závoj přes levé rameno a lehce se nahnu nad sedícího Vaseta. |
| |
| U Dee Trpělivě vyčkávám, dokud se nevrátí a udržuji si v paměti její výraz, když se naše pohledy střetly. Tahle ženská je nebezpečná... Proletí mi bezděčně hlavou a já nasucho polknu. Jenže dokud je ochotná podělit se o čaj, budu spokojen... Páni, já mám ale žízeň... Řeknu si v duchu a se štěněcí vděčností v obličeji uvítám prkénko s masem, ošatku s chlebem a džbán s čajem. "Děkuji." Pronesu s uctivostí hodnou hosta, vyžírajícího svého hostitele a ze všeho nejdřív si naliji do hrnku trochu čaje ze džbánku a pořádně se napiji. Mám hroznou žízeň a věřím tomu, že Dannien také, takže mu po napojení sebe sama džbánek podám. Nemohu však přeslechnout poznámku o způsobu zahřátí, která okamžitě upoutá mou pozornost. Natáhnu svou ruku pro čutoru a můj pohled zabloudí do jejího výstřihu, okázale se prezentujícího před mým obličejem. Nejsem si vůbec jist, zda mluví o obsahu čutory, nebo tomto svém postoji, ale vím jistě, že to chci vyzkoušet. "Mohu ochutnat?" Zeptám se po přičichnutí k obsahu čutory. |
| |
| Doma Jakmile si převezme čutoru, kývnu hlavou na jeho dík. “Jistě, jen ochutnejte, jistě vám bude nějakou dobu tepleji, než obvykle.“ Povím klidně a přejdu kol stolu a usadím se na židli. Přehodím nohu přes nohu a opět pohlédnu na Vatese, přičemž čekám až se napije. Opřu se do židle a ruce založím „pod“ prsy. “Takže jste se přichomítl náhodou… co si pod tímhle mám představit?“ začnu přemýšlet zda je to vtip nebo je třeba… přítelem té kouzelnice, nebo…! No nic moc mě nenapadá protože jsem nikdy moc nepochopila proč otec odešel. Pokud jde o vyšší principy nikdy mi o ně moc nešlo, jsem sobec a můj otec. Byl arogantní, namyšlený blb co údajně bojoval pro vyšší princip, ale vlastně jen pro sebe. Nehodlám dělat nic, co mi nebude prospěšné, ať už jde o jakýkoli prospěch. Vates vypadá jako… dobrý prospěch, ale nikdy nic není takové jak na první pohled může vypadat. “Takže, budete i nadále cestovat s nimi, nebo… se oddělíte?“ Zeptám se ho a přehodím nohy. |
| |
| U Dee Ještě jednou si k hrdlu čutory opatrně přivoním, než nechám svým hrdlem stéci prvních pár kapek. Pak se mi vzbouří krev v žilách, když si již tak spoře oděná žena naproti mě sedne, opře se a opticky ještě zvětší své již tak dost bujné vnady... "Jak k tomu došlo? Pokud budete putovat s námi, pravděpodobně byste to měla vědět... Z nějakého důvodu mívám vidiny budoucnosti... Náhledy dějů, které se mohou stát. Království hrozí nebezpečí a mé vidiny se stále více týkají této hrozby. Proto si mě tady Dannien a jeho družina našli... Mám jim svými skromnými silami pomoci. To je celé." Pohlédnu na ni a vzrušení, které mě provázelo celou cestu pod zajetím kletby opět začíná vítězit nad racionalitou mé mysli. Již nejsem oslaben žádným smrtelným prokletím, postupně vítězícím nad mým tělem, prohrávám souboj se svými vlastními touhami. A z nějakého důvodu mi to příliš nevadí? |
| |
| U Dee Po liečení moc diskusiu medzi Dee a Vatesom moc nevnímam. Len pomaly prekráčam k oknu kde sledujem to čo sa deje von a čakajúc na to kým sa vráti Lysethea. V toms a ale „rozletia“ dvere a v nich sa objaví posol kráľa. Vysypal na mňa správu rýchlosťou akoby mu šlo o život. Po pravde šlo no nie o jeho život. “Kráľ je mŕtvy. Presne tak ako to hovoril. To čo sa bude diať ďalej závisí už len na mne. Teraz som na rade ja. Tak ako vravel. “ Rukou naznačím kráľovmu poslovi, že môže ísť. No ja ostávam ticho stáť. Môj pohľad padne na moje ľavé plece na ktorom sa blyští vykovaný kráľovský znak. Kráľ vedel čo robí a taktiež vedel čo sa stane. Preto urobil to čo urobil a preto sme tu práve my. Teraz je už len na nás či nastane v tejto zemi krutovláda toho sebca alebo, či navrátime trón do správnych rúk. Ponorený v myšlienkach nevnímam okolie, nie je to zatiaľ treba. Doviesť Lady Sabath chcú živú. No v mojich žilách začína vrieť krv. Ach hneď by bol pokoj keby na zemi nebolo takých ako sú oni. No bohužiaľ slnko svieti na všetkých tak ako na všetkých vplýva božia vôľa. Chvíľkami v duchu uvažujem doniesť len Jej hlavu na výstrahu nečestným a zabodnúť ju na kôl hneď vedľa Ghardaros šibenice. Ach keby niekto vedel aké myšlienky blúdia v hlave toho, koho volajú svätý muž. Bohužiaľ také jednoduché to ale nie je. Musíme sa snažiť za každú cenu, boh nás za to oplatí. Budem čestný a nezradím, pretože viem, že čoskoro sa stretnem s kráľom. Z myšlienok sa ale vytrhnem. Potrebujem sa nadýchať čerstvého vzduchu a premyslieť si čo budeme robiť skôr,. Než bude neskoro. Vyrazíme ihneď to je jasné, najprv treba zohnať ale tých dvoch. Pohľad potom otočím na Vatesa a moje slová patria práve jemu. “Ostaň tu a počkaj ich. Ja idem do hostinca. Ak by sa tu lys ukázala chodte za mnou. Ak by prišli ku mne prídeme po teba. Musíme vyraziť čo najskôr....“ Potom sa so zaťatými zubami prederiem aj ja cez dvere rovno na chodník, kráčajúc do hostinca, o ktorom som pred tým vravel. |
| |
| Doma Čaj z mého hrnku už značně ubývá a jak když už jsem u samého dna položím jej na desku stolu a vyslechnu slova Vatese, jenž mi odpovídá na mou otázku. “To je… šlechetné…!“ Povím, možná trochu ironicky s mírným úšklebkem a než stačím říci cokoli více, konečně promluví i muž, kterého Vates nazval jako Dannien. Ano, ano vydává rozkazy a příkazy tedy velitel. Bedlivě si jej prohlédnu a přemýšlím proč právě on je Alfou. Tedy vyrazí co nejdříve… Přimhouřím oči a pomalu přesunu svůj pohled na Vatese, když klapnou dveře za „velitelem“ tak ladným pohybem vstanu a přejdu k oknu a sleduji jeho kroky do města do hostince. “Mohu Vám nabídnou ještě vodu, pokud se chcete opláchnout, jistě se dlouho potom nevykoupete. Vedle v místnosti je káď a v ní čistá studená voda, teplou vám mohu donést za okamžik.“ Odtrhnu svůj pohled od okna a otočím se k němu zády přejdu ke stolu a naliji do svého hrnku ještě čaj. Prsty volné ruky poklepu o desku stolu a s hrnečkem u rtů mi oči sklouznou k Vatesovi. Jakmile se napiji bokem se zapřu do stolu přičemž jednou rukou se zapřu do druhého boku a druhou rukou si hraji s hrnečkem, prstíkem objíždím jeho kraj. |
| |
| Dee Se šlechetností si můžu tak leda vytřít prdel... Jestli jsem měl tehdy na výběr, tak by mě zajímalo, proč mě přimrazili k zemi a dali mi meč ke krku... Šlechetnost... Protočím oči v sloup, ale nahlas neříkám nic. Vyslechnu si Dannienovy rozkazy a kývnutím hlavy mu dám na srozuměnou, že mi tento plán vyhovuje. Jen co za ním klapnou dveře, už mě chce léčitelka vidět nahého... Přičichnu ke svému oblečení a zhnuseně nakrčím nos. "Myslím, že koupel by se mi skutečně hodila. A možnost vyprat si oblečení taky... Pokud bych mohl poprosit o ohřátí vody, tak bych si rád nejprve vypral a pak vydrhl i sebe, něco mi říká, že možnost tohoto luxusu po nějakou dobu mít nebudu." Uhm... Teď mě tak napadá, že když si budu nejdřív prát a pak se mýt, tak to oblečení bude stále schnout nad pecí, krbem, nebo co tady má... A na mě bude tak maximálně... Kůže? No to jsem to dopracoval... Budu nahý u ženské, kterou vidím poprvé v životě. Mohlo to být horší. Mohl to být chlap. |
| |
| Doma Nezbývá než se pousmát, vstanu ze židle a do krbu přesunu kotlík s vodou, jistě je ještě vlažná, ale budu lepší když bude o něco teplejší. Chvíli tam tak postávám, otočím se k Vatesovi a prohlédnu si ho. Asi bych mu měla nabídnout deku nebo třeba jen nějaký kus látky, ale myšlenka nahého chlapa co si pere oblečení mi přijde více než lákavá. “Být vámi nejprve bych se vykoupala a pak si vyprala věci, myslím, že koupel by nemusela mít takový efekt, kdyby se před vámi koupalo oblečení.“ ušklíbnu se a rukou naznačím, aby šel do vedlejší místnosti. Ve vedlejší místnosti je postel, poměrně velká a na ni mnoho kožešin z medvěda ale i ovčí. Taká jsou tam asi tři truhlice a v rohu místnosti káď. Kulatá s průměrem asi metr a půl a vysoká asi sedmdesát centimetrů. Místnost je osvětlena jedním oknem. “Voda je již teplá… takže…“ Stále si nechávám v mysli tu jedinou myšlenku ponechat jej bez oblečení, ale…Je přeci zimomřivý, neměla bych být tak zlá. Přejdu do své „ložnice“ a z jedné truhly vyndám košili a volné bavlněné kalhoty. Jsou to věci po otci a ten je jistě už potřebovat nebude, položím je na postel a vedle nich i kus látky na otření. “Připravila jsem vám věci, takže se můžete jít koupat.“ Řeknu tiše. “Zřejmě vás tu nechám o samotě, budu venku až budete hotov stačí zavolat.“ Řeknu mu a pohlédnu k hlavním dveřím. Nechce se mi odejít, ale ta trocha slušnosti co ve mně zbyla se prodrala ven. |
| |
| U Dee Koupalo? Oblečení? Přede mnou? Trochu se zarazím, ale po vstupu do druhé místnosti mi to dojde. "Ach... Jistě, máte jen jednu káď." Rozhlédnu se po místnosti a usměji se. "Máte to zde velmi pěkné. Och, skvělé! Velmi děkuji, prát si nahý zasucha je v pořádku, ale mokrý bych nejspíš nastydl. To oblečení mi přijde dozajista vhod." S širokým úsměvem se začnu svlékat a postupně odhalovat svou bílou kůži napjatou přes kosti na mém hubeném šlachovitém těle. Skládám oblečení na jednu hromadu a když jsem s ním hotov, ponořím se až po uši do kádě, abych se co nejvíce navlhčil a odmočil tu nejhorší špínu. Pak se začnu drhnout prvním nástrojem, který tam pro tento účel najdu. Snad i nějakým tím mýdlem, má-li tam Dee něco takového. Když skončím, řádně se opláchnu a do kádě naházím své oblečení. Nechám jej pořádně navlhnout a obleču si to suché a čisté, které mi připravila. Dle nutnosti stáhnu kalhoty opaskem, nebo kusem provazu, pak vyhrnu rukávy a pustím se do drhnutí oblečení. Propírám každou skvrnu od bláta, kterou najdu, snažím se zbavit i těch nejhorších skvrn od krve a podobných věcí, ale úspěšný příliš nejsem. Jsem zvyklý si prát sám, ale většinou jsem neměl tak hodně zašpiněné oblečení. V konečném výsledku jsem ale se svou prací spokojen, neboť nejhorší skvrny jsou pryč a to, co zůstalo, není příliš vidět. Posbírám tedy své oblečení, nazuji si boty, které jsem alespoň opláchl a vydám se najít Dee, abych zjistil, zda by bylo možno si oblečení rozvěsit nad nějakou pec. |
| |
| Doma Neodešla jsem, i když jsem řekla že ano, byla jsem v místnosti se stolem a jídlem, někdo by možná řekl jídelna a čekala jsem až se muž vykoupe a vypere si i své šatstvo. Zvuky, které jsem slyšela, z místnosti vedle jsem doplňovala ke svým představám o tom, co se vedle děje, chvíli jsem měla dojem, že je to jistě zcela jinak, ale mé představy byli daleko příjemnější a přijatelnější. Usmála jsem se když jsem slyšela šustění látky, která naznačovala, že se muž oblékal. Přešla jsem ke krbu a přihodila několik polínek. Jsem rozhodnuta otočím se ke dveřím do vedlejší místnosti a jdu k nim, sotva dojdu na jejich práh střetnu se s pradlenkou, do slova a do písmene do sebe vrazíme, naštěstí ani jeden z nás nešel příliš rychle takže to byl jen hrubější dotek. Prohlédla jsem si ho z opravdu malé vzdálenosti a cítila na svém břiše, mokré prádlo, které si vypral. “Omlouvám se!“ Řeknu ze stále malé vzdálenosti a letmo se pousměji, vlasy překlenou mé rameno a dopadnou na má ňadra. |
| |
| Srážka ve dveřích A mi se zdálo, že ty dveře jdou otevřít nějak snadno... Proletí mi hlavou, když se o mou náruč mokrého oblečení opře spoře oděná léčitelka. V rámci srovnání její a mé výšky jsem rád, že je mezi námi právě to oblečení, protože jinak by asi bylo poměrně hodně cítit mé nadšení z nenadálého výhledu na její výstřih. Oblečení udržím klidně jen jednu rukou, kterou lehce předsunu (vysoká pravděpodobnost kontaktu hřbetu mé ruky s bříškem) a tou druhou současně bezmyšlenkovitě sáhnu dopředu a letmým pohybem ruky odsunu jeden z bílých pramenů, který jí přepadl přes rameno, na kterém tu ruku nechám položenou. "V pořádku, nestalo se vám nic?" Vzhlédnu těch pár centimetrů vzhůru a jsem fascinován bělostí její pokožky konfrontovanou s krutou červenou jejích rtů. Velmi pěkně vykrojených, je třeba dodat. |
| |
| Doma Pozvednu pravé obočí a prohlédnu si chlapíčka, který si říká Vates, pravdou zůstává, že většinou o blízkosti rozhoduji, já, tyhle náhodná střetnutí, mě vyvádí z rovnováhy. Studené mokré oblečení se mne nedotkne zato cítím teplo, tím teplem je jeho ruka, čehož si všimnu když shlédnu dolů. Bylo téměř zrcadlové. Když zvedám svou tvář opět vzhůru ucítím jak se mé vlasy za doprovodu Vatesovi ruky přesouvají. Teplá dlaň dopadne na mé rameno. Snažím se tvářit stejně tak aby nebylo zřejmé, že mě to potěšilo, tedy lépe řečeno se mi to líbí. Zvednu ruce a chytím Vatese za lemy košile. Chvíli ho jen tak držím a letmo se usměji, pak jako bych chtěla zamaskovat podstatu tohoto kroku v před mu dlaněmi uhladím látku na hrudi. “Jak se cítíte?“ Jeho otázku jsem nezodpověděla, nebylo třeba, domnívám se, že je to zřejmé. Ale přeci jen trocha té hry. Svou otázku položím nekonkrétně a naprosto otevřeně se na něj s pohledem zaujatým a zvědavým podívám. |
| |
| u Dee doma V okamžiku, kdy se její ruce chytí mých límců, očekávám cokoliv jiného, než její otázku. A tudíž je pochopitelné, že se tvářím lehce překvapeně a sundám ruku z jejího ramene. Nicméně padla otázka a byly mi urovnány límečky, takže je překvapení vystřídáno lehkou úlevou. "Nyní velmi příjemně." Odpovím s ulehčeným úsměvem a nově uvolněnou rukou podchytím mokré šatstvo, které mám ve druhé ruce. Omluvně se usměji a otáži se: "Kde bych si to mohl rozvěsit? Jsem z toho celý vlhký..." Vzápětí si uvědomím, co jsem to prohlásil za blbost a okamžitě zrudnu a sjedu očima z jejího obličeje. Sakrasakrasakra! |
| |
| Doma Sladce nezkušený či jen hravý kocour? Koutky úst mi cuknou v úsměv. Je jasné, že po tom co řekl se cítí poněkud nemístně, ale nemohu než odpovědět. “Tomu rozumím…“ Větu prozatím nechám nedokončenou, vidím jeho pohled na svých ňadrech, celkově mám dojem, že se za pohled na ně červená poměrně často. Jsem zvyklá na pozornost a i na tuhle, nestydím se za své „přednosti“ proč také, dávám je na obdiv, aby si jich lidé všimli, proč mají tendenci rudnout jakmile o ně byť jen pohledem narazí? “Pokud myslíte prádlo, pak nejlepším místem budou kamna za mnou…“ Pousměji se a chytím jej jemně dvěma prstíky za bradu a zvednu jeho pohled, který nasměruji někam za mě. Ale proti jiné vlhkosti ti moc nepomohou. Opět se usmívám, jemně a vlastně i koketně. |
| |
| U Dee Její slova mě uklidní a když mi i ukáže, kam si mohu rozložit/rozvěsit oblečení, otočím hlavu zpátky do její tváře. "Děkuji." Zašeptám tiše a protáhnu se kolem ní, kdo ví, zda při tom náhodou nezavadím rukou o její břicho, stehno, ruku? Přejdu ke kamnům a pustím se do rozmísťování svého oblečení. Kalhoty, košili, kabátek... Boty postavím na stranu tak, aby na ně šlo teplo a otočím se ke své hostitelce. "Zdá se, že máme něco času, než mi vyschne oblečení a než dorazí zbytek bandy. Není něco, s čím bych tady mohl pomoci?" Má otázka zní zcela vážně a já už si pomalu začínám zvykat na to, že kousek ode mě stojí dokonale tvarovaná žena s minimem oblečení a maximem šarmu. Proč mě přitahují čarodějky?! Vlastně ne, vůbec si na to nezvykám... Je to čím dál horší a já se už teď děsím okamžiku, kdy v rámci konverzace utrousím nějakou pitomost. |
| |
| Doma Trochu se pootočím abych byla k němu stranou když prochází a já ho příliš neblokovala. Svůj pohled nechávám na něm a sleduji jak si rozmisťuje mokré oblečení. Přejdu ke stolu s několika židlemi a opřu se zadečkem o jeho hranu. Ani nevím proč jsem to udělala jen vím, že sedět se mi nechce a stát, je … nevhodné? Tedy vhodné… ale bez viditelného smyslu zbytečné. “Chtěl by jste pomoci? Většinu věci si udělám sama, nic jiného mi nezbývá … a ten zbytek? Není důležitý drahý Vatesi.“ Promluvím opět laškovně a založím své ruce pod svými ňadry. Téměř mám dojem, že si měl namysli něco konkrétního. Opět dnes již po několikáté ho přejedu pohledem a lehce pootevřu ústa a nakonec si jen olíznu suché rty. Prsty s nehtíky poklepu na své paže a jen horkotěžko přemýšlím nad činností jenž by mohla dva lidi zabavit na nějaký čas. Jistě jsou záležitosti, které mě napadly… ale…..! |
| |
| U Dee doma Pokrčím rameny. "Když je to tak, pak nám nejspíš nezbývá nic jiného, než si například povídat. Nebo sveřepě mlčet a navzájem se pozorovat." Odpovídám, když procházím místností od kamen ke stolu a koukám při tom pod nohy, abych náhodou do něčeho nekopl. Když jsem po těch pár krocích došel až ke stolu a konečně domluvil, odlepil jsem oči od země a musel opět narychlo zapolykat, když jsem svými zraky přejel po nadzvednutém poprsí. Radši jsem pokračoval a nyní se ti dívám do očí. "Momentálně jsem svolný prakticky k čemukoliv, času je na to dost." Řeknu zcela vážně a usadím se za stůl. Pak se zamyslím a praštím čelem o stůl. "Tím jsem nemyslel... Měl jsem na mysli... Třeba dámu..." Cítím, že opět rudnu. "Tu hru..." Dodám na vysvětlenou. |
| |
| Doma Jdeš, jdeš… Stůj pokud nechceš narazit. Zastavil si, trochu mě to překvapilo jak s očima na podlaze máš přehled o vzdálenostech. Zvedneš oči a já se usmívám, nic jiného mi nezbývá, mám chuť se rozesmát téhle situaci, ale snažím se zachovat dekorum. “Pokud jde o to pozorování, mám dojem, že při nečinnosti, by nás to mohlo za chvilku přestat bavit.“ Povím a vidím jak sis to nasměroval na židli. Svolný k čemukoliv? Neměla bych to říci já? s potutelným úsměvem svou tvář odvrátím od tebe, aby si nezahlédl můj výraz, který by mi jistě záviděl i ďábel, lepší by nedokázal. Promnu si rty a stočím svou tvář zpět k tobě. Dlaněmi se zapřu o hranu stolu a vyhoupnu svůj zadeček na ni. Usadím se a dlaněmi se zapřu do desky za zády. “Hry mám ráda, moc ráda si hraju, ale myslím, že na dámu tu jistě propriety nebudou.“ Povím s hranou lítostí a přetočím se na stole na bok, opřená o loket s druhou rukou položenou na stole. Poklepu prsty a nechám své vlasy rozprostřít se na dřevěném stole. “Nějaký další nápad?“ Zeptám se tiše a zadívám se na tebe, zatím co skrýváš svou tvář někde pod stolem. Jsme od sebe maximálně čtyři dlaně. |
| |
| U Dee doma Tón jejího hlasu mi dodá odvahu zvednout hlavu, čehož vzápětí lehce zalituji a o další setinu vteřiny později jsem ještě k tomu všemu rád, že sedím. Zalapám po dechu a vypadne ze mě jediné slovo. "Nápad?" Zamumlám trochu zmateně. Přejíždím očima po těle, které se předvádí na stole jako kus masa ve výloze. Poškrábu se ve vlasech a ještě jednou přejedu očima po jejím těle, než ukotvím svůj pohled v jejích očích. "Skoro mám pocit, že vy sama již nějaký nápad na nějakou vhodnou kratochvíli máte dozajista připraven." Pronesu s dokonalým sebeovládáním a klidem. Můj pohled je pevný, pryč je nervozita. "Není-liž pravda?" |
| |
| doma Vlastně mě velmi překvapí ten náhlí klid, který v tvém hlase slyším. Ještě před okamžikem bojující muž se sebou samým, a nyní? Přistoupil jsi snad na mou hru? “Hmm…“ Pousměji se přehoupnu se rychle na záda, do sedu a posunu se těsně před tebe, poté jedním mrštným pohybem přehodím přes tebe nohu a uvelebím svůj zadeček na stole. Sedím před tebou na stole a tobě se naskýtá pohled, na mé tělo . Na proporce, které každého chlapa zajímají na ženě nejvíce. “lež by byla kdybych řekla ne… ale zároveň nemohu říci ano.“ Povím a lehce se zakloním a dlaněmi se zapřu do stolu. Má kolena jsou pod úrovní tvých ramen a lehce se dotýkají tvých paží. |
| |
| Před Dee Chápavě pokývu hlavou a užívám si ten pohled, který mi nabízíš. Skutečně je na co se dívat a já se dobře bavím sledováním tvých křivek. "Pochopitelně. Jste cudná žena a svádět cizince, kterého vidíte poprvé v životě, není ani v nejmenším vaše parketa." Pronesu zcela vážně, položím jí lokty na stehna, podložím si dlaněmi bradu a zvednu svůj pohled k jejímu obličeji. "Je zajímavé, jak se mění pohled mouchy na svůj nebohý život, dokud si klidně třepotá křídly, jak začne panikařit, když vycítí nebezpečí a jakého smíření dojde, když přes všechen strach a paniku skutečně padne do pavoučí sítě a jen čeká, než ji pavouk slupne. Hloupá byla by od mouchy otázka: 'A proč právě já?' Neboť pavoukovi je jedno, kterou moouchu slupne." Zafilosofuji si lehce a opět složím ruce před sebe na stůl. Jsou tak blízko, že přes svou kůži cítím teplo tvého těla. |
| |
| Doma Pousmívám se. Cudná žena? Jsi rozkošný. Za normálních okolností, bych to brala jako urážku, tedy předpokládala bych ironii, či něco podobného, protože můj šat nikdy neshledával hodné sedlácké děvčátko. “A čím jste vy?“ Položím řečnickou otázku a téměř ve vteřině se dlaněmi zapřu a postrčím své tělo kupředu, netrvá dlouho a dopadám ti do klína. Lokty položím na hranu stolu a opřu se o něj zády. “Čekáte, že vás omráčím, zapletu do svých sítí a až mi bude vhod pochutnám si na Vás? Ne… já nerada čekám…!“ Povím a bedlivě si prohlédnu tvůj obličej kousek po kousíčku, zastavím se pohledem na rtech a pak se zadívám do tvých očí. |
| |
| Pod Dee "Muška jenom zlatá..." Zamumlám, když mi na stehna dopadne pevný zadek místní léčitelky. Kdybych neuhnul rukama, přisedla by mi je, tak je nyní obtočím kolem jejího pasu. "Že se nestydíte. Pozřít mě zaživa a za plného vědomí? Tomu tedy říkám nedočkavost. A jak se tak na vás dívám, tak už musíte mít skutečně hlad..." Pronese téměř třicetiletý muž drobného vzrůstu a pochybného svalstva (170 cm 55 kg). Stále ještě nemám skoro žádné vrásky, dokonce mi nerostou téměř žádné vousy, těch pár, které se snad ani nedají považovat za týdenní strniště, je jemných a v malých hloučcích, spíše osamoceně rostoucích na bradě, skráních a pod nosem. Rozhodně na svůj věk nevypadám, kdyby mi mé blond vlasy nepřecházely až do bílé a kdyby mé světlé oči neříkaly, kolik už toho viděly. Pravou rukou tě pohladím po zadku a stisknu. "Máte hlad?" Zeptám se zničehonic. |
| |
| Doma “Pozřít, vás? Ale no tak drahý Vatesi jste svobodný muž pokud chcete odejděte.“ Cítím ten dotek tvojí ruky, usmívám se a skousnu si ret. “Ale to už by jste dávno odešel, věděl jste kam to směřuje.“ Snažím se pomyslně čás, svojí „viny“ přenést na tebe. Špičkami botiček, které se díky mým dlouhým nohám dotýkají podlahy přisunu blíže svým klínem na tvůj. Cítím jak dosednu tak že dotyk se z několika násobí. “Mám neskutečný hlad…“ Povím tiše a ručkama proklouznu za tvůj krk a tam je spojím, má ňadra se dotknou tvojí hrudi, blízkost, která byla už na pokraji se ještě více zmenšila. Má chladná kůže se o něco rozehřeje. Bílé vlasy zahalí má záda a tvář se lehce stočí ke straně, hledím ti do očí a vyčkávám tvé reakce na mé přiblížení. |
| |
| soukromá zpráva od Vates pro Po jejím posunutí se sjedu po křivkách jejích zad dolů přes zadek oběma rukama, hladím, občas stisknu, zajíždím prsty do prohlubin. "Já taky..." Zašeptám, natočím hlavu na stranu a pokusím se tě políbit, což spojím s nakloněním se k tobě tak, že pokud jsem se doteď nějak vyhýbal doteku s tvými prsy, nyní jsou tím jediným, co mému tělu brání přitisknout se k tobě celou plochou. Ruce při polibku přestanou rejdit dole, ale začnu tě s nimi hladit po zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Dee pro Rukama, které jsem měla dosud spojené za tvou hlavou přejedu ne tvá ramena a následně na tvář, držím tvou hlavou a prstíky zajíždím do tvých vlasů. Mé vlasy přepadnou na jednu stranu a utvoří clonu. Mé skromné oblečení se pne na mých křivkách které jsou chladné přesto už určitá místa nesou jasnou známku vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od Vates pro U bohů, tohle je tak skvělý pocit! Ve spáncích mi buší krev a již dlouho nejen tam. Rukama opět hladím tvé tělo, ke kterému se pevně tisknu. Tvé dlaně a dotýkání se tvé kůže ve mě probouzí chuť, kterou jsem již dlouho umlčoval.Využiji kratičkého okamžiku, v němž se má ústa nezabývají tvými a tiše zašeptám: "Dobrou chuť." |
| |
| soukromá zpráva od Dee pro Když se na okamžíček odtáhneš, abys mi popřál dobré chuti pousměji se. Ale opět se nakloním a líbám tě, rukama se snažím najít tvé, pokud se mi to povede, pohladím je po dlaních a přemístím je na svá ňadra. Pomazli se beztak je to, to jediné nač muži myslí, když mě vidí. |
| |
| soukromá zpráva od Vates pro Kde všude má hlad? Pomyslím si, když ruka, která doteď zkoumala zvenčí, zkusí zajet pod spodní část tvého oblečení a pokračovat v rozdělané zábavě. |
| |
| soukromá zpráva od Dee pro Zapřená o dlaně, sedím na stole a hledím na tebe. “Večeře se podává pane!“ usmívám se tak ďábelsky, tak chtivě a tak divoce. Chci tě, chci to… Nemyslím na nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Vates pro Proletí mi hlavou a na okamžik mě pojme nejistota, zda budu schopen tě naplnit, splnit tvá očekávání, být ten nejlep... "Nuže do jídla..." Pochyby se rozplynou jako pára, když se mé chtíčem trochu roztřesené prsty pustí do sundávání té trochy oblečení, kterou máš na sobě. V rámci toho se nad tebe nakloním, kdybych nedosáhl až tam, kam potřebuji, pomůžu si tím, že vylezu na stůl k tobě a ucpu tvá rudá ústa svými. A ruce dělají svou práci, když zrovna nesvlékají, tak masírují, zkoumají, hladí, pronikají, lechtají, laskají, škrábou, mačkají... |
| |
| soukromá zpráva od Dee pro  To jsem zvědavá, jak si s tímhle poradíš, muško! Pousměji se a podlehnu neskonalému umu tvých ruček, tedy tomu, který mi dáváš ochutit. Vychutnávám i tvé rty, které mi dopřáli svou přízeň. Lehce se prohnu a jednu nohu pokrčím a přejedu ti po stehně, dávám ti najevo tím svou odhodlanost, svou připravenost na to k čemu má dojít. Pohlédnu ti do očí a jasně ti říkám, že tě chci. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR