Andor.cz - online Dračí doupě

Píše se rok 2503 rok po nástupu mladého Karla Franze na císařský trůn. Tedy 4 roky po strašlivých událostech v Nulnu, kdy nejvyšší úředník a zároveň hlava tajné policie byl usvědčen z prodeje vrásnivce (chaotitu), přičemž Fritz von Halstadt byl samozřejmě popraven. Jeho zákazník však prchl a ještě téhož roku (2499) se navrátil a pokusil se městu pomstít a téměř se mu to i podařilo. Nicméně díky požáru rozpoutanému obránci se jeho pokus nezdařil. Město Nuln i tak zaplatilo vysokou cenu – půlka města zničena požárem, ještě dnes je mnoho budov rozestavěno či jinak poznamenáno. Rok 2503 znamená, že na Bretoňském trůnu již 3 roky sedí Louen Leoncouer. Daleko na jih od Nulnu a na jihovýchod od Bretonie začíná obléhání trpasličí pevnosti Barak Varr. Nicméně není to jediná zelenokožská zlodémonovina, kterou páchají vymírající rase trpaslíků. Ještě dál na jihu je dobyta a následně vyplundrována pevnost Karak Azul. Syn trpasličího krále Kazadora je orky oholen a následně přitlučen na otcův trůn. Rok 2503 je výročí 80ti let kdy Eltharion, syn Moranionův, vedl velmi úspěšný nájezd proti samotnému Naggarothu. Stal se prvním vznešeným elfem, který se vylodil v Naggarothu a vrátil se živý. Není to však jediný úspěch vznešených elfů, před rokem Erik Rudá sekera provedl nájezd na Cothique v čele velké flotily norských pirátů. Elfí válečná flotila vedená Tyrionem porazila nory ve velké námořní bitvě a zatlačila je od pobřeží Ulthuanu. Rok 2503 je 8. rokem po velkém nemrtvém vpádu do Athel Loren vzbuzené pánem přízraků Kemmlerem, nicméně je zničeno v bitvě u Mohyl, pán přízraků však uniká. V tomto roce se však udála i jedna „vtipná“ událost neboť tileánský Borgio Miraglianský známý též jako Obléhatel byl zavražděn ve své vaně vidličkou. Nyní však k samotné Říši jíž vládne Karl Franz.

Město Nuln – dějiště našeho příběhu. (Zde více méně pouze bodově)
Nuln Obecně
Původní metropole, technologické středisko říšských válečných strojů a intelektuální srdce lidstva Nuln je 'korunou zářící tisíci drahokamy'. Ač druhý po Altdorfu v počtu obyvatel, je první ve společenském životě a uměních. Ale jako většina Říše má Nuln svá tajemství, své temné slabiny, které se lidé snaží uzavřít v táhnoucích se stokách a v centrech chudinských čtvrtí. A na každý slavnostní ples, který pořádá hraběnka v rozlehlých síních svého opevněného paláce, je v hlubinách labyrintu zrozen další mutant, další skaven vyběhne z líného kalu stok a vrah krutě zavraždí svou oběť ve špinavých ulicích Neuestadtu.
Nuln klenoucí se nad velkou řekou Reikem představuje Nuln poslední místo, kde může být velká řeka překročena. Nad řekou se klene Velký nulnský most, odkaz na nulnskou zkušenost s inženýrstvím a stavařstvím. Nesmírně rozlehlé město je co do velikosti jen za Altdorfem a téměř dosahuje hlavního města svou nádherou. Liší se tím, že vše postaveno zde je vybudováno s ohledem na obranu. Zaměstnávaje největší inženýry, lidské i trpaslické, je Nuln opevněnou komunitou zcela obklopenou 20 stop vysokými hradbami na obou stranách řeky. V dobách války jsou nad vodou nataženy řetězy proti připlouvajícím lodím a šípomety a děla na hradbách mohou zaplavit příchozí armády olovem. Nad město shlíží velká obrana vévodského paláce, pevnostní stavba stojící na vrcholu nulnského kopce. Samo sebou, žádné město není samospasitelné. Nuln jako ostatní velké metropole závisí na vesnicích a vískách na venkově kvůli zásobování jídlem, dřívám a jinými materiály. Nuln je na tyto komodity bohatý, jelikož má obdělávanou půdu podél břehů na severu i jihu, Reikwald a Velký les na severozápadě a severu a luxusní zboží přichází z jihu a jihovýchodu. Nuln nabízí slušné ceny (ač nulnští jsou mazaní vyjednavači) a vzhledem k jeho postavení na jihu je přirozeným střediskem obchodu. Nuln je také hlavním průmyslovým centrem výroby děl a jiných střeleckých zbraní, a tak všechny města a provincie závisejí na udržení tohoto města bezpečného a přátelského. Dokud lidé žádají zlato, Nuln zůstane silný. Nuln má tři opevněné vnější brány k umožnění pozemnímu obchodu přístup do města a doky a mola podél severního a jižního břehu řeky Reik pro vodní obchod. Strážci cest a místní domobrana z odlehlých městeček těžce stráží cesty do města ze všech tří směrů. Každý v Nulnu chce udržet cesty bezpečné před lupiči i čímkoli horším.

Ve městě Nulnu řádí masový vrah a nyní se jeho obětí stal někdo z vašich blízkých - dopadnete ho?

Mh: detaily dodám zítra, dnes již na to nemám sil.

Jurn, Alfréd
Seznámili jste se ve stokách před dvěmi týdny. Předtím jste oba dělali něco svého. Seznámili jste se, ono to ani nešlo jinak, když Vás přiřadili jako zadní stráž. Čili vaším údělem bylo hlavní jednotce krýt záda, což nebylo vždy lehké. Původně jste sice byli tři, ale Váš parťák brzy zařval. Vy naštěstí ne, Vaši bohové nad Vámi bděli. Oba bydlíte v podnájmu poblíž Rybářova odpočinku (D4). Ten den, kdy se to stalo, jste vstoupili do stok (ostatně jako každý jiný den) skrz strážnici u jižní brány (W10). Šichta probíhala jako vždy – večer projdete pod strážnicí do stok a celou noc se prodíráte splašky lidské civilizace, i když na povrchu to není o moc lepší, ale aspoň tam občas, skrz prádlo pověšené přes ulice, prosvitne trochu slunka. To se o stokách říci nedá. Sem tam se k Vám dostanou nějaké zbytky rozsekaných těl, které zanechal hlavní voj. Sem tam musíte postrašit nějakého zbloudilého žebráka. Nicméně tu noc se ve stokách opravdu nic moc zvláštního, co by za něco, stálo nestalo. Rána přišla až ráno, když jste vylezli a měli dostat svojí výplatu. Váš nejvyšší šéf a vládce výplatní pásky nebyl ve strážnici. Už už jste chtěli začít zuřit (všichni – myslím tím tvrdé chlapy nucené pracovat v kanálové hlídce), nicméně do strážnice vběhl nějaký malý kluk, zadýchaně něco zasýpal na zástupce kapitána. Ten se po chvilce lapání po dechu (a očišťování svých kalhot od splašků) otočil i k Vám a sdělil Vám tu hroznou věc.
Chlapy...
Odkašlal si, zvláštní. U někoho jako je on, jste nečekali takové řečnické kličky.
... Viktor..... najdete ho u Vévodovy dýky. (V.d. – D4)
Samozřejmě Vám to vzalo dech, věděli jste, že Viktor si občas v noci přihne zatímco vy čicháte splašky a občas i nasazujete vlastní krk, ale ještě nikdy se Vám za ten měsíc co tam makáte nestalo, že by se Viktor zpil až do němoty. Ti po zlatu lačnější (ano správně mistře trpaslíku je řeč o Tobě) okamžitě vyrazili k Vévodově dýce. Ranní ulice se pomalu začínají zalidňovat a tak není divu, že se jindy pětiminutová procházka protáhla na patnáctiminutové zuřivé prodírání davem. Ano správně, právě dnes máte zaplatit nájem. Jurn, jakožto hlavní „tank“ při cestě za zlatem, následovaný Alfrédem a dalšími chlapy z hlídky dorazili k Vévodově dýce. K vašemu údivu se hlavní šrocení davu odehrávalo až v uličce za Vévodovou dýkou. Zběžně jste nakoukli do lokálu, ale krom několika lidí válejících se po zemi jste tam Viktora nenalezli a proto jste se prodrali skrz dav v uličce. Naskytl se Vám vskutku nechutný pohled.
Viktor leží na zemi, hruď má rozpáranou. Pravděpodobně šavlí či něčím takovým, sek byl skoro určitě veden odspoda, jinak by neměl obličej ohozený krví. Jurn musel zaklet trpasličím jazykem a několik chlapů z hlídky taktéž (v reikspielu), neboť vaše prachy sou v čudu. Jedinej kdo ví kolik jste odpracovali je právě tady Viktor, tady na zemi rozpáranej Viktor a ten už toho bohužel tolik nepoví. A aby toho nebylo málo, tak vedle něj se v jeho krvi válí ještě jedna mrtvola. Jedná se o mladíka, tak metr osmdesát. Černé vlasy, opálená pleť. Tenhle mladík musel rozhodně trpět než ho zabili neboť je zmlácený jak vycepované obilí. Leží na zádech, obličejem vzhůru, oči zavřené a obličej stažený bolestí. Tunika s utrhanými rukávy, celkově to vypadá jako by ho nejdříve někdo táhl půlku Nulnu za koněm a pak ho vysadil tady v té uličce.
Moment.... ten chlap se pohnul, otevřel oči, obličej se mu stáhl do uvolněnější grimasy a otočil hlavu. A pohlédl přímo na Vás, jeho oči, černé jako uhel se, Vám zavrtávají do duše a přímo cítíte bolest, kterou musel vytrpět.
(Mimochodem vejrá na Vás Galder)

Galder O´Mezeney
Přijel jsi do města před pár dny užít si snadno získaných peněz. Jako ochranka nějakýho paranoidního dědka a jeho dcery. Vpravdě se měl dědek spíš bát Tebe než nějakých lupičů ohrožující jeho vůz. Ano správně, přijel si vozem. Cesta byla veskrze nudná a proto jsi se několikrát pobavil s jeho dcerou. Zpočátku moc nechtěla, ale ty víš jak lidi přesvědčit, kor k něčemu tak krásnému jako je rozmnožování. Dědula chudák nevěděl která bije a jeho dcera Tebou byla nakonec tak uchvácena, že Ti vydobyla u dědka (jejího otce) speciální prémii. Prémii takovou, že sis mohl dovolit pronajmout pokoj v Grifinním pařátu (A16), pravda jen na týden a popravdě. Spal jsi tam jen jednou a to když si přijel, jinak jsi se po nocích válel v různých podnicích na podlaze či na stole a tak jsi se postupně propíjel do horších a horších čtvrtí, přičemž jediné co si pamatuješ je to, že holky sou v každý stejný. Pravda v Altestadtu líp vypadají, ale v Neuestatdu zase o něco lépe pracují. Poslední tvoje vzpomínka z té noci je, jak tě nějakej chlápek zve na soukromej večírek. Jediný co víš je, že se to má odehrát v hospodě Vévodova dýka (D14), která je někde ve Faulestadtu. No tak kolem jedné ranní jsi na onen večírek vyrazil v doprovodu dvou moc milých dam. Tedy milých z pohledu tvé zpité mysli, jak vypadali si už moc nepamatuješ. Vpravdě, když ses ráno probudil měl jsi dojem jakoby Tě někdo dvě hodiny v kuse mlátil a na závěr pověsil za koule do průvanu. Tolik k prvnímu dojmu probuzení. Dojmem druhým jest docela ruch, když se někde probudíš po noční pitce rozhodně tam nebývá hluk tohoto druhu. A rozhodně tam tolik nefouká, no nic. Je čas otevřít oči.
Obloha – něco není v pořádku. Začicháš, smrad jak v pr.... Ne něco rozhodně není v pořádku a co ten hluk? Otočíš hlavu doleva. První co se naskytne tvému pohledu je trpaslík (Jurn), těžko říct jak vysoký, ale trpaslíci bývají malý, takže je to vcelku fuk a hlavně z této polohy na zemi se to nedá tak úplně určit. Ale zpět k trpaslíkovi. Je to, no z tvého pohledu prostě trpaslík, typický trpaslík jak se o nich mluví: Vousy, helma, oprýskané plátové brnění pod nímž je možno spatřit nějaké špinavé hadry. U pasu se mu houpe pistole a na zádech vidíš hlavici kladiva, dost velkého na to aby tě zarazilo do země. Když už tak uvažuješ o té zemi, tak není zrovna pohodlná a přitom jakoby jsi k ní měl přilepené ruce (Mimochodem ležíš v louži krve, což zjistíš až budeš vstávat). Nicméně zpět k trpaslíkovi. Tedy na něm toho již není moc k vidění, ale nad ním se tyčí člověk (Alfréd) asi tak tvého věku, možná o něco mladší s rukou na rameni onoho trpaslíka.
Jedná se o člověka středního vzrůstu, takového z nichž se rekrutuje říšská armáda. Člověk s vyholenou hlavu a obličejem posetým pár jizvami se na tebe dívá soucitnýma hnědýma očima. Zvláštní jak tvůj pohled od trpaslíka okamžitě přeskočil k obličeji toho muže, jakoby tě na jeho obličeji něco přitahovalo, kdo ví co je zač? Nicméně nakonec se ti do hlavy probilo i co má na sobě. Nic velkolepého, kožená vesta z pod níž je možno zahlédnout nějaké roucho, nic víc, nic míň. Zbytek jeho vzhledu ti zakrývá postava trpaslíka.

Nuln

Do Nulnu jsem dorazil se starým dědkem a jeho dcerou. Musel jsem odjet už z tamtoho zapadákova, peníze došli a práce žádná. Děda mě najmul v krčmě jako svojí ochranku, vezl nějako věci do Nulnu. Někdo by se možná zajímal o to jaké, mě to ale bylo jedno, viděl jsem možnost peněz a to snadno vydělaných. Ráno jsem se s ním sešel před krčmou, byl tam už i s vozem a dcerou. Vůz vypadal stejně jako dědek, nejlepší léta měl už za sebou, za to dcera vypadala krásně. Mladá, takové poupátko, mohlo jí být tak dvacet, možná míň. Jen co jsem jí zahlédl, věděl jsem, jak se mi bude bránit, odolávat, věděl jsem to naprosto přesně, stejně jako jsem věděl to, že nakonec se mi podvolí. Nasedl jsem na vůz a vyrazil do Nulnu, má práce byla lehká, občas vůz řídit a jinak jen sedět a dávat pozor na bandity v okolí. Noci jsem si zpříjemňoval s tou holčinou, jmenovala se Tereza, myslím. Jak jsem říkal, bránila se, ze začátku, po pár dnech se mi ale naprosto oddala a to tak, že mi i vydobyla i nějaké peníze u toho dědka, když jsem se s nimi v Nulnu loučil, s dědou jsem si potřásl rukou a s ní jsem si užil na voze, tak jsem stále přemýšlel, jak někdo tak seschlý, může mít tak krásnou dceru. Přemýšlel jsem, kam vyrazím, v Nulnu jsem byl, ale jen párkrát, spíš jsem tudy jen projížděl, ale tenkrát vím, že jsem byl v nějakém lepším hostinci. Grifinní pařát, ano, tak se to jmenovalo. Potřeboval jsem postel, vanu, ženskou, chlast a bylo mi jedno v jakém pořadí. Za pokoj jsem zaplatil nehorázný prachy, ale věděl jsem, že je nějak získám zpátky, štěstí ve hře byla vždy jistota. Lehl jsem si do vany a umyl se, smyl ze sebe prach, špínu a aroma té holky, jejíž jméno jsem už zapomněl. Pak jsem si šel lehnout.
Ráno jsem se probudil svěží a s úmyslem jít si najít práci, takový úmysl mám každý ráno, když se vzbudím střízlivý. Vyrazil jsem do krčmy, kam taky jinam, že? V té krčmě jsem našel místo toho chlast, seděl jsem tam celý den a večer jsem tam našel i něco jiného, děvku. Užil jsem si s ní, zaplatil jsem jí a usnul, v krčmě – pokoj byl už moc daleko. Tak to šlo každý den, každý den jsem chlastal, spal s děvkama a nakonec i hrál. Ve hře jsem měl štěstí a celkem dost vyhrával, možná díky tomu mě pozval muž, jehož vzhled si už nepamatuju, na soukromou oslavu někam na druhou stranu města. Řekl jsem si proč ne, sbalil jsem dvě holky, co čekali na nějakou noční práci a vyrazil s nimi na místo večírku. Co se stalo pak už nevím, pak jsem se totiž probudil až ráno, bohužel.

Ráno v kaluži krve
Probudil jsem se, ale oči jsem nechával zavřené. Cítil jsem světlo a věděl jsem, že jakmile oči otevřu, začnou mě bolet od slunce.
Slunce? Co by tady dělalo slunce? ptám se sám sebe, ale vím odpověď, zas jsem nedošel do žádného pokoje, jako vždy když moc piju. Ležím tam a čekám, až mě někdo kopne a já budu muset otevřít oči. Nic. Náhle mi dojde, že ležím v něčem.
To ne, louže? Potok? Někdo se u mě vychcal? bylo by mi to jedno, ale myšlenka na to poslední mě donutí otevřít oči. Bolestí je rychle zavřu, ale musím je otevřít znovu. Ten trpaslík co se na mě díval, se mi nelíbil, otevřu oči a všimnu si jeho pohledu.
Co tak čumí idoit? Nikdy neviděl opilého chlapa, jestli se na mě vychcal on…myšlenku nechám nedotčenou, ale myslím na to, že bych jej oholil. Přestanu se soustředit na toho ušmudlaného trpaslíka a můj pohled se přesune na jakéhosi muže za ním.
Na co sakra čuměj? ptám se sebe, znovu. Pohled toho muže mě fascinuje, tváří se, jako by mu mě bylo líto, ale nevidím, že by mi třeba chtěl dát prachy na jídlo. Pokusím se vstát, čekám, že se mi zatočí hlava, ale místo toho mě rozbolí celé tělo.
Sakra, to bolí… unikne mi z úst, když se vzepřu na lokty, to je maximum pohybu, jakého jsem schopen. Můj pohled směřuje k mým nohám, kde uvidím ležet někoho dalšího, normálně by mi bylo k smíchu to, že tam neležím sám, ale na tom člověku je něco divného. Nemusím ani přemýšlet dlouho nad tím co, je mrtvý, rozpáraný. To vidím i ze své pozice, vidím krev z jeho těla, jak zatekla až pode mě. Nebyla to louže, potok, ani chcanky, byla to krev. Mlčím a pokusím se vzpomenout na to, co se v noci stalo. Ostatní lidi kolem ignoruju, stejně jen na mě koukají a nic nedělají. Nic, v hlavě mám pusto a prázdno, vše je schované za pivním oparem asi. Po chvilce si zase lehnu, nemohl jsem se už udržet ani na loktech a tahle poloha je pro mě nejlepší, je mi jedno, že ležím v krvi. Otočím hlavu za tím trpaslíkem a člověkem.
Co… Co se tady stalo? zeptám se prostou otázkou, na víc nemám sílu.

Když se dozvím že chlápek co má naše prachy sed v hospodě napadne mě jedna velmi ošklivá myšlenka.
"Jestli naše prachy propil, Sigmar ho ochraňuj!"
Jsem unavený, naštvaný špinavý a v lepším případě ve špatné náladě. Takže jako vždy když se vracím z hlídky. Dobře, následuji trpaslíka který stejně jako já zřejmě je vše jen ne dobře naladěn. Jestli já bych šéfovi nakopal prdel, ON by ho ji za to donutil sežrat.
Když vyrazíme davem a prodíráme se skrz na skrz zacpanými ulicemi. Držím se za trpaslíkem protože každý kdo má všech pět pohromadě mu jde z cesty. A soudě podle výrazu lidí by asi stačily i čtyři z pěti.

V hospodě nikdo. Divné, kam se parchant poděl? "Tady není, ale venku je nějak moc rušno. Koukneme tam?" Nadhodím parťákovi. Když souhlasí, s nepříjemným tušením se protlačíme horou čumilů.
"U všech pekel... do háje. No tak to abych si začal balit. Na další týden asi nemám."

Pohlédnu tak trochu soucitně na to co zbylo z toho druhého chlapa. Někdo byl asi ve špatný čas na špatném místě. Počkat! On se pohnul. Sleduju jak zničený chlápek probouzí se do dalšího dne a když vyřkne svou osudovou otázku je to tak trochu jako úder kladiva. Neví... možná.
"Máš problém." Prohlásím tak trochu chraplavým hrubým hlasem směrem k ležícímu. Není to výhrůžka. Jen konstatování faktu.

Už po několikáté jsem udělal tu samou chybu. Maloval jsem si to moc růžově. Znovu a opět mě svět překvapí. Ano, sice jsme ho našli, ale já nehledal tak docela jeho. Stačil mi z něj jen kousek. Ten zlatavý.
Pominu celou noc strávenou ve špinavých stokách, kde se mi bohužel nepřipletlo nic pod kladivo a přejdu k tomu, co mě žere teď.
Hospoda vylidněná, mrtvola u nohou.
Toho zbitého chlápka mi snad seslal sám Grimnir.

Kdyby byl mrtvej, asi bych musel oblížit někomu, kdo s tím nemá nic společného. Takhle můžu jít na jisto a ublížit přímo jemu.
Ten plešoun, co přišel se mnou, je ale rychlejší a přehluší to zlověstné hučení v mé palici a zastaví páru, která se mi už chtěla drát z uší.
Stojím nehnutě, skoro jako socha. Jen pozorné oko si může všimnout faktu, že se ta zašlá, špinavá plátová zbroj na mě vytrvale třese.
Slova druhého z vymahačů, kteří si přišli, pro svůj podíl, podpořím jen zarytým mlčením a pomalým pokyvováním hlavy. Přilba na ní jen podtrhuje mou váhu, z jakou se zkláním nad tím nebohým mladíkem.

Ulička za Vévodovou dýkou
Vaši romantickou konverzaci přerušilo několik málo věcí. Za prvé výkřiky odněkud z davu za Vámi.
Hej....! Ten kluk je zloděj! Chyťte ho! A následná mela za Vámi. Za druhé jste sebou všichni škubli při prvním výstřelu z děla. I když víte, že Nuln je město zaslíbené kanónům a říšským mechanikům celkově, stále jste si úplně nezvykli na zkoušky a křty děl. A aby toho nebylo málo tak se někdo prodral skrz dav naproti Vám začal po Vás podivně čumět (Tohle vidí jen Jurn a Aldred). Teda ne, že by to bylo něco neobvyklého, ale ten jeho pohled se Vám moc nelíbí. Je takový barbarský (statné šlachovité tělo, dlouhé světlé vlasy, rozhodně je odněkud ze severu, tento dojem podtrhují jeho světlé vlasy, vousy respektive jejich strniště a aby toho nebylo málo tak má i žlutý knír. Vypadá to trochu komicky, ale jeho oči zrovna komické nejsou. Ale narozdíl od té chamradi kolem to nebude žádný žebrák. To tedy rozhodně ne za což mluví jeho modrá tkaná bavlněná košile, kterou je možno zahlédnout pod kroužkovou košilí (její detaily se objeví na homepage) a tmavší tlusté kalhoty, též tkané. A ty jeho boty, ty by mu mohl leckterý papaláš závidět, takové se tady moc často nevidí. Ale v létě mu v nich rozhodně bude pěkný horko. U pasu se tomu barbarovi houpe zahnutá kislevská šavle. Jeho barbarský zjev ve výsledku podtrhuje hrubá huňatá pokrývka, kterou má přehozenou a srolovanou přes rameno.
Ty jeho oči se Ti Aldrede přímo snaží vpálit do duše.

Kirill Alexandrov
Přijel jsi do Nulnu po řece Reik s jednou z mnoha lodí, lodí jménem „Královna lesů“, kdo ví jakou chorou mysl napadlo takto pojmenovat loď. Ne že by jsi se vezl zrovna jako pán, poslední volné místo bylo místo plavčíka, takže čištění paluby se stalo tvým denním chlebem. Nikoli že by jsi neměl na to pronajmout si kajutu, ale takhle to máš mnohem radši, raději jsi v činnosti než v nečinnosti. Na loď jsi nastoupil v Altdorfu, kde jsi pobyl asi týden, předtím jsi přijel z Maienburgu a do něj ses dostal z nějaké lodě křižující Moře spárů. Nicméně zpátky do Nulnu, sem si zamířil především proto, že jsi někde zaslechl o Tvém dávném příteli Aldredovi, že se zde nachází, jak je možné, že tak „malý“ človíček se dostane do něčího podvědomí. Ať to byla vůle Ulrikova či někoho jiného rozhodně se ti po Aldredovi postesklo a rozhodl ses jej vyhledat. Loď zakotvila někde poblíž Drzého trpaslíka (D3) a ty ses chvilku po poledni jal rozhlédnout po městě, po klenotu Říše. Vpravdě ti zas tak jako klenot nepřipadalo – všude odpadky, žebráci, řev, rachot, špína a kouř. Prostě humus, nechápeš jak někdo může tuhle díru prohlásit za klenot Říše. Ať tak či onak nakonec jsi zapadl do jedné z putyk rozhodnut se poptat po Aldabertovi. No nakonec jsi narazil na jednoho kislevana a co Ulrik nechtěl odněkud z vaku ten chlapík vykouzlil kislevskou vodku a o zábavu bylo postaráno. Zas tolik si toho nepamatuješ, jen jak vycházíš do schodů a posléze do svého pokoje a nebo to nebyl tvůj pokoj? No každopádně ráno tě probudí výstřel z děla, následovaný několika dalšími výstřely. Snažíš se si v hlavě uspořádat kdo by mohl chtít zrovna takhle brzy po ránu obléhat Nuln, no ať je to tak či onak po kratičké chvilce a jedno hluboké nadechnutí později jsi se postavil na nohy a vyhlédl ven z okna. Venku se něco děje. Sesbíral sis svých pár švestek a vyrazil z pokoje, na schodech jsi se srazil s oním krajanem co jste se spolu tak krásně zpili a prodral sis cestu davem až do středu dění. První co spatříš je chlápek ležící na zemi s rozseknutou hrudí v louži jeho krve se probouzí jakýsi mladík asi tak tvého věku. Soudě podle stavby jeho těla by to mohl být tvůj krajan (Galder), ale jeho černé vlasy tento fakt trochu popírají, barvu jeho očí nevidíš neboť se nedívá na Tebe, ale kamsi do davu naproti Tobě. Ať tak či onak ten chlápek na zemi v louži krve toho zabitého je solidně zmlácenej, za takovou práci by se kdejakej vymahač nemusel stydět. Ale zpět k tomu nač kouká, první Tě do očí udeří trpaslík, prostě trpaslík (Jurn), pohled zvedneš někam nad trpaslíka a tam ho spatříš...

Nuln
Tuhle smrdutou díru mi do cesty Ulrik určitě nadělil jako trest za nějaký přehmat proti jeho vůli na mé dosavadní cestě. Už i lepšími "klenoty" jsem viděl tažné koně obdařovat cestu pož kopyty, než je zrovna tohle místo, ale civilizace smrdí vždycky, tak proč se pozastavovat nad tím, jakými přízvisky lidé plýtvají na tohle místo. Cestou od přístavu odháním pohledem i rukou, když je třeba, dotěrné obchodníky, natažené ruce žebráků i přidrzlé dotyky kurev, které nejsou ani mladé ani pěkné a již vůbec ne vnadné, pokud muž není zoufalec, nebo zpitý víc než jen trochu. Naštěstí však není třeba zas tak mnoho úsilí, neboť má mohutná postava, trochu nepříjemný pohled, i ruka na jílci zbraně udělají své, když má někdo všech pět pohromadě. První rozumná hospoda, na kterou narazím, mi poskytne útočiště i rozptýlení v podobě krajana, později družného až příliš, naštěstí je špatný pijan. Alkohol který prohlašoval za vodku z Kislevu je však taky nevalné kvality a tak i mně se nakonec houpe země pod nohama, jako paluba loďky v příliš velkých vlnách. Dveře však najdu a po jejich zajištění se svalím na postel, kde se prospím do rána, které je naštěstí vcelku milosrdné. Možná alkohol nebyl tak špatný jako nechutný. Posnídám pár zbytků od večeře, vezmu jen to, co chci mít v přeplněných ulicích sebou a vydám se pátrat po Aldredovi.

Ulice
Kráčím k tomu rozruchu, který mne upoutá, sotva opustím dveře putyky. Spíš ze zvědavosti, než že bych to považoval za důležité, ale sotva obhlédnu situaci, hned musím vzdát v duchu hold Ulrikově prozřetelnosti. Nad mrtvolou a chlapíkem, který měl evidentně více štěstí, se sklání nějaký trpaslík a.. Aldred. Chlapík s tajemným pohledem a hlavou hladší, než má tvář i po oholení.. Pozornému oku v davu pobudů rozhodně neunikne a tak jej chvíli propichuji pohledem, s nezřetelným úsměvem na rtech v očekávání, zda-li si mne všimne a vzpomene si na dvě společné služby v Kislevu a jedno náhodné setkání kdesi v lesích Říše.

Oko mi padne na muže přede mnou. Nic tak neobvyklého. Pracoval jsem se spoustou takových jako on. A hle, to by mohlo být ono. Tak trochu kislevské rysy ve tváři, stejně tak šavle. A přitom postava kterou bych čekal tak přeskakovat přes bočnici dlouhých lodí nájezdníků z Norscy. Odkud ho znám? Ten pohled, knír... už vím. Tohodle nejde tak lehko zapomenout. Pamatuju na jeden střet ve službě u železného dolu. U Sigmara, tihle ulrykovci jsou šílení. Ale bestie zabíjet umí.

Kývnu na Kirilla. Je zvláštní ho vidět ale momentálně jsou tu věci které potřebují vyřídit. Obejdu trpaslíka. Vzhledem k tomu že o cizí věci se nikdo nestará tak to nejsem já koho okradli. Teda myslím toho kluka. V tom druhém případě...
pokleknu k ležícímu, natáhnu ruku a chytím ho pod krkem. "Ztratilo se tu nějaké zlato. Ten chlápek co tu leží nám dluží výplatu." Zavrčím jen a jen pro něj. Normálně bych asi takhle nejednal ale všechny ty věci kolem...
"A ty nám řekneš co se s ním stalo" Dodám zlověstně a začnu chlapa dost nevybíravým způsobem stavět. Až sem dorazí hlídka... no většinou berou to nejjednodušší řešení dostupné. A já chci aby mi ten chlap ještě něco řekl než ho pověsí.

Nějakej zlodějíček mě za námi nezajímá. Ale pokud by se mi připletl pod ruky, otřu si jim z čela pot a vyždímu ho jako hadr. Výstřel z děla mě jen probere a opět toho mladíka zachránil plešatec. Nebýt jeho, zvedal bych toho mladíka na nohy já a to daleko nevybíravějším způsobem.

Příchod toho divocha mě trochu podráždí. Co tu vokouní, je mu po tom kulový. Ale je to jen jeden pohled, kdy pichlavýma očima probodnu jeho tvář, nehledě na jeho vzrůst, který jako by pro mě neměl žádnou váhu.
Soustředím se na toho otloukánka.
"Jeho vynech! Co se stalo s těma penězma!?"
Opravím hurónským hlasem vyjednavače, aby bylo jasno, o co nám skutečně jde.
To, že šlapu v krvi, mě, jak se zdá, netrápí.

V kaluži krve

Ležím v té kaluži a očekávám odpověď na moji otázku. Vnímám jen bolest mého těla a pomalu si uvědomuju, kde to jsem.
Sakra, co se stalo? Co se to stalo? Večer jsem šel na tu oslavu, vlastně šel jsem na ní z jiné oslavy. Jo z jiné… S těma holkama… ale jak jsem se dostal sem? Kdo je ten muž? Byl také na oslavě? Sakra, proč si nic nepamatuju, na to všechno se ptám sám sebe, ale k žádné odpovědi se nedostávám.
Já vím, mám problém… řeknu si, vlastně jen zopakuji to, co řekl ten muž nade mnou.
Otevřu oči, tedy spíš je vytřeštím.
Jaký problém? Sakra?! Co jsem udělal, nemůžu za to, že jsem se někam připletl. Třeba jsem mu šel pomoct a dostal jsem nakládačku taky, mozek mi náhle ožil, nechci mít problém, žádný problém. Zírám nahoru na oblohu a přemýšlím co říct. Skoro i otevřu pusu, že něco řeknu, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Náhle ucítím bolest v krku, tedy spíš na krku.
Co to do háje děláš? řeknu muži, co mě začne zvedat. Postaví mě na nohy, které se mi vcelku rychle podlomí. On mě ale drží docela pevně, tak jen poklesnu. Začne mluvit o tom, abych mu něco řekl, ale já nic nevím, zatím. Je dost možné, že si pak třeba na něco vzpomenu, až se vyspím. Muž mi pohrozí pověšením.
Sakra, nikdy jsem tu vážný problém se zákony neměl, co když mě pak skutečně pověsí? hlava mi začne rychle pracovat, abych se z toho dostal. Uvědomuju si, že tu bude stráž každou chvilkou.
Nic nevím, klidně mě tu můžeš nechat, ať mě pověsí a nic se nedozvíš, to je první možnost. Druhá možnost je tahle, vezmeš mě odsud a já se pokusím vzpomenout, třeba si něco vybavím. Chci toho parchanta, co to udělal chytit a zabít, nikdy mě takhle někdo nezřídil. I kdybych si na nic nevzpomněl, mohl bych ho poznat, až jej uvidím. Tak co? Berete to? Buď mě tu nechte a přijdete o dobrou šanci získat zlato zpět nebo mě vezměte sebou a možná z toho něco bude, když to domluvím, skoro omdlím, přece jen jsem hodně zmlácen. Teď je to jen na nich, zda mě tu nechají nebo ne.

Stačí pár slov, pohledů a gest a je mi víc než jasné o co tu běží, někdo dnes holt nemá štěstí. Ač jsem neviděl víc, než ostatní a těžko mohu soudit, na první pohled mi trpaslíkovo přesvědčení přijde přecijen zacílené špatným směrem. Spíš mi to přijde jako dvě oběti na jednom místě, ať už to spolu souvisí, nebo ne. Zatěkám očima po okolí a nejsem si jist, že bych viděl v té spoustě krve zbraň, kterou by ne zrovna svaly oplácaný chlápek po solidní nakládačce dokázal rozpárat chlapa od pupku až k bradě, to chce aspoň dvě stopy délky, trochu váhy na konci a dobře nabroušený břit. I kdyby došlo mezi těma dvěma k potyčce a ten co zjevně prohrál by ještě našel sílu vytáhnout zbraň, ač podle stavu pochybuji, obrat by je musel někdo třetí. A ten by nechal zbrocený kus oceli jistě ležet, v ulicích to beztak přitáhne víc pozornosti, než je zdravé. Zajímavé... jsem trochu zvědavý, co se bude dít dál, protože dokud se to nevyřeší, stěží dostanu nějakou vhodnou příležitost na poklidný rozhovor s Aldredem. Pak mne upoutá trpaslíkův nepřátelský pohled... lehký krok a rychlé bodnutí bleskne mi hlavou postup, při pohledu na jeho podsadité, dobře obrněné tělo, jako vždy, když někdo naznačí výzvu... ale zjevně mu za víc nestojím, byť mi věnoval víc pozornosti, než ostatním čumilům a že jich není pomálu.
V tu chvíli začne o překot brebentit ten, co měl -zatím- větší štěstí. Možná je tu vhodná příležitost k nějakému jednání... věnuji jeden delší pohled Aldredovi, třeba se chytí nabídky, která je rozumná.
"Pojďte se mnou," řeknu prostě. Je to jen nevtíravá nabídka... ale co, Aldred mi párkrát dobře kryl záda, proč by tu nemělo být místo na jednu malou laskavost.
S tím vykročím ke dveřím do hostince a pohlédnu dozadu do ulice, jedním i druhým směrem, jestli už se neblíží hlídka, vždy tolik ochotná vše zkomplikovat.

"Kecy, co víš proberem později." Zavrčím. Pak se rozhlídnu kolem. "Na co čumíte? Nemáte co na práci?" Zavolám na čumily stojící opodál a natahující lačné ucho aby mohli tu informaci střelit, někomu nás prásknout. Co kdyby to mělo cenu že? Pohlédnu na Kirilla a pronesu. "Díky, Kirille. Vypadněme odsud." Pronesu. Není třeba toho zřejmě říkat moc více. Už tak jsem toho namluvil více než by bylo zdrávo. Tohohle nešťastného parchanta musíme dostat někam kde to nebude tak nápadné a kde nebudou stěny tvořeny z uší...

Střílím pohledem po čumilech okolo a jasně jim dávám najevo, že výhružný pohled ode mě je ještě to dobré, co se ode mě můžou dočkat.
Pak ale promluví ten velikán a to už střílím pohledem mezi jím a plešounem. Zdá se že se znají.

"Hrmpf!" Podotknu při onom zjištění a ukážu tak své překvapení a nelibost v jednom.
"Uhni šmejde!" Strčím jednoho, co se pletl moc do cesty a než vyrazím s těma třema, chci se kouknout na tu mrtvolku. Pořádně ho prošacuju, jestli u sebe něco nemá, což pochybuju. Tady je mrtvola obraná většinou dříve, než stačí zemřít. Ale co kdyby... Třeba najdu náhodou i něco jiného.
Hrabat se v něčích střevech mi zřejmě nevadí a podle mé vizáže jsem právě tohle dělal celou noc.

Ulička za Vévodovou dýkou
Ranní zkoušení nového děla patrně ustalo neboť sebou již necukáte (někteří) při každém výstřelu. Viktor je skutečně obraný „až na kost“, div že mu zůstaly kalhoty a tunika. Ale na druhou stranu kdo by chtěl rozpáranou a zkrvavenou tuniku, kalhoty pouze zkrvavené. Při bližším průzkumu jeho „zranění“ dojde Jurn k závěru že se skutečně jednalo o sek ze spodu, chudák Viktor při něm přišel o levé varle, čepel dále projela výše – několik čísel vedle žaludku a skrz hruď vyústila v jeho pravé klíční kosti. Závěry si vyvoďte sami. Mimochodem má i boty... ne tak už nemá, ale ještě před okamžikem je měl. Galder se cítí jako by měl všechny kosti na prášek a hlava ho bolí jako po žádné chlastačce jakou kdy ve svém životě prožil. Jurnovi by se nejspíše obrátilo jídlo v žaludku, kdyby nestrávil celou noc v podobných místech a nebyl na to zvyklý. Nicméně jak se Jurn tak pěkně pohrabal v jeho „zranění“ rozšířil se Viktorův puch trochu více do okolí, o mouchách snad netřeba mluvit. Bližší čumilové se již dostatečně nabažili podívané a pomalu se derou zpět za svými cíly, šikovnější si již své cíle nalezli v davu. Nicméně jak se zdá tak hlídka, tedy oficiální hlídka (čiliže do téhle proklaté čtvrti už sehnali dostatek mužů aby mohli bezpečně opustit strážnici a dojít v podobném počtu na místo určení) se konečně začíná prodírat davem na místo činu. Což je Vám jasným znamením, že máte pohnout zadkem. Spěšně jste se prodrali na druhou stranu od hlídky a dále jste se o nic víc nestarali. Když jste se prodrali davem a zapadli všichni čtyři do hostince jehož nálevnou jste rychle (v rámci možností) propluli, Aldred musel shledat, že kdesi v tlačenici mu nějaký šikula odcizil dýku.

Pokoj
Vedeni Kirillem jste zapadli do pokoje a zavřeli dveře na zástrčku. Pokoj je poměrně malý, jedna postel, v rohu jakýsi stolek a u něj židle. Prohlásit o okně, že je ušmudlané, polichotili by jste mu. Nicméně kupodivu je skrz něj vidět ven, tedy alespoň trochu a je jasně vidět, že strážníci se snaží rozehnat dav čumilů venku a zároveň ztratit co nejméně součástí uniformy či osobních věcí. Jurn a Aldred stále páchnou po stokách, Galderovi je vcelku jedno kdo jak páchne a téměř s láskou hledí na postel na které se usídlil Kirill neboť je to Jeho postel za níž si náležitě zaplatil. Krom již výše uvedeného zařízení se v pokoji nenachází žádné další vybavení. Postel je mimochodem slaměná což je docela nadstandart pro tuto čtvrť. Dalším „nadstandartem“ jsou nechtění nájemníci, totiž páreček krys, který se sem prokousal odněkud z vedlejšího pokoje a s Vaším příchodem se do vedlejšího pokoje i přesunul.

Pokoj

Do pokoje mě někdo donese, cestou si uvědomuju jen jednu věc, vlastně si uvědomuju několik věcí a většina se týká mého těla.
Takže mě tam nechtěj nechat, než přileze hlídka, nevím, zda mám být vděčný, či ne, tělem mi projede bolest, jako by mě někdo pomalu drtil.
Možná mě tam měli nechat, udělali by líp, minimálně mému tělu, celou cestu jen přemýšlím, zda mě tam měli nechat. Skoro přemýšlím, že jím řeknu, ať mě tu nechají, ale mám strach, že by si to vyložili tak, že mě už nebaví žít.
Když nad tím přemýšlím, líp by mi bylo mrtvému, jasně, možná by mě měli zabít, jo to je on… POSTEL!! to skoro vykřiknu nahlas, když vlezeme do pokoje. Nevidím nic jiného, jen přes mé nateklé oči vidím tu božskou věc, je krásná a úžasná a měkká a… a… obsazená. Unikne mi tichý povzdech, když zjistím, že tu postel obsadil někdo jiný, tak jsem doufal, tak se těšil.
Stejně by mě nenechali spát parchanti, budou se ze mě snažit dostat něco, i když není co, zatím. Možná že, když se vyspím, tak si na něco vzpomenu, měl bych jim to říct? přemýšlím. Pokud něco dělají moji společníci – věznitelé, tak si toho nevšímám, stále se snažím vymyslet jak se dostat na postel.
Třeba bych ho mohl vyhodit, třeba, možná, asi ne, určitě ne… říkám si a mé naděje klesají. Smířím se s tím, že mě uloží na zem, pokud mě nechtějí držet stále ve vzduchu.
Dobrou noc, řeknu nahlas a doufám, že to pochopí tak, že nejlíp udělají, když mě někam položí a nechají vyspat. Pochybuju, že to udělají.
Možná mě zmlátí? Blbost, to by už bolelo víc je než mě. Takže co jsem chtěl dělat? Jasně spát, to je ono,
Dobrou, zopakuji pro jistotu ještě jednou.

Když se blíží hlídka přidám do kroku. Případnými nářky vedeného, které se mohly týkat kupříkladu hlavice arabské šavle zarývající se mu do boku, si nějak nevšímám. Když projdeme pajzlem do Kyrillova pokoje pustím ruku Galderovu aby se mohl konečně sesout k zemi. Rozhlédnu se po místnůstce která nyní v přítomnosti tří lidí a trpaslíka je, no nacpaná. Zavřu za námi dveře a všimnu si že mi chybí dýka. Jeden z nejdůležitějších věcí pro boj v stísněných prostorách. "Sigmare, ty mne zkoušíš? Mou trpělivost? Mou vůli? Vím že se nic neděje jen tak a vše má svůj účel. Jaký je ale zde?" Povzdechnu si maličko odevzdaně při pohledu na prázdnou pochvu u pravého boku. Loket chladné oceli je pryč. To nemůže být jen tak. Když vidím, že se náš jediný zdroj informací chystá spát tak si uvědomím jak je to dlouho co jsem spal já. "NA tohle nemám čas, potřebujeme ty prachy rychle než nám v hospě seberou naše věci. Pokud už se tak nestalo." Napadne mě mrzutě. Chci s tím něco udělat ale můj rozpumpovanější trpasličí společník mě předběhne...

"Ne ne ne ne né... spát se nebude, Růženko," kopnu do toho kluka na zemi a stojím nad ním dost neodbytně.
"Chrápal jsi s Viktorem dost dlouho, tak nědělej, že se ti zavíraj vočička!
A chrápal jsi s ním dost dlouho na to, aby to nebyla náhoda! Takhle tě zprasil on?"
Znovu do něj šťouchnu okovanou botou a to do míst, kde se rýsuje nějaká pěkná modřina.
Zřejmě budu ten zlej polda v tomhle malém výslechu.
"Přemýšlej, co řekneš, nemám dobrej den. Ten chlap mi dlužil peníze a teď je tuhej. To znamená, že mi je teď vysíš ty," probodnu toho nešťastníka svýma krvavýma očima.
Se zaťatýma pěstma čekám na jeho špatnou odpověď.

Pokoj

Uvelebím se na zemi, kam mě ten laskavý vysoký člověk položí, tedy spíš mu vyklouznu nebo tak něco.
Proti spánku asi nikdo nic nenamítá, že? říkám si pro sebe, ale v tu chvíli mě někdo kopne.
Di do háje, žábožroute, řeknu potichu, zda to uslyší nevím. Trefil se do modřiny, ale celé mé tělo je taková jedna modřina. Jsem už tak vysílen, že ani nemám sílu mu odporovat, aspoň ne jeho fyzickému násilí. Jak tam tak ležím, poslouchám, co mi ten trpaslík říká.
Ty hovado prťavý, by mě zajímalo, jak bys byl unaven teď ty, ty blbe, kdyby tě někdo tak zřídil. A co je mi sakra potom ty chlupatej gichte, že ti dlužil prachy, já žádný prachy u sebe nemám, skoro bych to chtěl i říct nahlas, ale nemám na to sílu, místo toho přemýšlím, co mu řeknu doopravdy. On si mé mlčení vynaloží jako něco úplně jiného a zase mě dloubne do modřiny.
Jdi s tou botou do háje!! Se ti to machruje co? Jseš zas jednou vyšší než ostatní, co? ulevuju si pro sebe, jednou až se dokážu zas postavit a budu mít něco ostrého tak mu ta slova vyříznu na tělo, hned potom, co mu oholím vousy.
Za prvý, nekopej do mě, pokud sis toho nevšiml, jsem už zmlácený dost, pokud ti to dělá radost, jdi si kopat do někoho jiného. Za druhé, to že jsem se vzbudil vedle té mrtvoly asi náhoda byla, jelikož jsem toho člověka nikdy neviděl. Za třetí, proč bych ti ty peníze měl vyset já?? Pokud u mě nějaké najdeš, tak si je klidně vezmi, je mi to jedno. Jestli si myslíš, že já jsem ho okradl, tak upřímě seš idiot, jelikož kdybych mu je ukradl, ráno by jste mě vedle něj nenašli ležet. A pokud do mě ještě jednou kopneš, tak… tak… tak sice nevím co udělám, ale věř mi… sakra, to je jedno, pokusím se zavřít oči a ruce přesunout před obličej, přece jen nechci ať mě začne kopat do obličeje.
Sakra, jsem řekl trochu víc, než jsem chtěl, trochu jinak, než jsem chtěl a ten konec se mi vůbec nepovedl, říkám si pro sebe, čekajíc na kopanec.
Toho zkurvysyna co to udělal, chci zabít a ne kvůli prachům, ale kvůli tomu co mi udělal. Jasný? Takže jsme na stejný lodi, tím že se mě pokusíte hodit přes palubu ničemu nepomůžete, tím kopáním do mě už vůbec ne, řeknu skrz ruce před obličejem.
idiot, řeknu si pro sebe nakonec.

Noc - resp. její útržky
Po prvním kopanci se ti před očima objeví obraz. Sou to ty dvě děvky co si s nima šel toho večera. Mávají na nějakýho chlápka, je slušně oblečen. Kabát, kalhoty, kožený vysoký boty. Tunika..... znovu obraz tuniky. Tuhle tuniku měl na sobě ten mrtvej co ses vedle něj probudil. Ten chlapík de k Vám. Pak nic... prostě tma... díra v paměti.
Další obraz. Vcházíte do Vévodovy dýky. Pak nic... až zase ráno, ležíš v louži krve.

Vzpomínky jedné opilecké noci

Jak tam tak vidíš ležet Galdera na zemi máš takové lehké de ja vu. Tuhle situaci jsi už viděl. Nejsi si úplně jistý zda tomu tak bylo přímo s Galderem či někým jemu podobným. V hlavě se Ti objevil jeden obraz z té noční pitky s tím kislevanem. Sedíte u stolu a dovnitř se vpotácí dva chlapy, jsou opilí. Tedy jeden z nich je opilý a má rozbitý nos. Ten, který ho vede dovnitř je slušně oblečen - Kabát, kalhoty, tunika, kožené boty. Směje se něčemu co říkal ten s tím rozbitým nosem. Ta tunika, nevíš proč, snad ti Ulrik chce něco naznačit. Ano tu tuniku jsi viděl na tej mrtvole co se povalovala vedle černovlasého muže na zemi. Ten černovlasý muž... ano to je on, přišel s tim chlápkem dovnitř, ten chlápek ho přived. Sedli si ke stolu. Pak už vidíš opět jen rozesmátou tvář toho kislevana. Otočili jste do sebe dalších několik panáků a vidíš černovlasého (Galder) jak leží na zemi. Dostal ránu přímo do rypáku. Nevíš od koho, ale jeho kamarád (mrtvý z ulice) dává pěstí někomu jinému, černovlasého zvedá za tuniku a oba se odpotácejí někam ven. Pak už máš opět okno.

Postupně mi začíná docházet proč ten člověk asi dopadl jak dopadl. Po první větě položím ruku na rameno trpaslíkovi.
Ten chlápek postrádá pud sebezáchovy. Čím víc mluví tím je mi více jasné že to nemá hlavě v pořádku. Možná mu z ní jen vymlátili mozek. Není zrovna v situaci kdy by si mohl vyskakovat. Když skončil svůj strastiplný monolog s klidem prohlásím: "Je ještě mimo, když ho teď zabiješ moc nám toho neřekne a zlato už nějspíše neuvidíš." Jo, je to ode mně cynické ale za ten čas co jsem strávil s příslušníky starší rasy už vím jak na ně. A tady bylo třeba jednat rychle. Trpaslíci mají dlouhou paměť ale za to velmi krátkou trpělivost. A zlato, zlato na ně funguje vždycky.

"Tak, teď když jsi se vykecal začni přemýšlet nad tím co jsi včera dělal a s kým ses zapletl před tím, než jsi se probudil." Pronesu suše k ležícímu, opřu se o zeď a ruce založím na hrudi. Nelíbí se mi že jsem ten kdo se toho musí chopit ale bohužel. Situace si toho žádá. Jurn by ho nejraději vyslýchal pomocí metod kterými by si nebyla jistá ani svatá inkvizice a Kirill? Jen Sigmar ví proč ten se do toho vlastně míchá.

Jsem trochu pobaven nastálou situací, kterou z pohodlí svého slamníku pozoruji, Aldred zřejmě ví jak na to, když dokáže zajistit, že mladík přežije svůj proslov. Nejspíš se s trpaslíkem dobře zná, zajímalo by mne, kde k němu přišel. Zvláštní, má nejspíš tendenci přitahovat k sobě podivné existence.. třeba jako takové, jako jsem já. Trochu se při tom pomyšlení pousměji. Kéž by mi Ulrik občas vyjevil více ze svých záměrů. Že mám však Aldreda najít, bylo jednoznačné... vrátím se ze svých úvah zpět k dění v místnosti a když si všimnu ležícího Galdera a uvědomím si, že ten výjev je mi něčím povědomý.
"Ti dva se znali," pronesu náhle "vypadali jako dva staří kámoši..." pokývnu hlavou směrem k ležícímu muži, "tenhle a ten mrtvý tam venku. Alkohol dokáže rychle sblížit kohoholiv, takže kdo ví." dodám na vysvětlenou a opět se se zachmuřenou tváří pohroužím do vzpomínek zastřených oparem nedávno požitého alkoholu. "Přišli oba, jeden podpíral druhého a tenhle vypadal, že má menší štěstí... pak se zas s někým porvali, ten co vám dluží prachy se pěstma docela dovedl ohánět. Pak šli zase někam ven... " pronesu nevýrazným hlasem s očima upřenýma kamsi do minulosti... po chvilce se zdá, ža ta si zbytek svých tajemství ponechá. "Stejně to chce páru, rozpárat takhle chlapa..." zamumlám si pod vousy spíš pro sebe a pak se vrátím pohledem zpět do přítomnosti a s tím vzhlédnu zpět k ostatním.

Zřejmě se ve mě nehnulo svědomí, když na mě ten klučina kvičel jako poraněné prase. Asi je to jako mluvit do dubu. Ruka plešatce splnila svůj účel a byla opravdu na místě. Nescházelo moc a kluk by po zemi sbíral svoje zuby.
Můj názor, kdo je teď dlužníkem, se zřejmě nezměnil.
Ale v tom spustí ten Kislevan. Zamračím se na něj, protože jeho slovům příliš nerozumím.
"Tys je viděl?! Kdo má moje prachy?!"
Moji celou pozornost teď věnuju jemu.

"Kdo?" odpovím v prvé řadě otázkou, "to, žel Ulrikovi, netuším."
Jako bych chvíli zapřemýšlel "zahlídl jsem je včera večer v hospodě, ale s kým to měli problém, netuším. Přišlo mi to jako normální hospodská potyčka, nic důležitého. To hlavní se stalo až venku, ale nevím s kým, ani kdy..." odvětím s pokrčením ramen.

Podvědomí
Jsi naštvaný, velmi naštvaný, ale není to kvůli tomu zlatu, tedy ano je a zároveň není. Něco ti tlačí na ty správné části mozku, něco chce krev. Touha zabíjet se prodírá na povrch, ale stále je možnost ji s velkým sebezapřením potlačit. Trochu se ti mlží pohled, máš dojem že se tvý společníci pomalu mění v grobi (MH: zelenokožci, neboť nevím jak moc jsi znám tohoto výrazu), grobi se na Tebe mlsně dívají, tedy zatím jsou to jen napůl grobi a na zemi pod tebou se svíjí svázaná oholená trpaslice, jen jen se jí dotknout. Jeden grobi vytáhl sekereku, a ohromná bolest ti projela ramenem.....
Nicméně něco uvnitř Tebe přeskočilo, cítíš pouze Aldredovu ruku na tvém rameni, žádná sekera, ale něco z té bolesti zůstalo. Slova se ujímá ten druhý grobi, ne už to není grobi, je to ten kislevan.

Byl jsi tak bezmocný...
Blesklo ti nenápadně hlavou, ani nevíš kde se ta myšlenka vzala a kam zase zmizela....

Kislevan domluvil a slova jsi se ujal ty, ne moment.. tohle jsi nebyl ty, to bylo totéž jako s tou myšlenkou, myšlenka chce prachy - ty chceš prachy... nebo je nechceš?
Chceš prachy....
Zmizela stejně náhle jako se objevila... jako posledně.

pokoj

Čekám na ránu, nic, skoro si i myslím, že to byl sen a já teď ležím v posteli a jen se svíjím na lůžku. Bohužel bolest v těle mi říká, že to není tak pravda, odhrnu jednu ruku od obličeje a koukám přímo na trpaslíkovu botu, kupodivu nevypadá, že by chtěla vyletět k mému obličeji, zatím. Slyším toho vysokého plešina, jak mluví na trpaslíka, mám sto chutí při tom zuřivě kývat hlavou, jako že ano.
Přesně, jsem ještě dost mimo, teda ani nejsem, ale vždy je lepší, když si ostatní myslí, že jsi na tom hůř, než jsem ve skutečnosti. Je fakt ale, že by se mi hodina spánku líbila, radši víc hodinek, ale o tom si můžu nechat leda zdát…přemýšlím nad tím, jak by bylo fajn spát v posteli, náhle zaslechnu, jak ten vysoký kolonát zas něco říká.
eeee? vyleze jen ze mě, možná si už o mě myslí, že mi ta zranění narušila mozek, tahle moje reakce je na to přesvědčivá dost. Radši ale začnu říkat něco normálního, toho malého smrada by mohlo napadnout mi napravit mozek kopáním do něj.
Takže s kým jsem byl jo, mno….víc neřeknu, jelikož se ztarím v myšlenkách, ale v tom zjistím, že ta postava na posteli začne řikat věci za mě. V hlavě se mi začnou vynořovat vzpomínky.
Dvě krásný holky mi šahali na zadek, nebo že ruce směřovali k váčku s penězi?... došlo víno… Nechtěli sex… Už jsme u baru… Chlap v pěkných botách a tunice… Ten mrtvej chlap… Směřoval ke mně nebo k holkám? Pak jdem do baru… Sakra, jde s náma nebo ne? Jdou se mnou vůbec ty holky? A co váček? Šel taky?.... Pak… pak… pak ráno, nepříjemné probuzení, při tom přemýšlení se lehce zpotím, ale to mi ani nepřijde, zrovna domluví ten na té posteli.
Sakra, řeknu tiše, ale oni to zaslechnou, minimálně trpaslík jo.
Tohle pro mě nevypadá moc dobře, vůbec ne, jak to udělám? Jak to sakra… Jasně! O co jde? Musím se odsud dostat, to je ono… musím z té šlamastyky jakoukoliv cestou, pousměju se a sednu si, docela rychle. Odtáhnu se od trpaslíka na délku nohy, pro jistotu na délku mé nohy, ne jeho.
Takže ten někdo okradl a zabil vašeho pří… někoho kdo vám dlužil prachy. Mě ten nějakej parchant sebral šavli, váček se zlaťáky a bůh ví co ještě. Takže mistře trpaslíku…
…smrdutej xichte…
…jsme na tom stejně, jak jsem už říkal a tím že do mě budete kopat si asi jen tak na nic nevzpomenu, takže jediný co můžeme udělat je zkusit najít toho zloděje. Myslím, že místo toho zbytečného kopání do mě by stálo za to vrátit se na to místo a zkusit najít někoho, kdo bydlí poblíž anebo kdo byl na té oslavě a zkusit zjistit, zda něco neviděl. To by bylo asi první co bych udělal. Vlastně, vy jste to už určitě udělali, že?...
…pochybuju o tom, ten trpaslík není schopen nic jiného než kopat do někoho, asi si léčí komplex, že nemůže být někde v dole a kopat krumpáčem do šutrů…
…pokud ne, zkusil bych se tam fakt co nejdřív vrátit. Každou chvílí jsou peníze dál od vás a je jich určitě míň a míň, protože ten někdo je určitě utrácí. Chce ho to najít co nejdřív, řeknu jim a doufám, že aspoň v tomhle poslechnou, největší šance asi opravdu jsou najít někoho, kdo něco viděl.

Zamrkám.
Galdera jsem moc neposlouchal, byť mluvil ke mě. Pohledem jsem zůstal viset na tom velikánovi s knírem hned poté, co jsem dořekl svou otázku.
Pohled byl a je zvláštně výhružný a vyděšený zároveň. V pravém obočí mi začlo cukat, načež spadlo dolů a skoro zakrylo oko. Levé se naopak divoce zvedlo. Trhnu hlavou a podívám se na Aldreda a chytnu se za rameno, na které mi před chvílí položil ruku.
Kladivo svírám pevně u hlavice a vypadám přinejmenším zmateně.

"HOA!! "
Vydám z hrdla dotčeně, naštvaně a překvapeně, jako bych se probudil ze sna. Avšak můj pohled a krok stranou od vás všech blíže ke dveřím jasně dává znát, že si nejsem jist, jestli to byl sen. Nedůvěřivě si přohlížím Plešouna, Kislevana i toho kluka na zemi. Chovám se tak, jako by mě v bitevní vřavě někdo pořádně praštil kladivem po hlavě a já se najednou rozhlížel a nevěděl, kdo je můj nepřítel a kdo spojenec.

Zazdím tím všechno, co ten mladej na zemi řekl a dost na sebe tak upoutám pozornost. Hledám odpovědi na to, v čem si teď nejsem jist.
Snad jen bohové a to, co jsem si po ránu šlehl, může vysvětlit to, co se mi teď děje v palici.

Nevím jak moc je trpaslík pozorný, či znalý lidského jednání všeobecně, ale fakt, že si náš "otloukánek" myslí něco jiného, než říká, alespoň mi přijde zjevný.
Je to pěkně přidrzlý parchant, to se musí nechat, při tom pomyšlení mi jen neznatelně cukne levý knír v náznaku úsměvu, který se snad odehrál kdesi pod ním.
Pak začne trpaslík vyvádět, což upoutá mou pozornost natolik, že zcela opomenu sledovat to drmolení, které se souvisle line odkudsi od podlahy a s jistou dávkou pochopení přejdu předchozí úvahy se zjištěním, že to Jurn nemá v hlavě v pořádku.
Pak se vrátím k tomu poslednímu, co si ještě vzpomenu z Galderova proslovu... ukradená šavle, no.. tou by se takový chlap dal rozpárat odzdola až nahoru...
Pak ale čekám co na dosavadní dění Aldred, který trpaslíka zná...

Poslouchám zmatený proslov otloukánka jehož názor na věc nepovažuji moc za směrodatný. Když však trpaslík zařve a odskočí ke dveřím reaguji s instinktem získaným lety bojů s někým po boku. Nemluvě o tom, že za ten čas co jsme spolu u kanálové hlídky, jsem se naučil důvěřovat trpaslíkovým smyslům které jsou ostřejší a citlivější než mé. Výkřik považuji za varovný a když sevře zbraň je to pro mne už jasným signálem nebezpečí. Bez rozmýšlení sáhnu po čepeli která ve chvíli kdy skočím na místo vedle okna, otáčejíc se tváří ke dveřím a zády ke zdi, už s lehkým kovovým zazvoněním se zableskne ve vzduchu. Zbraň držím v krátkém krytu kdy opírám hřbet čepele o dlaň levé ruky abych s ní mohl účinně bojovat v tak stísněném prostoru.
"Co je?!" Zeptám se naléhavě, trochu tlumeným hlasem, trpaslíka.
Že by nás někdo sledoval?

Aldredova důvěra v trpaslíka i jeho následná reakce mne dost znejistí a s mnohem vážnějším výrazem ve tváři, než před okamžikem, sevřu držadlo nože u pasu, ale jinak neudělám nic. Na druhé straně mi totiž dochází, že ze své pozice Aldred nemohl vidět trpaslíkův výraz tváře, který spíš než na rychlý reflex vypadal jako důsledek příliš bujné fantasie za bílého dne. S tím tedy v očekávání, poněkud nejistý, s pohledem upřeným na trpaslíka, vyčkávám beze změny pozice dalšího dění...

Otázku plešouna jsem zaregistroval. Ale zdá se, že si dávám ještě načas s tím, co ze sebe vypravím. Ještě si to malinko srovnat v hlavě a pak až mluvit...
K čertu se srovnáváním!
"Ještě před chvílí jste byli zelené špíny!"
Vyprsknu obviňujíc ukazovákem oba dva.
"A tenhle! ... Pha!" Ukazuji na mladíka na zemi a nemám slov. Odplivnu si na stranu.
"A pak! ... Se to zase vrátilo a stojíte tu vy dva. Nezelení! A on je zase... On," vyčítavě se podívám na otloukánka.
"Čuju tu grobi. To oni je takhle zmalovali!"
Nakonec vše uzavřu a čekám, co vy na to.
O tom, co jsem právě teď řekl, jsem očividně přesvědčen.

pokoj

Sleduji trpaslíkovo jednání s ne moc klidným výrazem. Radši se odsunu ještě o kousek dál.
A mě říkaj, že jsem divnej, pozoruji ho a čekám, zda ho někdo zastaví, modlím se aby v tom běsnění nezaútočil na mě, ale nevypadá, že by to chtěl udělat, zatím.
Toho by mělo někam zavřít, asi ho v mládí moc mlátili, asi hodně moc, jak jinak by mohl říct, že by… cože? Cože?! vytřeštím na něj oči.
Zelené špíny? Grobi? Co to meleš? Jsi asi dostal pořádnou šlupku, že máš halušky, řeknu dost nahlas, vlastně o dost víc nahlas, než bych chtěl. Nikdo mě za to zatím nemlátí, zatím.
I kdyby to byli oni a o tom pochybuju… Jak jsi na to zrovna TEĎ přišel? No? zeptám se ho a přitom se pokusím vstát, ležet na zemi už mě nebaví.
A já jsem magor, pche,odfrknu si, ale někdo by to mohl považovat za něco souvisejícího s tím, jak vstávám.

Naslouchám zmatenému trpaslíkovi. Jo tohle zatraceně dobře znám. "Hubu drž." Zavrčím na ležícího a přemýšlím nad tím co bylo řečeno. Šavli opřu o pravé rameno a tak trochu se zahledím do dáli. Oči mi skočí na chvíli i na trpaslíka.
Vize často nebývají přímé. Jsou to jen obrazy vyvolané bohy aby nám podali berličku v naší slepotě. Orkové, ve městě? To není pravděpodobné... ale co jsou orkové? Největší nepřátelé trpaslíků. Možná to nebyli tedy orkové ale jen vyjádření nepřítele. Kdo jiný? Krysáci? Těžko, ti byli poraženi a z Nulnu vyhnáni. Jasné, jsou to služebníci temných bohů. Co ale mohli chtít od toho hlupáka?
Vskutku, nepříliš povzbudivé myšlenky. Přejedu si prsty po holé hlavě a zamyšleně pronesu pár slov.
"Bylo to znamení. Nemuseli to být nutně zelené kůže ale určitě to byli nepřátelé říše. Žádný gang."
Načež pohlédnu na Kirilla. On ví kam mířím. Oni mohou být mezi námi a nebýt nápadní. Stejně jako tehdy Ruth. Rusovlasá kráska která nám nakonec málem přivodila všem smrt, nebo něco horšího. Kdyby mne sigmar nevaroval. Její pravá podstata se nám zjevila až když stála na hranici a zaplanul oheň... při té vzpomínce jsem se otřásl.

V době, kdy vypustil ten mladík první větu z tlamy, vykulil jsem oči s pohledem upřeným na něj a jen ve zlomku vteřiny jsem přemýšlel, jestli jsem slyšel dobře. Ale ptát se jej znova na to, co řekl, abych si ověřil, že ho opravdu mám kopnout - ne, takový já nejsem.
Než stačí říct svou otázku, už jsem u něj pár krátkými kroky a s výrazem - vymaluju s tebou tenhle pokoj, ty prořízlá držko! jej při jeho snaze vstát vší silou nakopnu někde do oblasti trupu.
Pokud neuhne, stojím již klidnější nad ním a přemýšlím, jestli Aldred něco říkal.

Pokusím se nějak shrnout vše, co se stalo od mého posledního příspěvku. (Většinu vašeho rozhovoru jsem vynechal)

Pokoj
Vyčerpaný, zmatený, zmlácený a již téměř zoufalý Galder se stále nedostal ke spánku, který by si jistě přál. Jak se zdá tak ani jeho „společníci“ nejsou úplně duševně v pořádku, především po té co se trpaslík náhle na moment zbláznil a začal se domnívat, že jste zelené špíny. Stále zmatený Galder v ten moment vůbec netušil, co trpaslíkovi přelétlo přes nos, ostatně jako zbytek skupiny. Sigmaritánec si to vyložil jako Sigmarovo znamení a zmínil se o tom společníkům, přičemž trpaslík stále „vyslýchal“ svého vězně.
Ve výsledku:
Galder se stále cuká někde na zemi, ještě více zmlácený a možná ještě více zmatený. Jurn je nyní také zmatený a velmi, velmi naštvaný když pořádně neví z jakého důvodu. Kirill celou situaci sleduje ze svého slamníku a možná nevěřícně kroutí hlavou. Aldred se trochu podivuje nad Jurnovým chováním, nicméně věří smyslům svého společníka a větří nějakou kulišárnu.

Sanguis Amara
V Nulnu již pobýváš, na příkaz svého pána, několik týdnů. Bavíš se s muži, utrácíš své peníze a prostě si celkově připadáš jako na dovolené. Vůbec netušíš co si počít, život v Neuestadtu probíhal docela klidně a pokojně, skoro by se dalo říct, že až nudně. Ale pak došlo na onu osudnou noc, kdy tě zaujal ten muž. Bylo to jako vždy, v jednom z podniků sis vyhlédla svého favorita a následně skončil v tvé posteli, samozřejmě on si myslel, že jsi skončila ty v jeho posteli, nicméně na tom nezáleží. Ráda takto muže balamutíš, ale narazila jsi na jednoho, který se tak snadno obalamutit nedal. Tedy zdálo se ti, že na to neskočil, nicméně spolu jste se samozřejmě i tak vyspali. On se líbil Tobě a Ty ses líbila jemu. Když ráno odešel, začalo se ti po něm trochu i stýskat. Není ti vůbec jasné proč, vždyť to byl jen obyčejný mladík, jako každý jiný, ale přesto…. Tenhle Tě prostě něčím zasáhl. Najednou jsi věděla, proč Tě sem tvůj pán vyslal, vyslal Tě zverbovat nové muže do jeho expedice. Tedy doufáš, že tomu tak je a že svého pána nezklameš. Začala jsi po tom mladíkovi pátrat, samozřejmě, že v tom hostinci kde jste se spolu „seznámili“, (Hostinec „U Draka“ – na mapě C13) odtamtud tě navedl hostinský do dalšího (konkurenčního) hostince až jsi se dopátrala, že se tuto noc přesunul s nějakým poručíkem či kapitánem do Faulestadtu. Přešla jsi Velký most (F1) a náhodně se potulovala probouzejícími se uličkami chudinské čtvrti. Všude poházené odpadky, žebráci, lidé spěchající za svými povinnostmi a hlídka s nosítky razící si cestu ke strážnici (W10), tvá poloha je nyní 2 bloky severně od jižní brány (X7). Nacházíš se na hlavní třídě, obchodní stezce, naštěstí takhle po ránu zde ještě není moc obchodníků, přes den bývá doslova zacpaná vozy kupců i prostého lidu. Stejně jako většina cizinců si ani ty stále nemůžeš zvyknout na občasné výstřely z děl, jež Tě okamžitě vzpruží a napne, jako když se octneš náhle v boji. Jedno takové probuzení právě skončilo. Ten mladík, kterého hledáš, se jmenoval Galder.

Pokoj

Ta poslední rána od toho trpaslíka, byla poslední kapka do mého již zničeného těla
Hajzl… léčí… léčí si komplexy… jo to je ono, je pošahanej a léčí si komplexy… idoti....pokusím se dokonce i vstát, ale zamotá se mi hlava, byl to blbý nápad. Náhle cítím nepříjemný pocit, který začne v žaludku, projede krkem a zhmotní se na trpaslíkově botách v podobě mého posledního téměř stráveného jídla.
A do hajzku, je to poslední co mě napadne, než začnu zase zvracet a upadnu do bezvědomí.

Vévodova dýka

Když se ta mluvka začne po mém kopanci zvedat, upoutá to mou pozornost. Nadzdvihnu obočí a hned na to se zachmuřím. Na malý okamžik to vypadá, jako bych trochu litoval toho, že se k němu chovám tak škaredě.
Snaží se, kluk jeden...
Když mi pobleje boty, jen se pousměju a zůstanu stát, tam kde jsem stál.
Nedivím se mu. Vidět moje boty tak z blízka s mnohými "poklady" vytaženými s Nulnských stok, taky bych se pozvracel. Aspoň mi je ten otloukánek teď trochu umyl. Ale trochu to tu zasmrádlo...
"Moje chyba... Už do něho kopat nebudu. Slibuju," nejspíše to má být omluva.
"Ne tady," Upřesním majiteli pokoje. Málem jsem se zařekl!
Jak známo, trpaslíci svá slova dodrží, takže si jeden fousáč musí dávat pozor na to, co říká.

Když se ohlédnu na to jak trpaslík nakopl zvedajícího se ubožáka a ten následně upadl do bezvědomí trochu se zamračím. "Je drzý jak přístavní krysa ale momentálně ho potřebujeme použitelného. Pokud se ti nelíbí jak s tebou mluví nech si to na později a dej mu o sežrat až se alespoň udrží na nohou. Ať nikdo nemůže říct, že biješ bezbranného." Prohlásím vážně. Vím, že trpasličí čest a především to jak dbají na pověst ho nenechá otloukat toho troubu. Bez ohledu na to jak moc si to zaslouží, tak pokud si má na něco vzpomenout - v bezvědomí nám neposlouží. A kdyby nám ten chlapec něco tajil tak už by nám to vyzvonil. Asi mu i věřím.
Jsem nucený přemýšlet nad tím co se zatím stalo. Ve městě je zřejmě nějaký přisluhovač ničivých sil či jiný z nepřátel říše. Večer se při modlitbě zeptám Sigmara. Možná mi odpoví, možná je to jen další jeho zkouška. Pokud ano, vraha najdu a vykonám spravedlnost. Třeba důvod proč jsme do toho byli zataženi my je právě Sigmarova prozřetelnost. Stejně jako Kyrillova přítomnost zde. V tomto světě se nedějí náhody.

"Dyť povidám," zamručím. Jsem nerad, když mě někdo neposlouchá. Nechám toho mladýho být, má o čem přemýšlet.
Ale my taky, bohužel.
"Co teď?"
Přišel čas na rozumování, proto si dávám pohov.

Trpaslíkovo vysvětlění mi na klidu ani trochu nepřidá, nevidím v tom smysl. S orkem jsem se ještě nesetkal a z vyprávění soudím, že nejsou příliš nadáni nějakou magií, jen velkou silou a hloupostí, což je v dostatečném počtu značně nebezpečná kombinace. Ale vraždy v nočních ulicích? Trpaslíkovo chování je je divné, o této vymírající rase jsem slyšel kde co, jen ne že by byli obdařeni intuicí, či snad mívali předtuchy a vidění. Aldredova narážka na tu děvku čarodějnici zachmuří mou tvář. Je až k nevíře, co Chaos dokáže stvořit, obvzláště, pokud si k němu dotyčný hledá cestičky sám a seménko vyklíčí v mysli, ne když ta nestvůrná substance pokřiví najednou i duši i tělo. Jaká zrůda.. a jak může vypadat! Potlačím při té vzpomínce nutkání sevřít jílec zbraně pro lepší pocit. Proud mých myšlenek utrhne dunivý zvuk s podtextem něčeho čvachtavého. Ohlédnu se směrem k trpaslíkovi a uzřím, jak jeho nohy zrovna Galder oblažuje přítomností svého včerejšího jídla. Leželo tam dlouho a bylo evidentně ředěno vším možným. Po krátké chvilce jakéhosi napětí se náhle všechno jako kdyby uvolnilo. Položím si v širokém pohodlném posedu ruce na kolena a pokývám zamyšleně hlavou: "Budu muset někomu říct, ať to do večera uklidí."

hostinec u draka a dál

lehce přejedu rukou po jeho těle a obtahuji každou žilku, každou jizvičku, každý sval, prostě všechno co mě zaujme. Zkoumám každý coul jeho těla a vrývám si ho do paměti. Pak se vzepřu a skloním se k němu, aby ochutnal můj polibek a já ten jeho. Vášniví a podivně nový....Tolik různých mužů, tolik různých úst, tolik různých názorů na pořádný sex a líbání....Ale s ním to bylo jiné. Mazlení přecházelo ve chvilky, kdy jsem skoro umírala rozkoší a blažeností, když do mě vnikal.
nádech....výdech.... poblouzněně se zvedám a dopřávám mu prostor, aby do mě mohl znovu vniknout. pak se snížím, abych ho mohla znovu políbit....Ale tentokrát jeho rty chutnají docela měkce...podivně....Dokonce mu z nich visí nitě...
co?
chvilku mi trvá než se otupělá mysl začne probírat ze snu. To co jsem tak bouřlivě ocumlávala a mačkala byl polštář.
Bohové odplivnu nitě a kousek povlečení na zem. Převalím se na záda a studuji prasklinu na stropě, jako by snad měla být nějak důležitá. Najednou se ta prasklina začne tvarovat. Jasně vidím opáleného muže s velkýma, téměř černýma očima....Támhle ta prasklina skoro vypadá jako jeho tetování...

Ne... zatnu ruce v pěst a zvednu se.
měla bych začít pracovat. Ano, práce mi to snad vyžene z hlavy....G...G....toho od G...
zvednu se a přikradu se k oknu. Načrtnu na něj prstem obličej a políbím ho. Umělecké dílo to nebude, ale jako hlava to vypadá.

Galder sbalím si své věci a zamířím za hostinským (věci si samozřejmě beru s sebou)

Neuestadt, dokonalé místo pro nové lidi pro mého pána...Ale musím vybírat pořádně, nemůžu mu přivést nějaké strašné, strhané psy, co ho při první příležitosti zradí....To bych si nedokázala odpustit. než se vydám do ulic, hledat konkurenční hostinec, kam mě hostinský z Draka poslal, ujistím se, že mám obě zbraně řádně přikryté pláštěm
problémy jsou to poslední co bych tu potřebovala kráčím, bloudím, ptám se, až dorazím do toho hostince, ale má cesta zdaleka nekončí. Jen zafuním, když mě hostinský pošle na další místo....

Faulestadt? Co je to za jména? Kdo to vymyslel? nadávky si nechám pro sebe. ve dveřích mu cvrnknu do dlaně nějaký ten peníz za službu a rozhlížím se Nadskočím a cítím jak se mi zježili chloupky v zátylku, když se městech rozehřměla zkušební děla.
jednou z toho budu mít smrt. Tfuj plivnu pod sebe a vybírám si vhodnou oběť. Pokud možno mladou oběť, nějakého otrhaného klučinu.
Hej ty! křiknu na něho a pokud se zastaví, dojdu k němu
Jak se jmenuješ? pokud odpoví, dám mu ruku na rameno v gestu jakého si přátelství
Takže, když mě dovedeš do F...Faulestadtu, vyděláš si peníz jeden mu rovnou dám do dlaně (pokud neulovím chlapce tady, jdu na jinou ulici)

po úspěšném lovu vhodného chlapce se konečně dostávám na ono místo. Rozhlédnu se..
takže....prej šel z nějakym poručíkem....když se zeptám nějakýho vojáka, třebas by si ho mohl pamatovat
a první strážné duše se zeptám
Dobrý den, hledám přítele jménem Galder pak následuje krátký popis Galderovo nejvýraznějších rysů, což jsou asi tmavé vlasy a vyšší, osmahlá postava

Pokoj

Zamyšlenost a mlčenlivost mého plešatého společníka, mě nenechá dlouho trpělivým. Jedinými vyřčenými slovy jsou ty od toho kníráče.
"To kurva ale není důležité!"
Trochu se na něj obořím, že ty slova byla zbytečná, ale hned pokračuju.
"Nevím, kdo seš, ale asi nám chceš pomoct. Jeho asi znáš, hm?" Palcem ukážu za sebe na filosofa.
"Můžem ho tu nechat? Podíval bych se ven, kývnu k otloukánkovi a při posledních slovech zvednu hlavu za sebe na mého společníka.
"Něco zjistit," upřesním a zároveň mým pohledem dám jasně najevo, že slovo "zjistit" v sobě bude skrývat spoustu jiných činností, které se slíděním a vyptáváním se nemají moc společného.
Nakonec visím tázavým a naléhavým pohledem tam kde jsem začal - na muži rozvaleném na posteli.

Sangius Amara
Ulice
Najít vhodného otrhance nebyl žádný problém a to dokonce ani takhle brzy po ránu. Stejně jako najít Faulestadt.
Kolem strážnice se samozřejmě (W10) se samozřejmě občas zjeví nějaká ta hlídka. Shodou okolností jsi po chvíli narazila na několik strážníků nesoucí nějaká nosítka a na nich ve špinavém prostěradle zabalené tělo. Rychle jsi na vedoucího tohoto oddílu vyvalila co jsi měla na srdci. Celé procesí se kvůli tobě zastavilo a vedoucí hlídky nakonec řekl.
Půjdete s námi slečno.

Pakliže se rozhodneš následovat procesí s nosítky, čti dál, pakliže ne reaguj pouze na výše uvedené.

Strážnice
Celé procesí samozřejmě dorazilo až ke strážnici. (W10) Kde se nosiči s nosítky oddělili a zalezli kamsi za strážní věž. A tebe vedoucí – poručík – zavedl dovnitř do strážnice. Prošli jste přízemím kde se nacházel pouze stůl a za ním nějaký úředníček. Samozřejmě i jeden voják oděný do černé nulnské uniformy s ikonou města – lva – na hrudi. Dále se v přízemní místnosti nachází jedny dveře vedoucí někam za úředníka a schody nahoru. Vy jste vystoupali nahoru do prvního patra, kde tě poručík požádal o odložení případných zbraní. Kromě velké truhly, dvou skříní, schodů do dalšího patra, stolu s dalším úředníkem (hrome k čemu tolik úředníků? Pozn. PJe) a dalších dvou dveří, jsou v místnosti další dva vojáci odění to černých nulnských uniforem. Jsou to takový dva hromotluci, vypadají, že co jim příroda ubrala v mozku to jim dodala do svalů. Jeden z nich se znuděně opírá o jednu ze skříní, zatímco druhý si tě se zájmem prohlíží, především tedy tvé křivky. Poručík mezi tím otevřel truhlu a pokynul ti abys své zbraně odložila do té truhly, tedy pokud nějaké máš.

Noc
Po té co jsi usnul na podlaze v prvním patře Vévodovy dýky jsi se znovu octl v noci, v té prokleté noci. Vidíš sebe jak někam jdeš s tím poručíkem, tentokrát to pozoruješ odněkud shora, zdá se, že je ti ten chlápek sympatický. Vidíš vás jak přecházíte velký most (F1) a míříte do chudinské čtvrti. Ten chlápek rozhodně nevypadá na někoho kdo bydlí v chudinské čtvrti. Procházíte uličkami a chlápek vytahuje odněkud lahev kořalky a představuje se ti jako Viktor. Zatímco jdete chudinskou čtvrtí tvůj pohled se zase mlží, asi pod vlivem kořalky. A to i přesto, že to stále sleduješ z jiného pohledu než tvého.

Pokoj před tebou se zavlnil, nyní stojíš na pláni, kolem je spousta mrtvých, mnoho a mnoho mrtvol a před tebou stojí muž, tedy stojí není to pravé slovo. Spíše se napůl opírá o svého padlého koně. A drží zástavu Říše, vztyčenou hrdě k obloze. Není pochyb, ten muž musí být Magnus Zbožný. Někde na obzoru se objevil obrys a hrdelně zařval něco co se ti vypálilo až do morku kosti, Magnus v reakci na to vstal opíraje se o zástavu Říše, od pasu tasil meč a vyrazil vstříc nepříteli. S tím se vracíš opět do pokoje, tedy málem jsi se vrátil. Tvůj pohled od plání Kisleva rychle přeletěl až do Nulnu a už už chtěl zamířit do Vévodovy dýky, ale na poslední chvíli se stočil a přeletěl až ke strážnici (W10) za níž vidíš dva vojáky zanášet Viktorovo tělo.
(Dle Amařiny reakce možná ještě vidíš jí zacházet do strážnice, záleží co napíše, ale z důvodů časových souvislostí – třeba že napíše později až ty si to nemusíš hned uvědomit, avšak toto již přenechám na Tobě)

Pohled se mi náhle rozostří, rozšíří se mi oči a zrak se upře kamsi do dáli. Bezděčně se opřu o zeď a rukou se zapřu pro větší stabilitu. Magnus... Kislev... nepřítel!"
Když vize odezní ještě se trochu chvěji pod její silou. Oklepu se zavrčím tak trochu jako zvíře.
Přehlédnu ostatní a zrak mi na chvíli spočine na Kyrillovi. "Kislevan s duší lovce čarodějnic. Toho mi snad seslala sama božská prozřetelnost."
Celého jako by mně prodchla Sigmarova přítomnost. Aureola víry ze mně čiší takovým způsobem jako bych právě hovořil s bohem.
Odhodlaný pohled v zamračené tváři hovoří o tom že zprávy rozhodně nebyly veselé.
"Je tady, ve městě. Nějaký služebník temných sil. Má v tom nějakou roli nebo je to přímo jeho dílo." Prohlásím s jistotou tak solidní, že by ji mohli trpaslíci použít místo kovadliny. Je jasné že pro každého z nás to není už jen věcí nějakých peněz. Tady jde o více. Nepřátelský služebník v srdci říše? Jaká je jeho role? Po zahřmění testovací palby mne napadne... Sabotovat výrobu děl? Nebo ukrást tajemství nulnské univerzity? Či prostě jen obnovit kult temnoty po té co byl rozprášen při útoku krysích démonů?
"Začal bych v hospodě. Zeptat se hostinského, děvečky... na tohodle." Ukážu na Galdra v bezvědomí. "Potom uvidíme. Možná to není jediná hospoda kde byli. Kdo ví co dělali celou noc." Hovořím otevřeně i před Kirillem. Jeho nesmiřitelná nenávist k silám temna ho bude hnát aby našel a zničil toho zplozence chaosu ať s námi nebo bez nás. A než aby jsme pátrali na vlastní pěst je lépe pátrat společně.

V Pokoji

"HA!" vítezně vykřiknu a při tom div neposkočím.
"Já to tušil," zahřímám si do vousů a pevněji sevřu kladivo, zatímco plešoun mluví dál. Natěšeně a hladově ho poslouchám a přitom nejistě zamrkám očima. Jako by mi něco přeletělo přes frňák. Je to jen krátké zaváhání.
Suma sumárum z toho mám dobrý pocit, konečně se něco bude dít! Aspoň víme, že na konci toho všeho to budeme moci zabít!
Divokýma očima se podívám na toho Kislevana. Co se týče toho, co řekl "ten co mluvil s bohem", pevně mu důvěřuju. Možná i proto, že jsem sám poukázal na zelené špíny. Jsem rád, že mi nešplouchá na maják.
Jen čekám na jeho reakci. Jde do toho s náma?!

Pokoj

Jak tam tak ležím, zdá se mi sen. Jsem zpátky ve včerejší noci a vidím, jak jdu s tím zabitým ulicí… vidím chudinskou čtvrť… láhev kořalky… jak se plácáme po zádech… je to fajn chlap… pak se mi to začne mlžit, až nakonec to zmizí úplně.
Do prdele, pronesu, když se probudím, první co slyším je „HA, já to tušil“. Odvalím se od kousku země, který jsem poznamenal obsahem mého žaludku.
Chci postel, chci děvku a chlast… Nechci tady ležet na zemi jak nějakej odpad, pomyslím si a kouknu na vousáče. Nad ničím nepřemýšlím, moje huba nevymáchaná se nechce dvakrát radit se zbytkem těla předtím, než něco pronese. Proto taky řeknu další inteligentní větu.
Baví tě kopat do bezbranného člověka? Musíš si léčit ten komplex? zeptám se jej, čekám další ránu. Když nad tím přemýšlím, v bezvědomí mi bylo líp, než při vědomí.

ulice- strážnice
půjdete s námi? To se říkám, když chce někdo někoho zatknout slabě kývnu a i přesto je následuji
zařadím se za konec celého průvodu- pokud mě tedy strážci nechtějí mít na očích. Jinak mam nerada někoho za prdelí. Když vstoupím mezi úředníky, jsem docela v šoku
tomu se říká zbytečná práce poděkuju tomu, který mě sem dovedl a ještě nepatrně zavadím pohledem po tom člověku na lůžku, jestli mi třeba nepřipomíná nějakou mou oběť.
Samozřejmě široce, možná skoro přátelsky se usměji, když jsem požádaná o to, abych tu nechala své zbraně. Napřed sundám ze zad šavle- samozřejmě i s pochvami a pak následuje pár viditelných nožíků. ty dobře schované si ponechám (aspoň tři)
nakloním se k úředníkovi (takové to maličkaté svádění, kdy je mi mučivě vidět do výstřihu) a zamrkám asi jako panenka, když sladce pronáším
Prosím, dobře se mi o ně postarejte ještě jeden úsměv a pak ze sebe vyklopím proč tu vlastně jsem (zase popis a jméno)když odcházím směrem který mi ukázal (pokud ho sem třeba nezavolají), schválně půjdu kolem toho strážného co se na mě zubil
Ale vy vypadáte také dost schopný na to, aby mi ty zbraně nikdo nevzal....To je dobře...Už se cítím o dost jistěji prostě si s nimi hraji- jak je u mě zvykem. Klidně si stoupnu na špičky a dám mu pusu na tvář a pak pokračuju.

V pokoji

Když se Kyslevan místo toho, aby mi odpověděl, podívá směrem, odkud slyším mě již dobře známý hlas, zamračím se.
"Před chvílí mě to přestalo bavit, chlapečku. Být tebou, nechal bych to tak," řeknu vážně, ale v dobré náladě, tomu na zemi.
"Teď drž chvíli frasnu, jo?"
Domlouvám mu. Nechci být hrubý, ale teď se jeho vstupy prostě nehodí.
"Nebo," nakonec přeci jen upoutal mou pozornost a já jsem zase a opět jenom jeho.
"... máš něco, na co by sis vzpomněl?"
Zěřím si ho pohledem.

Na zemi

Žasnu. Nekopnul mě, vážně mě nekopnul, nemůžu tomu uvěřit. Skoro to vypadá, jako bych uposlechl to, že mám mlčet. To ale není pravda, jen mi došla slova. Z mého udiveného mlčení mě vytrhne až otázka, zda jsem si na něco nevzpomněl.
Když jsem byl v bezvědomí, tak jsem si na něco málo vzpomněl, řeknu bohužel rychleji, než myslím. Tak jak jsem začal, to vypadá, jako bych si vzpomněl víc, kdyby mě ještě jednou do bezvědomí zkopali.
Vím že mi ten chlap… jak že se jmenoval? To je jedno… prostě mi řekl, ať s ním jdu někam jinam, měl pití, tak jsem šel. Vedl mě do chudinské čtvrti… tam jsme… tam jsme pili, asi. Jo určitě… pili jsme tam a pak nevím, zdá se mi, že jsem byl moc opilý už, než abych si to pamatoval. Vím, že jsme se sotva drželi na nohou, řeknu trpaslíkovi a vypadá to, že se dokonce i snažím. Kdo by se ale nesnažil, když může mít každou chvíli rande s okovanou botou?

Trpaslíkův rozdílný postoj k prioritám nechám bez odezvy. Když tu se opět ozve Galder, který se dosud evidentně nepoučil. Trpaslíkova velkorysost mě až překvapí a tak máme možnost dozvědět se něco více.. přesto však málo, což ovšem nepřekvapí.
"Nechat ho tu můžem," pronesu,"otázka je, jestli jsme byli natolik pohostinní, aby tu i zůstal," dokončím větu lehce v žertu a nechám ty dva, aby si přebrali možnosti, domluvili se, nebo došli k nějakému rozhodnutí.

D 5 - Vévodova dýka

"Chudinská čtvrť?"
Zamyšleně si zopakuju to, co mladej řekl. Museli jít přes most, to je jasný a tak přepdokládám, že ten někdo je opravdu přepadl až tady.
Slova Kislevana jen vemu vpotaz, ale nijak je nekomentuju.
"Tak hele... Na co si pamatuješ jako na poslední? Kdes byl?! Tam začnem," koukám na kluka na zemi.

D5 - Vévodova dýka

No, když má slova nemají přesně ten efekt který bych očekával. Probuzení spáče mě trochu překvapí. Kdo jednou dostane ránu od trpaslíka tomu to vydrží většinou déle. Asi je hoch houževnatější než jsem myslel. Nehodlám se zde ale moc zdržovat.
"Byli v chudinské čtvrti? Tak to asi zase tak ožrali nebyli když se dokázali dopotácet až do falestadtu."
No nic. Přejdu ke dveřím a kouknu na fackovacího panáka. "Zvládneš chodit?" Zeptám se ho přímo. "Jestli jo tak se zvedej. Jestli ne tak tu zůstaň." Dodám. Pak otevřu dveře a chystám se odejít. "Pokud v tom má prsty tak není v tomhle světě místo kde by se přede mnou a hněvem sigmarovým mohl skrýt."

Sanguis Amara
Poručík na tvé úsměvy nikterak nereagoval, takže je buď teplej nebo věrnej svojí přítelkyni. Při zmínce o Galderovi (respektive při jeho popisu) sebou poručík trochu škubnul, ale pak se zase nabral zpět svou důstojnickou vážnost. A ukázal ti směr dveře – konkrétně ty vlevo- a ano kolem očumujícího hromotluka jsi skutečně musela projít, dokonce se zdá, že se schválně i prohodil s tím nudícím se. Na tvou zmínku o schopnosti zareagoval vypnutím hrudi a srovnáním ramen, zároveň mu naběhly bicepsy na rukou. Čímž vznikl krásný kontrast velkého těla a malé hlavy. Bohužel až na jeho tvář jsi nedosáhla tak jsi ho letmo políbila alespoň na krk, možná jsi ho i trochu kousla a hromotluk z toho zrudnul. Nicméně poručík tě zavedl do místnosti za dveřmi, je to přesně taková místnost jakou by jeden očekával od výslechové místnosti. Totiž vstupní dveře, zamřížované okno ven, stůl a u něj dvě židle postavené tak, aby byly proti sobě. Poručík ti pokynul sednout si na židli směrem k oknu – tudíž dveře budeš mít za zády a sám si sednul proti tobě. Založil ruce na stůl a nyní si můžeš lépe prohlédnout jeho rysy. Hubená kostnatá tvář, ostrý nos, oči jsou do obličeje dosti hluboko zasazené a jaksi maličkaté, skoro jakoby se i teď zužovaly až do uzoučkých štěrbin a chystaly se každou chvilkou zmizet úplně. Teď když si odložil poručnickou čepičku tak vidíš, že má krátké blonďaté vlasy, ostatně který důstojník nemá krátké vlasy? Těmito štěrbinami se tě chvíli pokouší zhypnotizovat a pak nezávisle na výsledku vyštěkne.
Jak dobře znáte toho muže?

P.S. – nože máš 2 (urči si kde) a zbytek toho hovoru asi spácháme po icq ať se to zbytečně neprotahuje…..

D 5 - Vévodova dýka

Když promluví ten muž na posteli, kterou bych tak moc chtěl poznat z blízka, tak se lehce zaraduji.
Jen mě tu nechte, já se prospím anebo zdrhnu, pak najdu ty parchanty co mě tak zřídili a rozpárám je, jak to oni udělali tomu chlápkovi, pomyslím si, ale na tváři se snažím nedávat nic znát. Skoro bych i doufal, že už odejdou, ale trpaslík ze mě zeptá, co si pamatuju naposledy.
No… zamyslím se.
Naposledy vím, jak jsme šli přes most (F1) do té chudinské čtvrti a pak nevím, vůbec. Vím, že jsme pili kořalku, kterou vytáhl, to je vše co vím, víc si fakt nepamatuji, řeknu a je vidět i na mě, že mě štve, že víc nevím,
Inu co, furt lepší než nic, pomyslím si a na chvilku se zarazím. Zbytek nějakého jídla vypadá, že by chtěl zase navštívit podlahu, nakonec se tak ale nekoná. Na chvilku to může ostatním připadat, jako by se o mě zase pokoušeli mrákoty, jelikož zavřu oči, abych uklidnil žaludek.
Asi bych tu radši zůstal, tedy pokud mám na výběr, dodám a koutkem oka se zaměřím na pohodlnou postel.

D 5 - Vévodova dýka

Kislevan mu dal planou naději a já mu ji teď vezmu.
"Půjdeš s námi," oznámím mu, ale i já poznám, že se mu moc nechce. Objasním mu tedy proč.
"Věř mi, chlapečku, že by tě to bolelo, kdybys tady zůstal. Budeš se nám hodit tam venku. Lidi si líp rozpomenou, když uvidí tebe."
Dává to smysl. Ptát se po něm bude lepší s ním, než bez něj. Třeba si i sám na něco vzpomene. Bylo by to od něj hezké a rozumné.
Je ale celý zaprasený a venku se pohybujou beztak pořádkové služby.
"Měl by ses ale umejt. Ať tě tam venku poznaj."
Venku u hospody je koryto s vodou. Je rozhodnuto.
Přistoupím ke dveřím a otevřu je. Razíme, dost bylo slov.

D 5 - Vévodova dýka

Když už se zdá, že je rozhodnuto,tak si jen vezmu své věci a beze slova se připravím k odchodu. Nezapomenu si však připravit nějakou drobnou minci, abych dole mohl zařídit úklid pokoje, ve kterém snad budu tuto noc ještě pobývat, ale kdo ví co bude...

Strážnice
Strážník nestrážník využiju své typické ženskosti a neb, proč se chovat jinak? Dám pěkně nožku přes nožku a trochu se předkloním, abych mu ukázala své ženské krásné stránky a vlastně ho i tak šoupla spíš na svou stranu. Nevinně zamrkám
Co že jsem provedla? jsem jen žena co se blíznivě zamilovala a nyní hledá muže co jí opustil příliš brzy..."
Dramaticky povzdechnu.
Strážník trochu nejistě zakoktá a pohled mu samozřejmě sklouzne na místo určení, pak se trochu oklepe a nabere zpět svou vážnost.
Slečno, kdy jste ho viděla naposledy?
Hledí na Tebe s jistým zájmem, více než profesionálním.
Věkově nevím jestli mi ta slečna sedí, ale zní to pěkně malinko zrudnu
(no a řeknu mu přesně kdy jsme ho potkala a kdy mě opustil)
Skoro to vypadá, že provedl něco vážněho...takový výslech...
Strážník se zvedne, projde se po místnosti, zakouká se z okna a nakonec, když stojí za tebou. Nakonec pronese pouze jedno slovo.
Vrah
Vrah? vypadám docela překvapeně a ani to moc hrát nemusím.
Vždy´t byl tak sladký a úžasný....Nedokážu si představit, že někdo s povahou kotěte by mohl vystrčit tygří drápky...Jak jste k tomu přišel? Koho zabil?
Tohle je strážníkova chvíle, chvíle kdy přichází jeho triumf. Jeho eso v rukávu, kdyby nestál za tebou jistě by mu hrál na tváři vítězoslavný usměv.
Dle svědků byl takovýto muž viděn na místě činu a následně prchl i se svými komplici.
Ach tak… a zklamaně si povzdechnu. Vůbec to nechápu. Je možné že ho k tomu přinutili? Nebyl typem člověka co by zabil….Ale i když….v přítomnosti žen se každý chová jinak. Někdo svou vnitřní šelmu krotí, někdo jí živí krví ženy….nemám pravdu? zní to jako bych zoufale hledala podporu někoho jiného a trochu se zachvěji.
Ale já ho musim najít…musím….kde byl viděn naposledy?
Strážník asi čekal jinou reakci, ikdyž kdo ví? Nakonec pro jistotu ještě jednou obešel celou místnost a pak pokračoval.
No jak říkám, na místě činu. To jest za Vévodovou dýkou. (D5)
Strážník asi čekal jinou reakci, ikdyž kdo ví? Nakonec pro jistotu ještě jednou obešel celou místnost a pak pokračoval.
No jak říkám, na místě činu. To jest za Vévodovou dýkou. (D5)
Skoro nadskočím na židli
Copak on zabil vévodu? Nezdál se mi tak vysoko postavený aby mohl dosáhnout až k vévodovi- a to bez podezření…je to divné…určitě to někdo narafičil zoufale se usměji. I tohle zní zoufale. Jako bych se chytala aspoň nitky naděje. Každopádně vstanu též
Potřebujete ode mě ještě něco?
A snad náhodou zabloudím rukou k hrudníku…
Strážník sebou trhne jak skoro nadskočíš a stále se raději dívá z okna, jak se zdá tak mu tato situace není moc příjemná a asi by si tě nejraději někam odtáh. Nicméně když se ptáš na vévodu tak již zase sedí proti tobě, po tváři mu kane kapka potu a netrpělivě klepe prsty do stolu. Situace se mu očividně vymkla z ruky a nebo možná nástroj z poklopce. Nakonec když domluvíš tak se přemůže a odpoví.
Odejít můžete, ale musíte nám dát adresu kde jste k zastižení.
Rozesměju se. A to hlasitě- né hlasem šílené čarodějnice, ale příjemným smíchem co nutí k úsměvu i druhé.
Trvalé bydliště? Proč si myslíte že sebou nosím zbraně…Nemám trvalé bydliště. Jsem poutník, dobrodruh- nebo jak se tomu nadává.
Pár slov mi ujede a maska mi z obličeje pomalu opadává
Bývám často k zastižení v tomhle hostinci, kdyby jste něco potřeboval (ten kde jsem začínala hrát- jméno mi samozřejmě taky vypadlo) pak to vypadá, že chci ještě něco udělat, ale jen se nevinně usměji a rozloučím se s ním po přátelsku- objetím
Děkuju čestný muži, moc jste mi pomohl.
Vyklepaný strážník se zděsí a pak když ho obejmeš tě ze sebe nějak sundá a vyprovodí ze dveří. Tam zjišťuješ, že větší hromotluk, kterému jsi dala pusu na krk si detailněji prohlíží tvoje zbraně a že jeden z tvých nožů se přesunul k němu za opasek. Byl to zrovna takový ten pěkný nůž, ještě teď ti ukane slza v oku když si vzpomeneš komu dřív patřil - než si ho zabila. Načež samozřejmě si tě zrovna všimnul, zrudnul a nakonec ze sebe vyvalil, tak rychle že sis toho pomalu ani nevšimla.
Eeer...... moc krásné zbraně..... ale jaksi...
Již to nedořekl protože pohled mu sjel na tvoje poprsí a strážník začal řvát, čímž tě samozřejmě vylekal protože stál za tebou.
Co to děláš! Okamžitě se v tom přestaň hrabat!
Vyjdu- nebo spíše vypluji až provokativní chůzí (nevrtím se jako potrefený medvěd, ale jen se ladně pohupuji v bocích) a usměju se když vidím o co se strážník snaží
Když na něj velitel začne ječet zamračím se na něho.
jsou to moje věci, jediná hněvající se osoba bych tu tak měla být já.
Zadívám se na strážníka.
Pokud se ti líbí, nech si ho.Vezmu si své věci, pěkně všechno zavěsím a zandám kam to patří (třeba ten nožík co si strkám do boty tak abych k nim byla otočená zády) a pak se s nimi rozloučím.
Pokud něco o tom muži zjistím, budu vás informovat. Zatím nashle,
ještě je chvilku budu týrat pohledem na svá záda a pak za sebou zavřu dveře. Poodejdu o dost dál aby mě nemohli slyšet y vybuchnu v záchvatu smíchu. Otřu si slzící oči a rozejdu se směrem, který mi řekli…

Vévodova dýka
Všichni jste si nějak sesbírali své věci (kdo měl co sbírat tedy) a vyhrnuli se z pokoje ven. Na chodbě nikdo nebyl a tak jste sešli dolů do nálevny. Nálevna je nyní také prázdná pouze hostinský se na Vás nevrle dívá neboť se možná zaslechl zvuky ze shora z pokoje, ale koneckonců co je mu po tom. Když Kirill dal minci hostinskému jeho výraz se změnil, koneckonců koho nepotěší peníze? Samozřejmě jste na něj počkali a pak Jurn vystrčil Galdera ze dveří. To by bylo ještě v pořádku a taky bylo. Pak vykročil Jurn za ním jeho věrný společník s holou hlavou – Aldred a nakonec Kirill. Venku na ulici již je rušno, dost rušno na to se ztratit v davu. Celá hlavní ulice je zacpaná vozy, žebráky, stánkaři a prostě všeobecné normální ráno. Nicméně i tato špinavá ulice oproti některým z Vás voní, nejlépe je na tom co se vzhledu týče Kirill. Galder vzhledem ke své zmlácenosti může směle soupeřit s Jurnem a Aldredem coby kanálníky. Každopádně ať tak či onak vydali jste se doprava směr Velký most (F1). Bohužel problém nastaly již když jste chtěli překročit ten menší mostek hned vedle Vévodovy dýky (F5). Mrtvoly nalezené ráno v uličkách či ulicích nejsou v Nulnu nevšední avšak málokdy je tam nalezena mrtvola kapitána městské stráže. Proto jsou strážníci tak rozvášnění a rojí se doslova všude. To by nejspíše nebyl až tak problém, ale….
Strážníci jak se zdá se rozhodli zablokovat celou oblast. A kontrolují každého kdo se pokusí přejít nějaký most či projít branou, dokonce kontrolují i na křižovatkách, což dost brzdí už tak ucpanou dopravu. Takže kromě všeobecného lomozu a rámusu je slyšet nadměrné množství nadávek.
Do orčí prdele! Tohle je neslýchané! To je! To je absurdní! Copak vypadam jako někdo kdo se paktuje se špínou?!
Lomozí trpaslík na voze před Vámi, který je kontrolován hlídkou, zda náhodou na svém voze něco či někoho neskrývá. A právě tady si Vás jeden ze strážníků všiml.
To jsou oni!
Zakřičel strážník, několik dalších strážníků kolem se otočilo na něj a pak na místo na které ukazoval tedy na Vás. Ano správně míří na Vás několik dosti naštvaných pohledů a když říkám na Vás myslím tím skutečně na Vás. Ne na Galdera, ale na Vás na všechny. Konkrétní situace je asi takováto. Stojíte na kraji mostu (ten co je hned vedle Vévodovy dýky), za vozem naloženým nějakými krámy a patřící tomu trpaslíkovi. Vedle Vás je další vůz – s plachtou a pod ní je kdovíco, když se otočíte je za vámi pouze pár teď již dost zmatených lidí. Někteří vás podezřívavě pozorují, jiní se pro jistotu dekují pryč. Od bližší strany mostu Vás dělí právě ten vůz s plachtou (pravá strana mostu), k té levé straně je to pouze skrz několik lidí a tři vozy jedoucí z druhé strany. Strážníků vás pozorujících, resp. které vy vidíte je cirka tři, ale vzhledem k jejich jistotě soudíte, že někde na mostě či poblíž kam jednoduše nevidíte je jich víc.

Most F5

Množství lidí se mi zamlouvá. Nečekal jsem, že by nemohly nastat potíže, když sebou taháme toho otloukánka, a tak jistý úkryt v podobě sunoucího se hlučného davu ohodnotím kladně.
Byť to tak nevypadá, když nerudně nadávám pod vousem a odstrkávám stojící a pohybující se objekty stavící se nám do cesty. Chopil jsem se totiž role toho, kdo jde jako první, neboť už můj zjev a očividné nerudné rozpoložení mnohým napoví, že by se nám měli klidit zcesty.
Možná i to nakonec pomůže oněm strážníkům, aby si nás dobře všimli.

"Kurva," zarazím se, když spatřím ukazováček namířený proti mě. Moc si nespojuji věci dohromady, není na to čas.
Rychlým ohlednutím skontroluji, jestli plešoun zůstává a nebo zdrhá.
Evidentně utíkat nechci, protože mi příjde, že k tomu nemám důvod, ale začínat si něco se strážnýma taky nechci. Proto hledám v mém parťákovi oporu a info o tom, že jsme vtomhle tom zajedno.

Mu může být jisté ještě to, že mnoho vysvětlujícíh slov, která by byla schopna strážníky přimět k vyčkávání, z mých úst nevýjde.
"Úááá!" S mohutným výkřikem a příkrokem dávám najevo těm, co se ke mě blíží, že se budu bránit, pokud mi budou chtít ublížit. Že se jich nebojím a pokud budu muset zemřít, vezmu s sebou mnoho z nich.
Míním bránit plešouna, kdyby chtěl něco směrem k nim prohlásit.

Probodnu strážníky zkoumavým pohledem. Pak mi to dojde a zamračím se. "Proto ta vize se strážemi. Někdo jim musel něco namluvit. Kdo v té vizi ještě byl? Šla s nimi nějaká žena. Ano! Ona musí patřit k silám temna intrikujícím proti nám, kteří jsme byli vyvoleni aby jsme zabránili jejich řádění." Napřímím se, zdvihnu ruku ve znamení kladiva na pozdrav strážným a sebejistým tónem Sigmarova bojovníka prohlásím: "Zdravím vás bratři. Hledáte nás z nějakého konkrétního důvodu?" Netvářím se, že by mně nějak vyváděla z míry nebo překvapovala jejich nebo trpaslíkova reakce. Vždyť vede mne samotný Sigmar tak co se může stát?

Most F5

S poněkud nevrlým výrazem se proplétám přelidněným městem, trochu shrbený, uzavřený do sebe, ale pozorný, před kdejakými chmatáky, kterými se takové davy hemží. Klidně využívám toho, že trpaslík neochvějně kráčí vpřed a moudřejší se mu klidí z cesty.

Když tu si povšimnu toho, že se něco změnilo, zmatené pohledy lidí a prst strážného mířící našim směrem. Chvilku mi trvá než mi dojde, že čumilové na místě činu zplodili mnoho nesouvisejících, mnohdy vzájemně se popírajících verzí výpovědí, u nichž podstatným je, že jsme se tam vyskytovali my.
V tu chvíli se napřímím a stanu se tak náhle mnohem přítomnějším a zcela bez obav oplatím strážným jejich pohledy. Moudřejším by došlo, že nejsem ten typ člověka se kterým je lehké pořízení a vykřikovat ukvapené soudy v mé blízkosti nemusí být nejschůdnější cesta. Na druhé straně nevypadám ani na provinilce, který by se měl dát na útěk, stojím hrdě a je jasné, že někdo bude někomu něco muset vysvětlit.
Když se slova ujme klerik, trochu se uklidním, smířlivý a sebejistý tón toho muže víry musí podezření ve strážcích zákona rozpustit stejně jako očistný plamen sémě chaosu v těle kacíře.

Most F5

V hostinci se opláchnu, takže se zbavím pachuti zvratků v mé puse. Vyjdu ven v doprovodu mých společníků, ale raději bych se vrátil do postele. Když se protáhnu, zjistím, že mi je nějakým zázrakem líp.
No ne, čekal jsem, že budu rád, když budu chodit a hle… pomyslím si a následuji na most skupinku. Náhle se skupina zastaví a já se natáhnu přes Kirilla, abych věděl co se děje.
A sakra, řeknu si a zase se za něj schovám, i když mě zřejmě viděli.
Tohle není dobré, ale…řeknu si a kouknu na ty tři, vypadají, že se nehodlají nijak vzdát či tak něco. Maličko poodstoupím do zadu a pohledem sjedu doprava i doleva. Napnu svaly v nohou, abych se ujistil, jak moc jsem schopný běžet.
Nic moc, ale myslím, že lepší než nic, řeknu si a kouknu, jak se bude vyvíjet situace dál, při sebemenším pokusu a naše zatčení či boj uteču.

Když vidím, jak se Galder k celé věci staví, jsem připravený se rychle otočit a popadnout jej za límec, kdyby se rozhodl upláchnout, nedám to však před ním nijak najevo...

Sangius Amara
Vylezla jsi ze strážnice, ušla několik kroků a vmísila se do davu na silnici. Mezi vozy, žebráky, zloděje, prosté obyvatele, cizince, sedláky a další městskou chásku. Strážníci kontrolují vjíždějící a především odjíždějící vozy z města, rozhodně mnohem pečlivěji než je kontrolovali při tvém příchodu do města. Začala jsi se prodírat davem směrem kupředu. Po několika málo tisících sekund jsi se prodrala až k Vévodově dýce (D5). U brány nebyl puch chudinské čtvrti tak cítit, ale tady je již dosti patrný a možná že to bude i tou říčkou splašky přes níž vede menší mostík a hlavní třída pak navazuje přímo na Velký most (F1). Vstoupila jsi dovnitř do lokálu, podle očekávání byl takto brzy ráno ještě prázdný. Pouze za pultem se hrbil znuděný hostinský. Při tvém příchodu po tobě pouze loupl okem s výrazem „zase někdo otravuje“. Nejistě si zavřela tedy dveře a sjela celý lokál pohledem. Vypadá jako každý lokál po ránu – několik stolů, pár židlí a tak podobně. Prostě nic neobvyklého a jako bonus ten hostinský. Je to obyčejný chlápek mezi mladším a středním věkem, hnědé nakrátko střižené vlasy, kulatá tvář s egyptským nosem (prostě kulatej nosejk) a s hnědýma očima. Soudě dle toho jak se za pultem hrbí bude nejspíše dosti vysoký a má dokonce i nějaké svaly, rozhodně to není týpek, kterého by bylo možno brát na lehkou váhu, jistě by ti dokázal pocuchat vlásky. Na druhou stranu, proč by to dělal?

Prcek, Plešoun, Knírač a Boxovací pytel
Na trpaslíkův pokřik sebou strážní poněkud škubli a lehce znejistěli. Bude to možná trochu zvláštní, ale nechopili se zbraní úplně hned a nebo za to možná mohl trpaslíkův pohotový pokřik. Ať tak či onak dva vojáci se vydrápali na vůz patřící tomu trpaslíkovi, na kozlík toho vozu. Nadávajícího trpaslíka pochopitelně nesmíme opomenout, neboť jeho hlas nelze neslyšet.
Orčí prdele! Grobi zelený prdele u všech vousů! Slezte z mojeho vozejku rabiáni prdelatý!
Vojáci se jen pro jistotu přeci jen chopili zbraní, neboť trpaslík se začal tvářit hrozivě (ano i ten trpaslík na voze) Třetí voják odstrčil nějakého nebohého občana a je vzdálen od Jurna asi tak na délku meče. Tento voják ještě netasil, ale za ním vidíte další dva vojáky spěchající za výkřikem. Pravděpodobně co nevidět obsadí vůz s plachtou po vaší pravé straně. A nyní přichází na scénu Aldred nebo spíše jeho slova se konečně dostala do správných mozkových sfér. Znamení kladiva zaseje do horkých hlav to správné, to že netřeba se ihned chápat zbraní, nicméně i přesto jeden voják vyskočil na vůz s plachtou a jeho majitele nešetrně vystrčil z kozlíku. Chviličku se nic nedělo, vojáci prostě čuměli na Aldreda s pozdviženým znakem Sigmarovým a pak dorazil ten poslední voják. Jak se zdá tak něco jako jejich nadřízený, prostě nějaký seržant či co. Předpokládám že právě v tuto chvíli Aldred promluvil. Seržant nezareagoval hned, není to žádný mladík, tenhle seržant za sebou již jistě něco má.
Jste obviněni z vraždy a proto budete zatčeni a potrestáni.
Po celou dobu co seržant mluví se dívá pouze a přímo jen na Aldreda jakoby snad za všechno utrpení světa mohl on. Nicméně strážníci stále nevypadají, že by Vás chtěli napadnout, ale kdo vidí do hlav zelených mozků?

(omlouvám se, že jsem to trochu pozměnil v časových posloupnostech, ale aspoň to dává lepší smysl…)
A mimochodem.. nejedná se o most F5, ale o ten mostík co je asi tak 1cm nad Vévodovou dýkou.

Zpříma mu pohlédnu do očí, bezděčně udělám o krok blíže a změním gesto ruky. Snížím ji na výši pasu a otočím otevřenou dlaní vzhůru. Takové to smířlivé gesto řečníka. " Trest musí být pro ty jež jsou vinni, veliteli!" Promluvím však rázně. Pak zdvihnu obě ruce v gesto jakým můj starý kněz oslovoval davy v kapli a rozhlédnu se po nachystaných strážnících. "A proto jste zde, císařovi věrní, neb čas tlačí. Jsem zde na svaté misi. Ve jménu požehnaného Sigmara kladivonoše, pronásleduji služebníka ničivých sil!" Hovořím a postupně zesiluji hlas až poslední věty jsou vyřčeny tím mocným způsobem jakým hovoří kněz při kázání, stále ještě ne křikem. A skoro stejně tak se tvářím. Se svatým plamenem v duši shlížím na vojáky jako by jejich pouhá nechápavost mohla zavánět kacířstvím.

Obviněni-zatčeni-potrestání?!Ten chcípák to bere pěkně zhurta!! Ustoupím kousek stranou, ať tam tak nestojíme v zástupu. Ne že by na tom sešlo. Mám dojem, že Aldred úspěšně vyvolává dojem, že kdokoliv mu bude stát v cestě, toho k zemi srazí sám Sigmar. U nás má víra přednost před kecy pouličních drben, ale tohle je civilizace a těhle pošahaných hajzlíků je víc než nás. Vyberu si nejbližšího strážného a oblažím ho úsměvem, který říká - zkus něco a je z tebe mrtvola. Ostatně celý můj vzhled, i když se sám netvářím výhružně, je docela burcující, větrem ošlehaný seveřan s jizvami na pažích, hrudi i obličeji nevypadá, že by se zoceloval vyrážením zubů příliš hlučné chudině, ale pěkně s čepelí v ruce, tváří v tvář smrti. Žádný oplácaný ranař a rváč, ale mohutnými a vypracovanými svaly obdařený bojovník. A těm kteří si mě všimnou musí dojít, že pokud se bude zatýkat a já se nevzdám, bude to formou boj-oběti-posily-oběti-smrt potencionálního podezřelého. A až jim dojde, že proti nim stojí vskutku v hloubi duše přesvědčený Sigmarita, trpaslík a berserk, kteří se evidentně necítí vinni a nevypadají, že by o svém osudu, v poutech, nechali rozhodovat pár šašků, co chcou mít z krku tuhle trapárnu, aby mohli na oběd, tak si třeba vyměníme cenné informace.

Po očku však stále sleduji Galdera a kdyby chtěl pláchnout, tak ho zastavím.

Když nakonec kápnou božskou a hned nestrkaj hlavu na špalek, upustím od svého přikřčeného postoje a mírně se napřímím. Celkově to vypadá, že se mermomocí být nechci. Kladivo však stále pevně svírám v rukou a ostře si teď prohlížím toho, co stojí blízko mě.
"Žádný kraviny, chlape... Hledáme někoho jinýho," domlouvám mu tiše, takže to nijak nenarušuje plešounovo kázání.

Stojím schovaný úplně poslední z celé skupinky a rozhlížím se, kudy když tak zdrhnu.
Trpaslík má menší nohy, sesypou se na něj a já zdrhnu… říkám si, zatímco Aldred mluví.
…a pak najdu toho kdo mě tak zřídil, dokončím myšlenku a Aldred dokončí proslov. Stojím tam a dělám, že tam nejsem. Přede mnou je plešoun i ten vlasatej, takže na mě možná nevidí, i když ví že tam jsem.
Tak co teď? kouknu za sebe a hledám nějakou ústupovou cestu. Mlčím, nemám potřebu nic říkat.
Kam když tak uteču? To je vlastně jedno, není důležité kam, ale odkud, napadne mě a sleduji dál situaci.

Vévodova dýka
opustím kasárny a nechám za sebou jen zmatené muže, kteří se snaží krotit své...ehm...údy? Vpluji do davu a pevně stisknu zuby...Tolik lidských horkých těl, sem tam se o mě otírajících
stačilo by jen zalovim pro zbraň jednu ruku dám na záda a dotknu se jílce šavle skrytého pod pláštěm. pak ho ale pustím a prohrábnu si vlasy. několikrát zatnu a uvolním pěsti a zhluboka oddechuju
klid...klid...bylo by to pěkné je tu porubat, ale ničemu by to nepomohlo...dobře, pomohlo by mi to vybít svou krvavou touhu....ale můj pán si žádal, aby jeho stoupenci byly živý....samozřejmě že by měl moc je asi obživit, ale bylo by to jak starat se o další dítě a nebo bezduché tělo v myšlenkách se ponořuji tak hluboko, že mi nějak unikne, když hospodu přejdu. pak zpomalím, rozhlédnu se a vrátím se. Vklouznu dovnitř
hospoda
rozhlédnu se po místnosti a kývnutím pozdravím hostinského. Vyhoupnu se na barovou židli- pěkně nožka přes nožku a chvilku hostinského sleduji. pak si prstem přejedu po rtech
je mi jasné, že mé otázky vám asi nebudou moc příjemné, ale potřebuju vědět několik informací o té vraždě co se tu nedávno odehrála...abych mu rozvázala jazyk, hodím na pult několik mincí

Elitní čtyřka na mostíku
Aldredův silný hlas podporovaný jeho vírou v Sigmara udělal na strážníka dost velký dojem. Mimoděk ucouvl před tou aurou víry, jež z Aldreda vyzařuje a naprázdno polkl. Možná chtěl něco říci, ale neřekl. Vojáci, kteří jsou nyní trochu podlomeni nerozhodností jejich velitele taktéž mimoděk ucouvli. Ale stále nepovolili „formaci“ aby vám dovolili projít. Někteří pevněji sevřeli své zbraně v očekávání masakru, jiní, ten se kterým mluví Jurn se strachy rozklepal. Zavanul by vánek a strážníček by se složil na místě. Galder si možná všiml, že v davu za nimi se k nim hrne další hlídka, tedy hlídku samotnou nevidí, ale vidí kopí trčící z davu. Velitel strážníků se už už snaží nabrat sebekontrolu a stát se zase „pánem situace“ ale jeho skoro nabyté sebevědomí je zlomeno hrdelním hlasem trpaslíka na voze.
Tož kurva je nechte, orčí prdele sou lepšejší jak vy!
Odfrkne si a odplivne na zem, pod nohy tomu poručíkovi.
Tak je kurnik nechte přeci jít….
Načež strážník zareagoval, řekl bych, že ne ani tak na ty kecy toho trpaslíka jako na ten kemr u jeho nohou.
Co si to dovoluješ fousáči?!
Trpaslík se zasmál, mrknul očkem na Jurna (toho si všiml pouze Jurn) a prásknul do otěží, takže se jeho vůz rozjel na strážníka, nejel moc rychle, ale jel dost rázně aby eventuelně přejel všechno co se dostane do cesty. Díky téhle šaškárně má před sebou kus volné cesty než zase uvízne v zácpě vozů.
No toto!
Jak se zdá tak velitel strážníků nevěří svým vlastním očím a rukou mávl na svoje strážníky aba pronásledovali trpaslíkův vůz, což vůbec není obtížné…..

Most

Nemíním moc dlouho čekat. Akce jednoho z našeho lidu mě potěší. Nebýt takových, už by se tu jeden trpaslík nedočkal ničeho dobrého.
Počkám na to, až se ten holobrádek přede mnou vydá poslušně za svým nadřízeným a potom za sebe zavolám.
"Poďme, ať už jsme tam!"
A rázně vykorčím dopředu a přitom se snažím prodírat opačnou stranou mostu, než jede ten trpaslík.

Když vidím jak se situace vyvíjí, nehodlám "splasknout" jak mýdlová bublina a jít. Své přesvědčení nehraju.
"Na tohle nemám čas!"
Když začne přebírat žezlo chaos opět do toho vstoupím svým hlasem z minulosti i zvyklým udílet rozkazy. A který je především zvyklý že jsou i plněny.
"Ty, strážníku!" Oslovím nejbližšího muže, když se jejich velitel začne věnovat, více než mi, ujíždějícímu vozu. "Řekni mi, kam vezli toho mrtvého co ráno našli? Na kterou strážnici?" Přikážu rázně. Odpor zřejmě není tolerován.

...jednou jsem se "rozjel" a nyní jsem jako parní tank. Bude zatraceně těžké mě zastavit.

Můstek

Vidím za sebou další četu vojáků a tak mě napadne, jak moc rychle by se mi povedlo zmizet, jelikož vojáci se zdají být všude, náhle se ovšem uvolní cesta, ani nevím jak.
Tak šup, šup, ať už jsme pryč, řeknu si potichu a prodírám se dopředu, respektive jdu cestou, kterou zbytek skupiny uvolnil.
Měli bychom máknout, za námi jsou další strážní a ti možná tak rychle neuhnou, řeknu někomu, do stojí nejblíže ke mně, což je asi ten vysoký muž s knírem, jehož jméno neznám nebo jsem jej zapomněl. Přesvědčuji svůj mozek, že brzy najdu toho, kdo to vše způsobil a pak jej zabiji.
A pak se vykoupu, najdu si děvku, nažeru se a vyspím, řeknu s klidem a ohlédnu se, co ty vojáci co šli za námi.

Možná mě taky přemohl ten všudypřítomný shon a hluk, že jsem chtěl být co nejdříve pryč, ale slova plešatce mě zastaví v dalším postupu.
Jo, tohle je lepší nápad.
Nikam nejdu, rozhodně ne na druhou stranu mostu, a čekám na to, jestli kolem nás budou strážní tancovat.

I když se před námi objeví jednoduchá možnost jak se možná problémům vyhnout, je mi jasné, že to je jen falešný svod. Je třeba je vyřešit, čím dřív, tím líp a tak také jen čekám, až se nám strážní budou zase věnovat. Nehodlám po městě cestovat jako hledaný zločinec. To bych se nechal příliš snadno namočit do něčeho, čeho skoro nemám důvod být součástí...

A stále si hlídám Galdera, kdyby se jeho úmysly nekryly s našimi.

Sangius Amara
Hostinského ruka až podezřele rychle přibouchne mince k pultu a pak je shrábne kamsi do kapsy – jeho kapsy.
Vražda říkáš? Myslíš tu co se tu stala ráno?
Hostinský změní výraz ze znuděného na trochu pobavený.
Jo tak to bylo panenku něco, chlápek s rozpáranym břichem…
Ukáže rukama asi tak ¾ metru
Asi takhle, no nekecam…
Hvízdne.
Ten co rozpáral toho chlapa musel mít sílu jako bejk…
Hostinský skončil a škrábe se na svém kulatém nosejku jasně naznačujíce, že příběh by za jistých okolností mohl mít pokračování.
Tvé případné úvahy nad čímkoli vyrušilo vrznutí dveří, když se ohlédneš tak dovnitř vstoupil jeden z těch hejsků – synáčků nějakého nižšího šlechtice či bohatšího obchodníčka – s nějakou místní děvkou, nicméně ta děvka má výraz jako by právě viděla něčí smrt. Hejsek je dosti bledý a rozhodně to nebude po prohýřené noci, ale po něčem děsivém.

Vevodova dýka
grrrr, asi mu brzo ukážu vlastní střeva. pěkně mě to tu začíná dopalovat. přiblbě se usmívat, furt si na něco hrát...já chci boooooooooooooooj udělám úžasný a vyjukaný výraz
Nějak mi v tom fantastickém příběhu uniklo kdo ho to vlastně rozpáral.... zeptám se trošku nabručeně a v tom vkročí dovnitř ta dvojice. Napřed zečnu instinktivně šátrat po šavlích- ale pak mi dojde, že tu není nikdo kdo by mě měl hledat a nebo ohrozit a tak nasadím starostlivý úsměv a sprásknu ruce

Bože! Jako by jste viděli vlastní smrt! Co se stalo? držím se zuby nehty abych to z nich nevymlátila nasilím
hlavně klid. tvař se dál jako blb, všichni ti to žerou….přetvářka pokračuje- klapka.

Mostík
Na Aldredovu otázku se jeden ze strážníků zarazí, v očích má takový dosti zvláštní pohled. Někomu by se mohlo zdát, že se jeho panenky mění do tvaru hlavice kladiva, ale spíše než dojem to je dost možná jen přelud.
K jižní bráně…
Hlesne strážník skoro neslyšně a jeden by možná řekl, že se dusí.
Kapitán strážníků (označme ho prozatím Kapitán M) mezi tím nechal zpacifikovat opovážlivého trpaslíka. Na trpaslíka se vrhli tři strážníci, ale i tak se zdá, že trpaslík může vyhrát. Kapitán M zatím do „souboje“ – chuchvalce těl na trpaslíkovi – raději nezasahuje. Co se vojáků přicházivších ze zadu týče tak ti zajistili dav čumilů. Z davu se již ozývají i takové zvuky naznačivší, že Vás již někde viděli. Tato druhá skupina strážníků (jako všichni nulnští oděná do černých uniforem) nyní úplně zablokovala most, tedy zabránila všemu jak na něj vjet tak z něj i vyjet. Tedy minimálně na té jejich straně, na jižní straně mostíku. Tato druhá skupina si Vás prozatím nevšímá, neboť se zaobírá úplným zablokováním jižní strany mostíku. A rozehnáním davu lidí.

Sangius Amara
Hostinský se zatváří překvapivě, asi není zvyklí, že jeho někdo přerušuje ve vyprávění. Ale nakonec to jak se zdá, se rozhodl ignoroval.
No… byl tam ten mrtvej kapitán a pak tam ležel vedle něj v louži krve takovej chlápek. No co bych ti o něm řek, sám sem ho neviděl. Ale prej byl docela mladej, vysokej, opálenej a zbitej jako pes.
Hostinský vezme do ruky skleničku a začne jí čistit. Nyní kdyžs to tak řekla s těmi dvěmi mladými lidmi si jich taky všiml. Sklenka mu málem vypadla z ruky a spadla mu čelist. Hostinský nakonec získá zase sebekontrolu a pokračuje, jak se zdá přestal se právě nudit.
Takhle naposled vypadali lidi po požáru… někteří dokonce tvrdili, že za to mohli mutanti…

Noc
Nejsi si úplně jistý, zda se jedná o vzpomínku či o něco jiného, ale vzpomněl jsi si jak jste s Viktorem, s tím kapitánem zašli do hostince Vévodova dýka a on ti představil svého mladého přítele. Byl to takový ten typický hejsek, takový ten rozmazlený fracek co dycky všechno dostal a když mu někdo ublížil či mu něco nevyšlo tak řekl tatínkovým bouračům a ti už to nějak zařídili aby se to neopakovalo. Hejsek s sebou samozřejmě měl i dvě děvky, moc hezký děvky, no možná byly i tři. Hejsek se na Tebe tak zvláštně zubil a usmíval, máš dojem že toho klučíka znáš, nebo bys měl znát a v jednu chvíli jsi i měl chuť se s ním a jeho děvkama poznat na jiné úrovni, ideálně o patro výše v posteli. A pak ti někdo dal pěstí, přímo do čenichu. Znova tě z té vzpomínky zabolel nos.

Vévodova dýka
abych nevyprskla smíchy, dám si ruku před pusu a vykulím překvapené oči
Mutanti? pak dám ruku přece jen dolů a odhalím tak široký úsměv.
Děkuju za pomoc rozrazím dveře- už vůbec ne jako ta pitvořící se slečínka, ale jako uragán a než zmizím v davu lidí rozrskne se na zemi hostince několik stříbrňáků (nebo měďáků, nevím jak tu bereš peníze)
paráda. ani jsem se nemusela namáhat. upozorní na sebe sami ani mě nenapadlo ptát se na cestu- jdu tam kde je nejvíc řevu a rámusu a odkud prchá lid. Vyvolím v utíkajícím davu nějakého mladíka a zvednu ho do výšky očí
Kam běželi? rozvážu mu jazyk mincí
když neodpoví vylovim jinou oběť a pak rychle peláším za nimi...

Most

Trpaslíka nechávám svému osudu. Vybral si. Má pomoc by teď zenvážila jeho čin. To však děláme taky tím, že zde ještě zůstáváme. Proto se naléhavě podívám do očí plešounovi a kývnu hlavou k trpaslíkovi, na kterého teď naskákali ti tři. Bylo by dobré, kdyby se držel dál své role a ty tři usměrnil. Pokud ne, budu mu to zazlívat.

Most F5

"Dobře," přikývnu a otočím se k ostatním. "zdá se že se nám mění priority. Ten koho hledáme o sobě dal vědět." promluvím k nim.
lov započal.
Pak položím strážníkovi ruku na rameno. "Vyraž do sigmarova templu. Pokud bychom v našem poslání selhali někdo jej musí dokončit. Podezřelý je mladá žena, vyzývavě oblečená. Zřejmě cizinka. Ozbrojená. Byla na strážnici u jižní brány když tam přivezli Viktora." Dám mu jasné instrukce co má dělat. "Jdi, spěchej. Nic tě nesmí zastavit."
Pak se rázně otočím zpět. Je to jako by cesta přede mnou hořela svatým ohněm ukazujíc mi cestu k cíli. "Musím ji dostat." A vyrazím směrem ke strážnici na jihu. "Musela tam být před chvílí. Ti strážníci na jižní straně mostu přišli možná odtamtud. Musím zjistit kam šla a co jim řekla. A co oni jí."

Most F5 ne, ale můstek před ním ano
Pozoruji, kudy bych mohl nejlépe utéct, všude je vcelku chaos. V hlavě se mi náhle vynoří vzpomínky a já si rukou sáhnu na nos, vypadá, že je dobře potlučený.
co to bylo za parchanta? A Proč mě praštil a co to bylo za holky? ptám se sám sebe a lehce se zamračím. Z myšlenek mě vytrhne až mluvení toho velkého plešatého.
Cože? Kam má kdo jít a proč? ptám se sebe a rozhlížím se dokola, proč ho posílá pryč.
On má jít pryč, on má jít odsud a já chci jít taky pryč, začnou mi v hlavě pomalu šrotovat kolečka a já náhle promluvím.
Počkat, neměl bych jít s ním? Aspoň kus cesty, bylo by to dle mě lepší, řeknu hlasem možná až moc horlivým na to se odsud dostat.
Tak já s ním půjdu, řeknu hned a nakročím směrem za tím mužem, pokud on vyjde a mě nikdo nezastaví, jdu s ním.

Most

Jakmile se Galder rozejde tím nesprávným směrem, položím mu ruku na rameno, není v tom nic neurvalého, nebo násilného, ale vypadá to jako rozhodné gesto.
Když se ke mně otočí, jen se na něj výmluvně usměji. Nejdřív jsem chtěl něco říct, ale ta situace je tak absurdní, že mi to nakonec přijde zbytečné...

Mostík – čtveřice rebelů
Strážník rozpačitě hledí na Aldreda, nevěda co si počít avšak nakonec nějaká, snad vnější, síla přinutila strážníka uposlechnout a vydat se do chrámové čtvrti do Sigmarova chrámu. Galder se samozřejmě chtěl zdekovat i se strážníkem, ale Kirrill mu výmluvným gestem naznačil, že takto to nepůjde, že se jich zas tak snadno nezbaví. Takže strážník nakonec odešel sám. Bitka s trpaslíkem mezi tím skončila v prospěch strážníků a trpaslík se někam odvalil i se svým vozem.

Sangius Amara
Nedá se říci, že by lůza prchala od něčeho, spíše si razí cestu na sever kde se podle lůzy skýtá nějaká senzace, zábava či bitka. Ne že by se to tu nedělo každý den, každý den zde umře několik lidí, ale strážníci málokdy něco rozřeší, ale zdá se, že se nyní někdo postavil strážníkům a nebo se možná jedná pouze o náhodu, ale něco kolem tuctu strážníků obsadilo mostík kousek od Vévodovy dýky.
Mostík obecně – vykreslení situace
Věc se má asi takto…
Mezi skupinkou rebelů a Sangius je něco kolem tuctu strážníků, samozřejmě také dav městské lůzy. Kolem rebelů na mostíku je něco málo strážníků, z nichž si to jeden právě šine na sever do chrámové čtvrti. V čele rebelů stojí plešatý muž, který z očí metá bles… tedy kladiva abych byl přesnější.

P.S.: omlouvám se, za slabší příspěvek, ale však Vy se s tím nějak už poperete :)

mostík na obzoru
hm hm heme ještě jednou si poskočím, ale marně
sakryš. proč mi sem bůh nemůže hodit křídla? A nebo by bohatě stačily aspoň štafle rozhlédnu se jednou- podruhé a napotřetí se s úsměvem protlačím ke stromu (kousku špatlku, domu, prostě- čemukoliv) vyskočím a vyšplhám nahoru a pak se podívám
teoreticky by támhle ta šmouha mohl být on. Fajn a teď....protlačit se davem....A nebo jít ke kanónu a vytvořit si průchodnou cestičku....ale samozřejmě to by bylo moc jednoduché, že bože? a tak se začnu cpát dopředu. po chvilce mě asi přestane bavit říkat:
pardón. stalo se vám něco? Zdovolením a prostě se hulvácky docpu až ke strážníkům. Znovu se na tu skupinku podívám
je to on? a pak se podívám na ty strážníky.
že bych zase zahrála nějakou dramatickou scénu? stojím tam a zatím nečinně přihlížím...

Kráčím rázně ke skupině strážníků na jižní straně mostku a davům. A má duše planoucí svatým zápalem ucítí jaké si bodnutí. Ten dotyk čehosi temného. Zatnu zuby abych nezařval zuřivostí. Někde tady je. Já ji cítím. Je blízko. Je jako trn v patě. Jako kapka inkoustu ve sklenici vody.
Můj pohled se zastaví na osobě která se protlačila za skupinku stráží.
Pohledy se střetnou. A oba víme. Jeden pozná když potká smrtelného nepřítele. Vidíš holohlavého muže v prostém rouchu. Skoro mnišském. U pasu dlí šavle. Žádné jemné párátko ale solidní kus oceli. Jak muž tak zbraň evidentně viděli již nejednu bitvu. A dle jeho vzezření a typu odhaduješ že nezná porážku, ústup ani smilování. Tohle není ten typ kterého by zastrašil ni obrovský bestigor.
Vidíš v jeho očích planoucí svatý účel a převelikou nenávist ke všemu co pocítilo dotek ničivých sil. Ten pohled je upřený na tebe. Ruka mi instinktivně obejme rukojeť meče.

Rychle vycítím, že se něco děje, kdo Alfreda zná déle, pozná u něj to svaté vytržení. Nevím kam jde, nebo koho hledá, ale je mi jasné, že to smrdí něčím temným. Sám jsem si ničeho nevšiml, ale přecijen jsou v tomhle ohledu Sigmarité v trochu lepší pozici. Zaměřím se směrem, kterým se ubírá a ničeho si nevšimnu, jen ruky, jež pevně sevře jílec zbraně.
"Nezabíjej bez důkazu," pronesu možná trochu zbytečně, přecijen, tohle není venkov, nýbrž přecpané město, navíc se spoustou pozorných stráží okolo. Ale je pravda, že paktování se s chaosem je nejtěžší zločin...

Nelíbí se mi, že jsme tam toho trpaslíka nechali svému osudu, ale než stačím začit brblat pod fousem, začne Aldred žvatlat něco o nějaké ženě, o které se před tím vůbec nezmínil.
Kroužek, který vyčarují má ústa a zlý pohled jasně dává najevo, že se mi nelíbí, že ví něco, co já ne!
"Jak... ?!" chci se zeptat na to, jak se k tomu dopátral, zatímco postupujeme dál přes most. Když tu se plešoun na okamžik zastaví a upře vražedný pohled někam před sebe. Podívám se s tejným směrem a pohledem se zastavím na ni. Odpovídá tomu popisu. Vše mi potvrdí slova kníráče.

Tady už není na co čekat. Dobře znám ten jeho fanatický pohled, který znamená jen jediné: Nezastavuj, jinak na tebe nezbyde.
Přehodím si obouruční kladivo do levice a hmátnu po mojem malém příručním dělu - jednoruční křesadlovce.
Krátkými ale důraznými kroky jdu kousek za a vedle plešouna a kryju ho.

Vůbec nevím co se děje, jdu spolu se svými společníky a starám se jen o to, abych do nikoho nenarazil.
Fakt už jen čekám, kdy nás někdo sebere, řeknu si pro sebe potichu a v tu chvíli promluví vousáč (Kirill)
Cože? Koho nemá zabíjet? kouknu okolo sebe a snažím se najít něco podezřelého, zastavím se pohledem na té ženě. Chvilku jí sleduji a pak se zastavím, trpaslík a plešoun jdou dál dopředu a Kirill je plně zaměstnán tou ženou.
Nevím, co jim provedla, ale myslím, že teď je čas, jelikož se všichni koukají dopředu na tu dívku, porozhlédnu se kolem dokola po nějaké možné ústupové cestě, je mi jedno kam vede, ale hlavně ať je to co nejdál od nich, jakmile ji najdu, pokusím se rychle přemístit pryč.

Mostík – čtveřice rebelů
Stráže (překvapivě) zpozorují vaše útočné úmysly, ale bohužel nezpozorují, že nejsou mířeny na ně, ale na někoho stojícího za nimi. Velitel strážníků se to snaží ještě nějak zachránit nějakými řečmi. Ale jeden dost velký strážník najednou prostě předstoupí kupředu, jeho pohled se střetne s Aldredovým. Je to opravdu velký, statný chlap, jehož pěsti by se mohly měřit s Jurnovými.
Nějakej problém?
Promluví trochu ostřejším hlasem, než by možná bylo třeba. Strážník zatím jenom dělá ramena. Ostatní strážníci po tomto jeho výstupu trochu zatnuly svaly připraveni pomoci svému druhovi bylo-li by to potřeba. Je vidět, že nulnští strážníci drží spolu. Ostatně v této čtvrti je to nejvíce potřeba.
Strážník mířící do chrámové čtvrti se zatím vypařil definitivně ze scény. A hlídka na druhé po té co spatřila nepříznivý vývoj situace se k Vám poměrně rychle přesunula do zad. (Vzhledem k vašemu zápalu směřujícímu kupředu si toho všimli pouze Kirill a Galder)

Mostík – Sangius
Na mostu na Tobě uzřel pohledem muž, velmi výrazný muž. Sálá z něj jakási síla, která se ti nemusí až moc zamlouvat, každopádně ať je to již jakkoli jeho pohled je dost nepřátelský. Nebýt strážníků a hromady lidí okolo již by se na Tebe zcela určitě vrhnul a pokusil se Ti tou šavlí co má u pasu rozdělat lebku na dva kousky a z tvých střev si udělat pásek kolem kutny. Každopádně ten hromotluk ze strážnice, který je mimochodem v té hlídce před Tebou se zřejmě rozhodl uposlechnout gentlemanského volání a chránit Tě vlastním tělem. Proto vstoupil do Vašeho očního souboje. A svým tělem ho zrušil. Aktuální situace ti říká, že ti čtyři muži a mezi nimi již na tutovku tvůj vyvolený nemají proti tuctu strážníků a dalšímu půltuctu strážníků za jejich zády žádnou šanci.

Pohlédnu na strážníka který vystoupil kupředu a pronesu zvučným hlasem: "Myslíš?" začnu s neskrývaným údivem a beze špetky ironie, ", že to nejlepší, co můžeš pro tohle město udělat, je bránit knězi Sigmara, který pro vás pracuje a který hledá vraha jednoho z vašich kapitánů, aby odhaloval nepřátele říše?" S tím na něj zírám a čekám na odpověď, která mne velmi zajímá, neboť nechápu co se to tu vlastně děje.

mostík
paráda, mají mezi sebou klerika, nebo co je to za svatého pičuse a k tomu všemu, on mě jaksi nepoznává. Musel být značně opilí, i když mi přišlo že jsme byly značně opilí oba....proč mi zrovna takový zjev přirostl k srdci oklepu se odporem a na klerika se jen pohrdavě ušklíbnu způsobem
o tvou svatou prdel nemam zájem pak mi cestu zastoupí ten hromotluk, což jsem docela ráda. protože při pohledu na tu skupinku mi srdce téměř vyskakuje z hrudi. V hlavě se to bouří různými nesmyslnými plány a nápady a tak jen čekám jak to dopadne- ale už se opravdu docela těšim až se dají věci trochu do pohybu, tohle je nudné... Potlačím zívnutí

Mostík

"Tahle je naše!" Probodnu ukazovákem hruď strážníka, dřív než se vůbec stačí zamyslet nad tím, co říkal Kislevan.
V mém hlase je znát obava z toho, že by ji chtěli zabásnout bez našeho přičinění. Ona bude zřejmě ta, která z našeho zaměstnavatele nadělala fašírku a zřejma bude tátáž osoba, co má u sebe MOJE peníze! Žádnej hloupej človíček, který se sebevíc šplhá k nebi, mi nebude kazit moje kšefty a můj nárok na pomstu! To, že je velkej jak hora, znamená jen jednu věc. Uhryznu mu koule, pokud zavčasu nekápne božskou!
Zaváhal jsem jen na okamžik, ale hned poté si to stejně rozhodně štráduju přímo k ní... Přes něj.

Tyr
Dnešní noční šichta byla jako každá jiná. Hlídals hlavní vchod před nechtěnými návštěvníky (všichni víme o jaké se jedná, že?). Ráno jsi vyrazil do Ďury, místa tvého obydlí. Normálně nikoho vyhazovat nemusíš, ale majitel klubu tě tedy dnešní šichtu poprosil abys vyrazil dva pány z čtrnáctky. Přitom jsi si poprvé povšiml, že klub nemá místnost číslo třináct. Nicméně zpět k oněm dvěma chlápkům, který si měl vyrazit. Vpravdě nic zvláštního – jeden byl dle módy nejspíš nějaký důstojník a ten druhý nějaký ožralý dobrodruh. Ať tak či tak oba letěli po ksichtě rovnou ven. Pěkně si jim nakopal zadky. Ten druhý, ten dobrodruh se chtěl snad i rvát, ale jedna tvoje dobře mířená rána toho ožralu posadila na zadek a jeho kumpán – kapitán ho odtáhl někam pryč. Víc si o těch dvou neslyšel, a byl bys na ně byl i dočista zapoměl nebýt toho, že ráno vraceje se z práce jsi na ulici spatřil průvod mužů nesoucí nosítko s mrtvolou. Nic neobvyklého v téhle čtvrti, snad tomu sám Sigmar takhle chtěl, ale ten chlápek z těch nosítek měl přesně stejnej šrám na ruce jako ten kapitán co jsi ho dneska v noci vyhodil z lokálu. Chvíli jsi nosítka sledoval a zjistil jsi, že na nich rozhodně musí být ten chlápek. Normálně by ti to sice bylo jedno, ale teďka tak nějak prostě chceš zjistit co se stalo. A rozhodně nesmíš dopustit aby někdo zjistil, žes s tim chlapem přišel do styku. Někomu rozbít hubu to jo, ale ještě by si mohli myslet, žes toho chlapíka zabil ty. A ty nejsi žádný sprostý vrah. Dal jsi se tedy do „stopování“ = z pár malých klučíků jsi vytřásl či vytloukl příslušné informace a již sis to přihasil k tomu mostíku. Kde ses prodral až těsně za stráže. Shodou okolností stojíš vedle nádherné mladé dívky, kolem které se nyní točí menší spor mezi strážníky a… počkat, ten zmlácenej chlápek tam vzadu je kámoš toho mrtvýho cos ho před chvílí viděl na nosítkách. Mimo jiné si našel nové přátelé - kníratého seveřana, holohlavce a trpaslíka. A právě ve chvíli kdy jsi přišel… (čti dál text pod tebou, stojíš vedle Sangius Amara – o které je zmiňováno jako o dívce)


Mostík – rebelové; Sangius
Už už by nejspíše došlo ke sporu, kdyby se do toho opět nevložil velitel strážníků. Hromotluk a chlapi okolo již pomalu šahali po mečích, ale velitel promluvil.
Prosím! Ta dívka je svědek ohledně tohoto případu!
Hromotluk a další dva strážníci pevněji sevřeli jílce svých mečů a dalším čtyřem strážníkům postupně sjeli ruce na meče. Nicméně žádný z mečů zatím neopustil pochvu a to i přes výhružně namířenou trpaslíkovu pistoly. Galder a Kirill si zatím stihli postřehnout, že na dva sáhy za nimi jsou tři strážníci, též v bojové pohotovosti – čili s rukama na mečích a zápalem v očích. Především Galder pociťuje úzkost z toho, že by se mohl v tomto zbitém stavu ocitnout uprostřed ozbrojené šarvátky, a to zcela neozbrojen. Sangius si pro změnu povšimla, že vedle její osoby přibyla další osoba rozložitých ramen, moc pěkný chlapík (Tyr), ale ona má nyní jinačí cíle. Nicméně trpaslík se rozhodl jak se zdá vzít věci do vlastních rukou a už už si to štráduje kupředu. Muži už už vytahují zbraně a kapitán řve.
Dost! Ta dívka je svěděk! Nesmí se jí nic stát!
Zastaví se trpaslík a nebo se strhne masakr za bílého dne?

Zase máš tu průtrž mysli, spolu s Viktorem se opilecky potácíte do nějakého hnusného domu. Pak chvíli nic nevidíš a najednou se tvá vize přesunuje do pokojíčku s postelí s nebesy na níž leží nějaká děvka, Viktor bere bič, ani nevíš kde ho vzal a chce jí dát za vyučenou. Jak se zdá tak Viktor patří k těm chlapům co rádi znásilňují holky. Jsi příliš ožralý a tak tomu jen přihlížíš, děvka řve a kříčí. Pak do místnosti vtrhnul chlápek jak hora. Každýmu Vám jednu přisadil do těla a už Vás vleče ven. Tobě cestou upadl měšec a chceš se pro něj vrátit, avšak pádná rána od hromotluka tě usazuje na zadek a dveře se zabouchnou. Ocitáš se zase ve své hlavě a kohopak to nevidíš? Za tím hromotluckým strážníkem vedle té holky co se na tebe tak divně dívala, jako by tě snad znala vidíš toho hromotluka z toho botelu (Tyr) co ti dal takovou ránu až ses na zem posadil. Pak máš zase okno a s Viktorem se dobýváte do nějakého domu, Viktor prostě chce šukat. A jak se zdá je mu jedno s kym. Opět se vracíš do reality.

Jak tam tak znuděně stojíš a čekáš jak se situace vyvrbí a zda náhodou třeba nepoteče krev. Pohled ti zrudne… vlastně všechno kolem zrudne. Stojíš v rudém prostoru, v krvavě rudém. Zcela určitě jsi se nepřemístila, to jen tvůj bůh si přeje ti něco sdělit. Ještě nikdy se ti nezjevil a jak se zdá ani nyní tomu tak nebude.
Ti muži… ta stráž, je ti teďka oddaná, jsou slabí, ani jejich bůh je nezachrání! Jsou tvoji, na tvoje slovo zemřou!
Zvuk hlubokého hlasu zarezonoval všude a zároveň nikde jako vždy. Víš, že neuběhne ani jedna jediná vteřina, ani úder srdce a budeš zase zpátky v Nulnu, nikdo si toho, že jsi opustila své tělo.
Avšak pozor, síly slabých lidských bohů jsou nablízku. Buď opatrná…
Takovýto projev starosti je od tvého boha nečekaný a ještě se nikdy nestal, zdá se, že nad tebou nyní dlí jeho ochranná ruka. A to se stalo jen málo vyvoleným.

Den jako ty ostatní

V Práci

Celý den v práci jako ty ostatní, docela se mi zalíbila ta nová černovláska co ji šéf doved před tejdnem, chvíli sme si dokonce i povidali ale máma mi dycky říkala ať sem k holkám slušném tak sem se trochu styděl. Byla fakt pěkná. Moc pěknej zadek má skoro jako Kythra ale ta je podle mě už stará.
Možná bych ji moh pozvat na schůzku, ale je to zase děvka…. takhle přemýšlím poměrně velkou část šichty až cinkne zvoneček od jednoho z pokojů. Tenhle jednoduchém systém, teda bordelmáma říká že je jednoduchém, já bych to nevymyslel, vymyslel můj šéf, jak je na pokoji problém holka zatáhne za provázek, tady dole to cinkne a hned víme že se něco děje.
Tyre čtrnáctka. řekne bordelmáma a já jen kejvnu než vyrazim, vlítnu do pokoje, mám štěstí, Kythra a je ještě nahá, to tělo má fakt dobrý, nezapomenu si ji cestou prohlídnout.
Pánové šou zkončila. Začnu s nacvičenou větou a sáhnu k opasku kde mám připevněnou okovanou pěst, nasunu do ní pracku aby chlapi moji ruku viděli už se železem, Kythra vypadá dost rozladěně. Ani jeden z nich se moc nezmůže na odpor, a během chvíle voba letěj na chodník. Když se vracim, Kythra je už u bordelmámy a stěžuje si na ty parchanty, že prej jí chtěli cpát ty svoje chlouby do zadku ale k připlácení se neměli a začinali bejt hrubí.
Ňácí šmejdi, se divim že šéf todle povolí, jak řikal tohle je pánskej klub se společností a ne bordel pro nějaký nuly. Je to pánském klub ale nejednou se stalo že sem zavítala i nějaká zhýralá panička, a to je pak peklo, ve většině pokojů je nějak šikovně umístěný kukátko, prej pro kontrolu ale všici ví na co ve skutečnosti sou.
Když si Kythra zapálí těch svejch Šamanských lístků co mi dala kdysi koktnout, neodolám a dám si s ní, ať mi šichta rychleji. Skutečně ani nevím jak ale ve dveřích se objeví spolupracovník Ruda, veliký tlusťoch co má síly za pět chlapů, občas mám pocit že po mě to prase pokukuje. Vydám se tedy domů, do chudinské čvrti moc nezapadám, moje oblečení ale nepatří snad do žádné z městských tříd, je dobře padnoucí ale přitom velmi jednoduché a z kvalitního materiálu, šéf řikal že zná dobrou švadlenu že mi nechá něco ušít ale beztak to byla jen některá z holek.
Mám jednoduchou černou tuniky která zvýrazňuje nadupané svaly na vysoké postavě, celkově vypadám nebezpečně ale to byl asi šéfův záměr, von je totiž moc chytrej člověk a ví jak na lidi působit, mám jednoduché taky černé kalhoty se širokým páskem a pevné vysoké botky. Kdysi sem si koupil plášť ale kterási z holek řekla že s tim vypadám nemožně a sebrala mi ho, po týdnu mi ho vrátila s tím že mi bude slušet víc, dokonce se v něm i líp cejtím, asi mám ty holky fakt rád.
Všimnu si jak vylezu z práce jak nesou nosítka, jen je přestřelím pohledem bo tohle je tu na denním pořádku ale něco mý voči přitáhne hned zpět, ten šrám na ruce, to měl jeden z těch blbounů co to chtěli dělat Kythře do zadku.
Co se tu děje? Dyť ten chlápek ještě před chvílí byl oukej. Celkem mě nastálá situace zarazí a jak nejsem žádná máčka tohle mě dostane.
Vyrazím směrem kde mi zmizela banda strážných s nosítky a poptám se pár klučinů, sice chtěj peníze, ale teď mám nejmenší dvoušilink a ten jim dávat nebudu, takže se mujej spokojit s tim že je nechám jít.
Netrvá to dlouho a dorazím k mostu kde se karavana s mrtvolou zasekla, nemám prohlém se dostat blíž v okolí není nikdo vyšší než já tedy v tom blízkém určitě ne, ucítím loket na žebrech jak se cpu davem a nějaký nespokojený ňouma si chce vylít zlost, ale spěchám takže si vystačím se zlým pohledem což mu zdá se stačí aby zarostl do země mimo můj dosah.
Dostanu se tak blízko že zahlédnu mrtvolu a kousek vod ní i kámoše tý mrtvoly a vidím že nejni sám, kolem nich se zhlukujou strážní a většina z nich čumí zle mojim směrem, po chvíli si uvědomim že to není na mě ale na malinkou postavičku vedle mě. Klidně by mohla dělat u nás vypadá fakt pěkně. Z jejich strany letí neustále nějaké pokřiky, ten opilec zadkopíchač vypadá spíš zmateně než utočně jako ti ostatní, ale strážnejch je víc. Když budou chtít dělat problémy dostanou na boudu, přesto instinktivně sjedu k opasku pro okovanou pěst a zkontroluju vobušek. Tu holku voznačej strážní jako svědka a já v tu chvíli vim, že vona je ten co mi dá informace co potřebuju.
Dobrej slečno, co se tu děje? Co se stalo tomu chlapovi?
Mluvím rychle potichu než dojdou střážní a pohledem zkontroluju ty co stojej naproti.
Že já si nevzal pořádný věci. zalituju v duchu a zkontroluju obušek pod pláštěm, okovanou pěst mám už na ruce.
Skoro uprostřed toho všeho dění teď stojí chlápek kolem dvou metrů, dobře střížené, kvalitní, však nezdobené oblečení zvýrazňuje vypracovanou postavu, není typický řízek ale spíš svalnaté Véčko, svých 100 kilo pravděpobně má. Vlasy pravidelně holené stejně jako tvář s bradkou, ovšem na obličeji má již několikadenní strniště, a v obličeji zlý výraz, kůže jakoby byla trochu našedlá, ale nevypadá špinavě, když odhalí zuby vypadají křivě ale při bližším pohledu jde vidět že jsou o poznání ostřejší než je obvyklé, každopádně to muselo hodně bolet dostat je do takové podoby. V levém uchu a na pravé části dolního rtu se skví poměrně masivní náušnice.

Když se dáme do boje se strážemi pak bude mít čas uniknout. Pokud to jsou její posluhovači pak zemřou. Ona je ale významnější. Zhodnotím si v myšlenkách situaci.
Usměju se tak že by zamrazilo i kamení v mostě. Položím ruku trpaslíkovi na rameno. "Takže viníkům a služebníkům temných sil dnes stačí když se přihlásí strážníkům že jim o tom něco napovídají? Buď jste velice naivní..." Pronesu přímým tónem.. "...nebo jste do toho zapletení s ní a tedy už, ve jménu Sigmara, mrtví." Je naprosto jasné že každé slovo z toho myslím smrtelně vážně. Obzvláště když s posledními slovy stisknu jílec meče.

Pak ukročím abych na dívčinu viděl. Zvednu ruku kterou jsem položil příteli na rameno abych umlčel strážného. Vím že pochopil jak byl oklamán. Vyskočím rychle na zábradlí můstku abych byl vidět a rozpřáhnu ruce směrem k davu. "Lidé slyšte!" Rozkřiknu se tak aby mne slyšeli. "Zde mezi námi je čarodějnice!" Zvolám a ukážu na dívku schovávající se za strážníky. "Není něco špatně s tímto městem, když se zde procházejí služebníci temnot, vrazi a kacíři volně za denního světla a ještě je chrání stráž? Jak je to možné? Je to liknavost! Je to ochabující zápal ve vašich duších! Kdy zapomínáte na to co je důležité a zavíráte oči před pravdou!" Promlouvám z počátku tím hlasem co pokládá ty nepříjemné otázky. Avšak ptám se hlasem zklamaného pastora. Toho který vidí jak se jeho chráněnci opět ženou do něčeho co skončí nešťastně. Ale postupně hlas ztvrdne a objeví se v něm oheň. Postupně. Ze začátku jen plamínek ale pak jako by mne zachvátil svatý oheň sám. Krátce se odmlčím jak nabírám dech a pak tasím šavli s pronikavým kovovým zvukem, zdvihnu ji nad hlavu, vystavím ji tak záři slunečního světla a zvolám z plných plic: "Sigmar je veliký! Sigmar je veliký! Sigmar je veliký!" Tak nějak očekávám že se lidé přidají.

mostík
Trhnu sebou. nevím proč se stalo najednou že jsem zpět tady a po mém boku se vynořil právě ten mladík. Jen zavrtím hlavou že toho moc nechápu. Narozdíl od tebe jsem drobnější, a vynykám spíš v rychlých akcích. bez pochyby v tichém vraždění jsem taky dost dobrá. Pravé ženské tělo halí kousky brnění a jaka si to košile se sukní nad kolena. pokud jsi více všímavý vidíš jak se pod cestovním pláštěm snažím schovat dvojici jistě ostrých zbraních. Dle mozolnatých rukou asi nejsou jen na parádu. Mám tmavší pleť s lehce bronzovým nádechem, tvář andělů a dravčí oči toužící po boji a mužích.
Ale možná bych uvítala vaší pomoc. Pokud můžete. mluvím melodickým hlasem a úsměv na konci je takový ten nakažlivý.
tak schválně
Prosím pánové. Dalo by se to vyřešit i na příjemnějším místě. nevidíte kolik lidí nás tu může poslouchat? dle lidské povahy je tu čumilů asi dostatek.
A určitě vyřešíme všechny spory mluvím tišeji, spíš k tomu strážníkovi, ale slyší to všichni. Na Alfreda se jen zlobně zadívám. ten pohled říká
mlč. Kdybych tě chtěla zabít tak to udělám. Chci vám pomoct
Prosím pane, můžete se postarat, aby nás nikdo nezastavoval? požádám Tyra
pokud po mě něco chceš chlapče, tak mi nejdřív musíš pomoct.

Prazvláštní, ale každopádně nezáviděníhodná situace, zhodnotím si v duchu okolní dění za poslední minutu. V situaci, kdy by byl lepší klid, nervózní strážníci, kteří vlastně ani neví, která bije, stahují smyčku kolem naší skupiny. Položím nedaleko stojícímu Galderovi ruku na rameno a jistým pohybem ho přesunu kus přede mne, ať už chce, nebo ne. Nedělám to ani tak proto, abych ho měl na očích, spíš proto, abych jej dostal z dosahu příliš horlivých mečů. Jestli mu to dojde, nebo ne, neřeším. Lehce přenesu váhu z nohy na nohu abych tak instinktivně vycítil, zdali všechny věci zhoupnou na těch správných místech a trochu se při tom protáhnu. Levou rukou dotáhnu o dvě dírky přezku na řemenu, který mi drží na zádech vak i štít, aby mi nebránil v boji a chránil mě proti střelám z kuší, o kterých nevím. Alespoň trochu. To vše ledabyle, nenápadně, jen tak mimochodem...
Příliš přímočaře zarputilý trpaslík, ani klerik v náboženském vytržení to o nic víc neulehčí... můžeme se přeci dohodnout! Kdo ví, jestli to horečnaté jednání všech zúčastněných není vliv nějaké plíživé a podvratné temné moci?! Ale nezdá se mi, že bych tu někde cítil chaos.
"Aldrede?!" můj hlas není příliš silný, ale neztratí se, především však jeho tón je zřetelný a naléhavý, "nebudu bojovat s městskou stráží!" odříkám pečlivě s důrazem v každém slově a je vidět že to myslím smrtelně vážně. Pohledem pak vyhledám kapitána stráže a doufám, že v něm naleznu podporu v uklidňování situace.

Na můstku

Až v poslední chvíli mi plešoun položí ruku na rameno. Vrrrrrr... Přebytek páry se mi vytlačí z uší a já se zastavím. Stále to ale ve mě klokotá a bublá a jsem připraven vystřelit a vymalovat cestu před sebou. Zlostným pohledem propaluji toho velikána a při každém okamžiku, kdy jen letmo zahlédnu obličej té vražedkyně, se zuřivě zazubím a na oku mi praskne další žilka.
Ze soutředěného čekání na "TEĎ!" mě vytrhne počínání Aldreda. Chvíli bloudím v jeho slovech, ale zmínka o čarodějnici a kacíři mě zase prosvětlí celou situaci.

Hned poté začne ta lživá coura obluzovat lidi okolo sebe a to je poslední kapka! Do plamených pokřiků plešouna se přidám svým válečným řevem.
"Uříznu ti ten slizký jazyk!"
Je jisté, koho tím myslím. Do tváře toho hromotluka se ani nepodívám. Na rozmýšlení však ale není mnoho času. Vrhám se vstříc svému osudu. Už mě nepůjde zastavit jinak, než silou větší, než vládnu já.

Případný útok strážníka budu chtít jen odrazit kladivem, využít své podsadité postavy a povalit jej. Pak příjde, jak doufám, na řadu ona. Podle situace vystřelím, pokud ji budu mít na mušce.

U mostu

Opravdu se snažím vymyslet jak uniknout, bohužel jak se zdá, stále se mi to nedaří.
Chci pryč! řeknu si.
Nebo aspoň šavli!! dodám, když si všimnu dalších vojáků.
Rozhlédnu se kolem a náhle zahlédnu šanci jak utéct, připravím se a vyběhnu, ovšem udělám půl kroku a zastavím se, znovu vidím obrázek z té noci…
Dům… Viktor… Děvka… Bič… Obrovský muž… mlácení… Vyhazov… potřesu hlavou a udělám krok do strany, roztáhnu nohy, abych udržel balanc. Zvednu hlavu a zadívám se k mostu. Náhle tam vidím toho muže, jenž mě a Viktora zmlátil. Náhle si uvědomím, že trpaslík vedle mě řve a vybíhá do davu. Natáhnu ruku a ukážu na toho Hromotluka (Tyra).
To je vóóónn!!! Von zabil Viktora a mě zmlátil, on je vrah!!! ukazuju neomylně na něj a v obličeji mám výraz hrůzy. Pokud se všichni obrátí k němu a mě si přestanou všímat, začnu utíkat, pokud si mě budou všímat i nadále, budu řvát dál.

Most

Vztek

Děj pomalu začíná nabírat na obrátkách a vidím že ten plešoun je fakt magor, tipickej pan kněz co si nevidí na špičku nosu a už vůbec ne do tý svý huby, ale co není to až tak moje věc já to řešit nebudu.
Nakonec vyskočí na zábradlí a začne pořvávat, popadne mě škodolibá myšlenka, jaké by to asi bylo kdyby jej někdo strčíl a on havaroval do vod Reiku.
To mi odpoví ta slečinka.
Ale nečekej že se budu rvát se strážema. dám jí takový malý souhlas, převíjen je mi sympatičtější než ten řvoucí magor, nebo ten ožrala co sem ho musel vyhazovat vod Kytary protože jí to chtěl dělat do zadku.
Podívám se po strážných a sleduju jak se s nima ta holka domluví. Nemíním jí pomáhat protizákonně na to mám todle měslo až moc rád, ale hodila by se nám do podniku, uvědomím si když si ji prohlédnu znova.
Vod toho sou tu strážný.
To ale z druhé strany uslyším toho kníratého seveřana, ten je na tom zdáse asi jako já, taky se tu nemíní rvát se stráží. Naštěstí nic mov nedělá, moh by bejt nepříjemnej.
Můj pohled znova v očekávání sjede na strážné co udělají a jak se vyjádří jejich kapitán, dylo by divné kdyby vyhověl tomu plešounovi a nechal ho tady dívku defakto popravit či co to má v úmyslu.
Do toho slyším opět křik z druhé strany tentokráte je to trpaslík který se bez váhání začne tlačit vpřed a mává ve vzduchu s flintou.no počkej ty kryso.
Pošoupnu nohy abych byl stabilnější kdyby proběhl mezi strážemi a připravuju se skočit vpřed, mám přesný plán, prostě se k němu dostanu a jednou pořádnou ranou ho uzemním, samozřejmě za vydatné pomoci okované pěsti na mé pravačce, ale to mě překvapí hlas dalšího člověka, toho opilého ňoumy co sem ho musel vyhodit z podniku.
Cos to řek ty smrade!!! Udělám z tebe fašírku! to už se mé nohy rozběhnou vpřed, na trpaslíka, ale kašlu, mým cílem se stal ten co mě označil za vraha.
Nikdo nebude takhle sprostě beztrestně pomlouvat Tyra Järvinenanechám holku holkou a trpaslíka trpaslíkem, prostě tomu hlupákovi rozkřápu ksicht a odnaučím ho lhát.

mostík
vztekle zaskřípu zuby
stačí aby mě viděli a už mě soudí? Kdybych jim před frňákem rozsekala kamaráda na kaši tak bych neřekla.... Kreténi....
téměř si nevšimnu, že Tyr zmizel vyřizovat si vlastní účty. Začnu lovit v batohu až najdu co heldám- flustrubku a jedovaté jehli. Zuřící trpaslík mě však přiměje k něčemu jinému. Souboj je něčím čemu nemůžu odolat. Strčím flustrupku i jehly (které mají na špičkách obal) strážci do ruky
Uspěte je. Všechny. A pak nás šoupněte do stejné cely. Kdybych po probuzení našla ve své kapse klíč- i od zbrojnice, byla bych vám neskonale vděčná je to taková rychlá tichá řeč na půl úst, takže se jen modlím aby to všechno pobral a- postavím se před něj. Rozsekaný by mi byl k ničemu. Dřív než mě stihne zastavit, rozběhnu se proti trpaslíkovi. Opojná vůně přicházejícího boje mi zatemňuje mysl
potřesu hlavou
nechci ho zabít!
běžím ti vlastně na mušce. pokud po mě vystřelíš- čeká tě překvapení v podobě mé hbitosti. Další výstřel už se neuskuteční, protože jsem už moc blízko. Pokud tasíš a rozmáchneš se proti mě, čeká tě další překvapení kdy téměř přeletím tebe a i tvou ránu. Přistanu měkce jako kočka. V letu jsem stihla tasit dvě orientálně, zvláštně ozubené šavle. Plášť který mi je na zádech ukrýval nyní v cárech vlaje kolem mě. Možná to působí že se Aldredovi klaním. Zamračím se
nesuď prvním pohledem zavrčím a otočím se proti trpaslíkovi. Učiním ještě několik kroků do strany, abych tu skupinku neměla v zádech.
Řeknu to naposledy, chci vám pomoct

Sangius Amara
vztekle zaskřípu zuby
stačí aby mě viděli a už mě soudí? Kdybych jim před frňákem rozsekala kamaráda na kaši tak bych neřekla.... Kreténi....
téměř si nevšimnu, že Tyr zmizel vyřizovat si vlastní účty. Začnu lovit v batohu až najdu co heldám- flustrubku a jedovaté jehli. Zuřící trpaslík mě však přiměje k něčemu jinému. Souboj je něčím čemu nemůžu odolat. Strčím flustrupku i jehly (které mají na špičkách obal) strážci do ruky
Uspěte je. Všechny. A pak nás šoupněte do stejné cely. Kdybych po probuzení našla ve své kapse klíč- i od zbrojnice, byla bych vám neskonale vděčná je to taková rychlá tichá řeč na půl úst, takže se jen modlím aby to všechno pobral a- postavím se před něj. Rozsekaný by mi byl k ničemu. Opojná vůně přicházejícího boje mi zatemňuje mysl.
potřesu hlavou
nechci ho zabít!

MH: Jedná se o verzi, se kterou já počítám… a beru jí jako akceptovatelnou. V porovnání s originálem si můžete povšimnout seříznutí zbytku a vyškrtnutí jedné věty. Reklamace budou možná brány v potaz.

Nechápu to, situace se rozbíhá kupředu nezadržitelně zrychlujíc, zatímco mi se tok času zpomaluje s tím, jak se mi do žil rozlévá adrenalin. Už jako ve snu a zpomaleně vnímám to, že Galdera popadnu za rameno a ať se mu to líbí nebo ne, smýknu s ním směrem ke strážníkům, kteří stojí za mnou, tak, aby ho museli zachytit.
"Je to jediný svědek vraždy kapitána vaší stráže, chraňte ho za každou cenu!!"
S tím se od nich otočím, aniž bych řešil jak to dopadlo, abych se postavil blížícímu se Tyrovi.
Když v tu chvíli si uvědomím celou tu situaci, je to šílenství! Aldred mocným hlasem plným posvátného vytržení fanatizuje okolostojící davy. Jméno Sigmar má v pravdě mocný zvuk, i pro mne, vyznavače Ulrika. Naše skupina, členové městské stráže i dva noví cizinci, kteří s tím zřejmě mají nějakou spojitost, se v sérii několika nedorozumění nechali vyprovokovat natolik, že nejspíš v brzké době dojde k zabíjení přímo na ulici, za bílého dne! Sleduji trpaslíka, který hledá svůj cíl, sleduji mladou drobnou ženu - možná čarodějnici, kterak se neohroženě vrhá boji vstříc, mohutného muže, který se rozbíhá směrem ke mně a Galderovi. Tomu stojím tváří v tvář já. Ten okamžik těsně předtím, než vzduch protne svištění zbraní a zvuky jejich srážení a výkřiky zasažených.

Rolling stones
Možná by bylo příhodné celý tento proces několika událostí rozepsat na malé kousíčky a ty kousíčky potom seskládat dohromady.

Započneme jeden malinkatý kousíček – Aldreda.
Aldred si tedy řečnicky vyskočil na zábradlí mostíku nabíraje do plic vzduch aby mohl svým hlasem předat vůli Sigmarovu, tedy vůli boží. Nejprve si upoutal pozornost lůzy stojící za strážníky a poté pokračoval. Bohužel ho lid prostý neposlouchal, až tak dlouho jak by nejspíše měl, neboť na jeho zvolání o čarodějnici vypukl takový ryk, jekot a vlna strachu (a Jurnův válečný pokřik), že i jeho mocný hlas to nepřehlušil. Celý ryk se utiší až když Aldred káže o Sigmarovi. A slyší souhlasné davové mručení a snad, že se i někdo pokouší vykřikovat s ním, bohužel slovům není rozumět, a není to jen tím davem, ale i tím,že se zatím dějí jiné – též hlasité – údálosti.

Další střípek – Jurn a Tyr
Jurn se rozhodl pro jednoduchou, ale ve většině případů účinnou, možnost řešení a tedy plnou parou vpřed, zpátky ni krok. Těžko říct, jak by to dopadlo za normálních okolností, kdy by se sám postavil tuctu strážníků, kdyby se něco nedralo proti němu. Konkrétně metráková hora masa, kde většina masa jsou svaly. (Ano správně, jedná se o Tyra) Tyr vystartoval ze své pozice dosti rychle, na to jak je velký tedy nevídaná rychlost, a stejně jako trpaslík se pohybuje přímočaře. Tedy tak, že velkého hromotluckého strážníka srazil k zemi a aktuálně míří přímo proti Jurnovi. Zde není již moc jisté co se vlastně stalo. Ani Tyr, ani Jurn to neví, protože se právě srazili. Hlavice Jurnova kladiva s Tyrovým žaludkem a Tyrova okovaná pěst s Jurnovou hlavou, to by možná nebylo tak strašné, ta strašná věc přišla právě ve chvíli, kdy se srazili. Padl výstřel, těžko říct, zda selhala zbraň nebo to bylo tou ránou do hlavy, každopádně Jurnova pistole vystřelila a jeden ze strážníků se kácí k zemi. Což není tak hrozné, hrozné na tom je to, že při tom přepadl přes zábradlí mostíku a zcela jistě se utopí. (Na stejné straně, kde stojí Aldred) Pokud doteď neměli strážníci vytasené meče, tak již je tasené mají a zcela jistě je za chvíli i použijí, tedy soudě dle výrazů v jejich tvářích. A taky, že ano – strážníci pomalu vyrážejí kupředu, vědí, že jim soupeř nemá kam uniknout, strážníci drží řadu a brzy dosáhnou dvou peroucích se/zaražených hald masa.

Sangius
Tvá slova ohledně řešení na příjemnějším místě očividně nebyla brána v potaz, zatím slyšíš jen řečnění plešatého pána a přes hromotluka před sebou vidíš blížícího se trpaslíka výhružně mávajícího pistolí a kladivem. Ano na tvá slova skutečně nikdo nedbá, protože pak se rozeběhlo příliš mnoho událostí naráz, než aby je mohla pouhá slova zastavit. Tvůj vyvolený označil chlápka vedle tebe za vraha, což se mu očividně moc nelíbilo a rozhodl se mu dát za vyučenou. V tu chvíli jsi tedy začala hledat v brašně nějaké věci, což bylo přerušeno zaprvé tím, že Tyr srazil hromotluka a ten snažíce se získat rovnováhu vrazil pěst do žaludku vedle stojícímu strážníkovi a ten pro změnu spadl na tebe – přímo na jednu z těch jedem napuštěných jehlic. Cokoli nyní říkat se zdá zbytečné. Strážník, který se nabodl na jehlici trochu zabublal, zachrchlal a upustil meč z ruky. Jediný kdo si toho všiml byl naštěstí pouze jeden vzadu stojící strážník a ten se nyní rozhodl vyměnit svůj stávající cíl za tebe. Ano vynechali jsme ten detail, že zatímco se strážník nabodával na jehlici a umíral ti de fakto v náruči, se ozval výstřel a jeden ze strážníků přepadl přes okraj mostíku. Když tvůj mozek vyhodnotil celou situaci dospěl názoru, že nejbližší cíl k zabití je onen strážník, který se k tobě přibližuje. Je oděn stejně jako všichni strážníci – černá uniforma, meč a štít, přilba.

Kirril a boxovací pytel
Co se děje vpředu není až tak moc patrné, tedy takové ty detaily, že tam umřel strážník, když následkem několika drobných událostí spadl na Sangius, každopádně ať tak nebo tak, zatím to vypadá, že i přes svůj nesouhlas budeš muset bojovat s městskou stráží. Co si budeme vykládat, trpaslík ať s knězem nebo bez něj nemá proti skoro tuctu strážníků šanci a to nepočítáme ty, co jsou Vám v zádech. Mimoděk jsi přesto popadl Galdera a hodil ho proti ze zadu běžícím strážníkům. Tedy ještě než jsi s ním hodil dozadu tě upoutal řvaním o tom, že vidí vraha zavražděného kapitána jak jsi vyrozuměl ze souvislosti a soudě dle jeho výrazu by to mohla i být pravda. Ať to však je nebo není pravda Galder nyní letí proti třem strážníkům, kteří náhle nevědí co si počít. Očekávali nejspíš všechno možné, ale tohle rozhodně ne. Takže to nakonec dopadlo tak, že zmlácený Galder, který se snažil to celé ustát aby si (dnes již po několikáté) nerozbil hubu, nakonec stejně dopadl na zem a podrazil dvou strážníkům nohy. Ti tedy přepadli přes něho a jak padali tak praštili posledního strážníka čepelí na plocho a ten se tedy skácel taktéž. Nicméně přes tyto tři na zemi se válející strážníky je nyní možno spatřit další tři blížící se strážníky, kteří si konečně nejspíše vyřídili všechny svoje účty s trpaslíkem. Galder, pokud bude mít štěstí, dostatek rozumu a postřehu se může pokusit jednomu ze strážníků vytáhnout dýku z boty, z boty, která ho právě pěkně nakopla do ksichtu.


A nyní tedy přejděme k nějakému tomu seskládání, pouze stručně.
Aldred se snaží svým mocným hlasem strhnout lůzu chudinské čtvrti ku pomoci, avšak neúspěšně. Jurn se srazil s Tyrem, Jurn zastřelil jednoho strážníka, což vyprovokovalo strážníky k útoku. Následkem Tyrova startu do středu dění zemřel jeden ze strážníků Sangius v náruči, toho si všiml jiný strážník a rozhodl se pomstít svého kamaráda. Kirril se octl v situaci, kdy vidí Tyra a Jurna v „přátelském“ objetí a zároveň dočasně zastavil hrozbu útoku ze zad. Galder opět dostal do čenichu a jako bonus se po něm válí dva strážnici. Aldred vidí postřeleného strážníka jak padá přes okraj mostíku.

Snad jsem na nic nezapomněl, chybějící věci naleznete v jednotlivých úsecích, doporučuji přečíst vše.

Pod Tyrem

Přece jen se mi do cesty něco připletlo a nebyl to ten strážný, což mě hodně zaskočilo. Sice jsem Tyra koutkem oka postřehl, že vyrazil mým směrem, ale jelikož neměl pozvednutou zbraň a jeho touha zabíjet byla namířená někde za mě, stejně jako moje za něj, věřil jsem, že se mi vyhne. Kdo by se taky chtěl setkat se mnou?! Zřejmě bude mít v hlavě vymalováno. A jestli ne, brzo bude, až skončím z tou ježibabou.
Když se srazíme, zazní výstřel a první, co chci udělat a hned dělám, je, že se snažím nabrat rovnováhu po úderu do hlavy a odstrčit toho kolemjdoucího z cesty. Jedno na jakou stranu a jakým způsobem. Pistoli už nepotřebuju a tak mi volná ruka poslouží dobře. Zvedal jsem už těžší věci, než je tento sportovec.
Jakmile se mi ho podaří zbavit, vykročím znovu dopředu a kladivo chytnu obouruč, abych byl případně připraven na někoho, kdo by se rozhodl bránit tu čarodějnici. Pokud se takový nikdo nenajde, vrhám se přímo na ni!

Když bych to měl stihnout až k ní, nezpomalím ani o píď a hodlám ji zpacifikovat. Pokud bude otočena zády ke mě - bude se věnovat tomu strážníkovi, co se na ni vrhá, pouze ji podrazím kladivem nohu a za vlasy stáhnu k zemi, kde ji přišlápnu. Chci z ní dostat, kde je moje zlato, takže se budu snažit, abych ji svou botou nerozmáčkl.
Pokud zůstane otočena ke mě, v pravou chvíli proti ní vystrčím kladivo vpřed jako se útočí například s kopím - využiju energie mého pohybu - a budu doufat, že ji takový útok překvapí. Mířit budu na bradu, aby se skácela k zemi.

Most

Bitka

Sotva vyběhnu můj zrak se zcela bezvýhradně upne k tomu lháři co mu dám brzo pořádnou sadu. No počkej ty hajzle ZABIJU TĚ, ani vlastní máme tě nepozná!!!
Letí mi zuřivě hlavou myšlenky, strážný kterého sem podvědomě odstrčil cestou mě nezajímá, těžké boty dopadají na dlažbu či prkna mostu, blížícího se trpaslíka vnímám spíše okrajově a je to rovněž spíše instinkt který mi zavelí mu cestou jednu střelit, ovšem nečekaně se ozve výstřel, v okolí žaludku mi projede tupá bolest a má okovaná pěst řádně zazvoní o trpaslíkovu hlavu načež přihrben po zásahu se musím rukou opřít o zem abych nespadl.
Ta krysa mě střelila, sem mrtvej. Kdybych měl co, tak to teď pravděpodobně vyhodím ze žaludku ven, zaregistruju pohledem jak se jeden ze strážných dívá na díru ve svém břiše a pochopím že ten kdo to koupil nejsem a že sem to dostal „pouze kladivem“ a že to ten malý parchant nedržel pořádně. Trpaslík se začne škubat, až v tuhle chvíli si uvědomím že mi při nárazu z ruky musel vypadnout i obušek, ale necítím potřebu jej hledat.
Do mého zorného pole přijde opět ten kdo je momentálně v mé plné nemilost, z pokleku se opět zvednu a cítím že i trpaslík se ode mě vzdálil. Uvidím jak toho lhářského ňoumu do pozadí odstrkuje ten kníratý seveřen co nevypadal na takového hlupáka, vyrazím opět směrem k nim se záměrem chytit toho hajzla, a že se seveřanem co mi stojí v cestě se asi budu muset domluvit rukama.

Zvuk tasených zbraní, krev, první mrtví... výstřel. Ta rána se mnou škubne a něco se zlomí... tohle, že není dílo temné moci?!
"Uuulryyyyyyyyyyk!!!!!!!" z míst odkud zazníval odměřený hlas doposud snad jediného soudného člověka se náhle s prudkostí severské bouře přiřítí zběsilý řev berserkra, který na pár okamžiků spolehlivě přehluší veškeré okolní dění. Chraň Galdera, nezabij strážného! Veškerá předchozí logika se smrskne do toho nejprostšího cíle. Zcela se napřímím a nepřímo tak dám na odiv svou výšku a mohutnost, v mocné pěsti drtím pružné toporo kislevské jízdní sekery s širokým břitem, sám si nejsem vědom toho, kdy jsem tasil sobě tak známou a spolehlivou zbraň.
Sekeru držím za sebou, vcelku vysoko, v nápřahu, můj pohled se střetne s Tyrovým, který svůj úmysl nijak neskrývá, čekám, nedělí nás velká vzdálenost a jeho krok je dlouhý...

Ten kovový zvuk, který doprovázel střet pěsti toho rváče s helmicí trpaslíka, mi dá najevo že mám počítat s nějakou zákeřnou zbraní, s úderem, který má větší razanci, než by se mohlo zdát. Nejsem žádná tupá mlátička a ani v zběsilé vřavě bitvy mne neopouští instinkt, který mi dovolil přežít mnoho bojů, jakási chladnokrevnost na pozadí toho válečného vytržení. Nemá zbraň, já ano, pokud není hloupý, o něco se pokusí. Pokud se rozhodne přibrzdit, aby jen tak nepřiběhl na dosah mé zbraně, využiji toho, že člověk, který se zrovna snaží překonat svou vlastní setrvačnost, není schopen několik krátkých okamžiků měnit prudce směr svého pohybu. V tu chvíli mu vrhnu svou sekeru velkou silou vstříc, holýma rukama ji neodrazí, vyhnout se nebude mít příležitost, i kdyby ho nezasáhla ostřím, či bodcem, nebo ani okovanou patkou topora, překvapení z útoku a zásahu bude na mé straně, v tu chvíli využiji toho, že má ruka, která právě dokončila pohyb vrhnutí, se bude nacházet dole, u opasku, poblíž rukojeti šavle. Pokud můj protivník bude stále živ, svou zahnutou společnici jedním pohybem vytasím a zároveň seknu, abych zaskočeného protivníka dorazil. Velmi rychlý sled pohybů. Pokud se bude řítit přímo na mne, udělám totéž, ani za plného běhu nestačí prudce změnit směr a já mířím přímo doprostřed jeho těla, pokud počítá s tím, že se těsně vyhne mému útoku, zaskočím ho tím, že ten přijde dřív, málokdo počítá s tím, že někdo vrhne svou hlavní zbraň, na to vsázím. Sekeru vrhnu pohybem předloktí, ne celého těla a paže, je to trochu méně razantní, ale také méně zjevné, když nepříteli dojde můj úmysl, většinou už zbraň letí a pak je to prostě příliš rychlé. Pokud se za běhu pokusí skočit, aby mne chytil v pase a porazil mne, nebo mi podrazil nohy, nějakou takovou zápasnickou fintou, prostě jen udělám rychlý a krátký krok vpřed a vyrazím vší silou kolenem vstříc, dokonám pak na základě okolností. Pokud vyskočí příliš vysoko, třeba aby mne srazil kopem, pak se jen nějak sehnu, aby mne přeletěl, na tuhle variantu nejsem moc připravený a nemám protiakcí. To jsou okolnosti se kterými počítám, dávám mu iniciativu, protože moje protiakce většinou počítá s rychlejším průběhem, s výhodou na mé straně, pokud udělá něco jiného, může mne to zaskočit, ale počítám s tím, že moc možností nemá. Pokud začne zpomalovat dřív, nebo se mne pokusí nějak obejít, změním zcela taktiku, sekeru chci vrhnout s jistotou, že nezasáhne někoho jiného.

Jak to sleduji jednotlivá událost zapadá jedna do druhé, odstrčený hromotluk, strážný na mé straně odstraněn z cesty, další který byl hned u NÍ a mohl by mi zabránit v mém poslání na ni padl a nyní umírá zřejmě působením nějaké její temné moci. Když se můj přítel srazí s tím hromotlukem a odstraní tak poslední překážku... je mi to vše perfektně jasné. Způsob jakým se vyčistila cesta přede mnou je skutečně cítit božím dotykem. Nezaváhám, vyrazím kupředu, v porovnání s předchozí chvílí pak tichý jako smrt. Oči upřené na svůj cíl. Nic mě nesmí zastavit. Cítím jak mi buší srdce jak se zrychluje dech v očekávání nejbližšího... seskočím z hrazení tak abych se vyhnul sbírajícím se bojovníkům, pár rychlých kroků abych se prosmekl chaosem a dostal se k té čarodějnici.
Zhyň kacířko, tvá přítomnost pošpiňuje vše.
Nehodlám selhat ve svém poslání tak jasně vytyčeném přede mnou.

Proběhnu podél hrazení abych se vyhnul těm kteří se srazili. Snažím se využít chaosu a dostat se k té ženské abych její řádění ukončil seknutím šavle (nejsem takový blázen abych do ležícího bodal). Po cestě je dost dobře možné že se nějaký strážný vzpamatuje a zaútočí. Nechci jim ale ublížit. Hlavně proto že boj s nimi by mě zpomaloval. Momentálně se snažím jen dostat k ní. Nicméně, ten hromotluk co se srazil s Jurnem - ten už mi problém nedělá takže jestli se ke mně přiblíží tak ho klidně šavlí vezmu. Dost dobře možná se o něco pokusí když se budeme míjet. Pokud by přišla nějaká rána od strážného budu se snažit ji jen vykrýt a proběhnout kolem.

bitva
Khorne! použiju místo kletby, protože- ač je to můj milující bůh, právě mě pořádně nasral. Soptím a vzpírám se, když ten idiot dopadne na mě právě v okamžiku kdy vyndavám jehly. To co se tváří jako smrt je pouhé uspání. Ale musela bych mluvit hodně rychle, abych to tomu druhému strážníkovi dokázala vysvětlit. Proto udělám to jediné co mě napadne- flustrubku přiložím k ústům a zamířím na vojákovo odrytou část těla. Pak nechám spící šípkové stráženky v klidu dřímat (popřípadě vyplivnu těch jehlic několik). A tasím, očekávaje útok trpaslíkův
kdybych měla čas, raději bych je všechny uspala. Ale to by mi někdo musel propůjčit hodně rychlý nohy...Khorne, bavíš se dobře? ušklíbnu se
já totiž jo
úsměv však přejde do zamračení. mezi tím co se to tu všude mazlí se ke mě přikrádá Alfred Ale ale ale
omezený pes. zhnuseně se odplivnu


a pak že já jsem tu ta špatná. co že je to vlastně zlo?
čekám kdo si pro smrt přijde jako první

dopředu
očekávám že na mě trpaslík možná vypálí až se probere se střetu s Tyrem. Hlavní pozornost dávám ze začátku- až vyflusnu tu jehlici- jestli si mě nevšimli i ostatní strážníci. pak má pozornost předejvším směřuje k trpaslíkovi a Alfredovi. A ještě dodatek- kdykoliv se najde mezírka času, zkusim nějak rozkázat strážcům aby je omráčili- přece jen jsem si sílu boha v tom co mi řekl ještě neotestovala.

Most

Bitka

Cesta přede mnou k tomu malému lháři je absolutně volná, až na jednoho mohutného kníratého seveřena který teď začal řvát jméno svého boha a obouruč zvedá svoji sekeru.
Čubčí synu! prolítne mi hlavou vzteklá myšlenka a mohl bych přísahat že mě dokonce poprskal i na vzdálenost těch 3-4 dlouhých kroků. Tenhle smrad vypadal že bude aspoň bojovat jako chlap a ne že si na neozbrojeného vezme sekeru což mě nasere ještě víc a má tvář se zkroutí do zlostného šklebu , když původně teprve započatý krok změní směr k zídce na kraji mostu.
Když se přiblížím k zídce jen pohledem kontroluju jak moc se ten seveřan přiblížil, pokud dost na to, abych, dle mého soudu, byl dostatečně rychlý na to, abych nedostal ránu sekyrou. Mohlo by se zdát že skáču na zídku, ale ve skutečnosti se jen odrazím od jejího okraje jakobych skákal šipku na seveřanův solar, mám v plánu do něj vrazit ramenem a vzít ho rukou s sebou a nejlépe ho povalit na zem abych do něj mohl bít pěstmi. Zkouším pohledem najít případné dýky nebo tesáky protože vím že tenhle chlapík nemá problém jít se zbraní do pěstní bitky a pošéfovat aby je nevytáhl. Pokud se nepřiblíží popoběhnu po nebo podélzídky zídky k tomu šmejdovi co mě prohlásil za vraha.

Jsem připraven vyrazit, ale tu mě knírač hodí jak nějaké seno pro dobytek na stranu. Skončím pod dobytkem.
Do háje, pokusím se odkulit stranou a zasáhne mě bota do hlavy – nic nového – vytáhnu jakousi dýku odněkud a odkulím se stranou, bohužel i s vojáky. Mé tělo sice protestuje, ale vidina smrti protesty velice rychle potlačí.
Mám dýku, co teď? pomyslím, když jsem stále na zemi ve spleti těch ostatních. Pak udělám jednu velice hnusnou věc, říznu se s ní do ruky, ne moc hluboko, ale řez je to dlouhý a pěkně krvácí. Dýku hodím na zem. Nikdo si pořádně v tom chumlu ani nemůže všimnout, kdo že mi to udělal.
Nemám žádnou zbraň!!! Žádnou nemám!!! pokusím se řvát na a zároveň odkulit pryč, pokud se mi to povede postavím se a chytnu si krvácející ruku. Na obdiv dávám i své zmrzačené (zmlácené) tělo.
Oni mě seknuli a to nemám zbraň, to je napadené a brutalita. Jsou to zkorumpované stráže!!
Řvu to doufajíc, že si lidé pěkně půjdou kopnout do stráží, které stejně nikdo nemiluje.

Peklo pro vypravěče


Jurn
Po ne příliš šťastné srážce s Tyrem, kde jste si vyměnili názory spíše reflexivně, než cíleně zase nabíráš rychlost. A opět se ženeš kupředu za svým cílem, za ženštinou. Bohužel, jak již bylo avizováno před kratičkou chviličkou mezi Tebou a jí se vyskytuje něco k tuctu strážníků. A jak se zdá ti strážníci nemíří za Tebe jako Tyr, ale na Tebe. Strážníky nezaskočil ani tvůj možná děsivý vzhled, ale zase na druhou stranu – tohle jsou strážníci chudinské čtvrti. Každopádně došlo ke srážce, jejich meče samozřejmě neměli samozřejmě prachžádnou účinnost na tvé opancéřované tělo. Ale bohatě to stačilo na to aby tě zastavili. V současné situaci jsi tedy obstoupen asi pěti strážníky. Nemůžeš to úplně přesně určit, víš jen že tvá pěst již našla žaludek jednoho ze strážníků. Strážníci vytrvale zasypávají tvůj krunýř údery mečů, možná už máš nový prohyb na přilbě, rozhodně tam máš jeden od Tyra. Tvé velké těžké kladivo ti bohužel jeden ze strážníků nějakým způsobem obrátil hlavicí dolů, nicméně stále ho pevně svíráš v pazouře, hlavici toho kladiva má nyní jeden z nich mezi nohama. (Jakože na ní stojí obkročmo, hlavice se dotýká země)

Tyr, Kirill
Tyr tedy vyrazil od trpaslíka kupředu, kupředu ku Galderovi, Kirillovi a hromadu strážníků. Krev mu v hlavě pulzuje a rozdmýchává jeho zuřivost. Kirill zaujme postoj, který nebudu popisovat (přečtěte si ho v jeho příspěvku), nicméně jak se zdá s Tyrem se spoustou krve v mozku to moc nehnulo. Tyr trochu zpomalil, změnil směr k okraji mostíku, kde vyskočil na zídku, někde v té chvíli kdy vyskakoval na okraj mostíku Kirillova sekera vyrazila na svou vzdušnou pouť. Sekera bohužel, nebo bohudík trefila Tyra částečně toporem, částečně ostřím (neptejte se mě, jak si to představuju, ale prostě je to tak). Tyrův původní záměr byl zmařen, na okraji mostíku se mu díky tomuto zásahu trochu zvrtla noha a on nyní míří po držce do špinavé odpadní vody. Přeci jen je to kanál vedoucí skrze chudinskou čtvrt, takže si nemusíte zrovna dvakrát domýšlet, co všechno v té vodě plave. Tyr si to v tuto chvíli neuvědomuje, ale až dospěje jeho mysl do něčeho, co bychom mohli nazvat nezakalená, zjistí, že mu krvácí bok. Jistě se ptáte kam se poděla Kirillova sekera, ta chviličku letěla napůl zaseknutá do Tyra a pak, protože byla jen napůl zaseknutá pokračovala kamsi, kamsi kam není vidět přes okraj mostu již.

Aldred
Přebíháš po hrazení mostíku, postřelený strážník, který přepadl přes okraj mostu a nejspíš se utopí ti nedělá nejmenší starosti. Seskakuješ z hrazení mostíku a míříš přímo k čarodějnici, která se vysmekla zpod umírajícího strážníka a zdá se, že se pokouší totéž udělat i s tím druhým. Lůza ryčí hrůzou, nadšením, a část provolává slávu Sigmarovu svatému bojovníkovi. Tato Sigmarova podpora skrz ústa lidu dodá tvým krokům větší jistotu, že to co děláš je správné a, že si s tvou myslí nehraje žádný jiný bůh. Cestou ke svému cíli se ti do cesty postavili dva strážníci, ani Sigmar asi neví kde se tam vzali. Ten vpravo byl kapitán strážníků a ten vlevo asi ten hromotluk, který se nejspíš právě konečně vyhrabal na nohy. Kolem kapitána si prosvištěl tak rychle, že neřekl ani popel a hromotluka si zase poslal do země švihem své šavle. Rozpáral jsi mu břicho úplně stejně, jako ho měl rozpárané Viktor, dobře ne na chlup stejně, ale hodně podobně. V plné rychlosti jsi dorazil k čarodějnici a poslal jí k zemi stejným švihem jako hromotluckého strážníka před několika málo mikrosekundami.


Sangius
Vysmekla ses z pod umírajícího-usínajícího strážníka a založila další jehlici do „flustrubky“, jehlice pokojně našla svůj cíl. Strážník trochu ochabnul, ovadnul, udělal ještě asi dva nebo tři kroky směrem k Tobě, meč mu pozvolna vypadl z ruky a on se posléze svezl na zem. Rozhodně to nevypadalo tak jako předchozí strážník, takže v tamté jehlici asi bylo něco jiného. Hold i to se stává, že? Jeden problém vyřešen, problém číslo dvě – trpaslík dočasně odložen. V tomto okamžiku uvědomění do tebe něco napralo z boku. Před okamžitou smrtí tě zachránila vůně krve (tvé vlastní), nožíky poschovávané různě po těle z nichž se ti několik zapíchalo do boku, což není moc příjemné. A tvrzená kůže, kterou používáš jako oděv. Nicméně ať tak či onak jsi ztratila rovnováhu, „flustrubka“ ti vypadla z pazour a země se nebezpečně rychle přibližuje a nakonec se i přiblížila. Ležíš na boku u nohou nějakých vandráků, někdo tam nahoře se ti docela hlasitě směje a není to ten plešatý chlap, který tě z boku napadl, a není to ani žádný z těch vandráků a chudáků, je to někdo nad těmi všemi. Vlastně šavle toho plešouna tě nijak vážně nezranila, více tě zranili poschovávané ostré věci po celém tvém těle. A možná to bylo i periferní vidění kdys opravdu kratičký okamžik před střetem tu šavli viděla.

Galder
Na tvé protesty ohledně strážnické brutality bylo reagováno „brutálně“. Další tři strážníci mířící na pomoc svým kamarádům by se tomu chumlu jehož základem je Tvá osoba nejspíše vyhnuli, ale díky tomu, že jsi se odvalil kamsi i se strážníky na sobě. Tedy odvalil není správné slovo, prostě jak se pokoušíte vstát všichni naráz, tak to vyústilo v toto. Ohledně výše uvedené brutality jsi se pořezal mnohem více, než jsi chtěl a pořezal jsi i jednoho ze strážníků. Další strážník byl nucen se přidat na hromadu zmítajících se strážníků a dostal jsi další kopanec do hlavy.
(Teďka to vyřešim trochu netratičně, pokud se nepletu tak jsi na táboře a tak tedy pokud se bude hrát než se vrátíš tak budeš brán jako v bezvědomí, až napíšeš tak ses probral…)

Obecné sdělení
Chápu, že se to spoustě z Vás nemusí líbit, co jsem právě vytvořil, ale sepsal jsem to s nejlepším svědomím a vědomím, a tudíž žádné námitky neberu. Takže omezte brečení do pošty.

Díky četným ranám a bolístkám, které mi uštědřila skupinka strážných a kterých nadále bude přibývat, jsem schladl. Tady jde o život! Tohle se stát nemělo. Cítím, jak mě bombarduje mnoho myšlenek, které mají otupit mou mysl a předat žezlo strachu, nejistotě a všem přízemním a slabým pudům.

Vytrhnu kladivo z pod toho strážníka, který si na něm hodlal ukojit své touhy podobně, jako to dělá pes na pánově noze a tím se mi částečně odkryl obraz toho, co je za ním.
Tam jsem spatřil čarodějnici padající k zemi a mého plešatého druha ve zbrani, který uspěl, zatímco já nejspíše padnu.

Horká krev schladne ještě více, když to, po čem jsem šel, je nejspíše mrtvé a tak se zkouším dostat z područí strážných co nejčistším způsobem, aby nikdo z nich již zbytečně nezemřel. Zlo bylo zažehnáno.

Jakmile dostanu alespoň trochu prostoru - hodím jednoho strážného na druhého, nebo některého povalím - a přede mnou se na chvíli odkryje prostor a nedopadne na mě ničí zbraň, nevrhnu se na dalšího, ale co nejmohutněji zařvu z plných plic.

"DOST!" Jako by vybuchl sud se střelným prachem a ti nejblíže mě byli rozmetáni po okolí.
Věřím, že stejně jako já, ani jeden z nich nechce v tomto souboji zemřít.
Pokud je to alespoň na chvíli zastaví, využiji to k dalším slovům s prstem napřaženým na ni: "Už je mrtvá! ... Je po všem!"
Pokud je to nezastaví, budu se bít až do konce. V opačném případě je přesvědčím, že se s nimi už být nechci a sklopím zbraň.

vřava
sotva co se vydrápu na nohy, přichází nečekaný útok ze strany- hlasitě zakleji něco o česti.
krysa. Svatá? co je na ní svatého, když útočí na můj nehlídaný bok? Ale je chytrý, využil situace kdy jsem nebyla pozorná když si tak ležím a tak nějak pudově zjišťuji, jestli jsem nějak vážněji zraněná, zjišťuji, že ani ne. V jedné chvíli uvažuji nad jehlicí, ale má druhá část se bouří. Část krvavé válečnice. Široce se usměji, ochutnám vlastní krev a zamlaskám. Tentokrát se nenechám prošpikovat jejich útokem.
Pokud mě přijímáš za svou služebnici, jako tě já přijímám za boha, bylo by fajnes, kdybys mi trochu pomohl
možná ten popis tady byl dlouhý, ale v reálu je to jen pár sekund než znovu vstanu na nohy. Z útoku Aldreda zjevně nejsme nijak otřesená. Možná si vybavím prastaré legendy kdy proti sobě vstane dobro a zlo. Ale jako to velké zlo se opravdu nepokládám. A tak se mi na chvilku skoro zdá, že já jsem tu ta dobrá. Proti tomuto fanatikovi. Kolik mě podobných poslal na smrt? A já? Já ty hlupáky chtěla chránit, doprošovat se svého boha za to, aby je k sobě vůbec vzal, po tom co tu udělali.
Tentokrát tasím a z dálky zaslechnu řev trpaslíka. Rozesměju se
Moc mrtvá si nepřipadám tupohlavče bez oznámení jen s šíleným smíchem se vrhám proti Plešounovi. A vůbec to není lásky plné...
pokud mám zemřít, je to cesta mého osudu, kterou nezměním...

Když instinktivně vezmu strážného mečem tak mě to zamrzí. Ale v boji se zlem se občas oběti objeví. Když vidím jak padá zableskne se ve mně jiskřička naděje. Už ale dávno vím, že tak jednoduché to není nikdy. Temné síly se nevzdávají lehko a někdy je člověk musí rozsekat opravdu na kusy aby jejich služebníci přestali bojovat. Vzpomínám na toho Ungora ze kterého trčely tři kopí, chyběla mu jedna ruka a měl více sečných ran než by se dalo spočítat a pořád bojoval. A stejně tak je to i nyní. Když se ta, která poskvrňuje město už jen svou přítomností, začne zdvíhat vyrazím k ní dokončit své dílo.

Za celou dobu ovšem nepřestávám věnovat pozornost i okolí. I to je důvod proč vlastně měla tolik času. Případné údery odrážím a oplácím pěstí nebo jílcem ale nechci nikoho dalšího z těch poblouzněných zabít. Kdyby to totiž byli její spojenci tak je ona sama nezabíjí.

Bitka na mostě

Pád do vody

Musím to stihnout Už chci po tom chlapíkovi skočit, ale je rychlý, až příliš, ucítím topor sekery jam mi bolestivě padne na žebra a pak lehké říznutí, cítím jak má noha uhnula ze správného směru a v další chvíli padám směrem vodě. Vidím jak se ta břečka blíží, a až ve chvíli kdy se sekyra oddělí v letu od mého těla ucítím že i ostří mě trefilo. Vidím jak mi sekera letí po boku, ale to už sebou plácnu do vody plné splašků a podobných věcí, náraz na vodu mě celkem zabolí.zahlédnu jen pod vodou, když se snažím najít hladinu, stín sekery jak se pomalu potápí. Voda na ráně mě chladí skoro až příjemně ale vím moc dobře že je velmi nebezpešná, zvláště pro lidi s otevřenými ranami.
Dostanu se po chvíli na hladinu a zhluboka se nadechnu. Kousek ode mě je sténající voják, vztek ze mě velmi rychle vyprchal.
Nenechám ho tu chcípnout. proběhne mi hlavou myšlenka.
Vzpomenu si jak sem se zamlada učil plavat, teď je mi to dobré ačkoliv se za dobrého plavce považovat nemůžu na hladině se snadno udržím. Zamířím k onomu městskému strážci zákona, vypadá že má na kahánku ale ještě žije, nevím proč to vlastně dělám, když se během zkracování vzdálenosti uklidním začínám čím dál více pociťovat bolest na žebrech.
Přiblížím se ke strážnému a popadnu ho za límec.
Prohlédnu si oba břehy, a zamířím i s ním k tomu bližšímu, naštěstí to není tak daleko.
Dostanu se ke břehu, cítím jak voda páchne vidím odpadní trubky, po kterých by se snad dalo vyšplhat, pokusím se nějak nahoru dostat i strážníka.
Héééj, můžete mi někdo pomoct? Zakřičím pěkně nahlas aby mě někdo slyšel, sám ho nejspíš nahoru nevytáhnu.

Přestává se mi to líbit, se sekerou se rozloučím jakmile přelétne přes okraj mostku, neplave určitě o nic lépe, než jiné svého druhu. Ale alespoň jsem si udržel Tyra od těla, nebyl to žádný drobek, spíš rváč nebo zápasník a kdyby se dostal příliš blízko, mohl by mi nějakým tím hospodským fíglem udělat nemalé problémy.
Krátce se rozhlédnu okolo, Galder už o sobě neví, ale mám takové tušení, že to žádné neviňátko nebude, tak co? Alfred s Jurnem řeší svůj byznys po svém, bojím se ale, že touhle cestou svoje prachy, už nikdy neuvidí, ale je to jejich věc, šlo to určitě vyřešit i v klidu. Snad dostanou tu čarodějnici, nějak si ale v tuhle chvíli nejsem jist, jestli ty oběti těch strážných za to stojí. Snad ano? Mě už se to netýká.
Z úvah jež se mi na okamžik rozběhnou hlavou mě vytrhne Tyrův křik zpod mostu, jedním vetším skokem překonám hrazení mostíku a zhodnotím situaci, pár rychlými kroky se dostanu k hladině a překvapivě zrovna já mu pomůžu vytáhnout strážného na břeh. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych Tyra jedním švihnutím šavle z mojí výhodnější pozice poslal zpátky pod hladinu a je mi to možná vidět na očích, ale rozmyslím si to. Tenhle jeho čin byl dobrý, nevím ani kdo je, a bránil jsem před ním člověka o kterém taky nic nevím, vlastně mě k němu nic nepoutá, ani v dobrém, ani ve zlém. Nechám to být a rozběhnu se po břehu špinavé stoky, která snad byla kdysi řekou, abych při nejbližší příležitosti zmizel za nějakým rohem...
Tohle je až moc spletité a nelíbí se mi to, možná jsem špatně pochopil Ulrikovu vůli a pokud si nejsem jist, nemám právo pokračovat v naplňování nějakých vyšších cílů.

Oficiální prohlášení

Jeskyně se dočasně pozastavuje, za případné vzniklé problémy se omlouvám, pokusím se jeskyni co nejdříve opět rozjet. Prosím trpělivost...

Ženy, víno... Randál v baru... moment, to není andál v baru, co to je? Křik? Řev? Chci spát, bolí mě hlava, ale počkat, co to je? otevřu pomalu oči a vidím kousek ode mě boty, hodně bot a začínám rozpoznávat hlasy.
Sakra!! dojde mi náhle co že se to sakra vlastně děje. Pomalu se rozhlédnu a snažím se zjistit, zda na mě někdo kouká či ne. Koutkem oka možná zahládnu mé "společníky", ale to mi je jedno. Já jsem teď důležitý. Počkám až se mi zase srovná zcela zrak a pak se pokusím rychle vyskočit a utíkat první ulicí jak jen to bude možné, pryč z tohohle zmatku. Pokud se mi to povede, je mi jedno kam utíkám, důležizé je odkud.

Most
Jurn
Silně jsi zařval, nakonec se ti podařilo shodit ze sebe pár strážníků a udělat si prostor. Snad sám Grimmir propůjčil tvému hlasu takovou sílu. Strážníci na Tebe vyjeveně čumí, rozhodně se netváří, že by chtěli v souboji pokračovat. Ti, které jsi porazil k zemi se rychle sesbírají a zbytek se otočí za tvým prstem, kde bohužel stojí stále živá čarodějnice. Strážníci od Tebe trochu odstoupili, netváří se sice, že by tě chtěli nechat projít, ale netváří se ani, že by se s Tebou chtěli bít. Popravdě máš dojem, že jsou trochu zmatení – asi jako když Tě někdo praští kamenem do hlavy.

Tyrr
Doplaval jsi až k topícímu se strážníkovi, nějakým záhadným způsobem jste se zachytili okraje kanálu, strážník je v bezvědomí a ty na tom taktéž nejsi zrovna nejlépe. Rána v boku ti téměř stoprocentně zhnisá. Dovoláváš se něčí pomoci a pak se málem utopíš, když se ti doslova zastaví krev v žilách po tom, co jsi zaslechl hrdlení trpasličí hlas zařvat DOST!
Rozhodně to nebylo obyčejné zařvání, bylo v tom něco víc, ať tak či onak nad hlavou se ti málem zavřela hladina, ale nakonec jsi se zase „probral“, kopnul nohama, málem pustil strážníka a zase se nadechl. Vidíš, jak kolem tebe pluje něco jako kláda, snad by, jsi se toho mohl zachytit. Ale je pak otázkou zda dokážeš kládu i se strážníkem udržet nebo vás odnese proud až do Reiku a to by nebylo dobré. Co se trubek týče, vyškrábat se po nich rozhodně půjde, otázkou je ten strážník, ano bez pomoci to nedokážeš. Naštěstí se zdá, že dobří lidé ještě existují, protože pomoci ti přišel právě ten člověk, díky kterému jsi spadl do těhlech sraček – doslova. Každopádně ať jsou již záměry tohohle muže jakékoli, po té co Vás oba pomohl dostat ven, nečekal a hned zmizel někde v davu.

Kirill
Pomohl jsi vytáhnout postřeleného strážníka ven z vody, i tu hromadu svalů, kterou si do vody hodil. A pak jsi se zdejchnul, zahnul jsi za nejbližší roh a rozhodl se si to namířit přímo kupředu. Nutno podotknout, že k nejbližšímu rohu jsi to měl skrz dav čumilů, ale předpokládám, že jsi ho obešel a nakonec se ti podařilo z celé této „akce“ vyváznout, kupodivu tě ani nikdo neokradl. Takže nyní stojíš u jatkárny, o puchu snad mluvit nemusím (konkrétně na mapě D17 asi tak 2cm doleva na tom rohu), většina lůzy pozoruje představeníčko na mostě, takže zde nikdo není. Tedy kromě zmláceného člověka na zemi, ale to zde není nic neobvyklého. Moment, toho chlápka jsi už někde viděl, byl tam v noci ve Vévodově dýce, jaká smutná náhoda, popral se s Galderem a jeho kamarádem (mrtvým chlápkem - Viktorem), zvědavost ti nedala a přistoupil jsi k mrtvole blíž, vzhledem k tomu, že je mrtvola ještě teplá tak asi nebude pachatel daleko, vlastně…. Koutkem oka jsi někoho viděl zaběhnout za roh.

Sangius, Aldred
Po té co se Sangius – též zvána jako Čarodějnice – vrhla na Aldreda – též známého jako plešoun – si spolu vyměnili několik rychlých úderů, avšak bez jediného dalšího zranění. Nutno podotknout, že Aldred je v jisté výhodě oproti Sangius, která to ovšem vyrovnává zuřivostí, nikdo další se do souboje nepřipojil a celý souboj je ukončen, nebo spíše pozastaven trpasličím zahřměním: DOST!
Ač se to může zdát překvapivé, oba jste po těch slovech strnuli, těžko říci, proč, jste ustali. Oběma Vám to vrtá hlavou a do situace se vloží velitel strážníků.
Dost….
Vyflusne ze sebe.
Složte zbraně, ta žena je svědkyně.
Jak se zdá tak veliteli strážníků se násilí mezi vámi moc nelíbí.
Všichni teď půjdete s námi na strážnici a budete vyslechnuti…
Strážník se tváří nekompromisně, ale netváří se nepřátelsky. Tedy nepřátelsky se tváří na Sangius, která ho připravila o dva muže, na Aldreda se tváří trochu bázlivě, je to přeci jen muž boží, ikdyž mu také sundal jednoho strážníka.
Půjdete s námi dobrovolně a ne jako vězni… nechci tady žádný další krveprolití.
Velitel mávne na dva strážníky.
Rozežeňte tu lůzu…
Dva strážníci, které před chvílí Jurn srazil, se dostali na místo konfliktu mezi čarodějnicí a plešounem, obešli je a začali hulákat na dav čumilů, a pokoušejí se udělat aspoň něco jako koridor směr strážnice.
Prosím vyřešíme to po dobrém…
Velitel si dobře uvědomil, že řešit toto násilím by ho stálo další strážníky a tak se opět pokouší o mírové řešení problému.

Galder
Podařilo se ti se vymanit zpod strážníků asi tak ve chvíli, kdy trpaslík zařval své DOST z čehož ti stuhla krev v žilách, stejně jako všem v doslechu. Nicméně, bohužel strážníci se vzpamatovali rychleji než ty, asi proto, že je nikdo nekopl do hlavy. Ty jsi se teprve rozkoukal a rozpomenul, že nemáš moc kam utéci vzhledem k tomu, že se nacházíš uprostřed mostu, na druhou stranu tvůj hlídač ze skupinky trpaslík-plešoun, kteří s Tebou nezacházeli zrovna uctivě se rozhodl dezertovat a místo něj se o tebe nyní starají dva velice milí strážníci. Jsou tak milí, že tě chytli v podpaždí, každý z jedná strany a dovedli tě zase zpátky k tvým milým „přátelům“, slyšíš jak velitel strážníků mluví o nějakém výslechu, to neznačí nic dobrého, tedy značí to pouze to, že tvá šance na vězení či oprátku se zase o něco zvětšila a při tom jsi ve všem nevinně. Naštěstí zmizel i ten obrovskej hromotluk, kterej se ti pokoušel asi rozbít hlavu. Koutkem oka jsi ho zahlédl napravo, jak vykuckává vodu spolu s nějakým strážníkem.


Sdělení
Pakliže Vás nenapadá jak reagovat, zanechte krátký vzkaz (zde ve hře, v diskusi by se mohl ztratit), že se necháte „zatknout“, pak ty vaše vzkazy smažu a posunu děj, volba je samozřejmě na Vás.

Most

Tak a je to v háji, napadne mě, když mě chytnou strážníci každý z jedné strany. Myšlenky na útěk mi pořád lítají v hlavě, ale pro zatím je to ztraceno. Teď, když se vše uklidnilo, tak začínám cítit všechnu bolest. Řeznou ránu, kopanec do hlavy a spoustu modřin. Vezmu-li to kolem a kolem, jsem docela zřízen a nehodlám to těm strážníkům ulehčit, podlomí se mi kolena, ani mi to nedělá moc práce, stejně to měli v plánu. Vyčerpání se na mě konečně projevilo. Strážníci mě buď drží a nesou anebo mě pustí na zem. Každopádně začínám upadat do bezvědomí.

Trochu klopýtám ulicemi, snažím se dostat pryč od toho shromáždění, vyhýbám se lidem jak jen to jde a dávám si pozor na chmatáky. Už se vidím na některé z říčních lodí, jak se dohaduji s kapitánem na rozumné ceně za ostrahu na celou délku plavby, za což on přimhouří oko nad tím, že nejspíš budu tak trochu hledaný, ale stačí mít obchodního ducha, nebo ho alespoň hledat na druhé straně a vždy se lze nějak dohodnout. V tu chvíli však na zemi spatřím nějakého chudáka, který neměl dost štěstí. Jak typické. Záhy na to si však uvědomím, že není jen zmlácený... je mrtvý a navíc ho poznávám! Jen koutkem oka postřehnutý rychlý pohyb mě probere. Ani si to neuvědomím a už mě mé dlouhé nohy nesou k tomu místu... běžím, ač jsem se z toho chtěl dávno vymanit, Ulrik mi přihrál své znamení přímo pod nohy a to nelze odmítnout. Navíc, kdesi hluboko v té seveřanské půlce mé duše již dlouho doutná hněv. Ten zmatek, ta nejasnost, samé otázky, žádné odpovědi, cítím se jak panák bezmocně zmítaný nepřehledným a spletitým vírem řeky osudu... a to je něco co nemám rád. A někde přede mnou se v uličkách snaží ztratit někdo, kdo mi odpoví na mé otázky. Doutnající plamének hněvu, již rozdmýchaný potyčkou u mostu, nadějně zasvítí. Na tváři se mi usadí ponurý, neveselý úsměv. Když přibíhám k rohu, za který mám zahnout, trochu zpomalím a s odstupem od domu zahnu zvolna, abych si včas stačil všimnout zákeřného útoku, pokud na mne však nečeká žádná nástraha, vyrazím plnou rychlostí za posledním náznakem odpovědí, který se snaží ztratit kdesi přede mnou....

Jako po pořádné mlátičce v zaplivaném pajzlu jen těžce oddychuji, všechny svaly napjaté, a k mé nespokojenosti zjišťuji, že tam, kam ukazuje můj prst, obživla ta čarodějnice, což by nebylo tak podivné - přesto to dokáže naštvat.
Oblíznu si roztržený ret, utřu krev, která se z rozbitého obočí hodlala schovat pod víčko a odplivnu na zem jednu pořádnou zarudlou slinu. V tu dobu již velitel stráže uklidňuje všechny přítomné a skoro žadoní o to, abych se nejen já uklidnil. Jde to velmi špatně a dovedu si představit, jaké problémy s tím má plešoun. I když to není trpaslík, označil bych ho za největšího pošuka, kterého jsem kdy poznal.

"Třeba není jediná..." Promluvím k němu nahlas. Snažím se na tom fiasku najít něco dobrého a zároveň tím zastavit Aldreda v jeho agresivním jednání.
"Možná z ní vytřískáme víc a třeba ty peníze ani nemá... !" Sám vypadám najednou překvapeně svým uvážením. Kdyby byla tuhá a peníze bych u ní nenašel, asi bych se po dnešním dni už rozplakal... Pokud by nebyl po ruce otloukánek. Mimoděk se na něj podívám, když ho strážní zvedaj ze země.

Skloním kladivo k zemi a v mé tváři jde vypozorovat něco jako smířlivost. Necítím se jako zajatec, ale jako někdo, kdo dohlédne na to, aby ta zmije jedovatá vyplázla peníze, které dluží a pak zaklepala bačkorama.
Až jsem si jistý, že se Aldred nepustí znovu do boje, najdu si na zemi jen svou bouchačku a jsem připraven na cestu ke strážnici.

v zajetí
prskám vzteky a jsem stále jako vzteklá šelma. To však trvá krátkou chvíli po strážníkovo proslovu.
asi jsem ho namíchla kvůli těm mužům....ale přece jsem za to ani přoádně nemohla, měl zemřít on. brala bych jako osobní urážku že se plešoun uklidní a já ne. takže začnu. Nádech a výdech, nádech a výdech, uklidím jednu zbraň. Nádech výdech, nádech výdech, uklidím druhou zbraň. Tak nějak jsem neměla čas zkoumat jestli se nějaká dýka nezapíchla do mého těla, takže nyní mam čas. Jop, některá si asi našla cestičku přes podšívku Nikdy by mě nenapadlo že je ten ochraný kryt pustí, ale svým způsobem je dobře že jsem je měla u sebe jinak by mě ten fanatik rozčtvrtil. Když uslyším že jim jde jen o peníze, bublám vzteky o to víc.
kašlu na tebe. Rozumíš? Za ty problémy my to nestojí v myšlenkách dodám ještě ironické
ó bože
zatnu pěsti a vytáhnu si doutník. Pro strýčka příhodu, protože teď se nějak dostavil.
vůbec to nechutná špatně držím se dál od plešounovo skupiny a jsem ještě nakrklejší když Galder omdlí. Stisknu zuby a zkrátím tím doutník.
opravdu na to kašlu. pošly si sem někoho na koho se uprostřed boje nevykálíš a jdu a jdu

"Jak ta děv.... nevadí. Stejně neuteče. Ne když jsem tady já." Proletí mi hlavou když se jí daří odolávat mé svaté zlobě. Pak se ozve trpaslíkův řev. Je to jako by mu sami jeho bohové propůjčili svůj hlas. Poslechnu a zastavím se byť přímo hořím nenávistí ve svatém vytržení. Trpaslík by nikdy nestál na straně ničivých sil. Alespoň tento rozhodně ně...

Stojím s plamenným pohledem upřeným na čarodějnici. Samotnému veliteli nevěnuji ani pohled. Ale jsem ochoten mu vyhovět. Chápu, že zde nechce ztratit nikoho dalšího kdo by se náhodou připletl do cesty moci té kacířky. Vyřešíme to tedy na strážnici. Ostatně, poslal jsem do Sigmarova chrámu zprávu. Nositelé Jeho znamení už budou schopni odhalit její zkaženost a očistit ji. A pravdou je že trpaslík praví moudře. Nemusí být sama. Pokud by se nám podařilo odhalit celé hnízdo zkaženosti, tím lépe. Dokonce by možná mohl někdo z nich udělat chybu a pokusit se ji odstranit když uvidí že je lapena.
"Dobrá kapitáne. Uděláme to po vašem. Třeba z ní dostaneme ještě nějaké užitečné informace." Promluvím k němu již klidným hlasem.

tahamstražníka z vody

Zatčení

Když se konečně po mnoha útrapách se spoustou smradlavé vody a proudem řeky dostanu k okraji vidím že to jen tak lehce nepůjde.Kurva kurva
Stihl sem si i loknout ale voda má tak hnusnou pachuť, že i kdybych chtěl tak ji nepolknu, její vykašlávání mě ovšem na chvilku pošle podhladinu.
Už si myslím že je se mnou amen, a nezkončím vůbec dobře, ale v těchhle sračká se mi umřít určitě nechce. Chytnu se nejbližsí trubky a začínám čím dál víc cítit to čemu se říká sekera v žebrech, ale teď určitě nemám čas ránu kontrolovat. Strážíka s problémy dostanu na rameno, snad se mi tak poleze líp, než si ale stihnu najít cestu uvidím nad sebou toho co do mě sekl tou věcí.
Já ti ještě ukážu.
Můj pohled není o nic příjemnější než ten jeho, ale jeho pozici, mnohem lepší než je ta má popřít nemůžu, nakonec k mému štěstí místo tahání zbraně ke mně natáhne ruku. Kdybych na tom byl jen o trochu líp, měl zbraň, tak mu radši tu ruku useknu protože mu stále ani za mák nevěřím, ale zdá se, že to co se stalo pokládá spíše za nedorozumnění a já sem se sem dostal taky spíš jen náhodou.
Vděčně jeho ruku přijmu a společnými silami vytáhnem strážníka na břeh a vlastně i mě.
Městská perspektiva z řeky se mi popravdě vůbec nelíbila a opakovat si ji nechci. Na břehu poadnu na všechny čtyři a než se stihnu dát dohromady můj severský zachránce zmizí a nejen to, místo něj ke mně přiběhne nějaký strážníček co si myslí, že já sem ten zlej a další se stará o toho co sem ho právě zachránil.
Naser si. odpovím kuckavě na jeho žádost o to abych vstal, protože její tón se mi nelibi ač sem momentálně zád že sem vykašlal co sem vykašlat mohl a mezitím zkontrolovat ránu.
Do hajzlu. pomyslím si když vidím jak mi krev smáčí můj parádní oblek, ne kvuli obleku protože ten je stejně v hajzlu ale kvuli tomu že pokud s tim něco rychle neudělam buď přijdu o spoustu krve a omdlím nebo z těch sraček něco chytnu. Vstanu s bolestivým syknutím a podívám se na strážného co mu do mé výšky chybí řádný kousek. Můj výraz nevypadá že bych mu chtěl odporovat, takže se s nimi vydám na strážnici, jen tak lehce očima hledám toho co ode mě ještě dostane výprask.

Strážnice
Odvedli Vás všechny do strážnice na jihu (W14). Vaše zbraně Vám byly všem odebrány, ty skryté v botách, zadnicích a všude jinde Vám odebrány nebyly (ostatně proto jsou skryté, že?). Spoutáni však nejste, Galder byl odnesen někam dozadu, neboť není při vědomí. Vy ostatní jste rozesazeni do jedné místnosti v prvním patře strážnice. Ne že by se tam nacházel nějaký kulatý stůl krále Artuše, ale k jednomu stolu jste se nějak nacpali.
„Tak... teď Vás všechny postupně vyslechneme v té místnosti vedle“
Promluvil na Vás kapitán strážníků, který se celou domu tváří, že Vás nechá všechny zavřít, aby od Vás měl pokoj. Do výslechové místnosti je jako první odeslán Tyrr. Ve chvíli, kdy se za ním zavřou dveře do strážnice vstoupí jeden ze Sigmarových kněží doprovázený jedním mladým akolytou. Kněz rozhodně není v dobré fyzické kondici, je již hodně starý, všechny si pomalu přejede pohledem, od hlavy až k patě. Když jeho pohled začne zkoumat Amaru, náhle zalapá prudce po dechu a málem upadne na zem, jeho mladý akolyta ho však naštěstí zachytí a kněz zalapá po dechu.
„Démon...“
A prstem ukáže na Amaru. Strážníci chvíli tupě civí a pak jeden z nich vyrazí po Amaře.
Místnost strážnice je kruhová, ostatně jako celá stavba, jste v prvním patře, do kterého jste se dostali po točitých schodech z přízemí, schody pokračují ještě do druhého, třetího a čtvrtého patra. Schody se nachází za zavřenými dveřmi, další možné „východy“ jsou okna, jedno se nachází přímo naproti Amaře (přes stůl), další jest na schodech a třetí okno má Aldred po své pravici.
Vaše rozsazení kolem stolu tvaru obdélníku, sedíte od sebe dost daleko na to aby jste na sebe nedosáhli. Čelem ke dveřím sedí Jurn, naproti němu Amara (což znamená, že Jurn má za sebou okno a Amara dveře), po Amařině pravici se nachází vstup do výslechové místnosti a seděl tam vedle ní Tyrr a po její levici se tedy logicky nachází Aldred. Galder v této místnosti není, zůstal někde v přízemí stejně jako všechny vaše větší zbraně, jak bylo avizováno již na začátku příspěvku – dýky poschovávané v botách, trenýrkách a všude jinde u sebe máte.

Výslech
Na otázky odpověz soukromě.
1.) Kdo jsi?
2.) Znáš toho muže v bezvědomí (a případně odkud ho znáš, jak dlouho, co o něm víš....?)
3.) Co jsi dělal na tom mostě?
4.) Znáš ostatní s Tebou zatčené (a případně odkud atd.)

P.S.: Vaše případné dotazy směřujte jako vždy ke mě na ICQ.

strážnice
opravdu to trvá hodně dlouho než se adrenalin v mé krvi uklidní a já začínám opět rozumně uvažovat.
doprdele situace je horší a horší.
Když odevzdáváme zbraně, vyndám si i nějaké ty nožíky co se mi při boji zapíchli do těla (tam je rozhodně schovávat nechci) pokud tam tedy ještě jsou.
to jako kdo se z tvých věřících dostane do větších sraček tak vyhrává? ó jak jsi milosrdný...Víš ty co? Víš ty co? Asi si vyberu jiného boha....nudíš mě.... v duchu si kleji a stěžuji jako vždycky ke svému bohu. Pravda, tahle šlamastika není první. Rád své věřící zkouší. A pravda je zábavné když mi jdou neustále po krku, ale tenhle způsob jeho jednání je už trochu staromódní
-když nás dopraví ke stolu rozhlédnu se kolem a můj pohled utkví na oknu a dveřích. Opravdu uvažuju že bych prchla, ale nějak se mi nechce vzdávat mých zbraní. Z logického hlediska, co by mi tak mohli udělat? Pověsit mě? proč? Jednala jsem v sebeobraně a opravdu nevěřím že by ten jed toho vojáka mohl zabít. Byl vytvořený tak aby uspával. Nikoho jsem nezaklela ani nic takového...
-Pak přijde pánbíčkář a já protočím oči v sloup a zamávám rukou.
To si nemůže vymyslet nic originálnějšího? dám nohu přez nohu a čekám. Když jeden strážník vypadá že po mě něco chce, prostě se na něj utrhnu
co je?

Kladiva, ani bouchačky jsem se nevzdával rád, ale dobře jsem si zapamatoval ksicht toho strážníka, kterému jsem to dával a dal jsem mu jasně na jevo, že pokud se něco ztratí, ztratí něco on.

Nakonec jsem se usadil u stolu a přede mne se posadila ta čarodejnice. Zaťaté pěsti mám položené před sebou na stole, přilba mi sedí na hlavě, která jako jediná krom rukou vyčuhuje zpoza desky stolu. Dívám se na ní, tvář zkroucená do nenávistného pohledu, který jasně říká Mě nezačaruješ! Sleduju tě!
Přesto se v mé tváři zračí určitá stopa nejistoty, nebo možná jen nepříjemný pocit z toho, že sedí přede mnou a já jen tak nemůžu povalit ten stůl a ohoblovat tu její zrádnou držku o místní podlahu.
Ani se neohlédnu za Tyrem, když jde do místnosti vedle a pořád sleduji ji. Když tu příjde sigmarovec v doprovodu nějakého cucáka a označí tu ženskou za démona.
Zorničky se mi rozšíří a při tom již svtávám opírajíc se o stůl rukama, abych mohl rychle reagovat na to, co se bude dít.

uličky
Zahnul jsi za roh a vidíš záda dvou utíkajících mužů. Neváháš a následuješ je, znají město očividně lépe, než ty, ale z nějakého důvodu mají smůlu a vbíhají do slepé uličky. Ty jsi bohužel během jejich pronásledování orientaci ztratil, nejsi na takovýto typ měst zvyklý. Víš jen, že jste snad přeběhli ještě jednu hlavnější ulici a že to zde nezapáchá jako na jatkách. Muži před tebou jsou ještě spíše chlapci, než dospělí muži. Jeden vyděšeně svírá měšec a ten druhý nemá nic, ale je mnohem vyděšenější, než ten s měšcem. A nezdá se, že by byl vyděšený z Tebe, vidíš mu na očích něco... něco co by tam být nemělo. Mladík je v obličeji bledý hrůzou, víš, že působíš děsivě, ale rozhodně ne tak aby z tebe někdo zbělal hrůzou. Kor, když ho porovnáš s chlapcem s měšcem – je možné, že ho přepadli, zabili a okradli, ale pak se muselo něco stát. Něco co ty chlapce strašlivě vyděsilo, nebo minimálně toho pobledlého. Pomalu dojdeš na necelé čtyři sáhy od nich, když ten bledší zamumlá...
„Je můj.... můj... “
Hlas je takový medový, sladký a podlejzavý a rozhodně není z tohoto světa, mladík s měšcem se nechápavě podíval na svého společníka.

Neznámé místo
Stojíš kousek pod vrcholem nějakého kopce a sleduješ dění pod sebou – malý opevněný klášter je přepaden větší skupinou Kislevských válečníků vedených postarším bojarem. Bránící se kněží nekladou příliš odporu, spíše se dá říci, že se nebrání vůbec a pouze se odevzdávají do náruče smrti. Vidíš někoho utíkat zadem, trochu zaostříš pohled a vidíš ženu ve středním věku jak utíká pryč s malým chlapcem. Pak se obraz rozmlží a vidíš onoho chlapce jet někam na voze, žena jede s ním a vpředu sedí nějaký sedlák. Očividně putují někam na jih, někam do srdce Říše. Další zamlžení obrazu a vidíš jak ta žena dává toho malého chlapce do jiného chrámu, chlapec je dost zmatený, ale nechává se knězem odvést někam dovnitř. Po bližším prozkoumání zjišťuješ, že se jedná o chrám . Další rozmlžení... chlapec stojí na nádvoří a šermuje dřevěným klackem s jiným chlapcem, oba jsou již starší, tak kolem deseti let. Víš s jistotou, že je to ten samý chlapec. Předtím jsi si toho nevšiml, ale jasně vidíš co má chlapec vytetováno na hrudi. Měl to tam i když jsi ho viděl prvně, ale nyní to jakoby prosvítá skrz oblečení jakoby to křičelo do světa. Víš, že jsi jediný kdo to vidí... omyl, pohledem zachytíš jednoho ze starších členů řádu. Na čele mu svítí ten samý znak, jaký vidíš na hrudi toho chlapce, jak zjišťuješ záhy je to učitel. A v tu chvíli uslyšíš kdesi ve své hlavě sladký, melodický hlas
„Jsi můj... od jak živa.... už od malička... patříš mě... neutečeš....“
Další rozmlžení, chlapec, již dospělý utíká pryč z toho kláštera, čeho si však nemohl chlapec všimnout je jeho učitel, který to celé pozoruje a kuší odstraňuje jednoho z pronásledovatelů, kterých si chlapec nevšiml a který se ho chystal přepadnout zpoza rohu. Mrtvola skončila v křoví, proto si jí chlapec nevšiml. Znovu slyšíš ten melodický hlas.
„Vidíš... jsi můj... z mojí vůle jsi utekl....“
Další zamlžení celého obrazu a teď již zřetelně poznáváš sebe, asi před týdnem jak s karavanou vjíždíš do Nulnu, na hrudi stále prosvítá ten znak, který je na ní, jak dobře víš vytetovaný. Užíváš si různě s děvkami, sem tam nějakou podřízneš a místo aby jsi jí zaplatil, tak jí okradeš. Pak potkáváš toho chlapa, předtím jsi to neviděl, ale nyní vidíš, že ten chlap se kterým jsi se probral v uličce za hostincem (respektive s jeho mrtvolou), měl na rameni vytetováno totéž. Tobě byl z nějakého důvodu prostě sympatický a přivedl Ti ty dvě děvky, zašli jste s nimi za roh. Pěkně jste je naložili a pak ho vidíš jak vytahuje nůž a beze slova a s úsměvem na tváři bodne děvku do hlavy. Moc se ti to líbílo, ten pohled, vytahuješ svojí dýku a děláš s tou děvkou totéž, pak ta těla schováte do nějakého bordelu a vycházíte z uličky ven. Cítíš, že ten chlap je jako ty, tenhle Viktor byl jako ty. Ale předtím jsi nevěděl proč, teď již to víš.

Výslechová

Výslech

Celou dobu jdu poslušně se strážnými, cestou se zmíním, že bych uvítal ošetření protože otevřená rána spojená s „vodou“ tekoucí v řece městem není vůbec dobrý výhled.
Očividně si ale budu muset počkat. Ten floutek co pořvával že sem někoho zabil je v bezvědomí, patří mu to, ale radši bych ho do toho bezvědomí uvedl sám.
Dojdeme na strážnici, kde nás zavedou do větší místnosti, pěkně jim tam kapu na podlahu, když jim to bude vadit, oni se ozvou, mě by to v podniku vadilo kdyby nám tam takhle někdo dělal bordel.
Pomalu se ani nestihnu posadit a už mě volají jinam, vedle, přejdu místností do dveří a zavřu je za sebou, nepředpokládám že by chtěli aby ostatní slyšeli o čem se bavíme.
Sednu si na židli co vypadá že je připravena pro případy jako jsem já a ti ostatní, pěkně ji zamáčím svým oblečením. Až teď si uvědomím že mám pokažený pracovní ohoz, šéf asi nebude rád.
To se ale spustí příval otázek.
Sem Tyr, přimenim Järvinen, tak jak to slyšíte, akorat nad áčkem sou takový dvě tečky. Dělám vostrahu, v pánským klubu, není to jen nějakej bordel, pro takový ty bohatý spíš. Ďoura se to menuje Osvětlím jim situaci, hned na to padne další otázka.
Dneska sem ho už jednou viděl, musel sem ho s nějakym kamošem vyhazovat, vod nás, dělali bordel. Pak sem se vo ně už nestaral a pak sem ho zahlíd cestou dom, tak sem se šel podivat co se děje a von začal řvát že sem ňákej sprostej vrah a to mě vzteklo, ale šak to už znáte dyť ste tam byli taky.
Ani se nestihnu nadechnout a chtějí po mě další věci.
Cestou z práce sem zahlíd moc lidí okolo, tak sem se šel kouknout co se tam děje, vypadalo to že tamta banda chce zmastit tu holku, co tam je taky, to mi přišlo divný, a mlátit holky, to se nedělá. Přesně jak mě to učila máma, holky se nebijou.
Na poslední otázku jen zakroutím hlavou, ostatně sem jim na ni odpověděl už předtím.
A moh by mě někdo vošetřit? A ňáký suchý hadry? Vono jak sem to koupil tou sekerou, vod toho Ulrikovce na mostě, tak to není příjemný.

Strážnice

Obsazení pozice hned vedle čarodějnice bylo čistě taktickou záležitostí. Vzhledem k tomu, že si vybrala místo blízko okna, čekal jsem nějakou zlotřilost. Ve chvíli kdy však se objevil Sigmarita v odpovědi na můj vzkaz, jeho pohled mi dal vše co jsem potřeboval vědět. Ještě než promluvil už jsem se otáčel zpět ke kacířce a abych ji zabránil v útěku či reakci tak jsem popadl jedinou zbraň v okolí - židli na které sedím - a pokusil se ji srazit k zemi.

Ve tváři se mi zračí odhodlání hodné fanatika a jisté zadostiučinění. Ostatně, má vidina nemohla být mylná. Vede mě sám Sigmar a jediný omyl je možný v tom, že bych špatně četl jeho znamení. A pokud bych měl nějaký stín pochybnosti před tím, nyní zmizely jako temnoty v záři slunce. Jsem si jistý, že nyní ji čeká výslech v rukou svaté inkvizice a očištění plamenem.

strážnice
je to banda vymytejch mozků cítím jak mě upalují za živa jejich pohledy a to zlo a odpor ke mě co z nich vyzařuje.
můj pane, už absolutně nechápu co po mě chceš. přivedl jsi mě do míst kde dobro vítězí a při tom je horší než my a nyní ses ke mě obrátil zády.
v okamžiku kdy je jasné co všichni chtějí a co mě čeká a v okamžiku kdy židle dopadá na mou hlavu uskočím. Pokud nestačilo mé dosavadní chování, nepřesvědčí je už nic.
Uskakuji právě směrem k oknu. Samozřejmě že to všichni předpokládali protože v mé situaci by jednali stejně.
Jste mnohem horší než já nezajímá mě jak vysoko to okno je, kolik lidí je před ním, kolik lidí je kolem mě. Bojuji za svobodu. A pokud nemám šanci se k oknu probojovat, vyndavám pár svých ukrytých zbraní a přichystám aspoň několik z nich na prvotřídní pohřeb. Probojuji si svou cestu ke svobodě. Pokud nic z toho nestihnu rozdávám rány co pořádně bolí. To je asi to jediné co v tuto chvíli můžu udělat.
ať zemřu. Ale akorát se mi potvrdilo že věřit v tebe je správné můj pane.

Po vzoru plešatce Dráteníka beru do rukou za sebou převrácenou židli a jsem připraven ji mrštit, pokud se ta čarodějnice dostane blízko oknu. Jestli se jí podaří utéct, budu se muset zatahat za vous a sníst svoje vlastní fusekle, abych přežil tu strašnou ostudu. To se nesmí stát!

Strážnice
Situace se má zhruba takto, Amara si v poklidu hověla na židli obořila se na strážníka, který se na moment zarazil nevěda co si má počít, ale na strážníkovo kývnutí hlavou Amaru chytá za ramena. Na to se trpaslík postavil a opřel rukama o stůl, být ten stůl o něco nižší jistě by to vyvolalo příslušný efekt. Právě ve chvíli, kdy se dotkl strážník jejích ramen již stojící Aldred bere židli a zvedá ji nad hlavu. A o dalších pár okamžiků se Aldredova židle rozbije o prázdnou židli na které seděla Amara. Amara stihla jen tak tak uskočit, neboť jí konečně došlo, že tady kecat nepomůže. Vytáhla dýku z boty a vrazila jí strážníkovi do břicha, pak jí srazila k zemi židle, kterou po ní hodil Jurn. Než se zvedla skočili na ní další dva strážníci, jednoho ještě stihla zabít, k její smůle jí právě tělo mrtvého strážníka zavalilo a obušek jí odeslal do říše snů.

Pak nastalo hrobové ticho, až promluvil duchovní.
„Připravte hranici....“
Kapitán strážníků se vzpamatoval jako první.
„Prohledejte jí a odneste do cely.“
Sigmarita se mezi definitivně vzpamatoval – popadl další dech a nechává se svým akolytou odvést zpět do chrámu. Strážníci se jali plnit rozkaz.
„Co se Vás týče pánové, toto je závažná věc.“
Trochu si odkašlal.
„Výslech bude pokračovat za chvilku.“
Zatímco čekáte, než strážníci vyřeší definitivně vychází Tyrr z výslechové místnosti a dovnitř je povolán Jurn, chvíli tam pobude a pak následuje Aldred. (Prosím odpovězte na otázky z předchozího příspěvku).

Galder
Nejsi si úplně jistý jak jsi se dostal do postele, ale bylo to krásné. Moc krásné, ne že by jsi spal v krásné postely, spal jsi na pryčně se slámou. Nicméně ta pryčna ti připadala jako královská postel s nebesy. Bohužel, nebo možná bohudík Tě ze sna vytrhl zvuk bitky o patro víš, zaslechl jsi výkřik. Smrtelný výkřik strážníka, než jsi se však pořádně rozkoukal vidíš skrz dveře jak nesou tu dívku z mostu někam do podzemí. Nevypadala, že by byla zrovna při vědomí, asi toho na ní bylo na chuděru moc a omdlela, vypadala tak křehce. Vydrápal jsi se nějak na nohy, dost se ti po tom zvláštním snu točí hlava.
„Tak poď mladej, deš vypovídat.“
Přišel si pro tebe strážník a vyvedl tě o patro výš. Zde, až vyjde Aldred budeš muset odpovědět na stejné otázky jako oni.

(Odpovídejte soukromě a napište mi všichni; až odpovíte bude se něco dít dál; Tyrr si zatím počká – může se třeba kochat pohledem na rozmlácené židle)

Výslech

Upadnutí do bezvědomí a následný spánek bylo příjemné, ale jen ze začátku. Zase se mi vrátili vzpomínky a možná něco víc. Probuzení v podobě boje bylo skoro vnímané, otevřel jsem oči a zjistil jsem, že i když jsem odpočatý, po tvářích mi stéká pot, bylo mi na zvracení. Jen co se mi podařilo uklidnit, vešel dovnitř člověk a odvedl mě k výslechu. Jsem na tom sice líp, ale nemám chuť to ukazovat, takže se tvářím ještě stále dost vyčerpaně.
„Nemáte vodu? A něco k jídlu? Sem vyčerpanej,“ zeptám se strážníka a ukáži mu svoji zbědovanou tvář.
„Prosím...“ dodám polohlasem.
Pak následují otázky, nadechnu se a v klidu začnu odpovídat.
„Menuji se Galder O`Mezeney,“ na chvilku se odmlčím očekávající salvu smíchu.
„Tu ženu, co nás napadla neznám, nikdy sem jí neviděl, ale ten trpaslík říkal, že to je čarodějnice, tak nevím, neznám jí. Vůbec nevím co chtěla a co tam dělala,“
Výslech mi není příjemný, komu by byl, chci to mít rychle za sebou tak odpovídám co nejrychleji.
„Já sem na ten most nechtěl, já sem tamtudy byl odvlečenej já...“ odmlčím se, je na čase začít hrát. Nasadím přiškrcený tón, jako bych se měl každou chvílí rozbrečet.
„...já vůbec nevím, co se děje, probudil sem se a pak mě odtáhli tamti a táhli mě tam k mostu. Nerozumím tomu, mám to celé rozmlžené, jak by mě někdo kop do hlavy.“
Moje hlava skutečně vypadá, že pár kopanců i pohostila.
„Nikoho z nich neznám, nebo aspoň myslím, já fakt nevím, omlouvám se...“
Ukončím výpověď koukajíc do země a šoupajíc nohama.

Stojím tam, celý napjatý a říkám si, jaká krysa to byla, že u sebe měla ukrytou kudlu. Dva mrtví strážnící na zemi jasně hovoří o tom, že je to opravdu démonka, která je beztak zodpovědná i za smrt Viktora. A tím pádem musí vědět, kde jsou moje peníze!
"Dluží mi nějaké prachy! Vytlučte to z ní, nebo na mě počkejte a já to z ní vytluču, jasné?! Žádné upalování před tím, než zjistím, kde je můj podíl!" Pohledem zabrousím k plešounovi a dívám se na něj jako na někoho, kdo chápe moje dilema a kdo by se za to mohl přimluvit. Už kvůli ní zkapalo hodně chlapů a tak by byla škoda, kdyby chcípli zbytečně a já byl furt stejně chudej trpaslík.

Když vychází Tyrr, zamračím se na něj.
"Na tohodle si taky dejte pozor! Mohl by chtít zdrhnout," kývnu směrem k Tyrrovi a polohlasem dodám: "Co ty víš o Viktorovi, hm? Kde jsou moje prachy, co?!"
Zdá se, že mi nevadí, že jsem ve strážnici, faktem ale je, že teď tady mají plné práce se sbíráním mrtvých a té čarodějnice. Ten velikán je v tom taky nějak zapletený a beztak něco o mých penězích ví! Do výslechové místnosti ještě nejdu. Čekám, co na to ten hromotluk.

Když je čarodějnice zajištěna jsem spokojen. Teď už ji snad nepodcení. Rozhodně ne strážníci co teď viděli co udělala. Takže její cesta mi je teď jasná - vězení, inkviziční výslech (co kdyby jich tu bylo více) a hranice. To je vývoj situace, který schvaluji. Nicméně Jurn připomenul mému zapálenému duchu mé prázdné břicho. Je třeba dostat výplatu za poctivou a nebezpečnou práci. Pokud v tom má prsty opravdu ona, zasloužili by jsme získat zpět co nám patří. Na trpaslíkova slova souhlasně pokývám. Je třeba zjistit kam se ztratila výplata.
Když vstoupí Tyrr a Jurn se na něj oboří, stojím se založenýma rukama a dívám se. Nic neříkám. Není proč. Zatím.

Stanice

po výslechu

Strážnící mě po několika málo otázkách konečně vypustí z výslechové místnosti, ovšem zdá se že je mé zranění nezajímá, ani to že sem se jako vůl tahal s polomrtvým strážníkem z vody, příště se vyseru na něčí záchranu.
Už když procházím dveřmi, trpaslík se na mě mračí, oplatím mu stejně nepříjemný pohled ale dál se o něj nezajímám, dokud nezačne kvákat cosi o mě.
Tak hele skřete! Utrhnu se na něj, ruce se mi svírají v pěst.
Na rozdíl vod tebe sem slušnej vobčan města co si vydělává prací a ne nějakej nájemnej žoldák. Odhadnu že by něco tak mohl být protože vypadal dost ozbrojeně na to aby to byl jen obyčejný občan, no a žoldáků sou teď stejně všude fůry.
Takže si moc nevyskakuj ty zakrslá vopice.
Když se začne bavit o nějakém Viktorovi na mé tváři se objeví zmatený výraz.
Seš normální? Jakej Viktor, ty to máš asi hodně pomotený v tý svý makovici.
Zakroutím nevěřícně hlavou.
Piješ vodu z Reiku či co? Vydám se ke strážnému abych si konečně vyžádal své ošetření. Trpaslík mě tak rozčílil že sem si ani nevšiml té spouště tady a že ta holka chybí.
Co ste tu do hajzlu dělali?

Jeden se zeptá a v odpověď mu příjde kupa urážek, žádná odpověď a hromada otázek. Ne, lidé to nemají v hlavě v pořádku. Za tu dobu, co jsem Nuln opustil, se hodně změnilo. Spojenectví mezi lidmi a trpaslíky ochladlo a s novými generacemi takovýchto holobrádků se vytratila poslední špetka uznání, úcty a respektu k nám, starší rase, která drží síly Chaosu na uzdě a brání tyhle človíčky před nimi samotnými.
A po dni, jakým je tento, kdy přichází jedno zklamání za druhým, postupně jeden trpaslík po ztrátě trpělivosti ztrácí i víru v to, že další ztráta trpělivosti něco vyřeší. Jediné, co bych z něj dostal, by byla duše, kdybych se nepokusil krotit. Odpovědi, které potřebuji, v tuto chvíli musí počkat. Ještě jeden nádech, možná radši dva a další slova velikána se stávají jen jednolitým hučením v mých uších.

Na mé tváři je jasně zřetelná má domněka, že to se svou pýchou přehnal. V těžké zbroji kolem něj pomalu procházím k výslechové místnosti a dívám se mu zpříma do očí. V těch se zračí především zavržení. Zlomil jsem nad ním hůl, abych nemusel lámat jeho.
"Příště važ slova, člověče. Považuj to jako radu, která ti třeba zachrání v budoucnu život," pronesu k němu pomalu a zřeteně. Je na mě znát, že to nebudu opakovat podruhé. Mnoho jizev na tváři a stopy krve na mém pancíři těch tvorů, které jsem poslední dny zadupával do země, jasně hovoří o tom, že nemluvím do větru a že není radno má slova nějak komentovat.

Po slovech řečených k Tyrovi se otočím za plešounem a krátce dodám: "Mluv ty, mě slova došla." Kývnu směrem k Tyrovi naznačujíc, že se má pokusit od něj něco zjistit on. Zároveň však v mém hlase zaznívá nevíra i v Alderovy schopnosti. Lidské plémně mne dnes nebaví. Snad mi Dráteník navrátí mou ztracenou naději.
Vstupji do výslechové místnosti.

Místnost

Hádka s trpaslíkem

Trpaslíka se zdá se má slova dotkla, vidím jeho nasupený výraz, pomalu se psychycky připravuju na bitku.
Sleduju ho jak kolem mě prochází a pohled do očí mu oplácím svým stejně nepříjemným.
Když řekne svá slova musím se v duchu pousmát, něco mi říká že kdybych se pousmál doopravdy, můj úšklebek by musela následovat rána pěstí přesně tak kde trpaslíkovu hlavu nekryje ten kýbl co nosí na hlavě.
A ty už si mě příště neber do huby. Tentokráte vynechám jakoukoliv urážku, protože, přecijen prát se na policejní stanici se mi nechce.
Hledím na procházejícího trpaslíka stále ostražitě, jeden nikdy neví, kdy takovýmu chlápkovi rupne v kouli.
Sleduju trpaslíka až do doby než se za ním zavřou dveře a pak si prohlédnu plešatého. Očividně nějaký fanatik, dle toho co předvedl na mostě. Dál se o něj moc nestarám dojdu za strážníkem.
Už asi desetkrát sem se ptal po ošetření. A stále mi nikdo neodpověděl. Natočím se k němu aby viděl mou ránu. Mohl bych prosím nějaké dostat?

Ve výslechové místnosti postupně klidně odpovídám na otázky.
"Jsem Jurn a poslední dny jsem pracoval ve stokách a hubil tu špínu, co se tam krčí ve tmě a smradu. Měl jsem dostat zaplaceno, ale Viktor, náš nadřízený, zkapal. Našli jsme ho dneska ráno mrtvého a toho ztlučenho kluka s prořízlou hubou jsme našli u jeho těla. Žil a naše peníze nikde, tak jsme se z něj snažili dostat, kde ty peníze jsou a kdo může za smrt Viktora. Bohužel má okno, s Viktorem prej minulou noc vypil víc, než snese. Vzali jsme ho s sebou s nadějí, že pozná místa, kudy s Viktorem večer šel a že si třeba vzpomene na někoho, kdo může za smrt Viktora. Bohužel nás potkali strážní omámení čáry té zrádné démonky, která se dneska dočká spravedlivých plamenů. Ten plešatej, Aldred Dráteník, čistil stoky se mnou a má stejnej problém jako já. A navíc je máklej a slyší Sigmara ve svý plešatý hlavě. A ten vazoun, co tu byl přede mnou, jí pomáhal a beztak ví i něco o Viktorovi a našich penězích. A je mi vlastně jedno, jak to tu skončí. Nechci dělat problémy, pokud dostanu to, co dostat mám. Dejte mi peníze, které mi právem patří a klidně se seberu a půjdu pryč, jasný?"

Do 14 dnů sem napíšu rozřešující příspěvek a jeskyni sám uzavřu. Každý dostane díl svého osudu.