Všichni moji příbuzní
hrálo se Měsíčně
od: 30. října 2007 21:35 do: 11. září 2009 21:37
Dobrodružství vedl(a) Keirea
| |
 | Patricie Volfová si hledá práci. Po svou semestrech na Vysoké škole chemické v Pardubicích byla přinucena svá studia přerušit, vrátit se do rodné Prahy a najít si zaměstnání, aby si vydělala na kolejné a jiné výdaje pro další roky. |
| |
| Je konec října. Pražskými ulicemi fičí chladný vítr, ve kterém poletuje hnědé vlhké listí a často prší. V přeplněném metru je naopak nepříjemné dusno a z vlhkých kabátů spolucestujících stoupá pára a pach naftalínu. Kde kdo si tiskne k nosu kapesník a odevšad se ozývá kašlání a tlumený, nikdy neustávající bzukot hovoru. Jedeš na Úřad práce, po třetí tento měsíc, a doufáš, že tentokrát ti už snad konečně pomohou najít nějakou práci. Sice jsi po roce zase ráda zpátky u svých rodičů, kteří tě uvítali zpátky domů s otevřenou náručí, avšak ty už sis zvykla, že jsi soběstačná a rozhodně se nechceš od nich živit. Doufáš, že si vlastním úsilím dokážeše vydělat na svá studia. V čekárně kanceláře úřadu spolu s tebou čekají další uchazeči, většinou stejného věku, jako jsi ty, a pár starších lidí, několik let před důchodem. Pokaždé, když jsi tu zatím byla, ti sdělili, že teď před zimou je menší poptávka po zaměstnancích.Ty navíc nemáš žádnou praxi a o to je to horší. Ozve se krátká melodie a na displeji na stěně se objeví tvoje pořadové číslo, které ti na lístečku přidělila ta malá mašinka u vchodu. Kancelář číslo čtyři... |
| |
 | No, skvělé. Prostě skvělé. Ještě na mě někdo něco prskne a místo shánění práce mne čeká neschopenka. Ach jo. Jako bych si nevyslechla dost na téma, že bych se měla víc učit už tak. Jako bych si nevyslechla už tak dost, že bez olověného zadku to nikam nedotáhnu a nikdo mě nezaměstná. Teď to ještě ke všemu vypadá, že se jim osud rozhodl dát za pravdu. Jistě, že zase nic - ideální zaměstnanec je mladičký vysokoškolák s letitou praxí, neboli stejný druh jako bájný Fénix. Žmoulám v ruce papírový lísteček z mašinky a zevluji po ostatních. Celkem normální složení. Lidi, co chtějí pracovat, ale náš systém si o nich myslí, že jsou nepoužitelní. Ach jo. Úřad práce. Napadlo by tě, že někdy klesneš až takhle? Když se ozve melodie, zvednu hlavu. Že by? Mrknutím porovnám číslo na displayi s číslem na teď už poněkud pomuchlaném lístečku. Jo. No vida. Odlepím se od stěny a zamířím do té kanceláře, hledajíc očima správné číslo dveří. Snažím se tvářit tak nějak neutrálně. A přesvědčovat se, že o nic nejde, že se nic nestane, když to dopadne stejně, jako už předtím. A připravuji se na to, že to tak i dopadne... |
| |
| Vezmeš za kliku dveří číslo čtyři a vstoupíš do kanceláře. Za stolem s předpotopním počítačem tam sedí žena v šedivém kostýmku, která po tvém příchodu zvedne pohled od přešlechtěných, předlouhých nehtů, a strojeně se usměje. "Dobrý den, váš průkaz ochazeče o zaměstnání, slečno," oznámí ti. Když jí ho podáš, přelétne jej očima a pak překvapivě rychle (vzhledem k délce nehtů) naťuká tvé jméno do počítače. "Je mi líto, slečno Volfová," zavrtí hlavou, až jí blonďaté kudrlinky poskočí. "Ve vašem oboru stále nic nemáme.... chemie, počítače.... hmm," pohne několikrát kolečkem myši a apk se zas podívá na tebe. "Mám tu samé malé věci, vhodné spíš pro brigádu... pokladní v Tescu, uklízení v kancelářských budovách... nic, kde byste uplatnila svoje vzdělání." |
| |
| Potřebovala bys lepší komp. A taky se s ním naučit zacházet. Úsměv jí tak nějak neopětuji. Ale snažím se tvářit aspoň neutrálně. "Dobrý den," nezapomenu na svoji slušnost už od dveří. Zavřu za sebou. Nemusí všichni na chodbě slyšet, že nejspíše zůstanu v evidenci nepotřebných. Z kabelky vyhrabu onen průkaz, chvíli to trvá. Pořádek nebyl nikdy moje silná stránka. Tím spíše v kabelce. Hm, tak o tobě dost silně pochybuji, že ruce máš na práci. Nejspíš máš i někoho na domácí gruntování. No, jak tak na tu tvou kudrnatou hlavinku koukám, tak dost silně pochybuji, že máš na práci aspoň tu. Cos vystudovala ty? Něco tak náročného jako střední přípravu na pajdák nebo střední ekonomku? To druhé bude pravděpodobnější... Když nabízí co nabízí, chtě - nechtě se zatvářím poněkud zděšeně. Jestli se mi něco skutečně nechce, tak je to sedět za pokladnou. Nebo uklízet... dělat pomocnou sílu, neboli uklízení v kancelářích mi stačilo na tři týdny jako brigáda přes prázdniny ve třeťáku. "To mě mrzí," vypravím ze sebe a snažím se, aby to znělo aspoň neutrálně. Zjišťuji, že i když jsem si říkala, že to takhle dopadne, tak přesto jsem zklamaná. I když jsem si to říkala, tak jsem tak nějak doufala... |
| |
| Načinčaná úřednice si tě s trochu povýšeným úsměvem prohlíží, když se přehrabuješ v kabelce. Potom se však zatváří skoro až soustrastně, když vidí tvé zděšení. Možná si představila sama sebe v boxu pokladny, jak bere do svých šlechtěných rukou mražená kuřata, síťovky se špinavou cibulí , lahváče piva a další hromady zboží, a posunu je na běžícím páse přes scanner pokladny... Poodjede na kancelářské židlli s kolečky o metr dozadu a z plechové kartotéky naučeným chmatem vytáhne složku s tvým jménem. Další odstrknutí nohou v lodíčkách s vysokým podpatekem a už je zpátky za stolem a zkoumá tvůj životopis. "No, tady píšete, že máte kurz první pomoci.... Máte na to nějaké osvědčení? Možná by vás vzali v nemocnici... řekne a opět něco naťuká do počítače. |
| |
| No tak na to ani nemysli, holka... na to ani nemysli, že mě skutečně strčíš za pokladnu... To zkus, a druhý den mě máš zpátky, že moje vzdělání neodpovídá pracovnímu zařazení... Tak nějak mi připomene tím pohybem slepici, která stejně naučeně se naklání k misce se zrním. Dělaly to podobně, akorát se neodstrkovaly na židli, ale jen se naklonily... Přikývnu. "Ano. U Červeného kříže. A mám na to osvědčení," přisvědčím. Stopa naděje. A rychlé přemítání. V nemocnici? Že by? No... v nemocnici to aspoň znám. Dělala tam dlouhá léta babička. A dělá tam civilku Pavel. I když, on na to nemá nervy, nemá na to dost pevné nervy... Hm, a co ty, myslíš si, že máš? Ech, nejsi civilkář, určitě by po tobě s tvým osvědčením první pomoci nechtěli vozit v noci mrtvolu na pitevnu. Aspoň jedna věc by na nemocnici byla dobrá - byla by to práce, která má smysl. A při které by ses určitě něco naučila. |
| |
| "Hmm-mmh" zabrouká úřednice tlumeně a sešpulí ústa, zvýrazněná rudou rtěnkou, zatímco usilovně kliká a točí kolečkem myši. Levou rukou jaksi mimoděk zabubnuje gelovými nehty do stolu a s pohledem stále upřeným na poblikávající obrazovku starého monitoru řekne: "Tedy, vy máte asi opravdu smůlu..." Zřejmě se snaží, aby její slova zněla, jako by ji to opravdu mrzelo, avšak není dobrá herečka. "Zdravotní sestra.... ne, lékaři... hm ne, co takhle sanitáře? Ne ne, tam chtějí jen muže... ortopedie, rehabilitace... hmm, moment," odtrhne oči od od obrazovky, když jí zazvoní telefon. "Kancelář pro uchazeče o zaměstnání, Kuková, prosím,"řekne do sluchátka a pak radostně zašvitoří: "To jsi ty Jani? Ty už jsi zpátky z dovči? Jé, to je super .... no .... no .... hi hi hi ... heleď, promiň, já teď nemůžu mluvit, zavolám ti potom, jo? Tak pa pa," Zavěsí a zase se otočí k monitoru, jako by se nechumelilo. Po další chvíli klikání pokrčí rameny, podívá se na tebe a řekne: "Opravdu tady mám samé pomocné práce, i v nemocnicích je teď sháňka hlavně po lidech na uklízení a do kuchyní.... Někam vás ale poslat musím... Jestli chcete dostávat podporu, musíte vykázat aspoň nějakou snahu o získání zaměstnání. " Otočí se zas k počítači. Jedno jí upřít nemůžeš - vypadá to, že se opravdu snaží.Náhle zbystří, asi něco našla, a její další slova to potvrdí: "Tak přímo v nemocnici tu nic nemám, ale teď se mi tu objevil inzerát na ošetřovatelku-pomocnici tělesně handicapovaného člověka v jeho domácnosti. Tuhle nabídku nám zadala Všeobecná fakultní, takže nemusíte mít strach, že by to bylo něco jiného, v cizí domácnosti," uchichtne se svému hloupoučkému vtípku, potvrdí něco entrem a za jejími zády začne hučet tiskárna. "Stačí, když s tímto doporučením, životopisem a tím osvědčením o kurzu první pomoci zajdete na kliniku rehabilitačního lékařství na Albertově." Vezme papíry, které vyjely z tiskárny, dá na ně razítko a svůj podpis a přisune je po stole směrem k tobě, spolu s tvým průkazem. "Pokud by vás nevzali, nebo pokud usoudíte, že to není práce vhodná vašeho vzdělání či zaměření," ušklíbne se, " nechte si od nich dát razítko do vašeho průkazu uchazeče, abychom měli důkaz, že jste tam skutečně byla." Opět ti věnuje strojený úsměv a tím ti dá nejevo, že vaše dnešní schůzka je u konce. |
| |
| Smůlu... jasně. Ach, tak účast a zájem o člověka. Potřebovala bys k tomu ovládání počítače i kurzy herectví, mně prospěly. Nebo si zkusit druhou stranu mince, zkusit si stát na druhé straně téhle tvojí výstavní kancelářičky. Babička měla pravda - každý doktor a zdravotní sestra by si měli na týden lehnout do nemocnice jako nepohyblivý pacient, pak by pochopili, jak se lidé cítí a chovali by se podle toho. Tobě by prospělo zjistit, koho máš vlastně proti sobě. A zajímat se o to víc, než o to, že se Jani vrátila z dovolené a podle toho chichotání tam sebou měla buďto to, co teď udává jako svého aktuálního partnera, a nebo tam udělala dobrý úlovek. A zajímat se o to víc, jestli tvoje nehty a kudrlinky vypadají dostatečně reprezentativně. A zajímat se o to víc, než kdy ti končí pracovní doba a kolik ti tenhle měsíc přibyde na účtu z platu. Sanitáře? Si ze mně děláš legraci, ne? Víš ty vůbec, co to je, že se musíš dívat, že tam chtějí jen muže? Myslíš, že bych se svými pětapadesáti kily živé váhy dokázala zvedat nebo tahat neležící pacienty? Vykázat snahu? A to, že tady stepuji jak blbec není dostatečná snaha? Můžu za to, že mně dnešní společnost považuje za zbytečnou, protože nemám ani učňák ani výšku s praxí? Na její hloupý vtip se neobtěžuji usmát. A mám co dělat, abych se na ní nezamračila a zachovala nezúčastněnou tvář. "Jistě," odpovím pečlivě kontrolovaným hlasem. Nejraději bych jí řekla něco ostrého nebo štiplavého za ten její tón. Ale to by mi nepomohlo. A tak nakonec neřeknu nic, i když to přeci jen zamrzí. Jsou situace, kdy je dobré moc nemluvit. Myslím, že tahle je jedna z nich. Koneckonců, ona to mluvení obstará ochotně za nás obě. Nu, audience je u konce. Taky dobře. Natáhnu se pro průkaz i papír, podívám se na něj jen zběžně. Pečlivěji ho prostuduji, až budu venku. Obojí vsunu do kabelky, tak nějak jak se to vejde, aby se to neponičilo, nevypadá to, že bych hodlala v kabelce udržovat nějaký přehnaný řád. "Děkuji," nezapomenu na slušnost mezi dveřmi. Fráze. Ale fráze, za kterou se dá shovat ledascos a navíc je vhodná a očekává se. "Nashledanou..." nebo raději sbohem, ale to neřeknu. |
| |
| "Nashledanou," odpoví ti lhostejně slečna Kuková, a ještě než stačíš dovřít dveře její kanceláře, spatříš, jak s dychtivým výrazem ve tváři vyťukává číslo na svém telefonu. Seběhneš po schodech a vyjdeš ven na ulici. Je dopoledne, něco po desáté. Lehce mrholí. Nyní je zcela na tobě, kam se vydáš. Nejbližší stanice metra je Želivského, cestou kolem Olšanského hřbitova, kde se to nyní, když se blíží Dušičky, hemží stařenkami v černých kabátech, omatajícími náhrobky a rozsvěcujícími blikotající svíčky. |
| |
| Aby ti něco neuniklo... koneckonců, co by, poddaní vždy čekají na jeho veličenstvo, a ti lidé venku před tvojí kanceláří jsou oproti těm novinkám natolik nezajímaví... Vyjdu ven a zaškaredím se na oblohu. Jako většinou sebou nemám deštník. A déšť mi moc na náladě nepřidá. Přitáhnu si k tělu svetr a pokusím se do něj zachumlat těsněji. Povzdechnu si a podívám se na hodinky na svém pravém zápěstí. Hm, ještě by byl čas zajít tam rovnou. Proč to odkládat, aspoň se rychle dozvíš, na čem jsi. Zamířím kolem hřbitova, pozorujíc ty stařenky, co vypadají jako černé vrány. Mohla bych zajít za dědou... ale zajdu za ním na Dušičky. Navíc, co bych mu teď řekla? Že mně vylili ze školy, Pavel mne definitivně poslal k šípku a já ke všemu nemám práci? Zamířím rychlým krokem k metru. Na Albertov to půjde metrem, a tam se pak budu muset doptat... |
| |
| Spěšnými kroky tedy jdeš stejnou cestou jak na úřad zase zpátky k metru, nikdo si tě nevšímá. Každý kolemjdoucí je zaujat svými vlasními problémy, rychle tě míjejí a pospíchají za svými cíly, které znají jen oni sami. Z větví stromů olšanského hřbitova se snášejí k mokré zemi poslední zvadlé listy. Po zažloutlém trávníku mezi náhrobky se rozvážně prochází černý havran, vidíš ho skrze vysokou mříž plotu. Když jdeš kolem, natočí hlavu, jako by se po tobě díval. Načepýřené peří na hlavě se mu modravě v dešti leskne. Krákne a s pleskotem křídel vzlétne k šedivé obloze. V prostoru stanice metra je celkem rušno. Na rohu stojí bezdomovec prodávající časopis. Vypadá rezignovaně, a nikdo z cestujících se u něj nestaví. Větší úspěch slaví svědci Jehovovi, kteří jsou na proti němu v páru, muž a žena v dlouhých šedivých kabátech. také oni mají časopis, a nezdráhají se oslovovat lidi, narozdíl od mlčenlivého houmlesáka. Mimo to je tu také novinový stánek a stánek s oříšky a sušeným ovocem. Po zběžném pohledu na plán metra je ti jasné, že nejlepší bude asi jet na Národní třídu a odtamtud tramvají, která staví přímo na Albertově. Za jiných okolností bys tam jistě došla i pěšky, z Vyšehradské, ale v tomhle počasí? |
| |
| Jako vždy. Nikdo nikoho nezajímá. Každý je ostrov sám pro sebe, ať Hemmingway říká co chce. Každý se zajímá jen sám o sebe. Teď mi to vyhovuje. Nemám náladu se zajímat o někoho jiného. Sleduji chvíli toho havrana. Ty se z nás máš nejlíp, kamaráde. Celkem bez zájmu minu i homelesáka, i Svědky, i oříšky. Zato věnuji pozornost informační mapce, a zkonzultuji svoji cestu s ní. Jo, to bude ono. Pěšky se mi teď skutečně nechce. A jen doufám, že nebudu moc dlouho muset čekat na tramvaj. Ale co, tady nejsi v Pardubkách, tady furt něco jezdí. Jedna z mála výhod Prahy. Odlepím se od tabule a mířím do metra. Tady je aspoň teplo a sucho. |
| |
| Houmlesák tě mlčky sleduje psíma očima, když jdeš kolem. Svědci na tebe volají něco v tom smyslu, že bys měla otevřít oči, ale protože jim nevěnuješ žádnou pozornost, najdou si hned nějakou jinou oběť. U oříšků se vytváří celkem fronta, je to zřejmě oblíbený prodejní artikl. V metru je sice sucho, ale o teple se zatím moc mluvit nedá, neboť na jezdících schodech je celkem solidní průvan. Dole na nástupišti je to o něco lepší, ale jen do té doby, než z některé strany přijíždí souprava, tehdy to také pěkně fičí. Naštěstí nemusíš čekat nijak dlouho, je všední den, matro jede každých pět minut, a stejně tak tramvaje - ani ne za půl hodiny už vystupuješ na stanici Albertov. Na protější straně silnice, než je zastávka tramvaje, se tyčí věž kostela a hned vedle je budova, nese jméno "Nemocnice svaté Alžběty". Zdá se, že těch nemocnic je tad nějak víc, o čemž svědčí i modré značky s bílým H, které svými šipkami ukazují do dalších ulic. |
| |
| Jo, vybral sis špatně, je mi líto. Mě taky nikdo neživí, a řeším, z čeho budu žít... vsaď se, že si teď vyděláš víc, než kolik mám já podporu... Na Svědky se tak nějak zazubím, být v jiném rozpoložení, byl by to lehce ironický úsměv. "Ale já mám oči otevřené, nevidíte?" otáži se jich v odpovědi na jejich volání, ale nemám chuť se s nimi vybavovat dál, a tak ani nezastavím, ani nezpomalím. Na jezdících schodech si přitáhnu pevněji šátek ke krku. A stojím tiše v té anonymní mase lidí, stejně jako já cestujících odněkud někam. To, že nikde nemusím čekat dlouho mi aspoň trochu zvedne náladu. Kdo ví, třeba to nakonec dopadne dobře, třeba tenhle den nakonec skončí dobře, třeba to konečně dopadne jak má. Zastavím se pohledem na nemocnici. A pak zatěkám po cedulích... Ech... nu co... mám pusu, budu se muset ptát... Zamířím k tomu, co vypadá jako hlavní vchod do Nemocnice svaté Anežky. Třeba budu mít to štěstí, a budou tam mít informační cedule. A když ne, tak většinou mívají něco jako vrátnici nebo recepci nebo jak se tomu vlastně v nemocnicích říká... |
| |
| Přejdeš silnici na druhou stranu ulice, rovnou před svatou Anežku. Po chodníku si to proti tobě šine stařík v černém kabátě a klobouku, opírá se o hůlčičku. Vidíš, že u vchodu do nemocnice žádné informační tabule nejsou, zřejmě budou až uvnitř, kde ve foyer tušíš recepci. Tohle je soukromá nemocnice, za názvem má s. r. o. Jak se tak rozhlížíš, dědula zatím dojde k tobě, zastaví se a s nakloněnou hlavou si tě prohlédne, zrovna jako ten havran v Olšanech. "Můžu vám nějak pomoct, slečinko?"zeptá se třaslavým hlasem. |
| |
| Děduly si nevšímám. Nejspíše jde do nemocnice. Je to navýsost pravděpodobné. Koneckonců, kam by asi tak šel starý dědula před nemocnicí... Zatvářím se poněkud kysele, když to vypadá, že z informováním potenciálních návštěvníků si tu nedělají žádné starosti. Tak nějak nečekám, že mě dědula osloví. A tak nějak vůbec nečekám, že mi nabídne pomoc, a tak sebou poněkud škubnu při jeho hlase. Pak se otočím k němu a pokusím se na něj usmát. "Děkuji, jste hodný... hledám kliniku rehabilitačního lékařství, tady na Albertově," přiznám mu nakonec. Mluvím slušně, ale z tónu hlasu je tak nějak znát, že si nedělám moc velké naděje, že mi pomůže. |
| |
| Stařec si mírně nadzvedne klobouk z plešaté hlavy, když mu poděkuješ, a také se usměje. "Tak to musíte jít tamhle, a pak do leva, slečinko, je to tam za rohem," mávne rukou za sebe. "Je to už jenom kousek, zrovna jsem tam byl, a teď jdu do kostela." informuje tě, celkem zbytečně. |
| |
| To mne poněkud zarazí. Tak nějak jsem nepředpokládala, že by věděl... ... i když, jak sám říká - kdo by asi tak měl chodit na rehabilitace, když ne někdo jako on? "Děkuji," nezapomenu na slušné vychování ještě jednou. Usměji se na něj tentokráte opravdově, skutečně mi usnadnil práci a mluvení s jedním z nejdůležitějších lidí v podniku, a to vrátným nebo recepční... nejdůležitější lidi v podniku jsou vždycky recepční či vrátný a uklízečka - velmi ochotně to při každé příležitosti dávají najevo. Na informaci o kostele mu nemám moc co říct. "Hezký den přeji," rozloučím se s ním aspoň, než vykročím udaným směrem. |
| |
| Starcova ústa se roztáhnou ještě více v bezzubém úsměvu, znovu se dotkne klobouku v starém gentlemanském gestu a jde si dál, asi do toho kostela. Když vykročíš, zavane ulicí prudký poryv větru, který zvedne listí ze země, až zavíří kolem tebe. "Stezka tě povede, hodně štěstí..."zaslechneš v tom šumění vzdálený hlas, znějící jako toho dědy, ale když se po něm ohlédneš, nikde není, jenom na odpadkovém koši vedle chodníku sedí havran. Za chvíli dojdeš ke klinice. Jak tak koukáš širokými proskenými dveřmi dovnitř, shledáváš, že přeci jenom asi eujdeš rozhovoru s "nejdůležitější osobou" - hned naproti vchodu, vedle výtahů, je cosi jako vrátnice. |
| |
| Oplatím mu ještě jednou úsměv. Úsměv nic nestojí, ale dává mnoho. A vždycky jsem potěšena, když potkám někoho milého a ochotného. Tím spíše někoho ve věku, ve kterém je valná většina lidí dost nepříjemná. Neohlédnu se po něm. Do té doby, než se ozve tan divný hlas. To mě zarazí. Že by byl děda poněkud senilní? Otočím se. To mne zarazí. Člověk by řekl, že ten děda nebude tak rychlý... nebo někam zabočil, za roh? Asi... Na recepční se netěším. Ale už vím, jak s touhle "nejdůležitější persónou podniku" jednat, a tak si jen povzdechnu a otevřu prosklenné dveře. |
| |
| Uvnitř v hale je poměrně teplo, oproti venku. Když vejdeš, recepční zvedne hlavu a ohodnotí tě profesionálním pohledem. "Přeje te si?" otáže se tě, když přistoupíš s jakémusi dřevěnému pultu, za kterým sedí. |
| |
| Přistoupím k pultu. Nemá smysl si dělat nepřátele hned a zbytečně. DOkonce věnuji i úsměv. "Dobrý den," nezapomínám na slušné vychování ani tady. Slušným vychováním se nikdy nic nezkazí. Na to poslat do zadní části těla mám proteď dost času. Navíc - třeba to nebude tak strašné jednání. Navíc - proteď tohodle nejdůležitějšího člověka podniku potřebuji. Už třeba proto, že nemám kam jít, nevím, kam jít. "Jsem tady z pracovního úřadu," připustím nepříliš ochotně a nadšeně. "Ohledně toho místa pro ošetřovatelku-pomocnici tělesně handicapovaného. Nevíte, na koho bych se měla obrátit?" přidám otázku, kterou dávám najevo, že důležitost této funkce za přepážkou uznávám. |
| |
| "Dobrý den," odpoví ta dáma slušně na tvůj pozdrav. "Ano, to je dobře, že nám sem někoho poslali tak brzy!" zaraduje se celkem upřímně. "Tak ukažte papíry. Magistra Voláková, která se zabývá personálními věcmi má zrovna dovolenou, takže je to na mě," vysvětlí ti a očima zběžně prolétne tvůj životopis a osvědčení. "Nevidím důvod, proč by vás nemocnice neměla přijmout..." poznamená. "Stačí, když podepíšete tyhle papíry," řekne potom a položí před tebe pracovní smlouvu. "Jedná se ovšem o dobu určitou, po kterou s vámi bude sjednáno zaměstnání. Když je pacient zrehabilitován na tolik, že již nepotřebuje vaši pomoc a žádný jiný externí pacient není, vaše smlouva zaniká. U nás se ale léčí dlouhodobě nemocní lidé, takže nemusíte mít strach, že by k tomu došlo brzy. Tenhle pacient byl teprve před třemi týdny propuštěn do domácí péče, váš předchůdce byl minulý týden propštěn, protože se ukázalo, že za ním nedocházel. Kromě toho tam třikrát týdne chodí rehabilitační sestra, která s ním cvičí. Vaší povinností by byla běžná lidská pomoc, než se stane dostatečně mobilním na to, aby zvládal takové úkony, jako je hygiena, nebo samostatný pohyb. Součástí toho je také pomoc v domácnosti a nákupy." Žena se odmlčí a zadívá se na tebe. |
| |
| Slušnost jsem očekávala. Koneckonců, má to tak nějak v popisu práce. A já zatím neudělala nic, kvůli čemu by na mne slušná neměla být. Ale její radost, a tím spíše, že vypadá upřímně mně překvapí. Po tom nepříliš veselém začátku dne s úřednickou slepičkou na pracáku to vypadá, že by to koneckonců mohl být den, co pokračuje mnohem lépe než jak začal. Když řekne, že má příslušná zodpovědná osoba dovolenou, moje spokojenost poněkud pohasne. Ale ona to napraví hned vzápětí pokračováním věty. Usměji se na ni, a pak z kabelky vyštrachám vše požadované. A vyčkávám, tiše. Trochu napjatě, ale snažím se to nedat najevo. Když to vypadá, že to místo mám, pracovní smlouvu si přečtu tak nějak na půl oka. Stejně se v pracovních smlouvách nevyznám a nevím, co v nich hledat... a tak budu doufat... To, co říká nevypadá nijak strašně. Vypadá to tak nějak, jak bych očekávala. Sahnu po propisce, nalistuji konec a do určené kolonky přidám podpis. Až pak mi dojde, že jsem se nezeptala na plat... ech... hloupá chyba... co už. Mám práci. To je proteď to důležité. Ostatní se bude řešit za pochodu, ostatní se uvidí v průběhu. |
| |
| "Tak,"zapečetí recepční tvůj podpis na smlouvách jedním slůvkem, a potom dodá: "Tady je ještě platový výměr, to podepiště tady," ukáže prstem. Na platovém výměru se skvěje částka 12.000 hrubého. "Tady máte adresu pacienta," podá ti další list papíru. "Očekává se, že týdně odpracujete alespoň 35 hodin, to je pět denně, anebo tak, jak se domluvíte s pacientem, pracovní doba je uzpůsobená jeho potřebám." Usměje se na tebe, sklepne desky, odkud vytáhla všechny ty papíra a řekne: "To by snad bylo vše, vsad jsem na nic nezapomněla. Každopádně když budete něco potřebovat, můžete se tu kdykoliv zastavit, ve čtvrtek se vrací i magistra z personálního.... Oh, ještě vlastně jedna věc," zaarazí se a ze šuplíku vyndá docela obyčejný školní sešitek, takový ten malý, na slovíčka. "Máte tam připravené kolonky, zapisujete do nich prosím vás datum a dobu kdy jste tam byla a nechávejte to strvdit vždycky podpisem pacienta." Trochu omluvně se usměje. "To víte, někajá kontrola musí být, obzvlášť po zkušenostech s vaším předchůdcem.... Tak, teď je to opravdu všechno. Na papíře s adresou máte také důležitá telefonní čísla a tak.... hmmm, kdybyste se tam mohla zastavit už dnes bylo by to dobré, protože ten člověk je nemobilní a od minulého týdne tam byla opravdu jenom ta rehabilitační sestra, která ale nemá čas na to, aby mu třeba nakoupila, nebo tak." |
| |
| Na lístku s adresou stojí: "J. F. Prochazka Mánesova 26 Vinohrady -byt vpravo v posledním patře" a potom různá telefonní čísla. První je na pevnou linku do toho bytu, další mobil na rehabilitační sestru, a potom nějaké kontakty na kliniku. |
| |
| Na platový výměr se nejdříve podívám, než ho podepíšu. I když už jsem rozhodnutá ho podepsat, ať se dozvím cokoli. Když už jsem na to jednou kývla... tak bych nedokázala říct ne, a když už jsem to jednou podepsala, tak tím spíše ne. Nu, mohlo to být horší. Není to sláva, ale stále lepší než podpora, a je to práce... Vezmu od ní lísteček s adresou a opět ji slušně poděkuji. Dokážu ocenit, že se ke mně chová slušně, tím spíše po té koze na pracáku, kterou bych nejraději poslala skutečně pracovat. Poslouchám ji a na vhodných místech přikyvuji na souhlas. A snažím se to všechno zapamatovat. Vezmu od ní i sešitek. Věnuji jí uklidňující úsměv. "Jistě. Chápu. To je v pořádku," přikývnu zase. Je mi jasné, že ona za tohle nemůže. A mne to nic neudělá. Je to jen další byrokratická nepříjemnost, a tentokráte nepodstatná. Jestli bude ten pacient ochotný v tomhle spolupracovat... "Zastavím se tam hned," slíbím jí. Koneckonců - nic na dnešek naplánované nemám. Nic, co by nepočkalo. Tenhle člověk mě nejspíše bude potřebovat co nejdřív. Navíc je vhodné uvést se tady vhodně, uvést se tady jako ochotná. A navíc, v neposlední řadě - jsem na něj zvědavá. Stejně tak zvědavá jako nervózní, nervózní ještě o něco víc... Bude lepší, když to budu mít za sebou, když ten první kontakt budu mít za sebou co nejrychleji. Aspoň budu vědět, do čeho jdu. A aspoň nad tím nebudu mít moc času přemýšlet a stresovat se z toho, co je to zač. Lísteček i sešitek strčím do kabelky - nebo spíše, prostě je tam umístím, kam se zrovna vejdou. Opět věnuji recepční úsměv. "Děkuji. Tak zatím nashledanou," rozloučím se k odchodu. |
| |
| "Dobře," přikývne sekretářka, recepční, vrátná a úřednice v jedné osobě, na tvůj slib, že se tam stavíš hned, a podá ti ruku, jakoby tím potřesením chtěla stvrdit podepsané smlouvy. "Doufám, že vydržíte. Někdy je tahle práce psychicky náročná.... ...Tak se zatím mějte, nashledanou." A jsi zase venku. Ani to netrvalo moc dlouho, ještě není ani poledne. Trpělivě zas absolvuješ cestu prostředky hromadné městské dopravy, vystoupíš z tramvaje na Vinohradské třídě asi tak o půl hodiny později. Po chvilce bloudění a několika zeptáních nacházíš Mánesovu ulici. Zde panuje čilý ruch, dělníci zrovna se sbíječkou vrtají ve výkopu. Přejdeš po prknech, které tvoří můstek přes rozkutaný chodník a staneš před dotyčným domem. Je to stará, asi čtyřpatrová cihlová budova, v zástavbě ostatních jí podobných, s omítkou se secesními štukovými ozdobami, již notně oprýskanými. Jako zázrakem jsou vchodové dveře odemčené, i když se na nich skví cedulka s nápisem "Zamykejte dveře!" Projdeš chodbou kolem dopisních schránek přecpaných barevnými letáky. Obzvlášť jeden kaslík doslova přetéká všelijakými papíry a obálkami, ani přes tu změť nejde vidět jmenovka. Na konci chodby jsou schody, výtah a jedny bytové dveře, pod zvonkem je cedulka "Domovník", psaná stejným písmem jako "Zamykejte dveře!". Na mříži výtahu visí další z cedulek, hlásící tentokrát: Mimo provoz!. Nezbývá, než vyšlápnout to pěšky. Když vystoupáš do čtvrtého, předposledního patra, dveře bytu vpravo se pootevřou, přesně na šířku bezpečnostního řetízku. Tou škvírou si tě pichlavíma očima prohlíží nějaká babka. Když vidí, že pokračuješ dál po schodech, vyhákne řetízek, vyleze ze dveří a zeptá se: "Vy dete za tím Procházkou?" Ani nečeká na odpověď, se znechuceným mlasnutím zakroutí hlavou a osopí se na tebe: "Tak mu laskavě řekněte, ať už konečně přestane dělat rámus! Jako by nestačilo, že tady neni klid přes den, kvůli těm dělníkům, ještě on musí tam v noci porát s něčím mlátit." Mezi nohama báby se prosmykne tlustá chundelá čivava a ječivě se na tebe rozštěká. "To je fuj, Fifinko,"poučí babka, podle jmenovky u zvonku Kepková, svého psa. Bez valného výsledku. "Jestli ten podivín nade mnou okamžitě nepřestane, zavolám na něho policajty! Chudáček Fifi je z toho celá špatná. Jó, zlatý časy, kdy tam bydlel starej pan profesor! To byl klid!" zahořekuje a znovu marně zavolá čivavu. Sáhne do kapsy dlouhého svetru, co má na sobě, a vytáhne hrst piškotů. "Tu máš Fifinko, tu máš a pojď," naláká konečně toho protivného čoklíka, a pak se za oběma zase zabouchnou dveře. Nepochybuješ o tom, že však za nimi stále stojí a pozoruje tě kukátkem. |
| |
| Přijmu její ruku a jemně ji stisknu. Na její prohlášení že doufá se jen slabě usměji. Já doufám taky - ale to jí říct nemohu. "Nashledanou," odpovím ozvěnou. Venku se rozhlédnu a zhluboka nadechnu. No, aspoň že to není přes celou Prahu. Cesta dopravními prostředky je nudná jako vždy. Nemám ani moc chuť se dívat po okolních lidech a jsem celkem ráda, že ani oni nemají moc chuť dívat se po mne. Teď mi taková anonymita vyhovuje. Jsem ponořená do svých myšlenek a otázek. Tomu se nevyhnu. Nevyhnu se uvažování o tom, kdo to vlastně je, co je to za člověka, a jestli se aspoň budeme schopni snést, jestli už si nepadneme do oka. Tak nějak mám daleko k profesionálnímu nezájmu a nadhledu, na to mi chybí praxe. Což si bolestně uvědomuji. No, pokračuje to fakt dobře, konstatuji pro sebe, když si prohlížím výkopy a balancuji na můstku, o kterém doufám, že ho tentokráte udělali dost pevný. Skutečně bych nerada skončila ve výkopu. To by bylo to poslední, co by mi ještě dneska scházelo ke štěstí. Ani mě nepřekvapí oprýskané ozdoby. Škoda, bylo by to hezké, když by se to někdo namáhal opravit. Jenže proč by to někdo dělal. Lidi v tom tak jako tak budou bydlet, protože bydlet potřebují. A jsou rádi, že aspoň mají kde. Ti normální lidé. Zkusím strčit do dveří, zatímco se mračím na cedulku, upozorňující na zamykání. No vida. Klasika. Ale teď se mi to hodí. Vejdu dovnitř, rozhlédnu se a v první chvíli se chci podívat, komu patří ta přecpaná schránka a kdyžtak vzít obsah sebou nahoru - předpokládám, že "mému pacientovi", ale nakonec to nechám být. Bude na to času dost. Zkusím výtah, jestli i tahle cedulka je lživá, ale tentokráte to vypadá, že hlásá pravdu. Povzdechnu si a vydám se pěšky do schodů. Aspoň budu mít čas si to promyslet. Hm. A co si chceš asi tak promýšlet? Nezdržuj to, stejně se tomu nevyhneš. Otočím se po těch pootvíraných dveřích. Babku bych ignorovala, když by necítila ona potřebu se mnou zapříst rozhovor. Zastavím se. "Ano," odtuším neutrálně. Nechci si zbytečně dělat nepřátele. Ale ani s ní nechci zbytečně konverzovat. Kdo ví, k čemu ten souhlas patřil, jestli na její otázku, nebo její příkaz. Zamračím se na čivavu. "Kousni a kopnu tě do čumáku tak, že tě budou dávat dohromady podle fotky plemene," zavrčím na ni tiše. Je to určeno čivavě, nemám potřebu,, aby to slyšela i babka. No, to nám to pěkně začíná. Nějaký podivín. Povzdechnu si. Ale jdi. Třeba je jen tahle babka nervní hysterka. Koneckonců, vypadá na to, stejně jako ten její pes. Jaký pes, takový pán. Dál už si jí nemíním všímat, ani té její Fifinky - když už je dost daleko od mých nohou. A pokračuji ve výstupu do posledního patra, tak trochu váhavě. |
| |
| Tón tvé tiché výhružky je protivné čivavě dostatečně srozumitelný, jak se zdá, neboť se mírně přikrčí a na vteřinu přestaně ňafat. Bába Kepková je naštěstí asi nahluchlá, takže se to k ní nedoneslo. Když obě zmizí za dveřmi, pokračuješ dál po schodech. V posledním patře vládne přítmí. Byt vlevo se zdá být prázdný, nebo alespoň nemá žádnou popisku u zvonku, ani rohožku. Za dveřmi druhého bytu - tvého cíle - je také ticho, navzdory tomu, co říkala Kepková. Zmáčkneš tlačítko zvonku, je slyšet zevnitř. Neděje se nic, a tak po chvíli zazvoníš znovu. Ozve se bouchnutí, jako když nějaký malý těžký předmět spadne na parkety, a pak další zvuky. "Mo ... ment!" uslyšíš potom zevnitř mužský hlas, a pak další rány, tentokrát jakoby dopadaly na dveře, rány a takové jakési škrábání. Přes tyto opravdu divné zvuky navíc slyšíš, že tam ten člověk tlumeně láteří. Slovům není rozumět kvůli tomu bouchání. Za nějakou dobu konečně cvakne klika a dveře se malinko pootevřou. "Tak můžeš ... pojď," řekne zas ten hlas poněkud těžkopádně, s cizím přízvukem. |
| |
| Ani se netvářím potěšeně, že mi čivava rozumí a že akceptuje, že tohle chování vůči tomuhle jedinci smečky jí neprojde. Koneckonců, čivavo, já jsem zvyklá od mala na boxera a pak vlčáka, a oba to byli dost ostří psi... a narozdíl od nich, s tebou bych neměla potíž zatřepat i fyzicky, když by na to přišlo, narozdíl od nich nemáš skoro mojí váhu. V posledním patře zaváhám. Moc se mi to tady nelíbí... ale zase, na druhou stranu, vždyť mě sem poslali z rehabilitačního centra, tak by to mělo být "čisté"... na druhou stranu, ten přede mnou utekl... Ech... mám chuť se otočit a vzdát to, ale nakonec to neudělám. S bušícím srdcem stisknu zvonek. Ten zvuk mne nepotěší, připadá mi až moc řezavý. Zůstávám stát, i když se mi moc nechce a přešlápnu z nohy na nohu. Ještě máš čas zmizet... Ale jdi, čeho se bojíš? Tu práci jsi vzala, chceš ten boj vzdát ještě předtím, než se vystřelilo? No, a co člověku pomůže, když se vzdá, až když ho zastřelí? Zamrkám a skoro zapomenu dýchat, když se ozvou ty rány. Neblbni. Prostě odbarikádovává dveře. V dnešní době si není nikdo jistý ničím... ... měla jsem si sebou vzít tu pistoli... ... pitomče. A co bys s ní asi tak dělala? Zastřelila bys ho? No - aspoň bych se cítila jistější. Čekám a zase se nutím do toho zůstat stát. zavřu oči a snažím se klidně dýchat. Moc se mi to nedaří. Pak se ozve cvaknutí kliky a já sebou škubnu. On mi tyká? No, fakt fajn začátek... Měla jsem si sebou vzít ten kvér... Stejně, jako jsem se přiměla stát se teď přiměji strčit do dveří, abych mohla projít... Ještě můžeš utéct, ještě můžeš couvnout... Tak ty dveře aspoň otevři a seznam se s ním. Utéct můžeš pak... |
| |
| Strčíš do dveří, ale něco tam klade odpor, nejde to tak snadno. A tak musíš trochu víc zabrat, než se ozve zvuk něčeho padajícího na zem, a pak se konečně otevřou dovnitř. Úzká šerá chodbička je napůl zabarikádovaná narvanými kartónovými krabicemi od banánů, které jsou vyskládané u zdi naproti staré skříni. Na konci té chodbičky je obyčejný invalidní vozík, takový ten nemocniční erár, a na něm sedí chlápek, tak kolem třiceti let. Kolem hlavy přes čelo má uvázaný vybledlý batikovaný šátek, zpoza kterého mu volně splývají dlouhé černé vlasy rámující pohublý, snědý obličej s vystouplými lícními kostmi. Pod očima má temné kruhy, snad z únavy a nevyspání, a na bradě mu raší řídké strniště vousu. Na sobě má rozepnutou kostkovanou košili a pod ní zašlé tričko nějaké blíže neurčené světlé barvy, těžko říct v tom šeru. Na krku mu visí nějaké korále a zdobený váček. Přes nohy má přehozenou deku, dole mu vykukují bosá chodidla. První dojem - nějaký hippísák. Druhý dojem - indián? Sedí na tom vozíku tak nějak podivně, jako kdyby z něj měl každou chvíli spadnout. Na zemi se válí francouzská hůl - důvod, proč bylo slyšet to bouchání a proč ses nemohla nejdřív dostat dovnitř. Vypadá to, že její pomocí ti otevřel, a pak hůl zůstala zaháknutá za kliku a vzepřená o zem. Chodbička je příliš úzká na to, aby projel na vozíku až ke dveřím. "Hmm... ahoj. Já ... sorry za ... to," řekne váhavě s těžkým přízvukem a mávne rukou kolem sebe. Asi to má znamenat omluvu za čekání, nebo co. Zdá se, že neumí moc dobře česky, což je vzhledem k příjmení, které je uvedené na lístečku s adresou, docela zvláštní. |
| |
| Zamračím se. No, ještě toho trochu... Zaberu, ale když se ozve padající zvuk, škubnu sebou. Tak tos tomu dala. Kdo ví, co spadlo... "E... já... omlouvám se," jsou moje první slova pronesená ještě k otevírajícím se dveřím. Nejraději bych se propadla, to to tedy fakt dobře začíná. Zamrkám a chvilku čekám, až si moje oči přivyknou šeru. Moc důvěry to teda nebudí... a krabice stejně, jako když jsme budovali doma, když jsme přestavovali byt... furt se něco přestavovalo, když jsem byla malá, nesnáším přestavby... Pak uvidím toho chlapíka. "E... dobrý den..." začnu poněkud nejistě. On mi tyká... no jo, ale já mu přece tykat nemůžu... navíc je starší... I když, je to hipisák... ech, lidičky... fakt miluji lidičky, jejich nejčastější slovo je "pohoda" a "no problem" a nejčastěji používaným nástrojem vodní dýmka nebo joint... i když tenhle je už trochu starý na lidičky, většinou to tyhle lidi přejde s dospělostí... Koneckonců, největší anarchista a hulič a pěstitel mariánky ze střední skončil se svojí anarchií a revoltou, ostříhal si vlasy a oblékl místo trička s marihuanou a vysokých bot kvádro přesně v okamžiku, kdy mu nabídli pětadvacet tisíc nástupní plat jako počítačovému grafikovi... Nejlepší lék na lidičky je nutnost se živit... Indián? Tady v Čechách? Ech... no, přízvuk má divný... Ale nevypadá jako někdo, kdo si hraje na indiány, ti většinou mají obě nohy zdravé a jezdí pod tee-pee... Když uvidím hůl, sehnu se a zvednu ji. Pak se zase zatvářím trochu nejistě. Co teď s ní? Nakonec se mu ji pokusím podat, udělám krok k němu a natáhnu k němu ruku. Co taky jiného s ní, že ano? "Nic se neděje, to je v pořádku," zkusím pak poněkud neobratně. "Já jsem Patricie. Wolfová. Poslali mě z Albertova, z rehabilitace," začnu pokusem o představováním. |
| |
| Když vstoupíš do bytu, zaznamenáš, že kromě šera je tu také takový zatuchlý pach, jako by se pár dní nevětralo. Kombinace naftalínu, starých knih a nábytku, kávy a starých ponožek. Zvedneš hůl, podáváš mu ji. Převezme ji od tebe a poněkud nedbale ji zahodí do místnosti po své pravici. Přitom na vozíku tak nějak zakolísá, jakoby měl potíže s rovnováhou. Pak, když se představíš, napřáhne k tobě ruku a řekne: "Já jmenuju John." Když jsi takhle blízko, ucítíš lehký alkoholický opar. Vypadá to, že není zcela střízliv. "Ty ... jdeš dál? Já ... hmm ... pryč z cesta." prohlásí a nabere zpátečku do druhé místnosti, kam ústí chodba. S vozíkem se pohybuje neohrabaně, zatím ho asi neumí moc ovládat a také se mu asi docela těžko manévruje v úzké chodbě, navíc když je pod parou. |
| |
| No, skvělý. Upřímně řečeno, čím dál tím lepší... Asi jak u gerontů. Pro sebe si povzdechnu. Tohle nebude med. Ech, a co jsi čekala? No... ne naftalín... a ne nevětráno... sakra, vždyt není tak starý... Když zakolísá, v první chvíli mu chci pomoct a podepřít ho, ale on to vyrovná včas. Přijmu ruku a zjišťuji ke své nelibosti, že z něj tahne chlast. No, skvělé. Fakt čím dál tím lepší. "Těší mě," schovám se za neutrální a neurčitou frázi... John Prochazka? to se mu rodiče chtěli pomstít za něco? "Jestli chcete, půjdu dál," odpovím mu. "Mohu vám tady už dnes pomoct..." nechám tak nějak ve vzduchu nabídku. Koneckonců, proto jsi tady. Je nametený. Měla jsem si sebou vzít tu pistoli. Pitomče. Čeho se bojíš, mrzáka na kolečkovém křesle? Maximálně bude mít blbé řeči a bude nepříjemný. Kozo jedna. Neumí s tím vozíkem. Asi se mu to stalo nedávno... Jak bys asi tak reagovala ty, když by se ti to stalo? Možná bys byla v lihu tak, že bys nebyla při vědomí... |
| |
| "...už dnes pomoct," opakuje po tobě mumlavě, zatímco s jistými obtížemi překonává práh ve dveřích a shrnutý okraj prošlapaného koberce. Rukávy košile má ohrnuté nad lokty a tak vidíš, jak se mu tím úsilím zatínají svaly na šlachovitých předloktích.Na levé ruce má tetování, běžícího vlka. "Shit..."slyšíš ho tiše zavrčet, když se mu kolečko invalidního vozíku stále brzdí tím kobercem, a pěstí praští do opěrky pro ruku. |
| |
| Ach jo. To mi nerozumí? Neumí česky, nebo je tak připitý? Následuji ho, a pak se pokusím přišlápnout koberec, abych mu usnadnila přejet. Pokud mu to nepůjde ani přesto, poněkud zaváhám. "Mohu vám pomoci?" otáži se a natáhnu ruce po držátkách vozíku. |
| |
| "Ne!" odsekne nasupeně na tvou nabídku pomoci a vztekle zabere rukama na kolech. Díky přišlápnutému koberci se mu konečně podaří dostat se do místnosti. Je to veliký pokoj, po levé straně je kuchyňský kout, oddělený od zbytku místnosti barovým pultem. Jinak to celé vypadá jako veliká pracovna. Koberec, s nímž John tak zápasil je jenom běhoun, zbytek podlahy jsou parkety. Jednu stěnu tvoří ohromná knihovna, je tam masivní pracovní stůl s přihrádkami a počítačem, jehož monitor je přikrytý háčkovanou dečkou. Oknem za zažloutnými záclonami je vidět vnitřní dvůr a protější dům. Na zdi a policích je spousta sošek, keramiky, všelijakých artefaktů... a fotografie v rámečcích. Fotografie starého pána v kulatých brýlích s různými jinými lidmi, na některých je s všelijakými domorodci z různých koutů zeměkoule. Na tom všem leží solidní vrstva prachu. Uprostřed místnosti stojí na zemi malý lihový vařič a na něm velký plecháč s nějakou černou tekutinou. Kolem vařiče je rozložené jakési provizorní lůžko ze čvercových matrací z gauče, několika dek a polštářů. Leží tam hromádka knih, na hřetě první z nich čteš název Čeština snadno a rychle". Vedle knih je otevřená plechovka nakládané kukuřice a mísa jablek. Vypadá to, jako by někdo tábořil uprostřed bytu. John přejede k tomu "ležení" uprostřed místnosti, sehne se na vozíku a sebere lahev whisky, která se tam válí, dost možná je to ta věc, co jsi slyšela spadnout jako první. Moc pití už u v té lahvi nezbylo. Zase whisku odloží na zem a pohlédne na tebe. "Sorry... promiň. Já.. nechci ... být ne-dobrý ... na tebe. To ne tvoje ... fault. Já ... vypít moc ... ty prosím ne-jít pryč."řekne s dlouhými pomlkami. |
| |
| Při tak prudkém odmítnutí sebou prudce škubnu a ruce okamžitě stahnu, jako bych si sahla na něco horkého. No tak ne, pomyslím si trochu dotčeně. Jestli jsi takhle milí ke všem a vždy, tak se ani nedivím, že můj předchůdce to vzdal. Ale snažím se netvářit ani vyděšeně ani kysele, snažím se udržet nehnutou neutrální tvář. Rozhlížím se po pokoji. Knihovna mne zaujme. Ty takzvané "chytače prachu" taky, mám ráda takové věci... Ale to tábořiště vprostřed pokoje mne zaujme hned v zápětí. A to víc, než to předchozí. Koneckonců, knihovny znám. Pracholapače taky. Ale tohle? Ech, to tu táboří jak cigoši? Hm... možná nedosahne na vařič, z vozíku, možná si jinak neuvaří ani kafe... Řekla bych, že to bude kafe, to v tom plecháči... Zkus si aspoň někdy myslet o lidech to lepší, aspoň zezačátku. Hm. To se mnohem líp řekne, než udělá. Tím spíš po Zdeňkovi... Exotů začínám mít po krk. I když Zdeněk je spíš nevycválaný zhýčkaný pozér než exot... Chvíli váhám, než vstoupím dovnitř. Asi sis fakt měla vzít tu pistoli. To neprověřují, ke komu posílají pomoc? Nadechnu se a vydechnu a podívám se na Johna. "Nic se neděje," pokouším se udržet neutrální hlas. Už se ke mě lidi chovali o dost hůř, a to lidi o dost bližší, než jsi ty... Jsem cokoli, ale chráněná přecitlivělá květinka rozhodně ne... "Možná by pomohlo hodně silné kafe... a k tomu anglická slanina s okurkami, hodně mastné a hodně kyselé," navrhnu mu. "A pořádně se napít... voda nebo tak... Pomůže to odbourat alkohol z těla," vysvětluji. Pokouším se mluvit pomaleji a pečlivě vyslovovat a arktikulovat. "Jsem tu, abych vám pomohla, poslali mně sem, abych vám pomáhala... takže pomůžu, s čím budete chtít..." Už se mu tak nějak neodvažuji nabídnout konkrétní pomoc, ne teď. |
| |
| Převážná většina titulů v knihovně je česky, ale najdou se tam i knihy v angličtině, němčině a ruštině, jsou to hlavně odborné publikace - historie, sociologie, psychologie, antropologie, různé slovníky, lexikony a atlasy... je to hodně slušná sbírka, může tam být kolem 3000 titulů. Zatímco se rozhlížíš po místnosti, muž na vozíku si prohlíží tebe, nespouští z tebe oči, ani když tak nějak vydýcháváš situaci a snažíš se o neutrální tón hlasu. "Nic neděje..." opakuje zase po tobě, spíš tiše, pro sebe, a neklidně se zavrtí v kolečkovém křesle. Potom se poprvé od vašeho setkání usměje, když mluvíš o kávě. "Ty ráda kafe?" zeptá se a popojede k vařiči. Nakloní se nad plecháč a lžící zamíchá jeho obsah. "Je ... teplý ještě trochu. Ty, hmm... dát sobě? Cups are ... eh... tam," ukáže ti ke kuchyňskému koutu, kde nahoře nad linkou je polička s porcelánovými hrníčky. On sám tam jeden má, na zemi, evidentně použitý. Z kapsičky u košile vytáhne krabičku sirek a zažehne plamínek vařiče. "Hodně mas-tné, hodně kys... kyselé, hmmm,"mumlá si zas pro sebe, natáhne se k té hromádce knih, a vezme si slovník. Chvíli v něm listuje. "Hodně mastné tady nic," řekne potom. "Jídlo tady skoro nic..." Pokrčí rameny, zaklapne slovník a položí si ho do klína. "Z nemocnice poslali jeden kluk, ale ne-chtít pomohla, přijít jednou, přijít dvakrát, vzít peníze, že nakoupit, a už nevidět," povídá a přitom tě stále pozoruje. "Teď tady ty, aby pomohla. Mluvíš, že nic neděje, že pomoct, co já chceš ... ale tvoje tělo mluvíš, že ty strach. Já nelíbíš," pronese pomalu, skloní se k plecháči a znovu zamíchá. Pokojem se začíná šířit silná vůně kávy. |
| |
| Tak knihovnu má zajímavou. To rozhodně. Jeho? Nebo toho pána na těch fotkách? "Hezká knihovna," pochválím. "Zajímavé knihy... interesting books," dodám. Když se otáže na kafe, pokrčím rameny a věnuji mu úsměv. Poněkud nejistý. "E. Ano, přiznám se, že ano. Ale bílé, s mlékem a cukrem, bez toho to není ono..." připustím. Pak se podívám na tu skoro prázdnou láhev na zemi. "A když jsem se učila na zkoušky, pila jsem ho s whisky," přiznám s dalším nejistým úsměvem. "Mám maturitu z angličtiny, takže jednoduché věty bych měla zvládat v angličtině, když byste chtěl," nabídnu mu. "But my vocabulary is small, and grammar is terrible," přiznám. "Kyselé okurky, a špek," navrhnu konkrétní jídlo. "Nebo tučné vepřové..." Dívám se u toho na něj, poněkud nejistě. Když mluví o tom klukovi, zamračím se. Vypadám upřímně znechuceně. "Hm... jestli chcete, nakoupím vám. Nějaké peníze mám sebou, nakoupím ze svého, zaplatíte to, až to přinesu," nabídnu mu. No, vidím, že to budeme mít těžké oba. Ať si o Johnovi myslím cokoli, tak toho mého předchůdce za tohle odsuzuji jednoznačně. "A o něm řeknu v nemocnici, že utekl s vašimi penězmi, třeba budou vědět, jak to vyřešit," navrhnu. Mluvím pomalu, stále se snažím vyslovovat přesně a jasně. Po jeho posledních slovech znejistím ještě víc. Pak pokrčím rameny a zaváhám. Pak si poněkud nervózně olíznu rty. Hm, co mu na tohle mám říct? "To ne. Jen... nejsem zvyklá. Je to moje první místo pracovní, tím spíš takhle... Jsem chemik, vystudovaný. Od Červeného kříže mám jen kurz." |
| |
| "Ano,"přikývne John poněkud nepřítomně, když chválíš knihovnu. "Ale moc z knihy vysoko, já nemůžeš podívat..." Poněkud rozpačitě rozhodí rukama, když říkáš, jak máš ráda kávu. "To ne-šťastný, že tady nic mléko. Cukr možná... ty můžeš podíváš. Já nejvíc rád jen tak, kafe. Silný kafe." Regulačním kolečkem vařiče zhasí plamen, kousíček popojede, aby dosáhl na svůj hrnek, sundá plecháč a nalije si. Káva je hustá a černá jako bota, silně voní a ve spirálkách z ní stoupá pára. Pousměje se jedním koutkem, když začneš mluvit anglicky a řekne: "Prosím, ty mluvit česky, já musíš učit. Hodně naučil v nemocnice, ale ne dost. Teď učit z kniha, ale potřebuješ mluvit." Posmutní a hořce dodá: "Co já pryč z nemocnice, moc nemluvit, moc člověk nevidět..." Přikývne na to, když se nabídneš, že nakoupíš a potom prohlásí: "Peníze ne-důležitý... Ten kluk už pryč ... možná on peníze potřebovat. Ale špatný, že on něco hmmm," zalistuje ve slovníku, " něco slíbit a pak neudělat." Usrkne horký nápoj, a přitom tě tak nějak pořád pozoruje i přes okraj hrnku. "Chemik? To, hmmm ... rozdíl, tady nic chemie. Tady já místo chemie." zasměje se tiše. "Ale ty nemusíš mě bát... Když ty něco nelíbíš, řekneš, a nemusíš dělat. Já nechtít ty musíš dělat ne-rád. Já potřebovat přítel, ne sluha." Drží hrnek v dlaních a objímá ho dlouhými, štíhlými prsty s výraznými klouby, jako by ho zábly ruce. "Mě líbíš tvoje ... name. Wolf je vlk, to dobrá známka ... ne ... jak to říkat? Hmmm ... anyway, je dobrý, ty tady." Všechno co říká, vyslovuje tak trochu ztěžka, občas se mu plete jazyk, ale nezní to, že by jen tak opilecky blábolil. |
| |
| "To přece není problém, když budete chtít, mohu vám podat, jaké knihy si budete přát," nabídnu mu. "Já ho dělám slabý," pokrčím rameny s úsměvem. "Když jsem maturovala, měli jsme službu, ti, co už odmaturovali. Starali jsme se o kafe pro komisi a tak. Za mnou přiběhli, co jim to dělám za ochucenou vodu," zašklebím se a zavrtím hlavou. "Mlíko nakoupím. Můžeme se teď dohodnout, co chcete nakoupit, napíšu si to a přinesu to za chvíli," nabídnu mu znova. "Jestli chcete uvařit, tak jednoduchá jídla umím. Složitá bych musela konzultovat s kuchařskou knihou," přiznám. Zasměji se. "Já mám taky potíže s mluvením v angličtině. Líp čtu, ale nevymáčknu se, když musím něco říct," připustím. "A mám potíže rozumět dialektům, nebo když se mluví rychleji." Neptám se ho. Jsem sice zvědavá, ale nechci se ho ptát, co se stalo. Bylo by to nevhodné. Neodvažuji se toho. Jestli bude chtít, poví mi to. Jestli ne, tak já do toho nemám co šťourat. "Neuměli v nemocnici anglicky?" zeptám se. Je to jen zájem, nic víc. Jediné, jak se odvažuji tohle téma naťuknout. Zasměji se. "Chemie, jak se ukázalo, dokáže být pěkně nudná. Lidi jsou různí, ale ať jsou jakýkoli, nejsou nudní," prohlásím. Na jeho prohlášení o příteli a ne sluhovi jen přikývnu a je vidět, že se mi ulevilo, že jsem ráda, že to vidí takhle. Má zajímavé ruce. Často mne na mužích zaujmou ruce - a oči. Zvednu oči od jeho rukou objímajících hrnek. Zase se usměji. "Znamení. Dobré znamení," opravím ho jemně. "Máte rád vlky?" otáži se. |
| |
| John jenom přikývne na tvou nabídku podání knih, a mírně se pousměje, ale neřekne na to nic. Vypadá to, že sám ani pořádně neví, jaké tituly v této knihovně jsou, nemá představu. Tak nějak se sem vůbec nehodí, nevypadá jako nějaký vědec, kterému tyhle všechny knihy určitě patří, nebo patřily. Když mluvíš, pozorně ti naslouchá a bezhlesně při tom pohybuje rty, jakoby si opakoval tvá slova a snažil si je vštípit do paměti. Přesto se zdá, že nerozumí úplně všemu, to poznáš podle toho, jak směšně vraští čelo a krabatí obočí. Když mluvíš o maturitě, usilovně listuje ve slovníku. Nakonec ale mu ale dojde pointa a zasměje se. “Ochucenou vodu ne dobrý kafe,“ řekne. “Moje …hmm … (listuje ve slovníku) … babička říkat, nedobrý kafe, když nestojíš … hmm… lžíce v něm. Poněkud posmutní, asi při vzpomínce na svou babičku. Upije ze svého hrnku a tím svým těžkopádným stylem vypráví: “Babička dobrá žena, dobrá … (opět chvíle listování) dobrá hostitel. Celý den vaříš kafe, celý den hmmm… konvice na ohni. Když někdo přijdeš, dostaneš kafe. Pořád někdo chodíš… Tak babička pořád liješ vodu v konvice, sypeš kafe z plechovka, vaříš… Večer potom kafe nejvíc dobrý, hustý. Když vypiješ, nespíš nic.“ Pousměje se a řekne pak: “Když ty uvařit, tak koupit, co ty chceš. Mě jedno, sníš všechno. Ty koupit, co myslíš, že dobrý… Koupit sobě mlíko do kafe, pro mě nějaký … hmm… ovoce, to rád.“ Pozoruje tě, když položíš svou zdvořilou otázku na nemocnici, dívá se a mlčí. Jeho černé oči se dívají na tebe a potom jaksi za tebe, nebo skrz, jako by viděly něco vzdáleného. Když ti to ticho už pomalu začíná být trapné, promluví: Když já v nemocnice, neumět česky nic, nejdřív. Já teprve dva dny v Česko, když mě stát … hmm.. nehoda. Když já probudíš v nemocnice, nemůžeš hýbat nic… Doktoři umíš english, některý sestra taky, ale já vidíš, že muset zůstat dlouhý čas. Chtít mluvit jazyk země, kde muset zůstat dlouhý čas.“ Povzdechne si. “Ale málo slova znát zatím. Česky zlý jazyk … to ne… ob…(listuje) …ob…ob-tížný. Je ob-tížný řeč. Já chceš hodně říct, nemáš slova.“ Opětuje tvůj úsměv a zopakuje po tobě: “Dobré znamení…“ Je vidět, jak ho těší, že se ptáš, že ho těší rozmluva s tebou. “Ano, vlk pro mě hodně důležitý,“ řekne a natáhne k tobě ruku, ukazuje ti tetování. Není to žádná dokonalá kérka, jakou se honosí kde kdo, tohle je trochu něco jiného. Spousta malinkých vpíchných teček modré barvy tvoří dohromady tak trochu abstraktní siluetu běžícího vlka. “Tašúnka wak´han, můj hmm… totem.“ Ta dvě cizí slova vysloví tak měkce, se zvláštním, melodickým přízvukem. Znějí docela jinak, než jakákoliv řeč, co jsi kdy slyšela. Je ti jasné, že to musí být jeho rodná řeč, řeč jeho lidí. “Ty sobě asi říkáš, co já tady, jak to… Já řekneš, jestli ty chceš, ale těžký pro mě, nemáš slova…“ prohlásí, když tu najednou se ozve domovní zvonek. John sebou trhne, ucukne pryč rukou s tetováním a jaksi bezděky si shrnuje rukáv košile. “Co dneska za den? zeptá se tě roztržitě a očima zatěká po svém „ležení“ a téměř vypité lahvi whisky. Ještě, než mu stačíš odpovědět, ozve se zvonek znovu, dlouze. |
| |
| "To je knihovna po dědovi?" otáži se Johna. Tak nějak se zájmem, a snažím se, aby to znělo nevtíravě. "Po tomhle pánovi?" dodám další otázku a kývnu bradou k těm fotografiím. Přikývnu s úsměvem, když zjistím, že pointu s kafem a obarvenou vodou pochopil. Nemíním se nijak pošklebovat jeho gramatice - koneckonců je mi jasné, že když bych se já pokusila mluvit anglicky, dopadne to dost podobně jako jeho čeština. A oceňuji, jak se s takovým jazykem, jako je čeština umí porvat. Zašklebím se, když mluví o kafi celý den na ohni. "Neumím si to představit," přiznám. "Nikdy jsem takové kafe nepila... obávám se, že by mě porazilo," zasměji se. Na otázku nákupů se zamyslím. "Dobře. A je něco, co nejíte? Třeba jako jestli jste vegetarián nebo tak," ujišťuji se. Raději si tohle vyjasnit dopředu, než pak udělat nějakou chybu a řešit narychlo náhradní způsob vaření. Neptám se na jeho úraz ani nemocnici, nehodlám být vlezlá a dotěrná. Když bude chtít, poví mi to, časem. Známe se pár minut. "Proč byste tu musel zůstat? Když byste nechtěl, vždyť vás přece repatriují do vaší země... když byste chtěl, určitě by to šlo zařídit a já bych zařídila, co by bylo potřeba..." nabídnu se mu. Chtěla bych se ho zeptat na toho vlka, na ta jeho slova - ale do toho se ozve zvonek. Zvednu oči od jeho předloktí a tetování k jeho tváři, tak trochu tázavě. Jestli někoho čeká a jestli mi vysvětlí, koho čeká, nebo co s tím dotyčným za dveřmi... "Pondělí. Mám jít otevřít?" nabídnu se. |
| |
| Knihovna ti nedá spát, jak se zdá. John také pohlédne na fotografie, když na ně ukážeš, a jaksi se zachmuří. Dle jeho výrazu vidíš, že jsi se dotkla nějakého citlivého místa. "To můj ... otec," řekne jaksi neochotně po chvíli temného zírání na knihovnu a obrázky v ní. Dál se k tomu zatím asi nehodlá vyjadřovat. "Sníš všechno..." zopakuje s pokrčením ramen, když se ujišťuješ ohledně nákupu. "Ne vegetarián." "Repatriují ... do země .... hmm, to ne tak jednoduchý. Teď muset být tady, ještě ne vrátit. Ne, já teď ještě muset zůstat, vrátit nejde takhle," prohlásí. Zní to teď dost zmateně, co říká. Zvuk zvonku Johna nějak rozhodil. Rozhodně nevypadá, že by chtěl začít vysvětlovat, koho čeká, místo toho couvne s vozíkem od tebe, popadne whisku a rozhlíží se po nějakém úkrytu. "Pondělí... pondělí...." mumlá si přitom pro sebe. Další zazvonění prořízne vzduch. "Mo-ment!"zahaleká John stejně, jako před nějakou dobou na tebe, když jsi stála za dveřmi, a prosebně na tebe koukne. "Ano, otevřít." |
| |
| Jsi blbec, vynadám sama sobě. Takhle blbě se ptát. Když nevíš o něm a jeho rodině vůbec nic. No, tak tady to máš, tady máš poučení. Zásadně se neptat na nic, o čem si nebudeš jistá, že to nebude vadit. Nehodlám se tedy už dál ptát. Přikývnu na jeho slova, že sní všechno. O to to bude snažší, v tom případě nebude snad moc těžké něco uvařit. Raději se ani nechci ptát na tu repatriaci. Nemá na to slova? Neví, jaká má práva a možnosti? Je opilý? Každopádně ani na tohle teď není vhodná chvíle se ptát. Vypadá to, že možná ví, kdo má přijít v pondělí, že někoho čekává. Nu dobrá. To není moje věc. Jen přikývnu, když potvrdí, že mám jít otevřít. "Jistě," řeknu a zamířím rychlými kroky ke dveřím. Není moje starost se ptát, kdo to je. Moje starost je mu otevřít. No no, vždyť není hluchý, pomyslím si, když ten někdo netrpělivý za dveřmi zase zazvoní. Vždyť snad nehoří. Dojdu ke dveřím, vezmu za kliku a otevřu, nejdříve na škvírku, s nohou zapřenou z druhé strany dveří, abych je kdyžtak mohla celkem snadno přirazit. I když je to možná moje iluze, protože když by se do těch dveří skutečně prudce opřel, tak mi tu nohu akorát skřípne. |
| |
| Jdeš tedy otevřít dveře, zatímco John se snaží ukrýt lahev za knihy v jednom z nižších regálů knihovny. Zdá se, že tvé bezpečnostní opatření zapřené nohy nebude potřeba. Když vyhlédneš škvírou na chodbu, spatříš vysokou ženu ve středních letech. Vlasy, obarvené na "mahagon", má sestřižené do moderního, sportovního účesu, a hranaté brýle jí dodávají poněkud přísný výraz. Na sobě má dlouhý tmavý kabát a přes rameno sportovní tašku. "No, to je doba," podotkne ta žena, když otevřeš, a pak, když vidí, že za dveřmi je někdo jiný, než koho čekala, tázavě pozvedne upravené obočí a přeměří si tě přes obroučky brýlí. "Jsem Svobodová, rehabilitační sestra," představí se. "A vy asi budete jeho nová asistentka, nemám pravdu?"dodá vzápětí. Na slovíčko jeho dodá takový zvláštní, nepříliš hezky znějící důraz. "Tak šup, šup, pusťte mě dovnitř, nemám celý den jenom na něj..." Když vstoupí do bytu, nakrčí nos, začichá a řekne ti: "Měla byste mu tady vyvětrat, slečno. To je hrozný vzduch!" Bez okolků jde dál a už v chodbičce volá takovým tím falešně vstřícným hlasem: "Dobrý den, pane Procházko!" V odpověď zaslechneš jenom nějaké nezřetelné Johnovo mrmlání. Svobodová vstoupí do pracovny a spráskne ruce. "Tedy pane Procházko, vy tady máte ale binec! Co jsem vám říkala minule? A co ten vařič? Vždyť byste to tady mohl celé podpálit!" začne ho hned peskovat jako malého kluka. John jenom schlíple sedí na vozíčku a tváří se kysele. "Ale..." pokusí se namítnout, jenže sestra ho přeruší. Jde k němu a říká: "Žádný ale, pane Procházko. Tady nejste v prérii, nebo kde jste to žil. Ostatní pacienti také nevaří na podlaze." Když přijde těsně k němu, znovu začichá a potom spustí ještě hůř, než předtím: "Vy jste pil! No to snad nemyslíte vážně! Vždyť berete léky!" Položí na zem svou tašku a začne vybalovat jakési cvičební pomůcky, přitom si mumlá pod nos: "Panebože, tak nezodpovědného pacienta jsem ještě nepotkala, to snad není pravda." John se tváří tak nějak zarputile a neříká nic. Potom se podívá na tebe, celkem zoufale. Rehabilitační sestra zachytí jeho pohled a řekne: "Jen moc nekoukejte a jdeme na to. Doufám, že jste dělal i sám nějaké ty cviky, jak jsem vám říkala?" "Zbytečný..." zahuhlá muž na vozíku sotva znatelně a pak se trochu přikrčí, pod pohledem, jaký se do něj zapíchne zpoza strohých obrouček brýlí. "Cože...?" nevěří Svobodová vlastnímu sluchu. "Vaše šance na to, že budete znovu chodit je z lékařského hlediska reálná. Pokud ovšem budete spolupracovat a řádně cvičit, kolikrát vám to ještě budu opakovat? Tak jdeme na to..." Po těch slovech stáhne Johnovi z nohou deku, kterou je přikrytý a odhalí jeho nohy. Sedí na vozíku jenom v trenýrkách a nahé nohy má hodně hubené. Na pravé holeni má navíc dlouhé jizvy po operaci. Jak je deka na zemi, John pevně semkne rty, a pak znovu pohlédne k tobě. "Patricie, prosím nakoupit teď. Jak já cvičíš ne hezký pohled," řekne ti a sestra si odfrkne. |
| |
| Vypadá to, že John ví, koho čeká. Když se tak pokouší schovat tu láhev. Ale neptám se ho. Když by chtěl, poví mi to sám. Ptát se mi je hloupé, koneckonců, je to jeho věc. Když spatřím ženu, poněkud znejistím. Je to jeho manželka? Nebo přítelkyně? Nedívá se na mne moc nadšeně... Ale zase, proč by potřeboval asistentku? Hm, přítelkyně, velmi zaměstnaná, takže by pro ni byl přítěží? Ale těmhle mým myšlenkám je rychle učiněna přítrž a mně se dostane vysvětlení. No, nevypadá moc přívětivě... "Ano," přikývnu neutrálně a tvářím se neutrálně. V první chvíli se tvářím, že jsem ten akcent na slovíčku "jeho" nepostřehla, ale pak ve mne získá navrch nechuť k takovému jednání. "Jsem nová asistentka pana Johna," jmenuji ho schválně, když ona mu nemůže přijít na jméno. V první chvíli mám chuť ji říct, ať počká, jestli ji John přijme, ale její ráznost, s jakou vstoupí mne zarazí a moji výřečnost umlčí. Jen ji ustoupím z cesty. Tahle semetrika by mne byla určitě schopná odstrčit. A já nepotřebuji problémy hned od začátku. Jdu za ní, poněkud nejistě. Tak nějak nevím, co si o téhle ženské mám myslet. Když by na mne poslal někdo takovou babu, asi bych ji nepustila do bytu... Když ho tak peskuje, jen se dívám a poslouchám a mračím se. Tohle se mne skutečně dotkne. Tohle by si neměla dovolit. Ne k člověku v Johnově situaci. "Jestli si vzpomínám, paní Svobodová, že jste říkala, že jste rehabilitační sestra," ozvu se tiše, a možná až příliš klidně. "Nikoli sociální pracovnice. A také to zde nevypadá, že by pan Procházka byl v nemocnici, myslím, že je ve svém bytě," dodám a neopomenu drobný důraz na slovíčko "svém". Kde se to ve mne bere nevím. Nejspíše je mi prostě a jednoduše Johna líto. Nejspíše si myslím, že by taková necitelná arogantní semetrika neměla dělat s lidmi, tím spíše s lidmi po úraze a zmrzačenými - neboli v choulostivém psychickém rozpoložení. Nejspíše mám pocit, že John potřebuje zastání, protože sám nevypadá, že by se byl schopen bránit, byť z jakéhokoli důvodu. Na její peskování ohledně cvičení neříkám nic. Ale když stahne Johnovi tak bez okolků deku z nohou, ihned se zadívám stranou a tvářím se, jako bych si toho nevšimla. Zaprvé se tak trochu stydím a je mi to nepříjemné, vidět cizího muže v trenýrkách. Za druhé si myslím, že to musí být stejně nepříjemné Johnovi. A za třetí se mi příčí, když zdravotnický personál jedná s člověkem jako s kusem masa, jak právě dokázala tahle ženská. Na slova Johna jen přikývnu. "Jistě. Nakoupím a vrátím se," přijmu velmi ochotně vysvobození z téhle trapné situace a otáčím se k odchodu. |
| |
| Na tvé prohlášení o tom, že jsi nová asistentka pana Johna, si sestra Svobodová tak trochu ironicky odfrkne, a žene se dovnitř. Ve chvíli, kdy překročí práh pracovny a zaměří se na Johna, ty jako bys pro ni přestala existovat. Přinejmenším do chvíle, kdy si dovolíš se ozvat. Okamžitě se k tobě otočí a spraží tě pohledem. John za jejími zády na tebe zase vrhne varovný pohled a nenápadně se ti snaží naznačit, že to nemá cenu. "Milá slečno, s vámi tady nemíním diskutovat. Vy taky nejste žádná obhájkyně práv pacientů, jak si teď nejspíš připadáte. To, že jsem rehabilitační sestra ještě neznamená, že budu tolerovat takové porušování kázně při léčbě, jako je pití alkoholu, nebo že budu ochotně docházet do takového svinčíku. Uvědomte si laskavě, že je to od nemocnice velmi vstřícné gesto, že nás takhle posílají, protože jinak většina pacientů za pomoci svých asistentů dochází na rehabilitaci právě do nemocnice. Takže si hleďte svého. Vaší povinností je mimo jiné také dohlédnout na to, aby pacient nežil jako nějaké zvíře," uzemní tě ta strohá žena svým proslovem, a hned se zase otočí k Johnovi, který okamžitě přestane vysílat tajná znamení a sklopí oči. Jak se otáčíš k odchodu, John ještě řekne: "Díky. Můžeš vzít to... jak se to ... taška... taška s kolo, najdeš v ... eee ... skříň." Za chvíli jsi zase na ulici, která je teď ztichlá, žádné sbíječky. Letmým pohledem do výkopu zjistíš proč - dělníci si dávají pauzu a občerstvují se špekáčky a lahvovým pivem. Letmým pohledem na hodinky zjistíš, že je půl druhé, byla jsi tam skoro hodinu, ani ti to nepřišlo. Teď ještě najít nějaký krám... |
| |
| Johnova pohledu si všimnu, ale už je pozdě. Slova byla vyslovena, škoda byla napáchána. Ani nemůžu Johnovi dávat tajné signály, protože ta baba čučí přímo na mne. Tak se pleteš. Teď právě se cítím naštvaně a jako blbec. Jako bych neměla zkušenosti s takovými, jako jsi ty. Myslet si co chci a mlčet. John už se to nejspíše naučil. Mám chuť jí říct hodně věcí a pohádat se s ní, ale neudělám to. Jsem příliš slušně vychovaná na to, abych se odvažovala říct a prosazovat svůj názor, tím spíše když by to mělo být za cenu hádky. Udělám to, co vždy - raději to nekomentuji, raději se už nevyjadřuji a spolknu to, co bych chtěla říct, naštvání i jistou dávku ublíženosti a odejdu. Přikývnu Johnovi a ještě se po cestě stavím v té skříni pro tu tašku. "Zatím nashledanou," loučím se s pohledem na Johna. Aspoň tuhle malou hloupou revoltu si dopřeji, tvářit se tak, jako by tam ta semetrika už nebyla a loučit se jen s ním. Koneckonců - ona se neobtěžovala říct mi ani "dobrý den". Na ulici se konečně volně nadechnu. Ta Svobodová mne znechutila víc než se na první pohled zdá. Rychlým pohledem přejedu dělníky u výkopu, pak se rozhlédnu po ulici. No tak, nějaký obchod tady musí být, jsme v centru Prahy... Jestli nebude, budu se muset zase doptat, ale to se mi moc nechce, raději se nejdříve porozhlédnu kolem sama. |
| |
| John opětuje tvůj pohled, když se s ním loučíš, kývne ti a pousměje se. Pak ti výhled na něj zakryjí záda sestry Svobodové, která se nad ním skloní, naučeným chvatem ho chytne pod rameny a zvedne z vozíku. Co se děje dál už nevidíš, protože jsi na chodbě a doluješ ze skříně plné starých kabátů páchnoucích naftalínem klasickou nákupní tašku českých důchodců, s kovovým držadlem a kolečky. Ještě když za sebou zavíráš dveře, slyšíš zevnitř přísný hlas rehabilitační sestry: "Ale no tak, pořádně! Vím, že to bolí, ale musíte. Je to pro vaše dobro..." Rozhlížíš se kolem, v dohledu není žádný obchod, jenom hospoda. Ale když pak vyjdeš na hlavní třídu, na Vinohradskou, kde přes dlažební kostky s hukotem přejíždějí auta a s cinkotem tramvaje, spatříš na jedné z pouličních lamp nahoře značku "Delvita- 500 m". Když konečně dorazíš k obchoďáku, sice máš pocit, že to nebylo jenom pětset metrů, ale co už, jsi tu. Před vchodem je stánek, kde nějaký vymrzle vypadající chlapík prodává dušičkové věnce, pozlacené jmelí, svíčky z včelího vosku a různé výrobky z ovčí vlny. Vezmeš si vozík a vyrazíš do toho mumraje mezi regály. Ačkoliv do Vánoc zbývají ještě necelé dva měsíce, tady to jede v plném proudu. Všude samá cingrlata, ozdoby, koule a stromky... V akci jsou čokoládoví mikulášové, formičky na cukroví, podobné věci. Na to, že brzké odpoledne všedního dne, a většina lidí by teoreticky měla být v práci, je tu celkem narváno. Co všechno kupuješ? |
| |
| Oplatím mu úsměv a odvracím se. Pro nás oba bude méně rozpaků, když se dál dívat nebudu a odejdu. Když zjistím, co to má být za tašku, nechám ji na svém místě. Koneckonců, v krámě se vždycky dá nějaká igelitka najít, a cestovat s důchodcovskou taškou na kolečkách se mi skutečně nechce. Na jeden den už toho na mne bylo dost. Chvíli to vypadá, že budu mít smůlu a že se budu muset ptát a nebo hledat dýl, když můj pohled padne na Delviťáckou směrovku. Pětset metrů, to není daleko. Vyrážím tím směrem. Dušičkové věnce a k tomu jmelí, dobrá kombinace. A jak to tak vypadá už podle výkladu Delvity, skutečně tu už v listopadu máme vánoce. Paráda. Ostatně, jako každý rok... Hm, co ti lidi dělají, že mají čas být na nákupech místo v práci? Nadšená z toho nejsem, ale co se dá dělat. Ukořistím si vozík a vyrazím do uliček obchodu. Na dlouhé vaření nebude čas. Takže něco rychlého. Těstoviny se sýrovou omáčkou a kuřecími kousky, to je rychlé a chutné, to umím tak, že se i kritičtí kluci z naší party na kolejích olizovali až za ušima... Fajn, to by mělo jít najít rychle. K tomu bazalku, ať to má bylinkovou chuť, a když by měli saturejku... pórek... Taky bude potřebovat něco jíst, až já tam nebudu. Takže chleba, nějaký ten sýr a šunku na to... Nějaký tvaroh a jogurt? Proč ne. Ovoce, hm... jablka, to je nekonfliktní, to lidi snědí... a pak pomeranče nebo mandarinky, podle toho, co budou mít v akci a vypadá to rozumě... A nějaké to mlíko... Klika, že sebou nosím peníze a nemusela jsem se pro to vracet. |
| |
| Po chvíli strávené v nákupním centru seznáš, že valná většina z toho davu tady jsou důchodci, které zřejmě nalákala výhodná nabídka akčního zboží. Babky a dědkové pomalu pošupují vozíky po obchodě a pečlivě zkoumají ceny výrobků podle barevných letáků, které jim chodí do schránek. Postupně najdeš všechno, co jsi chtěla koupit, v oddělení ovoce a zeleniny dokonce mají i stojánek s čerstvými bylinkami v malinkých plastových květináčcích; ty jsou ale poměrně drahé, 69,90 za kus. V akci jsou banány, mandarinky a kokosové ořechy. Když máš všechno, co jsi chtěla, zařadíš se do fronty u pokladen. Vypadá to, že tady tak trochu podcenili situaci, a jsou otevřené jenom dvě ze šesti, a podle toho fronta také postupuje - nechutně pomalu. Před tebou čeká starší paní v dlouhém zimním kabátě a háčkované čepici. S ní tam je malý chlapeček asi čtyřletý, na hlavě má dětskou pseudo-indiánskou čelenku z duhově barevných plastových per, a plastovou sekerku, která má zřejmě představovat tomahawk. Dítě má zrovna svou chvilku, rozjíveně pobíhá kolem, vyráží indiánský pokřik, a sem tam sekne do své babičky sekerkou, když se ho snaží zklidnit. |
| |
| Občas si říkám, že by důchodci měli mít vyhrazené hodiny, kdy mohou nakupovat. Nebo prostory. A nebo aspoň vyhrazenou kasu. Ztrácím nervy s někým, kdo zkoumá pět minut tytéž jogurty, který z nich je lepší. A nebo oplenduje u rohlíků, a člověk může být rád, že je neohmatá, který je lepší. Bylinky, no, proč ne. Do té sýrové omáčky se budou hodit, a třeba se budou Johnovi líbit. Mohla bych dvě vzít, takové ty klasické, co vydrží. Tymián a bazalku, pěkně to vypadá, často se to používá, a to i čerstvé. Kokosy se mi nechce rozbíjet, to jsem nikdy neuměla, takže zůstanu u banánů a mandarinek. A nějaké to jablko. Buďto podcenili situaci, a nebo, což je pravděpodobnější, se rozhodli neplatit tolik prodavaček, že takhle jim to vyjde levněji. No, tak či tak si to prostě musím vystát, tak nemá smysl se zlobit. Sleduji toho chlapečka a tvářím se jakoby nic. Docela mne zajímá, jestli a jak si s ním poradí - ale zasahovat nemíním, dokud nebude obtěžovat mne. Jestli mu ona dovolí ji takhle osekávat, je to její problém - stejně tak to bude její problém, když si pak za nějakých deset let v novinách přečteme, že ji ubil tentokráte skutečnou sekerkou. |
| |
| Babička to s vnoučkem zřejmě moc neumí. Tichým hlasem ho napomíná (což dítě naprosto ignoruje), a vrhá omluvné pohledy na lidi kolem sebe. Nakonec pán v řadě před vámi to psychicky nevydrží, a když se kluk kolem něj potřetí přežene a zavadí o něj sekyrkou, otočí se, chytne ho a plastový tomahawk mu vytrhne z ruky. "Koukej toho nechat, kluku jeden!" zahartusí. "Nebo ti jednu seknu..."dodá, předá hračku babičce a zase se otočí. Dítě zůstane stát, jako když zkoprní a pak začne natahovat. "Slyšel jsi pána Petříku... Tak buď hezky hodný, nebo nedostaneš ty bonbonky," řekne mu babička. No, ještěže za chvíli přidou na řadu a po nich ty. Ještě chvíli v tomhle mumraji a začala by tě z toho bolet hlava. Zaplatíš, vezmeš si účtenku, naskládáš koupené věci do igelitek, a rychle pryč. Když se vrátíš do domu v Mánesově ulici a vystoupáš po schodech k Johnovu bytu, najdeš dveře pootevřené. |
| |
| Oddychnu si, když ten muž kluka aspoň trochu zklidní, když už to nedokáže ta, která by měla být v tomhle třetí nejpovolanější. Ještě chvíli a začala by mne třeštit hlava. Jak vůbec lidi můžou mít děti? Proč vůbec lidi chtějí mít děti? Jo jo, jak slepice - v jedné tašce zrní a v druhé potvrzení, že slepice nejsem... pomyslím si, když do každé ruky uchopím igelitku a jen doufám, že to ucha vydrží. Zase schody. No, co bych neudělala pro své zdraví. Pootevřené dveře mne poněkud překvapí. Chvíli před nimi váhám, ale pak zazvoním. Ani tak se mi nechce vstupovat dovnitř do cizího bytu. |
| |
| "Come in,"ozve se zevnitř Johnův hlas. Když vejdeš dovnitř, uvidíš Johna ležet na zádech na jeho provizorním lůžku z čtvercových matrací z gauče a několika dek. Oči má zavřené a od pasu dolů je zas přikrytý tou svojí dekou. Teď, když je přes něj rozprostřená, je líp vidět - je to opravdu pěkná patchworková deka, z malých barevných kousků látky, které dohromady tvoří velikou hvězdu. rehabilitační sestra je už evidentně pryč. "Jak venku, Patricie?" zeptá se tě poněkud toužebným hlasem. |
| |
| Otevřu dveře, vstoupím a zavřu za sebou. Jsem naučena nenechat otevřené dveře. Musím se přiznat, že jsem tak trochu měla obavy, že se mu něco stalo... když dveře zůstaly pootevřené... "To jsem já," ozvu se, abych Johna nenechávala na pochybách. Ve dveřích pokoje tašky postavím na zem. Zuju kotníčkové černé semišky na podpatku a pak teprve vstoupím dovnitř. Teď tady budu dýl, a rychle by mi začalo být horko, a tak si sundám dlouhý svetr s bíločerným abstraktním vzorem a přehodím ho přes nějakou židli, aby nepřekážel, k tomu přidám černý šátek z krku, který nosím místo šály. Pod svetrem mám černou dámskou košili, uvázanou v pase a dlouhou džínovou černou sukni do půl lýtek se zapínáním odshora až dolů. Na krku na koženém řemínku modrohnědý kámen ve tvaru kapky. Pokrčím rameny a pokusím se usmát. "Podzim. Pražský podzim. Takže nic moc," odpovídám. "Šedivo," upřesním. Vezmu ty tašky, abych je vzala dovnitř a mohla je vyskládat. |
| |
| John oteve oči a pohlédne na tebe, když mu povídáš, jak je venku. "Šedivo, podzim," opakuje zase po tobě, jak už to má ve zvyku, a dívá se, jak vyskládáváš tašky. "U nás podzim hezký. Příroda... barvy... hezký. Já stýskáš, chceš ven, nemůžeš... Díváš z okno, vidíš domy, obloha nic. Smutný," řekne s povzdechem. Podívá se na kámen, který máš pověšený na krku. "To... tvůj amulet? Tvůj hmm ..." zalistuje ve slovníku, který má při ruce, " ... kouzlo?" |
| |
| "Podzim je nádherný v Jeseníkách. Viděl jste Jeseníky? Ty jsou nejkrásnější právě na podzim. I když o něco dřív, tak pozdní září..." vysvětluji. "V Praze je podzim stejně jako jakékoli jiné období - šedivo, prach, špína. Akorát v zimě místo prachu rozteklá břečka," pokrčím rameny. "Možná... v Praze možná podzim lepší za okny." Když by jezdil výtah, navrhla bych mu, jestli by nechtěl ven... ale takhle? Jak bych ho dostala ze schodů dolu? Těžko. Nebo spíše - nebylo by jak. Podívám se na ten kámen. Amulet? Hm? Ani nevím... Prostě, něčím se mi líbil, něčím mne přesvědčil, že bych si ho měla koupit... "Nevím... možná... viděla jsem ho na jednom stánku, a oslovil mne, zavolal mne..." |
| |
| "Jeseníky neviděl," potřese John záporně hlavou. "Nic z Česko neviděl, přiletěl do Praha, dva dny jenon tady a stát ... nehoda." řekne pomalu, zase zavře oči a útrpně se ušklíbne. Tyhle vzpomínky pro něj nejsou vůbec radostné a je to na něm dost znát. Povzdechne si a zatím nijak nerozvádí, co se mu vlastně stalo. Místo toho, jako by četl tvé myšlenky, řekne: "Když já v nemocnice, sestra někdy vozit v ... garden ... hmm.. zah...zahrada? Viděl stromy, kytky. Teď tady, to jako ... prison." Když ale řekneš to o svém kamínku, otevře oči, vzdene se na lokti a pohlédne na tebe, s velkým zájmem. "Zavolal? " zeptá se, jako by špatně slyšel, nebo se chtěl ujistit. |
| |
| Neptám se ho. Když sám o tom nechce mluvit, mně se ho rozhodně nechce ptát. Jestli bude chtít, poví mi to sám. Jestli ne, tak mi do toho nic není. Přikývnu. "Určitě to nebude dlouho trvat, a zase je uvidíte," pokouším se ho utěšit. Když se tak zatváří na ten kamínek, znejistím. Zvednu ruku ke krku a vezmu kamínek do dlaně. "Hm... no, řekla bych to tak... nevím, jak to říct jinak," pokrčím rameny a zatvářím se trochu omluvně. Tak nějak mám pocit, že mě teď musí považovat za blázna. "Dalo by se říct, že se mi líbil," pokouším se převést to trochu na zem. "Tak nějak, že ke mne patří..." to taky nebylo dobré vysvětlení, tak nějak se do něj zamotávám. Raději se rozhlédnu, kam vyložit tašky s nákupem a kde začít vařit. To bude bezpečnější než to, co si o mne te%d musí myslet. |
| |
| Když vidí, jak se tváříš omluvně a zmateně se snažíš vysvětlit tu záležitost s kamínkem, vlídně se pousměje. "Možná ty být ten, kdo ...(zalistuje slovníkem) kdo snít o kamenech. Můj... dědeček hlas kameny taky slyšet. Můj dědeček velký medicinmann, on učit mě dřív. Teď už on v ... hmm... v země tisíc stanů." Neohrabaně se zvedá do sedu, a rukama tahá své nepohyblivé nohy, aby si je nějak složil pod sebe. "Kameny mít řeč.... být živé." prohlásí. Tašky s nákupem bude nejšíp nejlepší vyložit v kuchyňském koutu. Je tam vestavěná skříň-kredenc, spoustu různých poliček a zásuvek na nádobí a také lednička. Při pohledu na ty tašky se tě John zeptá: "Kolik peníze za to?" |
| |
| Když se mne tak otáže, podívám se na něj. "Sní o kamenech?" zopakuji po něm lehce nejistě. "Nevím, jestli je slyším... ale mám moc ráda kameny... Jsou to bytosti." Přikývnu. "Můj děda mne také hodně naučil, než zemřel." Má české jméno. Ale chová se spíš jako indián, než jako Čech. Indiánští prarodiče? Začnu vykládat tašku s nákupem. "Dáte si mandarinku, banán nebo jablko, než uvařím?" nabídnu mu. Velmi opatrně vytahnu ty dvě bylinky v květináči a postavím je tak, aby na ně dobře viděl. "Tymián a bazalka. Jsou dobré na maso a do polívky, mnohem lepší než sušené kupované v pytlíku," ospravedlním svůj nákup. "A hezky vypadají, aspoň uvidíte zatím kytky takhle, než se dostanete ven a pěkně voní... snad vám udělají radost," pohlédnu po něm, tak nějak čekám, jestli to schválí nebo jestli dostanu vynadáno. "Jestli budete chtít, najdu pro ně lepší květináč, a nebo aspoň tyhle ozdobím," dám návrh. Roztřídím nákup, abych do ledničky dala to, co tam patří a kdyžtak se podívala, jestli v lednici není nic, co by se hodilo do mé představy o tomto vaření a bylo třeba spotřebovat dřív než nově nakoupené. |
| |
| John souhlasně přikývne a dívá se potěšeně. "Ano, kameny být bytosti, hodně starý, hodně síla a ... wisdom...eh, m-oudr-ost?" přeslabikuje ze slovníku se svraštěným obočím. Vidíš na něm, jak hrozně rád by si s tebou o tom všem povídal, jak ho těší, že tě tohle zajímá, a jak moc ho štve, že se nemůže pořádně vyjádřit. "Tvůj dědeček jistě dobrá muž, hodně moudrost..." podotkne a pak řekne: "Já myslíš Wak´han Tanka poslal tebe k já. Tady v Česko moc nikdo ne víra kameny-bytosti, ne víra zvířata-duše, nic víra předkové. Even not víra v Jesus Christ moc tedy nic." Jak tak sedí s tou hvězdnou dekou přes kolena, dívá se na svoje ruce, když mluví. Vzhlédne, když mu nabízíš ovoce. "Ano, děkuju... ovoce. Man-drinku perhaps... Ty koupit, to dobře," řekne a pozoruje tě, když vytahuješ bylinky. Nevypadá to, že by ti chtěl vynadat za to, že jsi je koupila, naopak, tváří se spokojeně. "Tymián, bazalka," opakuje si po tobě české názvy rostlinek. "Můžeš podáš? Já prohlídneš..." požádá tě a potom dodá: "Ozdobím můžeš jestli chceš..." Lednice zeje prádnotou, jenom ve dvířkách je kelímek s hořčicí a jedna plechovka nakládané kukuřice, stejná, jakou má John otevřenou u sebe na zemi vedle vařiče. |
| |
| Oddechnu si, když to vypadá, že se na mne nebude koukat jak na blázna. "Ano, moudré," přisvědčím. "Stromy jsou taky úžasné. Nádherné bytosti," přiznám mu svůj další názor. Sleduji ho pozorně, snažím se ho pochopit. A čekám, jestli se vyjádří - ale vypadá to, že to bude komplikované. Já neumím pořádně anglicky, on neumí pořádně česky. "Ano," přikývnu. "Dobrý a moudrý muž. Ale zemřel dřív, než jsem mu dokázala říct, jak moc pro mne znamená." Je znát, že to mne mrzí. "Já se považuji za věřící," přiznám mu. Tak nějak si nejsem jistá s jeho "even not"... ech, pitomá angličtina, měla jsem se ji učit pořádně. "Dobře," přisvědčím a vytahnu z tašky ještě nevyskládané ovoce. "Jo, a tady je účtenka," vydoluji mezi posledními věcmi z tašky kousek papíru z pokladní kasy. Pak se dám do loupání mandarinky a rozhlížím se po odpadkovém koši. "Jistě," přisvědčím, a rychle zkontroluji obsah zásuvek, abych našla nějaký tác a talířky. Na talířek dám oloupanou mandarinku, vedle toho postavím ty dva květináčky s bylinkami a přistrčím k tomu tu účtenku. Lepší než to tahat v náručí jak kočka koťata. "Garden thyme, and sweet basil," vzpomenu si na anglické názvy rostlin. No nic. Ještě, že jsem všechno nakoupila. |
| |
| Když přidáš to o stromech, John znovu pokýve hlavou, a pak pravou rukou ve vzduchu před sebou opíše široký kruh. “Everything … hmm… vše,co na téhle Zemi, Iná mak´ha kameny, stromy, kytky, zvířata být bytost, mít duše. Tak udělat Wak´han Tanka… Velká Duch.“ Zase spojí ruce v klíně a zadívá se na tebe. “Předkové můžeš mluvit, i když oni už ne…. ne tady. Wak´han Tanka slyšet člověk modlit. Seslat. Hmm… vision.“ Když hledáš v zásuvkách a kuchyňských skříňkách, najdeš odpadkový koš uvnitř jedné z nich, na vnitřní straně dvířek. Je v něm modrý igelitový pytlík a další plechovka od nakládané kukuřice, prázdná a zmáčknutá. V poličce nahoře najdeš podnos s okrajem z vyplétaného proutí, je tak akorát na dva šálky kávy a cukřenku. Naskládáš tam ty věci a přineseš to Johnovi. Chromý muž si od tebe vezme tác, při předávání se dotknete prsty. Oči má upřené na rostlinky. “Thyme and basil… já znát…“ Položí si podnos na kolena, vezme do ruky jednu z rostlinek, tymián, a zaboří do ní nos. Když se nabaží té vůně, vezme si mandarinku, kterou jsi mu oloupala, rozdělí ji napůl a nabídne ti. “Já těšíš, co ty vaříš. Když koupila tym-jan a basalka, to dobrý,“řekne. |
| |
| "Ano," přisvědčím. A vypadá to, že si to skutečně myslím, že s ním souhlasím, že to neříkám jen ze slušnosti. Koneckonců, ono je jedno, jak tomu chceš říkat. Univerzum, nebo Bůh nebo Wak´han Tanka nebo Velký Duch nebo Krišna. Výsledek je stejný. Na vize jen pokrčím rameny. "Nejsem si jistá." Pak se usměji, ale není to moc veselý úsměv. "Myslím, že mne bůh neslyší. Nebo možná spíš nechce slyšet," upřesním. Nějak moc mluvíš. Na to, že se znáte chvíli. Ale je v něm něco, kvůli čemu s ním chci mluvit. Asi proto, že to vypadá, že je schopný naslouchat a rozumět. A je to bezpečné. Nemůže chodit. A nemůže si mne nijak nárokovat. To je osvobozující. Necuknu, když se dotkneme prsty, ale ani ten dotyk nijak neprodlužuji. "Já je mám ráda. Ráda vařím s bylinkami," přiznám. "Je to lepší než klasické koření. Četla jsem před nedávnem Školu Malého stromu, tam vařili z divokých rostlin - divoké cibule a tak. Ale tady se to sehnat nedá, i když bych to ráda vyzkoušela," přiznám. Přijmu od něj půlku mandarinky. "Děkuji," usměji se. Jsem ráda, když se ke mne lidi dokáží chovat slušně. Tím spíše lidi, kvůli kterým tady vlastně jsem. "Doufám, že vás nezklamu," zasměji se. "Když už vařím, tak takhle, neumím moc klasická jídla," přiznám. Už mám celkem představu o tom, kde co je dostatečnou na to, abych mohla začít. Postavím se k tomu tak, abych k Johnovi nebyla otočená zády a abychom spolu mohli mluvit, dojídám svůj kus mandarinky a zatím krámuji potřebné věci jako prkýnko, ostrý nůž, pánvičku, nějaký hrnec nebo kastrol, vařečku... |
| |
| Když přisvědčíš tomu, co říká o bytostech, John naposled pokýve hlavou, teď téměř neznatelně a jaksi pro sebe. Podle výrazu jeho tváře to vypadá, že snad ani nečekal jinou odpověď, je v tom takové zvláštní poklidné uspokojení, jako by si právě něco ověřil. Potom, když říkáš to o vizích, zadívá se na tebe. Pohled jeho černých očí je pronikavý, zpytavý. Neřekne na to nic, ale pod tíhou toho pohledu máš najednou pocit, že to, co jsi řekla, to ...neslyší, nechce slyšet... není pravda, a že tomu ve skutečnosti nevěříš. John ti ta slova nijak nevyvrací, jen se tiše dívá, zatímco tvé myšlenky plynou. Nakonec skloní hlavu, ale ještě než to udělá, všimneš si že se zlehka usměje, pro sebe. Očima se kochá zelení bylinek, zatímco mu povídáš to o vaření se Školou Malého stromu. Vypadá to, že asi teď moc nerozumí, ale neptá se. Nakonec jenom řekne: "Ráda vyzkoušela... vyzkoušíš jednou." Sníte si tedy každý půlku mandarinky, John se dívá, jak se připravuješ k vaření, vlastně to vypadá, že nemá nic jiného na práci, než se dívat na tebe, pozoruje tě. Na druhou stranu sis už stačila všimnout, že tady není televize, tedy aspoň ne v této místnosti, protože vzadu, naproti oknu jsou ještě jedny zavřené dveře, zřejmě do ložnice. Vypadá to, že když je tu celé dny sám, že se tady asi musí pěkně nudit, kromě spousty knih tady vlastně není moc věcí, kterými by se člověk zabavil. Počítač na starobylém pracovním stole vypadá nepoužívaně, už podle té háčkované dečky, zakrývající monitor. Na skříňce se šuplíky, vedle stolu, kde stojí různé exotické sošky a všelijaké etnické cetky, leží opřený oválný buben. Je v Johnově dosahu, takže tě napadne, že jestli si tady s tím hrál, možná to bude ono mlácení, na které si stěžovala bába Kepková. Ušklíbne se, když se zasměješ a říkáš to o svém vaření. "Co klasická jídla?" zeptá se a pokrčí rameny. "Já sníš všechno. Klasická jídla... pro každý člověk jiný." Pak se zavrtí na svém místě a začne se pomalu sunout k invalidnímu vozíku, který stojí vedle těch jeho matrací. Po chvíli jistého úsilí se neohrabaně vytáhne do sedátka vozíku, sehne se a zvedne hvězdnou deku, která mu při tom spadla, přikryje si zas nohy, hubené a zjizvené. Když je vozíku, vypadá hned víc jako mrzák, než když tam tak seděl na zemi. Přejede přes místnost k těm šuplíkům, otevře jeden z nich, chvíli tam hrabe, a pak odtamtud vytáhne pěknou novou tisícikorunu, s níž v klíně zas přejede k tobě, ke kuchyňskému pultu, a podává ti ji. "Tohle za ... nakoupit. Zbytek necháš, příště zase nakoupit. Dobrý?" |
| |
| Trochu se ošiju, když se na mne tak dívá. Proč se na mne tak dívá? Jistě, že neslyší.... teda... jistě, že nechce slyšet... Protože slyšet musí. Ale nechce. Když by chtěl, nestavěl by se tak hluše, to přece ne. A nenechal by mne v tom všem tak zkoupat, když jsem ho tolikrát prosila a tolikrát se ptala a snažila se... Stejně sklopím oči. To není jeho záležitost. A nemůže vědět, nemá jak vědět. A nebo slyší. Ale kdysi, v minulém životě jsem udělala tak velké sviňárny, že si je teď prostě musím "vyžrat". Usměji se, už opravdověji, když vidím,jak ho bylinky potěšily. Když vidím, že moc nerozumí, přejdu do jednodušší češtiny a zpomalím řeč. "Je to kniha o klukovi, který měl jedny prarodiče indiány. Vychovávali ho a učili ho. Říkali mu Malý strom, dali mu takové jméno. Proto se to jmenuje Škola Malého stromu. Popisuje tam, jak vařili. Ale u nás divoké koření ani divoká cibule neroste." Sice jsem trochu nervózní, když mi tak kouká pod ruce, ale snažím se to nedat najevo. Koneckonců je mi jasné, že tady nemá moc co dělat a na co moc se koukat. "Hrajete na buben?" otáži se a kývnu k tomu bubnu. "Klasická jídla jsou například knedlíky. Nebo omáčky nebo zelí a tak." Vysvětluji mu. "Jako klasická česká." Otočím se, když se přesouvá na svůj vozík, abych ho neznervóžňovala, myslím, že by mu bylo nepříjemné, když bych se dívala, a zamaskuji to svou prací. Vyrovnám si věci na linku, když ke mne dojede. "Jistě. Jasně, když vám to tak vyhovuje," přikývnu a vezmu od něj peníze. Nechce se mi teď vracet ke kabelce, tak tisícovku strčím do kapsy u sukně. Pak se dám do práce. Jde to rychle, nedělám to poprvé a není to složité. Jediné, co si musím hlídat je načasování, abych měla těstoviny i kousky masa udělané skoro zároveň, abych to nemíchala do studeného a abych u toho nepřichytila tu sýrovou zálivku s bylinkami. Ale v tom už mám praxi, a v nejhorším to udržím pod pokličkou nebo pod dekou tu chvíli, když bych s něčím skončila dřív. Jestli umí John zacházet s nožem, pravděpodobně mu budu připadat poněkud k smíchu, protože maso sice nakrájím na vhodnou velikost, ale je jasné, že s nožem prostě zápasím, že to není nástroj, se kterým bysme byli kamarádi. |
| |
| "Kniha o Malý strom neznat. Jaký kmen být ... eh, pra-rodiče? Tady zase roste jiná rostlina, jiná koření... u nás hodně používat white sage, taky léčit s tím," řekne John, když mu pomaleji vysvětlíš, o co se jedná. Vidíš v jeho očích zájem, snad ani ne tak o konkrétní knihu, jako spíš o to, že jsi četla něco o indiánech. Ať už je na tobě tvá nervozita poznat, či ne, Johna to zdá se nijak neznepokojuje a neodrazuje od toho, aby se dál na tebe díval. Pohlédne stejným směrem, který naznačuješ bradou, a kývne. "Buben - velký hmm kouzlo. Ty zajímáš?" "Knedlíky já moc nechutnáš," usměje se. "Já nevadíš ty česká nevaříš. Já ne česká člověk..." Když od něj vezmeš ty peníze a souhlasíš, zabručí: "Hóye, a zůstane s vozíkem blízko tebe a pozoruje, jak se činíš v kuchyni. Na tvé "umění" s nožem neřekne nic, ani se netváří nějak posměšně, spíš se zájmem. Ale nenabídne se, že by ti pomohl, že by třeba krájel on. |
| |
| Zavrtím hlavou a zatvářím se poněkud rozpačitě a na chvíli se zamyslím. ?"Nejsem si jistá, nepovažovala jsem to tenkrát za důležité... Myslím, že Čerokí... Ano, řekla bych, že Čerokí... Pak se mi dostaly do rukou indiánské legendy a pohádky, ale u těch už vůbec nevím, z jakého kmene nebo z jakých kmenů byly," přiznám. Příkývnu. "Sage - šalvěj? U nás se taky používá šalvěj, celkem často. Ale řkla bych, že to není ta bílá, white sage." Podívám se zase na buben. "Trochu. Teď v létě jsem byla na šamanském bubnování." Zasměji se, když mluví o tom, že knedlíky mu nechutnají. "Odkud vlastně jste?" otáži se. "Já nevařím podle žádné kuchyně. Spíš tak jednotlivá jídla, co jsem se kde naučila," přiznám. Když konečně dokončím svůj zápas s nožem, už o dost zdatněji začnu s další fází přípravy jídla a netrvá to dlouho, než to začne na plotně vonět. |
| |
| John jakoby studoval tvůj obličej, když se zamýšlíš, a tvoje rozpaky ho zřejmě nijak neznervózňují. "Nepovažovala ... důležité ... tenkrát..."opakuje po tobě, jak už to má ve zvyku. Smutně se pousměje. "Málo člověk považovala za důležité ... indián. Od doba tenkrát už málo legendy a pohádky zůstat, málo.... člověk-indián zůstat. Zůstat jenom velký kmeny, Čerokí, Navaho, Crow, Lakhóta..." odmlčí se na chvíli, pak se dotkne pravičkou na hrudi a řekne: "Já Lakhóta, Oglala kmen." A když se pak ptáš, odkud je, doplní k tomu: "Já z Pine Ridge, to v South Dakota." Zalistuje ve slovníku, když hledá český význam slova sage, a přikývne pak, když to říkáš ty. "Šalv-jej," pokusí se celkem zdařile. "To mocný rostlina, léčit..." Ovšem to o šamanském bubnování ho evidentně překvapí. Obočí mu vyjede nahoru, dívá se na tebe tázavě. "Byla na šamanském bubnování?" zopakuje zas pomalu po tobě, a vypadá to, že přemýšlí, jestli je to to opravdu ono, nebo jestli je to nějaká češtinská záludnost a on rozumí špatně. "Co... jak...?"táže se váhavě, a je vidět, jak usilovně dumá nad tím, jak vlastně formulovat otázku, kterou evidentně chce položit. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Ale ne, tak jsem to nemyslela," pokouším se hájit. Zn to upřímně. "Ne že bych nepovažovala za důležité indiány. Nepovažovala jsem za důležité, z jakého byly kmene... protože je neznám, nevyznám se v nich, nevím o nich. Skoro nic." Zůstanu na něj koukat, když řekne, z jakého je kmene. On si ze mne skutečně nedělá legraci. On to myslí vážně. Máš před sebou skutečného indiána, ne jako ty kluky z westernových městeček, co si na indiány hrajou... Usměji se. "Když budete chtít, ráda se něco dozvím a můžete mi vyprávět o indiánech a o kmeni Oglala." Opět v tom zní upřímný zájem, a neubráním se tomu, abych na chvíli nezapomněla na plotnu a neprohlížela si ho. Se zájmem. Pak mi to dojde a rychle se zadívám zase na svou práci. To se ti fakt povedlo, ještě si bude myslet, že na něj koukáš jak na nějaký exemplář. "Omlouvám se," připustím pak velmi nejistě a omluvně. "Já... trochu mne to překvapilo, nikdy jsem nemluvila s žádným indiánem, nikdy jsem žádného nepotkala." pokouším se mu vysvětlit a omluvit moje zírání. Přkývnu na jeho dotaz. Prostě a jednoduše. Žádná češtinská záludnost v tom nejspíše není. "Vedli to dva kluci, co se zajímají o šamanismus. Bubnovalo se, zpívalo se, povídalo se... mimo jiné, byl to takový zážitkový pobyt na louce v lese u jedné zříceniny," vysvětluji. |
| |
| John pokrčí rameny, a další z těch smutných pousmání se objeví na jeho rtech. “Já vědět, ty tak nemyslet,“řekne mírně. A sleduje tě, když na něj zůstaneš koukat. Nezdá se, že mu vadilo, že si ho prohlížíš, koneckonců on celou dobu nedělá nic jiného. Podle výrazu jeho tváře teď nejde poznat, co si myslí, ale vypadá tak trochu zádumčivě, vzdáleně. Bezvědomky si přitom dlaní pravé ruky tře předloktí levé, kde se pod kostkovanou košilí skrývá jeho tetování. Potom se zlehka dotkne korálky vyšívaného váčku, který mu s několika dalšími ozdobami visí kolem krku, sotva znatelně pokývá hlavou a broukne jako předtím:“Hóye.“ Zní to jako souhlas. “Vyprávět dobré, ty i já něco učit při já vyprávět,dodá potom, a stále opětuje tvé pohledy, dívá se ti do očí. “Pozor, aby jídlo ne spálit,“podotkne jenom s úšklebkem, když to vypadá, že jsi pozapomněla na plotnu, a pak, když se omlouváš, potřese hlavou a řekne: “Omlouvat nemusíš… „ Když vysvětlíš, jak se to má se šamanským bubnováním, kýve hlavou, ale vpadá trošku zklamaně. Možná si myslel, že znáš nějakého starého šamana, kdo ví. Ale neřekne na to nic, jenom se zeptá: “Co být zříceniny?“ Jak sedí na vozíku blízko tebe, u kuchyňského pultu, natáhne krk a začichá. “Jídlo …dobrý … čich,“ prohlásí a na podpoření svých slov se dotkne nosu. Zakručí mu v břiše. “Hlad promluvit,“zasměje se tomu. |
| |
| Tak nějak nevím, co mu na tohle říct, a tak jen přikývnu. A pak mu věnuji úsměv. Poněkud nejistý, ale je to úsměv. Následuji pohledem to jeho předloktí, kde je nyní schované to tetování - ale je mi hloupé se ptát. I když to vypadalo, že mi o tom něco řekne víc, tak mne je hloupé se vyptávat. "Mám ráda příběhy," odsouhlasím. "Dá se z nich mnohému naučit. I ten, kdo vypráví, i ten, kdo poslouchá." Jeho zklamání jsem si zjevně všimla - ale tak nějak mu na to nemám co říct, nevím co říct. A tak jen pokrčím rameny, zas trochu nejistě. Tiše se zasměji, když mne upozorní na jídlo a raději se začnu rychle věnovat dokončování jídla. Navíc mne to vysvobodilo z jeho zklamání. "Zřícenina... hm... zřícený hrad... starý hrad, z velké části spadlý," pokouším se vysvětlit, střídavě sledujíc jeho a věci na plotně. "Doufám, že to bude i dobře chutnat," zasměji se, když pochválí vůni. Přikývnu, teď nejspíše sama pro sebe. "Tak, hotovo," oznámím, odstavuji celkem zručně věci ze sporáku na prkénka, cedím těstoviny, a pak beru talíř a začnu servírovat tak, aby to na něm i pěkně vypadalo, kopeček z těstovin vprostřed rozhrábnu lžící, abych udělala jakýsi kráter, do kterého umístím sýrovou omáčku a kousky masa, tak aby těstoviny byly okolo. Nahoru nasypu ještě trochu syrového na drobno nakrájeného pórku a užďíbnu ještě drobnou snítku bazalky, kterou umístím nahoru jako ozdobu. Na závěr po krajích v pravidelných rozestupech rozmístím na úzké měsíčky nakrájené rajče. Narozdíl od mého zápasení s nožem to vypadá, že servírování a zdobení mi jde a že mě to baví. |
| |
| "Já vypráví rád, ale bude těžký, neznat slova. Ty ...zalistuje ve slovníku.. být trpělivý .. na já, řekne John a pak, když mu vysvětlíš, co je zřícenina, broukne tak nějak pro sebe: "I see... starý hrad..." Pokrčí rameny, když se smíchem doufáš, že bude tvé jídlo i dobře chutnat, jako by tím chtěl říct "uvidíme", a zacouvá s vozíkem do místnosti, když nandaváš na talíř. Zajede na druhou stranu barového-kuchyňského pultu, a cosi tam kutí. Není tady totiž žádný normální jídelní stůl. Pouze deska přišroubovaná na pantech zezadu pultu. John zvedne desku a vycvakne dvě tenké kovové nožky, et voilá - stolek tak akorát pro dva lidi. "Doufám, ty uvařila dost - pro sebe taky," řekne, když vidí, že zdobíš jeden talíř. "Nechtít jíst sám, jako mnoho den předtím..." |
| |
| Usměji se a přikývnu. "A vy budete muset být trpělivý, když já nebudu rozumět," opáčím. "Moje angličtina je horší než vaše čeština... my english is worse than your czech," přiznám. Až teď si uvědomím, že tu skutečně nemá žádný jídelní stůl. Překvapeně koukám, jak vykouzlí jídelní desku. "To je šikovné," okomentuji. Když mne pobízí, abych si vzala taky a jestli jsem toho uvařila dost přikývnu. "Ano, je ještě porce, ale myslela jsem, když byste chtěl pak později teplou večeři," navrhnu poněkud nejistě a dívám se na něj. Ale když říká, že nechce jíst sám, vytahnu ještě jeden talíř. Přitom si uvědomím, že už skutečně mám hlad. Koneckonců, od rána jsem na nohou a od snídaně jsem neměla nic v puse. "Děkuji, najím se s vámi," přijmu s úsměvem a ráda, nandám i sobě a ozdobím to stejně jako pro něj. "Co si dáte k pití?" otáži se ho, mezitím co vyndavám dva příbory a zkouším v šuplíkách a skříňkách v tomhle koutě najít něco, co by se dalo použít jako ozdobné prostírání nebo ubrus na ten stolek. Jsou věci, které mne baví. Jedna z těch věcí je vytvářet pěkné a hezké prostředí. zdobit a aranžovat. V duchu se pro sebe ušklíbnu. Měla jsem se narodit gejšou. Jsem ve špatné době, ve špatné zemi a ve špatném těle. |
| |
| Když ohodnotíš sklápěcí stůl, John se ušklíbne a řekne takovým napůl omluvným napůl vysvětlujícím tónem: "Stará stůl rozbil já... tak udělal tohle. Není tak dobrý... ale vydržet snad." Přejede dlaní po desce, jako by smetával drobky, které tam ale nejsou. Nahoře, vedle police s hrníčky a skleničkami, je skříňka, a v ní najdeš utěrky, houbičky na mytí nádobí, papírové ubrousky, a dva ubrusy, jeden je obyčejný, světlý, a druhý má vyšívané lemy květinovým motivem. Ať už vezmeš kterýkoliv, zjistíš, že jsou určené pro poněkud větší stoly. John mezitím s jistým obtížemi dopraví k místu, kde budete jíst, židli pro tebe, dřevěnou s čalouněným sedákem a vyřezávaným opěradlem. "K pití ... voda ... potom vařit kafe," odpoví na tvůj dotaz a lehce se usměje, jako by se už na tu poobědní kávu těšil. "Koupila mlíko pro ty? Spolu pít kafe, vyprávět... to dobré. Trpělivý ty a já, taky dobré." Přistaví židli ke stolku a sám se tam tak nějak zapasuje z druhé strany. Čeká, až začneš nosit jídlo a usmívá se při tom na tebe. Už vůbec nepůsobí tak naštvaně, jako když jsi přišla a chtěla mu pomoct přes práh. |
| |
| "Ale vždyť stačí. Nezabírá místo," ohodnotím jeho výtvor malého stolku. "Šikovná věc," stojím si mírně na svém. "Jak se dá rozbít takový stůl?" zatvářím se poněkud překvapeně. Stůl je přece pevná bytelná věc, něco vydrží... Vytahnu dva papírové ubrousky a hbitě je přeložím tak, aby se daly postavit vedle talířů - prostě užitečná dekorace. Vezmu květinový ubrus, přeložím ho na půl a jestli proti tomu John nebude nic namítat, přehodím ho přes stolek. Na něj pak postavím ty přeložené ubrousky, dvě skleničky - jestli najdu nějakou karafu nebo džbánek, naliju vodu do něj, jestli ne, tak přímo do nich. "Dobře," odsouhlasím přitom vodu. Usměji se, když mluví kafi a mlíku. "Ano, koupila jsem mléko," přisvědčím. Naservíruji talíře a příbory, ještě jednou zkontroluji všechno, jestli je jak má být a pak se usadím. "Ano, budeme si povídat," odsouhlasím potěšeně. Nakonec to asi nebude tak zlé, jak to vypadalo... |
| |
| John se znovu ušklíbne, když stále chválíš jeho pokus o stůl. Ale je vidět, že ho tvá slova docela těší. Když se zeptáš, jak rozbil ten starý, poněkud rozpačitě zašilhá směrem ke knihovně, do míst, kam před rehabilitační sestrou ukryl téměř prázdnou lahev whisky, poškrábe se na hlavě a odkašle si. "Já... pít whisky mnoho... když první dny tady z nemocnice. Já... angry... hmm.. zlo... málo místo starý stůl, neumět jezdit.... Narážet do stůl still... to mě dělat zlo, very angry... tak rozbít, nohy ulomit.... taky já přitom bolest udělat...." vysvětluje těžkopádně, a znovu se na tebe jaksi omluvně usměje. "Pít moho whisky nebýt dobrá věc, ale já pít přesto.... druhý den probudit, hlava bolest, vidět stůl completely destroyed... já... vidět ... špatné. Tak udělat druhá stůl." Pozoruje, jak zdobíš stůl, vypadá to, že proti tomu nic nemá, naopak je příjemně překvapen. Ve skříňce s nádobím najdeš i malý skleněný džbánek, tak 1l, a naplníš ho vodou z kohoutku. Když jej se sklenicemi postavíš na stůl, John ho vezme a nalije. Pak s potěšením hledí na krásně upravené jídlo, a je vidět, že se už nemůže dočkat, až se do toho pustí. "Dobrou chuť," řekne bezchybně a chopí se vidličky. Po pár rychlých soustech, při kterých teď vidíš, že musel mít opravdu velký hlad, přestane hltat, a začne vychutnávat. "To moc dobré," pochválí tvé kulinářské umění a připije ti na zdraví vodou. |
| |
| Neptám se a zatvářím se ihned skoro omluvně, když vidím, jak rozpačitě se tváří. Ech, to se ti zase povedlo... Když mi odpovídá, tvářím se poněkud rozpačitě zase na oplátku já. Mám osobní zkušenost s cholerickými agresivními muži, a to ani nemusí být opilí... a není to příjemná zkušenost... Ale John nevypadá jako cholerik. Ani agresivní. Ale pije?... Ech, ty bys asi pila taky... V jeho situaci... Ale vypadá, že je mu to samotnému blbé... Tak snad... Pokrčím rameny a pokusím se usmát. "To se přihodí," odsouhlasím pak. "A chápu," dodám, a vypadá to, že to myslím vážně a skutečně tak jak to říkám. Když to vypadá, že se to Johnovi líbí, tvářím se a usmívám se už o něco jistěji. A zjevně mne to těší, že se mu to líbí. Usadím se na židli naproti němu a vezmu do ruky svůj příbor, ale nehodlám začít jíst dřív než ochutná on. "Dobrou chuť," odpovím s lehkým přikývnutím hlavou. Chudák, pomyslím si, když vidím, jak se hladově vrhá na jídlo. Ani se mu nejde divit, že byl tak nevrlý. A ty jsi hloupá husa, že ti to nedošlo, mohla jsi mu aspoň namazat chleba nebo koupit nějakou sušenku, aby nemusel hladovět tak dlouho, než to uklohníš. No, stalo se... Napjatě a trochu nejistě očekávám jeho verdikt nad mým jídlem... Když to pochválí, na tváři se mi rozhostí spokojený a potěšený úsměv. I trochu plachý, nejspíše nejsem na pochvaly vůbec zvyklá. A tím spíš na pochvaly ohledně mého kulinářského umění. "Díky, jsem ráda, že vám chutná," odpovím upřímně a vypadá to, že se u toho až trochu červenám a nevím kam s očima a s rukama. Tak to nakonec vyřeším tím, že zvednu svoji skleničku a když mi připíjí na zdraví, přiťuknu si s ním - i když je to jen voda. |
| |
| "... Se přihodí," pokýve John hlavou a zopakuje si ten výraz. Usměje se na tebe, když projevíš pochopení. Jídlo v něm mizí vskutku obdivuhodně rychle. Levou rukou si přidržuje talíř a používá jenom vidličku. Pokýve hlavou. "Chutná," přisvědčí, a ušklíbne se trochu pobaveně, když vidí tvoje rozpaky. Přiťuknete si sklenicemi s vodou, a je to skoro až slavnostní chvíle, tak zvláštně poklidná a příjemná. Když jsi ráno vyšla do toho mrholivého pondělí, vůbec bys to neřekla, že se ten den takhle vyvrbí. Brzy dojíte. Na Johnově talíři nezůstal ani drobeček. Spokojeně se opře ve vozíku a ruce složí do klína. Vypadá spokojeně. "Teď vařit kafe a vyprávět?" zeptá se téměř natěšeně, a manévruje s vozíkem od stolu. |
| |
| Narozdíl od něj jím celkem pomalu, a používám k tomu vidličku i nůž. Ale nijak se netvářím na jeho způsob stolování. "Já... nejsem moc zvyklá vařit," připustím. Ale nejspíše to je jen polovina pravdy - nejspíše skutečně nejsem zvyklá na to, že by někdo oceňoval co dělám. Nebo mne chválil. Stejně je to zvláštní. Jestli bych něco nečekala, tak to je, že moje hledání práce dopadne takhle. Napiju se vody. Sice jsem zvyklá spíš na čaj nebo šťávu, ale teď mi nevadí ani ta voda. Vstávám, když se otáže na kafe. "Ano. Udělám kafe a budeme vyprávět," odsouhlasím a mířím ke sporáku. |
| |
| Když řekneš, že uděláš kávu a jdeš ke sporáku, John se nejdřív podívá na ten svůj vařič, pak ale pokrčí rameny. Vezme svůj hrnek a pytlík kávy, který má položený mezi svými věci na zemi u "ležení", přejede k tobě, a podává ti je. "Vařit kafe, ne ochucenou vodu," říká ti, a oči se mu smějí. Zdá se, že si velmi dobře pamatuje slova, která byla již vyřčena. V sáčku je obyčejná namletá zrnková káva, nic takového jako rozpustná bez kofeinu. V hrnku, který má od toho nápoje vnitřek poněkud zahnědlý, je na dně trochu lógru. |
| |
| Až pak mi dojde, když už stojím u sporáku, že John je zvyklý dělat kafe jinak. Otočím se k němu, za se skoro omluvně a už se nadechuji k nějaké odpovědi, když mi podává kafe. Vezmu ho od něho. "Děkuji... Máte rád kafe jen přelité horkou vodou a nebo povařit?" otáži se ho. Zasměji se, když se zmíní o té ochucené vodě. "Samozřejmě. Řeknete si, kolik kafe chcete," uklidním ho, a nevypadám dotčeně, spíše pobaveně a potěšeně, že si pamatuje, co říkám. Možná na to nejsem až tak zvyklá. Beru od něj kafe a hrnek, kafe stavím vedle sporáku a hrnek se jmu umývat. |
| |
| "Po-vařit?" zopakuje nejistě John. "Vařit kafe... po-vařit kafe jaký rozdíl?" zeptá se. Zdá se, že mu uniká význam, ačkoliv je vidět dle nakrčeného obočí, že nad tí usilovně dumá. "Já allways vařit voda v ... to.. hmm, nádoba," mávne rukou za sebe směrem k vařiči, na němž stojí ten plecháč. "Pak sypat kafe... pít... a když kafe studený, vařit znova.... tak dělat já," vysvětlí těžkopádně. "Když nevaříš tam v nádoba, vaříš ty jak chceš... I mean ... eh, podle ty kafe..." Povzdechne si a zmlkne, jako by prstě vzdal ten pokus přesně se vyjádřit. Zřejmě doufá, že to chápeš. Dívá se, jak umýváš hrnek. V rohu na kuchyňské lince je elektrická varná konvice (mimo dosah muže na vozíku), vypojená ze zásuvky. Vypadá to, že je už delší dobu nepoužitá. Když ji ale naplníš vodou a zapneš, zjistíš že funguje, takže stačí, když uvaříš vodu v ní a zaliješ hrnky. Nezdá se, že by John trval na tom, abys to vařila v plecháči, jako on. |
| |
| Otočím se k němu s umytým hrnkem v ruce. "Omlouvám se. Takhle - vařit kafe, to se tak říká. Nalije se voda do nádoby, a když se vaří, vypne se oheň pod ní a pak se nasype kafe," vysvětluji. "Dá se ale dělat i jinak. Voda se nechá vařit, nasype se do ní kafe, a pak se ohň vypne až po minutě co se vaří s tím kafem," pokračuji. Pokouším se mluvit velmi jednoduše a pomalu, aby mne stihl sledovat. |
| |
| Pozorně tě sleduje, když mu vysvětluješ, jak se to má s tím povařeným kafem. "Aha," řekne nakonec a ušklíbne se. "Tak já dělat vařit i po-vařit kafe, dělat oba. Být zvyk na oba způsob. Teď ty děláš kafe, děláš aby i ty chutná, když piješ." Usměje se na tebe. "Kafe s mlíko pro ty, kafe bez mlíko pro já." |
| |
| "Dobře," odsouhlasím a znova s otočím ke sporáku. Stavím umytý hrnek vedle, pak nalívám vodu do nějakého kastrůlku, zapínám sporák. Mezitím, než se začne voda vařit nandavám kafe do svého hrnku - John si může všimnout, že ho skutečně dělám dost slabé. Pak připravuji mlíko, otvírám krabici a vyhazuji uříznutý roh do koše. Jak si může všimnout, s nožem skutečně nezacházím zrovna sebejistě. Pak vezmu jeho hrnek, dózu s kafem, lžičku a podávám to Johnovi. "Tak, jak silné děláte kafe vy?" táži se ho s úsměvem. |
| |
| Muž na vozíku od tebe převezme ty věci, hrnek si položí do klína a nabere si jednu opravdu vrchovatou lžičku. Nasype do hrnku, kritickým okem prohlédne, kolik toho je, a pak ještě trochu přidá. "Silné kafe, dobré kafe," zadeklamuje. "Jako moje unčí ... babička děláš ráda, tak já rád," dodá a opět trochu posmutní při vzpomínce na blízkou osobu. Podá ti zase hrnek i dózu a poodjede k tomu svému "ležení". Zdá se, že se to tam pokouší nějak urovnat, že se snaží dát ty jednotlivé matrace zpátky do gauče, na své místo, asi aby sis tam pak mohla pohodlně sednout. |
| |
| Zasměji se. Když to tak pozoruji, tak John dělá kafe určitě aspoň třikrát tak silné jako já. No, možná čtyřikrát... "Budu si pamatovat, jak to máte rád," pokusím se ho dostat z jeho rozjímání nepříliš veselého. Podívám se na něj, mezitím, co se začíná voda vařit. Až pak mi dojde, že tohle jsem "moc nevychytala", že zpěnit by to kafe šlo jen když bych ho dělala jen pro něj nebo jen pro sebe, protože oba máme naprosto rozdílné chutě a představy o kafi. No, nevadí... taky jsem mohla použít rychlovarnou konvici, ale na to už je pozdě, a vypadalo by to hloupě... dost hloupě... "To nechte být, já to pak srovnám," navrhuji mu. A pak už beru hrnek s vařící vodou do chňapky a zalévám obě kafe vřelou vodou - svoje jen do poloviny. |
| |
| Smutně se na tebe pousměje, když mu řekneš, že si budeš pamatovat, jak to má rád. Nad tvým návrhem potřese hlavou. "Já srovnám," namítne a dál zápasí s matracemi. Když odstavuješ vodu z ohně a zaléváš hrnky, povede se mu konečně gauč jakž takž upravit do původní polohy. Oddechne si a otočí po tobě. Nebo možná po kýženém nápoji. Čerstvě zalitá káfa se rozvoní bytem. |
| |
| Zatvářím se poněkud nejistě, když se on usmívá tak smutně. Co jsem řekla špatně? Nebo co jsem udělala špatně? Člověk má tolik citlivých míst, a je tak těžké se do nějakého netrefit. Tím spíše, když toho člověka neznáte... Raději se ho ale neptám a už do toho nevrtám. Stejně jako do toho, když chce srovnat matrace sám - v tomhle ho chápu, tohle chápu. Potřebuje mít pocit, že není neschopný, že je do co největší míry soběstačný a samostatný. Místo toho se raději otočím zpátky, a zaliji připraveným mlíkem svoje kafe, zbytek hrnku doplním. Takže mám kávu s mlékem půl na půl. Nakonec do svého hrnečku nasypu půl lžičky cukru a zamíchám to. Pak zkusím najít cukřenku, abych mohla přinést cukr ke kávě i Johnovi. |
| |
| Něco jako cukřenka se nachází tam, kde jsou ostatní hrnečky a skleničky. Doplníš tedy tu nádobku cukrem, hrnky s kávou naskládáš opět na podnos a jdeš s tím za Johnem. Ten už tě skoro až nedočkavě sleduje. Zřejmě se již nemůže dočkat toho vyprávění, a není se co divit, když tu byl celé dny sám. "Kdo začít?" zeptá se tě, když se konečně usadíte se šálky kávy v dlaních, ty na gauči, on na svém vozíku naproti tobě, s nohama přikrytýma krásnou patchworkovou dekou a se slovníkem v klíně. |
| |
| Stejně jako předtím jídlo, i teď to vypadá, že chci, aby všechny věci na podnose jako celek vypadaly esteticky a působily příjemně, že je tam jen tak nepoložím nebo nenaházím bezmyšlenkovitě bez ladu a skladu. Postavím podnos, jestli si John nechá pomoci, obsloužím ho - ale nevtíravě, dávám si pozor, aby to nevypadalo, že si o něm myslím, že je neschopný. Hřeju si ruce o hrnek a čichám příjemnou vůni kávy. Když se mne John otáže, zvednu k němu oči, a pak s poněkud nejistým úsměvem pokrčím rameny. "Vy?" navrhnu nesměle. |
| |
| John si od tebe vezme šálek kávy, tvůj způsob podání je opravdu nenápadně nevtíravý, a tak mu to asi ani nijak nepřijde. Usrkne horký nápoj a usměje se na tebe očima. Nezdá se, že by to chtěl nějak dál vylepšovat obsahem cukřenky, kterou jsi tak esteticky naaranžovala na podnos, vypadá, že je spokojen. Rozesměje se upřímným smíchem, když tak nejistě pokrčíš rameny a necháváš vyprávění na něm. "Ty být zvědavý, co já tady, jak to pravda?" řekne mírně a ty jeho tmavé oči si tě tak trochu zkoumavě prohlížejí. Jako by se snažily proniknout až do tvého nitra. "Je dlouhej vyprávění, začít už před mnoho rok," začne. |
| |
| Zvednu oči od kávy a podívám se po něm. Pak trochu upiji, zaprvé abych ochutnala, ale stejnou měrou proto, abych zamaskovala svoje rozpaky a zakryla nejistotu, abych získala čas, po který nebudu muset mluvit. Aspoň trochu času. Trochu mne uklidní jeho smích, ale jen trochu. Oplatím mu úsměv, chvíli váhám, a pak upřímně přikývnu. Není důvod mu lhát a navíc by to bylo hloupé. Musí mu to být jasné - a je mu to jasné. "Ano," přisvědčím i slovy a pak ho tiše a pozorně poslouchám. |
| |
| "Otec od moje matka, můj děd, být wičháša wak´hán, medicinman, jak říkat bílý," začne John vyprávět, zvolna, s dlouhými pomlkami a občasným listování ve slovníku. "On léčit lidi, s duchové mluvit... on mocná člověk, moc znamenal pro kmen Lakhóta. Taky bojovat za to, aby indián mohl modlit jak chce, mohl modlit k Wak´han Tanka volnost. To být hmm... zakázaný, tehdy." Povzdechne si a napije se kávy. "V rok šedesát-osum přijet do Pine Ridge muž, který chtít znát Lakhóta traditions and lore. Přijet z Československo, vědec antropologie. To můj otec. Když děd ho učit, on poznat moje matka." Ušklíbne se. "Být tehdy takový doba volnost. Matka milovat hippies, nechtít být tichý a hmm... cudný? Nechtít být jako hodná žena-indián, děd moc zlobit. Ona ... fell in love with ... s vědec, Antonin Procházka. On už tehdy starší, about štyrycet rok, matka mladý, hmm ... devatenást rok." Zase se pořádně napije kávy, vypadá teď soustředěně, ponořený do svých myšlenek a vzpomínek. "Prochazka udělat matka dítě, ale nevědět. Muset všechno nechat a vrátit do Československo, protože tam vojáky z Russia. Tak já narodil v rok šedesát-devět, bez otec." Podívá se na fotku v rámečku na poličce, a pak na tebe. Pousměje se, zase tak nějak smutně. "Matka chtít já jmenovat jako otec, protože ona milovat. Proto přidat to jméno, když já hmm... narodit ... se. Jmenovat John Fire Prochazka. Ale já ne-rád to jméno. Rád jméno od děd, Čhanglépi Ablákela, means Silent Step, hmm... Krok, který není slyšet? Tak jmenovat děd, a děd od děd ... ne… jak to řekneš? Děd od děd?" |
| |
| Poslouchám Johna tiše, bez přerušování a bez netrpělivosti. Jestli jsem trochu netrpělivá, když hledá nějaké výrazy ve slovníku a listuje jím, každopádně to nedávám na jevo. Jeho vyprávění mne zajímá - upřímně zajímá. Neopravuji mu gramatické nesrovnalosti - koneckonců, ty nejsou důležité. Důležitý je obsah - a tomu rozumím. Sem tam přikývnu, že rozumím a chápu, sem tam mu přikývnutím dám na jevo, že zvolil správné slovo, většinou jen poslouchám a dávám pozor. "Tichý krokm," opravím ho pak tiše a mírně na závěr, když se vyloženě zeptá. "Otec od děd je pradědeček. Děd od děd je prapradědeček," vysvětluji pomalu, aby mi rozuměl. "A proč jste se vydal do Čech vy?" otáži se ho opatrně, nerada bych se ho dotkla - ale zvědavě. |
| |
| "Pra-pra-dědeček, ano," pokýve John hlavou a zalistuje ve slovníku. "Předkové... tak jmenovat. Jméno jít z děd na vnuk, mnoho generations zpátky." Ušklíbne se neradostně a poněkud hořce podotkne: "Jenom já teď být spíš Čhanglépi Hušté než whatever else." A plácne se rukou do kolene. "Já vydal do Čech, protože otec hmm.. jak se to... odkázal majetek. On vědět abou me, matka poslat dopis and photos, ale nestarat. Před tím než zemřel ale něco změnit, nevím co. Všechno odkázal. Já přijel aby ... vyřídil pozůstalost," vysvětluje John a je vidět, že ta slovní spojení ohledně dědictví má už nastudované. "Děti od sestra od otec chtít taky majetek. Muset vydat do Čech, soud, podepsat papíry, and so. Já nejdřív nechtít sem, cesta daleko a drahý... myslet zařídit přes pošta. Nechat to příbuzným v Česko. Then I saw … vidět hmm… chudoba příbuzní z Pine Ridge, matka nemoc… tak já rozhodnout zařídit. Přivézt peníze, kmen pomoc. Spoustu lidí … hmm… složit se na letenka… mitakuye oyasin… všichni moji příbuzní.“ |
| |
| Přikývnu, tomuhle rozumím. Ale pak se zatvářím zmateně na jeho "Čhanglépi Hušté", ano Čhanglépi už jsem pochopila, to bude krok - nebo si to aspoň myslím v souvislosti, jak ho vyslovil předtím. Ale to druhé, nemám představu. Zase přikývnu, když mluví o té pozůstalosti. Logický a pochopitelný důvod. Poněkud mne překvapí, když říká, že to chtěl všechno tetě a jejím dětem. Pak, když mluví o té chudobě se trochu ošiju. Nejsem si jistá, že přesně vím, o čem mluví, vím, že o tomhle vím hrozně málo - vlastně skoro nic. Takže rozumím, co říká, rozumím slovům - ale moc si pod nimi neumím představit. "Aha," dostanu ze sebe akorát. "Rozumím," přisvědčím. Jistě, byt v Praze je pěkná pozůstalost. Vidíš, holka, a ty si stěžuj. Jsou lidi, co jsou na tom mnohem hůř než ty - a to ani nemusí být někde pofidérně daleko v Africe, kde o nich jen víš. Můžeš je i potkat... Zase si raději upiju kafe, abych získala trochu času. Tak nějak mne nenapadá, na co a jak se ptát dál - nechci být vlezlá a indiskrétní, a nemyslím si, že by se mu o tom chtělo moc mluvit.Takže - napadalo by mne, ale bojím se ptát. |
| |
| John si všimne tvého zmateného pohledu. "Lame Step," přeloží ti to do angličtiny a zalistuje slovníkem. "Chromý krok..." upřesní tiše a skloní hlavu. Když vyjádříš pochopení těmi dvěma slovy, dívá se zas na tebe a mlčky popíjí kávu, stejně jako ty. Vypadá to, jako by čekal, jestli něco řekneš. Jestli se na něco zeptáš. Evidentně mu vůbec nevadí stále se prodlužující, až poněkud trapné ticho. |
| |
| Sakra, neptala jsem se. Neptala jsem se a nechtěla jsem se ptát. Věděla jsem, proč se nechci ptát a proč se nemám ptát. Anglický výraz mi nic neřekne, a je to na mé tváři znát. Ale když zalistuje slovníkem a přeloží, přeju si, abych nedala na sobě předtím najevo nic, abych se netvářila tak zmateně, aby mu nedošlo, že nerozumím. Nějakou dobu neříkám nic. Ale to přeci nejde, nemůžeme jen sedět a mlčet. Ne takhle. "Jen dočasně," odpovídám mu. Zase je chvíli ticho. "Nevím skoro nic o Lakotech. Ani o Pine Ridge..." zkouším, a je to částečně otázka a částečně konstatování. Obávám se, že to moc nevylepším. Ale tak nějak mne absolutně nenapadá, co jiného. |
| |
| Když Johnovi naznačíš, že je "Chromým krokem" pouze dočasně, ušklíbne se tak nějak hořce, jako by tomu nevěřil. Nezdá se, že by jej ticho, panující mezi vámi, nějak zneklidňovalo, narozdíl od tebe. Klidně upíjí ze svého hrnku a prohlíží si tě tím svým zvláštním pohledem. "Já také nejdřív nevědět skoro nic o Česko a lidi tady, " pokrčí rameny a pousměje se. "Chtít dozvědět more about my people?" zeptá se. "Nebo říct teď something about you, něco o ty..." navrhne ti. Mezitím se v pokoji poněkud zešeřilo. Za oknem se zažloutlou záclonou začíná padat tma. Odpoledne už pokročilo, ani ti to nepřišlo při tom všem povídání, nicméně teď na podzim se stmívá brzy a rychle. |
| |
| Když by to tak nemělo být, neposílali by k němu nikoho na rehabilitaci. Když by si mysleli, že je to ztracený případ, tak se na rehabilitaci přeci vykašlou... "Když by si to lékaři nemysleli, nepošlou za vámi rehabilitační sestru," vyslovím nahlas své myšlenky. Nezní to tak, že bych ho chtěla utěšovat, zřejmě si to skutečně myslím. Trochu mne uklidní, že to ticho jeho neznervózňuje - i když mne to překvapuje. Ale ten jeho pohled mne znervózňuje, to, že si mne prohlíží mne znervózňuje. Nejsem zvyklá, že si mne lidi prohlíží. Na mne není nic k vidění. Oplatím mu úsměv. Upřímný, i když jen lehký. Ale nechce se mi teď v téhle situaci mluvit, nějak nevím co bych říkala. Raději bych poslouchala... Je to i bezpečnější, když nebudu mluvit, nemůžu se ho nechtěně dotknout. "Ráda bych se dozvěděla o vašich lidech," přisvědčím. |
| |
| "Rehabilitační sestru nevědět, that I need.. já potřeba jiná pomoct, ne cvičit, když nohy ne-živý," pokusí se ti vysvětlit John, ale zarazí se, jakoby se mu o tom už nechtělo moc mluvit. Když pak nakonec prohlásíš, že by se ráda dozvěděla o jěho lidech, usměje se široce s pohledem na tebe, pak sklopí oči ke vzoru na své dece a zamyslí se. Po chvíli konečně promluví: "Můj děd já učit, důležitý kmen, lidi být ..." zarazí se, jak ledá správné slovo a aby si pomohl, naznačí rukama s propletenými prsty gesto, ... společný, hmm... dohromady. Důležitý kmen, ne jeden člověk sám. Být kdysi matter of fact pro indián, můj lidi. Nikdo ne hlad, kdo hlad, kmen pomůžeš. Žít dobře život. Ale bílý člověk změnit. Pro kmen moc důležitý paměť tradice, protože without that pak nebýt indián." Teď je dost znatelné, jak těžce John zápasí se slovy tvého rodného jazyka, jak je pro něj obtížné vyjádřit své myšlenky. Vypadá, že ho to poněkud skličuje. Tak trochu omluvně se na tebe pousměje, v šeru, které se šíří pokojem, to skoro už nejde vidět. "Bílý člověk myslel si, můj lidi ..hmm.. divoký, ne-kultura, religion.. špatný. Chtít změnit můj lidi, zakázat religion. Nevědět, není možný .. detach.. hmm.. oddělit to. Život a religion." Po odmlce, při níž dopije kávu z hrnku, řekne: "Já rád, že tradice nebýt zapomenout úplně a že ostatní lidi začínat zajímat." |
| |
| "Doktoři u nás jsou dobří," pokouším se mu vysvětlit. "Někdy živé, jen potřebují čas a cvičení," pokouším se dál. Je mi jasné, že chce něco říct, že má chuť říct něco jiného - ale ta chuť ho nakonec přejde a naopak vypadá, že další konverzace na tohle téma nebude. Chvilku mlčím, tak nějak se neodvažuji, dumám, jestli se mohu odvážit... Nakonec se nadechnu a rozhodnu se to zkusit. "Jaká pomoc?" otáži se pak nejistě. Nechci, aby to znělo vtíravě. "Mohu... mohu pro vás něco udělat?" otáži se tiše a měkce. Nezní to jako fráze, s jakou jsem sem k němu přišla. Zní to upřímně a skutečně. Poslouchám, co říká, bez přerušování a netrpělivosti, čekám, až najde vhodná slova. Přikyvuji, když porozumím, dávám mu tak na jevo, že jsem porozuměla. Snažím se ho povzbudit aspoň lehkým úsměvem - koneckonců, když by spustil anglicky, já bych mu neměla šanci rozumět. "Bílí lidé už mnoho desítek, možná stovek let se snaží a chtějí oddělit život od víry... nebo náboženství..." podotknu. "A myslím, že za špatné považují všechno, co jim nevyhovuje nebo je pro ně cizí," dodám další slova, poněkud kritická. Ale i tohle zní tak, že říkám to, co si skutečně myslím, ne to, co si myslím, že chce slyšet. "Lidi bez minulosti jsou lidmi bez budoucnosti," přisvědčím. |
| |
| Na tvou obhajobu českých doktorů se John slabě pousměje, ale to je asi tak všechno, co udělá. Asi už o tom opravdu nechce mluvit, i když to vypadá, že je v tom něco víc, než pouhá nedůvěra ve schopnosti lékařů. PO tvém dotazu a váhavé nabídce pomoci na tebe upře zrak, dva tmavé body v tmavém šeru pokoje, a tváří se vážně. Velice vážně. "Maybe..." odtuší zamyšleně. "Ale ne teď. Teď ne správná čas," prohlásí rozhodně. Vyslechne tvá slova. "To pravda," přikývne. "Smutný věc ale, že hodně člověk ne-víra, hodně indián taky. Chtít život jako ostatní, bílý, ale hodně indián neumět, peníze nedržíš... hmm, těžký vysvětlit..." řekne. Skloní hlavu a štíhlými prsty si promne čelo. Pak dlaní přejede přes obličej a zůstane se opírat o bradu. "Já muset hodně ještě učím, já špatný slova mluvit," prohlásí poněkud zkroušeně. Po chvíli se jaksi neklidně zavrtí na vozíku a ohlédne se směrem k chodbičce, k místnosti, kam předtím odhodil francouzskou hůl, jejíž pomocí ti otevřel dveře. Pak se zas podívá na tebe, a dost nervózně se ušklíbne. "Ehm, já teď muset..." začne rozpačitě. "Potřebovat... " zkusí to znovu a zajíkne se. Něco je mu evidentně trapné, a poslední pochybnosti o tom, co by to mohlo být, se rozplynou, když vzdá svůj pokus o vysvětlení, omluvně se ušklíbne a zamíří s vozíkem ke koupelně. |
| |
| Už ho nemíním dál přesvědčovat, tím spíše, když to dost jednoznačně vypadá, že tohle téma už nechce dál rozvíjet. Navíc - neznám jeho diagnózu. Nemůžu soudit. A musím si přiznat, že se k tomu staví mnohem statečněji než bych se stavěla já. Když řekne to své možná, jen lehce pokrčím rameny a usměji se, i když ten úsměv je poněkud nejistý a možná skoro až omluvný, že jsem se odvážila. "Když byste myslel, že ano, tak nabídka platí i na dále..." prohlásím sice tiše, ale vážně. "Myslím, že chápu," přikývnu na jeho slova o indiánech a penězích. "Ale i bílí lidé potřebují víru - všichni lidé. Jen někteří to nevědí a někteří nechtějí vědět," vyjádřím svůj názor. Po jeho dalších slovech však zavrtím hlavou, abych mu odporovala. "Rozhodně mluvíte lépe česky než já anglicky," namítnu se vstřícným, i když poněkud plachým úsměvem. Když se tak vrtí na vozíku, povytáhnu tázavě obočí, ale slovně se nezeptám, otázku mám vepsanou jen ve tváři. Moc mi nepomůže jeho nervozita, spíše naopak... Ale pak mi už velmi rychle dojde, co potřebuje a jen přikývnu. "Jistě, v pořádku," přisvědčím a v první chvíli mám chuť vstát a nebo se ho aspoň zeptat, jestli nepotřebuje pomoc - ale pak mi dojde, že tady už sám byl a je a že tady nikde nic nesmrdí, takže to zvládat musí. A tak zůstávám sedět. |
| |
| John vmanévruje s vozíkem do koupelny a zavře za sebou dveře. Sedíš ve ztichlém, v šeru se utápějícím pokoji a čekáš. Na displeji digitálního budíku v polici vedle bubnu svítí červeně 17:58. Z bytu pod sebou slyšíš tlumeně hrát televizi. 18:03 Nějaké bouchnutí na chodbě, doprovázené ječivým štěkotem sousedčiny čivavy. 18:11 Stále nic... |
| |
| Nějakou dobu sedím tiše a klidně a rozhlížím se po místnosti. Pak vstanu, sklidím nádobí ze stolu a dám se do umývání toho, co na umytí je. Než skončím, na budíku je skoro čtvrt na sedm. To už je celkem dlouho na to, aby mne to znepokojilo. Přeci jen - co já vím, co Johnovi všechno je, a o čem nevím... Chvíli sice váhám, pak mířím ke koupelně. Nemíním mu vpadnout dovnitř nebo otevírat dveře - zatím ne. Místo toho zůstanu stát za zavřenými dveřmi s poslouchám, jestli za nimi něco uslyším, a co to bude. "Johne, jste v pořádku?" otáži se pro jistotu a snažím se potlačit obavy ve svém hlase a taky stud, že ho obtěžuji. |
| |
| Chvíli tedy stojíš před dveřmi do koupelny, v níž jako snad ani nikdo nebyl. Pak ale zaslechneš zvuky pohybu, tiché skřípnutí kol vozíku o dlaždice. Když na Johna zpoza dveří zavoláš, ozve se klapnutí plastu, tlumená rána a ještě tlumenější sykavé: "Shit!" Pak ti John konečně odpoví a to dost spěšně, jako by se bál, že chceš jít dovnitř. "OK, I´m OK, Patricie. Don´t ... eh ... já dobrý, dobrý," vyhrkne a jeho hlas se line tak nějak od země, jako kdyby ležel na podlaze. |
| |
| Zůstávám stát a naslouchám těm zvukům - nebo spíše zezačátku naprosté absenci zvuků. Už už se chystám vzít za kliku, když se něco přeci jen ozve - moc mne to neuklidní a ani neřekne. Ale aspoň něco se děje. Nicméně to mne nezastaví - kdo ví, co se Johnovi přihodilo... Až jeho hlas mne zastaví s rukou na klice. Skutečně jsem měla v úmyslu jít dovnitř. "OK, omlouvám se. Sorry, very sorry," koktám a couvám od dveří. |
| |
| Na tvé rozpačité omluvy už John neodpovídá, zřejmě má sám co dělat se sebou. Za nějakou chvíli se ozve zvuk spláchnutí, a o další chvíli později se dveře otevřou a John pomalu vyjede do chodby. Rozhlédne se po tobě a tváří se rozpačitě. "To.. já sorry. Já neříct já dlouho trvá, ty starost," bezradně rozhodí rukama a nevesele se ušklíbne. "Já zvládat sám, ale špatný místo tam..." pokrčí rameny a spíš pro sebe zamumlá: "Awkward..." |
| |
| Vracím se zpátky do pokoje, červená až za ušima. Ještě se červenám, když se John vrátí a tvářím se stejně rozpačitě jako on. Pokrčím rameny v odpověď a přijde mi to až trochu úsměvné, jak vypadáme oba rozpačitě, ale usmát se nedokážu a nedovolím si to. "Já se omlouvám, vyrušila jsem vás... měla jsem počkat... ale opravdu jsem měla obavy, skutečně se omlouvám...," koktám, zase červená. Na jeho poslední slovo se zatvářím zmateně a tázavě. Tak tohle si nepřeložím. |
| |
| Těžko říct, kdo z vás dvou je ve větších rozpacích. John na tebe chvílí zírá, jak se omlouváš, pak mu v koutcích úst zacuká, a vzápětí se rozesměje. Směje se a chechtá, až mu slzí oči, až sotva popadá dech. |
| |
| Vypadám stále stejně, červená, omluvný výraz, nejspíše bych se nejraději propadla do země nebo byla někde jinde, možná kdekoli jinde. Když se rozesměje, v první chvíli se zatvářím překvapeně a zmateně - a pak se rozesměji taky, koutky mi zacukají a za chvíli se směji taky, úlevným osvobozujícím smíchem, i když ne takovým chechtotem jako on. Ale neméně upřímným. |
| |
| Jak se tam tak smějete a řehtáte, zezdola se ozvou rány, a skrz strop tlumený ječivý hlas babky Kepkové: "Ticho tam nahoře," doprovázený štěkotem Fifinky. John se na okamžik zarazí a pak se rozesměje ještě víc, dlaní se pleská do kolene a bezmocně kroutí hlavou. Nakonec se mu jakžtakž podaří se uklidnit, palcem si vytírá slzy z očí a stále kroutí hlavou. "That old woman ... ta báb-ka tam dole ... nemá rád já dělat zvuky. Any kind of zvuky. Myslím ona chce já pryč, nelíbí já tady," řekne. "Ale já nedělat zvuky moc. Rádio tady nehraješ hudba já líbit, ne moc. Goggle-box´s broken up, computer protected by password. Phone ... hmm telefón tady, ale nikdo nevoláš. Lidi nepřijdeš..." Povzdechne si, popojede k tobě, natáhne se k vypínači a rozsvítí zářivku na chodbě. Pak se sehne a ze starého botníku vyndá oranžový míč. "Znáš hrát baskeball?" zeptá se a téměř láskyplně drží tak trochu odřený míč na klíně. "Já přivezl sem, myslet zahrát si tady s český lidi... Já miluješ tahle hra." Vyhodí míč ke stropu, zas ho chytne a roztočí na ukazováčku. Pak ho nechá zase spadnout do klína a přizná: "Jednou já tady... nuda moc. Trochu napil whisky taky... so I dribbled the ball and threw it against the wall over and over... Tak ta báb-ka přijít, moc křik ona." |
| |
| Zarazím se a málem sebou škubnu, když se ozvou ty rány. Pak podívám na podlahu, a poněkud nejistě poslouchám ten nepříjemný ječák. Pak se se stejně nejistě podívám na Johna, ale když vidím, že on si z toho nic nedělá, usměji se taky. Málem mne rozesměje jeho slovo "báb-ka", ale není to nic proti němu, jen mne pobavilo to jeho označení, takhle vyslovené. "Přitom se tvářila jako skoro hluchá," usoudím. Zazubím se. "Asi něco, jako stará nájemnice v domě mojí kamarádky. Taky vypadá skoro hluchá a staví se skoro hluchá... "teta, máte zaplatit činži"," prohlásím změněným hlasem. Zamžouráním a natáčením hlavy na stranu napodobím nahluchlou babku. "Cože?" prohlásím trochu skřípavým hlasem v odpověď. "Činži, teta," pokračuji už hlasitěji. "Zaplatit činži," zvednu ještě o kousek decibely. "Cože? Víš, že špatně slyším," zaskřípám zase. Pak pokrčím rameny a velmi tiše, sotva slyšitelně prohlásím: "baba jedna, můra stará, už zase..." "No no, já tě slyšela," zaskřípám zase a zahrozím prstem. Pak pokrčím rameny a dívám se na Johna, částečně pobaveně, částečně nejistě, nakolik mi rozuměl, i když jsem se snažila mluvit pomalu a srozumitelně. "Mohla bych vám vzít televizi do opravy," navrhnu. Dívám se, kam jede, abych kdyžtak včas uhnula a nepřekážela mu v cestě. Míč mne poněkud překvapí. Pak poněkud omluvně zavrtím hlavou. "Neumím. Nikdy jsem nehrála," přiznám. "Ale můžu se to naučit," navrhnu. Ech, co blbneš? Ty a basketball? S tvým metrem pětapadesáti? S tvou nechutí ke společenským míčovým hrám od první třídy základní školy? S tvou dvojkou z tělocviku za bojkotování míčových her podle stylu učitelky? Když vypráví, jak se babka Kepková vztekala, když jí dribloval nad hlavou, neovládnu se a znova se rozesměji nad tou představou. |
| |
| John pobaveně sleduje, jak předvádíš scénku se starou paní a pokusem o vybrání nájmu. Sice to nevypadá, že by rozuměl slovu "činže", ale zdá se, že jako celek to pochopil, a když skončíš a koukneš na něj, zase se rozesměje. Ty dobře, just like an actress," pochválí tě. "Já znát to, když muset hodně člověk zaplatit, hned problem s ucho... s... hmm slyšela," ušklíbne se. Na tvou nabídku zanesení televize do opravy zavrtí hlavou. "To moc velký a těžký TV, starý, you know. Ty nevzít... nejde," prohlásí a zase se ušklíbne, trochu potutelně. "Když ty tady, lepší než TV," prohlásí. "It´s a pity," povzdechne si, když přiznáš neznalost jeho oblíbené hry. "Tady naučíš těžko," řekne tak trochu hořce a mávne kolem sebe rukou. Když se ale začneš smát jeho zážitkům se sousedkou, také se poněkud rozveselí a dodá: "Tady rušit hra ta báb-ka." Naznačí hod na tebe, aby ses mohla připravit a pak ti míč jemně hodí. "Víš ty někde v Praha .. hmm jak.. court? Basketball court? Oh jak já ven chtít moc! Tady tak... smutný..." |
| |
| Spokojeně přikývnu a usměji se, když vidím, že mi rozuměl - a že ho to upřímně pobavilo. Nikdy jsem nebyla dobrý bavič a vím to o sobě, takže tím spíš jsem ráda, že dokážu Johna pobavit a rozesmát. Tím spíš, když už jsem viděla, jak umí být zasmušilý a nepříjemný. - Ale to se mu nedivím. V jeho situaci si myslím, že bych byla zasmušilá a nepříjemná neustále. "Díky," přikývnu a udělám pukrle jako děkovnou poklonu na jevišti. "Tři roky jsem hrála divadlo v dramatickém kroužku," přiznám se. Pokrčím rameny. "Určitě by to šlo vymyslet. Nebo opraváře zavolat, oni by to odvezli," nabízím mu. Zasměji se, když říká, že je lepší než TV, když jsem tady já. "A co?" otáži se, když oznámí, že hra ruší babku a zase se usměji nad jeho výslovností toho slova. "Není čas nočního klidu," ušklíbnu se potutelně. Když naznačí hod míčem, připravím se když ho pak skutečně hodí, chytím ho. Sice celkem s přehledem, ale je znát, že jen díky tomu, že to házel měkce, že míčové hry skutečně nejspíše nebudou moje silná stránka. "Hm..." zamyslím se. "Z hlavy nevím. Ale bude jich dost, I thing... určitě bych je byla schopná tak do deseti minut najít na netu," nabídnu mu ochotně. |
| |
| Když navrhneš, že bys kvůli té televizi zavolala opraváře, John mávne rukou a zavrtí hlavou. "It´s old piece of scrap, this TV... možná víc drahý opravář, than koupit nový. Doesn´t matter anyway, já nemáš TV doma taky." Pousměje se, když se tak potutelně ušklíbáš, pak ale řekne: "Ale já nechceš dělat... troubles, you know, don´t wanna be a troublemaker. Děd učit já ... just ... show the respect to our elders, hmm ... respektívat staré, oni moudrost." Jestli ti John předtím nevěřil, že neumíš hrát basket (zdá se, že mu připadá neuvěřitelné, že někdo tuhle hru neznal a neuměl hrát), tak uvěřiíve chvíli, když chytíš jeho míč. Pousměje se trochu zvláštně, a zdá se, že očekává, že mu ho hodíš zpátky. V jeho očích doslova vidíš touhu po hře, po pohybu... Když prohlásíš, že by v praze mělo být hřišť dost, je nadšen. "That´s great! Můžeš někde zjistíš, někde venku, kde já můžeš at least ... hod na koš? Já ukážeš ty, jak hraješ, to super!" Vypadá to, že kdyby mohl, okamžitě by vyrazil ven hledat ta hřiště, klidně teď večer, do tmy a deště.... deště? Ano, rozpršelo se, slyšíš, jak kapky bubnují na okno nad pracovním stolem. |
| |
| Sice nerozumím každému jeho slovu, ale smysl mi dochází. "Scrap" jako slovo sice neznám, ale kontext je naprosto jasný. Stejně jako slovní obrat "Doesn´t matter anyway". Ale to nic, smysl mi to dává. Pokrčím rameny. "As you wish... Mám TV doma - ale stejně na ni nekoukám," připustím. Přikývnu na souhlas. Rozumím mu, naprosto mu rozumím. Taky nerada dělám potíže. Taky nejsem a nechci být potížista. I vůči lidem, kteří dělají potíže mě. Trochu si povzdechnu. "Jeden spisovatel, myslím, že Shaw řekl, že moudrost přichází s léty, ale mnohdy přichází léta sama," podotknu s pečlivou a pomalejší výslovností, aby mi rozuměl, a s lehkým úsměvem. Je mi jasné, že jsem ho svou neschopností na míčové hry a neznalostí míčových her zklamala. Tiše si pro sebe povzdechnu. Pak se mu pokusím míč hodit zpátky, když poznám, že očekává, že to udělám. I když poněkud nejistě... "Jasně, zjistím," přikývnu. "Jestli máte Internet tady, tak i odsud. Jestli ne - z internetové kavárny, nebo ode mne doma," přislíbím. Otočím se, abych se zadívala z okna. Déšť mne moc netěší. Ne studený déšť v tomhle ročním období. Ne když v něm budu muset domů. |
| |
| Ačkoliv se velmi snažíš a vyslovuješ pečlivě, John se na tebou pronášený citát od Shawa tváří zmateně. Se svraštěným obočím si mumlavě opakuje tvá slova. "... přichází s léty ... léta sama..." Nakonec potřese hlavou. "What´s the meaning? I ... já chápeš ne. Léta znamenat jako summer?" Trochu omluvně krčí rameny, slovník, jeho věrný spojenec, zůstal vedle. Obratně chytne tvou nejistou přihrávku a položí si míč do klína. "Tady internet nevím, PC... tam hmm... password, je tajný. Já zkoušíval různý slovo, ale nic stalo se." Poškrábe se na hlavě. "Já PC moc neznáš, " připustí. Když se otočí k oknu, také se tím směrem podívá. "Stupid weather, huh? Do you.... eh... ty bydlíš daleko od zde?" |
| |
| Zavrtím hlavou a věnuji mu další ze svých omluvných úsměvů. "Léta - jako roky. Years," vysvětluji trochu neobratně. Podívám se na něj trochu tázavě, jestli tomuhle mému překladu rozuměl a jestli je teď pro něj mnou pronesený citát srozumitelný a pochopitelný. Trochu si povzdechnu, když vidím, s jakou jistotou chytá John míč. Tohle je věc, kterou jsem se já nenaučila nikdy. Zavrtím hlavou. "Ani ne. Tak dvacet minutek chůze," odpovídám na jeho dotaz. |
| |
| “Oh, I see, roky, years. Léta. Hmm…“ přikývne John, a trochu zamyšleně opakuje ta slova. Pak se krátce zasměje, když mu konečně dojde význam citátu, který jsi pronesla. “Sometimes… je tak. Ne každej bábka starý hodně moudrost. Někdo jenom trochu, pravda. Ale každej starý máš zkuš-ka? Zkuš…. I mean… hodně zažil, you know. Může vyprávět.“ řekne a ušklíbne se. “Ale tahle bábka asi nechce vyprávět. Ne pro já. Ona chtít já pryč.“ “OK, dvacet minut chůze…. it´s not so far. To dobrý,“ prohlásí a pousměje se na tebe. “Ty chceš kafe ještě? Můžeš tady … hmm… zůstat ještě? Venku tma, tvoje rodina možná starost?“ Zdá se, že by John byl rád, kdybys ještě zůstala, asi opravdu nachází potěšení v tom, že může s někým mluvit, s někým být. Na druhou stranu je fakt, že jsi ráno odjela z domova s tím, že jdeš jenom na úřad práce, a teď jsi už pryč celý den. |
| |
| "Zkušenost," pomohu Johnovi hladce a skoro okamžitě se slovem, které hledá a nemůže nalézt. "Ale někdy převáží jiné věci nad zkušeností," pokrčím rameny. "Třeba nemá co vyprávět," znova pokrčím rameny. "Proč to vlastně chce? Abyste šel pryč?" táži se Johna překvapeně. Ne že bych mu nevěřila. A fakt je ten, že ta babka nevypadá jako moc příjemná milá a ochotná vstřícná paní. "Děkuju, spíš čaj - už je pozdě, pak bych v noci neusnula," usměji se na Johna. Podívám se z okna a zamyslím se, pak se zase očima vrátím k němu. "Ještě chvíli můžu," pronesu pak. "Moje mamka je zvyklá, a otce nezajímám. A nikdo jiný, kdo by o mě měl strach není," dodám nakonec s úsměvem, i když trochu smutným. |
| |
| "Každý má co vyprávět," namítne John. "Čím víc starej, víc příběhy od život." Povzdechne si, když se zeptáš, proč si bába Kepková nepřeje, aby tu muž na vozíčku přebýval. "Ona říkat já nepatříš sem. Říkat já žádný právo být tady," pokrčí rameny. "Co já tady, spousta cizí člověk chodí v domě. Taky já nelíbil její pes, Fifinka or whatever... když ona tehdy vidět já, když přivézt z nemocnice, pes moc strach, jenom ... whined." pokusí se ti vysvětlit důvody své sousedky. Posmutněle se ušklíbne. "Ale já ne-vybral, že já tady. A pravda, že já nepatříš sem." Pokyne ti, aby jste se tedy přesunuli zpátky do pokoje, když řekneš, že ještě chvíli pobudeš, a následuje tě na vozíku, s míčem stále na klíně. "Čaj - koupila ty... for you? ´Cause I don´t know if ... asi čaj žádný tady." Zaujme své staré místo u vařiče, a podává ti ten svůj rendlík. "Dát vodu, prosím tam? Já vařit kafe ještě." Na to, co jsi řekla o své rodině zatím nijak nereaguje, i když tě obdaří takovým vědoucím pohledem. Zdá se, že zná moc dobře, jaké to je, když se otec nezajímá. |
| |
| Pokrčím rameny. Někdy to, co jeden zažil nestojí za to vyprávět. A někdy ani nechce. A někdy nedokáže. A někdy prostě nemůže. Je toho hodně. Ale ani jedno z toho nevyslovím. Podívám se po Johnovi tázavě, když opakuje slova babky Kepkové. "Jak, žádné právo tady?" ptám se poněkud zmateně. "Proč?" Zavrtím hlavou. "Fifinka je hrozný pes... terrible," prohlašuji s úšklebkem. Ano, mně se Fifinka rozhodně nelíbí. A nedělám si iluze, že bych se já líbila jí. "Ano, koupila," přikyvuji. "Hned ho udělám," souhlasím a beru od něj rendlík. Vymývám rendlík, napouštím do něj vodu, pak totéž do konvice, abych v ní ohřála vodu na čaj. |
| |
| John pokrčí rameny, a ušklíbne se tak nějak smutně a unaveně, když vidí tvůj zmatek a nepochopení jednání staré sousedky. "I don´t know why. Ona říkat tak. Maybe she´s racist... or perhaps she´s frightned, mít strach." Pobaveně se zasměje tvému hodnocení Fifinky, vypadá to, že máte stejný názor. Dívá se na tebe, když připravuješ na čaj a kávu, a prsty jaksi nevědomky zlehka přejíždí po odřeném povrchu basketbalového míče. Chvíli je ticho, jenom voda šumí v dřezu. "You said... otce nezajímám. Otec jako otec... I mean ... hmm... just like mine father. Taky nezajímal. Já vždycky líto." Poškrábe se zamyšleně na hlavě. "Ale ostatní rodina skvělí. Hodně velký rodina, všichni příbuzní, mitakuyapi, you know. Ale ty žít with your mother only? Nemít ani ..hmm.. siblings? Brothers, or sisters?" |
| |
| Na Johnovo prohlášení o strachu se dívám poněkud překvapeně. Tak nějak nechápu důvod, nechápu, jak by někdo mohl bát muže na vozíku... Tím spíše, že nevypadá agresivně... a sám se ani nedostane z bytu... To, že je prostě nesnášenlivá baba či rasistka mi připadá pravděpodobnější. "Nebo nemá ráda nikoho, koho nemá ráda Fifinka," navrhuji další důvod, s poněkud nejistým úsměvem, jak se pokouším situaci zlehčit. Přitom pokračuji v přípravě kávy a čaje a pozornost dělím mezi něj a čaj a kávu. Více pozornosti ale věnuji jemu. Pokrčím rameny, když řekne, že otec jako otec. "Určitě jsou i jiní," vyjádřím svůj názor. Klidně. Já nejspíše prostě situaci beru tak jak je - spíš to vypadá, že já o pozornost svého otce moc nestojím. "Takový otec si nezaslouží, aby to bylo jeho dětem líto," usoudím pak. Zjevně si skutečně myslím to, co říkám. Zatvářím se poněkud nejistě na to nezvyklé slovo... bezpochyby indiánské... mohu jen odhadovat, co může znamenat. Na jeho otázku zavrtím hlavou. "Mám bratra i sestru. Sestra je vdaná na Vrchovinu. Bratr stejně jak já, odchází a vrací se různě." |
| |
| "Maybe you´re right," přitaká John na onen další možný důvod báby Kepkové, a pobaveně se tomu zasměje. Když se směje, vypadá na okamžik šťastně, tak jaksi bezstarostně, jako malý kluk.. Vždycky, když se směje, tak se tak nějak vnitřně rozzáří. Zjišťuješ, že máš z toho dobrý pocit, když se ti daří toho ubožáka rozveselit.. "Yeah, jiní taky," souhlasí pak s tebou. "Rowdy´s father is drunk třeba. Pije mnoho alkohol hodně. Dřív on hodně bití dávat Rowdy, pořád modrý oko and so on. Rowdy moc dobrý přítel of mine. Nejvíc přítel, best friend..." rozvzpomíná se John, a povzdechne si. "Rowdy vždycky říkáš, že on závist, že já máš žádný otec..." "Na Vrchovinu neznám kde je. To daleko?" zeptá se. "Já máš taky sestra, dvě sestra. And lots of cousins. Chceš vidět photos?" |
| |
| Jsem ráda, že se směje, oplatím mu úsměv. Ani mě to nepřekvapuje, že z toho mám radost - vždycky jsem v tomhle byla taková ňouma, vždycky mi dělalo radost, když jsem mohla udělat radost někomu jinému a když se mi povedlo udělat radost někomu jinému. I když jen na okamžik. Vím to o sobě. A žiju s tím. Koneckonců - nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Jen je to takové... no... staromódní a ňoumovské. Má smůlu. Měl smůlu. Ale ubožák není - jako ubožáka si představuji někoho jiného. Duševního mrzáka. A to on není, on je... on je... Nevím, jak to vyjádřit. Je silnější, než vypadá. "Někteří otcové dokáží bít, ani u toho nemusí pít," pokrčím rameny. "Nu... někdy je to skutečně lepší, nemít otce," vyjádřím svůj názor, v souladu s jeho nejlepším přítelem Rowdym. Při řeči neopomínám připravovat čaj a kávu, prsty se mi jen kmitají a netrvá to tak dlouho, než je to hotovo. "Vrchovina... sto dvacet kilometrů od Prahy," odpovídám mu. Pokrčím rameny a přidám úsměv. "Na Ameriku kousek," dodávám. "Tady se to považuje za daleko," upřesňuji. Přikývnu na jeho nabídku ukázání fotek. Částečně jsem zvědavá, částečně mu chci udělat radost. "Ráda," přidám k tomu i slova a servíruji připravené nápoje. |
| |
| "Bití je zlá věc, od otec bolest hodně víc než od jinej člověk, Bolest ne tělo, ale tady," poklepe si John rukou na hrudi v místech, kde se nachází srdce. "Ale já vždycky líto, though. Vědět on žije daleko někde.. and doesn´t care ´bout me, you know." Popojede na vozíku blíž ke stolku, kam servíruješ čaj a kávu, a přitom s trochu omluvným úsměvem říká: "Já nevíš, sto dvacet kilometrů je stejný jako miles? Já neznáš v kilometrů." Přikývne. "America velká země," souhlasí, " ale já nevidíš moc. I´ve been to Montana and Wyoming once or twice, but I spent the bulk of my life in the Rez... Pine Ridge." Když souhlasíš z ukázkou fotek, je vidět, že jej to gesto potěšilo, hned se odstrčí od stolu a zajede k šuplatům, odkud předtím vytáhl i tu obláku s penězi, když ti dával za nákup. Vyndá odtamtud odřené kožené pouzdro, vrátí se k tobě, a otevře jej. Vyhrnou se ven fotky v průhledných pouzdrech, jedna za druhou, takové jakési dlouhé leporelo. "This... tohle já and my mum, matka. Starý foto, ale já rád," ukáže ti první. Na snímku je mladě vyhlížející žena snědé pleti, s dlouhými černými vlasy a výraznými lícními kostmi, poněkud při těle. Vesele se směje a rukou objímá chlapce asi desetiletého, Johna, který má na sobě kraťasy a vytahané tílko basketbalového dresu. "To být když … v škola … vyhrát pohár.“ Na další fotografii, která je černobílá, jsou starý muž a žena, v tradičním indiánském oblečení, velice bohatě zdobeném korálky a třásněmi. Stařec má dokonce i čelenku z orlích per, orlí peruť v ruce a podlouhlý vyšívaný vak. Je to jako fotka z nějakého geografického časopisu, a ne z rodiného alba, pro českého člověka rozhodně neobvyklý obrázek. John na ty dva kouká s velikou láskou a respektem. “My grandparents,“ řekne jenom. Potom je tam fotka, na které je spousta lidí a dětí kolem mladého muže na „harleyce“. Podle oblečení soudíš, že je to tak v polovině 70. let. “Mitakuye oyasin“ prohlásí tou melodickou řečí, “příbuzní.. rodina. A to my uncle, bratr od matka,“ ukáže na muže na motorce. “Už ne živý,“ potřese posmutněle hlavou. “Tady já, ukáže s úšklebkem na jedno z dětí, které se zrovna pokouší vyšplhat na sedátko za strýce. “Tohle Rowdy a já, best friends…“ poklepe prstem na snímek dvou vysmátých mladíků, držících kolem ramen dvě dívky podobné si jak vejce vejci. “And my sisters, Mary and Jeyne.“ Pak je tam ještě několik fotografií podle všeho z nějakých indiánských slavností, z pow wow, jak říká John, na jedné z nich je i on sám v krásném rouchu s třásněmi, roztančený, a taky je tam fotka auta – pestře pomalované dodávky, od kol jakoby šlehají plameny z nichž vyskakuje cválající kůň s vlajícím ocasem, který se mění v nápis „INDIAN PRIDE“. |
| |
| "Vždycky to víc bolí na duši," přisvědčím. Ach ano, to znám Na duši je to vždycky horší než na těle, sebehorší výprask je vždycky horší na duši. Tím spíš od někoho, koho by měl mít člověk rád. "Někdy je skutečně lepší, když se otec nestará," usoudím. Trochu plaše se usměji. "Člověk pak může mít iluze..." Zarazím se, když se ptá na převod kilometrů na míle a na chvíli se zamyslím. "Ne tak docela... Jedna míle je něco přes jeden a půl kilometru... jedna šest, i thing..." Usměji se a pokrčím rameny. "Já nebyla nikdy daleko. Byla jsem v Paříži, v Remeši, v Salzburgu a na Tenerife, to je všechno," přiznám se. Sleduji ho, jak manévruje na vozíku, jak vytahuje fotky ze šuplete. Když se pak vrátí zpátky ke stolu, posadím se na židli, abysme byli přibližně stejně vysoko. Zjišťuji, že jsem skutečně zvědavá a že mě to zajímá. Koneckonců, nikdy jsem nepoznala nikoho jako je John a mimo obrázků v časopisech a na netu jsem nikdy neviděla fotky indiánů a jejich způsobu života. "Je moc hezká," odtuším při pohledu na jeho mladou matku. "Já nikdy nic nevyhrála," zasměji se, když řekne, že to je fotka, když vyhrál ve škole pohár. Na fotku jeho prarodičů zírám dost s překvapením a údivem. Tak až tohle jsem nečekala... Ale tak nějak nevím, co na to říct a nenapadá mě, co na to říct, tak se dívám střídavě na tu fotku a na Johna. S úsměvem sleduji další fotky, hromadnou fotku jeho příbuzenstva a zasměji se, když ukazuje sebe lezoucího na motorce. Zavrtím hlavou na fotku jeho sester a zase se usměji. "Dvojčata? Nerozeznala bych je od sebe..." přiznám. Nad fotografií tančícího Johna v nádherném indiánském rouchu s třásněmi se zarazím a dívám se na ní delší dobu. A ta fotka dodávky... "To je slavnost, nebo jste někde... vystupovali?" zkusím se zeptat se zájmem. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR