VtM: Zemři jako já
hrálo se Jindy
od: 09. dubna 2015 23:56 do: 12. listopadu 2015 13:29
Dobrodružství vedl(a) Kazma
| |
 | Zemři jako já „Praha, město, které kdysi něco znamenalo, město, které se pyšně zvedalo ve světle zapadajícího slunce až do oblak. První univerzita na sever od Alp? Centrum středověké vzdělanosti a kultury. Kam se to ztratilo? Kde je čas dřevěných domů? Kam se poděl rachot kol na ulici? Pořvávání trhovců. Kam zmizel klid? Nemám čas se zastavit a poohlédnout se po něm, všechno je tak zmatené, tak rychlé, nerozumím tomuto světu, nerozumím mu mé drahé dítě, ale vím, že ty ano, ty to dokážeš, ty budeš nést dál můj odkaz, tak jako kdysi.“ Jaký odkaz? A o kterém dítěti je vlastně řeč? A je to vůbec důležité? Drazí Rodní, vítejte v Praze. V nádherném hlavním městě jedné úplně zbytečné Republiky, která začíná mít problém. Jako členové Camarilly budete pověřeni vyšetřováním a samozřejmě ochranou vyšších zájmů, protože něco se děje a něco většího se ještě chystá. Rozhodnete-li se ovšem stát na straně Sabbatu, Kain s vámi, nebude to jednoduché. Nebo jste snad anarchista, či vás nic z tohoto nezajímá a jste jen obyčejný Rodný s poměrně neobyčejnými zájmy o staré a mocné artefakty, které se dají buď schovat, nebo velmi výhodně zpeněžit? |
| |
| Byla to noc jako každá jiná. Zatím jen mladá, slunce čerstvě zapadlo, na ulicích stále čilý ruch a v parcích první dotek jara byl pořád znát. Idylka je lež. V posledních několikati dnech se k vám porůznu začaly dostávat zprávy o napadení, vypadalo to jako vraždy prováděné lidmi, takže byť se určité orgány Camarilly měly na pozoru, nejednalo se o nic tak zvláštního, aby to výrazně ovlivnilo běžnou noc. Petr Kovář Tvrdit, že k tobě vlastně není, co říct by byla lež. O primogenovy tvého klanu to ovšem nebude, neboť mnohem lépe než jeho, si znal bezdomovce z druhé strany Vltavy. Ale to, že se jeden z tvých kontaktů přestěhoval ze Staroměstské na Pankrác, že Marii včera vytáhli z Vltavy ve stavu, ze kterého mohlo být špatně i našinci, a že během posledních dvou měsíců se zase rozšířila droga Crocodil, jejiž uživatelé se dali za horšího osvětlení splést s mladými nosferaty, to jsi věděl. A teď bylo po desáté. Měl si se setkat na obvyklém místě se svou okultní přítelkyní. Anna Melicharová, byla nepříliš vysoká s krátkými hnědými vlasy a ne že by působila dojmem hubenosti, ale moc ji nebylo. Jak vypadalo obvyklé místo? Naproti Národnímu divadlu na Střeleckém ostrově, u břehu, tam sedávala na lavičce, i když jste spolu nebyli domluvení. Dívala se na osvětlenou budovu Divadla, poslouchala hudbu a snila si svůj sen, většinou také úplně nevnímala situaci dokud někdo nepřišel a neupozornil na sebe. Když si k ní ten den přišel a pozdravil si ji, vaše oči se setkaly a nastalo něco, co se už pár desítek let nestalo. Nejdřív bylo víc světla, následoval hluk. Jako by někdo v Národním divadle odpálil Pražský ohňostroj, nebo bombu, vezmeme-li ovšem v potaz to, že nejdřív vyrazil z okem v jednom patře silný plamen, dle intenzity asi ani neměl přirozenou příčinu, a pak začala celá budova postupně hořet, … něco tady už od pohledu smrdí a nebude to pach hořící budovy, ani lidí v ní. Destruktivní živel zřejmě postupoval velmi rychle podle toho, co se dalo vidět za okny. Anna stála vyděšena, neschopná slov. A ty? Kristýna Michálková Zlé jazyky by mohli tvrdit, že v Praze vládnou tremérům židi a měli by pravdu, byť vyznání za živa nic neznamená, mají tito kombinátoři kabaly a cesty krve opravdu výsadní postavení, kterého se může těšit jen málokterý jiný pražský tremer. Třeba tvůj manžel, svým způsobem to vzal František za správný konec, nebyl sice zástupcem primogena, ale jeho oddané dítě, což z něj činilo trochu víc. S primogenem si se moc často nepotkávala, ale z doslechových zpráv si věděla, že on sám proti tobě nic nemá, pouze je jakýmsi pozorovatelem ve vašem „manželském sporu“, každopádně tremere, se kterým si zpravidla jednala, nebyl ani primogenův zástupce Calev Rubinstein, nepříliš vysoký s kratšími hnědými vlasy, vždy oblečen v kombinaci černé a červené, dobrý přítel Františka, tremere, ze kterým si zpravidla jednala se jmenoval Richard, velmi nadaný thaumaturg Cesty ohně odněkud z jižních Čech a ano, jeho babička byla žid, avšak pravděpodobně to spolu vůbec nesouvisí. Ale k něčemu, co není dohad a zlověstnost. Těžko říct, co si dělala v kavárně Slavie poblíž Národního divadla. Schůzka? Obchod? Kontakt s lidmi? Kdo ví. A teď bylo po desáté. Nešlo tomu zabránit. Nejdřív se noc prozářila víc, než byla, následovala detonace a skla v jednom z pater Národního Divadla se vysypala, pak z nich začaly šlehat plameny, rychle se šířily. Podezřele rychle. A na ulicích zavládla panika. A ty a tvůj ghůl? Jestli jste tam byli spolu ... Rose Občas přijde chvíle, kdy se s námi život přestane mazlit, proč ale Nosferata a za co potrestal? To patří už do legend. Co k tobě říct, … máš pár známých, ale žádné nepřátele. André, klanového primogena znáš, byť stejně jako ostatní netušíš, jestli je mužem, nebo ženou, v každém případě, pokud bys něco potřebovala, on, či ona ti pomůže. Mezi svými kontakty máš Žida, což není v tomto městě nic neobvyklého, vlastně by bylo divné, být Rodný a neznat alespoň základní informaci o tomto muži, minimálně on ví o světě noci první i poslední a ještě se zvládá s dobrým přehledem orientovat i v tom živém, navíc, poklop od kanálu mu ústí na něčem, co se podobá krytému zadnímu dvorku, dostupnost ideální. Jeho cenou jsou jak peníze, informace, tak i krev. Mohl to být docela povedený večer, nějaká vloupačka, trocha krve a Gary, který tě radostně přivítá a bude mít rád takovou jaká jsi, mírně opadávající a hnijící, jenže tvůj pes nebyl vedle tebe, když si vstávala, nebyl nikde poblíž, vždycky býval poblíž, když si vstávala a teď tu nebyl. Něco se mu muselo stát a smrt stářím to rozhodně nebyla. Odbíjeli desátou, když si jej našla poblíž Vyšehradu. Teda, možná to byl on. Moc z něj k řádné identifikaci nebylo, ovšem byly tady jisté znaky, že se jedná o tvého Garyho. Nějaký zvrácený vtipálek namaloval několik kruhů krví, v jednom leželo stažené torzo psa, v druhém orgány, ve třetím lebka, kusy kůže rozházel okolo. Zvrácené dílo ještě zvrácenějšího umělce. Jako ve snu k tobě mohli doléhat zvuky sirén, někde poblíž hořelo. A ty? |
| |
 | Malířův štětec od krve Jakmile začínající noc přivleče svůj unavený zadek, hned mě rozhodí, že nikdo nezahřívá moji postel. Sice jsem na ní já, ale nikdo další a tak by to být nemělo. Narovnám se na posteli a rozhlédnu se po svém útočišti. Nábytek mám starší, ale stále slouží dobře. Dveře bezpečně zamknuté. Probouzím se sama – na jednu stranu je to žádoucí, ale na té druhé ve mě bodne osten pochybností. Zamručím, snažím se ho tím ještě přivolat, ale očividně svou cestu skrz obvyklou díru nenašel. Kde je Gary? Nechci začít panikařit, od toho jsou tu jiné situace. Ale něco tady začíná smrdět a já to nejsem. Já jsem cítit už dlouho. Neváhám, ani nezkontroluji mail, abych neztrácela čas a vyrazím ven do podzemních chodeb. Někde se asi válí v chcíplé kryse, co ulovil, nebo tak něco. Tiše se pohybuji chodbami. Hledání zabere nějaký čas, donutí mě přejít i řeku přes železniční most a podívat se do parku, do kterého můj přítel rád chodí. Sleduji pokálené sochy od holubů a utíkám od stínu ke stínu, pokud to nejde, procházím neviděna pod zemí. Občas narazím na potkana, jednomu jsem i slíbila ranní teplé koblihy, když mi řekne, jestli neviděl mého Garyho. Výsledek mého hledání nemohl být horší. Sklíčeněji se bude cítit snad už jen ten potkan, až zjistí, že žádné koblihy nebudou. Dřepím u mastného fleku na zemi. Chvíli se bezmyšlenkovitě škrábu na bradě, až po chvíli si uvědomím, že se mi odloupl kus kůže a to mě probudí. Chmátnu po psí kůži vedle mě a zírám na bílý flíček, který jsem v poslední době vídávala tak často. Infantilně jsme ho pojmenovali „flíček-mlíček“. S mlékem neměl většinou nic společného, ale když se Gary prošel čistou kaluží, bylo to nejzářivější místo na jeho těle. Teď ho hyzdí kapka zaschlé krve a chuchvalec prachu. Kamaráde, za všechny koblihy světa, probuď se. Přiložím si kožešinu k ústům a lehce se zhoupnu na patách. Zamračeně zírám do uličky přede mnou – jestli sem teď někdo přijde, upadne mu hlava. Hlavou se mi honí myšlenky, kdo to udělal a z jakého důvodu. Na chvíli dokonce přehluší volání hladu, toho nekončícího hladu, ale ten se pak začne zase klepat na dveře. Nedovolím si začít křičet nahlas, i když zvíře ve mně zuří. To já ho vychovala, každého malého brouka v jeho prašivém kožichu jsem znala. Narovnám se a prohlédnu si místo okolo mě. Až sem přijdou lidi, jen se ušklíbnou, vezmou hadici a smyjí mého přítele z povrchu země zpátky do kanálu jako kdyby neměl žádnou duši. Všechno, co nepotřebují nebo se na to nechtějí dívat, odloží do kanálu. I déšť smáčí špínu z chodníků a kde asi končí. Odložím zbytek z mého přítele tam, kde jsem ho našla a zaposlouchám se do okolí. Se zavrčením zmizím z toho odporného místa. Chtě nechtě jsem musela přemýšlel, o tom, kdo se za těmi zvěrstvy skrývá. Byl to snad nějaký psychopat? Má to něco společného s událostmi posledních nocí? Chci zjistit, co se to tady děje, tohle by malé dítě jen tak pro zábavu neudělalo. Vydám se za zvukem sirény, někdo by později mohl chtít informace. Podle zvuku se něco děje někde v dálce, třeba už teď jdu pozdě, ale je mi to nějak jedno. Snažím se nemyslet na to, co jsem našla před chvílí. Teď jsem rozčílená, ale věřím, že brzy přijde smutek. Pohybuji se svižně a snažím se vyhýbat všem okolo, používám k tomu svoje schopnosti a zkušenosti, jdu kdesi podél řeky cestami, o kterých vím, že jsou méně frekventované. Někdy mě dost baví, jak jsou lidé slepí. Hledám příčinu sirén. Všímám si ale i lidí, kteří jsou zvědaví stejně jako já. |
| |
 | Město v plamenech Slunce zapadlo a to znamenalo, že přišlo mé ráno. Pozvolna jsem se, ještě ležící, vynořil z hlíny mezi stromy v nižších oblastech Petřínského parku a ještě pár minut zůstal ležet na zemi, abych si v hlavě ujasnil plán dnešní noci. I ke mně se donesla zvěst, že někdo vraždí našince a nejenom je a to docela brutálním způsobem, a stejně tak, že se mezi lidmi šířila nová, nechutná droga. Kvůli tomu jsem se chtěl setkat se svým kontaktem, i když jsem si nebyl úplně jistý, jestli to spadá do její expertízy. Taky jsem se chtěl najíst. Tedy, ne že bych byl hladový, jedl jsem včera, ale jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat čerstvou krev v oběhu, a tak jsem se snažil udržovat pravidelné stravovací návyky. Většině z těch, na kterých jsem se krmil to bylo jedno. Byly v takovém stavu, že by si toho nevšimli ani kdyby mohli a tak jsem si jen musel dávat pozor, abych si vybíral známé tváře, o kterých jsem věděl, že nemají žloutenku, nebo nějaký jiný, podobný sajrajt v krvi. Pomalu jsem vstal ze země a oprášil ze sebe zbytky hlíny a listí. Zadíval jsem se na oblohu. Slunce už nebylo nikde vidět, ovšem přes všudypřítomný světelný smog nebyly vidět ani hvězdy. Chyběly mi lesy, chyběla mi opravdová příroda a hvězdy, ale na druhou stranu...chvíli po přijetí mi má Sire ukázala pár fotek toho, jak vypadá řádící lupin a jak vypadají jeho oběti. To jednoho přesvědčí, aby držel svůj zadek dál od jejich teritoria, alespoň než se naučí létat. Vydal jsem se tedy na cestu. Pomalou a klidnou, skrz pár uliček a most, směrem ke Střeleckému ostrovu. Někdy jsem si říkal, jestli tak chytrá holka jako Anna tuší, co jsem vlastně zač. Mohla by, minimálně jí to mohli pošeptat její „víly“, jak říkala tomu, čemu já za starých časů říkal duchové. Ale jestli to věděla, nedávala to na sobě znát. Možná doufala, že když bude hodná holka, taky z ní udělám to jsem, možná jí informace co jsem pro ni měl na oplátku já stály za to riziko, možná o tom vůbec neví. Jak jsem tak uvažoval, ani jsem si nevšiml, že mě nohy zanesly až ke ostrovu. Když jeden nemusí dýchat, může v zamyšlení nasadit slušné tempo a ani si toho nevšimnout. Zatím co jsem scházel ze schodů jsem spíš ze zvyku přesvědčoval svaly, aby si zase zvykly na ten pohyb, kterým se vtahuje vzduch do plic a ten, kterým se zase vypouští. Anna už seděla na lavičce, tak jako vždy. Dřív jsem ji podezíral, že tu žije než jsem si ověřil, že má byt po rodičích kousek od Smíchova. Zdravím. ozval jsem se, v okamžiku, kdy jsem stál kousek za ní. Nikdy jsem toho moc nenamluvil. Otočila se ke mně, aniž by se polekala, nejspíš mě slyšela přicházet. Než však stihla sama něco říct, tak to vybouchlo, doslova. Nejdřív rána a pak spousta světla, jako když za války padaly bomby. Kur.a! zařval jsem a uskočil kus dozadu, ruka mi automaticky zajela do kapsy, kde se schovával dlouhý, lovecký nůž. Očima jsem rychle přejel obzor, abych si všiml že někdo něco odpálil v Národním muzeu. Instinkty mi říkali, že bomba to nebyla. Měl jsem co dělat, abych vztekle nezavrčel. Možná jsem byl upír, ale taky patriot a zrovna na divadlo jsem byl náležitě hrdý už od doby, kdy mi paní učitelka ve škole vtloukala do hlavy jak vzniklo a jaká to byla pro národ událost. Anna vyskočila na nohy, stejně jako já, jen místo aby hledala nůž, zůstala stát strnulá strachem. Najednou jsem byl lehce rozpolcený. Na jednu stranu ve mně bublal vztek a chtěl jsem vyrazit do útoku, zatnout drápy do zmetka, co tohle udělal. Na druhou stranu jsem věděl, že to nemůžu. Bude tam spousta čumilů a ukazovat drápy na veřejnosti, to by Princ a jeho banda asi jen tak nepřešli. Rozhodl jsem se proto pro bezpečnější možnost. Anno, Anno! zavolal jsem na ní, abych jí probral z transu, lehce jí chytil za ruku a zatáhl. Pojď, jdeme, mohli to být teroristi, nebude tu bezpečno, musíme vypadnout. snažil jsem se prodrat do její šokované mysli a přitom jí táhnout ke schodům a nahoru směrem na most, odkud by měl být lepší přehled o situaci. |
| |
 | Panika Dnešek začínal tak nějak uloudaně. Pomalu jsem se vyploužila z ložnice, zastavila se a chvíli zamyšleně pozorovala Tobiáše, který si zaujatě četl nějakou knihu z mé knihovny. Dobrý... zamručím a ospale se ploužím dál. Notnou chvíli mi zabere vymýšlení, co provedu s chmýřím na hlavě. Nakonec se rozhodnu, že vyměním culík za spletený drdol, který jsem nosívala dříve. Podívala jsem se do vitrýny na staré zažloutlé fotografie. Pár vzpomínek mi vyvolalo úsměv na tváři. Hodiny ukazovaly půl deváté, což mě rozladilo, je zbytečně brzo. Toby zatím nechápavě sledoval můj výtvor ve vlasech. Líbí? Mám dneska nějakou nostalgickou náladu. Zatvářil se rozpačitě a pak se rozzářil. Moc. Mohli bychom se projít po nábřeží, máme ještě čas, stihneme to ke Slavii včas. Koukal na mě, jako nešťastné štěně. Proč ne. povzdechla jsem si, vzala si kabát a vyšli jsme ven. Sešli jsme uličkou dolů k řece. Ghůl vypadal spokojeně a já vlastně taky, kochala jsem se večerním ruchem. I po všech těch letech mě večerní Praha fascinovala, všechna světla, lidé a celkově všechno to hemžení kolem. Nábřeží a vlastně většinu staré Prahy mám ráda, moc se nezměnila za celou dobu mého života, samozřejmě až na pár excesů jako tančící dům, Nová scéna národního divadla a podobné podivnosti. Pobouřeně jsem se podívala na novou scénu Národního, Tobiáš se zatvářil pobaveně, tak jsem mu to oplatila nevraživým pohledem a zamručením. Hned ho smích přešel a já se spokojeně usmála. Už při vchodu do Slavie nás uvítala hra tamního klavíristy, jedna z věcí, která se mi tam líbíla, stejně jako naše rezervé, hezky s výhledem na divadlo. Mám ten pohled ráda. Můj společník ještě nedorazil, měl čas, domluvili jsme se na desátou a stejně jako vždy dorazí pozdě, čímž mě štval, neuvěřitelně štval. Pokud nedorazí do půl, půjdeme, nechci tu strávit celou noc. řekla jsem spíš sama sobě a snažila se přesvědčit, že to tentokrát opravdu udělám a vykašlu se na informace, které mám dostat. Čas postupně ubíhá, odpočívám, poslouchám hru na klavír a pozoruji lidi, o čem se baví. Atmosféra je stejná jako vždy, lidé se scházejí a povídají. Všude kolem je klid. Bavím se porovnáváním rozdílů v stavajícím interiéru a původním, který si pamatuji ještě za života. Moc si toho už nepamatuji. Začínám se nudit, poslouchám klavírní skladby. Je deset, stále jsem sama (s Tobiášem). Myslíš, že přijde do deseti minut? ptám se znuděně Tobyho, ale odpověď moc nečekám. Najednou se ozve rána, zpozorním, slyším tříštění skla a už vidím i plameny. Kouknu na Tobiáše, ten se tváří vylekaně. Mezitím propuká panika. Národní divadlo hoří neskutečně rychle. Půjdeme. V kavárně je takový zmatek, že po nás nikdo nechce ani zaplatit. Vycházíme na ulici a jdeme na roh ulice k mostu, blíže k řece, tak, abych lépe viděla, co se děje, a zároveň nebyla v první linii při případném pádu budovy. Kolem mě je naprostá panika, pár pitomců si to natáčí na mobil, hlídám si, aby Tobiáš byl hned u mě, co kdyby náhodou. Pokukuji, jestli to zasáhlo i jiné přidružené budovy a jestli neuvidím něco, nebo někoho podezřelého. Myslím, že se dnešní schůzka nekoná, zasměji se a kouknu na Tobyho, který je poněkud šokovaný. Situace kolem se mi nelíbí, a už vůbec se mi nelíbí způsob, jak divadlo hoří, koukají z toho akorát problémy a asi budu jeden z nejbližších svědků. |
| |
| Petr Ne že by se Anna bránila, spíš tak nějak hned, co si z hlavy vytřásla šok z toho, že vidí hořet Národní divadlo, dostala druhý šok, z Vltavy kousek od vás se vynořily dvě obrovité kamenné pařáty následované ohavnou hlavou gotického chrliče, když se potvora vytáhla z vody celá, odhalilo zběžné zkoumání, že se jedná o netopýra kříženého s vlkem, takový vlkodlak s netopýřím čumákem, ušima a křídly. Barvou, strukturou a materiálem ohořelého mokrého kamene. Z Vltavy však vylezl ještě někdo, žena ve večerních černých šatech a muž, také ve slušném večerním, oba se navzájem podpírali, vypadali hrozně, asi jako upíři, kterým se podařilo na poslední chvíli dostat z ohnivého pekla. „Vždycky jsem říkala, že má kámen duši.“ Prohlásila pevně Anna dívající se na chrlič, další dva „lidi“ úplně vyignorovala. K těm „lidem“. On vypadá zhruba jako Dracula z Van Hellsinga, co se oblékl do kombinace, která by prošla na událostech jak v tomhle, tak i dvou minulých stoletích – takový ten typický oblékací styl pro upíry v několik stovkách let věku. Ona měla dlouhé šaty inspirované módou viktoriánské Anglie a tmavé vlasy v podobném účesu, co její společník. „Vskutku žhavé a magické. Vydržíš, než se dostaneme ke mně?“ Zepala se „Dráculy“ a podívala se na něj, ten se zatím pokoušel udělat několik kroků. V obličeji vypadal hrozně, ne bledě, spíš otráveně, jedem, či kyselinou a trochu ohořele. Rose Jako by si cítila pach něčeho, něčeho cizokrajného, na pozadí toho všeho, ale těžko říct, co to mohlo být. Vydala si se směrem k požáru, coby můra přitahovaná světlem a teplem. Proplést se kolem lidí nebylo tak těžké, stejný zájem jako ty mělo mnoho dalších. Nebudu tě dále napínat, to co hořelo, bylo Národní divadlo a hořelo hezky a ve velkém, vkrádala se myšlenka jestli se netaví i samotný kámen, zatím zřejmě ne. Opomineme-li veškerý okolní čumili a jak trefně poznamenala tvoje „kolegyně“ i tu bandu bláznů, co si to natáčeli … Přece jenom hodit si na FB status i s videem a komentem „Jsem u hořícího Nároďáku OMG LOL!!!“ a to samé dát ještě na Instagram a Twitter, než toho zítra budou plné noviny, to musí být cool. Ehm. Posuňme se dál. Takže z těhle všech vynikala jedna osoba, muž, žijící. Oblečen byl v temně modrý kabátec s vysokým límcem do půly kolen a přepásaný tenkým černým páskem, černé kalhoty, na nohou černou oblekovou obuv s prodlouženou špičkou, na hlavě černý klobouk, takový ten menší, co velmi vzdáleně připomíná myslivecký, ale jinak ho v součastnosti nosí ještě docela dost lidí ve věku od dvaceti do pětadvaceti, vyjma swagerů, raperů a podobných nechutných existencí. Opíral se o černou hůlku se stříbrným kováním a hlavou orla. Rysy obličeje neměl jemné, ale ani ostré, díval se na hořící divadlo jako člověk, který zrovna ztratil nějakou drahou invesici. Pod černým strništěm vousů se mu křivila linka tenkých rtů, ovšem nezajímavější na něm byly ty oči, které se chladně upírali na světlo ohně. Šedomodré duhovky jako by na všechny řvaly, že něco je špatně, jenže co? Jistě. Když se díváte do světla, čočky ve vaších očích se automaticky zúží, jeho ne. Jeho oči se jakoby dívaly do normálního mlžného dne bez slunce, ale to jeho směrem nebylo. Kristýna Michálková Proč se součastní lidé raději na věci dívali skrze obrazovku mobilu, těžko říct. Korunu tomu nasadila určitě holka, která si za pomoci selfie modu natáčela video, pravděpodobně pro budouci upload na youtube a komentovala to v angličtině. Divné časy, že? Stáli jste stranou od davu, avšak někdo stál ještě dál, několik metrů, tři lidi, dle barvy tváře z blízkého východu, oblečením naprosto nevýrazným, no až na to, že byli špinavý, od popela. Říkala jsem tři? Čtyři. Ten čvrtý, pokud se na něj pořádně zaměříš je upír, nebo něco nemrtvému podobného. Charakteristicky bledý jako někdo, kdo už pár století neviděl slunce, černé kalhoty, stejně barevné tílko i křivák. Na hořící Divadlo se upíral pohledem krutých tmavých očí, které nevěstili budoucnosti vůbec nic dobrého, černé mastné vlasy mu visely kolem obličeje a s dobrou fantazii, by nebyl problém, si místo nich představit bandu oběšenců. „Bylo to od něj velmi hloupé, neví nic, co se mu stane s tím jeho milovaným měssstem. Pojďme pro to, co je mé.“ Hlasový projev byl chladný a vzteklý s mírným syčivým nádechem. Všichni se bez dalšího slova pohnuli. Prošli nevšímavě kolem tebe a pokud nebudeš bláhový tremere a nezastavíš je, budou nerušeně pokračovat po Smetanově nábřeží kamsi do města. |
| |
| Pak, že to nemůže být horší Když jsem si zrovna začal říkat jak se mi krásně daří Annu táhnout do bezpečí, a že to přeci jen nebude tak zlé, celá věc se pokazila ještě mnohem víc. Z vody se začal vynořovat ohořelý, kamenný chrlič a za ním další dva, nejspíše rodní. Nemusel bych být génius abych na všech třech poznal, že se ohnivého večírku účastnili. V duchu jsem zaklel a strhl Annu za sebe pro případ, kdyby ti dva měli hlad. Zároveň mi pak do ruky vyskočil nůž. Co se to tu do pr.ele děje? zavrčel jsem na dvojici, nebo snad trojici? Nůž jsem držel jen tak pro pořádek, připravený ho okamžitě pustit a vytáhnout drápy. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Chtěl jsem Anně říct aby utíkala, ale tak nějak jsem tušil, že to neudělá navíc, neznal jsem situaci kolem a tak bylo nejbezpečnější držet ji u sebe. Anna prohlásila něco o tom, že kámen má duši, ale já to v daný moment ignoroval. Spíš jsem upřeně sledoval trojici a čekal na jakoukoli známku, že věci jdou do kopru a je načase začít věci řešit hrubým násilím. |
| |
| Jak bych ti to jenom řekla ... Petr Kovář Vždycky to může být ještě horší, třeba ve chvíli, kdy k tobě a za tebou schované Anně udělal „Drácula“ několik vrávoravých kroků a napřáhnul ruku, dřív než ses stihl rozhodnout k násilí, nebo možná si se začal měnit, možná si v tu chvíli byl připraven ke skoku, se upír rozsypal, pomalu, ale rozsypal, musel být velice starý. Upírka v tu chvíli vypadala kameněji, než chrlič vedle ní. Zatímco Anna vyděšeně vykřikla a snažila se sama sebe přesvědčit, že tohle se teď nestalo, že se před ní vůbec nikdo naraz nerozpadnul doslova na prach. „Ku*va.“ Zmohla se nakonec cizí našinka na okomentování situace. „Což nám situaci v mnohém ztěžuje.“ Dodá nakonec hlasem, ze kterého lze jasně poznat, že opravdu nechtěla, aby se tohle stalo. Podívala se na tebe, spíš jen tak z principu, než že by hledlala pomoc, pak její pohled sklouznul na tvou lidskou společnici, zavrtěla odmítavě hlavou a velmi pomalu se přesunula k hromádce oblečení, co zbyla po jejím kolegovy. Vypadala, jako Rodný, který přemýšlí, co s ním bude teď. Kdo by v takovýchto situacích vůbec vzal na vědomí, že se začal chrlič proměňovat … Na upíra s vlasy barvy žuly, který přistoupil k upírce a zeptal se: „Má paní, neměli bychom raději jít? Ti útočníci nebudou daleko, neměla by jste takto riskovat a zdržovat se na jednom místě, tak blízko.“ A ukázal k hořícímu Divadlu. Občas je toho na jednoho obyčejného gangrela docela dost, ne? |
| |
| Hlavně nenápadně Pokukuji po něčem nezvyklém a najednou si všimu, že osoby, co by mě měli zajímat stojí kus za mnou. Znáte ten pocit, když víte, že nechcete aby si vás někdo všiml, a on stojí za vámi? Já už určitě ano, pěkně nemilý pocit. Jediné, co jsem dělala, bylo, že jsem stála a poslouchala, co říkají, když se dali na odchod, dělala jsem, že o nich ani nevím a koukám na Divadlo. I tak jsem sledovala směr kam míří. Pojď Vzala jsem Tobiáše za ruku, aby se vzpamatoval a zamířila pomalu jejich trasou, opatrně po protější straně Smetanova nábřeží, přece jen je to celkem široká ulice a tak by si nás nemuseli všimnout mezi všemi těmi lidmi. Pokud ale spíchají, pomalu ale jistě se mi vzdalují, nehodlám zbytečně riskovat. |
| |
| Národní divadlo v plamenech Držím se dál od uchváceného davu a prohlížím si, co oheň dokáže. Nejenže umí pěkně olizovat vše, co mu přijde do cesty, ale jak krásně všechny sbližuje. Jako slavnostní táborák. A kolik novinářů si na tom smlsne, máme tu také hned několik nových pracovních míst pro uklízeče těch ruin, co zbudou z našeho národního klenotu. Alespoň tam už nebudou hrát ty hrozné hry, které stejně nikoho nebaví. Nabeton nikoho. Ti co tvrdí, že je baví, to jenom předstírají, aby se mohli vytahovat, že jsou „kulturní“ a zapadli tak do nejvyšší smetánky. Ohlédnu se na řeku, potom do davu – hledám cokoli, co by mě zaujalo. Já nikoho nezajímám, jsem jen trochu tmavší stín ve stínu opodál. Jediný, koho jsem zajímala, teď leží o pár bloků dál a vypadá jako krvavá palačinka plná chlupů. Ohrnu vrchní ret a snažím se nevystartovat do davu, abych někomu ulámala ruce a nohy. Takové věci by mě už dávno neměli štvát, tak proč si to tak beru? Nenapadá mě (nebo si ho nepřipustím) jediný důvod. Pak se zaměřím pohledem na pána celého v černém. V klobouku a se zdobenou hůlkou. Jako kdyby o sobě ani nevěděl. Asi jeden z těch, kteří rádi chodili sedat do lóže, konverzovat o výhodný koupi a popíjet víno se svou jistě drahou a starožitnou holí. Nakloním lehce hlavu, buď zvyk nebo zkouším jinou perspektivu. Ví o tom, že tu stojí? Nebo je to jen jeho tělo a duše odplula kamsi v dál? Udělám pár kroků do strany, abych byla za zády toho muže. Jeho obličej jsem si prohlédla a vypadá lehce nebezpečně, takže usoudím, že lepší bude stát mimo jeho dosah. Třeba je to majitel budovy. Nic zvláštního nedělám, pouze sleduji situaci a jestli z ní něco budu moci vytlouct. Hledám také našince, myslím že nebudu jediná, kdo ještě dnes v noci napíše o podrobnostech požáru na nosferatí síť. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Naše vrozená genetika nás nutí dělat spousty věcí, kterých osoba s úplně jiným genetickým materiálem zákonitě není schopna. Tímto tématem se zabývalo mnoho vědců a psychologů, to s čím přišli mnohdy šokovalo, ale fakta zůstanou fakty, všichni cigání kradou a je jedno jak a za co to schovávají. Nejsem rasista, jen tvrdím, že uhlí musí do pece, i kdyby se před tím protestně rozpadlo na prach. Ale k tvému (ne)životu. Díky svému obchodnímu zájmu si byl velmi často v kontaktu se Židem, který byť byl člověk, měl vystupování gentlemana mnohdy až sto let staré. Diskrétnost, stejně jako kultivovanost byla zárukou tohoto ghůla. Měl enormní zájem o všechny magické rukopisy a skripta, nejčastěji ještě z rudolfínské Prahy. Když sis jej trochu víc proklepnul, jednalo se o neprobuzeného mága, pouze čaroděje, jenže v Krámku u Žida vždycky nějaký takový byl. Jako by jeden předával druhému seznam klientely a velmi podrobný, připomínalo to pověst o Pražském věčném židovy. Žid ovšem neobchodoval jenom s věcmi hmotného charakteru, prodával informace, ty získával od osoby známe jako Havran/Levej Havran/Rabe a jeho informace byly vždycky stoprocentní, nikdo jej nikdy neviděl, mohl to být nosferat, okultní jedinec, nebo nějaká skupina, pravda je taková, že informace bral i získával. Handloval krev, čím silnějších a starších upírů, tím lépe a bylo mu jedno, jak k ní kdo přišel, směňoval ji za lidskou, svou, nebo cizí. Jeden háček byl, že se u něj nedalo krást, krámek mu hlídal kamenný chrlič, který tě neustále pozoroval a výhružně vrčel, když ses k něčemu přiblížil moc blízko. Druhý háček byl v tom, že se u něj občas objevovala kočka, černá, ale pokud si byl obědnán předem, nic takového se nestalo. O co jsou ovšem černé kočky horší než to, co spí pod Prahou? Nazývají jej Vukodlakem a čeká tam, čeká až nabere plné síly, prý jsou to povídačky, ale spíš ne. Není to tak dávno, co zase vystrčil pomyslné růžky. Našinec pyšnící se tím, že prý dokáže diableterizovat Antadeluviána, což je asi tak stejná pravda, jako že někde pod Prahou ukrývají židovští treméři golema, nezničitelnou bytost, jež se v případě nouze a pokud ji někdo najde a zprovozní, postaví na obranu Rodných, neboť i ty sneseš ledasco, ale pravděpodobně ne zvráceným tzimiscem znetvořený svět. Je otázka, jestli ovšem onen golem bude bránit Rodné a lidi, možná spíš jen židy a ty zatracené čarodějo-upíry vydržující si kočky. Mimo jisté množství lidských kontaktů, i nosferatích, které se mi nad ránem nechce vypisovat, máš kontakt i na Sabbat, je to muž oblékající se jako něco mezi umělcem z Francie (baret a šátek) a důstojníkem Wehrmachtu (Wehrmacht kabát, zřejmě originál, kulaté sluneční/občas diotrické brýle) s kozí bradkou a pleškou. Vzato kolem a kolem, jsi ve městě jediný svého klanu, kdyby na tom nějak záleželo, ale kdo by odcházel a přicházel, když teď kolem Prahy začala brousit smečka vlkodlaků, nikdo sice neví přesně kolik jich je, ale na pěší výlet to rozhodně nevypadá. A ještě mě napadá jedna věc. Dostal se do úřadu před nedávném a i tak doporučuji sis ním nezačínat, mluvím o Šerifovy, Konrád je fakt svině, co nejenom že tě najde kdekoliv na území Prahy, ale přibije tě na střechu libovolného věžáku bez možnosti útěku, vlastně se v tom ukřižování docela vyžívá. Vlastně před těma pár rokama jsi měl pár známých, dělali bordel, byli napomenuti, dělali bordel dál, fotografie jejich pálených těl na slunci se tehdy dostaly k značné části sekty, tenhle na kost vyhublý Rodný prostě chápal, jak se má správně uvádět do úřadu. Dnešní noc sis měl v plánu pokecat s jedním upírem o pár docela zajímavých věcech. Byl to kaitiff, proto své informace tahal přes tebe. Setkání ve Vítkovickém parku jste si nalánovali hezky, on by ti řekl, co zjistil, ty by ses mu možná za to nějak odměnil a noc by šla dál. Scuka jste měli zhruba po desáté, už když si přicházel si dostal hodně špatný pocit. „Takže obchod s informacemi.“ Hlas tichý a agresivní, neznámý. „Sabbatu i Camarille, ano?“ „N-ne pane, prosím, pusťte mě, vždyt já-já-já jenom ...“ Tenhle byl už známý, patřil tvému kontaktu, pravděpodobně spíš bývalému kontaktu. „Jenom co?“ „Ch-ch-ci žít.“ Zoufalé zakňourání --------------------- Tichý a agresivní hlásek, kontakt |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose Kdyby ses trochu zajímala o kulturu, věděla bys, že dnešní představení mohlo být i zajímavé svou tematikou, ale stoprocentně pro jiné povahy, než tvé. Co se týče „muže s hůlkou“, další zkoumání ti velmi tiše napovídalo, že to nejsou oči, že vidíš to, co sám chce, abys viděla, ve světle tohoto faktu, se pravděpodobně ale tvé plány v ničem nezmění, jenom se ve tvých očích mohl stát víc nebezpečnější a ten stín, který vrhal díky světlům, ten taky nebyl normální. Krom tohoto muže tam bylo ještě pár takových, co by stáli za popis. Jednak si na ostrůvku mezi jednotlivými břehy Vltavy zahlédla nějaký pohyb a druhak, nebyla si jediný Rodný v okolí, to si cítila, v dohledu stál asi toreador, vzhledově ani ne osmnáctiletý chlapec, ale pevně ukotven na hořící budovu, takže pokud s ním nezatřeseš, asi si nepokecáš. Jiná Rodná odcházela uličkou pryč, možná žu viděla dost. „Ty vole, Hmizel zmizel a oni se z toho teď můžou všichni posrat.“ Ozvalo se najednou vedle tebe. „Jak ti chrastěji kosti? Stahujou se, co ? Jak můry, všichni uhořej.“ Hlás oznamennaný šílenstvím. Ten chlápek se opíral o neexistující oporu, děravé džínsy, květovaná hawajská košile a blonďaté dlouhé vlasy, ze kterých měl spousty culíčku, připomínající punkerské číro od čela až po temeno, nebylo pochyb. Malkaviánský primogen se přišel pokochat hořícím Divadlem, nebo s tím měl něco společného, přiložil sirečku? U tohohle našince prostě nikdy, nikdo nevěděl, ještě nikdo ovšem nesebral dost odvahy jej odstavit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tobiáš s tebou šel, byť jej pohled na Divadlo přímo hypnotizoval. Pokračovali jste za podezřelým Rodným o Smetanově, nebylo úplně reálné, aby si vás všimli, policie a hasiči způsobili jako obvykle mnohem větší zmatek. Zmatek je dvojsečná zbraň naneštěstí, pomohl jak tobě, tak i jim. Dle toho, jak kráčeli, museli mít nějaké zařizování kolem Vltavy, nebo mátli, fakta jsou taková, že se ti po půl kilometru ztratili. A pak se tě bez varování málem pokusil zajet opožděný policejní vůz, vyrazil ze zatáčky, bez zapnutých světel a houkačky, na ulici seděl ten vůz strašně nerovně a řidič to bral od jedné strany ulice ke druhé. Nebezepečný sobě, i svému okolí. A zatímco tvůj ghůlí společník byl z auta, co se kolem vás těsně prohnalo trochu nervozní, osoba, která přicházela z míst, kde ti podivný Rodný se svou svitou zmizel, byla až podzeřele klidná. Byl vysoký s delšími černými vlasy a slunečními brýlemi, v decentím černém kabátci, nepůsobyl na tomto místě nijak zvláštně, až na tu malou číču černé barvy na jeho rameni. Nebudu tě dál napínat, byl to tremere se svým familiárem. Už si jej párkrát viděla, v Loži se objevoval velmi málo, možná ještě méně než ty a v rámci Camarilly byl skoro neznámý objekt. Proč sis jej teda pamatovala? Jednalo se asi o tři roky starý případ, kdy někdo vysál jiného člena sekty do sucha, ten tremere tehdy něco věděl a chtěl to říct jenom tobě. Nakonec z celého případu sešlo, neboť se ukázalo, že se jednalo o činnost Sabbatu, nepříjemná věc, apk už to nespadalo do tvých kometencí. „Dobrý večer.“ Pozdravil tremere, když došel na tvou úroveň. „To Národní divadlo opravdu hoří?“ Zeptal se tonem, jako by se vlastně nic vážného nedělo. |
| |
 | soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Noc začínala, inu, zažil jsem lepší. Občas má prostě tušení, že se něco posere. A jak se zdá, tak na tušení je potřeba dávat si pozor a sledovat je. A nikdy nevěřit čajovým lístkům. Jako třeba s tím srazem na Vítkově. Není to poprvé, co si tam dáváme randez vois zrovna tam. Je to vysoko, je pěkný výhled, lidé se sem v noci bojí a mám to, tak říkajíc, za barákem. Ale když jsem se tak nějak probral, měl jsem neodbytný pocit, že jsme si to možná měli dát v starém baru Necropolis...Ten je teď zavřený a přestěhoval se, v překladu ideáální místo pro schůzky. Mé bystré smysly mi....dobře, přicházel jsem o trošku později, to se stává, ne? „Takže obchod s informacemi.“ Trošku ve mě zamrazí. Ten hlas neznám a docela se divím. Dále se divím tomu, že někdo další věděl, kde a kdy máme s oním důvěrným informátorem, jehož důvěrnost se zrovna propadá někam do úrovně vykopávek Mykén, být. „Sabbatu i Camarille, ano?“[/u] Dobře, z tohodle bych se mohl nějak vykecat. Mohl. Možná. Mluvčí zmiňuje obě dvě, což také nevypadá dobře. A nějakej pošahanec, co bude dělat humbuk mezi dvouma neschopnejma a divnejma organizacema, tahajícíma se o kus hlíny do té doby, než přijde Gehenna...stále, žádná pozitiva. Jak se zdá, tak nejde likvidovat. To bych byl, jaksi, už dávno na odchodu. „Ch-ch-ci žít.“ Uculím se a potichu si povzdychnu. Celé mé vnitřní logické já kříčí „Odejdi!Zmiz!“, ale tím bych se nedozvěděl zhola nic. Nic, nic a nic a vůbec nic. Navíc by to byla nuda. Navíc, s Primogenem Ravnosů v Praze si nikdo nebude zahrávat.. Pak je tu ještě jedna otázka...Drzost nebo troufalost, drzost nebo troufalost...Zatím asi drzost. Bude mě to stát trošku sil, ale pokud to klapne, tak můj kamarádíček mi je několikrát vynahradí... A tak se trošku pohne realita,. přes mojí pokožku se natáhna iluzorní závěj, který bude kopírovat mé pohyby..Stříbrný vyhazovák zatím nechám zavřený a místo mě je tu stará, nenápadná... Jebať. Troufalost A Drzost. Místo mě je zde Konrád, i když toho zmrda fakt nemám rád. Jenže někdo, kdo má povědomí o místních podmínkách jeho vzhledem snad bude zastrašen a zahnán na útěk. Doufejme. Horší to bejt nemůže. Leda jen to, že by se to Konrád dozvěděl. A pak už je čas na Grand Entréé. Trošku naštvaně zavrčím a vyjdu zpoza rohu. Nakrčím naštvaně čelo a procedím.. „Tak co to tady máme, hm?“ ....a ano, jsem připraven i na útěk. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach „Jsi na tom hodně špatně, chápeš? Takže syp, co všechno si Sabbatu donesl?“ Pokračoval hlas dál. Samozvaný primogen beroucí na sebe podobu jednoho z nejnebezpečnějších pražských gangrelů, zajímavá podívaná, kdyby tě někdo viděl, neviděl, nebo snad …? Vešel si tak říkajíc do scény. O strom se opíral, značně nedobrovolně tvůj kontakt s natrženým rtem i obočím. Pod krkem byl držen … Chvíle napětí … Ne, nebyl to Konrád. Byl to Rodný celý v černém, jen s nějakou ozdobou na krku. Symbol si poznával, byť tohohle si nikdy v životě neviděl (odkaz). Znak v kroužku patřil jen jedinému klanu, tremérům. Poslušným Camarillským pejskům, čarodějům, vlastně ani ne upírům. Jako by za svoje nemluvily ty červené oči a sluneční brýle ledabyle pověšené na kapse bundy. Výraz tvého kontaktu, když tě uviděl, byl skoro k nezaplacení, rozklepaly se mu nohy, kdyby jej neznámí nedržel, určitě už by se svezl k zemi. Tremere se tvářil docela klidně, byť „tě“ zřejmě zde v tuto dobu neočekával, hlas, kterým promluvil už nebyl tak tichý a vyhružný, spíš takový konverzační. „Dobrý večer pane, známe se?“ Pozdravil, ale kontakt (Martin Zeman se jmenoval) nepustil, snad ještě víc jej pevně chytil. |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Dobře, něco zlé je lepší ještě pro něco horší. Takhle jsem si to nepředstavoval. Zatracený pijavice, u nich nikdy jeden neví, na čem je. Mladý tremobuzík se neklepe strachy před Šerifovou autoritou, takže stále jsou zde dvě, možná tři varianty : 1)Je to ignoratní blb. 2)Prokoukl moji lest, což by v tento okamžik znamenalo, že je trošku starší a mnohem lepší a úzce specializovaný, což by byl trošku průser. 3)Je to ignoratní blb. 4)..nebo zná velmi dobře šerifa a mlží. Vzhledem k tomu, že o dotyčném vím velké kulové a s Marťou Zemánků zas tak velkej kámoš nejsem, tak budeme riskovat jen trošku… Drsně se ušklíbnu a kývnu na Martina, který by zaživa už asi slušně modral. „Nemám v zvyku se představovat…“ řeknu drsně hlasem, který mám spojený s Konrádem. „Támhle pan Zeman mě představí, potom ti odpoví na tvojí otázku…Ostatně, ta odpověď mě také zajímá.“ řeknu a nakrčím čelo a tvářím se znuděně. „Potom ho pustíš, předáš mi ho a já ho vyslechnu velmi, velmi dopodrobna…“ Stále jsem v střehu!Stále připraven! „…a já se nebudu ptát, odkdy klan Tremere přepadává Rodné v parku jako poslední grázl?“ ujede mi… Kurwa! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach "Omlouvám se Weide." Jeho výraz se změnil v lehký úsměv. "Ukončeme tu Maškarádu. Uznávám, že jsem nečekal, že dnes večer budeme mít společný cíl, ale inu víš, že já mám také své povinnosti, tak rychle z něho dostaňme, co potřebuješ ty a držme se každý své strany dohody. " Prohlásí o něco vážněji. "Takže, kam se přesuneme na onen výslech?“ Když to říkal, jeho pohled se přesunul kamsi k tvým nohám, v doprovodu drzého „mňau“ se ti o botu otřela menší černá kočka a tlapkala si to k tremerovy. „Tady si.“ Věnoval tento Rodný zvířeti přívětivou tvář. Vlastně, obecně teď již vyzařoval jako někdo, kdo se potkal se starým přítelem na ulici a chce si trochu popovídat, než jako někdo, kdo si to přišel s někým vyřídit. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Když už jsem si myslel, že to nemůže být horší, upír se vydal pomalu mým směrem. Neřekl ani slovo, prostě šel a šel. Dostal se přesně na tu vzdálenost, ve které jsem po něm chtěl pustit nůž, vytáhnout drápy a urvat mu hlavu, ale než jsem cokoli z toho stihl udělat, prostě se rozpadl. Anna za mými zády vykřikla. Ku*va prohlásil jsem s cizí našinkou takřka uniso, načež se chrlič vedle ní začal měnit do podoby mladého, alespoň vzhledově, upíra. Ten přistoupil k upírce a snažil se ji odsud odvést, přičemž ji oslovoval má paní. Můj mozek to maličko přestal pobírat a pokaždé, když to začal vzdávat mozek, začala se o slovo hlásit agrese. Primitivní, prvoplánová agrese. Tak to teda ku.va ne. prohlásil jsem dost nahlas a důrazně na to, aby mě bylo slyšet a s nožem výhružně před sebou se postavil mezi upíry a cestu vedoucí z ostrůvku. Annu jsem přitom táhl volnou rukou za sebou. Nikdo odsud nikam nepůjde, než mi vysvětlíte, co se tu děje. Nějaký mešuge zapálil divadlo. Národní divadlo, jestli jste si toho nevšimli a vy tři... podíval jsem se s lehkou dávkou lítosti k hromádce popela, načež jsem se opravil. Vy dva, vypadáte, jako by jste tím ohněm přímo prošli, takže chci vědět, co se to tu děje. |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Situace se nevyvíjí zrovna podle mého gusta a to do toho přibyde ta malá, zablešená, prašivá kočka. Naštvaně zavrčím a Prašivku odsunu nohou pryč. O mě se otírat nebudeš, mrcho. Dohoda? Společný cíle? Co to meleš, ty vořechu? „Jaké části toho, co jsem řekl, jsi nerozumněl?“ zavrčím trošku podrážděně, zhruba asi tak, jak si představuji, že by to Weid udělal. Tomu se přece neodmlouvá, ne? „Dokonči si tady rychle to, cos načal. Já pak mám tady s touhle špínou trošku delší řešení, který se tě netýká, Treméro...“ Stále v střehu! Stále nabroušen! A mám nožík! |
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Sledování podezřelých bylo poněkud chaotické. Chvílemi jsem měla co dělat, abych viděla kudy jdou. Z druhé strany, oni mohli těžko vidět mě. Všechen ten zmatek kolem byl hrozný, i když jsem dělala, co jsem mohla, po asi deseti minutách se nám ztratili. Paráda, půjdeme... zbytek jsem už nedořekla, protože nás málem srazilo policejní auto. A tohle má být co?! Radši jdeme, než nás srazí nějaký jiný magor. Tobiáš vypadal celkem dost šokovaně, asi toho na něj za dnešek bylo dost. Z uličky, kde nám zmizel onen Rodný vycházel starý známý. Poškrabala jsem se na hlavě a zamyslela se nad šancí, že je to náhoda. Dupla jsem Tobymu na nohu, protože vypadal notně mimo. Uviděl příchozího a zpozorněl. Mile jsem se usmála, zdvořile pozdravil, byla řada na mě. Dobrý večer. Překvapeně jsem se podívala na jeho klidný výraz, evidentně máme každý jiný způsob zpracovávání informací, co nadělám. Ano hoří, pokud už nespadlo, hořelo rychle. Zprávy se koukám šíří. Přizpůsobila jsem se nezávaznému, odlehčenému způsobu konverzace, podobnému rozhovoru o počasí. Nebyl důvod se nějak rozčilovat, stejně s tím teď nic neudělám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr Kovář Rodný tě sledoval soustředěným pohledem, klasifikoval tě zřejmě jako cíl nutný k likvidaci hned, co k tomu dostane rozkaz, nebo ještě jeden důvod. Ona zatím pohnula kolem věcí rukou, a pak se zvedla a podívala na tebe. „Popsal si to sám.“ Hlas měla klidný, byť za jiných okolností by si uznal, že je to dobře nasazená maska na vztek, který mohl být i větší, než tvůj. „Někdo zapálil divadlo a zabil mého příele.“ Poukázala na hromádku popela. Vypadala, že až se dá dohromady, tak toho kdo to udělal najde a zabije hodně pomalu. „A ano, skutečně jsme prošli ohněm. Bylo tam teplo.“ Nevypadá jako šílená, spíš jako vzteklý jízlivý upír, který není úplně zvyklý dávat na jevo své emoce. „Chrlič“ mlčí a pozoruje tě. Nemrká. Dívá se. Ruce drží mírně od těla, zatímco mu na nich pomalu, ale jistě vyrůstají dlouhé drápy, ale pravděpodobně tě z vlastní iniciativy nenapadne. Možná. Vzato kolem a kolem, ani jeden z cizích upírů nevypadal, že by měl zájem o krev tvé přítelkyně, která celou scénu pozorovala mlčky, bez poznámky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach Když si odsunul nohou kočku, nadzvedl tremere obočí jako by nesouhlasil s tvým činem. Svůj výraz změnil až ve chvíli, kdy se mu kotě usadilo na rameni. Podíval se na Zemana, pak na tebe a skoro ledabyle pokrčil rameny. „Tak trémero ...“ Zavrčel si. Popadnul kaitiffa a přesunul jej před sebe jako svůj ochranný štít, držel jej pouze jednou rukou, tu druhou držel dlaní vzhůru, tak, že si na ní bezpečně viděl, ovšem tak, že na ni Martin neviděl. „Ty nejsi Konrád.“ Zavrtěl hlavou, na volné dlani mu pomalu vzplanul oheň velikosti těch pochodňových, nebyl určen tobě, přiložil jej k hlavě člověka, který nesl zřejmě nejdůležitější informaci ve svém životě a prudce jej postrčil od sebe. Co asi tak může dělat upír, kterému hoří hlava? Netřeba popisovat. Možná měl tremere strach, že by hořel málo a tak po něm projistotu hodil z bezpečné vzdálenosti dvou kroků další „fireball“. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Oplácel jsem rodnému, který měnil podobu jeho pohled. Nebyl jsem si sice úplně jistý, jestli bych ho dokázal porazit, ale rozhodně jsem v případě problémů nehodlal prodat svou kůži lacino a chtěl jsem aby to pochopil i on. Mezitím promluvila upírka, jeho paní jak jsem pochopil. Jistě, takže abych to shrnul...někdo zapálil divadlo, ve kterém jste náhodou byli a vy netušíte kdo to udělal, ani proč. shrnul jsem to málo co mi byla zjevně ochotná říct a tvářil se při tom, jako bych jí věřil sotva každé druhé slovo. A náhodou se představit nehodláte? Abych alespoň věděl s kým mám tu čest? po této otázce jsem se na moment zarazil a abych předešel výmluvám, přidal jsem své jméno. Já jsem Petr Kovář Gangrel 10. generace a tohle překrásné stvoření za mnou... kývl jsem směrem k Anně je moje...společnice. našel jsem nějaký hodně neutrální výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna VzpomnĚla sis, kdo to je. Walter Lévi, nĚco jako primogenův osobní vykonavatel. VidĚla si u něj pokročilou cestu krve, a taky cestu ohnĚ, tou mimo jiné vyhrožoval tvému bývalému manželovy. Už není jasné, o co tehdy šlo, prostě v jednu chvíli začaly hořet Waltrovy nad dlanĚmi plameny a František stál moc blízko, oba jsou doteď živý, z incidentu se nic nevyvodilo. Waltrův Sire byl značně záhadná postavička. Takzvaný Magistr Lévi, to že se jednalo o ženu už nikdo neřešil, nebo se nad tím tolik nepozastavoval. V Praze fungovala už v dobĚ, kdy si se stala upírem a zřejmĚ ještě dlouho fungovat bude. „Velmi rychle.“ Prohlásil. „V tom případĚ mě omluvte prosím, v Divadle byl můj Sire s primogenem, mĚl bych je najít dřív, než se jim z hladu podaří porušit Maškarádu.“ Jako by úplnĚ opomíjel upíří strach z plamenů i to, že můžou být dávno na prach. KotĚ vedle jeho nohy významnĚ mňouklo. „JistĚ Abbadone, už půjdeme. Příjemný zbytek večera.“ Popřál ti a vydal se cestou k hořícímu Divadlu. |
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Celou dobu jsem pozorovala jeho gesta, jestli zahlédnu aspoň malou známku nejistoty, nebo jiné emoce. Žádná výrazná změna se neodehrála, což mě poněkud znejistilo. Náznak změny nastal snad jen, když jsem zmínila rychlost hoření divadla. Poté mi velmi zdvořile naznačil, že ho lehce zdržuji. Jistě, také půjdeme zpátky, máme kus společné cesty. Tady už nic dalšího bohužel nezjistím. Otočila jsem se a šla zpět směr divadlo, kolem kterého jsem musela projít, abych se dostala domů. Přemýšlela jsem, jestli jsem někde nezahlédla primogena nebo magistra(u?). Ne, nezahlédla. Nikde jsem je tam neviděla. Odmlčela jsem se, ale došlo mi, že to zní moc pesimisticky a měla bych raděj navrhnout něco konstruktivního. Třeba se dostali ven na druhou stranu divadla, nebo ještě za .... na most, druhý břeh? Nechtělo se mi vykládat, co vím, moc toho nebylo. Nechtělo se mi říkat ani, že se třeba ven nedostali a už je z nich dávno popel. Přidala jsem do kroku, chtěla jsem mít tuhle cestu za sebou, nejraději bych byla úplně jinde. Tobiáš vypadal, že se mu můj nápad vrátit se nelíbí a nejraději by obešel divadlo velkým obloukem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr „Jsem trochu ve stresu, zapomínám společenské zvyklosti.“ Znělo to nejvíc jako sarkazmus. „Miriamel Lévi. Tremere. A tohle ...“ Poukázala na hromádku vlhkých šatů a trochy prachu. „ … byl … byl Eli Me'ir.“ Nebylo třeba představovat kým mrtvý byl, sice si jej osobně neznal, jako snad všechny vysoké hráče pražské politiky, ale o tomhle už si slyšel, pravděpodobně od Kristýny. Eli Me'ir, tremerský primogen. Hups. Představení morfujícího upíra vynechala, zřejmě stejně jako ty nepovažovala za nutné seznámit tě se svým „společníkem“. „Chápu, že moje slova vzbuzují nedůvěru, ovšem je to pravda, opravdu nevím, proč a kdo založil ten požár.“ A s tímto kdo ví jak pravdvým doznáním se na scéně objevují další hráči … Kristýna Walter tě nikam neodháněl a tak jste pokračovali společně blíž k vesele plápolajícímu Divadlu, které se pokoušeli hasiči marně hasit, zřejmě vyhoří zase do základů. U historické pochodně se otočil směrem k Vltavě, něco na tom bylo logické, voda nehoří a uprostřed oné řeky, byl malý ostrov, tam zamířil … Nastála situace Kristýna, Petr Noc. Osvětlená pouličními lampami a požárem. Ostrov uprostřed Vltavy. Spíš výš na schodech, blíž k samotnému mostu, stojí Kristýna se svým společníkem. Několik schodů pod ní stojí na pohled mladý Rodný. (odkaz ) . Na rameni má menší černou kočku. Pod schody stojí Petr, za sebou drží hnědovlasou lidskou dívku, která se tedy dostala blíž k novému Rodnému (Waltrovy). Ani ne pěT metrů od Petra je další Rodný. Ostře řezané rysy, vlasy barvy žuly – na sobě má značně ohořelý a mokrý společenský oděv, jeho držení těla napovídá, že může kdykoliv skočit po Petrovy. Ne ovšem bezdůvodně, někoho zřejmě chrání. Tmavovlasou Rodnou ve zničených mokrých šatech černé barvy, od vidění ji Kristýna zná. Miriamel Lévi. A vedle ní, na zemi, hromádka pánského ohořelého šatu, stopy popela jsou na něm jasně vidět. Někdo tady zemřel a někteří ví i kdo. Walter/ nový příchozí položil Petrovy otázku: "Dobrý večer, můžu projít?" Miriamel vypadala, že nikoho neviděla nikdy raději. A Rodný s vlasy barvy žuly to celé nehnutĚ pozoroval. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Po slovech Lévi...nebyl Lévi náhodou chlap? Jsem zůstal stát s bradou někde pod úrovní kolen. Eli Me'i...ta hromádka popela je...byl Tremerský primogen? zeptal jsem se spíš jen tak pro formu, načež jsem začal nadávat. Ku*va...a ještě jednou ku*va...bez urážky, ale ku*va to je dop*dele primogen! očividně jsem měl problém zpracovat, že jeden z největších hráčů pražské upíří politiky ležel přede mnou zredukovaný na trošku popela a pár ohořelých hadrů. Dřív, než jsem ze sebe dokázal dostat další sérii nadávek se na místě objevila další trojice. Dva chlapi, z čehož jeden měl na rameni černou kočku a jedna ženská. Někde v hlavě mi blikalo varovné světélko, že ji odněkud znám. Vzápětí jsem si i vzpomněl. Kristýna, ta Tremerská vyšetřovatelka co jsem jí před pár lety píchnul. Tak a to byla poslední kapka. Odtušil jsem, že ta trojice budou samí Tremeři a vzhledem k tomu, že jim tu vlahý noční vítr odvával primogena, hádal jsem, že žádný z nich nebude lehká váha. Na druhou stranu já s Annou jsme tu byli dost navíc. Jistě, jak je libo. uhnul jsem slušně vychovanému kočkomilovi z cesty a nenápadně uchopil Annu za ruku, abych ji mohl hodně rychle odtáhnout někam, kde nebyla příliš vysoká koncentrace krev pijících z krve čarujících černokněžníků. my už jsme stejně na odchodu. Tohle vypadá jako docela dost osobní, záležitost vašeho klanu, nic do čeho bych se chtěl míchat, takže když dovolíte, přeji příjemný zbytek noci... jak blbě znělo to co jsem vypustil z pusy mi došlo až v momentě, kdy jsem stále šokovanou Annu táhl za sebou směrem ke schodům. |
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Trochu smutně jsem sledovala hořící divadlo, ale měla jsem úplně jiné starosti a tak jsem se věnovala hlavně cestě. Walter vypadal, že ví najisto kam jde. Zaváhala jsem jestli vůbec chci jít s ním. Vrozená ženská zvědavost mi ovšem zase nedala, musela jsem mít přehled, co se děje. Došli jsme až na ostrov, výhled se mi vůbec nezamlouval. Magistra Lévi, nějaký hodně napjatý Rodný, další Rodný a za ním člověk... Docela zvláštní nezvyklá kombinace. Uvědomila jsem si, že znám i onoho Rodného s člověkem, kdysi mi pomohl. Vypadá to, že společníka Magistry něčím naštval, asi ho považoval za nebezpečného. Už při tomto pohledu jsem litovala, že jsem se nechala ovládnout svou zvědavostí, evidentně se jedná o záležitost mimo mé schopnosti. Začala jsem uvažovat, jak nenápadně vycouvat, ale všimla jsem si hromádky oblečení a popela. Walter byl velmi iniciativní a chvíli napjatého ticha ukončil žádostí ryze ze zdvořilosti o projití. Ani mě nepřekvapilo, že Petr, souhlasil a chtěl odejít. Nechce mi někdo říct, co se tu děje? A hlavně kdo to byl? Ukázale jsem na popel. Podívala jsem se na Petra, nepřipadalo mi momentálně vhodné zpomalovat Waltra, nebo kohokoliv z ostatních, evidentně chtěli něco řešit. Můj iniciativní ghůl pochopil situaci po svém a stoupl si vedle mě, čímž Petrovi omezil průchodnost schodů. Jakmile mi někdo řekne, že popel byl primogen, posadím se na schody, chytnu se za hlavu. Evidentně vše potřebuji rozdýchat. Omlouvám se. Dneska mám opravdu hodně špatný den, nejdřív mi nedorazí informátor, pak začne hořet divadlo, pak ještě ti tři Arabové s Rodným.... a teď ještě tohle...to není dobré Stále sedím na schodech a koukám poněkud otřeseně, co se kolem děje. Snažím se najít sebemenši detail, kterého bych se mohla chytit. |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Smutně si povzdychnu..„No co, už tak to vydrželo dýl, než jsem čekal.Zasraný kočky.“ Tremera provede jednoduché kouzlo „Proměň Rodného v hrst popela a živou pochodeň“, což zrovna nepatří mezi moje oblíbené kratochvíle na večer. Možnááá bych to vydýchal, možnááá bych mu dal i na prdel, ale na druhou stranu – proč? Martin mi toho už moc nepoví a už takhle mám slušně zaděláno na průšvih. Navíc ta troška ohně by mohla poškodit můj oblíbený šátek..pro štěstí, samozřejmě. Večer umřou nějaký kočky. A tak se jen naštvaně zazubím na čaroděje a smutně poznamenám.. „No,skvěle. A teď oba víme hovno. Gratuluju.“ ušklíbnu se a pak, pokud to půjde, vezmu do zaječích, jako by mě nahánělo SS. Ideálně směr Žižkov, ideálně směr temné uličky. A cestou přemýšlím na téma „Kdeže to pan Zeman vlastně bydlel...“. Jeho movitý, pozemský majetek bude třeba přerozdělit chudým a potřebným. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna, Petr Walter/ Nově příchozí slušný tremer, prošel kolem Petra a z bundy vytáhnul dva zdravotnické sáčky z krví. Takové ty, které se používají k odběru a přechovávání krve všem těm lidem okolo, podal je oběma Rodným a tázavě se zadíval na hromádku šatů. A zatímco Lévi říkala, „Eli Me'ir.“ Rozhodl se gangrel vyklidit plochu, nikdo mu neodpověděl, osazenstvo buď srkalo krev, nebo byli v šoku. I iniciativní ghůl nakonec uhnul, buď kvůli jeho pohledu, možná proto, co si představil, či snad jen mu nakonec nestálo zato, aby skončil s rozbitými ústy kvůli něčemu jinému, než Kristýnině ochraně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr Kovář Jakmile jste se dostatečně vzdálili od Rodných, ujasnila si Anna v hlavě, že už za tebou nechce vlát a tiše zírat jak doteď, ale že chce pochopit. Zatahala tě za rukáv, ať zastavíš a začala se ptát, hlas měla jako každý skoro nezainteresovaný člověk, který se s něčím takovým potká, hodně podobný hysterickému, nebo něčemu velmi blízkému. „Kdo? Co? A a a proč se rozpadnul? A kdo byli ti, no ti, oni, … oni nedýchali a proč se ten jeden změnil v … v … Já to nechápu!“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna Michálková „Srk … Arabové?“ Zeptala se Lévi a přistoupila k tobě za dobrovodu šustícího šatu, nebo toho, co z něj zbylo, nakonec si rozhodla i sednout. Pravděpodobně teď, v přítomnosti svých dvou ochránců, víc si kolem ní nikdy neviděla, se cítila bezpečněji. „S Rodným? Nemohl to být jen obyčejný Pražský Rodný, co si vydržuje arabské ghůly?“ Magistra měla hnědé vlasy, které se ji občas mírně vlnily, štíhlé rty, věc, která na ni byla nejvýraznější byl párek rudých očí, teď zřejmě kvůli Maškarádě překryt kontaktními čočkami tmavé barvy. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Uhni požádal jsem Kristýnina ghůla tónem, který sliboval, že jestli neposlechne, bude si moci na vlastní oči prohlédnout obsah své břišní dutiny. K mému překvapení uhnul okamžitě. Asi byl ghůlem už dlouho abych pochopil, že gangrelům zahnaným do kouta se neodporuje. Okamžitě jsem vyrazil po schodech na most a zpátky směrem k parku. Annu jsem přitom táhl za sebou. Ušli jsme několik desítek metrů, když mě zatahala za rukáv a já zastavil a ohlédl se. Vypadala jako někdo, kdo se chystá psychicky zhroutit a kladla příliš mnoho nevhodných otázek. Kurva... bylo jediné na co jsem se v duchu zmohl. Poslední dobou mám poměrně omezenou slovní zásobu, když přijde na krizové situace. Dal jsem si asi vteřinu na zvážení možností, načež jsem opatrně začal. Hele to...to je dost komplikované. V zásadě ti můžu říct asi tolik, že byli někdo, koho nechceš nikdy potkat samotná v tmavé uličce. snažil jsem se to zahrát do autu a dával si přitom velký pozor na to, abych pravidelně dýchal. Je to nějaká sekta, nebo tak něco, operující tady v Praze a fušující do pár opravdu nebezpečných věcí. Víc ti ale neřeknu. Ne proto, že bych nechtěl nebo nesměl, ale protože sám toho o moc víc nevím. snažil jsem se aby to znělo přesvědčivě. Podívej, musíš mi slíbit, že o tom, co jsi dnes viděla nikomu, ale opravdu nikomu neřekneš, rozumíš? Kdyby jsi o tom začala mluvit, dopadlo by to hodně zle, pro nás oba. Teď jdi domů, tak rychle jak jen můžeš. Zamkni se a pořádně se vyspi. Zítra se znovu potkáme na obvyklém místě. Já si mezitím musím něco důležitého zařídit. doufal jsem že mi uvěří a já budu moci vyrazit na cestu. Potřeboval jsem najít Erika a říct mu co se tu dnes stalo. Nikdy jsem nebyl zrovna vzorný člen klanu, ale pokud se začíná dít něco velkého, bude jen dobře, když o tom bude vědět. Když bude klan připravený, bude menší šance, že to škaredě odskáču já nebo Anna. |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Mám za to, že ať procházím každou ulicí, každým parkem a nádražím nebo metrem, všude se ozývají. Jen málokterý člověk si dnes umí představit bez nich fungovat a téměř každý ho vlastní. Já jsem z toho mimo. Nikdy jsem si na mobilní telefon nezvykla a teď když už vím, jak fungují a k čemu jsou dobré, i tak ho nevlastním. Zírám na ženu, která natáčí ohnivé neštěstí a dumám nad tím, jak moc by pak bylo jednoduché mě najít, kdybych taky jeden vlastnila. Nikdy, nevýhody převažují nad výhodami. Přikrčím se ještě víc než jsem a zadívám se za řeku k ostrovu. Teď by se mi hodily moje staré brýle. Pohledem pak přelétnu zfamfrnělého chlapce a znovu se zastavím na muži v černém. Než mě vyruší hlas vedle mě. Trhnu pohledem k malkaviánovi. Moje chyba, všimla jsem si ho nejspíš až moc pozdě a v duchu si nadávám, že bych měla být opatrnější. Dnešní noc stojí za prd. Sjíždím ho pohledem a radši se mu nedívám do očí. Kdo ví, co by mi nasadil do hlavy za myšlenku. Ale rozhodně ho sleduji, vím, co oni dokážou, když se ti na chvíli ztratí z očí. To se pak ztrácejí sochy svobody a ponožky. Ale jen ty na levou nohu. Chvíli přemýšlím, co to vlastně žvaní, ale pak se probudím: „Chrastějí,“ utrousím nejistě a povytáhnu obočí. „Kdo zmizel?“ zeptám se, jestli z něj nevyrazím trochu víc. Nesnažím se mu ani přát dobrý večer, nějak mě to nenapadne. Můj večer není dobrý. Mám pocit, že ten mi toho napovídá moc a moc, ale zaplétat se s ním moc nechci. Kdo má luštit ty jeho řeči? I když by bylo fajn vědět co nejvíce. Vyprávěj, k věci, prosím pěkně. |
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Tobiáš měl naštěstí dost rozumu, aby nakonec uhnul. Petr nevypadal, že by si chtěl kvůli komukoliv rozmyslet odchod, což jsem chápala. Pomalu jsem rozdýchavala dění okolo sebe. Svým pro mě neomluvitelným chováním a nesouvislým výčtem svého večera jsem upoutala magistřinu pozornost. Jak jsem koukala na pomalu blížícího magistra, uvědomila jsem si, že pohled na ni je celkem děsivý. Částečně ohořelé šaty, v kombinaci s vážným výrazem, úzkými rty a rudé oči, v doprovodu svých dvou ochránců opravdu strašidelný pohled. Naštěstí mi bylo jasné, že pokud neudělám něco opravdu hloupého pravděpodobně se mi nic nestane. Než jsem se zmohla na odpověď, celá trojice byla u mě. Pochybuji, že to byl jen obyčejný Rodný, co se jen tak připletl k hořícímu divadlu. Sice by to vysvětlovalo popel na oblečení, ale ne to, co říkal. Vzpomínala jsem, co to vlastně říkal. Říkal.... říkal, že bylo od někoho něco hloupé a že provede něco s jeho městem. Pak pro něco šli. Nevím, víc opravdu nevím, omlouvám se. Šla jsem za nimi, ale bohužel jsem je ztratila chvíli před tím než jsem potkala Waltera. Podívala jsem se na Waltera nejistě, necítila jsem se v pozici vyslýchaného zrovna ve své kůži a asi to na mě bylo dost vidět. Uvažovala jsem jestli jsem něco přece jen nezapomněla, nebo jestli si aspoň částečně pamatuji tváře, nebo nějaký detail, ale nechtělo se mi to rozpitvávat, byla jsem si jen jistá, že bych je poznala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach Tremer vypadal, jako že on od hořícího nic nepotřeboval a že si něco potřeboval ty, jej vůbec nezajímalo, vlastně ani to, že existuješ, neboŤ ve chvíli, kdy ses bral k rychlému opuštění území, on ještě pozoroval hořícího kaitiffa, a pak asi i odešel. Ráno budou ve zprávách dost zajímavé věci, Když jsme u toho přerozdelování potřebným, tak kontakt bydlel někde vedle Olšanských hřbitovů na Irkutské. Byl to takový hezký byt, tím, že byl situovaný pod úrovní ulice ani nikomu nepřišlo divné, že má zalepené okna a dostat se tam, taky nebylo nikterak složité. Třípokoj, nikterak uklizený, vypadalo to tam jako skladiště, a pak se z jedné vzdálenější místnosti ozvalo: „Seš ty Zeman?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Jak to vypadá, tak Martin nebyl zrovna pořádkumilovný. Ale kdo jsem zrovna já, abych ho za to hodnotil, že? A jak se zdá, tak Zeeman asi šlápl do něčeho pořádného. Mno, teď už mu to může bejt jedno. Tak uvidíme, kdo k němu přišel na návštěvu...nezván a nečekán. A jak se zdá, tak nezná ani pana domácí. Unaveně si povzdychnu... „Zasraný kočky.“ pomyslím si a podívám se do vedlejšího pokoje, kdopak to vlastně mluví. „Zeman? Pff, takový nízký titul. Kdysi jsem byl Hrabě, ale dneska mi můžete říkat Pane Domácí...A prosil bych vykat.“ odpovím uraženě. A je mi docela jedno, kdo to uslyší, ačkoliv stříbrný vyhazovák schovám v ruce a trošku mi nervózně cukne obočí. „Té smůly by dneska už mohlo bejt dost, ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr Kovář „Já … Já vím, že mi lžeš.“ Povzdechla si Anna smutně. „Ale budu ti věřit.“ Otočila se k obchodu, ještě naposled se ohlédla a usmála. „Tak zítra.“ Jenže v tom úsměvu nebylo nic veselého, byl v něm smutek, lítost, zmatek, všechno jenom ne veselí. Odcházela zklamaná z toho, že ji nevěříš, byť si mohl jen doufat, že chápe, že k tomu máš njějaký důvod. U primogena Najít gangrelského primogena se všeobecně považovalo za velmi náročný úkon, neboť míst, kde Erik lovil svou kořist, bylo opravdu hodně. Za své teritorium považoval celou Prahu a nikdy nelovil dvakrát během měsíce ve stejné oblasti. Měl ovšem jednu zvyklost, ze svého úkrytu na lov vycházel buď hned po západu slunce, nebo až po půlnoci. Pokud odešel po západu slunce, nebude možné jej až do rána kontaktovat, měl si štěstí, asi si dneska vyhlásil úřední večer. Primogenova vilka sloužila mimo jiné některým gangrelských našincům jako dočastný úkryt, či místo, kde se mohli s někým setkat, nebo se jen tak bezpečně porvat, čehož ponejvíc využívali ti mladší. Dům měl velkou a příjemnou verandu, na které Erik dokázal sedět většinu večera a řešit všechny své povinnosti, aniž by se pohnul z masivního dubového křesla. Erik je vysoká osoba, na které příroda přirozenou svalovou hmotou nešetřila, ze všeho nejvíc připomínal nějakého severského Jarla, který sice už pár století nebyl na sluníčku, ale to není tak směrodatné. Byl to rovný a přímý Rodný, měřil všem rovným dílem a dokázal si sjednat pořádek. Teď seděl ve svém křesle na verandě a vedle něj, v dalším křesle, někdo na „audienci“. Rodný, výškou možná i přes dva metry, ovšem už od pohledu neskutečně hubený, bledý a celý v černém. Nohy v džínách neměl přehozené přes sebe, jak už se občas stává, ale byl celý posunutý těžíštěm níž, přičemž koženou bundu měl rozeplou a nebyl takový problém pod ní spatřit menší arzenál kovu. Nedalo se o něm říct, že není ozbrojen. Možná si jej už někdy viděl, určitě si o něm už slyšel. Konrád Weid, jedna z nejobávanějších figurek na hracím plánku Prahy, ne starý, ovšem velmi vynalézavý, chladnokrevný a schopný. „Obávám se, že máš pravdu Konráde.“ Povzdechl si primogen, vypadal, že jej něco trápí: „Byl to krok stranou, jenže Princ už takovým zůstane.“ Problémy vyšších míst, očividně, pak si tě ovšem všimnul a pokud chtěl říci něco dalšího, nechal si to pro sebe. Podívali se na tebe dva páry modrých očí, jedny chladné a hodnotící, Konrádovy a druhé vůdcovské a rekapitulující, Erikovy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna Michálková Zkusím ti popsat tu situaci znova, ale pokud se chceš i přes to cítit nervoznĚ, nikdo ti nebrání. Lévi sedí vedle tebe na schodech, srká si svou krev a povídá si, má velmi uvolněnou pozu. Walter se svým kolegou stojí opodál. „V pořádku, nejsi u výslechu, tam pravděpodobně teprve budeš, až se to začne zítra řešit.“ Prohlásila Lévi: „Ale doufám, že se to vyřeší brzy. Vážně si nepamatuješ nějakou drobnost, která by je dokázala lépe určit?“ Vzato kolem a kolem asi musela být dost vzteklá a asi i zoufalá, byť to nedávalo tolik najevo. Jako informátor Miriamel nesloužila, byla spíš toliko potřebnou oporou a mnohdy přispěla přátelským slovem komukoliv, kdo to zrovna potřeboval, nejvíce však svou staletími získanou moudrostí a co na tom, že se tvrdilo, že může být tzimisce pravého klanu čtvrté generace? V jejím hlase si mohla zaznamenat, že na tebe nevyvíjí žádný nátlak, spíš doufá, že sis všimla něčeho, co by mohlo opravdu pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach „Jakej domácí vole? A jak jako vykat vole, to už teďkom nikdo nedělá.“ Když nahlédneš do místnosti, jedná se zřejmĚ o ložnici Martinova spolubydlícího, je tam počítač, stůl pokrytý bordelem, podlaha pokrytá bordelem a postel, na které se válí značnĚ opotřebovaný člověk. Nijak zajímavý, krátké vlasy, šedé oči, nezdravá pleŤ. „Si snad upad, ne vole? Nebo ta čarodějnice už konečnĚ pošla?“ Ten chlápek mohl mít tak mezi dvaceti a dvaceti pěti, oblečen byl jenom v trenkách, které zažili už lepší časy, vlastně všechno zažilo už lepší časy a hodně vzdálené dobré časy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose „Hmizel, tedy spíš asi jeho kus. Vono se o tom ještĚ nemluví?“ Podíval se na tebe nechápavĚ. „Ale mohlo by začít.“ Položil ti ruku na rameno a důvěrně se přilbížil k tvému uchu. „Řekni jim to, řekni jim, že to ten magor zmrvil, řekni jim, že Hmizel zmizel. Musíš jim to říct všechno.“ Šeptal ti naléhavě do ucha. „Úplně všecičko, a pak možná najdeš i to, co ti chybí.“ Poslední hláska dozněla a primogen byl v tahu, jak přišel, tak odešel, rychle a nenápadnĚ. |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Lehce se odtáhnu, když se přiblíží, ale neodvážím se ucuknout úplně. Sleduji jeho pohyby a nijak zvlášť mu nevěřím. Každopádně si zapamatuji, co mi povídá. Najdu i to, co mi chybí. Prorok promluvil. Jediné co mi teď chybí je můj Gary. Jeho řeči mě děsí, nerozumím jim tak, jak bych si přála a než se pořádně stačím rozkoukat, malkavián mizí v davu. Zamračeně za ním civím. Po chvíli mi ale výraz změkne a podezíravě se rozhlédnu. Skoro jako kdybych se bála, že se zase objeví a vyplázne na mě jazyk. Nebo tak něco. Nechám dav davem, černého muže a mladého upíra jen na okamžik vyhledám pohledem a otočím se, snažím se dostat nepozorována dál od lidí. Budova vypadá, že každou chvílí se sesune a nemám odvahu stát tak blízko. Radši budu blízko vodě. Jakmile se dostanu trochu dál od budovy, kousek od břehu Vltavy se ještě zadívám na tu spoušť. Měla jsem se o Garyho postarat lépe. A ne ho tam jen tak nechat. Chvíli hazarduji s myšlenkou, že se tam vrátím, ale pak mě to přejde. Předám tuhle informaci dál, hlavně o tom malkaviánovi. A zjistím naopak něco navíc, třeba od Žida. Potom se vydám i za Sebastianem, dlouho jsem tam nebyla. Při probírání mého plánu se stále rozhlížím kolem sebe, dávám pozor, abych nebyla spatřena tolika lidmi pomocí disciplín. Snažím se dostat přes most k Pražskému hradu a v duchu prosím všechny síly na nebi i v podzemí, ať už nepotkám žádné další malkaviány. Lidí je okolo stále víc a víc a já už viděla dost. Navíc nechci riskovat prozrazení (někým dalším), takže se otočím na patě a vydám se podél řeky dál, za dalším mostem na řece - Karlův most. Abych se dostala k Pražskému hradu a pak přímo do antikvariátu U Žida v uličkách. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Už ti táhlo na třetinu tisíciletí, když se to takhle řekne, zní to skoro jako, má za sebou tři sta let a to je moc. Jenže kdo by to půvabné a příjemné toreadorce dokázal říct? A kdo by to dokázal přežít? Sem, tam, někdo. Praha byla odjakživa městem, ve kterém se pověsti a tajemno střetávalo s realitou více, než kdekoliv jinde, ale i přes tento fakt, si jej tremeři ani tzimisce nevybrali, za své sídelní město, je samo o sobě zvláštní, že se stalo jenom "běžným" sídlem jednoho z Camarillských Princů. Přesto ti byla Matička měst něčím blízká, zemřela si tady. A teď, teď si byla zpátky, o pár let starší, silnější, chytřejší, ale pořád se stejnými problémy. Nenávist, hodba za "zloduchy" a uměním. 18. století, do kterého si se narodila, bylo od 21. odlišné snad úplně ve všem, jenom jedno se nezměnilo, upíří společnost byla pořád stejná, byť se začala obávat něčeho nového, upírů mdlé krve, patnácté generace, což ovšem nebyla tvoje starost. Těch si měla dost vlastních, důvěrné zdroje potvrdily, že se Margaret vrací zpátky do Prahy, pravděpodobně sázela na to, že nový Princ o ni nic neví a že jej ani nebude zajímat, a pak tady bylo to další, rozkazy primogenky, párek zajímavých vražd a Bibiana Závodná, tvá krev. Tahle rodinná větev se během devatenáctého století přemístila na Moravu a ve dvacátem století skončila v Praze. Bibi se ve svých dvaceti letech vypořádávala zrovna z tragickou smrtí svých rodičů, jakožto své jediné rodiny, nepočítaje malou sestřičku, kterou se snažila dostat bezúspěšně do opatrovnictví, vypadalo to, že jestli nezasáhne nějaká vyšší síla, skončí smutkem a osaměním na drogách, v alkoholu, později na ulici a asi ji pak najdou pohozenou v nějaké temné uličce, mohla by si tomu zabránit, je to přece jenom tvá krev. Součastnost To, co musí každý upír udělat hned poté, co dorazí na území jiného Prince, je ohlásit se, buďto u primogena svého klanu, nebo přímo u Prince samotného, jenže, někdo řekl, že Princ není ve sdílné náladě a toreadorskou pražskou primogenku Alici sis pamatovala velmi dobře ještě ze začátků svého "života". Je večer, zrovna si přijela do Prahy, ať už na letiště, vlakem, či jinak. Jsi v Praze ... a měla by ses někomu ohlásit. --------------------------- Začátek je takový volnější, počítám s tím, že si budeš chtít shrnout různé části historie, či osobních názorů. Adresu Alice i Prince znáš, takže je jenom na tobě, za kterým z nich se ti bude chtít jít víc |
| |
 | soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro „Minulosť je ako bumerang, nikdy neviete kedy a odkiaľ sa vyrúti, tak môžete nechať to okno kľudne otvorené.“ Tichý hrkot už nevnímam, plne sa sústredím na krajinu zahalenú rúškom polnoci. Nepoznávam ju. Kam zmizli husté lesy, kam sa vytratili zakvitnuté lúky bzučiace životom? Šedastú šmuhu obkrúži hmla, to mličny závoj veľmi starých spomienok. Vtedy to nebol vlak, ale dobre odpružený kočiar ťahaný štvorzáprahom statných vraníkov, valiaci sa v kúdole prachu po hradskej k tej povesťami opradenej Prahe. Príšerný spôsob cestovania. Keby to bolo možné, sedela by som na svojej kobylke Siobhán a letela s vetrom o závod. Nemlala by som vlasy spútané vo vysokom účese, nenosila by som krinolínu a korzet, v ktorom sa nedá dýchať. Bola som tak mladá, nedočkavá. Chcela som vidieť nové miesta, zažiť vzrušujúce dobrodružstvá, o akých by sa dámy z mojej spoločenskej vrsty ani neodvážili snívať, chcela som zabudnúť na hlboký žiaľ v srdci, na prázdnotu trhajúcu muju dušu. František ma opustil pred troma rokmi. Prisahal, že nikdy neodíde. Ako mohol? Do poredia sa predralo niečo iné... iná spomienka na iného muža. Spomienka na jeho dotyky, nežnosť, úsmev. Spomienka na dlhé rozhovory, ktoré sa tak líšili od povrvných konverzácii v salónoch. Na letmé pohladenia počas tanečných kôl. Len pri ňom som sa cítila znuvu živá. Krotil moju zúrivosť. Učil ma trpezlivosti. Chcela som zabudnúť. Ale ako by som mohla? Znovu ho uvidím. A nielen jeho. I JU. Margaret. Zo spoľahlivých zdrojov viem, že i ona má v pláne navštíviť Prahu. Tá mrcha ani netuší, aké peklo mi spôsobila. Som nesmrteľná. Musím však sledovať ako sa svet okolo mňa mení. Mám šťastie, lebo mám klenot, ktorý je mojim súputníkom odoprený. Mám rodinu. Je pre ňa studnicou potechy, ale zároveň je tím najťažším bremenom. S hrdosťou som dozerala na svoje deti a deti ich detí. Všetkých som milovala. Zakaždým som ich videla rásť, starnúť a umierať. Pamätám si ich mená, ich tváre. Stále ešte počujem zvuk ich smiechu. Poznala som ich a predsa nik z nich nepoznal mňa. Taká vedomosť by ich ničila, začali by ma nenávidieť. To by som nezniesla. A to žijem s vedomím, že mnohí z mojich potomkov padli vo vojne, či umreli v rannom detstve. Som zbabelá, keď sa pred nimi skrývam? Boh vie, že ich tak chránim. No nebola by pravda oslobodzjúca? To nie je podstatné. Teraz musím pomôcť Bibi a jej sestričke. Je to moja povinnosť. Nezniesla by som, keby sa im stalo niečo zlé. Nie, ak tomu môžem zabrániť. Krv nie je voda. V diaľave sa zajagali prvé svetlá veľkomesta a vrátili ma do pochmúrnej reality, akéhosi zvráteného deja vu. Tam niekde, v temnote predomnou, je neznámy nepriateľ, tichý zabijak. Telá, ktoré policajti objavili (a vôbec si s nimi nevedeli poradiť), niesli špecifický podpis. Samozrejme, toto sa nikdy do novín nedostalo. Vypukla by panika, keby sa ctihodní občania dozvedeli, že v uliciach vyčíňa masový vrah. Obete sa nachádzali v rôznych častiach mesta, nikdy sa nestretli, nemali nič spoločné. Dokonca pochádzali z iných spoločenských kruhov. Podnikateľ z Nového mesta, robotník, ktorého ostatky našli na Petříne, študentka, objavená u sv. Michala v zadnej lavici, právnik zo Starého mesta. I spôsoby ich smrti sa líšili. Jedno vyzeralo ako samovražda, druhé otrava jedlom a tak ďalej. Všetko vyzeralo až neprirodzene náhodne. Jednoducho dobre odvedená robota. Také niečo som videla naposledy veľmi, veľmi dávno. Vtedy stopy smerovali k bývalému členovi Siete. Predpokladali sme, že zbehol. Jedného dňa sa jednoducho vyparil. A potom tu boli tie telá. Sieť by im nevenovala pozornosť, keby jedno z nich nepatrilo ich najschopnejšiemu agentovi. Vtedajšie organány si s tím nevedeli rady, tápali v tme. Ani vtedy nič nedávalo zmysel. Až neskôr. Začali sa diať zmeny. Tieto zmeny boli pozvoľné, nenápadné, nezastaviteľné. Je možné, aby sa to dialo znovu? Vlak zastavil. Som naozaj späť. Možno by som mohla navštíviť Alicu. Je to stará známa. O priteľstve však nemôže byť ani reči. No čo? Bola jednou z tých, ktorí by ma nechali zomrieť šerifovou rukou. Po zvyšok môjho pobytu v Prahe sa ku mne správala blahosklonne, ako k nejakému prašivému šteňaťu. Ešte i teraz vo mne zovrie krv, keď si na to spomeniem. Myslím, že ona je presne tá pravá osoba, ktorú treba upovedomiť o mojom príjazde. Honosná rezidencia bola nanovo omietnutá, no inak sa veľmi nezmenila, úprimne dúfam,, že je na tom rovnako i jej majiteľka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose Primogen Prorok zmizel, asi stejně jako onen Hmizel, o kterém neustále mluvil a ty ne že bys osaměla, ale načase se posunout, že jo. Lidí tam bylo pořád dost, ale všichni tak uchváceni tím, co viděli, že je ani nepapadalo dívat se moc kolem sebe. Tlapkala sis to po Smetanově, kolem Vltavy, až na Starý židovský hřbitov. Nikdy nebylo třeba Sebastianovy vysvětlovat, že kdyby jej někdo viděl, jak se plazí takhle při západu slunce ze hřbitova, dopadlo by to s ním špatně, ale co naplat, Sebák měl jasnou představu o tom, kde trávit den i noc. Rozvaloval se vedle pomníku rabína Jehudy ben Bezalel, v některých večerech i na něm. Dneska se rozvaloval pod ním, na kolenou měl položený netbook chytřejší, než průměrný člověk a výkonější než průměrný člověk. Svítící obrazovka ozařovala jeho nepřirozený obličej. "Rose!" Zašklebil se na tebe a na obličeji se mu objevila prasklina. Sáhl vedle sebe a ze země si zvedl načatý balíček s krví. Několikrát usrknul. "Jak se daří?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Primogen, nebo Princ? Raději primogen, ... tvoje volba. Vilka Alice Krásnohorské nevypadala tak, jak sis ji pamatovala tehdy, když ti na svém území narychlo vštěpovala základy, co to znamená být toreadorem. Šla s dobou, což pro ni nebyl takový problém, jak pro mnoho ostatních upírů, kterým táhlo přes půlku tisíciletí. Rozkošné děvče, které by si raději místo legín a topu, který odhaluje víc, než zahaluje oblékla nějaký hezký lolita model a vyrazila do ulic, snažila se prostě a jednoduše být roztomilou a neodolatelnou. Šlo ji to. V jejím domě se setkávali toreadoři, aby společně odbivovali umění, nebo se jen tak potkávali a diskutovali, i dnes jich tam bylo docela dost, přehlídka Rodných, kteří zbožňovali a byli schopní se do krve pohádat o tom, jestli je tento obraz originál, či ne. Na konci místnosti plné toreadorů, v pohodlném křesle seděla ona. V těle děvčete s rezavými vlasy a nazelenalýma očima. Měla rozpuštěné vlnité vlasy spadající až k pasu, na sobě šaty ke kolenům barvy nebeské modři a jediný šperk, květ růže z bílého zlata pověšený na krku. Vedle jejího křesla bylo další, obsazené, seděla v něm žena tak rozdílná oproti na pohled éterické toreadorské primogence. Tato žena vypadala takto odkaz, pohrávala si se slunečními brýlemi a její oči zářily krvavě rudoou barvou, jak zvrácené hvězdy. Také měla kolem krku lehký šál z modrého hedvábí. Působila zvláštně, zářila ohromnou vnitřní silou, která bez problémů zastiňovala i Alicinu, vlastně při správném úhlu pohledu zastiňovala všechny v místnosti, při jiném byla jen nenápadný Rodný v hnědo modrém s nenormálníma očima. Taky ti byla něčím známa, už si ji určitě někde viděla, někde v Praze, ovšem to už bylo dávno, někdy v době tvého zrození. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Ako prechádzam miestnosťou, prezerám si diskutujúce skupinky rodných pohľadom entomológa skúmajúceho obzvlášť exotického motýľa, pripichnutého k preplnenej nástenke. Koľko jedincov, toľko štýlov, od najnovšej jarnej kolekcie, ktorá ešte nebola predvedená na parížskom fashion weeku, až po klasické, nestarnúce modely. Alica usalašená v pohodlnom kresle na konci miestnosti dala očividne prednosť japonskej roztomilosti. Ten štýl, podobne ako gothic, sa nechal inšpirovať módou z obdobia regentského Anglicka. Je zaujimavé, že i ja preferujem odevy odkazujúce na viktoriánsku éru, avšak nie ladenú do pochmúrneho mysticizmu, ale tiahnucu k oslave industriálnej revolúcie. Dnes som sa rozhodla pre ľahkú košieľku, široký opasok, krátku sukňu a vysoké hnedé čižmy. Ako vždy i teraz mám na stehne puzdro so starou pištoľou, ktorá by mohla byť podarenou replikou. Môžem vás uistiť, že ide o plne funčný, dobre udržiavaný originál. Nemalo by vás prekvapiť, že môj opasok zdobí nábojnicový pás a dokonca ani to, že mám ešte jedno puzdro s podstatne modernejšou zbraňou v podpazuší. odkaz Vlasy mám rozpustené, takže mi v medených vlnách padajú až ku krížom a nad ľavým uchom mám usadeného mechanického motýľa. Na krku mám kožený obojok s rozkvitnutou ružou tvorenou ozubenými kolieskami, z ktorej visela krátka medená retiazka zakončená príveskom v tvare slnka s jantárom uprostred. Okolo ľavého ucha sa mi obvíja naušnica ktorej súčasťou bol taktiež “dar slnka”. odkaz Ako si tak vykračujem, skĺznem pohľadom z primogénky na povedomú rodnú s divnými očami. Som z nej trochu nesvoja. Je dosť mrzuté, že si na ňu neviem spomenúť. Moju pozornosť upúta jej modrá šatka a nepokoj vo mne vzrastá. Možno to nič neznamená. Možno je to len nevinný módny doplnok. Alebo, zadrapne si varovný hlások v kúte mojej mysle, je to ochranna pred očarovaním. TREMERSKÁ ochrana pred očarovaním. Modré šatky, šáliky či náhrdelníky vraj dokážu odraziť efekt našej schopnosti späť k nám. Trochu sa zamračím. Práve tí mágovia z našich radov poznajú pár trikov na detekovanie nenápadného použitia nášho nadania. Nielen to. Vďaka svojmu woo-doo, dokážu z krvi zistiť o rodnom či človeku i to čo mali pred rokom na večeru. Je to priveľký zásah do súkromia. Je pravdou, že ak to robia na ochranu našej spoločnosti, je to nutné zlo, ale počula som isté fámy… Vraj dokážu odpáliť rodného na diaľku bez toho, aby na nich padlo podozrenie. Stačí im na to jediná kvapka. Zastanem pred Alicou, nahodím spoločenský úsmev no.1 , skloním hlavu v jednoduchom úklone. “Má, paní,” poviem to úctivo, ako sa patrí. A vyčkám, kým sa mi prihovorí. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Bylo mi skutečně líto, že mi Anna nevěří, ale opravdu jsem nemohl riskovat říct ji víc, než jsem jí řekl v daný moment. Omlouvám se, ale dnes to opravdu nejde. zavolal jsem na ní. Zítra ti to zkusím vysvětlit pořádně, slibuju. s tím jsem sledoval jak odchází a přemýšlel, jestli zítra vůbec budu mít příležitost s ní mluvit. V okamžiku, kdy mi zmizela z dohledu jsem se i já vydal na cestu směrem k Erikovu sídlu. Nebyl jsem si jistý jestli tam bude. Šanci jsem měl, asi tak padesát na padesát. Pokud vyrazil lovit hned po probuzení, mám smůlu protože vystopovat ho je něco co rozhodně není v mých silách. Pokud ovšem dnes zůstal ve svém sídle a řešil problémy klanu, měl jsem slušnou šanci se s ním vidět. Abych neztrácel zbytečně čas, vydal jsem se na nejbližší zastávku a vyrazil k Erikovu sídlu tramvají. Ani ne za půl hodiny jsem již vystupoval na nejbližší zastávce a po krátké, svižné chůzi stanul před jedinou nemovitostí v Praze, o které jsem věděl že ji vlastní gangrel a upřímně, byl to ten poslední dům, u kterého bych něco takového čekal. Velká, noblesní vila s rozlehlou verandou, kam si ostatní z klanu chodili řešit své spory nebo jen tak nezávazně zašpásovat. Sám jsem tu nebyl několik let, proto mě poměrně překvapilo, jak snadno jsem to tu našel a dostal se dovnitř. Pak už stačilo vyhnout se jen zvědavým pohledům a případnému pokusu zatáhnout mě do nějaká hloupé rvačky a už jsem byl u Erika. Tedy Erika a šerifa, jak jsem si po chvíli uvědomil, Erik nebyl sám, ale v momentě kdy jsem dorazil právě něco řešil s Konrádem. Počkal jsem proto chvíli v tichosti než si mě všimnou, abych je náhodou nevyrušil u něčeho důležitého a tu chvíli využil k tomu, abych si zrekapitoloval pár základních zásad z etikety a politiky rodných, abych náhodou neudělal nějaký zásadní přešlap. Když se na mě upřely dva páry očí, lehce nedbale jsem naznačil úklonu a udělal krok směrem ke dvojici. Pane... oslovil jsem Erika nesu vám důležitou zprávu. Eli Me'ir je po smrti. Na vlastní oči jsem jej viděl vyjít z požáru, který někdo nejspíše magicky založil v národním divadle, načež se rozpadl na prach. Tremerové už o tom vědí a shromažďují své lidi a vyšetřovatele. Osobně se domnívám, že to byl pokus o odstranění celého Tremerského vedení, protože vedle Eli Me'ira byla napadena i Miriamel Lévi. Jestli se ovšem jednalo o útok z vnitřních struktur jejich klanu nebo odněkud z vnějšu netuším. |
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Jak Lévi mluvila, postupně jsem se zklidnila, a pořádně se zamyslela, jestli jsem přece jen něco nepřehlédla. Na chvíli jsem zavřela oči, vybavila si moment na rohu mostu před hořícím divadlem. Pak jsem pomalu začala mluvit. Možná snad, ten rodný měl zvláštní syčivý přízvuk. Víc už si nic zvláštního neuvědomuji, kdybych je potkala, poznám je, ale obávám se, že o moc víc už pomoct nemůžu. Omluvně jsem se podívala na magistru, které muselo být jasné, že si opravdu víc nevybavuji. Zarazila jsem se a podívala jsem se na Tobiáše, přece jen byl tam se mnou, je sice minimální šance, aby o něčem věděl, ale za zeptání nic nedám. Nevšiml sis něčeho? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Žena s modrým šátkem se na tebe podívala, někde si už ty červené oči viděla. Nebyl to běžný jev, snad říct, že to bylo i docela neestetické, ovšem v minulých staletích, než vynalezly sluneční brýle to muselo být … muselo být … Praha, 1758 Tvůj rytíř, mnohdy i na bílém koni se s tebou rád setkávala na romantických pražských promenádách. Jan byl, … vším, co si chtěla, by tak dokonalý a nejvíc miloval starou Prahu. Velmi ji miloval. Každopádně stejně tak miloval ruch zábavy a tanečních sálů. Tu noc si chtěl zprvu něco vyřídit, ale nezapomněl ani na to, aby věnoval část svého času tobě, byl to skutečně anděl, což? Opilci se zrovna vraceli skrz parčík z hospod a velmi opožděné páry milenců si ještě něco řešili stranou. Důležité bylo ovšem jen jedno. ON zrovna přicházel, po týdnu, co si jej neviděla. Vykračoval si jako obvykle dokonale oblečen, usmíval se tím svým nádherným dokonalím úsměvem a … „Máme nádhernou noc má drahá.“ Ten jeho úsměv byl jen pro tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Chýba mi západ slnka. Chýba mi spev vtákov. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Radostně přijímal tvé polibky, zřejmě si mu také značně chyběla. „Musel jsem na žádost Prince nutně odcestovat, ale teď jsem zase zpátky, tady, jen pro tebe.“ Pan Dokonalí ti věnoval další ze své řady úsmĚvů, nabídnul ti rámě a už jste se zase mohli procházet nerušeně kolem Vltavy. Spolu. Ve dvou. Sami. „Pár našincům od Rosenbergů bylo potřeba vyjastnit, kdo je tady vlastně pánem.“ Pokračoval dál. „A byli opravdu tvrdohlavý, přísahám, to je naposled, co jsem nĚco takového dělal, ale dost o mnĚ, ak se dařilo tobĚ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Praha, 1758 |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia „Musela to být úžasná podívaná. Myslím, že si to Michael zasloužil.“ Zamyslel se Jan, když jste pokračovali po nábřeží. „Co se týče těch sirotků, můžeme se na to podívat.“ Popadnul tě v pase a několikrát se s tebou otočil. „UrčitĚ příjdeme na to kdo ...“ Ať už byli jeho slova jakékoliv byly přehlušeny ránou a ostrými slovy přicházejícími odněkud před vámi. „Špíno!“ „Běhno!“ „Mrzáku!“ „Tvůj Bůh tě vážnĚ nesnáší, že?“ „Určitě ji vybodli oči při nějakém z těch jejich strašných rituálů.“ „Nebyli novorozeňata, že?“ Čtyři mužské hlasy, plné drzosti a násilí a jeden ženský, slabý, vyděšený. „Prosím, nechte mĚ jít.“ Jan zpozorněl a přidal do kroku. Čeho sis na něm velmi brzy povšimla, nesnášel zbytečné násilí na slabších a dle dostupných odhadů, ať už tam byl kdokoliv s kýmkoliv, vše slňovalo základní myšlenku, silní versus slabí. Naštěstí jste nemuseli chodit tak daleko. Ti muži nebyli čtyři, ale bylo jich pět, všichni oblečeni jako mĚšťanští sotva dvacetiletí synci. Násilničtí až hanba. Postrkovali mezi sebou ženu v prostém mnohokrát vyspravovaném šatu, nesla označení, že je židovka a modrý šátek, kterým měla převázané důlky hlásal o tom, že je slepá. Jeden z násilníků držel hůl, pravděpodobně nebohé dívky a chystal se ji s ní bít. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Praha, 1758 |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Proplétám se Prahou, noha nohu mine. Po chvíli chůze potkávám už jen obyčejný ruch, který je v nočních uličkách vždycky. Jako kdyby požár byl dávnou minulostí. Na hřbitov se dostanu přeskokem přes zídku, k osvětlené brance se mi moc nechce. Proplétám se mezi náhrobky, je tu ticho jako v kostele. Nebo na hřbitově. Nebo tak něco. Než narazím na Sebastiana a přiblížím se k němu. Kývnu na pozdrav a zvednu hlavu k náhrobku, přečtu si jméno zesnulého a zašklebím se. Našli golema? „Na hovno,“ utrousím a sednu si na zadek naproti němu, do cestičky, abych se mohla rozhlížet po okolí. I když mě nějaké „kouzlo hřbitova“ moc nezajímá, ráda si hlídám záda. „Jdu od Národního divadla,“ odmlčím se, „někdo to zapálil. A hoří to pěkně rychle a hodně.“ Poškrábu se na krku. „Někoho už nebavilo umění nebo co?“ zeptám se a přemýšlím, že i já bych měla občas chuť nějaké to divadlo zapálit, když vidím, jak mrví jediný muzikál, na který se dalo kdy koukat. Drákulu s Hůlkou prostě už nikdo nepřekoná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia „Slečno prosím, přece by jste se nezastávala něčeho takového.“ Poukáže muž z holí na vzniklou situaci. „A už vůbec bych to nenazýval dámou.“ Jiný muž chytil slepou pod krkem a přidržoval si ji u těla. „Pánové.“ Vstoupil do hovoru Jan: „Opravdu nemám rád násilí páchané na ženách, dostávám pak nepřístojné záchvaty agresivity a nechávám se ovládat podobnou barbarskostí, kterou teď vy. Například takovou, že vám všem pěti udělím výchovnou lekci, zcela zdarma, pokud tedy má drahá dáma dovolí.“ Vyčkával na tvou reakci, všech pět floutků vypadalo, že pochybuje o tom, jak jim jeden samotný chlápek dokáže ublížit, židovka mlčela jako hrob. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr „Eli je mrtvý?“ Zeptal se částečně nevěřícně gangrelský primogen. „Nepříjemné.“ Vypadal, že jej netrápí tak skutečnost, že někdo z jeho „kolegů“ zemřel, jako spíš skutečnost jestli … „Je otázka jestli to jsou soukromé treméří války, nebo něco jiného.“ Pronesl po chvíli mlčení. „Národní divadlo je v plamenech, Eli Me'ir mrtvý.“ Zrekapituloval si sám pro sebe Šerif, než se na tebe pořádně zaměřil pohledem: „Lévi?“ To jméno vyslovil, jako kdyby musel přemýšlet, kdo ta ženská je, pak nad tím ale mávnul rukou s tím, že si to zjistí později. „Popiš mi to podrobněji. Kdy, kde, kdo všechno.“ Řekl Šerif. Nebylo to řečeno jako rozkaz, spíš jako doporučení, aby to z tebe nemusel dostávat násilím. Konráda moc pražských Rodných rádo nemělo, některé zlé jazyky i šeptaly, že se vymknul Princi z rukou a za jeho zády vymýšlí plán k ovládnutí Prahy, ovšem zlé jazyky toho nakecají. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna Když ses zmínila o přízvuku, Lévi pozvedla na chvíli jedno obočí, pak přikývla. Zřejmě ti věřila, že víc už nevíš. Zato Tobiáš zavrtěl hlavou: „Nevím, ničeho jiného ne.“ Jakékoliv chvilce ticha zabránil upír s žulovými vlasy. „Má paní, opravdu bychom měli jít.“ Tvářil se skutečně neklidně, vypadal nejvíc jako někdo, kdo cítí blížící se nebezpečí. Neustála se rozhlížel okolo, jako by viděl víc, než ty, nebo něco, co tam ani být nemohlo. „Půjdeme.“ Řekla Magistra a zvedla se, potom už ti jen popřála hezký zbytek večera a za chvíli ti tři remeři i s kotětem zmizeli z dohledu, osaměla si na ostrově uprostřed Vltavy. Osaměla? Ne, byl tam s tebou Tobiáš, který uvažoval, čeho se tak osobní Lévina ochranka mohla bát a hromádka šatstva po Elim. „Co teď?“ Zeptal se ghůl. Zaslechla si v jeho hlase stopu bezradnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose „Zrovna to čtu.“ Natočil k tobě obrazovku. „První videa už jsou na netu a vypadá to fakt drsně.“ Položil netbook vedle sebe. „Těžko říct kdo a proč to zapálil, asi nějakej tradicionalista, znáš to, Nároďák musí hořet, naposled hořel v devatenáctým století, tak proč by si to nemohl zvopáknout v jednadvacátým.“ Usrknul krve. „Myslíš, že tam zhořel nějakej našinec?“ Dobrá otázka, i našinci chodí do divadla. „Byl tam balet na nějaký černoknĚžnický téma.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro „Kdo nehoří s námi, hoří proti nám,“ pokrčím rameny. „Jaký téma?“ zeptám se řečnicky a ušklíbnu se. „To jako takový ty tanečky okolo ohně, oběti a nebo tak něco? To smrdí. A někdo tam určitě musel uhořet, je to fakt velká vatra.“ Rozmáchnu se rukama a sleduju netbook. Chvíli přemýšlím. Pokrčím nohy blíž k sobě a rukama se chytnu za oba lokty, složené ruce si pak položím na kolena. „A kdo dneska chodí do divadla? Snad už jen staromilové, tak nějaký našinci tam bejt museli. Já tam ale potkala toho bláznivýho primogena. Od Malkaviánů,“ vypadne mi jméno, jen nakrčím obočí, „ty jejich kecy mě dycky rozhoděj. Mlel něco o nějakym... Hmizelovi nebo co. A ten že něco podělal.“ Přemýšlím nad tím, jak moc velká nehoda to mohla být. A jestli někdo chtěl něco nebo někoho zlikvidovat, dal tomu korunu. „Víš jak je těžké ukončit případ vraždy bez těla? Sakra těžký.“ Vzpomenu si na větu z jedné knihy. Tohle všechno je jen další důkaz úpadku města. Něčí hloupý anarchistický vtípek? Hlavou se mi honí až moc nápadů, jeden lepší než druhý. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Bití žida, 1758 |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose „No, myslím, že něco jako téma učedníka, který zabije svého mistra a spousta magie a havranů kolem toho. Myslíš Thomase?“ Chvíli klepal do netbooku, když si vyslechl, co ti malkaviánský primogen sdělil. „Těžko říct. Hmizel, hmizel, hmizel … Zmizel.“ Zašklebil se na tebe. „BuĎ plácal nesmysli, nebo je to přesmyčka, nebo zmrvil nějaký jméno, ale jinak vážnĚ netušim, co by to mohlo být. Znáš to Malkaviáni, vidí budoucnost, které nerozumí.“ Usrknul krve a zadíval se před sebe do temnoty hřbitova. „Co máš dneska v plánu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia „Jo takhle.“ Pokýval hlavou mladík z holí: „Tak když paninka zve.“ Přebral od tebe mĚšec, natáhnul volnou ruku, uchopil tvé peníze a tyč ti v ústrety zasvištěla tak rychle, že si ani nestačila uhnout, prudká rána na rameno ti jej vyhodila z kloubu, nemluvĚ o tom, že to opravdu pekelnĚ bolelo. Strhla se bitka. Už po prvních ranách byla jasná jedna věc, nebyli to obyčejní lidé, ale ghůlové a tu ruku v nejbližší chvíli opravdu nepoužiješ, a aby toho nebylo málo, tak do tebe jeden z ghůlů vrazila povalil tě na zem. Má to ovšem jednu výhodu, přestali si tě všímat, když si situaci prohlédneš ze zemĚ, tak Jan bojuje s pěti ghůly, kteří pravděpodobně ovládají discilínu rychlosti a síly, židovka leží kus od nich a nehýbe se. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Bití Rodných, 1758 |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Všiml jsem si, že Primogena trápila stejná otázka jako mě už drahnou chvíli. Pokud to opravdu byla jen mocenská hra mezi Tremery, nebyla situace tak strašná, ovšem v případě, že se do hry pouštěl někdo jiný, například Sabbat, mohly nastat problémy i pro nás, kteří jsme oficiálně již nebyli členy Camarily. Ve svých myšlenkách jsem se ztratil natolik, že v okamžiku, ve kterém mě Šerif oslovil jsem s sebou překvapeně trhl. Skoro úplně jsem na jeho přítomnost zapomněl a vlastně bych byl i velmi rád, kdyby se mi nepřipomněl. Zamračil jsem se, nikdy jsem neměl rád, když se mi kdokoli snažil poroučet, zvláště když to znělo jako vyhrůžka. Byl jsem si skoro jistý že tady, na Erikově dvoře mezi našima by si nic nedovolil ani Šerif, na druhou stranu tohle nebyla situace, kdy by se hodilo riskovat. Není toho moc, co bych mohl říct. začal jsem po pravdě. Byl jsem na Střeleckém ostrově, lovil jsem mezi tamními bezdomovci, když jsem si všiml, že divadlo vzplálo. Nevyznám se moc v magii, ale jsem si poměrně jistý, že to nebyl přirozený oheň. Vzápětí z vody na ostrov vylezli tři rodní. Tremerský Primogen, Lévy a další muž, který se dokázal proměňovat v kamenný chrlič. Primogen udělal několik kroků směrem ke mně, ale zemřel než stihl cokoli udělat nebo promluvit. Podle jeho společnice, Lévy je někdo napadl a zabil Eli Me'ir a zapálil divadlo. Víc už jsem se od ní ale nedozvěděl. Na místo totiž dorazili další Tremeři. Jeden muž s kočkou, kterého jsem neznal a pak Kristýna a její Ghůl. na moment jsem se odmlčel, než jsem přidal vysvětlení. To je jedna z vyšetřovatelů klanu, která občas pracuje i jako vyšetřovatel Camarily. V minulosti jsem jí pomohl s lovem na jednoho rodného co porušil Maškarádu, nejsem si úplně jistý jak je stará, ale myslím že jak věkem tak generací je blízká mně. |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Jen přikývnu, když se zmíní o jméno Thomas. Spustím svoje až moc dlouhé ruce na zem vedle sebe, pravačkou se zaměřím na trs trávy, který začnu zamyšleně oškubávat. Neměl tu růst. Očima ale sleduji balíček s krví. „Půjdu za Aviv Moschelesem do Krámku. Někdo roztrhal Garyho. Našla sem ho za řekou,“ mávnu rukou kamsi za sebe, „nějakej magor.“ Odseknu nakvašeně a nechám trávu trávou. „Bylo to hnusný, fakt hnusný a štve mě to. Tady ve městě bude nějakej úchyl a co sem slyšela, není tohle první divná věc, co se stala. Chci se Žida zeptat, jestli neví něco víc, tohle asi jen tak ležet nenechám.“ Přestávám dokonce i věřit, že by za tohle všechno mohla nějaká rebelantská skupina lidí, co se nudí. „Ty nic zajímavýho nemáš?“ zeptám se zachmuřeně, jestli náhodou neviděl pobíhat okolo někoho, kdo pokřikoval „právě jsem zabil jednoho psa, ta hnuska bude zuřit“. Cokoli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Přiblížila si se k ženě a hledala na ni známky života. Byla studená. Neměla normální tělesnou teplotu, jakou by měli mít živý, ani takovou jako umírající, ona byla mrtvá a zřejmě už docela dlouho. Židovský Rodný. Zvedla jednu ruku a přiblížila ji k obličeji, pomalu si stáhla modrý pruh látky z očí, přes nos, ústa až na krk. Upírali se na tebe dvě jasné rudé oči. „Děkuji.“ Řekla: „Že jsem je nemusela zabít.“ Součastnost Drobné čelo primogenky se svraštilo, když usilovně chvilku přemýšlela, koho to před sebou má. „Marcia? Jsi to ty?“ Usmála se nakonec. „Chvíli jsme se neviděli, copak tě přivádí do Prahy?“ „Omluvte mě, Alice.“ Zvedla se žena, kterou si kdysi dávno potkala v Praze, mírně se uklonila primogence, popřála ji dobrý večer a pokud se nepokusíš zabránit ji v odchodu, tak ti velmi záhy zmizí z dohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr Kovář Šerif tě poslouchal. Vypadal, že uvažuje nad každým tvým slovem a souvislostí a že tento večer bude náročný pro nejednoho Rodného, který mu příjde do cesty. „Dobrá, děkuji ti.“ Znělo to spíš jako „sem rád, že to s tebe nemusím páčit“. Zvedl se, vzal si klobouk z opěradla: „Kontaktuji tě.“ Řekl ještě primogenovy, pak vám popřál dobrý zbytek večera a odcházel. Jako by se vlastně skoro nic nedělo. Erik se pomalu nadechl, aniž by to potřeboval a sesunul se v křesle o něco níž. „Velmi, ale opravdu velmi nepříjemné.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose Sebastian se poškrábal na hlavě a strhnul si přitom větší kus kůže i s masem. „Kurwa.“ Zavrčel. „Gary je mrtvej? Jako by nestačili ti magoři řádící po městě.“ Byl to povzdech. „Nesnáším všechny ty přistěhovalce, co řvou, že mají svý práva a že je musíme ubytovat a kdesi cosi.“ Zaklapnul netbuk a schoval si jej do tašky. „Pojď, taky mám s židem néjaké jednání.“ Vydal se cestou k nejbližšímu vchodu do kanálu: „A úplně nejhorší jsou ti zmrdští upíři, co se sem chcou nastěhovat.“ Vysvětloval, když jste lezli do kanálu a vydali se potemnělýma a vlhkýma chodbama vstříct jedné ze záhadnějších postaviček Prahy. Východ z kanálů měl na krytém soukromém dvorku, takže nebylo možné, aby jste došli prozrazení, nebo se nějak namáhali Obfuscateou. Židův dvorek byl opuštěný a zadní dveře do jeho krámku otevřené. V nich stál Žid, vypadal jako obvykle, tvářil se neobyčejně seriozně. „Dobrý večer.“ Pozdravil, když si vás pečlivě prohlížel. „Pojďte prosím dal.“ Řekl a vešel dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro 1758 Súčasnosť |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Tremerka se na tebe otočila a usmála se: "Nebudu vás teď rušit, ale až budete chtít, tak mě navštivte." Podala ti vizitku. Byla černá s červeným motivem klanu tremere a bílou adresou. Znala jsi to místo, neboť si tam kdysi už vstoupit musela, jednalo se o tremerskou lóži, nebo alespoň o to, o čem tento klan tvrdil, že je. A upírka se ztratila mezi toreadory. "Jen ji nech jít." Ukázala ti Alice ať se posadíš na uvolněné křeslo. "Ani ne dvacet let." Byl to povzdech na té drobné tvářičce. Všichni věděli, co se tehdy stalo, toreadorský princ řekl něco bývalému brujahskému justicárovy a skončil zakopaný pod Pražským hradem, pověstné brujahské sebeovládání. "Vlastně jako by si nikdy neodešla, jsem ráda, že jsi tady. Nad Prahu se začíná něco snášet." Složila si ruce do klína a vážně se na tebe podívala: "Ale to ještě chvíli počká. Nechávám ti možnost pohybovat se volně po městě, pokud budeš chtít, můžeš dny trávit zde, nechám ti připravit pokoj,a le na jedno pamatuj, pár let po novém Princi přišel i nový Vykonavatel, nesejdi z cesty." Celé to znělo jako by ji něco trápilo, něco o čem si zatím nebyla jistá natolik, aby začala ve velkém uplatňovat své pravomoce primogena a zjistila, copak se jen může dít, stejně jako většina starších upírů prostě jenom vyčkávala. "Co se týče toho obrazu, slyšela jsem, že se jedná o jeden z Muchovy slavné Slovanské epopeje. Přísaha omladiny pod slovanskou lipou." Nebylo žádné tajemství, že Alice donatovala za staletí spousty umělců, Muchu také. Mimo jiné se také tvrdilo, že na obraze samotném je vyobrazeno něco víc, něco, kdo ví co, ale když se to rozkřiklo, strávilo nad tím mnoho toreadorů nejeden večer dohady, co by to tak mohlo být. "A co se týče barů, nemám tušení, zeptej se někoho mladšího, chtěla bych říct, že od poslední tvé návštěvy se nic nezměnilo, ale nebyla by to pravda." Úsměv se vybarvil do něčeho velmi zvráceného a na té roztomilé tvářičce i poměrně děsivého. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Prevezmem od Tremerky kartiču a na okamih mi tvárou preletí akýsi štítivý výraz, akoby tá navštívenka hrýzla. Adresu na nej poznám, miesta tremerská chantry, proste miesto, kam by ste vkročiť nikdy nechceli. Tremri sú proste čáryfukovia, čo dokážu oživiť budovu i akýkoľvek predmet. Nuž, keď do ich osídlia niekedy i vojdete, tak z najväčšou pravdepodobnosťou odídete zmenený, alebo neodídete vôbec. "Takovou návštevu bych si ani za svět nenechala ujít," kývnem jej hlavou na pozdrav a viac ju nezdržujem. Rozhovor na mieste, kde majú steny uši bude celkom určite vzrušujúci. Vďačne sa usadím do kresla a započúvam sa do historky o novom princovi. "Dúfam, že ho neurazím. Mojej hlávke je až príliš dobre na jej súčastnom mieste." Zamračím sa, keď už vo vzduchu niečo cítia starší, tak to bude riadna mela: "I Bratislava má svoje problémy, ktorých je stále viac a viac. Je posledným Camarillským útočiskom." Ani som si nevšimla, kedy som prešla do slovenčiny. To bude tým hlbokým zamyslením. "To je od vás velice pozorné," pripomenie mi to staré príslovie:"Drž si priateľov blízko a nepriateľov ešte bližšie." "Rada prijmem vašu pohostinnosť, ale len dokým neríde môj spoločník. Ak budete potrebovať moju pomoc, som vám, ako vždy, k službám." Niečo ma zaujalo. Nový Kat? "Co se stalo s bývalým... Vykonavatelem?" spýtam sa s nehybným výrazom v tvári, hoci vo mne zúria všetky možné emócie. "Je to vskutku pozoruhodný kus. Mistrovské dílo. A jak vidím, jeho zmizení není žádným tajemstvím. Proč mně to vůbec překvapuje? Ano, je záhadný a to je další dobrý důvod na návštevu toho prokletého místa," neprítomne zatočím medzi prstami čiernou navštívenkou. Zaregistrovala som zvláštny výraz v Alicinej tváričke a naskočili mi zimomriavky. NIEČO sa určite zmenilo a mám také tušenie, že sa mi tá novota nebude páčiť. "Určitě se jich poptám a rozhodně musím jet koncert XIII. STOLETÍ! Tam to vždy pulzuje tím správním způsobem." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia „Nosferatu.“ Pokrčila Alice rameny. „Kdo ví, co jej napadlo. Prostě odstoupil.“ Překročila to téma, aniž by k tomu dodala něco víc, pak se na chvíli zamyslela: „Mluvila si o nějakém společníkovy? Kdo ještě dorazí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro "No jo, u tých jeden nikdy neví, co se jim honí palicí. Možná mal k tomu nejaký zajímavý důvod," zamyslene pozriem na Alicu, odhadujúc, koľko toho asi vie a bude ochotná prezradiť. V prvom prípade som presvedčená, že je toho veľa a v tom druhom málo. "Ach, ano," vrátim sa zo spomienok na minulosť do prítomnosti a trochu mrzuto prikývnem. "Můj společník... i když možná by bylo trefnejší označení lidský služebník. Má dojít zítra i s mým šatníkem," šklbne mi kútikom úst pri predstave jeho malého autíčka stonajúceho pod obrovskou skriňou. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Šerif si vyslechl můj příběh a odešel. Podle toho jak se tvářil jsem litoval každého, kdo by ho dnes náhodou vytočil. Sotva šerif zmizel, udělal Erik něco co jsem opravdu nečekal. Jako by na něj dolehla celá staletí únavy, zhroutil se do křesla. To je souhlasil jsem, načež jsem chvíli počkal, jestli řekne ještě něco, když byl potichu pokračoval jsem. Pokud se mohu zeptat, co budeme dělat? Chci říct, jestli si Tremeři vyřizují své účty tak nás to nemusí zajímat, ale městem se šíří zvěsti o tom, že umírají rodní, že neumírají hezky a nejsou to jen Tremeři. na chvíli jsem se odmlčel. Co když mají tyto události souvislost? Co když tu někdo rozjíždí nějakou velkou hru, někdo kdo není ani Tremere a nejspíš ani Sabbat? Nejsme sice součástí Camarily, ale co když ten někdo nerozlišuje mezi rodným a rodným? vyslovil jsem myšlenky, které mě právě teď nejvíce pálily na jazyku a doufal jsem, že jsem nepřekročil nějakou hranici etiky, o které jsem nevěděl. |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Zamručím že ano, je mrtvý. Co mrtvý, je z něj mastný flek. Po chvíli vstaneme a pakujeme se a já jsem vlastně ráda, že jde se mnou. Nemám chuť tuto noc být sama. „Nastěhovat? Tady je to naše, co tady jako pořád chtějí? To mi pak musíš všechno říct. I o těch magorech,“ vyhrknu nakvašeně jako kdyby za to mohl on a zašklebím se. Následuji ho chodbičkami, kterých je v Praze plno. Je tady až moc našinců, kteří by si mohli hledat útočiště jinde. Asi vypustím informaci o tom, že nikdo nový se do města nedostane, protože je začnou vyvražďovat blešáci z Kladna. Tam je vlkodlaků jak blech. Tady je to naše, každou vlhkou kaluž si nárokuji. Vylezu na měsíční svit a rozhlédnu se po dvorku. Žid nejenže vypadá seriózně jako vždy, ale dokonce jako kdyby věděl, že přijdeme. Je to mazaný lišák, bez toho by tu práci dělat nemohl. „Dobrej, díky, jdem,“ oznámím mu tak jak to nejuctivěji umím a vydám se za ním. „Tak jak jdou obchody? Doufám, že snad aspoň vy máte dnes dobrou noc,“ nadhodím rozhovor, pořádně se začnu ptát až uvnitř až budu vědět, že to žádná dlouhá ouška neuslyší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia „Ach tak.“ Přikývla Alice, jenže než mohla pokračovat, byla vyrušena hlukem ode dveří. Vzteklí křik se pojil s hrubými a ještě hrubějšími nadávkami, z nichž vynikal jeden výrazný hlas s ukrajinských přízvukem, nebo byl možná ruský. „Kde je?! Kde je!!! Já ji zabiju!!!“ Primogenka se podívala kamsi ke dveřím, pak na tebe: „Povinosti volají, omluv mě.“ Elegantně seskočila z křesla, jako by si zahlédla vztek v její tvářičce, ale to už k vám nakráčel jiný upír. Byl stělesněním hněvu a agrese, bílé krátké vlasy vyčesané do punkového účesu, černá kozí bradka, naušnice v uších a pár piersingů na obličeji. Znala si je minimálně z doslechu. „Jevgene.“ Nasadila Alice výraz neutrality: „Pojď za mnou, promluvíme si v soukromí.“ Brujahský primogen, jeden z těch agresivnějších a přimočarejších upírů, které si kdy poznala, hlavně agresivnější, bylo jen málo věcí, které by nedokázal řešit bez křiku a hádek. Mno, každopádně, audience byla u konce. A primogeni odcházeli někam hlouběji do vilky si něco vyříkat. Atmosféra mezi ostatními toreadory se začala uklidňovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr „Ano, i toto je možné.“ Přiznal Erik po chvíli, pak ti pohlédl do očí, vypadal velmi vážně. „Pohybuješ se na místech, kde by někdo již něco zaslechnout mohl. Vím, že politikou Rodných ani jejich světem se skoro nezabýváš, ale mohl by ses mi po tom podívat? Věřím, že tam, kde vidíš ty musí být něco, co by nám mohlo říci víc. Uděláš to?“ Těžko říct, jestli to byla prosba, nebo slušně řečená žádost, ale jak si znal Erika, kdybys odmítl, nic moc by se nestalo, jenom by ses zákonitě dostal nálepku „osoba, která s tím možná má něco společného, ale možná také ne“. Gangrelský primogen vlastně nikdy nikoho do ničeho nenutil, pokud něco odmítnul udělat jeden, udělal to jiný, tak už to fungovalo dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose „Mé obchody? Daří se jim skvěle, děkuji za optání.“ Usmál se Aviv a provedl vás úzkou chodbičkou do jedné z menších místností. Byl zde nízký konferenční stolek a pět křesel, to vše ve stylistickém slohu minulých staletí. Na stěnách visely obrazy hradů i temných krajin, pohanských rituálů, procházkách v zahradách, to vše ve zlatých umě vyřezávaných rámech „Prosím, posaďte se. Sebastiane, zavřel by jste za sebou dveře? Děkuji.“ Co činilo Žida tak vyhledávaným bylo mimo jiné to, že neřešil, kdo za ním a v jakém stavu zrovna přišel na návštěvu, křesla byla vždy čistá a ve vzduchu se vždy vznášel pach starých knih, voskových svic a ještě něčeho ne nepříjemného, ale většině neznámého. „Co pro vás mohu udělat?“ Zeptal se, když jste se všichni usadili a tvůj přátel zavřel dveře. Z místnosti vedly dveře troje, jedněma jste přišli, druhé vedli do samotného obchůdku a třetí pravděpodobně do obytných prostor. Co se týče samotného Žida, tak bylo samozřejmě na pováženou, jestli se ptá, protože opravdu neví, nebo proto, aby se v očích svých zákazníků nestal příliš nebezpečný, přece jenom je možná rozumější se obávat člověka, co ví opravdu všechno na všechny. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Nadvihnem jedno obočie, keď nás vyruší nepríčetný rev. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Po starých známých jako by se spíš propadla podlaha, než cokoliv jiného. Toreadory, kteří zde byly si vesměs nepoznávala, jednalo se všechno o mladou krev, kdy jim mohlo být maximálně něco přes sto let. Kdyby sis chtěla popovídat ze svými „vrstevníky“, musíš jinam. Co měli ovšem společného, tak všichni probírali násilné vniknutí Jevgena na Alicino území a zítřejší premiéru baletu Krabat, Čarodějův učeň v Národním divadle. Několik toreadorů se na ni už těšilo, byť přiznávali, že mají trochu obavy z toho, že představení přiláká pozornost tremérů a že v tu chvíli se pak už může dít cokoliv vzhledem k tomu, že vůbec nerozumí umění a že jejich primogen si na znalce jenom hraje. Prostě toreadoři. 1758 „Nevím.“ Pokrčila rameny Rodná a posadila se. „Nejsem si jistá, že by se parta ghůlů jen tak pohybovala kolem Vltavy, jen tak večer.“ Během jejich slov dokončoval zrovna Jan pacifikaci útočníků, kteří s řevem utíkali pryč, akže se k vám tvůj drahý (ještě stále) mohl bez obav připojit. „Tak, tohle by mělo být … Jsi to ty?“ Podíval se na rudookou ženu, pak na tebe: „Drahá, dovol abych ti představil Slepou Miriamel, porodní bábu a kořenářku v židovském ghetu.“ |
| |
 | soukromá zpráva od Aneszka Swan pro Marcia přijíždí do Prahy dvanáctého Xavier se doslechl, že je v Praze Hazimelovo oko Karl Schwarzkönig se dohodnul s Elim, že se zabijou během premiéry, vlezli jim do toho lidi od Xaviera 13. přijíždí do Prahy Jericho 15. přijíždí sarkofág s Ljubou Už několik týdnů v Praze dělají bordel Xavier, Banisheři, ttzimisce, Sabbat |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Blonďatý rodný se stále nervózně rozhlížel kolem sebe, jako by mohl vidět něco, co nikdo jiný ne. Docela mě to znervózňovalo a tak nějak mi to připomnělo uvědomit si, že jsem stále nezaslechla jeho jméno. Než jsem se však mohla zeptat, on i Magistra se rozhodli odejít a já zůstala na malém ostrůvku spolu s Tobiášem, který položil právě tu jedinou otázku, na kterou jsem neznala odpověď. Co budeme dělat? Co se asi tak normálně dělá v případech, kdy skupina neznámých cizinců podpálí národní divadlo a přitom zabije nejmocnějšího upíra, jakého jste kdy v životě viděli? Napadla mě jen jedna jediná možnost. Stále beze slova jsem sáhla do kabelky a chvíli v ní horečnatě hrabala, než se mi podařilo vytáhnout mobilní telefon. Musím si zavolat, dávej pozor jestli se někdo neblíží nebo nás neposlouchá. vyzvala jsem ho a po chvíli listování v seznamu kontaktů vytočila číslo druhého nejmocnějšího upíra, kterého jsem kdy znala, svého sire. Respektive ne jeho číslo, číslo jeho asistentky, která na rozdíl od něj věděla, co je to mobilní telefon a k čemu se používá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia Toreadoři tě též pozdraví a vypadají, že dalšího kolegu do diskuze rádi uvítají. „Další lístek?“ Zeptal se jeden: „Na zítřejší premiéru už nejsou, ale den potom se hraje zase a vím, že vedení Divadla postavilo několik lístků bokem pro zvláštní přiležitost ...“ „A můžeš se k nim čirou náhodou dostat a vlastně za to nebudeš skoro nic chtít, že ano?“ Rýpla si do muže žena, která už na první pohled vypadala jako umělkyně. V hloučku kolem tebe stojí dvě ženy a čtyři muži, všichni vypadají jako ti správní toreadoři, není mezi nimi žádná výrazná odchylka undergroundu. „Což je zajímavá teorie, ale není mi jasné proč by tak tajemna chtivá osobnost jako tremerský primogen dělala takové věci, leda proto, že by to od něj nikdo neočekával.“ „Nebo všichni.“ „Nebo. To víte, že našli Jiřího Sorachovského?“ „Jak moc byl mrtvý?“ „Úplně.“ „To je nepříjemné, měla jsem jej docela ráda.“ „Stane se.“ „Myslíte, že sem Jevgen přišel kvůli tomu minulému týdnu?“ „Jak zabila Natka jednoho z těch jeho pobudů, protože si myslela, že ji chce ublížit? Ale prosim tě, to už se snad vyřešilo, nebo ne?“ Nastalo ticho, během něhož si nejeden toreador sáhl do paměti a zauvažoval, jestli ano, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna „Guten Tag, Kristýna.“ Ozvalo se z mobilu asi po šestém pípnutí. Byl to ženský příjemný hlas, byť žena sama o sobě na pohled moc příjemná nebyla. Přísná a schopná určitě, ale příjemný tón si nechávala jenom na hovory a to jenom pro určitý typ „lidí“. Jmenovala se Ilona Soběrška a byť nebyla dítkem tvého Sire, byla mu velmi schopnou oporou a realizátorem jeho činnosti. Co se týče tvého Otce, protože to se do téhle doby neřešilo, je to italský, již docela starý upír osmé generace, Livio Malfusso. Bývalí pražský primogen, ještě před koncem dvacátého století přesunut na nové působiště a to do Vídně. „Co pro tebe mohu udělat?“ Zeptala se Ilona už česky. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Ohlédnu se za Sebastianem, jak zavírá dveře, sama sebou žuchnu do křesla a rozhlížím se po pokoji, dokud nezačne Aviv mluvit. To obrátím svou pozornost k němu. Po otázce jsem začala trochu litovat, že jsem byla tak moc v šoku, když jsem našla Garyho. Nestihla jsem si pořádně prohlédnout místo činu. Nechávají psychopati po sobě značky z krve, podle kterých se dá najít jejich gang nebo sekta nebo tak něco? V každém filmu to tak je a ostatní jsou tak zblblý, že když jejich rebelantství není „cool“ tak jako kdyby vůbec nebylo. Ale nejsem si jistá, jestli si vzpomenu na detaily. Možná ano? Dost často se mi stává, že i když aktivně nehledám, moje oči se soustředí více než já sama. „Dneska sem přišla o svýho přítele. Pes, Gary, asi takhle velkej,“ naznačím rukou kdesi ve výšce sedadla křesla a přemýšlím o tom, proč jsem ho vlastně popisovala, „někdo ho rozsekal na kousky a byl to nějakej parchant... okultistickej nebo co. Protože tam byli tři kruhy a v tom byl můj přítel. Na kusy.“ Rozvášním se, začínám být pěkně naštvaná na toho, kdo to udělal. „Není tu nějaká nová skupina pitomečku, co si hrajou na čaroděje? Chci zjistit, kdo to udělal.“ zajímá mě. Myslím ale, že to byl nějaký amatér. Kdo by chtěl ke svým rituálům psa a kdo by je dělal na ulici? |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Trošku si smutně povzdechnu, když se podívám na šlusáka, který evidentně neví,která bije. Vypadá použitě, nechutně a slabě. A také, že rozhodně nemá přátele. Už. Jediné, co má je, inu, mozek v hlavě, který si doufejme neprolil ředidlem... „Neměl by jsi se vyjadřovat o mé pratetě jako o čarodějnici....“ prohodím, přijdu k němu, chytnu ho za ruku a zlomím mu zápěstí. Ošklivě se přitom usměji. „Mám několik otázek ohledně tvého spolubydlícího Martina. Dostal se trošku do kaše, ale třeba ho vytáhneme. Potřebuju vědět, jestli poslední dobou nic neříkal nebo jestli se tu pro něj nestavovali divní lidé. A přestaň řvát, to zápěstí ti pak srovnám. Když budeš spolupracovat....“ řeknu a nakloním hlavu asi tak, jak by to udělal orel, dívající se na ubohou myš na podlaze. „Pokud ne, máš spousta končetin a dalších věcí. Já mám dost času. A nůž.“ řeknu a stále ho držím za ono zlomené zápěstí „Všichni chtějí dělat křupy křup“ |
| |
| soukromá zpráva od Aneszka Swan pro Martin - Kaitiff, kterého Walter zabil, obchodoval s malými dětmi (prostituce, krev) mimo jiné, jeho spolubydlící to věděl, mimo jiné taky pedofil |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia "Jirka byl jeden z takových těch ... undergroundových." Vyslovil jeden z přítomných toreadorů, jako by se jednalo o nakažlivé postižení. Takže zřejmě asi toreador, který nešel s proudem. "Byl ještě hodně mladý, takže z něj ještě nějaké kusy našli a dokázali jej i docela spolehlivě identifikovat. Bylo to nechtuné." "Další oběť té záhadné skupiny, co tu řádí po městě a Princ od toho odvrací obličej, já vám to říkám pořád. Určitě je s nimi domluvený. Nemá nás rád." "Nemá rád nikoho." "Možná proto dopadla chudák Natálie tak, jak dopadla, škoda, byla tak nadaná." "Asi ano." Jeden z toreadorů se k tobě obrátil: "Brujah říkají, že Natka prostě přišla k jednomu z jejich a urvala mu hlavu, svědci jsou dost pochybní a nikdo tomu moc neví hlavu, ani patu. Šerif pozatýkal všechny přeživší a to jsou vlastně poslední zprávy, které všichni mají." "A Jevgen je z toho neustále no ... takový jaký je." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose Žid vypadal, že chvíli uvažuje, pak vytáhnul odkudsi z kapsy menší a elegantní diářek a prolistoval jej. "Pravděpodobně myslíte ten pokus o rituál poblíž Vyšehradu. Zřejmě amatérská práce, úplně chyběly určující znaky a symboly, na místě se nenalézala ani stopa po magické moci, takže se jednalo zřejmě o skupinu, či jednotlivce amatéra, nebo byli vyrušeni." Víceméně ti potvrdí tvou teorii Aviv: "Ale můžu se vám na to podívat, do města dorazilo několik nových skupin a zájmových osob, některé z nich by dokázaly mít zájem na těchto veřejně prováděných věcech. Mohla by jste se mi mezi tím na něco podívat? Jednalo by se jenom o zběžnou prohlídku jednoho domu, pokud tedy zrovna máte trochu času. Pochopte, pokud nebudete souhlasit, nemůžu vám v rámci zachování anonymity své klienteli říci víc." Žid nabízel obchod. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach Chlápek nejdřív začne dost nepříčetně ječet, pak mu ale v jednu chvíli utne a nechápavě přejíždí pohledem z tebe na zápěstí a zase zpátky. "Co ty seš za chuja, vole?" Zavrtí hlavou: "Kerej zkurvysyn tě sem poslal, vole?" Vypadá, jako že se od tebe snaží dostat, jak nejdál to půjde, nejlépe na druhý konec galaxie. V jeho pohybech je ovšem jasně patrná malátnost a neschopnost správné koordinace. "Hej ty vole, to už není prdel jako, vo Martinovy nic nevim jo? Vole. Na tyhle vole sem už moc starej, jako jo, hej vole. A vůbec vole, Martin to zkurvil a to ví každej, kdo si takhle zahráva, jo vole, ... takže prostě vole vypal, než tě někdo sejme, jo vole a doufám, že brzo vole." Týpek na tebe zíral šedivýma očima a tvářil se jako někdo kdo chce, aby to vyznělo zatraceně vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Mračím se, když vypráví o amatérských rituálech. Nejde mi to přes nos, každopádně vím, že na druhou stranu by se mi nelíbilo, kdyby v tom bylo zavlečené jakési mafiánské zvíře z toho nejtemnějšího podsvětí. Kéž by to hloupý zvíře nestrkalo čumák tam, kde nemá, měl mě hlídat. Ale je úžasné, kolik toho tenhle chlápek ví. Na oplátku toho, že prohlédnu nějaký dům? Pokud tam nebude valící se koule a jáma s hady jako v jednom tom dobrodružném filmu, tak to beru. „Jo, a kde je ten dům? Zajdu tam a prosím jen řekněte, co bych tam měla hledat,“ zamumlám co nejpřívětivěji to dovedu. Přecejen jsem ráda, že je tu někdo, kdo mi dokáže tak rychle sehnat informace. „Nemyslím si, že by šlo jen o zběžnou prohlídku. Budu tam sama?“ zajímá mě ještě dřív než mi dá přesnější informace. Mezi dlouhými prsty lehce sevřu látku na křesle, ve kterém sedím, a podívám se na Sebastiana. Potom se zaměřím na diářek v rukou našeho hostitele. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Přiznám se, čekal jsem hodně, ale že mě Erik požádá o pomoc, to opravdu ne. Na jednu stranu jeho žádost dávala perfektní smysl. Společnost ve které jsem se pohyboval byla, svébytná a navíc jsem byl zcela postradatelný, na druhou stranu to přišlo dost nečekaně. Možná mě vykolejil prostý fakt, že to opravdu pojal jako žádost a ne jako rozkaz. Uvidím co můžu udělat řekl jsem nakonec po pravdě a lehce se poklonil. Pokud je to všechno... naznačil jsem že jsem na odchodu a pokud mě nezadržel, vyrazil jsem zpět do mě známých vod na Petříně. Noc se krátila a já musel najít několik nepěkných individuí, abych z nich vytáhl potřebné informace. |
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Telefon vyzváněl opravdu dlouho, už jsem se chystala, že zkusím zavolat později, když se do telefonu ozval příjemný ženský hlas. Oddechla jsem si. Zdravím Ilono. V mém hlase byla slyšet úleva, že jsem se dovolala. Nevím jestli se to k vám už doneslo, ale v Praze hoří Národní divadlo, ale určitě se k vám ještě nedostalo, že v něm byl Eli Me'ir s Lévi. Lévi je otřesená ale v pořádku, ale na to co z bylo z Eli Me'ira právě koukám. Mohla bys to prosím předat dál? Co nejrychleji bylo slyšet, že spíchám a myslím to vážně. Nenechala jsem ji skákat mi do řeči. A vyřiď prosím..... že pochybuji, že je to jediná nemilá událost v nejbližší době, co se stane, aspoň tak na mě působili dotyční. Doufám, že se chápeme. Jak dlouho ti bude trvat vyřízení? Je to urgentní. počkala jsem na odpověď a podle toho jsem buď počkala na telefonu nebo se rozloučila a rychle zamířila domů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Marcia „Bývalí Šerif, … no to bude trochu složitější.“ Prohlásil jeden a zbytek mu přikyvoval. „To bylo dřív než většina z nás začala chodit Nocí, ale slyšel jsem nějaké povídačky o tom, co na něj Natka řvala, když ji zatýkali, prý, že skončí jako jeho předchůdce.“ „Takže to asi muselo být docela nechutný, podle toho jak se prý tvářila.“ „Já bych v tom rozhodně moc nevrtal, Šerif vypadá jako zhmotnělá Smrtka.“ „Jo, Smrťák se mu občas říká taky.“ Takže vlastně nic důležitého a samé povídačky, nikdo neví pořádně nic a většina pravděpodobně tahá zkazky od jedné báby, co to slyšela od druhé báby. Pak, po chvíli ticha promluvil další toreador: „Ztracené existence? Vyhrazená na specifickou krev, co?“ Usmíval se řádně pokrytecky: „Zkus Černou díru, na Hradčanech, na Mongolský, to je tak to nejníž, co mě teď napadá, majitelka se pokouší navazovat na folklór Pařížských absinthových doupat. Minimálně je tam tolik ztracenosti, že by se v tom dalo utopit.“ Nejvíc to znělo, jako že je tam pravidelným návštěvníkem, ale nahlas by to nikdy nepřiznal a ostatní to raději vyignorovali. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rose „Ten dům, můžeme-li tomu tak říkat, se nachází v územní části Praha-Ďáblice. S přesnou adresou bude trochu problém, ale je to novogotická vila, přezdívá se ji „Černý dům“, ne proto, že by měla takovou fasádu, žije tam sběratel umění Karl Swarzkönig. Mimo jiné, jeden z předních členů Mystéria v Čechách a okolních zemích. Projděte domem a najděte mi toto.“ Podal ti fotku, která vypadala nejvíc jak z minulých desetiletí, nebyla šedobílá, spíš jako první pokusy s barevným focením. Bylo na ni oko ve skleněné krabičce opatřené jakýmsi divným písmem. Zeleno šedá duhovka na tebe nepřátelsky pohlížela, ze všeho nejvíc ta věc vypadala opravdu, ale opravdu velmi živě. „Pokud to tam bude, zdá se mi jako nejlepší možnost, aby jste mi to sem donesla a uvidíme, co s tím dál. Opatrnost je na místě. Je velmi pravděpodobné, že v domě nikdo nebude, ale mohu se mýlit, byl bych vám velmi vděčný, kdyby jste mi pak podala informace o tom, kdyby tam byl někdo jiný, než majitel. To je tento.“ Podal ti černobílou fotografii staršího muže v obleku. odkaz . „Nějaké další otázky?“ Zatímco s tebou mluvil, díval se Sebastian na fotografii a vypadal, že se mu to opravdu nelíbí, nikdy mu nedělalo problém obchodovat s artefakty, nebo shánět různé informace, ale co nikdy nedělal, tak se nezapojoval do kšeftů s ostatky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kristýna „Vždyť Lévi a Eli jsou … Ach moment, ano. Už vím, co tím myslíš. Počkej chviličku.“ Bylo slyšet jak přešla přes místnost, následovalo otevírání dveří, krátký hovor, kroky, zavření dveří, a pak se do sluchátka ozval hlas tvého Sire, jako obvykle s výrazným italským přízvukem. „Kristýno?“ Ozvalo se ti ze sluchátka tónem někoho, kdo má se součastnou technologií opravdu velký problém, ale už se ji naučil alespoň tolerovat. „Slyšel jsem správně, Eli je opravdu mrtvý? Jak k tomu došlo? A jsi si tím opravdu jistá?“ Těžko říct jestli to znělo jako „doufám, že je mrtvý“, nebo „to není možné“. U starších upírů se nutnost používat do hlasu emoce prostě dokonale vytrácela. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Petr Erik ti nebránil odejít, vypadal, jako že potřebuje o něčem přemýšlet, nejlépe o samotě. Kolem Petřína se pohybovalo několik existencí: Jirka – kaitiff bezdomovec, věkem někde pod osmnáct let, kterého jeho rodina po přeměně v „upíra“ vyhodila z domu, jeho zoufale slabé nové schopnosti mu před jeho čarodějnickou matkou asi byly k ničemu, pořád měl ovšem dobré informace o okultních sférách, těch agresivnějších, než ve kterých se pohybovala Anna Zíťa – existence s velmi problematickou minulostí žijící na samém okraji, kaitiff práskač Slavko – drogový dealer, ten člověk znal snad všechny a všechno Milka – šlapka a bílý kůň pro obchody s lidmi, o upířím světě toho ví velmi mnoho Pavel Zicha – upravený podnikatel ujíždějící na drogách a své nezletilé dceři a jakýchkoliv jiných dětech, je v neustálem kontaktu jak ze Slavkem, tak s Milkou, znáš ho vlastně jenom od pohledu a z doslechu … nebo: Aviv Moscheles – žid, ale až na Starém městě … popřípadě banda žebráků a bezdomovců ve tvém i jiném okolí, kteří mohli ledasco vidět i slyšet, je to sice sázka dost na nejistotu, ale občas to i vyšlo. Takže, za kým jít? |
| |
| soukromá zpráva od Aneszka Swan pro Jirka – mrtvý, někdo nemá rád kaitiffy a zrovna jej zabíjel Zíťa – živý Slavko – živý Milka – mrtvý, dostal ji gang "okultistů" a "satanistů" - může nalézt tělo, když příjde, možná ještě teplé Pavel Zicha – živý |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro
|
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Počkám, jak jinak. Popocházení místností bylo dobré znamení, že se můj vzkaz dostane velmi rychle k cíli. Koukla jsem se na Tobiáše, ale vypadalo to, že si je celkem jistý, že mám dostatek klidu pro svůj telefonát. Ano, Eli je mrtvý, aspoň to mi řekla Lévi k téhle hromádce popela, celkem ji to vzalo. Rýpla jsem nohou do hromádky popela. A ještě jedna věc asi jsem zběžně viděla pravděpodobné pachatele. Mám to nějak řešit? Nezněli, že by to byla jediná věc, co chtějí udělat. Dala jsem důraz na svou otázku a doufala jsem, že dostanu nějakou srozumitelnou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Od Erika jsem vyrazil kousek pěšky na tramvajovou zastávku a s její pomocí zpět k mému obvyklému působišti v oblasti Petřínského parku. Ani jsem se nemusel příliš zamýšlet abych věděl za kým půjdu jako prvním. S kaitiffy jsem měl vždycky poměrně dobré vztahy, Jirka toho věděl o horších odvětvích magie víc než kdokoli jiný a nepříjemný pocit v žaludku mi naznačoval, že právě magie sehrála v požáru divadla zásadní roli. Poroto jsem hned po vystoupení z tramvaje obešel místa o kterých jsem věděl, že se tam zdržuje a pokud by to nepohodlo, začal bych navštěvovat jeho známé, jednoho po druhém. K samotnému Jirokovi jsem byl odhodlaný chovat se pokud možno slušně, tak jako vždy. Jak říkám ke Kaitiffům mám jistou míru respektu, tedy k těm co byli schopni přežít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po 22:00 Marcia Unavená po cestě a pravděpodobně i hovorem mladých toreadorů si se odebrala do pokoje, hezké místo vybavené uměleckými prvky 18.tého století, jednak se řádně prospat a kdo ví, co vlastně nabídne další noc. A je pravda, že ta přinesla mnoho zajímavého. Vyspinkaná do růžova si se probrala již hodně po západu slunce, aby ses seznámila s dvěma fakty prakticky vzápětí, když si sešla dolů do společenského salónku. Vstoupila si vlastně do právě probíhající scény, jako z nějaké tragédie. Byli tam čtyři toreadoři, kteří doslova pohledem viseli na telefonující toreadorce, která bledla a bledla, byť to díky současnému stavu jejího těla nebylo možné, bylo tomu tak. V rohu seděl tvůj oddaný služebníček, žmoulal mezi zuby párátko a pozoroval to. Toreadorka konverzovala po mobilu s někým a říkala toto: „Ne … Jako vážně? … To není možné. … Prostě ne …“ Takhle to trvalo asi patnáct dalších vteřin, než si dala mobil od ucha a všem vám oznámila tu děsivou zprávu. „Národní divadlo … Ono … Ono hoří.“ |
| |
| soukromá zpráva od Aneszka Swan pro Rose - po 23:00 Kristýna - po 22:00 Petr - kolem 01:00 (14.5) Marcia - po 22:00 Valach |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Hoří hospoda.... I dnes som sa rozhodla pre steampunk. Ľahká zelená košeľa a hnedý korzet nemôžu nič pokaziť. Než opustím svoju izbu, skontrolujem stav zbraní. Všetky sú samozrejme plne funkčné a dobre udržiavané. Tak to má byť. Kto vie, čo dnešná noc prinesie? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. kolem 02:00 Petr Co víc o Jirkovi říct, mnoho mě toho nenapadá, snad jen, že se rád pohyboval ve stínech ulic a tvářil se, jako že je stále člověkem. Ta chvíle, kdy si z něj někdo udělal své dítě a kvůli zředěné krvi jej odkopl, ho značně poznamenala, to co dělilo tohohle kaitiffa od opravdové smrti byly jeho schopnosti v oblasti praktického čarodějnictví. Jeho matka jej sice vykopla ze svého života, ale z okultní sféry ne. Nakonec ti nějakou dobu zabralo Jirku najít, bylo to zejména kvůli tomu, že se nepohyboval na svých obvyklých místech, stopy tě odkázaly do obytných částí kdesi na Karlíně. Což samo o sobě nemohlo být nic zvláštního, přece jenom, pořád to byla Praha, možná ti to ani nepřišlo divné, když jeho stopy vedly do ulice, kde bydlela Anna, možná, možná si byl ještě v klidu, když se jeho stopy shodovaly se stejným domem, ovšem pootevřené dveře do bytu tvé přítelkyně a hluk zpoza nich, jako by někdo bojoval o holý život, … Tvá kamarádka měla ráda takové ty takzvaně esoterické drobnosti, takže dle toho měla laděný i celý byt. Výzdoba mezi Tibetem a Indií, teplé barvy, svíčky. A klubko z rukou a nohou dvou bojujících postav mezi gaučem a stolkem. Anna a Jirka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5 po 22:00 Kristýna „Zajímavé.“ Prohlásil tvůj Otec do telefonu a na chvíli se zamyslel. „Rozhodně se na to podívej, myslím, že by ti to mohlo velmi pomoci. A Kristýno, podívej se do okolí jeho mrtvoly, někde tam pravděpodobně budou ležet insignie primogenátu a zřejmě i ochranné amulety, neměly by se dostat do rukou nepovolaných.“ Jak sis pamatovala, měl by to být těžký zlatý prsten osazený rudým kamenem, do něhož byl vyražen tremérský klanový symbol. „Každopádně, buď velmi opatrná a průběžně mě informuj o pokroku, který v této věci uděláš. Opatruj se, mé Dítě.“ A zavěsil. Byl už prostě takový, valná většina starších upírů byla mnohem horší. |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro Křup. To byl prst. Jejda. „Budeme se bavit jako dospělý lidé. O tebe nejde,sráči, a stále máš možnost se z toho nějak dostat, když budeš hodnej. Za dveřma jsou moji lidi, dosti natěšený na to tě rozstřílet na sedm odstínů sraček jen proto,aby zametli stopy.....A jedinej, kdo je mezi nima a tebou jsem já.“ zazubím se vcelku zle a ošklivě. „Takže. Co přesně Martin zkurvil a s čím si zahrává. Kde má věci. Potřebuju důkazy na to, abych tě mohl vzít do ochranný vazby před ruskou mafií, demente....“ povzdechnu si smutně a poté mu ukážu – voilá, sláva Chimestry – odznak speciální agenta BIS. „Takže klop, všechno bude cajk a možná dostaneš i nějakej perníček za odměnu, pokud víš, co myslím....“ „Hm, ne. Zlomím mu vaz a celé to tady zapálím. Ach jo. Lidi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. před 23:00 Marcia "Tak Divadlo, to nikdy nehořelo náhodou." Prohlásil, teatrálním gestem si vytáhnul párátko z pusy a zvedl se. "Pojedeme, madam." A jelo se. Poslední značný úsek jste už ovšem museli došlapat, protože hasiči a policie to zatarasila velmi dobře, aby se tak nikdo jiný než vztekle blikající autíčka nedostala. Dostali jste se tam ve chvíli, kdy sice Divadlo ještě pořád hořelo, ale záchranky už tam postávaly jenom z toho důvodu, ať dají dohromady případné hasiči, kdyby se jim stala nějaká nehoda. Pokud kolem toho postávali nějací důležití lidi, byli už pryč, nebo dobře skryti, možná spíš ale uhořeli vevnitř. Žádný Rodný se kolem plamenů nikdy dobrovolně neochomítá. Lidi jo, lidi jen tak z někama nedostanete, takže z těhle všech vynikala jedna osoba, muž, žijící. Oblečen byl v temně modrý kabátec s vysokým límcem do půly kolen a přepásaný tenkým černým páskem, černé kalhoty, na nohou černou oblekovou obuv s prodlouženou špičkou, na hlavě černý klobouk, takový ten menší, co velmi vzdáleně připomíná myslivecký, ale jinak ho v součastnosti nosí ještě docela dost lidí ve věku od dvaceti do pětadvaceti, vyjma swagerů, raperů a podobných nechutných existencí. Opíral se o černou hůlku se stříbrným kováním a hlavou orla. Rysy obličeje neměl jemné, ale ani ostré, díval se na hořící divadlo jako člověk, který zrovna ztratil nějakou drahou invesici. Pod černým strništěm vousů se mu křivila linka tenkých rtů, ovšem nezajímavější na něm byly ty oči, které se chladně upírali na světlo ohně. Šedomodré duhovky jako by na všechny řvaly, že něco je špatně, jenže co? Jistě. Když se díváte do světla, čočky ve vaších očích se automaticky zúží, jeho ne. Jeho oči se jakoby dívaly do normálního mlžného dne bez slunce, ale to jeho směrem nebylo. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Plamínky proti noční obloze 13.5. pred 23:00 Napriek vážnej situácii sa pri Bastionovej pozámke uškrniem. ___________________________________________________ * Lord Norton a sluha James Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Najít dnes Jirku se ukázalo jako tvrdý oříšek, neboť se vůbec nezdržoval na svých obvyklých místech. Žádná z jeho obvyklých laviček ani žádný stín pouliční lampy, ze kterého by vyhlížel snadnou kořist. Naštěstí, několik mých kamarádů bezdomovců vidělo směr, kterým dnes odcházel a tak jsem měl alespoň stopu, po které jsem se mohl vydat, stopu směřující na Karlín. Pro Jirku poměrně zvláštní místo, leč stále neobvyklé. Hlavou mi blesklo, že se možná snaží trošku si polepšit a dát si k jídlu pro změnu něco více nóbl než jsou krysy nebo polomrtvý vágusové. Čím dál jsem však sledoval jeho stopu, tím větší obavy jsem měl. Ta samá čtvrť, ta samá ulice, ten samý dům...schody k Annině bytu jsem bral doslova po třech a přísahám, že když jsem viděl dveře otevřené, zastavilo by se mi srdce, kdyby nestálo už půl století. Zavrčel jsem a nebyl to rozhodně lidský zvuk, spíše to připomínalo naštvaného vlka, hodně naštvaného. Do bytu jsem vletěl jako menší vichřice a cestou jsem si ani nevšiml orientálně laděné výzdoby, zato chumlu rukou a nohou jsem si všiml hned. Přiskočil jsem k nim, oběma rukama popadl Jirku a hodil ho proti nejbližší stěně. Co se tu sakra děje! zařval jsem a do ruky jsem si nechal vklouznout nůž, přičemž jsem se postavil tak, abych stál mezi ležící Annou a Jirkou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. pred 23:00 Marcia Ano, něčím zvláštní rozhodně byl. Jeho aura vypadala nejvíc jako jedna z mnoha verzí na profláknutý symbol jin a yang. Černé ostny střídaly bílé a samozřejmě tady bylo ještě pár dalších věcí. S Probuzenými, jak sami sebe nazývali, si se již setkala, trefnější označení by snad znělo mág a tenhle vypadal nejvíc jako někdo, kdo je schopen pouhou myšlenkou strhnout menší město. Mezi Probuzenými a Rodnými platila dohoda, Rodní se budou na mnoho desítek metrů vyhýbat Probuzeným a ti je nechají na pokoji. „Dobrý večer. Váš přítel byl taky toreador?“ Hlas měl příjemný, gentlemanský, což ovšem neznamenalo, že mírumilovný a bezpečný. Jeho oči četly hluboko v duši, ve všech jejích zákoutích, každé tajemství, nebo to tak alespoň vypadalo, modrošedá je pro oči dost děsivá barva sama o sobě, zejména pokud se dá pak do kombinace s něčím takovým, jako byl tento Probuzený. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Takový milý Mák 13.5. pred 23:00
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5, těsně před půlnocí Valach Po několika výkřicích a prázdnému otevírání úst, než se vzpamatoval, následovalo: „No kurva, ty vole, … neřek dřív … ty vole.“ Děl takto mírně dolámaný chlápek. „No, vole ono totiž, takhle vole.“ Drmolil, až si škobrtal o jazyk. „No, ty vole. Hele na vážno, říkal, že ty vobchody jsou krytý a že mu fakt nic nehrozí a že fakt jako se nemůže stát nic, co by mu to zkurvilo, a pak vole jeden večer přišel a vole říkal, že se mu cosi zkurvi-lo a že udělál strašnou pičovinu, vole, no a to bylo včera a fakt sem netušil, jak, … kde vole vlastně je? Už tu ten zmrd měl dávno bejt. A hele vole pustíš tu ruku? Jo a vole k těm obchodům …“ Odmlčel se, jako by mu to přiznání dělalo strašný problémy. „Jako děti vole no, ale samo že jenom ty, co papírově neexistovali, sirotky, nebo co je prodali jejich rodiče, ty utečený a tak, nikdy vole nekšeftoval s takovejma, coby někomu chyběli, jo? Fakt ne vo-le.“ Vrtěl hlavou. „Hej a jak to bude s tou ochranou? Nějaký papíry o vobchodu by měl mít v pokoji, ale víc fakt ne-vim.“ Možná věděl, ale asi ne nic tak důležitého, aby si na to dokázal vzpomenout a nebo, aby to považo-val za natolik „důležité“, že by mu to mohlo zachránit život. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. kolem 02:00 Petr Jirkovy náraz do zdi vyrazil neexistující dech, minimálně se chvíli sbíral ze země. „Petře? Co to má znamenat?“ Díval se na tebe, jakoby nerozuměl, možná vážně nerozuměl. „Prosím, uklidni se.“ Zvednul ruce na svou obhajobu vpřed, coby křehký a poslední štít. „Jen jsem si šel na večeři, to …“ Anna na tom nebyla nejlépe. V ruce stále držela rituální nůž, kterým se zřejmě docela úspěšně brá-nila. Na krku visící prasklý amulet říkal něco o delším souboji a magii, jinak je těžké si představit, jak mohla proti němu obstát, zřejmě došlo na okultistický souboj. Ach ti čarodějové. Každopádně tvá přítelkyně jevila známky života a toho, že se tak sama docela zbrchá, hned poté, co se přestane tak vyděšeně dívat na scénu před sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. pred 23:00 MArcia Mág přejel pomalým pohledem k Divadlu, a pak se vrátil zpátky k tobě. „Můj druh toto nezpůsobil.“ Odmlčel se. „A já také ne.“ Jako by jej něco upoutalo za tvými zády, ne že by tě přehlížel, co se dělo si se mohla dovtípit vzápě-tí. Začalo to Bastienovým medovým hlasem připravující nějakou rošťárnu: „Slečno, hledáte někoho?“ Vedle Bastiena stála, kdo ví, odkud a jak se tam vzala, mladá žena odkaz, nemohlo ji být víc než dvacet, spíš sedmnáct. A nebyla to iluze, její existence se profilovala v realitě, byla oproti všem tak nějak mnohem skutečnější. Vysoká a štíhlá, neměla onu pro upíry tak typickou bledost, ale člověk roz-hodně nebyla. Kabátek stejné barvy, jako ten Probuzeného. Proč, že nemohla být člověkem? To ty oči. Ledově modré duhovky se svislou zorničkou, nepůsobily tolik děsivě, jako spíš raubířsky, jakoby ty oči patřily někomu, kdo se rád baví na všechny cizí účty, za všech možných okolností. „Ne, už jsem našel, děkuji, stačilo jenom jít k největšímu táboráku v okolí. Teď už stačí jenom na-bodnout na rožeň pár volů, hlavně ovšem dřív, než to zhasne.“ Prohlédla si Divadlo. „Což ještě nějakou dobu asi nebude.“ Žena o sobě mluvila v mužském rodě, ne nejedná se o překlep a její výraz se pohyboval někde mezi znuděným a v očekávání věcích příštích. Dle mágova výrazu, typický pokerface, se dalo usuzovat, že jsou zřejmě spojenci. Pokud by ses na příchozí podívala skrz detekci aury, viděla bys kolem ní ostrou černotu, ale ne tako-vou tu typickou černou, kterou se vyznačují zlejší jedinci, tahle černá je opravdu hluboká a prastará, jako matka celé palety černé a … nejsi si jistá, co vlastně vidíš, určitě to ovšem není upír, ani člověk a už vůbec ne nějaký samaritán. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Valach, běžné info Jan z Hartigu, nosferatu, byl pražský Vykonavatel od osmnáctého století. V roce 1970 nastoupil na uvolněné místo Šerifa, kde setrvával až do roku 2012, kdy jej v tomto „armagedonovém roce“, kdy měl skončit svět, vystřídal Konrád Weid, městský gangrel. Jan nezmizel náhodou. Dožral Sabbatského biskupa takový způsobem, že pravděpodobně ještě teď trpí v nějakém sklepě daleko od všech ostatních šikanován tímto sadistickým zmetkem. Nikdy to nikdo neřekl nahlas. Camarilla tvrdila, že Jan odešel dobrovolně a že se stáhnul z veřejného „živo-ta“, pár lidí ví své, ale nikdo to nahlas neřekne. Existuje teorie, dle níž se tvrdí, že Jan byl cena za něco, co chtěli tremeři od Sabbatu, konkrétně osoba zvaná jako magistra Lévi, ovšem tomuhle se dá jen velmi těžce důvěřovat, zejména proto, že se zatím nenašel způsob, jak to dokázat, ti, co na to byť jen pomyslí, záhadně mizí. Konrád Weid. Mladý gangrel. Přezdívaný Smrťák. Ví se, na určitých místech, že ještě za svého života dělal nájemného zabijáka a zřejmě i velmi dobrého, neboť se tím živil velmi slušně. A když víš, jak se správně zeptat, můžeš nalézt i seznam všech lidí, které kdy zabil a není toho málo. Konrád nastoupil do úřadu Vykonavatele v březnu 2012, aby ulehčil tehdejšímu Šerifovy, který do té doby zastával obě funkce. Mohla za to vzrůstající kriminality, krátká přítomnost settitů v Praze a celková přípravič-ka na konec světa, … který nenastal. 25. 12. 2012, zmizel Šerif Jan z Hartigu. 31. 12. 2012, nový Šerif, Konrád Weid, přibil značnou část Sabbatských smeček z okolí Prahy na stře-chy pražských věžáků, společně s nimi také mnoho zlobivých Camarillských a z pět nevinných kaitiffů a dva settity. Počkal tam s nimi až do rána. Fotografie a videa upalovaných Rodných se velmi záhy dostaly mezi „lidi“. Proti konání Smrťáka se vznesla vlna nevole, ale Princ byl spokojen. Blíží se zase doba pálených upírů? A kdo bude hořet teď? |
| |
| soukromá zpráva od Aneszka Swan pro Běžný report lidí Bibiana Závodná - Marciina příbuzná, dvacet let, má mladší sestřičku a vypadá to, že se brzo zhroutí a skončí nadro-govaná a na ulici, sestru se snaží dostat do pěstounské péče František Michálek - manžel Kristýny, Sire mu dělal Eli, ale nebyl jeho Otcem - jeho pravým Sirem je Calev, ale nikdy by to nepřiznal - po smrti Eliho bude mít dost problém Richard Bruner - židovský thaumaturg cesty ohně - jedná s Kristýnou ohledně klanových a sektovních záležitostí Anna Melicharová - mladá okultistka - po setkání s upíry zůstala značně otřesená - bydlí na Karlíně Tobiáš - Kristýnin ghůl Martin Zeman - pedofil, obchodoval s dětmi a drogami - kaitif, donášel sabbatu i camarile - bytem na Irkutské/Olšanské hřbitovy - zabit Waltrem Abbadon - Waltrovo koťátko, černé s červenýma očičkama Ester - nebo-li Hvězda, kočka od Miriamel nosící černý obojek se stříbrnou hvězdou a registrační plackou Židova obchodu, kam máte kočku po nálezu vrátit Margaet - Marciina Sire, přijíždí do Prahy, když už je tam ten nový Princ Sebastian - nosferatí kamarád Rose, úzce pracuje s Židem, bydlí pod starým židovským hřbitovem Jan - nosferatí kamarád Marcii, její bývalí přitel, poté co zjistia, že je nosferatu se s ním už nikdy vidět nechtěla - bývalí Vykonavatel, později na krátkou dobu Šerif - někdo tvrdí, že odstoupil, někdo že zemřel násilnou msrtí Natálie - je ve vazbě, toreadorka - "Brujah říkají, že Natka prostě přišla k jednomu z jejich a urvala mu hlavu, svědci jsou dost po-chybní a nikdo tomu moc neví hlavu, ani patu. Šerif pozatýkal všechny přeživší a to jsou vlastně po-slední zprávy, které všichni mají." Ilona Soběrška - organizátorka věcí Livia Malfusso - tremerka, není Liviovým dítkem Livio Malfusso - 8 generace, tremere - bývalí pražský primogen, odvelen do Vídně – měla by to být pocta, ale on chtěl zůstat v Praze - nesnáší Eliho a má podezření, že není mrtvý Sebastian František Hartig - bol mladším synom Adama Františka Hartiga. Ako taký nemal veľkú šancu na žiarivú budúcnosť. Keď som ho našla, ležal polomŕtvy v kaluži krvi. Nejaký šľachtic ho urazil a tak ho Sebastian vyzval na súboj. Jeho protivník bol očividne lepší šermiar. - ghůl od MArcie, vypadá jak orlando z pirátů z karibiku - Dala som mu možnosť sprevádzať ma. A on súhlasil. Kedyže to len bolo 1795. - Spolu sme prišli do Pressburgu a ja som sa mu postala o mieste v Sneme. Prešiel rôznymi povolaniami, od politika, cez felčiara (dokonca vyštudoval medicínu)až spisovateľa a prispievateľa do Orla Tanranského a Národných novín. V '48 sa pripojil k národným buditeľom, no nechala som ho ísť len preto, že bol v tom čase dobrým priateľom jedného môjho potomka. Roky potom strávil hlavne po mojom boku a znovu sa vrátil k politike. |
| |
| soukromá zpráva od Aneszka Swan pro - Gargoyle Lévi: vlasy barvy žuly, šedé oči, forma mezi vlkodlakem a netopýrem - MArcia: -Mé služebnictvo, jak pekne povedané -Do Prahy mal cez deň docestovať môj ghoul Sebastian Hartig s mojím šatníkom a inými zau-jímavými vecičkami. -Potom mám v Prahe Kontakty a Spojencov Súkrovmné očko Investigatívna žurnalistka Patológ Detektív (ak existuje nejaké oddelenie vrážd....) Kurátorka jednej menšej galérie Obchodník s umením a starožitnosťami/falšovateľ (zoženie i zbrane) (čierny trh) Poslanec |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Nový hráč na scéne 13.5. pred 23:00
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. pred 23:00 Marcia „Havrane!“ Bylo to upozornění, ne tak úplně rozkaz, i když k tomu nemělo daleko. Probuzený se díval na „ženu“ Pohledem, takovým tím, který se nadřízený dívá na chybující pracovníky, záhy bylo jasné, kdo tu je šéfem. Sklonila hlavu a nic neřekla. „Jistá podezření existují, zarážející je pouze prozatímní absence hlubšího motivu, jakéhokoliv motivu.“ Řekl Probuzený, čímž svým způsobem navázal na předchozí konverzaci, jako by se chtěl vyhnout diskuzi o rožnění a podobných věcech. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Der Herr 13.5. pred 23:00
|
| |
| soukromá zpráva od Kristýna Michálková pro Můj Otec se odmlčel a pak měl velmi podmětnou připomínku, a tak jsem se hned po skončení telefonátu podívala na hromádku šatů a popela a následně jsem si začala hrát na popelku. Vše, co mi připadlo zajímavé jsem si vzala sebou do kabelky. V praxi mé prohledávání dopadlo tak, že už na zemi zůstal opravdu už jen popel s oblečením. Podívala jsem se na to, co polétavý popel zvládl během prohledávání provést s mým oblečením a trochu mě to rozladilo. Půjdeme domů. Trochu jsem otřepala popel. Zamířila jsem domů se převléct a důkladněji si prohlédnout v klidu, vše co jsem vzala pozůstatkům Eli´Meira. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Anna byla zcela očividně v šoku a zmatená, ovšem překvapivě vůbec ne vyděšená. Podle toho jak vypadala svedla s Jirkou velmi vyrovnaný souboj, což mě samotného upřímně překvapilo. Z toho co jsem o ní věděl mě ani ve snu nenapadlo, že by byla nějak výrazně bojeschopná. Zatímco jsem hodnotil situaci, Jirka se posbíral ze země a rozhodně se netvářil, že by se mnou chtěl měřit síly, což bylo jeho jediné štěstí. Tahle patří ke mně. zavrčel jsem tónem, který jasně dával najevo, že jestli se na ni jenom křivě podívá urvu mu hlavu a to prosím pěkně doslova. A rozhodně to není večeře pro tebe, ani nikoho jiného. A teď vypadni. štěkl jsem a ustoupil stranou tak, aby mohl projít ke vchodovým dveřím a já přitom celou dobu stál mezi ním a Annou. Počkal jsem, než se dostane až těsně ke dveřím, načež jsem jej zarazil. Vlastně počkej, něco bych od tebe potřeboval vědět. Co víš o dnešním požáru divadla? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. pred 23:00 Marcia Chvíli po svých myšlenkách a než si promluvila, se žena uchechtla, jen tak bez zřejmé příčiny. „Osvětlit?“ Prohlédl si tě Probuzený. „Můžu vám nabídnout světlo Celestiální sféry, ale asi by se vám to nelíbilo, na upíry to má značně neblahý efekt. Pokud ovšem myslíte, jestli tuším, kdo za to můžu a jestli vám to mohu sdělit, ano mohu, ovšem mnohem správnější by bylo, kdybyste se informovala u Carlaka, ten má k tomuto problému tuším hlubší vhled, než-li já.“ Hold mágové, občas něco řeknou, občas ne, prostě jsou, ale alespoň nasměřoval správný směr. Pokud v tom nebylo něco jedovatějšího. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5 23:00 Kristýna Když si odcházela od hromádky probraných ostatků, přiletěl poblíž havran s modrýma očima, poska-koval po okraji lavičky a po několika vteřinách odletěl někam k hořícímu Divadlu. Domů si se dostala v pořádku, byť v okolí toho bylo hodně ke strachu, i když byl jeden nemrtvý. Čas prohlédnout si obsah kapes bývalého tremerského primogena: - Černá kožená peněženka z jakéhosi šupinatého plaza - Obsah peněženky: černobílá fotografie z konce 19. století ženského obličeje, oči měla převázané širokou krajkou, asi slepá, dále 5000 v českých korunách a 3000 v eurech, kreditní karta od ČSOB, vizitky, které jej označovaly za sběratele umění, i těmi, co tvrdili, že je primogen a jaká je adresa Lóže, vizitku Aviva Moschelese a Karla Schwarköniga – sběratele umění, stará mince z rudolfínské Prahy, doklady pro Pražskou MHD, občanku, kartičku pojištěnce, vše vedené na jméno Eli Me’ir - zmuchlaný lístek na dnešní představení Krabata, umístění v lóži - zlatý tremérský znak obohacený o židovskou hvězdu na řetízku – oficiální symbol pražských tre-nérských židů - červený kámen se zapuštěným kabalistickým symbolem – pravděpodobně magický amulet - černý kámen s úplně jiný kabalistickým symbolem – zřejmě také amulet - puklý červený kámen, také s kabalistickým symbolem – patrně již použitý amulet - zlatý prsten s černým kamenem, uvnitř také kabalistický symbol – asi amulet - papír s hodně podivnou básničkou: Primogenův kíč Má drahá Růženka spí, a kdo ji vzbudí, toho sní, má drahá Růženka, trousí kolem růže a kdo se jich dotkne, toho hnedle zmůže. Mé drahé Růžence, chcou dáti očičko, mé drahé Růžence, která krásně spí, a to ji vzbudí, to se nesmí. Krádeží jsou vini, slyšte moje slova, všichni pražští Rodní, jenom ne ta sova. Kainiti, což žádný nechce, zamotáni jsou v tom těžce, taky všichni Anarchisti, Inkvizice, Jehovisti. Mágové v tom mají prsty, dneska oni, zítra zas ty. Kolik toho musím říci, když jste všichni nevěřící? Pověsti tu ožívají, rušno je teď v našem kraji, Duch kuchyňský, věčný žid, pekelný pes, jiný hnid, jak už noc svou hrůzu šíří, přicházejí netopýři. Démoni jsou blíž a blíž, unikneš jim ovšem spíš, násilí to nevyřeší, jenom mysli, to to řeší. Dávám tomu tak dva týdny, než tě stíny pohltí. - a elegantní plechová krabička na doutníky s vyrytým trenérským symbolem V tom aby se čaroděj vyznal, že? |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Z kaluže pod odkvap...
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. kolem 02:00 Petr „Jo, jo, jasný.“ Couval Jirka ke dveřím neustále poměrně vyděšený. „Jasně chlape. Nevěděl sem, pudu.“ Mezi dveřmi se zaseknul a chvíli přemýšlel. „Poptám se ti.“ Přikývnul horlivě a vypařil se. Vyděšenou Anninu strnulost přerušila až chvíle, kdy ji nůž vypadnul z prstů a ťuknul o podlahu pokrytou kobercem. Roztřásla se, schovala hlavu do dlaní a zdála se být v šoku. Veškerý adrenalin vyprchal, seděla před tebou vyděšená holka, která se dokázala smířit s existencí okultismu a magie, s duchy mrtvých, s oživováním, ale ne tak lehce s krev sajícími potvo-rami. Čas na vysvětlování. |
| |
| soukromá zpráva od Rose pro Majitel i dům, který jsem dostala za úkol prohledat, mají společné jméno – černá. Možná se to snažil vylepšit skleněnou krabičkou, na kterou zrovna koukám. Prohlížím si zamračeně fotku. To je doopravdický oko? A při pohledu na foto muže, majitele Černého domu v Ďáblicích, začínám mít ještě větší pochybnosti, že v domě tu věc někdo hlídá. Nebo nějaký ochranný systém, alarm, to bych chápala, že zrovna já se na tuto práci hodím. Nebo jsem jen přehnaně cynická. Kdo by nebyl, už když i Aviv radí, že „opatrnost je na místě“. Možná bych mohla mít i na výběr, třeba bude mít i další práci, ale zase se mi nechce odmítat tak jednoduchou práci, která se dá stihnout za jednu noc. Narozdíl od Sebastiana, se mi ta prohlídka tak neštítí. Jedno zmizelé oko se už ani nepočítá. Jak tak přemítám nad možnostmi a překážkami, žid domluví. Odtrhnu pohled od fotografie muže. „Snad to tam bude,“ zamručím. „Takže Černý dům, jo. Najdu to, tak díky“ odvětím prostě, „bude to tady co nejdřív.“ A pak vstanu z křesla, připravena k odchodu. „Zůstáváš?“ ohlédnu se na Sebastiana, když si vzpomenu, že na hřbitově mluvil o nějakých nevyřešených záležitostech se židem. Mezitím už přemýšlím, že si dojdu pro počítač a zjistím, kde pan Černý bydlí. A jak moc má zabezpečený dům. |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro "No, vidíš, že to jde, když se chce..." zazubím se a poté jdu trošku prohrabat onen zatracenej bordel. Furt ale lepší, než kanály. "Chvilku vydrž, tiše krvácej a vše bude v pořádku." Lež jak věž. To, že Martin obchodoval s dětma, pravděpodobně na krev, mě nepřekvapí a ani nešokuje. Jeden se prostě musí něčím živit, že? A jsou to stále "jen" lidé. "Hm,hm..debile...kdyby jsi se držel dětí, tak z tebe není škvarek. Na copak jsi narazil, že to stojí jiné až takovýhle risk?" běží mi hlavou při prohlídce pokoje.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. pred 23:00 Marcia Zatímco tě mág pozoroval bez hnutí rysů a patrně i se zájmem, žena, můžeme-li tak onu podezřelou bytost nazývat se usmívala, i kdyby ses na ní nepodívala, jako by se ti její pobavení vnucovalo do podvědomí. Po tvých slovech Probuzený rozhodně chvíli přemýšlel, neodpověděl hned, jako kdyby rozvažoval, co všechno ti chce říci, co dokážeš pochopit a jak moc se mu chce hovořit. „Jsou mnohem důmyslnější a ne tak amatérské způsoby, jak se někoho zbavit. A co se týče Vaší otázky, záleží řád od řádu, ale vždy to souvisí alespoň okrajově s magií.“ Čekal, čekal na to, co máš na srdci, ani na vteřinu nemohl nikoho nechat na pochybách o tom, že by cokoliv mohl považovat za nezávaznou konverzaci. |
| |
| soukromá zpráva od Marcia Eliška Pálffy pro Rozmluva s panem Mákem
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. těsně po půlnoci Rose Když ses zvedla, Aviv vstanul též, mělo to asi něco společného s pár století starou etiketou: „Přeji Vám hodně štěstí.“ Sebík přikývnul, zřejmě si potřeboval něco vyřešit. Žid už tě dále nezdržoval a tak, pokud si nechtěla ještě něco, mohla si bezpečně odejít zadním vchodem skrze kanály –sem tam krysa- ke svému příbytku. Který byl nehostinější tím, že tam někdo být měl a nebyl. Ale co už, alespoň možnost sladké pomsty se blíží tím víc, čím rychleji v počítači nabíhají ty správné stránky a programy. S přesnou adresou domu páně Schwarzköniga byl skutečně trochu problém, vzhledem k tomu, že tato pražská územní část neměl snad jedinou ulici, takže jakýkoliv popis ze Židovy strany by byl opravdu náročný. Vila stála spíš stranou od ostatních obklopená buď vysokým živým plotem, nebo zdí, rozhodně to vypadalo, že pan majitel nemá rád pohled na jiné lidi, mimo jiné byl dům situován doprostřed jakéhosi lesíčka, takže kdyby se tam něco dělo, běžný člověk na to nejspíš jen tak nepřijde, to samé se týkalo asi i požáru. Což mě přivádí k myšlence, jakým způsobem zjišťuješ zabezpečení domu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5, těsně před půlnocí Valach „Vole.“ Zavrčel chlápek a padl sebou na postel, asi mu zase začínalo být všechno jedno. Martinův pokoj byl sbírkou bordelu a chaosu, papírky s nečitelnými poznámkami, hromádky bílého prášku –pervitin, možná-, oblečení, zbytky jídla, klíče bez visaček, klíče s visačkama, nějaké drobné, nějaké drobné eura, kus stránky v euro složce jako by vytržené z nějakého deníku, minimálně století starého, foťák z fotografiemi a dopis nacpaný napůl v obálce bez známky a jakéhokoliv popisu. Ve foťáku byly fotografie dětí od tří do dvanácti let, dívky/kluci v polohách běžného obchodního artiklu, mimo jiné tam byly ovšem i fotky Rodných, některé rozmazané, většinou spíš zšeřelé, foce-né venku stejně jako vevnitř, byly mezi nimi opakující se osoby, jednou z nich byl tvůj sabbatský kontakt v charakteristickém Wehrmachtovém plášti, druhým tremer, který zabil Martina a nějaká ženská odkaz . Papír v obálce byl obyčejný bílý bez vzorů. Vzkaz na něm vystřižený z novin obsahující jen dvě stručná slova: „Ptáček dozpíval.“ No a pak tady byl ten kus z deníku. Staré a hodnotné věci poznáš na první pohled. Tohle je spíš staré. Gramaticky a i vizuálně je to staročeština, nebo nějaká její vzdálená příbuznost. Hodně vzdálená příbuznost. Souhrnně, text sice vypadá jako napsaný před sto lety, ale gramatika je starší než ty. Rukopis je úhledný a ženský, stránka je vytržená z kontextu, pojednává o vnitřních rozporech Kainitů a jejich Bestií, jedná se o psychologické dílko zaměřené na úpadek přirozené upíři krutosti a dominance, ale je to jenom jedna hustě popsaná strana (z obou stran), na které se autorka nedobrala k ničemu podstatnému. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 13.5. pred 23:00 Marcia Zvuk, který vydal Havran, zněl jako potlačovaný a včas utnutý záchvat smíchu. Výraz mága zchladnul a jeho oči si tě měřili, ne nenávistně, spíš na tebe shlíželi jako na chybný druh vývojového žebříčku. Když už jsme mluvili o těch očích, změnili se. Už nevypadaly vůbec lidsky, měly černou barvu prázd-noty. Jestli by mělo Zatracení a Peklo nějakou barvu standart, byla by to tato. „Mezi čarodějem a Probuzeným je podstatný rozdíl. Myslím, že náš rozhovor je u konce.“ Řekl bez stopy nenávisti v hlase, jaká by se k těmto slovům snad hodila i více. Dotknul se krempy svého klobouku na znamení pozdravu a vydal se kulhavým krokem podpíraným hůlkou po Staro-městské směrem ke Karlovu mostu. „Krák.“ Pokývala „žena“ hlavou a vyrazila za svým pánem. |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro 13.5, těsně před půlnocí "Ale, ale, ale, copak to tu máme?" zamyslím se a jisté věci vcelku pronto změní majitele. Ostatně, i za ten perník jde nakoupit troška dobré krve...a kdo by kde nechal peníze? Přeci jen, má vize budoucnosti nepočítá s následující existencí celého tohoto bytu. Z foťáku odmáznu děti, to mě nějak nezajímá a kdyby se někdo ptal, tak prostě šmolík pačolík. Klíče se můžou hodit vždy, protože kdo má hodně klíčů, ten má velkou.....klíčenku. Nemluvě o tom, že koncept mrtvých schránek je vcelku zažitý. Nad upírkou jen pokrčím obočím a tak nějak si pohvízdnu "Docela kočka....Wrauu...." uculím se vnitřně, protože mi je vcelku jasné, že Martin šlápl do něčeho, do čeho neměl. Starý, leč nudný text také stopím, je mi trošku jasné, kdo o to bude mít zájem. A pak, grande retráité....Zahrnující omráčení chudáka vágusáka, poobědvání (přeci nebudeme plýtvat), pustit plyn a s velkým odporem nechat zapálenou svíčku v obýváku. Zatraceý smažky, zase vyhořely. O jé. Jaká hrůza. A potom si to, s kapsama plnejma dobrot, vezmu rovnou k Židovi. Je to skoro přes půl Prahy, tak se asi svezu metrem...  |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Jirka to naštěstí pochopil naprosto přesně a s patřičným, nic neříkajícím slibem se dal na chvatný ústup, takže jsem v bytě brzy osaměl s Annou, která byla v šoku. Nedělal jsem si iluze o tom, že by snad znovu spolkla nějakou výmluvu nebo vytáčku. Zhluboka jsem se nadechl, což bylo něco, co jsem neudělal už pěknou řádku let a začal. Anno, jsi v pořádku? zeptal jsem se a opatrně k ní přidřepl. Omlouvám se, vím že jsem ti neměl tyhle věci tajit. Vím jak to vypadá, ale věř mi, bylo pro tebe lepší a bezpečnější, když jsi nic nevěděla. Ovšem pokud chceš, můžu ti říct pravdu. Asi ne celou, ale její velkou část určitě ano. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. - mezi dvanáctou a jednou Valach Měl si štěstí, neboť se ti podařilo chytit poslední metro, obecně Praha moc nočnímu životu nepřála, minimálně hromadná doprava nikdy, Brno na to bylo podstatně lépe. A zatímco pokojíček vesele plápolal, ty ses blížil k cílové destinaci. Žid bydlel v podhradí, vždycky tam bydlel. Vždy působil seriozním a klidným dojmem, žádná zpráva jej nedokázala rozhodit, ani sebenezva-nější návštěva. Přesto, když si vcházel do jeho krámku, cítils, že je něco jinak. Obchod vypadal stej-ně, nějaké cetky, pult, za pultem Žid, za Židem chrlič. Problém byl se samotným majitelem, tvářil se ustaraně, velmi ustaraně. Naštěstí to pořád nebránilo v tom, aby nenasadil svůj typický obchodní mírný úsměv a nepozdravil: „Dobrý večer, co pro Vás mohu udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tomáš "Valach" Marný pro „Třeba tím, že mi po těch pár letech, co se známe, začneš třeba tykat.....“ zaculím se na „starce“. Poté se tak pěkně porozhlédnu, podívám se na chrliče a na ustaraného obchodníka. „Se mu nedivím. Hlavu jak pátrací balón z toho všeho, co tu všichni vykecaj.“ „Ale jako vždy, můj milý příteli Avive, nepřišel jsem jen tlachat či nakupovat cetky nebo nedejKain prodávat kradené zboží či něco pochybného...Hledám částečně radu..A možná něco víc...“ zaculím se a nakloním se přes pult. „Nedávno mě opustil jeden můj společný známý, jsem si jist, že ho neznáš. Martin Zeman, rozhodně neobchodoval s dětma na krev a tak....“ prohodím spiklenecky a na stůl položím víceméně skoro vše, co jsem umrlému, budižmuovzdušílehké, Zemanovu zkonfiskoval. „Smahnul ho týpek, černá kožená bunda, vous na bradku, černý vlasy že mu padaj do obličeje a na krku tremérskej symbol. Ani se s chudákem Martinem moc nevybavoval...“ prohodím a k věcem na stůl přihodím i ten kus knížky, co jsem našel. „Mno, a mě by zajímalo, jestli nemáš nějaké menší tušení, do čeho se to Martin namočil anebo odkdy Kamarilští dělaj bárbekjů zcela za, hm, tmavé noci a tak...“ řeknu, pokrčím rameny a uculím se. „Jo, a potom jestli tyhle dreky“....ukážu na hromádku věcí z nyní-hořícího-baráku „..mají nějakou zcela validní hodnotu...“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. kolem 02:00 Petr Dívala se na tebe, očima člověka, který se motá od šoku, k hrůze ke stálému nepochopení, co to zrovna udělal, proč se to stalo a co to má s ním společného. Několikrát přejela očima po svém poko-ji, ale pak se vrátila zpátky k tobě. „Jak? Proč? Co se to děje? No tak, Petře, co je to za hrůznou věc, e o ní nemůžeš mluvit, ani když se mě syn mé známe pokusil zabít?“ Nevyčítala ti, žes jej nechal odejít, Anna strašně nerada vídávala někoho umírat, či násilí jako tako-vé, proto byla i správně překvapivá myšlenka, že se dokázala Jirkovy ubránit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. - mezi dvanáctou a jednou Valach Žid se lehce pousmál a zavrtěl hlavou v odmítavém gestu, měl své přesvědčení, svůj přístup a měl ho už docela dlouho, třeba ten, že si zachovával velmi slušné vystupování, které bychom mohli na-zvat i pracovním odstupem, ať už k němu ten, či onen chodíval jak často a jak dlouho chtěl. Poslouchal tvé vyprávění a pozorně z něj selektoval důležité informace s péči člověka, na jehož in-formovanosti stojí pravděpodobně většina Prahy, minimálně té věkově méně smrtelnější. „Martin Zeman? Nešťastná nehoda, že může existovat něco takového. Příliš vysoké generace se-bou nenesou toliko prokletí krve, jako spíš nebezpečné deformace charakteru a to pak zejména sami pro sebe.“ Prohlížel si pozorně Žid věci, které ležely na stole. Velmi opatrně vzal list deníku a přečetl si se zá-jmem pár řádek, viděl si drobný stín, který se mu přehnal přes tvář, když jej nakonec odkládal, ale i tak jej odložil na svoji stranu pultu. „Myslím, že patříte mezi ty, kteří velmi dobře vědí, že když si nedokážete vybrat jednu stranu, měl byste se buď od nich distancovat, nebo hrát tak, aby si obě dvě mysleli, že nepředstavujete žádný problém. Tato hra má svá striktně daná pravidla a zvyklosti. Pan Zeman si pravděpodobně, velmi bláhově, myslel, jak není schopným hráčem, nebyl.“ Přísně vzato, tenhle obchodníček se nijak netajil tím, že kupčí s informacemi, svým způsobem byl v Praze mistrem svého řemesla, neboť o něm věděli všichni, ovšem nikdo jej neodstranil. „Krátce řečeno, primogen tremérského klanu se už na takovouto existenci nevydržel dívat a jsem si jistý, že Biskup to viděl stejně. Mluvil jste o barbekjů, co si mám pod tím přesně představit?“ List z deníku bude pravděpodobně ona cena za informace dnešního večera. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Takže syn její kamarádky? To by mě nenapadlo udělal jsem si mentální poznámku o tom jak se k ní dostal a odhodlal se k oné pravdě. Sedl jsem si, položil jí ruku lehce na rameno a začal. Víš. Na tomhle světě existují různé věci, které nejsou přímo...přirozené. Ne všichni jsou ovšem lidé se zvláštním talentem jako ty nebo tví přátelé. Jiní jsou...prokletí. Mají na sobě kletbu starou jako lidstvo samo. Taky je znáš, i když jsi nejspíš netušila že opravdu existují. Jsou to upíři. trpce jsem se usmál. On byl jeden z nich a já.. z hluboka jsem se nadechl a přidal možná trošku víc pravdy než by bylo zdrávo. Já jsem také jeden z nich. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. kolem 02:00 Petr Anna zareagovala, no, tak jak zareagovala: „Takže takové ty věci jako netopýří podoba, česnek, stříbro, rozpadání se na prach, sluneční světlo a …“ Mluvila tönem člověka, který ne že by nevěřil, spíš tak nějak nechce věřit: „A pití krve?“ Instinktivně se kousek odtáhla. „A vy jste vlastně mrtvý a žijete tedy na úkor jiného? Nebo se tak už no n-narodíte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Petr Kovář pro Annina reakce mě příliš nepřekvapila na druhou stranu ani nepotěšila. Reagovala zhruba tak jak bych čekal od průměrného člověka ne od někoho kdo sám fušuje do nadpřirozených sil. Tak nějak, je to trošku složitější. povzdechl jsem si. Nejsme všichni stejní. Někteří z nás se umí proměňovat, jiní ne. Co se stříbra a česneku týče, je to jen pověra i když na slunce opravdu nemůžeme a... lehce jsem se ušklíbl když přišla řeč na nejméně příjemné téma, tedy stravovací návyky. Ano, pijeme lidskou krev takže ano, žijeme na úkor lidí podobně, jako lidé žijí na úkor rostlin a zvířat, jen s tím rozdílem, že my nemusíme zabít, abychom se nakrmily. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 14.5. kolem 02:00 Petr Jako by Anna vycítila, že její otázka nebyla úplně nejlépe volena zatvářila se omluvně. "A ti u Vltavy, to byli také upíři a možná s tím mělo něco společného to hořící Divadlo." Spíš zkonstatovala, než se zeptala. "Znamená to tedy, že se teď začnou dít různé jiné věci, než doteď? Já nevím třeba nezačnou problémy?" Jako by se spíš chtěla zeptat, "mám se bát" a "kdy to skončí" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR