Vyšší moc
hrálo se Denně
od: 15. prosince 2009 20:29 do: 18. července 2013 11:36
Dobrodružství vedl(a) Whathilden
| |
 | Svět jako ten dnešní. Dnešní rok, stejná kritická situace co se dluhů států, hlouposti politiků a nevysvětlitelné bezohlednosti lidí týče. Je tu mnoho tajů co se nedá vysvětlit a vy se dostanete o krůček blíž k jejím vysvětlením. Je váš obyčejný každo denní den, budík zvoní, chvátáte na autobus co vám stejně ujede a musíte běžet pěšky aby jste stihly školu nebo práci. Stejně přijdete pozdě, dostanete seřváno a ještě vám strčí tu nejhorší práci, aby jste se v tom topily pěkně celý den. -tohle bude první část vašeho deníku. Normální život obyčejného, téměř nudného občana- libovolný stát, věk, národnost práce. Můžete to být i vy sami. -druhá část je už trochu akčnější. Dám příklad v rizikovějším zaměstnání. jste dřevorubec, v téhle zimě není moc pohodlné kácet stromy, ale jedna podělaná vesnička si vzpomněla že v zimě je zima. Motorová pila se zařízne do kůry, neslyšíte co na vás mluví vaši kolegové když poražený strom porcujete.A najednou na vás promluví hlas. Divný hlas... a pak tma Probouzíte se ve svěrací kazajce. Před vámi sedí sestřička a vyhazuje detektiva co na vás mává fotkama vašich zmasakrovaných spolupracovníků. A za to všechno můžete vy. -rodina se vás zřekla, nemůže vás vykoupit tak na vás zapomene, ten co se snaží vás z toho vyškrábat je akorát potopen jako váš spolukomplic. Jste v tom sami, nic se nedá vysvětlit. Čeká vás křeslo, nebo doživotí. Pak přijde část kdy vám sestřička řekně že jste volný. Strčí vám do kapsy poslední várku prášků co z vás dělají magora. navlíkne vám něco jiného než je nemocniční pyžamo a vyšoupne vás ven. nestojí tu žádné policejní auto. Ano, támhle ten detektiv má chuť´t po vás skočit, ale nemůže nic. U brány stojí černá limuzína. Vám pomalu dochází že ten co sedí vevnitř vás vykoupil, ale proč? Posadíte se. Co jiného vám zbývá? vrátit se domů? To určitě, po tomhle všem a nic není zadarmo. Tu aukci budete splácet. Nebezpečně. naproti vám v prostorné limuzíně potažené pravou tygří kůží sedí prsatá dáma. je jasné že je to jen poskok, ale i tak z ní vyzařuje jaká si autorita. Říká že vás potřebuje její organizace. Nemáte na výběr. Strká vám papír a vy ani nevíte co jste to právě podepsali. Odbor proti nadpřirozeným jevům? Co to sakra má být? -dále se váš život mění. Místo úředních dopisů nosíte v kufříku zbraně a vraždíte démony po celém světě. takové co lidské oko nevidí, takové co způsobí autonehodu, takový co postrčí dámu co se procházela příliš blízko zábradlí a do úmrtního listu jí napíšou že je sebevrah. Jsou všude kolem nás, našeptávají nám ty nejukrutnější myšlenky a my je poslechneme. I vy jste je poslechly. byly jste blízko smrti, ale odolaly jste. jste jedineční. jste lovci.. |
| |
| v začátku- inspirace pro vaše živoťáky „Iveto Zdatná, jak dobře znáte subjekt zvaný Xénie Wirdworlská?“ „Znám se s ní odmalička. Chodily jsme spolu od školky do základky. Poslední dva roky přestupovala na jinou školu.“ „Jaký k tomu byl důvod?“ „Ehm….mmmm myslím že se stěhovala. Ale faktem bylo že z tamnějšíma lidma moc dobře nevycházela. Víte, byla takovej ten střed šikany.“ „Podílela jste se na jejím šikanování?“ „-„ „Odpovězte.“ „Ano….“ „Jevila nějaké známky psychické nevyrovnanosti?“ „I kvůli tomu co jsme jí dělaly, nesla to dost dobře. Byla tichá, vždy v ústraní a ….strašně nemožně se oblíkala. Ale měla jsem jí docela ráda…“ „Tome Histe, jak dobře znáte subjekt zvaný Xénie Wirdworlská?“ „Od základky. Přestupoval jsem osmej rok na stejnou školu. Ale docela mi sedla tím jak….jak prostě byla jiná. I když nevypadala zrovna dvakrát k světu, ale kdyby si vzala pořádnou podprsenku a učesala se a oblíkla tak věřim že by byla kus.“ „Neodcházejte od tématu Tome Histe.“ „Pardon.“ „Jevila známky psychické nevyrovnanosti?“ „No, jednou mezi osmou a devátou jí přepadlo kdo ví co. Myslim že se nechtěla podřezat, ale prostě si ráda působila bolest.“ „Jaký druh bolesti?“ „Řezání střepem, pálení cigaretou, občas ze vzteku zkopala strom.“ „Napadla někdy člověka?“ „Tak to nevím. Ale mohu tvrdit že jsem jí znal dost dobře. Bavily jsme se spolu i když jsme byly te´d každý na jiné střední.“ „Paní Luizo Dotorská. Jak dobře znáte subjekt zvaný Xénie Wirdworlská?“ „Tiché zlatíčko, tiché sluníčko. Byla vždycky trošku pomalejší v myšlení.“ „Odpovězte přímo.“ „Nebuďte takový hulvát, bez té jizvy vypadáte i docela pěkně. Byla jsem její třídní od první třídy do sedmé- pak přestoupila. Jak se vlastně má?“ - „Prosím uklidněte se, bude to chvilka jenom pár otázek.“ „Vypadněte vy parchante. To nevidíte jak jí je? Celý měsíc jí šili dohromady a i tak bude na vozíku. Mazejte z domu než zavolám policiji.“ „Patřím k policii. Vy budete asi otec. Jsem hlavní vyšetřovatel Andy Meckhamer“- -„Ať jsi třeba Johny Deep, mě je to u prdele!“ „Zbytečně to protahujete. Takže Suzane Hillová. Jak dobře jste znala subjekt zvaný Xénie Wirdworlská?“ „ÁÁÁÁÁ NÉÉÉÉ. TATIIII.“ „Vidíte co jste způsobil? Doktora! Zavolejte doktora!“ „Dono Ilvisová. Jak dobře jste znala subjekt zvaný Xénie Wirdworlská?“ „Nechápu to. Pravda, neznala jsme jí tak dlouho, ale za ty tři roky jsme si vytvořily opravdu dobrý vztah. Rozuměly jsme si a tak vůbec. Měly jsme jí rády. Všechny tři. Nemyslím si že to udělala.“ „Nemáte právo dělat závěry. Tohle je zpověď né obhajoba.“ „-„ „Jevila známky psychické nevyrovnanosti?“ „I vy jste jednou byl mladý. Každého občas přepadne vztek i smutek a ona si to prostě vybíjela na sobě. Vždycky říkávala že má mnoho myšlenek….neužívala žádné drogy. To mohu potvrdit.“ „Sama jste řekla že jí znáte chvíli.“ „Ano, ale je to prostě má intuice. Prostě tomu nevěřím.“ „Pane Adame Frenzy“- -„Naprostý pako! Idiot vyblitej hnus! Chovala se jako psychopat! Tahala sebou nože vždy když mohla. A hele co teď způsobila. Já to věděl! Říkal jsem to!“ „Projevovala dobré schopnosti a učení po stránce energetické. Zajímala se o svět nadpřirozena a hodně milovala fantasy. Každý z nás má v sobě světlou i temnou stranu, ale vždycky jsem si myslela že u ní zvítězí ta světlá…“ „Nechci na to odpovídat. Tato beznadějná žákyně mě beznadějně zklamala. Co si o naší škole ostatní pomyslí? Rovnou můžu začít vyhazovat studenty a balit.“ „Byl jsem s ní rok. Pak z neznámého důvodu řekla že je konec. Nevím co jí nabručeli ti její vesmírní přítelíčci do hlavy, ale podle mě jí prostě hráblo.“ „Už od začátku?“ „To, ne to bych sní jinak nechodil. Ale pak se prostě nějak otevřela, nelíbilo se jí mé jednání a konec tipec.“ „A co její rodina?“ „Nikdo se nevyjádřil.“ „Proč v popiskách vidím: babička Xénie a prádzno?“ „Je to jen šílená babizna. Prve říkala, že kouří, po třetí návštěvě říkala že brala drogy a nějaký u ní i schovávala a po čtvrté přemýšlela jestli je to vnučka nebo vnuk.“ „Takže to vypadá na normální holku…“ „Normální?“ „Ano. „Četl si ty spisy?“ „Každej by to napsal stejně aby se do tý nepříjemný situace nedostal. Vyslechl bych Dolu Ilvisovou.“ „Proč? Je to jasný spolupachatel.“ „Neměl bys vést tohle vyšetřování když jsi na hlavní obžalované zaujatý.“ „Ale bohužel ho vedu. Zakazuji ti s ní mluvit.“ „Je to jediný svědek co jí pořádně znal a důvěřovaly si vzájemně…“ „Dobrá, ale žádné sliby o tvé šlechetnosti a záchraně. Jinak tě odprásknu jako psa.“ „Mám radši kočky“ Budík si to vesele řinčí a ona ho nepříliš vesele zabouchává. „Xénie.“ Po pár minutách se rozeřve mobil, opakovaně vyřvává každou minutu a do toho téměř najednou: „Xénie!Xénie!“ Líně otevře jedno oko. „Ujede ti autobus.“ Zabrblá ospalou odpověď a pokouší se usnout tím že utlumí zvuky přes polštář, tím si ale nepomůže. A je tu další nudný den studenta co si školu vybral dle nároku rodičů a navíc do ní musí dojíždět. V autobuse spánek moc nedožene, protože jí čeká banda testů a nakonec praxe. Na její drobnou postavu by se očekávalo že zvolí umělecké řemeslo malířské, či fotografické. Opravdu si jí lze jen těžko představit s palicí v ruce jak mlátí do kamenů. Že dnešní den bude o něčem a né o ničem odpískala už když ráno lezla z postele. Spolužáci jí moc neuznávali, profesoři jí rádi topily u tabule, protože se tak dobře nechala. Bylo jí to jedno. Těšila se až odtud zmizí a všem nakope zadky. I když ještě přesně nevěděla kam zmizet. ‚Ještě tu chytnu prašivinu.‘ Místo prašiviny však vzala do ruky kladívko, dlátko a začla monotóně otloukat kámen. Pobrukovala si to co jí zrovna vyřvávala MP3 dokud na ní nezačal vyřvávat profesor o školním řádu. Nebylo novinkou že ve svém třetím ročníku na této střední škole byla sama. Do školy celkově chodilo pět dalších sochařů jejích let a tak se občas stalo, že profesor učil jediného. Byla tu banda řvoucích rozzívených spratků z nižších ročníků a pak banda stále nervních profesorů co ráda topila a psychicky týrala žáky. Zapřísáhla se, že se nenaštve. Kdyby to udělala, asi by se tu z toho zcvokla. Pak přišel okamžik kdy se k ní přikradl profesor se slovy: „Prváci potřebují nakrájet kámen.“ Logicky to bylo na ní. Čtvrťák si někde užíval na plenéru a nikdo víc zkušený tu nebyl. Za tu dobu co tu byla dostala do ruky jen dlátko a kladívko ,ale teoreticky věděla o co jde, na co si má dávat pozor a navíc….Po něčem takovém by se na ní mohl profesor dívat trochu vlídněji. Kývla s královským úsměvem. O pár minut později svírala v rukou kotoučovou pilu, na obličeji pěkně roušku, na uších maxi sluchátka. Prváci udělali náčrtky na pískový blok a kotouč se rozeřval. Zvedl se vír prachu. Neslyšela nic. Pila se zařízla do kamene jako máslo, pěkně rovně přesně jak byla nakreslená čára. Nemohla krájet moc hluboko, zbytek se pak naláme ručně, šlo jen o správné naštípnutí kamene. Zakrojila pilu podruhé. Dávala si pozor kdyby se objevila prasklinka aby měla čas uskočit. Po prasklince z pravidla následuje odskočení kamene a především si za cíl vybírá lidské nohy. Náramně jí to bavilo. Profesor poradil k dalšímu řezu a kotouč se znovu rozvrčel. Pomalu se nořil do kamene, pěkně kousek po kousku. Pocítila zvláštní brnění. Né ze stroje ale vevnitř. Jako by z hlouby svého těla. Brala to jako známku vzrušení. Přece jen tohle není zrovna dvakrát bezpečný stroj a tak s úsměvem pokračovala. Vlasy jí zšedivěly prachem, stejně jako její okolí. Chvilku sledovala všudy přítomný prach co se jí snažil přes brýle dostat do očí, či přes roušku do pusy, chvilku naslouchala rozdílnému vrčení, když kámen protestuje a pak když kotouč protrhavá jenom vzduch. ‚Vnitřní….‘ zaklepala hlavou. Byla známá svou fantasií a tak tohle opět připsala jí. Pokračovala. Prach se opět zvednul. ‚Síla….‘ Prach se zvednul. Kotoučová pila prořízla krk kantora. Prach začal nabývat krvavý nádech. Do vzduchu vylétla paže. Řev pili se mísil z řevem lidí. Na zemi se začali kroutit vnitřnosti z kterých se pomalu kouřilo. Krev náhle zdobila celé venkovní nádvoří. Do naříznutých prasklin kamene se začala rychle vpíjela, hustá, rudá věštící smrt… Služební pistol mířila přímo na ní. Policejní auto bylo vyhozené velmi nešikovně na obrubník způsobem že rozrazilo dřevěnou branku na dvorek. „Slečno! Říkám to naposled! Pomalu ten stroj vypněte.“ „Pane bože! Podívej se na to! Sem se chtěla přihlásit má dcera! Mohla teď ležet mezi nima. Bože!“ Druhý policista se zbraní v ruce vrhl na svého kolegu pohled který naznačoval: nekecej a pracuj. Zkrvavená slečna měla hlavu na straně jako by si je zkoumavě prohlížela. Z točícího se kotouče sem tam odlítla kapka krve. „Pomalu ten stroj vypněte a položte na zem!“ Strážník se zbraní zvýšil hlas. Pila utichla. Druhý se strážníků k ní začal pomalu přicházet. „Dobře a teď, položte ten stroj na zem….“ „Davide ne!“ pila se rozvrčela. Pomalu se pokoušela otevřít oči. Ne! To bylo moc rychle. Proč je to světlo tak bolestivé? Všechno je bolestivé. Pudově se snažila pohnout rukama, pak nohama. Ale pohyb těla byl nějak omezený. Mysl byla příliš zmatená na to aby si začala uvědomovat kde je. A kde to je? Přes suché rty cítila dotyk. Někdo se jí něco snažil nacpat do pusy. A tak polkla. Pudově. „Už se probírá….“ Příjemný neznámý hlas. Infekční vůně…je snad v nemocnici? Ne….Nemocnice není tak bílá…nemá tak měkké stěny…Pomalu jí to začalo docházet. Poprvé se kolem pořádně rozhlédla. Byl to šok. Ve svěrací kazajce, položená na postel v pozici aby sebou nemohla hýbat. Napojená na různé měřiče co kontrolovaly její funkce. Támhle to vypadalo jako umělá výživa….nebo transfuze? Autonehoda? Nějaký záchvat? Příjemná sestřička jí pomohla se nadzvednout a vypít nějakou hořkou teplou čajovitou věc. Pak se ozvala rána na sklo při které málem nadskočila. Stál tam muž středního věku….Prožil asi nepříjemnou noc, celý pobledlý, nevyspalý, nevrlý, akorát tak někoho zmlátit. Ale jeho oči říkali něco jiného. Koukal na ní. Na obyčejnou holku s nudným životem….Ty oči jí chtěli uhranout, zabít. Z nějakého důvodu věděla že se ho má bát. Sestřička nezasáhla včas a on si prostě vpochodoval dovnitř. To na jeho tváři je krev? Kdo nosí takový sarkastický úšklebek? Možná moje stále nemocná babička….stěžuje si na první poslední… Pokouším se dát myšlenky dohromady, soustředit se. S něčím na mě mává. Jsou to fotky….Hnusné fotky. Zmasakrovaní rozčtvrcení lidé…Nic mi nedochází. Dokud nevyndá obrázek svého kolegy s rodinou. „Dneska má jeho dcera narozeniny. Asi jí nepotěší že jako dárek dostane zprávu že je z jejího otce salát.“ Pak vyndá fotku strážníka. Jediné co jde z odporné fotky poznat je jméno na vizitce co mu vypadla z náprsní kapsy. Je netknutá krví. David… „Z tohodle se nedostaneš holčičko.“ „Milá zlatá Xénie,“ hlas dostatečně odporný aby každý pochopil že jeho majitel není milosrdný a hodný. Pro ní to však bylo něco jiného. Neznámý, co jí nevyčítá že někoho zabila- i když bez své vlastní vůle. Tohle se nedá nijak dokázat- bohužel. Nikdo známý, kdo by se k ní obrátil zády, pomlouval jí, či o ní bázlivě šeptal. Nikdo jí neházel na talíř co způsobila a jaký důsledek to bude mít pro její blízké a jí samotnou. V jejím obličeji už byl výraz šílence když z lehkým úsměvem zvedla hlavu. Nabízel jí naději. Cítila to. A bylo jí jedno kam jí ta naděje povede. Chtěla pryč. Pryč od všech které milovala, pryč od všech co se k ní nakonec otočili zády. Přítel v nouzi? To je k smíchu. Ale konec konců je to lidské. Odpadu by si člověk neměl všímat, pokud nechce být stažen na stejnou úroveň…Coby na to řekla společnost? Haha. Pitomá lidská omezenost. Dokud někdo neokusí to co já nepochopí. Je to hlupák bloudící světem. Něco se v ní hnulo. Část kterou si myslela že ani nemá najednou začla pracovat. Říká se, že člověk využívá ani ne 20 % svého mozku. Že by ta tragédie spustila větší část? Ano….ano…Ne…ne….nevím.. Soustředím se. Někdo tu je. A chce mě. S tím vším… prý mi pomůže….Ano…ano |
| |
| co by jste měly znát a nebo se dozvíte Hlavní centrum ONJ- neznámé, neustále se přesouvá (starší povídají že jde o velkou kosmickou loď či firmu co se vydává za obyčejné pojišťováky a pro bezpečnost složek atd v intervalech který znají jen oni, mění své místo)- působí to zcela náhodně. přímý kontakt a vstup do Hlavního centra ONJ má jen prsatá slečna Oureil a pár dalších vyvolenců. To- tajná organizace. V každém státu v hlavním městě jsou tzv. Spojky. Spojky- dostávají úlohy od samotného Hlavního centra. Někdy jde o firemní zaměstnance, i samotné ředitele či různé významné i nevýznamné skupiny lidí (některé Spojky jsou i ve vládě) Zpravidla bývají tři a mají pod sebou 8 Poslíčků (nemusí nutně pracovat pod stejnou střechou. někteří z nich jsou třeba i popeláři. Poslíčci- jsou k nalezení téměř ve všech vrstvách. Poslíčci mají za úkol vyhledávat Lovce a informovat je o akci. Dále je zásobují a občas se akce i účastní (dle závažnosti) aby Spojky informovali přímo. Nejde o bojovnou jednotku. Občas jsou poslíčci né tak úplně lidé. (vždycky ví o vaší nynější pozici, zatímco vy o nich skoro nevíte- Starší Lovci to tu budou mít trochu jiné) božské bytosti- dokážeme si je představit jako bytosti z pohádek. V tomto světě jsou využívání jako zbraň. Občas se stane že způsobí svou mocí nějakou katastrofu. jejich likvidace je zcela jiná. Při odchytu se jim nesmí nic stát. Jsou předány Poslíčkům a ti je pak dále posílají rovnou do Hlavního centra ONJ na průzkum. Velký Šéf- většina si začíná myslet že je to smyšlená postava, protože dokonce ani Oureil ho na vlastní oči neviděla, jen slyšela. někdo ale tam nahoře přece musí dávat rozkazy. SLa- speciální laboratoř. Pokud je vaše přání závažné a vyhledáte Poslíčka, dovede vás do Speciální laboratoře. Neočekávejte že si tu pokecáte s nějakými 'lidmi'. Jsou tu nemluvné bytosti (někteří tvrdí že pod těmi obvazy jsou zubožení lidé) co se opravdu orientují ve všem možném. Od speciálních zbraní až po po ničivé trhaviny. Dále tu pracují medikové- čarodějové a bylinářky bude asi přesnější název (několik jich pracuje i ve vlastních bytech mimo SLa)po boji když jste na umření tak jsou to právě oni co vám sešijí končetiny funkčním způsobem, utiší vaše druhé hněvivé já, dají vám prášky co povzbudí vaší sílu či určité smysli. Jsou tu dvě skupiny, jedna léčí a ta druhá tak nějak cvičí s vaší nadpřirozenou částí. vedoucí SLa je doktor Brus (povahu nebudu psát, třeba bude mít někdo zájem jej hrát) sférické bytosti- všudy přítomné mocné bytosti které se nestaví ani na jednu stranu. Nemají důvod zasahovat do našich životů, ale rádi si povídají když je s kým a mají spoustu zajímavých informací. (ONJ je používá jako takovou vědomostní knihovnu). Samozřejmě né vždy odpoví. Pama-Partička macanů. Lidé co jedou tak nějak na vlastní pěst. Řadí se sem Novicové- ti co svou sílu nemůžou použít do útoku ale například tvoří ochranné bariéry, dokáží vrátit časové úseky, oživit rty mrtvol a tak dále (občas jsou též vysíláni jako doprovod do akce, pokud to Hlavní centrum ONJ žádá a Hanťa svolí) Hanťa- šéfík Pama. přesný počet a skupiny této organizace se neví. Ale je dost prachatá, protože pomáhá věci Hlavního centra ONJ (když mají náladu) žoldáci- obyčejní lidé se spešl zbraněmi, občas pomáhají jako obětní beránci při Akci generálové- 'lidé' jako jste vy. a pak je tu ještě spoustu dalších věcí na které jsem zapomněla. V homepage časem vypíšu osobnosti zmíněných lidí či těch co vám budou blízko (+ obrázky)- časem tam pak budu chtít i něco málo o vás to´t zatím vše démoni- neboli temné síly, přízraky, duchové, všechno v jednom, opravdu to tu nebudu vypisovat. Dělíme je do 6 skupin. A- hloupý- hodni na úroveň žoldáků, je jich nejvíc, vyskytují se tak po deseti a více B- drobný problém -pro nováčka, vyskytují se tak čtyři C- skupinový problém- pro celou skupinu nováček+ žoldáci+poslíček nebo nováček+novic (=střední zranění) vyskytují se po dvou ale v různých oblastech (daleko od sebe) D vážný problém- pro celou skupinu =těžká zranění, možná i úmrtí, problém pro Staršího Lovce(objevuje se občas se skupinou A) E velký problém-pro Staršího Lovce samotného (těžší zranění), střední= zranění pro Novice a Staršího, objevuje se nepravidelně (tak dvakrát do týden, občas i najednou se skupinou A či B) F- průser- zpravidla těžko zvládají dva Starší lovci, objevuje se výjimečně a sám, vždycky se na ně povolává celá síla. Nováčci-vy, málo kdy pracují sami Starší Lovci- nemusím snad vysvětlovat. většinou pracují sami či si vezmou na výcvik nějakého nováčka. Z nováčků si často utahují. Narozdíl od nováčků mají téměř stálí kontakt s Hlídači a občas i vědí o blízkém Sla. |
| |
| Tobiáš Cross-v minulosti Tobiáš Cross-v minulosti už je to pár měsíců a ty tak nějak netušíš co z životem. Musíš se neustále schovávat- byla velká klika že tě za tu vraždu ještě nečapli. Díky otci a matce by tě ještě šoupli na psychiatrickou léčebnu a to by tvému stavu vůbec nepomohlo. Tedy....o to se prve pokoušeli, domluvit ti....Dokonce tě přemlouvali tak dlouho že se sestra mezi tím spojila s policií. Bylo to rychlé. Slyšel si je dříve než přijeli do vaší ulice. Dostatek času abys všem ukázal. Proskočil si oknem z druhého patra a prchl do ulic. Když policie přijela, asi si říkali že se rovnou měla zavolat i sanitka. Místo vyšinutého synka tu byl mrtvý otec a pološílená matka s dcerou. Víc jsi o nich neslyšel. Možná jsi náhodně vkročil na to místo kde jsi dřív žil. Dalo se tomu říkat život? To místo bylo prázdné a zároveň plné. Už si ho dávno pronajala jiná rodina a když jsi nahlížel jak se dole v kuchyni matka mazlí se svým malým chlapečkem pocítil jsi krátké bodnutí lítosti. Možná došlo i na osamělou slzu. Ale tohle tak nějak nikdy nebylo nic pro tebe. -Od té doby kdy se v tobě poprvé probudila ta zvláštní síla a kdykoliv jsi na to pomyslel tvá paže se roztepala ničivou chtivostí, svět kolem tebe se změnil. A nebo se změnil tvůj pohled na svět? Stíny domů byli živé. Mezi prázdnými slepými uličkami bloudili stíny. A to neustálé šeptání kolem tebe....Možná jsi přemýšlel že bys přece jen zašel k psychologovi. Jaký by to ale mělo význam? Ukázal by ti pár obrázků a pak ti předepsal tunu léků. Možná by tě poznal...ne těžko by tě poznal. Před tím - i když je to pár měsíců jsi byl mladík, teď jsi zarostlé krvežíznivé zvíře. Ale kupodivu, tvá klidná hudba jako by rušila tvůj vzhled- jako že se o sebe asi opravdu moc na ulici nestaráš. když se vidíš v zrcadle, nezdá se ti, že jde o měsíce, ale roky...Vždyť jsi úplně jiný. -Před tebou je klidné tiché podloubí. Sem tam tudy někdo projde, kousek odtud je hlavní třída, ale takhle pozdě večer tam moc lidí nechodí. vyndáš svůj milovaný nástroj a opatrně přejedeš prsty po strunách. Stačí jen trochu lazení a už se podchodem line krásná klidná hudba. A jako by nebyla klidná jen pro tvou bouřlivou duši. Přichází stálí i nový posluchači. Libují si v té podivné melodii, nechají se unášet na strunách hudby. Zacinkají první mince. Nikdy bys nevěřil jak dobře to vydělává. Hraješ pár hodin. Mohl bys hrát i dýl, ale z ničeho nic chceš přestat. Ticho. Lidé odchází. myslel sis že odešly všichni. pak se za tvými zády ozve tleskání. Srdce ti skočí až do kalhot a kolena hrozí se podlomit. Je ti známý. Tohle je přece detektiv co řešil tvůj případ. Viděl jsi ho v novinách. ne, přece tě teď nemůže poznat. nemůže! Ale kdyby blíž zkoumal ten nástroj.... Očekáváš že vyndá zbraň a nasadí ti želízka. Loví v kapse...O dlažbu zazvoní mince. Už jsem o tobě slyšel, ale na vlastní uši je to přece jen lepší. jen tak dál. Moje dcerka se taky učí hrát...Nebo jí spíš já nutím. Chce jít na uměleckou školu, až doštuduje základku úleva. Srdce stoupá vzhůru. Můžeš ze sebe i vytlačit odpověď. pak se otáčí. jo ať už je pryč. Ale on se zastaví. Zase šmátrá v kapse. Podává ti vizitku. Je to David Lestský. David... Takhle po ulicích určitě víte o všem co se kde děje. Kdyby se v tomto okolí objevil tento mladík vytáhne tvou starou fotku informujte mě o tom hlasité šustění kabátu a klapání elegantních bot oznamuje jeho odchod |
| |
 | Minulost Už je to několik měsíců, několik měsíců jež uplynuli od vraždy kterou jsem spáchal. Pár měsíců od doby kdy jsem se zaprodal. Ale co, kdybych se jen zaprodal, dobrovolně jsem se postavil do jejich řad. Se znechuceným výrazem v očích jsem se zadíval na svoji levou ruku ukrytou pod vrstvou obvazů. Bál jsem se jí, děsila mě. Ona řikala že je to dar, dar od nich pro mě, dar který se bude postupem času vyvýjet, růst a sílit. Nic mě nemohlo vyděsit víc. Cevřel jsem pravou ruku v pěst. Měl jsem štěstí že mě ještě nenašla policie. Opravdu velké štěstí. Kdyby mě našli a viděli mou ruku...ani jsem nechtěl přemýšlet nad následky. Už několikrát mě napadlo že jsem se měl přeci jen nechat chytit. Možná, by mi tam někdo dokázal pomoct, ale bál jsem se, že by to nepomohlo, bál jsem se že má ruka by spoustu ostatních bláznů kolem mě pochopila jako hostinu. Při té myšlence s sebou ruka zrádně zaškubala a tak jsem raději přidal do kroku. Tak nějak mě má cesta zavedla k domu ve kterém jsem vyrůstal, k domu mích rodičů a místu mého největšího zoufalství. Hledal jsem zde podporu, hledal jsem pomoc, ale místo toho jsem našel jen strach a děs. Můj otec to psychicky neunesl a upil se k smrti, zatím co matka se sestrou zavolali policii. Utekl jsem jen tak tak, ani vlastně nevím proč až do posledního okamžiku jsem byl odhodlaný nechat se chytit. Nakonec jsem ale uprchl a přidal na svůj krvaví list další mrtvé. Nenápadně jsem nahlédl oknem dovnitř. To že se v domě s takovou minulostí jako má ten náš usadila další rodina a ještě k tomu s malím dítětem mě docela překvapilo. Krátké bodnutí lítosti a nic víc, pocit...emoce které jsem si téměř ani nevšimnul než zase zmizela. Něco mi říkalo že je to špatně, že bych to měl prožívat o něco více než teď. Otočil jsem se od okna a vyrazil pryč. Rozhlédl jsem se kolem sebe a sledoval jak stíny kolem mě žijí svím vlastním životem. Před měsíci by mě to vyděsilo a vehnalo do náruče psychologa, teď už mě to ale nijak zvláště nezaráželo. Mé šílenství se pomalu stávalo neoddělitelnou součástí mého života. Součástí které jsem se sice bál, ale stále to bylo lepši než potoky krve, které byli za tím. Konečně jsem se dostal ke svému pravému domovu. Malému podchodu, mezi hlavním nádražím a autobusovím. Občas tu prošlo pár lidí ale jinak tu bylo ticho. Schoval jsem se tedy ke své oblíbené stěně a vytáhl své cello. Jedinou věc, která mě ještě stále spojovala s mou minulostí. Jediná věc která mi dávala zapomenout na děs každodeního života a umožňovala mi alespoň trošku ovládat své vražedné touhy. Jen chvíli jsem ladil než jsem začal hrát. Za chvíli se kolem mě začali shlukovat lidé, ale já je téměř nevnímal. Měl jsem oči zavřené a byl ztracený ve vlastní hudbě. Utopený v moři klidu. Začali cinkat mince. Nikdy bych nevěřil, že může obyčejné hraní vydělávat tolik. Kdybych ty peníze skutečně potřeboval, za rok bych se mohl vrátit z ulice zpět do normálního života, ale já nechtěl. Hrál jsem několik hodin. Kolik přesně to jsem si netroufal odhadnout. Jediné co mi pomáhalo posoudit čas byli lidé střídající se u mě. Přestal jsem hrát, ani jsem nevěděl proč, prostě mi to přišlo zprávné a otevřel jsem oči. Lidé začali odcházet a já schovávat svůj nástroj zpět do pouzdra, když se za mnou ozval potlesk. Vyděšeně jsem nadskočil. Vůbec jsem dotyčného neslyšel přijít. Pomalu, jakoby váhavě s vědomím že se děje něco co už nebudu moci vzít zpět jsem se otočil a pohled který se mi naskytl mi málem zastavil srdce. Věděl jsem kdo to je, znal jsem ho z novin a televize. Oboje ho bylo plné, protože to byl právě on kdo řešil nejhůrznější vraždu která se v naší zemi za poslední roky stala. Vraždu kterou jsem spáchal já. Byl to člověk který mě lovil mě. Sáhl do kapsy a přesto že jsem nechtěl, ruka ukrytá v obvazech se napnula. Věděl jsem že v okamžiku kdy vytáhne zbraň nebo želíska zemře. I kdyby měl kolem posili, má ruka jej zabije ať chci nebo ne. Místo toho do pouzdra na zemi dopadla nějaká mince. Uvolnil jsem se ale ruka ne. Nechtěla se vzdát své kořisti. Chtěla jej zabít. Ano, hudba je vzkutku vznešené umění. Očišťuje duši. odpověděl jsem na jeho poznámku o dceři. To už se otáčel a mě svitla naděje. Třeba mě vážně nepoznal. Třeba to není vše jen trik jak mě dopadnou, třeba nezemře. V tom se ale zastavil a otočil zpět ke mě. Já musel vynaložit veškerou sílu vůle kterou jsem v sobě byl schopen sezbírat abych si zabránil jej zabít. Nechtěl mě zatknout, podal mi jen vizitku. David Lestský... Vzal jsem si od něj fotku a zadíval se na ní. Byl jsem to já a přece nebyl. Na fotce byl veselí mladík se širokým úsměvem a živou jiskřičkou usazenou hluboko v očích. Já byl...spíše než jeho jsem připomínal mrtvolu. Úsměv se ztratil v nenávratnu a z očí zmyzel lesk, nahrazen zoufalstvím. Ano, kdybych jej viděl, dám vám o tom zprávu. přikývl jsem a sledoval jeho záda. Měl bych ho zabít...měl bych se zbavit všech co mě chtějí ulovit, měl bych...ne...neudělám to s tím jsem pozbíral peníze v mém pouzdře, schoval cello a zamířil pryč. Z peněz jsem si nechal jen to co jsem skutečně potřeboval pro své přežití. Zbytek jsem rozdal těm o kterých jsem věděl že je zkutečně potřebují. Sám jsem toho nepotřeboval moc. Mé tělo od oné proměny toho moc nesnědlo a já se raději nepídil po důvodu. Jen jsem doufal že to nemá nic společného s mizícími bezdomovci v okolí. Z podchodu jsem zamířil k nedalekému kostelu. Jako každý den, každý obyčejný a ubohý den jsem se šel modlit za vysvobození které stále nepřicházelo. |
| |
| Tobiáš Cross- v minulosti ten divný pocit co se ti usadil v těle když jsi toho detektiva potkal nezmizel. Stále je tu. napíná tvé smysli a tvá ruka se svírá v křečích. Je to dlouho cos jí použil v boji. Nějakým způsobem musíš její energii uvolňovat. Dřív k tomu stačilo pár kontejnerů či cihlová zeď, ale teď cítíš že je její touha jiná. krvavá. Když tě tolik mučí jediná část těla, co se stane až se semínko zla pořádně rozroste? To radši nechceš domýšlet. Ztichlým večerním Brnem tě provázejí stíny. Některé znáš, některé vidíš prvně. Proti tobě právě Vyšel bezhlavý rytíř s erbem růže. Kdybys ho neviděl nebyl by průchod jím pro tebe tolik nepříjemný. Ale on ti uhne. Skoro to vypadalo že si zachoval něco ze své etiky. Po tak dlouhé době. Necítíš se jimi být ohrožen, proplouvají světem, občas se zastaví, nebo z ničeho nic zmizí. Když jsi byl obyčejný, vnímals je jako například: zdá se mi že za mnou někdo je, ale ulice byla prázdná. Možná jsi slyšel zvuky které neměl kdo způsobit protože tam nikdo nebyl. Nebo typická husí kůže. To je znamení že tam jsou. Protože tak je stále vnímáš i teď, když je vidíš. Kostel je pár bloků odtud. Blíží se kolem osmé hodiny a nějaký sbor zrovna nacvičuje koledy. je to pěkné. Dětské hlasy jsou vysoké a pisklavé, přesto krásně kontrastují s mužským basem či staršími zpěváky. Možná si až teď uvědomuješ, že za chvilku budou vánoce a ty je strávíš poprvé sám. Vánoční atmosféra koled tě kolíbá. Rád bys k tichému orchestru připojil i své cello... Cítíš něco víc než obyčejného ducha. Nad tvou hlavou se prožene stín. Tebe si nevšímá, neskáče na tebe. Pokud se zakloníš máš proti temně modrému nebi možnost vidět cosi jako obřího šedého vlka. Tvůj rozum hned nepřijímá že by mohlo jít o vlkodlaka ze strašidelných příběhů a hororů. Připomíná to cupakabru. Podobné ,ale rozhodně menší zvíře prý n+kdo viděl kolem Texasu. zatím se nenašel žádný hmatatelný důkaz. Dojde ti kam se po střeše kostela krade. je to jasné. Dokážeš vidět a už i slyšet tu bolestnou scénku....je možné že tam uvnitř je tvůj orchestr? Nějakou dobu jsi přece taky hrál takhle v kostele- pro radost rodičů a pak i svou. Je vůbec možné že ho uvidí? uvidí ti dole co je rozsápe? Je jasné, že oni proti tomu bojovat nemůžou, ale ty možná ano.... Nebo je tu možnost že se otočíš a půjdeš pryč. Pokud tě tahle myšlenka napadne, ruka sebou začne cukat. |
| |
| Minulost-Kostel Pomalu jsem kráčel rušnými chladnými ulicemi směrem ke kostelu, ruku v obvaze sevřenou v pěst. Jasně jsem cítil jak by si přála krev, potoky krve ale to jsem jí odmítal dopřát. Nechtěl jsem nikoho zabít už nikdy. Kolem mě se prochází stíny. Přízraky dávno mrtvích lidí, ale i jiní tvorové. Neohrožují mě a já si jich zdvořile nevšímám. Tato "symbióza" nám prozatím jde velice dobře. Pomalu jsem se blížil ke kostelu. Už na tuto vzdálenost jsem jasně slyšel dětský zbor který zde spíval. Někde v hloubi duše mě napadlo jak rád bych se k nim přidal, jak by jejich zpěv krásně doprovodilo mé cello. Zároveň jsem ale věděl že to nebude možné. Ne dokud neovládnu svou ruku. Nechtěl jsem jim ublížit. Blíží se vánoce uvědomil jsem si se smutným výrazem vepsaným ve tváři. První vánoce strávené na ulici, asi bych si měl zvykat. Rozhodl jsem se že zase odejdu. Riziko že bych jim ublížil bylo příliš velké. Jenže dříve než jsem se k tomu odhodlal přeletěl nad mou hlavou tmaví stín. Instinktivně jsem se přikrčil, ale nebylo to nutné. Neútočil na mě, jako cíl si vybral chutnější...větší sousto uvnitř kostela. Bylo to nějaké neuvěřitelně velké psisko, ale ještě spíše vlk. Nelíbilo se mi to. Na strašidla a vlkodlaky jsem nevěřil, přesto co se mi stalo, ale i tak i obyčejný vlk by tam mohl nadělat velkou paseku, zvláště takhle přerostlej. Jasně jsem věděl kam po střeše míří. Nebylo možné aby si vybral jiní cíl. A já najednou věděl jak ukojit žízeň své ruky. Rozeběhl jsem se směrem ke střeše. Kousek odsud byl žebřík po kterém se na střechu dalo dostat. Za normálních okolností by bylo neuvěřitelně zdlouhavé dostat se až nahoru, ale s mou rukou to nebyl takoví problém, takže to nebyla ani minuta a ocitl jsem se na střeše spolu s vlkem. |
| |
| Tobiáš Cross- minulost to že se vlkodlak a ty ocitnete na střeše v tu samou dobu bylo tvé zbožné přání. A i když jsi tak blízko věřících a stavby zasvěcené bohu, hned tak se nevyplní. Tedy- částečně, ale rozhodně nečekal. Kdybys byl obyčejný člověk, rozplácl by ses dole po prvním šplhu, ale takhle si využil všechny ty ornamentiky, vystouplé části kostela a na závěr ti pomohla tvá nelidská paže. Ocitl ses na střeše. Vlkodlak jako by se ti smál. V jeho krvelačných očích je příliš lidského, než abys mohl stále tvrdit že je to vlk. Tohle vypadalo skoro jako úsměv. Odhalil své zuby a zvedl se do plné výšky. jako by ti tímto postojem chtěl říct: jdu jíst, když mě budeš rušit, budeš můj hlavní chod. Stačila chvilka nepozornosti a byl pryč. neslyšel jsi žádný skok či pohyb, ani pachově ho nemůžeš zachytit. jen intuitivně tušíš že se právě dostává dovnitř kostela. Začínáš pochybovat jestli na něho tvá síla bude stačit, ale když nezasáhneš ty tak kdo? Bůh? Pcha. Chorál dole stále jasně slyšíš. Žádný výkřik, žádná změna. Možná byla chyba lézt nahoru. nebude pro tebe problém skočit z této výšky- normálně by tě to stálo zlámané kosti, ale ztratíš tím čas. Někdo jako by pustil stopky. Ze střechy není žádný viditelný průlez dovnitř. Možná se tam dostal přes balkonek. Ten zpravidla vede buď do noclehárny a nebo pak přes chodbičku k varhanům.....Varhany začnou hrát. Ale před tím jisto jistě nehrály je jasné kde je. Sbor i orchestr utichá překvapen náhlou změnou. Takový tvor je rád když je krev jeho obětí plná děsu....I když si to možná nepřipouštíš sám máš tak trochu strach, ale co tímhle ztratíš? je možnost že ti po tomhle odpustí...Možná ti dovolí znovu žít jako 'člověk!. Ironií je že člověk už nejsi....Varhany utichají....výkřik |
| |
| Giusepe Gentile Přijde ti to jako včera. Nešlo o příjemný okamžik. Seděl sis pěkně v kanclu, přišla vám nová várka zbraní, pěkně vymyšlených a japonských co prve působí jako dětská hračička lejzr. když tím ale zasvítíš třeba do očí, tak může dotyčný oslepnout. Skvělá zbraň. Pokud někdo nenosí sluneční brýle. Přišli i další hračičky, zrovna ses dal do skládání když se ozvalo bušení. Byl jsi docela ponořen do práce, takže vstoupil sám. Udeřil tě do nosu pach střelného prachu. čerstvého. Což znamená že se někdo vrátil z akce a podává hlášení. Asi bys měl vnímat. Pohodlně se posadit do kožené židle za krásný ebenový stůl a sepsat hlášení. Něco je špatně. Už z výrazu toho vojáka cítíš že se ti ta zpráva nebude líbit. Snažíš se předvídat co to může být. nějaká zásilka neodešla v dobrém stavu? Někdo vyčmuchal tvou nižší firmu či někdo zlikvidoval tvou pověstnou šestici zvanou- Zabijačka? Tohle bude něco jiného. Voják se krčí, nechce se mu to říkat, protože ten co schytá tvůj hněv bude on. Přemýšlíš o té zprávě a při tom možná i hledáš něco co čím ho zabiješ. Pane...jde o vaší ženu Lucy.... víc ani říkat nemusel. je to těžká rána. Možná to rozdejcháš tím že ho odpráskneš, vypálíš mu oči, nebo si zapálíš doutník a objednáš si jejich vraždu. někdy to muselo přijít. Tvé sídlo přeci jen nebylo tak bezepčně vybavené. mělo to být varování. Někdo se tě asi bál. Buď tvé moci nebo konkurence. zemřou. Už teď jsou mrtvý. přichází smutek a spoustu vzpomínek. Náhle jsi ve Francii. Pěkně v podzemním sklípku ochutnáváš víno z nové vinice a dopřáváš si trochu klidu než začne tvá práce. Hodinky odtikávají poslední chvilky klidu. Když platíš a otáčíš se, téměř do ní vrazíš. Kolem tebe proplouvá anděl. V lehkých rudých šatech co dokonale obkreslují její krásné ženské křivky. Oči jako dva oceány, obrovské, téměř dětské a chytré. Je krásná.... Odcházíš ze sklípku. na tváři tě hřeje její polibek. Drahá kvalitní rtěnka. ven tě vyprovází její vůně. ještě jednou se ujistíš že to nebyl sen. V dlani máš papírek s jejím číslem hotelu...Jmenuje se Lucy. -ta vzpomínka v tobě probudila něco podivného. Možná ti rupla cévka v hlavě nebo tak něco. Pořádně si to ani nepamatuješ. o chvilku později tě příšerně třeští hlava. ležíš na zemi z hlavy ti teče krev jak z podříznutého prasete. Tvoje krásná kancelář, drahý lustr navržený a osobně udělaný od Swarovského roztříštění na zemi. Co tvé bolavé oči upoutá je strop. jako by do něho někdo zapíchal tvou sbírku nožů a drahých per.... Venku houká sanitka, naproti tobě se možná probouzí ušmudlaný voják a tebe napadá že tohle asi nebyl útok....Něco ti říká, že to ty. -Nyní jsi u svého osobního lékaře |
| |
 | Před dvěma lety Seděl jsem u sebe v kanceláři a prohlížel si právě dovezené zbraně, které mi poslal na zkoušku můj přítel a společník z Japonska. Když jsem si je prohlídl, tak jsem je začal skládat do svého trezoru, který byl umístěn v rohu kanceláře, když v tom se ozvalo zabouchání na dveře. "vstupte" Vyzval jsem a sedl si do svého křesla. Okamžitě jsem poznal, že je to jeden z mých obyčejných vojáků, který mi přišel něco oznámit. Už podle jeho chování se zdá, že není něco v pořádku, a když pak řekne "Pane...jde o vaší ženu Lucy...." Tak jsem jen na prázdno polkl a se slzami v očích se ponořil do vzpomínek… Mezitím v mé kanceláři "Co? Jak se to kurva mohlo stát? Kdo si to mohl dovolit. " Vytáhnu pistoli a namířím s ní na svého poté zmáčknu spoušť. Zvednu se a se židlí na které jsem ještě před několika vteřinami seděl, třísknu vší silou do lustru. Poté jí hodím do protější zdi. Ještě zdemolovat obrazy, některé hodím na zem některé prohodím oknem a pak… Zpátky při vědomí Ležím na podlaze své kanceláře, s hlavy mi teče krev a poté upadám do bezvědomý. Proberu se až v nemocnici. Ležím na posteli s obvázanou hlavou a nade mnou se sklání můj snad nejvěrnější přítel a osobní doktor Francesco. Zeptá se mě, co se stalo, ale já mu jen odpovím "Já sám nevím, když mi přišel oznámit, že Lucy někdo zabil, tak sem měl nějaké zatmění, vybavili se mi vzpomínky, a když jsem se vrátil myšlením i vědomým zpět do kanceláře, tak jsem ležel na zemi s dírou v hlavě. Hlavně mě odsuď dostaň." |
| |
| Giusepe Gentile Franseckovi poklesne brada. Někdo jí zabil? když si jí brával na různé Akce, jak firemní tak obyčejné večírky, většina tvých přátel ti záviděla. Byla překrásná. Opravdu překrásná. I když povahově trochu plachá, pod tou skořápkou se skrývala opravdová vášnivá žena, velmi chytrá žena a teď, je pryč. Pokud to chceš nějak rozebírat, nechá ti prostor. Vzájemně si velmi dobře rozumíte. Stačí jediné gesto a on pokračuje jako by ses o tom vůbec nezmínil. Či naopak. Podle fotek z rentgenu jsi se asi uhodil o stůl nebo ti v hlavě rupla nějaká cévka. Nic méně pravý spánek máš poškozený na fotce je viditelná boule a prasklinka. Máš tedy silný otřes pravé poloviny mozku, proto si nic nepamatuješ a omdlel si. Takže tě hned tak odsud nepustím. Takový otřeš ti klidně může pozměnit myšlení. Je pravděpodobné že budeš hůře ovládat části svého těla a nebo začneš fantazírovat...Tahle reakce je u každého jiná. Koho si přeješ jako svého dočasného nástupce? snaží se ti to říct na rovinu a pak to zakončí tím že ti dá naději...Vždycky byl takový. Za svůj život jsi viděl hodně úrazů, ale nikdy tě nenapadlo že se jeden z nich stane tobě. Možná zkoušíš jestli tě pravá polovina mozku poslouchá. jakož to vzdělanější člověk víš, že tuhle část používají zejména umělci. V práci musíš být trochu tvůrčí, abys měl dostatek nápadů, byl stále navrch a tak dále. Jako by Francesco tušil co po něm chceš s úsměvem ti tu zanechá pero a papír. Ale moc se nenamáhej. jdu ještě udělat nějaké testy. Chceš tu mít sestřičku, nebo někoho od tebe? Doporučoval bych ti spíš být sám...ale netroufá si doplnitnechci aby sis něco udělal ale ty to skoro jasně slyšíš. -pokud ho necháš odejít lehce ti zatepá v pravém spánku. Všechny přístroje kolem tebe pípají, celá místnost která je a vždycky byla jen tvoje je dokonale čistá. Dřív, když si tu ležel s obyčejnou nemocí si měl k dispozici mobil, nebo notebook ale teď....Samozřejmě že by ti to asi nedělalo dobře. Bílá nemocniční záclona se pohne. Až teď sis všimnul že tu s tebou je ještě někdo další. Uniformu má jako tvůj voják a neslušně se dívá z okna. Místo aby tě pozdravil, vysvětlil ti proč tu je...pak si všimneš že je tu něco špatně. Tmavé krátké vlasy má zalepené krví a je zamazaný z nějaké nové akce. Jako by vycítil tvůj pohled, začne se otáčet. Zvedá se ti žaludek. Vždy´t jsi mu prostřelil hlavu! Ale asi ne pořádně. Pravda, visí mu z ní mozek a pravé oko má úplně pryč, ale je tady. Jde k tvému lůžku. usmívá se. |
| |
| Mizuno Suzumi zdá se, že nejhorší životní zážitek máš za sebou. Sestřička- kterou je náhodou tvá známá ti počítá papíry o tom co jsi udělala, jaká soudní jednání tě čekají, jaké paragrafy jsi porušila, to že ti šéfík osobně poslal dopis s výpovědí tě skoro rozesměje. Dokud neřekneš stop. Pak se zvedne Vaše matka se snaží zařídit, aby se o vás mohla starat osobně a aby jste nemusela být tady....ale obávám se, že to asi nebude možné... byli jste dobré studentky. Když jsi studovala medicínu, byla to tvá velká sokyně a nakonec si ty dostala tu lepší práci. Ona pracuje jako sestřička v psychiatrické léčebně kde teď jsi. Zajímavá situace. Asi za to může osobně tvůj šéf. Viděla jsi pásku z jeho výslechem: Nikdy jsem nechápal jak to může vydržet takhle dlouho a vidíte? Přeskočilo jí, byla to jen otázka času...Můj nejlepší tým! a bla bla bla. Slyšela jsi že hned ten samí den kdy se stala ta nehoda za ním přišel tým hygieniků a chemiků. Bohužel nenašli nic co by mu zavřelo zobák. Informoval rodinu těch které jsi zabila, takže pár minulých dní ti bylo opravdu strašně a svým způsobem jsi byla ráda, že máš na sobě svěrací kazajku a nemůžeš si nijak uklidnit. Dohodla ses s Fubi (tvá sestřička) aby ti mírnila dávky antibiotik, takže se zatím ani necítíš tak omámená, ale je to jenom otázka času kdy z tebe idiota opravdu udělají. Další noc plná můr. Přemýšlíš že řekneš matce aby to vzdala, nebo jí ti hajzlové ještě potopí stejně jako tebe. Táta se radši ani neozval, to je u něho typické. Je půlnoc. Krátce jsi spala, všude je ticho. Zbudila si sama sebe. Můžeš si tu mluvit akorát sama ze sebou což je pro tvou povahu lepší než nic. Něco tu nehraje. Dveře k tobě jsou povolené a navíc....na sobě máš povolenou i kazajku...Popruhy jsou přeřezané. někdo tu byl a nebo je....Ticho...Všude je ticho a tma. |
| |
| Nemocnice "Jo někdo jí zabil. A nejspíš vím kdo. Byli to ty svině z Piolovo rodiny. Proto po tobě chci, abys mě zastoupili a mezitím co tu budu ležet se postaráte o to, aby všichni chcípli. To je dobrý já tu sám vydržím." Když Francesco odejde, tak si lehnu a chci znovu usnout, ale stane se něco zvláštního. Začne mi tepat v pravém spánku. Když se otočím k oknu, tak si povšimnu, že v místnosti nejsem sám, že je tam se mnou muž, kterého jsem zastřelil, když mi oznámil smrt mé ženy. Z hlavy mu vysel kus mozku a jen tak tak jsem se nepozvracel. Mířil ke mně s úsměvem ve tváři a tak jsem dostal celkem pěkný strach. Jediný co jsem mohl udělat bylo "C-c- co tu chceš?…. Pomóóóóc." Pokusil jsem se vstát a vyběhnout z pokoje, ale jediný kam jsem doběhl byli dveře u těch se mi zamotala hlava a já skončil na zemi v bezvědomý. |
| |
| Giusepe Gentile Francesco je tvým přáním překvapen, ale odkývne to. Dobře, ihned se na to vrhnu. nechám sem zavolat svou ženu, můžeš jí důvěřovat. pak odejde. -opravdu nedoběhneš dál než ke dveřím. Proto tě vzbudí vzdálené hlasy. Vnímáš jak někdo otevřel dveře a skoro jsi jimi opět dostal ránu do hlavy. Časové úseky jsou děsně nepřehledné. Nesou tě zpět na lůžko, přibíhá někdo další, něco křičí, mění ti obvaz, po celém těle tě polívá horkost... Nevíš kolik je hodin když se probouzíš. Venku už se začíná stmívat. Před tím bylo ráno. Prospal jsi skoro celý den. Tvé myšlenky jsou rozházené. Vedle tebe sedí sestřička. Momentálně ručně měří a zapisuje tvůj pulz. Je to Franceskova Soňa. Když si všimne že jsi vzhůru, usměje se. Měli jsme o vás velkou starost pane Gentile. Fransecko vám vzkazuje, že už jsou jim na cestě je velmi oddaná svému muži a velmi oddaná i tobě. nejednou jsi jim oběma pomohl z krizové situace a jednou jsi zachránil život jejich dceři. Soňa byla dobrou přítelkyní Lucy... Až budete schopen fungovat aspoň na vozíku, bude mít pohřeb. Všechno teď zařizuje Francesko a přidali se velmi ochotně i vaši lidi je vidět že se jí o tom moc nechce mluvit. Prozraďte mi pane...co se vám stalo? Viděla jsem nahrávku.... samozřejmě. jsi tak vysoce postavený že tě musí neustále někdo sledovat na obrazovce. V rohu je jedna kamera a pro případ a tvou osobní bezpečnost i kamera druhá přímo ke tvé osobní stráži. Možná si až teď vzpomeneš proč jsi utíkal ke dveřím... U okna nikoho nevidíš. |
| |
| Střecha kostela Poprvé v životě jsem byl vděčný za kletbu kterou jsem na sebe vzal, neboť nebýt jí nikdy bych se na sřechu nedostal. Žebřík co na straně býval někdo odmontoval už dávno, nebo jej přestunul takže jsem to musel vzít po nejrůznějších výstupcích a ozdobách na stěně. Nebýt mé pod obvazy schované paže, nikdy bych se sem asi nedostal. Trošku zadýchaný jsem zvedl hlavu a zadíval se tomu tvorovi do očí. Přestával jsem věřit tomu že je to jen vlk. Žádný obyčejný vlk by totiž prostě nemohl jen tak vyskočit na střechu kostela. Žádný vlk se nemůže tvářit takhle a žádný vlk nemůže mít v očích tolik touhy po krvy. Co ty jsi sakra zač? zeptal jsem se tvora a pozvedl svou levou paži pro případ nutné obrany. V ten okamžik jsem ho na vteřinu spustil z očí a byl pryč. Nechápal jsem jak se to mohlo stát. Prostě zmizel. Přestával jsem věřit že ho dokážu zastavit, na druhou stranu, nikdo jiný tu nebyl a i kdybych to nedokázal...alespoň zemřu jako člověk a ne jako stvůra která se ze mě stává. Protože ze střechy nebyl nikde průlez dolů, musel se dostat do budovy přez balkón, kudy jsem ho opatrně, avšak co možná nejrychleji následoval. Skvělou motivací pro zrychlení mi byl křik vycházející z nitra kostela. |
| |
 | Psychiatrická léčebna Nastalá situace by mi možná přišla komická, kdyby se to nedělo zrovna mě. Sedím, na sobě svěrací kazajku a moje bývalá spolužačka z výšky mi předčítá, čeho všeho jsem se dopustila. Proč mi sakra vyká? napadne mě jen tak mimochodem. Matně si vzpomenu na svá školní léta a mám za to, že my dvě jsme si rozhodně tykaly... Nebaví mě poslouchat výčet všeho, co jsem za ten jediný krátký den stihla napáchat. Jako kdybych si to sama nevyčítala dost. Teď mi to ještě musí předčítat nahlas. Proč? Mají snad dojem, že si neuvědomuju následky? Nebo že bych na to "zapomněla", stejně jako jsem "zapomněla" na to, co jsem provedla? Co se týče následků, rozhodně si je neuvědomuju, ale je fakt, že si nepamatuju zhola nic z toho, co se stalo... PROČ bych dělala něco takového? Proč bych zavraždila svoje kolegy? Vycházeli jsme spolu poměrně dobře... Kdybych se jednoho dne probudila a ostatní by mi tvrdili, že mi přeskočilo a zabila jsem šéfíka, tak to i pochopím, ale... tohle? Přece nejsem blázen... Nebo jo? Ne, rozhodně nejsem... Na to se cítím až moc... při vědomí? přesvědčuju sama sebe. Je jediné štěstí, že si na mě Fubu ještě pamatuje a mám u ní jistou protekci, kdybych dostávala předepsané dávky antibiotik, tak… Jako laborantka si dovedu docela přesně představit, co by se se mnou dělo. Stejně je to zvláštní, že moje momentální existence závisí hlavně na ní. Jaká ironie osudu. Nebo spíš šéfíkova zvrhlost. Záměrně nepoužívám slovo „život“, protože tohle život skutečně není, je to jen jakási prázdná existence beze smyslu. Jak dlouho to tady budu muset vydržet? Jestli mi úředně potvrdí, že jsem cvok, pak asi do konce života. A jestli ne, tak ten konec života přijde hodně rychle: vynesením rozsudku. Každopádně je jisté, že to mám tak jako tak spočítané… A po tom, co jsem udělala, si to taky zasloužím. Lituju, že si nemůžu přečíst dopis s výpovědí, který mi šéfík osobně poslal přímo do psychiatrické léčebny. Jsem si jistá, že by to nebylo žádné suchopárné čtení a já bych se ještě docela ráda aspoň něčemu zasmála. Aspoň něčemu. Při vzpomínce na jeho výpověď se chtě nechtě musím ušklíbnout. Takže on vlastně přiznává, že mi z něj přeskočilo? Tak to je sladké, vážně. Nejlepší tým? Já patřila do nejlepšího týmu? Asi bych se měla cítit poctěná. Nevesele se usměju. Takže máma mě chce odsud dostat? Ani nevím, jestli se jí po tom všem dokážu podívat do očí... Nvíc už není nejmladší. Jak by to asi zvládala? Než se naděju, je tady další noc. Vždycky jsem noc měla ráda. Ve dne bylo plno shonu, práce a povinností, zatímco v noci člověk vzklouznul do postele, zavřel oči a oddal se příjemným snům… To by však nesměl být zavřený v blázinci, místo pyžama mít svěrací kazajku a sny nahradily noční můry plné zvláštních vzpomínek a nikdy nevyřčených myšlenek. A taky krev. Spousta krve a křiku. Nerozeznám, komu který hlas patří, na to je jich tam až moc, ale jsem si jistá, že je znám... Jako obvykle se probudím zpocená. Štve mě, že se kvůli svěrací kazajce nemůžu ani pohnout... Počkat? Nemůžu? Ale můžu... Co se děje? Ke svému nesmírnému překvapení zjistím, že jsou přeřezané i popruhy a dveře jsou mírně pootevřené... "Fubu?" zašeptám tázavě. Hlas mám nakřáplý od toho, jak dlouho jsem ho nepoužívala. "Je tady někdo?" pokračuju dál ve svém monologu. Dál už nepřemýšlím. Vidím prostě jen příležitost k útěku. Popravdě mě moc ani nezajímá, kdo to tady nechal otevřené... Vím, že tohle je prostě šance, která se nebude opakovat. Tiše se plížím z pokoje, rozhlížím se kolem sebe a dávám pozor, jestli někdo nejde. Pokud někoho uvidím, pokusím se schovat někde ve stínu, výklenku... Cokoli, co se dá využít k maskování. Jestli mě chytí, mám sakra velký malér... Musím se nějak proplížit ven... Jenže nevím, kde jsou klíče a kde je ochranka... Pochybuju, že by nechávali odemčeno. Tohle bude ještě hodně zajímavé. |
| |
| Tobiáš Cross přes mozaikové okno jsi viděl jeho stín. Prve byl velikosti lidské skrčený u varhanů a najednou začal nabývat a mohutnět. V Ten samí okamžik prolomil ticho výkřik někoho tam dole. Slyšíš kněze jak se modlí, stejně jako slyšíš řev těch co se stihli vzpamatovat. V uších ti hučí krev, tvůj tep se zrychluje, takže by se dal rovnat závodnímu koni. Obrysově je to ten samý tvor kterého jsi potkal na střeše. Představa co je vlastně zač tě až děsí. Kdybys proletěl oknem ocitl by ses mu v zádech. Ještě máš čas. Protože až se mu podaří seskočit dolů, potečou potoky krve a ty ho budeš moct zastavit akorát tak vlastním tělem. Ruka zapulzuje a zaškube sebou. Skoro jako by se těšila. I ty se přestáváš bát. Její síla tě povzbuzuje k útoku a rychlému činu...Máš šanci to stihnout.... Mizuno Suzumi kradeš se a připadáš si hůř než zloděj. ze začátku bylo těžké zvyknout si na pohyb, tělo tě trošku klame než ho pořádně rozhýbeš. napadají tě různé šílenosti. Možná pokud jsi viděla si vzpomeneš na dobrý psycho horor Gotika. Pokud jsi měla ráda vžívání se do hlavních postav, právě teď si to můžeš vychutnat. Myšlenkama už jsi venku z blázince, ale tady to nebude tak jednoduché. Možná Fubi schválně zapomněla zamknout a bude to past a nebo se slitovala kvůli tvé matce a bude to pomoc. první kroky jsou nejhorší. Stále ti v hlavě přede hlásek. vrať se, ještě máš čas každý tvůj bosí krok či šustění nemocniční košile, bušení srdce, všechno ti to přijde tak hlasité... Vzpomeneš si že v podobném blázinci jsi byla na exkurzy. A taky sis vzpomněla na bezpečnostní systém. Kamery....Málo kdo u nich ale vydržel sedět takovou dobu. Třeba budeš mít štěstí. Zahneš kamsi kde si myslíš že je východ. Vyšla jsi na nějakou hlavní chodbu. Svítí tu zářivky a skoro určitě tu budou i kamery. když vykoukneš vzadu vidíš mříž a strážníka. Sedí na židli, hlava se mu kolíbá sem a tak. Klíče za jeho opaskem jako by na tebe tiše volali. Musíš být rychlá... |
| |
| Nemocnice Když zase přijdu k vědomí, tak matně vidím a cítím jak se otvírají dveře a několik lidí mě odnáší na postel. Poté zase usnu. Vzbudím se až večer, když už je tma a vidím jak vedle mě sedí Soňa Franceskova žena. Když zjistí, že jsem vzhůru, tak mi řekne "Měli jsme o vás velkou starost pane Gentile…" Nechám jí domluvit a pak se jí pokusím vysvětlit co se stalo. "Řekněte Franceskovi, že mu jsem moc vděčný. Víte Soňo, když Francesco odešel, tak se tu zjevil muž, který díky mě zemřel. Samozřejmě jsem dostal strach a tak jsem se pokusil utéci jenomže jsem doběhl jen ke dveřím a zbytek už nejspíš víte. A byla, tak hodná a sehnala mi tu videonahrávku a ještě zavola Franceskovi, aby mi se někoho poslal ? Děkuju." |
| |
| Kostel Ocitl jsem se na balkoně a zahlédl toho tvora skrz mozajkovité okno. Viděl jsem jeho tělo jak mohutní a roste, přestože obrys si zachovává stejný. V ten moment se zespodu ozvali vystrašené výkřiky a polohlasná modlitba kněze. Nevěděl jsem jak to můžu slyšet, ale slyšel jsem to. V ruce mi zaškubalo. Cítil jsem sílu která se z ní vylévala a procházela mím tělem. Věděl jsem že jestli ty lidi dole něco zachrání bude to právě tato síla. Soustředil jsem se na ni. Všechny obavy šli stranou. Nechal jsem ji aby mnou prostoupila a sám jí pomáhal ve snaze narůst. Proskočil jsem oknem. V ten samí okamžik má ruka o kousek zmohutněla a roztrhala obvazy které ji ukrývali. Zvláštní ruka barvy tepeního krvácení, se stříbrným žilkováním. Prsty byli o poznání delší než na ruce druhé což bylo dáno vyžším počtem článků a hlavně drápy na ní umístěnýni. Jasně jsem cítil touhu své paže po krvy. Letěl jsem přímo ke svému cíli, byl jsem za jeho zády. Levá peže se skoro sama složila do podoby "kopí" (natažené prsty přitisklé k sobě). Odhadoval jsem že běžného člověka nebo zvíře bych takhle probodnout dokázal. Mířil jsem na páteř. Chtěl jsem mu ji vyrvat z těla. Nebo má ruka chtěla? |
| |
| nemocnice Soňa se po tvém příběhu tváří velmi překvapeně. jako každý kdo by ho slyšel. U ní víš že to nikomu neřekne. Jiný by o tobě okamžitě prohlašoval že jsi blázen. Na kazetě jsem nikoho neviděla, ale zkusím tu kazetu sehnat a přivést sem televizi....Nikomu to prosím neříkejte byl v jejích očích krátce vidět strach? Možná jsi blázen.... Kývne Dopravím vám sem tedy i telefon, ale jen s pevnou linkou. Modernější vybavení by na vás mohlo špatně...působit o chvilku později se ozve ťukání na dveře. přijíždí maličká televize s videem. Další sestřička ti na noční stolek vedle postele dává telefon, zapojí jej a odchází. Soňa mezi tím pustí tu videokazetu. Probíhá tam přesně to samé na co si pamatuješ. Vidíš ho tam! Vytrháváš si hadičky z těla a běžíš- nebo se spíš potácíš ke dveřím. Padáš na zem. Jde blíž a blíž. Stále se usmívá. A pak ti něco zastrčí do kapsy nemocničního županu. Video je najednou přerušeno. Sakra, ale v tomhle čase už tam běžíme my. jak ale vidíte, nikdo tu s vámi nebyl. To je ale v pořádku, to se při otřesu mozku stává. Potřebujete ještě něco? pokud si sáhneš do kapsy cítíš kousek papíru. |
| |
| kostel Sklo se tříští, ale ty střepy téměř necítíš. Žene tě dopředu touha po boji. Tvá ruka lační po krvi. Jsou to rychlé okamžiky, ale naproti jemu si připadáš tak strašlivě pomalí. Otáčí se, zase ten vlčí úšklebek. Skoro se ti nepokouší vyhnout. Tvá ruka projede jeho hrudí. jedno žebro zlomíš o další se zastavíš. Necítí bolest! nekňourá! nevyje...Místo toho udělá pár rychlých kroků dozadu. Je to okamžik. Padáte. Cítíš jak ti rupla ruka. Právě ta tvá démoní. je Zlomená. Váha toho tvora jí skoro úplně rozdrtila. Uzdraví, se jako vždycky, ale nebude to hned. Teď né. Zrovna když jí potřebuješ. Lidi utíkají ven. Možná stihnou utýct dost daleko než si s tebou pohraje a pak tě zabije. Ale při jeho rychlosti... Dostal jsi sílu démonů, tak dlouho ses skrýval a nakonec to takhle promrháš. jsi opět k ničemu. teče z něho proud krve a jemu to nevadí. jako by před tvýma očima se rána začne zacelovat. Kosti dorůstají, maso ukrývá žebro, všechno pokrývá nová krásná kůže a nakonec šedá srst. Ví že nemůžeš nic dělat. Můžeš zkusit utýct, ale to nemá cenu. Pomalinku jde k tobě a oblizuje se....Budeš jeho večeře... |
| |
| Psychiatrická léčebna Jedno mi určitě uvěří všichni: tahle situace je vážně o nervy. Plížím se nemocnicí, kterou ani pořádně neznám a čekám, že na každém rohu na mě vybafne nemocniční zřízenec. Smysly mám napjaté, jak se snažím zachytit každý, i sebeméně nepodstatný zvuk, jsem napjatá jako už dlouho ne. Kladu opatrně nohy před sebe - i chození jsem za tu krátkou dobu stihla odvyknout, takže našlapuju pomalu a opatrně, ale jsem si docela jistá, že neslyšně. Trhnu sebou uprostřed pohybu. Co to bylo? Něco jsem slyšela, nebo ne? V panice se divoce rozhlížím kolem sebe a očima vyhledávám, kde bych se mohla co nejrychleji schovat... Ale nakonec se nic neděje. Asi se mi to zdálo... Já už vážně začínám bláznit. Ještě aby ne. Tahle situace je opravdu infarktová a ve spojení s tím, co se mi stalo před pár dny.. Raději na to nemyslet, to bude to nejlepší řešení. Moje tělo si znovu začíná zvykat na pohyb a víceméně mě poslouchá, ale stále mě bolí ruce ze svěrací kazajky. Zdá se mi, že iž můžu myslet trochu jasněji... Možná je to tím, že ze mě vyprchává ta umírněná dávka antibiotik, nebo jsem se prostě stihla víc probudit... Ale nejpravděpodobnější bude, že mě takhle vzbudil právě adrenalin. Koenčně začnu trochu víc uvažovat, proč jsem vlastně měla otevřené ty dveře. Jediné, co mě napadá, je Fubi. Ona mě měla vždycky na starost, tak je možné, že to udělala ze staré solidarity? Nebo mě prostě chce ještě víc potopit, možná proto mi dávala ty snížené dávky antibiotik, abych ještě měla vůli k útěku... Mrcha! Možná jí křivdím, třeba prostě jenom zapomněla, ale nejsem v náladě, abych někoho ospravedlňovala. Každopádně to musela udělat ona, kdo jiný? Jestli to udělala schválně, tak jí zakroutím krkem. Hrkne ve mě. V mojem případě by nemuselo být od myšlenky zas tak daleko k činu... Co když to udělám zase? Nával nejistoty mě na chvilku přinutí zastavit. Jestli jsem nebezpečná pro ostatní, tak... Tak ať! Já tady zkrátka nebudu! ozve se moje sobecké já. Mysli, Suzumi, kde je s největší pravděpodobností východ? Snažím se uklidnit, když tu budu jen tak pobíhat, je otázkou času, než mě najdou... Ale to se lehce řekne, hůř udělá.Zvlášť v téhle situaci. Jak se mám sakra uklidnit?! A pak si vzpomenu na tu exkurzi...No jasně, většinu blázinců stavějí v podobném duchu... Prosím, ať to najdu co nejrychleji... Je mi jasné, že čím déle tu pobíhám po chodbách, tím větší je pravděpodobnost, že mě někdo nedopatřením zahlédne... Nebo už možná ví, že nejsem ve svém pokoji? Kdy je asi čas na má další antibiotika? To mě povzbudí k činu a instinktivně zabočím do jedné z chodeb... A pak, navzdory vší pravděpodobnosti, spatřím klimbajícího strážníka, jenž má klíče vyzývavě zavěšené přímo za opaskem.. Dlouho se nerzomýšlím, není čas. Místo toho se opatrně přikradu ke strážníkovi, abych ho nevzbudila... A pak se mu rychle, ale přesto opatrně, pokusím vythnout klíče z opasku. Jestli se mi povedlo ho neprobudit, opatrně se odplížím a snažím se tiše odemknout, abych vyrazila vstříc svobodě.. Jestli jsem ho vzbudila, využiju momentu překvapení (je ještě rozespalý), pokusím se ho složit dobře mířenou ranou a zdrhám jako o život, protože je jasné, že po tomhle už si rozhodně všimnou, že jsem pryč... |
| |
| Kostel Něco se šeredně pokazilo. Byl jsem si tak jistý tím že umře, ale ne. Přes všechnu svou rychlost jsem byl proti němu prostě příliš pomalí. Stihl se otočit a věnoval mi úsměv. Nebránil se. Probodl jsem mu srdce rukou, ale místo aby zemřel, udělal několik kroků zpět, načež jsme spadli. Cítil jsem jak se kosti v mé levé ruce lámou pod vahou jeho těla. To bylo špatné. Ničil ji, mou jedinou zbraň kterou jsem proti němu mohl použít. Věděl jsem že se nakonec uzdravím, ale tak vážné zranění bude i téhle ruce trvat hodně dlouho. Zato on se mi hojil doslova před očima. Lidé utíkali. Doufal jsem že to přežije alespoň někdo. Tak tohle je všechno? Kvůli téhle ubohé síle jsem obětoval svou duši? Kvůli něčemu co zničí obyčejné chlupaté psisko? Nebál jsem se ho. Se smrtí jsem byl smířený, jen mě štvalo že se to stane zrovna teď a zrovna tady. Hlavou mi bleskla myšlenka. Věděl jsem že se budu bránit až do konce. Zraněná ruka s sebou lehce cukala, něco se ve mě změnilo. Chtěl jsem moc, chtěl jsem sílu. Hodně síly. Ne proto abych mohl ochránit ty lidi, ale abych mohl zabít jeho. Chtěl jsem ho vidět umírat. Chtěl jsem vidět jeho krev téct po mé paži. Chtěl jsem vidět mrtvolné prázdno v jeho očích, i kdyby mě to mělo stát život. Zahleděl jsem se vlkodlakovi do očí a věnoval mu stejný úsměv jako on před chvílí mě. Neměl jsem zbraň a proto jsem zdravou rukou sáhl pro vysoký svícen na podlaze u mě (taková ta tyč se třemi bodci na kterých jsou svíčky). |
| |
| Nemocnice Jak jsem předpokládal, tak Soňa vypadala velmi překvapeně a tudíž bylo jasné, že toho mrtvého muže jsem viděl jen já a nikdo jiný. Pak odešla a za chvíli se vrátila jak s televizí a videem, tak ještě s telefonem. Zapojí televizi a video a koukneme se na záznam. Vidím tam to, co si ještě pamatuju a pak i to jak jsem v bezvědomí a ten muž se ke mně stále blíží a do kapsy županu mi dává nějaký předmět snad nějaký papír. Toto je, alespoň důkaz, že nejsem cvok a už se chystám říct, aby Soňa z kapsy županu vytáhla papírek, když v tom promluví. "Sakra, ale v tomhle čase… " To mi připadá divný. Jak to, že já ho na tom videu viděl a Soňa ne? "Soňo sáhněte prosím do kapsy mého županu měl by tam být nějaký předmět." (Pokud tam nic nenajde, tak řeknu, aby mi župan podala, a papír vyndám sám.) |
| |
| blázinec klíče jsi brala opatrně. Nedivíš se že tu ten pupkáč usl. Musí tu být děsivá nuda. To co jsi slyšela se ozve znova. je to pláč nějakého pacienta. Nic víc. Hledáš klíč. Tiše a opatrně. Hlídač stále chrupká vedle tebe. Židlička vrže jak se nadechuje a vydechuje. Trochu tě jeho přítomnost uklidňuje i když je to divné. klíč cvaknul. Jistě ho ještě budeš potřebovat takže je pomalu vyndaváš. Pak se za tebou ozve jediné Klap cítíš že za tebou někdo stojí. A taky že na tebe někdo vrhá svůj stín. Je blízko. Cítíš i jeho dech....je to dech....zvířete. Leknutím už tak napětím zpocené ruce upustí klíče. Cink hlídač vedle tebe se probouzí. Nemáš vůli se pohnout. strach tě přišpendlil k zemi. Skoro ani nedýcháš. Jak se sakra víc neslyšíš. Ozve se škubnutí, chroptivý výkřik a pád židle. Je velmi pravděpodobné že máš zavřené oči. Pokud ne, viděla jsi tu hrůzu ve stínech na stěně. něco velkého právě sežralo hlídače. Jeho krev je nyní naprosto všude i na tobě. Zvíře je za tebou. Momentálně pomalu mlaská, žvýká a křupe. Možná nemělo zálusk na tebe. Klíče,....jediná naděje je klíče....Přes tu mříž se snad nedostane. Co to může být? je to velké jako medvěd... |
| |
 | kdesi ještě ne, chlapče, ještě kousek...To bylo prefektní vezmu si z pytlíku popcorn a sleduji dál jak se mladý muž snaží vyšplhat za vlkodlakem na kostel. To jste mě volaly kvůli tomu abych to sledovala? že to nezvládne sám? No dobrá.... povzdechnu si. Zacvaknu vysílačku co mi visí na uchu a stoupnu si. a kvůli tomuhle jsem přestala studovat poplácám své zbraně a rozhodnu se si dát trochu na čas. však mě prve taky nikdo nepomáhal. kostel sedím schovaná za oltářem atak nějak tuším co se tam děje při tom chaosu si mě ani nikdo nevšiml, skvělé. Takže vlkodlak, úroveň C...to by asi vážně moc šancí neměl ze Strany Tobiáše bylo slyšet asi jenom cinknutí když jsem tasila zbraně. Vlkodlak se možná tak stihl otočit než přišel o hlavu. Řez byl čistý vedený z obou stran. Pohyb katanami jsi možná ani nepostřehl. Ujistím se že vlkodlak umírá jak má, pro případ hlavu odkopnu ještě hodně daleko od těla. Zapálím si a až pak se ti věnuju. Podřepnu, a namočím prst ve tvé krvi a ochutnám jí. Úplný nováček, živíš se hraním na cello po ulicích po tom co jsi prchl z domu. Otec se kvůli té vraždě cos udělal zabil, matka s...dcerou? se tě vzdala... stoupnu si a začnu se rozhlížet po kostele. Nejsi v ničem výjmečný, tvá hudba ti přináší klid, v kapse máš starou fotku od jednoho komisaře co tě furt hledá a jmenuješ se Tobiáš Cross natáhnu druhou ruku než tu co máš zraněnou Já jsem Ívé, těší mě pokud ruku přijmeš, postavím tě na nohy. Což tě přesvědčí že i když mi může být tak 19 mám docela sílu. Hnědožluté oči, černé vlasy..Drobnější a menší.  |
| |
| Kostel před 2 lety Zrovna jsem se loučil s tím mizerným životem, když jsem zaslechl lehké cvaknutí načež vlkodlakova hlava letěla v dál. Co to sakra...? překvapeně jsem se zadíval ve směru ze kterého jsem tušil útočníka a už jsem jen zahlédl jak katana mizí v pouzdře. To jak mu usekla hlavu jsem ani nezahlédl. Kdo to k čertu...policajt to nebude a zachránila mi život...otázka je proč... Znovu jsem se zadíval na svou rozdrcenou ruku. Tak kvůli tomuhle jsem se obětoval? Kvůli téhle ubohé napodobeníně síly? Jen proto aby mě překonala minimálně o deset let mladší holka se samurajským mečem? nadával jsem v duchu. Kdybych řekl že jsem zklamaný bylo by to ještě hodně slabé. Během toho odkopla dívka vlkodlakovu hlavu o kus dál, načež ochutnala mou krev a začala mluvit. To seš nějakej upír nebo co? zeptal jsem se docela agresivně a začal se s pomocí stojanu soukat na nohy, i když mi to kvůli zraněné ruce moc nešlo, nakonec se podařilo. Ale ani ona není až tak dobrá, neví co jsem...nebo možná ví a v tom případě je to ještě horší... Podala mi ruku a já ji ji tou zdravou stiskl. Nepůsobila na mě sice příznivím dojmem na druhou stranu zachránila mi život. Taktéž mě těší Írvé zamumlal jsem. S tímhle se nesmířím. Nesmířím se s tím že je o tolik silnější než já...že jsem toho tolik vytrpěl kvůli ničemu... |
| |
| Nemocnice je tam papírek. ale je prázdný. Co ot má být? omlouvá mse, ten župan měl být čistý, asi to tu někdo zapomněl. Hned to vyhodím... a už si bere papírek do ruky. Není pro tebe problém si ho vzít. Je tam jasně a zcela čitelně napsáno: Teď ona vůbec nechápeš o co jde. Víc tam nestojí. je to jak z nějakého laciného hororu, kde je šve psané krví. Ale Soňa opět nic neviděla. Trochu vám pootevřu okno, máte tu strašný vzduch stoupne si na židli aby dosáhla na kliku a otevře obě dvě části okna. Venku je krásně. Dneska bude příjemná noc jako by se snažila ti zlepšit večer. televizi ti nechala puštěnou, takže se na něco krátce můžeš podívat dokud ti jí nezabaví. Zrovna se ve zprávách hlásí o nějaké šílené vědátorce co při jednom výzkumu zabila celičký svůj tým. nyní je v psychiatrické léčebně. Prý se to odehrálo někde v Japonsku. pak ti znovu zatepe ve spánku. Tušíš že tu je. Ano. Stojí u dveří a usmívá se. Krade se k ní. Pomalu. Ví že nemůžeš nic udělat, nemůžeš vůbec nic udělat. Strčí do ní....Pád z desátého patra nemůže přežít...Pomalu k ní jde... Vzadu v hlavě cítíš nějaký pohyb. Hlásek který ti radí ty ale přece můžeš ěnco udělat. Můžeš ho zastavit. cítíš sám sebe jak pohybuješ ovladačem, aniž by ses ho dotknul... |
| |
| Kostel Zvědavě ho sleduju. Upřímně mě to velmi baví. Považuje se za chudáčka... poznámka o upírech mě rozesměje. Ne, jsem jen dobře informovaná, ale máš dobrou krev je jasné že mě tvá situace baví i to, že se můžu stavět nad tebe. nad dospělého. Měli by jsme jít, pokud jim teda nechceš vysvětlovat spoustu věcí a hlavně to, kde ses tu tak najednou vzal... čekám dokud nevstaneš, pokud váháš, povzdechnu si Už jsme z blázince tahaly hodně takových lidí jako jsme my. jednodušší je to takhle to mi věř... což asi taky moc nepochopí prostě pojď- pokud teda nemáš zlámaný i nohy. všechno ti vysvětlím už stojím u dveří a špicuju uši jestli někde v dálce nehouká siréna |
| |
| Kostel Probodával jsem ji mírně řečno vražedným pohledem. Ne že bych měl něco proti svobodomyslným a silným ženám, ale nevychované děti mi lezly krkem vždycky. V ruce mi zaškubalo. Jasně jsem cítil její vražednou touhu ale nehodlal jsem jí dovolit nic dělat. Dost na to že byla rozdrcená, nechtěl jsem aby následovala osud vlkodlakovi hlavy. Budiž... zamručel jsem a zvedl ještě ze země pouzdro se svím cellem (snad to celé přežilo) než jsem se vydal za ní ven. Skusmo jsem skusil pohnout rukou, ale přestože regenerace už začala sikl jsem bolestí. Zahojené to nebylo ani omilem. Takže, co třeba kdybys začala tím kdo je to my a proč jsem pro tebe lepší spojenec já než očividně silnější vlkodlak? |
| |
| Nemocnice "Ne počkejte ten papírek nevyhazujte. Dejte mi ho prosím." Křiknu na Soňu. Samozřejmě ho nevyhodila a podala mi ho. Na jedné straně opravdu nic nebylo, ale na té druhé ano. Stálo tam Teď ona. Trochu mě to zarazí, ale dál se tím nezabývám a koukám, co dávají v televizi. Po chvilce je mi však vše jasné. Ode dveří jde k oknu, kde Soňa otevírala okna úplně stejný muž kterého jsem zastřelil a který už zde byl ráno. Bohužel jsem byl na lůžku a bylo mi jasné, že vstát nemůžu. Takže jsem se jen díval jak jde k Soně, k ženě mého nejlepšího přítele a hodlá jí zabít. Pokusil jsem se jen o varování "Soňo pozor, slezte z toho okna" Ale jako by mě neslyšela. V tom jsem ucítil pohyb v temeni hlavy a všiml jsem si, že hýbu ovladačem aniž by jsem se ho dotkl. Zkusil jsem toto samé udělat i s televizí a k mému překvapení to fungovalo. Poslal jsem jí tedy co největší silou na hlavu onoho muže. |
| |
| nemocnice slyšela tě. přišlo ti však že se hýbe proti tvému času neskutečně pomalu. už byl téměř u ní a natahoval po ní ruce. Chtěl jí ven prostě vystrčit. Pomalu se k tobě otočila a pak si v jejích očích uviděl hrůzu. Ne, nedívala se na toho muže, ale na tu televizi. Prásk nevěřil si tomu. Televize prolítla skrze vojáka a udeřila Soňu přímo do obličeje. Zavrávorala, vyjekla a vypadla z okna. Tohle je přece šílené.... Voják se vyklání z okna. Pak se otočí na tebe. Usmívá se. Usmívá se velmi široce. A pak prostě zmizí, propluje zdí. -po pár minutách přibíhá tvá ochranka a nemocniční tým. Jsi v šoku. Tohle jsi přece vůbec nechtěl. Dole houká sanitka. I když dopadla přímo před nemocnici nemohla to přežít. zase směsice zvuků a hovorů. Možná se bráníš, bojuješ proti nim, či jen řveš a šílíš a nebo prostě jen mlčíš. oči upřené ven z otevřeného okna. Cítíš jak ti dávají injekci na uklidnění....Francesko....Co mu jen řekneš? |
| |
| procházka večerním Brnem opravdu si to vychutnávám. Pocit moci. Pocit toho že vím. MUHAHAHA vysílačku ještě chvilku nechám vypnutou. co si na něho vymyslím? pak mi to zabzučí do ucha takže trošku posmutním já věděla že mě ještě i odposlouchávají Chce tě Odbor proti nadpřirozenu. Tvá ruka je zatím nepoužitelná proti úrovni C- což jsou třeba vlkodlaci a upíři, protože jí neumíš ovládat. Odbor proti nadpřirozenu cvičí nás Lovce v boji proti démonům.... nádech Zajistí nám čistý rejstřík, případně zaplatí kauci, vykoupí, zajistí propusku z vězení a mi pak pracujem pro jejich věc. Co jiného taky můžeme dělat? Šílet nad tím co narozdíl od ostatních vidíme? zdá se že jdu určitým směrem. Na hlavní silnici. Co si dnes viděl jenom dokazuje že tvá 'démoní' síla přitahuje a je přitahována ostatními démony. takže by si časem msuel tak jako tak začít bojovat. takže se tomu nevyhneš pak se prudce zastavím. Přes silnici právě přeběhlo něco co vypadalo jako mamut s dlouhou ploutví místo zadních nohou. Slyšel jsi to, vnímal si to, ale nezanechalo to tu žádné stopy. Pokračuji dál. Pokud se nechceš vrátit k tvému ubohému životu, staň se ejdním z nás, ale prve ani pořádně nevíš kam jsem tě zatáhla. Působilo to jako obyčejná stěna v domě, ale za ní jsou schody a dlouhá chodba. Pomrkávají tu zářivky smrdí to tu jako v nemocnici. něco uděláme s tvou rukou pokračuji dál |
| |
| Procházka Po pár vteřinách cesty s ní mě bylo vážně líto že mám nepoužitelnou ruku. Chtěl jsem ji uškrtit jako nic jiného na světě. Dokonce i ten vlkodlak mi byl milejší. Aha, takže jestli tomu rozumím jste sráči co za svůj život a asi i trochu peněz vraždí svůj vlastní druh, nebo alespoň ty co odmítli poslouchat je tak? neznělo to nijak nenávistně ani naštvaně, spíše jsem zkoumal situaci. Jinak řečeno, ten vlkodlak si zasloužil chránit více než ti lidé... V tom mě protáhla nějakou stěnou do místa které smrdělo jako nemocnice. Heh? Tak tohle je jedno z míst které jsem nepotřeboval navštívit poznamenal jsem si. Není třeba se o to starat, za pár dní bude v pořádk... to co jsem chtěl říct přerušilo bolestné siknutí když jsem se rukou omilem otřel o zeď. |
| |
| Nemocnice S hrůzou sleduju, jak televize prolétne skrz mého pěšáka a přistane Soně přímo na obličeji. Ležím pět minut na posteli s hrůzou v očích, jediný co si vybavuju je ten výraz v obličeji Soni a toho vojáka, když v tom vběhne do pokoje jak má ochranka, tak i nemocniční tým. Jen upřeně zírám na okno, ze kterého vypadla a nic neříkám. Bylo mi totiž jasném, že mi někdo nebude věřit. |
| |
| nemocnice né že by ti to nikdo nevěřil, ale jediný důkaz- ta kazeta je přesně ta kterou ti Soňa přinesla. Speciální kazeta co nahrávala jen a jen tvůj pokoj. Ta tvá mířící k tvé ochrance byla připojená na to samé nahrávání, takže jsi jediný možný viník. Jsi vysoko postavený, pořád to ještě můžeš zvládnout....Ale kdo teď převezme firmu? Něco s tebou dělají, snaží se tě probrat. jsi ponořen moc hluboko do svých vlastních myšlenek. Tepe ti ve spánku....Bylo to snad pár minut? Před očima máš Fransecka...něco na tebe mluví, brečí...Tvoji ochránci ho drží aby ti neskočil po krku. Ne, už to nejspíš nebude tvůj přítel. Nikdy ti to neodpustí. I kdyby nahrávka existovala, hluboko v sobě bys věděl že to ty...A do toho všeho vzadu ve stínu stojí tvůj voják a směje se. Tichým smíchem. Nikdo ho nevidí, jen ty sám...Opět ti tepe v pravém spánku. Víš co přijde, co vždycky přišlo...snažíš se to zastavit...Je tam....tam v rohu... Tentokrát dokážeš pohnout nemocniční postelí. je dost možné že někoho uskřípneš u stěny...To on za to může....chceš ho zabít. Ale on už mrtvý je... -přibíhají další doktoři, jako by jich kolem tebe nebylo dost. Dávají ti další injekce, cítíš se otupělý...To bílé co ti navlíkají je kazajka? |
| |
| Nemocnice Všichni se mě snaží uklidnit i já se o to velice snažím, ale díki vojákovi, který stál v rohu místnosti a smál se, tak to stále nešlo. Do toho ještě vidím Francesca jak brečí a nejspíš mě chce, chce zabít. Naštěstí ho však drží má ochranka a tak se nezmůže na víc než na řev a nadávky směřujicí na mě. Kdybych chtěl, tak mu můžu jedním pohybem ruky podepsat ortel, ale neudělám to. Doktoři mi píchají uklidňujicí injekce a snad mi hodlají navléct i kazajku. Voják kterého jsem zabil se však v koutě stále tiše směje a když už to psychicky nevydržím, tak postel na které sedím pošlu přímo do místa, kde stojí. |
| |
| Ívé a Tobiáš ruka tě opravdu bolí. Ívé tě vede kamsi dozadu. je to spíše takové bludiště. pak z ničeho nic zahne do jednoho prázdného pokoje. Zaklepe na protilehlé dveře. je to šifra. Při určité správné odpovědi se dveře otvírají. Proti tobě stojí drobný člověk celý zafáčovaný. Nevíš jak přes to může vidět, ale vypadá jako by byl chromý. Otevře se ti naprosto jiný svět. krom těhlech 'lidí' se tu prochází například sexy žena s kočičími oušky a kočičím ocáskem, hlavní chodbou převáží na lůžku něco co vypadá jako by to ještě stále hořelo. Je tu veliký rozruch. Míříte do pokoje kde už na vás čekají připravení dva zafáčovaní doktoři. Aby to uklidnilo tvou situaci, je tu krom Ívé ještě jeden tvor co připomíná člověka. I když jeho kůže má viditelné šupiny. Podle vybavení hlavní doktor. Tedy doktorka. Proč vždycky přitáhnešššš bezdomovce Ívé? aniž bys tušil jak, najednou sedíš na lůžku a hlavní doktorka se ti dívá na ruku. Pěkně rozdrcené, od zápěstí až po rameno...To je taky vyhozené. Pozor te´d to trochu zabolí, a je zpátky v životě jsi neviděl někoho tak pohotového. Udivuje tě jak si s tím vším hraje. Normální člověk by vzal tampón, odsál krev, pak by vzal další, nakonec zafáčoval...Ona si z vatičkami a tampóny háže za zádama, při tom ti vyndavá z ruky třísku a snad se i zdá že má i více rukou.... a te´d pozor mladý muži, trošku to štípne potře ti ruku nějakým průhledným gelíčkem a pak přiloží své ruce kousek nad tvou ruku. Cítíš její přítomnost ale nedotýká se tě. Z jejích rukou vyzařuje tajemná tlumeně žlutá záře. Ze začátku to zaštípe, pak přichází pocit úlevy. Ruka se ti hojí skoro před očima. Pak ti to celé zaváže obyčejným obvazem Zbytek se musí zahojit sám pokud to zkoušíš, necítíš žádnou bolest, ale určitě bys jí měl pro dnešek šetřit. |
| |
| SLa mezi tím co tě tak nějak táhnu za sebou, povídám To jsi asi špatně pochopil. My tu nejsme ti zlý. Napadlo tě proč si ho zabil? Ano, zabil tvou milou ale nikdy by v tobě nebylo tolik zlého...Pokusil se tě napadnout démon a ty jsi měl prostě dost vůle mu odolat. Víš z kolika lidí udělali sebevrahy? Z kolika blázny? Kolik jich zabili? Věř mi že si nezaslouží žít...Tady ne... když mě pustí dovnitř a jeho též, kývnu na pozdrav a vedu ho k Serií. Tohle je Speciální laboratoř Sla, jsou ti co nedostaly sílu bojovat, ale orientovat se do zdravotnictví. Jsou úžasní i když někteří vypadají divně, dokáží tě během několika minut dostat ze smrtelného nebezpečí, přišít ti končetinu, aby fungovala jak má... když tě dotáhnu až k Serií (ta hadí bytost) hlídám kdyby jsi náhodou chtěl prchat. Tím že stojím u dveří jasně říkám že tě nikam nepustím. |
| |
| Před dvěma lety Možná mu společnost prostě nedala na vybranou pokrčil jsem rameny, ale to už nás pustili dovnitř. Následoval jsem Íve a nepřestával se divit na každém kroku. Od okamžiku co jsme prošli těmi dveřmi, jako by jsme byli v jiném světě. Okrajově jsem si všiml velice přitažlivé slečny s kočičíma ušima a ocasem, případně čehosi hořícího o kus dál. Co mě však nejvíce zajímalo byli zavašovaní pracovníci. Nikdy jsem nemiloval neznámé. Přesto jsem se na to co mají pod maskou raději neptal. Z ničeho nic se odněkud vynořila nějaká šupinatá ženština a začala mě ošetřovat. S dovolením, nejsem bezdomovec... poznamenal jsem a položil své cello vedle lůžka aby nezavazelo. Od toho okamžiku jsem jen valil oči. Nchápal jsem jak někdo může pracovat tak neuvěřitelně rychle a přesně. Navíc jsem měl velice oprávněné podezření že k uzdravení mé ruky použila i magii. Ehm...děkuju zamručel jsem a překvapeně si ruku prohlížel. Nebyla ještě úplně v pořádku ale to můj organizmus zvládne vyřešit ani ne za den. Ještě nějaká překvapení? zeptal jsem se Ívé |
| |
| Tobiáš usměji se že by konečně povolil? Je toho ještě spoustu. Ale víc mohu vyzradit až si rozmyslíš jestli se k nám přidáš....Máš to hodně jednoduché. OPNJ nepotřebuje tvou aktivitu okamžitě....takže,máš ještě čas se rozmyslet do trochu protočím sluchátko rána někomu to tu nemusí dělat dobře takže zamířím zase ven. Pokud dovolíš, ráda bych tě pozvala na skleničku. Dlouho jsem neměla volno protáhnu se a zapálím si. Moc barů tady v okolí neznám i když jsem vlastně z Českých Budějovic...ale...nejsem moc velký cestovatel....Nebo ti mám celý ten zbylý čas vyprávět o démonech? možná to byl jen prvotní dojem, ale z mého hlasu je cítit, že se začínám chovat trochu příjemněji |
| |
| Tobiáš Do rána? zeptal jsem se, načež jsem lehce pokrčil rameny. Chtěl jsem na to kývnout hned, ale takhle alespoň získám nějaké informace... Na skleničku bych si zašel rád ale něco mi říká ukázal jsem na svůj zkrvavený a potrhaný zevnějšek a na svou levou ruku že by mě nikdo do baru nepustil. Navíc ta druhá možnost zní lákavěji. Poznej svého nepřítele že ano? zeptal jsem se s lahkým úsměvem. Možná není tak strašná... |
| |
| Tobiáš vůbec neskrývám jak mě to mrzí. Ale co naplat. Dobrá. Pak budeš mít na poznávání času spousty, ale dkyž chceš zabít svůj poslední volný čas tak dobrá, pojď za mnou ozkouším jestli mé zbraně pořádně drží a pak se vyšvihnu na parapet. Následuje chycení se za spodek balkónů, přeskočení na zábradlí a pak krátký šplh po okapu až na střechu. tak schválně sleduji jak se s tím lopotíš, ale když už jsi nahoře, podám ti ruku a v posledním kousku ti pomůžu přece jen, má zranění že... Rozběhnu se a přeskočím na druhou stranu střechy a takhle dál dál a dál. Jop, je to docela nebezpečné, ale jen pro ty co spadnou. Takhle doskáču až k poslednímu baráku kde je výhled na most. Vždycky je to strašně zajímavý to sledovat podívám se na hodinky. Je přesně devátá Teď! Sleduj zábradlí z naší strany ze začátku asi nevidíš nic. Pak uvidíš osobu jak stojí u zábradlí. Je to mladá žena a za ruk udrží dítě. Vidíš že malá holčička ukazuje vzhůru. Maminka se usměje. Je zvláštní že cítíš že se usmála. Vysadí holčičku na zábradlí a drží jí aby nespadla. Obě dvě se smějí. Vzduch za nimi rozvlní obrys jaké si bytosti. Je to démon. Vzhledově připomíná minotaura. Jeho obrovské tělo musí působit mnoho hluku ale oni to neslyší. přistupuje pomalu k nim, pokud vykřikneš varování, neuslyší tě. Pak se dotkne rukou matky a škubne za ně. Dítě padá do vody, matka ječí a skáče za dcerou. Všechno se rozvlní a skončí to jen jako vzpomínka. Některé příběhy jsou tak tragické a tak šílené že se uchovávají ve světě vždy ve stejný čas, ale málo kdo si jich všimne. Matka se pádem zabila, ale dcera stále žije. Tou dcerou jsem já. |
| |
| Před dvěma lety Následoval jsem Ívé na její cestě, přestože pro mě to bylo mnohem obtížnější než pro ni a nejen proto že jsem měl nepoužitelnou levou ruku. Když jsem přišli na místo, posadil jsem se a čekal. Byla to opravdu zajímavá scéna, výjev z minulosti jaký jsem už párkrát viděl. Smysl to začalo dávat až poté co řekla to co řekla. Tak proto je lovíš? Protože ti zabili matku? zeptal jsem se a zahleděl se na nebe. Proč mi to ukázala? Určitě ne bezdůvodně, chce mě snad přesvědčit že démoni jsou jen zlí opovržihodní parchanti? No já vím svoje... Dostala jsi ho? zeptal jsem se po chvíli. Toho minotaura... |
| |
| Tobiáš svým způsobem mohl za smrt mé matky to ano....Ale jako malé dítě jsem si to nedokázala uvědomit. Nikdo ho neviděl, v tu dobu ani já ne. I ostatní se na mě dívali jako na vraha. jeden by si řekl že budou rádi že žiji, ale ne, k tomu nedošlo.... vyhrnu rukávy a ukážu docela nepěkné jizvy na ruce. Chodila jsem asi do druhé třídy, samozřejmě sebepoškozování bylo to nejmenší. pak měl tu drzost a vyhledal mě, mě osobně, sliboval mi že mě nechá abych viděla matku....že se s ní setkám. Utekla jsem z domu a on mi ukázal tohle chvilka ticha na tom mostě se poprvé ukázala má síla. bez mečů nemá takovou moc, ale byla dost velká na to aby ho vylekala a zahnala....Takže ne, ještě jsem ho nedostala vyprávím to skoro jako svůj každodenní příběh, ale stále je z toho hodně cítit že to pro mě nebylo lehké. Opravdu to není nic co bych si mohla vymýšlet. |
| |
| Před dvěma lety Tvá síla? zeptal jsem se. Takže existují i lidé kteří se s ní narodí, ne jako já uklíbl jsem se a ukázal a podíval se na svou ruku. Měl jsem raději zůstat takoví jaký jsem byl. Ale něco mi říká že jednou přijatou krev vrátit nemůžu nemám pravdu? zkoumavě jsem se jí zadíval do očí. Zajímalo mě kolik toho ví a hlavně jak moc upřímná ke mně bude. Je to zajímavé, netušil jsem že je vůbec něco takového možné a to jsem si říkal jak mocný s tou rukou jsem...pche nejsem nic víc než nevědoucí dítě. |
| |
| Tobiáš přeměny jsou různé. Tak nějak každý se s tím rodí. U každého to vypukne jinak. U někoho stačí nějaká životní tragédie, přítomnost samotného nadpřirozena, které tu povětšinou má mnoho společného s démony...a nebo démoni samotní. I když to je velká výjimka a teď už mi docvakává proč po tobě tak touží. se zájmem se zadívám na tu ruku. Skoro to vypadalo žárlivě. Jednou budeš silnější než já, pokud tě to potěší, ale zase to přináší spoustu rizik. Myslím že časem přesunu svou ruk nad tvou, ale né způsobem že bych se tvé démonické ruky dotýkala. vyndám si sluchátko a i tak to poslední radši zašeptám se z tebe stane démon teď asi pořádně nerozumíš co to znamená. Dnešní člověk je převážně zlý. nemůžeš za to, že tě posedl démon, kterého nezvládneš....ale třeba se mílím jestli jde tohle vrátit je pro mě moc banální otázka, než abych na ní odpovídala. ještě něco chceš vědět? |
| |
| Před dvěma lety Tím chceš říct že jsem se narodil s tímhle? Nebo alespoň s něčím co mě k tomuhle předurčilo? zamávalj sem jí rukou před obličejem. He, démoni...nevipadala vůbec démonicky ani předtím ani potom. Taková jednoduchá nabýdka. Dá mi sílu a výměnou za to nechtěla v podstatě nic, jenom jendu noc...byl jsem idiot zadíval jsem se na hvězdy. Stane se ze mě démon jo? No, kdybych to neovládal mám jistotu že nebudu dělat problémy moc dlouho s Námi za zády. to námy jsem řekl schválně, vyjadřovalo to mé rozhodnutí se k nim přidat. Jen jednu otázku, říkala jsi že ten vlkodlak byl C čko, je ještě něco silnějšího? |
| |
| Giusepe Gentile jsi moc líný na to abys otevřel oči. Světlo tě do nich hlavně hrozně moc bodá. jsi malátný. Uvažuješ kolik toho do tebe napíchali protože se nemůžeš hnout. pak si vybavíš takovou bílou nepříjemnou věc do které tě chtěli nacpat. Kazajka. jsi v ní. A právě díky ní se nemůžeš hejbat. Tohle musí být nějaký strašlivý omyl. Ležíš na zemi, stěny kolem tebe jsou polstrované. Nevidíš ven. Vevnitř je jen vysoko umístěná kamera. Vůbec to nechápeš. Dělá ti problém mluvit. Hlavu máš stále obvázanou. Stále cítíš tu strašnou bolest. kdo si to mohl dovolit? Přece ses měl ještě v klidu léčit a nyní jsi tady. pak ti začnou docházet takové ty věci způsobu: a kdo teď řídí mou firmu když ne Francesco? Zase tolik důvěřivých lidí nemáš. Navíc teď nikomu nemůžeš zavolat. o tom že tu jsi ví jen těch pár lidí v nemocnici. Francesco v tom jede taky a nebo se zhroutil smrtí Soni....Možná se otáčíš, či se jen tak zmateně kolíbáš, ale pak to znovu ucítíš. Nechceš, nechceš si to přiznat, nechceš se otočit, a vnímat to, chceš na to zapomenout. tentokrát v rohu tvé místnosti nestojí voják. Je to žena. Máš problém poznat její zubožené tělo a rozbitý obličej. je to Soňa. Stojí tam a z rozbitého oka jí vytéká osamělá slza. Pomalu mizí. je vystřídána jinou ženou. krásnou ,energickou. V červených šatech, tak jak jsi jí poznal. Otáčí se k tobě. Nikde ani známka zranění. je to snad možné? Usmívá se, je tak krásná a rozkošná. Jde k tobě, cítíš její božskou růži. Chci tě šeptá k tobě a líbá tě... |
| |
| Tobiáš kývnu démoni na sebe umí brát i lidskou tvář. tohle jsme nečekala. A bojím se, že to on iví taky. Co se stane až bdue nezvladatelný? třeba bych se za něho dokázala umluvit....ale co až zesílí natolik, že mu nebudu schopna pomoci? Co pak? chvilku mi to trvá než odpovím. Ještě jsou další tři skupiny....ale s těma se hned tak nesetkáš. Tedy- možná, pokud tě přidělí k nějakému Staršímu Lovci pak už prostě nemám trpělivost. Trochu se přiblížím a začnu se ti třít o rameno asi jako kočka. No tak, pane Crossi, noc je tak mladá a my jí strávíme na střeše? v takové zimě? asi mi chybí mužská společnost nebo prostě normální večer či co ,ale podle mého oděvu je zima to poslední co mi opravdu není. |
| |
| Střecha Nadále jsem sledoval noční oblohu. No, myslím že pro nejbližší budoucnost mi stačilo setkání s C-čkem přikývl jsem, a po jejích následujících slovech jsem se v duchu usmál. Ta musela být sama hodně dlouho že se takhle chová i k budoucímu démonovi... Na tváři se mi však z toho neprojevilo nic. Promiň pozval bych tě k sobě ale nejsem si jistý jak by se ti líbil potemnělí podchod na tváři mi škubal úsměv. Na druhou stranu v tomhle městě je spousta zajímavějších míst. zvedl jsem se na nohy. A nejsou ani nijak zvláště daleko... |
| |
| střecha to je nuda povzdechnu si a začnu taky sledovat oblohu. vážně zábava, hvězda, hvězda mrak, hvězda hvězda mrak, měsíc, hvězda.... když začneš mluvit škubnu sebou v naději že se něco začne dít, ale pak si zase sednu. nemusím se dívat jak se ušklíbá. je to cítit z jeho slov. Zajímavých míst? povytáhnu obočí protože tomu moc nevěřím když se zvedáš beru to taky jako znamená a jsem velmi, velmi zvědavá kam mě zatáhneš. Podívám se dolů ze střechy a pak na tvůj futrál kde máš cello jestli chceš....tak ti to vezmu ukážu na futrálek. bez oheldu na to jestli mi ho dáš či nikoliv čekám kterým směrem zamíříš, ale protože to rozhodně bude někde dole, tak počkám právě dole. |
| |
| Střecha Stále jsem se usmíval při pohledu na její nedůvěřiví pohled. Ne v pořádku, ponesu si ho sám odmítl jsem zvdořile její nabýdku, načež jsem sešplhal dolů a zamířil skrz město spletí nejrůznějších postraních uliček, ve kterých chybělo vše včetně pouličního osvětlení, takže jsem častěji šel po paměti než podle smyslů, až jsme se ocitli u nevelké stavby s těškými železnými dveřmi. Pravou rukou jsem zalovil v kapse kabátu a vytáhl ohmataný klíč. Jak jsem jej strkal do zámku naprázdno jsem polkl. Nerad se vracím do míst která jsou spojena s mou minulostí, ale tohle bylo jediné možné místo. Otočil jsem klíčem a otevřel dveře, překvapivě byli velice tické. Za nimi se rozkládala tma. Vztoupil jsem a jen lehkým gestem naznačil své společnici aby mě následovala. Teprve když byla uvnitř zavřel jsem za sebou dveře, zamčel a rozsvítil. Tak, tohle je místo které zrovna nemusím... řekl jsem a rukou obsáhl prosostor kolem sestávající z malé předsíňky ve které jsme se nacházeli a tří dalších místností, ložnice, koupelny se záchodem a kuchyně. Vše bylo zařízeno velice prostě a skromě, spíše než útulný byteček to připomínalo kasárny. Tady jsem uzavřel svou dohodu, dostal jsem ten klíč od své "matky" s tím že kdybych potřeboval se schovat můžu sem kdykoliv přijít...každopádně udělej si pohodlí předchozí skoro pohřební tón hlasu vystřídal poměrně veselí, načež jsem si sundal kabát a zamířil do kuchyně, zásobení trvanlivími konzervami a velkým množstvím alkoholu. Můžu vědět co piješ? |
| |
| Místnost... Ležím na zemi a díky svěrací kazajce se nemohu hýbat. Ta místnost, kde jsem je prázdná, jediný co tu mám je kamera, která mě sleduje. V hlavě mi běhají jen tyto myšlenky …Kdo povede firmu, když Francesco si myslí, že jsem mu zabil ženu ? … co tu dělám ?…Kdo povede firmu, když Francesco si myslí, že jsem mu zabil ženu ? … co tu dělám ?... A zase vidím místnosti se mnou postavu, tentokrát to není muž, ale žena s rozbitým obličejem, která se rázem změní na Lucy. Byla, tak skutečná a šla přímo ke mně a pak mě políbila. Když v tom se otevřeli dveře a do místnosti vstoupila sestřička. Se zklamaným a naštvaným tónem jsem řekl "Co tu chcete ? Nečekal jsem na odpověď a rovnou pokračoval "Ale když už jste tu mohla by jste mi zavolat toho kdo mě sem dostal ? Protože vážně nevím co tu dělám. Já nejsem nějak psychicky labilní, abych byl zavřený zde a ještě měl na sobě svěrací kazajku." |
| |
| Giusepe Gentile sestřička se na tebe podívá a zavrtí hlavou. Jistě pane, to tu říká dobrá polovina pacientů. Bude vám muset pro tentokrát stačit že zavolám doktora. Buďte hodný, bude to jen pár injekcí a pak budete spinkat a zase si mluvit sám pro sebe její drzost tě ohromuje. Ale zase tě zaráží, že podle toho co říká už jsi tu možná víc než pár hodin. jak bys tu mohl měřit čas? Opravdu jim nemáš jak utéct. Jestli se vzpouzíš, jednoduše si zavolají pomoc a to už tě udrží a injekci chtě nechtě taky dostaneš a to do krku. Ještě z tebe není cvok není ,ale s takovými koňskými dávkami tě to brzo čeká. Vnímáš že ti vyměňují obvaz na hlavě a taky jejich rozhovor, ale nemůžeš reagovat jen se vnitřně vztekat...Hodně se vztekat... Nikdo se k němu nehlásí. Našli ho v nemocnici v oblečení bezdomovce. Tohle měl u sebe ... takže si hraje na velkýho šéfa? Takový případ už tu máme. Pak ho dáme k Tobímu, ale ještě si ho tu chvilku necháme na pozorování. Kdo ho sem dal? Volal nám jeden doktro, ale jednal docela neroozhodně, jako by sám pěsně nevěděl co chce a nebo jako by prošel nějakou tragédií. pak ticho. mělo by se to ještě prošetřit dveře se zavírají a jsi opět sám. jen se svými myšlenkami, svými iluzemi a...svou silou. Někde tam je. nyní by se ti hodila a k čemu? Uprchl bys. Pokud by ti to dovolila. Možná bys dokázal roztrhnout kazajku...ale to by k ničemu nebylo. dveře se jistě zavírají jen zvenčí. Musíš počkat až za tebou přijdou znovu. ale to bude zase další den. budeš tu muset být další noc...a ta nebude nikterak sladká. -ráno tě probouzí šoupnutí dveří. je tu ta samá sestřička a ten samí doktor. nesou nějaké papíry a prášky. |
| |
| Tobiáš jdu mlčky za tebou. někdy musím trochu popoběhnout, konec konců tvé dlouhé kroky vydají za dva mé malé. Ale asi jsem na to zvyklá. Stále nemluvím. Pozoruji tě celou tu dobu. je to zvědavý pohled. Informaci o tomhle domě jsem asi neměla protože se tvářím docela překvapeně. Promluvím až po tom co se mě zeptáš na něco k pití( prve se ale usadím v něčem co se podemnou hned nerozpadne) Musila si dát hodně práce aby tě před námi schovala. Vůbec to nechápu. Jako by se o tebe opravdu chtěla starat. Pokud ti to nevadí, pověz mi o tom něco víc, ale moment! tady byl mizera. celou tu dobu náhodou si mé prsty začly hrát s páskem a na jednom kousku jsem tu malou krysu našla. Pro oko je to těžce viditelné. Ozve se cosi jako ďábelské Muhahaha vyhlédnu z okna nějakou louži a cvrknu to rovnou tam. Občas se mi stane že mě odsposlouchávají....Ne, neboj, jsem pro tohle taková výjimka pak si vzpomenu. pokud máš vodku nebo rum... |
| |
| Útěk Nikdo se ke mně nezná, našli mě v nemocnici v oblečení bezdomovce? Co to má znamenat ? Musím odtud rychle pryč, ale jak ? Už vím. Když padla tma i na mou místnost, tak jsem se kazajky dostal a dal si jí na sebe, tak aby to vypadalo, že jí mám pevně nasazenou. A usnul jsem. Ráno vzbudilo šoupnutí dveří a bylo mi jasné, že buď teď, nebo nikdy. Počkal jsem, až budou všichni v místnosti a pak jsem vstal a vyběhl z místnosti. Pokud se mi někdo postavil do cesty, tak bude mít tu čest s mou pěstí. A když tam bude nějaký předmět, tak s ním. |
| |
| "Domov" Nejspíš ano odpověděl jsem na její otázku, toho o špehování jsem si nevšímal a začal se prohrabovat velkým množstvím láhví. Podle toho jak se ke mě chovala bych řekl že se považovala spíše než za cokoliv jiného za mou matku, tedy poté co mi udělala to s tou rukou... konečně jsem našel láhve a začal hledat něco k jídlu. Jenže já...no ta přeměna není zrovna příjemná...takže... vzhledem k tomu že jediná věc na které se dá opravdu sedět je malé křesílko nebo postel v ložnici, můžeš si stopy po drápech a dírách ve zdi odpovídající velikosti pěsti mé levé ruky všimnout sama. Odešla s tím že se vrátí až ji budu potřebovat, nechala mi ten klíč a od té doby jsem ji neviděl. vrátil jsem ses dvěma lahvemi vodky a několika balíčky chipsů, oboje jsem mezi nás spravedlivě rozdělil. Ale řekl bych že u jejího, vlastně i mého, druhu to chování nebude nijak neobvyklé, mluvila i o jiných dětech i když nezacházela do podrobností. Spíš jsem doufal že se dozvím něco víc od tebe. |
| |
| útěk možná by to bylo lepší za večeru. Takový kousek opravdu nečekaly. nechápou jak si se z toho mohl dostat. Podle kamery by to možná zjistili ,ale takhle ne. Chyťte ho! křičí doktor mezi tím co ti skáče po nohách. Zavrávoráš. ty prášky jehly a kazajka si vybraly svou daň. Když vyběhneš na chodbu jen tak v nemocničním županu, téměř okamžitě tě z každé strany naberou dva opravdu nakorbení hlídači. Jako by to očekávali, pěkně každá v podpaží takže tě zvednou ze země jako pírko. V jejich zádech vidíš nějaké kolečkové křeslo. Kdybys podkosil nohy jednomu, možná by spadl i druhý. O sestřičku a doktora si starost neděláš. při útěku jsi do nich ty injekce nějakým zázrakem všechny napíchal, takže teď budou mimo provoz. jsou tu už jen ty gorily a ty... |
| |
| Útěk Útěk se povedl i když… … Pusťte mě Naposled vám říkám, aby jste mě pustili nebo to s vámi špatně dopadne. Mému varování se jen smějí a tak pošlu kolečko, které stojí na konci chodby jednomu strážnému pod nohy. |
| |
| Tobiáš jedno velké překvapení.Po těhle informacích by šli jako po flusu. Mnohé by to vyšvětlilo o těch divných démonech z okolí...jedna královna...to by i sedlo.... Nechápu že jsou i takový.....Nikdy jsem o nich neslyšela...Démon co by pomáhal člověku. Musí to být i pro ně nějakým způsobem prospěšné pak se trochu zastydím nad tím co jsme řekla, protože popravdě mi jsme využíváni naprosto stejným způsobem. Když mluvíš o tom že sem může nakráčet, cítím se trochu nejistě a drze, že si sem vlezu zrovna já, Lovec démonů....Jen tak pro jistotu se dotknu jedné zbraně a to mě trochu uklidní. O vás nic nevím. A myslím že na tom bude podobně i společnost. Pokud chceš zjistit víc, doporučuji se zeptat někoho méně lidského. Lidi mají v povaze to pak využít v tvůj neprospěch vezmu si flašku. Otevřu jí a čekám na příťuk. Ať je z tebe dobrý Lovec po napití mi dojde že si možná to méně lidského plně nepochopil. Viděl si dneska toho na půl mamuta na silnici? To nebyl démon, ale sférická bytost. Nijak do našeho světa nezasahují, jen se tu tak potulují ,ale jsou to dobré vědomostní knihovny- když se ti tedy podaří se s nim ispojit. Rádi si s námi povídají... |
| |
| útěk rozebírat věci na části ještě neumíš, ale dejme tomu že kolečko bylo uvolněné a ne, nepustili tě, mířili s tebou zpět do tvé útulňoučké cely. Dochází ti že se teď můžeš spoléhat jen sám na sebe a tu podivnou sílu. Kolečko zadrnčí vzduchem a do nohy strážného se doslova zakousne. I když jsi tohle možná nechtěl efekt to má. Jedna ruka povolila. Druhý prostě nečekal že máš možnost se uvolnit, takže se stihneš krásně vykroutit. Napřáhne se po tobě, ale stihneš v čas uskočit. Ucítíš spálené vlasy. hajzl. O kousek blíž a dostal byl malý elektrický šok. Běžíš chodbou kupředu k nějakým jednoduchým dveřím. Když je otvíráš, cítíš hlídačův dech na svém krku. Nestihneš se ani pořádně rozkoukat a už začne vyřvávat poplach. Posledních pár dnů máš opravdu tragickou smůlu. Před tebou je další dvojice strážníků běžících přímo k tobě. |
| |
| Útěk Plán vyjde a z držení stráží se nějakým způsobem vyvlíknu. Utíkám k nějakým dveřím, a však jeden ze strážných je mi v patách. A jako by toho nebylo dost a ze dveří vyběhnou další dva. Jediný co mě tu chvíli napadne je pomocí mé nadpřirozené síly vyrvat dveře z pantu a ty dva strážný je jimi vzít přes hlavu. Když se to povede, tak hned jak strážný i dveře proběhnu, tak je znovu pomocí mé nadpřirozené síly postavit strážnému, který mě stále pronásleduje do cesty. |
| |
| Byt Pokrčil jsem rameny. Netuším, možná jsem potencionálně hrozně silněj mág a ona si chtěla pojistit že budu bojovat na její straně nadhodil jsem, načež jsem se hlasitě rozesmál, jak směšné to znělo mě samotnému. Po této zábavné vsuvce jsem odzátkoval i jí svou láhev a přiťukl si s ní. Na to ať mě nemusíš nikdy lovit. Poté jsem opět chvíli poslouchal a to co jsem se dozvěděl bylo opravdu hodně zajímavé. Takže sférik jo? Každopádně vrátil jsem se k předchozímu tématu ta ženská pohledem rozprečela prvořadýho zabijáka takže netuším k čemu by jí bylo nemehlo jako jsem já. |
| |
| útěk to by bylo moc jednoduché. Před tím si sice pohnul celou postelí, ale to jsi nebyl na půl zfetovaný. Nějakým způsobem se ti podaří dveře vyrvat. Ale rozhodně né způsobem že bys je na ně hodil. Začnou ti samovolně padat na hlavu. Když uskakuješ, vidíš že to ti dva nějakým způsobem schytávají taky a protože nechtějí aby jim dveře padly na halvu, oba dva se je snaží chytit. Jelikož jsi menší než oni a tímto způsobem jsi skvěle zablokoval i třetí gorilu vzadu, můžeš se rychle proplížit k dalším dveřím. Nebo zkusit nějaké vedlejší, konec konců, zrovna tudy asi poběží nejvíc hlídačů. Běžíš a po pravé straně si všimneš cedulky: uklízeč. dveře zamčené nejsou.. |
| |
| byt zajíamvé přání. doufám že se vyplní z obou stran. jeho bych fakt lovit nechtěla usměju se tak málo si věří... Když si tě vybral někdo takový musíš být hodně výjmečný. né každý to dokáže unést. Někdo to bere jako dar, někdo jako prokletí....prý nás v jednom spisu označují jako padlé anděli... podívám se na hodinky. za nějakých osm hodin by mi začínala škola máš za sebou školu? Jaké to tam je? prej mág....a co když ano? pak mě něco napadne. nechceš mi zahrát? |
| |
| Útěk Sice se mi nepovede to, co jsem zamýšlel, ale alespoň nějaký efekt to má. Dva strážný se dveře snaží, chytnou, toho za mnou to zastaví a já si to pěkně proběhnu. Tím získám celkem velký čas. Běžím dám a spatřim dveře s cedulí uklízeč a kupodivu jsou otevřené. Vběhnu tedy dovnitř, a jestli je to nějak nízko a je možnost, tak vylezu oknem nebo jestli jsou tam nějaké věci na převlečení, tak se do nich převleču a budu předstírat, že jsem uklízeč. A samozřejmě pokud to jde, tak se prvně zamknu. |
| |
| Byt Já a výjimečný? Ani bych neřekl, maximálně jsem výjimečný trouba je vidět že celou situaci se snažím brát co možná nejvíc s humorem. Její další otázka mě drobet zaskočila. Myslíš vejšku? Jo mám, jsem doktor, chirurg...tedy vlastně byl jsem opravil jsem se po chvíli. Je zajímavá, někoho kdo se profesionálně zabívá vražděním oficiálně neexistujících stvoření jsem si představoval jinak... doopravdy mě ale z míry vyvedla až její poslední otázka. Zahrát? ani nevím, nejsem moc dobrej... nakonec jsem ale cello z pouzdra vytáhl, chvíli obhlížel škody a když zjistil že stačí drobet poladit, začal jsem hrát. První zhruba minutu to opravdu nestálo za moc, nemohl jsem se chytit, teprve poté jsem se nechal hudbou pohltit a přestal vnímat okolní svět. Teprve tehdy jsem začal opravdu hrát. |
| |
| byt no, myslela jsem školu celkově....Základku jsem tak nějak dodělala se zázraky a dost přerušovaně a na střední v třeťáku...nastal takový problémek kdy jsem neunesla takovou divno u situaci... viz- inspirace pro živoťáky vzdělaný.....snaží se z toho nějak vykroutit? musí brát život trochu z nadheldem,nebo by to neustál...ale...skoro to přehání popopiju a pak už jen poslouchám. svým způsobem mág opravdu je. pochybuji že měl někdy příležitost to sám vidět....tohle vidí jen málo 'lidí' neposlouchám jen to jak hraje, ale vnímám i jeho auru, zvláštní magii co se kolem něco rozlévá v barvách. Jako by i ty barevné iluze a abstrakce spolu tančily. je to krásné. I já mám chuť tančit, tesknit. jako by hudbou vykládal celý svůj životní příběh, smutné, krásné, krásně melodické ani nevím jak ale když skončí a že to asi nepotrvá krátce obsah mé flašky je jaksi prázdný. Aby to hned nepochytil zkusím jí někam zašoupnout. Opravdu, tohle jsem hodně dlouho potřebovala skoro to vypadá že spím. pokud se ke mě nakloníš vykoleduješ hubičku. nečekanou a rychlou. Spíš bys zasloužil facku....že prý nejsi mág. až se o světě kolem naučíš víc, budeš svou jedinečnou hudbu milovat a uctívat. |
| |
| Byt Opět jsem se stratil ve vlastní hudbě. Vracelo mě to do minulosti, do dob kdy jsem hrál pro Kláru i do dob kdy jsem hrál pro Ni, pro svou "matku" Přestal jsem tak nějak náhle sám jsem nevěděl proč. Ani jsem nevěděl co jsem vlastně zahrál. Asi to ale nebylo nic úžasného vzhledem k tomu že Ívé spala. Opatrně jsem položil Cello stranou a naklonil se k ní abych zjistil jestli vážně spí. Rychlí polibek který jsem dostal jsem opravdu nečekal, takže jsem lehce zrudnul a vykouzlil na tváři ukázkoví překvapený pohled. Eh, ale...já vážně nejsem mág, neumím ani pořádně hrát na to Cello, dokonce si ani nepamatuju co jsem zahrál. řekl jsem popravdě a posadil se, načež jsem ji podal svou láhev. Očividně jsem si v alkoholu na rozdíl od ní moc neliboval. |
| |
| útěk klíče z druhé strany jsou, což znamená, že je tu někde i uklízečka. Uklízečka. Zrovna vylézá z nějakých vedlejších dveří z místnosti. Když si tě všimne, znovu se ti roztepe spánek, protože tohle už je moc divné. Vypadá jako Lucy. Chvilku se s tebou setká pohledem pak se znovu rozhlídne po celé místnosti, začne si pískat a zase se vrátí zpět jako by na něco zapomněla. Nemáš čas nad tím přemýšlet. Bylo to jako nějaký anděl spásy, ale neslyšíš že by na někoho volala. Okno je otevřené. Dolů jsou to tak čtyři metry, ale když se svěsíš, kousek pod tebou je přístřešek a pak už to nějak půjde. Věci uklízeče budou míň nenápadné než nemocniční pyžamo. Je otázkou času než tě najdou. Snad si nikdo nevšimne že jdeš bos, protože obuv tu žádná není. Na ulici pod tebou je klid... |
| |
| byt nebuď na sebe tak přísný když mi podáš svou láhev zavrtím hlavou. Asi toho moc nevydržím a nebo už nemám chuť. Jednou už jsem šla na akci z kocovinou a nebylo to dobrý prstem ukážu na levou paži někde v úrovni ramene kde jsou viditelné švy. Po celém obvodu paže. Takže jsem o ní asi přišla. dokonce má i roztomilý výraz Krom toho, možná...My tě dají na starost. Momentálně tu není moc Lovců co by mohlo zaučovat. ušklbínu se Takže na sebe nebuď přísný, protože ta přísná tu budu já a udělám další nečekaný obrat. Přitáhnu si tě k sobě, nebo spíš na sebe. Vaše překvapení je roztomilé pane démone vím že asi nebudeš ten co začne a tak začnu já. Tentokrát se rty nesetkají jen tak na rychlo. Je to dlouhý polibek. Dokud v něm nebudeš pokračovat nebo dokud ho neukončíš. |
| |
| Útek se podařil Zamknu dveře, ale co to ? Žena velmi podobná Lucy vyjde z jednich dveří a jakoby nic si začkne píše a odejde. A věci uklizeče jsou tam taky, obleču se tedy a vylezu z okna, skočím na přístřešek pod ním a pak dolů do trávy. Ulice jsou kupodivu, také prázdný. První co se rozhodnu je jít do restaurace kterou vlastním. |
| |
| Psychiatrická léčebna Nesmírně opatrně na hlídači hledám klíče. Jak je jen možné, že noční hlídači jsou vždycky ti, kteří se na to hodí ze všeho nejmíň? pomyslím si s pohledem na hlídačovo břicho. Tiše doufám, že se nijak nevzbudí a snažím se postupovat co nejopatrněji... Ale i tak se může kdykoli probudit sám od sebe... To mi na klidu moc nepřidává. Ztuhnu v půli pohybu, když cosi zaslechnu... Ale pak si uvědomím, že to byl jen pláč nějakého pacienta. Není se nad čím pozastavovat, tady je to až příliš obyčejný jev. Maximálně nad tím, že ho mohl slyšet někdo z personálu, kdo by ho mohl jít uklidnit injekcí... A všiml by si mě. Sice to není moc pravděpodobné, protože stojím skoro u východu a pokoje pacientů jsou opačným směrem, ale i tak... Zkrátka si musím pospíšit. Ruce se mi chvějí a nervy pracují naplno. Celá moje existence teď závisí na tomhle okamžiku... Klíče! Opatrně a s nesmírným sebeovládáním je vytahuju a za chvíli jsou v mé ruce. Téměř okamžitě pocítím jistou vlnu úlevy: aspoň něco jsem dokázala. Teď už se jenom tiše odplížit, abych ho nevzbudila, neslyšně odemknout...A co dál? Co budu dělat pak? Proboha, mám na sobě jenom nemocniční pyžamo a nedalo by se říct, že můj případ je nějak neznámý... Co když mě někdo pozná? A kam půjdu? Domů rozhodně ne, tam by mě hledali jako první... Zdá se, že uvažuju poněkud dopředu a předčasně, protože pak ucítím, že za mnou někdo stojí.. A co je horší, nezdá se, že by to byl člověk. Nedokážu poručit svým vystresovaným rukám a pouštím klíče. Zatraceně! Do toho všeho se samozřejmě musel probudit hlídač. Teď už jsem doopravdy v koncích. Vůbec nevím, co mám dělat: za mnou je podle všeho nějaké dost velké zvíře, hlídač se probudil a mě za chvíli dovlečou zpátky do mého pokoje, kde mě nadopují tak, že nepoznám vlastní obličej v zrcadle. V tom horším případě tu prostě zůstanu s tím zvířetem... V hlavě se mi přehrávají různé katastrofické scénáře a výsledkem je, že tam pouze hloupě stojím a nedokážu nic udělat. Zavřu oči... A pak uslyším pád židličky, výkřik a jakýsi zvláštní zvuk, který nedokážu identifikovat.. Otevřu oči. Možná jsem to neměla dělat. Jsem celá od krve. Je to jako déja vu. Krev patří hlídačovi, kterého právě sežralo to monstrum. Co to sakra může být? Jak se tu taková potvora dostala? Usoudím, že je to jedno, podstatné je, že tu rozhodně je ajá musím něco udělat, jestli nechci skončit jako hlídač. Ty zatracený klíče! uvědomím si. Příšera je zaměstnaná hlídačem, takže... Někde jsem slyšela, že před medvědem se nemají dělat moc prudké pohyby... Netuším, jestli jeto medvěd, ale co jiného by to bylo? Aspoň cose velikosti týče. Snažím se skoro ani nedýchat a snažím se na zemi nahmatat klíče. Napadne mě morbidní myšlenka, že je vlastně dobře, že ten hlídač byl tak tlustý, protože ho příšera nesežere tak rychle. Jestli se mi povede najít klíče, snažím se odplížit se ke dveřím a tiše odemknout mříže... |
| |
| Dům Nejsem na sebe přísný, jsem realista vysvětlil jsem svůj postoj, načež když láhev odmítla, položil jsem ji na zem vedle sebe. Neměl jsem na alkohol zrovna náladu. Páni, ti jejich doktoři musí být vážně dobří... poznamenal jsem si v duchu při pohledu na její ruku. Ona a můj učitel? Hočina o deset let mladší? Kam to ten svě spěje? v duchu jsem se nad tou představou usmál. Úsměv zmizel v okamžiku kdy si mě přitáhla na postel lépe řečeno na sebe. Než jsem stihl něco říct, políbila mě a rozhodně to nebyl ten kratičký letmý dotyk co před chvílí. Je opilá, zítra ji to nejspíš bude mrzet, asi bych neměl... v ruce mi zaškubalo. Na druhou stranu já jsem démon Kousek jsem se od ní odtáhl Jsi si tímhle jistá? Přecijen jsem pan zlí budoucí démon snažil jsem se udržet vážonu tvář ale moc mi to nešlo, tak jsem ji raději znovu políbil. |
| |
| dům není zřejmé jestli jsem opilá či nikoliv. pán si není jsitý...ale jsem ráda že mě neodmítlu. ze začátku jsem se bála... Co je pro nás Lovce budoucnost? A navíc...všichni jsme démoni abych potvrdila skutečnost svých slov, zareji nehty do tvé košile, i kůže. Kdo by se páral z knoflíky (nebo co to máš na sobě) Pomalu a zároveň rychle ti strhám horní oděv. Prsty začnu přejíždět po tvé hrudi. Ani jizvička....Ani jedna jizvička zvednu se a mé rty míří k tvé bradě. Chvilku tě jako by okusuji, chvilku se ti zdá že ti dělám parádní cucfleky, pokračuji přes krk. U něho se na chvilku zastavím a možná přemýšlíš jestli se zakousnu ještě hlouběji. Je to hra plná bolesti a něhy. Tak se zdá že se dneska ani jeden z nás pořádně nevyspí.. |
| |
| Mizuno Suzumi klič máš, podařilo se ti i nějakým zázrakem dostat na druhou stranu mříží- opačnou než je ta příšera co se právě krmí hlídačem. Víš že by ses tam neměla dívat, že jestli to uvidíš možná odsud hrůzou neodejdeš. Mříž je sice nyní zamčená, ale jak dlouho by proti tomu vydržela? Lidská zvědavost je nám ale vlastní, a tak se otočíš, zvedneš oči k té odporné krvavé scéně. Ne, tohle rozhodně není medvěd. vypadá to jako obrovský šablozubí tygr, těsně za lopatkama se rozkládají nyní složená kožnatá křídla. Jak se sem mohl odostat něco tak obrovského a hlavně, co to je? Pokud si vzpomeneš na starověké báje a pověsti možná se ti vybaví, že by tohle mohla být mantychora. nebo jí něco velmi podobného. Musíš být opravdu úspěšně zdopovaná. Ale je to tak živé. 'Mantichora' obrovskou tlamou zrovna odtrhává masitou nohu hlídače. Ozývá se rupání kostí. Pak tou lidskou porcí ještě zamává jako by se snad nějak bránila. Začne jí pomalu trhat. Zářivka poblikává a dodává té scénce ještě strašidelnější nádech.... Už si tu byla dost dlouho, je na čase odejít....Zvíře se právě krmí, máš šanci. Podaří se ti od té scénky odlepit oči a i když bys radši sledovala a ujišťovala se, že za tebou opravdu nejde, otočíš se a rychle se potácíš pryč. Zvuky utichají v dálce, zklidňuje se ti tep. Před tebou jsou bytelné dveře na čip. Hlídač tu má tři. není tu sklo kterým by ses mohla podívat kdo je na druhé straně. Žádné boční dveře se netváří nadějně na útěk. Za dveřmi je ticho.... Giusepe Gentile všechno to šlo nějak podezřele hladce. tvá restaurace je dva bloky odtud. Nikdo za tebou neběží, nikdo si tě nevšímá. Máš chuť na pravý kubánský doutník, ten by ti teď opravdu prospěl. Krátce se ti zatočí hlava. Aspoň že máš obvaz skrytý pod čepicí, jinak by si poutal pozornost. Proti tobě jde mladý pár. Možná by měli aspoň cigaretu...Ale ne, musíš odtud rychle pryč. Někdo ti zaklepe na rameno. Strneš. Začne ti opět tepat ve spánku jako by se tvá nová síla připravovala na možnost využití. Když se otočíš, stojí před tebou vousáč, asi 50 letý a shrbený. na sobě má stejný úbor jako ty. Říkaly že ten nováček má špatnej orijentační smysl, na dá ti do ruky píchák na který se sbírají odpadky vyházené na ulici a dostaneš i obrovský pytel. Půjdeš touhle ulicí dál, já jdu tam a setkáme se před vchodem do blázince |
| |
| Dům Všichni jsme démoni jo? To byla asi má poslední myšlenka. Bylo by strašně jednoduché hodin ztrátu kontroli na démona, jednoduché pohodlné a hlavně neupřímné. Když mi roztrhla košili, ani jsem si neuvědomil že to byla má poslední. Okusovat jsem se nenechal příliš dlouho, tedy ne že by se to části mého já která přebrala vládu nelíbilo, šlo spíš o to že nerad hraju druhé housle. Lehce jsem tě kousl do ucha a odtamtud pokračoval s polibky směrem dolů. S vrchní částí oděvu jsem se nijak nepáral (od čeho mám drápky :)) a pokračoval jsem s polibky přez krk. Pod klíční kostí jsem narazil na trošku krve kkterou tu zanechali mé drápy. S labužnickým výrazem ve tváři jsem ji slízl a tak trošku zalitoval že ji není víc, alespoň o trošku. Tam kde se ústa zastavila pokračovala pravá ruka (bez drápků). Chtěl jsem být pokud možno jemný, ale maličký démon ve mě se plně probudil k životu a začal si hrát podle svého. |
| |
| dům užívám si tu rozkoš a na oplátku dávám tu svou. Líbí se mi bolest, tak nějak už ke mě patří a proto tak nějak cítím jak se snažíš abys byl co nejjemnější. usměji se. Nemusíš se bát, ohlídám nás v tom hlase bylo něco trošku jiného. Vyznělo to ale hodně pravdivě. A opět- na důkaz mých slov začne mé tělo lehce zářit. Je to záře měsíce. Cítíš že můžeš dělat cokoliv, bez zábran. Protože ani já nejsem křehká žena. Světlo jako by začalo tančit a vracet tvou hudbu. je tady, vzdálená, hraje do rytmu našich výdechů a nádechů. Nedotýkám se tě jenom zvenčí, ale i uvnitř. Hladím tvou duši, hraji si s tvými myšlenkami ,ale né tak že by to bylo nepříjemné, či že by tě to bolelo. V místech kde se tě dotýkám se mé světlo spojuje s tvým tělem. Na chvíli se ti zdá že ani neležíme na rozvrzané posteli, ale v obláčcích které pokrývá satén. Místnost se ztrácí. Jsem tu jen já a ty..... |
| |
| Někde na ulici Cestou potkám nějaký mladý pár, měl jsem sto chutí se jich zeptat, jestli nemají cigaretu, ale raději jsem kolem nich prošel jako by se nic nedělo a mířil jsem si to rovnou do naší restaurace. Když už jsem byl necelý blok od cíle, tak mi někdo zaklepal na rameno a znovu mi začalo tepat ve spánku. Otočím se a tam stojí nějaký stařík úplně stejně oblečen jak já. Řekne "Říkaly, že ten nováček…" A pak mi podá píchák a vellký pytel. Něco mi říká, že bych tam měl jít, že mi to možná pomůže a tak se vydám tam kam mi stařík řekl. |
| |
| někde na ulici pokračuješ tedy dál stejnou cestou. hlavně nejdál od toho Blázince. Z dálky slyšíš houkat policajty. Přes cestu ti zrovna přeběhne obal od čokolády, skvělá příležitost jak hrát tuhle dosavadní roli. je zvláštní jak jsi klesl. ve tvé restauraci tě možná takhle nepoznají, skoro určitě...Střídá se tam moc zaměstnanců a skoro do ní chodíš. Máš radši luxusnější. pokračuješ v cestě. Cítíš v zádech něčí pohled. když se podíváš vedle sebe, vidíš že kolem tebe jede krokem černá limuzína. Pomalu se zastavuje kus před tebou. Ta značka je nějaká cizí, rozhodně to není nikdo od tebe a ani z konkurenční mafie. Zadní dveře otvírá spolujezdec a čeká. Když se rozhlížíš, nikdo jiný než ty tu není. Opravdu se zdá že čeká na tebe. Pokud se přiblížíš, smekne a pozdravý Dobrý den pane Gentile, prosím nastupte si pokyne do prostorného auta. Zatím vidíš vevnitř jen drahé potahy z bílého tygra a velmi krásné nohy navlečené ve vysokých kozačkách z černé kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Tobiáš Cross pro Ta slova pro mě byla požehnáním i prokletím zároveň, stejně jako slabá uklidňující stříbrná záře, která obalila tvé tělo. Démon se utrhl ze řetězu a dělal si co chtěl. Zatímco z tvé strany se jednalo o jemné doteky s lehkým náznakem tajemna a slibující něco víc, já do toh vnášel princip divokosti, nespoutanosti a živelnosti starší než lidstvo samo. Na jediný kratičký okamžik se uvolnila veškerá nashromážděná energie mého měnícího se těla. Někde na okraji duše mi došlo že tím asi proměnu urychlím ale bylo mi to jedno. Bylo to nádherné, příliš nádherné jako sen. Má ruka s drápy ti přejela přez záda a zabořila se do ramene. Ústa se přesunula spolu s pravou rukou k tvému hrudníku a odtud pokračovali plynule dolů. Levá ruka se odpoutala od ramene a zbavila tě posledního kousku oblečení. V očích mi bleskl zvlášní mlsný výraz, který se stratil ve tvém klínu. |
| |
| Někde na ulici Slyším, policejní sirény, ale nezastavuju se jdu pořád tím směrem, který mi ukázal ten děda. Když v tom kolem mě projede nějaká černá limuzína a zastaví kousek ode mě a dveře spolujezdce se otevřou, vystoupí z nich nějaký muž, kterého vidím poprvé v životě a otevře zadní dveře. Jelikož kolem sebe nikoho dalšího nevidím, tak jdu blíže k ní a zastavím se přede dveřmi. Pozdraví a řekne mi, abych si nastoupil. Samozřejmě jsem to udělal, protože je lepší, aby mě zabili než, abych strávil zbytek života v blázinci či ve vězení. |
| |
| soukromá zpráva od Ívé (CP) pro nechávám se drásat. A ani já nejsem nijak hodná. Prsty nořím do tvé kůže až po první články. Naše krev se mísí, a zvláštním způsobem proplouvá a trhá se v měsíčním obalu který už rozzářil náš oba. jako by náš čas byl vůči normálnímu běhu naprosto jiný. Rány krvácí, bolí, přesto ale nepřichází úbytek energie. Jako by slibovali že se velmi rychle zahojí. Kousnu tě do krku. při takovém toku krve by člověk vykrvácel, ale my přece nejsme lidé. Když tvůj démon začíná narůstat, cítíš že jeho malá část je volná, ale nedochází k žádné další přeměně. Jak jsem slíbila, tak i činím. Hlídám nás oba. Během krátké chvíle jsi bez kalhot. Myšlenka že ráno budem muset jít na akci oba dva nahý nás v nejmenším netrápí. Když dráždíš můj klín, nechám tě...ve vášni, mimo lidské hranice ti drásám záda. Pak je řada na mě. Polibky, drsné, i jemné směřují po tvé hrudi až k podbřišku a pak ještě níž. Tohle nemá nic společného s lidským milováním. Jsem jemná, opatrná....ale při tomhle všem ani nepotřebuješ pomoc....Nechávám prostor, abys do mě mohl vstoupit |
| |
| soukromá zpráva od Tobiáš Cross pro Krvácel jsem z mnoha nejrůznějších ran ale nijak jsem si toho nevšímal, ztracený ve své vlastní touze. Přivedl jsem tě téměř na vrchol, než jsem přestal, tvé následné polibky jsem téměř nevnímal. Opatrně jsem do tebe vstoupil. Nespěchal jsem, předchozí divokost jakoby na malí okamžik pohasla. Pohyboval jsem se pomalu, příliš pomalu, tak abych tě držel přesně na hranici vrcholu a přitom ti nedovoloval ti přez ni přejít. Stačí jediný pohled do mé tváře aby ti bylo jasné že démon jenž vládne mému tělu, ne však ten jenž ovládá mou ruku, ale ten který je mou součástí od pradávna si to plně uvědomuje, co víc baví jej tě takhle muči. |
| |
| soukromá zpráva od Ívé (CP) pro asi by tvůj démon nebo ty sám očekával, že mě to bude štvát nebo bolet, ale i má lidská část se odsouvá kamsi stranou. Místo milování přichází cosi jako soutěž. Kdo z koho. Podvoluji se tvému tempu. Občas i já ze své trochu omezené strany udělám tempo co pokouší i tvou vlastní pudovou touhu. Mohlo by se to protáhnout na hodiny, věřím že by to mohlo vydržet i dny, ale bohužel na to nemáme čas a já si to velmi dobře uvědomuji. Přichází obrat ve kterém mám převahu. Před tím jsem nepoužila nic ze své síly a divokosti, ale teď jasně cítíš že jsem tu já ta silnější a já co si vyžádala pozornost. I když se možná bráníš, pomalu cítíš že nedokážeš odolat vrcholu. A abych to ještě více uspíšila měsíční svit jako stříbrné kapalné nitky bodá do tvého těla. Není to bolest které by se dalo snadno odolávat. Je palčivá, zarývá se do morku kostí, ale nakonec přichází něco jako pohlazení. Možná ti unikne zasténání a mě při tom cosi jako ďábelský smích...Ale dnešní výhra je má...A s tímto faktem se musíš smířit...Zář tě kolíbá, jako náruč milující matky.... |
| |
| soukromá zpráva od Tobiáš Cross pro Pokračoval jsem ve hře, kterou jsi se mnou hrála tak dlouho jak jen bylo možné. Hrál jsem si s celím tvím tělem, ať už za pomoci rukou nebo rtů tak dlouho jak jsi mi dovolila. Nedokázal jsem pochopit kde se v tobě bere tolik síly, pochopil jsem ale že jsem tě odhadl špatně, ta silnější, ten kdo jsi hrál jsi byla od začátku ty. Palčivá bolest vycházející ze stříbrného světla ukončila celou mou hru. Zcela jsem se oddal všem dosud potlačovaným pudům a zrychlil jak mi to jen mé tělo dovolovalo. Na konci se mi z úst vydralo něco mezi zasténáním a zvířecím zavrčením a mé drápy se ti zaryli hluboko do zad. Nerad jsem se smiřoval s porážkou, ale kdesi hluboko jsem tušil že to nebude dlouho trvat a ten silnější budu já. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Únava a střábřitá zář mě podněcovala k tomu abych zavřel oči a nechal se odnést vlnou spánku, já však nechtěl. Zatvrzele jsem se držel vědomí ve snaze vychutnat si to až do samého konce. |
| |
| soukromá zpráva od Ívé (CP) pro ta vůle....nerad prohrává....tohle se mu asi stane zhoubou... když se uklidňuješ, stejně jako hraješ na cello poslední dlouhé tóny tak i já dohrávám naší společnou hru. Opatrně a jemně. Měsíční svit léčí naše rány. Je to hřejivý dotyk a lehce šimrá. Člověk by po něčem takovém zemřel. Únava ti pomalu krade vědomí. Než tě ukolíbám cítíš na svých zádech mé dotyky. Hladím tě, pomalu a jemně. V mém obličeji cosi jako zamyšlení. Vracíme se zpět na zemi, na tvou rozvrzanou postel. Nakloním se k tobě. Bylo to krásné, a teď už spi znělo to skoro jako rozkaz. Možná se znovu snažíš bránit, ale nakonec vyhraje únava. Není to žádná ostuda, vítězí i na mé straně, takže nás akorát tak stačím přikrýt. -až se ráno probudíš, po tvém boku ale nebudu. cigaretový kouř z venčí jasně napovídá o tom kde jsem. Možná slyšíš jak se s někým tiše bavím. |
| |
| soukromá zpráva od Tobiáš Cross pro Pomalu jsem se uklidňoval, dech se stával pravidelným. Cítil jsem jak se mi rány zavírají a výčka byla stále těžší a těžší. To poslední co jsem slyšel byla tvá slova, která mě poslala do říše snů. Probudil jsem se až ráno, v posteli poněkud osamocen. Roztrhané oblečení na zemi a krvavé skvrny dávali tušit že to co se včera stalo nebyl jen sen. Nadechl jsem se a do nosu mě udeřil smrad zapálené cigarety. Nakrčil jsem nos. A to jsem ji začínal mít vážně rád povzdechl jsem si a vstal Zaslechl jsem její hlas, jak se s někým baví. Nevím proč ale nějak zvláště se mi to nelíbilo. Vyzkoušel jsem levou ruku a zjistil že i přez značný výdej energie je v pořádku, co víc přez včerejší noc má proměna nepokročila ani o píď. Chvíli jsem prohledával ložnici než jsem našel nějaké náhradní oblečení, které jsem na sebe rychle natáhl a zamířil po hlase za tebou. |
| |
| někde na ulici Je to tu opravdu hodně luxusní. Pikolík za tebou zabouchne dveře a slyšíš že někde vepředu za černou zástěnou nastoupil. Prsatá blondýnka v uplé minisukni sedící proti tobě vůbec nevypadá jako nějaký zabiják. Spíš jako dámička oblekem téměř vystřižená z nějakého kabaretu. Všechno pěkně těsný a uplý, hluboký výkřik korzetu, krásné rukávky....Opravdu má nádhernou, možná až moc ženskou postavu. Zelenomodré oči jsou však přátelské, a celkově vyzařuje jako někdo kdo ti chce pomoci a má to v možnostech. Zaklepe na zástěnu a limuzína se pomalu rozjede. Pak odklepe dlouho cigaretu v dlouhém náústku do popelníku ve dveřích. Gratuluji vám, málo kdo se odtud dostane bez pomoci. Jsem Oureil z Odboru proti nadpřirozenu a máme o vás opravdu velký zájem. Podá ti ruku né stylem aby sis s ní potřásl, ale abys jí políbil. Jako se to dělalo za stara. Takže možná i nějaká šlechtický původ. Pokud si chcete zavolat, můžete, ale moc vám to nedoporučuji, vaši známí jsou napíchnutí od FBI. Konkurenční mafie tohle viděla jako skvělou příležitost vás potopit, takže nyní vlastně nejste nikdo. Vymazali vaší existenci a všechny lidi co o vás věděli či s vámi měli blízký vztah izolovali. což by vysvětlovalo proč ti nikdo nepomohl. Krom jiného jste považován za blázna. Ale povím vám že tak úplně blázen nejste otevře okýnko a vyhlídne ven. Pak ukáže na lavičku co vypadá jako prázdná. Když se na ní podíváš pořádně, vidíš na ní spát dítě. Je ti jasné že to dítě tu není a je mrtvé, umrzlo a stále tady spí v nějaké falešné představě. |
| |
| V limuzíně Nastoupil jsem a okamžitě mě zaujala žena, která seděla vzadu na sedačce. Představila se, oznámila, že je z odboru proti nadpřirozenu a že o mě mají velký zájem. Poté natáhla ruku a já se jí letmo dotkl rty. Také mi nabídla, jestli si chci zavolat, ale že všichni co znám jsou izolováni a pod kontrolou FBI. Pohybem hlavy jsem jí naznačil, že si zavolat vážně nechci. Pokračuje a říká, že jsem považován za blázna, ale nejsem jím. Nato otevře okýnko a ukáže na lavičku, která je prázdná, ale když se kouknu pořádně, tak na ní leží nějaké mrtvé dítě. "Co to má sakra znamenat ?" |
| |
| před domem moc nestihneš víc než vidět mizející osobu. Jasně ale cítíš, že to nebyl člověk. Mám v náručí jakýsi balíček a na sobě oblečení, to samé co jsem měla včera- u pasu katany. Můžeš se přesvědčit že stejné kusy oděvu jsou roztrhané v tvém domě. Chvilku trvá než si tě všimnu. Na tváři se mi obejví úsměv. Típnu cigaretu a odcvrnku jí do kanálu. No výborně, všechno co našly by pro tebe bylo moc velké, máme tu náš první úkol. Kdyby ses vzbudil o trošku dřív, mohl jsi poznat našeho Poslíčka...Mají za úkol dávat nám informace zezhora, o nejbližším Sla, popřípadě nás zásobovat...Jakož to Starší Lovec s nimi jsem neustále v kontaktu....Mimochodem jak ses vyspal? |
| |
| Před domem Jen jsem koutkem oka zahlédl mizející postavu. Takže tohle je vážně zajímavá organizace...zajímavější než jsem tušil... Vyspal jsem se výborně řekl jsem po pravdě a opřel se o zeď před domem. I když abych byl upřímný moc se mi nelíbí že můj tajný úkryt už moc tajný není. lehce jsem se poškrábal na hlavě a zadíval se na oblohu. Každopádně...mluvila jsi o úkolu, o co jde? Jenom doufám že ne další vlkodlak. Víš že já bych ti na něčem takovém maximálně překážel. |
| |
| před domem Mám tě cvičit né zabít, takže vlkodlak pro začátek nehrozí. Dostala se k nám informace, že na vánočním trhu někdo prodává božské bytosti, takže to půjdeme vyšetřovat... vytáhnu z balíčku bagetu a hodim ti jí. Sama si taky jednu vezmu a vykročím k trhům. Nečekej že uvidíš anděla nebo něco takového. Dobré bytosti jsou v totmo světě strašně slabé. Některé pouštíme zpět do jejich dimenze, díky jiným vytváříme dobré zbraně, ale s něčím takovým může obchodovat leda tak magor a nebo démon. Navíc jsou pro démony docela výbornou pochoutkou. Občas se stane že sem nějaká zabloudí... kráčím dál a ušklíbnu se. Neboj se, o tvém domě nikdo neví. Ráno jsem zkoumala systém kterým tě tvá královna zabecpečila. Krátce p otom co někdo dům nebo jeho okolí opustí, nedokáže už ho najít. Dobré protizaopatření... jdu dál a dál a pak si tak nějak uvědomím, že nevím kudy. Ehm...Kde jsou tu trhy? |
| |
| Před domem Jasně...nehrozí že tam potkáme mou...královnu? zeptal jsem se po chvíli chůze, poté co se zmínila o démonech a pochoutkách. Z nějakého důvodu se zdá že mě tato představa poměrně děsí. Když jsem došli o kus dál a přiznala že je ztracená objevil se mi na tváři široký úsměv. Za mnou prosím zavelel jsem, načež jsem ji spletí uliček provedl nejprve k hlavním částem města poté kolem Hlavního nádraží několika ulicemi až na větší náměstí kde se každoročně konali vánoční trhy. Dá se tu najít v podstatě všechno od historických zbraní po klobásy. Tak jsme tady poznamenal jsem a teprve teď jsem si uvědomil že nemám ruku obmotanou obvazem, proto jsem ji schoval co nejhouběji do rukávu. Ehm, nemáš s sebou rukavice? |
| |
| llimuzína Oureil zatáhne okénko. Znamená to, že už nejste obyčejný člověk, ale někdo kdo dostal do rukou zvláštní moc. Ještě jí pořádně neumíte používat, způsobila vám i pár nepříjemností a nelze se jí žádným způsobem zbavit...Buď se jí naučíte ovládat a stanete se Lovcem démonů a nebo vás zahubí. Co si vyberete? jako by už skoro předem znala tvou odpověď a nebo prostě jen tak z nudy, začne hledat a nakonec najde propisku. Pak vyhrabe z kufříku- kde krom dvojice krásných téměř kovbojsky a historicky se tvářících kvérů je kopice papírů. Chvilku hledá, pak vytáhne jeden určitý a čeká jak se rozhodneš. Chcete nalít? odněkud vyjel mini bar. Nalívá si whisky. připomíná ti to tvá obchodní jednání s tím rozdílem, že tady jde o tvou budoucnost. |
| |
| trhy proč by jsme jí tam měli potkat? Konec konců, něco tak silného by nám jistě ohlásili, tohle bude tak B... já vím kudy, ale zdálo se mi že je dneska tak špatně naladěný nechám tě aby ses krátce cítil jako vítěz. Chlapy musí mít navrch, jinak by neuměli fungovat. takže ti jdu poslušně v patách. Dostatek času si v klidu zakouřit. Když dojdeme na trhy téměř okamžitě se ti ztratím. Takže tvé- jestli nemám rukavici vyzní naprázdno. Objevíš mě po pár minutách jak obdivuju nějakou naprostou kravinu. A ne, nevypadá to, že bych se odtud hned chtěla hnout momentálně obdivuji přístroj na svařák. jako bych v životě nic podobného neviděla. Opravdu to takhle funguje? A co je támhle to? když mě to začne nudit přesunu se k něčemu jinému. Třeba pleteným pončům, či si koupím pražené mandle.... pak mě zaujme zase něco jiného. Vůbec mě neruší že na sebe přitahuju pozornost. Takhle to pokračuje dokud mě nezastavíš. Promiň. V životě jsem nebyla na trzích...Takže náš prodavač je rozhlídnu se. Je to prý něco jako stánek s bižuterií.... |
| |
| Trhy Nechápavě sleduji její počínání. Chová se odslova jako mlalé dítě. To co mi řekla mě drobet znepokojilo. Netušil jsem jestli jsou Bčka silnější než Cčka a doufal jsem že ne. Poslušně jsem ji následoval od stánku ke stánku. Mou osobu nejvíc zaujal kovář s jeho výstavou mečů ale tam očividně zamířit nehodlala. Vážně se chová jako by tady byla poprvé povzdechl jsem si, načež jsem nenápadně šlohl od jednoho stánku rukavice a nasadil si je. Normálně bych si je koupil, ale byl jsem bez peněz a mé ego se bouřilo při pomyšlení že ji budu muset žádat o půjčku. Je vážně jako malé dítě povzdechl jsem si. Vysvětlení se mi dostalo poté co se přiznala že je na trzích poprvé v životě. Šmarja děvče co jsi dělala celí dosavadní život? zeptal jsem se s mírně pozdviženým obočím s tím jsem se rozhlédl okolo. Bižuterie, bižuterie... ukázal jsem na odlehlejší stánek. Je támhle ten. |
| |
| trhy jsou skromné, po vašem přání je tu ale všechno možné. Rukavice je Tobiášovi trochu fest, ale stejně bude jen na jedno použití. Pokud démon bude útočit na veřejnosti, jako že nejspíš ano. V odlehlém stánku je postarší babička tvářící se jako ta typická a venkovská. Ručně šité chlupaté pončo, zamlžené brýle a opravdu krásné nejrůznější přívěšky, náušnice náramky. Pro normálního člověka to bude asi vypadat jako pěkně leštěná bižuterie- občas i z trochu dražších kamenů. Vy ale vidíte drobná světýlka uvězněná přímo v těch kamenech. Jeden opál velikosti pěsti dokonce ukrývá cosi jako malou vílu. Slyšíte jejich nářek. Z nějakého důvodu se právě věci s těmito bytostmi nejlépe prodávají. Bez ohledu na vysokou cenu. Při bližším průzkumu: tyhle kameny jsou od obyčejných teplé a jako by tepají životem. Taky jsou mnohem hezčí. Stařenka vás vycítila a nebo to byl náhodný pohled vaším směrem. Každopádně si protřela skla svých brýlí a ujistila se, že jí opravdu sedí na nose. Víc si vás nevšímá. Nejeví známky strachu ani ničeho takového. |
| |
| trhy zavrtám oči někam na špičky svých bot. No...neměla jsem normální život zní to kajícně a zároveň ti i trošku vyčítám že si nepamatuješ co jsem říkala. (Lovcem už od malička) pak se zadívám na náš cíl. Je to jasné. Bodá to do očí. Hněvivě semknu rty. Jak si to někdo vůbec může dovolit zasoustředím se na samotnou stařenku. Něco tu nehraje, asi bude jenom poskok...Jinak by reagovala jinak pak se mi na rtech objeví ďábelský úsměv a docela nečekaně tě pošoupnu kupředu. No, snaž se což znamená že ty máš práci a já tě budu sledovat. I když mi oči pošilhávají po trzích, zatím se držím na jednom místě. |
| |
| Trhy Eh, promiň, nechtěl jsem položil jsem ji nedrápatou ruku omluvně na rameno a zadíval se na stařenku. Je zvláštní, nelíbí se mi její hudba... ani jsem nevěděl že jsem to řekl. Hmmm, snažit se? Já? Ale...fajn, fajn užij si trhy popřál jsem jí s úsměvem ve kterém nebylo ani troška negativního, spíše povzbuzení a vydal jsem se ke stařence. Nějakou dobu jsem si prohlížel její zboží, než jsem se jí zeptal. Hmmm, tak co babi vynáší prodej těch nebohých bytostí? levou ruku jsem měl položenou na stánku. Už delší dobu silně tepala, jako reakci na přítomnost tolika nadpřirozena kterému může prolít krev. |
| |
| trhy babička si nasadí do ucha nasclouchátko Co jste to povídal mladý muži? Chcete koupit něco pěkného své teplomilné slečně? začne se hrabat kdesi za pultíkem. pak se vynoří s košíkama plnýma opravdu úchvatných předmětů. Tady už převažují samé bytosti. Támhle se snaží vykroutit ruku z kamene skřítek, támhle je uvězněné cosi jako malý dráček. Tvá ruka cítí boží přítomnost v těch tvorech. i když jsi démon, máš neovladatelnou touhu ty tvory chránit. Nelíbí se ti jak trpý. To co vydávají je dohromady opravdu cosi jako hudba. Mdlá a smutná... Nevíš jestli to ta stařenka dělá schválně, každopádně její jednání tě začíná docela vytáčet. Ale pokud si přejete něco opravdu extra co by té dámě opravdu moc slušelo...pojďte zamnou dobrý muži, mám to támhle v dodávce tohle bylo hodně okaté. V dodávce sice bude mít bandu podobného zboží, ale taky tu bude její pán co po tobě skočí hned jak dodávku otevře. Každopádně, takhle to asi bude jednoduší, než je tu pak nahánět. Pokud se tedy blížíš k dodávce, tvá ruka si vesele pocukává, jako by se na to zase těšila. Stařenka otevře dodávku a začne lízt pomalu dovnitř. jsou tu dvě lůžka. Cítíš přítomnost ještě někoho dalšího, ale zatím ho nevidíš. Musí být v tom harampádí dost dobře schovaný. Je to támhle nahoře opravdu tě zajímá co vytáhne a hlavně kdy tahle hra skončí. Ani nevíš jak zaútočil. Z ničeho nic jsi cítil jak tě něco začalo vtahovat dovnitř. Když se soustředíš pořádně vidíš kolem svých nohou a rukou jaké si dlouhé šlahouny. Střed toho všeho končí kdesi ve tmě v dodávce kde se mimochodem zdejchla i stařenka. |
| |
| Limuzína Nejsem obyčejný člověk a mám zvláštní moc ? To je asi jasný, že jí chci umět používat, když už jí mám. "Lovcem démonů ?" Když pak vytáhne papír, tak si ho přečtu a v případě, že je tam to, abych se stal lovcem démonů, tak podepíšu. "Jo kdyžtak mi nalejte" |
| |
| limuzína je tam toho napsané opravdu dost. Zmínka o lovcích je zvýrazněná. Stojí tam například: ...vykoupením, propuštěním či vymazání trestního rejskříku. Dále organizace zajistí přístup potřebného materiálu, zbraní i ošetření Sla(- lékařské péče), stejně jako dostatek financí a dalších životních potřeb. Neposkytuje trvalé bydliště, neboť Lovci démonů jsou posíláni do různých částí světa... pak se tam píše cosi o božských bytostech, které Lovci nezabíjí, ale chrání....Rozdělení a třídy démonů....Ve směs se ale upisuješ tomu, že se o tebe bude starat Odbor nadpřirozených záhad a na oplátku se staneš jejich Lovcem. Oureil se usměje a nalije ti whisky, pěkně do skleničky přidá led. Dobrá. První den se nováčkům žádná Akce nedává, takže máte čas na dotazy, cokoliv co vás napadne. Nyní pojedeme do limuzína se zastaví -nyní jsme u nejbližšího Sla- speciální laboratoře které jsou k dispozici k léčbě Lovců. O vaší moci máme jen málo informací takže podstoupíte několik testů, taky z vás vypumpují ty omamné látky co vám nacpaly v blázinci pikolík otvírá dveře. čeká až vystoupíš a pak vyleze za tebou. Kufřík bere sebou. Venku není moc čumilů, ale přesto tě udivuje co dělá. Přitsoupí k zdánlivě holé stěně a pak vstoupí dovnitř. Prostě projde zdí. Pokud to nějak blíž zkoumáš vtáhne tě za sebou a málem se rozletíš po schodech dolů. Pokud to nezkoumáš, vrátí se zpátky a čekáš až půjdeš za ní. |
| |
| limuzína ...vykoupením, propuštěním či vymazání trestního rejskříku. Dále organizace zajistí přístup potřebného materiálu, zbraní i ošetření Sla(- lékařské péče), stejně jako dostatek financí a dalších životních potřeb. Neposkytuje trvalé bydliště, neboť Lovci démonů jsou posíláni do různých částí světa... Když to dočtu, tak to podepíšu. "Jeden dotaz bych měl a to mohl bych se pomstít těm co mi způsobili ten blázinec a podobně ?" Na nic víc se neptám a jen následuju Oureil. |
| |
| Trhy Po prohlédnutí obzvláště nechutných exponátů jsem spolu se stařenkou zamířil k jejímu náklaďáku, ani jsem sám nevěděl proč. Snad proto že tam nebude tolik vidět a mohl jsem ji rozpárat, aniž bych riskoval odhalení. Vstoupili jsme. Nelíbilo se mi to ani omilem. Byla tu jasná přítomnost ještě něčeho dalšího, silnějšího než je ta stará čarodejnice asi jejího šéfa. Najednou, z ničeho nic, zrovna v době kdy jsem přemítal nad smutnou hudbou polapených tvorů mě něco začalo vtahovat dovnitř. Zaklel jsem a rozhlédl se kolem. Babice nikde. Když jsem se řádně soustředil všiml jsem si podivných chapadel omotaných kolem mích končetin jak se mě snaží tahat. Tak to teda ne zavrčel jsem vstekle. Rukavice ukrývající mou levou ruku se roztrhla, když jsem v ní zatl všechny svali a pokusil se přetrhnout svazující chapadlo. Snažil jsem se ze všech sil. Zařekl jsem se že tentokrát mě nikdo zachraňovat nebude a proto pokud to bude nutné uvolním i zábrany mezi mnou a démonem a nechám postoupit o kus přeměnu. |
| |
| SLa-aby ses zase trochu rozepsal :) Zatím k pomstě nemáte prostor. pokud se ukážete jako vhodný adept pro naši věc, můžeme vám pak pomoci je potopit či zničit.. mluví upřímě, žádné zbytečné okliky tato část za domem je jak vystřižená z hororového kousku kde na zemi je něco odporného a lepkavého, ze stropu kape bůh ví co, míjíte prázdné temné pokoje kde se prohání krysy a vržou či poblikávají staré rezavé zářivky. Zamíří právě do jednoho takového pokoje. Dojde až k protilehlým dveřím a začne na ně vyťukávat cosi jako morzeovku. Podobná odpověď se ozývá i z druhé strany. Dveře se otvírají a před tebou je cosi co vypadá jako velmi obvázaný člověk + naprosto jiný svět. Tato část je plná života a světla. Zrovna do tebe vrazila holčička jejíž druhá část těla byla koní- přesně jako obrázky z pohádek o kentaurech, dále se proti tobě promenáduje žena která má ve vlasech malé hádky a jsou tu všudy přítomní obvázání človíčci. Oureil sem tam na někoho kývne, pozdraví, pak jí jeden obrovský člověk- dle úboru doktor –dá nějakou složku, promluví s ní pár pro tebe nedůležitých slov. Podle toho jak se za ní všichni otáčí, asi nepomohla jenom tobě a je nějakou významěji postavenou osobou v tomhle podivuhodném světě. Neberte v potaz jejich vzhled. Je důležité že jsou ve svém oboru opravdu dobří... odvede tě do soukromého pokoje, který vypadá jako naprosto normální nemocniční pokoj. Odmyslet si tu vůni, zvláštní tvory a všudy přítomnou esenci jiného bytí, bylo by to tu jako v normálním světě. Ale něco ti říká, že si zvykneš. Odloššššte ssssi prossssím ten pronikavý šeptavý hlas patřil doktorce co bude mít na starosti právě tebe. Normální přitažlivá žena, až na to, že místo nohou má dlouhé hadí tělo. Přisune se až k tobě. Její jazyk je rozdvojený, oči obrovské a také hadí. Pokud máš nějakou nejistotu, ušklíbne se a odhalý zoubky nebude to bolet což od ní zrovna nezní moc přesvědčivě. Vyhrne se rukáv. Odkryje tak tetování zlatého hada na pravém rameni. Dotkne se ho a jeho zelené oko se najednou pohne. Nejprve její kůži opustí hlavička a pak celé tělo. Má sotva deset čísel, ale třpytí se jak z pravého zlata. Sklouzne z její ruky až k tobě. Lehněte sssi a uvolněte ssse, teď to trošššku šššštípne je studený jako kov. Doplazí se k tvé ruce a bez varování do ní kousne. Krátká drobná bolest. Pak následuje zvláštní uvolnění, jako by snad z tebe vysával všechny pochybnosti a strach. Při tom doktorka povídá, jako by snad přes toho hada něco cítila. Cizý látka ve vaššššem těle už possstoupila krví i k vašemu srdci a mozku. Za pár dní by jsssste měl problémy ovládat sssvé tělo, pak by přišla na řadu paměť, dezorientace a nakonec by z vássss byl ssss prominutím blbeček. had uvolní stisk, ani jsi to necítil. Po jeho zubech nemáš žádnou ranku. Vrací se zpět k doktorce jako nevinné tetování. prohlídka pokračuje. Dává nad tebe dlaně- kousek od těla. Cítíš její přítomnost ale nedotýká se tě. Takhle projede celé tvé tělo. Otřesss mozku? Při vašší sschopnosti by to mohlo být nebezpečné...Hojí ssse to pěkně je toho na tebe strašně moc. Ani nevíš co všechno s tebou dále prováděla, pak tě vyzve aby ses zvedl a šel za ní. Oureil stále čeká u dveří, jako by se chtěla ujistit, že jim neprchneš. Procházíte hlavní chodbou až do speciálních prostorů oddělených sklem. Zadává heslo aby vás bezpečnostní systém pustil do těchto prostorů. Násleudje dlouhá chodba. Po stranách jsou vidět laboratoře, různé hmotné i nehmotné bytosti. Zářicí, nádherné i odpudivé. Do jedné takové míříte. je tu cosi jako kabinka a pak další dveře. Odložte si. A pak jděte za ní. Sama pozná kdy je potřeba to ukončit. nevíš co tím přesně myslela. Ale přece jen dveře otevřeš. je tu bazén. A písek. Ve vzduchu není cítit chlór, ale vůně oceánu. Voda je zvláštně prozářená. Vlastně je to zde jediné mdlé světlo... trhy přitáhli tě téměř až k dodávce. Proto v jejím prostoru rozpoznáváš dvojici žlutých zvířecích očí. Zdá se ti, že to tam opravdu hodně ztmavlo. A je tam mnoho pohybu. Tvor je to však nejspíš jediný. Ruka zapulzuje hnána svou známou touhou a dlouhé pařáty přetnou šlahouny věznící tvou druhou ruku. Bytost tiše vřískne. Její bolest je skoro hmatatelná. Kde byli tři šlahouny tam je jich nyní šest. nevíš jestli ty zraněné dorostli či co...Nezbývá ti než sekat dál. Za chvilku ale jasně vidíš její( či jeho) cíl. Snaží se upoutat tvou démonickou ruku. A vzhledem k tomu, že máš nedostatek končetin, se mu to začíná dařit. Dráhu od dodávky kterou jsi při tom souboji prodloužil se začíná zase zkracovat. Pěkně si tě táhne dovnitř. Zabaleného líp jak vánoční dárek. |
| |
| Trhy Začal jsem klít tak jak to umí jen bezdomovci. One pár žlutých očí ve mě rozhodně nevzbuzoval nijak příjemné pocity, právě naopak. Proto jsem kolem sebe začal sekat drápy vyrůstajícími z mé levé ruky a přetínat tak chapadla snažící se mě dostat až do dodávky. Líbila se mi bolest té bestie, bolest na kterou jsem si mohl téměř sáhnout, její zděšení když jsem přeťal několik jejích chapadel. Naneštěstí byl můj úspěch jen dočasný, neboť tam kde jsem uťal tři šlahouny rázem jich bylo šest. Vy.er si voko hydro jedna podělaná zavrčel jsem a začal se ohánět spárem js ještě větši intenzitou, citelně mi však chyběla ještě jedna ozbrojená ruka. Tak to teda ne, já tady nechcípnu ani omilem...a prosit o pomoc už vůbec nebudu zavrčel jsem v duchu vstekle když si mě potvora obalila jako vánoční dárek a začala táhnout k sobě. Snažil jsem se ze vše sil zapřít nohama o zem a naopak vytáhnout z dodávky ji. Taktéž jsem pod šlahouny cvakal spárem. Ve snaze ho osvobodit jsem do něj podvědomně pumpoval tolik síly kolik se do něj vešlo. |
| |
| trhy vytáhnout jí ven je chabí plán, neboť se zdá, že je do dodávky velmi vtěsnaná a i se svou dosavadní silou si neumíš přitáhnout celou dodávku. navíc by se nic nevyřešilo, protože bys byl u ní akorát tak blíž. Napadá tě, že možná nejsi tak dobrý a tak silný. A pak tě taky napadá, jako by snad někdo oslovil tvou mysl, že každá taková obluda musí mít nějakou slabost. Chapadla tě zvedají do vzduchu a pomalu se noříš do tmy. Cítíš její přítomnost. jak neviditelné šlahouny ohrožují tvou mysl. Směje se ti. Pod zářícíma očima se objeví něco jako obrovská slizká tlama. Dost velká na to, aby tě celého pozřela. Každý démon má nějakou slabost. Stejně jako každý člověk. Krom té tlamy a očí tu ale nic není, jen plno chapadel... Máš na výběr ze tří věcí a nemáš na to moc času.... |
| |
| Trhy Nějak se mi to nevyvedlo. I přez veškerou mou sílu byla tam ta čarodejnice zapasovaná jak špunt v lahvy a nešla ven ani omilem. Já ti dám ty stará ku.vo nadával jsem když mě táhla stále blíž. Měl jsem tři možný cíle. Oči a tlamu. Oči a tlamu...nějak jsem se nemohl rozhodnout na co z toho zaútočit. Něco z toho musela být slabina té svině, něco určitě, ale co...oči nebo tlama...tlama je nebezpečnější může mě kousnout...jenže zase je to líp hlídaný, lepší místo pro slabínu...mám to risknout....to už jsem byl blízko, moc blízko.... Di do hajzlu zavrčel jsem a vrazil ji ruku do tlami, tak že drápy chtě nechtě projeli až do mozku a vzali s sebou i oči. Jde to díky většímu počtu článků na prstech. |
| |
| trhy cítíš její odporný dech, jestli vůbec dýchá. Taky se ti moc nezamlouvá to, jak ti škrtí tělo. Kdyby ten tvor byl chytřejší, šel by ti přímo po krku. Ale asi s tebou měl jiné plány. Možná mu chutná jídlo co se ještě vrtí. Je to nebezpečná akce. Kdyby tě žrala po nohách neměl bys moc šancí, ale ona tě žere od hlavy. někdo ti přeje hodně štěstí neboť prve přichází tvá vítězná paže. Cítíš velmi nebezpečné sliny co ti začnou rychle prožírat oděv a i ruku samotnou. není času nazbyt. Pařáty proráží slizký vnitřek tlamy až do mozku a očí. Místo lebky prorážíš měkkou chrupavku. Démon řve. Těžko říct jestli tyhle zvuky dolehnou až k uším lidí. Ruka se ti zaklínila. Proto nestihneš v čas cuknout když v posmrtné křeči čelist klapne. Bolí to, hodně to bolí. Můžeš ruku zkusit prudkým cuknutím vyrvat. I když ta příšerka nemá zuby, má stisk velmi pevný. nebo si můžeš pomoci druhou rukou, ale měl by sis pospíšit, jestli chceš aby z tvé ruky něco zbylo…. Chapadla kolem tebe umírají a mění se v černý sliz. V okamžiku kdy ruku skoro uvolníš se ve sliz promění i celá hlava. Měl by ses asi umít...nepáchne to zrovna nejlíp. |
| |
| Trhy Vyšlo mi to, i když trošku škoda teď nevím jeslti je ta obluda slabá na oči nebo hlavu..však já se už zeptám. V tom jsem si uvědomil že slyny té děv.y mi nejen ničí rukáv, ale bere s sebou i mou ruku. Do kelu... zaklel jsem a pokusil se ji vyrvat. Nechtěl jsem riskovat i druhou ruku i proto že se neregenreruje tak dobře a hlavně nemá odolnost mé levačky, kdyby to ale nešlo, holt si s ní pomůžu, rozhodně nechci totiž o svou levou ruku přijít. Bolelo to příšerně ale rozhodně jsem nehodlal ječet pro případ že by má "mentorka" stále někde poblíž. Jestli jsem ruku nakonec vypáčil, okamžitě jsem začal hledat nějaký zdroj vody abych si ji opláchl. Poté se ji pokusím zamaskovat a najít svou nadřízenou. |
| |
| trhy tohle nevypadá moc dobře. Kdyby měl na chapadlech trny stáhl by mu celou kůži a začal by z masem sedím pod památníkem a jím po domácku udělané brambůrky. Krásně to křupe a ten souboj v dodávce je opravdu hodně napínavý. Jo, tohle bylo lepší povzdychnu si když si po tom co se skoro vyvlíkne nechá chytit svou démoní ruku. Pro normální oko působím jako děvče co se zakoukalo do blba. Kdyby u někdo vnímal nadpřirozenou sílu, viděl by mé oči pokryté- nebo spíše zavázané měsíčně zabarveným šátkem. opravdu je to nemehlo. Sotva co si tu ruku vyléčí už z ní má zase sračku zavrtím hlavou a seskočím dolů. Zamířím ke stánku a začnu pracovat (čili odvádět božské bytosti) v okamžiku kdy je auto pokryto slizem už svou nadřízenou hledat nemusíš, neboť stojím přímo za tebou. Měl jsi ho zkusit aspoň vytáhnout ven skočím do dodávky a začnu se prohrabávat slizem. V tváři žádný odpor. pak vynesu ven všechny krabice s tou divnou bižuterií. Vytáhnu jeden přívěšek s bytostí a zvednu ti ho k očím. Zkus jí odvést kam patří vložím ti jí do ruky. Žádný přesný způsob jak tě to naučit není. každý Lovec si musí přijít na svůj vlastní. |
| |
| Trhy Zrovna jsem vytáhl svou poněkud rozežranou ruku a otočil jsem, načež jsem se leknutím napřímil a uskočil kus dozadu. Himl, musíš mě tak děsit? zeptal jsem se dotčeně a poněkud smutně se zadíval na svou levou ruku. Už zas...to je pech povzdechl jsem si. Já se snažil, ale ta svině se zapřela vysvětlil jsem jí a převzal nebešťana. Skvělí, jinak řečeno, nemůžete mě naučit nic, jediný co je možný je hnát mě do nebezpečí v naději že neumřu ale zlepším se povzdechl jsem si a podíval se na ten šperk s lapenou bytostí. A jak ho tam mám poslat? |
| |
| trhy zapálím si No, můžeme tě učit o démonech, jak proti nim bojovat, můžeme tě chránit a nabídnout ti jakýsi důvod tvé existence, můžeme ti ukázat jak funguje tenhle svět, ale jestli se v něm naučíš správně chodit a nebo dřív zemřeš- to už záleží na tobě, na tvé síle vytáhnu z krabičky dalšího nebešťana :D a vezmu jej do dlaně napřed bys ho měl osvobodit z jeho pout má ruka se rozzáří jako jsi to už viděl mockrát a dvojice prstů vpluje do kamene. Něžně uchopí bytost a vytáhne jí ven a pak mu ukázat správnou cestu má záře se oddělí a krátce zmizí. pak jí zahlédneš jako tenoučký paprsek jehož zdroj se tváří že je ze samotného nebe. ty to necítíš, ale toho tvorečka to zjevně hodně přitahuje. |
| |
| Kazuki Toshikatsu Je obyčejné ráno. Nagoyou líně proplouvají první sluneční paprsky. Na to že se blíží Vánoce je poměrně teplo. Zastavíš se před jedním drobným krámkem na origami. V mládí jsi tu kdysi pracoval a tohle bylo jedno z míst kde jsi se mohl schovat před šikanou. To období se ti vpálilo do srdce a i když sis pak dokázal vybudovat silné sebevědomí až do dnešní podoby, značně pokulhává. Minulosti se nikdo nezbaví. Byl tu takový starý drsný dědeček. Když si zaběhl do krámu se schovat, vyběhl na tvé hlavní šikanisty s hůlkou a zasadil jim pořádná jelita. Tak tě teď dost možná napadá jestli ještě žije. V tomhle městě byl pokládán za mimořádného starce. Nebyl ale moc uznáván společností, né že by opovrhoval Japonskou kulturou a slavnostmi, ale na jeho prvním místě bylo jeho Origami a pak až nějaké Japonsko. Vyráběl je ze zvláštní láskou. Lidé je hodně kupovali. Někdo říká že se u něho dějí zvláštní věci. Mohl by jsi ale potvrdit že v jeho krámku není nic divného. ... Díváš se do vitríny a ten pohled se ti moc nezamlouvá. Je ti trochu těžko u srdce. Uvnitř to vypadá jak po nějakém výbuchu. Ještě to nikdo neohlásil i když to muselo být slyšet hodně daleko. Starouška Tokiho nikde nevidíš. Jeho krásné origami se vznáší po obchodě spálené a poničené spolu s popelem. Možná i jeho popelem. Zvláštní že není zapálené úplně všechno. Komisařství je odtud kousek, ale jako vyšetřovatel a je ti jasné že tenhle případ ti byl nyní svěřen a že na něm budeš chtít pracovat - musíš hned začít, dokud jsou stopy čerstvé. Chtělo by to zavolat tvému týmu aby odsud vyhnali čmuchaly, natáhli pásku, odebrali nějaké vzorky... Nedivíš se že si toho nevšiml nikdo další, ten krámek byl opravdu dobře zapadlý. Opatrně vstupuješ dovnitř. Na rukou rukavice, aby si nezničil možný důkaz zločinu, opatrně našlapuješ v popelu. Docházíš takto k zadní části regálů. Chce se ti kýchat. Nedýchá se tu moc pěkně. A vyzařuje tu takové zvláštní, těžko popsatelné cosi. Ve vzduchu je cítit něco mocného. Zaujme tě origami vlaštovek zapíchané v podpěrném trámu. Při tom jde jen o papír, ale i ten dokázal ve dřevě nadělat hluboké praskliny. Je tu něco velmi divného. Pak narazíš na čtveřici osamělých stop. A rozhodně nepatří staříkovi ani žádné další lidské noze. Spíš bys je přirovnal ke stopám obří ještěrky. Zaujme tě díra ve stěně. Ožehlá a ještě lehce hořcí. Jako by jí někdo vytvořil zapálenou žhavou koulí. Po staříkovi ani stopy. Opatrně pokračuješ. Pak tě napadne jít se podívat k té díře. Od ní jde totiž závan vzduchu jako by tam byla další místnost. Ale dobře víš že tam by žádná místnost být neměla. Nahlédneš dovnitř... Sklad zbraní. Zvláštních zbraní co ti nic neříkají a že máš o nich široký přehled. A na zemi leží stařík. Nehýbe se. V ruce drží vlaštovku origami, další jsou opět zapíchnuté ve stěně....V hrudi má černou hlubokou díru. Způsobenou tím samým co provrtalo zadní stěnu domu... Nerozumíš tomu... tohle jsi od něho nečekal. |
| |
| Trhy Hmmmm, já nejsem světluška zamručel jsem a chytil šperk s lapeným nebešťanem stejně jako ona, jenže se nic nedělo. Tak jinak zamručel jsem a šperk v popálené ruce prostě rozdrtil. No co na mě tak koukáš, já nejsem svatá soška upaluj domů zamručel jsem na malou vílu nebo co to která na mě koukala jako na zjevení. Tón jsem přitom volil stejný jakým se mluví s malím dítětem. No domů no mazej ukázal jsem nahoru k nebi. Naprosto jsem netušil jestli to dělám dobře nebo ne a bylo mi to celkem jedno. Byl jsem unavený, bolela mě ruka ale na druhou stranu jsem si mohl blahořečit že jsem toho démona vyřídil úplně sám. |
| |
 | Krámek Přestože je na zimní období docela teplé počasí, je stále chladno. Ruce mám v teple v kapsách svého dlouhého černého kabátu. Udělám krok ke zničenému krámku, ale záhy mě zastaví vlna nostalgie. Vždyť... tady jsem pracoval... tento krámek jsem měl jako úkryt před těmi parchanty... Vždy, když jsem proběhl těmito dveřmi, ven se hned vyřítil Toki a zahnal je... Měl jsem ho moc rád. Byl to přísný, ale spravedlivý stařík... Sálal z něho jakýsi klid... A z celého krámku... Cítil jsem se tady dobře... v myšlenkách se snažím shrnout vzpomínky na toto místo, abych se mohl hnout dál. Zpod svého kabátu vytáhnu vysílačku. "Tady Kazuki. Právě jsem ve čtvrti Atsuta-ku. V zapadlé uličce. Asi dva bloky od odbočky na Zenový klášter ze hlavní silnice. Je zde vypálený krám. Pracoval jsem tam. Otec bude vědět. Pošlete sem někoho z laborky a taky pěšáky ať to tu zabezpečí." po vyřízení této tradiční záležitosti vysílačku opět schovám. Nadechnu se a vykročím. Všechna krása tohoto obchodu je ta tam. Z krásných a jasných barev papírů na origami a také z již poskládaných jeřábů, záložek, vlaštovek zbyly jen zaprášené zbytky těch krásných skládaček a papírů nebo jen šedivý popel. Přemýšlím, nad tou zvláštní náhodou, že se stalo něco takového zrovna tady, na tomto místě, které jsem považoval za svůj úkryt. Bylo to pro mne svaté místo, jako šintoistická svatyně nebo buddhistický chrám. Jakmile jsem prošel dveřmi, nebo tím co z nich zbylo, jsem se znovu zastavil a zamračil se. Najednou se mi těžce dýchá. Jakoby v této místnosti byl velmi vysoký tlak... Hustý vzduch... Nedokáži to popsat. Odkašlu si a pomalými kroky procházím krámkem. Na ruce už jsem si navlékl rukavice, abych neporušil důkazy. Můj pohled upoutají origami vlaštovek, zabodnuté v dírách v podpěrném trámu. Přijdu blíž a prohlédnu si je. Proč by sakra někdo dával do těch děr složené vlaštovky... Je to snad vzkaz od toho, kdo to udělal? zamyslím se. Nebo snad... díry v trámech vypadají přesně tak, jako by je způsobily zrovna ty papírové skládačky. Nesmysl... říkám si, ale nějakou chvíli nemůžu z onoho proděravělého trámu spustit oči. Snad tu Toki nebyl když se to stalo... Co by tady taky dělal. Musela být noc, když to tu vypuklo... ubezpečím své obavy a konečně odpoutám svůj pohled od trámu. Přejedu zrakem po podlaze a spatřím jakési stopy... Opatrně, abych je neponičil, kolem nich projdu. Tohle nejsou stopy člověka... spíš to vypadá, jako by se někdo vypustil přerostlého varana nebo krokodýla. Akorát, že stopy nejsou rozmazány břichem. Překvapením zvednu obočí, když si všimnu jakési díry ve zdi. Je dost velká. Přijdu k blíže. Vypadá, jako by vznikla... propálením... ale něčím hmotným. Tohle se mi nelíbí... je to všechno nějaký divný... Něco takového vidím prvně. Nakonec se rozhodnu vejít do průchodu, který vytváří ona díra. Překvapí mě závan vzduchu. Tady přece nikdy žádné jiné místnosti nebyly... A přece... dojdu do místnosti, která zde opravdu je. Tentokrát již opravdu otevřu oči dokořán. Nevím čemu se mám věnovat dříve. Na zemi leží zcela jistě mrtvý Toki. Všude kolem jsou zbraně, které jsem ještě v životě neviděl. A ve zdech jsou opět zabodané papírové vlaštovky. Užasle zírám na propálenou díru na starcově hrudi. V ruce křečovitě svírá origami vlaštovku. Tady se něco děje... Nakonec se uklidním a začnu prohlížet ony zbraně. |
| |
| krámek origami Tady ústředna.....Rozumím, hned tam někoho pošlu, Buďte opatrný pane Toshikatsu to byla vaše nová sekretářka. Prý to bude chtít vyšplhat stejně vysoko jako ty. Z jejího tónu je zřejmé že se jí hodně zamlouváš. Ale ...nějak to není tvůj typ. Vysoké regály plné mečů s neobvyklými počty břitů, vystřelovací metrové čepele nejspíš určené k schování do rukávů, támhle ta zbraň vypadá jako historický řemdich s opravdu dlouhým řetězem, který se asi dá prodlužovat protože nemá žádná konečná ukončení (prostě jedna koule na řetězu může být delší, nebo kratší a druhá delší, nebo obě dvě stejné) mezi zbraněmi je i čelist snad z medvěda nebo velkého vlka.... Je tu i pár střelných zbraní, číslo ráže nepoznáváš, většinou na více jak jeden náboj (od malých po kanóny) Dále tu jsou Železné šuplíky plné podivných vest, jedna dokonce vypadá jako pokrytá šupinami, pak tu jsou náboje plněné nějakým žlutkavým čímsi, dokonce i stříbrné náboje a nebo náboje s rtutí. Jediný vchod sem vede právě z Tokiho krámku...Může to být nějaký sklad na pašované zboží, ale prostě nevěříš tomu že by udělal něco takového. Za vitrínami a železnými policemi je malá dílna a laboratoř.Taky jsi objevil několik nákresů a ještě nerozbalených krabic se zásilkami (díly). T Takže to musel vyrábět on. Jistě se tu najde banda jeho otisků, všechno nasvědčuje tomu že zbraně vyráběl, pašoval a prodával...Ale komu? Nikde tu o jeho zákaznících není ani slovo, ani jedna mizerná stopa. Jsi tím vším velmi zklamán. Pak ucítíš něco zvláštního smrdí to jako sladká síra. V krámku je nějaký šramot naznačující že už asi dorazil vyšetřovací tým. Bylo by dobré jim asi říct ať zavolaj i na pitevnu- pokud se z těla bude dát něco zjistit tak tě to zajímá asi jako první věc. Sejmutím jeho otisků zjistíte jeho přesnou totožnost... Přemýšlíš o tom co ještě máš udělat, na co jsi zapomněl když tu se před vypálenou dírou ve stěně mihne shrbený poměrně velký stín. Nikdo z vašich do práce netahá černý velký kabát. Navíc ti teď dochází že tým by prve zjistil jak daleko jsi postoupil ty sám a kde vlastně jsi. Všechno zapsat do protokolů a tak dále.... Vysoký shrbenec o tobě zatím neví. Ten odporný zápach je ještě hroší- jistě jde z něho, možná je to bezdomovec. Ta myšlenka odpluje jakmile uslyšíš že v krámku něco šustí. Něco tam hledá. A zatím stále nikdo od vás nepřichází |
| |
| Krámek Pomalými kroky přecházím kolem regálů a prohlížím si všechny ty podivné zbraně. Je to jako v nějakým filmu z budoucnosti... Nebo jednoduše z jiné doby... pomyslím a občas přejedu rukou nad určitou zbraní. Žádné se nedotknu. Nejvíce mne zaujmou zbraně na blízko, jelikož se, pokud vím, ještě nikdy v žádném případu nenašlo něco takového. Dlouhou dobu si prohlížím dlouhý řetěz, s koulemi na jeho koncích. Mohlo by jít o hodně velké bola, avšak to co mám zrovna před sebou, vypadá, že má za účel přinejmenším zabít, než jen na dálku svázat, jak je to u tradičních bola... Meče s mnoha čepelemi nebo vystřelovací břity... Přešel jsem dál a začal si prohlížet střelné zbraně. Naprosto se liší od těch, co jsem kdy viděl a že jich není málo... Také mě zaujmou zvláštní náboje a vesty... Je to všechno jak z nějakého filmu... Z filmu o válkách mezi vlkodlaky a úpíry nebo o post-apokalyptickém světě... Že by jakýsi filmový sklad? Ne. Všechno to vypadá moc opravdově, než aby to mohly být jen repliky a modely... Ta myšlenka se mi potvrdila, když jsem vešel do jakési laboratoře a dílny, kde byly všude krabice s částmi z těch všech zbraní. A taky to utvrdilo mrtvé tělo starce Tokiho... Začínám si uvědomovat, že s největší pravděpodobností tyhle všechny věci... vyrábí on... Začal jsem přemýšlet. Pracovně, pokud se to tak dá říct. Tokiho něco nebo spíše někdo zabil a to za velmi zvláštních okolností... Proč leží Tokiho mrtvola zrovna tady? Možná proto, že zde byl v tu chvíli, kde byla probořena zeď a ta byla probořena proto, aby se k němu to něco nebo někdo dostal... Ne. Toki se musel se s tím co ho zabil setkat už v krámku a to proto, že v trámu byly zabodané ty vlaštovky... pokud je měl doopravdy na svědomí on, jelikož byly také zabodané ve stěnách toho skladu. Oheň zde mohl propuknout až po tom, co Toki zemřel... I když teď mi přijde divné, že nebylo spálené úplně vše... Ale proč byl Toki zabit? Chtěl snad někdo ten sklad vykrást? Ne, to by tady něco chybělo, a sklad, zbraně a ostatní věci vypadají docela v pořádku... Nebo možná vraha a zloděje vyrušil můj příchod. To bych si ovšem všiml jeho útěku, pokud odtud nevede jiný východ... Takže proč se toto vše mohlo stát, je mi zatím neznámé... Snad jen... třeba si někdo přál jen Tokiho smrt... Ale proč? Vzpomenu si na ty podivné stopy ještě v krámku, ale nedokážu si je nijak spojit s Tokiho smrtí, ani s těmito zbraněmi... Moje úvahy přeruší šustění z krámku. Nejdřív mne napadne, že by to mohl být už někdo z našeho týmu a tak se v klidu otočím, ale záhy si uvědomím, že jednak uběhlo sotva pár minut od chvíli, co jsem jim dával vědět a druhak by se hned nějak ohlásili a byly by slyšet přijíždějící auta... Záhy si uvědomím, že cítím jakýsi nevábný pach, podobající se síře, ale trochu nasládlé... Šustění se ozve znovu a já si všimnu jakési shrbené, ale velké postavy. Jen na chvíli, ale uvidím jí. Zamračím se. Ne... to není nikdo od nás... Jsem jediný, kdo nosí dlouhý černý kabát... Šustění pokračuje... Mám velmi divný pocit. Už jsem byl v podobné situaci mockrát, ale ne s takovými okolnostmi... S takovými podivnými okolnostmi... Musím jednat tak, jak musím. Vytáhnu zpod pouzdra pod kabátem svou pistoli. Značka USP. Vezmu jí do pravé ruky a vejdu do probouraného otvoru a zvednu ruku s pistolí. - Je pravda, že mě napadlo vzít si nějakou zbraň, co jsem viděl v tom skladu, ale opravdu nechápu proč mne to napadlo... Jednak by mohlo dojít k poničení důkazů a hlavně nemám k použití těch zbraní žádný důvod. A také jsem je nikdy neviděl, tak by mohlo být velmi neuvážené je použít. - "Ukažte se mi a žádné prudké pohyby. řeknu nahlas, důrazným, ale vyrovnaným hlasem. |
| |
| trhy bytost vypuštěná Ívé se chytla vytvořeného paprsku a začala rychle stoupat vzhůru. Brzo se vám ztratila z očí. Když držíš šperk v ruce cítíš jak víle tepá srdce. V kameni se otáčí ke stěně, aby tobě byla co nejblíž. V mysli najednou ucítíš zvonění. Slabounký hlásek který tě uvádí do velkých rozpaků. Naplňuje tě smutkem a bolestí. její bolestí. To s Ívé byla hrátka démonů, teď cítíš jako by se tě dotýkal nějaký drobný pradávný bůžek. I ta malá bytost má tolik síly, ale nedokáže jí příliš soustředit. nepoloží žádnou smyslnou otázku. Zkoumá tě. Přesto to vyznívá jako dotaz Kdo jsi? rozdrcením kamene jsi málem rozdrtil i jí. Je schoulená do klubíčka ze strachu že jí poraníš Snad ani ne pěticentimetrová a zářící s křídly motýlů. Pak dostane odvahu vykouknout ven. Je nádherná. Její krása ti rozbuší srdce a její nedotčenost a nevinnost....ruka tě začne lehce pálit. Tvé démoní části se to moc nelíbí, ale zatím svou rukou vládneš ty. Postaví se na tvojí dlaň a zvědavě si tě prohlíží. Nezdá se, že by to chápala. Nezdá se ani že by se tě bála. Pak na své tvářičce vytvoří cosi jako úsměv a schoulí se ti v dlani do klubíčka. Vypadá docela spokojeně. |
| |
| krámek s tou ubohou pistolkou v ruce se necítíš vůbec bezpečně. Vážnost hlasu si udržíš, neboť přeci jen v tomhle nejsi takový nováček. Každopádně a´t je tvá odvaha jakkoliv veliká přisouváš se k té díře velmi nerad. A ještě vykouknout či z ní vyjít ven.... Tahle místnost je naplněná ještě něčím víc než jen Tokiho mrtvolou dílnou a zbraněmi. Když přecházíš ze tmy- která se zdá být víc přátelská než světlo, vidíš jakousi tenkou hranici čehosi. Nedokážeš to identifikovat. vypadá to jak nějaký lehce fialový štít či ochranné pole. jako by ses do krámku díval přes fólii. V místech díry je lehce popraskaná a jsou na ní jako by kousky nějakého masa a krve. Musíš jí prostoupit pokud chceš zastavit toho kabátnatce, takže zjišťuješ že jí dokážeš projít. Nic se nestalo, nic určitého jsi necítil. Každopádně po tvém činu a proslovu ho v krámku nikde nevidíš. Možná tak pár stop směrem ke kase. Ještěřích stop. Žádná lidská. Pak ti něco zašramotí nad hlavou, dřív než tam stihneš namířit zbraň, vytrhne ti jí z ruky. Všimnul sis čehosi slizkého a růžového co se kolem zbraně obmotalo, ale nic víc. Bylo to ohromně rychlé. Musí být někde u stropu krámku, nepřemýšlíš nad tím jak se tam mohl dostat, ale je jisté že vyběhnout krámkem ven je víc nebezpečné než se vrátit zpět k Tokimu. Jako by ti dával šanci a čas, jako by se bažil tvou nemohoucností a pomalostí... Tohle rozhodně nebude člověk. Tvá odvaha opadává. Začínáš se lehce třást. V okamžiku kdy opravdu zatoužíš po pomoci venku krátce zahoukají sirény. to jsou vaši! a to něco je stále vevnitř. Když je na TO neupozorníš, může to špatně dopadnout. Když se s nimi chystáš spojit či na ně zakřičet jako by to snad cítil. Objeví se těsně před tebou. S obličejem podivně plochým skoro jako Lord Voldemort. Úzké štěrbiny s plazími očky, opravdu odporná široká tlama plná špičatých zubů. Může mít tak kolem dvou a půl metru. Jeho obrovské ještěří nohy a ruce v tobě vzbudí přímo paniku. A má i ocas. celé tělo pokrývají drobné zeleno hnědé šupinky. Usměje se. jako by tě pohled na něho s paralyzoval. Vymrští rozdvojený jazyk a krátce ochutná vzduch. Pak dlouhým pařátem naznačí jaké si gesto ticha. A obrovským skokem se ztrácí. Kazuki? Jsi tu někde? strach z neznámého tvora povoluje, ale přichází další vlna strachu. Tvůj otec se sem přišel podívat osobně..... Áááááááá Je to itachi! palte!Palte!PALTE! JE NA STŘEŠE! |
| |
| Trhy Překvapeně jsem vyvalil oči když se mi víla, nebo co to bylo, uvelebila na démonické ruce a spokojeně usnula. Její strach bych pochopil, její zájem o mou osobu bych pochopil, pochopil bych kdyby se vyděsila a snažila se odemě dostat co nejdál, přecijen jsem budoucí démon a nejspíš ani ne nejslabší budoucí démon a ona je nebešťan nebo co, ale tohle, tohle jsem vážně nečekal. Eh, tohle....neříkala jsi že jsou to hodný bytosti? Tak proč mě trápí? Vsadím se že moc dobře ví jak trapně se v téhle situaci cítím vrhl jsem prosebný pohled po Ívé. Nechtěl jsem bytůstce nijak ublížit, ale na druhou stranu jsem potřeboval tu ruku ošetřit docela dost rychle. Pomoc |
| |
| trhy víla na mých rtech vyvolá úsměv. A samozřejmě i Tobiášovo zmatení. asi je toho na něho trochu moc... přesto si to ještě chvíli užívám než se na něho usměje a pak mu lehne do dlaně. Na čele mi naskočí mračivá vráska Grrrrrrr přijdu blíž a odcvrnku mu jí z dlaně Děvko jedna malá vyvolám paprsek a dřív než by se z toho mohla vymotat jí nechám rychle vycucnout tam nahoru. Dnešní bytsoti dovedou být tak drzé pak mi začne docházet, že bych to asi měla vysvětlit. Ten něžný úsměv by tě mohl stát i život. Ale oni si to neuvědomují....Už ne. Kdyby byla on působylo by to spíš na mě. Fajn, nechám ti nějaký v zásobě až se ti trochu uzdraví ta ruka.... zbytek začnu hromadně posílat vzhůru. při tom dávám pozor jestli tam není nějaká o kterou by měl Obor zájem. |
| |
| Trhy Lehce jsem pozvedl obočí když Ívé zareagovala tak prudce. Vážně, já měl spíš pocit že na tu malou chuděrku žárlíš. nemohl jsem si odpoustit drobné rýpnutí, spíš než cokoliv jiného jako pomstu za to že mě do těch sraček zkopla nepřipraveného a jen sledovala jestli se plavat naučím nebo se prostě utopím. Když už se ale zmínila o mé ruce, zadíval jsem se na ni. Moc pěkné to nebylo pravda ale čekal jsem něco horšího. Ani jsem se neodvážil představit co by slyny té potvory udělali s normálním člověkem, přecijen kůže mé levačky zastavila už i kulku. Co to vůbec bylo za potvoru? zeptal jsem se po chvíli, kdy mě přestalo bavit pozorovat svou šéfovou při vypouštění těch malích potvůrek zpět domů. Nějakej druch mutované obludy alá jsem velký zlí slintaví démon? |
| |
| Někde "Jako vhodný adept? Ona asi neví s kým má tu čest." Řeknu si pro sebe jako reakci na její slova a pak řeknu nahlas "No, tak dobrá." Nakonec jen následuji a pozoruji. Co to sakra je? To mě sem přivedli, abych se jim tu pozvracel nebo co? Pokud zde budu muset být každý den, tak se tou silou raději nechám zničit. Pomyslím si když spatřím ten hnus co tam byl. "Tak to je důležitý, že jsou dobří." O chvíli později "Odloššššte ssssi prossssím" nebude to bolet Co nebude bolet? Au Otřesss mozku? Při vašší sschopnosti by to mohlo být nebezpečné...Hojí ssse to pěkně Tak, alespoň, že tak. Dobrá." Odložím si věci a jdu za tam kam mám „přikázáno“, když vejdu, tak spatřím bazén. "A co mám jako dělat ? Jít do toho bazénu ?" |
| |
| Křečovitě svírám pistoli a mám chuť jí chytit i druhou rukou, ale netroufám si změnit pozici postoje. Zamrkám, když zjistím, že vidím rozmazaně a koutkem oka zachytím jakési nejasné světlo, pásmo, ano, přirovnal bych to k fialovému laserovému pásmu, kterým vzápětí projdu, než si to stačím uvědomit. Je mi ale jasné, že bych tím musel projít tak jako tak... Obrazu se vrátí svá ostrost. Má výzva se obešla naprosto bez reakce. Vejdu do krámku a kam se podívají oči, tam míří i zbraň. Všimnu si dalších ... ještěřích stop, které tu před tím nebyli. Polknu. Stopy vedou ke kase. Vykročím pomalu k ní, když v tom nad sebou uslyším jakýsi další zašustění a dřív se na to místo stihnu podívat přes mušku na pistoli, něco růžového a slizkého se kolem ní omotá a vytrhne mi jí z ruky a to během milisekundy. Jak se to stalo, okamžitě svěsím ruku, ve které jsem držel zbraň podél těla a podívám se vzhůru. Doprdele...! Co to bylo...?! uvědomuji si, že čelisti tisknu k sobě jak jen to jde a že celý jsem docela ztuhlý. Nedokážu se ani pohnout i když dokážu stále ještě přemýšlet. Pravá ruka nakonec pomalu, velmi pomalu míří k vnitřní kapse saka. Ruka ještě skoro ani nezvedne, když uslyším sirény. Najednou mi přijde, jak krásný zvuk to je. Ruka se vrátí do svislé polohy podél těla, ale potom si vzpomenu na to, co mi sebralo zbraň. Musí se o tom dozvědět dřív, než sem vejdou. zrovna když se chystám přeměnit myšlenky ve volání, zaznamenám pohyb. Ne ale koutkem oka, ale celým zorným polem a rovnou přede mnou. To co uvidím mi skoro vyrazím dech, ústa však i přes to, co jsem tady zatím všude viděl nechal zavřená a to nechám i teď. Jen oči jsou vytřeštěné a pěsti křečovitě zatnuté. Prohlížím si toho netvora přede mnou s hlavou i pohledem mírně zvednutým, jelikož je o dost větší než já. Ustoupím rychle o rok, nebo jich bylo víc...? Nevím. Celé jeho tělo se podobá ještěřímu, až na jeho obličej, který je skoro úplně plochý. Je úsměv mě zastaví na místě a na chvíli zbaví těch špatných pocitů, jak to úsměvy dělávají. To ale hned zmizí a já se více méně cítím stejně. Ta postava naznačí svým velkým pařátem, ať jsem ticho. Potom skokem zmizí. V tu chvíli uslyším hlas, který se po mě ptá. A je to otcův hlas. Všechen děs, co jsem tady zrovna zažil odpadne, ale přijde nový druh strachu. Ten hlas patří mému otci. Hned po tom, co se po mě zeptá, ho uslyším znovu, tentokrát to už ale není směrováno na mne. Uslyším výstřely a já už na nic nečekám. Ten netvor mi sice snažil říct, ať o sobě nedávám vědět, ale venku je můj otec, takže jsem se rozmyslel během sekundy. Vyrazím ven z obchodu. Při běhu si ještě pomyslím, koho myslel tím itachi... |
| |
| bazén jsi zvyklí že všichni poslouchají tebe, proto je to docela velký šok když tě někdo táhne sem, tam, pak ti nakonec řekne ty drzé věci co by se ti neodvážila říct ani Lucy....Ale nějak cítíš že je bys neměl provokovat. Né teď když jsi pro ně jen jeden z mnoha. Kdyby ale tvá síla nebyla něčím zajímavá, tolik by se o tebe nestaraly. Takže je tu možnost, že zase budeš na vrchu. Vždycky jsi byl na vrchu a tak se ti na tohle těžko zvyká. vyhlídka na tebe jako otrhaného bezdomovce co škemrá na ulici se ti opravdu ale opravdu moc nezamlouvá.... Oureil je zdá se trpělivá a ta doktorka též, nikdo z nich ti zatím na tvé chování nic neřekl. Ale párkrát jsi v jejich pohledech viděl varování. Tvá otázka se podivně rozezní tímto místem. Jako by ti ho takhle zvláštně vracela ta voda. Pak uslyšíš zpěvavý hlásek. Ano jako by na tebe mluvila bohyně. Ještě dlouho po tom co ten hlas oněmí ti zní v uších. Rozlívá se tvým srdcem, krade si tvou duši, blázní tvé hormony. Chceš ho slyšet znovu. Tiší veškeré tvé myšlenky, a z tvého celého lidství zůstává jen jedna jediná touha co ti téměř láme srdce. Toužíš aby ten hlas promluvil znovu. Místo hlasu se však voda rozvlní. Vykoukla teď právě ven perleťová ploutev? Ten hlas ale nepatřil rybě, ale ženě....bohyni....pak se pozvolna vynoří hlava. Jemné rysy andělů, průzračné velké oči v kterých se míhají světla světa, tenká linka laskavých a nádherných rtů. Dlouhá linie elegantního krku...vynořuje se dále... úzká ramena pevná krásná ňadra... Perleťovou heboučkou kůži zdobí jemňounké fialovo modré šupiny. Ocasní ploutev je podobná jen o pár odstínů tmavší. Usměvavý obličej mořské panny rámují dlouhé stříbřité vlasy. Sjede zase trochu pod vodu a opře si hlavu o ruce. Zvědavě si tě prohlíží. Proč nosíte oděv když máte tak krásnou kůži? ten hlas....se ti vpaluje do mysli. Jestli se jednou přiblížíš smrti budeš toužit aby on byl to poslední co uslyšíš. Vábivý, zpěvavý, sladký....Tohle se nedá vyjádřit. Když už chceš naplnit svou touhu a vstoupit za ní, někde v dálce tě bodne myšlenka na tvou mrtvou lásku. |
| |
| krámek origami když rychle míříš krámkem za svými kolegy- a opravdu se těším pohledu na světlo a jejich lidských tváří. Uvědomuješ si, že tvůj otec krom tvého volání také po té zakřičel...byl to bolestivý výkřik. Když vyběhneš ven jsi skoro oslepen, neboť slunce začalo velmi pilně pracovat. Za chvilku rozpoznáváš hlouček kolem čehosi.... krvavého, je to stočené do klubíčka... Pár lidí od vás utíká pryč a tak nějak nevnímáš co na tebe křičí. Tvůj otec není mezi těmi co běží pryč, ani mezi těmi co stojí v hloučku. Slyšíš jen své vlastní srdce. nechceš se tam přiblížit, protože tušíš co uvidíš....Přesto lidská zvědavost opět zvítězí. Tvůj otec....leží...oči vypoulené, dusící se na vlastní krvi. Pár pohotových lidí mu u krku- z kterého doslova stříká krev, drží všechno možné ve snaze zastavit krvácení.... Ozve se rána. Krámek za tvými zády vybuchl. vyvalí se z něho kouř a pár přeživších vlaštovek. Uvnitř nebyl nikdo kdo by tohle mohl udělat…. Porušené trámy neudrží nosnost střechy a ta se propadne. Všichni ležíte na zemi strhnutí tou tlakovou vlnou. Vysklilo to i pár okolních oken. Pár střepů ti bolestivě zajelo do těla. A tvůj otec.... Tvůj otec je... V dálce houká sanitka.... všechen ten děj před sebou vnímáš velmi zpomaleně. Výbuch tě krátce připravil o sluch. Zvedají ho na nosítka...Vidíš jeho oči...Vozík projíždí kolem tebe a ty vidíš jeho oči v kterých pomalu vyhasíná život. nedokážeš si to připustit. Nechceš tohle brát jako pravdivou scénu. Pak slyšíš v dálce hlas. zdá se, že ho slyšíš jen ty. I když nevíš jak je to po tom krátkém ohluchnutí možné. Možná chce abys ho slyšel. Sedí na střeše. Vidíš ho velmi dobře. Úsměv od ucha k uchu. Mezi zuby drží kousek masa...lidského masa. Krom jiného má i tlamu celou od krve. Ten kousek spolkne a oblízne se. Je jasné kdo může za smrt tvého otce. |
| |
| Vyběhnu konečně z krámku, poháněn nejstrašlivějším zvukem, který můžu v životě slyšet. Když se dostanu ven, zůstanu i přes pálivé slunce zírat. Takový pocit jsem ještě nikdy v životě nezažil. Je to jako meditace, která ještě nedosáhla dokonalosti. Meditace která z hlavy vyhnala všechny myšlenky až na jednu, na kterou se plně soustředí a ničím se nenechá vyrušit. Vše kolem jakoby utichlo. Vše kolem jakoby zpomalilo svůj jinak velmi hbitý pohyb. Ruce mi volně visí podél těla a ústa se po velmi dlouhé době vypětím ze situace pootevřela. Připadám si, jako bych padal. Pomaličku padal na stranu. Hned se ovšem pohled opět srovná a mě to na chviličku hodí do reality. Takto se to notnou chvíli opakuje. Ztratil jsem pojem o čase. ... konečně ... Z koutků očí ukápne několik hořkých slz. Se slzami jsem se naposledy potkal, když mě šikanovali. Velmi pomalu, pořád jako ve snu se přibližuji k mému otci. V tom se ozve obrovská rána a mě strhne na zem tlaková vlna. Tento zlom znovu obnovil mé smysly. Vyškrábu se na nohy. Spatřím spatřím otce. Ne, neodvrátím pohled, to by bylo to nejhorší, co bych v tu chvíli mohl udělat. Držím s ním oční kontakt co nejdéle. Po chvíli, s úctou a smutkem v obličeji se mu ukloním. Můj otec zemřel. Pomalu mi začnou těkat mimické svaly. Uslyším hlas a pomalu se za ním otočím. Chvíli ho sleduji. Tvář se mi během několika vteřin změní. Slzy se div nevypaří a svaly neroztrhnou. "Kuso chitsu..." procením mezi zuby. Strhnu ze sebe kabát, což mi připomene, že na mne popadalo několik střepů. Ani jsem si to neuvědomil a také si to ani nadále neuvědomuji. Vykročím k němu. Chceš abych šel za tebou že jo... Dobře... máš mě mít... Rozeběhnu se. Nepředstavitelný vztek mi dal tolik síly, kolik jsem ještě nikdy neměl. Po požárním žebříku, jsem skoro vyletěl nahoru. Na střechu se vyšvihnu a zamířím přímo k ještěrovi. "Zemřeš." řeknu s výrazem mezi úsměvem a bojovou grimasou. Je mi úplně jedno že tenhle hajzl mi dokázal vzít zbraň z ruky, aniž bych ho viděl. Vyskočím do vzduchu a vykopnu levou nohou proti jeho obličeji. |
| |
| honba za ješterem volají na tebe. Ale nestačí tvému tempu. Kdybys chtěl tak tě zastaví, ale ty k tomu nemáš důvod. Když si se vyškrábal na střechu, slyšíš pod sebou lomoz. ...nebezpečné...nemůžeš sám...přece to útržky víc nepobíráš. Ještěr čeká o kousek dál. Ten odporný úšklebek. Vida, mládě dorrrazilo. Máte moc dobrrrou krev. Plnou boje.... začichá a znovu vymrští jazyk- né útočně. zatím ne. Ale moc nevydržíte. Vaše lidsssské ssslupky jsssou mířil jsi dobře. Stačilo se trochu kontrolovat. pěkně jako při cvičení. přímo na cíl, na terč. Ale v okamžiku kdy se tvá noha vymrštila nastal u ještěra rozmazaný pohyb. Jeho rychlost je hrůzná. Nemáš proti němu nejmenší šanci. Co víc, při tomto kousku ti drápkem prosekl kalhoty a prořízl i kůži. je to slabé zranění. krvácí jen velmi lehce. Je o pár kroků dál. netušíš jak se tam mohl tak rychle přesunout. byl před tebou a najednou je tam. moc křřřehké dokončí svou větu a oblízne zkrvavený dráp. Toshikatsu! Za chvilku....vrtulník....nedělej nic... ještěr se ušklíbne. Víš moc dobře že by tě mohl zlikvidovat během chvilky, ale u tebe teď zdravý rozum rozhodně nepřevládá. Měl byss je poslechnout...Nebo ti mám snad udělat prstem si přejede po krku. Chová se jako jasný vítěz. Ten provokativní nelidský hlas. Uráží tě že mluví vaší řečí. Ani tvůj další útok nezasáhl cíl. I ten nejlepší a nejcvičenější z vás by se mu nedokázal vyrovnat. Ale...kdybyssss tam nebyl. nepoznal bych kdo z nich je tvůj tatínek tohle ti možná nedojde hned. pokud víš něco o plazech dokáží jazykem rozpoznávat pachy a vibrace vzduchu. tam ve skladu....tvůj pach ochutnal poprvé...A právě proto je teď tvůj otec... Neni to logické vysvětlení, ale copak to před tebou logické je? Ruce vzhůru šupináči. trvalo jim to docela dlouho. Možná jsi zkusil pár dalších útoků které k ničemu nebyli. jestli si to s ním chceš vyřídit tak hlavně sám. Nechceš mít za zadkem kolegáčky s pistolema. tohle je tvůj boj. Ještěr zvedne pracku. Sayonara človíčku následuje obrovský skok na další střechu. Jsi jediný co by ho mohl honit. pokud na něj ale budeš sám může hrozit... |
| |
| Střecha Neslyším hlasy zezdola. A kdybych slyšel, neposlechl bych. Neposlouchám ani toho ještěra s obrovským rozpřahem mu kopnu do obličeje. Minu. Ne, kop byl přesný. Ten šmejd je moc rychlý. Syknu, když ucítím dlouhý škrábanec na noze. Vztek neustupuje. Spíš se stupňuje a moje kopy a údery zvyšují kadenci i když nikdy neucítím zásah cíle. Skoro mi přijde, jako bych trénoval na terče, které však vždycky zmizí. Skok, kop, úder, otočka, kop, kop, skok, úder... Nic. Na chvíli se zastavím, když uslyším hlasy ze zdola hlasy. Přes rozcuchané vlasy se podívám na ještěra. Na tváři se mu objeví provokativní úsměv a řekne stejně provokující větu. "Kuso!" vyprsknu a znovu proti němu skočím. Prolétnu vzduchem a přistanu o pár metrů dál. Hned se otočím a on stojí za mnou. Vycením zuby. Na chvíli se mi do mysli vloudí zoufalství, ale po tom co promluví, hned zmizí a vztek se ještě zvětší. "Oloupu ti šupiny a nechám tě je sežrat!" procením mezi zuby Naši muži se už dostali na střechu. Mám chuť je shodit dolů. Vrátím se pohledem na ještěřana. Ty...!!! Zasranej zbabělče..!!! Rozeběhnu se za ním. Proč mě sakra už nezabil?! Kdyby chtěl, udělal by to kdykoli... odrazím se od okraje střechy a vyskočím na dům, na který on skočil. Mě nesmíš utéct... Ne když jsi mi to provedl... Mému otci... Chytím se rukama okraje protější střechy a vytáhnu se nahoru. Uvědomuji si, že nevím co budu dělat, jestli se s ním znovu setkám... |
| |
| střecha Baka! kleje někdo za tebou. Cítíš jak jeden z tvých parťáků zachytil cíp tvého pláště. Ale jsou proti tobě moc pomalí. Máš i tušení že ti někdo skočil po nohách když jsi přeskakoval na druhou stranu. Pád jsi neslyšel. takže ho asi stihli chytit. Ale kdyby se rozplácl tam dole- pak by ti to asi líto bylo, nebo´t to dotyčný myslel dobře-vůbec by ti to nevadilo. Přichází střecha za střechou a ještěr ti mizí v dálce. Po pár střechách zaslechneš helikoptéru. ještě není vidět. Bude tu tak do půl minuty či minuty. Což ti vůbec nevyhovuje. ne, chceš se pomstít sám, bez ohledu na to jestli máš dostatek sil na takovou pomstu. Za jednou vyšší budovou se ti ztrácí. Čili zabočil za roh. Máš strach že ti pláchne a tak ještě zrychlíš. Zatáčíš na další střechu připraven ke skoku, ale dojde k velkému překvapení. Ještěr si usmyslel odpočinek. Asi ho nenapadlo, že ho budeš moci honit. A tebe překvapilo jeho sebevědomí. Přichází náraz. Ještěr klopýtne i s tebou na svých zádech a oba dva padáte dolů do uličky. Pokoušíš se zachytit čehokoliv po cestě, neboť takový pád by tě mohl zabít. Sem tam se ti podaří se trochu zabrzdit o šňůry na prádlo, ale dopad je opravdu hodně bolestiví. Ruplo ti v noze a krátce sis vyrazil dech (a narazil páteř). Ale žiješ. Což je po takovém pádu ucti hodný výkon. Ještěr je rozplácnutý vedle tebe. Zamrká a též se probírá z mrákot. Prokřupne si celé tělo a postaví se v plné kráse. Jemu rozhodně nic není. Tobě kouká z pod kolena kost. Chtěl jsssem ti dát šanci...ale ty mi nedáváššš na výběrrr človíčku... cvakne zuby a jde k tobě. Bere tě za hrdlo a zvedá vzhůru. Samozřejmě si to nemusíš nechat líbit, ale v této pozici toho mnoho nezmůžeš. Nad vámi proletí helikoptéra. nezahlídli vás. |
| |
| trhy trochu zrudnu žárlit? já? No, když si to myslíš...nechám tě při tom. A pak večer až je budeš pouštět sám....uvidíš kdo měl pravdu syčák Úroveň B na Oboru se to ještě rozděluje podle jejich útoků a slabin. Kdybys jí nenašel.... očima zabloudím opět k dodávce kde je ve střeše auta vidět škvíra, velikostně asi jako má zbraň. takže kdybys to nezvládl přišla by rychlá smrt démona a to shůry. Koupíme v lékárně nějaké masti....Není to tak vážný vezmu jednu menší krabici s bytůstkami (po tom co jsem zbytek vypustila) a štráduju k nejbližší lékárně. Masti a obvazy koupím za peníze co měli ti démoni v kase. by mě zajímalo kde je ta stařenka. Asi se z jeho kouzla probudila až teď....dost možná... Neboj se, těhlech neforemných a slintajících není moc. |
| |
| Trhy Její zrudnutí na mé tváři vykouzlilo úsměv, přecijen bylo to výtězství malé ale stejně. Jasně, jasně já ti to přece věřím snažil jsem se zachránit situaci protože jsem si neodkázal představit co bych dělal s jednou další natož s plnou krabicí těch bytůstek. Hmmm, to je mezi něma tak propastný rozdíl ? Řekl bych že to bylo o hodně slabší než ten vlkodlak a no...nevím proč ale mám dojem že slizcí a neforemní jsou ti poslední kterých bych se bál. Horší budou asi ty až moc foremný a sexi ne? zeptla jsem se. Dle širokého úsměvu se patrně jedná o vtip. A ty obvazy nejsou moc nutný, zahojí se to za chvíli samo. |
| |
| trhy y je dobře že své síle věříš, ale něměl bys to přehánět e dobře že své síle věříš, ale něměl bys to přehánět divné, zatím na to nikdo nepřišel, ale pro jistotu by jsme měly zmizet. než přijedou houkačky bez ohledu na to co si řekl do té lékárny stejně jdu. a mezi tím co provádím základní ošetření, pronáším: ezi tím co provádím základní ošetření, pronáším: Takže, pokud chceš, můžeš si užít krátký odpočinek, vyzvednout si své věci, něco si nakoupit a tak. večer přijď za mnou, čeká tě ještě tohle poklepu na pár posledních uvězněných bytostí a hodím ti klíče. visačka na klíči nese název HOTEL MAXIMUS RESORT pokoj č.22 -u nich je uvázaný pytlíček a v něm 15 OOO,- zítra ráno vyrážíme pryč a odcházím |
| |
| Trhy Lehce jsem hvízdl při pohledu na částku v pytlíčku. Inu děkuji věnoval jsem ji úsměv a pak už jen sledoval její odcházející záda. Ruka nebyla sice ošetřená nijak dokonale, ale pořád lepší než nic. Bylo mi celkem jasné co s těmi penězmi udělám. Zamířil jsem do svého oblíbeného army shopu. Pravda byl docela neoficiální, maskovaný jako knihkupectví, ale mě tam znali a co víc nikdy nechcou zbroják ani nic podobného.. Pistoli za to nekoupím ale ostatně ani to nemám v plánu, stejně s ní neumím, potřebuji nože, možná něco s trošku delší čepelí nic víc nic míň. Po obstarání tohoto nákupu jsem se ve zbylém čase procházel městem, šel na lehký oběd a teprve když mi ubívalo času vydal jsem se do hotelu na setkání. |
| |
| HOTEL MAXIMUS RESORT je umístěn u Brněnské přehrady lemován přírodním parkem a řekou Svratkou. Tohle docela romantické klidné prostředí je ideálním místem pro relaxaci. Obrovský tří hvězdičkový hotel jí také slibuje. Po tom co sis koupil to co si potřeboval (do pošty mi napiš bližší popis toho co si chtěl) jsi měl dostatek peněz aby ses na tohle místo svezl autobusem. už jen vyhlídka na ten hotel tě možná zavedla do obchodu z oděvem, abys tam nepřišel jako naprostý křupan. tak jako tak, obrovská budova na tebe působila jaksi nepříjemně...na recepci tě uvítal postarší, velmi upravený muž v kvádru. Máte přání pane? v jeho hlasu byl náznak netrpělivosti. Asi neočekával že se vytasíš s klíčem. Omlouvám se, je to čtvrté patro, výtah je tímto směrem. Až dorazí vaše zavazadla, nechám pikolíka aby vám je doručil eho chování je naprosto jiné. I když jsi před pár hodinami ležel v děravém příbytku (domku), je tohle opravdu zajímavá změna. vše upravené a čisté v jasných, barvách, přesto to však nepůsobí přehnaně sytě. Pod podrážkami cítíš měkký rudý koberec který tě láká, abys po něm kráčel bosky. nad hlavou ti visí nádherné křišťálové lustry. Výtah skoro přejdeš. Po pár minutách stojíš před dveřmi číslo 22. Musela tě sem ještě navigovat taková baculatá pokojská. Je to tu opravdu obrovské. Zasazené na krásném místě, s krásným výhledem...Docela se na ten pokoj i těšíš. Klíč zapadne do zámku, ozve se cvaknutí.... Asi bys očekával že když si Ívé může dovolit tady to bude trochu pořádnější. Možná ti i na tváři naskočí ruměnec (támhle jsou pohozené krajkové kalhotky, támhle zase podprsenka). Každopádně se to aspoň snažila tak nějak naházet na jednu hromadu- čili gauč. Širokoúhlá televize s vším možným příslušenstvím. V místnosti co se tváří jako pracovna je zapojený i poměrně drahý značkový notebook, ale ten asi nebude patřit k hotelu. Jsou tu i jaké si krabice s čímsi co jsi v životě neviděl (nějaké lahvičky, skoro to vypadá jako mast nebo potěr) na stolku na stojanu jsou položené obě dvě katany. Moc dobře si je neviděl, jen v obalu. Jedna má černou rukojeť a je v černém obalu, při tom si možná vzpomeneš že barva čepele je spíš bíl a ta druhá je její přesný opak. Od kuchyně- kde to vypadá jak kdyby někoho chytnul amok vede krvavá stopa do koupelny. (i cestička z obvazů a rozházené lékárničky)A v koupelně je téměř ticho. jen tam něco tiše hučí. |
| |
| Střechy Vytrhnu se z případných pokusů o zachycení mě a podaří se mi doskočit na střechu. Dopad zmírním kotoulem, který mě znovu vymrští na nohy a já se doslova řítím dál. V předklonu běžím tak rychle jak to jenom jde. Další střecha, další skok, překážka, přeskok. Využívám vysoké hladiny adrenalinu pro ještě vyšší rychlost a delší skoky. Pořád se ale snažím mít ještěra ve svém zorném poli. Uslyším helikoptéru, což mě motivuje k ještě větší rychlosti. Mám chuť si ze sebe strhnout i košili, ale netroufám si. Hlavně nejspíše proto, že by mě to dost zpomalilo. Konec jedné ze střech a mě čeká nečekaná změna výšky. Při doskoku se chytím za hromosvod na protějším domě a vyšplhám nahoru. Vyšvihnu se nahoru a rozhlédnu se. "Baka!" zakleju, jelikož onoho ještě nikde nevidím. Kdepak... takhle to nekončí... Vyběhnu rovně. Znovu stejnou rychlostí. Přeskočím na další střechu a chystám se oběhnout široký komín. Vyjeknu, když v plné rychlosti narazím do onoho ještěra. Veliké překvapení že jsem na něj narazil a ještě větší, že stál kousek od okraje střechy. Společně padáme dolů. A není to zrovna krátký pád. Zoufale se snažím zachytit všeho co se mi připlete do mého pádu. Poprvé od smrti mého otce ucítím něco jako zoufalství. Připadá mi, že padám strašně dlouho, až nakonec ucítím dopad a zatmí se mi před očima. Nevím jestli jsem vykřikl bolestí, ale nedivil bych se. Ucítím prudkou bolest v levé noze. Teď už uslyším svůj vlastí krátký křik. Konečně se mi vyjasní obraz a já vidím. Podívám se na svou nohu a zazoufám. Velmi ošklivá otevřená zlomenina, která právě způsobila mou naprostou nepoužitelnost. Spatřím onoho ještěra, který se najednou vztyčil vedle mě. Copak nikdy neumřeš ty zasranej parchante..?! Zvedne mě za krk. Instinktivně mi ruce vyletí nahoru k jeho spáru, abych se alespoň trochu přidržel. Znovu se mi tmí pohled. Ještě z posledních sil vykopnu pravou - nezraněnou nohou. Vím, že někde tam dole má ta potvora obličej. Ta zlomenina sice dostala z mého těla skoro veškerý adrenalin a vztek, ale teď mi jde o život. |
| |
| ulička Tvoje chabé kopání mu nikterak neubližuje. Všiml sis, že je ale také zraněný. Z ramene mu pomalu stýká ta zvláštní krev co jsi viděl na tamté fólii. Ale tohle si neudělal pádem. Pádem si nejspíše neudělal nic. Tohle je jak od něčeho velmi velmi ostrého. Muselo to být zatraceně ostré, aby to prorazilo jeho šupiny. Vymrští jazyk a tobě se zvedne žaludek z jeho sirnatého pachu který mu vychází z tlamy. Chtěl jsssem tě nechat, pohrrrát sssi s tebou, ale teď si mě opravdu nasssrrral šššikmoočko. Budeš trrrpět....hodně trrrpět Hltáš z posledního. Jeho stisk sílí, a pod nohama a ni kolem sebe nemáš nic za co by ses mohl opřít. Drtí ti krk, přicházíš o vzduch tvá tvář rudne. Plíce touží po vzduchu ale pro něj tu není prostor. tvé tělo se začíná cukat. Napadají tě myšlenky o tvé slabosti, o tom jak si bezmocný. Jaká zbytečná smrt. Jaká hloupá smrt. Ještěr se usměje. už se ti ztrácí z očí. Ucítíš bolest. Bolest v rameni. Zakousl se do tebe, neřád jeden. A při tom tě stále drží. Už to skoro přestává bolet. Cítíš jak ti v rameni povolilo pár svalů a vyvalila se ven krev. Chce tě snad sežrat? Bojuješ s mrákotou, ale ta přichází příliš rychle. Kolem tebe je absolutní ticho a tma. Věčná prázdnota. Máš strach. Strach z toho že se v tom nekonečnu ztratíš. nedá se tu měřit čas, nemůžeš vidět nic kolem sebe a jako bys stále padal a proplouval nekonečným prostorem. Dýchej.... je to hlas z venčí? Né, spíš zní jako hlas zevnitř. V té temnotě před tebou problikne rudé světlo. Ne, spíš se tam prosmíklo. Cítíš jak se o tebe cosi otírá. Není to strašidelné, přináší to útěchu. Přikrývá tě to. je to hebké, voní to jako život. Chceš to...chceš žít... krátké záblesky kdy ses vracel do vědomí a znovu se ztrácel v bezvědomí. Někdo tě odtáhl na lůžko..... Houkání sanitky...tvář doktorů....Ztrácí spoustu krve, tady je ještě jeden! vytáhli z tebe zub....odsávejte odsávejte a pak opět tma. Probouzíš se, v lehce osvětlené místnosti, nemáš pojem o čase, venku je tma, takže buď je pozdě večer a nebo brzo ráno. Všude je bílo. Cítíš smrad dezinfekcí a všeho možného. Tahle je cítit jenom nemocnice. Smysli se zaostřují. ne nejsi tu sám. vedle v křesle spí tvůj kolega Yoshi. Dobrý přítel i když hodně velký děvkař. kdo ví jak dlouho tu čeká. Všude kolem tebe pípají přístroje. Pracují za tebe, protože ještě toho ty sám nejsi schopen. Jsi otupělí. Zatím necítíš žádnou bolest |
| |
| Hotel Ta obrovská přeplácaná budova mi doslova vyrazila dech. Musel jsem ještě narychlo zamířit koupit nějaké té oblečení abych tam nevypadal naprosto nevhodně. To je to organizace združující miliardáře nebo co? poškrábal jsem se na halvě a zamířil dovnitř, kde to bylo snad ještě horší než zvenku. Tolik zbytečného luxusu a přepichu se mi nelíbilo ani náhodou. Za bezdomovecká léta jsem si poměrně zvykl na strohost a účelnos, tohle bylo prostě moc. Navíc i když jsem si koupil nové oblečení pořád jsem si tu připadal jako pěst na oku, zvláště s pouzdrem na Cello které jsem odmítl dát z rukou. Poněkud nepříjmený recepční jako by poznal že tu nemám co dělat, nebo možná se mu prostě nezdálo to že jsem se mu vypařil i s klíčem mě navigoval přesně, přesto jsem se ale musel po cestě zeptat ještě jedné pokojské než jsem se tam dostal. Opatrně jsem vsunul klíč do zámku a otevřel dveře. To co jsem tu viděl mě překvapilo snad ještě více než luxus venku. Inu, bezdomovci jsou pořádní, možná je to proto že toho moc nemají a proto to co mají střeží, ale tohle. Opatrně jsem zvedl krajkované kalhotky zakroutil nechápavě hlavou a znovu je položil na hromadu. No vybavené je to tu vážně skvěle to jo... zamručel jsem, jenom mi vadilo že tu není má mentorka. Rozhodl jsem se tedy prozkoumat byt...totiž pokoj podrobněji a zamířil jsem do kuchyně kde jsem našel krvavou stopu vedoucí spolu se zbytky lékárničky do koupelny. A do háje zaklel jsem a do pravačky mi dlouhý nůž vklouzl téměř sám. Bylo to o to těžší že svou levou ruku jsem měl stále zraněnou. Opatrně jsem otevřel dveře do koupelny s nožem v pohotovostní pozici. |
| |
| Hranice života a smrti Před očima se mi střídá rozmazané světlo a černo-černá tma. Zajíkám se a bolest smíšená se zoufalstvím vyměstnala všechny ostatní myšlenky. Uvědomuji si, jak cukám tělem a ruce křečovitě svírají to něco, co drží můj krk. Z nohy se valí krev a z očí slzy. Nebo také ne - nevím. Prsty bělají, jak jsou pevně zaryty do nástroje mé smrti. Další vlna bolesti, i když otupělá. V mém rameni. Znovu sebou mrsknu a pokusím se mít chvíli oči otevřené. Jediné co uvidím, je ještěr. Vše ostatní je natolik rozmazané, že to nerozeznám. Zavřu oči a přestanu sebou cukat. Přestanu se bránit. Nevím, jestli je to proto, že už jsem se vzdal naděje nebo už mi došly síly. Tak jako tak, oči už se neotevřou a ruce povolují stisk. Padají podél těla. Bolest odešla... a sní i všechny ostatní pocity. V té rychlé řece, která unáší mé myšlenky jsem ještě zahlédl vůli žít. Pak vše pominulo. Najednou o sobě vím. V hlavě se zase líně převalují myšlenky. Zřejmě jsem pomohl vůli žít z té řeky... Vysvobodil jsem jí... Zachránil jsem jí. A ona se mi odvděčila... Přijde mi, že cítím i něco z vnějšího světa... Myslím, že se tomu říká okolí. Obrovský výbuch v myšlenkách způsobí hlasy, které uslyším. Usměji se. Nevím jestli v jen v duchu nebo i doopravdy, ale usměji se. To zatím stačí... řekl jsem si a znovu opustil své vědomí. A znovu... Je to zvláštní, ale jsem za to rád. Při vědomí může člověk přemýšlet... nebo ne...? Dobrá... otevřu oči. Ah... to bylo moc rychle... Tak znovu... Všude kolem bílo... toxikovaný pach... Uslyším pravidelné pípání... Ah... nemocnice... Hm... Jistě... usměji se. Ke své radosti spatřím svého přítele Yoshiho, který se mnou pracuje. "... Tak... Rád tě vidím Yoshi." usměji se. Potom polknu. "Co se stalo...?" |
| |
| koupelna když otevřeš dveře na dlaždicích vidíš zbitek lékárničky a mého poškubaného oblečení. A ve vaně z které se kouří vidíš mě (tak jak mě pán bůh stvořil, né že bys mě viděl nahou poprvé, ale před tím to bylo něco jiného, tohle si asi nečekal). Noha opřená o hranu prostorné vany (která je asi vybavena podobně jako výřivky) . nezdá se že bych si tě všimla neboť mám právě práci- zašívám si nepěknou ránu na lítku. Hlubokou ještě lehce krvácející. Dokončuji poslední uzel a překousávám nit. Není zřejmé jestli jsem pod vlivem nějakých léků či něco podobného. Znovu na mém těle můžeš vidět spoustu různě velkých a malých jizev. takových že se ke mému tělu ani skoro nehodí. Pak k tobě zvednu oči a věnuji ti široký úsměv. Můžeš mi z té hromádky vytáhnout cigarety a zapalovač? znělo to skoro automaticky. pak dodám ještě něco abych tuhle situaci aspoň trochu zlehčila někdy spolu musíme na nákupy, tohle ti moc nesluší |
| |
| Koupelna Okamžik poté co jsem vlezl do koupelny jsem toho lehce zalitoval. Pravda první pohled na kousky z lékárničky a ještě menší kousky oblečení nebyli nikterak závadné. Co jsem opravdu ale nečekal byla Ívé ve vaně. Pravda nahou jsem ji už viděl ale...no bylo to za jiných okolností takže mi to slabí rumělec do tváří stejně vehnalo. Naštěstí mě z myšlenek vytrhla její žádnost o podání cigaret a kritika mého oblečení. Nikdy jsem si moc nepotrpěl na módu příznal jsem se a odvrátil oči od ní k hromádce šatstva kterou jsem chvíli přehraboval než jsem našel zapalovač a cigarety, přičemž jsem jí oboje podal. Neměla bys kouřit...poukazuje to na mírně sebedestruktivní tendence poznamenal jsem. Poprvé v mích slovech byl patrný věkoví rozdíl mezi námi. Od této poznámky jsem přešel ke zkoumání rány. Hmmmm, pěkná a na to že sis to šila sama i pěkně sešitá...můžu vědět co ji způsobilo? zněl v tom očividný zájem, přecijen stále mám v paměti co jsi provedla tomu vlkodlakovi. |
| |
| nemocnice místo prvotních slov z tebe vyleze jen cosi chraplavého. Druhý pokus je úspěšnější, ale tvůj posluchač dříme. Vzbudí se až na potřetí. Trochu zbrkle. Ospale na tebe zamžourá. Taky mu chvilku trvá než pochopí tvou tichou otázku. Vítej zpátky Kazuki gestem ruky naznačí ať jsi potichu. oležíš si tu pěkně dlouho, takže budeš mít spoustu času se dozvědět všechno potřebné znáš ho velmi dlouho. Chvilku na tobě visí očima jako by chtěl říct něco důležitého. Ale oba dva víte že na to ještě nemáš dost sil. Byli tu za tebou i ostatní z práce. Sekretářka se nám psychicky zhroutila, takže jsme museli povolat náhradu. Ta nová je strašně ukecaná...Jinak tu ležíš už tak pět dní lajdáku, pěkně nám tam chybíš zaloví v náprsní kapse po cigaretě a skoro si zapálí. pak si uvědomí kde je a s širokým úsměvem si podrbe zrzavě obarvené vlasy. krátká odmlka. Vždycky spíš všechno vychrlí hned, ale když jde o vážné téma....má opravdu velmi proměnlivý charakter. Možná proto tolik přitahuje ženskou populaci. To charisma nemá v obličeji, ale v sobě, ve své vnitřní síle. Tohle jsi mu vždycky trošku záviděl. Našli jsme tě v kaluži vlastní krve asi po pěti minutách, to od tebe nebylo moc rozumný běžet za Tím sám....Ztratil si spoustu krve a doktoři se obávali že ta rána na rameni přerušila i nějakou míchu....bylo to vážně velký. Ale jako by mu šlo jen o to, aby tě to co nejvíc bolelo....podle mě tě nechtěl zabít, ale to si jen domýšlím....je nějakých 40% že se ta rána uzdraví úplně...zbytek máš v pořádku a měl by normálně fungovat další odmlka. Tápe v té bandě informací co ti má říct a v jakém pořadí. Hraje si na hlupáka, ale dokáže být i zatraceně chytrý. je ti jasné že by na tebe chtěl vyvalit spoustu informací ohledně toho příkladu protože ty jediný o tom víš nejvíc, ale místo toho řekne až se postavíš na nohy, dáme ti to na starost. Zatím jsme moc nepokročily... to poslední ze sebe souká opravdu těžko. Bylo mi zakázáno abych ti tohle říkal, ale myslím že čím dřív tím lépe...Tvů otec žije. Je to velký zázrak pro všechny. Daly ho dohromady, ale žije jen pomocí přístrojů a podle doktorů a pár expertů prý bude v trvalém komatu... znáš pravidla jako každý. Lepší by pro něho bylo aby zemřel. Dokud přímo ty nevydáš rozkaz bude takhle žít pořád....a to si nezaslouží... |
| |
| Nemocnice Překvapí mě, když se mi nepodaří promluvit, ale zkusím to znovu a už to naštěstí vyjde. Ale Yoshi nereaguje.Op "Hej, Yoshi!" pokusím se trochu zvýšit hlas. Přeci jenom se to vyplatilo a on otevřel oči. Opravdu mě potěšilo, když jsem ho uviděl jak spí. Nemůže tady tedy být chvilku. Taky že nebyl. Pět zatracenejch dlouhejch dní... Vreh... Se zájmem poslouchám všechno co Yoshi říká. To mi opravdu pomůže, že mi teď budeš říkat, že jsem za ním neměl běžet... "Zas tak moc to nebolelo... Ten pád všechno ztlumil." řekl jsem a pokusil se o uchechtnutí. "Jsem rád hlavně za tu nohu. Asi to nebyl hezký pohled. Hm.. 40%... Plus vlastní odhodlání a vůle žít v celku... To se zpraví." na chvíli jsem zavřel oči a využil krátké Yoshiovy pauzy. Zrovna jsem se chtěl zeptat, co to bylo vůbec za potvoru a jestli není krapet zvláštní, že policajti jednali naprosto duchapřítomně... - tohle se přeci neděje v každodenních případech... Tohle všechno bylo jako z nějakýho pitomýho filmu - když Yoshi znovu promluvil. Zvednu pohled, když se zmíní o tom, že otec žije. Ještě než ale stihne říct okolnosti, v hlavně mi přeletí zvláštní myšlenka. Už si na ně začínám zvykat. Ona myšlenka nenesla radost ani jiné veselé pocity, ani smutné. Ne. Byla v prostoru mezi radostí a smutkem. Říkala mi, že mi vlastně na tom co mi řekl člověk sedící vedle mě, vlastně ani moc nezáleží. Nebo ani, záleží, ale nějak to jde mimo mne. "Žije na přístrojích..." řeknu těžce a polknu. "Kde je? Je ve stejné nemocnici jako já?" zeptám se trochu děsivě klidným hlasem. |
| |
| nemocnice Yoshi se ušklíbne tvůj optimismus se vždycky někde skrýval a nebo jsi ještě sfetovaný těmi jejich prášky? uchechtnete se skoro najednou. Je to vzácná chvíle. Jako by jste znovu byli u Asamovi studny což je váš milovaný koutek s výborným sakém. Skvělé klidné prostředí kde se vám vždycky příjemně klábosilo o čemkoliv. To cokoliv se teď ale změní ve velkou neznámou. Tušíš že se něco změní. Podvědomě cítíš že se něco stalo. A to s tebou. Nebylo to obyčejné kousnutí. Není to jenom prášky že tu ránu skoro necítíš. Můžeš si to ověřit na části těla na které vidíš. Měl bys tam mít drobné jizvičky či strupy po tom pádu z domu. Ale nic takového. Kůže je netknutá. Cítíš se jako by ses parádně prospal. Jak se tak prohlížíš a začínáš si uvědomovat své tělo všimneš si něčeho co tě významem upoutalo až teď. Je ten výraz v Yoshiho tváři podobný strachu? je jasné že ti nemůže říct všechno, ale co by ještě mohl skrývat? Chceš to vědět za každou cenu. Proč by tě jinak poutal kožený pás? Způsobem aby ses téměř nemohl hýbat? Dnešní techniky jsou skvělé. když jsi spal ani jsi ho pořádně necítil. Bylo by lepší o tomhle nevědět. je tohle vůbec nemocnice? Stěny nejsou polstrované, dveře a okna vypadají obyčejně.... Zatím tě za ním nepustí. Ale k ránu tě zkusíme přesunout na vozíček. Ano je tady... říká to nuceně? je to snad lež? Nikdy jsi neslyšel že by k tobě mluvil takovým tónem. Zdá se ti jako by to najednou byl někdo cizí. jsi zmatený. Je to vůbec on? Jsi vůbec ty, ty? Nedaří se ti srovnat si myšlenky. Jako by se ti něco promenádovalo v hlavě a dělalo ti to tam slušný bordel. Krátce si zapomněl na své jméno, krátce přišlo podezřívání a to všechno kolem, ale pak se to zase z ničeho nic uklidnilo. Byla to jen tvá představa? Kazuki....Sakra Kazuki! KAZUKI Yoshi najednou stojí u tebe a tváří se docela vyděšeně. Jsi celý bledý. Mám zavolat doktora? to je dobrá otázka. Tvůj pulz se ale zase uklidňuje, zdá se, že to nebude třeba... kožený pás....máš přes sebe kožený pás....poutá tě... |
| |
| Nemocnice...? Pokusím se též o uchechtnutí. Je opravdu dobře, že jsem se probudil zrovna v Yoshiho přítomnosti. Kdyby to byl někdo jiný nebo kdyby tady dokonce nebyl nikdo, byl bych nejspíš vyděšený a většina pocitů by byla špatná. Yoshi mě udržuje nad hranicí kladného myšlení. Myšlenkový proud ke mně dovede jeden pocit, který mě zarazí. Cítím se jinak... Asi... Nějak si nehodlám přiznat, že by to bylo prášky, nikdy jsem totiž nebyl opilý - jen napitý - a ani jsem nikdy nebyl pod vlivem drog. Sklopím zrak na své vlastní tělo. Kůže je netknutá. Chlupů jsem nikdy moc neměl, spolužáci se mi posmívali, ale mně to vůbec nevadilo, spíš jsem to bral jako dobrou vlastnost. Nikde ani škrábanec... Že by bylo japonské zdravotnictví až na tak vysoké úrovni...? Všimnu si ovšem jedné věci, která mě vyděsí. K lůžku mě poutá kožený pás, který mi zabraňuje v pohybu. Cítím, jak tlačím čelisti k sobě a zorničky se mi zmenšují. Pohled vyděšeně přelétává po místnosti. Čekám, že uvidím něco jako mříže na okně, polstrované stěny nebo veliké zrcadlo na jedné stěně. Na chvíli se opět cítím jako tehdy, když mi před očima umíral otec, akorát se to teď točí kolem mne. Zamrkám a těžce oddechuji. V tom nade mnou stojí Yoshi a vypadá vyděšeně. Chvíli se na něj upřeně dívám s pootevřenými ústy, ale se zuby u sebe. Neodpovím mu na jeho otázku. "Proč mám na sobě ten pás?! Jak to, že mi skoro nic není a kde to sakra vlastně jsem?!" řeknu rychle nahlas, dušeným hlasem. |
| |
| koupelna zvědavě nahnu halvu do strany. takže chvilku působím jako roztomilá dívka. Vezmu si cigaretu a promnu jí v prstech. Mají nádherný kouř. Líbí se mi jejich kouř moc jsem to neobjasňovala a možná to v tobě jen vyvolalo další otázku. pěkně smrdí, potřeboval by vykoupat sám. Kdyby...kdyby... následuje rychlá akce. Druhou rukou než beru cigarety tě prudce stáhnu k sobě. takže se buďto rozmázneš na dlaždičkách a nebo skončíš hlavou ve vaně. Pokud to druhé rozesměji se a vylezu ven. Měl by ses taky umít, smrdíš možná jsem neodpověděla schválně na tvou otázku ohledně té rány a nebo jsem na to prostě zapomněla. Vklouznu do županu a zapálím si (při tom možném cákanci jsem držela ruku vysoko nebo za zády, abych si je moc nenamočila) Donesu ti ručník a něco suchýho na sebe to že se nejspíš namočil i tvůj nový kabát (pokud sis ho před vstupem do apartmá nesundal) mě moc nezajímá. Zavírám dveře a nechávám ti trochu soukromí. Po pár minutách se ozve klepání. Dám ti věci na věšák- někde jsem dokázala sehnat něco co se tváří jako pohodlné pánské oblečení. Bonusem je krabička kterou pošlu po dlaždičkách až k vaně. Třeba ti to půjde ve vodě. v krabičce jsou tři božské bytosti uvězněné v bižuterii. Viditelně se to tváří na chlapské osazenstvo. |
| |
| Koupelna Při onom vyloženě děckém gestu jsem div nevyprskl smíchy, to mě však velmi rychle přešlo, když mě ona "dívekna" chytla za límec a vrazila mi hlavu k sobě do vany. Byl jsem tak překvapený že jsem se nadechl vody, takže když mě opět pustila, rozkašlal jsem se. Její smích mi v tento okamžik moc nepomohl. No jo no, slizáka jsem ze sebe neměl možnost opláchnout věnoval jsem jí úsměv, načež jsem ze sebe začal shazovat oblečení. Jop, suché oblečení by se teď opravdu hodilo přikývl jsem při pohledu na nebohé nové kousky šactva. Jenom co vyšla z místnosti zalezl jsem do vody. To že se vní někdo myl předemnou mě ani nenapadlo, přecijen léta v podchodu udělají své. Zajímavé... zarmučel jsem při pohledu na vodní hladinu. Kolem mé levé ruky se pohybovala slabí krvavá skvrnka nic víc, po zranění nebylo ani památky. Opravdu zajímavé... z přemýšlení mě vešak vytrhl její příchod a dárek který jsem dostal. Pfff, ty dívčiny byli milejší poznamenal jsem se smíchem když jsem vytáhl první krystal a pokusil se z něj nebešťana dostat stejně jako předtím. |
| |
| nemocnice? Yoshi je překvapený tvou náhlou změnou v chování. V koutku jeho očích možná opět zahlédneš strach. možná si to jen představuješ. Poodstoupil nebo se k tobě naklonil o trochu blíž? Očima těká ze strany na stranu. Další část co ti tajil? Během léčby si....napadl své ošetřovatele. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Byl jsi při tom v bezvědomí, ale jako bys i tak přesně věděl jak a kam útočit. Jeden je mrtví, další dva se léčí.... znovu ticho. Díky tomu kým jsi tě neizolovali do blázince. Taky jsme za tebe Hodně bojovali, ale ten pás si prostě dostat musel....Jinak by tě nikdo neléčil. Jsi v nemocnici. nepovídá se mu to lehce. Má orosené čelo. Tomuhle se asi chtěl vyhnout. Hlavně tomuhle. Nikdo neví proč se tvé tělo léčí tak rychle ale...je v něm něco cizího co tomu napomáhá a taky nejspíš zranilo ty doktory...Schovali jsme nahrávku ze tvého pokoje....Myslim že by nebylo dobré abys jí viděl te´d, ale dkybych byl na tvém místě....Chceš to vidět? za pár hodin jistě poznáš sám jestli jsi v nemocnici či v blázinci. S tím jak o tobě mluvil jako o něčem nevídaném by tě klidně mohl ukrást i nějaký čistě výzkumný tým na pokusy. Kdyby se za tebe nepřimluvili...Přichází bodavá myšlenka že s takovou asi nebudeš moci převzít žezlo svého otce. Byl by skandál kdyby někdo takový...někdo kdo zabil... |
| |
| Nemocnice Vytřeštěně zírám na Yoshiho. Ústa dokořán, svaly napnuté, ale už se nevzpírám proti pásu. Zatímco mluví, doléhá na mne těžký stín. Přibližuje se to pocitu, když jsem ještě na základní škole utekl do slepé uličky a její jediný východ zastoupila skupina kluků, kteří mě měli v úmyslu zmlátit. A také to udělali. Cítím jsem teď stejné zoufalství. Zavřel jsem oči a chtěl je nechat zavřené, ale v mžiku se zase otevřely dokořán, jako by se mysl nechtěla nechat rozptylovat. Jako by mne chtěla nechat v tomto pocitu. Po tom, co Yoshi domluví, zůstanu nějakou dobu potichu. Oči stále vytřeštěné a pěsti zaťaté. Za necelou minutu se mi podaří mysl i tělo naplnit znovu klidem. Povolím pěsti, zavřu oči a když je znovu otevřu, už mají jasný a normální pohled. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. "Yoshi. Děkuji, že mi to všechno říkáš. Zřejmě ti bylo nařízeno, abys mlčel. Je dobře že jsi mi to ale řekl. Víš, že psychiku mám silnou, takže bychom byli oba překvapeni, kdybych se z něčeho, co mi někdo řekne, zhroutil." řeknu potichu a snažím se, aby měl hlas pořád stejný tón. Potom se na chvíli odmlčím. "Ano. Chci to vidět. Věděl jsi, že to budu chtít vidět" dodám nakonec a dívám se Yoshimu do očí. Ano. Je moc dobře že tady je Yoshi. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych se probudil v blázinci... |
| |
| koupelna (ta voda po Ívé zase není tak špinavá, ale po tobě bude asi černá) samozřejmě že se ti do práce moc nechce když je voda tak příjemná... jeden špatný pohyb tě docela vyděsí neboť to ve vaně začne bublat. Ale to jsi jen pustil vířivku (čímž dochází i k jaké si filtraci) dokonce si můžeš i nastavit teplotu a sílu jednotlivých trysek. Pak přichází krabička s překvapením. (pokud zahodíš oblečení blíže k dveřím vezme je Ívé někam usušit) První z nich je hořící malý mužík. Uvězněný v jantaru. Opravdu nádherná kombinace. Jeho malinké srdíčko tepe a když jsi potichu a soustředíš se (a nemáš puštěný bubliny) slyšíš jeho oheň. Uvědomuješ si proč je to přes vodu jednodušší. V ní se totiž dokážeš plně uvolnit. V jantaru je malá prasklinka. Né dost velká aby jí mohl utéct, ale je tam. Navíc tě nyní tolik nebolí tvá ruka, takže je to opravdu jednodušší. Jako otevřít vrátka. Stačí to místo trochu navrtat, pak se objeví po délce kamenu prasklinka a kámen pukne. Mužík ti stojí v dlani. Nebojí se toho že by byl rozdrcen (na náměstí to té víle opravdu hrozilo) Dívá se na tebe celkem zvědavě a pak se podívá na své nohy jako by nevěřil tomu že je volný. Čeká. (lehce hřeje a vibruje) Měl bys pro něho vytvořit cestu vzhůru. cestu podle které se bude moct sám orientovat... Tvá ruka ti k tomu dopomůže, ale na svou techniku musíš přijít sám....Měla by vyplývat ze tvé podstaty. Ívé se spoléhá na světlo.... |
| |
| nemocnice to co říkáš o své vůli. spíš bys v to chtěl sám věřit, takže o tom utvrzuješ prve své okolí abys začal věřit sám v sebe. Samozřejmě, časem sis vybudoval silnou osobnost a nepohnulo tebou skoro nic, ale teď toho bylo příliš. Buď za to může ta neurčitá změna o které se Yoshi zmiňoval a nebo těch pár prokletě špatných dní. Cítíš jako by ti v hlavě něco povolilo. Najednou si nejsi sebou tak sám jistý. Pokud jsi stihl napadnout tři ošetřovatele je tu možnost že bys přerval ten pás a napadl i Yoshiho? ta myšlenka přilétla z dálky, ale děsí tě. Dokud budeš vzhůru nemělo by se nic stát...před tím jsi byl přece v bezvědomí....Muselo to však mít nějaký následek že jsi takto reagoval. když Yoshi kývá a mizí skoro to nevnímáš. Rozebíráš ty podvědomě vyvolané myšlenky a jejich důsledky. Když se vrací znovu cítíš strach. Né z toho co tě čeká co ti udělají, ale strach ze sebe samého. Přichází i chvíle váhání kdy se Yoshi ještě jednou utvrdí v tom že to chceš vidět a když zasunuje kazetu a pouští televizi přemítáš o tom jestli bys to opravdu měl vidět. Zvuk je slabí, obraz problikává. Tep je v pořádku. Rytmus srdce trochu rychlejší než je obvyklé, změříme mu tlak v tomto okamžiku stále nehnutě ležíš. Sestřička zapisuje všechno co jí hlavní postarší doktor diktuje. něco ti říká že on bude ten co zemře. Otvírají se dveře. Přichází dvojice dalších doktorů a jeden veze množství injekcí. Musíme zjistit co to je za virus. takže prve zkusíme obyčejná antibiotika a jejich reakci. Sestři pište: vakcína byla podána pět hodin po hlavní operaci. Je 06:00 přesně, 22 prosince. vidíš doktorova záda. Strojky začnou pípat jako splašené a už tak hrozný obraz začne zrnět o to víc. Doktore! jeden výkřik. Cákanec krve potřísní bílé pláště a i oko kamery. Zbytek je rozmazaný. Postava na lůžku- čili ty je v polosedu. Z obvázané rány na rameni se ti plazí něco roztřepeného co nedokážeš blíže identifikovat. Jako by to vlálo ve vzduchu a přesto žilo vlastním životem. nahrávka je přerušená zrněním. Když video skončí pocítíš v tom samém místě- čili tam kde tě ještěr kousnul zvláštní tepání.... |
| |
| Vana Jak jsem tak zkoumal ohnivého mužíčka v jantaru, omilem jsem zapl vířivku. Vyděsilo mě to tak že jsem z vany vyskočil ven a mužík my spadl na podlahu. Hergot, to sem se lekl zaklel jsem a jantar opět zvedl, načež jsem vypustil takřka černou vodu a napustil si vanu znovu, přecijen umívat se ve špíně a ještě k tomu vlastní nemá smysl. Tak se na to podíváme, co s tebou? zívl jsem. Horká voda mě nejen uklidňovala ale i uspávala. Na to kdy jsem se naposledy pořádně vyspal si téměř ani nepamatuji. Co s tebou? zopakoval jsem nahlas a začal jantar zkoumat. Objevit prasklinu a s její pomocí jej roztříštit mi nedělalo žádný problém, problém byl jak toho natvrdlého mužíka přimět aby s sebou pohnul a vrátil se kam patří, jenže on to nechápal. Cestu, měl bych ti udělat cestu jenže jak? Írvé si svítí jak světluška jenže to já neumím a pochybuji že tohle zamával jsem mu spárem před očima by tě tam nahoru dostalo...leda že bych tě tam vyhodil věnoval jsem mu ďábelský úsměv a přemýšlel dál. Hmmmmm, možná kdybych tě pokropil vodou tak...to asi taky nebude ono co? povzdechl jsem si. Tohle je vážně hrozný, na takoví věci já nemám mozek... zamručel jsem a zadíval se na svou ruku. Ívé má světlo co mám já? Sílu? Jenže s tou si moc nevystačím...mor aby to aniž bych si uvědomil co dělám vztekle jsem praštil do zdi. Výsledkem kromě lehce brnící ruky byla velká díra v obložení. No skvělí, Ívé mě zabije a já furt nevymyslel co s tebou měl jsem vztek. Když jsem tak nad tím uvažoval, byl vždy zdrojem mé síly. Zloba, vztek dostavili se vždy když jsem byl bezradný a ukázali se býti nepostradatelnými. Vylez jsem z vany a otevřel okno. Připadám si jako naprostý blázen zamručel jsem když jsem natáhl svoji démonickou ruku k neby a kupodivu něco uchopil. Nezdržoval jsem se překvapením, jen jsem zesíli stisk a přitáhl to něco k sobě. Na malí okamžik jsem tak dostal jeho domovinu až k nám. A ať už tě tu nevidím potvoro zavrčel jsem, postrčil ho k domovu a nechal "gumu" reality jej vystřelit na správné místo. Když jsem sledoval jeho postavičku vzdalující se až neuvěřitelnou rychlostí uvědomil jsem si že mě to začíná bavit. Taaak ,kdopak je další? zeptal jsem se zbylích kamenů s úsměvem. |
| |
| Nemocnice Informace, že se se mnou něco stalo, se mi obrací v hlavně a nedovoluje mi myslet na nic jiného. Teď ovšem ani nechci, jelikož mě to opravdu zajímá. Do všech pocitů se teď vloudila i úzkost. Uvědomil jsem si, že od chvíle, co jsem vstoupil do zničeného krámku s origami, se mi změnil život. Dozvěděl jsem se, že jsem zabil nejspíše nevinnou osobu. A další dvě zranil. S tím se nedá dál normálně žít. Yoshi odejde. Když se v pokoji ocitnu sám, pokusím se uvolnit z pod popruhu, ale ten svou úlohu plní velice dobře. Znovu se rozhlédnu po pokoji a podívám se znovu na své tělo. Čisté, bez zranění až na pravé rameno. Přes pocity bázně a zoufalství se ale prodere naprosto jiný pocit. Říká mi, že to co se se mnou stalo, má zřejmě i kladné stránky. Neuvěřitelně rychle se mi rány na těle zahojily. Ale jak to...? Zadívám se na zeď přede mnou. Yoshi říkal, že když jsem zabil toho doktora, byl jsem v bezvědomí. Znamenalo to tedy, že jsem nevěděl co dělám? Možná. Ale to mne ve společnosti neomlouvá. Tím spíš jsem pro ni ještě více nebezpečný. Dveře se otevřou a vejde Yoshi s kazetou. Pomalu pokývám hlavou, když se znovu zeptá, jestli to opravdu chci vidět. Když se rozsvítí obrazovka, polknu a protáhnu si prsty na rukou. Spustí se záznam. Pocit, který jsem přitom cítil, se zase podobal pocitu spojeného s šikanou. Už mě chytili. Sebrali tašku a mezitím co jí jedni prohledávali, další přišli až ke mně a začali mluvit. Jak to, že jsi nám dneska nešel naproti? Ty jsi nám chtěl utýct jo? Ale to se nedělá Toshikatcu. Rána do břicha... "...Je 06:00 přesně, 22 prosince..." zaznělo z reproduktoru. Vytřeštil jsem oči a zíral na své rameno na obrazovce. Nebo spíše na to něco, co mi z ramena vycházelo. Šum zaplnil celý obraz a Yoshi vypne video. Po pár vteřinách ucítím ve svém rameni, tam kde mě kousl ten jestěřan, zvláštní chvění. Tepání nebo vibrování. Znervózní mě to, ale zároveň to ve mně probudí zvědavost. Uvědomím si ale, že je v místnosti stále Yoshi. Zadívám se na něj. "Yoshi. Chci, abys odsud hned odešel." řeknu hned, co mě to napadne. "Kdyby se tě někdo ptal, nic jsi mi nepouštěl, nic jsi mi neříkal a ani jsem se neprobudil." dodám ještě. Tepání přetrvává. Znovu polknu. "Jdi prosím tě!" zopakuji svou žádost, tentokrát s větší naléhavostí. |
| |
| nemocnice Yoshi není hloupý. Cítí ve tvém hlase ten naléhavý tón a tak mu nezbývá než že to odkývne. Zkusím tenhle kousek ze záznamu kamery přemazat, za tři hodiny by tě měli přijít prohlídnout a pak se s nimi bude domlouvat co s tebou dál, drž se samozřejmě že je tvůj pokoj vybavený kamerami. Yoshi tím dost riskuje, ale nezdá se, že by mu na tom záleželo. Bere kazetu a odchází pryč. nevíš jestli pochopil proč ho vlastně vyháníš. Ale značně se ti ulevilo z toho že odešel. V rameni ti začne znovu tepat. Tentokrát to doprovází i bolest která ti začíná vystřelovat po celém těle. Obvazy zarupaly. Slyšíš a vidíš jak rupou. Přichází vlna nevolnosti a podivné bolesti. Nepříjemné, zavrtávající se až do morku kostí. Bolestivá agónie ustane stejně naráz jako začala. Po ní zjišťuješ že se nejen cítíš zdráv, ale také jsi zdráv. V mezích normálu se tedy zdá že ano. I rameno se zdá být v pořádku. Hlodá tě čistá lidská zvědavost. zajímá tě co skrývá obvaz. Co tam bude, jizva? Stopy po jeho zubech? Museli ti doplnit asi i tkáň a to všechno....Ale za pět dní by se ti ta rána nestačila přece vyléčit úplně. To je naprosto nemožné, stejně jako s tou zlomenou nohou... Máš tři hodiny koupelna mužíček se na tebe chvilku zmateně dívá. pak cítíš jak z něho začne vyzařovat radost. Zmizí v nepopsatelném prostoru který jsi pro něho vytvořil, či spíše přivolal. Už jej nevidíš. Cítíš však jeho vzdalující se přítomnost, jeho obrovskou radost z které šeptá neslyšené: Děkuji, Děkuji. Nejen že tě tohle bavilo, ale přineslo to do tvé duše krátký pocit míru a lásky. Víš že jsi udělal něco dobře. A víš že to nebylo připsáno k tvému seznamu hříchů. Na další přenos božské bytosti se doslovně těšíš. jde to skoro samo. Rozbít prsten, opatrně vytáhnout víláka ven- i když tenhle je tolik rozradostněn samotným puštěním z prstenu že ti chvilku trvá než ho chytíš- a pak ho vypustíš do noci, do svého domova. Po posledním vypuštěném nebešťanovi svítíš jako sluníčku. Jsi nabitý novou energií a cítíš se jako znovuzrozený. |
| |
| Nemocnice Kývnu na Yoshiho a sleduji ho až do té doby, než odejde z pokoje. Díky... Tepání se znovu vrátí a tentokrát s nepříjemnou bolestí, kterou cítím po celém těle. Jakoby tělo čekalo, až v místnosti budu sám. Slyším, jak obvazy na rameni zarupaly. Zatnu zuby, když přijde další vlna bolesti. Je to jako křeče v břiše. Nedá se tomu nijak bránit. Ostrá protivná bolest. Zajíknu se a zatnu zuby. Obvazy znovu zavrzají a vidím, že rupají. Další vlna bolesti, další a další. Zmítám se připoután řemenem a zatínám pěsti. Přeji si, aby to už ustalo. Další vlna. Ta ale už nenese bolest, naopak ji odnáší. Prostě a jednoduše je najednou bolest pryč. Vlna sebou pomalu odnáší i roztřesení z bolesti a já se cítím zdráv. Cítím se skvěle. Pokusím se zahýbat ramenem a žádnou bolest necítím. Vzrušení se mísí se zvědavostí. Ten pás co mě poutá, mi začíná být protivný mnohem více než prvně. Teď se opět smysly zostřily. Zatnu svaly a znovu se pokusím z pod řemenu uvolnit. Marné snažení. Dojde mi, že to nemá cenu. Nejspíš tady budu tři hodiny čekat až se na mě přijdou podívat. V tom se mi vybaví to něco, co ze mě vlálo, když jsem zabil onoho doktora. Zvědavost se ještě zvětšila. V mém těle se objevila neznámá. Což byla obrovská změna, jelikož každý své tělo přece zná dokonale. Já však teď ne. Tak fajn... řeknu si. Uvidíme, co to dokáže. Nevím jak začít jinak, tak se začnu plně soustředit na svoje zavázané rameno. Odtamtud přeci vycházelo to něco. Snažím se dostat znovu ven. Je to něco naprosto nového. Něco jako, když se děti učí chodit nebo jezdit na kole. Přeci se něco musí stát... Stačí na to přijít. všechen strach je ten tam a nahradilo ho vzrušení, zvědavost a nedočkavost. |
| |
| Koupelna Byl jsem šťastný. Šťastný a plný sil, přestože veškerý hněv se ze mě vypařil jako mávnutím kouzelného proutku. Věděl jsme že právě jsem si tam nahoře přičetl kladné body a v koutku duše doufal že to alespoň trošku spomalí mou proměnu. To je úžasné, už chápu proč Írvé tak zářila, tohle je naprosto úžasný pocit zasmál jsem se a začal se oblékat do toho co vzdáleně připomínalo pánské oblečení. Vzhledem k tomu že jsem nečekal že by tu bylo něco jako žiletka, použil jsem jeden z nakoupených nožů a oholil si s ním vousy. Na vlasy jsem ale odvahu sáhnout neměl. Kadeřník přecijen nejsem a nerad bych si uřízl něco co by na hlavě mělo zůstat. Když jsem zkončil, takto upravený jsem zamířil z koupelny do kuchyně, doufaje že tam najdu něco k snědku. Hlad jsem měl totiž neuvěřitelný. |
| |
| nemocnice při svém snažení rozhýbat to něco začnou v tobě vyřvávat dva hlásky. Jeden je zvědavý, nabádá tě ať pokračuješ, druhý mluví za tvůj rozum zní to asi takto: -Proč plýtvat časem? prostě na to vlítni, pořádně zatlač jo snaž se to je ono -Ne, nedělej to, nepude to vrátit, nevíš co to je.... -víš co to je jsi to přece ty sám. Musíš se poznávat ozkoušet svou sílu -Ale z té síly bude zle. je to zlo....trest od ještěra -Zlo? Právě zabil, co se ještě horšího může stát? zvědavost v podobě ďáblíka vítězí. Soustředíš se, nevíš přesně co chceš vyvolat. Cáry vlající z tvého těla… Nevíš jak začít. Je to jako bys chtěl umět ovládat své vlasy. neznámou část. Cítíš se s ní být propojený, ale i když se snažíš vysílat povely, jediné co získáš je že se ti hýbe ruka jak mozek káže. Čas ti ubíhá neskutečně rychle. Není tu nic čím bys jej mohl měřit. Vždycky se ti zdá že chybí už jen kousek, ale pak se něco pokazí a ty musíš začít znovu. Zkusíš různé metody, sílu své vůle, svou vlastní sílu, dokonce i takové to japonské umění uvést se do naprostého klidu. Nastolit jakousi harmonii, rovnováhu a klid. Už to začínáš vzdávat. Možná si i povzdechneš a promneš spánky....Počkat, tady je něco divného...Ano, už tě nepoutá žádný pás. Při tom snažení sis to ani neuvědomil. Rupnul. Nevíš jak je to možné. Přervat takový pás by nezvládl ani zápasník sumó. Teď tu leží na zemi ve dvou kusech... |
| |
| koupelna- kuchyně když otvíráš dveře od koupelny zrovna mě vidíš cupitat do kuchyně. Máš podezření že jsem tě sledovala v akci. Co jiného bych tam taky dělala? Každopádně když přijdeš do kuchyně i ty, tvářím se, že se nic neděje a že o ničem nevím. Tak jak to šlo? Slyšela jsem něco bzučet kolem, tak jsem myslela jestli sis to nespletl a nezavolal nám sem ufony nakouknu do trouby a trošku jí pootevřu. Místností zavane vůně husí pečínky. V kuchyni jsem jako doma. Doslova tančím po dlaždičkách, kloužu sem s trochou soli a tam s trochou vroucí vody. Sice by jsme si asi mohli dovolit luxusní jídlo hotelu, ale z nějakého důvodu jsem to neudělala. Obletuji zelí a knedlíky a do toho ještě připravuju cosi -tvářící se jako koktejl. Za chvilku to bude. Když ti nebude chutnat můžeš si něco objednat. Vaří tu dost dobře... až teď- po tom co jsi vyšel z koupelny se na tebe podívám. Potřeboval bys ostříhat. |
| |
| Nemocnice Je to pátrání. Hledání, zkoušení a s tím vším spojená neskutečná snaha a trpělivost. Na začátku jsem krátce zaváhal, když jsem o tom přemýšlel. Jak už je psáno v různých příbězích, knihách nebo ve filmech, určitá postava dostane touhu po moci. A je jí posedlá. Opravdu tu moc chce a snaží se. Potom nastane zlom, ve které podstoupí jakési zkoušce. Získání větší moci tou rychlejší a snadnější cestou, většinou má za následek následování zla. Nebo, tak se tomu alespoň říká. Dle buddhistického učení, samotné zlo ani samotné dobro neexistuje. Jelikož, pokud by existovalo jen dobro, jak ho můžeme rozeznat od zla? A naopak. Proto v historii bylo mnoho bohů a mnoho lidí, kteří udržovali rovnováhu, aby se svět nepřeklopil jen na jednu stranu. čímž mi nastal postupný zmatek, strach a všeobecné nepokoje. Já jsem měl ale silnou vůli. Alespoň jsem si to pořád říkal a věřil v to. Snažil jsem se, aby to tak bylo. A tak jsem se jednoduše rozhodl, že onu cestu zla následovat určitě nebudu. Budu stále dodržovat své morální zákony a vše ostatní, čemu se říká dobro. Po této krátké úvaze jsem se plně pustil do studování sebe samého a zjišťování, jak to nové vyvolat ven. Nevím jak dlouho jsem to zkoušel, ale opravdu dlouho. Vždycky mi to o kousek uteklo, nedařilo se mi. Bylo to, jako když jsem se učil meditaci. Také mi trvalo mnoho měsíců, než jsem se naučil odstranit z hlavy všechny myšlenku nebo tam nechat jen jednu. To opravdu není nic lehkého. Ale potom, když se vám to podaří, je to úžasné. Odpočinek je nepopsatelný. Klid a pokoj. Všechny starosti jsou ty tam. Vše je to tam. Vše je v tu chvíli pryč. Ale tady se mi pořád nedařilo. Ale promnul jsem si spánky a zkusil to znovu. Bleskově jsem otevřel oči. Díval jsem se na své dlaně. Mohl jsem libovolně hýbat rukama. Posadil jsem se a celý se znovu prohlédl. Zasmál jsem se. Po dlouhé době. Krása. Potom mi zrak padl na přetržený pás na zemi. Chvíli jsem na něj s mírným úsměvem zíral. Tak dobře.... Vstal jsem z postele udělal pár kroků. Potom se pořádně protáhnul. Končetinu za končetinou. Potom jsem přiložil levou ruku na zpřetrhané obvazy na mém rameni a strhl je dolů. |
| |
| nemocnice jsi příliš zabrán do své věci. příliš na to, abys vnímal hluk na chodbě. Když tě sleduje kamera a pokud tě sledují i na druhé straně v okamžiku tvých křečí by už měl někdo přiběhnout a zasáhnout. Ale nějakým nedopatřením se asi stalo že to Yoshi blbě nastavil a tak tam možná byl jen čistě pohled na to jak ležíš... Pln cizí radosti a nedočkavosti strháváš již lehce porušené obvazy. Vidíš malou zašitou jizvu. Nit už z téměř uzdravené ranky úplně opadala. Je tu asi šest stehů. Kůže v místě poranění je podivně načervenalá (táhne se to asi i přes kus zad čili lopatky) v některých místech kde by měli být vidět modré žilky pod kůží vidíš žilky černé. Jsou velmi dobře viditelné. Kůže se v tom místě zdá být slabší, ale ty nějak tušíš že je to naopak. I na dotyk je jako by cizí. Po pěti dnech jen pár jizev. Tyhle jizvy ti asi zůstanou. nevíš jestli je tu možnost že se rány při větší námaze zase otevřou. Možná trochu začnou krvácet, ale nic vážného. Za tvými zády vrzly dveře. Z nějakého důvodu se cítíš být ohrožen. Slyšíš jaké si překvapené heknutí. On jak jste se....jak? dřív než bys to mohl ovlivnit- je to otázka sekundy, ti začne poškubávat rameno. Né že by to bolelo, spíš je to nějakým způsobem nepříjemné. Nevíš přesně co se děje, nevidíš si na záda protože tam se odehrává hlavní jev. Když se ale podíváš ke dveřím vidíš postarší doktorku a periferně něco hodně rychlého co jí jde čistě po krku. Krátké zašustění a už se kácí k zemi dušená vlastní krví (prostě jí to natrhlo krk) cítíš v hlavě podivný tlak. bez ohledu na to že toužíš po dobru právě proti tobě bojuje zlo. Snaží se to nad tebou převzít kontrolu. Pokud se podíváš do odrazu okna uvidíš sebe a cár, který se snad tváří jako kus látky co ti vlaje v zádech. je to součást tebe. Cítíš že tím můžeš hýbat, ale pokud se to pokusíš ovládnout, ta síla nad tebou vyhraje. Ty jsi tu ten v ohrožení. Ale právě jsi opět zabil. A brzy přiběhnou další. Musíš se to pokusit zatlačit. Aspoň pro tentokrát. |
| |
| Nemocnice Ohnu hlavu co nejvíce mohu, abych si mohl prohlédnout stopu po kousnutí. Nitě ze zašívání skoro už nejsou vidět. Rána je více méně uzdravená a tak nejspíše opadaly. To, že okolo rány je kůže načervenalá, mi nepřijde zas tak moc divné. Kdo ví co museli udělat za zákroky. Yoshi říkal, že jsem dostal novou tkáň a tohle tedy může být normální reakce tělo. Co mě ovšem zaujme, jesou černé žilky u rány. To už se mi nezdá, že by to mohl být následek chirurgického zákroku a proto to připíšu ještěrovi. Pomalu zvednu ruku a ohmatám si onu ránu. Vůbec nic necítím. Žádnou bolest z citlivého místa, naopak. Místo moc citlivé není. Jako by nebylo moje. Jasně... tělo si musí zvyknout... V tom se ozve zvuk, který byl ten poslední, který jsem chtěl slyšet. Zvuk otevírajících dveří. To už byly tři hodiny?! Cítím se být v nebezpečí, ale netuším proč. Rychle se otočím a spatřím postarší doktorky. Vypadá dosti vylekaně. Než stačím cokoliv udělat, ucítím znovu tepání v ráně a potom letmo spatřím něco, jak se mihlo kolem krku doktorky. V tu chvíli jí z hrdla vytryskla krev a ona se svalila na zem, hltajíc svou vlastní krev. Se zděšením na ni zírám. Něco mě přinutí otočit zrak k oknu, kde uvidím svůj odraz. Vytřeštím zrak na to, co mi vlaje ze zad. Úplně mě to nabádá, abych s tím něco udělal, abych to rozpohyboval... Boha! To je ta cesta zla! Ta rychlejší cesta! uvědomím si náhle. Něco jsem si přece slíbil... Oženu se po tom rukou. Ješteřane... Zabil jsi mého otce. Pomstím se ti. Ano... A začnu tím, že se nenechám ovládnout tím, co jsi do mě dal... Nenechám... S tím určitě nepočítáš. Obrátím to proti tobě... A potom tě zabiju... Zavrčím vztekem a začnu sebou zmítat. Ohánět se po tom cáru rukama a přitom se to snažím dostat zpět i myslí. Přeci jenom, pořád dokážu svobodně myslet, takže do mozku se mi to dostat plně nemohlo. A mozek je centrum všeho. Nebojím se, že by to mohlo udělat něco mě. Přeci jenom, stalo se to součástí mě, takže by to zraňovalo samo sebe... |
| |
| Kuchyně S úsměvem jsem sledoval její rychlí a nenápadný úprk do kuchyně, načež jsem si poslechl tu nejslabší výmluvu jakou jsem kdy slyšel. Jasně, přikývl jsem a tvářil se jako bych jí to vážně věřil. Šlo to docela dobře, odpálil jsem ty prcky tam kam patří odpověděl jsem s úsměvem a labužnicky začichal. Páni, to by byla manželka zasmál jsem se v duchu. Dokonce splňuje všechna kritéria mé matky a... když jsem si na vzpoměl na mámu a sestru zarazil jsem se. Ve tváři se to projevilo jakýmsi kyselím výrazem, který však v zápětí opět vystřídala veselost. S mírným pobavením jsem ji pozoroval jak kolem jídla doslova tančí a mohl jsem na ni přitom oči nechat. Nepřemýšlela jsi někdy nad tím že přestaneš lovit a začneš vařit? zeptal jsem se jen tak mimochodem a s pusou plnou slyn hypnotizoval jídlo. Jsem si jistý že je to naprosto skvělí zamumlal jsem a nemohl se dočkat až to ochutnám. Její poznámku o vlasech jsem ignoroval. |
| |
| nebojte, nezapomněla jsem na vás. jen teď už nebudu tolik aktivní tak s tím počítejte |
| |
| nemocnice mohlo by to udělat jediné: vystrnadit tebe samého aby tě to mohlo plně ovládnout. Cítíš tu vtíravou myšlenku. není to boj jen fyzický kdy se snažíš ovládnout cár na svých zádech, ale taky psychický. něco se ti boří do vzpomínek. nerozumíš tomu, ale je to jako by tě vevnitř špinilo něco zlého, pekelného. Čím víc se snažíš tím víc částí tebe samého to získává. Takhle za chvilku nebudeš ničím. tvá existence, tvá osobnost, tvůj duch bude vytlačen něčím mocnějším. ve dveřích se objevují další tváře. Nevíš přesně komu patří. nerozeznáváš je od sebe. KAZUKI už ses začal vzdávat, přestávat bojovat, ale ten hlas tě z toho vytrhl. Známý hlas. Znovu bojuješ. Nenecháš se zatlačovat. Krátce se ti zdá že tvá najednou silná vůle To krátce vyděsilo. Ano, musíš být silný. nechceš zabít další. A hlavně ne někoho jako je Yoshi... -je to namáhavý souboj. trvá neskutečně dlouho. pro tebe. Vetřelec se stahuje. Pomalinku, příliš se mu to nelíbí. Vyženeš ho až do nejvzdálenějšího kouta ve své mysli. Nyní je malinký, nyní se ti podřídil a už nebude dělat problémy. -příliš nevnímáš že cár opustil i tvá záda a zase se v nich ztratil. Nevíš kolik dalších si jich zabil. Pár prvních lidí se k tobě odvažuje přiblížit. Moc je nevnímáš. Cítíš injekce.... |
| |
| kuchyně krátkým hmmmmm si udělám prostor pro odpověď. Neumim normálně žít. Vařit mě sice baví, ale kdybych se tím živila, asi by mě to pak omrzelo. sprásknu ruce a nahlédnu do trouby. ta už mi jde skoro naproti lehce troubu pootevřu a pak na linku vyndám prkno. Pekáč z husou na něj položím a prostě začnu připravovat na talíře. Klidně se posaď. Trošku jsem uklidila stůl aby si kolem něho dalo sednout tím myslím stůl kuchyňský čili jídelní. Skoro se ani nestihneš posadit a už ti to voní pod nos. Vypadá to lahodně a křupavě. Skoro tě to zve aby sis ukousl ještě dřív než přinesu příbor. pak donesu koktejly, svou porci a usměji se. Dobrou chuť |
| |
| Kuchyně Jako poslušný a hlavně hladový pejsek jsem se posadil ke stolu a čekal na jídlo, které nejen že vypadalo ale i vonělo naprosto pohádkově, takže se příval slyn v mích ústech zněkolikanásobil. S něčím jako je příbor jsem se málem ani neobtěžoval a tak jsem se do jídla pustil. Přecijen naposledy jsem jedl balíček chipsů a z ničeho ani má ruka regenerovat neumí. Ummmm je to vážne...vážně skvělí huhlal jsem s plnou pusou a ze všech sil jsem se snažil Ívé nepoprskat, když už jsem se u toho stolu choval jako naprostý buran. Upřímně, nevěřím ti ale že ses takhle naučila vařit sama, to snad není možné ani když jsi ta..no čarodějka poznamenal jsem po chvíli, tenktokrát s nejhorším hladem utišeným a pusou prázdnou. Dokonce můj styl pojídání začal připomínat i civilizovaného člověka, i když zatím trošku vzdáleně. |
| |
| kuchyně mávnu nad tím rukou. jím pomalu a s jídlem si hraju (né že ho honím vidličkou po stole, ale krájím na malé kousky, ty pak ze všech různých stran okousávám do nějakého tvaru atd) taky by ses naučil vařit kdybys na to měl prostředky a navíc by ti ani nic jiného nezbývalo. a polknu zas emě tak nepřechvaluj. Pro tebe musí být dobré všechno po tom kde jsi žil neříkám to nějak urážlivě. jenom jako fakt s kterým se nedá nic dělat. To jídlo ti nikam neuteče. V troubě je ještě jedna což znělo jako nepřímé nezalkni se pronáším to s úsměvem od ucha k uchu. Pokud dostaneš čas abys jídlo spláchl koktejlem je lehce sladký chuťově něco mezi kiwim, melounem a citronem. Podle chuti a dobře skrývaného množství alkoholu ale asi bude docela silný (procentuálně) |
| |
| Kuchyně Její slova mi na tváři nevylvolali naprosto žádnou reakci, i když pravdou je že jsem drobet zpomalil své požír...pojídání obědu. Upřímně pochybuji, naposledy když jsem něco vařil, málem jsem podpálil náš dům přiznal jsem se. Nejsem na to moc hrdý ale co už. Bylo mi tenkrát něco kolem dvanácti a no...raději nevzpomínat jak to nebohé kuře dopadlo. Zpráva že se v troubě nachází druhá porce mě opravdu rozveselila a tak jsem jídlo začal jíst civilizovaně a občas ho i zapil, něčím co v sobě mělo snad i alkohol. Začíná mi být líto že příšery opravdu existují a že jsem tě nepotkal jindy a jinak přiznal jsem se. |
| |
| kuchyně prostě jsi na to neměl prostředky a cit. stále jím pomalu. stále stejným způsobem. pokud se na mě více soustředíš září ze mě cosi jako klid. Jako bych si užívala tenhle okamžik kdy mám čas hrát si s jídlem. Zvednu se- a není to tím že bych měla dojedeno. Zapnu rádio. Cédéčko se roztočí. trvá chvilku než jej mechanika načte. kuchyní se začne linout lehce smutná píseň se zvláštní atmosférou která jako by přinášela vzpomínky a s nimi i podivný klid. Nebo tak to aspoň cítím já odkaz usednu a dojídám svou porci. Zatím k tomu nebyla příležitost, ale třeba bude....jednou. Jenom si sebe sama nedokážu představit jako obyčejnou občanku. dojedla jsem. pomalu popíjím a čekám až dojíš i ty. Další husa čeká... |
| |
| Nemocnice Křičím. Nebo vzlykám. Nevím. Vím jen, že mě pomalu naplňuje zoufalství. Mlátím rukama na všechny strany, snažíc se chytit ten cár. Nedaří se mi ho uchopit. Toho si ale nevšímám. Z mysli se stalo bojiště nasáklé krví. Děsí mě to, že se moje obrana stává naprosto neefektivní. Jako by vůbec nebyla. Jakoby ještě posilovala to zlo. Kdybych měl tvář promočenou od slz, nedivil bych se. Když otevřu oči, vidím jen rozmazané šmouhy barev. Snažím se udržet na nohou. Zoufale vykřiknu. Nebo křičím pořád? Přestávám myslet. Cítím zlo. Vytlačuje mou osobnost a tvoří svou. Nnnneee! zasyčím nahlas. Udělám tak ale i v mých zbývajících myšlenkách. Přijde obrovský výbuch, který jsem zažil za poslední chvíle mockrát. Vždycky to měla velké účinky. Jak negativní, tak pozitivní. Do onoho skoro již prohraného bojiště zazněl hlas. Známý hlas. Pronesl slovo. A známé slovo. Moje jméno. To zřejmě zlo nechtělo slyšet. Myslím, že nechtělo slyšet vůbec nic. Nechce nic z vnějšího světa, jelikož ten pořád zatím ještě patří mně. Cítím obrovské zaklení útočníka. Zatnu všechny svaly v těle. Jestli to jde, zatnul jsem i všechny myšlenky. Pomalu jsem začal nepřítele vytlačovat. Zpět do jeho temného koutu, kde se schovává a čeká na příležitost. Začal jsem si vybavovat vše dobré. Vše hezké. Cár ze zad pomalu mizí. Snad. Mysl se vyčišťuje. Svaly se uvolňují. Už se nedokážu udržet na nohou. Klesám k zemi. Pravděpodobně. Něco proniká do mého těla. Asi. Znovu mě pohltí tma. |
| |
| Kuchyně Pokračoval jsem v jídle. A přitom poočku sledoval Írvé. Ať do mě na místě praští jestli nezářila jako vánoční stromeček...doslova. Na její odchod od stolu směrem k rádiu jsem nereagoval nijak, tedy dokud se neozvala z repráků hudba. Nějaký japonský žvatlání, nebo snad čínský? Jehce jsem se zašklebil, ale jinak jsem to nekomentoval. Koneckonců ona je paní domu ne já a za tu královskou hostinu ať si poslouchá třeba dechovky. Její následující slova mě málem rozesmála. No to já sebe taky ne, i když pravdou je že představit si jak do konce života lovím bestie je ještě obtíž... zarazil jsem se, přičemž se mi tvář zkřivila náhlým zvědoměním. No jo vlastně, jak dlouho můj druh žij? |
| |
| Nemocnice pohltí. Pomalu ti zalepí oči a ukolíbá tě né do příliš pokojného odpočinku. Cítíš že se tvé tělo chvěje. Chvilku bojuješ s uklidňovací injekcí, ale ta nakonec vítězí. začínáš proplouvat tmou. Svým vědomím a tělem. Jako by ses zmenšil a mohl by jsi nahlížet do svého těla. nějakým způsobem tě to ukolíbalo a přesunulo do jiné hranice kdy můžeš nahlížet sám do sebe. Víš že to nebude trvat věčně. A víš co chceš v sobě najít. Kořen zla. Odkaz ještěra. Nemusíš ho hledat dlouho. Cítíš jeho přítomnost a jednoduše pluješ za jeho zdrojem. Vypadá to skoro jako místnost vybudovaná a stavěná z něho. Ohromuje tě kam až dosahuje jeho moc. Jak rychle postupuje tvým tělem. Jako morová nákaza. Vycítil tvou přítomnost. neměl bys chodit blíž, už na této hranici je to hodně nebezpečné. Zhmotní se před tebou. Vypadá jako dvoumetrový útlý člověk. nebo aspoň takový obrys ten vlající cár rudého pláště vytvořil. Skoro se ti zdá že se ve stínu jeho kápě objevil úsměv. Nemluví k tobě normálním způsobem. Přesto jsi schopen vnímat jeho slova. Čekal jsem se že objevíš. Mezi tím co nás uspali, a teď tvé tělo převáží do péče odbroníků...Kdybys mě nezastavil, nemuselo to takhle dopadnout. Budou tě věznit, testovat, zkoušet a nakonec nás oba zničí. Dokonalé. Takhle sis to představoval? zahlédneš zubatý široký úsměv. Víš že se ho teď bát nemusíš. máš jedinečnou příležitost si s ním povídat. Zmizí a zhmotní se blíže u tebe. Chceš zemřít jako pokusný králík? Ale problém je, že já po tom opravdu netoužím rozesměje se. ten smích je chladný a podstata toho tvora před tebou tě děsí. Síla démona je téměř hmatatelná. V jeho prostředí nejsi ničím. Ale tuhle tvou část co došla až sem z nějakého důvodu zničit nemůže. Aspoň né teď. aspoň teď tak neučinil. natáhne k tobě ruku. Víš že v tom rukávu něco takového je. Já ti ale můžu pomoci. Pomůžu ti vytáhnout tvou zatracenou duši. nenechám tě abys ses sám zatratil. Pravda, zvládl bych to i sám....ale tohle je méně namáhavé...tak se neboj. vem si mě, jako svou ochranou skořápku, jako svůj plášť. Staneme se jedním! už ti nikdo neublíží! je to velmi lákavá nabídka. Víš co všechno by to obnášelo víš o tom zlém i dobrém…. |
| |
| kuchyně (je vidět že si to neposlouchal celé. japonsky je jenom doprovod) na to si budeš muset zvyknout. Nám není souzeno žít v normálním světě pootevřu okno abych ti při jídle nekouřila pod nos, posadím se na parapet a zapálím si. Každý lovec má v sobě kus démona, takže i můj druh. No...odjakživa. Když člověk začal přemýšlet sám o sobě, začal tvořit, nenávidět a milovat. každá ta emoce rozvrátila rovnováhu a v jiné dimenzi se zrodili démoni. ze začátku rostli právě díky těmto lidským emocím, podobným způsobem u lidí se zrodila i víra v bohy. Ti tu také byli odjakživa, ale lidský druh je přiměl vystoupit na světlo. Dlouho nás nechávali, bojovali proti sobě a pak začli vstupovat mezi nás v podobě katastrof a nevysvětlitelných zázraků. Protože i když je člověk fyzicky slabí pozřením jeho duše či jeho zabití se oni stávají silnější. Tím chci říct démoni. popotáhnu v životě jsem neřekla tolik vět zasebou. a nevím jestli jsem mu to dokázala objasnit. Nebo aspoň tohle je naše teorie. Samozřejmě že je v tom něco víc, ale i kdyby se ti to někdo pokoušel vysvětlit, lidský rozum by to nepřijal. takže tohle je možná jednoduší verze očima zabloudím do noci a chvilku v tichosti naslouchám okolním zvukům. |
| |
| Muriel na šatech máš stále ještě krev. jeho krev. Nebyl čas přemýšlet o tom jak dopadl jeho boj. byli to silní démoni. Už když vás napadli při vaší noční výuce (protože on může vycházet pouze v noci) viděla jsi v jeho očích cosi jako smíření se smrtí. je malá naděje že by přežil. Ale ty přežít musíš. všechno učení, všechno co ti vkládal do srdce je moc důležité na to, aby to bylo ztraceno. A navíc...ten klíč....Odkaz na něco hodně důležitého. nebyl to jen klíč od batohu, ale i prastarého sídla. Pokud se někde můžeš ukrýt je to právě tam. Pokud se někde můžeš učit, je to právě tam. Míjí tě první taxík. Míjí tě další taxík. Běžíš podél silnice a i když je tvá rychlost nesrovnatelná s lidskou, autem to bude rychlejší. Si vyděšená, né však tolik abys nemohla normálně uvažovat. V uších ti stále zní a před očima se ti stále odehrává onen souboj. Až po dnešním večeru jsi začala chápat proč se musíš učit. Tenhle svět, svět do kterého jsi nedobrovolně vkročila není pro slabé. Musíš být silná a pomstít tak jeho památku....Lucin Právě vystupuješ z taxíku. Cesta to byla dlouhá a prodražila se (nepoužila jsi jen taxík), ale jsi v bezpečí-nebo tak to aspoň cítíš. Peníze které jsi našla v jeho batohu pomalu ubývají.... Ze vzpomínek si vylovila informaci kdy se zmiňoval o svém sídle na Šumavě. Někde v okolí Kašperských hor, mohlo by jít i přímo o zříceninu Kašperk. -nemůžeš věřit ani tomu řidiči. I démoni mají lidskou tvář. Nechala ses tedy vysadit v Dolním dvorci (nebo někde v okolí). K zřícenině je to nějakých 1200m lesem a nebo turistickou stezkou. Cítíš únavu, ale né tak velkou abys tenhle kousek nezvládla. Po dnešním dni to kosuek je. Vrací se ti okamžiky z vašeho posledního rozhovoru. -A kdy mi dovolíš setkat se s někým dalším? Lucin skryje úsměv pod bílým vousem. ty však víš že se ušklíbl a trochu tě to vytočilo. Ještě na to máš spoustu času. Víš, nejsi pro náš druh typická, takže se musíš učit, aby na tobě byla vidět tvá síla. když budeš silná, pustí si tě naši k tělu. Teď by tě asi zabili což není potěšující informace. Ale myslí to upřímně. Tato informace tě rozčaruje natolik že trošku zpomalíš. Když si uvědomíš že ti zmizel za rohem zase zrychlíš. Z nějakého důvodu- od té doby co jste se potkali jsi ho nechtěla opouštět. I proti vašemu věkovému rozdílu tě přitahoval. Svou klidností vnitřní charismou, moudrostí, téměř magickým úsměvem. Vrážíš do jeho zad. není u něho zvykem že by jednal zbrkle a to ani v soubojích. Když vyhlédneš zpoza jeho zad vidíš opuštěnou uličku. je to klam. Ucítila jsi je krátce po tom co vystoupili ze stěn domů. Byli dva. Trojice protáhlých stínů kteří mají místo hlav lebky zvířat. oči rudé a krvelačné. Už jsi s ním zabila pár démonů- nebo spíš ses mu motala pod nohy a zabíjel on. lehkost a elegance s kterou je drtil a trhal jim končetiny tě ohromovala. tentokrát však nezačínal s hrubou silou upírů. Černo modrá energie začala zářit z jeho těla. Vysvětloval ti, že tímto způsobem vyvolává něco co připomíná magii a jeho tělo je pak odolnější a útoky průraznější. Murí....tohle nejsou démoni nízké třídy...Prosím, odejdi ze zad sundavá svůj batoh a háže ho před tebe spolu s klíčem který mu vysel na krku. Jeho hlas ti to přímo přikazoval. Dnešní večer se v této ulici střetnou obrovské síly. Cítila jsi že bys to neměla chtít vidět. jsi moc slabá na to abys něco takového ustála. |
| |
 | Útěk Byla to další noc, kdy jsme spolu měnili loviště, a nebýt těch bestií, mohla by být mnohem příjemnější… Na jih tedy… Ach… Lucine… Doufám, že ses alespoň pro jednou zmýlil. Protože pokud ses nezmýlil, pak patrně zemřu. Probíhám noční Prahou a snažím se vypadnout co nejdál z onoho hrůzného místa. Jeden taxík… Druhý taxík… třetí taxík… tak pěšky to fakt nepůjde. Zahnu za roh a cítím svoje otřesené srdce poplašeně být. Je to ulice směřující ke Karlovu Mostu. Vidím ho už z dálky. Doběhnu k mostu a zastavím se pod jednou ze soch. Vzhlédnu na nebe, jestli náhodou neuvidím toho, kdo se teď jistě dobře baví, že jsem přišla o svého jediného přítele po TOM. Nikoho nevidím a tak můj pohled sklouzne z hvězd poseté oblohy na sochu. Zastavila jsem zrovna pod sochou Sv. Václava. Tvůj smysl pro vtip je obdivuhodný, osude… Nejdřív mě zbavíš veškerých přátel a pak mě posadíš pod sochu ochránce národa Českého. Sarkasticky si pomyslím a odemknu visací zámek na khaki batohu. Je tam několik tisíc korun, dvě knihy, jež teď doopravdy nemám čas studovat a dalších několik věcí pod tím… Škoda jen že nemám čas se tím teď prohrabovat. Vytáhnu peníze a zastrčím je do kapsy. Až teď si uvědomím, že Lucin s tím možná počítal. Vždy věděl více, než se zdálo. Lucine… Doufám, že ses tentokrát mýlil. Zamknu batoh a hodím si ho na záda a stopnu si první projíždějící taxík, zatímco pokračuju dál na jih. Stopování První taxi co projíždělo, byla tmavě zelená Oktávka s ťuklým nárazníkem. Ale co, hold si člověk, pardon – upír, nemůže vždy vybírat. Když jsem ho uviděla div sem mu neskočila pod kola, jak jsem se vrhla na okraj chodníku, aby si mě všiml. Oktávka zastavila a tlusťoch co seděl uvnitř a poslouchal jakousi country kapelu pomalu stáhl okýnko a hrubým, nízko posazeným tónem se zeptal: „ Tak kam to bude, slečinko? “ V tu chvíli sem jen děkovala bohu, že lidi tak špatně vidí ve tmě a že tak přehlédl krvavé cákance na mé bundě. Snad to vypadalo jak nějaká špatně navrhnutá bunda. „Co nejdál na jih. “ Odpověděla jsem tónem který nenechával prostor k odmlouvání, za normálních podmínek to spolu s mým altem dělalo divy. I když možná ne. Řidič totiž dostal záchvat smíchu, a když se uklidnil tak ze sebe vykuckal něco jako odpověď. „Klídek slečinko, já vás neznásilním. Máte peníze? “ Řidič se pořád tupě usmíval. Obrátila jsem oči v sloup a zamávala mu před obličejem papírovou. „ Tak na co čekáte? Nastupujte. “ Řidič byl očividně šťastný, že se mu povedlo sehnat někoho, kdo takhle moc spěchá, a je ochotný zaplatit i noční sazbu. Mírně jsem přikývla a naskočila do taxíku. Cesta Až teď začal odeznívat šok a mě začalo přesně docházet co se tam dělo. I když jsem utíkala, jak to jen šlo tak zvuky mluvily za vše. Nejdřív se ozvalo zasyčení a pak Lucinův rychlí pohyb prořízl syčení jako nůž máslo. Ozvalo se pištění vzduchu, jak byl rozrážen upírem v plné rychlosti. Krátke zakvílení démona a pak věc, kterou sem v životě neslyšela. Lucin zařval bolestí. Tou dobou jsem byla tak pět metrů od bojiště. Z Lucinova výkřiku mne zamrazilo až v kostech a moje tempo se zvětšilo na maximální, jaké jsem dokázala vyvinout. Zaslechla jsem náraz něčeho těžkého, jak narazilo do zdi asi sedm metrů za mnou a hned na to se uličkou prohnal gejzír krve. To bylo, kdy jsem se otočila. Lucin byl přišpendlený na zdi oběma démony a jejich ruce měl zaražené v těle. Užívaly si ten pocit jeho bezmoci a celá ulička měla novou barvu. Tak prudce ho přišpendlily. Celá ulička byla přemalovaná do víšky několika metrů a tisíce dalších kapiček krve ještě stále letělo vzduchem. Zase jsem se začala třást při stále živé a bolestivé vzpomínce na mého jediného přítele. Jeho oči bylo to poslední, co jsem zahlédla, než jsem se otočila. Byla v nich naléhavá prosba. Ani jí nemusel vyslovit. Utíkala jsem tak rychle, jak to jen šlo. Nebrala jsem ohled na to, že si možná tímhle tempem natrhnu svaly, neboť nejsem na tohle tempo cvičená a ani zvyklá. Dobou kdy se ozval druhý, a poslední lucinův výkřik už jsem byla přes padesát metrů daleko… Bylo to divné… On, ten kdo byl silnější, moudřejší a zkušenější, se obětoval pro nemehlo jako sem já. Z očí mi začaly padat slzy. „Je vše v pořádku? “ optal se taxikář při pohledu za zpětného zrcátka. „Ano ano… jen jsem si vzpomněla na pohřeb babičky. “ Řeknu první lež, co mě napadne. Počkat… neříkal Lucin že démoni můžou posednout lidi a ovládat je? Jak mám vědět, že to tenhle tlusťoch teďka nestočí do Vltavy? Podívala jsem se podezřívavě po řidičovy, ale ten v klidu dál poslouchal ječícího Jódlera a neodbočoval z cesty. Rvalo mi to uši. Trošku jsem se uklidnila říkajíc si, že bych musela mít zatracenou smůlu, aby i on byl démon, ale přesto jsem si dávala pozor na jakékoliv zatáčce a vyndala jsem svůj deník a začal do něj zapisovat dnešní události. (odkaz) Deník je velice silná kniha na několik desítek let i pokud si člověk bude dělat zápisky každý den. Je to středověce vypadající kniha s pevnou vazbou a hnědou barvou. Na čele má zlaté ornamenty ve tvaru sedmi propojených kruhů a zlaté lemování. Deník 19. 4. „Co mám dělat… Dneska mi doslova před očima zemřel Lucin. Můj jediný přítel a jediný další mého druhu co znám… Možná že to bylo dobře, protože ostatní jsou buďto démoni nebo si o mě budou myslet, že jsem démon a na místě mě zabijí. Možná taky ne… Proč mě toho nenaučil víc o upírech? Sama nevím. Jen on to věděl, ale on mi to teď už neřekne… Ptáš se, jak to vypadalo deníčku? Asi nějak takhle:“ Po tomto zápisu jsem si uvědomila, že papír je promočený od slz a že dělá nehezké modré fleky od inkoustu propisky v mém jinak úhledném zápisu. Opatrně jsem sundala ještě nevpité kapky nehtem z papíru a utřela si oči do čistého kousku bundy. Pak jsem začala kreslit, jak asi to vypadal Lucin při našem na věčnost posledním setkání. Cesta Zatímco jsem kreslila tak jsem se přestala věnovat taxikáři a plně jsem se ponořila do kreslení oné hrůzné scény. Když jsem dokreslila tak zrovna řidič začal brzdit. Byly jsme kompletně mimo Prahu i s aglomerací. „Činí to rovné tři tisíce slečno. “ Oznámil mi řidič jeho hrubím hlasem. Mě div nevypadly oči z důlků. A taky div že jsem mu nevyškrábala jeho za takovou nehoráznou sazbu za jízdu hodinu a půl. Dokázala jsem ovládnout svou vzteklost a dát mu do ruky dvě papírové bankovky. Řidič se usmál a centrální zamykání cvaklo na znamení odemčení dveří. Vylezla jsem ven a čekala, než řidič odjede. Pak sem začala strašně nadávat, do zlodějů, sprosťáků, vrahů malých dětí a vůbec, nechcete to slyšet. Zjistila jsem, že uprostřed náměstí jakési vesničky co měla i s kurníky tak deset budov. V noci, když jste sama, a právě zabily vašeho největšího, jediného a milovaného společníka dva démoni, a stojíte uprostřed liduprázdného náměstí s vysokými bílými budovami v zapadlé vesničce, nepůsobí to na vaši psychiku zrovna povzbudivě. Co zabily, rozsápaly… (Trochu přeskočím – nechci popisovat celou cestu do Dolního Dvorce, ale shrnu to.) Cesta ubíhala poměrně rychle, nejdřív zase taxi, pak autobus a vlak, a nakonec zase taxi. Jedna musí mít trochu štěstí, aby se jí noční spoje řadily takhle hezky za sebe. Asi za osm hodin vystupuju z taxi v Dolním Dvorci. Celou cestu jsem pečlivě sledovala všechny okolo mne, hlavně taxikáře, a měla batoh přitisknutý na hrudi, aby se nikdo ani NEPOKUSIL z něj něco vyndat. Dolní Dvorec O Lucinově sídle vím už dlouho a každý večer jsem se ho ptala, kdy mě tam vezme a vždy odpovídal: „Až nastane vhodný čas.“ Buďto je toto vhodný čas, nebo zatraceně nevhodný. Smutně se podívám na několik zbývajících papírů v ruce. Dva… tři… čtyři sta. To je zatraceně málo. Aspoň že to už není daleko. Povzdechnu si, zastrčím peníze do kapsy, nasadím zamknutý khaki batoh na záda a vyrazím směrem do lesů. Čas od času uslyším zvuky různých nočních predátorů a jiných bestii co se potulují lesy ale, jako všichni predátoři, dokáží vycítit kdo je tady silnější a tak se mi radši klidí z cesty. A navíc, upíři mají jakousi uklidňující auru na normální zvířata, že i ti nejzuřivější hřebci se jimi nechají osedlat, že i vzteklé šelmy kočkovité se jimi nechají pohladit a podobně. Po dvou desítkách minut se přede mnou z noci vynoří majestátní a letitá zřícenina. S povzbuzenou morálkou se vrhnu dovnitř a hledám v deníku, jak mi lucin popisoval jak se u něj doma odemikají dveře. …v hradním sklepení, do kterého se zatím památkáři nedostaly, neb jdou otevřít jen mnou vymyšleným mechanismem, si stoupni před levou stěnu u dveří a podívej se nahoru. V rohu bude malá štěrbina tak akorát na ruku. Prostrč tam svou a bude tam páčka a za tu zatáhni a dveře půjdou normálně otevřít. Ale nezapomeň za sebou zamknout, až tam půjdeme! Zhruba za půl hodiny se probloudím k červené pásce: „Nevstupovat, probíhají archeologické výzkumy.“ S nadšením přeskočím pásku a sestoupím po schodech. Pokud tam dveře budou pak vykonám co mi Lucin řekl. Pokud tam bude křižovatka tak prohledám která cesta vede ke schodům, co mají v levém horním rohu štěrbinu a pak vykonám co mi Lucin řekl. Pokud tam nebudou vůbec tak dál hledám. |
| |
| Vnitřní dění Proplouvám sám sebou. Ne, mysl mě neopustila. Myslí právě teď žiji a jsem za to vděčný. Nemusím se starat o fyzický svět. Alespoň protentokrát ne. Mám čas a vím co chci. Nechám se vést k cíli mé nynější cesty. Ano, brzy již cítím změnu v okolí. Cosi cizího... všude kolem mne. A silně nežádoucího. Zastavím se na onom místě. Zřejmě bych měl být vystrašený, ohromený a překvapený. Ale není tomu tak. Zřejmě tyto pocity teď tělo ani mysl nepožaduje. Ale i tak si uvědomuji rozsáhlost území zla v mém těle. Pomalu sklopím pohled před sebe, jelikož jsem celou dobu pozoroval okolí. Přede mnou se zhmotnila vysoká útlá postava. Ovšem, není to normální lidská postava. Těžko se to popisuje. Vlající červená hmota... Možná bych mohl říct ... plášť... Jako by pro něj neexistovaly fyzikální zákony. Ty ale teď stejně neexistují... Ztělesnění zla v mém těle. Jeho avatar. I přes to, že jsem na nepřátelském území, cítím naprostý klid. Ničeho se neobávám. Je to, jako když se dva velitelé sejdou v jednom stanu a své stráže nechají venku. Hledím postavě tam, kde by měla mít oči a pozorně ji poslouchám. Lehce vstřebávám co říká a jaksi už i předpovídám, co mi poví dalšího. Po tom co domluví, se posadím. Hezky do japonského sedu a ruce položím do klína. Vzhlédnu k postavě a lehce se usměji. Spousta otázek chce ven. Kvůli tomu ještě nějakou dobu mlčím a přemýšlím. "Hmmmmm......" zapřemýšlím nahlas. Stále se dívám na postavu. "Za poslední chvíle jsme oba zažili... krušné chvíle. Chápu tvé jednání. Ano, samozřejmě že ano." odmlčím se. "Také vím co chceš. Myslím tím, že jsem to věděl už před tím, než jsi mi to řekl. Nakonec, oba chceme to samé. Avšak, oba to zřejmě mít nemůžeme. To by zřejmě nefungovalo. Přišel jsi do mého těla a přišel si i do mé mysli. Začal už jsi sám za sebe jednat. Skrze mne. Dokázal jsi už docela dost. Dokonce jsi i zabil. Pozoruhodný výkon. Přeci jen, mysl i tělo je mé. A vždycky bylo. Cítím ale, že to vše chceš pro sebe. Pracuješ rychle. Nebezpečně rychle..." znovu se odmlčím. Teď si sednu normálně na zadek, přitáhnu si nohy k hrudi a chytím je rukama. "Víš vůbec, jak jsi se do mne dostal? Hm...? Zřejmě ano, ale i tak mě prosím nech ti to říct. Byl jsem poražen. Něčím, není důležité co to bylo, ale "to" proniklo na chvíli do mého těla. Když "to" odcházelo, něco ve mne nechalo. Jako odpad. Tak jsi se do mne dostal. Ale... co když ne? Co když tvá... snad mohu říct existence, co když tvá existence je jen jakousi fikcí utvořená "tím" co mě porazilo?" znovu se odmlčím a pozoruji myšlenky, které mnou prolétají. Jednu z nich, tu co se jakoby zablýskala, uchopím. "Máš stín?" zeptám se se zájmem a pohlédnu upřímným pohledem do rudé kápě. Schválně jsem změnil téma i když - není to zas taková pravda. Ve skutečnosti mluvím pořád o tom samém. Nebo alespoň směřuji ke stejnému cíli. "Já ho mám. Vše co jsem viděl má stín. Dokonce... dokonce i "to" co tohle všechno způsobilo má stín. Vše co existuje musí mít stín." věděl jsem, že to není pravda a že by se to dalo docela jednoduše vyvrátit, ale nenechávám to ležet a pokračuji. "Víš... teď jsem trochu na rozpacích... Nemůžu s tebou spolupracovat... Já... nemůžu... Jak to, že s tebou tady vůbec komunikuji...? Vždyť... ty neexistuješ... Je mi to líto... " domluvím a konverzační pohled se mi změní na vážný, ne přísný, ale spíše chápavý. Jak hledím na onu postavu, pomalu a postupně, se jí snažím jakoby přehlédnout. Na její místo si zasadit okolí za ní. Případ jednoho způsobu meditace nebo se to tomu alespoň vzdáleně podobá. Jsem připraven, ignorovat všechny příští reakce od onoho zla i když mi to nejspíše způsobí bolest. |
| |
| démon uchechtne se. Ty si myslíš že mě do tebe dostal ten podřadný démon? Mýlíš se, myslel jsem že si chytřejší. Ne. On mě jen probudil. Byl jsem v tobě už dávno, ale teď prostě přišel čas aby sis to uvědomil. Myslel si, že když mě probudí zničím tvé tělo pomalou bolestí. Pravda že to můžu udělat a pravda že o tom stále přemýšlím ale zvedne rukáv- dokážeš si představit jak výstražně zvedá i prst-typicky lidské gesto teď by to bylo pro oba nevýhodné. Teď by nás to oba zabilo....nebo by to spíš roztrhalo tvou fyzickou schránku a já bych se stal bezdomovcem. Víš, démon co dlouho žije v jednom těle si pak nemůže najít tělo nové. Ale může vytlačit lidskou mysl a pak lidské tělo uměle vyživovat svou silou....to tě asi ale nezajímá....škoda... najednou se stává docela konzervativní a společenský. Jako by si dlouho neměl s kým povídat. Jeho hlas zní tak podivně šustivě….nevnímáš ho pouze jako zvuk, má i chuť sladkohořkou, a cítíš ho i hmatem- zvláštně se o tebe otírá jako studený průvan, dokonce jej můžeš i cítit-pálí. neříkej o mě že jsem odpad prosím, nezní to hezky pak se rozesměje. je to smích co tě nutí se aspoň pousmát a zároveň tě akorát tak vytáčí. skoro to vypadá že se třese v křečích ze svého smíchu. Komunikujeme spolu- to ti nepřipadá jako spolupráce? Podvědomě si mě toužil najít a proto sem se nechal najít, ale to si asi neuvědomuješ. Bože! lidský mozek je tak omezený to Bože od něho znělo skoro stejným způsobem, jako když člověk řekne Bože. Bezvýznamné slovo za kterým se neskrývá nic. Nějak ti při tom začíná docházet, že člověk jako bytost je opravdu ubohá. Mluví o bohu a ani v něj nevěří. Najednou cítíš i odpor. Člověk totiž věří jen ve své cíle a své ideály. při rozhovoru s ním ti začíná docházet spoustu zvláštních věcí nad kterými jsi nikdy neuvažoval. škoda, později budeš litovat že jsi odešel tak brzo...ještě toho spoustu nevíš vycítil že odcházíš, že ho chceš opustit. nedržel tě. prostě zmizel. Vzdálil se od tebe stejně jako si se ty začal vzdalovat od něho. Kolem tebe je příjemná tma a příjemné ticho. Za chvilku přestáváš vnímat. Přichází spánek. probuzení tentokrát se neprobouzíš v nemocnici. Dokázal si se na to připravit, konec konců bylo to logické. Ale to že budeš plavat v nějaké nádrži- s přístrojem na obličeji a hadičkami v těle -jsi opravdu nečekal. Cítíš se jako kdybys měl pořádnou kocovinu. Nemůžeš ovládat své tělo. zatím můžeš jen vnímat své okolí. Kolem tebe je spoustu přístrojů, počítačové vymoženosti, zkumavek, různé aparáty.....vidíš několik doktorů- ne, tohle nebudou doktoři. Spíš to vypadá na vědce. Pobíhají kolem, zapisují informace, zkoumají na obrazovkách tebe, tvůj organismus, každou tvou částečku..... Otvírají se dveře. vstupuje další bílo oděnec s respirátorem. Tu chůzi poznáváš. Z pod bílé čapky čouhají zrzavé vlasy. Všímáš si že má jednu ruku v sádře. Nelíbí se ti, že tě vidí nahého plavat v nádrži. Nelíbí se ti, že to zranění má možná od tebe. Nerozumíš o čem se s vědci baví. Každopádně dostává do rukou jakýsi přístroj. Slyšíš mě? Pokud ano, dvakrát mrkni Yoshiho hlas je smutný. Je to vidět i z jeho obličeje. Položí dlaň na sklo. Mrzí mě že se to muselo stát. Po té poslední události už jsme neměli moc tě bránit. Dozvěděli se o tom tam nahoře a....nemůžu tu o tom mluvit je jasné že vás odposlouchávají. povzdechne si. Vidíš v jeho obličeji grimasu bezradnosti. Jak rád....rád bych.....ale já....nemůžu...nemůžu...Promiň Kazuki udeří pěstí do nádrže. Lehce to zaduní. Všechny nás teď testují. celou stanici, jestli náhodou nemáme podobné příznaky. Asi nás povyhazují a celou budovu a všechny složky zničí. Nikdo přesně netuší proč...já... trhne sebou. jeden vědátor mu zaklepal na rameno. Kývl a znovu se otočil k tobě už musím jít. ještě se uvidíme pak udělá něco co je pro tebe šokující. Mrkne. A nejde o slzu v oku. Něco kuje... nebo tě chtěl jenom ukonejšit? |
| |
| Kuchyně Chvíli jsem ji poslcouchal s opravdovým a nefalšovaným zaujetím, než jsem si uvědomil že to co říká nejen že dvává smysl pramalí, ale navíc to není odpověď na mou otázku. Ehm já... snažil jsem se ji decentně zarazit Tohle všechno je sice zajímavé ale mě spíš zajímá kolika let se tak nějak obvykle můj druh dožívá. upřesnil jsem snad pořádně svou předchozí otázku. No, kuchařka skvělá ale učitelka by z ní asi nic moc nebyla. To jak se z ničeho nic zarazila a zaměřila se na venkovní noc mě přinutilo zpozornět. Eh co je? Děje se něco? Slyšíš něco? zeptal jsem se opatrně. To že vypadám jako bych trpěl stihomane mě vůbec ale vůbec v současnosti netrápí. |
| |
| Muriel Řidič se k tobě pravda choval přátelsky. Až podivně přátelsky. -Nechtělo se ti příliš vystupovat. Přeci jen v autě je pěkně teplo (je něco kolem prosince) a tma tě nějakým způsobem děsí. Což je dost zvláštní vzhledem k tomu kdo jsi. první krůčky k lesu. Pohltí tě. Né způsobem že by tě chtěl zničit, ale přijímá tě. Cítíš z tohoto lesa něco co obyčejný člověk cítit nemůže. Zvířata tu žijí s láskou k tomuto místu. Nejen ten les sám ale i ta zvěř jako by byla něčím stará. Krásně stará. Majestátná a moudrá. těžko se to popisuje. Ty jsi tu to dítě. Les tě nechává na pokoji. Občas si tě povšimne zbloudilá srnka či ospalá sova, ale příliš se o tebe nezajímá. Nabídne ti útočiště, pokud mu neublížíš. Jako by stará zřícenina uvěznila celé své okolí do nějaké magické bariéry. Jediný šustot listí či poplašený vřískot kořisti ti vypráví legendy z historie tohoto místa. Stoupáš pomalu. Tohle místo se ti zamlouvá. Přicházíš do části kde je pár zřícených zdí a napojuješ se na hlavní cestu po které sem jezdí auta. Míjíš hlavní závoru- bytelná vrata zasazená ve staré zdi přelézt nemůžeš, ale najdeš si místo kde jsou hradby probořené a lehce přelezeš na druhou stranu. Jakmile dopadneš na cosi co se tváří jako dvůr uslyšíš za sebou vrčení. Vyběhli z vrátnice. Dva mohutní psíci černý jako noc. Z uslintaných tlam visí růžové jazyky. Rozhodně v nich bude něco vlčího. Zastavuj se pět metrů od tebe a štěkají. Pak najednou neví jestli štěkat nebo k tobě přijít. Vidíš že se s někým jako jsi ty ještě asi nepotkali. Jistě, Lucina museli brát trochu jinak. I když jste stejný druh, každý z vás je jiný. První, mladší a zvědavější sklopí uši a zakňučí. Jedna nožka váhavě visí ve vzduchu. pak skloní hlavu- jeho oči ti jasně říkají že je stále na pozoru a připraven k útoku-a pomalinku jde k tobě. Takové dva metry od tebe se posadí a čeká. Další krok budeš muset udělat sama. Druhý nervózně tancuje. |
| |
| Les Tma mě poprvé za dlouhou dobu opět nutí k pochybám, pochybám zdali přežiji a obdobným myšlenkám. Taxikář už je pryč hodnou chvílí, měla bych jít… Ach osude… proč jsi mi musel vzít Lucina? Proč? Jsi tak krutý, či jaký jsi měl důvod!? A ani má Píseň nářku tě patrně nepřesvědčí… Přemýšlím nad svým osudem a smutná, ale ostražitá vstupuji do lesa. Nemám dobrý pocit ze všudypřítomné tmy, i když mé oči skrz ni vidí celkem bez problémů, stále je na ní něco děsivého… Vstoupím do lesa a opatrně, abych nenarušila rovnováhu lesa, procházím krajinou plnou majestátních a prastarých stromů, ničím nerušenou a nesvázanou přírodou. Znovu se ve mně vynoří pocit ztráty a tak začnu zpívat. Zpívat píseň o mých pocitech, zpívat za ztracenou lásku, zpívat z duše o ztrátě, jež mě postihla. Zpívám z nářku pomalou táhlou melodii, jež jsem si připravila v taxíku i se slovy, nedbám strachu, nedbám bezpečí, někde musím uvolnit své zraněné srdce… Pažemi probodnuté, naříkající a krvácející srdce. Lesem ze začne linout můj Alt v naříkavém až plačtivém tónu, protkaný pocitem ztráty a zármutku. Temnoto věčná, temnoto dávná…. Ty jenž život mnohým jsi propůjčila… Proč vzala sis jen mého druha? Opět sama nocí bloudím… V doprovodu stínů dlouhých… Můj čas již nadejít měl… Stále však nepřišel. Vrať mi lásku mou… Hvězdy noci poslechnou… Nářky mladých stale zní… V nocích starých, dlouhých, dní. Proč vzala sis jen mého druha? Hrad Než jsem došla k hradu, tak má píseň nářku již dávno utichla, a byla zase jen nerušená noc. Zřícenina působila majestátním dojmem, a to mi připomnělo několik lekcí, kdy mě Lucin opravdu přísně učil. Připomnělo mi to některé světlé okamžiky, a proto tohle místo nikdy nezapomenu milovat. Vejdu na hlavní cestu k hradu, neb jak jinak se do něj dostat nežli bránou, že? Dojdu až k bráně a tu mi dojde slabina mého plánu. To mi taky mělo dojít hned, že majitel parně NEBUDE nechávat bránu otevřenou pro noční nezvané hosty… A rozhlédnuvši se po okolí, zahlédnu místo kde hradby jsou poněkud nižší… Poněkud zbořenější. Celkem bez problému přeskočím na druhou stranu a… zamrazí mě v zádech a po celém těle se mi naskočí husí kůže. Dvoje synchroní vrčení se mi opírá do zad. Jen klid holka… Žádné prudké pohyby… A pomalu se otočím, abych viděla, co se to na mě vůbec řítí. Jsou to dva mohutní černí psi, patrně kříženci dogy a vlka ale to si netroufám odhadnout. Stojí před narušitelem jejich území a štěkají. Jasně… je to tu vaše, já vám nechci ublížit… Pronesu pomalu a přátelsky, doufajíce v zázrak, že ten poplach nikdo neslyšel. Z nějakého důvodu přestanou štěkat a konečně ztichnou, jeden se pomalu přiblíží ke mně ale stále je ostražitý… Drží si odstup dobré dva metry. Ani se mu nedivím, kolikrát do něj už někdo musel kopnout… chudáček maličká… i když maličká patrně není vhodné slovo. Přátelsky se usmějí a dávám si pozor, aby se mi „nevysunuly“ špičáky. Zaprvé se s tím příšerně mluví a zadruhé by to patrně implikovalo nebezpečí pro ty dva, a buďto by utekly nebo mě napadly. Udělám pomalu ty dva kroky k psovi a dávám si pozor na prudké pohyby, stále ho nechávám vidět na obě ruce a „medovým“ tlumeným hlasem povídám psovy mezitím, co se pomalu blížím. Nedávám na sobě dávat znát ani trošku strachu. Neboj se maličký… Já ti neublížím, jsem pouze zmatená a ani nevím, kde mi hlava stojí, nevím ani co dělat dříve. Prosím maličký, buď můj přítel, nepřítele nechci. V duši se modlím, aby mě poslechl. Pokud mě pes poslechne, pak ho začnu hladit a zatímco ho budu ochočovat, se pokusím o podobnou věc i u druhého. Pokud ne pak patrně je čas zdrhat nebo zabíjet, podle toho jestli začnou štěkat nebo se na mě i vrhnou. |
| |
| Vědecká nádrž Vědomí se znovu vrátí a já hned otevřu oči. Během setiny sekundy se však protočí a já je znovu zavřu. Tělem mi proběhne vlna nevolnosti. Cítím se opravdu velmi špatně. Pomalu otevřu znovu oči. Ne otevřu, vytřeštím je. Těkám pohledem na všechny strany, na které můžu. Pocit strachu a paniky ještě zesílí, když zjistím, že se nemůžu hýbat. Končetiny mě neposlouchají. Vůbec nic mě neposlouchá. Jen oči dál zmateně prohledávají okolí. Snažím se vyhnat strašlivou paniku. Ale cítím se opravdu strašně. Jsem zkoumaným objektem. Všechny humánní zákony jdou v tomto případě stranou. Stejně by se o tom nikdo nedozvěděl. Bojím se, co se mnou stane. Ještě nějakou dobu mě ovládají tyto slabomyslné myšlenky vytvářené úzkostí. Po nějaké době se už ale začnu ovládat. Naštěstí mám pořád ještě možnost dýchat, tak této možnosti využiji a zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Vybavuji si předešlý rozhovor s tím démonem... Všechno co řekl, jsem pozorně poslouchal. Teď o tom všem přemýšlím. Vyvodil jsem si z toho několik možných faktů. Je mnohem menší šance že mě ovládne, když se onu sílu nebudu snažit ovládat. Jen se proti ní bránit. Dál jsem si řekl, že se nemusím bát ohrožení mého života zvenčí, protože pokud zemřu já, On taky. A on má prostředky jak mě ochránit. Takže pokud budu v ohrožení života, je skoro jisté, že o tom bude vědět a udělá všechno proto, aby... nás zachránil. Což mi otevírá možnost riskovat. To ale jen v opravdu naléhavých situacích. Teď mám jeden velmi zásadní problém. Ten problém je ten, kde právě jsem a co se se mnou děje. Nenapadal mě ani jeden přijatelný způsob, jak se odsud svévolně dostat. Jednak nevím jak, druhak se nemůžu hýbat a potom je obrovské množství dalších problémů. Z přemýšlení mě vytrhne příchod nové osoby do místnosti. Osobu poznám. Je to Yoshi. Těší mě, že při mne pořád zůstává. Na jeho ruce spatřím sádru. Nemám důvod si nemyslet, že jí má kvůli mně. Silně mě to zamrzí. Yoshi přijde až k mé nádrži, vezme něco do ruky, přiloží k obličeji a já slyším, jak ke mně mluví. Na jeho výzvu odpovím mrkáním. Nejvíc mě zamrzí, že kvůli mě je ničena naše stanice a všichni co s ní měli co do činění mají velké problémy. Zvednu obočí když odchází. Všiml jsem si onoho gesta jeho tváře. Mrknul na mě. Uvědomuji si, že Yoshi je momentálně moje jediná šance na záchranu. Zároveň mám ale o něj strach. Ať se ale stane cokoliv, nemůžu dělat vůbec nic. Zavřu oči a neotevírám je. Zkouším usnout. |
| |
| kuchyně s nádechem se chystám pokračovat, ale vidím že o to nestojíš. Aha....a kdo má chápat tvé myšlenkové pochody?No... krátce se zamyslím Takovýmhle způsobem moc démony nezkoumáme. je tu něco jako sešlost stařešiny atd ale ty jsou nejen mimo naší stupnici nebezpečnosti, ale prostě.....to je fuk. Těm je i kolem 2000 let. je to ale hodně výjmečný věk. Převážně démoni umírají o dost dříve kvůli vlastní hlouposti kdy se snaží srovnávat sílu s obyčejnými lidmi. A pak je zpravidla najdeme my... tu chvíli kdy okouním ven nevnímám. Co? ne ne, jen poslouchám....hvězdy...Prý si odvedl dobrou práci.... i kdybys poslouchal sebe líp nic takového ty osobně neslyšíš. Zívnu. Tak.....asi je čas jít na kutě. Pokud tedy nemáš něco lepšího na práci. Támhle ukážu přes obývák do protilehlých dveří (naproti kuchyni) je něco jako druhá ložnice. Nebo si lehni kde uznáš za vhodné, ale kdyby ses náhodou bál vycházím z kuchyně a mířím do dalších dveří čili asi půjde o další ložnici nechá mti místo pod peřinou mrknu a zapluju dovnitř. |
| |
| Kuchyně Hmmmmmmm, tak to je opravdu zajímaví zamručel jsem a znovu se zadíval na svou ruku, to už ale pokračovala. Poslouchá hvězdy? Dobrou práci? napjal jsem sluch ale... nic neslyším...asi to bude jedna z jejích schopností. Docela by mě zajímalo jestli se u mě něco podobného taky nikdy objeví...i když já spíš budu odposlouchávat rádio těch dole na tváři se mi objevil mírný úšklebek ale naštěstí jsem ho stačil snad včas zamaskovat. z přemýšlení a naslouchání tichu mě vyrušilo až její zívnutí. Spát ale proč vždyť... teprve teď když o tom začala mluvit jsem si uvědomil jak moc jsem vlastně unavený. Sledoval jsem ji s hlavou mírně na stranu jak doslova zaplouvá do své ložnice. Hmmmmm, druhá ložnice? Upřímně moc se mi tam nechce, ne že bych se bál ale... zevdl jsem se na nohy a zamířil ke dveřím ve kterých zmizela ona. Opatrně jsem zaklepal a vstoupil. Doufal jsem že je v místnosti tma aby aby nemohla vidět "lehké" rozpaky vepsané v mé tváři. Ehm, ne že bych se bál nebo tak něco... začal jsem ne zrovna přesvědčivě ale znáš to na nás stvůry zviklé na teplo pekelného ohně je tam trošku zima. |
| |
| Muriel Ne, ne, musíš se soustředit....Tohle ti přesně nevysvětlím, tu cestu si musíš najít sama, ale základ už znáš. znova, nadechni se Lucin se nadechuje s tebou. V této části není tak dokonalým učitelem. V tomhle jsi trochu lepší právě kvůli tomu kým jsi. Vlček pobíhající v kleci před vámi zbystří a pomalu váhavě přijde ke kleci. Přimhouří oči a skloní uši. Takhle si získáš jeho pozornost, né sílou hlasu, musíš si najít cestičku zde tvůj učitel ukáže na místo kde je srdce a pak k úrovni spánků. Ale to že tě poslouchá ještě neznamená, že si tě pustí k tělu jako by varovně se ozve vlčkovo zavrčení. Vaše dnešní lekce upoutala pouze tohoto mladíka. Zbytek poklidně spí v prostorách vnitřního výběhu. Takže lákavý zvuk je to nejjednodušší. pak musíš postupovat čistou intuicí. Vnímáš mě? posloucháš jak zrychluje své dýchání a dostává se tak rychlostí svého dechu na úroveň vlčka. To u zvířete vyvolá další zmatený taneček. No a nyní následuje oční kontakt. U zvířat je velmi důležitý. Stačí jen mrknutí a zaútočí. Když se dostaneš až na tuto úroveň, hra končí a ty vítězíš sleduješ jak spolu odehrávají mentální souboj. Po půl minutě boje se vlček vzdá. Poraženě skloní hlavu a téměř vyžaduje pohlazení. Cinkání klíčů a těžké kroky znamenají konec dnešní výuky. Stařičký baculatý hlídač je zrovna na obchůzce této trasy. Lucin tě chňapne za ruku a táhne kolem dalších klecí až k plotu kterým jste pronikly dovnitř. nyní ta situace z minulosti je ti nyní hodně prospěšná. Spojení s druhým hlídacím psem znamenalo tvou výhru. Stejně jako před tím vlček v zoologické i psík před tebou sklání hlavu a zakňučí. Udělá pár váhavých kroků k tobě a oblízne ti ruku. mezi tím druhý mladší jedinec ti čuchá k batohu. pak krátce radostně zaštěká. Oháňky obou dvou psů se dají do pohybu. nevíš co to vycítili. Každopádně ten starší tě opatrně chňapne za rukáv a kamsi tě táhne. Druhý hopsá vepředu. -Minete hlavní dvůr se stánky s občerstvením a po hlavní turistické trase míříte pozvolna vzhůru. Noční procházka by po zřícenina byla hodně nebezpečná a zrádná i pro tebe, proto jsi za dvojici chlupatých průvodců vděčná. Provlíknou tě do horní části. Dále míří přes zábradlí dolů do jakého si sklepení. Je tu absolutní tma, v dálce tiše švitoří netopýři a kus od vchodu nepravidelně odkapává voda. Dostáváš se do prostorů pod hradem. Je tu mnoho odboček, polorozpadlých částí a zrádných hlubokých děr. Trvá to tak pět minut než psíci konečně zastaví. Rukou musíš nahmatat co je před tebou. Vypadá to jako bytelné dveře, které jsou samozřejmě zavřené. Dle tvaru zámku vyžadují na otevření docela velký starý klíč. Nebylo něco podobného v Lucinovo batohu? |
| |
| nádrž krátce po té co odešel Yoshi přišla zkouška která tě uspala rychleji než by jsi chtěl. Do hadiček co jsou připojené k tvým žilám vystříkli nějakou vakcínu. Důvod ti nikdo nevysvětlil. Možná šlo o druh látky co tě drží v tomto stavu kdy nemůžeš krom hlavy používat vůbec nic. Proplouváš mezi vědomím a bezvědomím. Krom bublající nádrže a svého tlumeného dechu neslyšíš nic. Krátce se ti zamotá hlava a pak usínáš nepřirozeným spánkem. Ale přece tu musí být nějaká možnost! Je to člověk! Stále je to člověk! to je Yoshi. nejde o budoucnost či přítomnost. Jsou to útržky z minulosti. Jako by se ti naskytla příležitost kdy vidíš část toho co se s tebou stalo po té co jsi opět zabil. ležíš na zemi, kolem tebe kaluž krve, sám jsi zkrvavený, ale ta krev není tvoje. Yoshi vyřvává ve dveřích- ano v tomto okamžiku už má nepěknou otevřenou zlomeninu. jsou tu vědci. Spousty vědců. Přímo u tebe je právě pár doktorů co ti rychle píchají do žíly nějakou oblbovací látku. Dejme mu další injekci ne! kdyť ho zabijete! Yoshi se vyvlíkne dvojici policistů a jeho pěst se setkává s obličejem jednoho z vědců. Ochranka ho ale velmi rychle odtáhne pryč. No tak Kazuki! pomalu otvíráš oči. Svět se kolem tebe protáčí a není ti zrovna nejlíp. Všude je tma. Žádné velké světlo. Nikdo v bílém plášti není v dohledu. Nádrž lehce světélkuje. Stojí u ní Yoshi. Široce se usměje. Už jsem myslel že se neprobudíš pak se vzdálí. Světla několika strojů které tě asi kontrolují se zhasínají. Ozve se bublání. Nádrž je pomalu vypouštěna a otvírá se. Už u ní stojí Yoshi a podává ti ruku. Tušíš že vstávání po pár dnech co jsi nebyl schopen používat své tělo bude namáhavou záležitostí. Ale nějak se na půl vyplazíš- na půl jsi vytáhnut ven z nádrže. je ti zima, vzduch z laboratoře je pro tebe podivně cizí. Znovu tě přepadá závrať. Chvíli trvá než se ti podaří rozhýbat nohy. mezi tím tě Yoshi oblíká. Cítíš že jsi ještě hodně silně pod vlivem těch - buch ví čeho vůbec. Ale dokážeš vstát, dokonce i lehce chodit. i když je to spíš chůze opilce. Yoshi tě obejme. Až teď si uvědomuješ že tenhle děvkař je plný citů a odvahy zároveň. Už si dokážeš představit co znamená pojem: dobrý přítel. Vezme tě za ruku a táhne tě pryč z této místnosti. Když prcháte jakou si hlavní chodbou při pohledu do skel dalších laboratoří nevíš kdo z vás je bledší. v této části asi nejsou žádné kamery a nebo je všechny dokázal vypnout. Cítíš drobný pocit úlevy. ale ještě nemáte vyhráno. |
| |
| ložnice když zapluji do svých komnat ještě chvilku poslouchám za dveřmi. ne? škoda zamířím k hromádce na posteli a vylovím z ní pyžamo s Kačerem Donaldem. Zbytek bordelu odklidím mocným mávnutím na zem. kde je další kopička bordelu. V okamžiku kdy si na sebe pyžamo natáhnu se otevřou dveře. Zamračím se. Pokoj je lehce osvětlený... mnou. Když tě rozeznám utlumím svou zář. takže tu pro změnu není světlo žádné. Natáhnu se k lampičce na nočním stolku a poslouchám tě. Kývnu jednou pak podruhé. Lhát ti moc nejde co? řeknu škádlivě. takže já jsem pekelná stvůra nebo co? Hm.... chvilku čekám. Pak si sednu na postel a začnu si prsty pročesávat vlasy. Pověz mi něco o světě lidí |
| |
| Hradní nádvoří S úsměvem hladím oba pejsky, zatímco kolem mě na uvítanou poskakují. Za chvilku mě jeden chytne za rukáv a cuká s ním a druhý odběhl někam opodál a čeká. Copak? Děje se něco? Zvednu se a jde za chlupáčky. Protáhnou mě okolo několika butiků s jídlem… Bagety, párky, Cola a podobné. Pravděpodobně je tu někde i kancelář na prodej lístků do vnitřních částí hradu ale to nemám čas zjistit neboť chlupáčci mne odvedou až k hlavní „Zelené“ turistické stezce a pokračují po ní dovnitř a kamsi nahoru, ke královskému křídlu. Už dávno jsem ztratila pojem o tom, kde přesně jsem neboť i přesto že měsíc vrhá celkem jasné světlo na mou cestu, přeci jenom jsem zde poprvé a tak čas od času hladím oba chlupáče z vděčnosti za jejich službu. Po tom co vystoupáme nahoru, cestě nevede nečekaně do věží ale dolu, do sklepů a katakomb. Moc mi náladu nespraví ani to že katakomby jsou příšerně vlhké a je tu smradlavý, zatuchlý vzduch. Čas od času se mi zasekne noha v nějaké té díře či zakopnu a spadnu, ale vždy se oklepu a pokračuji dál. Neřeším to, že veškerá má práce (Účes, make-up a podobné) jsou v trapu a že vypadám částečně jak špinavá zombie. Konečně dorazíme do cíle. Nejhorší je, že nic nevidím, ale slyším psíky stepovat na místě a dýchat hned vedle mě. Šťouchají do mě jako by chtěli říci „No odemykej“. Ohmatám stěno před sebou abych zjistila proč nejdeme dál a zjistím že je vlhká, trošku plesnivá ale hlavně dřevěná. „Dveře…“ řeknu si a ohmatám klíčovou dírku. Je masivní tak na větší středověký klíč. Sundám batoh ze zad a dojde mi, že je vlastně pořád zavřený, a protože v takovéhle tmě se fakt s tím malým klíčkem netrefím do toho visacího zámku, tak prostě urvu kus látku na kterém visí a zahodím ho (Né na psy). Prohrabu se po hmatu batohem a vyndavši klíč (Pokud tam je) odemknu (Po hmatu). Pokud není tak zaklepu a naivně doufám že tam snad někdo bude. |
| |
| Nádrž Ještě chvíli sleduji průchod, kterým odešel Yoshi. Potom se začne pohled tmavit, až mne znovu zcela pohltí temnota a já usínám. Když spím, nevybavené vzpomínky si ke mně najdou cestu. Ve stavu, v jakém právě jsem, na ně nemohu moc reagovat. Tedy, skoro vůbec. Ony výjevy z minulosti se jen prezentují a já je jen vidím. Ani krátká úvaha. Jen vstřebání informací. Ale přeci jenom něco se mi v hlavě uložilo, Yoshi a jeho nekonečná oddanost. Slyším. A to co slyším je hlas. Je to volání a volá moje jméno. Ten hlas samozřejmě znám. Je to Yoshi. Okamžitě otevřu oči a krátké doufání nebylo marné. Opravdu stál přede mnou. Přesněji řečeno před nádrží. Všimnu si, že skoro všechny přístroje v místnosti jsou zhasnuté. Cítím se ještě docela otupělý - ještě aby ne - ale uvědomuji si, že mohu pohybovat i rukama a nohama. Ne jenom hlavou. Hladina tekutiny, která mě udržovala ve stavu bez tíže klesá Brzy už ležím na pevné zemi, stole či na čem to jsem a víko nádrže se otevřelo. Vnímám, že mi Yoshi pomáhá na nohy. Do něčeho mne obléká. Je mi zima, z které mi naskakuje husí kůže. Snažím se podívat Yoshimu do tváře a zachytit jeho pohled. Vzpomínky s nemocničního pokoje se pomalu vracejí. Bojoval o mne jak jen mohl. Krvácel a trpěl mou vinou. Stejně byl a pořád je na mé straně. Sakra Yoshi... Tohle se ti vrátí... řeknu si krátce v duchu. Yoshi... dostanu ze sebe a pokusím se alespoň o ten nechabější malý úsměv. Přidržujíc se Yoshiho klopýtám nějakou chodbou. Jen střídám nohy. Snažím se nemyslet na to všechno, co ze mě právě dělá fyzicky i psychicky trosku a jen šlapu. Je to skoro stejné, jako když se jde nějaká dlouhá túra, jste na posledním a nejprudším kopci. Batoh je těžký, vy už nemůžete. Tak zatnete zuby, sklopíte zrak maximálně metr před sebe a nakódujete si do hlavy, aby jste šli. Jen kladete před sebou jednu nohu za druhou a buď se snažíte na nic nemyslet nebo naopak přemýšlíte například o radiaci arenů uranu v krasovém jezeře. |
| |
| výzkumné centrum naprogramoval ses na chodícího robota. Normálně -kdybys nebyl zmaten kvůli těm lékům co ti tu podstrkávali a vakcín co ti stříkaly do žil- by ti to vyšlo. nyní je těžké soustředit se monotóně jen na jedinou věc. neustále tě ruší vlastní myšlenky, tělo - bolestivé tělo které se pomalu probouzí z krátkého transu. je to těžké....velmi těžké...Noha před nohu. Krok za krokem. Prve se ti zdálo jako bys nechodil celá léta. Když procházíte do další dlouhé chodby s jakými si kancelářemi už je to lepší. Už jdeš a nejsi vlečen Yoshim. Míří dál. Na konci této chodby je schodiště a další odbočka. Vrhá se po něm dolů. je tu i výtah ale to by bylo moc nebezpečné. je to možné? zatím jste nikoho nepotkali. při tom takové laboratorní krysy jako jsou tady pracují ve dne v noci. Divné. První život - krom vás- potkáte těsně pod schodištěm- chtěla jít k výtahu. Yoshi se pokouší vás rychle schovat mimo dosah světel (světlo na schodech je totiž hodně mdlé) ale mladá vědátorka vás zahlédla. Dokumenty co měla v rukou jí vypadly. Rty se rozechvěli v přicházejícím výkřiku. ještě ležíš na zemi když slyšíš jak Yoshi tiše říká. O tohle se nepokoušej drží v ruce služební zbraň. Nevíš kde jí mohl schovávat. Sekretářka zbledne a pomalu kývne. Yoshi se chová jako profesionál. Pěkně ruce za záda, pistoli přitiskne k páteři. Kazuki pojď když si jí na očích povoluje jí spodní pant a rozklepe se. Vy jste, vy jste. Jak jste mohl? zabije nás....není to člověk! Pokud nezmlknete zabiju vás já zavrčí Yoshi určitě vte kde jsou v tomto patře stráže a tak. Bude dobré pro nás všechny když nám ukážete nejkratší a nejbezpečnější cestu ven pomalu kývne a vede vás dál. Muriel najdeš klíč. Chvilku trvá než se trefíš do zámku, ale padne přesně. otočíš jednou po druhé. Studená mosazná klika tě studí do ruky. nevíš co máš za dveřmi očekávat. Je možné že tu bude nějaká překážka. Psi ti dýchají na paty. je tu dlouhá chodba. Lehce osvětlená podivně zářícími obrazy. Ve tmě jsou jejich rudé barvy jediným světlem. Působí to velmi strašidelně. Náměty z historie, z dějin všech zemích. Po každé straně je jich deset. Chodba je docela široká. Psíci by mohli kráčet po tvém boku ale dál než k dveřím s mosaznou klikou nechtějí. Sama to cítíš. Nebezpečí. Možná až překonáš všechny nástrahy, přijdou za tebou. Přece sis nemohla myslet, že svůj palác bude mít nehlídaný. Na konci chodby je rudý zářící závěs. když jej odkryješ vidíš tmu- žádnou podlahu, nic takového. jen černou prázdnotu bez hranic. Co dál? |
| |
| Katakomby No hurá. Povýsknu si vesele když klíč konečně zapadne do dveří a po mírném pohybu zápěstím se dveře s tichým cvaknutím odemknou. Rozhodně se tu o to dobře starají… Povzdechnu si a chytím kliku do ruky, která ještě před chvílí svírala klíč. Teď momentálně je klíč v armádním batohu opřeném o mou nohu, zatímco co já částečně netrpělivě, a částečně vystrašeně otevírám dveře. Ta klika je fakt hodně studená, nejspíš na ní hodně dlouho nikdo ani nesáhl. To co uvidím, mi vyrazí dech. Několikero metrů dlouhá chodba, zdobená mohutnými dávnými obrazy zobrazující několik velice důležitých úkazů z historie lidstva. Celkem je jich dvacet, a co je nejhorší, každý z nich vydává tlumenou, ale přesto jasně zřetelnou krvavou záři, osvětlující celou chodbu. Chvíli na tu hrůzostrašnou krásu hledím bez schopnosti říct jediné slovo či se pohnout, a až po té co do mě čumákem strčí nervózní pes, se proberu. Podrbu ho za ouškem a podívám se na něj. Je to ten menší, důvěřivější. Ale i přes všechnu tu podivnou, historickou krásu je ve vzduchu něco divného… I psy to cítí a já je chápu. Povzdechnu si a beze slova pomalu a VELMI ostražitě vejdu do chodby. (Od teď pracuji se závěry, jak jsem to pochopila – v jakémkoliv místě, kde by se neshodovalo tak prosím o ignoraci zbytku.) Projdu kolem prvního obrazu a nechápavě se rozhlížím po chodbě, proč jsem ještě do žádné pasti nešlápla. Po pátém obrazu už se neplížím ale jdu normální chůzí, ale můj nervózní tikavý pohled neustále pročesává místnost. Nejvíc ho ale však poutá tajemný závěs na konci chodby, který jsem prve přehlídla. Dojdu k němu a shlédnu těch několik metrů zbytečné nervozity za mnou. Žádná past… takže to bude tady… Takhle jsem se naposledy ježila když… V mích očích se objeví slza a potichu spadne na zem, při vzpomínce na poslední Lucinovy momenty. Né, teď nesmím brečet… On by to nechtěl. On by chtěl, abych překonala svůj strach. Připomenu si v duši a odhrnu závěs a tam je… …Tma. Nevidím ani na podlahu, a to mě dost zmate. Co to…? Nechápavě hledím do tmy, a paranoidně naslouchajíc jakýmkoliv zvukům, zkusím položit nohu na domnělou podlahu v temnotě. Pokud tam není tak jen tápnu do prázdna ale nespadnu tam. (Pokud mi s tím někdo nepomůže.) |
| |
| Muriel z 'nekonečného' prostoru před sebou slyšíš tiché oddechování nějakého obrovského zvířete. Neomezený prostor se zdá být docela malý, - protože někde přece musí být ohraničen. Když tvá noha váhavě tápe do prázdnoty před tebou, nedošlápne. Je tam jen další prázdnota. Tahle místnost tě možná děsí víc než ta z obrazy. protože nevíš co máš očekávat nevíš co je před tebou. Vidíš jen tmu. pak tě napadá že Lucin by samozřejmě měl mít nějakou pojistku aby se sem nedostal každý. A taky víš že Lucin měl za svého života velmi rád hádanky, hlavolamy a tak dále. takže tohle bude jaká si první zkouška. Hlavolamy tě nikdy moc nebavily. Ale dbal na to, abys je uměla řešit Jsou tu tedy rudé svítící obrazy a prázdnota a závěs- který tu asi moc velkou roli nemá. nebo snad ano? Co tedy uděláš? |
| |
| Ložnice Nejdříve jsem opatrně nakoukl a ke svému překvapení zjistil že je tu světla až podezřele moc, co víc všechno vycházelo z jednoho zdroje...z ní. Naštěstí po chvíli zhasla, i když místo toho rozsvítila lampičku. Ehm, no dovol? Já nelžu nikdy...skoro nikdy zamumlal jsem s hranou uražeností teda ale upřímně, už jenom čekám kdy ti vyrostou ze zad bělostná křídla dodal jsem po chvíli jako reakci na onu záři. Její další otázka mi však vyrazila dech. Ehm, jak o světě lidí? Vždyť tu žiješ taky a očividně se tu orientuješ podstatně lépe než já... to je mírná narážka na hotel ve kterém právě jsme. |
| |
| Chodby výzkumného centra Kdybych vedle sebe neměl Yoshiho, zřejmě bych se notnou chvíli nehnul z místa. Opírám se o něj skoro celou svou vahou, chůze mi moc nejde. Pořád nic moc kolem nevnímám. Jen matně vidím další chodby a blížící se schody. Všimnu si, že je tu i výtah a zatoužím do něj vlézt. Nohy se už sice trochu probrali a jdu už více méně sám, ale stejně bych si moc rád na chvíli odpočinul. Ale stejně jako Yoshi chápu, že to není bezpečné, hlavně to není tak spolehlivé jako pevné schodiště. Syknu na Yoshiho, aby na mě počkal, když se vrhl po schodech dolů. Došoural jsem se k němu co nejrychleji jak jsem jen mohl a při scházení dolů znovu využil jeho opory. Na takovou překážku jako schody jsem si ještě netroufl. Konečně jsme sešli dolů a já se Yoshiho znovu pustil. Vykročiv kupředu za Yoshim mne zrovna napadne, jaké máme podezřelé štěstí, že jsme nikoho nepotkali. V takových to prostorách se den a noc moc nerozlišují a tak je to se spánkem úplně jinak. Jako bych to myšlenkami zakřikl, na chodbě se objevila jakási žena mířící k výtahu. Yoshi okamžitě prudce couvl zpět a mne vzal sebou. Cítil jsem, jak mu prudce buší srdce. Příští Yoshiho čin mi prozradil, že jsme se ukrýt nestihli. Ležím na zemi a sleduji přítele, jak se se zbraní v ruce blíží k oné vědátorce. Papíry co před chvílí držela v rukou leží na zemi. Yoshi ji zpacifikoval a donutil, aby nás vedla. Když o mne řekla, že nejsem člověk, tolerance se ji ode mne nedostávalo. Dostal jsem vztek, se kterým jsem ovšem nemohl nic dělat. Nic jsem neřekl, jen se jí na chvíli podíval upřeně do očí. Potom jsem se vyšoural na nohy a vydal se znovu s Yoshim za naší novou průvodkyní. |
| |
| Tengoku Ayame -pokud ti nějaké údaje nesedí klidně si to trochu pouprav (zajímal by mě obor na který se orientuješ) máš málo přátel, přesto však natolik dobrých aby se tě nebáli kvůli tvé odlišnosti. Rodiče ti radí abys to raději tutlala a svěřovala či svou ledovou podstatu projevovala jen těm kterým opravdu věříš. jednou na základce v nějaké šesté třídě se to dostalo do novin. Né však na takovou úroveň aby to nešlo ututlat. tvá milovaná rodina většinu svých peněz vkládá do tvého obhájce a osobního lékaře zároveň. Tento mladík s podivnými sklony k mužům (je považován za homosexuála, takový vztah měl ale ve svém životě jen jednou) Šuiči za to s tebou provádí jakýsi výzkum. Nejde o nic nepříjemného, jen o různé testy kam až tvá síla pokročila, kde jsou tvé meze a tak dále. když řekneš že dál nechceš, nenutí tě. Osobně má z toho taky prospěch i když nevíte přesně jaký. Ale bez jeho pomoci si to tak trochu neumíš představit. Dnešní den, pondělí je opět únavnou záležitostí. Vždycky se tu vyučování táhne jako smrad. Zvlášť ty poslední hodiny. Dneska se vám poštěstilo jich dostat 10. Celkem namáhavé. V prvních hodinách teorie si proplouvala mezi polospánkem a spánkem (dokud tě profesoři nenapomenuli) až k hladině naprostého klidu a na závěr dne (čili nyní je desátá hodina) přichází hněv a psychické vyčerpání. Pomalu už ani nevidíš před sebe a cítíš nepříjemné mražení. Což znamená že v takovém stavu se tvá zvláštní moc může stát neovladatelnou. Stačí kapička. Jednou už se ti to stalo. Trochu jsi přimrazila svého sourozence. Patřilo jí to, neměla být drzá, ale docela tě vyděsilo že tvá síla je nevyzpytatelná. Kapička....jedna kapička a může být zle...Dokázal by Šuiči ututlat další takovou záležitost? Záleželo by kolik by kolem toho bylo svědků. když to bude zlé, zavolej vzpomínáš na tvé poslední sezení. Doplnil k tomu svůj krásný úsměv (je to opravdu charismatický muž) a pak ti do ruky vtiskl své číslo. Ayame, Ayame Tengoku (nevím jestli to máš psané japonsky, čili- co z toho je jméno) trhneš sebou. Tohle může být ta kapka. Přes tlustá sklíčka silných brýlí na tebe zespodu kouká oplácaná učitelka s téměř buldočím obličejem (a tělem) Nikdy jsi jí neměla v lásce. Nějak vždycky dokáže vycítit když má někdo špatnou náladu a jednoduše ho oddělá. Přesto k ní máš jistou úctu. nejen že ze své velikosti nějakým způsobem právě ona na vás vždy hledí seshora, ale opravdu svůj obor profesionálně umí. Na slovíčko gestem baculatého prstu si tě zavolá k sobě do kabinetu. v něm jsou tvoje práce, pěkně složené na hromádce vedle prací ostatních studentů. Což znamená jediné, kritiku. jak dobře jí nyní dovedeš snášet? |
| |
 | Škola... agresivní činitel? Možná... Pondělí… mělo by se škrtnout z kalendáře… proč jsou pondělí tak namáhavá? A obzvlášť, když musíte v škole sedět deset hodin? Nový druh týrání? Ale i tak… ranní či dopolední hodiny jsou tak krásné v polospánku při řešení matematických problémů. Ale KDO by u toho neusínal? Doba klidu nastala v hodině malby. Štětec klouzající po papíře je vcelku uklidňující prostředek. Matně mne napadne, kdy jsem naposledy byla na sezení. Testy, které byly součástí každého sezení mne vždy dokázaly pobavit a rozptýlit. Ano, přiznávám se, může za to i terapeut – ale nikdo nejsme dokonalí, že? Možná jen a jen proto, že tento den je tak únavný, se pocit otupělosti, klidu a i konečná fáze agresivity střídají jako na houpačce. A v tomto momentu se houpačka ustálila na tenké hranici klidu agresivity. Tak tenké, že skoro splývají. Předposlední kapkou bylo vyrušení, kdy jsem přemítala o číslu, které možná bude využíváno více než častěji. Problémy se přece jen musí řešit no ne? Ale pak to přišlo…. Trhnutí a návrat do třídy, ke skicáku a tužce. (Ayame je jméno – z toho plyne, že Tengoku příjmení) Kdo kdy vymyslel učitelky buldočího vzhledu, musel mít dobře spočítané, že se stanou buďto noční můrou nebo “miláčky“ tříd. U mne platí spíš varianta úcty a respektu… nebo, že by to byl jen převlečený strach? Možná z jejího nadání a talentu pro kresbu? Kdo ví… A přesto, po jejím vyzvání se v lavici postavím a následuji volání jejího prstu, který mne zve do kabinetu s pracemi všech studentů. Tady se ale dostavuje… počínající agresivní chování skryté za maskou úslužnosti. Pět minut? Šest? Déle to nevydržím… ne pokud bude kritizovat… a já nechci projevit to “ono“… kdo ví, zda by to Šuiči ustál? Mno dobře… ututlal… to není jako přimrazit sourozence… tohle by mohlo být bráno i jako útok – byť nechtěný. Ale jak jinak než zeď nazvat to, co jsem právě horečnatě budovala proti tomu, co se mě chystalo zaplavit jako lavina? |
| |
| ložnice trochu se zamračím no tak promiň že jsem si potřebovala zazářit říkám to naštvaně, přesto je za tím skryt viditelný žert. Následný úsměv tě o tom taktéž přesvědčí. Místo křídel jsem dostala meče doplním tišším tónem když vidím že mi nerozumíš zatřesu hlavou Tady sice jo- možná ale chybí mi takové to typicky lidské....nevím jak to říct. Vyrůstala jsem v jiné společnosti a všechno co se lidí týče- jejich tradic je mi tak trochu cizý. pravda, snažím se aby to nebylo vidět, ale, eh....né vždycky mi to jde lehnu si na postel, hlavu si podepřu rukama a nohy pokrčím. opět by se to dalo pokládat za polohu výhradně dětskou a zvědavou kdy i drobně máchám nohama. Popiš mi jak probíhá obyčejný lidský den například... zamrkám a rty naznačím prosím ale prosbu nevyslovím |
| |
| Ayame nechce se ti odcházet od rozdělané skicy kterou budeš později přenášet na plátno, zrovna jsi pochytila hlavní linie které by tvému námětu daly tu správnou tvář jakou sis představovala. Držíš si tedy tu představu v hlavě a opouštíš třídu. je tu mnoho tvých prací-lépe řečeno asi všechny (krom těch pár vyvolených co se dostaly na výstavu-nebo tak ti to aspoň bylo řečeno). Od základních věcí (konkrétně jde o dvě krajinomalby kreslené uhlíkem co jsi sem přinesla jako první domácí úkol) až přes akty, kreslení velkých zátiší, autoportréty a tak dále. Ze tvé vlastní fantasie tu toho moc není. tvá originalita se sice zapíjí i do ostatní určené tvorby, ale není to ono. Možná tě omezení školou štvou. Ale takto bohužel bývá. Napřed kopie a pak až vlastnoručně vymyšlená tvorba. Profesorka zalovila tlustými prstíky ve tvých deskách a vyndala plátno co má 90X50cm. tady jsi popustila uzdu své fantasii. Tahle práce se ti z těch tvých libí nejvíc. A ten psí čumák před tebou to ví. Tohle dilo jsi pojmenovala.....proč? (název a vzhled si můžeš libovolně doplnit) když odpovíš založí si ruce v bok a zavrtí hlavou. (budeme se tvářit že jde o olejomalbu) Naprosto příšerné. Kladení barev, styl kdy rušíš krásné tahy štětcem další vrstvou barvy a nebo se to snažíš stírat špachtlí....Z obrazů se dá vyčíst duševní rozpoložení autora. Ale každý autor, každý umělec do každého dílka vkládá něco ze sebe. ty sis z nějakého důvodu vybrala motiv ohně. nechápu proč. Aha....asi sis toho sama nevšimla že? poukáže na akt kdy se vlasy modelky vinou do plamenů a pak obraz zátiší, kde jsi draperii opět ztvárnila velmi ohnivě...Opravdu. Je to v každém tvém obrazu. A sama sis to do teď neuvědomila. nevíš co by na tom mohla pokárat. Je na tom vůbec něco špatně? Zabírat se nějakým živlem samo o sobě není špatné, sem tam ho vložit...ale u tebe mi to působí spíš jako posedlost. Měla by ses od toho odpoutat. Pomůžu ti se od toho odpoutat….takhle bys mohla skončit jako Goya. Šílenec upnutý na svou posedlost namočí štětec do modré olejové barvy a strčí ti ho do ruky. pak ukáže na tvůj milovaný obraz. nechceš ho měnit. Miluješ ho právě proto jak vypadá teď. Tím že do něho opět sáhneš zničíš jeho kouzlo. Nemůže být špatný. Vždyť je krásný....Někdo z vás dvou je blázen... |
| |
| výzkumné centrum když se jí podíváš do očí má je rozšířené hrůzou a rychle uhýbá pohledem. Polkne a pomalu kývne. Jsem rád že si rozumíme trochu do ní strčí aby se rozešla. Jde pomalým couravým krokem a její boty hlasitě klapou. Těžko říct jestli je to dobře. Pokud uděláte nějakou hloupost odprásknu vás. řekne- jako by to nebylo už tak dost jasné. V obličeji, ještě jak je pobledlý působí trochu šíleně, ale ty moc dobře víš že to jen hraje. Znáš ho. je to dobrý herec. Brejlatá žena (může jí být tak 30 let) vás pomalu vede hlavní chodbou v tomto patře. Nevnímáš cestu, zdá se ti jako by jste šly z patra do patra, pak zpátky a zase z patra do patra. Všude ti to připadá stejné. Po cestě jste potkaly dalších 10 vědátorů. Ale vždycky jste včas odbočily a nebo je průvodkyně úspěšně obešla. Asi jí na jejím životě dost záleží. Yoshi už je taky značně nervní z toho jak dlouho trvá. Proto se zastavuje u požárních dveří kde je plánek budovy. 4 patro....z něho jsme přece vyšly... průvodkyně se rozklepe. Já já, vám nedovolím odsud odejít. Né s tou stvůrou! Vy si snad přejete aby zabila další lidi? To je přece nepřípustné! Yoshi to nevydrží a silně jí praští pistolí. Způsobem že jí nejen odletěly brejle a krev z roztrženého rtu, ale vědátorka padá k zemi. Takhle rozohněný je Yoshi opravdu málo kdy. Navíc, ženskou by nikdy neuhodil. Nějak ho nepoznáváš. A nebo na tebe stále působí ty prášky a ty sis teď vsugeroval že tvůj zachránce byl vždycky ten hodný? Možná jsi ho tak celý život viděl. Nebo ti ze sebe ukazoval jen to co sám chtěl...nevíš... Každopádně vědátorka leží v bezvědomí na zemi a její slova celkový ruch nebyla nikterak tichou záležitostí. Slabé světlo na chodbě prořízne ostrá baterka. zazvoní klíče, zaduní těžký krok, dokonce se ozve i vrčení. Kdo tam? silná baterka vás krátce oslní. Tlapky - jistě velkého psa škrábají o podlahu. Stůjte! Tady nemáte co dělat! Yoshi odpovídá tím že se otáčí zády a tebe chňapne za ruku a i tvé vláčné nohy se dají do velmi slušného pohybu. Chyť je nejen že za vámi vypustil to vrčící stvoření- to tedy nevidíte, ale slyšíte-ale taky po vás začal střílet. Yoshi míří k nejbližším dveřím - jdou otevřít. Rychle vpadnete dovnitř. Oba dva sotva ppadáte dech. Čokl už vrčí a škrabe za dveřma a je tu ještě jeden problém. Ne, tím nemyslím že se spustil alarm. Sakra... Yoshi....to koupil. Svírá si břicho a světlý oblek se rychle zabarvuje krví. Nemusíš ránu zkoumat aby si viděl že je to dost vážné. Z rány tečou proudy krve. Hlídače zatím neslyšíš. |
| |
| Poslední vteřiny před bouří… nebo jen planý poplach? Ten kabinet vypadal jako každý jiný… spousta polic napěchovaných kresbami studentů. Vůně papíru a barev. S představou, kterou jsem nechtěla jen tak opustit, jsem se vydala za psím čumákem. Do kabinetu vešla přede mnou a začala se přehrabovat v těch hromadách děl. A to nějakou chvíli přece jen trvalo. Jednou to bohužel muselo skončit. Asi už našla co hledala, čarodějnice jedna… Vsadím se, že tohle by nikomu jinému neudělala. A čas běžel… … … Nakonec vytáhla dílko, na kterém byla zachycena kapka vody s plamenem, který byl uvnitř a přesto nemohl být uvolněn. Jo tohle si pamatuju… Eternity… a proč ne? Není to paradox, že voda vězní oheň? Když už jsme u toho, jak jsem se mohla zbavit závislosti na něčem o čem ani netuším, že je pro mne jako droga? Navíc… já se od ničeho odpoutávat nechci… Co je tý babě do mý psychiky? Je snad Freud? Se štětcem, který mi vrazila do ruky si podepsala svůj rozsudek. Pět… Já to prostě neudělám… Čtyři… Nechci… Tři… ochlazení vzduchu v místnosti, přestože je okno zavřené. To nemůžete… Dva… počínající námraza šířící se po celém štětci. ... Jedna… záplava toho co ze mě dělá to čím jsem? Za jak dlouho by ji led dokázal zmrazit… zničit… zabít? |
| |
| Ložnice Na to se svícením jsem reagoval nejdříve zmateným, poté však veselím úsměvem, který mi však z tváře zmizel jen co zopakovala svou žádost. Aha, tak to...to je mi líto zamručel jsem a chvíli hledal něco na co bych se posadil, pokud tu není židle nebo něco, tak se posadím na postel. Upřímně, nejsem si jistej jestli jsem ten pravej kdo by ti o tom měl povídat, přecijen je to už poměrně dlouho co jsem měl něco jako..hmmmmmm normální život. tak trošku jsem se snažil vykroutit z nutnosti odpovídat ale nakonec jsem přeci jen s povzdechem začal mluvit. Ono, není to tak jednoduché, ale všední život dospělákův je neuvěřitelně nudný. Dalo by se to nazvat šedivým, jednotvárným peklem. Ve všední den vstáváš brzy ráno a jdeš do práce kde osm a více hodin děláš tu stejnou nezáživnou činost, načež se vracíš domů, přivýtáš s rodinou a obvykle jsi tak unavená že se svalíš k televizi nebo nějaké jiné moderní "zábavě" kde strávíš zbytek dne až do spánku jen abys následující den do toho kola opět naskočila. O víkendu to bývá záživnější pokud nemáš tu smůlu a nemusíš do práce. Obvykle se pak celí den věnuješ svím zálibám a koníčkům, popřípadě pokud máš opravdu štěstí tak rodině. |
| |
| Výzkumné centrum Nechávám na ženě upřený výraz i když uhne pohledem. Její slova ve mně vyvolala slabý, ale upřímný hněv. Velmi typický lidský pocit, který mi pomohl v psychickému zotavení. V chůzi už si začínám být jistější a Yoshim už se nenechávám podpírat. Jdeme dál, změtí chodeb, těsně za ženou. Celou dobu z ní nespouštím oči. Stejně jako Yoshi, který na ni ještě míří pistolí. Rozhodl jsem se, že se nebudu soustředit na cestu a nebudu se snažit zapamatovat, kudy jsme prošli, jak to většinou dělám. Snažím se dělat si v hlavě pořádek a ještě k tomu se soustředím na vědátorku co nás vede. Vystoupili jsme po dalších schodech, vešli do další chodby. Jakoby mi krev ztuhla v žilách, když jsem spatřil vycházet z nějakých dveřích muže v bílém plášti. Přitiskl jsem se ke stěně a pozoroval, jak Yoshi zamáčknul hlaveň ženě do zad. Ta okamžitě vešla do dveří nalevo od nás a znovu jsme se ocitli na nějaké chodbě, protentokrát sami, z čehož se mi ulevilo. Tento šok s viděním některého dalšího člověka se ještě mnohokrát opakoval a já děkoval rozumnosti oné ženy, že se nepokusila na nás uvést pozornost a vždy nám vybrala jinou osamocenou cestu. Jdeme už dlouhou dobu. Až moc dlouhou a já začnu být dosti nervózní. A Yoshi také. Potvrdí se mi to, když se zastaví u požárního plánu. Chvíli ho studuje a potom nahlas zauvažuje. Žena se klepe a pronese několik slov. Odvážná. Ale hloupá. To, co řekla, ve mne znovu vyvolalo vztek. Když ji Yoshi praštil pistolí a ona se zhroutila na zem, ulevilo se mi. Byl jsem rád, že to Yoshi udělal, vztek upadl, jakmile se mu dostala informace, že dostala co proto. Ostatně, po chvíli mě Yoshiho reakce trochu udivila. Vysvětlil jsem si to tím, že už zašel moc daleko, než aby mělo význam být humánní. V hlavně se mi objevila myšlenka, proč vlastně tak riskuje, kvůli mně. Možná že v tom bude něco složitějšího než přátelství a odhodlání mi pomoct. Znovu naskočilo ošklivé leknutí, když slabé světlo na chodbě prostřelil jasný proud silné baterky či ručního reflektoru. Ale ne... Hlídač vypustil psa a vytáhl zbraň. Yoshi mne popadl za ruku a vyběhli jsme k nejbližším dveřím. Vpadli jsme do místnosti a zabouchly za sebou dveře. Chystám se běžet dál, ale Yoshi stojí na místě. Prudce se ohlídnu. Doprdele! Kurva! syknu a naráz se celé tělo zregeneruje. Aspoň v ten okamžik. Teď popadnu jeho já a přehodím si jeho ruku přes rameno. Vydrž to Yoshi! Ani to nezkoušej to tady zabalit! To by byl pěkně blbej konec nemyslíš? Už jsi došel dost daleko, než abys to vzdával! Tak pojď. Dej mi tu pistoli. vytrhnu Yoshimu zbraň a vezmu ji do pravé ruky. Nevím, kam jsme se to dostali, ale snažím se jít dál, pokud to jde. Pomaličku si ale uvědomuji, že alarm není malichernost. Doprdele, doprdele... opakuji pořád pro sebe a zastavím se. Tohle nemá cenu... Čas rychle ubývá. Sklopím hlavu a zavřu oči. Předpokládám, že to, co se teď zrovna děje nelíbí ani tobě. Ty nemůžeš přece dopustit, aby se... nám něco stalo. To by byl tvůj konec. Potřebuji se odsud dostat. Ty taky. A někoho musím vzít sebou. Je pro mne důležitý jako já pro tebe. Rozumíš mi. Přeji se s tebou znovu začít mluvit. Ale teď to nepůjde. Teď si musíme navzájem pomoct. Dostaň nás odsud. ... A zkus to bez ztrát na životech. Otevřu oči, otočím se. Pohlédnu na dveře, na které doléhá pes. Tak dělej. |
| |
| výzkumné centrum Yoshi se ušklíbne. Musíš uznat že se drží hodně statečně. A má čas stále rozumně uvažovat. tedy- budeš mu muset trochu pomoci. Zrovna se pokouší ránu trochu zaškrtit aby z něho neteklo tolik krve. Když ho dostáváš na nohy je to strašlivý pocit. nejen pohled na to kolik krve za tu chvíli ztratil, ale jak zeslábl. Ksó, to jsem to dopracoval. Nakonec zachraňuješ ty mě při tom se zakucká. Máš pocit že mu na rtech z toho kašle utkvělo trochu krve. zdravou ruku tedy zavěsí kolem tvých ramen. ta místnost ve které jste vypadá jako nějaký sklad pro uklízečky. Ven vedou dveře a docela vysoko položené okno. Přes police dostat se nahoru by neměl být problém. Háček je v tom že to problém je. Yoshi teď nemá šanci se tam vyškrábat. Z nouze se snažíš se s tím spojit. Cítíš jak se k němu přibližuješ a on před tebou prchá v okamžiku kdy už ho skoro máš. Hraje si s tebou. Což tě upřímně štve. Když už to vzdáváš cukneš sebou- je to hodně nepříjemné když se ti ozve v hlavě. Najednou. Najednou jsem důležitý a potřebný...Hmm...máš pravdu. Záleží mi na tom co se s tebou stane, ale proč bych se měl zajímat o něho? Ohrožuje nás! Ohrožuje náš útěk! jeho slova ti lezou na mozek. Cítíš v tom pravdu, cítíš jak svazuje tvou svobodnou vůli. Cítíš ho i fyzicky. Přesně jako před tím vychází z tvých zad. Působí to jako cár. Blíží se k Yoshimu. Yoshiho obličej poznamenal náznak strachu. Stiskne zuby. Kazuki! KAZUKI! ten hlas je pro tebe jako vystřízlivění. Na chvíli tě zase ovládl. Je pro něho strašně lehké tě ovládnout. A oba to moc dobře víte. Dobrá, ale udělám to jenom jednou. Né že by si mě přesvědčil, ale nudí mě být furt zlej promluvil tvými ústy. Přesto to byl hlas tvůj i když podivně zastřený. Bylo v tom hodně ironie. Z těch slov je ti jasné že Yoshimu stejně nedává moc šancí. Musíš se mi ale trošku podvolit, aby to bylo lepší venku už je o dost větší ruch. Přichází zvuky jako by dveře někdo vyrážel. -Tentokrát mu budeš muset věřit. pevně ho chyť pokud následuješ pokyny ucítíš jeho přítomnost i fyzicky - tedy na svém těle. Náhle, a ani nevíš jak ses přenesl k oknu. Cítíš a vidíš jak kolem tebe povlává rudočerný cárovitý plášť. Na širokém parapetu je první zastávka. Pak jedním dlouhým pohybem plášť okno rozřízne. skočte panstvo kabinet učitelka se ušklíbne. Ale s takovou omezeností se nic nenaučíš. Musíš se odpoutat od toho co máš ráda, abys dosáhla něčeho nového- měla širší okruh vidění. Vždycky vidíš jen to co sama chceš viď? Zkus taky někdy vnímat své okolí a to co v něm opravdu je ten další úsměv je ještě podlejší. Cítíš jak je nadšená. Nadšená že tě trumfla takovou pitomostí. Moc tě to bolí, moc tě to štve. Z ničeho nic rozhněvaně dupne. Nechápu nad čím tak váháš. Když se tu nechceš ničemu naučit co tu vůbec děláš? namočí štětec do barvy a drcne do tebe. To že se místnost ochladila vůbec neakceptuje. Ona je rozpálená. Rozpálená nadšením že může někoho buzerovat. Ale vybrala si špatný cíl. velmi špatný. -Najednou to vycítila. Ale to už bylo pozdě, to už ses nemohla zastavit. Zničila to. tvé dílo. Milované dílo. Ayame...přece jjjje ttto jjjen hloupppý obrazzz zašeptá a udělá krok zpět a klopýtne. nyní jsi tu ty ta co má navrch. Vítěz v tomto malém- velkém sporu. Nezaslouží si abys jí nepotrestala. |
| |
| Ložnice krom postele tu není žádný nábytek. Poslouchám tě. V očkách dětská zvědavost. pak se jen zamračím. A to má být celé? proč to ty hlupáci dělají když je to nebaví? Chjo...Skoro mam pocit- že to malé povyražení co bůh smýšlel tím že sem poslal takové jako my- bylo dobře. Jinak by na světě byla asi velká nuda. Zvědavě si tě prohlížím. Ten pohled už tak nějak znáš. Pak jen zavrtím hlavou a převalí mse na záda. Chvilku se protahuju. Jsem ráda že jsem tě potkala, když jsem sama je to nuda bylo to řečeno dost mumlavě. Spíše na půl úst. takže si ani nemůžeš být jistý jestli jsi slyšel dobře. Měly by jsme spočinout. Už je dost pozdě |
| |
| Finální pohyb a... bolest Jen to co vidět chci? Ale no tak... já tu nejsem ta co se zde snaží o něco co není možné. Přesto mě její podlost udeří silněji než její slova. Kdo je ona, aby mohla takto zasahovat? Ona ho zničila... nenapravitelně zničila... a já... já ho milovala. Krok vpřed, vzduch se ochladil o kapku víc. Štětec, který jsem svírala v ruce upadl na zem, kde se z něj odlomilo několik krystalků ledu. Hloupý obraz? Proto jste mne donutila ho zničit? Jen proto, že vám se zdál hloupý? Španá... špatná omluva... vztáhnu ruku k jejímu tělu, které díky klopýtnutí se stalo více než snadnou kořistí. Potrestat... ale jak? Bolestivě ale pomalu... hodně pomalu. Kdybych se zaměřila jen na vodu v jejím těle bolelo by to opravdu velice. Možná jsem menší, ale mám navrch. To zda ucukne, když uchopím do svých dlaní její obličej jde mimo mne. Stačí už jen přimhouřit pohled a soustředit se. Pssst, prosím nekřič. Chci abys trpěla... Jednu z dlaní spustím k jejímu předloktí a obemknu kolem něj své prsty. Konečný, finální pohyb... chvíle soustředění a mohu jen cítit, jak síla proudí mým tělem a skrze prsty usměrňuje vodu v jejím těle dle mého přání. |
| |
| Výzkumné centrum Konečně se mi ozval v hlavě. Křečovitě ji stočím doprava nahoru a na chvíli stisknu zuby a zavřu oči. Vyslechnu si co mi poví. Ušklíbnu se. Jistěže tě potřebuji. Nediv se, že tak najednou. Když jsi se projevil, bylo to proti mé vůli a způsobil jsi strašné věci. Alespoň v našem světě strašné. Tím myslím, že jsi zabil. Jo, více méně jsi to udělal proto, abys nás ochránil, bylo to však jaksi unáhlené. Ale hlavně jsi zranil Yoshiho. To jsis u mě hodně pokazil... Takže teď si dovolím tvrdit, že bys ho mohl na oplátku zase zachránit. Aspoň si vyzkoušíš něco nového. Neber tyhle věci pořád tak špatně... vynesu k němu v myšlenkách. Začnu to pociťovat. Znovu mi ze zad vyrazí onen cár. Démon se mi snaží odporovat, ujímá se vlády a míří k Yoshimu. Tomu se ve tváři objeví zděšený výraz, vykřikne. Zamrkám a prozřu. Náhle pocítím velký vztek. Strašlivě mě rozzlobilo, že jsem kvůli tomu něčemu v mém jádru vyvolal v Yoshimu strach. Že jsem se kvůli tomu tak k Yoshimu zachoval. Copak jsi mě vůbec neposlouchal?! Jak si teď něco takového můžeš dovolit? Ah...! Jak jsem ti už řekl! Je pro mne důležitý tak, jako jsem já pro tebe. Tak udělej co říkám, tolik tě to stát snad nebude! Promiň... šeptnu k Yoshimu. Cáry se zastavily. Potom jsem promluvil nahlas, aniž bych si uvědomoval, že jsem něco říct chtěl. To mluvil on. Zamračil jsem se. Potom pokýval hlavou. Fajn, tak se do toho pusť. Přeju nám všem hodně štěstí a tvého rozumu. Na chvíli ještě zaváhám, ale potom se podvolím přesně jak říkal. Stejně nemám na výběr, ale myslím, že bych to udělal i kdybych na výběr měl. Ano, podvolím se. Část vědomí si ovšem symbolicky nechám, z několika důvodů. Jednak chci, aby on o mě pořád věděl a aby o mě věděl i Yoshi. A abych věděl sám o sobě. Popadnu Yoshiho, jednou rukou ho chytím za zápěstí a nechám ho, ať mne za zápěstí vezme i on. Druhou ruku ho sevřu přes rameno a záda. Tak, dózo. Najednou se přeneseme k oknu, neuvědomuji si jak, ale cítím, jako bych se vznášel. Kolem sebe vnímám a vidím něco jako černorudý rozevlátý plášť. Plášť plynulým pohybem rozřízne skleněnou tabuli. Promluví ke mne. Zhluboka se nadechnu. Tak fajn... Doufám že víš, co děláš... pomyslím si a pevně svírajíc Yoshiho skočím. |
| |
| Z temnoty doslova před mým nosem něco oddechuje, a vzajíce v potaz to, že za mnou svítí obrazy samy od sebe, a já stojím sama samotná v celkem malé chodbě, kam se i psy bojí vstoupit, tak snad mám právo na to, aby mi po zádech dravě přebíhal mráz. Mráz chladný jako smrt… Mráz vyvolávající husí kůži i u těch nejotrlejších. Mráz strachu. Oklepu se, a vzdechnuvši se otočím zpět k obrazům v chodbě. Lucine… Co je toto zase za výmysl… co mám udělat…? Vzdechnu si Přejíždím očima po výjevech z historie a pomalu vykročím k nejbližšímu z obrazů. Co když nesvítí obrazy… ale jen je něco prosvětluje? Možná že o to půjde… každopádně ty obrazy něco musí znamenat… Ano Lucin je… Suše polknu a zarazím své myšlenky ve snaze zabránit dalšímu přílivu slz útrap a zármutku. Opřu se rukou o stěnu a mělce dýchám, zírajíce na výjev války přede mnou. Přesto mi ale otázka unikne přes rty, otázka, na níž zatím neznám odpověď. Proč…? Po chvilce se vzpamatuji a navážu na své předchozí myšlenky, potichu si je říkám pro sebe, neb se mi tak lépe přemýšlí. …byl… Hádankář, a netajil se tím. A toto je nápověda… Ale jak si ji mám vysvětlit? Chvíli koukám na krvavou záři obrazu a pak se pomalu přinutím odtrhnout oči od té záhadné věci. Počkat… co když nesvítí obraz? Mě napadne a stoupnu si k obrazu z boku, a pomalu, abych ho nepoškodila jej od stěny odsouvám, a co vidím? Nic. Prostě tma. Zamračím se zklamaně na to, co se nejlépe popisuje jako neprůhledný stín, přirazím obraz zpět na jeho místo a vrátím se k jeho podrobnému studování očima. Bdím, či sním? On nesvítí celý… Protřu si oči hřbetem ruky, abych se přesvědčila, zdali se nemýlím. Ne, opravdu… Svítí pouze krev… Nechápavě na to Chvíli koukám a pak si pro sebe zabručím. Magie… To je úplně nejlepší vysvětlovat si to, co neznáte, že to je magie. Nehtem seškrábnu kousek krvavé „barvy“ z obrazu a opatrně přičichnu k těm pár svítícím „kapkám“ na mém nehtu. Voní jako krev. Trochu mě to zarazí, ale jen pokrčím rameny a ochutnám ji. Je to krev, a je něčím speciálním a proto patrně svítí. Nechutná vůbec jako jakákoliv, kterou sem kdy ochutnávala, což je stejně z většiny krev psí, případně rybí, ale každopádně tato, i přes to že je seškráblá z obrazu, chutná jako čerstvá a je svůdně dobrá. Nejlépe je možné ji popsat jako Hořkosladký vánek vášně na vašem jazyku, který po rozplynutí v krku nenápadně nutí k dalšímu ochutnání. Podívám se chtivě na obraz a všimnu si, jakou neplechu jsem nadělala a zrudnu až k uším. Král, ve kterém je zabodnut meč už dokrvácel. Snad mi za to poděkuje jednou, ale majitel mne asi moc rád mít nebude… Povzdechnu si a slíznu hladově všechny zbytečky krve za svým nehtem. Až teď mi dojde, jak dlouho už sem nejedla. To už budou dva týdny, co jsem naposled jedla… už by to chtělo nějaké papu… Povzdechnu si a pohlédnu na dvě psí siluety ve tmě za dveřmi. Sednu si do tureckého sedu doprostřed místnosti, a z nudy začnu prohrabávat Lucinův (Nyní již odzámkovaný) batoh. Po chvíli vykviknu a rychle vytáhnu svou ruku z batohu a začnu si cucat svůj prst, něco v batohu mi jej totiž probodlo až na krev. Když prst vyndám z pusy tak se na něj podívám, a co nevidím. Má krev, co z ranky opravdu pomalu plyne, svítí přesně tím rudým odstínem jako obrazy. Podívám se do tmy konečně chápajíc. Vy nenažranci… Usměju se a prohledám batoh pro to, čím jsem si propíchla prst. Po pár momentech (A nové trhlině v horní části batohu) vyndám klasickou šicí jehlu s fosforeskujícím červeným zabarvením na špičce. Usměju se a znovu si nabodnu onen již krvácející prst. Vykřiknu bolestí, neb mé nervy, přecitlivělé z posledního poškození prstu zafungovaly dokonale. Se zrychleným dechem dojdu ke díře s batohem na zádech, a nechám kapku své krve spadnout na „Podlahu“. A skutečně tam nějaká je. Snad to není vražedná bestie… Usměju se, neb vím že jsem prošla další zkouškou. A tímto postupem (Kapička kousek přede mne, a nejistý krok na místo kam dopadla) poračuji dolů po neviděných schodech… Nějak moc ani neřeším, zdali se mí dva kamarádi druhu Canis přidali ke mně v mé cestě do neznáma. |
| |
| omlouvám se nastaly potíže s: počítačem, internetem a školou 31 KVĚTNA MATURUJI a proto tutuo jeskyni dočasně POZASTAVUJI prosím mějte semnou ještě strpení |
| |
| Přišlo to z nenadání a zcela nečekaně. Po dlouhém čekání kdy už poslední zoufalé modlitby nebyly vyslyšeny a vy jste si pomalu začali uvědomovat že je konec….Už dlouho jste necítily její přítomnost, už dlouho vám nikdo neodpovídal. Na druhé straně bylo jen ticho. Prvotní šok vystřídalo zklamání a pak vám nezbylo než si začít zvykat. Ale stále jste se tam ve vzpomínkách vraceli, vzpomínat na to dobré i zlé. A když jste se opět pokoušeli otevřít ústa a promluvit, zase ticho. Pak už jste jen otvíraly ústa a nebylo zvuku který by z nich vyšel. Naděje pomalu mizela, zbyla jen vzpomínka…. Přišlo to jak sen, nepopsatelný pocit, který se vám pomalu usadil na prsou, možná v srdci nebo možná jen v hlavě.Co je to? Najednou už jste si byli jistí že už nejste sami. Byla to jen další prchavá modlitba? A nebo jen vaše vlastní fantasie? A nebo že by přeci jen po tak dlouhé době? Je to vůbec ještě možné? Pokud mě nevyslyší teď tak už nikdy. Znovu modlitba a chvíle dlouhého, přesto krátkého čekání. Ale tentokrát to bylo jiné. Odpověď přišla skoro okamžitě: Ano, slyším vás. Vaše tajné prosby byly vyslyšeny, pomáhaly mi přežít a nyní mohu ohlásit že jsem ZPĚT! S plnou platností nastoupím do své funkce ve večerní hodiny dne zítřejšího. |
| |
| Tengoku Ayame učitelka se snaží potácet co nejdál od tebe ale kolena se jí strachy podlomí. Šoupe zadkem po zemi, zalízá do rohu jak krysa a jen cvaká zuby. Nezmůže se ke kousnutí už ne. Nevydá ani slůvko, jen přidušené skřeky. Hrůza v jejích očích tě naplňuje radostí. Vždycky jsi věděla že jde o temnou sílu co se v tom vyžívá. Když se k ní přibližuješ námraza pokrývá její brýle a pomalinku- v žilkách od tebe postupuje po celé místnosti. Učitelka dýchá páru když se k ní skláníš. Přicházíš k ní jako mučitel. Víš to, , ale nehodláš se tomu bránit. Jen párkrát to zašlo takhle daleko. Něco maličkatého v tobě křičí: To nesmíš! nemůžeš! je to přece taky člověk! pak ten slabý hlásek překřičí o dost silnější. Ale já nejsem člověk skoro to promluví tvými ústy. Jako tenkrát když jsi skoro zabila i nyní tebou prochází nepopsatelný pocit moci. je krásné mít moc, je krásné mít sílu. Nemá prostor ke křiku, nemá sílu ke křiku....Doslova si v ní zmrazila život... Po pár minutách se z té agónie probíráš. Všechno ti to připadá jako sen. Když však 'otvíráš' oči a před sebou vidíš její bílomodrou mrtvolu dochází ti ta strašlivá pravda. Udělala jsi to! zabila jsi. Kde je ta Ledová královna teď? Nechala tu jen led a jedno zmatené děvče. Někdo buší na dveře. nejdou otevřít. jsou zmražené. Musíš pryč. Musíš odtud zmizet, nebo to hodně špatně bude pokračovat...Ale kam? |
| |
| výzkumné centrum démon tě mlčky poslouchá. Nevíš co si o tvých myšlenkách myslí. Cítíš žes ho trošku urazil a že bys s ním neměl jednat tak jak s ním právě jednáš. V Yoshiho očích si procitl ty, ale víš že tě nechal procitnout on. Znovu ti ukázal kdo z vás dvou je tu ten silnější. Bylo to právě kvůli tomu že jsem tě poslouchal.Zkus ke mě chovat víc úcty když po mě něco chceš, nebo tě to bude bolet a já se budu smát děsí tě kolika způsoby ti dokáže ublížit, aniž by ublížil sám sobě. To s tím útokem na Yoshiho bylo varování. Měl by sis jej vrýt do paměti. Kdyby se Yoshimu něco stalo jemu to bude fuk. Když jste srozuměny s plánem a ty se podvolíš- není ti to vůbec příjemné. Yoshi by asi normálně nevěřil něčemu uvnitř tebe (po tom co tvého obyvatele viděl), ale je moc slabý na to aby vzdoroval. Skočit. zdá se to jako sebevražda. Ale zůstat tu je jistá sebevražda. A až skočíte co pak? pokud se z vás na chodníku nestane jedna velká pizza tak do nemocnice. Ale to že jste prchly se rychle dozví celé město. Budou předpokládat vaše kroky. Yoshi ale potřebuje pomoc lékařů... A tak vykročíš do prázdna. jak už to bývá někdy v ten okamžik jsi zaslechl jak dveře do místnosti povolily. padáte. Přesto né tak rychle jak by jste měly. Zahlédneš váš odraz v okenicích. Jsi ohromen. Plášť co ti vystupuje ze zad je sice děsu plný ale ohromný. nedokážeš ty pocity dost dobře pojmenovat ale jsi rád za tu možnost umět létat. Když se trochu zasoustředíš cítíš tu novou část svého těla. jak se do ní opírá vítr. jak vyvolává protitlak aby jste klesaly pomaleji. než se naděješ ten krásný pocit končí. Stojíš na ulici, Yoshi se právě zhroutil. Jsi o tři bloky dál. Hejbni zadkem zašeptá k tobě a pak jeho přítomnost zase zmizí. Pro dnešek své dobré činy asi vyčerpal. |
| |
| Muriel (chválím- dobře jsi to popsala) Opravdu nebylo psa co by se k tobě připojil. Dost možná se bály že bys použila i jejich krev- těžko říct jestli by svítila. Každopádně na tebe štěknou na pozdrav a vrací se zpět hlídat sídlo. Nebylo tu nikoho kdo by ti vynadal za to, že užíráš barvu z obrazů a ani nikoho kdo by tě pochválil za to, žes úspešně vyluštila tuto hádanku. A tak jsi vyrazila po krvavých svítivých stopách. Tvé kroky byli nejisté. Přece jen taková malá kapka nedokáže přesně ohraničit každý schod a tyhle se zdály být vytesané do skály naprosto náhodně- od sebe. Nesplňovaly nic co se geometrie a normálních schodů týče. Zvláštní že je tvůj upíří zrak neviděl. Po nekonečném klesání už tě to docela začalo unavovat. Dnešní den byl velmi náročný. Kdybys nebyla upír asi bys zkolabovala na úbytek krve, ale pro tebe to momentálně znamenalo jen větší chuť k jídlu a odpočinku. Další kapka kápla před tebe. A ta další taky. Vypadalo to, že před tebou je rovná podlaha. Cítila jsi že chrápající tvor už je velmi blízko. Cítila jsi jeho huňatou zvířecí srst. Podle jeho pachu jsi ho ale nedokázala nikam zařadit. A taky tu byl další problém- stále nic nevidíš. Takže při pár dalších krocích mu můžeš klidně vlízt do zadku. Kampa krve padne na povrch který se zdá být nepravidelný a krom jiného je velmi vysoký a hýbe se. Tvá nakročená noha už se chystala udělat krok…. |
| |
| noční zážitky tento kousek se odehrával kolem 20 prosince mezi postavou Ívé a postavou Tobiáš Cross. Důvod zveřejnění je prostý: nehoda kdy Tobiáš nemůže číst soukromé zprávy-vemte si z nás příklad :D  Dům Ta slova pro mě byla požehnáním i prokletím zároveň, stejně jako slabá uklidňující stříbrná záře, která obalila tvé tělo. Démon se utrhl ze řetězu a dělal si co chtěl. Zatímco z tvé strany se jednalo o jemné doteky s lehkým náznakem tajemna a slibující něco víc, já do toh vnášel princip divokosti, nespoutanosti a živelnosti starší než lidstvo samo. Na jediný kratičký okamžik se uvolnila veškerá nashromážděná energie mého měnícího se těla. Někde na okraji duše mi došlo že tím asi proměnu urychlím ale bylo mi to jedno. Bylo to nádherné, příliš nádherné jako sen. Má ruka s drápy ti přejela přez záda a zabořila se do ramene. Ústa se přesunula spolu s pravou rukou k tvému hrudníku a odtud pokračovali plynule dolů. Levá ruka se odpoutala od ramene a zbavila tě posledního kousku oblečení. V očích mi bleskl zvlášní mlsný výraz, který se stratil ve tvém klínu.  dům nechávám se drásat. A ani já nejsem nijak hodná. Prsty nořím do tvé kůže až po první články. Naše krev se mísí, a zvláštním způsobem proplouvá a trhá se v měsíčním obalu který už rozzářil náš oba. jako by náš čas byl vůči normálnímu běhu naprosto jiný. Rány krvácí, bolí, přesto ale nepřichází úbytek energie. Jako by slibovali že se velmi rychle zahojí. Kousnu tě do krku. při takovém toku krve by člověk vykrvácel, ale my přece nejsme lidé. Když tvůj démon začíná narůstat, cítíš že jeho malá část je volná, ale nedochází k žádné další přeměně. Jak jsem slíbila, tak i činím. Hlídám nás oba. Během krátké chvíle jsi bez kalhot. Myšlenka že ráno budem muset jít na akci oba dva nahý nás v nejmenším netrápí. Když dráždíš můj klín, nechám tě...ve vášni, mimo lidské hranice ti drásám záda. Pak je řada na mě. Polibky, drsné, i jemné směřují po tvé hrudi až k podbřišku a pak ještě níž. Tohle nemá nic společného s lidským milováním. Jsem jemná, opatrná....ale při tomhle všem ani nepotřebuješ pomoc....Nechávám prostor, abys do mě mohl vstoupit Dům Krvácel jsem z mnoha nejrůznějších ran ale nijak jsem si toho nevšímal, ztracený ve své vlastní touze. Přivedl jsem tě téměř na vrchol, než jsem přestal, tvé následné polibky jsem téměř nevnímal. Opatrně jsem do tebe vstoupil. Nespěchal jsem, předchozí divokost jakoby na malí okamžik pohasla. Pohyboval jsem se pomalu, příliš pomalu, tak abych tě držel přesně na hranici vrcholu a přitom ti nedovoloval ti přez ni přejít. Stačí jediný pohled do mé tváře aby ti bylo jasné že démon jenž vládne mému tělu, ne však ten jenž ovládá mou ruku, ale ten který je mou součástí od pradávna si to plně uvědomuje, co víc baví jej tě takhle muči. dům asi by tvůj démon nebo ty sám očekával, že mě to bude štvát nebo bolet, ale i má lidská část se odsouvá kamsi stranou. Místo milování přichází cosi jako soutěž. Kdo z koho. Podvoluji se tvému tempu. Občas i já ze své trochu omezené strany udělám tempo co pokouší i tvou vlastní pudovou touhu. Mohlo by se to protáhnout na hodiny, věřím že by to mohlo vydržet i dny, ale bohužel na to nemáme čas a já si to velmi dobře uvědomuji. Přichází obrat ve kterém mám převahu. Před tím jsem nepoužila nic ze své síly a divokosti, ale teď jasně cítíš že jsem tu já ta silnější a já co si vyžádala pozornost. I když se možná bráníš, pomalu cítíš že nedokážeš odolat vrcholu. A abych to ještě více uspíšila měsíční svit jako stříbrné kapalné nitky bodá do tvého těla. Není to bolest které by se dalo snadno odolávat. Je palčivá, zarývá se do morku kostí, ale nakonec přichází něco jako pohlazení. Možná ti unikne zasténání a mě při tom cosi jako ďábelský smích...Ale dnešní výhra je má...A s tímto faktem se musíš smířit...Zář tě kolíbá, jako náruč milující matky.... Dům Pokračoval jsem ve hře, kterou jsi se mnou hrála tak dlouho jak jen bylo možné. Hrál jsem si s celím tvím tělem, ať už za pomoci rukou nebo rtů tak dlouho jak jsi mi dovolila. Nedokázal jsem pochopit kde se v tobě bere tolik síly, pochopil jsem ale že jsem tě odhadl špatně, ta silnější, ten kdo jsi hrál jsi byla od začátku ty. Palčivá bolest vycházející ze stříbrného světla ukončila celou mou hru. Zcela jsem se oddal všem dosud potlačovaným pudům a zrychlil jak mi to jen mé tělo dovolovalo. Na konci se mi z úst vydralo něco mezi zasténáním a zvířecím zavrčením a mé drápy se ti zaryli hluboko do zad. Nerad jsem se smiřoval s porážkou, ale kdesi hluboko jsem tušil že to nebude dlouho trvat a ten silnější budu já. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Únava a střábřitá zář mě podněcovala k tomu abych zavřel oči a nechal se odnést vlnou spánku, já však nechtěl. Zatvrzele jsem se držel vědomí ve snaze vychutnat si to až do samého konce. dům ta vůle....nerad prohrává....tohle se mu asi stane zhoubou... když se uklidňuješ, stejně jako hraješ na cello poslední dlouhé tóny tak i já dohrávám naší společnou hru. Opatrně a jemně. Měsíční svit léčí naše rány. Je to hřejivý dotyk a lehce šimrá. Člověk by po něčem takovém zemřel. Únava ti pomalu krade vědomí. Než tě ukolíbám cítíš na svých zádech mé dotyky. Hladím tě, pomalu a jemně. V mém obličeji cosi jako zamyšlení. Vracíme se zpět na zemi, na tvou rozvrzanou postel. Nakloním se k tobě. Bylo to krásné, a teď už spi znělo to skoro jako rozkaz. Možná se znovu snažíš bránit, ale nakonec vyhraje únava. Není to žádná ostuda, vítězí i na mé straně, takže nás akorát tak stačím přikrýt. -až se ráno probudíš, po tvém boku ale nebudu. cigaretový kouř z venčí jasně napovídá o tom kde jsem. Možná slyšíš jak se s někým tiše bavím. Dům Pomalu jsem se uklidňoval, dech se stával pravidelným. Cítil jsem jak se mi rány zavírají a výčka byla stále těžší a těžší. To poslední co jsem slyšel byla tvá slova, která mě poslala do říše snů. Probudil jsem se až ráno, v posteli poněkud osamocen. Roztrhané oblečení na zemi a krvavé skvrny dávali tušit že to co se včera stalo nebyl jen sen. Nadechl jsem se a do nosu mě udeřil smrad zapálené cigarety. Nakrčil jsem nos. A to jsem ji začínal mít vážně rád povzdechl jsem si a vstal Zaslechl jsem její hlas, jak se s někým baví. Nevím proč ale nějak zvláště se mi to nelíbilo. Vyzkoušel jsem levou ruku a zjistil že i přez značný výdej energie je v pořádku, co víc přez včerejší noc má proměna nepokročila ani o píď. Chvíli jsem prohledával ložnici než jsem našel nějaké náhradní oblečení, které jsem na sebe rychle natáhl a zamířil po hlase za tebou. |
| |
 | Ložnice Poté co jsem se posadil na postel a ve stručnosti převykládal prostý život obyčejných lidí. Se místo zvědavého výrazu na její tváři usadilo lehké zamračení. Vypadala tak docela komicky ale naštěstí jsem se ovládl a na tváři mi nezacukal ani sval. Kdo ví...možná proto že neznají nic jiného, je to pro ně jakási útěcha, jistota která ale ne všem vyhovuje...možná se tak brání proti nadpřirozenu které si nechtějí připustit vyslovil jsem svou hypotézu a hned jí zalitoval. I na ex doktora jako jsem byl já to znělo až moc učeně. Následoval její až podezřele známý zkoumavý pohled a následné protahování. Na rozdíl od ní se mi však spát nechtělo. Už dříve jsem si všiml že se tak trošku měním na nočního tvora a dnes po dni plném silných zážitků to bylo ještě markantnější. Taky jsem rád že jsme se potkali maličká neodpustil jsem si malou narážku na její věk a mé blížící se třicátiny, načež jsem se rozmýšlel jen chvíli než jsem jí políbil. Moc vášně v tom ale nebylo, spíš taková ta něžná pusa na dobrou noc. |
| |
| ložnice povzdechnu si Lidskou logiku jsem nikdy nechápala. Vždycky jsem slýchala že se pokoušeli uniknout od svého nudného života a když je jim únik nabízen tak se ho obávají. Je to divná rasa opravdu to ode mě někdy zní jako bych sama sebe za člověka už nepokládala. Není to snad fakt?Napadá mě hned pár dalších otázek, ale nechám je odšumět. To bych se mohla celý život jenom ptát. Bez tak dostanu ani né polovinu odpovědí na mé otázky. Ale v tomto případě..... U tebe se zdá že bys byl schopen a ochoten odpovídat na všechny mé hloupé dotazy...Tobiáši... když mě oslovíš maličkou trochu hněvivě stáhnu obočí. Záleží jestli to bereš po lidském nebo po našem. Po našem jsi pro mě dítě ty taky si rýpnu a následně se zahihňám. Polibek na dobrou noc oplatím stejně významně i nevýznamně. je mi jasné že dnes nebude ani jeden z nás spát Dobrou. Buď ráno připravený a čilý. což znamená: zbytečně se dnes večer neunavuj. Opravdu to znělo jako bych o tebe měla starost. |
| |
| Ložnice Jen jsem lehce pokrčil rameny. Vybrali si svůj osud tak si ho žijí, stejně jako my... při té poznámce jsem lehce skřivil tvář při představě jaký osud jsem sám sobě nevědomky vybral. Dítě já jo? pousmál jsem se a z blízka si prohlédl tu sotva dospělou holčinu co na mě ztrácela dobrých deset možná i o trošku víc let. No asi to tak bude, když porovnáme naše životní zkušenosti... úsměv se mi na tváři stále držel. Neboj mami, budu jako rybička poslal jsem jí poslední slovní šťouchnutí. To druhé slovo vyvolalo překvapivou reakci. Slabí záchvěv a škubnutí v mé ne zrovna lidské ruce. Ts...taky si pamatuješ na "mámu" co? oslovil jsem svého vnitřního démona odpovědi jsem se však nedočkal. |
| |
| Intrenor- kdesi v minulosti Ležíš a nevíš jak ses na to místo dostal. Poslední na co si vzpomínáš je souboj. Souboj s tvory které jsi ve svém životě nepotkal. Nebo se ti spíš vyhýbali či si o nich ani nevěděl. Myslel sis že jsi silný, ale po tom co ti málem zlámali křídla a zlomily vaz jsi pochopil jak slabý vlastně jsi. Nedokázal si ochránit ty kteří celé ty dlouhé roky chránili tebe. Podlaha na které je naházená sláma je tvrdá a tvé otlučené těle to nese těžce. Dovnitř této kopky proniká jen proužek světla škvírou pod mohutnými dveřmi. Jakmile se pohneš a naznačíš tak že jsi vzhůru otevřou se dveře. Jako by to snad vycítili. Na tuhle tvář si vzpomínáš. Před tebou stojí žena která naposledy plála temnotou a z jejího těla odlétávaly vrány.  Vzpomínáš si že když tě z nebes skolili dolů stoupla si před tebe a rozpřáhla ruce. „Né to není démon!“ moc to nechápeš, ale žiješ, právě díky těm slovům. Změří si tě dlouhým pohledem. V její přítomnosti si z nějakého důvodu připadáš malý. Nedokážeš určit její věk. Ale zdá se že je stará možná starší než ty. Přisahal bys že při boji jsi viděl jak se její tělo rozkládá. Je působivě strašidelná a v lidské podobě přesto krásná. Tajemná a temná. Jako smrt. Usměje se křivým úsměvem. Slyšela jsem o vás pohádky, ale nikdy by mě nenapadlo že jsou pravé. No zdá se že už mě v životě asi nic nepřekvapí. Kolik je ti let? ve slově ‚život‘ zaznělo hodně ironie. Nemusíš jí odpovídat, ale zdá se jako by z tebe odpověď vyždímávala aniž bys chtěl. Pohled jejích očí hledí do duše a ještě hlouběji. Cítíš se strašně nicotně. Přesto na ní vidíš že se přemáhá aby na tebe nepůsobila tak jako působí vždycky a na všechny. V jejích očích a v jejím chladném hlasu cítíš zájem. Ta žena má o tebe zájem…. |
| |
 | Minulost Co se stalo? Kde, kdo... Jsem Itrenor, ale co se stalo, proč nic nevidím? Tma, jsem mrtvý. Moje první myšlenky po probrání jsou náhle doprovozeny prudkou bolestí celého těla. ,,Uhh. Gngh." Pohnu se a zasyčím bolestí. Co to bylo zač? Pocítím závan a zaslechnu zvuk otvíraných dveří. Otevřu oči. Před sebou vidím něčí nohy, zvednu oči. Co, kdo to je? Bezvěká. Paní vran? Stínů? Uhm. ,,Gngh." Zaúpím bolestí. Démon? Já. Ne, to řekla, když mne chytili. Démon, mýtická bytost, název pochází z řeckého daimon. Objeví se mi najednou v hlavě úryvek z nějaké knihy, kterou jsem četl. ,,Kolik je ti let?" Zaslechnu. Potřepu hlavou a s námahou se zvednu do polosedu. ,,Mysslím, že ... že jssem se narodil v roce 1823. Tak... takže něco kolem d.. dvousset let." Zasyčím na ni a pak se ji podívám do očí. Její pohled vydžím sotva vteřinu. Zadívám se kamsi za její rameno. ,,Kdo... Uhh... Kdo jssi? Proč... jssem tady." Zeptám se jí. Ta bolest, kdy to skončí? Zaryju drápy do země a pokusím se vstát, bolest mi to však nedovolí a já klesnu na kolena, těžce oddechujíce. |
| |
| Itrenor Trvá docela dlouho než ti odpoví. Prohrábne si vlasy a hledí na tebe jako by se z tebe pokoušela opět číst. Selenia, zde v Organizaci mi spíše říkají Temná dáma hraje si z odpovědí, nebo si jí řádně promýšlí a nebo jí baví protahovat tvé čekání. Doslechly jsme se o tvorovi který zapaluje vesnice (místo a název kláštera si doplň sám-a zapiš do deníku) a protože něco takového je schopen jen démon a my jsme Lovci démonů šly jsme po tvých stopách. Místo netvora co se soustředí jen na smrt a utrpení druhých jsme však potkaly prastarého tvora který dokáže rozumě uvažovat. Čili tebe pomalu sklouzne do podřepu. I tak je pro tebe stále jako by vyšší. Osobně si myslím žes ty vesnice zapálit nechtěl a podle toho mnišského doprovodu soudím žes nebyl za svého života v přítomnosti ostatních draků a tak jsi ani nebyl schopen se nám bránit. vzhledem k tomu že jde o její osobní dedukce musíš přiznat že je velmi všímavá a chytrá. Ano, kdyby tě odmalička cvičili draci, uměl bys svou sílu ovládat. Patřím do Organizace kde žijí podobní tvorové. Ve starém jazyce byli zváni tvory magie. Společným úsilím cvičíme takové jako ty, bojujeme proti démonům a chráníme lidi. Jsme jakousi rovnováhou ve světě který lidé nevidí... při tom jak vypráví jako by tě její přítomnost uváděla do celé té složité situace kterou se tu pokouší jednoduše vysvětlit. Prostě si myslíš že nejde jejím slovům nevěřit. Ona nemá důvod ti lhát. Velmi jsi mě zaujal a Šéf je na tom podobně. Chceme aby ses k nám přidal. Jsi výjimečný. Na oplátku tě naučíme ovládat tvou sílu. Řekněme že jsou mezi námi i tací jako ty. Pomalu se zvedne. Na chvíli se vzduchem rozvíří chlad. Pak se vydá ke dveřím a ty se opět ocitáš sám. Dveře jsou ale otevřené a ty tak můžeš cítit svůj pozdní oběd. Pořádný kus šťavnaté koňské kýty ležící na tácu za dveřmi. Další draci? Po tom co jsi viděl to možné je…Cítíš vzrušení nad tím že bys měl potkat dalšího jako jsi ty. Nikdy se ti to nepoštěstilo. Pro tvé dračí srdce to bylo velkou touhou která přetrvává… |
| |
| Tobiáš Cross Od potkání Ívé uběhlo celých šest měsíců a tvá síla se stala skoro rovnou té její. Cítíš však že ty na rozdíl od ní můžeš dosáhnout dál. Za tu dobu jsi sám zneškodnil pěknou řádku démonů a i když se tvé prokletí hnulo od ruky až do čtvrtiny tvého těla jsi se svou silou příjemně spokojen. Dokonce pociťuješ i chuť k něčemu jinému. Před Ívé to tajíš ale pomalu cítíš jak tě tam vevnitř něco užírá. jednou se ti povedlo zabít člověka. V očích Ívé to nebyla tvá chyba, sám ale víš že jsi to udělal schválně. Prostě jsi tu ubohou duši chtěl rozdrtit. To co ti kladla na srdce- abys je vždy chránil jsi prve odsouhlasil bez námitek. Ale teď je máš. proč je chránit? Kdyť vás mučí to oni vás vypudili ze společnosti to oni jsou tu ti špatní. proč ochraňovat někoho tak zbabělého a ubohého? Ano, v posledních týdnech si tuto otázku pokládáš velmi často. Lepší by to bylo bez nich. lepší svět by byl bez těchto tvorů...Víš že Organizace tě bedlivě hlídá. Když jsi jí navštívil poprvé byl jsi ohromen. Ívé tě dovedla na jednu základnu umístěnou na nebi- byla to vesmírná loď neuvěřitelných rozměrů a vyvinuté neuvěřitelné technologie. Tam ses seznámil s hlavním systémem který rozdává Lovcům úkoly a pokyny od Šéfa.(obrázek najdu a dodám) Tasé tě prozkoumala, oznámila ti že tvá úroveň propojení je 15% a pak tě trvale přidělila pod Ívé. Na lodi jsi byl odveden do výcvikového prostoru kde pod bedlivým dozorem zkoumaly tvou sílu a vše si pečlivě zaznamenávali. Potkal jsi zde nespočet mocných tvorů, spíš nelidských na půl sférických - proháněli se tu i bloudící duše, bytosti podobné andělům…každá místnost zdobila jiná atmosféra a jiný tok energie. Vzduchem prýštila magie z které ti vstávaly vlasy na hlavě. V takových hustých tocích že ses jí mohl dotknout a hrát si sní. (silou vůle jsi z ní vytvořil růži). Na to místo v životě nezapomeneš. jako by byly všechny zemské krásy taje a mystika vtěsnaná na jednom místě. Nevíš jestli je tahle loď jen jedna z mnoha, nevíš jestli na ní vůbec byl ten velký Šéf - ale můžeš se na to zkusit zeptat. Na lodi zvané Aspel jsis všiml že se Ívino chování poněkud změnilo. Nezářila. Jako by jí zdejší atmosféra vysávala. Na jednu dobu zmizela na pět dní a když se vrátila zhroutila se ti do náruče slabá a zoufalá. Nedostalo se ti vysvětlení. Ale na jejím těle jsi viděl stopy po jehlách a hadicích. Výzkum? Možná...Ale to jak se tu na ní ostatní dívali....bylo podivné i tobě jakož to pozorovateli. Nyní je 2 červenec roku 2010 a vaše nová mise kdy vám bylo přiděleno vymícení oblasti Staré části města Bordeaux vás zavedla do Francie. Zase se rozzářila. Nyní sedíte v soukromém letadle a čekáte na přistání. (kam až dosáhla tvá síla- na tom se domluvíme)  |
| |
| Minulost Klečím na podlaze kobky a poslouchám Temnou dámu. Atra Mater. Temná dáma, dobře zvolené jméno. ,,...o tvorovi, jež zapaluje vesnice..." Ale... ... ale to jsem nebyl já! To musel být někdo jiný. ,,...Lovci Démonů..." Inkvizice? ,,...rozumně uvažovat... ...tebe... ...ostatních draků..." To už u mne sice klečí, ale stále, jako by se tyčila nade všechno, co jsem kdy viděl. Vypadala jako nějaká bohyně, co se chystá potrestat svého služebníka. Drak, z řeckého drákōn. Vodní plaz. Tak mi říkali i mniši, Draco... nebo prostě Itrenor... odkud mám své jméno? ,,Velmi jsi mě zaujal a Šéf ... ...aby ses k nám přidal... výjimečný... ...naučíme ovládat tvou sílu...tací jako ty." Po těchto slovech se zvedne. Proustoupí mnou chlad a já se zatřesu. Když opět zvednu hlavu, je již pryč a dveře, z nichž se line vůně masa, jsou otevřené. Zapřu se rukama o zem a pomalu se zvednu. ,,Uhm." Opět se ozvou veškeré svaly a málem opět spadnu na kolena. Stačím se opřít o zeď a chvíli tam oddechuji. Po pár minutách se napřímím a přidržujíce se zdi dojdu až ke dveřím. Za dveřmi na tácu leží koňská kýta. Klesnu na kolena a vezmu ji do pařátů. Zvednu si ji až k tlamě a urvu si z ní pořádný kus masa. Nevěděl jsem, že kůň může chutnat takhle dobře. Po několika kousnutích už z kýty zbyde jen ohlodaná kost. Tu poádně olíznu a položím ji opět na tác. Tak tohle jsem potřeboval. I ta bolest je snesitelnější. Zvednu se a rozhlédnu se kolem sebe. Tak kudy teď? Po chvíli si vydám směrem doprava od své kobky a hledám něco jako východ. |
| |
| Parapet, zeď, ulice Dřepím na parapetu a dívat se dolů. Na chvíli mě ještě přepadne krátká úvaha. Musím ho pojmenovat, aspoň pro sebe. Obecně vzato, bezejmennost jednoho je pro druhé nebezpečná. ... Morte. Jo, budeš Morte. Vzhlédnu, jako bych se mu snad mohl podívat do očí. "Poslouchej, potřebuji ti nějak říkat. Zatím jsi se mi nepředstavil, tak jsem si tě pojmenoval sám. Morte. Je mi líto, jestli se ti to nelíbí, ale nemám čas vymýšlet něco jiného. Jo a ještě, kdybych k tobě nechoval dost úcty, byl bych už mrtvý, podle toho co jsem viděl." Skočil jsem. Venkovní vzduch mě ohodí ještě větší silou, způsobenou pádem a já zalapám po dechu. A hele... tohle už jsem přece jednou zažil. Vzpomněl jsem si na obličej onoho ještěra. No jo... Pořád si tě pamatuju. Skrze vlasy rozházené po mém obličeji spatřím náš odraz ve sklech oken. Jakýsi obrovský rudý až vínová oblak či plášť se dere z mých zad a brzdí náš pád. Co to vlastně sakra je... Najednou dopadneme na zem a mě se podlomí kolena, jak jsem to nečekal. Hned vstávám a Yoshiho pravou ruku si přehazuji přes ramena. Co nejrychleji se dostanu přes silnici na druhou stranu. O tři bloky dál... To jsi mi toho řekl... Opravdu, moc mi to nepomohlo. Snad jen jeho poznámka "pohni zadkem" mi trochu zvedla náladu. Nejsem si jistý proč, ale je to tak. Jdu teď co nejrychleji po druhém chodníku podpírajíc Yoshiho a zkouším každé dveře, kolem kterých projdeme. Skrze nějakou budovu bychom se mohli dostat do další ulice. No tak, když už je v Japonsku tak nízká kriminalita, tak ať to k něčemu je... "Koukej vydržet Yoshi. To byl byl pěkně blbej konec nemyslíš?" |
| |
| Kazuki uslyšíš něco jako uchechtnutí. Na mém jméně by sis zlámal jazyk. Ano, konečně se na něčem shodneme. Můžeš mi tak prozatím říkat...Morte... cítíš že by se mu asi líbilo trochu peprnější jméno co se blbě vyslovuje a člověk ho nezvládá jedním dechem, ale asi se smířil s tím že takového výkonu nyní tvá mysl nedosáhne. Každopádně po dopadu- kdy na tebe stále dohlíží takže si nezlámeš nohy ti zamává rudým šátečkem a zmizí. Jeho dobrotivost je pro dnešek vyčerpána. Plášť ze tvých zad pomalu mizí. Při dopadu jsi zjistil že Yoshi omdlel. Což se dalo očekávat. Buď ho můžeš vzít do náruče a nebo ho táhnout za sebou(či na zádech). Každopádně tenhle fakt vám moc na rychlosti nepřidá. První dveře nic...další dveře také nic...Díky bohu nebo bohužel jste za tím na ulici nikoho nepotkaly. Za chvíli- kdy se vám nad hlavou rozehřmí nebe slibující brzkou bouři- započne prvních pár kapek krášlit tento pochmurný večer. Když dorážíš k třetímu bloku- zatím bez úspěchu vidíš jak na jeho rohu září cedule veterináře. Skleněné dveře jsou otevřené, stojí před nimi postarší shrbený pán a kouří cigaretu. Zatím si vás nemohl všimnout. Musíš jednat rychle jiná příležitost asi nebude. Že by se na vás konečně usmálo štěstí? Intrenor když jsi se nasytil rozhodl ses tedy opustit svou 'žalář' trvalo ti pár minut než se ztuhlé svaly daly do pohybu. I když ta drobná bodavá bolest není příjemná dá se s tím chodit. Vypadá to jako nějaká prastará kobka. Plná vlhkého vzduchu a slabě osvětlená pochodněmi a svícemi. Po hrubě otesaných stěnách se sem tam krom brouků plazí nějaká ta slizká houba a rostliny neznámého původu. Podle instinktu a logiky se domníváš že jsi pod nějakým komplexem nějakého sídla, možná hradu. Vzduchem k tobě zavane slabá slaná vůně. Takže někde na pobřeží či ostrovu u moře. Momentálně tě nenapadá kde by ses mohl nacházet. Chvíli bloudíš. Asi ses pokoušel jít po jejích stopách, ale ty jako by nebyli dostatečně čitelné. Když jsi dvakrát špatně odbočil a ocitl ses opět před svou 'celou' skoro jsi nadskočil když se po tvém boku ozvalo krá rozhodně jsi jí necítil. Ani teď jí necítíš, ale před tím tu nebyla. vypadá jako jedna z jejích vran. Zakoulí okem a klapne zobákem. Myslela jsem že tě vyzvednu až si rozmyslíš odpověď, ale ty se tu radši budeš procházet. Máš štěstí že jsi zatím nepotkal žádnou past. To by byla škoda tvé vzácné kůže, pojď zamnou byl to její hlas zmutovaný skřehotáním vrány. Vrána zakráká a začne kroužit u stropu (je to tu dostatečně velké aby ses tu mohl bez problémů pohybovat) pak začne udávat směr. Pokud jí následuješ po pár odbočkách a výstupů po kluzkých chodech se před tebou vynoří východ. Podle jasného světla je venku asi hezky. Dobově to typuješ na odpoledne. Jste uprostřed nějaké zříceniny neznámého původu. Dole pod útesem vlny hlasitě bijou o skály. Na samotném kraji útesu je na půl zbořený maják a v jeho vrchní části vidíš Temnou dámu. Otočená směrem k moři a slunci. vrána míří přímo k ní a usadí se jí na rameni. Tak ses rozmyslel? |
| |
| Minulost Tudy ne, kudy? Tudy nebo tudy? Otočím se kolem své osy a namátkou vyberu jednu z chodeb. Všude to vypadá stejně, kamenné chodby, připomínající kobky pod klášterem. Ty se musej táhnout na míle daleko. Po chvíli nedaleko uvidím dveře. Skoro se k nim rozeběhnu, ale v boku mne prudce zapíchá a já se k nim spíše dobelhám. Nahlédnu do místnosti. ,,Ssssakra. Jak sse odtud dosstanu?" Zakleju a pak najendou zalechnu zakrákání. Otočím se a rozhlédnu. Vrána. Najednou se z jejího hrdla ozve hlas Temné dámy. Tak pasti. Hmm. Skvělý. Po chvíli monotóních chodeb se konečně vynoříme z podzemí na pobřeží. Zadívám se na slunce. Konečně venku. Roztáhnu křídla a párkrát jimi zkusmo zamávám. Stále bolí a bude trvat ještě chvíli, než dokážu pořádně letět. Po chvíli si všimnu majáku, ve kterém je Temná dáma. Dojdu k ní a postavím se kousek za ni. ,,Omne initium difficile esst. Přijímám vašší nabídku." Odpovím po chvíli váhání. |
| |
| Letadlo nad Francií Už to bylo šest měsíců. Dlouhých šest měsíců co jsem se setkal s Ívé a přestože ten čas mi utekl neuvěřitelně rychle, taktéž hodně se toho změnilo. Hlavně můj pohled na svět a vlastně i já sám. Ikdyž jsem tomu nejprve odmítal věřit a doufal jsem, že přítomnost mé společnice zastavyla mou promněnu začali se hlavně po vypjatých bojích projevovat jisté…náznaky toho že má změna stále ještě probýhá i když uvnitř mě, tam kde ji nemohu vidět. Přecijen málokterý člověk dokáže úderem pěsti zatlouoct hřebýk nebo přerazit čelist vlkodlakovi což už pro mě zas takoví problém nebyl. Na druhou stranu spousta zubatých potvor teď měla s ublížením mé kostře značné problémy, pro ty slabší to byl zhola nemožný úkol. A když už netrvalo dlouho a kosti jsem měl opět v pořádku. I když se zbytkem těla jako byla kůže a svaly to bylo trošku horší. Nepočítám li svou levou ruku. Ostatně její síla taktéž narostla, i když ne zas tak znatelně, patrně to bude tím, že jsem začal s posilováním a neustálí boj o přežití mě docela z oceluje. Postaral jsem se i o zbraň. Vlastně zbraně a tím byli mé dlouhé lehce zahnuté rohy vyrůstající mi z čela. Tehdy jsem poprvé uvěřil, že je na mé proměně i něco opravdu magického protože ty rohy jsem si mohl silou vůle nechat zmizet nebo objevit a docela pochybuji, že by byli zatahovací jako třeba kočičí drápy. Co se mi na druhou stranu opravdu hodně nelíbilo, byl fakt, že se neměnilo jen mé tělo ale i má duše. Nejprve to byli drobné a nenápadné změny v chování uvažování a pohledu na svět všeobecně, pak se tyhle změny ale začali projevovat čím dál tím silněji a vyvrcholilo to tím, že jsem zabil člověka. Vlastně ani nevím proč. Ívé se mě pokusila uklidnit. Říkala, že to byla jen nehoda, ale já věděl své. Chtěl jsem ho zabít, prostě jsem chtěl, aby jeho krev tekla po mých rukou a tak jsem to udělal. Začínal jsem je upřímně nenávidět. Za jejich chování, za jejich tupou aroganci, za to že kvůli nim musím vraždit vlastní bratry. Ano i tyhle myšlenky už mě napadali. Že vlastně nezabíjím zvířata, nezabíjím démony ale bytosti stejného druhu jako jsem já. Organizace mě přestala zajímat. Lidi jsem nesnášel, takže jediná věc co mě držela u mého poslání, byla Ívé. Šest měsíců není zas tak dlouhá doba, a i když jsem se snažil to vysvětlit všemi možnými i nemožnými způsobi. Snažil jsem se to hodit na majetnickost mého vnitřního démona, vysvětloval jsem si stovky důvodů, proč to nejde, pořád mě vycházela jediná použitelná věc a to že jsem se do ní zamiloval. Sakra. Věděl jsem, že pokud bych utekl a začal lovit lidi, bude to ona, kdo mě bude pronásledovat. Možnábych jí utekl, možná bych ji se svou novou silou dokázal porazit, ale to bylo přesně to, co jsem nechtěl. Ublížit jí. To byl také důvod, proč jsem si pobyt na oné vesmírné lodi nikterak zvlášť neužíval. Když se pak po pěti dnech kdy jsem o ni neměl žádnou správu vrátila v tom stavu v jakém byla. Stálo mě to snad veškerou psychickou sílu, abych se udržel klidný. Přesto jsem to nezvládl úplně a dovolil své síle, aby trošku povyrostla. Právě tehdy jsem poprvé začal dřít o strop kvůli svím rohům. Když jsem pak viděl jak se na Ívé dívají lidé a jiné bytosti na této lodi začal jsem upřímně nenávidět i je. Zatím jsem ale neměl ani možnost se jí na to zeptat. Na lodi nebyla zrovna v dobrém stavu a to ani poté co nás poslali pryč. Teprve teď když letadlo začalo, pomalu přistávat při cestě na naši další misi zdálo se jako by se opět rozzářila a já to nechtěl kazit tím, že u ní vyvolám nějaké nechtěné vzpomínky. Slíbil jsem si ale, že hned jak tato mise zkončí, zeptám se jí. Protože pokud jí někdo ubližuje, nezaslouží si nic jiného než smrt. Hodně dlouhou a hodně bolestivou. Co pro mě bylo docela zajímavím překvapením, tak i jako démon zvládám svou tvář uchránit před zobrazením přílišných emocí. Vlastně mi to jde líp než normálně a tak by si Ívé neměla všimnout, ani náznakem, o čem jsem většinu cesty uvažoval. Takže, co je vlastně náš úkol? Zeptal jsem se s mírně vzrušeným úsměvem na tváři abych dal najevo nadšení z toho, že jsme konečně vypadli dělat něco užitečného. Tím myslím, co nás tam čeká? |
| |
| letadlo do Francie Podle mého zasněného výrazu zase bloudím po hvězdách. V poslední době to pro mě bylo hodně časté. Pokoušela jsem se ti to vysvětlit způsobem že vždy když něco nedokážu unést přestoupím myslí jako by do jiného světa. Faktem je že když se probírám vypadám uvolněnější plná energie a předešlá emoce skoro zmizí- takže mi to znatelně prospívá. Jak ses tak měnil po mém boku snažila jsem se tě hlídat do té doby dokud to bylo možné. Teď se ale před svou silou musíš hlídat sám. Dál už má moc nedosáhne. Nesmíš se v žádném případě vzdát řekla jsem ti tenkrát s naprosto vážnou tváří. Jediné v čem mám nyní navrch jsou zkušenosti. Když jsi po mém boku cítíš- nebo-li cítíme oba že já jsem tu ta dobrá a ty se přikláníš k zlu. Když jsem u toho s postupem tvých sil postoupila i tvá citlivost na vnímání tohoto světa, nás lovců a dalších magických bytostí. Takže jsi asi i prohlédl že má síla patří spíše k síle Božských bytostí než démonů. Další věc na kterou se můžeš zeptat. Možná to vysvětluje proč se na mě na Aspelu dívali tak jinak. Přesto je kolem mě v poslední době příliš kousků které se nedají poskládat dohromady a když se o to snažíš, akorát to vyvolává další otázky. Já jsem taková asi byla vždycky, to tys mě začal vnímat jinak. Kdykoliv jsme si po misi ukradly chvíli času strávili jsme jí milováním. Když se na tebe dívám vidíš že ta láska je oboustranná. Přesto v mých očích vidíš i smutek z toho že to tak dopadlo. Důvod? Tak to je další hádanka. -Trhnu sebou a usměji se. Pardon. No, Tasé říkala, že ve staré části Bordeaux konkrétně tady zabodnu prst do plánku města kde je to hustě obydlené a vidíš tam spoustu starých budov se po večer line zvláštní atmosféra. Po výzkumu a výslechu některých svědků je jisté že je to místo buďto prokleté, nebo jej nedávno obydlel nějaký mocnější démon. Takže náš úkol: kompletní čistka. Vlastně jsi asi ještě nikdy žádný kostel neprovedl očistou co? ušklíbnu se a vyhlédnu z okna. Dřív jsem byla přidělena k týmu který se na to specializoval. zahlédl jsi v mích očích prchavý smutek? Je to náročná práce a né každý jí dokáže správně. Zpravidla jeden Lovec čistí okolí od démonů a druhý, kterým se dřív říkalo Světec uzavírá brány kterými sem mohli ti démoni přijít a modlitbou očisťuje Poskvrněná a Prokletá místa letadlo trochu drcne Začínáme přistávat zdá se že se na to docela těším. Zvednu se ze svého místa kde jsem odpočívala a posadím se k tobě. Krátce tě políbím na tvář. |
| |
| Itrenor To slyším ráda otočí se k tobě a seskočí. Během pádu jí ze zad a pláště vylétnou vrány a vytvoří jí na krátký okamžik temná křídla díky kterým přistane bez úhon. Pak se zase vytratí stejným způsobem jako se stvořily. Přistoupí k tobě. V tom případě tě odvedu rovnou za šéfem. Ale nejdřív se musíme dostat na určité místo tím určitým místem je asi 5 hodin vzdálená oblast plná prastarých obelisků a mohutných menhirů pohozená jen tak v jaké si džungli. Kdybys nevěděl kde hledat neměl bys šanci to tu najít. Porost je tu tak hustý že máš se svou velikostí obrovské problémy tudy projít. Sem tam se ti za křídla zachytí trn či si strhneš šupinu o ostrou větev stromu. To ses za celou tu dobu nenaučil měnit se na člověka? Pravda, asi jsi to nepotřeboval, ale v místech kde se budeš nyní pohybovat to bude třeba. (pokud jsi to v deníku uvedl tak mě omluv- přehlédla jsem to) V jednom okamžiku prodírání kdy tě po celém těle pálí drobné ranky se tvá křídla bolestivě zachytí o velký ostnatý keř. Cítíš že se budeš muset opatrně vymotat nebo tě to bude hodně bolet. Už takhle máš blánu na několika místech trochu propíchanou. Bezmocně tam čekáš. Tvá průvodkyně se se shovívavým úsměvem otočí a osvobodí tě trochu zvláštním způsobem. Dotkne se rostliny a ta začne pod jejím dotekem usychat a vadnout. Vysála z ní život! Vážně strašidelná a mocná žena. Už tu jsme rozhrne houštinu a ukáže se silně zarostlé prostranství nějakého starého možná Aztéckého místa. Monolity a drobné i větší stavby na půl zhroucené, země- dříve překryta dlažbou je popraskaná.Historicky je to opravdu hodně hodně staré. Tohle bude dokonalé místo cítíš odsud silný proud energie. Jistě jste sem nešly jen tak. Dojde doprostřed jakéhosi nádvoří a zastaví se. Tak, teď mi musíš věřit a pevně se mě držet. Abych ti to objasnila, se svou silou jsem schopná přesunů i na místa jako je stanice Organizace. Když však semnou někdo putuje musí mi důvěřovat, nebo by nás taková cesta mohla oba zabít. Začínáš se bát? jo, trochu opravdu začínáš. A ta otázka ti k tomu dopomohla o to víc. Natáhne k tobě ruku. Opravdu jsi na vážkách- vložit jí do rukou svůj život-který ti zachránila. Vlastně už ses tomu upsal. Pravda, bylo to pár slov a činit se budeš až teď, ale i tak...Tímto rozhodnutím navždy ztratíš svobodu. Ale možná získáš o dost víc. Svým čekáním ti dává poslední šanci. Poslední rozhodnutí…Svoboda nebo moc? Jak dlouho ti však svoboda bez moci vydrží? |
| |
| Minulost Sleduji, jak dáma seskakuje a zjevení jejích křídel. Přijde ke mne a oznámí mi, že se vydáme na určité místo. Přikývnu a následuji ji. Po pěti hodínách cesty se konečně dostaneme do cílové oblasti, jíž je hluboká džungle. Průchod mi kvůli mé velikosti dělá veliké problémy. Každou chvíli mi trn či větev utrhne šupinu, či mne škrábne do již vytvořené díry. Po chvíli se dáma zeptá, jestli jsem se nenaučil už měnit v člověka. Překvapeně se na ni podívám. ,,To jde? Ne, nikdy jssem to nepotřeboval a nebyl nikdo, kdo by mi řekl, jak na to." Najednou se má křídla zachytí za keř a já bolestivě zasyčím. Po chvíli marného vrtění, kdy se snažím vymotat z trní se bezmocně podívám na dámu. Ta se jen usměje a přistoupí ke mne. Dotkne se keře, jež mne uvěznil a s hrůzou sleduji, jak vadne a usychá. Vysála z něj životní esenci! Po chvíli se ocitneme uprostřed trosek nějaké staré civililace. Najednou ve vzduchu ucítím veliký proud energie. To je síly. Co to je za místo? Uprostřed nádvoří mi řekne, abych ji důvěřoval, jinak se přesun nepodaří. Když se mne zeptá, jestli se bojím, otřesu se. ,,Jesstli se bojím? Jo, celkem i jo." Vzhledem k tomu, co jsem dneska viděl, se moc nedivím. Pak si všimnu natažené ruky. Když odmítnu, nechá mne jít nebo mne zabije? Když přijmu, ukáže mi opravdu, kdo vlastně jsem? Na chvíli zaváhám,ale nakonec se rozhodnu. Podívám se ji do očí. ,,Ergo bibamuss!" Pravím a stisknu svým pařátem její ruku. |
| |
| Simon Villa červen rok 2010 Benátky V dětství si opravdu neprožíval nejlepší okamžiky svého života. něco takového co na tobě praktikoval tvůj otec se ti silně zapsalo do duše a značně to ovlivnilo tvou dětskou psychiku. I když se matka snažila ti to vynahradit cítil jsi že nemůžeš být normálním dítětem. Né po tom co sis prožil, protože to samo o sobě nebylo dost dobře normální. Další ránou byla zrada tvých přátel v kterých jsi hledal útěchu. Propadl ses moc hluboko do své samoty a depresí a ani tvá milovaná matka si k tobě nedokázala najít cestičku. Dalo by se říct že jsi odmítl svět. A svět pak odmítl tebe a proklel tě když jsi učinil tu věc s otcem. Připisuješ to tomu že jsi dlouho nikde nevybil a nedokázal vybít své chmurné myšlenky a zvrácenou zlou energii. Věznil jsi jí v sobě moc dlouho a pak najednou vybuchla. V okamžiku který sis možná potají přál, ale jeho důsledek sis nikdy neuměl představit. Je tomu přesně dva měsíce. Ještě jsi nedokázal ze svých rukou smýt tu vinu... A kdyby šlo jen o sebevědomí, ale svět kolem tebe se změnil... minulost náhoda ti nemohla přát víc. Od té doby co tě matka dostala do opatrovnictví jsi ho neviděl. jen slyšel že se zadlužil, klesl ještě níže, samé sázky, děvky a tohle určitě nebyly ty hlavní prohřešky za které skončil i párkrát za mřížemi. Zrovna ses vracel z pozdního atletického kroužku (nebo si něco takového vymysli- třeba i naprosto jiný důvod) přes opravdu nevábně vonící ulici. Ale pokud si dobře pamatuješ tady to nikdy nevonělo jinak. I Benátky mají svá odporná místa a aby ses dostal domů jedním takovým jsi musel jít. Pravda, mohl jsi to vzít oklikou přes Kornelijův můstek, ale proč zacházet tak daleko? Jsi mladý a silný. Tobě tu přece nic nemůže hrozit. Zrovna jsi míjel dveře 'Chlupaté papuče' když se z nich vybelhal shrbený chlap a odporný zápach k tomu. Vrazil do tebe- ani se pořádně nestihl rozhlédnout do čeho to vlastně vrazil a už se hrbil a opíral u stěny mezi tím co obšťastňoval zemi svýma zvratkama. I tobě se z toho pohledu bouřil žaludek. Jak někdo může takhle klesnout? Pak muž zvedl hlavu a odhrnul si chomáče slizkých černých vlasů z obličeje. Dávej pozor kudy jdeš spratku zamumlal, vytáhl z kapsy ošuntělého kabátu flašku a potácel se dál ulicí. Zkoprněl si na místě. I když jsi měl vážný problém ho poznat ten přízvuk, ten nenáviděný hlas tě ujistil. Je to on. Hned ti v mysli vivstanula vzpomínka. Vzpomínka na tvého milovaného otce: Ne mami prosím tě ne! Já nechci k tátovi! Malý kluk se vší silou zapíral ale žena ho vlekla dál. Musela ho k domu přímo donést. Zazvonila na zvonek a chňapla ho za ruku aby neutekl. V jejích očích byl vidět smutek. Když zvonek zacinkal sklonila se k malému chlapci a pevně ho objala. Musíš být silný Simone. Slib mi to, už to brzo přestane, slibuju. Brzo se postavím na vlastní nohy a už otce nikdy neuvidíš otřela si osamocenou slzu. Dveře se otevřely. Stál v nich lehce shrbený muž nevábné vůně a vzhledu. Zazubil se na půl zkaženými zuby, vtáhl chlapce dovnitř a zabouchl jí dveře před nosem. Přitiskla se ke dveřím a zabouchala na ně. prosím! Neubližuj mu! Prosím! celé tělo se jí roztřáslo mocnými vzlyky když prchala pryč. Chlapec byl vtažen do temnoty a smradlavého hnusu. Jediné světlo se snažilo proplazit dovnitř skrze rezavé zarostlé žaluzie. Marně. Simone, Simone....rád tě vidím synku. Pojď sem ke mě nebylo na výběr. Chlapec se k muži přišoural a zkoprněl hrůzou. V něčem co se podobalo kuchyni stál uprostřed bordelu lavor s vařící vodou. Muž se široce šklebil. Chlapec začal couvat a dal se na útěk, ale otcova ruka ho chňapla a zvedla za vlasy do vzduchu. Chlapec se rozeřval bolestí. Ticho spratku! Jsi špinavý a musím tě umít. Jinak by se na mě maminka moc zlobila a nikdy to neprobíhalo jinak. Ale teď, teď se budeš moct pomstít. Ani nevíš kam se poděla tvá lidskost. Nikdy jsi nikoho nezabil, ale taky nikdo si to nezaslouží tolik jako on. Takový člověk si nezaslouží žít. Né on není člověk! |
| |
 | Cesta domů Už jsou to asi dva měsíce co jse to stalo. Opět jsem se vracel z Atletiky. Jelikož na mě doma čekala návštěva, vzal jsem to zkratkou kolem 'Chlupaté papuče'. Nebylo to poprvé co jsi tudy od té doby procházel. Ba naopak. Procházel jsem se tudy často, skoro každý den a sledoval jsem zda to vyšetřuje policie. Ta ovšem o kriminálníka a ochlastu zájem nejevila. Nikdy jsem tu nezahlédl ani jednoho příslušníka policie. Dnešní večer se mi však hlavou začali honit vzpomínky, podlomili se mi kolena a já skončil v bahně se slzami v očích. Jak sem to mohl jenom udělat, odpravit svého otce jako nějaké prase na jatkách. Proč?! Proč?!! zakřičím chvějící se smutkem ale i vztekem. Udělal jsi správně, zasloužil si to, zažil si mnohem větší utrpení než on našeptával mi hlas v mé hlavě. Vzopmínám si ale, že v tu chvíli, kdy jsem ho zabil, jsem cítil nejen touho pomstít se, ale také něco jiného. Nechtěl jsem si to přiznat, ale někde hluboko jsem cítil, že je to tak. Byla to radost z krve a mrtvého těla. Měl jsem radost, že jsem zabil člověka. Tuto myšlenku jsem s vynaložením veškré síly zaplašil, a opět se vidle cestou domů. Doma však nikdo nebyl. Asi se zastaví jindy pomyslel jsem si a vydal jsem se do koupelny. Bál jsem se podívat do zrdcadla, avšak nakonec jsem tu odvahu našel a podíval jsem se. Pohled kerý se mi naskytnul jsem nečekal a vyděsil mě. Změnil jsem se. Sice jen nepatrně, ale změnil. |
| |
| Ulice „Tak zatím“ rozloučím se ještě rychle s Mortem, když cítím, jak se mi strácí v mé vlastní mysli. Obhmatám si záda a zjistím, že ten plášť si vzal Morte sebou. Asi to tak je lepší. V tuto chvíli... Malou chvíli se znažím Yoshiho vzbudit, ale je mi jasné, že stráta krve a celkové vyčerpání dělá své. Zkusil jsem ho vzít do náruče, ale po pár krocích jsem zjistil, že i já na tom nejsem zrovna dobře i přes svou skvělou fyzickou stránku. Několika děnní ztrádání těla si vyžádalo svou daň. Vezmu tedy Yoshiho paže a vláčím ho na ramenou. Jdeme pomalu, ale jistě. U každých dveří se zastavím a nahmatám kliku. Všude zamčeno. U jedněch dveří se zastavím a pohodím si trochu Yoshiho, který mi začal ze zad sklouzávat. Znovu se dám do pohybu. Dostat se co nejdál nebo se schovat... Za nedlouhou dobu to tu bude obrácené vzhůru nohama, aby mne našli... Obloha zahřmí a několik dešťových kapek doprovází předzvěst bouře. Rozhlédnu se před sebe a s heknutím zastavím. Na rohu stojí nějaká osoba. Přitáhnu sebe s Yoshim ke zdi a snažím se schovat nás ve tmě. Po prohlédnutí cedule, svítící nad mužem zjistím, že označuje veterinární ordinaci a z toho jsem logicky usoudil, že onen muž bude veterinář. Tedy doktor. Nějak dlouho jsem se nerozhodoval co dál. Ulehčil mi to Yoshi. Potřebuje pomoct a hned. To je teď na prvním místě. Jak jsem se znovu dal do kroku, začal jsem si uvědomovat, jaké máme štěstí. Alespoň jsem v to doufal. „Pomoc...!“ zavolám, když jsem byl od muže tak daleko, že si nás musel určitě všimnout. „Mého přítele postřelili! Potřebuje ihned pomoc!“ vrhnu po doktorovi upřímný, zoufalý výraz. |
| |
| Itrenor v okamžiku kdy jí podáš ruku cítíš že je podivně studená. Přivine tě k sobě. Voní. Asi jako uschlé růže, ale je to zvláštní vůně co ti dráždí nos a zároveň tě dostává do jaké si extáze. Když si to tak uvědomuješ, vlastně vše v její přítomnosti -stejně jako ona samotná hraje na dvě strany. Je krásná jako žena , při tom ošklivá svou temnou silou, ze zad jí rostou temná křídla- přesto se tvářící jako křídla andělů. Působí příjemně a její slova hladí a hřejou, přesto tě zebe....Je jako jedna velká hádanka. žena plná tajů.... Temná dáma. Tajů co se skrývají v Temnotě. ... Zatočí se ti hlava. Cítíš jak se tvé i její tělo začíná rozplývat. Cítíš panický strach ale její malá- přesto velká náruč tě konejší. Pokud máš otevřené oči vidíš jak se vaše těla mění v temné cáry a z těch cárů se stávají vrány... Pak vzlétnete. Odproštěni od hmoty těla a duše. I když si sám sebe uvědomuješ stejně jako jí cítíš jako by se tvé tělo rozdělilo na kousíčky a kroužilo kolem tebe. Své dračí tělo nevidíš stejně jako její lidské tělo. Země se od vás vzdaluje a dosahujete rychlosti které tvé oči nestíhají. Je zvláštní že v této formě necítíš vliv ovzduší. Ani vítr, ani chlad, ani dotek slunce. Jako by jsi byl a zároveň nebyl. Z ničeho nic se ti zatmí před očima. Tohle tvá mysl nezvládá. nemůže to pochopit a ani jí to nezazlíváš. Pokud se necháš ukolíbá tě klidné bezvědomí. Vstávej dráčku vůně suchých růží. Sklání se nad tebou a probouzí tě. Nejste na zemi, nejste ve vzduchu, ale přesto cítíš ‚pevnou‘ půdu pod nohama. Kolem tebe je spousty pachů, energie a magie že je těžké než si uvědomíš kde vlastně jsi. Stačí výhled z okna a máš jisté tušení. Kolem vás je vesmír. Když se pořádně rozkoukáš vidíš bílou čistou palubu- konkrétně nějaký pokoj do kterého tě uložila. Tušíš že všechny ty věci kolem tebe jsou součástí moderní techniky, ale jelikož jsi v klášteře moc takových věcí neviděl netušíš k čemu slouží. Kdyby je viděl člověk na zemi vyrazilo by mu to dech. Technologie co je zde se nedá srovnávat s technologií co je dole. Tahle je mnohokrát pokročilejší. Temná dáma dá ruce v bok. Vítej na lodi Asspel. Nechám tě chvilku vydechnout než tě tu provedu na nic nesahej, snad jen pokud máš hlad nebo žízeň. přejde na druhou stranu pokoje kde zdánlivě nic není. Ale na stěně se rozvlní obrazovka a ona jí začne dotyky dávat pokyny. Za jaké si hlavní nabídky dojede až k jídelnímu meny. Jídla jsou tu na obrázkách –od krvavých bifteků přes společenská jídla, řecké saláty, čínskou kuchyni až odporné slizké blevajse. Je dost možné že bys tu našel všechno. Krom jiného- když si nějaké jídlo vybereš a odklikneš vypustí obrazovka dovnitř jeho vůni. Pak to stačí jen potvrdit a za chvíli ti ho sem dovezou. To samé je tu s pitím. Ale bez vůně. ušklíbne se. Podle toho výrazu je zjevné že tyto prkotiny považuje za zbytečnost. za hodinu se vrátím, odpočívej znělo to skoro mateřsky. Pokud jí nezastavíš nějakým dotazem či přáním tak zmizí. |
| |
| Kazuki stařík sebou trhne Co tu tak hulákáš spratku? Je dávno do večerce. zavrčí. Podle vzhledu vypadal rozhodně mileji, ale hlas já nerudný jako starý dědek který žije svůj hořký život sám. Mrzout. Zamračí se tvým směrem a musí si dát na nos brýle co mu visí na krku aby na vás vůbec viděl. Očekával bys že se jeho šedé kalné oči zaplní děsem, ale nevidím v nich žádný cit, žádný výraz. Dost možná zavolá policajty, dost možná- což bys podle jeho vzhledu očekával vletí do baráku a vyběhne ven s nabitou puškou a postřílí vás jako psy. Docela bys chtěl být na Yoshiho místě. jen si tak tiše krvácet a nevědět o světě kolem. Tohle je docela prekérní situace. Nemáš nic čím bys jej mohl uplatit. jen svá slova Morta....Vlastně toho už taky ne, dneska pro tebe udělal dost. Stařík přiloží cigaretu k ústům. Nejste fetáci nebo tak něco? Ne...hádám...podle toho nemocničního pláště a výzkumný laboratoře co se krčí támhle v dálce...hmmmm počítáš sekundy a každý jeho čin jako by trval století. Pomalu típne cigaretu, ještě jednou si vás změří pohledem. Mezi tím s Yoshiho stále utíká život. Pojďte dál. zazubí se na vás a nechá ti otevřené dveře. Spíš si čekal že začne vyšilovat nebo tě prošpikuje olovem. Ale nezdá se, že by to hodlal opakovat. vede tě do spodního patra kde to přes den funguje jako veterinářtsví. Klíč zacvaká a do nosu tě udeří pach dezinfekce a zvířat. Zamkne dveře a rozsvítí. Je to asi nějaký osobní drobný veterinář. Je to tu dost malé. Možná má pod sebou tak jednu sekretářku nebo nikoho. Ale dobře udržované a čisté. Zahrne zadní místnost odkud to z klecí a boxů kňučí, vrčí pípá a píská. A pak na lůžko rozprostře prostěradlo. Polož ho sem než mi ušpiníte podlahu, rozvaž mu ránu a drž na ní tohle jasně vidí že na tom nejsi nejlíp, ale momentálně tě potřebuje. Do ruky ti dá v kleštích tlustý, ustříhlý kus vaty namočený v dezinfekci. Než ránu stihneš rozvázat už mu do ruky bodá nějaká sedativa na utlumení bolesti. Yoshi se krátce propne a sykne. Ne, nebylo to znamení že se probral z bezvědomí. Už to tu zvládnu. Třetí klíč s dírou uprostřed. Druhé patro dveře hned naproti schodišti. Udělejte si pohodlí, klidně i čas a pro bůh vemte si nějaké čisté oblečení- šatník je v předsíni. ano je to znamení toho že tě vyhání. Jako by vycítil tvou nejistotu ušklíbne se a ukáže na pevný telefon zde a položí k němu mobil ve své kapse. Nic víc k tomu neříká a věnuje se své práci. Můžeš šňůru přestříhnout a mobil si vzít. Tenhle stařík nikoho nezavolá. A tebe napadá proč to vůbec všechno dělá? |
| |
| Letadlo do Francie S hlavou opřenou o ruce a lehkým úsměvem na tváři jsem Ívé sledoval. Ve tváři jsem měl po dlouhé době vepsáno i něco jiného než divokou nespoutanost. Byl to klid. Klid medvěda sledujícího malé kotě honící se za klubíčkem. Co já bych si bez ní počal? napadlo mě už po několikáté. I když říkala že už mi pomáhat nemůže a je to na mě, jestli ovládnu svou sílu, nebo to bude naopak, věděl jsem moc dobře že jediné co mě drží při zdravém rozumu je její blízkost. Nebýt jí, kdo ví co by ze mě teď bylo. Lehce jsem sevřel levačku v pěst. Docela jsem jí záviděl její schopnost cestovat mezi hvězdy a čerpat tam energii. Já když zavřel oči neviděl jsem nic víc než šílenství a zuřivost a když jsem spal...když jsem spal viděl jsem peklo. Tak jsem se naučil nespat. Většinu času jsme strávili stejně prací a když jsme měli volno, milovali jsme se. Byl jsem vděčný za to že na spánek ani nemám čas. Bál jsem se toho. Mám já to ale zvláštní život. Sám sebe se děsím a láska mého života mě zase neustále mate. Čím víc jsem nad ní a tím co se kolem ní přemýšlel, tím méně jsem toho věděl. Byla pro mě tajemstvím. Nedokázal jsem v ní číst. Snad jen jsem chápal tu ironii osudu že někdo jako ona, s tak krásnou mocí pocházející snad od Boha samotného se zamiloval do někoho jako mě. Budoucího emisara Pekla. Ďábel se musí asi lámat smíchy když mě vidí. A máma nejspíš taky, pokud žije a já tak nějak doufal že ne. Protože kdyby byla živá, znamenalo by to že bych ji dříve nebo později potkal. Snad jediná věc které jsem rozuměl byl pohled kterým se na mě dívala. I v mích se ten smutek objevoval. Tušil jsem proč tam je. Jednoho dne, až se přestanu ovládat, nejspíš to bude ona kdo mě zabije. Věděli jsme to oba, ale ani jeden jsme o tom nemluvili. Heh, za co se omlouváš prosím tě? zeptal jsem se s úsměvem a pozorně poslouchal zadání úkolu. I když pro mě to bylo většinou stejný. Najít nepřítele a roztrhat ho na kousky. Já a očistit kostel? No tedy...a pustí mě ti pantáti nahoře vůbec do kostela? Víš že mě nemaj zrovna v lásce. píchl jsem prstem směrem nahoru. Bylo jasný že myslím Boha a jeho partu. Byl jsem zamyšlený, takže jsem si ani nevšiml že se zvedla a sedla si vedle mě. Polibek jsem ale rozhodně zaregistroval. Chápu ty má světice usmál jsem se a polibek ti vrátil. Takže já roztrhám na kousky všechny malí brášky co se objeví v okolí a ty jim zabráníš zavolat si kamarády. To je dobrej plán |
| |
| Fatzke-minulost původně to začalo jako hra. Ty a tvá sestra Selenia (téměř poslední žijící z vašeho rodu) zvaná též Temná dáma jste si daly za úkol že se přidáte k Organizaci aby jste o ní zjistili co nejvíce. Jedna tvá část prahla po tom žít s ostatními jako jsi ty, ale hluboko uvnitř tebe se probouzelo něco mocného co chtělo být samostatné a zabíjet všechny ostatní. Vždycky když jsi šel, sestra šla za tebou. Když slavila své narozeniny (né po způsobu lidském- ve vašem měřítku to nemá žádný význam. Slavíte po stovkách, né rocích) měla přání a to podívat se sem. U ní to byla čistá zvědavost u tebe se z toho vybudoval plán. Věděl si že tu nebudeš chtít zůstat a pokud se někdo bude stavět proti Organizaci budeš to ty. Ale pokud je tvá mladší malá přesto velká sestra spokojená tak jí tak zatím necháváš. Konec konců ještě jsi nezjistil dostatek informací o tomhle světě. Ještě nevíš kdo je ten velký Šéf zde jakou sílu má hlavní počítač Tasé a kolik vesmírných lodí organizace vlastně má. Ještě toho spoustu nevíš. Co se děje s výjimečnými Božskými tvory které chce Šéf osobně místo aby je posílal zpět na jejich místo v nebi.... Ležíš ve své kajutě a přemýšlíš o dalších krocích. Jak obejít všechna zařízení zlákat pár slabých duší, vymámit z někoho informace. Proto jsi jí ani neslyšel. Nemusel si. Jako svou sestru jsi jí vycítil dřív než vůbec vstoupila. (takhle jí vidí lidé, tohle je její lidská podoba, to z pravé strany je její démonická podoba.) Naklonila se k tobě a dala ti pusu na čelo. Právě jsem byla na Odchytu bratříčku. Nebudeš tomu věřit. Určitě jsi zaslechl zprávy z okolí kláštera svatého Petra v Horkesley o tvorovy co zapaluje vesnice a zabíjí ovce. Nebyl to démon, ale bytost která nám v legendách vyrůstala po boku. Je to drak i když mladý má moudrost a sílu svých předků když mu ukážeme cestu… odmlčí se a posadí k tobě na postel. Chtěli ho zabít, ale myslela jsem že by se nám mohl hodit. Navíc to vypadá že má o něj Šéf osobní zájem. Třeba si ho pustí k tělu...myslím že by nebylo špatné získat si Itrenorovu přízeň. Co ty na to? zvedne se. Cítíš její mladou svěží moc. Vždycky jí nevědomky uvolňuje když jí něco nadchne nebo zajímá. O tolik rozdílnou a přesto stejnou jako je ta tvoje. Kdyby nebyla tvou sestrou zamiloval by ses do ní. Ale ty jí i tak miluješ....ale jen jak je vám dovoleno. Vyrůstaly jste bez rodičů aby jste poznaly krutovládu světa taková jaká je. Máte jen jeden druhého. Nic víc.  Tasé Navíc: Další sourozenci se oddělili, pár jich zahynulo. Nyní jich z 6 žijou 3. Vy dva a tvé dvojče(ale ty se narodil první) o kterém nemáte žádné informace (pojmenuj si ho dle libosti) pokud ti některé informace nesedí pouprav si je dle libosti. |
| |
| Příšerná noc - dodatek Po výborné sprše jsem zamířil rovnou do postele. Po chvíli přemýšlení, se mi nakonec podařilo usnout. Hned se mi však hlavou začali honit zlé sny. Simone, Simone....rád tě vidím synku. Pojď sem ke mě řekl mi otec. No nic co mi zbývá řekl jsem si a vydávám sena cestu k němu. Náhle jsem však zahlédl ten hrozný škopek, ve kterém je určitě vařící voda. Pokusil jsem se utéct, ale on mě chytil za vlasy vytáh mě do do vzduchu a až po krk mě ponořil do vařící vody. Křyčel jsem hrozně, ale jelikož byla zavřená okna, nikdo mě asi neslyšel. Jednou se ti za všechno pomstím!! řekl jsem si v tu chvíli se slzami v očích. Dávej pozor kudy jdeš spratku zamumlal ožrala, který do mě vrazil. V tu chvíli jsem ho poznal. Byl to on. Mě ale nejspíš nepoznal, a pokračoval v cestě. Teď se ti pomstím ty svině za ty roky utrpení, který si mi působil. pomyslel jsem si a s touhou po pomstě. Když jsem ale udělal první krok, stalo se se mnou něco neočekávaného. Vytáhl jsem nůž, a začal přemýšlet jak to provedu. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, ale já šel tak potichu, že by mě ani neslyšel střízlivý člověk natož ožrla, který sotva šel. Také jsem šel tak, že kdyby náhodou šel někdo před ním, tak aby mě neviděl. Rozhodoval jsem se - srdce nebo krk? srdce nebo krk? Nakonec jsem však vybral nejhorší variantu. Vynořil jsem se zaním jako stín ( tak by to připadalo někomu kdo by se na můj čin koukal za předu ) a podřízl jsem ho jako nějaký prase. Poté jsem bezvládné tělo odtáhl do temné uličky, zabalil do největšího pyle na odpatky a nastrkal ještě k němu plno jiných hnusů. Poté jsem ho hodil do popelnice zavřel výko a odběhl. Všechno jsem dělal samozřejmě s rukavicemi. Už dlouho jsem něco podobného plánoval, ale nikdy mě nenapadlo, že to uskutečním. Poté jsem odběhl do nedalekého parku a tam jsem pod nejvetší trnitý keř zakopal nůž. Poté jsem se vydal domů. Až v posteli jsem si uvědomil co jsem to spáchal a hlavně jak jsem to spáchal. Jako bych byl nějaký predátor a on nějaká antilopa která neumí chodit ... A poté jsem se probudil. Probuzení také nebylo růžové. Bylo asi půl třetí a vzbudil mě projíždějící náklaďák. To se mi nikdy nestalo a už vůbec né v dobu kdy mám nejtvrdší spaní. Dále mě také zděsil pohled na mé oči v zrdcadle. Oči mi lehce svítili smaragdovou barvou. A také bylo divné že jsem vůbec k zrdcadlu na druhé straně místnosti dohlédl v době, kdy byla největší tma. A nejhorší bylo že to o se mi zdálo nebyly sny, ale vzpomínky. |
| |
| Francie rýpnu tě prstem do hrudi a pak ti zvednu bradu. Nejsi na tom tak bídně že by ses měl bát kostelů. Teda- to si myslím. V okamžiku kdy bys totiž dosáhl na takovou úroveň by ses....mě nemohl dotknout. skousnu si spodní ret a krátce se odvrátím. kdo ví co jsme tím myslela. Každopádně tě chytnu za ruku. Už jsi tu někdy byl? hledím z okna kde se pod námi rýsuje pochmurná oblast Bordeaux. Nenajdeš tu žádný svítivý barák jako u nás v Čechách. Barevně je tu vše lazené do šedé až černé. Až bude noc jistě budeš ve svém živlu. Působí to tu docela strašidelně. Když letadlo přistane na ranveji vezmu si svůj kufřík (v kterém mám schované i své dvě katany-nošení zbraní na veřejnosti tu nemají moc v lásce) a seskočím dolů dřív než by nám někdo stihl přistavit schody. Párkrát se zatočím na místě a rozhlédnu. Na tváři úsměv blaženosti. Úsměv dítěte. Máme to ale krásné počasí že? je opravdu krásně. Teplota 32 stupňů je vyvážena studeným větříkem takže je i na sluníčku docela příjemně. Až to doděláme, vezmu tě na jednu krásné místečko.... zní to opravdu lákavě. Něčím jako prohlídkou procházet nemusíme. Náš pilot nás na svou osobní speciální kartu protáhne zadními východy. Tak podle mapy nám bude trvat cesta do staré části asi 3 hodiny. Metrem. nebo půjdeme pěšky? |
| |
| Simon Villa-sny a vzpomínky je jisté že tu noc jsi to nebyl ty a taky, že jsi měl neskutečné štěstí. Když nad tím teď bádáš je tu pár nesrovnalostí. To že se běžně domů plazíš hodinu a Tu noc jsi vše stihl (i s úklidem mrtvoly a nože+ cesty dom) během půl hodiny jde naprosto mimo tebe a je to skoro nepodstatné. Ale tu noc jsi vyděsil sám sebe. když jsi se za ním plížil jako dravá šelma, měl jsi jedinou myšlenku a starý dobrý Simon jako by zmizel. Když jsi ho zabil necítil jsi nic. Žádné výčitky svědomí, prostě jsi byl zvláštně prázdný jako by jsi procházel cizím zážitkem či snem. To co jsi s ním prováděl by jsi obyčejně nedokázal. Ale když jeho krev začala stříkat na tvé tělo, chroptěl a umíral ve tvém smrtonosném obětí, skoro jsi předl spokojeností. Zpravidla sis sám sebe měl uvědomit už po jeho smrti, ale Simon jako by tam prostě nebyl. Vše jsi dokonale uklidil, nezbyla žádná stopa. Probudil ses skoro k večeru. Prospal jsi téměř celý den. Ale cítil ses svěží a to celé sis vykládal jako svůj podivný sen- možná vroucné přání. Vzbudil ses vymydlený a čistý. Když jsi potkal matku zhroucenou v kuchyni s čerstvými novinami v rukách pochopil jsi že to nebyl sen. proč ale plakala? Copak ho i po tom všem měla ráda? Ale tvá hlavní myšlenka při které ti skoro vyskočilo srdce byla: zabil jsi. Zabil a necítil jsi u toho nic Začal ses bát sám sebe. A co víc, začal ses bát světa kolem sebe. Týden ti trvalo než jsi do něho zase vstoupil, do běžného režimu ranního vstávání, školy a svých kroužků. Ale co se to stalo se světem kolem tebe? Ráno s tebou přecházela přechod partička duchů, před školou jsi viděl podivné pestré, kulaté cosi co vířilo, mělo to v průměru asi metr, vznášelo se to nad zemí a každý kdo tím prošel měl najednou lepší náladu. Ale nezdálo se, že by to oni viděli. Při tělocviku jsi nechtěně praskl míč na volejbal vlastním nehtem. V jedné učebně se u stropu houpal párek mrtvol. Při odpočinku v parku se z ničeho nic dolů sneslo toto  Velikostně mohl mít tak 30 centimetrů, přistál na sedátku chvilku se slunil a pak se zvedl. Prve na tebe mrkl a pak začichal tvým směrem. Nakonec dvakrát zaskřehotal a zase oldetěl. Svět se změnil. Nebo jsi ho začal jinak vnímat? když jsi šel domů a pokoušel ses odvrátit smrt sebevraha, spíš sis začal myslet že ses praštil do hlavy. Oni ho neviděli. Místo toho se zdálo že jsi tu sebevrah ty. Raději jsi odtud utekl. Další den jsi náhodou tím místem procházel ve stejnou dobu a opět jsi toho plešatce viděl skákat. Nepomohl jsi mu. Na internetu sis tu událost našel ve starých novinách. Je to deset let zpět. 30 letý úspěšný podnikatel přišel o práci a manželku najednou. Tak skočil. Máš za to že tam vzadu za ním bylo něco co ho postrčilo. Třetí den jsi se tam šel podívat znovu-ve stejný čas. Viděl jsi ho. Odporného tvora který stál za tím mužem a šeptal mu aby skočil, ukončil svůj život.  Tvůj rozum se tomu bránil, ale nějak ti došlo že jsi svědkem vzpomínky co uvízla v čase. Ale ostatní jí nevidí. Jen ty. A takových věcí tu bylo ještě spousty. nyní Je červen rok 2010 ráno a ty jsi měl opět tu samou noční můru. Asi je v pořádku že máš výčitky svědomí. Vražda tvého otce byla odložena do případu: nedořešené. Vyptávali se tě, ale žádný důkaz na tebe neukazoval. Ohromila tě tvá vlastní intelligence a vynalézavost. Vynalezávost profesionálního zabijáka. Už jsou to dva měsíce…a za tu dobu se z tebe stala šelma. Sedíš na posteli a jako vždy o tom bádáš, ale nic nového nevyřešíš-jako vždy. Na tvé okno zaškrabe černý kocourek a dožaduje se vstupu dovnitř. Od Té události si tě zvířata velmi oblíbila. Zvláště co se koček týká. Jsou prázdniny. Máš pocit že ti matka na dnešek slíbila něco extra. Návštěva zologické. Sám sis jí vyžádal, protože sis chtěl ověřit jestli tvé nové ‘kouzlo’ působí i na větší šelmy. Navíc, od té doby co otec ‘zemřel’ si našla konečně dobrého přítele, který náhodou pracuje v té same zologické (nevím jak daleko od Benátek nějaká zologická je- takže s eomlouvám že neudávám žádné jméno) a krmí zvířata. (pokud se ti zologická nelíbí jako další plan tvého dnešního dne, klidně si vymysli něco svého- ale logicky beru že o svých schopnostech budeš chtít zjistit něco víc) |
| |
| Nashita rok 2010 červenec. Lokace: Hatra-Írák K večeru ti zavolal šéf a naléhavě se dožadoval tvé přítomnosti při zítřejší akci. Mluvil rychle a znělo to jako by tomu sám nevěřil. Což znamená něco opravdu velkého a pokud to dobře zpracuješ třeba tě I povýší. Volal ti v půl jedné a ty jsi poznala že pokud chceš být na místě dřív než ostatní čmuchalové z okolí, musíš vyrazit co nejdřív. Vzbudila si svého přítele kameramana s kterým občas pracujete v týmu(jeho osobnost a jméno si můžeš vymyslet sama-nebo to může být tvá přítelkyně Nadara Musafi,), zajela do práce, vyzvedla potřebný material a v 4 hodiny ráno jsi byla na místě(nevím jestli to časově souhlasí. Je to Sever Iráku a nemám potuchy kde je Dubai. )Takže jste klidně mohli I letět letadlem) Kamera přijela o hodinu dýl. Místo bylo obalené páskou se zákazem vstupu a na místě zatím bylo jen pár policajtů, ale podle jejich bílých obličejů jsi poznala že půjde o něco velkého. Nebyl pro vás problem proplížit se dovnitř  oblast ještě nebyla tak dobře zajištěná, takže šlo o opravdu čerstvou věc: Nashito? jsi tam? ty spíš? Tak koukej přestat! Je to opravdová bomba! Přítel byl zrovna v terénu a viděl to na vlastní oči. Teď ho vyslíchají, ale když si pospíšíš můžeme mít první čerstvé zprávy co se tam vůbec stalo. Trosky v Hatra- vem si co potřebuješ, ale hlavně rychle! Je to tip co jde rovnou k věci. Kdyby nebyl asimetrický (asi metr na výšku asi metr na šířku) jistě by tam jel sám. Ale zrovna od tohoto nerudného člověka jsi budíček moc neuvítala. Stačilo si odposlechnout rozhovor dvou policajtů z okrsku a zamířili jste do středu bývalé městské pevnosti. Dál jste mohli jít po čichu. Na probořeném náměstí nehrálo opravdu spoustu věcí. Žaludek se ti začal bouřit dříve než tato oblast vylezla z trosek, ale že to bude tak odporné jsi opravdu neočekávala a to jsi už pár hnusných věcí za život viděla. Krom všude přítomného hejna much a kyselého zápachu hnilobi tu byl velký krvavý flek o rozloze 70 metrů s přídavkem nějakého neidentifikovatelného sajrajtu navrch. Kdyby to při té velikosti bylo možné asi by sis myslela že někdo z letadla vyhodil slona a ten se tu opravdu parádně rozprskl. Ale kousky ještě očouzeného masa nemluvily o rychlém letu. Spíš to vypadalo jako výbuch. To by však barva krve (opravdu to byla krev) nebyla tak jasná a okolí by bylo značně zaprášené a očouzené. Nevíš s čím si se to právě setkala, nebo co se tu stalo, ale na chvíli tě ovládla panika a starch. Pak jsi to ale rychle překousla. Tohle bude trhák. Když ses otočila ke kameramanovi viděla jsi jak je opřený o jeden starý sloup a zvrací. Opravdu- ten zápach byl příšerný. Ale nikdo nikde v dohledu. Jestli chcete něco nafotit tak musíte začít…Jiná příležitost už asi nebude. |
| |
| Bordeaux Nebudu moct se tě dotknout? Co tím myslíš? zeptal jsem se dost zmateně. Na můj vkus tu bylo až moc tajemství a nezodpovězených otázek. Chtěl jsem odpovědi, alespoň jednu. Když mě chytila za ruku, svou volnou jsem jí lehce přejel přes tvář. Už jen kvůli tomuhle tak hluboko nepadnu... vykouzlil jsem další ze svých úsměvů. Ne, nebyl ale nějakým způsobem...cítím se tu víc doma než v Čechách. Přiznal jsem se a zkoumavě sledoval temnou krajinu pod námi. Ještě před pár měsíci bych ji označil za pochmurnou až neobyvatelnou, teď se mi to z nějakého důvodu líbilo. Těsně po přistání jsem následoval tvého příkladu a vzal si své objemné zavazadlo, obsahující mé cello a pár dalších nezbytných věcí, načež jsem skočil za tebou a dopadl rovnýma nohama na přistávací plochu. Na rozdíl od tvého ladného přistání můj dopad na rovné nohy zněl jako by z letadla skočil slon. Ehm...na přistání musím ještě zapracovat zatvářil jsem se omluvně, ale hned jak jsem viděl její až neuvěřitelně děcky šťastnou tvář výraz jsem změnil na nadšený. V duchu jsem si umínil že nedovolím ničemu a nikomu aby zničil tohle její štěstí. Jo, podstatně lepší než když jsme odlétali spokojeně jsem natočil tvář směrem proti chladnému větru, který mi tak chyběl v betonovém vedru místa našeho odletu. Je tu vážně nádherně...dokázal bych si představit tu žít... zamumlal jsem dost nahlas i když bylo jasné že mluvím jen sám k sobě. Hmmm, těžká otázka svraštil jsem čelo jak jsem hrál usilovné přemýšlení. Čím dřív to dokončíme tím dřív budeme mít volno ale... rozhlédl jsem se kolem sebe ještě jednou a zavzpomínal co jsem viděl z letadla. Metro je strašně neosobní. Dal bych přednost procházce jestli ti to nevadí... |
| |
 | Hatra, Irák, Perský Záliv Môj pobyt v Bagdade sa už chýli ku koncu. Celý deň som chodila po okolí a zbierala materiál na reportáž. Na rozdiel od amerických reportérov, zvedavá žena v abaji nevyzerá nebezpečne. Pritiahla som si šatku tesnejšie a zamierila na trhovisko. Nie,že by som toho dnes stihla málo. Podľa všetkého sa mi podarilo dostať na stopu jednej teroristickej bunky, ktorá chystá bombový atentát na mierové jednotky OSN. Môj fotograf, Ahmed Hasari, si takmer zodral nohy, keď ma nasledoval. Nie je bežné, aby sa tu žena prechádzala sama a tak pár, v tradičnom odeve, nebudí pozornosť. Niekedy je to však nebezpečné. Obzvlášť tu. Aj pre to chcel šéfredaktor, aby sme do Iráku šli my, miestny. Také fotenie spoza rohu členov teroristickej bunky so sebou nesie príval adrenalínu. A dnes ho teda bolo dosť. Večer sme šli do domu, ktorý nám prenajal štáb. Je to pohodĺnejšie, ako hotel. Dala som si sprchu, kým Ahmed pozeral telku. Už som sa chystala spať, keď zavolal šéf... Bolo pol jednej ráno a znel nadšene. Zdvihla som telefón a už z prvých slov bolo zrejmé, že ma chce poslať na reportáž článku roka. Možno to bude aj na Pulizerovu cenu. Pozorne som si ho vypočula a zišla dole za Ahmedom. Ten pri telke zaspal a tak som ho musela zobudiť. Nemá význam strácať čas a treba hneď vyraziť. Cez púšť sme sa trmácali skoro do štvrtej. Ako dobre, že auto má klimatiku. Šoférovala som ja. Hnala som sa čo najrýchlejšie. Pitný režim je na púšti dôležitý a tak v kufri parkuje celá basa vôd. Konečne sme dorazili na miesto, kde sme mali spraviť reportáž. Vystupujem z auta a zamykám ho. Ahmed berie zrkadlovku. Toto nie je hocaká bežná reportáž. Ja si vezmem tašku so svojimi pomôckami a už sa pomedzi nepozornú nedostatočnú stráž plížime až na miesto činu? Najprv sme zacítili príšerný zápach. Dobre, že šatka na hlave je tesno uviazaná. Po tom, keď sme vyšli spoza rohu, sme to uvideli. Pri Alláhovi! Čo sa tu stalo?! Otočím sa na Ahmeda, ale ten zrovna vyprádzňuje obsah svojho žalúdka. "Ahmed, daj sa do kopy. Toto musíme nafotiť. Rýchlo." Z tašky som vytiahla diktafón a začala si robiť poznámky pre článok. |
| |
| Ano, jejich krev by byla použita… ale nikoliv jako svítidlo, ale nýbrž jakožto doplněk pro mne… teda kdyby se mnou pejsci šli… jenže oni nešli. A tak sem se hold sama prošla po neviděných schodech až úplně na poslední, a to i přes to že se zdálo, že schody nemají konce, přesto zlověstné bručení oddychujícího tvora přibližovalo s každým překonaným schodem. Ozvalo se drobné šplouchnutí, jak další fosforeskující kapička dopadla na zem, a chvilku za ní na ni dopadla má noha, a vedle ní pomalu přistála druhá, doufajíce že tam schod je, a pokud ne, tak se hold prvá noha musela posunout. Cesta to byla hrozná… a pokud vezmu v potaz mou chuť k „Jídlu“… no, prostě řečeno, zrovna teď jsem ochotna vraždit za trochu krve, ale už začínám cítit lehkou slabotu z jejího nedostatku, ale zatím nic až tak vážného. Další kapka dopadne přede mne, a má noha se už pohybovala na její místo, když se „podlaha“ kam dopadla, pohnula… ale bylo příliš pozdě, a já tam, při pokusu o zabrzdění nohy, spadla celá. A až teď jsem si uvědomila jak vlastně ve skutečnosti je blízko oddechování onoho tvora… Doufám, že to dál spí… Nasucho polku, vystrašená z toho, do čeho sem to zase spadla. |
| |
| Muriel Je to dostatečně veliké aby to zbrzdilo tvůj pád a na chvíli si říkáš že by se v tom měkkém cosi dalo příjemně spát, ale pak se to započne zvedat. Smetě tě to ze sebe a cítíš že to stále pomalu vstává. Odhaduješ že ať už je cokoliv může to mít kolem dvou a půl metru ale výška je jistá až když se tam nahoře rozzáří pár rudých očí. Má to tři metry a stále nevíš co to vlastně je. Cítíš zvířecí dech a je docela jisté že tě začne ovládat panika a strach. tvá krev na schodech již určitě zaschla protože šlo jen o kapičky takže vlastně nemáš kudy utéct. Dokonalé místo na past. Tvůj učitel tě možná chtěl zabít. Možná klopýtáš zpět, ale opravdu není kam utéct. Vidíš jak se k tobě oči přibližují a několikrát zamrkají. Slyšíš jak k tobě tvor čichá a pak potřese hlavou. Nehýbej se jestli nechceš zemřít zabručí ten tvor a při jeho hlase se země skoro rozvibruje stejně jako vzduch. Přiblíží se k tobě takže (pokud neprchneš) cítíš jak tě lechtají jeho chlupy. Očichává tě. To že mluví je možná bonus že tě hned nesežere. Asi si s tebou nejdřív pokecá. mmmm zabručí a stáhne se. Jsi upír. A cítím z tebe pánův pach. Jak se jmenuješ tvorečku a co tě sem přivádí? opravdu se s těmi slovy mazlí. V jeho podání to zní hodně nicotně. jako že proti němu ty nejsi nic a brzy pochopíš proč. Ozve se dunění kopyt a pak chrastění- tušíš že na chvíli odešel a pak se vrátil. Před tebou vylétlo několik jisker. To co jsi v tom chabém světle zahlédla umístilo tvé srdce někam hodně hluboko div ti nepuklo strachem. Pak se před tebou rozhořela pochodeň a ty jsi konečně mohla pohlédnout své smrti do tváře.  + (přes pas má mohutný opasek a na něm jsou zavěšeny klíče)kdesi ve stínu té spíše zvířecí než lidské hlavy si zahlédla mlsný úsměv. Pojď blíž tvorečku. Rád vidím na to co sním. |
| |
| Hatra Ahmed si otřel vous od zbytků zvratek kapesníkem- nadechl se vydechla bílý jako stěna se otočil. Znovu krapet zezelenal, ale tentokrát to udržel v sobě. Kývl- raději nepromluvil a rozešel se fotit vše potřebné. (Ze všech stran a zákoutí a pohledů, dokonce se odvážil i vylézt i na jednu římsu aby měl dobrou fotku i seshora) O deset minut později se vrátil. Chci tě vyfotit s tím aby bylo vidět jak je to rozměrově obrovské pokud mu uděláš pózu tak tě cvakne a pak už se drží spíš u tebe. Předpokládám že to místo budete nějak opatrně obcházet. V tom případě jste zatím nezahlédly živou duši krom vás. Což na vás působí trochu stísňujícím dojmem. Pokud chceš o tom mluvit nejradši bych tě zabral hned a upravíme to doma. Nějak se mi tu nelíbí. Vypadl bych co nejdřív. Už jsi o tom něco sepsala? pokud mu to dovolíš nahlédne do tvých zápisků Chtělo by to pak výpověď toho Šéfovic přítele- svědka. Ale řeknu ti v životě jsem takový humus neviděl jsi ráda že to pronáší právě on. Popravdě se ti párkrát taky rozhoupal žaludek. Problém je že za tu dobu co tu jste jsi s informacemi moc nepokročila. Je tu spoustu nezodpovězených otázek. Víc asi nezjistíš dokud se nepůjdeš podívat do středu toho krvavého fleku. Je to sice riskantní, zničíš tím důkaz, ale jinak se asi opravdu nedovíš víc než rozlohu fleku a to že uprostřed je nějaký větší kus toho tvora co takto dopadl. Nebo to aspoň říkal Ahmed když si toho všiml na té římse a pokusil se to přiblížit na kameře. Ale na druhou stranu, vůbec se ti tam nechce. Dost možná ti ta hmota bude (uprostřed) po |
| |
| Lucine, ty mě nenávidíš, či mě chceš jen zabít? Povzdechnu si, kdys se potvora nahrbí a není tady světlo ani na to se rozhlédnout… až na pár krvavě rudých svítících očí. Dokonce to ke mně čichne, přičemž mam chuť tomu urvat hlavu, ale přetrpím to. A to i přes to že té bestii nehorázně smrdí z tlamy. Jen počkej… Tohle ti dám sežrat. „Nehýbej se, pokud chceš žít“ Rozkáže potvora, a já zjistím, že se mi k podlaze strachem přimrazily nohy, když se zkusím pohnout. Po chvíli se „to“ vrátí s pochodní v ruce, a zapálí ji to. Odhodlám se pokusit se z téhle situace vykecat… a jakýmsi podivným způsobem se mi podaří udržet si pevný hlas… i když mé tělo mému hlasu zdaleka neodpovídá, neb se třese strachy. Pokud víš, že jsem upírka, a ještě k tomu poslaná tvým pánem, proč mi vyhrožuješ sežráním? Chceš snad, abych o tom řekla Lucinovy, že vyhrožuješ jeho hostům? Myslím, že tato informace ho moc nepotěší… A co na to řeknou ostatní? Na to že vyhrožuješ jednomu z jejich druhu… Hmm? Kousnu se do jazyka, abych bolestí přemohla strach a klepání těla, a pak přistoupím blíž k „Tomu“. Mé jméno je Muriel, a jsem přítelkyně tvého pána. Snad sem nezašla moc daleko… nechci tomuhle zvířeti dat najevo strach… na druhou stranu… tváři se to tak ze mě asi zabije pokud to přeženu.. Pomyslím si, když čekám na reakci tvora. |
| |
| Muriel minotaurus zabručí a hrábne kopytem. Rozhodně se mu nelíbí co říkáš, ale po tom co jsi pronesla dvě žádaná jména jeho výraz se trochu zjemnil pokud to vůbec jde říct. Každopádně už se na tebe nedívá jako na jídlo a dokonce se zazubí-což by možná mohl být úsměv (rozhodně nestojíš o to vidět ho znovu). Abych vám odpověděl popořadě slečno Muriel, jako strážce jediného vchodu do komnat pána Luciena musím vědět zda-li například nejsi jeho vrah. Tím že znáš jeho jméno a tím s jakou úctou ho pronášíš jsi mi odpověděla že nejsi. Dále musím říct že za svou sílu vůle jednou přijdeš k úrazu. Tím že ses mi představila jsem je ujistil že pánův dopis byl pravdivý. Což znamená že on je nejspíše mrtev a na nás je aby jsme ti nabídli bezpečný úkryt hluboce se ukloní. I když mluví velmi pomalu jako by si každá slova rozmýšlel překvapuje tě že dokáže- v jeho podání -znít ta řeč i poměrně slušně a uctivě(opravdu se snaží). Navíc to čím tě před tím děsil tě na něm nyní zaujalo. Asi je to jeho moc děsit každého kdo se před ním ukáže. Ale dost postačí jen pohled na jeho tělo. Jmenuji se Mino a jsem zdejší hlídač a klíčník. potřese mohutnou šíjí a odfrkne si. Pokud nemáte nic důležitějšího na práci račte jít za mnou a rozejde se. Snaží se jít pomalu ale (pokud jdeš za ním) i tak ho sotva stíháš. Popravdě spíš jsi očekávala že tě sežere. jako by to vycítil slyšíš jak pronáší: Pokud vás to uklidní- maso nejím. Jsem vegetarián |
| |
| Hatra Kým Ahmed fotí, píšem si poznámky. Akoby výbuch. Steny nie sú očmudené. Asi 70 metrová kaluž krvi, už vyparený. Príšerný zápach. Zdroj nevidno. Nejasná príčina. 1 svedok. Idem do stredu... Keď ma Ahmed vyzve, aby som sa so škvrnou odfotila, zrovna rozmýšľam, kade do stredu. Otočím sa na neho. "Hneď to bude a ber to viac s hora, nech vidno väčšiu časť tej škvrny." Dám mu pokyny a postavím sa k škvrne. Síce cez šatku nebude vidieť, že som to ja, ale tu ide o prirovnanie dospelej osoby k tej škvrne. Čitatelia si aspoň nebudú myslieť, že som preháňala. "V klude. Nemusíme to rozoberať tu. Hej... Ešte pôjdeme, ale najprv... Stráž, či nik nejde a podaj mi foťák." Vezmem si od neho foťák. Z tašky vytiahnem dve igelitové vrecia a gumičky, aby som si nezničila boty a natiahnem ich na ne. Ponadvihnem jednou rukou abaju a v druhej s foťákom, mierim do stredu mláky. Ahmed pravdepodobne medzičasom stečie z krvi, ale to ma teraz netrápi. Máme reportáž. "Daj pozor, či nik neprichádza." |
| |
| Aj… Kousnu se do rtu. Dobře že se nenaštval… Oddechnu si s mírným úsměvem na tváři, po tom co Mino řekne, že na mě prakticky čekal. Na rozdíl od předchozího hovoru, je teď už příjemný… a rozhodně nepouští hrůzu a děs. Na jeho představení se mírně pokloním zjevně o hodně klidnější. Omlouvám se za můj poněkud ostrý jazyk, pane Mino. Možná ho zaskočí lehce změna z mé strany, z agresivního tónu altu, do klidně a přátelsky znějící konverzace. I když, pokud by tady teď byl někdo, kdo nevypadá jako příšera z horroru, tak ho nejspíš obejmu a sesypu se mu na ramena. „Pokud nemáte nic důležitějšího na práci račte jít za mnou“ Oznámí Mino, a já bez zaváhání vyrazím za ním, neb opravdu netoužím po tom, zůstat v téhle kobce sama… zvlášť, když zde ani nevidím. Ale Mino asi docela dobře vidí, nebo to aspoň tak vypadá. Na jeho uklidňující oznámení může za sebou zaslechnout škobrtnutí, jak sem se z překvapení málem rozplácla na podlaze, a to proto že i když se zjevně snaží jít pomalu, tak já sotva stíhám. Uklidní… a hodně. Mimochodem, pane Mino, vy v těchto temnotách vidíte? Já nevidím ani na podlahu nebýt vaší louče. Odpovím Minovy na jeho vyznání o vegetariánství a navážu na to rychlou otázkou, zatímco si nervózně tlačím nehty do dlaní, neb toto bude mé prvé setkání s někým dalším mého druhu, pominu-li Lucina. |
| |
 | Bylo teplé ráno, jak je v Římě zvykem. Slunce natahovalo své paprsky vstříc budovám zalilo ulice světlem, které tak nesnáším. Nevím, proč jsem ještě nevypadla. Už od střední jsem toužila spíše po životě ve středovkém hradu než v tomhle velkoměstě. Ale neudělala jsem to. Proč? Snad kvůli mé touze poznat lidi. V takovém hradě jste od nich příliš vzdáleni na to, abyste je mohli důkladně prozkoumat. Nemohla bych zkomat, jak funguje jejich mysl, jejich svět a spousta dalších aspektů, které jejich život ovlivňují. Nebo je to snad proto, že má démonická stránka chce mít poblíž stále někoho, koho by mohla zabít? Nevím... osud? A možná to byl právě osud, že jsem se bavila se svým přítelem ze sféry, který mi řekl o jisté Nashitě? Prý je o ni docela zájem. A právě díky téhle osobě, teď stojím v hlavním městě Íráku, vypadající jako jeden ze zdějších s dýkou za pasem, a přemýšlím, kde ji jen najít. Možná bych měla obejít pár míst, které navštěvoval Álí. Álí... člověk, který se stal mou obětí. Jméno se mi moc nelíbí, ale důležité je, že je zdejší. A umí zdejší jazyk. Díky tomu ho teď zvládám i já. Jo zkusím to. První bych mohla zkusit tu hospodu... třeba tam někoho potkám... Sotva vstoupím do dveří zapadlejší krčmy, promluvím zvučně tradiční pozdrav své kořisti. " Copak? Už tu byla rvačka, nebo čekáte na mě?" Pohledem přitom přejedu stoly až se zarazím pohledem u povědomé tváře. Zamířím tím směrem a po cestě se přebírám vzpomínkami, než zjistím její totožnost. " Mustafo, brachu můj. " " Což Álí? Držíš smutek za svou ženu? Prej se zbláznila. Však si najdeš jinou ne? " Jen se usměju a v duchu se směju jejich naivitě. Kdyby tak věděl, s kým mluví... ale to někdo jako on nikdy nezjistí. " Vpravdě potřebuji tvou pomoc. Máš dost známých v podsvětí...potřeboval bych najít jednu ženu. Jmenuje se Nashita. Vím, že mi můžeš pomoct." " A co za to Álí? " " Co bys řekl na tuhle krásku? " Vytýhnu na stůl plátěný vak a mírně látku poodhrnu. " 30 kulek za teřinu ráže 12 milimetrů a možnost použít i nábojové pásy. A neptej se mě, odkud ji mám. Najdeš mě doma. Jestli výměna platí, přijď za hodinu. " S tím popadnu vak a vytratím se do Álího bytu, jak rychle to jde. |
| |
| Hatra -úprava info- rozloha té kaluže je 70 metrů- průměr (když se to tak vezme je to nepravidelná skoro kružnice) Ahmed zabručí- přece jen svojí práci odvádí výborně a nemá rád když mu do toho někdo kecá- i když jde o přátelskou radu ale ty jsi tu vždycky šéf, takže tě vyfotí po tvém a zároveň i dvakrát po svém. Ještě se nestalo aby nějaká z jeho fotek byla nekvalitní. Když požádáš o foťák vyndá jeden z tašky co jste braly sebou a ještě se ujistí že je vevnitř film (jinak fotil povětšinou na kameru-má to takhle radši i když je to trochu netradiční) když je zřejmé nač se chystáš nevypadá to že by souhlasil. No, osobně bych do toho nešlapal i kdyby mi boty políbil bůh. Každopádně hodně štěstí. Kdybych někoho viděl hvízdnu a ty pak musíš hodně rychle zmizet. aby se ten plán uskutečnil lépe vezme si od tebe všechny věci aby jsi pak běžela s co nejmenší zátěží. Možná by bylo dobré vzít opravdu jen ten foťák. Co kdyby ti to podjelo a spadly by ti tam zápisky? Ale to už záleží na tobě. Sami o sobě pytlíky na botách kloužou dostatečně a ta slizka která ti čvachtá pod nohama (znatelněji hustší než obyčejná krev) se dá pokládat též za velmi kluzkou. Když máš za sebou tak prvních 10 sáhů, sama sobě blahopřeješ že ses nedala na útěk. Přiblížila ses tak k jedné výraznější kopičce čehosi. Vypadá to jako hromada spáleného masa- pokud takhle spálené maso vypadá. Pokud to zkoumáš blíže objevila jsi i něco co připomíná kus povrchové ‘kůže’. Jelikož je spečená nemůžeš přesně říct oč jde, ale přirovnáváš jí spíš k zrohovatělé tuhé kůži (s výstupky) jakou mají krokodýlové. Takže ta možnost že se tu rozprskl slon už pomalu odchází....Rozprsklý krokodýl? Ještě větší blobst. Zdálo se ti že se z toho masa místy kouřilo a jako by z něho ještě sálalo teplo. Ale to asi začala pracovat tvá představivost. Silou vůle se odhodláš jít dál. Na nějakých 40 metrech se ti zdálo že Ahmed zapískal a tak ses prudčeji otočila- a jednoduše sis neuvědomila že takový pohyb s pytlíky na nohou není zrovna ono. Zároveň si zjistila že po tomhle jde stěží chodit, natož pak běhat. Krom jiného celou dobu se ti zdálo že trochu klesáš a vzhledem k tomu že právě jedeš velmi rychle ke středu zdá se že je náměstí v tomto bodě opravdu níže (možná probořené či tak něco-výškový rozdíl tak metr a půl). I když děláš cokoliv aby ses zastavila nejde to, nemáš se oč zastavit (možná se ti povede nepřepadnout na záda či zadek, ale ject po nohách). Zaznamenáš před sebou překážku. Na půl jsi zděšená a na půl zase šťastná. Ano, právě ta neidentifikovatelná hrouda něčeho tě zastaví…. Když se probereš z počátečního nárazu a šoku (krom pár oděrek a bolavé hlavy ti nic není) až nyní pořádně vidíš do čeho jsi to vlastně narazila.  +vrchní slupka má kovový nádech Srdce ti přestane být. Na chvíli přestaneš i dýchat. Dostala ses ke svému cíly o dost rychleji než jsi sama zamýšlela. Co víc, vypadá to velmi čerstvě, a ještě se z toho kouří- z míst kde koukají kosti, kousky mozku a šlach a kdo ví čeho ještě. Skoro to vypadá jako by se to pomalinku rozpouštělo před tvýma očima. Kousíček po kousíčku. Ale to tě asi napadne až později. Teď zrovna by tě hodně zajímalo- co to sakra má být? Čí hlava může mít přes dva metry na délku? (a to ještě není celá, kousek jí chybí, levá strana hlavy je absolutně zdemolovaná a očouzená.) Strach co se chopil tvého srdce a nechtěl jej pustit. Očekávala jsi že na místě zemřeš hrůzou. Ale nezemřela. Prázdný oční důlek naznačoval že už je to mrtvé, ať to bylo cokliv. Pomalu se zbercháváš. Ale jen aby přišel další šok. Zdálo se ti to? Nebo v tom prázdném očním důlku zašlehlo podivné žlutavé světlo? Ne to se ti muselo zdát. Přece jen bouchla ses do hlavy docela slušně. Když jsi od těch sraček ani bys nepoznala jestli některá z té krve není tvá. Když si to tak uvědomuješ tahle krev (pokud je to krev) je ještě zvláštně teplá. Ještě neztuhla. A pak mocné mmmmmmmm rozvibrovalo zem. Kdo mě ruší? To nemůžu ani v klidu zemřít? oční ďůlek se rozhořel žlutavým světlem. Á nebešťan. Nemít tělo rozmetané po okolí dal bych si říct. (Bylo v tom slyšet že o tobě TA bytost přemýšlí jako o jídle.) Ne nezdá se ti to. Ten hromový bariton- jako by mluvil ze záhrobí. Při každém jeho slově cítíš jako by ti někdo chodil po hrobě a ušlapával tvou duši. Je těžké dýchat, je těžké udržet se abys nezačla vyšilovat a vřískat. Nebo naopak aby jsi ze sebe vydala nějaký zvuk. Nemluvil tlamou- spodní pant už je totiž rozpuštěn po okolí. Přesto jsi ho však slyšela. V mysli. |
| |
| Bordeaux O Francii se mluví jako o Sladké Francii, ale v této části jako by ta sladkost kamsi zmizela. I na tebe jako budoucího démona to tu působí poněkud strašidelně. Co víc, když jste opustily letiště jako by vás toto město vysávalo. Za každým rohem se nervózně ohlížíte kdy na vás vyskočí nepřítel. Pochmurné stavby, pochmurné tváře, odpadky- úzké uličky smrdící potem a močí, zubožení bezdomovci.... Cítíte se jako by v kleci, jak vám někdo pomalu uždibuje duši kousek po kousku, jak vám přes páteř přejíždí ostří co šeptá o vaší smrti...A vy se proti tomu nemůžete bránit. S každým krokem dostáváte větší a větší strach. Když docílíte hranice paniky najednou se první dojem z tohoto města roztrhá. Přichází úžas. Šedočerné domy vás ohromují, zdejší uličky a opadané omítky vás uvádějí do úžasu. Je to děsivé, ale krásné, jedinečné. Dokonalé místo pro natočení hororu. Srdce se vám zase rozbušila a tak se dokážete pořádně rozhlídnout: Zrovna jste minuly obchod se suvenýry pod vedením obrovského tlustého černocha, o kus dál se vás pokusil ukrást Arab aby vám nabídl své zboží. V hlavní třídě na lavičce před kostelem dřímal žid a o kus dál vykřikovali vietnamci o svých úžasných slevách. V jedné oblasti vás do nosů udeřila vůně činské, řecké a italské restaurace najednou. V krajní úzké ulici kudy by stěží projelo auto indiáni předváděli své zboží (nalákal vás do těch míst zvuk bubnů- ručně vyrobených). Byly jste tu velice výrazní. I když tu bylo- krom té směsice všeho i pár bělochů přesto z vás lidé a město samotné vycítilo návštěvníky a nováčky. Ale nesežralo vás, uvítalo vás a ukázalo vám svou osobitou ohromující-děsivou krásu. (opravdu toto město existuje a opravdu tak působí). S odpolednem jste se pomalu blížily svému cíly. Minuly jste pouliční hudebníky a prodavače, možná se zastavily v nějakém zaplivaném krámku na nákup jídla, Pokračovali jste hlavní třídou kolem starých kostelů, věží či oblouků (které působili ještě úchvatněji než město samotné) a za celou tu dobu jste nepotkali žádný výrazně barevný barák. Kolem 15 hodiny začala Ívé místo poznávat z popisků. Šlo o historicky velmi starou část města Bordeaux. Krom jiného se v dálce začala vypínat stará věž a bazilika- cíl vaší cesty. Neboli- Saint Michel  (je to obří a na žádný fotce nejsou dost dobře vidět obě stavby)Na náměstí (kolem věže) jsou ještě známky po raním blešáku ( čili bordel)  |
| |
| Muriel-Kašperk  v této části - nyní si chodbu můžeš prohlídnout- jsou stěny hrubě oprýskané a tvoří jakýsi jeskyňovitý tunel (vzhledově jako portal, nahoře zakulacené). Výškou to má tak tři metry, šířkou necelé dva, ale v klidu můžeš jít (tedy popobíhat) vedle něj. Přece jen kdyby jsi šla za ním moc by jsi z jeho světla neviděla. Krom kamene a hrubé podlahy tu není nic, žádný obraz, žádná ozdoba, žádná písma po stěnách. Co si matně vzpomínáš je že hrad byl postaven kolem roku 1350+- a je gotického původu. Byl postaven jako vojenský hrad k ochraně stezky, při níž se těžilo zlato. Dál tvé vědomosti nesahají. Ale tahle chodba ti připadá mnohem starší než stavba jako taková. Nevíš proč. Minotaurus se uchechtne- ve svém burácivém poddání -což se hrůzostrašně nese zdejší temnotou. Chodba se začne mírně stáčet a minete jednu odbočku když odpoví Pane....takhle mi ještě nikdo neřekl. A radši bych byl jen za obyčejné 'Mino'. ...Ne nevidím, ale jsem zvyklý na tmu a tak si poradím jinými smysli při tom se cvrnkne do nosu. Opravdu jde jistě jako by přesně věděl kudy. Připomíná ti to starobylé báje z Mykén o labyrintu a minotaurech. Zrovna jsi v jednom takovém labyrintu a minotaurus je tu též....Jsi zvědavá co dalšího Lucienovi slouží z tohoto podivného seznamu legendárních bytostí. Minuli jste pár dalších odboček(jdete tak nějak rovně) a došly na rozcestí typu X. Minotaurus se na chvíli zastaví a začichá. Ty osobně nic necítíš ale on jde po tomto smyslovém průzkumu do pravé strany. Po 10 minutách chůze ses ztratila a už nejsi schopna si zapamatovat cestu zpět, takže se Mina budeš držet jako klíště. Minuli jste další velké odbočky a zabočili do pár menších chodeb kde ti dal do ruky pochodeň a šel před tebou (nevešly jste se vedle sebe). Pak jste se objevili v části co smradem a vzhledem připomínala starý systém nějakých už nepoužívaných kanálů. Opravdu to tu bylo dobře promyšlené. To že je tu i další život jsi zjistila když ti nad hlavou proletěl pár opravdu velkých netopýrů a v jedné prostornější místnosti jsi dokonce zahlédla i něco co by dokázalo ohrozit i tebe i minotaura. (V této části se chodba rozšiřovala a zvyšovala až navázala na obrovskou jeskyni. Mino se zastavil, uhasil pochodeň a chňapl tě za ruku. Když tě tou místností prováděl byla jsi ráda že nejsi jediná co se chvěje strachy- dost možná tě musel i kousek táhnout. To co v té místnosti bylo s vámi si vás naštěstí nevšimlo, ale něco ti říkalo že si to na tebe párkrát uslintlo a mělo to kolem 10 hlav-pokud tě zajímá co to bylo můžeš se zkusit zeptat). Pak jste se zase napojily na chodbu a Mino opět rozdělal pochodeň. (hoď si procenta. Přece jen jsi ještě neodpočívala a tohle dlouhé zničující tempo tě začíná krutě vyčerpávat.) Vnímáš že chodba pomalu začíná stoupat- což je dobré znamení. |
| |
| Atres-Írák Nashita je opravdu žádaná. Prý se její síly ukáží co nevidět a už párkrát se projevily a snažila se je ututlat, ale k uším něčeho takového jako je Organizace či Sférická bytost to dolehne snadno. Ano, tím že bys jí získala a přinesla Organizaci by ses tak mohla vetřít do jejich přízně a přiblížit svému opravdovému cíly....Pokud tedy informace o tom že o ní mají zájem nelhala. Když jsi vkročila do hospody a nalákala Mustafu odešla jsi a nechala ho tam stát s užaslou tváří. Álí nebyl zrovna přeborníkem takových to věcí. Byl tu spíš jako poskok. I když s Mustafou dobře vycházeli. Ale jak jinak jsi mohla někoho takového usmlouvat? Pravda bylo to trochu riskantní, ale podle toho chtivého záblesku v očích místního velkého pašeráka jsi nahodila dobrou návnadu. Přijde. Určitě přijde. Álího byt nebyl nijak luxusní. Už je to týden co přišel o ženu. Vlastně tím že jsi ho zabila jsi mu prokázala službu. Jinak by se jistě uchlastal k smrti.Zemřela při souboji lovce a démona. Z pohledu lidí to vypadalo jako nešťastný omyl při kterém prý šlápla na zbloudilý granát. A od té doby se nadaný úředník změnil v trosku a jeho byt v chlív. No co naplat. Stejně tu dlouho nezůstaneš. Čekání bylo nekonečné a když se ozvalo zabouchání na dveře nedočkavostí jsi téměř nadskočila. Přece jen by bylo dobré kdyby se ti po těch všech pokusech konečně podařilo propašovat se do Organizace. Ve dveřích se objevil Mustafův kulatý obličej a pak dovnitř proklouzl celý. Kritickým okem prolétl bordel a zastavil se u alkoholu (konkrétně flašky byly po celém malém bytě- i ve vaně). Whisky? Kořalky? Chlape, ty se teda nešetříš zazubí se a rozhlédne. Šušká se že máš o tu ženu velký zájem. Řekl bych že se v tobě konečně probudilo to pravé zvíře a pracuješ na něčem velkém. Vždycky jsem to v tobě cejtil! Nechceš menší výpomoc? říká to jako by to snad byla hotová věc. Přece jeho velkého Mustafu nemůžeš jen tak odmítnout. Upřímně tě ten chlap štve. Chová se na tvůj vkus příliš jistě a sebevědomě na to že je to Pouhý člověk. No, pravda tady je to velký zvíře. Tady bude o jeho zboží vždycky zájem. Zaloví v kalhotech (zásadně není typ co nosí zdejší oděv) a vytáhne něco jako vizitku. Plácne to na upatlaný stůl. Když budeš chtít stačí zavolat sem a já a mí chlapci už se o to postaráme a teď k tomu obchodu (což jistě nebude zadarmo- bude z toho chtít tučný zisk) tentokrát vytáhne z rukávu srolovaný papír. Trvalo nám to dost dlouho. Překvapilo mě že není nijak výrazná, vlastně je to jen novinářka…ehm. je to tip co chce vidět své zboží- pořádně si ho prohlídnout než ti dá další informace. Když zbraň drží a s úžasem si jí prohlíží zavrtí nechápavě hlavou a pak jí schová do nohavice (v Álího hlavě vylovíš vzpomínku že má takhle po těle schovaných víc věcí a že nikdy pořádně nechápal kam to vlastně dává) Pak ti dá do ruky vytištěný dokument. Je tam fotka (která ti k ničemu moc není) a i pár dalších informací které za to opravdu stojí. Nečeká na vděk. Doufám že to za tu krásku stojí. zavolej Álí poplácá si nohavici kde má ukrytou zbraň a zmizí. Nashita al Salmya  Medzinárodná Novinárska Škola v Dubai redaktorka CNN 26 let A kontakt na jejího šéfa. |
| |
| Francie, sladká Francie a taky trošku Temná Francie.. Spolu s Ívé jsem kráčel od letiště skrz spletité uličky Bordeaux směrem k našemu cíli. A přestože se mi pohled z letadla poměrně zamlouval, samotné město na mě moc dobrý dojem neudělalo. Bylo to...jako by v něm číhalo nějaké opravdu hodně prastaré zlo které z nás vysávalo naši energii a odhodlání. Nebo možná samotné město za ta staletí a možná i tisíciletí své existence získalo něco jako vlastní vůli a tímto způsobem se bránilo proti vniknutí nás...vetřelců kteří v něm jistě způsobí nenapravitelné škody. To by mě zajímalo, jestli může mít i město vlastní duši... zamumlal jsem jen tak pro sebe kousek od začátku cesty. Byla to opravdu zvláštní cesta. Myslel jsem si že díky tomu co se se mnou dělo něco jako strach už neznám a přesto...přesto na mě z tohoto místa dýchal strach v čisté podobě, jakoby se zde usídlil sám jeho vládce a dával nám ochutnat něco ze své moci. Otřásl jsem se. Měl jsem chuť dát se na útěk, chuť zaútočit na nejbližšího člověka, chuť rozmlátit vše v okolí a zabít každého kdo by se na mě jen podíval, přičemž to vše zároveň. Pomalu ale jistě se mi do srdce vplížila panika, ale než mě stihla ovládnout, jako mávnutím kouzelného proutku to všechno zmizelo a jediné co zbylo byl úžas a ohromení nad temnou nádherou tohoto místa. Černochův stánek se suvenýry, arabský obchodník, restaurace všech možných národů a kultur, Vietnamští prodejci...to vše tu mělo své jedinečné a jasné místo v celém tom složitém městském ekosystému jen my, já i Ívé, jsme jaksi nezapadali. Na první pohled na nás bylo vidět že nejsme místní a rozhodně to nebylo jen mou obvázanou rukou a Cellem na zádech nebo její nevšední krásou. Nebyli jsme součástí tady toho, vyčnívali jsme a všichni si to uvědomovali. Vážně nesnáším když jsem tak moc středem pozornosti povzdechl jsem si a „přátelským“ zazubením od nás odehnal pohled kapesního zlodějíčka. To poslední co jsem potřeboval je zlámat mu omylem ruku a přitáhnout tak na sebe nežádoucí pozornost. Kráčeli jsme dál, minimálně já velmi opatrně a takříkajíc s rukou na jílci meče, i když jediná má zbraň byl dlouhý vojenský nůž a pak až mé vlastní tělo. Cesta trvala poměrně dlouho, ale nelitoval jsem jí. K cíli, svatému Michalu jsme se dostali až k poledni, což nebyl zrovna dobrý čas vzhledem k množství turistů u takto významné památky. Fajn, co teď? Zařveme: „Ukažte se vy démonický poseroutkové“ a vtrhneme dovnitř? zeptal jsem se s náznakem cynického humoru když jsme stanuli před samotnou bazilikou. |
| |
| Hatra Vezmem si od Ahmeda foťák a mierim ku kaluži. Začne ma odhovárať. "Nemaj obavy. Vieš, že si dávam pozor. Veď to nie je to isté, ako pchať ruky do sentexu." Hlas sa mi smeje a tak môže vytušiť úsmev pod šatkou. Naozaj vieš, čo robíš, dievča? Možno má pravdu a nemala by si. Mávnutím ruky zaženiem starosti a vkročím do kaluže. Veci som si radšej nechal pri sebe. Pomaly a opatŕne kráčam a zatiaľ sa mi to darí. Po desiatich metroch narazím na prvé čudo. rýchlo spravím niekoľko záberov. Na zviera mi to príde veľké. navyše... Krokodíl?! Vodné zdroje vhodné pre ne tu nie sú. Po chvíli pokračujem v ceste a keď sa mi zazdá, že Ahmed hvízdol, rýchlo a otočím a spadnem na zadok. Našťastie. Foťák to teda prežije. Ale šmýkam sa nadol do stredu. Predomnou je niečo veľké a ja do toho narazím. Zdesene vykríknem. Naozaj sa to podobá na krokodíla. Teda... Hybrid medzi krokodílom, drakom a jednorožcom. Ani sama neviem. Rýchlo vytiahnem foťák a začnem cvakať, keď to na mňa prehovorí. "Pri Alláhovi! Čo si zač?!" Zdesene na tú vec, bytosť, alebo, čo to je, hľadím. Myseľ sa mi zapeká.Toto nebude na titulku. považovali by ma za pomätenú. "Nebešťan?!" Spýtam sa hlúpo. |
| |
| Muerte (až určíš kde tak tam) Už je to pár let co tě 'pustili'. Už je to pár let co chodíš po světě a děsíš lidi. Už je to pár let co je bezdůvodně a bezcílně zabíjíš. Nic víc k životu ani nepotřebuješ. Jsou to pro tebe flákoty masa. Dobré flákoty. Ale přece jen taková vražda sem, mozek tam, hlava ruka támhle....nějak tě to přestalo naplňovat tou pravou radostí. Což je u démona skoro jako nemoc. Promýšlel si jejich bolest a zabíjení opravdu dokonale, útočil jsi na ty nejslabší místa, mlátil jsi s nimi o zem až z nich zbyla krvavá kaše, svlíkal si je z kůže, otrhával jsi jim prsty, pak končetiny a nakonec jsi trup s hlavou rozlámal na malé kousky, ale zase to nebylo ono. Né že by tvoje oběti nebyly dost dobré, konec konců lidský výkřik hrůzy je pro tebe rajská hudba, ale něco bylo s tebou. Pak tě napadlo využít vzpomínku toho lidského ztroskotance. Ano, bylo to o dost zábavnější. Sedět v jeho těle, vidět jak zmateně popobíhá sem a tam zapomíná na věci co před chvílí chtěl, snaží se mluvit s ostatníma a nějak se usadit. Jo, vybral sis dobře. Navíc jeho ksicht byl tak výrazný že jsi se občas pobavil i se zákonem.(opravdu nebylo těžké tě pro ně najít) Bránili se pravda o trochu víc než obyčejní lidští cucáci, ale za krátko tě ty hromadné masakry taky přestaly brát. Momentálně se promenáduješ nějakou ulicí- samozřejmě si pěkně hovíš v těle mezi tím co ten tupý člověk zkouší něco- bůh ví co. Chvilku stojí před vitrínou a slintá si na hrudník pak něco loví v koši a nakonec se rozplácne na lavičce a pohihňává se tomu že mu holubi oklovávají 'boty.' Ve tvém dosahu žádný člověk. Jak to vždycky bývá. Dobrý čas na přemýšlení. Už jsis vymyslel pár plánů a jeden si uskutečnil. Tedy on se spíš uskutečnil sám od sebe. Jednou tě při jednom masakru viděl Fatzke. vysoce postavený démon a dokonce se ti zjevil ve své stínové- neustále se měnící podobě. Možná jsi ho zkoušel zabít, ale uzemnil tě způsobem že jsi ho začal obdivovat a nenávidět najednou. Pak ti nabídl práci. řekl ti o své organizaci Démonů a boji proti ostatním organizacím. A proč se nepřipojit? Takhle můžeš jít za nějakým vyšším cílem- nebo se mu upsat a při tom vlastně furt dělat to samé. Tedy s jedním velkým rozdílem. Něco takového totiž znamená boj s Lovci. A ten byl vždycky zajímavý. Dlouhý, nebezpečný. Ano, dlouho jsi nepotkal sobě rovného protivníka. Tím to bude. Začal ses těšit až se tvůj 'pán' zase objeví a dá ti zkušební úkol aby si ověřil co v tobě je. Možná by nebylo špatné spojit se s tvými věřícími. Ukázat se mu v plné síle. Když o tom tak přemýšlíš někde poblíž cítíš jejich vůni. A když se podíváš pořádně uvidíš malý rozpadlý dům. Tak tedy působí na oko normálního člověka. Ty v něm vidíš základy starého chrámu tvých uctívačů. Zahřeje tě na srdci že ti právě vzdávají hold a pokládají na oltář krvavou oběť. Možná už se na půl zvedáš a jsi připraven vytlačit tu ubohou mysl svého hostitele, ale v tom za sebou uslyšíš nějaký hlas. Ale ale ale...takový velký sympatický chlap s tak krásným úsměvem. Pojď sem na slovíčko brouku. Máma ti chce dát pusu i když takhle k tobě většinou lidi nemluví, poznáváš z toho že ten člověk není plně při smyslech. Co víc je to nějaká šlapka lákající tě do temné uličky. V šeru vidíš že tam čekají i její kumpáni. Takovéhle zabíjíš nejradši. Je to jen skupinka nějakých vrahounů, možná jsou to lidé co prodávají lidské orgány. |
| |
| Bordeaux Pravda asi to vnímám trochu jinak než Tobiáš takže se hned po prvních pár krocích má ruka ocitne v jeho dlani. Pokusím se o svůj rozverný úsměv, ale moc dobře se mi nedaří. Tak takhle to vypadá u démonů? Bejt jeden z nich jezdím sem na dovolenou a nebo tu bydlím. Tohle nemohli udělat lidé nasaji zdejší atmosféru a rozechvěji se. Zdá se mi že jsem jasný svítící bílý králík mezi partou černých vlků. Uh....nevím. Ale myslím si že tohle je jedno z měst o kterém by se to mohlo prohlásit čímž chci říct že jsi to vystihl velmi přesně. V jednom bodovém okamžiku kdy nevím jestli mám zvracet nebo se dusit strachy najednou všechno odplouvá. Jako by zafoukal vítr a rozehnal mraky. Všechno se obrací a já nemusím sýpat, ale můžu se normálně nadechnout. opravdu nevěřím že za to můžou lidé i když má duše směřuje spíš ke světlu líbí se mi tu. Dokonce už zvládám svůj úsměv. A- přihlásí se ještě jedna má dětinská část ta co je příšerně zvědavá. Do doby než mě Tobiáš násilím neodtáhne u každého zajímavého kousku zůstávám dobrých 10 minut (takže se ve výsledku asi cesta protáhla nejvíce kvůli mě) Obdivuji opravdu naprosto všechno. Od normálních domků po pouliční lampy či židovskou plešku. Ze začátku se dokonce i nacpu do nějakých kostelíků na průzkum. Když konečně zase vyrážíme a já již jsme nabažená průzkumem,zářím jako dítě co dostalo svou vyřvanou hračku. A s tím zeleným lízátkem Eifelovky v puse tak možná i působím. nemáš nosit tak nápadité oblečení prohodím zcela automaticky- zvyklá něco odpovědět. I když z nás dvou tu asi víc zářím já. když se blíží cíl naší cesty- doslova si krade pohled našim očí pro sebe trochu se mi povolí spodní pant. páni. Slyšela jsem že večer jsou části osvětlený a působí to jak nekromancerský sídlo... čímž jsem se upsala k tomu že to chci vidět. Zavrtím hlavou a zahodím špejly od lízátka. Nee, počkáme do večera oni se ukážou sami. Teď je přece jen světlo. Ale mezi tím by jsme třeba mohly podívám se po zbytcích blešáku támhle pokud se ještě držíme silně škubnu když mířím k jednomu 'stánku' (většinou je tu spíš všechno na zemi) který ještě nestihli zabalit. |
| |
| Hatra pravda foťák jsi při tom skoro upustila, ale vzhledem k tomu že svou práci opravdu bereš vážně ho máš stále v rukou. Tvor se uchechtne. Aláh rozhodně nejsem. Rád bych ti to osvětlil, ale to se tu dřív rozpustím...Ale...konec konců...před smrtí se s tebou ještě můžu trochu pobavit pobavit pobavit.... poslední slova se ti rozezněla v hlavě jako ozvěnou. Tělo se ti začíná kroutit stejně jako vnitřnosti a nějakým způsobem- toho že se ti točí hlava a všechno vidíš rozmazaně- víš že za to všechno může ta bytost. Je možné že jsi před úplným zatměním (kterému ses nemohla bránit) viděla jak se ten tvor ušklíbl? Tma. Vnímáš samu sebe jak pluješ tvou. Jediný zářící bod v nekonečné černotě. A pak je tu ten zvuk. Kap kap. Jedna krvavá kapka ti přistane uprostřed čela. Nic z toho nechápeš. A pak najednou ležíš na zemi- pod tebou je mokro. Všude kolem tebe je mokro. Když se rozhlédneš vidíš kaluž krve. Své krve. Ležíš v ní úplně nahá a nevíš jestli na sobě máš nějakou ránu co by tohle měla způsobit. Při takovém množství by jsi měla být mrtvá. Spíš to vypadá jako pomatený sen, přesto ho vnímáš všemi smysli. Něco ti opět spadne na hlavu- tentokrát to není kapka krve ale bílé pírko. A najednou jako by začala chumelenice pírek. Dopadají na hladinu a noří se do ní. Když se podíváš sama na sebe uvidíš zdroj krve. Jsou to dvě obrovské rány táhnoucí se ti přes záda, co víc koukají z nich krvavá pírka, brky....skoro to působí jako základy utržených křídel. Jsi zmatená. Nevíš co se to děje, ale tenhle pohled na sebe samu tě strašně děsí a zraňuje. Je to vnitřní bolest. Chceš pryč, chceš utýct.... Nebešťan rozezní se tmou a nějak tušíš že jsi tím myšlena ty.....Pak se ale rozezní naprosto jiný hlas který tě vytrhne z temnoty. NASHITO! otvíráš oči. Pálí tě tváře a cítíš jak tě někdo profackovává. Matně poznáváš Álího tvář. Nashito! No konečně, sakra co se stalo? vidíš že má ruce od krve a vlastně je od ní celý i ty jsi od krve. A nějak tušíš že támhle ta světlejší stopa je tvá krev. Cítíš že tvé oblečení je nasáklé tvou krví. Cítíš dvě rány na svých zádech.... Nevíš jak to dokázal ale odvlekl tě k autu. Zkrvavený foťák- tvůj foťák drží v ruce a v obličeji má vážný výraz. Bolí tě to. Moc tě to bolí. Jako bys právě o něco přišla. Vnitřní bolest i ta vnější- nevíš která je horší, ale nejhorší je že absolutně nechápeš co se stalo. Neboj buď v klidu, odvezu tě rovnou do nemocnice.... |
| |
| Hatra Ako tá vec hovorí ďalej, viem, že je zle. Naozaj zle. Celú moju bytosť prestupuje strach a ani trocha to nechápem. neviem, čo sa deje. Pokúšam sa podvedome okolo seba vytvoriť ochranu, ale nejde to. Akoby som bola lapená v pavúčej sieti. tá beznádej je neopísateľná. A moje okolie. Tma - svetlo, krv - pierka. Nechápem a o to viac ma to desí. Navyše moje vnútro zviera pocit, akoby sa práve stalo niečo zlé a nečisté. A prie tom som si istá, že sa ma nik nedotkol, okrem chrbta. Chytá ma panika a začnem sa zvíjať. Duša kričí a myseľ je zdesená. Snažím sa postaviť. Snažím s dostať na štyri. Snažím sa plaziť. Snažím sa hocijako dostať od onej bytosti, ktorú už vlastne ani nevidím. Určite kričím. Moje ústa kričia, no neviem, či nemo. Kričia a moje uši ich nepočujú alebo nechcú počuť. Som hluchá? Nie. Som nemá? Nie. Som slepá? Nie. Všetky zmysli sú v poriadku a napriek tomu vnemy nesedia. Niečo sa deje a ja sa cítim vnútorne špinavá a zneužitá. Pri Alláhovi! Čo sa to stalo?! Mám pocit akoby som vnútorne umrela... Snažím sa nevidieť. zavrieť oči. Necítiť kožou. necítiť nosom. Bolí ma vidieť sa v tomto stave a potom... ... Otvorím oči a do celého obrazu tej hrôzy sa zapoja všetky zmysli. A hlavne bolesť. Neodpovedám, nechcem sa dostať do blázninca. Navyše... Ách... Priveľký šok. Po tvári sa mi kotúľajú slzy. |
| |
 | Kdesi... Už je to pěknou řádku dní co se mi podařilo v tomhle těle dříve bohatého a vlivného nyní zákonem stíhaného zohyzděného a lobotomií poznamenaného idiota zmizel z ústavu pro duševně choré a zanechal za sebou jen hromady bordelu kterým dříve někdo říkal lidé. Chvíli byla zábava bavit se utrpením ostatních... dívat se jak matka naříká svázaná v rohu zatímco já za živa trhal její dítě na kusy a pochutnával si na jeho jemném masíčku. Lámání kostí, trhání orgánů z těla, vysávání morku z kostí ještě žijících, vraždění členů rodiny před jejich příbuznými když se nezmohli na nic víc než to sledovat a naříkat. Dokonce byla zábava brát si s sebou prostitutky které byly nejdříve několikrát zprzněny do všech otvorů a následně trhány na kusy za živa a nebo občas jsem stíhal i oboje naráz prznit i trhat... Nejlepší na celém běsnění ale bylo obcování s pannami kterým jsem vzal čistotu i duši... samozřejmě znovu před tím než to skončilo přežvykováním jejich ostatků... ale po čase mi tohle všechno začalo připadat nudné... stereotypní... stále to samé dokola... jako démonovi mi začal chybět zápal boje i když přiznávám že jsem si čas od času zpříjemňoval dlouhou chvíli i bezpečnostními složkami ale ani ti nedokázali vyvinout příliš velký odpor... jindy jsem zase trávil celé hodiny tím že jsem nechával svému hostiteli svobodnou vůli a vždy jsem se dobře bavil nad jeho výstřelky a pohnutky když byl nadobro zmrzačený právě onou zmiňovanou lobotomií... i to byla na chvíli zábava ale stále jsem postrádal tu nejdůležitější část lovu... boj... Jednou se mi naskytla příležitost... konkurent stejného rodu avšak mne zcela neznámý jako nezávislému démonovi... po jednom masakru kdy jsem kromě několika desítek policistů ze zásahové jednotky vyvraždil více než polovinu mateřské školy... moc mi toho nestihl říct jelikož jako po každém jsem neváhal a vrhnul jsem se na něj ve své bestiální formě. Chvíli trvalo než jsem si uvědomil co je vlastně zač ale zdál se být silným protivníkem a jako zatím nikdo mne uzemnil a to doslova. Od té chvíle jsem nad ním přemýšlel... vrtal mi hlavou... nedal mi spát ale netrvalo dlouho a měl jsem možnost setkat se s ním znovu... při té příležitosti jsem dostal nabídku... nabídku která se možná stane mým vykoupením z nudy... ze stereotypu... rozhodně mu nehodlám posluhovat nebo podléhat protože příště by to mohl být on kdo skončí na lopatkách ale řekněme že jsem jeho nabídku více než dostatečně zvážil a zapřemýšlel a nemyslím si že by to byl špatný nápad lovit někoho... vždy jsem byl loveným já... ale teď ?... lovci démonů by se sami stali kořistí... nápad je dokonalý a mé pohnutky vraždit znovu nabírají na obrátkách... Nevím proč ale kromě toho že mu nechci sloužit cítím uvnitř že bych měl... přeci jen zábava se pro démona hledá opravdu obtížně... a možná že nebude špatný nápad využít organizace těch svátečních idiotů kterým se povedlo mne dostat sem... koneckonců vše by poté bylo ještě zajímavější když už bych byl obklopen dušemi které se mi dobrovolně vzdají když to budu žádat ale zároveň pro mne budou zabíjet... lovit... obětovat... a budou mne uctívat... *** Když mi tak myšlenky létají hlavou toho idiota zavětřím ve vzduchu jejich pach a nechávám se jím vést. Už už bych šel směrem k očividně chátrající budově kde se koná nějaký nečistý obřad ale nachomítne se ke mě jakási osoba... žena... prostitutka... Ten idiot se nad jejími slovy usmívá a z jeho úst se vylije dávka slin která mu kape na zbytek otrhané svěrací kazajky. Je to jen nějaká lacinná štětka ale když se dívám očima toho hňupa který se za ní zvedá všímám si že jej chce zavést očividně ke svým kolegům. Nechávám tomu volný průběh a v duchu se nahlas směji jelikož ani ta coura která páchne potem, močí a nespletl bych se kdybych řekl i zaschlým semenem ani její kumpáni netuší do čeho jdou. Nechávám mu prozatím volno a on jako pejsek následuje štětku do uličky přičemž cosi mumlá a hihňá se. Jakmile již stane v uličce bylo mi jasné co příjde a tak kontrolu nad opicí přebírám znovu já. Úsměv na jeho tváři povadne a nastoupí temný pohled zpod očnicových oblouků než se nadměrně velké rty dají do pohybu a táhlým hrubým a hlubokým hlasem zazní: Vítejte v pekle... ve chvíli kdy to dořeknu se na mé tváři zpod temného pohledu začne rozšiřovat úsměv doslova od ucha k uchu a nastává šílený táhlý smích. Když skončí show rozhodím rukama a první po kom sáhnu je ona coura: "Copak... myslela jsi že nepudeš do pekla ?... asi tě zklamu... kurvy jako jsi ty tam máme nejradši..." dořeknu a olíznu ji před tím než ji chytím pod krkem a zvedám ji do vzduchu. Pomalu začíná rudnout... kope kolem sebe a snaží se mne mlátit do paže ale marně. Po chvíli začíná ubývat na síle a ztrácet vědomí než se jí to poštěstí druhou ruku vyšvihnu vstříc jejímu rozkroku. Svou obrovitou lidskou paži ji zarážím do dělohy a stáhle hloubš než se na mé tváři ještě o kousek rozšíří úsměv a já nečekaně plnou silou trhnu směrem ven a skrze její pohlavní orgány vytrhnu ven téměř celý obsah jejího těla který s sebou slastně pleskne o zem. nechávám jí jejímu osudu a odhazuji její těměř bezvládné avšak stále žijící tělo na pokraji sil a odhazuji ji do její vlastní špíny. Než se společníci stihnou vzpamatovat z toho co právě uzřely jejich oči vrhám se na dalšího jehož vyděšený pohled zmizí v záštitu mé rány stylem louskáček. Jeho lebka pod tvrdým nárazem mé pěsti shora jeho hlavy praskne a s hlasitým křupnutím jej rána uzemní. ve chvíli kdy dopadne na zem kůže na jeho hlavě vypoví službu a jeho lebka nevratně vyvrhne mozek na studenou zem zmáčenou vší špínou. Mozek se doplazí ve směsici krve až k botám dalšího maníka který se očividně nehodlá vzdát i po tom co viděl. Boxer na jeho ruce by měl vypovídat o tom jak drsně si příjde ale když po mne švihne pěstí chytím jeho ruku za předloktí a ve chvíli kdy se tak stane švihne i druhou kterou chytím zase druhou rukou. Hoch očividně neví co by si počal ale já mám jasno. Vyzvednu nohu do výše jeho hrudníku a odstředivou silou mu tlačím na hrudník zatímco ruce tahám k sobě. Panáček začne v bolestné agónii naříkat a řvát bolestí když mu povolují žebra a zabodávají se mu do orgánů opět v doprovodu hlasitého praskání. Chvíli to trvá ale nakonec se mi to podaří a odtrhávám zničenému mládencovi obě paže které povolí v chrupavkových připojeních a kůže ani svaly je nedokáží udržet. ve chvíli kdy je odtrhnu vytryskne z hocha krev a on se svalí na zem kde s sebou háže a kope kolem sebe zatímco se dusí vlastní krví a zároveň bezmocně krvácí na zem kde se zmítá v bolestech. Poslední z nich by se už už dal na útěk ale jedna věc mu v tom brání... strach a já... ale jak se zdá instinkt přežít mu nechybí a tedy pokoší se proběhnout kolem mne ale je nelítostně sražen k zemi loktem. Chvíli mu trvá než zásah do ohryzku vydýchá ale to už jej chytám za nohu a jako s hadrovou panenkou s ním v uličce mávám a mlátím s jeho tělem o zdi, popelnice, zem i již mrtvé kolegy než s konečnou platností umírá na četné vnitřní krvácení. Ve chvíli kdy jsem s touhle bandou amatérů hotov uplatňuji své právo na jejich duše a s nově nabytými vědomostmi a silou se vydávám vstříc rozpadající se budou kde jak cítím jsou mí vyznavači.... *** Jakmile vstoupím do budovy slyším nad sebou na patře hlasy které jako by se snad pokoušely o zaříkáváníale nechávám to být a přecházím do místnosti odkud se ono "zaříkávání" ozývá. Dveře jsou na oko zapečetěné ale při větším zatlačení se dvojité dveře rozletí jako papír a posluhovačům se naskýtá pohled na mne. Než cokoliv řeknu nechávám je aby si udělali obrázek a očividně nepatří mezi poseroutky když neváhají svému bohu obětovat i čerstvou krev. Já sám jsem sice dost zašpiněný od krve ale což na tom jak říkám jen stojím mezi dveřmi a nechávám ony fanatiky aby si sami udělali obrázek... upřímně jsem zvědav co mi na to řeknou... |
| |
| zpět v Íráku Tápeš mezi vědomím a bezvědomím. Je to tvá duše která utrpěla tu největší ztrátu. I když se tomu bráníš víš že to nebyl sen. Ale jediný materiál co ti to dosvědčí budou fotky. Pokud tam jsou. Ale neměly by mít důvod tam nebýt. Álí se celou dobu na tebe starostlivě otáčí (položil tě na sedadlo spolujezdce). Pokud jsi zrovna nepadla do bezvědomí zdá se že si vás nikdo nevšiml a zmizely jste stejně rychle a nenápadně jako jste se objevily. Hatra....Když si to teď matně uvědomuješ tvá síla- o které víš že není přirozená tomu tvorovy neodolala. Žádná brána tě neubránila. A to ten tvor umíral. Poznala jsi že byl zlý, vždycky to na ty zlé fungovalo ale teď...Musel být neskutečně mocný. Vnímáš dlouhou cestu a pak jak tě bere do náruče. Pak krátký záblesk. Jsou u tebe doktoři. Cítíš pár injekcí a jak ti něco provádí se zády. Podle toho jak otupěle se cítíš použily asi hodně morfia. Další záblesk. Hlava se ti pomalu pročisťuje a po tom vyčerpávajícím dni- či dnech konečně spíš. Zdá se ti sen. Nejde o noční můru- tedy záleží jak se to vezme. Nemá konec ani smysl. Vidíš v něm bílá padající peříčka. Po odpočinku se probouzíš. dalo by se říct že zase plná života. Na nočním stolku je nějaká obálka. U okna v křesle dříme Nadara, Álího nikde nevidíš. Podle kalendáře na dveřích od té doby uplynul skoro týden. Když to teď vidíš pocitťuješ neskutečnou žízeň a hlad. Krom tebe a Nadary (a pípajících strojků co tě celou tu dobu držely při životě) tu však nikoho nevidíš. |
| |
| Muerte (tak třeba Texas, tam se pár mrtvol lehce ztratí) Opravdu tvé oběti křičeli výborně. I když jsi jim k opravdovým výkřikům nedal prostor to sýpání a chrčení pro tebe bylo možná lepší než jejich samotná duše. Byli to mrzcí lidé. Takový co mají hořkou chuť a chvíli trvá než se ti jejich vědomosti usadí v hlavě. Většinou jejich duše nepožíráš, protože bývají do mrtě stejné, ale…. tak po dlouhé změně to neuškodí. Něco jako opepření tvého démoního života. Pár zrnek koření nic víc to pro tebe neznamená. Necháš uličku uličkou- s tím že dobře víš že se do ní tahle jatka hluboce podepíšou- a tím nemyslím jen krví a kousky těch lidí ale atmosférou. Za pár let se zapomene na to co se tu stalo. Lidi budou mít strach tudy procházet, kočky se tomu místu budou zdaleka vyhýbat a možná se tam usadí nějaká zbloudilá duše která by tu mohla mít opravdový klid. A navíc ti dva obtloustlý týpci vypadali že ti ho napřed narvou do prdele a pak ti na místě vykuchaj játra ledviny a střeva. Dokonce jsi zahlédl i přenosný mrazák do kterýho by to pak šouply. No teď už nic prodávat nebudou. Tam kam jsi je poslal určitě ne....Do zatracení....Dalo by se ironicky říct že jsi tímhle světu udělal laskavost. Barák je třípatrový a poměrně úzký. Živou duši by nenapadlo vlízt dobrovolně dovnitř. Vypadá jako by se měl každou chvíli rozpadnout a jako by hnil před očima. Našel jsi je ve sklepě. Smradlavém a hnijícím tak jak to máš osobně nejradši. Jaký bůh takový sluhové. Když jsi rozzrazil dveře jeden ze zakuklenců zrovna stahoval kůži na ruce ze své oběti. Dole to vypadalo jako hotová mučírna. Další již vyřízená mrtvola se houpala u stropu pověšená za nohy, bez očí a čelisti, kůže z obličeje stažená. Umřela asi na díru v břiše (vypadá to jako čistý chirurgický řez). Při pohledu na osmahlou mrtvolu v koutě kterou asi museli hodně dlouho otáčet nad ohněm (oči má vyteklé, nosní dirky a ústa k sobě seškvařená, pomalu se nedá ani poznat jestli šlo o člověka nebo zvíře) cítíš nesmírnou hrdost. Ihned se ti zobrazí jatka v uličce před pár minutami. Tahle místnost si opravdu zasloužila tvou návštěvu. Je prosycena tolika bolestnými skřeky, výkřiky, modlitbami a strachem. V té pochmurné atmosféře to můžeš téměř nahmatat. Sekta pěti lidí v černých pláštích nasáklých krví se k tobě otočí. Hlavní shrbený vůdce pouští dýku z ruky a padá na slizkou zkrvavenou zem. Nnnáš pane! Taková nesmírná pocta! je asi hodně starý a hodně zběhlý. Trvalo mu jen pár sekund než tě poznal. Zaslouží si tvůj obdiv. Ty ostatní jej následovali ale zdaleka nevoněli tak krásně po smrti a hříchu jako on. Sejmul z hlavy kápy aby ti tak dokázal že je hoden tvého zájmu. Není pochyb že si to všechno udělal osobně. Levé oko měl podivně scvrklé a vyschlé pravou tvář ohořelou , zjizvenou a zrkoucenou- jako po doteku nějaké kvalitní žíraviny. Na holé lebce mu nerostly žádné vlasy a barva jeho kůže byla podivně zarudlá. Horní ret mu chyběl. Všiml sis že jednu nohu má převěnou a z levé ruky mu taky zbývá jenom pahýl. Tipoval bys ho na nějakých 60 let, ale tvým přisluhovačům bylo i mnohem víc. Láska k bolesti je držela při životě. Ostatní tě moc nezajímaly. Ale zaujalo tě to co leželo na oltáři. Muž co se představil jako Torgu si tvého zájmu nejspíše všiml protože odstoupil od oltáře a ukázal na tu bytost (velmi pevně svázanou- podle pachu Nebeského původu). Pokud chcete pane, můžete pokračovat taková úcta v jeho hlase tě naplňovala vzrušením.  stejně jako tvá budoucí oběť |
| |
| Kdesi v Texasu... Třípatrová budova každého nezaujme a obzvlášť když se jedná o "zaživa se rozpadající rozvalinu" jako je tato. Její temný nádech jako by dýchal, mluvil... křičel do světa že právě toto je doupětem zla. Když jsem došel o patro níže a rozrazil dveře naskytl se mi pohled a zápach který čichám a nasávám každou buňkou svého těla. Je to jako extáze konečně najít místo kde mi vzdávají úctu i když jen mrzcí uctívači... ale přeci jen... na nich každá víra stojí. Můj první pohled směřoval k jednomu z členů kultu který zrovna velmi precizním a čistým způsobem stahoval kůži z jedné z obětí a i když netuším za jakým účelem tato nechutnost se mi velmi zamlouvá. Dál můj pohled zbloudil na tělo zavěšené od stropu za nohy dolů. Krásný a slastný pohled na cosi co kdysi mohlo být snad i člověkem. Dívám se na další velice čistou a precizní práci při zohavování těla a otevřenou břišní dutinu která podle toho jak kůže po čistém řezu plandá byla vybrána či snad dokonce vyjedena. Nádherné doupě zvěrstev pomyslím si když pohledem zkoumám další tělo které opravdu slastně zavání spáleným masem. Začínám být hrdý na to že existují natolik zvrácení jedinci kteří si skutečně zasluhují přízeň zla tak jako tito. Když mne zahlédne onen muž který stahoval kůži z ruky nějakého smolaře upustil na zem dýku a jako by snad viděl zjevení padl na kolena a oslovil mne pane... Skutečně se mi to tu zamlouvá více než bych čekal: "Temnota nechť žhne ve vašich srdcích mí věrní... přišel jsem jako zvěstovatel nové éry... éry chaosu... a vy už nikdy nebudete jako psanci muset skrývat to čím jste..." dokončím a pomalu přecházím po místnosti až k vůdci sekty který sejme z hlavy kápi aby mi dokázal že je hoden být mým následovníkem. Vzduchem se mihne jeho zápach který v sobě nese skrytou zprávu... šeptá až do morku kostí že je mým oddaným a že je za dobře se mu vyhnout... ostatní nesou obdobné poselství ve své zkaženosti avšak zdaleka ne tak silné jako tento muž... jeho zohavená tvář je obdobou jeho zkažené duše a jeho tělo žije jen díky temnotě v jeho duši a lásce k utrpení která jej váže ke světu smrtelníků. Je úžasné mít vlastní kult který mi bude padat k nohám kdykoliv se zjevím. Necítím vůči nim žádné závazky to ne ale cítím že budou skvělými lovci duší... přesně takovými jaké potřebuji... stanou se mým stínem a já jim budu modlou která je shromáždí a bude je vést do bitvy proti lidskosti... když zavětřím něco čistého... nezkaženého... nebeského... v první chvíli jsem vyhozen z míry... ale netrvá dlouho než zjistím odkud se pach line. bytost světla polapena skupinou lidí ba co víc bez možnosti úniku... jakoby očekávali můj příchod. Když se muž představí jako Torgu a odstoupí od oltáře na moment se zahledím na bezbrannou bytost které začal před chvílí stahovat z ruky kůži: "Zasvěcený Torgu... tento akt budiž tvým postupem k věčnosti v temnotě... jsem poctěn..." dokončím celý vzrušený z toho že budu mučit nebeskou bytost. Chvíli si ji prohlížím a sleduji její žadonivý pohled plný strachu: "Ani nevíš jak dlouho jsem čekal až budu moci vlastníma rukama zabít jednoho z vás... ani nevíš kolik staletí jsem strávil v zatracení než jsem se dostal sem abych mohl ukázat druhé straně co jsem zač... dnes je tvůj šťastný den..." dodám poslední větu s ironickým úsměvem na tváři než začnu rukou přejíždět po jejím těle od ocasu výš. Zničehonic se z mých úst vyřine šílený smích hraničící s berserkerovstvím když načatou končetinu která měla být stažena z kůže začnu lámat o oltář. Následně s ní několikrát trhnu než se v lokti odlomí a z pahýlu vytriskne dávka podivně zbarvené krve. Končetinu odhazuji za sebe mezi posluhovače zatímco nepřestávám s šíleným smíchem. Vyskočím nad oltář a vší silou začínám bušit do oblasti pánve kde začíná ocas. Doprovodné křupání značí že oč jsem se snažil se povedlo. Neváhám stáhnout ruce níže kde chytím bytost za konce ploutve. Chvíli jen oddychuji než i přes provazy trhnu a ocas stejně jako by to byly nohy lidské bytosti se rozpůlí a na oltář se vyvalí další dávka krve. Chvíli trvá než se kreatura z šoku vzpamatuje a tak pokračuji výš kde už jsem rozhodnut skončit s touto kreaturou světla. Strhávám lano a oběma rukama chytám kreaturu za hlavu, konkrétně obě ruce ji strkám do ústní dutiny když se mi podaří uchopit pevně jednou rukou spodní čelist a jednou rukou horní čelist vší silou škubnu od sebe načež kreatuře zlomím vaz a odtrhnu spodní čelist. A aby toho ještě nebylo málo hlavou několikrát otočím kolem osy předtím než ji odtrhnu a všechny vnitřnosti vyvrhnu přes její krk na zem. Jakmile jsem hotov pohodím hozenou hlavu ke svým posluhovačům: "Mí věrní... nastává doba kdy svět pozná skutečnou podstatu temnoty... nastává doba kdy se temnota ujme vlády a svět pod dusotem našich nohou se obrátí v prach !!!" dokončím řvouce a abych atmosféru ještě prohustil shodím nebeskou kreaturu z oltáře na zem a vyvrhnuté vnitřnosti rychlým pohybem vyškubnu ven načež ani já ani mí posluhovači nezůstaneme ušetřeni dávky krve... |
| |
| Texas Už jsi zem nakrmil krví hned několikrát za tento večer, ale žádná z té krve nebyla tak čistá a sladká jako ta její. Mořská pana nekřičela když jí stáhli jednu ruku z té zvláštní perleťové kůže. Přesto jsi v jejích očích zahlédl smutek. Opravdu nemáš tušení kde k ní přišli. Kdyby tu tyto bytosti nebyli tak oslabené jistě by byli dobrými protivníky, ale teď jsou akorát tak dobrými oběťmi. Na pár menších bytostí už jsi narazil. Sem tam nějaká zbloudilá dobrá energie či malá zářící víla, ale tohle byl velký kus velkého dobra. I když byla uprostřed takového místa jako by neustále bojovala o kousek světla v této rudočerné zvrácené tmě. Chováš k nim asi stejnou úctu jako k Fatzkemu. S tím rozdílem že tohle můžeš zabít. Tušíš že po tomhle toho pánbíčkáře nahoře asi hodně naštveš, ale jeho chyba. Má si hlídat své ovečky a nenechat je tu bloudit tady dole když jsou tak slabé a nevinné a je tu tolik hladových vlků.... Pravda do ní by ses asi trefil jenom jednou a už bys to lidské přirození nemohl použít. Jejich drobná malinká zbraň je určená právě proti démonům, těm slabším asi hodně ublíží tebe jenom zapálí. Dotkneš se jí a cítíš jak se v některých místech tvá kůže pálí. Je to příjemná bolest. Přece jen ti dává najevo že ses dotkl něčeho co jsi neměl ani v životě spatřit. Z pohledu na ní tě z ničeho nic přepadá pár lidských myšlenek a citů. Dokonce tě v oku zapálí slza, ale to tě povzbudí k tvému činu o dost víc. Možná i na chvilku zaváháš, ale takovou příležitost si nemůžeš nechat ujít. Když jí lámeš ruce statečně se drží, ale to co působíš její ploutvi to už nevydrží. Vříská jako delfín. Podvědomě to slyšíš a uctívačům z toho začne téct krev z uších. Její vlasy začnou z ničeho nic povlávat jako by plula ve vodě a žahat tě. Ale je slabá, příliš slabá aby ti způsobila něco víc než drobné popáleniny. Vzrušuje tě to. Dotýkat se jí, plznit jí, ničit její existenci. Cítíš však že i když jsi zničil její krásné křehké tělo její duši si nevezmeš. Tak mocný démon ještě nejsi. Umíš působyt neskutečná muka, ale to je jen vnější bolest. Ale takový je tvůj krvavý řád. Je to všechno co umíš. A bohatě ti to stačí. Její krev ti rozežírá ruku a pokud jí ochutnáš sklouzává po tvém jazyku jako tekutý oheň rozkoše. Ještě není mrtvá. To co zbylo z jejího těla se chvěje a oči přísahají něco co v následujících okamžicích pochopíš. Ne, lidi to nevidí a ani ty jsi sis přítomnost TOHO neuvědomil. Byl jsi zaměstnán něčím jiným…. Najendou ti někdo na záda hodil svět. Přinutilo tě to padnout na kolena a cítíš jak ti rupe v páteři. Tvé tělo se v křečích napne když jím proplouvá neznámá síla. Olízne tvé srdce, krátce ho sevře mrazící pěst že přestává být. Tvá mysl se před tím snaží schovat, ale každý temný krvavý koutek ve tvé mysli je prosvícen. Slzí ti oči a kanou ti z nich kapky krve. Takováhle muka jsi ještě nezažil, pro tohle ani není název. Cítíš se ochrnutý a bezbranný. Ta síla nyní stojí před tebou a krčíš se před ní jako nicka. Cítíš doteky, bodavé prsty na vláknech své existence a i když se je snažíš držet při sobě někdo je pomaličku rozplétá. Tvá duše i mysl šílí. Pak se to stáhne stejně rychle jako to přišlo. V reálném čase to byla otázka jedné minuty, pro tebe to trvalo hodiny. Za celý svůj život jsi poprvé ucítil strach. Ze začátku jsi se možná chtěl rozesmát a pak rozplakat, ale nakonec ses rozechvěl. Právě jsi měl tu čest s bohem. A z tohoto zážitku se hned tak neotřepeš. I dkyž se tvé rány zahojí a duše se srovná a kouty zase vyplní temnota a muka najednou o sobě začínáš pochybovat. Nikdy jsi nevěřil že tam nahoře něco je, nidky jsi nevěřil že světlo je silnější než tma, ale teď....Nemáš chuť tu déle zůstávat. Sekta je ohromená stejně jako ty. Oni to cítit nemohli ubožáci. Všiml sis že tělo mořské pany už tu není. Vzal sis jej k sobě...Skoro se to bojíš vyslovit... Stačilo ti opustit dům aby se ti ulevilo. Ale stejně jako obyčejná lidská psychyka i ve tvé dokonalé sebejistotě nyní dlý maličkatá prasklinka....Ale zastaví to tvou zvrácenost? Možná štěstí že je tu takových Božských bytostí dole tak málo... |
| |
| Texas... Ve chvílích kdy si užívám svou chvíli nadřezenosti a moci nad touto ubohou bytost stvořenou pánem života začínám pociťovat její přirozenou schopnost zasahovat mne světlem její duše. Popáleniny které mi způsobuje její krev jsou jen dočasnou záležitostí a bolest kterou cítím mne ještě více popuzuje k zuřivosti. Každý dotek, každá kapka její krve dokonce i postupně její rozevláté vlasy mne pálí a žhnou ale stejně jako rozžehávají mou kůži rozpumpovávají hněv a nenávist v mém srdci. Každá sebemenší ranka mne ještě více přivádí téměř až na pokraj berserkerovského kolapsu ve kterém jsem schopen bez ohledu na vlastní existenci ničit a zabíjet vše živé. V tomto opojení se mi dostává extazivní rozkoše která se rovná čirému šílenství a chaosu že jsem schopen dokonce krev která mne pálí pít... ba co víc hltám ji jako by to byl sladký nektar... omamné účinky se dostavují jakmile začínám pociťovat že její krev spaluje trávící trakt mého hostitele a ještě více mne to přivádí k zuřivosti. Přestat nelze je to jako droga kterou když okusím musím mít další dávku. Dávka násilí konaném na něčem tak čistém jako je toto stvoření mi dodává pocit nepřemožitelnosti. Ve chvíli kdy jsem s ní hotov a ze zrůdných úst zkapává krev panny která na mé kůži pálí jako slabší žíravina a vypaluje si svou cestu po mém těle. Tedy nyní již mém... tak pocítím něco co jsem neočekával... netušil jsem že něco takového může kdy přijít... on nikdy nezasahoval do hmotného světa ale nyní... nyní ano... Na má záda padne tíha všeho co jsem kdy udělal... tíha která mne nutí s bestiálním řevem padnout na kolena... cítím jak mnou cosi proplouvá a nedovolí mi to byť jen sebemenší pohyb... na moment se stávám mučedníkem za své hříchy a i přesto že jsem na kolenou a rukami se opírám o studenou kamenou podlahu plnou slizu a krve jsem stále schopen se vzpírat jeho moci... mlátím pěstmi do podlahy abych bolestí utišil bolest... ale i přesto jak se snažím stále cítím že mne cosi pohlcuje zevnitř... jeho síla mnou prostupuje a prosvětluje mou mysl i srdce... nutí mi myšlenky dobra které nejsem schopen příjmout a bráním se jim... vypuzuji je... ale i přesto jsem podvolen jeho vůli... na moment se mé zlo vypaří z těla jako by mne někdo chtěl od základu vymazat z existence... bráním se tomu tělem i duší a tento urputný boj je znázorněn silným krvácením z očí... temná krev kane na podlahu kde se tvoří černající skvrna... mé šílenství nabírá na takových obrátkách že je slyšet praskání kostí v mém těle jak se té síle vzpouzím... po chvíli je konec... probíhalo to jako by se jednalo o celou věčnost... ale ve skutečnosti stejně rychle jak se to objevilo to i zmizelo... Jsem nyní schopen normálně vstát... odplivnu si na zem síru a v mé hlavě se prohánějí stovky myšlenek... Pokud chci přemoci sílu samotného života musím se naučit ovládat svou sílu a vím kdo mi v tom může pomoci... Fatzke... Neváhám ani chvíli a pobízím své věrné aby mne následovali ven z této budovy. V mé mysli vyznívá myšlenka která mi říká že tato bolest byla skvělou zkušeností a možná že jednou se mi dostane možnosti pocítit tuto dávku inspirace znovu. Členové kultu si dozajista všimli jak vypadá má tělesná schránka a tak vědí co bude zapotřebí udělat zatímco já nechám svobodnou vůli člověku jehož tělo obývám zatímco budu uvolněně v roli pozorovatele přemýšlet nad tím kde najdu toho démona... Kde najdu Fatzkeho aby mne naučil zcela kontrolovat mou sílu a jednoho dne snad i zničit samotného nejvyššího... |
| |
| Bordeaux Cesta se nakonec podezřele protáhla, ani tak ne kvůli mé loudavé chůzi, ale spíše kvůli mé drahé společnici která, hned jak z ní spadl strach a úzkost, se opět projevila ve své děcky zvídavé podobě a začala obdivovat naprosto všechno, od domů, přes černochův stánek, málem až po poklopy od kanálů. Už několikrát jsem myslel že mi prostě ujedou nervy a odtáhnu jí nebo si pěkně od plic zařvu, ale chuť na to mě přešla vždycky když jsem se podíval do té její rozzářené tváře. Bylo jako sledovat malé dítě nesoucí si v nesnesitelném vedru zmrzlinu, popřípadě malé kotě hrající si s klubíčkem. A mě se vážně nechtělo jí tyhle okamžiky jakkoliv kazit, takže jsem většinu cesty stál s rukama založenýma na prsou a lehkým úsměvem na tváři, přičemž jsem sledoval jak nadšeně vykřikuje nebo si se zadumaným výrazem něco prohlíží. Sem tam si mě všimlo pár lidí a chápavě se na mě usmívali, popřípadě kývali. Docela by mě zajímalo jestli mě považovali za jejího otce, nebo ne. Mělo to i menší stinnou stránku a to fakt, že naše cesta ke katedrále trvala opravdu dlouho. Když jsme k ní došli už se skoro stmívalo a mě se opět dotkl nepříjemný pocit. Nápadné oblečení? Já? zeptal jsem se s hraným úžasem a prohlédl si svou levou ruku na které bylo i přes vrstvu obvazů vidět že je nápadně svalnatější než ruka pravá. Co se délky týče už se to srovnalo. Vlastně díky přeměně mé kostry jsem i něco málo povyrostl. To spíš uvěřím že nemůžou spustit oči z tebe maličká pousmál jsem se a normální rukou ji objal kolem ramen. Nevím proč, ale od jisté doby mi přišlo zvláštní dotýkat se jí levou. Při té činnosti jsem si všiml jak jejího lízátka tak blažené tváře a chtě nechtě jsem se zasmál. Tééééda, tebe tu musí milovat, sníst jim národní památku že se nestydíš popíchl jsem ji přes mírný záchvat smíchu. U samotného cíle naší cesty jsem měl trošku jinou reakci než má společnice, ale rozhodně jsem byl neméně ohromen. Nekromantů jo? zeptal jsem se. To se říká i o Praze a ta působí jednoznačně uklidňujícím dojmem...tedy aspoň na mě zamručel jsem a rozhlédl se. Nějak se mi to tu nelíbilo, přestože celá stavba byla ohromná a vypadala velkolepě, nedokázal jsem se zbavit nepříjemného a lehce nepatřičného pocitu. Hmmm, jasně...myslíš že budou tak milí a pozvou nás na pivo? Mám docela ží... ani jsem nestihl dokončit větu a už jsem byl tažen k nejbližšímu stánku na blešáku který ještě nestihl zavřít. Jak říkám, jí bych vážně radost zkazit nedokázal a tak jsem se poslušně nechal táhnout a s úsměvem přikyvoval v podstatě na všechno co mi řekla. |
| |
 | Texas: Kdesi… Bylo to jakoby mi někdo shodil dům na záda. Podlomili se mi kolena, stíny nachvíli ztratili svůj tvar a má lidská podoba se na zlomek vteřiny rozplinula. Bolest byla i na takovou dálku intenzivní, není to však poprvé co jsem se ním takhle nepřímo setkal. Kdybych jen čekal jeho příchod! Kdo by ovšem předpokládal, že někdo bude tak neschopný, či nedbalý, pustí duši nebeského původu a upozorní tak na sebe. To musí být práce některého z rudých… Taková škoda! Je to už dlouho, dlouho co jsem mohl ochutnat tu sladkou chuť světla. Ten nepopsatelný pocit, ta chuť, ta vůně! Tomu se jiná duše nevyrovná. Je to jako droga. Kdybych tam jen mohl být. Její křik jsem slyšel, spěchal jsem… doufal jsem, že vydrží déle. Nemá však smysl se tím teď zabývat, je třeba chytit toho co má to plýtvání na svědomí, než mi zase zmizí a já ho budu další týdny hledat. Zhluboka se nadechu. Cítím jak útroby mého tělo naplní temná energie. Při vydechnutí mi z úst začne vycházet proud stínu. Zprvu je tenký jako nit, ale zatímco se točí kolem mé postavy, roste. Během několika okamžiků pohltí celé mé tělo. Obrysy lidského těla ztrací svou ostrost, začínají se rozpadat, mizí… Citím ho přímo na ulici pod sebou ve společnosti několika dalších lidí. Chytře se schoval v těle té velké imbecilní opice. Je však příliš velký a je cítit na míle daleko. Vidím ho, jak se tisní v těle té podřadné bytosti, žízní po krvi a utrpení… vskutku zajimavý démon. Nemá vůbec žádný respekt nebo pud sebezáchovy, když jsme se poprvé setkali pustil se do mě jakobych byl jedna z těch chlupatých opic. A nebo je jenom stejně hloupý jako hostitel ve kterém se teď krčí? To je třeba vyzkoušet, než se před něj postavím se svou nabídkou. Stáhnu koženou rukavici na pravé ruce a strčím jí do kapsy kabátu. Podívám se na svou černou ruku a usměji se. Jak křehká schránka, dokázal bych jí rozdrtit pouhou myšlenkou… Plivnu do dlaně odhalené ruky a černou slinu pevně stisknu. Ta začně boptnat a nabírat určitý tvar, její konzistence houstne, zpevňuje se. Netrvá to dlouho a v ruce držím menší tmavou kouli, na první pohled obyčejnou. Koncentrace stínu v této kouli je však vetší než síla těch obklopujících mé tělo. Přiložím si jí k ústům a vyslovím několik slabik v jazyce, který trhá hrdlo. Obyčejný člověk by díky své fiziologii nebyl schopen něco takového ze svých úst dostat, což je jeden z důvodů proč nepoužívám hostitele ale svou hmotnou schránku tvořím ze stínů. Koule se začne roztékat, nechám jí protéct mezi prsty. Slyším slabý šepot, když tekutina dopadá na zem. Poslední kapka temné kapaliny dopadne na zem. Z kaluže kterou kapalina vytvořila začne vylézat postava. Nejdříve ruka, poté se objeví hlava, trup, druhá ruka… o chvíli později přede mnou stojí jeden z mých démonů. Jeden z tísíců mých démonů. Hlavu má zahalenou kápí, kostnaté ruce obalené cáry roztrhané látky, nohy kryté širokými kalhotami pod koleny zastřenými do vysokých bot. Na bedrech kostnatého trupu dávno vymřelé rasy, připnuty dvě stinné čepele. Celé jeho tělo kryjí stíny tak husté, že dokonce i já mám problém ho vidět. Z kápě, v místech kde by měla být jeho hlava, neustále vytéká temná kapalina. Jakoby démon neměl spodní čelist a neustále si slintal na hruď. "Cítíš ho?" zeptám se démona stojícího předemnou. Ten zakývá hlavou. "Chci, abys ho zabil…" démon znova kývne a pak zmízí. Postávím se až k okraji střechy na které stojím, tak abych měl dobrý výhled na celou ulici. Uvidíme jak si Rudý povede. Kdybych před něj postavil některého z nižších, kteří rádi konfrontují otevřeně tak jako on, Rudý by ho roztrhal. Kdybych před něj postavil vyššího, scénař by se opakoval… i když obráceně. Ovšem nižší stinný Asasín? Ten útočí ze stínů, rychle a tiše. Tvrdý oříšek. Uvidíme jak si s ním ta bestie poradí, jestli taky umí přemýšlet a né jen zabíjet. Jestli Asasína zabije… pak nevidím důvod, proč ho nevyzkoušet naostro. Proti lovcům. |
| |
| Kašperk – Temné Tunely Chodby na mne působí starým dojmem, starším nežli působila zřícenina nade mnou, a zároveň působí chladně… nepřístupně… Nebezpečně. Tady bych se nechtěla ztratit. Suše polknu, a pak znovu doběhnu rozdíl mezi mnou a Minem… a znovu a znovu a znovu…. To že se zde orientuje podle nosu, nijak nekomentuju, a radši se snažím dýchat pusou, jen z čistě paranoidních důvodů. Minos ale nezpomalovat v jeho pochodovém tempu, a tak sem musela opustit řešení smradných problému, a věnovat se opět tomu, abych ho stíhala. Minotaurus… Labyrinth… Lucine, ty seš eso. Usměji se sama pro sebe, a znovu doběhnu Minose, a už asi po třetí zatáčce netuším kde sem… Ono je v téhle pekelné tmě docela jednoduché se ztratit. Po nějakých deseti minutách dorazíme to kanálu, a to mi hned došlo, jak se tu mohl Mino orientovat podle smradu, i když je pravda, že mě poněkud překvapilo, když mi byla předána pochodeň, a ještě víc když mi nad hlavou přelétli přerostlí netopýři. Ten pochod už začínal být zničující na mé dlouhou nucenou dietou zesláblé tělo, ale když Mino hasil pochodeň, neřekla jsem ani jediné slovo na protest nebo tak něco. Je to hydra nebo ne…. Aaa do háje!… Respekt a strach z TOHO, před nímž i Mino má zjevně respekt, a co na mě zrovna za slintalo, (No fuj =D) mě znovu postaví na nohy, a celou dobu co mě táhne za ruku oddaně spěchám za ním, a radši nechci vědět co TO je za příšeru.. zvlášť po tom co TO na mě začalo slintat. A nebýt toho že mě zrovna teď na nohou drží strach z TOHO, asi se zhroutím na nohy, ale po tom co cesta začne stoupat, cítím se hned veseleji. (79%) |
| |
| Bordeaux na ty poznámky se jen uculím. Ale na tu maličkou se zamračím. To že jsi starší v lidském měřítku nic neznamená štěně. A moc si nevyskakuj, ještě bych tě dokázala zvládnout o čemž oba dva pochybujeme. I když jsem ti při tom výhružně mávala lízátkem před obličejem a byli jsme od sebe jen kousek nakonec můj vážný obličej poklesl. Nikdy jsem se neuměla moc zlobit a vlastně nikdy jsi mě neviděl dlouhodobě naštvanou. Tohle se ani jako hněv nedá počítat. Nakonec se usměji a ťafnu tě do nosu (samozřejmě při tom balancuju na špičkách) maličká...to že vyrostl ještě nic neznamená, ale to že vyrostlo i jeho sebevědomí se mi dvakrát nelíbí strčim si lízatko zpět do pusy a chvilku působím jako ďáblík. Takže ty žárlíš že místo tebe cumlám lízátko? To je zajímavé. taky si píchnu- aby se neřeklo. Zacukají mi koutky. odfrknu si Tohle srovnávat s Prahou? poklepu si prstem na čelo. mmmm jsem ráda že ještě máme čas než se setmí. Co to je? sehnu se a zkoumám něco co leží na zemi a vypadá to jako panenka co má místo nohy zubní kartáček. Dám si to blízko k očím na opravdu důkladný průzkum a když už se k nám hrne majitel rychle to zahodím. Ne to sem...Jé promiň. Říkal si něco miláčku? trošku zrudnu a tvářím se jako neviňátko. He. Asi jsem ho zapomněla pustit...na to že se z něj líhne démonek je ale dost klidný...už to mam! Já jsem zkouška jeho nervů zvednu z jiného 'stánku' něco co se tváří jako metalová rukavice. Klouby to má odřené a je to pobité aby to vypadalo opravdu drsně. Krom jiného délkou je to tak k lokti a na mé ruce to plandá. ukaž dřív než bys stihl něco namítnout (pokud jsi neutekl- to jediné tě zachrání) už máš tu koženou věc na ruce (levé ruce). zazubím se. No! hned to vypadá líp než ty obvazy. a už lovím peněženku a smlouvám. |
| |
| *The black light*-Mexiko Zrovna jsis dával oddech. Předchozí noc(spíš časně ráno) jsi měl poměrně krušnou. Spal jsi v opuštěné benzínce kterou zhuntovalo tornádo a od té doby už tu nikdo nebyl. Když tu tě vzbudil ten známý milovaný pocit blížící se bitvy. Ucítil jsi jí ještě dříve než se její silueta rýsovala na silnici- obkreslovaly jí sluneční paprsky. Jako by byla zázrakem božím. Jaká to ironie že místo opravdu pěkné ženy se z ní vylíhla otrhaná troska. Tenhle démon se o svou lidskou schránku pravda moc nestaral. Spíš to vypadalo že tu ženu něco přejelo, pár dní tam ležela a pak si jí vzal zbloudilý démon. Musel jednat hodně z nouze. Každopádně šel za tebou. Od té doby co se v tobě ta síla probudila jsi je skoro nemusel vyhledávat. Byl jsi pro ně jako vábnička. Zatím jsi nepotkal moc silný kousky ale s ní to vypadalo troche slibně- aspoň na odreagování. Jako první věc když vešla dovnitř a prodrala se přes trosky rozkopla staré rádio kde jsi nějakým zázrakem naladil nějakou metalovou stanici. Což tě opravdu vybudilo k činu. O nějakou tu minutu později už se na zemi válela jedna z jejích končetin. Mrskala sebou a barvila prach do krvava. Žena se zasmála a vyvrátila hlavu do neuvěřitelného úhlu. Na levé straně krku jí chyběla kůže a svaly co by jí tento pohyb zarazily. Dokonce jsi mohl vidět i obratle. Opravdu hnusná podívaná. Za pár let by z té mladé mexičanky jistě vyrostla nádherná bytůstka s křivkami které by nezazlíval žádný muž. Místo toho se jí chopilo tohle. Možná jí to i zabilo. kdo ví. Natáhla k tobě druhou ruku a ukázala na tebe prstem z kterého zbývali už jen kostičky. Bez tak už jsem plánoval vzít si jiné tělo. A to tvé se mi velmi zamlouvá z toho jsi pochopil že jde o velmi tupého démona. Jistě hodně nízký stupeň když z tebe nevicítil že jsi lovec. O 15 minut později z ní zbyli jen kousíčky které jsi možná pohřbil. Konečně jsi jí dopřál odpočinek. Co se tebe týče při jednom jejím útoku kdy jí ze zad vyrostli ostnaté nohy a vypadala jako brouk jsi to nějak nevychytal a její nožka se ti zabodla do levého ramene. Problém nastal po pár hodinách co jsi vyrazil dál po silnici, protože jsi zjistil že v těch ostnech asi měla nějaký jed. Krom krve z rány prosakovalo i něco černého a slizkého. Nedokázal jsi to ničím vyčistit a stále to krvácelo. Možná ses ránu pokoušel zašít- konec konců měla průměr patnáct cenťáků a hloubku skoro palec a půl, ale udělalo se ti špatně uprostřed této operace a tak ses musel spokojit jen z převazem (obvaz si našel v té rozbité pumpě v lékárně). Nic méně by to chtělo nějakou civilizaci. Prý za pět mil (podle značek) by tu mělo být nějaké město. Což bude trvat docela dlouho když nemáš žádný dopravní prostředek (žádný funkční). Po hodině cesty odpočíváš- taková ranka a jak tě to vysílilo. Ale nezbývá ti než pokračovat. Když se zvedáš k odchodu ucítíš že se něco blíží. Země se chvěje a za chvíli - ze směru kam jsi mířil se vynoří černá limuzína. Možná by nebylo špatné jí zkusit stopnout. Každopádně bez ohledu na to jestli stopuješ či nikoliv zastavuje kus od místa kde stojíš a zevnitř někdo otevřel zadní dveře. Motor běží, auto čeká. |
| |
| Texas- stinný Asasín Asasín se ukloní a bez toho aniž by se ptal na další informace jako by to udělal člověk, seskočí z míst kde ses nacházel a splyne se stínem. Můžeš se dívat jeho očima a nebo si někam zalízt abys na to měl dobrý výhled. Nemáš rozhodnuto komu bys chtěl fandit. Prostě vyhraje ten silnější. Muerte Vylezou za tebou poslušně skloněni. Napadne tě že bys na sebe neměl přitahovat tolik pozornosti a s černě oděnou sektou si jí venku asi získáš, ale když vylezeš nikde nikdo. Utekli snad před tvou silou? Je dost možné že strach té bytosti a tvá nenávist prosákla ven a všechny odtud vypudila. Jinak by se ta ulice vedle s čerstvým masakrem už rojila policajty. Ale nikde nikdo. Hřeje tě na srdci že jsi postoupil na takovou úroveň že dokážeš děsit už jen svou přítomnsotí, ale pak tě napadne že jsi to neudělal ty. Nedokážeš to přesněji identifikovat ale ať je tu s tebou cokoliv je to velmi silné. Nedokážeš odhadnout úmysl ani to nikam zařadit. Což znamená že je to podstatně silnější. Někde v hlavě vylovíš vzpomínku že tenhle druh moci už trochu znáš…Ale…to je přece nesmysl. V jednom okamžiku tě zasáhne předtucha že přijde útok. Stačíš se tak tak sklonit. Je lepší uhnout před útočníkem kterého nevidíš než přijít o hlavu. Dost dobře jsi to nezahlídl. Velikostně to vypadalo jako člověk, pokud člověk dokáže přelítnout vzdálenost 15 metrů aniž bys slyšel že dopadl. Vyskočilo to z jedné uličky – přeskočilo to šířku celé hlavní třídy a zmizelo to v další uličce hned naproti. Ze stínu do stínu. Za tvými zády se zhroutil jeden uctívač který byl připraven o horní čtvrtinu hlavy. On se narozdíl od tebe nestihl uhnout. Ani svými smysli tu bytost nedokážeš nikam zařadit. |
| |
| Texas... nové setkání... Ve chvíli kdy vyjdu ven jsem nadšen svými nově nalezenými posluhovači kteří budou bez rozmyslu plnit mou vůli. Je pravda že nenápadný zrovna asi nebudu ale na druhou stranu komu to vadí když mám moc jakou mám a bezostyšného i když hloupého otroka v němž bez jakýchkoliv vzdorů či námitek přebývám. Je to opojný pocit být mocný i když před chvíli se stalo to co jsem nejméně čekal... zásah jeho... i přesto že se sám kdysi zapřísahal že nebude do tohoto světa zasahovat činí tak... je nepředvídatelný... vypočítavější než démoni... Bolest kterou jsem cítil měla být poučná ale mne přišla spíše opojná a inspirující... konečně jsem našel svého úhlavního protivníka na nějž budu střádat sílu a těšit se na konečnou bitvu... avšak nejprve musím získat alespoň takovou moc jako měl onen démon který mne nedávno dostal do kolen... Fatzke... Když se rozhlédnu po ulici je podivně prázdná což bych nečekal ani v nejmenším koneckonců kdo ví když už né čumilové tak alespoň policie či kdokoliv kdo by se postaral o odklízení toho bordelu v uličce naproti na anonymní udání jako to bývá ale nikdo tu není. Možná že jsem byl natolik děsivý že jen má přítomnost donutila slabé lidské bytosti opustit toto místo ale možná tu nejsem sám. Chvíli přemítám a pokouším se dohledat pohledem kde by se co nebo kdo mohlo skrývat ale můj nejvěrnější a nejpřesnější smysl mi říká že je to něco nečistého... něco zrůdného... a dokonce poznávám ten pach jednou už jsem tu přítomnost cítil ale nemyslím si že je to možné... a i kdyby jak by se mohl dovědět že ho hledám ? A především jak by mohl byť jen tušit kde se nacházím... pomalu mi ale začíná docházet že nejsem jediný kdo cítil "jeho" přítomnost... a to mohlo způsobit že je tu ale kdyby ano nehrál by si na schovávanou... možná jen nějaký podřadný démon který je cítit stejně... ale v tom mé myšlenky přeruší instinkt který mne donutí ke shybu. ze stínu cosi vylétlo směrem ke mě... velikostí a tvary to připomínalo člověka ale žádný člověk by tohoto nebyl schopen a navíc splývat se stíny už dozajista ne... mám na jednu stranu neblahé tušení že by to mohl být lovec ale myšlenku hned zapudím jelikož cítím stále tu podivnou pachuť zkaženosti a tu lovci nemívají pokud vím... ale kdo dnes ví... je to už dlouho co jsem kráčel po tomto světě. Otáčím se na místo kam "to" dopadlo a znovu zmizelo. Očividně potřebuje stín aby byl k něčemu použitelný... prolétne znovu mou myslí než si všimnu jednoho mrtvého přisluhovače který s sebou suká na zemi zatímco z jeho částečně uťaté hlavy se na zem vyvalí značné množství krve a zbytek mozku: Zásah... pronesu jakoby do větru k jakémusi stínovému stvoření: "Konečně oponent hodný vyzkoušet mou skutečnou sílu... konečně někdo kdo dokáže vzdorovat... ale řekl bych že je čas vyrovnat stavy..." dokončím větu a dostávám se do agónie ve které se z mého těla začne vyluzovat mlhový opar jak lidské tělo nabývá na teplotě. Do vzduchu se spolu s oparem vznese i puch škvařeného masa a já se pod rouškou této clony svírám v křečích kdy se má záda začnou trhat a z otvoru vytvořeného kolem páteře začnou vyskakovat ostny. Mé paže se začnou zvětšovat spolu s celým zbytkem mého těla a já jsem nucen pod váhou vlastního těla padnout na kolena kde se mé nohy začínají taktéž transformovat do jakéhosi výrostku podobnému ocasu a z mé tváře začne odpadávat maso jak se zpod lidské skořápky na povrch dere má skutečná podoba kde je mé tělo složené ze zmučených těl mých obětí které stále naříkají pokud mají obličeje avšak zcela oddaní mé vůli mi slouží jako biomasa nového těla které pro normálně vzrostlého člověka představuje srovnání s větším automobilem. Celý proces se zdál být nekonečný ale ve skutečnosti nezabral více než pár vteřin kdy by to lidé pozorovali jako roztrhání člověka zevnitř...  Chvíli s sebou nemotorně háži než se srovnám na rukou: "Odstupte mí věrní... nastal čas odvety... " dokončím větu hlasem který připomíná spíše velmi hrubé a táhlé chroptění. Po chvíli se narovnám na "ocasu" a z mých boků se vyderou další dvě končetiny opět složené lidskými těly kdy vyčkávám na chvíli dalšího útoku onoho neznámého připraven jej uzemnit a shlédnout jeho tvář jak se říká v plném světle... (32%) |
| |
| Kašperk Tma. Beze snů jen plná vzpomínek(jakých záleží na tobě-ale nebudou příjemné). Několikrát se ti zdálo že ses probudila a cítila jsi jak tě do přední části těla hřeje kožich. Pak se střídali jaké si výstřelky kdy jsi zahlédla část jeskyně, část něčeho co vypadalo jako palác. Pak jsi zaslechla hlas ...asi Minův a ještě někoho (který zněl velmi starostlivě přátelsky) a pak už jsi konečně mohla odpočívat. nechtělo se ti probouzet. Bylo ti jedno co všechno jsi prospala. Postel, opravdu to byla postel byla měkoučká a voňavá, místnost naprosto- téměř posvátně tichá. Cítila jsi se v bezpečí. od doby kdy se v tobě probudila tvá síla ses poprvé cítila v bezpečí. Vyrušilo tě slabé klepání na dveře. Takové že kdybys jej chtěla zaspat mohla by jsi. Ale když se ti nedopatřením otevřelo jedno oko a zahlédla jsi kde právě jsi nějak jsi zatoužila po někom kdo by ti to vysvětlil.  Co víc, kdo by ti vysvětlil jakto že všechny tvé ranky jsou obvázané a ty jsi vymydlená v čistém pohodlném oblečení (něco na způsob anglických pyžam). Opět se ozvalo to opatrné zaklepání. Dveře se pomalu otevřeli. Spíš sis to vrznutí představilo než aby se opravdu ozvalo. Ten dotyčný se pohyboval z obratností šelmy. Cítíš že ti neublíží. Když jsi ho zahlédla cítila jsi zvláštní hřejivé bodnutí. Okouzlil tě a to vidíš jen jeho vnější stránku. Jako by z něj jeho poslušnost a dobro skoro vyzařovalo. Když se podíval tvým směrme vypadal jako starotlivá chůva. Každopádně sem nešel jen tak. Na stolek položil zapečetěný dopis a stejně tiše jako přišel se zase plíží pryč. Můžeš jej oslovit. Nebo ho nechat odejít a podívat se na dopis který je nespíše pro tebe.  |
| |
| Texas Když se vylíhneš nejen že aurou své moci umučíš jednoho přisluhovače na místě (zcela omylem) ale další dva se otočí aby se mohli vyzvracet. Jen ten nejstarší zůstává stát a když jim přikážeš odstoupit široce se usměje. Je nám nesmírnou ctí zašeptá a i když se jeho hlas chvěje strachy- což mu nemáš moc za zlé cítíš v něm neustálou úctu. Vzdálí se a kárá své bratry (způsobem že vytáhne bičík z ostny a několikrát je udeří. není to bič co by jen poničil látku a udělal jelito, ale vezme si sebou i kus masa.) I když se ta skupinka krčí, bolesti odolává a nedává se na útěk. Což je u lidí dosti obdivuhodné. Když se vyjevíš ve své skutečné podobě- (a neskrývat se v lidském těle a slyšet křik mrtvol ze svého těla je pro tebe nádherné)- vidíš jak se To oddělilo od stínu. Asi čekal až se ukážeš v plné moci a kráse. Skoro se ti zdá že ti mohl setnout hlavu a neudělal to, jelikož chce taky konečně bojovat a né jenom zabíjet. Vypadá jako člověk- tedy když nepočítáš to že jsou mu vidět kosti (více v popisu od Fatzkeho) jednim švihem sundá z ostří krev tvého přisluhovače a kdesi v kápi zahlédneš blyštivý nebezpečný úsměv. Mohl by být velmi nebezpečným protivníkem když si nedáš pozor. Nevíš kam ho zařadit. Tou mocí co z něho sálá jistě bude démon, částečně, ale spíš se zdá jako by jej někdo jiný stvořil, živil nebo jej prostě přivolal k životu. Vykročí k tobě a vyndá I druhou ze svých čepelí. Několikrát jimi zamává ve vzduchu až z toho vznikne hra světel stínu a bzučivého tance a pak se rozběhne. Už samotný pohyb těch čepelí si sotva viděl. A nyní dosáhl rychlosti kterou už tvůj zrak dost dobře nestíhá. Pak najednou zmizel. Je vlevo? Je v pravo? Je nad tebou? V okamžiku kdy ti zmizel jako by se ztratila I jeho moc. Nemůžeš se spoléhat na žádný smysl. Pak dopadne těsně před tebe do pokleku – z jedné zbraně kape tvá vlastní krev což tě osobně troche děsí jelikož žádnou ránu necítíš. Pocítíš jí asi o dvě sekundy později kdy jedna z tvých mrtvolek zaječí a její hlava se ti skutálí k ocasu…Vážně nebezpečný. Není to žádná velká škoda, ale jeho rychlost tě trápí. Stejným způsobem by ti mohl useknout ruku a ty by sis toho všiml až po takové době…nebezpečný… Otočí se k tobě opět čelem- stale ten samí úsměv. Zjevně ho tahle hra baví. |
| |
 | Kde to jsem......a kam mám jít ? Je to jako vždycky. Už od dob co jsem opustil svůj domov. Svou rodinu, která zemřela. Svou dobrou stránku, která zemřela s nimi. Už mi nezbývá nic jiného než to co nesu sebou. Jsem něco co se nikdy nemělo narodit. Co bylo lidmi označeno jako.....démon ? Jo to jsem. Jsem stvůra. Outsider. Nejsem sice démon, ale ani člověk. Nepatřím ani do jednoho. A přesto jsem silný jako démon, ale s osobností živé bytosti. Co ty jsem ? Co je můj účel v tomto životě ? A kdo jsem ? Tyhle otázky mi nebyly nikdy zodpovězeny. Jedno, ale vím jistě. Nejsem sám. To mi už démoni, jenž mne chtěli zabít dokázaly. Vždycky přicházely. Vždycky přicházeli v tělech nevinných a mrtvých. Vždy používali lsti, podvody a zneužívaly důvěry, a když jim to nepomohlo tak se mne pokusily zabít. Doteď se jim to nepovedlo, a já jim nedovolím aby se jim to povedlo tentokrát. Už jsem na cestách po několik let, a opravdu zraněn jsem byl mnohokrát. Dvakrát i smrtelně, ale přesto jsem to vždy přežil a s pevným pohledem jsem se postavil nebezpečí znovu. Proč vlastně zabíjím démony a nadpřirozené bytosti podobné andělům z bible ? Proč zabíjím lidi, kteří se mne snaží lapit a pak rozřezat mé tělo na kusy a zkoumat ? Jednoduchá odpověď........stojí mi v cestě. V mém cíli dostat odpovědi. Mexiko ? Dost možná Po vyprahlé pustině se procházím už několik dní. Jíst apít nepotřebuji. Nějak jsem tyhle věci nikdy nechtěl ani nepotřeboval. Jednou jsem vydržel dva týdny bez jídla a pití a vůbec mi to nevadilo. No pravda, moje tělo nato mnělo už vlastní názor. Když jsem konečně objevil nějaké známky bývalé civilizace, našel jsem rozbitou benzínku, a podle toho jak byly jednotlivá prkna orzházená okolo, mohlo to být jen způsobené silou větru. Došel jsem až tam a opatrně otevřel dveře. Jako vždy, budova byla opuštěná. Tak jsem si ji zabral, jako svůj dosavadní odpočinkový stan. Rozvalil jsem se na stůl, kde nepochybně dříve byla kasa, a usnul tam. Probuzení už tak příjemné nebylo. Jako vždy když jsem se objevil v nebezpečí, rozvonil se mi v hlavě zvon, oznamující že přichází něco, co si nechce jen povídat. Otevřel jsem klidně oči, ale ústa zůstala zavřená. TO co jsem uviděl v záři slunce mne nejdříve okouzlilo, ale když první dojem pominul záře v mých očích zhasla, a nahardila ji opět temnota. Další démon jak vidím. Ale jeho tělesná schránka............Ne tohle nebude démon větší moci. A taky že nebyl. On si dovolil.....zničit rádio ! Metalovou hudbu jsem neslyšel už měsíc a ten prachant......tak to teda ne ! Pomocí své síly, jsem ze země stínů povolal zpět svou zbraň. Metr dlouhou katanu, z černé oceli, kterou mi před smrtí daroval otec. Seznamte se. Jeho jméno je "Odkaz". Prohlásím, a ani nachvíli nezaváhám. S plesknutím dopadla na podlahu, a začala se z ní valit rudá krev. Nevšímám si jejího vzhledu, všímám si jen pohybů. Proto mne pozvednutá ruka překvapí, a uskočím o dva kroky. Jeho proslov o novém těle na mne nezapůsobí. Nejradši bych mu řekl, Ach jo drž zobák, tuhle semou větu poslouchám už celé ty roky co jsem na cestách !, ale mlčím. Boj pokračuje, a postupně si vyměňujeme rány. Moje Katana dělá v jeho těle hluboké zářezy, a musím uznat, že kdybych nebyl rychlý jak jsem, tak mně jeho neustále měnící se tělo už dávno zabilo. Bylo to pozoruhodné jak dokázal měnit kosti ve svém těle k útoku. Jenže ten pohled mně málem zabil. Najednou ji ze zad vystřelila jako oštěp jedna nožka a s odporným zamlaskáním se mi zabodla do ramene. Nedal jsem najevo bolest. VOlnou rukou jsem nožku popadl a bezmilosti utrhl z démonova rozpadajícího se těla. Boj pokračoval dál, a démon se po svém útoku stával pomalejším. Ale já ne. Katana opisovala dlouhé oblouky, a jako stopy v písku se za ní táhla černá mlha tvořená ze stínů. Nakonec z démona zbyly jen zbytky hnijícího masa. Podívla jsem se natu hromadu a jediné čeho se odemne dočkal byla bojová modlitba boha severu. Katanu jsem si přiložil k čelu a sklonil hlavu. Budiž je tvá duše volná. S tím se Katana změnila v černou mlhu a rozplynula se. Ovšem rána v rameni mi začala dělat problémy. V zašívání jsem byl sice dobrý, ale nějak jsem nedokázal sebrat dostatek zručnosti, abych to zašil. Improvizoval jsem tedy obvazem, jenž jsem našel v lékarničce benzínky. Sebral jsem svévěci, přesněji řečeno, velký vak jenž nosím přez rameno a opětj sem vyšel na spalující slunce. Mé černé oblečení mi proti slunci moc nepomohlo, ale to nečinilo hlavní problém. Byla to rána. Jed musel vytvářet nějakou látku, která nedovolovala aby se rána srazila a přestala krvácet. Musím uznat, že po mých nesčetných zraněních........nevím co dělat. Jdu pouze hodinu, protože opravdu dál nemohu. Popadnu ránu a zatnu zuby.Není pochyb o tom, že nedaleko je civilizace, ale v tomhle stavu nikam nedojdu. Podívám se na ránu. Černý hnis si už našel cestu skrze obvaz. Tohle není dobré. Už jsem připraven si sednout, když tu uvidím jak ze špatného filmu černou limuzínu. Opravdu se začínám bát zda pro mně nedojeli ti lidští lovci, když tu auto zastaví a otevřou se zadní dveře. CO mám dělat ? Když to je past lovců jsem oficiálně mrtvý.........ale zase v tomhle stavu nedojdu do města........ S přemáháním dojdu k limuzíně, ale rozhodnu se pro malou zkoušku. Dojdu k okýnku řidiče a svým hlasem, který opět zní lidsky se zeptám, Pane, jedete do města ? Zraněnou ruku mám za zády, a jsem připraven povolat "odkaz" a rozseknout toho řidiče i auto na dva kusy. Sázím že otevře okýnko a já uvidím kdo je. |
| |
| Mexiko Přes černá skla nic nevidíš. Ale řidič nevypadá na to že by chtěl otvírat okýnko. Místo toho se otevřou zadní dveře a vystoupí z nich opravdu krásná extravagantní žena. (viz- obrázek Oureil v homepage). Možná už jsi jí někdy potkal. Nebo o ní slyšel. Protáhne se jako kočka a zastíní si ruku proti slunci. Je to člověk, jasně to z ní cítíš. Ale velmi zvláštní člověk a velmi krásný. Když jde k tobě a ladně pohupuje boky a kožešina obkresluje její dokonalé rysy máš co dělat aby ses udržel. Přeci jen i po tom všem jsi stále muž a něco takového v tobě lehce vyvolá chtíč. Jako by to věděla, opře se o zadek auta a zapálí si kvalitní kubánský doutník nabídne ti z krabičky. Jsem Oureil, spojka Organizace a rozhodně ti nechci ublížit. To je ale počasí. Jak v tom lidi můžou dýchat? přesto se její tělo v černé kůži moc nepotí. Když si prohrábne husté blonďaté vlasy a vrhne na tebe drobný úsměv rozbuší se ti srdce. Pokud jsi o Organizaci neslyšel (to je na tobě) pár základních věcí ti o ní řekne. Nic méně z vašeho zjevu soudím že se nechcete upisovat pod žádnou organizaci a tak by jsme vám jen chtěli nabídnout práci- za velmi dobrou hotovost na místě ti dává 20 tisíc dolarů. Čeká než si to vezmeš a je vidět že už nemá moc náladu tu venku čekat. Pokud chcete a zajímá vás to- ou, ta rána moc dobře nevypadá- prosím nastupte si Osobně si nastoupí ze strany z které vylezla a opět je tu ten samí okamžik kdy jsou zadní dveře otevřeny a auto tiše přede. Nyní z něho cítíš vůni doutníku. V ráně ti zacuká a zatočí se ti hlava. |
| |
| Mexiko Jest-li mne něco kdy v životě překvapilo, tak to byla žena jenž vyšla z auta. Moje první myšlenka byla, že to je další démon. Pěst se mi rozevřela a byl jsem připraven použít "Odkaz" i když jsem cítil, že bych proti ní zřejmě němel šanci, nechtěl jsem prodat svou kůži lacino. Ale pak tu krom její velké síly cítím ještě.......že....je člověk ? Dělá si ze mne legraci ? Člověk a taková enormní síla. Neuvěřitelné. Vskutku. A ještě zvláštnější , že někdo tak mocný hledá někoho jako jsem já........ Nemohu si nemyslet, že ta žena je krásná, dokonce atraktivní, ale nezajímá mne její vzhled. Je mi ukradeno kdo je. Spíše je důležité proč tu je. A pak to příjde. Chce moji pomoc...........organizace......mám z toho špatný pocit. Po celou dobu co jsem venku a ona na mne hledí mám chladný výraz, lze to vyčíst jak z mého výrazu tak i z očí, které jsou černé jako noc. Špičáky mi mírně vyrostou, jak se ve mne vzdmývá démonická stránka. Rychle si toho všimnu a tu stránku v sobě udusím. Když se zmíní o organizaci........ne nikdy sem o ní neslyšel. Nabídnutý doutník odmítnu pozvednutím ruky. Nemám zájem. Práce......No peníze by se docela šikly to je pravda. Ale bohatsví není to po čem toužím. Chci odpovědi. A ty mi možná tahle "organizace" dá. Když se najednou změní tón jejího hlasu, když uvidí mé zranění, v mysli se usměji. Zajímavá žena. Když mi nabídne pomoc, nejdříve váhám. Opravdu, mohu té ženě věřit ? Když se mi ovšem zamotá hlava, a k tomu mi ještě rána bolestivě zacuká vzdám to. Rezignovaně nasednu do auta a se vší vůlí, která mi ještě zbyla nedávám na sobě znát žádnou bolest. |
| |
| Bordeaux Ale notáááák, neber to hned tak vážně mami pousmál jsem se na její narážku o současném rozložení sil. Možná, opravdu jen možná bych mohl být silnější než ona, jenže...zkuste jí praštit, to prostě nejde. Když mi mávala kolem obličeje lízátkem, jen tak ze cviku jsem po něm vystartoval, jako bych ho chtěl spolknout, ale na poslední chvíli jsem se zastavil. Následovala poněkud citlivější narážka ohledně lízátka. Hmmmmm, a kdybych náhodou žárlil? zeptal jsem se a vrhl na lízátko vražedný pohled ze kterého by se roztřásla kolena nejednomu vrahovy. Ten kdo mě ale zná tak jako Ívé ví až moc dobře že jen žertuji. Za to že sis přivlastnil MOU Ívé zemřeš zrádná věžičko zašermoval jsem proti lízátku levou rukou omotanou obvazy jako by to byl meč. Lidé v okolí se na mě v ten moment asi dívali jako na pořádného blázna, ale mě to bylo jedno. Stejně mě za něj už nejspíš považovali díky mému vzhledu tak co. Po chvíli jsem ale opět zvážněl. Máš pravdu, Praha je víc...krásnější podle tónu hlasu se dá poznat že tentokrát to myslím zcela vážně. Než jsem ale stihl v myšlence pokračovat přerušila jsi mě svým sehnutím se pro.. Co to proboha je? Děsivá atrapa Voodoo panenky? zeptal jsem se nechápavě, ale to už se k nám hrnul majitel a tak Ívé onu věc rychle pustila. Za to že ji přerušil a já tak musím absolvovat běh k dalšímu stánku jsem ho obdařil tak přátelským pohledem že sem u roztřásla kolena. Myslel jsem že ohledně té Prahy a tohoto místa se bude hádat, ale ukázalo se že mě naprosto neposlouchala, jako obvykle. S lehkým povzdechem jsem tedy jen zakroutil hlavou. Ne drahoušku, vůbec nic věnoval jsem jí lehký úsměv. Následovala chvilka mého nevnímání čehož jsem vzápětí hořce litoval protože ta rukavice co se mi objevila na ruce mohla drsně připadat snad jen 19leté dívce. Já si s ní připadal jako idiot, zvláště když...zkusil jsem trošku pohnout svými drobet atypickými prsty až se drápy procpali skrz prsty na druhou stranu. Hmmm, je mi to drobet těsné drahá... upozornil jsem na další drobný fakt a to ten že svalová hmota mé levé ruky silně převyšovala tu na pravé i když to obvykle nebylo vůbec vidět. Na druhou stranu ty drápy co to má vypadají vážně...zajímavě našel jsem konečně nějaké vhodné slovo co neznělo tolik jako urážka a vytáhl peněženku vlastní. Ale platit to budu já v tomhle se očividně hádat nehodlám. |
| |
| Mexiko Když nasendeš do auta sedačka tě do zad překvapivě chladí. Je potažena kožešinou ale nějakým způsobem ventiluje chladný vzduch. Asi to bude něco v sedačkách, ale chlad na tvé rozpálené tělo má opravdu úžasný vliv. Na šoféra nevidíš. A i kdyby uprostřed nebylo to tmavé okýnko asi bys jej viděl stěží. Dělily vás od něj patery dveře. Tipuješ že zadní část bude asi nejprostornější. Dokonce můžeš sedět i proti směru jízdy na něčem co spíše než sedačku připomíná pohodlný gauč. Oureil si to místo vybrala, pěkně nožku přes nožku a odtípává do popelníku u dveří. Prosím zavři ty dveře prostá žádost. Z jejích úst tě to ale nutí jí opravdu uposlechnout. Až zavřeš auto se rozjede. Pokyne k malému baru u strany. Dáš si něco k pití? přitom si osobně naleje kvalitní drahé víno jistě Francouzského původu. Možná tě bodne žárlivost. Takový luxus. Ale možná bys spíš chtěl něco proti bolesti že? Hodinu odtud je jedna laboratoř SLA a tam se ti na to podívají. (dostaneš I vysvětlení že jde o doktory co lečí Lovce Organizace) Pokud je to nesnesitelné zaloví v přihrádce v druhých dveří a za chvíli v ruce drží rudý prášek. Bez ohledu na to jestli ho spolkneš teď nebo se necháš zbytečně ubíjet bolestí ti do dá do ruky. Zdá se že je jí jedno co sním uděláš. Dalších 20 tisíc dostaneš až splníš úkol. Týká se to jedné záležitosti ve Francii. Už tam sice máme pár schopných lovců, ale několik informací nám řeklo že to asi nebude stačit. Momentálně jsi pro nás nejlíp dostupný ty + návštěva Bordeaux by pro tebe mohla znamenat i několik odpovědí které tak zběsile hledáš.... nevíš jak o tomhle vůbec může vědět, ale zdá se že ona nad tím taky moc nepřemýšlí. V Organizaci je jistě nějaký opravdu obrovský mozek. *The black light* vyloženě se s tvou přezdívkou mazlí. Pak se usměje a napije se. Dáme ti nějaký čas na rozmyšlenou. Do doby než se ti ta rána uzdraví. Po hodině (pokud jsi za jízdy nevystoupil) je bolest nesnesitelná a cítíš se velmi otupělý. Pokud sis vzal prášek vrátil ses téměř do normálu s tím že víš že by ses neměl namáhat. Pokud sis jej nevzal stěží jsi vystoupil z auta- když tě k tomu Oureil vyzvala. Očekával jsi město, ačkoliv v tomto směru by cesta k němu netrvala pouhou hodinu. Osobně jsi k té benzínce šel asi dva dny. Ale krom pustiny tu nebylo nic. Máš neblahé tušení když ta žena sejde ze silnice a vede tě prašnou pustinou kamsi kam. Vystoupá na jakýsi kopec a čeká na tebe. Pravda za ním by něco mohlo být, ale nikdo by přece nežil mimo hlavní cestu. Nějak ti to nedává smysl. Možná někdo kdo by nechtěl být viděn....Na druhou stranu za každý kopeček ses opravdu nedíval (pokud za něj nevedla I hlavní cesta) |
| |
| Bordeaux Nad naší hrou musí ostatním pozorovatelům mozek stát. A možná je dobře že se nám zatím lidi vyhýbají. Ale stejně jako mému partnerovi i mě je fuk co si o mě ostatní myslí. Já se bavím přímo královsky. Když mě skoro připraví o lízátko a pak mu začne vyhrožovat rozesměji se. Když přecházíš do vážného tónu tak se jen zamračím. Tak tenhle názor s tebou nezdílím Prahomaniak vyklouzne mi z koutku úst. Zvednu ruce k nebi. No jen do toho přeci jen jsme se asi domlouvali že finance co nám bude dávat Organizace si budeme rozdělovat....A že jich není zrovna málo. Tak si nějaké to utrácení můžeme dovolit. Přitom mi zacukají koutky probůh. Já to myslela jako vtip. Ono se mu to vážně líbí? když už se z tebe stane nový vlastník rukavice vezmu si tvou ruku na průzkum. Moc ti to sluší drahoušku. Ještě dřív než nám zasnou bych se chtěla podívat ještě na jedno místečko… je poblíž rozhlížím se jako by snad odtud mohlo býti viditelné. Na chvíli to vypadá že se chci podívat nahoru na věž pak se zadívám k bazilice která mě opravdu láká, ale zamítnu to s tím že jí chci vidět v její pravé večerní atmosféře. Pokud tu něco nechceš ty osobně myslím že to místo co hledám je u řeky nedávám ti moc velký prostor na přemýšlení. Po nějakých pěti minutách (pokud se tedy nestihneš vymáčknout) už mířím k zadní části baziliky.... |
| |
| Nový cíl ? Možná.... Vlezu do auta, které je jak už jsem očekával luxusní, a velmi prakticky zařízené. Oureil si tento veškerý mišmaš vysloveně uživá, protože se hned uvolní. Vedro venku mně netrápí. Popravdě přežívám většinou tam, kde by člověk nemohl žít ani den. A tak mi to vyhovuje. Jsem outsider. Vždycky jsem jím byl. V autě sedím mlčky. Po žádosti o zavření dveří se otočím a natáhnu ruku ke dveřím. Opatrně zavřu dveře, nechci přece dámě zničit její bourák. V duchu si dávám poznámku, abych se vyhnul pro příště mexiku. Tohle je očividně šílená země. Mněl jsem jít víc na jih. Ale to tzv. vyschlé peklo znělo tak lákavě. Nechám si své myšlenky bokem a plně poslouchám co mi řekne, má nová zaměstnavatelka. Když mi chce nabídnout pití, odpovím co nejpříjemnějším hlasem (u mně to zní jako když se rozbručí medvěd), Ne děkuji. Zkoumám ji očima. V její auře je něco.......co lidi nutí dělat co chce. Je krásná, to nepochybně, a síla z ní přímo číší, jen nechápu, že takovou silou může vládnout člověk...........ne není člověk. Bude něco víc. Možná jedna z těch nadpřirozených bytostí, které jsem viděl bojovat s démony. Její starost o mou bolest, mně sice zanechává chladným, ovšem když mi nabídne prášek, po krku mi teče pot. Vyloví jen tak prášek ze dveří a počítá že ho spolknu ? To opravdu ne. I když sice kývnu ve znamení vděku prášek si v zavřené pěsti strčím do kapsy, kde ho ponechám. Ovšem.....SLA ? To mi něco říká. Snažím si vzpomenout co to může být, a ignoruji bolest, která mi vibruje v celém těle. Čelist mám pevně sevřenou, a i když cítím jak mi po krku stéká pot, pevně hledím na ženu a poslouchám co mi chce dál. Bedlivě poslouchám vše co mi říká, ale pak jí málem seřv vzteky. Zpět do Francie ?! To si dělá legraci ?! Bolest i veškerá nevolnost, mne okamžitě opustí a já jen před sebou vidím osobnost, kteoru bych nejradší uškrtil. Ovšem uklidním se. Vztek mi je normálně neznámý cit. Vyvolává ho ve mně moje démonická část. A pak řekne něco co změní můj pohled na situaci. Odpovědi ? Jak o tom.... Už jsem připraven něco říct, když tu mi něco vyvstane na mysli. Proč bych se sní mněl o tom bavit ? Mám práci. To je vše co potřebuji vědět. Rozumím. Odpovím pevným hlasem na odpověď. TO jsou od začátku nějaké konverzace jediná odpověď kterou jsem Ouriel podal. Její úsměv neopětuji. Nejsem na tyhle hry. Jsem bezvýrazu, chladný. Na nabídku na rozmyšlenou jen kývnu. Začínám cítit jak si bolest vybírá svou daň a já vydím rozmazaně. I tak odmítám tu piluli strčit do úst. Potom co dorazíme ka mmáme vystoupím, i když to byla zřejmě ta nejtěžší běc v mém životě. zrak mám ale pořád čistý a mohu jít i stát, takže jsem spokojen. Ouriel vypadá v záři slunce nádherně. TO se jí musí nechat. Jdu dál a hledím na zem pod sebou. Víš, žeby to bylo moc jednodušší, kdybys nechal mně vést ! Ozve se démon v mém těle. Usměji se. Mám toho chlápka rád. Žiji s ním už skoro 27 let a jeho opravdovou kontrolu provedl jen dvakrát. Pokaždé jsem ho zastavil. Ale musím uznat, že po dobu co sílím já, sílí i on. Jednou možná. Prohlásím jako člověk. Následuji Ouriel vzhůru na kopec. Nedávám znát žádnou bolest, i když pot zastavit nemohu. Dojdu až k ní a pohlédnu nato co skrývá výška kopce. Když jsem od ní skoro dva metry, tedy dost blízko aby mne slyšela zeptám se prostě. Řekněte mi. Jak vy víte co je můj cíl ? Jak jste mne našli ? A proč si myslíte že Vám pomohu zrovna já ? Je to jedno velké fiasko otázek, ale neminím pomáhat někomu, když není schopen odpovědět na mé otázky. |
| |
| Bordeaux Jsem šťastný že mé vystoupení zabralo a alespoň trošku tě pobavilo. I když okolostojící a jdoucí lidé nás považují za dva šílence, naprosto mi to nevadí. Vlastně jsem za to vděčný aspoň se nebudou tolik divit ať předvedeme co předvedeme. Pche no a co má být? Já v Praze strávil své druhé nejlepší období..studoval jsem tam medinu. Vysvětlil jsem, otázka co je nejlepší období mého života je stále ale otevřená. Naštěstí se nehádá co se placení týče a tak jsem s vnitřním úsměvem zaplatil za rukavici a vrátil peněženku zpět do kapsy. Ta obludnost je sice děsná, ale za to že jsem ji šokoval to stojí. Vsadil bych hodně na to že jen provokovala a ve zkutečnosti nechtěla aby se kupovala. Však já ji taky plánoval při nejbližší příležitosti omylem roztrhat. Hmmm? tázavě jsem zvedl obočí když mluvila „ještě o jednom místečku“. Já? Jak bych tu mohl hledat štěstí když jediné štěstí mého života mi chce něco ukázat? zeptal jsem se s vážným výrazem ve tváři a sledoval její pohled těkající od věže, přes baziliku až někam kus za ní. Hmmm, řeka? Jen jsem pokrčil rameny a následoval tě k ní bez sebevětších protestů. |
| |
| Bordeaux To jako medicínu? přejedu tě poněkud pátravým pohledem. Asi tomu moc nevěřím a nebo přesně nevím oč v tom studiu běží. Ne to mi na tebe nějak nesedí. Představím si pod tím pumprdlíka co má tlustý brýle a nos zabořený v knížce a nebo pak v praxi- v mrtvole či pitvaném člověku Vylovím z kapsy něco co se ti asi nebude moc líbit. V poslední době sis všimnul že se s kouřením snažím přestat, ale tohle jsem udělala naprosto automaticky- síla zvyku. Najednou mam cigaretu v ústech- zapálenou. Po prvním potáhnutím si to uvědomím a má očka k tobě nervózně sjedou bočním pohledem. Pardon odcvrnknu cigaretu do kanálu a vynahradím si jí ovocnou žvýkačkou. Fajn. Buď budu mít rakovinu plic a nebo zkažený zuby. To je ale perfektní výběr. hold ti co přestávají musí něco neustále žužlat. Když řekneš to co jsi řekl zarazím se a opatrně se na tebe podívám jako bych nevěřila že to vypadlo z tvých úst. Na místě zrudnu od hlavy až k patě. Uvádíš mě do rozpaků. S takovoudle by nás Organizace mohla od sebe oddělit. V práci je něco takového hodně nebezpečné.... jako bych o tom nějak vážněji přemýšlela nevědomky se od tebe trochu vzdálím. Ale pak jen zavrtím hlavou a chňapnu tě za ruku. V akci tohle vynecháš to mi slib. myslím to smrtelně vážně. částečně Pj uvázek Po nějaké čtvrt hodiny chůze už je před námi znatelná řeka Garonne. Stačí přejít hlavní silnici a pak už se promenádujeme kolem ní. Pravda- žlutohnědá barva o ní zrovna nevypovídá jako o čisté. Ale je velmi široká a rozhodně není místem kam mířím. Po pěti minutách je již před našimi zraky.  Lepší asi nenajdu. Je to obrovská vodní plocha kde je voda asi po kotníky, ale přes den tam v určitých intervalech stříkají trysky do lidské výšky. |
| |
| Mexiko -ještě v autě. Oureil se trochu zachmuří a povzdechne si. Vždycky mi daj na starost mrzouty. Ale co naplat zabrblá na půl úst, ale slyšel jsi to. Spíš jí to ujelo. Je na ní vidět že by mnohem radši sváděla chlapce v nějakém baru než dělala to co právě dělá. Ovšem, co že jí to svazuje? Ale to není tvá věc.... Když vyjdete na kopec (ty se tam spíš odpotácíš- opravdu je tvá rovnováha na hraně. Bez ohledu na to jak moc se snažíš jde o opravdu silný jed, takže se můžeš v poklidu přepínat dál a pak akorát někde zkolabuješ. Nebo si dopřeješ sem tam nějaký odpočinek či zakopnutí a i když to tvé tělo vzdá hlavou budeš vnímat). Vidíš dole v úžlabině něco co by mohlo být pěknou útulnou vesničkou, pokavaď by tedy před ní nestála cedule: Pozor oblast radiace a testů. Vypadá to tu stejně jako jsi to viděl ve filmech. Figurýny, auta na ulicích, baráky jsou tu docela dobře vybavené se vším všudy. Ale nesedí ti tu jedna věc- i když je to v pustině přeci jen silnice odtud zase není tak daleko.....To by bylo pro náhodné cestující moc nebezpečné…. Abych tedy na tvé otázky odpověděla dříve než se tu skácíš: U nás v Organizaci je mnoho dokonalých bytostí a další se tu poflakují po světě. Jsou to vědomostní studny a pokud víš jak se jich ptát a jak si je získat můžou ti říct takřka cokoliv. Obecně se jim říká sférické bytosti. Což by byla odpověď asi na většinu tvých otázek. Proč že bys nám měl pomoci? Ber to jako obchod. Ty pomůžeš nám a my za to pomůžeme tobě. Nevěříš snad tomu že tam získáš jednoduché odpovědi na své otázky!? Ale my máme prostředky co ti je dokáží přeložit. Pravda to že tam nemůžeme vyslat nikoho jiného byla poloviční lež. Máme spoustu lidí ale né každý je vhodný....Né každý by to mohl přežít. Organizace nemá důvod zbytečně strádat. Proto jsme si vybraly a našly tebe. Zní to jako bys ty jediný byl schopný ten úkol splnit bez ztrátách na životech. Vidíš že se přemáhá aby ti vyzradila jen to co nutně potřebuješ vědět a že se snaží to vysvětlit tím nejjednoduším způsobem. A pak se rozejde dolů. V okamžiku kdy zamíří do jednoho určitého baráku který není od ostatních nějak výjimečný -sotva chodíš. A v okamžiku kdy v zadní části otvírá obří mrazák už ti tančí světýlka před očima. Proto se musíš trochu zasoustředit jestli se ti to nezdálo. Ale ano, opravdu do toho mrazáku vešla. Když se nakloníš aby jsi viděl dovnitř vidíš tam schody vedoucí dolů a pak nemocničníma zářivkama osvětlenou chodbu vedoucí kamsi kam. Oureil čeká dole. |
| |
| V autě Její slova jsou pochopitelná. Nedivím se jí, že mne bere takového jaký jsem. Popravdě reaguje jen na mé mlčení. Zajímavé že trpí samomluvou. No tak či tak držím jazyk za zuby. Zaprvé je to dáma, zadruhéjsem si jist , že by byla schopna mne za nevhodnou poznámku prorazit na druhý konec planety. Venku - rozhovor Na kopeček dorazím celkem v pohodě. Tedy pokud se dá hrozivá agónie a hnís jenž teče z ramene považovat za pohodu. Vím že jed si již našel cestu cestu do krevního oběhu, ale krev se dá vyčistit stejně jako rána. Nejsem typ člověka, co na sobě nechává znát bolest ani slabost. I když pot ze mne teče pohled je stále dál pevný a mé smysly jsou ostré. Rukou kterou si držím své zraněné rameno, se pokouším hnís nějak zastavit, ovšem jediné co udělám je, že hnís začne vytékat dvojnásobně rychle. Když ovšem tzv. Ouriel otevře svá ústa, ignoruji zranění a upoutám svou pozornost na ní, přesněji na její slova. Celý její proslov o shrnutí situace, proč mne a jak mi mohou pomoci je tímto zodpovězena. Nemám další otázky. Krom jedné. Ale to už je žena na cestě. Dojdu tam kde před chvíli stála ona a pohlédnu na vesničku pod sebou. Všimnu si i štítku "Pozor možnost vysoké radiace !". Ještě štěstí, že jsem si už těmito poly procházel. Ouriel se ztratí v jedné z mnoha budov a já jí se supěním následuji. Hnís mi už přez ruku kape na zem a vypařuje se pod mocným žárem slunce. Myslí opět zůstanu u pilulky v mé kapse........ne nevezmu si ji. Rozhodnu se rázně. Ovšem černý oblak, jenž mi pomalu ale jistě zakrývá zrak mi nedá a po chvíli se potácím. Krok za krokem mířím do domu, který navštívila Ouriel. Každý jednotlivý paprsek světla mi těch málo kroků protahuje na kilometry. Kladu nohu před nohu. V hlavě se mi opět ozve má démonická stránka. Víš, že to dlouho nevydržíš ! Ba dokonce zemřeš ! A to nedopustím ! Vykřikne, a začnu pociťovat jak se mne snaží zmocnit........idiot. Jak jsem řekl. Tělo může být slabé, ale mysl zůstává silná. I přes démonův protestující jekot ho potlačím a silou vůle uzavřu ve svém nitru. Jak jsem řekl, dnes ne démone. Zavrčím a s novou silou vyrazím kupředu. Zrak se mi nevyčistil, ale démon aspoň zavřel tlamu, takže to přičítám jako vítězství. Opřu se o stěnu domu a hlasitě se nadechnu. Ten jed začíná sílit. Ale ještě to nemohu vzdát. Ne dokud nedostanu odpovědi. Zatnu zuby a se vší vůlí, která mi ještě zbývá vyrazím dál. RUkou sevřu futra dveří a nahlédnu dovnitř. Pohled jenž se mi naskytne mi málem vyrazí dech. Jako díte, jsem díky televizi viděl hodně šíleností. Od Jamese Bonda, až po Star Wars, ale to že Ouriel zmizela v.....mrazáku ? Mi vyrazí dech. Moje první myšlenka je, že mně tu chce nechat chcípnout, ale vyvrací se to veškeré logice. Nemám na výběr, když se otočím určitě zemřu. Následuji Ouriel do jejího....vchodu ? |
| |
| Kašperk... Pohádka Sny… Nikdy jsem neměla moc snů… ale tohle sny nebyli. Nejdřív to byla tma, a v ní svítící obrazy z krve… pak spící bestie, která mě mohla, pokud chtěla, bez problémů sežrat… byl to taxikář, který ochuzoval všechny, které potkal…. Byla to tma a smrad z pouličních kanálů… byla to slintající několika hlavá bestie v bludišti… ale nejhorší vzpomínka ze všech… byla to má smrt. Poprvé jsem si vzpomněla, jak sem zemřela. Byli tam dva muži… v oblecích… říkaly nesmysly… nic sem nechápala… ani jsem neviděla rovně… Oni se ptali… a já nic nevěděla… Něco o vraždě… dvacet lidí… a pak se mi před očima zjevil Patrik. Patrik byl kluk ze školy, co mlátil všechny a všechno… „Vůdce Party“ jestli je znáte. Jeho obličej byl zkrvavený, a zeď za ním taky. A moje ruce taky… ale moje krev to nebyla. To sem věděla dobře. On byl v křeči ze strachu, stál v rohu a bál se. Bál se mě… ale já vím, že sem v životě nikomu neublížila! …Natož někoho takhle zruinovat… natož Patrika! Pak už si opravdu nic nepamatuju… jen nějaké další hlasy, ale né že bych je poslouchala… snad na mě mluvil Mino… asi taky ne. Ale rozhodně jsem neplánovala přerušit svůj odpočinek. Ozvalo se klepání. Nereaguji, akorát si přistrčím deku blíž k hlavě a schoulím se do kuličky, brumlajíce potichu „Ještě ne… Ještě nemusím do školy… mám ještě dvacet minut…“ Ale tělo, jak bylo zvyklé, si neodpustilo rebelii a navzdory nevoli otevřelo oko, tak i přes rozostřené vidění jsem uviděla luxusně zařízenou místnost, přímo jak vystřiženou z pohádky. A co víc, někdo si dal tu práci, a moje ušmudlané oblečení, které sem tahala už nějaký ten pátek na sobě (Upíři se nepotí :D), vzal, a snad vyhodil, či vyměnil… no, prostě, zázrak. Zírám okolo sebe, a taky na sebe, a nechápavě mrkám očima, ovšem v tom mi do snu vstoupí druhé zaklepání, a jediné co mě napadne je znovu zalézt pod peřinu a hrát si na hodnou šípkovou Růženku. Pak vstoupil on. „Erik“ Napadne mě okamžitě, zatímco ho nenápadně sleduji, jak vchází do místnosti. Ani nevím, kde jsem to jméno vlastně vyhrabala… jen vím, že se mi hrozně líbí… oba… jak to jméno tak i on. Vypadal nádherněji, než jsem si vůbec představovala, že může někdo vypadat… a když sem viděla, že naklání hlavu mým směrem tak rychle zavřu očka… ale stejně se začnu červenat… prostě si nemůžu pomoc… Netuším ani pořádně co se se mnou děje… Když uslyším, že jde blíž, schovám obličej víc pod peřinu, doufajíce že neuvidí… teda vlastně že uvidí… můj obličej. Ale pak se zastaví u stolku, a vteřinku tam stojí… pak uslyším tiché měkké kroky se opět vzdalovat. Rychle vystrčím hlavu z pod peřiny, a koukám na něj jak odchází, s otevřenou pusou… jak se mi zasekla slova v krku, a hrtan vypověděl poslušnost. Zírám na něj, jak odchází z místnosti, elegantní, leč tichou a kočku připomínající chůzí… a nemůžu si pomoc… když zavře dveře, jako bych se probrala ze snu. „Co třeba mluvit, slečno „Promovaný zírač“?“ Zanadávám v duchu sama sobě, a potichu se pokusím zvednou z postele a dojdu si přečíst ten dopis co mi tu nechal, ale stejně nedokážu odpoutat myšlenky od něj… od mé návštěvy… „Budu mu říkat Erik… Erik, Princ z Pohádky… jo, to je ono.“ Usměju se sama pro sebe, když zvedám dopis ze stolku. „Hlupačko… Aach jo… Takhle hezkej kluk… slez zpátky do vlastní ligy.“ Ozve se mé svědomí, ale já mu nevěnuji nejmenší pozornost. |
| |
| Výlet Ráno jsem se probudil, a jako vždy jsem přemýšlel, co se to se mnou stalo. Vidím duchy, kteří přecházejí přes silnici, vidím sféry zlepšující náladu, vidím malé dráčky, kteří vedle mne sedávají v parku, vidím deset let starou sebevraždu a tam taky někoho, kdo těm sebevrahům našeptává, Co se to se mnou sakra stalo?! Jako každé ráno mě chytí menší depka, svalím se do postele a křečovitě svírám pěsti. Po dvou minutách se však zase uklidním, a otevřu kocourovi, který ťukal packou na okno. Opustím ho dovnitř a nechám ho, aby si vlezl na klín. Chvíli ho hladím, ale po pár minutách ho musím vypustit zase ven. Máme totiž dneska navštívit Zoo, kde Jack (matčin přítel) krmí zvířata. Tak zkusím, jestli to moje nové okouzlení funguje i na větší číči. Co takovej panter? Jo to by šlo, zkusím pantera. Zajdu tedy do kuchyně, kde už má matka snídá. Mě připravila na stůl míchaná vejce se slaninou. To jsi nemusela, zvládl bych to sám řeknu jejím směrem ale jinak moc děkuji za snídani na rtech vykouzlím ten nejpříjemnější úsměv, který v té chvíli dokážu vykouzlit. Potom se mlčky posnídáme a vyrazíme. Cestou vedeme nudný a nezajímavý rozhovor, a já si spíše všímám toho nového světa kolem mne. Už jsem si tak nějak zvykl, ale stejně mě to pořád baví pozorovat. A tak sme dorazili až do ZOO. Ihned jsem se Jacka zeptal jestli bych mohl jít nakrmit pantera, a jestli bych mohl být o samotě. Po chvilce dumání tedy svolil, ale musel jsem podepsat několik papírů o svobodném rozhodnutí atd… No a konečně jsem v kleci, navléknutý do nějaké silné kombinézy, v ruce držím maso pro pantera, a čekám na jeho první pohyb plný vzrušení a očekávání. |
| |
| Minulost Jen co se dotknu její ruky, vše se kolem mne rozmaže a po chvíli pozoruji, jak se mé tělo rozkládá na černé cosi. Na chvíli zpanikařím. Co? Past? Nebo... Ne, jen mne chce asi někam přenést či co. Radši bych se měl uklidnit. Po chvíli se ocitnem ve vzduchu. Sice stále vnímám své tělo, ale nikde jej nevidím. Jak je tohle možné? Co to je? Po chvíli letu milosrndě upadám do bezvědomí. ,,Vstávej dráčku" Probudí mne slova. Ne jen tak nějaká, ale SLOVA. Odráží se uvnitř mé lebky a vytvářejí ozvěnu. Lebka... ...k ní by mělo něco patřit... ...tělo... Pak ucítím suché růže. Otevřu oči a hned si přeji, abych to nedělal. Přede mnou stojí ona, Temná dáma, díky níž jsem se sem dostal. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že něco je špatně. Jako bych ani nebyl na zemi. Pak zavadím pohledem o okno. Zvednu se a pomalu k němu přistoupím. ,,Cossmoss." S údivem koukám ven z okna do černočerné tmy. Pak opět uslyším slova, tentokrát už vím, že je vyslovuje Dáma. Asspel. Víc má mysl nevyprodukuje. Otočím se a zahlédnu Dámu, jak stojí u stěny a před ní je rozsvícená obrazovka. Začně mi vysvětlovat, jak se používám. Jídlo. Na to jsem skoro zapomněl. ,,Za hodinu." Zamumlám a dívám se, jak mizí. Přistoupím k panelu a stisknu obrázek s krvavým biftekem. Místností zavane libá vůně masa. Ta mne probere. Potvrdím a hned začnu vybírat pití. Prozatím se spokojím s pivem. Pak už jenom nezbývá, než čekat. |
| |
| DRAZÍ LIDIČKOVÉ MÁM TU PRO VÁS VZKAZ OD PJ JAKSI MÁ POROUCHANÉ PC A V NEDĚLI NÁM ODJÍŽDÍ NA TÝDEN PRYČ TAK NA NI MÁME PĚKNĚ POČKAT :D |
| |
| Cesta späť Som absolútne zmätená. Pocity beznádeje a strachu, bolesti zo straty a desu sa mixujú v jeden veľký elixír, ktorého je na mňa až moc. Nemôžem za to. Nedokážem sa ukľudniť, stíšiť myseľ a už vôbec nie pochopiť a obsiahnuť, čo sa vlastne stalo. Ani len neuvažujem nad tým, či na fotkách niečo bude a či sa budú dať vyvolať. Na to nemám dostatočne čistú myseľ. Akoby z diaľky ku mne prenikne fakt, že ma niekto odnáša preč. Do konca ani nie som schopná rozoznať kto. Môcť kričať, kričím, môcť plakať, plačem. Môcť sa tak pohnúť, bežím na koniec sveta. Nie... Tento duševný stav je neznesiteľný. Kdesi v kútiku duše si uvedomujem, ako silný bol ten tvor, čo to spravil a čo myto vlastne spravil. A čo mi to vlastne spravil? Nedokážem to opísať slovami. Len viem, že je to absolútne čosi strašné a neodpustiteľné. Viem, že ho nenávidím a budem nenávidieť do konca života. Cesta je dlhá a pomaly ku mne začne prenikať aspoň časť bežného sveta tam vonku za mojimi viečkami. Doktori... Som zmätená. Na čo doktori? Od kedy vidia také veci? Cítim morfium, po tom príde spánok. Očisťujúci, blahodárny a kľudný. Pierka v sne akosi ukľudňujú. Nasleduje prebudenie. Žiadna bolesť ani otupenosť. Snáď to celé bol len sen. Otvorím oči. Nemocnica. Ách... Uvedomenie ma zasiahne, ako dýka do srdca. Nebol to sen. Cítim smútok. Otočím sa a zbadám kalendár a Nadaru. "Ahoj. Spala som dlho?" Usmejem sa. |
| |
| Mexiko Když se svalíš po schodech dolů vidíš Oureil jak na někoho mává. Jsou menší než lidé a od hlavy k patách zafáčovaní. Dost dobře nechápeš jestli přes ty obvazy vidí, cítí a nebo jak přes ně jí, ale ti čtyři 140 cm poměrně baculatí 'lidé' k vám běží a i když protestuješ začnou tě podpírat a všeljak ti pomáhát k pokračování ve tvé chůzy. Nevíš jak na vás tak rychle přišli, ani odkud se z té temné chodby vynořili, ale jsou překvapývi siláky. Nemluví, vydávají ze sebe jen neidentifikovatelnou směsici skřeků. I když si to tvá mysl nedokáže pořádně připustit jsi rád že ti svou pomoc takto vnutili. Přece jen zemřít kvůli vlastní pýše…To by byla pořádná hloupost. Zvláště teď když se před tebou pomalu otvírají vrátka od kterých jsi tak dlouho hledal klíč. Tou podivnou skupinkou jsi provázen oslizlou chodbou která ze začátku vypadá jako sklep kde v částech vidíš dřevěné trámy- základy domu nad vámi ale po chvilkovém klesání začíná přecházet v jakousi těžbařskou štolu. Vidíš pár starých větracích šachet a slabě blikající zářivky. Osobně dala Oureil přednost baterce kterou vytáhla odkudsi. Obrazy ti trochu splývají. Oureil otvírá dřevěné dveře po straně této štoly s varovnou cedulkou. Vypadá to jako skladiště dynamitu. Rozhodně teď není čas se tu rozhlížet. Ona se však hrabe krabicemi dál – pár těch ‘lidí’ jí pomáhá některé krabice ze zadní části přeskládat. Po chvíli se objeví další tajůplný vchod. Osobně už toho máš po krk. Tipuješ že jste tu už dobrých deset minut a opravdu se začínáš přemáhat. Ale když se oteřvou dveře za bednami jako by šlo o úplně jiný svět. Dlaždice. Oplzlé a hnusné a blikající žárovky a dráty čnící ze zdí. Zdá se jako by šlo o slepou chodbu ale je to pouhý klam. Když Oureil prochází zdí máš pocit jako by ses ocitl při natáčením nějakého hororu. Ale když tudy prošla ona proč né ty? Když vstoupíš do stěny která tam vlastně není a objevíš se na druhé straně udeří tě do nosu dezinfekce a smrad typický pro nemocnice. Co víc, žádný sliz a hnus a prach. Vše je dokonale čisté. Bílé dlaždice tě bodají do očí stejně jako bílé stěny. A navíc, je tu velmi živo. Oureil všechny ty bytosti- které jako by vyskočily ze všech legend a pohádek- zdraví kývnutím sem a tam. Některé se jí dokonce klaní. Jsou tu na půl zvířata, na půl živé i neživé bytosti, támhle to dokonce vypadalo jako člověk co má místo hlavy zářící barevnou kouly. Asi jsi na hranicích svých sil když vidíš takové bludy. Pak už je to otázka vteřin a ty jsi protáhnut a položen na nemocniční lůžko. Matně si vzpomínáš že ti Oureil něco říkala o tom že počká venku a nemáš se děsit doktora ale důvěřovat mu. Při tom zamumlala něco způsobu kdybys sis vzal ten prášek... Jakmile se za ní zavřou dveře jsi sám ani né pět sekund. Pak dovnitř vstoupí tvůj ‘doktor’. Bílý plášť, nemocniční rukavice, naslouchátko na srdce, vizitka….vše vypadá normálně. Až na to že má tento človíček 80 centimetrů a jeho kůže má zvláštní modrý nádech. Žlutavé oči taky napovídají o tom že není tak úplně člověk stejně jako nadměrně vyvinutá hlava. Možná tě napadne že ses právě poprvé v životě potkal z mimozemšťanem- tak totiž působí. Tvé lehátko klesne na jeho dosah. Z nějakého důvodu nevíš co si o něm myslet. U něho prostě nemůžeš dát na první dojem protože je hrozně…proměnlivý. Vyvolává v tobě zmatek, ale tam někde vzadu za ním je i klid. A ten přijde když se tě poprvé dotkne dlouhými hebkými prsty které spíš hřejou než studí. Hlavně klid chlapče. Kdyby sis vzal ten prášek od Oureil nemusel bys zbytečně trpět, ale ty máš bolest rád že? cítíš se před ním jako by nahý. A jeho oči jasně říkají že mu bude hodně hodně let. Pomůžu ti, ale ty mi za to musíš slíbit že semnou nevyrazíš dveře. šetrně a obratně začne sundavat tvé obvazy. A pokud ho necháš začne si i prohlížet ránu. Za tu dobu se ošklivě podebrala a rána je strašlivě oteklá. Od ní ti po těle putují černé drobné žilky. Co vís cítíš hnijící maso. Za takovou chvilku? Zatím se rány nedotkl ale když se u stolku začal hrabat v nástrojích asi tě to brzy čeká. Máme dvě možnosti. Buď ti tohle píchnu abych ti tu ruku umrtvil a nebo tohle skousneš a budeš zbytečně bojovat. Druhou možnost ti moc nedoporučuji. Byla by tu i třetí- uspat tě a ušetřit tě celého ohavného procesu ale to ve tvém případě asi nepřipadá v úvahu že? pokud si vybereš cestu bolesti omdlíš neboť začne hnijící kůži a kusy masa odstřihávat a odstraňovat. Pokud si necháš dát injekci budeš se cítit lehce otupělý ale budeš moci sledovat celou operaci až do konce. Celá práce mu trvá 30 minut. V okamžiku kdy se probírá tvou ranou do hloubky už musí dávat pozor aby nepoškodil nějaké nervy. Ale když skončí cítíš úlevu. Rána je čistá, zašitá a obvázaná. Tak za hodinu by jsem musel odstranit víc než jen kousky masa. Přišel bys o ruku. A možná by ten jed doputoval I k srdci- což by byla konečná. Tak, teď si odpočiň. s těmi slovy sundá bílé- nyní zkrvavené rukavice a odchází. Kdybys nebyl na půl demon rána by se v žádném případě nezahojila. Takhle to bude trvat tak 5-6 dní a možná nezůstanou žadné další následky.. |
| |
| Kašperk dopis- který je zapečetěný a určený tobě nenese žádné známky o svém obsahu nebo od koho je. Pečeť ti ale přijde povědomá. Když jej otevřeš skutálí se na zem prsten který jí vytvořil (znak si můžeš vymyslet sama). Co víc, už první název dopisu vypovídá o tom že nenese dobré poselství: Závěť Já, kníže Lucin Bela dne 6.2 2010 odkazuji všechen svůj majetek nacházející se pod zříceninou Kašperk (včetně celého podzemního komplexu) do rukou Muriel. Dále této ženě odkazuji své osobní služebnictvo a veškeré sloužící pod zříceninou. Dále jí tímto zmocňuji aby do rukou vzala mé osobní záležitosti týkající se mé pracovní funkce. Tato osoba je plně schopná rozhodovat mým jménem o věcech tykající se (nyní) už nepřímo mě. Včetně nošení titulu Bella. Kdokoliv by pochyboval o pravdivosti těchto slov nechť se odkáže na níže zmíněné svědky. Tímto prohlašuji Muriel oficiálním členem rodiny a rodu Bella. Podepsáni: Lucin Bela Hrabě D´e Ghart Este Francis De Sacori Thomas Vill + ve spodní části pečeť Lucinova prstenu (prsten je na stolku- byl u dopisu) + nějaké razítko na kterém je psáno: Tento úřední dokument byl schválen vládou a konečným podpisem knížete Lucina Bela stanoven jako Pravdivý. Thomas Vill + kontakt Ten škrabopis poznáváš. Jistě ho napsal Lucin osobně. Nevíš jak je možné že to mohl tušit tolik dopředu. A navíc, to vypadá že ten dopis dorazil až teď. Když se ke stolku očima vrátíš, uvidíš něco dalšího co tam položil. Je to zvoneček a papír s úhledným ozdobným písmem: zazvoňte |
| |
| Benátky Černý kocour se rozvrní a tlapkama se opře o tvou hruď aby hlavičkou dosáhl k tvému obličeji. Několikrát se o něj otře jako by ti tím snad chtěl dopřát útěchu. Cítí pravý čas kdy má odejít a bez reptání zase zmizí. Matka tě uvítá se zářivým úsměvem který dříve vždycky uměl chlácholit, ale teď už najednou na to nestačí. Cítíš že v tomhle ti nebude moci pomoci. Na tohle jsi tu sám. Jistě. Akorát bys to připálil a týden bych pak musela větrat. Pěkně to sněz říká s žertem a při tom hraje vážnou tvář. Rozhodly jste se cestovat vaším postarším- přesto funkčním autem (značka není důležitá ale pokud jí chceš- urči si jí sám) Cesta byla dlouhá ale snad přinese nějaký užitečný výsledek. Na Jacka jste musely chvilku čekat a musel sis s ním promluvit v ústraní. Matka by s tím v žádném případě nesouhlasila a ani jemu se ta vyhlídka moc nelíbila. Podrbal se na zrzavém strništi a ze začátku to bral jako dobrý fór, ale pak i jeho tvář zvážněla. Synku... i když jsi nebyl jeho synem mladší chlapce tak vždy oslovoval To co po mě žádáš není dost možné. Nedej bůh kdyby se ti něco stalo...Vím že by to pro tebe byla obrovská zkušenost, ale mě by za to zavřely, přišel bych o práci a co hůř tvá matka už by se mi nikdy nepodívala do tváře...Ne... Po chvilkovém přemlouvání už jsi mu do hlavy posadil brouka. Logicky si nedovedl vysvětlit jak by ti to mohlo v životě pomoci, ale vážnost v tvém hlase mluvila za vše. Sakra chlapče promnul si čelo a znovu nad tím zauvažoval. Děkoval jsi bohu za to že je tento muž sice milující, ale trochu hloupější a jednoduší- nebo tak aspoň působil. Dobře, ale s pár podmínkami na víc. Půjde s tebou jeden mladík co má na starosti krmení normálně + 2 lidi z ochranky. A osamocený panter ani náhodou. Ale jeden starší bílý tygřík. Nesmlouvám. Mámě ani muk. Žádné papírování nebylo. Byl by to jen další důkaz k jeho průseru. Bylo jisté že to dělal jen pro to že jsi syn matky kterou tak vroucně miluje. Zaměstnal jí procházkou v zoologické a vyžlatý mladík Ted se silným předkusem ti byl průvodcem k šelmám. Měl jsi štěstí. Ale to ihned opadlo když jsi tygra viděl ležet v kelci. Oddělen od zraků turistů možná i bezzubí a poměrně starý. Ležel spíš jako mrtvola. Pochopitelně, přece by tě nestrčil dobrovolně do klece k mladým hladovým tygrům. Mělo tě napadnout že za tím bude nějaká lest. Nakonec je Jack přeci jen vychytralý. Ale i starý tygr může být nebezpečný. A tohodle byl vážně kus. Ted otevřel klec a povzbudivě na tebe kývl po tom co vstoupil do klece první. Za vámi se sešikovali dva z ochranky. V případě problému mohli tygra velmi rychle uspat zbraněmi. Tak počkej až se vzbudí a pamatuj- žádný prudký pohyby. Nesmí z tebe cítit strach. Až se začne hýbat hoď mu maso. pravda přece ho nebudeš krmit tím že mu to podáš přímo do tlamy. Žluté oko šelmy se otevřelo. Tygr pomalu zvedl hlavu a otočil jí vaším směrem. Á oběd...Sice je na něj trochu brzo ale to mi přece vůbec nevadí. Koukej to sem hodit a mazat nevíš jestli to udělal úmyslně. Vlastně nevydal žádný zvuk. Doplulo to k tobě jako myšlenka. Při pohledu na obrovskou kýtu co držíš v ruce mu z tlamy skápla slina. |
| |
| Itrenor O deset minut později se u dveří objeví stříbrný jídelní vozík tlačený podivnou bytostí co má 70 cm. Na svůj vzrůst je poměrně baculatá a z namodralých rtů jí čučí dvojice dlouhých zubů působící jako mroží. Uprostřed čela má roh. Celkově má nezvykle červenou kůži a bílo černé oblečení služek. Je to 'ta' i když ti trochu trvalo než si zahlédl její ženské křivky na hrudníku které jsou opravdu drobounké. Ukloní se a vjede s vozíkem dovnitř. Za celou tu dobu pronese dvě slova a to když je tvé jídlo a pití- opravdu extra voňavé a později zjišťuješ že i chutné- položeno na stůl. Dobrou chuť S tímto pištivým popřáním místnost opouští. Zůstáváš tu ty a jídlo co ti vůní mučí žaludek. Bohatě ho ale tato porce zaplní. Jakmile se nasytíš tak přichází vůně suchých růží- předzvěst Temné dámy. Pak přijde i ona samotná. Doufám že jsi byl s Aspelinými kuchaři spokojen. Zrovna jsem byla u Tasé v řídící kabině. Mám tě odvést do výcvikových prostorů aby jsme mohly zjistit stupeň tvé síly. Pokud se tedy k tomu cítíš.... Čekající uvnitř čeká na tvou odpověď. než se rozhodneš přivalí se ta samá služka se stříbrným vozíkem a zbytky a nádobí zase odveze. Jako by snad na tohle čekala někde za rohem. Po tom co ses najedl se opravdu cítíš plný sil a tohle místo stojí za průzkum. |
| |
| Nashita- Írák Dle vybavenosti tvého pokoje tě Álí odvezl do nějaké luxusnější nemocnice. Cítíš se ještě trochu otupělá, ale rozhodně víš že to všechno nebyl jen sen. Zvláště kvůli tomu že máš záda obvázaná a jasně cítíš ty dvě rány na svých lopatkách. Nadara sebou trhne. Vzbudí se až na druhé oslovení- přece jen pár dní nemluvit a pak zase začít se na tvých hlasivkách trochu podepsalo, ale rychle to napraví obyčejné rozmluvení. Ale ale, ty se tu flákáš všichni kolem tebe se můžou užrat starostí a tebe zajímá jen jak dlouho jsi spala? samozřejmě že to myslí žertem. Vezme tě za ruku a ty z ní cítíš nadšení z toho že jsi vzhůru. Když mi to Álí zavolal myslela jsem že ho za to kopnu do zadku. Bylo to od něho pěkně nezodpovědné a srabácké...Ale co naplat ty se do všeho ráda vrháš po hlavě co? A pak to takhle dopadne i když je docela ukecaná jsi ráda že tu nejsi sama a že je tu právě ona. V její přítomnosti se cítíš vždy jistější a klidnější. Jestli někomu můžeš důvěřovat tak právě této svobodné matce. Položí tvou ruku na lůžko a sejme ti z čela několik pramenů aby ti nelezly do obličeje. Týden. Ale vyspala ses do krásy....Pokud to dnes na testech bude vypadat dobře pustí tě během 3 dnů....Álí mi o tom vyprávěl ale moc jsem to nechápala. Opravdu na tebe spadl sloup z těch trosek? Tomu se říká smůla...Ale co to tu povídám. Promiň jsem ráda že ses vzbudila. Nechám tě v klidu odpočívat zvedne se k odchodu a když otvírá dveře ještě se otočí aby se na tebe upřímě zazubila. Mimochodem, ty fotky jsou moc pěkný. nevím jak jste to udělaly ale vypadá to dost věrohodně. Musím jít domů za Imirem, ale zítra zase přijdu. Mám ti sem poslat nějakého doktora či tak něco? Víš co? Zítra ti přinesu domácí jídlo...nějak to sem propašuju. Potřebuješ jíst a né do sebe cpát ten odpad co tu podávají. Máš nějaké speciální přání? |
| |
| Minulost Poté, co si objednám, chvíli bezcílně chodím po místnosti. Vyruší mne otevření dveří a vstup služky. Co je zač? Nikdy jsem nic tavého neviděl. Zčásti vypadá jako mrož, ale pak tu je ten nervalí roh. Že by nějaká arktická mytická bytost? Musím se pak zeptat. Když mi po chvíli popřeje dobrou chuť, kývnu hlavou. ,,Děkuji." Slastně natáhnu vůni masa a po chvíli se bez váhání pustím do jídla. Šťáva z masa mi teče po šupinách, odkud ji občas setřu dlaní. Po chvíli se mi žaludek konečně zaplní a podnos vyprázdní. Ideální kombinace. Na vozíku si všimnu ubrousků, dva vezmu a utřu si do nich ruce a šupiny kolem tlamy. Pak mne do chřípí uhodí známá vůně růží. Zhluboka se nadechnu a podívám se ke dveřím, kde už stojí. Oznámím mi, že s ní mám jít do výcvikový prostor. Sotva se zeptá, dovnitř opět vklouzne služka a vozík odveze. ,,Hmpf. Jídlo bylo vynikající. Jisstě, pujdu ss vámi. Jssem připraven. Mimochodem, co byla ta sslužka zač?" |
| |
| Texas a pokračující zábava... Ve chvíli kdy se transformuji do své skutečné podoby pociťuji umučení jednoho z mých přisluhovačů aurou jen jako lehký závan smrti a nijak mne to nevyhazuje z míry. Sáhnu jednou ze svých paží po jeho nyní bezvládném těle. Jeho fanatická duše mi nebude příliš k užitku co se tohoto boje týče ale jeho tělo poslouží tedy neváhám a stále sledujíc okolí jednou ze svých morbidně a mutantně vyhlížejících paží si dopomáhám k tomu abych zkonzumoval jeho tělo které se nedlouho poté objeví na mém těle jako výrůstek na "ocase". Ve chvíli kdy skončím s jeho konzumací a přeměnou na mou vlastní tělesnou hmotu všímám si že onen stínový bojovník místo toho aby znovu provedl svou hopsálkovskou akci se vynoří ze stínu potemnělé uličky. Jeho zjev ani úsměv mne nijak nepřivádějí z klidu před bouří do jiného cítění vůči jeho osobě. Vztyčím se na ocase a nyní téměř trojnásobně převyšuji své přisluhovače a očekávám akci onoho stvoření. Očividně čekal jak se zachovám nebo dokonce předvídal jelikož jinak by neměl důvod odkrývat na světle co je ve skutečnosti zač. Vzájemně si protáhnu prsty všech čtyř rukou které s hlasitým křupáním oznamují připravenost k boji. Vše je doplněno o nářky a výkřiky z mého těla které se znásobí když tento akt provedu jelikož stále jsou to končetiny jiných které jsem pohltil. Oba jen vyčkáváme jak se zdá a jeden na druhého koukáme se stejnou jistotou vítězství. Ale kdo ví jeho sebejistota by mohla být jeho zhoubou a mým vítězství a jeho zkažená duše... mmmm lahoda jen pomyslet na všechnu ohavnost kterou v sobě nese a která bude brzy patřit mne. Švihnutí jedné z jeho čepelí jako by se stalo náznakem začátku boje o holou existenci kdy jeden z nás zemře a stane se potravou toho druhého. Už už bych se k němu začal přibližovat když vytáhl další čepel a začal s nimi kolem sebe švihat neuvěřitelnou rychlostí. Rozeběhne se ke mne a já připraven jej poslat expresem do zemského jádra očekávám co bude dál ale když v tom... zmizí... Otáčím se a dívám se kolem ale je to jako by se vypařil a splynul se vzduchem a nebo jen využíval můj vlastní stín proti mne. Netrvá dlouho a dopadne přímo mne na ruku když to tak řeknu a navíc v pokleku. Kdyby to byl člověk tohle se neodvážil udělat jelikož už podle mého vzhledu mu musí být jasné že bych ho rozmáčkl jako červa. Už bych se do toho pustil a začal na tomto pracovat nebýt toho že se z mého pohybového ústrojí ozve vysoký výkřik a když se podívám přišel jsem o část těla jednoho ze svých "motivantů" jejichž křik mne přivádí do onoho bojového šílenství. Když si všimnu usmívajícího se nejspíše démona jeho čepel je od krve a soudě dle úsměvu se dobře baví. Škoda že na zábavu dnes nemám náladu. Aniž bych se otáčel okřiknu přisluhovače: "Přineste zrcadla... je načase si tu trochu rozsvítit... " dokončím a s postupně vzrůstajícím vrčivým zvukem zanořím končetiny do vozovky vedle démona a jako bych zavíral trošku větší pudřenku srazím dva vytržené kusy asfaltu k sobě za účelem rozdrtit kreaturu která klečela uprostřed... |
| |
| Itrenor Temná dáma se ušklíbne. Na to ti nebudu odpovídat, protože až budeš procházet lodí musela bych odpovědět na všechny tvé další otázky které jistě přijdou. Osobně nevím kam všechny ty bytosti zařadit pokud mají nějaké zařazení. Pro začátek ti musí stačit že jsou to zdejší služebné, ve směs vypadají podobně mají jen rozdílný barevný nádech. Na nic jiného než jednoduché úkoly se asi nehodí ... Prohrábne si vlasy již navyklým gestem které by u ní mohlo znamenat netrpělivost. Až přijde vhodná doba ukážu ti pár 'lidí' které bys tu měl osobně poznat. Ale nemusíš se bát Tasé mě přidělila k tvému výcviku stejně jako mého bratra....To by mě zajímalo kde zase vězí To poslední vypadalo spíš jak hlasitě pronesená myšlenka. Mávne nad tím rukou a společně se rozejdete po palubě Aspel. Přes vedlejší uličky zamíříte k hlavní třídě kde to opravdu žije. Nemyslím tím jenom pípající strojky a úklidové roboty, ale nejrůznější bytosti o kterých jsi matně slyšel v legendách. Hrůzu nahánějící nazelenalý- asi zlobr si pro své mohutné svalnaté tělo vyžádá většinu prostoru ve své cestě. A ti ostatní mu rychle uhýbají. Drobná dvojice vil která hoří se na něj odporně zašklebí a prohodí si mezi sebou pár švitořivých slov. Pak kolem propluje parta duchů která si hází nějakou hlavou. O chvíli později se objeví i majitel hlavy a omylem propluje jinou zdí než kam prchli jeho kolegové. Kdyby tě Temná dáma nestrhla málem by tě zašlápl čtyřmetrový obr. S úžasem si sledoval jak se nacpe do dveří které mají jen dva metry, ale on se prostě scvrkl na žádanou velikost a prošel. A nejde jenom o bytosti. V některých místech jsou silné toky různých energií a pásma kdy se cítíš šťastný kdy tvá gravitace začne pokulhávat a kdy myšlenkou dokážeš z magických toků vyvolat co si budeš přát. Také je tu spoustu různých pachů a v nímáš i některé sférické bytosti a bytosti z jiných částí vesmíru a sfér. Nevychovanci. Obvykle si tohle nedovolí, ale takhle se nikam nedostanem právě vám cestu zatarasil hlouček který sleduje souboj pavouka- člověka a člověka štíra (lidští jsou až po trup pak navazují na těla škorpiona a pavouka výškově mají tak dva-tři metry). Temná dáma před sebe načrtne pár symbolů a i ty se zachvěješ náhlým strachem který zaplaví prostor kolem ní. při tom vidíš jak se její aura zviditelnila a je celá černá. Hlouček její sílu a přítomnost vycítil a rychle ustupuje. Dokonce i bojující dvojice s vrčením couvá. Dáma tě tímto způsobem odtáhne (protože bys spíš chtěl před ní uhýbat jako ostatní) až k místu které vypadá docela velmi zabezpečené. Když vynechám podivného shrbeného tříokého strážce jsou tu obrovské pancéřové dveře. Temná dáma si vyžádá povolení ke vstupu. Netvor se zapře a otevře křídlové dveře. Potkáváte ještě další dvoje tentokrát fungující na fází mechanického zastrčení. Tohle je bezpečnostní opatření aby se nic z výcvikových prostorů nedostalo ven. Ty dveře-tak podobně vybavené jsou i stěny + magická bariéra kterou asi nevidíš. Takhle se síla každého z nás může uvolnit téměř bez rizika aby poškodila loď Otvírají se i poslední dveře a kousek bariéry přece jen zahlídneš. Je to jako bys procházel matným oblakem. Když se na to ale nesoustředíš bariéru nevidíš. Následující sál má obrovskou rozlohu a hned několik pater. Některá jsou od sebe zabezpečena a oddělena jen tou bariérou některé místnosti a sály jsou vybaveny pancéřovou stěnou. U vstupu se na stěně rozvlní monitor a poprvé spatřuješ Tasé. Vítejte ve výcvikovém prostoru. Nyní je volný sál 6 a místnosti 9 a 10 zadejte svou žádost na vzhled výcvikového prostředí. Temná dáma zabere sál 6 a vjede do hlavní nabídky kde vidíš všemožné krajiny od oblastí kolem vybuchlé sopky po pralesy či zamrzlé jeskyně nebo zbořená města. Vyber si kde se chceš cvičit. Každá ta oblast tě vybaví na něco jiného. pokud sis všímal jejího pohledu po cestě sem viděl si že se často otáčí jako by ještě na někoho čekala. Při výběru se vstupní místnost otřese a v jednom ze sálů vidíš oslnivý výbuch. Ale neprošel dál než k bariéře. Na půl cesty k sálu se Temná dáma zastaví a na někoho mávne. Z ničeho nic se ti rozbuší srdce. ten pach....i když má na sobě slupku člověka tvá dračí duše skáče radostí i strachem...Vnímáš ho všemi smysli a bez omylu je -ten vysoký dlouhán se stříbrnými vlasy nad zadek a nádhernou tváří -jako ty. Drak. Zářivě se usměje. Ten úsměv rozehřál tvé tělo a rozehnal všechny obavy. Taková síla. A v těch fialovo modrých očích je tolik moudrosti. Spíš vypadá jako elf z pohádek než skutečná bytost. Itrenore tohle je Cassin tvůj hlavní učitel tvá úcta k Temná dámě stoupla ještě víc. Dodržela to co ti slíbila. Cassin ti věnuje hlubokou úklonu středověkých rytířů. Možná až tam sahá jeho věk. Pak založí ruce na tmavomodré -téměř mnižské tunice s širokými rukávy a obchází tě kolem do kola aby si tě prohlídl. Pak ti podá ruku Vítám tě v Organozaci bratře. Dlouho jsem neviděl někoho z nás. |
| |
| Michael *Mik* Crow-LA Dneska byl úžasný den. Místo školy jste se měli dostavit do luxusní restaurace Grandioso a celý den jste dělali pomocníky v kuchyni. Vlastně šlo o takovou malou školní soutěž a taky práci v terénu. A za vaši pomoc vám šéf kuchař a jeho tým osobně udělaly úžasnou večeři. Jsi rád že jsi mohl den zabít takovým to užitečným způsobem. I když sis dnes nic nevydělal prací ses bezvadně odreagoval od svých pochmurných myšlenek a taky zabavil. Zase ses mohl smát a uvolnit. K tomu dopomohla přítomnost Johna Orviho který je prohlášen za absolutní nemehlo celé školy. Na svůj věk je to opravdová hora a kvůli svému tělu je trochu neohrabaný. Takže většinu katastrof v kuchyni zapříčinil on. Přesto ho máš rád. I když vypadá hloupě a dělá kolem sebe vždycky strašný hluk je snaživý a když vaří sám doma a není nervózní vždycky tiše žárlíš jelikož jeho jídla jsou opravdu vynikající. Tým zrovna přináší na stůl zákusky. Už takto se dostatečně prohýbá pod řeckými saláty, žebírkami na medu a tak dále. Prostě je tu dostatek jídla aby si i ten nejvybíravější jazýček mohl vychutnat odměnu za tu dnešní těžkou dřinu.( Zrovna zlevnily jídelníček takže tu bylo lidí opravdu hodně. ) Když jsi se nafutroval vidíš jak šéf kuchař zběsile mává aby upoutal zrovna tvou pozornost. Když přicházíš vtáhne tě do kuchyně aby jste byli sami. Je to ital s černým upraveným knírkem a mladýma modrýma očima. Osobně si musel koupit kratší kuchařskou čepici jelikož má přes dva metry. Výborná práce mladý muži. Už jsem o tobě slyšel od Bernarda což je tvůj šéf ve tvé práci. Pokud si najdeš čas tvé ruce by tu jistě byli k užitku, ale s Bernarden jsme jako bratři takže se o tebe nechci prát. Nezdál se že by tě chtěl pustil ale po mém optání k tobě možná bude přívětivější. zaloví v kapse a do ruky ti vtiskne rovnou padesátku dolarů. Ve tvém okolí se to- že se staráš sám od sebe (dokud nepřijede tvá starostlivá teta nebo někdo další z příbuzných) rozkřiklo velmi rychle. Přesto sis všiml že těch hromádek je víc i když ty pro zbytek tvé třídy jsou značně menší. Záleží jen na tobě jestli tu sumu přijmeš. Vzadu u dřezu to zarachotilo a ozvalo se Johnovo klení. Šéf kuchař si nervózně zatahal za knírek. Nemehlo. Běž se tam prosím podívat |
| |
| Smrt nebolí- rok 1326-Londýn Zkusíme v několika příspěvcích ukončit tuto jeskyni. Uděláme časový posun. Dagon už se nesnaží dostat přes mříž, ale dostal se až k mramorové sfinze černé barvy a bronzového nádechu, po dlouhém dumání zodpověděl otázku a sfinga ustoupila(Earwin se prostě někam vypařil). Krom bílé vlkodlačice Luny uviděl i Muraka a přibraly jste i lebku Alfréda. A jako dosti podivná skupinka jste zamířily Londýnskými stokami ke svému druhému cíly, jelikož jste si nemohly být jisti jestli ta druhá skupinka úkol splnila. Váš nynější cíl je Sídlo krve kde vám budou dány další informace. Přeci jen za to co se tu děje, že den trvá 4 hodiny a temnota postoupila daleko za hranice Temže můžete z velké části I vy. Z velké části. A před osudem neuniknete. Kdyby jste tu nášivku upířího knížete někde zahodili cítíte že by vás stihlo nějaké odporné prokletí. K vaší skupince se po hodině cesty od sfingy přidává i tří nohá- pro vás velmi známá kočka a taky Ťapina vás neustále provází. Earwin se nezmínil kde jí vzal ani co s ní mate dělat. Ale Ona si oblíbila ožužlávat mluvící lebku Alfréda takže vás věrně pronásleduje. I když máte obavu že se na vás občas dívá trochu hladově. Aaaaa ne! Rozcucháš mi účes. ...Já vlastně nemám vlasy...ale to je jedno...nech mě Au! Alfréd vyskočí z tlamy levé hlavy Ťapiny a vrhá se do úkrytu. Mocným skokem se odráží a přistává na Dagonovo rameni. Prve chtěl vyskočit na Murakovo ale třínohá kočka která jej plně obsadila na něho začala syčet. Alfréd oddechuje a nadává směrem k Ťapině. Pak něco vítězoslavně vykřikne, oční důlky vybarví rudá záře a přímo z něho vyletí na Ťapinu ohnivá koule. Tří hlavá se však stihne přikrčit, zavrčí a rozběhne se na Dagona. Kolos 'psa' o vteřinu později sráží Dagona k zemi, skoro mu přeběhne po zádech aby dosáhl svého cíle- lebky. Jedna z čelistí klapne kousek od Alfréda ale ten s hlasitým řevem letí dál. Nakonec zasáhne někdo naprosto jiný. Luna jednou pěstí uzemní Ťapinu a druhou narve Alfréda do zdi (zakousne se do ní skoro celý). To nemůžete být aspoň chvíli TICHO? oboří se na oba(čtyry). A opět vám dokázala že je velmi silná a nezapře se tak její pravá totožnost. Neustále to nedokážete pochopit a vstřebat. Konec konců nikdy jste nebyli v přítomnosti boha. A i když je na zemi slabá ona je bohyní. Čeho že? Stačí si zopakovat její jméno. Ťapina stáhne ocas k zadku a zakňučí, Alfréd vás dožene až po pár hodinách (pokud ho někdo nevydloubne). Kdyby nebylo takových to rušivých chvil ukousaly by jste se nudou. Přeci jen na brození se smradlavými kanály Londýna není absolutně nic zábavného. Vybaví se vám informace kterou vám sdělila Sfinga o tom proč je Měsíc na zemi. Po zapečetění svého bratra- kterého teď můžete občas vidět na nebi (temný drak kterého vypustil Earwin z podzemí) byla velmi slabá. Po tomto souboji se na Londýn snesly zbytky jejich síly a probudily velkou část temnoty kterou nyní nahoře vidíte. Slabostí nevydržela jednu osudnou noc kdy se vedle ní ze sféry vynořila zvláštní bytost. Svým pádem k zemi skolila i měsíc. Upíři se o ní dozvěděli a uvěznili jí zde. Je sice bůh co dokáže možná i zabít svého bratra, ale zároveň je vlkodlakem. A tak pro ně velkým nepřítelem...Ale souboj těch dvou- pro dobro všech- je nevyhnutelný…ta lebka….Je hodně zvláštní Pokud se sfingy chcete na něco zeptat lze to udělat (časově v minulosti). |
| |
 | Celkově pohled dne... Ráno pro mě začalo jako vždy celkem spěchem do školy protože jsem zase jednou zapomněl budík nastavit napřed, dnes totiž máme zvláštní akci a já si zapomněl prostě dát budík dřív než normálně chodím... Jak na schvál! Pod ramenem mám tašku ve které sice mám jen nějaký sešit a pár pomůcek, ale přesto ji musím mít, rychle schovám do kapsy mobil a peněženku, přes praktickou výuku nechávám svou kytaru doma, jinak si ji beru všude, do praxe ale vážně ne... Takže aspoň s tou se nemusím zatěžovat... Přijdu pozdě! Přijdu pozdě! Přijdu pozdě! křičím sám na sebe v mysli a běžím jak nejrychleji umím, no a to je celkem dost rychlé, takže při cestě jen tak mimochodem málem povalím pár kolemjdoucích. Nakonec dobíhám ke škole zrovna když nastupují do autobusu poslední žáci, přidám na posledních metrech a naskočím na už dveře zavírající autobus a úlevně si oddechnu. "Promiňte, zaspal jsem," řeknu s omluvným úsměvem a doběhnu k zadním místům a posadím se vedle Johna, docela paradox já, celkem mrňous a on, takovej obr, vezmu ze sedačky tašku ve které mám věci které si později obléknu, děkovně se podívám na Johna, určitě mi je musel vzít on. Rychle se posadím a úlevně zavřu oči. Později když dorazíme na místo se rychle s ostatními převléknu a rychle vyběhnu do kuchyně kde se hned chopím práce. Netrvá moc dlouho a už jsem ve víru dění. Pomáhám kde se dá když mám chvíli času, hlavně těm co jsou méně žkušenější, já svoji práci miluji a vím že patřím k těm lepším ve třídě, takže rád pomůžu ostatním. Později skoro k večeru už je konečně po práci, já se jen úlevně usměji a pak nás šéf pozve na večeři. "Skvělý nápad, rád ochutnám něco z vaší kuchyně," řeknu se zářivým úsměvem a posadím se s ostatními ke stolům. Pustím se s nimi do hovoru než se objeví číšníci s táci plnými jídel. "Páááni, tak TOMUHLE se říká práce mistra," řeknu se zázubem a pustím se do toho, se spolužáky se cítím uvolněně a nic mi nevadí, takže se nemusím držet zpět, těch pár podivných věcí co popírají realitu jako třeba levitující stoly nad námi ignoruji, už to vidím dost dlouho ale nevím co to je a ani o to moc nestojím. Pustím se tedy do jídla, je to skvělé, nálada se mi ještě o stupeň zvedne. Pak si všimnu že na mě mává šéf. Rychle se postavím a dojdu k němu, neběžím, sám vím že na podlaze jako tahle snadno uklouznete... Pak když k šéfovi dojdu tak se lehce ukloním jak mám ve zvyku a promluvím "Pane, co potřebujete?" Hned se mi dostane odpovědi. Nejistě se usměji a zadívám se na něj takže musím zaklonit hlavu. Když pokračuje tak se na chvíli na něj nevěřícně podívám. "To jsem ani nevěděl že se s panem Bernardem znáte, překvapilo mě to... No, pokud mi to dovolí tak se rád občas zastavím vypomoct, v takovém prostředí to jde snadno, máte tu skvělé lidi," řeknu, když mi dá peníze tak se jen usměji a vrátím je. "Děkuji, ale dnes to nebyla práce ale zábava, nechci za ni ještě dostávat peníze, když si chci vydělat tak musím opravdu pracovat, né se bavit," řeknu s úsměvem ale vtom se ozve rána. Hned se mi dostaví slov od šéfa. "Jdu se na něj podívat, chudák John je ve společnosti nervózní, jinak je to skvělí kuchař," řeknu částečně na jeho omluvu a vběhnu do kuchyně, na sobě mám stále bílé kalhoty, rondon a zástěru, čepici mám nechanou na stole. "Johne, co se stalo?" vydám se k němu. |
| |
| LA Šéfova rozzářená tvář se stáhne stejně rychle jako obloha. Sníží se na tvou úroveň a podívá se ti do očí. Vidím že nejsi žádný hlupák chlapče, přesto to odmítnutí jako by ho z tebe dělalo. Dneska jsi tu pracoval. Celý den jsi poctivě pracoval a tohle jsou poctivě vydělané peníze. Když se při práci bavíš je to jen dobře. Pokud si to nevezmeš nejen že to rozdělím mezi tvé spolužáky kteří to rádi shrábnou, ale už nebudu mluvit pro tvé dobro a věř že tu mám velký vliv. Je to vydírání a on to myslí naprosto vážně. Je to lišák vychytralá. Tohle je asi jediný způsob kterým by tě někdo mohl donutit si něco vzít. Pokud odmítneš -povzdechne si, zmenší tvůj balíček na velikost ostatních (což jest 30 dolarů) a narve ti je násilím do kapsy. Pak se vítězoslavně zazubí. A kývne. Věřím. S jeho otcem se znám osobně a vím že má pro vaření nadání, ale práce v restauracích vyžaduje spolupráci. Čehož on bohužel není schopen. vidíš že je tu vlastně John spíše z milosti aby se necítil zahanben. Když dojdeš do místnosti s obřími umyvadly kde se nádobí umývá pouhou silou proudu chvilku je obtížné ho hned najít. Přesto zahlédneš nohu jak vykukuje z temného růžku a za chvíli- pod tou mísou se zbytkem špaget co má na hlavě- poznáš i Johna. Co víc, při tom pádu skolil i pár čistých talířů které teď kolem něho leží rozbité. Vypadá poměrně komicky do okamžiku než uvidíš že se o jeden střep pravděpodobně zranil a krvácející rána nevypadá nijak pěkně ( levé zápěstí). Když na něho promluvíš vidíš jak má zuby pevně stisknuté a na obrovském těle svaly velmi napjaté. Nikdy sis nemyslel že je takhle svalnatý. Ale v atmosféře cítíš něco zvláštního. Zmiz procedí skrze zaťaté zuby. Znělo to jako rozkaz. John kterého znáš by takhle nikdy nejednal. I když.... jednou se stalo když se při sportech naštval na spolužáka který podváděl, že mu skočil po krku. Už je to pár let zpět a ano vypadal při tom velmi podobně jako teď. Jeho hněv jako by byl hmatatelný....Stejně jako před tím tak i nyní. Toho spolužáka malém zabil. |
| |
| Po přečtení celého dopisu chvilku přemýšlím, a pak ho nevěřícně čtu ještě jednou. Ne… halucinace nemam… Kousnu se jemně do ruky pro jistotu, a ono to, tedy jak má, lehce zabolí. …on to fakt udělal… já teď… on… já… Bela… Lucin… on… Je toho na mě trošku moc, nejdřív smradlavé kanály a Minotauři, pak krásný hrad a Erik… a teď tohle, a tak se prostě sesypu na postel, zmatená z toho všeho. A jen bůh a ty hodiny co cvakají v pokoji ví, jak dlouho sem tam seděla, snažíce se uklidnit roztroušené a zmatené myšlenky, snažíce se utřídit si poslední zážitky… snažíce se nezbláznit ještě víc. Jaká vláda? Je Erik jeden ze sloužících? Vypadají tak všichni? Je tu víc Minotaurů? Kdo všechno slouží? Kdo sou ti tři, co se tam podepsaly?… Ten Thomas Vill je asi notář nebo tak něco… Po chvíli mi dojde, že ten dopis vlastně není to jediné co tam je, a znovu vstanu, i když má chůze, není zrovna jistá. Když znovu hledím na stůl, na prázdnou obálku a Závěť s pečetí vedle ní, tak se podivám na pečetní prsten, a opatrně ho vezmu do ruky a pomazlím se sním, odmítajíce ho od téhle chvíle pustit z ruky, jelikož to je asi největší památka na Lucina co mám, s výjimkou těch dvou… jedna v mém srdci, ta krásná… a druhá v mé hlavě a paměti… ta příšerná kdy byl zabit. Jak tak držím prsten, a neodvážím se zatím si jej nasadit, všimnu si papírku a zvonku. Tak když mám zazvonit, tak zazvoním… snad mi vysvětlí aspoň to pyžamo… Povzdechnu si, a zvednuvši zvoneček, zazvoním s ním, i když takhle na někoho volat mi přijde podivné, a silně nezvyklé… spíš sem zvyklá že na mě někdo takhle bude volat, nebo mi nadávat jak psovi… ale ne že já někdy budu někomu rozkazovat… Prostě mi to nepřipadá správné takhle na někoho volat. |
| |
| Restaurace Povzdechnu si. "Beru to nerad ale když jinak nedáte..." řeknu a přijmu nakonec celou částku, v duchu si ale už říkám že využiji jen to co dostanou i ostatní, zbytek si uschovám. Pak už se vydám za Johnem. Jsem u džezů kde se umývá nádobí... Aniž bychom použili čistící prostředek, takže to máme trochu těžší, ale i tak to zvládáme celkem v pohodě. Rozhlédnu se a po chvíli si všimnu Johnovi nohy, nikoho jiného být nemůže. Rychle k němu dojdu, zastavím se asi metr od něj, jiní by se při tom pohledu rozesmáli ale já se nerad směji neštěstí jiných, zvlášť tady tohohle chlapíka, on vlastně nemůže za to že je nervózní, já jsem taky býval, na to si snad časem zvykne. Druhým pohledem si všimnu že má na zápěstí ránu ze které teče krev, na chvíli skousnu dolní ret a přemýšlím co s tím. Pak ale uslyším Johna jak říká abych zmizel. Co to? řeknu si. Tělo má napnuté a vypadá jak kdyby po mě chtěl každou chvíli skočit, jako kdysi po spolužákovi co podváděl... Hele tady mi něco nehraje, cítím tu něco co mi zase připadá až moc divné... Jako ty věci co vídám... řeknu si. "Nepovídej hlouposti Johne, jsi zraněný a já nenechám kamaráda jen tak!" řeknu a ještě o krok přistoupím takže jsem skoro u něj. Dovedu se mu ubránit kdyby po mě skočil? Je sice hora ale je to hromotluk, je nemotorný, se svou rychlostí... A silou bych ho měl udržet na uzdě kdyby začal vyvádět, minimálně dokud nedojde někdo na pomoc... přemýšlím o situaci. Ta rána vypadá špatně, musí se to vyčistit a ihned obvázat, jestli trpí chudokrevností nebo tak něco tak i tohle by pro něj bylo dost nebezpečné... Sakra, doufám že nezačne vyvádět, nerad bych ho ještě víc zřídil... Tedy pokud mu moje rána něco udělá, můžu mít trénink ale on má tělo jak kdyby ze železa... přemýšlím a vyčkávám na reakci, pokud nezačne vyvádět tak mu pomůžu na nohy abych mu moh očistit ránu. Pokud však začne tak rychle uskočím dozadu, už natrénovanou fintou a ihned sformuji pěst do Hadích tesáků, to jest jeden ze dvou stylů co ovládám, druhý je opice. Pokud tedy začne vyvádět tak uskočím a vyčkávám co udělá. |
| |
| Irák - Nemocnica Hlas mi ešte trocha zlyháva, ale nečudujem sa tomu. Miesto toho, ho prispôsobím situácii. Usmejem sa na Nashitu a tá veľmi rýchlo začne s kázňou. V danej chvíli sa cítim, ako Imir, ale jej káranie mi len potvrdzuje, že žijem. Zlatá Nashita. Usmejem sa a počúvam jej výčitky. Občas prikývnem. Flákam... Rada by som si to... Nie, toto neprajem nikomu. Radšej, nech sa to stalo mne, než niekomu inému. Nechám ju vziať mi ruku do tej svojej a usmejem sa. "Hej, flákam sa." Usmejem sa milo. Keď spomenie Aliho, zamračím sa. "Nemohol za to." Môžem si za to sama. Mala som si to nebezpečenstvo uvedomiť. Ale nemôžem jej povedať, čo sa tam stalo. "Viem... Moja chyba. Som tvrdohlavá. Dobře ti,že nie si, ako ja." Usmejem sa trocha smutne. Môžem si za to sama a Ala by obviňovať nemala. Jej prítomnosť pôsobí ukľudňujúco a blahodárne. "Vďaka. Si skvelá." Usmejem sa. Až týždeň?! Na tvári sa mi zračí prekvapenie. Nečakala som, že až tak dlho. Ale asi moja myseľ si musela dlhšie zvykať, než som mohla tušiť. "Hej. Mala som pech." Odpoviem akosi neprítomne. Stĺp?! Prej stĺp?! Neverím vlastným ušiam. Stĺpov široko ďaleko nikde a jeden spadne zrovna na mňa. Koľko z toho, čo tam bolo, by som videla, byť normálny človek?! zachmúrim sa. Čo bolo vidieť navonok? Po tom spomenie fotky. Radšej si nejdem predstavovať, čo na nich bolo. "Doniesla by si mi ich? Nech spíšem článok, aby som sa tu tak strašne nenudila." Usmejem sa na ňu. Čo tak asi je na tých fotkách? Budem aj tie vidieť inakšie, ako ona? "V pohode bež a daj za mňa Imieovi pusu. Hej, vďaka. nemocničná strava fakt nie je moje." Usmejem sa. |
| |
| Texas Tvý služebníci zmizí jako jeden muž (tedy ti co přežili). Ale jelikož jsou to stále lidé bude jim to trvat docela dlouho. Pokud v tom domě nějaká zrcadla vůbec jsou. Tvé mohutné tlapy se zaklíní do betonu a chvíli trvá než pláty povolí. Přece jen to celé bylo příliš pomalé pro někoho jako je tvůj protivník. Ještě dřív než sklapneš oba kusy k sobě už letí vzduchem a v saltu dopadá na oba již zavřené kusy. Jako třešnička na dortu. To že si s tebou hraje tě možná trošku rozčiluje. Stojí tam opravdu jen krátce a již se odráží k dalšímu skoku a opět mizí. Není nahoře, není ani dole ani v pravo a ani vlevo. Opět ho necítíš jako by vzal do zaječích či se vypařil. S jeho rychlostí se tvé nemotorné tělo rovnat nemůže. A vzhledem k tomu že slunce právě zakryl mrak je to spíše ku jeho prospěchu. Ucítíš bolest na konci svého ‘ocasu’ a když se otáčíš postřehneš blištivý dopad mečů na konečné tělo kterého ses čerstvě chopil. I když ho ostatní zohýbané mtvoly- nemrtvoly drží u sebe přesekne jedné ruce a tu poslední odsekne úplně. Dalším úderem jí vyhodí do vzduchu a nadělá z ní čtyry malé. Vše jako by se odehrávalo v méně než sekundách. Občas zahlédneš jeho obrys a občas i některý z mečů ale dopady jsou nejvíce viditelné (a cítitelné). Po pár drobných ranách kdy opět trochu ochudil tvé tělo, se na chvíli objeví v pokleku znovu před tebou a opět se rozbíhá. Oba dva vás oslní odraz zrcadla a náhlý východ slunce. Asásín zasyčí jelikož byl tak jeho útok odhalen. Zrovna letí vzduchem na tvůj hřbet. Možná chtěl udělat poslední úder kterým by tě připravil o hlavu, ale jeho pohyby jako by ve světle nebyli tak dokonalé. Když budeš dostatečně rychlý můžeš se stihnout uhnout. Tvý přisluhovači jsou opravdu horlivý. A popravdě ti teď hodně pomohly. Když je pomalejší máš švelkou šanci ho porazit. Ale nezdá se že by se chtěl tak lehce vzdát. … |
| |
| Kašperk Stačí zazvonit jen jednou a o minutu později se ozve klepání na dveře. Mohu vstoupit má paní? Je to takový ten druh hlasu kdy ti vzrušení projíždí celým tělem. Nemůžeš se před tím ubránit. Působí tak nenuceně a úžasně. Pak vstoupí i jeho majitel. Dřív než na tebe pohlédne se hluboce ukloní- způsobem středověkých rytířů. Pak se narovná a jeho oči se střetnou s těmi tvými. Musíš se velmi udržet aby ses nerozplynula na místě. Opravdu jako kouzelná bytost z pohádek. Jsem rád že už je vám líp má paní. Vidím že už jste si přečetla ten dopis...Býval jsem osobní sluha knížete Luciena. zaráží tě s jakou úctou se dá pronést jediné jméno A nyní budu sloužit i vám. Nechci vás teď zatěžovat zbytečnostmi- když jste dorazila teprve včera, ale všechny své dotazy směřujte prosím ke mě. Po dobu co býval kníže -ať je mu země lehká-pryč jsem se vždy staral o údržbu podzemního komplexu Kašperk a tak mam o ní všechny důležité informace. Oslovujte mě jak uznáte za vhodné a pokud máte nějaké přání okamžitě jej vyplním. znovu se hluboce ukloní a očekává tvé rozkazy. Vše co říkal znělo naprosto pravdivě a důvěřivě. Pokud bys měla mít nějaké přání tak se momentálně týká tvého hladového těla. |
| |
| LA Když o krok ustoupíš z ničeho nic se ti rozbuší srdce a každý kousíček tvého těla tě varuje že jsi ve smrtelném nebezpečí. Když se na Johna pořádně podíváš vidíš kolem něho zvláštní pochmurnou černou auru.Právě ta vytváří tu zvláštní atmosféru kolem. Proplouvá kolem jeho těla a sem tam jí prozáří i rudá žilka. Skoro to vypadá že měří stupeň jeho hněvu a tím se zvětšuje a zvětšuje. Možná jsi slyšel že v Japonsku na měření aury vynalezly i přístroj, ale na vlastní oči jí dokáží vnímat jenom děti do určitého věku. A takováhle kombinace barev nevěští nic dobrého....Víš že se ti to nezdá....Je to jen další způsob varování. Tvé tělo se brání abys mu pomohl. Tvá mysl na tebe křičí ať utíkáš. Jdi...pryč... Opět to pravý velmi ztěžka a je jasně viditelné že s něčím bojuje. Zdá se ti to? Nebo jeho chrup zmohutněl? V tomto okamžiku ti celkově připadá ještě větší než obvykleji. I když je jasné že tě přes tu mísu na hlavě nemůže vidět najednou k tobě udělá pohyb při kterém možná strachy vyjekneš. Nejen že byl na jeho poměry neuvěřitelně rychlý, ale skoro jsi ho nestihl postřehnout. Ale tvé nohy byly připraveny k úskoku. Když doskočíš zjišťuješ že předek tvého oblečení je rozervaný a pár škrábanců na tvém těle (jen drobné povrchní) jasně naznačují že kdybys neuskočil mohlo tě to hodně bolet. Ne neměl v ruce žádný ostrý nástroj co by mohl látku tak lehce rozervat a co víc stopy na tvém těle mluví jasně- nešlo o nůž ale o drápy. Tohle nemohly udělat lidské nehty ...Když mluvíme o lidskosti....John už jako člověk vůbec nevypadá. Po tomhle výpadu zaúpí, stiskne si hlavu a nohama se odšoupe do temného kouta- co nejdál od tebe. V místě kde seděl je poměrně velká kaluž krve. Chvilku slyšíš vzdychání, hekání, pak jako by si někdo prokřupával klouby a nakonec ticho. Ani dech ani nic podobného. Naprosté ticho. Skoro jako by tam najednou nebyl. Už jsi viděl dost šíleností, ale nikdy jsi nezažil nic z toho na vlastní kůži. Byly to bezvýznamné věci, ale tohle...tě začíná upřímně děsit... Zářivka osvětlující místnost začne z ničeho nic poblikávat. Ve tmě se rozzáří pár velkých vlčích očí. Nic lidského už v nich není. Na chvíli tě ochromí strach a sevře tvé srdce. Právě ve stejném okamžiku se otevřou dveře a dovnitř vejde šéf kuchař. Co se to tu sakra- Nestihneš na něj absolutně nic zakřičet. Jen postřehneš pohyb z místa kde zmizel John a pak výkřik. Žárovka bliká nevidíš nic přesného. Urvala se skříň s nádobím a kdybys neuskočil železný regál by ti přistál na hlavě. Přesto tě jedna železná mísa nepříjemně práskla do ramene. Zahlédl si chlupaté černé obří tělo jak svalilo itala. Velká bílá čapka vylétla do vzduchu a za ní následovala sprška krve. Přes regál a bordel co z něj vypadl nevidíš přesně co se tam děje. Pak se ozve zavití a něco černého velkého a chlupatého tě skolí k zemi. Ať to bylo cokoliv rozbilo to okno a vylítlo to ven. Krom pár modřin a naraženého ramene ti nic není. Ale s šéf kuchařem to tak jisté není. Žárovka přestala poblikávat. Za tento večer tě očekával další šok. Prve se přes regál přehoupla ruka s obrovským kuchyňským nožem s kterého kapala krev a pak vykoukl i naprosto bledý šéf kuchař- bez čapky s pár kapkami krve na obličeji, ale nemá na sobě žádné viditelné zranění. Pomalu se podívá k oknu. Co to sakra bylo? Taky bys to rád věděl. Možná ti to připomene nějaký horor o vlkodlacích. I když je to absolutně nereálné fakta jsou jasná. Stačí se podívat na stopy které vypadají jak od obřího psa (krvavé stopy), chomáč chlupů a kus kůže na střepech okna a taky....že John tu není. vzpomínka Po tom co vypěnil při tělocviku se na týden vypařil. Když si to teď zpětně vybavuješ chyběl ve škole docela často. Jestli to mělo něco společného s měsícem- to bys musel hodně zavzpomínat.( a pokud se o to pokusíš- hoď si procenta- čím míň tím lépe, ve svém dalším příspěvku mi napiš výsledek) Irák- nemocnice Nashita se zamračí. Neměla by ses zbytečně přemáhat zlatíčko. Jestli se tvůj stav zhorší přinesu si na tebe rákosku co mám na Imira osobně moc dobře víš že svého milujícího chlapce nemlátí. Ale chápu že to chceš zpracovat dokud jsou informace čerstvé povzdechne si, zaloví v kabelce a vyndá v pytlíku zabalený tvůj notýsek a podá ti i propisku. Dal mi ho Álí-asi tě zná dost dobře mizera jeden. Jestli mě ale práskneš sestřičkám tak budeš mít hladovku! zažertuje. Pak se opět podívá na stoleček kde jsou pravděpodobně (v té obálce) ony fotky. Zahlédla jsi v jejích očích strach? Ušklíbne se, políbí tě na čelo a zmizí. Jsi sama asi tak dvě hodiny (pokud je pro tebe čas důležitý mohla ti nějaká sestřička donést hodiny). Pak tě přijdou k večeru(nevím jestli jsme dobu již neudávala- kdyžtak se omlouvám) nakrmit né moc dobrou, ale prý za to výživnou kaší. Pak následuje pár testů kdy se seznámíš s doktorem který ti zašíval rány. Je to starý malý japonec s hrbem, ale jeho jméno je tu vyhlášené. Když tě uklidní tím že se tvé rány léčí dobře a vše je v pořádku odežene sestřičky aby si s tebou mohl promluvit sám. Jestli nechcete hned a chcete odpočívat přijdu později. Přece jen, pár dnů si tu ještě pobudete pak doktor Sarago přišoupne židli pro návštěvníky k tvému lůžku a chvilku tě sleduje těkavým pohledem. Asi neví kde začít. Víte, už tu nějaký ten pátek jsem a viděl jsem nejrůznější nemoci a léčil nejrůznější zranění, ale co se týká toho vašeho....Být vámi, nikomu bych o tom neříkal. To že jsem tohle našel ve vaší ráně ještě vůbec nic neznamená.... přesto vidíš že jeho osobně ten nález velmi uchvátil. Vyndá z kapsi nemocničního pláště bílé pírko a položí ti ho na peřinu. Nebylo jediné co jsem našel ve vaší ráně. Kdyby to nepopíralo realitu skoro bych řekl...zdálo se mi.... odmlčí se Myslím že jsem ve vašich lopatkách na rentgenu zahlédl důlky -prostor pro obratle.... Smutně se pousměje. Tady jste v bezpečí. Odpočívejte dokud můžete, ale pokud je to co si myslím pravdivé měla by jste se mít na pozoru. Bude o vás velký zájem. |
| |
| Tak má démoní zlatíčka. Dnes v 12 mizím a vracím se někdy v pátek. Až se vrátím chci tu fůru příspěvků na které bych mohla odpovídat. Žádá to Vyšší moc. |
| |
| Kašperk Sotva zazvoním, tak hned chviličku na to už je tu nějaký služebný… to zní divně, prostě si nemohu pomoci, ale je to tak. Ano, jistě. Odpovím dveřím svým typickým přátelským tónem, ve kterém není ani kapka aristokratické „vznešenosti“. Můj alt zní přátelsky a trošičku dětinsky, a prozrazuje, že ještě nejsem příliš zkušená v mnoha věcech. Poněkud mě zastudí v zádech když si uvědomím že se mi právě uklonil někdo kdo by mě pravděpodobně dokázal zabít velice lehce, ale stejně si nemůžu pomoci, a cítit se jako malá holčička kterou vzal bohatý strýček a tetička do hračkářství. Byla to fuška neroztát se na místě, když se mi podíval do očí. Jakmile začne mluvit o Lucinovy, tak používá takový uctivý hlas, až se skoro stydím že jsem mu tykala už druhou větu co jsem s ním pronesla… Věci se mění… zvykej si, tohle je jen začátek… Povzbudím se nejlépe jak teď dovedu v mysli, i když mě to spíš víc jen zaráží, a když mi „Sluha“ oznámí že mi splní jakékoliv přání, mám chuť začít běhat po pokoji a skákat radostí, zatímco moje druhá půlka mi říká, ať se tolik neraduju, že v tom určitě bude háček. Ustálím se někde mezi nimi, a odpovím. No… Přání… spíš prosbu bych na vás měla… nejednu. Nejdříve jak se jmenuješ? Nejsem zvyklá na to, že by se ke mně někdo choval s respektem krom… Polknu, protože si uvědomím že nejsem schopná vyslovit Lucinovo jméno, a doufám že on to pochopí. …a pak nebylo by zde poblíž něco někde k... pití? Už hodně dlouho jsem nejedla. Prosebně se podívám na sloužícího, a čekám, co odpoví, a ani si neuvědomuji, že jako lady bych se teď měla chovat úplně jinak. |
| |
| Kašperk Uctivě tě sleduje. Jak již jsem řekl má paní, oslovujte mě jak uznáte za vhodné. Nemám jméno. trpělivě ti zopakuje to co již říkal a aby roztál tvé obavy pousměje se- není to výsměch spíš ti tohle celé jednání chce zlehčit. Opět se hluboce pokloní a když mizí vyplnit tvé přání otočí se ve dveřích Nemusíte se ničeho obávat má paní, co bude důležité vás naučíme, ale do ničeho vás nebudeme nutit Znovu se usměje a zmizí. Najednou je místnost strašně opuštěná. Je to typ osobnosti co je všude i když se snaží být skromný. Prosytí celou místnost svou přítomností. Má neobvyklý pach a neobvyklou moc. Něco mezi zvířetem a téměř duchem. Jako by byl stvořený z kouzla nebo byl jedno velké kouzlo, svými smysly ho neumíš přesněji identifikovat ani ho nikam zařadit. Rozhodně není člověkem. Možná tě napadne že žádný z tvých sloužících nebude člověkem. I jeho pach je proměnlivý-hořkosladký a úžasně záhadný. Nechal dveře pootevřené a tak si nedopatřením zahlédla další bytůstku ve 'svém' sídle. Měří to zhruba 50 cm a kdyby to od hlavy k patě nebylo zarostlé dlouhými černými vlasy postavou by to připomínalo miniaturního člověka-až na ty velké uši a lehce zářivou nazelenalou pleť. Aby 'to' vidělo na cestu (vypadá to že 'to' sem zabloudilo omylem) shrne si to vlasy z obličeje. Objeví se dvě zvláštní velká modrá kukadla a dětský-trochu protažený obličej. Na chvíli to opět zmizí za dveřma a vyndá to odtud malý kýbl s hadrem. Klekne si to na zem a začne to rejžákem drhnout koberec. Pak si tě to všimne. Chvilku na sebe koukáte oba dva- asi stejně překvapeně. Vyjekne (až tě s toho krátce bodne v uších) a při zběsilém útěku vrazí do sluhy který zrovna přicházel. Jeho dokonalý postřeh kdy ihned vyrovnal rovnováhu a neshodil tác co má na ruce- ti opět napověděl že má k šelmě velmi blízko. Ta malá potvůrka zmizela. Jeho výraz je však stále klidný. Jen se opět pousměje. Omlouvám se, má paní, nechtěl jsem aby vás ostatní rozrušovali neboť sídlo pana Lucina má trochu netradiční sloužící, ale asi se tomu nedalo vyhnout. Zrovna jste zahlédla jednoho skřítka z uklidové čety. Postavil tác na stolek ( takový ten který je určen do postele) a celé to postavil na postel-tebe (takže ty jsi pod tím- přesto je to velmi stabilní). Odendal poklici a naskytl se ti pohled který utěšil i tvůj hlad (aniž by ses toho dotkla). Jde o krásný kus bifteku s bohatou oblohou který je uvnitř určitě krvavý a ta velká sklenice rozhodně není plná rudého vína, ale krve zvířete kterou jsi ještě neměla tu čest ochutnat. (+ příbor, ubrousky atd) Poodstoupí. Nechám vás v klidu najíst ukloní se- a chvíli čeká jako bys mu snad měla dát svolení k odchodu či co. |
| |
| Restaurace Jakmile udělám krok blíž tak mi jakýsi hlásek kterému by jiní řekli pud sebezáchovy řekli abych se držel zpět, bohužel to bych to nesměl být já, ještě o kousek se přiblížím. Minimálně musím zjistit co mají společného John a ty divný věci co vidím... řeknu si abych se trochu uklidnil ale najednou je ta aura až moc těžká a já jako bych se jí nemohl dotknout. John po mě najednou drapne, napnu svaly v nohou a rychle uskočím ale stejně ucítím na břiše jak mě poškrábal. Čím asi tak? Nemá nic v rukách a takové zranění by mohli udělat nehty těžko, to by nebyli ty rýhy tak tenké... pomyslím si když se na chvíli podívám na ránu. Sice nevystupuji moc často jako nějakej super odvážnej ale tohle mě nerozhází, co to říkám, vlastně jo, trochu se klepu, ale pořád si opakuji že to je John a že s tím, ať se děje co chce bojuje, aby nás, nebo aspoň mě nic neudělal... John, vydrž, já se o to nějak postarám... Vím to, vím to! Proč bych jinak viděl vše to okolo! Né každý to vidí! A když to vidím tak to znamená že s tím něco dokážu udělat! přemýšlím. John se zas stáhne ale vtom se najednou objeví šéf. "Nechoďte sem!" křiknu na něj, pozdě John už po něm skočil a jen tak mimochodem při tom urval kus police a ta málem smetla mě, jen štěstím a díky dobrým reflexům stihnu včas uskočit zpět. "Uklidni se!" křiknu na Johna, vlkodlaka či co to bylo... Vtom zaskučí a místnost potemní, najednou mě něco povalí na zem, jsem si na sto procent jist že to byl John. Nezaútočil na mě, to znamená že má ještě vlastní rozum, sakra, vůbec nevím jak se z něj mohl stát... Vlkodlak, ale po tom co vidím se už nedivím ničemu! Sakra! Musím mu pomoct! řeknu si, najednou se opět rozsvítí a vidím bledého šéfa, já sice bledý nejsem ale trochu se klepu. "Asi mi nebudete věřit ale je to Vlkodlak..." řeknu a vtom se přestanu klepat. Naopak mi zacuká pěst hněvem. "Ksakru! Musím ho najít!" řeknu si, nerozmýšlím se, ihned vyběhnu z místnosti, i kdybych měl třeba šéfa praštit, to je mi teď naprosto fuk. Prostě jen vyběhnu ven a zamířím směrem kterým by mohl John vyrazit, stále se snažím nějak zachytit stopy té jeho aury. V myšlenkách mi vyvstávají ty vzpomínky na to když John napadl spolužáka, sice se takhle nepřeměnil ale byl stejně divoký... Kruci! Kruci! Vzpomeň si na to sakra! Uvažuj! Vlkodlaci a měsíc! Vlkodlaci a měsíc! Byl v té době úplněk nebo ne?! přemýšlím za běhu, muselo by jich na mě jít několik aby mě teď zastavili. Hořečně vzpomínám jestli byl úplněk. Nevzpomínám si přesně, ale mám takový pocit že se to k němu blížilo, ale nejsem si stoprocentně jist. Je dnes úplněk nebo ne?! pomyslím si najednou, podívám se na nebe a hledám pohledem měsíc. (Hod byl 53, tak pokud s tím co jsem ohledně vzpomínek napsal nesouhlasíš tak to klidně napiš že jsem si nevzpomněl) |
| |
| Mexiko Všechno mi připadá jako bych byl uchycen ve vlastním snu......ovšem ostrá bolest v rameni a pocit zvracení mně vždy vrátí do reality. Kladu jednu nohu před druhou a když vejdu za Ouriel do tzv. "divného" vchodu zakopnu o jeden schod a vleice komicky se skutálím (svalím jak horský muflon) až k ní. Snažím se zvednout, ale svaly mne už neposlouchají. Cítím jak si jed, nebo co to je našlo cestu do mého žaludku a nyní se mi chce nevyslovitelně zvracet. Že bych umřel ? Po tak dlouhé cestě ? Ne děkuji. Zatnu zuby a donutím své oči a další smysly k funkci. Cítím kroky. Mnoho nohou. Se vypětím posledních sil zvednu hlavu a pohlédnu na přibíhající postavičky. Jsou malí.........a je jich hodně. Kdybych byl při smyslech a schopný bojoval určitě bych minimálně zaujal bojový postoj, ale teď jen poraženě zavrčím. Místo aby mne zabili tak ke mně dojdou a zvednou mne na nohy. Nebráním jim. Postavím se na nohy a mírně zavrávorám. Co udlěám ještě zlomím se v půli a pozvracím podlahu pod sebou. Zvratky nejsou normální barvy, ale tmavě zelené a nyní mám v ústech odpornou chuť po shnilém ovoci. Skřeky jenž chlapíci vydávají mi připomínají něco co jsem kdysi četl............dávnou knížku temnot......jmenovali se....skřeti ? Nejsem si jist, ale dle knihy byly tito tvorové agresivní, násilničtí a krvelační.......možná to jsou jen báchorky. Upřímně mi to je teď jedno. Silné podrážky mi dopadají na podlahu a pod mými kroky se zvedá prach. ROzhlížím se po okolí. Stěny jsou polorozpadlé a ve špatném stavu, ale i tka se zdá že vše tady je stabilní a prastaré. Větrací šachty a podobné věci, které jsou nutné pro přežitíi když jsem schopný díky démonovi v sobě vidět ve tmě přejdu zpět do normálního vidění když Ouriel vytáhne baterku. Jdeme dál až dojdeme k dveřím. Už nevnímám co se okolo mně děje. Pouze kladu jednu nohu před druhou a snažím se udržet si zbývající smysly. Oči mne klamou, protože se mi jednotlivé věci smývají dohromady. Potom slyším jak dopadá dřevo na zem. Zřejmě prohazují krabicemi. Heh, doufám že se dáma neušpiní. Řeknu si ironicky. Čekám tam na místě už deset minut, ale i když je bolest v rameni a nyní i zbytku těla strašlivá jsem klidný. Vztek mi je neznámá věc. Vztek je pocit co živí mou temnou stránku. A potom se stane něco z čeho mi máem upadne spodní čelist. Hledím na Ouriel.......a pak jak prošla zdí ?! U všech kostí smrti ! Děláte si ze mne legraci ?!!! Oči mám dokořan a hledím na to co se stalo. Malí mužíci mne ovšem svými silnými pažemi táhnou dál a zřejmě chtěji abych prošel rovnou. Chci se bránit. Ale nemohu. Tohle je ten druh technologie.....nebo kouzel, který nesnáším. Nevím co je zatím. ALe nemám ne výběr. Zavřu oči. Stíne veď mně. Projdu.....prostě....prošel jsem něčím ? Nevím co se stalo, ale můj nadlidsky citlivý nos ucítil.........dezinfekční látky....kožešina ? Co to....otevřu jedno oko....a hned toho zalituji. Vidím....hybridy ? Žádné lepší slovo mně nenapadá, spojení lidí a zvířat..........musím už doopravdy šílet ! Ovšem na druhou stranu, to představení co jsem zažil doteď je ve srovnání s tímhle asi stejné. Nějak si nepamatuji jak jsem se dostal na lůžko, ale po měsící spaní na tvrdé zemi nebo na čemkoliv jiném co jsem na svých cestách našel je postel skoro dar z nebes. Ne počkat.....nebesa mně přece chtějí zabít........... Ležím tam a zavřu oči. Opravdu nevím co se děje. Ale když otevřu oči uvidím svého....doktora ? CHlapík má sotva metr, a jeho modrá kůže se žlutými oči mi nejsou moc sympatické. A jeho kukuč.......hlavu má jak přerostlý ananas. Lehátko mi (aniž bych si to všimnul) spadne na jeho úroveň. Pozvednutí jeho ruky ve mně nejdříve probudí nedůvěru, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mám dojem....že se nemusím bát. Jeho otázka mne docela zaskočí. Mít rád bolest ? Ani ne. Promluvím skrze zatnuté zuby. Odpověď to je chabá, ale chabé je i tak mé tělo. Jeho další věta, která mi objeví starost a strach v jeho chování vykouzlí na mé tváři úsměv. Neudělám nic. Prostá odpověď, ale mněla by mi stačit. Když se dotkne mých obvazů cuknu sebou, protože bolest je opravdu.....velká. Do nosu mne udeří smrad hnijícího masa. No super..........teď ještě toto. Poslechnu si jeho možnosti....léčení ? Tka či tak, beru možnost dvě. Nechám si od něj strčit do úst to o čem říkal abych to zkousl. A tak začala má první hodina lekce bolesti. I když jsem bojoval, nakonecj sem upadl do bezvědomí. Vzbudím se až za určitou dobu, kdy je ten...chlapík hotov. A po dlouhé chvíli cítím opravdovou úlevu. Teprve teď mi dochází, že kdybych nenasedl do auta Ouriel, určitě bych tam venku zemřel. Přesto se nemohu zbavit pocitu podezření. Jeho diagnóza mne zrovna moc dobrý pocit nedá. Byl jsem vskutku blázen. Alei tak. Odpočinek ? Docela dobrej nápad. Cítím se jako po několika dením pochodu. Přesto....mohu si to dovolit ? Mohu dopravdy těmto tvorům věřit ? Mohu věřit Ouriel ? Nevím....ale jsem moc unavený. Cítím jak se mi pomalu uzavírají víčka. A pak....jen mírumilovný spánek. |
| |
| Texas... Když se na krátký okamžik ohlédnu vydím že horlivost a oddanost mých podvolených je očividně bezmezná. Asi se také řídí pořekadle že je lepší být ďáblova pravá ruka než se mu stavět do cesty... a upřímně nerad bych je poučoval o tom že toto pořekadlo nelže. Já jsem mezitím soustředěn na vytrhávání asfaltového pokryvu silnice za účelem rozdrtit toho červa a i přesto že vím že jsem na to příliš pomalý očividně on nemá dostatek intelektu na to aby pochopil že se ho snažím jen zabavit. Když k sobě sklapnu dva obrovité nepravidelné kusy silnice onen stínový bojovník přistane na vrcholu toho co mělo být jeho hrobem i když to byla malá pravděpodobnost. Jakmile přistane na vrcholu přibude mi další bodík v berserkerovské zuřivosti a s bestiálním řevem který vysype několik oken v okolí švihem všemi čtyřmi končetinamu ze strany rozrazím útvar ve středu silnice jako hrad z písku. Kusy asfaltu se rozlétají po okolí jak kdyby silnice nikdy nedržela vcelku a kusy se zaryjí do zdi budovy vůči níž byla vyvinuta síla. Ve chvíli kdy rozdrtím nebohé kusy asfaltu se stínový bojovník znovu vypaří. Rozlížím se kolem sebe než příjde znovu důkaz o jeho přítomnosti v podobě bolesti na konci ocasu. Pohotově se otáčím vzad ale to už rozsekává na kusy můj nejnovější přírůstek. Ohnal bych se po něm ale vím že to je zbytečné zdrženlivost je nyní mým nejsilnějším spojencem. Využití vší síly ve správnou chvíli je to nejlepší co zmohu. Z náhlého přívalu bolesti se dostávám do extazivního lehce malátného avšak nevypočitatelného stavu kdy jsem schopen čehokoliv. Je to jako droga bohů... bolest... Jeho pohyby jsou natolik rychlé že se nedokáži přesněji zaměřit na jeho samotného jelikož díky stínu přesně nevím kde je a navíc ještě to krátké zatmění. Když v tom všem znovu zmizí... ale co se nestane a co jsem nečekal je rychlost s jakou se mým posluhovačům podařilo získat co jsem žádal. Na mé oči dopadne silný výboj světla ve chvíli kdy se odrazí od zrcadla ale mého protivníka to očividně také dost zaskočilo a mne zase zaskočilo že jeho to natolik zpomalilo. Je teď jen jako pouhý člověk... nyní již nebude problém jej rozmáznout jako dotěrný hmyz. Když shlédnu svého nynějšího protivníka je očividné že se chystal na rozhodující úder ale nyní mé i když jindy pomalé a lehce nemotorné tělo mi dovoluje uhnout. Ve chvíli kdy se kolem mne se zpackaným úderem blíží k zemi narovnám se na ocase jako poslední vize jeho smrti... jako mesiáš jeho bytí... jako jeho ztělesněná smrt... Netrvá dloho než si uvědomí že minul ale to už všechny mé čtyři mohutné paže směřují vší silou směrem k jeho titěrnému tělu vší silou a rychlostí kterou jsem schopen vyvinout abych jej rozdrtil a poslal jej na věčnost zpět odkud přišel... |
| |
| Bordeaux-fíha to už jsem tu nepsal tak dlouho??? Ano drahoušku medicínu, vždyť už jsem ti říkal asi šestkrát že jsem doktor lehce jsem se zasmál. Jasně jasně, no tak já jsem byl chirurg, to jsem k té pitevně kolikrát zase neměl moc daleko, ale obvykle jsem se snažil své pacienty tam neposílat. vypadalo to že tohle téma mi jasně zlepšilo náladu. Následně jsem se otočil, jen na malou chvíli a než se můj pohled vrátil zpět měla už v puse zapálenou cigaretu. Asi zachytila můj pohled, protože těsně poté ji zahodila a nahradila ovocnou žvýkačkou. Ívé, jí ti přece nic neříkám. Je to tvá věc jestli kouříš nebo ne... pravdou ale je že mě osobně je tabákový zápach dost odporný a nemám ho rád. Jsem docela rád že se snaží s tím přestat pak i z dalšího důvodu. I když poměrně věřím v její schopnosti a byl jsem jenom chirurg, plíce dlouholetého kuřáka jsem měl možnost vidět hodně z blízka a něco takového bych jí opravdu nepřál. Proč si ty žvýkačky nekupuješ bez cukru? Copak máš ráda návštěvy zubaře? Nebo máš nějakej trik na to aby se ti zuby nekazili? upřímně jsem doufal v to druhé, protože v takovém případě bych se ho třeba mohl také naučit. Ale no tak, nech toho lehce jsem se pousmál když zrudla jako malá holka a to to rozhodně nebyla první lichotka kterou jsem jí kdy v životě složil. Klid, práce je práce a teď je teď. Můžu ti slíbit že v boji sebe ani tebe rozptylovat nebudu. byla to pravda. Něco co jsem jí nechtěl říct pro případ kdyby mi kvůli tomu někdo chtěl zakázat bojovat. Když jsem se ale totiž do boje dostal...bylo to jako by ve mně někdo přepnul vypínač a všechny emoce byli rázem pryč. Zůstala jen chladná hlava, spojenci a nepřítel který musel být zničen. Nic víc, nic míň. Čím častěji jsem se do tohoto stavu dostával tím raději jsem měl boj který ho přinášel. Částečně démoní úvazek XD Následoval jsem tě až oněm „vodotryskům“ a sledoval okolí. Přestože jsem se snažil vypadat jako že si to tu užívám opak byl pravdou. Osobně jsem tato místa neměl moc rád. Pravda i na mě působí kupříkladu katedrály neuvěřitelně velkolepě, ale spíš než mohutnou pompu a parádu jsem obdivoval jednoduchou káru přírody. To bylo něco co lidské ruce prostě nedokázali stvořit, ani napodobit. Proč jsme vlastně tady? zeptal jsem se po chvíli s lehce hraným úsměvem. |
| |
| Minulost Na odpověd Dámy jen přikývnu. Pak jen mávne rukou a zamíří si to jednou z chodeb. Vyrazím za ní. Cestou potkám různá stvoření, duchy, obry a jiné. U většiny se snažím zachovat si neutrální tvář, ale když se obr zmenší, aby prošel dveřmi, otevřu údivem tlamu. Když si to uvědomím, ihned ji zase zavřu. Tak to jsem zvědav, co čeká na mne. Občas ucítím silný proud energie, až mi z toho začnou jiskřit šupiny. Zadívám se na své ruce a roztáhnu prsty dále od sebe. Mezi nimy začnou jiskřit výboje čisté energie. Jak... Myšlenky mi utne souboj dvou polo-insekticoidů a zvednu hlavu včas, abych viděl, jak črtá do vzduchu symboly. Při poryvu moci, jež Dáma vyvolala, se otřesu strachy. Najednou mne chytí a odtáhne skrze hlouček, jež se otevřel a po chvíli dojdeme ke dveřím, jež hlídá nějaká tříoká bytost. Dáma mu přikáže, aby nám otevřel a po chvíli se ocitneme uvnitř. Pak zahlédnu Tasé, chvíli se na ní dívám, a pak zatřepu hlavou. Pronese něco o sálu 6 a místnostech 9 a 10. Pak mne Dáma přivede před konzoli, abych si vybral prostředí. Chvíli listuji nabídkou a po chvíli zvolím hory se starým chrámem. Pak mne Dáma někam odvede. Najednou něco ucítím, při čem se mi rozbuší srdce tak, že hrozí, že mi vyletí hrdlem. Pak ho uvidím. Vidím člověka, ale cítím draka. Drak? Konečně, nejsem sám. Dáma mi draka představí. Cassin se mi ukloní po způsobu středověkých rytířů a já mu pozdrav opětuji. Nabízenou ruku přijmu a kývnu hlavou na znamení úcty. ,,Děkuji za přijetí. Já... ...nevěděl jssem, že nejssem sám. Je mi ctí, že tě poznávám. Jssem Itrenor. Pocházím z klášteru v Horkesley." |
| |
| Nemocnica "Nepremáham sa. O to sa neboj. Akoby si ma nepoznala" Obdarím ju oslnivým úsmevom. V nemocnici a navyše, kým sme tu medzi nami dievčatami, nemám na hlave šatku. Rozosmejem sa. "Nie, nečakám, že sa zhorší a áno, budem sa šetriť, takže rákosku nechaj doma. Máš dosť starostí aj sama o sebe. Ako sa má Imir, keď ho už spomínaš a zúril šéf moc?" Venujem jej posmutnelý úsmev. Ten starý pedant ma prizabije, že reportáž ešte nie je hotová a ja si ležím v nemocnici. Vezmem si svoj notes a prepisku od Nashity. "Vďaka. Hej, to verím. Pracujem sním už dosť dlho." Len nech nezačne s tým, že by sa to malo posunúť aj do INEJ než pracovnej roviny. Nemám rada, keď to navrhuje. "Nikomu ani muk. Neboj sa. Nebonznem ťa. To posledné, čo potrebujem, je, aby mi to sestričky vzali." Usmejem sa. Neviem prečo, ale zdá sa mi, že má strach. Skúmavo sa na ňu pozriem. To sú až tak strašné? "Podáš mi fotky?" Poprosím. Neviem sa dočkať, kedy ich uvidím. Zatiaľ nechávam obálku tak. Povedala som si, že ju otvorím až večer. Ešte sa necítim v stave. Poslušne sa navečeriam a po tom príde doktor. "Dobrý večer." Pozdravím ho a nechám ho spraviť pár testov. Vraj som na tom v celku dobre. Tým si odo mňa vyslúži smutný úsmev. Fyzicky možno. Aká irónia, že nevie liečiť aj dušu. Zrazu odoženie sestry. Čakám. Zjavne váha, čo mi má povedať. Keď sa konečne rozhovorí, hľadím na neho vydesene. Čo, ak to niekomu povie alebo už povedal? Cítim sa ohrozená. Jeho slová ma ale aspoň trocha ukludnia. Zdesene hľadím, keď vytiahne pierko a ukáže mi ho. Po tvári sa mi na dol rozkotúľajú slzy. "Takže to nebol sen." Opäť ma naplní pocit bezmocnosti a zúfalstva. Prečo... Prečo sa to muselo stať zrovna mne? Trvá hodnú chvíľu, než sa mi podarí utíšiť sa na toľko, aby som mohla odpovedať. "Vďaka." Na viac sa nezmôžem. Po tom poznamená, že o mňa bude veľký záujem a ja k nemu zdesene zdvihnem oči. "Koho záujem? Prečo? Čo je so mnou v neporiadku?" O kresťanstvo som nikdy nejavila záujem a tak nemám poňatia, čo tým myslí. |
| |
| LA Italovi zacukají koutky. Vlkodlak...jo jasně...ale ať to bylo cokoliv trefil jsem to pěkně hluboko do žeber...Jsi v pořádku? Zvedá se aby si prohlídl tvůj stav. Asi je tolik otřesený že mu vůbec nedochází že John zmizel spolu s vlkodlakem. Že John je vlkodlak. Možná to tak bude lepší pro bezpečí tvého...přítele? Když začneš vykřikovat že mu musíš pomocí chmátne po tobě když probíháš kolem něho. Na chvíli tě zabrzdí. Klid chlapče. Taky to mnou otřáslo. Madona! Proč to chceš ještě pronásledovat? Určitě bude dole rozpláclej na chodníku. Je to přece jen nějakých 30 pater....ale tvé obratné tělo se mu lehce vysmýkne. Navíc v tom čurbesu ztratí rovnováhu a opět padne na zem. Což ti dopřeje více času- než se stačí vyhrabat. Výtahem je to mnohem rychlejší. Když vylítneš ven upoutáváš pozornost několika hostů- přeci jen v rozervané košili, lehce odřený a prchající kamsi kam.... Před hlavním vchodem určitě nedopad- jinak by to bylo vidět i slyšet. Obíháš budovu aby jsi po něm našel stopy. Najdeš je ze strany kde budovu objímá park. Když se zadíváš na tuto část baráku vidíš urvanou omítku a stopy po drápech. A podle hlubší díry v trávě a krvavé kaluže i místo kam dopadl- rozhodně to asi nebyl příjemný dopad. Krvavá stopa je velmi výrazná i když se začíná rychle zešeřovat. V okamžiku kdy se setmí a lampy rozsvítí stopu několikrát ztratíš, ale křik v dálce naznačuje že jdeš dobrým směrem. Uvidíš pár který se asi před pár hodinami muckal na lavičce, nyní muž ochranitelsky stojí před ženou co padla na zem na zadek a histericky křičí. Muž má v ruce boxer a oči má upřené do lesíka který je částí tohoto parku. Po chvíli spatříš i krvavé stopy. John bude ve vážném průšvihu jestli se na tohle přijde. Co víc, zdá se ti že od hotelu slyšíš houkačku policajtů. Nemáš moc času. Ale co hodláš udělat až jej najdeš? Prve uslyšíš křupání. Nevýhodou je že když jsi vstoupil do lesa tvé oči dost dobře nevidí jako ty jeho(pokud nemáš v planu něco jinačího). Řídíš se podle sluchu. Uprostřed je ten malý lesík trochu řidší a tak jasně rozeznáváš siluetu Johna-vlkodlaka jak se potácí dál, i když jde po čtyrech padá ze strany na stranu, láme kolem sebe větve a vráží do stromů. Celou tu děsivou atmosféru skvěle dokresluje svit úplňku. Který na toto místo dopadá plnou silou. Spíš ti připomíná záři reflektorů. nevíš jak to bylo před tím, ale dnes úplněk rozhodně je. Vlkodlak zakňučí a sesune se k zemi. Slyšíš jak namáhavě funí a vrčí, pokoušeje se zvednout a pokračovat. Je příšerné vidět kolik krve za celou tu dobu ztratil. Ať se o vlkodlacích říká cokoliv tento vypadá velmi slabě (z pohledu děsivosti a síly typických vlkodlaků). Jelikož ten nůž určitě nebyl stříbrný. |
| |
| Mexiko Když se probudíš je kolem tebe zvláštní ticho. Sem tam doléhají nějaké tlumené zvuky z chodby, ale nic víc. Nevíš jak dlouho jsi spal. Každopádně po dobu tvého velmi tvrdého spánku jsi byl z ordinace převezen na normální obyčejný pokoj. Kde je krom tebe ještě jeden host. Spíš než jako pacient vypadá jako někdo ze zaměstnanců. Do nosu ti zavítá vůně čaje z okvětních kvítků růže. Dle jeho netypického pláště nemůžeš poznat o jakého zaměstnance jde, ale něco vnitřního ti říká že nebudeš rád až se k tobě otočí čelem. A dále ti intuice říká že může být velmi nebezpečný-a ani ve své plné síle by ses s ním nemohl měřit. K úplnému zotavení ti chybí ještě tak jeden den. Ale ránu budeš muset šetřit. přesto je zdejší léčitelské umění opravdu úchvatné. Vzduch je tu čerství, atmosféra překypuje starostmi a důvěrou, rozhodně jsou mnohem milejší než tradiční lidští doktoři který tě prve mučí tím aby ses snažil popsat druh své bolesti , skoro tě ani neprohlídnou a napíšou ti nějaké prášky co vyvolají reakci abys užíval a bral další prášky a pak se s tebe postupně stával závislák. Také cítíš Oureilinu voňavku. Asi tu u tebe krátce byla. Na stolku vidíš něco co vypadá jako poživatelné jídlo a pití. Obojí je bez chuti, ale hlad a žízeň to zažene i v malém množství. Pokud se nasytíš cítíš se plně spokojen. A ještě spokojenější bys byl kdybys tu byl sám. Slyšíš jak si ten někdo nalévá čaj a pak až se k tobě otáčí. Více-doktor Brus |
| |
 | Mexiko Naleji si čaj a otáčím se. Na sobě nemám vůbec nic co by pravilo o mém postavení zde. Žádná vizitka, prostě nic. Spíš vypadám jako někdo kdo si spletl dobu a zamířil sem z dob středověku. Tak působí nejen má osobnost, ale i můj prazvláštní oděv, který rozhodně není výštěkem letošní módy. Přesto celý můj zjev působí jako by byl v každém prostředí naprosto tradiční. I když by tě měl trápit a vidíš ho velmi zřetelně jako by tě něco tlačilo si přiznat mou pravou podobu. Asi jde o nějaký druh iluze či mé osobní ochrany kdy mě lidé jsou schopni vnímat takového jaký jsem a nedělají z toho zbytečné dryje. Pod vrstvou obvazu zahlédneš pohyb který by mohl znamenat úsměv. I když je čaj stoprocentně ještě vařící a přes obvazy nemám jak se z šálku napít slyšíš srkání a polykání. Přesto z úst nevidíš absolutně nic. Celkově z mého obličeje moc vidět není. Krom rudého oka které tě neustále sleduje. Asi by tě sledovalo i to druhé kdyby nebylo přikryté černou páskou. Sla tě vítá cizinče. Jméno mé jest doktor Brus Dopřeju té větě dramatickou odmlku kdy se můj zvláštní přízvuk ještě více zvýrazní. Můj hlas je poměrně panovačný, zvyklý spíše dávat rozkazy a i přes obvazy se zdá být čistý a usazuje se hluboko v uších kde vytváří zvláštní ozvěny. Když vyjmu z širokých rukávů druhou ruku dopřeju ti tím asi drobný šok. Nejen že to co je vidět z mé kůže je podivně bledé, ale zrovna tato ruka se skládá z pouhých kostí. Je zjevné že když jí neovládají žádné svaly a šlachy neměla by být schopna pohybu. Přesto se však hýbe. Ze záhybů pláště vyjmu druhý šálek. Mohu šálek čaje nabídnouti? když doplňuji šálek svůj stane se něco co působí na půl komicky a na půl to tvůj mozek přivádí k šílenství kdy mi omylem upadne řečená kostlivá ruka- oddělí se od zápěstí. I když byl čaj vycintán šálek i po svém dopadu stále pevně drží. Povzdechnu si. Toho si nevšímej. Už mám na to asi nárok. ruka na zemi se začne hýbat. Dva prsty stále drží šálek a zbylé tři ruku rozhýbou po podlaze mým směrem. Když ke mě doťape vezmu si od ní šálek, bezpečně jej položím na stůl a ruku si zase zamontuju do kloubů. Vlastně jsem....něco chtěl chvilku bádám v paměti a abych uspíšil vzpomínání klepu ebenovou - zvláštní holí o zem. Ach tak. Ano...Z důvodu nějakého - který ani sám možná nevím, mě tvá vůně a moc přilákala. Zvláštní jsi velmi. Rozhodně né netradiční v tomto světě, ale zvláštní to určitě...Mimochodem...nechceš přioperovat druhou nebo ruku třetí? Určitě by se ti v boji s démony hodila končetina na víc a zrovna mi na operačním sále zemřel pacient a už jsem dnes večeřel. Nechce se mi zahazovat maso, dokud je čerstvé... má řeč ti asi nedává mnoho smyslů a spíš ti připadám asi jako šílenec. Každopádně mávnu nad tím rukou. To jest věc vedlejší. Pravda že ovládat takový úd na víc vyžaduje značnou sílu kterou ještě zdaleka neoplýváš. Ale....to jsem chtěl...Zaujal jsi mě. Což už jsem říkal...Tvé postavení těla jasně říká že jsi šermíř. Teď si rozmysli odpověď svou, tuhle nabídku jsem udělal jen třem lidem ve svém dlouhém životě-neživotě. Chtěl bych tě učit umění meče....Nechci tvou odpověď hned, odpočívej, zítra stavím se pro ní. Při odchodu uklidím šálek a dopitý čaj do útrob pláště. U dveří slyšíš jak mi něco odskočilo od těla. Dokutulálelo se to doprostřed místnosti a tak jsi mohl zpozorovat že jde o mé rudé oko. Ajta pardon. sehnu se- oko samo od sebe se ke mě zase přikutulálí. S mlaskavým zvukem jej usadím zpět do prázdného očního důlku a odcházím. Asi jsem zde zanechal více zmatku než odpovědí. na druhou stranu, kdo ti nabídne něco takového? vzhled brzo bude přesnější obrázek: vytáhlý muž, dlouhý plášť s volnými rukávy ukrývající většinu mého těla. Přesto je k vidění hlava, krční obratle, pak přehyb pláště. Hrudník je nekrytý a působí normálně. Jedna ruka též normální druhá - pouze z kostí. Z ozdob jsou to různé přezky- jedna zlatavá poutající plášť k sobě, druhá na opasku, další ozdoby na vysokých kožených botech. Na dlouhých vlasech spoutaných do culíku sedí černý klobouk který má za zdobným pásem živou růži. Krom servisu zašitého v plášti jsi mohl vidět i zvláštní hůl- nejen tvarem, ale i zdobení na jejímž držadle je dvojice rolniček. Celkově působím jako polorozpadlý středověký kníže či hrabě. Oděv se skládá z barev rudých a černých |
| |
| Bordeaux- po druhé Jo, jasně ale radši budu kouřit v tajnosti než sledovat ty tvé kyselé obličeje. ušklíbnu se Jistě že, když žlutost dosáhne určité úrovně zazářím způsobem že mi to vypálí zuby do bíla plus i všechny zubní kazy. moc pravděpodobně to nezní Bylo by fajn kdybych mohla zářit například takto...aspoň by to jednou bylo k užitku....Bez cukru? To existuje? Vždycky jsem myslela že cukroví musí být jen s cukrem. jak to asi poznám? nebo dávají ochutnávky? Určitě to musim vyzkoušet. viditelně si oddechnu. ale přece jen, když je muž zamilovaný dělá blbosti, kterých by se on mohl dopustit i při souboji. například mě chránit, neustále sledovat a pak přijít o hlavu v tomto rozhovoru chci ještě pokračovat a tak se zastavuji abych si s tebou o tom mohla vážněji promluvit. Tobiáši Crossi, přísaháš před touto žlutou řekou a támhle tou tramvají že budeš uznávat cokoliv ti během souboje řeknu a bez otázek a zbytečného tlachání vyplníš přesně to co ti přikáží? Přísaháš že během souboje se naše situace změní? V první řadě jsme oba lovci a pak až milenci. Přísahej i když jsem svým tónem poněkud zjemnila pravý význam těchto slov, je jasné že to myslím smrtelně vážně. Teprve až odpřísáhneš tak se opět rozejdu stejně to ale udělá. Cítím to...stejně jako to druhé...Že by má hvězda konečně začala pohasínat? pátravě se na tebe zadívám a usměji se domněnka...s tímhle tě trápit rozhodně nebudu drahý Zamračím se (když se zastavíme u cíle) a dloubnu ti do hrudi prstem No, nevím jak ty, ale než se pořádně setmí já jsem tu na dovolené bez ohledu jestli mě následuješ vystoupám po schodech a rozjařeně sleduji těch pár lidí co si vodotrysky užívají. Sundám si boty a pak v nich začnu poskakovat a dovádět jako malá. Možná se pak vodní plocha trochu vyprázdní, ale mě je to fuk. neskončím jen u skákání a řvaní, ale i různým skokům, saltům, hvězdám a přemetům. Prostě si opět užívám života. |
| |
| Itrenor To jsi dost daleko od domova- Slyšel jsem že z něho moc nezbylo...Já pocházím z Transilvánie. Tys nevěřil že potkáš další z nás? zamlaská a z úst mu vystřelí plazí jazyk moc málo věříš příteli, moc málo věříš. Pravda, v oranizacích ostatní nezahlédneš... jeho jsi však zde přesto potkal. Společně zamíříte k sálu. Když prostoupíte bariérou ozve se hlas Tasé Nahrávám oblast hor a zapečeťuji bariéru kopule zajiskří a za okamžik nestojíte v sále ale pod horou v obrovském prostředí které jako by nemělo žádné hranice (prostředí si libovolně popiš dle své představy- pokud máš nějaký obrázek nebráním se abys jej sem hodil) Cassin založí ruce za záda a rozhlédne se. Chceš trénovat v místě které znáš? Což znamená že nemáš rád novinky...jakož to prastaré bytosti to máme v sobě bohužel zakódované. Příští prostředí bude vybírat senhorita Selenia Znělo to jako rozkaz, né takový co by tě naštval, ale takový co se nedá odmítnout. Pak si začne Cassiel sundavat oděv. Neskončí tu jen v roušce, ale stojí tu naprosto nahý. Zdánlivě mu ale nahota v přítonnosti dámy nedělá žádné problémy. Šaty si úhlednu složí na hromádku a nadechne se. Ty iluze jsou tak dokonalé zachvěje se chladem ještě chvilku tam beze slov stojí. I když je nahý působí stejně majestátně a sebevědomě jako před tím. Temná dáma se lehce pousměje. Buď na něj mírný, budu na vás dávat pozor zdál ose ti že Cassielovi se to moc nelíbí, ale nijak s tím nebojoval. Temná dáma ti před očima zmizela a proměnila se v hejno černých vran. Cassiel od tebe trochu poodstoupí. Sluneční paprsky se lehce odrazí od jeho zvláštní kůže, která už přestává být lidská. Svaly přibívají stejně jako jizvy- i když lidské tělo bylo jizvami netknuté. prostor kolem něho je uchvácen střírným vírem a v něm se ti krátce ztrácí. První vlna jeho uvolněné moci tě téměř sráží do kolen, ale uvědomuješ si že jí rychle zapečeťuje. Nyní před tebou stojí stříbrný drak jehož šupiny lehce světélkují a září. Cítíš se proti němu uboze maličký. Tento tvor má kolem 7 metrů na délku. Oči jsou stejné jako v lidském podání Cassiela, akorát že mají mnohem větší moc. Jedno oko je slepé a přivřené. Tato a mnoho dalších jizev dokazuje jeho stáří a mnoho bitev které vybojoval- co víc, většina stop vypadá jako zranění od ostatních draků. je to veterán, ale v dračím měřítku to znamená že je v nejlepších letech. Roztáhne křídla a tenká blána krátce zakryje slunce. Pak potřese stříbrnou hřívou a poněkud kratší tlama než je u draků zvykem k tobě přičichne. Tak, rád bych si ozkoušel co v tobě je. Hodláš zůstat ve své zmenšené formě, nebo jsi draka v sobě tak dlouho týral že víc nemůžeš vyrůst? jeho hlas rozechvívá vzduch. Je jako chorál a hromobití dohromady. Co víc, teď to jasně cítíš a z její elegance i vidíš.. Je to samice. Vůbec to nechápeš. Roztáhne mohutná křídla, rozběhne se a mocným skokem a pohyby křídel zamíří vzhůru. Pak krouží nad tebou a čeká. |
| |
| Irák-Nashita Zlobí, roste a síly je to pěkný uličník. Včera večer si hrál na Tarzana a spadl ze stromu. Pořádně se potloukl, ale nic vážného. Ovšem, projevil se v něm opravdový muž. Nepípnul a neupustil ani slzu. Ale dneska rána na ten strom lezl zas, tentokrát vylezl až na vrchol a nespadl. Co se tvého šéfa týče musela jsem mu vynadat. Však ho znáš, je mu jedno že je dotyčný mrtvý nebo nemocný, prostě chce informace...co jiného by se od něho taky dalo čekat ak mrkne Ovšem, jedna zpráva v novinách zaručuje že si na tvůj příběh tak jako tak bude muset počkat. Jelikož se nikdo nepřiblížil blíž než vy dva. Vlastně tu oblast zabezpečily a teď tam probíhá podrobný průzkum...někoho....z Organizace...čehosi- vůbec nevím co to má být. Ale věř mi že tam teď neproklouzne ani myš. Jejich hlídači jsou spíš na půl roboti nebo co.... pak si dá ruku před pusu He...jsem vůbec neměla říkat. Akorát tě to rozruší. Víš co? zapomeň na to, nic jsi neslyšela.... podá ti fotky na kterých je vidět vše a dopodrobna. V posledním kousku jeho oční důlek září. Když doktor vidí tvé zděšení políbí ti hřbet jedné ruky Nebojte se, pokud máte nějaké otázky stačí je vyslovit. Rád vás informuji o všem co budete chtít. Teď jste v bezpečí. Rád vám odpovím, ale napřed bych chtěl aby jste ještě odpočívala. Vím že to není to nejlepší zakončení, ale tohle vám pomůže dá ti prášky na spaní-nesmlouvá o tom (rozhodně né druh co se dá koupit v lékárně ) až se vzbudíte na všechno- co budu moci vám odpovím. Teď spěte |
| |
| Kašperk Nemá jméno? No… Tak když nemá jméno, tak je to prostě Erik. A tečka. Stejně nevím jak jinak mu říkat… a volat na lidi… no… lidi… tady prostě nebudu jak na psy, ne a ne a ne. Takže… pokud ti to nevadí, můžu ti říkat Eriku? Mírně se usměju, opětujíc usměv zpátky, i když mě z toho všeho začíná trošku bolet hlava. Když Erik odejde, tak místnost jakoby ztmavne, a já se začnu cítit opuštěná. Chvilku na to se za dveřmi objeví jakási potvůrka… nevypadá to vyloženě ošklivě, ale rozhodně to není nic, na co jsem zvyklá, a proto „to“ opatrně sleduji ze „svého“ pokoje. Když si ale „to“ všimne, že se na to koukám, tak to chvilku nechápavě kouká zpátky, a pak to s velice hlučným jekotem zmizí… velmi, velmi hlučným, tak hlučným až mě z toho začali bolet uši. Auu! Mít trošku lepší smysly je někdy taková nevýhoda! …Moje uši… Povzdechnu si, a hned na to si všimnu, že zrovna přicházel Erik s tácem. No nazdar… ale co, střepy jsou prý štěstí. Říkám si, když vidím, že potvůrka se s tím vůbec nepiplá, a bere to rovnou skrz Erikovy nohy, ale ten situaci bez jakéhokoliv problému zvládne, a klidným krokem a bez jediné nadávky vstoupí do místnosti. Nechápavě zamrkám, a sednu si na postel, snažíce se pochopit, co se to ***** stalo. Ostatní? Kdo ostatní? …A, z úklidové čety? To jako že tady nemusím vytírat já? Ptám se poněkud asi nevhodně, ale to mě vůbec nezajímá. Chci odpovědi… aspoň na něco... A proč je nedostat od někoho takového, jako je on? Když ale na mě začne stavět stolek s táckem, mlsně se podívám na to co přines, ale jeho slova mě zarazí od toho, abych se do toho hned pustila… protože tu pořád je, a to mě mate. Co? …Jo aha, on asi chce povolení k odchodu… No tohle je úžasná pakárna. Povzdechnu si v mysli, a pak odpovím. No, pokud máš někde něco, co chceš udělat, tak samozřejmě jdi pokud chceš… ale byla bych moc ráda kdybys zůstal! Překvapím sama sebe, jak ze mě druhá část věty vyhrkne, a tak se urychleně začnu věnovat jídlu, snažíce se maskovat lehké červenání tím, že je to jen úsměv. Zajímalo by mě, jestli se mu líbím. |
| |
| Minulost ,,Transsilvánie? Hodně jssem o tom místě sslyššel, jen jssem neměl moc příležitostí sse tam podívat." Pousměji se. Ano, málo věřím. Snad začnu. Pomyslím si trpce. Poté se mé okolí začne měnit. Nedaleko mne se propadne zem a hluboko dole se objeví říčka. Všude se zvedají skály, ze kterých roste různá vegetace. Na vrcholku jedné stolové hory se nejasně rýsují trosky nějaké prastaré budovy. Otočím se, jestli za mnou je stále ještě stěna. Vidí jen modrou oblohu nahoře a prales a hory dole. ,,Úžassné. Tak tohle jssem ješště neviděl." Zašeptám. Najednou zaslechnu, jak mi Cassin dává příkaz, že příští terén vybírá Selenia. Překvapí mne, když se začne svlíkat a oblečení složí na hromádku a napřímí se. V jeho postoji je něco děsivého i vznešeného zároveň. Buď na něj mírný? Safra. Pomyslím si, když se dívám, jak Dáma mizí v hejnu vran. Pak Cassin poodstoupí a začne se proměňovat v draka. Celou proměnu pozoruji s pootevřenou tlamou. Těch jizev, musel něco zařít. Počkat! To není samec, ale samice! ,,Já... já sse proměnit neumím. V téhle podobě jssem celý život." Odpovím a rozevřu křídla. ,,Ale létat jssem sse naučil." Rozeběhnu se a skočím. Mávnutím křídel se vznesu a po chvíli jsem již kousek pod Cassinem.  |
| |
| Kašperk Erik...ne, nevadí nad něčím chvilku přemýšlí, ale pak se opět pousměje. Pak se hlasitě rozesměje. Je to velmi nakažlivý zvonivý a upřímný smích(né výsměch, ale smích). Ne, opravdu tu nebudete muset uklízet má paní. Až se posilnité a až budete chtít bude mi ctí osobně vám představit zbytek ´posádkyˇna tomto místě. na rtech mu nepřestává hrát přátelský jemný úsměv. Kdy ho místo propuštění zbrkle požádáš o to aby zůstal chvilku to zvažuje. Je pro mne zvykem místnost opouštět když pán jí. Ale pokud je to vaším přáním tak zde mile rád počkám krátce se rozhlédne a pak se usadí do křesla u dveří aby v místnosti sice byl, ale nerušil tě tím že stojí. Jeho světlé oči - v okamžiku kdy usedal k tobě krátce zabloudily. Těžko říct co se mu při tom honilo hlavou, ale pokud jsi očekávala že to prozradí jeho obličej, nic takového se nestalo. Po dobu co čeká nevydává žádný zvuk -skoro jako by tam nebyl a krom lehkých pohybů jedné ruky se skoro nehýbe. Omlouvám se že vás ruším, ale kníže Lucin si k jídlu občas přál hudbu. Omlouvám se, ale nejsem zvyklý setrvávat na jednom místě dlouho-bez činu. Pokud si však přejete ticho rád vám vyhovím. stále trpělivě čeká, tentokrát bez pohybu. |
| |
| Itrenor ještě k popisu okolí: dá se vnímat všemi smysli jako by bylo skutečné. Nezoufej, však tě to včas naučím. Ještě se sám budeš divit vlastní velikosti. čeká na tebe až jí budeš bok po boku. Opravdu nechápu jak jsi mohl do této doby přežít jen v této formě. Musí to být nepraktické. Nu co....To že umíš vzlétnout ještě neznamená že umíš lítat. ušklíbne se a začne stoupat ještě výš až se hora pod vámi zdá být drobnou tečkou. Když jste stoupaly nad mraky minuly jste jednu černou vránu. Tady nahoře je o dost větší zima z které tuhnou svaly. Pokud je zima i jí nedává to na sobě znát. V tomto terénu jsem umístila 10 magických kruhů. Ber to jako opičí dráhu kdy musíš všemi proplout a nezaváhat. Bude to test nejen tvé rychlosti, ale i obratnosti- v letu. Jako návod dýchne si do pracky stříbrný ledový plamen a zformuje ho do koule sleduj mě. Na úplném konci-pokud doletíš budu čekat a jakmile proletíš prvním kruhem široce se zazubí braň se když zmizí vidíš její odraz ve stříbrné kouli co nyní pluje kus před tebou- ve vzduchu. Míří střemhlav k hoře. Z pár mil se vzdálenost zmenšuje na kilometry a metry. Když je od hory nějakých 15 metrů stále žádný žlutý kruh nevidíš. Zahlédneš ho na 6 metrech od hory- dost málo času aby se jí vyhnula. Proletí skrze něj, převrátí se a prudce míří dolů. Měla to jen tak tak- drápy o horu škrtla. nebo to snad udělala schválně? Další se nachází 10 metrů nad zemí, nad špičkami stromů, hned u počátků samotné hory. Opět křídla přimkne k tělu a ze svého těla vytvoří rychlou střelu. I tímto kruhem proletí, prudce roztáhne křídla aby zbrzdila pád, a nohama se odrazila od špiček stromů. Začne mírně stoupat a rozhlížet se. Další z kruhů je v řece. Opravdový kousek od hladiny a to že tu řeka není tak široká. Když jí tak sleduješ zjišťuješ že ta rychlost u ní není od toho aby se předvedla, ale aby mohla lépe korigovat své tělo. V posledních neméně těžkých úsecích namáhá každičký kousek těla- několikrát jí ocas- který slouží jako kormidlo zabrání v tvrdém dopadu. Poslední dvě kola jsou asi nejtěžší. jedno je z opačného konce hory, hned u jejích základů postavené tak že jím musela proskočit během po zemí a následně rychle vyskočit do vzduchu aby nenarazila do skály. Pak rychle stoupání a na samém vrcholu je kolo poslední, kde zase musela běžet a skákat po skále. Zastaví se na vrcholu hory a spokojeně mlaskne. není vůbec unavená a září snad víc než před tím. pak zvedne hlavu tvým směrem a kývne. proti ní máš tu výhodu že jsi o dost menší. Tvůj úspěch či neúspěch bude ovlivněn procenty. (pod 50 -prošel si, nad 51 přibližně v půlce jsi skončil v lese-s tím že po průletu prvním kruhem už Cassiel na hoře nečekala) Texas Něco zaprská v jazyce kterému dost dobře nerozumíš a ve vzduchu ze sebe udělá vývrtku (po způsobu jako když se válí sudy po zemi- on je válí ve vzduchů- několikrát rychleji). Tímto poněkud změní směr svého letu, ale stále to není dostatečně rychlé. Cítíš jak tvé pazoury narážejí do jeho těla a při dopadu k zemi kde se setkává s asfaltem stále tlačíš níž a níž, dokud i asfalt nerupne a on se zryje do tří metrové díry. Nezbylo z něho víc než hromádka kostí a zlámané meče a nakřuplá lebka. na tváři má slabí úsměv. Vyhrál si. jeho poslední úsměv ti dochází až nyní. Z ničeho nic ti od lokte povoluje levá ruka a padá k zemi. Parchant. kdyby nebylo světla neměl bys šanci. není problém aby sis tu ruku zase přidělal. Ale tenhle souboj byl pro tebe opravdu zajímavý- i když krátký. Ucítíš jeho přítomnost. Prve vidíš jak tělo Asasína mizí a mění se v prach a pak až vidíš kdo jej v prach přeměnil. nebe tmavne, stíny se protahují a on z nich doslova vyplouvá ve své temné, neustále se měnící a vlnící podstatě. Fatzke Působivý souboj. Nepatří zrovna k mým nejslabším vojenským článkům. Oficiálně tě přijímám. Ve Francii tě čeká další z úkolů. Sežeň si vhodný doprovod, nastřádej své síly a pak se mi ohlaš skrze stín. nemáš potuchy jak se ohlašuje skrze stín, ale nedává ti moc možností k otázkám neboť zase mizí. I když nestanovil žádný určitý čas, asi to znamená že máš chvátati. Svíravý pocit co doprovází jeho přítomnost mizí, opět vychází slunce. Můj pane! Byl to úžasný souboj! Poníženě vás prosím aby jste si vzal mé tělo jako náhradu své dokonalosti, aby jste se mohl spojit dohromady. mluví opět ten nejstarší z nich (jeho jméno mi jaksi odplulo z mysli) ostatní se ti hluboce klaní. |
| |
| Probuzení.... Padám temnotou samoty. Vidím všechny ty srašné události co se v mém životě staly. Smrt. Smutek. Pomsta. Krvežíznivost...............všechno se to přeemnou zjevuje jako kdybych seděl v kině. Probudím se zrovna ve chvíli kdy vidím svou matku a její zmučený obličej. Vydechnu šokem a cítím jak se celý potím. Oči rozevřu dokořan a ani se nestačím zorientovat kde jsem. Pohlédnu před sebe, cítím přítomnost něčeho jiného. Něčeho.........znovuzrozeného ? Otočím se na tvora jenž zrovna obsluhuje sám sebe, a dopřává si šálek čaje. Vůně čaje mně příjemně pohladí v nose. Rozhlédnu se po pokoji. Je dobře zařízen a postel na které ležím mi připadá jako dar ze stínů.Je měkká a matrace na níž ležím se perfektně prohýbá pod vahou mého těla. Podívám se na svého.....spolubydlícího ? Doufám že ne. NEvypadá jako démon, ale něco v něm je....něco divného. Opřu se o zdravou ruku a přehodím nohy tak aby dopadly na podlahu. Krom svých černých kalhot a černého šátku jenž mám stále na hlavě nejsem nijak oblečen. Zdravou rukou si pohladím pravé rameno. Celé rameno i hruď mám ovázanou. Jak jsem jen mohl být takový idiot ? Ptám se sám sebe. Cítím stud za své zklamání, a vztek za porušení slibu jenž jsem si kdysi dal. No tak či tak, tvor jenž tu se mnou sedí mne pozdraví jako první. Jeho mluvení....mi připadá nějaké zkomolené. Přesto pozdravím kývnutím. Vypadá docela divně. No.....jako mumie. I když jeho styl ošacení odhaduji nějak na 16 možná 17 století. Možná už žije dost dlouho.......velmi dlouho. Šálek čaje odmítnu zavrtěním hlavy. Čaj sice voní pěkně, alei ta o d někoho koho neznám jídlo nepřijímám. Proto se ani netknu jídla co jsem mněl u postele. Najednou mu upadne ruka. Jsem z části překvapen z druhé pobaven. Na mém obvykle zachmuřeném a mračivém obličeji se objeví mírný náznak úsměvu. Všímám si jeho hole. Je krásná, elegantní a určitě ji dokáže použít jako zbraň. Už jsem občas slyšel o skrytých mečích v holích.................tenhle poznatek mně donutí zamyslet se proč tu ten týpek je. Jednu ruku si strčím za záda a jsem připraven povolat "Odkaz". A pak příjde s poznatky o otm že jsem zvláštní ? To je takových jako já víc ? Hmmmmm, mohlo by to možná vést k odpovědím na otázky které hledám. Když mluví o dalších končetinách a o kanibalismu (no aspoň si to myslím), trochu se mi naježí chloupky na krku. Upřímně ne nechci. Odpovím stroze a temným hlasem. TEn maník je možná už dávno mrtvý, ale zata léta si buďto vyvinul vlastní styl vyjadřování, nebo se naprosto vysral na přizpůsobování se dnešnímu stylu řeči. Tak či tak, nemění to nic natom co si o tom chlápkovi mylsím. Je nebezpečný a to je jediné co mně zajímá. Ale zatím neudělal nic nepřátelského, ktaže se držím zkrátka i já. Když zmíní možnost že jsem šermíř usměji se. Tentokrát opravdově. Upřímně postavení mám hrozné. Jsem spíše něco jako nomádský válečník ze severu jenž zbraň používá aby nepřítele udolal drtivými údery ne žabych kolem nepřítele tančil a udolával ho jendotlivými seky. Na druhou stranu. Boj s démony vás možná naučí jak přežít, ale ne jak bojovat. A pak uslyším něco co mi málem vyrazí dech. On mne chce učit ? Proč by to dělal ? Než ti odpovím jakkoliv. Co z toho máš ty ? Zeptám se přímo. Netajím své city a dávám tomu ovázanci více než najevo že mu nevěřím. |
| |
| Mexiko Umo zahuhlám a otáčím se na patě. Bočním krokem dojdu k židli. Dosednu, zatočím se na ní dvakrát dokola a pak se zastavím opět čelem k tobě. Noha přes nohu, ruce v klíně, bříška prstů se opírají o sebe. To mé rozkládající se ucho rádo slyší. Pokud nemýlím se a nezní to jako zájem z tvých stran. Vyndám si oko které před tím tak neposlušně odhopsalo na procházku, vyndám kapesníček a začnu jej šmudlat. Mm...nazval bych to osobním potěšením. Krom jiného, dlouho jsem nikoho neučil, dlouho necvičil a dlouho se nehnul z nemocnice. Doufám že by mi vzduch prospěl a nezačal mě rozkládat ještě rychleji, což je- dost dobře možné, bohužel. Vezmu si do rukou hůl a možná jsem ti četl tvé myšlenky neb se část hole oddělí a zahlédneš zvláštní tmavé ostří úzkého meče. Rolničky zacinkají když jej zase zacvaknu a vytvořím tak opět nevinou pěknou hůl. Pohladím jí jako by šlo o živou bytost s duší a láskyplně opřu o židli. Mé rudé oko už tě zase bedlivě pozoruje. Je to dostačující odpověď? Nebo mám předvést trik nějaký? spíš to zní jako bych chtěl abys mě k tomu vyzval. Bez ohledu na to co řekneš se zvednu, hluboce ukloním a ....sundám si botu. Ozve se lupnutí. Dlouhá nohavice skrývá co by ti pravděpodobně rozhoupalo žaludek. Vyndám si holení kost, přiložím jí k ústům a začnu na ní líbezně hráti. a jako vždycky se za chvíli otevřou dveře a někdo mě vyhodí. Sakra! Vždyť jsem hlavním doktorem zdejším. Pak si jí zase nasadím. Pardon, nějak mi podkluzovala v jamce kolení. Kde jsem to...ach tak...trik... Tasím, velmi pomalu, vyloženě se s tím mazlím a pak se začnu rozhlížet. No jo, ale na čem to mám předvést? Musím si získat studenta a hraní na nohu mu asi stačit nebude. Ha! Mé oko spočine na polštáři ležící na vedlejším lůžku. Zmocním se jej a následně vyhodím do vzduchu. Zdánlivě se to tváří že s mečem absolutně nehýbám, ale když polštář začne dopadat v maličkých kusech k zemi a k uším ti sem tam dolehne zabzučení oceli, je zřejmé že jsem nějaký pohyb- či pohyby musel učiniti. Rozhodně je tvé oči nepostřehli. V době kdy polštář dopadá na zem a vytvoří na ní obrazec orla s roztaženými křídli (s tím že rozdílný povrch povlaku polštáře tvoří oko, zobák a pařáty) už je meč bezpečně zaklizen. Takový malý kouzelný trik. S trochou pomoci může i letět tentokrát jsi pohyb postřehl. Část polštáře se pravidelně vznesla do vzduchu že to krátce opravdu působí že vzniklý orel letí vzduchem, ale pak se rozpráší- trvá to jen chvilku. ale nakonec to vždycky skončí hromádkou zvířecího trusu zadívám se na kopičku rozkouskovaného polštáře který tak docela i vypadá. Asi bych tě tím neměl trápit, dám ti čas...jak už jsem řek, do zítřka, jak ti teď říkám. pak s hlavy strhnu klobouk a ukloním se. Čekám v úkloně- asi na aplaus, ale pak si uvědomím že tady se ho asi nedočkám. Tak se zase narovnám. |
| |
| Irák Zdesene pozriem na doktora, čo to robí. Nebývajú japonci zdržanlivý a distinguovaný? "Takže otázky neskôr. Skutočne som unavená. Mohli by ste už ísť? Dovidenia. Tvárim sa, že spokojne polikám prášky, ale zatiaľ ich schovám pod jazyk. "Vďaka." A tvárim sa, ako ma to zmáha a ako zaspávam. Do konca sa mi podarí, asi na pol hodinu, aj zaspať. Po tom vstanem. Oči zatvorené a nehybne ležím. Načúvam, či nezačujem niečí dych. A keď ho nezačujem, otvorím oči a hľadím do stropu. Takže... Je to tam uzavreté a skúma to dákaspoločnosť. Plus doktor vravel, že niekto ma bude chcieť. Toto znie zle. Ale bude to niečo veľké. Možno na Pulicerovu. Usmejem sa. Je dobré vedieť aspoň trocha, na čom som. Takže robotické stráže. No, veď uvidíme. Ráno si prezriem fotka a po tom... Zistím, kedy ma mienia poslať z tadeto domou. A zatelefonujem si. Konečne prehltnem prášky a zaspím. Sníva sa mi však nekľudný sen. Malé európske dievčatko ide s mamou po nákupnom centre. Zrazu sa ozvú sirény. Tie, čo ohlasujú bombový útok. Celé to vidím. Matka zdesene chytí dcérku za ruku, privinie ju k sebe a beží do suterénu a pod schody, aby sa kryli. Nasledujem ich. Majú však asi dvadsať metrov náskok. Zrazu... ohlušujúca rana. Schody ich privalili a vo vzduchu je veľa prachu. "Mami. Mami." Počuť volanie dievčatka. Keď prach opadne, vidím, ako zviera matkynu ruku, trčiacu spod balvana. Dobehnem k maličkej. Tečie jej krv z jemne rozrazeného čela. Položím nań ruku a je celé. "Neplač. Na to bude čas neskôr. Poď. Dostaneme ťa do bezpečia." Ona však na mňa fascinovane hľadí. "Vy ste anjel?" Strhnem sa zo sna. Som celá spotená. Ten den si pamätám. Bool hrozný. A to dievčatko patrí k prvým, komu som pomohla. Budem ešte schopná liečiť? |
| |
| Velmi krátká dovolená Škoda, doufal jsem že nějaký takový trik znáš. Nesnáším zubaře přiznal jsem se a jenom při té představě se vnitřně otřásl. Snažil jsem se odvést téma na něco jiného, přiznávám, ale jaksi se mi to nevydařilo. V míru milenci, ve válce parťáci pronesl jsem slavnostně s rukou na srdci. Vzhledem k tomu že jsem mluvil dost nahlas přilákal jsem opět pozornost okolí, i když dost těžko mi mohli rozumět. ale rovnou můžeš zapomenout, že bych ti nekryl někdy záda. Přeci jen to pro sebe parťáci v boji dělávají ne? zazubil jsem se z vesela abych trošku odlehčil situaci. Zajímalo by mě co jí tak trápí. Poslední dobou nevypadá moc ve své kůži... Než jsem se ale stihl zeptat její nálada se opět změnila z dospělácky vážně na dětsky veselou. Fíha, my lovci máme právo na něco tak luxusního jako je dovolená? zeptal jsem se upřímně překvapeně, to už ale jako malá dováděla u vodotrysků. Chtěl jsem jít sice za ní, ale tyhle akce vážně nebyli nic moc pro mě a tak jsem si našel nějaký dostatečně velký zdroj stínu s lavičkou, posadil se v něm a sledoval její akrobatické kousky se slabým úsměvem na tváři. |
| |
| Nashita-Írák Probouzíš se ráno- i přes ten nepříjemný sen- vzpomínku, se cítíš odpočatá. A stejně jako ti slíbil doktor zavítal k tobě asi hodinu po tom co jsi byla vzhůru. Přinesl ti snídani- žádná ňamka, je to bez chuti, ale nasytí to. Jak vám je? Mám zprávy od té ženy co u vás byla včera večer. Prý dnes odpoledne nepřijde- šéf jí nepustí z práce, ale pošle za vámi Álího. Co se vašeho zdravotního stavu týče, hojíte se dobře, ukažte, podívám se na to S pomocí sestřiček tě opatrně otočí na břicho, začne odvazování obvazů a tak dale. Ano, rány už jsou zacelené, takže nemusíme odsávat krev, ale ještě si vás tu do zítřka nechám. Nerad bych aby se to zase otevřelo. I tak na sebe musíte být opatrná. Tady mate kontakt…budete muset aspoň měsíc, dvakrát týdně chodit na rehabilitace….Abych o vás měl ještě chvíli zprávy Myslíš si že pravý důvod je trochu jinačí- I když v podobném smyslu. Otočí tě zase zpět. Pak sestřičky odežene, přisune si k tobě židli a posadí se. Už vás napadly nějaké otázky Nashito? |
| |
| Irák Napriek všetkému sa zdá, že spánok pomohol. Eśte to chvíľu trvá, než na novo nastolím duševnú rovnováhu. Keď sa to akko tak podarí, zavíta doktor. "Dobré ráno. V rámi možností." Usmejem sa. "Ách jo." Povzdychnem si, keď spomenie, že Nashita nepríde. "Vďaka, že ste mi dali vedieť." Zase ten chlap. Nemôže dať aspoň raz za čas ľuďom volno?! V duchu si zakľajem. To, že príde Ali ma zvlášť netankuje. Znamená to len, že mu na krk naváľam ore roboty, ktorú chcem mať pred prepustením z nemocnice hotovú. "Výborne. Až dôjde, nech ide rovno dnu." Po tom dôjde ku kontrole a mňa až mykne pri jeho slovách. Samo sebou obrazne. Musela som byť na tom riadne zle. "Iste. Budem sedieť doma a kukať telku." Ešte keby sa to tak pri šéfovi dalo. usmjem sa na doktora. Po tom sa spýta na moje otázky. "Čo podľa vás znamená to perie a akú organizáciu ste to spomínali?" Spýtam sa ho. Moje schopnosti, tá obluda, ten "sen" so zraneniami, rany, doktorove tvrdenia a opis stráźí okolo miesta činu... Zaváńa to mistikou. V hlave sa mi už rodí názov článku. Vatikánu za chrbtom. |
| |
| Kašperk Už se „zabývám“ jídlem když si Erik sedne, mé oči stále tikají mezi steakem a ním, a neví, na co se chtějí více koukat. Po chvilce na vteřinku spočinou na steaku, a já se do něj pustím, mé vlasy mezitím spolehlivě zakrývají můj stále se červenající obličej, zatímco si připadám jako největší pako na zemi. Jo… jo… Zamumlám odpověď po tom, co spolknu sousto, zatímco se ho snažím sledovat zpoza té hnědé záclony z vlasů. Hudbu? Vy tu máte gramofon nebo tak něco? …A, nemusíš zůstat na místě… Můžeš si dělat, co chceš… A prosím, nevykej mi… Jmenuju se Muriel, ale říkej mi třeba Murí… Víš, že to znamená moře? Myslím, moje jméno… Můj hlas je lehce tlumený, což by se dalo připisovat tomu, že se zároveň zabývám svým jídlem a pitím, ale ve skutečnosti tomu tak není. Ve skutečnosti prostě nedokážu dát do kupy to co chci říct, a tak říkám co mě napadne. No to jsi ale pěkná Lady… Nedokážeš ani poručit sluhovy… Ozve se moje svědomí. Ale ty sklapni. Obořím se na to otravné cosi v mysli, nepřestávajíce pokusy ho sledovat očima. |
| |
| D.Kovick Už je to pár měsíců co jsi je začal vídat. Stalo se to čirou náhodou při tréninku v Sahaře. Tehdy jsi byl ještě obyčejný voják. Váš hlavní velitel byl pěkná padavka a když viděl že je jich přesila vzal do zaječích. Měli jste sice informaci že půjde o průzkum něčeho 'naléhavého' ale ta podlá krysa vám vůbec neřekla že půjde o démony. Tak nějak se ti všichni zapomněli zmínit že něco takového existuje. Když váš plešatý posera zmizel v džípu, zbylo tu 13 lidí + jedna žena- která kvalitami zastupuje něco jako super muže. Velení si vzal na starost černoch Dejdý. O těch dvou jsi už něco slyšel. Ta žena se jmenuje Revy. A ten obrovský černoch je jediný co dokáže držet její zbrklost a výbuchy na uzdě. Nikoho jiného nerespektuje a dává to o sobě veřejně znát. I když ta její přezdívka *Red hunter* je zasloužená. Nevíš odkud se tu vzali, ale na tuhle akci byli přibráni jako žoldáci. Každopádně ten černoch - protože dřív byl ve válce má teď nejspíš nárok udávat rozkazy. Prve jste vyrazili proti nim. Bylo jich kolem 10 slabších tříd, ale z poza duny začali přibývat další. Jeden magický paprskem co usmažil tvého přítele (všechny v tom pluku jsi osobně znal) znamenal jasně že ten první nepřátelský předvoj byli obyčejní pěšáci. Na řadu přicházeli opravdový králové a královny. Dejdý nařídil ústup. Prchali jste pouští už v lehce ochuzeném počtu (12 i s Revy). Noc se zaměnila s dnem a horký písek si vyžádal další dva- jednoduše byli moc vyčerpaní. Všichni jste věděli že tady nemáte kam utéct a je to otázkou času- otázkou síly slunečních paprsků a otázkou hladu těch potvor co vám jdou v patách. Zatím nikam nespěchali. Taky věděli že nemáte kam utýct. Starý kamenný bunkr byl vaším posledním místem odpočinku. Revy vás svým řevem burcovala, Dejdý vám všem rozdal doutníky. Chtěli jste zemřít v boji. Rozhodně v boji. Né pochcípat únavou a pak je sledovat jak vás krájí, jí vaše střeva a vy to mezi tím sledujete a pomalu, bolestivě umíráte. Slunce se vyšplhalo k odpoledni když přišli. Když nyní víš co hledat a jak to vypadá bylo pak pro tebe mnohem snažší vidět je- a další věci i ve městech...nebo..jak to říct...světě který byl pro tebe dříve obyčejný? Stačilo jen uvěřit. A když postupně tahaly z okýnek a drtili těla tvých přátel - byl to dokonalý argument aby jsi uvěřil. Stříleli jste, dokud bylo co, ale oni přibývali a přibývaly a bunkr pod jejich tlakem povolil. Jeden ze středních démonů odzátkoval vršek krytu a obrovskou pazourou hrábl po Dejdým. Když drtil jeho tělo a na vás kanula jeho krev, Revy se po ruce a démonovi vrhla. Pak sis musel všímat vlastního boje, ale řev těch dvou jasně říkal že jsou oba mrtví. Nebo jsi v to aspoň doufal. Byl jsi předposlední. Vytáhli tě dírou v bunkru a házeli si tě mezi sebou jako kus žvance. Co si matně vzpomínáš rozpárali ti břicho a utrhli nohu. Probral ses v obyčejné nemocnici. Pod dohledem jediného oka doktora Bruse. Osobně dohlídl na tvou operaci. Bylo úchvatné že -nejen že jsi opět měl nohu, ale i tvé břicho se zdálo plné orgánů. Vysvětlil ti s čím si se potkal a taky že jednal na příkaz Haňti, který má o tebe speciální zájem. Pak tě informoval i o tom že on osobně patří k jinému druhu organizace a ty jsi přesně nechápal proč ti teda pomohl. Za týden jsi byl schopný chodit o berlích. Za Dva týdny jsi byl zdráv a oficielně přijat jako žoldák PaMa pod Haňťu. Nyní je srpen, před dvouma měsícema ses v tomto čase poprvé setkal s démony. Od té doby jsi viděl mnohé zvláštnosti tohoto světa a odhodlal ses že s nima budeš bojovat- i když jako obyčejný člověk. (po incidentu v Sahaře se mohla projevit tvá uzdravovací schopnost-ale to mě teď jen napadlo. není to tak důležité. Mohls jí mít klidně i před tím) Podstoupil jsi velmi zajímavý výcvik, párkrát jsi vyrazil do boje proti démonů jako obyčejný pěšák a nyní máš už svůj vlastní 6 člený tým. Už o těch potvůrkách víš dost. Mít tyto informace před tím a mít ty úžasné zbraně co máš teď před tím, mohli všichni ještě žít. K ránu si tě Haňťa zavolal k sobě. Je to člověk který se musí poslouchat. Mohutností skoro převyšuje Dejdýho a z tý pásky co má přes levý oko a klikatý jizvy co čouhá pod ní jde opravdu strach. Hlava holá, často překrytá šátkem, po obou mohutných obrovských pažích (takže trochu působí jak opice) kéry nahých žen spletených do sebe- od obyčejných lidských až po démonické sucuby či kentauřice. V puse a mezi zářícími zuby kubánský doutník, stejné značky jakou kouřil Dejdý. Posaď se vojáku. Žádný salutování. je to takový ten typ člověka který se snaží mít informace o všem a všech, občas osobně vyráží do nějaké akce a zdá se jako by byl všude a u všeho. Nevíš přesně co se mu stalo že se upsal na takový post, ale víš že Haňta jako takový je jen název pro hlavního šéfa žoldnérů. A před ním tu byli nejmíň čtyři, možná pět mužů se stejným názvem a co jsi slyšel- prý i stejného vzhledu. Těžko může jít o jednu osobu, vždy jsou to lidé. Na tom si PAMA zakládá. Jsem tvými výsledky spokojen. Co dělá noha? Drží? když nikdo není v doslechu a i když je, jedná se všemi jako by to byli jeho přátelé. Přesto má kolem sebe něco co tě nutí mluvit k němu s úctou a respektovat jeho rozhodnutí. Mám pro tebe prácičku v LA a ještě jeden úkol, který už tak trochu osobně znáš. Chci říct...svůj tým necháš doma a budeš pracovat s jiným vojákem. Dávám ti jí na starost hlavně kvůli tomu, že pokud existuje někdo kdo by jí mohl zkrotit tak jsi to nejspíš ty a tvá klidná povaha. poodhrne závěs u okna kde stojí schovaná Revy. Myslím že vás nemusím představovat. Tady plácne před tebe na stůl obálku Jsou vaše pasy, letenky a finance, ze skladu si vemte co uznáte za vhodné, ale pamatujte –ve vší tajnosti.(což znamená nechodit ve vojenském s puškou na rameni) A váš úkol. Hodně štěstí Tento úkol bys mohl brát jako takovou zkoušku sebe sama. Ale když to přežila Revy, je možné že to přežil I někdo další? Proč ti o tomhle nikdo neřekl? |
| |
 | Začátek nový mise a setkání se starou známou Jeden z mých chlapů mi řekl, že se po mě shání Haňťa. S povzdechem jsem se vydal za ním. Nebejt to chvilku před snídaní, bylo by to i bez povzdechu. "Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptám se ho, jakmile vejdu a naznačím salut, který zarazí, takže ho nedokončím. Pořád zapomínám, že už nejsem voják. "Je v pohodě, díky" usměju se a kývnu hlavou. O tom, že se regeneruju rychleji, než kdokoliv jiný, jsem věděl už dřív. Vlastně už od střední školy, snad i pro to jsem se dal k armádě. Takže úkol v LA a ještě něco? Co? "Revy? Ty žiješ?" plynule přejdou mé myšlenky v mluvenou řeč. Vidět někoho z dob před tím, je pro mě něco, jak kdyby superman viděl svoje vlastní záda. Prostě neuvěřitelný. Už tehdy, když jsem se snažil prostřílet ven z toho bunkru, jsem měl za to, že nikdo jiný nepřežil. Vlastně jsem tak trochu doufal, že nepřežiju ani já, ale někomu se to asi nelíbilo. Když jsem se vzbudil v nemocnici, byl jsem solidně zmatenej. Zjistil jsem, že noha je zpět a orgány jako nový, což znamenalo, že jsem byl mimo minimálně dva až tři tejdny. Pak jsem se dostal sem, do organizace žoldáků. Vycvičili mě, dali mi lepší zbraně a časem i vlastní tým. Už jsme prodělali pár misí a naše hodnocení byla více než dobrá. Zdálo se, že jsem na svou minulost zapomněl. Nezapomněl. Teď mě nakopla tak silně, že ani ten kopanec do koulí, co jsem dostal od bejvalý, než jsem odjel na tu misi na Sahaře, bylo nic. Nevěřícně jsem pozoroval Revy, Červenou lovkyni. Pak mi v kebuli pomalu začaly přeskakovat závity a ozubený kolečka a v mozku se mi objevila jedna hodně hnusná otázka. Když přežila ona, musel přežít i někdo další, ne jen já a ona Chvilku mi trvalo, než jsem se vrátil do reality. To nám už Huňťa dával obálky s doklady a penězi. Taky ještě dodával poslední detaily k misi. |
| |
 | u šéfíka Rpozhodně jsem nečekala že udělá takový krok. Trocha respektu u mě k němu převládá- jen hlupák a naprostý slepec by s Haňťou mluvil neuctivě, ale to co jsem se právě dozvěděla mě dost nakrklo. Co víc, když odhrnul závěs za kterým jsem se měla schovávat vypadám asi stejně překvapeně jako D.Kovick Ty jeden plešatej psí čumáku. Tos mi o tom nemohl něco říct? překvapený výraz ztvrdne do mé nenávistné masky ke všemu a všech. Prve mi nic nevysvětlí a já se pak musim krčit za závěsem jako krysa? Proč si tak rád hraje? Vzteky mi trochu zbrunátní tvář a zaskřípu zuby. Pak zalovím v kapse po práškách a jeden si svrnknu do pusy. Kdyby mi před vstupem nevzaly zbraně už bych z vás udělala jídlo pro psy. Proč musel přežít zrovna on? Proč né Dejdý? Rozejdu se k D.Kovickovi a zastavím se u něho natolik blízko že se nosem div neotírám o jeho bradu (či možná hruď-protože jsem asi o trochu menší než ty) ”Zkrotit? On? mě?” pohrdavě si odfrknu a chvilku s ním mentálně bojuji. Pak odstoupím a vyhledám očima Haňťu. ”Dobrej fór” když se ale jeho maska nezmění a já pochopím že je to myšleno vážně trochu svěsím ramena. Vzpurně stisknu rty a založím ruce v bok. Opravdu to myslíte vážně pane? ujistím se ještě jednou opatrně. Na D.Kovickovo otázku odpovídám až poněkud později. ”Ne, nežiju, já jsem Revyn duch a přišla jsem tě strašit” povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. ”Asi nemám na výběr. Koukej si hlídat zadek D.Kovicku, nebo ti do něj v nejbližší době vyšiju další díru.” Co si o sobě sakra myslí? Já a poslouchat? Copak jsem to neříkala dost jasně? A neukázala na těch předchozích lidech co mě měli 'hlídat?' ”Budu u sebe až se budeš chtít vyprdelit.” oznámím a s pohrdavým ”Pch” ukončuji tento rozhovor a odcházím. Před vstupem k šéfovi si vyzvednu zbraně a zamířím do svého pokoje a zároveň muničárny ‘sbalit si.’ |
| |
| Irák Odkývne. Po tvé otázce chvíli přemýšlí. No, pro uši obyčejných lidí by to znělo jako nesmysl, ale určitě to není první zvláštnost co se kolem vás děje že? Od uzdravování, po dobrou auru a jaké si kouzlo kterým působíte na lidi až k drobným zázrakům. Jen hádám poposedne si. Narodila jste se v dvojím světě už od mala vám byl dán dar. Který vás buďto zahubí nebo jej začnete využívat- jak už to s dary chodí. Představte si vedle našeho světa ještě jeden, další svět. Na jiné rovině bytí, proplouvá k nám skrze drobné zázraky, nevysvětlitelné záhady, katastrofy, sny, a iluze. Někteří z nás ho nechtějí vidět, a druzí se o to celý život snaží. My patříme do té třetí skupiny co jej dokáže vnímat a zasáhnout do něho- i když třeba sami často nechceme. Ve vašem případě bych mluvil o božím zázraku kdy vám byla dána velmi posvátná moc. Což znamená že síla zla se opět rozrůstá a Pán bůh osobně chtěl aby proti nim někdo bojoval. Za lidi. Za svět jak jej známe. Nikdy dost dobře nechápu proč zrovna za lidi. zamlaská. Pokud jde o mě, patřím do skupiny lidí co byla posednuta démony. S naší silou je to podobné, buď se démon zmocní našeho těla nebo si ho podrobíme a vládneme jeho silou natáhne před sebe ruku a přímo z dlaně mu vyleze ostnatý keř s rudou růží na konci. Pak už záleží čistě na nás kam se připojíme. V ústraní od lidských zraků se zrodily tři organizace. Jedna s vyspělou technologií podporována lidmi- jdoucí proti démonům, další jdoucí proti ní(a proti démonům) a poslední jsou Démoni jako takový. Pak jsou tu různé skupiny, například PAMA což je skupina téměř obyčejných lidí která se nedokázala smířit s tím že by nemohla zasáhnout v boji proti démonům. Oddechne si. Je vidět že se snažil aby to znělo co nejjednodušeji a trpělivě čeká na další otázky. |
| |
| Kašperk Na chvíli zahlédneš v jeho tváři cosi co by v jeho případě mohlo býti nervozitou. Gramofon...to zrovna není.... je vidět že dost možná ani neví co to gramofon je. Možná si to dokáže někam mlhavě zařadit. Ale tím to asi tak končí Pokud dovolíte madam, budu hned zpět Zvedne se ukloní a krátce zmizí aby se objevil s černým futrálem na cello. Vyndá nástroj- postaví jej na stojan a několikrát cvičně prohýbe prsty. Pak smyčec přiloží k strunám a zvedne k tobě pohled. Pokud vám budu vadit, stačí říct a přeruším hudbu. Pak bez jakékoliv předehry či procvičení začne hrát. odkaz Během jeho hudby si všimneš u dveří 5 dalších skřítků- posluchačů. Jedna z nich je troche větší a tak působí jako jejich matka. Všichni ohromeně zadržují dech. D.Kovick a Revy Když Revy odejde Haňťa viditelně povoluje své napětí. bez té své výbušné povahy by byla pro PAMA dokonalá. Ale co naplat. Vím že ti nedávám lehký úkol. je však nutné aby ses s tím nějak popral. Zkus si jí získat- dovoluji cokoliv, jen jí chci živou přivést nazpět. Tady když je Revy opravdu pryč strčí ti do ruky ještě nějaké papíry....je to její osobní složka. Všechny informace co o ní máme, věřím že ti bodnou. Poslední věc: hlídej ať si bere ty svý prášky. pokud osobně nemáš nějaký svůj dotaz mocným máchnutím tě odežene. Když jsi u dveří popřeje ti hodně štěstí. I když Haňťa neurčoval žádný čas, asi by bylo vhodné vyrazit co nejdřív. A taky by bylo dobré zjistit co je vlastně v té obálce za úkol. |
| |
| Mexiko - pokoj Vidím že jsem v něm vyvolal něco jako radost. Pocit mně samotnému uzamčen a zakopán. S vážným výraze,m sleduju jeho divadýlko se židlí. Nemohu tomu chlapíkovi upřít jeho radostnou povahu, bohužel něco takového já nemám. A není jen rád, on je doslova potěšen tím, že jsem jeho nabídku přijal. Při jeho zmínce a rychlejším rozkládání se usměji a pokusím se vzpomenout na svůj dávný smysl por humor. Jsem si jist, že bys nepochybně zářil ve světle reflektoru. Úsměv mi zmizí stejně nenadále jako se objeví. Cítím jak se mi v podvědomí zasměje můj vlastní démon. Je to určitě zábavný chlapík tomu musíš nechat Jarku ! Pronáší v záchvatech smíchu. Veselí svého démona nesdílím a dál pozorně sleduji Bruse. Vím že i když předstírá nepopiratelně dobrou stránku je v něm něco, z čeho mám husí kůži. Jak jsem doufal ve své hůlce mněl ukrytý meč Krásnou, přímou, rovnou čepel, která je udržovaná a v dobrém stavu. Když mi nabídne ukázku, nic neříkám, což u mne platí jako souhlas. Když si sundá botu......a popadne svou nohu a začne na ni hrát ? Fajn, žiju mezi démony už několik lt, ale tohle je šílené. Více než překvapen jsem zmaten. Začínám chápat proč je tak slavný doktor. Podívám se co mi chce ukázat. Vytasí svůj meč a popadne polštář jenž je na vedlejším lůžku. Polštář stoupne do vzduchu a padá. Nebo spíše padá to jo, ale pomalu. Neskutečně pomalu a pak se změní......v kousky. Malinké. Coto sakra ?! Něco takového jsem ještě neviděl. Když tu ukáže znovu už si toho všimnu., Jeho meč se pohybuje tka rychle. Začínám to chápat. Jeho hláška o trusu dovede opět mého démona k hromovému smíchu. A potom se ukloní. Mám tleskat ? AHAHAHAHA !!!! ZATLESKEJ MU ZATO ŽE JE TAK DOKONALÝ KOMIK ! Řve můj démon smíchy a slyším jak se doslova dohání vzduchu abys mohl mluvit mezi záchvaty smíchu. To bylo velmi působivé Brusi. A teď dovol ať něco ukážu já. Natáhnu se pro jeden polštář. Vezmu jej levačkou kterou mám neporušenou a můžu skrze ni tak lehce vést vlny síly. Tetování které mi zatí mskrze obvazy vedlo jen po bradu se mi ve dvou svislých čarách protáhne k pravému oku, kde zůstane. Okolo mne se utvoří zvětšený tlak a prostor ovane slabý vanoucí vzduch. Potom polštář pohltí černé plameny, a stráví jej v sekundě. Přesněji mnohem dříve než obyčejný oheň. Nezmění jej na popel, ale doslova jej rozestaví. Přemění jej v nic. Tohle je můj trik pro tebe jako oplátka za odhalení tvých schopností. Prohodím vážným a upřímným hlasem. Dál na něj hledím. Čekám jak zareaguje. A mám tušení že vím jak. Zareaguje jako každý jiný. |
| |
| Kanada Tak pane Johne. Zhluboka se nadechněte a uvolněte. Tvůj osobní psychiatr za tebou opět zavítal až domů. Nebylo ti příjemné abys ty musel chodit navštěvovat jeho. Krom jiného pohodlí domova je pohodlí domova. Z desek vyndá barevné obrázky a začíná obyčejný test tvé představivosti jako vždy. Hm. Dobré, pro dnešek skončíme. Dle mého mínění už mou pomoc nepotřebujete. Každopádně doberte těch pár posledních prášků a kdyby něco ozvěte se mi. Samozřejmě že ti nic nebylo. Viděl jsi to na vlastní oči, ale už jsi pochopil že lidská mysl něco takového nepřijímá. Oprava- obyčejná lidská mysl. Čím že jsi ty jiný? Když zmizí z tvého domu a ty se můžeš uvolnit zjišťuješ že se s ním budeš muset ještě dnes jednou setkat. zapomněl si tu kufřík. Vzhledem k tomu že ti byl nápomocný způsobem který se od psychiatrů očekává bys asi neměl moc čisté svědomí. Navíc bude kus od baráku. Když vyhlédneš oknem, zahlédneš ho na autobusové zastávce- směr jeho kancelář v městě. Co je ovšem zarážející v pravé ruce drží černý kufřík. Rozhodně sis nevšiml že by sebou tahal dva. Ale kdo jiný si ho tu mohl nechat? Není možné aby se k tobě dovnitř někdo nepozorovaně dostal- v jednom kuse. Když nad tím chvíli přemýšlíš ozve se cvaknutí a kufřík se sám od sebe začne otvírat. Chvíli se cítíš být nejistý a připraven střežit svůj život tím že bys za něco zaplul, ale správa co je v kufříku není nijak útočná. zatím. Na dně na rudé látce která něco překrývá leží papír. Za dvě hodiny, na náměstí u kašny, kufřík sebou. žádné vysvětlení nic dalšího, ani podpis adresáta. Samozřejmě se na to můžeš vybodnout, ale jakož to člověk jsi velmi zvídavý. Co víc, zdál ose ti to? nebo se to něco ukryté pod rudou látkou pohnulo? |
| |
| Minulost Letím za Cassiel nahoru, až mi začnou mrazem tuhnout snad všechny svaly v těle. Safra, tak tohle je opravdu skvělá simulace. Uznám a zaměřím se na dračici. Naslouchám jí a pak se zájmem sleduji tvorbu koule. Sleduji pozorně její let a několikrát, kdy se zdá že narazí, zatajím dech. Udělala to schválně nebo prostě musela? Po jejím předvedení letu se zastaví na vrcholu hory a pokyne mi, abych šel na to. ,,Tak jo, jdem na to a ukážem, že nejssem nějaký mládě." Zabručím a vrhnu se vstříc prvnímu kruhu. Připnu křídla těsně k tělu a vrhnu se směrem k hoře. Asi 20 metrů před horou roztáhnu křídla, čímž prudce zbrzdím pád. Křídla na chvíli zpomalí pád a v okamžiku, kdy jsem asi sedm metrů od kruhu (spíše nad ním), opět přimknu křídla a vrhnu se dolů. Kruhem proletím celkem našikmo. Hned po průletu opět roztáhnu křídla, otočím se a šikmo přilétám ke skále. Sleduji klesání skály a po chvíli se od něj odchýlím a letím k druhému kruhu. U tohot kruhu napodobím svou mistrini a prudkým sestupem a následným zbržděním jím prolétnu. Svou pozornost obrátím k řece. Sleduji tok reky a snažím se ocasem a nakloněním křídel co nejlépe kormidlovat svůj let. Každou chvíli čekám, kdy narazím a spadnu. Nějak se mi nakonec kruhem podaří proletět. Oddychnu si, jak vzlétám vzhůru. Obletím horu a letím k dalšímu kruhu. Letím opravdu nízko, až zbrzdím křídly let na minimum a přistanu na nohou, které se, v okamžiku kdy se dotkly země, začnou pohybovat, abych srovnal svoji současnou rychlost. Proběhnu kruhem a začnu, nyní už spíše po čtyřech, vybíhat po skále nahoru. Skáču z výstupku na výstupek a občas si pomáhám mávnutím křídly. Po chvíli proletím posledním kruhem a přistanu vedle dračice. ,,Tfuj, ta řeka byla nejhoršší." |
| |
 | Chata když přijde psychiatr, napadne mě, že už aby mi mohl dát pokoj, a že se všechno kolem mě přestane točit kolem toho incidentu na základně. Když si však přečtu onen vzkaz něco se ve mě pohne. A já myslel, že je to za mnou. Chvíli si nevěřícně prohlížím kufřík se jediným vzkazem, po několika minutách se ale vzpamatuji. Asi bych tam měl jít, třeba to s tím má něco společného. A nebo taky ne, a psychiatr si ze mě dělá legraci. To bych mu asi něco ustřelil Dám psovi jídlo a vodu, vezmu si malou 9mm pistoli a lovecký nůž, nasednu do auta a vyrážím do města. Město/náměstí když dojedu na náměstí, začnu už automaticky hledat vhodná místa k přepadení nebo naopak úkrytu pro snipera. když skončím, vylezu z auta a sednu si na jednu z laviček u zdi. Tak, a co teď? Jak toho někoho poznám? Poznám ho vůbec? Ale co, jsem tu pět minut před termínem, ještě si prohlédnu lidi tady. Zběžně nabiji pistoli a schovám ji do pouzdra, načež začnu pokukovat po lidech okolo a sledovat jejich chování. zatím nikdo zvláštní až na toho chlapíka v kvádru, co se opírá o lampu. Jestli to FBI nebo CIA tak se vůbec nezměnili, infiltrace jim stále nic neříká. Asi minutu počkám, pak si dám do uší MP4ku a zaposlouchám se. |
| |
| Mexiko Kdybych přes dolní čelist neměl obvaz jistě bych těď udiveně- v neskrývaném úžasu měl pootevřená ústa. Což by v mém stádiu rozkladu možná znamenalo že mi vypadne čelist z pantu či něco podobného. takže za své obvazy vlastně můžu děkovat. Když skončíš již nesedím na židli ale jsem u tebe až nepříjemně blízko. To tetování se rozrůstá samo od sebe? Co to má za smysl? Pro efekt? Opravdu, působí to krásně-velmi. Porůstá to tetování celé vaše tělo? Nesvrbí vás po tom kůže? nádech (i když pro mě není nutný, spíš jde o sílu zvyku) Co to bylo? To jste vyvolal sám ze sebe? Kde ten meč schováváte? V srdci? V duši? V ruce? Či jej lovíte z nějaké sféry? Nebo tetování přes? Moment krátce zmizím. Slyšíš jak se na chodbě při vší zbrklosti s někým srazím a ke dveřím dohopsá má pravá noha i s botou. Každopádně zůstává na místě. Vezmu si jí při svém návratu kdy mám v ruce vzorek s jakousi černou mlhovitou hmotou. Můžu mít žádosti, aby jste to zopakoval? Rád bych něco vyzkusil.... jsem napjatý jako dítě co má dostat oblíbené cukrátko. jaká pravděpodobnost je že se ten vzorek bude schodovat s jeho? |
| |
| Bordeaux Když jsem dostatečně mokrá a vybitá (spíše jsem vybila své dítě aby mi pak v souboji nepřekáželo) Vrátila jsem se zpět pro své věci a pak i svého miláčka. Pokud jsi byl nějak zahloubaný byla to pro mě skvělá příležitost tě obejmou. Takže nyní jsi trochu mokrý i ty, aby ti to nebylo líto. Copak ty se neumíš uvolnit? Zdá se mi že jsi vždycky zahloubaný a pak se ti tady bříško prstů spočine u kořene tvého nosu zvýrazňuje taková vráska. Opřu se vedle tebe a chvíli odpočívám jako dospělák- v nudné pozici sledujíce okolí. proč se v sobě všichni dospělí snaží utlumit své vnitřní dítě? I když je jim sto let, stále v nich je a nezapřou ho...to je jako by se vzpíraly životu. Opravdu, u některých lidí- jako třeba u tebe by bylo nutné aby jste si znovu prošly obdobím kdy jste byli děti. Každý den plný radosti....Každý den plný volnosti a něčeho zajímavého a nového. Co myslíš, proč se toho lidé vzdaly? pravda, jako dítě jsem pro to neměla prostor takže to prožívám až nyní Bez ohledu na to co odpovíš (či jestli vůbec odpovíš) po krátké odmlce následuje odpověď má. Já myslím že se bály volnosti. A sami sebe. Radši se k něčemu uvázali a staly se z nich otroci..pravda asi je docela těžké bránit se tomu co je lidem předurčeno.... brebentím a pak si povzdechnu a zadívám se k horizontu. Už je čas. Parťáku |
| |
| Itrenor v okamžiku kdy míříš k poslednímu kruhu tě tvůj zvířecí instinkt varuje. Možná si vzpomeneš že během celého tvého letu jsi měl pocit že tě sem tam něco pronásleduje či -támhle ten manévr se nepovedl protože ti v něm něco zabránilo a tak podobně. Pak si možná vybavíš že tě varovala. Už když jsi se málem netrefil do druhého kruhu- protože se zdál být o trochu výše než opravdu byl. Až proletíš prvním kruhem, braň se samozřejmě ti z toho Cassiel nemohla udělat jen nudný let. Na závěr- před posledním kruhem se jí konečně zadařilo- nebo to plánovala celou dobu? Kus od posledního kruhu přímo v hoře najednou vybuchne půda a odtud se vyvalí stříbrná pálivá rtuť. I když rychle uhýbáš a ztrácíš tak průlet kruhem posledním, pár kapek ti ulpělo na kůži. Rtuť se při doteku tvé kůže mění v oštěpky a ty se ti bolestivě zavrtají do přední tlapy. Docela to bolí. Přece jen, hlídal sis průlet kruhy a né své okolí. Další útok následuje kousek od toho prvního. Schovává se za mraky a rozhodně nečeká až se stihneš rozkoukat. Její stříbrná rtuť letí rychle a přesně. Když se chceš vyhnout cítíš že vé tělo nereaguje tak rychle jak by mělo. Čemu jinému to připsat než střípků z rtuti? Asi mají nějaké silné paralizační schopnosti. Co víc nebe ztmavne a silný vítr sebou přinese i blesky a déšť. Přišlo to během pár sekund a opět v dokonalém pravdivém provedení. Je pro tebe těžké se v poryvech udržet na nebi a ještě si hlídat aby do tebe neudeřil blesk. A co víc, její stříbrné tělo opustilo mraky a nyní míří střemhlav k tobě. Nějakých 50metrů od tebe otvírá chřtán a znovu na tebe chrlí svou nebezpečnou rtuť. |
| |
| Kanada Cesta na náměstí se zdála velmi dlouhou. Sem tam se ti zdálo že to v kufříku zaškrabalo, ale jelikož jsi nenakoukl co se skrývá pod rudou poduškou můžeš jen hádat. Náměstí je poměrně živé. Přeci jen je všední den kolem 14 hodiny. Může být kdokoliv a kdekoliv. A tvá 'pracovní nemoc' kdy všude vidíš nebezpečí a každý může být nepřítel ti teď zrovna moc nepomáhá. Támhle ta stará shrbená paní co jde přes přechod by ve skutečnosti mohl být převlečený lupič. I když svou chůzi ovládá dokonale, má podezřele mladé ruce. Až vejde do obchodu ozve se výkřik, výhružky, možná z té tašky vytáhne zbraň a někdo zemře. A co ten chlapík co se válí v té krabici od křupek kus od popelnic? bezdomovec, jistě...Pod tím těžkým oškubaným kabétem by ale mohl ukrývat pěkně nehezkou zbraň a nebo ještě lépe- policejní placku. Ovšem...máš snad důvod k obavám? I když nevíš co je v kufříku zatím jsi nic neudělal. Pět minut uběhlo a pak dalších pět minut a dalších pět minut. Majitel kufříku má zpoždění. Pak k tobě přistoupí velmi půvabná dáma s liščím kožichem přes ramena a nóbl krátkými bílými šaty s černou výšivkou. Proti tobě velmi droboučká. Hluboce se ukloní. Ne, ta nepatří k ničemu co má něco společného s nebezpečím. Působí velmi křehce a zranitelně. Vy jste, vy jste pan Pan Rothol? pokud odkývneš znovu se ukloní Nevím přesně co to znamená. Doma jsem našla jednu takovou věc otevře svou mini kabelku a vyndá balíček- pro tebe akorát tak do dlaně pečlivě zabalený v- pro tebe známé- rudé látce. A stejně jako to něco v kufříku- se hýbe. U něho byl vzkaz že vás tu najdu právě v tomto čase. A potom ještě vzkaz pro vás Podá ti papír. Zdá se z toho být vystrašená. Ale asi jí k tomu to místu dovedlo to samé jako tebe- zvědavost. Na papírku stojí: Vrátnice nemocnice sv. Magdalény za hodinu vzhledem k tomu že ta žena přišla pozdě by bylo lepší vyrazit okamžitě- je to kus cesty od centra. Pokud tedy v té hloupé hře chceš pokračovat. |
| |
| DRAZÍ A MILÍ Pokud to někdo nevidí (nebo si toho nevšiml) tato jeskyně je podložena tím že se v ní má hrát každý den. (což neznamená každý den příspěvek od jedné z těch mnoha postav co tu hraje. Ale aspoň půlky z vás) Vím že jsou prázdniny problém sem a tam občas problém s inspirací. Ovšem u všech 18 hráčů najednou? (mínus ty co jsou aktivní). Jakož to Pj této jeskyně mám jen málo možností jak vás k něčemu dotlačit: Buď vás stále spamovat poštou- což mi přijde poněkud absurdní- přece jen do této jeskyně jste se zapojily s tím že chcete hrát a já se vám snažím vyhovět. Nebo vás jednoduše vyřadit Pokud snad problém visí v tom že vás to tu nebaví proč bych vás měla zbytečně držet a trápit vás zde? Jen si chci ujasnit kdo má zájem- chuť a čas hrát a kdo nikoliv. (S plnou platností bych chtěla znát výsledky do začátku září) děkuji kdo zůstane Ráda bych aby jste si do živoťáků připsaly váš životní cíl (samozřejmě né u každého je jasný,) |
| |
| Kašna když si vyslechnu co mi řekla ta paní rychle s e zvednu a rychlým krokem dojdu ke svému džípu. Jestli si ze mě někdo dělá srandu najdu si ho a zabiju! Tolik benzínu projezdím snad jen když jedu na lov nebo za rodiči na základnu! zanadávám si spíš pro sebe zatímco startuji a vyjíždím směr Nemocni sv. magdalény. Co tam po mě můžou chtít? Naladím rádio na městskou frekvenci a snažím se vyhnout všem zácpám. Nemocnice sv. Magdalény Když dorazím ani se příliš nedívám na čas,rychle doběhnu (s kufříkem) k vrátnici a tam si sednu. Když se usadím začnu si prohlížet lidi co sedí okolo mě a automaticky zkontroluji nůž a pistoli jestli jsou na místě. když si to ověřím, trochu mě to uklidní. Ikdyž, kdo by si dovolil na zpoceného, očividně nervózního svalnatýho chlapíka co má boty od bláta a na sobě maskáče že? Tentokrát se už ani neobtěžuji s hudbou ale jen hledám vybouleniny od zbraní nebo podobné známky nebezúečí. |
| |
 | Smrt nebolí - XIV. století - Starý Londýn poté, co se mi povedlo dostat se přes mříž, jsme s Earwinem (stále proměněným v ještěrku) postupovali dál...milá ještěrka se mi po čase ztratila (stejně mám takové nejasné podezření, že E. padl za oběť hladové Ťapině, která jde pořád za mnou jako opravdu poslušný pejsek) a mně se povedlo dorazit až ke sfinze, o které mluvil Earwin...její odpověď mě ale spíš zmátla než něco vysvětlila, takže jsem vzdal další otázky a pokračoval směrem po proudu k Sídlu...když jsem uviděl Muraka, pocítil jsem něco, jako štěstí, že opět vidím starého známého, přičemž jsem málem napadl Lunu, která šla za ním...přecijen vlkodlak, který následuje upíra je hodně divný jev a kdybych díky svým schopnostem nevycítil neskutečnou sílu vlkodlačice, nejspíš by to se mnou nedopadlo dobře...když se k nám časem připojila i Třínohá, měl jsem pocit, že už snad ani nemůže být lépe - nemuset být v přítomnosti Bělovlasé, která nás pořád pouze kritizovala; nemuset pozorovat podivně ještěrčího Earwina nebo pomatenou dryádu s vlkem byl opravdu lepší pocit...milého Alfréda jsme objevili o kousek dál, jak mluví s kostlivcem (chudák) a přibrali ho sebou, což se velice líbilo Ťapině, u které jsem měl co dělat, abych jí občas udržel dál od něj...ono držet tříhlavou potvoru jen za jeden obojek není lehká práce... v jedné nestřežené chvíli jsem je neuhlídal a najednou se událo moc věcí ráz na ráz...stihl jsem si pouze všimnout, jak mi na rameni přistál Alfréd a chvíli nato jsem měl pocit, jako by mě převálcovalo stádo koní...ovšem to po mně pouze přeběhla Ťapina, která se snažila chytit unikajícího Alfréda... "ty jeden mrňavej lebkoune, tohle zkusíš ještě jednou a osobně tě narvu tý potvoře až do krku! třeba bych se zbavil obou naráz..." prohlásím, zatímco se zvedám z dalšího proudu nechutně slizké břečky...jako bych už doteď nebyl mokrý dost... ovšem v tu chvíli zasáhne naše "milá" vlkodlačice..."milý" pesánek skončí zarytý tlamou v té samé břečce, do které mě před chvílí shodil a Alfréd dostane, co si zaslouží - totiž stane se z něj kámen namáčknutý ve zdi... "Luno, klid...ty dva si jen hrajou...Ťapina už toho nejspíš po týhle lekci nechá a Alfréd taky přestane provokovat, žejo..." s poslední větou vytáhnu nůž a začnu páčit lebku ze zdi, do které je zaražená opravdu pevně...naštěstí se mi to podaří dřív, než se stihne pořádně posbírat Ťapina, takže Alfréda vezmu jednim chapadýlkem, Ťapiny obojek druhým a pokračuju dál směrem po proudu stoky...jestli se to některé z bytostí, které sebou vleču nebude líbit, dostane se jí nepříjemného nárazu do stěny chodby, které jsou (ač se to nemusí zdát) opravdu dost blízko na to, abych jim obrousil hlavu o zeď, pokud se o něco pokusí... |
| |
| Kašperk (Skusím psát častěji teda... ale v tom případě neručím za kvalitu :) ) „Pokud dovolíte madam, budu hned zpět“ Mírně pokynu hlavou, protože mám zrovna plnou pusu, a nemůžu mluvit. Když Erik začne hrát na jeho hudební nástroj, tak mě lehce zamrazí v zádech… Né proto, že by snad hrál špatně, ale proto, že to je velmi pěkná hudba, i když poněkud smutně vyznívající. Jak ho tak pohledem sleduji, všimnu si party skřítků u dveří, co se asi taky kochají hudbou. Né že by se můj postoj ke skřítkům od posledního setkání nějak změnil, pořád mi připomínají potvůrky z nějakého fantasy filmu, ale aspoň mě už tolik nepřekvapují… né tolik. Celou dobu svůj průzkum maskuji tím, že jím, ale pak mě z nějakého důvodu napadne jedno jméno… Jedno jediné jméno. Lucin… Polknu to, co mám zrovna v puse, ale nechce se mi rušit Erika, takže se znovu pustím do jídla, i když tentokrát s mnohem menší chutí než před chvílí… Ono když si vzpomenete na velice bolestivou smrt (v mých představách) vašeho nejlepšího přítele, to vám zrovna nepřidá do chuti na jídlo… zvlášť když si pak uvědomíte, že jíte jeho jídlo, v jeho domově… s jeho sloužícími… Ještě než Erik dohraje, tak mám své jídlo snězené, ale netroufám si ho rušit… přeci jen, je to velmi hezká hudba. Ale asi vypadám poněkud depresivně, jak tam sedím s prázdným talířem a skleničkou na posteli, v červeném hedvábném pyžamu, a vlasy mi padají do obličeje, rty zkroušené z nezapomenutelné myšlenky na poslední slova Lucinova… A pak ty bolestné výkřiky znějící v ozvěně zdánlivě navždy, než vyblednou do šedé, a pak zmizí, jen aby se vrátili hlasitější při další myšlence. „…Prosím, odejdi“ …Prosím zachraň se… To je co řekl… Vyměnil svůj život za můj… Ale proč? Kdyby chtěl, tak mě mohl nechat pozadu a zachránit svůj život… Musel k tomu mít nějaký důvod… Nejlepší co zatím můžu, bude neztratit to, co mi dal… Lehce si povzdechnu, když si uvědomím že Erik právě dokončil svou skladbu, a tak jak sedím, si jen lehnu na záda na postel na její šířku, s tím že hlava mi padá přes její okraj, a já koukám na stěnu naproti mně, zatímco mé vlasy, gravitací nucené, spadnou až dolu na podlahu. |
| |
| Kanada Vypadá to tu stejně nebezpečně jako u náměstí. Nepřítel může být každý a zároveň nikdo. To že si s tebou někdo hraje je zřejmé, a nebo je obsah kufříku natolik cenný že jej museli svěřit do rukou právě tobě. Takže nyní už v kufřík obývá další balíček, podstatně menší, ale balíček. Voní to tu po dezinfekcích a tím co je pro nemocnice typické. Sem tam chodbičkou proběhne doktor či sestřička či se sem tam šourají civilní návštěvy nebo pacienti jdoucí na procházku do zahrad. Zatím si tě nikdo nevšímá. V 15:00 slyšíš jak přijíždí sanitka. Ozve se hlášení ve kterém k hlavnímu vchodu volají doktora Blabla (nedůležité) a jeho osobní tým. Otvírá se druhý vchod pro tragické a čerstvé případy a odsud vyjedou nosítka poháněná saniťáky. Na lůžku leží zkrvavený muž středního věku. Z útržků informací ho prý srazilo auto. Ta rána na jeho hrudi je asi opravdu nepříjemná a levá noha vyoadá rozdrceně. Krev co sem tam kape na zemi ihned likviduje úklidová četa. Když zaplují -směr okamžitá operace všimneš si co drží v ruce. Je to rudý pytlík ze známé rudé látky, o trochu větší než ten předchozí s papírkem zastrčeným v uzlu. Když mu vypadává z bezvládné ruky papírek se uvolní a chvilku poletuje vzduchem. Nikdo jiný si toho asi nevšiml. Každopádně tahle hra se ti přestává líbit. Ochromené ticho nemocnice je přerušeno zakašláním starce. Pak už zase ožívá, každý si jde po svém. |
| |
| Bordeaux Během sledování jejího dovádění ve vodě jsem se tak trošku ztratil ve svých myšlenkách a tak mě její příchod a poněkud studené a hlavně mokré obětí drobet překvapilo. Ale no tak odmávl jsem jí. Rozhodně to ale neznělo tak že bych byl naštvaný. Věř mi nebo ne, právě teď jsem naprosto uvolněný. úsměv na tváři se mi lehce rozšířil. To víš, já bych nechal své vnitřní dítě se vydovádět, jenže... lehce jsem ti přejel hřbetem normální ruky po tváři mé vnitřní, hravé já právě zajímají věci na které je v okolí trošku moc lidí. Snažil jsem se tvářit vážně jak to jen šlo, ale nějak zvlášť mi to opravdu nevycházelo. Po chvíli jsem vyprskl smíchy. Ještě by mě tu při pohledu na tebe zavřeli za Kažení mravní výchovy mládeže nebo nějakou podobnou pitomost. teď už jsem se opravdu smál hodně nahlas. Můj záchvat smíchu ale přerušilo zmizení posledních slunečních paprsků za horizontem. Krátký polibek pro štěstí jsem ti stihl věnovat ještě před tím než jsi mě oslovila „parťáku“. Však já vím. zamručel jsem a vyšvihl se na nohy. Vzápětí pak nová rukavice putovala na zem a odhalila obvazy omotanou ruku. Ne že bych tu obludnou věc neměl rád, ale v boji by mi jen překážela. Než bych z ní ruku vymotal byl bych dvakrát mrtvý. S naprosto klidným výrazem jsem se rozhlédl po okolí. To co jsem viděl už nebyli lidé. Byli to potencionální nepřátelé, které je nutno zničit a také potencionální oběti, které bude nutné zachránit. Jdeme? |
| |
| Nemocnie Jak tak sleduji dění v nemocnici pomalu mi dochází že medicína vůbec nepokročila. Vždyť medicové v Afghánistánu nás během boje ošetřovali líp! Co se to jen s lidmi děje? Na internetu kolují zprávy o konfliktu mezi Ruskem, USA a Čínou, ale že by to mělo dojít tak daleko že se zaměří jen na válku a na to jak se co nejefektivněji zabíjet?Bože, jak jsi mohl nechat takto bezcitnou rasu ovládnout svět! Když vidím jak přivážejí toho chlápka řeknu si že je to jen další chudák, ale když vidím co mu vypadlo z ruky začíná mi docházet trpělivost. A dost! Proboha! To mi prostě nemůžou říct jedno místo a dát mi pokoj? Dojdu k červenému sáčku, zvednu ho a přečtu si papírek na něm. |
| |
| Irak ...určite to nie je prvá zvláštnosť... Prikývnem. Nie, nieje. Je to len prvá záporná zvláštnosť. Očami sa vpijem do jeho očí. "Hej. Nejak tak." ...dar... Áno, dar. Dar pomáhať, dar zachraňovať, dar chrániť. Pousmejem sa. "Používam ho. Ale... Budem ho mať naďalej?" Mala som rada, keď som mohla pomáhať. Ten pocit zadosťučinenia, že som dokázala niečo dobré. Moja práca mi dovoľuje byť na miestach, kde je komu pomôcť. ...posvätná moc... Usmejem sa. ...zázrak... A po tom povie, čo je. Zachváti ma mierny des. "Vy... Vy ste démon?" Hľadím na neho podozrievavo a vydesene. Čo chce? Prečo mi pomohol? Aký je jeho cieľ? Čo sa tu deje? "Čo so mnou chcete?" V očiach sa mi začína zračiť panika. Rukami sa zdvihnem do sedu a rozhliadam sa po únikovej ceste. Po tom mi porozprávalo organizáciach. Neviem, či tomu veriť. Stále očami hľadím z neho na okno a nazad. Ako sa z tadeto dostať? Nemôžem tu ostať! "To nie je žiaden spôsob, ako žiť pokojne a pomáhať ostatným?" Vykĺzne mi z úst otázka. Nechcem s nikým bojovať. Nechcem sa večne báť o svoj život. Čo ak budem mať niekedy rodinu? Budú naháňať a ohrozovať aj ich? Budú mať aj moje deti takéto problémy? "Takže...Čo chcete?" |
| |
| Bordeaux Ty chlípníku. něco takového ale nemůžeš svádět na své vnitřní dítě, to o čem mluvíš je něco jiného... ušklíbnu se a podobně jako to dělávají kočky sjedu v proti směru svou tváří po tvé ruce. He po spánku mi sjede kapka potu ty...kazit...mě? to si docela protiřečí. Vždy´t je tom uspíš naopak, ale on je tak odolný vůči mé maličkosti a nenormálnosti že se nedá jen tak stáhnout. Škoda, zároveň to však mou touhu po tobě ještě znásobuje... Když se rozloučíme a z milenců se stávají parťáci spokojeně zavrčím a ňafnu tě do ucha. I já se zvedám a obě své ruce mám velmi blízko svých milovaných mečů. Tak už se to blíží. Nakolik má předtucha bude pravdivá? Kývnu a rozejdu se. Pomalu se vracíme zpět k věži kde už asi po blešáku zbude jen pár zbloudilých blech. Opravdu, nádherná atmosféra, večer je to ještě úchvatnější a cestou sleduji jak se pomalu rozsvicují pouliční světla a temné atmosféře dodávají ještě děsivější stíny. |
| |
| Smrt nebolí Svými slovy si moc jistý být nemůžeš. Ťapina bude potichu jen chvílí - možná jí to vydrží i hodinu, ale do té doby jistě přijde spoustu zajímavých pachů a stop co jí zlákají- a budou rozhodně silnější než její strach k Luně. A Alfréd je zkrátka Alfréd. bez brebentění by to ani nebyl on...nebo možná ona- když si zpětně vybavíš její lidskou podobu do které se omylem přeměnila. To bych jim doporučovala zavrčí a vzdálí se do popředí. Ťapina postupuje vzadu, Alfréd se vznáší před tebou a je uchvácen tvými chapadýlky. Už je vidím! To sis namontoval sám? K čemu se to dá užít? To by bylo něco kdyby ses časem přeměnil v chobotnici úplně. nějak tak totiž vypadáš. Né počkat! Chobotnice co bude mít upíří zuby rozchechtá se při té představě na celé kolo. Asi má bujnou fantasii. jestli s tím levým chapadlem prvním odshora neuhneš šprajcneš se pravda že je sice máš, ale neumíš je ještě pořádně ovládat a spíš vnímáš kudy jde tvé vlastní tělo než tvá chapadla. Já to říkal prohlásí Alfréd když se opravdu zasekneš. Zamotal ose do potrubí. Netrvá to moc dlouho než se vysmekne, ale aby se něco takového nestalo v blbé situaci- či až budete potřebovat rychle utéct asi by bylo lepší držet si je u těla. Což znamená hlídat jen jé a né Alfréda a Ťapinu. Opět je ti to potvrzeno když chapadlo vedoucí Ťapinu omylem naboří do vyrvané zdi. Luna se vám ztrácí z dohledu. pach jí samotné a její moc vám však jasně říká že není moc daleko. pak si všimnete že se zastavila. Když jí dojdete musíte se zastavit i vy. Část této stoky končí z ničeho nic, jako by jí ukouslo nějaké obrovské zvíře, a zbytek se ztrácí v temnotě. I když by jste se vrátili a vydaly se jinudy tento směr je správný- dle toku močůvky co te´d padá do černoty kterou nedokážete prohlídnout. Když vykouknete vidite že i ostatní výše položené stoky zde prostě končí. Tak řekla bych že budeme muset někoho obětovat aby jsme mohly pokračovat a zjistili co tohle znamená. navrhuji obětovat lebku. Kdo je pro? svým pohledem si získá i souhlasné štěknutí Ťapiny. Opravdu Alfréda nemá moc v lásce. |
| |
| Bordeaux Na její slova už jsem nereagoval. Prostě jsem jen kousek před ní kráčel setmělými ulicemi Bordeaux směrem ke katedrále a nasával temnou atmosféru tohoto místa. Upřímně nemůžu říct že by se mi nějak zvlášť nelíbila. Je to zvláštní. Prokleté místo a já se tu cítím jako doma... Jen při té myšlence mi v levé ruce prudce zacukalo. Jen doufám že jich nebude moc, nerad bych tu bojoval moc dlouho, ještě by se mi to mohlo začít líbit. s touhle myšlenkou jsem se pomalu ale jistě blížil ke Katedrále. |
| |
| Kašperk Hraje se zavřenýma očima a když skončí lupne pohled ke dveřím. Skřítci se okamžitě vypaří. Pak chvíli váhá. Asi je zvykem že bys prve měla promluvit spíš ty než on. Omlouvám se že vás ruším, nechtěl jsem vás uvést do melancholie, ačkoliv možná je lepší smutnit nyní než později....Hluboce se omlouvám má paní. Asi příliš mluvím. Přejete si abych pokračoval? Chcete donést ještě něco dalšího k jídlu? nebo vás mám nechat odpočívat? Za celou tu dobu konečně slyšíš nějaký pohnutek v jeho hlasu a i v jeho tváři. Je nervózní. Možná z takového druhu jednání či z něčeho naprosto jiného. O minutu později i ty zaslechneš důvod jeho nervozity. Je to dlouhé bolestivé zaúpění, velmi tlumené a vzdálené. Přesto dostatečně slyšitelné. Možná něco mezi zavitím a zabučením. Jeho uvolněné tělo je najednou napjaté a oči upírá ke dveřím. Prosím o strpení má paní, jdu se podívat co se stalo. I když je to daleko od tvého pokoje- ať šlo o cokoliv není to nyní jen věc Erika, ale i tvá. Je to tvůj hrad(tedy jeho spodní část). Možná se něco stalo někomu ze tvých sluhů. Možná je čas vylézt z těchto komnat. A nebo počkat. Slíbil že přijde, nestanovil kdy, ale slíbil to. Jeho vůně a zvláštní moc se vytrácí spolu s ním. Aby ses necítila tak opuštěně vidíš ve dveřích skřítka- toho který před tím tolik ječel. Jájá bych chtěl....pronést...omluvuji drmolí a sklání se až se nosem dotkl země. Pán Erik říct abych společnost vám já slavnostně se nad tím zazubí. Brzo zprávy co dít se. ...Ehm...Něco chtít paní? |
| |
| Bordeaux Atmosféra města se pomalu mění. Nebo spíše zůstává a její podstata, síla, temnota a duše se ještě prohlubuje. Je to děsivé, je to fascinující a nepopsatelné. Když se otáčíte od mostu zrovna jsou na něm rozsvíceny lampy. A v dálce i vrchol věže kde dírami ven proniká osvětlení. Opavdu to působí jak nekromancerské sídlo. Kolem vás se prožene muž honící muže z domů začínají vycházet opilecké party, sedají si do hloučků na zem a vesele popíjejí. Nebe tmavne velmi rychle a vše je tak tajemné až to bere dech. Za každou ulicí a v každé odbočce číhá podivná tvář. Támhle zrovna nějaký chlapík veřejně vykonává potřebu. U náměstí st.Michel je situace nejhorší. Tříštění skla, vykrádání obchodů, přímo z hloučku lidí nějaký maldík krade ženě kabelku. Támhle se perou dva nachlastaní černoši s noži. Pod prostory věže vidíte jak se veřejně miluje mladý pár. Všichni jsou to lidé, ale všichni voní jako démoni. Chápete čím to je. Kdo je v blízkosti baziliky příliš dlouho je nakažen temnotou. Tyto prostory jsou přebyty hříchy krví, násilím a smrtí. A při tom se ti nebozí lidé tváří jako by to bylo na dením pořádku. Bazilika je osvětlená venkovními reflektory jen velmi něžně, spíše její světlé části, zbytek se ztrácí v temnotě. Barevná okna z rudých, žlutých a černých sklíček se vlní jak na nich obrazy začínají ožívat- ze stavých se stávají znetvoření, z andělů démoni, z modliteb a pokřtívání zabíjení a mučení. A taky - což můžete vidět jen vy stojí bazilika na rudém pentagramu svítící čerstvé krve. Nejde jen o krev, ale o zhmotněné násilí a všechny další hříchy. Pentagram je dějem okolo neustále sycen. Hlavní vchod je v plamenech. Celkově po celém náměstí sem tam - přímo z kamene hoří plameny. Z baziliky se ořve strašlivý jekot a praskání. Začnou z ní vylétávat démony nižších tříd a útočit na lidi. V jejích očích si to dělají sami mezi sebou, ale to démoni zvedají jejich ruce k úderu, démoni svírají jejich srdce a dostávají je do náhlé smrti. Je to odporné a děsivé. Tolik zla na jednou místě. A rozhodně to nezůstne jen u slabích démonů. Oboum dvoum vám dochází že tu bude zapotřebí vice rukou, pokud má být vaše mise úspěšná a že jde o něco mnohem většího než jen vymícení zla z baziliky. Ani Tobiášovi tolik zla není po chuti, zatím ještě ne. Ívé bude v prvních kolech velmi oslabená než si na tu atmosféru zvykne. Jeden ďáblík poloviční velikosti než je člověk si vás všimne. Dohopsá k vám a před vašimi zraky se začne rozdělovat na další čytyry. Dva útočí vzlétnutím pomocí malých křídel a dva ze země. |
| |
| Kanada (Medikové v Afgábistánu? Tím myslíš obyčejné doktůrky? Jinak ses totiž ze světa vyšší moci setkal- zatím jen s démony a pár nadpřirozenými jevy. Zbytek tě teprve čeká) Když balíček sebereš nikdo si tě nevšimne. Samozřejmě nemůžeš doufat že tak najdeš vysvětlení. A také že tam není. Akorát máš o balíček víc- opět se hýbe a tvá zvědavost tak narůstá ještě více a taky další úkol. psaný stejným jistým a okrasným písmem opět bez podpisu či adresy. Park Ignáce Hermana, střed, socha Afrodity, za půl hodiny. Předpokládám že pokračuješ v cestě: rozhodně sis všiml že časová rovina stále klesá a naproti prvnímu úkolů už si musíš hodně pospíšit aby jsi tam byl v čas. Socha Afrodýty je součástí obrovské fontány kde je i Poseidon a pár mořských koních a tak dále. Sedí v lastuře zvláštně prohnutá- v nadživotní velikosti, stejně jako všechny sochy a z bílého mramoru. Kol dokola fontány je travnatý kruh. Když jej obejdeš aby ses k soše dostal co nejblíže vidíš jak ve stínu jejího podstavce spí nějaké dítě. Pod hlavou má placatý malí polštář -známé rudé barvy, ale co je tu dále zvláštní to ušmudlané dítě má liščí ocas a místo lidských uši zvířecí. Třeba jde jen o iluzi stínu- nebo si něco namlouváš, ale ať se díváš jakkoliv dlouho, vidíš stále to samé. Protáhne se-zahlédneš i dlouhé drápky místo nehtů, zamlaská a převalí se na druhou stranu. Lidé co kolem prochází tam občas zabloudí pohledem, ale nezdá se že by v něm viděli víc než obyčejné tulácké dítě. |
| |
| Park když dorazím do parku napáde mě, že už by to mohlo skončit ale když vidím to podivné dítě napadne mě že to teprve začíná. Je to čím dál tím horší! Prvně dovná ženská, oak postřelenej chlap a teď liščí dítě! Vezmu mibil a vyfotím si ho na mobil. (PJ, jaký je výsledek?) Když si ho prohlídnu lépe, vyndám zbraň, ujistím se že mám náboje, odjistím ji a namířím na něj. Pomalu se k němu blížím. ,,Hej! Co ty jsi zač!" zakřičím na něj tak, aby to nebylo slyšet moc daleko ale natolik hlasitě aby to on slyšel. Sakra, já si nevzal žádnej granátomet nebo granáty! napadne mě když si uvědomím že jsem si to příliš nepromyslel. Možná není nejlepší nápad budit démona když nemáte vystačující výzbroj. Mno nic, už je pozdě, snad to nedojde tak daleko. Pro jistotu si do ruky s kufříkem dám i nůž a zastavím se asi tři metry od toho. |
| |
| Írák Jistě že. To co se ti stalo byla jen zvrácená iluze umírajícího...démona řekl bych. Na druhou stranu, kdyby ti to neudělal nedostala by ses do mé péče a nikdo by ti neodpověděl, takže možná nešlo o démona....ale to je teď vedlejší. Je vidět že tvé zděšení očekával. Snaží se tě uklidnit. Ne, špatně jste si to vyložila. Víte, nejsou jen zlí démoni, jsou i tací co s nimi bojují. Nic jiného proti těm potvorám není užitečnější než jejich vlastní síla. Prosím neřaďte nás do jedné skupiny s nimi, je to poněkud urážející, ale vaše nevědomost vás omlouvá. Chcete důkaz? Už se vám možná někdy stalo že jste se dotkla člověka s tím že mu chcete pomoci, ale vaše...jak bych to...osobní ochrana ho popálila. tak to nebyl člověk, ale démon v lidské slupce, podívejte je to jedna z tvých vlastností i když je nestálá tušíš že má pravdu a že něco takového opravdu máš. Zvedne ruku kterou se tě dotkl. Není popálená, ani ta druhá. Samozřejmě až vaše síla poroste ani nás, Hodné démony- ano to je dobrý název, to nenechá bez zranění. Pokud tedy sama budete chtít. Tedy...myslím že tam by vaše síly mohly dosáhnout. Ale o tom můžu jen spekulovat. povzdechne si. V jeho očích je vidět lítost- nemůže ti nyní pomoci, teď to záleží na tobě jestli mu uvěříš či nikoliv. Ne, před něčím takovým nemůžete zavřít oči. Nemusíte bojovat jako mi, to se svým druhem síly ani nemůžete, ale i jen vaše přítomnost by nám v bitvě proti nim hodně pomohla. Víte co by za to daly žoldáci?Za takovou sílu? Narozdíl od vás oni nemají nic napřirozeného čím by mohli bojopvat proti démonům a přesto bojují. Tím že svou Vyšší moc přijmete pomůžete mnohem víc než si myslíte. Osobně po vás chci aby jste se rozhodla. Pak vás budu moci směrovat dál, ale v žádném případě vás do ničeho nechci nutit. Je to váš život. Já například jsem pracoval ve skupině jdoucí Proti Organozaci a odešel jsem. Z osobních důvodů. Toužil jsem žít zase normálně, ale...to dost dobře nejde... |
| |
| Irak "Ilúzia?" Akosi mi to k tomu nesedí. "Mne to prišlo až moc reálne." Po tom ma vydesil a začal ukľudňovať. "Prepáčte, ale... V našom náboženstve poznáme len zlých démonov. Dosť ma to metie. Vy ste japonec a ako som odtušila, jedná sa tu skôr o kresťanskú mistiku. O tej skoro nič neviem." Priznám a snažím sa ospravedlniť sa. Nechápuco hľadím na jeho nepopálenú ruku. Buď som o ten dar prišla alebo vravel pravdu. Roztrasene k nemu načiahnem ruku a skúsim, či mi ostalo liečenie alebo nič. "Takže... Vy ste verbovač a... Musím sa rozhodnúť hneď? Nič už nebude, aké bolo? A ako je to s rodinou? Ja... Strácam sa v tom. Bojím sa. Ja... Potrebujem trocha čerstvého vzduchu. Táto nemocnica by mala mať areál. Môžete ma zobrať von?" Tvárim sa fakt zmätene, no v skutočnosti nepanikárim až tak. Pripravujem sa na jedinú rozumnú vec. Utiecť, kým mám ešte nemajú. Zahľadím sa na doktora veľkými prosebnými psími očami. Tak a teraz ma pusti. Neostanem tu už ani minútu. nenúť ma utekať radikálnejšie. Kde je ten Ahmed, keď ho človek potrebuje?! |
| |
| Bordeaux Pomalu jsem kráčel městem hříchu a sledoval co všechno tu démoni napáchali. Překvapivě jsem ale necítil odpor nebo zhnusení, ani obvyklou netečnost. Cítil jsem se téměř jako doma a toho jsem se děsil. Nijak jsem neměl chuť zasahovat proti dvěma rvoucím se černochům. Nechtěl jsem zastavit muže který kopal do své přítelkyně ani dalšího co právě ubíjel svého kamaráda kusem kamene. Kráčel jsem enklávou pekla na zemi a cítil se dobře. Při pohledu na milující se pár jsem neodvracel pohled. To...to něco uvnitř se pak svíjelo blahem a opájelo se pocitem štěstí. Kdybych si nemyslel že je to nemožné, přísahal bych že se živý onou atmosférou, saje utrpení, chtíč a všechny ostatní touhy a emoce jako kojenec mateřské mléko a roste mi přímo před očima. Jak jsme se stále víc a víc blížili k Bazilice přestávala se mému vědomému já atmosféra a okolí líbit. I když předchozí násilnosti jsem snášel v naprostém pořádku, tady to bylo už něco jiného. Na mě, nebo alespoň mé vědomé já toho bylo trošku moc. Co na to říká ten uvnitř jsem se neměl odvahu zeptat. Bál jsem se co bych zjistil. Jak jsme se blížili k budově, začali se odtamtud linout zvuky, uši rvoucí řev a praskání které sílilo s každým metrem o který jsme zkrátili vzdálenost mezi námi a bazilikou. Pak, když už jsme byli jen pár metrů od ní se to stalo. Z rozražených dveří a skrz okna začali vylétávat nejrůznější(hrůznější) démoni a ďáblíci nejroztodivnějších druhů a tvarů, kteří se začali vrhat na lidi kolem a připravovat jim opravdu nepříjemný osud. Pomalu ale jistě se mi to přestávalo líbit. Bylo to příliš temné, příliš silné na to aby to zvládli jen dva lidé. Tedy lidé...lovci. Stěžovat jsem si ale nemohl, hlavně proto že nebylo komu a také proto že vzápětí jsem měl plné ruce práce. Nějaká menší potvůrka si nás všimla a začala se přímo před námi dělit, načež zaútočila. Něco mi říkalo že Ívé je na tom při konfrontaci s místní atmosférou ještě hůře než já a tak jsem vzal naši obranu do svých...drápů. Protože jsem nechtěl aby se náhodou znova rozdělil, snažil jsem se je dostat co nejrychleji všechny zároveň. Toho co byl blíže u mé hlavy jsem se pokusil probodnout tak, že jsem prostě uvolnil kouzlo které mě zbavovalo mích dvou rohů a doufal že ho čerstvě objevené ozdoby dostanou. Druhého ve vzduchu jsem pak popadl levačkou a udeřil s ním proti třetímu s úmyslem je oba rukou rozdrtit. Poslednímu jsem pak adresoval jeden ze házecí nůž s pořádnou porcí mé touhy jej zabít. |
| |
| Kašperk Na Erikova slova už chci odpovědět, když v tom si uvědomím, že je něco špatně… Něco je hodně špatně když ho to takto rozhodilo. Přejdu zase do sedu na postel, a v tom to uslyším. Míno… Uvědomím si, či mi to alespoň tak přijde, i když svou domněnku řeknu poněkud hlasitěji, než jsem měla v plánu… respektive, nechtěla sem ji říci vůbec. „Prosím o strpení má paní, jdu se podívat, co se stalo.“ Zamrkám, když si uvědomím že toto znamená, že mě nechá v pokoji samotnou, a když vychází ze dveří, tak mi dojde, že vlastně chci jít s ním. Dám jídelní-stolek-tác stranou, a rychle se rozhlédnu zda v pokoji není nějaké více… patřičné oblečení, když jakékoliv úvahy přeruší skřítek. Ten se ukloní, po omluvě, až mu prostě muselo lupnout v zádech, a pak pokračuje v mluvení. Kupodivu nemá ani tak ječivý hlas jak jsem si myslela… a zní přátelštěji, než vypadá. Jedno bych měla. Kleknu si na jednu nohu, abych se mu mohla koukat rovně do očí. Doveď mě tam, kam šel Erik… a jakpak se jmenuješ? Mírně se usměju, a snažím se odolat touze ho pohladit, kterou mám, ani nevím proč… je to prostě takový plyšáček. |
| |
| Mexiko - Pokoj Pocítím jak se mi zatočí hlava. Se zasyknutím si ji chytnu a na zem vyplnivnu krev, jejíž barva je temně černá. Tetování zmizí a opět se navrátí do pevného bodu na pravém rameni. Je mi to líto Brusi, ale tenhle trik na nějakou dobu...... Snažím se mu říci, ale moc ze sebe nevypravím. Oči se mi zamlží černotou a já upadnu naprosto vyčerpaný na postel. Zhluboka dýchám a pokouším se zůstat při vědomí, ale ten jed mne asi vyčerpal více než jsem si chtěl přiznat. Oči mám zavřené. Jsem při vědomí, to je jediné co vím a čím si sem jistý. Opět se nadechnu a temný oblak, jenž mi zabraňuje vidět ustoupí. Zvednu se opět do sedu a celý se potím námahou. Sakra zapomněl jsem, jak moc mně vyčerpala ta rána. Mám obavy že budu muset odpočívat Brusi. Řeknu a opět se namáhavě nadechnu. Pot ze mně doslova kape na zem. Čekám jak zareaguje Brus. Pokud bude chtít dál mluvit, budu ochoten s ním dál komunikovat. Pokud odejde odevzdám se spánku. |
| |
| Irák Mmm ...jak to vysvětlit. Jsou různé druhy iluzí, některé dokáží oklamat zrak, jiné pach další sluch, pak jsou iluze co dokáží zachytit vzpomínku oběti, zneužít jí a z její pomocí dotyčného mučit. Pak jsou tu iluze které vezmou tvůj cíl, to čeho se nejvíc bojíš a obrátí to proti tobě. ve tvém případě šlo asi o tu poslední verzi. Nebo si snad podvědomě neměla strach z toho že o svou sílu přijdeš? Nakolik se ta iluze stane reálnou už záleží na duchovní síle oběti. V očích obyčejných lidí se mohlo zdát že si vše působíš sama, Při tom ty jsi viděla že činitel je někdo jiný. Pravda zůstává někde mezi. Iluze jsou pěkná zvěrstva. na jeho ruce není co léčit. Můžeš jí ozkoušet sama na sobě na nějakém hlubším ještě plně nezhojeném šrámu. I když se zaceluje a mění ve strup velmi pomalu- přece jen jsi ještě s touto schopností nikam nedosáhla (nerozvinula jí)-znamená to že svou moc stále máš. Asi bude mít opravdu pravdu. Vidíš jak se nesouhlasně zamračí až se jeho huňaté obočí propojí. Tohle je sice rozhovor co by měl zůstávat v soukromí, ale pokud chcete, dojdu pro vozíček. Né že by jste měla mít problém s chůzí, ale rád bych aby ty rány dnes ještě odpočívaly co nejvíc můžou. Každá hodina je znát. krátce zmizí. Pokud se pokoušíš o útěk je možný jen oknem, což hned zavrhneš nebo´t vidíš že jde o třetí patro. tělo by tě mohlo- po tak dlouhém ležením- zradit a mohla bys tu skončit opět- ještě s něčím vážnějším. Předpokládám tedy že zůstaneš. vrátí se s asistencí a opatrně ti pomohou do křesla. Kolem hrudníku a zad ti dají ortézu aby jsi mohla pohodlně dýchat, ale aby pohyb tvých zad byl omezen jen na to nejnutnější. Pod záda polštářek a po pár chodbách a klesání výtahem jsi venku na čerstvém vzduchu. Známý hlas- zníjící od recepce přiláká tvůj pohled. Stojí tam Álí s kyticí rudých růží-uprostřed je jedna růže-černá. Máš radost že jej vidíš, ale něco tvůj pohled ruší. Když míříte ven opouští tě jistota bezpečí. |
| |
| Sleduji odchod Revy a pak se otočím na Haňťu. Viditelně se mu uleví. Mě taky. Převezmu od něj papíry, zběžně je prohlédnu a složím. Chvilku ho ještě poslouchám, ale jakmile vycítím, že už nemá nic na srdci, otočím se na podpatku a dám se na odchod. Na přání hodně štěstí se jen trpce pousměju, ale to on nevidí. Zamířím si to rovnou do zbrojnice, kde si vezmu pár oblíbených hraček. Ještě se vydám do svého pokoje, kde si upravím kohouta na hlavě a uzlíky na koncích vousů. Nakonec si ještě vezmu tílko a na to taktickou vestu. Na oči sluneční brýle a na záda pouzdro na upravenou brokovnici. Mou lásku. Upravená hračka se silnější municí. Udělá to menší díru do betonu o tloušťce 40 cm. Pak si ještě vezmu nějaký drobnosti a jdu najít Revy. Na zádech bágl plnej všemožných zbraní a jiného vybavení a ještě pouzdro s nezbytnou broknou dojdu k Revyninu pokoji a zarazím se. Zaklepat, či nezaklepat. nakonec se rozhodnu k zaklepání. Nečekám na odpověď a rovnou otevřu. "Jdeme, nebo si chceš ještě umejt kebuli?" řeknu klidně, stojíc ve dveřích. |
| |
| Bordeaux Najednou lituji že jsem nyní parťák a né láska. Jímá mě strach a odpor k tomu všemu. Rozechvívá mi to i chloupky v nose a opravdu je pro mě těžký boj tím vším pokračovat až k centru zla. V okamžiku kdy atmosféru završí odporní démony- jako by už nestačilo to okolí má duše začne splašeně ječet a nabádat mě k útěku. Skousnu si rty, tak pevně že si spodní rozkousnu, snažeje se soustředit na bolest. Ale to nepomáhá klid, klid...musím se soustředit. Bože! je jich tu tolik! I když jsou slabí, jsou stále zvrácení a jsou to stále démoni. Když na nás vystartují ďáblíci jsem na okamžik mimo. Třesu se, stojící na místě spíš působím jako živá než mrtvá. I když je Tobiáš lehce zlikvidoval stále se nedokážu zotavit z toho co je kolem a co na mě naráží ze švech stran. chňapají po mě, chtějí mou duši, protože v jedné maličké části cítí přítomnost božské bytosti. bojuji s něčím vlastním. Zhluboka se nadechnu a vyndám meč abych si jím vzápětí píchla do ramene. Není to hluboká rána, , krev z ní vytéká jen pomalu a líně. Co je ale důležitější mé tělo už se nechvěje. Oči mi začnou lehce světélkovat a vytáhnu i druhou zbraň. kdybych to neučinila asi by mě sežral vlastní stín. Dík zamumlám a rozběhnu se k místu kde se zrovna jeden démon co vypadá jako stonožka pokouší odtrhnout člověku hlavu. Při letu k němu roztančím a rozsvítím čepele. Při nárazu do netvorova těla to dost dobře i zasyčí. Jeho hlava vylétne do vzduchu a tělo dutě dopadne na dlaždice. Samozřejmě nemůžu očekávat že jsem toho člověka zachránila. Na místě původního démona jsou další tři. Pozvednu oba meče do pozice kdy (jako by) rozpažím. Pak ostří prudce srazím k sobě, držím je u sebe po dobu co obě ruce míří ke straně. V mečích to zajiskří a měsíční záře se přenese na tmavší z ostří. Pak stačí jedno mohutné gesto. Není to meč co letí jejich směrem ale záře kterou jsem nahromadila a vyslala jí jen svou silou směrem k nim. Jde o plošný útok a já lituji že jsem jej nevyužila na větší hlouček démonů. I když jsem ty tři rozpůlila (záře se pak vytratila) je to jen několik málo mrtvých démonů naproti těm co ještě žijí. A přibývají. jsem si vědoma že jsem se nechala unést a tak se propracovávám zpět k Tobiášovi. Jestli máme šanci se udržet dlouho, tak bok po boku hlídaje si záda a né každý sám. Pj úvazek po hodu kostkou desetistěnou vzejde číslo značící po jakém množství budete nižší třídu likvidovat. + procenta (vše zapsat v příspěvku v závorce na konci) značící vaší vyčerpanost. Ještě vás nechám řádit dle libosti |
| |
| D.Kovick ”Zbraně, to je asi to jediné co potřebuji” zběžne přejedu očima kopičku co se vejde do tašky velikosti té typické školní (né dětské mini aktovky) a opatrně všechno- od granátu po ty upravené, možná nějaké aparatury co by mohli sputit něco jako ochraný štít (pokud lze tak po 5 kusech) pak brýle (či něco podobného) co by mi umožnily lépe vnímat svět vyšší moci (na něco takovýho už by se mohlo kápnout), základní lékárna(s několika vzroky protijedů- jen proti té nejtypičtější a nejčastější skupince démonů),cigarety, dvojici malých vysílaček na širokou vzdálenost (a nějak lépe odolné než jsou ty běžné) a dostatek nábojů pro mé dvě pusinky( i nějaké ty speciální samozřejmě). Pak pár vrhacích nožů a toť je asi konečná. Když D.Kovicku vstupuješ, zrovna jsem polo svlečená a pečlivě si schovávám do oblečení pár vrhacích nožů. Horní část těla nahá.¨ Když tak stojíš mezi dveřmi, pomalu se k tobě otočím. Podávám z cigarety co mám v úsek a zavrčím. O okamžik později k tobě letí vrhací nožík který jsem zrovna chtěla schovat. Dostatečný argument na to aby jsi ty dveře zase zavřel. O Minutu později dveře rozrážím plně připravená. Krom ruksaku, roury co působí jak futrál na Ddžerydů (kde je schovaná sniperka-bohatě postačí typický vojenský model, jen spešl náboje a možná s nějakým lepším zaměřovačem proti iluzím a tak) cestovních vysokých bot a neprůstřelné vesty se na mě nic moc extra nezměnilo. ”Ne, nechci si mejt kebuli” utrousím a ještě před odchodem vytáhnu nožík ze dveří. ”Cože to má bejt za úkol?” |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Revyna složka číslo: 058862144 pohlaví:žena trvalá poškození: psychika kontakt s vyšší moci: ano napadena démonem: ano stupeň kvality 3 (nejvýše je 5 ty jsi taky na trojce) infikována: ano dodatek: Agresivní, nespolupracuje, neuznává autoritu doba: 1 měsíc a 10 dní Zázračně přežila Saharský masakr (tak se ten incident nazývá) jen s pár zlomenými kostmi. Stejně jako u D.Kovicka není zřejmé proč oni dva přežili. Po tomto incidentu se její vrozená agrese rapidně zvýšila a bylo nutné aby začala užívat prášky na uklidnění. Přesto jde o velmi nebezpečnou ženu. V případě že její agrese nebezpečně stoupne (je důležité aby své prášky užívala pravidelně!) stává se z ní nelítostný zabiják- bez ohledu na to kdoje právě kolem ní. Do tohoto stavu se dostala dvakrát během doby jejího pobytu pod PAMA. Jednou zmasakrovala svou výpravnou družinu o 5 mužích, jednou přizabila svého důstojníka. V tomto stavu je jediná možnost: držet se z jejího dosahu a čekat než tento stav pomine. Není doporučeno jí dráždit zbraněmi-v tomto stavu necítí bolest. Doporučuje se však použít násilí a pokusit se jí znemožnit pohyb. Z předchozích situací lze soudit že její stav skončí po 2 minutovém běsněním. Nebo když jí unavené či zraněné tělo vypoví službu. Necelý měsíc byla pohřešována a skrývala se. Byla vina na mučení generála O.Taky (plešoun co řídil vaší skupinu v Sahaře). Po incident na Sahaře jej vyhledala a udělala z něho černého eunucha. Pátrá po ní několik států, okrsků včetně CIA a FBI. Na její hlavu byla vypsána celosvětová odměna 20 milionu dolarů Nyní je však považována za mrtvou. Přezdívku Red Hunter si získala z předchozího života kdy byla vojákem v tajné jednotce USA, zběhem a následně I žoldákem. Původem přišla odkudsi z Mexika. U Armády: už 15let. Speciální výcvik Významné Akce: Írák, pomocná služba proti vzpouře v Japonsku, likvidace teroristů a vzbouřenců v Rakousku, Francii a Severních státech Jediný kdo jí dokázal krotit (dle dostupných informací) byl její šéf a přítel Dejdý-žoldák pracující pro Anglickou královnu. mise LA  Michael *Mik* Crow 17 let student střední školy oboru kuchař možný výskyt: Oblast parku Salada adresa: Ulice Míru 45 Změní úkolu: Obdržely jsme informaci o tom že umí vnímat druhý svět Vyšší moci. Je nutné zařídit jeho bezpečnost než bude napaden- pokud je informace pravdivá (nutno ověřit). Zdravého a živého dovést zpět do PAMA hned jak to bude možné. Vysvětlit mu vše na co se zeptá- získat si jeho přízeň. k cestě nebudu jí nijak extra popisovat, klidně se toho ujmy pokud chceš. Stačí i suché: jdeme na letiště, vystoupíme z letiště, hledáme adresu, ale radši bych nějaký ten drobný popis. |
| |
| Bordeaux - tak se do toho dejme Projíždím se na svém černém Harely jenž jsem dostal od zaměstnavatelky, poničené ulice a hledám pomocí svých démonických schopností ty jenž hledám. Ruka už zatu dobu ztratila něco ze své slabosti a nyní ji mohu opět využít v boji. Obvaz tam sice zůstal, ale jen protože musel, jinak bych tu hovadinu už dávno serval. Cítím je Jarku. Nedaleko. Rovně. Budou tam. Bez odpovědi kývnu souhlasně hlavou. Můj černý šátek vlaje ve větru, stejně jako černá mikina i tričko. Dlouhé černé kapsáče a kanady mi dodávají vzhled nového motorkáře. Jest-li mi ti šmejdi řeknou že jsem motorkář..........v uších mám sluchátka od mp3 ve které mi hrajou staré dobré songy od králů metalu. Usměji se. Mé černé oči hledí na okolí a musím uznat že se mi nová tvář této krajiny líbí. Rozbité domy, všude hořící plameny, démoni v nebesích. Hergot začínám se cítit jak doma. A pak je uvidím. V celé té špíně démonů vypadají jako majáky světla. Stočím motorku doprava a zatáhnu abych přidal plyn. Bude to risk, ale hergot bude to zábava. Mezitím co se blížím soustřeďji svou sílu a spojuji ji se svou duší. Tetování jenž se mi při odemčení těchto zíábran normálně protáhlo jen k oku je nyní až přez čelo a v půlce mé hlavy. Špičáky mých zubů se protáhnou a změní tak můj vzhled. Víš démone, kdybych tě neznal řekl bych že tohle je šílenství. Ale hergot tohle bude zábava ! Démon si jen uchechtl a dal mi tak dostatek adrenalinu, který jsem potřeboval. Motorku nechám jet na plný výkon proti možným přicházejícím démonům a sám pak vyskočím hned vedle těch, které hledám. Ve skoku se mi v ruce objevuje "odkaz" a žhne temným ohněm zatracených. Nevěnuji těm lidem žádný pohled. Cítím jak se mi tetování rozrůstá po pažích až k dlaním a přes hruď pokračuje na záda a dolů k nohám. Už jsem připraven. Stačí to. Démon na mé poádání zastaví příval vlastní energie a opět se stáhne. Mírný vítr jenž mne obklopoval zmizí a nyní před vámi stojím jako......skoro....obyčejný metalista s krátkými vlasy, černýma očima a s dlouhou katanou, jejíž pochva je potažená jemnou kůží hnědé barvy. Ovšem samotná čepel meče vás znepokojuje. Je černá. Temnější než noc. Usmívám se a hledím na démony. Meč mám připravený k obraně, nebo případnému útoku. Zdar. Pozdravím a se smíchem se rozběhnu proti přicházejícím démonům. Mp3ka mi řve v uších a pomocí hudby, jenž mne vybičovává k bojovému mistrovství zaútočím na nepřátele. |
| |
| Kašperk Pravda, plyšáček (ženy -tedy valná většina žen má v sobě zakódované že se jim bytosti a hračky co se podobají dětem líbí) Skřítek je trochu nervózní a vyvalí očka nad tvým přáním. No totiž, to nevím...já...snad... popojde ke skříni- asi si všiml tvého pátrání a otvírá jí. Je v ní oblečení. O letošní super modely asi nepůjde. Spíše šaty od 13 století dál, zastavujíce se tak v 18 století. Přesto je tu pár krásných kousků historických šatů princezen i oblečení obyčejným sokolníků či něco na způsob obleku na jízdu na koních. (co si budeš přát to tam jednoduše bude- v trochu starší verzi, popis nechám na tobě) Když vybíráš- skřítek porkačuje. Pan Erik jít.... labirint. Rád jít tam. Doprovodit. Ale labirint nebezpečný to skoro vypískne a začne při tom gestikulovat rukama Né dobré jít sám. Zavolat stráž- ona jít tam s vámi. Pak se široce usměje Mé jméno těžké pro jazyk velkých, nemá správný....řevot...jekot...Pán Erik volat mě Filut Cestu k labirintu nebudu nijak popišovat- bylo by to zdlouhavé. jednoduše nevidíš nic novodobého, vše v nádechu 13 století, vše čisté, pečlivě udržované. Na to že je tato část hradu (obří část hradu) pod zemí je tu mnoho světla- nejen umělého, ale i magického (působí jako obyčejné dení světlo. Mineš hodiny co ohlašují poledne. Taky pár dalších pracujích skřítků a podivných pomocníků a uklízečů. Jedny jsou velikosti lidské dlaně (i s nataženými prsty) krom drobných kuřích nožek z nich není nic vidět. je to velká koule s dlouhými modrými chlupy. Slouží tu asi jako prachovky či něco podobného. pak si všimneš i zdroje světla kterou jsou světlušky- víly co sem tam poletují s lucerničkama. Některé sochy a gobelíny se hýbou. Docela tě vyděsí když ti žirafa z obrazu zvědavě olízne ucho (prostě ntáhne krk z obrazu ven) všichni se ti klaní. Vede tě po schodech dolů kde bohaté tapiserie a nádherný nábytek chudne stejně jako zdobení. Sem už nezáří světlo světlušek, ale u vchodu do podzemí- obrovské strašidelné brány s těžkými mřížemi hoří pochodně. V jejich centru vidíš tančit nahé ženy které jsou jakýmsi životem plamene. Jakmile skřítek stoupí do prostrou před bránou vidíš jak omačkává určité dlaždice ve zdi a pak pomocí černé perly( covytáhl z kapsy) ruší bariéry aby jste mohli vstoupit do podzemí. Pak výskne na prsty a otočí se k tobě. Já nejít dovnitř. Strach. Já úklid. Tady strážník Ukáže na zeď kde nic nevidíš. Za chvíli z ní vypluje průhledná namodralá ruka a krátce po ní i lesklá zbroj, na půl rozpadající se obličej a zbytek ducha. Je to duch zesnulého rytíře s rudýma očima a rozevlátými k pasu dlouhými vlasy černé barvy. Za živa byl jistě nádherný. I když působí děsivě, nějak vnitřně tušíš že tě bude opravdu chránit. Vezme do ruky pochodeň s tančící ženou a poklepáním na jílec zasunutého meče a bezzubím úsměvem ti slibuje bezpečí. Navíc ti zasalutoval tím že vytasil meč a obřadně jej zvedl do výše na tvůj hold. (jeho meč má podivně zubaté ostří) On nemluvit. Při smrt vzít jazyk...Máte vzít druhou pochodeň a jít za ním. On vás teď chránit. Jméno rytíř orchideje, Soth. Kdyby vy necítit bezpečí nemáš tušení odkud to mohl vytáhnout- nebo kde to mohl schovávat ale podává ti opravdu krásně zdobený a kvalitní jednoruční meč. Dárek od pana Erika. Duch se vznáší pár palců nad zemí a čeká. |
| |
| Mexiko Ty chlapče mučit mě snad chceš? zamračím se no jo, asi bych ho měl nechat. Vzorek si můžu vzít později, ale...potřebuji ten vzorek! Ha! Vystřelím svou levou ruku s (vypadlo mi to slovo- ta skleněná věc na vzorek určena)a chytnu tvou krvavou slinu. To že má ruka padla k zemi nevadí. Vzorek mám. Rychle jej i srukou zvednu a zašpuntuju a se spokojeným výrazem zaklidím do záhybů a kapes svého pláště. No, nebudu tě rušit nyní. Dřímej dokud času máš. Brzo se uvidíme. Až se ti udělá líp budu tu slíbím a odcházím velmi pomalu. tak zajímavé chlapisko...vůbec se mi nechce odcházet. mám na něj tolik otázek...Hm asi pudu otestovat ten vzorek. Na chodbě zastavím nějakou sestřičku a poručím jí aby se za ním přišla podívat a doplnila mu vše co by chtěl a potřeboval. Pokud se mu něco stane- jeho stav se zhorší nebo mu rána začne krvácet- osobně jí stáhnu z kůže a zabiju. A celé SLA ví že já jediný jsem toho nejen schopen, ale můžu to I učinit- bez následků (a už jsem to několikrát učinil- pro pořádek) Než zmizí plácnu jí po zadku. Chudák. Je docela šťavnatá. Možná bych jí měl prve nechati aby mě potěšila a pak až jí sníst... |
| |
| Bordeaux po příchodu Jareka- který může být pomocí tak dobře jako nepřítelem už se démoni rozbíhají hlouběji do města. Plení, vraždí, zabíjí, nechávají lidi zabíjet se mezi sebou. Valná většina z nich se ale otáčí k živým. Tedy k vám. Momentálně je na náměstí 30 démonů nižších tříd- a dále přibývají. Bylo by dobré si ten počet rozdělit a zlikvidovat je než jejich počet bude příliš nebezpečný. Když je řeč o nebezpečí... Bazilika se zachvěje a všichni ucítíte střední třídu démona. Zatím jde jen o jednotlivce. Ale může být velmi nebezpečným. Rozhodně vás nenechá oddechnout. Pravděpodobně ho přivábil váš pach a vaše síla. Záleží jen na vaší domluvě kdo se mu postaví a kdo bude likvidovat nižší třídu (na ní jsou potřeba zaručeně dva- jinak bude zle- popisy a postup likvidace nechám na vás) Každopádně po zlikvidování první třicítky se vyrojí další tentokrát čtyřicítka.  Měří tři metry-I s tím co sedí na něm. Ta malá dívka na jeho hřbetě vám situaci ještě zhorší když začne po každém z vás- na uvítanou házet dva nebezpečné blesky. V okamžiku kdy se uhýbáte se ta obluda dostává do těsné blízkosti svého soupeře a mohutnou pazourou se rozmachuje k úderu- zaplačit pěstí do země. po hodu kostkou desetistěnou vzejde číslo značící po jakém množství budete nižší třídu likvidovat. + procenta (vše zapsat v příspěvku v závorce na konci) značící vaší vyčerpanost a rychlost. |
| |
| Minulost V okamžiku útoku se soustředím jen na to, abych tím kruhem prolétl. Stříbrné kapičky mne úplně vyvedou z míry. ,,U vššech ssvatých." Bolest od střípků se snažím ignorovat a když přijde další útok, s hrůzou zjistím, že mi tuhnou svaly. Navíc do toho všeho začne bouřka. Pak uvidím stříbrný záblesk a z oblaků se na mě žene stříbrná. Prudce přitáhnu křídla k sobě a střemhlav mířím dolů k lesu. Těsně nad vrcholky roztáhnu křídla a snažím se udržet ve vzduchu. Následně si to zamířím k řece. Nad řekou se pokusím prudce otočit a provést protiútok v ohybu řeky. Útok se snažím vést z boku a mířím na křídla. |
| |
| Irak ...rôzne ilúzie... klam, spomienka, mučenie... Rozklepem sa a je mi zrazu akosi chladno. Znova mi pred očami prebehne môj "sen" o pierkach. Ani si neuvedomím, ako mi po lícach stekajú slzy. ...vezmú cieľ... Mimodek pozriem na svoje ruky. Na ruky, ktoré sa, od kedy viem liečiť, snažili pomáhať. "Takže si za to môžem sama, že sa to... stalo skutočným?" V hlase sa mi odzrkadľuje trpkosť a vkráda sa doň istá mierka irónie a hystérie. Prečo ja? Ak som bola stvorená pre nejaké vyššie dobro a neváhala ho konať, prečo sa mi to stalo? Hoc po lícach mi ešte tečú slzy, upriem na doktora dve z časti vyhaslé oči. Vyskúšam síce liečenie na sebe a hľa... Ide to! V duchu na sekundu zajasám, ale... "Nechcem liečiť seba. Je tu dáky pacient v bezvedomí alebo v kóme?" Spýtam sa. Asi som sa do teraz dosť nesnažila. Preto som o ne prišla. Prikývnem, keď odchádza po vozík a keď sa vráti, zopakujem prosbu. "Vezmete ma k niekomu takému?" Ak nemôžem pomôcť sebe, skúsim aspoň pomôcť druhým. Sľúbim sama sebe a zahľadím sa na doktora. Čakám na jeho odpoveď. |
| |
| Bordeaux Drž se u mě Zavolal jsem za na Ívé když se oddělila a vrhla se na stonožku, načež já měl v ten moment nekrytá záda, takže jsem se musel ohánět proti dotěrným ďáblíkům podstatně razantněji. Otázkou je jestli si uvědomila že sami nemáme šanci, nebo mě slyšela, každopádně se ke mně po chvíli přidala. Kromě toho že jsem chtěl krýt záda, jsem měl ještě jeden důvod proč si ji držet blízko u těla. Jasně jsem viděl jak ty malí potvory po ní jdou s mnohem větší chutí než po mě. Tak jako vždy. Bestie mrňavý, táhněte do pekla zavrčel jsem když má těžká bota rozdrtila krk neopatrné potvoře. V ten moment se stali hned dvě věci zároveň. Z ničeho nic se ve všeobecném řvaní ozval ještě další zvuk přijíždějící motorky a také pocit, velmi nepříjemný pocit příchodu dalšího démona, tentokrát už střední třídy. A ty seš kdo himl? zeptal jsem se nově příchozího který byl vzhledem k tomu že likvidoval démony stejně jako my snad na naší straně. I když, to co jsem z něho cítil, pradávné zlo se kterým se ten ubohý démon střední třídy ani nemohl rovnat. Přesto bylo jaksi tlumené, jakoby někde hluboko uvnitř jeho duše. Něčím mi připomínal mě. Když už je o mě řeč, Jarek mohl vidět světlo v moři temnoty, ale to mohla být tak maximální Ívé. Já jsem spíš jen o něco větší kapka v onom moři. Rohy čnící z jinak lidské hlavy a levá ruka, která je spíš démonický spár než cokoliv jiného nenechávají nikoho na pochybách že tak úplně člověk nejsem. Postarej se o tlouštíka kývl jsem směrem k démonovi střední třídy My dva myšleno já a Ívé se postaráme o ty malí šmejdy Tedy, ne že bych nechtěl rozdat si to s něčím silnějším než jsou ty miniaturní potvory, co víc má temná stránka přímo volala po možnosti dokázat tomu namyšlenci že já jsem silnější, ale rozum jasně říkal že bych Ívé neměl s tím cizincem nechávat samotnou. Přeci jen to že zabil pár kanonfutrů ještě neznamená že je na naší straně. (10 a 25%) |
| |
| Texas... Můj útok se k mému údivu zdařil přinejhorším dokonale. Můj stínový hbitý protivník se snaží o zvrat tím že se pokusí o jakýsi jeho trik který by mu za normálních okolností i vyšel ale světlo z něj udělalo neskutečně snadný cíl. Cítím jak se všechny mé čtyři paže střetnou v jednom bodě kterým je tělo zabijáka. Už jeho srážka s mými pěstmi ve vzduchu musela být rozhodující ale přesto stále neustávám a napomáhám setrvačnosti vší silou dál načež se můj sok srazí s tvrdým povrchem asfaltové silnice. Někdo by usoudil že mu to stačilo ale já si tu námahu vyvinutou na jeho zničení chci užít a tak nepřestávám nabádán svým démonickým podhlasem střídavě buším jednotlivými páry paží do jeho těla. Neustávající nárazy jej uzemnily jako nikoho před ním. Sám jsem překvapen když se z berserkerovského vřavu pomalu začnu probouzet a povšimnu si že jsem jeho nyní zcela nemohoucí ostatky roslova rtil téměř do třímetrové hloubky asfaltu. Nebýt toho že jsem démon podivil bych se ale nyní se jako král ringu zasloužile vzepřu na ocase a zabuším si do prsou. Tento akt je navíc doprovázen nelidským kvílením které připomíná cosi mezi nářkem a řevem davu. Když se chci naposledy vysmát svému soku do tváře všímám si že na jeho zdrcené lebce se značí lehký úšklebek který pochopím až ve chvíli kdy mi do jámy za ním odpadne jedna z masivních končetin za doprovodu hlasité rány dopadu rozvíří prach který zahltí místo kolem jámy. S hlasitým zakvílením ale zároveň lehce vzrušeně a znovu na bodu přechodu do bojového šílenství několikrát udeřím zbývajícími pažemi do země až se po okolí rozlétají malé asfaltové střípky a po mých pěstech zůstanou otisky. Chvíli jen sleduji paži než to ucítím... démon... TEN démon kterého hledám. Nebe se začne zatahovat a stíny růst jako by snad nastávala noc ale přede mnou se vyjeví obraz toho jemuž jsem zabil sluhu. Fatzkeho krátkou řeč beru jako urážku i když nijak nereaguji protože vím že k tomu abych dokonale ovládnul svou sílu a stal se tak skutečně mocným ho potřebuji. Ve chvíli kdy domluví zmizí a stíny a temnota s ním. Na jednu stranu je to skutečně zajímavý objekt zkoumání na druhou je to malé dítě kterému byla svěřena do rukou moc... nic víc nic míň... aniž bych se ho snažil zeptat škubnu pahýlem a hle... z pahýlu doslova vystřelí nová paže znovu složena z těl které jsou vázané mou vůlí. Onou nově nabytou paží sáhnu do mnou vytvořené jámy a vytáhnu pahýl. Slyším slova mého věrného avšak nereaguji do chvíle než před něho samotného nehodím pahýl: "Není třeba tvé oběti můj věrný... naopak... nabízím tvé mrzké zrůdnosti dar obnovy... pojez z tohoto pahýlu a tvé tělo bude obnoveno do podoby kterou vyžaduje náš další postup. Náš cíl je jasný... tvá role v něm je donutit smrtelníky poslušnosti a stejné oddanosti jakou projevuješ ty sám... pokud odmítnou budou rozdrceni na prach... nyní se musíme vydat do Francie jak nám přikázal vyšší démon... tedy jdeme... na místě bude možnost získat na naši stranu co nejvíce příznivců... nejdříve však zajistíme letenky..." domluvím a opřen o všechny čtyři hnáty z nichž vytvoření chybějící mne zbavilo části nastřádaných obětí z ocasu a pomalu se začínám v bolestné křeči zmítet a schoulovat až do původní smrtelnické podoby: "Vykonejte mou vůli a vaším údělem bude věčnost... postavte se mi do cesty a budete smeteni... zajistěte let do Francie a sežeňte si nenápadné oděvy... jakmile příjde čas převezmu kontrolu nad tělem prozatím je péče o toho ubožáka na vás..." domluvím a na tváři těla se vyjeví znovu ten široký úsměv a tupý výraz doprovázený hihňáním... |
| |
| Itrenor zasměje se-zvonivým nakažlivým smíchem. To chceš opravdu bojovat jen zuby a drápy? Nechtěj mě rozesmát Nevypadá to že by se chtěla vyhnout tvému útoku. Což je velmi podezřelé. Když se jí zaboříš do křídla, vidíš jak svírá čelist bolestí a z křídla vylétá krev. pak se zve 'puf'. Iluze Je napravo? Je Nalevo je pod tebou? Ne, je nad tebou. Možná to co na tebe původně zaútočilo byla jen iluze a teď je tu ta pravá. Její stín tě krátce přikryje. Pak skloní hlavu a opět na tebe začne chrlit. Z prvního útoku už se tvé tělo stihlo vzpamatovat takže necítíš že bys byl nějak ochromen. Přesto když se pokoušíš uniknout cítíš že nemůžeš. Když se zadíváš dolů k vodě nevěříš svým očím. Voda se pod tebou změnila ve sloup který nyní svírá tvou levou nohu a drží tě na místě. Víš co je tvou zkázou? Nesmíš se soustředit jen na jedno místo! prve si musíš uvolnit pracku abys mohl uhnout (pod 50% uhnul ses nad 51% neuhnul) letí blíže k tobě aby urychlila svůj útok a ti měl méně prostoru a času. Irák pomůžou ti do křesla a doktor se na tvou žádost zachmuří. Tím si teď vůbec nepomůžete. ve svém stavu by jste mohla zranit sebe i dotyčného. věřím že chcete pomáhat a vynahradit své ztráty co nejdříve, ale tohle není řešení. Vaše síla je i tak vrtkavá a ještě nedostatečná. Mohlo by vám to velmi vážně ublížit, nechci aby má práce byla zmařena. odpočívejte. Pokud toužíte lidem pomáhat prve vyhledejte někoho s podobou silou kdo by vás mohl zaučit. Přejete si tedy stále vyrazit do zahrad? s vozíkem i tebou čeká před výtahem |
| |
| Bordeaux pravda že to co tu září jsem asi já. Taková světluška v moři temna. A pravda že to okolí na mě nepůsobí zrovna nejlépe. navíc jsem pro všechny velmi žádaným soustem. sviňáci zavšivení. Takhle jsem se dlouho nezahřála, potřebuji trochu prostoru otřu se o Tobiáše zády a vzápětí se odtrhnu abych mohla začít svůj tanec. Několikrát protnu jen vzduch kolem sebe a nahromadím energii na to správné místo, pak švihnu přímo k největšímu hloučku démonu. rozsévej smrt má milovaná Kami oslovím svůj světlejší meč a když se dotkne země vyprskne směrem k démonům záře v obrazu dlouhého řezu. Co stojí přím ov dráze je změneno v popel co je v jeho blízkosti je jen lehce osmahnuto. Dost možná si tak prohloubím jejich sympatie ještě více, ale na tváři mi hraje úsměv. mohu ozkoušet všechny své nové techniky když se na scéně objeví i Light zavrčím a pátravě se zaměřím na auru kolem něho. nezdá se že je úlným démonem. Doufám že jde opravdu o pomoc, ale nemohu mu hned slepě věřit za to že tu rozškubal pár démonků.. Kdo jsi? jaká organizace tě posílá? vyštěknu směrem k němu. Když mu Tobiáš zadává úkol zničit to velké zvíře povzdechnu si. má v sobě sice spící sílu a blíží se ke střední úrovni ,ale s ním by mohl prohrát. jeho síla ještě nesahá tak daleko. každopádně je to dobrý nápad. Aspoň uvidíme co v něm je- pokud svůj úkol odsouhlasí (:D 98% a 9) |
| |
| Texas Můj pane...taková neskonalá čest. Já já klekne na koleno a čelem se dotkne země v úkloně Děkuji vyslechne si vše co pravíš a široce se uměje. Bude mi ctí to vše pro vás získat, omluvte mě prosím abych směl ty záležitosti vyřešit gestem ruky si vyžádá pozornost tvých věřících Rozešlete o tom zprávu, do všech koutů světa. kdo se tam může dostavit okamžitě je žádán kdo nikoliv bude zatracen Před tvýma očima si (ztrácím jejich počet, myslím že jsou 4 i s tím hlavním) trojice věřících prořízne zápěstí. Svou bolestí a silou vůle krev zmučí do podoby malých rudých vos. Vyšlou je do světa místo holubů. Určitě je to výborný nápad na komunikaci mezi sebou. zdají se býti velmi rychlé. I ten hlavní (jehož jméno mi vypadlo) se omluví a opustí tě aby mohl zajistit zbytek. jeden z uctívačů zde zůstává a nabízí ti odpočinek ve skromném domě s tím že sežene nějaká těla abych vynahradil tvou ztrátu. Pokud nemáš nic v plánu a čekáš, uběhne hodina kdy se postupně vrátí všichni k tobě. Znovu tě zaplaví nádherný pocit moci. Ctíš že světem zpráva těch včel opravdu trochu zatřásla. Ohromuje tě kolik věřících máš a těšíš se kolik jich na místě uvidíš. V tomto čase se vrací i hlavní s pěticí letenek. Dovolil jsem si sehnat let i pro nás aby jsme vám mohli býti po boku než se připojí zbytek sekty. měl by na nás čekat na letišti už jsou oblečení zcela normálně, ale zdá se jako by ten oděv na nich stále byl- kolem jejich lidské schránky se vznáší jako temná odporná- pro tebe nádherná aura. Opravdu svou duši upsali tobě a budou tě pronásledovat i do horoucích pekel. cestu si můžeš popsat dle libosti, spěchej dle libosti. Zásah do boje bych prosila né v tomto příspěvku. možná jen popis tvého příchodu. |
| |
| Irak Zamračím sa. "Takže... som na tom až tak zle."Pozriem na doktora. Výraz mi stvrdne. Ak má byť svet taký, ako vravel, musím sa zlepšiť. "Je aj niekto mimo organizácií,kto by ma to dokázal naučiť ovládať?" Myslím, že mu môžem veriť. "Áno. Poďme von. Bude tam menej ľudí." Usúdim. Takže, čo som? "Ako sa volajú tvorovia, ako som ja?" Spýtam sa. Anjel? Deémon? Džínia, Víla? Seraf? Čo som? Jedine, čo u%z viem aj sama, je, že to asi nebude nič z nášho náboženstva. Skôr... Tie pierka. Pripomenuli mi kresťanských anjelov. Rukou sa dotknem ramena a okraja rany. Nie, nejdem ju liečiť. Len sa chcem o tom presvedčiť. "Počkajte ešte chvíľu." Vytiahnem fotky z miesta činu. "Čo tu vidíte?" Sama si ich pozorne prezriem. Zaujímalo by ma, či n-démon, démon a obyčajný človek uvidia na fotkách to isté. A ak nie, kto, čo uvidí. |
| |
| Bordeaux - počátek apokalypsy ? Na tváři se mi vyloudí úsměv. Pečlivě vnímám své okolí a ty, kvůli kterým jsem tu. Ten prcek vypadá, že je stejně spojený s démonem jako já, lae i tak je v něm něco jiného.......stejně jako ve mne. Já jsem svého démona nezotročil, já se sním spojil. Špičáky se mi o milimetr prodlouží a tetování mi nyní na tváři udělá složitější obrazec (stejně jako má ikonka). Úsměv se mi rozšíří. Můj meč je jako prodloužená paže mého samotného těla. Zatnu svaly a povolám démonickou sílu, ještě před vystřelenými blesky. Můj meč nyní doslova plane ohněm stínů, a uvnitř v mé duši se démon usmívá stejně jako nyní já. Svislým horizontálním sekem vyšlu černou vlnu démonické energie proti přibýhajícím nepřátelům. Přitom se otočím na ty dva. Kdo jsem Vás nemusí zajímat. Zavrčím a opět se věnuji nepřátelům. Slyším jak ti dva mezi sebou mluví o otm, že to já bych mněl vyřídit toho obrovského dacana, co se k nám blíží. Tak co démone ? Myslíš že to zvládnem ? Zeptám se své temné stránky v duchu a pocítím jak se můj démonický společník zachichotá. Myslím že brzy poznáme jest-li mnělo cenu se sem vydat Ghoste. Usměji se. Opět povolám svou moc až se okolo mne začne foukat vítr moci. Nemusím odpovídat. Vypadá to že ta holka řídí celou tu stvůru. Takže bych řekl že prioritní cíl je ona. Držte mi ty malý smrady z krku. Promluvím na oba a připravím se na svou obranu proti dvoum mrštěným bleskům. Rozkročím nohy a přejdu do obranného postoje. Je mi jasné že ty střely jenž proti mně letí nebudou zrovna lehká káva. Letící blesky následuje i pazoura toho hromotluka. Jen ať příjde. Čeká ho překvápko. ( k10 = 8, Procenta = 70%) |
| |
| Jistý Andořan rozpoutal nápad, ale jelikož o něm v této jeskyni není zmínka chci váš souhlas než jej uvedu v platnost- či vaše odmítnutí Aby se jeskyně dostala do správné atmosféry mohlo by zde nastat pravidlo smrti. Sama o sobě jsem velmi milosrdný Pj a především mi vždy šlo o rozvoj postav, ale tato změna je pro mě velmi lákavou.... Postavy po prohře nebudu zabíjet ale vyřazovat. Nebezpečí smrti by nastávalo v okamžiku kdy vstupujete do souboje kdy je nepřítel jasně silnější či na stejné úrovni + náhoda v podobě procentových kostek. Také by mohla výjimečně existovat remíza. Ale o tom všem rozhodne vaše ANO a NE. odpovědi do pošty. V homepage se pak na začátku objeví výsledky a odpovědi |
| |
| Kašperk Po tom co skřítek mírně zpanikaří, se jen lehce usměju, není v tom nic špatného, jen mi to přijde zábavné. Když otevře skříň, a ukáže, co vše je v ní nacpáno… Musím se zeptat Erika, jak to tam všechno dostal… Pomyslím si, a chvilku se prodírám oblečením… Je zde spousta zajímavých kousků… co to plácám, každý je zajímavý, ale než bych se stihla ponořit do vší té kupy, tak mi do vybírání vstoupí vědomí. Nemáme moc času. Povzdechnu si, a vyndám šaty, na kterých mám zrovna ruku. Je to *relativně* jednoduchý oblek pro pážata na dvoře v době okolo sedmnáctého století… či to jest alespoň můj odhad. Toto zahrnuje vlněnou šněrovací tuniku přes hruď, koženou vestu přes ni, kožené kalhoty, velmi dobře vyrobené kožené botky, a malý klobouček s fialovým pírkem co se nosí mírně položený na levou stranu. Půjde to… viděla jsem lepší, ale tohle půjde. Usměju se pro sebe, a skřítek neskřítek, prostě ze sebe sundám to anglické pižamo, co mám na sobě, a obleču se do obleku páže. Takže Filute, jdeme. Tunika jsou mi trošku těsná přes hruď, neb byla vyrobena pro chlapce, ale to se dalo celkem dobře vyřešit povolením jejího šněrování. Když vycházíme z místnosti, tak si ještě všimnu, že asi to nebude pro úplně obyčejná pážata, protože na pravém rameni kožené vesty, je malý bronzový znak… snad to označuje jakému rodu páže patřilo, možná něco jiného, nevím, ale nemám čas to zjišťovat. Hrad sám o sobě je celkem zajímavý… škoda že jsem se nikdy moc nezajímala o historii z hlediska památek, to bych si zde užila své, ale v momentě kdy míjíme prvou „prachovku“, tak na „to“ jen koukám s nechápavým výrazem. Když mineme asi tak čtvrtou, dám se do konečně do kupy, ale v tom mě zase dostane světluška… prostě si prolítla kolem a nazdar. Nejvíc mě ale dostala žirafa. Prostě se „vyndala“ z obrazu, tedy aspoň její hlava, a olízla mě. A to jsem si myslela, že po tom co se mi ukloní socha rytíře, že mě tu už nic nepřekvapí. Tak tak, že jsem nespadla na druhou stranu, když mne žirafa olízla ucho. Ovšem to už za chvíli začíná končit nádherný hrad, a začínají katakomby. Filuta si tam hašteří s magií, či s čím, a já mezitím koukám na „ohnivé tanečnice“. Dobře, děkuju, že jsi mi ukázal cestu Filuto. Zase si kleknu ke skřítkovy a hezky se na něj usměju, protože jsi nejsem jistá jestli něco strašlivě nezkazím když mu dám pusu. Ale sakr* co… Jednou to tu vedu, tak si tu můžu dělat, co chci... nebo ne? Řeknu si pro sebe, a krátce ho políbím na tvář, a pak vstanu, ale to už se sem žene rytíř… Nejdřív se ze zdi vynoří ruka… a já mám málem infarkt. Pak brnění a zbytek ducha za tím. Rytíř mi vzdá hold, a pak uchopí jednu z pochodní. Sice se ducha dost bojím, ale nějak cítím, že mi neublíží, ne, že mne bude chránit, a tak mu věřím. Pak se znovu ozve Filuta, že mám uchopit jednu pochodeň taky, takže to udělám, když v tom mi Filuta dá meč. Ano meč, né nějaké doma vyrobené bodátko, ale MEČ. Meč s velkým M. Ještě jednou děkuju. Pokynu Filutovy, and podívám se na rytíře. Má mysl se brání tomu jít s duchem někam, ale já vím, že to prostě jinak nejde. Můžeme. Meč držím v pravé ruce, zatímco pochodeň v levé, a jak ho tak držím, tak si vzpomenu na dobu asi před čtyřmi léty, kdy jsme s kamarádem cvičily šerm. Nebylo to nic úchvatného, jen dva podomácku vyrobené dřevěné „meče“, ale alespoň něco (opravdu) málo z tohoto umění ovládám. |
| |
| Kanada-park lišče se protáhne (mobil zachytil normálního člověka- přece jen fotoaparáty jsou vytvořené člověkem) a otevře oči. Chvilku tě sleduje a pak se zvedne, povzdechne si a podrbe se na hlavě. nevypadá vůbec nebezpečně. Dobrá dobrá už mizím zahuhlá. Asi si myslí že jsi správce zahrady či udržovatel jelikož se zvedá, bere si to málo co má + polštář a vykročí z trávy na chodník. Pokračuje v cestě a rozhlíží se kde by byl mimo oči ostatních a mohl si odpočinout. Ostatní lidi se mu vyhýbají- kvůli tomu že vypadá jako bezdomovec, rozhodně ten ocas a uši nevidí. Ustele si na lavičce pod stínem stromu a vrhne na tebe zlý pohled. Tak co už jsi spokojený? A teď mě nech zavrčí na tebe a vyplázne jazyk, pak se uhoví chystaje se opět ke spánku. |
| |
| Park Dělá si srandu? já na něj mířím pistoli a on si prostě přesedne? Asi mu budu muset připomenout že jaksi není normální... a jestli normální je tak nevytáhnu paty ze srubu. napadá mě když si ho prohlížím jak se chystá usnout. ,,Co jsi zač? Já vidím ty tvoje ... věci nebo co to je! A navíc mám mít sraz s někým divným a ty jsi to nejdivnější co jsem kdy viděl!" řeknu mu tak aby to slyšel on lae ne celý park - nemusí se ke mě všichni seběhnout a koukat jak mířím na nějaký dítě. Skoro to nejdivnější, skoro - a rozhodně ne nejděsivější. doplním si když si vzpomenu na ty tři věci co jsem zabil. Chvíli si ho prohlížím, očekávaje nějakou reakci a zároveň si kontroluji že mám odjištěnou pistoli a nůž v ruce. ,,Jestli proti mě něco skusíš, skončíš jako tvoji větší skoro příbuzní. oznámím mu abych ho upozoznil že jestli se mi pokusí něco udělat to on bude ten kdo to odnese. |
| |
| Irák Být vámi zkusil bych se spojit s Organizací. osobně jsem tam jednoho času pobýval, ale kam se připojíte je jen vaše věc. věřím že tam by se ale našlo pár jedinců schopných vám pomoci. Ale samozřejmě za to budou chtít aby jste jim byla věrná. vyrazíte tedy k výtahu a posléze dolů do přízemí k hlavnímu vchodu. Božské bytosti-celkově. A pak taky záleží na druhu vaší síly. Rány už se hojí. Nevím co přesně hledáš důlek o kterým doktor mluvil tak bys ho nahmatala jen kdybys na sobě neměla obvazy. Přes ně se to nedá moc poznat. Když vyndáš fotky usměje se. Dobrý nápad. Taky jsem přemítal jestli to normální člověk uvidí. Ale proč to nezkusit? Já osobně vidíš to co vy. Hlavu umírajícího draka. Mohu? vezme si od tebe fotky a dojde k prvnímu člověku který jde kolem- nějaká sestřička. Chvíli spolu hovoří a on jí ukazuje fotky. Pak se usměje- poděkuje a vrátí se. Viděla jen tu skvrnu. U recepte následuje to s Álím kdy se ptá kde jsi a v ruce drží kytici růží. |
| |
| Bordeaux prve si musim něco vyjasnit s Jarekem než budete moci pokračovat Kašperk Skřítek vyskočí metr do vzduchu a výskne. pak párkrát popoběhne sem a tam jako by ho něco kouslo. jeho tvář nabrala trochu ruměnce. Pak se ukloní- jak to jen skřítek dovede. Když se zvedá má na konci nosu trochu prachu ze země. Když vstoupíte do tmy tvůj průvodce lehce světélkuje. Po půlhodiny chůze zjisťuješ že si zbytečně unavíš paži pokud budeš držet meč stále ve střehu- krom jiného ani tvůj průvodce jej nemá v ruce. Je zvláštní že tu pochodeň může držet když je to duch. Hlavní chodba se po 20 metrech začne větvit, doprava doleva a rovně. Rovně se to tváří na lehké stoupání a taky tudy rytíř zamíří. Nejde nijak rychle- dává si dobrý pozor abys šla těsně za ním i když v těsné blízkosti jeho tě mrazí a zvedají se ti chloupky na zádech. pak přijde další rozcestí, odbočka sem a tam a za chvilku se ti zdá že touhle chodbou jste přišli a bloudíte, ale místo toho ona vyústí do široké jeskyně. Gesty ti naznačí aby jsi šla přesně tudy kudy on popluje a že je to důležité. Je to místnost 12 metrů a výška tak 10 metrů- opět pcohodeň nedosvítí ke stropu. V některých částech jde i o magickou tmu takže ani tvé upíří oči nevidí co se v ní skrývá. Ve spodních částech jsou mříže upevněné ve skále, po každé straně jsou čtyry velikostně dosahují šířky a výšky dvou metrů. Sem tam zahlédneš jak tam něco přeběhlo - velkého chlupatého se svítícíma žlutozelenýma očima. dle stavby těla a ladnosti pohybu a pachu by mohlo jít o nějaký druh obří šelmy. Poslední klec vzadu je otevřená, v zámku se houpou klíče a vidíš na zemi stopy krve a otisky kopyt a šelmí stopy. Klec je prázdná je v ní pohozena jen večeře- velké kraví kejty. Rychle ti dojde co se tu asi tak stalo. Čerstvé maso bylo pro ty šelmi lákavější. Vydáváte se po stopě s tím že se k ní připojili i stopy bot. Dalších miliony otoček a odboček a pak na jedné dlouhé chodbě zahlédnete pohyb. Pochodeň leží na zemi. Vidíte a slyšíte boj- není ale přesněji viditelný. Cítíš Erika, šelmy i minotaura. Těžko říct komu patří ten zápach krve- pach jejich krve ještě tolik neznáš. Něco přeskočí pochodeň a dlouhými skoky to míří k vám. POZOR! Slyšíš Erika. Šelma má v kohoutku asi 140 cm a když to letí vzduchem směrem k vám je opravdu děsivá. Přední zuby přečuhují jako tomu bývalo u šavlozubích tygrů. Na černém huňatém těle svítí jaké si srpovité bílé znaky. Rytíř se postaví před tebe a máchne proti kočičímu tělu mečem. Ovšem, stane se jedna věc s kterou nepočítal. Opravdu by ses vsadila že se trefil, ale šelma prolítna skrze něho i ránu (bílé znaky zazářily ještě více -jako by v tom okamžiku neměla hmotné tělo když letěla skrze ducha) a i když jí ošklivě sekl do hrudi obrovské packy nyní směřují na tebe a čelisti slintají po tvé krvi. Duch byl jejím skokem rozfázován.....momentálně není nikdo kdo by ti mohl pomoci poblíž. |
| |
| Kanada otevře jedno oko se zvláštní protáhlou zorničkou. Tvůj obličej se taky nedá zařadit mezi miss favority. Vo co jde? Kdyť jsem se přesunul. zdá se že si té pistole všiml až teď- že jí před tím vůbec nepostřehl. No do toho chlape. Tím se určitě hodně předvedeš. Já skončím s dírou v břiše, ale tebe šoupnou zase k psychiatrovi. zazívá a zamává rukou. Myslel jsem že ke mě pošlou někoho zábavnějšího. nebo aspoň nějakou pěknou prsatou slečnu. Ale místo toho mi pošlou nevrlého dědka. zvedne se do sedu a protáhne. nad tvým slovy zamrká a vycení tesáky. Vážně? ty jsi zabil démony? Aha, tak pro to tu jsi. Chceš odpovědi že? Dobrá seskočí z lavičky a vezme si polštář do podpaží. Jestli ho chceš nejdřív si ho musíš zasloužit zamává s polštářem a otáčí se aby se ujistil že jdeš za ním a nevyhrožuj mi, není to od tebe moc milé. A navíc Najednou ucítíš na krku jeho drápek a na týl ujeho dech. nevíš jak to zvládl tak rychle. Ani jsi nepostřehl že někam zmizel. Momentálně ti sedí na ramenou- opravdu docela muší váha. Když se zadíváš k místu kde před chvílí stál zůstal tam jen polštář. Nikoho z naší rodiny by jsi nedokázal zabít. ladně seskočí a trochu tě při tom švihne ocasem do obličeje. Tím dlouhým skokem skoro překonal vzdálenost od polštáři k tobě (nějaké 4 metry) a nyní se pro něj opět shýbá. Dle lidí neviděli zdaleka tolik co ty. Ti možná ani nepostřehli že se hnul z místa. |
| |
| Park Když si uvědomí, že ten prcek je zatraceně rychlej a zatraceně dzej uvědomím si, že jsem měl štestí a neprozradil co umím navíc. No, alespoň mi zbyde nějaké to překvapení kdyby chtěl prťous dělat problémy. jak tak poslouchám ty jeho vychloubačné řečičky začínají mi docházet nervy. ,,Hele kluku, už jsem toho dneska udělal moc a nemám moc dobrou náladu takže asi takhle. nejde mi o odpovědi, klidně se bez nich obejdu. Jsem tu proto, že mi někdo doma nechal kufřík a už několik hodin jezdím po městě a zbírám červený sáčky. nezajímá mě co je vevnitř, ani co jsi zač nebo kdo je tvoje rodina nebo to že bych z ní nikoho nezabil - to záleží na okolnostech. Já chci jen vědět proč tu jsem a co to má znamenat. Až se tohle dozvím nejraději bych se vrátil domů a tam v klidu dožil. Takže teď vyklop co ode mě chceš a každej si zase půjdem svojí cestou - není moc velká šance že bychom se znova setkali jindy takže to pak nemusíme řešit - jen mi řekni co mám dělat teď a dáme si pokoj. řeknu poněkud hlsaitěji než jsem měl v úmyslu ale přesto ne zase moc. Tak, snadmi konečně prťous dá pokoj. |
| |
| Kanada Prý kluku. To moc dlouho nepřežiješ s takovými posudky. Kdyby ses uměl pořádně dívat, skoro všechno na co ses ptal bys viděl kolem sebe v odpovědím, ale ne na to jsou lidé moc omezení svou lidskostí Když se tak na něho díváš najednou ti něco vnitřního napovídá že sice vypadá jako chlapec, ale je rozhodně starší než ty o hodně, možná až tolik že to tvá lidskost omezuje jen na to co vidí tvé oči. Dobře, chci abys mi koupil zmrzlinu zamíří ke stánku se zmrzlinou co stojí u fontány jako rozpustilé dítě- což tě rozhodně utvrzuje o tom že nemůže být starší než ty. na tom opravdu trvá. pokud mu zmrzlinu koupíš jeho hra pokračuje. Kdybych doma našel kufřík a v něm dopis vybodl bych se na to. Ale to není má věc. To tě vážně ani trochu nezajímá co to sebou celý den taháš? pak radostně výskne když ho napadne další přání. je to opravdu souboj o nervy, ale dokud nesplníš (snad) omezené množství jeho přání polštář ti nedá. Nevíš jestli bys mu stačil. i se svou schopností kdyby se rozhodl s polštářem utéct. jeho roztodivná přání rostou a tak je odhlasováno že ať je mu kolik chce- v tom druhém divném světě- chová se jako děcko. Vyprosil si nafukovací balónek, pak suvenýr plešatého opilce který ti nakonec věnoval se slovy našel jsem tvé dvojče a nakonec si po další zmrzlině vyžádal to že ho máš vzít na záda na koníčka a dvakrát s ním oběhnout kašnu. |
| |
| Park ,,Ne, nezajímá mě co to sebou tahám - není to těžký takže bomba to není. V tom případě mě to zajímat nemusí, naučil jsem se neptat. Ze začátku to snáším dobře, je to jako výcvik nováčků akorá s tím rozdílem že to je ve městě. Když mi řekne to s tím dvojčetem sošku jednoduše rozbiju. Dvě věci, už udělám jen dvě věci, pak mu ten polštář vyrvu a rozstřílím ho na kousky. zrovny tohle jsem si říkal když se rozhodl že chce povozit na koníčku. Ještě že se nehodlám seznamovat s nikým v tomhle městě. byla má poslední myšlenka těsně předtím než jsem si ho zvedl na ramena. Byl lehčí než jsem myslel ale pak mi došlo ža jsem počítal s vahou dospělého medvěda a to on rozhodně není. Obsprintoval jsem s ním dvě kolečky a nepříiliš šetrně jsem ho ze sebe shodil. ,,Tak co, stačí? Přístě si najdi někoho kdo se zrovna nudí a nedějí se mu sakra divný věci. Teď k polštaři." řeknu mu když se zvedne ze země. Už jen jednu věc, už jen jednu věc, už jen jednu věc... opkauji si neustále pro sebe a uklidňuji se představami jak toho skrčkám trhám na kousky za pomoci několika set způsobů To je lepší než antidepresíva! |
| |
| U Revy "Jedeme do LA. Co přesně to nevím. zatím jsem to nečetl" promluvím k ní tiše a zvědavě si jí prohlédnu. Nezměnila se. nebo aspoň ne moc. pak se otočím a zamířím ven z budovy, kde na nás už čeká auto, kterým se dostaneme na letiště. "Jak jsi to přežila?" zeptám se jí na to, co mne už dlouho zajímá. Já sám jsem měl štěstí, že jsem před pár lety přišel na svou rychlejší regeneraci. Ta mě zachránila. Asi. Víc si toho nepamatuju. |
| |
| Park, les - Za vlkodlakem Obíhám okolo budovy ale nemůžu pořád najít stopu po Johnovi, pak si ale všimnu spadlé omítky na zemi a když se podívám na stěnu budovy je mi to jasné. Použil drápy a zasekl se do zdi, díky tomu se klouzl až dolů ale nezbrzdilo to pád dostatečně, proto je tam ta díra a... Krev, kvůli tomu že ho šéf bodl... Zpropadeně! Musím ho najít nebo vykrvácí! řeknu si a rychle vyběhnu po krvavé cestičce. Rozběhnu se do ulic města ale protože už je tma a lampy dostatečně neosvětlují okolí tak několikrát stopu ztratím, už jsem pomalu zoufalý. Kruci, musím ho najít, nějak dostat do normálu a rychle k doktorovi, nemůžu ho nechat vykrvácet, prostě nemůžu! říkám si stále dokola a běžím, opět špatně. Pak ale zaslechnu výkřik a dám se po zvuku, nějaký muž a žena, popravdě mi je putna co se stalo, jen vím že tu byl John. Ten muž si docela věří, myslí si že by ho tím zranil? Pokud ano, smekám za jeho odvahu ale zároveň bych ho pořádně okřikl že je hlupák, šéf měl štěstí že měl nůž a mohl ho bodnout, ale hrubou silou, bocexerem? Proti vlkodlakovi? To je naprostá hloupost! Ale v šoku který zažili se nedivím. Myslím si jaký je hlupák že proti němu jde s boxerem ale já jdu za ním bez ničeho! Nemám ani nějaký kapesní nožík nebo něco! Kruci, jak já ho dostanu? Musím ho omráčit nebo něco... říkám si abych trochu věděl co udělat, běžím přímo k lesíku do kterého zaparkoval před chvílí i John. Jdu po jeho stopě ale tma tu je ještě větší a tak mi je zrak brzo na nic, naštěstí John dělá tolik hluku že si cestu ani splést nemůžu. Několikrát mě praští větve do obličeje a mám nejeden škrábanec na tváři a na rukou ale to je mi teď naprosto ukradené. Běžím bezmyšlenkovitě dál až se dostanu k řidčí části lesíku. John tam je na zemi a vypadá hodně zničený, co bych se divil? Ztratil krve tolik že snad nemá už žádnou nebo co! Na chvíli se zaseknu, ale jen zatřesu hlavou a pomalým krokem se vydám k Johnovi, připraven se znovu stáhnout ale chci se k němu dostat a zjistit jak to zranění vypadá. "Jen buď v klidu, Johne, to jsem já, Mik, neboj, nic se ti nestane..." snažím se ho trochu uklidnit i když si vůbec nejsem jist jestli mě slyší. |
| |
| Texas Celý souboj sleduji ze střechy jednoho z okolních domů. Trochu sebou cuknu, když Rudý rozdrtí mého asasína a zarazí ho hluboko do země. Slyším kvílení samotné matky Stinného Cechu, která teď cítí způsobenou bolest stejně jako její syn. Zašeptám tichou modlitbu ve svém rodném jazyce a tělo mrtvého asasína se začne proměnovat v prach, který je vlivem okolních větrů pomalu rozsnesen po okolí. Jeho duše se vrací do cechu. Asasín bojoval skvěle, kdyby ti takzvaní služebníci Rudého nepřinesli zrcadla a nevyužili posledních paprsků dnešního dne, možná by i vyhrál. Ano, mohl jsem tomu zabránit, rozbít zrcadla nebo zakrýt zbytky zářícího slunce, ale já jsem tu dnes nepřišel abych Rudého zabil, ale pouze ho vystavil další zkoušce. A jak se zdá, zvládl to. Je třeba předat další instrukce. Obklopím celé místo setkání temnotou svých stínů a pak jeden z nich přeměním na menší plošinu, na kterou se postavím a s její pomocí se pomalu snesu ze střechy až dolů na ulici. Podruhé stanu tváří tvář Rudému, tentokrát však mám tu čest vidět jej v jeho poněkud obludnější podobě, je-li to ovšem vůbec možné vzhledem ke vzhledu jeho hostitele. Rudý zamrká očima, podobně jako když jsme se takto zblízka viděli poprvé, ale tentokrát nereaguje agresivně, totiž nereaguje nijak. Nehodlám ho však dlouho provokovat svou přítomností a tak promluvím jen krátce. "Působivý souboj. Nepatří zrovna k mým nejslabším vojenským článkům. Oficiálně tě přijímám. Ve Francii tě čeká další z úkolů. Sežeň si vhodný doprovod, nastřádej své síly a pak se mi ohlaš skrze stín." Pohybem ruky aktivuji esenci, kterou čepel mého asasína zanesla do ran Rudého. Díky ní ho budu moct bezproblému sledovat. Alespoň do té doby, než se esence vstřebá. A pak nechám svou hmotnou podstatu zmizet. Bordeaux Netrvalo dlouho a vycítil jsem jejich přítomnost. Zhmotnil jsem svou schránku na střeše nedalekého domu, tak abych mohl sledovat jejich marný boj proti hordě malých démonků. Jedna taška náhlý nápor mé váhy nevydrží, urve se a vezme sebou minimálně půl tuctu dalších, aby se o několik okamžiků později s řinčením rozbili o dlaždění dole pod domem. Já si toho však ani nevšimnu, jelikož jeden ze stínů obklopující mé tělo, okamžitě podepře mou nohu. Tvář skrytá pod maskou, se mi zkřiví do posměšného úsměvku, nad bezvýznamností situace probíhající dole. Ale taková už Organizace byl vždycky. Předstírá, klame a nad věcmi, které je třeba vyřešit přivírá oči. Plýtvá potencionálem svých lovců. Řeší věci bezvyznamného rázu.Vyčistit sídlo temnoty? K čemu, když zítra vzniknou desítky jiných? Organizace jako taková, je bezvýznamná. Stejně jako její cíle. Paradox. Tiše zašeptám několik slov a nechám si v ruce zhmotnit několik svých stinných očí. Tvarem i vzhledem připomínají poněkud větší lidkou bulvu a k jejich nechutnosti napomáhají i tři slizská chapadla, která je obklopují a napomáhají jim při pohybu. Podívám se do těch odporných očí a ony mi pohled vrátí. Stékají po nich kapičky vody, jakoby oči trpěli nemožností kdykoli mrknout. Beze slov je vychodím do vzduchu a ony se rozletí do všech stran aby pro mě zmapovali okolí. Chystám se znova přemístit... Když tu náhle mé tělo zasáhne silná agónie a já padnu na kolena, stíny mě na poslední chvíli podepřou. Chytnu se za hlavu, prsty se mi zarývají do masky. Chci vykřiknout, ale nemůžu. Otevřená ústa nevydají ani hlásku. Mé tělo reaguje na utrpení mé duše a tělo se zkroutí do krkolomné polohy. Do úst se mi nahrne má vlastní černá krev. Zoufale se snažím najít zdroj té bolesti. Ten na motorce?! To není možné! Bolest náhle povolí. Trochu otřeseně se postavím na nohy, narovnám zkroucená záda. Krev v ústech pomalu polknu. Protéka útrobami mé schránky, je mrazivě chladná. Úsměji se. Ať už ten lovec tam dole udělal cokoli, teď za to zaplatí. Zvednu ruku, tak abych ho v následujícím okamžiku rozdrtil tíhou svých stínů. V tom okamžiku však ucitím to, co způsobilo mé utrpení. Až příliš dobře známou sílu. Sílu, která ode mě byla dlouho odloučená. Sílu, jejiž poslední část zemřela s mou sestrou. Sílu stínu a temnoty, sílu mého rodu. Sílu, která je stejná jak má. Sílu, kterou disponuje jen jediná bytost výjma mě. Můj bratr! Je to vůbec možné? Šok, který má mysl utrpěla když se znova setkala s myslí mého bratra, zřejmě způsobila mé mučení, ne lovec ani samotná síla v něm. Ještě před chvíli jsem chtěl toho drzého lovce tam dole zabít a jeho smrt si náležitě vychutnat. Ale teď? Musím být opatrný. Jestli je tam dole můj bratr, nemůžu si dovolit jednat tak lehkovážně a zahodit svou poslední šanci. Musím toho lovce nechat žít, a tiše ho sledovat z povzdálí. |
| |
| Kanada Chlapec ladně seskočí k zemi s obratností zviřete. Dívá se na tebe s hlubokým úsměvem (tak mě mrzí že nemůžu psát i jeho myšlenky). Hmmm, ty bys chtěl můj polštář jo? Dobře, poslední úkol. Polib mi boty zahýbá palcem ve své děravé botě aby tě tím odradil ještě víc. naprosto si tě vychutnává. Pak se neudrží a rozhihňá se. Ty si blázen. Ty bys to vážně udělal co? Pro polštář který ani nevíš co ti přinese. Tak na hodí ti ho. Za 40 minut na hlavním vlakovém nádraží u soukromých schránek. Tady je klíč pak tě ještě chvilku sleduje a dodá Nebudu tvůj dnešní největší oříšek, to tě teprve čeká. Ciajosu mávne na tebe rukou dá ruce do kapes a kráčí pryč- stále při tom vrtí hlavou. měl by sis pospíšit, tlačí tě čas. |
| |
| LA John prudce zvedne hlavu a uši se nasměřují tvým směrem stejně jako celá jeho děsivá vlčí hlava. Hrdelně zavrčí a přední tlapou rozvíří zemi před sebou ve znamení že máš odejít. Když se začneš přibližovat opět tě varuje zavrčením a pokouší se trochu stáhnout. Jelikož s ním asi určitě udržuješ oční kontakt jasně vidíš že se na tebe skrze ty vlčí nebezpečné oči kouká ještě kousek člověka. John tam ještě někde hluboko je. Každým krokem si uvědomuješ že můžeš být velmi blízko smrti. Pro něho by stačil jediný pohyb a už by si tu nebyl. Dostaneš se na nějakých 6 metrů kdy John začne slintat vrčet a ťafat tvým směrem. zuby několikrát výstražně cvaknou o sebe. Nevíš jestli to hraje a nebo se opravdu nemůže hýbat. Když se přiblížíš na čtyry z ničeho nic se zvedne. Ty rány vypadají ošklivě a dost vážně, ale to že se ještě může hýbat znamená že to není tak tragické. Přesto si levou zadní nohu šetří. Stačil by jediný skok...Samozřejmě že znáš báchorky- co se stane když tě vlkodlak napadne a ty to přežiješ. Dnešní večer je velmi děsivý a tenhle okamžik se ti vryje do paměti. Chvilku stojí s vyplazeným jazykem a pak se pohne k tobě. Krok po krůčku až se ocitá na tvůj dosah. zjevně je fascinovám že mu dnešní večer do cesty přišla večeře- zcela dobrovolně. Pak rozevře čelisti- počítáš okamžiky svého posledního života a že nebyl zase tak moc špatný.... A zařve na tebe. Když řeknu že jsi právě viděl vlastní smrt a že se ti postavili chloupky i na místech kde jsi vůbec netušil že nějaké jsou- bude to asi dost trefné. země poskočí když se posadí na zem. Jeho odér tě téměř skolil, možná ses strachy posadil (a možná i to druhé :D). John tě sleduje a čuchá k tobě, pak zakňučí a našpicuje uši k parku. Zavrčí. Slyšíš nějaké hlasy, vidíš baterky a rozruch. Stále ti ale v hlavě hraje jediné: právě jsi mohl zemřít. |
| |
| D.Kovick "Bože!" zaběduji a otočím oči v sloup. Ráda bych tušákovala co se bude dít, ale co naplat. Z tohodle to těžko vymáčknu když to ani sám neví Kráčím za ním, ruce za hlavou a když se ocitáme venku odcvrnknu vajgl do kanálu. Dejdý....pamatuju si když jsme před tebou poprví zahodila nedopalek na zem a málem jsi mi v něm vyrachtal hlavu Pousměji se, ale když se ke mě otáčíš z otázkou zase nahodím svou nelítostnou masku- nenávidím vše a všechno "Ani kolem mě se nedělo nic normálního. Vzbudila jsem se pod mrtvolou jednoho démona a taky pod kouskama co zbyly z Dejdýho. Nemám šajna jak jsem mohla do tý doby přežít. Pak výpadek. Vzbudila jsem se zafáčovaná v hluboký díře- nějaký vyrabovaný vesnice. Tam jsem chvilku chcípala a pak se vydala po svých pryč." odpovím trochu vážněji než jsme sama chtěla. "Ale proč přežil chcípák jako ty a né Dejdý tak to mi vážně hlava nebere." Nastoupím do auta a rozhodně si nesedám jako slušná dáma. A to že nejsem slušná dáma doplním hlasitým krknutím. Podepřu si hlavu a čučím z okýnka. Jak jsem dokázala být na někom tak závislá? Kde se to ve mě bere? Kde je ta Revy co znám? Sakra. Doufám že potkáme nějaký rohatý hlavy. Ráda bych je pozdravila pěkným kopancem do prdele. |
| |
| Irak "Takže nie je iná možnosť, než sa niekam pridať. Ale, ak ste mal i Vy, ako odísť, ak bude treba, môžem aj ja." Usúdim na koniec. "Snáď nerobia nič alebo nebudú odo mňa chcieť nič, s čím by som nesúhlasila." Konečne som na vzduchu. Usmejem sa, zavriem oči a naberiem vzduch do pľúc. "Božská bytosť. A... ako sa z človeka stane božská bytosť? Démonov ste už vysvetlili." Čakám, čo povie o fotke. Vceľku ma to zaujíma a potrebujem vedieť, čo vidia bežný ľudia. "To, čo ja? A nie je to tým, ako ste vraveli, že ste v podstate dobrý?" Chcem to vedieť. Nad tým, čo vidia normálny ľudia, sa zatiaľ nepozastavujem. "Ahmed! Hej, Ahmed!" Zvolám, len, čo zbadám kolegu s ružami a usmejem sa. Hmm... Kytica ruží. Aké pozorné. Rozhodne nie sú od šéfa a ak áno, bude tam kartička v štýle: "Tešíme sa, že čím skôr nastúpiš". Usmejem sa. |
| |
| Bordeaux A tak se tedy Light postaví do rány s tím že asi doufá že jeho meč pozře blesky. Blesk mířící k němu sice o ostří zavadí a část jeho síly rozmetá obrana jeho meče, ale ten zbytek prolítne jeho tělem, rozbuší mu srdce a naježí vlasy. Být to plná dávka klepe se nyní bezmocně na zemi. Každopádně tak tak stihne odrazit nestvůru. Je překvapivé jak je její tělo tvrdé, zvláště co se ruky týče. Meč zajiskří o jeho výrostky a ty si tak můžeš prohlídnout že podobné 'brnění' má téměř všude až na slabí článek podbřišku. A na svou velikost je i poměrně rychlý. Zatlačuje tě do betonu a tvé tělo čeká obrovský nápor. Pokud nechceš splynout s betonem bylo by dobré zmizet z dosahu jeho drtivé pěsti. Uvědomuješ si že pro tebe to bude obrovský těžký oříšek. Když ses ale objevil v takové blízkosti toho tvora, všimneš si energetických otěží, kterými ta bytůstka nahoře netvora řídí. A aby se nenudila ani druhá skupinka krom útoků ze vzduchu a země přichází útoky i z pod země. Jsou to obří kytky něco mezi slabým a středním démonem. Může jich tu být pod náměstím kolem 5 kousků. Jejich ostnaté šlahouny provrtávají zemi a uždibují z vás oděv i z kousky masa. Jsou velmi rychlé a nebezpečné. Zpravidla by ale někde pod zemí měli mít hlavní hlavy co všechno řídí. |
| |
| Zoo – Benátky Jacku, většího chcípáka si vybrat nemohl co? Ale co, nic se nemá podceňovat, dokud to žije. Náhle však uslyším něčí hlas. Chvíli se rozhlížím, než mi dojde, že je to tygrův hlas, který mi zní v hlavě. Možná bych mu mohl zkusit odpovědět. Třeba mě uslyší jako já jeho. To by bylo docela dobrý. No nic, za zkoušku nic nedám. Chvíli se ještě rozmýšlím co řeknu. Poté si ještě tygra letmo prohlédnu. Vypadá staře, na tygra celkem malý, srst má normální. Ještě pár sekund počkám, a pak ze sebe vypravím: Zdravím, je časté že ti lidé rozumí, a že ty rozumíš jim? Nebo jsem jen já něčím zvláštní? Ochranka na mě kouká, jako bych se zbláznil. No nejspíš to tak vypadá. Pokusím se jim to nějak vysvětlit. No, klidný a příjemný hlas člověku pomáhá nejen psychicky, ale lehce i fyzicky. To teď porbíráme ve škole, a tak chci zkusit, zda li to funguje i na zvířata odpovím s klidem. Můj hlas zněl přesvědčivě a ani se nezachvěl. To je zvláštní, většinou ať se snažím sebevíc, většinou se mi při lhaní zadrhává a chvěje hlas. Teď to znělo precizně a přesvědčivě. Vysvětlení je to dosti chabé, ale můj hlas zněl tak přesvědčivě, že by to dokonce mohlo stačit. Opravdu se semnou něco děje. Ty atletické zlepší v běhu, skocích a protahování taky nejsou náhodou. Nic jsem však necvičil, spíš jsem na to poslední dobou kašlal. Zatím bude něco víc. Počkám si na reakci tygra. Jsem celý nedočkavý jestli mi odpoví. Jestli ano, opravdu jsem něčím zvláštní či výjmečný. A náhoda to stoprocentně nebude. |
| |
| Kašperk, či snad už jen katakomby? Filuta se znovu ukloní po způsobu skřítků, a pak urychleně zmizí. Přeci jenom, díky téhle malé „průvodcovské“ akci, se asi dost opozdil v něčem jiném. Ale nad tím nemám čas filozofovat, neb mě duch už dávno vede ve tmě. Nejdřív držím meč v pohotovosti, ale to za chvíli vzdám, a pouze ho nesu v ruce sebou, protože nemám pouzdro. Duch zamíří nahoru, a já ho sleduji, neb to je ostatně celé co mohu dělat. Když začne hašteřit, a ukazovat pod sebe v pokusech abych šla přesně za ním, tak mi to z toho nějak po chvíli vypluje, ale ne že by to chudák rytíř orchideje Soth měl jednoduché. Později vstoupíme do velice rozsáhlé místnosti, a ve vzduchu je cítit krev. Nevím čí, své nové přátele ještě tak dobře neznám, ale poznám, že tu sou. Jemná vůně Erika neladící se smradem podzemí, a kladivo na nos Minotaurus velice jasně dávají najevo svou přítomnost… Hlavně Mino… A taky krev, snad těch šelm co tu běhají. V tom se ozve Erik, a Soth máchne mečem… bohužel bez úspěchu, a šelma kočkovitá, podobná šavlozubému panterovy s měsíčními znaky, se dál řítí na mě. Poznámka: Nevěř duchům, že tě ochrání. Povzdechnu si pro sebe, z nějakého důvodu jsem klidná, a šelmu neřeším víc než je nutné. Jako momentálního nepřítele. Jak šelma letí na mne, udělám v upíří rychlosti úkrok stranou a bodám směrem do hlavy šelmy ze směru jejího letu. Pokud tuším dobře, tak šelma nemá jak se vyhnout. |
| |
| Texas a cesta do Francie... Ve chvíli kdy mi můj věrný projeví svou dávku respektu a úcty na mé tváři se zjeví opojný pološkleb který značí spokojenost se svým postem. Když se omluví jen pokynu hlavou aby věděl že má možnost. Chvíli se založenýma rukama sleduji co prováději mí věrní. Krvavé vosy které fungují jako roznašeči zpráv ? Výborné a neváhám dát najevou svou spokojenost s věrnými ještě o něco širším úšklebkem. Nedlouho poté se rozprchnou a jdou plnit mou vůli zatímco jeden z nich mi nabízí pohostinství a nějaká těla: "Tvá oddanost nebude opomenuta mladý učedníku... ale kromě těl chci od tebe aby jsi pro mne získal neposkvrněnou dívku. Čistou a nezkaženou... nepochybuji o tom že to dokážeš... " dokončím svou řeč a nechávám se vést do jakéhosi skromného domu. Nechávám se tedy obsloužit tímto jistě od nynějška k smrti oddaným uctívačem. Uvede mne dovnitř a odbíhá pryč. Neváhám usadit masivní tělo do křesla a vyčkávám. Netrvá dlouho a mladík se vrací a za sebou táhne několik lan na jejichž koncích jsou zavěšena těla která zde očividně skladuje již delší dobu podle slastného zápachu rozkladu. Pokynutím hlavy mu poděkuji svým způsobem a onen mladík jde zatím sehnat druhou věc o kterou jsem žádal. Jakmile zmizí neváhám ani na moment a uvelebuji se. Pouštím výdobytek doby kterým je televizor staršího typu s plochou obrazovkou a pouštím zpravodajství. Vzhledem k tomu že prozatím není žádná zmíňka o mém řádění pouštím se do "jídla". Z lehce chatrných těl utrhávám obrovské kusy a neváhám zkonzumovat dokonce kosti které v mých útrobách drtí chirurgicky upravené zuby. Křupání jednotlivých kostí je doprovázeno mlaskavým zvukem a čas od času se neváhám nechat unést a kosti drtím v ruce a předtím než spolykám celou opěrnou soustavu vylizuji morek. Nepohrdám samozřejmě ani svalovinou a orgány které taktéž s chutí drtím čelistmi a odtrhávám od celku kterým je tělo. Po podlaze je značné množství začernalé hrudkovité krve kterou se již nezaobírám. V ruce mám poslední kousek svačinky v podobě celé ženské paže který otrhávám jako bych jedl kuře. Na mé chabé oblečení pokud se tomu tak dá říci padají útržky masa, úlomky kostí a občas zkane nějaká ta hrudkovitá kapka krve ale tím se nijak nezaobírám. Ve zpravodaji zaslechnu zprávu o Texaském masakru na psychiatrické klinice a o tom že se pohřešuje chovanec. V duchu se musím pousmát nad slovem pohřešuje a dál poslouchám plky o tom že někteří zastánci křesťanství tvrdí že tento akt je předzvěstí apokalypsy. Znechuceně vypínám televizor a zrovna v té chvíli příjde do domu zpět mladík a vede s sebou jakousi goticky oděnou dívku. Zprvu je klidná a následuje onoho hocha avšak netrvá dlouho než zneklidní a chce se vydat na útěk ve kterém ji zabrání můj věrný objímajíc ji kolem hrudníku a pevně ji držíc ruce. Pomalu se postavím z křesla a přejdu až k oné dívce která se s každým mým krokem blíže k ní stále více zmítá.  Její strach se stupňuje až k beznadějné agresivitě kdy neváhá nadávat a pronést cosi o bláznech a šílencích. Když dojdu až k ní najednou jako by se jí zastavil tep přestane s sebou cukat dokonce to vypadá jako by přestala dýchat: "Víš co na vás gothicích nenávidím ?... stále se snažíte být co nejblíže smrti ale když se jí přiblížíte zmítáte s sebou jako ryba na suchu... není to ironie ?..." dokončím a přeberu si dívku která ve strachu bezmyšlenkovitě ani nedutá. Hodím si ji přes rameno a otáčím se ke svému přisluhovači: "Dobrá práce... cítím její neposkvrněnost i přes všechny ty její šminky... prozatím dělej co uznáš za vhodné já se odeberu k hrátkám..." dokončím a rozesměji se šíleným ale zároveň nevídaně hlubokým smíchem zatímco odcházím s dívkou do místnosti kde je velká postel s potrhanými nebesy. Dívku se vší lehkostí pokládám na postel a přivazuji ji zde již připravenými provazy všechny končetiny: "Teď poznáš jaké to je když tančíš s ďáblem..." pronesu abych protnul atmosféru ticha. Dívka s sebou bezmocně ošívá a na jejích tvářích se začnou zjevovat slzy a neskrývaný strach který ještě více popouzí mé touhy vůči tomu abych s ní udělal co mám v úmyslu. Její pláš mne popouzí k tomu abych neváhal a tak tedy ulehám k ní na postel a jen tiše avšak stále stejně temně šeptám: "Neboj bude se ti to líbit..." dokončím zatímco rukou jemně přejíždím přes šaty po jejích křivkách. Svou pravou rukou pomalu sjedu ke kotníkům od kterých jedu pomalu výš po holeni přes koleno až na stehno a odhaluji tak její spodní část těla jinak zahalenou pod dlouhou černou sukní. Neváhám po stehně jet výš a pohrávat si s jejími citlivými částmi kdy stejnoměrným pohybem přejíždím prsty v jejím rozkroku. Nemohu už dál udržet pudy lidského těla ale zároveň ani chtíč démonické podstaty. Ale prozatím se snažím být zdrženlivý abych ji ještě více navnadil a druhou rukou pomalu přejíždím po jejím krku odkud pokračuji níž kde jemně masíruji její ňadra. Už jsem se dostal do fáze varu a tedy aniž by to čekala stále pláčíc trhám její korzet z něhož se na mne usmívá nádherně tvarované i rostlé poprsí ale samozřejmě dost není nikdy dost a tedy trhám i sukni a tímto jsem docílil toho že celá obnažená jen v cárech svých původních šatů leží předemnou vydaná na milost a prosí skrze černou barvu a slzami zalité oči. Prosí abych přestal ale to nemám ani v nejmenším úmyslu. Neváhám a nořím prsty pomalu do jejích útrob načež nekontrolovatelně zasténá i přes slzy a strach který by ji jinak otupoval. Trvá to jen chvíli než se dostanu do fáze kdy ji s konečnou platností připravím o nevinnost. Splynutí nevinného těla s démonickými choutkami skončí až dlouho očekávaným zasetím sémě zla do této donedávna nezkažené dívky. Nechávajíc ji uvázanou, obnaženou a v šoku se upravím a odcházím za svým společníkem: "Můžeš ji odvázat věrný... bude nám sloužit jako má pobočnice..." dokončím a když ji přivede naše znovusetkání je doprovázeno jakýmsi společným poutem jehož důsledkem je její podmanivost mé vůli. Když bývala člověkem byla to křehká bytost ale nyní se stala jednou z věrných. Sémě zla klíčící v jejím těle ji nabádá uposlechnout mé požadavky a tak když ji vidím jsem spokojen se svým dílem. Zanedlouho poté již příjdou i zbývající zasvěcenci kteří splnili oč jsem žádal. Svět se mění a mnoho těch jež se podmanili pociťuji... je to záchvěv moci která se mi naskýtá a já jsem nevýslovně spokojený a velmi se těším na setkání se zbývajícími věrnými. Vyjdu z domu na ulici a očekávám dění které je jednoznačné. Dívka se taktéž převlékne a bude následovat. Oznámení o pětici letenek jsem čekal a tak jen kývnu a oznámím zbytku věrných další přírůstek do rodiny v podobě této dívky. Očekávám její příchod ven a tak se také stane. Je oblečena v přiléhavém oblečení odhalující částečně její přirozeně ženské křivky. Sálá z ní temnota nyní stejně jako z ostatních věrných. Make-up má během chvíle upravený a v džínové minisukni a bílém přiléhavém trikotu s velkým výstřihem je skvělým doplňkem naší výletní party. Nad faktem že máme jen pět letenek nijak nepřemýšlím jelikož vše vyřešíme až na místě. Na letišti se člověk dočká mnohého ale ukažte okolí že by měli pro jejich vlastní bezpečí dělat co chcete a oni to udělaji takže se mi podařilo dostat i nově nalezenou schovanku do letadla. Let je zdlouhavý a nudný ale nemohu popustit uzdu svému mentálnímu tělu ani jeho původnímu majiteli jelikož by se mohlo stát něco co nikdo nechce. Na moment se mi však podaří tělo uvést do stavu kataleptického spánku kdy je zcela nečinné. Probírám jej k životu až ve chvíli kdy zazní hlášení o přistávání ve Francii. Přistání bylo stejně hladké jako vzlet a tak nebyl důvod se znepokojovat. Očekávajíc své věrné se pln hrdosti a opojení v doprovodu mé půvabné společnice vydávám z letadla ven pln očekávání co spatřím... |
| |
| Bordeaux-PJ před čtením koukni do pošty ;) Zatímco nově příchozí se šel vypořádat s tím drobet větším démonem na nás pořád dotírali ty malé potvůrky a k nim se ze země ještě přidali jakési kytky, které svými ostrými šlahouny útočili z pod země. Štvalo mě to. Zranění, bolest to na to všechno jsem byl zvyklý, nedělalo mi to problém. Jen...ti malí dotírající ubožáci...něco uvnitř mě se bouřilo proti zkutečnosti že bojuji s takovými slabochy. Měli by přede mnou padnout na kolena. Prosit o své bezcenné životy a děkovat za každou vteřinu v mé přítomnosti a místo toho si dovolují na mě útočit? Vztek pomalu ale jistě začal vyvěrat z mého nitra a zachvacovat celé mé tělo. Už jsem si ani neuvědomoval jak podivné jsou mé myšlenky. Jen jsem rval na kusy všechny démony kteří se ke mně přiblížili. Ubožáci, bez hodnosti, bez titulu a dokonce i beze jména, jak se jen opovažují dýchat v mé přítomnosti? A ještě ke všemu útočit na mě, na mě a to co je mi drahé? cítil jsem jak mi srdce buší jako o závod. V žilách mi pulsoval adrenalin smíšený se strašlivým vztekem a touhou zničit vše co by bylo natolik hloupé že by se mi postavilo do cesty. S každou vteřinou, s každým démonem který se ke mně přiblížil a padl slaboučce rostla záře vycházející ze stříbrných žilek kterými byla hustě protkána má levá ruka. Všimnout si toho mohli přítomní démoni a Ívé, já pro samou zlobu neviděl nic, jen ty co musím zničit. A pak se to z ničeho nic zlomilo. Nohu mi omotal dlouhý úponek té květiny a zaryl se mi hluboko do masa. Strašlivý výkřik proťal temnotu města. Nebyl to ale výkřik bolesti ani strachu. Byl to výkřik plný nenávisti a nastřádaného hněvu. A najednou to bylo všechno pryč. Nenávist, zlost, vztek, bolest, hluk bitvy. Všechno to bylo odsunuto do pozadí. Zůstal jsem jen já a myšlenky studenější než led které mě vedli k tomu abych zabíjel. Mé pohyby už nebyli nijak divoké, nerval jsem své nepřátele na kusy. Neplýtval jsem zbytečně časem. Jen zasahoval jednou, dvakrát tak abych zabil. Nic víc nic míň. Levačkou jsem přetrhl ostnatý úponek a přitom si všiml její změny. Už to nebyl rudý démonický spár. Dlouhá, nepřirozeně bledá paže bez jakýchkoliv drápů se zcela normálními prsty, kromě její bledosti ji od pravé ruky odlišovalo snad jediné. Slabá měsíční záře kterou vyzařovala a které slabě rozrážela okolní temnotu. Rozhodně to ale nebyla uklidňující a přátelská záře kterou vydávala Ívé. Spíš připomínala bledost smrti. Vsadil bych se že zmizeli i mé rohy. Smrt...ano to je to co ty malé ubožáky jsem. Smrt, Jed boží, Smrt, S... Chytil jsem nejbližšího ďáblíka pod krkem a stisknutím mu rozmáčkl krk a oddělil hlavu od těla. Má síla se nijak nezměnila. Jen přístup k ní a způsob jakým jsem jí využíval, bez té ubohé lidské trosky které patřila většina mého těla. Bez jeho zbytečných emocí, strachů a obav. Zůstalo jen jediné. Má touha ochránit JI a zabít JE. Mortas Diablum stará slova to ano, jen s nepatrným množstvím síly které by měla mít. Sám jsem nevěděl co znamenají, ani proč jsem je řekl, věděl jsem ale že tu pakáž vyděsí, že ztuhnou, díky čemuž dali mě a Ívé prostor k útoku. Další ďáblík skončil s přeraženým vazem, díky čemuž se kolem mě udělalo dost místa abych popadl šlahoun jedné z rostlin a začal a zatáhl. Nechtěl jsem ho urvat to ne, chtěl jsem tu bestii vytáhnout ven na světlo měsíce a ukázat jí jak nemilosrdná je Smrt. |
| |
| OZNÁMENÍ nejen že jsem netušila že už Andor jede, ale kolem 20 září mám opravnou maturitu a tak bude moje aktivita velmi nestálá |
| |
| Bordeaux - boj s obrem Blesky do mne vrazí s takovou razancí a silou, že si říkám nebýt mého átku mněl bych vlasy jak Einstein. Jsem ochromený, třesu se ale stejně mám na tváří ten samý démonický úšklebek plný krvežíznivosti a hněvu. Meč držím pevně, i když neobratně. Zrovna doufám že budu mít aspoň chvíli nato abych sebral zbytek sil, a co se nestane, ten obrovský hromotluk do mne vrazí takovou silou až se beton podemnou rozláme a vyletí do vzduchu. Úsměv jenž jsem mněl na tváři se rozšíří a pocítím jak sem i zvedá zásoba démonické energie. Můj démonický společník sílí skoro steně rychle jako já. Ovšem není dost silný aby zatím převzal sílu nad mým tělem ani duší. Nato je moc velký šašek a vtipálek. Sevřu pevně svůj meč pravou rukou a mezitím levačkou meč pustím a nenápadně s ní provedu jedno gesto (sevřu ruku do pěsti). Probodnu dívenku pohledem a řeknu, Bajíš se tmy maličká ? Zašeptám zlomyslným hlasem plným chtíči po krvi a zabíjení. Ihned nato zahalí dívenku (ji celou) a jejího společníka (jen jeho obličej, oči atd. prostě celou hlavu) do koulí neprostupné temnoty. Hnedn ato změním svou fyzickou schránku na temnou mlhu. Ani ti jenž jsou nadaní magickým zrakem mne nevydí ani necítí, prostě jsem zmizel. Hned nato se objevím za démonem a jeho holčičím jezdcem, katana se již v mých rukou nenalézá, místo toho mám ruce spojené a dívám se přímo na dívenku. Pozvednu ruce k dívce, cítím přesně kde je díky kouli temnoty a zahalím její celé tělo do plamenů stínů. U jejího velkého trollího oře postupuji už trochu opatrněji. Jelikož nepoužívám oheň ve velkém poli je mnohem snažší ho roztřídit a soustředit ho na malé cíle, jako uši, oči a nos toho démonického tvora. Spojuji ruce a cítím jak se mi katana opět zjevuje v rukou. Nechávám dívenku i jejího odporného netvora hořet a sleduji zda jsem byl nějak úspěšný. Odskočím asi o 5 metrů od svého nepřítele a třímám v rukou opět svůj meč. Očekávám rychlý útok, či jiný bleskový paprsek z rukou té potvory. Věnuji letmý pohled na ty dva, jak se asi drží. Myslel jsem že ten křik jenž jsem slyšel patřil mrzkému démonu, ale sakra to řval ten kluk !! Znám ten řev. JE to nenávist a hněv. Hehe. Možná se ho démon už zmocňuje. To by bylo nepochybně zábavné. Ale ty kytky jenž se k nim plazí vypadají jako problém. No s tím si budou muset poradit samy. Opět se otáčím k démonovi silnějšího rázu a připravuji se k své nejmocnější technice. Tetování se mi rozšiřuje, klikatí a různě se stáčí. Každý magicky nadaný tvor nyní cítí hromadění obrovského množství temné magie. |
| |
| D.Kovick, Revy Přeskočím cestu autem a letadlem. Prostě už jste v LA a je na čase otevřít obálku. Jediné co vás může zdržet je váš vlastní rozhovor. Čas: něco kolem 19 hodiny- zrovna se stmívá. Irák Dalo by jse říct že jsem odešel neoficiálně, ale jelikož jsem pro ně byl moc malá ryba nemělo by pro ně význam mě likvidovat či se mě snažit stáhnout zpět. Takový odchod není nic jednoduchého. Organizace vás pak nehlídá a se vším co se kolem vás děje si musíte poradit sami. Není to lehké. Občas se mi zdá že je má rodina v největším bezpečí když u nich nejsem- bohužel. Ale zatím žijeme. Je to však jen otázka času. Ale za ten krátký klid a odpočinek a návrat do všedního obyčejného života- přeci jen mám na to věk- je to chválihodná odměna. To je ovšem můj názor. Ironie je, že lidé celou věčnost hledají místo k úniku, dobrodružství a něco jiného než běžný stereotyp života, a když se to konečně objeví touží být zase normální. Ale to je jako slepit dohromady keramickou vázu. Bude celá, ale praskliny vždycky budou hýzdit její krásu a původní vzhled odkašle si a krátce se zamyslí. Pardon, zbytečně vám zatěžuji hlavu svými sentimentálnímii řečmi. Promyslí si odpověď na tvou otázku. Božská bytost říkáte? Je to velmi podobné, akorát vás nenapadne sémě zla, ale dobra. Stejně jako je to s černou a bílou magií ta dobrá je hůře dostupná, ale vykonává jenom dobro bez žádných strašných následků. K té zlé se dostanete snáze, ale za obrovskou cenu. Říká se že bílá magie je slabší, ale osobně si myslím že záleží jen na velikosti duši provozovatele. Ale u obojího platí že budete přitahovat nadpřirozeno, jak jeho dobré tak i špatné části. Ne, to s tím nesouvisí, my máme dar vidět to co ostatní odmítají. Normální lidé by to mohli vidět kdyby nebyli omezovaní realitou a sami sebou. Ahmed sebou trhne a vzdálí se od recepce -směr k vám. Široce se usměje. Pane doktore, hatíte mi plány. Chtěl jsem jí zastihnout nepřipravenou a rozcuchanou na nemocničním lůžku a místo toho vidím zdravou krásnou ženu zářící energií z čerstvého vzduchu.. Ušklíbne se a galantně ukloní. Ano s touhle jeho stránkou jsi zatím neměla tu čest. Prosím přijměte ode mě drobný dar. Podává ti květiny- bez vizitky, takže nejsou od šéfa. Důvod proč je na tebe takový? Stačí se zadívat do jeho očí. Vidíš v nich výčitky. A taky to, že si to celé dává za vinu. Pokud si přejete být o samotě můžete pokračovat beze mě navrhne doktor v okamžiku kdy už jste venku z nemocnice a míříte do parku. je viděl že má na spěch ale mrknutím tě ujistí že se u tebe ještě staví zodpovědět ti další otázky. |
| |
| Bordeaux tohle je nekonečné kolem mě začíná vznikat soukromí hřbitov z těl démonů a stále jich není konce. Je jich velká převaha. Díky bohu že je nikdo neřídí a neútočí hromadně či uspořádaně či záludně. To by jsme byli v háji. Koutkem oka sleduji že se náš nový přírůstek s tím démonem vyloženě mazlí. Jasně, mi přece máme času dost. Vůbec by se nám tu nehodila ruka na víc Mé meče hladově oblizují vše co jim přijde do cesty a stále se držím u Tobiáše. trochu lituji že jsme spolu víc týmově nepracovali, ale náš vztah nám jakousi takovou pokulhávající spolupráci přece jen dopřává. Ovšem to trvá do okamžiku než se začne opět měnit. jelikož tuto podobu u něho vidím poprvé jsem šokovaná a začínám se obávat jestli tam hluboko pod tou smrtící slupkou ještě nějaký Tobiáš vůbec je. O to těžší to bude. Když si ale uvědomím že jeho útoky jsou stále mířené dobrým směrem napadne mě poslední přání pokud jeho poslední vůle-jako člověka- byla velká mohl by mi pomoci Když mě jedna z kytek oblízne bok a krom lehkého oděvu uzme i kus kůže a masa zavrčím a pokusím se mečem vyhledat mateřskou hlavu. Tobiáši! Jsi tam? Musím tohle místo vysvětit! Nebo to nikdy nepřestane! Můžu se jen modlit že to pochopil. Odtrhnu se od něj a začnu na zemi kolem baziliky a náměstí tvořit hlavní body pentagramu. K stvoření hlavních bodů používám meče přes které vedu svou nebeskou sílu do špic původního temného pentagramu abych narušila tok temné magie. V okamžiku tvoření - což je otázka deseti sekund jsem bezbranná. |
| |
| vše kolem Bordeaux Fatzke osobně bys byl radši aby ten, jenž-v-sobě-nosí tvého-bratra, nebojoval. Velmi totiž riskuje. Cítíš jen maličkou část síly tvého bratra, přesto se zdá že uvažuje sama za sebe, takže je docela možné že bys s ním mohl komunikovat. Je však silně napojen na Jarekovo tělo a oddělení by pro něho mohlo znamenat smrt. Možná kdybys našel další kousky jeho roztrhaného já a slepil je dohromady mohl by být opět samostatnou bytostí bez závislosti na lidském těle. Ale jak zlákat Jareka na svou stranu? Pokud nepude na tvou stranu dobrovolně bude to velmi komplikované. Navíc, mučit jeho znamená i mučit tvého bratra. Je to smutné tím víc že vy dva jste posledními sourozenci Stínu. Co ale dost dobře nechápeš je, že spolupracuje s Organizací. Ty dva dole rozhodně k Organizaci patří. A jelikož znáš velkého šéfa osobně a sám jsi v ní pobýval víš že oni znají druh tvé síly. Museli jí přece z Jareka cítit. Proč ho sem tedy vyslali? Ano, skoro to vypadá jako past, ale nechápeš kdo by tě tu mohl ohrozit. Když pátráš ucítíš něco co se skrývá ve stínech. Protože jsi z toho necítil žádnou moc- naopak jsi cítil jen pach mrtvoly nevěnoval si tomu pozornost. Ale když se to něco pohne a zadívá tvým směrem máš tušení že právě tento tvor budou bodce které se zaklapnou kolem tvého těla. Co víc, znáš jej. Je to doktor Brus osobně. Říká se že pracuje spíš pro sebe než pro někoho, ale oficielně je pod Organizací. Víš že je velm isilný, ale nedokážeš si přesně zařadit jestli víc než ty či míň než ty. Kolem doktora Bruse bylo vždycky mnoho otázek. Krom jiného si ucítil i přítomnost svého nového poddaného. Muerte se ocitl na letišti a s ním uctihodný doprovod jeho lidských uctívačů. Docela tě zaujala Tobiášova přeměna je ti známá a zjišťuješ že kořeny jeho původu- jako démona jsou možná stejně hluboké jako ty tvé (bližší popis by měl uskutečnit on soukromkou) Pokud Ívé pentagram dokončí přestanou sem démoni prodit. Muerte Tvá nová schovanka (jméno si vymysli, stejně jako pro toho hlavního uctívače) se od chvíle svého 'zrození' nehnula od tvého boku. Jelikož se v tvého poddaného změnila trochu jiným způsobem než ostatní uctívači časem se může stát velmi užitečnou a mocnou spolupracovnicí. I když nedokážeš ovlivnit kterým směrem se její síla bude vyvíjet. Jistě se v něčem malém bude podobat té tvé. A nebo bude hračkou v posteli co ti bude bolest a něhu oplácet stejně zuřivě jako ty jí. V Nudné cestě letadlem ti dělala poměrně příjemnou společnost. její krása v porovnání s tvým brutálním ošklivým lidským tělem v tobě vyvolávala ještě větší chtíč. Lidé se za vámi obrací jako za chodícím paradoxem. Ale nikdo nemá odvahu se na vás dívat moc dlouho. Většinou vám ustupují. Zjišťuješ že tu energii kolem sebe a moc co nyní máš neprodukuješ jen ty a ani tvá 'žena', ale uctívači a jejich silná víra v tebe. Na letišti v Bordeaux se k vám připojí skupinka 50 sektařů lazena stejným temným oděvem nasáklým krví jako tvý prvotní společníci. Hluboce se ti ukloní a beze slov tě následují. Než dorazíte na náměstí sant Michele které tě láká svou temnotou a hříchy připojí se k vám další sektaři (zaokrouhluji na rovnou stovku). mezi nimi se vynoří další zkušenější uctívač. Takže máš nyní dva velm ischopné a bandu psů co možná padne za oběť tvému démonickému tělu. Cítíš se jak král, jak polobůh ve své malém osobním světě. Všichni v tebe pevně věří, všichni nesou tvé znamení bolesti a utrpení. Mrzí tě že jsi se s nimi nespojil již dříve. Jejich víra zvětšuje nejen tvého ducha a veselí tvé zkažené srdce, ale cítím že nepřemožitelný. Jejich víra je tvůj nedobytný štít. A zaručeně v takovém počtu strhnou morálku nepřátel. Když docházíte na místo zamrzí tě že je tu tak málo nepřátel. jediný s kým bys tak mohl rovnat sílu a nezabít ho hned po prvním útoku je Tobiáš. Ta malá zářicí děvka co smrdí jako nebešťan nestojí ani za řeč. Ovšem- může překvapit. Zaujme tě i třetí protívník co teď válčí s démonem střední třídy, protože pach jeho síly je velmi totožný s pachem tvého pána Fatzkeho- což je rozhodně zajímavé. Můžeš si popsat jak chceš zapůsobit na ostatní Tobiáš A Ívé dosah rostlin je omezený. Na rohy pentagramu nedosahují. Démoni útočí stejně zmateně, ale je nutné je odrážet. když Ívé zabodává první z mečů pro tvorbu prvního bodu pentagramu vychýlí jej ohnivá střela z nebes. Nad vámi se vznáší silnější démon ohnivého řádu. Vypadá jako rohatý kentaur s koženými křídly a narudlou tvrdou kůží. Opět napíná luk jehož tětiva hoří aby vás opět vyrušil. Jarek Váš démonický taneček pokračuje. I když sis byl jist že tvé plamenné dílo bylo velkolepé, znovu ti bylo dokázáno že ještě nejsi natolik sloučený a zkušený k ovládání temnoty svého démona. I když tvé naprosté zmizení mělo úspěch- což připisuješ zdejší temnotě a hloubce zdejších stínů které ti v takové akci vždy velmi pomůžou. Chvíli sám nevidíš co se odehrává za černými plameny. Démon sebou viditelně v zmítá a vydává prapodivné skřeky co tě bodají hluboko v uších. pak uvidíš jak tvé plameny prořízne žlutavý záblesk. Stejný Prořízne a zlikviduje i plameny kolem hlavy démona. Ale potěší tě že tvůj útok aspoň trochu splnil účel. Démonovo levé oko se v žáru rozteklo, nějakým zázrakem si to pravé udržel zdravé i když se ti zdá že už nemá takový jas jako před tím. Celkově má hlavu na některých místech vypálenou do masa a na jednom kousku vidíš průsvítat lebku. Holčička to odnesla mnohem hůře. Z jejího těla vznikla ožahlá směs svalů, spáleného masa a visících provazců tkání. Rozhodně nepřipomíná nic co by mohlo žít. bezvládně padne před démona, ale je s podivem že energetické otěže mezi nimi stále fungují. Démon zařve a jeho obří hlava se snese k cukající se 'skoro' mrtvolce. Rozevře mohutné čelisti a začne svou jezdkyni pojídat. Což vůbec není dobře. Vidíš jak se rány na jeho těle začnou zacelovat i když oko se už neobjeví a jeho kůže a celkový energetický zjev dostává jinou podobu. To že vstřebal i umění té dívky ti dá okamžitě vědět tím když se v jeho čelistech začne zhmotňovat blesk. A není jeden, ale rozvětvený, uhnout mu bude skutečné umění. (hoď si procenta na úspěch) Pro všechny v Bordeaux krom nového přívalu démonů se na scéně vynořila hrůzostrašná sekta kde ve středu vyzařuje démon jak se patří-Muerte. Jejich přítomnost vám stěžuje souboj ještě víc. (hoďte si procenta jak moc vás Muertova přítomnost ovlivní). Což znamená že šance Organizace se rapidně snížily. Ovšem trochu vás potěší (démony též- bude toho víc na trhání) když mezi domky začnou skřípat kola vojenských džípů. Po chvíli přibývá do stereotypu černých a rudých bytostí i zeleně odění žoldáci (počtem kolem 250) Pokud bduete provádět nějaká kouzla či něco spešl krom obyčejných útoků vždy si naúspěch a zásah hodně další procenta. Fatzke Muerte pokud se vrhnete do boje hodně si procentovkou a desetistěnkou. Deseti- stanový počet po kterých budete žoldáky zabíjet (popis záleží čistě na vás) procenta jak moc vás bude souboj vyčerpávat. |
| |
| Bordeaux Rozesměji se smíchy, když všude okolo sebe ucítím ty různě mocné vyzvánění síly. Je to.....něco jako démon.....možná i víc (46%), jeho síla je značná. Ovšem to je opravdu to poslední co mne teď zajímá. Opět pohlédnu na svého protivníka a málem vyprsknu smíchy. Směji se jako blázen, když se koule temnoty rozrazí a já uvidím dokonání svého díla. Řehtám se jak vidím zbytky z masa, chrupavek a kostí. NEboli to co zbylo z té holčičky. Svírám svou katanu pevně, ale vím že se něco muselo stát. Ten obrovský démon vypadá určitě méňě poškozeně než ta holka. Jedno jeho oko je sice navždy poškozeno.....ale...coto ?! Ten démon a jeho jezdec....jsou propojeny.....aha už to chápu. Nic nedělám když démon požírá mrtvolu té malé holky. JEn se dívám a dál se usmívám. Užívám si tu tekoucí krev. Zbytky masa jenž dopadají na zem. Mlaskání čelisti toho démona ! CHci vidět víc ! Musím vidět jeho hlavu napíchnutou na svém meči ! Nezajímá mne jak slabé mé útoky zřejmě byly. CHcí vidět a slyšet víc bolesti a agónie ! A pak se stane to co jsem nečekal. Démon otevře své ústa a cítím jak se mu v nich shromažďuje moc. Tohle bude mocné kouzlo. Určitě mne to zabije. Možná to dokonce uvolní mého démonického společníka z mého těla ! Hehehehe ! Jak to vypadá démone, budeš nakonec přeci jen volný ! Zavolám do svého nitra a uslyším jak se démon zachechtá. Jo jasně. A pak si zřejmě budu muset hledat nového blázna jako jsi ty co ? Zapomeň nato, dělej co chceš. Úsměv se mi rozšíří ještě více. Čekám až se střela nabije naplno a pak se odrazím (25%) pryč od blesků. Ale i když mne trefí neminím umřít bez řádného rozloučení. Opět zahalím démonovu tvář do plamenů a pak jen čekám, jest-li mne střela zasáhne. |
| |
| Benátky Tygr sebou trhne při tvém prvním slově a zmateně se rozhlíží. pak utkví pohledem na tobě a vycení zuby. Tak to nebývá moc časté že by nám někdo rozuměl, ale to tě před ničím nechrání. Dáš mi tu kýtu dobrovolně? nebo si jí mám vzít sám i s kusem tvé ruky? zvedne hlavu a začne čenichat a slintat. Zrzek s mocným předkusem vypadá že tvá slova zchlamstnul, ale ostraha začíná trochu nervózně přešlapovat a rozhodně si o tvém rozumu nemyslí nic dobrého. Bob (nebo jak se jmenoval) si dá spokojeně ruce za hlavu a prohlásí. Jo slyšel jsem o tom, ale je to pěkná blbost. Spíš se tím člověk snaží utěšit sám sebe. pro zvíře je nejdůležitější co cítí z tebe samotného a né z tónu tvého hlasu. ten totiž umíme ovládat aby klamal, na rozdíl od svého těla co mluví za nás. Dáš mu to maso? je docela starý a nemyslím si že by si zasloužil takové týrání. i když to co prohlásil tygr se s jeho názorem moc neschoduje. |
| |
| Kašperk Šelma by se mohla vyhnout jedině že by nějak protáhla či zabrzdila svůj pád, ale to rozhodně nemá v úmyslu. A tak sleduješ jak se do její lebky noří tvůj meč, ale něco ti tu nehraje. Necítíš náraz a nevidíš krev, ani to jak meč protíná skořápku lebky. Jako by jsi protnula vzduch. Šelma natahuje jednu z pracek ve snaze po tobě chňapnout a docela tě vyděsí že na rozdíl od tvého útoku ten její vychází a působí na tvé fyzické tělo. Jen roztrhla tvou halenku, dál nestihla v tom rychlém tempu dosáhnout. Ale přece jen je to děsivé. Nedivíš se tomu duchovi že jí nemohl chytit. Tohle je opravdu nebezpečná potvůrka. Ladně doskočí a dalším dlouhým skokem prchá pryč. Je velmi rychlá (i z upířího hlediska) Kolem tebe prosviští pan Soth a zmizí ve tmě. Má paní! Jste v pořádku? Erik k tobě spěchá a jeho ustaranost z něho doslova sálá. Na koncích jeho prstů vidíš stopy podivné krve těch šelem, přesto se jeho nehty nezdají tak dlouhé aby způsobily něco více než škrábaneček. Když jej teď vidíš ve tmě- při slabém svitu pochodní co skončili na zemi působí na tebe taky jako taková šelma. Přes pravé rameno skoro až k pupku se mu táhne docela hluboký šrám a jeden mělký má i na obličeji. Z hlediska ženy musíš přiznat že to jeho kráse a 'šelmosti' přidává ještě více, stejně jako poměrně krásné vypracované tělo (né však stupeň Schwarzenegger). Vlasy má divoce rozcuchané a oblečení potrhané. V dálce uvidíš obrys Mina jak se potácí směrem k vám. Co tě uchvacuje je že tři z koček svázal do kazalce a nyní se mu houpou bezmocně na ramenou (jsou v bezvědomí ,ale né mrtvé) růžové jazyky vyplazené. Odpusťte mi ten rozruch paní, nějak jsem je zapomněl nakrmit a tak si to chtěli vynahradit na mě. I když si zachovává nic neříkající tvář, ošklivě natržená levá noha ho zradí a trochu poklesne. Opravdu nevypadá moc dobře, ale drží se statečně (na sobě má tak 3 čtyři vážnější rány, zbytek - pokud jsou nějaké další zakrývají chlupy). Erik je v mžiku u něho aby ho podepřel. nezdá se ti že by mu mohl být nějak nápomocný, ale zdá se že mu jeho opora pomáhá. Kolem Erika a celého Kašperku je ještě mnoho velkých záhad. Kolik podobných mazlíčků asi nyní vlastníš? |
| |
| Bordeaux- v rožku Nejen že je to z něho cejtit jako sviň,, ale ten vzorek tomu odpovídá a řekl bych že už si toho Fatzke taky všiml pokud by někdo tušil že tu jsem viděl by mě, ale momentálně jsem rozpoložen (částečně i rozložen) tak že se ukazuji jen těm kteří chci aby mě viděli. jako je například Fatzke. krčí se na střeše jako velký černý šváb, ale podle tamté reakce bych tipl žes už svého brášku poznal že? I já bych se asi do hry vložit měl....Myslím...Aleť....nemám jen pozorovati? nechám se od něho vidět - pod obvazy něco jako úsměv a zvednu jednu ruku abych zamával jeho směrem. Tak, jsem zvědav co uděláš nyní ,tohle je vážně scéna zábavná zavrtím se na své židličce, spokojeně přehodím nohu přes nohu a jsem ještě spokojenější zjištěním že můj čaj je akorát tak připraven vplout do mých rozkládajících se úst. Ívé je tam dole jako hvězda v temnotě. Jak rád bych jí opět mučil....hňácal...eh..učil....ale pokročila pokročila zamlaskám a usrknu čaje (aniž by byl obvaz z úst odstraněn) Když na scénu přichází Crossova přeměna a Muertův příchod nebezpečně se nakloním a židle začne i semnou sklouzávat po střeše dolů. Jsem natolik uchvácen že se stihnu zapřít až o okap, noha mě však zradí, vyloupne se z kloubu a pak následuje dutý náraz mého těla o dlaždice. Au chvilku se rozhlížím kam se co odkutulálelo. Šálek s čajníkem zůstal (narozdíl ode mě) v celku. Naštěstí jsem se rozložil jen na větší kusy a tak se začnu zase skládat dohromady. Když se ujistím že prozatím všechno drží na svém místě, zvednu svou stoličku a opět pokračuji v dýchánku, tentokrát v přízemí. Z bitvy na náměstí ke mě dolétne kus pahýlu nějakého démona. A tak zavěsím čajník svůj hůl a povečeřet se chystám. Tak Jareku! To bylo pěkné! Už se těším až si tě vezmu do parády. Takže přeži. Budu ti držet všech šest palců! Když se dívka na démonovi rozloží tiše si pro sebe zajuchám a párkrát plesknu. šikovnej. Ale kdyby sis nechal udělat tu ruku na víc, mohlo to mít ještě lepčejší. Když ohlodám ruku na kost ulomím jeden prst a začnu se s ním šťourat v zubech pod obvazy. Pak se na ruku napojím a s její pomocí k mím ústům doručím další plný šálek čaje. lahoda, ještě by to chtěla ty orgie jako probíhaly tu na začátku a v ráji bych se ocitl hnedle. I když....bych tam asi moc dlouho nepobyl. Svaťoučký světlo dvakrát dobře nepůsobí na pleť mou. |
| |
| soukromá zpráva od Tobiáš Cross pro Můj otec: Samael(boží jed): Bývalí Serafín(nejvyšší anděl), sadista a manipulátor který nasadil hned dvakrát Adamovi parohy, nejdřív mu přebral první ženu Lilith a pak v podobě hada zplodil Kaina s Evou(prostě šikulka) Při Luciferově vzpouře se přidal na jeho stranu a tak byl z nebe svržen do pekla, odtamtud ho pak Lucifer vykázal protože jeho sadistická povaha byla moc i na pekelné poměry. Máma: Jedna z dcer Lilith, démonická čarodejnice, která kvůli svým paktům se Samaelem nebyla nikým nijak zvlášť oblíbená, s největší pravděpodobností už jí někdo stihl urvat hlavu. |
| |
| Benátky - Zoo On to fakt sežral ten hlídač? No to je moc tenhle člověk. Ale je ještě lepší, že mi tygr rozumí! To je fakt super, ale taky hodně zvláštní, co se to se mnou děje. No, ale asi nebudu zkoušet jeho trpělivost a radši mu to dám. Po několika sekundách mu konečně hodím jeho vytoužené maso, a vydám se zpátky ke dveřím. Poté si s matkou a jejím přítelem prohlédneme zbytek zoo, a vyrazíme zpátky domů. Doma se najím, dám si sprchu a zapnu na chvíli notebook. Chvíli pobrouzdám na netu, ale jelikož se nic nového neděje, du se kouknout na nějaký film. Pustím si z venku k sobě pár koček, a nechám si je vlézt na klín. Potom už jen v klidu a v pohodě sleduju film, jím popcorn a hladím kočky. Druhý den ráno se vydám do školy. Už jsem si tak trochu zvykl na ty nové jevy kolem mne, ale pořád se musím hlídat, protože k nim občas promluvím a ostatní mě mají za blázna. Ve škole to byla nuda, ale nějak jsem ji přežil. Doma jsem se stavím pro věci na atletiku, a jdu na trénink. Tam dneska budeme běhat vytrvalostní běhy, moje nejhorší disciplíny. Moje únava po tréninku je taky podle toho znát - jsem unavný jako kotě. Cestu zvolím kratší, i když nebezpečnější a hnusnější. Něco mi ale říká, že teď bych se dokázal ubránit většině lidem. A tak si takhle cestuju tmavýma uličkama Benátek, a mám namířeno domů, kde si udělám oblíbenou instantní polévku. Hmm, už se těšim na něco horkého v žaludku ... |
| |
| Bordeaux S pečlivě promyšlenými pohyby jsem trhal na kousky všechny démony kteří se mi připletly pod ruku, až do okamžiku kdy mě oslovila Ívé. Budu tě chránit oznámil jsem hlasem bez jakýchkoliv emocí, i mě samotného mírně překvapilo jak cize zněl, ale nenechal jsem se tím ovlivnit a dál masakroval vše co se kolem nás pohnulo. V okamžiku kdy se Ívé pohnula a začala tvořit pentagram jsem od ní začal držet dál všechno co by se k ní chtělo přiblížit. Skupinu té hnijící obludy jsem zaregistroval ale nijak zvláště jsem se tím nenechal rozptylovat. Byli problém to ano, ale problém na který bylo stejné řešení jako na ostatní problémy. Zabít, rychle a pokud možno dřív než stihnou třeba jen zranit mě nebo nedej bože Ívé. Můj pěkně rozběhlý plán se mi pokusila překazit jakási ohnivá lůza. Kentauru podobná stvůra, která se vznášela kus mimo můj dosah a střílela po nás ohnivé šípy. Mortas Diablum zavrčel jsem na něj svou oblíbenou frázi abych změnil cíl jeho útoků na sebe. Jak se opovažuješ pozvednout svou zbraň proti mně? Nemáš žádnou úctu ke krvi která koluje v mích žilách pse? Měl by ses přede mnou plazit. Za tuhle tvou opovážlivost tě donutím sežrat tvé vlastní vnitřnosti. pomocí kouzla a své vůle jsem se snažil tu ohnivou příšeru držet v šachu a jen jsem doufal že síla kterou mám v tomto slabě vyvinutém těle bude dostatečná. Rozhodně jsem nechtěl plýtvat svou energií na jeho vymýcení zpět do pekla. Chtěl jsem ho jen udržet dokud Ívé nedokončí svou práci a já nevymyslím co s ním. (27%) |
| |
| Park Když mi dá kluk (konečně!) polštář vydávám se na dannou adresu - na nádraží. Cestou opatrně otvírám ony červené sáčky a nakukuji dovnitř, co v nich je. Takže, byl jsem v parku, pak v nemocnici, pak zase v parku a teď jedu na nádraží, co mají ty místa společného? Asi nic, ale to je jedno, aspoň se projedu a třeba zjistím něco nového a když ne tak nevadí... to co jsem dnes viděl mi stačilo na to abych měl nad čím několik dní přemýšlet... ale přeci jen, je to celkem zajímavé rád bych se o tom dozvěděl víc, hlavně o těch sáčcích... Myslím, že kdyby mě ten kluk v parku chtěl přinutit políbit mu botu tak ho asi zabiju ať si kdo chce myslí co chce. Jak tak jedu (velmi rychle) městem prohlížím si okolí a snažím se najít nádraží, přeci jen, ve městě jsem několik let nebyl. |
| |
| Irak "Vravel ste, že liečiteľov ale veľa nie je. Tam tak ľahký odchod asi nebude." Dokvaplo mi. "Šance na bežný život sa asi rapídne znížili." Nie nezaťažuje. Uvedomím si. Je to len dobré varovanie. Neviem, či byť rada, že to viem a že tak vyzerajú vyhliadky do mojej budúcnosti, ale asi je to lepšie, než do toho rovno spadnúť. "Napadne? Jak napadne? Dá sa tomu predísť alebo zbaviť sa toho? Ako si to vyberá? Koho áno a koho nie?" Pozorne počúvam jeho výklad o mágii. Pomaly sa k nám blíži Ahmed a je pomerne divný. Usmejem sa a čakám, kým dôjde až k nám. "Ahoj. Jak je?" "No, dobre na tom ešte nie som, ale už to dlho nepotrvá a budem vonku. Takže šéf sa nemusí báť. Ahmed, mohol by si po tom ísť za tým jeho kamarátom, čo nás poslal pôvodne? Chvíľu tu ešte budem." Vezmem si od neho kvety a všimnem si absenciu lístka. "To si nemusel. Onedlho budem späť a nebudeš sa ma vedieť zbaviť. Nie,ostaň. Aspoň si na chvíľu oddýchnem od tohto prostredia. Pán doktor, ospravedlníte nás? Ahmed ma po tom vezme nazad.Vďaka." Usmejem sa na doktora. Po chvíli sme sami v parku. "Tu, prosím, zastaň." Poviem Ahmedovi. Obloha je čistá. Sem tam mráčik. Vietor sem vanie teplý morský vzduch. Cítiť v ňom soľ. "Ako je v práci? Zúril šéf moc?" Viem si domyslieť, ako naštvaný bol, keď sa to dozvedel. "Snáď to aspoň fotky vyvážili." |
| |
| Benátky inteligence toho klučiny se silným předekusem asi nebude moc vysoká.Každopádně si viditelně oddechne když klec opouštíš. Spokojený je taky tygr který tě překvapí svou rychlou reakcí- chńapnutímn po mase. Nic na rozloučenou jsi neslyšel. A tak si můžeš udělat poznámku v hlavě že velké šelmy jsou opravdu velmi arogantní. V zoo jsi mohl zkusit mluvit ještě s další šelmovitou zvěří, ale rozum ti říkal aby jsi byl opatrný před svou matkou. Kdyby zjistila že ti šibe, hodně by jí to ranilo a snažila by se ti pomoct. Né že by tě šoupla do blázince to ne, ale asi by se uvolnila z povolání aby s tebou zůstávala doma a musel bys navštěvovat psychologa, podstupovat různé testy a řadu dalších nepříjemných věcí. ¨ S touto divnou schopností jako by ses odlučoval od normálního běžného života. Pravda, není zrovna normální slyšet co si mezi sebou říkají šelmy. Den uběhl velmi rychle a je tu další běžné ráno. Když otvíráš dveře při odchodu z domu - do školy uvidíš před nimi červený míček v jehož středu se prohání podivné jasné barvy. Když procházíš kolem (i pokud jej zkoumáš) vidíš jak se barvy rozvíří a v míči (který má průměr tak 15cm) se začne zhomtňovat malá bytůstka vílovitového řádu. Zelenavý mužík s motýlími křídli, špičatými uši a zvláštní svítivou kůži zlatavého odlesku se nalepí k vnitřní stěně koule až se mu rozplácne nos a zazubí se. Měla pravdu, vážně tu někdo takový je! pak si všimneš že se otáčí, v jeho pidi tváři (má výšku 8cm) zavládne bezdůvodný děs a dá své nožky do pohybu, aby rozjel míč kupředu.Dokonce i začne kmitat křídli a tak se stane že se míč začne vznášet do výše. Proč to ten uvnitř činí zjistíš o pár sekund později. Prve na tebe dopadne stín a pak tě k zemi srazí člověk. Člověk- velmi krásná žena. To že tě skolila svým rychlým skokem k zemi jí zatím moc nevzrušuje a hravě chňapne po míči co jí chtěl uniknout. Pak se k tobě skloní (momentálně jsi na zádech a ona na tobě- obkročmo) a čichne k tobě. Přiznávám že tentokrát jsi skoro unikl, ale to ti nedaruji. Samozřejmě že je to on. Copak mi ještě furt nevěříš? její drzost pokračuje (do doby co se necháš) oblízne ti tvář a dokonce ti prsty rozevírá jedno oko aby si jej mohla pořádně prohlédnout. Nejde o zvláštní pozdrav z cizorodé země, ale průzkum. Pak tě štípne do tváře, zmáčkne ti panty abys otevřel pusu a tak dále. Můžeš si jí tedy perfektně prohlídnout. nejen že je na ní něco podivně šelmího, ale energetický obrys jasně naznačuje že nejde o člověka, ale černou pumu. na sobě má korzet, rozevlátou černou sukni nad kolena a vysoké rudočerné glády.(takže si možná oddechneš že se při dopadu nezabodly do tvých slabin). Věkově vypadá na 20 let a více, ale její dětský hlas a chování docela matou.  |
| |
| Kanada Když nakoukneš (konečně) do váčků vidíš v každém z nich jaké si zvláštní předměty a k nim přirostlé prapodivné tvory. Od neidentifikovatelného třaslavého hnusu po malé bradavičnaté skřítky až k náramku do něhož je uvězněna miniaturní mořská pana. Pak je tu i průhledná tyrkysová kapka uvnitř které letá miniaturní bílý koník s křídly vážky. Co že to je? nemáš potuchy, ale cítíš že z toho uniká zvláštní moc a energie. Tak tedy nádraží. Pomineme-li zdlouhavou cestu dorazíš k místu téměř v přesně stanoveném čase (pár minut k dobru). Klíč co jsi od liščího chlapce dostal nese na štítku číslo 133. Když se poptáš není těžké se zorientovat a za krátko stojíš před schránkou. Co bude následovat? Další červená věc s divným obsahem? Klíč cvakne (pokud tedy schránku otvíráš) a schránka se otevře. je v ní naprostá tma i když jasné denní světlo a i to umělé osvětluje celou místnost. Jako by však do té schránky nemohlo proniknout. je to velmi divné, ale dnes už tě asi nic nepřekvapí. Přesto nadskočíš když se ze schránky ozve chroptící hlas Naval kufřík a padej |
| |
| Irák Už jsme vám to vysvětloval. povzdechne si i jeho trpělivost má asi své meze. Tím že vládneme Vyšší mocí přitahujeme negativum i pozitivum z nadpřirozeného světa. Ne, nedá se tomu vyhnout. Je to jako by jsme byly mucholapka a oni otravný hmyz. Ale můžete se naučit je buďto zalepit a usmrtit a nebo odrážet. Doktor tedy odejde a Ahmed zůstane. Nic neříká, ale na tvá přání a dotazy reaguje. Šéf to nějak vstřebal, sice chvilku vypadal jako natlakovaný papiňák, ale pak vychladl. Co se těch fotek týče...Víš, má kamera to nezachytila, jediný důkaz je na tom foťáku a popravdě jsme taky přesně neviděl co tam je. To jenom ty. nechci tím říct že by sis to vymyslela či vytvořila- vždyť jsi neměla kdy a fotky jsme šel okamžitě vyvolat, ale nikdo tomu nevěří. Lidé potřebují hmatatelný důkaz. je to smutná pravda. Skoro tě ten tvor zmrzačil a přizabil a nic z toho - krom jizev a vzpomínek mít nebudeš. Ale logicky má Ahmed pravdu, ta bytost se rozpustila, žádný důkaz pravdivosti těch fotek tedy není. Až se vrátíš šéf chce abys to upravila a místo tý obludy tam dala fotku nějakýho zvířete či mrtvol lidí, ale klidně to udělám za tebe i ten článek. Vůbec se tím teď nezatěžuj. těžko říct jestli on věří tomu cos vyfotila. Ale je asi jediný (krom doktora) kdo ti to musí věřit. Je to docela ironie. To co je skutečné se musí sfalšovat. Bývá tomu vždy naopak. Až ukončíte rozhovor (zmiňuji to v tomto příspěvku jinak bych na to zapomněla) a přiblížíte se zpět k nemocnici od recepce za vámi zamíří sestřička se zprávou že na tebe někdo čeká ve tvém pokoji. |
| |
| cesta do LA- Crow Což jsme mohla očekávat.... hlodám si ret v mysli samá nadávka a nálada na nic. Představuji si jak Haňťu osobně kopu do prdele a Kovickovi se tam pokouším nacpat obě nohy. Zasranci. Co to má k čewtu bejt? Chvilku s nim dřepim v autě, pak dostanem na letišti zprávu že mám jet sama. Připadám si jak robertek na hraní. Vypnout, zapnout postrčit-jen když je třeba Nic z tý otravný cesty si nevychutnávám. Snad akorát když můžu zbuzerovat ty blbce co mi chtějí prohledávat věci. Samozřejmě že ten strojek pípal oprávněně, ale ta cedulka která dává speciální oprávnění k nošení 'pípajících§¨věcí přece byla dost viditelně umístěna. Nebo možná ne, příště si jí píchnu do nosu jako pircing. A ani informace co obsahoval dopis s 'nyní' mojim úkolem mě nijak nepotěšil. Vždyť je to je ještě malej parchantík. Proč ho chtěj? Nějaký z důstojníků má chuť si zaprcat s malým klukem? Je to jejich věc, ale to nemůžou chtít někoho bližšího? Hold, hodnostářský zadky chtějí asi jen ten nejlepší přepych. Po cestě se do mě vypaří nejen krabička cigaret, ale i 4 prášky na uklidnění nervů a flaška vodky. Člověk má pak hned lepší náladu. Ovšem po tří hodinovém bloudění a brouzdání kdy jeho matka doma není a ani soused mi není schopen říct kde bych jej našla už začínám být docela zoufalá. Agresivní jsem normálně, ale tentokrát se začnu visírat i na obyčejné lidi. SEm tam si někoho chytnu za flígr a přimáčknu mu tu fotku k nosu. Nevěřila jsme že by to k něčemu bylo, ale nakonec mi přece jen někdo řekne že toho kluka poznává a viděl ho utíkat do parku. To už se slunce hrabe z nebe. "To sem ho nemohla potkat dřív?" tentokrát do prdelnatých smradlavých děr pošlu samotnýho boha. To že jsme na živu znamená že na mě taky pěkně z vysoka sere, jinak už by ze mě byla dávno škvarka na silnici. A pak už stačí jít za křikem. Podle čerstvosti krve hádám že má chlapec rád problémy a tuhle se jeden velký chystá. Ale jsme blízko. To by cítil i člověk bez rypáku. To co ovšem hošek pronásledoval se mi vůbec nelíbí. začichám a nakrčím nos. Vlkodlak? Tady? O tom mě taky někdo zapomněl informovat a problémy se zvětšují. Tím nemyslím ty strachy seroucí lidi, ale cajtíky. Kdyby věděli o co opravdu jde netvářili by se tak hrdinsky. Mysli mysli, tahle část mi ale nikdy moc nešla. Přeci jen se mi ale nápad v hlavě objeví. otočím se k nim čelem (případně je doženu jestli jsou předemnou) a vyžádám si jejich pozornost. "Tohle není vaše věc" začnu povýšeně a vyberu si někoho kdo vypadá jako hlavní hlavoun a ukážu na vizitku od PAMA. Vypadá důležitě a dává mi určitá pravidla, ale která přesně to na ní nestojí.(čehož nyní využívám) "Odbor pro nebezpečná a prchlá zvířata. Nečekám že jste o něčem takovém slyšely ale najděte si to na internetu při tom otevřu kryt na dýdžerydů a vyndám z něho pušku. "Když dovolíte pánové mám práci. Moc vám nedoporučuji být poblíž. Mám to pod kontrolou" a jdu k místu kde by měl být vlk a pes. Nedivila bych se kdyby tam byla i babička a červená Karkulka- dneska je všechno možný. Pokud nevyjde tato malá lež a cesta míru budu muset užít drastičtější metodu přesvědčování. |
| |
| Kašperk (Omluva, školu mi poněkud vlezla do čehokoliv co se snažím napsat, a chvilku mi potrvá než se do toho opět dostanu) Šelma si rozhodne, že je duch, a bez jakéhokoliv ostychu ignoruje můj pokus o to ji zkrotit mečem darovaným od Erika… Co?? Aaa?! Mírně zpanikařím, když mi šelma prolítá okolo obličeje, ale její drápy se moc duch-ovité nezdají, zvlášť po té co mi proříznou mou halenku. Ach jo, asi teďka chvilku už nebude vypadat tak dobře, ale to už šelma peláší pryč, sleduju utíkající šelmu, a pak mi pohled sklouzne na meč, a nechápavě na něj koukám, snažíce se pochopit, co se to @#!$& stalo, ale to už „ruší“ Erik s tím, zda jsem v pořádku. Jo.. Odpovím nepřítomně, zírajíce na meč. Neochráním ani sebe… jak chci ochránit ostatní…? Jo jo… Zareaguji na Minovu omluvu, a stále nepřítomně zírám na meč, připadajíce si jako nejneschopnější osoba na světě. |
| |
| V parku Nevypadá to dobře, John už skoro nevnímá, když po mě vyskočí tak se stihnu uhnout jen na poslední chvíli ale i tak mě ten jeho skok dostane na zem. Dopr... Teď jsem málem byl mrtvej... Co to tu vyvádím... Nedokážu mu pomoct... Jsem jen obyčejný sedmnáctiletý kluk... Tohle popírá realitu, nemám nejmenší naději že bych mu pomohl... Ale nemůžu to vzdát, nemůžu nechat kamaráda trpět! říkám si a postavím se na nohy které se lehce třesou, jo, doteď jsem fakt že by mě zabil prostě odmítal, ale teď si nejsem jist ničím. Pak se ale ozve zvuk značící že se blíží policie. Nemůžu je nechat Johna vidět, najít! To by mohlo dopadnout hrozně! A teď nemluví o tom že by ho zabili! To by od nich možná bylo ještě milosrdné! Podívám se na Johna... "Johne, jestli mě slyšíš, prosím, uteč, uteč dál do toho lesa, nebo tě najdou!" řeknu mu s naléhavostí v hlase, nevím jestli mě uslyší. Vím jen jedno, musím je zdržet... Pomalým krokem vycouvám a pak se rozběhnu dopředu. Ve tvářích jsem trochu bledý. Pak uslyším rozhovor... Nějaký muž odhání policii, pak mě ale něco zarazí... Přijde mi... Takový zvláštní... Ne, není to normální člověk... Už jen to jeho vystoupení... Něco v mé mysli mi říká že tenhle chlap je stejný jako já, že vidí ty věci... Že je jiný... Ale proč? Proč chce Johna najít? Proč chce jít sám? Musím to zjistit! Čekám dokud nepřijde blíž a pak se mu ukážu. "Co chcete?" řeknu k němu. Na sobě mám roztrhaný rondon a zbytek kuchařského oblečení, docela špatné na pohyb ale já jsem zvyklý takže mě to nijak neomezuje. Dívám se na něj pohledem který jasně říká že ho dál nepustím bez řádného vysvětlení. "Vy víte že to není nějaké zvíře... Že mám pravdu?" řeknu mu a ruce mám zatlé v pěst, fakt že s pěstmi proti zbrani, nic nezmůžu kdybych ho měl zastavit aby šel dál po Johnoi, nějak ignoruji... Musím Johna zachránit, pokud mu chce ublížit tak ho musím nějak zastavit... Je mi jedno jak! Prostě musím! pomyslím si a dívám se na něj a čekám co řekne, připraven na něj i zaútočit kdyby se ukázalo že chce Johnovi ublížit. |
| |
| Bordeaux... místo kde se mi začíná líbit... Let byl nudný téměř až k smrti nebýt potěšení ze samotného pohledu na můj nový výtvor zkažený svou vlastní nevinností a mým séměm. Ďábelská a ďábelsky krásná její jméno bude v mých řadách Morbidia. Stejně jako Kaelian který tvoří druhý nejsilnější článek sekty jsou mými nejbližšími pronásledovateli a nejvěrnějšími bojovníky stejně jako nejsilnějšími v mých řadách. Můj výstup z letadla je provázen opojným pocitem kdy cítím že mou vlastní sílu podporuje síla kterou mi dávají mí věrní ochotni zemřít jen pro mé potěšení. Na letištní ploše shlédnu nádherný začátek nové éry který tvoří padesát mužů a žen oděných v černých kápích a zavánějících démonickým pachem a sraženou krví. Nádherný pohled a ještě nádhernější představa toho že já jsem tím co je sem přivedlo. Je to opojný pocit ale zároveň je to shluk věrných kteří mi budou dodávat sílu. Budou sytit můj hněv a mou moc svými negativními emocemi a zkušenostmi které mne posunou o úroveň výš k tomu abych se jednoho dne mohl stát sám sobě pánem. Bez jakéhokoliv projevu vystoupím v doprovodu Morbidie z jedné strany a Kaeliana z druhé strany a sleduji masovou úklonu předtím než se vydá pochod smrti směrem k náměstí kde k mému překvapení roste má vůle i moc spolu s dalšími padesáti věřícími jež se ke mne přidávají. Zároveň na náměstí shlédnu úžasný obraz toho co to znamená válka. Shlédnu však i přes silný pach jen pramálo protivníků a většinu tvoří vyvolaní poskoci kteří jsou zde jen aby zemřeli pro svého pána. Fatzke by si však mou věrnost neměl vykládat lehkovážně jelikož já nebudu jen další z jeho psů ale chci abych se stal něčím víc než už jsem. Chlapík který odráží útoky démonů mne zarazí nejvíce jelikož z dostatečné vzdálenosti je cítit stejně jako Fatzke což mne trochu překvapuje ale alespoň bude zábava pokud jde o tohle. Ale mám lepší cíl... jakýsi mladíček bránící jakousi dívku která smrdí jako by sestoupila z míst kam bych ji rád zase odeslal... nebešťani... Odfrknu si a otáčím se na sektu která se stihla seřadit a přistupuje ke mne další očividně podle silného pachu bolesti a zmrzačenému tělu jeden ze silnějších který se mi představí jako Iluminatus. Přykývnu na jeho představení i pokoru a zdvihnu ruce svého retardovaného hostitele nad hlavu: "Věrní nastává čas vaší první zkoušky... nebojte se obětovat svou krev a pocítit bolest jelikož bude sloužit naší věci... připravte vyvolávací rituál a popusťte uzdu mým dětem... dětem bolesti... nemrtvým kteří nikdy nedojdou pokoje... přivolejte ghouly..." jakmile dokončím svůj proslov vidím jak se mí věrní rozestupují do skupinek po pěti a každá skupinka společnými silami a krví na zemi tvoří obrazce rodu Melchiah které zaříkáváním započnou stabilní přenos mých dětí z pekelné sféry. Morbidia jako bojovnice po mém boku zmutuje během chvíle v bytost nevýslovné krásy a plna bolesti a ochoty ji rozsévat. Zatímco Iluminatus a Kaelian se věnují obřadům u obrazců ovšem nyní již posíleni mými věrnými a mnou samotným aby mohli nabýt své skutečné podoby jako akolity bolesti...  Jejich zrůdnost při bolestivé proměně je však nicotná ve srovnání se zrůdnou a nebezpečnou krásou Morbidie...  Její charakteristické rysy spojující ji samotnou s mou osobou jsou vcelku jednoznačné ale nyní již nejsem sám a mám jezdkyni pokud se tomu tak dá říci. Nerozmýšlím se a zevnitř trhám zohavené retardované tělo které se pod rouškou kouře a zápachu pálícího se masa rozletí po okolí a z něj se vydere na povrch mé skutečné já které se dá velikostně srovnat s dodávkou. Jakmile vše běží dle plánu nehledíc na reakce ostatních jen očekávám nasednutí jezdkyně jež mi bude podporou v boji jako posila ze sedla. Její hbitost ji umožní dostat se na můj hřbet obehnaný bodci z kostí velmi rychle a její schopnost ovládat řetězy jako své končetiny je jí k užitku v tom že nepotřebuje zbraň ani ono zmiňované sedlo. Jako kůň se vzepnu na ocase a s bestiálním zařváním zatímco jsem narovnaný a jsem výškově srovnatelný s kabinou kamionu zaburácím než se opřu končetinami o zem a za doprovodu toho že náměstíčko devastuji svým odrážením po končetinách kdy není ušetřeno dláždění se vrhám vstříc onomu chlapci. Pokud si mne všimne včas vidí kolos ztrácející se lehce v oparu kouře který způsobuje jeho rychlý pohyb. Pohyb připomíná plazení hada ale je doprovázen a zrychlen odrážením po čtyřech silných končetinách tvořených z všemožně uspořádaných lidských těl z nichž většina stále naříká. Morbidia již na mém hřbetu roztáčí řetěz s velkým řeznickým hákem na konci a malými bodci po celé délce. Můj akt je však pozdržen tím že se nám do boje přimíchá další faktor... lidé... Má pozornost je tedy odvedena jiným směrem a mladíček zůstane ušetřen mého hněvu... prozatím... Stejně jako k mladíkovi se rozbíhám nebo spíše rozlézám vší silou se odrážejíc silnými končetinami od země vstříc armádním hochům. Mé sjednocení s myslí mé poddané mi dovoluje jakousi symbiózu. Jako jezdec a kůň když se to tak vezme akorát navíc mentálně propojeni. Její svižný pohyb zápěstí uvádí znovu do chodu dlouhý těžký bojový řetěz zatímco se neváhám odrazit od země abych do davu vojáků doslova přistál načež jeden z pomalejších skončí rozdrcen mým masivním tělem. To co z něho zbylo roztahávám pod ocasem po okolí odkud se ponějaké chvíli pohybu vyvalí ostatky pteré spíše připomínají "cosi" co usnulo pod parním válcem. Většinově jde o jakousi kaši z níž čas od času při bližším zkoumání lze vyčíst o jakou část těla před tímto incidentem šlo. Má věrná jezdkyně Morbidia si podává dalšího z pěkné řádky vojáků kolem nás jedním švihnutím kdy je voják doslova pomalu omotáván řetězem který se kolem něj obtočí jako had předtím než se konec řetězu zastaví v jeho oční bulvě. K jeho smůle to pro něho není konec a je drcen ostnatým řetězem který se vůlí Morbidie stahuje a s hlasitým praskáním a řevem drtí orgány i končetiny onoho mužíčka... 10k - 2 97% |
| |
| LA Policajt chvillku zírá na ceduli a chvíli spolu mentálně bojujete, ale Revy vyhrává. Jak je libo madam, pospěšte si než sem pošlu odstřelovače dodá aby sám sobě zvýšil jistotu a neztratil tvář před svými muži. Pak na ně mávne a spořádaně odchází pryč. John se k odchodu vůbec nemá. Tím že jej prosíš si akorát vyprosíš obrovský smradlavý slintanec na rameno. Ale je poměrně pozitivní že tě bere jako svého druha. (dokud se s tebou nebude chtít začít prát a hrát). nebo je dost možné že lidský John pod tím kožichem ještě vládne špetkou své vůle. Když začne vrtět ocasem působí to velmi komicky. Nastraží uši k dění před vámi a hrdelně velmi temně zavrčí. Kdyby takhle nepřátelsky zavrčel na tebe asi by ve tvých kalhotách něco přibylo. Zatím ale zůstává po tvém boku. je to částečně zvíře takže možná intuitivně cítí že se mu snažíš pomoct. S podivem je jak je- i řez ta zranění najednou zase čilý. Buď tě klamal nebo mu tvá přítomnost dodává sil. Maximálně si můžeš stoupnout před něho- ale opravdu nehrozí že bys jej dokázal svým tělem zakrýt. A opravdu není moc příjemné když ti vlkodlak funí na záda. Kašperk Erik tě ještě několikrát opatrně osloví a pak (což moc nevnímá) něco krátce prohodí k Minovi. Vezme tě do náruče- je to poprvé co si můžeš vychutnat jeho plnou přítomnost a div ti při tom nevyskočí srdce z hrudi. Pokud bys dokázala milovat někoho živého tak je to právě tvůj podivný, úžasný sloužící. lehká hořkosladká vůně co vychází z jeho kůže dráždí tvůj nos a tvou ženskost až téměř do vzrušení. Jeho přítomnost a klidný rytmus jeho srdce i tebe naplňuje klidem a zahání možné obavy a méně cennost (pardon chtěla jsme užít jiného slova ale někam odplulo). Pokud se nevyškubneš někde cestou odnáší tě až do tvých komnat a ukládá na postel. Vůbec se při té dlouhé cestě nezadýchala nezadíval na tvé - teď velmi odhalené tělo. Což tě dost možná i lehce zarmoutí. Zůstává u tebe dokavať se 'neprobereš.' |
| |
| Irak Rozosmejem sa. Viem si predstaviť, ako očervenel a div, že sa mu z nosu a uší nezačalo dymiť, ako z parnej lokomotívy. Čo... "Brzdi. Čo je na mojom foťáku? Čo je na tých záberoch? Dostala som sem tvoje fotka, ale... Čo je na mojich? Máš ich vyvolané? Kde sú? Dones ich, ak môžeš. Chcem to vidieť." Ak nie inam, hodím ich na net a veľmi rýchlo nájdem niekoho z tej organizácie, čo spomínal doktor. "Skúsil si spraviť kontrolu pixelov, tieňov a... všetkého, čo ťa napadne? Po animácii by predsa ostala stopa. Bude lepšie, ak sa na to pozriem sama. Dá mi niekoho zo špecializáciou na animáciu?" Na fotky netreba. Ahmed sám je expert. "Buď tak dobrý. Zober ma nazad dnu a po tom to vybav. Ešte deň dva a som z tadeto vonku. A až dojednáš so šéfom, choď za tým jeho známym. Vďaka Ahmed. Cením si, že stojíš pri mne." Odtuším. Keď vojdeme dnu a sestra povie, že ma hore niekto čaká, trocha zblednem. "Dobre." Kto by ma len mohol čakať? Že by si po mňa došli? Tak skoro? Začína sa ma mierne zmocňovať strach. |
| |
| Kašperk Dostanu se z toho prakticky v momentě kdy se mne Erik dotkne. Respektive, v momentě kdy mne zvedne ze země. Pozvednu hlavu a koukám chvilinku na jeho tvář. Ne, Počkej. Ačkoliv se mi zrovna dvakrát nechce vzdálit se od Erikova těla, sklouznu z jeho držení, a obejmu ho, div neroním slzy, při čemž tlumeným hlasem povídám. Ta kočka… Utekla tam. Ukáži prstem do hlubin jeskynní, kam ona potvůrka opravdu utekla. Nemněli bychom jít po ní? A ještě… jak je můžu zkrotit? Zvednu hlavu a sleduju výraz v jeho tváři, a on v mé tváři může vyčíst, že doopravdy plánuji bojovat… nebo to alespoň zkusit. |
| |
| Přepadení Všechno je celkem normální, pokud se počítá nějaký zelený mužíček či co to je za normální. Tak to je moc. Myslel jsem, že už jsem viděl všechno, ale tohle? To je poprvé. No asi mě vždy v tom světě něco překvapí ... Jak to myslíš, někdo tak... Svůj dotaz bohužel nedokončím, jelikož na mě přistane nějaká asi dvacetiletá holka. Když zahlédnu její "botky", jsem rád že dopadla tak jak dopadla. Vypadá dost zvláštně, a je z ní cítit něco z šelmy. Na holku má docela sílu, ale její hlas mi říká, že je to teprve dítě, nebo má aspoň dětský hlásek. Když si konečně popovídají a ona si mě porhlédne jak no hodině biologie, zeptám se jí: Kdo jste a co pomě vy dva chcete, mám celkem na spěch... i když vlastně nevím ani kam. Sakra, mohla by ze mě slézt a to se jí očividně nechce. no tak jí trochu pomůžeme. Během její odpovědí si snažím uvolnit ruce. Mám je však tak nešťastně přilehlé, že jsem vůbec rád, že nejsou zlomené. No tak to uděláme tak, jak to dělají v těch akčních filmech. Ona mi sice sedí nepohodlně na břiše, zato mám ale úplně volné nohy. Ty rychle přitáhnu k její hlavě, a patami zachycenými za krk jí ze sebe shodím dolů. Ach, konečně volný, já ti dám dělat si ze mě křeslo ... Co nejrychleji se postavím, a by jí nenapadlo si na mě znovu sednout. Promiň že jsem tak hrubý, ale bylo pro mě značně nepříjemné a bolestivé, jak sis na mě dělala pohodlí. Mám ale pocit, že by si mi mohla vysvětlit, proč vidím to, co většina lidí ne. A taky to, proč rozumím tygrům, kočkám a jiným kočkovitým šelmám, a ony zase mě. To není normální, a to že jste tady také ne. Aspoň pro normálního člověka. Počkat, chci vůbec znát odpověď? Možná ani ne, k čemu mi to bude? Akorát zjistím, že jsem zrůda nebezpečná pro své okolí a udělají ze mě pokusného králíka či něco horšího. No, ale na to už je teď pozdě. Sakra! Že jsem si to neuvědomil dřív. Mohlo to být pohodlnější. Mohl jsem ji ignorovat a jít dál. |
| |
| Bordeaux Peklo a katastrofa do které se náměstí st Michel boří je neskutečné. A mi stále nemáme moc šancí i když přišel ten mladík s mečem ve svém těle. Tobiáš mi nejen rozuměl ale zabavil tu létající bestii a tak mám čas upevnit první z bodů pentagramu a první z kroků vysvěcení. Dokud bránu nezavřu, bude náš souboj k ničemu. Ale zdá se že si to tu pár démonů uvědomilo. Odporná atmosféra a mučivé výkřiky duší věřících Muerteho mě zastihnou u druhého bodu pentagramu. první se mi podařilo upevnit, ale tolik šoků za jeden den má duše příliš neudrží. Rozechvějí se mi kolena a má duše touží utéct do bezpečí. Srdce mi div nevyskočí z hrudi. Na druhou stranu přijde posila i na naší stranu. Žoldáci. Vždycky jsem je potichu obdivovala. jejich beznadějný souboj a beznadějné oběti. Co mě uchvátí je známá přítomnost mého učitele. Nemám čas jej hledat, spíš se zabývám dotěrnými démony co mě neustále vyrušují v obřadu, ale je zřejmé že je tu další silný. tohle bude dlouhá noc...Mistře což znamená že je naše situace o dost vážnější. Muerte pro doktora není protivníkem. někde ve stínech číhá ještě silnější édmon a to se mi vůbec nelíbí. Koutkem oka postřehnu Muerta slintajícího na Tobiáše. Nyní jsme ráda že je přeměněn do své nové podoby, možná by proti němu měl šanci, ale Muerte se vrhá mezi obyčejné lidi i se svou jezdkyní. Zbytečně jich tam umřou masy. A Tobiáš nemůže pomoci stejně jako já. Začínám být zoufalá. Tohle je asi má nejhorší bitva. Ještě mi tu chybí Proti organizace. Bohové, stujte při mě políbím svou zbraň a zažehnu kolem sebe ochranné světelné pole. Mělo by chvíli vydržet než upevním další bod. I když tvořit a držet bariéru najednou je pro mě velmi vyčerpávající. Začínám cítit svou nedokonalou slabost, kterou démoni téměř nemají. |
| |
| LA- červená Karkulka a vlk (ještě chybí babička) Jo jasně buzíku s vítězným úšklebkem mu zamávám na rozloučenou a zbraň si v ruce nechávám. nejsme tak blbá- lízt do vlkodlačí tlamy beze zbraně. Dojdu hlouběji do lesa a pak už vidím jak hledaného chlapce tak vlkodlaka. To chce skrýt svým tělem nebo co? velm isměšné...ale to že tu neleží v dvaceti kusech je hodně zajímavé. Nějak to nehcápu. Asi se ten vlkodlak dneska už nadlábl dost, nebo....a to se moc často nestává- se znají...a nebo jeho síla začla konečně působit a on si myslí že je to jeho druh. Do prdele! Má roztrhanou košili. To se ho ten vlkodlak dotkl? "Co chci? Ale, jen jsem si zašla do lesa na houby." Zvednu zbraň a zamířím na vlkodlaka. "Mam ho na mušce, pojď sem ke mě, nevím proč tě ještě nesežral, ale povaha tady těch potvor je nevyzpytatelná, takže tě může schlamstnout za chvíli- jako jednohubku." něco mi ale říká že se ten prcek z místa nehne. "Samozřejmě že to není 'nějaký zvíře.' Zvíře by si z tebou nehrálo a kouslo by tě hend nebo by zdrhlo. tenhle sráč tě bude trhat po kousíčkách a šklebit se ti při tom do ksichtu." |
| |
| V parku Nelíbí se mi, vůbec se mi její chování nelíbí. Kruci, co teď... John mě neposlouchá... Sakra, musím ji nějak zastavit, nenechám ji mu ublížit... pomyslím si a stále stojím před Johnem, jenže vzhledem k tomu že já nejsem největší postavy a on naopak je pořádný obr tak to asi moc nezafunguje. "Nepůjdu, to není nějaké zvíře, je to můj kamarád a já vás nenechám mu ublížit!" křiknu na ni. Nesmím to vzdát, musím ji prostě odlákat od Johna, doufám že se nebude pokoušet bojovat... Musí utéct, jinak taky může umřít... řeknu si. Zatnu pěsti. "Nikdo neublíží mým přátelům, nikdo!" řeknu rozhodnutě, nohy už se mi přestávají třást, najednou na mě působí ta žena víc nebezpečněji než John... Má zbraň, jestli po mě vystřelí, tak je asi po mě, jediná ná naděje je rychle se k ní dostat a pak ji nějak odzbrojit, to by neměl být už problém, je sice starší... Ale věřím že v přímém boji mám navrch... přemýšlím co asi udělat. Lehce pohnu nohou dopředu. "John už se jednou takhle přeměnil, ale zase se vrátil do normálu, nenechám vás mu ublížit!" zopakuji si a na chvíli se podívám na Johna, sotva na pár vteřin. Pak už se jen rozběhnu k ní, ruce připravené k ráně, roky karate se teď projevují, postoj mám celkem pevný a nevypadá to že bych měl strach, prostě konám, na okolnosti nehledím. Nejlepší bude klamná rána a pak prudce použít Železnou pěst... pomyslím si a jednu pěst opět sevřu a připravím k ráně, tahle rána když ji provede mistr tak dokáže snadno přelomit betonovou desku ani nemrknete, proto se jí říká Železná pěst. |
| |
| LA Spíš než na toho kluka koukám na pana vlkodlaka. Opravdu bych byla nerada kdyby se rozhodl dodržet to co říkám. Takhle blízko svému úkolu....bych byla pěkně naštvaná. Jako důkaz bych sice asi dotáhla jeho hlavu zabalenou v pytli, ale stejně. Taková škoda zbytečného času a námahy. I když žiju z akce a akce, horší než nuda je neúspěch- pro mě. "Máš snad v hlavě nasráno? To co ti slintá za krk je vlkodlak! Možná to byl tvůj kámoš, ale teď se trochu zvětšil a zachlupatil. Jestli si před tím něco ze své lidskosti uchoval možná už v něm teď převládá vlk." aspoň že mam univerzální náboje kde je směsice od každého trochu. Sice by čistě stříbrné kulky působili líp, ale ten vlkodlak vypadá ještě hodně neohrabaně. Takže bych ho mohla kilnout i jen obyčejným nábojem. To že se chlapec rozběhl ke mě mi dost usnadňuje práci. Skoro bych mu rozevřela svou náruč. Tvou ruku chňapnu a přimknu ti jí k tělu (při tom si tě tímto pohybem otočím zadkem k sobě) a v dalším prchavém okamžiku máš pna hrudi a přes své ruce ruku mou (přepokldáám že jsi vyžlák). Nejen že tě občas přiškrtím, ale ze tvého ramene si utvořím opěrátko pod svou zbraň abych na pana vlka stále mohla mířit. "Tak caparte a jestli nechceš abych mu ten náboj našila do hlavy půjdeš pěkně semnou. On se o sebe umí postarat." Když jsi u mě takhle blízko můžeš cítit chlast a cigarety a z mého držení těla poznat že jsem velmi zkušená ve své práci. Mé tělo je téměř z oceli a i když tak nevypadá je velmi silné- na ženu. (45%) |
| |
| Bordeaux Tobiáš Démon se zachechtá a divoce pohodí rohatou hlavou. Přesnost a rychlost se kterou hořící šípy střílí je téměř neskutečná. Asi nejsi tak silný když musíš využívat lidského těla. Takže nevím kdo z nás je tu větší pes. sám o sobě není příliš silný a nebezpečný. Nebezpečné je že se k němu nemůžeš dostat a co víc, stále tě otravují ti malí démoni. Takže se musíš stále bránit a nemáš moc času na útok. Tomu létajícímu kentaurovi je docela fuk jestli sejme tebe či své druhy. V okamžiku kdy na tebe dotírají dva obří pavouci, a tři ďáblíci na vás vystřelí šíp velmi zblízka. Ty kolem tebe to téměř okamžitě upálí. I když jsi byl jeho hlavním cílem ty podařilo se mu tě jen oblíznout. Tvé pravé rameno a bok ještě chvíli bolestivě plály než byl oheň uhašen. Popáleniny nevypadají pěkně a hojí se i s démoní regenerací velmi špatně (v některých místech ti to propálilo i kusy masa). Ívé se ti vytrácí z hlavy. Tvůj démon touží po smrti toho kentaura. Ten díky svému poslednímu útoku musel klesnout velmi nízko aby vás dokázal tak dobře trefit. Snaží se stoupat rychle vzhůru do bezpečí, ale je velmi pomalý. Když budeš mít štěstí můžeš ho chňapnout a stáhnout na zem kde bude on rozhodně oslabený. Muerte Tvá jezdkyně...ještě není příliš bezpečné tahat jí do takové vřavy. Přece jen k jejímu zrození došlo teprve nedávno a tak ještě plně neumí ovládat svou sílu. Přesto se snaží- i za cenu toho že zraní sama sebe. Mezi žoldáky jste rozpoutaly velké peklo. Jsou to slabí lidé, vycvičení k likvidaci nižších démonů. Na někoho jako jsi ty jim síly nestačí. Asi nepočítali s tím že si za cíl vybereš je, ale jednoho ze tří lovců. Přesto je obdivuhodné kolik jich funguje, kolik jich nebylo zasaženo tvým strachem a silou kterou ti propůjčují tvý věřící. Když jsme u tvých věřících, nemohli uposlechnout tvůj rozkaz. Mohou vyvolat ze země mrtvá těla abys jej mohl zapojit do svého těla, ale život jim darovat neumí. Popravdě ani ty. Zatím. Pokud ale stoupna síle tvbá tak i jejich, takže je možné že časem budou umět vyvolávat nemrtvé. Zatím ti jsou prospěšní hlavně jako štít- který kolem tebe tvoří ze svých modliteb a dále povzbuzují tvého krutého ducha. Pár nezkušených se vydalo po tvém boku vraždit žoldáky. Zbytek se rozestavěl kolem náměstí aby jejich modlitby působily na celou plochu tvého pohybu. Vraždění těch nebohým ubohých lidí tě těší, ale toužíš po skutečném boji. Tihle tě akorát tak lehce škrábnou nic víc. Jarek Střela se o tebe jen lehce otře. Do míst do kterých se trefila úplně prolítne elektrický proud a pět blízkých démonů je usmrceno. Můžeš děkovat bohům- nebo ďáblům za to že jsi v ten okamžik byl ve vzduchu. Tebe to akorát trochu popálilo a tvůj dopad nebyl tak ladný jak sis ho představoval. Co tě ale nepotěší je bodnutí v rameni. Moc dobře víš co to znamená, doktor Brus to taky předpokládal. Pravděpodobně se rána zase otevřela. I když je pojištěná a zafáčovaná cítíš jak ti z ní vytékají potůčky krve. (myslím že je to dokonce to rameno ruky v které držíváš meč). Kdy se to mohlo stát? Už po prvním úderu kdy jsi zbytečně ruku namáhal a zbytečně dlouho čelil netvorově tlapě. Tohle by ti mohlo hodně znepříjemnit situaci. I když bolest zatím není tak silná za pár sekund to může být horší a horší- až k nesnesení. A není moc potěšující že démon likviduje tvé černé plameny ještě rychleji než v dobách se svou jezdkyní. Prořízne je okamžitě stejným elektrickým nábojem mířícím na tebe.(2 X procenta. jednou na to zranění podruhé na úhyb) Pokud se k němu nedostaneš blíž nemáš šanci. Ívé Druhý bod je umístěn, ale držení toho světelného štítu kolem tě velmi unavilo. U třetího bodu jsou v blízkosti podzemní kytky. Tentokrát nemáš tedy čas na tvoření a bránění se zároveň. |
| |
| V parku Podcenil jsem ji... pomyslím si když se najednou octnu znehybněn... Kruci, kruci... pomyslím si opět. Nějak mi je celkem jedno co se děje, tenhle stisk je proti mému mistrovi ještě poměrně slabý, ale tuším že tohle není vše co umí... Dokázal bych ji přehodit... Ne, to nebudu riskovat... Musím nějak vyhodit její rovnováhu... Kopnout do kolene, to by mohlo zabrat... Ale zvládnu to v téhle poloze? Sakra, měl jsem víc trénovat tuhle situaci... Většinou se spoléhám na první ránu... přemýšlím. Její slova mě docela štvou. "Je zraněný, nenechám ho tady! Kdyby chtěl, už by mě zabil hned na začátku, John takový není!" řeknu. Kruci... řeknu si opět. "Proč mě vlastně chcete odvést, já se o sebe postarám, nejsem malé dítě... Žiju sám už několik let, dokážu se o sebe postarat..." řeknu opět. Musím to zkusit... Nevěřím že by se John nechal jen tak zastřelit, musí být přeci rychlý, je to vlkodlak, a ať je zraněný nebo je mladý, tak rychlejší než člověk je určitě a výstřelu by mohl uhnout, nebo aspoň tak aby ho nezasáhl na nějaké kritické místo... Když jí zraním nohu tak budu mít dost času Johna dostat odsud... řeknu si. Fajn... Zavřu oči a začnu trochu klidněji dýchat, nohama hýbat můžu, to je to co hlavně potřebuji... Pokud se o něco pokusí, nečekám a hned zaútočím, zatím však zůstávám v klidu... |
| |
| Irák Ale tohle jsou tvoje fotky. je to braný z tvýho foťáku, vždyť víš že jsme tam kamerou nedohlídl. povzdechne si. Já vím, nedělám to přece poprvé, ale i kdybys vyfotila ufony tak by se to do novin prostě dát nemohlo. Dnešní lidi tohle odsuzují. Kdyby se to zveřejnilo měla bys z toho jen problémy a prohlásili by tě za blázna. Opravdu - nerad to přiznávám ale tady neexistuje žádná cesta. neměl jsme to vůbec načínat. Zbytečně jsem tě rozrušil což by ti nemuselo dělat dobře. Kývne. Až se vrátíš šéf na tebe ze začátku bude mírnější takže budeš mít čas si to sama prostudovat. Třeba na něco přijdeš. ale v jeho hlase moc naděje nezaznívá. Radši bych byl abys toho nechala. Jsou to přece jenom fotky. Jsou ,ale kdyby si lidem dokázala že to bylo skutečné...má pravdu...nastala by panika, skandál....revoluce...Je správné se do toho tedy pouštět? Tohle přece sahá mnohem dál. tady už nejde jen o tvůj výdělek. Pak se s tebou rozloučí (případně ještě zodpoví nějaké dotazy- pokud tě ještě něco napadá) Když (za pomoci sestry) vjíždíš do svého pokoje dá ti do klína balíček co Ahmed zanechal na vrátnici. je to slíbený oběd od tvé přítelkyně. Ale na vrátnici ho asi moc nekoumali jinak by ti ho nedaly. Ze svého pokoje slyšíš nějaký rozčílený hlas- poznáváš v něm hlavní sestru. Co si to dovolujete? Tady se přece nekouří! Tohle je nemocnice! Pokud nehodláte dodržovat místní předpisy a pravidla tak zmizte a pak poněkud dětský zvídavý hlas který odpovídá. Blíže už ti zdělí Ívé. |
| |
| Irák- nemonice Jsem pravda ráda že jsme mohla zase navštívit nějaké zajímavé místo. I když mi dělal problém nosit zdejší oblečení....a popravdě mi to vydrželo jen na cestu z letadla a letiště. jak to někdo může nosit? připadá mi jako by mě to mělo udusit, navíc se v tom nemůžu skoro ani hýbat. Proto jsem měla problém dobít se do té nemocnice. Byl problém získat kontakt na jejího šéfa a vyslídit kam jí po tom incidentu uložili. To že je v péči doktora.....(nevim) mi dávalo čas se chvíli flákat než jsme se tam dostala. U něho byla v bezpečí. Ale nastanou okamžiky kdy se o ní bude muset starat někdo jiný a učit jí. A kdo jiný než někdo s podobně zaměřenou silou? Organizace se semnou opět moc nemazlila. dala mi dopis od doktora a pak letenku a tadá, Irák mě přivítal v plné kráse. V jejím pokoji mě čekalo čekání. A jelikož mám své zlozvyky nějak jsme si to neuvědomila a už jsme v puse držela cigaretu. Což se tu moc nezamlouvalo hlavní sestře. Pardon pardon. To byl omyl, jo jasně, hned típnu cigaretu a vyhodím si s tichým brbláním z okna. jestli někomu přistane na hlavě je mi jedno. Pak vycítím přítomnost paní Nashity a můj pohled je upřen ke dveřím. O okno vidíš opřenou 19 letou dívku. I když jsem mladá v očích mám krom dětské zvědavosti taky vepsáno - že jsme prožila spoustu nepříjemných okamžiků, které mě provádí celý život. Lehce opálenou kůži zdobí mnoho jizviček- které jsou též toho důkazem. Vypadám jako vystřižená z nějakého komixu či kombojky. Na hlavě černý klobouk, pod nim bohaté černé kudrnaté vlasy, kulatý obličej s téměř černým párem kukadel a tenkou linkou úst která se neustále lehce usmívá na krku stříbrný řetízek s křížem, dále bílá halenka zauzlená pod prsy a černé dlouhé kalhoty na koncích střapaté a vysoké kožené botky s přeskami do kterých jsou kalhoty zašťouchané. Asi moc nechápeš jak mi to může být pohodlné. Je docela divné že už nejsem zavřená ve vašem místním vězení. nejen za způsob svého oblíkání který je tu nepřípustný, ale i za těch pár mečů které se mi houpou u pasu- místo koltů. Zadívám se ti do očí a ty ze mě jasně cítíš že máme hodně společného a rozhodně nejsme obyčejným člověkem. Vítej Nashito, ráda tě poznávám místo přátelského potřesení ruky k tobě přiskočím a dětinsky tě začnu objímat- při tom dávám pozor abych tě nezmáčkla více než je nutné. Pak si klekn udo tvé výše- to že jsou tu ještě ty dvě sestry ignoruji. Páni, představovala jsem si tě úplně jinak, ale to je jedno. jak se vede? Slyšela jsme že tě za dva dny pustí. Musí být strašné takhle dlouho ležet v nemocnici, asi bych se ukousala k smrti. převezmu tvůj vozík a přijedu s tebou k tvému lůžku. pak tě (bez optávek) s možnou pomocí sester uložím na lůžko. Díky, můžete jít zamávám sestrám a dál mluvím jako by tu už ony nebyli. Jsem z Organizace. Slyšela jsem že tě už do našeho světa doktor zasvětil. Nesu od nich nabídku. Jelikož jsou naše síly podobné mám tě učit. Ale za to že vstoupíš do Organizace. Opravdu tu chceš strávit celé dva dny? mohla bych to urychlit. Čím dřív se začneš učit tím líp. Abys věděla jsme docela ráda, málo kdy potkám někoho s podobnou mocí jako mám sama. Hm? Co ty na to? opravdu nejsem tip co by tě nechal odpočívat. na svůj věk jsem velmi dětinská, jako bych své dětství prožívala trochu opožděně. |
| |
| LA Johnovi se moc nelíbí přítomnost té ženy. Vrčí a výhružně cvaká zuby, ale stále zůstává za Mika, jako by mu tohle místo plně vyhovovalo. V jednom okamžiku se přesune zpoza jeho zad k jeho boku. Což je pro vás oba velmi zvláštní úkaz. Jako by chtěl Mika opravdu bránit a chránit. Když se ale Mik rozhodne se s touto situací vypořádat a neuspěje vlkodlakovi se to vůbec nelíbí. Začne být ještě hlučnější a jeho pohyby začínají vypadat velmi nebezepčně. tělo má napjaté a připravené ke skoku, ale zdráhá se, protože Revy Crowa užívá jako dokonalý štít. Ovšem je o trochu vyšší a toho John využije. Rozhodne se zaútočit. Vytasí nebezpečné drápy a dvěma dlouhými skoky je u vás. Tím posledním se odrazí a letí. Díky svým zraněním si ale let špatně vypočítal, takže vás velmi pravděpodobně sejme oba. (popište se) Kašperk Erik tě opatrně pustí. Opravdu jste v pořádku? Vyslechne si tě a zavrtí hlavou. Soth se o to postará, nemějte obavy. Neměla by jste tu být, tohle je naše práce né vaše, omlouvám se že jste do toho byla zatažena, ale tady je velmi nebezpečno. Pokud si ale přejete tu šelmu pronásledovat.... v jeho posledních slovech zaznívala prosba, abys tak nečinila, ale vidíš že by tě musel poslechnout. Máte nějaké zkušenosti s léčením? Šmarja to přec není- Vrhne na Mina varovný pohled Myslím si že Minova zranění jsou poměrně vážná. je velmi chytrý. Aby ses cítila užitečně volí pro tebe důležitou práci která tě ale nemůže ohrozit na životě. Minotaurus jen tiše zamručí a loudá se za vámi dál. Benátky Překvapí tě že dívka se spíš nechá shodit. Jak jsi viděl je dostatečně obratná aby se ti vykroutila. Tvé nohy se jí ani nedotknou a opustí tvé tělo sama od sebe. Vezme míček do ruky a nechá ho zmenšit soustředěným pohledem do velikosti cvrnkací kuličky a tu si strčí do košíčku podprsenky. Poslouchá tě a pak nadšeně téměř vykřikne: No jasně chňapne tě za ruku a její velká ňadra se o tebe krátce opřou než tě silou svého tahu přiměje k pohybu. Musíš říct že je opravdu působivě exotická a jelikož jsi muž a ona nádherná žena- ideální žena...máš co dělat abys nezačal slintat. Chová se jako by byla tvou holkou, jelikož je trochu menší nakloní hlavu a opře se ti o rameno. Víš, netušila jsem co je to za vůni a tak jsem jí následovala a pak mi pár koček řeklo že tu jsi. Strašně krásně voníš. Bože! Ani nevíš jak se držím abych po tobě neskočila, jsi strašně sladkej. popravdě k tobě mnoho slečen a dam zatím takhle nemluvilo. Nejde o to že by se zdála být hezká jen tobě, ale mnozí muži které míjíte se za ní mlsně ohlíží. Přitahuje na sebe příliš pozornosti a nezdá se že by jí to vadilo.¨ Nechceš zajít do cukrárny? Miluju sladké nezdá se že by bylo jednoduché jí přimět k rozumu- moc rozumu totiž asi nepobrala ale jinak je velmi kouzelná a trochu...jednoduší. Rozhodně se tě ale bude držet jako klíště. takže dnes žádná škola. Leda že by ses jí zbavil. ovšem zbavit se někoho kdo by ti mohl umět odpovědět? |
| |
| LA "Něco-mu-udělat? Ty si vážně hodně omezenej co ptám se docela nevěřícně a povzdechnu si. Pak se skloním k tvému uchu až na sobě cítíš můj dech. "Tak hele smrádě. Já jen dostala úkol tě přivést živýho do PAMY- nepředpokládám že budeš vědět co to je, ale rozhodně je to pro tvý dobro. Pokud chceš vydržet na živu. A zatím mi to moc neulehčuješ. Jestli chceš aby tě sežralo něco horšího než on- a zaručuju ti že se kolem tebe teď ty bastardi budou množit jako krysy, tak máš poměrně smůlu. Protože neúspěch si nemůžu dovolit." Když se vlkodlak rozhodne k útoku- (opravdu jsem bláhově očekávala že mu na tom klukovi záleží, poznámka: nikdy nevěř vlkodlakům) nejsme na to dvakrát připravená. Vystřelit bych sice stihla, ale nic víc a jedna kulka- pokud by se mu nezakousla do mozku- by jej nezabila. Do píči Zanadávám způsobem který se rozhodně nehodí k dámám a rozhodnu se pro jiný manévr. Rychle pustím kluka a velmi brutálně ho odstrčím jak nejdál jsem schopna. Tvůj kamarád, to určitě. Běžně mě chtějí mí kámoši na talíři ještě se pokusím pustit pušku a vyndat nůž než mě ta kopice vlkodlačího masa pohřbí a rozcupuje. Rozhodně odsud neodejdu s prázdnou. |
| |
| popis 30let 170 cm váha 60Kg popisově jako v homepage (se vším všudy) i s tou 9 mm u pasu(obě dvě jsou béžový). Hnědý vlasy, dravčí žlutohnědý oči, osmahlejší hojně zjizvená kůže, oděv do barev tmavě modrý a hnědý. |
| |
| Irak Nádhera. Čakáte od niekoho, že vás podrží a on spraví opak. "Od kedy ti záleží na kresťanoch?" Uškrniem sa na Ahmeda. Nie, že by som bola ortodoxná, ale po pravde, kresťanstvo vadí aj mnohým kresťanom, tak prečo by sa o jeho nerušený pokojný život mal starať aj niekto z nás? Túto svoju stránku som zatiaľ moc na obdiv nevystavovala. Po pravde... Často sa mi zdá, že som viac ateista, než verím v Alláha. "O chvíľu bude čas na modlitbu.Vezmi ma prosím dnu." Ahmed ma vezme až k sestrám. "Dobre. Už sa v tom rýpať nebudem, ale sprav, čo som vravela. Článok treba dokončiť. S fotkami sa pohrám na laptope. Drž sa a ďakujem." Ahmed odíde a sestra ma vezme hore na izbu. Už pri hlase zdúpniem. Asi si po mňa fakt došli. Potom zbadám osobu, čo došla. Zábavné. Táto nemocnica má karneval? Následne sme úplne v izbe a od príchodu prvý raz zahliadnem svoj odraz v zrkadle. Zdúpniem...
"Čo do...?!" Všetka magická kamufláž,alebo, čo to do teraz spôsobovalo, že som sa podobala na otca,ktorého mám v papieroch, zmizla. Ruku vnorím do dlhých vlasov a pozriem na dievča predo mnou. V očiach plno otázok. Vypočujem si ju a nechám sa premiestniť. "Neviem... Ja... Priveľa sa toho udialo." |
| |
| Park Vůbec nevím o čem to mluví? Co to je PAMA? A co po mě sakra chtěj! Kruci tohle je na nic... řeknu si a chci už zaútočit ale vtom se po nás vrhne John. "Sakra..." řeknu a chci uskočit ale vtom si vlastně uvědomím že mě drží, ale najednou mě kamsi odhodí a sleduji jak pouští zbraň a tasí nejspíš nůž nebo co. Vidím jen Johna jak se po ní vrhá. Ne... Sakra, musím ho nějak znehybnit, nechci mu ublížit ale... pomyslím si a zatnu pěst. Postavím se a moc dlouho neváhám a rozběhnu se... Najednou se ale něco stane, jako bych prošel nějakou neviditelnou bariérou, okolo mého těla projde taková jakoby elektrická vlna a na mém čele se najednou objeví znak Démona. Vtom se moje kroky zrychlí a u Johna jsem rychleji než jsem předpokládal, kupodivu ale stihnu včas i udeřit. Praštím ho přímo do hlavy. Znak září rudým světlem a moje pěst je najednou... Nevím, cítím v ní mnohem větší sílu než normálně. Co se to stalo?! pomyslím si. Moje ruka má najednou sílu jako by byla z oceli a navíc rychlost ve které jsem do Johna vrazil by měl stačit abych ho odvalil z té ženy. "Musíme ho zkusit nějak omráčit!" křiknu na ni, hlas má trochu zvláštní podtón. Popravdě, netuším co se se mnou děje ale vím že těď se můžu Johnovi bránit, zatímco ona ho nějak omráčí, nebo naopak. Postavím se k ní a pěsti držím před sebou připravené na další ránu. |
| |
| Kašperk Ano… Naštěstí mě neškrábla. Neomlouvej se, přišla jsem z vlastní vůle, nebo snad ne? Usměju se na Erika, okouzlená jím, již od prvého okamžiku, od prvého spatření. Usměju se na Erika, okouzlená jím, již od prvého okamžiku, od prvého spatření. Vzpomenu si na Tuniku. …Ale jak ji tu můžeme nechat pobíhat? Ještě někoho zraní. Odpovím mu, šťastná že můžu být s Erikem, a rozhodně nechci ho opustit, takže přijmu svou roli léčitelky. No… Umím první pomoc, učila jsem se ji… ale už je to dlouho. Mírně pokrčím rameny Asi tady nikde nemáte obvazy, co můžu použít…? |
| |
| PRO NEAKTIVNÍ dávám vám lhůtu do pátku se ozvat. A pak se s vámi rozloučím. Toto platí pro tyto hráče: Kazuki, Fatzke, Atres, Dagon, Murak pro všechny nahlédněte do homepage |
| |
| Irák sestřičky jsou docela šokované takovým přístupem, ale ve všem vyhoví- i když velmi brblají a zmizí. V čemž má doktor asi taky prsty. Což znamená, že jestli tě tu nechal s Ívé o samotě je to dobré znamení a nemusíš se jí bát. I když je její rozjařenost a to že je skoro jako ty úžasné, cítíš únavu. Dneska toho na tebe bylo moc, moc informací a moc věcí které tvůj mozek ještě úplně nechce brát a nechápe. Jít s ní? nejít s ní? Vyhnat jí? Pokud ale řekla že tě může učit....že je vaše síla podobná...kolik takových ve světě existuje? Můžeš zahodit takovou jedinečnou šanci kvůli své slabosti? nevypadá to že by to dělala jen kvůli tomu že jde o rozkaz. je na ní vidět že se na to těší a bude jí to bavit. LA Revy má na krátký okamžik vyražený dech Johnovo obří vahou která jí přímáčkne k zemi. Dost dobře netušíš jestli ti při dopadu otevřel břicho nebo jen zpřelámal pár žeber. Ale bolí to, hodně to bolí. není to nejhorší bolest co jsi v životě cítila a tak ještě tvé tělo funguje. Bohužel né jak bys chtěl. Nepovede se ti vylovit nůž, ale něco zajímavějšího. Matně si vzpomínáš že ti to Haňta s úsměvem dal do kapsy. Asi tušil že to budeš potřebovat. je to velmi silný paralizér. I když bys radši vlkodlaka rozkuchala, je to lepší než nic. Problém ale je, že John ti úspěšně drtí ruku kterou bys jej mohla vytáhnout z kapsy. Nebo se možná po cestě zahákl. Třeba o pojistku granátu nebo něco takového.... Cítíš jak ti drápy protrhávají kůži a jeho tesáky míří k tvému krku. Poslední okamžiky? Dost možná, hloupá smrt... pak ale John přestane. Cítíš jak se jeho těle zachvěje bolestí a stáhne se z tebe. Chvilku šokovaně ležíš na zemi než vidíš že si Johnovu pozornost vyžádal Mik. Což znamená šanci k útoku. I když s tou ošklivou ránou na břiše a pravé ruce to půjde pomalu (jen povrchové ,ale velmi hluboké+1 zlomené žebro) John se na tebe Miku ublíženě podívá a pak zavrčí. Jeho poslední trpělivost a lidskost jako by odešla pryč. V těch očích už není nic z Johna. Rozzuřil jsi jej, a nyní se staneš kořistí i ty. Několikrát cvakne tesáky tvým směrem až na tebe přiletí jedna ze slin a naježí hřbet. Pak kolem tebe začne kroužit. Možná si vzpomeneš co Revy říkala o tom že si rád hraje a trápí své oběti. teď to tak vypadá. Bude s tebou tančit smrtelně nebezpečný tanec a jediné klopýtnutí či zrušení kontaktu vašich očí odstartuje jeho útok. A i když v tobě povstalo něco- vůbec ne lidského cítíš že by ses mu neubránil a maximálně ho trochu pochroumal. Před tebou je čistokrevný vlkodlak. nezná bolest, ani strach či přátelství jen křik svých umírajících obětí. Těžko říct jak je na tom ta žena. Vypadá skoro jako mrtvá. Jen tam tak leží a pak ti výhled zakryl vlkodlačí tělo. Zemřela? Dost možná.....A poslední její čin byl ten že tě zachránila...Divné že? nakonec tě zabije tvůj přítel. |
| |
| Irák Začnu mávat rukama v gestech omluvy. Jsme pěkně nevychovaná co? Ležíš tu na lůžku ,chceš odpočívat a pak přilítne nějaká holka jako já a cpe do tebe další salvu informací. Promiň, já jen že cesta byla dlouhá a trochu mi z toho asi hráblo široce se usměji. Jelikož nejsem tvor co by mohl zůstat chvíli na jednom místě chvilku stojím, pak sedím a chvíli ťapu sem a tam. Vim že jsi unavená. samozřejmě že jsi unavená, kdo by nebyl....Uděláme domluvu. Přijdu zítra...apsoň si prohlídnu Irák v nočních časech. Slyšela jsme že je to tu docela nebezpečné. Miluju nebezpečí. Mohla bys mi doporučit nějaké místo? Například bar kde se schází gangsteři a tak? Ne, pardon....Já si jej najdu sama. Tak zastavím se a usednu k tobě na lůžko. Rozvernost náhle pohasíná a na mé rozjařené tváři se objevuje docela vážný výraz. Odpočívej, čeká tě dlouhá a namáhavá cesta před svá ústa si přiblížím svou dlaň a fouknu do ní- jako bych snad chtěla sfouknout něco co na ní leželo. A opravdu na ní něco bylo. Zářící stříbřitý prášek. Nyní zvolna dopadá na tvé tělo a jakéhokoliv kousku se dotkne tak přináší úlevu a zvláštní klid. Myšlenky odplouvají stranou a nechají tvou mysl čistou a připravenou na zasloužený odpočinek. Stačí jen zavřít oči. Rozloučím se se srdnatým úsměvem a vyjdu ven. Nemířím do města jak jsem říkala, ale zůstávám za dveřmi. Dnešní večer já rozhodně odpočívat nebudu. |
| |
| Kašperk Erik něco tiše zabrblá- což v jeho podání působí docela roztomile a dokonce krátce vzpurně našpulí rty. Nemějte obavy, Soth se o ní postará. Tady dole se akorát může stát že jí sežere něco většího....To že vás napadla bude pro něho jen další důvod aby byl úspěšný. Opravdu se za něj i za Mina moc omlouvám má paní. rozhodně tu není nejlepší světlo na ošetřování ran a tak se odeberete do místnosti z které kočky utekly. Erik se pokoušel Mina podpírat do doby než mu minotaurus začal vyhrožovat že ho nakopne (jeho kopytem by to opravdu bolelo) ale místo toho přijal jinou pomoc-předal Erikovi své břímě- spící kočky. Jejich povahy tě velmi ohromují a konečně se tajemství kolem Erika trochu projasnilo. Už aspoň víš jaký druh povahy má v takových to situacích a že je velmi obětaví. Docela sis oddechla když byli zase v kleci a minotaurus jí za nimi zaklapl. Několikrát se pokoušel domluvit tvrdohlavému Erikovi že se to zahojí samo, ale Erik byl neústupný. (pokud jsi neudala jiný rozkaz) vyšly jste z katakomb do předsálí kde se mručící minotaurus nejistě usadil (po tvém osobním svolení) do bytelné železné židle a čekal. Jistě že máme, pokud mě omluvíte ihned dojdu a připravím vše potřebné |
| |
| Bordeaux Skočím....blesk mne nsáleduje. Nohy se odlepí od země. Žlutá sršící energie do mne nevrazí plně, ale jen sežehne část mého těla. GAAAH ! Zakřičí můj vnitřní démon bolestí. Vydrž to ! Zavolám na něj v mysli. O mně se nestarej ! Je to spíš celé to okolí co mne mate ! Démoni, nadpřirozené bytosti.....je toho prostě moc ! Více už k tomu neřeknu. Vím jak je "Odkaz" náchylný k těmto věcem. Proto mne tehdá překvapil ten démon v benzínce, jenž mne naprosto překvapil, jak svým útokem tak i svou schopností bojovat. Málem jsem přitom přišel o ruku.To byl den kdy mne organizace přijala mezi své..........dala mi naději hledat odpovědi nato kdo jsem.....zato jim toho dlužím hodně. Dlužím jim minimálně své úsilí. Víš Odkaze, pokaždé když jsme bojovali bojovali jsme i mezi sebou uvnitř mne. Můj vnitřní démon mlčí, ale naše spojené vědomí mi ukazuje co má na srdci. Vím že když zemřu ty budeš žít dál ? Takže proč se vůbec snažíš celé ta léta o mou záchranu ? Démon dále mlčí. Už mu chci položit další otázku když mne přeruší jeho smích. Není to výsměch, ale upřímný smích. Kdybych tě nechal umřít na kom bych si vyléval svou zlost co ? V duchu se zasměji. Jsem rád že je tu Odkaz se mnou. Nevím o lepším parťákovi. Ale teď tu je možná nepřítel, kterého nezvládnu ani já Odkaze. CO tedy uděláme ? Ticho. Opět myšlenky mi prozradí co chce Odkaz navrhnout. Cítím to naše pouto. Pouto démona a člověka. Duše šedé barvy. Ani temný, ani světlý. To jsme mi dva. Spojení Odkazu a popela ! Otevřu oči. Bolest na hrudi mne vezme zpět do reality. Stále jsem ve vzduchu a sleduji jak černý oheň zahalil démonického protivníka. Bolest v rameni mi připopomene mé nedávné zranění ramene. Zatnu zuby. Otočím se ve vzduchu a opět dopadnu na nohy. Stehy jenž držely ránu uzavřenou se přetrhají a cítím jak se svaly a maso opět odděluje a ven se valí krev. Krev je stále příjemnější než hnís a jed. Ale rána.....sakra ! Bolest jenž mi vystřelí z ramene mne málem omráčí (98%). Svaly nejsou zdaleka tak zhojené jak jsem předpokládal. Vzhlédnu na démona jenž se zbaví plamenů další mocnou sřelou elektřiny. Nemá cenu se jí vyhýbat nebo blokovat. Tohle je hra démonů ? Dobrá tak ji budeme hrát jako démon. Jedno oko se mi změní barvou i zorničkou. Bělmo dostane barvu černé, zornička zmizí úplně, a čočka dostane barvu rudé. Zvednu levou ruku a spojím ji v pěst. Změním se v černou mlhu stínu. (21%) Pokud se střle vyhnu zjevím se za dém.onem s mečem Odkaz v levé ruce a vyšlu proti němu další seknutí černé vlny. (72%) Pokud se mi to nepodaří následky nachám na PJ. |
| |
| Irak: Pohľadom ešte sledujem miznúce sestry. V duchu poďakujem doktorovi a otočím sa späť k Ívé. Mala by som to prijať. "Nie, neospravedlňujte sa. Ja len...som naozaj unavená a momentálne so mnou moc reči asi nebude." Ospravedlňujúco sa na ňu zahľadím. Mojim slovám nasadí korunku neovládateľné zívanie. "V okolí by mal byť hotel. Mohli by sme si pohovoriť ráno?" "Nečakajte nič moc. Toto nie je miesto, lepšie povedané kultúra, v ktorej by po zotmení ženy chodili von samé. Silne Vám to neodporúčam." Viem aj prečo, skrátka mám nutkanie jej vykať. Nepoznám ju, chce ma učiť asi aj "zamestnať"... Čiže je to viac, než samozrejme. "Určite si odpočiniem." Usmejem sa na ňu. Nemám v úmysle nič iné. Ale čo s prácou, šéfom, Ahmedom... "Mohli by ste mi pred odchodom ešte podať papier a pero? Vďaka a majte sa pekne." Vezmem si od nej papier. Pak na mňa fúkne prášok. "Vďaka." Možno to sama ešte neviem, ale podvedome tuším, čo to je, čo to robí a že je to pre mňa dobré. Na papier rýchlo naškrabem... "Prepáč Ahmed. Idem po stope." ... a položím ho pod vankúš.Po tom v kľude zaspím. |
| |
| LA když si myslíš že jsi ve velkym srabu nezoufej, za rohem může číhat ještě větší sračka co můžeš vyšlápnout Na chvíli nemohu dýchat přes vlkodlačí chlupy co mi vlezly do pusy a taky se dost dobře dýchat nedá když vám někdo drtí hrudník. Možná je dobře že to tlumí mé nadávky. I mé chroptění se ztrácí v tom vlkodlačím. Opravdu mě velmi těší mokrý efekt který mi na hlavě tvoří vlkodlakovo sliny. Rozhodně ale neplánuju mířit k panbíčkáři. Mam ještě pár zadků do kterých bych si chtěla kopnout. Opravdu neočekávám že ze mě ta obluda sleze a přestane na mě provádět svý řeznický umění. A ani si nedávám moc nadějí že bych do něho mohla něco víc než kousat. Když tlak povolí je bolestivé se nadechnout a rozkašlu se. Kolem sebe při tom prskám vlkodlačí chlupy. To že jsme v celku a že ze mě slezl znamená jednu důležitou věc. Pořád mám zatracenou kliku. Překvapí mě ten chlapec... to přece... tak rychle... to že se změnil právě teď je obdivuhodné. nevím přesně jestli je ještě člověkem a jestli o něm můžeme mít zájem, spíš vypadá na sousto pro Organizaci či Démony. Rozhodně ho nenechám ve srabu. Vždyť díky němu jsme ještě v jednom kuse. Bolest ze zranění překousnu. kam se to hrabe na bolest kdy mi z břicha lezly střeva. To bylo peklo- tohle je jen další sračka co si musím důkladně omýt z boty. Pojď k mamince začnu rychle a obratně vymotávat paralizér. ke vší smůle se k tý chlupatý obludě musím přiblížit, na dálku jsme si žádný nevzala a jinak by mu to nemuselo moc ublížit. nejlepší by bylo narvat mu ho do hlavy, přes ty chlupy je to docela riskantní....což znamená... Zahodím věci co by mi mohli překážet a rozbíhám se -rozhodně neplánuj skončit ve vlkodlačím zadku a tak se odrážím s úmyslem skočit vlkodlakovi na hřbet a dalším pohybem ruky aktivovat paralizér přímo do jeho lebky.Nic lepšího a rychlejšího mě opravdu nenapadá. Můžu se jen modlit že se neotočí a nevletím mu do huby (30%) |
| |
| Bordeaux Jarek Není to tak úplně pravda. Když tě tento démon napadl byl zoufalí a velmi slabí. Skoro se ti podařilo jej vyrvat ze svého těla, ale zavrtal se do něj příliš hluboko. pak odpočívat odkud nenabral sílu k procitnutí a nezahájil souboj o tvé tělo. Jde o velmi prastarého a silného démona- to sám dost dobře víš, ale jako by to byl jen kousek z něho. A pokud jde jen o kousek co by znamenala celá jeho síla? Pro tebe je to něco neskutečného. Ta náhlá bolest tě připravila o vědomí. Nečekal jsi že něco takového neustojíš. A právě v takovém okamžiku tvé tělo ovládl tvůj parazitující démon. Ze tvé hlavy vytáhl tvůj plán a pokračoval ve tvých krocích. Což je dobře, můžeš odpočívat a při tom jej sledovat, ale pak přijde okamžik kdy se budeš chtít probudit a on bude bojovat, jako vždy. Už to má vrozené, stejně jako děti mají vrozené řvaní aby si jich někdo všímal. bude těžké nad ním vyhrát, vždycky je to těžší a těžší. A tvé tělo neumí tak dobře ovládat jako ty sám. Přesto se mu podaří bleskům vyhnout a zaútočit. Ale tím útokem se sotva o démona otřel. Démonovi se ta hra asi už přestala líbit, skáče k tobě a místo kde stojíš vysílá dva blesky, aby se k tobě přiblížil na dosah svých pazour mezi tím co budeš uhýbat. (%- pokud chceš hrát bez ohledu na procenta viz.homepage- boje, a přijmout nějaký postih, můžeš, tohle je totiž šance kdy se k němu můžeš dostat na dosah. Když tak vysvětlím poštou jak to funguje. ) Irák Tvá noc je klidná a téměř beze snů. A pokud jsi měla sny na které si pamatuješ jen mlhavě (klidně si je popiš) byli příjemné a dopřály ti ten správný odpočinek jaký jsi už dlouho nezažila. Když s eprobouzíš skoro ti připadne zybtečné ještě ležet na lůžku. Cítíš se fit. Až podivně energická. Je možné že je to další z účinků toho zvláštního prášku od Ívé? Máš nějakou hodinu na klid pro své osobní myšlenky- na stolku uvidíš blok a tužku. Po hodině zavítá dovnitř sestřička aby ti dala snídani- ovesnou kaši. Ta žena od včerejška se celou noc nehnula od dveří. Opravdu je ta podivínka vaše známá? Mám vám od ní vzkázat že stačí zavolat až budete mít náladu. |
| |
| Náměstí Bordeaux... krvavá vřava... Plně se věnující likvidaci těchto titerných bytostí jsem si neuvědomil že jsem v zápalu chuti boje opomněl úroveň svých věrných kteří prozatím nejsou schopni pozvednout mé děti z hlubin pekla k životu. Avšak dál se tím nijak nezaobývám jelikož já sám jsem nyní zaměřen na jediné a tím je zaručit ochranu mé jezdkyni a přivodit smrt žoldákům. Jaké muselo být jejich překvapení když jsem se okamžitě po jejich příjezdu pustil do jejich likvidace místo do likvidace někoho z vyšších vrstev. Možná že můj vnitřní hlas mne vedl tímto směrem jelikož jejich těla mi můžou velmi dobře posloužit a posílit mne tak ještě více abych měl dost energie a sil na likvidaci vyšších z řad protivníků. V krvavé vřavě se nechávám unést a vší silou tříštím dlážděné náměstí aby tlaková vlna uzemnila všechny žoldáky v mé blízkosti zatímco já sám se již dostávám do berserkerovského stavu kdy téměř nejsem schopen se ovládat vydám ze svých útrob ďábelský smích doplněný proslovem jenž se nese temným hlasem k uším všech žoldáků kolem mne: "Pošetilí hlupáci... vaše existence je bezvýznamná a vaše smrt jen nakloní ukazatel vah na mou stranu... " když dokončuji proslov začínám se zmítat v křečovitých pohybech kdy se mé oči dostávají ze standartní černé barvy až k sytě rudému plameni žhnoucímu v obou očích který značí ztrátu smyslů a přechod do stavu berserkera. Nastává okamžik kdy se ani jako démon téměř nejsem schopen ovládat a jako žralok jdu po krvi. Jakmile se dostanu z křečovitého zmítání nastává okamžik kdy nepozorného vojáčka rozdrtím dlaní o kamenou zem. Jeho ostatky nebo to co ho kdysi připomínalo mi stéká po jedné z končetinpřičemž pozvednu ruku do výše a stisknu v pěst načež nehledě na reakce ostatních jej žmoulám mezi prsty a polykám jeho ostatky které mne zanedlouho poté doplní jako další část mého těla. Jakmile shlédnu žalostný výjev dalšího z vojáčku který se mne snaží pošimrat nějakou rychlopalnou zbraní vztyčím se na ocase a uchopím jej všemi čtyřmi pažemi tak že každá paže drží jednu z jeho končetin. Abych ještě více před jeho likvidací podlomil jeho morálku velmi zblízka se mu zadívám do obličeje než spustím bestiální řev při němž na vojáka působí i zápach shnilého masa a zatuchlé krve z mých útrob předtím než je trhnutím všech paží rozčtvrcen. Postupně zkonzumuji každou část jeho roztrhaného těla kromě vnitřních orgánů které se agresivním trhnutím vyvalily na kamenitou zem kde s sebou vláčně plácly a nejen že zasvinili náměstí ale zároveň krev se rozstříkla po okolí kde potřísnila několik dalších žoldáků. Očekávajíc akci mé jezdkyně Morbidie ji pravidelným otáčením tvořím štít aby se mohla zapojit a trénovat tak své schopnosti. Stále vzepjatý na ocase se plazím jako naga a pravidelně se cukavými pohyby otáčím přičemž čas od času se zapřu o jednu ze spodních paží... K10 - 2 % - 84 |
| |
| V parku Moje rána zabrala a John se odvalil z té ženy, prvně se vyděsím že by snad mohla být i mrtvá ale nevěřím tomu, prostě ten fakt popírám. Podívám se na Johna, ten se začne tvářit nějak ublíženě a pak už navztekaně. Promiň... Ale nechci aby se ti něco stalo a proto tě musím nějak omráčit... A sám to nedokážu... Ať už tahle síla v paži je co chce... pomyslím si a postavím se do obrané pozice. Nevím jestli by mi moje pěsti stačily abych se ubránil tesákům, brutální síle a váze... Ale prostě nemůžu jen tak utéct... John začne kroužit okolo mě, sleduji ho bedlivě a dívám se mu stále do očí. V těch jeho jde vyčíst vztek a že si se mnou jen hraje, v mých je těžké něco vyčíst, snad jedině lítost a omluva, ale jinak to nejde... Otáčím se tak abych nepřerušil náš pohled, čtu hodně takže vím jak se vlkodlaci chovají, zhruba... Kdybych uhl pohledem nebo se špatně pohnul tak na mě zaútočí, koutkem oka si všimnu že se ta žena pohne. Super, má šanci... pomyslím si. Nesleduji ale co dělá. Ovšem když ji vidím skákat na Johna kterého sleduji tak prostě si jí všimnout musím, ale hlavní cíl je stále John a jeho oči. Pokud jí její útok vyjde tak se jen připravím na případnou pomoc, ovšem pokud nevyjde a něco se zvrtne tak se zapojím a rychle, opět rychleji než je pro člověka normální, se rozběhnu k Johnovi a znak na čele zazáří a moje pěst vystřelí k vlkodlačí tlamě a zasadí mu další tvrdou ránu která určitě bude bolet (9%). |
| |
| Bordeaux- Muerte Padají kolem tebe jako obyčejný slabý hmyz. pod vahou tvého těla křupou jejich kosti a ty se stále a stále koupeš ve větším množství krve. je to lahodivý pocit a smích Morbidie na tvých zádech je znamením že se taky dobře baví., na těhle troskách společnosti je dobré ozkoušet a vytrénovat její sílu. několikrát se jí povede železné háky zapíchnout do těl vojáků. jednomu vyrve spodní část hlavy dalšímu utrhne ruku. Ale samotná bez tebe pod sebou by těžko něco zmohla. Přesto se chvěje vzrušením a nadšením.Škoda že tě to nenapadlo dřív. Mít na zádech jezdkyni je o dost zajímavější. Je krásné dělit se o tento krvavý souboj ve dvou. V okamžiku kdy tě posedne čistá zuřivost už kolem vás vznikají drobné zdi z těl. Kdybys je všechny pozřel byl bys dvakrát tak velký. Ale bohužel máš čas pozřít jen jedno z těl. Necítil jsi že by tu - krom těch co už bojují mohl být někdo další. Nedokážeš si ho nikam přiřadit. Jeho moc necítíš stejně jako jeho přítomnost. O to je nebezpečnější a nevyzpytatelnější. Pocítil jsi že je něco v nepořádku a pak ti od ramene odpadla pravá ruka. Jsi poměrně zmatený. ten sek byl velmi čistý a děsivý. kam se hrabe Fatzkeho Asasin, tohle je naprosto jiná třída. (viz doktor Brus) |
| |
| Bordeaux-Muertík Brrrrrrrrm sousto na vidličce- prst nějakého démona chvilku lítá kolem mé pusy a když po něm několikrát cvaknu zuby má ruka zase odletí. Nakonec ale vyhrávám tím že si pro něj doletí má hlava osobně. Spojím se dohromady a vesele pochrupuji. Vynikající tahle strava, budu sem asi častěji chodit Leč jsem vyrušen ve svém odpočinku. Divadlo se stalo lehce krvavějším když se Muerte vrhl na ty ale no tak, to od tebe vůbec hezké nebylo. Chudáci chvíli sleduji jak ta parní lokomotiva úspěšně likviduje žoldáckou 'pomoc' a zadívám se na Tobiáše. Idiot. Tohle měla bejt práce tvá. Nu což naplat. máchnutím jedné ruky sklidím svůj piknikový kout a s vycházkovou holí si to klapu k náměstí. Nebylo těžké jej zranit. Nepředpokládal že se tu objeví někdo další. A já taky nepředpokládal že se zrovna před ním budu muset objevit. Jedno z mích očí zůstalo na místě a sleduje Fatzkeho. To měl být můj protivník- kdyby se měl k životu. Když dokončím sek a bezpečně skryji svůj meč před zrakem jeho jezdkyně i jeho dopadnu mu přímo před čumák. Má hůlka ukáže na Muertovo jezdkyni. Příště hlavu setnu jí zahrozím (zamumlám) zpod obvazů co mi kryjí tvář a několikrát zaklapu holí o dlaždice. Jen já vím že bych jí nebyl schopen nic udělat....Avšak....? Auuuuuuuuuuu zaviji a chvilku skáču na místě než z ohybů svého pláště vyndám vyníka. Konev s čajem ze které se vesele kouří, stejně jako nyní ze mě. Ou....ono tama ještě něco bylo? nadzvednu pokličku a podívám se dovnitř. Pak se podívám na paži co mu upadla. Měl by sis líp hlídati svého těla kousky. šťournu do ruky nohou. když je to na půl živé....můžu ji ovládnout? Né že by tu mrtvol kolem bylo málo...ale tahle...je unikatés |
| |
| Minulost PUF. Iluze se rozplyne, sotva do ní zabořím drápy. NE! Dívám se kde je, nemůžu ji najít. Zmateně se rozhlížím kolem sebe, což jí dává dostatek času k tomu, přesunout se nade mne a zaútočit. Útoku si všimnu, až když už je pozdě. Ještě se snažím uhnout, ale cítím, jak mi něco drží levou nohu. Ohlédnu se a vidím proud vody, jak mi svírá nohu. Rtuť je už skoro u mne a já zkouším uhnout z jeho dosahu. Snad zázrakem uhnu letícímu proudu rtuti, která neškodně dopadne na hladinu. Když to zvládne ona, tak já taky. Soustředím se na sloup vody, který mi drží nohu a pokusím se jej silou vůle uvolnit a také zkouším, aby místo mne, zamířil na dračici. |
| |
| Benátky Když sladký tak tedy sladký. Jo a cestou by si mohla zodpovědět mé otázky. Pokud si je již zapomněla, rád ti je připomenu. Proč vidím to, co většina lidí ne? A taky to, proč rozumím tygrům, kočkám a jiným kočkovitým šelmám, a ony zase mě? To není normální, a to že jsi tady také ne. To by si mi než do cukrárny dorazíme mohla objasnit, abych byl trochu více v obraze, docela mě to vadí, když nevím co se to se mnou děje. Ať už mi odpoví či ne, zamíříme do nejbližší cukrárny. Nechám ji, aby si objednala co chce. Já si Dám kafe a tiramisu. Vychutnávám si každé sousto. Do kafe si dám tři cukry a hodně mléka.Hmmm, moje oblíbené. Tiramisu už jsem neměl věčnost. Není jediná, kdo tu má rád sladké. Až dojíme, tak zaplatím a zeptám. No, tak na sladký jsme si došli. Co bys ráda teď? Nějaké další speciální přání, nebo tohle bylo tvé jediné přání? //Omlouvám se za krátkost, ale škola a úkoly mi nedovolí myslet více. Ještě jednou se omlouvám za tu pauzu mezi příspěvky, ale už by to mělo být ok. |
| |
| Bordeaux Kentaur mě docela překvapil svým postojem ke mně a také faktem že si dovolil na mě zaútočit. Za to zaplatíš oznámil jsem mu ledově, načež jsem se prudce pohnul stranou od jeho ohnivých šípů, které pálili ďáblíky a úponky květin všude kolem. I přes mou rychlost se mu však podařilo sežehnout mé rameno. Ten oheň musel být drobet speciální protože i mé démonické maso se odmítalo hojit tak jako normálně. Zapomněl jsem na Ívé, zapomněl jsem na bitvu, jediné co jsem chtěl bylo dostat toho hajzla a ukázat mu kdo z nás je silnější. Naneštěstí pro něj však aby mohl přesněji na mě zamířit slétl příliš dolů a já tak dostal možnost svou silnější rukou jej popadnout za jednu přední nohu a vší silou s ním praštit o zem. Pokud by se mi to podařilo schytá preventivně ještě jednu ránu přímo do obličeje aby se moc nevrtěl. Za tvou neposlušnost ti vyrvu srdce z těla a vezmu si tvou sílu oznámil jsem mu s úsměvem, načež má levá ruka vyrazila proti jeho hrudníku jako kopí, splnit slib který jsem mu dal. |
| |
| Itrenor Pravda že tvůj nápad byl dobrý, ale zkoušet něco poprvé bez návodu. Jsi sice drak a ten vnímá mnohem více věcí než obyčejný démon, ale nevíš přesně jak se s jednotlivými věci propojit, jak je ovládnout. Hlavně je to panika co tě svazuje. Osalea- nebo-li temná dáma přece naznačila něco že tě bez problémů může zabít. A tak se díváš na svou blížící se smrt, pěkně z očí do očí a když už cítíš bolestivý dotyk na své kůži a celým tělem ti projede ostrá bolest vidíš...že střela slábne. Mohla tě rozkrojit jako máslo, ale ona ti jen vyvrtala díru v břichu (bolí to ale nic vážného- jen tě to bude trochu omezovat v pohybu než se to zahojí) a pak se rozplynula. Vodní vězení též povolilo. Náhlý poryv větru naznačuje že dračice se chystá přistát. Nejde o útok na tebe to jasně cítíš, ale o prosté přistání. V pořádku? škádlivě se zazubí a přičichne k tvé ráně. je to zvláštní, nikdy jsi nebyl v blízkosti jiného draka a nyní je před tebou dračice i když o mnoho větší a starší je to dračice a ty jsi drak, takže u tebe vyvolává lehké vzrušení. Co můžeš soudit podle svých dračích očí je opravdu nádherná. Jako by si byla vědoma tvého pohledu zatřepe hlavou na které se stříbřitá hříva ladně zavlní. Takhle by to nešlo, za chvíli by z tebe byl škvarek, ale pro to abych viděla co v tobě je to stačilo. Bída...i když se snažíš je to smutné. Tvá síla byla tak dlouho uzamčena že bude velmi těžké opět jí otevřít vrátka. Dobrá dobrá. Chtěl jsi ovládnout tu vodu jako já že? Tak poslouchej: všechno živé i neživé kolem nás má vlastní paměť a vlastní duši a vůly. I když se támhle ten kamen zdá být jen kamenem mi draci máme schopnost se dostat přes jeho slupku a komunikovat s ním. K čemu že nám může být jediný kamen? K ničemu, ale co pak třeba celá hora. Nejen že je nádherné se s něčím tak prastarým spojit, ale když správně zatlačíš na určitá místa může s tebou například ta hora spolupracovat. Záleží jen na tvém umění. Například je schopna tě vpustit do svých komplexů aniž bys vletěl nějakým vchodem. Může tě ukrýt, chránit, ale když s ní budeš promlouvat špatně může tě pozřít...Takže voda. Občas pomůže se při napojení vžít do té určité věci, někteří lidští mágové při tom tančí. Draci to sice nepotřebují, ale tobě to vřele doporučuji, aby se tvé učení urychlilo. Zkus to, spoj se s vodou. země se krátce zachvěje když složí své obrovské tělo na zem. Hlavu má stále zdviženou a sleduje tě. Bude těžké po tom krátkém boji kdy je tvé tělo ještě rozdováděné (to její je naprosto klidné) dělat nějakou klidnou práci. Ale jsi přeci drak a navíc už jsi slyšel radu. |
| |
| LA Když Revy přistává na hřbetě vlkodlaka, John přetrhá váš kontakt aby se po ní vrhnul, ale ty si jeho pozornost zase upoutáš další pěstí co mu věnuješ do strany hlavy (nebo kamkoliv- jen logicky- hlava je nejblíže i když je to nejvíce nebezpečné v tomto okamžiku je důležitá rychlost) Johnovo tesáky cvaknout kousek od tvé ruky, ale opět si začíná všímat tebe a né té (proti němu) malé osůbky co se tam nahoře nějak zamotala. Revy se ti krátce ztratila z očí, ale po zápolení vidíš že se po vlkodlačím hřbetě rychle dostává dopředu. Má něco v ruce- nevíš přesně co chce udělat, ale bylo by dobré získat si všechnu Johnovo pozornost jestli chcete přežít. Na čele ti pulzuje znamení o kterém nemáš tušení (možná bys jej nahmatal jak žhne) a od něho podobně jako od třetího oka se ti do rukou a nohou rozlívá podivná síla. Ty drobné škrábance od Johna žhnou podobným- skoro až nepříjemným způsobem. Ale ty moc dobře víš že tvé předešlé útoky na vlkodlaka zabíraly. Nešlo jen o náhodu. Něco se z tebou děje. A je dobré to využít. John se zdá být poměrně zmatený neví jestli má uhýbat před tvými útoky (pokud útočíš) a nebo divoce poskakovat aby shodil Revy. zdá se ti že v krátkém okamžiku zakňučení už si v jeho zuřivých očích John vybojoval zase kousek svého místa.... Pak Revy natáhne ruku a mezi paralizérem a vlkodlačí lebkou to krátce modře zablikne. Revy je odmrštěna elektickým výbojem a John chvíli upí a snaží se odolávat nepříjemné bolesti. Nakonec mu na celém těle vstano uchlupy (takže působí ještě větší) a jeho tělo se začne nekontrolovatelně chvět. S tichým kníknutím se pod ním všechny čtyry nohy podlomí a on se skácí. Nejen že žijete vy, ale zdá se že i John. Mění se zpět do své lidské podoby a vypadá to že si hodně dlouho pospí. |
| |
| Benátky Šmarja kdyť už jsem to říkala. A není to jedno? Hlavní že jsme tě našla stoupne si na špičky a rozhoří tvé tváře krátkým polibkem (na levou tvář) Když docházíte do cukrárny chová se jako malá. Roztančí se k jednomu regálu (vim že to neni regál jen mi teď vypadl název-prostě sklo z chladícím boxem za kterým jsou zákusky) a chvilku pobíhá (asi 5 minut) sem a tam než si konečně něco vybere (spíš než že by hledala něco konkrétního, hledá něco co vypadá nejzdobeněji, vyhraje je to labuť plněná krémem- tuším že se tomu říká křepelka) Pěkně si jí celou rozebere a když skončí s hrou (způsobem: Jedla jsme labutě ale žádná nebyla tak sladká a navíc uměly létat asi takhle následně zákusem vyhodí tři metry- že se téměř napleskne na strop a pak jej obratně chytí aniž by se ti v ruce rozmázl na kaši- což je zhola nepochopitelné. pak vezme párátka a začne provádět něco jako operaci). Po 20 minutách zákusek sní. Nevíš jestli se máš za ní stydět a nebo se rozesmát. Ale ve všem co dělá je velmi roztomilá. Takže můj krásný pane. Já....já se ještě nepředstavila? Jsem Koria- k vašim službám. A opravdu to chcete vysvětlovat z novu? prostě máš....můžu vám- ti tykat? Jo? To by bylo fajn.- Speciální sílu....No páni! Vidíš to? Vypadá to jako orel ale vůbec to nemává křídli. To tu máte takhle divný hlučný ptáky? divoce mává párátkem z okna kde na nebi vidíš poměrně nízko vidět letět letadlo. Kde to...jo aha-jste člověk, zatím a určitě tohle není tvoje první setkání sss....Můžu si koupit ještě támhle ten zákusek? mlsně se podívá po jedné marcipánové zdobené žábě a zazubí se. a rozhodně tě za tu chvíli stihla rekordně uvádět do rozpaků a ve výsledku v tobě asi vyvolala ještě více otázek než řečených odpovědí. |
| |
 | L.A. Byt v Santa Monice Nervózne sa v Martinovi zamrvím, keď vojdeme do izby. Akosi si stále nedokážem zvyknúť na symboly na stenách. "Možno niektoré z tých symbolov fakt na mňa nevplývajú práve priaznivo. Pristúpime ku skrini a vtedy prevezmem kontrolu nad jeho telom dotknem sa skrine a rieknem, "Athraka Lum!" na to sa na skrini rozžiari symbol pečatenia  ."Fajn, je čas precvičiť svoje schopnosti." Otvorím skriňu a vyberiem z nej žiariaci, pulzujúci objekt, Ohnivý orb. Urobím si v izbe miesto a uistím sa, že Mattovi rodičia sú stále v práci a zastriem čierne závesy. "Nechápem, prečo sa stále toľko obávam, veď aj tak sú na služobnej ceste a dôjdu až zajtra ráno." Sadnem si do stredu izby, rovno pod lampu okolo ktorej je namaľovaný pentagram. Orb pevne uchopím do oboch rúk a nechám telo vzniesť sa do vzduchu na pár centimetrov, lepšie sa mi tak medituje. "Smalaug!" rozkážem orbu, ktorý oslepujúco zažiari a rozdelí sa na päť menších ohnivých gulí, ktoré začnú okolo mňa levitovať. Zatvorím oči a pokúsim sa skontaktovať démonickú sféru. Mal by som Majstrovi oznámiť, že sa mi úspešne podarilo dostať sa sem a nájsť si vhodného hostiteľa. V mysli sa mi vyronia spomienky na môj domov. Mal som tam skvelého majstra, nikdy som nechápal ako to robil, ale mihnutím oka dokázal doslova strhnúť z ľudského sveta nič netušiacu dušu, len aby nás naučil ako vnímať ich aury a ako ich následne podpáliť. Dlho sa potom prizeral ako obeť kričí od bolesti, ako sa zvíja na zemi a prosí o zľutovanie. Myšlienky mi potom preskočia na ďalšiu, poslednú udalosť, ktorú si pamätám z našej sféry a to Majstra ako mi hovorí, že mám ísť preskúmať horný svet, lebo stratil kontakt s niektorými učňami a vraj niečo, alebo niekto tam vie o našej existencii, lepšie povedané o nej vie a chce sa jej zbaviť. Sľúbil mi, že ak sa mi podarí zneškodniť hrozbu, stanem sa arcidiablom, tak ako on. Arcidiabli sú pokladaní za niečo ako mágov našej sféry. Dokážu orb ohňa použiť nie len, ako ja, učeň na získavanie nových vedomostí a kontaktovanie, ale aj ako veľmi účinnú zbraň. |
| |
| L.A byt Santa Monice (pěkný úvod) Chvíli to trvá než se s tebou tvůj mistr spojí. cesta ohně je velm isložitá a kdyby tě teď někdo vyrušil dost možná by ses ztratil na půly své cesty do démonické sféry. Prve jsi podroben nepříjemnému průzkumu kdy se prsty tvého mistra letmo dotknou tvé hlavy- aby zjistili tvou identitu a pravé úmysli- slyšel jsi že předchozího vladaře takto zabil jedne mocný lidský čaroděj. Byl slabý po všech stránkách, ale jeho vůle dokázala nabourat hlavu vašeho ohnivého vládce a naprosto ho zničit. tehdy mateřská sopka skrývající pod zemí vaše sídlo vybuchla a všechny zničila. Ale to je dva tisíce let na zpět. od té doby funguje tento systém. né že by se objevil další podobný lidský mág- ten původní byl nalezen a zničen drobnými démony, ale už se to stalo zvykem. A jako vždycky když jsi mluvil se svým mistrem se i po tomto kontaktu stane že se na pár minut budeš cítit nepoužitelný a vyždímaný (to je cena za tohle složité spojení a za návštěvu někoho tak mocného) Dal ti tedy úkol poohlédnout se po ostatních tvého řádu. Dal ti přibližné informace kde bys je měl hledat- jsou 4, jeden v Paříži, pak Egypt, a na Novém Zélandě. Budeš mít jedinečnou příležitost prohlídnout si taková krásná místa- což by Martin jistě ocenil, ale tebe - jako démona to zrovna moc nenadchlo. Není pro tebe problém získat peníze a ani napsat vzkaz pro 'rodiče' je dobré mít místo kam se v nejhorším můžeš schovat. A výmluva? Tvý rodiče - i když neradi nějak překousli Martinovo posedlost. Už několikrát muset cestovat na různé sabaty a další podobné sešlosti různě po světě a tohle budou jen další z nich. I když máš jen místo jejich pobytu nemělo by pro tebe být těžké najít stejného svého řádu. Po krátkém odpočinku po spojení s mistrem tedy tvé kroky zamíří k cestovce. zrovna když přemýšlíš kterou cestu uskutečníš první (možná by ses na některá místa rychleji dostal přes cesty a brány démonů- ale to by ses musel stavit doma a získat pekelného oře a nebo něco co by ti pomohlo cestovat) ucítíš přítomnost někoho kdo v Martinovi vyvolal lehké vzrušení. Takže nějaký známí. Což by mohlo být nebezpečné. Dřív než se dáš k rychlému odchodu už stojí před tebou usmívá se a jde k tobě. okamžik později jsi překvapen. nejde jen o přátelské obětí (pokud se nějak nevykroutíš) ale ten dotyčný tě bez studu vášnivě políbí. Což jsi rozhodně nečekal. Kdyby šlo o ženu snad by ses nebránil, ale...je to muž...i když pohledný je to kluk. Což znamená že Martin byl gay. Martinův přítel o trochu vyšší a o dost mužnější se zaškaredí a stáhne. No tak co je to s tebou? Po takové době se vidíme a ty mě přivítáš takhle studeně a bezcitně? každopádně jsem slyšel o nějaké nehodě při tvých pokusech s černou magií, ale jak vidím jsi v pořádku což je dobře. Těžko se tu dá najít lepší přítel. výrazy ostatních ve městě plně ignoruje. je z něho cítit olej a kov, a dle hrubých velkých pracek by se dalo soudit že dělá asi někde v kovárně. (koníček) Dost možná kováře. Proti němu je Martin jako žena, křehký a on tu zastává tu mužskou podobu. Z Martinovo hlavy vylovíš že se jmenuje William a je poněkud jednoduší a na Martinovi velmi psychicky uplý. Pravděpodobně ho vytáhl ze srabu kdy si William sahal na život. Ale na tom svalovci s dlouhými bloňďatými vlasy přece jen něco podivně krásného je. VJinak dělá profesionálního stryptéra známé skupiny Chipp and Dalles (opravdu existuje) takže si poměrně získáváte velkou pozornost lidí kolem. (hlavně dam,obrázek dostavím až jej najdu v dalším příspěvku) |
| |
| L.A byt Santa Monice  ten uprostřed tady má jenom vlasy v culíku (lepší fotku jsem opravdu nenašla) |
| |
| Minulost Už se chystám na úder střely, která se náhle změní a jen mi dělá díru do břicha. Snažím se udržet stálý výraz, ale neubráním se. Vycením zuby a zasyčím bolestí. Pak si všimnu, že se dračice chystá přistát. ,,Jssem v pořádku." Přiletí ke mne a přičichne k ráně. V tu chvíli se stane něco zvláštního. Tělo mi zaplaví zvláštní hřejivý pocit. Jako v tranzu se dívám na dračici. Ta však zatřepe hlavou, čímž mne opět vrátí do reality. Začne s lekcí o elementech a jak je přesvědčit k spolupráci. Tanec? Jako včely. Zamyslím se a podívám se na vodu. Ignorujíce bolest vzlétnu kousek výš a pak pejdu v klesání, jako vlna, jež se zlomí ve svém vrcholku. Přitom pohybuji rukama do jakéhosi rytmu. ,,Aqua vitae. Aqua ssupremum." Opakuji si polohlasem a soustředím se na vodu samotnou. V mysli si ji rozkládám na jednotlivé kapky, jež formují celek. Soustředím se na divokost i klid vody, když proudí v horách či stojí v jezerech. V mysli se snažím s vodou splynout. ,,Monos corpus, monos animus." |
| |
| Byt -> Cestovná kancelária Preberám sa po kontakte s Majstrom a v hlave mi stále rezonuje jeho úloha. Pri nohách mi leží orb ohňa a v ňom pokojne blčí plameň. Zodvihnem ho zo zeme a zatvorím späť do skrine. "Athraka Lum." rozkážem a na skrini sa zase objaví pečať. Po chvíľke rozmýšľania dodám,"Kies esthra." kúzlo zábudlivosti, pre prípad, že sa budú do skrine chcieť dostať Martinovi rodičia, zabudnú o tom a vzdialia sa od skrine. Nechcem, aby mi zničili ten orb, sú veľmi vzácne. "Ahoj mami, oci..." začnem písať list pre rodičov "Idem na super koncertové turné, ešte presne neviem kam sa až dostanem, ale veď ma poznáte, že si skvelo poradím. Ak budete potrebovať niečo vedieť, alebo len sa uistiť, telefónne číslo na mňa máte. S láskou váš Martin." dokončím. Do tašky si pobalím zopár vecí na oblečenie a hygienu pre Martina, "Vy ľudia ste také prasce, dokážete tak strašne zapáchať a ja vážne nechcem upútať pozornosť nechcených ľudí." Z bytu si to zamierim do bankomatu, kde si vyberiem potrebné financie na cestu a vydám sa do cestovky. Práve som rozmýšľal kam sa to vlastne vydať keď som pocítil náhle zachvenie v Martinovi. Ani som nestihol zareagovať a už sa na mňa vrhol jeden človek. Čakal som, že na mňa zaútočí, ale to by vzbĺkol do plameňov skôr než by sa ma dotkol. Potom sa dotkol svojimi perami tých Martinových. Z týchto pozemských znakov som totálne mimo. Nechápal som čo sa to vlastne deje. Z Martinových spomienok a myšlienok sa mi podarilo zistiť, že takto si ľudia dávajú najavo vzájomnú veľmi blízku dôveru a tiež som zistil, že nie je zvyčajné, aby sa takto k sebe správali dvaja ľudia rovnakého pohlavia. Na okamih sa cítim zúfalo, lebo netuším ako z tejto situácie vycúvať. V Martinovom tele sa začnú hromadiť hormóny...ten chlapec bol totálne nadržaný...a to mi vnúklo skvelý nápad. Chytím neznámeho nežne za rameno a jeho gesto zopakujem. "Ach William, tak rád ťa konečne vidím, ako bolo na tom vašom európskom turné?" a milo sa na neho usmejem. Jeho meno a fakt kde bol som vylovil v Martinových spomienkach. "Strašne si mi tu chýbal, ale mám nápad ako by sme si to mohli vynahradiť." jemne mu stlačím rameno aby som dal najavo ako veľmi po tom túžim a pozeral som mu priamo do očí. Martin bol celý bez seba a začal sa červenať, no vyhovovalo mi to, "Čo keby sme išli, hneď teraz do Paríža, mesta zaľúbencov?". |
| |
| Kašperk Když se Erik začne cukat, s tím že tady dole nemám co dělat a brblat, nemůžu si pomoc a musím se krátce usmát… a nijak se to nesnažím tajit. No… nevím, jak jste dokázali porazit něco do čeho se nelze trefit… Ale asi to jde, takže Rytíři Orchideje asi můžeme v tomto věřit. A pročpak se omlouváte? Stalo se mi snad něco? Ne, tudíž nevidím žádného důvodu k omluvám. Po tomto se odebereme do jiné místnosti, a na poznámku Mina se jen lehce usměju. Stejně by se mu nic nestalo… že ne? …. Že ne?? Lehce zpanikařím, než si uvědomím, že Mino, by to –Snad– neudělal, a než se naděju, už stojíme v předsálí, kde Mino vypadal že si snad nesedne, a až po chvilce mi došlo, že vlastně čeká na mne. No, sedni si! Vybídnu ho starostlivě, i když dost možná to ze mne spíše vylítlo, než že jsem to řekla, ale co… Účel to splnilo. Pak počkám, než dorazí Erik s obvazy, a mezitím se zblízka podívám na ty rány, doufajíce že obinadlo (obvaz) je vše, co bude potřeba. |
| |
| Bordeaux- Tobiáš když ho chapneš za nohu tak poskočí do výšky- takže se na chvilku ocitáš nad zemí. Snaží se letět vzhůru i s tebou- a dokazuje ti že by na to sílu i měl...Akorát náhlá nevyváženost zradí jeho stoupání a tvé nohy se opět dotknou země. Když s ním praštím poprvé- asi jako s hadrovou panenkou jsi nabažen nádherným pohledem kdy mu náraz láme křídla a hrudí se prodralo ven několik bělostných uvolněných žeber. Byla to opravdu skvělá rána. Jeho tělo se nalomilo o kamennou lavičku. Noha za kterou jsijej svíral se při té námze rozdrtila a několikrát zlomila. Nyní ti po ruce teče jeho krev další se tvoří kolem něj- jako by se koupal v krvavém jezírku. Zbylé nohy se stále pohybují kupředu, ale nedocílí ničeho- maximálně si je ošoupe na kost. Několikrát ještě zkusí zatrhat z ničenými křídli a pak už jen bojuje o nádech a výdech a sleduje tě. Ubožáku. Já mám narozdíl od tebe dost sil na to abych mohl žít jako samostatný démon bez těla a ty se v něm krčíš jako parazit. Pche odfrkne si a jeho bezcitná maska se protrá. Je to na půl bolestné ržáníé koně a lidský řev. Tvá ruka si prorve cestu jeho- už tak poškouzenou hrudí k splašeně bijícímu srdci. Jako by se před tebou srdce samotné chtělo schovat, ucuknout před tvým spárem ale za chvíli jej vyrveš z jeho těla. Kentaur se ještě několikrát zachvěje ve smrtelných křečích a o pár sekund později jeho tělo vzplane a zůstane po něm jen prach (případně jeho mizící duše- pokud jí chceš ulovit můžeš) |
| |
| Irak V noci spím fakt dobre. Sníva sa mi divný sen. Asi by som nemala toľko čítať... Bol teplý letný deň a Lily ma zavolala k nim. Mama hneď súhlasila a otec nebol doma, aby jej to rozhovoril. A tak som sa z rána vybrala k Evensovcom. Pani Evensová mi otvorila s úsmevom. Okrem Lily mala doma ešte jednu dcéru a tak dievčatá zavolala dolu, nech ma privítajú. „Miry!" Lils reagovala, akoby ma nevidela aspoň mesiac, hoc to boli sotva dva dni. „Ahoj." Chladno povedalo druhé dievča a otočilo sa ku svojej mame. „Už môžem ísť hore?" A toto, že je lilyina sestra? Spýtala som sa v duchu sama seba neveriacky. „Ahoj Petúnia. Kvôli mne tu byť nemusíš." Usmiala som sa. Nebola mi ani trocha sympatická. Pripomínala dedka a babku, až na to, že tí boli jej čarodejnícky ekvivalent, kým ona bola mukel. Petúnia ma obdarila nepríjemným pohľadom a utiekla do svojej izby. „To nebolo treba. Len nech sa učí vychádzať s ľuďmi! Zlato! Pod dole!" Pani Evensova sa snažila vyhrať dopredu prehraný boj. „Sevi mi povedal, že som čarodejnica." Pošepkala mi Lily nadšene. Moc ma to neprekvapilo. Meno Snape bolo jedno s tých bežných čarodejníckych a Lily mi ho pred tým spomínala. „Má pravdu Lils. Ty si totiž hotová bosorka." Zažartovala som si a rozosmiala sa. Lily sa tiež rozosmiala. „Pod. Predstavím ti ho." Vybehla von na predzáhradku. Vonku som si všimla dom, ktorému som pred tým nevenovala pozornosť. Ale teraz mi to v celku dávalo zmysel. Dom Snapovcov. Lily pribehla ku dverám a zaklopala. Z okna na poschodí sa vyklonil čiernovlasý chlapec. V tvári bol bledý a čierne vlasy mal mastné. „Ahoj. Pridáš sa?" Lils sa na neho usmiala. To nie je múdre. Je to rod „za rod a za krv". Zamračila som sa. Chlapec, Severus, na mňa škaredo zazrel a zmizol z okna. „Ahoj." Pozdravila Lily znova, keď sa otvorili dvere a Severus vyšiel z domu. „Toto je Miraya. Miraya, toto je Severus." „Ahoj. Severus Snape." Bledý chlapec ku mne neochotne natiahol ruku. Robím to pre Lily. Pripomenula som si. „Ahoj." Usmiala som sa. „Miraya, Miraya Lestrangeová." Chlapcove oči sa zdesene rozšírili. „Nie, nie z tej vetvy." Lily ma obdarila nechápucim zvedavý pohľadom. „Z akej vetvy?" „Z čistokrvnej čarodejníckej." Trpko som sa usmiala. „Mama je, ako Lils. Čarodejka z nečarodejníckej rodiny." Lily mi venovala udivený pohľad a po tom mierne naštvaný. Veď som si ju pred chvíľou doberala. Severus sa zamračil. „Takže tá Lestrangeová." Či je to dobré alebo zlé, som sa už nedozvedela. Z vnútra sídla Snapovcov sa ozval ženský hlas. „Severus Snape! Poď okamžite dnu!" Severus sa na nás len pozrel, kývol hlavou a vbehol spať do domu. Keď sa dvere zatvorili, Lily do mňa drgla. „Takže... To preto si sa tak dobre bavila?" Smiech prevažoval výčitky. Tak to je naša Lils. „Áno, tak, ako on a ty, som čarodejnica. Čo tam po tom, Lils. Veď onedlho pôjdeme na Rokfort!" Veselo som odpovedala. Lily sa usmiala. „A pre to si ma nikdy nevzala k vám prespať alebo, keď si mala doma otca." „Hej. Napriek všetkému, je stále Lestrange a správa sa trocha rezervovane. Akceptuje v podstate len maminu rodinu." Odpoviem a trocha s obavou čakám na jej reakciu. „To je v pohode. Hlavne, že ty si ty." Usmiala sa na mňa a ja na ňu. Po tom sme sa vrátili späť do jej domu. Preberiem sa oddýchnutá a spokojná. Sen si pamätám. Pobavil by každého. Zo stolík a vezmem písacie potreby a chvíľu si kreslím, než príde sestra so správou. "Čože?" Nechápuco pozerám na sestričku. Rýchlo vstanem a náhlim sa pred dvere, pozrieť sa, či tam Ívé je. |
| |
| Trapas na druhou Příště si musím rozmyslet, koho někam vezmu. To snad není možný, aspoň že to chytila. Celkem se za ní stydím, ale přijde mi to docela zábavné. No to je moc, splést si letadlo a ptáka. Je vidět že opravdu není z tohoto světa. A určitě by mě dokázala odpovědět, ale ona to udělat nechce. ÁÁÁÁ! Já ti dám zákusek. Něco za něco. To je letadlo... opravím jí soucitným hlasem. V tom létají lidé. Přepravuje nás to rychle a bezpečně. Jo a je to stroj a ne pták. A teď k tomu zákusku, Korio. Tvé odpovědi ve mě spíše vyvolali nové otázky, než že by uhasili žízeň po informacích. Uděláme to tahle. Já ti ten zákusek koupím, ale až mi odpovíš na mé otázky, ke kterým ještě pár přibude, a to: Ty jsi mě hledala? Proč? Jak myslíš to člověk - zatím? A v poslední řadě, první setkání s kým nebo čím? To by prozatím mohlo stačit. Myslím že je to slušná cena za tvůj zákusek nemyslíš. Podívej se na něj, je tak krásně barevný, sladký, tohle je totiž specialita tohodle podniku. Lepší marcipánové zákusky v Benátkách nenajdeš. Tak co? Chceš ho? Jestli ano tak i odpověz, a to přímo. NEchci slyšet žádné vyhýbavé odpovědi nebo odbíhání od tématu. Tak a je to. Bolí mě sice srdce když jsem na ní takovej, ale touha je větší. Touha objasnění. Být na ní tokový mě dost vyčerpalo, a měl jsem co dělat abych se neusmál a nezačal s tím: Ale no tak jo, dej si ten zákusek. Doufám že ti bude chutnat... |
| |
| Bordeaux - druhá stránka Jareka Ghostera Moje lidské já upadá. Padá pryč, jde do pozadí. Slyším hlasem "Odkazu". Slyším jeho našeptávání. Rychle jednání a sprosté nadávání. Najednou mé rameno popadne černá ruka a já uvidím jeho pravou podobu. Je jako můj zrcadlový obraz, jen má rohy, dlouhé špičáky, tetování má stejná jako mám teď....ale má dlouhá netopýří křídla černější barvy než je noc ! POdívá se mi do očí a usměje se. Myslím Jarku......že je čas na mně. Moje pravé já se jen zasměje. Vím že jsem příliš slabý než abych ho potlačil. Jak se zdá......vyhrál. Jo Odkaze........nyní jsi pán ty. A s tím je mé lidské já naprosto odhozeno do pozadí mého vědomí. Cítím jak mou lidskou schránku obklopuje šílenství. Démonický hlad po krvi.....a především. Touha po boji. Realita - Bordeaux Padnu na kolena. Moje čočkyn aprosto zmizí a mé oči se změní. Všude okolo mne začne vířit černá energie magie. Rukama se opřu o zem. Cítím jak se démon připravuje ke svému dalšímu útoku. Ale.......už nejsem člověk. Teď jsem více démon než člověk.......a myslím že tenhle nudný boj trval příliš dlouho. Každý kdo má cit pro magii ucítí obrovský vzestup magie temnoty a stínu. Síla jenž mne obklopuje vytrhuje silnici a zvedá ji do vzduchu, kde se rozpadá na menší kamínky. Které se nakonec naprosto rozpadnou na prach. Vrčím. Tetování se němění, ale pálí a bičuje mne k šílenství. Z očí mi začne téci krev. A pak příjde bolest. Tak omračující bolest......taková slast ! Taková krásná bolest. Cítím jak mi z lopatek začínají vyrůstat odporná kožovitá netopýří křídla, černější než samotná temnota noci. Šátek jenž mi porkývá hlavu se protrhne jak skrze něj projedou špičaté zahnuté rohy. SEvřu silnici pod sebou jako by to byla skořpáka vajíčka a rozdrtím ji lehounce v rukou. Nechám písek dopadnou na zem. A pak se postavím. Ta síla jenž doslova víří v mých žilách je skoro opojná. Cítím jak má energie doslova trhá vše okolo. Víří a mění směr. Naprosto chaotická. Ovšem je tu stále ten otravný démon. Kolos se na mne otočí. Nechávám ho. Cítím jeho strach. Jeho pot. Nedám mu šanci ani zareagovat. Než si toho byť jen všimne spojím své ruce jenž zvednu nad hlavu. Gar-manur-ta-garos. začnu mluvit v jazyce démonů a sílej enž kolem mne víří se zdvojnásobí a začne házet utrhlým betonem na všechny strany. Ve tváři mám vepsaný démonický hněv a šílenství. Chuť zabíjet. Obě ruce sevřu a namířím jemi na démona. Bojíš se tmy ? Zeptám se nevědomě ještě jednou a chichotám se přitom jako šílenec. Ruce mi začnou hořet. Beton jenž je v mé blízkosti se roztaví v tekoucí se černou břečku. Vystřelím celou svou energii proti démonovi. Začal ječet a vystřelil svůj chabý blesk, proti vlně černého ohně jenž se zformoval do řvoucí dračí hlavy s rudě hořícíma očima. Démon se nestačí vyhnout. Rozerve ho to na kusy. Nebo aspoň půlku jeho těla. Se jekotem utíkajícího prasete se plazí po zemi. Vidím jeho chabý pohled v očích. Dojdu k němu a v rukou se mi objeví dlouhá černá katana. Nyní to je doslova hořící pochoděň černého ohně. Popadnu ho za hlavu a podívám se mu do očí. Jak vidím bojíš se tmy, ty ubohá svině. Zašeptám mu a prorvu mu katanu skrze oko až do mozku. Nchám černé plameny ztrávit jeho tělo. POtom odhodím zbytek jeho hlavy Íve k nohám. Cítím ale, že tohle není konec. Pořád tu je něco na zabíjení. Najednouse však něco stane. zakolísám. Padnu na jedno koleno. Křídla se mi složí. Očí se rozevřou. Podívám sen a svou poži. Co to sakra ?! Zavrčím a položím si ruku na tvář. Vrčím. Přímo hořím vztekem.........co se to děje ? Zatratil mne stín ?? |
| |
| Bordeaux Snažil se bojovat a docela mu to i šlo, dokud ho nezradilo posunuté těžiště a já se opět nedotkl nohama země. He na tváři se mi objevil opravdu děsivý úsměv když jsem ho pevně sevřel za onu nohu a silně s ním praštil o zem. Bylo krásné sledovat jak mu křídla a jiné kosti v těle praskají. Ano, tahle schránka je trošku ubohá, ale to se změní, brzo i díky tvé síle můj úsměv se stále víc a víc rozšiřoval. A mimochodem, nesrovnávej nás Padlé s vámi podřadnými démony... s tím jsem mu jednou rychlou ranou probodl hrudník a vyrval mu ještě tlukoucí srdce které jsem ve své levé ruce rozmáčkl. Následně jsem udělal malý krok stranou když jeho tělo vzplálo v ohni a nezbylo po něm nic víc než prach, prach a jeho duše. Natáhl jsem k ní ruku, uchopil ji za hlavu a začal s poklidem sát. Nepojídal jsem jeho duši jako by to udělal nějaký démon, místo toho jsem pohlcoval její energii a živil s ní své Padlé já, které si ve mně díky tomu mohlo utěšeně růst. Na konci tu pak po něm zůstala jen úplně vysátá, obyčejná duše smrtelníka. Překvapení zasmál jsem se mu do obličeje a rychle se vydal podpořit Ívé která se opět po porážce otravného kentaura objevila na mém žebříčku hodnot. |
| |
| Itrenor Pomůžu ti ucítíš jak kolem ní začne vířit její magie a míří k tobě. Dotýká se tvého těla, hladí jej a uvolňuje. Pokud otevřeš oči budeš si připadat jako by ses velmi kvalitně vyválel ve sněhu. Jsi obalen bílým světlem které kolem tvého těla tvoří další vrstvu. Cítíš se s tou sílou být propojen. Když se jí ale trochu podvolíš splyne s tvou vlastní magií ještě lépe. Centrum tvé magické moci se zatetelí a zvědavě vyplouvá ven. Nikdy jsi nevěděl že zrovna takhle vypadá hlavní cestrum. Svou magickou moc jsi zatím neužíval a i když tak jen z náhodně objevených menších zdrojů. Tady je jí ale kvanta a kvanta, jediné cos musel udělat je vylákat jí ven a nechat se 'otevřít'. Tvá vlastní magie začne rozehřívat tvé dračí tělo. Cítíš jí na každé šupince každém milimetru svého těla. Můžeš si sní chvilku hrát, nahrnout jí do ruky či křídel a koupat se v její hřejivé náruči. nejen že se to líbí tvému fyzickému tělu, ale i o tvé duši osobně. Jako by ti tohle chybělo k dokonalosti. Magie dračice stále hlídá kolem tvého těla dkyby s eti to vymknulo z rukou. A že bys i možná chtěl aby se ti to z ich vymknulo. I když jsou okolní věcí jen imitací okolního světa tvé uši jsou najednou citlivější- slyšíš jak se vysoká jedle u říčky usmívá když jí rozhoupává sem a tam poryv větru. Cítíš trsy trávy jak rostou kupředu a snaží se mezi sebou soupeřit a vzájemně se předbíhat. Vidíš že každý kámen v řece má své místo a bez něho by to nebyla ta samá řeka. Všechno ve v tém okolí je v jakési harmonii a souladu a tobě se dostává té pocty vžít se do jednotlivých toků přírody. I když tvé fyzické tělo zůstává cítíš že bys byl schopen duší opustit své tělo a vrhnout se na křídla milosrdného vánku. I dračici vnímáš jinak. Vidíš její fyzickou podobu, ale pak i duševní kdy se propojuje neustále s přírodou v mnoha příjemných zářivých barvách a občas se zdá že na některých místech do ní zarůstá. A takhle vidí draci. Žádná živá bytost tohle nikdy nedokázala sice se vypráví že elfové zpívaly spolu se stromy, ale jejich propojení k přírodě bylo jiné, oni jí braly jako domov mi jako partnery a pomocníky. Víš proč draci žijí tak dlouho? krátce se odmlčí, je těžké se soustředit na její slova když je všude tolik krásy. Všechna historie a události země se zapisují do jejího nitra a mi dokážeme tyto události vyzdvihávat a vstřebávat do své obrovské paměti. Stejně jako dokážeme vstřebávat informace jednotlivých bodů přírody tak dokážeme zachovávat i jejich památku. A stejně tak odkážeme vstřebávat jejich věk. Když zemře například mladý nebo prastarý strom a jsme poblíž můžeme jeho památku uchovat v sobě a prodloužit si svůj vlastní věk jeho věkem. Sice to vyvolává otázku jakto že nežijeme věčně? Odpověď je velmi jednoduchá. Můžeme žít věčně, ale nechceme. (libovolně se rozepiš) Dračice tě ještě chvilku sleduje a asi tak po deseti minutách se zvedne. Tak to pro dnešek stačí. Můžeš zkusit hledat nitro své magie bez mé pomoci. Zítra si tě vyzvednu asi v tomto čase 12-16 hodin |
| |
| L.A Santa Monice Turné bylo jako vždy úžasné. Bylo to tam baba na babě. William si skousne spodní ret- přemýšlí o tom. Ten nápad ho šokoval, ale Martin ti radí že obvykle to bývá naopak- že on zve (aby taky ne když má peněz na rozhazování) Kdyby záleželo jenom na mě klidně bych šel, ale za pár dní máme vystupovat v Las Vegas a nevím jestli by za mě sehnali náhradu. Kluci už mají vlastní akce....Ale rozhodně si ten čas poctivě vybojuju a nebo násilně udělám. ušklíbne se a Martin se téměř na místě rozplyne. Pokud můžeš soudit jako démon opravdu je na něm něco zvláštního. Po tvém by se mohlo říct že tě přímo láká k sežrání, ale asi se ti ještě na cestě hodí k něčemu víc. Každopádně jeho tělo by možná bylo bytelnější a lepší než to Martinovo.... Když tak nad tím přemítáš ucítíš velmi blízko tebe jak se otvírá pekelná brána. Nemáš tušení kdo by mohl být takový hlupák a vylézt na takovém místě. I když vás valná většina lidí vidět nemůže pár takových jedinců přece jen existuje. Martin byl částečně jedním z nich a i William může. Není to nikdo z řádu bojovníků. Z plamenné brány vyskočí noční můra. Dárek od tvého mistra, i když teď trochu nevhodný. Divoce pohodí ohnivou hřívou a když obřím předním kopytem zahrabe v zemi krátce na chodníku zapálí plameny. Opravdu ti to mistr moc neulehčuje. Když tu William vykřikne a ty se obáváš nejhoršího. Krom lidí co takové věci může vidět jsou tu i lovci, kteří jsou ještě nebezpečnější. Máš chuť se rozesmát když vidíš co jeho výkřik způsobil. No vidíš ho? Jak si tam trůní neřád, musí svítit na sto honů, jako šváb v rajské zahradě dívá se do vitríny a mluví o bělostném miniaturním beďaru co sedí na jeho dokonalém obličeji v jeho obočí. Popravdě by sis jej ani nevšiml. Ale pro člověka co si vydělává svým tělem... Noční můře se nelíbí že si jí nevšímáš a tak do tebe hrubě šťouchne čenichem až tě omylem postrčí blíž k němu. |
| |
| Kašperk Za to nepřímé vyhubování kajícně sklopí oči. Což je velmi roztomilé gesto- v jeho podání. Co se Mina týče - rána na noze by potřebovala rozhodně i zašít. Co se Erika týče- když přichází s dřevěnou truhlou ve které je lékárnička a přes ní přehozené kusy čistých hadrů a na vrch lavor s vodou na vymytí ran- jsi uchvácena. Po jeho zranění zůstalo na jeho těle jen pár škrábanců které se ti doslova hojí před očima. Tvá zvědavost tě začne hlodat ještě více. Když otevře lékárničku krom jehly a lékařské niti (nebo to tak aspoň vypadá) a obinadel a vatových polštářků + rukavice a kleště nepoznáváš nic dalšího. Jsou tam různě velké a různě zdobené lahvičky na kterých si ale můžeš přečíst latinské názvy. Nemusíš bádat dlouho abys našla srážeč krve a hojivou mast z Dračích stonků. Srážeč krve je žlutavý prášek bez vůně a ta mast poměrně silně zapáchá a je hodně tekutá. Uprostřed operace kdy sebou Mino ani nehne tě opatrně vyruší Erik. Až budete chtít je tu jedna důležitá informace která se týká celého komplexu pod Kašperkem a bylo by třeba vás s ní seznámit. |
| |
| Irák-částečně Pj úvazek Ivé tam opravdu je. Když profrčíš kolem sestřičky aniž by stihla něco namítnout a otevřeš dveře, vidíš mě sesutou na lavičce jak se protahuju a hlasitě zívám. No ne. Dobré ráno. Skoro se zdá že ses vyspala do zdravý..... Ale tvůj útěk zdejší personál asi moc nepotěší. měla by ses vrátit. Když ovšem o mě tolik stojíš v mžiku stojím u tebe abych tě podepřela a odvedla zpět do tvého pokoje. Možná si to v šoku uvědomíš až teď- že je tvé tělo ještě slabé a rozhodně by si neměla běhat sem a tam, ale prve si protáhnout tělo. Přece jen, pár dnů jsi jen ležela na lůžku. Tohle vám uteklo řeknu žertem když vidím rozlobenou sestřičku se snídání v race. Pak se na ní podívám trochu tvrději, aby věděla že další slova myslím vážně. Nyní nás nechte o samotě, nakrmím jí a pomůžu jí na lůžko. Pomůžu ti zpět na lůžko a vezmu sestřičce talíř z ruky a dál se chovám jako by tu už nebyla. Tak jak se cítíš? Pokud možno ráda bych tvou odpověď dostala co nejdřív. Už jsem se 7 dní nemyla a nespala v posteli a vážně bych to potřebovala. protáhnutím rukou mi zakřupe v zádech. jsme rozlámaná jako preclík. |
| |
| Benátky Vzpurně vyšpulí rty. Tak dobře...tak si ho koupím sama nezdá se že by to udělala schválně, ale asi to nepochopila. Zvedne se a odtančí ke kase. Jsi rád že přesně neslyšíš co říká. pak začne z kapes vyndavat různé cetky, nakonec prodavačce nabízí i svůj řetízek, ale když sklíčeně popotáhne a vrací se s rameny svěšenými- je vidět že asi nevyhrála. prodavačka je velmi šokovaná a celá zarudlá. Bůh ví co jí všechno mohla nabízet (můžeš jí od kasy odtáhnout násilím ,ale při odchodu jí nezachytíš) Posadí se zpátky. Nechápu to, je to pravý zlato a ona ho prostě nechtěla....navíc je uprostřed diamant. Asi jsme jí nabízela moc málo přemýšlí nahlas a pak se odevzdaně zadívá do tvých očí, záda nahrbená, pod rty si něco tiše mumlá. Pak udeří pěstmi do stolu až vaše talíře poskočí. Ale já už ti to přece říkala! zapiští a vzpurně semkne rty. Víš co je to šidítko? Tak ty pro nás voníš ještě několikrát lépe. Dostal jsi dar- a nebo prokletí- říkej si tomu jak chceš a až teď se projevilo. Každý z lidí ho může mít, né stejně orientovaný jako ty, ale málo kdo z nich ho projeví. nevím co ti o tom mám říct, osobně mě to moc nezajímalo....tedy do teď. existuje pár 'bytostí, lovců, démonů a Organizací kteří by ti to vysvětlili líp než já. Víš co je to magie? K ní bych to asi přirovnala. Prostě se v tobě projevila tvá zvláštní osobní magie...Tak protože to vydrmolila skoro jedním dechem a viditelně jí to unavilo (v tomto čase z ní víc nedostaneš i když asi ví ještě něco dalšího nezdá se že by to bylo její oblíbené téma) očima zabloudí ke své výhře |
| |
| Bordeaux Po scénce kdy oba dva přeměnění démoni jak Jarek tak Tobiáš rozervali své nepřátele na kusy, je postihla neskutečná bolest. To se jejich lidské vědomí vzepřelo moci jejich démonů a snaží se opět získat kontrolu nad svým tělem. Probít se skrze sebe sama na povrch. Svět kolem vás se kroutí stejně jako vaše vnitřnosti. Nic krom vaše souboje kolem vás neexistuje, všechno jde stranou. Je vám jedno co se vám stane během vašeho šílenství, kam povedou vaše kroky, co zničíte koho zatratíte. Chcete se toho zbavit. To je to jediné po čem toužíte. V jednou těle nemůžou vládnout dvě bytosti. Čas vaší nejdůležitější bitvy nadešel. Zůstane ve vás to lidské? A nebo se stanete démony? Svět kolem vás se mění a tmavne. Dost možná krátce ztrácíte vědomí. Když opět otevřete oči probouzíte se ve světě ze kterého jsou jen trosky a kolem vás proudí jakýsi energický gejzír. Je to jako pásmo, které rozděluje přesnou hranici mezi světem lidí a tím druhým světem. Krom černého zlatavého pásu, který vás unáší po své nekonečné ose občas projede nějaký střípek či postava z dějin. jak těch lidských tak nelídských. Jsou to obrazy, hmotné předměty a pak i krátké historické úseky co vám prostě z ničeho nic proplujou do paměti, pak dále skrze vás a pak zmizí (vzájemně se nevidíte). Pak se vaše tělo opět zkroutí bolestí a pomalinku vidíte jak se od vás odlupuje vaše druhé já. Prve fyzicky, tkáň po tkáni, bere si část vaší kůže jednu část srdce a vzpomínek. Jednu část života, jednu část minulsoti i přítomnsoti. Přesnou polovinu. Když vás opustí úplně a vypadne před vás na všechny čtyry přepadá vás náhlá nevolnost a strašlivý pocit prázdnoty. Máte problém ovládat své tělo a zorientovat se. Jako by vám někdo násilím odebral věk, část života, a část sebe sama. Potřebujete tu druhou část. Která ve vás parazitovala a nyní se zhmotnila přesně s tím co jí patří. S tím co už jste jí za ta léta nechaly. Vypadá jako vy. Váš přesný odraz. Nebo to jste vy a tahle základní schránka z které to vylezlo patří démonovi? Je ale jisté že budete bojovat....(nyní si hoďte procenta a popište si tuto část jak sami uznáte za vhodné. Procenta rozhodnou jakou část vašeho já budete v tomto souboji hrát. Tu druhou si vezmu na starost já sama) |
| |
| Kašperk Během „Operace“ se Erik zmíní, že je zde něco, co bych mněla vědět. Na vteřinku se zarazím, a pak pokračuji v zašívání Minových ran. To spíše, že potřebuji seznámit s vybranou důležitou informací… protože zatím vlastně ani nic pořádně nevím… Poznamenám velmi suše, zrovna když dotahuji poslední steh na noze, a pak okolí rány jemně pomažu hojivou mastí, tak aby mu nezašla přímo do rány… nevím ani pořádně co v tom je, a možná to není dobré, pokud se to dostane do krevního oběhu… a asi by to dost nepříjemně svědilo. Takhle to snad bude lepší. Není to nejlepší… ale mělo by to pomoc. Shlédnu své „dílo“ starostlivě, a ještě jednou tu ránu vydesinfikuji, což udělám i u všech ostatních. Pokud by to nějak více bolelo, tak mi dej vědět… seženeme někoho, kdo pomůže lépe. Jemně pohladím Minovu srst, a pak se kouknu na Erika, a asi vypadám mírně zaraženě, když na jeho těle už není ani stopy po zraněních. Ale nějak to přejdu… aspoň v mluvě. Tak, copak si chtěl? Usměji se, ale ten úsměv působí poněkud vyčerpaně, či snad až vystresovaně. |
| |
| L.A. Santa Monica William váha o tom, či vôbec prijať moju ponuku a keď sa usmeje, tak v Martinovi sa opäť ozvú hormóny. No v niečom s Martinom musím súhlasiť, ten človek je na zožratie a to doslova. Jeho telo by bolo možno pohodlnejšie a poskytlo by mi o mnoho viac možností, ale trvalo by dlho kým by som ho posadol tak ako Martina. Preto sa rozhodnem trvať na mojom návrhu. Vtedy si však všimnem otvárajúcu sa bránu. "Aký idiot sa tu chce zhmotniť, niet väčšej sprostosti ako zhmotnenia sa v dave, veď nemôžeš vedieť kto ťa bude vidieť a kto nie." Keď sa ale predo mnou objaví Nočná Mora - darček od majstra tak sa poteším, no zároveň si uvedomím, že to môže ohroziť úplne všetko. Trošku bližšie sa prizriem Nočnej More, je mi akási povedomá. V našej sfére som sa zblížil s jedným takýmto zvieraťom. Volala sa Khaana a robila mi často spoločnosť pri pozorovaní Materskej sopky. "Khaana?" vyšlem myšlienku za Nočnou morou, zatiaľ čo William si vo výklade obzerá nejaký výrastok na tvári...ach tí ľudia a ich problémy...a Nočná mora zažmurká. "Tuto nemôžeš zostať, je to tu nebezpečné, zavolám ťa, až budeme v bezpečí." vyšlem ďalší prúd myšlienok spolu s obrazom a cestou ako sa dostať do Martinovho bytu. Potom sa obrátim späť k Williamovi. V Martinových spomienkach pátram po tom, čo by Williama najviac presvedčilo. Po ani nie pár sekundách sa vrhnem Williamovi okolo krku a pritúlim sa k jeho hrudi. "Vieš...spomínal si moje pokusy s čiernou mágiou." začnem a donútim očné sliznice aby vyprodukovali trochu sĺz, aby to vyzeralo efektívnejšie a oči sa mi zalesknú. "Nerobil by som to, keby som ťa mal stále pri sebe. Pamätáš sa na Marcovu bandu, však?" Marco bol chlapík, ktorý napadol Martina a v podstate pravidelne, keď tu nebol William robil z Martinovho života peklo. Preto Martin vyvolával démonov aj v deň v ktorý som ho posadol. "Zase tu boli...a...ja už proste neviem čo mám robiť." pevne ho objímem a aby som upútal ešte viac jeho pozornosť na mňa tak si trochu vyhrnem tričko a odhalím bolestivú modrinu na boku. "Experimentoval som s tým...a...vieš...niečo sa mi podarilo...niekedy sa pri mne objavujú bytosti, ktoré nikto nevidí...teda niektorí ich vidia...ale sú to len ilúzie...sám neviem ako som to urobil...ale...nechcem ťa vystrašiť, preto ti to hovorím. Ak by si si niečo všimol, tak si to jednoducho nevšímaj, nie je to skutočné..." pozriem mu do očí a potichu dodám, "Nie som blázon...poď so mnou do Paríža, potrebujem ťa ako nikdy pred tým." |
| |
| LA.-Santa Monica Je to Khaana. Když k ní vyšlel myšlenku- mířenou jako zároveň i lehký dotaz divoce potřepe hlavou a vrhne na Williama zuřivý pohled. Zacvaká ostrými zuby (kdybys tu nebyl asi by po něm žárlivě vyjela) a pak se k tobě otočí zadkem a po několika dlouhých skocích se před ní otevře pekelná brána v které zmizí. Cítil jsi to? najednou jako by tu zavál teplý vzduch. Ozve se William. Ano, takové malé frekvence dokáže vnímat každý člověk, ale vyloží si to něčím takto absurdním. Což je pro váš život jen dobře. Když mluvíš o Marcovo tlupě zatrne a svaly na jeho těle se začnou ještě více rýsovat. Schová tě do své medvědí náruče a cítíš že si tak Martin skutečně na chvíli odpočinul (jako by ho toto sevření konejšilo) Pak tě políbí na čelo a lehce od sebe odtáhne aby ti viděl do očí. Odpusť, už se to nestane. Budu u tebe.... v jeho očích (lidi jsou pro tebe docela průhlední když víš kam koukat) vidíš touhu po pomstě. Snažil se na sobě nedát znát jak moc ho to pobouřilo, ale před tvýma očima se nikam neschová. Trpělivě tě poslouchá a pak si povzdychne. Tohle asi nikdy neskončí. Víš co? Koupíme lístky do Paříže, ale před tím uděláme ještě něco jiného v očích se mu nebezpečně blískne. Máš ho na háku, pro Martina je všeho schopný. A když se nebudeš bránit tak dnes poteče Marcusova krev. je to vlastně štěstí že tě Martin potkal. Nyní v tobě vrní jako spokojené kotě. noční můry postavou jako tažný černý kůň+ ještě trochu větší. Hořící hříva, oháňka a kopyta. Místo očí dvě neustále žhnoucí lávová kukadla. Z nozder jim šlehá občasný plamen. Pokud se v pekelné říši dají k někomu přirovnat tak leda tak k sucubám. Dokáží se snadno urazit, jsou velmi arogantní, temperamentní a nádherné. Umí si otvírat pekelné brány na jakémkoliv místě a mají neskutečnou sílu- stejně jako jejich oheň má neskutečnou destrukci. Díky špičatým zoubkům lze soudit že jde o masožravce. Nejlepší pochoutkou je pro ně ptactvo (všechno co má křídla s peří se blíží andělům které nenávidíte) spálené a ještě hořící. Zpravidla si noční můra při své dospělosti vybírá svého pána. Buď ho ze sebe zkopne(nebo zadupe) a nebo ho na sebe nechá usadit. Sucubám a Ďáblovi ale slouží bez výjimky. Nikdy si nevybírají podřadné tvory či démony nízkého stupně. proto tě docela překvapilo když tě Khaana přijala na svůj hřbet. (ty máš možnost používat brány- na úplné fyzické i duševní přenesení jen v určitých oblastech. Jako je například Martinův dům( nemáš zatím dostatečný věk aby jsi tak bezpečně znal více oblastí) jinak přesuny - brány v pekle jsou omezeny pánovými komnatami (tam se umí přenést jen ti nejvěrnější) ložnicemi a pokoji jeho milenek a jeho nejbližších, či osobních strážců. mimochodem- tvůj mistr je Ďábel sám? (upřímně doufám že ne) |
| |
| Bordeaux - boj uvnitř, boj vně Padnu na kolena. Popadnu svou hlavu a začnu vrčet, vzpouzet se a řvát na nebesa v bolestech. Křídla se mi zkroutí. Cítím co se sakra děje.......moje lidská stránka. Heh. Takže se jen tak nedá. Zapomeň nato Odkaze ! Tohle ti nedovolím ! Zařvu a vzpýrám se proti své démonické stránce, která se mnou bojuje ze všech sil. CO se týká fyzické síly nemám šanci, ale vůlí svého démona převyšuji. Držím ho řetězy své vůle a pomalu ho stahuji k sobě, než se v mém podvědomí naše těla spojí. V realitě to způsobí že zařvu bolestí k nebesům. Temná energie se kolem mne pozvedne a kamení létá do všech směrů. Rohy se kroutí, rostou a opět klesají. Prsty svírají lebku a moje spojené já řve v podvědomí stejně jako v realitě. Držím své démonické já a škrtím ho. Nechci mu dovolit aby se oddělil a opět přišel k moci. Tvrdě bojuji abych ho nepustil. Ovšem démon je fyzicky silnější než já a brzy se odemne začíná odstrkovat. Já ale nejsem obyčejný člověk. Moje svaly se napnou a opět démona připnou ke mně. Bojujeme oba tvrdě. Naše mysli řvou vzteky jako psy, jenž do sebe hladově zakusují své tesáky. A pak se stane něco s čím nepočítám. Omdlím. Ve spáncích mi to bije jak údery kladiva. Nechci upadnout do bezvědomí. Ale to co uvidím mne vyděsí. Realita se rozděluje. VIdím obrazy.....otce, prvního démona co jsem zabil. Vzpomínám si na ten souboj. Byl to tvrdý den. Den kdy jsem objevil svou pravou sílu. Den.....kdy jsem krvácel poprvé jako člověk spojený s démonem. Vidím svou matku ! Usilovně se po ná natáhnu. Nevidí mne. Vůbec mne nevnímá. Jako....bych neexistoval. Matkoo ! Zavolám na ni....ale nereaguje. Vůbec mne nevnímá. Jsem...jen stín. Opět se uzavřu do sebe. Ten pocit mně zžírá jako kdyby mi nějaký hmyzí démon ukusoval části hrudi. Ne...ne to není pocit ! Sakra vodemne se fakt něco odděluje ! Moje démonické já se odemne odděluje. Rovným dílem. Křičím bolestí, stejně jako démonická stránka která se předemnou rýsuje a tvoří se. Padnu na čtyři stejně jako on. Odkaz. Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Jak to vypadá, rozhodne se teprve teď odkaze, kdo bude král, a kdo bude kůň. Řeknu se vztekem v úsměvu a postavím se pěsti sevřené. Hned zalituju že jsem to udělal. Hlava se mi motá jako kdybych byl omámený po ráně. Snažím se stát, ale nedaří se mi to. Motám se jako opilec. Zavrtím hlavou a opět se zorientuju ve svém těle. Nevím přesně co se děje. Jen vím že tohle je moje tělo a já chci svým tělem vládnout ! Připravím se do bojového postoje, přesto že se pořád třesu a pohlédnu na něj. Buď ty, a nebo já. A já neminím být ten kdo prohraje. Rozhodnu se a soustředím se. |
| |
| Irak Trocha zaskočene hľadím na Ívé. "Ahoj. Dobré ráno. Prečo spíte na chodbe na zemi?" Hľadím na ňu jak na zjavenie. "Och. Zabudla som. Už si idem nazad ľahnúť." Zarazím sa a otočím sa, aby som sa vrátila do postele. Tom a už ale vedie späť. "Vďaka." Posadím sa späť na posteľ a prikryjem sa. Ospravedlňujúco sa sa pozriem na sestričku. "Prepáčte. Asi som Vás vydesila." Po tom osamieme. "No. Už je to lepšie. Rozmýšľala som a myslím... Odpoveď je áno. Pridám sa." Vážne pozriem na Ívé. "Ak chcete, použite nemocničnú sprchu. Pochybujem, že im to bude vadiť a ja sa zatiaľ najem." Usmejem sa na ňu. Pozriem smerom ku dverám a akoby som ju vyzývala, aby tú kúpeľňu fakt použila a zaumienim si, že pred odchodom, do nej pôjdem aj ja. "Kedy chcete odchádzať odtiaľto?" Neviem síce, či robím dobre, že som súhlasila so vstupom k nim, ale... Na druhej strane moc na výber nemám a toto je bezpečnejšie. |
| |
| Park Další rána a úspěšné získání, opět, Johnovi pozornosti, moje pěsti najednou mají až moc velkou sílu a rychlost, tohle prostě není přirozené ale to teď neřeším, ta žena se snaží ho asi nějak znehybnit a proto musím držet jeho pozornost na mě. "Hej, pojď sem!" křiknu na něj a začnu na něj dotírat údery a občas vykopnu po jeho bradě nohou což by mohlo mít nepříjemné následky, vzhledem k tomu že i moje nohy jsou tak podivně silné... Najednou uvidím tu ženu jak mu zasazuje ránu elektrickým proudem pomocí paralyzéru nebo tak něco a sama odletí. "Jste v pořádku?!" křiknu i když nevím jestli mi bude schopná odpovědět. Podívám se na Johna a ten se začne měnit zpět... Rychle k němu přiběhnu a pokleknu vedle něj, rychle mu zkontroluji životní funkce... Jo, žije... Jakš takš... Jen bude dlouho spát... V očích se mi na vteřinku zalesknou slzy ale hned je zaženu. Pak se teprve ozvou opravdu silně rány, tak podivně žhnou až to je nepříjemné, spíš to je taková palčivá bolest, ale nic oproti ranám té ženy. Rychle k ní doběhnu a kleknu si vedle ní, moje čelo ještě asi stále lehce září a žhne tím znakem. "Chvíli vydržte, doběhnu pro pomoc, jsem hned tady!" řeknu jí a znovu se postavím, prvně ji však umístím do stabilizované polohy aby se jí nepřitížilo, popřípadě jí podepřu hlavu nějakým listím a podobně co v okolí najdu, prostě něčím. Pak už se rozběhnu z parku ven, sám o sobě jsem dost rychlý a navíc pokud stále mám tu sílu tak bych měl být mimo park dost rychle. Mobil sice mám, ale někde v restauraci, nejbližší klinika je moc daleko, prostě se rozběhnu po ulici a zamířím k první telefonní budce nebo k někomu koho potkám a před mým zjevem, roztrhané oblečení, krev a podobně, neuteče. Tak či tak zavolám pomoc, nebo je požádám aby zavolali a dám místo kde ta žena je, pak se zase rychle rozběhnu zpět. Snad bude v pořádku! pomyslím si. |
| |
| L.A. - Santa Monica Khaana odchádza a ja cítim, že mi je ľúto, že som ju musel odtiaľto poslať preč, ale nemôžem riskovať, že sa jej niečo stane. I keď to znamená, že toto mohla zobrať ako drzé privítanie. Will si našťastie všimol iba závan teplého vzduchu. Keď objíme Martina pocítim, že si Martin na chvíľu oddýchol. Keď sa mi, teda nám, pozrie do očí neunikne mi, že túži po pomste. Nič mi neurobilo väčšiu radosť než cítiť jeho túžbu ublížiť. Bolo to pre mňa ako droga, musel som cítiť toho viac. Nedokázali by sme žiť bez tohto, bez pôvodu našich schopností a existencie vôbec. No tiež si uvedomím, že tu mám úlohu a Majster nerád dlho čaká. Uvažujem čo urobiť, krviprelievanie mi urobí dobre...ale čo ak by som sa pri tých výbuchoch hnevu smrteľníkov neovládol a podpálil ich? "Nie, to rozhodne nemôžem riskovať." pevne si zaumienim a chytím Williama za predlaktie. "Will, vieš, že ďalšie násilie k ničomu nevedie." túto frázu som vylovil z Martinovej pamäte. Pozeral sa na zvláštnu skrinku, v ktorej boli uväznení ďalší ľudia a tam jeden z nich presviedčal ďalších dvoch s túžbou ublížiť jeden druhému, aby to nerobili. "Úplne mi postačí, keď budeš so mnou. A v Paríži si poriadne oddýchneme a dobehneme všetko čo sme nestihli. Viem, že sa hneváš, predo mnou to neschováš." ďalej sa usilovne prehrabávam v Martinových spomienkach až to nájdem a usmejem sa, "Vždy si celý stuhnutý, keď sa hneváš, no tak...uvolni sa, ideme spolu preč." presviedčam ho a za ruku ho ťahám k pultu cestovnej kancelárie. |
| |
| dotaz na hráče pokud se nevyjádříte tak si mě nepřejte :D né opravdu mě to zajímá: vyhovuje vám tento styl hraní? Chci říct omezování co vám dávám ze své strany příspěvků? nebo chcete trochu větší svobodu? řekněte si... |
| |
| LA Vím že jsem se trefila. V letu se usmívám tedy do doby než nedopadnu. /"!!!'%!*ˇ!_'** ještě chvilku si v klidu ležím než ten malej kluk nezačne jančit. Ale já... začne mě přesouvat přece načechrává mi listí pod hlavou a kontroluje mé rány. V půlce jeho věty se zamračím a chňapnu po něm (velmi rychle- prostě tě chci chytit) a stáhnu tě k sobě dolů pěkně na prdel že si možná při tom narazíš kostrč. Ani hovno. Bože! Co bys jim asi tak vysvětloval? Všude kolem z něho je tolik krve že to skoro vypadá na tři mrtvoly dohromady, do toho jeho stopy... Pokud je jisté že zůstaneš dřepět na místě a vlila jsme ti do mozku trochu kyslíku aby měl šanci se zase rozjet, vytáhnu cigaretu a vložím si jí do úst. Chceš taky? namířím k tobě krabičku. Když odmítneš pokrčím rameny a sama si zapálím. jo ,asi bych mu ještě měla něco říct Já jsem v pohodě jasný? Buď v klidu. A navíc za chvilku budeme mít odvoz. A než se tak stane zůstává tu jedna důležitá otázka vlastně by měli být dvě, ale...ne...není zraněný. Ale sakra že se ty škrábance od vlkouše tak rychle projeví...to už o něj možná PAMA nebude mít zájem. ale rozkaz je rozkaz, přitáhnem ho. ukážu palcem na Johna. Co s ním chceš dělat? Osobně bych ho tu zakopala, nebo pověsila na strom, ale to ty asi ne co...Uděláme dohodu. Postarám se o to aby ho ošetřili profesionálové, takový přesně pro něho a na oplátku semnou vyrazíš na výlet. |
| |
| Jarek a Odkaz Tvé indentické dvojče se kouká poměrně překvapeně. Založí si ruce na hrudi a ušklíbne se. Odkaze? Co to má být? nějaký druh tvé další zvrácené hry? já nejsem odkaz. Ty jsi Odkaz. A rozhodně nemám v plánu s někým takovým prohrát víš tohle tělo... ruku přiloží dlaní na své srdce a chvilku je ticho- to co říká tě velmi zasahuje a dělá ti to v hlavě ještě větší bordel. Opravdu není jisté kdo z vás je kdo. Matka by mi nikdy neodpustila kdybych se v něm narodil a pak ho přenechal někomu jako jsi ty ohrne pohrdavě ret, ale pak se jeho pohled zjemní. I když na druhou stranu musím říct že kdybys nepřišel Odkaze, asi bych tu už nebyl, ale na druhou stranu vytasí meč a jeho ostří namíří na tebe nic takového by mě v životě nepotkalo a já bych byl zase normální chlap. na jedné části jeho těla vystoupí tobě známé znaky. Což znamená že je to Odkaz! nebo to snad jenom znamená že i po oddělení v tobě i v něm zůstává část obojí osobnosti? Jsi zmatený, ale pokud budeš čelit v lidské podobě jeho nynější podobě nezvítězíš. Nehraj si semnou! rozbíhá se proti tobě v očích se mu zaleskne chuť po boji. Přesně taková kterou míváš i ty. Buď ty a nebo já. Já nemíním být ten kdo prohraje to že řekl to samé co sis před chvílí myslel tě šokovalo. A znovu to v tobě vyvolává otázku kdo z vás je tedy kdo? nebo to obojí jsi jenom ty? (každé kolo procenta pro úspěchy a neúspěchy boje) Jeho meč se ocitá už velmi nebezpečně blízko. (nejsi si jistý jestli ten meč je odkaz, ale v okamžiku kdy se chceš bránit si všímáš že i ty máš v rukou meč. Který taky vypadá jako Odkaz- nemáš tušení kde se vzal, ale i tak budeš muset být hodně rychlý aby tě nepřepůlil ) |
| |
| LA-Santa Monica Will stojí chvilku nerozhodně jako by nevěděl jak přesně se má tvářit. Pak skloní hlavu až mu dlouhé vlasy krátce zakryjí tvář a jen zavrtí hlavou. Jasně promiň, jen jsme to chtěl nějak rychle odčinit. Vůbec nevím kde se to ve mě vzalo ,ale kdybys souhlasil, obávám se že bych byl schopen je na místě zabít. promiň ušklíbne se a nabídne ti rámě. Jako bych ti snad mohl odolat...Nevím jak je to možné ale zdá se mi že jsi nějaký vyšší, zářivější. Prozraď, v čem spočívá tvé kouzlo? proč už se neschováváš? nepůsobí to že by se mu stýskalo po starém Martinovi, ale asi se ti povedlo vytvořit jakýsi ideál který občas v Martinovi zahlédl. Je jisté že tě hned tak z očí nepustí. Dojdete pro letenky- které zaplatí ze své vlastní kapsy a víš že by se cítil hodně špatně kdybys mu tuhle maličkost nedovolil (konec konců on je hvězda a peníze opravdu rozhazuje kde může) Odlétáte za dvě hodiny (nebo pak v libovolnou dobu po každých 2 dalších hodinách). Dostatek času se dobalit. Myslím že u tebe nebude třeba si balit věci, mám totiž nápad. a zatáhne tě do nóbl nákupního střediska vyber si cokoliv budeš potřebovat na svou cestu. A taky nějaké kvalitnější oblečení. Co bys řekl na hm...tyhle kožené kalhoty?Né promiň...jen jsme si představil že by ti sekly, ale ve francii by sis upotil prdelku. Co tohle? zamává s havajskou bohatě barevnou lehkou košilí. (opět něco v čem ho nemůžeš odmítnout-maximálně se po hodině na něco vykroutil a prchnou před ním.) |
| |
| důležité (podobné věci budu psát na začátek homepage) když někdo bude dlouhodobě nepřítomen, ví to a nechce být vyhozen nechť si ke jméno (za jméno) udělá červenou pomlčku tečku nebo písmenko (možná by bylo dobré červené N) |
| |
| LA Zasraná práce. No co, člověk nemůže chtít všechno šrotovalo mi hlavou, když si Revy vydupala, že pro toho skrčka půjde sama. A já samozřejmě schytal to horší. Ona ho má jen najít, ale já mám něco nakecat jeho rodičům a zabalit mu. Zrovna jsem mířil k nim domu, Na sobě dlouhý kabát, pod kterým jsem měl šikovně schovanou svou milovanou brokovnici, po kapsách munici a za opaskem párek Glocků. K nim jsem měl taky munici. Na očích jsem měl černý zrcadlovky, vousy do dvou tlustých copů a vlasy natupírovaný do kohouta. S tutím jsem se rovnou mohl rozloučit na výmluvu typu: "Byl vybrán do naší speciální školy". Měl jsem sto chutí tam přijet, rodiče sejmout a sebrat ty zkurvený hadry. Jo, to jsem ale nemohl, museli jsme to udělat diskrétně. Někdy ty rozkazy nenávidim. Přijel jsem k domu, vypl motor a chvilku jen tak seděl a čuměl na jejich barák. Jasně, mohl jsem se tam vplížit, hadry ukrást, ale to by asi ohlásili fízlům, což nepotřebujeme. Kurva, kurva, kurva. A ještě jednou kurva. Jak to vymyslet, abych z toho vylítl s celou kůží a nemusel zatěžovat starou Bertu. Co je prostě vodprásknout a pak se nějak vykecat? No jo, to bych si ale nesměl zapomenout tlumiče. Kurva, když se má něco posrat, posere se to. Vystoupil jsem z auta a šel obhlídnout dům. Taky jsem to mohl udělat jako loupež, ale to jsou zase fízlové. Zaklepal jsem na dveře a otevřela mi jeho matka. taky super. Nedůvěřivě si mě prohlížela a aniž by něco řekla, pohoršeně nakrčila obočí a zabouchla. Takže to bez poldů nepůjde. Kurva. Co teď? Už jsem se chystal vykopnout dveře, když v tom se otevřeli a v nich jeho fotr. Nejspíš. "Co si přejete?" zeptal se mě. "Vidět pokoj vašeho syna" někdy jsem až nesnesitelně upřímnej. Já za to prostě nemůžu, jsem tak vychovanej. "Vypadněte, nebo zavolám policii" a je to tady. Chtěl zavřít dveře, ale já tam dal nohu. Díky bohu za kanady. I když ne bohu, ale to je jedno. Rozkopl jsem dveře, vytáhl Glocka a namířil jsem mu na čelo. "Slovo a vynesou tě nohama napřed" zavrčím a chlap radši ztichne. Natáhnu mu jednu pažbou. Omdlí. Pak najdu jeho ženskou a udělám jí to samí. Omdlí. Zabaleno, rodiče svázáni, už jen vypadnout. Naskočil jsem do auta a nabral směr za Revy. |
| |
| Irák nad otázkou proč zrovna ne zemi jen mávnu rukou. Věř že jsem spala i na hroších místech, tohle je proti tomu měkký gauč když si uvědomím že jí taková informace může vyplašit zkusím to zachránit mrknutím. Když slyším odpověď rozzářím se. No tak to je supr. Ráda se vracím s úspěchy. Dobře, pak vás o všem informuju- už jsem tedy smrděla hůř ale ta sprcha se mi líbí. než zmizím ve dveřích ještě se otočím. Vyrazíme hned jak se najíte- k vám domů sbalit co chcete a asi i obstarat nějaké věci kolem vašeho odchodu- mimochodem s vašim šéfem už jsem mluvila a docela vás lituju. Takový řvouni by se měli zavírat do klecí a varovně zvednu prst od teďka pracujete pod Organizací, což znamená všechno co uvidíte nebudete zapisovat ani o tom informovat žádné noviny. Doufám že si rozumíme. pak ukradnu ručník nebo nemocniční župan a vklouznu do koupelny se vším co jsem měla na sobě. |
| |
| Irák Nevíš jestli budeš schopna odejít sama, přece jen jsi tu měla ještě pár hodin ležet, ale Ívé má asi nějaký osobní plán jak tě rychle dostat na nohy. Informace že už nebdueš dělat práci kterou jsi dosud dělala tě troch uděsí, ale je pochopitelná. nyní se s ní dokážeš smířit, ale moc dobře víš že časem se ti po ní zasteskne a možná nebudeš moct odolat. Už teď horko těžko můžeš. Tvé povolání bylo informovat svět o něčem co by měli lidé vědět a právě ses dostala do něčeho o čem člověk nemá sebemenší potuchy. je správné to držet v tajnosti? Po tom co Ívé zmizí v koupelně (je normálně v pokoji) osamotíš. jsi tu jen ty, voda bubnující ve sprše (Ívé si zpívá) a ta odporně se tvářící kaše kterou prý chceš dobrovolně sníst. Když se odhodláváš k prvnímu druhému a třetímu soustu není to tak strašné- bez chuti s kapkou cukru, ale žaludek to nasytí. Uprostřed jídla si uvědomíš že je něco špatně. Konkrétně se ti zdá že to z talíře ubývá podivně rychle. Když přestaneš jíst a chvilku sleduješ zbylou porci vidíš jak jí něco rychle oždibuje. nejde o mouchu nebo tak něco ,ale jídlo ti samovolně mizí před očima a ty nechápeš proč. Když je talíř prázdný zmizí ti z ruky. Tentokrát ale zaslechneš činitele a zahlédneš čin. Na okně sedí metr a kus velká rudá žába s bodci po celém těle a podivně spláclou hlavou s téměř lidskou grimasou. Nyní vesele pochrupuje tvůj talíř. Když polkne trochu se poposune a vidíš jak její jazyk vystřelí k tvému nočnímu stolku a jsi bez zápisníku a tužky. |
| |
| L.A. - Santa Monica S potešením zistím, že sa mi ho podarilo odhovoriť a ponúka mi rameno, ja ho prijmem a vyberieme si letenku, nech to už je čokoľvek. "Vďaka tomu sa dostaneme na lietadlo a následne do Paríža." ozve sa v mysli Martinov hlas. Vtedy mi Will dá kompliment, "Kúzlo je v posadnutí." prebehne mi mysľou, no odpoviem diplomaticky "Vždy som bol taký, to bude tým, že sme dlho neboli spolu." a usmejem sa. Lietadlo nám odchádza o dve hodiny v čase smrteľníkov. Will ma odtiahne do budovy zvanej nákupné stredisko, "Tu sa dá zohnať všetko." ozve sa Martin "Vážne? Potreboval by som trošku astrálneho prachu a nový orb by tiež nebol na zahodenie, keďže som ten môj nechal u teba a..." no Martin ma preruší, "Všetko ale iba z nášho sveta." Som trošku sklamaný no Will ma ťahá ďalej do obchodu s oblečením. Po chvíli jeho uvažovania mi ukáže farebnú košeľu. "Ach, to mám za to, že som ho odhováral od násilia." prezriem si košeľu a trochu zakrčím nosom. Keď sa rozhliadnem po obchode všimnem si krásnu košeľu odkaz a ukážem na ňu. "Veď vieš že ja a farby sa nemáme v láske, ale tamto je nádherné!" Vtedy zbadám nohavice ktoré sa zapáčia aj Martinovi a nadšene na ne ukazuje odkaz "Vyskúšal by som si aj tamtie nohavice k tej košeli." keď zbadám Willov pohľad, neubránim sa úsmevu. "Ja viem, máme odlišný vkus, ale ak ti to urobí radosť tak si vyskúšam aj to čo chceš vidieť ty na mne." Tieto rituály "skúšania" prenechám na Martina, ale niektoré oblečenie majú smrteľníci dosť podobné nám, napriek tomu si myslím, že by tu mali aj tak predávať aj veci z nášho sveta, veď moji druhovia sa tu bez toho musia nudiť."Čo asi robí stúpenec rádu v Paríži? Budú tam mať orby?" uvažujem zatiaľ čo Martin usilovne skúša jednu vec za druhou. |
| |
| Irak Ešte som sa chystala namietať ohladne ívénho prístupu k spánku na dlážke, ale pochopila som, že to nemá význam. "Nebojte sa. Už som sa rozhodla." Usmejem sa, keď vidím, ako veľmi sa teší. No nemienim to moc viac rozoberať. Všimla som si, že zo spaním a sprchou sa preriekla, ale snáď to až tak zlé nebude. Som novinárka. Takých dní som si už zažila... Do mysle mi preniknú jej ďalšie slová. Hovorila so šéfom?! Nad tým sa pozastavím. "No... Neviem, či bolo nutné ho informovať. Mala som v pláne mu povedať, že zháňam veľkú reportáž." Spýtavo na ňu pozriem, nech ma opraví... PROSÍM!... Že mu povedala práve to. "Samozrejme, ten by nikdy nedostal." Dodám pri jej reakcii. Fakt, to posledné, čo by som teraz potrebovala, je on za pätami, lebo čaká, že mám senzáciu a nechcem mu ju uverejniť v jeho novinách, ale predať ju ďalej. Počkám, kým Ívé vojde do kúpelne a vrhnem prázdny pohľad na okno. Mám opustiť všetko. Robotu, minulosť, rodinu, známych... Vraj tam vonku má človek väčšiu slobodu. Ale pochybuje, že aj za takýchto okolností. Doktor má pravdu. Čo som videla a uvidím, nie je zverejniteľné. Bla, bla, bla. Yadi, yadi, yadi. Yak, yak, yak. Najprv to chcem vidieť a po tom sa rozhodnem. Usmejem sa a môj úsmev hneď pobledne, keď pozriem nadol na tanier s kašou. Fuj. Humus. Pomaly sa pustím do jedla a po chvíli zastanem,keď začne miznúť. Čo to? Nechápavo naň hľadím a po tom sa pustím do boja o zvyšok. Predsa len som dosť hladná. Na koniec zmizne aj tanier a ja vidím páchateľa a jeho ďalšie výčiny. "Hej žabisko! Prestaň! To je moje!" Zamračím sa na žabu. |
| |
| Bordeaux Ku... stačil jsem vyřknout jen začátek kletby když jsem se po vysátí démonovy síly poroučel na kolena s hlasitým výkřikem a hlavou v rukách. Cítil jsem se jako by mi v ní vybuchl granát. Co se to děje? Takhle to nemá být, mám to být JÁ a on má zaniknout, musí... snažil jsem se přes šílenou agónii přijít na to co se vlastně děje. Nedokázal jsem pochopit jak se to malé, titěrné lidství ve mně může vůbec snažit vzepřít se mé moci. Proč? zařval jsem otázku a prudce udeřil levou rukou do země až beton pod mou rukou popraskal. Celí svět se kolem mě kroutil a zmítal se mnou v agónii zatímco jsem se propadal do stále větší tmy. Cítil jsem jak se svět kolem mě mění a jak mě opouští určitá část mě, část kterou jsem nutně potřeboval, tu která pro mě byla stejně důležitá mé vzpomínky, pocity, emoce to vše opustilo mé tělo a zhmotnilo se přímo přede mnou ve stejně žalostném stavu. Co je? Nedokážeš to pochopit? zasípal jsem a pokusil se zvednout na slabé nohy. A pohlédl na své dvojče. Co sis myslel že je to snad ty a já? Jak naivní v předklonu jsem se opřel rukama o kolena a odrazem od nich jsem se narovnal. Nevím jak tobě bratříčku ale mě to došlo už dávno. My nejsme dva, není žádné já, není žádné ty, jsme jeden narodili jsme tak a měli bychom tak i žít a pokud to nejsi schopen přijmout zaujal jsem lehce roztřesený bojový postoj. Zmlátím tě a přinutím tě stát se opět mnou, abych já mohl být tebou. |
| |
| Minulost Pomůžu ti Ozve se najednou dračice. Otevřu oči a sleduj ji, jak se ke mne přibližuje a začíná mne obalovat a hladit svou magií. Podívám se na své tělo, nyní obalené zářivou bílou energií její magie. Přijmu ji a najednou ucítím změnu ve svém těle. Cítím, jak se něco v mém nitru chvěje a snaží se vydrat na povrch. Nebráním se tomu a po chvíli uvidím své magické nitro. Otevřu se ji a po chvíli cítím, jak mi prostupuje celým tělem, každičkou šupinou, každičkým nervem. Přesunu pravou ruku před oči a nechám do ní nahrnou tu energii. Vnímám ten nával energie každým smyslem. Otevřu se magii ještě víc a uvědomím si, že slyším, co jsem předtím neslyšel. Nejdřív nepoznám co to je, ale pak si uvědomím, že to promlouvá svět kolem mne. Vnímám radost řeky z pohybu, křik mouchy, chycené v pavoučí síti, hlad pavouka, jež konečně po dvou dnech chytil kořist. Je mladý, vylíhnul se teprve před několika dny. To jsou alespoň jeho vzpomínky. Pak se podívám na dračici, začnu vnímat její podobu duševní i tělsenou v úplně jiném světle, ve světle magie a duše. Víš, proč draci žijí tak dlouho? Zeptá se mne. Proč? Přirozená dlouhověkost? Můžeme, ale nechceme. Aha, takže draci jsou schopni absorbovat životní energii každého umírajícího tvora a rostliny. Takže, čím starší je umírající objekt, tím víc se náš život proudlouží. Zvláštní. Ještě chvíli pozoruji změnu ve svém okolí a snažím se vnímat veškeré objekty. Po chvíli mne dračice vyruší a ukončí lekci. Vystoupím ze simulační místnosti a odeberu se zpět do svého pokoje, kde si ,,objednám" menší svačinu ve formě bochníku chleba a kila sýra s litrem piva. |
| |
| LA-Santa Monica Samozřejmě tě zaúkoluje nejrůznější haldou věcí. Většinou jsou to velice drahé kvalitní oděvy které tě nepříjemně obtahují. Nakonec si pro ty kožené kalhoty vybojuje místo ve tvém skromném nákupu. Po koupení ještě pár maličkostí máš oficielně nakoupeno na cestu. Ještě zbývá čas aby sis doma mohl dobalit věci pokud potřebuješ a ne, nikde ve městě a tom velkoobchodě jsi nezahlédl nic z pekelného zboží. Vyrazily jste na letiště s tím že si William ještě vyzvedl kufry co mu dorazily do hlavní haly. A pak hurá do Paříže skok-Paříž letěly jste-jak jinak než hlavní třídou. Během letu, asi po 10 minutách se kolem Williama nahrnul hlouček lidí. Když zjistili že jde o pravdu o člena slavné skupiny Chipp and Dalles nejen se s ním chtěli vyfotit, ale chtěli i jho autogram a prostě si na chvíli vyžádali jeho pozornost. William to bral s úsměvem. Má rád popularitu své fanoušky. I když kdyby chtěli nějak ohrozit či omezovat tebe asi by se hodně rozčílil. Stačil by nepatrný záchvěj tvého rtu- znamení že ti to není příjemné a ihned by je rozehnal. Cesta byla poměrně dlouhá a únavná. Když jste dorazily do Paříže zamluvil William hotel ve kterém si společně rádi odpočinete. Samozřejmě s jednou ložnicí. Když jste scházely do nóbl restaurace s křišťálovými lustry a ebenovými stoly tak stejně jako v letadle se kolem vás u konci vašeho jídla začali vynořovat zvídavci. Mezi nimi byla i jedna reportérka. Pane Williame Bersi, jaký důvod je vaše návštěva Paříže? Chystá zde snad Chipp and Dalles tajné vystoupení a budete sem cestovat po jednom jako předvoj? Či vás nikdo vysoká objednal soukromě do služby? Kdy bude vaše další vystoupení? a William jako vždy trpělivě odpovídá. Když mu vyklouzne že jste milenci na dovolené, novinářka krátce zmizí a objevuje se s foťákem. Pokud nechceš být v novinách je na čase se ozvat. Pár otázek padne i na tebe. Jak se jmenuješ, kolik ti je, co děláš a kde jste se s Williamem potkaly. Když přijde intimní otázka- od: jak jste spolu dlouho, do: kolikrát se milujete (pokud neovládáš Francouštinu většina tu mluví plyně Anglicky) William se zvedne od stolu a bez ohledu jaký rozruch to vyvolá ti nabídne rámě Martine pojď je to něco mezi rozkazem a prosbou. Je vidět že ho cesta vyčerpala a rozhovor dodělal. Přesto ale - po dlouhé době budete spát v jednom pokoji a pokud toho nebude on schopen Martin v tobě bojuje o to aby s ním dnes sdílil lože. Cítí taky potřebu se mu za to všechno nějak odvděčit. Ale co můžeš dát muži co může mít všechno? |
| |
| Irák- ještě před koupačkou Ty to asi nechápeš, ale tvůj nynější svět skončil. Bylo by dobré aby jsi pro své známé byla mrtvá, nebo aspoň trvale ztracená- pokud je nechceš ohrozit. Je malá pravděpodobnost že se sem ještě někdy vrátíš. nechám tě ve tvých myšlenkách a odcházím. Když slyším rozruch kolem žáby rychle vyběhnu- jen s narychlo přehozeným županem(a vysokými skoro gládamy a kalhotky) přes tělo v ruce katany a v podpaží oblečení. Takže asi působím velmi vtipně když ze mě ještě krápe voda. Občas můžeš zahlídnout že mé tělo pokrývá spousta malých i velkých stříbrných jizev-asi jsem veterán ve své práci. Podívám se na žábu a v dalším okamžiku jí půlím na dva kusy. Mmmm to bylo něco jako předvoj, asi nemáme tolik času jak jsem si myslela. Už ti někdo říkal že ti co v sobě nosí božskou moc zpravidla slouží jako jídlo démonů? povídám to jako by šlo o obyčejný poznatek. Myslela jsem že budu mít čas ještě se ti podívat na ty rány, ale ten jaksi došel můj obličej se trochu stáhne když pohlédnu k nebi. Pj-pokud hledíš z okna k nemocnici se blíží malý černý mrak. Jak se ale tak přibližuje vidíš že nejde o mrak, ale partičku takových 20 démonů vcuclích k sobě a letících jediným směrem- k vám. Ívé Vytáhnu tě z postele, do rukou ti naložím tvé oblečení a přes záda ti hážu nemocniční župan. No tak pojď! vyzvu tě a chňapnu tě za ruku a táhnu ven. Asi chci aby jsme takhle obě dvě běžely po nemocnici. S tím rozdílem že ten můj župan někde ztratil provaz na svázání a tak své volně vlaje kolem mého nahého těla a nesplňuje svůj účel. a to jsem si nenamočila skoro ani palec |
| |
| Itrenor-posun do roku 2000 Moc dobře si pamatuješ jak jsi poprvé vstupoval na Aspel. A rázný proces co s tebou udělala dračice (zase se mi vypařilo jak se jmenuje. Prostě to bude Dračice) v simulační místnosti. Ten večer jsi usnul opravdu tvrdě. Skoro jsi ani nestihl odložit talíř se svou večeří. A tak vyčerpávající dny a strhané noci začali. Čas tvojeco výcviku se prodlužoval a prodlužoval. Tvá síla se s ní rozvíjela velmi rychle. Byla přísným tvrdým, ale hlavně dobrým učitelem. Kam by tvá síla mohla dosáhnout kdyby tě učila od mala? Celý tvůj nynější vývoj se nedával srovnat s životem co jsi vedl před tím. To jsi jen přežíval, teď jsi žil. Rozvíjel každý kousek své dračí podstaty a velmi tě potěšilo když ti Dračice jednou řekla Ano, teď už opravdový drak což bylo v době kdy tvé dračí tělo- rozverné a nadšené tím že jej užíváš v plné síle vyrostlo(zatím do 10 metrů) a ze svých plic jsi poprvé vychrlil oheň (či pokud chceš chrlit něco jiného...). Když ale přicházeli chvíle volna a ty jsi možná párkrát projevil náklonost k ní- odmítla jí ze strachem který jsi nechápal. A tak mezi vámi vládne slabé přátelský a silný kontakt učitele a žáka. Po tomto okamžiku jsis začínal získávat důvěru Organizace a oplácet to co ti darovala. Brzy jsis získal mnoho přátel (do deníku je uveď dle libosti- klidně si i vymysli co jsou zač). Ze začátku jsi chodil na mise se Seleniou a jejím bratrem Fatzkem, ale pak ti Organizace začala dávat i samostatné mise. Po těch letech u Organizace jsi se stal velmi váženým na úrovni Seleni a potají se šeptá že tě chce vidět velký Šéf osobně. Což by pro tebe byla obrovská pocta. Nyní jsi na misi na zemi s Osaleou a Fatzekm- takže půjde o něco velikého. Čekáte v honosném hotelu na čtvrtého člena vaší skupiny. K večeru se ukáže že jde o Dračici. Což je velmi překvapivé. Krom jiného jí poprvé vidíš v ženské lidské podobě( i ty se umíš proměnit do člověka- takže si někde najdi vhodný obrázek a já ho přidám do homepage) a je nádherná. Nemá na sobě mnišský háv, ale šaty. Lazené fialovo modře a protkané stříbrem- čili podobné jako měla na sobě při vaší první schůzce. Mlčky se k vám posadí ke stolu (zrovna večeříte) a objedná si sklenici vína. Její oči krátce zalétnou k tobě. Potřebovala bych s tebou mluvit Itrenore zní to vážně a naléhavě. Asi by to bylo dobré probrat u tebe v pokoji (které máš soukromý) Selenia s Fatzkem na to nic neříkají. Oni celkově málo kdy něco řeknou. (o těch dvou tě budu informovat v dalších příspěvcích) |
| |
| Tobiáš versus Tobiáš Pomalu se zvedá a nechápavě na tebe kouká. Prve se jeho oči rozletí po prostoru ve kterém jste se ocitly a pak se pomalu zastaví na tobě. Je na něm viditelný strach. Ty to...nechápeš? Už nebude žádné my, ale buď ty nebo já....Tohle je důležitý okamžik. Cítím to natáhne před sebe pravačku a ta se pomalu přemění. Kdo z nás je ale Tobiáš a kdo démon? položí svou otázku do éteru a chvilku cvičně svým pařátem protíná vzduch. Jeho otázka i v tobě vyvolala zmatek. Popravdě nemáš sebemenší tušení. Jste tak identičtí... Kvůli tobě možná Ívé tam venku umírá. Musíš být tedy démon, udělal jsi to schválně? Ty jsi mě neudržel že? proto tu teď jsme ušklíbne se Jaká ironie. Prastarý démon s takovým původem a nedokáže v sobě udržet sílu člověka...Ívé pohled jeho očí probourá čistá zuřivost a vydá ze sebe zoufalí sten. Pak se vrhá přímo k tobě. V tomhle prostoru je jeho pohyb zvláštní. Posouvá se tak rychle a zároveň tak pomalu. Jako by chvíli běžel napřed chvíli zpomaleně a pak najednou byl u tebe a démonická paže o chlup minula tvůj obličej. |
| |
| Let do Paríža->Paríž Po nákupe sme si to namierili do lietadla. "Vy ľudia používate toľko čudných vecí na dopravu." pohŕdavo odkážem Martinovi. Ani si poriadne nestihneme sadnúť a už sa okolo Willa zhromaždí dav fanúšikov a on sa im s úsmevom venuje. V podstate mi to vyhovuje, aspoň ma neobťažuje otázkami a ja sa môžem naplno zamerať na svoju úlohu a ešte raz si zopakovať čo to vlastne mám urobiť. "Takže v Paríži treba vyhľadať ďalšieho člena. Nemám o ňom informácie, ale mal by som si jeho auru všimnúť. Kto vie, možno ešte nenašiel hostiteľa a William by bol perfektným hostiteľom." Úvahami strávim zvyšok cesty a po nej ma Will vezme do hotela, kde si rezervujeme izbu a potom ma vezme do reštaurácie. Samozrejme, to by nebolo ono, keby sa tu nezačali zase zhromažďovať ľudia, "Neviem, či som urobil správne, že som sem išiel s ním. Bude na nás stále pútať pozornosť.". William, zjavne zvyknutý na takéto drzé vypytovanie jednej ľudskej ženy trpezlivo odpovedá na jej otázky, až kým mu nevykĺzne, že je tu so svojím milencom, Martinom, teda s mojím hostiteľom. Na chvíľu sa vyparí a vráti sa späť so strojom ktorý oslepuje bleskami. "ČO SI TO DOVOĽUJÚ?" hnevá ma, ako tie svetlá oslepujú a keď sa ma začne drzo vypytovať, tak mám toho dosť. "Khaana," vyšlem myšlienku na svoju spoločníčku z rádu Efreetov, "Som v Paríži a je tu jedna drzá ľudská reportérka, počkaj kým odídeme trošku ďalej, a potom si na nej môžeš pochutnať. Ber to ako moje ospravedlnenie, za moje správanie predtým." Pozorne sledujem reportérkinu auru a láka ma podpáliť ju a s úsmevom jej odpovedať na jej otázky, zatiaľ čo by sa zmietala v bolestiach, no odolám a všimnem si, že Will sa postavil a ponúkol mi rameno. Mám toho dosť a tak ovládanie prenechám na Martina, ktorý s radosťou prijme rameno a spolu sa vydajú do izby. V Martinovi zase cítim hormóny, "A presne to aj ste, vy ľudia s vašimi túžbami, schránky plné emócií a hormónov!" no Martin si to príliš nevšíma a túži sa odvďačiť Willovi za jeho ochotu. Nechápem čo tým zavďačením myslí a tak mi ako odpoveď vyšle obraz dvoch nahých ľudí v posteli. Je mi to cudzie a nechápem čo to znamená... |
| |
| V parku Překvapeně se na ni podívám když začne protestovat abych nešel... O co jí jde? Sakra, má minimálně několik zlomených žeber, krvácí, dostala ránu elektřinou... Co sakra je zač? pomyslím si a zastavím se v půli pohybu... Když pak mluví dál tak ji jen poslouchám a nijak na to nereaguji... "V pohodě... Jasně... Skoro vás zabil ale jste v pohodě... Bože..." řeknu nechápavě a zakroutím hlavou ale nebudu jí radši říkat ne, kdo ví co by ještě se stalo... "No... Dobře, souhlasím s tím návrhem, když Joshnovi pomůžete tak s vámi půjdu... Ale pořád nechápu co po mě chcete a... Vy víte co je... Tady tohle... Ta síla?" řeknu a udělám pár pohybů rukama abych naznačil že mám na mysli mou sílu co jsem získal v pažích. (Jestli ještě funguje či už ne je na PJ) Posadím se vedle ní a sleduji ji. John by měl být v pořádku, myslím že jen omdlel... Mám takový divný pocit... Myslím že jsem někde četl že když tě zraní vlkodlak tak se jím sám staneš... Možná je to jinak, nebo jen pověst... Ale stejně mě to trochu děsí... pomyslím si a sleduji ji... "Vážně jste v pořádku?" zeptám se ještě jednou pro jistotu. |
| |
| La-park to je ale děcko pitomí. chápu že se do takový situace asi dostal poprví, ale sakra...vůbec nepřimýšlí o následcích "Skoro není úplně. Ještě nehodlám natáhnout bačkory." zahuhlám "Já osobně tě vůbec nechci, ale společnost pro kterou makám. Sbírají takový jako ty. Lidi co byli svědky nějaký divný situace...jak to říct. To je složitý. D.Kovick ti to jistě rád vysvětlí." Za tohle budu požadovat speciální dýško. Já tu přece nejsem od kecání. Ksakru.AU trochu se pošoupnu do lepší pozice a pak vylovim mobil. Pokud jsme s Kovickem spojeni vysílačkou tím líp- prostě mu dám vědět kde jsme a ať si hejbne prdelí. "Ta síla..bez ní by ses ho ani nedotkl. Tím pádem nevím jestli tě naše organizace bude chtít. Je možný že tě to časem zahubí, narostou ti rohy, chlupy a budeš trpět slintavkou a ze zadku ti porostou chlupy a nebo se to projeví nějak jinak. Každopádně jak správně tušíš je to kvůli tomu že tě škrábnul" nedopalek odstřelím a poslouchám jestli už Kovick nepřijel. Pokud ano zkusim se zvednout, ale nezdá se že by to šlo samo. "Do hajzlu. Můžeš mi helpnout?" pokud mi pomůžeš vzpomenu si na jednu takovou věc. "Jsem Revy" což bylo asi místo vděku. Až se Kovick přiblíží zamířím z Crowem k autu a palcem ukážu na Johna. "Nalož to do auta." ukážu na tvé břicho. Asi si nedělám servítky s tím že jsi ještě dítě |
| |
| LA Když se mi konečně ozve Revy, naberu její směr a po nudném dodržování předpisů šlápnu trošku do pedálů. To auto si to zaslouží a já taky. Skoro smikem zastavím u parku, kde se nachází ti dva. Už jenom skřípění pneumatik a drcení brzd mne prozradí. "Makejte" zařvu na ně, když vylejzám z auta. Revy asi není ve svý kůži, protože jí ten prcek pomáhá. Už už se hrnu, že jí pomůžu, když mi ukáže na Johna, abych ho naložil. Dojdu teda k němu, pomůžu mu vstát (popřípadě si ho hodím na rameno) a dostanu ho do auta. "Jestli mi zaserete potahy, tak si mě nepřejte" trošku zavtipkuju a jakmile jsou všichni v autě, nastartuju, trošku protůruju motor a rozjedu se, směr... "Takže jedeme dom? Nebo se chcete ještě někam podívat?" zašklebím se. |
| |
| Irak "To som pochopila. A vieš čo... Možno ti to nedošlo, ale novinári majú radi risk. Rozhliadni sa. Táto oblasť a robiť reportéra v nej... To nie je med lízať." Čakám, kým odíde. Po to nastane trma vrma. Žaba, zvláštne ustrojená Ívé a akcia! Hľadím z nej na žabu a čakám, či sa náhodou nezrastie a nezaútočí znova. Len zavrtím hlavou. "Predvoj? Predvoj čoho?!" A po tom príde to o jedle. "Jedlo?!" Vyvalím na ňu oči a zhnusene pozriem na žabu. "Nenechám sa zjesť dákou ropuchou." Vyhlásim tvrdohlavo. Pozorujem ju a dosť nervózne sa pozriem von z okna. "Čo?!" V duchu zakľajem. Našťastie ma nepochytí panika a tak nezareagujem prehnane na to, ako ma Ívé ťahá von a spolupracujem. Bežím za ňou. Za iných okolností by jej župan bol zábavný. Okolostojaci pozerajú rozhodne zaujmavo. Celkom by ma to pobavilo. Keď vybehneme von, dostanem hlúpi nápad. "A nebude to tu nebezpečnejšie, než dnu?" Spýtam sa a tento raz som to ja, kto ťahá ju. K autu. Čo tam po tom, že nie je moje a nemám kľúče. Vytiahnem zo svojich vecí sponku a pustím sa do krádeže. Netrvá to dlho. Novinárska prax. Čo dodať. Snáď sa k tomu nebude vyjadrovať. Po tom poistná skriňa a snáď nabehne. |
| |
| Já vs Já Jeho nesmyslné žvásty jsem poslouchal bez hnutí, až dokud se nezmínil o Ívé, načež jen tak tak minul můj obličej svou rukou a já ho rychle vzal loktem přes obličej. Ty idiote ona je tam venku sama a ty chceš bojovat? začal jsem se dostávat opravdu do varu. Jestli se jí něco stane zabiju tě takovým způsobem že i samotné Peklo se podělá strachy zařval jsem na něj a zaútočil na rozdíl od něj jsem ale neútočil nesmyslně. Snažil jsem se ho srazit co možná nejrychleji a abych při tom sám neschytal moc velké zranění. Raději jsem se bránit a skrz svou obranu otevíral prostor pro útok než abych zběsile útočil jako on a modlil se abych náhodou zasáhl. |
| |
| Hotel Tréning probíhal velmi dobře. Rychle jsem se učil své schopnosti a vlastnosti. Zakrátko jsem se naučil využít proporce svého těla v dračí, lidské i smíšené podobě. Nejprve jsem měnil podoby jako košile, ale pozvolna jsem si začal zvykat na určité vzhledy. Cassel se mi věnoval velmi zevrubně. Možná proto, že jsme byli jediní draci na Aspelu. Během svého pobytu na lodi jsem k ní získal jistou náklonost, kterou ona neopětavala, zprvu jsem si myslel, že to je proto, že jsem moc mladý nebo nezkušený, ale po několika měsícich jsem si řekl, že se to vyřeší časem. Zjistil jsem, že můžu chrlit (podobně jako Cassel rtuť) něco pobodného tekutému dusíku. Kapky velmi ledové kapaliny. Naučil jsem se je chrlit v malém i velkém množství, koncentrované či rozprostřené do velké oblasti. Pomocí magické moci ukryté uvnitř mého těla jsem se naučil kominukovat se svým okolím a měnit ho dle potřeby.   Sejdu dolů do jidelny hotelu, ve kterém společně se Seleniou a Fatzekm přebýváme. Bylo nám řečeno, aby jsme počkali na čtvrtého člena skupiny. Sednu si k jednomu z neobsazených stolů a objednám si k večeři vepřový uzený jazyk. Zatímco čekám na jídlo, přijdou Seelenia a Fatzek. Přisednou si ke mne a objednají si jídlo. Poté od nich neuslyším jediné slůvko. Tak už to s nima je, moc toho nenamluví, ale v poli jsou skvělí. Asi po dvaceti minutách nam přinesou jídlo a já slastně zavřu oči, když cítím vůni uzeného. S chutí se pustím do svého jídla. Když jsem asi v půlce, ucítím přítomnost někoho velmi známého. Polknu a vzhlédnu od svého jídla. Do jídelny vchází žena v nádherných šatech, jaké si pamatuji ze dne, kdy jsem ji poznal. Cassel přistoupí ke stolu a sedne si k nám. Objedná si víno a pak se ke mne otočí, že si se mnou potřebuje promluvit. Kývnu a v tichosti dojím své jídlo. Pak opět kývnu na Cassel a zvednu se od stolu a zamířím ke svému pokoji. Do patra vyjdu po schodech, výtahy nemám moc v lásce. Přede dveřmi se otočím na Cassel a pak odemknu. Nechám ji vejít první a dveře za sebou zase zavřu. Vypadáš nádherně. Nevěděl jsem, že pošlou tebe. Usměji se. |
| |
| Paříž Omlouvám se Martine, muselo to pro tebe být nepříjemné...Vždycky se snaží na nás vyhrabat nějakou hlínu, občas je to opravdu unavující. Když jsem začínal tolikrát jsem jim chtěl rozbít hubu. Jsou schopni za tebou vlézt i do pokoje okrádat tě o soukromí. Myslím že za to by se mělo trestat fyzicky čmuchalové odporní. Když vcházíte do pokoje tak když jsi na cestě mezi obývákem a ložnicí světla najednou zhasnou. Přesto z ložnice vychází trochu světla které Martina láká. Když vidí ložnici v plné kráse je dojat. William si s tím opravdu musel vyhrát aby to vypadalo a působilo tak jak to působí. Jako koutek pro hřích lásku a sex. Rudé sametové prostěradlo zdobí kvítí voňavých rudých a bílých květin- podobně jako to bývá ve filmech. Kolem postele je asi tak 100 svíček ohraničující lože a tomu celému dodávající krásnou atmosféru. Konkrétně ty svíčky a rozložení barev se líbí i tvé démonické části. U nočního stolku kralujou tři láhve kvalitního rudého vína s dvojicí skleniček. Dovol mi abych tě namasíroval zašeptá za tebou William a Martinovo srdce div nevyskakuje z hrudi. Opravdu je profík ve svém oboru, umí nahodit tu správnou atmosféru. Pomalu Martina vysvlíká a dotýká se ho jen letmo. Tahle hra tě osobně velmi baví. Je to poměrně útrpná, ale zajímavá předehra. Když je Martin svlečený do půly těla musí ho William do lůžka zatlačit trochu násilím. Když na něm obkročmo sedí ještě pustí vhodnou hudbu pro dnešní hříšnou noc. odkaz dost možná se trefil i do tvého stylu. A pokud je ti znám příběh filmu Queen of the damned dokážeš se do téhle situace ponořit ještě víc. William si potře prsty voňavým skořicovým balzámem a opatrně je klade po tvém těle, nachází přesně stažené a bolavé svaly které uvolňuje a to všechno do rytmu té pra zvláštní temné hudby. Když jsou záda dokončena přetočí si tě a začne masírovat tvou hruď. Krouživými pohyby se zastavuje v jednotlivých částech což Martina velmi rozpaluje. Například když krouží kolem bradavek a letmo se jich dotkne. pak pokračuje ve hře mezi žebry a nakonec celou ruku stočí k tvému podbřišku. Krátce se jeho ruka ztratí ve tvých kalhotech, ale sotva se dotkne tvých třísel už se zase vrací. Je to souboj o výdrž. A Martin ve velmi netrpělivý a dychtivý. Zvláště když se Wiliam stáhne aby vám nalil víno. |
| |
| Irák Srazíte jednu sestřičku hlídkující zrovna na vaší chodbě, ale dřív než jste zaslechly co nadává a vyřvává už tě Ívé táhne po schodech dolů. Při tak prudkém a náhlém pohybu je s podivem že ti nohy tak rychle začali funogvat. prvních pár kroků jsi sice klopýtala, ale teď uctihodně běžíš i když ti rány na zádech nepříjemně bodají. Neříkal doktor že jsi tu v bezpečí? Možná se něco stalo. Předvoj démonů zatím míří do tvého pokoje a nevypadá to že by začal klesat vaším směrem. Zdá se ti to? nebo jsi ze svého pokoje viděla jejich směrem vyšlehnout známé trnité růže? Pokud tě doktor brání rozhodně vám daruje čas na víc. U hlavního vchodu ve dveřích stojí nastoupená ochranka, ale Ívé se s nimi moc nemazlí a přeběhne jednomu po obličeji a druhého odkopne stranou. Opravdu velmi praktická dívka když jde o takovou akci. Když s ní změníš směre jen se na tebe spiklenecky ušklíbne. I když máš žaludek až někde v krku přiznáváš že jednu část tvého zvráceného já tahle akce velmi baví. Chvilku trvá než se stresem a adrenalinem rozechvělé ruce rozhodnou poslouchat tě a pak už stačí vypojit drátky a být trpělivá a velmi zručná. několikrát to prskne a pak motor zaškytá. Nakonec se rozepřede Když k tobě Ívé usedá vidíš na její tváři slabí úsměv. Opravdu šílená osoba. Je možné aby jí tato situace bavila? A kam teď? |
| |
| Tobiáš versus Tobiáš I když tvůj plán ze začátku tlačí druhého Tobiáše do úzkých brzy pochopíš že ani jeho plán nemá moc velkou trhlinu. To o Ívé jako by přestal vnímat a začal naprosto šílet. A i když jsou jeho útoky chaotické a zbytečné o to jsou víc nebezpečné a nepředpokládatelné. Očekával jsi že před tvým výpadem na jeho obličej uhne, ale on si nejen nechal dát pěstí až mu zakřupala čelist a vyflusl krev a pár zubů při tom, al nastavil ti démonickou ruku přesně tak aby ses na ní nabodl. Projíždí tvým tělem jako máslem, bere sebou několik žeber a cítíš jak tebou projela skrz na skrz. Opravdu příšerná bolest. Nevíš jestli ti potrhal nějaké orgány, ale ta díra je velmi uctihodná a nedává ti nyní moc šanci na výhru. Ušklíbne se zkrvavenými zuby a oblízne ti tvář. Ívé je ve tvé přítomnosti ještě ve větším nebezpečí než když je tam venku. kdo ví kdy tě napadne jí jen tak z nudy zabít? Proto tě zabiju radši hned viditelně si to užívá. Protáhne svou ruku dírou zpět a pokud by ses naklonil viděl bys skrz na srz svým břichem. Nevíš jestli to teplé co z rány proudí je jen masa krve nebo i vnitřnosti. Nechá tě odpotácet se stranou a oblizuje svou démonickou hňátu. (hoď si procenta) |
| |
| Itrenor Cassel se začervená což rozbuší tvé srdce. je opravdu nádherná a nyní i roztomilá. Prolétne tvůj nóbl pokoj očima a je na ní vidět že by stejně jako ty dala přednost studené kamenné podlaze či měkké trávě. Ale v lidské podobě zamíří do obýváku, konkrétně na kožený gauč. Jak sisi jistě mohl za svůj pobyt v Aspelu všimnout my tři a nyní i s tebou čtyry se pokládáme za velmi silné jedince. Proto není těžké si domyslet že naše mise bude obtížná. Osobně jsem tu jako dozorce, jelikož Šéf pobral jisté podezření že Fatzke je nepřítel, což si myslím že je pitomost. Každopádně vím že takový jako on dokáží býti nevyzpytatelnými. Já vím že tě to musí šokovat. Zvláště protože se k nám přivedla jeho sestra. Ohledně Selenie- nevím jestli podezření padá i ná. Proto musíme být opatrní. vypadá hodně ustaraně. Mise o které mluví bude asi hodně pekelnou záležitostí. Zatím o ní víš jen pár útržků které by měla scelit právě ona. A rozhodně to nebude opakovat dvakrát což znamená že váš soukromý rozhovor je asi u konce (pokud nemáš dotazy na které zodpoví) a bylo by dobré sem přivést Fatzkeho se Seleniou. mise-Egypt Organizace byla požádána o pomoc hlavních vládců Egypta.U velké pyramidy v Gíze vybudované králem Súridem se nalezla další obrovská podzemní část- chrám který tu stál prve zasvěcen bohu o kterém se zatím nikde nic nedá dočíst. Každopádně nejen že kopáči byli posedlí nějakým druhem démonů, ale od vykopávek se ta posedlost šíří jako mor neuvěřitelnou rychlostí. Pohltila už celou Káhiru a další dvě města. O tom co se ukrývá uvnitř nejsou žádné informace, jen popisky a zběžné nákresky podá vám obálku s informacemi o přibližném vzhledu sochy a přibližného odhadu rozsahu chrámu. Podle tvrzení 5 světových archeologů by mohlo jít o zapomenutý chrám královského kněze kde by se krom velkých historických úkazů měla nacházet i Bohova zpověď. Čili přesné konkrétní vysvětlení jak je to s bohem a né jenom nákresy v pyramidě vypovídající o životu a zrození Adama a Evy. Přesný obsah knihy se neví, ale prý byla ukrývána po celá staletí aby jí nespatřilo lidské oko jelikož popírá existenci Boha jak jej známe. Což by celý svět obrátilo totálně naruby. Neví se kde kněz ke knize přišel. Nejen že knihu otevřel, ale hrozivá skutečnost pokroutila jeho existenci a fyzickou schránku těla a i když se pokoušel zveřejnit obsah knihy byl zabit za rouhačství a za živa zavřen do sarkofágu pro výstrahu ostatním (datovány za vlády faraona Meniho roku 3000 př.n.l. Bylo zde několik jeho věřitelů kteří mu po smrti té doby vládnoucího faraona vybudovali chrám a objetovali své životy aby mu knihu svěřili do hrobky na věčnou ochranu. Chrám byl při dostavbě zavát písečnou bouří a z mladých uctívačů se stali za živa pohřbení. Jistě se celé lidstvo věčně bude ptát proč mezopotánie a Egypt oplývala tak neuvěřitelnými stavbami na svou dobu a odpověď je v knize. Šlo o víru v jediného boha. I když všechny kultury od počátků měli bohů několik vždycky tu vládl jen ten onen jediný. Což bylo trvale zvýrazněno až narozením Krista. Ještě několikrát v historii by se dalo vystopovat kde kniha mohla být uložená. Například čínská terakotová armáda objevena v roce 1974 skrývala obrovský nález u kterého ovšem něco chybělo. Zesnulý vládce který byl svou armádou asi 7000 mužů ochraňován pravděpodobně držel v rukou právě tuto knihu. proč se ale vždy vrátila do chrámu kněze je velkou záhadou. podoba sochy Obrovské soví, rudé oči zasazenév hranatých očních ďůlcích bez víček, zdeformovaná lebka (mozkovna zakulacena a zmenšena) nos nevýrazný a špičatý, masivní dlouhá hranatá brada působící jako kozlí s téměř neznatelnou linkou drobných úst. Celkově kolem spánků a obvodu hlavy je socha podivně rozvětvená a z brady dolů trčí obrovský ke krku zahnutý trn. Celkově je velmi pravděpodobné že co se odehraje nyní a úspěch vaší mise bude mít velký vliv na rok 2012- čili budoucnost lidstva. |
| |
| Kašperk Mino statečně ani nedutá a pokud se může minotaur červenat tak se ti zdá že je toho živým důkazem. Asi není zvyklý na lidský dotyk protože při tvém prvním dotyku sebou cukne a zabručí. Pak tě ale nechá abys o něj pečovala a lehce blažený výraz v jeho očích napovídá že se mu to asi i líbí. Po skončení se ihned má k odchodu, ale Erik ho jemně zatlačí zpět do křesla. Dej tomu aspoň ještě pár hodin. Je dobré mít zdravého zámečníka. Nebo do doby než se vrátí pan Soth. Kdybys něco potřeboval nohou nadzvedne tajný mini vchod v podlaze kterým se ven vyvalí jeden zvídavý skřítek co vás asi poslouchal Víš kam se obrátit Mino opět jen zavrčí a pak vyšle tvým směrem tiché Děkuju v hlavě si můžeš udělat poznámku že je natolik tvrdohlavý že by si tu ránu radši nechal hnisat a přišel by o nohu než aby někomu dovolil aby se o něho staral. Mezi ním a Erikem je ale zvlštní vztah. Erik má na něho zatraceně velký vliv. Opravdu nerad vás tím teď budu zatěžovat, vidím že by jste dala přednost odpočinku, ale musíte mi prominout- je to nutné. asi zamířite někam k tobě do pokoje nebo to můžete probrat i zde. (což znamená že tu neexistuje nikdo komu by Erik nedůvěřoval) Už je to pár let kdy ve světě vzniklo několik Organizací a spolků zabývajících se různými věcmi. Tak například žoldáci kteří se omylem dostali do situace snoubené s námi či démony a i když jde jen o slabé lidi prostě chtějí světu taky pomáhat tím čím můžou a né to jen přehlížet. Pak je tu Organizace podporována lidmi a pracující pro lidi. Úhlavní nepřítel démonů. Svého času pro ní pán občasně pracoval. Můžete v ní najít polodémony, polobožské tvory, dokonce jsme slyšel že je mezi nimi i pár draků a nemrtvých. Těžko tedy říct jestli jde zrovna o tu dobrou stránku, ale v porovnání s démony je všechno dorbé. Proti Organizaci jde další Organizace. Není tolik podporována lidmi jelikož Organizace hatí plány- pro ní občasně pán taky pracoval a nakonec skupinka démonů. Možná už jste o tom něco slyšela. Zatím žijí v utajení před světem a vedou soukromé války mezi sebou. není důležité se do nich zapojovat, ale měla by jste vědět že tu něco takového existuje. Brzo se s námi některá z nich může spojit a přesvědčovat vás ať se dáte na jejich stranu. Pana Lucna se též snažili neustále přetahovat. Pokud nemáte otázky rád bych aby jste si nyní odpočinula zakončí jako srdceryvné přání |
| |
| LA-Mik, Revy, Kovick-skok Chvíli trvá než Mika přemluvíte a nebo mu vysvětlíte že tam kam Johna vezete se o něj postarají. Stejně jako všude jinde po světě i zde je SLA- přesně pro takové to případy. Sice jej využívá hlavně Organizace, ale jelikož pro ně občas pracujete není pro vás problém hledat něco když víte kde. Mik se uklidní až v části kdy vidí v podzemní noblesně zařízené nemocnici nejen bandu podivných bytostí, ale i čtyřrukého doktora který se o Johna začne okamžitě starat. Dodá mu důvěry když se pak vrhne i na protestující Revy. Ta si vyslouží vtipně vypadající krunýř a pár rad které stejně nebude poslouchat. Nakonec se otočí i k Mikovi samotnému. Mladý muži na vaše rány není žádný lék, můžete se jen učit. Přeji vám hodně štěstí. Až se váš přítel probudí poprosím někoho aby se spojil s PAMA a dal vám vědět. Hodně štěstí. Po dlouhé cestě zpět do PAMA (které má ústřednu v New Yorku) jste se možná zželeli nad chlapcem jedoucím do neznáma a odpovídali na jeho možné dotazy. Spíš než aby jste mu něco osvětlili tvářil se ještě zmateněji. Nyní je večer, objednaly jste si hotel, jelikož před sebou máte ještě den cesty. Jde o né moc luxusní pokoj více méně v pustině. Pod vámi je benzínka a hospůdka. Crow usnul skoro dřív než jste odemkly dveře. Asi toho na něho bylo trochu moc. A to dost možná i na vás (konkrétně pana řidiče). Který si uvědomí jednu věc...kterou mu říkal HaŇťa před tím než jste z Revy odcházely. Hlavně ať bere ty svý prášky... |
| |
| Paríž Spolu s Williamom sa dostaneme späť na izbu a naskytne sa mi pohľad na zmenenú izbu. Martin začne nadšene poskakovať a objímať Williama zatiaľ čo ja poctivo prevraciam očami raz na jednu a raz na druhú stranu. Martin si to ako ináč, nevšíma. Vtedy si všimnem aj sviečky a ich rozloženie, ktoré mi je v podstate príjemné, ale William to určite neurobil kôli mne, ale kôli Martinovi, možno to v ich svete znamená niečo iné. Tiež zbadám fľašu s červenou tekutinou. Poteším sa, že to je možno krv, no Martin mi vysvetlí že ide o takzvané "víno". Tento svet ma čím ďalej, tým viac unavuje. Nič tu nie je, no preruší ma Williamov šepot s prosbou, keby som ovládal telo, celkom určite by som nadskočil, lebo som si nevšimol, ako blízko sa nachádza, no Martinovi sa len prudko rozbúcha srdce a ja len zase prevrátim očami. William začne vyzliekať Martina, pričom sa ho letmo dotýka a ja cítim, ako začínajú byť Martinovi nohavice trochu tesné, no William ho zatlačí do lôžka. Celkom ma pobavilo, ako sa Will zahráva s telom môjho hostiteľa, no pre Martina je v tejto chvíli v izbe iba jeden človek a na démona, mňa, celkom zabudol. Potom sa izbou rozozvučí zvláštna hudba a ja na chvíľu zatvorím oči a pokyvujem hlavou do rytmu. Vtedy sa mi zosilnia ostatné zmysly a zacítim škoricu a Williamove dotyky na Martinovom tele práve na tých miestach, ktoré boli zvlášť ubolené, alebo stiahnuté. Vtedy skonštatujem, že William je rozhodne zvláštny človek. Myšlienky mi zaletia späť ku Khaane a na to, či začula moje myšlienky, keď som jej hovoril o reportérke. Preberie ma Martinov vzdych, keď sa William dotkne miesta medzi nohami a celým telom, začínajúc pozdĺž stavcov sa mu rozšíria zimomriavky. Cítim aký je netrpezlivý, aký má nepravidelný dych a keď sa William odtiahne, aby nalial víno nevydrží to, potichu sa posadí, tak aby si to William čo najmenej počul a zastaví sa, až keď je ústami pri jeho uchu. Vtedy mu zašepká: "Chcem ťa." "A ja som si myslel, že otroctvo už neuznávate." pobavene poznamenám, no Martin si ma naďalej nevšíma, tak sa nahnevám a rozhodnem sa, že nabudúce mu to všetko zrátam. Zase som sa však ocitol na chvíľu mimo deja a Martin už vášnivo bozkával Williama, pričom mu obratne jednou rukou odopínal gombíky na košeli a na zemi ležal pohár s trochou rozliateho vína. A druhou rukou mu sťahoval z vlasov gumičku, ktorá mu držala vlasy zopnuté do copu. Už mu nič nehovorím, rozhodnem sa, že bude lepšie, ak sa budem sústrediť na to, čo sa deje v našom svete a čo je pre mňa dôležité - nájsť nášho druha. Zatvorím oči, a posledné čo si všimnem je, že William klesá na Martina a vyšlem svoju koncentráciu do mesta. Pátram svojím šiestym zmyslom po aure nášho druhu a vízia rýchlo letí celým mestom. |
| |
| Hotel Když se Cassel začervená, můj úsměv se lehce rozšíří. Zamířím za ní do obýváku a sednu si do křesla naproti ní. Čekám, až začne. Vysvětlí mi, že tato mise nebude zrovna procházka růžovou zahradou a že má podezření ohledně Fatzkeho a Selenii. Selenia? Sice o ni nic moc nevím, ale mně připadala v pohodě. A její bratr? Ten mi vždycky vrtal v hlavě. Pak se zvednu. Jdu pro Fatzkeho a Seleniu, nabídni si co chceš. Ukážu k lednici, ve které je množství lahví s alkholickým i nealkoholickým pitím. Pak vyjdu ze dveří a zamířím dolů do jídelny. Přistoupím ke stolu, kde stále sedí sourozenci. Tak pojďtě. Cassel nám všem něco chce. Pokynu jim a vydám se opět nahoru, kde se všichni uvelebíme v obýváku. Všem nabídnu něco k pití a sám si naliju světlé pivo. Pak už jen poslouchám podrobnosti o misi Egypt. Bohova zpověď? Na ten název jsem jednou narazil v knihovně, když jsem byl ještě v klášteře. Když jsem se na to zeptal, knihu vzali a odnesli. Nikdy jsem se nedověděl, co to vlastně bylo, až teď. Tahle kniha by měla zůstat tam kde je. Dá se ta socha a její účinky nějak neutralizovat? Zeptám se a napiju se piva. |
| |
| Kašperk Na začátku „Operace“ se Mino tváří jako bych ho snad chtěla zabít nebo snad otrávit, ale za chvilku změní výraz ve tváří na blažený, a mírně se usmívá, a to i přes bolest, která nutně musí tento zákrok provázet. No, ty toho vydržíš docela dost! Prohodím směrem k Minovy zatímco uklízím věci zpět na jejich místo, a nějak mi unikne, že se už už chtěl zvedat… Naštěstí tam byl Erik. Mohl by si přílišným brzkým pohybem vytrhat stehy, a to by bylo hodně nepříjemné. Na Minovo „Děkuju“ jen mírně pokynu hlavou se slabým úsměvem, a myšlenkou, že snad nakonec přeci jen nejsem k ničemu. A že dost možná je masochista. Totiž, když se mu během „zákroku“ na obličeji rozlil blažený úsměv, a chtěl si nechat nohu zhnisat… tak se mu asi líbí, když ho něco bolí, nebo ne? Když Erik začne že mne s tím nerad obtěžuje, tak tak se ubráním touze se otočit a políbit ho na místě. Povídej, teda pokud není problém o tom teď a tady mluvit. Odpovím mu na jeho oznamovací větu s jistým druhem úsměvu, pro který mi teď vypadl název, takový, mírně otrávený, ale velmi, velmi velmi velmi pečlivě poslouchající, značící že toužím po tom, aby mezi námi nebyly tajemství, ale přesto lehce mystický, možná až toužebný, ale rozhodně zasněný. Když Erik dokončí svůj proslov, stále se tak „potutelně“ by se snad dalo říci, usmívám. Takže, řečeno jinak, někdo z těch „jiných“ skupin mohou po mě chtít, abych přešla já, a tudíž i vy, na jejich stranu? Hlas mi zní trošičku ztrápeně, a můj úsměv opadl, jak se zase vynořím ze své říše snů, a nechám tam pohádkového Erika, do reálu, a narazím na zeď politiky. Nebude ti vadit, když to probereme po cestě? …nebo u mě? Nenápadně se mu snažím rozvrhnout čas tak aby byl co nejdéle se mnou. Jo, a, Mino, můžeme tě tu nechat samotného? Otočím se na zámečníka, a čekám na jeho (Jejich) odpověď. |
| |
| Paříž jako démon co náhoda nechce v okolí letiště není moc cítit,ale máš dostatek času se myslí rozletět ještě dál. Někde kolem pověstné Šanse Lizé (takhle se to asi nepíše) ucítíš jeho stopu. Slabou vedoucí do Lúvru (tohle se tak určitě nepíše). Tak stopa slábne na stanici metra. Nejsilnější zdroj pro dnešní večer najdeš nakonec asi až po půl hodině po Eifelovkou. Takže tam by bylo dobré začít. jako Martin William se ušklíbl pod hřívou blonďatých vlasů a prve se nechal dostat z košile. Někdy v průběhu posledních knoflíků zaklonil hlavu a otřel se svým obličejem o ten Martinův podobně jako to dělají kočky. Pak se pomalu otočil- aby neukončil harmonii vašich vzájemných doteků a náladu hudby podobného temperamentu jako byla ta první. Zase jsi byl zatlačen do podušek. Jednou svou tlapou drží obě tvé ruce nad tvou hlavou - né aby ti je rozdrtil, ale abys je mohl dle chuti uvolnit. Rukou ti rozepíná kalhoty a hladové rty se dotknou tvých rtů. Zanechávají na nich svůj vlhký hřejivý dotyk a pak pokračují přes bradu až ke krku - při čemž tvou kůži něžně nacucává jako by ti chtěl udělat nedodělaný cucflek. Od krku pokračuje až k tvému uchu. Člověk si ani neuvědomí jak erotické místo to vlastně je dokud to sám neokusí. Prve ho políbí a nakonec tě něžně rafne. V tomto okamžiku už na sobě nemáš žádné oblečení. Opravdu profík ve svém oboru. Jemný, zároveň velmi krutý dlouhými okamžiky a odmlkami kdy jen rozpaluje a rozpaluje tvé toužící tělo. Od ucha začne pomalu rty sklouzávat dolů. Krouživými dotyky svou dráhu protahuje a zastavuje se opět u erotogeních zón jako jsou bradavky a pupík dokud nesjede až ke tvému přirození. Je opatrný a až bolestivě pomalý. |
| |
| Irak Ako sa ukázalo, hneď, ako sme vyrazili z nemocnice, táto sa nachádzala neďaleko za Bagdádom, konkrétne v Chay Khanah. Ívé som len venovala úsmev, vraviaci, viem-čo-robím a dupla somna to. Rýchlo som sa zorientovala, kde sme a usúdila, že v meste to bude bezpečnejšie. Zabočila som na hlavnú a ňou smerom na juh na Bagdád. Po diaľnici do mesta je to asi dvadsať minút nerušenej jazdy. Najzraniteľnejšie miesto cesty. Dôležité je ale správne načasovanie. Či zistia, že sme preč a kedy to zistia. A tiež... Ako dlho vydržal doktor. Cítim sa zaňho zle, ale neobraciam sa. Nebolo by to dobré. Iba by som sa stým zneistela a mohla spraviť dáku hlúposť. A o to ide. Nerobiť hlúposti. Nehádzať jeho obetovanie sa do koša. "Čo myslíš, za koľko tu budú?" Konečne prehovorím. Tipujem, že pre Ívé bolo moje mlčanie, ako za trest. "Mali by sme sa, čo najskôr, dostať z krajiny." Ak sa nám to podarí, dostať sa až do mesta, zamierim do obchodnej štvrte,kde zaparkujeme v nadzemnej garáži a po tom sa stratíme v niektorom z obchodných domov v dave ľudí. Loď, lietadlo alebo najprv prekročenie hraníc a po tom dáky dopravný prostriedok. Musíme vypadnúť. |
| |
| V hospodě Kur... zaklel jsem když mi jeho ruka probodla břicho a mým tělem projela vlna bolesti. Tušil jsem že to asi schytal i nějaký orgán ale snažil jsem se na to nemyslet. Místo toho jsem popadl jeho bledou ruku a pevně ji sevřel svou normální rukou aby ji nemohl vytáhnout ani se ode mě oddělit. Alespoň ji na rozdíl od tebe nenechávám nechráněnou na nepřátelským území. Opustil jsi ji, nechal jsi ji samotnou, způsobil jsi jí utrpení a co víc donutil jsi mě abych ji nechal samotnou. Za to tě zabiju lehce jsem se bolestivě ušklíbl a pokusil se mu svou Rukou probodnout hrudník i se srdcem. |
| |
| Itrenor Cassel se div nezakucká vína (ze tvé lednice) kterého se zrovna chtěla napít. Itrenore. Momentálně se stydím za to co jsi prohlásil. Copak jsi mě teď neposlouchal? Tohle není kniha co bys mohl najít běžně v knihovně. Muselo jít o nějakou kopii. Protože kdybys na ní narazil u vás v knihovně už bys nežil...Ale na druhou stranu krátce se odmlčí a zamyšleně si pár kapek vína setře ze rtů By to pak vysvětlovalo proč byl váš klášter zničen. Někdo se o ní mohl dozvědět. Ale to jsou jenom spekulace. I i kvůli kopiím se v minulosti vraždilo a ničilo a i nyní vraždí a ničí. složí ruce pod bradu a chvilku vás sleduje. Selenia a Fatzke mlčí jako vždy. Jestli tedy nemáte otázky, tady máte kopie materiálů, třeba ještě něco zajímavého najdete. Fatzke, vím že se vyznáš v mapách, zkus se podívat jestli o tom objektu nenajdeš nějaký zajíamvý plánek. přeji vám dobrou noc. Ráno už by jsme měli mít na recepci letenky do Egypta. Tím tuhle sešlost více méně ukončí. Fatzke se Seleniou odejdou, při tom se Selenia na tebe krátce podívá a usměje se. Zachytíš její myšlenku: Myslím si že jsi naopak až příliš chytrý. Dobrou noc dráčku. ano, v posledních pár letech ti tak ráda říká a vždycky ti to rozbuší srdce. A obzvláště když ještě dodá. Ráda bych si večer provětrala hlavu ve městě, pokud bys mě doprovodil, byla bych ráda zdálo se ti to, nebo se po ní Cassel žárlivě podívala? každopádně ona ještě neodešla a tak ti pomalu dochází že by sis mezi nimi už měl konečně vybrat. A nebo naopak to opět nechat být. |
| |
| Kašperk Věřte má paní že by to pro jakoukoliv z těch Organizací byl obrovský přírůstek. Vlastně jsem vás ještě neobeznámil kolik bytostí se v podzemním komplexu Kašperku ukrývá. Ukloní se a nabídne ti rámě. Mile rád vás doprovodím když se se svou otázkou otáčíš na Mina postřehla si že se chtěl pomalu vypařit, ale zase si rychle sedá. Opravdu je jak malé dítě. Chvilku bručí, ale pak kývne. Zdá se že mu tvá přítomnost je velmi příjemnou. Když dojdete do pokoje tak těsně před ním se ze stěny vynoří pán Soth. Nemusíte se na nic ptát protože se tváří poměrně spokojeně až tě to děsí. Pokud po něm nic nechceš odpluje dál. Erik ti otvírá dveře do tvého pokoje. Když vstoupíte opět jej zajímá jestli něco nepotřebuješ. S tou informací o současné situaci ve světě... už vlastně k tomu není co dodávat. Osobně o žádné z těch Organizací bližší informace nemám, ale pokud vás to zajímá a pokud sem zavítají, mohu vám domluvit schůzku. Ale nyní vás nechci déle obtěžovat než je nutné. Přejete si ještě něco? |
| |
| Irák Je na mě vidět že se upřímně velmi dobře bavím. Ruku vystrčenou z okna v puse cigaretu a to že jsem stále na půl nahá mě moc netankuje. je dobrá, já bych měla tisíc otázek a nikam bych nešla. Pokusila bych se zdrhnout zadním vchodem a zmlátit každýho kdo se mě bude chtít dotknout. Možná až moc důvěřivá. tvé plány jen odkývám a když přistáváme v obchodním středisku už jsem oblečená a vylézám z auta. Krátce se protáhnu a rozhlédnu se po plánku budovi. relaxační místnost s vířivkou? tentokrát tě chňapnu za ruku já. O chvíli později máme místnost jen sami pro sebe a vyděšení pracovníci za kasou vypadají že pár hodin nebudou schopni reagovat. Zamknu dveře a zhasnu protivné zdroje světla. nechám rozsvícené jen spodní osvětlení vířivky a pak vylovím světlou katanu. Její černé dvojče nechávám v pochvě. Zapíchnu jí do dlaždice- ale místo aby v ní udělala díru či prasklinu klouže skrze zářivý kruh až po jílec. Nechám jí na místě a vyndavám druhou zbraň. Podobným způsobem jí nechám vklouznout do země až se o sebe ostří trochu olíznou. Vytvoří se o něco temnější kruh a chvilku pulzuje než se spojí se světlým. Pak se dvojbarevný kruh rozšíří po celém obvodu této místnosti a zmizí ve stěnách. Máme nějaké 2-3 hodiny než bariéra povolí. Myslím že by nás neměl nikdo rušit a teď zbraně zůstávají na místě a prstem naznačím ať ke mě přistoupíš otočit(zády ke mě) sundám ti triko (nebo co to máš na sobě) a po chvíli i obvazy. Do vody palcem ukážu na vířivku a pustím bubliny. Samozřejmě že tobě to připadá jako nesmysl. Voda by ti mohla stehy přece povolit. |
| |
| Tobiáš-v hospodě rozhodně ne Druhý Tobiáš se k tobě nakloní nebezpečně blízko. Hlupáku! To ty ses dral ven. Nebo jsem to byl já? Co na tom záleží, teď se stejně neprobereme.A Ívé... démonická paže mířející na tvou hlavu se zastavila kousek od tvého těla. Už jsi cítil svou smrt. Podíval se na tvou ruku. Ano udělal si mu stejné zranění jako on tobě. Ale něco není v pořádku. V jeho tváři. Ani úsměv, ani bolest jen zděšení. Tys tys....tys to necítil? vytrhne se ze tvé ruky a otřeseně spadne na zadek. Pak se bezmocně podívá na svou vlastní ruku s ještě nezaschlými kousky tvé krve. Pak se začne smát. Šíleně smát. Už vím kdo je kdo. A víš co je na tom ještě lepší? Nebudu to já kvůli kterému budeš trpět. Řekni mi- jak je silná tvá duše?še še še... jeho hlas se ztrácí v ozvěnách a odplouvá do temnoty. Stejně jako tvé vědomí. Už to taky cítíš. Né, spíš slyšíš. Někdo na tebe volá, volá tvé jméno. Zoufale.....Znáš jej. Když otvíráš oči vidíš před sebou Ívé. Ale...tady něco není v pořádku. Cítíš svou krev a ránu ve svém břichu a taky její krev. Ívé klopýtá od tebe co nejdál, skrze strohý oděv se jí valí krev. Stejná rána jako máš ty. Až na to že ta tvá v polodémonické podobě není smrtelná. Nechápeš to dokud nepohlédneš na své vlastní ruce. Obě dvě jsou zkrvavené. Za obě dvě rány můžeš ty sám. V hlavě se ti ozývá burácivý smích. |
| |
| Bordeaux Držím jednu jeho paži a snažím se aby sám sebe nemrzačil ještě víc. Když však jeho druhá ruka provrtává mé břicho nestihnu nic- jen zatnout zuby a vyprostit se z ní. věděla jsem to. odklopýtám už na půl zmateně o něco dál a z rychle chabnoucích prstů mi padá zbraň a s každou kapkou krve která mi utíká mezi prsty ze mě utíká i život. Sesunu se k zemi a podobně jako padlí bojovník se přidržuji černé katany a bojuji o každý nádech a výdech. Zrak se mi mlží, nevím jestli je to předemnou jsou další démoni a nebo některý z nich je i Tobiáš. Tobiáši zašeptám a při tom si přes rty začnou vytékat pramínky krve. Zakašlu a opět se pokouším přimět oči pracovat. chci jej vidět chci je naposledy vidět.... Tolik jsi zesílil miláčku |
| |
| Kašperk No, to jest pravda, že stále pořád nevím, co vůbec vše zde v sídle našem, mohu potkat. Přikývnu, když Erik zmíní počet bytostí živých či snad i mrtvých jako rytíř Orchideje, pan Soth… Respektive, když zmíní, že to číslo neznám, a z nějakého důvodu mám takový pocit, že spoustu z nich ani nechci poznat. Jeho rámě přijmu, a vydáme se směrem do mé ložnice. Teda, už už se vydáváme, když se ohlédnu, a uvidím Mina, co chtěl vzít dráhu, a asi si vytrhat ty pracně vytvořené stehy. Zchladím ho velmi žhavým, přímo planoucím vztekem varujícím pohledem, a čekám, dokud nekývne, že chápe že by to fakt teď neměl přehánět. Cesta do pokoje probíhala celkem v pohodě, a i pohybující se obrazy a sochy mě už tak neděsí… ale okolo té vycpaniny skunka jsme raději nešli, teda, probíhala by v pohodě úplně celá, kdyby se ze stěny kousek před mým pokojem nevynořil Pan Soth s skoro až nepříjemně spokojeným úsměvem. Přeměřím ho pohledem s rejpavou náladou, ale raději nic neříkám… Momentálně z něj mám moc velký respekt. Po vstupu do pokoje, si prakticky ihned lehnu na postel, no, lehnu, není přesné slovo, spíš na ní upadnu. Konečně je vidět, jak moc se mě příhoda s příšerkami dotkla, a že to všechno klidné chování na venek byla maska. Vyčerpaně ležím na posteli a hledím na barokní stěnu, celkem bez myšlenkovitě, protože kdybych myslela, tak asi se mi zase vybaví „Tygříci“. Jo, to je v pohodě… Odpovím celkem bezmyšlenkovitě Erikovy, dávajíce volný průběh panice, jež konečně má možnost si užít svou dávku řádění v mém vyčerpaném těle… a že řádí mrcha jedna. |
| |
| cesta do PAMA samozřejmě si odpočinek užívám jak se patří. Po tom mučení v SLA jsem byla ráda že můžu aspoň normálně chodit když né sedět. bez tak jsme si potají sádru na několika místech nařízla a nalámala abych byla schopna aspoň trochu se hnout. Dřív než se stačil vobjednat pokoj, už jsem dřepěla u baru a hrdině prohlásila: "Tak co chlapy? kdo z vás má koule na to mě přepít?" nemusim snad popisovat jak to pokračovalo. tomu říkám voraz. sleduji svý padlí protivníky a jednoho co se chystá padnout. Ruka se mu klepe když do sebe háže svůj vosudovej poslední paňák aby mě dohnal. Ale skácí se a je jasný že já jsem vyhrála a o účet se postarají ty baby popadaný všude kolem. kdybych se s nima vsázela vydělala bych si bandu chechtáků, ale problém je že PAMA jich má na rozhazování vobjednám si další paňák absintu a pomali jej cucák- vychutnávaje si výhru jak se patří. pak přijde vychutnávání cigarety a nakonec si usmyslim že je pravej čas jít to zalomit. Samozřejmě s mým skleněným přítelem. Už opouštění barový stoličky se stává problémové a chvilku poskakuji na jedný noze než vyrovnám stabilitu. Pak se ušklíbnu. Safra, nějak jsme zapoměla že ty oblbovací prášky proti bolesti co mi doktor nacpal asi ještě fungujou. To tady někomu bude hodně blbě. Odporoučím se do horních lovišť, ale spletu si pokoj a vpadnu ke Crowovi a D. Kovickovi. ten tu sice není za to Crow jo spinká jako dudek. Asi toho na něj bylo moc škyt prásknutím za sebou zavřu a nasměruji to do svýho pokoje. Noha škobrtla, tělo letí a já padám do svýho pokoje i s dveřmi co jsem nedopatřením vyrazila sebou. Nebýt otupělosti alkoholem asi bych zařvala jako nosorožec bolestí. Když se tak halasně a s úsměvem zvedám je to právě bolest co mě náhle přepadne. A zvláštní bušení srdce jako by se ze mě chtělo dostat ven něco co by mělo zůstat pod pokličkou. "Kur...prášky..." snažím se vybavit kam jsem je zahrabala a plazím se k tomu místu. Ale dost možná už bude pozdě. Jsem pitomá, naposled jsem je brala v PAMA |
| |
| Hotel, ožralá Revy Nějak nevnímám, kam šli ostatní. Já si zalezl do hotelový "restaurace" a objednal si něco pořádnýho k dlabanci. Brokovnici mám pořád na zádech, ale pro jistotu jsem si vzal dlouhej kabát, aby nebyla tak vidět. Když jsem konečně pořádně najezenej, zaplatím a vyrazím zpět do pokoje. Sotva dojdu na naše patro, na něco si vzpomenu: Kurva, Revy a prášky. Kdy si je asi brala naposled? Ihned zamířím k jejímu pokoji, ale všimnu si rozražených dveří a vytáhnu glocka. Potichu ho natáhnu a zamířím do jejího pokoje. "Revy?" zeptám se pološeptem a nosem natáhnu alkoholový opar. Vejdu do pokoje a po chvilce jí najdu. Nechápavě zakroutím hlavou, schovám bouchačku a dojdu až k ní. "Maminka tě nenaučila pít?" zasměju se a pomůžu jí do postele. Pak najdu její prášky a pár jí nasypu do pusy. Pak jí přinutím je polknout. Taky jí naliju do krku něco z vody, aby se jí líp polykalo. "A teď se pokus usnout. Ráno budeš mít nechutnou kocovinu" povzdechnu si, přikryju jí a odejdu. Ještě za sebou posadím dveře do rámu a vrátím se do našeho pokoje. Crow už spí, takže ho nechám, zamknu pokoj a vrátím se k Revy. Tam si vezmu židli, přistavím si jí k její posteli a usadím se. A takhle tam budu sedět a čumět na ní než se uráčí vyspat z opice. Sedím tam pro případ, že by se jí chtělo blejt. Proto jsem si k posteli připravil i kýbl. |
| |
| cesta do PAMA Úklid Revy by probíhal v pořádku kdyby jsi našel ty zatracený prášky. Zmíněné zatracené prášky totiž nikde nenalézáš ať se snažíš sebevíc. Můžeš jí nalhat že jsou to oni a narvat do ní něco jiného ,ale nezdá se že by to pomohlo. Prve prochází Revy něčím co připomíná epileptický záchvat. Tím že je na posteli se nepomlátí tolik jako by se pomlátila na podlaze, ale rozhodně to není hezký pohled a velmi tě to uvádí do zoufalství. Zvlášť v tom jejím už tak zuboženém stavu. Nakonec ti začne modrat před očima a z koutku úst jí cestujou nepěkně vypadající sliny a stroužek krve. Tělo sebou naposledy zacuká a zděšeně sleduješ její konec. Někdy v tomto okamžiku by mohl zavítat i Crow- pro tebe to spíš vypadá že Kovick byl ten co Revy zabil. Nedýchá, nejeví naprosto žádné známky života. Oči protočené v sloup že je vidět jej její bělmo se pomalu zavírají a tělo zůstává ztuhlé v podivné poloze kdy má prohlou páteř a ruce zaryté do postele. Takhle nevypadá otrava alkoholem a nic co bys znal z dnešních nemocí a slabostí. Další minuta se táhne neskutečně dlouho. Pořád doufáš že se probere, ale ono nic. |
| |
| Kašperk Erik tě chvíli ustaraně sleduje a pak dojde až k tobě. Mlčky natáhne ruce kousek nad tvé tělo- takový kousek že se tě nedotýká, ovšem takový kousek že cítíš jeho přítomnost. Jeho pohyby jistě mají nějaký důvod kdy obkresluje neviditelný nad obrys tvého těla a po různu po něm (né přímo něm ale kus nad ním) přesouvá ruce v určitém systému tam a zpět. Po chvíli- pokud se na to soustředíš či se uvolníš ucítíš výsledek jeho práce. Roznáší energii tvých hlavních bodů ve stejné vrstvě po celém těle. Například kousky napjatých svalů tímto nepřímím dotykem uvolňuje, nadbitečnou energii z nich vypouští a přenáší jí do míst která naopak energii téměř nemají. takto zharmonizuje celé tvé tělo. Celkový proces trvá půl hodiny. pro tebe to bylo pár opravdu zvláštních a příjemných minut. Cítíš se být připravena na jakoukoliv aktivitu a cítíš že cokoliv si umaneš to tvé tělo nyní ihned vyplní. Pak se Erik beze slov vzdálí a čeká. |
| |
| Hotel - "malej" problém "Kurva, kurva, kurva a ještě jednou kurva" začnu nadávat když se mi nedaří nalézt prášky a Revy se začne mlátit jako zkurvenej epileptik. "Do hajzlu" skoro zařvu, to když mi začne modrat před očima. Ze začátku trošku skoprním, ale rychle se proberu a snažím se jí poskytnout první pomoc. Ale ejhle. První pomoc jsem naposledy dělal někde na výcvikový základně, takže umím tak maximálně ošetřit člověka s průstřelem, než si pro něj přijde medik. To je tak vše, co umím. A ještě nahodit zastavený srdce. Že přišel Crow jsem si ani nevšiml. Snažil jsem se jí rozdejchat dýcháním z úst do úst, masáží srdce a já nevím čím vím ještě. Ty sliny a krev jsem samozřejmě utřel, než jsem jí začal dávat první pomoc. V dýcháním z úst do úst a masáží srdce pokračuji do doby, než se probere, nebo než mi dojde, že je opravdu pozdě. Respektive tři minuty po tom, co přestane dýchat. To zrovna odumírá mozek na nedostatek kyslíku. A tomu se snažím zabránit dýcháním z úst do úst a masáží srdce. Ono o sebe se d určitý době starat nemusím. V podstatě a s hodně přivřenýma očima jsem nesmrtelnej. Stačí se někam schovat do klidu a zranění se mi sami vyléčí. Pokud to není něco kurva vážnýho, jako třeba kulka do kebule. Jo regenerace. Škoda jen, že to nejde použít na někoho jinýho. Ale co, budu doufat, že mé záchranářské schopnosti jsou lepší než si myslím. |
| |
| Cukrárna - Benátky Její pokusy o zaplacení toho zákusky mě baví. Abych řekl pravdu, hodně mě to baví. Mé rty se rozjedou do širokého šklebu. Nevím jestli se za ní mám stydět, nebo se jí smát… Musím to z ní dostat. To co mi řeklo dává smysl jako… No prostě to vůbec nedává smysl. Jakmile se usadí ke mně zpátky, v mých očích se objeví vyzývavost a neústupnost. Nakonec můj pohled zvítězí a ona se zase rozpovídá. Tentokrát to dává větší smysl a dokonce něco málo pochytím. Ale stejně se mi tam pár věcí nelíbilo. Lovci to jako že na mě? No to snad ne! Démonů?! No ještě lepší… sakra co se to tady děje? Co se to stalo? A proč zrovna mě? No, to mi asi zodpověděj v těch Organizacích či co to je…Ale pokud je to aspoň z poloviny tak nebezpečný jak to zní, no to potěš pán bůh... Dlouho je tu ticho, jelikož se oddávám proudu svých myšlenek. Na její výzvy nereaguji, leda že by mě chtěla opustit. Takový průvodce je sice o ostudu, ale rozhodně se hodí. Nesmím ji nechat jít a hlavně mě musí odvést někam, kdesi všechno podrobně vysvětlí… Ale zase abych neskončil jako pokusném králík… Chjó, za co?... Proč to vždycky musím doslova vodsrat já?! Fotr… Teď zase tohle… Proč to prostě nemůže bejt projednou někdo jinej? Proč pořád já? Z tý holky musim dostat co nejvíc… „Hele, mám pro tebe návrh. Ty mě teď povíš VŠECHNO co víš o těch lovcích, Organizacích a démonech. Já ti za to koupim nějaký dva zákusky a budu ti dělat průvodce po, alespoň tedy pro mě, normálním světě. Ty mi zase můžeš radit toho, co se týče toho druhého světa magie. Možná by jsi mě potom mohla i za nějakou tou Organizací odvést co myslíš? Tedy pokud ze mě neudělají pokusného králíka…“ navrhnu jí a udělám na ní vyzývavé oči. To je taková ta věc s bílou srstí a velkejma ušima..." Je mi jasné, že jí ty zákusky vábí a tak jí ještě trochu pomůžu a něco si objednám. Samozřejmě, pokud se ještě nerozhodla nebo se rozhodla mi neposkytnout pomoc. |
| |
| Hotel Sklopím zrak, když se na mne Cass naštve. Safra, že já zas nedržel tlamu. Pak opět zvednu pivo a na ex jej vypiju. Vraždí se i pro míň než nějaká zatracená kniha, co obsahuje jméno boží. Jestli mi padne do rukou... Postarám se, aby byla zničena. Zvednu se a doju k lednici, kde si opět naleju pivo. Když si sednu, Cass nám akorát podává kopie materiálů. Ještě jednou si je pročtu. Nákaza, způsobená něčím z té hrobky. Najít a zneškodnit. Jako vždycky. Tak tohle bude fakt skvělý. Vyklopím do sebe pivo a postavím ho na stůl. Cass sešlost ukončila a Fatzke se Seleniou se chystají k odchodu. Selenia ke mne ještě vyšle mírně pichlavou myšlenku. Pak navrhne, provětrat si hlavu. Podívám se na ní a pak na Cass, u které zahlédnu cosi, jako žárlivost. Tak a je to tady. Když pujdu se Seleniou, Cass se na mne naprdne a když nepujdu, tak se na mne možná naprdne Selenia. Kdož ví. Safra. Ale co, risknu to. Rozhodnu se a podívám se na Seleniu. Jistě, bude mi potěšením. Dobrou noc Cass. Otočím se na dračici a usměju se na ni. Pak vyjdu za Seleniou ven, do města. |
| |
| Kašperk Nikdy v životě jsem neměla důvod věřit, že na asijské masáži něco je, zvláště po té co mi jedna Thajská masérka namohla záda, ale podle toho co se zrovinka teď stalo, tak jim asi začnu věřit. Po několika skoro bych až řekla chvilkách oné blahodárné masáže, jsem již zcela uvolněná, a připravená znovu razit do akce. I když, možná to bude i tou hyperaktivitou, ale kdo ví… Zamrkám oky kdys se Erik vzdálí, a kdyby do nich viděl, asi by odtušil, že ten pohled v nich, je spíše touha po tom aby pokračoval, a možná i aby se pustil do… [nebudeme chodit do detailů =P]. Ale co… nevidí, tak neví. Slastně si povzdechnu, a zvednu se ze svého „Ležení“ na posteli do sedu, a koukám na něj asi mírně přihlouplým, ale zato sto procentně přátelským pohledem. Víš, někdy si říkám, proč to tu nevedeš ty. Pousměju se spíš pro sebe, a přejdu ke stolku se židlí, na kterou si sednu. Ptal si se zda-li ještě něco nechci, že? No, něco by tu bylo… Mohl bys prosím sehnat obyčejnou tužku, nebo propisku? Aniž bych si to uvědomila, udělám smutné prosící oči jak kocour ve Shrekovy 2, protože to je už zvyk, který se odnaučí jen špatně. Jo, a kdyby se cokoliv co by mohlo být i jen nepatrně důležité dělo tak mi to prosím řekni… A jinak, pokud tedy chceš, můžeš jít. Už se pomalu začínám vžívat do role, že někomu rozkazuji. Stav se tady tak za půl hodinky, dobře? Usměju se na něj, a doufám, že se na mne nebude zlobit. |
| |
| hote-Revy, Crow, D.Kovick tři minuty utekli, ani tvá pomoc jí neprobouzí. Po 5 minutách její tělo začíná chladnout. o 8 už víš že je pozdě a absolutně nechápeš jak tohle mohli zavinit nějaké prášky. Ať už šlo o cokoliv. Co na to řekne Haňťa? navíc, teď pociťuješ že vy dva jste k sobě měli opravdu blízko. PAMA se na vás dívala jinak než na ostatní žoldáky. byli jste poskvrněný tou sebevražednou misí v poušti. Oba jste přežili, oba jste si něco odnesli. Co si odnesla o na? Ale to už je teď jedno. Je mrtvá. Už jsi poslední co z toho týmu tenkrát přežil. V okamžiku kdy tak nějak nevíš co momentálně dělat (10 minut) cítíš na posteli za sebou pohyb. ne, neni to dost možný, ale je to pohyb jejího těla. Prudce se zvedla do polosedu, hlava sklopená přes vlasy jí nevidíš do obličeje. Tvůj instinkt tě varuje před nebezpečím. Ona přece byla mrtvá, žádný tlukot srdce, ani tlumený dech. Něco je tu hodně špatně. |
| |
| Benátky Zakoulí očima a poněkud vysíleně (je to spíš hrané vysílení) sjede na desku vašeho stolu, ruce před sebe a vezdí po něm bradou sem a tam až to začne vydávat divný vrzavý zvuk. Vůbec tomu nerozumim. proč to nechtěla? Opravdu není žádná cetka, možná bych si za to mohla koupit celou cukrárnu.Říkala, ať to jdu prodat ke zlatníkovi, ale co já vím co to je. Klidně to může bejt ta věc co letěla na obloze a tak divně smrděla. Nezdá se že by tě poslouchala. Pak se prudce zvedne až židle na které seděla s třískotem padne na zem. Cukrárna vás mlčky sleduje. Natáhne k tobě ruku a ušklíbne se. Lepší bude když ti to ukážu. Vážně neumim věci vysvětlovat. No tak pojď! Než si to rozmyslim. pokud její ruku přijmeš doslova tě odtáhne z cukrárny poměrně překvapivou silou. Prodavačka i zákazníci si viditelně oddechli když jste zmizely (tedy spíš ona) Vážně je to tu tak divný. nedá se tu pořádně hejbat, furt ti tu něco smrdí pod nosem. Ale jestli se tu líbí tobě, bude se tu líbit i mě jde s tebou za ruku a co chvíli (dokud se nepustíš, ale to hrozí že bys jí ztratil) zavětří a cukne s tebou k nějakého vitríně či třeba i bezdomovcovi a odpadkovému koši. Jednou se zastaví před čínským krámkem a hraje si (ano, přesně jako kočka) se zvonkohrou co visí u dveří. Nezdá se že by měla nějaký určitý směr. A na rozdíl od tebe je plná energie.Ty dnešní zážitky tě docela unavily. Když kolem vás projede auto, prská na něj a jedno use tak lekla že se skočila do dodávky ze které zrovna vykládaly náklad. Několikrát si za ní musel i zaplatit věci co omylem ukradla nebo rozbila. A přišlo i spoustu otázek. Nějak jsi přestal doufat že to skončí. neměl jsi ani jistotu že pobrala všechno co jste si v cukrárně říkaly. Když už je kolem druhé hodiny kdy ti skončila škola, ulovila si holuba, kterých je v Benátkách dostatek. zatím ho nesežrala, ale hraje si sním. (má ho na rameni či v ruce a kdykoliv se rozhodně prchnout, chňapne ho a potrestá tím že mu vytrhne jedno pírko) Pak přišla naděje. Nevíš jak tohle místo mohla najít. Ale najednou jde tak jistě jako by tam mířila celou dobu. jde o starou botanickou zahradu, která má svůj čas slávy už dávno za sebou. Nyní slouží spíš jako veřejný park. Zatáhne tě do malého lesíka a tam se přikrčí na bobek. Je to tu tolik zarostlé že by byla malá pravděpodobnost že vás někdo uvidí. Všímáš si že holub už zmizel. Tak, dolu strhne tě za ruku před sebe. A dívej se na mě. Ruku sem tvou ruku vezme a přiloží si jí na levé prso. Samozřejmě že ty nevíš že chce abys cítil tlukot jejího srdce. Pro tebe je neskutečně zvrhlá. |
| |
| Hotel Trošku zkoprnělej se otočím k posteli zády a všimnu si Crowa. Jen na něj hodím zhnusenej pohled a dál si ho nevšímám. Pak ale uslyším zvuky charakteristické pro zvedajícího se člověka. Automaticky strhnu brokovnici ze zad, na patě se otočím a s překvapením v očích zamířím na Revy. "Co to do prdele je? Revy?" zavrčím, hlas plný rozčílení, překvapení a možná i trochu hrůzy. Ano, viděl jsem už ledacos, ale člověka, který byl deset minut beze vzduchu a tudíž mrtev, vstát, to opravdu ne. "Zmiz Crowe" syknu za sebe a pořádně se podívám na Revy: "Revy, slyšíš mě?" |
| |
| D.Kovík Ještě notnou chvíli jen tak sedím bez jediného zvuku a pak pomalu začnu zvedat hlavu. Můj pohled se rozhodně nedá řadit mezi živé, protože je vidět jen bělmo a mé tělo je bledé přesně jako to bývá u mrtvol. Už pár hodin uleželých mrtvol rozhodně ne čerstvejch. Rty se začnou hýbat jako bych chtěla něco říct. Vyjde spíš jen paskřek, ale možná v něm bylo poznatelný něco jako "Zmiz" pak se mé tělo prohne v úhlu kterýho by byl schopnej člověk s páteří kočky. V hlavě mi zaškube když jí protočím téměř kolem dokola své osy a už k tomu divadýlku je doprovázen odporný praštění sténajících svalů a kostí. A jako z nějakého laciného hororu se mé čelisti neuvěřitelně rozevřou a vidíš jen řadu hladových ostrých zubů- spíš zvířecích než lidských. Pohyb pro tebe nestihatelný kdy se má ruka zacuká a najednou letíš oknem ven z penzionu, a z nosu ti srčí krev. Oblíznu krev co mi utkvěla na prstech a stáhnu potrhanou ruku a přeházené kosti zpět do původní formy. Vřísknu a dlouhým skokem se ocitám na parapetu. Chvilku se dívám kam má kořist padla a pak k ní zamířím. Při mém dopadu na všechny čtyry se spíš víc stalo zemi pode mnou než mě. |
| |
| Zabij, nebo buď zabit Krev se zastaví téměř okamžitě, jen ten dopad mě trošku rozhodí z rytmu. Chvilku se válím na zemi (jo, dopad ze druhého patra je bolavej) a snažím se co nejrychleji zregenerovat. Co to uspíší je Revy v okně. S námahou zvednu brokovnici, ale když chci vystřelit, přijdu na to, že mám vykloubený prsty. Takže si je vrátit, prohýbat, zacílit a... pal? Jo, pal by bylo, kdybych byl schopnej zacílit. Tělo to asi odneslo i jinak, než jen vyraženým dechem, odřeninou, naraženinou, vykloubenými prsty a možná zlomenou nohou. Prostě a jednoduše se většina mých sil přesunula na léčení zranění, což jaksi nedokážu zastavit. Se skučením se převalím na břicho, brokovnici v rukou a začnu se plazit od Revy někam do bezpečí. Po chvilce se otočím a opět se pokusím zacílit. Nebo alespoň přibližně. Jenže Revy je pořád moc daleko na účinnou palbu a glocka asi nevytáhnu. Stejně bych se netrefil. Jo, nepochybuju o tom, že by se ke mě dokázala dostat mrknutím oka, ale tak nějak si nevěřím, že bych stihl vypálit. Takže se zase začnu plazit pryč, jak nejrychleji můžu. Ovšem cítím, jak se mi zacelují a léčí rány a každou chvilkou je mi lépe a lépe. Když už mě konečně nic nebolí (krom zlomeniny, na tu potřebuju více času), otočím se opět k Revy (která je určitě blíž než před tím), zacílím a vypálím na ní. Klix-klax. Bum. Klix-klax. Bum. Klix-klax. Cvak. "Do hajzlu, že já to zapomněl doplnit" pohodím brokovnici vedle sebe a vytrhnu Glocka z pouzdra. Cvakne pojistka, zacílím jí na hlavu a... |
| |
| Hlad Je jediná myšlenka v mém omámeném mozku. Ale jako pravý lovec nechci jen jednu kořist, co víc, nechci něco co se bezmocně plazí pryč. Pro tebe je to jen podivnej mlhavej okamžik kdy já stojím furt na stejnym místě, ale v ruce mám cukající se tělo jednoho z hostů penzionu. za mnou je docela pěkná díra- proč bych taky měla používat dveře. Což možná vyplní tvou odpověď jestli jsem schopna se hýbat s krknutím oka. Zakousnu se s vé oběti do ksichtu a trhám jí dokud s ev mém sevření nepřestane cukat. Pak ten cucek toho co bejvalo člověk zahodim. Oblíznu si vraždící nástroje- ruce a s širokým úsměvem doslova od ucha k uchu se potácím směr ty. Potácím protože rány z minulího kočkování s vlkodlakem mi pravděpodobně nějak blokují normálně jít a nebo je mi to v tomhle stavu jedno. První rána posune mí tělo o notný kus dál- neměla jsem v úmyslu se jí uhýbat. Když mě trefíš znovu ránou v břiše už by se dalo koukat skrze mě. Valí se z ní krev, ale mě to nijak viditelně netankuje. S tvou poslední ranou už ti mizim z dohledu, ovšem odnesli do dva prsty co dopadli na místo kde jsem před chvíli stála. 10 metrů, pak 5 metrů, dva metry a prásk- stejně jak před tím z okna opět letíš vzduchem. nenechám tě ani dopadnout, chytnu si tě pěkně za krk a zvednu do výšky že stojíš sotva na špičkách a otvírám na tebe mlsně mordu s úmyslem zakousnout se ti do obličeje. |
| |
| Průser... Lehce nechápavě jsem hleděl na mizící dvojče. Jeho slovům jsem nevěnoval téměř žádnou pozornost, opojen svým vítězstvím. Myslel jsem si že je to jenom jeho poslední zoufalý výkřik na rozloučenou. Snaha vypadat tvrdší než ve zkutečnosti je. Až poté, co se svět přede mnou vyjasnil jsem pochopil co se děje. To není možné... zašeptal jsem překvapeně. Myslel jsem si, doufal jsem že je to jen další iluze, vtip té ohavnosti uvnitř mě, tohle prostě nemohla být pravda. Jenže, dávalo to až příliš perfektní smysl. Ne, nemohl jsem...nemohl jsem ji zabít, ona nemůže umřít, nesmí kvůli mně umřít další člověk... Padl jsem vedle Ívé na kolena a přiložil jí ruce na ránu v zoufalé snaze zastavit její krvácení. Snažil jsem se udělat cokoliv, zastavit krvácení, v duchu jsem zaklínal boha, ďábla i věci mnohem temnější než on aby ji zachránili, ona nesměla umřít, nesměla. Ne, já ne... chtěl jsem toho říct mnohem víc ale hlas se mi uprostřed věty zlomil, levou ruku stále na její ráně jsem se k ní opatrně naklonil a se slzami v očích ji políbil. já ne... |
| |
| a to byl on takže: VÁŽENÍ A MILÝ. Tato jeskyně se dočasně pozastavuje na dobu zatím neurčitou (ale po novém roku bych jí chtěla zkusit opět zprovoznit) Do té doby by bylo milé aby jste s epřímo sem do jeskyně vyjádřily co dál a jestli chcete jet dál. Případně co by jste zde chtěli přidat či změnit. |
| |
| Já bych rozhodně pokračovat chtěl. Jenom občas i stresová a hlavně časová náročnost situace, ve které se teď nacházím mi nedovoluje tolik příspěvků na Andor, kolik bych si přál. Ale pokračovat bych rozhodně chtěl. Po novém roku už by to mělo být v pořádku. |
| |
| POKRAČUJU :D :D :D |
| |
| [-Ze stínu k tobě vykročí potvůrka podobna Glumovy z pána prstenů, s pošedlou kůží a propadlíma očima- Paní z hradu stínů je vám k dispozici, a rozhodně neplánuje nechat vás v tomto problému osamocenou, poutnice. -Pronese stvoření, a pokyne ti hlavou že jej máš následovat. Po několika zatáčkách vcházíš do luxusně zařízené věštírny, laděné do krvavě červené... Uprostřed místnosti je majestátní stůl, z tmavého ebenového dřeva, a za ním sedí vysoká žena s šedým rouchem, a krvelačným pohledem v židli z téhož materiálu. Ještě než promluví všimneš si, že na stole je sklenička s červeným vínem... i když, jak cítíš, ve vzduchu vůbec žádné víno nevoní.. spíše cítíš krev. Žena se ti zadívá hluboko do očí světlými, snad až vybledlými blankytně modrými duhovkami, a po krátké odmlce, kdy máš pocit jako by se ti snad tím pohledem podívala až do duše, řekne jediné slovo- Pokračuji -Na její tváři se rozhostil spokojený úsměv nad uzavřenou dohodou.- |
| |
| Pokračovat, jak jinak:) |
| |
| Dobře, tak já bych taky hrál dál, ale jak jsem řekl, spíš za novou postavu, tahle mě prostě nebaví :/ |
| |
| Pokračujem a ako som napísala do diskusie, ešte raz sorry za zdržanie a veľká vďaka za trpezlivosť jedinému PJovi, ktorý to so mnou vydržal, resp. vydržala. |
| |
| KDO MŮŽE NECHŤ HRAJE |
| |
| Jo du dál šéfe |
| |
| Šílená situace Dostali jsme se tak nějak na půl cesty k našemu cíli a dali jsme si přestávku, já jsem si zalezl do pokoje a lehl si, odpočíval, a přemýšlel, o Johnovi, o té ženě a muži, o tom co se stane a stalo... Proč nemůžu žít v klidu? Proč musím mít takhle divný život... To prostě není fér... Nejdřív zemře otec, pak se John ukáže jako Vlkodlak, nakonec ve mě je nějaká divná síla! Tohle je prostě šílený! přemýšlím a dívám se do stropu. Pak se posadím a vstanu, rozejdu se k pokoji Revy, chci se jí na něco zeptat. Ale jakmile tam dojdu vidím že se něco děje, Revy nejeví známky života a ten chlapík kterému říká Kovick z mého pohledu tak trochu vypadá jako by ji on zabil... "Co se stalo?!" řeknu ode dveří ale to už mi říká ať zmizím a vidím jak se Revy zvedá a vypadá jako šílenec... Cuknu sebou a kousek ustoupím, sleduji pak celé to divadlo a když zmizí tak ještě chvíli stojím zkoprnělý na místě. Co se děje... Počkat... Kruci, zranil ji Vlkodlak podobně jako mě, právě se asi mění ve Vlkodlaka, u ní ten proces byl moc rychlý, já ještě nic takového necítím... Kruci! Musím pomoct! řeknu a rozběhnu se ven (Nebo kam jste zmizeli) a už po cestě popadnu nějakou tyč, nejlépe kovovou nebo i dřevěnou a běžím k nim. Jakmile vidím jak Kovicka drží ve vzduchu tak zrychlím (Pokud nevadí, tak to sepíši tak že moje síla se aktivuje) Rozběhnu se přímo proti Revy a rozmáchnu se tyčkou, ta se na chvíli zaleskne a najednou má na sobě takový jakoby kovový povlak a praštím přímo do Revy vší silou co mám, která se díky tomu podivnému znamení na mém čele znásobila. "Musíme ji omráčit nebo něco!" křiknu na Kovicka kterého musela po té ráně pustit (Pokud se mi povede samozřejmě). Pevně uchopím tu trubku a pokud stále stojí tak se rozběhnu opět proti ní a rozmáchnu se k druhé ráně. Pokud ale leží tak prostě na ní skočím a snažím se ji nějak znehybnit i když ani s mou současnou silou kterou díky té značce mám to nepůjde jen tak. |
| |
|
Trocha ma znervózňuje. Je taká kľudná. Akoby si ani neuvädomovala, aké je to všetko vážne! Neviem, kde sa to vo mňe nabralo. Možno mojim zamestnaním, možno z toho množstva amerických filmov, čo u nás púštajú. Na tom vonkoncom nezáleží.Hlavné je sa teraz dostať do bezpečia a dav je to najlepšie bezpečie. Boli ste už niekedy vo vnútry arabského trhu alebo obchoďáku? Je to niečo úplne iné, ako tie európske. Je to nezrovnatelné. Veľa hluku, veľa miesta a množstvo zákutí. Miest na skrytie sa, je tam viac, než v zoo zvierat. Preto som ta zamierila. Ju to zjavne pobavilo. Musela som sa v duchu len pousmiať. Mať ako, ešte pred vstupom do budovy, dáko zamaskujem auto. Ale nemám a ona zjavne nie. Navrhne výrivku a než stihnem namietať, sme dnu. Čudujem sa, že tu jedna je. Predsa len pri našom náboženstve... Vlastne, keď som už pri náboženstve, budem ho musieť absolútne prehodnotiť. Allah, chráň nás a veď nás. Vrútime sa do kúpeľov a do výrivky a ja sa ani obsluhe nečudujem,že tak pozerá. len nechápem, v čom je bezpečné, vztyčovať bariéru. "Neupútame tým ich pozornosť?" Konečne prehovorím. Zjavne ju to netrápi. Začne mi dávať pokyny a radšej poslúchnem.Veď, keby mala dôvod, zabiť ma,mala už viac,ako jednu šancu. Vleziem do vody. |
| |
| sbohem Realita kolem tebe s evytrácí. V tvém momentálním čase jako by svět kolem tebe neexistoval. Jsi tu jen ty a já která ti pomalu mizí z náruče. Tajemné světlo co občas zažehlo mé tělo chladne a pomalu slábne. Kolem nás se tvoří krvavá kaluž a každý můj nádech je těžší a těžší. Má ruka se pokouší pohladit tvou tvář, ale sotva jí zvednu. Je těžké udržet oči je těžké se nadechovat, ale bojuji o každý okamžik, každou vteřinu být déle s tebou. Tobiáši...slib mi jendu věc. Nepoddej se temnotě. Musíš s tím bojovat. že zemřu rukou své lásky....mi bylo předurčeno, ale on mě ještě potřebuje....Tobiáši mé tmavé oči se zaplní slzami Ještě jsi nepadl do temnot, stále můžeš najít cestu zpátky a já, já ti pomůžu s vypětím posledních zbytků sil zabodnu prst do tvé hrudi, u středu klíční kosti. Cítíš v tom místě podivné teplo a vidíš jak mé tělo začíná postrádat pevnou formu. Mění se v zářivý prach až nakonec zmizím docela. V místech kde jsme se tě dotkla však tvá kůže bledně a vytváří se perleťová kapka. A i když tu fyzicky nejsem, cítíš že má maličká část tu stále někde je. Nikdy tě neopustím, nechci do nebes, mé nebe je tady na zemi. Ve tvém náručí když zavřeš oči můžeš cítít mé obětí. Ale je to prchavý okamžik. Možná tvá osobní zmatená iluze kdy si stále enchceš přiznat to co se stalo. |
| |
| Itrenor Casel se tváří poněkud zraněně, ale nikdo jiný než drak to vidět nemůže. Selenia si tě tedy ukradne na noční toulky. Dlouhou dobu mlčí odkud nejste dostatečně daleko od hotelu. V noci vypadá jako ve svém živlu a její tajemná krása tě opět uchvacuje. Nechci se mezi vás dva míchat a i když k tobě cítím velkou blízkost tahle večerní procházka znamenala něco jiného. Týká se to tebe Itrenore. krátce se odmlčí a dívá se na hvězdy co líně pomrkávají skrze občasné plující černé mraky. Nikdy jsem neměla důvod svého bratra zradit či prozradit naše plány, ale když vy dva jste možná poslední žijící draci v této době, cítím potřebu ti říct pravdu. O tom proč jsme tě při našem prvním setkání nezabila. O tom proč společně podnikáme tuto misi. O tom proč se o tebe tak dlouho staráme. povzdechne si a krátce zabloudí pohledme k zemi a pak se ti podívá do očí abys viděl ty do těch jejích. Ať mluví o čemkoliv je to upřímné a máš se čeho obávat. Mluvila jsme s šéfem. Věří že já nepadnu do temnot jako můj bratr. Musím tě před ním varovat. Já...nevím kde začít. Tahle mise má rozhodnout o tom kdo z nás bude žít. Šéf doufá že se objeví Fatzkeho praví povaha a bude se snažit knihu získat pro sebe. Nemůžu se postavit na vaší stranu pokud s eto stane, protože, je to můj sourozenec, můj bratr. nemůžu ho zradit, ale můžu tě varovat. Šéf ale věří se s Casel vyhrajete a pak se s tebou bude chtít sejít. Ani netušíš jak vy tři k sobě máte blízko. Původně jsme tě s Fatzkem chtěli využít aby ses dostal do přízně Šéfa a odhalil jeho velké tajemství, ale teď když je tu ta kniha... odmlčí se jako by čekala co k tomu řekneš ty sám. |
| |
| Marcus-úvod Už jsi u PAMY pár let(oficielně zapsán, ale neoficielní člen) a pozice u ní ti naprosto vyhovuje. Pokud jde o tvůj obor- o tvou úchylku na upíry napsaly jste s Haňťou tichou dohodu kdy věci týkající se jich budeš řešit pouze ty. Konec konců ty jsi odborník a všem stranám to prospívá tak proč ne. Nyní ses léčil z poslední akce kdy vás přepadl démon nižší třídy a přeměnil tvé spolupracovníky v nepřátele. Démonické kousnutí vážně ohrozilo tvůj život a doktoři mluvily o možné přeměně, ale nakonec z toho nebylo víc než pár jizev. Jako vždycky. Už tě začíná nudit čekání když tu za tebou přišel poslíček že s emáš dostavit za Haňťou. Následoval nudný ceremoniál bez zbraní a opětovné vzpomínání na tvé číslo v PAMĚ a pak impozantní Haňťa osobně. Jako vždy jsi měl chuť odhodit zdvořilostní představování a mluvit s ním jako s dobrým kamarádem, ale nějak si sním dokázal bojovat. Mam pro tebe úkol tvé kategorie. Myslím že budeš spokojený. V Kašperku se vypráví pověry že jeho podzemní komplexy obývá upír. Chci aby ses tam podíval a zjistil co je na tom pravdy. Tady jsou peníze na cestu a letenky. podá ti obálku a pak tě odežene mávnutím ruky. U Kašperku je tma jako v pytli. Taxík (nebo pokud jsi osobně řídil nějaký vůz sponzorovaný Pamou není problém) tě vysadil kus od hradeb na parkovišti protože cesta vzhůru je poměrně nepřístupná pro auta a pak jsi pokračoval asi 10 minut pěšky. nemáš tušení jak se dostat dolů do kobek Kašperku. Přelézt hradby je jednoduché, ale dostat se do podzemí...Když se začneš pohybovat pozemky Kašperku skoro ti natrhnou zadek dva černí psy kteří v sobě mají i část vlčí krve. Pokud s ejich nezbavíš tak není moc bezpečné být někde jinde než na hradbách kam se nedostanou. |
| |
| Bordeaux - boj uvnitř boj vně To co vidím.....nemohu tomu uvěřit.....to jsem já ! já ! Ale....ne....na tomhle místě je něco jiného. To jak jsem se sem dostal, ten divný pocit, a ta aura nevědomosti a temnoty. Byl jsem takový odjakživa ? Jsem prostoupen temnotou ? Usměji se. Není to úsměv, je to přímo démonický úšklebek. A záleží natom ? Celý můj život mne pronásledují, loví, a pokoušejí se mně zabíjet ? Co vlastně dlužím tomuhle všivýmu světu ? NIC ! zatraceně NIC ! A přesto.......bojuju za ně. Otevřu oči a podívám se sám sobě do očí. Podobnizna to je krásná, ale stejně já vím co jsem. Jsem já ! Jarek Ghoster ! Úder jenž byl proti mně veden vykryji tak že nechám čepel nepřítele, aby sjela po čepeli mého vlastního černého meče, a potom popadnu postavu za ruku a zarvu jí meč až po jílec do břicha. (41%) Usmívám se. Užívám si agónii. A cítím jak mnou něco prostupuje. Jako, kdybych byl svázán odporným řetězem jenž páchne jak kanál, a nyní zmizel, mně se uvolnily ruce a smrad vystřídal čistý vzduch. Možná jsem procitl......nebo umírám. |
| |
| Muriel-Kašperk Ale má paní, já jsme pouhý sluha, nemám právo ani postavení na to abych vedl. A...osobně po tom ani nikterak netoužím. když tak nad tím přemýšlíš je to první osobní věc co ti řekl- o sobě. Může to znamenat že se ti pomalu otvírá? Doslova slintáš dychtivostí o něm. Jistě paní ukloní se a za okamžik se vrací s písadlem a papírem a v další úkloně mizí za dveřmi. Neuběhne ani deset minut když se opět objeví. Zdvořile zaklepe na dveře a čeká až jej vpustíš. Omlouvám se že vás vyrušuji, ale venkovní stráž má podezření že se venku někdo potlouká a není to tak úplně člověk. Co s ním má paní? |
| |
| D.Kovick, Crow, Revy a částečný Pj Když Crow praští do mé hlavy svou poněkud znásobenou silou slyšíte křupnutí a nynější sklon hlavy napovídá že jste mi zlomily vaz. Medvědí stisk kterým jsem D.Kovicka skoro uškrtila povoluje a já padám na bok- jako mrtvolka. Ozve se další křupání a to při nárazu do země. Chvilku tam zkrouceně ležím v úhlu co napovídá že prostě nemůži žít, ale něco víc než fyzické zákony lidského těla zacuká mým tělem. Hlava se směšně zakymácí když se z lehu vytáhnu do stoje poněkud trhavě s rukama před sebou - přesně jako se to vídá ve filmech když zombící vstávají z hrobů. Vyhozená čelist a vykloubená noha ze mě dělá ještě odpornější zjevení. Každopádně zacvakám čelisti a pokračuji směrem k vám. |
| |
| Benátky Nakonec jsme cukrárnu opustili. Ona s částečně uraženým a nechápajícím výrazem. A já, já s rudým obličejem, ak jsem se styděl. Ale co, už je to za námi. Můžu jenom doufat, že si toho nevšimla. Procházíme městem. Bohužel, pod jejím vedením. Tedy, jestli to tak mohu nazvat. Je to chaotické chození uličkami. Několikrát jsem se jí pokusil poradit ohledně těch slepých Bezvýznamně. Nejspíš mě ignorovala. Taková ostuda... Náhle však... „chytila stopu“. Jinak se to asi říci nedá. Prostě najednou věděla, kam jde, Jakoby tam celou dobu mířila. Prostě z ničeho nic. Narazila na správnou ulici. Ale kam to sakra jde? Obchoďák? Ne, ten byl teď doprava... Že by? Ale co tam? Ta botanická už je dávno pasé... Možná proto dojde mi a rychle ji následuji. Začíná mnou prostupovat vzrušení z toho, co přijde. Doufám že mě zase neshladí nějakým pubertálním výjevem. A také doufám, že mi konečně řekne, co vlastně jsem. Poté mě zavede dovnitř. chvíli míjíme několik lidí a potom mě zatáhne do nějakého lesíka. Je velice zarostlý, viditelnost z venku se rovná nule. Začíná mě nahlodávat myšlenka, že mě se zatáhla jenom kvůli... Takže nebude zas tak nevinná,jak se zdá... pomyslím si, když tu udělá něco fatálního. Položí mi ruku na její prso. V tu chvíli se mnou zacloume stud, ale také strach a vzpomínky. Nejen, že jsem ještě neměl žádné pořádné zkušenosti s dívkami (nějaké by byly, ale dost malé), ale také už překročila tu bezpečnou vzdálenost. Ona ji překročila už dávno, ale díky tomu exotickému vzezření a vzrušení z toho, že mi možná prozradí víc, jsem to ignoroval. Ale teď už to nejde. vybaví se mi vzpomínky na vařící vodu, do které mě otec potápěl, na to, jak mě byl když jsem ulomil nějakou uschlou větev na zahradě. A dále také to, jak jsem byl šikanován ve škole. A to celkem drsným způsobem. Většinou to byla spíše vydatná psychická šikana, ale jednou si ¨na mě počkali na záchodech. Viděli mě, jak se bavím s učitelem a mysleli, že je chci prásknout. Nechtěl jsem, ale mohl jsem jim to vysvětlit? Jednoduše mě zbili a potom ještě několikrát strčili hlavu do záchoda a spláchli. Bylo to o volné hodin, takže jsem se stihl dojít převléknout a umýt. Rychle ruku stáhnu pryč a docela hlasitým, vzteklým a zároveň vyděšeným hlasem se na ní osopím: „Nech mě bejt! Nešahej na mě!“ |
| |
| částečně Pj-Irák Nou. Právě jsem izolovala naší energii, takže nic co se tu stane se ven neprosákne. Vlezu si tak abych byla schopna dotýkat se vody a vydám další povel. Potop se a zavři oči i když tak neučiníš vidíš jak ruce pokládám na hladinu vody a v těch místech se začnou vodou šířit perleťová vlákna směrem k tobě dokud se celičká voda nezbarvý v rtuť. Která nepálí, ale chladí, kolíbá a léčí. Tohle je nejrychlejší způsob léčby. Díky vodě jsme schopna léčit celé tvé tělo a nejenom omezenou plochu kam dosáhnou mé dlaně. mluvím zpěvavě ve tvé mysli. Můj hlas nikterak nenarušuje tu podivnou klidnou harmonii která tě právě obklopuje a vnáší do naprostého míru, někdo by to mohl nazývat i prvním vstupem k nirváně. Netíží tě nic. Hlavu máš překrásně prázdnou. A jako by v ní někdo důkladně vymetl. Neléčím tedy jenom tvé fyzické tělo ale i tvou narušenou psychiku a opatrně uzavírám staré i čerstvé rány osudu. né aby jsi zapomněla, ale vyrovnala se snimi. Můžeš to vnímat stejně jako rtuť co se rozlívá tvým tělem a vše zahlazuje a zařazuje tam kam to patří. A skrze ní mluvím i nemluvím já. Naše moc je božským darem. I když trvá déle než u moci démonů než dozraje, stává se velmi mocnou. protože nemám moc času, dám ti klíč k tomu abys jí otevřela rychleji. můžeš to vnímat jako bych vstoupila do tvého vnitřního světa a tobě jako zářicí bytosti planoucí energií vložila něco do ruky. až nastane tvůj čas, budeš vědět jak tohoto využít. Ale nyní mě dobře poslouchej i do druhé ruky ti cosi vkládám (není jisté jestli i fyzicky. Jsi od svého fyzického těla jako by odloučena a víc se soustředíš na své vnitřní tělo) toto musíš dát démonovi co v sobě nosí mé znamení. Abys uzamkla jeho temné já. Organizace tě k němu dovede. Ale nyní k tomu jak se k ní dostaneš. Musíš věřit ve svá křídla. Vidělas je že ano? Křídla anděla. Pokud jim budeš pomáhat pomůžou i oni tobě. Najdi učitele co je podobný nám a uč se od něho co můžeš.Můj čas... tvůj vysněný ráj se zachvěje. Aniž bys chtěla stahuješ se z něho a mizí daleko- mimo tvůj dosah. Vracíš se zpět do svého fyzického těla. Na hodinách uplynuly skoro dvě hodiny a ty se cítíš jako znovuzrozená. Rány jsou zahojené. Ale tvůj mír naruší pohled na mě. Skrze prsty co si tisknu k břichu se valí krev a má moc pomalu slábne. ¨ Voda kolem tebe je zase obyčejná. To...Tobiáši...To už mam opravdu tak málo času? Má energie kolísá a svezu se ze schodů od vířivky dolů na dlaždice. Já...omlouvám se že jsme tu nemohla být dýl. Ale náš pán už mě volá k sobě. Ale já nechci...nechci... mé tělo záčíná průhlednit a odlepují se od něj třpytivá smítka... |
| |
| Irak "A nevšimnú si bariéru?" Zdá sa však, že dohovorila a ja ju nemienim tlačiť do vysvetľovania. Vleziem si do vody a ponorím sa. V hlave počujem jej hlas a mám sto chutí nadskočiť od prekvapenia, no neurobím to. Pozorne načúvam, čo vraví. Dobre. To znie fakt dobre. Dokážem to tiež? - Odpoviem v mysli. Snáď ma tiež počuje. Fascinujú ma tie pocity. Dotyk ortuti. Jak fyzický, tak mentálny. A tiež, čo sa so mnou deje. Ako keby som sa menila, ako bytosť. Akoby som sa stávala niekým novím. Je to tak ukľudňujúce a zároveň aj trocha desivé. Ale verím jej a nechám ju pracovať. Primem od nej dar a poďakujem. Začne hovoriť o akomsi démonovi a krídlach a ja len prikývnem. No po tom... Zachvenie môjho vnútorného raja je taký šok, že mi to príde ako násilný čin. Rozhliadnem sa, ale... Nik iný tu nieje. No moja spoločníčka sa akosi zmenila. Netrvá dlho a jej slová potvrdia moju obavu. Som načisto vonku z duchovna a vidím, čo sa deje tu. Rýchlo podídem k Ívéi a okúsim sa ju liečiť. Pokúsim sa jej pomôcť tak,ako ona mne. Musí byť cesta. Teprva teraz sme sa spoznali. Má byť mojou učiteľkou. Tak prečo?! Nemôže umrieť. Ako mám nájsť cestu úplne sama?! "Pšššt. Pomôžem ti. Pokúsim sa." No zdá sa, že už je v delíriu. Akoby ma nevnímala, no snažím sa, kým to zaberie alebo kým vydýchne naposledy. "Bude to dobré." Po tvári sa mi kotúľajú slzy. Koho sa snažím oklamať? Ju, či seba? |
| |
| Kašperk Pousmněji se nad tím že se mi snad konečně povedlo Erika aspoň trošku vyvézt z míry mou kupodivu pouhou řečnickou otázkou. Snad se jednou odhodlám a zeptám se ho… Ach jo… Proč to musí být tak složité zrovna s těma pěknýma? =( Když donese písařské náčiní jež již svým vzhledem zavání středověkem, usilovně přemýšlím jak dlouho se asi nedostal z hradu. Ale když se z husího brku vyklube propiska, a z kalamáře pouho pouhá ozdoba tak se pousměju, a tento úsměv již mi zůstane na dlouho. Ale ještě než jej stihnu ukázat Erikovy (Ten úsměv) tak ten už je fuč… Ach jo… Proč to musí být tak složité zrovna s těma pěknýma? =( S povzdechem, a stále přítomným úsměvem, a pocitem že sice nic nedává smysl, ale stojí to za to, se pustím opět do psaní svého deníčku, zatímco se snažím shrnout co vše se vlastně stalo. Skoro když již končím, a pouze si kreslím obrázky pro lepší vzpomínaní někdy příště, někdo zaklepe. Dále! Zvolám, ani nevzhlídnu. Jo, už mi to fakt de. Ještě pár dnů a budu umět rozkazovat jak naše Matikářka. „Omlouvám se že vás vyrušuji, ale venkovní stráž má podezření že se venku někdo potlouká a není to tak úplně člověk. Co s ním má paní?“ Spustí Erik. Není to tak úplně člověk..? Není jich více? Teda.. kolik jich je?! DVA?!!?! S posledním slovem skoro panikařím, a stojím koukajíce se na Erika jako by to snad byla jeho vina, vzpomínajíce si na smrt Lucina… Ach jo… Proč to musí být tak složité zrovna s těma pěknýma? =( Dojde mi že stojím, a jak na něj na chudáka zírám, a zase si sednu. Promiň… Jen se mi vybavilo jak Lucin… Zarmouceně se na něj podívám, a doufám, že pochopí, mezitím co rychle přemýšlím co by bylo vhodné. Vzít to útokem by udělal jen blb co nepřemýšlí… ne… to je špatně… Buď se s nimi pokusit domluvit, nebo se chovat jako hodná opuštěná zřícenina… V tom mi to dojde. Když máme venku ty pejsky, nemáme i lidského hlidače? Někoho, kdo je úplně normální člověk? A tedy, je nějaká možnost se s nima domluvit co tu chtějí? Hlídač by u hradu snad měl být, nebo ne? Usměju se, hrdá nad tím jak sem to hezky vyřešila |
| |
| Dobrou noc Revy... snad už napořád "To by do ní člověk neřekl. Tak si už kurva lehni" podivím se a poslední větu už zařvu, neb pálim z brokovnice jednu salvu za druhou. A kam jina než do hlavy. Už jen to, jak na mě zaútočila, mi dalo vědět, že to už není ona. Proto ty slova, proto ta brokovnice. Sice nerad střílím do známých, ale tuto už není Revy. "Jinak dobrá rána, mladej" zařvu na Crowa, když doplňuju zásoby munice do brokovnice. "A díky" dodám ještě, ale to už pálím další salvu. Tak už chcípni pomyslím si a jsem celkem vděčnej mým regeneračním schopnostem, že si tak rychle poradily se zraněními. |
| |
| Bordeaux Ne...ne...ne...NE!!!!!!!!! Poslední zoufalý výkřik poté co se její tělo rozpadlo na prach. Poslední bolest, poslední zármutek, poslední marnost, poslední zoufalství. Pak se přes to všechno převalila mohutná tsunami vzteku s nenávistí a byl klid. Vztek je fajn, nebolí, nezraňuje dává vám energii a nenávist je ještě lepší, protože vám dává zapomenout na bolest, lépe řečeno dává vám cíl na kterém si svou bolest můžete vybít. Smrt, smrt, smrt ta slova jsem jenom šeptal, ale stejně jsem měl pocit jako by je vítr roznášel po celém městě. Nemluvil jsem o její smrti, ne. Její smrt bolela ale já nechtěl bolest, mluvil jsem o smrti všech, všech co jsou v tomhle městě, všech co mohli za její smrt za její bolest, bylo mi jedno jestli jsou to lidé, démoni nebo něco jiného. Všichni zasloužili zemřít. A zasloužili to i ti dva, Bůh a Ďábel, jeden jako druhý. Dva arogantní sebestřední parchanti co si myslí že mají právo ničit životy a mučit ostatní. Mortas Diablum udělal jsem několik váhavých kroků od jejího prachu. Teď už jsem si byl jistý že to co říkám démoni kolem vnímali. Byl jsem si zatraceně jistý. Mortas Diablum v těch slovech byla ukrytá jakási zvláštní rozkoš, prožitek pramenící asi z vědění že ti co jí ublížili budou trpět. Mortas Diablum bylo mi líto že je jen zavírám v Pekle a rovnou nezabíjím, i když kdo ví třeba je Peklo peklo i pro démony. Na druhou stranu zbylo jich tu ještě tolik, tolik krve. Vrhl jsem se na ně, s levou rukou připravenou, choval jsem se jako šílenec. Chvíli jsem řval, chvíli byl naprosto potichu a jen kradl životy. Trhal jsem, kopal drásal, bodal a nezapomínal brát si jejich sílu, její moc a přidávat ji po kapkách k té své abych je mohl zabíjet déle, abych je mohl zabít všechny. |
| |
 | Výprava za Upíří královnou... Nebo ne? Odpoledne strávím v PAMĚ s tím že mi Haňta vysvětluje vše možné i nemožné okolo mého úkolu, já jen s neoblomným úsměvem přikyvuji a přitom vše o tom jak je to nebezpečné, jací jsou upíři záludní a podobně spíš ignoruji, nejsem začátečník ne? Možná jsem jen člověk ale jsem Lovec, Lovec který už porazil mnohé nepřítele a skolil mnohé stvůry. Jeden upír, nebo vlastně Upírka, no to je jedno, tohle nebude těžké... Ale jistota je jistota. "Dobrá... Beru to a jdu se připravit, vezmu si s sebou Emily abych měl nějakou pojistku, navíc už se dlouho neprotáhla holka, pořádně si protáhnout nohy jí taky prospěje, nebo snad křídla? Kdo ví..." řeknu k Haňtovi a s úsměvem na něj mávnu na rozloučenou. Pomalu se rozejdu k naší malé skrýši kterou jsme si s naší partou zřídili a pozdavím všechny přítomné. "Emily?! Máme práci, připrav si vše potřebné a jdeme lovit jednu z tvých sester!" zavolám na mladou Upírku a dojdu až ke stěně kde visí můj luk. S úsměvem ho z ní sundám a položím na stůl. Vezmu si ze stěny pouzdro na záda do kterého luk zasunu a k pasu si připnu menší stříbrnou dýku, nebo spíš postříbřenou, speciálně na Upíry. Na záda si také připnu toulec s šípy, většinou klasické ale dám pár opět speciálně upravených od Damiena na upíry. "Připraven..." řeknu když na sebe navléknu i mou lehkou zbroj. Působím trochu staromódně ale je to účinné. Podívám se na Emily která si právě k pasu připla svůj meč a kývnu na ni. "Můžeme..." pronese, ona je z nás nejstarší, má dvacet let, nám je osmnáct či sedmnáct, našemu nejmladšímu Darenovi je dokonce šestnáct. Podívám se na ostatní a mávnu. "Zatím lidi, vrátíme se s dalším úlovkem nebo vůbec!" řeknu se zázubem a s Emily se vydáme na cestu. Po cestě kterou moc nemá cenu rozepisovat se s Emily dostáváme k našemu cíli kde ale nastane menší problémek v podobě dvou zdivočelých pesanů. "Ale no tak kluci..." řeknu a namířím na ně ruku. Pomalu ji stiskávám v pěst až se okolo nich začne objevovat něco jako mlha, pokud tohle vyjde tak díky mé schopnosti je docela kvalitně na pár hodin odrovnám. Když je to se psi vyřízeno tak se pomalu začneme s Emily plížit k nejbližšímu viditelnému vchodu do podzemí či jiné části Kašperku. Zdá se mi to zatím moc lehké, tohle se mi nelíbí... Vzduch je tu hrozně hustý... A výjimečně za to nemůžu já... řeknu si a s rukou na dýce jdu pomalu k našemu cíli. // Můj vzhled, vzhled Emily |
| |
| Jarek tvůj plán se uskutečnil dobře. Probodl jsi svého nepřítele, stojí těsně vedle sebe a proto se ti nelíbí že on se také směje- stejně šíleně jako ty. Hkupáku. myslíš si že prohraju s démonem? Já jsme Jarek! Jarek Ghoster z rtů ti začne kapat krev a když se podíváš co to způsobilo- jsi šokován. Nejen tvůj nepřítel dostal zásah do břich,a lae i tvé břicho zdobí jeho meč. S tichým syčením se odtrhne od tvého meče a při tom uvolní i ten tvůj. Chvilku se kolíbá a chvěje. I tebe ta rána poměrně sráží na kolena. Nebo jsme tím démonem já? Nevím, ale jisté je že vyhraji. protože musím vyhrát. pro tenhle svět! vystartuje proti tobě s přívalem velkých množstvých ran s úmyslem tě zatlačit a až budeš vysílený zasadit smrtící úder. Nedává ti moc prostoru k útoku. Ale prvotní zběsilé tempo i u něho slábne i on přichází s každou kapkou krve o sílu. |
| |
| Ívé a na půl Pj Těžce si povzdechne, ale na rtech jí stále hraje jemný vyrovnaný úsměv. Ne, není třeba s esnažit, už dávno bylo pozdě...věděla jsem to...můj pán mě varoval že se s ním nemám dávat dohromady a nakonec mě zabil. Zabila mě má vlastní láska. Myslela jsem že ho změním, ale ne, zlo je silnější... pohladím tě po tváři Neboj se, pán k tobě taky promluví, jako ke mě, nikdy nebudeš sama, to ti přísahám, ale teď....nech mě odejít...nevolej mě zpátky. ještě chvíli se její rty pohybují bez toho aniž by vydaly nějaký zvuk a pak se její tělo rozplyne ve stříbrný prach. Zmizí ti z očí i náručí zároveň. Jediné co dokazuje její existenci jsou zářící bílé žetonky (velikosti pěti koruny) hřející ve tvé dlani. nějak tušíš že tam se schovává část její duše - i když většina zní odešla, cítíš že tu stále je. V těch žetonkách. i když jen v malém kousku. |
| |
| Benátky Tváří se překvapeně a své ruce stáhne. Co to...ty si snad myslíš že? Ach! rozesměje se i když tobě to moc vtipné nepřipadá. Pak přestane. Myslíš že tě chci znásilnit? Slyšela jsme co se děje ve světě lidí a chápu tvůj strach, ale rozhodně tě nechci znásilnit. bože! To by bylo jako znásilnit svého boha! Chci ti pomoct. Chci ti být na blízku! Jako tvůj podřadný sluha! Plnit tvé přání a tak dále, ale prve...sám si to chtěl nebo ne? nechceš umět ovládat tu sílu? odmlčí se a chvíli tě sleduje. Pak k tobě natáhne ruku se zdviženým palcem. Na tuty chceš! takže- dobře když bez dotyků tak bez dotyků, jen by to bylo jednoduší. Nejsme dobrá učitelka. Polož si ruku na 'své srdce a poslouchej jeho rytmus. malá přestávka pro činy. Slyšíš to? Tohle je tep pomalého lidského srdce a když se chceš pěměnit, musíš ho silou vůle zrychlit na běh kočičího tlukotu. Umět si představit že s e měníš celý a ...tak. Nebo vlastně, tys to chtěl vysvětlit co? zamyšleně se poškrabe na hlavě. ale tohle vlastně je vysvětlení. Myslím |
| |
| pod Kašperkem Erik tě chvíli sleduje a pak zavrtí hlavou. V pořádku madam, muselo to být pro vás těžké. Omlouvám se, myslel jsem že chcete informovat kdyby se něco dělo. Jestli chcete vyřeším to sám a nebudu vás tím obtěžovat. (:D úplně vidím jak při tom pošilhává do toho deníčku kde máš obrázky) Ano, máme, to on nám o nich sdělil informace. Hlídací psi už jej stihli trochu prohnat, ale ukrývá se na hradbách. Jsou dva z toho jeden je velmi pravděpodobně poslán od nějaké organizace o kterých jsme vám říkal a druhý je zjevně upír. poslouchá tvůj nápad a uznale kývne. Hned to zařídím |
| |
| naposled Další rána z brokovnice jí od vás posune o dost velký kus dál, ale přece jen se vám ještě na jeden okamžik ztratí. Crow ucítí malé píchnutí bez viditelného činitele (pro tvé oči) a pak jí Kowick roztřílí na cucky. Takže už nemá šanci k pohybu. Když se otáčíš na Crowa cítíš že je něco špatně. nejen že ti neodpovídá, ale ze rtů mu vytéká pramínek krve a i on sám se tváří překvapeně, protože nepřítel je mrtev a byl natolik rychlý že reakce jeho těla je až hodně opožděná. Po další chvíli padá čelem k zemi a když jeho tělo o ní zaduní je to pro tebe ten nejodpornější zvuk co jsi kdy slyšel. Nyní v jeho zádech vidíš díru ze které mu vyrvala srdce- tedy i to co jej zabilo. Stojíš uprostřed té spouště a dost možná tě napadá že za tohle všechno můžeš ty, protože stačilo jediné. Aby si Revy vzala ty prášky. To že u pumpy kde jste řped tím bydleli zastavili tři policejní auta a někdo sme běží vnímáš jako vedlejší scénku.protože ty krvavá jatka před tebou jsou moc čerstvá.Tvá regenerace s es tím ještě nestihla úplně poprat. Útěk není dost možný, hlavně když slyšíš z dálky: Odložte zbraň a dejte ruce nad hlavu! Okamžitě nebo začneme střílet. |
| |
| Je to v piči, páni hasiči - aneb co s otravnýma poldama, když máte brokovnici Konečně je po všem. Ruka s brokovnicí klesne k noze a rozpálený konec hlavně se dotkne mých kalhot. Ucítím spálenou látku ale jaksi to nevnímám. Až teď začínám cítit, že se regenerace dává do práce a uzavírá nejtěžší rány. To mi sebere trochu sil, takže se mi lehce podlomí kolena a málem padnu i do mdlob. Naštěstí se udržím. Pak se opatrně otočím na Crowa, ale něco mi na něm nesedí. Když padne na zem mrtev, tak mi dojde co. Jo, zase to na mě všechno padne jak tři sta tunovej tank. Odněkud slyším řvaní modrejch mozků a brokovnice tak trochu těžkne v rukou. Za tu dobu co ji mám a používám, už lehce poznám, kolik je v ní nábojů. Teď je to asi tak šest nábojnic. Z toho jedna v hlavni. Kouknu se na poldy, ale je jich moc a okolo mne nic, kam bych se schoval. Buď se nechám zabít (ani moje regenerace nezvládne kulku do čela) nebo zatknout. No, vyjde to nastejno. V hlavě mám úplný prázdno a brokovnice je těžší a těžší. Asi mám vážnější zranění než jen oděrky a roztržená kůže. Pak se ozve zařinčení kovu o kamenitou zem. To mi brokovnice vypadne z rukou. Policajti si asi myslí, že jsem se vzdal, ale já jen odpočívám a přemýšlím. Přemýšlím, jestli stihnu vytáhnout glocka a postřílet je. Mám v něm devatenáct nábojů a jich je jen deset. To bych mohl stihnout. Jen potřebuji chvilku klidu. Malou, na regeneraci. Jakmile naberu trochu síly, vytrhnu Glocka z pouzdra a začnu střílet po polcajtech. Snažím se střílet cíleně, tak abych je vyřadil z boje, ne přímo zabil. A hlavně je nestřílím do hrudi, tam mají vesty. Mířím na rameno (ochromující bolest), hlavu (smrt) a nebo na rozkrok (zprvu ochromující bolest do deseti minut smrt). Ani moc nevěřím, že je stihnu postřílet všechny, ale snaha je snaha. |
| |
| Bordeaux-se chílí ke konci Tobiáš Většinu přeživších démonů se ztratilo v krvi právě tvým přičiněním. A pak že zuřící polodémon nic nedokáže. ne, omyl, momentálně v tobě totiž zuřila síla pravého démona. Bylo ti milně řečeno že tu dostaneš nějaké odpovědi na svou minulost. Jako démon jsi cítil že máš začít zde, ale oni jen využili tvou lidskou část. Samozřejmě že si to ta démonická užívala, ráda své lidské já týrala, ale musel opatrně jinak o něj mohla přijít a začít si hledat nový byt. Každopádně teď tak jako tak zuřily obě části. Ranky co jste(myšleno Tobiáš a démon) ze souboje utrpěli vám byli naprosto jedno. Muerte a doktor Brus se ztratili kdo ví kde a vy jste nepřestali dokud na nohou nestál poslední tvor. (což znamená že jste vraždili bez výjimky i žoldáky) Jarek. Dlaždice mlaskaly pod vašimi kroky a na nohy se vám lepily mozky, krev a teplé vnitřnosti mrtvých. Krev žoldáků a démonů zdobila celé náměstí a jako by jí vsávali i okolní stěn katedrály a věže. Všude byl krásný sladký pach smrti a poslední živý čekal na svůj rozsudek. Byly jste blízko zatraceně blízko, jako by tento poslední tvor byl posledními dveřmi co vás dělili od slastného klidu, ukojili vaši nenávist, ale démon najednou přestal vládnout. A lidské tělo to neustálo a zhroutil ose. Před tím než vás uchvátila totální vyčerpanost do vašeho zorného pole padl obrovský modrý objekt snášející se k vám z nebe. vypadalo to skoro jako drak (Itrenor)-co nadchází po vašem probuzení popíše on až tu bude |
| |
| Nad Kašperkem Když psi bezpečně uspíte s tím že máš trochu natrhlí kalhoty na zadku, Emily zavětří. Je tu člověk a blíží se. Dle pachu kovu a oleje bych řekla kastelán. o pět minut později zahlédnete lucernu a shrbeného postaršího muže sestupujícího z hradeb na opačné straně- asi má obydlenou jednu z nižších věží protože se v ní svítí. Dojde na dvorek a hvízdne. pak lucernou začne osvětlovat hradby. Verbež jedna. Aiko! Kovu! Kde jsou ty psiska? pak narazí na jejich těla a zavrtí hlavou. Tohle ti nedaruju parchante. Doufám že s ez toho dostanou. Co tu děláte a co chcete? |
| |
| Kašperk Když Erik neodolá, a nenápadně a rychle pohodí okem na můj rozepsaný deník [Snažila jsem se nakreslit jak by asi vypadal =) odkaz …foceno mobilem… Je to ten nejlepší foťák na světě! xD ] Naskočí mi na tváři ruměnec, který rychle schovám pod vlasy, ale knížku nechám otevřenou I na dále. Hraju si na to že jen přemýšlím potichu, ale v pravdě jen schovávám svou tvář před Erikem. Táákže.. Jeden je Upír… a Buďto od nás něco chtějí, nebo jsou tu pro nás… To je jediné co mě napadá co by po nás nějaká ta organizace chtít mohla, že jo? …Bylo by hezké kdyby to šlo vyřešit bez násilí, ale taky je dost možné že to nepůjde. Takže, nevím jak se to tady dělá když je tu něco nebezpečného… ale asi by jsme se měli připravit na každou možnost, co myslíš? Touhle dobou už mám opět normální tvář, a smutně, ale zato velmi vážně si jej prohlížím, čekajíce na to co z jeho rozkošné hlavy vypadne. |
| |
| Irak aneb "The Hell"? Sedla som tam, ešte pár sekúnd, než som sa spamätala.Môj jediný prítomný kontakt s mojim novým svetom, bol preč. Je mŕtva. Ale ako?! Ešte pred chvíľou jej nič nebolo! Tak ako?! To ma vydesilo a presvedčilo, že tu nie je bezpečne. Vstala som, obliekla sa a odložila som pečať. Po tom som sa po tichu vytratila von a v jednom z obchodov si kúpila čiernu dišdášu a abáju. Takto ma nik nespozná. Červené vlasy by v dave moc kričali. Vyšla som von z nákupného centra a nastúpila na autobus na letisko. Bude lepšie odísť. A asi po ceste nebudem používať svoje schopnosti. Niečo mi vravelo, že by ma mohli ľahko nájsť, ak by som ich použila. Preplnený autobus ma má vziať na letisko. Ak tam dorazím v poriadku, vytiahnem novinársky preukaz a nechám si vystaviť letenuku do Frankfurtu, na náklady môjho zamestnávateľa. Ďalšiu z tade do San Paulo a z neho do Manchestru.(Neskôr si ich na letiskách vymením za iné.) Počkám si na lietadlo a odletím z krajiny. |
| |
| budu pozdravovat Yetyho Vážení drazí, drahocení a milovaní. Mte volno, nebudu trápit vaše hlavičky a to od 22 do 29 ledna jelikož mizím na hory chytat mrazivou ispiraci. Po dobu mé nepřítomnosti je zde návrh, aby jste rozjeli konverzaci přez Hranici- aby hra nestála a abych po svém příchodu viděla jestl ito funguje tak jak má. Nezoufejte, brzy se zas vrátím |
| |
 | Edinburgh- Další den další libra Dobře zatím jde všechno tak jak má. Stráže na tomhle patře už přemítají nad významem slova uškvařený za živa. Za to já nemůžu ,měli mě prostě pustit když mám blbej den a ne si se mnou hrát na: "Vaše doklady pane." nebo jiný trapný hry. No hold bude pár rodin bez živitelů, tuhle firmu to ale moc nesloží vsadím se že když sem přijdu za pár hodin budou tu noví. Někdy si říkám kde je vlastně pořád berou. Ale asi se hold jen snaží zvednou obtížnost. To je fuk můj cíl už je za dalšími dveřmi. Vstupní kod je jasná 247893657579 sice chvilku trvalo tohle číslo vytřískat z týpka o dvě podlaží níž,ale co bych pro svět neudělal. Jen se divím, že se jim nezavaří displej z tolika čísel.Mohl by aspoň bych měl co dělat. Tedy mimo zabití toho co mě čeká za dveřma. Doufám ,že tma je jinak mě opravdu ale opradvu naštve. Dveře se s hlasitým hss uvolní a začnou se pomalu otevírat směrem dovnitř.Miluju zvuk otevírání těžkých dvěří pracují hydrauliky a jak se od nich hezky odraží světlo. Po chvíli se mi naskytne pohled na místo které dveře ukrývali. Velká kruhová místnost nejspíše celá z mramoru hladkého tak že odráží světlo všech 4 velkáých pochodní. Mramor vypadá díky jejich světle nazlátle i když stíny které vrhají samotné pochodně působí namodralým dojmem. Je to zvláštní místo přesně takové jaké by se dalo od chrámu všeho zla čekat. Už tu chybí jen nějaká mrtvola a planoucí runy a samozřejmě hlavní záporák. To je ono kde je ten kvůli ,kterému tu pro dnešek jsem? Najednou pochodně zhasnout a místnost zahalí namodralí svit jdoucí zdánlivě ze středu místnosti. Najedou se svit natolik rozzáří že mě na setin uvteřiny oslepí ozve se ohlušující výbuch a v dalším zlomku vteřiny slyším jen mlasknutí. Když mé oči konečně uviknou na šok uvidím jeho. Velký Talok se na mě usmívá v celé své ohavné kráse. Nevím kdo je jeho žena ale většího paroháče jsem dlouho neviděl.Zdrojem toho plesknutí byla docela vnadná brunetka. ˇ5ikám byla protože tolik krve se prostě nedá ztratit a přežit to. Jako na povel celou místnost naplní rudé světlo podivných nápisů jdoucí ze zdí a z podlahy pán má evidentně rád klišé. Okamžitě do něj v pálím jeden z blesků jenže s tím zmetkem to ani nehne. Takže to vypadá na starý dobrý souboj dýky proti démonovy. Vyndám své přítelkyně při kontaktu s takto silným démonem je naplňuje jasný zlatavý svit. Je čas bojovat. Vytaříme vpřed využívám své rychlosti a proklouznu démonovy po pravé straně a bodnu ho do nohy. Vypadá ,ale že ho to moc nebolí otočí se a ožene se po mě prackou. Vše se jakoby zpomalí pomalu se sehnu pod prackou a udělám složitý gymnastický přemet zpátky. Další sekvence úderů snažím se ho zasáhnout ale ten zmetek vykrývá rukama. Několikrát mě dokonce drápne. Svět začíná jakoby mizet. Znovu se vše spomalí vidím jak se jeho ruka řití na mě nemám nejmenší šanci uhnout. Chytne mě za hlavu a mrští mě hlavou napřed o protější zed poslední co slyším ej hlasité křup pak už jen tma. GAME OVER Zamžourám očima . Dneska už to s tím testováním přeháním. Stejně se mi zdá že budu muset poslední úroveň udělat o hodně jednoduší. Navíc by se možná hodili nové zbraně. No aspoň že grafika za něco stojí.Zaklapnu Notebook a podívám se z okna k mému překvapení je tma světlo a vypadá to že už pořádnou dobu. "Další den bez spánku tohle mě jednou zabije. A nebo mi to přivodí slušnou závyslost na kafy." povím digitálním hodinám na stolku a načnu noví pytlík pistácii.Hned jich několik osvobodím od skořápky a vpravím do úst. "Miluju ořechy. Ale nad snídani to není navíc stejně musím dodělat ten účetnický program." pomyslím si když si začnu stavět vodu na čaj a trochu ze zastydím. Angličan a pije víc kafe než čaj. I když technicky vzato jsem skot takže bych měl pít víc něčeho s trochu víc procenty alkoholu. Přestanu mudrovat nad tím co bych měl a neměl pít vzhledem k mé etnické příslušnosti a jdu ze sebe radši udělat člověka. Po celonoční šichtě to bude chtít pořádnou koupel a spousty práce na to abych neměl kruhy pod očima.Naštěstí už mám za dobu co tohle praktikuju docela dobrej systém na to abych z raní zombie udělal člověka. Jen co se umeju a spáchám všechny ty raní nutnosti, jen co na sebe hodím něco n formálního a do sebe jedno kafe vezmu notebook a batůžek a jdu do města. Ve svém maličkém bytě totiž nemám nic k jídlu vlastně kuchyň mám jen pro formu ne proto že bych snad nikdy vařil. Kdepak mě vaří město. Touhle dobou by už bistro pár bloků od tohohle panelákový komplexu mělo mít otevřeno. Jo McGalavry je zajímavý podnik slejzá se tu všechno od maminek s dětma po hodně drsný hochy a taky jeden divnej ajťák. To jako já. Majitel Ronney O´Clancy mě už zná. Stejně už od rána drží hlídku na baru a jeho perzonál lítá všude kolem. " Kávu netřepat zamíchat. Hrníček vlažný černý a dvě kostky cukru." řekne mi místo pozdravu. Važně nevím proč mi to dělá ale od tý doby co znovu natočili Bonda má pořád takhle divný hlášky. Ale jo ať mu to je přáno chudákoj posledně trochu za haprovala kasa a tak měl problémy s úřadama. Troch usem mu pomohl přeci jen nebudu shánět někoho dalšího kdo dělá tak skvělí palačinky a vlastně vůbec dobře vaří. Jako vždy už má pro mě stůl lehce zastrčený od všeho dění kolem takže si tu člověk muže sednout a dělat účetnický programy. Navíc mě už na stole čeká pytlík kešu oříšků na tohohle chlapa se prostě nikdo nemůže zlobit a dělat mu zle jsou jiný lidi. Třeba ty pro který dělám ten program hromada úředníčků co neumí ocenit pořádnou práci. nu až si tohle naistalují zažijí pořádný peklo zajistil sem aby se jim to sekalo v nesprávné chvíli a nechodilo tak jak má. Ale přesně do doby než se k tomu přijde podívat někdo kdo to umí zpravit nebo než zavolají mě. Jeto jen taková malá věc která mě zahřeje na duši. Inu přeci jen život jde líp když víte že se někdo trápí víc než vy. Za chvíli mě z klepání do klávesnice vyruší Ronney. Nese mi kafe a krupicovou kaši hezky zalitou mlíkem takže to vypadá jako ostorv uprostřed mléčného moře. Tohle znám stará Ronneyho finta. Občas to dělá víte Ronneyho bistor není jako ostatní nemá tunu jídel ale tak 2-3 na každou část dne a z těch si můžete vybrat. Avšak běda tomu kdo si kdy vybere krupicovou kaši, nebo podobný jídlo-. Tohle jídlo je totiž test a když jím neprojdete muže se stát že se na vás dobrosrdečný Ronney bude zloibit aspoň hraně. O co jde? Jednoduché Ronney takto testuje jestli jste Skot nebo Angličan. Skot totiž nikdy kaši nesmíchá s mlékem ne kaše se v mléku smí namáčet a nabírá se s ním,ale nikdy,NIKDY se nesmí smíchat. Takové zvěrstvo muže udělat jenom angličan. Já už tenhle test znám, ale občas mám taky na mále. Naštěstí poté, co sem zažil jednu z Ronneyho přednašek o tom že ti angláni neumí ani jíst když už neumí nic jinýho, nu prostě poté si vždy každý jídlo raději najdu přes net a zjistím jestli Skotové nemají nějakou speciální metodu pojídání. Jen co dojím svou snídani a trochu pokročím s programem tak zaplatím utratu a vydá mse na cesty miluju Edinburgh a jeho lavičky. Cestou potkám pár znamích lidí některým sem za slušnou sumičku opravoval nějaký spotřebič ,nebo připojoval na černo net nebo kabelovku. No co no bavit se musí každej. Ale o to nejde lepší zábava je sledovat jak se třeba lidi snaží do parkovacích hodin strčit peníze a ony pořád a pořád propadávají. A oni je šoupou ale bez výsledku. Pak nezaplatí někdo zavolá policajty a hádka je na světě. Legrační je když třeba na chvíli vypadne automat a někdo kvůli tomu nezaplatí ten vztek když pak má pokutu. Protože kdy tam tudy šel polda tak už automat šel. Krása. Jasně není to ode mě hezký ale nějak se snad bavit musím. Kolem poledne jsi je většinou čas na denní přídel peněz. Nikdy u sebe nenosím velký obnosy a proto si každý den vyberu pár bankovek z bankomatu. Nevím jak vás ale mě bankomaty milují stačí je jemně pohladit a už sypou peníze. Když se trochu opřu tak mi dokonce skáčou i virtuální peníze na účet nic velkýho tak 10 pencí ale třeba z 10000 účtů najednou. Přiznávám jsem zlí ale tak proč to nevyužít navíc když ani kamera neví že sem tam byl. Po laškovaní s bankomatem je většinou čas si na chvilku odpočinout od zlobení cestou se jen dotknu nějakých semaforů a zajistím že se pár lidí bude chvilku vztekat neb asi 5 cyklů nedostanou zelenou. To ale není můj problém můj problém je najít si pohodlné místo otevřít a rozběhnout notebook zmáčknout červený čudlík a dalších 6 kláves a pak už jen brouzdat netem a zjistit jestli někdo nehledá někoho schopného najít informace. Nebo jestli se ve světě neděje něco hodně zajímavého. // zatím vzhled mé maličkosti pokud narazím na něco co se lepe shoduje s mou představou tak změním |
| |
| soukromá zpráva od Itrenor pro Vyjdu společně se Seleniou ven z hotelu. Když vycházíme, vzpomenu si na Cassiin výraz. Doufám, že jsem se rozhodl správně. Co kdyby... Po chvíli zastavíme a Selenia promluví. Svěsím hlavu, ale po chvíli vzhlédnu k noční obloze, kde vidím několik hvězd mezi mraky a občas tu a tam zahlédnu část souhvězdí. Pak začne mluvit. Plány, jež s Fatzkem mají a proč mne nezabila, když mne potkala. Pak mi řekne o jejich úmyslech se mnou a následně se odmčí. Tak takhle to je. Podívám se na oblohu a pak zvednu ruku a podívám se na ni. Nechám ji proměnit v drápy a zpátky. Otočím se zpět k Selenii. Selenio. Hodně ti dlužím, to, že jsi mne zachránila a umožnila mi, abych se o sobě něco naučil. Věřím ti. Co chcete tedy udělat? Postavit se Šéfovi a utéct? Fajn. A předpokládám, že byjste chtěli, abych vám pomohl... |
| |
| soukromá zpráva od Itrenor pro Když se probudíš, první, čeho si všimneš je, že se nacházíš v malé místnosti, asi tak dva na dva metry. Ze stropu visí žárovka, která místnost osvětluje. Je to tam cítit prachem a zatuchlinou. v jedné ze stěn jsou zasazené těžké kovové dveře, které mají v úrovní očí malé okýnko. Dole na zemi je mísa s chlebem, masem a džbán s vodou. Dveře jsou zamčené. Na povrchu dvěří jsou vidět jakoby žilky, skrze které proudí jakási namodralá energie. (Dračí magie) |
| |
| V mém nitru - Já ne ! Rány, které dopadají na mou čepel, odráží jiskry temnější než noc. Cítím jak mi kapá moje vlastní tekutá krev na temnou podlahu pod sebou, a stéká po něčem co tam vlastně není. To a ještě všechno další zjišťuju, mezitím co odrážím tvrdé rány, svého druhého já, nebo přesněji klona ! Jeho rány, jsou tvrdé, ale dochází mu síly. Každý nádech, kapka krve, každá desetinka života jeho, je další šanci pro mně. Ale i já mám problémy. Něco mi říká že.....že když jsem ho bodl, probodl v tu samou chvíli on mně, můžu se tedy domnívat, že to co se stane jemu se stane i mně ! Odrazím jeho další úder, a odskočím od něj, abych získal prostor. Když tedy jsi Jarek, asi pochopíš co udělám.... Už mně to štve sakra ! S tím zařvu vzteky do černého nebe, které tam vlastně není, a zarvu si svou černou katanu do břicha. Je mi jedno, jest-li jsem já ten pravý, je mi jedno jest-li jen on ten pravý. Ale pokud platí to co říkám, tak umřeme oba. Pokud ne......no tak si na mně v temném pekle budou ukazovat jako na idiota. Sám se tomu zasměju. Opravdu, jak osudové..... Cítím jak mi temná čepel zajíští do břicha, propíchává orgány, rozleptává tkáň a cítím i tu sladkou chuť krve v mých ústech a tekutinu pod svýma nohama. Tohle je dobrý konec. Dobrý konec.... Pronesu polohlasem, a pokusím se zaostřit na svého rivala, a zjisti jak natom je on. Popř. Pokud to přežije, tak abych se mu z posledním sil vysmál. |
| |
| zlatíčka, dejte mi chvilku než se zase rozjedu. kdo může ať píše |
| |
| D.Kovick V okamžiku kdy začneš střílet jsou u tebe první tři policajti na vzdálenost 6 metrů. Jednoho trefíš do škebky, další dva s řevem padnou na zem, ale nevíš jak vážně jsi je zasáhl. Tvých nepřátel je ještě tolik že s ena úspěchy a neúspěchy nesoustředíš. na půl šílený z toho co se kolem tebe stalo, z toho že jsou oba mrtvý...dost možná tvou vinou. Pálíš a pálíš, sklyšíš řev, policajti míří k zemi a oplácí ti palbu a ty tam stojíš jak destrukční robot s jedinou touhou: zabít, bez oheldu na sebe. Cítíš jak kolem tebe sviští kulky. Jedna zásah do ruky...taktak stihenš přendat zbraň Zásah do nohy...ani tvoje regenerace není dost silná a spíš docela nestihají krevní destičky. Když tě provrtá další kulka do břicha, ignoruješ tok krve co se pod tebou rychle vsakuje do země. Ale zrak se ti mlží, pomalu ani nevíš co děláš. Oči ti těžknou, tělo tě neposlouchá a chce se ti spát. Poslední co si pamatuješ je hlaveň pistole u tvé hlavy a výstřel...ale už žádnou bolest. Jsi v temnotě. Nahý, beze zbraní a bez ničeho, bílá tečka v černém nekonečném vesmíru. Jestli jsi mrtvý? Toť otázka. Ale pokud jsi, je tohle pravděpodobně cesta nicoty. Cesta mezi hranicemi nebem a peklem. Možná už tě odněkud vyhodily, kdo ví. Může být peklo horší než život? Po tom co si prožil bude možná peklo boží pomazlení. Haló...je tu někdo? Haló? Všude je tma hlas, známý hlas. Kolem tebe proletí tělo Crowa. Dívá se na svůj vlastní mozek co drží v ruce a nechápavě se rozhlíží. Kovicku? Kdo mi to udělal? Kde to jsem? pak ucítíš ránu pěstí do levé tváře co tě vychýlí z dráhy. Takže jsi mrtvý. Protože za tou pěstí se skrývá Revy. Docela ironie že plují kolem tebe, asi je taky nikam nechtějí. [bZabiju tě, zabiju][/b] letí pryč, nemůžeš letět s nimi i kdyby jsi chtěl, unáší tě naprosto jiný proud. Pak kolem tebe prolítnou tvý rodiče. jestli byli živý? To sis možná myslel. A přátelé...tohodle kluka znáš z armány. Pak ti na rameno dopadne ruka, silná známá ruka. Dejdý. Srdceryvný úsměv jako vždy v jednom koutku doutník. Tak jsme zase všichni spolu co? Revy na tebe pěkně zuří, ale je fajn že jsme zase spolu, třeba se další akce povede líp než ta v poušti. Páni, myslel jsme že jsem mrtvej...Hej chlape...enchceš doutník? .... (v nadpisu zmiň HRANICI neboť v ní se právě nacházíš) |
| |
| pod Kašperkem Erik chvíli mlčí. Pan Lucin je vždycky ignoroval. Bez Mina nemají šanci se dovnitř dostat, maximálně by v labirintovém komplexu mohli udělat paseku. krátská odmlka pokud chcete znát můj názor také bych je ignoroval. Ale to že je tam upír věci trochu mění. Mohl by to být někdo z 'přátelských upírů' kdo by chtěl navštívit pana Lucina, to že už není mezi námi není moc známo. Ale to by pak zase dotyčný věděl jak dovnitř a už by se s námi spojil. Ne, myslím si že jde o někoho z organizací. Ale to jsou jen mé osobní doměnky. Nemohu rozhodovat za vás má paní. Jen vám poradit. ukloní se a čeká co poručíš. |
| |
| Střelba, zásah, smrt a HRANICE Nevnímám kulky, nevnímám kolikrát jsem zasáhl a kolikrát jsem byl zasažen. Jen střílím dál. Cítím jakýsi divný pocit v ruce, pak bodnutí v noze. Ty se mi podlomí, ale než se tak stane, ucítím podobné bodnutí v břiše. Cítím něco teplého, co mi teče po ruce, noze i břiše. Pak se skácím. Hranice Najednou se probudím a rozhlédnu se kolem. Zprvu si neuvědomím, že nic nemám, ale když už jo, je mi to celkem jedno. Zaslechnu známý hlas, pak zahlédnu Crowa. Jsem mrtvej dojde mi, ovšem ne smutně, ale jaksi odlehčeně. Jako by ze mě spadly tuny problémů a já nevím čeho všeho. "Zabila tě Revy. Nebo to co z ní zbylo" zabručím jeho směrem, v tu chvíli mne ale něco vychýlí a celkem mě zabolí tvář. Tak nějak mi dojde, že si to jen namlouvám. Nemůžu to přece cítit. "Posluž si" řeknu za Revy, která zase zmizí. Chci plout za nimi, ale nejde to. Něco mne táhne pryč. Pluju dál nicotou a tak trochu přemýšlím. To, že se vám před očima, v okamžiku vaší smrti, zobrazí celý váš dosavadní život, je pěkná hovadina. Nebo mě někdo kurevsky vochcal. Zahlédnu rodiče, pár přátel. Všichni jsou mrtví. Ale hovno, vždyť rodiče stále žijou. Nebo už ne? Lítá mi to hlavou, dokud nezaslechnu další známý hlas a nezahlédnu velmi známou tvář. Dejdý. "Jo, koukal jsem. Asi nebude mít náladu na pokec, co?" zasměju se. "Rád tě vidím, Dejdý. Víš, že ty tví doutníky nemůžu ani cejtit" nakrčím nos. Tak nějak nemám to srdce mu říci, že je už dávno mrtvej. Tak jako já teď. Je to zvláštní, když se nad tím jeden zamyslí. V jednu chvíli vás glock kope do ruky pod náporem vylétávajících projektilech a v druhou chvíli se vznášite v nějaký zasraný nicotě a nevíte, jestli máte alespoň prdel, na který byste se mohli poškrabat. Tak oprava, tu prdel mám, ale jaksi necejtím to škrabání. Ale zase, musí se nechat, že ta moje smrt byla stylová. Snad jsem jich pár vzal s sebou. Jen by mě zajímalo, jaký je to tam dole. Asi se tam jen tak nedostanu, když jsem teď tady. |
| |
 | První úkol, první cíl Bylo akorát docela příjemný, pozdní ráno když jsem si to svištěl po dálnici rovnou na Los Angeles. Rovnou za svojí první prací od šéfa. Jo, byla první. Byl jsem akorát čerstvej zelenáč. Na svý pozici nejsem teprve ještě ani měsíc. Každopádně to ale neznamená že jsem nějaká sračka. Se svým starým Camarem jsem měl namířeno do menšího okruhu kolem L.A. kde na mě čekala první zakázka. Aspoň tedy doufám že tam dojedu. Z motoru se docela parádně kouřilo a auto bylo posetý dírama od kulek. Vzal jsem si z toho ponaučení že policajti jsou a vždycky budou pěkně mazaný parchanti. No taak, ty pitomá kraksno! Potřebuju ještě aspoň pár hodin, sakra... Prohodím naštvaně v duchu když mi opět začne blbnout pár kontrolek. Začínal jsem litovat toho že jsem si musel vzít zrovna tohle. Každopádně až dojedu, jestli teda vůbec dojedu, do cíle bude načase vzít si někde nový auto. Jen doufám že to nedopadne jak s tímhle Camarem. A hlavně se modlit aby nedošlo k nějaký přestřelce. Na to fakt nemám čas. Pomyslím si a krátce se zadívám na vedlejší sedadlo. Ležela tam má kráska M249 SAW a vedle ní moje moc oblíbená zbraň, AK-47. A byl jsem rozhodně připravenej je kdykoli použít. Jak se mi někdo postaví do cesty skončí jako žrádlo pro psy. Možná ani to ne. A to jsem si chtěl vzít ještě RPG. Připomenu si v duchu než se tomu pobaveně rozesměju. Přibližně v půlce cesty jsem sjel z dálnice a tryskem jsem zamířil do nějakých těch přilehlých měst okolo Los Angeles. Nebyl jsem si přesně jistý kde jsem měl svůj objekt hledat. Ale podle složek které jsem dostal bych neměl být už daleko. Hlavně jsem pečlivě objížděl nemocnice. Vím že v některé z nich můj objekt bude. Trvalo ale asi ještě tři čtvrtě hodiny než jsem konečně našel to správné místo. Zastavil jsem před onou nemocnicí a zadíval se na papíry které jsem si sebou vezl. Nebylo o tom pochyb. Jsem na správném místě. Ale trochu mě zarazilo když jsem spatřil opodál i dvě auta policie. Já si myslel že se tady bude střílet. Řeknu si v duchu docela naštvaně a přemýšlím co si sebou vzít. Nemůžu se táhnout s velkými zbraněmi což je dost blbý. Tak si sebou vezmu aspoň pistoli. Pak se zhluboka nadechnu a zamířím rovnou do nemocnice. |
| |
| Kašperk Když ke mě Emily promluví tak jí jen kývnu že rozumím, přikrčím se na hradbě a pozoruji světlo které se k nám blíží... "Obejdi ho zezadu... Ale neubliž mu..." řeknu Emily a ta zmizí ve stínech. Kastelán si mě asi po chvíli všimne a tak jen seskočím z hradeb. "Nic jim není, jsou jenom uspaní... Co tu dělám? To je tajemství, nikomu nechci ale ublížit, ani vám, ani vašim psům, ani jiným obyvatelům téhle budovy, dokud vy nebudete chtít ublížit mě... Možná bychom se mohli dohodnout... Pokud mě dovedete k paní zdejšího sídla, tak slibuji že se nikomu nic nestane a jak zjistím co musím, zase v míru odejdu..." řeknu mu svou nabídku, Emily v tuhle dobu bude už za ním kdyby chtěl dělat nějaké hlouposti tak ho určitě dobe mířenou ranou uspí, pokud však přistoupí na mou nabídku jen skloním luk a vydám se za ním, jak projdu okolo ní šeptnu k ní "Zůstaň v povzdálí a připrav se kdyby se něco zvrtlo..." a pokračuji za kastelánem k sídlu zdejší paní... Pokud však mou nabídku odmítne Emily ho jak doufám omráčí, nerad bych ho uspával tak jak ty psy, tak se společně v přítmí vydáme hledat nejbližší možný vchod do podzemí, tuším že budou někde tam, má to být upírka, upíři jsou raději co nejvíc ve tmě... |
| |
| Irák a dál A co pak budeš se toulat ze světa do světa? Samotná jsi tu v nebezpečí. To ti říkal doktor, i Ívé a řeknou ti to mnozí další. Na letišti jsi ve zprávách zahlídla to co zbylo z nemocnice ve které ses léčila. Zemřelo tam 20 pacientů a 15 doktorů z toho se tělo tvého doktora pohřešuje. Za což vlastně taky můžeš ty. Jsi svému okolí nebezpečná díky tomu co jsi. V letadle -před startem se ti pokoušela dovolat Nadara (je na tobě jestli to zvedneš či ne). Pak následoval poměrn klidný let. Asi uprostřed cesty (kamže to vlastně míříš?) si k tobě sedl dvou metrový člověk s mohutnou spodní čelistí a malým čelem (takže působil jak primitiv z neandrtálské doby) a bylo po klidu. Chvilku chrčel, pak vzdychal a nemohl se necpat na malou židličku a nakonec to zavrcholilo tím že k tobě začal čichat. Vida vida...měli pravdu. Vážně je tu božská bytost. Dobrá bytost zamlaská a položí ti svou obří pazouru na stehno, což v tobě vyvolá odpor. Je odporný. Neplaš se maličká, bude to rychlý a nikdo další u toho nebude muset zemřít. To že si utekla s tý nemocnice od tebe nebylo pěkný. Navíc s tou nebezpečnou lovkyní, světcem. Kdepak ji máš? m? Zemřela? Tak to zamrzí, ale rozhodně ne nás, všichni kolem tebe budou umírat. I tohle letadlo. 200 lidí na tvém seznamu. Myslíš že tě za to ještě bůh bude milovat? Dost pochybuju...když zemřeš teď, budou všichni šťastný. M? oblízne se. |
| |
| Edinburg Tvé dny, nebo spíše roky se pomalu stávají docela jednotvárnými. Pracovat, občas nevít pár dní spát, pak se konečně dopravíš k Ronymu na dlabanec, motáš se po městě ays mohl zase pracovat. No, můžeš si stěžovat akorát tak sám na sebe, protože takhle sis to vybral. Normální démoni pracující tradičním zabíjením, fyzickým mučením a tak dále s ena vás programátory dívají docela s odporem. Né že bys jim to měl za zlé. Zastaralí démoni nemají ty nové rádi, stejně jako se senioři nikdy nenaučí s počítači. Když si vytipuješ osamělou lavičku ve vrchní části města kde je opravdu kouzelná vyhlídka pouštíš svého počítačového parťáka a ten se tiše rozepřede. Kdyby se město nezačalo pozvolna probouzet byl by to první ranní, veřejný zvuk. V rekordně krátkém čase- který tě upřímě hřeje na srdci se spustí. Ve schránce ti ihned začnou poblikávat nové zprávy. Nebyl si v nich hodinu a kus a už máš zase co na práci. Prvních 10 jsou žádosti o rady tvých Pekelných programů. Pak pár stížností na hru co jsi dal do prodeje, neboť jsi naschvál nedokončil poslední úroveň- závěr celé hry a zakamufloval to jako obyčejnou chybu kdy se sesype počítač uživatele. No a pak jedna zpráva co tě zaujme od Goméze. Démona vyšší úrovn než si sám, specializuje se na kritiky her. To že se ozval na tvou hru je docela lichotivé: Pro váženého Daloka, noční můru všech lidí: Vaše hry se staly velmi oblíbenými nejen ve světě lidí, ale i démonů. Přesto v poslední době vzniká několik názorů na to, že úrovně nynějších a vašich starších výrobků dosti poklesla. Navíc, démony nezabaví to že se hra občas zasekne či jim vyhodí počítač do vzduchu. Je velká poptávka po promyšlenějším příběhu kde by v hlavní roly nebyl obyčejný člověk jako je to běžné, ale božská bytost. Některým by se líbil nápad vypůjčit si příběh opravdového žijícího tvora kdy by hrály jeho minulost i budoucnost. Světem co by jste pro něj připravil by vlastně určovali jak dlouho by žil a hra by se mohla občas ubírat i reálnou úrovní a zpětně být zapisována do hry. Myslím že by to celému vzhledu hry dalo určitou gradaci za kterou bych vás i já osobně miloval. Všechny finance potřebné k vytvoření této hry bych vám sponzoroval. Chtěl byl ale z celého zisku 40% pro svou firmu. K tomu nabízím jakoukoliv pomocnou ruku a jakékoliv prostředky si zamanete. Zde je klíč ke vstupu do mé dimenze k osobní schůzce- máte-li zájem. Dále přikládám několik informovací o vhodných Božských bytostech pohybujích se momentálně bezcílně Zemí. Výběr nechávám na vás. Goméz a démonický fanklub Daloka (dokonce je tam i odkaz na stránky kde tě vychvalují) příloha Je zde 6 bytostí z toho tě ale žádná nezaujala. Pak ti na netu vyskočí zprávy ze světa kde už se děje něco o dost zajímavějšího. Zprávy z Iráku. Záhada krvavého 70 metrového kola v zřícenině Hatra stále pokračuje. Reportérka řešící tuto záhadu tajemně zmizela. Nemocnici ve které se léčila postihla podivná tragédie (obrázek naprosto rozpadlé budovy) při které zemřelo nad 30 lidí. Jeden z doktorů se stále pohřešuje. Naposled byla viděna při útěku z nemocnice s touto ozbrojenou ženou.  hledaná osoba může být nebezpečná: Nashita al Salmya škola: Medzinárodná Novinárska Škola v Dubai práca: redaktor CNN vek: 26  vzhledem k tomu že jsou informace o ní v novinách démonů, asi nepůjde o obyčejného člověka. když si vyjedeš její zdravotní složku uloženou na jednom z neponičených disků z oné nepocnice, najdeš zprávu od ztraceného japonského doktora který jí léčil. Rány jako by vznikly přirozeným způsobem bez vlivu vnějšího zásahu. Pacient si o jejich vzniku nic nepamatuje. Záhadou ovšem zůstává proč byli v ranách na zádech brka bílých per. Které se do ran nedostali náhodou, ale byla do nich zarostlá.... |
| |
| Linka Bagdad-Frankfurt Správy v televízii ma nepotešia. Zomrelo priveľa ľudí. Kvôli mne. Zamračím sa na svoj odraz v skle a naďalej počúvam. Pohrešujú ma. Ešteže fotka v novinách je z pred premeny, ku ktorej u mňa došlo. Nik si nespája arabskú novinárku so zeleno-okou ryšavou európankou. Aspoň podľa vzhľadu. Prekvapí ma, keď ma napriek pasu a fotke v ňom nezastavia a nastúpim. Sadla som si k oknu a zahľadela sa von. Vedľa mňa prázdne sedadlo. Myseľ mi začala behať po udalostiach posledných dní a hlavne dneška. Po všetkom, čo pre mňa spravila, som Nadare ani len nezdvihla telefón. No takto je to lepšie. Takto ju neohrozím. Nie... Nebáť sa o ňu a jej syna, zdvihnem telefón. Vlastne... Pomaly som si začala uvedomovať, že nech som kdekoľvek, som hrozbou pre okolie. Budem sa musieť utiahnuť niekam na samotu. Na druhej strane to môže byť zas pekne nebezpečné pre mňa. Dav a veľkomesto by to tiež mohli vyriešiť. Hľadali by ihlu v kope sena. Taký Peking, New York, či Moskva... Privriem oči a pokúsim sa o to, čo mi povedala ešte Ívé. Mysli na to, aké je tvoje astrálne telo a ak si ich primyslíš späť, krídla sa vrátia. Skôr, než som sa ale začala poriadne sústrediť, prisadol si divný mužísko. Venovala som mu najprv nepríjemný a po tom zdesený pohľad a... Prehovoril. Striaslo ma. Prvý inštinkt mi vravel, aby som tú hnusnú ruku zhodila z mojej nohy, no ovládla som sa a otočila sa na neho. Čo spraviť? Položila som svoju ruku na tú jeho. "Ste si istý, že ste si ma s niekým nesplietli, pane?" Usmiala som sa navonok, pre oklitých ľudí. Zároveň som sa zo všetkých síl snažila v ňom nájsť dáku chorobu, ktorú by som podporila v okamžitom raste alebo inak obrátiť jeho telo proti nemu. Kto povedal, že okrem ľudských buniek, nemôžem "liečiť" aj tie zlé. Napríklad vírus. Alebo vyvolať leukémiu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Selenia si tě pomalu přeměří pohledem. To bys chtěl jít opravdu s námi? I kdyby to znamenalo jít proti tvému učiteli? Ne, to po tobě nechci a nemohu žádat. MJá a můj bratr jsme děti démonů a temnoty, ale ve tvém srdci je ještě spoustu světla. A navíc...je tu ještě jedna věc...odmlčí se. Po téhle misi - mluvilo se o tom v Organizaci se s tebou šéf bude chtít setkat. Skrze vaši vzájemnou důvěru jsme jej měli odhalit a zabít, ale to tu ještě nebyla ta kniha. A proti němu -i když mi tu budeš tvrdit cokoliv, ty nikdy nepůjdeš. Stejně jako proti Casel...On je totiž jako vy. Drak. píšeme soukromě. tady se toti podhalilo něco co má zůstat zatím tajnou informací. |
| |
| D.Kovick Poletuješ, nebo stojíš na místě- tady to docela splývá. Dokud kolem tebe pluly ta těla, bylo to poměrně v pořádku, protože teď je kolem tebe divná prázdnota. Jen černo a ty. Tam vzadu slyšíš jak se revy snaží dostat zpátky k tobě a umlátit tě slovně a nebo možná fyzicky. Pak záblesk před tebou. Kýčové světlo na konci tunelu a tebe to tam vcucává jak toaleťák do hajzlu. Pak se ozve plol a místo tmy je tu protivný světlo všude kolem. Nabít! Pořádně! na hrudi cítíš pár železnejch desek a pak ti přez ně vletí do těla elektřina. Bolí to, zatraceně to bolí. Ztrácíme ho! Znovu nabít! další odporná rána elektřiny co ti zažehla v mozku malý tančící světýlka. A pak něco mezi tmou a světlem. Probíráš se ve vypolstrovaný bílý místnosti. Byla by poměrně pěkná až na to že jsi připoután k lůžku a krom tebe tu zatím nikdo není. To že nejsi mrtvej dávají jasně najevo strojky co kolem tebe pípají a zatím tě drží při životě. Zafáčovanej, zmatenej a vyčerpanej. Jisté je jen to, že není jisté nic. Naprosto nechápeš proč tě nezabili. Co s tebou budou chtít dělat? Chvíli trvá než ti mozek začne fungovat a pokládat ty správný otázky...bez odpovědí. |
| |
| Kde to kurva jsem? V jednu chvíli člověk necítí nic, jen tak si lítá v nicotě a najednou se mu před ksicht začne drát ohavný světlo. V jednu chvíli ještě slyším Revy, jak se mě chce pokusit zabít a v druhou nějakej jinej hlas, co řve něco o nabíjení. A pak je tu taky ten divnej pocit studeného kovu na hrudi. Proč mi sakra dávají ledový železo na hruď? ŠLEH. BZZZZ. BUM BUM. Ozve se jak mnou projede elektřina. Co to kurva... zamyslím se, když mnou znova projede elektřina. Když se konečně proberu a otevřu oči, uvidím bílý polstrovaný strop. Trochu pootočím hlavou a zahlédnu i zbytek polstrované místnosti. Sakra, jak ten pohyb bolel. PÍP, PÍP, PÍP.... ozývá se někde vedle mě. Pokusím se tam natočit hlavou, ale povede se mi to zahlédnout jen koutkem oka. Takže nejsem mrtvej. Kurva a to se mi to tam začínalo líbit. Kde to do hajzlu jsem a jakto, že nejsem mrtvej? lítá mi hlavou, po tom, co jsem zjistil, že mám v puse nějakou trubici. Pokusím se zalomcovat pouty, ale nejde to. A ne jen kvůli tomu, že jsou sakra pevně utažený. Trochu se uklidním (přestanu s sebou házet) a začnu přemýšlet. Tak si to shrneme. Za a) nejsem mrtvej, za b) jsem někde na lůžku, připoutanej a napojenej na přístroje což znamená, že se ze mě pokusí něco dostat. Ale kurva co? Stejně hovno vim. Mohl bych je možná umlátit pohledem kuckavě se zasměju a hodně to zabolí. Jo, regenerace ještě nezačala působit. Asi mám hodně vážná zranění. |
| |
| Edinburg-Konečně slibná zakázka? Každodenní rutina ho začínala obíjet . Net zel prázdnotou žádný stopy po jistým démonovy ani jeho kumpánech. Zdálo se že prostě chcípnul pes. Ba co víc ,že mršina toho psa obcházela síť srala všude kam to šlo. Jen jediný klad to mělo podařil ose mu dokončit hru a přes menší čachry jí vypustit do světa a to jak do světa lidí tak do světa démonů. Schvalně v ní nechal několik povedených bugů a zákysů. Přeci jen stahování opravných patchů je dobrý způsob jak do cizího počítače dostat nějaký ten vir. A potenciál statisíců infikovaných počítačů zněl dobře. Prada některé mašiny nepřežili ani hru a prostě bouchli. Většinou k velké nevoli jejich majitelů. Ale co už když jste démon , jehož práce se měří na to kolika lidem dokáže znepříjemnit život. To bylo to starší démoni prostě neuměli pochopit krásu jeho umění. Většinou byli samé nezabil si ani jednoho člověka, neškodíš podřadně a tak. Oni to nemohli pochopit smrt jednoho člověka je nic, navíc je v dnešní době kdy je na každém rohu kamera velice riskantní. Kolik lidí dostane takový démon krvelačnosti do blázince 3-4 ročně? Možná ale špatný program a trvalé jemné působení dokáže přivodit psychickou ujmu tisícům lidí. Dokáže přivolat deprese a dokáže lidi krásně zmanipulovat. Dá se říct že odělení H.E.L.L. za svůj první rok činnosti, způsobilo nepřímo tolik smrtí a porušení přikázání, že by ostatní oddělení museli pracovat několik desetiletí,aby se tomuto výkonu jen přiblížili. Žel řada démonů ,byli tradicionáři, kteří uměli dělat jen bububu. Zvuk ožívajícího města ho vytrhl ze zamyšlení. Byl čas podívat se co se zase děje ve světě. Počítač nabíhal tak ,že ani nestačil mrknout. To bylo dobré. E-mailová schránka ,byla opět plná. Spousty požadavků na klasické programy. Stejně jako zprávy o tom jak je má Hra dobrá nebo špatná prostě se komunita celkem bavila. Po rutinním rozesílání odpovědí ve stylu ,že na opravě problémů se pracuje a že dodání programu bude probíhat podle stejných procedur. Tedy přesně ve chvíli kdy se peníze objeví na jednom z několika účtů rozesetých po celé zemi. Inu po této rutině narazil na celkem zajímavý dopis ,hlavně proto že byl od jednoho z vyšších "lidí" v H.E.L.L. Tedy přesněji Goméz. Pokud se nepletl dělal kritiku pro program ia fungoval, jako jakýsi vedoucí marketingu. E-mail ho zaujal. Začal tedy tvořit odpověď. Svrchovanému vládci slov a trýzniteli lidí Vaše nabídka mě velice zaujala , je pravda že má herní tvorba poněkud opadá, avšak není to dáno tím ,že bych snad nedokázal tvořit více, naopak je to dáno tím ,že lidstvo samo pase po jednoduchých projektech s předvídatelnou zapletou. Důležité bývá pouze a jedině grafické zpracování. Nicméně myšlenku podobné hry ,jako máte na mysli vy nosím v hlavě už delší dobu. Mám více nápadů a rád se o ně s vámi podělím osobně. Pokud nic nenamítáte. Stavím se za vámi ve večerních hodinách do té doby zkusím vyhledat zajímavé subjekty." Dalok e-mail zběžně zašifroval tak aby došlo k odšifrování pouze v počítači ze kterého byl odeslán e-mail některý odpovídá. Prolétl strany svého fanklubu. Ale nevěnoval jim zvláštní pozornost. 6 Obdarovaných bytostí v příloze ho moc nezaujalo.I když uvažoval o jejich začlenění jako podpůrných postav. To co ho zaujalo byli zprávy odněkud z Iráku. Evidentně se tam někdo dobře bavil. Hledal víc narazil na zprávy z nemocnice i na Irácký zatykač. Usmál se podle všeho by mohl mít svou postavu do hry. Uložil si všechno nalezené a vydal se domů měl v plánu navštívit Hranici a skrze ní přejít na schůzku ke Gomézovi. Jakmile dorazil domů udělal si pohodlí v nootebuku pustil celkem monotonní hudbu a hlavně spustil vyhledávání potřeboval najít všechny události spojené s mladou reportérkou. Všechno od jejího narození do teď potřeboval číslo jejího pojištění, číslo průkazů ,čísla kreditních karet. Hledal veškeré zmínky v databázích o jejím jmenně. Naštěstí měl na to počítač věděl mže takhle rozsáhlé hledání potrvá nějakou chvíli. Ale bylo dobré o budoucí hrdince hry zjistit co nejvíce. Když bylo hledání spuštěno začal přenos svého vědomí na Hranici. Hranice Znovu otevřel oči a stál v černočerné prázdnotě,kterou sem tam problikl bílí pruh. Zachoval klid a instinktivně natáhl ruce před sebe jako by se dotkl neviditelné klávesnice. Jeho prsty začali samovolný pohyb a skoro to vypadalo jako když virtuóz hraje na klávesnici. Temnotu vyplnil svět neonových zářivek, které stali zapuštěné v bílem nic. Sám stál v bílé krychli kolem něj létali různé obdélníky ukazující nejrušnější načítání a postup v zapisování kodu. Místností začala přebíhat modrá a zelená čísla. Instinktivně se chovala jako mravenci a hledala si cestičky od jednoho obdélníku ke druhému. Všechna tato zvířátka pozorovala trojice červených očí a po stěnách lezoucí zelení pavouci složení ze samých jedniček a nul.Uprostřed místnosti se objevili přesýpací hodiny a s každým zrnkem které spadlo do dolní části hodin se místnost pomalu a jistě měnila do podoby celkem normální kanceláře. obložení místnosti bylo dřevěné podlaha místnosti byla pokrytá jakýmsi červeným kobercem. Celá místnost byla prostorná. U jednoho kraje místnosti stál obrovský mahagonový stůl a za ním čekalo křeslo... "Nee tohle je moc nápadný." prohlásil Dalok a jako mávnutím vše zmizelo . Místo toho se zde objevila úplně obyčejná prodejna her jakýchkoliv dokonce v ní stál mimo Daloka i blonďatý mladík,který asi tak rozuměl jen počítačům a hrám,ale ničemu jinému. Jak by taky mohl byl jen součástí programu. K velké prodejní místnosti přibila i malá místnůstka se stolem počítačem a trochou prostoru. Na obě místnosti dohlíželi rudé oči umístěné jako kamery, stejné oči byli i venku.. tedy tak dlouho dokud je Dalok nenaprogramoval tak aby se nenechali vidět.. Zdmi obou místností občas zablikal malí zelený nebo modrý mraveneček. A kolem počítače se množili zelení pavouci . Jejich tělíčka byli stále jedničky a nuly ,ale jejich nožičky byli elektrické výboje. Dalok se spokojeně usmál. Tohle se mu líbilo jakýsi duševní odraz prodejny.. noví krok v marketingu nic víc. Ale pro něj to byla celkem slušně bráněná pevnost. Zbývalo jediné. Hmátl oběma rukama do prostoru a načrtl v něm obdélník. Okamžitě v něm naskočilo okno s různými volbami. Chvilku si hrál a tak se duševní Dalok ohákl do slušivého obleku. Barvu vlasů změnil na černou, stejně jako změnil účes. Pohrál si i s vlastním obyčejem nepotřeboval ,aby někdo kdo ho uvidí tady věděl jak vypadá v mimo hranici. Když se ujistil,že vše šlape odešel do svojí místnůstky s počítačem a znovu otevřel e-mail. Našel přístupový klíč k dimenzi.. chvilku přemýšlel a spustil ho doufal že se v zadní stěně místnosti otevře portál,který ho do ní přenese. Než se tak ale stane zrušil jen okno s volbou jeho zvevření a nastavil zvukové heslo pro okamžitý přenos zpátky sem. |
| |
| (Omlouvám se za příspěvek napsaný, ale momentálně nejsem schopna zkomponovat a ani zkompotovat běžnou češtinu, proto prosím zda-li by jste toto období se mnou přetrpěli, a překládali má hluboká slova s významem mystickým do prosté mluvy obecné pro sebe v hlavě vaší, nebo mne zkontaktovali, a já se pokusím slova podat způsobem rozdílným =) ) V hlubinách Kašperských Pravdu mluvíš, Eriku, ale sám si říkal že jsou z nějaké organizace či skupiny jim podobné… bůh ví co vše ví, nebo hůře, co neví, ale to nám není známo, takže si musíme počínat jako by věděli všechno, ale nedávat to najevo. Hraní si na bezbrannou zříceninu snad efekt mít bude, takže, ptám se tě, existuje nějaká šance, že někdo kdokoliv bude schopen projít labyrintem? Snad nějaký netvor s čichem excelentním? Či někdo vidící v naprosté tmě? Nebo je možné, že někdo zná cestu skrz? ...Vše toto musíme proplánovat, zakompostovat a opět promyslet. Významně se na Erika podívám, a za myšlenkového pochodu co by asi tak dělal Lucin, váha co teď. Po vyloučení velice silné myšlenky, že by políbil Erika, si povzdechnu, a zdánlivě zírám do blba na Erika… eh… Do blba, ne na blba, ani nijak jako urážku, jen… do vzduchu nikam, přesně tam zírám bezmyšlenkovitě, zatímco přemýšlím. Pokud by to byl pan hodný,… Začnu po chvíli …tak už by znal cestu dovnitř jak říkáš… nebo by nám alespoň poslal dopis. Takže tuto možnost snad můžeme vyloučit, ale taktéž ji nemůžeme zavrhnout, protože by se mohlo jednat o pana Hodného Hloupého, co zapomene dopis poslat, a cestu si nepamatuje… Takže, zatím budeme čekat, co nám zdělí pan hlídač, a až pak se rozhodneme… Alespoň doufám že vůbec něco zdělí… |
| |
| Aleksei- LA A taky budou pěkný svině. Co se policajtů týče, nalepilo se za tebe jedno auto hned jak jsi přijel do hlavní části města. Kde se vyskytuje i tvůj cíl.  D.Kovick, když si vzpomeneš s jakým výrazem o něm svalnatý Haňťa mluvil, bylo zřejmé že mu na něm záleží: Opravdu nechápu jak se to mohlo stát, přece jsem ho varoval ať pravidelně bere ty svoje prášky, nic z toho se nemuselo stát. A místo toho jsou dva mrtvý a jednoho cajti odvezly do polepšovny. určitě jsi v PAMĚ zaslechl informace o motelu na půl zaprášený cesty z LA a katastrofě při který zemřelo 5 policajtů 10 zákazníků a dva vaši. Jediný kdo to dokáže vysvětlit je D.Kovick který přežil, ale ten teď momentálně leží v dobře střežené vojenské nemocnici asi hodinu cesty od centra. Na plánku to vypadá spíš jako vězení. Rozhodně nebude jednoduchý ho odtud dostat, ale kdybys chtěl použít fígle s tím že ho chtějí například zkoumat jinde (přece jen ten týpek přežil 15 výstřelů a v nemocničních papírech co o něm PAMA vyštrachala se píše i o jeho speciální rychlé regeneraci) máš falešný průkazy, pasy- pro sebe i jeho, takže už stačí jenom plán. Tedy teď ty policajti. Jet s prostříleným autem asi nebyl tak moc dobrý nápad. A to už bys byl za 3 hodiny na místě. Zatím jenom houkají, ale jestli brzo nezajedeš ke straně může se to stupňovat až do výstřelů. Ale to že by ses tam dostal stejným způsobem jako on je též možné. |
| |
| nad Kašperkem Hlídač se podrbe ve strništi a jeho tvář tvá odpověď vůbec neuklidnila. Spíše naopak- mračí se ještě víc až se mu spojí husté obočí. Nemám potuchy o čem hovoříš chlapče. Vím že vás je tu víc, když přicházíš v míru proč se ti ostatní skrývají? můžeš jen tipovat že mluví o Emily. Posvítí ti světlem do obličeje aby si tě prohlídl. Asi se budu opakovat, ale opravdu tu bez povolení nemáte co dělat. Takže s paní, i kdyby tu nějaká byla tě neseznámím. Tedy...ona tu samozřejmě je, což musíš vědět když si tu, ale prostě nejsi vítán...Dovnitř se bez jejího svolení nedostaneš a nebudu to já kdo tě tam nepustí. Přátelské varování i když bych tě za ty psiska měl poslt rovnou tam...Tam už si s tebou poradí...heh slabě se zasmál, aby zakryl strach. Bůh ví o čem to teď mluvil. Každopádně odtáhne psi k jejich boudám a sám se vydá k části zříceniny do které je vypracovaná dřevěná budka kde spí. Čili- víc si tě nevšímá. Emily za tu dobu učinila zajímavý objev a- pokud už s kastelánem nechceš mluvit- vynoří se kus od tebe ze stínů a naznačí ti abys šel za ní. Vede tě do něčeho co se tváří jako sklep. Vlhký s nízkým stropem a když opustíte schodiště nevidíte absolutně nic. Není to obyčejná tma, má co společného s ochranou hradu-protože ani já jí neprohlédnu. Proto mě napadlo že tady nebudou skladovat jen flašky alkoholu, ale bude tu vchod do Podzemí. Ovšem nevím co tu na nás bude číhat. hlasitě začichá. Je tu jen vlhko a..-pozor! díra v zemi. ta tma je stísňující. Jen klapání vašich bot o kamennou zem, občasné kapání ze stěn připomínající nepřátelské, tiché kroky....Hlas Emily jako by tě pro tento okamžik uklidňoval. |
| |
| pod Kašperkem (budu brát že píšeš jako by normálně, pokud jsme si vše nepřeložila správně omluvuji se) Ale, má paní. V okamžiku kdy sem přišli bylo zřejmé že nejsou jen náhodnými turisty, ale jdou za jasným cílem. Vámi. Hraní na obyčejnou zříceninu mi v tomto okamžiku přijde poněkud zbytečné. odmlčí se Kdyby na vás Mino nečekal, nenašla by jste cestu dovnitř. Tím nechci říkat že bych vás podcenil, ale že je to holá pravda. Ani já bych se dovnitř nedostal, kdybych nevěděl kudy. Samozřejmě krom labyrintu jsou i rychlejší a pohodlnější cesty, ale jen pro ty co je znají. Takže ne, neexistuje šance že se sem bez vašeho pozvání dostanou. což ale na druhou stranu znamená že zemřou kdesi v labyrintu. Tvojí vinou. Ať jde o kohokoliv, zaslouží si takovou smrt? Jistě, prve se musí dostat přes psy, tmu a neviditelné schody a pak budou věčně vloudit labyrintem dokud je něco nesežere. Kolik duší už tu takhle uvízlo? Docela tě labyrint začíná děsit. Erik se pousměje- je to kouzelný a tajemný úsměv co ti opět připomene, že tvůj sluha je opravdu významnou bytostí. Ať je cokoliv. Obávám se že z těch co znají cestu dovnitř nikdo není natolik hloupý aby cestu sem zapomněl. I když tu nějaký 20% šance je...Osobně tomu moc nevěřím. Logicky, jaký upír by se bratříčkoval s Hloupými? I když...mohl by i to. Ucítíš slabé varování o tom že rytíř Soth přichází. Protože mu ještě neumíš rozumět vyhledá pohledem Erika a očním kontaktem mu sdělí pár informací. Hledají vás, ale neví jak dovnitř. Což neví ani sám hlídač. Má však podezření že našli cestu kterou jste přišla vy, ale bez klíče se dovnitř budou dostávat hodně dlouho. Máte tedy ještě čas promyslet co s nimi chcete udělat má paní. |
| |
| Zavřený Probudil jsem se zamčený v nějaké prapodivné místnosti s trochou jídla a jen minimem prostoru a světla. Zamračil jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo. Cítil jsem se jaksi zvláštně prázdný a přesto ve mně bouřila síla, netušil jsem jak jsem se sem dostal ani kdy. To poslední co jsem si pamatoval byla Ívé umírající přímo přede mnou. Sakra zaklel jsem a naplno udeřil do nejbližší zdi. Jídla ani ničeho jiného jsem si nevšímal, přesto že jsem měl slušný hlad. Nevím kde jsem, nevím proč tu jsem ale rozhodně jsem pod zámkem. Upříměn pochybuji že někdo kdo má důvod mě věznit nemá důvod mi v jídle podat nějakou drogu. Zvláště když pak si dal tu práci a opatřil dveře nějakou magií, kterou jsem neznal. Zadíval jsem se na okolí pozorněji a usmál se. Jasně, dveře jsou zajištěné kouzlem takže je asi nevyrazím ale sejmout okno a levačkou obouchat zeď kolem abych se protáhl by mohla být práce jen na pár minut, pokud...zvedl jsem se ze země a šel se podívat k okýnku jestli náhodou nejsem příliš vysoko. Pokud ne začnu s demolicí. |
| |
| Hrad RA S trhnutím se probudím a málem urazím jednomu ze svých pomocníků hlavu. Tohle už nedělej, pokud nechceš, abych tě omylem zabil. Těžko bych sháněl dalšího tak dobrého kuchaře. Pronesu mírně naštvaným tónem. Pak mi Pierre na stůl položí tác se snídaní. Hrnek s černým čajem, chleba, máslo a sýr. Protáhnu se a vstanu. Přejdu ke skříni, která už viděla lepší časy a vezmu si z ní oblečení. Zatímco se oblíkám, Pierre mi ustele postel. Sice to v popisu práce nemá, ale jeho předchozí pán si to vyžadoval a jak je známo, zvyk je železná košile. S chutí sním snídani a vypiju čaj, silný, že by porazil slona. Ale to je jediné, co mne dokáže pořádně probudit. Tak, něco nového ohledně našich hostů? Pierre jenom zavrtí hlavou. Ten démon stále nic, ale ten druhý se snažil probourat zdí, podle zvuků, které se odtamtut linuly. A navíc se ani nedotkl jídla, jako by si myslel, že je otrávené. Pronese uraženě. Já se mu zas tolik nedivim, probudil se v cele, neznámo kde. No, snad bude mít rozum. Sejdu schody, které dělí první patro a přízemí. Hrad je v celkem dobrém stavu. Postavený na kopci, kde ze tří stran jsou strmé skály a z jedné asi deset metrů široká klikatá cesta. Občas se kolem mihne jeden z lidí, které se rozhodli u mne sloužit a pomoct se zařízením hradu. Pak vstoupím do katakomb. V katakombách je to cítit zatuchlinou a kouřem. Kouř se line z pochodní, které jsou na zdech. Elektřina je zavedena pouze v horních částech hradu a v celách. A navíc, mi to trochu připomíná místo, kde jsem žil. Chodba vede asi dvacet metrů a pak zatáčí doprava. Kousek za rohem jsou dvoje dveře, které vypadají, jako by je cosi prorůstalo. To jsem použil svou dračí magii, abych je zpevnil. Bylo to už celkem jednoduché, stačilo vnuknout dřevu pevnost kamene kolem a trochu ji zesílit. Dojdu k prvním dveřím a položím na ně ruku. Dřevo se rozestoupí a uvnitř vidím postavu ve svěrací kazajce a svázanou ještě řetězy. Žárovka ve stropě je chráněna kovovým výpletem. Nechám dveře opět zacelit a přejdu ke druhé cele, ze které se linou zvuky, jako by se někdo chtěl dostat ven tím malým okýnkem, které je ve skutečnosti pouze větrací šachtou,širokou sotva třicet centimetrů, která jde kolmo nahoru a pak ústí ven, těsně pod hradbou. Položím jednu ruku na dveře a v druhé si připravím kouli vzduchu, která by měla zastavit i rozjetý tank. Tobiáš: Zatímco jsi zaměstnán zkoušením okénka, ze kterého je vidět jen kousek šachty a pak tma, dveře zapulzují a trochu se pohnou. Pak se otevřou a ve dveřích stojí můž, vypada tak na třicet. Krátké modro bílé vlasy a oči, ze kterých jiskří energie. Na sobě má tmavé kalhoty, triko a koženou bundu. Pokud se na něj vrhneš, jsi okamžitě odozen zpět na zeď mohutným proudem vzduchu. Podívám se na jídlo a pak na muže, který je přede mnou. Ani ses nedotknul jídla. Podotknu. No, nevadí. A prosím tě, já nejsem ten, se kterým bys měl bojovat. Vlastně bys mi měl poděkovat. Zachránil jsem tě z Bordeaux. Oh, omlouvám se za ubytování, ale nic moc lepšího tu nemáme. Jsem Itrenor, Requiem Animarum. Pronesu a pravou rukou mávnu kolem sebe, v levé pulzující koule stlačeného vzduchu. Pak se na muže podívám a čekám, jak se zachová. |
| |
| asi tu zas chvilku nebudu, osobní problémy, ale v Hranici hrát můžete |
| |
| V podzemí hradu Zrovna jsem odhadoval nejlepší úhel, pod kterým bych mohl rozmlátit to okýnko, když se otevřeli dveře a dovnitř vstoupila nějaká postava. Upřímně, neváhal jsem ani vteřinu a vrhl se přímo proti němu s úmyslem rozmlátit mu obličej na kaši. O to větší bylo moje překvapení, když mě nějaká síla vzala a praštila se mnou do kouta. Démon? Magie? nechápal jsem co se kolem děje, načež ten chlápek začal říkat něco o záchraně. To mi vyvolalo vzpomínky. Nepříjemné vzpomínky které donutili mou až příliš bílou ruku sevřít se v pěst. Kdo se tě o to prosil ty par.hante? zavrčel jsem vztekle a vyrazil jsem proti němu znovu. Tentokrát jsem se však snažil načerpat co možná nejvíce síly ze svého hněvu, aby se mnou jen tak nešvihl. |
| |
| POZOR ORGANIZACE JDOUCÍ PROTI ORGANIZACI JE PŘEJMENOVÁNA NA: Requiem Animarum ZKRATKOU RA brzy doplnim i do homepage |
| |
| Hrad RA Sice jsem připraven na útok, ale zuřivost, s jakou se muž proti mne vrhne mě zaskočí a já na vteřinu zaváhám. A právě vteřina mu stačí, aby do mne vrazil a přirazil ke stěně chdoby. Začne do mne mlátit pěstí. Prší na mne jedna rána za druhou a já nemám moc prostoru k manévrování. Uhf. Tak to tedy ne chlapečku. Prudce se prohnutím a vymrštěním zad odstrčím od stěny, čímž se opět ocitneme ve dveřích cely. Rychle zakloním hlavu a nechám si na čele objevit šupiny a následně jej čelem udeřím do čela, čímž svého náhlého protivníka od sebe lehce odstrčím. Náhle mám volné ruce a už proti němu letí koule vzduchu, která jej přitiskne ke stěně. CAPTO! Zavrčím a stěna se zavlní a muže obejme kolem nohou a rukou, aby se nemohl pohnout. Tak takhle by to nešlo. Na čele mám v tu chvíli ještě šupiny, ale po chvíli je na jejich místě opět lidská kůže. Uklidním se a podívám se na muže jež je uvězněn ve stěně. Jeden přijde, slušně pozdraví a ty ho napadneš. Co kdybychom začali znova? Lehce pozvednu obočí. Vlastně máš na výběr. Buď se budeme chovat jako dvě rozumné bytosti a já tě pozvu na oběd. Nebo tě můžu odnést tam, kde jsem tě našel v bezvědomí a už se nikdy neuvidíme. Kdoví, třeba ti budu moct nějak pomoct. Mám k dispozici mnoho zdrojů. Volba je na tobě. Jo, s tím obědem, jsem si jist, že Pierre bude schopen uvařit cokoliv dle tvého gusta. S tím se otočím na svého sluhu a kuchaře, který vše se zděšením sledoval z chodby. Uhmm... hmm... J.j.j.jasně. Otočím se zpět ke svému hostu. Málem bych zapomněl. Asi nevíš nic o tom démonovi, kterého jsem našel nedaleko tebe? |
| |
| Zase poldové Jen co jsem vjel do města, a uslyšel ty pitomý sirény, zvednul se mi kufr a povařila krev v žilách. Jo, ject sem s tím prostříleným autem byl blbej nápad ale co na tom? Nemusí je zajímat jaký mam auto. Otravové. Tak... se z toho musim buď vykecat... nebo vystřílet. Napadne mě a sáhnu po upravený, taktický verzi svýho AK-47. Pak kouknu do zpětnýho zrcátka. Zastavuji. Už už se chystám vystoupit a vystřílet do nich plný zásobník když tu si to ve vteřince rozmyslím a všechny zbraně hodím pod sedadlo. A hodím přes ně nějaký hadr. Pak se s hlubokým nádechem uklidním a když se mi u okýnka objeví policista tak se pousměji. "Zdravím strážníku. Jel jsem moc rychle?" Prohodím jako by nic a zadívám se krátce z okýnka na svoje auto. Pak zase na policistu a nadhodím výraz jako by nic. "Tohohle si nevšímejte. Jedu z Detroitu a to víte... tam je to hodně divoký. Akorát probíhala večer nějaká válka gangů a já měl to štěstí že jsem se jim dostal do ráže." Dodám se smíchem a zakroutím hlavou. Byl jsem ale hodně nervozní. Pravou ruku jsem měl skrytou za zády. U opasku kde číhal můj Glock. Kdyby se cokoli zvrtlo byl jsem připraven tasit a nakrmit poldu olovem. |
| |
| Pod Kašperkem Po chvilkovém zamyšlení pronesu svůj verdikt nad touto nepříjemnou situací. Takže, shrnuto podtženo... Buďto budeme NĚCO dělat, nebo počkáme, a ono se to stane samo... Vidím to asi takto. Nechme, ať se to stane samo. Na druhou stranu, nebudeme podceňovat jakékoliv nám hrozící nebezpečí. Pánové (Mluvím I k Sothovy), pokud existuje něco jako stav MOŽNÉHO ohrožení v tomto hradě, lepší bude jej vyhlásit... potichu. Eriku, máš na starosti zařídit, že ať dojde k čemukoliv, bude co nejméně zraněných, a padlých. Rytíři orchideje, pane Sothe, Vaším posláním je hlídat předpokládanou cestu vstupu do našeho sídla, ale nedělejte žádná zbrklá rozhodnutí. Pokud je najdete, raději si nejdřívé zavolejte posily, nevíme, jak silní jsou... A vemte si na pomoc Mina! Tedy, pokud už se mu ta rána zahojila. Pokud nikoliv, bylo by lepší kdyby zůstal v záloze tak dlouho jak to jenom půjde. Eriku, ještě jednu věc než se vrhneš do svého dílu práce... Zavolej mi Filutu, ať mám průvodce, a neztratím se, až někam půjdu. Vše toto co bylo řečeno bylo vyřčeno se sílou hlasu odpovídající spíše soudnímu řízení kde se právě vynážší rozsudek nad bratrovraždou, než-li rozhovor několika bytostí. Nějaké otázky, připomínky? Dám jim oběma asi tak deset vteřin na rozmyšlenou, a pokud je nic nenapadne, tak je pošlu dělat jejich díl práce, a zatímco čekám na Filutu, si znovu prohlédnu svůj šatník, zda-li tam není něco vhodnějšího, než prodrápnutý sokolnický obleček. |
| |
| Itrenor-přez poštu mi pošly rok který chceš aby se tohle odehrávalo. Psala jsem o roku 2000, ale pokud chceš vést RA déle než 11 let musíme to dát jinam. nechávám na tobě mise: Egypt-spisy pod Gízou v hlavních rolých: Cassel,  Fatzke,  Selenia Itrenor  Myslel sis že půjde o jednoduchou misi. Se čtyřmi tak mocnými tvory by to neměl být problém. Vzduch se začal tetelit teplem a přírodní zeleň života nahradil hřbitov v obrazu pouště. Jakožto tvor silně propojen s přírodou jsi byl ochromen tím co všechno tu muselo zemřít, aby taková masa písku mohla vzniknout. Ani Cassel s enecítila nejlíp. Cestovaly jste obyčejnými dopravními prostředky skrze Kahiru a dál až ke Gíze. Očekával bys cestovní ruch, ale místo bylo prázdné. Bez života. Všichni jste to cítili, někteří i viděli. Tu masu potrhané černé hmoty co se plýží z pyramidy jako mor, jako neskutečné zhmotňujíc se zlo. Cassel to dostalo do kolen a i Seleniou a Fatzkem to otřáslo. Když jste se pnořili do pyramidy a následně našli vchod do podzemního komplexu bylo vám úzko. I Fatzke a Selenia úzkost pociťovali, ale i vzrušení a zájem. Byli živým důkazem že jejich srdce mají hodně co dočinění s touto mocí a temnotou. Světlo vyprchalo a začali jste si svítit magií. Né že by to každý z vás potřeboval. Studené chodby vypadaly na opravdu starou práci a přišla si na své i opatrnost když se pod Seleniou urvalo schodiště do hloubky kam nikdo z vás nedohlédl. Všudy přítomné cvakání malých nožiček a něco jako kovové kroky vás také moc neukolíbalo ke klidu. Cesta se neskutečně vlekla když tu Fatzke zakopl o cosi co vypadalo jako hromádka hadrů. Až na to že v ní byli zamotané i kosti. Možná lidské- ale s podivně deformovanou hlavou. Vzpomeneš si na strážce sovího vzhledu co popisovala Cassel. Ano, přesně tomu odpovídají. Najdete i další kosti- jak zdeformované tak obyčejné lidské. Zdá se že krom těch zdeformovaných všichni ti lidé před něčím prchali. Někteří mají čistě utržené nohy, někteří jsou rozpůleni. Jednou jste našli jen hlavu. Čím hlouběji jdete tím je vám hůře. Nevíte jestli budete schopni s evrátit a nebo splnit úkol. Co vlastně máte udělat až tu knihu naleznete? pokud tu vůbec je? Kdyby s váma Organizace vyslala i nějakého vymítače s božskou silou, asi by to bylo jednoduší. Ale možná by to tak úplně nepomohlo. Na to je tu temnota už moc dlouho. Možná proto jste na tu výpravu byli zvoleni vy. Dva comají blízko k temnotě, dva co jsou na straně neutrální.... Už jste dole byli víc jak hodinu. I když se tu na smysli dá těžko spolíhat, měli jste aspoň takové tušení. Po hodině jste začali nahcázet i čerstvé mrtvoly zvědavců z celého světa. Banda hlupáků a nyní jejich zohavená těla a krev zdobí tyhle pochmurné stěny. Když je řeč o stěnáchv místě čerstvějších těl se na nich začínají plazit znaky a obrazce. Ponáváte soví strážce, ale nedokážete to písmo rozluštiti. I když tvá a Casselina paměť ovládá i staré jazyky a písma. Což je velmi zvláštní. Po dalších hodinách nahcázíte první strážce. Kovové sochy s rudýma sovíma očima měřící tři metry a třímající v ruce jakési mnohobřité kopí. Jejich přítomnsot vás děsí. Šedý kov na dotyk hřeje a když jste u nich opravdu blízko zdá se že tiše dýchají. Navíc máte pocit že vás jejich oči neustále sledují, že náklon jejich hlav byl před chvíli jinačí. Nestál tenhle támhle? a kam zmizel ten strážce z tohohle výklenku? Nakonec dorazíte po změti uliček a chodbiček ke zlatým velkým dveřím. Na jednom křídle se píše cosi o životě a na druhém jsou obrazce smrti. zdá se že dovnitř by mohlo sednout oko jednoho ze strážců, a že už to někdo zkoušel. Značí o tom stará ruka držící rudý diamant. Ano, jedne ze strážců oko nemá. Situace se stává beznadějnou, nevíte kudy kam, aleza tou branou určitě leží to co hledáte. Pak ale Cassel vykřikne a všechno začne být jiné. Vznese se do vzduchu jako posednuta něčím co nemůžete vidět a letí ke dveřím. Začne křičet něco v jazyce kterému nerozumíte. Pak se kolem vás zhmotní minulost. Kostry začnou v jednom okamžiku vstvávat a pouští se do kostí strážců i sochy jsou v pohybu. Ale je to jen iluze zhmotněná temnotou o tom co se tu kdysi stalo. Zaujme vás jeden starý archeolog který běží k bráně aby z ní vytáhl klíč. Jde o kostěný prst nepopsatelného tvora. Ale nedoběhne tam. Jako by ho posedla jinačí myšlenka. Prchá s ním pryč... Když to skončí je tu zase to odpudivé ticho do kterého se občas promítne jen pár zvuků. K nim přibylo i tikání. Tik. ťak. Napadne vás jít ve stopách archeologa. Protože tam by mohl být i klíč. Cassel vám vysvětluje že se spojila se strážcem který ten klíč hlídá. Proto se skrze jeho sílu zjevily ty obrazy z minulosti. Směřuje na pohřebiště kde jsou v policích vyskládaná těla uctívačů- se zdeformovanými lebkami. Je to šok kolik mrtvol se tu nachází. A kdyby ožili...V tom obrazu ožili.... Archeologa nacházíte s utrhnutou rukou jak se snažil něčeho dosáhnout. Klíč v ní nemá. A místnost ve které leží je prázdná. I ty nyní vidíš ducha který se spojil s Cassel. Vypadá přesně jako ty sochy, jenom je celý ze zlata. Jeho slova nedávají smysl. Vracíte se k bráně a tu máte nepříjemný pocit že tu nejste sami. je tu člověk, hodně lidí. U brány vidíte fanatiky v maskách kamených strážců a ten první drží klíč. Fatzke mu ho vytrhne z ruky mezi tím co s nimi bojujete. Nejsou to tak úplně lidé, živí se zdejší energií. Pak se situace obrátí. Devře se otvírají. Nebyl to fanatik, ale Fatzke. Možná to byl jeho cíl už od začátku. Cassel k němu běží, ale Selenia svého bratra brání a pouští se do sebe. Tolik krve...tolik bolesti....a pak tma... Probouzíš se. Na skále. Vítr ti hučí do hlavy a stopy ran na tvém těle napovídají že to nebyl tak úplně sen. Navíc ...máš v ruce klíč. Po tvém boku- až teď sis toho všiml sedí zlatý strážce kterého jsi viděl ve formě ducha. Klekne si k tobě a natáhne ruku. Bude se to opakovat. Vždycky je to to samé. Nejsem dobrým strážcem, protože jej zároveň uctívám. Mohl by jsi snad ty být lepším? i když mluví jazykem co jsi v životě neslyšel rozumíš. Ale možná né tak přesně tomu co říká. Dost o tom že ani pořádně nevíš co se stalo. kde jsou všichni? tenhle kousek si ještě odehrajeme. Čili ty, strážce a skála |
| |
| Já, Strážce a Skála Konec naší mise pod písky Gízy si pamatuji jen matně. Cassel, Selenia a Fatzke spolu začali bojovat a pak už jen tma. Ticho. Nic. Smrt. Ne, smrt ne. Na to mne mé tělo bolí až moc živě. Ale proč nic nevidím? Proč je všude tma? ... ... ... ... Aha, oči. Otevřu oči a v tom okamžiku mne plnou ranou zasáhne přítomnost. Zasténám a snažim se zvednout. Uvědomím si, že v ruce něco držím. Zdvihnu ruku a otevřu ji. Vždyť to je ten klíč! Najednou si všimnu něčeho rozmazaného a rychle chytnu do druhé ruky kouli vzduchu, smíchanou s pískem. Pak si uvědomím, že tu postavu znám a písek pustím. Strážce mi prorockým hlasem oznámí, že se to bude opakovat. Uh. Co se stalo? Poslední, co se pamatuji je Fatzke, Cass a Selenia. Co se tam dole stalo? Jestli bych byl lepším strážcem? Nevim. Jsem jen drak hledající... ...hledající pravdu. Pravdu o sobě a svém původu. |
| |
| Hrad RA Upřímně, fakt že se mi podařilo toho chlápka srazit a ještě ke všemu praštit mě překvapil patrně víc než jeho. Byl jsem nějak divně rychlý, opravdu hodně podezřele rychlý. Teď ale nebyl čas to řešit a prostě jsem ho začal mlátit. Vzhledem k tomu že jsem měl v živé paměti jak jsem ještě nedávno udělal levačkou díru obyčejným úderem do cihlové zdi, docela mě překvapilo když se ten chlápek po pár ranách ještě hýbal, o to víc když mu zmodralo čelo a dal mi hlavičku. I když, je to přese všechno jenom amatér. Koho by to kdy napadlo dávat hlavičku na čelo? Prapůvodně jsem si myslel že se tím omráčí sám vzhledem k tvrdosti mé lebky, ale asi jsem ho podcenil. Teprve z blízkosti jsem poznal fakt že to modré čelo jsou jakési šupiny. Vzhledem k tomu že mě tou hlavičkou odtlačil patrně hodně tvrdé šupiny. No a po hlavičce následovala zase ta jeho zpropadená magie, po které jsem se ocitl přilepený na zdi. Mělo to pár výhod, konečně jsem se mohl podívat sám na sebe a upřímně bylo to docela překvapený. Můj oblíbený démonický spár se poněkud protáhl a vystřídal barvy. Tentokrát je kůže čistě stříbrná a žilkování krvavě rudé. No to se podívejme... zamumlal jsem když jsem na levačce změnil nehty v pěticentimetrové drápy a zase zpátky. Navíc jsem podstatně silnější a rychlejší než bych měl být...hádám že jsem v Bordeaux prošel další pře... zarazil jsem se. Spolu se vzpomínkami na Bordeaux se na povrch dostali ještě jiné vzpomínky. Vzpomínky, příliš soukromé na to abych si je mohl dovolit před tím čímsi přede mnou. Hm rozumné bytosti říkáš? Fajn, s tím nemám problém. Jinak za ten útok se omlouvám, ale...nějak na mě zapůsobila místnost ve které jsem se probudil...co se jídla týče jsem docela nenáročný, ale pokud by ti to nevadilo poměrně rád bych se převlékl. Přeci jen tyhle šaty nejsou důstojné hosta... kývl jsem na své roztrhané kalhoty a košili, které už notně zapáchali od rozkládajících se zbytků tělních součástek nejrůznějších lidí, démonů a také krve mé vlastní a jej...tyhle vzpomínky jsem opět raději potlačil. |
| |
| Hrad RA Když se můj host rozhodne přijmout pozvání, v duchu se zaraduji. Výborně. Tak v tohle jsem doufal. Jistě. Nějaké oblečení by tu mělo být. Až po vás. Odpovím a uvolním jej z kamenného sevření. Vystoupím na chodbu a čekám, až vyjde. Poté mu pokynu, ať mne následuje. Přede mnou jde Pierre. Vystoupíme z chodeb katakomb a první věc, které si lze všimnout je tucet lidí, co opravují interiér. Práce jsou již v poslední fázi, takže většinou jen pokládají podlahu nebo opravují prasklé zdi. Vejdeme do chodby a po chvíli vysoupáme po schodech do dalšího patra, které je již opraveno. Před jedněma ze dveří se zastavíme. Tak, tady je šatna. Většina z toho patřila předchozímu majiteli. Koupelna je skrze ty dveře vlevo. Pierre. Pokynu a Pierre vytáhne svazek klíčů a jedním z nich místnost otevře. Uvnitř je asi pět skříní, ve kterých lze nalézti oblečení všeho druhu, většinou z první poloviny dvacátého století, ale ve velmi dobrém stavu. Koupelna se sestává z vany, umyvadla, bidetu a skříňky, ve které je mýdlo, kartáč a nějaké lahvičky s odporně páchnoucím parfémem. Počkám, až se umyje a převlíkne a pak pokračujeme v cestě. Pierre se po cestě od nás oddělil a odběhl malou chodbičkou. Po chvíli dojdeme k dvoukřídlým dveřím, které vedou do větší místnosti zalité světlem. Uprostřed místnosti je obdelníkový stůl, u kterého je asi osm židlí. Na stole je již prostřeno. V protější stěně jsou zasazena zdobená okna, skrze které sem proudí sluneční svit. Pokynu svému hostu, ať se posadí do čela a sám se posadím naproti. Po chvíli vstoupí Pierre a na stůl postaví starší, ale zachovalou okrasnou mísu s kouřící se směsí masa a zeleniny. Vedle postaví mísu francouzkýma bramborama. Mno, sice to není moc, ale doufám, že vám bude chutnat pane... eh... Pozastavím se. |
| |
| Aleksei Starší cajtík poslouchá tvou výmluvu a drbe se na bradě. Deblacu pojď sem. vynoří se i jeho mladší kolega a o něčem spolu rozmlouvají. Mladší z policajtů se přiblíží a začne chmatat na kliku tvýho auta. Vím, kolegové tam měli službu a jeden se vrátil bez ruky. Ale pochopte že s takovým vrakem nesmíte na ulici. Nejen že to vzbuzuje v obyčejných ldiech pocit hrůzy, ale i pro vás je to velmi nebezpečné. Proto zkontrolujeme jestli je vaše auto schonpo pohybu po silncii a pokud ne, doporučuji vám si zavolat odtahovku, jinak to bude pěkně mastné, můžete předložit svůj řidičský průkaz a průkaz totožnosti? Jistě neste odtud a prosím, vystupte z auta. starší polda se zazubí a zatahá za knír. Je jisté že budou kontrolovat celé auto. Což znamená že ty zbraně určitě najdou. Pokud vyndáš špatný pas a zjsití že nejsi odtud budou všechno prohledávat jestli náhodou něco nepašuješ. Krom tohoto problému se ti zdá že přijde další. Taková vnitřní intuice že se něco zlého blíží. A pak kousek za tím mladším kábrem se vynoří démon. Humanoidního vzhledu s ostny místo dlaní a prstů a v obličeji připomínající slizkého tmavého vetřelce. Rozhlídne se třemi páry očí a tobě nevěnuje žádnou pozornost. Za to mladší policista ho zaujal- i když nemáš tušení proč. Pokud něco neuděláš rozsápe ho a v očích obyčejných kolemjdoucíchse prostě jeho tělo z ničeho nic rozprskne. Jde o démona nižší třídy s kterým by si mohlo poradit pár výstřelů...Ale co když se trefíš místo do démona do policajtů? navíc, oni ho nevidí. Možná tak jako tak budeš mít smrt toho mladíka na svědomí...A i když patříš do PAMY svědomí ti stále dobře funguje. Krkolomná situace D.Kovick Několikrát ses probral, abys několikrát usnul pod slušnou dávkou oblbováků. Vždycky sisi připadal malátnější a otupělejší než před předchozímprobuzením. Jako by nechtěli aby ses probudil. Podle záblesků z Hranice, snů a reality- pokud se to nějak podivn nepromíchalo ti dochází že tě rozhodně neberou jako obyčejný případ a psychiatrická léčebna se kolem tebe najednou podezřele změnila ve výzkumnou laboratoř. Což znamená že tvá regenerace asi začala fungovat. Jako první po tvém dalším probuzení k tobě dolehne pár slov: ....zahojilo během několika hodin. A například tato rána byla hluboká až na kost zaslechneš mručivý první hlas starého muže nemožné tento hlas je mladý, též mužský, ale plný energie a zapálenosti nemožné? Nemožné je se vychcat když máte erekci, ale tyhle zdravotní záznamy to potvrzují. Navíc ty dávky by skolily koně mladíku a on se zdá že se za chvíli probudí. chvilka tich,a šustění papírů.... Nevím zda-li bdueš otvírat oči,proto místnost popíšu až pak. Ale cítíš že opět ležíš, stejně pevně spoutaný a kolem tebe stále pípají přístroje. Takže- krom toho že jsi nahý, žádná velká změna. |
| |
| Edinburg-hranice poznámka:Tvé fyzické tělo - čili lidská schránka může hrát spánek a nebo můžeš zapnout vzpomínku člověka kterému patřilo. (ten se bude chovat jako by normálně žil dál, bez vzpomínky na svou smrt) Aktivační klíč má podobu příložného souboru kdy se zobrazí v tři dé provedení a promítne se jako stará brána s runami po stranách na zadní stěně tvé 'kanceláře'. S tím rozdílem že je plně funkční. V prostoru brány víří prachové částice a matně se tam odráží Gomézova dimenze. Brána tě vpouští do světa jak vystřiženého z Matrixu. Krajina je poničená a co se prve tváří jako stavba či přírodní útvar je jen starým nepovedeným i povedeným strojem. Vypráví se-tedy dze je živý důkaz že Goméz posbíral z lidských pramenů všechny obrazy starých i nových vynálezů lidstva a ve své dimenzy z nich udělal muzeum. Mladší démoni co se u vás zaučují chodí na studie právě sem. Samozřejmě se rozměry celého prostředí mění dle jeho rozložení jako to umí kdokoliv z vás. I když vyšší úroveň bytosti znamená přesvědčivější vnímání. Tohle je na tak reálné úrovni že kdyby ses dotknul oštěpků z toho obřího robota tvé fyzické tělo by neslo známky poranění. A uprostřed toho všeho na placce v průměru tří metrů po které sem tam jezdí kódy různých programů (stejné se sem tam potulují i ve vzduchu jako záblesky a občas s ezdá jako by tvořily i stěnu) sedí téměř pohádková bytost  jistě, pod jménem Goméz si lze představit spoustu obřích a mocných tvorů různých zjevů a vzhledů, ale rozhodně né goblina z fantasy literatury sedícího za kamenným stolkem. Problém je v tom že Goméz nemá žádnou určitou podobu a tohle je jen jaká si simulace. Mnozí tvrdí že je to vlastně jen nehmotný démon co se usadil v počítači a nemá fyzickou podobu. A tohle zelené cosi slouží podobně jako u lidských počítačů kurzor a pomocník a tlumočník. Brzo brzinko jsi nás přišel navštívit zasýpe vysokým hláskem lehce zmutovaným bzučení a táhlým gestem k tobě přisune pohodlnou kancelářskou židli. Ta letí vzduchem až k tvému boku. Je zvykem chovat se k duchovním částem jako k fyzickým. Takžes tedy četl můj dopis? Musím přiznat že mi to srdce velmi zahřívá, pravda pravda.. Bylo by úchvatné mít s tou ženou přímý kontakt, však výš, nabralo by to důvěryhodnosti. A opravdu velmi stojím o úspěch tohoto produktu. Pokud tedy tenhle kšeft přijímáš. Nějaké dotazy? |
| |
| ještě drobnost krom těch o kterých vím že hrajou, (čili je nezmíním) bych ráda do budoucna věděla jestl itoto hráčové chtějí pokračovat: Marcus, Jarek, Crow, Martin-pište mi do pošty žádný časový pres vám nechystám(čili nemáte koho zdržovat- samozřejmě v rozumné míře), ráda bych hrála a asi zvolila o něco volnější tempo. (dva tři příspěvky za týden, ale přežila bych i jeden) |
| |
| Nemocnice Ach ta sedativa. Člověk by řekl, že mu neublíží. Ne mě neublíží, jen mě lehce omráčí, možná na pár minutek uspí. Jenže ty kokoti toho do mě narvali už tolik, že ani nevím, kde mi hlava stojí. Při těch okamžicích, co jsem se probudil a stihl se rozkoukat, aniž by mi padali zase oči, jsem zjistil, že mě přesunuli na jinačí oddělení. Došlo mi tak nějak, že jsem ve výzkumné oblasti nemocnice. Znova se probudím a uslyším nějaké ty hlasy. Celkem mě to pobaví, až zalituji toho, že nevidím jejich pohledy. Musela to být sranda k popukání. Ovšem mám chuť vstát a něco zabít. Nejlépe je. Trochu se mi zkřiví ústa v úsměšek, když uslyším ono přirovnání. Kdyby tak věděl. Při erekci se dá vychcat... teda pokud zrovna nejste po sexuálním maratonu se sakra pěknou roštěnkou. Chvíli přemýšlím, jestli otevřu oči a jestli vůbec dokážu promluvit. Ok, jedno už vím. Oči otevřu, ale jak to bude s mluvením... Zkusím otevřít ústa a vyhekat ze sebe nějaký zvuk, ale organismus ještě nestihl odbourat všechen morfin, kterým mě tu oblbovali. Další zjištění je, že se mi všechny rány zahojili. Zajímalo by mě, jak dlouho to trvalo. Ale hlavně, kolik poldů padlo. "Ke... kde... kua... ge... kde to hem... sem?" vytlačím konečně ze sebe, když ucítím, že si konečně mé tělo poradilo s morfinem. Dle toho, kolik jsem už dostal dávek, měl bych vůči ní mít pořádnou odolnost. Takže by mi už další dávky neměli nic udělat. Ale kdo ví... |
| |
| Linka Bagdad-Frankfurt Muž pod tvým dotykem ucukne a zasyčí. Děvko jedna odporná. v místě kde ses ho dotkla má popálenou ruku. nevíš proč, sama jsi nic necítila, ale způsobil to tvůj dotyk i když tobě nic není. Tak dobře, jak chceš, budeme si s tebou hrát. Jakpak ti bude až zemřou další obyčejný lidi kvůli tobě. No jen se na to podívej. Támhle ta holčička je úplně k sežrání. dřív než stihneš něco namítnout- rodiče sedící u holčičky s ní chvilku komunikují a pak jí maminka chce dát pusu na tvář, ale místo tváře na ní kouká roztrhaný krk ze kterého prýští krev a hlavička té malé? ta je v klíně vyděšeného otce. Dvě ženy co to viděli omdlely. Viník byl další démon. Ve své démonické formě co jí usekl hlavu svým ocasem. Vzhledově připomíná plaza a dinosaura. I když je převážně humanoidní zdobí ho různé ostny a bodle a přesně takové má i na ocasu. Zatím si toho nikdo další nevšiml. Lidé dokážou být tak slepý. Nic necítí, žijou jen sami pro sebe. Nehraj si s náma! Myslí mto vážně! Pojď s námi a ostatní budou žít. |
| |
| Lietadlo Veľmi rýchlo mi predvedie, že som spravila chybu a podcenila som ho. Mala som ho aspoň chytiť za tvár. To by naozaj bolelo. A mala som čakať, že nie je sám. Zamračila som sa. Ak by som tu nebola, boli by inde a terorizovali niekoho iného. Ak nie ďalšieho, ako ja, tak obyčajných ľudí. Akú mám istotu, že by tak nezabili viacerých? "Je niektorý z vás pilot?" Spýtam sa. Nemôžu zabiť všetkých, lebo by nepristali a pilot nebude chcieť a môcť pristáť, ak tu bude mať nevysvetliteľné úkazy. Zamyslím sa nad svojimi šancami. Vstanem a prikývnem. Pri tom sa však sústredím na všetko, čo už viem a pokúsim sa so vzduchom spraviť to, čo ma učila Ívé vo vode. Ak to zvládnem, mohlo by to byť pre nich jedovaté. |
| |
| Potíže, potíže a zase jenom potíže Napjatě poslouchám co bude ale když se policista rozhodne trochu toho začínám litovat. Měl jsem radši být zticha. Ale stalo se. Každopádně teď znervózním ještě víc. Je jasný že tady objeví všechno ať chci nebo ne. Jediný co jsem mohl udělat bylo teď buď šlápnout na plyn nebo ty dva nějak zpacifikovat, a pak zase zdrhat. "ЗАТРАЦЕНѢ!" (Zatraceně!) Zakleju polohlasně a lehce bouchnu oběma rukama do volantu. Pak rychleji schovám ještě víc zbraně pod sedadlo ale jeden svůj Glock si schovám pod oblečení za opasek. Poté pomalu vystoupím a snažím se tvářit nějak přívětivě. Ale moc mi to nejde. Ještě aby ne. Jsem unavený, rozmrzelý a naštvaný. Takže to půjde jen těžko. Jen s ne zrovna velkou trpělivostí čekám co bude dál. Po chvíli se začnu ale trochu nejistě ohlížet. Cítím... nebo spíš mám dojem že se brzy stane... nějaká pohroma. Očima těkám z jedné strany na druhou. Mám až odporný dojem jako by nás něco pozorovalo. A moje tušení se záhy vyplní. Když nakonec policajti stojí mezi mnou a nějakým démonem co se tady zjevil. Ovine mě celého vlna horka, jak nevím co teď dělat. Do cholery! Co teď s ním? Musím odtud vypadnout ale nechat ty dva na pospas tomu bastardovi? Rozhodně ne! Musím jednat! Mihne se mi hlavou ale vážně netuším co teď dělat. Stojím na rozcestí kde každá cesta představuje jedno řešení, ale i jeden problém který s tím přijde. Nakonec ale udělám něco za co mě nejspíš ti dva určitě zavřou. Pravačka se mi okamžitě stáhne za záda k pistoli. A pár velkými kroky vpřed si levačkou prorazím mezi policisty cestu čímž je odhodím lehce do stran. "Zdychaaaj!" (Zdechni!) Zařvu a s tím okamžitě vytasím pistoli. A než se kdokoliv naděje už to do toho odporného hajzlíka pořádně kropím. S každým výstřelem se k němu víc a víc přibližuji aby ani jedna kulka neminula svůj cíl. (49%) |
| |
| Setkání s mentorem -Hranice Prošel hranicí mezi světy a musel uznat Goméz je opravdu machr na tvarování své části hranice. Zdál ose že to tady od posledně mnohem víc rozrostlo a rozhodně tu viděl exponáty, které tady při poslední návštěvě nebyli. Pravda to tu byl ještě na stáži jako úplně mladý démon. Trochu se pousmál , neb si všiml partičky démonů poslouchající hlas jednoho z automatických průvodců. Nechápal proč goméz shromažďuje tolik věcí pravě tady. Ale rozhodně to mělo nějaký význam i kdyby tím významem mělo být dání na jevo jak je ve skutečnosti silný. Další zvláštnost je absence stěn i když i tady se najdou datové toky dost možná ,že kdby se snažil všimne si i jemných rušení způsobených skrytýma očkama. Nicméně nebyl tady aby hledal kde má Goméz skované obrané prvky, byl tu čistě obchodně navíc moc čmuchat by znamenalo jen Gomeze naštvat a to by nebylo hezké. Byl rád že stačí sledovat většinu datových stop a najde Gomeze stoleček židle většinou počítač nebo ekvivalent , to bylo stejné pro všechny kdo měli někdy co dělat s H.E.L.L. Trochu ho zaskočila Gomezova podoba avšak jen chvíli než si uvědomil , že někdo Gomezových schopností muže vypadat jakkoliv si zamane.Když mu Goméz přihrál židli tak si na ní pohodlně uvelebil. " Přišel sem tak rychle jak to jen šlo. Přeci jen mě ta nabídka celkem zajímá. I když nejsem si jistý jestli je na tenhle typ hry svět připraven. Nicméně nebylo by od věci to zjistit. Dotazy mám za prvé musíme vyřešit otázku práv nakládaní s nimi a zisku stejně jako financování celého projektu. Za druhé musíme vyřešit systém implementace její osoby do hry. Pravda je že podle toho mála co o ní teď vím bude brzo potřebovat někoho kdo umí dobře zametat. Takže by se dal navázat nějaký kontakt. Problém vidím s interaktivitou prostředí. Technicky pokud by se nám povedlo jí nějak dostat do hranice a v hranici do virtuálního prostředí tvořeného mnou. Dalo by se vytvořit pár prvních úrovní na poznání postavy. Nicméně realističnost hry by potřebovala i jisté reálné zážitky, jistě běžný hráč nepozná rozdíl, ale zkušenější by mohli. Nu dalo by se rozšířit pár zpráviček a připravit nějaké úkoly a prostředí. Nicméně bude horší snímání , leda...." přestane mluvit. " Ne na to by asi nepřistoupila. Nu kdyby jste znal někoho kdo by dokázal souběžně vyvinout nějaké nové herní zařízení pro zlepšení požitku ...No uvidíme každopádně byl by jste ochotný poskytnou čast vlastní hranice pro nějaké světy mohli bychom užít něco z exponátů dost věcí by mohli být zvláštní ať už na její straně nebo proti ní. Rozhodně by se dali stavět slušní nepřátele." tohle byl troufalí požadavek , ale přeci jen moc si pohrát s některými věcmi by mohlo být zajímavé. Začal být jen trochu nervozní sice mu jeho hranicové hodinky neukazovali ,že se probouzí tělo, ale v hranici někoho jiného byla jen otázka jestli vše bude fungovat vše tak jak má. |
| |
| Hrad RA Děkuji, ani nevíte jak nepohodlné to v těchto hadrech je. Věnoval jsem svému hostiteli společenský úsměv a ladně dopadl na podlahu poté co mě uvolnil ze svého sevření. Páni, vážně jsem se zlepšil za tu dobu co jsem byl mim. V duchu jsem si poznamenal, že své nové schopnosti bych měl co nejdřív otestovat a spolu se svým průvodcem vyrazil chodbou z cely ven. Jak koukám, nastěhoval jste se teprve nedávno. Snažil jsem se o něco jako společenskou konverzaci a připadal si přitom jako naprostý debil. Inu od bezdomovce co se dal na lovení přízraků se toho také o moc víc čekat nedá. Naštěstí nutnost společenské konverzace odpadla v okamžiku, kdy mě dovedl před koupelnu a bohatě, leč staromódně naplněnou šatnu. S povděkem jsem tedy přijal pohostinství pána domu a ani se neptal, co se stalo minulému majiteli. Něco mi říkalo, že odpověď by se mi nelíbila. Poté co jsem se umyl, oholil a oblékl do něčeho co vypadalo poměrně podobné současnému obleku(naštěstí o číslo větší takže neomezoval v pohybu). Jsem se nechal odvést do jídelny, kde jsem byl usazen naproti tomu podivnému stvoření. Hlad jsem měl takový, že bych sežral vlastní boty(ty původní špinavé, plné démonických vnitřností a krve), ale ještě jsem se jakž takž ovládal. Ehm, Tobiáš Cross, kdysi Lovec organizace teď...co já vím jaká obluda. ušklíbl jsem se a začal si přendávat velkou hromadu jídla z mís na talíř. Mimochodem, doufám že vás tahle otázka ne urazí, ale co jste sakra zač? vypálil jsem naprosto bez obalu. Chci říct, s tím co jsem v Bordeaux rozpoutal za peklo by mě měla Organizace už dávno dostat, jenže očividně mě tu nenašla, navíc ty modrý šupiny a magická moc...člověk nejste určitě jenže neodpovídáte ani popisu žádné obludy a to už jsem jich za život viděl sakra hodně. |
| |
| Hrad RA V okamžiku, kdy na mne Tobiáš vypálí svou otázku, tak se na něj chvíli dívám a pak se začnu smát na celou místnost. Zní to, jako když se valí kamenná lavina. Tak takhle jsem se dlouho nepobavil. ,,Neurazila, jsem rád, že jsi vcelku přímý. Co jsem zač? Slyšels někdy o dracích? Myslím o těch evropských, ne o těch čínských ještěrek. Přesně tak, jsem jedním z draků. Nevím, jak jsem se narodil, jediné co vím, že mne našli lidé a oni mne vychovali, proto jsem z počátku byl polo-lidské-polo-dračí podobě. Mno, a pak jsem se dostal to Organizace. Jo. Taky jsem byl jedním z jejích 'zaměstnanců'. Jak jsem se ocitl tady ti zatím neřeknu." Na chvíli se odmlčím. ,,No a co ty? Jak jsi se z lovce oblud stal jednou z nich? Jestli se neurazíš..." Dodám s lehkým úsměvem. |
| |
| D.Kovick Oba muži nadskočí. Mladý vysokán s protáhlým obličejem couvne a malý baculatý vědátor s pleškou a šíleně tlustými okuláry prolomí svou vážnou oválnou tvář v šíleném úsměvu. Přece jsme to říkal a ty s enecháš tak snadno vyděsit. Slabé světlo lámané různým idruhy dalších spešl paprsků vrhá po celé laboratoři děsivé stíny. Například pár nádrží zakrytých látkou vrhají odraz žlutozelené vody co se promítá na dlažbu. V jedné nádrži zahlédneš dole vyset chapadlo. To že nejde o průzkum zvířat, ale že tu zkoumají váš svět- co by měl být takovým jako jsou oni radši uzavřen- je dokázáno tím co se nachází na pitevním stole pár kroků od tebe. Podrobně rozpitvaný vlkodlak. Velká temná místnost je bez oken, a vedou zní několikery dveře do dalších odborů laboratoře. To co jednotlivé laboratoře odděluje je silné sklo, takže vidíš že se táhnou velmi velmi daleko a v tomto patře by mohlo být takových 15 laboratoří o průměrové rozloze 10 krát deset metrů. Takže docela velký odbor. Starší vědátor si přisune k tobě stoličku a načiní co drží v ruce ti připomíná poslední návštěvu u zubaře. Násilím ti rozevře čelist za pomoci kleští k tomu určených a začne nahlížet a zrcátkem zkoumat tvé zuby. Zapisuj- subjekt s číslem 445 by se dal zařadit do druhu Homo sapiens demonum. I když dle chrupu a částí těla nejeví známky úplné přeměny...počkat to už tu přece bylo. vypne světlo co měl na čelel aby ti viděl do pusy a stáhne se. To že jsi chtěl mluvit zcela ignorují- berou tě jako vzorek, věc. Nic co nemá právo na mluvu a protesty. Veterán ti velmi brutálně odřízne kus kůže a podá ho mladšímu kolegovi. Prozkoumej to ve všech prostředí. Kdybyb to náhodou nebyl člověk ajeho démonická podstatat se probouzela v jiném živelném prostředí. Co subjekt 85? Už se probrala? velmi slušně tě ignorují |
| |
| Linka Bagdad-Frankfurt Odporný hromotluk se zazubí- i když jeho zazubení jaksi postrádá zdravý chrup. Nač pilota když skoro kařdý z nás má křídla? prosím madam. madam zní z jeho úst velmi ironicky. Pak se zvedne abys mohla projít kolem a do pohybu se dají i ostatní démoni, které jsi zaregistrovala. Dohromady jsou tu čtyři. Pro Ívé by to bylo poměrně jednoduché, pro tebe je to poněkud složitější. Soustředíš se, soustředíš a zdá se ti, že jsi se vzduchem opravdu něco udělalal, když tu se matka hystericky rozeřve a přidává se k tomu i otec mrtvé dívky. Co víc, démoni se ztrtatí z lidské formy a z ničeho nic se stalo že v ruce držíš katanu. Absolutně nemáš potuchy co se stalo a jak se tam dostala. Démony vidíš v okolí, jak se smějí. Výborně. Výborně. A co uděláš teď? jeden z démonů se krade k ječící matce s úmyslel jí oddělat a aby toho nebylo málo, další démon silou své vůle ovládá tvé tělo. Ruka s katanou se rozpřahuje a i když nedomáchneš úplně a na zbrani nebude ani kapka krve, pro lidi se bude zdát že to tx tu zabíjíš. Otec díděte se zbercá natolik že se po tobě ožene. A tak - místo mrtvé ženy, 'usekneš' ruku tohoto muže. Je to psychopat? Pomoc! Pane bože! Ochraň nás cestující se s výkřiky odsouvají pryč- a v utvořené panice se démoni snadno ztratí. Můžeš je vystopovat v okamžiku kdy na tvé tváři přistál kousek mozku a po horkých kroutících se vnitřnostech na kterých uklouzlo několik lidí ři svém zběsilém útěku. A tovšechno proto že z tebe poznali co máš v úmyslu. A jediný viditelný vrah? jsi tu ty...i když už tě nikdo neovládá, lidé před tebou prchají v hrůze a na rukou máš jejich krev. Další krev nevinných. |
| |
| Aleksei Démon- vetřelec na tebe zasyčí když se k němu vrháš- a skoro to zní jako: Neruš mě od oběda přesnídávko Policisté se snaží reagovat na tebe, ku tvé smůle jedne křičí Bachah má zbraň a další tasí s úmyslem po tobě na tvrdku vystřelit. Ale výstřel tě jen lehce štrejchne do ramene, protože nikdo z nich nečekal že proletíš mezi nimi jako mířená střela a budeš střílet do 'prázdna.' Kolem tebe ječí kolemjdoucí a kryjí se. Démon- vetřelec schytá jednu pěknou kulku do čela a další tři do hrudníku. speciálně urpavený náboj se mu do těla vstříkne jako žírravina. Přesto se při tvé poslední střele stihne zformovat do méně fyzické, ale spíše duševní formy a kulka proletí skrze něho...k místu kde zrovna probíhá mladá dívka. Kulka se neodvratně blíží k její hlavě a čas jako by se najednou zpomalil. Její matka celá zděšená jí volá, ale rozpustilá blondýnka to celé bere jako dobrou hru a běží a běží a kulka letí a letí a cvak. Čas se zastavil. Kulka vysí ve vzduchu kus od jejího čela, matka je zastavena v komickém letu kdy chtěla svou dceru skolit k zemi, démon se zasekl při svém útěku na vrcholek jedné budovi. I mraky na nebi se přestali hýbat. A jako by se přestalo hýbat i tvé srdce. Dokud jej vyšší síla nenechá rozběhnout. Holčička se zachychotá a cvrnkne do kulky. Ta jako by v nějaké podivné gravitaci připomínající stav bez tíže pomalu obloukem plula k zemi kde se odráží zpět do její dlaně. Zobrazit SPOILER  (vim že si možná na anime nepotrpíš, ale když jde o malé holčičky- výběr je v něm docela slušný. Věkově jí je kolem 7 let) A v ní jí rozdrtí na prach. Narozdíl od ostatních se vy dva hýbat můžete. I když ta obrovská síla díky které zmrazila čas ....spíš by se ti líbilo hrát živou sochu. Už chápeš proč se ten démon dal na útěk. Máš podobné choutky. Dle svých úsudků neodkážeš její sílu nika zařadit. nevíš tedy jestli je hodná či zlá.. i když znáš kategorii démonů- hodně vysokých co dokáže skrýt svou pravou podstatu, nebo by mohlo jít o sférickou bytost či něco naprosto nového). To opravdu stále používáte jenom kulky? Neuvěřitelné. A taky to jakto že jste ještě na živu. Opravdu máš v úmyslu spasit svět a lidi jen tou špetkou moci co ti dal bůh do vínku? zachichotá se nebezpepečně milým hláskem. Mluví jako dítě- tónem hlasu určitě, ale dítě v jejím věku by takovou větu nepronášelo tak lehce a srozumielně. V jejích modrých očích je psáno, že už má zasebou o dost více než ty- a rozhodně o mnoho více než ukazuje její tělo. Co bys řekl obchodu? Už mě nudí si věčně hrát na dítě, chci zase zažít nějaké dobrodružství. A za odměnu ti mohu nabídnout co budeš chtít. Mír, životní lásku, sílu, vědomosti....Ber mě jako takovou zlatou rybku. Jo, to je moc pěkná pohádka. Ale teď! dotančí k policistovi a rozepne mu pásek až mu spadnou kalhoty. A druhému strčí do čepice psí hovno z chodníku. A místo pistole mu do ruky strčí banán. Asi nemá moc v oblibě policajty.....A tomu všemu dá korunu když oběma policajtům sváže tkaničky... |
| |
| Itrenor- minulost Strážce vydá pisklavý zvuk a jeho rudé soví oči- se zdají býti upřené tvým směrem. Ale jak jsi již osobně pocítil v chrámu pohřbeném pískem,jejich oči jako by se dívali všude. Snad to způsobuje lom světla či něco takového. Lehce se otře o tvé tělo abys mohl zjistiti že na rozdíl od ostatních strážců tenhle nehřeje, ale je chladný. Třyp jeho lidského těla a soví hlavy ti najednou něco připomene. Když se na něj pořádně podíváš, protáhneš jeho zobák a představíš si že za tou maskou je obličej, připomíná ti to vzhled Fatzkeho. Náš pán se vrátil do své říše, aby nabral sílu. Ostatní jsou pryč, ...mrtvý ve vašem významu. Ale brána s eznovu otevře. Nejsme vhodný strážce. Budeš snad ty strážce lepší? zopakuje a poukáže na klíč co držíš v ruce. To že jsi drak a hledáš vlastní cestu je vedlejší. Sám jsi cítil to obrovké zlo co se začalo valit ven když se brána otevřela. I na sobě cítíš...změnu. Zásah něčeho velmi silného. Na hranici síly bohů. Je dobrým strážcem někdo kdo jej uctívá? I když je kolem spoustu dalších věcí co bys chtěl vyřešit...tohle téma je teď hlavní. Slunce se začíná šplhat velmi vysoko a odraz jeho zlatavé kůže je pro tvé oči bolestivý. Zdá se ti že čas se zde- na vrcholku nějakého útesu či hory odvíjí velmi rychle. To že jste stále v Egyptě je vydmo béžovým pískem povlávajícím hluboko pod vámi. bpíží se písečá bouře. A než opět uzavře chrám, chci znát tvou odpověď. |
| |
| Lietadlo (37%) Chytí ma panika. Ako sa to mohlo stať? Naozaj som čakala, že to víde alebo aspoň, že sto nevšimnú. No miesto toho... Keby neovládal moje telo, bola by katana dobrým znamením. No takto? Snažím sa silou vôle opäť získať kontrolu nad svojim telom a ak sa to podarí, zaútočím na démonou. V duchu sa pri tom modlím, aby to vyšlo. Alláh, ći kto vlastne skutočne si... Pomôž mi.. Pomôž týmľuďom naokolo... Toto nemôže byť koniec... Nie je to spravodlivé, voči nikomu... |
| |
| Minulost Trhnu sebou, když se ozve strážcův jek. Na chvíli se zadívám do jeho očí, které jako by mne provrtávaly svým chladem. Otřesu se a uhnu pohledem. Pak mi řekne, že se Pán vrátil a ostaní jsou pryč. Podívám se opět na klíč ve své ruce. Ano, tohle je něco, před čím jde vše stranou. I můj život. I moje duše. To, co je za branou se nesmí dostat ven. Zvednu hlavu a zadívám se strážci do očí. Chvíli pohled vydržím, ale pak jej zas skolím a dívám se na jeho zobák. Fatzke... Selenia... Co se stalo? Zvednu se a narovnám se. Ze zad si nechám vyrůst křídla a nárůst ocas. Své nohy i ruce proměním v dračí pařáty. Hlava získá prodlouhý plazovitý tvar. ,,Budu lepšším strážšcem. Příssahám při vššech bozích, kteří mne jssou ochotni vysslyššet, že jej budu chránit vlasstní dušší. Nedopusstím, aby byly brány otevřeny. To, co tam je uvězněno tam musí zůsstat." |
| |
| Pod Kašperkem- dokud se Marcus neukáže (pokud vůbec) budu hrát za něj Do desetivteřinových dodatků se vejde Erik. Má paní, dovolte mi abych připomenul že síla podKašperského komplexu se neskrývá jen v někoila jedincích. Ale několika desítek bytostí. Rytíř Soth má pod sebou přibližně 6 věrných rytířů smrti a kdybyb bylo třeba dokázal by vzbudit nebožtíky i z okolních hřbitovů. Mino udržuje v labirintu na 30 různých druhů bytostí co slouží stejně dobře jako hlídači tak jako strážci (Mina si prostě představ jako Hagrida - to je asi k jeho popisu dost přesný. Má rád všechno, mazlí se se vším i když ho to občas chce sežrat) Pak nastává mezera do které by docela patřilo co je pod Erikovou 'vládou', ale bu´d nic tkového není, nebo to záměrně vynechává. Kdyby jste chtěla, mohli by jsme tu probudit menší armádu. Ale samozřejmě proti jednomu silnému jedinci je počet vašich podřízených k ničemu. dále čeká na rozkazy, stejně jako Soth. Na chodbě se rozduní i další kroky. Klapání a dunění kopyt oznamují příchod Mina. Vomlouvám se, že jsme zaslechl co jste povídaly, a ano, momemntálně je dole ochočených 30 druhů různých tvorů co - pokud si to budetet přát- se za vás budou rvát. Jo, tohle jsme našel šmejdit v kuchyni. A napadlo mě že by s etaky mohl hodit. z ruky setřese pana Filutu. Skřítek dopadne nosem k zemi-a kdyby mu neuvízl v díře v zemi, asi by si jej zlomil. Před pár lety jsem tu jeho sebranku našel dole v labirintu jak si tam pěstují zahrádku a je to docela užitečný. například to co svítí venku z okna je jejich dílo. Rostliny - i když jsme pod zemí- to tu dělaj...zářivější a né tak ztísněný. Jedy, a léčivý kravinky ovládaj taky. při tom poklepe nohou kterou měl tak ošklivě zraněnou. Rána se zdá být podivně rychle (ale ještě né úplně) zacelená. Žádné zprávy z povrchu. |
| |
| James- hranice Goméz má říška prstů založená do sbeeb a dívá s ena tebeb z výše bez jediného mrknutí okna. Z výše, protože jeho židle musí trochu levitovat, jinak by proti tvé veliksoti opravdu neměl šanci. Po celou dobu tvé mluvy mlčí, jako by čekal až dopovíš a až pak ti na to hromadně odpověděl. Ale jeho Kávu nebo čaj? tě zaskočí. Nevíš co si o tom myslet. každý jeho čin je nějak odůvodněn. Ale očekával bys spíš odpověď než tuhle nudnou otázku. Můžeš zde pít i jíst. I když fyzicky tvé tělo nepozře nic, chuť zůstává. Opravdu čeká co si objednáš a až pak promluví. Věděl jsem proč si tě na to vybrat. To by mohlo být hodně zajímavé to ano. A...opravdu si myslíš že potřebujemem její souhlas? Božské bytosti? Divil bych se kdyby existoval tvor co by tohle povolil. Nechci schazovat tvůj um v tvorbě prostředí, ale dkyž jde o hranici, bude vědět a bude cítiti- ať je na jakékoliv úrovni, že jde vlastně jen o 'iluze'. Chtěl bych mít ve hře pravé démony. A také- jestli v ní zemře či nikoliv nechávám čistě na tobě. vzduchem se k němu doplazí šnek co má ulitu vytvořenou jako fajfku. Goméz se odmlčí aby jí mohl naládovat, při šemž si škrtá o slizké tělo šneka a pak i přímo z jeho těla tahá. Ale jak už jsme se zmínil, nechávám to čistě na vás. Samozřejmě by se dalo zařídit aby se jí ty věci stávaly i ve skutečnosti- tedy lidském světě, na to by taky mohly být prostředky i když by to šlo trochu proti zákonů HELL- nemáme ve zvyku zasahovat jinak než mechanicky...ale v tomto případě. Pokud se vše zdaří jak má to za to riziko stojí. Spojte se s ní. Nechám vám do hlavy nahrát momentálníinformace o tom kde nyní je. A kdykoliv si nebudetet s něčím vědět rady, zde. podá ti fajfku. V realitě to může být nějaký lidský průvodce, ale tady je to šnečí fajfka. Lepší než mobil a telepatie. Budu furt na drátě. Když odendáte kryt najdete v něm kreditku co porkyje všechny vaše výdaje a též několik kontaktů na pár užitečných pomocníků. pak už očima začne poklinbávat k datům co před ním projíždějí vzduchem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Hrad RA - probuzení Vzpomínky na budoucnost, přítomnost i minulost mám přeházené. Agónie mnou lomcuje jako já sám sebou potom, co sem vypil příliš alkoholu. Prsty mi brní, a hlava třeští. Co se sakra stalo ? Viděl jsem jen....sebe ? Ne...jeho...ale kdo je on...a kdo jsem já ? Jsem pořád to co jsem byl ? Otázky mi víří hlavou, ale jediný výsledek je ztrojnásobená bolest v hlavě. Zasyčím bolestí. Bolest však znamená že jsem na živu.....uhm....nebo snad ne ? Nejsem si jistý již ničím. Teda ano, jednou věci si jist sem 100%. A to tím, že jsem si zřejmě "někde" s "někým" nepadl do oka, a on mi asi narval můj vlastní meč do břicha..... Hlasy, jenž neznám....teda jo...znám...jeden...a cítím i jeho sílu....ta je mi rovněž povědomá. Otevřu oči, a náhrn světla (ať už to je jen pochodeň, či slabé světlo). začnou mě štípat oči jak ďas. Celé tělo mě bolí, a hlava mě po otevření oči začne třeštit novou eruptickou silou povzstávajícího vulkánu. Tentokrát doslova zavrčím bolestí. Kurv....sakra ! Řeknu, a zvednu i přes bolest ruce, abych si chytl hlavu do ruk. Moc mi to nepomáhá, ale docela mě i uklidní, že vůbec ruce cítím. I když je cítím tak, jak bych je cítit nikdy nechtěl. Nevnímám moc kdo tu se mnou je, protože stejně nikoho neznám. U ani nevím čeho, kde to sakra sem ?! Obořím se, ač nechci na nejbližší osobu, jenž je se mnou v místnosti. |
| |
| Hrad RA-Jarek Probudíš se v cele, rezonující tvým výkřikem do tmy. Po chvíli zjistíš, že místnost, velká dva a půl na tři metry, je osvětlována pouze namodralou září vyházející ze stěn. Ruce při zvednutí vydávají podivný chrastivý zvuk. Jsou připoutány ke zdi, tejně tak jako nohy. Když zadaháš, slabě zazáří modrým světlem, jako by skrze ně proudila modrá tekutina. Slabá záře odhalí před tebou dveře, zprvu se zdá, že to jsou obyčejné dveře, ale pak si uvědomíš, že jsou protkány podobnýmy modrými žilkami, jako řetězy a zdi. Řetězy ti umožňují dojít skoro až ke dveřím tak, že se zastavíš deset čísel před nimi. Za tebou je skoro až u stropu malé okénko, které se ukáže být pouhým průduchem. |
| |
| Hrad Na jeho odpověď jsem se jen lehce usmál. O.K. Chápu, jasně nechceš mi to říct. To přece není důvod vymýšlet si hned pohádky. Sice jsem asi mladší než ty, ale do dítěte mám zatraceně daleko. Celou dobu jsem mluvil s pusou plnou jídla, takže to spíš znělo jako o.k. Chfpau, aue ekek mi o řuic. O ee eni uvod uimuislt i ed oádky.... a tak dále. Teprve, když padla jeho otázka jsem polkl to co jsem měl v puse a dokázal mu nějak rozumě odpovědět. Jasně že neurazím, jen je to trošku složitý...jak bych to tak řekl...Já nikdy nic jinýho než Obluda nebyl. |
| |
| V řetězech Když zpozoruji schopnosti svého....věznícího prosředku, docela to se mnou trhne. Pracovat pro organizaci a zabíjet démony, když se Vám nechce je jedna věc, ale....být v řetězech z Vás udělá blázna. Tak či tak, by mě zajímalo kterej parchant mě tu ověznil. No...za pohostinost mu asi poděkuju jen pořádnou dírou v hrudi. Zabručím, a sevřu svaly. Předešlé myšlenky na to co se asi stalo mi zmizí z hlavy. Vztek popadne mou mysl jako rozzuřený medvěd svou obět do tlamy, a začínám cítit jak se ke mě natahují malé odrůdy mé moci. Pokud mi řetězy nebudou nijak bránit v povolání síly rozběhnu se ke dveřím s cílem je prokopnout, abych odsud mohl vypadnout. V podvědomí mi něco vrčí, zuří, dere se na povrch skrze mou lebku. Vztek potlačím. Nečiní mi to moc velké potíže, vztek mi totiž zahrnul hlavu naposled a málem mě zabil. Tentokrát už musím bojovat s chladným klidem. S třesoucími řetězy se řítím proti dveřím kde (pokud mě opět nic nezastaví) ohněm obklopenou rukou vší silou (která nebude nic extra) zaútočím na dveře, s jediným cílem. Dostat se odsud ven. |
| |
| Hrad RA-Jarek Rozbíháš se proti dveřím a sotva se řetěz napne, začne modře světélkovat a ty se ještě zvládneš rukama dotknout dveří, když se řetěz začne prudce stahovat a tebe vláčet zpátky. Místností zazní zvon. ,,Dobré ráno. Prosím, zkuste nezničit ty řetězy ani ty dveře. Nasadil jsem vám je kvůli bezpečnosti svého sídla a za okamžik budu u vás." Ozve se odněkud. Hrad RA-s Tobiášem Sotva dojíme, ozve se zvon a já zpozorním. ,,Á, ten druhý se právě probral a dožaduje se pozornosti. Doufám, že mi nerozmlátí celu, nedávno jsem ji nechal omítnout." Usměji se a zvednu od stolu. ,,Jestli chcete, pojďte se mnou, ale na vlastní nebezpečí. Vypadal vcelku silně." Nabídnu svému hostu a vyrazím zpět do katakomb. Cestou začnu kolem sebe vytvářet štít proti fyzickým útoků a upevňovat svou mysl proti těm psychickým. Snad je nebudu potřebovat. Opět minu po cestě pracující dělníky. ,,Fajn, běžte na oběd a vraťte se asi tak za hodinku, hodinku a půl. Pierre vám případně dá peníze." ,,Zajisté pane. Tak kdo potřebuje zálohu?" Ozve se Pierre, vynořujíce se ze stínů jednoho z průchodů. Jak to sakra dělá? Vždycky je tam, kde ho potřebuju, asi zvláštní schopnost všech sluhů a jim podobných. Seběhnu dolů do sklepení a zastavím se před celou, kam jsem umístil toho druhého. Otočím se, jestli mne Tobiáš následoval a popřípadě mu pokynu, ať se drží dál. Sáhnu na dveře, které jsou protkány modrými žilkami a ozve se tření kamene o kámen. otevřu dveře a vejdu s připravenými obranami. ,,Omlouvám se za nepohodlí, ale je to nezbytné opatření. Jestli mi slíbíte, že tu nic nezničíte a přijmete mé pozvání na oběd, tak vás pustím a vysvětlím vám, proč jsem vás sem přived." Promluvím k postavě, která je snad ještě v řetězech. |
| |
| Hrad RA - vězení Doběhnu sotva ke dveřím, a jen citelně se jich dotknu, než mě řetězy začnou táhnout zpět....ale jen tak se nedám. Svaly se napnou jako provazy, a temná síla mnou začne vanout, stejně jako stín obepínající světelnou lampu. Nenechám se řetězy táhnout ani o centimetr, je mi jedno jak moc to bude bolet, ale mám v plánu se odsud dostat. Vztekle se podívám na otravně světélkující řetězy. Hlas, jenž se najednou ozve, mi vytrhne z hlavy myšlenku abych se je pokusil stínem rozervat na kusy....ovšem to zapřičinilo i to, že jsem se přestal soustředit, a tak mě táhnoucí řetězy nejen odtáhly, ale praštili se mnou o zeď. Sakra ! Jauvajs ! Začnu klít ,ale po chvíli se zase vzpamatuju, a zachovám si chladnou hlavu. Klid...jen klid. Kdyby tě chtěli zabít udělaly by to už tehdá. Oči se zvednou ke dveřím. Znovu si pohladím bolavé místo na hlavě a zvednu se. Nejím u někoho kdo mě narval do klece. Radši začni mluvit voco jde, a taky mi řekni proč si mi rovnou nepodřezal tehdá krk ?! Osoptím se, a se založenýma rukama čekám. Vím, že kdybych se proměnil v mlhu, mohl bych se odsud poněkud jednodušeji dostat, ale takhle se aspoň dozvím co se děje.... |
| |
| Hrad RA Oddychnu si, když na mne neznámý nezaútočí a propustím energii, kterou jsem měl připravenou k obraně a použiju ji na svůj ochranný štít tak, aby každého útočníka odhodil silou čítícího se kamionu. ,,Mno, lepší než nic. Nezabil jsem tě, protože potřebuju každou ruku, kterou seženu." Dotknu se zdi a řetězy krátce zazáří a poté propustí mého hosta ze svého sevření. ,,Tak. Jsem Itrenor, bývalý člen skupiny, která se nazývá Organizace a řekněme, že naše cíle se trochu kříží. A teď mi dovol malu otázku. Kdo jsi a jaký je tvůj postoj k Organizaci?" Zeptám se jej narovinu. Tak, teď na mne buď zaútočí a v tom případě nevím, kdo z nás přežije nebo nemá Organizaci v lásce a zváží mou nabídku nebo se na to všechno zvysoka... |
| |
| Kashperk (xD) Není třeba páchat paniku, dokud je velká šance že nepřítel sám se nikdy k nám nedostane. Ale, na druhou stranu, nebudeme podceňovat ŽÁDNÉ nebezpečí, kterému bychom mohli čelit. Úloha vás, Pane Sothe, je tudíž jasná, povolejte si své spolubojovníky jak uznáte za vhodné. Vysvětlím Erikovy se Sothem, když tu z chodby vyrazí Mino, místní správce podzemků. Co se týká bytostí Mino, nebudeme je zatím budit. Po zkušenostech s šelmami kočkovitými, nemám plnou důvěru v jejich loajalitu. Mírně si povzdechnu. Ale pokud to bude nutné, bude to vaše práce Mino, zajistit aby jejich tesáky a další hororovité záležitosti byly namířené na nepřítele. Mírně se na něj pousměju. Čímž také naznačuji, že do přímého boje máte zákaz vstupu… pokud nepůjde o záchranu života. S tímto se otočím k Erikovy. Eriku, počkej tady ještě chvilku, mám pro tebe speciální úkol. Vy ostatní můžete jít. Filuto, za dveře, neposlouchat, a čekat dokud neřeknu jinak. A zavřete za sebou! Na mé tváři je stále znatelný mírny tajemný úsměv, a jen málokdo by v této tváři dokázal něco přečíst... A I kdyby, tak by vyčet pouze chladný plán… a strach. Počkám dokud všichni neodejdou z místnosti, a pak ztlumím hlas, a mluvím k Erikovy. Potrebuji někoho kdo by dokázal zjitit co nejvíce o našem soku, aniž by sám sebe postavil v jakékoliv nebezpečí… Neznáš někoho takového? (Omlouvám se za krátký příspěvek. =( Po tak dlouhé době čekání jsem vypadla ze cviku =( ) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro dležité info o Jarekovi. nechávám na tobě jak ses to dozvěděl a jestli mu tuto informaci prozradíš teď, za chvíli nebo nikdy. Když jsi Jareka zachránil, zjistil jsi během bytvi v Bordeaux nejen to že je Fatzke vlastně celou dobu na živu- což jsi tušil (což vyvolává otázku jestli náhodou nemohla přežít i Selenia a Casel. Strážce přece neříkal nic o smrti, ale o tom že jsou pryč) ale Jarekova temná moc má s ním hodně společného. Jsou a nejsou identičtí. Není to v Jarekovo osobnosti, protože po všech stránkách je člověk, ale v kousku jeho moci co je v něm. Po patřičném pátrání - klidně jsi k otmu mohl i využít nějakou sférickou bytost (osobně jí můžeš mít doma, jako má například Organizace Tasé) Jsi zjistil že Fatzke je znám jako šašek stínů, dítě temnoty a noci a jeho počátky jsou stejně staré jako vás draků. Původně zde bylo 12 sourozenců z kterých oficielně přežil jenom Fatzke. Ujal se vlády démonů- n akterou měl svou silou už nárok velmi dávno z jediného důvodu: endokáže si připustiti myšlenku že z těch všech sourozenců přežil jen on sám. Dle informací by mohla žít část jednoho z jeho bratří. ˇKterý je ještě starší než on. Před dávnými časy byl zničen, ale kousek jeho moci přežil a ukryl se v lidském těle. v Jarekovi. Proto po něm Fatzke bezmezně touží. A kdybyb dokázal probudit celou část svého staršího bratra, který byl svou dobu nazýván bohem, začala by válka. Jarek proto nesmí svou moc používat, protože tím se zberchává i Fatzkeho bratr.- tohle si poznamenej klidně i do deníku. je to jedna ze záplatek je to i odpově´d na to, proč se Seleniou tolik prahly po Knize mrtvých. Chtěli obživit své sourozence. Odpověď na to proč Fatzke žije a co se tam tehdá stalo ti může dát jen zlatý strážce. Ale, problém je že nyní ji strážce ty. Můžeš tuhle informaci získat tím že se na to místo podíváš. Můžeš to Tobiášovi a Jarekovi zadat jako misi a sám vyrazit s nimi- to by bylo dost zajímavé. |
| |
| Itrenor- ještě k minulosti a proč jsi vlastně odešel z Organizace. Po téhle tragické misi kdy jsi získal více otázek než odpovědí jsi se vrátil do Organizace. tam byla msie kupodivu označena jako splněná i se ztrátami. Dlouhé dny jsi jen tak polehával, tápal ve své vlastní mysli a snažil se přijít na kouske té skládačky co ti nedával spát a mučil tě. Podvědomě si tušil že tu otázku hned tak nezodpovíš, dokud se tam zase nevrátíš. Aneb ta otázka zní: co se tam vlastně tehdá stalo? O všem vypovídá jen klíč co ti daroval strážce a po té zmizel. Budeš schopný to místo opět najít? Možná jednou.... A pak k tobě došla zpráva od Tasé že tě chce vidět šéf. Selenia o tom mluvila. Nemělo tě to přece překvapit, ale překvapilo. O to víc když jsi uviděl co je vlastně zač. Červený drak. (vhodný obrázek dodám). Starší a silnější než Casel a mocnější než sis kdy dokázal představit. Ale to co ti zdělil změnilo tvůj postoj k Organizaci, znechutilo ti to Organizaci. Vlastně ty pro které jsi tu byl už dávno odešli a zemřeli. Jistě jsis nemyslel že jsi poslední žijící drak. Pak jsi potkal tu bílou dračici Casel (neunikla ti hořkost v jeho hlase) a nakonec mně. Krom nás tří, tedy kdysi tří je ještě několik posledních jedinců, ale ti teď odpočívají. Tvá mise byla úspěšná až na jeden detail. Zbavil jsem se skoro všech nepřátel. Až na tebe. Jistě tě tahle informace překvapí, ani Casel o ní nevěděla. Ale za chvíli stejně zemřeš a tak nemám strach svá slova ventilovat. Jsme prastaré bytosti které tu žili odjakživa. spojeni 4 živli v jedne nejmocnější. Šupiny pro znak vody, čtyry nohy pro znak země, křídla pro vzduch a možnost chrlit pro oheň. Draci budou vládnoucí rasou budoucnosti. Nebo spíš jediný drak já. Mé jméno je Irgrodrew- nebo-li Poslední. pochopil jsi že ten drak je natoli kstarý a natolik zatvrzelí že nevidí dobu tam dole, lásku tam dole, svět ve kterém jsi žil a za který jsi bojoval. Tohle všechno je mu ukradené. Chce najít poslední z vás a všechny zničit. jepravda to co říkal? Kolik z vás už zabil? Ale jisté bylo že ty a on jste opravdový draci. V legendách jsi nacházel informace o polovičních dracích, napodobeninách- jako jsou hydry a přerostlý zmutovaní ještěři. V ten den jsi měl zemřít. Ale nezemřel. Místo toho ses probudil s hřejivou myšlenkou že v tom nejsi tak úplně sám. Dost možná ti klíč od Knihy mrtvých daroval život. A nebo...když jsi vstoupil do hranice....poktla jsi někoho...známého....Casel. Nevíš jak to dokázalal, po všech stránkách by měla být živá, ale některá její malá část přece jen žije. V hranici. I když slabá a zkomírající. Neschopna komunikace. jsi si ale jistý že to ona tě před Posledním zachránila. |
| |
| letadlo-Nashita Díky panikařícím lidem se letadlo nebezpečně naklápí. Začne ti zvonit v uších soustředěním a námahou na něco co ani netušíš jestli dokážeš. Letuška se snaží pasažéry uklidnit a o okamžik později už tam stojí jen tak bez hlavy a tělo- ještě neuvědoměné tím že hlavní generátor odešel udělá několik kroků kupředu. Ozve se výstražná siréna a upozornění. pozor. Dveře byli odjištěny. Pozor, dveřeř byly odjištěny. tolik strachu, tlaku. Lidé se mačkají k sobě a démoni ti zmizeli v dohledu. Pak v pilotní kabině uslyšíš výkřik a trhnutí letadla napovídá že jej nikdo neřídí. Někdo otevřel odjištěné dveře a musela ses něčeho chytit aby snenásledovala nebožáky které to vysálo ven. Za oknem vidíš i partičku démonů...smějí se...Škodolibě, mezi tím co ve vzduchu loví a rozsekávají ječící lidi. A to všechno jen kvůli tomu žes je hned neposlechla. Ne. NE! Nashito! NASHITO! tvá ruka začíná povolovat, letadlo se řítí dolů, ale ten hlas...ten hlas. Roztáhni křídla! Máš tu sílu. Cítím jí! je to hlas Ívé. V okamžiku kdy jsi jí rozpoznala jsi byla vycunuta z letadla ven. |
| |
| Volný pád? (100 percent) Dych sa mi neprekonateľne zrýchlil. Snaží a aspoň chvíľu nevnímať ľudí okolo a ako sa odistia dvere a nastane podtlak, nedostatok kyslíka vo vzduchu mi to umožní. Ryšavé, stále tak cudzie vlasy vlajú okolo mňa a cez jakot vetra, smiech démonov a zdesené výkriky ľudí aj tak počujem tichý a zreteľný, tak žalostne povedomý hlas. Ďalšia, kto kvôli mne umrela! Mám chuť sa stočiť do klbka a skončiť to. Nik by už kvôli mne neumrel. Nik by netrpel. Nik by neostal sám. No v tú istú chvíľu mi do mysle vsiakne význam íviných slov a naskočí pud sebazáchovy. Obetovala sa pre mňa. Nemôžem jej to tak úboho oplatiť a vzdať sa. Nechám podtlak, aby ma vycucol von a myslím na jediné. Krídla. Niekde tam sú. Bude nádherné roztiahnuť ich a letieť. Ako vták. |
| |
| Z louže rovnou do bláta... Co se zase děje? Se spokojeným úsměvem jsem pozoroval jak kulky zasahují démona a už jsem se těšil jak ho uvidím chcípat. Zranění které mám od policajtů jsem ani nevnímal ale hlavně se teď připravuji jak je zpacifikuji. Asi si i vezmu jejich auto. Ale to až později. Každopádně úsměv mi zase zmizí když jedna kulka proletí skrz démona, spíše jeho psychickou podobu, a letí kamsi za něj. Na běžící dítě. Celý doslova "zamrznu" a jen s tváří plnou ne zrovna příjemného vyděšení pozoruji dráhu kulky. Nemůžu udělat nic. Vůbec nic. "Zalehni! Odmah na terenu!" Zařvu z plných plic a pak... Nic. Absolutně netuším co se děje. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Pohledem zůstanu viset na dívce která už měla být vlastně dávno mrtvá. Ale není! A pak mi to dojde, když se ohlédnu kolem. Žádný pohyb. Žádný zvuk. Ticho, klid. Ledový klid. Zastavil se čas. Jak? Jak a kdo za tohle sakra může? Mihne se mi hlavou a následně se zadívám na dívku. Pak na mojí kulku volně plující prostorem. Naprázdno polknu a věnuji té dívce, nebo spíše čemusi, zvědavý a zkoumavý pohled. Něco mi říká že bude asi čas utéct protože začínám mít opravdu dost špatný pocit. Z toho co já vím tady přede mnou stojí v dobrém případě dobrá bytost. Pak se hlavně modlím aby to nebyla ta zlá protože pak bych byl asi hodně v hajzlu. "Hej ... Je li to šala? Co se to tady sakra děje? A co seš ty zač?" Během chvilky svojí pistoli přebiju a udělám pár kroků zpět ke svému autu. Volnou rukou sáhnu do otevřeného okýnka a otevřu dveře. Pak se přikrčím tak aby to vypadalo jako kdybych se chystal odskočit. Ve skutečnosti mám ale ruku za zády položenou na svém kulometu na podlaze auta. Asi ho nestihnu ani vytáhnout včas ale budu sračka když to aspoň nezkusím. Ale zatím nic nedělám. Zvědavě naslouchám slovům té bytosti. Dávám jí šanci se projevit ale akorát mě spíš jen víc a víc děsí. "Možná jsem jenom člověk ale rozhodně mám šanci spasit svět. A taky to hodlám udělat! A nezastavím se ani před betonovou zdí. Natož hajzlíky z Pekla! Jen si nemysli! Lidské plémě není tak křehké jak si všichni myslíte." Prohodím s tichým uchechtnutím a tentokrát už vytáhnu svůj kulomet naplno. Vzduchem se pronese těžký, cvakavý zvuk jak zbraň nabiji a odjistím. Přesto ale pořád nic nedělám. Jen zbraň pevně uchopím do pravé ruky a svěsím ji podél nohou. Další slova mě zaujali o mnoho více a bylo to na mě vidět. Se zamyšleným zamručením jsem si promnul bradu. "Takže obchod jo? No to teda povídej. To mě zajímá. A skutečně všechno co budu chtít? Fajn. Beru tě za slovo." Pohodím hlavou a přikývnu. Pak se ale zamračím a zvednu kulomet do obou rukou. "Ale žádný křivárny jasný? Možná proti tobě nemám ani šanci ale tak snadno ti křupat v hubě nebudu!" Procedím mezi zuby ale pak své postavení zas povolím. A jen vyčkávám netrpělivě co bude dál. "Co za to budeš ale chtít? Mám ti upsat duši jak ďáblovi nebo co?" Dodám ještě po chvíli a pozoruji jak si hraje s cajtama. To mě donutí se pobaveně rozesmát. Dobře jim tak. Nemají se tolik starat o to do čeho jim nic není. |
| |
| hrad RA-Tobiáš Je jedno jestli jdeš s Itrenorem nebo nikoliv, ale v okamžiku kdy se Itrenor otáčí k odchodu uslyšíš hlas Ívé,Tak jasně jako by stála přímo za tebou. Ale tam nikdo není. Jedno jediné slůvko co ti rozbušilo srdce. Tobiáši nebyl to káravý tón, ale takový ten lásky plný kdy se vyloženě mazlila s každým písmenkem tvého jména. Spíš ho takto vyslovovala s výdechem, takže zněl jako na půl zašeptání. při tom se jí v očích vždycky mihl takový zvláštní výraz. Lásky a zároveň strachu. Věděla že jí zabiješ...To bylo tenkrát v těch očích. pád Ve stejném okamžiku jako Tobiáš v hradě RA zaslechl hlas své milované, vzpomínala si v tom okamžiku na tu samou osobu. Křídla. Křídla... Kolem tebe prolétl člověk a další se zkrvavenou hrudí. Asi se nebožák při svém výletu z letadla praštil o dveře. Démony nikde není vidět, přesto cítíš jejich výsměch. Sledují tě. A ty padáš a padáš. Vítr tě šlehá do tváře, vyráží z tvých očí slzy. Občas tě ohluší a když slyšíš, radši bys slyšet nechtěla...výkřiky. Letadlo nad tebou krátce ztratí kontrolu ve směru letu. Aby se následně narovnalo. Pak zahlédneš jednoho z démonů jak odpálil turbínu a letadlo začne padat. Vůně smrti... Po tvém boku někdo je. není to člověk, jen cítíš jeho přítomnost. A mozek ti pomalinku promítá celý tvůj život. A pak dopad.... nemožné! Neuvěřitelné! tiše! Tiše hlupáku! dva hlasy. Smrtka se asi hádá s nějakou druhou stranou a rozhodují kam tě uvrhnout. Peklo, samozřejmě že by tě mělo čekat peklo. Neudělala jsi nic. Tedy vlastně všechno...špatně. Cítíš kolme sebe spálený vzduch. Kouř. Spálené maso. Spálené maso? Opravdu jsou to moc živé vůně na to abys byla mrtvá. Cítíš že tě někdo drží v náruči. Celé tělo tě neuvěřitelně bolí a i celá tvá duše se neuvěřitelně chvěje. V náručí tě drží lehce zraněná a očouzená žena. Černoška které je přibližně 30 let. A to není všechno. Nejste tu sami. Letadlo leží kus dál od vás téměř v celku, ale z nějakého důvodu z něho vylézají živý lidé! Kolem tebe stojí kroužek 20 pasažérů a v tvářích mají šok a němí úžas. Nemáš tušení co se stalo ,ale nedívají se na tebe jako na vraha, ale na zachránce. Kolem vás poletují bílá pírka. |
| |
| pod Kašperkem zdálo se ti že se Mino cítil trochu uražen tím nařknutím. Jako by tím chtěl říct: To se přece může stát každému že občas nezvládne své mazlíčky. Pán Soth se ukloní a zmizí stejně rychle jako se objevil. Prostě se vytratí do zdi. Když rozkářeš odchodu a zůstání Erika, Mino se vlastnoručně postará o to aby Filuta neposlouchal, tím že ho čapne za flígr a násilně ho odvleče. Filuta sice tiše protestuje, ale za chvilku jste opravdu sami. Erik ti tajemný úsměv oplatí. V jeho očích se zaleskne nebezpečná radost. Pokud by jste mi to dovolila má paní, postaral bych se o to osobně. ještě můžeš doplnit co pak dál děláte, ale už tě chci šoupnout. akže: šoupnutí Kašperk se dává do pohybu. Dokonce i všetečné obrazy a rohožky už si nehrají mezi sebou (a nepodráží náhodným ubohým kolemjdoucím nohy a nebafají na ně) ale jsou v pozoru a 'hodní'. Pod Kašperkem panuje divné napětí. Asi hodinu po tajemné návštěvě za tebou zavítá Filuta s těžuje si že Minův mazlíček pošlapal půlku jeho rostlinek, když ho vypouštěl na 'nepřítele' který tam asi ani nebyl. O hodinu později se objeví Erik s podivnou správou že neznámá návštěva kvůli které se probudili téměř všichni pod kašperkem najednou zmizela. Prostě odešly. zkončuje po lehkém popisu toho jak je sledoval. Došli sotva k bráně kudy jsi sem šla ty a pak se prostě otočili a odešli. Erik neví co si o tom myslet. Což je špatné, hodně špatné. Naznačil jedno bodavé slovíčko. A tím byla léčka. A po něm ti najednou připadne.....že něco není v pořádku. S Erikem. O okamžik později se z ničeho nic a bez tvého zavolání vynoří ze stěny Soth. V hlavě ti zasyčí opravdu odpudivý hlas z kterého mrazí a máš při něm tendenci utíkat. Už jsou tady! Chápeš proč s ním vždycky mluvil spíš Erik a překládal ti jeho slova. Ale...proč to tedy neudělala i teď? pak se jejich pohledy setkají...a Soth z ničeho nic tasí a utne Erikovi ruku. (aby nikdo z nás moc nepředbíhal a děj se pěkně vynul, navrhuji nyní upřednostnit kratší příspěvky vhodné pro akce) |
| |
| záchraná mise- Aleksei Holčička skončí svou pomstychtivou činnost policajtům a pak si stoupne, opráší si šaty a zvědavě tě sleduje. Ruce vzorně složené před sebou a vypadá opravdu velice nevinně a dětsky. I dkyž ti mozek říká: je to nestvůra! zab jí! Srdce které jí vidí jako dívku hlasitě protestuje: To přece nemůžeš! Aona to dobře ví. Ví že se v tobě ty dvě věci hádají. Zamrká na tvůj kulomet a zatváří se trochu ztrápeně. Opravdu chceš do mě střílet? roztáhne ruce a ukáže na své srdce v tom případě mě ale tref sem. Jinak mě asi hned tak nezabiješ. nechápeš to. Z jejího dětského hlásku není čitelné jestli to myslí vážně nebo jak. Děsí tě. Je to opravdu velmi silná bytost. Démon? Anděl? Tak nám teď říkáte? Mmmm, neřeknu ti kdo jsem. Na to si budeš msuet přijít sám. jako by ti četla myšlenky. A pak na tebe vyplázne jazyk. Při tvé závěrečné otázce ti zmizí a málem si zbraň psutíš na nohu když se ozve zpoza tvých zad. Copak si mě neposlouchal? Chci jet s tebou. Do toho výzkumnýho střediska. Přece tam jedeš pro jednoho z vás, no ne? sedí na střeš tvého auta, houpe nožkama a usmívá se... |
| |
| PRAZDNINOVÝ REŽIM jeskyně nebude pozastavena, ale bdue se hrát...jak prostě kdo tu bude a bude moct. Takže drazí Adminové. tato jeskyně je PLNĚ aktivní a vůbec na ní nekoukejte. Krásné prázdniny všem |
| |
| Volný pád do obláčika... Posteľ mám mäkkú ako obláčik... (52 procent) Volný pád. Radšej zavriem oči a nemyslím. Pred očami sa mi premietne celý môj život. Najprv zo zadu na pred a po tom späť až do tohoto momentu. Čakám. Každú chvíľu to príde. Mám v celku dosť času sa zmieriť s Aláhom. Nie je to zas až tak ťažké. Čo ľutujem? že som nemala deti? Nie. nemala manžela? Nie. Nemala milenca? Nie... Vlastne som viedla v celku pekný život. Jediné, čo ľutujem je, že ma otec musel prežiť. Ale to sa vlastne ani nedozvie. Zmizla som. To je celé. Roztiahnem ruky. Miesto strachu si užívam ten prekrásny pád. Cítim vietor. Vlasy mám rozfúkané na všetky strany a jediný dôvod, prečo neotvorím oči, je, že nechcem vedieť, kedy to skončí. Zbohom svet... Začnem sa preberať, no som v šoku. Čo to je? Toľko ľudí celých.Spálené... Čo tu horelo a kto ma nesie. Snažím sa rozhliadnuť, no moja myseľ zatiaľ neponíma okolie, aj keď oči vidia. Snažím sa pochopiť... Akoby som opäť cítila krídla. Skúsim nimi zamávať... |
| |
| Hrad RA Ono zašeptání mě vyrušilo při značně opulentní žranici a čekání na ty dva opozdilce. Asi bych lhal, kdybych se snažil zapírat fakt, že jsem s sebou překvapeně a možná i trošku vyděšeně trhl a začal se prudce rozhlížet po okolí. Když jsem si uvědomil, že tu vážně nikdo není s kletbou, jakou tyhle zdi ještě neslyšeli jsem vztekle praštil do jídelního stolu a nadělal s ním slušnou paseku. Ivé... zašeptal jsem a v duchu se snažil udržet si vzpomínku na její úsměv, která se pomalu vytrácela do temnoty. Bylo to jako snažit se udržet vodu v sítku. |
| |
| Pod Kašperkem Na Erikův „Nečekaný“ návrh se jen usměji, a kývnu hlavou. Sleduji jak se otočí, a odejde z Místnosti. Počkám než se za ním zavře, a znaveně si povzdechnu. „Ještě bude spousta problémů… Radši se na leccos připravit.“ Usměju se sama pro sebe, a znovu se vrhnu do šatníku a vytáhnu z ní koženou tuniku původně určenou pro panoše, a po rychlém převléknutí je nenápadně schovaná pod mým cíleně velmi volným oblekem.  „Filuto!“ Houknu na nezbedného skřítka, a jeho malá hlava se vznoří zpoza dveří. „Potřebuju zbraň. Luk, Dýku nebo Pistoli. Nevíš o nějaké?“ Časový skok „Prostě odešli? To se mi nezdá…“ Zírám na Erika, a pak si něčeho všimnu. Jeho vůně. Je jiná. Zbystřím, a zůží se mi zorničky jak se mentálně připravuju na možné věci co mě napadají co by se mohli stát. Ale ani jedna z nich nebyla jako to co se doopravdy stalo. Ze zdi se vyřídí rytíř Soth, a vrhne se na Erika. Asi tak vteřinku nebo dvě zpracovávám co se vlastně stalo, ale pak se urychleně vrhnu za nějaké krytí poblíž mě. Postel, stůl - cokoliv. |
| |
| Na rozcestí Nervozně svírám rukojeť zbraně a pohledem propichuji to... Něco. Nahání mi to husí kůži. Stejně jako ten její výrok kam mám střílet. I když mě je jasné že by to bylo stejně bez účinku. Na stvoření sahající za hranice démonické a andělské už potřebuju speciální kulky. Ty normální lidské jsou většinou proti těmto bytostem k ničemu. Aspoň co já vím. Hlavně když proti mě stojí něco dost mocnýho tak to rozhodně nesundám obyčejnou kulkou. Cholera. To ja się z tego průseru.Musím znaleźć wyjście. I teraz. Mihne se mi hlavou načež se prudce otočím. Jak se leknu když ta potvora zmizí a objeví se za mnou. Překvapeně na ni vyvalím oči a můj prst na kohoutku zbraně začne nervozně cukat. "Chceš ject se mnou jo? A co tam budeš dělat?" Vyjedu na ni trochu neurvale. Tohle rozhodně nepřipustím. Už tak mám problémů dost a ona je na mě bude přitahovat ještě víc. "Shit! Co to oznacza?" Zanadávám, zajistím zas kulomet a hodím jej zpátky pod sedadlo. Pak se rukama opřu o kapotu a zadívám se na ni. Chvíli přemýšlím. Pak se zadívám kamsi do okolí a odplivnu si. "A víš co? Mě je to vlastně jedno. Klidně si pojeď. Ale...! Možná jsi mocnější než já ale budeš dělat co ti řeknu. Nebudeš dělat kraviny když se dostaneme do nějakýho průseru a hlavně moc neriskuj! Nezapomeň že mě na tobě nezáleží. Nic mezi sebou nemáme tak nebudu zbytečně nasazovat zadek pro ten tvůj kdyby mě to mělo ohrozit." Odseknu trochu naštvaně a pak se zadívám po okolí. Pohled mi padne na jedno, opodál zaparkované, auto. Je to nějaký, starý jeep značky Dodge. Je schované docela hezky za rohem takže je výhoda že by si nás cajti nemuseli všimnout. Kouknu na to své, pak na tamto. Jo. Skutečně to chce výměnu. "Pojď." Řeknu jí a seberu si svých pět švestek. Pak se přesunu k onomu autu a posadím se do jeho skrytu na zem. Ohlédnu se na roh za policajty a musím se uchechtnout nad tím co jim ta malá provedla. "Můžeš zase shodit to zastavení času? Jakmile to uděláš bereme tuhle káru a mizíme. Lepší tohle než ject v tom rozstříleném." Podám instrukce a mezitím se připravuji na následující tah. |
| |
| Pod Kašperkem ještě před skokem Filuta zapiští něco o tom že ho všichni ignorují a používají jako čisté ponožky: Ó ano, Filuta moc rád pomáhá, zvláště když si mě někdo zavolá něco po mě naléhavého chce a pak když chce něco Filuta každej ho zahodí. Ale tohle se Filutovi nelíbí tohle ne... huhlá si spíš tak nevědomky pro sebe. Zdá se že to má natolik zažité že o tom ani sám neví a při tom tě vezme za ruku a odvádí tě do horního patra. Kde je mnoho místností a dveří (popis by byl na dlouho). Otevře dveře orámované dvojicí brnění stojících jako strážci u stěny a nabídne se ti výhled na unikátní zbrojnici. Kde si můžeš vybrat opravdu cokoliv uznáš za vhodné. (v rozmezí od prvopočátku do zbraní 18- tého století) zpět do přítomnosti Zpoza svého krytu vykukuješ co se odehrává ve tvé místnosti a vidíš jak se Soth točí kolem 'Erika'. Co je ještě divnější tomuto Erikovi zjevně naprosto nevadí že krvácí. Na koncích nehtů mu vyrostou dlouhé pařáty kterýma se ohání po Sothovi a několikrát se střetnou dokud dveře od tvých dveří nevyletí z pantů. A téměř tě neochrne obrovské množství zlé energie a magie. Dokonce tak obrovské že to Erika srazí k zemi a i Soth proti tomu těžce odolává. Objeví se tam černá mlhovina ve které se začíná někdo zhmotňovat. Máš nepříjemný pocit že počet tvých strážců je to jediné co tu máš. A dobrá čtvrtina z nich musí zahynout aby to co se tam pomalu vynořuje zabili nebo aspoň zdrželi. Má paní, paní! Soth strašlivým jekem zburcoval své vojáky, a ty nyní vylézají ze stěn, průhledná těla se vrhají do souboje a výhled na protivníka ti byl zcela zakryt. Jenom víš, že ...je v ně něco děsivě známého. hej! ucítíš jak tě něco usilovně tahá za rukáv. ono tě to za něj tahalo celou dobu, ale ta impozantní scéna před tebou ti nedovolila odtrhnout oči. Až nyní. Vedle tebe se odkudsi zjevil Filuta a drží prsten. Možná si vzpomeneš že přesně takový nosil Erik na ruce. Nezlobte se dodá skoro ze slzou a tím prstenem se tě dotkne. Dřív než stihnete zmizet ucítíš obrovský otřes a explozi a jsi svědkem toho jak se tvůj pokoj hroutí. Možná přichází panika a strach, ale pak se objevuješ....v podzemí. určitě je to v podzemí. Konkrétně v obrovské jeskyni kde všude kolem rostou kytky, různé kytky a i pár stromů a z nich vychází tajemná záře co osvětlluje celý prostor. Svítí tu i rampouchy u stropu. Je ti jansé že jde o Filutovu zahradu, Kus od ní, tam kde ze skály končí hranice kde vyrůstají kytky leží těla. Různých tvorů. 6 z nich vypadají jako upíři a jsou děsivě potrhaní a další těla patří podzemním hlíndačům. jsou vedle nich natahaná na hromádce. od ještěrů, po kočkovité šelmy s kterými jsi měla tu čest až po podivné ještery a další neidentifikovatelné věci. je jisté že mezi tím co na vás probíhal útok nahoře, dole se stal totální masakr. Mina ani Erika nikde nevidíš. Filuta od tebe odběhne a vyhlíží do vchodu do jeskyně. Říkal mi abych to udělat. nezlobte se na Filutu, Filuta za to nemůže. Filuta dostal rozkaz. jeho rozkaz. nevíš o kom sice mluví, ale třese se při tom strachy. Pak se jeskyně zatřese výbuchy z vyšších pater a v průchodu se objeví stín. Něčeho co rozhodně nevypadá jako Mino, ale dosahuje to téměř jeho výšky. je to i podobně mohutné, ale chodí to po všech čtyřech. Dřív než se to objeví ve světle zahlídneš ještě pár vlčích očí a pak se na světle vynoří bílý vlkodlak. Obrovský a nádherný. Jeho srst je však poničena vážnými ranami z kterých vytéká krev spolu ze stříbrem, přední packu má ošklivě popálenou a kouří se z ní- ve vzduchu cítíš odkaz svěcené vody. Ale i přes sílu co tento tvor, velmi starý tvor vyzařuje cítíš že se ho nemusíš bát. navíc v hubě něco drží. Malý kožené pouzdro velikosti asi jako na brýle. A pak se před tvýma očima v bolestné agónii změní na Erika. Strhne si poslední vlkodlačí slupku a upřeně se na tebe dívá svýma šelmíma očima. I dkyž jsou některé z jeho ran možná i smrtelné, a vidíš v jeho těle i čisté průstřely po kulkách, klekne pře tebe na jedno koleno. Má paní, moc se omlouvám že jsem nesplnil váš úkol a bez vašeho vyjádření k věci jsem začal osobně jednat, ale bylo to nezbytné. Jsem rád že Filuta i Soth dorazili včas když já jsem nemohl. jako by ti při tom popisu sám padl pohled na to že má na krku obtisklý řetěz. jako by se ho někdo snažil někde držet aby vás nemohl varovat včas. Svůj trest bez námitek přijmu, ale nyní vás musíš dovést do bezpečí. Všechno vám vysvětlím po cestě, prosím, pojďte přesto tě nevyzývá rozkazem, ale tichým přáním. Chce abys s ním šla dobrovolně a doprovází to svou rukou kterou k tobě nastavuje. |
| |
| KDO ROZŠÍŘIL FÁMU ŽE ODCHÁZÍM Z ANDORU NEBO ŽE O TOM UVAŽUJI, TOHO OSOBNĚ NAKOPNU ZA TO ŽE VÁS BEZDŮVODNĚ DĚSÍ JELIKOŽ: prostě řeším ŽIVOT a plno důležitých věcí v něm. A tak prostě jen nemám čas sem psát. Ale rozhodně o neznamená že s Andorem končím :) to opravdu ne. Jen Pauzuji |
| |
| Tak jsem zpět. a už tu budu poměrně dlouho. Jistý úraz a pobyt v nemocnici upravil mé prázdniny na dlouhé měsícové léčení- ležení doma. již brzy se zas vrátím k vám a vezmu otěže děje a aktivity opět do svých rukou a budeme HRÁT |
| |
| tak ještě chvilku ztrpení drazí. byl mi odebrán noťas pro vyšší dobro. |
| |
| pád anděla-Nashita Když dáváš známky toho že žiješ a že se probíráš kroužek kolem tebe se otvírá a spěchá k tobě menší obtloustlý mužík s lékařským kufříkem. Pusťte mě k ní no tak honem. Odstupte trochu ať se 'to' může nadechnout jasně jsi slyšela své nazvání. TO. Posvátná úcta a strach. Lidé kolem tebe si šeptají. Je to anděl...Ale tam nahoře zabíjela já jí viděl. nesmysl. všechny zachránila. neuvěřitelné. To není možné. Mami mám strach, kdo je ta paní?v okamžiku kdy pohneš křídli, které máš zkroucené pod svým tělem všichni v úleku trhnou, někdo zaječí. Černoška co tě podpírá na ně vrhne zlobný pohled. Tiše! Tímhle jí zrovna moc nepomůžete. Bude v pořádku doktore? obtloutlý muž s lékárnou, čili doktor naslouchá tepu tvého srdce a pak ti začne omívat rány. Máš jich spousty, ale žádná není závažná. Tolik jako tvá polámaná křídla. Zeptej s ejí sama, už je vzhůru. Černoška se nad tebe nakloní. Cítíš k ní obrovskou důvěru. Narozdíl od těch ostatních se ona a doktor na tebe dívají s úctou. Né ze strachem a jistým opovržeím. Navlhčí ti vyprahlé rty. Jak se jmenuješ? Ne, nepokoušej se vstávat. |
| |
| Tohle bude naročná práce -Hranice " no samozřejmě že nebude souhlasit hrou jako takovou,ale kdyby jsme jí přesvědčili o tom ,že to co dělá dělá pro hmm lidstvo? Peníze slávu, nebo prostě proto ,aby měla klid.... možná by do toho šla navíc to umožňuje spustit jaký si Tutorial v hranici. Přeci jen potřebujeme aby nám hlavní postava vydržela trochu déle né? Pravé démony inu to dost smrdí zatažením částí pekla do hry ,ale mohlo by být když dobře zameteme stopy mohlo by to i vyjít navíc myslím, že bych jí mohl použít v rámci jedné staré hry na informační korporace." velice ošklivě se usmál už při pouhé= myšlence na to ž,že by mohl jistému démonovy lehce znepříjemnit život. " Tak jako tak myslím ,že z prvu bude mnohem jednoduší zapojit policii a lidi obecně to se zařizuje mnohem snadněji a navíc se tím vyvarujeme... nedostačením zkušenostem..... " na chvíli se odmlčel. " Aby se jí ty věci stávali ve skutečném světě není takový problém je to jen o vhodně podsunuté informaci vhodným směrem , jen bude riskantní pokud někdo přijde na to že se tolik zabýváme jen jednou osobou.... no uvidíme Hra je zatím ve stadiu příprav a po pravdě musím zjistit víc věcí o subjektu....mám rozjetý program ,ale vaše pomoc se mi bude hodit také. Pokusím se s ní spojit nebo jí alespoň nalez a zkusit kolem ní začít vytvářet Hru" přijmu onu šnekofajvku stějně i fakt ,že mě asi bude bolet hlava z těch dat co mi pošlou do hlavy. " výborně kontakty si projdu až se vrátím do fyzického světa ,přeci jen nesmím nechat své tělo mimo na tak dlouho ,ještě by mohl zvlčet... mno kontaktuji vás až zaznamenám nějaký pokrok v této věci, nebo pokud nastanou problémy. KDyby vás něco napadlo dejte vědět." nabídnu Yodovi jednu ze svých vizitek a pak už se odeberu na dlouhou cestu do svého těla. Další pracovní den Neměl nejmenší tušení proč pořád sedí u toho počítače na kterým blyká tolik nesmyslných písmen a čísel. Vždyt už měl být dávno pryč. Armáda nepočká. Rychle vyťukat číslo na kámoše Sama ,aby mě vyzvedl a mužeme frčet , jen na sebe hodit mundru a ryhcle před barák. První šok přišel ve skříni místo pořadku tady byli všude oříšky a vojenský mundur až hluboko pod nimi... " Fajn asi už zapomínám tak rychle" obleču se a vyběhnu ven vyťukám na mobilu Samovo číslo naštěstí to za chvíli zvedne. " Čus Same mužeš mě vyzvednout?" " Halo kdo volá?" " Same neblbni to jsem já James." " Tohle jsou blbý vtipy James je mrtví od umřel při vypadku proudu v nemocnici svaté Anny." Sam zavěsil. " Mrtvej já kurva jsem mrtvej? Sakra co se to děje!" rychle se vydám k autobusu nebo něčemu co mě dostane na základnu. Jestli je tohle vtip tka za něj Samovi rozbyju tlamu. Tma jeho vidění se rozostřilo a začala ho bolet hlava. Znovu viděl spoustu čísel a písmenek. " Sakra kam ten idiot až došel už ho nikdy nesmím nechat samotného na tak dlouho." ozval se démonický obyvatel těla. Druhé sakra přišlo ve chvíli ,kdy mu došlo že se jeho šnekofajko kontakt musí každou chvílí materializovat někde poblíž jeho bytu. " Do prdele." Ulevil si a velice rychle se rozběhl zpátky. Když se dostal ke svému bytu zjistil, že na jeho dveře už zvoní nějaký chlápek od donáškové služby. V ruce jedna pizza se simbolem šneka, který kouří fajku. "Počkat šnek kouřící fajku." hrklo v něm tohle prostě nemohla být náhoda a dost možná byla pizza ten poklop s kreditkou a informacema. " Jestli se nepletu tak vás posílá fanda hvězdných válek ,že? jednoduché přitakání a hned je o problém méně. Po chvíli se dovím jméno. Thomas Brown ,ale prej muže vypadat jak che a jmeno není problém. Pizza byla taky fajn tolik oříšků do pizze .... prostě mě má někdo rád a kreditka a flash disk na spodku víka....Nádhera. Po rychlém uploadu a ukončení vyhledávacích programů už zbývá vyřešit jen jestli nějaký kontakt není poblíž místa kde se nachází hlavní hrdinka Hry...pokud ne asi to budeme muset vzít letadlem. |
| |
| člověk a bytost- Aleksei Dívka si stoupne před tebe, ruce stále vzorně složené na sukýnce, takže působí jako mladá dáma z bohatého rodu a na všechno kývá nebo ze sebe vydává mmm mmm když zakončíš svou dlouhou řeč, přece jen něco pichlavě dodá když po tvém boku míří k autu. Né že by normálně šla, ale ona doslova pluje vzduchem a tančí. Vy lidé jste opravdu zvláštní. Kdyby ti na mě nezáleželo přece bys mě nevaroval. To bylo kvůli mé podobě že? Nemůžeš dítě nevarovat, protože by to poranilo tvoje srdce nebo ti to vzalo lidskost. Nezastřelil bys mě právě kvůli tomu že mám vzhled lidského nevinného mláděte, i kdybych skočila na tuhle ženu a začalal jí hlodat do krku. To je zajímavé. Páni nadšením hvízdne a poskočí. pak udělá znamení že už bude potichu. A zase všechno odkývne. To že pochopila svou úlohu ti odhalila když si sedla za tebe dozadu. Pak motor zaškytal a venku se pohnul čas. Škoda že jsi měl plné práce s odjezdem. Asi by tě zajímalo jak se ti policajti zatvářili po svém probuzení. Ta dívka...kdyby jí PAMA získala na svou strau. Jistě bys o ní měl podat hlášení. Ale teď tedy co dál? |
| |
| hrad RA- sklepení Pohrdavě si odfrknu a zadívám se na toho týpka se vzdorem. Z mého pohledu je jasné žesi poměřuji jeho sílu. pokud to v těch řetězech byl jen zlomek jeho síly neměl bych šanci...Organizace? její bývalý člen, to je vskutku zajímavé promnu si odřená zápěstí od okovů, která nyní dýchají volnost a zvažuju své možnosti. Taky mám pár otázek... Né! bandu otázek. Myslíš že ti všechno řeknu abys mě zabil? Je prada že ž si to asi mohl udělat, ale díky tomu že o mě nic nevíš ještě žiju... kde to vlastně jsem? pak si uvědomím že ten tvor- rozhodně to nebude člověk- mi může číst myšlenky a zkusím se proti tomu obrnit. Při tom zjišťuju že mi něco chybí. Mé meče! Sáhnu si k pasu kde samozřejmě nejsou a zamračím se. Neodpovím dřív dokud mi je nevrátíš zavrčím možná bych ho mohl překvapit náhlým útokem. Ale až to nebude očekávat...Bordeaux...co se tam vlastně stalo? |
| |
| Annie- Chicago Tak jak dneska bylo? zněla první otázka skoro dřív než si stihla otevřít dveře vašeho bytu. Grace má uši jako rys a dokáže být prapodivně vnímavá když chce. Už ve dveřích je ti jasné že tu bylo poměrně živo, ale aspoň že to po sobě vždycky uklízí. Pak se vynoří z chodbičky a opravdu nevíš kdo z vás dvou vypadá víc unaveně. Vykoupala se a s rušníkem na hlavě a županu by měla vypadat čerstvě, ale kruhy pod očima naznačují že se už delší dobu nevyspala. Přesto na její tváři vládne úsměv. Páni, taky vypadáš jako zombík. Nechápu jak tě může bavit tolik pracovat přesčas. uznáváš žes to dneska přehnala. Chasterská univerzita zahájila vědomostní soutěž tvého vyučovacího předmětu a měla jsi plné ruce práce nejen s přípravou, ale i výběrem vhodných kandidátů. Všem ročníkům jsi dala test a výsledky bylo nutné odevzdat do šesti hodin večer. Pak si ještě obvolávala pětici vítězů a zapsala je do celostátní soutěže. A hora práce ti ještě zůstala na další dny. Grace ti díky tomu říká horkoholička. Pravda že to v práci trochu přeháníš a potřebovala bys dovolenou. Grace tě chvíli sleduje a pak se ušklíbne. Co bys řekla na sklenku dobrého Francouzského vína? Slibuju že víc ti nalívat a nutit nebudu. Hm? |
| |
 | Další náročný den Zastavím se u dveří a začnu hledat klíče.Když je nemůžu najít tak frustovaně položím svou tašku s jídlem na zem a uvažuju že zaklepu.Grace bude nejspíš uvnitř.Jistě že bude uvnitř,ona vybočuje z toho co si obvykle ostatní lidi obvykle myslí o vědcích.Konečně najdu klíče,zvednu tašku a ještě než otevřu dveře ozve se její hlas: "Tak jak dneska bylo?" Ona má snad uši jako rys.Nebo netopýr.Jistě,dřív mně to vadilo,ale teď jsem si na to zvykla.Nebo se aspoň naučila tolerovat,občas.Zastrčím klíče do kapsy a už teď zjišťuji že zde bylo nedávno ještě poměrně živo.Ale aspoň nemusím řešit následky mejdanu a procházet vším tím svinčíkem.Naštěstí dokáže být Grace překvapivě vnímavá,v jistých věcech.Máma o tom měla jednou vysílání.Pak vyjde z chodbičky a usmívá se ikdyž vypadá unaveněji než já. Je to vůbec možné?Měla by vypadat čerstvě ikdyž záleží na tom jestli se koupala sama. Rozhodnu se radši tímto směrem nepátrat a místo toho radši zjistit jestli ten župan co má na sobě není můj.Pak vyslechnu další poznámku,jistě jsem docela dost unavená a taky jsem to s prací přehnala,opět.To je taky pravda,ale já jsem nejschopnější člověk který na univerzitě je.A navíc začíná vědomostní soutěž mého vyučovacího předmětu tak jsem to musela všechno připravit.A taky vybrat vhodné kandidáty někteří nevěděli co to vůbec vědomostní soutěž je.Všechny ročníky to měly stejně spravedlivé,výsledky testu pak měli odevzdat do šesti večer omlouvá pouze smrt blízké osoby(lidské blízké osoby)nebo jiný podobně závažný důvod.Pokud byli u doktora chci vidět doklad,vím že jsem tvrdá,ale jen tak se oddělí zrno od plev.Nakonec prošlo pět vítězů kterým jsem musela zavolat a pak si je zapsat do celostátní soutěže.Jistě možná jsem workoholička a měla bych si vzít volno,ale to by se pak nejspíš všichni divili jestli jsem v pořádku.Protáhnu se a zjistím že mně Grace celou dobu sledovala a pak se ušklíbne. Víno?Já alkohol nepiju.Jistě teď mi řekne že to není alkohol.Není to můj župan? "Dobře,ale jen jednu skleničku.A co jsi dnes dělala ty?Mimochodem není to můj župan?" |
| |
| Hrad RA ,,Výborně. Opatrnost je na místě a ano, jeden z důvodů, proč jsem tě sem vzal byl, že jsem o tobě nic nevěděl. Nuže, meče jsou ve zbrojnici. Hned tě tam zavedu a jistě se budeš chtít umýt a převlíknout do čistého. Není to tu sice zatím nic moc, ale teplá voda nám teče." Odpovím na svému bývalému vězni a poodstoupím ode dveří, aby mohl vyjít a pokynu mu, aby mne následoval. Neustále držím vztyčenou ochranou bariéru u svých zad. Zavedu jej k jednomu z pokojů. ,,Tak, uvnitř napravo je koupelna a v té skříni by mělo být nějaké oblečení, sice trochu z módy, ale nakupovat jsem ještě nebyl. Zatím ti dojdu pro tvé meče." S těmito slovy se odeberu po schodech do přízemí, kde je zbrojnice. Zbrojnice je z poloviny prázdná, jak ji předchozí majitel rozprodal. Mne se podařilo ji částečně zaplnit meči, štíty a různými starými zbraněmi ale také je tu několik pušek z druhé světové a asi dvacet pistolí a několik poloautomatů. Ze stojanu vezmu dva meče, které jsem sebral svému návštěvníkovi a s nimi zajdu zpět nahoru. Počkám, až vyjde ven. ,,Tak, tady jsou. Teď bych tě požádal, abys mne následoval do jídelny. Zajisté máš hlad." Opět si chráním záda silnou bariérou a zavedu svého hosta do jídelny, kde by mne být Tobiáš. ,,Tak, toto je Tobiáš. Přinesl jsem ho s tebou. Tobiáši, toto je..." Odmlčím se, aby se můj host představil. |
| |
| soukromá zpráva od Itrenor pro |
| |
| Starý, dobře známí svět, tak jak ma být. Totální chaos, strach, a tekoucí slzy bolesti ze ztráty v duši. Zírám na scénu před sebou, a pomalu si uvědomuji, že knížky a povídačky o krásném jednoduchém životě nejsou nic než jen prosté lži a pasti na naiivní a hloupé, kteréšto skončí jako maso v kafemlýnku krutosti. Pak to příjde… Bytost temnoty, strach, zlo, v nejbližší představitelné formě jakou si momentálně dovedu představit. Ohromujicí masivní nezastavitelná drtící přítomnost, o které není možné tušit nic víc než to, že rozhodně nemá v úmyslu se mnou zacházet hezky. “Má Paní, Paní!” Zařve Soth, a zburcoval svým prokletým hlasem všecny kteří jeho volání vyslišeli. Ale já dál nehybně stojím, a zírám na hrůzu přede mnou.. Ne, na toto nejsem připravena. Ne proto že by nebylo možné tomu vzdorovat, pouze to udeřilo silněji, brutálněji a rychleji než bylo očekáváno v nejhorších představách. Z ničeho nic, si všimnu že Filuta má něco za lubem, I stočím svoji hlavu, zírajíce na něj. Na malého skřítka můj ledový, leč nevystrašený pohled nebude nejspíše působit příjemně. Ledově modré oči, ve kterých není ani špetka náznaku po nějakém soucitu, snaze po porozumění, či snad aspoň strach. Ne, nic.. Pouze ledový, do duše řezající pocit prázdnoty.Po té, se skřítek dotkne Erikovým prstenem, a svět se vypaří na malou chvilku, kdy jsme pohlceni temnotou, než se opět vynoříme v jeho zahradách. Kdyby tam nahoře ve mně něco nezemřelo, možná bych byla schopná ocenit jejich nádhernou pestrost, ale momentálně pro mne mají asi takovou hodnotu, jakožto odporně zapáchajicí kanál. NENÍ DŮLEŽITÁ. Zatímco se Filuta omlouvá, pokračuji ve svém palčivém pohledu na nevinného skřítka, Když tu z ničeho nic za z jeskynního komplexu začnou ozívat rány… něco velkého přicházi. A šance že to bude hodné, je asi taková jako že to bude beruška se zlatou korunkou. Namířím pistoly z 18.tého století na směr odkud se bestie vynoří, a odstrčím filutu za sebe, vše, stale beze slova. Když se vynoří vlkodlak, tak bez mihnutí oka, s pomyslnou odhadnutou čarou jak stříbrná kulka poletí, stale mířím zvířeti na hlavu. Jediný důvod proč nebyla zbraň použita byl, že na této bestii bylo něco zvláštně povědomého. A brzy se I dozvím co.. Je to Erik. Na jeho omluvu přikývnu, a skloním zbraň k zemi. Ale stale ji mám v ruce. Když mne vyzve aby jsme šli, chvilku si prohlížím stav jeskyně, pak drapsnu Filutu, a pokynu Erikovy, že tedy půjdu. Další součástí mého vybavení ja krátký meč, jež se dá schovat pod mikinu, aniž by byl vidět. Tím, že drapsnu Filutu minim, že chytnu jeho malou vystrašenou ruku, a táhnu ho at chce či nechce směrem kudy Erik povede. Stále včak platí, že odmítám mluvit. NENÍ TO DŮLEŽITÉ. Důležité je jen to, co jedna musí udělat pro přežití vlastní, a těch pár kteří se dají klasifikovat jako přátelé. |
| |
| Miesto dopadu Z tých ľudí sa ma začína chytať panika. Pomaly sami začnú vybavovať udalosti v lietadle a tak trochu,akoby spoza veľkého oranžového závesu, aj pád. Ale aký pád? Kde pád? A títo ľudia? Čo si o mne myslia? Čo videli? Čo si pamätajú? Čo teraz spravia? Budem vládať utiecť? Budem sa mať ako brániť? "To!" Vrhnem vydesený pohľad na doktora a akúsi ženu pri mne.Pri tom blikám očami, ktoré si ešte neprivykli na svetlo. Deň. Obliznem si suché pery jazykom. "Kde som? Čo sa stalo?" Okolo mňa sa spomínajú anjeli. Ale ja nie som anjel. Aspoň nie úplne. Zachvejem sa v náhlom poryve vetra a ako sa doktor priblíži, TO sa pokúsi pohnúť. Sarkasticky si pripomeniem,keď samu snažím vyhnúť. Zdesene sa odtiahnem od černošky a pokúsim sa vstať. |
| |
| hrad RA mlčím a jdu mu v zádech. Možná mu v nich nepříjemně zamrazí, neboť se do nich zavrtává můj nenávistný pohled. Předchozí spoutání mou lásku k Itrenorovi moc neprohloubilo, ale pomalu má zuřivost a vzdor opadává. Ostražitost je ovšem na místě, stejně jako banda otázek. Když mě doprovodí do pokoje, rozhlídnu se a čekám že mi vysvětlí co tu dělám, ale to je jak čekáním na boha. Unesete mě, spoustáte mě, držíte kdo ví kde a pak mi chcete všechno vrátit, dáte mi pokoj a vratíte mi meče? Co po mě chcete? nepřátelský tón vůbec neskrývám. Když jsou mi vráceny meče, má prudkost ještě trochu poklesne, ale na tváři mi stále sedí nahněvaný výraz. Z pokoje se nehnu dokud nedostanu odpovědi Když jsem svým hostitelem odveden do jídelny obezřetně se rozhlídnu a pohled mi utkví na dalším muži. Přinesl?ten byl v Bordeaux taky.. Jarekzavrčím. zdvořilostní podání ruky doe mě opravdu nečekejte |
| |
| Hranice-James Pochybuju že to křehké stvoření budou lákat finance nebo sláva. To poslední co by teď chtěla je pozornost. Musíte si jí získat a pracoat v utajení. Nesmí mít potuchy o tom co s ní máme v plánu, nebo bude se vším konec. krátce se zarazí, zahoupe zelenými nožkami na své vysoké židli a promrkává očima jako epileptik. Pak se dotkne spánku pohleď Písmena a znaky kolem se před tebou slijí v obrazovku a přehrají ti poslední události kolem Nashity. Od pádu po přistání (její a můj poslední příspěvek- ten co napsala 25 září už ne). Poslal jsem stopaře aby ozkoušeli jestli je toho hodná. A zatím odolává na výbornou. Bude skvělou hrdninkou. Jak pro svět lidí, tak i démonů. nad tvými návrhy mávne rukou. nemám čas o tom přemýšlet s tebou. Brzy se s tebou spojí informátor aby tě zavedl přímo k ní a zkontaktoval s démony co jí sledují. Nechávám to na tobě. Odchod. Pokud neodejdeš dobrovolně, vyvolá Goméz něco mechanického a bolestivého co tě vyprovodí o něco rychleji, Thomas Brown Thomas ti dá do ruky ještě ejdnu věcičku. Co vypadá jako píšťalka na psi, ale smrdí magií. Už by jste měl mít v hlavě její lokaci opravdu ti naskočila mapička jejího místa dopadu. Dřungle kousek od Bgdádu. Poměrně opuštěná lokace. Skvělý začátek hry. Tímhle nás kdykoliv přivoláte. Goméz nám poručil vás plně poslouchat a podporovat ať budete žžádat cokoliv. Mohu ještě s něčím pomoci? |
| |
| Chicago Annie Grace se ušklíbla Nic extra. Lítám od jedné práce k druhé, nic mě nebaví. A jediné co by mě bavit mohlo zavísí na jisté osůbce s jistým jménem- Annie (vysvětlivka za chvíli)No, ten svůj jsem někde protrajdila, ale slibuju že ho vyperu, vydenzifikuju...nebo ti radši rovnou koupím nový. Hm? To o čem mluvila Grace se týkalo vaší laboratoři (záleží na tobě kde bude) kterou vám přidělil tvůj otec. A vzpomínali jste ten večer na spoustu dalších věcí. Od té doby co jsi začala učit jsi neměla moc času pracovat na osobním výzkumu. Otec už ti dávno nedával kšefty, čímž přijal tvou samostatnost a i do laboratoře a ke skladu jsi měla volný přístup. Bral tě jako samostatně pracující jednotku, za což jsi mu byla vděčná. Váš rozhovor se otáčel i kolem Rajeshe a Reje. Což vám připomnělo že vlastně o nich nyní nic nevíte. Možná jste se pokoušeli vyhrabat jejich stará čísla, která nefungovala. Už je to pár let(urči si sama kolik) co jsi pracovala v pořádné laboratoři a když na to teď vzpomínáš, hodně se ti po ní stýská. To co je u vás na škole se jako laboratoř rozhodně pokládat nedá. Pak Grace napadlo uvolnit se ve společné koupeli. přišlo ti to uhozené a společensky nízké, ale její přesvědčovací metody tě přemohly a nakonec z utahaného večera byl velmi krásný večer prosycený příjemnou uvolňující atmosférou. Kterou jsi mohla ještě uvolnit s množstvím alkoholu, jako Grace. Najednou se vaším bytem rozdrnčel telefon. Čekáš někoho? Páni. Jedna hodina! nebudeš mít problémy? Běž spát já to zvednu! Jenda hodina ráno bylo opravdu pozdě. Zvláště když byl další dne taky pracovní. navíc ta pitomá soutěž! Pokud ses šla uložit vyrušila tě Grace ještě než si usnula. Po pětiminutovém rozhovoru kdy její hlas šeptal a zněl užasle, náhle stála uprostřed dveří tvého pokoje. Oči rozšířené vzrušením, dech zrychlený a musela se hodně soustředit aby mluvila klidně a srozumitelně. Pamatuješ si profesora Hoka? Toho japonce co dlouho soupeřil s tvým otcem? Právě mi volal jeho agent. Zemřel při službě v Iráku. Slíbil mi že nám o tom zašle informace na email, ale co je důležitější před svou smrtí někam odeslal svou práci. Pan David obvolává všechny jeho známé, aby zjistil jestli o tom něco neví. Chápeš to? Všechna jeho práce a on jí někomu poslal! To je úžasný! Pamatuju se že tě měl docela rád. Myslíš že ti něco mohl poslat? podle tvého je to kravina. Doktor Hok byl stařičký japonec velmi chatrného vzhledu. Vystudoval stejné školy jako tvůj otec a dlouho spolu soupeřili o celosvětové tituly v oborech chemie, metafyziky a tak dále. jejich názory se vždycky rozcházeli, až nakonec v jedné soutěži tvůj otec zvítězil. Vždycky byly rivalové. Né ten druh co se zabije na potkání, byli to i moc dobří přátelé. Co do sebe rádi rýpou. Což tvého otce jistě rozesmutní. Několikrát tvého otce a jeho dávala vláda dohromady a žádala po nich velké úkoly. Patřil mezi velmi významné mozky světa. Ale neměl dědice. Kolem jeho rodiny bylo mnoho tragédie a úmrtí, až zůstal sám. tebe si oblíbil pro tvou jedovatost a chytrost. Bral tě téměř jako svou dceru a na rozdíl od otce rád odpovídal na tvé zvědavé otázky a po tvé prosbě jste se zabývaly i velmi nebezpečnými pokusy, za které by tě otec uškrtil. Je to těžké vyrůstat ve stínu tvého otce a něčeho dosáhnout, ale on tě z toho stínu nenápadně vyzdvihával. Podporoval tě i finančně (samozřejmě za zády otce). Díky němu jsi dostala vlastní tým a svou vlastní laboratoř. A teď už tu ten velkorysí usměvavý člověk není. |
| |
| Pod Kašperkem Procházíte spletitými chodbami. Nejednou se ti ukázalo že si zdejší obyvatelé PodKašperku souboj užívají. Tak třeba například tudy projela banda skřítků po zuby ozbrojených kuchyňským nádobím, sekáčky a noži, na hřbetech přerostlých koček (né těch s kterými ses tu setkala ty dříve, jiný druh). Vesele při tom hulákali a několik ti jich zasalutovalo. Po deseti minutách rychlého úprku kdy plál Filuta za tebou a jediným světlem vám byly vaše šelmí oči se z vedlejší chodby rozezní souboj. Erik tě sráží ke stěně, až ti téměř vyrazí dech, aby tě zakryl svým lidským tělem, když se kus od vás provalí stěna a s ní i několik bytostí. Z prachu a ozvěn vzdálených soubojů se ozve burácivý smích a na nohy se zvedá velmi známá rohatá hlava. Mino se bujaře usmívá dokud vás neuvidí. Svou obrovskou silou prorazil s nepřítelem stěnu, takovou vervou že nepřítele nedokážeš identifikovat. Ani z toho co sem tam čumí ze suti. Omlouvám se, nevěděl jsem že už jdete. Rychle vychrlí a vede vás ještě kousek kde se za zatáčkou ukrývá vstup do stok. S informací, které Erik sliboval stihl říct jen některé: Ten lovec s upírem kteří se zde pohybovali před tím byli pouhou návnadou. Skutečný nepřítel už tu dávno byl. Mutant-měňavec. Proměnil se za mě a došel až k vám co si nikdy neodpustím. Mám podezření že v tom mají prsty Démoni. Konkrétně jeden velmi starý, který byl považován za mrtvého. Fatzke. Hledají tohle. teď ta informace nebude přesná- musím se dopídit co to bylo za předmět. Ale zmíňka o něm byla. uděláme z něj prsten. Lucinův prsten dá ti jej do ruky Pan Lucin jej chránil jako posvátné tajemství. Ale jistě je pro démony důležitý. Stoky ke kterým vás vedu ústí kus od vesnice Nezdice, Filuta vás povede. U konce stoky na vás bude čekat odvoz. Musíte se dostat do bezpečí. Dostanu vás do bezpečí za každou cenu. je toho tolik na vysvětlení a tak málo času. Nevěděl jsme o tom odkud mi to nepřítel sám neřekl, než jsme prchl. Setkejte se s někým z Organizace nebo RA a řekněte jim že se Fatzke vrátil. Postarají se o vás. Nebylo moc prostoru na otázky, ale když ti Mino ukazoval průchod do stok měla jsi pocit že tyhle bytosti a svět tady vidíš naposledy. Pokusíme se uchránit co bude možné a zakrýt tím váš ústup. Jako už to nyní dělají obyvatelé pod Kašperkem. Má paní, nejsem tak vysoce postaven abych vám mohl rozkazovat, Ale žádám vás aby jste šla. Je důležité aby ten prsten nepřišel do spárů démonů. Mino vás vyruší zabručením že se něco blíží. Máte tak málo času . Každá vteřina je riziko. Ať už to celé znamená cokoliv, je to důležité. Ani ti to nemuseli říkat,cítíš to. Máš krátký prostor na rozloučení...Ale, opuštět své sídlo, a všechny ty bytosti co teď za tebe bojují. Erik zemře, Mino, zemře, Soth za tebe válčí i se svo uarmádou mrtvých, skřítci prolévají svou krev v labiryntu, stejně jako Minovo mazlíčci. Ti všichni teď bojují. přijde ti že je to jejich úděl. Proto to tu bylo tak dobře střežené. proto tolik bytostí. Něco důležitého hlídali. velmi dlouho a velmi dobře a nyní to něco držíš v ruce. A ty to teď opustíš ve jménu zmatku a nepochopení? Co když se mílí? Co když ten prsten za to nestojí. A kam jít dál? |
| |
| Bytost, zpět k plánu Povzdechl jsem si a nasedl do auta. Počkal jsem až to udělá i ona. Mezitím jsem hodil zbraně na vedlejší sedadlo a připoutal se. "Tomuhle se říkají city víš? Těch máme my lidé plno. Můžeme nenávidět i milovat. Ale věř mi že by se našli i takoví kteří už by se tě snažili zabít bez zbytku soucitu. Já bych ti možná neublížil když bys ty ubližovala někomu ale někteří ano. A s velkou radostí. Ale to je fuk. Připoutej se." Prohodím k ní a zamyšleně chvíli pozoruji okolí. Než se pokusím nastartovat. S tím se poohlédnu po autě jestli nenajdu nějakou cestovní mapu. Nebo nějaký atlas. Sem tam se zadívám na nějaké letáky které ale zmuchlám a vyhodím ven okýnkem. "Já bych si svoji lidskost totiž velmi rád zachoval víš? Jsem člověk a líbí se mi to. Někdy je to zabíjení démonů totiž fakt zábava z týhle podoby. Myslí si jací jsou to machři ale jak potom čuměj když jim mi... Ubozí lidé nakopeme ty odporný xichty. A ještě větší zábava je pozorovat jak se tváří když jim zadek cupuje tady muj velkorážní kamarád." S pobaveným smíchem se zadívám na svůj kulomet. Na chvíli mě přepadne myšlenka že by bylo třeba si možná pořídit nový. Přeci jen mám tuhle zbraň už docela dlouho. Ale to počká. Teď mám na práci důležitější věci. Musím se konečně dostat ke Kovickovi dřív, než ho tam nedej bože začnou pitvat. Pokud už teda není mrtvej. Jakmile se zas pohnul čas okamžitě jsem zamířil k nejbližšímu výjezdu z města. Skutečně mě mrzí že neuvidím jak se asi tvářili ti dva blbouni, když zjistili co s nima tady ta malá udělala. Ale věřím že kdybych je viděl asi bych se potrhal smíchy. "Jsem jinak zvědavý co se z tebe vyklube. Nepřipomínáš mi vůbec nic co jsem kdy potkal. Jsi zajímavá bytost. Jen doufám že si nehřeju hada na prsou. Nerad bych se tebou nechal ke konci sežrat. Nebo cokoliv jiného." Prohodím ke své pasažérce a zadívám se na ní skrze zpětné zrcátko. Tiše se uchechtnu. |
| |
| Hrozná zpráva v jednu noci Grace opět mluví o laboratoř kterou nám přiděl táta.Ta se nachází se ve čtvrti která se jmenuje Happy Valey.Název pochází to z dob kdy byla předměstím se všemi těmi kecy o kterých se mluví v těch pošahaných rodinných seriálech.Pak se tam začalo stavět a vznikly tam kanceláře a labolatoře a nakonec zbyl jen nápis jako připomínka starých časů.Dále ihned přizná že to je můj župan a tak jsem ochotná jí ho nechat. "Já vím,ale mám zítra moc práce a ještě je tu ta soutěž tak se uvidí.A ten župan si můžeš ho nechat.Kup mi stejné barvy,bordó a stejné látky.A přines sebou prosím i účet,ano?Díky." To abych ho mohla vyměnit kdyby to popletla.Když je tohle vyřešené rozhodnu se najíst.Byla jsem tvrdá a tak mi pátá servírka nakonec dala to co jsem chtěla. Kdybych jen měla víc času na svůj osobní výzkum.Od doby co jsem začala učit ho nemám tolik kolik bych chtěla.Takhle to dopadne když jste jediná kvalifikovaná osoba na univerzitě. Ikdyž jsem vděčná že už před časem táta uznal mou samostatnost.Spolu s plným přístupem do laboratoře i do skladu jsem ocenila hlavně to že své proslovy nezačínal tím že mi rozcuchal vlasy.Jistě,chápu že to nemyslel zle,ale před cizími lidmi to bylo poněkud ponižující.Grace mluví a já jím a občas přikývnu. Je to smutné,ale jen když jsem studovala tak jsem pracovala v pořádné laboratoři.Jistě musela jsem snašet peskování profesorů,srovnávání s mým otcem a jeden profesor měl zvyk křičet Chaseová způsobem za který jsem ho měla chuť uškrtit.Ale to co je na univerzitě se jako labolatoř ani nedá nazvat.Jak mám překonávat hranice a hledat výzvy když se někdy cítím jako na střední? Vzdychnu a z mých vzpomínek mně vyruší zmínka o společné koupelí.Nejdřív doufám že si Grace dělá legraci.Pak zase že se mi jí podaří přesvědčit jak je to praštěné a i docela trapné.Ale skončí to tím že opět přesvědčí ona mně.Nakonec zjistím že to je právě to co potřebuju po náročném dni.Jistě radši bych se koupala sama,ale může se o tu vanu podělit.Jen doufám že se z toho nestane zvyk.Další alkohol odmítnu,zítra mám spoustu práce,navíc je tu ta soutěž a tak se nemůžu totálně zrušit.Přijemně uvolněná si pak jdu lehnout když náhle moje představy o spánku vyruší telefon.Rozhodnu se ho nebrat ať nechá zpravu nebo zavolá zítra.Ale to mně vyruší Grace když pak uvidím jak je rozrušená rozhodnu se že si jí vyslechnu.To co pak uslyším mně zaskočí tak že chvíli jen sedím s otevřenou pusou. "Předpokládám že první věty byly řečnické že?Já si pamatuju vše dodnes si pamatuju ... no to je jedno." Tahle vzpomínka je přece jen poněkud trapná. "Jinak ne,nemyslím si to.Určitě svou práci odkázal nějakému významnému výzkumnému ústavu.Ono ... " Dál už nepokračuju protože překvapení vyprchá a dostaví se smutek. Ano táta a doktor Hok byli soupeři,ale to také spolužáci a dobří přátelé.Rýpali do sebe a hecovali se k lepším výsledkům ale ... Ucítím jak mi po tváři stéka slza a setřu jí.Jistě kolem jeho rodiny to bylo složité a tak si oblíbil mně. Možná nejsem zrovna příjemná,ale školním psychologům jde o to každého zaškatulkovat.Kdo mně teď povede?Kdo pochopí jaké to je vyrůstat ve stínu mého otce když vás s ním neustále srovnávají?Kdo... Posledni myšlenku nedokončím skloním hlavu na kolena a už se definitivně a naplno rozpláču. |
| |
| Od dneška do 17 jedu k moři. nezlobit, neprat se, brzy se vrátím. |
| |
| Nashita Nebe se začíná mračit. Dnešní večer bude pravděpodobně pršet. A tady v džungli kdo ví kde je obrovské dusno. Ale stromy by tu snad mohutnými korunami nemusely propustiti příliš deště. Ovšem najít útočiště... Hlavním tématem je rpo tebe něco jiného. Ale jinak bys mohla zaslechnout že někteří začali budovat kryt z trosek letadla-koumají jestli je to bezpečné a pár lidí už stihlo zjsitiit že zde není signál pro mobili ani vysílačky. Nějakých 6 hlavních lidí se věnuje ostatním a dávají dohromady zásoby. Zbytek je ještě moc otřesen z pádu. Doktor zastaví svůj posun k tobě když se začneš vzpouzet a sklouzneš s klínu černošky- jestli chceš můžeš se osunout i trochu dál, ale křídla ti nedovolí se zvednout. Nikdy si na zádech nic podobného neměla, nebo si to aspoň nepamatuješ a nevíš jak je ovládat. Navíc važí polovinu co celé tvé tělo. Můžeš sebou maximálně mrskat. (nebo vymyslet něco jak s ezvednout) Klid, zachránilas nás, nechceme ti ublížit. Chceš zůstat chvíli sama? Ano? Necháme tě. nabízí černoška svým konejšivým klidným hlasem. |
| |
| Aleksei Holčička sedí za tebou a poslouchá. Démoni. nechápu jak je obecně všechny takhle můžete označovat. Nebo bych spíš měla říct nás označovat. Ovšem nevím jestli jsem pro vás démon nebo ne. nechápu jak se to rozlišuje a ani mě to nezájímá. nech si svou bídnou lidskost, ale to s čím bojuješ nejsou pravý démoni pod smyslem toho slova jak jej známe my. Až potkáš pravého démona nebudeš mít ani čas ho poznat, prostě zemřeš. Nejen jako fyzické tělo a člověk, ale rozmetá tvou duši a už se nikdy nenarodíš. Nic tu po tobě nezůstane. Ale za to si vychutnáš věčné bloudění v hranice nicoty a nebytí. Nesnaž se to pochopit. Není to pro tebe totiž pochopitelné. Faktem zůstává že to s čím bojuješ je vlastně také druh člověka. Určitá emoce v něm přerostla a zmutovala na 'démona.' Ale ....když se tak na vás dívám také se vám nedá říkat že jste tak úplně lidé. Potkala jsem 'pravé lidi' a máte do nich opravdu daleko. Ve směs nebojuješ s úplnými démony a nejsi úplným člověkem. Chápu že mi nevěříš. zívne a zadívá se z okna. nevíš odkud ty informace bere a ví, ale nejsou jen tak smyšlené a z éteru. O tom o čem mluví- z toho tě bodá u srdce a i když to nechceš vědět, nějaká tvá vnitřní část s ní souhlasí. Což tak úplně nechápeš. Nad tvou nepřímou otázkou mávne rukou. Ne, do těhlech záležitostí se opravdu nemíchám, pokud nejsou zajímavé a i tak jsem spíše pozorovatel. Nebudu tě žrát, měla bych pak problémy s trávením celý týden. chvilku se odmlčí a pak se uchichtne. To byl vtip. nejít lidi. když nemusím teď nevíš jestli to byl vtip nebo ne. Též tě sleduje. A její světlá očka jako by opravdu věděli něco co hned tak nikdo neví. Dost možná si na prsou nehřeješ hada, ale sedí za tebou vědomostí knihovna v podobě pradávné bytosti. To že jde o velmi starou a mocnou entitu vycítíš i ty. Pokud tedy nechce abys právě toto cítil. O pár hodin později se začnete přibližovat k cestu cíly. bylo by dobré promyslet celý plán než se vynoříš na dosah kamer celé budovi. vypadá dobře chráněně a obklíčeně. Bodejť aby ne, když jde o armádní budovu v které se ukrývá přísně střežená specialistická laboratoř. A v ní i tvůj cíl. nebude to jednoduchý oříšek. Dáma v nóbl šatek na zadním sedadle pohupuje nožkama, poklepává na sklo a sleduje cestu venku. Mohla by pomoct? |
| |
| Jak dostat démona do džungle Vyhledávání konečně píplo jak se zdálo poslední zmínky o letu 6372 byli z oblasti několik kilometrů nad džunglí. Pokud tedy systemi nelhali potřeboval se dostat do města někde u bagdadu. A pak hledat trosky nebo gps snímky podezřelé aktivity. Jedniný problém byl dostat se tam. Běžná linka nepřipadala v uvahu protože by let trval dlouho. " Tak hlemíždí kolego máme dvě možnosti budto zajistíme nějaká kontakt poblíž, ale je otázka kdo tam má telefon, a nebo si zahrajeme na ropného magnáta." po zralé uvaze čítající propočet šance že 50 km od džungle bydlí někdo s telefonem, který není napojený na záznamník. Se rozhodl pro variantu dvě. To bylo celkem jednoduché edinburg musel mít spoustu soukromích dopravců, kteří létali dálkové lety s menšími letadli, probem byl s cenou a přístupností. Nezbývalo nic jiného než rychle nažhavit pekelný notebook a začín na síti lovit mikrotrancakce. Naštestí program FACHA pracoval dobře a z milionů kont na světe mizeli zanedbatelné částky. Po chvíli už se na švýcarském učtě objevila dobrá suma s kterou se dalo manipulovat. Zbývalo najít firmu nějako schopnou s pár mezipřistáními doletět tak daleko a přistát na centimetru. Po zralé uvaze zvolil pro poslední usek cesty vrtulník s tím že je kdyžtak pustí po laně. " Tak jo ještě to ověřím zabookuju a bude to." vzal svůj mobil a zavolal na kontakt první firmy. " Zdravím tady pan Silver před chvílí jsem si rezervoval let pro dva z edinburgu..... Ano cena nehraje roli jen potřebuji aby tam to letadlo bylo připraveno a bylo provázáno s dalšími dopravními prostředky." zbývalo jen počkat na potvrzení a dostat se na Edinburgské letiště jako VIP by nemusel být ani odbaven takže by notebook pda a další vymoženosti potřebné k práci nemuseli být zkoumány stejně ani pan šneček. |
| |
| D. Kovick z 5 května tam máš příspěvek. Edinburg- James Thomas Brown se k ničemu nevyjadřuje. samozřejmě že krádeže z účtů si nikdo nevšimne- v lidském světě se krade normálně. Tentokrát to má aspoň nějaký šlechetnější důvod. pro zábavu světa! Asistentka s kterou ses spojil na telefonu chvíli loví v počítači informace a pak ti přeuctivě nabídne asi 10 letů v rozmezí od hodiny do zítřejšího rána. (nyní je tak cca odpoledne) S tím že dovoz na stanovené místo bude zajištěn. Vyhází to na 100 tisíc euro- takový výlet soukromím letadlem s vlastním šoférem a dále lez rogalem pro tři a jízda džípem. Asistenka Alice Morganová se převelice snažila, aby cesta byla co nejpohodlnější a nejrychlejší a tak okatě se vnucovala a snažila, jako bys jí snad za to měl něčím odměnit. Co se té sumičky týče- absolutně tu nehraje roly. . Až to dokončíš budeš si moct postavit vlastní firmu HELL. žádný šéf. Žádný Goméz. Jen ty a ti co se ti budou líbit. Pocítíš radostnou náplň ve svém lidském těle. Thomas Brown tě celou tu dobu sleduje a když ukončíš všechny akce, ozve se jeho né moc přátelský odměřený hlas. Pan Goméz mi neříkal nic o tom že bych vám měl radit, ale pomáhat a urychlit vaši výpravu. Pokud správně tuším máte tu krytý balkón. pojďte prosím zamnou. Na balkoně si ze sebe serve dlouhý tmavý kabát a odloží kalhoty stranou. Pak se začne měnit a totálně roztrhá svou lidskou slupku až se před tebou zjeví asi něco takového  Ano. Thomas Brown- nebo co je vlastně zač říkal že se dokáže přeměnit na cokoliv. Tahle podoba má tak čtyry metry zvláštního těla bez končetin a obří křídla. která musí mít nyní složená. Hlava bez čí se k tobě otočí a do hlavy se ti odbývá hlas. Pokud jej vpustíš uslyšíš: Dneska večer jsem schopen tam doletět. ještě před setměním. Cesta to nebude moc příjemná, ale rychlejší. Pokud jsme slyšel správně letadlem by to trvalo dvakrát tolik. a tak se ta bytost krčí na tvém balkoně a čeká na tvé rozhodnutí. |
| |
| Chicago Věčně usměvavá Grace tě sleduje. Asi očekávala že budeš ta mrazivá královna jako vždycky a místo breku se pudeš podívat jestli její domněnka není správná. Tvůj stav jí velmi překvapil. Annie, zašeptá lítostivě a konejšivě a sedne si vedle tebe na postel kde tě obejme. Tvou hlavu si dá na prsa a chlácholivým ššššš tě kolíbá. Vím že to bez něho budeš mít těžké, ale copak to cos dokázala v posledních letech on nějak ovlivnil? Né! To místo na univerzitě jsi dostala sama. za svou práci a své umění, nikdo ti s tím nepomáhal. Vem si zítra volno. Zaskočím za tebe. Přece jen už jsem to jednou udělala a ředitel se vůbec nezlobil. Stejně by nemohl najít tak rychle náhradu. Navíc máme velmi podobnou rekvalifikaci. Hm? A co té soutěže týče. pohladí tě po vlasech netrap se, nějak to vymyslím. Lehni si ano? Chceš být sama? Mám si lehnou do obýváku?její mateřská péče není nikterak hraná. Za tu dobu co spolu žijete už jste si prostě přirostli k srdci. |
| |
| Jeskyně pod Kašperkem... Co vlastně chci? Ve všem tom zmatku co se teď okolo mne děje, se cítím kompletně ztracená, a velmi rychle přejdu z chladné, vypočítavé logiky do přehlcení pocity, které jsou to poslední nad čím v této chaotické situaci mám kontrolu. Proč bojují… Nechci, aby se zabíjely… není to dobré… něco je tady špatně, hodně špatně. Postupně si uvědomuji, že nejspíše bojiště nebude to nejlepší místo pro mne… s každou mrtvolou co jí v temnotách míjíme, cítím neustále větší zoufalství a pocit marnosti. Skřítku projíždějících okolo si všimnu jenom náhodou, a když mi někteří vzdají úctu, jenom zamávám rukou bez nějaké duchapřítomnosti. Tu si ovšem vyžádá Mino když se prorazí stěnou. Zírám na vzniklou díru s nepochopením v očích, a I na stín z ní se vynořující. Když se ovšem ze slušnosti omluví, pokrčím rameny, a instinktivně se nakloním k osobě, jež zde důvěřuji nejvíce. Erikovy. Kývnu na jeho slova, a jak spěchá, snad si ani nevšiml, že jej celou dobu nervózně držím za ruku. To už mi ale předává onu věc. Onen prokletý předmět. Držím jej v levé ruce. Je to prsten, poměrně nenápadný, vypadá, že z Platiny, či snad je to nějaký podivný druh Stříbra co nás nepálí? Když mi říkají svůj plán, tuším, že Já asi nic lepšího nevymyslím… Ale já chci, aby Erik šel semnou! Začínám cítit nutkání k breku ve svých očích, a snažím se tomu zabránit za každou cenu… Chytnu Erika za ruku, a snažím se ho táhnout semnou k východu… On musí žít… Prostě musím… Je pro mne důležitý jako nikdo jiný… Ti všichni ostatní, ano, za ně položím život, až na to přijde čas, ale teď Mám důvod žít… A nechci žít sama… Pokud se Erik snaží zůstat, brečím, ale nebudu ho nutit… Pouze jednu věc udělám… Nakloním se k němu, chytnu ho za límec… Pokud tohle nepřežiješ, tak si nepřej vědět, co s tebou udělám, až tě potom najdu po smrti… Říkám se zoufalým ironickým úsměvem, na tváři pokřivené slzami, přesně vteřinu před tím než ho políbím. Musím jít. Vím to… Je to jejich plán, a já jim věřím. Ví, co dělají, věděli to I předtím… …Otočím se a prchám před zkázou… S Erikem či bez... |
| |
| Prales? Rozhliadnem sa do kola. Je to to jediné, čo zvládam. Nič iné nemôžem. Cítim sa bezmocná a absolútne vydaná na milosť a nemilosť ostatným. "Demoni... ovládali... meč... mňa... silný...potom..." Mám tak vyschnuté v hrdle, že nemám ako pokračovať. Na jednej strane sa bojím, čo môžu teraz spraviť,no na druhej... Zaslúžim si to... Nedokázala som tomu zabrániť. Keď nič iné, skúsim sa schúliť do pohodlnejšej polohy, ale hneď to vzdám. Každý, aj ten najmenší, pohyb je utrpením. Hneď, ako odídu, pokúsim sa zaspať. Ak to má prísť, príde to. Smrť. No nejak sa necítim, že by u bol môj čas a napriek tomu... Myšlienky sa mi točia v začarovanom kruhu. Od zadania reportáže až sem.Od začiatku po koniec. A k tomu, čo bude nasledovať. Fantázia začala pracovať na plné obrátky a spolu s ňou sa zjavili tie najhoršie možné scenáre. Trvalo mi dosť dlho, než som samotným vyčerpaním zaspala. |
| |
| hluboko ve vesmíru- Talan Kdesi hluboko ve vesmíru daleko od oběžné planetární soustavy planety země se nachází planeta s podobnou atmosférou a podobného vzhledu. Ale její obyvatelé jsou naprosto odlišní. Tyto planety nejsou na stejné časové smyčce a jsou od sebe oddělené hlubokými brázdami časoprostoru a černé nicoty. Je tomu několik dní kdy se na planetě Minos povedlo vytvořit portál ustící právě do tohot světa. Moudrý král jednoho z mnoha rodu minotaurů na této planetě, Seras Zlatorohý uspořádal obrovskou slavnost před tímto portálem. Bylo co slavit. První průzkumník planety země byl dlouho volen radou moudrých a nakonec tuto poctu dostal jeho syn. Talan. Ten den pěly nejen minotauří ústa a jejich nástroje, ale i příroda. Byl to velký krok k objevu části neomezeného vesmíru. To že by ta planeta mohla být obydlean dalšími minotaury či jimi podobnými tvory bylo nádherné přání hřející srdce všech. Fanfáry utichli, jako sbor minotauřích kněží a hroboé ticho bez pohybu bylo ukončeno gestem pradávného mága. Stařičký mág s řadou nejúspěšnějších mágů klekl před portál a začala tichá modlitba k minotauřímu božstvu. Pak začli mágové rozsvěcet svou mocí prostor mezi portálem a portál samotný. Náhle objevené světlo na chvíli oslepilo celičký dav. Hlavní mág kývl na Talana. Portál byl připraven. Mí drazí poddaní. Stala se neuvěřitelná událost a možnost kdy jeden z nás navštíví svět mimo naší planetu. Bude cestovat skrze prostor a čas a navštíví planetu tolik podobnou té naší. Co víc si král může přát, než aby takovou poctu dostal právě jeho syn. bouřlivý jásot a dusot mnohých kopyt rozechvěl zemi. Pohleďte! zde přichází! pokynul k branám vašeho města a ucítil jsi na sobě pohledy svého druhu. Jeden po druhém ti tisíce tvých soukmenovců uhýbalo z cesty. Bylo těžké se rozejít, ale když jsi udělal první krok, jásot byl ještě silnější. Vytvořila se pro tebe prázdná cesta mezi živými hradbami těl minotaurů až k portálu. Provázeli tě mnohé úsměvy, stejně jako ti mnoho tvých věrných, známých a učitelů dávali drobné dary na cesty. Když jsi vstanul několik kroků od monumentu a schodiště, na kterém byl portál postaven uvědomil sis že i když tě vyprovází tisíce očí a přívětivých emocí tam na té planetě, budeš jen ty sám. Na rameni jsi ucítil pevný stisk silné paže. Tvůj otec tě nečekaně pevně objal. Je to přání nás všech, ale pouze ty jej neseš ná svých bedrech můj synu. Máš tu sílu, bohové zvolili správně. Hodně štěstí. velikán mezi minotaury ti požehnal polibkem na čelo a lusknutím si přivolal svého panoše, aby tě obdařil úchvatným darem. Skrze modrý samet ve kterém byl dar zabalený svítila měsíční záře. Tohle  je posvátná dýka. Vzácný dar, který jsme nalezly v ledových jeskyních. Jeho magie je nezměrná. A když budeš v jakých koliv potižích, vždycky si tě najde. moc dobře víš že má obrovskou nevyčíslitelnou cenu a její moc nedokázali pochopit ani ti nejlepší z nejlepších. je o ní mnoho legend, ale všechny mluví jen o jediné z jejích mnohých vlastností: umí si najít svého majitele. na ten zbytek budeš muset přijít ty sám. Pak se k vám přišourá hlavní mág. Už je čas pane. Portál je připraven. |
| |
 | Nový svět... Když projdu kolem hromady jásavých Minotaurů, padne na mě zvláštní pocit. Uvědomím si, že to nemusím přežít. Tak kam se dostanu, tak tam na mě nemusí být hodní... ,, Kašlu na to... Nějak to dopadne... ,, Řeknu si a usmívám se a klaním na poděkování za jásot blahopřání. Rozloučím se, se Zlatým kopytem a dojdu k hlavnímu mágovi a ke svému otci. Otec mi dá velmi zvláštní dar. Dá mi posvátnou, magickou dýku... ,, Brzy se vrátím i z novými poznatky a věř, že tuhle dýku budu mít pořád u sebe! Brzy se uvidíme, otče. Měj se dobře a mysli na mě. ,, Naposledy ho obejmu. Poté co se rozloučím, hlavní mág řekne, že už je čas... Do mě padne strach. Strach dokážu vždy ovládat, ale teď je to jiný... Vím, že proti dávné magii portálů, nemůžu nic udělat. Zhluboka vydechnu a ještě naposledy se otočím na Minotaury a zvednu obě ruce nad hlavu a ukloním se. Ještě jednou se zhluboka ozve jásot. Poté se podívám na mága a kývnu hlavou poté se dlouze podívám na otce a taky kývnu hlavou. Otočím se a udělám kroky vpřed, až vejdu do portálu... Je to jako bych spal věky.... Pak se ale náhle probudil, když jsem udělal krok z portálu. Objevím se v jehličnatém lese. Uchvácen zjišťuju, že je to tu podobný jejich světu. Pozorně koukám a vše si prohlížím, když najednou uslyším ránu. Otočím se a vidím, jak portál začne praskat a začnou z něho odlítávat kusy kamene a udělá se nad ním obrovský oblak a vněm lití hromady magie. Pak náhle ,, Bum... ,, Portál vybuchne a já odlítnu asi pět metrů do zádu. Zvednu se a setřesu ze sebe listy, jehličí a podobně. ,, Naštěstí to moc nebolelo... ,, Řeknu si. Pak ale rychle běžím a zjišťuju, že po portálu nic nezbylo... Nic.. ,, Néééééé!!!! Nééé!!!! Co teď semnou bude??!!!! Jak se dostanu zpátky?? ,, Začnu křičet... ,, Ne musím se uklidnit. Třeba tu žije někdo, kdo tu několik portálů vlastní a pošlou mě zpátky domů. ,, Vytáhnu svoje šavle a ostražitě jdu lesem... Moje postava Jméno: Talan Zlatorohý Rasa: Minotaurus (Hřívatci) Povolání: Syn Krále Serase Zlatorohýho, Velitel zlatýho kopyta a velký bojovník. Věk: 176 Výška: 242 cm Váha: 119 kg Vzhled: Je svalnatý a zarostlý. Svaly mu jdou dobře vidět. Má dlouhou hnědou hřívu spletenou do copů a culíků, které zajišťují zlatý spony. Při bojích nosí svoje zlaté měsíční brnění. Jinak nosí kalhoty má z černé vlčí kůže a boty z tvrzené, z medvědí kůže. Na krku má královský amulet, ze který každý pozná, že má vznešenou krev. Dál nosí na krku i zuby a drápy svých největších zabitých protivníků. Nosí zlatý pásek s diamanty. Na ruce má dřevěný náramky a na prstech zlatý prsteny. Zbraně: Je mistr ve dvou šavlích. Jeho nejoblíbenější zbraně. Umí ale i střílet z luku, vrhat kopí a zasekávat těžký bojový sekery do hlav monster. |
| |
| Tímto se omlouvám tento týden nebudu moc aktivní. jsem po těžkém úrazu poprvé ve škole- za tenhle rok a protože ještě není vše ok, bere mi to celodení energii. Doplazim se domu a spim, takže na Andor moc času nemam. - ti co do te´d nenapsali na to mají spoustu času. koncme příštího týdne to tu opět trochu pročistim od neaktivních hráčů a přiběru novou čerstvou sílu. |
| |
| Tam kde sídlí stíny Pláču a pláču a nemůžu přestat.Jako bych otevřela nějakou přehradu,jistě vím co se o mně říká stejně jako ty přezdívky od Ledové královny po Zmrzlou čubku.To vymysleli většinou muži,pry je moje povaha snesitelná asi jako škrábaní nehtů o tabuli.Když si se mnou pry někdo něco začne ať se dá nejdřív ošetřit proti omrzlinám nebo očkovat proti uštknutí.Jistě většinou jsou tyhle pomluvy šířené zavistivými kolegy,často proto že nechápou že blondýnka může být chytrá. "Váše dcera je na tuto školu moc chytrá." "Annie." Skutečně to někdo řekl nebo se mi to jen zdálo?Ne je to Grace sedne si vedle mně a obejme mně pak si položí mou hlavu na prsa a začne mně kolíbat.Tohle jsem zažila naposledy jako dítě. Já měla dětství a jen proto že jsem ho nestrávila infantilní zábavou jako ostatní ještě neznamená ... Opět uslyším ten hlas který mně vyvede ze vzpomínek. Jistě má pravdu a vím že to myslí dobře,ale ví jaké to žít pořád v něčím stínu?Pokaždé s každou zmínkou o tátovi se cítím jen jako učedník.I ona ... musela jsem dokázat že já jsem já.Jsem Annabeth Chaseová a jsem stejně dobrá ... Jinak má pravdu,zítra bych nebyla schopná kvalitně plnit své povinnosti.Jo podobnou,ano no u někoho jiného bych váhala,ale Grace věřím.Skutečně ukázala že je opravdu schopná a má právdu máme podobnou kvalifikaci.Grace mně hladí po vlasech a já přemýšlím co je potřeba udělat.A taky jak jsme se setkali,Grace věděla jakou mám pověst,ale potřebovala práve mně aby uklidnila domácího.Ze začátku jsme si často vjížděli do vlasů,ale pak jsme se spřátelily.Obejmu jí a pak řeknu. "Zůstaň tu se mnou.A dobře,děkuji,stejně bych zítra nemohla správně a plnohodnotně fungovat.Taky to musím říct tátovi ..." Povzdechnu si,ale už se nechci nechat zase chytit do pasti. "Dám ti zítra všechno co budeš potřebovat aby jsi mohla za mně zaskočit.A na dveřích mé kanceláře bude nejspíš zase napsané chcípni mrcho.Snad to bude teď správně nemůžu někoho nechat postoupit dál když ve slově chcípni napíše tvrdé y." Potáhnu a pak chvilku mlčím když se znovu zeptám. "Zbylo ti ještě nějaké víno?" |
| |
| Někde v nějakém zařízení To, že mě ignorují, mne celkem i štve, ale co se dá dělat. Trochu se uklidním a snažím se rozhlédnout okolo sebe. Poté jen tak zkusmo hnu pouty, které mne drží u postele. Spíše se je pokusím přetrhnout, ale jaksi nemám ještě dostatek síly. Proto se zase uklidním a poslouchám, co ti dva pláštníci říkají. Takže nás tu je víc, zajímavé. Ale stejně by to chtělo se odsud dostat. Když se rozhodnou mi prohlédnout čelisti, nijak se nebráním. Ovšem když řeknou, že patřím mezi Homo Sapiens Demonum, trošku se naštvu. "Nejsem žádnej zasranej démon" zavrčím na ně. |
| |
| Trochu se proletím Motivován sumou která by mumohla pomoc nakopat zadničku jistému démonovi, který mu kdysi ukradl lukrativní pozici v HELL. Začnu vše připravovat na cestu, kufřík se zásobami oříšků , laptop a všechny možné navigace. Když se pan Brown zeptá jestli mám krytý balkón a ještě k tomu dodá ,že mi sice nechce radit ,ale má pro mě typ jen pozvednu obočí a jdu za ním, pravda svlékání nebylo to co čekal, skoro instinktivně zacouval a už už chtěl vysvětlit, že on není z těch démonů co potřebují tenhle druh stimulace ,aby mohli pracovat naštěstí se pan Brown změnil v podivně vyhlížející letající prostředek nejspíše ukradený ze nočních můr těžce zfetovaného fantazáka s opravdu velkým strachem z ještěrek, možná byl dotyčný lehce nekrofilní ,ale to už nebylo třeba řešit. Podstatnější bylo že pan Brown evidentně patřil ke staré škole. Povzdechl si tedy a jak se něco vysvětlovat. " Hezké věřím že rychlé,ale s malým úložným prostorem. To nejhorší ,ale je že si neuvědomujete kde a kdy se nacházíte, nemám vám to za zlé, nicméně je třeba si uvědomit ,že kdyby tohle někdo viděl tak se asi posere strachy,což není špatná myšlenka,ale v případě že nás uvidí víc lidí, budeme mít problém. Jistě můžeme letět nad mraky,ale v současné době radary dokáží zachytit každý maličký strojek ve vzduchu natož nás. A no nevím jak vy ale já jsem na neidentifikovatelný letající objekt sestřelený stíhačkou a případně uvězněný v areálu 55 moc hezký. Možná bychom mohli vytvořit elektronické krytí něco jako vytvořenou odezvu radar,aby si mysleli ,že tam nejsme, pak se stačí držet od letových tras.... ačkoliv několik nových pacientů psychiatrických léčeben blabolajícíh o apokalypse...No to zvážíme." odmlčel se. "Ale muže být když mi dáte chvilku abych připravil program a případného červa pro všechny radarové stanice přes které poletíme, tak můžeme vyrazit." odpověděl a jal se tvořit onen program. |
| |
| Kašperk naposledy- směr útěku-Nezdice Erik je z toho šokován a chvíli jako by kolem vás neexistovalo nic. Nic důležitého. Pro jediný okamžik kdy se dotkly a spojili vaše rty jako by svět kolem neexistoval. Jeho rty se zhroutí v úsměvu a dovolí si tě pevně obejmout. je to nádherný okamžik. Kéž by nikdy neskončil. Najdu si vás má paní, ať budete kdekoliv, to vám slibuji. Pokloní se a Filuta už tě táhne za ruku pryč. Ještě zahlédneš jak si Mino hvíznutím přivolal pár svých miláčků co bylo poblíž, jak se Erik mění na bělavého vlkodlaka a pak se to všechno ztrat za odbočkou. Filuta má přkevapivou sílu na svou velikost. Nemáš představu o tom jak dlouho běžíte. Zakopáváte a opět vstáváte. Dlouho vás provází jejich vůně a když pomine ta, dlouho vás provází zvuky boje. A pak to utne dlouhé zavití které se ti zařízne hluboko do srdce a duše. Po pár desítkách minut či hodinách už z Kašperku neslyšíte vůbec nic. Filuta je velmi statečný, ale při tom běhu- kdy se po jeskyni díky pochodni míhají vaše stíny- občas vidíš jak se mu chvějí ramena potlačovaným brekem. Žil tu asi hodně dlouho. A ty jen chvíli. Bláhově sis myslela že tě Kašperk uchrání před světem tam venku. A taky dočasně uchránil. Před žalem ze ztráty Lucina. Ale nyní Už zas emusíš prchat. Po dalším dlouhém běhu plném zatáček a zdrcujících vzpomínek ucítíte závan čerstvého vzduchu. Asi si oba úlevně oddechnete. A pak vás přivítá chladivý noční vánek a čisté nebe plné hvězd. Filuta se ihned zastavuje a opírá o nohy. Dýchá rychle jako uřícený pes. Půl míle pod kopcem na kterém jste je vesnice o které Eik mluvil. Filuta se neudrží, spadne na kolena a začne brečet. Nerozumíš tomu co mluví, ale jsou to slova plná bolesti, smutku a vzpomínek po ztrátě. Tak čerstvé ztrátě. |
| |
| Nashita- prales Po deseti minutách kdy tě nechali sami, ležeje na nějaké dece, jsi usnula. Nic konkrétního se ti nezdálo. Neboť jsi věděla že ses přes sen dostala někam trochu jinam. Do hranice. Nekonečné světelné dráze kde je všechno nač si vzpomeneš. Pomalu k tobě doléhá i velmi známý hlas. A pak ta tvář...Ívé. Nashito. za tu dobu po dlouhé době někdo zopakoval tvé jméno. Cítíš na zádech svá křídla. Ale né jako jednu část svého těla, ale jako ochraná křídla, která tam vždycky pomyslně byla, když u tebe byla Ívé. Je čas Nashito. Spoj se s Organizací. Ještě nejsi dost silná. Těm lidem věř, budou tě chránit a uctívat. Bude líp- jsem tu s tebou dotkne se tvé hrudi. Jako tenkrát když odcházela, kousek ní jako by vešel do tebe a nyní cítíš jak tě hřeje. roztáhni svá křídla anděli, svět tě potřebuje. Když se probouzíš, cítíš se téměř zotavená. Už se začíná smrákat, prospala jsi skoro celý den. Kousek od tebe sedí v podřepu ta černoška. Jako by čekala až se probudíš. Jako tvůj anděl strážný. Mezi tím co si spala ti někdo vybudoval kryt z listí. Aby na tebe nepršelo. Ano, venku už se spustil velký slejvák. Většina lidí je pravděpodobně zalezlá v letadle. Až na tu černošku. |
| |
| Chikago Grace tě kolíbá a naslouchá ti. Nemusíš mu to říkat. Klidně mu to zavolám osobně i když mam takové tušení že už to asi stejně ví. Přece spolu občas byli v kontaktu. Někdo z jeho agentů mu to mohl zavolat. ušklíbne se. Po tom co tam na tu chvíli budou mít mě, tebe budou prohlašovat jako královnu míru. Muhaha musíš ocenit její snahu odlehčit tuhle situaci. I když je tu jedna otázka co jí viditelně zžírá, spolkne jí a zazubí se když máš zájem o pitivo. Tak pít se ti zachtělo? Znám ještě lepší recept na 'dostání se z mindráku.' Půjdeme ven! nemáš tušení jak by mohla zvládnout nějakou akci v baru a pak i školu, ale je moc ohromená svým plánem na to aby tě poslouchala. V mžiku začne vyhazovat ze svého šatníku kvantum věcí a házet ti je na postel. Tvoje všední oblečení by se do města moc nehodilo. Chceš se přece uvolnit že? že ano? ano? ANO? Nic neslyším? i když na to odpovíš třeba ne, zavískne jako by to bylo ano. Tak schválně, jak dlouho sis nebyla někde užít co? Půl roku? Rok? Víc? pak vyndá jedny kožené šaty  a přiloží ti je k tělu.Nádhera! Není nic lepšího než když po tobě slintají chlapy. Samozřejmě, hezký svalnatý chlapy. Pokud se nebráníš během čtvrt hodiny z tebe udělá prvotřídní modelku. Na to že se moc nemaluješ a rozhodně nenosíš tip oblečení jako je tento- když se vidíš v zrcadle připadáš si hodně krásně a sexy. A dodává ti to velkou odvahu. |
| |
| D. Kovick-LA Baculatý človíček se uchechtne. Jo, to už jsme od hodně z vás slyšely. Ale jistě nám teda vysvětlíte- jestli jste teda něco jiného a né démon za kterého vás tak mylně považujem, -proč se vaše tělo během 10 hodin stihlo zregenerovat z 40 průstřelů především 9- kového kalibru. Především mi vysvětlete jednu věc. poposadí si okuláry a sklopí lehátko s tebou horizontálně (před tim si byl vertykálně) Jakto že jste to přežil? Ujišťuji vás že mlčení vám moc nepomůže. Pro policii jste mrtvý jako ti dva. Takže pomoc zvenčí neočekávejte. přisune si k tobě židli, hodí nohu přes nohu a klepe tužkou na poznámkový sešit a čeká. Ten druhý- vysokán, stojí opodál a sleduje tě. |
| |
| Hrad RA "Co po vás chci? K tomu se dostanu, ale nejdřív se mnou prosím pojď do jídelny, abych to nemusel vysvětlovat dvakrát. A jen tak mimochodem. Já tě neunesl. To za prvé a za druhé, spoutaný jsi byl kvůli bezpečí. Potřeboval jsem si být jistý, že je s tebou rozumná řeč. A teď pojďme, můj druhý host je jistě nedočkavý." Odpovím na Jarekovu otázku a zamířím do jídelny, kde proběhne představování. Poté co jsme všichni usazeni a já ještě pro jistotu udržuji silové pole a jsem připraven okamžitě bránit sebe a svůj hrad, opřu se pohodlně do křesla a podívám se na své dva hosty. Polodémon a člověk. ,,Takže, proč jsem vás sem vlastně přivedl. Našel jsem vás Bordeaux a vypadali jste, že potřebujete pomoc. Tak jsem vás odnesl sem na hrad a poté, co jsem se ujistli, že nejste vážně zraněni, umístil jsem vás do místního vězení pro případ, že byste nebyli přátelsky naladeni. Mám tento hrad rád a ještě nejsme hotovi s rekonstrukcí a nerad bych dělal praci navíc, proto se vám za to omlouvám a doufám, že mne i přesto vyslechnete." Napiji se z poháru, ve kterém je červené víno z Bordeaux a pokračuji. "Opět se vám představím. Jsem Itrenor. A jak jste si už všimli, nejsem člověk, ač tak na první pohled vypadám. Jsem z rodu draků. Pocházím z Anglie, kde mne našli agenti Organizace a vzali mne pod její ochranou ruku. Kdybych jen tehdy věděl, co se za tím skrývá. Ale nevědel a tak jsem se stal jedním z nich. Nedávno se vše zvrtlo a já zjistil, co se skrývá za tím vším. Co, to vám nemůžu říct. Jediné co vám řeknu, je to, že je to otázka celého světa a já teď potřebuji každou pomocnou ruku, která je ochotna a schopna jít proti Organizaci." Opět se napiju a po mé tváři přeběhna modré zavlnění. "Tak a tohle je tak, co jsem vám zatím chtěl říct. Nějaké otázky? Jestli ne, rád bych se dozvěděl také něco o vás a o tom, co víte o Organizaci." Podívám se nejdřív na Jareka a pak na Tobiáše. Tak a teď se uvidí. |
| |
| Hrad Netrvalo to dlouho a dráček spolu s tím dalším vězněm se vrátili ke stolu, načež drak vedl svůj dlouhý a vlastně i dost nudný monolog. Velkej dík za záchranu zamručel jsem když to vypadalo, že drak konečně skončil se svým monologem. Co se týče tvé otázky, nějakou dobu jsem pracoval jako agent a hlavně lovec Organizace, takže o nich jisté povědomí mám, co se toho co jsi řekl ty týče... na moment jsem se odmlčel jako bych hledal ta správná slova. Pravda, organizace mi teď nejspíš jde po krku kvůli...jistému incidentu v Bordeaux, to ovšem neznamená, že já mám nějaký důvod snažit se zničit organizaci to za prvé a za druhé, určitě nesouhlasím s tím, že nemusíme vědět o co jde. Pokud mám za něco bojovat, chci vědět za co. Nějaké neurčité oznámení že svět se řítí do sraček, ty jsi jediný kdo to ví a proto nás rekrutuješ aby sme ti s tím pomohli bojovat...soráč ale to je ta největší hovadina, jakou jsem kdy slyšel. Buďto se vytas s něčím lepším nebo neplýtvej mým časem. |
| |
| Hrad RA První promluví Tobiáš a odmítne mi pomoct na základě toho, co jsem jim předložil. "Dobře. Je toho málo, ale řeknu vám, co můžu. Za prvé, ano chci jít proti organizaci ale hlavně proto, abych dostal Šéfa. Pokud se to obejde bez dalších ztrátách na životech budu jedině rád. Druhá věc. Co víte o misi do Egypta a o Fatzkeovi?" Zeptám se a pozoruji jejich reakce, hlavně Jareka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tobiáše přesvědčíš jednoduše. Stejně jako ty jsi byl Organizací přesvědčen a ochuzen o přátele, které ti vzala, (hlavně Cassel) byl ochuzen i Tobiáš o svou milovanou. To že za tím stojí Organizace není výmysl. Jeho drahá se jmenovala Ívé. Od sférických bytostí, nebo svých druhů či členů RA (ano, bylo by dobré mít nějaké další pomocné členy- časem si je popiš v deníku i se silou a tak dále) si se snadno mohl dozvědět o jejich románku. V době kdy dostali misi v Bordeaux měl Tobiáš zemřít. A nebo se o to měla postarat Ívé- taková byla její mise, když by se Tobiáš přeměnil na démona a přestal se ovládat. Takže Organizace věděla co se může stát. Dorazil jsi až ke konci, ale pochopil si že Ívé- neběšťan se snažila Tobiáše zachránit od úplné přeměny. Což se jí také podařilo, ale při tom se obětovala. Její drobná částečka ale žije. Přesněji řečeno jsou totiž dvě. Cítil si to zní už při předchozích setkání (s ní už jste se dávno znát mohly. Pokud chceš, mohla tě kontaktovat abys Tobiáše vzal pod svá ochraná křídla. Klidně mohla být tebou nasazený špeh v Organizaci- což by byl dobré do zápletky a také k přesvědčení Tobiáše- nechávám na tobě) že si svou duši rozdělila. Jedna je mimo tvůj dosah(Nashita), ale ta druhá je v Tobiášovi. Možná by byla možnost jí oživit, kdyby se ty dvě části spojili dohromady. Ale jediná věc co dokáže navracet mrtvé leží v Egyptě. Navíc, to ona brání Tobiášovo démonickou část, aby se z něj nestal opravdový démon. Co se Jareka týče, to o čem mluví je zřejmé. Měl jsi podezření a teď jsi si stoprocentně jistý že Fatzke tam ten prokletý večer v Bordeaux opravdu byl. Od souboje se svými vnitřním já (pokud jsi to nečetl, oba dva ho podstoupili právě když se zjevil Fatzke. Jeho démonická aura přiměla jejich vnitřní démony aby začali bojovat a rychle se dostali z okovů lidských, aby mohli sloužit svému pánovi). A tak se stal Jarek na půl démonem. Kousek démonické části v jeho těle patřící bratrovi Fatzkeho je velmi silný a kdyby jsi včas nezasáhl, vyhrál by nad duší toho chlapce. Proti Fatzkemu máš teď navrch. Ale kde je zbytek jeho částí? Možná by bylo dobré se spojit s Organizací- se svým obrovským nepřítelem a hledat ty kousky společně. Pokud by Fatzke obživil svého bratra, kvůli čemuž asi obětoval i Seleniu, rovnováha sil by byla nalomena. Ďábel se nebude bát vstoupit do hry se svým peklem, neboť už tak činí. Otázkou je jestli vás Bůh nechá ve štychu nebo se zapojí. Ale za celou dobu tvé existence jsi nikdy neucítil jeho zásah, ani pohlazení, ani slovíčko. Dost možná ani neexistuje. Pokud chceš nejakou informaci rozepsat více a nebo jí nehcápeš, stačí říct. |
| |
| Nový Zéland- večer Zvířecí intuice ti v této oblasti velmi pomáhá. Ale to že se schyluje večer a vyplivlo tě to kdo ví kde ti není vůbec příjemné. A samozřejmě v takovém velkém zmatku pro tvou duši a možná i šoku z cestování přijde spoustu výčitek apochmurných myšlenek. Co tu vlastně máš hledat? Měl ses zde porozhlédnout a vrátit, ale to teď nemůžeš. Jsi v úplně cizím světě, opuštěný svým druhem. I když zdejší obyvatelé prý neoplývají takovou silou jako ty, nevíš jak tě uvítají. Tvé první setkání s pozemským životem následuje o pár minut později, kdy před tebe z roští vyskočí statní jelen. (nevím jaký vztah jste tam měli ke zvířatům) vypadá jako z tvého světa a na chvíl ise ti zdá že jsi svůj svět ani asi neopustil, ale z nějakého důvodu ti to zvíře, tady na Zemi připadá menší a hloupější. Je šokované. Nic takového nikdy necítilo. Takže tady nežije žádný minotaurus. Pak jelena poplaší vzdálený zvuk a prchne. Zní to jako by někdo zpíval. Ale nic co vydává takové tóny plné tolika citů nemůže být zvířecí. Zvědavost, nebo touha sI promluvit s nějakou rozumější bytostí tě zavede na palouček kde tančí toto křehké stvoření.  A do toho si zpívá hlasem, kterému nerozumíš. Ale který vytváří obrazy plné vil, draků, volnosti a krásy ze života. Slyšel jsi na vaší planetě že bytosti tady dole jsou velmi hloupé a zaostalé, ničí přírodu a zabíjejí se navzájem, ale toto stvoření mezi ně určitě nepatří. A ta mladá slečna...člověk...tak se jim tu říká...pokračuje ve svém tanečku při měsíčku. A pak se zastaví, otočena přímo k tobě. I když si si jistý že jsi ukrytý a nemůže tě vidět, stejně na sobě její pohled cítíš. Je zvídavý. Proč se schováváš? není ti jasné jakto že jí rozumíš. Nemluví tvým ani svým jazykem, přesto t´je ti tento jazyk velmi dobře znám a rozumíš mu. Nikdo krom vás dvou tu není. Patřilo to tobě. |
| |
| James a pan Brown Nezdá se že by ti příliš rozuměl, ale pomalu se změní zase zpět, pro případ že by ho někdo přece jen zahlédl. Obyčejně mi toto nečiní moc velký problém, při cestování. Přece víte že ti co nás mají vidět nás vidí a naopak. Ale nechávám to na vás, je to vaše mise. Já vám mám jen pomáhat. K těm radarům- myslím si že kdyby dokázali stopovat každého znás co letí nad Zemí, už je větší procento lidí na Zemi považováno za blázny. Chci tím říct, už dříve se podobné incidenty cest po nebi- z naší dimenze a z jiných dimenzí považovali za riskantní, ale jisté lidské orgány, které -aniž by to tušili pracují podle našeho systému- to ututlali za Ufo, mimozemšťany a tak dále. Opět opakuji že by s tím neměl být problém, ale jistá ochrana bude asi na místě. Vy jste asi hodně technokraticky založený že? Není to mou prací, ale rád bych se o otm dozvěděl trochu víc. jak jste řekl jsme ze staré školy. A tak nechápu jak vy, moderní démoni můžete zasáhnout do světa lidí- natolik efektivně aby je to pomalu a nenápadně ničilo, ale zase při otm nedochází k přímému kontaktu. Nechápu to. samozřejmě pochopím jestli o tom nechcete mluvit. Tady máš zdroj opravdu starých informací a i ten se může hodit. S tebou dohromady by vás nemělo nic překvapit. Pak pan Brown- v lidském oblečeném těle čeká na další povely. Opravdu by tě asi i zajímalo kolik mu vlastně může být let? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Před Bordeaux- pokud si pamatuji jsi byl potulný lovec démonů na vlastní noze. Už si nepamatuju jestli tě na misi v Bordeaux najala Oureil- čili Organizace, nebo Haňťa- čili PAMA. Byl jsi víc člověk než démon. V Bordeaux si se setkal se spoustou zajímavých silných bytostí, Tobiášem, Ívé, možná jsi jednou svou částí mohl cítit i Fatzkeho- i když ještě Jarek netuší s kým má tu čest (to nechám na Itrenorovi aby to dovysvětlil). A pak začal odkaz bojovat s tebou a poslední co si pamatuješ je že vyhrál, že tě zabil. Ovšem pak ses probudil v okovech v hradu RA (3 z Organizací) a Itrenor se ti představil jako šéf RA a tvůj zachránce. Do jaké míry je tvým zachráncem nemáš tušení. Pak tě pustil z pout, když jsi reagoval tak že to tam nezničíš, vrátil ti meče a pozval na jídlo, kde jsi se opět setkal s Tobiášem. Viz, poslední příspěvky. |
| |
| DŮLEŽITÉ neměla jsem tušení že tahle jeskyně bude mít tak dlouhé trvání. A teď když se vrací i staří hráči co tu dříve hráli jsem touto 'náhodou' ujištěna, že to tu dohrajeme. Žádám každého z vás- neboť mám s tímto příběhem velké plány, aby jste se prodraly minulostí svých postav od prvního příspěvku co jste zde napsali a vytvořili ve svých denících jakousi osnovu, vypovídající o tom (zkráceně) co všechno zde vaše postava stihla zažít. Pomůže nám to i pak když dlouho nebudete hrát, aby jste se opět mohli vrátit do děje bez zbytečných komplikací a zdržováním se. dlouho tu nebudu a vím to tímto chci aby ti z vás co ví že tu dlouho nebudou, ale budou se chtít ke svým postavám vrátit, nechť si do deníků zkopírují datum svého posledního příspěvku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Oprava. Za celou hru jednou jedinkrát bůh zasáhl- teď si na to vzpomínám. Bylo to když démon Muerte mučil mořskou panu, dost sadistickým a bolestivým způsobem. Bylo to kousek před událostí v Bordeaux |
| |
| Hrad RA Šupinatá bestie se ke mě otočí zády. Že by známka důvěry ? Ne...zřejmě je akorát tak silnej, že bych ani nestačil tasit ani použít sílu...přesto Nějaký divný pocit ve mě mi říká, že se něco změnilo. Snad se to vše se mnou, co sem viděl a co cítil...je to jiné. Jako kdyby má síla..vzrostla ? Ne ne. Spíše se změnila. Nějak... Následuji draka na dvou nohách a ruce mám stále připr...moment ! K čemu se bránit, vždyť sem tvořenej z černýho ohně a stínu....no to je jedno. Ať už byly mé myšlenky jakkékoliv vytratily se mi z hlavy když sem uviděl toho smrada s černými vlasy. Ty ! Zařvu a zvednu prst...potom mi dojde jak bezvýznamné to bylo gesto a trochu se zastydím. Přejdu ke stolu a posadím se. Celou dobu pozorně poslouchám draka. Zachránil mi život. Dojde mi, a při několika bodech o tom co drak udělal a jeho osobním životě jen zakývám hlavou. Organizace co ? Zajímavý. A Fatzke ? Kdo ? Poslouchám si Tobiáše a tiše s ním souhlasím. Jsem prakticky založený člověk a outsider. Obvykle jsem byl sám a dělal si co chtěl. Ale má to smysl ? Jen co jsem vzal práci, za kterou fakt padaly prachy a mohl jsem dokonce nějak pomoci světu, sem se zapletl do nějakýho politickýho kecání ohledně toho kdo může a nemůže zabíjet to a to, a proč a blablabla. Ústa otevřu až potom co na mě začne drak koukat. Co tak čučíš na mě ? Já toho chlapa neznám. A v Egyptě sem taky nebyl. Zním sice trochu otřeseně, ale nemám co skrývat. Na to jméno si nepamatuji a do Egypta bych neposlal ani bombu. Promnu si pravačkou spánek. A proč se vůbec ptáš mě ? Tady máš lepšího keckaře... kývnu na Tobiáše,mě až příliš bolí hlava...blbý vězení... |
| |
| Kazuki- vítej zpět-rekapitulace z Nagoya přesun do Tokia zde je poslední příspěvek od tebe z 10 července (2010- mimochodem): Ulice „Tak zatím“ rozloučím se ještě rychle s Mortem, když cítím, jak se mi strácí v mé vlastní mysli. Obhmatám si záda a zjistím, že ten plášť si vzal Morte sebou. Asi to tak je lepší. V tuto chvíli... Malou chvíli se znažím Yoshiho vzbudit, ale je mi jasné, že stráta krve a celkové vyčerpání dělá své. Zkusil jsem ho vzít do náruče, ale po pár krocích jsem zjistil, že i já na tom nejsem zrovna dobře i přes svou skvělou fyzickou stránku. Několika děnní ztrádání těla si vyžádalo svou daň. Vezmu tedy Yoshiho paže a vláčím ho na ramenou. Jdeme pomalu, ale jistě. U každých dveří se zastavím a nahmatám kliku. Všude zamčeno. U jedněch dveří se zastavím a pohodím si trochu Yoshiho, který mi začal ze zad sklouzávat. Znovu se dám do pohybu. Dostat se co nejdál nebo se schovat... Za nedlouhou dobu to tu bude obrácené vzhůru nohama, aby mne našli... Obloha zahřmí a několik dešťových kapek doprovází předzvěst bouře. Rozhlédnu se před sebe a s heknutím zastavím. Na rohu stojí nějaká osoba. Přitáhnu sebe s Yoshim ke zdi a snažím se schovat nás ve tmě. Po prohlédnutí cedule, svítící nad mužem zjistím, že označuje veterinární ordinaci a z toho jsem logicky usoudil, že onen muž bude veterinář. Tedy doktor. Nějak dlouho jsem se nerozhodoval co dál. Ulehčil mi to Yoshi. Potřebuje pomoct a hned. To je teď na prvním místě. Jak jsem se znovu dal do kroku, začal jsem si uvědomovat, jaké máme štěstí. Alespoň jsem v to doufal. „Pomoc...!“ zavolám, když jsem byl od muže tak daleko, že si nás musel určitě všimnout. „Mého přítele postřelili! Potřebuje ihned pomoc!“ vrhnu po doktorovi upřímný, zoufalý výraz. a příspěvek ode mě z 13 července na který můžeš rovnou reagovat stařík sebou trhne Co tu tak hulákáš spratku? Je dávno do večerce zavrčí. Podle vzhledu vypadal rozhodně mileji, ale hlas já nerudný jako starý dědek který žije svůj hořký život sám. Mrzout. Zamračí se tvým směrem a musí si dát na nos brýle co mu visí na krku aby na vás vůbec viděl. Očekával bys že se jeho šedé kalné oči zaplní děsem, ale nevidím v nich žádný cit, žádný výraz. Dost možná zavolá policajty, dost možná- což bys podle jeho vzhledu očekával vletí do baráku a vyběhne ven s nabitou puškou a postřílí vás jako psy. Docela bys chtěl být na Yoshiho místě. jen si tak tiše krvácet a nevědět o světě kolem. Tohle je docela prekérní situace. Nemáš nic čím bys jej mohl uplatit. jen svá slova Morta....Vlastně toho už taky ne, dneska pro tebe udělal dost. Stařík přiloží cigaretu k ústům. Nejste fetáci nebo tak něco? Ne...hádám...podle toho nemocničního pláště a výzkumný laboratoře co se krčí támhle v dálce...hmmmm počítáš sekundy a každý jeho čin jako by trval století. Pomalu típne cigaretu, ještě jednou si vás změří pohledem. Mezi tím s Yoshiho stále utíká život. Pojďte dál zazubí se na vás a nechá ti otevřené dveře. Spíš si čekal že začne vyšilovat nebo tě prošpikuje olovem. Ale nezdá se, že by to hodlal opakovat. vede tě do spodního patra kde to přes den funguje jako veterinářtsví. Klíč zacvaká a do nosu tě udeří pach dezinfekce a zvířat. Zamkne dveře a rozsvítí. Je to asi nějaký osobní drobný veterinář. Je to tu dost malé. Možná má pod sebou tak jednu sekretářku nebo nikoho. Ale dobře udržované a čisté. Zahrne zadní místnost odkud to z klecí a boxů kňučí, vrčí pípá a píská. A pak na lůžko rozprostře prostěradlo. Polož ho sem než mi ušpiníte podlahu, rozvaž mu ránu a drž na ní tohle jasně vidí že na tom nejsi nejlíp, ale momentálně tě potřebuje. Do ruky ti dá v kleštích tlustý, ustříhlý kus vaty namočený v dezinfekci. Než ránu stihneš rozvázat už mu do ruky bodá nějaká sedativa na utlumení bolesti. Yoshi se krátce propne a sykne. Ne, nebylo to znamení že se probral z bezvědomí. Už to tu zvládnu. Třetí klíč s dírou uprostřed. Druhé patro dveře hned naproti schodišti. Udělejte si pohodlí, klidně i čaj a pro bůh vemte si nějaké čisté oblečení- šatník je v předsíni. ano je to znamení toho že tě vyhání. Jako by vycítil tvou nejistotu ušklíbne se a ukáže na pevný telefon zde a položí k němu mobil ve své kapse. Nic víc k tomu neříká a věnuje se své práci. Můžeš šňůru přestříhnout a mobil si vzít. Tenhle stařík nikoho nezavolá. A tebe napadá proč to vůbec všechno dělá? dohrajem tento scénář a pak asiuděláme menší skok |
| |
| Stojím na místě a nohy se mi chvějí. Vlastně se třesu úplně celý. Jsem celý zpocený a vlasy mi padají do obličeje. Yoshiho paže ale stále pevně svírám. Muž, kterého jsem oslovil, mi odpověděl. I když to nebyla odpověď zrovna přívětivá, je mi to fuk. Jeho protivný hlas na mě působí jako vysvobození z předešlých nesnázích. Vleču se městem sotva noha nohu mine s postřeleným přítelem na zádech. Hledal jsem jen úkryt, ale našel jsem člověka a ten člověk je dokonce doktor. Uvědomuji si, že jeho první slova ani reakce nebyla taková, kterou bych si představoval, ale vnímám to jen vzdáleně. Skoro ani nevidím, že si bere cigaretu. Nedokážu si představit, že by v tuto chvíli nepomohl. Že by nás nevzal dovnitř a Yoshiho neošetřil. Něco takového je přece naprosto nereálné, v této situaci, v mé situaci. No tak... dělej...! říkám si sám pro sebe reakci na staříkovo čekání. Dostal jsem se do záchytného bodu skoro všechny síly mě už opustily, jelikož věřím, že tady už dál nebudu muset pokračovat. Pak konečně přijde ten rozhodující okamžik a veterinář nás s náhlým úsměvem vezme do budovy. Jako by mne polila ledová sprcha. Působí to ale neuvěřitelně příjemně. Vyburcuji své poslední síly k dalšímu pohybu a vykročím do chodby. Nic neříkám, žádná slova díků. Nemám na to sílu. Nemám snad ani sílu přemýšlet. Vím ale, že ten vděk je ze mě cítit na míle daleko a že to tomu chlapíkovi musí být více než jasné. Když překonám překážku v podobě klesajících schodů, staneme před dveřmi, které čekají na brzké odemknutí. Rozlétnou se dokořán a já ucítím tu klasickou lékařskou dezinfekci a zvířat. Nevím přesně proč, ale neuvěřitelně mě to uklidní a navodí pocit bezpečí. Zůstávám stát před dveřmi, které za mnou hbitě zamknul a sleduji, jak přebíhá místnost a zatahuje závěs. I tak ale slyším zvuky zvířeny. To mě uklidní ještě víc. Pomalu přelétnu očima lůžko, na které právě veterinář rozprostřel bílé prostěradlo a následně mě vyzval, abych na něj Yoshiho položil. Znovu se dám těžce do pohybu a dobelhám se tak až k lůžku, na které Yoshiho pomalu položím. Najednou se cítím, jako bych se vznášel. Jako kdybych konečně doběhl ty tři kilometry na stadionu. Chtěl bych se někam rozvalit, oddechovat a pohodlně vnímat bolavou únavu, ale to ještě nemůžu. Zvednu ruce k ráně Yoshiho a odkreju ji. Následně přijmu od doktora kleště, které něco drží. Asi vatu. Udělám co po mě chce a přitisknu to na tu ránu. Potom veterinář znovu promluví. Pomalu k němu zvednu pohled. Chci říct díky ale nedokážu to, takže jenom neslyšně pohnu rty. Doktor na mě chvíli upře pohled a ušklíbne se. Nechápu co to mělo znamenat do té doby, než položí svůj mobil k pevnému telefonu. Beru to jako gesto, že se nemusím být, že někoho zavolá. Pokusím se ještě alespoň trochu uklonit. Podívám se na Yoshiho a potom hrábnu po klíčích a přejdu ke dveřím. Odemknu a vyjdu z místnosti. Přidržujíc se zábradlí vystoupám po schodech až do druhého patra a přejdu rovnou ke dveřím, o kterých mi říkal. Ruka se mi třese, když se snažím trefit klíček do zámku, ale nakonec tam přece jen zajede a ozve se cvaknutí zámku. Vytáhnu klíč, otevřu dveře, vejdu do místnosti a dveře za sebou zase zavřu. Klíč nechám strčený v zámku zevnitř. Opřu se o dveře a zavřu oči. Do hajzlu... Co se to vlastně stalo... Trochu jsem ožil, únava malinko upadla. Odtrhnu se od dveří zašmátrám rukou na stěně po vypínači. Potom přejdu k šatníku, o kterém mi veterinář řekl. Namátkou vytáhnu nějaké kalhoty a svršek a na místě se rovnou převléknu. Vědecký plášť složím a nechám na zemi. Potom se podél stěny přesunu se do kuchyňky nebo někam, kde bych si mohl udělat čaj, protože když se o něm stařík znímil, znělo to jako výhra v loterii. Najdu si nějakou židli a na chvíli zůstanu jen tak sedět. Ták Yoshi... Doufám, že to skončí dobře. … A Morte... nevim čím to je, ale teď bych tě i pozval na pořádnej černej čaj... |
| |
| Dorian-Stará dobrá Anglie . Je pochmurný dusný večer a ani to, že začlo pršet vzduch moc neočistilo. jak už to v Anglii, uprostřed všeho hunbuku a chaosu bývá, nedá se v ní dýchat nic jiného než smog aut. Sem tam nějaký park v pokusu o zlepšení vyhlídky ve městě, sice nabízí jakýsi taký klid, ale je to jen iluze klidu a pohodlí. Někde v trochu zaplivanějších uličkách barů nižší třídy, mezi krysami, zvratkami a kde jakým bordelem se pohybuješ i ty. Né že by tě žal zahnal až sem, na to jsi se už stihl s tím vším trochu smířit. Konec konců, už je to měsíc. Ale zavedla tě sem jistá informace. Informace o kultu uctivající jakého si démona- nebo snad boha jménem Muerte. Ve starých knihách, seznamech démonů a tak dále žádné takové jméno zmíněno nebylo. Takže si ho tenhle kult musel vymyslet poměrně nedávno. Samozřejmě že si ho vymyslel, nic takového jako démoni tu přece neexistuje. Jsou tu jen lidé, bohatí lidé, chudí lidé, nechutní lidé, krásní lidé, ale všechno jsou to lidé (pokud má tvá postava na to jiný názor, samozřejmě se k tomu vyjádři). Z jiných zdrojů jsi ale vyčetl že jde o démona Mučedníka, milovníka bolesti, mučednické agónie, experta na pomalou a bolestivou smrt. Což velmi přesně odpovídalo sektě kterou hledáš. Tvůj kontakt z policejní ústředny (náhodný známý, starý známý, soused- to nechávám na tobě- i jméno a co je zač-může tě hodně podporovat, nebo jen vyzvídat za peníze či jen tak) na tvou žádost zalovil v záznamech o činnostech místních sekt a vyštrachal několik adres a tipů. Dokonce i pozvánek. Jako bonus ti daroval něco co prý na sobě nosí. Když ti to tenkrát přinesl zabalené a zalepené policejní páskou už od pohledu se ti zvedl žaludek. Tipická dlouhá, černá kutna s takovou tou kápí díky které není takřka vidět do obličeje. Co ti ovšem pobouřilo žaludek byl její pach. Pach krve. Celá ta látka jí byla odporně nasáklá. Ale lepší způsob jak je najít a spojit se s nimi asi není. Procházíš jednou smrdutou uličkou hned do další co smrdí ještě víc. A ...tady už by to někde mělo být. Cítíš značnou nervozitu. Dost možná se přeceňuješ. Kontakt na polici máš, ale co když tam opravdu budou a nestihneš je zavolat? Pokud jsi měl nějakou sebejistotu, tak ta teď velmi kolísá. Každopádně je to tu! Vels 11/3 z těch třech neúspěšných tipů co jsi tento týden zkoušel, by to už snad konečně mohlo být ono. Ulicí se prožene listopadový studený větřík a kousek od tebe zaduní o podlahu taška co spadla ze střechy. Stojíš kousek od chatrně vyhlížejícího vchodu, bez dveří. Jsou tam schody vedoucí dolů kde je absolutní tma a ticho. Vzdálená věž odbíjí půlnoc. Pravý čas na hříchy...a obětiny. |
| |
| Tokyo- veterinář- Kazuki Nemáš problém najít čaj. Mezi tím co voda bublá a vaří se a ty se sem tam kolíbáš únavou (dost možná i na chvíli usneš) ti Morte neodpovídá. Tušíš že ti něco zamumlal v odpověď, ale nebylo tomu rozumět. Venku už zpívá pár prvních ptáčků a z dálky slyšíš houkat sirény, policejní auta a tak dále. Ale tady jsi v bezpečí. Pokud nebudou pátrat v každém domě. S brzkým ránem spadne i pár kapek. Čas se vleče neuvěřitelně pomalu. O hodinu později vrznou dveře. Jestli jsi usnul, vzbudilo tě to natolik abys mohl vnímat jak tě někdo zvedl a odvlekl na postel. Je stabilizován, odpočiň si chlapče slyšíš ještě z dálky než tě přemůže spánek. Klidně, podivně klidně se probudíš. Venku už se zase stmívá- prospal jsi celý den a ob pokoj slyšíš jak povrzává houpací křeslo. Pomalu ti začíná docházet, že včerejšek plný akce byl zakončen drobnou podivností. Ten nerudný stařík co vás přijal ....rozhodně nevypadal natolik silně, aby tě do té postele odvlekl. Z kuchyně voní čaj a čerstvý chléb. |
| |
 | Každé ráno nemůže být to nejlepší – ale stávají se i horší věci. Vybelhal jsem se s obtížemi z koupelny. Na mokré tělo se mi lepilo tmavě fialové pyžamo s infantilním potiskem kreslených postaviček z dětských animovaných filmů a z pusy mi trčel kartáček na zuby. Nikola na mě rozespale mrkl, ale pak se přetočil na druhou stranu lůžka a přehodil si přes obličej polštář, aby jej neotravovaly zvuky mých pohybů. Flegmaticky jsem zasykl, když jsem rudě nalakovaným palcem narazil do malířského stojanu. Odhodil jsem vlasy na stranu a posadil se na svou postel. Neměl jsem sebemenší energii se dívat do zrcadla na svou zšedlou, nevyspalou tvář s váčky pod očima velikosti zeměkoule, takže jsem se opět položil na záda; kartáček na zuby mi přitom zajel hlouběji do pusy. Mechanicky jsem je ještě párkrát přešudlil, než jsem ten nástroj peprmintového hněvu vyndal z pusy a on dopadl na zem pokrytou nejrůznějšími barvami od včerejší zábavy. Hlavou jsem narazil na prázdnou litrovou láhev od vodky. Opět se ozvala bodavá bolest ve spáncích, pomalu se rozšiřující na celou palici. Sebral jsem poslední zbytky energie a sáhl dozadu za hlavu, abych to bolavé sklo odstranil ze svého dosahu. Vedle mne se povalovaly první dva díly Souostroví Gulag, tak jsem to položil hned vedle nich, aby to nezavazelo. Na kůži palce mi ulpěla trocha rudého laku a já jej velice opatrně z ní seškrabával, abych neporušil nalakování nehtu. Dvě hodiny před obvyklým budíčkem se zkrátka nedalo dělat vůbec ale doopravdy vůbec nic. Nechal jsem zbytkovou vodu z více jak devadesáticentimetrových, ledově bílých vlasů, vsáknout do polštáře a mezitím nechával odpočinout rozbolavělá záda, jak jsem se jimi včera o něco uhodil a kostice korzetu tu nevydržely a praskly, přičemž se nehezky zaryly do kůže a probodly ji. Nikolaj mi to včera oddaně vydesinfikoval, ale nateklé a nepříjemné to bylo stále. „Marně jsem doufal, že dnes tu sprchu vynecháš…“ ozvalo se podrážděně z vedlejší postele, kde se pohnula černá kštice mého spolubydlícího a pelesť postele nehezky zavrzala. „Není ničeho nad budíček v pět ráno po hodině a půl spánku,“ zněl dost sarkasticky a já právě byl v tom módu, kdy jsem neměl náladu rozpitvávat jakékoliv problémy, které se netýkaly toho, že mám od krve zničené šaty a že jsem to s tím chlastem včera asi tak trochu přehnal. Nikolaj, o dva roky starší tmavovlásek s průzračně modrýma očima, student sochařiny s věčně omlácenými rozbolavělými prsty se posadil na posteli a spustil holé nohy dolů k zemi. Ucítil jsem kdesi v hloubi své mysli, jak pod jeho kroky sténá podlaha. Když jsem pootevřel oči, celý svět se zkřivil s každým houpavým pohybem jeho aury. Zasténal jsem a přitiskl si dlaň na oči. Se zavrčením jsem se přetočil na bříško a schoulil se do klubíčka. Pod náporem dalšího přílivu bodavé bolesti se mi udělalo mdlo a dech se mi zrychlil; stal se hlasitějším a sípavým. Nikolaj mi přehodil přes mé čelo ledový obklad a já spokojeně a zároveň nazlobeně zavzdychal. „To nepomůže,“ zamumlal jsem, ale přesto jsem si obklad víc natiskl na čelo. Kdyby mi to dovolila hrdost, kňučel bych jako prase umírající na porážce. Nikolaj si odfrkl a otočil kohoutkem se studenou vodou, aby si opláchl obličej a tak se trochu probrat. Věděl jsem to tak detailně, jelikož mi to kdysi popisoval. Mé problémy vidět vodu byly stále… řekněme dost velké. Avšak vše kolem, jako třeba vodovodní potrubí či kohoutek, bylo jasné, v rudě zářících obrysech, které se zlehka otřásaly. Celkově jsem byl hodně obklopený právě touhle barvou. „Tak nemáš tak chlastat!“ vytkl mi. A já neměl chuť to dál poslouchat. „Sklapni,“ zamručel jsem. „Nevíš, kde mám ty růžové šaty?“ přinutil jsem se otevřít oči a trochu se rozhlédnout kolem. Částečky barev si stále dělaly z mé zmatené mysli druhé vánoce, ale už to bylo o trochu lepší. „Se asi pobleju.“ Uslyšel jsem Nikolův smích. „Jen proto, že jsi můj oblíbený terč posměchu, se o tvé slabosti ve škole nezmíním,“ což v překladu znamenalo, že o tom bude do poledne spravena i ta nejžárnější čísla na vyhazov v postupové listině. „Nevím. Chceš dneska působit jak cukrová vata? Ty šaty nesnášíš.“ Vrhl jsem po něm svůj nejodpornější pohled. „Aspoň se ti kreténi budou dívat na ty pitomý šaty a ne na můj ksicht,“ fakt jsem ty šaty nesnesl. Obvykle jsem nosil rudé, přinejhorším nějaké v barvách půlnočního nebe. „Jo…“ vzal jsem do hubených prstů tu zrádnou láhev, která spustila tu pohromu uvnitř mé palice. „Dochází nám alkohol.“ „Ještě bych tak mohl uvažovat na tím, zda plánuješ blít z těch šatů, nebo z té opice… Mimochodem, hezký pyžamo.“ Jo. Dík. Mockrát. Vážně. Cítím se poctěnej a spokojenej jako měsíček na hnoji. Imbecil jeden. Nikolaj něčím zašustil a pak na mě spadl velký těžký pytel. „Tady máš. A já se du pokusit se učit, tak sténej trochu potišeji...“ Čímž skončila má každoranní debata s panem Dokonalým, který se vždy a za všech okolností chová, jako by nikdy nevzal do huby trochu alkoholu a nikdy neskončil sedraný leda tak k sebevraždě. Protože k ničemu jinému tento neutěšený stav nevede. Počkat – jak dlouho už jsem nebyl střízlivý? Tři roky? Smutné. A vlastně ani ne. Koneckonců tady jsem právě ony tři roky…. A prospívám s dvojkama a trojkama… tak proč si čas od času ten alkohol nedovolit? A o tom, že si jej dovoluji dennodenně taktně pomlčet? Když Nikolaj začal po třetí dokola nahlas přeříkávat zpaměti obsah učebnice pojednávající o druzích kamenů a jejich využití. Vzdal jsem to a opět vstal. Hrábl jsem pro kartáček na zem a hodil ho na druhou stranu pokoje k umyvadlu, že jej pak do té koupelny odnesu. „Jsou ty světle modré šaty tak zničené, jak si myslím?“ zeptal jsem se Nikolaje, když jsem vytahoval z ochranného pytle šaty a doplňky. „Jo,“ zamumlal a otráveně odložil učivo stranou. „Vážně nevím, cos dělal – a ani to nechci vědět – že jsou celé od krve, ale myslím, že ty už do pořádku nedáš. A kdybys byl tak laskav, dnes píšu test…“ Ach ano, včerejší noc. Ani jsem si nepamatoval, jak jsem se dostal zpět do svého pokoje, ale… zřejmě jsem se sem nějakým způsobem dobelhal. Alespoň, že škola je tak blízko okraje tohoto smolovitého velkoměsta. Jediná záchrana. Stačí projít jen pár ulicemi… Zvíře zalapalo po dechu. Zakvičelo, když se dlouhé ostří prohnalo jeho břichem, ale ne zas tak, aby ho zabilo. Krev začala vytékat na dlažbu a spojovala se do drobných kapiček. Srdce se pokoušelo prodrat z hrudníku ven, kůže rudla, papír křivil své rohy. Horkost. Neskutečné teplo. Růžový sníh. Skřípot drápků na dláždění. Děs, strach, hrůza. Vítězství. Ukojení. Pamatoval jsem si včerejší noc v tak vzdálených útržcích, že jsem ji nedokázal řádně zrekonstruovat. „Donesl jsem sebou něco?“ „Jen pár papírů. Jsou na pracovním stole,“ odsekl Nikola netrpělivě. Musel jsem být tohoto rána skutečně otravný. Anebo on tak vynervovaný – co já tak mohl vědět o zkouškách na jeho oboru? Já byl malíř a literát s pochybnou pověstí. Svlékl jsem si pyžamo a oblékl si spodní prádlo. Opatrně si navlékl punčošky a upevnil je podvazky na místo. Raději jsem nestudoval Nikolajovu auru v tento okamžik, kdy jsem se takto odhaloval, neboť bych se asi musel rozesmát pro jeho špatně skrývanou touhu. Přes spodní košilku jsem začal šněrovat tvarující korzet z čistě bílé látky, tolik příjemné na dotek. Trvalo mi to asi deset minut, než seděl tak, jak sedět měl a já si mohl obléct a zašít horní sukni. Přesto jsem ještě musel na boky dát tu tenkou konstrukci. Měl jsem ji dát předtím, než jsem šněroval korzet… ale teď bylo trochu pozdě. O nějakou tu hodinu a půl, kdy už jsem byl dokonale ustrojen, učesán a nalíčen, jsem si na ruce natáhl bělostné rukavičky a na krku uvázal sametku, mne z mého plného soustředění na oblékání vytrhl Nikolajův hlas. „Opět vypadáš jak pohádkové strašidlo. Ale hezké strašidlo,“ uznal po chvíli váhání. Daroval jsem mu ten nejkouzelnější úsměv, kterého jsem byl schopen a nechal rudé rty obemknout láhev s vodkou. Řádně jsem se napil. „Já vím,“ zašeptal jsem, jako bych mu sděloval to nejzávažnější tajemství světa. „Ale ty kruhy pod očima jsou pryč.“ „Sláva make-upům…" |
| |
| Byt na veterině Popadnu rychlovarnou konvici a naplním ji z poloviny vodou. Zapnu a na poličce se podívám po čaji. Netrvá dlouho a už držím v ruce papírový pytlíček s nějakým černým čajem. Alespoň voněl a vypadal jako černý. Když se voda uvaří, přeliji jí do konvičky, kde jí nechám minutku jen tak pod pokličkou stát. Potom vodu přeliji zpět a do konvičky do proutěného sítka nasypu trochu černého čaje a další minutku ho nechávám zpařit. Nakonec už zalévám čaj horkou vodou a nechávám louhovat. Od Morteho jsem se žádné pádné odpovědi nedočkal a ani jsem něco takového vlastně nečekal. Proto jsem i rád, za to nesrozumitelné zamrmlání, které vycítím v mysli. Vstanu, dojdu asi tak metr před okno a protáhnu se. I po předešlé tůře městem se zátěží, mám tělo ještě pořád ztuhlé z té nádrže. Huh... Na to se mi nebude moc dobře vzpomínat... Úplně bez svobody... odfrknu si. Venku už se začínalo ozývat ráno. Ptáci zpívají a tma již není tak temná, jako bývá v noci. Jak tam tak stojím a poslouchám sirény policejních aut a další rušivé zvuky pátracího shonu a začínajícího městského života, napadá mě, že se mnou není něco v pořádku. Tedy... že nejsem takový jako dřív. Můžou za to všechny ty události, co se teď staly. Můj charakter byl nabourán všemi možnými změnami, které si sám budu uvědomovat... řekněme, že prostě postupně. Pět minut už je určitě pryč a tak vyndám sítko s rozvinutými čajovými lístky a nalívám si do hrnku horký čaj. Zase se posadím na židli a pomalu a opatrně upíjím, protože nestojím o to, abych se najedl svého vlastního spáleného horního patra. Zase začnu přemýšlet. Asi po deseti minutách přemítání si stanovím, že hned jak to bude jen možné, se alespoň na měsíc přesunu do divočiny někam do lesů na Hokaidu. Úplně sám, se spacákem a karimatkou, ešusem, polívkami a sušeným masem, čokoládou a spoustou toaletního papíru. Máme si toho s Mortem hodně co říct a vyřešit. Venku začalo mrholit. Jako by ty padající kapky udeřily na symbolický gong a já v tu ránu usnul. Bezesným spánkem, alespoň jsem v to doufal. Nejednalo se ale o ten pravý tvrdý spánek, což se mi potvrdilo o nějakou dobu později, když jsem se vzbudil do částečného vědomí, kvůli vrznutí dveří. Zůstal jsem dál sedící na židli, opřený o stůl s hlavou položenou na rukou. Ucítím, jak mě někdo zvedne do vzduchu a odnese na postel. Bránit se, je to poslední, co bych v této chvíli chtěl udělat. Užívám si změnu z dřevěné židle na rovnou, relativně měkkou postel. Ještě než než upadnu tentokrát do onoho opravdového silného spánku, uslyším doktorova slova. Yoshi to přežije. Potom vše ztmavne a už nic nevnímám. Probudím se. Neotvírám oči a snažím se nahmatat pokrývku. Zjistím ale, že na ní ležím a pokud bych ji chtěl přes sebe přehodit, musel bych se zvednout nebo dost nepříjemně převalit. Vzdychnu a otevřu oči. Je mi fajn. Sakra. Fakt je mi snad i dobře... Posadím se na posteli zamrkám a protřu si oči. Uf... prospal jsem celej den... pomyslím si, když se podívám z okna, jak město znovu pomalu halí tma. Otočím hlavu za zvukem houpajícího křesla z vedlejší místnosti. Alespoň to tak zní. Zhluboka se nadechnu, nohy z postele přesunu na zem a postavím se. Podrbu se na hlavě a se zvednutým obočím se podívám na postel. Hej... Moment... Jak jsem se sem dostal...? Jestli se mi to nezdálo, tak mě ten stařík vzal a … popadnul, zvednul do vzduchu a odnesl do postele... Ale ne... to se mi muselo zdát... Nejspíš jsem se tam nějak přesunul sám... ještě chvíli udiveně hledím na postel, ale nakonec se přeci jenom otočím a lázeňskou chůzí přejdu do druhé místnosti, ze které už voní čaj a čerstvý chleba. “Uhm... Dobrý večer přeji... Pane já... chtěl bych vám upřímně poděkovat za vaši pomoc. Nebýt vás, můj přítel by dozajista umřel a já bych musel spát na ulici...“ odmlčím se a položím ruku na futro od dveří. “Promiňte že se ptám na něco takového, ale... Do té postele jsem se přesunul sám...?“ řeknu a ukážu palcem do pokoje za mnou. |
| |
| Nový Zéland- večer Jdu lesem, až potkám tuhle lehce oděnou, přírodní a tančící bytost. Okamžitě své, skoro dva a půl metrové tělo položím na zem a z dálky pozoruju neznámou bytost z příkopu. ,, Cože? Něco takového vidím poprvé. Odtud mě nemůže vidět. ,, Přikrčím se ještě víc k zemi a lehce mezi větve pokukuju na to neznámí stvoření. ,, Co to je?? Jsou nám podobní... Ale o hodně menší, nemají chlupy, svaly, rohy... A jejich obličej Je úplně jiný... Mm... ,, Řeknu si to, když se otočila na mě a začne jakoby na mě koukat. Já se opatrně přikrčím ještě víc k zemi a pevně stisknu šavle. ,, Nevím, jestli je přátelská, můžou být čarovný a stokrát silnější než já... ,, trochu mě přepadne strach z neznáma. Nevím proč, ale na téhle zemi poprvé zažívám nějaký větší strach. U nás doma jsem se nebál ani tlupy horských šesti metrových obrů… Pak promluví... Zjistím, že jí rozumím, ale vůbec mi to nejde do hlavy... ,, To nechápu.... Co mám dělat? ,, Chvilku ještě přemýšlím, až nakonec nahlas promluvím svým minotauřím, hrubým hlasem... ,, Co si zač a kde to jsem? ,, |
| |
 | Mezitím, co ještě ze mě vyprchávala ta láhev skotské. Jsem se došoural k nějaké zavšivené a špinavé uličce, o které jsem měl eccho od svého očka, s kterým jsem se seznámil po smrti mé ženy. Nevím proč, ale rád mi pomáhal a nebral si nijak moc vysoké honoráře. Někdy i semnou s radostí zašel do kavárny na čaj. Nikdy jsem nebyl zrovan oblíbený typ a taky jsem nikdy neměl moc přátel. Prot mi to přišlo jako příjemná zkušenost. Pamatuji si to přesně ten den, kdy zmizela má žena. On přišel v čele vyšetřovatelů a ptal se mě, jestli nevím kde mohla má žena zmizet. Od té doby jsme stále v kontaktu. Díky němu jsem také již prohledal několik, oněch pochybných míst, kde prý se měli zdržovat nějaké sekty. Zrovna nedávno mi donesl nějaký obnošení a odporný hábit, kterej prej našli na místě činu. Byl prostoupenej nehorázným zápachem krve a velice už na pohled odporný. Když jsem se dostal do té uličky, kde prej dle mého kontaktu měli být ti, které jsem tak dlouho hledal. Začal jsem prozkoumávat vstup. Bylo tak zaneřáděný a hnusný, že to vypadalo, že to vede do nějakých holobytů. Pomalu jsem otevřel ony vstupní dveře a všiml jsem si že je zde schodiště do sklepení. Ani mě to nepřekvapovalo, nebot tihleti chlípní, úchylní vyznavačí dábla, mají v oblibě tyto prostory. Pomalu jsem scházel dolů a neslyšně jsem sledoval zákruty schodiště a čekal jsem, kam mě až zavede. Nakonec jsem přišel až dolů. Byla tam nějaká provizorní úvodní hala. Ze stran šlo slyšet hlasité vzývání v nějaké hatmatilce. Pomalu jsem šel halou směrem za hlasy. Po pěti minutách jsem došel do oné obětní síně, kde dělaly své nekalé, ohavné a dech vyrážející obřady. Přikrčel jsem se ihned za zástěnu a z koutu pozoroval, co se bude dít. V ruce jsem pro jistotu třímal mobil, který jsem vylovil z kapsy, raděj jsem si ho dal na tichý režim. Hledím na to a vidím podobnou scénérii jako před lety. Opět chlápek s maskou na hubě s černou dýkou v ruce. Žvatlá cosi, čemu nerozumím, nějakou neznámou řečí. Jsem celý zmatený, vůbec mi nedje na rozum, jak v dnešní době mohou tohle lidé dělat. Hrne se mi zuřivost ale zároven i nechápavost do spánků. Jako archeolog a folklorista jsem udiven ale jako milující manžel skliíčen, oslepen nenávistí, zaslepen nenávistí pomstou. Různorodé emoce mnou hážou. Jsem jimi pln a nevím, která je silnější. S údivem na to zírám. Náhle přitáhnou nějakou mladou dívku, které nemohlo být ani 18 let a pokládají ji na ten zakrvácený oltář. Už tuším, co bude zřejm následovat... Klečím v úkrytu a rozhoduji se, co učiním a vyčkávám co se bude dít dál, abych mohl zasáhnout. |
| |
| Brown and Sullyvan company Poslouchal pana Browna a pomalu docházel k zavěru ,že musí pamatovat orpavdu hodně, zvláštní ,že se někdo takový dokázal adaptovat na dobu natolik,že je schopný dělat pro někoho jakoj e Goméz. Tak jako tak, bylo třeba jeho pohled na věc lehce upravit. " Jistě máte pravdu v tom ,že dříve to bylo možné vzasto kolem a kolem dříve nebylo moc možné nás zaznamenat, nebo náš pohyb na neby zachytit. Navíc to byla též doba kdy v naší existenci věřila většina lidí ať už jsme pro ně měli jakoukoliv podobu. Ta dovba znamenala také hony na čarodejnice, které sice znamenali víc ztrát u lidí než naše, ale pár dobrých plánů bylo chtě nechtě ztraceno. Teď je dobaj iná odklonění lidí od duchovna a větší víra v techniku změnila přístup. Neposlouchají svoje kněží v chrámu ale v televizi, slovo z televize je skoro svatéa svým způsobem nám tento fakt poskytuje větší krytí, neb produkci filmů a zptráv máme promakanější než druhá strana, navíc mužeme apelovat na zakladní lidská puzení. Jenže doba má envýhodu a tou je že o každé provalené akci ví celí svět skoro hned a jen těžce se to maskuje. Vezmeme třeba problém v Roswell. Stačí malá chybka a už se lidi zajimají a zájem muže znamenat nvé čarodejnické procesi a to v čase kde je na každém rohu kamera a informace putují nesmírně rychle. Jistě s tím se dá něco dělat,ale je lepší udalost nevyvolat, než to pak uklízet. V současné době je tedy pohyb po nebeské dráze v standartním modelu přepravy našeho druhu poněkud riskatní, protože nevíte který blázen vás zachytí radarem, nebo vás vyfotí. Jo bude ignorován a bude brán za blázna, žel ta hranice ,kdy bde bláznů prostě moc je uzounká...... Prostě proto jsou instituce jako HELL lukrativnější protože spouštíme lavynu událostí dobře mířřeným kamínkem ne zatřesením horou. Na sužování lidí stačí využít jejich závsilost na technice a poskytnout jim vše co nemají dělat za pár kliknutí a nějaký ten dolar." odmlčel se. " Každopadně tím nechci říct ,že by staré metody byli špatné jen občas postradají jistou gracii. Tak jako tak začínám chápat ,že mi dva utvoříme orpavdu dobrou skupinu s vašimi znalostmi starých postupů a mím přehledem v nových technologiích bude jen málo překážek. Teď už bychom ,ale měli na letiště...hmm tak mě napadá ,že rizenašinecká společnost zajištující legální přepravu nevyvolávající otazky by se mohla uchytit." jeho mysl už začala řešit hrubý nástin a ještě jednu malou drobnost pan Brown musel pamatovat opravdu dost a nejspíše z vlastní zušenosti, neb málo démonů věnovalo svůj čas studiem historie, což leckdy bylo právě tím důvodem proč jejich konání nedopadlo tak jak chtěli. Cestou na letiště nejspíše strávili v porovnáváním dob. Dalok sám uznával ,že dřív bylo všechno mnohem snažší bylo lehčí našeptávat a navádět k hříchu a hlavně všechno bylo mnohem osobnější. Žel množství lidí vyžadovalo jisté okleštění individualního přístupu ,neb takový nebyl moc lukrativní. Na letišti by na ně měl čekat první z mnoha leteckých spojů pravda i tak cesta trvala dele než na démonickém prostředku, ale v porovnání s klasickou ldiskou metodou to bylo rychlejší o veškeré cestovní průtahy celní kontrolou. Přeci jen když si přes počítač zajednáte let jako vyslanec nějaké ze mě, nějaké hodinové čekání na zavazadla na letišti se na vás nevztahuje. Dostat se do databaze ministerstva zahraničí a na chvilku tma přehodit dvě jména a k cestovní doložku je také maličkost. |
| |
| Sociologický experiment s nejistou uspěšností Vyslechnu Grace a má pravdu nejspíš už to táta ví. "Tvůj táta spí?Myslel jsem že po nocích přerovnává sponky na papír." Zavrtím hlavou a tahle vzpomínka zase sklouzne zpátky.Jistě máma chtěla abych chodila do normální střední školy i přes tátovy protesty.A já no rozhodla jsem se že to zkusím a bylo to zajímavé.Vzpomenu si na máminy protesty když jí řediltel řekl že jsem na zdejší střední školu moc chytrá,ale teď už musela ustoupit.Pak zaslechnu další pokus Grace odlehčit situaci a taky se usměju a radši už nezmiňuji fakta.Myslím ty výrazy v obličeji u mých studentů,taky to že pokud je tam se mnou někdo další na společné přednášce tak se celou dobu modlí.A já pochybuju že je tak pobožný,nebo ty narážky o dehtu a peří pokud nezmíní to že jsem donutila své studenty brečet nebo zvracet. "Což jsou naprosto nepodložené doměnky od někoho ..." Zarazím se a dojde mi že tohle jsem řekla nahlas.Podívám se na Grace a zjistím že jí něco vadí a docela dost. Ale co?Mám se jí na to zeptat?Ano zeptám se ať jí taky nějak pomůžu.Teda aspoň se pokusím jí pomoct. "Ale tebe taky něco trapí?Jinak mindrák by se dal definovat jinak.A jak chceš zvládnout školu po této noční akci v baru?" Ale Grace ukázala že má obdivuhodnou schopnost regenerace a ikdyž já mám o tomto plánu jisté pochyby a dost smíšené pocity ona se se už pro něj nadchla.A hned začne přemýšlet co si obleče jenže pak zjistím že si tohle mám obléct já.Ale přesto se zmůžu jen na chabý odpor. "No uvolnit ano ... ale já své oblečení vybírám docela pečlivě ..." Jistě to bylo jen konstatování ikdyž i zde jsou vyjímky.Mám na mysli ty trička s potiskem které si beru sebou občas když se chci uvolnit.Jinak obě asi pod slovem užít myslíme něco jiného. "Definuj slovo užít.A co se týká myslela jsem na to trička nápisem Mister Fantastic nebo to se Supemanovým znakem ty mi přišlo dost odvazový." Pak vytáhne jedny kožený šaty a když mi je přiloží k tělu. "No já nevím tohle není zrovna můj styl a jak jsem zjistila tak nezavisle na jejich svalové hmotě budou slintat jen do doby než poznají mou povahu.Teď mluvím o všech těch přezdívkách co mi právě chlapi na univerzitě dali.Nebo ty poznámky o omrzlinách a séru proti uštknutí." Ale nakonec výsledek předčí všechna má očekávání. "Páni tak tohle je vážně něco ... myslím že se tvůj předpoklad splnil ... nebo splní ... nebo ... " Ale ikdyž cítím velkou odvahu taky se mně zmocní pochybnosti. "Ale nechci ze sebe dělat uhiňanou blondýnku.Navíc nemám smysl pro humor a no moc to s muži neumím ..." Moje společenské schopnosti jsou trystní,ale ... znovu si sebe prohlédnu.No jistě to vyjde věř si Annie. |
| |
| Rusko-Arkadij po té co jsem si přečetla tvůj příspěvek jsem zaraženě, hodně dlouho civěla na obrazovku a přemítala o tom že mě absolutně nepotřebuješ jako Pj, ale že si bohatě vystačíš sám. Tohle už mi nedělej :D Hodiny ve vašem bytě odbyli pravý čas kdy bys měl zahájit svůj posun do školy. Né že by se ti nějak extrémě chtělo. Vycoural ses ven a pohyboval ses velmi opatrně, neb rozhoupaný žaludek sliboval že vysvobodí tvou včerejší večeři. Né moc pohledné, ale tipicky začouzené Rusko tě uvítalo 2 stupni pod nulou. To že na tebe ostatní civěli snad ani nemusím zdůrazňovat. Vždycky civí. Ale mezi individui v tvém oboru ses lehce ztratil. I když jsi dosahoval největších extrémů ve všem povoleném a nepovoleném, mezi tvými spolužáky se taky našli zajímaví jedinci netipického vzhledu. Tak například Anastazie Sereg, která se oblíkala podle výštěku pirátské módy. Ale byli zde i takoví co si nechali chirurgicky upravit obličej aby byl pohublejší a děsivější. Množství tetovaných a propíchaných pírsingy snad není potřeba zmiňovat. Těch normálních ve vaší třídě bylo opravdu málo. Z 15 lidí, pouhých pět a opravdu jim to mezi vámi moc neslušelo. S podivem bylo jak si můžou svou normálnost udržet. Dostavil ses do ateliéru kde se tvý spolužáci chystali na figurální kresbu a odněkud si zaslechl že dneska budete mít supla. Tři hodiny figurální kresby. 30 letí mužík co vám sem obvykle chodí za modela tu nyní není což je trochu podivné. Deset minut z první hodiny je pryč. A pak ucítíš vzláštní tlak v hlavě, který nemá naprosto nic společného s alkoholem. Pode dveřmi se začne tetelit vzduch- to je vše co vidíš z její aury a pak dveře rozrazí velmi podivná žena. Vzduch je najednou podivně nasáklý pachem kovu a jako by se trochu v místnosti oteplilo. Chvíli vás sleduje žlutýma dravčíma očima a pak se ušklíbne a zabouchne dveře. Z nějakého důvodu tě ohromila. Stejně jako zbytek třídy. To že se na lidi díváš se ti asi moc často nestává. Nebo že by ses na ně díval tak pozorně jako na ní. Každá křivka jejího těla je zajímavá a přitažlivá. Je velmi vyspělá a má pevný, energický krok. A přitahuje tvůj pohled jako magnet. Je to skoro neovladatelné. Pokud si zabloudil pohledem po okolí, zjistil jsi že několik chlapců má problémy s erekcí. dokonce i ty cítíš zvláštní tepání v rozkroku. Dojde doprostřed kruhu který vytvořily vaše stojany a začne si vás prohlížet. Ruce založené za zády, postoj jako nějaký německý diktátor.( a její oděv též působí velmi vojensky) Jsem profesorka Anabeth Galov. Oslovujte mě profesorko Galov. Budu vás mít po celý zbytek týdne na figurální kresbu. Potrpím si na kázeň a disciplínu. Jak vidíte, není tu model. Podle mých osobních průzkumů se studenti tolik nesnaží když kreslí někoho nevýznamného. Jakožto vojenský generál ruské armády, doufám že se budete snažit. pro vaše osobní dobro. techniku a způsob kresby nechám na vás. Máte ještě tři dny na dokončení práce, čili 3 krát 3 hodiny. Kdo to nestihne... místo dopovězení věty se jenom tak zazubí a můžete si povšimnout že její špičáky jsou netipicky ostré. Pak se bez studu vysvlíkne a nabídne se vám úkaz, který vám hned tak z očí nezmizí. Někteří více sexuálně založení si na něj jistě rádi vzpomenou.  4 chlapci to nevydrželi a po zbytek dne už se ve škole neukázali. Co tě možná zaráželo víc je, že na ní vzrušeně a chtivě hleděli i ženy. Každopádně malovat když se někomu (jako třeba vám všem) potí celé tělo je poněkud obtížné. Je ti zřejmá jenda věc. Tahle vojanda nemá tipický pach a auru jako člověk. To tetelení vzduchu- jako by svou pravou auru skrývala. Důvod? Zbytek školy proběhne naprosto obyčejně. S podivným detailem že vás z patnácti na konec dne zůstalo jenom 5. V průběhu dne všichni odcházeli z důvodů zvláštní nevolnosti. I ty čtyři co tam zůstali až do konce vůbec nevypadali nějak extrémě zdravě. je pět hodin- dneska jste měli dlouho. A venku už se pomalu stmívá. |
| |
| Tokyo - veterynář Stařík dřepí v křesle (houpy hou) a čte noviny. Ví o otm že tu jsi, ale vypadá to že tě ignoruje. O tom že tě celou dobu poslouchal tě přesvědčí jeho odpověď. Ne, přiletěla divoženka a odnesla tě tam. Myslíš že jsem takový svalovec abych se s tebou tahal? Pak se ušklíbne a podívá se na tebe. No už je vám znatelně lépe. nebo to tak aspoň vypadá. Váš přítel si tu ještě chvilku poleží. Tak týden, pokud ho nechcete vzít do normální nemocnice- o čemž pochybuji že by jste chtěl. popondá si brýle. Ale vy byste jste asi měl jít. Zdá se že tohle město má s vámi jiné plány. Palcem poklepe na noviny kde stojí toto: Hledá se nebezpečný nemocný zločinec Kazuki Toshikatsu a samozřejmě nechybí tvá fotka. Co se třeba přesunout do Hokaida? S karimatkou, spacákem a ešusem než se to tady uklidní? čokoládu a sušené maso...bych tu někde mohl mít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jarek se tě na to asi bude ptát. Řekni mu že se všechno ututlalo. Což zařídila Organizace, která tohle zařizovala vždycky. Uniklo jen pár informací a poničené budovi, mrví lidé a divné stopy se přisuzují fanatické skupině nějakých obyčejných lidkých masových zabijáků. Další informace mluví o mimozemšťanech- ti se do toho tahají z velkou oblibou. Když se něco nedokáže vysvětlit, jsou v tom mimozemšťané. O démonech ani slovo. O vás ani slovo.A jak bývá zvykem těmto falešným zprávám uvěří většina, takže nakonec téměř celá společnost. Protože ta sama o sobě rpavdu nechce vidět. A ti bystřejší co něco tuší budou radši mlčet pro to aby si zachránili vlastní krky. Trhliny v zemi jsou přisouzeny malému zemětřesení a energie co ten večer byli cítit i obyčejnými lidmi byly zamaskovány pod názvem: magnetická bouře. |
| |
| Nový Zéland Dívka se zachichotá. Nemusíš se mě bát. Nemám zuby kterými bych tě pokousala na znamení na tebe vycení své rovné bílé zoubky neo kouzla kterými bych tě spoutala. Člověk jako jsme já a jako je většina z nás nemá kouzla. Naše kouzla jsou v něčem trochu jiném. udělá úklonu. Jsem Sivia minotaure a jsi na planetě Zemi. Srdečně tě tu vítám postoupí krůček k tobě a pak další a další. Když couvneš nebo uděláš nějaké prudké gesto . ihned se zarazí. Kouske od tebe zvědavě nakloní hlavu a začichá jako nějaké zvířátko. Nejsi tu ještě moc dlouho že? nemáš pach našich bytostí. Jsme ráda že jsi přišel. Čekala jsme tu na tebe, potřebujeme tvou pomoc- pojď semnou prosím natáhne k tobě ruku. V jejích očích je panenská nevinost. Mohl bys jí rozdrtit během okamžiku. Nechápeš proč ti tak důvěřuje. Ale chová se jako někdo kdo opravdu dlouho čekal a dočkal se. |
| |
| Dorian- Anglie byl to úvod. hádám že jsi hledal prostor na to aby ses vyjádřil a pokračoval v ději, ale od toho jsem tady já, jakož to Pj. najednou ti někdo zaklepe na rameno. Doriane! zazní to tak blízko až skoro nadskočíš byl to hlas toho komisaře, ale nikde ho nevidíš (mimochodem- ještě by to chtěl nějaké jméno). Ležíš rozpláclí dole v nějakém sklepení, které je absolutně prázdné. Pomalu ti dochází že jsme příliš opil. Příliš na to aby jsi vnímal realitu a tak jsi viděl jen to co bys chtěl vidět. Ale tohle sklepení je naprosto prázdné. Další zmařený čas, další neúspěšný tip. Kde nic tu nic. Pár symbolů na popraskané šedé zdi, ohořelá podlaha a díry v dřevěné podlaze můžou znamenat že tu byl nějaký šílený bezdomovec a že tu bydlí myši. Ale přesné známky o sektě tu jaksi nejsou (mimochodem- máš na sobě ten sektařský háv nebo ne? písni mi to jeskyní poštou). Venku krom tmy taky nic moc není. Ale povšimneš si že v uličce- opřený o barák stojí tvůj známý. Tvé soukromé očko. Poznáš to nejen podle siluety, ale podle vanilkových cigaret, které tenhle elegán ve smokingu kouří. Doriane! Tak tady jsi. Nic co? neber si to za zlé, ale měl jsem nějaký tušení že bych tu měl být. Škoda. Nepudem na drink? |
| |
| James-Edinburg-směr Bagdád a džungle Soukromé letadlo mířící do Bagdádu pomalu vystartovalo a brzy se Edinburg stal jen miniaturní barevnou zemí. Po chvíli jste vletěli mezi mraky a to už se dole jen občasně zableskla řeka, nebo mihl vrchol nějakého pohoří. Za sklonu poledního slunce se zdálo jako by místo řeky tam dole teklo zlato. pan Brown nedávám znát zaujetí, ale tak nějak si odtušil že letadlem cestuje poprvé. Chápu že v dnešním tehcnokratickém světě je vyplatí jít z dobou, ale některé věci prostě nepochopím. zavrtí hlavou. Osobní požitek. To jste řekl velmi dobře. Nevím, bez něho bych už se asi necítil jako démon. I ti hloupí lidé to časem pochopí. Když se cokoliv živé začne obklopovat stroji, stává se taky strojem. Nehodlám se přizpůsobovat. na to je moderní technika moc vrtkavá a nestálá. Na nějaké přizpůsobování jsme orpavdu moc starý. Doufám že to nevyznívá tak, že vám to zazlívám. To vůbec. Jen mám...osobní názor na celou věc. Po pěti hodinovém letu kdy se začne pomalu smrákat začne vaše soukromé letadlo přistávat na malé prašné dráze kousek od džungle kde už na vás čeká džíp. Venku vydatně prší. Džípem by to mělo trvat ještě tak hodinu. Pak ale bude poměrně těžké najít jejich přesnou polohu.. Což ti pan brown ochotně připomene. (pokud máš na něho konkrétní otázky, nemá problém s odpovědí, ale spíše s tvořením témat) |
| |
| Veterinář, čaj a noviny Nevypadá, že by mě poslouchal. Stařík si čte noviny a houpe se v křesle. Nakonec ale přece jenom promluví a odpoví na mou otázku. Eh, moment, co to...? Jeho odpověď mě krapet překvapí a vyvede z míry. Stojím zaražen ve dveřích, ústa pootevřená, obočí zvednuté a palec pořád ukazuje vedle k posteli. Co to se mnou hraje...? nedokážu si utvořit nějaký smysluplný závěr. Jestli svojí odpověď myslel jako vtip, totiž, celou jako vtip... to s tou divoženkou, .. ne, to nemohl myslet vážně. Tákže, jsem se do tý postele dostal sám. Jo, bude to tak. Střílí si ze mě. Zrovna když se nadechuji k odpovědi, že tak je to tedy všechno v pořádku, provede laickou diagnózu mého stavu, a zpraví mě o Yoshim. Docela to vystihl. I když by to Yoshimu rozhodně prospělo, já si to sobecky dovolit nemůžu. A vlastně, už i on je v průseru. Nakloní ke mně noviny a ukáže na článek. Po přečtení sevřu ruce v pěst a rty pevně stisknu k sobě. Jestli něco opravdu nesnáším, tak je to podávání špatných a zároveň hanlivých informací o nějaké osobě a zvlášť o mě samém. Hajzlové zasraný... po chvíli co v sobě dusím vztek, se mi ale v hlavě objeví myšlenka, že moje osoba není vlastně tak úplně bez viny. I když nevědomky, zabil jsem několik lidí z nemocnice, doktory, sestřičku... Ublížil i svému nejlepšímu příteli... A nakonec jsem uprchl přes celý komplex ze svého vězení. Sevření pěstí i rtů povoluje a já sklopuji zrak. No do hajzlu... Ano, myšlenky to docela vystihly. Veterinář znovu promluví. Po tom co uslyším zalapám po dechu. Cože?! To si snad dělá srandu...?! Jak může... chvíli jen s vytřeštěnýma očima civím na staříka. Potom si ale uvědomím, že by mě to už ani nemuselo překvapovat. Přece jenom, za posledních pár dní se mi už stalo docela dost nevšedních věcí, které jsem považoval za nemožné. Ještěr, z masa a kostí, snad, který působil docela opravdu reálně. Dále můj nový přítelíček Morte a můj nový dáreček v podobě … hm, nějaké hmoty, kterou bych přirovnal k tmavě šedivé vlající látce měnící tvar i velikost a které nedělá problém přeříznout bytelné kožené popruhy nebo lidské tělo, či mě i s Yoshim jednoduše přenést z výšky na zem, jako by gravitace neexistovala... No, a potom si jen tak náhodou potkám chlápka veterináře, který nás přijde s otevřenou náručí, postará se o zraněného, převlékne mě, nabídne azyl a péči o Yoshiho. Nejspíš bude i o něco silnější než vypadá, do tý postele mě určitě odnesl on. A jako by tohle nestačilo, ještě dokáže číst myšlenky. Dojdu až před něj, vezmu si židli a posadím se. “O co tady jde... Kdo jste...?“ |
| |
| Chikago Neboj zvládnu. Už mám trénink. v čemž má pravdu. Její výdrž je absolutně neuvěřitelná. Za tohle jí skoro podezříváš jestli vůbec je člověk :D. Mávne rukou. Je to jen má čistá zvědavost, ohledně toho ...jestli ti opravdu nemohl poslat nějakou část své práce. Ale na to je času dost. Teď je načase se bavit! zahihňá se. Zábava je druh občas i nemorální činnosti, který podporuje pozitivní emoce a prodlužuje život a zdraví. Z psychologického hlediska je to ověřené a lidmi potvrzené, jen se o tom šušká, aby se to neprofláklo, protože pak by se zvšila návštěvnost hospod a zábavných podniků, ale zase snížila pracovitost a produkce. No tak Annie! šťouchne do tebe. Prohlíží si tě s takovou láskou jako by právě celému světu vystavovala svůj umělecký výtvor. během několika minut se taky vyšňoří- nijak přehnaně, ale pěkně. Neumíš to s muži. Možná protože to s nimi umět nechceš... vezme tě za ramena a lehce s tebou zatřese a zvedne ti hlavu nahoru. Jsi krásná mladá ženská. Pochybuji že by se ti líbil chlap co kouká jen po ženský co dřív roztáhne nohy. Ale i od takových zvrhlíků pozitivní věty potěší. Ale nechci tě brát mezi náhražky mužů a sexuální devianti které mají mozek mezi nohama, ale mezi opravdové slušné chlapy. Ten pravej na tebe někde určitě čeká. Ale ty jsi mu ještě nevyšla naproti pak následuje né moc dlouhá večerní procházka. Grace tě zatáhne do tanečního baru kde je plno hluku a diodových světel. Během pěti minut se objeví její první 'známý'.  nic moc zvláštního. Navíc kouří. Nechápeš Graceiny vztahy. Obejmou se a políbí na tvář a pak si přisedne mezi vás. Grace! Zmobilizovat nás všechny takhle rychle, chceš nás snad zabít? Tohle je ona? Jakto že jí vidím poprvý? Jsem John. pokud svolíš potřese ti rukou a objedná drink. John oplívá naprosto gumovím tělem- je výborný tanečník- a obrovským humorem. pak se k vám připojí ještě nějaký umělec s dlouhými vlasy, dvojčata připomínající mexičany, ale dech ti vyrazí poslední z nich. Jak Grace slíbila, jsou to velmi zajímaví muži, ale tenhle. Jako by přišel z jiného světa. Slušně oblečený ve společenském obleku- takže mezi ty ostatní lidi naprosto nezapadá, číší z něj energie, a zdraví a jeho oči září inteligencí. Pozor Annie, tenhle chalan je velmi vážený psycholog, chemik a filozof. dost možná si vybavíš jeho obličej z nějakých filozofických knížek. Není moc pochopitelné co tu dělá někdo jako on. Pánové, dámy ukloní se vám a pohledem se zastaví na tobě. Grace, jakpak jsi mohla schovávat u sebe doma tak krásnou a atraktivní ženu? Za to by tě měli zavřít. Jmenuji se Irgo madam, k vašim službám zvedne tvojí ručku a políbí jí.  |
| |
| Tokyo- veterinář když si k němu přisuneš židli, odloží noviny a zadívá se na tebe. Není důležité kdo jsem já, ale kdo nebo co jsi ty. Uvědomuješ si co se kolem tebe děje chlapče? zvedne se a začne přecházet po svém pokoji. Něco hledá. Rozhodně v tom nejsi sám, jak si myslíš. V celém světě se dějou podobné incidenty. Samozřejmě né každý je unese, někteří skončí rovnou v blázinci a asi je to tak i lepší. Tady to máme. vyndá z šuplíku desky kde jsou ústřižky novin. Jsem na světě už 98 let a už jsem se narodil trochu odlišný od ostatních. Mám dar vidět a cítit věci co normální lidé nevidí. Někdo tomu může říkat dar, osobně bych to bral jako prokletí. Není vůbec lehké se jen tak dívat. Mnohé věci bych vidět vůbec nechtěl. Na rozdíl od tebe mi zůstane lidské tělo, žádná síla, nic čím bych mohl pomoci. A sám poklepe si na hlavu jen já sám se s tím musím vyrovnat. Obyčejným lidským rozumem. Dostal ses hluboko do světů o kterých by lidé neměli nic tušit. nejsi první a ani poslední co z té laboratoře utíká. jsou jich tisíce, miliony po celém světě, samozřejmě v utajení. Dá ti před nos desky. Chápu že mi nevěříš, tady jsou novinové články o různých světových událostech. Zemětřesení, tsunami, sestřelení obchodního střediska v New Yorku, stávka Řecka. Jistě ty články znáš. staré články nové články. Není na nich nic zvláštního to zvláštní se ukrývá vždycky za nimi. Vypadá to taky jako noviny z nějakého neznámého vydavatelství. jsou tam fotky katastrof a světových událostí, ovšem s bonusem, který na tradičních fotkách neuvidíš.  například tato prasklina v Japonsku. Je to dokonce dnešní datum. Z praskliny vyzařuje nějaká zvláštní záře a pod tím je článek.Další z bran otevřena. Organizace se spojila s Pamou a prohledávala blízké okolí kvůli úniku démonů. Ti se však již stihli vmísit do společnosti. Pak obrázek vlny tsunami která má tvar nějaké pravěké bestie. Samozřejmě to může být všechno upravené na počítači a podstrčeno tobě jako iluze. Ale je tu i jistý článek z Nagay. Vyšetřování krámku origami . S lítostí oznamujeme že náš kontakt byl zlikvidován démony. není zřejmé jak na něj mohli přijít. Incident pokračoval když se vrah- démon dostal do kontaktu s místní policií. Zabil šéfa policejní pobočky a z neznámého důvodu nakazil Kazukiho Toshikatsu. Zmíněný objekt byl převezen do Tajného výzkumného střediska v Tokyu. jako bonus je tam i ještěrovo obrázek. Vydavatelství: Organizace Normální člověk tenhle druh novin nepřečte a nepochopí. Krátce po tomto incidentu se ústředí Organizace rozhodlo vás vysvobodit. To že je předběhne váš přítel nikdo nečekal. Věděl jsem o vás -až v okamžiku kdy se zjevil ten tvůj démon. Cítil jsem ho. chvíli se odmlčí- dává ti prostor aby jsi vstřebal informace. Mám rozkaz zavolat do Organizace jakmile se probudíš, ale protože je nemám příliš v lásce a jsem přece jen pouhý veterinář,....zatím jim nezavolám. obezřetně sleduje tvou reakci. Absolutně věří tomu že šok z těchto informací tě nerozladí natolik abys mu ublížil. |
| |
| Vše o kravích stádech, aneb když den vypadá jak občanská válka Cestou do zářného světla reflektorů naší milované matičky Rusy mne Nikolaj vzal pod paží a dovolil se mi do ní zaháknout, přičemž mi sdělil, že nejspíš musíme vypadat opravdu groteskně. Bohužel jsem nikdy řádně neviděl jeho oblečení (zkrátka nevidím, no a co?) takže jsem mu nemohl přizvukovat a pouze jsem se v odpověď usmál. Moskva nás toho dne uvítala dokonalou zimou, která na mne působila jako letní sluníčko, vzhledem k místům, z nichž jsem pocházel. Na Sibiři bychom v tuto dobu plánovali piknik na jezeře v plavkách, ale co. Alespoň mi Nikolajovo drkotání zuby mohlo připadat směšné. Začátek dne musí být vždy korunován něčím úžasným… „Možná že ty kruhy pod očima jsou fuč, ale… nespletl sis dnes růž se zelenými stíny na oči?“ poškádlil mne, když jsem se na schodech chytil za břicho a sotva popadal dech spolu s tím sebevražedně nebezpečným pohledem upírajícím se k zemi. Opřel jsem se druhou volnou dlaní o kamennou zeď, na níž jsem ucítil lepkavou námrazu. „Myslím, že ne,“ zavrčel jsem v odpověď, neboť jsem neměl sebemenší náladu na to poslouchat jeho poznámky k mému pro korzet s ocelovými kosticemi staženému pasu vyhrocenému stavu. Jinak hrozilo, že mu nahodím záda… ostatně tak jsem se cítil pokaždé, když jsem otevřel pusu jen proto, abych se nadechl. Byl jsem si jistý, že jsem měl růž v pravém rohu své poličky v koupelně. „Pokud sis nehrál s mým líčením.“ „Copak toho by se někdo odvážil?“ opáčil Nikolaj a s povzdechem mi pomohl otevřít dveře. „Měl bys s těma očima něco dělat.“ Pokusil jsem se o další z úsměvů, přičemž už jsem téměř cítil vodku smíchanou se žaludečními šťávami, jak mi protéká koutkem krvavě nalíčených úst „Jo, Sebevrah,“ odpověděl jsem na jeho první otázku, přičemž druhou větu jsem nechal bez povšimnutí, neboť Platonova teorie o dvou světech se mne jaksi stále nechtěla dotknout, či spíš neměla sebemenší zájem mi otiskovat ony stíny idejí. Tudíž jsem to shledával jako naprosto zbytečnou debatu. „Myslíš, že se odtud dobelháš do té své učebny?“ zapochyboval, když mne byl donucen pustit. Jeho výuka jaksi probíhala v poněkud odlišném křídle, než moje čmárání pastelkami, jak to čas od času hanlivě nazýval. „Nebo si mám zahrát na hodnou tetičku z prosperující země a odvést tě tam?“ Přemohl jsem vzdouvající se chuť udeřit jej bolestivě do spodní čelisti, která by se měla nacházet někde v tom chumlu zeleno-modré aury s černými výhonky značícími nestabilně labilní povahu. Osobně jsem byl rád, že svou auru nevidím. Asi by to nebylo vůbec nic hezkého. „Budu pronásledovat stádo…“ „A! Náš věčný individualista a zaříkávač krav se stane teletem. Úžasné, to si nemohu nechat ujít!“ zasmál se Nikola a já téměř ucítil, jak se náčiní v jeho batohu pohlo, jak si batoh upravil, aby jej tak moc netlačil. Celý vesmír se proto pohnul a zvráceným způsobem protočil, takže i mihotavé sloupy a čáry označující hranice staveb se zachvěly. Nejspíš jsem byl na Nikolajovy věci moc fixovaný, že můj svět takto reagoval. Podivné. „No nic, tak si to mezi těmi kreaturami užij. Raději půjdu, než do mě propálíš díru těma svýma šedýma očima. Na to, abych umřel, jsem ještě mladej. Takže v sedm na koleji?“ „Když si myslíš, že tam trefím…“ „To bys měl,“ Nikolaj si opět udržoval onen škádlivě maniakální tón podobný šibeničnímu humoru s jistými náznaky budoucího výbuchu smíchu a následného selhání racionálního uvažování. „Mám totiž na pokoji celou tvou sbírku alkoholu, bez kterého se ani nehneš!“ Tiše jsem – někde hluboko v duchu – zasténal a pak mu jen mávl na rozloučenou. Na další porci jeho podivného uvažování jsem v tomto stavu zkrátka neměl. Rozhlédl jsem se kolem, pokud se tomu tak dalo říkat… Rudá aura s modrým podsvícením – Dmitrij; šedá s náznaky růžové – Inna; jasně modrá s oranžovými šlahounky – Olga. Jasná černá rezonující linka na tmavě oranžovém, až písčitém podkladu. Okraj dveří. Takže bude stačit jít přímo za nimi a doufat, že do ničeho nenarazím. Po cestě do učebny jsem už v rukou žmoulal své výkresy v ochranném obalu z tvrdého kartonu, do něhož byly stočeny a pro vší jistotu převázány stužkou. Pastely byly umístěny v sáčku, aby neponičily papír. Jako vždycky jsem s nejvyšší opatrností začal všechno vykládávat na své pracovní místo. Mumraj spolužáků ke mně doléhal z velké dálky. Některé aury se při pohledu na mě zvědavě chvěly, avšak dnes trochu méně, než obyčejně. Bylo to zvláštní, ale já tomu byl velice rád – hlavně dnes se svým vzhledem vodníka, kterého kdosi přemázl primalexem. Tolik očekávaná růžová aura s monotónními odlesky rudé a bronzové se nechtěla dostavit ani několik minut po zvonění – což už bylo krajně podezřelé. „Nevíte někdo, kde je ten týpek?“ zamumlal jsem, jako kdybych počítal s tím, že mne stejně nikdo nebude poslouchat. Následně se mi dostalo herdy do zad, na místo, které jsem měl Nikolkou tak pečlivě vydesinfikované a olepené. Protočil jsem panenky a snažil se nedat najevo podráždění. Světlounká aura s ornamenty ukazujícími na masochistické sklony – Sašenka – se ochomítla kolem mne. „Dneska je supl. Seděl sis na uších? Prej je nějaký nemocný, či co…“ „Aha,“ dostal jsem ze sebe velice inteligentní odpověď hodnou vůdce kravího stáda a přejel si pastelem po prstu, ke kterému jsem si následně čichl. Tmavě modrá. Aha. Alespoň, že když vám koroduje zrak, ostatní smysly fungují až děsivě nadpřirozeným způsobem. Já celý nebyl tak nějak… normální. Ne, že by mi to vadilo. Vražedné sklony jsou v jisté okamžiky i zábavné. Alexandr si povzdechl. „S tebou je zas řeč. Mimochodem, taky nevypadáš nejlíp.“ Kdyby ten kluk neměl svůj stojan hned vedle mého a tak nehrozilo poničení mého náčiní a kdybych v jeho auře nečetl blízkou smrt a dosti velké duševní problémy, asi bych se zachoval velice nevychovaně a něčím bych mu omlátil hlavu. Jako by to nestačilo od Nikoly – tak jsem po něm alespoň vrhnul dosti výmluvný pohled, který naznačoval, aby si v případě tématu mého dnešního zjevu dal pohov. Mě taky nezajímá, že nosí… co já vím, jaké spodky. A jsem rád, že se na ně nikdy nemusím dívat. Tak mám prý zelené tváře – to je toho! Vždyť sám Sašenka září jak maják na Faru! Au – do hlavy se mi dostalo cosi… neobvyklého. Opět se mi zvedl žaludek a já se musel zachytit stojanu, který se nebezpečně zakymácel. Sakra, sakra a do třetice rovnou doprdele! Nesnáším tyhle stavy, které nemohu ovládat… občas takové mívám, když se mé tělo upne na auru a má duše žádá její vykreslení v krvavých barvách. Ale to nemohl být ten případ – nikdo tu není tak zajímavý, aby nechal vzplanout moji touhu. Což bylo jedině dobře. Okolo dveří se to podivně mlží. Aura příchozí nemá žádnou barvu, zkrátka a pouze deformuje vymezené okolí. Avšak její aura – neboť jsem z pár aspektů jejího tetelení poznal, že patří ženě – nebyla tím, co mne tolik zaujalo, jako spíš reakce aur kolem mě, které se zdály být až zmagnetizované, elektricky přitahované k bezbarvému objektu a látce. Objevovaly se v nich zárodky sílící rozkoše a touhy. Bylo to vtipné – jen málokdy se mi poštěstilo pozorovat splynutí a reakce aur dvojice při sexu a tohle odpovídalo přesně oněm procesům probíhajícím před samotným aktem. Mým tělem proběhl jakýsi otřes. Párkrát jsem zavřel a otevřel oči, abych se zbavil té těžkosti na očích a na hlavě, což mi moc nepomohlo. Ale pnutí přesto ustupovalo. Nicméně, ještě nikdy jsem neviděl bezbarvou auru, která pouze deformuje okolí a tak je viditelná. Budu mít silné problémy ji vnímat… jakkoliv bych se mohl snažit, bylo by snadné ji přehlédnout, neboť pastelový svět kolem mne se neustále pohyboval po vzdušných čarách. Bylo opravdu obtížné to vysvětlit a já sám stále nechápal způsob, jakým „vidím“ objekty. Když promluvila, veškeré okouzlení, které jsem snad mohl cítit vůči její auře, a vyzařování mne opustilo tak rychle, jako když se zbavujete zapáchajícího smetí vhozením do popelnice. Tento typ žen jsem nesnášel. Opovrhoval jsem jimi, neboť nebyly kouzelné, nebyly ženské a nebyly ani za mák jemné. Nic, s čím bych si dokázal, nebo vůbec chtěl rozumět. Nevěděl jsem, co mám kreslit. Když několik mých poněkud psychicky slabších spolužáků uteklo ze třídy pryč, stále jsem měl prázdný papír. Pro mé oči nebylo možné nic zachytit. A kreslit prázdný prostor s jeho lehkým vlněním nemělo smyslu, nebo’ť to se stále podivně houpalo a míchalo, jak aura vibrovala. Rozčilovalo mne to – Sašenkova aura vedle mne působila, že se chlapec co nejdřív zhroutí. Tři hodiny jsem čuměl do prázdna a snažil se vyhnat tíhu ze své mysli. Nebylo to nic příjemného, zábavného a už vůbec ne lehkého. Když jsme na konci hodiny měli odevzdávat díla, jednoduše jsem ten prázdný papír nahoře podepsal a postrčil ho Inně, která je vybírala. Jedna pětka – žádná pětka, alespoň takové krédo tu vládlo, pokud vaše další výtvory a celkový prospěch byl dobrý. Což můj byl. V kresbě jsem byl vždy jedničkář právě pro své neobvyklé zpracování. Prý. Avšak i taková nestvůra jako já někdy zatouží vidět a kreslit skutečnost. Ne barvy. Aura naší učitelky byla divná. Prostě neexistovala. Mátlo mne to. Děsilo. Po celý zbytek dne jako by celá třída cítila na svých tělech a myslích její dotek. Bylo to zvláštně těžké a náročné, udržet se bdělí, udržet se v pořádku. Některé aury postupně šedly a pak mizeli, jak spolužáci odcházeli z nejrůznějších důvodů z vyučování pryč. I já na konci poslední hodiny myslel, že se asi zvednu a odkráčím – ne tak hrdě, jak bylo u mne zvykem, ale odejdu – ale nakonec z toho nic nebylo, protože jsem se rozhodl si dokázat svou sílu a odvahu. No, ne tak době, jako spíš Nikolajovi, aby si uvědomil, že se o mne pořád nemusí starat jako o dítě. I-když mi to bylo jistým způsobem velice, velice příjemné. Podíval jsem se na hodiny. Bylo něco málo kolem páté…. Nikolka se dostaví na kolej v sedm, nejpozději v půl osmé, vyčeře v jídelně bude trvat tak do půl šesté – to mi dávalo dostatečnou možnost jít ven. Uzamkl jsem své věci v šatně ve skříňce a zamířil k jídelně, kde nyní postávalo ještě dost málo studentů. Olga mi držela místo. Její aura jaksi tmavla, byla unavená a vyčerpaná. „Ale ta naše nová učitelka byla moc krásná,“ rozpovídal se konečně Fjodor, jehož aura při té zmíňce nadskočila, až jsem se musel poprvé od ranní manželské hádky s Nikolou usmát. „Bože, to tělo, viděls je, Arkadiji Dmitrijeviči? Že byla božská?“ Nespokojeně jsem se ošil, když mne oslovil i jménem po mém otci. Ne, že bych to neměl rád, prostě to tady nebyl zvyk – oslovovali vás tak pouze učitelé, mezi studenty se mluvilo v zdrobnělinách. Jen tento tvor z druhé strany Ruska měl tento nehezký zvyk to dělat. „Božská možná byla, avšak nikoliv hezká. Postrádala potřebnou ženskost…“ začal jsem s vysvětlováním tónem, který dával okatě najevo, jak moc mu chci zchladit žáhu. „Neumíš posoudit krásu…“ zaprotestoval Fjodor, když se posadil vedle Olgy. Já šoupl svůj tác s večeří naproti nim. Zbytek třídy se tak nějak šoural kamsi… pryč. Zakroutil jsem hlavou a ochutnal trošku polévky. „Mýlíš se, já žiji pro krásu.“ Zbytek večeře proběhl z mé strany velice tiše. Fjodor s Olgou se pokoušeli udržovat nějaký ten rozhovor, ale celé to působilo mdle a nezdravě, jako prošlá, špatně uvařená kukuřice. Dnes se kuchařky očividně snažily vytvořit výživné jídlo – o tom, zda bylo i chutné se mé chuťové pohárky raději nezmiňovaly – nechaly mne v klidu brouzdat na vlnách myšlenek, zatímco plnily můj stažený žaludek, kam se toho stejně moc nevešlo. Dnes jsem energii nepotřeboval – kreslit jsem se nechystal. Avšak problém s naší učitelkou mi stále nedával spát. Nebo spíš odpočívat. Nikdy jsem neslyšel o tomto jevu, ale možná… že by svou auru skrývala? Ale proč? Vždyť lidé neuměli auru cítit, neuměli ji vidět takovou, jaká doopravdy byla. Proč by ji skrývala? Přestože jsem nechápal důvod, bylo to jediné logické vysvětlení. Vždyť auru – alespoň zbytkovou – mají i mrtvoly! Odnesl jsem tác i špinavé nádobí do okénka a pohroužen do svých zmatených myšlenek jsem se vydal ven – jen jsem přes sebe v šatně přehodil starorůžový teplý šál, který mi kryl krk, ramena i ruce a já se do něj mohl řádně schovat před zimou. Ne, že by mi tolik vadila, ale nechtěl jsem být nemocný. Zamířil jsem do zmrzlé zahrady v budově areálu školy. Byla už tma a vystavená umělecká díla pokrývaly nánosy ledu. Mé střevíčky klouzaly na posypané cestičce. Na rukavičku mi spadla drobná sněhová vločka. S povzdechem jsem se usadil na jednu vyřezávanou dřevěnou lavičku poblíž mého oblíbeného stromu. Už se stmívalo. A mě se zatraceně nechtělo zpátky. |
| |
| Setkání s Oscarem v špinavé uličce: Když jsem se probral z opileckého deliria, všiml jsem si, že jsem naprosto jinde než předtím. Když jsem se podíval na své ruce a kolem sebe, uvědomil jsem si, že to byla jen halucinace z přemíry alkoholu. Náhle ucítím známou vůní, linoucí se z venku. " heee, ten mě snad najde všude," povím a pomalu nemotorně vstanu. Výjdu ven po schodech, ale je to potíž, ještě pořád mám motolice. Sice už ony rundy skotské ze mě vyprchaly, ale kocovina mi dává zabrat. Vybelhám se nahoru a vší únavou se opřu o protější zed. Koukám před sebe a vidím cigaretový dým, jak stoupa nahoru. Otočím hlavu a vidím chlapíka ve smokingu , jak popotahuje z cigarety. Ve tmě jen světelkuje žhnoucí červená stopka. Její libá vůně mě přimo omračuje. " Ehe, ehe, ehe," zakuckám. On z ničehož nic Promluví:" viz vypravěč." Jsem trochu pohoršený nad tím, že má z toho takovou legraci. Nevím, jestli to bylo myšleno zle ale ten tón byl, jako bych tu hledal jen nějaká kratochvíle, na zaplnění volného času. Nevím, co by dělal na mém místě, kdyby mu zabili manželku, navíc když jsem ji miloval tak, jako žádný jiný. Ale potom se uklidním, naštěstí již jsem schopen racionálně myslet a dojde mi, že reaguji trochu přemrštěně. Připotácím se k němu a zavěsím se na něho. Jen mu povím: " Tak jdeme." Po chvíli chůze temnými ulčkami se ho zeptám: " Co ty tu v tom smokingu? Jdeš někam na bál či společensou událost. Cože si mě hledal?" Zeptám se a čekám na odpověd. |
| |
| Tohle dopadne jako obvykle ... nebo ne? Jasně její výdrž je skutečně úžásná,já bych nebyla schopná cokoliv dělat kdybych vypila jen čast toho co ona.Napadlo mně že kdybych Grace odebrala krev a pak jí dala na rozbor tak bych došla k závěru že není tak úplně člověk.Ale jak bych to zdůvodnila,podobný pokus jsem chtěla udělat v dětství když auto přejelo naší kočku.Po přečtení zajímavého článku o genetice jsem si chtěla takto stvořit nového věrného ochránce.Ptáka Noha,to že se jednalo o mytologickou bytost bylo irelevantní kdybych získala orlí vejce a lví sperma.Ale rodiče byly proti a místo toho mně zapsali do kurzu plavání.Prý abych se zbavila svého strachu z vody,jenže dotyčný intruktor k tomu nebyl dostatečně kvalifikovaný a tak jsem odešla na začátku první lekce. "Proč by posílal zrovna mně,ale můžu se jít podívat." Tak možná vyklouznu z toho co na mně Grace ušila.Ne tohle mi neprojde už je tak natěšená že je teoreticky schopná mně tam i odtáhnout.To bylo vidět už podle toho jak se tvářila a pak do mně štouchla no možná má pravdu.V deseti jsem přijala výzvu od mého spolužáka a jako zbraň si postavila sonický disruptor(tehdy pod poněkud zavádějícím názvem paprsek X).Výkon sice nestál za řeč a dosah byl velmi omezený,ale stačila jsem sousedovi rozbít dvě okna a přivést jeho psa na pokraj šílenství.Když pak přišel s účtem a mé kapesné padlo na zasklení jeho oken a ošetření jeho psa u veterináře bylo to už méně zábavné.Ale podařilo se mi tátu přesvědčit že si můj výtvor můžu nechat pokud ho přestavím na něco méně destruktivního. Jinak já se dokážu bavit i přes to co říkali všichni ti psychologové.Ať si někam strčí ty řeči o předčasném dospění. Povzdechnu si a pak se usměju. "Jistě tuhle premisu jde použít,ale já se umím bavit.A docela dobře,no občas jsem to zkusila jako ty a koupila jsem si na to i šaty,ale nedopadlo to ..." Pokrčím rameny,jinak ty šaty tam už nenajde věnovala jsem je do jedné sbírky.Byli docela udivení že jím někdo přinesl nové oblečení,ale já bych je už nevyužila.Pak chvíli počkám až se obleče a mé myšlenky se stočí k tomu jak dnešek skončí. A já řeknu já ti to říkala. Rodiče se seznámili náhodou,táta byl v mámině pořadu spolu s dalšími dvěma vědci.Zavrtím hlavou,ale to už příjde Grace a já si jí prohlédnu.No obávala jsem se něčeho horšího vzhledem k tomu do čeho navlékla mně.Ale sluší jí to možná bychom si mohli opět promluvit o její zálibě v modré barvě.Ale pak vyslechnu její proslov ikdyž se to poslouchá dobře a opravdu oceňuju jak se snaží a je i hrdá na to jak se jí povedlo ukázat všem svůj výtvor ... "Jistě máš pravdu a já ti opravdu věřím přesto fakta mluví jinak.Mé společenské schopnosti jsou trystní a pak je tu ještě to že nemám smysl pro humor.No ikdyž bych chtěla tak každý muž se kterým jsem se setkala nakonec řekl že má povaha je snesitelná asi jako škrábaní nehtů o tabuli.A tak jsem toho nechala.Možná budu mít štěstí a seznámím se jako rodiče.Nebo to bude jinak jak řekl Einstein všechno je relativní." Ale to už jdeme ven a po kratší chvíli mně Grace zatáhne do jednoho nočního baru.Jistě napadlo mně že bych si něco vyřídila,ale Grace by to mohla brát tak že se chci ztratit.Teda ne že by mně to nenapadlo,ale co nechme tomu volný průběh a já se budu vážně snažit.Jen kdyby tu bylo míň hluku a taky tu nejspíš někdo kouří.Rozhlédnu se a pak se mi podaří najít zdroj toho kouře. No potom proslovu jsem čekala něco lepšího.Navíc co na něm Grace vidí?Její vztahy nepochopím. Taky jeho proslov moc nepochopím,ale přijmu ruku a taky se představím. "Annie." Slíbila jsem že se budu snažit a taky mu nepoložím žádnou z těch otázek které mně napadají.Později mně udiví jakých tanečních pozic je John schopný,taky má velký smysl pro humor a to už po soužítí s Grace to dokážu pochopit.A večer pokračuje a pak ... skoro nevnímám co Grace řekla a sleduju nového příchozího. Gulp,buch,buch,buch. Slyším jak mi po polknutí pulzuje krev ve spáních a mám pocit že to slyší každý i přes tu hlučnou hudbu. "Já vím kdysi jsem něco od něj četla,ale ..." Co tu dělá?Že by skutečně bylo všechno relativní,ale ... Myšlenky se mi ztrácejí než je stihnu dokončit a já si nejsem jistá co mně mate víc.Jeho vzhled,chování nebo to jak mluví?No asi bych měla něco říct,nebo se aspoň představit a nezírat tu tak jak asi zírám.Aspoň že mám zavřenou pusu. "Těší mně já jsem Ann... ie.Jsem Annie." Potlačím na poslední chvíli nápad se představit celým jménem.Nepoužívám ho pokud nejde o oficiální rozhovor nebo na mně není někdo naštvaný.Připadá mi zastaralé a divné,ale dnes poprvé jako by to nebyl hlavní důvod a zapracoval pouze instinkt.Instinkt vypracovaný od prvního dne základní školy když se celá třída mohla potrhat smíchy když jsem se tak představila.Jistě pak to bylo jinak,ale ten instink přetrval.Do této chvíle kdy málem selhal. |
| |
| Arkadij- Rusko Když jsi vykročil do venkovního areálu, byla už tma- (nevím jakým způsobem vycítíš co je za dobu - jak jí vnímáš.) Okolní energetické toky lidí slábnou z blízkou únavou. A celý astrální proud energie plující nad zemí také mění své barvy jak se střídá vláda energií nad světem. Žáci co se trousí do svých domovů tě míjí bez povšimnutí za což jsi vděčný, neb klid pomáhá toku tvých myšlenek. Ale šedou auru s ružovými ornamenty není nikde vidět a to už vzdálené hodiny odbíjí sedmou. je zřejmé že Nikolaj se někde fláká. Čili dotahuje své sochařské dílo k dokonalosti v té zaprášené a mrtvé zóně co se nazývá jejich ateliérem. Byl jsi tam jen párkrát (například když jsi zapomněl klíče od ubytovny, nebo jsi nezjistil kam schoval tvé flašky s alkoholem) , ale bylo tam na tebe tolik bezduché ,bez energické mrtvé hmoty že jsi vrážel téměř úplně do všeho. Co by se taky dalo čekat od vrtaček, velkých strojových pil a tak dále. za to kameny kterých se s láskou dotkli lidské ruce jsi viděl velmi zřetelně- a tím i sochařské výrobky, které zářili energií, kterou do nich s láskou, či hněvem a agresí vkládal kamenosochařský umělec. Z blízka jsi dokonce viděl i rýhy po dlatkách a vznikal tím harmonický obraz, podle kterého jsi mohl poznat která rána byla správná, která chybná a kde se kámen odštípl přirozeným způsobem, nebo dle přání umělce. Ve školním areálu už opravdu nezůstalo moc živo. A ty stále sedíš na lavičce. Po hlubokém hloubání a dloubání zjišťuješ že začalo velmi hustě sněžit. Vzduch se obohatil čerstvostí a čistotou, jako to při prvním sněhu bývá. Což značí jistou komplikaci. Cesta k tobě domů bude hůře viditelná- i pro tvé oči. Když už se z nějakého důvodu hodláš začít zvedat, přepadne tě podivný tlak v hlavě. Spíš se ti zdá že vůbec nezmizel a s ním i přichází jeho majitelka. Cítíš pach uniformy a kovu a kousek před tebou se začne tetelit vzduch, jako by z těch míst vycházela teplá pára. Dostala se k tobě příliš rychle na to aby tě jasně neviděla. Možná myšlenka na útěk tu nemá místo na jeho provedení. Ale ale. Buď jsi velký milovník školy, že se tu zdržuješ tak pozdě- o čemž po tvém výkonu pochybuji a nebo o něčem hluboce bloumáš. Jistě si pamatuješ co jsem říkala když jsem vstoupila do učebny. Ale to že nenakreslíš ani čárku- má znamenat co? Pokud mi to rozumě nevysvětlíš, máme tady vážný problém mladý...muži. Mohla bych ti ze života udělat velké peklo, ale nač jednat unáhleně když to může mít logické vysvětlení? Mluv. nenech mě dlouho čekat. z jejího generálského tónu jasně poznáváš že jí tvůj dnešní výkon moc nenadchl. A že je to druh ženy co nemluví jen tak do větru, ale každé své slovo myslí smrtelně vážně... |
| |
| Dorian- Anglie Oscar se ušklíbne a přehodí si tvou ruku přes rameno aby tě líp podpíral a společně se rozejdo-kolíbáte kamsi kam. No i když, když tě vidím, asi by jsme měli trochu změnit směr. Měl bys trochu ubrat chlape. Docela štěstí že tam nikdo nebyl, nedokážu si představit co by jsi v tomhle stavu zmohl. Dojdeme na stanici, mám tam pro tebe nějaký informace ,dáme si kávu a o něčem si promluvíme. nesnaž se semnou zápásit či se vzpírat, moc dobře víš že bys teď neměl sebemenší šanci nad něčím se pobaveně usměje a přiloží ke rtům vanilkovou cigaretu. To už je na tom tvá paměť tak špatně? No, takový oblečení nosím poměrně tradičně i když pravda že tenhle drahý smoking si beru na 'radovánky' (velká ironie) tipu: policejní večírek na oslavu narození náčelníkovo dcery a tak. Pokud si dneska večer ještě nezvracel opovaž se mi na něj jenom slintnout poslední větu pro tebe speciálně velmi zdůrazní. Absolutně nechápeš proč se tak úspěšný komisař a soukromý očko zabývá tebou. Možná ho podceňuješ a ví o tvém utrpení mnohem víc než se zdá. Možná si něco takového taky prožil- ale sám ti to nevyklopí, zvláště když ses na to nikdy neptal. To že se stal tvým blízkým přítelem a jakýmsi opatrovníkem v tvých krušných časem je však holý fakt. Po hodinové jízdě -jeho luxusním mercedesem později, sis stihl užít kocovinu v plné míře a kávu na policejní stanici jsi velmi ocenil. Krom obtloustlého hlídače tu nebyla ani noha. Oscar se usadil do svého pohodlného křesla a začal hrabat v zásuvkách. Položil nějaké dokumenty na stůl, ale než ti je přesunul před zrak, založil ruce na stole a pozorně se na tebe zadíval. Vím že už jsem se tě na to ptal mockrát, ale chci se opět ujistit že to myslíš smrtelně vážně. Tohle je velký případ. Tím že tě v něm neoficiálně nechávám dělat riskuju všechno co mám, čili svou kariéru. Co přesně hodláš udělat až je najdeš? Jak poznáš která z těch skupinek to je, když jich po celém světě můžou být stovky a stovky? Hledáš ovci mezi ovcemi aniž bys věděl jak vypadá. zapálí si cigaretu a slušně zařízenou kancelář vyplní vanilkový smog. To že je obklopen bohatstvím neznamená že je šťastný, jinak by se do ničeho tak riskantního nepouštěl. Pokud si tu informaci pamatuješ správně, nemá doma nikoho komu by se chlubil svými velkými úspěchy. Nemá rodinu. Né že by byl ošklivý a bez charisma- to naopak. Je to 30 letý muž v plné síle. Co je jeho tajemstvým? |
| |
| Annie- Chikago Grace se otáčí aby před tebou skryla svůj úsměv, ale je zřejmé že jásá nad jasným vítězstvím které potvrdilo i bušení tvého srdce. není pomstychtivá aby ti připomínala že měla pravdu nebo něco takového. Místo toho udělá tah za který nevíš jestli jí máš zabít nebo jí zulíbat. No, nevím jak vy dva, ale na mě osobně čeká parket! bez otázek stáhne sebou Johna a mexická dvojčata a ty zůstaneš u baru s Irgem. John Irgo Wiliams. (to třetí je přijmení). 30 letý muž, jehož úspěchy jsou datované už na dobu kdy mu bylo třináct. Pocházel z rodiny chudých farmářů ze slunečnicové plantáže a během -míň jak půlky svého života se vyšvihl mezi smetánku. Narozen v Irsku, většinu života strávil putováním. Doplňkové studium v New Yorku, Francii, Moskvě, Istanbulu a kdo ví kde ještě (přidala bych konkrétní vysoká a ojedinělá ocenění, která k němu patří, ale nevím jak se jmenujou). A jako na potvoru nejlepší student doktora a profesora Hoka. Společně s tvým otcem pár let zpět pracoval na velkém projektu pro Státní dumu a pak ještě jednou spolupracovali na nějaké zvláštní tajné zbrani pro Americkou armádu. (dost možná jsi se s ním pár let zpět setkala a podepsal ti svou knihu) Rozhodně patří mezi mozky světa. Sleduje Grace a ostatní jak tančí a sám si objedná naprosto obyčejnou vodu. Takže nepije a dle vůně nějakého nóbl parfému a ničeho jiného, ani nekouří. Obvykle na podobné akce moc nechodím, ale občas je dobré se trochu uvolnit z práce. Změnit myšlenky. I když zrovna tenhle druh akcí moc neuznávám, občas jsou člověku prospěšné. Grace mě dostala do svých pařátků při náhodném večírku -na nedávném vítání ruského poslance. Řekněme že ten večer byl pro mě velmi krušný, zvláště co se rána týče. Víte Annie, nejsem zrovna moc nadšený po morálně nízkých společenských aktivitách. Ale když jsem se ráno vzbudil s bolehlavem uvědomil jsem si že jsem se ten večer výjimečně dobře bavil. A tak mě čas od času pozvou i když v trochu jiné režiji poklepe na sklenici vody. Krátce se odmlčí a zabloudí pohledem na velmi opilého jedince kolíbajícího se ven z baru. Byla v jeho obličeji stopa odporu? Jak vám jde učení na Chasterské univerzitě? Grace se o vás příliš nezmiňuje, ale z těch útržků jsem si dokázal poskládat jistý obrázek o vás...který je absolutně nesrovnatelný s originálem. Zase mi jen bylo dokázáno že má fantasie je velmi omezená. Rozhodně mě těší že jsem sem dnešní večer zavítal. |
| |
| Zvrat jako prase “Nó...“ začnu pomalu, když mi veterinář položí dotaz. Vzápětí mi ale dojde, že se jednalo o více méně řečnickou otázku. Bylo to utvrzeno tím, že nečekal co odpovím, ale vstal a začal chodit po pokoji, jako by snad něco hledal. Rozhodně v tom nejsi sám... popravdě jsem ještě ani nepřemýšlel nad tím, jestli v tom sám jsem nebo ne. Neměl jsem k tomu ani důvod. Hlavní bylo to, že se to děje právě se mnou a předešlé události nepřály tomu, abych podobné úvahy více rozkošatil. To tedy znamená, že jsem si Nemyslel, že jsem v tom sám a tak tedy nějak jste mi ty myšlenky nepřečetl správně vašnosti... o uvádění špatných informací jsem se vlastně už zmínil že? pošlu panu veterináři zběžnou odpověď. Doktor konečně otevře správný šuplík a bere do ruky desky naplněné ústřižky z novin. Zkouším z dálky rozpoznat, co na nich je, ale když veterinář začne znovu mluvit, veškerá moje pozornost se zase obrátí k němu. Opravdu je ze mne jedno velké ucho, které poslouchá a nestačí se divit. Připadá mi, jako by začal odříkávat předem naučený scénář, jelikož to zní až moc neuvěřitelně, abych to mohl brát jen tak racionálně. 98 let... vidí co jiní ne, takže třeba to čtení myšlenek... Když mi podá desky, bez řečí je přijmu, ale dál jen tak civím a zpětně si přehrávám jeho slova. Rozumím tomu, proč pro mě není tak lehké přijmout všechny ty informace i přes to, co se mi stalo. Celý život jsem žil v normálním světě, ve kterém takzvané nadpřirozeno vystupovalo jen v podobě fantastických filmů a příběhů. Pro člověka není jednoduché takhle náhle přijmout tyto informace jako fakta. Ale i v tomto všem známém světě se děly záhady nebo alespoň věci, které se jako záhady zdály, ale následně přispěchala vláda či nějaká příspěvko-vědecká organizace, která se vytasila s rozumným vysvětlením. Při čtení těch článků mě napadají další a další potenciální záhady, dávno známé či čerstvě nové. Takže Loch Ness asi nebude kus větve... ta pravidelná kruhová propadlina uprostřed německýho města, yeti... Divil bych se, kdyby všechny ty hlášení UFO byly kecy... A kruhy v obilí... říkám si a prohlížím si jeden výstřižek za druhým. Všimnu si, že ty noviny jsem nejspíš ještě nikdy neviděl, povědomé mi nepřijdou. Nad fotografií praskliny v naší domovině zvednu obočí. Očima přelétnu datum. A uvědomím si, že vlastně ani nevím, kolikátého dnes je. Článek ale musí být určitě hodně nový. Třeba je to i z dneška... Popisek fotky mi jenom víc zamotá hlavu. Organizace, brána, Pama, démoni... žiš... Ničemu z toho nerozumim. Další obrázek s tsunami. Všechno to působí tak pravě... Ale... tyhle noviny přece nikde nemůžou prodávat... třeba to je všechno jenom zfalšovaný- zarazím se v myšlenkách, když dojdu k dalšímu článku. Ze začátku jsem trochu zaražený kvůli tiskové chybě, ale hned mi dojde, že to nespíš mělo být 'Nagoyi' a ne 'Nagay'. Se zájmem se začtu a zjistím, že obsah onoho článku mi je vlastně dost dobře známý. Píše se tam o mně. Z neznámého důvodu nakazil... Takže to je nějaká nákaza...? V jistym slova smyslu... Ale proč...? S Mortem na to přijdu. Nebo možná ne... možná to vědět nepotřebuju. v článku se psalo, že onen prodavač byl do toho taky namočený, což mě tedy vůbec nepřekvapuje kvůli tomu, co jsem tam viděl. V hlavě se mi už začnou tvořit otázky. Co je Organizace? Jaký démoni? ... Veterinář znovu promluví a potom se na delší dobu odmlčí. Jako by to udělal schválně a jsem mu za to vděčný. Nějakou dobu jen tak sedím, zírám do prázdna, desky s výstřižkamy z novin stále v rukou. Nakonec si přejedu rukou po tváři a zvednu pohled k veterináři. “Já nevím co mám říct dřív. Na co se dřív zeptat. Vždyť je to jako probuzení z Matrixu.“ řeknu potichu, skoro šeptem a začnu se smát. Když mi postupně smích zase zmizí z tváře, zhluboka se nadechnu. “Co je zač ta organizace? A co se mnou chtějí dělat?“ musím se brzdit, abych nezačal chrlit jednu otázku za druhou i když by to pro mě bylo v tuto chvíli to nejjednodušší a nejlepší. Dávám ale důvěru trpělivosti a tázavým pohledem sleduji muže před sebou. |
| |
| Chcete za zrcadlem vidět rub či líc? Jasně Grace neví proč jsem se tak zarazila.Jistě na tohle téma jsme měli několik debat,ale nikdy nepochopila jak se cítím.Jistě jsme už dospělí,ale to nemění nic na tom že mi to jmeno připadá vážně staré.Snad až do dnešního večera,ale instinkt je instinkt a ten mě dosud nezklamal. Jistě kompromis v tom to případě značil že budu své jméno zkracovat abych se vyhnula trapným situacím.Ale ty stejně nastanou a tak o jednu víc ... Podívám se na Grace,no ať si nemysli že nevím že se začíná křenit.Říkala jsem že všechno je relativní a tak jsem se vlastně nespletla.Ale jelikož neřekne já jsem ti to říkala tak udělám kompromis a uznám že měla pravdu.A pak udělá něco za co jí mám chuť nejdřív zabít a pak políbit.Vypaří se na parket a vezme sebou i ostatní takže teď tu jsem s Irgem sama. "Metoda zrcadla,představte si jak se asi cítí jiní."Teď tahle slova konečně dávají smysl,ale ne že bych se tak necítila ... jednou..."Ano whiskey a pistoli abych si vystřelila svůj průměrný mozek z hlavy.Co mám říct já?Že jsem udělala první doktorát v šestnácti?"zarazím se a podívám se na Grace a dojde mi že někomu to trvalo déle než mně.Nadechnu se nasadím omluvný výraz a chopím se sklenky. Ale opravdu se cítím,no cítím se jako pitomá blondýnka. No tak máš se tady bavit a přijít na jiné myšlenky.To jsi poprvé narazila na společnost kde nejsi nejchytřejší?Vždy bude někdo chytřejší,kdo to řekl?Jistě táta ... to on mi dal tu knihu."Představte si jak by jste se cítila na jejich místě"slova školního psychologa mně uvedou do další vzpomínky. "A nyní nám o teoretické fyzice něco řekne doktorka Annabeth Chaseova.Doktorko Chaseova?Annie?" Chvíli jsme se dohadovali a pak Grace řekla že mně jinak neodveze po nákupech. "Co uděláš až se naučím řídit?" Grace se usmála a odpověděla:"Půjdu bruslit.Protože do té doby i peklo zamrzne." Přejdu její narážku dojdu ke stupínku a začnu: "Dobrý den já jsem doktorka Annabeth Chaseová a vidím zde spoustu nadšených tváří.Připomíná mi to můj zájem pro vědu který se projevil už na střední škole.Samozřejmě nečekám že vy dosáhnete mých úspěchů a pokud vám někdo řekl ..." A teď si připadám jako bych na té přednášce seděla a poslouchala sama sebe.Radši se podívám jak Grace tančí s ostatními a pak si nejpíš dám tonic.Ne,chuť pít mně už přešla stačí že tu jsem a tak pít nebudu.Když si objednávám tak zaslechnu že Irgo si objednává vodu,navíc čistou vodu.Zvláštní,teda ne to že nepije,ale kdo si v baru objedná vodu?A nejspíš ani nekouří,ne to byl cítit tabákem.Pak ho poslouchám a taky ho chápu.Já nepiju protože to pak má trapné následky.Jednou jsem začala lehkým konvezačním tématem kde jsem vysvětlila jaký je rozdíl mezi vířivým proudem a warp pohonem a skončilo to tím že jsem vedla diskuzi o tom zda si jde sundat kalhoty přes hlavu.A pak jsem je hodila z okna abych dokázala že všechna tělesa padají stejně nezávisle na své hmotnosti.Vyvedu se z této poněkud trapné vzpomínky a všimnu si muže který toho tolik vypil že má vůbec problém chodit,natož najít správné dveře teda pokud k nim vůbec dojde.Ale pak příjde řeč na mou práci a já nevím co říct.Moje řeči o tom že jsem tam jediná schopná mi nepříjdopu jako to pravé.Jistě je to pravda,ale může to vypadat jako ... no nevím.Navíc zase nevím jak si to mám vyložit teprve Irgova polední věta mně uklidní.Napiju se a pak řeknu: "I mně těší že jsem sem šla jinak ohledně toho co jste slyšel tak zřejmě fantasie mých kolegů je asi poněkud velká.Ale já se snažím ikdyž to není vždy snadné.Myslím si že lepší být k někomu upřímná a ušetřit ho případných zklamání,ale ... no nejsem tam moc oblíbená.Ale já nebyla oblíbená nikdy a Grace se asi o mně moc nezmiňuje protože ... no ... má povaha je poněkud složitá." Tak snad to šlo.Poněkud složitá mírně řečeno,jistě bych našla někoho kdo by to pojal trochu jinak.Napiju se a pak si poručím další tonic.Grace musíme si vážně promluvit,opravdu velmi vážně. |
| |
| Podívám se na něj jako na šílence, a potom pozvednu prázdný hrnek s logrem a dělám jako by v něm ještě byla káva a převracím ho do sebe. Pak se začnu koukat do hrnku, jak usedlina z kávy padá dolů. " Co chceš vědět? Myslíš, že to dělám jen tak, že mě to baví! To si piš, že to myslím smrtelně vážně! Kdybych mohl tak ty bastardy chytnu pod krkem a vytluču z nich duši. Ale budu raději, když si je vezmeš do parády ty. Myslím, že ty už budeš mít pro ně horší trest. Nejradši bych je viděl někde v nejhlubší hlubině, jak škemrají o život," povím s přivali vzteku, když se mě Oscar zeptal na to, jestli to myslím vážně. " Neměj obav, já se nevzdávám tak rychle, jsem přeciž archeolog. Ti po jednom nezdaru hnedkom vše nevzdávají. Takže si myslím, že z mojí strany se nemáš čeho bát," dokončím myšlenku a pak začnu opět civět na sedlinu v hrnku. Sice po jeho výroku, že dává do toho vše co má, mě to trochu zarazí, ale neptám se ho na to. Jak on se neptá na můj osobní život, tak já také neporušuji tuhle naši společenskou zvyklost. Jako pravý angilčané dodržujem korektnot a hloupě nevyzvídáme od sebe navzájem. ( má postava trochu zaslepená svou maličkostí...) Když už mě omrzí civění do hrnku, položím zpátky na stůl. Prohlídnu si Oscara jak důmyslně a noblesně vypadá s vanilkovou cigaretou u pusy. Koukám na něho a povšimnu si, že mu vyčuhují kšandy zpod obleku. Odvrátím zrak od něho a začnu si prohlížet jeho kancelář a povstanu. Dojdu rovnou ke stoluku s pitivem a začnu si nalívat. Naleji si skleničku Liverpoolské skotské a opět se posadím za stůl a usrknu. " To je na spravení, sprav s tím, čím ses zkazil, moudrost mojí babičky," řeknu a pusměji se nad tím a přitom si znova usrknu. " Takže co máš v plánu? Vymyslel si něco ... jinak neměj obavy, tyhlety mizery bych poznal, i kdyby byli na druhé půlce zeměkoule. Navíc ty hábity nejsou všechny stejné. Pokud vím každý kult, ho má jiný podle toho co vyznává. Trochu se v tom vyznám, jsem přeciž folklorista, tak taky proto jsem kdysi studoval démonologii. Pokud si jsem jist a dobře si z té me podnapité noc pamatuji, kdy jsem viděl bratra naposled. Došlo mi to až si mi dal ten hábit z to místa činu," dopovím a dopiju sklenici a opět si to šinu zpátky k hlavy. Následně se otočím na Oscara at mu vidím do obličeje a čekám, co mi na to řekne. " Ale je možné, že se taky mýlím," začnu si nalívat novu skleničku. |
| |
| Filozofické proudy, sníh a neustupující bolest v hlavě Nechával jsem okolní prázdnotu, aby mne pohlcovala. Krajinu kolem mne postupně pohlcovaly chladné tóny, přestože ještě před pár minutami se zdála být tak živá, zalitá sluncem s jeho krvavými doteky paprsků. Dýchala a vším – celým svým bytím – dávala najevo svou ospalost a moudrost, kterou jsem já sám postrádal – jít spát. Mou hlavou bloudilo přespříliš myšlenek, od kterých se dalo tak špatně oprostit. Otřásal jsem se a veškerá má zlomená existence trpěla pod uvědoměním si vlastní neschopnosti a nezkušenosti koexistovat spolu se systémem o tolik starším a dokonalejším, než jsem byl já. Oči jsem držel zavřené, s hlavou zvrácenou vzad. Kolem mne byla tma, neprostupující nicota, kterou nemůžeš uchopit, pouze se jí nechat pohltit. Propadal jsem se hlouběji a hlouběji, kapku po kapce… svět kolem mne zmíral, pohasínal a já umíral s ním, přestože jsem nechápal jeho píseň. Nikde žádný známý podpis, nic nečeří vzduch svou existencí – až na pár drobných zvířat, která však nebyla dostatečně výrazná. Jejich jednoduché osobnosti mne nijak nerušily. Mohl jsem odpočívat. Chlad noci se postupně probíjel veškerenstvem vrstev mého oblečení a dostával se na pokožku. Téměř jsem ho nevnímal. Byl stejně tak přirozený, jako pomalý tlukot vlastního srdce – klidný a neživočišný. Vše bylo postupováno pradávnému systému, který jsem nebyl sto vědomím chápat. Nejspíš nikdo z nás. Pro lidstvo dokonalost neexistovala, avšak já si mohl s klidem představovat, že takový vesmír je dokonalosti blízký. Protože nikdo mi můj názor nemohl vyvrátit. Pokud však neexistuje dokonalost, nemohou existovat ani andělé. Bůh… dokonce ani ďábel se všemi svými démonskými bytostmi, s nimiž obcují čarodějnice. Byla to vážně zajímavá hypotéza – avšak pro mne nikterak neobvyklá. Volný čas, chlad v konečcích prstů a pomalu doznívající opilost jsou ideálními prostředky pro takovéto filozofování. Bylo na čase se vrátit do pokoje pro trochu alkoholu; zahnat tyto myšlenky… Než se vám do hlavy vkrade onen nepříjemný pocit tíhy a bolesti, který si nedokážete s ničím spojit a který vymaže veškerou podstatu, neboť nedovolí myslet na nic jiného. Na nic více uchopitelného, než je ubíjející prázdnota. Prázdnota podobající se nicotě, přestože ta se od prázdnoty v mém podání poněkud lišila. Nicotu jsem totiž neznal. Ani jsem ji poznat nechtěl. Nějak mne představa nebytí, neexistence, děsila. Prázdnoty jsem se zatím vždy dokázal dotknout. Prázdnota se dala rozbít… jako tenkrát v Nikolajově ateliéru, kdy jsem převrhl na zem tolik pracně vytvořenou, křehkou bystu a ona se roztříštila. Prázdnota byla všude kolem mě. Jak bych viděl nicotu? Viděl bych ji vůbec? Dokázal bych ji vnímat? Nebo je všude kolem mě, jen mé oči jsou slepé? S tím tlakem v hlavě se nedalo přemýšlet! Stupňující bolest v čelním laloku a ozvěna srdce ve spáncích mne přiměla otevřít oči. Opět jsem shlédl na umírající zem a nechal se na okamžik pohltit jejím vědomím, než jsem se dokázal zorientovat a soustředit se na čáry, linie, do sebe se mísící barvy. Z původních pár vloček se stala bouřka. Onen chlad, který jsem cítil na svých pažích, byly právě ony rozpouštějící se vločky, vpíjející se do oblečení, které pod jejich skvostnými doteky pomalu vlhlo. Nakrčil jsem nad tím nos – nechtěl jsem, aby se látka šatů poničila. Jedny zničené šaty byly na tento týden až moc. Hloupá krev! Odpudivý zápach svírající útroby. Šílenství, bolest, deziluze. Roztříštěné kousky reality, střípky z rozbitého zrcadla. Odrazy a v nich zářivě žluté oči, pozorující, hloubající, studující. Hluboký nádech a mělký výdech. Lehký třas v pravé ruce. Prsteníček opatrně zavibroval; několik do ledové krusty spojených vloček spadlo s dutým nárazem k zemi. Opět ta horkost – necítěná a však viděna. Oheň bez plamene. „Profesorko Galová? Čím vděčím za vaši návštěvu?“ snažil jsem se v hlase nedat najevo svou nelibost z její přítomnosti, která mi nebyla v ničem a nijak příjemná. Mátla mne, nechápal jsem ji, ale neděsila mne. Zkrátka jen a pouze odpuzovala a s tím vším se ztrácela i jakákoliv chuť s ní komunikovat – pokud nebyla brána na zřetel přirozená zvědavost. Dokonce jsem neměl chuť ani na obvyklé pozvednutí pravého koutku úst. Do úšklebku? Úsměvu? Kdo ví a já to rozhodně nebudu studovat – jen onu grimasu nechám působit na aury ve svém okolí. Nechal jsem ji se vymluvit a s každým jejím slovem jsem se snažil cítit takovou protivnost, jakou si zasloužila – ale ta bolest v hlavě mi nedovolovala cítit zhola nic. Vytěsnila ze mne pocity. „Ano, pamatuji si to vcelku dobře,“ hlavně to, jak jsem se pokoušel nevyzvracet se na svou práci, ale hlasy si obvykle pamatuji dobře a i to, co řeknou – do nějaké doby. Dnešní ráno očividně nezačalo pěkně a dnešní večer má být další noční můrou? Ale prosím vás! „Nebylo co kreslit. Neshledal jsem nic zajímavého, zachytitelného, tak jsem nekreslil. A k vaší výhružce…“ Začal jsem se zvedat. Nohy mne vší silou nechtěly nést a třásly se. Přičítal jsem to okolní zimě a tomu, že již stačili řádně prokřehnout. Konce sukně musely být celé mokré, neboť když se otřely o mou nohu ve střevíčku, bylo to dosti nepříjemného. Pohyb vysílající ledově mrazivé signály do zbytku končetin bytosti. „Máme vás jen tento týden, ne? Myslím, že jedna pětka není něco, za co by se zabíjelo.“ Shrnul jsem si nakadeřené vlasy na levou stranu krku. „A školu mám vskutku rád.“ |
| |
| Technologické otázky her. " upřimně jedno use bojím toho, že až se lidstvo obklopí technologiemi tak až se začne dusit, přijde něco co jim zabraní je používat a pak se vrátí k starému dobrému vyprávění. No snad to hned tak nebude a do té doby se můžeme bavit tím ,že budeme měnit plány dálnic aby vznikali satanistické symboly a smát se při hromadění hněvu v zácpách..... Ale to je celkem jedno. Démoni si zvyknou dříve nebo později koneckonců démoni jsou věční, takže času dost." usmál se " Ne nevyznívá proč by mělo já váš pohled chápu dnešní doba je komplikované i pro lidi, zajímavé jak se za posledních pár desítek let stali náchylnější i na ty nejzákladnější svody..už to není ono, jejich víra slábne a s ní i veškeré emoce které jim uloupíme a hodnota s korumpované duše. Vždyť proto musíme dělat ve velkém." povzdechl si sám si nebyl jistý jestli by nebylo mnohem zajímavější kdyby se lidi bránili ,jistě i tak se dalo rafinovaně sužovat hodně lidí, ale nebylo to ono. Když dorazili na místo zjistili že opravdu ošklivě prší to znamenalo nutnost chránit notebook aspoň než přeběhnou do jeepu. Pokud na řízení není někdo najatý bude muset řídit nejspíše pan Brown, protože Dalok má na starosti hledání. " Každopádně by mě zajímalo jak by jste jí postaru hledali nějaké kouzlo nebo tak něco? Celkově by mi nějaké starší postupy přišli vhod, nevím totiž jak moc rychle pude hledání novými metodami." plán hledání bly jednoduchý tedy lehce, potřeboval jen odklonit jednu z družin ať už americkou nebo ruskou, nebo jinou ,která měla možnost zasílat termální snímky s dobrým přiblížením nad oblast a pak zkusit nechat pro skenovat místo kde byli poslední záznamy o letadle. S trochou štěstí by jí mohli najít otázka je jak dlouho to satelitu potrvá. Dobrou otázkou téže bylo ,jak moc náročné by mohlo být přidělit nějakému průzkumnému letounu stejnou práci jako družici. |
| |
| Arkadij- Rusko Těžko pro tvé oči vidmo jaký výraz se objevil na její tváři když jsi jí takto odpověděl. Ale vycítil jsi ostatními smysli že jsi právě štípnul velmi nebezpečné zvíře. Jako na znamení se studený vzduch z ničeho nic oteplil. Né drobně, ale otolik, až ses začal potit. Uslyšel si jak sníh popraskává a taje při té náhlé změně teploty. Jsi obrovský hlupák chlapče. To s tím peklem má více významů....Naprosto netuším proč mě sem posílali pro někoho tak nepotřebného. Važ svá slova človíčku, nikdy nevíš kdo tě zrovna může poslouchat. neslyšíš žádný pohyb, ale následuje jediný dotyk, který je pro tebe naprosto nepochopitelný. Dotyk rtů. Ženských rtů. Ale takový který tě dokonce i opaří. Nebyl nikterak drásavý a divoký, šlo jen o drobný dotyk, ale jako by ti do tvých úst při tom dotyku vstoupilo samo peklo. Tvé tělo vyplnil neuvěřitelný žár a energický výbuch, který se tu vzal odnikud. Cítil jsi jak ti srdce až nebezpečně silně poskočilo v hrudi a celý svět se vznítil ve výbuchu barevné exploze. A zdál ose ti že cítíš jak ti praská mozek a každičká část tvého těla vybuchuje, jako se tomu stává v oblasti kde je více sopek- postupná, ale úplná erupce každé částečky tvého já. Pak následovalo rychlé se poroučení k zemi v podobě totálního kolabsu. Ještě před tím než jsi ztratil vědomí jsi zahlédl jak odchází. Ale co bylo nejzvláštnější, poprvé ve svém životě jsi uviděl sníh, tak jak jej vidí obyčejní lidé a i její ženskou siluetu mizející ve vánici. Probrala tě tichá hudba z notebooku a ledový obklad na čele. Když jsi otevřel oči, zjistil si že je všechno normální. Vidíš tak jako vždycky. A před tebou šedá energie s růžovými ornamenty, starostlivě zvlněnými. Páni, šípková růženka se probudila. I když bych asi měl říkat spíš zimní královna. Cos tam proboha dělal? Tolik sis užíval první sníh že jsi na něm usnul? cítíš jak ti Nikolaj z podpaždí vyndavá teploměr, nesouhlasně mumlá že to není možné, protřepe jej a dává ti jej znovu Krám asi špatně funguje. Tohle už mi víckrát nedělej. Máš pěkně blbý nápady. krom podivné horkosti máš také neuvěřitelnou žízeň. Cítíš že máš jistě vysokou teplotu, ale - jako to u horeček bývá, žádná nevolnost tady není. Krom té neuvěřitelné žízně a teploty, necítíš ani únavu, ani žádnou bolest či jinou slabost. Všechno se zdá že funguje normálně. Možná i líp. Jednoznačně je ti líp. |
| |
| Tokyo přijde ti odpověď která se rozezní ve tvé hlavě Nechce se mi číst každý váš myšlenkový pochod. I když by bylo samozřejmě jednodušší se vám pohrabat v hlavě a poskládat vaše myšlenky tak aby jste mi slepě věřil, nemám důvod tak činit. Tohle je spíš liga démonů, než nás ostatních. při tom neotevřel ani koutek svého rtu a ani nijak upřeně se na tebe nedíval. Možná to byl blud. (nebyla to tisková chyba, ale nechtělo se mi ten název hledat- takže to byla tisková chybka :D) Veterinář se usměje- takovým tím děsivě pokrouceným úsměvem. Asi to pro něj není tipická grimasa. Byl bys radši za úšklebek. V klidu, máme čas. Vedle obyčejné reality v které žiješ jsou různé dimenze a sféry astrální proudy a tak dále. pro obyčejné lidi to schválně není vidět. Má to tak být. Některé filmy o tom mluví i když je pravá realita v nich trochu zkreslená ve všech je zároveň i poloviční pravda. A na této úrovni vznikli i tři Organizace. Každá z nich má jiný cíl a zároveň stojí proti sobě. Ta konkrétní Organizace co má zájem speciálně o tebe je podporovaná lidmi- těmi co o nás ví.Všechno co se provalí ven, má za úkol zase rychle ututlat, vymývat mozky, uklízet po všech- samozřejmě je to pro lidské dobro. Tradiční člověk by se s tím vůbec nevyrovnal. A dále pak vysílá různé týmy-své 'lidi', aby zavíraly pekelné brány, likvidovaly démony, a vlastně zase uklízeli a smazávali stopy. A samozřejmě když se někdo takový jako ty objeví, je to pomocná ruka na víc. A na víc, sám o sobě, když neumíš svou sílu ovládat jsi pro okolí nebezpečný. Takže mají v plánu tě vzít k sobě a cvičit tě, aby ses 'to' naučil ovládat. A kdyby v tobě zvítězila démonická stránka- přejede si prstem po krku. dramaticky se odmlčí aby pokračoval. Nevolám jim jen pro to, že způsobem který jsi byl napadnut je skoro jisté že se z tebe démon stane. Samozřejmě mají mechanismy které ti vsadí do hlavy a tvého démona tím omezí, aby tě nemohl ovládnout...Nebo tě naopak můžou zkoumat a sledovat jak se tvůj démon vyvíjí a budou se pokoušet ho zmutovat, přetvářet, ovládnout. Organizace patří mezi ty přes příliš dobré. Je tak dobrá až je špatná. Ale existuje ještě jedna z oněch tří co by pro tebe mohla být vhodnější. RA. Tuhle informaci nemam potvrzenou, s lidmi ve spojení nejsou, ale slyšel jsem o nich. Našlo tam útočiště spoustu takových jako jsi ty. A i když mají souzeno stát se démony z nějakého důvodu si stále uchovávají i své lidské já. RA bych bral jako neutrální. Ovšem není jednoduché se s nimi spojit. Jejich šéf je poměrně vybíravý- nebo jak to říct. trpělivě čeká až si tyhle informace uložíš v hlavě a čeká na další otázky- pokud budou. Po chvíli ve spáncích ucítíš tepání a zatočí se ti hlava, když se hluboko v tobě ozve hlas. Mortův hlas. Přece nebudeš takový hlupák Kakuzo abys mu to věřil. Podívej se na něj. Kdyby opravdu takové znalosti měl, dávno by tady nesmrděl jako veterinář. Je to past! Na rozdíl od nich, já tě dokážu ochránit. Kde byli když jste utíkali z laboratoře? beze mě, bys nežil ani ty, ani ten druhý. Nikoho nepotřebujeme. neposlouchej ho. jeho ostrý šustivý hlas se ti zarývá do morku kostí až je ti z toho chladno. Je to možné? Že ti ten stařík lže? |
| |
| Chikago Irgo se usměje a poklepe na stůl. To je moc dobře. Jednoduché a fádní povahy mě omrzí v prvních minutách co se s nimi bavím. Pozvedne skleničku s vodou na přiťuknutí. Grace a ostatní se na chvíli vrátí k baru a pak jdou zase tančit. Mezi tím asi rozebíráte témata vašich profesích. Je obdivuhodné že dosahuje a dokonce překonává tvé znalosti a rozšiřuje ti obzor. I když nějaká jeho tvrzení o zvláštních energiích které působí na lidskou psychiku ti přijdou divná. Měl by být spíš materialista, přesto věří ve věci jako je: plánování ve snech, odpovídání si v nich na různé otázky(přizná se že většinou díky snům mu přišla myšlenka která ho na žebříčku významnosti posouvala o příčku výš) a dokáže to všechno i logicky odůvodnit. Rozhovor s ním rozhodně není nudný. Můžeš tak pozorovat i jeho spoustu jeho gest. například se mu leví koutek usmívá víc než pravý, rád si hraje s vlasy(svými) a jeho oči se vždycky zvláštně zalesknou když mu odpovídáš. Grace přiběhla aby ho vytáhla na parket, ale on jí velmi slušně odmítnul, že tu prý má lepší zábavu. Při svém hopkavém odchodu na tebe povzbudivě mrkla a zase se ztratila mezi světly. Co si myslíte o katastrofických událostech co nyní poznamenávají naší planetu? Začne Irgo s novým tématem. Zvedne skleničku s vodou, aby jí dopil -což už udělal před chvílí. Přesto z ní vymáčkl poslední kapku a objednává si další. Najendou se ti zdá jako by se svět začal zpomalovat. Irgo se nadechuje aby si objednal a zvedá při tom prázdnou skleničku. Grace v dálce nadšeně vískne když John začne předvádět ukázkový brake dance. Máš takové zvláštní tušení že se něco stane. A pak....něco doslova rozpůlí taneční parket. Projede to obvodovou zdí jako máslem a pokračuje mezi světly a tanečním parketem , šikmo až k vám k baru. Hudba skomírá, světla se tříští a zhasinají. Grace leží na zemi- její tělo ve dvou kusech a Irgo se k tobě nechápavě otáčí... Chybí mu pravá část tváře o kterou ho to připravilo a noha s rukou. Annie? Annie? Jste v pořádku? Irgo na tebe ustaraně hledí dokud mu neodpovíš. Pak přiběhla Grace, aby ho vytáhla na parket, ale on jí velmi slušně odmítnul, že tu prý má lepší zábavu. Při svém hopkavém odchodu na tebe povzbudivě mrkla a zase se ztratila mezi světly. Co si myslíte o katastrofických událostech co nyní poznamenávají naší planetu? Začne Irgo s novým tématem. Zvedne skleničku s vodou, aby jí dopil -což už udělal před chvílí. Přesto z ní vymáčkl poslední kapku a objednává si další.... |
| |
| Anglie Ano, mýlíš se. Hodně se mýlíš. Už jsem to myslím říkal. Tahle sekta nosí konkrétně ten hábit co taháš v batohu. poukáže na tvůj skromný majetek u tvých nohou.(pokud jsi ho někde nevytrousil) O tenhle případ mám konkrétní zájem, takže jsme si taky lecos zjišťoval a stejně jako asi i ty jsme zjistil že démon Morte, neexistuje v žádném spisu. Přesto nám policejní okrsky z různých koutů země potvrdili že i u nich se dějou podobné případy a nálezy těl mají stejné úkazy jako byli na tvé či mé ženě. odmlčí se a očima přilne na fotce která stojí na stole u dveří. Jsou tam dvě ženy- jedna podstatně mladší. Usmívají se a mávají. Už je to pět let co mi vzali dceru a ženu. Proto jsem musel vědět jak vážně to myslíš. Utvrdil jsi mě v tom že velmi vážně. otevře desky a předsune je před tvůj zrak. od té doby jsem soukromě dělal na tomhle případu. Nedaly mi ho hned, to až když se to stalo tobě- prý abych kvůli emocím nejednal netaktně a protizákoně. Před pěti lety nebylo jak je najít. Nebylo dost prostředků a málo informací. Ale už jsme pokročili. o dost pokročili. na titulku článku a spisu je fotografie Francie, konkrétně města Bordeaux. Pár dnů zpět se tam událo za jediný večer mnoho nevysvětlitelných úkazů. Hromadný masakr, některá těla nesla tipické známky po zásahu Mortovo sekty.Dále je tam mnoho nevysvětlitelných stavů různých lidí co tam byli jako svědci. Nikdo z nich nedokáže konkrétně popsat co se stalo, proč je náměstí kolem vyhlídkové věže a chrámu tak poničené. uprostřed věž, vpravo katedrála Zaobalily to do nějaké vzpoury a drobné revoluci, aby uchlácholili společnost, že se vlastně nic neděje. Přidali k tomu i pár článků kdy se k tomu vyjadřují různí profesoři a odborníci na paranormální jevy a katastrofy. Nakonec se hromadně shodli na tom, že šlo o drobné zemětřesení a magnetickou bouři co má neblahý vliv na lidskou psychiku. Kecy kecy kecy. V dalším spisu jsou fotky. Nějakého divného člověka který zjevně trpí leprou. Osacr tě zarazí a zareje prst do té fotografie. Podívej se na tu fotku pořádně. Nic ti to neříká?  možná kdyby sis odmyslel tu vadu v obličeji způsobenou kdo ví čím a tu kožní chorobu a plešatost. Vzdáleně ti to někoho připomíná. Oscar si povzdechne a vytáhne z pod tohoto listu jiný dokument kde se tato fotka porovná s fotkou....tvého bratra. A pod ní stojí: dle průzkumu vědecké instituce a porovnání získaných vzorků a těchto dvou fotografií je zřejmé že jde o jednu a tu stejnou osobu. Je jisté že tato osoba je na živu. Když mi tenhle dokument přišel z Paříže, ihned jsem dal rozkaz vykopat tvého bratra, aby jsme porovnaly všechny výsledky. Nejen že chrup nesouhlasil s lékařským zápisem tvého bratra, ale ani tělesná stavba a kostra neodpovídala. Ptal jsem se svědků co byli na jeho pohřbu. Přisáhali mi že to byl určitě on. Ale...podle těchto dokumentů je zřejmé že žije. |
| |
| James pan Brown se rozesměje. osobně bys byl radši kdyby se nesmál a nechápeš co ho do toho stavu dostalo. Démoni jsou věční? Za ta léta co tu žiji se tohle jediné opravdu nezměnilo. Nic není věčné. Kdyby tomu tak bylo už dávno ovládáme celou zem a i nebe. Naopak: nic není věčné. řidič jeepu tu je. Velitelsky vás pozdraví a už začínáte drncat po prašné cestě- směr- divočina. Řidič je od vás oddělen sklem, takže se v klidu můžete bavit dál, bez toho aniž by vás slyšel. Kdyby vaše technologie byla tak dokonalá jak tvrdíte nemusel by jste přece pořádat tuhle tu cestu že? na rtech se mu usadí lehký úsměv. Pak si podrbe bradu a sleduje tvé činy. Po staru- kdyby jsme měli něco co jí patří by jsme vyvovali pekelné psi. Dokáží vystopovat kohokoliv. Ale beze stop. Snad bych se spojil s těmi démony co jí měli na starost. Musel jsem se od nich odloučit na žádost Goméze. Ale pokud si dobře vzpomínám měli na ní dohlížet, dokud nedorazíte. Takže- pokud je nezaujalo něco jiného, byla to poměrně mladá neposlušná tlupa, mohli by tam někde ještě být. Ale na to abych ses nimi spojil potřebuji víc místa. tipuješ že až řidič dojede hlouběji do džungle zastaví aby jste mu dali přesnější pokyny kvůli tam. Dost možná budete muset jít pěšky. Matka příroda tu roste vydatně a velmi hustě. Hlouběji v džungli už si s tím neporadí ani džíp. Možná tak tank, ale to by bylo trochu nápadné. |
| |
| James  takhle nějak si představuju pana Browna |
| |
| Kazuki a Jarek-hranice Může se to odehrávat v jiném časovém úseku než jste teď. U Kakuzi by to mohl být ten bezesný spánek, u Jareka doba mezi Bordeauxem a přesunu do RA kdy byl v bezvědomí. Sedíte na židli a plujete proudem světlného- jako by tunelu. Čas od času vás míjí budovy, tvorové a lidé, kteří jenom tak proplují kolem, nebo skrze vás, jako by jste byli duchové. Jsou tu předměty i kusy přírody z různých koutů země. Židle na které sedíte se z ničeho nic přilepí ke kostkovaná podlaze a ta kolem vás vytvoří místnost šachovnicového vzhledu. jako by vás někdo umístil v obrovském čtverci kde nejsou okna, ani dveře. Má rozlohu tak 30 metrů, takže na druhou stranu vidíte velmi matně, ale vidíte jak tam někdo sedí. Jeden z vás je Jarek a druhý Kazuki. Sedíte naproti sobě v prázdné místnosti. Stěna co je po vaší pravé straně se z ničeho nic otevře- jako by do ní někdo vyřízl dveře a dovnitř vejde pan Brown (jeho obrázek je o příspěvek níže jako dodatek pro Jamese). Boty mu klapou když jde přímo mezi vás dva. Utrhne si kouske vousů a foukne do nich. Chvíli sleduje jak lepí vzduchem a pak se otočí na jednoho a na druhého. Pak hmátne za sebe a z ničeho nic se tam objeví židle na kterou se posadí. Je to zajímavé. Ke každému z vás totiž sedí čelem, ale není tu dvakrát(což samozřejmě nevidíte. zdá se vám že k tomu druhému je otočen zády) Tak vás tady pěkně vítám pánové. Šéfík mě pověřil abych si vás prověřil. Byl by rád aby jste pro něj pracovali. |
| |
| Let me see your body, ice queen - melting into pieces Okolí zamrkalo, zamžikalo a zlehka se mne dotklo, jako když raněné zvíře vije na měsíc a vy jej neslyšíte. Pouze zvukové stopy narážejí do vašeho těla s tak naléhavou prosbou, kterou nemůžete pochopit mozkem tak omezené bytosti, kterou je člověk. Konečky prstů rozmrzly tak náhle a s takovou pálivou vášní, až mne to zarazilo a já se téměř rozkašlal, jak mi pro horkost okolí vyschlo v krku. Přesto se zdálo, že se tento výkyv týká jen mého nejbližšího okolí. Za temně rudou a štiplavou žlutou se stále země dotýkaly šedavě modré prameny zimy a chladu, tak neúprosného a smrtícího ve své vznešené nádheře. Zhluboka jsem se nadechl, ale bylo to, jako bych do plic nabíral samotný rozžhavený písek na poušti, který již stovky let nepoznal ani chvilkové zatmění a pomalu se z něj stává roztavená plocha, tvrdší než diamant. Bylo mi teplo, čelo se orosilo potem a jeho drobné kapičky rozmazávaly líčení. Neviditelno přede mnou výrazně vibrovalo a třáslo se v rytmu mne doposud nepoznané zuřivosti. Jak fantasmagorijní výjev, který se bohužel nedal obdivovat. A pak slova, která trhala maso z těla tak ostře, jako zuby rva drtící mladou gazelu, s vytřeštěnýma očima sténajícíma po záchraně. „Proč schovávat zjevnou pravdu. Alespoň nejsem lhář jako vy, ačkoliv ještě nevím, kdo jste…“ odsekl jsem jí příkřeji, než má mysl měla v plánu – avšak hlasivky neposlouchaly. Hrály si s mým bytím se stejnou neopatrností, jako poznává dítě v prvních letech života. Dost těch přirovnání! Má mysl jimi byla zaplavena snad pro zjevnou potřebu netopit se v kaluži vody, která omílala mé boty a postupně pronikala až na nohu, kde zastudila a zahřála zároveň. Jaký může mýt bytost důvod schovávat svou auru? Či ji vůbec nemít? Avšak tuto možnost jsem již vyloučil. Bytost, která zapírá svou podstatu, je lhář. Doteky. Nesnáším doteky, podmíněné jakoukoliv představou o romantice, která snad klíčí v zvrácených myslích pubertálních spolužaček v mé třídě. Dokázal jsem si živě představit, s jakou vášní by mne mí spolužáci zabíjeli, kdyby se o tomto polibku dozvěděli – avšak příjemný nebyl ani trochu. Cítil jsem se jako sopka, která má brzo vybuchnout, avšak nemůže. Tak zoufale zdolaný a přitom tak rozzuřený na všechno a všechny kolem, že té ženě dovolili se mne takto dotknout – dotekem, který nedovoluji ani Nikolajovi, který už měl tolikrát možnost se mne dotýkat, avšak nikdy si nedovolil mne políbit, přestože jeho touha byla pro mou neznalost a nezkušenost nepopsatelná. Horkost, která mnou projela, byla k nesnesení. Drtila veškeré zásady mé existence, spalovala kosti, aby je znovu obnovila do jejich původní, nezměněné podoby – a přece nebyly stejné. Srdce se mi pokoušelo prodrat ven z hrudi, aby mohlo krví rozedraného hrudníku pošpinit neviditelnost oné bytosti, která mi toto způsobila a ještě z toho mít zvrácenou radost ze zahubení svého nositele. Částečky sžíravé, tepavé bolesti mi proplouvaly tělem, napojovali se na mé vědomí a posílali jej k zemi. Naléhavě. Nekompromisně, až dosáhly do mé hlavy, kde se usadily a s hrozivým důrazem na utrpení bolest stupňovaly až k závratným výšinám. Omdlel jsem. Tak nějak jsem si to uvědomil v okamžiku, kdy jsem padl k zemi – sesunul se k jejím nohám, přičemž jsem působil jako ten nejšílenější vězeň vlastního egoistického já, které se tak hrdě pokoušelo nepodlehnout, až zklamalo veškerou svou víru, v níž spatřovalo svůj dosavadní štít. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Když se má tvář dotkla podložky a lehce to zabrnělo, spatřil jsem sníh a siluetu. Tak náhle a na tak krátkou chvíli, že jsem pochyboval, že se to vůbec stalo. Tak kouzelná chvíle, jež stála za jakoukoliv bolest. Poté tu již byla jen tma. Nesmiřitelný nepřítel a zároveň milenka světla, kterou nesmí nikdy spatřit; pouze pro ni plakat. Tolik mi připomínala Nikšu s jeho temnotou. +++ Netušil jsem, jak dlouho jsem spal. Probudila mne ledovost na čele a jemný tón, táhlý a přitom tak důvěrně známý - v jistých okamžicích tolik otravný. Lareine a jejich Fiancailles. Nikša! Donutilo mne to otevřít oči, načež se do mého již utišeného srdce vplížil úsměvný pocit bezpečí, který jsem pociťoval tak málokdy a který jsme tolik miloval. Nade mnou se skláněl můj spolubydlící, se svou očividnou starostí o mou existenci, která byla tak výjimečná. Cítil jsem se pro ten okamžik velice speciálně. „Ahoj Nikšo…“ zamumlal jsem a můj hlas mi zněl tak zvláštně cize, skřípavě. Následně se dostavil pocit pálení v krku ze žízně. Nechal jsem si poslušně vysypat na hlavu všechny jeho nadávky, které mi byly uštědřeny – neměl jsem sílu, ani chuť vzdorovat. V mysli jsem si uchovával a znovu přehrával onu fata morgánu, kdy jsem spatřil svět takový, jaký musel ve skutečnosti být. V tomto světle se každá Nikolajova nadávka zdála jako nejhlubší poklona. „Jak jsi mne našel?“ zeptal jsem se a pokusil se pohnout tělem směrem, kde jsem vycítil nějaké zásoby vodky, kterou bych mohl zchladit svůj vyprahlý krk a utišit jej v jeho touze po tekutinách. Přestože tohle asi nebyla ta správná tekutina. „Nevypadáš jako někdo, kdo zbožňuje procházky v parku.“ Konečně jsem nahmatal potřebnou láhev, ve které ještě něco málo zbylo. S jemným úsměvem jsem pozoroval jeho snažení. Pak mi přes tvář přeběhlo bolestné zachvění, které však nijak nesouviselo s mým tělesným stavem, jako spíš duševním. „A já doufal, že mi bude hůř, abych nemusel na vyučování… ach… nechceš mi pomoct ze šatů? jsou tak těsné….“ |
| |
| Prales Netrvalo to dlho a napriek panike a bezmocnosti som zaspala. Vážne, či už anjel alebo človek, keď ste zranený,moc si nenavyberáte. Spánok treba. Spánok lieči. A v mojom prípade asi liečil aj myseľ a život. Po zaspaní sa mi sníval ten najčudnejší sen. A kto vie? Možno to mal byť aj trest. Opäť som počula ten hlas. Našla som sa na podivnom mieste, ale niečo, akoby ma nútilo, myslieť si, že to predsa, len nie je tak úplne sen. Akoby to bola iná čas vesmíru. Akoby som sem odjakživa patrila alebo toto odjakživa patrilo mne, do mňa, bolo mojou súčasťou. Navyše jej hlas. Ukľudňoval, dodával nádej, chlácholil, vracal životu zmysel a smer a dával mi nádej. Dala mi opäť cestu. Musím ísť ďalej. Nesmiem zastať. Toto ešte nie je koniec... a potom ten najúžasnejší pocit. Krídla. Opäť boli späť! Objavili sa a ja som nimi zamával. Späť. Zdravé, silné, krásne... Moja časť. Moja prirodzenosť bola späť moje ja. Donedávna som ani len netušila, že ho má, no teraz už bol život bez neho nepredstaviteľný. Z radosti som vzlietla, spravila som kolečko vo vzduchu a nazad pristála a po tom... Prudko som otvorila oči. Bola som stále v džungli. Pootočila som sa, aby som videla svoje okolie a zbadala som môjho “anjela strážneho“. „Vďaka.“ Usmiala som sa. |
| |
| Hrad Lehce překvapeně jsem se zadíval na toho dalšího chlápka, který smrděl démony a přišel spolu s drakem. Ne, že by mě nějak zaujal to ne, ale ukazoval na mě a dokonce i mě oslovil. Ano, já jsem já. Jsi docela chytrý. ušklíbl jsem se sarkasticky. Pak ke mně ale dolehla další drakova slova a můj úsměv mi zmizel z tváře. Děláš si srandu? zeptal jsem se ho. Proč se sakra ptáš na něco, na co znáš odpověď. odsekl jsem vztekle a zamával si rukou před obličejem. Obyčejnej lovec vidíš, obyčejnej. Nejsem smetánka jako ty dráčku, o jiných než mých misích vím naprosto hovno, stejně jako o tom Feťákovi nebo kom. Takže co kdybys byl tak laskavej a vysvětlil nám, proč vlastně máme sakra riskovat náš krk? A vysvětli to pořádně, nebo se zvedám a odcházím. |
| |
| V kanceláři Oscara hrůzné zjistění: Se skleničkou v ruce jsem začal poslouchat, co mi říká Oscar. Své domněnky a zjištění. Náhle když se zmínil o dceři a ženě, tak mě to vše docvaklo. Nebyl semnou proto, aby pomohl mě ale aby pomohl sobě. Když se to tak vezme sledoval tím své cíle. Měl jsem dojem, že mi pomáhá z důvodu nezjištných ale mýlil jsem se. Trochu mě to v myšlenkách pobouřilo, anebo za to mohl ten alkohol, kdo ví. Avšak následně mě uklidnilo pomyšlení, že já být na jeho místě, tak bych nejednal stejně. Jen přeciž byl na tom stejně jak já a vím jaká je to bolest, když ti smrt svými spáry veme to nejdražší. Navícero, když si to oni milování nezaslouži. Potom co mi tohle proběhne hlavou, se na něho zadívám nejdříve zamračeně ale potom se mi téměř vženou slzy do očí. Raději to zamaskuji povzdvihnutím sklenky k ústum, přičemž si otřu pusu. Náhle mu skočím do řeči, v tom jak mi začne ukazovat ty noviny. " Je mi líto tvé dcery a ženy, Oscare. Vím jaké to je, ač bohužel jsem neměl to štestí, mít dceru. Anebo naopak je štěstí že jsem ji neměl, neboť bych teď trpěl dvakrát tolik. A víš Oscare co je na tom nejhorší! Že já nikdy nepil, nikdy jsem nedělal nic špatného. Vždy jsem chtěl být vzorný a ten nejsprávnější člověk. Ale to není to nejhorší, nejhorší je to, že jsem mohl svou ženu zachránit. Zachránit ji té noci, vždyt ležela hned velde mě, ve stejném lůžku, sdíleli jsme stejné lože a já ničeho te noci nepostřehl. To je to nejdrásavější, že jsem mohl něco udělat ale já spal jak špalek, nic jsem netušil. Tahle vidina mě dohání k flašece alkoholu den co den. Já jsem viníkem své zkázy! Kdybych aspon té noci se na chvíli probral, anebo byl jen kapánek ostražitější, nic by se z toho nemuselo stát." Povím mu to s důrazem a opravdu mi začnou téct slzy. V zlosti mrštím sklenicí do rohu, která se rozletí na miliony kousků. "Nevím, jak ty jsi přišel o své ?! Ale asi tě netíží svědomý, že jsi nic neudělal. Mě právě ano, já spal a prostě nic. To mi rve srdce," řeknu a založím si hlavu mezi kolena. Oscar mě jen popláca po hlavě a po zádech a uchlácholí. Já se trochu vzchopím a začenu opět poslouchat jeho výklad. Když mi ukáže ony noviny a začne mi povídat co se stalo, tak trochu pookřeji a utřu si slzy. Začnu docházet k stejným závěrům jako on, jen přeciž jsou to psychožvásty, že se by se někde ve francii objevilo zemětřesení a jiné pindy. V tu, mě zaskočí jakousi fotografií. Zprvu nerozeznávám onoho člověka. Sice mi je povědomí svýma očima, že jsem se již s ním někdy setkal. Ale posléze mi ukáže fotografii mého bratra, propadám v úžas. Oscar mi postupně vysvětlí, že je jisté, že můj bratr na živu a že onen náhrobek na hřbitově je jen čistý podvrh. Z toho se rozlítím zlostí: " Cože ten bastard žije, jak je možné že ho ti jeho kumpání nepodřízly jako prase, ten šmejd, ten parchant, ta karykatúra člověk! Já bych mu ukázal, jak se vraždí lidi, na jeho vlastní kůži," dopovím a začnu těžce oddechovat. Rychle sáhnu po svém inhalátoru v kapse a stříknu si ho do pusy, aby se mi lepěji dýchalo. " AAAA!!! Já ho zabiju Oscare, doufám že tu lepru či co na tom xichtě má, mu udělal ten jeho pekelný bůžek" na to mě oscar začne uklidnovat. Opravdu se urychleně zklidním a začnu z Oscara vyzvídat: " Tak co máš tedy v plánu?" |
| |
| Nový Zéland Když vidím člověka, který si říká Sivia a jde ke mně, tak mírně ustoupím a šavle zvednu před obličej na obranu. Když začne víc povídat a nakonec mi podá ruku a řekne, ať jdu sní, si nechápavě začnu říkat. ,, To není možné... Jak ví, že jsem přišel?? Jak ví, že jsem minotaur?... ,, Ještě víc vystrašen ustoupím. ,, Jsou to tak mocné stvoření!! Jak všechno ví... Čekala tu na mě... ,, Pak se pomalu začnu uklidňovat a snížím zbraně. ,, Kam mě to chce vzít?? Mam jí věřit? Co když mě odvede někam a pak mě zabije?!! ,, Trochu se na ní vystrašeně podívám. ,, Kam mě to chceš vzít?! Jak ti mam věřit? ,, Řeknu rázně. |
| |
| Čas,prostor a osud Přiťuknu si s Irgem a jeho slova mně uklidní. Napiju se a pak řeknu. "Děkuju,ale já to myslela jinak.Řekla jsem složitá abych nemusela říkat nesnesitelná.Byla jsem u čtyř psychologů střední škola,vyšší střední škola,první vysoká,druhá vysoká a ti se to pokusili vysvětlit." Máma to nepřijala a byla naštvaná že to táta přijal.Jistě máma je hrdá že má geniální dceru,ale chce abych zároveň byla normální.Podle jejího měřítka,ale to nejde.Ale on je tu se mnou i přes mou nesnesitelnou povahu navíc tu zatím nepadlo tátovo jméno ikdyž s ním jistě pracoval. Navíc ... no radši bude nic nepředpokládat teda ne že bych předpokládala.Ano někdy to bylo možné ... Dobře,rozhodnu se nezabývat mou povahou a věnovat se jinému tématu.Grace se na chvíli vrátí k baru a pak jde zase tančit,ale mně to nevadí neboť si rozhodně s Irgem máme o čem povídat.Je příjemné se zase bavit s někým kdo ví o čem mluvím.A Irgo nejen že to ví dozvídám se i věci které jsem dřív nevěděla musím přiznat že je příjemné si takto rozšířit obzor,ikdyž některé teorie mi připadají poněkud podivné.Říkala jsem teorie není teorii pokud není zpochybněná jenže tohle je tak trochu,nebo spíš docela dost mimo můj obor.Ale sny?Kdyby mi to někdo řekl tak bych nevěřila,ale takhle zdůvodněné to nakonec dává smysl. "No jednou taky měla sen.Ikdyž nevím jestli se tomu dá říkat sen protože jsem byla vzhůru.A nejspíš to bylo vyvolané tém že jsem předtím mluvila o technologii kvantového proudění.Chtěla jsem Grace dokázat že ikdyž je Star Trek klasika tohle je to lepší způsob cestování než warp pohon.Není třeba snažit se překročit rychlost světla když ohnete čas tak prostor ani vzdálenost nemají význam neboť čas který uletíte určujete vy." Ne tím jsem nechtěla říct že její doktorát z astofyziky je čestný.Proč o tom vlastně mluvím?Radši se vrátím do současnosti a od snu a toho co se asi stane se vrátím k Irgovým gestům kterými doprovází svá slova.Taky to jak se mu vždy lesknou oči když mu odpovím.Grace se ho pak snaží vytáhnout na tanec a já zažiju zvláštní situaci.Vlastně jsem ještě nezažila aby se se mnou někdo bavil. Že by ... ne to není možné ... rodiče to taky nevěděli ... byla to náhoda ... jako teď ... Můj pohled se střetne s Grace a při jejím povzbudivém pohledu zrudnu.Naštěstí to můžu svést na zdejší světla.Sleduju její hopkavý odchod a snažím se vypudit z hlavy tyhle vzpomínky ikdyž se pořád vracejí.Tak jsem vděčná že Irgo začal s novým tématem jistě není zrovna veselé,ale rozhodně mi pomůže zbavit se těchto myšlenek.Už chci odpovědět když náhle ucítím zvláštní pocit jako by se vše kolem zpomalovalo.Tedy ne okolí,ale čas. Jako v tom zvláštním anglickém seriálu kde ... Grace zavískne,ale její hlas jako by sem doléhal z nějaké větší dálky. Jako by se vše zpomalovalo a vzdalovalo od sebe ... ,ale teď přece... Mé tušení že se něco stane je vzápětí vystřídáno něčím ... mám problém to vůbec pochopit natož popsat ... "Annie? Annie? Jste v pořádku?" Všimnu si Irgova pohledu a zjistím že je vše opět zpátky.Vše je opět normální,jako by to byl jen sen.Zlý sen noční můra až na to že já jsem byla úplně vzhůru.A taky jsem nic nepila. "No já ... asi ano.Ano jsem v pořádku.Všechno je v pořádku." Pak přijde Grace aby Irga vytáhla na parket a on dá přednost mně.Mně to se mi ještě nestalo.Sledují jí jak odhopká zpátky a mám pocit že jsem to už zažila.Jako by se to stalo a teď se to vrátilo.Irgo vysává ze sklenky poslední kapku a objednává si další vodu a já se odhodlám.Nejspíš budu za blázna,ale musím to někomu říct. "Nemluvili jsme o tomto tématu?Myslím teď.Vím že to bude znít bláznivě,ale mám pocit jako by se několik posledních minut zopakovalo." |
| |
| Hrad RA Povzdechnu si, když od obou svých hostů se mi dostane jen negativních odpovědí. Tak co, mám jim to říct? Chvíli tam jen sedím a přemýšlím. Pak mi najednou projede hlavou zasunutá vzpomínka. A Itrenore? Postarej se o Tobiáše. Já už to nezvládnu. ,,Tobiáš. Proč mne to hned nenapadlo. Asi jsem měl hodně práce a zapomněl jsem na to. Ívé tě zachránila před přeměnou, je tomu tak? Znal jsem ji. Občas mi donesla informace z Organizace. Před misí Bordeaux dostala za úkol tě zabít, když jsi se začal měnit v démona. Ale to ona udělat nemohla. Prostě se tě snažila zachránit. A ona se prostě musela pro tebe obětovat. Víš co je na ní zajímavé? Má zatraceně trvanlivou duši. A pěkně odhodlaná. Tu svou duši rozdělila na dvě části, aby přežila. Jedna z těch částí je v tobě." |
| |
| zapomnětlivost démonů " No vidíte to je vlastně pravda že jí mají hlídat gomezovi lidé... mají mobil nebo jiný způsob jak je tady kontaktujeme?" to ,že na něco takového zapomněl se mu nelíbylo, nejspíše to bylo stále důkazem toho ,že jeho pouto na člověka v kterém byl nebylo uplné. " No bude nejlepší zjistit ,jestli tedy jsou ještě na stopě nebo ne i tak ale bude zajimavější mít kryté sledování shora jak už kvůli dalšímu stopování tak pro ohlídání oblasti..... Ale první uroveň pád letadla a džungle to zní hezky..... jen to chce něco po čem příroda nebude chtít sežrat nás....napadá vás něco?" jeho ospobně napadl ojen generovat vysokofrekveční zvuk který by všemu co mělo zuby měl být ta nepřijemný že se mu vyhnou, ale jinak si nebyl jistý zda by je to neštvalo až tolik ,že by se ho pokusili zničit. Tento problem bylo třebaa vyřešit neb prodírání se džunglí vbiděl Dalok jako ne přímo bezpečné a nutné. Skoro si začínal říkat ,že stvořit tuhle hru bude zažitek na hry další. |
| |
| Rusko Nikša ti láhev jemně vykroutí z prstů a vloží ti do pusy teploměr. Žádný pití. Třikrát jsem naměřil neskutečnou teplotu a pokud jí naměřím i po čtvrtý nikam zítra nepůjdeš. Klidně tě i přivážu k posteli když budu muset. Opět nechápavě vrtí hlavou. Měl bych ti zavolat doktora. Tvoje teplota se pohybuje od čtyryceti vejš. Nic takového! ležet zatlačí tě jemně zpátky do postele. Při takové teplotě se zpravidla volá sanitka. Ale Nikša tento čin nevykonává, protože mu tvůj celkový svěží vzhled není dost dobře pochopitelný. No...zůstával jsem dýl ve škole kvůli přípravě na zítřejší soutěž. Když jsem se chystal domů už hustě sněžilo a pak proti mě vyšla taková zvláštní profesorka a nesla tě v náruči. Nejen že jsme jí tady nikdy neviděl, ale zdála se mi taková divná. Né že by byla ošklivá nebo tak něco to...naopak trochu se začervená a odkašle si aby měl důvod od tebe odvrátit tvář. Je zřejmé že na ní Nikša reagoval stejně jako všichni ostatní. No a nejen že jsme jí nikdy v životě neviděl, ale dala mi tě do náruče se slovy: nevolejte sanitku, není to třeba. Za čtyry hodiny a pět minut se probudí. zamyšleně si promne bradu nejsem pověrčivý, ale za čtyry hodiny a pět minut přesně ses probral. Ale co na tom záleží. pak něco nesouhlasně zamumlá a začne ti pomáhat z šatů. Když je z tebe dostane, dá je dle tvých instrukcí do šatníku v ¨tebou přesně popisovaném stavu. I když se čas nachomítá k půlnoci Nikša ještě nemá v plánu jít spát. Připraví se do školy a pak si k tobě sedne na postel a znovu tě starostlivě sleduje. I přesto že takovýhle druh péče od něj nemáš rád, tentokrát to nehodlá maskovat. Vážně si v pohodě? Můžu zazvonit na domácího a pučit si jeho auto a svíst tě do nemocnice. |
| |
| Nashita Černoška sebou trhla a pak se na tebe podívala a usmála se. Jako mála jsem mívala často jeden a tentýž sen. Že padám a padám z obrovské výšky a země se blíží neuvěřitelnou rychlostí a vždycky když už je mi na dosah mě vzal do náruče anděl a zachránil mě. Zavrtí hlavou a dívá s ena tebe s posvátnou úctou. Takovým pohledem který jako by zahříval srdce na dálku. Bylo v něm hodně upřímnosti a vděku. Jako by se té malé holčičce konečně splnil sen. I když až teď, když už je velká. Přijde k tobě blíž. Jmenuji se Súzí. A vy? jaká jména nosí andělé? Než si stihla odpovědět všimla sis že se kus od vás tvoří chumel lidí před padlým letadlem a sledují tě. Rozhodně ten pohled od nich nebyl tak krásný. Ale podezřívavý. I když jsi je zachránila, stále nemohli uvěřit tomu co vidí. I když kdo by jim to vyčítal? Byla jsi na tom velmi podobně. Pak se zablískne. Ale né kvůli bouřce. Kousek od vás stojí nějaký fotograf. Súzí se rozhněvá a hodí po něm šutr a pokouší se ho odehnat slovy. S mručením odchází, ale jasně slyšíš: Za tuhle fotku budu bohatý. jak asi přemýšlí ti ostatní? Valná většina z nich asi taky dumá nad tím jak tuto událost zpeněžit. Možná bys mohla odsud zmizet. Ale jsi schopna vstát? Tělu odpočinek prospěl, to zaručeně...ale bude tě poslouchat? Sama v džungli... |
| |
| ANglie Doriane. pět let jsme mohl jenom snít o pomstě. A nic víc. Taky jsme nic dělat. Ne...nechci se bavit o detailech, to už je za mnou. Zbyla mi jen pomsta. Stejně jako ty pro ní žiji. Pak se široce usměje. Mám v plánu vyšetřování na vlastní pěst. A nehodlám se zdržovat žádnýma zákonama ani ničem takovým. Když si uvědomím kolik podobných nebožáků za sebou ta sekta zanechává a že mám k tomu i horu důkazům říkám si že takový bestie nejsou lidi a nezasluhují ani lidské zacházení. Žádné soudy, žádné vězení. Jenom to co si opravdu zaslouží. pak ti podá ruku, jako parťák parťákovi Jsme rád že do toho půjdeš semnou. Zbytek bych, ale probral u mě. Zbalí si pár dokumentů pro které sem vlastně i původně chtěl a pokud nic nenamítáš odjíždíte jeho luxusním mercedesem k němu domů. Vynechám popisek tipického baráku bohatého komisaře (tipický noblesní barák velkých rozměrů s malou zahradou obehnanou vysokým plotem s alarmem k tomu dva hlídací hafani a spoustu udělátek od otvírací brány, garáže až k osobnímu výtahu) a přejdu rovnou k jeho pracovně která je doslova nabitá informacemi a stopami o Muerteho sektě. Posledních 5 let se opravdu neflákal. Většina z těch dokumentů je už strhaná, některá spálená. U některých článků jsou osobní poznámky, je tu i mapa s určitými body. V první řadě bych potřeboval abys mi tohle všechno ukáže na polepené stěny Pomohl zlikvidovat. Máme na to jen pár hodin než nám poletí letadlo do Francie. Potřebuju ještě nějaké informace přepsat do počítače, ale až odsud zmizíme, nesmí tu po tom být ani stopa. Pak tě odvezu domů aby sis mohl sbalit. Od tohodle okamžiku nechci abys s někým mluvil a říkal mu co plánujeme. I tak to bude dost obtížné. Na chytej. Hodí ti pas. Tvůj pas kde máš jiné jméno(nechám na tobě) a trochu pozměněný účes a střih vousů. Taky pozměněné rodiště. Svým známým můžeš nechat vzkaz, ale znovu opakuju: nic konkrétního. Z bezpečnostních důvodů. Co se mého plánu týče, mám v Paříži několik známých kteří na tom případu pracovali. To od nich mam fotku tvého bratra (bylo by dobré mu taky dát jméno). Začal bych právě u nich. Tam kde ho viděli naposledy. Nějaké námitky? odmlčí se a nechá ti prostor se vyjádřit. |
| |
| Hranice Zvednu hlavu a rukama pod sebou nahmatám židli. Rozhlédnu se kolem. Proudím jakýmsi polem v podobě tunelu. Světlo kolem ubíhá, jako by to snad mohlo takhle normálně udělat. Vypadá to jako přesažení světelné rychlosti ze sci-fi filmů, akorát tady se každou chvíli objeví všelijaké zemské objekty, od budov po lidi. Nestíhám je blíže rozeznat a snad se o to ani nepokouším. Někdy mám dokonce pocit, že mnou proplouvají. Nepřemýšlím o tom. Prostě to tak je. Prostor kolem se najednou změní. Tunel světla zmizí a já, stále sedící na židli, se ocitnu ve veliké místnosti s kostkovanou podlahou. Mozek, mi říká, že by mě měla setrvačnost vyhodit na protější stěnu, ale zdá se, že fyzikálních zákonů se tady nikdo na nic neptá a tak se jen zavrtím a zamrkám očima. Opět se začnu rozhlížet. Skoro jako bych ani nebyl v místnosti. Je to jen prostor ztvořený z černých a bílých čtverců, jako šachovnice. Uvědomím si, že tady nejsem sám. Naproti mně sedí na předpokládám stejné židli člověk. Je dost daleko, ale člověka ještě rozpoznám. Přijde mi, že je docela extravagantně oblečený. Když se mu zkouším zahledět do obličeje, nevidím v jeho očích moc odrazu, skoro jako by měl jenom bělmo, žádné zorničky. Zůstávám na něj přes prostor zírat. Najednou je prostor narušen. Ve stěně napravo ode mne se otevřou dveře, spíš jen kus stěny ve velikosti dveří a vejde jakýsi muž. Vysoký, v zeleném kabátu. Na hlavě má staromódně vypadající klobouk s kovovými nýty v čele. Pečlivě pěstované kotlety s bradkou dokonale dokreslují ostré rysy ve tváři, čímž zdrsňují mužův celkový zjev. Klapání jeho bot je jediným zvukem, který se ještě značně rezonančně rozléhá do éteru. Míří ke mně, ale mám pocit, jako by zároveň mířil i k té druhé osobě. Nepřemýšlím o tom. Prostě to tak je. Zastaví se, hmátne si do kotlet a vytrhne pár vousů, které následně rozfoukne kolem. Nechce se jim zrovna ale spadnout na zem, jak by to normálně udělaly. Prostě si jen tak poletují kolem a nechávají se očumovat svým bývalým majitelem. Ten, když si vousů konečně přestane všímat, se posadí na židli, kterou odněkud jen tak vzal. Nepřemýšlím o tom. Prostě to tak je. Zadívá se mi do očí. Udělám to samé a vyslechnu si jeho slova. Nemám ponětí o čem to mluví, ale nepřipadá mi to divné. Zůstávám tedy jen tak dál sedět, dívat se na něj a neříkat nic. Stejně nemám co říct. |
| |
| Nový Zéland Sivia s ena tebe zmateně dívá a pak se rozesměje zvonivým nakažlivým smíchem. Ty si opravdu myslíš že bych ti mohla ublížit? Podívej se na své tělo a na mé tělo. Krom jiného já jsme tu z nás dvou ta neozbrojená. Proč mi věřit? stáhne ruku zpět a odtančí pár krůčků od tebe. Od pradávna tu máme legendu. O stvoření z labirintu které se jednoho dne opět vrátí s novým poselstvím, které může změnit svět. A příroda opět bude taková jako dřív a lidé si jí budou vážit...Jeden z vás, pár tisíc let zpět už tu kdysi dávno byl. Jistě si ho vaše historické prameny pamatují. Stejně jako dnes se zlé síly spojily, aby s enemohl vrátit zpátky, aby tu byl sám- stejně jako ty nyní. Tu dobu lidé pojmenovali Minojská kultura a jeho pojmenovali minotaurus. To my, lidé jsme vám daly tohle jméno. Našinci se ho ale začali bát. Né všichni sdíleli jeho moudrost a souznění s přírodou. Uvěznili ho v labirintu v paláci Knósos. Což někoho tam nahoře velmi rozhněvalo. Minojská kultura, té doby neskutečně vyspělá, říká se že i více než ta dnešní -byla zahubena katastrofou. Říká se že s tím mělo co dočinení minotaurovo uvěznění. Bohové ztrestali lid za jejich hloupost. A opět se taková doba blíží. Král Minos nás měl varovat a přimět k rozumu, ale nikdo ho neposlechl. A znovu přišel jedne z vás aby se pokusil nás odvrátit od katastrofy do které se ženeme. v historických pramenech tvé země opravdu byl kdysi dávno jeden minotaurus co Zemi navštívil a jako stařec se vrátil k vám aby vás varoval. Ale z nějakého důvodu všechny záznamy o něm a jeho činech a jménech byly odstraněny a zničeny. Vámi samými. Stala se z něj legenda. Říkali mu moudrý hlupák, ten co se pohybuje mezi dvěma světy, boží posel. I váš rod, rod minotaurů postupem času utrpěl velké změny. Slyšel jsi že ti první z vás byli schopni hýbat věcmi silou vůle. A rychlostí myšlenek dokázali odvracet katastrofy. A tady na zemi, tato dívka jménem Sivia ti právě potvrdila že ejdna z vašich pohádke,´a bájí je založená na pravdě. Opravdu tu byl. Je toho příliš. Za tu dobu se událo příliš věcí, abych tě tím mohla takhle ryhcle zahrnout. Navíc k tomu nemám pravomoc. Neboj se moudrý minotaure. Můžeš mi věřit. U nás dole ve vesnici jsou moudří stařešinové. Připravovali jsme se na tvůj příchod. Odmlčí se nějak už neví čím tě přesvědčit. samozřejmě můžeš odejít a nechat naše setkání jako náhodné a nedůležité, ale svět ve kterém jsi, se k tobě zachová stejně jako ke králi Minosovi. Přemýšlej, nechám ti prostor a vrátím se až mě budeš potřebovat. ještě čeká jestli se nebudeš chtít na něco zeptat a pak zmizí mezi lesními porosty. |
| |
| V kanceláři u Oscara: Přijeli jsme k němu do kanceláře. Byla dosti neúledně uspořádaná, což mi trochu lezlo krkem. Bylo mi jen potěšením, když mi pověděl, at mu pomůžu s úklidem. Jsem totiž puntičkářský, pokad se jedná o uspořádání, systém a přehlednost. (nemoc z povolání v kostech musí být pořádek, aby se pak archeolog v ních vyznal.) Když mi Oscar pověděl o mém bratru Filipovi, tak jsem trochu byl vyvedený z míry ale lačnil jsem potom, abych mu uštědřil lekci. Když se zmíni, že nemám nikomu o tom ani muknot téměř se rozesměji a povím mu: " Neměj obav o mě, já a někomu něco říct? Nemám žádných přátel, když nepočítám tebe a moji rodiče bydlí v Americe. Nenapsali mi od té doby, co můj bratr, udajně, zemřel. Dávali ji mi to za vinu, že mohu já za to. Ale již je nezajímá, že mi zemřela má žena. Ta žena, jež ji byli na svatbě a přáli ji štěstí semnou," odmlčím se a začne mi cukat v koutcích. Z pln hrdla se rozesměji. Je to ironie, to mě donutí právě ono ke smíchu. Můj bratr může za smrt mé ženy a já mohu za jeho smrt, aniž je doopravdy mrtvý. Osud si semou zřejmě zahráva. pomyslím si a můj smích utichne. Podívám se na Oscara.  Podívám se na něho zpříma a vidím, že mu jiskří v oku slza a raději jdu urovnávat ty věci. On nic neřekne a pomáha mi s úklidem. " jakř řekl, aby tu nebylo ani stopa po nás." Po těžkém úklidu, který nebyl zrovna rychlý, hrábnu do kapsy a vytáhnu omylem můj nový pas. Podívám se na něj ještě jednou. " Hech Angelo Ferrero, zrovna, že bych na Itala vypadal to zrovna ne. To spíš ty Oscare, jsi víc pdobný Italovi nežli já," povím a uložím pas zpátky do kapsy. " A co tedy, jak to máme udělat, když tam na pasu mám kníra a já kníra nemám?" Zeptám se trochu přihlouple. Neopdoví a bere si kabát, aby mě hodil ke mě domů, abych si sbalil. Sbalim si, pak už jen čekám, až odjedem na letiště. Už se těším, na Francii a na to až pohlédnu do tváře toho hajzla, co si kdysik říkal bratr. Kufry mám u postele. Náhle zatoužím po skleničce, jdu do baru a neleju si ale potom mě ten nahnědlý mok nevypiji. Náhle si vzpomenu na svou ženu a na mého bratra. " Tohle lásko dělám pro tebe, tedkom pomstím tvou smrt. Potom můžeš konečně dojít klidu ale i má duše dojde klidu," povím se smutkem na rtech a onu skleničku položím zpátka, tam kam patří i s alkoholem. A opět se posadím na postel a čekám na odvoz. |
| |
| Chikago Irgo zamrne. Všechno ostatní se hýbe, ale on se ani nenadechuje a pak se k tobě pomalu otočí. V tváři takový děs až to hrůzu nahání a tobě dochází že je opět něco špatně...čas se zpomaluje Annie! Co všechno si vid- přeruší ho rána. A celá budova se zatřese. Obvodovou zeď něco čistě rozřízne a pokračuje to přes taneční parket až k vám k baru. Světla selhávají a blikají, zahlédneš svou milovanou Grace na dva kusy, ostaní zasypali trosky a přes prach vidíš jen občasné záblesky toho co ti nabízí jiskřící světla a prasklé žárovky. Netušila jsi že je v lidksých možnostech reagovat tak rychle, ale Irgo tě doslova smetl z barové židle svým tělem- zasáhlo ho to, ale rozhodně né tak brutálně jako před tím. Přesto jeho pravá ruka je pryč. Padla jsi na záda a krátce sis vyrazila dech. Píská ti v uších a moc toho neslyšíš. Cítíš Irgův dech. Je nad tebou a chrání tě vlastním tělem. Pak tě vezme za ruku a následně do své náruče.. Ti co přežili povětšinou šokovaně leží na zemi v klubíčku a krejou si hlavu. Vidíš jak mají křečovitě otevřená ústa, ale jejich křik neslyšíš. Irgo tě položí ven a vrací se dovnitř. Vidíš že to postihlo celou budovu a co nevidět se zhroutí. Někde vzadu začalo hořet. Další otřes a Irgo stále nkde. Nosné trámy praskají a pak se celá budova zhroutí o jedno patro níže. Prach zahalí celou ulici a ve vzduchu lítají střepy. Stále nic neslyšíš. Pak se před tebou vynoří silueta. Irgo s třemi co přežili....ten zbytek...ten zbytek...tam zůstal. Annie! Annie! položí je na chodník a i když je blízko, slyšíš své jméno z jeho úst jako vzdálené volání. V dály houká sanitka a ty nevíš jestli z toho šoku neomdlíš. Vidělas to před tím a on ose to stalo. Mohla si je zachránit... |
| |
| James- džungle Mobili? ta otázka je velmi opatrná, ale zacuká mu při tom koutek. Jako na znamení auto za chvíli zastaví. Venku prudce leje a přes rozblácenou cestu je povalený strom. No, pravý čas se s nimi spojit. Tu větvičku zlikviduji, ale bude potřeba se postarat o řidiče. Je to čistý člověk a s démony se ještě nesetkal. Pak by jsme mohli pokračovat. vzhledem k tomu že Nahita pád přežila je možné že žijí i ostatní lidé. O to zajímavější to celé bude. O to akčnější. Goméz říkal že na to můžeš použít i démony. Pan Brown se zmínil o pekelních psech. Takže na tvou žádost je může vyvolat a zaúkolovat. A určitě nejenom je. Začínáš mít tušení že pan Brown rozhodně není tak nízký démon aby sloužil někomu jako je Goméz. S tím vším co ovládá. Můžeš jednat jako pozorovatel, ale co kdyby se někdo z vás dostal přímo mezi ně? Pokud je Nashita anděl, bude ho chránit, aniž by věděla že si na prsou hřeje hada. Došlo by tak k přímějšímu kontaktu. |
| |
| Nikola, horkost, nedostatek alkoholu a opět ta otravná žena. Zn.: noční můra. Můj spolubydlící se někdy chová jako abnormálně myslící suchar – například když mi rve milovanou láhev vodky z ruky a já mám tak neskutečnou žízeň, až to bolí. Tyran je to! Tyran! A jestli mi plánuje ten teploměr narvat do pusy a rozmazat mi tak rtěnku! Nikolaji, ty bastarde, ani to nezkoušej! Něco jsem nesrozumitelně zamumlal s očima vyjevenýma na ten svět kolem a hlavně na něj, aby si uvědomil, že toto je doopravdy mučení hájené zvěře. Hajzlík jeden! „Ale, ale… svázat? Nikolko, snad tě nenapadají chlípné myšlenky? Stává se nám z tebe sadista…“ ušklíbl jsem se, když mi tu zrůdnou věc konečně vytáhl z pusy a já mohl mluvit. A mluvit v tomto stavu víceméně znamená nadávat. „Ne, že by mi to vadilo, ale víš… já nejsem zrovna ten nejvhodnější objekt pro tvé sexuální harašení s pouty a bičíky…“ z nějakých těch sil, co jsem v sobě nashromáždil, jsem na něj vyplázl jazyk a pak na chvíli zavřel oči, protože mne neskutečně pálily – nejspíš pro tu horkost, co jsem cítil v těle. Pobaveně jsem vnímal jeho nervozitou a nechápavostí tetelící se auru. Byla mi tak známá, že jsem její výkyvy dokázal vnímat i s očima zavřenýma. To se stává, když si na nějakou auru moc navyknete. Snad. Asi. Kdo ví. Další zrůdu, jako já, neznám. „Volat na mě doktora je zbytečný. Jsem jen zkaženej produkt přírody – se to nějak spraví samo…“ za nějaký čas. Ale proč ho tím zatěžovat, když vypadá tak... no, zkrátka... jeho aura je taková… chjo, proč jsem v tom záblesku nemohl vidět jeho tvář? Byla by mi příjemnější než pohled na zadek té svině, co mlela ty nechutné sračky. Vztáhl jsem paži malátně ke krku a začal z ně stahovat sametku. Při jeho vyprávění jsem se jen zamračil. „Fajn, tak teď mi je ještě hůř…“ zabručel jsem, když jsem v jeho auře rozeznal ty rozkošnicky vulgární drobky vzrušení. „Ale je fajn, že se ti naše učitelka malby líbila. Alespoň tě nepřitahuji jenom já, co? Můžeš jít na hodinu klidně místo mne, třeba ti konečně dojde, že nejsi teplej…“ Ze všech chlapů na světě si musel vybrat zrovna mě – egoistu s psychopatickými sklony v zálibě v zabíjení. „Jen nevím, jestli to zrovna s ní bude výhra, Nikolko…“ zamumlal jsem tiše, tak, že to téměř nebylo ušima smrtelníka postřehnutelné. „To víš, kolem mě se dějí jen samé takové hrozně divné věci. Vzpomínáš na tu mikrovlnku v prváku, co nepřežila přímý střet s mou přítomností?“ kdyby alespoň ta historka byla vtipná…. Jenže vtipné hlášky jaksi došly už předminulý týden a nová zásilka se zatím neobjevila. Toliko o rychlosti pošty – ale nebuďme tak hrubí. Obzvláště mi, co jemností a smyslností vynikáme, si to nemůžeme dovolit, jakkoliv jsme černí a prohnilí pod povrchem. Nikša mne začal svlékat a já raději zavřel oči – přestože to nikterak nepomáhá – abych se na ty vášnivé chuchvalce spletené s touhou nemusel dívat. Takže jsem je jen cítil, což bylo o trochu únosnější. Pokaždé, když se dotkl mé kůže, jsem se otřásl. Nebyl jsem na to zvyklý, jistým způsobem mi to i bylo odporné. Ovšem z jiného hlediska to bylo i zábavné. Už několikrát jsem přemýšlel o tom, že bych se s Nikušou prostě vyspal, jen tak pro zábavu. Ale on by to asi nepřežil, když by pochopil, že to bylo jen pro mé pobavení a že jsem ho sprostě využil. Neměl jsem prostě sebemenší chuť dostat jiného spolubydlícího. Toť vše. A víc to rozebírat opravdu nebudu – vždyť to jediné, čemu se zpovídám, je mé svědomí. A to je celé černé a překroucené, stejně jako já. Pokoušel jsem se později beznadějně usnout. Něco mi v tom bránilo, takže jsem většinu času jen ležel s očima otevřenýma. Nikolaj se poctivě šprtal na hodinu, jako by to bylo to jediné, na co myslí. Celkem se mu to i dalo věřit. A mě bylo čím dál tím větší horko. Alespoň, že nepříjemný pocit z korzetu pominul a já měl trochu klidu. Dýchal jsem – zhluboka jsem dýchal a to bylo to nejdůležitější. Dýchat znamená existovat, jakkoliv je vzduch, který nabírám do plic, horký a nepříjemný. Asi kolem půlnoci, kdy už jsem byl svou neschopností usnout dočista otrávený, se Nikolaj zvedl a přisedl si s tou svou starostlivostí hezky vedle mne. Posadil se na mou postel pěkně blízko mého těla – asi mu byla dost velká zima, že se tolik tulil. Anebo byl tak bláznivý. Zostra jsem se nadechl, když řekl to, co řekl a zlostně se na něj zadíval. Po pár sekundách se však to vše vevnitř mne strašně uvolnilo. Jestli pro mne chceš něco udělat, tak mi dej něco k pití. Je mi nesnesitelný horko a mám strašnou žízeň, jinak… nic nepotřebuju,“ zakroutil jsem ztěžka bolavou hlavou. Pro okolí jsem přivíral oči. „A taky bys mi mohl říct, kdy máš zítra tu soutěž, abych se mohl zajít podívat a držet ti palce. Nebo bych tě až moc znervózňoval?“ poškádlil jsem ho. „Co budeš chtít na oplátku za tu péči, Nikušo?“ |
| |
| Rusko Dle aury děvčat co se kolem Nikši míhají je ti jasné že je určitě pohledný a má i své charisma. Možná je bi...k čemuž se ti po chvíli i přizná. Jo, hodně jsem o tom přemítal. Nikdy jsem nebyl teplej ani nic takovýho, ale k tobě mě to prostě táhne a nemůžu si pomoct. I když se tomu bráním sebevíc, je to tak přirozený až mě to děsí. Pak z ničeho nic tě chňapne za tváře a otočí tvůj obličej k sobě. Něco bedlivě studuje ve tvé tváři a pak tě s povzdechem pustí. Proč si tak libuješ v tom že tě všichni nenávidí? Nevidím v tobě kouska citu. To i šutry s kterýma pracuju jich mají víc. nečekal na tvou odpověď a vzdálil se. Když jsi mu o půlnoci vyhuboval za jeho péči ucítil si, že se ho to dotklo a hodil po tobě polštář. V následujícím okamžiku ti přinesl sklenici vody a tvůj oblibený alkoholový nápoj taky nechyběl. Vidíš že je z nějakého důvodu rozladěný. Možná tak na něj ještě působí to setkání s vaší novou učitelkou a nebo něco jiného. Moc dobře víš co bych chtěl. A právě proto tě o to nikdy nepožádám. Neměj péči. odmlčí se a zvedne z tvé postele. Půjdu se projít ven. zní to trochu zklamaně. Nečeká na vítky, pošťuchování a odpověď- což pro něj není zrovna tipické. Vezme si černý kabát a pak už jen slyšíš jak se za ním zabouchli dveře. Jsi tu sám. Naprosto sám. Zbytky Nikolajovo aury pomalu odplouvají stejně jako se on vzdaluje. Tušíš že venku stále ještě hustě sněží. Po pěti minutách co odešel si připadáš jako papiňák co má každou chvíli explodovat. Nedivil by ses kdyby se z tebe začalo kouřit. Horkost se stupňuje a do toho se ozývá tlukot tvého srdce. Zpravidla má rytmus obyčejný a nudný- což hodně vypovídá o tvém ledovém chování, ale teď jako by se snažilo vyskočit z hrudi. Pak - jako by ti někdo zašeptal přímo do ucha- uslyšíš své jméno. (nevím co z toho je jméno). Jenom to jméno a nic víc. Ten hlas jsi poznal, ale jeho majitel právě odešel. Nebyl to řev, nevycházelo to z venčí, ale byl to šepot s blízka.... Dalších pár minut na to uslyšíš venku před vaší ubytovnou skřípání brzd auta a tupý náraz. (Nikolaj ti nechal pootevřené okno, aby se ti líp dýchalo). Dokonce můžeš velmi dobře slyšet i co se tam děje: Dveře auta se otvírají a někdo z nich vybíhá ven. Mumlání je nesrozumitelné. Slyšíš jen pár slov Pomoc. Sanitka. Počkejte. Ne to ne! řidič je zoufalí a velmi hlučný. Za chvíli se otevřou dveře vaší ubytovny a slyšíš hlas pana domácího. Prve nadává, ale pak šokovaně zakřičí. Stůj! Pane bože! Zavolejte někoho! chvíli na to je vzhůru skoro celý váš barák. Venku už je taky poměrně živo a z dálky slyšíš houkání sirén. Kdo ví jestli je to sanitka nebo policie. Pak uslyšíš naléhavé bušení na dveře. Slyšíš pana domácího: Dmitrijeviči! otevři! je to důležité! Nikolaj...on. další slova mu uvízla v krku, ale buší vytrvale. |
| |
| Hranice Neznámo kde...neznámo kam. Sedím na židli...a myšlenky mi zmateně létají kolem. Před chvílí sem bojoval a teď co ? Teď letím tunelem ? Jsem mrtvý ? Umírám ? Otázky mi létají v hlavě. Snažím se přijít nato kde to jsem. Vše se kolem mě točí, uši i oči mě bolí. Na břiše mám pořád ten divný pocit. Černý meč...můj odkaz...zarvávající se do mého těla...hrozivá bolest a tma...a pak jen...tohle... Mysl je příliš zmatená. Vše se jakoby zastaví. Vyjede z rovnováhy běhu, a já se s ještě nějakou karikaturou objevím neznámo kde. Vidím přibližující se osobu. Vypadá jak irský skřítek... Dojde mi najednou. Oblečení jenž má na sobě...je opravdu...nevím jak to popsat, asi pohádkové. Vousy...které si vyškubl...se...ani nevím. Nedochází mi mnoho souvislostí, pořád jsem zmaten. Rukou si neustále přejíždím po břiše, můj černý šátek zakrývá mé havraní vlasy. Chvíli hledím na zem, a pak neznámý promluví. Poslouchám...a přitom mi jedou myšlenky. nejdřív mě uprostřed pustiny najde Organizace a teď tendle mě najde někde v rozmezí bezvědomí a reality....co se to děje... I když jsem poněkud zmaten promluvím. Řekni mi jeden dobrý důvod proč bych měl pro tvého šéfa pracovat. Nejradši bych dodal "leprikóne", ale nějak necítím před tím chlapem pevnou půdu pod nohama... |
| |
| When your world is falling down. May I come and save you? Prstíky jsem si pohrával s hebkostí pokrývky pod mou hlavou a zlehka se usmíval, jak jsem poslouchal Nikolajův hlas, který zněl chvílemi zaujatě a chvílemi vyčítavě. V poměru 10 ku 90-ti. Smrtící, že? On Nikolaj se v tomto vždycky nějak zvráceně vyžíval, ve svém sebetýrání mou přítomností. „Prostě si to přiznej, Nikuško,“ zazubil jsem se. Dělalo mi dobře vědět, že jsem někým tak obdivován a milován, jako jím. A zvráceně se mi líbilo, že trpí, přestože jeho slzy a očividnou bolest jsem z nějakého důvodu nesnesl. Ať už jsem to viděl, nebo jen o tom věděl. Bylo to zkrátka dost bolestné i pro můj chladný odkaz. „Proč?“ přivřel jsem oči a na okamžik se zamyslel. Popravdě mne to nikdy nenapadlo… proč se o to snažím, nebo ne. „Patří to ke mně jako k panence. Být za každých okolností dokonalý, krásný a porcelánově chladný. Kdybych byl jiný, byl bych příliš zranitelný,“ tím jsem debatu o mém osobitém chladném vyjadřování a chování uzavřel. Nikolaj působil, že se ho nic netýká a že naprosto vzdává jakýkoliv pokus o vnímání mé existence – na nějaký čas, který ale nebyl zas nesnesitelně dlouhý, jak se mohl zdát. Vnímal jsem dopad svých slov na jeho auře a zkoumal jsem ji – podroboval až perverzně detailní analýze. Když mi přinesl vodu a vodku, tiše jsem mu poděkoval a sklenici s vodou vyžahl na ex, jak jsem byl žíznivým. Vodku jsem položil na stůl s tím, že ji budu pomalu provokativně ucucávat. Později. Pokaždé, když se na mě podívá, pokud nyní nepůjde spát. Jeho aura se stále podivně chvěla. Nejistě, nepokojně. Jako by se nedokázala utišit, neboť se uvnitř svářelo tolik podivuhodných pocitů, které si vzájemně nerozuměly. Zkrátka nemohly – nebylo to v jejich kompetenci. Možná že on ani nechtěl. Prohrábl jsem si vlasy a vulgárně, smyslně jsem si olízl spodní ret. „Víš, že mne můžeš požádat o cokoliv, Nikšo…“ poznamenal jsem dvojsmyslně a pak se usmál, když se tak nervózně, urychleně zvedl a natáhl se pro kabát, že se půjde projít. „Teď? O půlnoci? Je tam zima a nevidíš kvůli sněhu na krok…“ zaprotestoval jsem, ale to se už za ním zavřely dveře. Jeho aura již nebyla viditelná, jen jsem dokázal cítit jeho vzdalující se přítomnost. Zhluboka jsem si povzdechl a zabořil tvář do polštáře. Trochu jsem se obával, že by polštář mohl pod parníkem, ve který se proměnila moje hlava a ve skutečnosti i tělo, vzplanout. Vzrušovala mne představa, že by vše mohlo shořet na popel. Ale ne dnes. Ne jindy. Ne tady. Tohle bylo pro mne téměř posvátné místo – škola – přestože i zde byly chodby pokřtěny krví mých obětí. Zvířecí, samozřejmě. Už to bylo dlouho, pár měsíců, co jsem naposledy zabil člověka a popravdě mne ta malba příliš neuspokojovala. Byla divná, nehezká a nijak charakterní. Prostě NIC neukazovala. NIC nevyzařovala. Byla nudná a já pro ni tenkrát tak riskoval. Pár minut po té, co za sebou Nikuša zavřel dveře, jsem se donutil vstát z postele a zajít se do koupelny odlíčit a pročesat vlasy. Zkrátka spáchat potřebnou hygienu. Šedá aura se mi pomalu ztrácela z dosahu a otevřeným oknem dovnitř proudil ledový vzduch, který alespoň trochu krotil mé žhářské myšlenky, jichž bylo nepočítaně. Strčil jsem hlavu pod kohoutek s ledovou vodou, namořil tvář a začal ji mydlit mýdlem tak, že se pod nánosem make-upu, pudru, linek a rtěnky objevovala má prazvláštní pokožka. Tvář naprosto obyčejného, ničím nezajímavého chlapce, přestože krásného. Dle měřítek některých. Z košilky, kterou jsem přechovával pod šaty a v níž mne Nikolaj zanechal, jsem se převlékl do pyžama na spaní a bosý odpelášil zpět do postele – trochu se motajíc pro otravnou horečku, která nechtěla polevit. Asi se jí uvnitř mne líbilo. Neměl jsem sebemenší ponětí, jak se jí podařilo provést tohle s mým tělem. V tento okamžik jsem tu ženu nesnášel víc, než cokoliv, kohokoliv jiného, vyjma mé matky. Z police jsem vzal kartáč a gumičku a posadil se na postel do tureckého sedu. Nohy si překryl vyhřátou pokrývkou a začal si systematicky zaplétat vlasy do copu, neboť při jejich délce a hustotě bych je ráno nerozčesal, kdybych toto neudělal. V okamžiku, kdy jsem v hlavě zaslechl onen hlas, jsem prsty odstraňoval vlas, který ulpěl na prostěradle a tak matně zářil svou nemrtvostí do okolí. Prsty sebou trhly. Srdce se zastavilo. Buch…. Buch… Dva ostré nárazy na hrudní koš, které neskutečně zabolely. A pak najednou prázdno. Jako by se něco ztratilo, nebo se ztrácelo tak pomalu, že to bylo nepostřehnutelné, nicméně nevyhnutelné. Cítil jsem závan něčeho studeného a děsivého, co mi sevřelo údy. Neslyšel jsem nic. Jen to jméno – a pak mé srdce začalo znovu bít v obvyklém rytmu. Jako by se nic nestalo. Jako by tohle vše byl jen nějaký sen, zkrat jinak perfektně fungujícího mozku. Celou dobu v koupelně bilo jak zběsilé… a nyní dva údery. Prázdnota. Chlad. Stěny kolem mne se smrskly v podivné křivce a opět se navrátily do původní podoby. Třásly se pro aury kolem nich. Hnaly se dopředu, stejně jako časová dimenze, která zná také jen jeden směr. Dopředu, stále dopředu a nikdy se neohlédnout. A to jméno, pronesené tak potichu, tak… nepostřehnutelně, se ztratilo spolu s ním. Zhluboka jsem se nadechl a nervózně zagumičkoval cop. Cosi venku se ozvalo. Něco doteď neznalého. Znělo to jako náraz, ale bylo to příliš vzdálené, než abych to mohl takto zařadit. Často se tu něco stávalo, co vyvolávalo tento zvuk – například dovírání vrat garáže u zásobování kuchyně. Zprvu sem tomu nevěnoval žádnou pozornost – než se mne znovu nezmocnil onen chlad, vycházející z otevřeného okna. A dokud jsem neslyšel křik. Před ním bylo jen spousta nepravidelných, nepochopitelných útržků hovoru, které nedávaly smysl. Ale tohle bylo ostré. Stejně jako ty dva údery v hrudi, které sem pocítil tak silně a s takovou naléhavostí. Šepot. Neznámé hlasy se prolínaly s těmi známými, ostrými a jednoduchými ve své úsečnosti. Kartáč mi vypadl z rukou a dotkl se s typickým zvukem padajícího dřeva podlahy, pokryté linoleem. Prsty jsem sevřel pokrývku. Kde je Nikolaj? Měl by sem přijít a říct mi, co se stalo. Tak kde je? Nebo zašel tak moc daleko, že nic z toho neslyší? Avšak ty sirény, hluk… musel by být slepý. Hluchý! Možná si vzal mp3 přehrávač, nebo… nebo… myšlenky se zadrhly. Prstů se zmocnil třas. Stěží jsem se uklidnil a i to zabralo nějaký čas. Nikolo, že se ti nic nestalo. Prosím… Nedokázal jsem myslet na nic jiného, dokud se neozvalo bušení na dveře. Hlas jsem poznal okamžitě – ten samý křičel tam dole. Tam, kde se všechno stalo. Tak blízko pod okny ubytovny. Zorničky očí se roztříštily a bosé nohy se dotkly linolea. Studilo, avšak ony byly rozžhavené doběla. Stačilo jen vzplanout… avšak spásný signál stále nepřicházel. Dostal jsem se ke dveřím. Motala se mi hlava. Svět kolem mne se tříštil a já nebyl schopen v něm najít vlastní já. Sahal jsem po šedorůžových ůponcích nekonečna. Pak jsem otevřel dveře. |
| |
| Teorie kvantové fyziky,relativita uprostřed destrukce a chaosu Vidím jak se Irgo zarazil,jistě vím jak to zní a možná by se to dalo i předpovědět,ale byly to jen teorie.Teorie o proudění času založené na způsobu pohonu z jednoho seriálu.Toho který jsem zde popisovala,moment Irgo se nehýbe a snad ani nedýchá.Už se ho tak chci zeptat zda je v pořádku,ale pak se otočí a na jeho tváři je vidět zděšení.Jako by viděl ducha,nebo to co jsem viděla já.Navíc cítím jak se čas znovu začíná zpomalovat.Brzy se něco stane,něco vážně,vážně hrozného. To není možné jsou to jen teorie.Ani jsem neřekla co mně inspirovalo,protože zakládat to na jednom seriálu mi nepřišlo profesionální. Irgova slova přeruší rána,budova se otřese a vše se znova opakuje.Znovu vidím všechno před sebou,ale jak je to možné?A co se vlastně stalo?A záleží na tom? A tak se to všechno začalo ... trpíte ztrátou paměti ... kdo jste ... já jsem jen divák neboť zde se uvádí teorie do praxe ... ale která teorie ... víš co se o tobě říká ... jo,ale co mám teď dělat ... táta se asi dozví další hroznou zprávu ... Někdo mně srazí na zem až si vyrazím dech a začne mi pískat v uších.Je to Irgo cítím jeho dech takže se přece jen něco stalo jinak.Chrání mně svým tělem potom mně bere za ruku a pak i do náruče.Kračíme kolem lidí stočených do klubíčka vidím jak křičí,ale neslyším je. Můj hrdino to se obvykle říká v podobných filmech ... ale tohle není film ... všichni jsme herci jak řekl Shakespeare ... ale mně nezajímá co řekl Shakespeare ... Irgo mně pokládá na zem a vrací se dovnitř.Co se vlastně stalo?Dívám se,ale nerozumím.Ale čemu rozumět když kolem propuká peklo. Znáš odpověď jdi hlouběji ... navzdory myšlenkám ... pod příbojem ... Někde hoří navíc a Irgo se ještě nevrátil.Další otřes vidím jak nosníky praskají a budova se propadá do země.Zvíří se velký oblak prachu který zastínil vše okolo a společně s ním i vymrští střepy všude kolem přičemž vše se odehrává v hrozivém tichu.A pak před sebou uvidím siluetu a pak další a další.Je to Irgo se třemi co přežili a ostatní ... ucítím mokro na tváří.Šahnu si tam a uklidní mně že to jsou slzy ... jistě tohle není sen a já můžu být ráda že ještě něco cítím ... zbytek zůstal v budově která už neexistuje ... ale já neznám odpověď.Jak by to bylo možné ... "Annie!Annie!" Jsem ráda že se mi opět vrátil sluch,ale teď přichází jiný problém.Asi omdlím nebo spíš určitě omdlím.Otázka není jestli omdlím,ale kdy omdlím.Irgův hlas slyším jakoby zdálky ikdyž je hned u mně a zvuk sanitky jen dotváří dojem zkázy a destrukce kolem. "Já to viděla a ono se to stalo ... mohla jsem tomu zabránit .. měla jsem tomu zabránit ... já ... selhala jsem ... oni měli pravdu ... já si to měla správně vložit ... jisté rovnice ..." Tak tohle nezvládnu,je to stále obtížnější zůstat při vědomí.Zavřu oči a snažím se posbírat myšlenky. "Kvantové proudění ... poruchový stroj času vypadající jako modrá policejní telefonní budka ... ono TARDIS znamená ..." To že začínám mluvit nesmysly dokazuje že vědomí uniká pokusím se otevřít víčka,ale svět okolo jako by se rozplýval.Dobře poslední pokus. "Děkuju za záchránu ... táta se aspoň nedozví další hroznou zprávu ... ale ... ale ..." Zvuk sanitky slábne a já to už nedořeknu.Hlava mi spadne na bok a myšlenky uniknou. |
| |
| Džungla Môj úsmev sa ešte o trocha rozšíril. Ive mala pravdu. Mnimálne jej môžem veriť. Sledujem hlúčik rovnako „nadšene“, ako oni mňa,keď sa to všetko začalo. Môžu byť radi, že sú len svedkami. V tom začne rozruch s foťákom a ja sa musím v duchu usmiať. Keď sme boli mi fotiť tú záhadnú katastrofu, kde som prišla o krídla, na žiadnej fotke nebolo nič vidieť. Rátam s tým, že toto bude rovnaké. „Z tej fotky nebude nič.“ Usmejem sa znova na Sue. „Som Nashita.“ Nebudem ju opravovať, že nie som čistokrvný anjel. Nemalo by to zmysel. Pozriem na Sue konšpiračne a stíšim hlas. „Pomôžeš mi?“ Kývnem hlavou smerom k skupinke ostatných. Je jasné, že s nimi nechcem ostávať. Skúsim, či už môžem vstať. |
| |
| Previously on Lost ( v minulém díle ztracených) " Hmm dobře to bych chtěl moc, ale psi jsou nápadní něco menšího co se tu ztratí podle všeho máme co dělat s ne moc přátelskou postavou vůči nám, budeme se muset potlačit, ačkoliv, kdyby dokázali podat informace o místu nárazu letadla.... Viděl jste někdy seriál Ztracení?" nastíním svůj plán. " Kdybychom dokázali potlačit naše rohy a vypadali jako že jsme přežili ... to by bylo zajímavé, můžu zařídit že si systém bude myslet že jsme tam byli můžu zjistit kde kdo byl... hmm uměl by jste kdybychom někoho našli bokem zařadit aby si nás pamatoval z letadla?" mělo to logiku a mělo to smysl, jen kdyby to bylo ve městě neměl rád džugli z kytek ,měl rád tu betonovou tu které rozuměl tu ve které byl víc v bezpečí, tady bude muset sáhnout k digitalizaci a to ještě v tomhle těle nezkoušel...Tedy pokud se nechce spálit a zranit doopravdy. |
| |
| Rusko (Ta teplota neprobíhá jako normální chřipka. Krom horkosti a žízně ti nic není. psala jsem že až skoro naopak je ti podivně fit) Pan domací zrovna opět zvedal ruku ke klepání a druhou páčil za kliku když jsi otevřel dveře. Jeho aura je celá rozechvělá. Stres, smutek, napětí a obavy. Koktá něco nesrozumitelného, ale mnohem víc tě zajímá scéna co se odehrává před domem. A od ní tě dělí jen pár schodů. Policie už vjíždí zpoza rohu a i sanitka. Na zasněžené ulici stojí auto. Co tě ale zaujme je jeho kapota. Spíš než že se srazila s člověkem to vypadá že na ní spadl strom. Dokážeš tvar auta identifikovat (hlavně ten zbytek) díky Nikolajovo zbytkové aury co na něm ulpěla, jako důkaz toho co se stalo. Pak se ti zatočila hlava a svět před tebou se začal barvit do reality. Pevné věci měli stálý tvar a před tebou se odehrál děj, přesně podle výpovědi obtloustlého a šokovaného řidiče. A i tvé srdce napovídalo že to tak bylo. zasněžená silnice Mladý chlapec zabalený do hnědého kabátu vyběhl z baráku. Jen podle jeho postavy jsi mohl tipovat že je to Nikolaj. Pak se vypravil přes zasněženou silnici pryč. Sněžilo vlemi hustě. za chvíli už nebylo vidu po jeho stopách. V dálce se vylouplo světlo auta a takovou 80 si to šinulo kolem ubytovny. A kousíček před vaším vchodem z ničeho nic vyskočil na silnici ten hclapec. Jako by to auto, ale neviděl. Jako by před ničím utíkal. Prás! Brzdy začali skřípat a tělo narazilo do předního skla. Stále hustě sněžilo. A ke sněhu vzlétly do vzduchu i střepy a hnědý kabát. Takový náraz by nikdo nemohl přežít. Měl jsem ho...na předním skle...a viděl jak mu jde pára od pusy a při tom...bylo jí míň a míň, prasklinou ve skle se řinula jeho krev... a pak...pak.. a vnikala do spár a pomalu kapala dovnitř auta. Šofér otevřel dveře aby mohl vylézt ven. Přední světla byla poprsakaná a celá ta scéna zkreslená sněhem. Stále hustě sněžilo. Poslední obláček při kterém z něho unikl poslední výdech...Všude krev, tělo mělo zlomenou páteř a hlavu vyvrácenou v nepřirozeném úhlu. Stejně tak měl zlamané i nohy a ruce. Kosti...koukali z jeho těla a sněžilo na ně. Já...zvedl jsme mobil a pak... se zvedl....Odrazil od kapoty a...běžel. Vracíš se do přítomnosti. Svět je stejný jako při tvém narození. Cítíš jak tě pan domácí podpírá a na ramenou máš jeho pracovní bundu. Policista zapisující výpověď se zarazí v zapisování. Tvrdíte že tohle udělal člověk? Karle, dej mu znovu nadejchat. V tom přístroji bude asi zase nějaká chyba. Nelže, já...taky jsem 'ho' viděl. Zvedl se a ...utekl. Tam. slyšíš mručivý hlas po svém boku. Pan domácí ukáže do vánice. Stopy...Normální stopy by už zakryl sníh a oni by je vidět nemohli, ale ty...Obzvláště když jsou to stopy krve. |
| |
| The only one way I can love is blood. Silent kingdom of death. Nikolaji… co se to děje kolem nás? Kolem mne a tebe? Je to jako nikdy neustávající komedie, fraška, která má ztupit naše smysly a ukolébat nás do snění, aby nás z něj následně vytrhla s omamnou bolestivostí? Proč prostě život nemůže být obyčejný? Proč prostě nemůžeme být ty a já… my, dokud neupadnou kola? Proč nemůže existovat jiný vesmír, jiná dimenze, kde by věci nebyly pokřivené, a já bych konečně mohl shlédnout na tvou tvář? Abych si ze světa pamatoval víc, než zuřivostí pokřivenou tvář matky, proklínající mne všemi bohy podsvětí? Co se to kolem nás děje… a proč? Bezvládně jsem následoval domácího ven do té zimy, kterou jsem pro svou horkost téměř necítil. Bosý, neboť jsem se ani neobul a nebyl čas o tom ani přemýšlet. Ucítil jsem, jak mi na záda dopadl těžký plášť, který mne snad měl zahřát – jako kdybych už sám dost nehořel. Nedokázal jsem vnímat realitu a v té chvíli jsem svou duši zaprodával všem ďáblům, které zdejší církev znala, jen aby se to, čeho jsem se tak bál, nestalo pravdou. Tenata obav mne svírala ve svých kleštích a bylo tak těžké se z nich vymanit. Pan domácí cosi šeptal, supěl, naříkal a vše, co vyšlo z jeho úst, bylo zmatené a popletené až jsem nevěděl, co si o všem dění mám myslet. Co je s Nikolajem? Kde je! Ta jediná otázka, která mi nešla přes rty. Byl to zvláštní moment. Cítit strach… jak podivné. Dosud jsem to nepoznal. Zároveň se to však zdálo tak neskutečně blízké mé duši, jako by ten pocit mé tělo již dávno rozežíral zevnitř. Pokud je strach ze smrti hnací silou lidstva, jaký strach by dokázal hnát mne, který se smrtí opájí? Těch pár schodů se ve světle jistých událostí zdá jako ta nejsnazší cesta do pekel. Proč jsem ho nezadržel? Měl jsem říct stop… vzít jej do své postele a dovolit mu vzít si to, po čem toužil? Možná by stačilo, kdybych mu dovolil mne políbit. Nikolaji… kde jsi. Co se to k čertu děje… s tebou – s námi – s naším světem. Venku bylo tolik sirén. Slyšel jsem je a rozeznával. Obrysy byly zahaleny sněhem, který se tak pomalu rozpouštěl, až klamal mé jinak ostré smysly. Policie. Záchranná služba. Co ta tu dělá. Proč je všude cítit krev? Buší mi do spánků a nutí mé tělo žíznit. Auto. Nebo to co z něho zbylo? Kolem něj se hromadí energie, zastavená v okamžiku nárazu. Vepředu je pokřivené, jako by narazilo do betonové zdi, nebo něčeho až neskutečně tvrdého, pevného, co nejde zdolat lidským vědomím. A tam. Všude kolem těch třesoucích se linií, zářila krev. Ovíjela se kolem šedé aury s růžovými úponky, které tam bylo pomálu. Jako otisk boty. Jediný v obrovské pláni bez stromů. Proč tam je? Co tam dělá? Jak se tam dostal… je to šprým, nebo něco nadpřirozeného? Nevěděl jsem nic a má nevědomost mne ubíjela. Lámala mne vejpůl, tříštila na tisícero kousíčků, kdy se nejistota vkrádala do každé buňky hořícího těla. Přesto má tvář zůstala kamenná, ledová. Bez jakéhokoliv pocitu, který by zračil bolest, strach, nejistotu či jakýkoliv z citů, které jsem právě okoušel. Já, ledová královna. Ta nejledovatější pod sluncem. Když jsem prohrál tuto zdánlivě vyhranou šachovou partii se svým srdcem, zatočila se mi hlava a já se udržel na nohou jen proto, že mne podpírala mohutná paže pana domácího. Svět se měnil. Pomalu ale jistě se stával ostřejším se všemi barvami existence, které mi byli tak vzdálené. Kde je tedy realita? Jaký pohled je správný? Ale takto… takto jsem přece již jednou viděl! K mým uším doléhaly úponky rozhovoru a před mýma očima se odehrával příběh jak z těch nejděsivějších nočních můr. Nikolaji!, křičelo to ve mně, ale tělo se nedokázalo pohnout. Vzdorovat této vzpomínce – zhmotněnci neskutečna, které se stalo. Jako by se časová dimenze zkroutila a dovolila mi nahlédnout pod povrch neviděného pomocí vibrací, které vyvolával zvuk zpovídaného? A přesto se vše zdálo tak ostré. Nikušo, kam utíkáš. Před ČÍM? Čeho ses tak bál… co tam bylo, co já nemohu spatřit ani pochopit? Proč mám tolik otázek bez odpovědi? Víš, že nesnáším nemocnice a zvuky sirén. Kdo tě tak vystrašil? I já se dnes tolik bál, aniž bych si to připustil. I hlasy jsou najednou ostré. Tolik bych si přál vidět jeho tvář, ale ta je plná krve a zmatená pro poničené sklo a děs, který mne zachvátil, vycházejíc z řidiče. Jeho tělo bylo tak poničené a přesto krásné, jak je jen může ohodnotit někdo tolik znalý smrti a jejích půvabů. Se svou krví řinoucí se ze všech ran a kostmi, jež je zdobí. A pak se ta masa krve, kostí a vědomí pohla a zmizela… jen na zemi zůstalo vždy po pár kapičkách krve, vytékající z ran pro pohyb tak hustě a tak nebezpečně pro život. A pak se svět znovu zatočí a vše je plné pastelových barev a nesmyslných čas, v nichž by se neznalý tohoto světa ztratil. Domácí mne stále podpírá a na mých ramenou je stále jeho kabát, který mne tolik tíží. Ten přelud z minulosti zmizel a nahradila jej bolestná realita. Proč mi neukázal jeho tvář? Chci ji spatřit, než zemřu. A proč vůbec vidím? Co se děje… proč je vše tak nejasné. Jen jedno vím určitě. Jsem šílený. Já, nebo svět. Slyším škrábání propisky na papír a policejní sirénu. Už zase spolu mluví. Mluví a já nechci vnímat. Nechci vidět ani slyšet. Chci jen křičet a řvát, jakou zoufalé štvané zvíře. Kde se ve mne bere tolik slabosti? Pro co nebo pro koho jsem tak zabředl do těchto sraček plných emocí? Když budu takhle slabý... nikdy!, nikdy ho nenajdu! Sníh mne zebe do bosých nohou. Není to důležité. Musím najít Nikolaje. Musím ho najít hned! Už jen proto, že já jediný to dokážu. Vytrhl jsem se ze sevření pana domácího a přešel k rozbitému autu. Kolem mne se míhalo tolik policistů, záchranáři nevěděli, co dělat. Nebo spíš neměli co dělat. Bylo tak snadné se dostat až tam a dotknout se krve, která tak rychle vystydla pro počasí. „Krev. Podstata věčnosti. Té věčnosti, která smrtelníkům nepatří. Lidé od Boha dostali jiný dar, Smrt, a ta zase nepatří nám. Život je prokletí, a Prokletými nazývají nás.“ Zašeptal jsem a krev v mých očích zazářila. Všechny stopy směrem, kam ukazoval pan domácí, byly najednou výrazné. Probudila se ve mne chuť lovce, který žádá svou kořist. Přesně taková, která mne vždy táhne za obětí. Jak dlouho mi trvalo, než jsem objevil, jak ji probudit sám od sebe? A jak dlouho, než jsem ji dokázal zapečetit do této fráze, kterou jsem vymyslel před tolika lety? Musel jsem probudit bestii, Nikolko. Snad mi to odpustíš. Snad budeš dost silný, abys mi dokázal vzdorovat a já snad dostatečně odhodlaný na to, abych dokázal svou chuť potlačit. Nikolaji, slib mi, že mne zastavíš! Kabát pana domácího spadl na vyšterkovanou, zpola zasněženou cestu v ten samý okamžik, kdy jsem se rozběhl do tmy. Nohy se zabořily do sněhu do poloviny lýtek. Krev zářila v temnotě jako oltáře krvavé bohyně. A někde tam... někde tam se skrýval Nikolaj. S odpovědi na spoustu mých otázek. |
| |
| Hranice Muž sedící uprostřed vás se ušklíbne. Toť vskutku zajímavá otázka. Jaké výhody to pro vás může mít? Tak tedy, začneme s promítáním. před vámi začne problikávat prostor dva metry krát dva metry a pak na něm naskočí obraz. Vypadá to jako televize, až na to že se tam odehrávají vaše životy. Je zde poukázáno na to jak se k vám zachovlai lidé, jak vás chtěli zkoumat dívali se na vás jako na zrůdy a tak dále. (každý vidí jen to ze svého života, né to co prožil ten druhý). Když to skončí a obrazse rozplyne všechny pocity co jste v ty okamžiky měli jako by tu byli s vámi. Ó ano, lidé se vás bojí , straní, uvěznili vás, protože se bojí vaší moci. Bez rodiny, bez nikoho. A pak se vám ozve v hlavě hlas. Vaše druhého démonického já. Ale už nikdy sám nebudeš. Vem to. ten co si vás sem asi pozval mlčí jako by vaše démony taky slyšel. No, řekl bych že je pravý čas aby jste uvažovali nad tím ke komu se vlastně chcete přidat. Chcete se zastávat lidí co vás nenávidí? Opovrhují vámi? Nebo se chcete připojit k někomu kdo je jako vy? Ať kdokoliv nalhával cokoliv, nejste lidé. Jste démoni. A nikdo vás k sobě nepřijme, protože 'tohlr' skutečně jste a nikdo ani vy s tím nic nenadělá. Na durhou stranu proč s ebránit přirozenému průběhu? zvedne se ze židle a zamíří k místu odkud se před vámi objevil. Dám vám čas na rozmyšlenou. Přemýšlejte. a zmizí. vy dva tu však stále jste. |
| |
| Chikago Tma tmoucí. Zdálo se že omldlení by mohlo být dobré vysvobození z té celé situace, ale omyl, ouha. Není. Naopak je to ještě horší. Celé se ti to promítá a promítá. Výkřiky v ozvěnách, různé časové úseky se promítají tam a zpět. Grace tančící, Grace na dva kusy...A vždycky to všechno zakončí zborcení celé té budovy. Všechno je pokroucené a bolestivé. Občas k tobě dolehne nějaký neidentifikovatelný zvuk či světlo. Pak se probudíš...V nemocnici. Venku je tma- i když kdo ví jak dlouho tady ležíš. A po tvém boku v křesle s pahýlem ruky obvázaným spí Irgo. Na nočním stolku jsou květiny. To že se to opravdu stalo dokazuje Irgův vzhled. Většina šrámů už je zahojená, ale na těch hlubších má náplasti. Přesto se zdá být jinak v pořádku. A ty? Zasoustředíš se na kouske ruky, nohy a takto zkoumáš celé tělo. Krom šoku z clekové situace jsi v pořádku. Snad jen pár oděrek. Grace...a ti všichni ostatní....jsou mrtvý. |
| |
| v brzku se k nám připojí 3 člená skupinka z jiné jeskyně s názvem: Ve stínu. Už v ní chvíli hraju a všimla jsem si jistých spojitostí s tímto světem a po souhlasu s Pj jí spojíme s jeskyní touto. Pro vás ostatní to znamená rozšíření hracího světa. O opravdové tradiční fantasy hranice. protože se někteří vzpouzejí- ale oprvadu opakuju že to do děje moc nezasáhne, jen to hru obohatí, táži se všech co na to říkají. své názory pište do diskuze či poštou. |
| |
| James pan Brown (není podstatné jestli řidiče zlikvidujete nebo co sním uděláte- pak doplň) tě rukou zastaví a začne se sotředit na symboly kruhovitého zjevukteré začne svou vlastní krví kreslit do bahnité půdy. nakonec to vypadá jako hodně složitý pentagram a také si všimneš že rána na zápěstí z které kreslil se velmi rychle zavřela. Chvíli se nic neděje a pan Brown jen něco nesrozumitelného huhlá s dlaní u země, ale pak kruh opustí a krev začne jasně zářit. Půda uprostřed kruhu se začne vlnit a vykoukne z ní hlava Doktora Bruse (podívej se na ikonku) rozhlídne se sem a tam a utkví pohledem na Brownovi. Ještě hodinu jeďte tím samím směrem. Dojedete ke starému bleskem rozdělenému dubu po levé straně. Tam se sejdeme. Nemiňte jej. a pak se ta hlava ponoří zase zpět a krev se nromálně rozpije do okolí. Tne s kterým jsme zrovna mluvil by toho možná mohl být schopen, pokud jej přesvědčíme. Není času na zbyt. Nyní přeskočíme pár nedůležitých okamžiků kdy Brown odstranil kmen stromu tím že se jej dotkl rukou a on se prostě rozpustil, přez setkání u rozeklaného dubu. Byli tu dva démoni. ten kterého jsi viděl v kaluži a pak jakýsi oslizlý člověk v norčím kabátu. Po patnácti minutové chůzy houštinami a porostem (tady už bylo auto opravdu k ničemu) jste se ocitli kus od tábora. Doktor Brus- který se ti mimochodem takhle i představil ukáže na letadlo ve kterém se svítí. Většina pasažárů se asi uvnitř ukrývá v dešti. Ale víc tě zaujme druhá věc na kterou poukáže. Nashita ležící opodál pod přístřeškem z bamubusu. A na zádech má opravdová křídla andělů. Najendou ucítíš strach. Ale ihned ho vystřídá jiná emoce. Slyšel jsi že mocných božských bytostí se démon dotknout nemůže. nemůže se k nim ani přiblížit. (nebo ti to sdělí Brown). Ale podle informací o té ženě docházíš k závěru že by ještě neměla být úplným andělem. I když... |
| |
| Nashita Sue k tobě ihned přiskočí a opatrně ti pomůže na nohy. je s podivem jak jsou křídla lehká, ale přesto jsou dostatečně velká aby tě vyváděla z rovnováhy. Pokud nejsi pravý anděl, tak proč ta křídla? Sue tě podpírá za což jsi jí vděčná. Cítíš se neohrabaně. Ale na druhou stranu stojíš na vlastních nohách.ˇ Pak se ti v hrudi usadí podivný chlad a obejme i tvou duši. Nechápeš prev co to znamená, ale po sléze pochopíš že je to varování. Kdo ví před čím, ale varování to rozhodně je. Krom jiného s eti do těla opře chlad. Venku není zrovna nejtepleji. Můžeme jít k letadlu. zařídila jsem aby jste tam měla v chodbičce prostor jen pro sbee, hend u dveří. Pokud chcete...Nashito Sue tvoje jména řekla s podivnou úctou. Nebe nad vámi pročísne blesk. Co pak? Stejně jako ty ani ty lidi tu nemůžou zůstat věčně. Nějaké zásoby v letadle jsou- při takové myšlence přijde i hlad a žízeň, ale až dojdou? navíc....jste v džungli...I dkyž je to možná nyní dobře- kvůl itvému vzheldu že jste na opuštěném místě. Kdo ví. |
| |
| Rusko Horkost v mrazivém počasí ti byla kuprospěchu. Sloužila jako kabát který jsi tam zanechal. To že na tebe hulákali aby ses vrátil a neblb jsi neslyšel. Stejně jako haldový vlk zavětří stopu jídla a nepsutí jí, běžel jsi po těch jansých stopách krve. Bota bota, bota a další. Krásně jsi z toho poznal že taky utíkal. Z toho co z těch stop bylo cítit jsi poznal že byl plný strachu a šoku. Srazilo ho auto a místo aby zemřel...prchal. Stopy mířili ze silnice na chodník a pak k jakému si parku. Tady ke krvavým stopách přibívali i kaluže krve. Čím dále jsi šel, tím větší kaluže krve to byli. Běžel jsi bez ohledu na to že bys vnímal své okolí. A tak sis ani nevšiml kam tě stopy vedou. Dokud jsi neuviděl podivnou změnu těch stop. Podrážky bot najednou nahradil otisk lidského chodidla a rukou. Jako by se překotil a běžel bos a po čtyrech. Kouske od toho místa jsi zahlédl zpoza zasněžené zkrvavené boty. Které byly podivně rozervané. Pokraočval jsi dál až k jakési budově, dokud jsi nezahlédl na její popisné ceduly obtisk zkrvavené ruky. Vaše škola. Nikolaj mířil do školy. O půlnoci vní nikdo nebude, ale proč zrovna škola? Kdyby jsi vidlě normálně bylo by to pro tebe velmi strašidelné, ale to bylo i tak. Tolik krve, tolik pachů. A znatelně jsi rozeznávla dvě věci. je to Nikolaj, ale rozhodně nevoní tak jako lidé. Stopy pokračovali hlavní chodbou až k scohařskému ateliéru, kde byly dveře vyvracené z pantů a roztříštěné. A tady bylo spoustu zmatených stop. Nedokázal jsi poznat která z nich byla nejčerstvější. Jako by běhal sem a tam v kruzích. Až tě mezi tím vším zaujala jedna ze stop která naprosto nepřipomínala stopu lidskou. Ale zvířecí. Jedny stopy také mířili ven rozbitým oknem kterým dovntiř foukalo. A vznikaly zde další obrysy pohlyblivých věcí i když tvé oči jansě rozpoznávali že v nich není žádná živá energie. V místech kde se tříštila energie s tmou nejvíce jsi zahlédl pohyb energie a táhlý povzdech. Nikolaj! Co však bylo podivné z jeho energie jsi toho příliš neviděl. Jen...tetelící se vzduch. A orpavdu drobounký záblesk jeho původní šedavé aury s růžovými ornamenty. Jako by jeho aura vyprchávala....Nebo se měnila? |
| |
| Color of chocolate is brown. Nikolaji! Nikolaji, prosím… řekni něco… řekni mi, kde jsi… Nikolaji… nesmíš mne opustit. Přísahals. Slíbils. Přísahy se mají dodržet. Sliby plnit. Kde jsi. Proč tě nemohu vidět. Nikolaji… nemůžeš mne tu nechat samotného. Běžím tím, odporným sněhem a prsty se dotýkám stop tvé krve. Nenech to být tím jediným, co mi po tobě zůstane. Víš, co je cennější, než krev? Přátelství. Lásky. Cit. Něco, co neznám. Chtěl bych to poznat. Chtěl bych se to naučit. Slíbil jsi to. Teď nesmíš odejít. Jsem tak zmatený. Volají na mě, ale já je neslyším. Chci vnímat jenom tebe. Jsi tak daleko, zakrytý clonou, přes kterou nemohu proniknout. Chci být silnější! Chci být silnější, abych tě mohl bránit. Navždycky odstranit strach, který tě tak svíral. Nikolaji, prosím. Neopouštěj mne! Běžel jsem. Necítil jsem zimu, chlad. Nic. Všechno mi bylo vzdálené, stejně jako jeho přítomnost. Dokázal jsem se dívat jen kupředu, vzhůru k další stopě vedoucí za ním. V ten okamžik jsem byl ochoten za ním běžet na konec světa, kdyby mne byly ochotné poslouchat plíce. A ty vynechávaly. Tělo bylo slabé, nenavyklé takovým velkým tělesným námahám. Lov nikdy nebýval tak obtížný a já nyní lovil jeho. Chuť mne nutila běžet dál, znásilňovala mne a mučila, takže jsem nemohl zastavit, jakkoliv jsem sípal a padal do sněhu. Vždy jsem se musel zvednout. A uvnitř mne má duše volala jedno jediné jméno. Krvavé stopy ulpívaly na mých bosých nohou. Cítil jsem je výrazněji, než cokoliv jiného. Sníh mi byl ukradený, jako kdyby neexistoval – byl jen jakousi brzdou, která mne zpomalovala v postupu. Stopy se změnily. Jejich obrys a tvar, i tím co vyzařovaly, byly jiné, nebezpečné, planoucí. Nedbal jsem toho. Dokud zářili Nikolajovou krví, věděl jsem, že jdu tam, kam i on. Neděsil sjem se, co najdu. Nebyl na to čas. Nikdy nebyl. Byl to Nikolaj. To jediné mne zajímalo. Top jediné mne drželo. Jako nikdy nekončící sen, když se vám před obličejem odvíjí v e smrtelných křečích život – já viděl všechny chvíle strávené s ním. Vzpomínáš na den, kdy jsme se potkali? Vysmál ses mi, že mám legrační sukni a pak mi do šamponu na vlasy nalil ocet. Roztrhal jsi mi silonky, když jsme se o ně přetahovali a já se rozzlobil, že jsem tě uhodil tím prvním tvrdým, co bylo po ruce. Tvou nejoblíbenější bystou, kterou jsem tak roztříštil. Tak dlouho jsi semnou potom nemluvil. Temné období, než jsme spolu začali vycházet. A pak jsi mi řekl, že mne miluješ. Zčista jasna. Prostě jsi to udělal, těsně+ před vánoci. Na Valentýna jsi mi donesl bílou růži. Víš, jak moc miluji jejich krásu? Jsou nevinné, křehké a jemné. Přesně takové, jaký bych chtěl být. Pomohl jsi mi se obléci do světle modrých šatů a pak ses mne dotkl. A já tě znovu udeřil. Kolikrát jsem to vlastně udělal? Už si nepamatuji. Ale tvá aura vždy hřála. Bála se a starala. Dobře, Nikušo. Nyní se bojím a starám já. Snad není pozdě. Škola? Proč jen tam, Nikolaji, proč ne jinam, co když nás tam budou hledat, co když běží za mnou, co když uvidí něco, co by neměli? Prosím, vydrž. Už jdu! Bylo to zvláštní – ten nový a dosud nepoznaný zápach, který vycházel ze všeho kolem, z jeho krve, z každé stopy jeho přítomnosti. Bylo mi z něj na zvracení. Polkl jsem dnešní večeři, kterou jsem s obtížemi pozřel a která se mi vrátila do úst a pokračoval dál. Celý žaludek silně protestoval proti každému mému pohybu. Nebránil jsem mu, ale nedovoloval mu mne nějak omezovat. Nyní, když jsem se zbavil toho hloupého sněhu, jsem chtěl být volný. Ničím nespoutaný. Jako zvíře. Zvíře, které jsem cítil z těchto stěn. Všechny jindy ostré linie byly přeházeny, poničeny a rozdroleny do drobných kousků, které připomínaly třísky. Jako by tu proběhlo něco ničivého, devastujícího, neohlížejícího se na nic a na nikoho. „Nikolaji?“ zašeptal jsem do tmy a pomalu postupoval dopředu. „Nikolaji, jsi tu? Odpověz, prosím, já vím, že ano…“ stopy krve se opakovaly v kruzích. Navrstveny na sobě byly nepřehledné. Rozbité okno, u něhož byly stopy? Snad neskočil ven z… tohoto patra? Zabil by se! Ne… musí být tady. Možná jenom bláznil, zkoumal. Musel být zmatený. Všude je zde cítit neskutečný strach a bolest, která dokáže nejednoho citlivějšího jedince srazit do kolen. „No tak, Nikolaji, víš, že já se zde nemohu pohybovat. Je tu tolik nemrtvých věcí, o které zakopávám. Prosím, ukaž se… půjdeme domů, ano? Slibuji, že si dám horký čaj a pak s tebou hned pojedu do nemocnice, aby ses už o mě nikdy nemusel bát. Zajdu i na to oční. Prosím, kde jsi?“ Zalapal jsem po dechu. Tohle nebyl on. Nebo byl? A co se to s ním stalo? Kdo tohle s ním udělal? CO je zač? „Nikolaji?“ Jestli mu něco udělala ta šílená ženská, přísahám, že ji zabiji. „Nikšo…“ |
| |
| stará dobrá Anglie Venku už se začíná rozednívat a ty stále smrdíš ve svém bytě. Skoro tě začne napadat jestli to celé nebyla komedie, kterou na tebe Oscar ušil aby se tě zbavil. nebylo by to poprvé kdy by se tě někdo zbavoval jako nadbytečného odpadu. Což je zřejmé z toho že jsi sám. Kdo by se chtěl dívat na trosku, která mu kdysi byla blízká.-tak tě zaručeně vzpruží hlas. Dobře známý tvému uchu. Doriane, pojď si pro mě Doriane, jestli to dokážeš. ten syčivý děsivý smích tě trochu odradil, ale ten hlas..Zaručeně patřil Filipovi. Ale jeho majitel tu není. jakto? možná už ti z toho všeho hrabe. V kapse se ti rozvibruje mobil. Doriane, tady Oscar, pojď dolů. vidíš že si dal práci s tím aby taky vypadal trochu jinak. Dokonce změnil i styl oblíkání, takže vypadá trochu jako ruský mafián. Vypadá to spíš nápadně než nenápadně, ale je to profík a asi ví co dělá. Když otevřeš dveře, začnou se kolem tebe producírovat lidé. Je jich asi pět, nikdy v životě jsi je neviděl, ale vylezli z Oscarovo auta. jeden z nich- s taškou v ruce se u tebe zastaví. Je to v pořádku Doriane, nech je pracovat. Pokud je tedy necháš pracovat ten co stojí u teb ti během okamžiku nalepí knír, takový že vypadá opravdu pravě. Pak ti lehce přistříhne vlasy a pak odejde do tvého bytu. Likvidační četa. Nezbudou tam po tobě ani otisky. V autě máš nějaký oblečení abys vypadal trochu víc jako ital. po pár hodinách dorazíte na letiště a bez větších problémů následuje cesta letadlem do Francie. Oscar- který se teď mimochodem jmenuje Vladimír to opravdu zařídil prvotřídně. Nikdo se vás na nic neptá, pasy, všechno bez problémů. Co víc, vystupujete jako párek bohatých podnikatelů jedoucích na dovolenou. Na to aby jste tak opravdu vypadaly Oscar- teda Vladimír, finance opravdu má. |
| |
| Rusko- do krvavých stopách Místností se line pravidelné silné oddechování. není to jako by dýchal člověk, ale obrovské, velké zvíře. Horkost která tě za běhu sněhem neopustila se zase stupňuje. Cítíš jak ti z čela kape pot. A opět...Se ti mlží zrak, aby se zaostřil a všechno viděl jako normální člověk. Zrovna v tomhle okamžiku bys byl radši za vlastní obraz. ten temný a pochmurný co vidíš nyní ti opravdu nahání strach. Zvenku sem svítí lampa osvětlující školní cestu a všechny věci vevnitř vrhají pochmurné velké stíny. Když promluvíš dýchání ustane. Temný roh který neprohlídneš a v kterém tušíš něčí přítomnost se jako by slabě zavlní. Něco se v něm pohne a zaleskne. Pak se ozve vrčení a ve tmě se rozsvítí dvojice očí. Je to přesně takové a i horší než horor. Tohle se skutečnost a nabízí se tobě, aby si jí viděl takovou jaká je. Skutečná realita a v ní něco neskutečného. Možná blouzníš. Ale pokud ano, jeto zatraceně dobrý blud. ne nesníš. Pak se ozve zavrčení. Takové co dokáže rozvibrovat vzduch i tvé tělo zároveň.. jako by se při něm chvěla zem. Stín krátce opustí obrovská zvířecí pracka připomínající pracku obří černé kočky a smrtonosné drápy zaškrabou o podlahu až v ní zanechájí dlouhé rýhy. Nakonec se to stvoření vydere ven celé a posatví se proti tobě v celé své kráse  díky tmě vidíš jenom černý obrys toho obra a svítíc šelmí oči. Pak dopadne na všechny čtyry a pomalu jde k tobě. jde si pro tebe...krůček po krůčku, hrdelní vrčení hladové šelmy věští tvou smrt. Možná to zabilo Nikolaje. Ať se stalo cokoliv, Nikolaj tu prostě není. Cítíš na krku jeho dech. Bude tohle to poslední co opravdu uvidíš z tohoto světa? Záblesk tesáků a pak konec? A ani jednou jedinkrát...obličej Nikolaje... |
| |
| Hranice Překvapeně pozvednu obočí a zadívám se na onoho muže. Příčinou toho byla jeho další slova, která mi vůbec nedávala smysl, skoro jako by i plácal nesmysly. Co to sakra mele...? Vždyť já se na nic neptal...! pomyslím si v duchu, nahlas ale stále nic neříkám. Onen chlap s kotletami u mě jen ztratil několik bodů sympatie. Po tom co domluví se přede mnou objeví nestabilní čtvercová plocha, na které se začnou objevoval obrazy z mé nedávné minulosti. Obraz ještě párkrát zabliká a potom se stabilizuje. Popruhy poutající mě k lůžku … zabití sestřičky, jedna injekce za druhou... Probuzení v nádrži, napojen na hadičky. Kolem chodí lidé a sledují mě jako věc. Jako neuvěřitelně zajímavý nerost, jako květinu, která má v plodech ropu, ale na větvích živé trny... Obraz znovu zabliká a zmizí. Sedím a dál zírám do prostoru, kde se ještě před malou chvílí nacházel. Jako bych to všechno co jsem viděl, znovu zažil. Ale... Už to beru jinak než před tím. S jakýmsi podivným nadhledem, který mi dodává objektivitu do těch všech pocitů. Než se nad tím stihnu pořádně zamyslet, ozve se Morte. V duchu protočím oči v sloup. Ale nepovídej Morte... A víš ty co? Vždyť já to beru, všechno v cajku ne? Muž zase začne mluvit, tentokrát na téma realistické morálky. Skoro bezvýrazně ho sleduji. Snad jen ze zdvořilosti. Neberu to, co říká moc vážně. Ale zapamatovávám si to. Domluví a odejde. Opřu se do židle, zvednu pravou nohu na koleno levé a složím ruce na hrudi. První, co si z monologu toho chlápka zpětně přehraju, je Jste démoni. Hohó... Tak pozor... Já nejsem démon. Morte je démon. … Pokud tě to teda nějak neurazí Morte. Ale řekl bych, že ti to spíš lichotí. Ale kdyby přece, vyhovuje ti víc třeba... vyšší astrální bytost...? Četl jsem to takhle v jedný knížce... V myšlenkách se vrátím zpátky k těm obrazům vzpomínek. Vždyť já to vlastně chápu... uchechtnu se. Lidé bojí něčeho, co neznají... a co jim před očima zabilo pár doktorů a zdravotní sestru způsobem, který v životě neviděli. Na něco takového, něčemu takovému se už ty lidský práva plnohodnotně připisovat nemůžou – děkuji mockrát Morte, o tom si ještě pokecáme. Zase zabrouzdám pamětí k proslovu toho muže. Ne... já vlastně ani nemám v úmyslu se k někomu přidávat. Popravdě... nejraději bych odjel někam, kde žádní lidé nejsou a nějakou dobu si tam pobyl. Sám. Já a Morte. Pořád ho beru jako parazita, kterému chybí morální hodnoty a lajcky se dá nakonec i říct, že je zlý. Ale přes všechno co se stalo, svému já a své mysli věřím natolik, že se Morta nebojím. Prostě to beru tak, že je jen na nás dvou, jak to dál půjde a proto chci pryč. Abych to s ním pořádně probral. Ještě pořád to jsem já, kdo je ten hlavní a kdo do toho 'parazita' může štouchat klacíkem i přes to, že mi Morte vyhrožoval. Muž v zeleném řekl, abychom si to rozmysleli – to přidání se k nim. Uvědomil jsem si, že jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlel a také nad tím přemýšlet nehodlám. Začínám si říkat, že je tohle celé nějaká fraška. Začínám chtít pryč z tohoto místa. Sedím ale pořád dál na židli, jen dám pravou nohu zase zpátky na zem a ruce strčím do kapes. Pohled se mi zase zastaví na postavě sedící naproti mně. Chvíli na něj tak koukám a potom se zadívám na černý čtverec tak dva metry přede mnou. |
| |
| Cesta do Francie V myšlenkách bloudím nad smyslem. Není to vše jen nějaký trap anebo možná vtip od Oscara_ Jen přeciž mě nezná zas tak dobře, aby mi nabídl tohle. Pomyslím si. Když mine několik hodin a Oscar stále nikde, začnu se utvrzovat ve své domněnce, že to musel být jen nějaký úlet. Načež pocítím v sobě sebelítost a začnu zírat do podlahy. Začne mě pohlcovat sklíčenost. Z té mě vytrhne podivný a známy hlas. Ano, volá mě můj bratr. V tu chvíli vyskočím ze sedu a všimnu si, že to byl jen přelud z dřímoty. Ta představa semnou otřásla, že jsem se třesl jako osika. Jal jsem se k nalité skleničce, abych se uklidnil, ale pak jsem se opět obrátil na patě zpátky do ložnice. " Ne, musím být silný, už jen kvůli tobě má lásko. Má sladká Rosalin," pravím z hloubí svého zdrásaného a alkoholem prosáklého srdce. K uchu se mi najednou donese zvuk klaksonu. Ten bych poznal všude, i kdyby zněl na sto honů ode mě. S natěšeností jako malé dítě přistoupím k oknu a vidím tam Oscara. Je oblečen v nějakém postarším kabátu a pod ním má svetr. Na nohách má kožené boty, které mu jdou až pod kolena. Celý je ustrojen nevhodně ke svému typickému vzezření. Seběhnu dolů a vidím ho v celé kráse. Připomíná mi ty typické ruské mafianské poslíčky, co vyřizují vzkazy a dokonce i předávají rozsudky smrti. Civím na něj zaraženě a div nevyprsknu smíchy nad jeho novou vizáží. V tu mě zarazí a začnou z jeho drahého auta vylézat lidé. Jejich pět. Vůbec netuším, kdo to je a tvářím se přihlouple překvapeně. Oscar mi i hned odvětí na můj zjevný výraz nechápavosti. Poví mi, že to jsou lidi, kteří se mají postarat o můj vzevnějšek, abych vypadal více jak Ital a mají také na starost, aby po mě v mém domě nic nezbylo. Nechám se tedy odborně opečovávat. Nejdříve mne posadili a začali mi dělat maskádu. Na mé bledé anglické pleti, by šlo hned poznat, že nejsem Ital. Proto a mě nanesli nějaký tmavý odstín nesmývatelného makeup. Vlasy mi obarvily do nádechu černého mahagonu. Učesali mě na pěšinku a dodali mým vlasům mokrý lesk. Vybělili mi zuby a nasadily typického kníra, které nosí jen majitelé italských restaurací. Nakonec mě oblékli do značkového Versacceho a vyleštili drahé lakýrky. Když jsem se podíval do zrcadla, sám sebe jsem nepoznal. Oscar se nad tou proměnou jen usmál a ihned mě potom napěchoval do auta se slovy, že oni se postarají o zbytek. V letadle jsem pocítil určitý neklid z odhalení ale také z toho, že jedu do Francie a setkám se s mým nenáviděným bratrem. Při cestě letadlem se učil italský dialekt a typickou mimiku a gesta. Když jsme konečně přistáli, byl jsem rád, že opět stojíme na pevné zemi (má postava má strach z letadel). V hlavní hale letiště jsem se cítil jako král. Cítil jsem se sebejistý jako nikdy předtím. |
| |
| Nový Zéland Překvapeně a nechápavě poslouchám Siviu, jak vypráví naší společnou legendu. ,, To není možný... Jak může znát tu legendu?... Možná je to všechno pravda a Sivia je přítel... ,, Váhavě jí pozoruji, ale již se skloněnými meči. Ale stále je držím v ruce. Když už chce odejít, tak váhavě křiknu. ,, Počkej... ,, Otočí se na mě a čeká, že něco řeknu. Pořád jsem takový nejistý. Ale pak si řeknu, že mi asi nic jiného nezbývá a řeknu jí. ,, Věřím ti a půjdu s tebou... ,, Seberu všechnu svoji odvahu a setřesu ze sebe nejhorší strach a obavy, a stoupnu si. Vidím jak je proti mě Sivia strašně malá. Mohutným krokem přijdu k ní. ,, Nic jiného než jít sní a důvěřovat jí mi nezbývá. Zdá se milá a přátelská... Musím to risknout! ,, Poté si svoje umělecké bojové šavle schovám do pochvy a řeknu. ,, Jsem Talan Zlatorohý, syn krále Serase Zlatorohého, který vládne Hřívatcům, jednomu druhu minotaurů. Víc ti řeknu, až řekneš víc o sobě. Teď mě přiveď k tvému králi a šamanovi, jestli jsou dobří jako si ty, tak bych si s nimi rád promluvil. ,, Padne ze mě už úplně všechen strach a najednou se cítím bezpečně a neohroženě... Nevím proč, ale téhle dívce věřím všechna slova co řekla. |
| |
| Hranice Jdeš nato mazaně, pomyslím si, když využívá naší možné nenávisti k lidem jako motivace. Je to logické, to se mu musí nechat. Problém je ten, že si na tudle motivaci zvolil špatnou vůli. Když fungujete stylem jako já, není se čemu divit. Kdo mi pomůže, tomu poděkuju a jdu si svou cestou. Kdo mi v cestě brání, nebo mi chce ublížit, s tím je konec... Nad tou myšlenkou docela zavadím. Je to pravda. Nikdy jsem se podrobněji nezajímal těmito věcmi, protože...ne nebyli mi volné, jen jsem je neviděl, přehlížel, protože hlad a nebezpečí za zády je trochu důležitější než vlastní pocity. Kdyby mi tehdy ten démon neudělal tak těžkou ránu, nenechal bych Ouriel ani aby na mě sáhla. Šel bych si dál po svých a hledal démony...a jídlo. Povzdychnu si.Při našeptávání Odkaze se zasměji. Ale no tak ! Jarku ! Vždyť to je perfekt kšeft ! Ach sklapni, Odkaze. To nevidíš vo co tomu maňasovi jde ? Vždyť nás využije stejně jako Ouriel ! Já vím, já vím ! Ale o to, to bude větší sranda, když pak zmasakrujeme víc lidí a démonů ! Fakt tě někdy nechápu... Pak se ten leprikón zvedne a odejde. Zajímalo by mě, jest-li by z něj místo krve tekly třpytky a duhy..., ozve se Odkaz. Podívám se na toho druhého maníka co tu je. Zabručím si něco a rozhlédnu se po místnosti. Chvíli mlčím a pak se ozvu. Hej ty ! Ty seš démon nebo co ? Je to očividně hloupá otázka, ale nějak se konverzace nastartovat musí. Ať už ten soplák odpoví nebo ne, začne se drbat v uchu. V hlavě, mi jako obvykle zní vtipy a hlášky od Odkaze. |
| |
| Změníš minulost,změníš současnost a možná ztratíš budoucnost Něco je špatně,opět totiž vidím to co se stalo.Promítá se to znovu a znovu a znovu ... vím že jsem v bezvědomí,ale přesto mám tu ještě jistou možnost odklonit myšlenky,ale ikdyž se mi to povede asi je nebudu moci řídit ... "To musí řičet na celé kolo?Další zpěvák jehož naprostý nedostatek talentu je doplněn jen jeho dokonalým hudebním hluchem." "Mluvíš o někom konkrétním?" Podívala jsem se na Grace a pak se zase sklonila ke svému laptopu. "Ne Raye jsem nemyslela." "Vidím že ti chybí ..." "Nechybí mi."přerušila jsem Grace."Nefungovalo by to jsme každý jiní." "U tvých rodičů to vyšlo." "Rodiče jsou vyjímka."Jistě chabé,velmi chabé,ale Grace má pravdu.Nemám ráda když má v těchto věcech pravdu.Jistě chybí mi,trochu.Bylo mi s ním dobře a byl ochotný snášet i mou povahu.Ale ve vztahu jde o kompromis a já jich udělala hodně.Šla jsem do restaurací aniž bych si je prověřila a nevadilo mi tak moc se do týkat jídla.Dokonce jsem ani moc nevyváděla když si pak někdo sedl na mé místo.Ale nemohl ode mně čekat že s ním pojedu na jeho turné.Ano jsem ráda že se mu zadařilo,ale tohle byla jeho šance. *** Neumíš to s muži protože to s nimi umět nechceš ... ten pravý ... Grace to udělala znovu ... Probouzím se v nemocnici a za okny už je světlo.Začal nový den ... povzdechnu si opatrně se pohnu a pak se i prohlédnu.Zdá se že jsem měla štěstí a kromě pár oděrek mi nic není.Ostatní měli mnohem méně štěstí,jsou ... mrtví.Ohlednu se,ale jsem tu sama.Jistě nečekala jsem tu Irgo bude.Možná trochu,ale asi leží na jiném pokoji.Měla bych ho navštívit a poděkovat mu. "Tohle se nemělo stát.Byla to moje chyba viděla jsem to měla jsem tomu zabránit." Zamyslím se a možná můžu.Pokud použiju ty rovnice co mně napadly tak vím o zařízení které by to zvládlo.Už jsem s ním zacházela,byl to jeden z těch pokusů u kterých by mně táta by mně nejspíš uškrtil kdyby se to dozvěděl.Jistě smysl pokusu byl jiný a teď ho poprvé budu ovládat sama,ale vyjde to.Povzdechnu si a pak vstanu obléknu se a obezřetně vyjdu na chodbu.Podaří se mi nemocnici opustit aniž by si mně někdo všiml,autobus mně vysadí v Happy Valley a já se vplížím do své laboratoře.Nechci aby mně tu někdo potkal dával by mi zbytečné otázky.Nakonec se mi podaří vše sehnat a stanu před časticovým urychlovačem.Rychle než mně zde někdo najde ho začnu programovat pak to zkotroluju a spustím.Urychlovač se probudí a já cítím jeho vybrace,pokud se mi to povede tak otevřu dočasnou bránu pro jednu osobu skrz čas.Ve zdech laboratoře se objevují trhliny a šíří se.Světlo sílí a všechno jako by se smršťovalo do jediného bodu. Krok jeden krok dálkou svou ... této události chceme zabránit ... blízká i vzdálená ... a čas bude můj i tvůj ... svět se vymkl z opratí ... v čase minulém ... zkusme to znovu ... *** A je to.Vyšlo to.Plán vyšel,zachránila jsem všechny ty lidi a provedla pokus který se zdál nemožný.Jen budu muset chvíli počkat a tátovi pak opatrně vysvětlit co mně k tomu vedlo. Jenže ono bylo vše jinak,změnu pokoje a i výhledu ven bych brala,ale tohle nebyl můj styl.Všimla jsem si tu spousty věcí které jsem nikdy neviděla a navíc všechen ten nepořádek.A když jsem se podívala na to oblečení radši jsem dveře zavřela a opustila pokoj.Aspoň zde že se nic nezměnilo,otevřela jsem lednici a má nálada klesla ještě níž. No tak uklidni se Annie.K jistým změnám došlo,ale to co znáš by se změnit nemělo. "Hledáš něco?" Ozve se za mnou známý hlas,ale je mužský.Otočím se a udiví mně když za sebou uvidím stát Raye.Už je to nějaká doba co odjel na turné se svou kapelou.Docela ošklivě jsme se pohádali protože chtěl abych jela s ním,ale já tu měla svou práci kterou jsem nemohla jen tak nechat. "Mám schůzku s kapelou,ale pokud ti není dobře můžu tu zůstat." "Ne to bude dobrý." Vypadá to že jsem ho nakonec přece jen přesvědčila a tak ikdyž má obavy tak mně políbí a odejde.Ovšem když odejde tak se stane něco ...zvláštního.Zaplavují mně vzpomínky a mně se vybavuje co se zde stalo od doby co jsme změnila minulost.Vidím mžitky a duhová světla skrze vize mých nových vzpomínek a ztěžka dopadám na židli.Cítím jak mi něco stéká po tváři.Je to krev která se mi spustila z nosu,ale to je ten nejmenší problém.Je mi jasné že tohle nebude dobré.Tahle Annie sice má příjemnou a okouzlující osobnost a dokonce i smysl pro humor,ale nemá žádnou vášeň(myslím pro vědu)nebo imaginaci.Má sice hodné plánů nebo cílů,ale protože se naučila neriskovat nikdy se nechopila výzvy která se ukázala.A jelikož nikdy nebyla tím kdo vyčnívá tak si jí nikdy nikdo nevšiml.Strávím svůj život jako tuctový vědec protože této Annie nevadí žít v tátově stínu.Bude to bezpečný život,ale bude mně to uspokojovat?Bude muset neboť zde nemám možnost to napravit. *** Otevírám oči a probouzím se opět na nemocničním pokoji.To to vše byl jen sen?Nezničila jsem si život ve snaze zachránit ty jiné?Zavrtím hlavou poněkud pručeji což vyvolá vlnu bolesti.Takže to není sen prože ve snu bolest necítím.Poněkud opatrněji se prohlédnu a všimnu si že až na pár oděrek jsem v pořádku.A jsou tu i jiné změny,venku je stále tma,noční stolek byl ve snu prázdný,ale teď jsou na něm květiny.Pak se otočím a všimnu si po mém boku spí v křesle ... Irgo.Jsem tak ráda že to byl jsem sen že mám chuť mu skočit kolem krku.Ale pak si všimnu toho obvazu na tom co zbylo z jeho ruky a moje nadšení ochladne.Chvíli zírám na ten obvaz a pak si ho prohlédnu blíž.Všimnu všech těch náplastí,ale jinak to vypadá že je v pořádku. "To znamená že to byl jen sen.Teď nemyslím to co se stalo.Přežili jsme,ale všichni ostatní jsou ... mrtví ... omlouvám se je to moje chyba ..." Opět se dostavuje šok z toho co jsem zažila a já si ani neuvědomím že jsem poslední myšlenky řekla nahlas. |
| |
| Hranice Jak se tak zarytě dívám do černého čtverce, ozve z druhého konce místnosti hlas. Zvednu hlavu a podívám se na toho chlápka, co tam sedí na židli. Chvíli jen dál zarytě mlčím, ale když už se nadechuji abych odpověděl, zarazím se. No tak... to na sebe budeme řvát...? mihne se mi hlavou. Hned na to se zvednu ze židle, vezmu ji do pravé ruky a vykročím přes celou místnost až tak na dva metry od mého současně jediného společníka. Židli opět postavím na zem, do černého čtverce a posadím se. Teď, když mu konečně vidím pořádně do obličeje, zjišťuji, že jeho oči jsou opravdu bez zornic. Jen bělmo. Pohled to není zrovna příjemný, ale dbám na slušné mravy a jako bych to neviděl. "Ne, já nejsem démon. Měl bych být?" odmlčím se a nahnu se na židli dopředu, opírajíc se lokty o kolena. "Můžeš mi říct, o čem to vůbec ten chlápek mluvil? Přidat se ke komu...?" |
| |
| Hranice Neznámý muž přisedne. Nyní jsem si jistý tím, že tenhle maník je asiat...no co, nevidím nejlépe. Vytáhnu si prst z ucha a založím si ruce na hrudi. Nejdřív mi položí otázku, na kterou jen pokrčím rameny a řeknu, Mohl bys. Nevím jak zním, ale snažím se znít tak, že mě jeho možné spojení s démonem nezajímá. Popravdě mě to zajímá. Podrbu se na hlavě nad jeho druhou otázkou. Mno vono to je složitý. Hele, dám ti příklad. Ve mě je démon jménem "odkaz"., najednou se v bělmu mých očích oběví, jakoby plazí zornička a špičáky mých zubů se trochu protáhnou. Jojojojo, to jsem já, Odkaz, těší mě ! Potom se můj vzhled vrátí zase do normálu. Mluvím dál, protože nevidím jediný důvod, proč něco tajit. A je to strašnej zmetek. Mno a....jak bych to řekl...před nějakou dobou mě vyhledala taková blonďatá mrcha a nabídla mi práci u firmy, jménem "Organizace", strašní debilové, ale platěj fajn. Najali si mě jako lovce démonů, ale jak to říct no...řekl bych, že potom co sem nadělal tak mě chcou taky oddělat. Pokrčím rameny a usměju se. No a tamten chlápek ? Nemám ponětí, ale co sem z toho všeho pochopil, zřejmě je to další forma nějaké organizace, tentokrát tvořená z takovejch jako jsem já...nebo ty. Rozesměju se a zakloním hlavu dozadu. Opět nahodím ten divný výraz, když se vlády nad tělem ujímá "Odkaz". Já jsem Odkaz, jak se jmenuje tvůj démon chlapáku ? Hlas zní zkresleně, Odkaz mluví rychleji než já, a tvoří na mém obličeji pobavenou grimasu. |
| |
| Vlk. Řev. Ubytovna… a alkohol K mým uším doléhaly zvláštní zvuky. Znělo to jako zvíře – hodně velké a nebezpečné zvíře. Nádech… výdech… a zas a znova. Pomalu to přecházelo v chrčení, které dokázalo rozvibrovat celou místnost. Svět pode mnou se hroutil jako kousky karet, padající dolů ze stolu. Zběsilý pohled kolem dokola mi prozradil, že Nikolaj tu není, ale stopy jeho krve nevedly dál a i mrtvé tělo má nějakou auru. Tak tedy… tohle musel být on. Ale co tedy je? Čím tedy je? Cítil jsem se zmatený a vyděšený, jak jsem se snad poprvé ve svém životě tuto noc bál. Uvnitř jsem přímo křičel strachy a stejně mi to nebylo moc platné. Můj obličej byl jako vždy chladný…. Ucítil jsem, jak mne konečně opouštějí nesrozumitelné pocity podobné hysterii. Uklidňoval jsem se, přestože mi právě nyní hrozilo to největší nebezpečí. Cítil jsem podivný mír, smíření a zároveň děs a hrůzu. Strach, který jsem nebyl schopen pojmout rozumem. Po těle se mi opět rozbíhá horkost. Protéká tělem spolu s krví a znovu na sebe upozorňuje, abych na ni již nikdy nezapomněl. Chtěl bych se jí zbavit, vypudit ji ze svého okruhu vnímání. Zapouzdřit v nějaké struktuře, nad kterou nadepíšu: přísně tajné – nesahat, abych ji už nikdy neotevřel. Nebylo to tak snadné a bylo tolik jiných věcí k řešení. Naléhavějších. Nebezpečnějších. Tvrdších. Než má horkost. Než pot, který se mi krade po obličeji – tak alespoň, že nemá co rozpít, neboť make-up již byl dávno pryč. Mé oči se otevřeli. Opět to zvláštní chvění v mém bytí, mlžící se pohled, motání hlavy. Celková dočasná ztráta schopnosti řídit mé tělo. Občas bych si přál nevidět. Nechtěl jsem vidět – ne teď, ne v tuhle chvíli. Z žádného důvodu jsem si doposud nepřál zažít svou smrt v těchto barvách, když pastelová colorizace mne provázela celým uchopitelným životem – kam až sahaly mé zvrácené vzpomínky. Vždy byly plné barev a přesto… žádná z nich nebyla stejná, jako ta druhá. Tolikrát ti bude souzeno zemřít!, řekla mi tenkrát. A já umíral pokaždé, když jsem zabil, přesně jak si její zvrácenost přála. Matka. Takové monstrum se ani nedá nazývat matkou. Avšak pokud matkou byla, já byl ten nejpovedenější syn. Vzhledl jsem k té bestii, která se mne již prakticky dotýkala. Zničila zem, křičela – řvala, jako by musela dávat svou existenci ještě víc najevo. Takže teď umřu? Teď doopravdy umřu? To by bylo příliš brzo! Svět ještě neokusil nic z dokonalosti mé existence, ještě mne nepochopil a ještě nezaplatil za mé utrpení! Já ještě nemohu zemřít! Ne, dokud neuvidím jeho. Dokud mu nedovolím mne políbit, jak by si to přál. Proto musím přežít. Pro své přesvědčení. Pro své obrazy. Pro svou dokonalost. Pro něj – pokud tedy on ještě žije. Musel žít. Nesměl mne opustit. A ten dech byl tak blízko mému uchu. Cítil jsem zápach tlamy, jak ovanula mou tvář. Celý děsivý kolos se hýbal směrem ke mně a já se nedokázal hnout. Všechny pocity ve mne byly najednou utlumeny. Nic mne nezajímalo, než to, jak přežít. Jak se o to pokusit. Učinil jsem první váhavý krok dozadu, abych se tam někdy potkal se zemí, která se chvěla pro přítomnost…. Vlkodlaka. Mé nitro se rozkřičelo. Srdce se zběsile rozbušilo, až mne to zabolelo na hrudním koši. Konečně se do mne pustila zima, když jen nakrátko. Pořád jsem tak podivně hořel, jako bych byl neuhasitelným plamenem, který je krmen nenávistí a vášní dohromady. Má podstata křehké princezny byla ničena tváří v tvář strachu a já se cítil zneužitý a podvedený tou mrchou, která určitě tohle všechno způsobila. Přestože jsem si tím nebyl jist. Další krok dozadu. Mé tělo se pomalu dokázalo pohnout. „Nikolaji?“ hlesl jsem, ale zvuky z mého sevřeného hrdla se draly těžko. Nepoznával jsem svůj hlas – byl mi tak vzdálený, že jsem sám nechápal, kdy se tato transmutace stala. „Nikolaji, pokud mne slyšíš…pokud mne slyšíš, vrať se ke mně! Zítra máš výstavu, nesmíš to tu přeci zničit! Tak dlouho jsi na tom všem pracoval… Nech mne odejít. Můžeme utéct spolu. Pak. Později…Lásko…“ Netušil jsem zda mne slyší. Netušil jsem, zda je tohle vůbec on. Vše se zdálo tak neurčité. Nejasné. Nedokázal sem posoudit nic a bez svého vidění jsem byl zcela ztracený. Takový jsem se ale nenarodil! Vždy jsem byl silný, tvrdý, nepolevující ve svém odhodlání! Já jsem zabiják! Nedomu být zabit zvířetem! Jediná smrt, kterou kdy přijmu, bude z mých rukou. Do té doby… budu králem já. králem nad smrtí! Nikolaji, odpusť mi mou slabost! Snad ji pochopíš… Otočil jsem se a utíkal pryč, přestože jsem neměl představu kam. Potřeboval jsem své oči zpět. Svůj pohled na svět, abych se mohl zorientovat v této hrůze, kterou lidé nazývali realitou. Světem. Krása noci se mne nedotkla, mátla mne. Nohy zakopávaly o sníh, jak jej chtěli obdivovat a nemohly. Majáček policie, světla.. to jediné mne vedlo k ubytovně. Takhle zmatený jsem byl snadným cílem. Kam to jdu? Proč vlastně utíkám? Jen jej vyprovokuji, aby běžel zamnou! A přesto jsem se neohlížel. Má křehká tělesná schránka nebyla na běh zvyklá. Nyní, když nebyla poháněna touhou, bylo to jasně citelné. Unavena ještě z minulého běhu, nyní nepoháněná, nepodporovaná ničím, snad pouze a jen zbabělostí. Chtěl jsem, aby tahle noc skončila. Vše to skončilo. Aby byl klid. Aby tohle.. tohle vše byla jen odporná noční můra. A nic jiného. Tak proč jsem měl pocit, že je to realita? Smrt se mne opět dotýkala… ale já už po ní netoužil. Už dávno ne. Odháněl jsem ji ve jménu života, přestože ten mi byl vzdálený. Tak strašně vzdálený. Krev mi vřela. Světla byla tak blízko. Majáček policie! Ubytovna. Nepřemýšlel jsem nad tím, co řeknu, co uvidí nebo co uslyší. Běžel jsem dál. Zachytil se o strom, abych neupadl. Majáček! Proběhl jsem kolem. Nedíval se nalevo ani na pravo. Vzhůru do schodů k pokoji! Rychle! Zavřít se tu. Zavřít okna, zatarasit je, aby se jimi nic dovnitř nedostalo. Jaký chabý pokus! Honem! Třeba.. třeba ještě tuhle noc přežiji. Klesl jsem k posteli. Na zem. Studila. Ruka sáhla po láhvi s alkoholem. Rty se roztřásly. Z očí uniklo několik kapek slz. „UAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“ Co je se mnou špatně…. Co… |
| |
| Prales Jediný problém , byl výskyt člověka moc blízko na praktikování starých démonických věcí. Proto bylo potřeba ho nejspíše odstranit. Jeho škoda pravda mohli být zahuben karcinogeny v jídle, dostat epileptický za chvat z počítače nebo onemocnět ze záření, jenže to vše moc trvalo mnohem ,lepší a pohodlnější bylo použít kabel místo struny a jedním nakloněním a utažením připravit řidiče o vzduch a o život. Pravda bylo to špinění rukou ,ale o o opřené tělo se už příroda postará ,bylo třeba jen nebýt u toho. K tomu mohla pomoci hlava vykukující z vyvolávacího kruhu a její instrukce. Pravda už viděl zdravější démony ,ale existují- li choroby budou se po světě pohybovat i rozkládající se démoni. Vyrazili tedy podle instrukcí a v pravdě mimo stromečku ze kterého udělal pan Brown slušnou hromádečku je nezaskočilo nic jen Dalok začínal mít pocit, že se tu hraje o víc , tohle smrdělo větším cílem než hrou, proč by kvůli hře posílali někoho tak silného jako je Brown. Dorazili na místo kde stál doktor Brus a jeho kumpán. Jednoduché kývnutí stačilo na to aby se mohli projít zelení, z komárů a brouků se mu dělolo zle skoro dostal chuť na kompenzovat tuhle zeleň natažením kabelů, nebo nečím takovým. Ale nedal na sobě nic znát démon co ukáže slabost je mrtví. Za chvíli dorazili na místo a on viděl ten nejděsivější obraz, oni ho poslali dělat hru o andělovi. To bylo riskantní jestli byla anděl stejně jako on sám démon mohlo by jejich přímé setkání být opravdu bolestivé. Uvědomil si že by jim mohl potíže učinit i dotek, jenže stále bylo nejrozumnější se dostat do letadla. Otázka zůstala jak aby si toho nevšimli. Možná si zahrát se světly... jenže i pak potřebovali paměť a ochranu. Naštěstí měli jedno spoustu času. " Tohle vypadá zajímavě pánové. Rád bych se držel prvního plánu. Takže je v kompetenci někoho z vás donutit lidi věřit ,že jsme tam byli o to aby si všímali jiných věcí se můžu postarat." ani moc nelhal jeho notebook a schopnosti mohli osvětlení letadla přimět svítit jako disko-koule blikat a bouchat dost na to aby vznikla panika v které se dostanou dovnitř, jenže ještě předtím zbývalo udělat další věci. " Také bychom měli vypadat potlučeně. Byl někdo z vás dovnitř jak moc hezky to tam vypadá?" |
| |
| Francie Oscar také cvičil přízvuk, nebo se jej už dříve někde učil, a opravdu vystupuje jako opravdový rus. (nejen přízvukem, ale i chování, chladným odměřeným pohledem, skoro mafána). Na druhou stranu vás právě tento přístup bez problémů, zbytečného čekání a zvědavých otázek odkáže až do Bordeaux. Cesta trvá několik hodin. Půjčili jste si na to soukromé auto z půjčovny. Takže enchýbý ani trochu komfortu a soukromý. Přiletěli jste k ránu a když míjíte písečnou dunu značící blízké něsto Bordeaux, je již večer. Krjaina je tu doslova pohádková. Nikterak zněčištěná, téměř panenská. Bordeaux samo o sobě na vás zpočátku působí děsivě a pochmurně, neboť vyniká množstvých starých, pochmurně, černošedě lazených budov. Kud od náměstí s bazilikou a věží z fotoobrázku (jména se mi někam zatoulala, jedno bylo myslim sant Mischel) jsi pronajímáte pokoj v místním tří hvězdičkovém hotelu. Aby to bylo blízko k náměstí. V deset hodin by s emi měl ozvat jedne z kontaktérů. Což znamená že máme dvě hodiny volného času. Jdu se projít ven, trochu si v hlavě probrat postupy a kroky- nic ve zlém, ale potřebuju na to být sám. Takže v deset tady. |
| |
| Hranice Začne mluvit a hned po jeho pár slovech z něj začnu mít trochu lepší pocit. Nejspíš to bude jenom tím, že se mi ukázala jeho lidskost a reálnost. Ukázalo se, že on, stejně jako já má v sobě démona. Jakmile mu tu trochu prostoru, dost se to na něm ukáže. Víc než prodloužené zuby mě ale překvapí zornička. Změnila se na plazí. Cože...?! Ale vždyť to je jako... Sakra... asi už blbnu... zazmatkuju v duchu, když si vzpomenu na toho, kdo je za tohle všechno odpovědný. Ten který mi skoro zabil otce a do mě narval něco, co do mě nepatří. To, že za tohohle chlápka ten … Odkaz i mluví, mě trochu děsí. Napřímím se a poslouchám, co mi povídá i když mi to moc smyslu nedává. Například jsem hned nepobral onoho 'lovce démonů'. Nějakou firmu jménem 'Organizace' si ještě dokážu představit a vlastně i to, tenhle chlápek s ní má teď nějaké problémy. Chtějí ho zabít, jak to říkal. Potom mi odpoví na otázku mířenou na muže s kotletami. Nedozvěděl jsem se moc nového, ale něco přece. Organizace složená z lidí jako jsem já nebo on... V hlavě mi to začalo šrotovat a došrotovalo to k tomu závěru, že já určitě k žádné organizaci nechci, minimálně ne za okolností, že jsem k tomu byl rovnou předhozenej. Už abych byl na tom Hokaidu... Pokud jsem to pochopil dobře, tak jeho poslední slova patřila onomu démonovi. S odpovědí chvíli váhám, ale nakonec promluvím. “Já... Pojmenoval jsem ho Morte.“ vypadne ze mne nakonec. Potom si vzpomenu na ty ještěří zornice. “Poslyš... Odka...ze, zi? Jak jsi se dostal do jeho těla...? Nevybaví se ti třeba něco, když řeknu velkej, neuvěřitelně rychlej ještěr s plochým obličejem...? Nebo rovnou slovíčko itachi?“ |
| |
| Hranice Smích. To naplní okolí, když se Odkaz chechtá jak vědomí pominutý. Narozdíl od obyčejného smíchu, jeho zní jako když se čert dáví a přitom se snaží smát. "Pojmenoval ! To je dobrý chlape !", řve Odkaz smíchy. Oči se mi zase vrátí do normálního spektra a špičáky se zkrátí. hele, já jsem tady taky Kazuki, Odkaz si sice rád kecá, ale pravidlo funguje tak, že proměna funguje když mu to dovolím, stejně jako jeho osobnost ve mě. Mno ale, to je jedno. Poslechnu si ho a kývám hlavou, jako kdybych schvaloval to co říká. Odkaz se do mě dostal...dostal...uhm..., dojde mi spojitost, že nemám nejmenší ponětí. Hej jak ses vlastně do mě dostal ? Kdo já ? Né, moje druhé já ty pako. Samozřejmě ! Uhm...no víš....už ani nevím...sám sem nad tím moc neuvažoval... Odkaz zní zahambeně, když jej slyším ve svých myšlenkách. Povzdechnu si a podrbu se za uchem. Mno, tak to nevíme ani jeden. Podrbu se opět za uchem. Sakra, první úchyl podobnej jako já a já se tak ztrapním....Zog. Pak začne mluvit o nějaké ještěrce...popis mi to vydavá prapodivně známý. Myslíš draka ?, prohodím jen tak mimochodem. |
| |
| V Bordeaux Když jsme dorazili na večer. Tak jsem si nejdřív obhlídl pokoj v němž jsme byli ubytování. Komfortní to opravdu bylo a měli jsme cele apartmá, takže prostoru bylo dost. No, jde vidět, že když Oscar cestuje tak na úrovni. I když bych řekl, že Oscar si rači libuje v tom nejlepším, tak mě kapánek zarazilo, že jen hotel s třemi hvězdičkami a ne s pěti. Když nám náš portýr odnesl věci do pokojů, dal jsem mu nějaké tuzéry. Samozřejmě ve francouzských eurech, ač jsem se nevyznal v těch penězích, tak jsem mu zřejmě dal moc vysokou diškereci. Libry jsou jen přeciž jistější. O pardon Liry. I když dnes mají Italové taky eura. Posadím se na svou novou postel a zjištuji jaká je. No, i když je to tři hvězdičkový hotel, tak tu postele nemají zrovna jemné. Spíš jako dřevěné pryčny. Naštěstí povlečení, deky a peřiny jsou jako samet. Když vyzkouším postel, jdu se podívat do minibaru, abych měl přehled co v něm je. Když vidím pravé anglické sušenky, nedá mi to a vemu si jedny. Ovšemže to musím zaplatit kreditkou. Náhle záhlednu láhev alkoholu. Chytne mě nenáhly třas a podivná chut na patře. Vyschne mi v hrdle a oči se mi barví do stejné barvy jako ten nahnědly opojný mok. Úzkost mě souží a toužím po sklence, ale nakonec má vůle je silnější a onu ledničku zavřu. Posadím se na postel a začnu chroupat sušenky. Když vyhlednu z okna, vidím krásný výhled na celé náměstí. Náhle Oscar prohodí pár slov o tom, že prej jde na schúzku s informátory a vrátí se až v deset. Já jen se sušenkou v puse pokývnu a odporoučím ho ke dveřím. Nejdřív mě napadne, jestli se mu nic nestane, ale pak mě uklidní myšlenka, že je to nesmysl, kdo by mohl vědět, že tu jsme. Z mé strany nikdo. Dívám se na krásná noční světla francouzského města a zatoužím po venku. Jako když vlk zatouží po nočních toulkách. Obleču si vzdušnější pánský kabát. A výjdu do teplých ulic Bordeaxu. Procházím se a prohlížím impozantní budovy. Ač mé povolání je archeolog, tak mě přesto propadám v úžas nad těmito těmito krásnými budovami a zručností, propracovaností každé nuance v mistrné staré štukatéřině. Nádherné sochy a baziliky na mě dýchají neuvěřitelný odér historie, která se musela prohánět těmito uličkami. Možná zde byl i Alexandr Dumas anebo Victor Hugo nebo i jiný velikán. Procházel jsem se nocí pod světlý lamp a kochal se nádherou města. Noc pro mě začínala být druhý domov. V noci jsem se cítil mnohem lépe nežli za dne. Možná to bylo i tím, že jsem ještě nedávno, hledal na vlastní pěst ty hnusáky. Poté co jsem se nadýchal čerstvého vzduchu, šel jsem opět do hotelu. Tam jsem se natáhl na postel a sledoval, co je v TV vše bylo francouzsky, tak jsem ji zachvíli vypnul a upadl do spánku. Před očima se mi zjevil nenadálý obraz toho, jak spím vedle své ženy a vidím jak si to šine k ní nějaká dýka. Osoba ji svírající nebyla vidět, jen ta samotná dýka, která se k mé milované bližila. Já se snažil probrat, trochu sebou zatřást anebo aspon tak se probrat, že bych mohl zasáhnout. Ale nic, pořád jsem ležel a bezmocně spal. To co potom následovalo bylo nechutné. Ona poletující dýka se mé ženě zaryla mezi stehna a ona se propadla přímo na nějaky obětní stůl, kde z ní začala téct krev. Ona krev se začala vpíjet do prostěradla postele a náhle mě začala přikrývka pohlcovat. Já přesto spal, aniž bych něco zaregistroval. V poslední chvíli vykřiknu, ale už je pozdě. Jsem pohlcen. S kříkem se proberu a vidím, že televize zrní. Konec vysílání, já s děsem v očich koukám do prázdného, noci zalitého, pokoje. Oddechuji z toho zjevu. Byl to strašný a nehorázně živý sen. Celé povlečení je ode mě spocené. Naštěstí makeup se mi nesmyl. Je mi zle a jdu se vyzvracet do záchodu. Po krátkém vyprázdnění si sednu do křesla a začnu raději čekat na Oscara, nežli by se mi měl zdát další hrůzný sen. |
| |
| vánoční pauza aspoň tedy já. kdo může a chce, nechť píše |
| |
| Nový Zéland Dívka se zastaví a ladným pohybem otočí k tobě na patě. To jsem ráda! Moc si toho vážím vznešený minotaure. Tak tedy, pojď zamnou a dovíš se víc. Pokud bys tu vesničku pod skaliskem chtěl najít, nebyl by to až tak velký problém. Stačí vyjít na jakékoliv místo co nabízí pohled na údolí. Problém je, že neznalí tohoto kraje by k ní cestu hned tak nenašel. Je strmá mezi průrvou ve skalách a je v ní potřeba trochu obratnosti. A je dostatečně strmá na to, že pokud nevíš kam dát nohu, klopýtneš a zastavíš se až dole, jako krvavý a nepoužitelný flek. Moc dobře znáš pohádková a kouzelná místa. I u vás taková jsou. A tady dole, je svět prostě zase trochu jiný. Vesnička se kruhovitě rozprostírá na palouku, chráněná ze stran vysokými stromy a sady a kolem dokola skalisky ze kterých prýští čistá voda do spodní říčky, obtékající jednu polovinu vesničky. Žádné moderní vybavení, každá stavba je na první pohled chatrná, jen ze dřeva,občas zeimianky, střechy tvoří došky a sláma. Všechno je umě vymalované a ze všeho září obrovská láska. A mezi tím vším se pohybují zvířata. jak tipická domácí, tak ta lesní. od nebezpečných zvířat, po ta klidná a mírumilovná. A jsou tu i lidé. Tolik podobní jí. Mladí ,atletičtí a štíhlí, všichni se usmívají a září z nich mír a zdraví. Jejich šat tvoří prosté kousky oblečení, někteří se zde pohybují i nazí, ačkoliv zdejší roční období ukazuje spíše na zimu. Na první pohled nejde určit který dům patří zdejšímu vůdci. Jako by- bez ohledu na věk žily tito lidé na vzájemné spoluúctě. Když přicházíte, zavládne na palouku tajemné ticho. Světlušky které jej volně osvětlují a i lucerny zavěšené na domech a stromech jako by pro vás tvořili cestu, stejně jako ti usměvavý zvláštní lidé. Klaní se ti a jejich rty tvoří uvítání plné úcty. Né Sivii, ale tebe. Pak tě drobná Sivia dovede doprostřed paloučku kde hoří velký poradní oheň a je zde i pahorek, na který vystoupí a pokyne ti, abys jí následoval. Ti lidé nemají zbraně. Mí drazí bratři a sestry. Přišel velký dne o kterém mluvily hvězdy. Z nebes sestoupil posel, který uchrání svět před zhoubou. A až tak učiní, otevře se brána zpět do jeho světa kde bude uvítán jako hrdina. lidé ztichnou a začnou pobroukávat píseň dávné legendy, která je známá tvému srdci i když jí uši ještě nidky neslyšeli. S příslibem budoucnosti kdy kraj se chýlí spát, s příslibem lásky k zemi padá z nebe hvězda. Není obyčejnou nese předurčení těm, kteří budou žít v ráji, jak měli jsme my žít. S moudrostí jeho svět chmur se projasní, i obyčejní prohlédnou ten klam, a život začne zase žít a nejen umírat. Je mocná a důvěřivá a dlouho čekající, za ty rány za ty šoky nás přesto milující. A vzchopí se další a další z nás co jí bude milovat a láskou svou hřát. v určitých chvílích se k chorálu zpívajících andělů- neboť tak to na tvou duši působí, - připojují i zvířata a jako i země by se chvěla. Vítr tvoří doprovod, stejně jako zurčení vody a i když slova už dávno utichla, ve tvém srdci budou věčně hrát, pokud si to budeš přát. Na pahorek mezi tím vylezl starší z vesnice. Krom několika vrásek v obličeji se od ostatních ničím neliší. Vznešený minotaure. Náš svět umírá. Život těch co nežijí, ale přežívají nás žene do záhuby. Ale byla nám seslána další šance. V tobě tkví možnost k uzdravení naší planety. Byl jsi k nám přinesen z vesmíru a znáš moudrosti světa. A až naplníš své předurčení, bude ti umožněn návrat domů. Tak pravý stará píseň, píseň kterou složil tvůj předchůdce král Minos. Píseň co nemá hmotný podklad vrytých do kamene, ale píseň co se celou tu dobu tajně kradla ve zvucích přírody, aby jí rozluštili jen ti co jí umí naslouchat, až přijde čas. celé tohle všechno...i když nebylo zmíněno že dje o minotaura, ani se tam nezmínilo tvé jméno....ale nějak cítíš že jsi tu správně. Intuice ti říká, že jde opravdu o tebe a tito dobří lidé se nemílí. Čekali na tvůj příchod. A ty jsi přišel. Jen kvůli dávné písni. Opravdu byl tvůj předek schopen předvídat tolik dopředu? Pokud byl tak mocný i ty by jsi přece mohl být. V žilách ti koluje jeho krev. Uvědomuješ si že etapa jeho vlády skončila až nyní, kdy byla dovršena i jeho píseň- kdy byla dovedena k realitě a nyní, už bude psát dějiny lidstva někdo jiný. Nyní je na tobě kam se tito lidé budou ubírat. |
| |
| Chikago Když se plně probudíš a promluvíš, Irgo sebou trhne. Pak zamžourá a otevře své modré oči. Chvíli se zmateně rozhlíží než vyhledá zdroj svého vzbuzení a vaše oči se setkají. Nechápeš jak po tom všem dovede na tváři vyvolat tak upřímný úsměv. Šípková růženka se konečně probudila. Omlouvám se, nějak se mi povedlo usnout. prohrábne si vlasy a zamračí se na na dveře, které se následně na to otevřou a vstoupí sestřička. Aaa, konečně jste se probudila slečno Annabeth... pak se zatváří hněvivě když si všimne Irga. Pane Irgo, přece jsme vám říkala že dokud je v komatu, nemáte tu co dělat. Uznáváš vaši snahu a oceňuji váš talent, ale překračujete všechny meze- -Ale teď už je vzhůru , takže tu být můžu-" přeruší jí Irgo rázným způsobem. Sestřička zmlkne. 5 minut. Pokud se její stav nezhorší samozřejmě. a pak zůstanete opět sami. |
| |
| Nikolaj-Rusko a lov Neslyšel tě. A i kdyby tě slyšel neměl bys šanci to poznat. Jakou tvář může udělat nestvůra a obluda jako on. Když jsi prchal - pomalu se ti vracel tvůj normální zrak. U ubytovny už jsi zase všechno viděl v pastelových barvách. Studený vítr se opíral do tvé téměř ničím nechráněné kůže bičoval jí. Ale přesto jsi běžel dál, jako někdo kdo by se nikdy neměl zastavit. Když jsi se přiblížil k ubytovně- rozhodně jsi neměl v úmyslu se ohlížet nebo zastavovat. I když na tebe volali a těsně od sebe si cítil chňapnutí nějaké ruky co tě chtěla zastavit, utekl jsi až do svého pokoje. Úkryt? To asi ani ne...před něčím takovým, ale pocit jakého si aspoň drobného bezpečí přicházel. Stejně jako klid. Flaška, alkohol, rychle všechno zapít a naplnit se něčím co tě přivede do lehké eufórie kde je všechno zkreslené. do stavu při kterém srdce tolik nebolí. Když jsi v půlce flašky, cítíš že je okno otevřené. Někdo tu je. A kovový pach dává předem vědět kdo sedí na tvém parapetu. Z nějakého důvodu jí vidíš normálně tak jak vypadá jako člověk i když svět kolem je pastelový. Podřadný vlkodlak. Musíš probudit okolí tvůrce aby se v něm probudil ten správný umělec. Ale ty ještě stále spíš...Škoda. pak ve svém lehkém oděvu sklouzne z parapetu dolů a ztratí se jak ona tak její pach. Blud? Dost možná. probíhalo to moc rychle na to aby sis uvědomil jestli je to opravdové. Ale stejně jako minule, zase tě ovládla horkost. Dohromady s vyčerpaností, která mohla vést k neklidnému spánku či polospánku. Ale tvé tělo ti vypovědělo službu. ráno nevěděl jsi přesně kdy ses vzbudil, ani kolik je hodin. Nechtěl jsi otvírat oči, protože tvá pomatená mysl chtěla zapudit to co se stalo. Třeba to byl jen sen a nic z toho se nestalo. Na dveře se ozývá klepání a tvé lože je celé mokré.... A do tvého ucha někdo oddechuje... Někdo oddechuje? když otevřeš oči přichází šok. Vedle tvého obličeje je obličej Nikolajův. Žádné pastelové barvy (najdi si ho někde, ať víme jak vypadá) žádné velké zuby a vlčí tlama. Nechápeš jak ses sem dostal, ale neměl dost sil aby se doplazil do tvé postele celý, víc jak polovina jeho těla je podivně zkroucená na zemi. Ale šokuje tě jeho vzhled. nejen že je nahý, ale jeho krásné svalnaté tělo pokrývají rány. Hluboké i mělké a všude, všude je tolik krve. Tvé lůžko není mokré tvým potem, ale jeho krví, která je naprosto všude. Za takových podmínek by se probudilo tvé pravé já, ale na to je tvá existence příliš šokovaná tím vším co se kolem tebe stalo. |
| |
| Opět ve skutečnosti Irga moje slova proberou a naše oči se opět setkají.Vypadá překvapeně je zvláštní myslela jsem si že vždy ví co má dělat.Rozhodně to tak platilo včera když všechno kolem začalo ztrácet smysl.Přála bych si aby to byl jen zlý sen,ale nebyl.Všechno to se stalo ikdyž jsem si přála aby tomu tak nebylo.Můj sen jistě ono by to fungovalo,ale musím být opatrná.Navíc v tom snu to vyšlo protože jsem chtěla abych to vyšlo.Zavrtím hlavou a pokusím se vzpomenout na dobu kdy svět dával smysl.Podívám se na Irga a nechápu jak se po tom všem dokáže tak upřímně usmívat.Pokusím se o úsměv taky,ale nevím jestli mi to vyšlo. "Albert Einstein jednou řekl že všechno je relativní.A taky něco ... jiného.Ta otázka mně trápí nocí dnem,zda lidstvo nebo mé já blázen jsem." Protřu si oči a ikdyž vím že to neodpovídá na to co Irgo řekl a ani to není to co jsem chtěla říct,ale ta poslední věta mi teď připadá docela vhodná.Potlačím myšlenku modré budky a zkusím to znovu. "Nemusíte se omlouvat.Děkuju že jste tu zůstal.A taky že jste mně zachránil,tata byl aspoň ušetřen další špatné ... zprávy ..." Slova plynou jako by se otevřela nějaká přehrada.Jako bych to někomu chtěla říct když teď jsem při vědomí. Nebo že by za to mohl ještě doznívající šok?Co se vlastně stalo?A chci to vůbec vědět?Ne zatím ne.Později,mnohem později pokud si mně to dřív nenajde ... Příchod sestry mně probere z myšlenek a já se taky zamračím,ale z jiného důvodu.Nemám ráda když používají mé celé jméno.Připadá mi nafoukané a zastaralé a tak ho používám jen když je to nutné.Ale sestra mně oslovila tak jak to bylo napsané na mé kartě a tam bylo mé celé jméno,Annabeth.Pak však promluví k Irgovi a zaujmou mně dvě slova. Komatu?Talent? Sestra pak odejde a já tu jsem opět sama s ... Irgem.Co mám říct?A navíc za pět minut.Mluvím a mluvím a slova jako by nedávaly smysl.Promnu si oči a pak si točím vlasy na prsty amluvím zatím co se dívám na pokrývku. "Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?Sestra mluvila něco o komatu.Navíc vy jste předtím mluvil o snech a mně se zdál opravdu divný sen.Je tu jistá možnost jak změnit čas teoreticky a ... nevím nějak to nedává smysl.Teda ..." Začínám se do toho zamotávat a pak se s omluvným pohledem vzhlédnu a se podívám na Irga. "Nevím co přesně jsem říkala než jsem omdlela protože všechno mi nějak splývá.A teď asi mluvím nesmysly ... opět." |
| |
| Hranice jen tak mimochodem- když budete chtít můžete libovolně odejít a přesto spolu určitým způsobem zůstat v kontaktu. Což samozřejmě postavy neví. Prales- James Nic moc pěkného, lehce obytné zamručí doktor Brus a na tvou další- otázku, přání pokrčí rameny, stejně jako ten uslizlý v norském kabátu. Nu, v tom případě je tu jediná cesta. Budeme muset obsadit jejich těla. Můžeme pak těžit ze vzpomínek a tak dále. I když je tu problém co potom s našimi nynějšími těly a není dvakrát zaručené že se do nich budeme moci vrátit. pokračuje pan Brown z dalším návrhem. Doktor Brus se zamýšlí- mnouce si zafáčovanou bradu (nechápeš jakto že je stejně jako pan Brown tak nelidsky vypadající, jak může s tímto zjevem fungovat v normálním světě, ale je ti jasné že doktor Brus není žádné máslo. Je to hodně silný démon) Dobrá dobrá. V úmyslu jsem neměl se do toho více montovat, svůj úkol už jsem splnil a teď už by to mělo být na vás třech...Upravím jejich vzpomínky aby si mysleli že jsme mezi nimi byly od začátku. Tvoření pout lidských nechávám na vás. Pak se na chvíli vzdálí. Neujde ti že ho oslizlý démon, který se mimochodem představil jako Sten a pan Brown trochu podezřívavě sledují. V místech kde zmizel se zableskne a ucítíš po celém těle drobné chvění a na chvíli se ti zdá že tě obalila jaká si pára. To je vše, více už to není má věc. Těšilo mě. a s těmi slovy doktor Brus odchází. Když je pryč, pan Brown si odfrkne a Sten plivne na zem. Nemám rád tenhle tip démonů. Zvláště když je pod Organizací a nevíme co od něj očekávat. No, asi už by to mělo fungovat. a oba čekají až se pohneš k tábořišti ztroskotanců. |
| |
| Itrenore a Tobiáši- chcete pokračovat nebo vás mám vyhodit? |
| |
| Hranice Z ničeho nic mi Odkaz začne šeptat v hlavě. Teď musíš zapojit svou mysl jinam, tenhle je zajímavý, má pozoruhodnou sílu, ale to k čemu se blížíš je cítit asi stejně, jako když máš hlavu u hořícího domu. Je to velké a prastaré... Poslouchám Odkaze. Vím o co mu jde. Není čas nato, abych byl zde. Musím s vědomím zpět. Abych se připravil na to co příjde. Hele ty, nevím kdo jsi, ale dám ti radu. Snaž se neumřít a dávej bacha na povídačky. S tím zmizím z hranice. Nebo spíše přeruším spojení. Hrad Zatřesu trochu hlavou, když mi dojede vzpomínka na tu podivnou událost před několika...dny ? Hodinami ? Nemám páru. Ale vím že nechci být zde. Tady na tom místě. Odkaz z něj cítí špatné věci a já sám tomu co předemnou sedí nevěřím. Zvednu se od stolu, pomalu aniž bych neshodil židli, ale je jasné, že tady jsem skončil. Nebudu ti pomáhat, ale nebudu ani s tebou bojovat. Tohle není ani moje válka, ani moje věc...půjdu si po svých. Pokud mi v tom nezabrání nějaká magie, přistroj nebo něco jiného rozplynu se v černou mlhu a vyletím z hradu ven. Využiji okna, škvíri v zdivu, nebo cokoliv jiného, čím může procházet dovnitř vzduch. Při prolétávání stěnou si dávám pozor na vyzařování jakkékoliv magie, nebo síly. Jest-li se nic nestane, nespadnu, nic mě nepropíchne, nespálí, neprobodne, neumlátí, nepočůrá, nepoblije nebo mě snad neoslintá, zmizím pryč z hradu s cílem proměnit se zpět do své fyzické podoby kus od hradu. Zrakem hledám nějaké dobré, rovné místo, kde bych se mohl proměnit. Myslím že jsme to s tím dráčkem mohli zkusit ! Slyším slova Odkaze, ale neodpovídám mu. Hledám místo, kde bych mohl začít s něčím jako....dostání sebe sama do formy. |
| |
| Hrad Drakův proslov jsem vydržel poslouchat asi tři vteřiny. Tři vteřiny trvalo, než mi došlo, že z něj kloudná odpověď zase nevypadne. Upřímně ani nevím co mě naštvalo víc, jestli fakt, že se se mnou už zase snaží hrát nebo fakt, že k tomu zneužívá její jméno. Tak jako ta, okamžitě jsem vyskočil na nohy. V tom samém pohybu jsem levačkou popadl jídelní stůl za hranu a vzteky bez sebe s ním mrštil proti zdi. Ve stejný okamžik mi na obou rukou po délce celého předloktí vyrostli několik centimetrů dlouhé kostěné trny a nehty na levačce se změnili v pevné drápy. Neslyšel jsi co jsem ti říkal? zeptal jsem se. Říkal jsem, že máš přejít rovnou k věci. Tak ku.va vysvětli o co tu jde a přestaň se snažit se mnou citově manipulovat nebo ti urvu tu tvou zku.venou hlavu z krku tady a teď. |
| |
| Tobiáš a Jarek-Itrenor Zamlaskám a zavrtím hlavou. jako bych lidem přestal rozumět S povzdechem se zvednu. Nemělo jít o citové vydírání ani nic takového. Jen jsem chtěl na něco upozornit, ale dobrá budu mluvit k věci. prosím ještě chvíli zůstaň Jareku a vyslechni mou nabídku. jen krátce se odmlčím, snažím se myslet rychle. Protože velmi dobře chápu jejich spěch. Organizace podporuje všechny až na polodémony a u vás dvou je jisté že by po vás časem šla. Pokud si chcete uchovat své lidské já, ani strana démonů pro vás není to pravé. Samostatné jednání taky nepřipadá v úvahu- pokud vám teda nevadí že vás váš démon sem tam posedne a zmasakrujete pár lidí. Pak vás čeká blázinec, vězení a nebo poprava-dle lidských měřítek. Ale v každém případě si musíte uvědomit, že lidský svět už pro vás není vhodný. Můžete se schovávat a bojovat se svým osudem sami, ale...jsem tu už poměrně dlouho abych vám řekl že vaše šance jsou o samotě minimální. I já osobně bych bez učitelů těžko došel tak daleko...jako mnoho dalších. nabízím vám nejen azyl, ale i učení. Jsem jedním z vás. popojdu trochu dál od stolu. Moje organizace nabízí přežití a učení. RA. To je vše co vám můžu dát, ale rozhodně né vnutit. To je vše, můžete jít. |
| |
| Brain Storm Takže jeho démon je jím plně kontrolovatelný... probleskne mi hlavou. Začnou mě napadat kvanta otázek, které bych této zvláštní osobě velice rád položil. Ale nějak nemůžu přijít na nic konkrétního. Chci toho tolik vědět, že se to všechno splétá dohromady a vytváří změť neurčitých prázdných přihrádek, které potřebují zaplnit informacemi. Když z něj vypadne, že vlastně ani neví, jak se do něj jeho démon dostal, mou reakcí je jen krátce zvednuté obočí. Ve mně to ale vyvolalo jen další otázky, tentokrát již nabírající konkrétnějších podob. Jak je to možný? Jak dlouho už u tebe je? a tak dále, a tak dále... Problém byl však v tom, že jsem se nějak moc zamyslel. Nevím čím to mohlo být, jestli prostředím, nebo něčím, co mě ani nenapadá... Každopádně než jsem konečně dospěl k tomu, abych už něco řekl, osoba, sedící na židli naproti mně se rozloučila a zmizela. Bacha na povídačky... přesně tohle mi řekl. Uchechtnu se. Povídačky...? Už jsem zažil dost fantasticky příšerných věcí... Co by mohly zkazit povídačky...? V místnosti jsem už nějakou dobu sám a přestává se mi to líbit. Muž s kotletami se nevrací a nic nenaznačuje tomu, že by se tady v brzké době ukázal. Napadne mě, že tohle přece není normální, tohle všechno okolo... A napadne mě, že chci pryč. Místnost zmizela a kolem mne se rozprostřelo černo. Sedím opřený na židli a zírám na veterináře. K těm kvantům informací, kterými mě začal zahlcovat, přibyly další. Nedávné vzpomínky na můj velmi zvláštní a velmi živý sen, který si pamatuji do nejmenších podrobností. Doktor dal právě jasně najevo, co by se stalo, kdyby Morte zvítězil. Potom se odmlčel. To jsem uvítal, jelikož jsem si mohl v hlavě poskládat ten bordel, co se tam právě objevil. Nejdřív to, co jsem právě vyslechl. Dozvěděl jsem se, že tahle věc s mutanty, ještěry, démony a zvláštními schopnostmi, se v jistých sférách nezdá nijak netradiční. Vlastně, jde tam o naprosto regulérní věc, kterou se plně zabývají. Vzdychnu, když se v myšlenkách dostanu k Organizaci a k tomu, co mi hrozí. Ovšem, je fakt, že sám už stoprocentně počítám s tím, že démona v sobě zvítězit nenechám. Ano, beru jako fakt to, že já jsem Pán a že si nesmím, nemůžu, nechat srát na hlavu, ať jsou ty sračky jakkoli velký. Morte je ten, co přišel útočit a tváří se jako symbiotický tvoreček. Já ale vím, že je to parazit. To jsou pro mě fakta. “...je skoro jisté, že se z tebe démon stane...“ Ále hovno... neřekl jsem si právě něco...? To co mi říká přijímám, jedním uchem dovnitř a druhým ven. Už jsem pevně rozhodnut, že v tomhle se hodlám prorvat sám a sám si i poradit. Věřím, že právě já sám a nikdo jiný musí jednat s Mortem. A počítám s tím, že to může trvat delší dobu. Všechno hodlám podstoupit. Ale chci v tom být sám. Pokud mi s tím někdo pomůže, nikdy to nebude úplné. Veterinář na mě vybalí další organizaci. Pootevřu ústa, ale po chvíli je zase zavřu a nechám ho domluvit. Teď konečně přišla řada na výklad mého snu. Napadlo mě, že by s ním ta RA mohla mít něco společného. Potom se mi ale v hlavě ozve Morte. Nemůžu věřit tomu co slyším. Opravdu je tak hloupý, aby se teď začal chovat jako primitivní imbecil...? Morte... Za prvý, jsem Kazuki a ne Kakuza, myslel jsem si, že to si zapamatovat dokážeš. A za druhý, mlč. Trochu si mne zklamal, čekal jsem, že budeš trochu víc nápaditej chlape... Pokecáme jindy jo? nečekám na odpověď a plnou svou duševní silou se soustředím, abych mu zavřel dveře před nosem a nechal ho za nimi. Otočím se na veterináře. “Měl jsem sen. Seděl jsem na židli a proudil jsem jakýmsi tunelem prostoru.“ začnu zničeho nic a zavřu desky s výstřižkami z novin. “Nakonec jsem se objevil ve veliké místnosti, která měla jak podlahu, tak stěny jako šachovnice... Přišel tam ke mně nějaký muž. V zeleném a s kotletami. Řekl, že ho poslal jeho pán, aby si mě prověřil a nabídnul práci...“ odmlčím se, když se rozmýšlím, jestli mu mám povědět také o tom chlápkovi, který tam byl se mnou. Po chvíli mi dojde, že před někým, kdo dokáže číst myšlenky, nemá cenu něco schovávat. “Byl tam se mnou ještě někdo. Měl v sobě taky démona, ale... říkal, že ten démon je na něm naprosto závislý, že nemůže dělat něco, co nechce... chci tím říct, že toho démona plně ovládal...“ znovu se odmlčím, ale ne na tak dlouho, abych mu už dal prostor odpovědět. “Myslím, že už víte, že už jsem dávno rozhodnut, co udělám. Dokonce jste mi to sám navrhl. Odjet na nějakou dobu do divočiny... Víte... myslím si, že tohle musím zvládnout sám. Opravdu sám. Je to moje tělo. Moje mysl a sám si nad tím vším musím vydobyt vládu. Přidat se teď k nějaké organizaci, je podle mě ta nejhloupější věc, kterou bych právě mohl udělat...“ |
| |
| Hrad Po Drakově posledním výstupu jsem si ho změřil vražedným pohledem, načež drápy i trny zmizeli a já se zpět posadil. Fajn. přikývl jsem. Proč jsi to neřekl hned a chodil tu pořád kolem horké kaše? Tohle už zní jako nabídka o které se můžeme bavit...i tak mám ovšem pár otázek. na chvíli jsem se odmlčel, abych si srovnal myšlenky. První, říkal jsi něco o „Straně démonů“. O tom jsem v organizaci niky neslyšel. Znamená to snad, že démoni jsou nějak organizovaní? Že neútočí jen tak z bůhdarma? A druhá věc. Co jsou cíle té tvé RA, a hlavně se mi nesnaž namluvit že hlavní cíl je pomáhat obludám jako jsme my... |
| |
| Nový Zéland ,, Úžasné... Tyhle stvoření tu žijí podobně jako my. ,, Říkám si, když procházím přes osadu. Vidím ručně dělané baráky, převážně ze dřeva a slámy. Zvířata pobíhají po kopcích a lidé se starají o zahrádky, zvířata a mají svoje práce. Sivia mě přivede ke staršímu z této vesnice a on začne lidem říkat, že jsem přišel já, vyvolený, abych zachránil a spasil jejich svět. A když tohle udělám, že se vrátím domů... Poté začnou zpívat a mě to málem doslova položí na kolena. Tělem mi proběhne několikrát mrazení a já se cítím šťastně ale i nervózně a v pochybách. Začínám tomu všemu věřit. ,, Kdo si vybral zrovna mě? Osud? Velcí bohové? Proč já? Nevím jak zachránit svět. A ještě svět, který neznám, i když jeho krása je našemu světu velmi podobná. Jen ve vzduchu cítím zlost, nenávist a minimální lásku. I když v téhle vesnici jí cítím o něco víc než před tím, ale pořád to není jako u nás... I zvířata, i ptáci míň zpívají. Stromy a rostliny nejsou šťastní... Ani tihle lidé. I přes všechnu lásku, která z nich vyzařuje. V hlouby duši smutní za tenhle svět, který je už víc než zkažený. Chtějí opět nastolit rovnováhu. Ale sami to nejspíš nedokážou a proto jsem byl vyslán já. Tohle už bylo předurčeno strašně dávno... ,, Začíná mi to všechno docházet a zrovna prožívám velké pochopení. Ale je ve mě nejistota a velká obava, zda toho jsem schopen a tomuhle světu vrátím lásku a rovnováhu. ,, Je to velké břímě... Ale byl jsem zvolen já. Nemůžu tomu utéct. ,, Všechno mi pomalu dochází a začínám všemu věřit. Cítím zodpovědnost a snahu tenhle svět zachránit. Když stařec všechno řekne, já se ukloním a svým mohutným hlasem řeknu. ,, Zdravím vás. Jsem Talan Zlatorohý, syn krále. Nevím, kdo a proč zvolil mě. Vím však to, že když tuhle úlohu nesplním, vás svět zanikne a já zklamu a budu bloudit mezi světy. ,, Skloním hlavu, ale pak jí znovu zvednu a kouknu na lidi a na starce a Siviu. ,, Chci vám říct, že udělám všechno, co je v mích silách. Povedu vás za láskou a přátelstvím. Nastavím ve vašem světě rovnováhu. Potřebuji jen vaší důvěru a lásku. Společně můžeme tenhle svět zachránit... ,, Pak kouknu opět na starce. ,, Začneme asi tím, že se tady u vás někde zabydlím a dneska večer u ohně mi řeknete co vlastně tenhle svět je. Kdo tu žije a podobně. Dále chci, abyste mě seznámily s místními lidmi. ,, Usměji se a kouknu na lidi. Poté se usměji a otočím se na starce a čekám na odpovědi. |
| |
| Miesto dopadu Usmejem sa na Sue. "Nephylim je napol človek napol anjel. Nie je ne-pravý človek ani ne-pravý anjel, je len..."Nechám vetu nedokončenú. Jednak neviem, či mám pravdu. Toľko sa zase do kresťanstva nevyznám. Medzi Bibliou a Koránom je v tomto smere rozdiel. Zároveň sa ma ale zmocní aj akýsi pocit paniky alebo ako ho nazvať. Možno je to spôsobené len neistotou z krídiel. Veď do teraz som nikdy žiadne nemala... Nie naozaj.... No neprestáva a veľmi rýchlo pochopím, že je to predtucha niečoho zlého a nie to, čo by som chcela, aby to radšej bolo a čo som si do teraz myslela. Zachvejem sa. Je mi zima, ale to je teraz vedľajšie. Ten balvan na srdci, neurčitý, ako je, je ďaleko horší, než počasie. Zachvejem sa aj navonok. "Musíme sa pohnúť. Nesmieme ostať na mieste."Niečo je v strašnom neporiadku. "Vezmime zásoby a rozdelme ich. V skupinkách po päť sa každý vyberme iným smerom." Tie slová poviem nahlas, takže ich počuli všetci. "Musíme zmiznúť. Niečo sa stane." Poviem ticho. Sotva to počuje Sue. Skúsim, ako som na tom s chôdzou. |
| |
| Bordeaux Při návštěvě večerního Bordeaux jsi měl možnost vidět i zvláštní souznění nejrůznějších lidských ras. Vietnamec a černoch se přátelsky hašteří o cenách, beduínka si kupuje u bělocha, černoch na ulici doslova odchytvá turisty aby je uchvátil svou zručností za absurdně vysokou cenu ušmodrchat náramek v obrovké rychlosti... Prve na tebe koukají jako na cizince, což není moc příjemné být středme pozornosti. Ale je to jen mlhavý pocit, tvůj vlastní pocit. Oni jsou totiž přátelští. Na náměstí sant Michale (kde je bazilika a vyhldková věž) úklidová služba likviduje poslední zbytky z raního blešího trhu. Ale....nějak tě neopustil pocit ostražitosti. Nejendou jsi měl pcoit že tě někdo sleduje. Ale mohlo jít o kohokoliv. Když jsi vzbuzen tím divným snem a zmateně se rozhlížíš, všímáš si že prosteradlo je i lehce potříštěné krví. nemáš potuchy kde s etu vzala, dokud se nepodíváš na svou ruku, která lehce krvácí. Není to nic hlubokého. A moc enchápeš o co si si to mohl udělat. Možná když ses převaloval v posteli.... Každopádně když to koumáš, vypadáto jako kousanec od velkého hada. Dvě úzké dirky kus od sebe. Při tom všme si všimneš času. Je půl jedenácnté a Oscar nikde. |
| |
| Hrad RA Další slova draka mě zastaví. Ne...ne slova draka, spíše to co mi říká "Odkaz". Moméééént ! Povídal cvičení ? Zesílení...a ke všemu by byl dobrý domůvek, k tomu jídlo a...a...a... Zastavím se, zrovna ve chvíli kdy začne mluvit ten druhej, ten co hází s majetkem cizích. Zavři zobák Odkaze...chceš teda říct, že bych tohle měl využít ? Říkám, abys ho aspoň vyslechl... Nemám důvod, je jistý, že když budu s tímhle hlupákem spolupracovat zatáhne mě do nějakýho konfliktu, se kterým nechci nic mít. A co budeš dělat když půjdeš pryč ? Schováš se a budeš putovat jako předtím ? Vždycky si říkal, že chceš přijít na způsob jak vybít co nejvíc démonů...a taky najít ty nejsilnější ! Takže podle tebe to půjde rychlejc jo ? Pletl jsem se někdy ? Chceš abych ti připoměl tu blbost s Organizací ? No dobře dobře... Ne....moment... Ano ? Pamatuješ si na naši dohodu...na smlouvu, kterou jsme spolu uzavřeli... Pamatuji...a rovnou ti říkám, že cesta kterou chceš jít, mi nedává moc ne výběr, když půjdeš stále dál nakonec z tvého původního já nic nezbude, víš to.... Jde jen o to, zabít je všechny...víš sám dobře, že máme stejný cíl. Rozhodl jsi se tak už dávno, proto jsi mne posedl...a já ti pomáhal stejně jako ty mě... Jak chceš... Když Tobiáš domluví otočím se i já. Promnu si bradu, neslyšel jsem sice co ten drak říkal, ale mám zájem dozvědět se víc. Tobiáš řekne nepodstatné otázky. Ráznějším tónem promluvím po krátké odmlce já. Myslím, že to co se nám "křivá ruka", snaží říct, je otázka, jak nás chceš udělat silnějšími ? |
| |
| Chikago Irgo tě sleduje a na tvé nekonkrétní řeči o ničem kýve jako by je chápal. Samozřejmě by nich možná mohl najít smysl. Přece jen je doclea třída, světově uznávaný génius a takdále...Nebo v tom bylo něco jiného. Tři dny. na otázku k tvému komatu. Pak poměrně dlouho mlčí. Hodiny v pokoji vám tikavě odměřují čas a on se dlouze dívá na tebe a pak kráce odbočí pohledme z okna. To co se stalo...Viděla jste to před tím než se to stalo mám pravdu? snaží se mluvit klidně aby tě příliš enrozrušil a sám se snaží tlumit své emoce. Z nějakého důvodu je touto situací naprosto unesen. Jako by našel něco co hledá celýživot. Nemusíte odpovídat hned. Jen se prosím soustřeďte na to aby jste byla v pořádku a až budete chtít, můžete mi o tom říct něco bližšího... (ještě ti kdyžtak na něco odpovím) a pak vstoupí sestřička a on se zvedne. Přistoupí k tvému lůžku a naklání se k tvé tváři. Cítíš po těle jaké si vzrušení z jeho přítomnsoti. Přeci jen je to chlap, moc pěkný chlap a nyní je i tvou jedinou blízkou osobou. Už jsi očekávala polibek na rty a připadala iss jak princezna v pohádce, ale místo toho tě políbil na čelo. Ve dveřích se ještě zpětně usmál. Úsměvem který zahřívá srdce. Kdyby jste cokoliv potřebovala, na stole je můj kontakt. nejde o to že by jsi pak zůstala sama, věnuej se ti sestřička s obvyklými kontrolami. (teplota, tlak, reakce, vnímání co si pamatuješ a tak dále) |
| |
| RA-Itrenor Polodrak (v plné veliksoti by se sem totiž těžko vešel) se široce zazubí a odhalí tak řadu ostrých tesáků Jistě. Přece sis nemyslel že jednají jen tak bez rozmyslu. někteří samozřejmě ano, ale to je jen odpad. Ti silní a nebezpečný vůdce mají. Mají jich spoustu. Jednoho z nich jsi i znal. Říkal si Fatzke pak se zátváří trochu ustaraněji. V podstatě ano. Chápu že je to těžko pochopitelné, ale jak už jsme říkal, sám jsme na tom byl stejně...Takže to dělám z osobních důvodů plus ěnco navíc, co vám prozradím až trochu déle. Narozdíl od Organizace RA nemá žádné technokratické vymoženosti. Řekl bych že jsme více...přírodní nebo jak to říct. Chápejte že když si vás nevezmu pod svá křídla, bddue to problém i pro mě. Protože stejně jako Organizace ani RA neztrpí zabíjení a likvidaci lidí. To a likvidace démonů je asi to jediné co nás spojuje. vymrší plazí jazyk v jakém si ušklébku. A trpělivě čeká co mu odpovíte. |
| |
| V hotelu: Kdyže se dívám na televizní zpravodajství, které zřejmě tady dávaji celkem pozdě, podívám se na hodinky. Je už tolik a Oscar nikde. Je to dosti zvláštní. I když co je to půlhodinka, mohl se jen kdesi zdržet s informátorem. Říkal deset a je půl jedenácté. Najednu stranu bych si neměl dělat starosti, ale zas na druhou stranu se to Oscarovi nepodobá. Je dosti přesný a stejně si potrpí na dochvilnost jako já. Oba jsme dosti pedantičtí, takže mu není tohle podobné. Začal jsem chodit nervozně po místnosti. " Nemá cenu nikam jít, stejně bych nevěděl kde ho hledat. Počkám jestli nepříjde, když se neobjeví do rána. Budu muset zavolat policii," povídám si pro sebe Počnu zírat do zrcadla na svůj odraz, kde vidím úplně neznámou tvář. Sám sebe bych nepoznal, kdybych nevěděl, že jsem to já. Nervozita mě čím dál více pohlcuje s každou uběhnutou minutou, aniž bych slyšel chrastění klíču anebo dobývání se do zámku. Pohlédnu na minibar ale ihned odvracím zrak. Chci se napít a onen pocit strach zahnat, přehlušit ony pocity strachu, že se Oscarovi cosi stalo. V tu chvíli si všimnu, že mám poraněnou ruku. Předtím jsem tomu nedával pozornost ale tedkom mi přišel jako dobrý nápad si ji ošetřit. Šel jsem do koupelny. Ze skřínky nad umyvadlem na mě vypadly všechny prášky. Našel jsem náplastě a obvazy. To aspon mě na chvíli zaměstnalo a zahnalo myšlenky někam jinam. Když už to nevydržím, tak vyrazím histericky do recepce, zeptat se na svého přítele Oscara. Tam podřimující recepční se opírá o loket a podpírá si hlavu. Zburcuji ho rázným hlasem, až se lekne. " Nebyl tu pan Vladimír ruského vzezření," taží se ospalého recepčního. Po nekladné odpovědi zamířím opět do pokoje. Alkohol je silnější než má vůle, v pokoji si naleju skleničku ale nemohu z ni usrknout. Můj slib jako by mě zatavil. Nic svatějšího než má žena není. Tedy položím skleničku a posadím se na postel. Fascinovaně se dívám na onen mok opojnosti, doufaje, že se Oscar vrátí co nevidět. |
| |
| KAZUKI Když se Morte mazlí s tvými nervy, cítíš že ti přece jen podlehl a vzdálil se, ale částečně i proto že to on sám chtěl. Veterinář tě poslouchá s neskrývanými obavami a tahá se při otm za vousy, což ti nápadně připomene toho muže s kotletami. Muže s kotletami znám. Je to měňavec, démon. Dokáže se změnit naprosto v cokoliv a je hodně nebezpečný.Pokládal jsme tě za malou rybu, ale když má o tebe zájem i někdo takový, docela to komplikuje situaci. stařec sebou trhne a promne si spánek. No vida, píchlo mi v hlavě. A to jsem si říkal kdy to přijde. Na tohle už jsem opravdu trochu moc starý. tahle věta s tebou moc neměla co dělat. Démon který je ovládaný člověkem a je v člověku? Chachá! nenech s evysmát. nic takového neexistuje. Akorát to vypovídá o jejich vychytralosti. Když si ten nebohý človíčkem myslí že ho má plně pod kontrolou, je v horší situaci než ty který víš jak na tom ve skutečnosti jsi doopravdy. schová desky zpět na místo. Zpět ke tvém usnu. prostě tě chtějí na svou stranu naverbovat i démoni. To je celé. Což zvyšuje tvou nebezpečnost a sílu v celém tomhle světě. Budou si tě přetahovat jako kotě. K popukání. pak si pod vousy drmolí nějaké nesmysli a vrátí se zpět do křesla naproti tobě. Zakývá hlavou, aby následně tvá slova vyvrátil. Řekl jsme ti jen to co jsi ty sám chtěl slyšet. Ale to že máš úmysl se s tím zkusit porvat sám, tvé lidská já opravdu šlechtí. jsi statečný člověk. jak už jsme říkal, jsem poskok Organizace, ale nesouhlasím s nimi, takže se soukromě považuji za samostatnou svobodně jednající jednotku. takže, kde to máme. krátce ti zmizí z dohledu a slyšíš jak se různě přehrabuje na různých částech svého bytu. Pak se ozve něco jako slavnostní zabrblání a zase se stařík vrátí k tobě. S malým koženým váčkem v ruce. Kdysi jsem měl problémy a objevil se předemnou...už nevím co to přesně bylo. Ale ta bytost mi pomohla a utvrdila mě v tom že v tomhle světě není všechno špatně a že je jich dokonce víc. Vevnitř je kousíček z něho, když tě démon začne ovládat, nebuď tvrdohlaví nebo tě zahubí a zavolej si pomoc. Pokud teda ještě tenhle tvor existuje, to já sám dost dobře nevím. Nepomohl mi totiž v tomhle životě, ale to sem nepatří. pak s ena tebe zadívá se soucitem a ustaraností. Klidně bych tě tu nechal dýl, ale je to tu pro tebe nebezpečné. Organizace mě co nevidět kontaktuje a nejsou tam mocnosti, kterým bych já, obyčejný člověk uměl lhát. Zabalím ti věci co mohu postrádat a ty potřebovat. Ale než zmizíš, řekni mi co máš v plánu s tím chlápkem co mí chrní v ordinaci. Juki. V celé té šlamastice si na něj skoro zapomněl. |
| |
| Na hradě Pozorně jsem draka poslouchal a přemýšlel, jestli mu mám vrazit hned nebo až za chvíli. Jasně, jasně takže nám říká, že jeho organizace je vlastně lepší, mírumilovnější a čistější než RA, čistá jak chlorem politá košile...na druhou stranu, trénink by se mi docela hodil urovnal jsem si v duchu preference předtím, než jsem otevřel pusu. Fajn, beru tvou nabídku, ovšem jestli se mi něco na téhle tvojí úžasná Organizaci nebude zdát, bez řečí odcházím hledat štěstí jinde. Rozumíme si? |
| |
| Itrenor Dráček šlehne ocasem drzé mládě, jako každopádně všichni. Škoda že jsme nidky nebyl na hrubší tehcniky východy správného chování, nu což Itrenor ještě chvíli čeká jak se rozhodne Jarek a pak vás oba (či jen Tobiáše) vyzve k otmu by jste jej násleodvaly. Evidetně nemáte hlad a bažíte po činech. Takže vám mile rád vyhovím. Žádné kňourání, žádné připomínky. Maximálně odpovídejte na otázky. Odvádí vás hradním komplexem po shcodišti do nižsího patra lehce pod ůroveň země, kde poměrně zachovalé stěny a chodby ozařují louče. Zblízka je viditelné že nejde o obyčejný oheň, ale že v něm tancuje nějaká bytost. Přesněji nahá žena. Když kolem procházíte, zvědavě opouští svá místa a chvíli s váma plují v části kde není světlo. Některé z vás se vás dokonce zvědavě dotknou, zachichotají se a pak se zase stáhnou. je zajímavé že nepálí, ale spíše studí. Itrenor se zastavuje v místech kde se to tváří jako by do podzemních částí hradu někdo vykousl obrovskou díru. Nabízí se vám poheeld na obrovksý prostor o rozměrech několika hektarů(kolem 20 až 35) na výšku a šířku. Prostor je viditelně postupně zvětšovaný všemožnými destrukcemi těch co tu cvičili před vámi. Ve vdzcuhu tady dole na vás dýchají příbhy těch co zde dosáhly patřičného propojení se s vými příběhy. Bylo jich desítky... Dochází vám že Itrnor bude opravdu hodně starý. Dále vás uchvátí....krystaly. Krápnikovitého tvaru které vádavají zvláštní studenou, mihotavou záři. Díky níž je prostor zde ozářený. Jak už jsem říkal, nemáme moderní vybavení a technologii, ale spíše přírodní produkty. Tyhle mitické kameny zároveň drží celý prostor pohromadě aby odolal destruktivní síle démonů a zároveň utlumil váš nářek, račte dál po těch slovech skočí dolů....dolů je to dobrých 150 metrů. Čekáte že se dole rozplácne, ale on použije svá křídla a nohy aby ladně přistál, že to téměř není slyšet. Pak se pdoívá k vám nahoru. Rád bych ssssi s vámi hrál v plné podobě, ale na mě je tenhle prostor, trochu malý... způsobem který to říká....jako by měřil ve zkutečné veliksoti...oprvadu hodně. Rozhodně to není blaf. Dochází vám že toho drako člověka co vidíte dole, je jen miniaturní částečka jeho opravdové síly. A i tak ve vás začíná vzbuzvoat respekt. Takový jako vzbuzuje nejsilnější alfa samec ve své vlčí smečce. Tady si s váma budu hrát dokud ssse nenaučíte trochu koordinvoat svou ssssílu, nechci aby jsme mi zbořili barák.No tak hop. evidentně se na vaši výuku těší... |
| |
| Vytváření skládanky Cítím, jak se Morte stahuje. Snaží se mi přitom vnutit, že to dělá také ze své vlastní vůle, ale já všechny potenciální úvahy na toto téma ignoruji. Nehodlám mu udělat to potěšení a dumat nad tím. Přijal jsem to jako fakt, jako holou samozřejmost. Opatrně sleduji veterinářovu reakci na mé vyprávění. Zdá se mi to, nebo mi teď připomněl toho kotletáře?“ napadne mě, když sleduji, jak se zatahal za vousy. Moc dlouho nad tím ale nepřemýšlím. Pokud by ten člověk nebyl tím, za koho se vydává, bylo by to už stejně jedno, protože teď jsem na něm závislý a ví o mě všechno co je teď důležité. Nenapadá mě důvod, proč být před ním obezřetný. “Hm... Nejdřív mě napadlo, že šlo u tu RA...“ řeknu potichu, skoro pro sebe. “Ale jak jsem řekl, pro mě to teď není nějak výrazný rozdíl...“ Potom řekne něco, co nepochopím, ale dřív než se na to stihnu zeptat, vstane s deskami a začne znovu mluvit. Zavřu ústa a řeknu si, že to zatím nechám být. Jeho další slova byla o tom, že člověk nemůže ovládat démona, a věci okolo toho. V duchu se uchechtnu. “...Nic takového neexistuje...“ Všechno je jednou poprvé. Kde by lidi byli, kdyby věřili všem daným faktům... kde bych byl já... kde budu já, jestli to tak budu dělat. Když mi nabídne onen pytlíček, téměř to ignoruji. Už kvůli tomu všemu, co jsem si před chvíli řekl. Pokud by mě začal ovládat, tak je to blbej bod pro mě... Potom promluví o Yuki. Kousnu se do rtu. A sakra. Na něj jsem opravdu téměř zapomněl... “Dá se říct, že je ve stejném nebezpečí jako já.“ začnu přemýšlet nahlas, “Kvůli tomu, že mi pomohl uprchnout a kvůli tomu, že mě zná. Sebou ho ale vzít nemůžu...“ ustaraně se zahledím na chvíli do země. “Nejlepší by bylo, kdyby se někam schoval. Alespoň na čas... a...“ zarazím se, protože si uvědomím, že mi to nějak vůbec nemyslí. Sám to docela dobře chápu – aspoň si to myslím. Přeci jenom jsem byl zrovna zahrnut přehoušlemi nových informací, které bych označil minimálně jako převratné a můj mozek není zvyklý něco takového zpracovávat a zároveň vymýšlet plán co s Yukim. “Sakra...“ řeknu potichu a zakroutím hlavou. |
| |
| Věřte,nevěřte Jistě blábolím možná to mužu přičíst doznívajícímu šoku,či léky co mi zde daly nebo něčemu jinému.Jistě by se našla spousta medicínských důvodů ikdyž já je neznám,protože sice mám dva doktoráty,ale ani jeden z medicíny. Kruci,vždyť já se ještě snažím pochopit co se vlastně stalo.A chci to vědět?Co když zjistím že jisté věci jsou prostě k neuvěření ... Magie ... Magie,není všechno se dá racionálně vysvětlit ... Je mnoho věcí mezi nebem a zemí drahý Horatio o kterých se ti vůbec nezdá ... Ano já znám Shakespeara ... No tak jdi hlouběji navzdory myšlenkám,pod jejich příboji je řešení ... řešení čeho ... ty rovnice vzpomínáš si ... ty rovnice jsou jen pokus ještě jsem je nikomu neukázala ono základat je na televizním seriálu není zrovna empirické ...Jistě Irgo si v tom jistě najde smysl,ale ... nevím ... v tom snu jsem zachránila spoustu lidí kromě sebe ... Vážně to bylo tak hrozné?Nepřála sis příjemnější povahu,neslyšet všechny ty přezdívky a pak tu byl ... Zjistím že má mysl teď asi není vhodným místem k pobývání a tak raši vyslechnu Irgovu odpověď.Tři dny,čekal jsem den,ale tři dny to ... v mysli se mi objeví co všechno jsme měla udělat a neudělala,ale zase to odsunu. Oni to pochopí ...tři dny ... po tom co jsem prožila to není zase tak moc ... A pak mi položí Irgo znovu tu samou otázku,ale teď už bez toho zděšení.Zdá se že je unešen tímto tématem,ale z jakéhosi jiného než vědeckého důvodu.Ale jaký může mít jiný důvod?Ale jsem ráda že na mně nenaléhá potřebuju si tohle všechno srovnat nejdřív v hlavě.A mám obavu že to bude nějakou dobu trvat.Nakonec se přece jen odhodlám a rozhodnu se přece jen něco říct. "Ono Einstien se času věnoval docela často,jenže já přesně nevím co stalo.Mám jistou teorii,ale musím si jí promyslet.Taky by mi pomohlo kdyby jste mi řekl co přesně hledáte." Ale to už vstoupí sestra a Irgo vstane a nakloní se ke mně.Jistě je to pohledný muž a teď je velmi blízko,ale místo očekávaného polibku na rty mně políbí na čelo.To způsobí že zrudnu ještě víc než ... Jasně to co jsem čekala byla blbost.Pěkná blbost jako astrologie nebo otázka do vypustil psy.Ale chce abychom se viděli proč?Protože jsem blondýnka?Ne to rozhodně ne ... neodradila ho ani má povaha to zatím dokázal jen ... Rozhodnu se radši dál nepokračovat protože teď není vhodná doba navytváření dalších otázek.Potřebujeu odpovědi a uzačnu tím že se pokusím odpovědět aspoň na otázky sestry.Tlachat o svém ... těchto věcech můžu potom. "No cítím se relativně dobře,ale to bude asi těmi léky.A promiňte,ale o tom co si pamatuju se mi teď moc mluvit nechce." |
| |
| U draka Vzhledem k tomu, že já se nadlábl ještě než se drak uráčil přivést sem svého druhého hosta, rozhodl jsem se jeho poznámku o hladu ignorovat, já měl břicho plné. Následoval jsem ho tedy až do podzemního komplexu hradu, přičemž jsem si nemohl nepovšimnout zajímavých zaměstnanců, které používal místo osvětlení. Pěkný světlo. usmál jsem se po cestě, načež nás dráček dovedl k obrovské díře v zemi, před kterou jsem se i já zastavil a překvapeně hvízdl. Tak tomuhle opravdu říkám něco, jenom by mě zajímalo jak... větu jsem nedořekl když drak skočil dolů do propasti a vyzval nás, abychom se k němu připojili. Dělá si srandu? Zlomeniny se mi sice hojí zatrceně rychle, ale z téhle výšky by to byl smrťák i pro mě. Nepraštil ses do hlavy dráčku? zavolal jsem dolů na něj. Ne všichni mají křídla jako ty nebo umí lítat jako tady kolega. Já jsem v rámci mezí obyčejný člověk, takže tyhle vymoženosti mi jaksi chybí. Neskočím ani za nic. Kdybych chtěl spáchat sebevraždu, udělám to originálnějším způsobem. |
| |
| Bordeaux-Dorian Když jsi dole u recepce, ospalá recepční ukáže za tvá záda, kde stojí udýchaný....Oscar, čili Vladimír. Jako by běžel kdo ví jak dlouho. Ani se nevracej. Máme práci! hodí ti do rukou černý batoh- sám má podobný a zase se rozběhne ven. je to tak z nějakého laciného filmu o mafijánech. Pokud jej následuješ, vidíš že se k vám venku přidávají dva další muži. jeden znich je černoch, druhý vytáhlý míšenec směsky bílé a nějaké černé. Každopádně nikdo z nich nemá čas na tebe nějak reagovat a říkat ti co a jak, ale je logické co vás asi čeká. černoch se na tebe za běhu zazubí a ten druhý jen kývne. Hoj! Já jsem Bob! stihne ti černoch svěřit své jméno a dokonce ti podat ruku. přit om jak pádíte by ses při podobném kousku přerazil. Běžíte hodnou čtvrt hodinu k nějaké staré bazilice (v Bordeaux je jich opravdu hodně, a všechny jsou gotické a tak by se dalo říct že téměř stejné.) což je velká zátěž na tvé alkoholem otupělé tělo, a tak když se zastavíte, skoro vyflusneš plíce. Doriane, tohle je Bob a Seamus. Promin že to muselo být tak rychlé, ale spěcháme. Nyní si rozepněte batoh a oblíkněte se. Nemáme moc času, rychle v batohu je...róba. Sektařská róba uctívačů Morteho nasáklá krví. Je možné že bys už konečně....konečně....je potkal? Nebo spíše jeho? Možná tam tvůj bratr nebude, ale pokud tam budou sektaři...bude to krok blíž k otmu jej dopadnout. Všimneš si že Seamus má na ruce vězeňské tetování. A ani Bob nevypadá jako týpek od policie. Též zahlédneš jak mají Oscar a Seamus, plus Seamus má opravdu velkou kudlu a nějaké malé neidentifikovatelné vybavení z kterého kouká kus provazu. Zaráží tě co vyndává z báglu Bob. Je to něco jako skládací mini brokovnice. Každopádně si jí ukrývá do nohavice a pod šaty. I ty máš v batohu svou oblíbenou zbraň (nevím která to je, to je na tobě, ale nic extra velkého -plus, napiš si do deníku jak se nyní jmenuješ a jakou národnost zastupuješ- nějak mi to vypaldo. byl to ital?) |
| |
| Sektáří a krvelačná chuť pomsty: Hnedlka když vydýchám své plíce potom maratonu, tak se podívám pozorněji na své nové spoluúčastníky. Prohlížím si jejich tváře. Příjdou mi dosti nezvyklí, ale protože jsem četl, že ve Francii je hodně černých, tak mě to ani nezarází. Potom co po mě hodí černý přítel bágl, napadne mě i hned rasistický vtip ale nechám si ho pro sebe (Nic nemám proti lidem tmavé pleti, nejsem rasista, aspon má postava ale ani já osobně :D). Ostatní začnou z bagáží vytahovat podivuhodné věci. Všichni si začnou navlíkat do roucha. Z toho pochopím, že je v něm cosi, co je potřeba. Bágl otevřu a ještě s prudkým oddechováním, začnu na sebe rvát roucho nasákle krví. Také tam najdu svou oblíbenou pistoli + vrhací nůž. Magnum 357, to je zbran! Jako archeolog mám rád staré věci a díky téhle zbrani, jsem si vždy připadal jako kovboj na starém západě. Opatrně dám pojistku, aby náhodou nevystřelila, kdybych to neplánoval. A strčím si obdobně jako ostatní k lýtku. Náhle začne jeden z nich šamstrat s nějakým kouskem lána anebo co to je. " Copak to máš?," zeptám se pro jistotu. Čekám na odpověd. Pak se obrátím na Oscara tedy Vladimíra a tážu se ho: " Co ted? Jaký je plán anebo strategi? Jak jste to dali dohromady." Při otázkách na Oscara, se mi honí hlavou ne zrovna bohulibé myšlenky. V hlavě se mi promítají obrazky, které by si žádný věřící za rámeček nedal. Jsem tak zžírán chutí po pomstě, že bych udělal proto vše, abych mohl těm zmetkům včetně svého bratra, ustřílet palice. Mé oči, při očekavání na onu chvíli, se kalí až do ruda. Jako býk, když jse vybuzen svou neoblibenou barvou. Zatínám ruce v pěsti a žízním po krvi těch vrahů. |
| |
| mam rozbitej počétač, takže se má nepřítomnsot protahuje. zkusim se sem nějak dostat a aspoň něco málo sesmolit jako teď, ale kdo ví... |
| |
| Nashita Po tvém prohlášení že máte místo opustit, teď v dešti, který se mění na bouři...se na etbe polovna dívá jako na blázna, polovina s obavou. Cětšina stále nedokáže pochopit že jsi skutečná a že tohle je skutečné. pak si dá Sue ruce v bok a spolu se starší mdoktůrkem dá věci do pohybu. Ona tvé intuici věří, což je v téhle situaci potěšující. sama se nepostavíš dokud ti někdo nepomůže. všichni tedy spešně balí, ale Sue za tebou jde se svým návrhem. Nikdo z nás teď z džungle neodejde. Je nebezpečná sama o sobě a teď když se nebe nad náma mračí o to víc. Počkáme až trochu přestane pršet a pak vyrazíme. její vysvětlení je samozřejmě logické, ale pokud přijdou například ty démoni co vás mučili nahoře v letadle...už teď je skoro pozdě odcházet. Všichni jsou vyděšení a unavení. A i Sue a doktor se ti pomalu hroutí před očima. není tu nikdo kdo by je mohl vést. nebo snad ano? Pomůžeme ti dostat se do letadla. Přece nebudeš tady na dešti nabídne ti Sue a čeká na tvou reakci |
| |
| Kazuki Trochu posmutněle tě stařík sleduje Chápu že je pro tebe problém si to všechno pamatovat, to co jsem tu říkal...je toho pravda hodně. Ale věř mi že si to pamatovat budeš. Ale bohužel ještě nemáš čas ukládat informace, jak jsme řekl, musíte pryč oba....Ono je totiž dost dobře pravděpodobné, že ten tvůj kolegáček už není úplně čistý...Jak to říct. Každý kdo přijde do kontaktu s tím druhým světem je jím nakažen. někdo více, někdo méně. někdo už se s tím narodí. Což mi připomíná začne se zase v něčem štrachat a nakonec si poplácá pas kde má v kapse klíče. že bych se na něj měl jít podívat. nechám vám tak půl hodinku, ale každá minuta je nebezpečná. promyslete si mezi tím co a jak |
| |
| Chikago Sestřička si udělá záznam a se slovy měla by jste odpočívat vyrazí ke dveřím. vezme za kliku, ale zdá se že jí nejde tak úplně otevřít, chvilku s tím lomcuje a pak se dveře otevřou. Normální zásek dveří zdá se. Ovšem pět minut po té co odešla se dveře otevřou. Tak do půlky, ale nikdo za nimi není. Z chodby se ozývají jen vzdálené kroky. Né blízké. Kapačka ti tiše kape do žil a příjemně tě uklidňuje a sem tam zastudí. Peřina příjemně hřeje a venku se blíží odpoledne. Tvé dveře náhodný kolemjdoucí zavře i když sis toho ani nevšimla. Pak se ozve zaklepání...na okno. A pokojem se rozezní tiché šeptání. Annie?Zlatíčko? akto tě oslovovala jediná osůbka na světě. Grace. Halucinace? |
| |
| RA-Tobiáš Ušklíbnu se. Ne, neprašššštil. luskne prsty a náhle se pod tebou podlaha zvedne a skoro si říkáš že jsi něco musel pít a te´d ti bude chtít dát přes čumák. Ale místo toho se jen zavlní. její úmysl byl jediný- shodit tě dolů. Což se jí i podařilo, protože tohle jsi opravdu nečekával. A tak pomalu padáš a padáš a přemýšlíš jestli tohle nebude zbytečná smrt. Drak nevypadal dvakrát na to, že by tě chtěl chytat. Srdce ti splašeně buší, krev se hrne do hlavy, orgány se nebezpečně stahují a mají v plánu jako by utéct ze tvého těla. Řítíš se na jeden krásný krápník- takže tě nezabije náraz o zem, ale on sám. Krasavec jeden. Pak se dotkneš krápníku a tělem ti projede ostrá bolest....a chvilku přesně nevíš co se děje dál. Každopádně když otevřeš oči, uvědomuješ si dvě věci. Cítíš bolest, to je za prvé a za druhé, vidíš krápník na který ses nabodnul. Po něm dolů hojně kape tvá krev, ale to že jsi živý tě zaraží ...poměrně dost. měl bys být mrtvý. Až když se podíváš na svou démonickou ruku, pochopíš. proměnil ses. Démon v tobě ti nedovolí zemřít. Zatím tě potřebuje 'celého'. V takového fázi kdy ti jde o život nad tebou buď převezme kontrolu a nebo ssse sssousssstředí na to, abyssss přežil. slyšíš Itrenorův hlas. Dívá se na tebe zdola docela pobaveně. A ty....poprvé vidíš své démonické tělo a jsi Tobiáš, né ten démon. Přece tam nebudeššš nabodnutý celý večer. Měl by sissssi posssspíšit než ssse začnešššš regenerovat. pospíšit? máš v břichu zabodnutý krápník co má v průměru 20 cm. Pod tebou visí tvoje vlastní střeva a vidíš na zemi i několik kousků tvých vlastních olámaných žeber. |
| |
| kdo chce vyřadit, nechť mi to dá vědět. Kdo nechce, ať kouká brzo napsat! |
| |
| Bordeaux (pardon, až teď jsem si všimla že jsem ti nepostla .) Vladimír - tedy Oscar pokrčí rameny. No, půjdem se podívat dovnitř a dle situace co uvidíme uvidíme co a jak. Bob se se široce zazubí a poplácá přístroj s provazem. A když se něco posere, sejdem se v parku vaší ubikace. Míšenec Seamus už mezi tím pracuje na zámku starých dveří. Ozve se tiché cvaknutí a pak na vás kývne a nasadi si kapucu kutny any mu nebylo vidět do obličeje. O pár vteřin později zmizí uvnitř on Bob i Oscar. Pokud je následuješ, najdeš je za okamžik jak se tísní u dřevěné zpovědnice. V místnosti toho moc vidět není. zatím z vchodové haly nevidíte co se v rozlehlé místnosti děje. Slyšíte nějaké mručení a nesouvislou řeč hlavního kněze. Když se setkáte, Seamus vás opět vede. Už téměř vstupujete mezi lavice kostela, když tu vás gestem zastaví. V přítmí je to těžce viditelné, ale nyní důvod zastavení vidíš i ty. Před vámi se táhne ....nic podobného jsi neviděl. je to jak vystřižené z nějakého fantastického filmu. Průhledná, vlnící se stěna. Všechno za ní je rozmazané a připomíná ti vlnící se průzračnou hladinu. Co tu kruci je? slyšíš šeptat Boba. Seamus vytáhne svou obří kudlu a lehce se toho dotkne. V okamžiku ale zasyčí a pouští jí na zem. Viděl jsi jak při dotyku kovu s prostorem ostří zoranžovělo, jako by jej někdo rozpálil. Takovou rychlostí až to Seamusovi lehce popálilo ruku v které zbraň držel. Nikdo vás zatím neslyšel, ale po výměně zmatených pohledů je zřejmé že s tímhle nikdo z vás nepočítal. Co teď? |
| |
| V zajejí snů a vzpomínek Jistě že budu odpočívat potřebuju si to všechno srovnat v hlavě a domů se mi ještě vracet nechce čekaly by tam na mně jen další otázky a vzpomínky a .... běžný život.Pochybuju že po tom co jsem zažila bude ještě něco běžné. Albert Einstein jednou řekl.Ta otázka mně trápí nocí dnem zda ldstvo nebo mé já blázen jsem.Ale pokud je všechno relativní co je vlastně možné? Sleduju jak zápasí se dveřmi a byla bych i schopná jí říct co to způsobuje,ale zjistila jsem že jsou lidé poněkud podráždění když to dělám.Nevím a ... nemyslím si že by si sestra chtěla vyslechnout celou mou řeč.Navíc jsem na ní ještě pořád moc unavená a tak tomu co se stane za pět minut nevěnuju moc pozornosti.Nemám náladu na záhady už jsem si jich užila dost. Jistě dveře se otevřely a za nimi nikdo není.Jen slyším vzdálené kroky,no protože si pamatuju vše tak uložit k pozdějšímu prozkoumání ... až se budu cítit líp ... když vás pronásleduje šílený vesmírný velitel který dokáže vše co vy nedokážete tak vědecký entuziasmus poněkud ochladne ... Kapačka sice občas zastudí,ale příjemně mně uklidňuje.Peřina příjemně hřeje a to že se venku blíží odpoledne vnímám jen tak okrajově.Paradoxně si konečně pořádně odpočinu .... Mike nám hrdě ukázal svůj tablet. "Tak dámy tahle vesmírná stanice používá záchodový systém který jsem navrhl." "Ano to je velmi důležité jak z důvodu jedna tak z důvodu dvě."poznamená Grace jeden ze svých vtipů který plně nepochopím. "No jen se smějte,ale z nás tří já vědě přínáším jako jediný jistý hmatatelný důkaz."poznamená už poněkud dotčeně Mike. "Já se nesměju a máš pravdu tohle je opravdu hmatatelné."dodám k tomu já.Grace vyprskne smíchy a pak se zeptá proč mně tahle poznámka projde. "Protože Annie nemá smysl pro humor."odpoví nato Mike. "Annie?Zlatíčko?" Tenhle hlas mně po zaklepání na okno už naprosto probere.Sice to byl jen šepot,ale takhle mi říká je jedna osoba.Ale to není možné .... No tak Annie uvažuj.Premisa jedna máš halucinace.Premisa dvě přeskočilo ti.Premisa tři ... "Grace?Jsi to ty?Opravdu jsi to ty?Co se stalo?Proč ..."jistě tyhle otázky by se daly zařadit k těm typu kdo vypustil psy,ale vzhledem k situaci to je asi jedno.Premisa tři je totiž tak praštěná že jí ani nedokončím. |
| |
| Jarek-shrnutí V příběhu jsi v začátku vystupoval jako samostatná jednotka, živící se lovem démonů. To že jsi dosud zabíjel slabší kalibry ses dozvěděl když jsi byl najat Hanťou mezi žoldáky jako výpomoc do města Bordeaux ve Francii. Zde jsi zažil obrovskou bitvu proti démonům. tedy každá organizace tu měla svého zástupce. Byl zde i Tobiáš s Ívé z Organizace a mnoho mocných démonů či všestranných postav. V zápalu boje tebe a Tobiáše ovládl váš vnitřní démon. Čili síla v tobě se pokusila převzít nad tebou kontrolu. Víš že Tobiáš při tom zabil Ívé a oba jste málem zemřeli. Ovšem probudili jste se v hradu na Novém Zélandu a představen vám byl její majitel a šéf organizace RA, Itrenor. v příspěvku ode mě z 5 ledna přemlouvá Itrenor Jareka a Tobiáše aby zůstaly a v dalších příspěvkách se jim přiznává, že jeho organizace, čili RA je jedinou která se stará (v dobrém) o polodémony. A prý už jich několik úspěšně naučil ovládat svou sílu. V posledních příspěvkách začíná tvrdí výcvik. Ty si prosím přečti. Itrenor se sice obrací na Tobiáše, ale ten popis je i pro tebe. (ovšem do fáze kdy se Tobiáš nabodne na krápník, to pro tebe neplatí, ty jsi prostě mohl přijít později, nebo něco takového) |
| |
| nezlobte mě, fakt vás začnu vyhazovat. máte čas do pondělí večer napsat> kdo to neudělá, letí. |
| |
| Chikago- Annie Grace se náhle objeví za oknem. Z vnější strany. Máš podezření že jsi v nějakém vyšším patře a tak by neměla šanci se k němu dostat. Vidíš jí jen matně, ale zcela zřetelně jí poznáváš. Až na jeden zřejmý fakt. Grace je přece mrtvá. Promluje skrze okno a je zřejmá jedna věc.... Zbláznila ses! Dívá se na tebe stejně naléhavě a tázavě jako jsou tvé otázky. Právě na tohle jsem se chtěla ptát já...pamatuji si jak něho rozkrojilo budovu a pak..Co se stalo? přistoupí až k tvému lůžku a ty nyní jasně můžeš vidět že má na sobě to samé oblečení v kterém jste šly večer tancovat. je nalíčená a krásná stejně jako byla tam, ale něco je špatně. její postavu kazí rýha vedena přez střed jejího břicha a obepínající jí kolem dokola. Samozřejmě, když jí to rozpůlilo! Ale právě proplula oknem a drží pohromadě. |
| |
| Kráčím chodbou, jako kdybych šel na smrt. Znavený tím vším.. Mé oči, které vypadají jako dvě skleněné kuličky, do kterých někdo uvěznil černý kouř, náhle změní barvu. Kouř se kamsi vytratí a nahradí je plamen. Nikoliv však ten temný. Pekelně rudý.. čistý.. Stále se přibližuje... Dotek. Chladný dotek plamene. Jak ironické. Pomyslím si. Stvoření se zachichotá a uskočí zpět do tmy. Oči se opět vrátí do "normálního" stavu. Jen na chvíli ztratím pozornost. Na chvíli se zastavím hledíce na plamenné dívky, které jakoby tančily po místnosti. Občas se na mě některá zahledí, občas se dokonce i dotkne. Stále chladné... Osaměl jsem. Neproměněný polodrak i s tím drápatcem zmizeli chodbou. A právě tou se rozeběhnu. Do neznáma.. Pokud se tedy dá za neznámo označit obrovitá, rozlehlá místnost plná krápníků, které rostou prakticky odevšad. Připadám si, jakoby mé uši naplnily řvoucí hlasy démonů, kterak se to tu snaží srovnat se zemí. Marně. Následující pohled je snad ještě mučivější. Malá, avšak za běžných okolností děsivá postavička na dně kráteru pode mnou. Nabodnutá na veliký krystal. Další, nepříliš kladný pocit plyne z toho, že onou postavičkou je nejspíše můj nový spoluučedník. Ve své ryze démonické podobě, což se dá lehce poznat podle obrovských pařátů s drápy, které by dokázaly přetrhnout auto vedví. Okolo něj kráčí onen půldrak. Co říká neslyším, avšak ze vzdáleného tónu hlasu jakoby byl slyšet výsměch. Hádám, že se tu někdo pokoušel lítat.. Co.. co má tohle sakra bejt!! Zařvu dolů, až se mi na levé paži objeví vytetovaný nápis, který hlásá jednoduchou věc.. "zabij.." Nemusím zrovna dvakrát hádat, kdo za to může. Odkaz. Ano. Přesně ten Odkaz, který před neurčitou dobou vězel zabodnutý v mé hrudi. Přesně ten Odkaz, který se právě zjevil v kouřovém obláčku v mé ruce. |
| |
| Pád Jak jako nepraštil? zeptal jsem se nechápavě, ale než mi došlo co se děje, už jsem letěl směrem dolů, vstříc neodvratitelné smrti. Fakt že umřu mi došel poměrně záhy poté, co jsem začal padat a pod sebou jsem zahlédl onen špičatý krápník. Na druhou stranu, rozhodně jsem se nehodlal s myšlenkou na smrt smířit. Měl jsem plán, poněkud bizarní plán, který sestával z toho, že těsně před dopadem udeřím do krápníku svou levou rukou a tím ho zničím a zároveň sebe zbrzdím, bohužel to tak nějak nevyšlo a já skončil napíchnutý na krápníku. Au poznamenal jsem hlubokomyslně. Fakt, že jsem nakonec svůj pád přežil jsem vzhledem k tomu, že jsem sám na sebe neviděl, přisoudil nějakému dračímu kouzlu, přesto jsem na něj ale byl naštvaný. To co mi říkal mě poměrně nezajímalo. To, že jsem se proměnil mě taky nezajímalo. Chtěl jsem si to s ním vyříkat. Já tě zabiju! zařval jsem a rukou se pokusil rozmáčknout/urvat krápník od podlahy, načež jej ze sebe vytáhnout a mrštit po drakovy. Vzhled:  |
| |
| Brainstorming_2-unavený Sleduji doktora, když na mě mluví, ale spíše ze zdvořilosti, které jsem kupodivu v této chvíli stále schopen. Jak už jsem řekl. Je toho na mě moc - pochopitelně. Dostal jsem se ale přes první bariéru. Přes všechen ten nános nových informací a událostí stojím stále na nohou a dokážu relevantně myslet. Aspoň doufám. Teď jsem zůstal sám. Doktor se šel dolů podívat na Yoshiho. Bylo mi řečeno, abych si všechno promyslel. Co si mám sakra promýšlet? Vždyť já teď nedokážu vymyslet nic, co s Yoshim... Doprdele... pročísnu si rukou vlasy a povzdechnu si. Začínám cítit něco podobného zoufalství. Jak tak přemýšlím, z hrůzou si uvědomuji jednu myšlenku, která mi proletěla hlavou. Být sám je nejlepší. Ostatní jsou přítěž. Pokud se o ně musím starat a dávat na ně pozor. okamžitě tu myšlenku zaženu a mám sto chutí dá si za ní sto facek. Yoshi mě zachránil. Riskoval kvůli tomu všechno a schytal kulku. Dlužím mu toho hodně. Takže? Znovu si povzdychnu, zvednu se ze židle, dojdu ke dřezu a pustím studenou vodu. Chvíli ji nechám odtéct a potom ji naberu do dlaní a opláchnu si obličej. Protřu si oči a zavřu kohoutek. Po chvíli ale vodu opět pustím, abych si ji nalil do sklenice. V pár vteřinách ji do sebe obrátím. Doktor řekl, že tady nemůže zůstat. Že budeme muset odejít spolu. A co se týče Yoshiho, tak nejjednodušší a snad i jediné řešení, které mě napadá je to, vzít ho sebou. V toho doktora mám teď plnou důvěru, ono mi toho ani moc jiného totiž nezbývá. Takže ano. Yoshi půjde s námi. |
| |
| učení je mučení Neskrývám pobavení. Když na mě jarek začne cosi vykřikovat, pokynem ruky mu naznačím aby se k nám připojil. Tedy nějak se dostal dolů....Těch víc jak 50 metrů dolů... Nebo chcešš pomoci? neodpustím si. Což ti může naznačit proč Tobiáš dopadl tak jak dopadl. Asi dolů neletěl moc dobrovolně. Při tom všem si uvědomuješ, že se Odkaz v tobě o něco pokouší, ale ...není to pro tebe zetelné. jeho kontakt s ním je v tomto prostoru jiný. Střízlivější. Může za to snad tohle prostředí? Mezi tím dole zuří Tobiáš ve své nově nabité podobě. Nejen vzhledově ale i kolem něj je hmatatelná energie která vlní vzduch. Energie plná agrese a vzteku. Není pro něj těžké rozdrtit krápník pod sebou. Stiskem ruky, jinak tvrdý krápník rozdrtí na padrť. Tedy jen ten kus co ho svíral. Dopadne na nohy a může se tak chopit zbytku krápníku a vyrvat ho téměř z kořenů. Uctihodný kousek větší než člověk je ještě lehce zdoben tvou krví. Ale když ho mrštíš mým směrem nastavím paži, chytnu jej, obtočím kolem svého těla aby neztratil na své rychlostí a ještě prudčeji ti ho posílám zpět. Má dobrá nálada je ve vzduchu téměř hmatatelná. Evidentně se dobře bavím. |
| |
| Opovržení a pobavení, jež skýtá tón dračího hlasu mi drásá nervy. Jako kdyby mělo každou chvíli nastoupit ono již známé bojové šílenství. Krev mi buší ve spáncích. Odkazův hlas je však znatelně slabší, než před pár minutami. Tetování se nemění. Zůstává stejné, snad jako kdyby bledlo. Zmateně se zahledím na nápis "zabij", který pomalu mizí z levé paže. I přes to, Odkaz stále vyvádí. Řve, křičí a zmítá se. Jen jakoby se jeho hlas ozýval z dálky.. Zděšeně také pozoruji marný boj, který dole svádí démonický Tobiáš se svým ještě démoničtějším protivníkem. Pokud je tohle nějakým způsobem druh učení, radši zůstanu jenom s Odkazem.. Zavrčím, hledíce, jak dlouhý krápník letí na démona. Všechno je zmatené. Sotva vím, jak jsem se zde ocitl, natož co se to právě teď děje. Jedno je však dle mého názoru zřejmé. Pokud uteču, zemřu. Pokud budu bojovat, zemřu. Pokud se podvolím, zemřu. Vskutku přínosná nabídka.. V ruce pevně sevřu katanu, která je zahalena šedým kouřem. Výbuch. Nechávám temnotu, aby naplnila mou duši. Aby naplnila mě. Hmotná podstata mizí. Zbývá jen mohutná kouřová clona vznášející se ve vzduchu jako smrt. Pokusím si ověřit, zda-li tato podivná místnost nějak výrazně neoslabuje mé schopnosti, a pokud usoudím, že ne, vrhnu se dolů směrem na plaza, ve snaze ho překvapit, zatímco je zaměstnaný hodem obřího krápníku. Dnešek se zřejmě opravdu nepovedl.. |
| |
| Pokud je všechno relativní co je vlastně možné? Říká se že skutečné přátelství vydrží do smrti,ale přečká i smrt samotnou?Je vážně něco na druhém straně?Existuje posmrtný život?Ať už formou tunelu se světlem na konci nebo pokud jde o dveře ... Jistě tohle téma byl zpracované ve dvou seriálech.V tom druhém k tomu přistoupili seriozněji ... ale ne já blouzním tohle je halucinace.Až sem příjde sestra měla bych si s ním promluvit o úpravě léků. Ovšem pak když se rozhodnu zjistit odkud ten hlas jde tak se Grace náhle objeví za oknem.Jistě vypada to docela děsivě zvláště proto že Grace je mrtvá. Jsem si tím naprosto jistá,to je jedna z věcí se kterými si můžu být rozhodně jistá a přesto si můžu být naprosto jistá že to je ona. Sice jí vidím jen matně,ale pak projde přímo skrz okno.A to okno je v celku i ta zeď je v celku a i ona je v celku. "Dobře Annie uklidni se tohle se ti jen zdá,je to jen sen.Šílený,děsivý sen a proto se chci probudit.Existence je ukončena." Ovšem protože tohle nezabere tak se rozhodnu ověřit zda skutečně spím a místo poklepání na ruku jak jsem to viděla v jednom dílu Star Treku se do ní silně štípnu. "Dobře tak sen to není.Ve snu necítíte bolest protože je jen výplodem vaší mysli.Takže nová premisa.Zbláznila jsem se,přeskočilo mi,hráblo mi,jsem bzum bzum.Ikdyž bych ráda viděla nějakou lékařskou knihu která by definovala bzum bzum.Ono ředkvička není ředkvičkou dokud se nezasadí." Na konci tohoto proslovu už vypuknu v hysterický smích a směju se až mi tečou slzy a směju se dokud mi nedojde dech.Dobře tohle není vůbec směšné navíc bych k tomu měla přistupovat racionálně.To by vyvolalo další vlnu smíchu kdybych mohla a ještě mně všechno nebolelo po té poslední salvě.A to se říká že smích léčí,prohlédnu si Grace a všimnu si že má pořád na sobě ty šaty ve kterých šla tančit a je i stejně nalíčená.Ovšem ju něco nového ta velká rýha která se táhne kolem jejího těla jako nějaký obskurní opasek. "Nikdo nemá svůj nos dost rád na to aby si ho ukous.Navíc čas je relativní protože vesmír je nekonečný a světlo jediné svíčky ho bude navždy osvětlovat.Takže pokud bychom poznali světlo svíčky bylo by už jídlo uvařené.Čili pokud spadne strom a není nikdo kdo by ho slyšel spadnout vydá nějaký zvuk?" Dojde mi že jsem to řekla na hlas,ale to je jedno teď jedno ... ne měla bych sebrat aspoň zbytek toho zdravého rozumu co mi zbyl a pokusit se tohle nějak pochopit či vysvětlit. "Ano já jsem viděla jak něco rozřízlo budovu víckrát než by mi bylo milé.Já to viděla a ono se to stalo.Mohla jsem tomu zabránit,měla jsem tomu zabránit ... já ... Byly by tu jistá možnost ... ale ... technologie kvantového proudění které ta telefonní buka využívá jako ... ono TARDIS znamená časový a relativní rozměr ve vesmíru.Ale pokud je všechno realtivní co je vlastně skutečné když je skutečné všechno?" Na konci tohoto proslovu se unaveně položím zpátky do postele.Nedává to smysl,mohlo by to dávat smysl kdybych postupovala jako v tom snu. Ale viděla jsem co se může stát,Albert Einstein řekl.Ta otázka mně trápí nocí dnem.Zda lidstvo nebo mé já blazen jsem. |
| |
| Bordeux-katedrála Když vejdeme vidím, jak si to ostatní šinou dovnitř. pustím se za nimi pomalu. Náhle nás zastavý jakási zástěna. Vypadá to jako průzračná vodní hladina. Téměř jako z toho scifi seriálu hvězdná brána. Když se toho dotkl nožem jeden kumpánu od Oscara, popalil se jako by to byla vaříci plotna. :) Co ted? Pomyslím si. Obejít to nijak nejde. Z boku ani ze spoud ani ze shora. Podívám se na Oscara tedy na Vladímíra a povídám: " Jak hernajs tohle chcete zdolat, jestli neumíte vymítat ďábla, tak tím asitěžko projdem," řeknu a odplivnu si. Oscar jen na mě civí a ostatní též, jako by jsme byli v nějakém špatném bijáku. Pak zkusím něco navrhnout: " Jedině že bychom to vzali vrchem, ale tak bycho přišli o tu tichou akci," povím a začn si mnou bradu. Přitom jak se mi potí ruce mi zůstane trochu make up na rukách. Stále si mnu bradu a přemýšlím jak z toho ven :). " Budeme muset obhlídnout terén, ještě jednou zvenčí." |
| |
| Kazuki Dole slyšíš nějaký lomoz a pokud se podíváš z okna, vidíš jak nějaký šílenec právě proletěl sklem a další který ho sklep prohodil prchá pryč. nevíš proč by tě to mělo vzrušovat, ale střízlivost ti připomene jednu věc. Stalo se to ve vašem baráku, v místě kde je ordinace. Nemusíš koukat dlouho, abys nepoznal že to co se proletělo z okna ven má na sobě bílý plášť...doktorů. Dobře víš že ve filmech vypadá sklo křehce a rozrazí ho kde jaký bourák, ale realitou je, že to musí být pořádná šlupka, aby sklem prolítl a roztříštil ho. Něco je špatně. Nad městem se vznáší těžký bouřkový mrak a blíží se poledne. lepší dobu si ti dole fakt vybrat nemohli. Ps. je to Yuki, ale pokud si ho chceš přejmenovat. |
| |
| Jarek a Tobiáš Z nebe prší démoni těžko by se dalo přeslechnout tělo padající rychle vzduchem. Samozřejmě pro mě jako pro plaza, který vnímá každičkou vibraci vzduchu. Především Jarek zapomněl že k tomu aby bezpečně dopadl musí něco udělat. Což mu došlo asi už v okamžiku kdy skočil. Pomalu...Né velmi rychle se řítíš dolů a o tom jak překvapit Itrenora - o tom opravdu nepřemýšlíš, protože sám si překvapený z toho...že sis to moc nepromyslel. Kousek před tím než pod tebou vystřídal místo Tobiáš místo Itrenora ucítil jsi kolem své kůže jakýsi kouřový černý oblak. Po celém těle jsi cítil vystupovat tetování. Oblak tě obalil jako šlupka od banánu zakryje cenný vnitřek, ale nezpomalil si právě naopak. Ovšem černá clona kouře z tvého vlastního těla ti nedala šanci zrovna dvakrát toho vidět. Jak tak Tobiáš stojí rozkročen a připraven k boji, najednou přijde nečekaný útok seshora. Může se mu postavit nebo velmi rychle uhnout. Každopádně tak jako tak skončí Jarek zavrtán poměrně hluboko v zemi. Chvilku mu trvá než se otřepe, aby zjistil že je celý a taky, že clona kolem něj nezmizela. Vzduchem se line syčivý smích pocházející z Itrenorových úst. Nahoře v džuzně, kterou si tu prokopal se objeví jeho pobavená hlava. Tak to uššš tu máme druhého démonka. Výborně. Docela jste ssssi sss tím posssstupem dolů posssspíšily Jarek to naprosto nechápe. bylo to přes 50 metrů a on žije. Přeměnil se, stejně jako Tobiáš. |
| |
 | Všední sobota Většinou vyspávám až někdy do poledne a tím si kompenzuji nekompromisní interval učení a docházení na tréninky. Tohle sobotní ráno jsem však už něco málo po šesté vzhůru.. Nepatrnou chvilku ještě tupě hledím na bílý strop nad sebou a poté sic nechtě, ale přesto vstanu.. Další sobota.. Před tím vším jsem si volných víkendů vážil víc.. Mohl jsem zajít s přáteli na nějakou tu akci a tam se odreagovat od učení.. Teď mě dav o více než deseti lidech děsí a dování k šílenství.. I když alespoň nemusím do školy - procházet budovou plnou studentů a snažit se vyhnout větším davům je horší, než se naučit létat.. Ano ! Proč neumím třeba létat ? Nic moc by se nezměnilo.. Jen bych nemusel utrácet peníze za taxíky, trčet v zácpách a občas bych si zaletěl na Eiffelovu věž.. Když si uvědomím, že mi ona "snaha" o reklamaci nejspíš nebude moc platná, pomalým ještě poněkud unaveným pohybem, se navléknu do černých tepláků a šedé mikiny s kapucí.. Sejdu schody dolů..Nikdo tam není, rodiče ještě spí.. U dveří si nasadím sportovní tenisky, kapuci hodím na hlavu a už běžím po téměř prázdné ulici na okraji New Yorku k parku. Ach.. Ta doba, kdy šlo opravdu jen o běh.. Ale zase proč si stěžovat.. Sice musím vstávat takhle brzo, ale zase jen díky tomu dokážu přežít těch osm hodin ve škole. Nostalgicky se ušklíbnu a po přibližně uběhnutém kilometru zastavím na dobře známé lavičce. Lavička je poněkud vyvýšená a díky tomu mohu shlížet na celý park.. Tam je většinou i v tuto hodinu pár maminek s dětmi a nějací důchodci toužící po čerstvém vzduchu i v tak zalidněném městě.. Na nepohodlné lavičce sedím asi tři hodiny a postupně se snažím ovládat proud myšlenek jednotlivců proudící do mé hlavy.. Utlumovat nepotřebné a zesilovat žádané.. Každou sobotou a i další dny zde cvičím tuhle část svého daru a nebo spíš prokletí ? Pokaždé to vydržím delší a delší dobu, avšak vždy to končí stejně.. Ne.. Už mlčte ! Ach.. A to tu dnes bylo naráz snad tak dvanáct lidí.. Snad se jednou nebudu bát průchodu davem.. Zvednu se z lavičky a pokračuji tentokrát již volným krokem zpět. |
| |
| New York-Derek Krásný den tě vítá slunečně. Ještě není takové horko, jako se to začátkem léta stává, neboť na vedro je ještě brzy. A o to je to příjemnější. Lehký větřík si pohrává s tvými vlasy- nebo spíš během rozčepýřeným hnízdem a probouzející se ptactvo rozpívavají šumící stromy. Jeden by řekl že je to zázrak. V dusném New Yorku 8,2 miliony obyvateli žijícími na ploše 789 km2. A příroda tu stále má své místo. Tedy místečko. Se svou schopností bys přírodu asi uvítal o dost víc než těch 8 milionů lidí. Protáhneš se a lavičku nechávám zase opuštěnou vstříc do náruče školy. Když vybíháš za nepřehlednou zatáčkou a máš oči trochu jinde než na cestě, uvidíš akorát tak dívčí tenisku a následně do tebe někdo vrazí. Rozplácneš se a někdo se rozplácne na tobě. Když se stihneš probrat uvidíš nad sebou obličej mladé dámy ve sportovním drezu. Obličej plný rozpaků. Zobrazit SPOILER Pardon, moc se omlouvám. pardon! seskočí s tebe a popravdě...by ti asi nevadilo kdyby nad tebou zůstala ještě trochu dýl. Každopádně se dá v rychlý úprk, zůstaneš šokovaně ještě chvilku sedět. Neslyšel si totiž jedinou myšlenku. Nic. |
-57230.jpeg)
| |
| Annie- Chikago Grace na tebe chvilku vyjeveně kouká a pak se podívá na sebe a projede rukou skrze ze´d. opravdu jako duch. Tys to viděla? A ani pak si nic neudělala? Annie...Já jsem teda mrtvá? začne se osahávat jako by se v tom opravdu chtěla ujistit. Pak dá ruce panicky na tvář. jak teď můžu zbalit chlapy když jsem mrtvá? to je docela čára přes rozpočet. Vtipné je, že i po smrti je to stále ona. začne chodit po místnosti a na čele se jí usadí dumací vráska. Fajn. když jsem mrtvá, proč mě teda vidíš? vidíš mě že jo Annie? vleze ti do postele. tedy, celá, ale vidíš jen horní půlku, jak jí prochází skrz a stojí kousek od tebe s rukama v bok jako by čekala že jí to opravdu vysvětlíš. pak s eotevřou dveře a vzduch jí trochu rozptýlý ,ale zůstává na místě. Dovnitř nakoukne sestřička. Všechno v pořádku? Slyšela jsme nějaký hluk. prošmejdí očima pokoj a pak ti zkontroluje kapačku. Necháme si vás tu na pozorování do zítra. A odpoledne vás pustíme. |
| |
| Bordeaux Oscar tě poslouchá a po chvíli na to kývne, stejně jako Bob a Seamus. Při pár krocích zpět k tobě Bob přijde, obejme tě kolem ramen a pěst ti několikrát protočí po čele. V přátelském gestu. od tohohle černocha by si násilí stejně moc neočekával. Líbíš se mi chlape. Taková supr sebevražedná akce. ve čtyrech! Páni! To je nářez. Seamus jen zavrtí hlavou a Oscar vás gestem popohání kupředu... Ovšem náhle se ozve praskání odněkud seshora. Stará omítka se rozhodla zrovna teď odpadnout a je to pořádný kus co by po ráně do hlavy dokázal kde koho zabít. Bob tě ochranitelsky odstrčí a rozprchnete se jako slepice. Ovšem ty ztrácíš rovnováhu a po zádech padáš přímo do bariéry. V tvářích ostatních vidíš děs a brzké loučení. Ucítíš žár, ale nakonec propadneš a nic se ti nestane. Akorát si trochu odřeš půlky. každopádně jsi za bariérou. |
| |
| Bitka Když drak odrazil krápník a hodil jej mým směrem, vztekle jsem zavrčel a vyrazil proti němu, očividně jsem si neuvědomoval, že mám k dispozici křídla. Krápník, který po mě hodil jsem prostě srazil stranou prudkým švihnutí svého jako bič pružného ocasu. Fakt, že mi za záda dopadl někdo další jsem ignoroval, chtěl jsem si popovídat s tím dráčkem hodně na přímo, ovšem ne z očí do očí. V okamžiku, kdy jsem byl už docela blízko něj, jsem využil své nové síly a prudce se odrazil do vzduchu. Křídla jsem přitom využíval ke zrychlení a korigování směru tak, abych ho obletěl obloukem mimo dosah jeho útoku a dostal se mu do zad, odkud se jej pokusím zasáhnout úderem drápy do zad. |
| |
| Záhadná slečna - New York Ač to není zrovna kýženým výsledkem mých častých tréninků, logicky se mi za ten čas co park navštěvuji zvýšila i fyzička a tak opět běžím.. Jelikož je už něco málo po deváté hodině, tak se i ono většinou unavené - nebo spíš kocovinou zmožené - obyvatelstvo tohoto města probouzí a ulice se začíná pozvolna zaplňovat.. Avšak i nadále mohu být klidný, protože z pravidla je přes sobotu z pátečního večera obyvatelstvo "zmoženo" víc. Taky jsem si nutně nemusel brát tu mikinu ! Už je venku celkem teplo a já se chovám jak nějaká ženská v pozdních letech, která se navléká aby vypotila víc kalorii. Ušklíbnu se a dál klidně běžím...Možná až moc klidně, protože i když většina obyvatel i v této poněkud klidnější a spořádanější části města spí, narazím na jednu další "sportovkyni" - nebo spíš ona narazí na mě. Ehm ? Stačím ze sebe vydat inteligentně před pádem k zemi. Když se stačím zorientovat v prostoru, jen nevěřícně sedím a sleduji dívku. Všechny nadávky, které jsem si cestou k zemi připravoval okamžitě vyženu z hlavy a rychle si učešu, nebo spíš relativně v rámci možností "upravím" vlasy na své hlavě pár pohyby dlaní. Ehm.. Vydám ze sebe opět velice inteligentně - ono výběrová škola se pozná na první pohled - ale to už dívka s omluvou běží dál. Teda.. Že bych měl na holky konečně štěstí.. Tahle konečně nepřemýšlela nad barvou svých nehtů, jako většina.. Počkat ! Ona vůbec nepřemýšlela.. Ale to.. to nejde ! Musela na něco myslet ! Vize rychlé domácí snídaně mě okamžitě opouští a já běžím za dívkou. Asi to bylo tím pádem a následnou chvilkovou dezorientací.. Když s ní promluvím, tak v ní už zase budu číst jak v otevřené knize.. Slečno ? Počkejte ! |
| |
| V návalu vzteku se vrhnu směrem dolů v mé kouřové podobě. Ani nevím, jak se to stalo, nyní se však napůl proměněný řítím přímo na draka .. tedy spíše na druhého démona, který se dostal přesně na pozici, kde před chvílí ten plazí šmejd stál. Cítím, jak mi všude po těle vystupuje tetování, jako kdyby se Odkaz rozhodl dostat ven tak, že se prokouše.. tedy spíše .. prořeže. Pokusím se zakřičet, z úst se mi však vyvalí jen obrovská dýmová masa společně s jakýmsi nelidským řevem. Na zděšení není čas, jelikož jsem jen pár metrů nad kamennou podlahou.. Vmžiku zavřu oči a připravím se na náraz. Nic.. Čas jakoby se zastavil.. Otevřu oči. Jsem na dně jakési kráterové prohlubně očividně poměrně hluboko zakopaný v zemi. Na vrcholu díry se objeví výsměšný úšklebek onoho plaza. Oči mi z toho pohledu začnou jiskřit .. a jakmile zčernají, zatímco z nich začnou šlehat žlutavé plameny, je mi jasné, že jsem se proměnil.. A to pěkně posedlý vraždícím maniakismem. Chyběl sem ti přřřříítelíčku..? Ozve se hlas v mé hlavě. Zároveň bych přísahal, že se mi tetování na zádech mění přesně v ona slova, která jsem právě slyšel. Drž hubu! Zařvu v záchvatu hněvu a tentokrát již plně odhmotněn v kouřovou clonu se vhnu směrem vzhůru, svírajíce dva ozubené, plamenné řetězy s velkými háky na trhání masa na konci. ------------------------------------------------------------------------------------------ Démonická podoba -> Zobrazit SPOILER + jsem celý obalen mohutnou vrstvou černého a šedého dýmu |
| |
| New York- Derek Jak tak běžíš za slečnou, evidentně je vidět že o tobě ví a to víc zrychluje. Pak se ti ztratí někde mezi stromy. Když míříš tou samou cestou z ničeho nic se zpoza stromu vynoří dámská ruka s pepřákem a velice laskavě ti jej vstříkne do obličeje. Za pár mžiků už vidíš svět rozmazaně a slyšíš její kroky jak s erychle vzdalují. Evidentně si asi nemyslela nic pozitivního o tvém pronásledování, což na pár minut ještě budeš pociťovat, dokud se oči a kýchání neuklidní. |
| |
| Otázky,otázky a zase otázky Jistě ten pohled je opravdu zvláštní a já uznávám že jsem poněkud blábolila ošem to co pak Grace udělá tak ... mysli Annie pokud se duchové soustředí jsou schopní se materializovat.Aspoň v tom seriálu to fungovalo,ale nebylo to hned.Ovšem už je jistota proč mi Grace jednu nevrazila během mého hysterického smíchu. Ona nemůže.Její ruka by mnou projela jako teď zdí.Je teď asi stejně hmotná jako Rimmer z Červeného trpaslíka.Jen chybí to H na čele asi proto že zde nejde o osobnost nahranou po smrti do holografického těla. Ovšem další slova způsobí že Grace probodnu vyčítavým pohledem.Rozhodně teď nepotřebuju výčitky zrovna od ní.Tak tohle vážně bolí,já bych ráda romu hle všemu zabránila,ale ... "I ty Brute?Myslíš si že si to nevyčítám?Že bych se tomu nepokudila zabránit kdyby to šlo?Ale já neměla čas to vůbec pochopit.Bylo to jako by čas škytl a pak se to vrátilo a zase opakovalo.Ale je tu možnost pokud zvrátíme tok času změníme co se už stalo.Ikdyž to je jen teorie." Teorie která fungovala jen ve snu navíc s výsledkem který jsem viděla.Ale pokud to bude nutné,ale chce to čas a čas je to čeho teď mám docela dost. Táta se bude zajímat,taky bude míst starost a já budu must počkat než se trochu uklidní.A než si to trochu přeberu a vstřebám.Taky by bylo dobré se s někým poradit.Ale s kým? Vzpomenu si na Irga a mám pocit že opět rudnu když si vzpomenu jak blízko se nakláněl nad mou postelí.Ale dal mi číslo a jistě by mu to dávalo smysl navíc on sám mluvil o snech jako průvodcích a rádcích. Bylo to skutečně tak?Byl můj sen rada nebo jen splácanec mé rozjitřené mysli? Ovšem Grace mně opět probere svou otázkou ohledně balení chlapů.Jistě je vidět že ani smrt nezměnila její chováni a ten výraz.Tak to už je moc já ... "Promiň,ale pokud bych to zadržela asi by mi vybuchly zuby.Já si nemůžu pomoct promiň ..."pokusím se aspoň vysvětlit co se právě neodkladně blíží.Přichází další hysterický záchvat smíchu,směju se a směju až mi opět tečou slzy a všechno mně bolí. "Nechápu jak přišli na to že smích léčí.Jinak máš pravdu Grace,teď si položila docela zásadní otázku.A ano vidím tě a proč spíš by mně zajímalo jak si se sem vlastně dostala." Nechci vytvářet nepodložené teorie zvlášť když nevím o co vlastně jde navíc to co udělá Grace pak mně docela zneklidní. Dobře nejdřív jednu věc po druhé.Začnu současným problémem nejdřív řeknu Grace aby vystoupila z té postele.... Pak se otevřou dveře a ikdyž vzduch Grace trochu rozptýlí pořád zůstává na místě.A pak dovnitř vejde sestra a z jejich slov na mně jde další hysterický smích,ale teď se ho snažím potlačit a tak jen přikývnu. Jestli jsem v pořádku?Jestli jsem v pořádku! Hmm tak ona Grace nevidí takže možná mám pravdu.No zítra odpoledne mně pustí,dobře mám práci která nepočká a musím si i nějaké věci promyslet a ... jistě teď by se hysterický smích nehodil to by si mně tu nechali poněkud déle. |
| |
| Karkulka nechce zastavit - New York Slečna evidentně někam velice nutně spěchá a na mou žádost o trochu snížení tempa reaguje ještě větším zrychlením. Mám jen jednu... nesrovnalost Pokusím se ji zastavit nějakým "pádným" argumentem, ovšem ani to nepomůže a slečna dál zrychluje. Jsem v dobré formě, ale to dívka s dresem očividně taky. Sakra ! Vždyť ona pořád zrychluje a soudě dle oblečení snad utíká rovnou ze závodu.. Uch.. Co ze závodu ! Z nějakého šampionátu ! Ale přece není možné, aby na nic nemyslela.. Lidský mozek automaticky reaguje na podněty, kterým je vystaven ať už chce nebo ne ! Počkat.. kde je.. ? Skoro bych si chtěl u dané slečny na tento fakt stěžovat, ale ta mi zmizí někde mezi stromy. Chvilku se zastavím, snad aby mě myšlenky z její hlavy dovedly až k majitelce. Ovšem ty se neozvou. Znovu.. Po chvilce přemýšlení se rozhodnu proběhnout skrz stromy, abych jí nedal moc velký náskok.. To asi nebyl nejlepší nápad a tentokrát krom fyzičky zklamou i moje reflexy a já se po zásahu do očí svalím na zem. Au ! Vykřiknu a začnu si horlivě oči utírat do rukávů mikiny - tak přece jen k něčemu je.. Ta jedna nána ! To nemohla normálně zastavit a počkat ?! Zas tak pěkná nebyla, abych ji pronásledoval jen tak ! .. No možná byla.. Po pár minutách se konečně zvednu ze země.. Špinavou mikinu si sundám a hodím přes rameno, kde mi z části zakrývá krátký rukáv černého trička. Ještě jednou si promnu oči a naposled se rozhlédnu kolem, jestli za sebou dívka něco nenechala.. Pokud nic neuvidím, vrátím se k původnímu plánu, tedy k (sic trochu opožděné) snídani. |
| |
| New York Přímo na místě kde tě ta slečna tak nemile překvapila nezůstalo nic. To něco totiž zůstalo na trase vašeho běhu. ještě že ses vracel stejnou cestou. Mohlo to být od ní i nemohlo. Těžko říct. každopádně to byla vizitka do nočního klubu Cocabomba, který dle adresy sídlí pár bloků od tvého domu. Případné info o něm je následující: vstup od 18 na vlastní triko, spoustu koktejlů a mistrovských tanečnic, stryptýz, karaoke, barmanská show. Dnes večer konkrétně vystoupí v 21 profesionálky v tanci kolem tyče. škola můžeš si popsat další nudný a nezáživný den v ní. jediná informace o tom že budete mít novou žákyni byla zajímavou. Jinak nic. Když kolem poledne skončíš školu do večeru a otvíračky Cocabomby (pokud máš v plánu tam jít) zbývá spousta času. Jeho vyplnění záleží jen na tobě, ale rozhodně se nebude skládat z návštěv rušných míst. Shluk školních myšlenek ti bohatě stačil a tvá hlava by si taky chtěla odpočinout. |
| |
| Chikago No. Šla jsem a šla a pak jsem tě...ucítila...nebo jak to říct. To jsme zrovna došla k nemocnici a dívala se k tobě do okna. jako bych intuitivně věděla kde si nebo co. A dřív než jsem se nadála už jsem plula nahoru a byla u tvého okna, ale zvenku. A koho tu nevidím každopádně se i ona trochu zaškytává. Celá tahle situace je jí taky divná. Ona a mrtvá? Možná je to špatný sen. Když se začneš smát, zakloní svou hlavu a začne se hystericky smát s tebou. Každopádně dle výrazu sestry asi tvůj smích zaslechla. Vy jste si otevřela okno? zeptá s etě znčieho nic. Ano, tvé okno je otevřené. přistoupí k němu a pokouší se ho zavřít, ale nejde to. Hm. zajímavé, asi povolila klika nebo co. Skoro se zdá jako by se otevřelo zvenku. No, zavolám opraváře... mumlá si více méně pro sebe a pak se zase věnuje tobě Bolí vás něco? chcete nějaké prášky na uklidnění nebo tak něco? Jinak dneska volal váš otec. Prý je někde poblíž a má v plánu se za vámi večer stavit zaujme tě její rudá propiska zasunutá v kapse doktorského pláště. A pak se ti z ničeho nic začne zdát že se nenápadně posunula nahoru a zase sjela níž. Do toho všeho spustí Grace. Aaaaa já to prostě nevydržím! jakto že ona mě nevídí? Co? dojde před sestřičku a začne jí rukama šermovat před obličejem Haló! já jsem tu taky! pak jí strčí ruku do hlavy a vytáhne jí zpět. S tím že se s odporem oklepe. Víc než slabí větřík, ale nevyvolává. A sestřička jí stále nevidí. |
| |
| RA Tobiáš má o trochu navrch, díky tomu že se Itrenor věnuje Jarekovi. Ale jeho další čin dává znát, že ví dobře o obou dvou. Jarek vystartoval v podobném okamžiku jako Tobiáš, takže pro dráčka stačí rychlý pohyb do strany a vy dva máte co dělat aby jste se nesrazily. Výborně, to tu máme dva zdivočelé nováčky. Neváhám ani minutu a odrážím se ke skoku vzhůru. Dlouhým letem dopadám na jednu ze stěn jeskyně a hopsám a šplhám po ní nahoru. V okamžiku kdy jsem výrazně výš než vyi se v saltu odrazím od stěny a naberu vzduch do plic abych je ohřál modrým plamenem vycházejících z mích úst. Nyní se na vás s hůry hrne ohnivá masa, která kolem sebe šíří ledové krystalky. Tedy je natolik ledová až dokáže spálit. přemeny přeměny na démony zanechaly vaší lidskou část ve formě, aniž by jsme slyšeli (či vás ovládli) vaši démoni. tedy proměnily jste jen svá těla. Ale negativní emoce jsou posílené. |
| |
| Zklamaně zaburácím, když ve chvíli, kdy se chystám ničivou silou řetězů spoutat draka, vylétne právě on směrem vzhůru a obratně začne šplhat po okraji jeskyně, načež z jeho chřtánu vylétne mohutný proud jakéhosi modrého plamene. Snad jako kdyby už bylo zvykem, že veškerý plamen na světě nemá svoji běžnou barvu.. Pronesu vduchu ironickou poznámku, zatímco se na mě řítí mohutná vlna. Otevřu mordu a odhalím své čelisti, pokryté dvěma řadami malých, avšak nadevše ostrých tesáků. Náhle zažiji již dobře známý pocit, který se náramně podobá nadměrné konzumaci extrémně silného alhokolu, avšak jaksi naopak. V mých ústech se zformuje jakási energie, tvořená plamenem stejné barvy, jako je oblak kolem mého těla. Až musím zavřít oči v důsledku bolesti, způsobené prvními ledovými zrnky, které dopadajících z tlamy stvůry a také z obřího přílivu síly, který se mi formuje v hlavě, až mám pocit, že mi praskne. Jakmile bolest a tlak dosáhnou společné jediného možného cíle, zařvu dunivým hlasem, který se nese vzduchem směrem k drakovi jako sluneční paprsky. Avšak není sám. Na zvukové vlnky je připoután oheň stínů, který se ohromnou rychlostí řítí kupředu. Snad kvůli nedůvěře v účinek temnoty na magického tvora se pokusím ještě rychle proměnit v kouř, doufaje, že se to povede.. Čas je však můj největší nepřítel. |
| |
| Malý svět zažívá zemětřesení Pořád stojím, rukama opřený o kuchyňský dřez a nechávám se utápět ve vlastních myšlenkách. Nějaké rozhodnutí jsem už učinil a teď už se s tím jen musím popostrčit dál. Lehce se odrazím od dřezu a chystám se sejít dolů, podívat se za Yoshim a doktorem. Náhle se ovšem ozve strašný rámus a já ztuhnu jako socha či jako zlobr na sluníčku ze Středozemě. Paralýza ovšem trvá jen krátký okamžik, po kterém se bleskově nalepím na sklo abych se podíval co se to dole stalo. Na chodníku se válí rozsypané kousky skla a na nich bezvládně leží člověk v bílém plášti, zatímco další osoba už uhání pryč z místa činu. Srdce se mi rozbuší a celkové vnímání nabere na rychlosti a zmatku. Zoufale rychle se odtrhnu od okna a tak tak minu loktem sklenku na lince. Vrhnu se rovnou na dveře. Kurva kurva kurva! Proč se věci vždycky poserou když se začínají tvářit mile...?! Copak sem přišel další zmetek s nadpřirozenou silou a vysklil s někým okno...? Přijde mi, že v posledních chvílích moje mysl prožívá intenzivní požární cvičení bez chvilky odpočinku. Má cenu opakovat si, že toho je najednou strašně moc? Rozrazím dveře a beru schody po dvou po třech. Strach a obavy rostou s každou novou vteřinou, která se přičítá do mého života. Samozřejmě že se bojím. Bojím se o Yoshiho a bojím se, že můj alespoň zdánlivý spojenec už mi nebude příliš nápomocen. Všechny moje smysly se upírají dolů, chci vědět co se tam dole stalo. Samozřejmě že mi hlavou probleskla myšlenka, že bych měl zavolat Morta, ale po kraťoulinkém uvažování byla zavrhnuta s tím, že dokud to nebude nezbytně nutné, dělat to nebudu. /Je to Yoshi, pro jistotu jsem se podíval na starší příspěvky. |
| |
| D.Kovick-minulost v poušti z deníku Revy, akce které jsi byl nejenom svědkem. Byl jsi zároveň i druhý přeživší (je to popis situace v době kdy ještě D. Kovick jako hráč neexistoval, tak se tam nehledej. Ale na druhou stranu to máš jako seznámení se se svým parťákem Revy) Zobrazit SPOILER výlet do LA už se blížíme do součastnosti Od Haňti (který je vedoucí vás žoldáků) a zároveň tebe a Revy dal dohromady, jste dostali úkol jet do LA a postarat se tam o jakého si chlapce, který má našlápnuto do světa o kterém by obyčejní lidé neměli moc tušit. Ve skutečnosti se z jeho kamaráda stal vlkodlak a on byl toho svědkem. Vlkodlaka jste bezpečně izolovali a chlapce jste měli doručit do PAMY, aby prošel výzkumem, jestli není nakažený démony. Při nocování uprostřed pouště v nějakém motýlku ale Revy přeskočilo. Vzpomněl sis na jednu větu co ti kladl Haňťa na srdce: Hlídej jí ať si bere ty svý prášky. Po akce s vlkodlakem skončila v želvím krunýři a ty prášky si samozřejmě nevzala. Byl jsi svědkem kdy ti zemřela před očima a pak se probrala a tvrdě šla po všem živém. Vypadala jako zombík z nějakého laciného filmu. Buď ona nebo ty a chlapec. Nakonec ses rozhodl (po tom co si do ní několikrát střílel a jí to nezastavilo) jí zabít jistou ránou do hlavy. Každopádně chlapec tuhle akci nepřežil a ty si zkolaboval krátce po tom co přijeli policajti. nyní probudil ses připoutaný na lehátku v laboratoři, která byla nepříjemně provoněná všeljakým svinstvem. bez šatů, beze zbraně, tak jak tě pán bůh stvořil. Ovšem s koženým bonusem kolem rukou a nohou. Aby toho nebylo málo kus od tebe stojí dva pláštíkaři a halasně se o tobě baví. Né jako o člověku, ale o subjektu, který je vhodný na jejich výzkum (začneme hrát od téhle části, s tím že už jsi je nějak stihl oslovit- po tom všem. Rány co si utrpěl v souboji s Revy už jsou převážně zahojené, ale nahrazuje je slabost. Tu způsobují nějaké oblbovací injekce, abys jim nepláchl a byl více poddajný). konkrétně si najdi příspěvek z 5 května ode mě. nebo pokud ti nevadí že v něm není vytučněná řeč a tak tak tady: Zobrazit SPOILER |
| |
| Kazuki- Tokyo (fakt? tak to pard) Jak tak běžíš po schodech dolů, všímáš si, že obyvatelé domu ten rozruch začal zajímat. Jeden by neřekl kolik lidí ve všední den v 9 bývá doma. Každopádně když vyběhneš ven na ulici, tak jasně vidíš že to co vylítlo ven byl tvůj milovaný pomocník veterynář. Nyní leží zhrouceně u stěny, jako hromádka neštětí a jeho bílý pracovní háv se rychle barví krví. Nedokážeš přesně identifikovat odkud je krvácení nejvážnější, ale podle malátnosti jeho těla jasně vidíš že mu nemůžeš nijak pomoci. Přesto z posledních sil k tobě upírá zakalující se zrak plný slz bolesti a jeho rty se snaží něco šeptat: Byl to....váš přítel...nakažený...utekl...šupinu. víc toho nestihne říct. Přes dávivé zvuky kdy se začal dusit vlastní krví už nic nerozumíš. Každopádně co nevidět tu bude policie. Nemáš moc času se rozmýšlet co a jak. |
| |
 | Laboratoř- probuzení Opatrně se snažím pohnout, ale únava mi proudí celým tělem. Chci otevřít oči ale světlo je příliš prudké. Potřebuji si zastínit oči rukou ale ta nejde zvednout. Opatrně si olíznu oschlé rty a pootevřu oči. Prostředí ve kterém jsem je mi naprosto neznámé. Kde to jsem? A co se stalo? Sakra moje hlava... Jak sem se sem dostal... klid... přemýšlej. První věc kde jsem. Opatrně pohnu hlavou a otevřu oči. Rozhlížím se přes přivřená víčka. Hm laboratoř? Možná nemocnice... ne. Nemocnice ne. Jsem nahej a navíc jsem připoutanej. Takže žádná nemocnice. Hm ty dva plášťáci mluví nějak divně... o čem se to sakra vybavují. Nějaký subjekt? Co tady sakra zkoumají? A co to má společného se mnou? Začnu vzpomínat co si pamatuji jako poslední. Hm klučina co byl v průšvihu. Zraněná Red... potom? Potom něco... sakra co se tam stalo? Náhle mě poznání uhodí do žeber jako tunové kladivo. Já jí zastřelil... zastřelil sem Red! Do hajzlu práce! A ten klučina taky chcípnul! Co to s ní sakra bylo! Vystřílel sem jí zásobník do nohou a ona ani nezpomalila! Dokonce ani střely do břicha nic! Sakra práce! Proč se tohle stalo? Mělo to bejt jenom normální mise! Proč se to takle posralo? A do čeho sem se to zase namočil? Otevřu ústa a zkusím promluvit. Bohužel suchá ústa mi příliš nedovolí mluvit. Proto si ještě jednou olíznu rty a potichu řeknu. "Kde to sem? Co ste zač? Co se mnou provádíte?" Odpovědi se mi ale nedostává. Pohled na rozřezané kousky různých bytostí které lovím ve mě vyvolávají silnou vlnu odporu. Jasně už sem to viděl, viděl sem horší obrázky zkázy, krve prdelí a střev. Jenže jedna věc je rozstřílet nepřítele ve válce a druhá je rozřezat někoho jako pokusného králíka když se nemůže bránit. Mám dojem že mi vypumpovali žaludek, jinak bych se pozvracel. Když se ke mě blíží ten člověk s kleštěmi které se mi vůbec nelíbí začnu se vzpouzet. Pak mi ale rozevře čelisti a začne mi prohlížet zuby. Kuckám se, škubu sebou a snažím se vymanit. Vím že je to nesmysl. Jak bych mohl se dostat z pout. Ale říkejte to zoufalému člověku. To o čem mluví mi nedává žádný smysl. Když mě odříznou kůži tak zakřičím bolestí. Poté na ně zkouším řvát ačkoliv přes kleště ( které mi nejspíše nechali držet otevřená ústa) to asi moc nepůjde. Zkouším řvát něco ve smyslu. "Kdo ste! Co to má znamenat! Na tohle nemáte právo! Sem občan spojených států! Tohle nesmíte! Pusťte mě! Co ste sakra zač! " Mezitím zkouším škubat koženými řemínky a vší silou se snažím uvolnit. Jejich řeči se mi totiž vůbec nelíbí stejně tak jako tohle místo. Představa že by mě rozřezali a já pak skončil v nějaké lahvi... Ne! sakra! Musím se odsud dostat! Co sou zač! O čem to sakra mluví! Jaký subjekt! Jakej Homo demonus? To sou tady všichni na drogách? Co to má znamenat! Jakej démon! Jaká přemněna! Já sem člověk! Člověk do hajzlu! Pusťte mě! Chci domů! |
| |
| D. Kovick- LA-hloubání a dloubání Menší doktor se opět zasměje a vytrhne ti kleště z pusy. Jistě! Občas spojených států co přežil deset výstřelů a další rány se mu zahojily během 5 dnů. takový jako vy mají jediné právo, poklepe na rozřezaného vlkodlaka. Buďte tak slušný a nechte nás pracovat. Když budete potichu, třeba vás utratíme jako zvíře a nebude vás to tak bolet. Ale chápejte že tím řevem rušíte naší soustředěnost a my to pak musíme dělat celé znova. Mimochodem vás tady nikdo krom nás neuslyší. při tom dlouhán ukáže na to, že tvůj kousek kůže s masem ještě nestihl namočit do kapaliny. Tlustý s tlustými okuláry zakroutí očima. Asi to nebylo dobře. Což si se slovy Tak to vidíte pocítil okamžitě znovu když ti opět z ruky (tentokrát druhé-kolem bicepsu) odstranily další kus kůže s masem. Vůbec se nestarali o to že krvácíš. Ten kousek masa byl pro ně o dost důležitější a pospíšili si do vedlejší laboratoře kde zatáhly rolety a pravděpodobně ho začali zkoumat. Osaměl si. Jen ty, krvácející ranky (není to žádná velká bolest, ale v šoku co se ti tady dostává tě to může bolet i poměrně hodně) pár stolků a nádrží, rozřezaný vlkodlak. prostě paráda. Tvůj osud byl jasný. Skončíš ve zkumavce, nebo tě -tedy spíše tvé kousky zmrazí jako kuře na pozdější bádání. zažil jsi toho poměrně dost, ale takováhle událost je pro tebe premiérou. Možná už po tobě Haňťa začal pátrat, ale jak dlouho mu to potrvá? Nepříjemné vyhlídky na tvou budoucnost přehluší tiché Pst. když to napoprvé přeslechneš, ozve se to znovu. Hej cizinče. ozývá se to z nějaké nádrže. Všimneš si že na jedné z nich se zavlní plachta, pak následuje slabě zařinčí řetězy a šplouchnutí. A pak dole, kam plachta nedosáhne se ukáže část tohoto stvoření. Zobrazit SPOILER přitiskne ruku na sklo (obě její ruce jsou spoutané ) a povzbudivě se na tebe usměje. pak její rty naznačí pozdrav |
| |
| Ztracen v temnotách vlastních myšlenek Chtěl sem jim něco říct, chtěl sem jim oponovat, jenže zrovna s tím léčením měli pravdu. Léčil sem se dost rychle a dokázal sem toho přežít už hodně. Jenže to jim přeci nemůže dávat právo dělat mi... dělat mi Tohle! Navíc zmínka o utrpení mě také nutila mít zavřenou hubu. Ne že bych se bál bolesti. Zažil sem si svůj kousek bolesti víc než většina lidí. Jenže jedna věc jsou bojová zranění a druhá je cílené mučení. Neznám nikoho koho by nezlomilo správné mučení. Stačí najít jenom správný způsob a i ti nejsilnější se zlomí. Když mi utrhnou další kousek kůže i s masem tak opět vykřiknu, ale tentokrát o poznání tišeji. Jsem hodnej člověk... ale tyhle parchanti? Jestli někdy dostanu šanci tak je zastřelím. Nejsou o nic lepší než démoni které lovím. Ale od démonů alespoň zlo čekáš... nevěřil sem že takovýhle můžou bejt i lidi. Parchanti odejdou nejspíše prozkoumat moje vlastní maso a nechají mě samotného. Svěsím hlavu a v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Jak se mi tohle mohlo stát? Jak sem se sem dostal? Proč já? Zač mě bůh trestá? A který bůh? Nikdy sem žádného boha neuctíval. Jasně věřím ve všechny a znám spoustu různech vír. Ono je těžký nevěřit na boha když proti tobě běží démon. Jenže Uctívat nějakého? A co se mnou teďka bude? Skutečně sem nějaká zrůda? Fajn hojím se rychleji než běžnej člověk ale co? Viděl sme přeci dokument o cápkovi kterej na sebe dokázal nalepit vydličky, pánve a jakýkoliv železo jako kdyby byl ten chlap z magnetu. Ale toho nikdo nikam nezavře? A to že sem přežil zásahy kulkou? A co do píče! Starý Hevy od maríny v jedný akci schytal přes třicet zásahů z malého samopalu a přežil. A nikdy nemluvil o démonech jenom o tom že měl z prdele kliku! Sakra já nejsem žádnej démon ani podobná zrůda! Já sem přeci hodný! Snažím se dělat co můžu abych lidi chránil! Sakra i tuhle práci lovce sem vzal jenom proto abych mohl lovit ty špatný a chránit tím tak nevinný. Vždycky když sem někoho zastřelil tak jenom aby neublížil nikomu jinému! Umřu tady... Sám, ztracený, bez nikoho, jenom já a spousta bolesti. Já ale nechci umřít. Nechci... Mám toho tolik ještě co bych chtěl udělat. Vidět se s mámou... promluvit si s Veronikou. Když si vzpomene na ty dvě tak ho bodne u srdce a ledový červ v jeho žaludku se nepříjemně svíjí. Tyhle dvě pro něj znamenali svět a on je už neměl nikdy vidět. Neměl sem daleko k pláči. Tiše sem si pro sebe začal nadávat takže sem přeslechl ten první zvuk. Naštěstí když se ozve ten zvuk po druhého tak zbystřím. Rozhlédnu se po zdroji zvuku. Zvednu hlavu a rozhlížím se, všimnu si pohybu plachty, zvuku řetězů a dívám se tím směrem. Když se dole pod úrovní plachty objeví usměvavý obličej tak mu úsměv oplatím. Takže tu nejsem sám? Hm... alespoň nějaké světlo v temnotě. Ačkoliv to možná znamená jenom to že uslyší jak tu trpím jako raněné zvíře a nebo uvidím jak jí rozřezávají. Hm ale co je zač... vypadá jako vodní panna nebo něco takového. Hm to je snad poprvé co něco takového vidím. Hm a je to dobrá bytost? Nebo je zlá? Zaslouží si tady být? Ne... co to plácám. Nikdo si tady nezaslouží být. Možná si někteří parchanti zaslouží kulku do hlavy. ALe ne tohle... chudák holka. Musí to být pro ní možná ještě těžší než pro mě. "Ahoj..." Ehm? Co mám sakra říct? Nějaká mořská holka kouká na mě když sem nahej s visícím nádobíčkem navíc připotanej... "Promiň zamával bych ti... ale mám tak nějak plné ruce práce." Pokusím se o vtip a mírně zaberu za popruhy aby si všimla co sem měl na mysli. "Já sem Kovick... a jak se jmenuješ ty? A jak jsi tady už dlouho? " |
| |
| Revy-od začátku po konec trochu k minulosti Zobrazit SPOILER teď Jsi v temnotě. Tvé tělo je bílým bodem který pluje černým prostorem. Tvá mysl je prázdná, nic necítíš a nevšímáš, nemáš žádný směr ani cíl. Vlastně ani pořádně nevíš kdo jsi. pak kolečka ve tvém mozku naskočí na správná místa a začneš se pomalu vracet do reality. napřed si začneš uvědomovat sama sebe a postupné procitání vede až do stavu kdy cítíš své tělo. je ti jako bys týden ležela. bez pohybu. Hltáš vzduch jako by jsi nedýchala kdo jí jak dlouho. V ústech máš sucho a žaludek se bouří hladem. celkově tě ovládá mrtvolná únava. Obrysy kolem tebe jsou rozmazané. nedokážeš přesně odhadnout kde jsi. Zvuky jsou rozptýlené a všechno je to strašně pomotané. jako bys byla chycená v obrovské pavučině, která by zkreslovala a mutovala normální svět. Pak uslyšíš nějaké hučení a rozdvojený obrys. Fialky, zápach hniloby a dezinfekcí, hlavu máš v jednom ohni. Pak se ti zdá že tě do krku píchla včelka a všechno se projasní. začneš okolní svět vnímat ostřeji a když se vyjasní téměř úplně...no..řekněme že z toho nemáš moc velkou radost. Ležíš na lůžku...pitevny, nebo něčeho takového. K tvému tělu jsou připojené všeljaké hadičky a máš připoutané ruce. Jako bonus jsi poněkud hambatá. Ale všelička jako by ti do žil napumpovala novou energii. i když Revy, zdaleka nejsi ještě redy (práce tvých svalů a smyslů bude ještě nějakou chvíli zmatená a nedokonalá). Celkovou atmosféru dotváří tvář ze které se ti chce zvracet, ale na druhou stranu na tebe působí děsivě přirozeně. I dkyž víš že přirozená rozhodně není. usmívá se na tebe totiž doktor Brus (cp) držící v ruce obrovkou jehlu. -můžeš reagovat. za doktora ti napíšu pak. vzhled doktora Bruse Zobrazit SPOILER |
| |
| Znovuzrozená... Tak jsem si jen létala v té slepé černočerné tmě, dokonale nekonečné, zasraně průzračné natolik, že jsem neviděla ani špičky svých prstů. Čí jsou to vlastně nehty? A kdo jsem já, kde jsem? Malá bílá tečka plující po obzoru, nad horizontem a zase pod ním... Bez jasného směru cesty. A tak si jen létám, bezstarostná, možná spasená a možná zatracená. Jenže i přesto, že je tu vážně moc příjemně, není to tak docela v pořádku ani přirozené, pokud se tedy život jak ho znám od základů nezměnil. Život. Jak ho znám.! Cosi v mém mozku přeskočila do správné koleje a já si konečně uvědomila, že budu asi člověk, že mám dvě nohy, ruce, kůži a nejsem jen nějakej zasraně bílej bod v černočerným háji hnusu. Na víčka stále těžce tlačí tma, ale mně stačí, když se můžu volně nadechnout. Dýchám, jako bych v životě neměla v plicích ani hrst vzduchu. Jsem Revy, taky známá jako Red Hunter a kdo si se mnou zahrává, dostane pěkně na prdel! S tímto vnitřním prohlášením k sobě samé kompletně procitnu, ačkoli moje končetiny pořád neví, kdo tu velí. Cítím se, jako bych spala roky, hubu mám vyprahlou jak velbloud na poušti a popravdě bych sežrala vola, nebo i toho velblouda. Je mi to fuk. Bolí mě celé tělo a nejraději bych se otočila na bok, poddat se trochu klidnějšímu spánku, než byl tenhle snový. Jenže to by mě nemohly svazovat nějaký zatracený pouta. Pouta...? Všechno je tak divně zvláštní. Jindy tolik bystré oči vidí jen obrysy, jindy tolik rychlé paže necítí nic než studený závan vzduchu, jako bych byla moucha chycená v síti obrovského zmutovaného zlého pavouka. Nevím, kde jsem, ani proč tu jsem, ale tenhle stav mi sakra něco připomíná... K uším se mi přikrade zvláštní učení a mít u sebe kousek olova, nebo nevidět dvojitě, stoprocentně ten zasranej zvuk umlčím jednou pro vždy. Cosi mě píchne do oblasti krku, ani se nebráním, není proč a v podstatě ani jak... Konečně se mi trochu zjasní zrak. Ďáblovo překvapení! Znechuceně svraštím obočí a opět se pokusím pohnout těžkými svaly. Studené lůžko pitevny mě vítá s jemným bzučivým výsměchem, který však docela dobře může znít jenom v mý vygumovaný palici. Jako ve snách zírám na tuny hadiček i svoje poněkud obnažený tělo. ,,Co má tohle kurva znamenat!" Řeknu spíš pro sebe, avšak cítím, jak se mi žíly plní nenávistí. Chce se mi blejt! Je mi zle z té zvláštně přirozeně nepřirozené tváře toho zřízence, co na mě vejrá... Asi nějakej doktor. Takový mě serou nejvíc. Ten chlápek je vážně v rozkladu. Sem tam kostičky, sem tam zhnisané maso a k tomu extravagantní styl oblékání docela přesně naznačujou, že měl být dávno pod kytičkama. Ale já ti pocuchám ten tvůj úsměv a pak i prdel! Pomyslím si. ,,Na co tak čumíš, jsem snad první ženská, kterou vidíš, kostlivče?" Zavrčím na něj, přesto že ochranné kouzlo dokonale mate moje smysly. Jeden by řekl, že vypadá i k světu, kdyby pod tím vším nezbyl jen hnus a zase hnus. Však na tom podělaným světě nic jiného není. |
| |
| vztah Revy a D. Kovicka Na misi v poušti jste se tak nějak přehlíželi. Ale věděli jste že tam ten druhý je. Když vás dal Hanťa dohromady, Revy kupodivu nesouhlasila a prskala jako kočka. Každopádně lov na klučinu z LA vedla Revy. tedy na první pohled. A D. Kovick jí jemně usměrňoval. Dokonce natolik šikovně a chytře že jí to ani nevadilo a sem tam připustila že na jeho plánech je taky něco dobrého. Celkově měl D. Kovick úkol Revy usměrňovat a hlídat. A uklidňovat. Což při jeho povaze klidného týpka nebyl zas takový problém. Pro upřesnění si zkuste najít pár starších příspěvků těchto dvou postav. Tam se toho dozvíte víc. |
| |
| RA Obecně jasně vidíte, že i ve své úplné přeměně v podstatě proti mě nemáte šanci. Ušklíbnu se když Jarek pozře mé plameny a ze zad mi vyrostou křídla, velikostně vhodná k mému tělu, abych prodloužil svůj pobyt ve vzduchu. Výborně. Kdybych byl v plné přeměně, doboorvolně by sssse nechal zabít. Dosssslova by sssvou ssssmrt sssspolkl. pobaveně zamrskám jazykem a letím dál v dráze svého letu s ohledem na blížící se kouřovou clonu. Ta proletí skrze mě a jasně mě sejmula. Ovšem v okamžiku kdy její dráha letu pokračuje nahoru ke stropu, není ze mě vidět nic. Žádná ohořelá kost, ani dračí šupina. jako bych zmizel. Každopádně černý kouř napálí do vršku jeskyně a ta se viditelně zachvěje. Zářící rampouchy několikrát probliknou a oba dva cítíte že magická ochrana tohoto místa byla trochu porušena. výborně. Pravý čas to tu opravit. s tím vším ve svých hlavách a duších cítíte jasnou změnu. To se ve vás začali vzpouzet vaši démoni a začali usilovat o vaší duši, dosti nepříjemným a bolestivým způsobem co vás posílá téměř do kolen. Jako by je vaše přeměna posilovala. Cítíte že nad nimi ztrácíte kontrolu a pak se ozve jediné lusknutí prstů a náhle je démonická stránka pryč! Jsou z vás jen unavení lidé. Vaše těla pulzují bolestí po velkém fyzickém vypětí, že se dokážete stěží udržet na nohou. A s tím lusknutím se ozve i prosté Sssstačí za vašimi zády. Vynořil jsem se prostě jen tak ze vzduchu a chvíli vás sleduji. Nejssste zasssse tak sssslabí. 5 minut na začátek v plné přeměně, je docela dosst. Pokračování zítra. Ugo vássss tu ubytuje a přeji vám příjemný pobyt. pak se na jeho zádech opět objeví křídla, nečeká na dotazy či odpovědi a vyletí vzhůru k místům odkud jste přišli. To že se odsud teď v lidské podobě nemáte jak dostat vám dochází až nyní. Itrenora to evidentně moc nezajímá. |
| |
| LA- D. Kovick Mořská pana naslouchá tvé otázce, jako by jí mohla slyšet skrze vodu a sklo a pak vyplave k plachtě aby ti odpověděla. Není ti jasné proč plachtu zrovna neodkryje. Několich úplňkůe. Po vashem snade m něsíc. její řeč je zvláštní. přidává k ní několik dalších slabik a upravuje koncovky a ve výsledku jsou její slova ozdobná a trochu hůře zřetelná. Ménoi...Hi-sana. Po vashem, Pěna. pak se opět objeví dole a jasně vidíš že plave u spodku nádrže a rozhlíží se kde jsou oba vědci. Když se ujistí že jsou zaměstnáni na delší dobu, znovu vyrazí k plachtě a na jednom rohu jí tentokrát poodkryje. Je to zvláštní. Nad vodou dostává téměř lidský obličej. Jako by snad její tvář mutovala při kontaktu s vodou. Doslova se ti mění před očima. Opře se lokty o vršek nádrže, takže si můžeš všimnout řetězů kolem zápěstí co jsou k nádrži přidělané a 'čichá' tě. Jsi vojáaak? |
| |
| operace hohoho (mimochodem Revy ti fakt sedne, hraješ jí možná i líp než já) Kdybch přez pusu neměl roužku, usmíval bych se od ucha k uchu (a to proto že mám trochu nařázlou pusu, né od toho že bych moc mluvil, ale spíš si prostě hrál s nožem) ale to - jak už jsem napsal, nevidíš neb mám přes pusu...vlastně obvaz. zdá se že většina množství obvazu (co vypadá docela in pro někoho koho postihla lepra, nebo mor) vlastně drží mé tělo pohromadě. Nebo spíš to co z něj zbylo. Zamrkám a věnuji ti lásky plný pohled, svého osamělého oka. Ale! jak živě nyní vypadá a mluví! kupodivu je můj zpěvavý básnický hlas slyšet přes obvaz docela normálně a zřetelně. Pak se ti krátce ztratím ze zorného pole. Ba ne drahá! Kurva s tím nemá co dočinění, toto vám způsobyla krásná paní Smrt. Bohužel se dostavila a hned zase odešla. Stačí jedna jehlička sem a hadička tam a voalá, život je zase tu. Krásné. chvíli se zastavím a působím že jsem zemřel (ve stoje) neb má hruď se nehýbe dobrých pět minut. S rukou na hrudi a hlavou svěšenou. jako bych vzdával poslední hold svému skvostnému dílu. Pak se zvednu. nebo spíš jsme chtěl, ale hlava mi zůstane nepřirozeně vyset na prsou, jako by se snad částečně odtrhla od svalů a toho...ostatního. Pomocí rukou a odporného křupnutí jí vrátím na své místo a najednou ti do očí zprudka zasvítí baterka. Vidíte dobře? pak ti velmi zblízka zařvu do ucha SLYŠÍTE DOBŘE? nakonec tě lehce štípnu do ruky A cítíte dobře? Pak vám mohu gratulova. Jste zdravá! Jen za pomoci svých nehtů odříznu tvá pouta a podám ti raneček s tvým vlastním oblečením (munice, zbraně, všechno tam je. Zbraň je netknutá, ale oblečení voňavé a vyprané. Dokonce zašité od kulek D. Kovicka, na které si vlastně nepamatuješ.). Spokojeně si dřepnu do kožené černé židle na kolečkách a přeťapu ke stolu kde chvilku něco lovím a pak se s ťapáním a vrzáním kol vracím zpět s nějakými prášky sexy růžového zbarvení. Berte to týden zhruba a zas budete normálně žít! Nepřijdou žádné vedlejší rozkladné účinky. Ale pravidelně, šupky dupky pilulky dvě denně. K večeru a za rána. Mé vystupování (dřív než se rozhodneš mi skočit po krku) ti začne nápadně připomínat někoho o kom se Haňta jen tak náhodou zmiňoval. Zobrazit SPOILER 'takhle' vypadám Zobrazit SPOILER (to předtim má na sobě moc masa) |
| |
| vzhledový dodatek Zobrazit SPOILER |
| |
| Laboratoř Poslouchám ono prapodivné stvoření. Několik úplňků? Tomu druhému s měsíci sem příliš nerozumněl! Ale úplněk je přeci jednou měsíčně ne? Takže několik měsíců... hm nejspíše to byla ta druhá věta. A do p*** několik měsíců tady nepřežiju! Kdyby to bylo aspoň vězení tam bych se dokázala nějak normalizovat jenže tady! Nedokážu tu bejt jako hračka pro ty úchyláky několik měsíců! Musím se odsud dostat a čím dřív tím líp. Její přeměna mimo vodu mě docela překvapí ale snažím se udržet normální výraz a příliš necivět. "V tuhle chvíli sem jenom chlap připevněnej k divnýmu stolu pěno. Ale máš pravdu... tam venku jsem voják. Nebo něco na ten způsob. Nejsem zrovna typickej voják. Snažím se nezabíjet když nemusím. Proč se ptáš?" |
| |
| LA- D. Kovick Možšná protože by jssme se odtud mohly dostat zamrká a nakloní hlavu. Pokud se ti tu tedy nezzalíbilho když se v místnosti u vědátorů ozve jenom nepatrný zvouček, ihned sebou trhne a zamračí se tím směrem. její smysly jsou působivé. No, pokud by něco takového věděla, přece by tu nebyla několik měsíců. Lze jí věřit? Ovšem kožená pouta a nahota ti připomíná že tohle se ti taky moc nelíbí. A rána krvácí a krvácí... |
| |
| Možný útěk Když řekne že bychom se odsud mohly dostat v hlavě mi okamžitě zazvoní slavnostní zvonečky. Stejně jako ona se podívám směrem k vědátorům. Mám jí věřit? Je to moje jediná šance? Ale co pak? Jakmile odsud uteču? Co budu dělat... klid všechno hezky popořadě. Nejprve pouta, pak zbraň, pak oblečení atd... Rychle se podívám na ní a zpátky na vědátory. "Raději bych umřel než nechat ty šmejdy rozřezat moje tělo. Jestli máš nějakej nápad jak se odsud dostat jdu do toho. " |
| |
| Mizím... (Děkuji za kompliment, snažím se! ^^) Nevěřícně zírám na to stvoření, na toho takzvaného doktůrka, co mě tu drží připoutanou jak nějakou zatracenou laboratorní krysu. Celou držku má obvázanou, tipuju, že mu někdo za blbý kecy zkrátka vyrazil zuby. Ale jen klid Revy, stále zbývá spousta alternativ jak něco zarazit nebo vrazit do jeho těla... Možná mu huba prostě jen nedrží při sobě. Ďáblovo hnijící masíčko! Zachechtám se v duchu, avšak vztek v sobě spíš přiživím, než cokoli jiného. Nebo je to nějaká móda tohohle ústavu? Novodobí drákulové! ,,Vysajeme vám krev a už nebudete chtít jiné!" Ošklivě se na něj zašklebím a přemítám, zda se ten zbytek tkáně pod obvazem usmívá stejně jako tón jeho hlasu... Divný, že mluví normálně. Na to, že je vlastně jenom hromádka smradlavýho biologickýho odpadu je jeho jediný oko fakt živý, jako by ho spíš někomu vydloubl z lebky, než to svý nakládal do nějakýho láku, aby vypadalo stále mladé. Trochu sebou škubnu, když mi zmizí ze zornýho pole. Vím, že bych si měla sakra hlídat záda, jinak mě co nevidět sežere něco hladovějšího, než jsem já sama... což mi připomíná, jakej mám hlad. Podívám se na sebe a opět mnou projede vlna nevole. Však jsem tu docela nahá! Připoutaná jak krysa! Ne, že se by se tedy bylo za co stydět, jen to bylo do značné míry ponižující, ne však horší, než armádní mučení. Hej, Revy, ty ses vylízala z horších šlamastyk... Poté, co mi oznámí důvod mé strnulosti i toho divnýho lítání tam někde v černočerný zasraně nekonečný tmě se zdá, že pro změnu odešel ze světa živých on. Ne, že by to byla škoda, jenom jsem tu pořád ležela jako husa na pekáči a moje zbraň nikde. ,,Hej! Ty zombíku... Ty mi chceš říct, že jsem chcípla jak pes a paks´mě voživil?" Zahulákám, aby se probudil, jenže on dál stojí jako socha připravená pro komando holubů, socha podobná pomníkům, co vzdávaj hold mrtvým a ještě mrtvějším, jako by nám po nich něco bylo. Jako by nám po nich něco zbylo... Co Dej-dý? Zasraně! Rychle zaplaším staré vzpomínky kamsi do útrob mozkovny, což v tomhle stavu otupění není vůbec problém, to už však doktůrek opět oživne. Pokolikátý asi...? Docela mě donutí se rozvzpomenout na všechny ty démonský bastardy, aneb co se může skrýt za jediným křupnutím. ,,Jo, ty idiote! Sahej sakra na někoho jinýho!" Utrhnu se na něj zprudka, protože fakt nesnáším, když někdo naruší můj osobní prostor. Mám pocit, že se zbláznil. Pokud tedy od počátku neblázním já. Pak pomocí svých nehtů odřízne pouta a já opět dostanu své věci, rychle se obléknu a láskyplně pohladím hlaveň. Teď bych ti nehty, nenehty ustřelila koule. Konečně si přijdu zase jako člověk, jakým stejně už nikdy úplně nebudu. Ještě okamžik čekám, než se doktůrek vrátí s podivným růžovím balením pilulek, popravdě mu celou tu dobu zezadu mířím na přechod míchy páteřní k míše prodloužené, ale jen tak ze cviku. Dneska tě neodprásknu... Řeknu si a sáhnu po pilulkách, které znechuceně strčím do jedné z kapes, krátkých kalhot. Když mám opět chuť zamířit, zasáhne mě jeho chování, jako vzpomínka, dokonale čerstvá v tom vybíleném mozku. Haňta mi o někom podobném vyprávěl... ,,Nazdar, doktůrku..." Ve vší té ironii bylo snad schované i malé díky, koneckonců mě ten podivín dal zase do kupy. Znechuceně se otočím od toho hnijícího bio odpadu a mažu hledat smysl bytí, nebo tak něco, hm? |
| |
| s drahou milou Revy na tvé nadávání jen mhouřím očka, jako by se mi to snad líbilo. Vskutku tvá povaha se mi zamlouvá a nechávám to tvému oku znát. Jsem potěšen že mě nechcete zabít, paní drahá. Co se těch direk po hadičkách týká, ty brzku se zahojí sami. pak se ozve něco co bys u něj nečekala ani v nejmenším. Mobilní telefon. Zvedne prst aby ti naznačil něco ve smyslu: 'momentík' a vyloví jej z kapsy aby se podíval kdo volá. To je váš šéfík. zabručím a zvednu mobil. Něco v něm zahučí a já odpovídám Ne, to ne. Ale náhodou jsem někoho vám našel. osobu váženou a velmi krásnou, ženského původu a hrubého i když roztomilého chování. chvilka ticha Ne, toho odvezli jiní. Ano, mám názorus že jí zabil, jistě, jistě pak ti podá telefon s výrazem 'to je pro vás' Když jej přijmeš oddechneš si. na druhé straně je totiž opravdu Haňťa osobně. To že jste na živu je problém a zároveň mě to velmi těší. Doktor Brus nás o vás informoval hned jak vás našel. I když prý měl nějaký problém dostat vás z márnice, ovšem, problém pro něj jaksi neexistuje, jak se můžete přesvědčit sama tím že jste naživu. Každopádně vojáku, máte rozkaz chovat se k němu slušně a berte to co vám dal. Jste připravena na další misi? nelze očekávat že bdue nějak moc komentovat tvůj stav. i tahle zmínka a uvítání tě zpět mezi živými bylo víc než se od něj dalo čekat. každopádně je pěkné že se s tím nesere a jde hned k věci. Další akce tě volá... |
| |
| LA- D. Kovick Viditelně se jí to líbí. Výbornhě! pak asi očekává že něco uděláš neb mlčí. Ale když nic nedělám pobídne tě. No tak! Mushíš se alea prve osvobhodit a dostate se ke mně. drobný detailík. Na to následuje malá motivace. Ty přecea nejsi tak úplně člověk. Rychle! |
| |
| úvod- Sebastian-Guatemala (časově může jít o minulost 5 let a více pokud chceš. Nemusí jít nutně o přítomnost, ale zahrajem si to. Cokoliv ti nesedí či máš k tomu výhrady, ozvy se) je stát v Střední Americe. Název Guatemala pochází od indiánského slova v nahuatlu Cuauhtemallan, které znamená místo (země) obklopené stromy (lesy), protože téměř polovinu státu pokrývají tropické lesy. Zobrazit SPOILER Domorodci a lidé hledající původní přírodu zde září nadšením. A protože je tu mnoho velkolepých staveb Aztéků, Máyů a dalších, září zde i archeologové a znalci historie.Ty však nikoliv. ze začátku tvůj výlet na ruce neznalce, který nevěřil v tvou existenci (a tak jsi se s ním Nemohl spojit, maximálně ho pravidelně vysávat) vypadal že neskončí v divočině. Původní majitel, který byl nějakým zlodějíčkem a majitelem kasína tě prodal do rukou zajímávého boháče. Ale ten tě opět utratil dřív než si se s ním stihl zkontaktovat. A to domorodému ševci a čističi bot. Boháč neměl čím zaplatit a tak mu dal tebe. Neznalec a hlupák! Tvá hodnota je mnohem větší a dost tě urazilo jak se s tebou zachází. Ale, jak jsi v posledních letech zjistil, lidí co tě dokázalo vnímat a nevystřelil cosi mozek hned jak si na ně promluvil ubývalo. Novodobí lidé jsou hlupáci, kteří ve vás prostě nevěří. Nebo možná tací existují, ale kryjí svou identitu, neboť by je svět považoval za blázny. Ano. zažil jsi éru kdy lidé vyšly z lesů do měst. pak začali betonovat půdu, tloustnout a hloupnout. Pak tu bylo otročení původních domorodců a to nějak vydrželo do teď. Například tady a kdekoliv jinde. Další potupou bylo kam si tě Švec ukryl. Bál se odcizení a jediné místo co ho napadlo byla smradlavá ponožka. Už jsi byl unaven svou vlastní smůlou. Poslední pořádný majitel s kterým se dalo komunikovat ti zemřel před sto lety. A trochu ti z toho začalo hrabat. Možná trochu víc. Ono být uvězněný v prstenu a jen se dívat po okolním světě a nesmět do toho zasahovat... Už si začal pochybovat že ještě existují lidé co by tě mohli vnímat. Dokud ses nesetkal s čarodějkou. Švec s tebou putoval na jeden z mnoha ostrovů do své rodné vesnice. tady už to bylo o poznání lepší, ale domorodci už tu byli nakažení tím jak se neustále snažili zapojit do systému společnosti. už začali zapomínat že kdysi žili jen s tím co nabízela příroda a bohatě jim to stačilo. Ovšem, ucítil jsi něco co jsi necítil celých 100 let! Éterickou bytost! Silného duchovního jedince! Bylo to jak ochutnat božský nektar! A pak si jí spatřil (předpokládám že i skrze ponošku jsi schopen vidět). Zobrazit SPOILER pocítil jsi obrovskou touhu jí patřit. Zase ochutnat energii co má šťávu a původní magii. Dostal si neuvěřitelnou žízeň. Domorodec se opřel o vydlabanou loďku a posadil se aby si sundal boty. Většina z nich tu chodila bosá a polonahá. Ještě aby na tebe nezapomněl! Ale ne, opatrně (a nenápadně) si tě sypnul do dlaně a chvíli tě zkoumal. Tak! teď je pravý okamžik na sebe upozornit. Ale jak? |
| |
| Čekám že vodní dívka něco udělá místo toho ale prohlásí že se mám já osvobodit sám a poté zachránit jí. Zobrazit SPOILER Co na to říct? Prostě ideální stav. "Fajn možná nejsem tak úplně člověk. Sice o tom stále pochybuju ale když mi to tady říká úplně každej tak to možná akceptuji. Ale ty musíš pochopit jednu věc. " Zoufalé vydechnutí. "Já nemám jak se z těch pout dostat! Jediná moje výjimečnost je v tom že se rychleji hojím. Ale to mi fakticky nepomůže když sem připoutanej koženejma řemenama. Navíc tak abych nedokázal zabrat. Můžu se sice vzpouzet jak chci ale je prostě pro mě fyzicky nemožný přervat ty pouta." Další zoufalé povzdechnutí. Přeci jenom když se mi to nepovedlo předtím když tu byli doktoři a poháněl mě adrenalin vyvolaný strachem tak jakou šanci můžu mít teď? Ty pouta udrželi vlkodlaka zatímco mu někdo řezal břicho na kaši. A vlkodlak je o dost silnější než já. Tak jakou bych mohl mít šanci. Další povzdechnutí, ale jelikož stejnak nemám co na práci tak to zkusím. Několikrát se zkušebně nadechnu a vydechnu. Zatínám pěsti abych trochu protáhl ztuhlé šlachy a když budu připraven zkusím co nejvíce zabrat. |
| |
 | V dávné minulosti – Když začnete mluvit sami k sobě, je to náznak šílenství? Dlouho, předlouho to je, kdy má duše naposledy spala v hlubokém spánku a jen nepatrný hlásek v mém podvědomí mi šeptal o světlých zítřcích. Má....naděje, tak tomu smrtelníci říkají, mi vydržela po pár století, kdy lidé byli ještě takovými lidmi, jak jsem je znával v dávných dobách. V průběhu věků se značně změnily a mé šance na vysvobození či získání duše s tělem rapidně klesaly s dalšími a dalšími cykly. Míjel jsem lidskou evoluci a mé zhnusení se víc a víc stupňovalo, jak postupně vyprchávala jejich jedinečnost. Pro mne, jakožto labužníka čistých duších, bylo čím dál tím méně místa na tomto světě. Lidé přestali věřit v magii, démony, anděly a v mnoho dalších věcí, tím se připravily o další cenné schopnosti. Nyní se upíraly cestou vědy, u které doufají, že jim vše vysvětlí. I když najdou se stále jedinci, které v sobě nosí sílu a hrdost pradávných. To se ovšem nedá říct o mých předešlých pánů. Pár výjimek se najde, ale ty jsou tak titěrné, že nestojí za zmínku. Snad to zapříčinilo tu skutečnost, týkající se mé duše, jež se začala nahlodávat a snad i šílet. Nikdy víc jsem si nepřál zemřít jako teď. S mířen s tím, že se ponořím do věčných hlubin svého já a již nikdy neprozřu, mě náhle něco překvapilo a odradilo od mého počínání. Klamu sám sebe? Zešílel jsem? Ne, je to skutečné! S tím vědomím se zaměřím na zdroj aury, vycházející z postavy nedaleko mně a mého současného pána. Jak ji mám upozornit? Mám snad vysát tuhle nečistou duši do morku kostí? Co když je stejná jako já a takové lůzy si ani nevšimne? Či je dobrotivá a pomůže mu utéct z mého smrtelného vysátí? Nepreferoval jsem zabití, ten luxus jsem si nikdy ve svém současném stavu nemohl dovolit, Pokud bych přišel o zdroj životní síly či magie, skončil bych jako kdejaký smrtelník, i když pár let by to zabralo. Navíc po ucítění éterické bytosti, jsem zatoužil žít. Kdybych měl srdce, jistě by se mi divoce rozbušilo. No, pokud se dotyčná osoba nevydá na pomoc, tak jistě se tu časem někdo objeví a pomůže tomuhle nebožákovi od jeho pozemských statků. Otázkou je, zda se mi naskytne další příležitost setkání. Ale co, na tomhle ostrově bude možná víc takových. S nově nabitou falešnou nadějí se pustím do vysávání. Pradávní se tomu jistě mohli bránit, protože věděli jak, ale tihle novodobí lidé jsou jako ovce, která čekají na vlka......... |
| |
| Gueatamala Alessa (životopis v průběhu ještě zkouknu, ale po zběžném shlédnutí se mi plně zamlouvá :)) Už je to pár desítek let co jsi objevila zásadní dobro v divočinách a skrývání se. Svět venku se rapidně změnil a pro takové jako ty tu bylo jediné místo. Hranice. nakonec, všechny původní bytosti žily v souladu s přírodou takže ti ani nečinilo problém se v džungli zabydlet a zamilovat si jí. nabídla ti útočiště, náruč, věrné zvířecí pomocníky, zdroj potravy... Čas od času ses setkala s původními domorodci. S těmi hodně starými kterých v žilách ještě kolovala krev starých Mayů. dalo by se říct, že krom pár svatých míst a dolmenů kde přebývali duše moudrých, to byli jediný mágové a éteři v širém okolí. Dost možná jsi chvíli putovala než našla tohle divoké, technikou téměř netknuté místo. Bylo tu tolik tajemných magických míst, ukrytých v hloubi lesa před zraky světů. lepší místo na život sis ani nemohla přát. Občas si přicházela do vesnic s bylinkami, léčit nemocné a tak, abys nepřišla úplně o kontakt s ostatními lidmi. Ale ven se ti za nic nechtělo. nemáš tušení jestli se ještě stále upalují takové jako jsi ty. Získala sis k té zelené džungli takovou důvěru, že opustit jí by tě činilo psychicky nahou a bez obrany. Dnešek byl obyčejným dnem kdy si vyslechla žádost jedné nedaleké vesničky domorodců a donesla jim bylinky na léčivé masti. Opravdu se nezdálo že by se mělo stát něco zajímavého. Už jsi byla skoro na odchodu když tvou pozornost upoutal domorodec v loďce co právě přijel domů z velmi vzdáleného města. Znáš jej. je to obyčejný Švec a tak naprosto nechápeš kde by se kolem něj či z něj mohlo vzít to co cítíš. Přítomnost něčeho mocného, přesto malého a nějakým způsobem uvězněného. Ale jde o velmi mocnou magii. nechápeš to. Ale opatrné sledování ti celičkou záhadu objasní. Domorodec si z ponožky vyklepe prsten, který tě uchvátí. A o to víc když pomalu začne z domorodce vysávat energii. jako by snad ten prsten na sebe chtěl upozornit. Za krátko poznáš že jde o démonický druh magie. Ano! Démon uvězněný v předmětu. S takovými artefakty už jsi měla tu čest, ale v posledních letech jako by se vytratili. A teď ti jeden přijel z města přímo před nos. Náhoda? jsi natolik moudrá abys v náhody nevěřila. Sebastián Domorodec si ani moc nevšímá že jej vysáváš. Asi to bere jako přirozené, po tom co sem tak dlouho pádloval. Každopádně se ti zdá že si tě ta čarodějka všimla. Nebo si to možná tak moc přeješ. Každopádně ty ve své pozici nemáš jak jí zkontaktovat. Dokud tě neuchopí do svých mléčných dlaní. |
| |
| Konec?To určitě! Jistě jsou lidé kteří odmíntou přijmout určité události.Prostě odmítnou převzetí i u něčeho tak trvalého jako je smrt.Třeba v Červeném trpaslíkovi to řešili nahráním mysli do holografického těla.A pak je tu Spawn a jiné filmy či seriály spekulující co je po smrti.Ano lidé se tím zabývají už od nepaměti ať se jedná o podsvětí,říši mrtvých,údolí smrti či křesťanské rozlišení na nebe a peklo.Ale zde bude asi jiná premisa,četla jsem že pokud někdo zemře násilnou smrtí jeho duše zde může uvíznou a nemůže přejít dál ať je to dál tunel plný světla,dveře či cokoliv jiného.A Grace rozhodně umřela násilnou smrtí takže ... možná používá své nové schopnosti instinktivně.Můžu jí pomoc s tím co vím a vím toho docela dost. Ikdyž ne všechno je relavantní,ale když si uvědomím celou situaci.Teda ne že bych tě neviděla ráda jen kdyby to bylo za jiných okolností. Jistě i pro Grace je to nečekaná čára přes její očekávání.Jistě nikdo není rád mrtvý,ale to že jsi mrtvý neznamená ... jasně zrovna tohle mi zde nepomůže.Grace se směje spolu se mnou a dalo by se říct že jí se to dotýká mnohem víc. "Jistě já jsme otevřela to okno svými telekinetickými schopnostmi."dodám pak na sestřinu otázku."Ne ještě jsem ani nevstala."dodám pak protože podle jejího výrazu asi ten smích zaslechla. Ale počkat moje okno je otevřený?Grace jím prošla a navíc opět se nemůže zavřít jako ty dveře.Jinak otevřený zvenčí?Ikdyž mluvím s duchem tak proč by mě mělo zajímat nějaké pitomé okno? Ovšem tohle všechno zapadne v dalších sestřiných slovech.Táta .. byl jsem poblíž asi znamenalo že nejspíš čekal až se proberu.Jistě ... můj pohled se stočí k její prupisce,ale pak si protřu oči.Tohle prášky na uklidnění nespraví,ale asi bych měla odpovědět. "Ne nic mně nebolí.A jsem v pořádku." Až na to že tu mluvím se svou mrtvou přítelkyni což by za normálních situací znamenalo že mi přeskočilo. Ikdyž co je na této situaci normální? A Grace se opět projevila skvělé,dobře zkusím něco jiného co jsem viděla jinde.Nevím jestli to vyjde,ale pokud se máme dobrat k nějakému výsledku musí se aspoň někdo z nás uklidnit. Takže uklidni se a soustřeď.Pokud tě Grace vidí tak to snad bude fungovat.Grace,Grace pokud mně slyšíš zkus se uklidnit. |
| |
| Sakra sakra sakra! Jak se blížím k východu, přeju si čím dál tím víc, aby to byl všechno jen zlý sen a ten chudák venku nebyl ten, koho myslím. Nechám rozlétnout dveře a vrhnu se rovnou k postavě v bílé a rudé u stěny. Je to on. Leží tam, chvěje se a už od prvního pohledu je poznat, že už tady nebude dlouho. Kleknu si k němu a několika zoufalými pokusy mu zkusím podepřít hlavu. Hned toho ale nechám, jelikož začne něco říkat. Přesunu své ucho k jeho ústům, abych lépe slyšel. Po vyslechnutí jeho slov ztuhnu a jakoby z třetí osoby pozoruji, jak sebou začne škubat, když se mu jeho vlastní krev dostane do hrdla. Ne... pomalu, velice pomalu se od veterináře začnu oddalovat, ale nespouštím z něj pohled. Vidím všechno jako v živém snu. Jako kdyby všechno okolo najednou zpomalilo svoje dění a já se stal součástí toho pazvláštního divadla. Oči mám šíleně vytřeštěné a lapám po dechu. Všechno je v hajzlu... Yoshi... vždyť to není možný... Jak mohl být něčem nakaženej... schytal kulku, to je všechno... Sakra Yoshi... Proč to takhle museo dopadnout... cítím, jak se mi do očí derou slzy a na vládnoucí místo v mysli se cpe zoufalství. Všechno v hajzlu... Ten veterinář... Jenom on mi mohl teď pomoct!“ tato myšlenka mě vrátí zpět do reality a zvuky okolo se stanou živými. Znovu se vrhnu k doktorovi a popadnu ho za límec. “Co mám dělat?! Co mám teď kurva dělat! Odpověz! Neumírej sakra!“ všechny ohledy zmizely. Teď jsem tady zůstal jenom já a co se kolem komu děje je mi najednou jedno. Je mi fuk že se ten člověk dusí vlastní krví, ví věci co potřebuji vědět a já je mít musím. Hned po chvíli mi ale dojde, že tady už se nic nového nedozvím, alespoň ne od něj. Rychle se od něj vymrštím a rozhlédnu se po okolí. Musím odsud zmizet. Policie tu bude každou chvíli a to by se mi už žádný útěk nepodařil. První věc, musím pryč z Tokya. Jenže Tokyo je třiceti milionové město, nemůžu se jen tak potulovat ulicemi a hromadnou dopravu použít taky nemůžu. Teď nemám čas ani na vrácení do domu. Nemůžu to riskovat. Rozhlédnu se kolem a porozhlédnu se po nějaké uličce; nejdříve se musím ztratit. Alespoň na chvíli, abych mohl pokračovat z bezpečné nuly. A potom, potom si najdu nějakou motorku. |
| |
 | Osudové setkání? Občas, ve chvílích, kdy nedokážu mysl dostatečně zaměstnat hloubáním nad zapomenutými prameny starých vědomostí, se mi do podvědomí vetře nezvaný host. Hlásek, jenž je a přesto není součástí mne samotné. Ačkoli mne navštívil už mnohokrát, jako ohraná gramofonová deska opakuje pořád dokola to samé; Nepatříš sem. To je mi novinka, vážení. Samozřejmě že ne. Ať už jsem prostředí přivykla jakkoli - dokonce si je i zamilovala - pořád sem tak docela nepatřím, stejně jako džungle svým prostým způsobem nepatří mně. Stačí jediný pohled na mou osobu, aby i ten nejprostější jedinec poznal, že nejsem místní. Kůže tak světlá, jako by se jí samo slunce bálo dotknout, přirozeně plavé vlasy, pomněnkové oči... Typická indiánka, že. Odlišnost mi však nikdy nedělala problémy; jsem, čím jsem a toužit po radikální změně by bylo bláhové. Co na tom, že vyčnívám z řady? Nehledala jsem domov, ale útočiště. Utíkáš. Další v řadě velkých odhalení. Přiznávám, že přijmout toto zdánlivě křišťálově jasné poznání mi trvalo poměrně dlouho. Ne, já přece nemám zapotřebí se před něčím skrývat. Vypadám snad jako prašivý pes, jež má strach z ozvěny vlastního štěkotu? Dovedu se o sebe postarat. Jsem čarodějka, vidoucí, třímám v rukou prastarou moc, pro většinu lidstva ztracenou po celá staletí. Neschovávám se, pouze vyrážím na dlouhou cestu do lůna panenského pralesa, abych lépe pochopila svůj úděl... Blá, blá, blá. A teď tu o Karkulce. Podívejte, jestliže jeden tráví dostatečně dlouhou dobu jen se svými myšlenkami, drobné lži, které vás drží pohromadě, časem přestanou být podstatné. Má hrdost sice utržila téměř smrtelnou ránu, ale sama před sebou už jsem si dovedla přiznat, že za mým únikem z civilizovaného světa stála prachobyčejná hrůza. Hrůza z budoucnosti, z toho, co se mnou bude, z nástrah tak pečlivě kladených na každém kroku... Ale z té světlejší stránky, zase jsem ušetřena placení daní a toho příšerného vřískotu, který nazývají moderní hudbou, pomyslím si ironicky. Pomalu se chystám k odchodu; dnešní den jsem si v nabitém programu vyčlenila k návštěvě sousední vesnice, jež docházela zásoba léčivých bylin, a po předání zásilky neexistoval důvod se tu nadále zdržovat. Ladným pohybem přehodím přes rameno ošatku se zbývajícími rostlinkami, když mé smysly dostanou doslova ránu kladivem. Ustrnu. Odkud se bere taková magická síla? Jediní uživatelé magie široko daleko byli šamani kmenů ctících staré zvyklosti, ale tahle konkrétní energie v sobě nesla úplně jinou příchuť. Výraznější, pálivou, skoro jako koření... Zaujata náhlým magickým výbojem, tolik vzácným v guatemalské džungli, se otočím a pátravým zrakem hledám jeho zdroj. Příliš dlouho mi utajen nezůstane; s notnou dávkou nevěřícnosti zaznamenám, že ta pozoruhodná aura vychází z Ševce. No, teď už jsem asi zažila naprosto vše, okomentuju v duchu nevídanou situaci. Nesppuštím z muže oči, samým napětím pomalu ani nedýchám... A za okamžik se vše zodpoví samo. Švec si pokradmu začne pohrávat s prstenem, ze kterého doslova sálá démonská - ano, nyní už ji poznávám! - magie. Na rtech se mi usadí fascinovaný úsměv. Kdy jsem naposledy narazila na schránku, již obývá démon? Přibližně ve stejnou dobu, kdy mi naposledy došlo předplatné časopisu Žena a život? Ha. Jistým krokem zamířím přímo k Ševci; líp než kdokoli jiný vím, že pokud vám osud hodí rukavici, nepřijetím si akorát koledujete o malér. Navíc démon z nebohého domorodce zjevně vysává životní sílu. Proč tedy dnes nesplnit týdenní kvótu dobrých skutků? Buď na něj milá, nakážu si. "Zdravím, dobrý muži," pronesu autoritativním, ale přesto v mezích možností celkem přátelským hlasem. Nakloním hlavu mírně na stranu. "Hezký prsten. Myslíš, že by stál za výměnu za některý z těchhle náhrdelníků?" Jdu rovnou k věci a poukážu na tretky, co mi visí kolem krku. Není třeba formulovat složitá slovní spojení, která by jej jen zbytečně mátla, nebo ho znepokojovat faktem, že šperk mu usiluje o život. Zatím. Tento argument přijde na řadu později, jmenovitě v případě, že nebude vyslovenou nabídku považovat za dostatečnou. |
| |
| Bitva pokračuje Drak se mi k mému překvapení vyhnul a já musel naplno roztáhnout svá křídla, abych ubrzdil pohyb a nesrazil se s tím druhým. Vztekle jsem zavrčel a vrhl pohled ke šplhajícímu drakovi, který otevřel tlamu a vychrlil na nás ty své plameny. Zaklel jsem, ani náhodou jsem se nehodlal nechat spálit tím svinstvem a tak jsem se rychle rozhlížel po úkrytu. Naštěstí však démon, ve kterého se Jarek proměnil byl dost šílený, aby vyrazil proti oné mase a tak jsem jej využil jako živý štít a schoval se za ním. Pak jsem jen sledoval temnou vlnu, jak útočí na draka a ten zmizel. Je mrt... dál jsem se se svou otázkou nedostal, neboť se ve mně ozvala bestie. Celý jsem se ve vzduchu napjal a sevřel své tělo v silné křeči. I křídla přestala pracovat, takže jsem jako kámen padl dolů na podlahu, kde jsem se přeměnil zpět v člověka. Eh, to bylo nečekané. zamručel jsem, když se drak znovu objevil a vyletěl z díry, ve které nás nechal. No to si snad dělá srandu ne? zeptal jsem se společníka, když mi došlo, že se nahoru nemám jak dostat. |
| |
| Vzhůru za dobrodružstvím Protáhnu se, až některé kosti a chrupavky po dlouhém odpočívání nebo vlastně "mrtvosti" povážlivě zakřupou. Nenávistně přimhouřím oči na doktora, jakému se moje nadávání nejspíš i líbí. To snad není pravda, nejenom, že je polorozpadlej, je i blázen.. Jak někoho takového může Haňta zaměstnávat? Ale což, kašlu na všechno, mám tohohle místa, tý zasraný pitevny až po krk. Mám pořád pocit, jako by mi šlo o kejhák! Opřu se o zeď a čekám, co z té kreatury ještě vypadne, nakonec se však ušklíbnu nad tou ironií. Zaměstnává sakra i mě. ,,Seru na dírky, vylízala jsem se z horších šlamastyk, tak si ty svoje rady strč laskavě někam, hm?" Povytáhnu zhnuseně obličej a držím si tuto grimasu dokud nezaslechnu něco natolik nepravděpodobného, jako je... vyzvánění? Telefon? Proč mě to sakra tak překvapuje?! Jak dlouho jsi spala Revy? Mrtvola má mobil?! K čertu, kam tenhle ďáblův svět spěje? Sleduji každičký jeho pohyb, již ne natolik vyvedená z míry. Aspoń, že se dokážu rychle otřepat, co? Poslouchám rozhovor a nestačím se divit, je mi jasné, že volá Haňta... Absence druhého volajícího mi však nezabrání alespoň z části si domyslet, co se opravdu stalo a to, že mě nějakej zkurvysyn odprásknul, jako psa. A to mu teda nedaruju! I kdybych po něm měla pátrat roky a krmit olovem všechny hlavy, co se mi postaví do cesty. Moje tělo na okamžik ovládne vztek a já pevně sevřu pažbu pistole. Tohle to taky není tak docela normální, hm? Pomyslím si, avšak chvíli mi trvá než začnu opět registrovat doktora, který mi podává telefon. Tak tedy konečně někdo normální... Trochu si oddechnu, když uslyším známý hlas, i když žádnou radost nedám najevo, to přece vojákům nenáleží, jen se zlehka uvolněněji nadechnu a ruku s pistolí spustím volně podél těla, přesto však připravená střílet, kdyby se cokoli dělo. Pohrávám si ukazováčkem s pojistkou zatímco Haňta žvaní. Jo, taky to nepokládám za super zprávu, ačkoli doktůrek je k popukání. Pomyslím si trochu nasraně, ale pak jen přikývnu. Koneckonců tě zvednul ze zasraný podlahy mrtvolek, kočko, taky tě dávno mohli žrát nějaký smradlavý červy... ,,Rozkaz, pane! Ihned!" Odvětím stručně, stejně jako on. Jo, jo, nesrat se s tím, je základ pořádný slušný konverzace, no ne? |
| |
| Chikago Grace už se o moc víc uklidňovat nemusí, neb sestřička odejde. Slyšíš jak se na chodbě s někým baví takže máš čas si s Grace promluvit (v myšlenkách tě neslyší). To je neuvěřitelná ignorantka. No...každopádně by mě zajímalo co teď. Myslíš že by mi tvůj tatík mohl pomoci? její chování nasvědčuje tomu že ještě není moc vyrovnaná s tím že je mrtvá. Stále si dává nějakou naději. Dveře na chodbu jsou pootevřené a máš pocit, že kdyby si chtěla, otec by se dovnitř nemusel dostat. Přece jen máš na práci jinačí věci než mu vysvětlovat co se stalo. Krom jiného zachovat si klid a chladnou hlavu je pro tebe těžší a těžší. Zkrátka tyhle situace nejsou pro jeden mozek. Na mysli ti vyvstane tvář která jako by ti jediná v tom zmateném světě rozuměla. Irgo... |
| |
| Tokyo- Kazuky Při zběsilém útěku pryč jsi srazil nějakého bezdomovce v boční ulici. Krom jiného máš podezření že někdo vylezl z baráku a něco na tebe křičel. Houkání policejních sirén se přibližovalo. Vědátoři, policie, tvůj běh se zrychloval a srdce nebezpečně bylo. Zase jsi na útěku. A nebo ses dost možná ještě nezastavil. Cítíš velké vyčerpání a psychickou zátěž. Z toho všeho. Ani se moc nesoustředíš na to kam vlastně běžíš. Jako by tvou mysl obklopovala mlha a zní se vynořovaly úseky toho co se nedávno stalo. Přesto tvé nohy dostaly pokyn a ty běžíš. V hlavě slyšíš hlas. Hlas tvého démona. ten ti tu tak chyběl! A pak uvidíš kousek před sebou světla auta! Taktak jsi stihl uskočit a skrýt se v uličce. Povedlo se ti vyběhnout na silnici a málem tě sejmulo auto. Adrenalin se vytrácí a ty se uklidňuješ, a plně si uvědomuješ svou beznadějnou situaci. Zatím tě nechytli...zatím. Jdi doprava prostá myšlenka. Ale rozhodně nebyla tvá. byl to tvůj démon? Z dálky se blíží siréna policie. |
| |
| Guatemala Sebastian může skákat radostí, neb o pár okamžiků později čarodějka přijde. Přilákána prstenem v kterém je vězněný. jako včela na med. Nebo možná jed, kdo ví. Švec sebou trhne a když pozná kdo na něj mluví, ihned udělá úklonu a následuje mnoho slov jak je poctěn že se s ním čarodějka baví. Mnozí šamani byli v těchto více civilizovaných kmenech (těch co se vzdaly svého způsobu života a snažily se zapadnout mezi společnost) vyhnaní, takže pomoc v podobě bylin a léčení padla na starou známou a neznámou čarodějku. lepší být dlužný cizinci než svým. tak pravý společnost. Bylo by mi nesmírnou ctí dát vám jej za darmo, ale měl jsem v plánu jej prodat aby jsme vyšly s obživou nejméně na měsíc tenhle přístup je na zvednutí žaludku. Kolik tyhle lidi ještě musí ztratit úcty ke své kultuře a sobě samým, než jim dojde že se nevydaly tou správnou cestou? Každopádně o pár vyměněných náhrdelníků a slibů a lehkého strašení později (tihle domorodci už nejsou schopni lži a pravdu rozpoznat takže i kdyby mu byla řečena pravda, že ho ten prsten vysává a že je zlý, bude tomu věřit) se Švec naposledy podíval na prsten a natáhl ruku k čarodějce. Jakmile se prsten dotkl její dlaně, oba jste měli co dělat, aby jste nezačali radostně juchat. I když cítíte že ten druhý má trochu jinačí magický potenciál, je to jako by se japonec v komunitě bělochů potkal s dalším japoncem. A byli to jediní japonci v celé komunitě. Můžete si vyměnit několik vět v myšlenkách, ale vědomi si možného rizika že pokud budete na toho druhého moc nároční, může ho to i zabít. Musíte se prve nacítit a lépe se poznat. hranice existuje tady i tato forma, kdy se duch odpoutá od těla a přemístí do paralelního duchovního a energického světa. Bližší popis máte v homepage, ale uprostřed vesnice to nedoporučuji konat. |
| |
| Jak by řekl Data:Oh Shit Naštěstí se sestra moc nevyptává a za chvíli odejde.Slyším jak se na chodbě s někým baví a tak si můžu promluvit s Grace.Naštěstí se už uklidnila což je dobře neboť předchozí nápad byla pěkná pitomost.Ale v tom seriálu to fungovalo navíc já si zde už připadám jako v nějaké nepovedené počítačové adventuře.V té kde sbíráte různé střípky v zoufale snaze že snad něco z toho bude fungovat.Nebo v nějakém praštěném příběhu kde po půlhodinovém zkoumání dveří zjistíte že v zámku je klíč jen vám to jaksi vás milý GM (Game Master) neřekl. jSestra teď jistě půjde poreferovat tátovi co se zde stalo.Zcela jistě měl přehled snad hodinu po hodině o mém zdravotním stavu.Jistě dostávál hlášení s trojitou kopií jednu na jeho stůl vlevo a dvě vpravo.Navíc po smrti profesora Hoka bude asi citlivější a to znamená že tu brzo bude. Slova Grace mně vyvedou z mých myšlenek,ale přesto si nemyslím že by to byl dobrý nápad. "No možná ano,ale nemyslím si že by to byl dobrý nápad.Jasně ja za ním příjdu a řeknu:Ahoj tati moje mrtvá kamarádka Grace potřebuje pomoct.Stojí tady vedle,ale můžu jí vidět jen já.Neuvěří mi ať tuhle situaci podám jakkoliv protože jedna premisa říká že nejpravděpodobnější vysvětlení je většinou správně.A nejpravděpodobnější vysvětlení v té chvíli bude že trpím následkem šoku a ztráty co jsme prožila a tak vidím co vidět chci ikdyž to zde není.I já si to nejdřív myslela,ale ... no musíme najít někoho jiného." Znovu se podívám na dveře a napadne mně že kdybych chtěla mohla bych je zavřít svou myslí.Ne to je stejný nesmysl jako komunikace pomocí myšlenek přesto by bylo dobré kdyby táta ještě nepřišel.Ne že bych ho neviděla ráda,ale teď mám jinou práci než mu vysvětlovat co se vlastně stalo.Vzhledem k tomu že to sama nevím ... já ... Vaše dcera je na tuto školu moc chytrá ... Bude chodit do normální školy ... Já ti ustoupil Susan teď to bude podle mně ... Annie by měla chodit do školy s podobnými ... Sakra je stále težší zachovat si odstup,má mysl se tříští a já se propadám do svých myšlenek a vzpomínek.Je tu tolik otázek,ale žádné odpovědi. A existují nějaké?Potřebují se s někým poradit s někým kdo mně pochopí.Že by Irgo?Jistě on mně pochopí sám chtěl abych mu zavolala ... ne to nebude rande ... no já neříkám že ... sakra ... sakra ... sakra |
| |
| LA- D. Kovick Napneš své svaly a nic. pak podruhé, potřetí a začne ti pomalu docházet síla. nebo spíše zbytek sil co ti zbyl. jsi nic, nula, co není schopná dostat se z pout. Co není schopna splnit misi a udržet svého parťáka na živu. Vzmítá tebou vztek a zoufalství. Proto jí hned tak neuslyšíš jak tebe tiše volá. Dosth! Takhle nee! přece jen tě její slova zastaví, aby jsi zjistil že tvé zoufalé pokusy ti rozedřeli ruce a nohy do krve. Paráda! Neshmíš poušívat vztehk, pravá shíla je někde mezi smuthkem a hněvemn. Takhle ti nemůžhu pomoci, uvolni se zkhus to znovu! nechápeš jak ti může pomoci. Když je tam v nádrži a ty tady. Každou chvíli už se vědci vrátí a rozpitvají tě. Nebo to zkusíš znovu a jinak? |
| |
| LA-Revy- skok Pravda, moc lásky plně ses s doktorem neloučila a dospělo to do fáze žes mu prostřelila hlavu, když se jeho shnilá ruka měla k chlípnému gestu ke tvému pozadí. Byla si svědkem toho že se nedá zabít. Nebo aspoň né takhle. na závěr celé akce si vyndal své zdravé oko, aby zkontroloval škody a pak si ho zase vrátil do ďůlku. Každopádně při rozloučení ti věnoval mobil, kreditku, papíry a poměrně pěkné auto(výběr nechám na tobě). V autě na tebe čekala i mapa a potřebné popisky. Kovick- tvůj kolega co s tebou přežil akci v poušti a prostřelil ti hlavu čekal na záchranu ve výzkumné laboratoři patřící pod armádu. Taková pěkná oplocená budova plná výbušnin a nebezpečného bordelu kdesi na prašné cestě mimo civilizaci, ještě však patřící do LA. Dle mapy ti to potrvá tak 3 hodiny. otázkou je, jak se dostat dovnitř. Našla si i pin kreditky s 20 tisíci dolary, takže finanční stránka není problém. Otázkou je jestli to stačí. Vypadá to na dobře chráněnou a dobře vybavenou základnu. Kde o peníze asi opravdu nouze nemají. |
| |
| Stále na stole Zkouším napínat svaly a trhám sebou jak se snažím přervat pouta. Když na mě volá tak si jenom odfrknu. Poté se podívám na svoje ruce a nohy. Paráda... tak kromě odříznutého kousku, mám ještě prodřené další části těla do krve. Když na mě opět začne mluvit něco o vzteku a klidu tak se jí vysměji. "Slečno Pěno takovéhle keci si nechte někam do pohádek. Není nic mezi smutkem a hněvem. Buďto má člověk vztek nebo je smutný... Nic jiného není. A rozhodně to nebudu zkoušet znova. " Uvolním se a začnu hluboce dýchat abych nabral trochu sil. "Nemá smysl se o to pokoušet. S mojí sílou to nepřervu. A i kdybych to přerval tak s tak raněnýma rukama a nohama se daleko nedostaneme. " Snažím se dát ruce tak aby mě to příliš nebolelo, ale jelikož sem stále připoutaný tak to moc nejde. "Raději si odpočiňme. Vydržela si tu nějaký ten měsíc, vydržíš dál. A já snad taky... Bohužel nemáme výběr. Dokud někdo nepovolí naše pouta sme bezmocní." Zavřu oči a začnu vzpomínat na vše co mě sem dovedlo, vše co sem ztratil a vše co ještě ztratím až mě zde popraví. Začínám se smiřovat s osudem. Nikdy sem nebojoval když byl boj zbytečný. A zde je zcela zbytečný. |
| |
| Guatemala Osud či náhoda aneb není obojí stejné? Alessa "Maiara" Sanders Ona éterická bytost se vydá mým směrem. Vida, tak si mě možná všimla. Kdybych měl fyzické tělo, jistě bych si poskočil na místě či si zahvízdal. Zároveň je to jakési znechucení mou samým. Měl snad novodobý svět neblahý efekt na mou maličkost po ta staletí? Má maličkost to nechtěla přiznat, ale kladla si otázku: Zešílel jsem? Vzpomínky dávno minulé, vybavující se mi, jsem viděl jiné mé já......Nit obrazů z času minulých je však přetržena při oslovení švece éterickou bytostí. To zvýšilo mé snažení ve vysátí onoho onoho muže. Přeci jen, mohlo to být mé poslední „jídlo“. Pozoruji tu kupčení mezi mým držitelem a pohlednou dívkou. Jestli nepřistoupí na její podmínky, tak ho skutečně zabiji.... říkám si pro sebe. K mému štěstí nemá handrkování o mou maličkost dlouhého trvání a já se jí konečně dotknu. Pocítím její sílu. Projíždí mnou vlna euforie a extáze. Dlouho, předlouho mě nedržel někdo takový, kdo by mi mohl dát fyzickou podobu a sílu. Přirozená povaha démona je ovládnout a získat duši takového držitele – to ale jen za předpokladu dostatečné démonické síly a tu já momentálně nemám. Uvědomil jsem si svoji pozici – Pijavice, malá nechutná stvoření, vysávající paraziti, jež nikdo nemá rád. To jsem byl přesně já, mala pijavice, ovšem já mám aspoň možnost „evoluce“. Přestanu se opájet slastí v podobě energie z dámy. Je to jako ukusovat z lahodného dortu, jíte pomalu a vyčkáváte, než ostatní neodejdou, aby jste zbytek dortu mohli ukořistit. Nicméně bariéra či ochrana mi nedovolí pořádný kus a já se musím spokojit jen z drobečkami. Ona toho určitě bude schopná, bude umět se odpoutat od toho to světa a překonat Hranici mezi světy. Krvavý plamínek divoce se zmítající uprostřed krvavě rudého kamene zasazený do prstenu, se pomalu utiší a u tlumí. Dalo by se považovat za radost – či nějak tak tomu „lidé“ říkají. Nicméně než se odpoutám od své schránky, promluvím na ni. „Záchrana jeho života byla z laskavosti či se ti jen chtělo. Mohla jsi klidně počkat a pak mě jednoduše sebrat....“ |
| |
| Za barierou: Když se octnu na zadku z prvu nevím, co se stalo. Pak se začnu ohlížet a vidím, že jsem za onou barierou, která nám dělala takovou potíž. Z prvu si začnu trošku uvědomovat co se stalo, že jsem byl odstrčen naším přítelem... a následně se propadl přes onu bariéru. Začnu se drbat na hlavě s nechápajícím výrazem, jak je možné, že jsem se přes ní dostal, ale následně ihned jak jsem začal tak přestanu nad tím dumat. Stávám a gesty naznačuji, že tedy půjdu dál obhlídnout terén a dám vědět o situaci. Bohužel moji kumpání zůstali mim katedrálu. Tak jim nazančím at najdou jiný vchod.. Po tomto se vydým kupředu obhlídnout co a jak. Trochu roztržitý a rozklepaný z toho, že opět uvidím toho bídáka... mého bratra. Nejistým krokem a s třasem našlapuji pomalu a jistě kupředu. Jdu dál a čekám co na mne vybafne. |
| |
| Dorian-Bordeaux Vladimír, Oscar...nebo jak se to vlastně jmenuje z toho není moc nadšený. Každopádně po pár gestech jsi pochopil že to zkusí s Bobem a Seamusem někudy horem-tedy že se budou držet tvého plánu, kam už by to dosáhnout nemuselo. Proč to pustilo tebe a je ne, je záhadou. teda né že by to někdo zkoušel, ale tvé oblečení a zbraně a celý ty jsi v pořádku, na rozdíl od Seamusova nože a lehce popálené ruky. Než ti zmizí z očí, Oscar ti naznačí gestem prstů z očí do očí aby jsi byl opatrný. Popravdě být neopatrný tě ani nenapadlo. Teď když si osaměl máš různé myšlenky a pocity. Především se ozve jedna: Na co si to vlastně hraješ Doriane? nejsi žádný hrdina! A jsi tu sám. ano pochyby, spoustu pochyb. Ale nějak se dáš do kupy a (předpokládám) plížeje se po straně katedrály a skrývaje se za modlami, stoly, židlemi a tak dále se pomalu dostáváš k hlavnímu oltáři. Za bariérou je všechno jiné. Slyšíš zvuky, mnoho zvuků více hlasů. Tak hlasité a zpěvavé. za bariérou z toho bylo slyšet prd. Ve vzduchu vibruje neuvěřitelné množství energie a po starých našedlých stěnách se plazí různá světla, jako když se osvětlená voda odráží od stěn. Až na to, že tady žádná voda není. Nakonec uvidíš i je. Je jich tolik! Co jste si myslely? Dobrých 50 lidí. Všichni ve stejném plášti jako ty a tam vepředu s kápí skloněnou...tvůj bratr! nebo spíš to co z něj zbylo. Ve vzduchu se nese pach čerstvé krve. Přišly jste zrovna když začali párat jednu ze svých obětí. Mladou křehkou slečnu s dlouhými blonďatými vlasy. Už dávno přestala vnímat svět, ale ještě dýchá. Přikovaná k onyxové desce. Na těle hluboké čerstvé šrámy, ze kterých se line krev.Jak z nějakého laciného hororu, ale bohužel to není film, žádná skrytá kamera, ale skutečnost. V krku cítíš hořkost a a´t jsi jakýkoliv drsňák, máš jisté pochyby. Tohle je sektařství a odporné mučení! Na takové bázi, kterou by si nezasloužil nikdo. Tvůj bratr táhlým gestem ruky ukončí celé mnohohlasné bzučení a k jedné z ran přiloží zrezlý pohár aby jej naplnil. Pak se z něj obřadně napije a pošle jej kolovat. na rtech všech zůstává krvavá stopa. Srdce ti buší tak nahlas že to musí slyšet. A ve stejném okamžiku téhle myšlenky se bratr zahledí tvým směrem. I dkyž tě jasně nemůže být vidět. Každopádně se ušklíbne a kývne ti na pozdrav. Vítej bratře. Právě včas, abys viděl jak se stane jednou z nás. pak se před tvým zrakem změní...skrze jeho tělo jako by se něco prodíralo ven. Slyšíš křupání šlach a kostí...to co následuje tě přimrazí k zemi  (jen v obličeji rozhodně není takový fešák) |
| |
| K základně Ještě chvíli se dívám na toho chlápka, co si říká doktor a chvíli bojuji s nutkáním, alespoň mu nakopat prdel, když už se mám chovat slušně, hm? Myslím, že je to to nejslušnější, co bych ze sebe momentálně dostala, protože jinak mě napadají jen samé nadávky. Namířím na toho slizouna, přesněji na jeho nenechavou, dávno shnilou pazouru a s posledním varováním, aby si na mě dával pozor, vyjdu z místnosti. Koneckonců ten chlápek se nedá zabít a více děr by nejspíš nebylo ku prospěchu ani mě, natož pak mýmu žaludku. Na to zasraný oko asi nikdy nezapomenu… Jeden by vrhnul na podlahu, ale já už jsem viděla horší věci. A na co se vůbec s něčím srát? Jsem sakra živá! Žádná temnota, žádná prázdnota, jenom ten podělanej svět a můj úkol, moje olovo, moje pistole a kára! Co víc bych tak mohla potřebovat? Když tak mířím chodbou pryč, cítím se zase plná energie a snad i jakéhosi uvolnění. Stisknu plato růžových prášků v dlani a uklidňuji sama sebe… Vypadají jako ibalginy, kočko, jen je ber a všechno bude v pořádku! Chladnější klimatizovaný vzduch se otře o mé paže a holé nohy v kraťasech, ale já se nezachvěji, protože vím, že přijdou věci, kdy to bude o něco vhodnější. Když konečně vyjdu na denní světlo, jaké mi dle světlé kůže, hodně dlouho chybělo, padne mi do oka pěkné auto, ke kterému jsou doufám i mé klíčky.  ,,Sakra, to se Haňta blýsknul…“ Promluvím nahlas, ačkoli jsem na parkovišti dokonale sama – a tak to mám nejraději. Zkontroluji mapy i všechno další, co budu potřebovat na cestu. Tělo, jako by ovládla svalová paměť – stará rutina, všechno je v minutě na svém místě a já můžu vyrazit. Zase někomu zachraňovat prdel. Kovickovi, chlápkovi, jakej přežil společně se mnou útok těch parchantů… Mohl to bejt Dej Dý. Pomyslím si napůl lítostivě a napůl již lhostejně. Uplynulo hodně vody, hodně krve, od toho dne. Nemohla jsem se moc zdržovat, čekala na mě totiž v celý svý pekelný parádě další výzkumná laboratoř, tentokrát však armádní. Nebude procházka růžovým sadem tam proniknout, ovšem rozhodně pohodlnější než otevřená náruč a hlavně huby zasranejch démonů. Jo, člověk si nevybere – stejně nakonec všichni skončíme v pekle, tam je cesta rovná – dá se tam zaparkovat. A ke všemu, tam mám ještě nevyřízené účty. Nastartuji a už se řítím směrem k tý oplocený krabici s překvapením… A žádná čokoláda to kurva nebude! Kašlu na vymýšlení nějakých plánů, někdo mi kdysi řekl, že co se má stát, to se stane, nebo že neplánový akce jsou stejně vždycky nejlepší. Jedno jsem ale fakt chtěla, slušivej tlumič na mojí pistoli malý ráže. Malá, ale účinná, nebrání mi v pohybu a navíc je o dost nenápadnější, než samopal. S takovou bych rovnou mohla pozdravit u hlavní brány. Seru na všechny jejich prachy a luxus, stačí mi pěkný, jednoduchý nářadíčko. Nejhorší bude ten plot, nevím, zda je pod proudem, ale pro jistotu, si ještě pořídím pár důležitých věcí a než uplyne hodina, opět sedím v černém autě, tentokrát jen asi míli od základny. V pekle sice parkování mají, ale tady, by byl sakra drahej lístek. Za život. |
| |
| Katedrála a hrůza: kddyž jsem prošel bariérou byl jsem v údivu z toho, že já jediný to dokázal. Se strachem jsem kradmo a pomalu se dostal kdesi, kde bylo znít jakýsi chorál. Tuhla zo krev v žilách. Jako typický Angličan nejsem zvyklí nasazovat krk, pro nás Angličany je typické, když se něco děje, schovat se doma zamknout na sedm západu a pak si nalít teplý čaj na ukldněnou. Spíš mé já by si dopřálo whisky nežli čaje, ale tedkom jsem se musel soustředit na danou situaci. Doštrachal jsem to k nějaké skupině zakuklenců, jen tak tak jsem se naneštěstí zakamuflážoval, aby se mne nevšimli. Když jsem spatřil to bezvládné tělo ženy, která byla zalitá vlastní krví, sotva jsem v sobě udržel večeři.. a potom když začali pít jeji krev, div jsem se opět nepozvracel. Statečně jsem to držel v sobě. Zamrazilo mě v zádech když se na mě ten ohyzda, co si kdysi říkal můj bratr, ohlídl směrem ke mě. V tu chvíli jsem myslel, že je pomě. Když ke mě cosi pronesl náhle se z něj statl jakási stvůra. Já nevěda, co učinit jsem se začal šmatrat po zbrani a chystat na útok. Vyčkával jsem jen co se bude dál dít a kdy se tu objeví mý kumpáni. NEjsem bláhový, abych všechny přemohl sám. Nejsem Indian Jones, i když momentálně jsem do něho neměl daleko. Skryytě jsem nabil hlaven své magnumky pod hábitem a čekajíc na správnou chvli. Měl jsem sto chutí vystřelit na tu obludu, ale neriskoval jsem že by se na mě zesypalo 50 jeho přívrženců. Spíš počkám na kavalerii, ti to už pokropí a já se přídám. V tu chvíli jsem jen hleděl na toho rohatce a zadržoval v sobě zvratky. |
| |
| LA-Revy-posun Když jsi dorazila kus před základnu a z dálky dalekohledem kontrolovala situaci (předpokládám že tam nenadupeš úplně hned) zarazilo tě že nikde není vidět žádná stráž ani nic jiného. Na první pohled to vypadalo že v celé téhle oblasti už nikdo nežije. Přesto byli značky o radiaci, a zákazu vstupu, o smrtelném nebezpečí (blabla bla) na každém kroku. Takže buď máš špatnou mapu, nebo je to tu hlídané tím že to tu vlastně hlídané není. Každopádně si vybereš nějaké místo skryté v prohlubni kde operace s drátem není tak viditelná. Šokuje tě že v plotu není ani proud. Bohužel bohudík. Když si v něm vyšmikneš díru a prosmkneš se dovnitř (nebo si můžeš popsat jiný postup, to je poměrně jedno) opět jsi překvapená, že tu není ani noha. Tři zrezivělé garáže připomínající muniční sklad, spoustu rour a sloupů a otvorů v zemi v celé oblasti, pak obrovské protrhané kryty, takové co mají biochemičky (velká nafouklá kopule) a někde uprostřed toho brajglu poměrně čistá budova působící jako nóbl panelák. Není moc o čem se rozhodovat. Každopádně když se začneš dostávat až k ní, při čemž se plazíš kolem roury s nějakým plynem, v hlavě se ti objeví nutkání, instinkt že se máš urychleně přikrčit. O přikrčení později kolem tebe projde vojenská eskorta o 6 mužích co se s další skupinkou co později zahlédneš u hlavního vchodu dorozumívají vysílačkami. Ha! Prd že tu nikdo není. je tu poměrně živo. Každopádně hlavním vchodem to nepude. (vymysli si jak se dostat do budovi, já pak napíšu jestl iti to vyšlo, co jsi potkala, a nebo jestli to nevyšlo a co se podělalo) |
| |
| D. Kovick Pěna si povzdychne a zasmušile zavrtí hlavou. Cháphu proč thak rychlee umíráte...Moc brzhy se vzdáváte, hoddně štěstíí. Kdby shis to náhodou rozmyslelh. S těmi slovy (která tě mimochodem docela zapálila. Znělo to jako by opravdu věřila že to dokážeš. No, trochu tě bodne že si to nezkusil) se schová pod plachtu. O míň jak vteřinu později vrznou dveře. Tlustý malý s brýlemi a vysoký hubený s tváří umrle se ti zase ukázali. Jaká to radost. Věnují ti krátký úsměv. Jelikož jsme u vás nezjistili dle pokusů s vaším vzorkem nic mimořádného, budeme experimentvat přímo na vás. To vás jistě potěší a zahřeje. Máte poslední přání? Uvědomuješ si že ten tlustý s tebou poprvé (a naposled) mluví jako s živou bytostí a né flákem masa. Asi ti tím prokazuje poslední úctu nebo co. Mezi tím stolek s tebou z pozice horizontální s vrzáním mechanismu sklopí do pozice vertikální. A odkudsi se vynoří dalších deset doktůrků v bílém s maskami, začnou pobíhat sem a tam, připravovat věci na pitku, na vzorky, různé ampulky a chemickou laboratoř. Jiný připravují samotné doktory s kterými jsi měl tu čest se poznat a všimneš si že před dveřmi do laboratoře stojí vojenská eskorta o 20 mužích. Najednou je tu docela živo. V krku ti vysychá, protože ti dochází, že tohle je opravdu hodně špatné. Zemřeš na pitevním stolku...Zemřeš! Nějak tomu nedokážeš uvěřit že ´pro tebe tenhle život skončí tak rychle, z ničeho nic. Žádná příprava žádný sraní.....No, možná příprava bude, dlouhá a bolestivá kdo ví. Pomalu si přehráváš svůj život a na závěr vyssvtává otázka:Stál vůbec za to? |
| |
| Vietnamská tržnice, guatemalská pobočka "Nepochybně," utrousím v odpověď na Ševcovy vytáčky. Koutky rtů mám stále pozvednuté ve shovívavém úsměvu, jenž se tradičně nasazuje při hovoru s mírně opožděnými dětmi, kterým je potřeba vysvětlit, že ten žlutý sníh se vážně nepapá, ale z očí neomylně vyzařuje chlad. Chlad a nesouhlas. Předsevzetí být milá bere tváří v tvář ziskuchtivosti hodně rychle za své. "Plně chápu, že v džungli se jeden bez peněz prostě neobejde," odtuším sarkasticky. Ač si to nerada přiznávám, ucítím hluboko v soukromí svého nitra osten zklamání. Uchýlila jsem se mezi tyto lidi, abych unikla nástrahám takzvaného civilizovaného světa... A co je první věc, která domorodce zákonitě napadne? Hodit za hlavu dávnou moudrost, polknout hrdost neodmyslitelně doprovázející jejich kmen a vydat se vstříc zářné budoucnosti plné umělého pozlátka. Jak jinak. Tomu se říká ironie života. Jak dlouho asi bude trvat, než pro ně cár papíru nabyde vyšší hodnoty než zdravý strom? S tímhle tempem vám dávám rok, maximálně dva. Hmm... Zde by se nádherně vyjímal supermarket. Tse, konzervované štěstí na prodej a za poloviční cenu, heslo požehnaného 21. století. Co se jen musí stát, aby prozřeli? Vnitřní monolog se navenek odrazí pouze v podobě lehkého úšklebku. Zaznamenám změnu v toku energie, podle níž poznám, že démon ještě o něco znásobil své úsilí. Jistě hodlá pokračovat, dokud smrtelnou schránku nevysaje do poslední kapky... "Vše má svou cenu, není to tak? A v jistých případech, Ševče, jsou nejcennější položkou informace. Tedy slyš; nemáš ani ponětí, s čím si zahráváš. Čeho se tak pošetile odmítáš vzdát..." Hovořím klidným, téměř hypnotickým tónem a má drobná postavička se rázem zdá být o pár čísel vyšší. Magická iluze? Ale prosím, plýtvat schopnostmi na takových maličkostech by byl vyloženě hřích. Duševní převaha, nic víc a nic míň. "Ať už jsi prsten získal od kohokoli, prokázal ti medvědí službu. Skrývá se v něm zlý duch, který tě pomalu okrádá o esenci bytí... Kousek po kousku si přivlastňuje tvou životní sílu, až z ní nezbyde dočista nic." Zatímco mluvím, dovedně si odepnu jeden z řetízků, stáhnu jej z krku a podržím ho Ševci pár centimetrů před očima... Přívěsek se ve slunečních paprscích lákavě zatřpytí. "Co říkáš mé nabídce nyní? Nezní tak špatně, že?" O pár sekund později už v dlani konečně svírám vytoužený artefakt. První kontakt mi málem vyrazí dech; exploze moci, tolik odlišné od mé vlastní a přesto povědomé, je jako doušek z osvěžujícího pramene. Magie těch několika šamanů, co jsem zde poznala, je jiná; v porovnání s prapůvodní démonskou sílou, starou jako země sama, chutná až nevýrazně, slabě. Mít takovou sílu k dispozici... Jistě bych už nemusela hrát ruskou ruletu s osudem. Zálibně si šperk prohlížím, zdánlivě fascinovaná odlesky karmínového kamene. S osudem určitě ne; hrála bych ji totiž s NÍM. Pořád existuje možnost, že jsem zaspala dobu a z démonů mezitím vývoj učinil přátelskou a mírumilovnou rasu, ale tak nějak s tím nepočítám. Inu, brzy se mi naskytne příležitosti se o všem přesvědčit, ne? A v tu chvíli, jako by se jednalo o divadelní narážku, se mi v hlavě ozve hlas. Jeho hlas. Nezaváhám ani na okamžik. "Mohla," přisvědčím. "A ušetřila bych jednu bezcennou tretku, ale hodila jsem si mincí a rozhodla se, že dnes půjdu za spasitelku." Svou roli sehrála i netrpělivost a fakt, že smrt prostého domorodce by mým záležitostem nijak neprospěla, o tom se však nezmíním. Není potřeba si každému hned na potkání vylévat srdíčko. A navíc, vést s neznámým tvorem sáhodlouhé telepatické rozhovory se v žebříčku bezpečných činností nevyskytuje zrovna vysoko, jestli víte, co mám na mysli. "Pohovoříme si za příhodnějších podmínek," navrhnu. Hranice bude dobrou volbou; každopádně zní líp než vyhlídka na usmažený mozek. Jelikož nemám zájem provést rituál uprostřed vesnice a poskytnout tak vesničanům nevšední zábavu v podobě pohledu na bezvládné tělo čarodějčino, spěšným krokem opustím osadu. Jakmile narazím na vhodné místo, odložím brašnu s bylinkami a usednu na zem. Přivřu víčka, oprostím se od zbytečných myšlenek a soustředím se pouze na dýchání. Nádech, výdech, nádech, výdech... Hruď se mi zvedá v pravidelných intervalech, tep klesá takřka na úroveň bezvědomí a duch odplouvá tam, kam mě běžný smrtelník nemůže následovat... Hranice. Procitnu na mlžné mýtině. Sedím v pozici lotosového květu, ani se neobtěžuju otevřít oči. Občas je lepší vnímat jinak než světskými smysly. Přítomnost démona instinktivně cítím, jeho moc proniká mým vědomím jako horký nůž máslem. "Věřím, že jsme se doposud neseznámili. Mně říkají..." odmlčím se, jako bych uvažovala nad nejjasnějším z prohlášení, "Alessa." A pak že jsem nevychovaná. Mamá by se dmula pýchou. |
| |
| /Nepsal jsem, že jsem zběsile utíkal./ Tokyo Strnulým, ale svižným krokem zapadnu do uličky. Cítím, jak mnou skoro doslova cloumá nervozita; ruce se mi chvějí a těžce se mi dýchá. V rychlé chůzi nevydržím pokračovat příliš dlouho, protože mě skoro všechny moje pudy popohánějí k větší rychlosti. K úniku pryč ať už je to kdekoli. Jistě za to mohl i zvuk policejních sirén, který ke mně doléhal ze všech stran. V hlavě nebylo místo pro možnosti, že by to snad mohl být normální zásah na zloděje, přepad banky či divoké hádky, která se strhla ve rvačku. Já jsem teď byl středem všeho dění. Na nikoho jiného jsem nemyslel, nemohl jsem myslet. Snad začnu i trochu panikařit. Ještě zrychlým běh a vyběhnu na ulici. S vytřeštěnýma očima a děsem ve tváři sebou okamžitě hodím nazad a já se jen těsně vyhnu troubícímu autu. Okamžitě zapadnu zpět do uličky a těžce dopadnu zády na zeď. Zavřu oči a těžce oddechuji. Musíš se sebrat dohajzlu... Seber se... snažím se sám sebe uklidnit a zchladit si rozpálenou hlavu. Prohrábnu si rukou vlasy a rozhlédnu se kolem. “Sakra...!“ syknu a opřu se rukama o kolena. Sirény pořád řvou. Doprava... Zvednu hlavu a začnu přemýšlet, jak mě to mohlo napadnout. Cítil jsem, že ona myšlenka nebyla moje, že mi nepatřila. Mohl to být Morte, kdo by to vnukl do hlavy. Po tom všem co jsem zažil to už mohlo být cokoliv. Vzhledem k tomu, že jaksi nemám co ztratit a nenapadá mě nic jiného, seberu se, vyjdu vzpřímeně na ulici a zahnu rovnou doprava, jako bych tou cestou šel každým dnem pro pečivo. |
| |
| Konec Když pěna zalézá pod plachtu tak se pousměji. Chudák naivní holka... ještě se má o světě co učit. Poté sleduji jak přicházejí doktoři a po páteři mi běží mráz. Při zmínce o posledním přání se pokusím o úsměv, ale příliš mi to nejde. "Co takle mě pustit domů a na všechno zapomenout?" Jenže taková není realita... realita světa je vždy krutá. Pomalu mě připravují do správné polohy. Vidím další doktory a vidím jak dovnitř napochodovali i zelení. Je mi jasné co se bude dít. Už sem to párkrát zažil. A vždycky je to stejné. Lidé tvrdí že když víte že umřete tak cítíte strach. Ne... není to pravda. Strach cítí jenom ti kteří se bojí zemřít. Já se nebojím, nemám důvod. Žil sem dobrý život a žil sem ho hlavně tak jak sem chtěl. Nemám příliš čeho litovat, ani nic co bych si vyčítal. Zbývá jediná věc... to co mě naučila Red. Zbývá bojovat jenom proto abych těm ostatním nedal to co chtějí. Nadechnu se zhluboka, několik výdechů a jde se na to. Nedám jim tu radost abych křičel. Nedám jim to potěší dívat se na mě jak mě zabíjejí po kouskách a já se složím. Ne... nedopřeji jim to. Neboť já sem Já a jako takový mám možnost poslední volby. Už mi to několikrát přišlo na mysl zatímco tady ležím ale teprve nyní chápu že je to nezbytné. Ruce a nohy mám už do krve rozedřené, takže žíly jsou jenom o pár milimetrů hlouběji a ty jsou měkké. Navíc mám jazyk to je sice nepříjemná smrt ale lepší než od nich. Když tam tak ležím tak se usměji. Po tváří mi steče jedna slza a poté prudce trhnu zápěstími a zkroutím je podél hodinových ručiček abych si prořízl již tak poškozenou tkáň na rukách. Zkouším to dokola a nemám důvod proč přestat. Bolest už nemá smyl vnímat... je jediná věc co potřebuji dostat se dost hluboko. Ale nespoléhám jenom na to. Vím že se mě budou pokoušet zastavit. Skočí mi po rukách, zkusí mě znehybnit či mě nakonec něčím nadrogujou ( což je pro mě jenom dobře). Ne mám ještě jednu fintu naučenou od vězňů. Překousnout si jazyk... Otevřu ústa jako bych se připravoval ke křiku, což nejspíše také dělám, vypláznu mírně jazyk ven z úst a poté prudce zkousnu vší silou. Poté zavřu ústa a nechám krev proudit do úst. Jakmile mám v ústech krev stačí se rychle nadechnout krve a vím že během chvíle budu mimo. Díky Red... díky za všechno. Nedám jim to potěšení... jako bys jim nedala ty. |
| |
| Sleduji, kterak vlna, tvořená převážně temným plamenem naráží do stropní části jeskyně, která následně otřese celým prostorem, až se prastaré krápníky zatřesou. Drak zmizí, což vyvolá lehké cukání koutků mých úst. Vítězoslavný pocit však trvá jen pár sekund, než se drak znovu objeví v neporušené podobě ve vzduchu a jen pronese jakousi ironickou poznámku, která mi jen doleje olej do mého planoucího krbu, který již dávno podpálil celý hrad i s panstvím. Bojové šílenství i přes bolest, kterou způsobila ledová sprcha neustupuje. Naopak. Dokonce je najednou tak silné, že se mé vlastní já začne vytrácet až kamsi do podvědomí, zatímco cestou míjí Odkaz. Ten opravdový Odkaz, nikoliv jen jakýsi našeptávající zkurvený hlas, který neřekne, snad kromě "zabij", nikdy nic užitečného. Dá se vnímat pouze jen jako jakási .. kouřová clona? Obyčejně by se tento termín dal použít jen jako trefná metafora, nyní nejen jako to. Opravdu... dostane se všude. Cokoliv, co říká můj démonický společník nevnímám, jelikož se vší silou snažím bojovat proti démonově smrtící nadvládě. NEEEEE!!! Zařvu hlasem, který jakoby se z lidského řevu měnil na jakési dunivé vřískání. Ani nepochybuji, komu patří. Jakmile se už nitky temnoty začnou dotýkat jádra mé mysli, drak náhle luskne. Tlak ustane, zůstává jen klid. Vyřezávané planoucí ornamenty na mém těle mizí. Tedy lépe řečeno, blednou zpět na černou inkoustovou vrstvu. Tetování. Oči získávají původní tvar i vzezření, jakožto celé mé tělo. Pařáty se opět mění v prsty. Jsem to opět já. Člověk.. Zástupce druhu již tak neznámého.. Vyčerpáním si lehnu na zem, abych si užil onen slastný pocit čůrků konečně rudé krve, která se mi rozlévá z malých ranek po celém těle. |
| |
| Hranice Alessa "Maiara" Sanders „Kráčíme“ a pro změnu čas utíká neskonale rychle. Příjemné po staletém spánku, kdy se jednotlivé minuty vlekly. Člověk by si snad myslel, že čas se zcela zastavil. Vidíc opakovat vše v nesčetných smyčkách, kdy umírá a rodí se nová civilizace, šlapajíc ve stejných stopách, jako ta předešlá, jednoho zkrátka otupí natolik, až ztratí pojem o čase. Konečně narazíme na vhodné místo. Moje nová držitelka zaujme pro ni vhodnou polohu. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč smrtelníci a jim podobná stvoření nedokážou překonat hranice pozemského bytí rychleji. Jsme to ale blázen, oni jsou přeci jen něco méně cenného s omezeními. Kdyby se nemnožili jako krysy, tak by je jistě nahradilo něco jiného a možná i lepšího. O své poslední větě jsem určitým způsobem pochyboval. Za předpokladu, že by to byl inteligentní tvor, tak by se jistě nechtěl dostat do kontaktu s nynější civilizací, která má značnou zálibu se zabíjet a ničit navzájem. Možná jsem démon, jež byl po stovky generací vystaven lidskému vlivu a „obdarován“ duší, která je nedílným a charakteristickým rysem oněch stvoření. Přes to všechno vím, že těmto novodobým lidem nikdy nedokážu porozumět stejně tak, jako oni mě. Pro mou maličkost se zjevil záblesk v podobě ženy. Zda bude světlý, tmavý či šedý se teprve ukáže. Prvotní myšlenka byla vtáhnout onu osobu do mé „reality“. Po chvilce zvažování odstoupím od svého záměru a pokusím o dojem na první pohled. Většinou jde o to, aby lidé neviděli pravou podstatu onoho člověka hned a až po značném strávení času zjistili, co se skutečně pod onou kůží skrývá. Ženu v jejím světě spatřím na jakési mýtině, kde je v sedu, který je stejně starý, jako lidstvo samo. Nedělám si iluze o svém neprozrazení. Jistý lidem můžu zůstat skryt, ona mezi ně nepatří. Kdyby ano, neupozorňoval bych na sebe. Sotva tři čtyři metry se od ní pozastavím. Důvodem je prolomení ticha její hlasem. Je to tak dlouho.... Pokud dívka otevře oči či jiným způsobem může vnímat moji „fyzickou“ podobu, uvidí: Sebastián Samiel Ziori „Těší mě Alesso. Já jsem Sebastián....“ odmlčím se. Je těžké najít něco, o čem by se dalo mluvit s cizí osobou. Pravda, přede mnou stojí osoba, umožňující mi potencionální osvobození z mého „vězení“. Jak ji ale přimět ke spolupráci či jejímu zneužití pro moje cíle? „Takže? Jaké plány se mnou zamýšlíš?“ Na začátek nic moc, ale uvidíme kam se dostaneme...... |
| |
| Tokyo Když zahneš doprava vidíš v opuštěné ulici stát motorku (vzhled a druh je na tobě). Nejde o žádné ošuntělé vozidlo co by se mělo rozpadnout. Ale o plně funkční kus. Takže je zřejmé že bude zamčená. Pak naproti tobě z uličky vyrazí už od pohledu jasný motorkář. Jestli je či není jeho se dá těžko poznat, každopádně jí míjí s dlouhým zalíbeným pohledem a když prochází tak nějak kolem tebe, ozve se ti v hlavě stejnou formou jako před chvílí: levá kapsa bundy |
| |
| RA-zapomněni To že na vás drak zapoměl...nebo že vás tu prostě nechal z neznámých důvodů je zjevné když tu čekáte už několik hodin. Né že by jste měli hodinky, ale odhadem to můžou být dobré 3 hodiny co vás opustil a v lidských podobách opravdu není jak se dostat vzhůru. Především po tom otřesném zážitku a především po tom namáhavém souboji. Spoustu věcí vám nedochází a spoustu věcí není k pochopení. Pak se nahoře nad vašimi hlavami objeví neznámá osoba  těžko říct jestli se dívá na vás dolů. Každopádně za chvilku tato zvláštní žena zmizí, aby se mohla objevit kousek od vás. Skoro to vypadalo jako by vylezla ze země. Skrze ní. Itrenor na vás jaksi zapomněl a když si vzpomněl, poslal mě sem pro vás. Jmenuji se Siva a pokud mi to umožníte, provedu vás tady, ukážu vám kde se najíte a očistíte, ošetřím vás a ukážu vám vaše ubigace. mluví zvláštním zastřeným hlasem, a každé slovo co zmíní vám připomene, ať už jste v duši jakkoliv silný, že by něco z toho, či všechno dohromady bodlo. Cítíte z ní něco nadpřirozeného, což vás v tomhle hradu už ani moc neudivuje. každopádně pak k vám natáhne ruce, aby jste jí uchopily, pokud chcete jít s ní. Zároveň však čeká co odpovíte. |
| |
| konec D. Kovicka Umíráš..... Ať už bolestí co sis způsobil sám, bolestí co ti způsobili oni, nebo bolestí co ti byla kdysi způsobena. Všechny myšlenky pomalinku odchází a následujou jen šmouhy z přítomnosti, minulosti ...a z budoucna už tam v podstatě není nic. Haňťa by tě za takový čin asi moc nepochválil. Nu což. Co by asi dělal on na tvém místě. Ne to je zbytečné o tom uvažovat. Zda-li uvidíš peklo nebo ráj? nemáš tušení jak dlouho to trvá, ale už si neuvědomuješ své tělo a mysl se opravdu vypravuje někam jinam. Vidíš tmu, pak vesmír, pak řeku plnou energie kudy pluje už jen tvá duše. bez cíle bez cesty, bez zastavení. Míjíš předměty v tom proudu uvízlé. A dochází ti že tady se asi to všechno schromažďuje. Všechno co se kdy ztratí, všechno co lidé nechápou a chtěli by. všechny záhady, taje, divy a pravděpodobně i duše. Míjíš i další bytosti a lidi. Třeba tu bude ten kluk. Třeba tu potkáš Revy a Dejdýho. Nikdo nenaslouchá, nikdo ti nevěnuje pozornost. Má to snad být konec? Konec D. Kovicka? Nenecháám the zemřít. kdo to řekl? Nikde, nikdo. Ale ten hlas, ten hlas moc dobře znáš. Proud se ztrácí. Peklo? Ráj? Něco mezi? věčná nicota? Né, něco je špatně! ještě si úplně nezemřel. Náhle cítíš obrovskou chuť žít. Ještě pokračovat. Ve své cestě kterou si byl tak moc rozhodnut ukončit. Jsou to tvoje emoce. Nic cizího. Přesto cítíš jak tě něco podporuje. Vracíš se zpět do svého těla, vnímáš jej, ale všechno je tak zamlžené a rozzostřené. Hýbeš se. Překousnutý jazyk, roztrhané žíly, rozřezané tělo a přesto jsi schopen pohybu. Když se ti vyjasní zrak zjišťuješ že tě už nic nepoustá. Zkrvavený a zraněný s obrovskou bolestí stojíš na vlastních nohách a tělem ti pulzuje ...něco co se nedá přesně popsat. Několik doktorů se krčí u stolů, několik se krčí za rozbitými okny kudy je někdo prohodil. Vojáci se též probírají a začínají po tobě střílet. A ona...ta divná vodní bytost už ve své nádrži není. Cítíš že druhou šanci už nedostaneš, ať se stalo cokoliv, byl to zázrak a ty žiješ. Ale můžeš velmi rychle zase zemřít. Chceš to? |
| |
| Co tu máme asi kurva dělat .. Navztekaně udeřím lidskou rukou do stěny kráteru, což mi způsobí lehce krvavé oděrky na prstech. Sedíme tu už pár hodin poté, co skončil souboj s drakem.. Nic se nestalo. Nikdo pro nás nepřišel. Zůstali jsme tu trčet jako párek vězňů v Guantanamu. Nic nenasvědčuje o tom, že by pro nás měl kdokoliv přijít. Všude číhá jen zlověstné ticho a klid. Náhle se jakási dívka objeví nad našimi hlavami. V okamžiku ne-delším, než je mrknutí oka se zjeví přímo před námi. Jemným hlasem pronese svá slova, což vyvolá libozvučnou bouři pocitů v mé hlavě. Je krásná.. Vydechnu vduchu poté, co vstřebám její slova i přes mlhavý závoj bolesti, která se mísí s unavením. Bez delšího rozmýšlení k ní natáhnu ruku, abych uchopil tu její. Těsně před tím si jen odfrknu nad výrokem, že nás tu drak "jaksi zapomněl".. |
| |
| Tokyo Když zahnu za roh a naskytne se mi nový výhled, zarazím se. Rovnou přede mnou u zdi stojí černá motorka, chlouba japonského motocyklového průmyslu, yamaha YZF-R1. Krásný příklad skoro extrémního supersportu. Výrobní maximální naměřená rychlost něco přes tři sta kilometrů v hodině, sto osmdesát koní a čtyřválec motor s objemem 998ccm. Sakra... nenapadlo by mě, že bych na tebe někdy ještě narazil... A ještě k tomu takhle... Jo. Tuhle motorku znám dost dobře. Na stejném modelu mi při jednom případu ujížděl kurýr Yakuzi. Honil jsem ho ve stíhacím policejním autě, ale proti tý motorce jsem neměl šanci. Už když si mě všiml, během pár vteřin získal náskok s rychlostí kolem dvou set kilometrů v hodině a když jsme se dostali na dálnici, kde se mi ho jakžtakž podařilo dohnat, volant se mi už v tý rychlosti skoro třásl, vytáhnul to na tři sta dvacet a zmizel mi daleko přede mnou. Brzy si ale uvědomím, že nastartovat tenhle stroj bez klíčů a jakéhokoli vybavení je skoro nemožné, pro mne určitě. Bezradně jsem se ohlédl kolem, když v tom se v uličce objeví muž. Motorkářský ohoz a majitelský pohled na motorku mi silně nahlodá mysl s tím, že ta holka je jeho a i on bude mít klíčky. Když se blíží ke mně, ozve se mi v hlavě znovu ten hlas a jen potvrdí mé domněnky. Ať seš kdo seš, zatím dík... Když motorkář prochází kolem mě, tvářím se přesně jako ten, kdo nechce mít žádné problémy s chlápkem v kožené motorkářské bundě; sklopím zrak a začnu se soustředěně věnovat úpravě cípu košile. Jakmile se ale objeví za mnou, skočím po něm a krk mu sevřu předloktím a bicepsem. Zatáhnu dozadu a zatnu svaly. Tato omračovací technika způsobí jednak okamžitou a absolutní zástavu přívodu kyslíku do plic či ven, ale sevře veškeré důležité svalstvo na protivníkově krku a způsobí nervové vypětí, které během několika sekund vyústí ve ztrátu vědomí. Jestliže všechno proběhlo jak má, sundám mu bundu, okamžitě si ji navléknu na sebe, prohledám mu kapsy u kalhot, nechám si, co by se mohlo hodit, potom najdu klíče a přejdu k motorce. Doufám, že tam bude zamčená i helma. |
| |
| Tokyo Šlo to kupodivu jako po másle. Přeci jen syn komisaře v tobě se nezapře a i přes to že tvůj protivník je poněkud větší než ty, nemáš problém ho velmi rychle a efektivně zneškodnit. Bunda je ti poněkud větší, ale to je ten nejmenší detail. Když jdeš s čerstvě ulovenými klíčky ke kufru toho krásného stroje, přilbu vevnitř najdeš. Najednou se zdá že ti štěstí docela přeje. Ještě než necháš motor toho stroje rozepříst, opět se ti ozve v hlavě hlas. nevyjížděj hned, vyčkej a pak zamiř mimo město směr vesnice Hou-taje (jakož to téměř zdejší máš zhruba představu kudy kam) |
| |
| Tokyo Jakmile ucítím, že se motorkářův odpor rozplynul, povolím své sevření, posadím ho a opřu zády ke zdi. Trochu pracně a ne příliš elegantně z něj stáhnu bundu a hodím ji na sebe. Pravda, je poněkud větší, ale i když rád nosím vršky na tělo, je tohle právě jedna z posledních věcí, které mě trápí. Klíčky z vnitřní kapsy vezmu rovnou do ruky. Potom se podívám, jestli je v bundě peněženka. Jestli ano, vyndám ji a pomocí rukávu, abych nezanechal otisky vyházím na motorkáře jeho doklady a vůbec všechno, co prokazuje jeho totožnost. Ne jenom kvůli tomu, že to snad bude působit jako malinká kompenzace, i když opravdu jen drobounká, tak kvůli tomu, abych se zbavil alespoň nějaké stopy, která by v budoucnu pomohla k mému dopadení. Ježiš... Zločince jsem chytal... teď je ze mě jeden z nich... A tak to doopravdy je. Řekl bych ale, že mi to teď dává alespoň výhodu v tom, že znám služební postupy a vím, čemu se vyhnout a co dělat a nedělat. Přejdu k motorce a zkusím klíček. Sláva, pasuje. Otevřu prostor na helmu, kde se opravdu ona helma nachází a nasadím si ji. Potom strčím klíček do zapalováním. Když se jím chystám otočit, ozve se mi v hlavě znovu ten hlas. Zarazím se. Tak tohle určitě není Morte... bleskne mi hlavou. Napadlo mě to kvůli popisu cesty, konkrétně jde o tu vesnici. Ale i tak chvíli počkám, jak mi ten hlas poradil a po chvíli čekání konečně otočím klíčem. Při tom krásném zvuku motoru mi po celém těle přeběhne husí kůže a já se slastně zachvěji. Přehoupnu motorku přes stojan, který se tím automaticky sklopí a pomalu vyjedu z uličky na silnici. Rozhlédnu se, doprava, doleva, doprava a zatůruji plyn a vyrazím doprava. I když jedu dost svižně, snažím se dodržovat rychlostní limit, abych na sebe nepřilákal zbytečně pozornost. Hou-taj není od Tokya tak daleko, jde spíše o to, dostat se z té třiceti milionové metropole. Až najdu první nájezd na dálnici, vyjedu na ní a konečně povolím uzdu té mašině. |
| |
| Do pevnosti Hodnou chvíli zírám na "pevnost", protože nepřipravenost zabíjí daleko víc, než všechny vostrý kulky světa, nebo zasraně špičatý démonský zuby. Jenže učte tohle zelenáče… naprosto k ničemu. Zdá se, že tahle oblast je docela mrtvá, nehlídaná… jak bláhové. Na každém kroku přesto můžu vidět pár lacinejch upozornění o nebezpečí. Tady někdo nepochopil, že to oni by se měli bát. Zlehka povytáhnu pravej koutek, odložím dalekohled od oka a ještě si zapálím jednu z červených cigaret, který sem´ si koupila po cestě. Kurva… já ale dlouho neměla nikotin v krvi. Stáhnu málem poloviny cigarety a spokojeně vyfouknu bělostný dým. Za chvíli zašlápnu stále doutnající nedopalek, hluboko do žlutýho písku. Smrtelné nebezpečí, radiace. Ty bláho, neběhá tu ještě satanův čokl? Trošku jste svoje varovné tabulky přecenili, idioti. Zabiják nepřipravenost, tentokrát pro jednou nečíhá za tvýma dveřma, co Revy... Hodlám prostříhat drát a dostat se tak na oplocenej pozemek, nejvíc mě šokuje, že ani nemusím zneškodnit hlavní elektrické vedení… protože ten plot, zkrátka pod proudem není a nejspíš ani nikdy nebyl. Neskutečné. Je tohle snad nějaká akce pro amatéry, nebo mám tu čest s opravdovými blázny? Nenápadně sklouznu do prohlubně na severní straně komplexu. Do odhalené kůže na nohou se mi vtíravě zabodávaj vlezlý zrníčka písku. K čertu! Naštěstí jsem celkem zručná a brzy se protáhnu úzkou dírou, avšak místo uvítacího výboru s revolvery mě opět uvítá jenom prázdno a písek. Zasranej písek. Spousta zasranýho písku. Kolem dokola se vlastně není na co dívat, pár zrezivělejch garáží, nějaký roury, který mi případně mohou posloužit jako úkryt a pak jedna jediná trochu čistá budova, jenže nejspíš jen z venku. Zevnitř bude zhnisaná a hnusná! I přes opuštěnost tohoto místa se stále napůl plížím, uši nastražené, dlouhé nohy připravené ke skoku, či běhu. V hlavě mi náhle blikne červená kontrolka, jako za starejch časů na poušti a já se sakra naučila svoje reflexy poslouchat. Okamžitě se přikrčím za jednou z rour. O chvíli později, mě mine šest cápků, nejspíš čerstvejch vojáčků a vo kus dál zahlídnu další. Že by to nakonec nebyla taková stranda, kočko? Ne, že bych je nemohla vyřídit levou zadní… Jenže ty vysílačky by mohly bejt problém. Teď je tu zase moc živo. No nezbejvá, než poušti navrátit její klid a opuštěnost a přidat k tomu trochu čerstvý krve. Najdu si příhodný místo, za jednou z garáží, tak abych měla krytý záda a možnost rychle vyskočit na střechu, díky jedný z blízkejch rour. Počítám kolik eskort tu dovopravdy je a když nepřesáhnou drastický počet, rozhodnu se zabít všechny, co hlídaj nepozorovanou cestu k hlavnímu vchodu. Eskortu po eskortě střílím zpoza garáží jednoho vojáčka za druhým. Dva se mi většinou povede zabít, aniž by si zbytek uvědomil, že se něco děje - to díky tlumiči. Jakmile se zbytek rozběhne mým směrem, stále se je snažím zastřelit, aby mě nikdo neviděl, a estli už mě uvidí, postarám se aby to nikomu nemohli prásknout. Nastane-li nějakej problém vyskočím na střechu garáže odkud můžu přeskočit plot a zmizet dřív, než si na mě někdo smlsne. Na druhou stranu, když při mně štěstí bude stát, dostanu se až do budovy hlavními dveřmi, jaký buď vykopnu, nebo otevřu klíčem, případně kartou jednoho z cápků. V budově se nezapomínám krýt, postupuji pomalu, ale efektivně, záda vždycky krytá, dech tichý, pohyby mrštné. Slídím po laserech, ochraných zařízeních, ale především po nějaký laboratoři… tam mají vždycky všechno, co bych mohla chtít. kontroluji obsah nábojnice a zhluboka se nadechnu. Tak sem tady, satanův čokle! |
| |
| Jeskyně a procházka Hádám že odpočívat zamručel jsem taktéž dosti nespokojeně při pohledu na strmou skálu díry a posadil se na zem. Nějak se mi nechtělo přemýšlet, ani snažit se vyšplhat nahoru. Událostí tohoto dne bylo na můj obyčejný lidský mozek tolik, že jsem prostě chtěl zavřít oči a spát, spát dokud se ten mizerný drak neobjeví a nevytáhne nás odsud, při kteréžto příležitosti mu nejspíš zakroutím krkem. Když už jsem pak skoro upadl do sladké říše spánku, objevila se z ničeho nic nějaká ženská postava. Předtím jsem měl zavřené oči, takže jsem ji vůbec neviděl, teprve teď jsem si všiml, že je tu mezi námi. To by...bylo velmi milé. zamumlal jsem rozespale, postavil se na nohy a opatrně jí podal ruku. |
| |
| Dorian-Bordeaux Situace je spíš taková že skrytě nabít zbraň prostě nejde. Tvůj bratr...nebo co to vlastně je, tě celou dobu pozoruje a těžko se dá skrytě nabít zbraň někde kde o tobě ví a sleduji tvé kroky. Zakuklenci tě vnímají jako hlavní chod. Což si uvědomíš v okamžiku kdy chceš pohnout svým tělem, ale ono to prostě nejde. Jako by tě neposlouchalo a nebylo tvé. Nejde ani tolik o strach jako o něco nadpřirozeného co nad tebou převzalo kontrolu. Mohl by to být ten démon? Když skončil s brutální souloží s umírající ženou, už moc života v ní nezůstalo. Rozhodně nebyl něžný a během sexuálního procesu z ní doslova drásal kůži i z kousky masa. To vše zakončil polibkem, kterým jí odkousl čtvrtinu obličeje. Možná už si něco takového viděl, ale na tohle by neměl žaludek opravdu nikdo. Tvá mysl je přítomná a čirá, proto tě jímá obrovská hrůza když se démon-bratr podívá tvým směrem a pohne prstem abys k němu přistoupil. A tvé tělo....se vznese několik metrů nad zem a přes dav hystericky řvoucích uctívačů tě nese pomalinku až k němu. Napětí vzrůstá, tok energie a moci toho démona ti rve duši a zarývá se ti do srdce. Mozek už to není schopen vnímat, a pocity to nestíhají. Dopluješ až k němu, aby se ti vysmál do očí. Cítíš se titěrný a bezvýznamný. Červ pod botou obrovského zlého boha. Mohl by tě zabít nebo dlouho mučit způsobem o kterém jsi nikdy nemohl ani zaslechnout. Což si plně uvědomuješ, ale on místo toho zaryje svůj pařát hluboko do tvého ramene a zašeptá dechem smrti a utrpení: Dám ti dárek bratříčku. A až tě ovládne, budeš můj po těch chrchlavých slovech co protlačil skrze zubatou zakrvácenou mordu si tě přitáhne ještě blíž, aby tě mohl políbit. Cítíš jak do tebe něco vdechuje. Něco co by v tobě vůbec nemělo být. Rve to tvé nitro a jako parazit se to zahlodává hluboko do tebe jako mor. Aby se to mohlo navždy stát tvou součástí. Vyvolává to v tobě takovou vlnu bolesti že to tvůj mozek ani tělo nevydrží a omdlíš. svět jak si ho ještě neviděl poprvé když otevřeš oči tak to bolí. Když je otevřeš podruhé a začneš používat sluch a tak dále, uvědomuješ si, že si stále v tom prokletém kostele. Takže dle všeho žiješ. Bolest proudící celým tvým tělem je neuvěřitelná. Kolem je poměrně rušno. Je tu armáda a policie a tvá známá banda, která se zkroušeně baví u tvých nosítek. Máš obvázané rameno, které pekelně bolí a pulzuje, jako celé tvé tělo. Nemluvě o horečce a pocitu jako by se ti chtěla rozskočit hlava. To že to celé nebyl sen dokazuje mrtvola rozdrásané dívky na oltáři, kterou zrovna uklízejí. |
| |
| RA Siva se usměje a pevně uchopí vaše ruce. Pokud možno se nepouštějte. řekne ještě zpětně než se začne i s vámi ponořovat do kamene. Nechápete přesně co se stalo, dokud se neobjevíte zase nahoře. Skoro vám připadalo jako by jste cestovali skrze tu jeskyni. tedy srze kámen. Máte z toho divné smíšené pocity, ale po událostech dnešního dne, jak už tu někdo psal jste vyčerpaní a plní nových poznatků, až by z toho jednomu praskla hlava. Každopádně Siva splní všechno o čem mluvila. Z podzemní části hradu vás odvede nahoru, kde skrze okna a výklenky proniká světlo. Tedy jste v prvním patře hradu. Dá vám apartmány vedle sebe. Pro lidi z města jsou docela podivné. Spíš jak vystřižené ze středověkých filmů. Pan drak je evidentně trochu staromódní. Nic na elektriku tady rozhodně nenajdete. Přesto jsou vaše komnaty dostatečně pohodlné a velké pro odpočinek i nějaké to malé trénování. O patro níže, ta velká společenská místnost kterou jsme šly, tak tam je jídelna. Nějaké jídlo už máte u sebe na pokojích. Ve skříních najdete nějaké šatstvo. Když budete chtít trénovat s démony...prosím nedělejte to tady. Na to je ta jeskyně dole. pak vás ošetří. Zvláštní mastí a částečně i svou vlastní energií (Tobiášovi to může připomenout způsob jakým léčila Ívé. Takže tahle bytost by mohla také patřit mezi ty božského původu). Rány vypadají že se co nevidět zahojí. Únava těla, to už je něco jiného. Když budete něco potřebovat stačí zavolat mé jméno. pak čeká jestli ještě něco budete chtít a nebo jestli už může jít. |
| |
| kdesi v poušti poblíž LA-Revy Podobná akce by stála život každýho dobrýho profíka. Ale mezi každým dobrým profékem a tebou je rozdíl. Ty jsi prostě Revy. Vidět to Dejdý pěkně tě zpeskuje za tak šílenej a sebevražednej nápad. Ale tady teď není nikdo kdo by uklidnil tvou horkou hlavu. Je to jen a jen tvá práce. Tvůj úkol. A na konci bude bombónek, který tě zabil. Upoutat pozornost se ti podaří s druhým rozstřeleným mozkem, který se elegantně rozprskne na dalšího z vojáků. Zalíváš je olovem, jako kytičky čerstvou vodou. Ale trochu ses přepočítala. Z malých vojenských oddílů po 5 až deseti lidech je najednou velký oddíl kolem 30 lidí a rychle jich přibývá. Docvakne ti jedna dvě že se s nimi nemůžeš rovnat. Navíc tvým směrem vyrazili i polopásové vozy s kulometama na střechách. Což by mohlo bolet. Bylo by dobré si něčím krýt ústup, ale tvé štěstí jaksi vyprchává, neboť se většina těch lidí hemží u hlavního vchodu. Ono, nadupat tam hlavním vchodem by asi nebylo dvakrát chytré. Jedinou cestou do budovy je požární žebřík. A nebo zmizet. Jedna kulka si najde cestu tvým ramenem. Jen škrábnutí, ale popožene tě to k rychlejšímu jednání. Ovšem na požárním žebříku budeš docela nekrytá... |
| |
| Tokyo Chvíle čekání se ti vyplatila. Neb se hlavní třídou v ulici před tebou mihne pomalu jedoucí policejní vůz. Děsí tě jak moc toho ten co se s tebou spojil ví, ale zatím ti to bylo ku prospěchu. V ulicích Tokya to ještě pořád není ono, dokud jej vedlejší třídou neopustíš a nevyjedeš na dálnici. Motor tvého stroje se rozeřve jako by byl nadšen a vítr který tě obalí je krásný a osvobozující. jako bys všechny ty problémy nyní nechával za sebou. Včetně Yukyho....(nebo jak že mu to říkáme). Po dobré hodinové jízdě (po dálnici, z města ses dostával o dost dýl) se objeví první sjízdná cesta z dálnice. Tudy tedy k vesnici Hou-taj. Když sjíždíš otevře se ti výhled na horizont kde se slunce začíná sklánět z nebe. Jeden by nevěřil jak dlouho to trvá vymotat se z města. Krajina se lehce změní v husté lesy a ty pokračuješ v jízdě. jeď dál, ať se děje cokoliv Ozve se ti v hlavě opět ten hlas. Jediné co by mohlo zpomalit tvou jízdu je stojící kamion o pár metrů dál a všude kolem stojící výstražné trojuhelníky. V těchto částech cesty už les vrhá poměrně velké stíny, takže v tom šeru, prve, přesně nevidíš co je to na silnici před kamionem. Vypadá to na flek. Velký krvavý flek. Další kousky krve a i masa jsou na předku kamionu z tohož kus je promáčklý. Jsi svědkem toho když vyděšený řidič zrovna telefonuje policii. Srazil jsem polonahého japonce v obvazech. Ne, není mrtvý! Sebral se a utekl! ne! nic jsem nepil zatraceně! |
| |
| Annie- Chikago No, kdybych byla trochu víc živá než jsem musím říct že ty dveře, to okno a ta tužka...že to nebylo tak úplně normální. A to ti říkám jako úplně normální mrtvá duše. Hehe buď jí to vlezlo na hlavu a nebo to druhé. Každopádně jestli tě bude rozptilovat až tu bude otec, máš psychiatrickou léčebnu víc než jistou. A za dobrou půl hodiny nahlédne dovnitř sestřička. Máte návštěvu. slyšíš hlas svého otce a jak mu sestřička nesmlouvavě říká že tu mže zůstat jen půl hodiny a dýl ani ťuk. Pak se ve dveřích začne objevovat i on. Možná kdyby ses je pokusila zavřít tak by nemohl vstoupit Co pěkného by ti taky mohl říct, že? Zrovna on |
| |
| Uvádění teorie do praxe No přestáývám tomu rozumět a to jsme tomu už dřív nerozuměla,ale pokud probereme všechny možnosti tak se jistě dostaneme k nějakému výsledku.Ovšem je tu naléhavější problém,nevím jak dlouho dokáže sestra zdržovat tátu než se zde objeví.No a z té návštěva mám trochu obavy.Vlastně docela dost ... Annie je nejchytřejší studentka ve škole měla by zde excelovat,tak přestaňte chodit kolem horké kaše a vyjádřete se fakty ... A to je právě ten problém.Vaše dcera je na tuto školu moc chytrá,v hodinách se nudí a tomu taky odpovídá její prospěch ... Bude chodit do normální školy ... Já ti ustoupil Susan,ale teď to bude podle mně.Annie by měla chodit do školy s podobnými žáky ... Ne teď ne,zavřu oči a rozhodnu se soustředit.Jistě fakta slyšela jsem teorii že pokud někdo zemře násilnou smrtí(a v tomto případě není pochyby že to byla násilná smrt)jeho duše zde uvízne a nemůže přejít dál.Ať už je to dál kdekoliv ikdyž zde se už pouštíme na poněkud tenký led do směru který by se snad ani nedal označit za exaktní vědu.Navíc ikdyž tátovi řeknu odkud tahle teorie pochází,tak nebude dobré když mu řeknu kde jsem to slyšela.Neřekla jsem mu ani odkud pocházejí ty rovnice ohledně času.Radši se rozhodnu věnovat opět Grace protože rozhodně nepotřebuju aby mně rozptylovala dokud tu bude.Tato návštěva musí proběhnout bez problémů pokud nechci vzbudit dojem že jsem bzum-bzum. Ukaž mi jedinou lékařskou knihu která definuje bzum-bzum. "Počkej ty dveře,to okno a ta tužka jsi byla ty?" Takže se mi to nezdálo což znamená že to co jsme viděla v tom seriálu bude pravda.To znamená že Grace může hýbat předměty svou myslí,takže ostatní příjde pozdě.No teď jenom provést pečlivý průzkum a pak snad tahle praštěná situace bude dávat smysl.Pokud tu musí být nějaký smysl je,ale ... no neříkám že vím jak se cítí protože to nevím,ale ať se zkusí uklidnit. "Dobře Sherlock Holmes řekl že pokud vyloučíme vše nemožné to co zůstane ať je to jakkoliv nepravěpodobné musí být pravda.Podle jedné premisy pokud někdo zemře násilnou smrtí jeho duše zde uvízne.Aspoň tak jsem to slyšela,ale pokud jsi to okno dveře a tužku způsobila ty na co jsi přitom myslela?" Pak sem opět nahlédne sestra a řekne že mám návštevu.Nemusí ani říkat o koho se jedná protože slyším jeho hlas už z chodby.Ne že bych ho nerada znovu viděla,ale teď se to nehodí. Dobře co to bylo předtím,zavřít dveře?Ano zavřít dveře. Zavřu oči a soustředím se.Představuju si jak zavírám dveře sem a vší vahou své drobné postavy na ně naléhám a tlačím abych je udržela zavřené. Promiň tati,jindy si ráda s tebou promluvím,ale teď se to vážne nehodí.Mám hlavu plnou otázek na které neznám odpověď a odpovědí které nedávají smysl.A ty ... ty by jsi to nepochopil.Nedá se to zvážit,změřit,definovat ani ... vykouřit. |
| |
| události kolem Kazukyho a Yoshyho Yokuro Yoshy (nebo jak se jmenuje, to nám prozradí Kazuky až tu bude) byl policejní komisař, jehož přítel Kazuki je zároveň synem hlavního policejního štábu v Tokyu. Při jedné příležitosti byl však jeho otec zabit démonem ještěrem (kdo démona neviděl, myslel si že si vymýšlíte. ) Kazuky sám jím byl napaden a odvezen do nemocnice. Brzy se však ukázalo že si z boje neodnesl jenom zranění, ale že se v něm sám nějaký démon usídlil. Kazukyho démon napadl a zabil několik doktorů a sestřiček, než se do toho zamíchala tajná vědecká laboratoř. Ta už dlouho bádala nad světem který je lidem utajen. Prozkoumala všechny účastníky napadení démonem a u jediného Kazukyho objevila že v něm část démona parazituje. Vyloučili ho z lidského společenství. pro společnost se stal mrtvý a pro ně se stal pokusným králíkem. Ale Yuky(Yoshy?), jeho věrný přítel to tak nemohl nechat. nevěřil že Kazuky podlehl svým zraněním a došel tak daleko, že mu bylo dovoleno Kazukyho navštívit ve vědecké laboratoři. Když jej shledal živého a více méně zdravého, rozhodl se že ho nenechá louhovat v nádrži a pitvat a pomohl mu se z výzkumného centra dostat. Při útěku byl ale velmi vážně poraněn a konečnou část si nepamatuje. Kazuky použil démonickou část svého já aby vás odtud dostal a pak se mu podařilo dostat do domu ochotného i když nerudného veterynáře. Ten byl zasvěcen do tajů nadpřirozena a lecos Kazukymu vysvětlil. Při tom se postaral i o Y.... zdravý. Mezi tím co spolu veterynář a Kazuky mluvili, Y... odpočíval. Ovšem nikdo z nich netušil že po prvním setkání s démonem se změnil i Y.... Něco v něm se změnilo a začal si vzpomínat na to co byl kdysi. Záblesky a bolest proboouzejícího se pravého já ho přiměla jednat neuváženě a né plně podle své vlastní vůle. Pološílený a vyděšený vysklil s veterynářem okno a utekl neznámo kam. Na čas si nebyl vědom vlastních činů a vlastního těla. Mezi tím co mysl si tak bolestivě vzpomínala. Dokud ho na cestě vzdálené od Tokya několik kilometrů nesrazil náklaďák. I když by normální člověk měl zemřít, on se prostě otřepal a utíkal dál. Polonahý, oblečen jen do obvazů. Nová zranění pro něj nehrála žádnou roli. Celou svou existencí bojoval s něčím naprosto jiným. Svět kolem jako by neexistoval i když tělo stále slepě běželo.... |
| |
 | Záhadné události Existuje jedna legenda, která není tak známá a vyprávěná. Na japonském ostrově Hokkaidó se nachází hora Nakadake, na jejímž vrcholu stojí starý chrám. Ten chrám podle legend patří tajemným bojovníkům a zabijákům ninja. Někteří jim přisuzovali všechny záhadné smrti v okolí, jiní zase všechny dobré skutky. Jen málo lidí ví, že tento klan ninjů málo kdy zabíjel lidi. Podle legend tamější klan ninjů lovil a zabíjel démony. Jednoho dne byl do klanu přinesen malý, sotva dvouletý chlapec. Začal jej učit sám mistr, neb byl nalezen v den velkých znamení. Chlapec se uspokojivě rozvíjel, učil se a zvládal umění svého mistra. Když dospěl do věku, kdy jej mistr už nemohl nic jiného naučit, byl chlapec připraven. A tak se vydal lovit démony, jako ninjové před ním. Chlapec byl dobrý v tom, co dělal, tak dobrý, že se brzy stal mistrem chrámu a mezi démony si pečlivě vydobyl respekt. Všichni se jej báli, ani jeho jméno vyslovit nechtěli. Ovšem náš mistr svou slávou nezpychl, dál učil mladé ninji a dál ničil démony. Avšak i jeho den pomalu nadcházel. Věděl o tom, jen netušil, že přijde tak brzy. Vracel se zpět do chrámu z jedné výpravy, když mu cestu zastoupil muž. V mužově mysli se usídlil velmi silný démon, který netušil, kdo před ním stojí. Svedli spolu tvrdý souboj a když už se zdálo, že má démon navrch, mistr ninja udělal to poslední, co mohl. Obětoval se a vzal démona s sebou. Ani jeden však nečekal, že se jejich mysli spojí a těla zničí. Prý spolu svádí boj již tisíce let a nikdo neví, zdali se ještě někde objevují, nebo ne. Jméno toho mistra bylo Yokuro Kenshin. Kde... kdo... sakra... proč? prohání se mi myslí, kde probíhá boj a zbavuje mne vlády nad tělem i rozumem. Utíkám, ale kam? Kdo jsem? Proč se mi hlavou honí myšlenky na středověk, když mne před chvílí srazilo auto. Co to auto je? Kde to jsem? Pamatuji si... opravdu se to stalo?... ten den, kdy mě a mého přítele Kazukiho napadl démon. Démon... to slovo znám, více než dobře. Kazukiho to změnilo hned, někdo ho unesl a já ho šel zachránit. Pak... co bylo pak? Ano... já... já ho prohodil oknem. Ne... ne... to jsem nebyl já. To byl... kdo to vlastně byl? Démon? Který... Proč... co je to za vzpomínky... nejsou moje, to vím... opravdu nejsou moje... já... já přeci neprodělal výcvik ninji. Ale vzpomínám si na to... ne, to nejsou moje vzpomínky. Pak... pak si pamatuju tu srážku... kamion, mrtvý. Ne, nejsem mrtvý... on... on mě zachránil... pomohl mi... přinutil mne utíkat. Prý potřebuje víc času... aaa... to bolí... prosím už ne. Nechte toho... PŘESTAŇTE... Padnu na kolena, chytnu se hlavy. Ne, zase mě někdo zvedá. Nikoho nevidím... kdo mě zvedá? Zvedni se, utíkej, šeptá škodolibí hlas. Nenaslouchej mu chlapče, promluví druhý, mírný skoro až laskavý. Ne, utíkám, utíkám, nevím kam. Nevím proč, jen tak utíkám. |
| |
| Les Když konečně spatřím vjezd na dálnici, zajásám a přeřadím na vyšší převod. Nechci na sebe moc upozorňovat a tak radši dodržuji rychlostní limit 100km/h. Není divu, že Japonci jezdí do Německa... Takhle se loudat po dálnicích. Jednou z výhod práce u policie bylo to, že jste si mohli kdykoli vyvěsit maják a vychutnat si na dálnici trochu větší rychlost. Nikdo z civilistů nebude zkoumat za čím nebo za kým jste se řítili. Prostě uhne stranou a nechá vás projet. To je i jedním ze zvyků Japonců. Nestarat se o věci, do kterých vám nic není. 'Když si nebudu všímat problémů, nebudou si všímat mě'. Tak to říkají. Teď jsem ovšem byl řadový motorkář, který musel krotit potenciál své dračice pod sebou. S policií už jsem se málem setkal. Jak jsem vyjížděl z té uličky, když mě varoval ten někdo, abych ještě počkal. Je pravda, že jsem prakticky nebyl v nebezpečí – jel jsem na motorce, na sobě motorkářskou bundu a na hlavě helmu. Takže by byla téměř nulová šance, že by mne poznali. A v té chvíli jsem si nemohl troufnout podstoupit ani nepatrný risk. Krásný hutný a hluboký zvuk motoru mě uklidňuje a celkově působí jako určitý druh terapie. Asi po hodině na dálnici se objeví konečně odbočka směr kýžená vesnice. Stočím řidítka a nakloním se doleva. Kousek nad horizontem se jako nepřesná hodinová ručička vznáší slunce. Brzy se začne stmívat. Po několika dalších minutách se silnice přemístí do hustého lesa a objeví se zatáčky. Konečně... Motorkáři zatáčky milují. Hlavní důvod je ten, že jet pořád rovně je strašná nuda. Když chcete na motorce zatočit, musíte jí pomoci tělem, což znamená, že na rozdíl od řízení auta se na zatáčení více soustředit. Je to ale také větší zábava. Jak si tak vesele zatáčím, přičemž si vždy schválně široce najedu, abych se se musel naklonit co nejvíce, v hlavně mi zazní opět ten hlas. No... To by neměl být problém. pomyslím si jako reakci na to, co jsem se dozvěděl. Zatůruji motor a s kolenem skoro na zemi vyberu další zatáčku. Za tou mě čeká překážka, která mi brání v mém stylu braní zatáček. Zpomalím asi tak na 50km/h. Přede mnou stojí kamion obklopen výstražnými trojúhelníky. Zpomalím ještě víc a zpod helmy zbystřím zrak. Zvědavost posílá zrak před kamión, kde se něco nezřetelně rýsuje. Zamračím se, když konečně rozpoznám o co se jedná. Zpomalím ještě víc, zhruba na rychlost rychlé chůze. Pamatuji na to, co mi řekl ten hlas a tak jedu pořád dál. Když ovšem uslyším, co ten řidič právě řekl do telefonu, vytřeštím oči a zarazím se. Udržuji rychlost. Ten někdo, kdo mi radí, mi doposud radil více než dobře a nebylo by zrovna moc moudré ho neuposlechnout. Ale to co jsem slyšel mě velice rozrušilo. Že šlo o Yoshiho mě napadlo vlastně ihned. Ani jsem si nedával dohromady souvislosti, prostě se mi to objevilo v hlavě. Jak se sem proboha mohl dostat tak rychle...?! Zrychlím motorku a zpomalím až za další zatáčkou, kde bych řidiči kamionu zmizel z dohledu. Měl bych jet dál... Ale co Yoshi sakra...?! Nemá to smysl, je ztracenej... sejmul toho doktora a utekl... Ale on mě dostal ze sraček i potom všem co viděl... po tom všem co jsem nevědomky udělal. Riskoval život. Postřelili ho... teď je z něj dokonce něco jinýho... Sakra...! Zpomalím opět na rychlost chůze. Slyšíš mě? nevím co si od toho slibuju, ale slova směřuji k tomu někomu nebo něčemu, co mě dovedlo až sem. Kdo jsi. otázka není položena s intonací otázky, ale i přesto je jasné, že se o otázku jedná. Proč bych neměl zastavovat? Někde tady je můj přítel, kterému dlužím skoro vše. To 'ty' ale asi víš... |
| |
| Kazuki Čím dýl se s tím kýmsi vybavuješ, tím menší je šance že Yoshiho stihneš. Vypadá to že se hlas už znovu neozve, ale přece se ozval. Vím. ty chvíle ticha mezi jednotlivými větami nejsou nic moc, ale možná má problémy se s tebou teď spojit Je moc silný. Nestihl bych se k vám dostat včas. Riskuješ vlastní život. nečekal si přece že ti řekne běž nebo neběž že ne? Každopádně by sis měl pospíšit. Ať tak či onak. |
| |
| Les Odpověď která přijde mě až skoro magicky uklidní. Ona skutečnost, že se mnou ta osoba, co mi doposud dobře radila, začala mluvit, je pro mne neuvěřitelně pozitivní. Zažene to všechny zmatené myšlenky, strach či nedůvěru. Rozhodnutí teď padne okamžitě. On pro mne taky riskoval vlastní život. A o svůj se teď nebojím. Nemyslím, že by se mi mohlo něco stát. A jestli, tak se s tím holt budu muset vypořádat sám. Nedokázal bych žít s tím, že jsem pro Yoshiho neudělal co jsem mohl. Motorka se na místě smykem otočí a já už se řítím zpátky ke kamionu. Ztlumím světla a zastavím několik desítek metrů před kamionem. Nestojím o zbytečnou pozornost a odhalení mé totožnosti. Sesednu ze sedačky a odvedu motorku ze silnice kus do lesa mezi stromy. Helmu schovám pod sedadlo a potom motorku opatrně a pomalu překlopím na bok a zahážu větvemi. Na pár vteřin se ještě zdržím na tomto místě a očima těkám sem a tam, abych si zapamatoval tohle místo. Potom se už plnou rychlostí rozeběhnu tím směrem, kam od kamionu mířily stopy krve. |
| |
| hon-Kazuky a Yokuro(a vim že jsou to přijmení) Japonská divočinka nabízí Yokurovi (yoshimu) několik překážek, které proráží vlastním tělem, odře se o ně a nebo se přerazí, takže za sebou zanechává pěknou stopu. Protože okolí je mu naprosto jedno a hlavní roly pro něj má běh. Dle jeho vzhledu a obvazů co jsou potrhané a vlají za ním, stejně jako kousky jeho kůže a kapky krve už by měl být dávno k smrti vyčerpaný, nebo nefunkční k dalším krokům. Kazuky nemá problém jej následovat. Každým okamžikem musí být jasné že ho někde najde ležet, že s takovými zraněními nemůže utíkat dál. Yoshi vyběhne mimo míšený les na jakýsi přírodní palouček a tam se z ničeho nic zastavuje. Celé tělo se mu chvěje vyčerpáním a nutí svého majitele aby zpomalil a dopřál mu odpočinek. A i když chce mysl běžet dál, tělo to prostě odmítá a nohy se zničeho nic zhroutí. A než je opět přesvědčí k pohybu, Kazuky má dost času aby jej dohnal. Je však moudré jít až k němu? Hlas co tě zavedl až sem nyní mlčí a poslední odpověď byla to varování. |
| |
| Pokračování krvavého seriálu... …Po chvíli tý bláznivý přestřelky mi pomalu a jistě začíná docházet, že jsem kurva sáhla vedle s tímhle sebevražedným plánem. Každej by se na mým místě už klidně koupal v louži svojí vlastní sladký krve a ploužil by se zasraně prázdným černým místem vedoucím jen k smrti a nevědomosti. Chraňte mě všichni satanovi psi… V sentimentálním kousku mý mysli vyskakuje Dejdý a bouchačkou si klepe na čelo. ,,Cos to provedla, ty káčo?“ Tak třeba chci jít za tebou... Křiknu na něj v duchu, zatímco ustřelím další hlavu. Koneckonců je to jen práce a šéf ani doktůrek mě nejspíš nenechaj chcípnout, dokud budu sloužit, co? Ale když už jsem jednou tady, tak budu taky k něčemu užitečná, i kdybych měla zabít jen o jednoho zelenýho parchanta navíc! Nakrmte se olova! Jenom žerte, sráči! Znovu nabiju zbraň, ačkoli tuším, že i kdybych měla zbraně tři, nemám šanci všechny vojáčky zabít. Cos to provedla Revy? To ti tolik chyběl adrenalin, že ses vrhla do něčeho takovýho? Nebo už tě fakt podvědomě nudí život, kočko? Zasranej život bez cíle, se zrůdami na každym rohu… není se co divit, hm? Domluvám sama sobě, zatímco zmerčím několik vozů s kulomety na střeše… a to mi docvakne, že by to mohlo sakra bolet. Kam se hrabou obyčejný kulky, před těmahle automatickejma monstrama. Skryju se za jednou z trubek a poslepu, intuitivně střílím za svá záda, kde podle sluchu zabiju párek dalších mrzáků, co se naivně hnali prví linií. Jedinou cestou dovnitř je požární žebřík, i když nejchytřejší by bylo zmizet. Jenže může stará coura jako já nechat Kovicka čekat ještě dýl, když se to tu hemží takovýma cápkama? Když už tu jednou jsem, ať mě satan třeba sežere! Ramenem mi projede nepříjemná bolest. Rychle prohlédnu ránu a nakonec se rychle rozeběhnu k požárnímu žebříku, přičemž si nezapomenu hodit na záda jedno čerstvý tělo, abych se měla čím krýt, je sice fuška vylézt, ale je to nejlepší možné řešení. Vlastně jediné možné. Pokud vlezu do šachty zatarasím tělem vchod a to velmi ohavným způsobem… No máma vojáčka by zrovna nejásala, co? Ušklíbnu se a tentokrát hodlám být nenápadnější, než dosud. |
| |
| Guatemala- záskok za čarodějku a částečně PJ Bedlivě si prohlížím démona před sebou vědoma si toho že v Hranici máme stejnou sílu jako ten druhý. Přibližně. Ale i tak si zachovávám rozumný odstup. Za ta léta jsem se naučila že i ten nejkrásnější a nejmenší malý had, dokáže být víc nebezpečný než ti obří. Trochu rozumu mi tedy přeci jen zůstalo. Ale když se nyní hodlám paktovat s démonem, asi ho nebude tak ukrutné množství. Ale nevyužít takové příležitosti po tolika letech by bylo bláhové. Třeba...třeba by mi jeho síla pomohla dostat se dál. Je ještě svět takový jak jsem jej opustila? Třeba jsou někde další jako on, další z nás. Skryti v říši moderního a velkého světa. Proto neodpovím hned. Je dobré si věci promyslet a pak až táhnout. V hlavě mi víří změť myšlenek, ale jsem natolik schopná i ve tvé přítomnosti udržet si kamennou ledovou tvář. Ukaž nepříteli strach a on to vezme jako výzvu k útoku. Bez tvého souhlasu nemám příliš prostoru k nějakým činům. Musím však přiznat že jsem překvapena. Že někdo takový jako ty ještě existuje. skvělý tah. nenávidím zbytečné řeči a nyní blábolím jako choromyslný. Klid, klid oddechnu si. Přeci jen i pro tebe je to dlouhá doba cos potkal takovou bytost. Na obou stranách vládne vzrušení co se dá jen těžko zakrýt. takže popořadě. Je tu démon v prstenu, pravděpodobně stejně jako já i on se setkal s mocnou bytostí až za dost dlouhou dobu. To že je v této formě znamená že přišel o své tělo. Mohl by usilovat o to mé? Nebudu chodit kolem horké kaše. Naše setkání rozhodně nebylo náhodné. Můžeme si pomoci vzájemně. Jakou jistotu však mám když bych tě dokázala uvést do tvé původní podoby? že nezdivočíš a nezabiješ vše na co přijdeš? Usiluješ snad o to abys získal zpět tělo. Nebo se mílím? v hlavě si promítám vše co vím o démonech a smlouvách s nimi. Pravda že mnohé z nich už vůbec nemusí platit, ale v zásadě se každý z nás drží nějakých rasových pravidel. I když už jsou třeba tabu. |
| |
| Chikage Grace dá ruce v bok Kdybych to co říkáš udělala já, tak bych si našla nějaký tělo a drze ho zneužívala. Hmm...třeba to dělám já! Jů! kde je tady márnice? pak se ti ztratí z očí. někde o patro níž. Asi prošla podlahou a stropem a nikdo krom tebe o tom nebude vědět. Každopádně teď když tu není máš skvělou příležitost ozkoušet si to co si myslíš. Soustředíš se na dveře a už už vidíš jak se na klice objeví ruka tvého otce. Pak náhle foukne průvan a dveře se zabouchnou. Byla si to ty, nebyla si to ty? průvan se dá logicky vysvětlit, ale to že se dveře nedají otevřít zvenčí s evysvětlit nedá. Ozve se bouchání na dveře a nadávky. Sakra! je to zamčené. A v takové mizerné nemocnici je má dcera? přineste klíče! slyšíš svého rozzuřeného otce. Ale nikdo to nezamykal. To je divné, normálně to otvíráme zvenčí. Před chvílí jsme byla uvnitř. Sám jste to viděl. Pak tomu chvilku nerozumíš. Něco že tvůj otec spěchá a pak...tě zamrazí. Máš nepříjemný pocit že se zase něco stane. Z postele vykoukne Grace s děsem v očích, ale neslyšíš co říká. Ozve se ohlušující rána a náhle se tvým pokojem a skrze okno prořítí zdemolovaný vůz. Okno a stěny se tříští, proletí kus kolem tvé postele a pokračuje přímo přes dveře až ven na chodbu. Světlo se tříští a bliká. a z těch trosek co tam nyní jsou místo stěny a dveří se valí krev. Lidská krev. Grace dá ruce v bok Kdybych to co říkáš udělala já, tak bych si našla nějaký tělo a drze ho zneužívala. Hmm...třeba to dělám já! Jů! kde je tady márnice? pak se ti ztratí z očí. někde o patro níž. Asi prošla podlahou a stropem a nikdo krom tebe o tom nebude vědět. Každopádně teď když tu není máš skvělou příležitost ozkoušet si to co si myslíš..... |
| |
| Návrat do chrámu, 985 n.l. U cesty seděl potulný mnich, svůj slamák před sebou a ve tváři výraz soustředění. Skoro každý, kdo prošel kolem něj jej uctivě pozdravil a vhodil mu do klobouku nějaké to jídlo. Někdy vhodili i minci, ale málokdo se zastavil, aby s ním promluvil. Všichni věděli, že nesmí mnichy v meditaci rušit, jinak by je bohové potrestali. Nikdo ale nevěděl, že ten mnich není mnich. Byl jsem to já, mistr ninja vracející se zpět do svého chrámu. Tam u té cesty jsem se léčil z předešlého boje, který se udál již před pár dny a vcelku daleko od tohoto místa. Mým soupeřem byl démon, který škodil tamějšímu lidu a představení onoho kraje se doslechli o nás, ninja lovcích démonů. Podle škod, které páchal, jsem se rozhodl, že se tohoto úkolu zhostím sám, neb žádný z mých žáků zatím neměl takové zkušenosti a znalosti, aby si poradili s démonem čtvrté třídy. I já sám jsem měl problémy, ale démon mne hrubě podcenil. Byť jsem si z boje odnesl mnohá zranění, démon se již ke svým nevrátí. Nyní, již třetí den na cestě domů, si, jakožto potulný mnich, léčím svá nejhorší zranění. Škrábance, podlitiny a naraženiny, těch jsem se zbavil krátce po boji, ale roztrhnutá šlacha v noze je složitější na léčení i pro mistra. Věděl jsem, že kdybych nezastavil a nezačal si nohu léčit, dál bych nedošel. O půl dne později jsem již pokračoval v cestě opírající se o svou hůl, kterou jsem si cestou uřízl a očistil. Do chrámu mi zbývají ještě tři dny cesty, ale i tak se tam dostanu až dlouho po setmění. A přede mnou je ještě spousta křižovatek. Na jedné takové jsem k večeru následujícího dne musel zastavit. V cestě mi stál mohutný člověk v samurajském brnění a jeho obličejová maska se mi vpíjela do kápě kryjící můj, zpola zamaskovaný obličej. V rukách držel katanu a wakizashi a z jeho postoj jsem poznal, že je připraven k boji. Došel jsem k muži na deset kroků, opřel se o hůl a zahleděl jsem se mu do obličeje. "Pokud nebudeš bojovat, neprojdeš přese mne, starče," zahřměl povýšený hlas muže schovávajícího se v plechu brnění. Mne však z toho hlasu zamrazilo v zádech. Tak, jak mi vždy zamrazí, když je démon v mé blízkosti. "Nechci bojovat, mocný pane. Jsem jen starý mnich, který má sotva co do úst, natož aby měl zbraně," napodobím umě stařecký hlas a trošku se zhroutím do stařeckého postoje. "Pak zhyň," křikne démon a zaútočí shora oběma zbraněmi. Jeho první výpad zachytím holí, což způsobí, že mi starý otrhaný plášť sklouzne z ramen a odhalí mou výzbroj. |
| |
| RA Co se to... zatvářil jsem se překvapeně, když jsme se skrz kámen dostali opět nahoru. Mám vůbec chtít vědět, jak jsi to udělala? zeptal jsem se ženy a tónem hlasu naznačoval, že to opravdu vůbec vědět nechci. Následovala prohlídka hradu, kterou jsem vnímal tak nějak jenom napůl, vzhledem k tomu, že jsem se sotva plahočil únavou a když nám ukázala naše obydlí, ani jsem moc nevnímal jak vypadá a pln dojmů a zážitků padl do postele. O tom, co se děje kolem mě jsem začal vědět až za několik dlouhých hodin, kdy jsem se probral z hlubokého spánku a uvědomil si, že někdo ošetřil mé rány, které už byly skoro uzdravené a že kromě lehké pokračující únavy už mi nic moc nechybí. Ke své spokojenosti jsem našel vedle své postele dokonce i nějaké jídlo, které jsem do sebe naházel místo snídaně a odpočatý vyšel ze dveří. Hmmmm, co teď? zamumlal jsem. Svého společníka jsem rušit nechtěl. Pokoj vypadal, že není zrovna dvakrát zábavný a tak jsem se vydal na samostatný průzkum hradu, hlavně pater, které nám dívčina včera neukázala. |
| |
| Guatemala – Hranice Měříme se navzájem. V Hranici je souboj přeci jen něco jiného než ve světě smrtelníků. Síla vůle a mysli je rozhodující na tomto místě. Zde není vhodné místo pro váhání a ona si toho je moc dobře vědoma. „Ach ano, bez vzájemného souhlasu se nikdo nikam nepohne. V mém případě to platí dvojnásob.“ Pravda, u mě to platí dvojnásob. Jaká to ironie. Nikdy jsem nepomyslel, že bych já mohl být nějak omezován. Já, který přinášel na tenhle svět pohromy, útrapy a sestru Smrt, s jejíž pomocí jsem se sytil dušemi smrtelníků. „Náhoda.....Nic takového neexistuje, aspoň ne ve světě, ve kterém jsem žil já....Vše je propojené, ale to obyčejný smrtelník nikdy nemůže pochopit. Nicméně...“ pohlédnu dívce do očí „... ty nejsi obyčejná smrtelnice.“ „Je tedy otázkou, co nás vzájemně přiměje ke spolupráci.“ Prohodím ledabyle s drobným úsměvem v koutku úst. Uzavřeš smlouvu s ďáblem? Musím uznat, že se mi její líčení o jistotě, zdivočení, zabíjení či získání jejího těla velice líbí. Ty časy jsou dávnou minulostí. Teď představuji asi tolik nebezpečí, jako ohnivý démon uprostřed jezera. Já nežiji, pouze přežívám na úkor jiných, jak nějaký parazit. A za to všechno můžou ti, kteří mě uvěznili.... Při té myšlence vydám zavrčení jak nějaká bestie. Klid, hlavně klid. Toto chování mi nepřísluší, Já jsem Já a ne bestie bez logiky, bez myšlení. „Je tu možnost, jak zmírnit tvé obavy.“ Nedělal jsem si iluze o tom, že tato dívka bude natolik hloupá, aby mí nabídla svou duši. Pro mě je už vítězství skutečnost, že pokud se vzájemně dohodneme a ona přidá svou vlastní sílu k té mé, budu se moci procházet. Ne příliš daleko od ní, ale budu kráčet po vlastních nohách. Jen čas mi pak ukáže, zda nabudu opět svých sil a budu se moci odpoutat od svého vězení. „Uzavřeme spolu....kontrakt, tak by tomu říkali dnešní lidé. Lidé z budoucnosti by to nazvaly smlouva s Ďáblem. Nicméně zde nepůjde o tvou duši.“ V mém hlase je znát pocit smutku. Kde jsou ty staré temné časy? povzdechnu si. „Ty víš, po čem toužím. Už jsi to řekla, ne zcela správně, ale v jádru je to stejné. Netoužím po těle, toužím po zlomení pout, jež mě svazují k tomuto světu a mou moc. Toužím se vrátit......“ dál větu nedořeknu a její konec si nechám pro sebe. „Tudíž otázkou je, co chceš ty ode mne. Je to větší moc? Poznání? Pomsta?“ Je mi jasné, že po bohatství neprahne, což dosvědčuje i prostředí, ve kterém se nacházíme – v džungli. „Vyslov své přání a zpečeť krví náš kontrakt. Jen tě varuji, pokud tak učiníš, tak se mě nezbavíš do doby, než nezemřeš či nebude zničen prsten, ve kterém jsem uvězněný.“ To mě přivedlo na otázku, zda to není to, co přesně chci. Zemřu při jeho zničení, či mě to osvobodí od pout, která mě zde svazují? „Volba už je jen na tobě......Alesso.“ |
| |
 | Začátek.. Noc. Zrádná doba, která nastává každý den, avšak přes všechny okolnosti skrývá plno tajností. Pro některé jedince to bývá oblíbená chvíle na to, aby mohli vyrazit někam do ulic se bavit. Existuje už tolik lidských povídaček o tom, že se ve tmě skrývají přízraky, duchové a všelijaké jiné bytosti. Noc nastala právě teď. Černá obloha posetá hvězdami se zmítala nad menším městem. Měsíc jasně zářil v úplňku. Jemné světlo lamp osvětlovalo širokou ulici. Tou samou ulicí byly slyšet kroky kráčejícího muže v rudém kabátu a klobouku stejné barvy. Zpod klobouku mu vlály temně černé vlasy a na očích měl oranžové brýle. Na to, že už ve městě dávno zavládla tma, byl ruch města stále živý. Zatím ještě nikdo nespal, v obchodech a barech se ještě svítilo a bylo otevřeno. Svými kroky muž zamířil směrem k jednomu poměrně zapadlému baru v uličce, kde se moc lidí nepotulovalo. Vešel dovnitř. Pár mužů sedících u stolu ho po očku sledovalo při své partii pokeru. Došel až směrem k baru, přisedl a objednal si skleničku rudého vína. „Jste zatím první, kdo si zrovna sem přišel objednat obyčejné víno..“ pousmál se vousatý barman, když utěrkou sušil sklenici od piva. „Moc lidí sem nezavítá, dnes už se nemůžeme s nikým rovnat. Na každém rohu jsou další a další bary, mnohem modernější a luxusnější..“ řekl s povzdychem. „Dnes je nádherná noc, nemyslíte?“ odpověděl barmanovi, přitom se trochu tajemně pousmíval. „Ano, vskutku..“ odkašlal si barman a vrátil sklenici na místo, kam patří. Sklenička s vínem, kterou si černovlasý muž objednal, byla za krátko prázdná. Pomalu vstal a zamířil k východu. „Počkejte pane, nezaplatil jste!“ zavolal na něj barman. Muž se zastavil. Tiše se zasmál. Z baru se za krátkou chvíli ozval uši trhající křik, který utichl stejně rychle jako se ozval. Až podivně rychle. Ozvalo se klapnutí dveří a následný klapot bot na kostkovaném chodníku. Když muž kráčel znovu po chodníku, škodolibý úsměv mu ze rtů nezmizel. Za svého odchodu kousek od dveří baru se táhly nepatrné šlápoty od tmavě rudé krve, které se při dalších krocích pomalu ale jistě vytrácely… |
| |
| Když nás bytost, představená nám jako Siva popadne za ruce a projde s námi kamennou zdí, připadá mi to natolik logické, že bych věřil dokonce i tomu, kdyby mi někdo řekl, že ptáci na zimu plavou na sever. Pravdou je, že za posledních pár dní jsem toho zažil opravdu tolik, že by se až jeden divil, že to lidský mozek vůbec dokáže unést. Tedy... Ne, že bych úplným člověkem snad ještě byl.. Odkaz je po velkém tlaku, který na něj byl vyvíjen tam dole očividně tak unaven, že si vykopal někde v nejtmavějším a nejzaprášenějším zákoutí Ghosterovy duše díru, do které si zalezl, aby se prospal. Tetování je vybledlé, tentokrát již k mé spokojenosti nepohyblivé. Nedělej, že tě to snad vyčerpalo šmejde, jak myslíš, že jsem na tom já? Pomyslím si ironicky vduchu doufaje, že to můj parazitický přítel slyšel. Občas vážně uvažuji o tom, jestli bych se ho doopravdy chtěl zbavit. Myšlenku však ihned poté zavrhnu s tím, že za všechny problémy může stejně jen on, stejnětak částečně za jejich řešení, která bych bez něj uskutečnit nemohl. Přecijen jsem se kvůli tomu šmejdovi už jednou zabodl, ani už bych tu neměl být. Jakmile přijdeme do pokojů, mávnu svému společníkovi unaveně na pozdrav, načež ze sebe s tlumeným syknutím strhnu černé tričko. To však způsobí, že se některé strupy, které se na temné kusy látky stačily přilepit, roztrhnou a ven se vyvalí několik čůrků krve. Když mi Sivina jemná ručka maže rány bezpochyby kouzelně léčivou mastí, držím bez hnutí, jako bych snad nic necítil. Po dokončení léčebného procesu se údivně zahledím na své svalnaté tělo, na kterém snad krom jizev není nyní ani škrábanec, jen několik zaschlých skvrn od krve. Poděkuji a pokusím se najít umyvadlo .. cokoliv, v čem bych se mohl opláchnout a smýt ze sebe krev, špínu a pot. Poté sebou jen ve spodním prádle švihnu do postele, mokrý-nemokrý. Spánek na sebe nenechává čekat a dostavuje se v několika okamžicích. Tetování mizí. Ráno mě bolí hlava jako střep. Spal jsem spánkem vytuhlýho válečníka, kterej dostal na prdel. V puse mám sucho jako nějaký alkoholik s raní kocovinou. Opláchnutí obličeje a pár doušků vody však vše spraví. Následně prohrabu skříň, abych našel nějaké vhodné, jak jinak než černé, ale především čisté oblečení, abych si také jednou připadal sám sebou. Poté se vrhnu na jídlo. Ať už je to cokoliv, kručení v žaludku překoná veškeré výhrady, které bych snad kdy vůči jakémukoliv jídlu mohl mít a za chvíli již není na stolku nic, co by se dalo jíst. Nenapadá mě, co bych tak mohl dělat, a proto jakmile vyjdu z pokoje, namířím si to rovnou do společenské místnosti, kde mě, doufejme, čeká někdo, kdo mi vysvětlí celou tu včerejší eskapádu a bezpochyby také co se bude dít dál. Nadechnu se, prohrábnu si vlasy a vyrazím po schodech. |
| |
| Kanada- John Rotho-shrnutí a návrat do hryl Včerejšek byl krásný i když trochu nudný, neb po poslední armádní akci ti daly pár dní na odpočinek a zberchání se. Pravda, ty hlavouni rádi zapomínaj že jsi něco jako supervoják a vysedávání doma pro tebe není to pravé. Každopádně i tak to včera ušlo, ale dnešek byl divný od začátku až do teď a asi bude divný až do konce. Začalo to tím že se u tebe objevil kufřík. Bez zámku bez adresáta a nikdo krom tvého psiska tu nebyl. Nikdo kdo by tu něco takového zanechal. Uvnitř byli rudé balíčky s čímsi divným, ale nebylo ti dovoleno do nich nahlédnout neb zazvonil telefon. Neznámý hlas tě vyzval ať i s kufříkem jedeš na náměstí Míru a že tam máš být do tří hodin. Což bylo za hodinu. Autem jsi tam byl o dost dřív. Našla si tě mladá vystrašená žena a svěřila ti do kufříku další rudě zabalený balíček. A vzkaz na kterém stálo že máš být v pět v Nyradovo parku u hlavní fontány. Pod ní se vyhříval chlapec s liščím ocasem. Nevypadalo to na žádnou maketu a celičký úkol nabral o dost podivnější atmosféru. Zvláště proto že ti svěřil červený balíček co se do kufru ani nevešel a vyslal tě do zapadlé Honimírovi uličky dvacet minut odtud. Nyní jí kráčíš a čekáš poslední minuty do půl šesté kdy by se tu měl objevit někdo další. Jestli to tak bdue pokračovat, možná by se šiklo pořídit si na ty balíčky náklaďák. |
| |
| Les: Následování krvavé stezky Netrvá dlouho a v okolním roští se mi podaří najít dost zřetelnou stopu, kudy musel Yoshi běžet. Zpřelámané větve, pošlapaná tráva, houští, kapky krve. Za své služby na komisařství jsem se naučil víc vnímat detaily, které bych dříve normálně neviděl. Ale teď bych tyto zkušenosti ani nemusel mít. Ty stopy jsou šerstvé a téměř nepřelhédnutelné. Jak postupuji dál, stopy se stávají výraznější. Cáry obvazů chycené větvemi a trním, krev na listech, na zemi, všude. Proboha... zděsím se v duchu. Co se mu sakra stalo... Co se mu děje... Zvědavost a pocit povinnosti mě žene stále rychleji dál. Každou chvíli ho musim mít! Není možný aby unikal takhle rychle...! Přeskočím větev, odrazím se rukama od kmenu stromu, přejdu skoro do trysku a pak ho konečně uvidím. Ani ho nepoznávám. Na paloučku, tak deset metrů přede mnou leží nějaký polonahý člověk. Skoro celý pokrytý krví. Všechno to nejspíše jsou jen povrchová zranění, ale i tak to vypadá nepěkně. Lehce zadýchán se zastavím na kraji paloučku. “Yoshi...“ zašeptám úzkostně spíše pro sebe. Potom pomalu vykročím vpřed a zůstanu stát asi pět metrů před ním. “Yoshi...“ řeknu nahlas, naléhavým tónem. Pokročím o další dva metry blíže. Úzkost z toho pohledu na mě dolehne a donutí mě posadit se. Chvíli tam tak sedím a do očí se mi derou slzy. Doprdele... Tohle se vůbec nemělo stát... Yoshimu se něco takovýho vůbec nemělo stát... To si nezaslouží kurva... Zadržím slzy. “Yoshi... Co se ti to stalo...:“ |
| |
| minulost-Yoshi 975 n.l. chrám Démon ve zbroji se zasmál a z úst mu vystřelil rozeklaný jazyk. Smrdíš po krvi démona a hraješ si na starce? Už jen tenhle fakt sám o sobě je pro něj asi dostatečným důvodem aby na tebe zaútočil. Ale po té co se vrhnete proti sobě poprvé a podruhé a změní se částečně do své pravé podoby se přizná co je jeho pravým důvodem. Ten slaboučký démon kterého jsi zabil mě jen málo zajímá. Nemám v úmyslu mstít ani ty další co jsi ty a tvý lidé zabili. Mám osobní důvod. široce se zazubí a začne kolem sebe formovat svou černou a prohnilou energii. Co vypadalo jako lidská schránka se začíná na několika místech trhat a prostupuje tím černá aura připomínající černé plameny, nebo potrhaný cár. Porovnat síly. v tomto okamžiku když vidíš jaké kvantum moci kolem něj poletuje ti dochází že tohle je úplně jiná kategorie. Nedokážeš posoudit jak mocný je, zatím dokud ze sebe neukáže víc. Ale rozhodně to nebude tak jednoduché jako před chvílí. I když jsi jakkoliv velký bojovník, tenhle démon ti nahání hrůzu. Neútočí jen fyzicky, ale občas ti do mysli vlétnou i jeho ničemná mučivá slova. uvrhnu tě do stínů a nezbude z tebe nic, jen prázdnota. Staneš se ničím. dokonce se mu občas podaří zarvat svou duchovní část hluboko do tvého citlivého nitra. Byla to jen malá ukázka toho čeho je schopen. A v potemnělé tváři plné stínů mu hraje široký bílý úsměv. Jeho oči září vzrušením, hladovějící po tvé krvi... Dává ti prostor ke strachu? nebo k nadechnutí? |
| |
| RA- podrobný popis oblasti Nad vámi je ještě jedno patro plné pokojů pro hosty a pro takové jako jste vy. Krom Sivy a pár dalších bytostí tu ovšem nikdo úplně jako vy není. Jsou tu ti co žijí v kamenech, ti co žijí v obrazech a stěnách. Skřítkové, víly, duchové...jak kouzelný hrad v Bradavicích. Chybí jen měnící se schodiště a studentíci. V patře pod vámi jsou společenské prostory. Zbrojnice, jídelna, kuchyně, koupelny a cosi jako odpočívárna, dokonce i lázně a přístup na dvůr a obrovské zahrady. A pak už je tu jen rozlehlé podzemí. Pokud do něj chceš jít, Siva tě osobně zastaví dříve než se kamenné stěny změní ve vydlabanou jeskyni. Sám dolů nechoď. Je to nebezpečné. Celý hrad má kolem půl hektaru prostoru- samozřejmě přibližně a zahrady kolem obehnané kol dokola bezpečnou džunglovitou houštinou mají dobrých hektarů pět. Dostatek prostoru na to, aby se člověk cítil volný. Ale nikde, opravdu nikde jste neviděli nic z moderního vybavení. Drak je asi trochu staromódní a nebo to má jiný účel. Venku na zahradách na dohled hradu je malá víska s domácími zvířaty, sady a záhony. Takže hrad má i vlastní zásobovatele. Kteří rozhodně nejsou lidmi jak by se prve mohlo zdát. Pro milovníky koní jsou tu i stále a pro milovníky koupání přírodní jezero obehnané z jedné strany skalkami. Venku převládá zeleň a slunce. Co leží za komplexem zjistíte až tam půjdete. Zatím vás nikdo nevolá takže na šmejdění máte času dost. Můžete se i potkal. Například v odpočívadle v míšeném lesíku, nebo altánku u jezera. Jarek Jakmile se objevíš ve společenské místnosti, kde se veme tu se veme z kuchyně začnou po zemi levitovat talíře s jídlem. To že nelevitují, ale někdo ty honosné pokrmy nese, uvidíš když se zasoustředíš na bod pod talířem kde jsou vidět malé nohy. Každý správný hrad má přeci jen své pracovní skřítky a v zahradách je jich jistě taky hodně. Tvá přítomnost zde asi vyvolala pocit že hladovíš. Když jsou všichni přítomní srozuměni že čekáš na něco jiného, zdá se ti, že tu stěny musí mít uši, neb na dvoře zaslechneš dusot koňských kopyt. Itrenor přiběhne jak na zavolanou, ale mnohem víc tě uchvátí to na čem přijel  na první pohled to vypadá jako obyčejný kůň, ale takové oslovení pro takové zvíře je dost hanbivé. Tenhle jako by světélkoval. Slunce se odráží na jeho dokonalé perleťové srsti a vítr si hraje s jeho jemnou hřívou. To vše dokrášleno jeho elegancí a temperamentní jiskrou v očích. Každý jeho pohyb je jako by tančil. Každý jeho kousek je dokonalý. Jestli existuje dokonalost v celku je právě nyní před tebou. Dlouhými skoky se ocitá několik metrů ve vzduchu nad zemí a pak zase klesá, dokud se jeho kopyta nedotknou země. A v místě kde tak učiní začne bujaře růst tráva a květiny, ačkoliv je dvůr pokrytý štěrkem. Zastaví se kus před tebou a spokojeně zafrká když jej Itrenor pochválí tobě neznámými slovy. Tebe si chvíli nevšímají. Máš dostatečně času si povšimnout ještě dalších detailů koňské dokonalosti. V jeho hřívě a kolem něco poletují drobounké víly a češou mu hřívu a srst. Září stejně jako on, takže jsou dost možná jeho součástí. On? Ano, vypadá jako hřebec. |
| |
| RA Nádherný den. zvláště vidět jej ze hřbetu Spiro Anima. Země vypadá zářivější a krásnější než ve skuetčnosti je, ale stačí sletět trochu níž, odpoutat se od přítomnosti tohoto božského stvoření, vyhlédnout přez jeho bělostný hřbet...no. mohlo to být i horšššší. Díky bohu že tací tvého původu ještě žijí. I když už jen vzácně. Potěší mě že jeho odpověď je podobná. Ano. Je to zajímavé. Já jakož to jeden z posledních draků a on jediný Spiro Anima svého druhu. Pohoršeně zatřese hlavou a já ho s úsměvem poplácám. Jen tě ššškádlím. Samozřejmě že jsi výjmečný a dokonalossst ssssama. Mé spojení s hradem na duchovní úrovni a spojení se vším životem uvnitř mi oznámilo že ti dva se již probudily. Jeden je na tulkách a druhý na mě čeká. Budeme mussset ukončit projížďku. Torusa inu asa. Někomu by mohlo připadat divné že drak v napůl lidské podobě sedí na něčme takovém. Ale kdo chvíli žil v tomto světě, nebo tak dlouho jako já pochopí že s emusí skrývat. Ono takový drak pravých dračích rozměrů se zraku hned tak neschová i když chce jakkoliv. zvlášššště když maj všššude ty...sssonary a sssstíhačky a letadla...ve vzduchu už vůbec není tolik sssvobody jako dřív. Do hlavy mi udeří vtipná vzpomínka když jsem jednou letěl nad krajinou v Afghánistánu a snažil jsem se přesvědčit dvě stíhačky že nejsem drak, že to jen tak vypadá a vlastně jsem turistické letadlo zábavného parku. Když se dostaneme k zemi a do přítomnosti života v RA a všech kolem, uzavřu ochranou bariéru kolem sídla a všechny pozdravím vnitřním poutem. Samozřejmě až na ty dva, takové raní Dobrý den v myšlenkách z ničeho nic, by jednoho mohlo vyděsit. Perleťový oř nese jezdce mytického vzhledu. Obličej lehce deformují modré šupiny mnohých odstínů vrhající mrazivé občas i bronzové odlesky. Ale jinak, oblečen ve vysokých botách modro šedé barvy v cestovním kabátu modré metalové barvy a podobně laděných kalhotech vypadám jako člověk. tedy až na ten obličej. Jedním pohybem opustím Animův hřbet a přejdu k jeho šíji kdy se krátce dotknem hlavami. Atarisu Anima. Atarisu hřebec souhlasně odfrkne, zastříhá ušima k Jarekovi a pak se s šťástným řehtáním co ještě dlouho visí ve vzduchu a v srdci vypraví k svému modravému domovu. Uchovám si pocit z jeho setkání v srdci, jako by to měla být má poslední jízda a věnuji pohled Jarekovi. Dobré ráno přeji. Jak jste ssse vysspal? |
| |
| Guatemala- Hranice To jsem ráda že sis všiml odpovím poněkud kousavě na větu o obyčejné smrtelnici a pobaveně si prohrábnu vlasy. Klid Alesso. Pár desítek let žiješ sama v džungly. Přece tě nerozhází jeden démon. Ale jak už tu někdo z nás psal, přes všechno snažení nás takový kontakt rozhodí oba. Po ...tolika letech. je to jako zázrak. Přes všechny bytosti, proč zrovna démon? Jakou hříčku mi osud zase přichystal? Bedlivě poslouchám a ukládám každé tvé slovo. Doslova ti vysím na rtech. Abych vyvážila svou osobu proti tvé trochu se ohradím. Jsem čarodějka démona. nejsi první s kterým jsem uzavřela pakt. Možná budeš poslední, ale Vím co to obnáší mé oči jsou tvrdé a mrazivé. Tvář jako vyřezaná z kostky ledu. po čem že toužím? chvíli mi trvá než odpovím. Mé přání je podobné jako tvé. Přeji si mít svobodu. nedokážu to přesněji definovat a tak pošlu obrázkovou myšlenku kde já opouštím džungly a vyrážím do světa. Odhaluji ti velkou část ze sebe. Teď není těžké pochopit proč se ukrývám zde. Ukrývám se kvůli strachu tohle místo opustit. Svět tam venku je pro mě cizí a sama si do něj netroufám. Že za to může špatná zkušenost je zřejmé, ale vzpomínky na mou minulost jsou jen moje a tobě do toho nic není. Pakliže semnou uzavřeš smlouvu, démone, varuji tě že ani ty mě se pak moc lehce nezbavíš. Jista si tím co říkám si dovolím upřimný úsměv. A už jako by ten zpečetil naší smlouvu. je jisté že hranice není vhodné místo k podepsání smlouvy. I když, zde se slovy upsaly naše duše. Fyzické podepsání musí proběhnout venku až oba dva budeme mít jistotu. A svou Schránku. Proto vyčkávám na tvou odpověď a pak zmizím abych se probudila v džungly s prstenem v dlaních. Tělo se mi chvěje vzrušením a touhou při představě že budu moct opět pracovat se zakázanou magií. Přece Jsem čarodějka |
| |
| Boj s démonem, 985 n.l. Stál jsem před démonem, sledoval ho a on mě. Cítil jsem jeho nenávist, jeho touhu po boji. "Démon, co se nechce mstít, to slyším poprvé," řeknu, avšak ne posměšně. Je silný, to ano, strach z něj jde cítit na míle daleko a tak silně, že se zakusuje i do mne. První i druhý útok odrazím, avšak neútočím. Cítím, jak se strach, který rozprostírá kolem sebe, zakusuje do mé mysli, jak se mne tím strachem snaží zaměstnat, aby mne lépe zabil. Ne, znám tento styl, vím, že chce, abych zakolísal. To mu ovšem nedovolím. Během chvíle, kdy mluví se psychicky obrním na jeho další duševní útoky i před strachem, který z něj sálá. Ten strach by mne mohl stát život. "Tím mne nezastrašíš, démone," řeknu klidně a ještě klidněji obnažím čepele umě tepaných Ninja-to. Postavím se do bojové pozice, vyčkávajíc na další démonův tah. |
| |
| Alucard- temně modrý Londýn Už je to kolem tří stovek let co byla organizace Helsing zrušená. Především díky smrti Lady Integry na neznámou nemoc. Dostal jsi volnost a vyrazil jsi do světa. Bez cíle a bez závazků. Ale za krátko udobu jsi zjistil že tě 'zaměstnání' u té ženy změnilo. Bloumání krajem sme a tam nebylo naplňující když nemělo žádný určitý cíl. A svět svět byl tišší a větší. Nebo hlučnější a menší? Prostě to nebylo takové kafe jako kdysi a ty jsi neměl ty správné figurky aby sis mohl v tomhle světě hrát. Možná jsi zkoušel tradiční upíří odpočinek na několik desetiletí, ale nebylo to prostě ono. Klid a jistotu kterou jsi v Organizaci Helsing měl tu nebyla a i když si to velikán tvého rozměru těžko připouštěl, chybělo ti sloužit. A tak nebylo s podivem že tě vyhledalo hned několik Organizací, nově (či staře) vládnoucí světu o kterém lidi neměli tušení a snažili se tě mezi sebou přetáhávat jako kotě. Chvilku jsi byl tady pak tam a tvý šéfové se střídali jak ponožky. Nikdo neměl dostatečně silnou psychiku ti delší dobu vládnout. Ale tohle zase nebylo ono. Tvrdě jsi zrušil většinu kontaktů a čekal. na zázrak? Dost možná. Dostal ses do spojení s vlivnými lidmi různých organizací. Dokonce tě jedna chtěla i lovit, zkoumat a pitvat. Samozřejmě pohořela na tom že neměla dost silné jedince. Po tom co ses jim vzepřel byl svět zase krásný. Začal jsi na vlastní pěst lovit démony a upíry a sytiti se jimi, ale to je zase to bezcílné bloumání. A pak jsi potkal Doktora Bruse. Bude tomu sto let co se znáte. V podstatě žil taky nezávisle i když oficielně spadal pod Organizaci a neoficielně pomáhal a ďobal všude možně. Vlastně tak nějak žil na volné noze a to a jeho druh moci tě upoutalo. Zjistil jsi že byl původně vyslán Organizací aby tě zabil. Těžko říct kdo z vás by ten souboj přežil, ale ten nenastal, neboť jste se spřátelily a vzniklo mezi vámi pouto. Moc podobná, cíle-necíle, podobné, věk podobný. Dokonalý parťák. V chaosu co zemi panoval jste začali účinkovat jako Smírčí. Ti co nepatří nikam, jsou vlastními šéfy a jejich působení je světu prospěšné. Občas jsi měl nápady ty, občas on, ale svět a tvé cíle najednou dostaly smysl a směr. Divné jak moc je to důležité i pro někoho jako jsi ty. Na tvých podrážkách už je jen minimum kapek krve démona, který lákal do baru zákazníky aby je omámil a hodoval na nich. Takový zkažení chutnají nejlíp. Občas se ti zasteskne i po čisté lidské krvi, ale jak už bylo řečeno svět se změnil a tak se musel trochu upravit i tvůj jídelníček. Né že by sisi čas od času nepochutnal na nějakém zkorumpovaném poslanci či vrahounovi...to ti přece nikdo odepřít nemůže. No. A proč že jsi tady? Doktor má prý pro vás prácičku...Někde už by tu měl být... |
| |
| Revy Tělo slouží svému účelu dokonale. Když dolů sem tam hodíš nějaké vybuchující překvápko, mnohé to odradí tě následovat. někteří dole ještě furt čumákujou, ostatní se valí dovnitř. Asi aby ti naběhli nebo co. Každopádně cesta nahoru je možná dvěma způsoby. Požárním žebříkem, nebo požárním schodištěm vedoucím skrze budovu. Dveře jsou zatím v klidu. Ovšem co tě zaujme mnohem více je, když se urve kus římsy i z budovou když nějakého maníka dole napadne vystřelit po tobě z děla. Bzučí ti v uších a je na tobě prach a trocha suti, ale další salva nenásleduje. Asi někomu došlo že není dobré demolovat vlastní budovu. Zaujme tě ovšem místo kam tě náraz odhodil. Skleněný přístřešek kudy můžeš čumákovat do místnosti pod sebou. A koho tam nevidíš! D. Kovick osobně. Poněkud stroze oblečen (nahý) a nepěkně zraněn, ale zdá se že jeho nynější postavení děsí všechny přítomné pláštíkáře a vojáky tam dole. Klika? |
| |
| Questing? Už jsem notnou chvíli objížděl okolí a můj Range Rover se začínal pomalu ale jistě plnit haraburdím. Nebylo mi tak nějak jasné, k čemu by ty věci mohli být, ale jeden nikdy neví, a zažil jsem toho dost na to, abych to nechal plavat. Náměstí Míru - hotovo. Nyradův park, hlavní fontána - hotovo. Honimírova ulička (// to je mi ale jméno), - probíhá. Shrnutí podivného dne. Jako by toho bylo málo, je tu kluk, co má liščí ocas. Nevadí, pistole dokáže zajistit téměř vše, a kdyby ne, nůž to jistí. Kluk předal co měl, a já pokračuji směrem do oné uličky. Na místě jsem byl během chvíle, a pistole byla odjištěná ještě rychleji. Jeden nikdy neví. Jdu pomalu uličkou a rychle kontroluji okolí všemi smysly které dokážu zapojit. A sám nevím, co si o tom myslet. // co víc mám na tohle napsat? =) |
| |
| Někde v Guatemale Alessa "Maiara" Sanders „Takže nejsem tvůj první? Jaká to škoda.“ Takže drahá čarodějka má již určité zkušenosti s mým druhem. To může být výhoda – nevýhoda. Prohlédnu si čarodějku ještě jednou a zapojím své vnímaní. Jaké důvody ji vedly k tomu, aby se spřáhla s démonem v minulosti? A jaká mezi nimi byla dohoda, když se netýkala duše? Někdo podobný mě? Či našla způsob, jak zabít či zničit to, co bylo spojené krví? Snad poprvé shledávám svůj spánek za kapku snesitelný, protože mě mohl uchránit určitého neznámého nebezpečí, tedy pokud nějaké existovalo či existuje. Ovšem jsem si dost vědom toho, že v dnešní době je pramálo věcí, které by mě mohli ohrozit, kdybych byl takový, jako v dávných dobách. Vychutnávám si ten její tvrdý pohled v němž je jasný chlad. Už je to nějaký pátek, co jsem mohl vnímat negativní energii z čisté bytosti. „Svobodu?“ Vskutku mě to překvapí. „Jakou svobodu myslíš? Jsi volná, můžeš tam, kam se ti zlíbí na tom to světě a máš určitou moc, která by ti pomohla prožít hladký a šťastný život. Není to snad ta jediná věc, která smrtelníky zajímá?“ Mé vědomí mi jasně řeklo, že to není jediné, po čem lidé touží. Je to taky moc, moc jež umožňuje hýbat světem a podrobit si ho, ale Ona mi taková nepřišla. „Chceš se snad odpoutat od toho to světa?“ To by mé plány kapku zkomplikovala. Čarodějka na onom světě by mi byla platná asi tak, jako kuří oko – jen by mě to brzdilo. Navíc bych se musel poohlédnout po někom jiném, což by v téhle džungli byl dost nejednoduchý problém. „Ho ho, slečna varuje mě? Toho, který.....“ ...vládl lidskému světu? dokončím větu v duchu, ale nahlas nevyslovím. „Tvé varování beru na vědomí.“ Časem se ukáže, čí varování bylo více pravdivé..... Opětuji ji stejný úsměv. „Takže tady jsem skončili....“ pronesu v momentě, kdy čarodějka opustí mou přítomnost v Hranici. „Je čas....“ S těmi slovy se rozplynu v doprovodu temnoty, jež všechno, pohltila. Pocítím známou nepohodlnost, která mi říká, že jsem opět tam, kde jsem byl na začátku našeho setkání – v prstenu. Takže? promluvím k ní skrz prsten, která má na své drobné ručce. Kam nás tvé kroky teď zanesou? Na krvavý obřad by se hodilo méně veřejné místo.... |
| |
| Cesta hradem Hrad se mi zdál dosti nudný, až nezajímavý. Žádná zvláštní místa, žádné podezřelé místnosti, snad jen s výjimkou spousty podivných duchů, skřítků a dalších obludností, které tancovali všude kolem a člověku nedali moc prostoru k nadechnutí. Prošel jsem si tedy obytnou zónu, ze které jsem zamířil do společných prostor. Jídelna mě moc nebrala a vzhledem k tomu, že jsem nikdy nepropadl kouzlu zbraní, tak jídelna taky ne. Zajímavé to začalo být až směrem dolů, když jsem se dostával ke sklepu a vybafla na mě odkudsy ta dívka, jejíž jméno jsem si zcela samozřejmě nezapamatoval. Hmmm, kdo říká, že tam hodlám jít sám? zeptal jsem se s hraným překvapením a pokusil se jí obejít ze strany. Doprovodíte mě a budeme dva, tedy nebudu sám. rozšířil jsem ještě více svůj úsměv. Mimochodem, nevíte o nějakých hudebních nástrojích tady na hradě? Docela mi chybí moje cello |
| |
| Soumrak v čase minulém Jo to co Grace popisuje jsem už v jednom seriálu viděla,ale tam to bylo kvůli jejímu mimozemskému původu.V té chvíli oběma svítili fialově oči a pak se její mysl,či vědomí nebo co přesunulo do jeho těla.Bylo to docela zajímavě vytvořené ... "Počkej to není nutné stačí se soustředit a měla by jsi být plně hmotná.Myslím tak hmotná aby jsi mohla někomu vrazit facku nebo ho kopnout do rozkroku.Jestli tě,ale někdo uvidí to bude zase něco jiného." Kruci k tomuto nemám dost podkladů,ale to jsem neměla ani k těm rovnicím a přesto by to mohlo fungovat.Nebo už fungovalo?Neškytl čas a pak se zase nevrátil?Na to bude dost času později nejdřív musím vyřešit praktické věci a pak se můžu pustit do řešení těch teoretických.Navíc s tímhle už za tátou jít můžu protože je rozdíl mezi vidím svou mrtvou přítelkyni a potřebovala bych pomoct s jistými rovnicemi.Ovšem to je už Grace pryč asi prošla podlahou nebo stropem hledat nějaké vhodné tělo.Dobře tohle budu řešit později teď budu moc aspoň vyzkoušet zda skutečně dokážu zavřít dveře jen svou myslí.Táta už šahá po klice a vchází do dveří když ty se náhle zabouchnou.Mohl to být průvan,ale jako bych zaslechla i něco jiného.Cvaknutí zámku,navíc dveře nejdou otevřít.Táta buší na dveře a je docela naštvaný.Té sestry je mi najednou líto ovšem pak se něco stane.Něco hrozně špatného mám najednou zvláštní pocit a to stane je docela přesné.Jedná se totiž opět o ten pocit kdy se začne zpomalovat čas s následující hrozbou věcí budoucích.Nečekala jsem že to opět někdy zažiju.Grace se vynoří u mé postele a vypadá vyděšeně,ale ona je mrtvá čeho se může bát?Pak to však zjistím ozve se příšerná rána a oknem do mého pokoje proletí zdemovaný vůz,ale ani toho ho nezabrdilo a tak pokračuje dál.Proletí těsně vedle má postele dveřmi dál na chodbu.Slyším směsici zvuků,prskání světla i jak se sypou stěny a pak troskami toho vozu pohřbeném v místě kde dřív byli dveře a zeď začne něco prosakovat.Nejdřív si myslím že to je benzín,ale pak zjistím že to je krev.A pak dojde opět k tomu škytnutí a čas se vrátí zpátky.Proč mám vždy tak málo času?Nemám anic čas to pochypit natož tomu nějak zabránit.Dobře,ale teď nemůžu dělat nic jiného možná že když neudělám nic tak se to nestane.Ne to je nemysl dobře dopakuju to co jsem udělala předtím a pokusím se opět dveře zavřit svou myslí.Uvidím jestli se mi to podaří i teď. |
| |
| Sraz Sraz s Brusem byl naplánovaný přesně v sedm hodin večer u sochy patrona tohohle zapadlého města. Měsíc už vyšel a ozařoval svou září kamennou podobu muže na koni. Bruse má zpoždění, ještě nedorazil. Čekám tu už deset minut na tak mrtvém a nudném místě. Ačkoliv je noc, to čekání je unavující. Opírám se o kamenný podstavec a přes své brýle sleduji sebemenší pohyb, který se zde mihne. Je tu jen několik stromů okolo, pár lamp a starý chodník. Jenže po chvilce se ozvou něčí kroky. Jakmile jsem se po očku podíval tím směrem, nic tam není, ale jistý pohyb jsem postřehl. Očividně mě něco muselo sledovat a bylo to nejisté. Ta nervozita byla cítit až ke mně. Přestal jsem se opírat o podstavec a podíval se přímo tím směrem. „Přestaň se skrývat..“ zpoza kmenu stromu vystoupila mladá žena. „O-omlouvám se že vás takto sleduji..“ vykoktala ze sebe. Sledoval jsem ji ne moc přívětivým pohledem, možná proto byla také tak nervózní z mé osoby. Přišla blíže. „Od.. jistých povídaček ve městě jsem o vás slyšela. Chtěla bych vás požádat o laskavost..“ měla vážný a přitom trochu smutný výraz. Sledoval jsem tu její bledou tvář svýma rudýma očima, kterých si přes oranžové brýle nemohla všimnout. „Nedělám nic na počkání, mimo to, nečekám tu na vás ale na někoho jiného..“ „N-ne, počkejte! Prosím, zvažte mou prosbu. Už se v tomhle městě přihodilo několik incidentů s nelidskými bytostmi a vy jste jediný..“ polkla. Očividně byla rozhodnutá za každou cenu získat nějakou pomoc. „Má dcera se nedávno vydala na hrob svého otce a už se nevrátila..“ dívala se mi do očí, tedy spíše do brýlí. A je to tady. Dalo se čekat, že by lidská a přitom takhle starostlivá žena chtěla něco podobného. Nebyla to nijak lákavá nabídky, nejsem chůva hledající ztracené děti. „Prosím.. mohu vám i zaplatit“ neuhnula pohledem. Měla odhodlaný výraz. Ach ti lidé… „Mám své práce dost.. Nebudu po ní pátrat, jedině ji můžu zkusit najít po cestě. Víc nečekejte.“ řekl jsem bez zájmu. „Moc vám děkuji!“ bylo poznat, že jí aspoň částečný kámen ze srdce spadl. Brzy se však rozloučila a odešla. Tohle je naposledy, co dělám něco podobného. Bude to už čtvrt hodiny, konečně vidím v dáli jistý rys Brusovy postavy. Už bylo na čase.. |
| |
| Nový den Umírám... vím to a směji se těm hajzlům do tváře. Podařilo se mi to co sem chtěl. Neudělal sem jim tu radost. Nezlomili mě. Poslední sekundy mého života patří mě a mojí volbě. Nikoliv jim a strachu... Jsem volný po tolika letech konečně volný. Kde to jsem? Co jsem? Kdo sem vlastně byl? Komu patří tyhle myšlenky... Další cesta, ale kam? Svět kolem mě plyne jinak. Moje ubohé myšlení nestačí na poznání toho co se děje kolem mě. Jenže já se o to ani nestarám. Nemá smysl starat se o to. Již to není podstatné. Jsem tady a moje cesta skončila. Nebo začala? Jak mohla cesta skončit když jsem tady. Ne cesta asi pokračuje. Jenom jinak... A je to špatně? Nebo to tak vždy mělo být. Možná sem tu skutečně měl být. Spočinout tady a nikdy již více neválčit. Uvolním svoje myšlení a připravuji se odpočívat. Jenže potom... Potom se ozve ten hlas. Zemřít? Ano já umíral... ale kdo mě nechce nechat zemřít? Proč bych měl žít. Proč by měl Kovick existovat. Mojí myslí se začnou hnát jako šílené obrazy lidí které sem zklamal, opustil, neoslovil či jim něco dlužil. Ne! Takle ne! Neudělám to! Jestli je ještě nějaká šance tak se jí chopím! Seru na to co špatného mi budou dělat! Nenechám se zastavit něčím tak trapným jako smrtí! Udělají chybu! Vždycky někdo udělá chybu a poté se jim pomstím! Cítím něco co je zde se mnou a pomáhá mi. Cítím svoje tělo. Svoje ubohé zničené tělo. Nevím jak, nevím proč, ale žiju. Moje tělo je na srač*y ale hýbe se. Rozhlédnu se kolem dokola a vidím že je tu opravdu všechno pěkně v p***. Lidé kolem mě jsou rozházeny po okolí jako kdyby se tudy prohnalo tornádo. Vojáci pomalu tahají zbraně. Bolest mě láme nohy v kolenou a nutí mě padnout a nic nedělat. Jenže já sem voják! Bojoval sem s démony! Viděl sme svojí jednotku a svoje přátele roztrhané po okolí! Dostal sem víc kulek než většina lidí a pořád sem tady! Dokonce sem zabil Revy v souboji jeden na jednoho! Sakra teď sem umřel a znova žiju! Nechcípnu tady! Teď ne! Měl bych se vzdát? Poddat se bolesti? Opět to skončit? Teď když sem dostal šanci? Nikdy! Nikdy víc! "UŽ NIKDY! AAAAARGH!" Otočím se a čapnu nejbližší stolek či doktora a hodím ho co nejprudčeji po nejbližších vojácích. Nečekám na to jestli sem se trefil. Nepotřebuju to vědět. Potřebuju se krýt před kulkama. Proto se rozběhnu k nejbližšímu oknu kterým proletěl nějaký doktor a proskočím skrz abych mezi mě a kulky dostal něco co mě alespoň trochu chrání v tomhle případě snad nízká zeď. Když dopadnu za zídku a najdu doktora někde co nejblíže u mě tak mu zasadím pěst či kopnutí do krku. Přeci jenom oni mě chtěli zabít takže žádné servítky. Poté se přikrčím u nejbližší zídky, rozhlédnu se po cestě ven a pokud nějakou uvidím tak nejrychleji tím směrem. Musím sehnat nějakou zbraň! Pak boty! Pak rychle obvazy a nakonec nějaký šaty a zmizet odsud! |
| |
| Omlouvám se. nemám čas na Andor, vítězí prázdninové výlety. Čas od času sem teď už zase zavítám, ale nijak pravidelně mě tu nečekejte. |
| |
 | Den jako každý jiný.. Ten den jsem se probudil doma s obrovskou bolestí hlavy. Byla sobota ráno a ze včerejší pařby se mi vybavovaly jen záblesky, a tak mi zůstalo záhadou jak a kdy jsem se dostal domů. Jako obvykle jsem si prohrábl kapsy a čichl k oblečení- z trika táhla levná vodka a v kapse kalhot byl kromě peněženky a mobilu (díky bohu, že jsem je tam neztratil) nějaký zmuchlaný, ale čitelný papírek. Bylo na něm: Příští pátek- Akropola- 20:00. Ok, takže příští pátek budu rapovat v klubu Akropola. Jak je dop*dele možné, že mě tam pozvali? Skutečně jsem nemohl pochopit, proč mi dovolí tam vystupovat, protože mě většinou odmítali. A tak mi došlo, že je možná lepší nepamatovat co za věci jsem včera večer dělal. Potom jsem celý den jen tak proležel, ven jsem se vydal až večer. Ten večer jsem na sobě jsem měl můj typický noční ohoz- černé oblečení, kšiltovka (na ikonce), kapuce a přes obličej šátek (tak že mi jsou vidět jen oči). Chvíli jsem se jen tak bezcílně toulal ulicí Ružomberku, a pak jsem zamířil do podchodu. Asi před týdnem ho čerstvě natřeli, sice už tam pár graffiti je, ale je tam pořád moře volného prostoru. A já si přece nemůžu nechat ujít tak úžasný prostor pro sprejování! Bylo ohlušující ticho, a tak jsem začal své dílo. Ticho rušil jen cinkot sprejů, což pro mě byl orgasmicky uklidňující zvuk. Když jsem zkončil, nejprve jsem si to vyfotil a pak zálibně prohlédl. Od dob co jsem bydlel v Praze jsem se pořádně zlepšil problesklo mi hlavou a v tu chvíli jsem uslyšel kroky. Utekl jsem- jen tak pro jistotu- a o pár minut později už jsem se bezcílně toulal ulicí, se stejným klidem jako předtím. Jen tak jdu, a najednou proti mě uvidím v dálce někoho jít. Čistě ze zvyku- už jsem skoro nevěděl že to dělám, prostě reflex- jsem stáhl kapuci hloub do obličeje a sklonil hlavu, abych nebyl poznat (řídím se heslem nikdy nevíš koho potkáš). Nenápadně jsem osobu pozoroval- nějaký kluk, vypadá zamyšleně a nepřítomně. Proč jen je mi tak povědomý? Když byl asi dva metry ode mě, došlo mi to. Je to vážně on? To není možné, co by tu dělal... Ale přece bych si ho s nikým nespletl, na to jsem ho znal až příliš dlouho. „..Marku? Jsi to ty? Tebe bych tu teda nečekal, co tu děláš?“ V průběhu řeči jsem si sundal kapuci a stáhl šátek z obličeje, aby mohl poznat kdo jsem. |
| |
| Omlouvám se, ale má aktivita zatím nevypadá moc nadějně. Ovšem s nástupem do školy by se mělo všechno srovnat. děkuji za trpělivost. |
| |
| Kanada-John Rothol Posledních pár minut dokáže být opravdu dlouhých. A samozřejmě ještě ve chvílích kdy to člověk nejmíň chce. Půl šestá a nic. O dalších pět minut později je tu další nic. Prázdná polorozpadlá ulička, padající omítka a prach. Žádná další společnost tu není. A pak v takové té době kdy si člověk říká že se na to vykašle a pude, tě upoutají kroky jdoucí proti tobě. To že z nich vyleze silueta nějakého človíčka je zřejmé, ale to odkud vylezla a kudy jde...není zřejmé a ani moc normální. Ta osoba jde totiž po stěně domu. Jako ty jsi kráčel po dlažbě sem, ona kráčí po zdi. Při tom si pohrává s holí kterou se občas opře o 'zem'. Už dle chůze lze poznat že tě krok chlapce s liščím ocasem čeká ještě mnoho dalších překvapení. více v postu od Doktora Bruse. |
| |
| Kanada Krom neobvyklého pachu, vyprávějící o mém rozkladovitém stavu, za mnou vlaje i můj dlouhý kabát. Umě zdobená kůže, stejně zdobené a elegantně provedené jsou i mé vysoké jezdecké boty a občasně vykukující kamaše s modrým nádechem. To že nejsme z tohoto století dokazuje i cylindr sedící na mé hlavě. A to že mám být dávno po smrti o tom mluví můj vzhled. Pusu a části těla mám zakryté obvazy, ale i tak sem tam vykoukne nějaké kost či hnijící maso. Zdravý rozum napovídá že je semnou něco špatně, přesto je tu něco divného co vás nutí myslet si že můj vzhled je normální. Klapavý krok přikrášlený ťuknutím holi se změní, neb začnu ze stěny přecházet k podlaze. Ale jsem natolik soustředěn na vraz svého příchodu že se nedívám na cestu. Pravidelné klap se změní v rázné křach když má noha šlápne do okna a zbytek těla jí následuje. Chvilku je ticho a z místnosti jen dochází zvířený prach. Pak důstojně a již normálně vylezu i já a s pohledem nic se nestalo si opráším kabát. Pak se mé zarudlé oko upře přímo na tebe. Zahraje v něm jaká si jiskra potěšení. Dobrý večer, za zpoždění já nyní omlouvám se. Pakliže máte všechny potřebné věci, poprosil bych vás, následujte mne. pak se ukloním a zmizím právě v tom domě kam jsem tak elegantně spadl. |
| |
| TUTO JESKYNI DOČASNĚ POZASTAVUJI Kdysi dávno se mladým lidem zdálo, že v tom co je opravdu baví je nic neomezí a vždycky si na to najdou čas. Ale jak šla škola za školou a člověk překročil určitou hranici kdy si začal zjišťovat lecos o tom jak svět opravdu funguje, co by chtěl, jak by to chtěl, otázka práce, budoucnosti a rodiny...a voalá, den se najednou prapodivně zkrátil. Na to na co měl člověk čas najednou čas nebyl. Ale jistá byla jedna věc...určitě si ho ještě někdy najde a vrátí se. Tímto vás informuji o svém stavu, který se nedá určit jináč než slovy 'nemám čas.' Osobní věci a závažné povinnosti kolem práce, konce školy a své budoucnosti mi pohlcují víc času než bych chtěla. Pochopím že mnohé z vás mé sliby odrazují: Řekne termín, pak se neukáže a nic a nic a nic... Proto a také proto že to přesně nevím, neurčím dobu svého trvalého návratu. Takovéhle chvíle přichází nic netuše a není kompasu či času co by je přesně určil nebo vystopoval. omlouvám se všem co si chtěli zahrát hned a neměli k tomu příležitost a požádaní vyřadím vaše postavy těm co setrvají žehnám za trpělivost, pokud se dokážete domluvit a nějak to vymyslíte, hrajte klidně beze mě a snad brzy napsanou Váš PJ |
| |
| Guatemala Jsem dostatečně schopná sebeovládání, přesto i když ze mě září ledový klid, občas je až příliš ledový. Jako by se zařezával do kůže. A samozřejmě mě slova toho démona hlodají. Vtíravé myšlenky si rozehrají tu svou a krátce rozkolíbají mou jistotu. jistě, Alleso, ukaž nepříteli strach a zachová se jako zvíře a půjde ti do krku. Je to risk, ale koneckonců, risk je i to když mícháš lektvar a omylem tam přidáš jinou esenci. Nebo o kapku jedu na víc a z lektvaru léčivého je najednou jed odpornější než všechny druhy lepry. aková slabá chvilka může být mou poslední, ale jak už jsem psala, dokážu se dostatečně koncentrovat aby neznámému mé emoce přišli opačné. Naprostá jistota. Přesto mi to připomene jednu světlou zkušenost v mém životě. Tenktárt ke mě přišla žena. Kársná, ale s uraženou pýchou. Chtěla jed pro svou tchýni s kterou se nenáviděliy. Dala jsem jí jej a řekla, že pro lepší účinky, které se přirozeně dostaví za měsíc jí musí každý den masírovat. A aby ukolíbala její metabolismus a jed se rychleji šířil, musí s ní hovořit o osobních i intimních věcech. Po měsíci přišla s opačným názorem. Sblížila se se svou tchýní natolik že vyžadovala protijed na jed který zdánlivě začal působit. "To není jeden, ale stářím. Žádný jed jsem ti nikdy nedala" ---  docházíme na mýtinu kde je cítitelná magie. Pro tebe není problém uhodnout že jde o obřadní palouček a že ve stromech a keřech mám poschovávané věci. Tušíš polohu mého domku v korunách stromů, ale skutečný pohled na něj se ti nabídne až když šepotem se starým stromem nechám otevřít jeho větve a on jako by 'rozhrne' výhled na můj skrytý dům. Obyčejný smrtelník by neměl šanci jej najít a ti ostatní...Tu nežijí. Dlouho mlčím a neodpovídám. Probírámse spisy o démonologii a okultismu. Je zbytečné popisovat můj příbytek, neb je neustále pohybliv dle mých poteb. Hlavní místnost je 5 metrový kruh v poloměru a okolní prostor je jako by jej někdo usadil na výtah. Chvíli je tam knihovna, chvíli laboratoř, kuchyň či sklad.... Nepotrpím si na přepych, ale pár kousků pro pohodlí tu mám. Některé připravené materiály znáš, jiné jsou náhražky a lehce zmodernizované. Ano i čarodějka z Guatemaly musí jít z dobou. Dlouze - spíš jen tak z rozmaru přemítám v jaké misce a poháru udělat výsledný lektvar. Nakonec to vyhraje miska vyrobená z kyčle varana. Pak vše odnesu na palouk a zapečetím okolí ochranou bariérou. Začneme. Bude to společný obřad, ale nečekej že ti dám plnou moc. Mám své způsoby jak si tě pojistit a pohlídat. smíchám přísady v kotlíku, dokud v podstatě zničeho nevytvořím zářivou bronzovou hmotu a holí jí začnu roztírat, dokud nevytvořím ochranný pentagram. (v popisu můžeš pokračovat i ty, závěr ale nechej na mě) |
| |
| starý známý- Londýn Poklepu holí o dlaždice a pobaveně zacvakám čelistí skrytou pod obvazem. černý plášť s rudým podsvícením zašustí a rozletí se kolem, jako by chtěl dodat mému divnému vzezření ještě lepší nádech. Kulhavou a klapavou chůzi k tobě přijdu a obřadně se ukloním. Mohl si té ženě pomoci. Ale pravda, na osamělou procházku hřbitovem je noc dnešní příliš krásná? Mohu vás doprovodit? mé galantní způsoby jsou občas pravda trochu obtížné. Div ti nenabídnu rámě. Pak mi ovšem dojde že to není důvod mého čekání. Přihlouple přimhouřím oko Samozřejmě po cestě vysvětlím nač jsem vás zavolal. Pokud tedy nemáte na práci nic lepšího. Temný mrak zastínil měsíc, ale přesto jako by naše dvě postavy byli osvětlované. Něčím výrazně vynikali. I když každá byla individuální a jedinečná v něčem si byli podobné. popis Doktor Brus je řazen mezi nemrtvé. Vzhled polorozpadlého těla o tom hodně napovídá. O jeho minulosti je známo jen to co se dochovalo do přítomnsoti. Způsob oblíkání jednání a komunikace říká že byl kdysi urozený šlechtic, milovník žen, plný galatností a všehoumů čisté krve. Co se stalo pak je jeho drobné tajemství. Každopádně je zarážející jeho láska a úcta k životu i když je nucen občas pozřít lidské maso aby přežil. Má uctihodný věk a občas zapomíná. Přesto je stále velmi mocný a udržuje se ve funkčním stavu. Ve světě putuje v celé své polorozpadlé kráse. Má kolem sebe speciální druh obrany, který nutí lidi (i nelidi) myslet že je to tak v pořádku a v podstatě přehlížet a ignorovat to jak ve skutečnsoti vypadá. plán Ručička vah se opět trochu vychílila. Organizace zaznamenala nárůst démonů v lidských jedincích. Přeje si všechny dopadnout a zabít. Už nemá v plánu je zkoumat jako kdysi. Já však věřím že když se dostanou do dobrých rukou a někdo je s tou silou naučí zacházet, můžou pomoci k nastolení rovnováhy. Bez rovnováhy nebude existovat nic. Ani ty ani já, nic. Ale to jistě chápeš že? zalovím v náprsní kapse svou kostlivou rukou a vyndá papíry i s obrázky několika lidí Neříkám že to musíme udělat mi, na to se specializuje RA a její vůdce Itrenor. Ten drak. Naším úkolem je je najít a dostavit je tam. Tady ve složce je většina hráčů. Takže uctihodný počet lidí. na hřbitov je to ještě kus cesty. což znamená dostatek času na dotazy a plánování. K čemu ti nechávám dostatek prostoru. |
| |
| Revy a D. Kovick- stmelení a posunutí vaší situace Celá oblast je nadmíru neklidná a všude se to hemží vším. Rozruch co venku vyprovokovala Revy se pomalu přesouvá do vnitřku budovi kde D. Kovick opět bojuje o život. D. Kovickovi se daří dostat z hlavního dosahu vojáků v budově přes boční místnosti a chodby. Zatím je moc vysoko na to aby páchal harakiry. Není těžké pochopit že hlavními chodbami to nebude dvakrát bezpečné. Hlavně když jsi ve vysílačce jednoho vojáka zaslechl cíl je na útěku. Povolení k usmrcení. měl jsi namířeno k požárníku schodišti, když tu tě vnitřní hlas varoval abys zastavil. O pár sekund později se celá budova zachvěla v základech a schodiště ti zmizelo před očima. Zdá se že nasadili poněkud těžší kalibry. Tohle byl výstřel z děla, možná šlo o raketu. Ve stejném okamžiku se pod Revy zhroutila část budovy. Štěstím nebo opravdu krutou náhodou dopadla s kusem zdiva přímo na D. Kovicka. Šťastné shledání |
| |
| Tobiáši a Annie, budete ještě hrát?-abych nepsala zbytečně Mathers čeká na reakci Marka, pak napíšu až já. Kdo se mi v brzku neozve, ten jednoduše nebude mít post. Nebudu zbytečně plýtvat časme lidem co nechtějí hrát. Vzhledem k mé dlouhé neaktivitě vám dám dostatek času se rozhoupat. Řekněme měsíc. Takže to tu ZNOVU OBŽIVÍME |
| |
| Co to...? Myslím, že za dnešek už jsem toho zažil hodně. A celkově. Ale co má tohle k sakru být?! Když se ke mě přivalí ta věc, oblečený v oblečení jako z špatného hororového filmu, chvíli chodící po stěně a chvíli zase ne, připadám si jako kdybych ho měl zastřelit. Ušetřit si do budoucna starosti, zalézt zpátky do lesů na chatu a nevytánout odtamtud paty. Ale z nějakého neznámého důvodu to neudělám. Možná proto, že mi je jasné, že by ho ta flusačka co u sebe mám asi moc nezpomalila. Možná. A pak... Zasměju se, hlasitě. Vzhledem k situaci, kdy se to něco snaží udělat co nejlepší dojem, to bylo zatraceně vtipné. To nutkání střelit ho do hlavy není tak silné. Ale ten jeho pohled! Vyloženě Podivný. "Jasně že mám," ceknu si spíš pro sebe, čapnu balíčky a poklusem ho následuji. |
| |
| Yoshi a Kazuki-shrnutí a posun Zběsilý útěk posedlého a zraněného Yoshiho skončil v lese, daleko od centra Tokya. V mysli jej zžírají výjevy minulosti které jsou na lidskou mysl příliš a jeho tělo a momentální lidské já je z toho na půl šílené. Utíká do hloubi lesa u vedlejší silničky, dokud ho nezradí vlastní nohy a nepodlomí se. Zkrvavený s ránami co by neměl za normálních okolností smrtelník přežít se zmatkem v duši a v hlavě.....Chaos a bolest. Jako by se skrze tebe něco dralo ven, něco co dlouho nedostalo svobodu a probouzí se to teď když jsi slabí. Yoshi, policejní komisař odchází do pozadí....ale kdo to nyní vystupuje? A krom jiného, nejsi tu sám. Ano, někdo tě sleduje, Kazuki..... Prve smrt otce, pak zabití lidí v nemocnici něčím co nedokážeš ovládat, laboratoř kde tě chtěli testovat jako pokusného králíka. Yoshi tě odtud zachránil, ale byl sražen. A to v tobě, ten démon vám nakonec pomohl dostat se na chvíli do bezpečí. Pak jste potkali veterynáře. Zasvětil vás do světa o kterém jste neměli ani tušení a s podporou a úsměvem vám pomohl a daroval ti černošedou šupinu modrého odlesku. Jenomže poraněný Yoshi se zbláznil a zabil jej. Musel jsi utéct. Pak se ti v hlavě ozval hlas co vedl tvé kroky až ven z města. Říkal ti abys jel dál ať se stane cokoliv, ale na silnici byl nějaký zmatek. Kamion zde porazil muže. Tím mužem byl Yoshi. Neváhal si a i přes varování hlasu ve tvé hlavě jsi vyrazil za ním. Nyní jej vidíš. Pološílený, spíš by měl být mrtvý než živý po těch ranách co má. Obvazy povlávají na jeho zuboženém a zkrvaveném těle a jasně vidíš že chvějící se tělo už není schopné nést jej dál. Na silnici za vámi se ozývá vzdálená houkačka. |
| |
| Chicago-Annie Grace se na tebe podívá jako na blázna. Což je v podstatě docela vtipné když se na tebe dívá duch jako na blázna. Každopádně...ty dveře... Se najednou zavřou. Nejen to, podle bušení a rozhovoru za dveřmi se zdá že nejdou jen tak otevřít. Co to má být? Tomu vy říkáte prvotřídní nemocnice? Budu si na vás stěžovat! V takovém zařízení má dcera přece nemůže být už ani minutu. Pusťte mě za ní! (bušení a lomcování dveřmi) Pane Chasee, nevím co s těmi dveřmi je! před chvíli šli otevřít, sám jste to viděl! situace venku je vyhrocená, vevnitř je zatím klid, dokud Grace nezkoprní u okna, jak jen duch zkoprnět může. Annie zašeptá vyděšeně a v očích má hrůzu. Tím co si udělala sis získala jejich pozornost. Měla bys jít, rychle! vzduch je najednou podivně chladný a horký zároveň. Venku se děje něco co nepřirozeně rozechvívá tvé tělo. A Gracina slova jsou na místě. Ozve se vvvvvvvvvvžch, zvuk velmi podobný tomu cos slyšela na diskotéce s Grace a celá budova se zachvěje. Křik, zmatek, požární poplach. Nábytek všetně tvé postele se začne sunout k jedné straně, jako by byla celá stabilita budovi něčím narušená. |
| |
| Když se daří... Nacpala jsem tam toho mrtvýho vojáka do šachty jako špunt a popravdě? Rozhodně je užitečnější mrtvej a máma by na něj určitě byla pyšná. ,,Uvidíme se v pekle, zmrdi!" Volám, zatímco sem tam hodím dolů nějakej granát, aby se žádnýmu z těch psů nechtělo mě náhodou sledovat. Zatímco zvažuju, která cesta bude lepší, vystřelí na mně nějakej idiot z děla... Zničte si vlastní budovu, proč ne! Prskám a rychle se hrabu z hromady suti, jen proto, abych po chvilce přistála na vcelku měkkou zem... tedy vůbec ne zem. Úkol splněn...teď by to chtělo odsud vypadnout. Rázným pohybem si prokřupnu ztuhlá záda a zašklebím se na Kovicka, který mi momentálně slouží jako slušnej polštář. ,,Co tady zatraceně děláš?" Zvednu obočí a ještě chvilku si užívám, jak se situace svým způsobem vyřešila sama. Všude kolem se válí hromada suti a prachu, no zkrátka nic pro ženský očka, hm? Rychle se vyšvihnu na nohy a trochu do Kovicka kopnu špičkou pevné armádní boty. ,,Hni s sebou, pochybuju, že ty psi budou čekat, než dokončíme siestu." Hřbetem ruky si setřu krev z tváře. Rána sice trochu pálí, ale co je tohle proti zubům zasranejch démonů? Docela nic! Tak si pospěš Revy. Kurva, pospěš si! Rozhlížím se po bezpečné únikové cestě, protože s rozpadnutím šachty jsem poněkud ztratila orientaci. Nabíjím zbraň a taky si připravuju nový zásobníky, snad proto, že tu ještě bude týct krev a můžu těm parchantům slíbit, že už rozhodně nebude moje... |
| |
| Soumrak v čase současném Všimnu si jak se na mně Grace udiveně dívá což je docela vtipné vzhledem k tomu že ona je duch a já jsem podle ní blázen.Možná mi přeskočilo,ne to tu už tu bylo a skončilo to tím hysterickým smíchem takže tohle nebude to správné řešení. "Hele tohle je neorané pole a já nemůžu vytvořit správné terie když o tom nic nevím.Ono celá situace je podivná,ale šlo by to zvrátit.Aspoň v tom snu to šlo a možná by následky nebyly ... byly jiné." Hrdina nemyslí na osobní prospěch,ale na blaho ostatních a já ... já nejsem hrdina. Z této myšlenky to skočí k jiné vzpomínce. Položím ruku Grace na rameno a pokusím se jí uklidnit. "Udělala jsi dobře,hrdina nemyslí na osobní prospěch,ale na blaho ostatních a o tobě se budou psát písně." Vidím že jí to moc neuklidnilo a tak zazpívám ikdyž to moc neumím. "Žila jednou statečná Grace." "Annie,zlatíčko nezpívej ..." Skončím vím že to neumím,ale to to bylo tak hrozné?Asi bych jí měla říct to co řekla mně když jsme se rozešla s Rayem. Opět se vrátím do současnosti neboť ty dveře se opět zavřeli a opět nejdou otevřít.Až se mně zmocní docela nepříjemné deja viu.Zvlášť když sem dorazí i tátův rozčílený křik. Jo,ale tátu nezajímá to že dveře šli otevřít,ale to proč dveře nejdou otevřít teď. Ovšem pak se zaměřím na Grace která se zarazí kdyby měla ještě hmotné tělo tak bych řekla že úplně ztuhla. "Co jsem udělala?Čí pozornost?Císařovny Rity a lorda Zedda? odkaz" Ovšem vzhledem k jejímu vyděšenému pohledu další vtipné poznámky spolknu.Vzduch navíc začne být horký a chladný zároveň takže tuším že se opět něco děje.A navíc venku se děje něco co mně rozechvívá a znepokojuje. "Já jsem neudělala nic.Teda skoro nic nemám dost času vůbec něco udělat nebo to aspoň pochopit.Je to tak že vím že sice že se tu opět něco stane ... opět ... ale nevím co mám dělat." A pak to začne a zase se budou dít stejné věci jako na té diskotéce.Ten zvuk,křik,zmatek a požární poplach který k tomu dodává ten patřičný dojem. "Už je to tu znovu,já jsem deja viu nebo možná ne.Chtěla jsem tomu zabránit,ale ono je to ještě horší.Tohle není možné tohle by zvládl akorát nálet nějaké lodi." Další uder a vše se chvěje a nábytek i s postelí se začne posouvat.Dobře konec teorií je čas utéct. "Dobře myslím že bychom měli odejít." Vstanu s postele,doběhnu ke dveřím a pokusím se je otevřít abych pak mohlaopatrně nakouknout co se vlastně venku děje. |
| |
| Setkání - Londýn Po trochu delším čekání s lehce sklopeným kloboukem už zaslechnu jistý klapot hole a kroků. Následně slyším, jak jsou stále blíž a onen známý hlas mne brzy osloví. Jeho poznámku o dnešní noci mé uši neminou. Obrátím na něj svůj pohled a sleduji ho krvavě rudýma očima přes kulaté brýle. Pozvednu jeden koutek svých rtů nahoru a přestanu se opírat o podstavec kamenné sochy. Otočím se k němu, následně položím pravou ruku i s kloboukem na svou hruď a též jeho pozdrav opětuji stejným úklonem. Havraní vlasy mi tak lehce spadnou do obličeje přes jedno oko. Jeho rudá záře ale vlasy prosvítá a proto působí trochu strašidelně. „Za takových nocí stále žízním po krvi..“ nepřestávám se šibalsky usmívat, nýbrž mýma očima probleskne jistá jiskřička. Jako jiskřička v očích malého dítěte, které se nemůže dočkat, až si konečně bude hrát se svojí novou hračkou. Z toho pohledu by leckoho zamrazilo v zádech. Byl v něm jasně poznat ta nezkrotná touha po zábavě. Brzy se už Brus pouští do vysvětlování jeho plánu. Jakmile skončí s vysvětlováním, začne šmátrat ve své kapsičce, ve které jakýsi kus papíru na chvíli upoutá mou pozornost a já svůj pohled trochu zvážním. Uchopím je, abych si je mohl lépe prohlédnout. Pohledem přejedu po seznamu jmen i s fotkami. Mihne se tam i jméno John Rothol. Pozvednu znovu pobaveně pravý koutek svých rtů a podívám se přes brýle na Bruse. „Organizace specializující se na démony si žádá pomoc od někoho, jako já?“ jistá pobavenost neopouští svou tóninu v mém hlasu. „Vskutku zajímavé..“ za tu chvilku se pozvednutý koutek změnil v úsměv, který působil trochu zlomyslně. „ ..ale v dnešní době není zadarmo téměř nic, dá se říct. Nemám pravdu?“ |
| |
| Zobrazit SPOILER Utíkám jako nikdy v životě. Ono nikdy sem asi neměl ani lepší příležitost a motivaci. Když člověk vstane z mrtvých na pitevním stole nějakejch zkur*ených doktůrků a dostane šanci utéct. Inu řekněme že to vojáka motivuje. Díky mému intelektu sem se dostal až k požárnímu schodišti. Díky mé debilitě sem neozbrojen a nahý uprostřed nepřátelské základny. Nemám ale příliš času nad tím přemýšlet protože se celá budova jaksi zachvěje. Nejspíše by mě to ani moc nezpomalilo kdyby se nepropadla část stropu a něco na mě nespadlo. Muselo to mít přinejmenším alespoň přes stovku kilo. Kurva to je tíha! Jestli se na mě sesypalo příliš suti tak se nevyhrabu. K mému překvapení se ale stokilová suť na mých zádech začne hýbat a sleze ze mě. Což mě šokuje na tolik že se dokonce nechám kopnout. Opatrně se vyškrábu na nohy. Přeci jenom další zranění mi moc nepomáhají do svěžesti. Pak se podívám na Revy a vytřeštím oči. "A do psí řítě! Revy! Kurva! Kurva! Padej ode mě ty psychopatická ****! Seš mrtvá! Kurva máš bejt mrtvá! Kurva viděl sem tvůj mozek! " Pak několikrát zatřepu hlavou abych se ujistil že se mi to nezdá. Naštěstí mám vojenský výcvik, první je vždycky přežití. "Kurva! Máš bejt mrtvá ale lepší mrtvola s bouchačkou co mi přišla zachránit mojí holou prdel než oni. Náhodou nemáš náhradní trenky a pořádnou bouchačku plnou nábojů?" Zvědavě se na ní kouknu a složím si ruce na hrudník. Nijak se nesnažím zakrýt fakt že tam stojím kompletně nahý oblečený jen do krve, skla a prachu. |
| |
| Guatemala Nekonečné ticho, takhle by to mohlo někomu přijít, ale pro mě je to pouhý okamžik. V tiché sféře, kde nikdo nikomu nemůže ublížit. Chránění vlastní myslí, která v pocitu ohrožení dokáže divy a zázraky. Ano, viděl jsem mnohé lidské zázraky, já jsem toho důkazem. Kdo by si pomyslel, že skončím takhle. ušklíbnu a zasměji se na svou vlastní adresu. S úsměvem sluhy, který jsem nosíval ve službách lidské společnosti, pozoruji vnitřní boj dívky přede mnou. Postupně cítím přítomnost čehosi, co osobně se mi nedostává. Aspoň ne v takové míře, abych se mohl osvobodit. Síla, moc, vědomosti a v neposlední zraněná pýcha, to vše je zapečetěné uvnitř mě v podobě prstenu. Co mě čeká? Pouhá iluze sebe sama. Ale iluze, umožňující mi snad chodit po vlastních nohách, mluvit s ostatními, i když v mých očích jsou to jen zvířata. Ale každé zvíře se dá vycvičit... Chvilku strávíme v jejím příbytku, který mi přijde nemastný neslaný. Nemám lidské potřeby, lidské emoce, pouze duši, o kterou jsem se neprosil. Nakonec vyjdeme ven, kde se opět spolu spojíme. Říct mi něco jiného, měl bych tě za blázna. odpovím ji na její narážku ohledně jejich způsobů jak si mě pojistit a pohlídat. Alessa smíchá přísady v kotlíku nad čím si v mysli odfrknu. Pořád se má co učit... Z dané substance vytvoří ochranný pentagram. Přišel mi stejný jako v dobách mé svobody. Až na pár změn, která zajišťovala vyvolávači vyšší bezpečí a nezkrocenému démonovi neumožňoval teatrální nástup. Navíc není nutno podotýkat, že jsem spoutaný. Ach, kde jsou ty doby, kdy příchody démonů byly....jak to jen říkal ten smrtelník? Ach ano, představení. Nebe bývalo černé jako v síni Temného vládce a zem se třásla a pukala s našim příchodem do světa smrtelníků. Ti více elegantní dávali přednost prostému ohnivému záblesku s jasně zářivou aurou kolem sebe. Čekám na svou novou mladou paní, zda udělá chybu, aby jedna z drobných linek byla špatně provedená, či nějaký list či liána se dostala na pentagram a tím narušila ochranu, k mé smůle se nic takového nestane a já můžu pouze čekat, kdy Alessa přejde ke krvavému paktu mezi námi dvěma...... |
| |
| Revy a D. Kovick Operace se tedy vydařila. Popis úniku z budovy nechám na vaší fantasii. Každopádně je tam takový bordel že není problém utéct potichu a nenápadně a nebo naopak. Každopádně když oba skončíte v Revy autě...můžete sami na sobě i sobě navzájem zjistit takovou moc zajímavou věc... A to že vaše rány se neobvykle hojí. Takřka před očima. A je tu další zvláštní jev. Necítíte žádné značné vyčerpání. I nejcvičenější lidský voják by po takové akci- pokud by jí vůbec přežil, sotva fungoval. Dřív než nastartujete motor, začne vyzvánět telefon. Šéf. Má úžasné načasování. Dřív než stihnete spustit vy, spustí on. Je mi jedno jak to dopadlo. Teda samozřejmě že mi to jedno není, ale oficielně už ne. Doktor Brus nás kontaktoval aby jsme o vás rozhodly. Rozhodnutí je takové: nemůžeme vás už počítat mezi lidské jedince. Jste silně nakažení a tímto vám s lítostí oznamuji, že už nespadáte pod PAMU. Čili oficielně už neexistujete. Pokud vás chytí nějaká vědecká laboratoř, nebudou se k vám ani tak chovat, ale to už jste možná zjistily. Tím že vám volám dost riskuju..... (pauza na popotáhnutí z doutníku, mluví rychle a stručně) 35 stupňů na sever a 5 na západ je v poušti stará šachta kde jsme na jedné akci nechaly zásoby. Zbraně, peníze, lékárna. Víc vám poskytnout nemůžu. Prý existují organizace co takové jako vás zabíjí. A organizace co naopak takovým jako vy pomáhají........ Každopádně to co shledáváte jako životní bonus ve vás bude sílit a pak vás to přepere a zdémonizujete. Sami nemáte šanci. ozve se pípání a konec. Pokud budete volat zpět, oznámí vám telefon že číslo už neexistuje. To co vám dodávala PAMA je pryč. Žádné prášky na uklidnění pro Revy, žádný úkryt, ani jistotu že přijede tým a vytáhne vás z nějakých sraček. Jste volní a svázaní zároveň. Co dál? klidně popisujte i delší dějové úseky. |
| |
| Annie- Chikago- čas na krátké příspěvky¨ Dveře konkrétně tobě otevřít jdou. A to co je za nimi...Spíš by se dalo říct to co tam rozhodně není. Chodba a celý kus budovy je ukrojený. Čili před tebou je díra kterou vidíš další patra a železnou konstrukci a dráty, která jediná drží s kousky betonu budovu ještě pohromadě. Ale přetrhávají se a uvolňují víc a víc. Svůj strop praská tíhou ostatních pater nad ním, část budovy naproti se začíná hroutit do sebe, ajk porušená nosná konstrukce nedokáže držet horní patra a střechu. Všude je prach, kouř a křik. Z některých pokojích hoří... |
| |
| LOndýn-John a Alucard Pod obvazy mi zacukají koutky. Jaký to poslušný pejsek. Otočím se a stejným klapavým a kulhavým krokem zamířím o pár ulic dál. Nemám obavy z toho že by mě ten človíček přestal následovat. Při tom se tiše usmívám. POtemělou zapadlou ulicí kráčí dva muži. Jeden kulhá a působí že snědl všechnu moudrost, ten druhý občas popoběhne. Druhého pohání čistá zvědavost. Živý a mrtvý. Musí to být krásný obrázek. zastavím se Mohl bych vypustit oko abych viděl jak to vypadá zezhora... chvilku si s tou myšlenkou hraju a pak zavrtím hlavou a znovu se rozejdu. o by náš vztah s Johnem asi moc neprohloubilo, to ne. Zabočím do polorozpadlého domu a vkročím do tmy. Tak rázně a jistě, až se mi to nevyplatí. Doslova ti zmizím před očima. Dopad a zvířený prach napovídá že tam přece jen jsem. Můj triumfální 'vpad' do budovy byl zaviněn tím že schodiště co kdysi bylo u vchodu tu jaksi nyní nebylo. Zvednu se, opráším se a tu si můžeš povšimnout že jeden kousek mě jaksi není kde by měl být. Tím kouskem je noha, co se nachází kus ode mě. s mrška a lupnutím si jí nandám zpět do kolenní jamky a pokračuji ke stolu. V místnosti- kdeje pravda o strach chodit, neb podlaha a stěny jsou spuchřelé- je jen ten stůl, nic víc. Rozpřáhnu ruku a naznačím ať balíky hodíš nahoru. Pak je začnu rozvazovat a vykládat. Nebylo najít tě těžké Johne Rothole. Určitě chováš spoustu otázek a já ti na ně rád odpovím. Například o tvých, schopnostech. Vysypu první balíček co se viditelně hýbe, ale ven nic nevypadne. Tedy pro tvé oči. Chvilku tě sleduji a pak vysypu i ty ostatní..V žádném z nich nic není. I mě chvíli trvá než to pochopím. Počkej! Ty nic nevidíš? chvilku se sám utvrzuji v tom že je to pravda. pak si povzdechnu a oslovím temný kout za námi. Ještě není probuzený. Máme špatné informace. Ale tak, když už tak už. Vemeš si to na starost drahý příteli? |
| |
| Guatemala-rituál Na pomoc si přinesu i knihu. Není proto abych z ní četla nějakou kombinaci slov- jako to monotóně odříkávali kněží a čarodějé po staletí. Spíš jí kontroluji jestli jsem na nic nezapomněla. Jsem opravdu hodně nečlivá. Je vidět že to nedělám poprvé. Pak jí zabouchnu a okultním nožem vstoupím do pentagramu. pak začnu zpívat. Některá slova jsou známá, jiná jsi ani ty v životě neslyšel. Asi jsem za ta léta hodně experimentovala a vytvořila vlastní druh magie...nebo jak to říct. Už při prvních slovech s echvěje vzduch a z korun blízkých stromů začnou odlétat ptáci. Pak se vzduchem rozvíří magie a i samotný prostor jako by semnou začal čarovat. Zžil se semnou a nyní mi pomáhá. Již tu asi trčím opravdu hodně dlouho. Jsem trochu jako druid a tohle je můj hvozd. Odhaluji ti velkou část své moci a je poměrně uctihodná. Jsi schopen vidět i podstatu mé magie. Kterou tvoří množství duší. Jsou to mí rádci a nyní mě chrání. Zhmotňují se kolem mě a poznáváš že jsme spříznění krví. Je to má rodina. Průhlední strážci stojí nad námi jako mohutné ochranné sloupy hlídající aby nic nešlo dovnitř ani ven. Pak se říznu do dlaně a tvůj prsten ochutná mou sladkou ledovou krev. Nejsem ledac jaká čarodějnice. Takovéhle čisté prastaré krve už na zemi moc není. Kolem nás dvou zavíří proudy energie a před tebou se utvoří vstupní brána. Dovoluje ti vystoupit z prstenu, ale né úplně. Taková je má pojistka. Né moc velký přesto důležitý kousek tebe- pro tvou existenci, zůstává v prstenu. Po tvém zhmotnění následuje ještě jeden obřad kdy prsten rozpouštím ve své dlani. A drobný kousek tebe vkládám do svého těla. Stal ses tak mou součástí. Né dost velkou abys byl schopen mě ovládnout, ale pro tebe nepostradatelnou. Navíc je to skvělá zástěrka toho že mě nebudeš moct zabít, pokud nebudeš chtít sám zemřít. A budeš mě muset i hlídat, aby se tobě- i mě nic nestalo. Je to riskantní, ale důmyslně promyšlené. Magie utichá a ty po dlouhé době můžeš opět cítit jako živý tvor s opravdovou tělesnou schránkou. Doznívá poslední tón mého hlasu a já svěsím ruce dolů. To že je kousek tebe ve mě je označeno krvavým ornamentem na mé dlani. Nic víc to nedokazuje. Bylo to poněkud náročné Je na mě znát drobná únava. Prohlížím si tě s vítězným přesto obezřetným úsměvem. Dnes večer si užívej svobody, zítra vyrazíme ven. Jsi mocný, všechna rizika obřadu a všechny pečetě co jsem udělala dobře znáš. I jejich výsledek. Není co ti k tomu říct. Dobrou noc. i když se té vítězné noci svého znovuvzkříšení budeš prohánět jakkoliv daleko, vždycky jí zároveň budeš na blízku. Je to spojení duše, těla i mysli. Ale ta svoboda za to stojí. Svět venku je nádherný a chutný. |
| |
| Zed a Rita udeřili Dveře jsou otevřít ovšem když je otevřu tak zalapám po dechu a taky chytím rovnováhu protože to co vidím jsem rozhodně nečekala.Jasně já jsem to viděla,ale nečekala jsem že to zažiju.Teda nečekala jsem že to zažiju znovu,protože nemocnice vypadá jako by na ní zaútočila nějaká kosmická bitevní loď.Zmatek,zkáza,nepořádek někde i hoří a nejsou to ... není to ... zalapám po dechu a vrátím se zase do místnosti. "Je to ještě horší vždy je to horší než jsem čekala,ale proč?Co jsem jsem udělala?Akorát ..." Dojde mi že jsem to řekla nahlas a odvážím se vyhlédnout ven s bláhovou nadějí že to co jsme předtím viděla tam nebude. No je to tam,ale proč já.Akorát ... dobře mysli Annie mysli co dál?Já nevím je to jako v té vědecké olympiádě,dívala jsem se na tu rovnici a ... nemohla jsem přijít na řešení. Polknu a vrátím se z nepříjemné minulosti opět do ne příliš příjemné současnosti.Opět se vrátím do místnosti a poněkud nuceně se usměju na Grace. "Takže Rita a Zed udeřili.Nebo to udělal Talyn,ale já vím jak to napravit.Možná ... v tom snu se to splnilo protože jsme chtěla.Akorát ... musíme se odsud dostat.Víš o nějaké unikové cestě?A taky když už jsem upoutala jejich pozornost by se hodila i nějaká ta pomoc úměrná nebezpečí.Nebo by stačil i můj mobil." Dobře dost vtípků a narážek znovu vyhlédnu ven a pokusím se najít nějakou rychlou,schůdnou a bezpečnou cestu ven.Teda pokud nějaká taková je a doufám že když si mně už všimli ti zlí všimnou si mně i ti dobří a pomůžou mi pokud to jinak nepůjde. |
| |
| Londýn - John Rothol? Haha.. Ačkoliv nejsem nikde k vidění, stále dobře vím o všem, co se kde děje nebo šustne. Přeci jen po celý Brusův herecký vpad mu dělám společnost a zároveň si prohlížím onoho človíčka, který ho sleduje vcelku pobaveně. Vejdou dovnitř směrem ke stolku, který div ještě stojí na svých čtyřech dřevených nohách. Brzy na to už Brus mazaně zkouší muže, který ho nejspíš pozoruje trochu nepochopen. Vskutku se celkem pobaveně dívám na celou tu situaci, která má i nějaký ten vtipný nádech. Tedy alespoň z mého úhlu pohledu se špetkou zlomyslnosti. Krátce poté zaslechnu Brusova slova očividně směřovaná ke mně. Po místnosti se rozlehl můj tichý ale přesto zlý smích div z toho nemrazí v zádech. „Tohle ti trochu nevyšlo, drahý příteli.." Tmu za nimi prořízne zář kulatých brýlí, za kterými se ze zdi za Brusem začne vynořovat i celá moje „maličkost“. Konečně si mohu novou společnost v podobě Johna Rothola lépe prohlédnout. Mé oči skrze brýle se na krátkou chvíli střetly s pohledem onoho mladého muže. Čekal jsem trochu více zábavy, co se mé práce týkalo, ale jistý zmatek, který jsem z něj cítil, mě pro tuto chvíli přeci jen trochu dokázal pobavit. „Doufám, že jsem našeho hosta příliš nevyděsil..“ řekl jsem s náznakem smíchu v hlase a nespouštěl z něj oči. Jeho pach nebyl cítit jako běžný člověk, s tím měl výjimečně Brus pravdu. O to více si tahle prácička začala pomalu získávat na mojí pozornosti.. |
| |
| TAK CO? Tak jsme si říkala když tu dlouho nebudu, co se stane a vidim že se nic moc nestalo. Protože můj čas se opět opírá do reálného života, budu tu spoustu jeskyní uzavírat a tahle asi bude jednou z nich. Ještě napíšu rozlučkový popisek, aby se příběh tak nějak uzavřel. Do té doby ale můžete psát, nebo se zařídit brzkým koncem této jeskyně a zvrátit situaci u svých postav. Hrálo se mi s vámi pěkně a děkuji vám, ale už tu nevidím příliš budoucnosti a naději. Váš Pj |
| |
| Termín do konce ledna Něco mě přemluvilo že to ještě zkusím. Kdo chce hrát, nechť se vyjádří do konce ledna. I formou příspěvku. |
| |
| Kanada (Alucard, Brus, má maličkost) Když ten tvor, který, ať už je cokoliv, není moc člověk, spadl po druhé, tentokrát do nějakého sklepa,začalo být trochu... divné. Svůj sestup si plánuji trochu lépe než on - přes okraj se zavěsím a dopadám hezky na všechny čtyři. "Myslím, že by jste se měl naučit dívat pod nohy. Ve válce by vás tohle zabilo." Tak, snaha navodit rozhovor. Moc se nevydařila. "No co, lepší než nic." V okamžiku, kdy si naprosto bez problému nahodil nohu zpět k tělu, svůj výrok trochu přehodnocuji. "NEJSPÍŠ zabilo, přesněji." Asi by se mi i zvednul žaludek, ale na to jsem viděl moc mnohem horších věcí. A pak vysype "obsah" těch blbostí, které jsem sbíral. "Prázdné? Co to sakra..." Dostal mě, tohle jsem fakt nečekal. Chystal jsem se začít ho vyptávat, ale druhý, mnohem lépe vypadající příchozí, mě tak trochu nenechal. "Nevyděsil, nebojte. Tady váš... přítel měl lepší... nástup. A je taky trochu děsivější. Mohu se tedy zeptat, o co zde jde? Prázdné balíčky, to jako vážně?" |
| |
| Kanada, John Rothol Nespouštíc z něj stále oči mě sám o sobě ujistí, že ho můj příchod o moc nepřekvapil než to Brusovo galantní nahození kosti zpět tam, kam patří. Děsivější? Koutek mého úsměvu se o něco posunul nahoru. Z nás dvou jistě Brus děsivější vypadal, o tom není pochyb. Krátce jsem hodil očkem po balíčkách na stole, které se zdají už nebudou k užitku a podíval se zpět na onoho muže aniž by mi lehký šibalský úsměv zmizel ze tváře. Ale bylo by neslušné zůstat nepředstaven. Zavřel jsem své oči, ze kterých jsem sundal kulaté brýle a uložil je do své kapsy u červeného kabátu. Následně na to jsem sáhl po svém klobouku, který jsem s lehkým úklonem položil na svou hruď, kde se vytratil jako pára nad hrncem a dlaň tak zůstala na hrudníku přiložená samotná. Otevřel jsem oči, jejichž rudá zář byla v tmě panující po místnosti vskutku zřejmá. Havraní vlasy, které klobouk odkryl, jasně splývaly s temnotou. "Pro tuto chvíli budu něco jako váš 'průvodce'. Mé jméno je Alucard.." pozoroval jsem ho a po představení se narovnal. Působil jsem vskutku věrohodně, ale stále byla ze mě cítit jakási nejistota, zrádnost. "Jak již Brus zmiňoval, měl jste se dozvědět něco málo o věci, o které ani nevíte. Ale to se pro tento moment jaksi nevydařilo. Proto teď přichází část, kdy se toho ujme má maličkost." |
| |
| Kanada "Tady se někdo snaží zapůsobit." rýpne si docela silný hlas kdesi v hlavě a zasměje se, když vidí, jak se ten kdosi jménem Alucard předvádí. "Nevím, jestli by mělo, ale to jméno mi nic neříká." Snad to očekával. "A tou věcí je? Promiňte, ale na tyhle rozhovory mě neužije. O co jde?" Nelíbí se mi to. Tváří se strašně temně a mocně, ale zatím na mě moc dojem neudělali. |
| |
| Kanada - hřbitov John Rothol "Pro začátek bude stačit, když mne budete následovat. Tohle zkrátka není vhodné místo pro vysvětlování." Klobouk, který jsem držel ve své ruce, za krátkou chvíli zmizel. Očima mi proběhla jistá jiskra a já zamířil směrem k místu, odkud jsme všichni přišli. Prošel jsem kolem něj a tak se dalo vypozorovat, že jsem zhruba o hlavu vyšší. Ač bylo zřejmé, že jsem šel proti zdi, mé kroky se nezastavovaly a ve vteřině se vypařil ve zdi jako pára nad hrncem. Vynořil jsem se na druhé straně do temné ulice. Jediné světlo na které se dalo spolehnout byl svit měsíce jelikož pouliční lampy poněkud vypovídaly svítit nastálo. Upřel jsem zrak směrem k budově a čekal, než mě bude onen muž následovat. "Jakmile vyrazíme, budete mít prostor na své otázky." chvíli jsem vyčkal než zaslechnu jeho kroky a poté jsem vyrazil. Měsíc pro dnešní noc svítil podezřele zrádně. Bylo zřejmé, že jsem měl namířeno ke kraji města, jehož část není až tak rušná a zalidněná. Po pár minutách se v dálce přibližoval poměrně rozlehlý hřbitov. Nebyl nijak extra udržovaný, některé hroby pohlcovala špetka mechu či nějakého plevelu. Vstupní brána byla v zrezlém stavu, skoro až to vypadalo, že každou chvíli vypadne z pantů ale stále se držela trochu pootevřená. "Co myslíte, že vás čeká, drahý příteli?" pozvedl jsem koutek svého úsměvu nahoru a vkročil přímo na hřbitov, kde jsem se po pár metrech zastavil. Při zemi panovala menší mlha. Očima jsem uhnul do strany. Slyšel jsem tlumený zvuk dívčího pláče a tak jsem vykročil směrem k němu. Naštěstí nebyl daleko a můj úsměv se jen nepatrně rozšířil. U jednoho z poničených hrobů seděla na zemi mladá dívka. Oči měla opuchlé od pláče, avšak jakmile zaslechla kroky, zvedla svůj pohled po zvuku. "K-kdo jste?" její hlas byl rozklepaný, skoro až šeptala. Prudce jsem ji uchopil za vlasy, vytáhl ji do vzduchu a ukázal proti Johnovi. Mladé děvče začalo vyděšeně křičet. "Vidíš to, drahý příteli? Lidé jsou zkrátka moc důvěřiví a pověrčiví. A právě proto jsou snadnou kořistí.." položil jsem ji níž, aby mohla stát na nohou, ale nepouštěl. Jedním rychlým pohybem ruky se ozvalo zaražení a krev vystříkla i na Johna. Prudce jsem ruku stáhl k sobě a třímal v ní malé srdce. Následovalo křupnutí a mladé tělo se sesunulo k zemi. Dívčina hlava mi zůstala v ruce. Půda pod ní začala nasakovat krví. Pozvedl jsem hlavu o trochu výš a blíže k té svojí. Rozevřel jsem ústa, ze který vyklouzl o trochu delší jazyk, na který rudá tekutina rychle kapala. Jediné, co pro tuto chvíli na tomhle ponurém místě bylo slyšet, byl zvuk rychlého polykání. Pak jsem hlavu odhodil kus od sebe a pohled upřel znovu na Johna. Srdce v mé ruce již přestalo bít. Stiskl jsem a další krev vyprskla přímo z toho malého orgánu. "..pro kteroukoliv bytost." trochu pobaveně jsem se usmíval a rozdrcené srdce hodil před Johna. Začaly se ozývat další podivné zvuky, určitě ne lidské. Pro tuto chvíli již bylo zřejmé, že zde na hřbitově nepanuje jen mlha, nýbrž i něco horšího.. |
| |
| No upřímě mě těší že po těch pár měsících co jsem sem přišla jeskyně stále funguje....Ale to že jsem sem přišla neznamená můj návrat ke hraní, spíš mě poháněla zvědavost jestli je tu nějaká snaha v pokračování nebo tak něco. Je tu, ale bohužel z toho počtu hráčů co tu je to není ani čtvrtina. Takže nemám těžkou hlavu z toho že to tu nechám zahynout. Byla to úžasná hra a moc vám za ní děkuji. V případě že by někdo chtěl pokračovat, dejte vědět adminům ať na vás jeskyni převedou. Já s Andorem končím na delší dobu, neboť mám život dostatečně naplněný i bez počítače. Děkuji a snad zase někdy |
| |
| Prosím převezměte to někdo ať to zde nezruší.Byla by to škoda.Děkuji. |
| |
 | Postava Alucard vyřazena na žádost majitele. Drag |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Už z hor zní zvon už tmí se kraj. |
| |
| Postava Yoshi/Yokuro Kenshin vyřazena na žádost majitele. |
| |
| Postava Sebastián Samiel Ziori *Butler* vyřazena na žádost majitele. Drag |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR