Andor.cz - online Dračí doupě

Rok 2171, Země, svět jak ho známe již neexistuje.
Většina zemí se sjednotila do celků, super velmocí. A tyto země profitují ze svého spojení. V některých případech došlo ke spojení i kontinentálnímu.

Co se týče armád, bránících tyto celky, došlo k razantním změnám. Nevévodí jím legendární letadlové lodě ani bitevní lodě. Dokonce ani ne nejmodernější tanky a letadla...
Ale stroje známe pod jménem: Wanzer.
Wanzer je několik desítek metrů velký bitevní robot. Nedisponuje zabudovanými zbraněmi, jak si lidé kdysi o robotech mysleli. Ve skutečnosti jsou jakousi robotickou zvětšeninou člověka.

Co se týče pilotů těchto impozantních bitevních strojů, jsou cvičeni v akademii, po jejím úspěšném absolvování se člověk stává pilotem a je mu přiřazen vlastní Wanzer.

Máte na to pilotovat Wanzer?

Wanzer Academy - Greenhorns
2.6.2171

Akademie Wanzerů, založená za účelem vychovávat piloty, kteří dokáží kompletně využít možnosti tohoto kolosu. A za celou dobu její existence odtud vzešlo mnoho pilotů, kteří se prokázali v bojích a jiných akcích, kde bylo třeba Wanzer nasadit.
Krom několika budov, které poskytovali ubytování instruktorům, kadetům a administrativní budovy a několik hangárů, kde jejich valná část byla pod zemí, v rámci úspory místa.

Dnes byl den, kdy nastupovali nový rekruti. Část z nich přijela hromadnými autobusy, ale většina se dopravila po vlastní ose.
Stavěli před bránou akademie, kde instruktoři kontrolovali platnost přihlášek. Hlavní věc, která všechny zaujala byl velký pozlacený Wanzer za hlavní branou. V slunečním svitu zářil tak, až z toho některé boleli oči.
Po kontrole přihlášek, které byli všechny platné si vás za bránou převzali další instruktoři a zavedli vás před jeden z hangárů, před kterým bylo postavené pódium s řečnickým pultíkem.
Všude bylo rušno, štěbetající kadeti, instruktoři probírající novou várku adeptů, a také ostatní personál Akademie.
Všichni čekali, na to co se bude dít...

Otevřu oči, otočím se na bok a dunivě sebou prásknu na bok, protože postel není nekonečná. To mi ten den hezky začíná.
Samozřejmě to zburcovalo matku, která o chvíli později, zrovna když se sbírám ze země a mžourám na hodiny, které ukazují jedenáct dopoledne, vtrhne do mého doupěte. V její nasupené tváři nečtu víc, než obvykle – nechuť, zklamání, chuť řvát a napravit mě. Dneska je o trochu víc naštvaná, než bývá obvykle.
Myslím, že vím, kvůli čemu.
"Jo?" nezaujatě si stáhnu triko, odhodím ho do kouta na hromádku špinavých věcí a dojdu ke skříni pro nové.
"Ten bordel pod oknem uklidíš," procedí mezi zuby. Chápu to. Taky mi včera nebylo zrovna příjemné, když mi ten popelník upadl a hned po něm i sklenice. Nedoceněný rachot v nočním klidu.
"Jasně. Ještě něco?" prohrábnu si rukou vlasy.
Chvíli váhala, nespokojenost a hněv se pomalu vytrácely. "Otec tě odveze," oznámila mi a bouchla dveřmi. No jestli si myslí, že mě tohle přesvědčí..
Zavrtím hlavou.

Pozdní vstávání, ale bohatá snídaně. Poberu z ledničky na co mám chuť a zapadnu zpátky do doupěte. Chvíli mi běží hlavou, jestli mám v báglu všechno. Jenže všechno je široký pojem a já svou snahu vzápětí vzdávám.
Líně se táhnoucí minuty mě nudí.
Nemám do čeho píchnout. Tvá ještě hodinu, než mě otec odveze před akademii.

Zdejchnout se.
Vypadnout, a prostě se už nevrátit. Neposlouchat ty hromady žvástů z úst přechytralých rodičů. Někteří mi tvrdívali, že je to jen rodičovská láska, projev zájmu o dobrou budoucnost. A kdo o to stál?
Život podle vlastních představ, to je důvod, proč tady jsem.

Shodím těžký batoh na zem a podřepnu vedle něj. Potáhnu z poloviny zbývající cigarety a kouř vyfouknu nosem. Ruce mi visí mezi roztaženými koleny, hledím k bráně.
Dámy a pánové, budoucnost čeká.. a bude čekat, dokud nedokouřím, netípnu zbytek cigára a pak tady ten vajgl prostě nechám ležet.

Úzký obličej rámovaný černými vlasy střední délky, vepředu kratší a do obličeje lezoucí, poměrně výrazný nos, modré oči zvýrazněné černýma linkami, nad tím pravým se blýská jeden z mnoha ocelových skvostů – piercing v obočí. Další dva kruhy ve spodním rtu a třetí, tentokrát pecka, mezi nimi pod rtem.
Arogantní úsměv.
Štíhlá a vysoká postava zahalená v černém triku, na něm kožená ošuntělá bunda, černé kapsáčové kalhoty a ochozené kdysi stylové těžké boty.
Zkrátka namyšlený floutek, jak má být.

Odklepnu popel ze špičky cigarety, její zbytek neradostně odhodím na zem a zašlápnu. Ten zlatý Wanzer trochu sráží moji představu, ale taky zvedá zájem. Batoh nahodím zpátky na jedno rameno a z vnitřní kapsy bundy vytáhnu přihlášku. Jo, mohla by rozhodně vypadat líp, ale s tím už stejně nic neudělám, takže v klidu zamířím k jednomu z instruktorů, aby si to zkontroloval a pustil mě dovnitř.
Z jeho kritického pohledu si nic nedělám, jen mu ho oplatím přidrzlým úsměvem.
Krátce kouknu po zbytku, co kolem mě proudí, ale vím, že žádnou známou tvář neuvidím. Naštěstí. Jen mě to přesvědčuje o správnosti rozhodnutí, i když to není třeba – prostě to chci a co chci, to budu mít. Pokud mě dřív nevylejou.
Instruktorům to jde rychle, takže se krátce na to zařadím do stáda mířícího k hangáru.
Cítím se v pohodě, vypadám v pohodě. Na nikoho se ani moc nešklebím, ani na ty, co vypadají, že umí jen civět. Proto mi sem tam unikne úsměv, ale k upřímnému nadšení z pozornosti mívá tohle zvedání koutků fakt daleko.

Doufám, že to řečnění bude stát za to.
Rozhlídnu se po holkách. Nezdá se mi, že by jich tady bylo hodně, ale třeba už se někde hromadí a tvoří super nerozlučnou skupinu kamarádek páchnoucí desítkou rozdílných parfémů, švitořící o všem možném i nemožném. Jinak bývají roztomilé, jednotlivě.
Stočím pohled zpátky k připravenému řečnickému pultu a čekám, až začne projev, nebo nějaká paráda.
Ruce mám vražené v kapsách a pohrávám si s myšlenkou zapálit si další cigáro.

Akademie

Akademie Wanzerů, místo, kde člověk může začít znovu, ale projít si ho dvakrát?
Ráno jsem se probudil, tak trochu nedobrovolně, vzbudil mně můj doprovod na Akademii, dva chlapíci co vypadali jako policajti...ale vážně jen vypadali.

Překontroloval jsem si věci v armádním báglu, a nasedl jsem do auta, který čekalo před budovou. Cesta trvala něco málo přes hodinu, bylo mi jasný že se blížíme, podle toho jak velkej kravál byl u akademie, vždy když se přibírala nová krev, tak tam bylo rušno.
Socha Wanzeru, pozlacená zářila jako maják.
Auto zastavilo před bránou. Já jsem vylezl a vytáhl jsem bágl a bez řečí jsem prošel ke kontrole, vrazil jsem instruktorovi papíry a čekal až mě pustí.
Přičemž se podíval na papíry, na mně a zpět na papíry.
"Ty jsi tu znova?" zeptal se mně a já mu jen kývnul a vzal si od něj papíry a bez keců jsem došel k pódiu a vyčkával jsem kdy začne řeč a kdy taky skončí...

Probudím se ve tmavé místnosti motelu, kde jsem se narychlo ubytoval, abych měl na noc střechu nad hlavou. Přiletěl jsem včera odpoledne a jediné co jsem dokázal udělat, bylo dojít si na jídlo a okamžitě jít spát (v letadle jsem totiž bůhví proč nedokázal usnout).
Jakmile se opláchnu a obléknu, vezmu cestovní tašku s oblečením, podívám se na hodinky a vyrazím na recepci zaplatit pokoj. Čekám několik minut, než recepční připraví účet a mezitím si pročítám jízdní řád autobusů. Najednou si vzpomenu na své pěstouny, nebyli nijak nadšení, že jsem se vykašlal na nemocnici a asi proto se nepřišli rozloučit. Já je ale nemám zas tak moc rád abych „dolejzal“ a proto mě netíží svědomí, že jsem jim ani nezavolal. Ale stejně jsem měl pocit, jako že jim něco dlužím. „Zatím se tímhle tématem nebudu zatěžovat“ pomyslím si. Platím účet a vyrážím na autobusovou zastávku.
Teď už sedím v autobuse, a mířím přímo ke škole.

Konečně jsem dorazil na místo, vystupuji z autobusu a rozhlížím se kolem sebe. První co mi projede hlavou, je, že tady nebude tolik holek jako na medicíně, možná ani jedna. *Lehce se pousměji.* Dnes jsem naprosto klidný, vždyť tímhle jsem si už jednou prošel, tak přeci není důvod panikařit, stačí dojít k někomu, kdo kontroluje přihlášky, zařadit se mezi ostatní, vyslechnout si vítací projev a dojít se podívat kde budu bydlet.
Stojím u hlavní brány a je mi jako kdybych dostal pěstí do obličeje, ten úžasný stroj který tam stojí. Nic zajímavějšího jsem nikdy neviděl.
Když mi řeknou, že mám „platnou“ přihlášku, jdu si počkat na „briefing“.

Rano:

Budik se rozeznel na ubikaci. Jen na moment, nebot jsem ho hned vypnul. Za ty posledni 4 mesice co tu travim kazdy den, uz jsem si zvyknul ze se vstava v pet hodin rano. Rychla rozcvicka na rozproudeni krve a uz si mne matka vola do laboratore.
"Dobre rano mami." V poloprobuzenem stavu pozdravim matku u jednoho z pultu a jinak jen mavnu na pozdrav ostatnim vedatorum. Dnes nastesti nemame zadna cviceni, ci trenink v simulatoru.
Dnes mne prijimaji na Akademii, duvod proc mi bude odpusteno ranni behani a veskere nenavidene cinosti. Ale jo ja vim, vsak je to jen pro kondicku. Jsem tady jen proto abych si zvyknul na praci v nizsi gravitaci.

"Otec na tebe ceka dole v kasarnach. A snaz to vecer stihnout zpet, dnes budeme spousted dalsi blok vytahu. Dostala jsem povoleni aby si se mohl zucastnit. Kdyz uz te prijali na Akademii."
Tahle zprava mne razem probrala. Dalsi blok vytahu bude uveden do provozu. To nemohu prosvihnout. Ocka se mi rozzarila spokojenosti. "Jasne mami, tohle neprosvihnu. Cau a diky." No nic, zpatky na ubikace, zbalit se a pote dolu do kasaren. Hlavne nezapomenout na propustku, nebo bych neodesel ani z tohodle patra.
V batohu jen to nejpotrebnejsi, zbytek mam nabalen v mensim kufru na koleckach.

"Ahoj tati, tak jsem tady. Opravdu mne vezmes do Akademie? Ja myslel ze mas dneska moc prace? Vecer se zucastnim spusteni noveho bloku. Budes tu taky." Chrlim na nej otazky jednu, za druhou. Ale nejak tusim ze odpoved z neho nevymamim. Tak jako vzdycky. Otec je radeji muz cinu, takze kdyz odpovedel ze si na dnesek vzal volno, bylo to maximum.
Sjeli jsme do garaze, nasli auto a ja si kufr hodil do kufru auta. Batoh si beru sebou, mam v nem notebook a o ten bych nerad prisel. Otec preci jen ridi ponekud agresivne. Tohle neni Wanzer aby s nim mohl brat zatacky skrz domy. Pomyslim si a pripasam se. K me vlastni smule to otec dnes bere jeste o poznani rychleji. Pry at to stihneme do sedmi nula nula. Jasne to stihnem, urcite, do Akademie je to jen slaba hodinka a pul cesty, ale v kolika castech? Kdybych znal nejakou modlitbu, ted by byl ten spravny cas.

Akademie:

Prijeli jsme a celi. Hluboce jsem si oddychnul, jen co jsme vystoupili, je fajn byt na pevne zemi, zvlaste po stihaci jizde mestem. Vezmu zavazadla a pokracuji k brane. Vidim ze jsem jeden z prvnich, neli prvni, kdyz si uvedomim ze nastup ma byt az za nejakych 45 minut.
Kdyz jsem chtel projit branou, zastavil mne instruktor s tim ze chce videt mou prihlasku. Chvili jsem ji lovil v batohu a podal mu ji, vse bylo v poradku, jeste aby ne. Nacez zasalutoval memu otci a nechal nas projit. Je videt ze tata se vyzna. Na pozlaceneho wanzera se radeji nedivam, je to skoda, nicit takovy pekny stroj. Po par minutach dojdeme k jednomu z hangaru, kde postavili recnicky pult. Sednu si na kufr a cekam, nez to vse zacne.

Akademie - řečník

Jen co se všichni adepti uráčili dostavit k pódiu, tak k němu došel muž, asi tak pětatřicet. Chvíli čekal až bude relativní ticho, pak spustil:
"Dámy a pánové, vítejte na Akademii, jejíž účel je udělat z vás piloty Wanzerů. Pokud to nevíte, tak Wanzer není výsadou jednoho státu. Wanzer je celosvětová záležitost, stejně jako tanky a stíhačky..." přeletěl adepty pohledem a pak pokračoval: "...Mohli bychom vás samozřejmě předhodit před Wanzer a blbouni starejte se!" ušklíbl se. "Ale to je škoda Wanzerů..." pokračoval ve své řeči, ale na jeho rameni a zároveň na mikrofonu, přistála ruka staršího muže, který mu cosi říkal, přičemž řečník jen kývl hlavou a zmizel z pódia, k pultíku se postavil onen muž, kterému nebylo víc jak pětašedesát, podíval se po adeptech a pak spustil.
"Omluvte prosím majora, on je takový...trošku zapálenější..." řekl s omluvným úsměvem. "Jsem Generál Griffin, velitel akademie. Po dobu výcviku, budu váš nejvyšší nadřízený, tudíž mé slovo je zákon..." řekl a odmlčel se, pozorující reakce davu. Pak se usmál: "Dělám si pouze legraci, mé slovo není zákon, nejsem politik a politika mně nikdy nezajímala... konstatoval a projel si šedivé vousy.
"Jsem jen voják, voják jako vy, pokud jimi ještě nejste, tak jimi budete..." dodal a znovu se pousmál. Dveře hangáru za ním se pomalu začali otevírat a sluneční svit odhalil Wanzer, úplně stejný jako ten pozlacený u vchodu. Jenomže tenhle měl na sobě klasické, zeleno-hnědé maskování. Jen co se dveře otevřely úplně tak se Wanzer dal do pohybu, jeho kroky otřásali zemí. Generála a ostatní z Akademie to nechávalo klidnými.
Wanzer došel za pódium a rozpřáhl ruce, ve kterých se neschovávala zbraň, ani na ramenou nic nebylo.
"Jen co skončí výcvik, tak budete umět s touhle mašinkou zajímavé kousky...například..." řekl a otočil se, přičemž ihned povytáhl obočí, protože Wanzer za ním tancoval jako na diskotéce. Jen co si Wanzer všiml pohledu generála, okamžitě se postavil do pozoru a zasalutoval. Generál mu zasalutovaní oplatil, pak se otočil zpět k davu.
"Sice jsem nemyslel tohle, ale stačí to." usmál se.
"Instruktoři vás zavedou na ubikace. Pokud máte nějaké otázky rádi vám je zodpoví. A hlavně vám chci popřát hodně štěstí při výcviku. Který začíná zítra, tak se moc nezhulákejte!" dodal s úsměvem, pak jen zasalutoval a zamířil k Administrativní budově.

Instruktoři si dav rozkopali do několik skupin, přičemž vy jste byli v jedné skupině.
Vaše skupina instruktorů vás dovedla do ubikací jako první, tudíž možnost výběru pokojů bylo na vás.
Všechny byli stejné, základní vybavení: Skříně, noční stolky, stůl, židle a postele (dle počtu osob na pokoji). Pokoje byli vždy po dvou, třech a čtyřech. Tu a tam se objevil pokoj pro jednoho. Velikost pokojů se též lišila podle počtu osob...

Akademické řečnění a výběr pokojů

Proslovu nenaslouchám nijak nadšeně. Jsou to řeči o ničem, i když podané slušně, taky proto stojím a poslouchám, nezapaluju další cigaretu. Ani jeden z mužů mi není sympatický, ale za to nemůžou, a může jim být ukradené, co si myslím.
Příchod Wanzeru mě probudí.
Nebo spíš donutí opravdu vnímat, protože za tu chvilku se mi podařilo odlákat část pozornosti k útržku písničky. I když všichni zasvěcení vypadali klidně, stejně si nemyslím, že by opravdu byli klidní. Vidět a cítit sílu něčeho tak majestátného, tomu se nikdo nemůže vyhnout ani po letech.
Zadumaně se zahledím na obří stroj a řečníkovi už nevěnuji příliš pozornosti. Následné šaškování mě zase o kousek znechutí, ale proč ne. Vlastně to bylo vtipné.
Přesto se ani jeden z koutků mých úst nezvedne k úsměvu.

No paráda. Skupiny, pokoje.. šup, šup.
Přiřadím se k té své a líně si prohlídnu kluky, co tu jsou taky. Pak holky. Od té doby se vypočítavě držím co nejvíc vepředu, protože z toho většinou plyne nějaká výhoda.
Záhy se ukazuje, že mé předpoklady byly správné a já si slavnostně, s opravdu nepřekonatelně nepříjemně sladce se vysmívajícím úsměvem zaberu jednolůžkový pokoj.
"Tak to bychom měli, pánové,"
hodím dovnitř svůj bágl a opřu se o rám dveří.
Vybalovat takhle z kraje není můj styl a hlavně se mi do toho nechce. Koukám po ostatních a cítím potřebu si zapálit.
Ksakru, a to nekouřím zas tak často..
Poslepu v kapse prohmátnu krabičku cigaret. Nervy dělají svoje. Jen doufám, že se hned vedle neusídlí nějaké pisklavé pipinky, to by byl můj konec.

Proslov, Wanzer a ubytování

Stál jsem tam a poslouchal toho idiota majora, jak zase perlí...to už tu jednou bylo....pak se objeví generál, starej známej, jedinej kdo věřil tomu, že jsem tu mašinu neodvařil bez důvodu. Je to takovej muj druhej táta, i když on se snaží být tátou všem. Jeho rčení: "Všechno se dá vyřešit v klidu.", je dostatečně motivující pro nerváky. Nepamatuju si, kdy naposledy na někoho ječel.
Během jeho proslovu a opiček co za ním dělal Wanzer, kterej se zjevil z hangáru za pódiem jsem jen stál a poslouchal, přičemž myšlenky jsem měl kdesi v posteli. "Zrychli generále!" pomyslím si a zívnu.
Jen co generál skončí, tak jen prosím instruktora aby hnul páteří. Přičemž se to sune rychlostí mrtvýho šneka.

Jen co se doplazíme do ubikací, tak zapadnu do jednoho z prvních pokojů, který je trojlůžkový, zamířím k posteli co nejdál od dveří a padl na ní.
"Úleva!!" pomyslím si a zívnu...

Před řečnickým pultem bylo velmi rušno, už jsem měl pocit, že mi z toho prasknou bubínky, jak jeden mluvil přes druhého, ale k mému štěstí konečně přišel major (jak jsem později zjistil) a začal s „velmi profesionálním“ proslovem, poté přišel i generál a ten mi byl čím dál víc sympatičtější. Poté když přišel na scénu Wanzer začal jsem vnímat pouze ten stroj jeho „kousky“ měly jisté kouzlo i když u některých lidí jsem vyděl, že se vyloženě nudí.
Když „představení“ skončilo a byli jsme rozděleni na skupiny, ve kterých jsme si měli jít vybrat pokoje. Šel jsem zhruba uprostřed, takže když jsme dorazili na místo, měl jsem možnost vybrat si jeden z posledních prázdných pokojů. Byla to nevelká dvoulůžková místnost, která se mi na první pohled nezdála nijak zajímavá „Však já si to tady vylepším“ řekl jsem si a začal jsem vybalovat svoje věci z cestovní tašky, kterou jsem měl celou dobu hozenou přes rameno.

Akademie

V den přijetí stojím před vraty akademie mezi prvními. No vlastně sem tam byl úplně první, poslední peníze jsem utratil včerejšího dne za jídlo a na nocleh už jaksi nezbylo. Dorazil jsem před bránu kolem druhé ráno. Trošku jsem se prospal na lavičce a kolem 6 ráno sem se zařadil do fronty, která se tam začala utvářet.

Jsem vyšší postavy než většina ostatních čekajících, mých 198cm a 120kg je v davu vidět. Postavou mám vypracovanou, i když na nějaké velké posilování nejsem, holt mám to štěstí, že mi svaly rostou tak nějak sami. S sebou mám jen batoh a v něm jen nezbytné věci a pár kousků oblečení, na sobě mám sandále, kapsáče a černé tričko bez rukávů. To vše lehce obnošené.

Za nějaký čas nás začali kontrolovat a pouštět dovnitř. Poté nás po skupinkách odváděli k pódiu, kde se zatím nic moc nedělo, jen tu a tam proběhl nějaký technik. No zatím to tu vypadá zajímavě..... a nudně. Asi po půl hodině nudy a koukání po ostatních se konečně začalo něco dít.
U mluvícího pultíku přednášel nějaký pohlavár. Nic moc nám nestihl říct a vystřídal ho ještě vyšší pohlavár, který nám ukázal skutečný Wanzer. Jo to je panečku stroj, ten má KOULE! Chvíli nám tuhle mašinku předváděl a pak nás poslal se ubytovat.

Byli jsme rozděleni do spletité skupiny, holky a kluci dohromady. Koukám se po něžnějším pohlaví v naší skupince. Zajímavý materiál. A pozvednu obočí. Na ubytovně si zalezu na třílůžkový pokoj. Pozdravím se ze spolubydlícími. "Zdravím pánové, jmenuju se Graben, ale jestli vás můžu požádat, říkejte mi Ajax, na Grabena totiž skoro neslyším" Zasměju se a hodím si batoh na poslední volnou postel. Počkám, až se ostatní taky nějak představí a pak co nejrychleji vyhledám sprchy a dám si osvěžující očistu. Poté se vrátím na pokoj a vybalím to svoje málo co mám.

Akademie

Zatím teda nic moc.
Ukončím své postávání ve dveřích šťastně ukořistěného jednolůžkového pokoje, zavřu dveře a zamknu. Sice nevím, kam přesně jít, ale ono se cestou určitě něco objeví.
Pomalu, s rukama opět vraženýma do kapes, se vydám prozkoumat akademii.
Taky bychom mohli dostat nějaké karty na jídlo a podobné věci, protože jestli si myslí, že se spokojím jen s nastaveným režimem přídělů jídla, jsou na omylu. A zrovna teď by mi prostě něco bodlo.
Třeba chipsy k večernímu pivku, co mi leží v batohu, to by se vážně hodilo.
Volným krokem procházím poschodí a přemýšlím, jestli zkoumat jen budovy akademie nebo zavítat taky zpátky ven a porozhlídnout se jak se patří.

Spát nebo obhlédnout co je novýho?

Válím se na posteli a chvíli uvažuju, jestli si dáchnout, nebo se jít podívat co je tu novýho.
"Nejdřív vybalit!" pomyslím si, vstanu a dám se do vybalování, což mám asi za deset minut. Není těžký přesunout věci z bodu A do bodu B. Pak ze dna báglu vytáhnu pouzdro s pistolí, kterou fasuje každej pilot Wanzeru. Hodím si pouzdro na pásek a obleču si černou koženou bundu. Když mám vybaleno, tak hodím bágl pod postel a vyrazím ven.

Cestou se protloukám davama kadetů, až se mi podaří dojít do hlavní budovy, odtamtud dolů do jídelny, kde není nic novýho. Došel jsem k pultu a podíval se co tam nabízí. Překvapili mně, vypadlo to, že tu mají jídla jak pro celou divizi.
"No tak to mě....vomej..." pomyslím si a zakroutím hlavou. Z mého rozjímání mně vyruší hlas slečny, která stála za pultem: "Co to bude?".
Když jsem zvedl hlavu, tak sem zamrkal a díval se na ní, jak se usmívá. "Doufám, že ti to nadšení vydrží slečno.." řeknu si a odpovím jí:
"Ještě nic, zatím koukám." odpovím jí a pousměju se, vypadá to všechno zajímavě, ale kdo si z toho má vybrat??

Ubytováni? Co se projít? :)

Jen co jste se všichni jakžtakž ubytovali a vypakovali svoje krámy...tedy věci, tak se vám naskytlo hned několik možností jak strávit své volno.
Buďto jste mohli zůstat na pokoji a odpočívat. Nebo jít po ubikacích, co je tu zajímavého.

Pokud jste se rozhodli projít si budovu, tak jste mohli zjistit že budova je dělená na dvě křídla a hlavní budovu. Křídla sloužila jako ubytování, ostatně taky měla čtyři patra a díky velikosti křídel, se z ubikací pro kadety stala největší budova na Akademii.
Hlavní budova sloužila jako rekreační oblast, byla v ní jídelna a kuchyň v přízemí a v patře byl klub.
V klubu se nachází bar, široká oblast na odpočinek v podobě sedaček, křesel a židlí. Dále tam byli dva stoly na kulečník, šipky, několik herních automatů a dokonce i varianta domácího kina. De facto tam bylo to, na co si kadet vzpomněl.

Co se týče jídelny, ta byla dostatečně velká, aby pokryla obě křídla stoly v ní jsou koncipovány pro šest osob u jednoho stolu. Některé stoly byli i pro dvanáct lidí.
V jídelně je krom pultu, kde se vydává jídlo také bufet, kde se dá sehnat vše, kromě drog.
Pod nápisem Bufet je rudý nápis: Chceš chlastat? Fajn, ale opovaž se přijít ožralej do služby!

Cesta z křídel do hlavní budovy byla označena směrovkami, aby nedocházelo k dezorientaci.

Jídelna - bufet

Chvíli se potloukám po budově, než se jakž takž zorientuju, a pak úplně stejným vycházkovým krokem zamířím po schodech dolů. Ucházející prostředí, ale stejně se těším, až si tady zvyknu a všechny ty chodby mi budou připadat bezpečně známé a domácí.
Jen co zahlídnu, kudy jít za jídlem, neváhám. Nějaký venek i případné shlídnutí Wanzerů je mi ukradené, i když jen na chvíli.
Držím si ale své tempo, nechci špatně zahnout, i když se mi to s každým dalším krokem zdá víc a víc nemožné.
Ve tváři se mi rozlije blažený úsměv, když vidím bohatou nabídku zdejšího bufetu. A možná víc, než to, rudé upozornění. Nějak to musím zvládnout, přežít to, jenže co skoro nikdy nepřekonám je chuť.
"Ty si nic nebereš?"
využiju situace a namáčknu se s úsměvem vedle nějakého kadeta v řadě, co právě odmítl.
"Tak dovol,"
já totiž vždycky vím, co chci. Vecpu se před něj.
"Co tak kuřecí bagetu, slečno? Nebo sýrovou, jestli v ní je dost dresingu. A dvě slabší pivka, hm?"
Koukám, co ještě mají, ruce zapřené o pult.
Sáfra.. no co, tak se ještě můžu vrátit. Taky se nemůžu furt jen cpát, i když.. no ne, nemůžu.

Jídelna - předběhnutí

Stojím tam a dívám se co tam mají, když v tom se přižene něco, co mi hlasem připomíná ženu. Podívám se na osobu, co se právě vmáčkla přede mně, což je mi docela jedno, já jsem tu stejně jen na čumendě.
Jen se podivím nad objednávkou a zeptám se: "Bageta a piva? Hmm, zajímavá kombinace.". Usměju se a jakousi vojenskou gestikulací naznačím že chci jen vodu.
"Tak tě vítám na Akademii." řeknu a pousměju se.
"Čerstvý maso!" napadne mně a nejraději bych si za tuhle poznámku jednu vlepil, i když vím že myšlenky jsou jen moje. Přesně takhle myslí staří mazáci tady na Akademii.
Když nám slečna přinese co chceme, tak jí podám peníze se slovy: "Oboje.", pak si vezmu láhev s vodou a podívám se na osůbku co mě "předběhla".
"Užij si to." řeknu jí a zamířím k východu, avšak mě zradí pistole a spadne na zem.
"Sakra!" zakleju pro sebe, seberu pistoli a raději zamířím k nejbližšímu stolu a sednu si u něj a začnu si urovnávat pouzdro na pistoli...

Jídelna

"Je to divný?"
ohlídnu se po něm a krátce ho sjedu pohledem. Stejně ale nechopím, co je na tom zvláštního, takže se tím moc dlouho nezabývám.
"Mhm, dík. A ještě chipsy,"
zvládnu odbýt nákup i jeho na jeden výdech a zajímám se, co tady ještě mají. Je fajn mít přehled a vědět, co si člověk může koupit už ráno, ačkoliv se k tomu dostane až odpoledne.
Problém nastane, když zaplatí oboje. Sice je to hezké gesto, ale připadám si hloupě. Nevhodně a vůbec tak, jak se rozhodně cítit nechci.
Jo, paráda.
Protočím si jedním piercingem ve rtu a usměju se na slečnu za pultem. Taky je chudák, vypadá normálně a dokonce i mile, ale tuhle práci ji rozhodně nezávidím. Nacvičeným pohybem posbírám své věci, okolí moc pozornosti nevěnuju, takže se nakonec musím vrátit, když si všimnu, že můj chlebodárce zakotvil u jednoho ze stolů.

Položím svůj nákup na desku stolu a v mžiku vytáhnu peníze, které hodím před něj.
"Za mě fakt nikdo nemusí platit,"
zkusím se usmát, ale je to předem prohraný boj a na místo toho se ušklíbnu. Ani nevím, jak to znělo, možná o trochu líp, než jak se tvářím.
"Leda tak něco k pití, ale ne, když budu pít jen já,"
dodám s dalším úšklebkem, zatímco sbírám své věci a věnuji jim všechnu svou pozornost, tudíž mu nevěnuji ani půl pohledu.

Platba? Ani omylem!

Když se mi podařilo srovnat jak pouzdro i pistoli, tak se přihnala ona osůbka a hodila přede mně peníze. Podíval jsem se na ně a pa na ní. "Platit za tebe?" pomyslím si a přisunu jí peníze zpátky.
"Ber to jako uvítací balíček." řeknu a otevřu si lahev s vodou a napiju se.
Člověk se těm bažantům snaží prokázat dobrou vůli a jim se to ještě nelíbí.
"Možná jsem měl zakotvit v posteli..." řeknu si a zakryju si pusu abych neukazoval okolí, jak vypadají moje mandle při zívání.
"Jedna rada. Dej si bacha s kým se tu dáváš do kupy. Někteří bažanti mají tendenci získávat dojem, že oni jsou ti nejlepší..." řeknu a znovu se napiju a věnuju jí letmý pohled. Přičemž mi v hlavě vystává otázka, jestli se právě nebavím s jedním z těch bažantů...

Jídelna

Peníze nechám ležet na stole, hádat se o ně jako malé děcko nebudu. Má útrata je zaplacená a jestli to tady chce nechat ležet, tak pro mě za mě klidně. Černé svědomí z toho určitě mít nebudu.
Další úšklebek.
"Fajn rada,"
odtrhnu zuby kus obalu z bagety a chytím ho druhou rukou.
"A někteří bažanti se nechtějí nechat vydržovat, i když to třeba bylo myšleno v dobrém..,"
znovu si ho prohlídnu, s odměřeným zájmem. Nějak nevím, jestli má smysl ještě něco říkat, tak jen pokrčím rameny a zakousnu se do jídla. Paráda! Chutná tak, jak my měla chutnat, takže si nemám na co stěžovat. Přestanu na něj zírat a rukou, ve které držím dvě lahve, mávnu.
Na druhou stranu, vzato kolem a kolem, dalo by se toho využít. Jo, k mé smůle, nejsem taková svině. Tak jo, co tady máme dál?
Vydám se ven z kantýny, ale po dvou krocích se stejně zastavím a ohlídnu.
"A neprostřel si nohu,"
zamumlám s plnou pusou, načež klidně pokračuju dál vstříc zatím neviděným věcem. Docela se těším, až mě tahle upovídaná nálada přejde.

Jídelna - Rada? Zbytečná!

Poslouchám hudrání osůbky a prokládám to pitím vody. "No očividně o radu stojíš!" pomyslím si, dle reakce. Člověk se tu snaží držet je na správný straně a oni ho za to ještě málem sežerou.
Na její poznámku o tom, že si nemám prostřelit nohu jen odpovím: "Nejsem bažant, já s tím umím zacházet." řeknu a protočím víčkem od lahve mezi prsty.
"Jsem zvědavej jestli bude stejně vtipná, až dojde na řízení plechovek..." pomyslím si, zavřu láhev a zamířím do klubu.
Sice to není tak daleko, ale ty schody jsou otrava.
Cestou ještě dojdu onu osobu a cestou na ní houknu:
"Možná by jsi si měla sednout, jíst za pochodu není zdraví."
Pak jí ztratím z dohledu a v klubu vybavení a využiju toho, že bažanti ještě vybalujou a rozkoukávají se a zalehnu na tý největší sedačce co tu je, hned asi pro čtyři lidi.
"Třeba si to užít, za tejden se otrkají na tolik že to bude nemožný!" řeknu si a uvelebím s na sedačce...

Jídelna, chodba a venek

Musím se tomu usmát, asi se mi podařilo ho slušně nakrknout. Tyhle poznámky nikdy nelítají jen tak a pochybuju, že mám zrovna takové štěstí na někoho, jaká jsem já. No, i když to jde se vším všudy dost těžko.
Což je druhá věc, které se musím usmát.
Pomalu jdu chodbou dál a ukusuju bagetu, nikam nespěchám, času mám dneska očividně ještě spoustu a než se utvoří první skupinka pijanů, no, myslím, že mám ještě hodinku čas. Navíc myslím, že stejně zalezu, protože mě tahle družná nálada začíná s počtem procházejících lidí opouštět.

Vyjdu ven a posadím se na nejbližší lavičku, případně se rovnou rozvalím na trávník. Sáhnu sice po cigaretách, jenže to by už fakt někomu mohlo vadit a přece jen, nejsem doma, tady by to někomu fakt mohlo vadit.
Nesnáším začátky, i když to po tom je ještě horší. Co je tohle proboha za okurky?
Kouknu do bagety, ale předem vím, že by z toho nikdo nebyl moudřejší. Jsou hnusné a pohledem se nic nezmění.

Flákárna v klubu

Chvíli se jen tak převaluju na gauči a pak se zvednu a dojdu k oknu a podívám se ven. Krom výhledu na Akademii si všimnu oné....milé osoby....opřu se o rám okna a dívám se na ní.
Z nějakého důvodu mám důvod po ní něco hodit. Nechci aby to nebylo moc tvrdý, ale ani moc měkký. Otočím se do místnosti a rozhlédnu se.
Postupně zkoumám předměty co tu jsou, postupně prohlédnu všechny, a zastavím s u jednoho gauče, respektive u jeho polštářů.
Nejsou ani tvrdé, ale ni měkké, taková zlatá střední cesta. Dojdu ke gauči, seberu polštář a dojdu k oknu a sleduju svou oběť.
"Není to zvrácené? Takhle se pouštět hned první den do riskantní operace??" pomyslím si, ale raději to dál neřeším a počkám až cíl dojí svou svačinu a pak hodím polštář přímo, jenom s velkou klikou by jí polštář netrefil nebo ona uhnula.
Když polštář trefí cíl, tak se jen usměju a tenhle přiblblý úsměv se mi do tváře zasekl...

Na čerstvém vzduchu

Hodím obal z bagety na zem vedle zbytku svých věcí a pohrávám si s myšlenkami, co večer. Moc možností se nenabízí.
Doprdele to si děláte srandu!
Po dopadu polštáře se prudce otočím a není zase těžké najít tu jeho blbě se usmívající tvářičku čučící z okna.
"Jsme snad někde na základní škole nebo co..,
utrousím a položím se na záda. Jednu nohu skrčím v koleni a druhou o ní opřu, dokonalé a pohodlné, lepší, než se otáčet.
Nechápu smysl téhle hry, ale nebude to nic hrozného, zřejmě. Ono je to vlastně úplně jedno.

"To je nabídka?"
křiknu na něj.
"Já proti klukům v podstatě nic nemám,"
ušklíbnu se.

Nabídka

Směju se její reakci a když začne hudrat, tak se rozesměju ještě víc, vylezu na rám okna a vyskočím ven, kde na zem dopadnu v kotoulu. Pak se postavím a otočím se na ní.
"Já netvrdím že proti klukům něco máš, to za A. A za B, nabídka?" usměju se a pozoruju cíl.
I když by bylo lepší znát jméno osoby, se kterou se tu nějakej čas budu potkávat.
"A jak se vlastně jmenuješ?" zeptám se, ale držím si odstup, jednak nechci narušovat osobní zónu a taky bych nerad dostal botou do obličeje, jako odplatou za polštář.
Čekám na odpověď a přitom sleduju boty svého cíle...

Nabídka

Mám jedno osobní přání - doufám, že nikdy za nikým nebudu skákat z okna. Ať to vypadá machříkovsky jak chce. Nutkání zapálit si odolávám už jen stěží, ale přece jen, jen ušklebek z tváře mi mizí čím dál míň.
"Jdeš na to rychle a osobně,"
no ne, vážně, proč se s ním vybavuju? Kývnu hlavou a přejedu si po piercinzích z vnitřní strany rtu jazykem.
"Wer. Chceš být osobnější s příjmením?"
hledím na něj vzhůru nohama a vůbec mi to nevadí. Taky nechápu, co je tohle za družící se zvyky. Lidstvo by už mohlo vymyslet něco lepšího, minimálně bez polštářů a placení jídla, když už jsem u té myšlenky.

Wer

"Těší mně, Ajay." představím se taky a pak se zastavím nad její otázkou.
"Ne, pokud ho nechceš říct, nemusíš..." odpovím a dívám se na ní. Přičemž se mi rychle honí myšlenky nad polštářem.
"Rychle a osobně? Dobrá, změním přístup..." ušklíbnu se a zvažuju jestli přístup opravdu nezměnit, ale nakonec dojdu k závěru, že raději ne.
"Ty asi nejsi moc spolčenskej tvor co?" zeptám se a složím ruce na hrudi a pozoruju Wer...

Vybalím si svoje věci a vyjdu ze svého pokoje, dám se směrem do baru, hlad moc nemám tak se dojdu alespoň něčeho napít (po cestě a všech dalších událostí, které následovaly, mám chuť na studenou kolu).
V baru je jen pár lidí a nic zajímavého se tu neděje, tak si stoupnu k pultu, objednám si a pozoruji lidi, kteří tu jsou kolem mne. Jeden mladík mne ale zaujal ze všech nejvíc, chvíli ležel na pohovce, potom poté přešel k oknu, chvíli zíral ven a pak šel zpátky k pohovce, tam vzal polštář a hodil ho oknem ven. A aby toho nebylo málo začal se smát a vyskočil z okna „Je to šílenec nebo tam má holku?“ zamyslím se a pak také přejdu k oknu. Skokan se tam bavil opravdu s nějakou dívkou, ale nevypadali jako kdyby to byli přátelé nebo se vůbec znali. V tom jsem si všiml, že on má u opasku zbraň, napadlo mě, že je to mladý instruktor ale pořád jsem nechápal to s tím polštářem. Rozhodl jsem se, že je budu ještě chvíli sledovat, ale zároveň jsem se bál, že si mě všimnou a budu za blbce já. „No co aspoň se na úkor toho s někým seznámím.“

Prozkoumávání

Po chvíli strávené na pokoji se vydávám na procházku po budově. Všechno zde je tak čisté, upravené, přesné. No jo no, vojenská akademie se nezapře. Při procházení akademií zabrousím i do jídelny, jak se tam tak rozhlížím, zjišťuji, že jídlo je dnes ještě za "hotové". Tak si nechám zajít chuť a vyrazím dál. Cestou chodím křížem krážem, projdu i přes menší parčík kde akorát z okna vylétl polštář a přistál na slečně sedící na trávníku. Moc nad tímto úkazem nepřemýšlím, přesto zůstanu na tuto scenérii koukat a čekám, jak to bude pokračovat, popřípadě co poletí z okna dál. Bohužel jediné co dál vyletí z okna je muž který si začne se zasaženou slečnou povídat. No tak atrakce skončila, tak pokračuj v návratu na pokoj. A vyrazím dál.

Nabídka

"To chci vidět, Ajayi,"
zdůrazním jeho jméno, ale není zas tak divné, jak to moje. Občas mám pocit, že všechno spojené se mnou je prostě divné. No, co už.
"Jo, moc ne,"
přejedu očima po budově a okolí, kam vidím, jenže se při tom neobtěžuju vstát nebo jen zvednout hlavu, takže kromě jeho a stěny s okny toho prostě moc nevidím.
"Vadí to? Sice samotáři nejsou moc v kurzu, ale co nadělám,"
zaksichtím se.
"Pivo?"
strčím do jedné lahve.

Wer a pivo

Poslouchám jí a pak jí na slova, že samotáři nejsou v kurzu a co že nadělá, řeknu:
"No, tak nemusíš být samotář, můžeš na sobě zapracovat, ale samozřejmě tě nikdo do toho nutit nebude. Tady tě maximálně budou nutit do toho, aby jsi poslouchala instruktory, nic víc...".
Na její nabídku piva jen zakroutím hlavou.
"Je tvoje, užij si ho." pousměju se.
Pak si rukou projedu vlasy a dívám se na ní...

Venku

"A to jako proč?"
tázavě zvednu obočí, když zmíní, že na sobě člověk může zapracovat. To si fakt myslí, že se chci vybavovat s touhle pakáží? Kruci, to je dost zlá pozice.. a jak mi bylo dobře doma v doupěti. Žádné vlezdoprdelky, ženské a gentlemansky platící kluci.
Ještě chvíli.. a složím se z toho.
Natáhnu se pro pivo, otevřu ho a pořádně se napiju. Začínám mít vážně obavu, že dvě lahve stačit nebudou.
Tyhle těžké začátky.

Interuption from so called: Wanzer Elite

Z dění okolo lavičky před hlavní budovou vyrušil zvuk trysek, přesněji dvou párů. K ubytovnám se blížil pár Wanzerů, jeden šedivý s tmavě modrými maskáčovými pruhy a druhý tmavě rudý, se zelenými pruhy.
Prohnali se kolem a na jejich nohách bylo vidět, že oba jsou vybavení tryskami, jednak na nohách a pak taky na zádech, během doby, kdy byli trysky aktivní, Wanzery doslova bruslili pár čísel nad zemí.
Nebylo by to nic zvláštního, kdyby se se šedivý neotočil a nezamířil zpět k vám a nezastavil se s jiskřením kousek od Ajaxe. Chvíli jen stál, ale pak se otevřel kokpit a z něj vylezl chlapík, na hlavě nagelované hnědé vlasy, na sobě uniforma pilota Wanzeru, vypadal jako ten typický frajírek.
Seskočil na zem, přičemž se zdálo, že Wanzer se trochu předklonil. Jen co dopadl na zem, tak zamířil k lavičce.
Na tváři se mu objevil naprosto povýšený úsměv.
"Snad to není Ajay! Onen legendární ničitel Wanzerů...škoda že jsou to Wanzery co pilotuje a ne nepřátelské." spustil jedovatě a úsměv se mu ještě víc protáhl.
"Tak kolik jich zničíš teď Ajayi? Dva? Tři? Deset?" rozesmál se.
"A co mě je po tom...znič si jich kolik chceš! Ale jdi mi z cesty, jasný?" prohlásil povýšeně. Pak se otočil a zamířil ke svému Wanzeru, vylezl po žebříku který se spustil ze stroje, vylezl po něm, zmizel v kokpitu a následně i s Wanzerem zmizel původně zamýšleným směrem...

Kecal na entou

Na otázku Wer jsem jen řekl: "Jen konstatuju fakt...", ale pak mě z kontextu vytrhl známý zvuk, chvíli na to si to přihasily dva Wanzery, jeden se po chvíli vrátil a z něj vylezl nikdo jienj, než Kevin. Namyšlený pako, jenom proto, že je pilot Wanzeru, myslí, že je nejlepší.
Poslouchám jeho kecy a žvanění a cítím jak ve mě vře krev.
"Jasný Kevine, takovýmu idiotovi se budu vyhýbat mile rád!" houknu za ním, když ten debil zmizí.
"Do hajzlu s tím!" zavrčím a zamířím do budovy a vzápětí do baru, kde si objednám panáka whisky a kopnu ho do sebe.
"Tak jak dlouho to bude trvat??" pomyslím si a řeknu si o dalšího panáka, kterého do sebe opět kopnu...

Nepokoje v ráji

Akorát se chystám očima opustit "laškující dvojici, když v tom přisviští Wanzer. Pěkný stroj. A jeho pilot se strojem zastaví, vyleze a namíří si to k mužské části klábosící dvojice a něco k němu utrousí a zase odejde a nasedne spět do stroje a odsviští pryč. Evidentně to nebylo nic povzbudivého protože oslovený muž zjevně naštván vyrazil ku jídelně a na slečnu jaksi zapoměl. Asi se kluci nemaj moc rádi. V zápětí mě napadne. Holka zůstala sama, že bych to zkusil? Vteřinka rozmýšlení. Vrať se na zem a radši běž na pokoj. Takže po představení Wanzerů se vypravuji spět na ubytovnu. Cestou se rozhlížím po všem možném abych si co nejrychleji zapamatoval kudy kam se jak dostat.

Mise: Polštář

S mírným pobavením sleduji pánskou scénku, přičemž upíjím pivo. Dokonce si k tomu sednu, i když mi to k ničemu moc není. Pivo je docela teplé, ale tak co už. Třeba to bude odpoledne lepší, je fakt, že si nevzpomínám, kdy naposledy jsem do sebe lila pivo takhle ráno.
Bože, já jsem takové hovado..
Usměju se a díky ofině víceméně jedním okem sleduji odchod cizího a posléze i Ajayův.
Jen zavrtím hlavou a zase si lehnu do trávy, tentokrát hlavou na polštářek. Čekám, že mě odsud za chvíli někdo stejně vypráská, takže si k tomu zapálím jednu sličnou slečnu z krabičky.
Stáhnu přitom i druhé pivo a v pravdě řečeno mi prostě další chybí. Jenže furt nebylo ani poledne a nevím, jestli se hodí ztřískat se už teď. Teda jasně, že se to nehodí, ale v rámci možností a mých měřítek si nejsem jistá.

Posbírám si teda své věci a ještě se sehnu pro polštářek a zamířím zpátky do budovy. Jen teda zaboha nevím, kam ho vrátit, takže se dívám spíš po lidech hledaje Ajaye, než abych si to namířila rovnou k sobě.

Akademie

Wer

Tvoje hledání v davu rozkoukávajících se kadetů mělo úspěch, Ajaye byl v klubu, seděl u baru a pil Whisky.
Kolem už bylo několik dalších lidí, pár jich už bylo docela namol.
Jeden z nich zrovna procházel kolem a když měl možnost plácl tě po zadku.
Další v podobném stavu se jen chichotali.
Nikdo další si očividně tohoto "incidentu" nevšiml...

Ajax

Cestou na pokoj jsi potkal skupiny kadetů, dokonce i typickou dívčí skupinu, která si šeptala, hihňala se a ukazovala na kolemjdoucí, ani ty jsi neunikl jejich pozornosti.
Kousek od nich jsi se srazil s klukem, který je nabušená korba.
Když se vzpamatoval ze srážky, chytl tě za oblečení a zvedl na špičky.
"Máš problém?" zeptal se, jeho hlas zněl docela zpomaleně, ostatně jeho výraz nebyl moc bystrý, ale už jeho vzhled vzbuzoval respekt...

Klub

No, očividně ráno neráno, tady je to horší než v kdejakém pajzlu. Věci, které nesu, spíš než odložím odhodím na nejbližší stůl, a nehledě na následky – a hlavně na to, že dostat přes hubu tady nebude nic hezkého, dojdu opilého troufalce, otočím ho k sobě a hravě s úsměvem na něj mrknu. A pak mu vpálím pěstí do obličeje.
Jestli si myslel, že jsem jako jiné, tak má holt smůlu.
S povýšeným úsměvem o něco couvnu a přitáhnu si židli. Buď se mi vysměje, ale v hloubi sebe bude ponížený, nebo se mi to pokusí vrátit. Židle jsou fajn, jen s málo čím se tak dobře mlátí.

Klub - Wer

Opilec se sesunul k zemi a cestou převrhl dvě židle, ale už se nezvedl, tvoje rána ho dokonale uzemnila. Jeho kamarádi, dá-li se to tak říct jen nevěřícně koukali a nic nedělali, nechtěli skončit jako on.
Jenom barman si všiml toho, jak se ožralka skácel k zemi, ale nijak to nekomentoval.
S problémem vyřešeným jsi mohla pokračovat v původním plánu.

Klub

"Berete tyhle lahve nazpět nebo s tím musím zpátky do jídelny?"
kouknu na barmana přes rameno, zatímco si sbírám věci ze stolu jednou rukou a druhou mu ukazuju prázdnou lahev. Jenže se pak musím otočit a stejně to pobrat oběma rukama, protože s polštářem je to tak leda k vzteku.

"Ty, Aji, kdybys to tak moh vrátit, odkuds to vyhodil,"
zlehka do Ajaye drcnu loktem a na bar mu přihraju polštář.
"Abych to nemusel tahat s sebou,"
kouknu, co to tam do sebe hází. Na tvrdé moc náladu nemám, ale ještě pár piv klidně zvládnu. Navíc tak trochu čekám, kdy se někdo za zády objeví mě a vyžeru si tu ránu. Ruka mě bolí, ale nezabývám se tím.

Klub, Wer a polštář

Krom toho, že jsem slyšel nějakej humbuk za sebou, ktetrýmu jsem nevěnoval pozornost, se tu nic nedělo, v podstatě to bylo na denním pořádku. Když zaslechnu hlas Wer, když jsem se ba s ní bavil venku, jen vidím, jak barman kývá na její otázku a natahuje se pro prázdnou láhev.
Když do mně drcne loktem, tak se na ní podívám.
Mluví o polštáři, že si ho mám uklidit.
"Klidně ho hoď kamkoliv..." řeknu, popadnu polštář a hodím ho na nejbližší gauč.
"Stejně je jedno, kde ty polštáře jsou, druhej den jsou vždycky tam, kde patřej..." pronesu a napiju se Whisky.
"Ale předpokládám, že to není pravej důvod proč jsi tady..." řeknu a podívám se na Wer.

Cesta na pokoj a konflikt

Cestou na pokoj zbystřím akorát ve chvíli kdy procházím kolem vnadných slečen bavících se na úkor druhých. Jejich chování mi nijak zvlášť nevadí, hlavně že je se na co koukat."Kozy...."
Tohle rozptýlení zapříčiní nechtěnou srážku se svalovcem. Hned po stážce řeknu automaticky Pardon. Ale svalovci to nestačí a snaží se ze mě dostat ještě něco víc. Hele, já problém nemám, ale ty sis ho právě udělal vole. Pojď ven ať neděláme slečnám divadlo. Snažím se tvářit vyrovnaně, ale určitě se mi to nedaří a vypadám asi trošku podrážděně a naštvaně.

Klub

Paráda! To se hodí vědět.
V duchu se zakřením nad tou dokonalou volností, co člověk může dělat, aniž by pak musel nést nějaké následky.

"A jakej je můj pravej důvod?"
zasměju se a překvapeně zamrkám, protože jsem nečekala, že by něco takového vůbec mohl říct. Postrčím barmanovi prázdné lahve a sleduju přitom Ajaye, ale pak mi to nedá a ohlídnu na mnou složeného opilce. Pro jistotu.

Ajax - problém s hromotlukem

"Ne! Vyřešíme to tady a teď!" houkne bandaska a zamává s tebou. "Ještě bych si to mohl rozmyslet!" dodá a znovu s tebou zamává jako s hadrovou panenkou.
Dívky za vámi to jenom pozorují a štěbetají mezi sebou.
"Co ti zlámu první?" zaburácí, ale pak dodá tak aby jsi to slyšel jen ty:
"Jak jsi na tom s holkama??"

Wer a její důvod

Podíval jsem se na Wer a trochu klidněji jsem řekl: "No, napadlo mně, že budeš chtít vědět, co to bylo tam venku, ale neptáš se, takže tě to nejspíš nezajímá..." řeknu a odstrčím sklenici na whisky stranou a opřu se o bar.
"Ten blbec venku, Kevin. Myslí si že je ten nejlepší pilot Wanzeru co z týhle akademie vyšlo, při střelbě na cvičný cíle možná má 100% procent, ale na cíle, co se hýbou má jen mizernejch 20% a taky má papíka na vysokým postu v politice, tak si myslí, že je prostě nejlepší. A ti co jdou s ním, jsou prostě best.." řeknu a zhnuseně se při pomyšlení na Kevina ušklíbnu.
"Bohužel takových debilů, tu je vždy víc než dost. Kecy silný, ale jakmile dojde na věc, jsou zesraný až za ušima." dodám a podívám se na Wer.
"Wanzer není hračka pro děti vlivnejch lidí, je to nástroj, kterej dokáže zabít stejně rychle, jako cokoliv, co člověk vytvořil..."

Šarvátka

Už sem se začal chystat na bitku přímo na místě když v tom můj hněv a nabuzení zmrazila hromotlukova poznámka. "O co mu jde? Trošku malicherný prát se kvůli nějakejm holkám."
Potichu pronesu. "Mohlo bejt líp, mohlo bejt hůř. Jestli chceš bitku, nejsem proti, ale jestli děláš machra, tak to zkoušej na jiný."

Ajax - Hromotluk

"Nechci se prát, ale myslel jsem, že by to mohlo fungovat. Já to z holkama moc neumím!" přizná hromotluk a po očku se dívá k dívkám.
"Vím jak s nima mluvit, ale neumím jim vyjádřit svojí náklonost, nebo to, že se mi líbí....vždy se u toho zaseknu a zakoktám. dodá hromotluk a je vidět, že se za to hodně stydí.
Takovýhle typ svalovců je hodně ojedinělý jev, ale dá se na něj narazit.

Pořád nebylo ani poledne

Docela se mi uleví.
"Začínal jsem se bát, že začne mlít o tom, jak jsi mě okouzlil,"
zasměju se. Jsem krásně domýšlivá, ale přece jen, po tom jeho placení dole v kantýně a plácnutí po zadku před chvílí, i když to nebyl on, jsem vážně měla chvíli pocit, že budím hodně zájmu přesně tím směrem, kterým nechci.
No a pak se rozpovídá o něčem, co mě opravdu a upřímně nezajímá. Nějaký Kevin a jeho manýry mi jsou ukradené a jednou na to dojede, no, nebo taky ne, ale to je celkem jedno. Je to klasický případ, jak se zdá, tudíž nic zajímavého, natož nového a zarážejícího.
Zdvořile, i když s výrazem, který dává jasně tušit, že je mi to šumák, přikyvuju.
"Áha..,"
kývnu hned jak skončí a udělám dlouhou pauzu. Trošku přemýšlím, že bych mohla zkusit něco jako „bude to dobrý“, ale nejde mi to přes pusu.
"A z toho plyne ponaučení, že se má pít pro radost a ne kvůli takovým tupcům,"
dodám vítězoslavně, Ajayovi objednám další whisku a sobě pivo.

Klub

"Jo, ovšem pokud ti takových 70% lidí furt o hlavu neotlouká to, co jsi špatně udělal. Co je přednější lidské životy? Nebo Wanzer?" zeptám se a dám barmanovi vědět, že chci jen nějakou limonádu a vzpomenu si na onen den.
Slunečno, hlídka Wanzerů, a dva z nich se hecujou, co kdo trefí. Přičemž jeden do zaměřovače raketometu dostal civilní loď...
"A navíc, pít pro radost, tady moc radosti mít nebudeš, to mi věř." řeknu a napiju se.
"Pokud tě nevyřídí Wanzer, tak teorie, nebo cvičák určitě..." dodám a dívám se na Wer.
"S Wanzerm může být sranda, ale taky jen trápení..."

Klub

Napiju se piva a hledím na Ajaye, jenže po chvíli očima uhnu a hledím před sebe, místy na barmana. Úsměv je dávno ten tam, teď vypadám trochu zamyšleně. Po chvíli se na něj zase otočím, pivo v ruce.
"Ty, Aji, a víš, že to fakt nikoho nezajímá?"
chtěla bych to podat nějak jemně, ale dost se nesnažím.
"Tyhle stížnosti jsou o ničem. Vykašli se na ně, i na tyhle Kevínky,"
lišácky se usměju.
LProtože teď mi fakt připadáš jako školácká troska a popravdě, měla jsem o tobě lepší mínění,"
aniž bych mu přestala koukat do tváře, znovu si loknu piva.
"Se tím moc užíráš. Jak říkám, kašli na to. Co bude, bude a co bylo bylo, ty musíš mít děsně depresivní život, hm?"
další lok.
"Aji, Aji.. kdybych se já měla užírat,"
ukáže rukou na sebe od hlavy až dolů.
"Nebyla bych tady, ale v blázinci. Podniknem něco,"
řeknu jen tak mimochodem a objednám si další pivo, i když to stávající ještě nemám vypité.

Laxní Wer

Poslouchám jí a docela mě vytáčí, jak říká, že to zveličuju a že mám depresivní život.
Ruku na baru sevřu v pěst a slabě s ní bouchnu do baru.
"Hele, Kevin a jemu podobný jsou mi naprosto putna, jen nestojím, aby se z tebe, nebo kohokoliv dalšího stal další Kevin. To je jedna věc. A druhá, promiň, že mi vadí že mi furt otloukají o hlavu že jsem zníčil zasranej Wanzer, jenom proto abych zachránil lidi z lodi, kterou ten idiot svojí blbostí potopil!" odvětím jí a dlouze se napiju limonády, nebo co mi to ten barman dal.
"Nikdo nevidí, jak k tomu došlo, všichni vidí jenom zníčenej Wanzer!" řeknu a notnou chvíli mlčím.
"A co by jsi chtěla podniknout?" zeptám se, i když je mi jasný, že teď už nejspíš nic, po tom co jsem jí tu pomalu seřval...

Klub

Nakonec to pivo přece jen odložím, jinak by mi taky mohla ujet ruka. Tvářím se už docela dost otráveně a na rtech se usadil arogantní úsměv.
"Ty seš idiot,"
bouchnu ho pěstí do hrudi.
"Tady tě to má hřát, ne abys furt řešil, jak ti ostatní nejsou vděční a ještě se tady užíral jejich tupostí. Očividně jim to nevysvětlíš a ze mě nechceš mít někoho, kdo nesnášíš, i když mě neznáš?"
na konci zvednu hlas, ale včas to zapiju.
Ještě řekni, že vypadám jako fajn holka a asi budu potřebovat něco silnějšího.
Sleduju ho koutkem oka a nic neříkám, upíjím a přemýšlím. Popravdě spíš čekám, co bude dělat dál.
"Chceš mi plakat na rameni?"

Klub Idiot

"Děkuju za titul, ale neumíš si představit jak je to otravný, sice to hřeje u srdce že jsem zachránil lid před utonutím, ale tu radost permanentně kazí tihle idioti,co vidí furt jen zníčený Wanzer..." řeknu se ledovým klidem.
"Navíc, neřekl jsem že nechci z tebe mít někoho, koho nesnáším, Klidně si buď kým chceš být." řeknu a podívám se na barmana ať mi zase pro změnu přihraje whisky.
Jen co mi ho dá, tak ho do sebe otočím na ex.
"Řeknu ti tohle slečinko, já nemám potřebu nikomu plakat na rameni. Tohle potěšení si schovej pro někoho jinýho, ne pro mně..." řeknu, vstanu od baru a zamířím ke kulečníkovému stolu, bundu hodím na jednu ze židlí vedle a vezmu tágo a chvíli zkoumám koule opřený o tágo...

Klub

"Blábláblá, řekni si to ještě stokrát, jak je hrozné, že ti pořád připomínají zničený Wanzer,"
obrátím oči v sloup.
"Tak teda pardon, že místo ničeho nabízím rameno, protože tady fňukáš už od chvíle, kdy jsem přišel,"
seskočím ze stoličky a hodím na pult bankovku, abych si mohla odnést lahev vodky. Nechápu, proč jsem se snažila s lidma mluvit, jen to kazí už tak špatný dojem z mnohých. Seberu peníze nazpátek.
Tohle je fakt zoufalost. Flacha před obědem, kam jsem to dopracovala.
Poberu svoje věci a zamířím z baru ven. Ani na tu blbou vodku nemám chuť, naštěstí mám ještě to druhé pivo, které jsem tady koupila. Stejně se ale nakonec otočím a usměju se, docela upřímně vzhledem k tomu, jak se tvářím běžně.
"Jestli se odurazíš a přestane tě to štvát, i když pochybuju, tak já a tady miss bagetka čekáme,"
zamávám zbylou bagetou a zmizím z baru tak rychle, jak jen to jde.

Klub

"Jistě, jistě...ještě něco?" hudrám si spíš pro sebe, když na mně spustí kanonádu narážek.
"Uvidíme jak ti to půjde holčičko, si fandíš až moc, bych řekl..." pomyslím si a při jejích odchodu jsem na ní jenom houkl:
"Snažil jsem se chovat jako člověk, ale jak chceš...klidně se budu chovat, jako to, co jsem voják...", pak jsem se podíval na koule a tágem jsem to napálil do bílé takovou silou, že rozrazila ostatní a dobrá čtvrtina jich spadla do děr.
Pak jsem odložil tágo na stůl, sebral jsem bundu a zamířil k sobě na pokoj...

Klub - Ajay, Wer

Jen co se Wer sebrala a vyšla ven, tak jí venku zarazil nějaký, očividně zmatený kadet a ptal se, kde že to vlastně je, že se v budově ztratil.
Krátce na to za ní z klubu vyšel Ajay, ale toho odchytil instruktor se slovy:
"Ajayi, generál tě chce vidět. Hned, brácho!" řekl docela rázně a sjel ho pohledem.
"Kde to je, víš ne?" zeptal se ještě ostřejším tónem, takže si toho musel všimnout každej kdo stál v hale.
"Padej kadete!" zařval instruktor a sjel ostatní v hale pohledem:
"Na co čumíte?" zeptal se a pak se vydal do jednoho z křídel prudit kadety...

Instruktor a poté generál

Jen co jsem vylezl z klubu, tak mě zarazil instruktor a řekl že se mnou chce mluvit generál. Na jeho výlevy jsem jinak nereagoval než jen kývnutím hlavy, tak jsem zamířil ven z budovy, ale než jsem stačil kamkoliv dojít, tak jsem málem vrazil do generála.
"Pane!" zasalutoval jsem mu, on však oplatil ledabylým zasalutováním, spíš aby se neřeklo a pak mi podal ruku.
"Rád tě vidím Ajayi, akorát by to mohlo být za lepších okolností. I když si myslím že si ten Wanzer měl klidně sešrotovat, lidé jsou přednější..." řekne a zadívá se do budovy.
"Nechte to být pane. Nestojí to za to, aby se to furt řešilo. Mě to sice štve, ale co můžu dělat?" řeknu, a opětuju mu podání ruky.
"Co můžeš dělat? Ukázat jim, že nejsi ten, za koho tě mají. Co vím já, tak jsi jeden z nejlepších, co jsem tu viděl!" oznámí generál s úsměvem.
"Těžko nejlepší pane, nejlepším bych se nenazval ani v nejmenším..." odpovím mu a nepatrně se pousměju. "Jsem jenom průměrnej pilot..." pomyslím si, ale generálovi víc oponovat nechci.
"No, já viděl své. Co jsem taky slyšel, jsi některé z instruktorů strčil do kapsy.." usmál se generál.
"Náhoda pane, nic víc..." řeknu se slabým úsměvem.
"No uvidíme...když mě teď omluvíš, mám ještě nějakou práci." oznámil generál a znovu mi podal ruku:
"Rád jsem tě viděl hochu!" řekl a usmál se.
"Já vás taky pane!" odpovím mu a podám mu ruku, přičemž se usměju.
Generál pak zamířil pryč a já se vrátil do budovy ubikací a pohledem jsem přeletěl celou halu a koukal jsem na kadeta, který se na něco ptal Wer...

Chodba

"Ty seš vtipnej,"
sjedu kadeta pohledem a pak se rozhlídnu po chodbě.
"Neptáš se moc dobře. Támhle tudy by měly být ubikace, táhle je klub. Po schodech dolů se dostaneš ven a dole někde je kantýna, víc ti neporadím,"
zakřením se na něj.
"Sám se tady ještě pořádně nevyznám,"
zaostřím chodbou, ale pak se pohledem docela klidně vrátím ke kadetovi, jestli bude chtít ještě něco, nebo s tímhle nic nějak spokojí a půjde to znovu zkusit sám, nebo osloví někoho jiného.

Šarvátka

Bože to sem zase natrefil na materiál. To my probíhá hlavou při jeho slovech. Tak s tim ti nepomůžu, já se s holkama seznamuju při jinejch příležitostech než při mlácení lidí. A už mě to nebaví, pusť mě. Řeknu podrážděně a doufám že mě pořízek pustí, pokud ne, bude muset dojít na násilí, taklen dlouho mě nikdo beztrestně nedržel.

Akademie - všichni

Jen co se zmatky s ubytováním vyřešili, tak každý zalezl k sobě na pokoj, v poledne se podával oběd, pak odpoledne byl klid a večer asi tak mezi šestou, sedmou se dávala večeře.

Ajaxův problém s korbičem se vyřešil sám, slečny se zdekovaly a cupitali za instruktorem co prošel kolem.
Wer se podařilo kadeta nanavigovat do jednoho z křídel ubikací, pak se taky odebrala na pokoj.
Ajay si to po rozhovoru s generálem namířil do pokoje.

Druhý den

Ráno asi tak v šest hodin se rozezněl alarm a budova se začala otřásat. Krom alarmu se v rozhlasu ozval hlas:
"Dobré ráno slečinky! Koukejte vstávat, obléct se a padejte ven, vy kůže líný!!"
Jen co se vám podařilo se vyhrabat z postele a udělat to, co hlas chtěl, před budovou jste mohli zahlédnout džíp a dva Wanzery, přičemž jeden se opíral o budovu a druhý rukou naznačoval, že máte jít k němu...

Druhý den ráno - u Wanzeru

"No ty krávo..,"
zabručím a přetočím se na bok. Co to bylo za pošahaný nápad se sem hlásit? Jako poby´ták možná, ale jinak..

Nutno podotknout, že oběd i večeře předešlého dne mi sedly natolik, že ona zakoupená flaška vodky zůstala nedotčená, ale odneslo to ještě pár piv – což si vzápětí připomínám hlasitým cinkáním, když v dobré vůli vylízám z postele a bořím svůj les lahví nohou.
Zamžourám na bagetu na stolku a pak se vyrazím zlehka opláchnout a vyčistit si zuby. Podmalovat oči, o nepříjemný výraz ve tváři se nemusím moc snažit.
Stáhnout prsa, protože obvaz se v noci o kus posunul, čisté triko, kalhoty – vyrážím ven, ruce vražené v kapsách.

Podle odhadu si to namířím k jednomu z Wanzerů. Kolem sebe nehledím, tihle lidi jsou mi stejně ukradení, jako než jsem včera prošla bránou.

Druhý den ráno

Ranní budíček mně ani moc nepřekvapil, spíš otrávil. Čekal jsem podobnou zhovadilost, ale tohle bylo moc. Vstal jsem z postele, opláchl si obličej v koupelně a ze skříně jsem vyndal bílý triko a džíny, co jsem hodil na kraj postele.
Pak jsem ještě vytáhl sluneční brýle, protože včera bylo slunečno, dnešek nemá být vyjímka, zastrčil jsem brýle za kraj trika a vyrazil jsem ven. Dokonce mně překvapilo že se o budovu opírá Wanzer.
A pak kde další co jasnými gesty říká: pojďte ke mně.
Došel jsem k Wanzeru a podíval se kdo tu je a zahlédl Wer, které jsem jen kývnul a čekal jsem, kdy se dovalí zbytek...

Ráno

Po roztržce s namakancem sem již v poklidu dorazil na pokoj. Zde sem ještě chvilku poklábosil se spolubydlícíma. A celý den sem pak proležel na pokoji. V batohu sem našel ještě ovocnou tyčinku kterou sem zblajznul místo oběda a hlad z večeře sem rychle zaspal. Do peřin sem šel kolem 8 večer.

Ráno sem už nemohl dospat. Proto když se rozezněl alarm docela sem ho vítal. "No konečně, snad už bude snídaně!" Než se kdokoliv stačil rozkoukat, vybíhám do sprch, kde se rychle osprchuju, vyčistim zuby a trochu si prohrábnul svoje vlasy. Tohle všechno zvládnu během tří minut. Mokrej vyrážím zpátky na pokoj a cestou otírám své polonahé tělo. Nekoukám jestli mě nekdo vidí, hlavně nechci přijít pozdě. "Čistota, půl zdraví" S touhle myšlenkou dorazím na pokoj kde se kolegové už oblečení připravovali na odchod. "Kurva, vy už ste? Musim pohnout!" Rychle na sebe hodím černé kalhoty, šedivé tričko s krátkým rukávem, přes něj kostkovanou košili taky s krátkým rukávem, nazuju sandále a vyrazím.

Před budovou se zahledím na Wanzery. "Už abych ho řídil" A dojdu k tomu který na nás posunky ukazuje. Čekám co se bude dít dál a koukám kde sou moji spolubydlící.

Když jsem se ráno probrala byla jsem tak ráda že už je zase den sice spánek miluji ale poslední dobou mě tíží hrozné sny, když jsem tak koukala zdi byli pořád bíle občas sem zapomínala že jsem jen v nemocnici a né někde jinde. Seděla jsem na posteli a rukama objímala nožky a koukala z okna byli tam mříže aby pacienti neutekli ale u mě to bylo jiné já odsud odejít nechtěla, pomáhala jsem dětem tak jak kdysi oni pomohli mě, občas sou lidé odlišní a pro jiné jsou jen blázni a nebo divní. Já byla jednim z nich ta divná, ale mě to nevadilo.

Jako každé ráno mi sestřička zaklepala na dveře abych věděla že se mám připravit a jít na snídani zaslechla jsem že cvakl zámek, poslední dobou mě zamykala a já nevěděla proč, říkala že často mě našli na chodbě jak křičím ale nikdy jsem si to neuvědomovala. Hupsla jsem z postele a šla rovnou do koupelny byla jsem ráda za tu dobu co sem tady jsem dostala lepší pokoj aby ne byla jsem tu víc jak 12 let. v koupelně jsem se osprchovala,vyčistila zoubky a oblékla pak jsem mohla jít na snídani. Seděla jsem s malými dětmi a pomáhala jim s jídlem a tak podobně jsem trávila každíčký den, chtěla jsem ustavu (nemocnici) oplatit to co pro mě dělali. Krmila jsem jednu malou holčičku když jsem si všimla u jedné ze sestřiček novin s několika články mě nejvíce zaujalo o akademii kde nabírají studenty, měla jsem možnost tady vystudovat opatrovatelku a něco podobného jak sestru ale tohle. Vstala jsem a šla si pujčit poslední stránku, začetla jsem se a hned mě to zaujalo a důkladně přečetla šla jsem okamžitě za našim ředitelem se zeptat zda bych tam mohla nastoupit.

„ Elis tohle není místo pro tebe je to moc tvrdé nejsi zvykla na jednáni takovým stylem mohla by ses zase dostat do stavu že tě vše naštve.“

Jen zavrtí hlavou a ten s povzdychem jí vypíše odstupní smlouvu a taky doporučení mezi tím co on to vše vystavoval ona si byla zbalit všechny své věci měla u sebe vojenský bagl co dostala před lety od bratrance a pak k ní do pokoje vlezl ředitel měl ve tváři jen smutek a strach z toho co se jí muže stat, přesto však jí podál obálku i s doporučením kdyby to tam vyžadovali a také peníze na to aby si mohla něco koupit a na taxik. Vzala jsem si jej a sestřičky mi pro štěstí donesli jeden řetízek s přívěškem čtyřlístku bylo to pro mě dojemné a raději jsem rychle od tama odjela. Mezi tím jí do hotelu přišla přihláška a ona byla celá nadšená, když přišel den nastupu byla nedočkavá a hned se tam vydala ani pořádně nespala.

Akademie

Stála jsem před branami a v rukou jsem křečovitě svírala svůj batoh v rukou a jen koukala bezmyšlenkovitě na znak akademie nad branou ani jsem neslyšela že by na mě někdo mluvil a když do mě někdo strčil a já se podívala před sebe stal tam nějaký instruktor a chtěl po mě přihlášku omluvně jsem se usmála a podala mu jí a pak jsem zase zvedla hlavu, dlouho jsem byla zavřená takže jsem byla zaujata vším kolem mě ale nechtěla jsem to dávat tolik najevo aby sem nevypadala divně. Pak nás vedli velkým hangárem a já se snažila kontrolovat abych neměla otevřenou pusu tím jak jsem koukala okolo sem nedávala pozor kam šlapu, nechtěně jsem občas drkla do jiných kadetů.

Převedli nás před velké podium a já se podívala dookolo abych viděla více než jen před sebou ale moc sem toho neviděla tolik lidí pohromadě až jsem začala býti nervozní a zatala pěst do tašky až mě to krapek zabolelo podívala jsem se na ruku a jen trochu povzdechla.
Najednou se k podiu začal blížit nějaký postarší muž a stal tam jak tvrdé Y a čekal až se někteří z nás utiší a já jen přešlapovala z jedné nohy na druhou a čekala až nás třeba pustí a budeme moct jít do pokoju nebo aspoň chodit né jen takto postávat najednou začal mluvit já ho bedlivě pozorovala a poslouchala pro mě to bylo dost zajimavé, když řekne že je škoda Wenzerů pro nás asi se bal abychom mu ty jeho hračičky neponičili né že bych se divila pochybuju že sním budu jen tak umět. Najednou tam přišel další muž začínají se tam střídat jak na pouti né že by mi to vadilo ale celkem sem si chtěla odskočit jsem od rána na nohou a o je celkem síla už. Citím otřesy malinké ale i tam najednou tam přijde jeden z těch strojů a zatančí nám neudržím se a samým užasem se musím usmát protože se mi to vážně libí. Úchvatné mi akorát bleksné hlavou, už se těším až tohle budu pilotovat.

Když už se chýlíme ke konci jde to poznat ne jen já přešlapuje nás tu víc, viděla jsem že i oni nás poučují a říkají že se klidně můžeme vyptávat ale ne mě to prozatím stačí a už se těším tak nějak do postele. Naši skupiny taky někam vedli asi nejspíše do nějakého toho domu kde budem spávat nebo kolej a měla jsem také pravdu. Nechali nám vybrat pokoje a já si vzala někde ke konci a byla jsem tam sama. Hodila jsem tašku vedle postele a padla do ní.
Chvíli jsem snad spala ale pak mě probudil hlad šla jsem tedy ve svetru a kalhotách do bufetu a zahlédla jsem tam některé co jsem již viděla i u podia. Když jsem se najedla šla jsem spát až do rána.

Druhý den

Nechávala sem se unášet klidným spánkem po noci co jsem opět zase zažila,párkrát jsem snad i křičela ale asi mě nikdo neslyšel teda jen můžu doufat. Otáčím se z boku na bok a najednou mě vzbudí velký rachot a prudce sem se posadila a otáčí se dokola tohle fakt není buzení takové jaké si představuju a jaké sem byla zvykla. Rychle jsem tedy vyletěla z postele a do koupelny kde se opláchla a sepla vlasy do culiku aby mi nezavázeli, vytahla sem tašku z pod postele a vytahla černé volné kalhoty a tilko taky černé přes to mikinu téže barvy boty zašněruji a vyběhnu ven. Někteří už tam stojí a já zpomalím když vidím ty potvurky velké a mířím s ostatními k němu a nakloním hlavu na stranu, sice bude teplo ale ona je v mikině a sleduje vše okolo ale nejvíce jsem zaujata tím co vidím.

Nástup

Stál jsem tam s rukama složenýma na prsou a koukal po ostatních kadetech, co jsou zač.
Byli tu všechny možný věkový kategorie. Mladí, staří, prostě všichni.
Krom Wer zahlédnu taky svého spolubydlícího.
Ale do očí mě trkne jedna holčina.
Zdá se být tím vším tady fascinovaná. Nejspíš Wanzery, jako každý další bažant.
A když jsem si jí prohlédl, tak mě do očí praštila další věc.
Mikina.
"Bude teplo a ona má mikinu?" zeptám se sám sebe dívám se na ní.
Ale jinak je to moc pěkná holka, blond vlasy, odhadem tak 170 cm výška. Dobře stavěná.
"Jen aby to nebylo: krása a něha pilotky, ale krutost a nemilosrdnost Wanzeru. To by nebylo překvapení..." pomyslím si a dívám se na ní...

Nastup

Přešlapuju z místa na místo a hraju si lemem mikiny jak pozoruji vše okolo a prohlížím si zaujatě stroje a naklaní hlavu na stranu, když spozorní na sobě něčí pohled zastaví se a ohlednu se dokola a uvidím nějakého mladíka a já se mile usměji trochu nesměle a stydlivě dohromady.

Teda ani jsem si nevšimla že tu máme tak pěkné kluky tam kde jsem byla byli jen malé děti a ředitel jinak samé sestřičky žádní dospělí kluci. Ale tenhle je pěknej.

Zadívám se před sebe a chvilkami na něj kouknu zda mě sleduje a nervozně jsi pořád přehazuji vlasy na jednu a druhou stranu. Takto na mě nikdo nikdy nekoukal a po prvé jsem někde takto sama venku. Jak jsi hraju spadne mi na zem řetízek co jsem dostala a hned si dřepnu na zem a hledám jej na zemi a prolítam se mezi ostatnimi a všichni jen něco brblaj na to že jim tam šmátrám po nohou.

Holčina něco hledá

Koukal jsem na ní, když něco hledala, očividně to pro ní má velkou cenu, když tu leze po čtyřech. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak se na ní znovu zadívám.
Kousek od ní se něco zalesklo, tak jsem se vydal tím směrem a cestou jsem vrážel do lidí a bylo mi jedno co říkají.
Sebral jsem lesknoucí se cosi a podíval se na to: řetízek.
Pak jsem kouknul na ní a znovu na řetízek.
"Nehledáte tohle slečno?" zeptám se jí a ukážu jí řetízek, přičemž odstrčím nějakýho klučinu co vypadá vytěkaněji než ona.

Hledání řetízku a zachrance jeho

Sice mě trochu tlačí kolena ale nějak to nevnímam zvedám lidem nohy a hledém to ale bezúspěšně lidi brblaj nadavají asi tohle chudáci nečekali jen přeci můžou si myslet že jsem šílená nebo něčím trpím tady je vše možné když pominu že jsem 12 let nevystrčila nos z ustavu tak to je dobrý teď se tu plazím po čtyřech a hledám nejcenější věc co sem kdy dostala. Najednou uslyším kroky ale to je tady kolem hluk nadávky na mou hlavu a brbláni, avšak zaslechnu něčí hlas jestli nahodou něhledám něco.
Když sem koukla kdo to na mě snad mluví viděla jsem toho mladíka co stal opodál a drží muj řetízek muj úsměv se rozšířil a klečím na všech čtyřech vlasy na jednu stranu a celkem prohnutě. Začnu se pomalu zvedat a hned na to se rychle opraším od prachu a podívám se na něj a napřahnu svou malou a drobnou ručku.

„Mockrát vám děkuji je to pro mě moc důležité a vy jste mi jej našel myslela jsem že už ho nenajdu. Moc tedy děkuji !“

Kouká na tebe a trochu se ještě jednou oprašuje a dává své hunaté vlasky dozadu aby jí nepadali do očí a usměje se mile na něj. Je to snad po prvé co takto mluvím s někým cizím když nebere to že přemítala děti od rodičů, kteří si nevěděli rady s dětmi co byli krapek jiní nebo nemocni. Nervozně se rohlédla kolem sebe.

Holčina

"Nemáte zač." řeknu a pousměju se. Pak chvilku mlčím a pak se zeptám:
"Ten řetízek je pro vás hodně důležitý že?", přičemž si jí prohlížím.
"Ovšem takhle hloupou otázku si umíš položit jen ty..." řeknu si a dívám se na ní.
To že na mě pohoršeně kouká mladík, do kterýho jsem strčil, ani nijak nevnímám, protože je mi to volný. Nemám potřebu mu odůvodňovat to, že jsem do něj strčil...

Klučina

Musím se pousmát když se mě zeptá zda je pro mě důležitý a jen se pro sebe uchytnu ale bylo to dětinské hned sem sebe pokárala sama v sobě a snažila si připnout řetízek kolem krku ale měla jsem nějak problém se tam nějak strefit, povolím trochu ruce a jen se na něj dívam. Proč jej to vlastně zajímá?

„ Ano je důležitý pořád mi připomíná kde jsem byla posledních 12 let a co vše pro mě tam udělali.“

Pousměje se a nesměle se ušklíbnu nad svou nemotorností.

Řetízek

Když vidím jak zápolí se řetízkem, tak se nepatrně pousměju.
"Můžu?" zeptám se jí, vezmu si od ní řetízek a připnu jí ho na krk.
Docela mě zaujali její vlasy, skoro tak zlatý jako Wanzer před bránou.
"Tak to je hlavní, nezapomenout odkud jste. Někteří na to dokážou zapomenout a pak už je to nijak nezajímá..." řeknu a dívám se na ní.
A vzpomenu si na toho debílka Kevina, kterej si myslí že mu náleží označení: nejlepší pilot Wanzeru, přitom je to posera.
Pak se rozhlédnu po ostatních a říkám si, co je to tu za směsici bažantů.

Nástup

Neslušně zívnu na celé kolo a přejedu pohledem jednu z těch, co mi už od pohledu drásají nervy, jak něco hledá na zemi. Chvíli jí fakt koutkem oka sleduju, protože s tím vyšpuleným zadkem a ohmatáváním noh ostatních pro ni vidím docela slibnou kariéru jinde, jen teda ne ve Wanzeru.
Tyhle slepice mě fakt umí dostat.
A jiné očividně taky, i když docela jiným způsobem, jak tak vidím Ajaye.
V podstatě bez výrazu se zase otočím čelem k instruktorům v očekávání brzkého zahájení výcviku.

Death shaped like Wanzer Batalion!

Jen co se všichni kadeti vypotáceli z budovy, tak se přihrnul i Wanzer co se opíral o budovu. Při jeho krocích se země mírně otřásala a některým to mohlo podlomit kolena. Někteří dokonce sletěli úplně.
Pak k příchozímu Wanzeru přijel džíp a z něj vystoupil generál a spustil:
"Dobré ráno kadeti, takhle tu vypadá první budíček. Příště vás už nebudou budit oni..." kývne k Wanzerům a mluví dál:
"Jelikož se neočekává, že všichni toužíte vletět do výcviku aniž by jste věděli, kde co je, tak jsme se rozhodli vás tu trochu provést. Aby jste se nám tu neztratili, nebo nedostali se někam, kam nemáte...", zatímco on mluví, Wanzer co na vás mával odkráčel kousek dál, kde sebral něco, co vypadalo jako vagón vlaku, ale bylo to podstatně větší a pak se vrátil a s mírným zařinčením ho posadil za skupinu.
"A teď, když by jste byli tak laskaví a nastoupili si do....Wanzer Expresu..." pousmál se a ukázal na vagon, který byl dělaný na míru, aby pojmul vešekré kadety z ubytovny.

Když se všichni nasáčkovali a každý měl vlastní místo, nastoupil i generál stále s úsměvem, pak se ujmul mikrofonu, zatímco Wanzery chytly vagon mezi sebe jako nosítka a pomalu začali obchůzku po okolí.
"Krom brány, jednoho hangáru a ubytoven tu na vás čeká například střelnice..." oznámil, když Wanzery došli ke střelnici, kde zrovna jeden z Wanzerů vypálil salvu raket z raketometů na ramenou na další, čímž ho rozmetal na hadry.
"Nebojte se, to byla jen levná imitace, přece si nemyslíte že budeme ničit pravé Wanzery?" usmál se generál a díval se na další Wanzer, který v ruce třímá velkou zbraň, připomínající lidskou pušku a s jedním přesným výstřelem mu ustřelil pravou ruku a levou nohu dalším.
Pak se "tour de Akademia" přesunula k opičí dráze, která byla opuštěná.
"Tady se naučíte jak je efektivně ovládat." řekne generál, zatímco Wanzery kolem jenom prochází.
Pak prochází kolem masivních hangarů.
"Nemusím říkat co je zde..." pousměje se generál a ukáže na hangáry.
Pak se "tour" přesunula k budově, která vypadala jako ubikace.
"Kanceláře vedení akademie, takže tu najdete i mně, když bude třeba." oznámí a podívá se na kadety.
"Tour" prošla kolem ubikací instruktorů a důstojníků, což generál počastoval slovy:
"Doupě všeho zla!", ve vagonu se rozezněl smích a generál se usmál.
Pak se Wanzery vrátili k ubikacím a položili vagon na zem.
"Tak doufám že vás nebudu potkávat jak bloudíte. Teď si odpočiňte, odpoledne vám začíná výcvik. Ve dvě hodiny buďte u hangárů." řekne s úsměvem a pak vystoupí z vagonu, a pak k džípu, který odjel. Wanzery počkaly až bude vagon prázdný a odnesly ho tam, kde ho sebrali...

Po "Tour" uplynulo pár hodin a je asi deset hodin. Do dvou je kopa času...

Volnočasové flákání

Zamlouvá se mi způsob zdejší buzerace kadetů, i když je mírně neefektivní, jak se vzápětí po prohlídce ukáže.
Sice nadšení z nošení Wanzery vyprchává jen pomalu, jenže kromě střelnice jsme neviděli nic opravdu zajímavého. Možná by bylo účinnější provést nás pěšky, ale jasně – vzhledem k obrovské rozloze celé základny bychom se tím zabývali až do večera. Na druhou stranu, brzký budíček, prohlídka a pak volný čas až do dvou.
Ne, že by mi to vadilo, ale opravdu v tom neshledávám příliš efektivní rozvržení času a nějakou motivaci příště opravdu vstát v čas. Jasně první den, volnější tempo, začlenění, jenže na to bylo dost času i včera a já zkrátka nemám co na práci.

Takže krátce po prohlídce opět zakotvím na lavičce před ubytovnou. Bez pití, bez cigaret, a jak se čas oněch pět minut, co tady vydržím sedět, táhne, uvědomím si, jak je život sakra těžký.
Takové nudy všude kolem a tak málo rozptýlení.
A tak si tiše váhám nad posilovnou a civěním na hangáry, kde bude větší klid, než tady, rozhodně co se štěbetání kadetů týče.
Nakonec tedy vycházkovým krokem zamířím k hangárům. Času mám dost, na práci nic důležitého a když náhodou nestihnu oběd, svět se díky bufetu nezboří.

Nástup a projížďka

Když se mě zeptá zda jestli mi to může zapnout pousměji se podám mu svůj řetízek a nadzvednu si vlásky jakoby do culíku aby tam při tom nezavázeli a nechám si jej zapnout při tom poslouchám co mi říká když zahlednu jak na mě jedna dívka kouká hned asi tak vím co si může myslet a když tak kouknu okolo jsem jiná než ostatní.

„ Nemůžu ani nechci zapomenout udělali pro mě hodně a do smrti jim to nemůžu nijak zplatit, sice to nebyla má rodina ale žila jsem tam dlouho a pak tam i pomáhala.“

Koukne na něj a pak okolo když v tom přijel džíp a vystoupil z něj generál, tohle sice nebylo moc originální jako z nějakého filmu spíše jsem čekala že by jej ten přístroj donesl ale ne přijel autíčkem jen pootočím hlavu a uculím se,když zpustí že takhle nebude vypadat každodenní budím celkem jsem si aj oddychla raději vstávám sama než tímto způsobem je to hnusné a nepříjemné. Po chvíli žvástaní nás požádal abychom nastoupili do vagonku nebo co to bylo a udělali prohlídku celého konplexu, bez toho aniž bych něco namítala jsem tam šla a koutkem oka koukala po tom mladíkovy co semnou mluvil a zapínal řetízek. Když sleduji co vše snimi budem muset dělat jen povytahnu obočí.

„ Kde jsou ty časy kdy tohle museli absolvovat lidi.“
řekne tiše aby to nebylo moc slyšet spíše to říkala sama sobě než jiným. Prohlídka trvala trochu déle ale pak jsme měli pár hodin na to abychom si dělali své věci a nevím co bych měla tak dělat, napadlo mě jen kouknout pořádně co mají v tělocvičně, chtěla bych si zkusit zaboxovat v ustavu jsem již neměla nějak moc možnost a potřebuji se dostat do formy nebo padnu dřív než bych chtěla.
V tom davu lidí jsem zahlédla toho klučinu a tak trochu se k němu procpala a zastavila kousek od něj.

„ Ehmm ahoj promin že otravuju ale nemohl by jsi mi tak přibližně říct kde je tu tělocvična? Nechci otravovat ale chci tam kouknout nějak jsem vyšla z formy a tak se podívám jak to tak chodí a vypadá.“

Kouká trochu nervozně ale nechce tu bloudit a už vůbec ne se ptát někoho jiných.

Deja Vu

Jen se usměju a vyslechnu si co povídá. Ale než stačím něco říct, tak se objeví generál a nažene nás do vagonu, sednu si někam doprostřed, nasadím si sluneční brýle a během exkurze po základně jsem si zdřímnul. Protože jsem se dokázal nejlíp zorientovat sám, málokdy používám mapy.
Jen co skončí exkurze, tak vylezu ven a uvažuju do čeho píchnu. Z přemýšlení mně vytrhne holčina, co jsem jí zapínal řetízek. A ptala se kde je tu tělocvična.
Zavzpomínal jsem se, kde to vlastně je. Pak mě ale trklo.
"To je v hlavní budově. V patře je klub, pak je v přízemí jídelna a v suterénu je tělocvična a fitko." odpovím jí a usměju se.
"Jdu kousek tím směrem, tak ti to můžu ukázat..." řeknu a kouknu na ubytovnu.

Hangáry - Wer

Když jsi byla u hangárů, tak pěší chůzí to mohlo být tak půl hodiny. Ale než si stačila cokoliv udělat, tak se vrata nejbližšího hangáru otevřela a z něj se vyřítila čtveřice Wanzerů z čehož jsi dva z nich mohla vidět včera. Šedivý s tmavě modrými camo pruhy se však zastavil kousek od tebe a ostatní ze skupiny se postavili kolem tebe.
Každý z Wanzerů vypadal jinak, jeden byl kompletně růžový, druhý klasicky maskáčový, třetí, který jsi viděla včera, tmavě rudý se zelenými pruhy.
Z šedivého Wanzeru vylezl opět ten nagelovanec a s úšklebkem si tě prohlíží.
"Copak to tu máme?? Nějaký čerstvý maso?" spustil sotva co se dal do kroku k tobě.
"A ví čerstvý maso, že tohle, celá akademie je území Železných draků?" pokračuje v monologu.
"Kdyby to ale vědělo, drželo by se zbytku tlupy. Protože jinak by se mu mohlo něco stát..." doslova se ti vysmívá. "...pokud ovšem se čerstvý maso nechce přidat k nám..." dokončí svou větu o něco vážněji. A celou dobu tě sjíždí pohledem.

Prohlídka a volný čas

Při čekání u Wanzeru sleduji dění kolem a hledám známé tváře spolubydlících. "Kam se ti kluci sakra poděli?" Než si stačím zjistit odpovědět na otázku, přihlásí se o slovo můj prázdný žaludek. V duchu na něj promluvím. "Neboj hochu, za chvíli se nadlábneme, až to tady skončí určitě nás pustí na sváču, nebo na oběd a snad už to bude zdarma." Ještě chvilku si povídám z žaludkem a dorazí džíp.

Zpozorním(žaludek na chvíli přestane vydávat skučivé zvuky) a čekám co se bude dít. Z džípu vyleze generál a začne k nám promlouvat. Nic moc zajímavého nám nepovídá, ale za jeho zády se wanzerové činí a donáší jakousi "přepravku" pro lidi. Všichni do ní nastoupí a já si sednu co nejdál od generála, páč nechci aby kručení mého žaludku rušilo jeho projev.

Po sáhodlouhém nic neříkajícím projevu se v přepravce dáváme do pohybu. Nejdříve se zastavujeme na střelnici. "Hustý" pomyslím si. Pak navštívíme opičí dráhu. "Míň hustý." Hangáry. "Nic moc." Kanceláře. "Nuda." Ubikace. "Těžká nuda." Zívnu si a od té chvíle přestávám sledovat tok generálových slov. Naštěstí už konec "prohlídky" nebyl daleko a generál nám dal volno.

Ihned vyrazím rychlím krokem za jídlem. V prázdné jídelně je jenom jedna kuchařka která tam zrovna něco uklízí. Asi v tuhle dobu nečekají žádné strávníky. Díky hladu se ale moc neostýchám a promluvím na dámu. "Dobrý den, já sem nový kadet, myslíte že bych mohl dostat něco k jídlu? No problém je že nemám žádné peníze a nejsem si jistej jestli dáváte novejm kadetům jídlo bez peněz?" Kuchařka byla sdílná a ráda mi naložila kopec jídla, toho co měli ostatní kadeti ke snídani. Naládoval sem se dvojitou porcí a tím utišil kručící žaludek. Poslední kousek jídla sem do sebe nacpal asi kolem 10:30. Po půl hodince trávení sem se rozhodl vyrazit trochu potrápit své 120 kg tělo do tělocvičny.

Cesta mi netrvala dlouho a za pár minut už stojím před dveřmi do tělocvičny. "Tak chlape, teď uděláš taky neco pro zdraví." S touhle myšlenkou vtupuji dovnitř a začnu si dávat do těla.

Hangáry

Chvíli mi hlavou běží, na co asi tak vejrá. Na moje stažené prsa pod volným trikem, tudíž žádná prsa, nebo si prohlíží moje boky, které v kapsáčích a díky lemu trika končícího až několik centimetrů pod nimi nejsou zřetelné. Nebo prostě srovnává můj obličej se zbytkem? Ten totiž ještě jakž takž dívčí je, ačkoliv bez drobného nosíku nebo roztomilého úsměvu.
Tvářím se smířeně, ruce stejně jako obvykle v kapsách.
"Jestli máš se mnou problém, stěžuj si na náborovém,"
oznámím mu prostě.
Věnuji mu jen opravdu málo pozornosti, na rozdíl od stroje za ním. Opravdu nechápu, proč někdo musí vést tyhle rádoby drsné řeči, když se snaží působit, jak to tady má všechno pod palcem. Pak ale s ledovým klidem stočím pohled k němu. Čekám další nudný a nic neříkající proslov, pár výhružek a možná rovnou násilí, protože asi nejednám tak, jak by čekal a chtěl.

Wer - Hangáry

"Hou, tak ono se nám masíčko ještě brání!" rozesměje se a jde k tobě. Pohled ti zapíchne do očí a když je asi dva kroky od tebe, tak se zastaví.
"Tak poslouchej, človíčku..." začne a zapíchne do tebe pohled.
"...viděl jsem tě v přítomnosti toho vola Ajaye. Radím ti dobře, drž se od něj dál, protože on není pilot. Kdo by se jinak vrhnul s Wanzerem do vody?" ušklíbne se tak jedovatě, že kdyby ho někdo políbil, tak zemře na otravu.
"Jestli víš co je pro tebe dobrý drž se nás a prolezeš výcvikem bez problémů. Ale jestli chceš mít problémy s námi, drž se sólo, nebo toho vola Ajaye." řekne a zamíří k Wanzeru.
"Doufám, že si vybereš správně. Pokud víš, co je pro tebe dobrý..." dodá, vyleze do kokpitu Wanzeru a zmizí v něm.
Posléze se skupina s šedým Wanzerem s modrými maskáčovými pruhy dá do pohybu a zmizí ti z dohledu.

Hangáry

Nic mu neodpovídám.
Tenhle boj o moc nad víc lidma, nebo co to vlastně je, nechápu a nechci se do něj míchat. K dobré a upřímné radě to má od obou daleko, tak to vidím já. Nahraba co nejvíc hlasů pro svou stranu, utvořit armádu. Bohužel, tady má armádní synek navrch, to snad víme všichni.
Na jazyku mě svrbí moje jméno, ale i tak mlčím.
Hrát na jeho straně je mnohem nebezpečnější, ale infiltrovat se do té jejich party a zničit ji zevnitř, to je plán hodný dlouhodobého pokyvování hlavou sám nad sebou. Pokyvování ve smyslu chvály, samozřejmě.
Nemusím moc přemýšlet nad tím, že zůstat neutrální nepůjde jen tak, že tady nejsem doma, abych si dělala vlastní pravidla. Leda bych se postavila proti oběma a utvořila třetí stranu. Na to nejsem stavěná, hledat obětního beránka je moc zdlouhavé a nefér. Taková mrcha nejsem.

Dívám se za nimi a na rtech se mi objevuje samolibý úsměv. Točím si jedním piercingem ve rtu, to kovové tření o živou tkáň, místy bolestivé, bylo vždy něčím víc, než co ostatní můžou chápat.
A moje myšlenky, tou dobou skutečně zrůdné a krvavé, jako by nebyly moje.
Přišla jsem se dívat, ale tenhle.. Kevin, je vážně človíček k pohledání.

Posadím se na trávník nebo na lavičku poblíž hangárů a přemýšlím o tom celém. Kam až může dojít pýcha, kam lidské zoufání – stačí se podívat na mě. Taky nikdo nikdy nebude věřit, že je to jen tak, protože mě to baví. Jsem klasifikovatelná chudinka s těžkým dětstvím, nejlépe prosetým šikanou a chybějící láskou v rodině, někdo, kdo má problém s tím, kdo je. Jenže to nemám, přesně vím, kdo jsem a co chci. Ale, pravdaže, jsou situace, kdy musím myslet a ne rovnou odříkávat odpověď.

Po zhruba půlhodince dumavého posedávání u hangárů, sledování oblohy a vůbec všeho, co mi výhled nabízí, se zvednu a zamířím zpátky.
Třeba se dneska vypláče rád a ochotněji.

Doprovod

Když mi tedy ukáže cestu kde je tělocvična jsem jen ráda aspoň zde nemusím nijak bloudit a tak jdu stejným krokem jako on abych nebyla nijak pozadu pořád se koukám kolem abych si případně zapamatovala kde vlastně jsem a kudy příště jít. Sleduji i jeho po očku ale radějic nenápadně a při tom si hraji s řetízkem.

„ Děkuji že jsi šel semnou nechtěla sem otravovat nkoho koho neznám sice neříkám že tebe joo ale aspoň si mi dneska jednou pomohl, asi bych zprávně ted měla já pomoc tobě ale mám ten pocit že ty tu nejsi po prvé.“

Usměje se a jde dál.

Směr - Tělocvična

Usmál jsem se, když řekla, že by mi měla pomoct, i když řekne, že tu nejsem poprvé.
"To je dobrý, nemusíš mi pomáhat." usměju se. "A máš pravdu, nejsem tu poprvé. Teď tu podstupuju něco, jako....rekvalifikační kurz.." znovu se usměju a kouknu na ní.
Pak jsem kouknul na ubikace a pak zase na ní.
"Co tě sem přivedlo, pokud nevadí, že se ptám.." řeknu a uhnu kadetovi, co se kolem mě prohnal jako namydlenej blesk někam do ubytovny.
"Ty vole!" pomyslím si a pak se znovu podívám na dívčinu, se kterou jdu směrem tělocvična...

Doprovod

Neunikne by to že ho každý sleduje a zřejmě nejsou nekteří nadšení že tu je aspoň z pohledu co tak mužu odhadnout raději jen tak jdu vedle něj a nechávám jej aby mluvil když mi odpovídal na mé otázky já pozorně poslouchala ale je dobrý když tu tak zůstavá a nebo naopak jo to se pozná až uvidím jak to bude vypadat. Začne se mě ptát na to mě sem přivedlo a já se zamyslím protože to sama pořádně nevím zaujalo mě to a jsem tu.

„Mno pravdě ani nevím viděla jsem to kdesi v novinách když jsem byla zrovna s dětmi a krmila je a zahledla to, nechala jsem všeho a hned sem to šla číst. A tak jsem tady sice nezapadám tady ale je mi to jedno kdo říkal že někoho tady potřebuji.“

Koukne na tebe a poračuje tobě po boku.

Tělocvična

Poslouchám co říká a trochu se pousměju. Každej jsme nějakej. Když projdeme hlavním vchodem a dojdem do středu haly, tak se na ní otočím.
"Tak, po schodech nahoru je klub. Tady v přízemí je jídelna a bufet. Po schodech dolů je posilovna a tělocvična." řeknu a usměju se.
Tam dole je hodně věcí, stačí si najít to, po čem srdce, nebo respektive tělo, touží." dodám, stále s úsměvem.
Pak se podívám okolo sebe, jak všude kolem proudí kadeti. Část z nich na opožděnou snídani, další dospat budíček.
"Bažanti!" unikne mi, to, že nejsem sám, mi dojde až po chvíli...

Change of plans!

Sotva se každý z vás dostal, někam, kam chtěl, tak deset minut na to, se rozezněl onen nechutný alarm a znovu se ozval hlas:
"Pozor kadeti! Změna plánu! Hlaste se u hangárů za půl hodiny! Ať na vás nemusíme čekat děti..." oznámí, ale alarm ječí dál. Nejspíš aby vás popohnal k hangárům.

U hangárů na vás čekala skupina instruktorů. Když viděli, že se blížíte, tak jeden z nich vytáhl megafon a začal do něj ječet:
"TAK POHNĚTE KOSTROU ZELENÁČI! NEBO MÁME JÍT MY K VÁM??"
Jen co vás všechny seženou na jedno místo, tak opět začne instruktor s megafonem.
"Takže, vzhledem k tomu, že jsme si všimli, jak koukáte na Wanzery, tak jsme se rozhodli že, že váš výcvik začne dřív, než ve dvě hodiny.....To jste rádi co?" ušklíbne se, avšak nepřestává.
"Dneska se naučíte, něco málo o Wanzeru. A to málo, je vlastně hodně a základ veškerých akcí s Wanzerem. Víte někdo, o čem to mluvím??" zeptá se a čeká, kdo z vás odpoví...

Pokus

K vzteku. To je prostě k vzteku. Ále, na druhou stranu, jak líp začít, než tím, že si pořádně protáhnu tělo zbytečnou procházkou tam a zpět. Za sebe bych řekla, že je to fajn nechtěná buzerace ze strany nadřízených.
Nebo tě prostě někdo tam nahoře nemá rád.
Usměju se.
Cesta zpátky mi netrvá moc dlouho, vesměs spěchám, aby ta procházka stála za to, a taky proto, abych zahnala chuť na cigaretu. Pravdou je, že doteď jsem si zapálila jen občas, většinou tvrďácky k pití, protože to pak tak odporně nechutná, a nebo z nouze ve stresu. Teď se ve stresu necítím, ale pravda je zřejmě trochu jiná, než se mi zdá.

Při poznámce o tom, že koukáme na Wanzery, se zase usměju. Jenže tentokrát dost ironicky, čemuž odpovídají i mé myšlenky.
A na co jiného bychom tady tak měli koukat, když to má být součást naší práce? Velkolepá díla.. no, díla v jistém slova smyslu.
Popravdě mi ale vůbec nevadí, že začínáme dřív. Plány jsem neměla a nic pořádného jsem nevymyslela ani cestou k ubikacím, natož pak v kvapu při cestě zpátky k hangárům. Matně jsem si vzpomněla na pana vejtahu.
Vůbec je mi dneska nějak divně, takže se bez dalšího zbytečného zírání dopředu nebo po ostatních rozhodnu oprášit svých pár chabých vědomostí, které k ničemu být nemusejí, ale holt na tu otázku skutečnou odpověď neznám.
"Něco o tom, že je to sakra drahý stroj, takže ho nemáme zničit? Že se při vyřazení trupu stává wanzer strojem k ničemu, a pokud si necháme ustřelit paže, budeme na tom jen o něco málo líp?"
netvářím se ale nijak zvlášť zúčastněně, už jen proto, že tak nějak očekávám selhání.
"Nebo je to víc filozofické? Nějaké splynutí se strojem?"
ušklíbnu se.

Faster than before...

Jen co řeknu Elis vše o tělocvičně, tak jsem se odebral do klubu a sednul jsem si na gauč a hodil si nohy na stůl, ale vzápětí se ozval alarm a zase onen uřvanec. Tak jsem se zvednul a zamířil k hangárům, kam mi to trvalo asi deset minut. Pak jsem se podíval kdo tu je, zatím tu byla Wer a ostatní se teprve šourali.
Když jsme tu byli všichni, tak instruktor, který řval cosi o kostře, což byl typický výcvikový způsob, jak sem dokopat bažanty.
Když se instruktor s megafonem začal vyptávat na to, co znamená to málo, které nás dneska chtějí naučit. Já sice odpověď vím, ale chci, aby se snažili i ostatní.
Když Wer řekne o trupu Wanzeru, tak jen kývnu a dívám se, co instruktor na to...

Instruktor

Odpověď Wer očividně instruktora zaskočila. Ruka s megafonem mu poklesla podél těla a mírně pootevřel pusu. Avšak rychle se vzpamatoval a pokračoval.
"To je sice pravda. Ale to není to, co se dnes naučíte. Dnešní lekce bude o něčem jiném, daleko důležitějším, než jak vyřadit Wanzer. Na to přijde čas později..." řekne do megafonu a přechází kolem nastoupených kadetů.
"Po dnešku budete rádi, že jsme to urychlili. Protože minulá várka, až na pár vyjímek, byly naprostí tupouni! A trvalo jim týden, než se to naučili..." oznámil.
"Takže už máte představu o tom, co budete dnes dělat??" zeptá se a dívá se na kadety.

Další odpověď

V pravdě nesnáším, když se při výuce mlčí, ale po ní má každý hubu plnou chytrých keců, jak to věděl a že to bylo jasné. Takže se jen rozhlédnu kolem sebe a s narůstajícím odporem vůči zdejším studentům se rozhodnu nebrat na ně dál ohled a pokoušet se dát jim prostor.
Z prvních slov to nebylo docela jasné, takže výběr pro odpověď byl rozsáhlý, nicméně teď se mi to zdá už docela jasné a snadné, vlastně natolik banální, až se stydím, že mi to nebylo jasné hned. A pokud se zmýlím, no, budu na tom pořád líp než tihle mlčílkové.
"Takže ovládání Wanzeru,"
promluvím znovu. Pozorně přitom sleduji instruktora, to jeho tváření se na mou první odpověď mě trochu udivilo, ale vysvětlení se dožadovat nebudu.

Instruktor (Znovu?)

Instruktor se otočil na Wer, když promluvila, pak se podíval na ostatní instruktory, ostatní jen kývli hlavou. Instruktor stočil pohled na kadety.
"Jak vidím, tak tu máme někoho, kdo přemýšlí a nebojí se mluvit!!" řekne do megafonu. A pak promluví přímo k Wer.
"Správně. A já si myslel že to nikdo neuhádne. Ale máš plus!" oznámí a zvedne palec na volné ruce.

Pak se otočí k ostatním.
"Takže, když už víte, co vás dneska čeká, tak by byla kravina vás nechat čekat ne? Spousta z vás je určitě celá nažhavená, někdo možná už rovnou nadržený, na to, že si bude moct zkusit ovládat Wanzer." prohodí a část instruktorů se ušklíbne.
"Ale jelikož vás tu je jako ovcí na pastvě a hlídat vás všechny by bylo o koule! Tak si vás rozdělíme. Tudíííž, pro ty méně chápavé. Na skupinu 5-6 bažantů, připadne jeden instruktor. A toho instruktora budete poslouchat jako by to byl váš rodič. A jestli ne, tak se skutečně naseru a uvidíte ten hukot!!" řekne a sjede všechny pohledem.
"A protože tady jsme galantní, tak si instruktorky budou moci vybrat první..." odmlčí se a pak razantně dodá, když zahlédne výrazy některých mužů: "...je vidět na co myslíte prasáci!!".
"Dámy, račte!" pokyne instruktorkám a asi pět žen z dvaceti instruktorů se dá do pohybu, přičemž z kapes tahají něco, co vypadá jako nemocniční páska, jenomže každý má jinou barvu.

Instruktorky procházejí mezi nastoupenými bažanty a připínají pásky na ruku bažantů.
Jedna z nich, pro chlapy velice atraktivní instruktora připne černej pásek na ruku Ajaxovi, Elise, Wer, Williamovi a Ajayovi. U každého se zastavila a řekla: "Ruku!".
I když je hezká, tak z ní jde respekt a trochu to vypadá, že není daleko od toho vás seřvat. Ale nevypadalo to, že by to měla v úmyslu.
Jen co skončilo "štítkování", tak se instruktorky vrátily zpět na místo. Pak přišli na řadu chlapy. Kteří proletěli zbytkem bažantů jako uragán.

"Takže, instruktor, jehož pásek máte na ruce, bude něco jako váš taťka, či mamka po dobu výcviku. A taky vás povede při výcviku. Jakékoliv problémy a otázky, směřujte na svého instruktora, či instruktorku..." oznámí vedoucí instruktor.
"Nějaké otázky??" zeptá se a dívá se po kadetech...

Rozdělení

S tím požadavkem „instruktora budete poslouchat, jako by to byl váš rodič“ to zrovna dvakrát dobře netrefil, kdybych to měla brát doslovně. Ale co už, nějak to přiblížit musel a význam je nám všem dost jasný.
Co mě potěší ze všeho nejmíň jsou instruktorky. Ne, že bych nějak chtěla srážet jejich schopnosti, ale prostě mi to vadí. Sice se možná vyhnu sexuálním narážkám, ale vždycky jsem měla pocit, že holky jsou hrozně hysterické a nechápavé.
Natáhnu ruku a nechám ji, ať si mě označí.
Výběr našeho týmu taky stojí za to. Chlapi a roztomilá dívenka, no výborně.
Polknu hořkou pachuť na jazyku, protože tohle jsem si myslím nezasloužila, a znovu se podívám na pásku označující mé zařazení. Stále žádný úsměv a všechno nadšení z toho, že už dnes pravděpodobně usedneme do Wanzeru nebo do simulátoru je pryč. Za Ayaje jsem sice trochu ráda, alespoň někdo, koho znám, ale přece jen nepočítám s tím, že by zvládl mé chování vůči lidem. Ostatně, jeho včerejší výbuch byl toho dostatečným důkazem.
Tým. To bohužel vždycky znamenalo alespoň nějakou spolupráci..
Každopádně stál mlčím, nemám komu co říct.

Instruktora

Jenom jsem poslouchal vykecávání instruktora a říkal si:
"Nešla by tahle čast přeskočit a nemohli bychom se věnovat něčemu zábavnějšímu?"
Klučina vedle mě znuděně zívl a řekl: "Jsem rád, že nejsem jedinej!"

Když pak mezi námi procházely instruktorky, a vybírali si vlastní bažanty.
"Pokud trpíte silným pocitem Deja Vu, nic se neděje, za chvíli to odezní..." řeknu si v hlavě a nastavím instruktorce ruku, když si o ní řekne. Když je dostatečně daleko, tak zaslechnu, jak ten kluk vedle mně říká: "Šukézní kočička!". Přičemž se na něj podívám a řeknu mu:
"Šukezní kočička, která ti rozbije držku dřív, než si uvědomíš, že jsi to přepísknul."
Pak se podívám na pásku, kterou mám na ruce. A čekám co se bude dít dál...

Rozdělení

Ani nevím, jestli mě kdy napadlo, že mě moje vlastní mlčenlivost tak hrozně otravuje. Každopádně se začínám cítit tak trochu nesvá, když nikdo nic neříká a už je to přece jen docela dlouhá doba.
Ty poznámky mířené k instruktorce neberu v potaz, ty se nás jako skupiny netýkají.
Seš husa, Lacherová.. měla sis vzít cíga a nečekat, že všechno půjde tak nějak podle tvého vysněného plánu. Chtěla’s klid, máš klid. Proč se ti to najednou nelíbí?

Prohrábnu si rukou vlasy, ale podle zvyku mi zase všechny napadají do obličeje, tudíž je musím shrnout stranou, abych viděla aspoň třičtvrtiny svého zorného pole.
Rozdělování, nervozita, ta se týká už i mě, instruktorka, tým. Nebo skupina, to je fuk. Nemůžu se dočkat chvíle, kdy začneme skutečně něco dělat.
Ohlídnu se po Ajayovi, ale zdá se být v klidu, takže od něj volně zvednu oči vzhůru a zahledím na modrou oblohu nad náma.
Docela se těším na tu večerní lahvinku.

Den první - ále luja bratři

Konečně se dostanu z toho domu hrůzy, jak můžou oceněného vojáka strčit do basy ve kterém to je samý vrah,pedofil,nekrofil a buhvícofil. Ten parchant mi za to nestál, měl jsem držet hubu a krok ale já né já se musel ozvat a musel mu vyčítat jeho špatné rozkazy, které stály život několik dobrých vojáků. Zasranej seržant měl jsem mu tu hlavu ukopnout a ne mu ji přivřít do dveří. Ted si jedu pěkně ve vězeňským autobuse na sobě oranžový vězeňský mundůr s číslem 2841/5. Cesta trvá nekonečně dlouho je teplo a dusno začínám se pomalu potit jako prase jak dlouho pojedeme touhle zatracenou pouští prohodím nevrle na řidiče který ani nehne vrbou zasraný bachař. Ikdyž jsem se dostal na Akademii jsem furt vězen a ještě stále mam na rukách a nohách želízka která jsou spojena řetězy jsem jako zvíře které má jít na odstřel už to ku*va nevydržím ještě chvíli v té poušti při +45stupních a ty želízka mi propálí ruce a nohy. Ani vstát nemůžu páč jsem pomocí těch řetězů přikovaný k sedadlu ze kterého začíná neskutečně bolet prdel. Hej dejte mi aspoň napít trochu vody jinak tu zkapu dřív než vůbec dojedeme do města. Jeden z eskorty se na mě podívá, odplivne si a pronese pohrdavým tónem Myslel jsem že u FCL můžou sloužit jen lidi, co něco vydrží ale jak tak koukám tak ty jsi tam max. vytíral záchody a nosil pití rozchechtá se. Zatnu zuby jsem už zvyknutý na takové narážky celou dobu, co jsem byl ve vězení semnou zacházeli jako s odpadem proč by to mělo bejt teď jinak pomyslím si. Usměju se na něj a se stejným tónem k němu promluvím Aspoň mi moje baba nezahýbá s věznama jako ta tvoje čubička počky jak ji to u nás v bloku říkáme? Mašina jó mašina a směju se mu do tváře. To jsi přehnal ty bastarde vstane vytáhne obušek zpoza opasku a zasadí mi pár ran pekelně to bolí ale vědomí že jeho to žere více je přijatelná odměna nejhorší na tom je že je to pravda. Už tam budeme na obzoru je město povzdechni si konečně civilizace.


Netrvá dlouho a vjíždíme do města, v němž už není takové horko díky stínu budov. Závan svobody pronesu polohlasem vykouzlí mi to usměv. Po 30ti minutách jízdy městem konečně přijíždíme k Akademii. Je zde lidí jak sraček a hlavně bab no ježkovy bulvy to bude průserů. Autobus se skřípěním zastaví muž z eskorty ke mně přistoupí teď tě odpojím od sedadla nedělej problémy jinak pomažeš zpátky do chládku a pamatuj, nesmíš se vzdálit od akademie dále než 2km jinak budeš označen za uprchlého a kdokoliv opakuji kdokoliv tě může sundat. Jasně chápu odemkne řetěz chytne ho a já jdu za ním poslušně, jako pejsek otevře nitřní bezpečnostní dveře následně konečně vylezu ven z toho prasečáku. Autobusu se všichni civilové obloukem vyhýbají, jako kdyby bylo plné morem nakažených a na mě se koukají jako na zjevení někteří nevěřícně kroutí hlavou a ti odvážnější i prohodí pár nepěkných slov. Musím tam být jako pěst na oko v oranžovém a k tomu zpocený jak dveře od chlíva. A co moje věci? Jo jasně prohodí strážný zaleze do busu a po chvilce mi podává dvě tašky do jedné jsem si já sám dal osobní věci z cely a v druhé by mělo být normální oblečení ale, když vidím výraz ve tváři toho parchanta určo tam bude něco jiného. Tak si to užij a snaž se, ať tě nemáme zpátky dřív, než dojedeme do věznice. Naskočí zpátky a odjíždí kvapem pryč. Uleví se mi chtěl bych teď udělat milion věcí, jenže bohužel jsem furt vězen 2841/5. Mám takovou žízeň, že bych vypil prvému oko. Porozhlídnu se okolo zadli tu není nějaký stánek a jako naschvál nic.


Udělám pár kroků směrem k bráně a v tom se vyřítí neskutečný smrad z tašky, ve které bych mel mít civil. Opatrně strčím ruku dovnitř a vytáhnu pytlík plný vody který je příjemně chladný a na něm nápis dík za oblečení to nemuselo být, nato se rychle podivám do tašky a zařvu do psí pi*e ty ku*vy zasrané oni mi do toho nasrali mrsknu s taškou o zem až se trocha toho hnusu dostane i ven a upaluju pryč s pohledem opravdového sériového vraha. Jsem už napůl cesty k bráně, když mi do cesty vleze malej kluk a v ruce drží plnou bandasku nějakého pití. Hochu naval vyhrknu na něj výhrůžně kluk se s brekem dá na útěk a plastovou láhev hodí na zem … udělám pár kroků zvednu flašku a na jeden zátah jí vypiju. ÁÁÁÁÁ aspoň něco lidi kolem nevěřícně koukají a někteří, by i něco udělali jen jim to strach nedovolí.dojdu ke stolku při kterém sedí nějaký břídil a kontroluje přihlášky 2841/5 se hlásí do služby a podávám mu papír. Chlap trochu nechápavě na mě pohlédne a pokynem hlavy mě pouští dále. Sakra jak já smrdím, když dojdu asi tak doprostřed shluku lidí před podiem a okolostojící poodstoupí možná ze strachu nebo tím smradem. Zlatého Wanzera si ani nevšímám, viděl jsem v akci tyto stroje tak že mi nepřijdou jako něco extra jako ostatním. Co jé co čumíte to jste ještě neviděli bílého chlapa? Začnu kolem sebe mrskat slovy. Sednu na prdel a v tichosti přečkám monolog Generála a s chutí se zasměju tančícímu Wanzerovi.

Pak si nás rozeberou podivně vypadající instruktoři ikdyž já musím vypadat podivněji. Rozebereme si pokoje je mi jedno kde budu hlavě že už budu mít trošku klidu jsem nasraný a dávám to patřičně najevo. Vlezu do pokoje v němž už je mladej kluk hodím tašku s osobníma věcmi na postel. Otočím se na mladíka, který je očividně nesvůj z mojí přítomnosti. Hele kámo, prosím pujč mi ručník nedostal jsem ve vezení žáden civil a potřebuju si vyprat mundůr, pokud v něm mám ještě nejakej čas běhat. Jo a mimochodem jsem Konstantin prohodím mezi dveřmi, když kráčím do sprch s jeho ručníkem. Po pár rozhovorech kde jsou sprchy se tam konečně dostanu svleču se a s chutí vlezu pod studenou sprchu ou jééé bejby davaj radostně zaječím. Studená sprcha mi vrátí život do těla. Mundůr strčím pod proud tekoucí vody a snažím se, aby má ruční práce byla co nejvíc efektivní. Ručník si obvážu kolem pasu a šmáruji si to zpátky na pokoj. Vyhublá postava s tentokráte spokojeným výrazem si to kráčí po chodbě na pokoj. Když už se tam dostanu mladík je fuč i se svýma věcmi aspoň mi nechal ten ručník. „Vypraný mundůr“ hodím na sousední prazdnou postel a já si zalezu do svojí hodím si šlofíka mezitím, co ostatní budou trajdat po Akademii.

Den druhý - Armáda bude armádou


Můj šlofík se trochu protáhnul, budí mě ž ranní alarm a hlas z rozhlasu. Promnu si oči a porozhlédnu se po pokoji jsem tu sám no pokud tu mám chrápat sám tak musím mít pořádnou postel, až se dnes vrátíme tak srazím obě postele dohromady a budu to mít, jako letiště konečně se vyspím jako člověk. Protáhnu se hodím na sebe vězeňský mundůr a vyrazím před budovu na chodbě je dosti rušno občas narazím ramenem do některých, kteří pobíhají kolem, ale nevěnuji tomu pozornost. Doufám jen, že si nikdo nevšimnul mé nepřítomnosti po přijetí hlavní úkol ale je sehnat si normální oblečení. Před budovou už stojí dva Wanzeři a generál přijíždí na Jeepu, jak rytíř na bílém koni uchechtnu se. Je nás tu celkem málo když porovnám kolik lidí tu byla včera na zápis.


Co mě ale celkem dostalo, byl fakt, že se mi kolena trošku rozechvěla když Wanzer udělal pár kroků no jo vyšel jsem ze cviku, když ve vezení jsem cvičil tohle je něco jiného. Poslušně nasednu do vagónu. Ten generál mi celkem leze krkem furt se usmívá jako kdyby na světě vládl mír a klid a všichni žili šťastně až do smrti. Jeho slovům už ale moc šancí na vníknutí do mozku nedávám, jelikož jsem dostal mikráče probere mě, až rána z rakety kterou na cvičný terč vystřelí Wanzer ááá starý dobrý Patriot MK VIII (raketa) řeknu jakoby pro sebe další zbraň už nepoznávám nějaký kulas pro wanzery dále konečně má oblíbena disciplína opičí dráha na ní jsem byl vždy nejlepší až na to že teď na ní budu pobíhat s kusem železa. Když se generál zmíní o Administrativní budově zpozorním načež se sám sebe nechám „vyvolat“ pane generále potřebuji nejakej slušivý civil na koho se mám obrátit oni totiž z místa odkud jsem přišel, mají dosti suchý smysl pro humor a nemam nic jiného než jen toto pyžamko a usměju se na něj. Když jsem se vymotal z vagonu a šmároval si to k administrativní budově přemítající si v hlavě nějaké vtipy abych si zlepšil náladu tak mi náladu hned nezlepšilo další hlášení jen přišlo v nejméně vhodnou dobu Doprdele oni si nedají pokoj oni mi to dělají naschvál.


Tak jsem směr změnil na hangár. Když už jsem kousek od cíle začne na nás z megafonu ječet nejaký frajer kterému bych nejraději tu věc zarazil hluboko do análu ale co se dá dělat musím sekat latinu. Stojím v řade s ostatníma a poslouchám chlápka, který se snaží dělat chytrého možná, že to na někoho dělá dojem ale na mě rozhodně ne ba naopak takových jsem u nás potkal taky plný pytel a když došlo na opravdovou akci tak to byly jen lidi na obtíž. A máme tu i snaživou řeknu polohlasem a pobaveně, opravdu jak v armádě nic se za tu dobu nezměnilo. Dále začne něco mlít ohledně instruktoru ale já přemýšlím nad oblečením to, však rychle přejde, když ke mně přistoupí instruktor pardon instruktorka velice šikovná to bych si dal i říct. Hodím na ní usměv když mi však dává na ruku pásek promluvím na ní tak aby to slyšela jen ona O ruku většinou žádá chlap ... ženská.

Před hangáry

S rukama založenýma za zády stojím a čekám, než se nám docourají a seřadí nováčci a snažím se nevnímat hluk kolem. Když pak dostaneme s ostatními dámami volnou ruku abychom si vybraly "svoje" bažanty, jdu nejdříve k Wer, té černovnásce, co jako snad jediná odpovídala šéfovi. Přijde mi to jako logické.
Další přijde na řadu Ajay. Připnu mu pásku a když slyším jeho odpověď tomu bažantovi, co se zanedlouho bude divit, lehounce si pro sebe přikývnu.
Dobrá volba, jak to tak vypadá.
Následně připnu pásek modro-zelené barvy Ajaxovi. Když pak vzhlédnu, zjistím, že většina nováčků už pásky dostala a zůstává jen bahno.

No hurá, to zas bude. Vsadím se, že si zas vyberu nějakýho otravu jako posledně. No co, nějak to dopadne.
Pokrčím sama pro sebe rameny a procházím kolem zadaných rekrutů až si všimnu vězně
No jistě, kdo by ho chtěl. Co se dá dělat.
Řeknu mu o ruku a když vyrukuje se svou rádoby vtipnou poznámkou, vystřelí mi loket vzhůru tak prudce, že mu to cukne hlavou dozadu.
To nebyla žádost, ale rozkaz.
Oznámím mu pak.
Nenávidím svou intuici.

Sesbírám všechny svoje bažanty a vydám se s nimi trochu bokem od všeho toho bzukotu. Když už splynulo v jedno tiché bručení zastavím se a počkám až se jakž takž seřadí.
Jsem Kapitán Charoelle J. Carpentras a jak už jste slyšeli, budu vás po celou dobu výcviku na starosti. Pokud budete mít nějaké otázky, ptejte se mě. Za prohřešky vůči mým úkolům a pravidlům mám stanoveny tresty takže vám důrazně doporučuji je nepřekračovat. Zatím mám pravidel jen pár. Za prvé: Žádné intimní vztahy a za druhé, žádné pitomé narážky. Jste tu proto, že se máte naučit ovládat wanzery a ne proto, abyste dělali bordel. Jasné?
Nechám si první dvě pravidla všemi odkývat, zvlášť Konstantinem, kterého jsem otipovala jako potížistu.
Tak a teď bych byla ráda, abyste mi řekli něco o sobě.

Znovu založím ruce za zády a čekám na vaši reakci. Jsem asi 175 cm vysoká s krátkými blond vlasy staženými do dvou culíků. Šedé oči lemují černé řasy. Postava je zaručeně štíhlá, ale to je tak jediné co přes volné vojenské oblečení dovedete zjistit.

Rozdělení -bolavej nos

Po mé šibalské poznámce, která se mi zdála vtipná jsem dostal loktem pořádně do nosu, až se mi spustila troška krve. Tak to jsem nečekal a rychle zakloním hlavu a přidržím prstama svůj frňák. Zatracené ženské nikdy mi to s nima moc nešlo a už vůbec né s těma co se chovají jako muži. [/i[i]]Však počkej já ti ukážu až tě čapnu za ty culíky ta představa mi vykouzlí úsměv na tváři. Musí se ale nechat že ta šťabajzna má ale páru. Pak popojdeme o kus dál. Znova se seřadíme následně započne „seznamka“. Jak se tak koukám na toho našeho kapitána v životě bych neřekl že taková šikulka půjde do armády namísto do nějakého ženštějšího povolání. Z nosu mi už přestala téct krev a bohužel mi i pár kapek ukáplo na moje jediné oblečení. Doprdele práce řekl jsem to tak nahlas, že jsem se sám lekl snad to neslyšela ta čarodějnice ale jelikož jsem první moc šancí tomu nedávám.

V řadě stojím jako první tak se očekává že započnu jenže vono nic jsem tak zabraný do myšlenek a do mého bolavého nosu že do mě musel drcnout vedle stojící kadet co je? Hodím po něm pohled ….Hups no tak Konstantin Rudý jméno mé a mám za sebou FCL u 125.pěší divize se sídlem na Kypru mám taky za sebou několik bojových akcí v Africe dále jsem byl odsouzen za napadení velícího důstojníka a odpykávám si 10tiletý trest a potřebuju NUTNĚ tomuto slovu dám zvlášť důraz civilní oblečení pokud by to šlo výběr nechám na vaší chuti Káápo pokud teda nechcete abych tady běhal v tomhle řeknu tišeji. Doufám, že ji v hlavě zůstalo hlavně to, že mi má sehnat něco slušivého.

Před hangáry

Tak nejsem jediná, kdo má divný jméno..
Pomyslím si hned, co se nám instruktorka představí, ale nedám to na sobě nijak znát. Kdybych to měla rozebírat, pořád si myslím, že je na tom o dost líp. Zní to tak.. romanticky.
Jejím prvním požadavkem jsem trochu překvapená, vzhledem k tomu, že tady nikomu sice nevadí chlastání, ale sex jo.. no, ale budiž. Nakonec, co oči nevidí, srdce nebolí, instruktorka netrestá.
Přikývnu.
Konečně tady není ticho a něco se děje. Jenže její další otázka je docela zákeřná, mnou nechtěná, i když chápu, že bychom se měli trochu líp znát.

Nereagovala jsem nijak, než téměř znuděným pohledem, na prásknutí loktu do nosu, takže ani teď, když se chlapík představuje, navenek moc nereaguju. I když si ho asi zapamatuju, na rozdíl od většiny, jak očekávám, má docela zajímavou a netradiční minulost.

Ještě že chce vědět něco o nás.. ne abychom vyplňovali pomyslný dotazník s celými údaji.
"Wer Lacher, dvacet let. Se studiem nic zvláštního, soukromé všeobecné lyceum s volitelnými přednáškami z ekonomie a nějakých technických věcí. Pořádně nic, co by se hodilo ke studiu tady na akademii, krom vlastního zájmu a znalosti nějakých věcí ohledně Wanzerů z obecně dostupných zdrojů, nerad chodím někam úplně nepřipravený,"
znovu si klidně prohlídnu instruktorku, nesnáším tohle představování se.
"Většinou nemám problém s dodržováním instrukcí. Na akademii jsem z vlastního rozhodnutí,"
nejsem si jistá, co dalšího by jí k něčemu mohlo být a stejně bude určitě natolik důsledná, aby si prošla naše složky. Nakonec jen laxně pokrčím rameny.

Hangáry a naše instruktorka

Jenom co si nás "opáskuje" a pak si nás odvede kousek stranou, se nám naše instruktorka, dle slov hlavního instruktora, naše "máma", představí a řekne pravidla, tak se jenom kouknu někam za ní a pomyslím si:
"No bezva. Co bude dál?"

Pak se představuje každý. Nejdřív ten týpek, co vylezl z basy, očividně, a který dostal do čumáku naší "něžnou" instruktorkou.
Pak následuje Wer, u které mě překvapí, co všechno se nedozvím.
"Ty vole, to je něco. FCL a pak prozatimní civil. A pak tu máme instruktorku, která je očividně proti většímu sblížení a narážkám, které však chápu." pomyslím si. A kouknu na ostatní. Zcela očividně je řada na mně.

Zvednu si sluneční brýle na čelo a kouknu na instruktorku, pak složím ruce na hrudi a začnu:
"Ajay. Rekvalifikační kurz, předtím 75.obrněná Wanzer divize. Ale vzhledem k tomu že někdo strašně stupidní na mně hodil svojí chybu, tak jsem tady..."

Sešlost

Je vidět, jak si pečlivě ukládám každý detail, který by se v budoucnu mohl hodit a pak krátce přemítám.
No, zajímavá skvadra. Musím si ověřit, jak je to s tou chybou co o ní mluvil Ajay.
Napadne mě a pak...
No dobře, abychom se poznali i v trochu lepším prostředí, než je tohle, zvu vás všechny dneska na večeři. Bude to něco jinýho než jídlo z kantýny, tak by to pro některé mohla být příjemná změna. Když se po mě poptáte, všichni, kdo jsou tu dýl než měsíc, vám řeknou, kde mě najdete.
Překvapím sama sebe, že jsem to opravdu vyslovila. Pak se otočím ke Konstantinovi.
To, v čem tu lítáš je tvůj problém a ne můj, tak se zařiď jak chceš, ale tvoje problémy tohoto stylu opravdu řešit nehodlám.
Odmlčím se na okamžik a pak dodám:
Po obědě byste měli fasovat oblečení všichni.
Pokrčím rameny.
Máte rozchod, tak se běžte najíst, kantýna je támhle..
Ukážu na vzdálenou budovu kantýny.
A fasovat věci budete chlapi ve skladu C11 a Wer si bude muset dojít do E13.
Dodám pak, než odejdou z doslechu.

Hlášení

"Pozor kadeti! Mluví k vám údržba Wanzerů. Je nám líto, ale bohužel Wanzery přidělené na výcvik nejsou v optimálním stavu, co se týče pohybového ústrojí jednotek Frost. Takže vám s politováním oznamujeme že pro dnešek vás Wanzer výcvik nečeká. Omlouváme se za vzniklé potíže..." ozvalo se v rozhlase Akademie.

Ó, jak perný první den..

Večeře? Dělá si srandu?
Jsem mimo. Připadá mi to celé divné, neprofesionální ze všech stran, kritizovala bych tady každou druhou věc. Takové je tedy dostávání se do reality, když má člověk o akademii naprosto jiné představy.
Docela kruté, podle toho, že kromě jiného pociťuji silnou touhu si zapálit a zklidnit tak nervy, stres, nebo co to vlastně ne.
Ani neumím sama sobě vysvětlit, co cítím, výborné. Degenerace.
Snažím se si vsugerovat, že oběd je hrozně fajn nápad, jak nás to sblíží a k čemu to bude. Nemluvě o tom jídle, co má být lepší než z kantýny – i když mě nijak hrozné nepřišlo, je jiné, zkrátka a dobře kantýnové, ale má své kouzlo.

Nad tím, že si mám jít své věci vyzvednout do E13 už ale rty zkřivím. Ať mi nikdo netvrdí, že tady nemají oblečení pro kluky, co nejsou zrovna nabušení. Protesty by ale neměly žádnou cenu a mlčím a nadávám jen uvnitř.

Konečná rána přijde v podobě hlášení.
To zvednu oči v sloup a otráveně vydechnu.
Rezignuju.
"Ty, Aji, co máš v plánu?"
ohlídnu se na Ajaye. Je mi jedno, co budeme dělat, ale dneska, po tom všem nadšení z výcviku, který nebude, nemám náladu na osamělé přemítání o životě jak tomu obvykle bývá.

Otázka Wer

Poslouchal jsem co má naše instruktorka na srdci a nijak jsem to nekomentoval protože mě nenapadlo jak komentovat.
Když jsem se dozvěděl, že nás instruktorka zve k sobě, tak jsem jenom si jenom v duchu řekl: WTF?". Protože takovéhle vstřícné chování jsem fakt nečekal.
Co se věcí týkalo, tak jsem necítil potřebu si něco brát, protože fakt nemám v plánu nosit kadetskou uniformu.

Když nám dá rozchod a pak následuje hlášení o nefunkčnosti Wanzerů, které mě jen utvrdí že co si neuděláte sami, to nemáte.
Než jsem se stihl nějak rozkoukat, nebo něco vymyslet, tak se mě Wer zeptá, co mám v plánu.
"Popravdě? Vůbec nic..." řeknu zcela pravdivě a bez oplejtaček....

No hnus

To si ze mě děláte prdel Kápo tak Generál nám prvně řekne, že pokud máme nějaký problém tak se máme obrátit na své instruktory a vy mě odeženete jako psa kdyby jste mi aspoň normálně řekla že si mám někde zajít a vyřídit si propustku a pořídit si oblečení sám neřeknu půl slova zlaté FCL tam se o vás Kapitán postaral i kdyby šlo jen o šňůrky do bot bohužel tu nejsem tam. Chrlím ze sebe rozčíleně, když se ta mrcha dá na odchod. Nemůžu tomu uvěřit tak já ji slušně poprosím a ona na mě takhle tak to né milá moje já už jsem svůj „greenhorn věk“ odsloužil však počkej. V hlavě na ni vrhám nadávky od teď se budu starat sám o sebe a na ostatní se z vysoka vyprdnu a o nějakém nafasovaném oblečení ať si nechá zdát budu tu v mundůru, jen abych ji nasral, a ještě nás pozve na večeři prej, abychom se lépe poznali no semnou teda nepočítej. Zaslechl jsem Wer že něco navrhuje muži, který stojí vedle ní, ale nevěnuji pozornost jejich rozhovoru. Chvátám do administrativní budovy, abych dostal nějaké povolení opustit areál akademie, abych si mohl koupit nějaké osobní věci, že mě tu vyplivli jen tak nalehko ale ani tam se mi nedostane odpovědi, kterou jsem očekával. Vycházky to si ze mě už dneska ale opravdu děláte prdel a naštvaně odcházím pryč od jedné z pracovnic. Tak já budu muset čekat, než dostanu vycházky to se dříve dočkám pečených holubů padajících z nebe. Potřebuju panáka a to rychle jinak někoho oddělám.

Prvně zajdu do kantýny a pořádně se najím někde tu má bejt i něco jako bar po chvilce pátráni jsem nalezl svatostánek pane vrchní dvojitou vodku a redbull a hlavně rychle než mi ten mamlas připraví můj lahodný nápoj tak si skočím do bankomatu a zkontroluji svůj účet. Přístroj mi sejme sítnici a po chvíli mi vyskočí suma, která je jen a jen moje. Vyplatilo se dělat u žoldáků tolik peněz mi bude muset stačit do konce „studia“ než se k nim zase přidám. Vytáhnu menší blíže neurčenou částku a běžím nazpátek tak už na mě čeká můj lahodný nápoj na jeden zátah vypiji obsah sklenice Další, Další, Další po hodině a pul, jsem zničen, jak cikánské hračky barmanovi nechám slušné výško a odcházím na pokoj. Krokem, který připomíná měsíční chůzi dojdu na roh jedné z chodeb a opřu se abych si oddechnul zahlédnu skupinku kadetů jak si to šmáruje někam pryč a poznám některé z mojí skupiny oni snad fakt jdou na tu večeři, dnešní svět je divný. Mohl bych přijítv tomto stavu na to žrádlo proletí mi hlavou ale né raději zalehnu, ať jsem ráno fit, když se odhodlám k finální rovince tak si mě spár kadetů všimne a ukazují si na mě já tomu ale nevěnuji pozornost.

Zachraňte mě

Překvapeně se ohlídnu po odcházejícím týpkovi, jeho jméno si moc nepamatuju, ale tvář a to, co dělal jo. Dlouho se jeho výstupem a vůbec tím, jak se chová a proč nezaobírám, a vrátím se pohledem k Ajayovi.
"Pivo? Ty asi raději whisky..,"
navrhnu.
Připadám si jako pijan, ale až mi bude příště někdo tvrdit, že je to v takových institucích těžké a že ležet každý den v lihu není těžké, budu mu věřit. Tohle zmáhá i mě, pocit polovičatých instrukcí, nefunkčnost, změny plánu a podivné chování.
Ne, rozhodně to není nic z toho, co jsem čekala.
Čekám, co Ajay řekne na můj návrh, nebo jestli přijde s něčím svým.

Wer a...nabídka na panáka?

Koukám na ní a pak se pousměju.
"Klidně, proč ne?" lehce pokrčím rameny a koukám na ní.
"Tak co máš na srdci?" zeptám se jí, tak nějak je mi jasné, že to není jen tak, že bych se jí líbil, nebo snad jí byl sympatický.
Nejspíš se chce zeptat na něco ohledně zdejšího dění...

Odchóód!

Uleví se mi, jakmile můj plán odsouhlasí. Proto neváhám a vyrazím zpátky ke kasárnám a tím pádem i ke kýženému baru. Jenže vzápětí z jeho strany přiletí nečekaná otázka.
"Co?"
nechápavě na něj otočím hlavu.
"Jak jako.. vypadám, že něco potřebuju?"
mě už dneska vyvede z míry úplně cokoliv, takže překvapení je na mé tváři docela jasně znát. Taky trochu zmírním tempo, abych nedočkavě nehnala kupředu.
Nechápu, proč bych měla mít něco na srdci? Jako že bych se mu měla omluvit?
"Jo, ty asi čekáš omluvu za ten včerejšek.. tak.. sorry,"
nejistě se usměju. Nechtěla jsem se mu omlouvat a neumím to, i kdyby to znělo jako největší výmluva pod sluncem.

Zmatená

Koukám na ní, jak sype slova, rychleji než jde. Přičemž ani neměním rychlost chůze.
"Já žádnou omluvu nečekám. Jenom jsem se ptal." pokrčím rameny a kouknu na ní.
"Zdáš se mi dneska nějaká roztěkaná. Už jsi se těšila do Wanzeru co?" zeptám se a pokračuju do baru a přitom se dívám kam jdu...

Akce!

Přepadne mě trochu zlomyslná nálada, tak se pro sebe usměju a nechám ho mluvit. Byla to krátká myšlenka, která mě vedla k tomu plánu.. a už teď se v duchu bavím. Hlavně proto, že lidi ne vždy reagují tak, jak chci, takže proč se kvůli tomu připravit o zábavu.
"Já jsem roztěkaná!"
skočím před něj, ruce mu položím na ramena a trochu víc stisknu, přičemž se snažím tvářit co možná nejvíc šíleně.
"Je to tady hrozné! Nic nefunguje! Lidi se chovají divně.. můžu tě opít, ale ne zatáhnout do postele! A pak si klidně můžu jít na večeři k instruktorce!"
plaše se rozhlédnu, jako by mohla být blízko.
"Ty bys z toho nebyl šílený?"
vytřeštím oči.

Wer

Sleduju jí a její reakce mě trochu překvapí, ale moc to najevo nedávám.
"Znáš rčení: Pravidla jsou od toho, aby se porušovala??" zeptám se jí a dívám se ní.
"A neboj se, Wanzery budou fungovat. Užiješ si těch plechounů dosyta." pousměju se na ní a sleduju jak vypadá rozladěně.
"A věř mi, že jsou šílenější věci. Ale šílenější věci pro nováčka, pravda je to děs." dívám se na ní...

Chachá!

Ušklíbnu se, spustím ruce a odstoupím. Očividně už zase normální a nepotěšená jeho reakcí.
Blbé je, že jsem to vnímala tak nějak jako dlouhé kecy uklidňování a až po tom, co si to přehraju v hlavě znova ve snaze najít na tom něco, co by mi dalo pocit vítězství, dojde mi, co řekl. A zakřením se.
"Ty si taky na nic nehraješ, co..?"
zlehka do něj vrazím ramenem, ruce už zase zaražené v kapsách.
"Ale jako máš pravdu, docela jsem se těšila. Bylo by to něco jiného, než doteď, ona je tady trochu nuda a vůbec je to něco jiného, než jsem čekala. Jestli je to ale v konečném důsledku dobře nebo špatně, to se uvidí,"
jen co dokončím své pravdivé líčení rozpoložení nad stavem věcí, vzhlédnu k obloze.
"Taky jsem potkala toho tvého.. já už ani nevím, jak se jmenuje. Silný řeči, mozek žádnej. Je fakt k popukání, nechápu, že tě tak sere."

Wer

Usměju se.
"No, budeš za tu nudu ráda až přijde na řeč výcvik. Bude to záhul..." řeknu a dívám se na ní.
"Koneckonců budeš cedit krev. Ale tak proč ne." ušklíbnu se.

"Co se týče Kevina. Sere mě hlavně to, jak si myslí, že když je jeho papík papaláš, že ostatní před ním padnou na kolena a budou mu líbat zadek." řeknu a kouknu na ní.
"A taky je to nehoráznej debil..." dodám a pokračuju ke klubu...

Cesta

"Páni, slibné vyhlídky na budoucnost. Cedit krev s kebílky za zády, hmm, to si nechám líbit,"
přátelsky ho chytím kolem ramen a poplácám. V první chvíli mi to nejde a když konečně, tak jen ruku nenuceně stáhnu zpět k tělu.

"Ještě’s mi neřekl, co si dáš,"
svedu řeč jinam, abychom zabili zbytek času během cesty, a já zároveň vyloudila, jestli vůbec chce pít. Nějak jsem dneska divná, že o sobě najednou mluvím normálně, oslovila jsem ho.. a ještě ho nechci tlačit do pití.

Wer

Docela mě překvapí ta změna v jejím chování.
"Co tak najednou?" pomyslím si a kouknu na ní.
"Dobře, fajn to vědět." usměju se na ní.

"Já piju všechno, krom vín, džusů a benzínu..." řeknu a u dveří do budovy jí otevřu dveře a čekám a projde dovnitř...

Hurá, bar!

"Vína a benzín chápu, co ty džusy?"
prosmýknu se kolem něj a počkám, až sám vejde, abych nebyla napřed. Vesměs stále po jeho boku dojdu až do baru, kde nekompromisně zamířím rovnou k baru.

"Á, nebo chceš ke stolu?"
ohlídnu se na něj s tázavým pohledem a přenesu váhu těla jen na jednu nohu. Ať rozhodně tak či onak, objednám si velkého panáka vodky a pivo do třetinky, abych nepřeháněla, takhle přes den. Nakonec opravdu setnout se můžeme večer. To mám taky v plánu udělat, ale kdo ví proč mám pocit, jako bych propadala alkoholismu a že by mě mohl odmítnout.
Odmítnutí, s tím se každý smiřuje těžko.
Dokonce ani moc nepřemýšlím, když jsme tu dva, můžem to probrat, hlavně tu večeři, co se mi nějak nezdá, i když koneckonců kus dobrého žvance není k zahození.

Wer

"Džusy jsou na můj vkus přeslazenej hnus.." konstatuju a podívám se na ní, vypadá jinak než ta Wer, co jsem viděl včera. O hodně jinak.
"Mě je to jedno, jak chceš ty. Já jsem schopnej pít i za pochodu.." řeknu a dívám se na ní.

"Ale klidně můžeme jít ke stolu..." oznámím jí a čekám, co objedná...

Bar

Z vodky upiju ještě u baru, ale po tom, co mi Ayaj řekne co chce, a konečně máme objednané všechno, vyrazím k jednomu z volných stolů.
Alkohol mě hřeje, je to příjemný pocit. Konečně něco známého.
Položím vodku a pivko na stůl a posadím se proti mému společníkovi, strnu na něm pohledem a hledám, co bych mohla říct. Moc toho není a takové ty školní řeči, ona tohle je taková škola, s těma je mi blbé začínat.
Do konverzace se tedy z vlastní iniciativy moc neženu, čekám, jestli s něčím nepřijde sám. I tak jsem ale ráda, že tu je a nemusím tu zoufale popíjet sama. Nakonec, to už by bylo lepší zapadnout do pokoje a otevřít si vlastní lahev, co jsem koupila včera.

Bar

"Nemáš slov?" zeptám se a sundám si sluneční brýle a zastrčím si je za triko.
"Jak se ti líbí naše instruktorka?" položím další otázku a koukám na Wer.
Přece jenom bych rád věděl co si o ní myslí, protože mám takový pocit, že v ní jsem vzbudil tak nějak nechtěný zájem protože rekvalifikační kurz je děs...

Bar

Přistihla jsem se, jak sleduju jeho pohyby, když si strkal sluneční brýle za triko. Vzala jsem to ale s klidem a na položenou otázku jsem jen kývla, nebylo třeba říkat něco dalšího.
Navíc byl dost empatický na to, aby pochopil, co chci. V podstatě. Zrovna o ní jsme se bavit nemuseli, ale bylo to téma a nemusela jsem ho vymýšlet já.

"Patřila do toho výčtu divných věcí, co mi nejsou moc po chuti,"
odpovím popravdě a hodím do sebe zbytek panáka.
"Nemám moc ráda ženský. Nevěřím jim, že zvládnou zastat práci chlapů. O sobě si taky nemyslím, že toho kdy zvládnu tolik, co ty, ale jdu si za svým. Jenže abych někoho učila, to teda ne,"
svěřím mu svůj názor ohledně žen a tedy i instruktorky.
"A fakt mi nejde na rozum, proč pít můžu ale jiné věci ne,"
hrubě se zasměju a loknu si piva.
"Ne, že bych o tom nějak přemýšlela, jenže když se člověku něco zakáže, je to takový spouštěč problémů,"
kývnu na barmana, že si dám ještě jednu velkou vodku. Mluvím a mluvím, hrozně mluvím. Nestává se mi to často a asi si musí myslet, že mám fakt problém. Něco ze sebe dostat chci, ale na druhou stranu už sebe sama kárám.
Moc mluvím, tohle nejsem já. A nechci, aby ten pocit měl on, protože pak ho jednou docela dost odrovnám, až to budu zase já.

Bar

"Tak hlavně že můžeš dýchat ne?" zeptám se a napiju se.
"A taky rčení: Pravidla jsou od toho aby se porušovala. Si myslíš, že tohle pravidlo vydrží?" zeptám se jí a koukám na ní.
"Kolikrát se tu stalo, že se pravidla daná porušila..." dodám trochu se protáhnu.
"A neříká se, že ženy zvládnou víc než muži?" koukám na ní se zájmem.

Bar

Přede mnou přistane další velký panák, syknu k obsluze tiché díky a posunu prázdnou skleničku na okraj stolu.
"A ty osobně máš ten pocit?"
loknu si piva.
"Že by nějaká ženská dokázala víc, než ty? Vojenství je doména mužů a mělo by to tak zůstat, i když to ode mě zní asi blbě. Ale fakt si to myslím,"
začnu si točit s vodkou a zabodnu do její chvějící se hladiny pohled.
"Ženské jsou moc citové na to, aby vedly válku, je jen málo výjimek. Chlapi mi připadají drsnější, necitelnější, i když jsou samozřejmě taky výjimky. Jen s hodně věcma většina z nich líp srovná, hodí je za hlavu. Nenimráte se v blbinách."

Bar - Ženy a vojenství

"Kolik jsem viděl žen že byly drsnější jak šmirgl papír a dobrá čtvrtina speciálních jednotek. Takže není důvod proč si myslet, že ženy nemůže být dobrý voják.." koukám na ní a znovu se napiju.
"A to že jsou ženy citové přece nic neznamená. To aspoň je dobrá známka toho že se z nich nestanou vraždící stroje jako z některých chlapů. Právě ty city jim, dle mého názoru, drží mozek dost "střízlivej" na to, aby prostě nerozstříleli na hadry všechno, co vidí.." pokračuju a kouknu na její vodku.
"A nemysli si, chlapy se taky kolikrát nimrají v naprosto stupidních věcech...." dodám a znovu se napiju...

Bar

Nepatrně se usměju. Stojím tady proti vlastním a on, místo aby přikývl, mi oponuje. Ale budiž, být křehčí, jinak myslící, uvrtaná v domácnosti se třemi dětmi, asi bych taky mluvila jinak.
"Tvůj názor,"
odmlčím se a nevím, jestli ve výměně názorů pokračovat, nebo ji utnout. Ať rozhodne panák. Kopnu ho celého do sebe. Druhý za skutečně krátký čas a ty cíga jsem si nekoupila.
"Pak by ale válka postrádala smysl, který dneska má. Válčí se o něco, ale aby to byla válka, má se umírat a chtít pokořit druhou stranu. Tvrdě, krvavě, nelítostně. Ne jim mávat praporkem a chtít se dohodnout.. pak ta válka podle mě prostě smysl nemá. A když vezmu vojáky jakožto udržitele míru, pak stejně musí být tvrdí, aby prosadili svou a lidi je nezahnali do kouta jako ustrašené myši.
Podle mě tohle prostě většina ženských nezvládne.
Typizuju, ale ženská pro mě ve vojenství na vyšším postu prostě nemá co dělat. Třeba změním názor, až jí poznám, ale v pravdě.. už ten zákaz vztahů je docela mimo,"
pokrčím rameny, mávnu si pro další vodku - kristepane už třetí, fakt mě to vnitřně děsí - a když se barman objeví, zvládnu si objednat i ta cigára. Panáka nechávám stát, za těch pět minut jsem toho do sebe nalila až až, počkám.

Bar

Dívám se na ní a uvažuju nad jejím smyslem války.
"Podle mě je válka něco, kde prostě stařící nahoře řeknou: Hele pojďme válčit.. Další staříci řeknou: Hej proč ne! Takže pak dojde řada na nás, piloty a také klasické vojáky." řeknu a podívám se na ní.
"Ve válce umírají mladí, zatímco staří si válí své špeky hezky v klidu..." dodám.
"A válčení už hezkou řádku let není výhradou mužů." hlesnu a napiju se.
"Asi pomalu půjdeme ne?" zeptám se a kouknu na hodinky.
"Abych pravdu řekl, netuším kde ta naše instruktorka bydlí, takže než to najdeme..." navrhnu Wer a čekám, co ona na to...

Zbytek dne, čekání na rekruty

Když jim zmizím z očí, promnu si krk a začnu konečně pořádně přemýšlet nad tím, co za sebranku jsem to vlastně schytala, respektive vybrala. Pomalým krokem dojdu ke svému bungalovu a převléknu se do něčeho pohodlnějšího, tedy do kraťasů, tílka a tenisek. Zkontroluju, co se nachází v ledničce, nakrájím maso a s pomocí koření a oleje vytvořím marinádu, naložím do ní maso a šoupnu ho do ledničky. Pak si jdu na hodinku a půl zaběhat, daleko od všeho toho shonu a ruchu téhle základny.
Země pod mýma nohama rychle ubíhá a když se konečně vrátím, rychle se osprchuju, převléknu se do úzkých kalhot a tuniky v lehce japonském stylu, vlasy si stáhnu do drůlku, který proženu tyčkami, a začnu vařit. Lehké a rychlé jídlo, přesně, jak to mám ráda.
Dám vařit vodu na špagety a zatím si nakrájím ingredience na omáčku. Pak je postupně přidávám, přesně, jak jsem se před léty naučila od táty. Chvíli v pánvi podusit, v druhé orestovat maso, všechno přesně jak má být. Maso restuju pěkně pomalu na mírném plameni a z okna vyhlížím, jestli už jsou na cestě mé "děti"
Wer a Ajaye zvládnu, myslím, že nakonec to s nimi nebude tak zlé... Ale ten třetí mi dělá starosti. Vězeň. Že já husa se radši neohlédla po někom jiném. No, snad se aspoň bude namáhat přijít v něčem jiným, než ve vězeňským mundůru. Já mu teda určitě nic shánět nebudu.
Rozhlédnu se po předním pokoji, který slouží zároveň jako kuchyně, jídelna, tedy jídelní bar se čtyřmi místy, a obývák. Všechno je až puntičkářsky přesné a když na jídelní bar naskládám talíře a sklenice, jsem připravená na příchod nováčků. Definitivně.

Odchod z baru

Chvíli koukám na Ayaje, cigaretu připravenou na zapálení. Pak do sebe jen s úšklebkem hodím panáka, dopiju pivo a konečně si zapálím.
"Večeře.. no jasně, jdem,"
vyfouknu obláček kouře a doufám, že to bude dost dlouhá cesta, abych zvládla ještě jedno.
"Stejně je to divné,"
znovu pořádně potáhnu, zatímco opouštíme bar. Cítím, jak alkohol působí, ale nic hrozného. Nakonec, já ani o moc horší dojem udělat nemůžu.
"Tys snad někdy vařil pro někoho, koho jsi dostal na starost?"
tázavě zvednu obočí.
Ať už odpoví, nebo ne, další komentáře si nechám pro sebe, stejně jako další vyjádření k válce a těm, kteří za ní stojí.

Směr instruktorka

"Upřímně? Ne. Ale každý jsme jiný. Takže nevíš jaká vlastně je, pod tou drsnou slupkou.." odpovím jí a podrbu se na krku.
Podíval jsem se na to jak kouří a nepatrně jsem povytáhl obočí.
"Třeba je to tak, že pod tou nepřístupnou schránkou je docela fajn člověk. Uvidíme, až jí poznáme.." dodám a mířím k ubikacím, kde sídlí většina instruktorů...

Wer, Ajay - směr instruktora

V ubikacích důstojníků vás navedli k domu instruktorky. Docela překvápko, protože málokterý instruktor měl vlastní dům. Ale pokud mu to tak vyhovovalo, tak proč ne?
Dům vaší instruktorky byl celkem snadno poznatelný, protože to byl jediný bungalov na základně.
Když jste přišli blíž, stačilo zaklepat a vyčkat, na příchod "mamky"...

Akce: večeře s „mamkou“

Během krátké cesty zvládnu dvě cigára. To druhé sice málem na jediný zátah, ale co jiného čekat, když zjistím, že ona se nejen divně chová, ještě bydlí mimo. Málem se bojím, abychom tady dnes večer neokusili pravý kočičí guláš, nebo tak něco.
Útrpně se podívám na Ajaye, dotáhnu cigaretu až k filtru, hodím pod sebe zbytek a pořádně vajgl zašlápnu do hlíny, aby nehořel.
Asi jsem neměla tolik pít, ale zase, krom myšlenek se držím docela na uzdě.
Mohla bych udělat spoustu šílených věcí, některých víc a jiných míň, ale každopádně, nedělám je. Myslím na ně, s jedním docela zajímavým návrhem si chvíli pohrávám v hlavě, ale pak jen kývnu na Ajaye, aby zaklepal.
Vzápětí to sice udělám sama, kdyby náhodou ten posunek nepochopil, o čemž pochybuju, ale jistota je jistota.

"Ty, Aji..,"
doufám, že instruktorka bude rychlá. Mě to totiž nedá, v dobré podnapilé náladě, nervy uklidněné cigaretami, proč nezkusit malý pokus.
".. hezkej zadek,"
významně, ale krátce se na něj kouknu a pak si dám ruce za záda a čelem otočená ke dveřím čekám, až nám instruktorka otevře. Bez dalšího jediného slova, bez výrazu, jako socha.

Dům instruktorky

Konečně jsme po bloudění našli kde bydlí naše "mamka". Sledoval jsem jak Wer tahá jedno cigáro za druhým a říkal jsem si, co jí na tom baví. Když jsme došli k jejímu "hnízdečku", tak jsem zaklepal a čekal až se instruktorka objeví.
Poznámka Wer mě trochu zarazila, ale vyloudila mi na tváři úsměv.
"Díky." řeknu s úsměvem.
"Hele Wer..." začnu a kouknu na ní. "...pěkný tělo." řeknu a usměju se.
"Tak dluh splacen." pomyslím si a v duchu se musím smát.
"Jsem docela zvědavej, co zajímavýho uvařila..." řeknu a kouknu na Wer.

U mě

Když se ozve zaklepání, dojdu ke dveřím, otevřu je, pozdravím nováčky a mávnu na ně, aby šli dál. Vystrčím hlavu ze dveří a rozhlédnu se, pak i zase zastrčím.
Ahojte. Neviděli jste někdo toho Konstantina?
Optám se a vedu hosty k sedačce v obývací části.
Doufám, že nikomu nevadí jídlo na evropský způsob. Je to to nejlepší co jsem kdy jedla, naučil mě ho táta.
Pokrčím rameny.
Dáte si něco k pití? K jídlu jsem připravila bílé víno, ale myslím, že bychom se měli napít něčeho jiného než Konstantin dorazí. Jestli vůbec.
Poslední slova temně zamumlám. A pomalým krokem dojdu do kuchyňské části a ze skříňky vytáhnu tři velké sklenice. Sobě naliju perlivou vodu.
Mám tu Colu, jablečný džus a perlivou a neperlivou vodu.

Dům instruktorky

Je to několik málo pěkně perných vteřin. Klidně bych se s ním dala znovu do řeči, ale měla to být jen provokace, aby měl o čem přemýšlet. Teď je to spíš naopak, v tom lepším případě se to týká nás obou.

Vážně si oddechnu, když se dveře otevřou.
Na instruktorku raději jen kývnu. Lidi mají problém s cigaretami, co by asi řekla na tu směsku malého piva a vodky k tomu. Zkrátka a dobře, raději kývat a mluvit až budu dál, tak velí zdravý rozum.
Parádně.. bílé vínko, hmm, to bude parádička. Až se odsud vypotácím, protože mě ta vodka ještě pořádně nenakopla, bude to asi..
Kouknu úkosem na Ajaye a zlehka se usměju, asi vypadám dost debilně, ale co už.
Následné vybírání mezi džusem a colou je těžké. Jedno sladké, ale s bublinka, druhé bez bublinek, sladké, ale ve své podstatě kyselé.
"Cola bude fajn,"
pokusím se o přátelský tón, ale pořád je to nadřízená. Nejsem si jistá, jak s ní mluvit.

"Podle mě nepřijde,"
dodám na tu věc ohledně Konstantina a pokrčím rameny. Třeba se umoudří a přijde, trochu napravit vztahy mezi ním a jí, ale třeba mu na tom nesejde a vážně nepřijde. Upřímně je mi to jedno, krom toho, co má za sebou, nebyl nijak zajímavý ani zábavný.

Večeře u "mamky" doma

Jen jsem se usmál, když se objevila "mamka" a pustila nás dovnitř. V kauze Konstantin jsem jen opáčil: "Když jsem ho viděl, byl utahanej jako štěně.".
"Nebudu svině, abych řekl, že byl ožralej jako bernardýn, ještě ke všemu svině nejsem a tohle nemám zapotřebí." pomyslel jsem.
Na otázku pití jsem jen opáčil: "Kromě džusů všechno. Co vám přijde dřív pod ruku."
Rozhlédl jsem se po domě a pak jsem zaparkoval na sedačce a díval jsem se kolem.
Občas jsem koukl na Wer a usmál jsem se.
"Ufa!" hlesnul jsem pro sebe a trochu jsem se snažil rozdejchat nervozitu...

U mě

Naliju oběma Colu, donesu jim ji a začnu nandávat jídlo.
No, jestli nepřijde, tak bude mít problém...
Pokrčím rameny.
Pojďte ke stolu, už mám nandáno..
než se zvednete, sklidím čtvrtý talíř, příbory a sklenici. Když si pak sednete, otevřu víno a naliju Ajayovi trošinku.
Ochutnáš, prosím?
Stojím s lahví u baru a čekám, než ochutná. Po ochutnání naliju všem a pak si sednu vedle Wer.
Dobrou chuť,
popřeju jim a začnu jíst.

Večeře u instruktorky

Usměvavě kouknu na Ajaye, už vůbec nechápu, o co jí jde.
Co má tohle chování za smysl? Pozvání na večeři a ona z toho snad vyvodí kárné důsledky, je šáhlá?
Začínám mít pocit, že je jen dobře, abych mlčela a nedávala moc najevo, že vodka pomalu ale jistě nabíhá. Sice mám ještě chvíli potřebu se hloupě culit, ale snažím se přitom dělat, že se prostě dívám kolem a přitom pomalu upíjím Colu, abych svůj stav trochu zmírnila.
Stejně mi ale pořád uniká, proč tu jsme. Najíst jsme se úplně stejně dobře mohli v kantýně a ještě bychom se mohli bavit, tohle mi připadá hrozně strojené a nepřirozené. Tím spíš, když se zdá, že za to všechno může jen Konstantinova nepřítomnost.

Ajay koštuje víno, jsem zvědavá, co na to řekne. A co na to řeknu já.
Ještě chvíli.. slabá půlhodinka a jdem. Teda jdu. Snad nebude chtít hrát nějaké hry nebo si povídat až potom.. jé, jestli se bude chtít seznamovat až po jídle, jé..

"Dobrou chuť,"
usměji se na instruktorku i na Ajaye a sklopím oči k jídlu. Voní to dobře, vypadá to dobře, není pochyb o tom, že to taky bude dobře chutnat. K prvnímu soustu se vůbec nepřemáhám, jen mi to nahrává, že si žaludek zaplním jídlem.
I když sem tam pošilhávám po víně, zatím ho nechávám být. Přece jen, nejdřív jídlo, pak pití, pak zábava a vykopnutí.
"Je to super,"
vypustím po chvíli drobnou lichotku. Sice takové věci neříkám, takže kdo ví, jak moc upřímně to zní, ale jídlo dobré je a tak nějak se to asi sluší a patří, abych chválila. Já sama kuchařka nejsem, takže se v posuzování moc nimrat nechci.
Pořád si ale stojím za tím, že bych raději vzala za vděk jídelnou a trochou konverzace, než tímhle, kdy nemůžu vymyslet jediné téma k nějakému nucenému mluvenému výkonu.

Večeře

Když přinese Colu, tak se napiju. Při zavolání ke stolu se nějak ledově klidně přesunu ke stolu a počkám až si dámy sednou, když je mi nabídnuto víno, tak ho ze slušnosti ochutnám, i když si uvnitř říkám:
"Fuj! Už vím, proč ho nepiju!" pomyslím si a dívám se na dámy.
"No, tak není špatný. Ale jak říkám, já na víno moc nejsem..." řeknu veřejně.

"Dobrou chuť." popřeju a pomalu se dám do jídla. Jídlo je to vynikající.
"Numero uno!" řeknu a zvednu palec.
Následující ticho mě trochu deprimuje, tak se dívám postupně na Wer a Instruktorku.
"Tak kdo řekne něco první??" zeptám se sám sebe...

Večeře

Je to fakt docela dobrý. Sice ne zrovna to, co bych si přála, ale nejsme v pohádce.
Zatímco žvýkám, pozoruju vesměs Ajaye, protože sedí naproti, zatímco instruktorku mám po boku. Jeho hodnocení vína bylo k popukání, chudák ženská, bude z nás mít dost.
Pak se na něj mile usměju a napiju se vína, chuť alkoholu v něm mi dělá dobře. Popohání myšlenky k nepříliš chvályhodným činům.
"Co kdybys nám řekl něco o sobě, Aji?"
zbavím se povinnosti něco vymýšlet a ještě mě zajímá její reakce na to, jak mu říkám. Když žádné miliskování, jak asi vezme tohle.
"Nějakou historku ze života,"
dodám s dalším úsměvem a strčím si do úst další sousto.

Výslech?

"Abych pravdu řekl, nemám žádný historky ze života." konstatoval jsem po pravdě.
"Když držíte rodinou tradici, není moc co vyprávět." řeknu a rozžvýkám a spolknu další sousto.
"Možná si myslíte, že když držíte vojenskou tradici rodiny, bude toho kopa. Ale zatím toho opravdu tolik nemám. Spíš jen ta, která mě uvrtala tady. Ale o té se mi moc mluvit nechce..." zahraju historky do outu.
"Co vy dámy?" zeptám se obou, nechce se mi moc specifikovat. Aby si jedna nemyslela, že upřednostňuju druhou...

Večeře

Ušklíbnu se na něj přes stůl. Pěkně mě doběhl, syčák jeden, ale mě se o mém zpropadeném životě ani žádných historkách mluvit nechce. Krom toho, většina z nich se k takové události prostě nehodí, to tak s kamarády na pivku..
Strčím si do úst další sousto a pomalu žvýkám, oči na první pohled upřené na Ajaye, ale dívám se víc před sebe, do prázdna.
Nějak mi nejde na jazyk žádná dobrá výmluva. Takže s pravdou ven.
"Já historky nemám, krom těch mladických, které si všichni umí domyslet. Škoda, že nás nepobavíš, sázela jsem na tebe,"
nepatrně posunu oči, tentokrát se na něj už dívám.
"Ale co se dá dělat, Aji,"
pousměju se a napiju se vína, abych spláchla chuť jídla. Začínám mít pocit, že se ocitám v kruhu – když piju, mám chuť pít víc, když jím, mám chuť jíst víc.
"A co vy, instruktorko? Něco, co by se hodilo k téhle sešlosti a dobrému jídlu? A vínu..,"
otočím na ní hlavu a znovu se napiju.

Večeře

Spokojeně jím a když zjistím, že ani jeden z nich nemá žádné zajímavé historky, respektive žádné, se kterými by se se mnou chtěli podělit, pokrčím sotva znatelně rameny.
Historek mám poměrně dost, hlavně o tátovi.. Ale k vínu...
Pokrčím teď už viditelně rameny a na chvíli se zamyslím.
Co se týče vína, táta jednou někde sehnal nějaké strašně drahé víno z EC a jako svátost mi ho nalil. Já v té době vínu vůbec nerozuměla, natož aby mi chutnalo, takže jsem mu oznámila, že má nějaký ocas... Tátu to málem položilo a nakonec pozval nějakého svého kamaráda, aby ho vypil s ním... Vím, není to zrovna vtipné, ale je to jediná historka, co mě napadá ve spojitosti s vínem...
Na okamžik se odmlčím.
Taky držím rodinnou tradici. Táta byl taky voják, jenže s mámou měli jen mě, takže to zbylo na mě. Ale nevadí, vlastně mě to nakonec docela baví. Akorát už na základce se mě všichni kluci báli, i když jsem byla nejmenší ze třídy. Od malička jsem dělala karate, takže jsem je všechny přeprala...
usmívám se a hledám pravdu ve víně, i když jen očima.

Večeře

Na její historku o víně jsem sem se usmál a věnoval jsem se jídlu.
Pak mě zarazilo, když řekla že ovládá karate.
Dokáže to reprodukovat i ve Wanzeru?" napadlo mě a podíval jsem se na ní.
"A co vás přivedlo zrovna k Wanzerům?" zeptám se a docela zvědavě čekám na její odpověď.
"Karate Wanzer...to je zajímavá představa!" říkám, si když si to představím.

Večeře

Držím se od skleničky vína co možná nejdál a během jídla poslouchám, jak se hovor přece jen rozproudil.
Nechci se do toho však nijak míchat, ani k tomu nemám co říct a narušovat tak jeho přirozený rozvoj, takže jen těkám pohledem mezi těmi dvěma a talířem, jehož obsah pomalu mizí.

Večeře

Popravdě si tím ani sama nejsem moc jistá. K výcviku mě přivedlo zranění, nějakou dobu jsem pak měla problém s větším pohybem a i teď musím tvrdě makat, abych neměla problém, ale dá se to. Jenže aktivní služba někde na misích už by pro mě nebyla nejideálnější. A wanzery... těžko říct, nechali nás vyzkoušet veškeré možnosti a když jsem pak s nadřízenými řešila co dál, doporučili mi právě je.
Pokrčím rameny a stočím rozhovor radši na Ajaye
Když jste říkal, že za to, že jste tady, může chyba, znamená to, že už jste s wanzery pracoval?
Nakloním hlavu

Večeře

Poslouchám co instruktorka říká. Docela mě překvapilo, když říká, že jí Wanzer Corps. byly doporučeny.
"Každý se k tomu nějak dostat musí." pomyslím si s lehčím úsměvem. Ale ten trochu zamrzne, když chce vědět, ohledně té "chybě".
"No, řekněme, že mi vymáchali čumák ve sračkách, který se mě absolutně netýkaly. Jeden debil to posral a já to odnesl místo něj." vysvětlím a slyším jak mi zapraskaly klouby na pravačce, když jsem jí sevřel v pěst.
"A dalo by se říct, že něco málo s Wanzery mám odzkoušeno..." dodám a raději se napiju toho, co je nejblíž...

Večeře

Na tyhle sešlosti prostě nejsem. Nikdy jsem neměla co říct u rodinného stolu a tady je to stejné, nemluvě o tom, že mé znalosti, dojmy a vše, co by teoreticky šlo použít pro nějaký rozhovor, daleko zastíní tihle dva. Ne, že by mi to vadilo, ale nějak necítím chuť tu zůstávat.
Navíc to, o čem se baví, mě ani nezajímá.
Jednak jsem tu Ajayovu historku už slyšela, jednak tohle není něco, o čem bych se bavit chtěla. Takových témat je fakt málo a musím na to mít náladu, jenže místo toho mě přiopilost, která znovu nabírá na síle díky podávanému vínu, dohání k určité melancholii a nenáladě.

"Á, omlouvám se, ale už půjdu,"
řeknu na sebe až příliš zdvořile.
"Díky za jídlo, bylo to skvělé. Hm, dobrou noc, uvidíme se zítra,"
raději dál nechci nic říkat, tohle hraní si na slušnost je hloupé a moc mi nejde. Kouknu na Ajaye a pak odejdu.

Venku si hned za dveřmi zapálím cigaretu a procházkovým krokem se vydám zpátky ke kasárnám.

Večeře

Kolik času je "Něco mám už odzkoušeno"?
optám se Ajaye jeho slovy a pak se otočím na Wer, která se rozhodla, že ji to s námi nebaví a jde domů.
To se jistě uvidíme...
Přikývnu.
Dobrou noc.
Popřeju jí, a čekám, jestli Ajay uteče za ní, nebo si budeme povídat, ale předpokládám spíš to první.

Večeře, Wer odchází

"Něco málo přes rok." konstatuju a podívám se na ní. Je mi jasný, že mě čekají další otázky. Ale co nadělám?
"Dobrou Wer." rozloučím se s Wer, když se rozhodne jít na kutě.
"No, spát se mi nechce. Tak si ještě pokecáme, třeba se mi podaří nějak obměkčit instruktorku, aby nebyla tak tvrdá..." pomyslím si a vrátím se pohledem k "mamině".