Themis - 17. září 2009 15:40
	Dopíši ^^

Themis - 17. září 2009 19:15

Začátek konce-Úvod “Pryč s Mutanty!Nechceme tu mutanty!“ *Blik* “Nechceme Mutanty!Nechceme Mutanty!“ *Blik* “Nechceme tu Mutanty!Žádné Mutanty!Pryč s Mutanty!“ *Píííp* “Pojď dál Tony“ Řekne profesor dřív než malý Mutant dojde ke dveřím,na nic dále nečeká a vejde. “Pane profesore?“ Zeptá se chlapec a posadí se na židli. “Copak tě trápí,Tony?“ Zeptá se ho Charles s úsměvem. “Proč nás lidi nemají rádi?Copak my jsme ti zlí?Co jsme jim udělali?“ Zeptá se Tony profesora. “Ne,nejsme,jsem jen Mutanti.A teď už běž spát Tony.“ …. Situace začínala být vážná.Profesor Xavier proto zavedl pár pravidel. 1) Žádný mutant se sám nebude pohybovat mimo institut 2) Mladí mutanti do 18 let nemohou sami mimo brány institutu,mladší pouze za doprovodu plnoletého,a to bez vyjímek 3) Navštěvování suterénu zakázáno 4) Pokud si myslíte že je v areálu institutu někdo koho neznáte a chová se podivně hlašte profesorům nebo starším studentům 5) Jakékoliv porušení se hrubě trestá Situace je opravdu natolik vážná že studenti přestávají mít pocit že zde jsou v bezpečí.Mají strach vyjít do ulic aniž by jim někdo nadával či fyzicky nenapadal. Vezměte jejich osud do svých rukou a pomozte jim.Pomozte jim získat budoucnost.Pomozte jim aby se nebáli chodit po ulicích či jezdit do supermarketů.Udělejte z nich hrdiny.

Themis - 19. září 2009 12:13

Začínáme Je krásný podzimní den.Listi padá,fouká slabý studený vítr a sluníčko z posledních sil hřeje.Příroda se zabravuje do žluté,oranžové a místy hnědé.Podle některých je podzim nejkrásnější roční období. Ororo Sedíš na lavečce před institutem a zahříváš se o horkou čokoládu,dnes je počasí opravdu tak krásné že ani nemusíš zasahovat.Užíváš si toho protože dnes byl prostě skvělý den.Spala jsi do desíti hodin,poté jsi jela nakoupit něco na jídlo a když jsi přijela šla sis užívat přírody. Logen Není nci lepšího po ránu než si zajít do posilky.Dneska,jako každý jiný den,si dal svému tělu pořádně zabrat.A jak se dá dobře ranní cvičení zakončit?No přeci horkou sprchou. Jako novuzrozený,nejméně o stovku let mladší se jdeš projít po institutu.Sem tam okřikneš nějákéh malého pacholka který tu dovádí a pak si to zamíříš do kuchyně kde si otevřeš co jiného než grepovou sodovku.Když se opřeš o ledničku spatříš Ororo.(Tak hoši,teď jsem zvědavej kdo bude lepší =D) Piotr Jelikož patříš mezi ty starší studenty máš napovel ohlídat společenskou místnost,zatím tu není moc rušno a tak ses rozhodl že se natáhneš na gauč a pustíš si nějáké DvD.Zrovna sis udělal poholí když v tom rána a dětský jekot,co to asi může být?Honem to jdi zjistit. Rog Sedíš ve svém pokoji a lakuješ si nehty.Když se podíváš ven z okna a vidíš podzimní krajinu,uvědomíš si že jsi nikde dlouho nebyla.Tak na co čekáš?Alou na internet a zjisti co se dneska děje. Magneto a Mystiq Sedíte v místnosti,je prázdná,jediné co tu je je kovový stolek a 4 židle,dvě jsou prázdné.Sedíte naproti sobě a přemýšlíte jak znovu obnovit Bratrstvo.

Themis - 19. září 2009 13:04

Kitty Neseš si sklenici horkého mlíko do společenky,kde sis chtěla sednout a číst si nějákou knížku,když vtom do tebe vrazili dva menší kluci kteří se zřejmě "prali" sklenice spadla a roztřištila se,všude spousta mlíka a střepů.Naštěstí přiběhl Petr aby zachránil situaci. (Jen chci napsat je asi 11-12 hodin,klidně si napište kdy jste vztávali co jste dělali včera večer,ptoto jste pozdě vztávali,co si oblečete,jak se namalujete,jak si učešete vlasy,muži jestli se oholí a podobně =)

Katherine "Kitty" Pryde (Shadowcat) - 19. září 2009 13:12

Společenská místnost Unaveně jsem si sedla na posteli a protáhla jsem se.Zamžourala jsem na budík a když jsem zjistila,že je 11 hodin dopoledne,okamžitě jsem vystřelila z postele.Vlezla jsem si do sprchy,abych se trochu probrala..Pak jsem se oblékla,namalovala a namířila si to dolu do společenské místnosti.Nesla jsem si mléko a rozhodla se pro čtení.Když jsem vešla do místnosti,pár lidí tam už bylo.Namířila jsem si to ke křeslu,když najednou do mě vrazili nějací dva malí kluci a vyrazili mi sklenici. To nemůžete dávat trochu pozor? osopila jsem se na ně.

Raven Darkholm - Mystique 2 - 19. září 2009 13:25

Runtime Jako tulák si vedeš docela dobře,přespávat každý den na jiném místě?Pro někoho jako jseš ty je to nic. Do kontaktu s lidmi se moc nedostáváš,vždy si jen zjistíš kde seš,občas si ukradneš,něškdy i koupíš nějáké jídlo a jdeš dál.Ovšem tohle místo je vyjímečné.Říká se že zde žije muž pod jménem Magneto.Je to prý jediný Mutant kdetrý pro jedince jeho druhu udělá vše.Taky ses dozvěděl že se jemu a jeho mutantů nazývá Bratrstvo. Měl by jsi být teď někde blízko,někde hodně blízko jemu.Stačí ho jen najít,jak nelidský úkol.

Ororo Munroe (Storm) - I - 19. září 2009 13:33

Začínáme Večer jsem měla hodně práce s papírováním, takže spát jsem šla až tak kolem jedenácté hodiny. Do té doby jsem byla ve svoji kanceláři a procházela jakési papíry, kterým sama nějak zvlášť nerozuměla. Ale pro klid v duše jsem to chtěla mít z krku. Ráno jsem se probudila poněkud trochu později než obvykle, nějak víc jsem to však neřešila a rozhodla se, že si půjdu zaběhat. A také něco nakoupit. Vstala jsem z postele, oblékla se do sportovního oblečení a vyrazila jsem ven. Počasí bylo poněkud krásné, takže mi to přidalo na optimismu. Přidala jsem trochu víc do kroku, abych se lépe protáhla. Jakmile jsem dorazila k obchodu, mohlo být už něco po desáté. Nakoupila jsem potřebné k jídlu, nějaké pečivo a něco na pití. A rozhodla jsem se vrátit zpátky do školy. Osprchovala jsem se hned poté, co jsem dorazila. Oblékla se do černých společenských kalhot a červené batikované halenky. Udělala jsem si snídani. Čerstvé rohlíky mi chutnali obzvlášť a k tomu ta výborná marmeláda. Velice jsem si na tom pochutnala a uvařila si ještě na zahřátí horkou čokoládu. Jelikož se mi nechtělo trávit čas uvnitř čtyř zdí a dvou oken, rozhodla jsem se jít ven a obdivovat krásu počasí, které se mi dneska nabízí. A to bez moji pomoci. Snad se nic špatného dneska nestane. pomyslím si a usrknu trochu čokoládového potěšení. Na mé tváři se objeví úsměv. Cítíš se vážně skvěle, uvnitř však pociťuji obavy, že by se to mohlo něčím pokazit. Snažím se však na to špatné nemyslet a užívat si krásy, která se mi tu naskytla.

Piotr N. Rasputin *Colossus* - 20. září 2009 10:03

Hezky od začátku Bezesná noc. Tak bych charakterizoval dnešní noc, která snad netrvala ani vteřinu. Večer, celý unavený a zmožený z hlídaní capartů, jsem lehl do postele a jen, co jsem zavřel oči, už bylo ráno a já musel vstávat. Raní protažení bylo vcelku rychlé, několik desítek kliků, sklapovaček a dřepů a pak běh po venku dřív než vstanou ostatní. Nakonec jsem se oblékl do černé košile a kalhot a vydal se do společenské místnosti, kde jsem se rozvalil na gauči a relaxoval. Na DvD jsem si pustil nějaký akční film na odreagování a po očku jsem sledoval, jak se místnost plní a zároveň jsem plnil své povinnosti dozorce a hlídače. A pak. Křik. Třísko skla. Děti. Zatraceně ! Vyletěl jsem na nohy a několika rychlými kroky se dostal k místu činu. Dva kluci se zde nejspíš honili, či se prali no a odnesla to sklenice mléka. Kittina sklenice. "Hele kluci ! " zavolám na ty dva "pěkně pojďte zpátky sem. Jeden z vás to tady uklidí a druhý přinese novou sklenici s mlékem. Musíte se naučit taky trochu odpovědnosti. Když už máte tolik energie, tak ji můžete využít i k učení." Pak se otočím ke Kitty a zeptám se jí: "Všechno v pořádku? Není ti nic?"

Michael Winchester (Runtime)(2) - 20. září 2009 11:15

Den jako každý jiný Ach.Zase ráno.Nebo spíš konečně ráno?Stěží otevři oči a chvíli mi trvá než si uvědomím kde vlastně jsem.Hmm čekal jsem že se probudím někde na záchytce ale to už je jedno.Shodím ze sebe hromadu vlhkých krabic a protáhnu si ztuhlé svaly.Byl bych spal ještě déle ale dnes se to nehodí.Poohlédnu se po zákoutí ztemnělé a smrduté uličky ale je to tu naštěstí furt stejné.Dobře tak zase hurá na cesty.Mihne se mi hlavou a rovnou vyrazím do ulic.Nemám sebou žádné věci které bych sebou měl tahat takže se nemusím nijak déle zdržovat.Když něco potřebuji nic mi nebrání v tom si to prostě vzít.Ale poslední dobou mě víc než dost štěstí opouští.Jestli to takhle půjde dál tak opravdu nevím co budu dělat. Přetáhnu si přes hlavu kapuci svojí obnošené mikiny a zastavím se až na chodníku kde chvíli pozoruji okolní život města.Pche.Lidé.Jak já nesnášim lidi.A oni zas nesnáší mě.Od té doby co se vinou lidí tak radikálně změnil můj život je v lásce opravdu nemám. Když se konečně odtrhnu od života na ulici vytáhnu ze zadní kapsy otrhaných džín mapu města a začnu v ní prstem přejíždět po místech která bych potřeboval najít nebo spíš kam musím jít.Magneto...heh něco mi říká že to bude jen nějaká fraška ale na druhou stranu...Podle toho co jsem o něm zaslech by byla rozhodně blbost ho nezkusit najít.Už mám navíc celkem dost živořit v břečkách uliček a být ve společnosti dalších mutantů by pro měl byl hotový sen.Dobře myslím že mám tušení kde by mohl být.Ale uvidíme.Tohle město je ještě horší než minotaurův labirint.Pomyslím si a zapíchnu prst do bodu na mapě kde si myslím že bych měl šanci. Tak fajn zase na cesty.Jo a hlavně si dát pozor na polici.Dnes už opravdu nemám chuť utíkat přes půl města jako včera kvůli mé další nevydařené krádeži.Musím sebou dneska hodit než mě opustí všechno štěstí.

Magneto * Erik * - PPJ - 20. září 2009 11:54

Nevím, kde. Sedím na židli a hledím si do svých prázdných rukou. Situace už je neúnosná. Lidé si dovolují příliš musíme dostat do rukou nějakou zbraň, která by situaci uklidnila a návratila nám do rukou tumfy o, které jsme přišli při minulých setkání s Xavierovou partičkou. Ač když přemýšlím musí být taky dost zoufalý, jelikož lidská zloba si nikdy nevybírá a do toho se neustále objevují nový mutanti. Sleduji svoji modrou přítelkyni, která mi vždy pomohla a vidím, že přemýšlí nad podobnými věcmi. Mystique přemýšlím a mám jediné možné řešení a tím je Cerebro a s jeho pomocí najít mutanty s ohromnou ničivou silou, kterou bude stačit jen probudit. Do toho však potřebujeme někoho, kdo by byl schopný Cerebro použít napadá mě jen někdo, kdo je schopen ovládat jiné mutanty a to jinak než telepaticky, jelikož Charles je neoblomný jeho tělo je slabé, ale mysl tvrdší než adamantium. A nebo si budeme muset najít vlastního telepata. Budeš teď muset obejít všechny své informátory a ještě zkusit najít některé naše druhy, kteří jsou nespokojení s událostmi co se v poslední době děje, ač to je úkol nejlehčí. Potom se zvednou obě prázdné židle a začnou kolem sebe obíhat. Budu muset vymyslet zbytek detailů a hlavně se nějak budeme muset začlenit do společenství ,které tak dlouho dělalo zeď mezi námi a lidmi. Následně na to obě židle přistanou na místech, kde předtím byli. Jsem, jak malý kluk.

Raven Darkholm - Mystique 2 - 20. září 2009 12:25

Ty se ptáš kde? Zhluboka se nadechnu a přivřu oči.V mé mysli to klape jako hodinky. Zmého přemýšlení mě vytrhne Erik,zaleknu se jeho hlasu a oši ryhcle otevřu. Složím ruce na prsou a poslouchám ho. Mezitím co Erik vysvětluje svůj plán sleduji dve židle,které se kolem sebe začali točit. Když židle dopadnou halou projede ozvěna. Chvíli ještě sleduji strop a pak se otočím na Erika. Jen přikývnu a usměji se. Přesně z prostřed stolu vezmu štus papíru které vložím do stříbrného kufříku. Mrknu na Erika a proměnim se na něco ve stylu inženírka. Pomalým krokem dorpovádějící klupáním se dostanu do ulic.

James Logan Howlett (Wolverine) - 20. září 2009 13:29

Institut Brzo ráno se probudím ani nevím kolik je hodin jen se opláchnu obléknu a jdu si na chvíli zaběhat teprve začíná svítat, takže může být něco kolem šesté oběhnu si pár koleček kolem našeho parku. Když už mám své odběháno dojdu do svého pokoje kde si vezmu věci na cvičení a chystám se do posilovny abych se příjemně unavil a konečně se zase dostal do kondice, která mě už delší čas chybí jen na sebe hodím hadry na cvičení a už si to štrádám do posilovny cestou potkám už pár ranních ptáčat kteří mě automaticky zdraví jen kývám protože zdravit po každých sto metrech je únavnější než samotné posilovaní. Sotva vejdu do posilovny pohyb ustane a nikdo na blízku No jasně blbosti po ránu to jo ale aby si šli zacvičit to ne! To je ani nehne asi si vezmu raní trénink nováčku! škodolibě se usměju a ihned se vrhám na Benchpress hodím si tam pro začátek stovku a zvolna zvedám. Po pár opakování přejdu k činkám pak následně jdu k šikmé lavici, kde si dám pár sklapovaček a nakonec si dojdu k posilovací věži pak si dám nakonec lehčí strečink a zakončím to vše výbornou studenou koupelí. Hodím na sebe školní mikinu s kapucí a vyrážím do společenské místnosti kde si akorát Peter hraje s mladýma Jak se vede Colosse? pozdravím ho Dnes bychom mohly vzít mladý na lehký simulační trénink co ty na to troufneš si na to? Jestli si to rozmyslíš tak mě během dne někde odchytni a já to domluvím s profesorem jo! zavolám na něj a mířím do kuchyně kde si akorád všimnu jak si Orora brala jídlo a vycházela na dvorek otevřu lednici v domění že tam bude ještě nějaké pivo ale zase nic Sakra proč jsou tu i nezletilý já chci pivo! zakleji sám pro sebe a vezmu si pomerančoví džus který vypiju celý a zajím to banánem a jablko si vezmu do ruky a pohazuji si s ním a mířím ke Storm. Jak se vede Storm nechceš jablko vypadá konečně čerstvě odpovím a rozpůlím ho na půl drápem a jednu půlku jí podám a do druhé se hned zakousnu Nechceš trochu ještě přitopit tak tři čtyři stupně? zaprosím a zahraju že mě je zima Jo teď mě napadlo co kdybychom vzali nováčky na virtuální trénink nic náročného první úroveň pro ty zdatnější druhá víc ne ještě by se něco stalo a já nechci ošetřovat namožený kotníky a natažený svaly podotknu a nasadím pobavený výraz když se zamyslím jak bude mladí vylekaní z toho co je čeká Jen to musí schválit profesor a ty přece jen o něco větší vliv co ty na to hmm jdeš do toho troufneš si bychom uzavřeli sázku že můj tým bude na tom bodově lépe když vyhraju učíš za mě jeden den který si určím a když prohraju… Tak platím kino co ty na to? navrhnu a nervózně kousnu do jablka a trochu se zašklebím protože kousnu i do ohryzku

Ororo Munroe (Storm) - I - 20. září 2009 18:07

Institut Sedím a užívám si té dočasné krásy a toho klidu, který během chvílky zmizí a nastane opět realita s každodennímí problémy. Jakmile uslyším Wolverinům hlas uvědomím si, že nastal konec toho krásného ticha a začala opět práce. Když ho spatřím, pokusím se o úsměv a s radostí si od něho vezmu to jablko. Trošku vitamínu v tělu mi neuškodí. pomyslím si a přitom se podívám na Wolverina, který také jí jablko. Já byla v tom, že ty jsi pouze masožravec a zeleninu či ovoce nejíš. promluvím překvapeně a přitom si zakousnu do sladkého jablka. Vyslechnu si přitom jeho návrhy. Rozpačitě se na něho podívám, jelikož vážně netuším co mu na to mám říct v této chvíli. Přitop? A proč? Mně se to zdá optimální. přesunu na chvíli debatu k počasí, ale vím že mi to nevyjde. Nakonec se ve mně probudí soutěživost a zamyšleně se na něho podívám. Tak ty se chceš vsadit? Hm.. možná bych se ho na to mohla zeptat. Ale ještě uvidíme. řeknu mu a zvednu se z křesla. Čokoládu už mám dopitou, takže by se hodilo, kdybych to uklidila. Vydám se směrem do kuchyně. Jakmile hrníček umyju, nezbývá mi nic jiného než se dát znova do práce. Ach jo.. a to jsem si myslela, že to bude klidný den. pomyslím si, když vejdu do společenské místnosti, kde spatřím Colosse a Shadowcat. Stalo se tady něco? zeptám se jich v očekávání, že se něco dozvím.

Katherine "Kitty" Pryde (Shadowcat) - 21. září 2009 15:41
	Společenská místnost Mlčky přihlížím tomu,jak Piotr zpacifikoval ty dva kluky. Ne,jsem v pořádku..Jen jsem se trochu lekla..Jinak dobrý.. odpovím na otázku a usměju se. Co ty?Jak to,že už jsi tady?V kolik jsi vstával? Je docela milý.. řeknu si pro sebe a vezmu si od toho malého kluka novou sklenici s mlékem.

Piotr N. Rasputin *Colossus* - 21. září 2009 19:38

Společenská místnost "Ale, mám dneska na starost mladé studentíky. Přivstal jsem si a trochu se protáhl. No a teď tu koukám na filmy. Nechceš se přidat?" Zeptám se Kitty a nabídnu ji místo na pohovce. Pak se tu objevil Logan a hned přišel s návrhem na soutěž. "Pokud bude profesor souhlasit, přijď a dej mi vědět. Rád se připojím." A s těmi slovy se posadím zpět na pohovku vedle Kitty, pokud si sedla. "A co ty, co máš dnes v plánu?" Zeptám se jí.

Remy LeBeau (Gambit) - 22. září 2009 11:51

New Orleans Znáte ten krásný pocit, když vám celý svět leží u nohou? Nebo alespoň malý svět sám pro sebe, jakým tohle město bezpochyby je? Pokud se vydrápete dostatečně vysoko, samosebou. Přešlápnu na samém konci vodorovného nosníku rozestavěného nákladního jeřábu přístavu, pod sebou několik desítek metrů prázdného prostoru, a pak až voda. Sluncem prohřátý vítr mi cuchá vlasy a hraje si s cípy dlouhého koženého pláště. Dovolím si jeden hluboký nádech vzduchu, který by každého, kdo nemá plíce přivyklé míře místního smogu, vyknokautoval. Hrudníkem mi přitom projede bolest napovídající, že to nebyl jeden z mých nejlepších dnešních nápadů. "Dejte pokoj," zasyčím polohlasem na dvě žebra, o nichž mám dost vážné podezření, že jsou zlomená. Nejdéle do pozítří zase srostou, ale zrovna teď je to dost otravné. Aspoň že výsledek té rvačky vypadal ve stylu "měli byste vidět tech druhejch devět", takže se nemám moc za co stydět. Daleko víc mě žere, že nejméně tři z chlapů, co se mě pokusili zažehlit do dlažby, jsem ještě relativně nedávno pokládal za docela dobré známé. Do háje, sice jsem čekal, že dřív nebo později by mi mohla začít být půda ve vlastním městě nepříjemně horká, ale nikdy by mě nenapadlo, že kvůli tomu, že jsem mutant. 'K čertu s váma, hajzlové rasistický.' Mezi domy poskakují zlatá prasátka po hladině věčně špinavé Mississippi. Dost nepříjemně řežou do očí. Nenávidím to, daleko raději dávám pro práci i zábavu přednost noci, ale jsou chvíle, kdy si člověk nevybere. A věci, které nejdou odložit na večer. Pohlédnu na hodinky a potřetí za posledních pět minut zvednu k očím dalekohled namířený k severnímu vjezdu do přístavu. 'Tak kdepak tě mám, Carey? Vždycky jezdíš na nakládku dohlídnout na čas, tak mě dneska nezklam, kamaráde...' Nezklamal. Sotva písknutí na mém zápěstí ohlásilo celou, mezi nemotorně se motajícími dopravními plavidly se mihla se závojem zvířené vody malá tečka. Motorový člun s posádkou čítající jednoho muže. Který má tady a teď schůzku s ďáblem, i když to ještě neví. Naposled si ověřím, že je to skutečně ten, na něhož čekám, a že je sám. Dalekohled putuje zpět do kapsy. Víc nebude potřeba. Ze svého bidýlka mám přístav jako na dlani a loďka je už vidět dostatečně dobře. Na vteřinu zavřu oči a když je opět otevřu, podobají se ze všeho nejvíce koulím mihotavých purpurových plamínků, jež jsou mou obchodní značkou. S hlubokým soustředěním zabodnu pohled do malého plavidla. Vzduch kolem naplní droboučké výboje prskající syrové energie. A jednotlivé molekulové vazby v kovu a plastu tvořícího motor loďky se začínají chvět. Protože nikdo nebude vyhrožovat mojí rodině. Je to dost daleko, dobře půl míle. Napětím mi začíná perlit na tváři pot a do snahy udržet celý proces v mezích musím vložit většinu síly vůle. Přes veškerou vzdálenost cítím roztoucí napětí hmoty, která každou chvíli překročí kritickou hranici, kdy ještě její základní stavební prvky drží pohromadě. A nikdo se mi nebude takhle vysmívat do ksichtu. S pomalým kontrolovaným výdechem předám motoru ještě poslední část potřebné energie. Vzápětí motor exploduje se silou odpovídající množství plastické trhaviny stejné hmotnosti. A s ním i zbytek člunu s majitelem. 'Nikdo!' Promnu si pálící oči, které se vrátily do stavu, jenž jsem si zvykl považovat za normální; zářící rudé kruhy utopené v okolní temnotě. Trochu se mi třesou ruce. Čas zmizet a dát se dohromady. Se spokojeným úšklebkem si ještě jednou prohlédnu místo "nehody". Asi technická závada, nebo co. Žádné speciální efekty. Žádný neonový nápis "To udělal mutant!" Správně. Sice bych dal radši přednost, řekněme, přímějšímu přístupu, ale zrovna tenhle chlap mi jinou možnost nedal. Protože někdy i zloděj musí udělat práci zabijáka. 'Nobody knows, nobody sees... nobody knows, but me...' zabroukám si pro sebe. I kdyby si mě tu někdo všiml, nedokážou mi nic. Pak sešplhám po konstrukci jeřábu na zem, nakopnu motorku opřenou dosud o prázdnou budku hlídače staveniště, a vyrazím domů.

Themis - 22. září 2009 17:31

Adam a Dean Adam jako každý jiný den sedí v obýváku a kouká ořed sebe.Kdyby jste ho neznali a nevěděli sjte čím prochází připadalo by vám že nežije.Sedí,mrká a dýchá. Když uslyší zvuk jako by se sem někdo dobýval rychle se podívá směrem ke dveřím.neví co má dělat. Když se dveře otevřou Adam zmateně sedí v křesle a dívá se před sebe. Ve dveřích stojí jeho bratr,Dean. "De..De..Deane?" Vysloví opatrně a nevěřícně. Rychle vztane a dojde k němu,do očí mu vhrknou slzy. "Deane.." Zašeptá,sice je v jeho obličeji vidět že je naštvaný přiběhne k bratrovi a pevně ho obejme.

Raven Darkholm - Mystique 2 - 22. září 2009 19:03

QuickSilver Pomalu chodíš ulicemi.Nebaví tě to.Přímo tě to nudí.Všude je to samé.Výlohy,oblečení,jídlo,lidi. Mezi ostatními chodíš jako tělo bez duše. Ruce si zahříváš v kapsách jeanových kalhot. Okolí ani nevnímáš,pohled máš zabořený do země. "Pietro?" Zaslechneš své jméno.Už těď jsi šťastný,slouho tě nikdo neoslovil. S lehkým úsměvem zvedneš hlavu aby jis zjistil kdo to byl. Naproti tobě stojí žena,vypadá jako právnička. "Pietro jsem tak ráda že tě zase vidím!" Žena se k tobě rozběhne a obejme tě.

Adam Milligan *Castielo* - 22. září 2009 19:38

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - Bobbyho dům Sedím v křesle a dívám se do prázdna, před sebe, ať tomu každý říká jak chce. Prostě sedím a v myšlenkách se obracím k Bobbymu. Místnost je prázdná, jen tikání hodin stojících u protější stěny obývacího pokoje. Zničehonic hřbitovní ticho přeruší skřípání dveří. V místnosti se objeví můj bratr, nejradši bych mu skočil po krku, ale také mi dost chyběl. Vstanu a obejmu ho, oči mi zaplní slzy. Deane... Pronesu do prázdna. Určitě ani neví, co se přihodilo, neví že Bobby tu už není, že odešel. Že jsem tu sám a že já jsem mutant. Posadím se zpátky do křesla, zabořím obličej do dlaní a dál brečím.

Phillip Preest - 22. září 2009 20:05

Ulice V poslední době opravdu moc práce nebylo. Nevím co přesně za to může, ale je to dost nepříjemný. S penězma jsem nikdy neměl problém, když jsem je potřeboval, tak jsem si pro ně prostě doběhl. Mohl bych se jít podívat do části, kde se schází mutanti, ale ani tam se mi nechce. Sakra co se to děje! Projede mi hlavou a zmateně se podívám kolem sebe. Už se mi nechce dělat ani naschvály, ono taky neni moc důvod. Zajdu si někam na jídlo Souhlasně kývnu a už se chystám zrychlit. Přecejenom je kolem mě dost lidí a svoje tajemství si radši nechám pro sebe. Z kapsy vytáhnu pár drobnejch a podívám se na ně. Hm to bude stačit tak na kečup Drobný hodim nějakýmu bezdomovci co si za to koupí akorát chlast nebo cigára. Jsem rád, že mu tím pomůžu do rakve a bude tu o jeden povl míň. Vydám se dál ulicí když v tom na mě skočí nějaká šílená ženská, která mě obejme a dokonce na mě promluví jménem. "Sakra kdo jsi?" Řeknu dost rychle, že mi není skoro rozumět a znovu si prohlídnu tu ženskou. Neznám žádnou kancelářskou krysu a už vůbec ne takovou jako je ona. Sice je to docela kus, ale i tak, co to je za způsoby...

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 22. září 2009 20:08

Předešlá noc Každý, kdo by procházel bytem tohoto vlivného muže, by pochopil, že má návštěvu. A nejspíš zajímavou. U dveří, jako elegantní klenot, odpočívají červené lodičky, na věšáku tmavý kabátek. Při cestě dál a pohledu na konferenční stolek jsou k vidění dvě skleničky a půl lahve kvalitní brandy. Na kožený gauč někdo odhodil košili, která zde stále zmuchlaně leží, jako vzpomínka na začátek příjemné "konverzace". Přes opěradlo křesla visí dámská bílá halenka. Pojďme po stopách. Jeden kousek šatstva za druhým odvede případného návštěvníka až k ložnici. Tu leží sukně, tu kalhoty, jako nejcennější kousek sbírky se na měkkém koberci leskne krajkový podvazek a o kus dál i popdrsenka. ............................ "Taryo!!" V orgasmu křičí mé jméno. Pod něžnou dlaní cítím jeho bušící srdce. Zakřič si ještě jednou.. notak. Pobízím jej myšlenkami, mezitím co poslouchám jeho zrychlený dech. "Sbohem, Williame." Zašeptám v posledním něžném pohybu, než jej svou mocí připravím o to, co mu přišlo samozřejmé. Tlukot jeho srdce. .......................................... Po smazání veškerých důkazů jej nechám ležet v posteli. Oblečeného v saténovém pyžamu, jako obvykle. Nic nenasvědčuje něčemu nenormálnímu. Lahev i sklenice jsou již nadobro ztraceny a po mě nezůstala ani památka. Já vím, proč je nelíbám. A jak říkala maminka.. "S ochranou, Taryo, s ochranou." Pomyslím si uštěpačně, než nikým neviděna opustím jeho byt. Nyní Je přece jasné, že musím hodně a kvalitně spát, když v noci mám tolik práce. Proto vstávám až za poledního slunce. Notnou dobu se věnuji sama sobě. Koupeli, zkrášlování, snídani, novinám a nastavování tváře slunci na své prostorné terase. Kolem oběda se už začnu nudit. Uvařit si oběd? Sama? Ani náhodou. Místo toho si vezmu novou bílou hlaenku, sukni začínající nad pasem a končící nad koleny, lodičky a kabátek. Vlasy si elegantně sčešu, než z věšáku popadnu svůj kabát a vyrazím si do města na oběd.

Raven Darkholm - Mystique 2 - 22. září 2009 20:12
	Ulice Bylo mi jasné že mě nepozná. Máme ale štěstí že stojíme kousek od další slepé uličky. I když vím že kdyby hctěl může mi utéct ovšem mezi lidmi se to moc nehodí. Chytnu ho tedy za ruku a zatáhnu ho do uličky kde se proměním. "Už mě poznáváš?" Zeptám se ho s úsměvem. "Moc jsi mi chyběl Pietro!" Řeknu mu a znova ho obejmu. "Jak ses vůbec celý ty roky měl?"

Damien Allerdyce *Flame* - 22. září 2009 20:49

Institut Ještě pořád trčím v té zašívárně. Vždycky jsem chtěl odtud pryč a po těch pravidlech mám ještě větší chuť to udělat. Ležím na posteli a na uších mám sluchátka. Docela nahlas. Píseň Never too Late mi z ní v uších a její slova mě uklidňují. V dlaních si hraji s kuličkou z plamene. Trochu ji formuji a přetvářím. Nechce se mi nic dělat a chci utéct. Jenže kam? Domů? Tam, kde mě nenávidí. Sevřu dlaně a plamená kulička zmizí. Sundám sluchátka a nechám je na posteli. Jdu se projít a nakonec skončím v relaxačním koutku. Sednu si na křeslo a přemýšlím si o svém. Pakárna tady. Jen, co si jako barman trochu přivydělám hned vypadnu pryč.

Dean Milligan *Zacharian* - 22. září 2009 21:18

soukromá zpráva od Dean Milligan *Zacharian* pro Kansas - Bobbyho dům Mám radost z toho, že ho vidím, ale v srdci mě svírají výčitky z toho, že jsem odešel. " Víš Adame, moc mě mrzí to, co se stalo. Mrzí mě, že jsme odešel a nechal tě tu se strýčkem samotnýho." Řeknu sklesle a pohlédnu do země. "Jenže jsem měl k tomu své důvody. Neomlouvá mě to, ale musel jsem. Dělo se se mnou něco zvláštního. Nevím jak to říct, ale mám nadlické schopnosti. Bál jsem se, že to nedokážu ovládat a bál jsem se, jak na to zareaguje Bobby." Rozhlédnu se po místnosti. " A když už sme u toho. Kde je Bobby?"

Adam Milligan *Castielo* - 22. září 2009 21:42

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - Bobbyho dům Poslouchám svého bratra, má na jednu stranu pravdu, ale pořád mu to nemůžu odpustit, zlobím se na něj a to co udělal se nedá jen tak zapomenout. "Myslíš to, že jsi mutant...a já taky? Myslíš tohle?" Když se zeptá na Bobbyho znovu se rozbrečím, hřbetem ruky si začnu otírat slzy. "Bobby...Bobby...zemřel...není tu...kdes byl, když tě potřeboval?" Vyskočím z křesla a obejmu ho. "Jsme tu už jen my dva Deane..." Naznačím mu tím, že už máme jen jeden druhého. Už tu není nikdo z rodiny. "Víš...myslel sis, že jen ty...máš ten dar...ale...já taky..."

Phillip Preest - 23. září 2009 11:52

Ulice Způsoby té ženy opravdu nechápu. Chytne mě za ruku a táhne mě někam to postranní uličky. Fakt blázen Už nezbývá málo, abych se jí nevytrhnul a prostě bych neutekl. Konec konců to můžu udělat kdykoliv se mi bude chtít, tak si jí můžu aspoń vyslechnout. "Peníze nemám! Poslední jsem tam tamtomu chudákovi!" Ukážu na bezdomovce opodál, který už stejně není ani na svém místě. Se ženou se začne něco dít. Její kůže se promění na modrou a oči zežloutnou. "Tak takhle to je!" Podrbu se na bradě a v mžiku oběhnu Mystique, abych si jí prohledl z celé její krásy. Ona to nemusela ani postřehnout, ale podle mě ano, přecejenom je bystrá. "Proč jsi rovnou neřekl, že to jsi ty?" Znovu si jí přeměřím pohledem a usměju se na ní. Nečekal bych, že tu potkám někoho jako je ona, v New Yorku na ulici převlečenou za nějakou kancelářskou krysu. "Jak jsem se měl? Dost mizerně nejsou kšefty, který byly dřív!" Rychle domluvim a usměju se. Předpokládám, že Mystique je moje výhra a určitě bude o nějakém jobu vědět...

Robert *Bobby* Drake - Iceman - 24. září 2009 12:04

Institut Sedím na své postýlce v tureckém sedu a listuji učebnicí jaderné fyziky (někdej sme to slyšel =D) "To je blbost,učit se takový nesmysli.!" Zastěžuju si nahlas a prásknu učebnicí o zem.lehnu si na záda a zavřu oči. 'Takový romantický období a já jsem sám,dokonce i John si nějákou našel.' Kdy už tak přemýšlím napadne mě zajít za Johnem a zeptat se ho zda by si nezašel zacvičit do Danger Room. Zvednu se z postele,nazuju si sportovní,bílé tenisky a jdu hledat Johnyho. Po chvilce ho najdu v "relaxačním" koutku v křesle. "Nazdar kámo,nezašel by sis zacvičit do Danger Room?" Zeptám se ho a u slova zacvičit udělám ve vzduchu uvozovky.

Damien Allerdyce *Flame* - 24. září 2009 17:18

Institut Na stole najdu tužku a tak jí jen tak začnu po stole válet. Sem tam, sem tam. Koukám jak sama pomocí setrvačnosti pokračuje v cestě k druhé ruce. Když Bobby vstoupí do místnosti ihned zvednu hlavu. Nasadím sebevědomí úsměv. Zdar Bobby, jasně, že půjdu. Akorát si musím převlíct triko. Řeknu Bobbymu a zvednu se z křesla. Napadne mě, že bych pak mohl jít i do posilky. Na sobě mám svoje oblíbené tričko s plameny. To si nechci zničit. Zajdeme ke mně do pokoje. Ona je tak nádherná, Bobby. Kdyby aspoň projevila zájem hned bych ji chtěl. Vlasy jí vždycky voní po vanilce. Doufám, že zítra na fyzice se před ní vytáhnu. Mluvím s Bobbym o dívce mých snů. V pokoji si jen převléknu rychle tričko a pak hned vyrazíme do Danger Room. My už tam můžeme, ale to jen málokdo.

Robert *Bobby* Drake - Iceman - 24. září 2009 17:54

> Danger Room "Okey.." Řeknu jen a jdu s ním do jeho pokoje,celou dobu básnil o tý sví holceuž jsem myslel že to nevydržím a něco mu řeknu,ale stal se zázrak,stáli jsem u jeho dveří. 'Prej po vanilce' Začnu se v duchu smát. "A je aspoň pěkná?" Zeptám se ho když jdeme do Danger Room. Když tam vejdeme otočím se na něj. "Dneska je volba na tobě.." Mrknu na něj a sundám si mikinu. Na sobě mám modrý triko,světle modrý a rifle. Jen modrá to může být

Damien Allerdyce *Flame* - 24. září 2009 18:22

Danger Room Jako slunce. Nebo pro tebe hora ledu. Zasměju se, abych odlehčil atmosféru. Myslím, že Bobby trochu žárlí a nerad bych si ho poštval proti sobě. Je to dobrej kluk a kámoš. Na mě? Ó jsem poctěn. Řeknu teatrálně a sednu si za pult. Tak co dneska? Asi udělám víc robotů, ne jednoho silnýho. Ta městská zákoutí byla minule supr. Podívám se na Bobbyho a začnu se smát. Ty seš jak z reklamy na Picassovo modré období. Raději zkontroluji zda mám zapalovač. Nebo spíš je to takový návlek na ruku. Je pak snadnější útočit. Tak pojď. Jdeme jim to natřít. Tlesknu a vyrazím za dveře. Tam už na nás čeká dokonalá simulace.

James Logan Howlett (Wolverine) - 24. září 2009 18:30

Storm Poslouchám jí No co neříkej že ty si někdy nedáš co normálně nejíš! A mimo to se teď snažím dostat do formy a aby to bylo pečlivě tak mezi to patří i ovoce nebo snad ne a prosím o zelenině se nezmiňuj tak hluboko neklesnu! podotknu a znova se zakousnu Takže se uvidíme na cvičišti! No řekla jsi uvidíme tak se tam uvidíme! poškárlím a škodolibě se na ní usměju. Jakmile odejde se podívám na jablko Sakra jak jsem to mohl dát do pusy to jsem na tom asi hodně špatně! zamyslím se a jdu do kuchyně rovnou ke koši do kterého hodím rozjezené jablko No tak vydím to na to že půjdu nastavit virtuální trénink! A pěkně na nejtěžší ať je sranda! Ať má Storm nějakou práci! škodolibě se usměju a vytahnu z kapsi poslední doutník spokojeně si ho zapálím a mířím k programovací místnosti. Sotva k ní dojdu všimnu si dvou vyložených protikladů Ale ale oheň a led! Co vy dva jdete si zatrénovat? Máte povolení? Víte že při tom má být přítomen učitel máte štěstí jdu nastavit program protože to dnes odpoledne vypadá na docela zajímavou podívanou dávám dohromady dva tými kdo bude lepší má odemně volňásek od jednoho učitele! Včetně profesorovi! odpovím a trochu jim dodám chuť do toho jít Tak co vi dva? založím ruce a dívám se se zájmem na ně

Themis - 24. září 2009 19:39

Jeany Sedíš u sebe v pokoji a posloucháš hudbu.U toho si něco kreslíš na papír. Poslední dobou se ti v mysli opakují samé pěkné vzpomínky.Ať je to něco z dětství nebo to co se stalo včera. Ovšem to co jsi viděla asi nejčastěji byl Bobby Drake,který se na tebe vždy usmívá. Usměješ se myšlenkam a položíš pero na stůl. Tepleji se oblečeš a zajdeš si do kuchyně kde si uděláš viˇšnoví čaj s vanilkou. Zajmavá chuť,ovšem koupila sis ho sama a nikdo ti ho nemůže brát,to si všichni pamatují. Posadíš se na kuchyňskou linku a pomalu usrkáváš ještě horký čaj. (Dodatek. Je 11 hodin.Můžeš napsat co jsi dělala včera proč tak pozdě vztáváš.Kde jsi ráno byla co jsi snídala,jak si se namalovala a cos vše dělala v pokoji,prostě si ymslím že vždy máte možnost to rozepsat a né jen napsat na to,co jsem napsal já =)

Themis - 24. září 2009 19:58

Bella Sedíš na židli a tvůj pohled padá na sklenici svodou. Všelijak se jí snažíš dostat do vzduchu.Jde ti to čím dál líp,ale vždy v tom nejlepším jsi celá mokrá (to zní srandovně =D) Prostě se asi nějak přestaneš soustředit,voda stratí svůj tvar kapky a přestane tě poslouchat. Když už je dost vysoko,usměješ se hrdě a pokusíš se jí pomalu dostat zpět do sklenice. Když jí rukou dáš "povel" ať klesá kapka "padá" a dopadne na tebe.Jelikož to byla asi polovina skleničky seš trochu mokrá,spíše tvoje hlava a tričko. "Wrrr.." Ozve se jen a vezmeš si nové tričko ručník a začneš si vlasy sušit. Přestane tě to už bavit a tak se deš podívat po tom fešákovi,Johnym.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 24. září 2009 20:04

Institut Včera jsem ponocovala z jediného důvodu a to z toho, že jsem se dívala na velmi napínavý film. Po pravdě viděla jsem ho nejméně třikrát a nikdy mně neomrzelo se na něj dívat. A pár studentům, kteří se na to dívali se mnou, se to také líbilo. Alespoň jsem měla nějakou společnost. Do svého pokoje jsem zamířila nejspíš kolem půlnoci, tam jsem si ještě přečetla nedočtenou knížku, kterou čtu už asi tak měsíc a pořád jsem jí nedočetla do konce. Po hodině namáhavého čtení jsem usnula ze zaplou lampičkou, kterou jsem nejspíš zhasla a ani o tom sama nevím. Ráno mne probudila jakási rána a řev studentů. Nejdříve jsem chtěla na to nějak reagovat, ale něco mne přinutilo, abych se ti nezabívala a myslela lepší věci. Pustila jsem si hudbu, samozřejmě že to byla moje oblíbená kapela Nightwish a začala jsem přemýšlet. Přitom si něco čmárám na papír, musím uznat že to není zas tak škaredý obraz, takže se nemám za co stydět. V pokoji jsem si ještě stihla uklidit, vysát a pak jsem se šla obléct do něčeho pohodlného a hlavně teplého, protože mi byla celkem kosa. Hurá do práce. napadlo mne, když jsem šla do kuchyně, kde jsem si uvařila svůj oblíbený čaj. Jakmile dopiju čaj a umyju hrníček, jak se sluší a patří, rozhodnu se jít do danger room, spíše mne tam něco táhne. Jakmile tam spatřím Woverina, Johnyho a Bobyho, trošku zpanikařím. Ono se mělo něco důležitého dít. mine se hlavou myšlenka. Pokusím se o úsměv. Co se tady děje? Nějaká sešlost? zeptám se a úsměv na mé tváři se pořád drží, je přátelský a pro někoho hřejivý. Vlasy mám volně, do culíku bych je nikdy nedala. Oblečená jsem v teplé teplákové soupravě, která je barvy červené. Dneska nejsem moc namalovaná, jen řasenka a tužka na oči. Pokukuji po ostatních a v očích mi hraje trošku nejistota.

Michael Winchester (Runtime)(2) - 24. září 2009 20:08

Zase průšvih Utíkám zběsile po chodníku a nějak vůbec nedbám na to že si cestu skrz lidmi přeplněný chodník prorážím až jich většinu porážím k zemi.No skvěle.Snažím se vyhýbat všemožně policii a stejně na ně musím narazit.Takový štěstí je opravdu neodolatelné.Mihne se mi hlavou a v běhu se přes rameno ohlédnu jestli jsem už náhodou toho pochůzkáře náhodou nesetřásl.K mojí smůle je za mými zády ale furt a aby toho nebylo málo zavolal si ten bastard na pomoc pár lidí navíc.Jestli mě chytí tak je všechno o co jsem se snažil totálně v pytli!A budou o mě vedět všichni v okolí!Pomyslím si a ostře zabočím do jedné z vedlejší uliček kde se to hemží bezdomovci nebo snad normálními lidmi?No kdo ví.Když máte za zadkem několik pochůzkářů a ještě hlídkový vůz těžko si za běhu všímáte svýho okolí. Sotva ale proběhnu spletí uliček a vynořím se kdesi na sídlišti skočím do prvního otevřeného kontejneru na který narazím.Sice si myslím že už to ti bastardi vzdali ale tak jistota je jistota.Kruci... jak já nenávidím policii!Vždycky se ukážou tam kde je nikdo nečeká.Srdce mi bije jako zvon a hlavou se mi honí jestli jsem si neměl vybrat jiný úkryt.V tom odporném puchu pravděpodobně dlouho nevydržím.No to už je jedno.Mihne se mi hlavou a mezitím abych se nenudil vytáhnu znovu svojí mapu a začnu raději vybírat nějaké lepší cesty kterými bych se mohl bez problémů dostat tam kam chci.

Isabella Lillian Black - 24. září 2009 20:18

Em, lehce si to upravim k obrazu svému, ano? Musím trénovat. Trénovat, terénovat a trénovat. A mě to přitom už tak strašně nebaví! Ono se to nezdá, ale zvednout i jen větší kapku mi dá docela velkou práci. Není to samo o sobě nic těžkýho, alemusím se hodně soustředit na to, co vlastně chci. Ale jedno plus je. Už umím ovlivňovat přeměnu. Jistě, občas se to nevyvede, a nepodaří se mi zadržet přeměnu a rozplácnu se na zemi. Jako teď. Už se mi konečně zadařilo, kynetiku vody už docela slušně ovládám. Vypadá to docela jako křišťálová koule, trošku neforemná, ale nevadí. Nechávám jí plout vysoko nade mnou. Jdu kolem tréninkové místnosti a dál, abych šla předvést profesorce, která mi ten úkol zadala, jak se mi daří. Najednou se někde na konci chodby ozve dutá rána, terá mě vyděsí, zapomenu na vodu a ta se vychrtsne na mě. Úplně celou mě promočí, to by mi ani nevadilo, kdyby zas nevypadlo mé ovládání a nerozplácla jsem se jak dlouhá tak široká na zemi. Dlouhá zelená ploutev odráží v jemné metalíze světlo a černé vlasy se rozproštřeny vlní po podlaze skoro až do poloviny ocasu. Mmmm, ach jo... Zakňučím pro sebea natáhnu se k tašce, která mi vypadla z ruky. Vždycky tam právě pro takovéhle příůpady mám náhradní tričko. Navléknu si jej, ale moc to nepomůže. Celé nasákne vodou, takže vypadá, jako bych ho taky polila. Natáhnu ruce nad ploutev a chci si ji teplem a vypařováním osušit, abych se změnila zpět. Jasně, zrovna teď mi to nejde.

Robert *Bobby* Drake - Iceman - 24. září 2009 20:25

Dange Room (uprav zlato,uprav =D) Nahodím znuděný výraz a poslouhcám přednášku kterou jsem slyšel už nejméně 3x. Ovšem dnes má Logen lepší náladu a přišel z něčím co se dosti podobá soutěži,akorát bude v Danger Room. 'Když tak zapátrám v paměti,dlouho jsem nebyli na virtuální misi..' Této myšlence se zasměji a pak se kouknu na Johnyho,ten vypadá že nepochopil co Logen právě řekl a zírá na něj jako "Co po mě chce?" "Pokud nebudu zrovna spát,rád bych se přidal." Usměji se a zrovna příjde Jean,usměji se i na ní. "Ahoj Jean." Sotva to dořeknu uvědomím si že je tady logen. "Chci říct dobrý den profesorko."

Damien Allerdyce *Flame* - 24. září 2009 20:42

Danger Room Přijde tam Logan a to mi zkazí úplně náladu. Jsme dospělí a můžeme tady trénovat. Profesor nás chce už přijmout do týmu X. Připomenu Loganovi a zamračím se na něj. Jak si tady chodí jako machýrek s doutníkem. A tady se kouřit nesmí. Je to škola. Já se nepřidám. Sorry. Řeknu Loganovi a chystám se odejít z místnosti. Nechtěl jsem bejt rušen a to přijde ještě Jeany. Ahoj, Jeany. Žádná sešlost. Já už jdu. Omluvím se a odejdu z místnosti. Nevím kam mám jít a tak jdu směrem kuchyně. Jenže narazím na Bellu. Leží tam na zemi. Celá mokrá a s ploutví místo nohou. Ahoj Bells. Copak se stalo? Zeptám se a dřepnu si k ní. Sahám do kapsy pro zapalovač. Mám tě odnést nebo vysušit? Zeptám se Belly a odhrnu jí pramen mokrých vlasů z čela. Je tak krásná.

James Logan Howlett (Wolverine) - 24. září 2009 20:51

Virtuální místnost No to teda spát nebudeš jakož to jeden z nejschopnějších nesmíš chybět ber to jako povinou hodinu tělocviku! odpovím a odfouknu si z doutníku a jakmile si všimnu Jean okamžitě dám doutník za záda a ihned ho típám o ruku a přitom cítím jak se má ruka škvaří po zhasínajícím doutníku Ach jo můj poslední doutník! Já ho snad v klidu nedokouřím! zanadávám a nenápadně ho strčím do kalhot Ahoj Jean co ty tu? Pozdravím jí a přitom si prohrábnu vlasy a je vydět že má ruka se zrovna dává do pořádku Jo Bobby když už tak Paní profesorko! To že mě můžete říkat Logene neznamená že se předemnou budete bavit s profesorkami takhle a ještě k tomu předemnou! vynadám mu ale on ví že jsem to tak nemyslel na to mě už zná A Pyro co se týče příjmutí do týmu X záleží na všech členech nikoli jen na jednom! podotknu když Pyro tak hnusně odsekne Tvoje věc já jen že to bude povyná hodina kort provás co se hlásíte do týmu X zavolám ještě na něj a musím se smát tahle provokace mě baví ze všeho nejvíc Ah promiň Jean jo něco takového chci zorganizovat takový turnaj. Dva tými kdo vyhraje má opušťák od hodiny i profesoroví a hlavně proto že jsem se vsadil ze Storm! nafouknu se Co taky se chceš vsadit? povytáhnu zvědavě obočí

Isabella Lillian Black - 24. září 2009 20:58

Na chodbě Jen brblám nějaké neslyšné nadávky a rozčiluji se nad tím, že mi nejde proměnit se zpátky. Takže co teď? Mám se plazit až nevím kam? Najednou se otevřou dveře a někdo vyjde z DR. Podepřu se na loktech abych viděla, kdo to vlastně jde. Když to zjistím, rychle si přehrnu prameny vlasů přes prsa, aby neprosvítalo něco, co nemá. "Ahoj Johne, trénink." Zazubím se na něj a jen pokrčím rameny. No, holt mi to lehce nevyšlo. "To bys byl moc hodnej, kdybys udělal cokoli z toho. Tak si vyber, co je pro tebe jednodušší." Opět se na něj usměju. Když mi odhrne pramínek vlasů z obličeje, trošičku se začervenám.

Damien Allerdyce *Flame* - 24. září 2009 21:06

Na chodbě Připadám si jako ve snu. Ona na mě mluví a dokonce si mě i pamatuje. Když jí můj dotek přivede do rozpaků raději chytnu po zapalovači. Škrtnu a v ruce udělám květinu. Ukáži jí Belle a usměji se. Nechytat. Pálí. Ušklíbnu se a nakonec dám ruce Belle na ramena. Začnu jí postupně sušit šaty. Mám zavřené oči a musím se hodně soustředit. Mohl bych Bellu velice rychle spálit. Občas nedokážu věci odhadnout. Mě oheň nespálí. Snažím se vnímat jen vodu, kterou chci odpařit. Ale ty vlasy ti asi neosuším. Vezmu Bellu do náručí. Naviguj mě ke svému pokoji. Odnesu tě tam, aby sis mohla vysušit vlasy.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 24. září 2009 21:20

Virtuální místnost Chvíli tam jen tak stojím a pozoruji atmosféru, jaká zde panuje. Musím se nad tím trošku ušklíbnout, jelikož to nechci nějak komentovat. Kývnu na pozdrav odcházejícímu Johnymu a věnuji vřelý úsměv Bobbymu. Nechám však domluvit Logana, který zase něco vymyslel a chce to realizovat. Nějak mne překvapilo, že se dohodl na tom s Ororo. Až po chvilce si uvědomím, že mne zdravil Bobby a nazval mně jménem. Samozřejmě to Logan musel nějak komentovat. Rukou si promnu vlasy, na důkaz chvilkového přemýšlení. Nech Bobbyho, ať mi říká jak chce. Hele tobě to může být úplně jedno. ohradím se a šťouchnu do Logana prstem. Tvář mi pořád zdobí úsměv. Hele Bobby, nemáš dneska něco v plánu. Ráda bych zašla do města, ale samotné se mně zrovna dvakrát nechce. Nechtěl bys? promluvím k Bobbymu a Logana si zrovna dvakrát nevšímám. Nějaké svoje prupovídky bude mít stejně. Napjatě čekám, jak se vyjádří Bobby a po očku sleduji Logana.

Robert *Bobby* Drake - Iceman - 24. září 2009 21:35

Institut Stále mám ruce složené na prsou. Když jsem pozdravil Jean jejím jménem a né jako profesorku musel jsem si vyslechnout další z jeho proslovů. Nasadím další jeden z mých nepřítomných výrazů. Když domluví Jean se usměje a nabídne mi jestli s ní nechci jet do města. 'Rande?' Napadne mě hned a usměji se. "Půjdu rád,Jean." Řeknu a usměji se.Její jméno řeknu trochu hlasitěji a kouknu se na Logena. "A kdy by jsi chtěla vyrazit?"

James Logan Howlett (Wolverine) - 24. září 2009 21:36

Co to si snad děláš srandu! Uplně strnu když uslyším Jean už kvůli tomu že dala přednost doprovodu Bobbymu předemnou Jsi si jistý že doprovod někoho jako Bobby je to pravý je to sice schopný mutant a má předpoklady stát se členem X ale....no jo no jo už mlčím je to tvoje volba! odseknu trochu podrážděně Jestli se ti něco stane a ty Bobby jestli se rozhodneš jít a stanese vám něco tak si mě nepřej! A osobně dohlédneš na to že se jí nic nestane rozuměls ber to jako zkoušku. vyprovokuju ho Tak co furt chceš jít? zašeptám mu do ucha ale je Jean to si slyšela a to se jí asi nelíbylo jak jí znám

Isabella Lillian Black - 24. září 2009 21:39

Na chodbě "Stejně bych ji asi uhasila." Pokrčím smutně rameny. Ona je to taková samovolná reakce, ale je to dobře, aspoň necítím bolest. Teda, jen tu měnší. Jen zavřu oči, když začne sušit. Ono cítit ten žár takhle není úplně nepúříjemné, spíš naopak, ale děsivé je to stejně. Ale co vlastně má co říkat tahle poloryba. Už hodně schnu, vím, že za chvíli ploutev zmizí a zas budu mít nožky. "Počkej.." Protestuju, když mě zvedne. "Jsem hrozně těžká a nemusíš mě nosit, za chvíli budu zas normální, vážně, ještě si uděláš kýlu. To přece vážně nemusíš, Johne." Ubezpečuji jej dokola, než rezignuji. "První patro, čtvrtý dveře z leva."

Ivan Alexandrovič Sorbov - 24. září 2009 21:46

Institut Na Bobbyho se pouze směji a od Logana očekávám zase nějaké připomínky. Nejdříve si vyslechnu milý hlas Bobbyho, kterému se chystám odpovědět a do toho mně zarazí Logan. To mne trošku víc šokoje a poměrně to ve mně začne vřít. Tak za prvé - Nejsem malá holka, která se o sebe nedokáže postarat. Za druhé - Ano jsem si naproso jistá, že chci jít s Bobbym a né s tebou. Tuším, že by tvoji společnost upoutala více Storm než já. Za třetí - Už toho nech. Jsi jak malej. řeknu všechno co mám na srdci a snažím se neříct nějakou špatnou nadávku, protože mne to trošku víc vyvedlo z míry a to by se u mně nemělo stát. Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Ale vře to ve mně docela dost a je těžké se uklidnit. Nakonec se mi to podaří, nejspíš při pohledu na Bobbyho. Raději se dívám na Bobbyho a pokusím se o úsměv. Můžeme klidně hned vyrazit. promluvím k Bobbymu s úsměvem na tváři, je vidět že už mi je lépe a jsem klidnější. Tuším, že ještě bude chtít něco Logan říct, tak pouze mávnu rukou a chystám se k odchodu. Tak jdeš? zeptám se Bobbyho, když jsem u dveřím. Tam na něho taky počkám a snažím se zhluboka dýchat, jelikož nechci něco zlého vyvést.

Damien Allerdyce *Flame* - 24. září 2009 21:52

Na chodbě I přes protesty Belly ji nepustím. Líbí se mi, když je takhle bezbranná. Tričko máš už v podstatě suché, ale vlasy ti neusuším a nechci tě popálit. Řeknu na protest a zavrtím hlavou. Chvíli s ní jen tak jdu po chodbě. Není zase tak těžká, když jí člověk správně chytí. Jako každou dívku. Mám ji pevně přitisknutou k sobě. Otevři dveře. Už jsme tady. Upozorním Bellu když dojdeme k jejím dveřím. Teda aspoň doufám, že jsou její. Ale tohle je první patro a levé strana. Myslím, že jsem správně spočítal, že jsou to čtvrtý dveře, ale ono se to špatně počítá, když mám v náručí tu nejkrásnější dívku z celé akademie. Doufám, že máš fén. Abych ti mohl usušit ty vlasy. Usměji se na Bellu.

Ororo Munroe (Storm) - I - 24. září 2009 21:57

Institut Chtěla jsem omrknout co se stalo a nějak pomoct, ale zjistila jsem, že to měli studenti pod kontrolou, tak jsem nad tím pouze mávla rukou a vydala se neznámo kam. Spíš jsem se jen tak brouzdala po škole a užívala si plně toho, že zatím nenastala nějaká pořádná práce. Chvíle klidu neuškodí. pomyslela jsem si a procházela přitom kolem virtuální místnosti, možná i z toho důvodu, že jsem se vsadila Loganem ohledně toho, který tým vyhraje a ještě se nezeptala Xaviéra, jelikož bych nejspíš musela plně pracovat a dneska se mi tak nechtělo nic dělat. Poté však pouze zaznamenám něco podobného, jako křik a je to Jeanin hlas, to mne trošku znepokojí. Což nemůže být ani chvíle klidu? mine mi hlavou myšlenka, když vcházím do místnosti. Nechápavě se přitom podívám na osazenstvo. Cítím tady negativní myšlenky. zažertuji, ale to už vidím jak Jean odchází, nejspíš si mně nevšimla a za ní jde Bobby. Zůstal tam se mnou pouze Logan. Nevěřícně na něj pohlédnu. Co se to tu děje? zeptám se ho a mé tváři je poznat, že vůbec nevím co se děje a ráda bych to zjistila. Jen tak stojím a sleduji napjatě Logana.

Robert *Bobby* Drake - Iceman - 24. září 2009 22:07
	s Jeany "Naviděnou Logene." Mávnu na něj a jdu za Jean. Jen kývnu na Storm a pokračuji.Jean na mě čeká udveří,usměji se a nechám jí projít první,dostaneme se do garáže. "A kam by jsi chtěla jet?" Zeptám se jí s úsměvem a čekám až se plně rožnou zářivky,za chvíli stojíme v garáži kde je několik aut a 3 motorky. "Čím pojedeme?Nebo jsi radši pro procházku?"

James Logan Howlett (Wolverine) - 24. září 2009 22:14

No tak teda jo,ale.... Po chvíly rezignuji Tak si běžte, ale Bobby jestli se něco zvrtne víš co jsem ti říkal dejte na sebe pozor! Jestli vás venku poznaj a zjistí co jste zač....Radši buďte ve spojení s profesorem jo a mohly byste mě koupit nějaký doutníky je jedno jaký! dodám a naštvaně se dívám na odcházející Jestli se jim něco stane tak si to neodpustím! říkám si pro sebe a vůbec jsem si nevšiml Orory která mezi tím přišla a když si jí všimnu vylekaně vysunu drápy Ježiši promiň já si tě vůbec nevšiml! omluvím se a ihned drápy zasunu Ale podle mě by neměly ze školy odcházet! Ale oni ne oni si jdou v klidu nakupovat no aspoň ty doutníky by mohly přiníst. pokysím se zavtípkovat Ehm to se asi nepovedlo co? zeptám se a nahodím omluvný víraz Promiň ale momentálně jsem bez jablka, ale mohly bychom jít do společenskýho centra a oficiálně domluvit ten souboj i když je jasný kdo vyhraje! pousměju se Nebo by jsi snad chtěla zajít jinam? dodám a trochu znervóznim tohle téma nerad probírám a je to na mě hodně vidět

Ivan Alexandrovič Sorbov - 24. září 2009 22:19

S Bobbym Už se cítí mnohem líp než předtím. Je mi celkem líto, že si bude o mně nejspíš Storm myslet, že jsem na ní naštvaná, ale Logan mně celkem dobře vytočil. Bobby se chová oproti Loganovi úplně jinak a to je mladší než on. Chová se víc, jako gentleman a je mi v jeho blízkosti baječně. Cestou do garáže jsem zamlklá, nějak zvlášť se mi nechce mluvit, jakmile dojdeme do garáže něco se ve mně změní. A co tak si vypůjčit motorky a dát si závody? zeptám se ho a mé oči se rozzáří, je na mně vidět, že by mi zrovna tato věc udělala radost. Prohlédnu si motorky a nakonec si jednu vyberu. Je to ta kterou vlastní Cyclop. Je na něj až moc krásná. pomyslím si a usměju se přitom na Bobbyho. No tak.. bude sranda a můžeme se podívat na západ slunce. ještě dodám, než nasednu na motorku a dám si na hlavu helmu. Však se nezdržíme moc dlouho a než na to příjdou budeme zpátky. tato myšlenka mne ještě víc potěší. Ještě nestartuji motorku a pouze čekám na Bobbyho, zda se ke mně připojí.

Ororo Munroe (Storm) - I - 24. září 2009 22:32

Rosomák :) Trošku se leknu, když na mně Logan vytasí ty svoje drápy. Jakmile se omluví, cítím se v klidu a pokusím se úsměvem naznačit, že je to dobré. Když vypráví Logan, že se mu nelíbí, jak odešla Jean s Bobbym ven, musím se jen nad tím pousmát. Logane, vždyť je Jean dospělá a ví se o sebe postarat. A Bobby není malý kluk. Určitě si dají na sebe pozor. promluvím k němu přátelsky a poplácám ho po rameni. Na mé tváři hraje úsměv a v očích je zvláštní výraz, který se nedá definovat. Hele, hele. Já bych si tak moc nevěřila. Co když vyhraje můj tým? Hm.. když jsme u toho, ještě bych to měla domluvit s Xaviérem. Ale nechce se mi tam samotné. Nechceš tam jít se mnou? řeknu mu jen tak. Prosím. dodám a zatvářím se jako pejsek, který prosí svého pána o kost. Přitom doufám, že to vyjde. Jelikož samotné se mi tam vůbec nechce. A pokud se mnou půjdeš dám ti jeden doutník, který jsem ti schovala. začnu ho trošku vydírat. Po pravdě jednou si u mně zapoměl doutník a já mu schovala, jelikož doutníky nekouřím. Opírám se o zeď a pobaveně sleduji jeho výraz v obličeji. Celkem mně zajímá, jak se zachová.

Isabella Lillian Black - 25. září 2009 06:48

Cesta do pokoje Nosí mě po akademii k mému pokoji a já nemůžu říc, že to není příjemné. Spíš naopak. Ovšem i tak se cítím lehce nesvá, protože vypadám neschopně a to nesnáším. "Rozkaz" Zasměju se a dveře tedy opravdu otevřu. Vnese mě do pokoje. Je uklizený a zařízený docela prostě, ale přitom s vkusem. A hlavně si může všimnout, že celý pokoj je provoněný vanilkou. "Mám, mám,je ve skříni v dolním šuplíku, ale to už zvládnu sama, nemusíš se tady zdržovat." Usměju se na něj opět. Vždycky jsem si myslela, že je John takovej ten machýrek, ale je vlastně docela milej. Bude to fajn kamarád.

Damien Allerdyce *Flame* - 25. září 2009 09:20

V pokoji Položím nebo spíše posadím Bellu na židli. Připadá mi nádherná i jako mořská panna. Když vejdu do pokoje také se pořádně nadechnu. Moje vanilková víla. Mám ráda vůni vanilky. Připomíná mi tolik vůni koláčů, které pekla babička. Tu jedinou mám ze své rodiny rád. Byla skvělá. Nic mě neláká víc jak se podívat Belle do skříně, ale zase mi to přijde hloupé. Lézt jí do soukromí. Vytáhnu tedy rychle fén a zastrčím ho do zásuvky, co nejblíže židli na které sedí Bella. Ty mě nezdržuješ. Aspoň si budu moct zahrát na hrdinu. Málokdy se stane, že člověk zachraňuje mořskou pannu. Je to asi hodně nepříjemné se takhle proměňovat co? Zeptám se Bells a podám jí fén do ruky. Asi si raději bude chtít vysušit vlasy sama. Jestli chceš já odejdu. Nabídnu Belle a ukážu prstem na dveře

Isabella Lillian Black - 26. září 2009 17:05

Pokoj Když mě posadí na židli, jen se natáhnu k posteli, abych přes sebe přehodila deku. Ta proměna má vážně jeden zajímavý vedlejší účinnek. Oblečení, co jsem měla na sobě někam zmizí. Ještě větší záhada je, že se pak zase někde objeví. "Ne, není to nepříjemné. Ale rozplácnout se obličejem na zemi nepříjemné je. Zvlášť když to nečekám." Rozesměju se pobaveně. "Horší spíš je, že to ještě neumím ovlivnit. Proto jsem tady. Rodičům má mutace nevadí, jen se bojí, že se někde na veřejnosti proměním a lidí na mě budou zlí. Proto jsem, než se to naučím tady. Pak se vrátím domů." Vysvětlím mu s lehkým laskavým úsměvem. "Nemusíš, jetsli nechceš." Odpovím mu s dalším úsměvem, než zapnu fén na střední otáčky a pustím se do vysoušení. Za nějakou dobu se to povede, ocas zmizí. Díky bohu, že mám tu deku. "Johne, můžeš jít jen na chviličku vedle?" Odešlu ho buď za dveře, nebo do koupelny, abych se mohla obléknout. Když tak udělá, vezmu si na sebe čisté prádlo a bílé lehké šaty. Je ještě teplo. "Tak, hotovo, děkuju za záchranu." Otevřu dveře a pustím ho zase zpět do pokoje.

Damien Allerdyce *Flame* - 26. září 2009 18:38

Pokoj Belly A nebolelo tě to moc, když jsi tak spadla? Zeptám se Belly starostlivě. Přece jen se musela o pěkný kousek propadnout. Zvlášť když to nečeká. Jasně, Johne. Co sis myslel?! Že ji sem rodiče poslali jako zrůdu a zůstane tu s tebou navždy. A jak ti to jde? Už jsi přišla na to jak zabránit vodě, aby tě proměnila? Co třeba vodě odolný krém nebo tak něco? Zeptám se a rukou projedu vlasy. Jsem v Bellině společnosti tak děsně nervózní. Jasně už mizím. Zalezu hnedka za dveře, ale mám sto chutí zůstat. Jenže nemusím se hned projevit takhle. Stoupnu si za dveře a čekám až bude Bella oblečená. Hned jak uslyším, že na mě Bella mluví vrátím se zpátky. No no nemáš zač. Odpovím slušně, ale nějak jako bych nemohl polknout. Pro jistotu klapnu zapalovačem a hned ho zhasnu, abych se uklidnil. V těch šatech jsi překrásná. Moc ti sluší a ladí ti k vlasům.

Katherine "Kitty" Pryde (Shadowcat) - 27. září 2009 22:32

Společenská místnost Přikývnu a posadím se na gauč. No..v plánu asi nic..spíš to vidím tak, že budu prostě improvizovat a uvidím až podle situací.. odpovím s úsměvem a napiju se mléka. No nevím, ale kdybych si měla přivstat, tak by mě to asi zabilo..Jsem sice zvyklá vstávat brzo, ale včera jsem šla spát hodně pozdě, tak by to asi nevyšlo.. dodám a zasměju se. Bože..jsi úplně nemožná!Pořád plácáš nesmysly! peskuji se nehlasně a koukám s Piotrem na film.

Dean Milligan *Zacharian* - 30. září 2009 18:45

soukromá zpráva od Dean Milligan *Zacharian* pro Kansas - Bobbyho dům Zamyslím se nad tím, co my právě Adam řekl. "Počkej..... ty taky? Ty máš taky schopnosti? Jaké?" Řeknu celkem udiveně, jenže pak mi odpoví na Bobyho. Brečí, ale to, co mi řekl mě hodně ranilo, zkácím se na zem, nevím jestli mě víc sebralo to, že je Bobby mrtvý, nebo to, že mi to vyčítá. "Adame, to nemyslíš vážně, prosím, řekni že to není pravda. Naplní mě smutek a žal. Rozebehnu se směrem ke dveřím. Stoupnu si na dvorek, podívám na oblohu, roztáhnu křídla a z plných plic začnu řvát. " Neeeeeeeeeeee!!!!!

Adam Milligan *Castielo* - 30. září 2009 20:56

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - Bobbyho dům "Teď nechci řešit moje schopnosti...uvědomuješ si, že Bobby umřel? A tebe zajímají jen schopnosti?" Dean se z toho zhroutí na zem, tohle bych od něj nečekal, vždycky na mě působil trochu chladně, nikdy příliš nedával svoje pocity najevo. "Je...je to pravda..." Odpovím mu a znovu začnu brečet. Dean po chvilce vyběhne ven, ale já zůstanu v domě, padnu na kolena, znovu se mi vybavily všechny útrapy, které jsem si nedávno prožil. Bylo toho na mě moc. Za pár minut se zvednu z podlahy, opráším se a výjdu před dům.

Dean Milligan *Zacharian* - 01. října 2009 20:38

soukromá zpráva od Dean Milligan *Zacharian* pro Kansas - Bobbyho dům Uklidnim se a zjistim, že adam stojí ve dveřích. Nezatahnu křídla a nechám je roztažený. Nevím co říct ale vymlouvat se nebudu, ví, že jsem mutant tak proč to skrývat. " Víš Adame, mrzí mě to, hodně mě mrzí co se stalo Bobbymu a taky to, že jsem tu nebyl. Mrzí mě, že jsem byl srab a odešel." Řeknu sklesle a a chytnu ho za rameno. "Víš myslím si, že by Bobby nechtěl aby sme tu seděli se slzami v očích a truchlili. Myslím, že by si přál, aby sme byli spolu a zkusili něco dokázat. Vím, že to ode mne zní možná hnusně a buď si na mě naštvanej jak chceš, ale v hlouby duše víš, že mám pravdu." Měli by sme se postavit na nohy a začít něco dělat, nechci mu to řikat narovinu, protože by mě zřejmě pak nesnášel, ale tím, že tady bude jen tak sedět a brečet nic nedokáže. "Adame, promiň, ale říct jsem to musel. Měli by sme začít trénovat tvé schopnosti, ačkoli ani nevím, jaké máš a ne tu jen tak sedět a nic nedělat."

Adam Milligan *Castielo* - 01. října 2009 20:46

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - u Bobbyho Dean ke mě příjde a položí mi ruku na rameno. Mírně svěsím hlavu a poslouchám jej. "Víš...každou noc jsem se modlil k andělům, aby tě přivedli zpátky domů, aby ses vrátil ke mně...potřeboval jsem tě..." Obejmu ho, přitisknu jej k sobě, ale zatím nic neříkám. Začne mluvit o tom, že musíme něco udělat, nadtím jsem už přemýšlel, ale nikdy jsem se nedostal do fáze, kdy bych začal něco realizovat, podnikat. "Deane...asi bych ti měl něco říct..." Začnu nejistě a nechce se mi to dopovědět, ale už jsem to nakousl. "Víš...Bobby měl velké bolesti a pak mě přemluvil, abych mu pomohl...a tak...tak jsem ho uspal...svými schopnostmi...aby netrpěl a odešel v klidu..." A pak jsem jej sledoval jak jej život opouští a jeho tělo chladne.

Isabella Lillian Black - 01. října 2009 22:00

Pokoj "Ne, už mám to tělo tak otlučený, že jsem zvyklá." Rozesměju se pobaveně, ale jeho zájem mě těší. Je moc milý, vždycky jsem chtěla takového kamaráda. "No, už dělám pokroky, spíš teda v ovládání tý moci, ale ještě moc ne v ovládání přeměny. Zatim se mi povedlo ji zabrzdit jen asi třikrát." Je to hodně fyzicky i psychicky vyčerpávající projekt, tohle nacvičování. "Voděodolný krém a tak nechci. Sice to bude trvat dlouho, ale chci se to naučit sama. Nesvazovat se tím, ejtsli mám, nebo nemám krém." Vysvětlím mu zamyšleně, tak moc bych mu chtěla přesně popsat, jak to myslím. "V těhle?" Maličko se začervenám a podívám se na svoje šaty. "Jsou přece obyčejné. A k vlasům? No teda, já mmyslela, že jsem černovláska, ne bílovláska." Rozesměju se pobaveně a pohodím hlavou, až vzduch prořízne další vanilková vlna.

Dean Milligan *Zacharian* - 02. října 2009 11:42

soukromá zpráva od Dean Milligan *Zacharian* pro Kansas - u Bobbyho Řekl mi jak mu bylo a co dělal. Řekl to jen tak nebo to myslí vážně? Chtěl snad doopravdy abych se vrátil i po tom, co jsem udělal? "Neboj se Adame, jsem zpátky a jsme s tebou, už nás nic nerozdělí." Řeknu aby se necítil tak sklesle. Jenže potom mi řekne co udělal a já nevím jak zareagovat. On ho zabil? On ho opravdu zabil? Nevím co mu na to říct, ale něco říct musím, než si začne myslet, že se na něj zlobím. "Adame, nemohl jsi nic dělat. Věřím, že to pro tebe bylo hodně těžké, ale udělat jsi to musel. Nezlobím se na tebe." Mírně se usměju, abych mu zvedl náaladu. On řekl pomocí schopností? Co to má za schopnosti? Zaváhám a podívám se mu do očí. " Řikal si pomocí schopností? Ty umíš zabijet?

Adam Milligan *Castielo* - 03. října 2009 21:15

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - u Bobbyho "Chyběl si mi tu...mně i Bobbymu..." Nedivil bych se kdyby mě za to zavrhl nebo to nějak špatně pochopil a proto se mu to pokusím znovu vysvětlit. "Víš, tím že jsem ti řekl uspat...tím jsem vážně myslel uspat...nemělo to být nějaké zjemnění...ale...vážně jsem ho jen uspal..." Nejspíš si myslí, že jsem ho zabil, abych ho zbavil utrpení, ale to bych nikdy neudělal a k tomu abych udělal to, co jsem udělal mě Bobby musel dlouho přemlouvat. Neumím zabíjet...ovládám spánek...a vlastně dokážu ovlivňovat i fantazii...víš...možná...možná bychom měli odjet..." Radši bych byl jinde, nechal minulost spát.

Dean Milligan *Zacharian* - 04. října 2009 10:10

soukromá zpráva od Dean Milligan *Zacharian* pro Kansas - u Bobbyho Už jsem se lekl, že má lepší schopnosti než já. No jak se to veme, každý máme své. "Dobře Adame, věřím ti. Podle mě je správné, že jsi ho uspal a tím ho zbavil utrpení. Nechci aby to vyznělo špatně ale zemřít ve spánku je luxus, který si Boby zasloužil." Chytnu ho za rameno, ale myšlenkama jsem uplně někde jinde.Kam asi pujdeme? Že bych vzal Adama tam, kde jsem byl celou tu dobu? Potřeboval by se podle mě taky zdokonalit, nemohl se přece vše naučit tím, že tu seděl a truchlil nad Bobbym. "Ty Adame, nechtěl by jsi vidět, kde jsem celou tu dobu byl a kde jsem se učil ovládat své schopnosti?" Nečekám na odpověď, nasednu do Bobbyho Impaly a čekám, jak se Adam rozhodne.

Adam Milligan *Castielo* - 04. října 2009 10:24

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - u Bobbyho "Víš správné by bylo pomoct mu...ale to nebylo v mých silách..." Pronesu realisticky. Jinak to vážně nešlo, byla to jediná možnost. Krátce Deana obejmu, zvednu hlavu a podívám se na něj. "Deane...nechci aby ses nějak urazil...ale nepotřebuji to místo vidět...s Bobbym jsem se toho naučil dost...dost...radši bych jel někam úplně pryč...kamkoliv...mohli bychom jet až do New Yorku...je to sice hodně daleko...ale já chci pryč odsud...nemůžu tu déle zůstat..." Zajdu do svého pokoje, kde si zabalím ty nejnutnější věci, oblečení, mp3 přehrávač, notebook, nějaké léky a také peníze, které mi tu Bobby nechal a řekl, že si je mám vzít, není to žádný velký balík, ale na nějakou dobu to rozhodně vystačí. Se sportovní taškou na rameni seběhnu dolů za Deanem. "Já jsem připraven vyrazit..."

Duke *Mr. Watter* Duster - 04. října 2009 14:58

Před instutem K instutu přijíždí auto. Dost neobvyklý vůz v těchto oblastech. Z ní vychází dosti podezřelí muž. Vystoupí z dodávky a zamíří si to k zadním dveřím auta. Z ní vytáhne velký počet krabic s podezřelím obsahem a zamíří k bráně institut. Velice zajímavá objednávka, ale co jen co mi zaplatí ukončím to. V puse cigaretu a na hlavě kšiltovku otočenou s kšiltem dozadu se dostal až k bráně. Tohle bude má předposlední dodávka doufám, že proběhne bez zbytečných potíží, přec jen když je toho víc mohlo by se něco zvrtnout a co potom. Někdo by pak mohl být nespokojený a naštvaný. Pak si šáhne pod kabát a nahmatá svoji přítelkyni z chladného kovu. Popotáhne z cigarety a vydechne bílý kouř. Musí to být rychlý ať ještě stihnu vzít cestou toho hajzla z ministerstva. Zazvoní na zvonek od brány a čeká co se bude dít. Kamera na bráně se otočí na něj. Ten, kdo ho sledoval si naštěstí nevšiml pár kapek potu na čele. Brána se pomalu začne otevírat a on s úsměvem vchází dovnitř s plnou náručí krabic. Odplivne už zbytek cigarety a zašlápne ho v zemi. Pomalu dochází ke dveřím institutu nervozita je větší a větší. Položí krabice ke dveřím a jednou rukou sevře klepadlo druhou svoji kovovou ledově chladnou přítelkyni. Institut Zrovna když jsem se chystal jít k sobě na pokoj tak se ozvalo se zabušení klepadla na dveře. Sebral jsem se ke dveřím a s úsměvem otevřel. V tu ránu hledím na poslíčka s pizzou. Ten zase hledí na černocha lehce sportovní postavy s dredy místo vlasů a krátkým vousem. No konečně, že už jste tady dětska měli docela hlad Převezmu od něj zásilku pizzy a pak vytáhnu svoji peněženku. On stále něco svírá v kapse v kabátu. Sleduji ho a něco se mi na nezdá. Muž v tu ránu tu věc konečně vytáhne. Oddychnu si při pohledu na tabatěrku. „Nebude vám doufám vadit, když si zapálím, že ne ??“ „Né vůbec, ale kolik jsem teda dlužnej ??“ „ Jsem rád. Jinak dohromady to bude 126 dollarů.“ Vytáhnu z peněženky dostatečný obnos a dám mu 130. Děkuji a zbytek si nechte. Přeji krásný den Jj taky tak . Zavřu z a poslíčkem dveře a kouknu na bednu pizz přede mnou. DĚTSKA DORAZILA PIZZA Chvilku se nic neděje, jelikož se stádo teprve probouzelo a začalo chápat význam téhle věty pak se, ale začal ozývat větší hluk než obvykle. Děti se začali vynořovat z pokojů s tím, že nejrychlejší člen si vždy vzal krabici jen sám pro sebe a to toho co mu chutnalo. Pomalé zbytky vždy museli sežvýkat co zbylo. Schodiště se začali prolamovat nad hejnem hladovějících dětí jejíž čichové buňky byly zaměstnány pizzou přede dveřmi. Musel jsem uskočit, abych nebyl poražen a ušlapán. Naštěstí jsem předtím vzal nějaké pizzy z vrchu pro mě a nějaký další profesory. Pak jsem je vzal a začal jsem s hledáním zbytku dozoru, který by si třeba taky rád zaplnil žaludky. Pak objevím Ororo a Logana, jak vyrazily zase nejspíše ze spoda. Naštěstí mi jdou naproti takže se s nimi minu. Hej vy dvě hrdličky přivezli jídlo tak to zatím šoupnu do kuchyně, kdyby jste pak měli zájem Následně na to kolem nich projdu zamířím si do kuchyně, kde ty pizzy položím na stůl a já sám si vytáhnu flašku minerálky, kterou vypiji na ex a za ní druhou. Nakonec otevřu jednu krabici s pizzou a zakousnu se do kousku šunka, sýr, kečup a sardinky.

Dean Milligan *Zacharian* - 06. října 2009 15:26

soukromá zpráva od Dean Milligan *Zacharian* pro Kansas - u Bobbyho Nechce to místo vidět? Dobře, já ho do ničeho nutit nebudu. Chvilku sedím dole v aute a přemýšlím, kam vlastně pojedeme, řikal New York tak asi tam. "Konečně, že ti to ale trvalo." Pronesu s vtipným nádechem a nastartuji auto. "Tak do NY řikáš jo? Je to dálka ale dobře, dlužim ti to. Dlužim ti jet kamkoli budeš chtít, ale co tam?" Rozjedu se na silnici a pokračujeme dále po dálnici směr New York. Cesta je dlouhá a tak si nedokážu odpustit pár otázek. "Byl jsi s Bobbym dlouho sám. Jaký by? Co vše ste dělali? A promiň, ale řekl bys mi něco o svých schopnostech?" Bylo to dost otázek, ale vážně mě zajímá, o co vše jsem přišel. " Víš Adame, aby sis nemyslel, že z tebe pořád tahám něco o tvých schopnostech a já ti o svých nic neřekl, tak ti to teda povím. Mám schopnost vytvořit si tmavě zelená energetická křídla, což jsi asi viděl a umím s nima i létat a také umím uvést lidi do bezvědomí tím, že se jich jen dotknu. Ale umím to ovládat jen když chci. Po dlouhé době konečně nějaká cedule: New York 100Km.

Adam Milligan *Castielo* - 06. října 2009 19:19

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro Kansas - u Bobbyho "Trvalo? Ty jseš sprostej..." Nasednu do auta a zavřu za sebou dveře. "Co tam? Ty nevíš že v New Yorku to žije? Že tam na nás čeká třeba dost příležitostí? Že se tam všechno změní..." Můj pohled na New Yorku je trochu zidealizovaný a zkreslený, což samozřejmě nevím. Dean nastaruje a Bobbyho dům se začne vzdalovat ve zpětném zrcátku, tam mizí moje, naše minulost. "Víš...Bobby si celá ta léta kladl za vinu, žes odešel, pořád si myslel, že něco udělal špatně a žes ho neměl rád...bohužel...pravdu už se nedozví..." Nadechnu se a pokračuju. "Bobby mě učil co bylo v jeho silách, jak znalostem tak věcem praktickým...a poté mi pomáhal i s ovládáním mých schopností....když už na tom začal být špatně, tak se upíral k Bohu, pomáhalo mu to a ne málo. Pořád jsem s ním cestoval po různých specialistech ve stáetech, ale nikdo mu nemohl pomoct...četli Bibli...modlill se...přestože věřící nebyl, tak ve svých těžkých chvílích se k Bohu obracel...řekl mi že jsem jako anděl...to podle mých křídel...nejsou takhle vidět...ale když chci, tak jsou...říkal, že jsem jako Castiello...jeden z andělů...a tebe přirovnával k Zacharianovi...ten byl takový...no prostě jako ty... Umím ovládat spánek...sny...vytvářet je a to nejen během spánku..." On zelená křídla...já modrá...Bobby to s těmi anděli trefil... Pousměju se v duchu. Po více než jednom dni cesty se přiblížíme k New Yorku, což nám sdělí ukazetel hlásající, že "Velké jablko" je přibližně 100 kilometrů od naší současné pozice, což mě potěšilo, Bobbyho Impala je pěkné auto, ale na delší pobyt v něm není zrovna dvakrát pohodlné, tak asi jako každé auto. Polovinu cesty jsem prospal, ale ne nějak zvlášť jsem odpočatý nebyl.

Dean Milligan *Zacharian* - 07. října 2009 20:12

New York Páni NY, po tak dlouhé cestě už jsme konečně tady. Otočím se na Adama. "Tak sem si chtěl jet? Do toho přelidněnýho a celkem smradlavýho města narozdíl od Kancasu." Pousměji se a zastavím auto, abych se rozhlédl kolem. Všude je plno aut, lidí a vysokých budov. "Adane, promiň, ale musím si rejpnout...Co tady hceš dělat? Dá se tu vůbec něco dělat?" Nezdá se mi to tu a jsem z toho poněkud nervózní. Je to tu jiné než to mé, malé, útulné místečko v lese, ale Adam sem chtěl a myslím, že jsem mu to dlužil. Za to, co jsem mu provedl a co si kvůli mě musel prožít, si to určitě zaslouží. " Adame promiň, ale nezdá se mi to tu. Nejradši bych odletěl pryč, ale zůstanu kvůli tobě. Ty snad něco vymyslíš." Otočím se a nasednu zpátky do auta.

Adam Milligan *Castielo* - 07. října 2009 22:39

New York Po příjezdu do New Yorku na mě začne ze všech stran sálat duch velkoměsta, shon, spousta lidí, hustý provoz. "Jo...přesně sem...asi bychom tu měli najít nějaké ubytování...a...nejspíš i práci..." Dívám se z okýnka a sleduji rušnou ulici, která se hemží davy lidí. "Musíme si to tu nějak...eh...prohlídnout...porozhlédnout se tu..." Nemám žádnou konkrétní představu o tom, co tu dělat natož kde. "Jestli se chceš vrátit tam kdes byl...tak ti v tom nic nebrání...nechci tě tu držet...já tu chci jen začít nový život..." Vidím, že se tu Deanovi moc nelíbí, ale s tím nic nenadělám, to on se musí rozhodnout jestli tu zůstane nebo si půjde vlastní cestou.

Dean Milligan *Zacharian* - 09. října 2009 10:06

New York Nelíbí se mi to tady ani trochu, ale jsem tu s Adamem a to je pro mě to nejdůležitější. "Adame, já vím, že se mi to tady nelíbí a možná jsem i kapaánek protivnej, ale to neznamená, že tě tady nechám samotnýho a půjdu pryč. " Má pravdu, měli by sme si tu najít nějaké bydlení a možná i práci, ale to se mi moc nelíbí. Radši bych si získával peníze jiným způsobem než prací, ale to by mi Adam mohl vyčítat. " A jak si chceš zrovna tady najít bydlení? Je to velké město a určitě nenajdeš nabídku někde na ulici Adame. A peníze chceš získat jak? Já vím, řikal jsi, že ti Bobby nějaké nechal, ale kolik? Na jak dlouho to vystačí? Ty chceš jít do práce?" Všechno to na něj vyklopím na jeden nádech a pak si uvědomím, jak hloupě to asi vše vyznělo. Není divu, jsem z toho města poněkud nervózní. "promiň, necítím se tu ve své kůži." Povzdechnu a podívám se na Adama.

Themis - 12. října 2009 17:45

Tarya Po půl hodince klidné cesty )bu´d autem,na kole,pěšky,prostě si něco vyber) si se dostavila do města. Chvíli jsi se po něm jen tak procházela a pak sis to namířila do své oblíbené. Je to něco jako kavárna,bar a restaurace v jednom,Vaří se tu,prodávají tu výbornou kávu,několik druhů káv,a také tu vaří dobrá jídla. V místnosti jsou tlumená světla,zdi jsou měruňkové a všechen nábytek tmavě hnědý. Celkový dojem je spíše tmavější než světlý. Když se posadíš na Bar (Teď mě napadlo,pokud by jsi byla tak hodná hrozně moc bych si tě dovedl představit spíše jako Aurely než tohle červené cosy =D), a v okamžiku kdy se posadíš a svlečeš si kabátek,příjde k tobě mladá barmanka ze sklenicí něčeho hnědé,je to z ledem a chutná to dobře,Barmanka ti naznačí kdo ti jí koupil,onen muž už se na tebe usmívá. "Chtěla by jste donést jídelní lístek?" Zeptá se tě mladá barmanka jelikož tě už zná.S úsměvem čeká co ji odpovíš a také na nějákou reakci na muže,na každý drb či špínu kterou o něm víš.

Adam Milligan *Castielo* - 12. října 2009 20:00

New York "Víš...já osobně budu radši když tu se mnou budeš Deane...ale nemohu tě tu držet...chyběl si mi...sice se na tebe pořád trochu zlobím...a určitě to ještě nějakou dobu potrvá, ale mám tě rád, jsi můj bratr..." Sice to může vypadat divně, třeba tak že nebudeme vypadat jako bratři, ale to je mi jedno, krátce jej obejmu. Málokdy by čekal, že budu uklidňovat staršího bratra. "Pro začátek bude stačit, kdy si najdeme nějaký levný penzion...práce se tu vždycky nějaká najde a ty peníze od Bobbyho...ty vystačí minimálně na tři měsíce...a když budeme šetřit, tak možná i déle...takže si nedělej starosti..." Položím mu ruku na rameno a s vřelým úsměvem mu řeknu: "Klid bráško...uklidni si...nebo chceš, aby tě trefilo staříku?" Dodám a zasměju se. Rozhlédnu se kolem a spatřím nějaký letáček na sloupu, zvědavost mi nedá a tak příjdu blíž a následně jej přečtu. "Štěstí nám přeje...tady se nabízí nějaké levné ubytování..." "Projdeme se po městě...já tam zavolám jestli mají volno a pak uvidíme"Uložím si telefoní číslo do mobilu. Napadlo mě, zajít do nějakého baru na pivko, ale to nevím jestli by prošlo. Začnu se tvářit jako svatoušek. Bráško...co takhle zajít do nějakýho baru...na jedno pivko...já vím...21 mi bude za 4 roky...ale když už jsem to tak vymyslel..."

Dean Milligan *Zacharian* - 14. října 2009 16:49

New York Zarazí mě Adamovo chování.On si myslí, že je potřeba mě uklidnit? Je jasné, že tady s ním chci být, ale na něco jsem si vzpoměl. Bylo mi to blbé, ale potřeboval jsme to, ctil jsem se bez toho hodně špatně. "Adame, rád si s tebou někam zajdu sednout a prosím, nechovej se ke mě jak k malému. Ale počkáš přibližně půl hodiny? Pro něco si musim zaletět. Zatim se poptej po tom bydlení."Otočím se a bez ohledu na to, kolik je okolo lidí, jsem rotáhl křídla a odletěl směrem k mému "hnízdu" Nebylo to nejblíž, ale za letu jsem to stihl do půl hodiny i zpět.

Adam Milligan *Castielo* - 14. října 2009 17:52

New Yrok "Nikdo ti nebrání bráško...já se pokusím zařídit nějaké to bydlení...tak zatím Deane" Přibližně půl hodiny, tolik času mám. Rozloučil jsem se s bratrem, doufaje že se vrátí, ne tak jako kdysi dávno, ale je pravda, že se tehdy ani nerozloučil. Jednu věc bych mu vytknul a to, že odletěl jako by tu nebyli lidé. Všichni se na mě dívali potom co odletěl a probodávali mě svými nepříjemnými pohledy, chladnými, pohrdavými, odměřenými, plných nesnášenlivosti a tak jsem se rozhodl jít pryč. Šel jsem rychlým krokem a po cestě jsem zavolal na číslo z inzerátu, abych se optal po tom ubytování. "Dobrý den...rád bych se vás zeptal jestli platí ta nabídka levného ubytování...měl bych zájem..." Rozhodně nesmí vědět, že jsme mutanti, protože by to celou věc mohlo zkomplikovat. V rámci možností zjistím co nejvíc podrobností kolem ubytování a dál jdu po ulici, naštěstí daleko od hloučku lidí, kteří na mě tak tupě zírali. Bobby říkal, že jsem jako anděl...proto bych lidem nikdy neublížil...oni se nás jen bojí a strach je vede k jejich postoji... Věřím v to, že lidé jsou nevinní a že se na ně nemůžeme zlobit, potřebují jen čas. Zastavím se u nějakého baru, který nevypadá nejhůř a je zhruba 15 minut od místa, kde Dean nechal auto. Zjistím, že by bylo nejlepší vrátit se zpět, aby Dean nečekal, ale vracím se pomalejším krokem a tak dorazím k autu o deset minut později.

Dean Milligan *Zacharian* - 15. října 2009 22:43

New York Vrátím se k autu a Adam nikde. To si dělá srandu ne? Čekám tam asi deset minut, nervózní a plný strachu, co se Adamovi mohlo stát. Podívám se směrem k vzdálené ulici a vidím Adama. To je taky dost že jde. Čekám až se uráčí přijít k autu a spustím. "Adame, můžeš mi laskavě říct kde jsi byl? Měl jsi tu být před deseti minutama. Doufám, že jsi zjistil alespoň něco užitečného." Nezlobím se na něj, ale nějak si musím držet postoj staršího bratra. "Víš, zapoměl jsme na jednu pro mě hodně důležitou věc." Sotva to dořeknu ta vytáhnu z kapsy přívěšek, který mi dal Adam jako malý. "Snad jsi si nemyslel, že jsme ho vihodil nebo ztratil." Usměju se a podívám se mu do očí. "A co, zjistil jsi něco?"

Adam Milligan *Castielo* - 15. října 2009 22:52

New York Dorazím později a uvidím Deana. Na první pohled se začne chovat jako starší bratr, ale to jen z principu, autority respektu, spíš to jen tak dělá. "Deane...tohle na mě nikdy neplatilo...ty víš, že se mnou i Bobby měl občas problémy...protože já mám svoji hlavu a tohle...no...byl jsem se projít, potom co si odletěl, tak si tím vzbudil velkej poprask, tudíž jsem šel radši pryč. Našel jsem nějaký bar a zavolal na ten inzerát s bydlením...čekají na nás, domluvil jsem to tak, že příjdeme večer...takže bysme se neměli nikde zdržovat do půlnoci...adresu mám, takže to nějak najdeme..." Mezitím co mluvím přistihnu Deana jak vnímá tak napůl a z kapsy vytáhne přívěšek, který jsem mu jako malý vyřezal a dal k Vánocům, Bobby nás učil všemu možnému...ale dnes už bych ho asi jen tak nevyřezal, moc jsem se tomu nevěnoval a navíc mi s tím Bobby tenkrát pomohl. Nemohl jsem si jako dítě dovolit koupit dárek, tak jsem jej vyrobil. "Ty...no vážně...je to on...to už je let....myslím že devět..." Je vidět, že mi to udělalo velkou radost. Řeknu Deanovi, že bychom mohli jít na to slíbené pivo a vedu jej k tomu baru.

Dean Milligan *Zacharian* - 16. října 2009 12:08

New York Tak de vidět. že Adam má radost z toho, že ten přívěšek ještě mám. Chce jít do baru na pivo a mě by taky bodlo, nejsem poti a tak jdu s ním. Přivede mě k jednomu baru. "Ty Adamem vážně chceš jít sem do toho pajzlu? I když je pravda že prckovi jen tak někde nenalijou." Usměju se jen co dopovím, pro mě celkem vtipnou poznámku a otevřu dveře. Bar není moc veliký, naštěstí pro Adama a tak si sedneme k jednomu volnému stoli a já obědvám. " Hej hospodo, hoď i sem dvě!!" Otočím se na Adama a celého si ho prohlédnu. Změnil se od té doby, co sme byli malí kluci a vypadá to, že má i víc rozumu. Musel to mít s Bobbym těžké, já zbaběle utekl a oni byli jen sami dva. Bobby byl nemocný a on se o něj musel starat a to jak ho uspal asi taky nebylo jednoduchý. Jak on se změnil. Podívám se sklesle do stolu. "Adame, omlouvám se, omlouvám se za to, co jsem ti provedl a za to, jak jsem se vypařil a ublížil vám oboum.

Adam Milligan *Castielo* - 18. října 2009 20:38

soukromá zpráva od Adam Milligan *Castielo* pro New York Zavedu Deana před bar, je to taková zapadlá putyka, nic extra, ale právě tam se nebudou pídit po tom, kolik mi je. "Jak prckovi? Já ti dám prcka...budeš spát v autě a já v tom pronajatém bytě..." Nedovolím si nerejpnout si nazpátek. Zabereme jeden stůl a Dean se poněkud nahlas pokusí objednat pivo, to jak to provede, řekněme, nejradši bych odešel nebo se propadl. Nemám rád když na nás takhle poutá pozornost. "Deane...tohle bys nikdy neudělal...změnil ses za ty roky...vždycky si byl praštěnej ale nikdy si na sebe takhle nepoutal pozornost...nemám to rád, když na mě všichni koukaj..." Oznámím mu trochu vážně.

Dean Milligan *Zacharian* - 20. října 2009 16:04

Bar - New York V autě, to určitě. Pomyslím si a podívám se na Adama. Vypadá poněkud nervózně po tom, co jsem obědnal pivo. Bojí se snad, že přijdou na to, že mu není ještě 21? Po tom, co zpustí, že je to kvůli tomu, co jsme udělal se nad sebou kapánek zamyslím. " Sorry Adame, nějak jsem se za ty roky sám v lese změnil. Nebyl tam nikdo, kdo by mě naučil, jak se chovat, nebo dokonce jak vystupovat. Vím, je to krapek nevychovaný, ale jsem prostě sám sebou." Rozhládnu se po "baru" a vydím obsluhu, jak nám nese pivo. Položí ho před nás a já se napiju. " Tak pij ty špunte." Rejpnu do Adama a pousměji se.

Adam Milligan *Castielo* - 20. října 2009 19:27

Bar - New York Dean je jiný, lidé se mění, ale ne sami od sebe, co jej k tomu vedlo? "Víš...já chápu, že ses změnil a časem to přijmu...ale pochop ty mě..." Já se celkem stáhl do sebe, straním se společnosti, protože jsem celé ty roky žil mimo, pouze s Bobbym. Servírka nám přinese objednané pivo. Neváhám a napiju se současně s tím, kdy mě k tomu Dean vybídne. Položím poloprázdnou sklenici na stůl. Něco mi říká, že není správné zabíjet svůj žal alkoholem, ale proč to pro jednou neudělal a trochu nevypustit, uvolnit napětí, proč ne? Copak na to nemám po tom všem právo?

Damien Allerdyce *Flame* - 01. listopadu 2009 10:07

Pokoj Belly Na některé věci se těžko zvyká. Pomyslím si a usměji se, protože by bylo hloupé, kdybych se mračil, když ona se směje. Moc ti to, ale sluší, když jsi pannou. Ušklíbnu se. Myslím to jako pochvalu, ale nechci, aby si myslela, že mě má úplně v hrsti. Dívám se na ni. Vnímám vůni vanilky, která mě mámí. Je to snad ní nebo mnou? V jednoduchosti je krása a černá ladí k bílé. Brouknu obhajobu, abych si nepřipadal jak úplný pitomec. A kam jsi měla namířeno než jsi spadla? Nechtěla by ses projít nebo tak? Zeptám se. Musím se dostat z tohohle pokoje. Jinak se už od ní nikdy neodtrhnu.

Dean Milligan *Zacharian* - 01. listopadu 2009 21:27

Bar - New York On to časem přijme? To je jako bych udělal něco špatně, ale vždyť já nic špatně neudělal, jen ta samota mě dosti změnila. Napiju se piva a podívám se na Adama. To si dělá srandu s tim pivem, takhle to do sebe nalejt? Držím se, ale nějak to nejde vyhnout se tomu, abych mu něco řekl. "Hele chlape brzdi, nezapomeň, že ti ještě nebylo 21 tak se nesmíš ožrat, já tě nebudu mít nasvědomí." Ne, že ych chtěl Adama nějak popichovat nebo něco takového, to vůbec ne, ale jsem tu s ním a pokud nás chytnout, jak je ožralej a ukáže se, že nám není 21 tak z toho může být hodně velký průšvih. Nedá mi to a mám stále pocit, jako bych se musel ospravedlňopvat v tom, jak jsme se změnil. Dám tedy Adamovi ruku na rameno a zpustím. "Hele, já vím, že jsem se změnil a asimáš důvo být na mě naštvanej kvůli dost věcem, ale žil jsem několik let sám v lese, daleko od lidí a musel jsem si vystačit sám. Vím, nikdo mě nenutil odejít nebo zabydlet se v lese, ale v tu chvíli to byla dobrá volba i když záleží na újlu pohledu. Změnila mě ta samota víš Adame, ta samota bez tebe a odloučení od rodiny. Zlob se na mě jak chceš, nadávej, mlať mě, ale s tím už teď nic nenaděláš a čas vrátit neumím." Podívám se do země provinilím pohledem a vypiju zbytek piva na Ex.

Themis - 02. listopadu 2009 16:16

Remy - Domov,ach sladký domov Práci si odvedl v skutku dobrou.Proběhlo to rychle,bezpečně a bezbolestně. Cesta domu není nijak dlouhá proto jsi brzy na místě. Když dojdeš domu svlečeš ze sebe propocené oblečení a vezmeš si čisté,zapluješ do sprchy kde se osprchuješ a oblečeš se. Sedneš si na pohovku a zapneš si telefon a notebook. Jako první zajdeš na Email.Dvě nové zprávy.Ta první je reklamu,otráveně ji hned zavřeš a otevřeš druhý Email. Dobrý den, Mé jméno je Erik Lansher.Zjistil jsem že patříte mezi nás,zjistil jsem také že patříte k té silnější stránce mutantů. Měl bych na vás pár dotazů a chtěl bych se s vámi sejít. Podřídím se podle vás,jen mi prosím napište kdy a kde. Předem děkuji a brzy naviděnou. Erik Lansher.

Adam Milligan *Castielo* - 02. listopadu 2009 19:38

Bar - New York Dean se projeví téměř jako rodič, což je jedna z posledních věcí, které bych od něj čekal. Ale notak...Deane... Jsou na mě již vidět mírné náznaky lehkého opojení alkoholem. Je to hlavně tím, že jsem to do sebe hodil a také tím, že nejsem zvyklý pít alkohol. Já se na tebe nezlobím...já byl taky mimo lidi...byl jsem s Bobbym, ale to byl jediný člověk, který byl v okolí...ale neříkám, že mi nestačil. Ale přesto všechno...jsem taky jiný než všichni ostatní...a hlavně jsme jiní celkově...určitě sis toho všiml...na druhou stranu musím říct, že kdyby o nás lidé věděi víc, tak bychom se nemuseli řekněme skrývat...ale nemusíme na sebe poutat pozornost...abychom je nevystrašili....počkat....teď jsem se do toho nějak zamotal...ehm....snad víš, co jsem tím myslel... Rozhlédnu se po podniku a letmo přejedu pohledem po všech hostech. A ty roky bez tebe...byly...hodně....hodně náročný...

Remy LeBeau (Gambit) - 02. listopadu 2009 23:12

Me - doma Proti horkému nehybnému vzduchu nad čtvrtí je klimatizovaný interiér výstavného sídla klanu vcelku příjemná změna. Ale ani přátelsky bzučící větrák, ani studený déšť sprchy nedokáže z mého těla vyhnat žár kolující každou buňkou; občas poněkud nepříjemný vedlejší efekt mé mutace. Kdybych se narodil za polárním kruhem, nic bych proti tomu neměl, ale v subtropickém pásmu je to pěkně na houby. Natáhnu se pro odrané džíny s nohavicemi ustřiženými kousek pod koleny a aniž bych se obtěžoval s hledáním nějakého oblečení na horní část čela, schoulím se do oblíbené sedačky u otevřeného okna. Narozdíl od svého kolegy občas čeřícího smog nad městem samotným je vánek vplouvající sem skrz napolo zatažené záclony plný vůně cypřišů z rozsáhlé zahrady a spousty dalšího zeleného sajrajtu, který jsem se nikdy nenaučil pořádně pojmenovávat, ale mám ho celkem rád. Nepříjemný tlak zespoda mě přinutí zalovit pod zadkem. Výsledkem je ztráta iluzí, že by můj neoblíbený mobil konečně vzít libovolný pekelník. Nemám tu věcičku nijak zvlášť v lásce, nevím, proč bych měl být kýmkoliv zastižitelný čtyřiadvacet hodin denně. Ti, co by skutečně něco naléhavě potřebovali, mají své spolehlivější cesty, jak mě kontaktovat, a zbytek světa ať si trhne nohou. Jenže zkuste před otcem předstírat žal, že dárek k narozeninám, co vám s dobrým úmyslem věnoval, potkala jakási záhadná nehoda... třeba pozření aligátorem. Nedokážu se ubránit smíchu nad představou, jak vyděšeně by se asi onen nebohý plaz tvářil, až by mu začalo z břicha hrát Hearts On Fire. Po adekvátní odpovědi na drzou uvítací hlášku, kterou jsem si do nokie sám nastavil, abych měl dobrý důvod poslat ji do háje při každém uvedení do chodu, letí přístroj pro změnu na křeslo, takže si na něj dost brzo někdo sedne znova. Kdybych vypáral čalounění a pozval si nějakou těžkou váhu... Zatímco si pohrávám s tou myšlenkou, natáhnu se po laptopu. Uvidíme, jestli mě má někdo rád... natolik, aby chtěl zadat slušný kšeft. 'Ha! Spam! Ale no tak... copak vypadám jako někdo, kdo potřebuje Viagru...?' zakřením se pohrdavě na adresu anonymních opruzů a obratem přesunu nevyžádanou poštu do virtuálního odpaďáku. 'Tak co je to druhý?' Lidi, kteří nepíšou do e-mailu předmět zprávy, bytostně nenávidím. Jako by je ubylo, kdyby dali předem vědět, zda mám očekávat potvrzení převodu platby, nebo výhružku smrtí! Ze rtů mi nicméně splyne užaslé vzetí jména Božího nadarmo a cigareta v mé ruce zůstane nezapálena, když nevěřícným pohledem kloužu po krátkých strohých řádcích vzkazu slohově sice otřesného, což mu však neubírá na překvapivosti. Jako uvědomělý občan Spojených států (utiš se, srdce mé, nesměj se tak nahlas) věnuji studiu denních zpráv dost času na to, aby mi jméno Erika Lehnsherra nebylo neznámé. Takže zůstávají pouze dvě otázky: kdo dal sakra Magnetovi můj soukromej mail a proč mě ze všeho zve na rande? V mém nitru se sváří zvědavost s notnou dávkou nedůvěry. V první chvíli mě napadne, že je to čísi přiblbý fór, ale na druhou stranu chybí pachatel. O téhle adrese ví jen velmi úzký okruh lidí a žádný z nich neproslul právě smyslem pro humor, přiblbý ani jakýkoliv jiný. Dejme tomu tedy, že autor je skutečně sám velký bojovník za práva mutantů. Tím spíš mě fascinuje jeho ochota vyjít mi vstříc v místě a čase setkání. Jeden by čekal, že Magneto bude udílet jasně dané povely, ne prosit o slyšení. Pokrčím rameny. Je to jeho způsob jednání, ne můj, těžko ho můžu napadat. Po krátkém zaváhání otevřu okno odpovědi a naťukám rychle pouhé dva řádky: adresu jedné příjemné malé kavárny na Rue Bourbon a pod to dnešní datum a časový údaj půl sedmé večer. Ať se stařík trochu snaží, když tak moc touží po setkání se mnou. 'A... odeslat. Leť do světa,' vyprovodím úšklebkem zprávu. Pro případ, že by adresát chtěl ještě něco dodat (například ať si dělám srandičky z někoho jiného), laptop nevypínám a jen odložím na stolek vedle sebe. Pak se uvelebím pohodlněji a natáhnu se po rozečtené knize.

Dean Milligan *Zacharian* - 04. listopadu 2009 19:04

Bar - New York Tak nějak napůl jsme poslouchal Adama, ale zaujalo mě to, co vlastně řikal. Vím, že z něj krapek mluví alkohol, ale doufám, že to co řekl myslel vážně. Podívám se na něj a mírně se pousměji. "Adame, ty jsi už krapek opilý co? Mluví z tebe alkohol ." Začnu se smát strašně nahlas, ale vlastně ani není čemu. Projedu očima po místnosti a pohrdám všema těma lidma, co tam jsou. "Adame, ty se chceš projevit, ale nechceš na sebe upoutat pozornost? Nevíš jak to asi udělat?" Postavím se a mírně se zapotácím, točí se mi hlava jako známka mé opilosti a alkoholu v krvi. "Tak ty se chceš předvést?" Řeknu mírně pileckým hlasem a zaklonim hlavu s očima vsloup. " Hej lidi, přišel čas Apokalipsy! Bojte se a utíkejte domu za svíma rodinama užít si pohody dokud to jde!" Zařvu do místnosti a roztáhnu křídla. Užívám si pohledu na paniku, kterou jsem způsobil a chytnu Adama za rameno. "Takhle se odhaluje."

Adam Milligan *Castielo* - 05. listopadu 2009 22:28

Bar - New York "Já...nejsem...opilý...no...možná malinko..." Přiznám si to a stydím se za to, nejradši bych na všechno na chvíli zapomněl. "Víš jak? Určitě ne tak, že bys najednou začal vykřikovat že jsi mutant...ale svým nadáním někomu pomohl...ne s tím jen blbnul a vystašil lidi..." Odpovím mu. Zastávám se lidí, protože si myslím, že za nic nemůžou. Když se Dean začne zvedat, je mi jasné, že z toho nekouká nic dobrého. Dean roztáhne svá křídla a vykřikuje nesmysli zastínen alkoholem. Za to já v mžiku vystřízlivím po jeho projevu. Položí mi ruku na rameno a já ho do ní praštím. Zvednu se a podívám se po baru. "Nevšímejte si ho...on...je opilý...a moc unavený..."Na hosty baru to moc nezabere, proto roztáhnu ruce, zavřu oči a použiju svoji schopnost. V další vteřině všichni lidé v baru padají k zemi, pohrouženi do spánku. Lidí nebylo málo a tak mě to slušně vyčerpalo, padnu zpátky na židli, která se jen tak tak nepřevrátí.

Michael Winchester (Runtime)(2) - 12. listopadu 2009 22:02

New York - kdesi na Walker street Čekal jsem že New York bude díra ale nečekal jsem že to bude až tak velká díra.Jako duch se potuluji ulicemi mezi houfy lidí a snažím se celkem často ignorovat jejich většinou znechucené pohledy obvzlášť když narazím na snoby z té bohatší vrstvy.Už mě ta lidská lůza unavuje.Nejsou vůbec o nic lepší než my.Pomyslím si trochu naštvaně nad okolními lidmi a sem tam se za nějakými otočím když do nich vrazím.Jsou všichni stejní. Lidi opravdu nemám nějak moc v lásce.Přeci jen to byli oni kvůli kterým jsem získal to ... prokletí?Pro někoho dar,pro někoho prokletí.Pro mě tedy spíš to druhé. Jednou už to ale mám a jen tak se toho nevzdám.Přeci jen je to někdy velmi prospěšné.Mírně se uchechtnu a po několika minutách chůze zajdu do nějakého bufetu kde si rád na chvilku odpočinu. Naštěstí tam není moc lidí takže tam budu mít celkem dost vlastního soukromí.Zaberu si nějaké místo blízko dveří kdyby se náhodou něco semlelo a trochu si prohlédnu místní osazenstvo.Nějací úředníci,dělníci,banda výrostků,pár podivných chlápků ze kterých jezdí mráz po zádech... bože to jsem si zase vybral podnik.Pomyslím si když pohledem prohlížím kouty onoho bufetu a po chvilce si raději začnu hledět svého. Hodím na stůl svoji značně poničenou mapu a opět si v ní začnu prohlížet různé ulice a kouty menší části New Yorku.Jak jsem řekl.New York je fakt prohnilé město.Mám mapu a stejně se tu nevyznám.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 14. listopadu 2009 17:32

NY - BAR Na muže, který mi poslal pití se slabě usměju, což si vyloží jako pozvání k mému stolu. Nevadí mi to. Je vysoký, tmavovlasý s očima tmavýma jako trnky. Takové mám ráda. Během hovoru s ním však sleduji i všechno ostatní. Kdo ví, kdy můžu narazit na nějakého zajímavějšího nápadníka, nějaký cíl, špatně dostupnou hračku? Všimnu si dvou mužů, kteří přišli spolu o něčem živě, přesto tiše diskutují. Opět začnu vnímat onoho muže, který mi bez ustání kupuje další a další pití. Chce mě snad opít a dostat do postele? Už jen ten nápad mě vážně pobaví, proto se nijak nevyjadřuji. Na mě alkohol účinek nemá. Na někoho jiného ale očividně ano. Periferně zaznamenám, že se jeden z mladíků zvedne a lehce opilecky se odpotácí kousek od jejich stolu. Ale, ale? Přehodím nohu přes nohu, rukou si podpepřu hlavu a se zájmem je sleduji. Lokálem se začne ozývat křik, pištění a nadávky. Na svého společníka jen zavrčím nějakou nadávku, když z jeho úst vypadne : "Hnusný mutant." Když se pak všichni lidé kolem mě složí jako domeček z karet na zem a společník onoho "anděla" se div nesloží také, hlasitě, ale lehce a jakoby zvonivě se rozesměju a zatleskám. "Moc pěkné, už jsem se bála, že bych si snad dneska užila klidný vyčer."

James Logan Howlett (Wolverine) - 15. listopadu 2009 20:02

Storm Pobaveně poslouchám Ororu a jakmile přivede téma na doutník zbystřím A já si říkal kde jsem ho nechal a ona mě ho schovala to je potvůrka, ale umí přemlouvat to se musí uznat. přiznám si Víš co tak já přestanu myslet na ty dva blázny co se jen tak vydají mimo institut a budeme řešit ten souboj jo? zeptám se Sakra vždyť o tom teď mluvila prober se Logene! A přestaň na ní myslet snažím se uklidnit Jo máš pravdu zajdeme za profesorem a domluvíme formality bylo by dobrý kdyby tomu koučoval co ty na to a když to vše klapne tak bychom mohli zajít k tobě a já bych ten doutník mohl konečně zpacifikovat není dobré ho nechat dlouho větrat pak už není dobrý. podotknu a chystám se jít k profesorovi A nebo víš co dám ti ještě jednu výhodu když vyhrajete můžeš ten doutník předemnou zničit co ty na to? zeptám se jí No tak takového granda jsi zase dělat nemusel cokdyž opravdu její tým vyhraje? zamyslím se Ne vždyť ona nemůže vyhrát a ty si dáš doutník a pak si někam zajdeš se Storm a to už za tu výhru přece stojí! říkám si pro sebe

Themis - 16. listopadu 2009 15:43

Institut Ororo,Logen+Studenti (Bez Jean a Bobbyho) Je něco kolem 6 večer,začíná se pomalu stmívat a foukat studený vítr. Všichni jste se sešli v Akademii.Buď u hrnku horké čokolády v kuchyni,nebo ve společenské místnsoti při čtení knihy či sledování televize.V Bazénu s teplou vodou či u někoho na pokoji. Více-méně je čas sejít se ve společenské místnosti a počkat na Sotrm a Wolverina,až si pro vás příjdou a vrhnete se na první,virtuální akci.Někteří už v Danger Room byli,někteří jen tak na skoks a nějácí vůbec. Co jste dělali do teď?Jak se těšíte na svůj první,druhý či několikátý souboj?S kým,jak a proč jste došli do společenky? Jean,Bobby Začali jste závodem do města,výhrala Jean která si stále neřekla o nic,co by hctěla za výhru.Šli ste do kavárny,dali jste so kávu nebo horkou čokoládu a nějáký zákusek.Pak ste se šli projít do města a jeli jste zpět do Institutu.Cestou jste se zastavili na malém paloučku kde sledujete západ slunce.

Leah Airiland *Element Lee* - 16. listopadu 2009 20:00

Akademie: Byl už večer dalšího dne. Dne tady. Akademie už mi neposkytovala tolik možností, jako jsem měla doma. Žádné supervelké obchody, spousta volna a jasné známky. Ale mě to nevadilo. Vliv rodičů na můj život slábl a tady jsem unikla pozornosti médií. Také bylo lehčí hlídat si tu záda. Doma dotíral nejeden chlapík a nenechal se odbít. Tady to nehrozilo, nemusela jsem se bát použít své mimořádné nadání. Pořád jsem si ale nehodlala přiznat, že patřím k nějakým... mutantům. Když jsem se dívala na profesora Logana, docházelo mi, o kolik se může změnit můj život. Ale to já nechtěla. Utrpěla by tím moje rodina. A navíc... Titulky: Dcera slavné herečky je stvůra! ... To nebylo nic pro mě. Proto jsme vlastně souhlasila jít sem. Abych se naučila to ovládat, krotit tu sílu uvnitř sebe. Soustředit ji na svoje potřeby... Bylo to okolo šesté hodiny, kdy jsme přestala uvažovat nad vlastními schopnostmi a máchat nohy ve vodě bazénu, na jehož okraji jsem seděla, a skončila to malé proudění síly, které způsobovalo ohřívání a ochlazování vody, a místo toho se zdvihla a zamířila do společenské místnosti. Tiše jsem se posadila do rohu a opředla sama sebe stínem. Nechtěla jsem být rušená. Bála jsem se jich, ač jsme si to odmítala přiznat. Nevěděla jsem, co dokážou, a jací jsou... Mohli mi ublížit. Mrknutím oka. Možná bych pak nestihla bojovat proti. Nevěděla jsem, co od nich mám čekat... Jak se chovat... A tak jsem raději zůstávala stranou a mlčky čekala na příchod Storm a Wolverina. Od nich jsem instinktivně cítila největší nebezpečí. Orořina moc se navíc dost podobala té mé. Proto jsme se jí neobávala tolik, jako Jamese. S ní by to byl souboj vůlí. S Wolverinem... Těžko říct, kdo by vyhrál. A já nechtěla pokoušet osud a své štěstí... Vůbec jsem se netěšila na zkoušku ve virtuálním světě. První souboj jsem sice vyhrála, ale vůbec jsem si nebyla jistá, jak se mi bude dařit dál. Nebyla to vůbec jistá výhra a bůh ví, jestli nezvýší obtížnost boje. Byla jsem napjatá, očekávala jsem jejich příchod a každý nerv těla byl vypjatý. Z nervozity jsem zvedla ruku a zkoušela nad dlaní tvořit malé záblesky světla. Tak, jak jsme viděla Ororo tvořit blesky, zkouším jen tlačit na tmu, aby v sobě udělala trhlinu. Stín však okolo sebe nadále držím a pokouším se tak bojovat sama proti sobě a zabíjet tak čas...

Ororo Munroe (Storm) - I - 17. listopadu 2009 10:36

Institut Po celou cestu se jenom dívám na Logana a občas dávám pozor na cestu. Vím, že jsem ho tím doutníkem dostala. Ale pocit výhry v této chvíli na sobě nedám nikterak znát. A zase jen a jen mluví o tom doutníku. No tak ty si myslíš, že když vyhrajeme my, tak ti ten doutník zničíme. Tak to ne. Ty by sis koupil další. řeknu a rejpnu si do něj. A nasadím výraz, že přemýšlím. To by chtělo něco jiného. Ale teď mne nenapadá co. pronesu v klidu a nějak místo toho, abychom se vydali k profesorovi se na chvíli vydáme venku. Upřímně komu by se chtělo jít za velkým šéfem a chtít po něm něco, když jeho odpověď by byla nejspíš ne. Užívám si toho počasí, není vedro ani zima. Je mi příjemně a hlavně se mi líbí moje společnost. Tak se nemrač. Zápas bude někdy jindy. pronesu a hodím po něm ten doutník, který je ještě v dobrém stavu a měla jsem ho schovaný. Zapál si a v klidu. Tuším, že se nějakého toho souboje ještě dočkáš. řeknu a přitom sleduji nebe. Kolik že je hodin? Pokud je šest, tak bychom měli razit zpátky. řeknu tiše a trošku víc se zahalým, jelikož počasí začíná být nesnesitelné. Co kdybych trošku vylepšila počasí? Ale ne. Nechám to na jindy. Teď se jdeme starat o studenty. pomyslím si a vstanu trošku prudčeji, že se mi trošku více zatočí hlava, ale nějak to na sobě nedávám znát. Vydám se bok po boku s Loganem do místnosti, kde nás očekávají všichni. Jakmile tam dojdu projdu pohledem všechny, co tu jsou a pak můj pohled spočine opět na Loganovi. Tak nejspíš jsme všichni a je čas vyrazit řeknu k němu a usměji se přitom na něj. Teď už to nechávám na něm. Však tys to chtěl koučovat. pomyslím si a udělám úsměv ala andílek.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 17. listopadu 2009 11:04

S Bobbym Začala jsem si užívat tu volnost, kterou jsem v této chvíli pociťovala. Bok po boku s Bobbym. Někdo by si nejspíš řekl, že jsem se zbláznila. Já bych si toho však nevšímala a dál si užívala. Vyhrála jsem závod, něco mi však říkalo že on mne nechal vyhrát. Pouze jsem se na něj usmála a dál si s ním užívala. Šli jsme do kavárny na výborné Latte Machiato a Tiramisu. Tiramisu tu já vždycky milovala a poté jsme se vydali na procházku po městě. Kde jsme si povídali a já konečně našla někoho, komu se mohu s něčím svěřit a komu mohu plně věřit. Vypadalo to vážně jinak. Užívala jsem si toho všeho a doufala, že tento den neskončí. Ale byla jsem starší v tomto ohledu a zoodpovědnější, takže mi nezbývalo nic jiného než nasednout na motorku a vydat se zpátky do Institutu. Děkuji, byl to krásný den. Příště si to musíme zopakovat. promluvím když nastartujeme. Avšak ani ne po chvíli najdu místo, na které jsem dlouho chodila přemýšlet. A které je tolik překrásné, jelikož zde mohu pozorovat západ slunce. Zabočila jsem tudíž na malý palouček a s úsměvem jsem sesedla z motorky. Hm.. než něco řekneš. Toto by mohla být cena výhry. řeknu a posadím se lavičku, kterou zde někdo vyrobil a na které jsem tolikrát sedávala. Hledím upřeně na západ slunce. Poď si taky sednout. Není to nádhera? zeptám se ho a dál hledím. Pokud je v mé blízkosti, dotknu se mlčky jeho ruky a hladím ji po hřbetu. Stále přitom hledím na tu krásu a občas se stane, že můj pohled sejde na něj. Kéž by dnešní den neskončil. pomyslím si.

Dean Milligan *Zacharian* - 18. listopadu 2009 15:38

NY - BAR Porozhlédnu se po baru a směji se tomu, jak všichni popadali. Jsem si vědom toho, co jsem udělal, ale proč si neužít nějakou tu zábavu. "Prej opilý, Adame vidíš jak to umíš hezky použít." Prohodím pár slov k Adamovi a zasměju se. Jedna osoba ale zůstala stát, má zajimavě ohnivé vlasy, ale jak to, že jí to taky neuspalo. Ona je snad taky mutant? Al jestli ano, jak to, že na ní nezabrala Adamova schopnost? Jsou snad proti ní mutanti imuní nebo jen neměl tolik síly, aby uspal jiného mutanta? "Hej ty tam, jak to, že ještě stojíš?" Nečekám odpověď, ale všímám si jejího chování. Ono to s ní nic neudělalo a ještě se nám bude vysmívat? Mumlám si pro sebe a stále si jí prohlížím. Je něčim zvláštní. "Bratříčku, vypadá to, že jsi se sekl o jednu hezkou dívku." Usměji se na ní. "Nejdeš si k nám přisednout? My tě neukousnem, jen se tě chci zeptat na párr otázek.

Adam Milligan *Castielo* - 18. listopadu 2009 20:15

NY Bar Jsem skoro znechucen Deanovým chováním, zklamal mě, takhle se opít. Předvádí se tu a já musel nějak zakročit, proto jsem udělal to, co mi přišlo jako nejvhodnější, nic se jim nestane a pořádně se vyspí, ale na jednu osobu to nezabalo. Je to nějaká dívka a podle všeho mutantka, na mutanty to působí jen když je to cílený, jednou jsem to zkusil. Vypadá to, že ona z toho má taky srandu, to jsem jedinej komu záleží na těch lidech tady? To je všichni nemaj rádi? Ach jo. Ahoj...eh...jmenuju se... Něco mi říká, že ji moc nebude zajímat moje jméno. Eh...nechtěli jsme tu vyvolat nějakej poprask... Snažím se to nějak diplomaticky zaonačit a následně se třeba vypařit, ale na druhou stranu, proč bychom se s tou mutantkou nemohli seznámit. Já jsem Castielo Není to moje pravé jméno, ale na tom zas tak nesejde. Stoupnu si a zhmotním svá zářivě modrá energetická křídla. No jo...jsme bratři... I když na to nevypadá, tak Dean je starší... Neodpustím si do něj za to všechno nerejpnout. Dneska jsme přijeli do města...já bych se tu chtěl na čas usadit...a žít normálně...protože reakce lidí na nás neni vždycky valná ale to víš určitě sama... Schovám křídla a posadím se, řekněme že je te'd na řadě ta dívka, když si nás rozhovor představíme jako divadelní představení.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 18. listopadu 2009 20:52

NY-bar S pobaveným úsměvem ty dva pozoruji, v očích mi vesele jiskří. Usmívám se. "Ty tam? Tak se v dnešn době volá na ženy?" S pronikavým pohledem si onoho průbojnějšího muže změřím a rty zkřivím do lehce přehnaného úsměvu. Když mě vyzve, abych si k nim přisedla, najednou zmizím. Prostě tam nejsem. Hned se ale objevím u jejich stolu, kde sedím, jako by nic a stále se usmívám. "Ptej se." "Hmmm?" Podívám se na druhého z mužů, bratrů, jak jsem se dozvěděla. "Poprask, nepoprask. I lidé mnohdy způsobují poprask, tak proč ne my?." Pokrčím lhostejně rameny."Těší mě, Adame." Usměju se na něj, až se rovné a čistě bílé zoubky blísknoumezi rudými rty. "Normálně? Nedá se žít normálně. Dokud bude mezi lidmi a mutanty nesnášenlivost, nikdy nemůžeš žít jako oni. " Na okamžik se zamračím, skoro jako bych syčela, nebo snad spíš prsakala jako kočka. Když si sedne a já jsem tedy seznámena i s jeho schopností, postavím se také. Opět zmizím, ale ve stejnou chvíli se objevím jinde. U jiného stolu, sedíc nad Postarší dvojicí. A stejně jako oni i já mám křídla. Ovšem jiná. Mnohem větší, černá, ostrá a blanitá. Zbytek později..

Dean Milligan *Zacharian* - 19. listopadu 2009 21:50

NY-bar Wau, holcina je kapánek ostřejší, no co, vypadá...."mile" Obejdu stůl dokola a podívám se jí do očí. "Páni, omlouvám se ti, jsme trochu opilý, vlezlo mi to do hlavy, Jmenuji se Zacharian a ty?" Dělám, že mě nezaskočilo to, jak se k nám teleportovala, ale opak je pravdou. Roztáhnu opět křídla a zasměji se. "Ano, jak řekl můj mladší bráška...." Podívám se na Adama a rozcuchám mu vlasy. "Nechtěli sme vyvolat rozruh, teda aspoň on ne a já vlastně, nejdřív taky ne ale pak mi to přišlo zábavný, ale pro ně asi ne. Ježe když srovnáš to, co jsme teď udělal a to, jak se k nám chovají, byla to prkotina." zatáhnu křídla a sednu si na židli. Zaposlouchám se do jejího hlasu a do toho, co říká. Má pravdu, já říkal, že bude....no... milá . Začne se předvádět a u druhého stolu roztáhne křídla. Hlasitě se začnu smát. "Tak teď jsi mi nasadila brouka do hlavy. Máš velmi krásné křídla, ale teď malá otázka. Máš křídla na okrasu a umíš se teleportovat, nebo umíš tak rychle létat?"

Adam Milligan *Castielo* - 19. listopadu 2009 23:29

NY - bar No, z nějakého neznámého důvodu mi příjde, že radši věnuje pozornost Deanovi, nevadí. Co jiného mám dělat. "Proč bych nemohl žít normálně? Když se nebudu nikde předvádět, tak budu schopen zapadnout mezi lidi...já vím, je to popírání sebe sama, ale je to tak lepší...protože lidé na to nejspíš ještě nejsou připraveni." Jsem trochu nejistej a je to na mně vidět. Hraju si s rukama a těkám očima po baru. "Nejlepší by bylo odejít...vzbudil bych je až bysme byli pryč...nic by si nepamatovali...budou si myslet že to byl jen sen..." Vstanu a projdu kolem těch dvou, prohlédnu si její majestátná a impozantní křídla. "Jsou vážně pěkná..." Složím slečně poklonu a podívám se na bratra. Nečekal jsem, že z pozvání na zasloužené pivo udělá takový vyrvál...mrzí mě to...můžu za to já...kdybych sem nechtěl, tak by to bylo všechno jinak... Dávám si to za vinu, tak jako většinu věcí, ale nedávám to příliš najevo. "Mimochodem...zatím si nám neřekla své jméno...nebo jak ti říkají... Dodám, když si uvědomím, že já taky používám "pseudonym" Castielo.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 20. listopadu 2009 17:37

Lokál "Oproti tomu, co dělají "lidé" nám, je takový malý rozruh naprosto neškodný. Oproti tomu, že vybíjejí naše druhy, zotročují si je jako zvířata či je zavírají do nějakých ústavů, je to velké nic." Skřípu rozčílením zuby. Vážně tu nadřazenou, nic neumějící rasu nenávidím. Myslí si bůh ví co, ale neumí nic. V čem jsou tak vyjímeční, aby si mohli nárokovat právo, co s naším životem? Po Adamově nejistém proslovu se na něj ostře podívám, ale ten tvrdý výraz hned zmizí a rychle se mile usměju. "Budeš se schovávat před sebou samým? Potlačovat svou pravou identitu jen aby oni byli spokojení? Budeš se přetvařovat a dělatze sebe jednoho z nich? Jednoho z těch, kteří by za pár dolarů prodali tebe, tvého bratra a další z nás, pověsili vás na kříž a kdyby bylo potřeba, sami tě pomalu zabíjeli a ničili?" Je na mě vidět velké rozhořčení a zřejmá nenávist k těm, kteří se prohlašují za nejvyvinutější rasu, za nejchytřejí, nejinteligentnější. "K tvé otázce, Deane, je to na dlouho. A mě se nechce povídat si nad spícími lidmi." Stejně jako předtím, i nyní slovo "lidé" vyplivnu jako nejhnusnější nadávku. "Následujte mě.." Slezu ze stolu, neodpustím si šlápnutí jednomu břichatému chlápkovi na ruku, až pod podrážkou luxusních lodiček hlasitě křupne. Vyjdu schody do patra, kde ranou pěstí rozboju veliké okno. Vyskočím a skoro neviditelnou rychlostí z okna vyletím. Vysoko nad budovou na oba dva bratry počkám.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 20. listopadu 2009 20:24

Temné uličky newyorské...a lidská špína v nich. Špinavá kaluž na kratičký okamžik pohlcuje děravou botu toho černého lidského zmetka. S hrůzou prchá před ... vlastně ani sám neví čím. Jak kruté jsou omšelé staré zdi na konci ulice. Je slepá. Mladík se otáčí a v zoufalosti vystřeluje kulky zmaru ze své pistole. Zlatý řetěz kolem krku se teď velmi příhodně třese stejně jako jeho majitel navlečen do volného jasně bílého oblečení. Drze kontrastní. V očích má panický strach a jeho velká huba vydává další a další zbabělé výkřiky. ... Kulky se palčivě zabodávají do jeho těla. On však kráčí dál, jako by do něj jen někdo píchal párátky. Za ta léta si již na bolest zvykl. Neznamená pro něj už dávno nic. Pomalým krokem se plouží ke své oběti. Ví moc dobře, že mu nemá šanci uniknout. Jeho velmi ostré špičáky lačně vyčuhují z jakéhosi paúsměvu. Cítí strach jímž je celé místo nyní prosáklé. Strach ze smrti. Nedokáže ho pochopit a možná proto ho vyhledává. Možná proto po něm dychtivě touží. Chcípni už konečně, ty zrůdo! Vykřikuje negr, jehož statečný pokus vzdorovat postupně mizí se zmenšujícím se zásobníkem. Vykřikuje snad aby dal najevo, že se nebojí. Lhář.. Řekni mi... pronáší jakoby ve vší vážnosti onen podivný muž v silném kabátu zadržující třesoucí se pěst mířenou na jeho obličej. Ostré dlouhé drápy se zarývají hluboko do zápěstí. Řekni mi, jak moc umíš křičet? Dopoví a jedním silným trhnutím afroameričanovy utrhne paži. Praskání kostí a bolestný výkřik ...je snad hezčí zvuk? Černý muž je postupně roztrhán na kusy. Zaživa. Jeho jekot utichne až s utrhnutím hlavy. Stará omšelá zeď tak pečlivě přehrazující ulici se stává němým a potřísněným svědkem nelidského činu. A ostatním je to jedno. Lidé jsou k sobě tak odporně lhostejní. Od této neuvěřitelné krutosti vyruší vraha až sypající se sklo z vyššího patra pravé budovy. Cosi nezměrně rychle vyletělo z okna. A vrah Victor jakoby zavětřil. Svou další oběť?

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 20. listopadu 2009 20:59

NY Vylétnuvší z okna se zastavím ve vzduchu zhruba 20 metrů od okna. Do nosu mě uděří kovová vůně krve, až přivřu oči a zahledím se do propasti pod sebe. Hmm.. Nakloním hlavu lehce na stranu a kočičíma očima si prohlížím černobílé ostatky mladého černocha. Zajímavé.. Popadne mne touha jít si onu spoušť prohlédnout. Oni dva andělé, či jak je nazvat nejsou pomalí, ale oproti mě jsou dost pozadu. Znuděně mávnu křídly trošku víc, až se posunu od tři metry výš. "Musím jít. Mám práci. Najdu si vás, andílci." Usměju se na ně miloučce, načež po mě zbyde jen záchvěv vzduchu mísený s parfémem. Nějakou chvíli jen kloužu po obloze, snášejíc se níž a níž až nad střechy budov. Dívám se kolem, zprvu jen monitoruji okolní oblast. Nerada si povídám s policisty, ožraly a jinak nepříjemnými muži. I když, oni si se mnou povídají rádi. Nevím proč, ale nikdy jsem nedostala pokutu. Ale vím proč.. Usměju se pro sebe samolibě, než se dostanu až k ostatkům oné mrtvolky. Do nosu se mi dostane blíže neidentifikovatelný zápach, alespoň mě to upozorní, že musím dát pozor. Snesu se ještě níž, až k zemi. Křídla zmizí přesně v momentu, kdy se podpatky dotknou země. Ach, kdopak tě tak zřídil, negříku? Zeptám se s nulovou známkou starosti a jasným opovrhováním a ironií v hlase. "Moc pěkná práce.." Otočím se na zdroj zápachu.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 20. listopadu 2009 22:34

Kdopak by se Creeda (ne)bál? Jsem na odchodu. Je mi jedno co vypadlo z okna. Pokud by mě to třebas nedokázalo zabít. Nedovedete si představit jak těžké je vědět, že mě nemůže nic ohrozit.Nic! A s tím se těžko žije. Zaslechnu ale ženská slova. Můj čich zachytí jen jakýsi parfém. Necítím pach strachu. Necítím pach člověka. Prostě jen parfém. A to ve mne vzbudí neskutečný zájem. Otočím se a pohlédnu do tváře rusovlasé ženě. Ne nadarmo se říká, že rudá barva zvěř dráždí...pozvednou se mi koutky a opět se odhalí ostré dlouhé špičáky. Drzost, jež se jí zrcadlí ve tváří, je pro mne tažnou silou. Jako drogou,která rozpumpuje mou krev. Začíná další hra. Jiná než ta předešlá, ale opět je odměnou kořist a já se nenechám porazit. Vím, že to není obyčejnej lidskej vřed. Je nadpozemská a já jí chci vlastnit. A když já chci, kdo se mi postaví do cesty? Práce? Žádná práce. Tohle byla zábava. Dodávám s potemnělým krvelačným úsměvem. A pomalým krokem se přibližuji k té ženě. Slečinka poněkud zabloudila? V těchto místech není dobré bloudit pro někoho jako jsi ty. Můj hluboký hlas se rozléhá v uličce. Staré vojenské placky se sem tam s krokem zalesknou na černém pozadí trika. Stále čekám kdy se začne bát. Kdy ucouvne alespoň o jeden krok.... Je hrdá. Je nezkrotná. Prý. Je třeba jí zlomit, ponížit, aby si byla vědoma svého místa. Ale dnes ne. Dejme jí šanci alespoň chvilku si hrát. co jsi zač? Zeptám se tiše poté co se jí zastavím tváří v tvář a ona neuhne ani pohledem.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 20. listopadu 2009 23:12

Tarya Když se na mě tak pěkně "usměje", usměju se taky. Odhalím bílé, perfektně rovné zoubky. I ony jsou ostré, což ovšem v tuto chvíli není vidět. Však na první pohled jen máloco poznáme dopředu. Daleko častěji zprvu nevíme nic. "Moc pěkná zábava." Pochválím ho s klidem mě vlastním. Přeci jen, on není jediný, kdo zabíjí ty hnusné lidské bytosti. Ten nechutný póvl. Stejně jako pro něj, i pro mě je to zábava. Potěšení. Když se ke mě blíží, nevyvede mě to z klidu. Nadále stojím na místě a jen si jej prohlížím. V očích mám klid, věřím v samu sebe i své schopnosti. Nemám potřebu cítit strach. Strach je výdobytkem těch nudných, obyčejných a údajně nadřazených lidí. "Nebloudím. Nedá se zabloudit na hřišti, které dobře znáš. A tohle město je moje hřiště." Odpovím mu ledově klidná, s letmým úsměvem na tváři a drzostí v očích. Pán si myslí, že mu to tu patří? Pousměju se nad svou myšlenkou, ale nadále stojím v klidu. Ne strnule, prostě jen čekám, až ke mě dojde. "Nejsem co. Jsem kdo. Jsem noční můra i vytoužený sen. Anděl i démon. Hřích i spása. Jsem. " Prohlížím si jeho zarostlou tvář. Pohledem sjedu níž a prohlédnu si jej celého. Od špičky bot až zpět k obličeji. Musím mít zakloněnou hlavu, ale i v tomto postoji je výzva a hrdost. Konečně někdo pořádnej, zajímavej, živočišnej. Hmmm...

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 22. listopadu 2009 22:20

I andělé chodí po zemi. Její vyzývavé chování mě burcuje ke skutkům. Má krev vře už tím, že ze mě nemá strach, a více její provokací. Její drzost mě nutí jí ukázat kdo je tu pánem. Probouzejí se ve mne zvířecí pudy. Napovídají: Tak si ji vem, teď hned. Tady na místě. Ale má sebejistota mě žene dál. Odmítá chtíč a nutí se vyburcovat k silné vůli. Je to pro mne hra s vlastním myšlením. Skutečně mě to baví. Jsi? Pak dej pozor ať to můžeš tvrdit i nadále. Odvětím jí vcelku arogantně. Mé oči ji hltají pohledem. Musím volit mezi kořistí a „kořistí“. Sám zvažuji jestli si užít jejího bolestného křiku, když jí budu rvát orgány z těla, nebo si užívat jako s hračkou pro druhou potřebu predátora. Jistě, mohl bych obojí. Jenže ona je jiná a dopředu vím, že rozhodně by mi to jednou nestačilo.... máme vítěze. Děvče, je mi jedno co si zač. Dnes večer se chci bavit. Co taky jiného když ta noc tak pěkně začíná? pohodím hlavou k mršině negra nad níž se začínají slétávat mouchy. Tvoje krev snad dneska nepoteče, a i kdyby tak za pár hodin tě to přestane trápit. Tak co na tom? Laxně rozhodím rukama. Pojďme někam. Nechám se vést. Koneckonců sama jsi říkala, že tohle je tvoje hřiště. Pobaveně dodávám. A gestem ruky naznačím aby kolem mne prošla.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 22. listopadu 2009 23:00

A stejně tak démoni mohou létat S pozvednutým obočím a pobavenýma očima jej pozoruji. Vidím směr jeho pohledu, nepřekvapuje mě to však. Rozeznávám v jeho očích vztek a boj. Chtíč a touhu. To všechno vidím. To všechno znám. Chtíč a touhu vidím dnes a denně u každého muže, na kterého narazím. Vztek v očích jejich žen. Snad jen ten boj je něco nového. Něco originálního a vzrušujícího. Provokativně pohodím hlavou a jemnou rukou odhodím vlasy na záda a odhalím tak krk. Na jeho "varování" zareaguji pouhým smíchem, uvolněným a zvonivým. Nemám strach. Nemyslím si, že bych měla mít. V tuto chvíli jistě ne. Snad bych i věděla dřív než on, kdy se mám začít bát. Snad. Hlavu nakloním lehce na stranu a nadále jej sleduji. Zvědavě, zkoumavě. Tak, už jsi se rozhodl? Stejně oba víme, co zvolíš. "Nikdo ti přece nebrání. Bav se, pokud chceš." Pokrčím lehce rameny a jen se usměju dívajíc se mu do očí. "Necháš se vést? Chceš si hrát? Chceš se bavit? Dobrá, tvé přání může být splněno. Následuj mě." Beze strachu kolem něj projdu, o pár kroků dál se však odrazím a po máchnutí mohutnými černými křídly se ocitnu několik metrů nad ním. "Avšak nic není zadarmo. To ale jistě víš. Uvidíme se, pokud si mě najdeš." Nonšalatně se pousměju a mrknu na něj. Pak, během chviličky po mě zbyde jen záchvěv větru mísený s parfémem. Ani to netrvá dlouho a jsem v úplně jiné části města, na úplně opačném konci. Kus od svého domu. Nechám se usadit na verandě tamnější restaurace. S cigaretou a červeným vínem pak skeduji večerní opakování dnešních zpráv ve výloze vzdáleného elektra.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 23. listopadu 2009 20:42

Seč mu dechu stačí... Děvče se vznese. Roztáhne blanitá křídla a prohodí něco ve stylu tak si mě najdi. Znuděně pohodím hlavou. Tyhle dětské hry mě nudí. To snad nemyslí vážně. Chvilku tam jen tak stojím a přemýšlím jestli se mám vůbec namáhat. Čekal jsem možná něco víc. Jsem už na světě dost dlouho aby mě tímhle snad ještě překvapila a hnát se za ní jako prašivej čokl? Po chvilce mě opět do nosu praští zbytek jejího parfému, který silně kontrastuje s ohavnými výpary z ulice a kovové vůně krve mršiny. Co naplat. Ještě jí dám šanci. Vytasím ostré drápy, s nimiž se dá přeseknout téměř cokoliv. Bolí to. Tak jako vždy, ale zkuste si vnímat bolest po několik desítek let pořád dokola. Za chvilku vám to přijde jako rutina a když po dvacátý umřete už to ani nevnímáte. Pomalým krokem kráčím k nejbližší stěně budovy. Dva metry od ní se zastavím a mohutným odrazem se vyhoupnu do její třetiny a zaháknu se ostrými háky za římsu. Takto se dostanu až na střechu. Trvá to krátce, sotva minutu. Opět nasáknu do nozder její vůni. Rozhlédnu se. Z nenadání se rozběhnu k jedné straně střechy a dlouhým odrazem přeskočím na druhou atd. atd. Nakonec spočinu před onou restaurací, jíž zmiňuje Tarya. Seskočím dolu ze střechy a dopadnu na projíždějící taxík po silnici kolem restaurace. Ve zlomku sekundy promáčknu plechovou střechu a vytříští se přední sklo. Seskočím dolu a zatáhnu drápy. Střepy z rány na tváři mi vypadávají a rány se zacelují. Za kroku ze sebe oklepu zbytek střepů a těžkopádným krokem dojdu k neznámé. Přisednu si. Jen doufám, že si příště vymyslíš něco lepšího. Pronesu jen tak mimochodem a laxně jí z ruky převezmu skleničku vína a napiji se.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 23. listopadu 2009 21:22

Starej a dýchavičnej? Zrovna otáčím stránku půjčených novin, když jako bomba všechny vyruší zvuk tříštícího se skla a lámání kovu. Típnu cigaretu. Jen se nadechnu a vím, kdopak to přišel. Ani se nenamáhám otáčet. Z taxíku se vyřítí nadávající, podle přízvuku Italský, taxikář. To už ale tenhle drzý a arogantní chlap sedí přede mnou. "Egli è mentalmente ritardato. Spaciente, per favore." Otočím se na taxikáře s jedním z mých nejkouzelnějších úsměvů a rozčilený stařík div nedostane infarkt. Z kabelky bez zájmu vytáhnu peněženku a z peněženky vytáhnu poměrně větší finanční obnos. Ale mě je to jedno. Zrovna na penězích mi nezáleží. "Arrivederci" Mávnu, než se opět otočím na ničitele aut nebohých taxikářů. "Takže lovec. Smysly nejspíše rozvinuté do značně velké míry. Není jinak možné, že by mě našel. Regenerace. Ještě něco dalšího?" "Například, že žádné příště nebude." Nonšalatně se usměju, ale jinak zním docela bez zájmu. Jen kývnu na číšníka a objednám si další víno, když to mé bylo tak směšně odcizeno. Ale nevadí. Sledovat horu arogance, svalů a namyšlenosti, jak popíjí z broušené skleničky na vysoké nožce víno.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 23. listopadu 2009 22:28

Bere mu dech její „krása“ Jen se pousměji nad její dobrosrdečností s tou lidskou chamradí. Odcházejícího taxikáře jen probodnu zlověstným pohledem. Na nic nečeká, s panickou hrůzou v očích z níž jistě nebude dobře spát, spěšně odchází. Nechám ho být. Chci klid. Naopak. Začnu se věnovat okřídlené dívce, která počala projevovat nezájem, což by mohl být jeden z důvodů kdy bych změnil i já názor a pak by bylo těžší bránit se touze vidět jí skučet v bolestech. Ale ne... ona neni člověk. Copak? Rozohněná kráska nám chladne? Ptám se na oko se zájmem. Ale dále pokračuji už vážně. Jedna z těch... mutantů...tak nějak vám říkají, že? Ti lidé, jimiž opovrhuješ. Máš pocit, že jsi něco víc než oni. Kdo ví? Možná míň. Napiji se vína a hravě s ním zakvedlám. Působivé... jak se něco může tak na chlup podobat krvi, přesto nemá to ani její chuť ani vůni... Zaujatě sleduji mok ve sklence. A náhle odtrhnu hluboké oči a podívám se do očí jejich. A tak je to i s námi. Jsme stejní jako oni , ale přece se na druhý pohled lišíme. Tvé jméno? odmlčím se. Jak noční můry ,tak i vytoužené sny mají jména. Hřích jsi jistě, ale zda-li jsi spása ponech na jiných. Promlouvám klidným docela i vlídným hlubokým hlasem. A co tvé jméno znamená? Co je vtepáno životem do jeho písmen? Nevadí mi projevit zájem. Když ten druhý zmírá.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 23. listopadu 2009 22:59

Skvěle Pozoruji pohled, který věnoval Italskému taxikáři a jen se nad tím lehce pousměju. Zjišťuji, že má moc pěkné oči. A něco v nich. Takový ten pohled, ze kterého víte, že ví víc, než tušíte. Že už má něco za sebou a není toho málo. Drobné vrásky kolem toho dechberoucího pohledu jej dělají ještě atraktivnějším. Prohlédnu si jej novýma očima. Celý jeho obličej chvíli v tichosti studuji. Zajímavě střižené vousy spolu s uzkými rty, obočím klenutým tak, že stále vypadá, jako by se mračil, propůjčuje jeho tváři ojedinělý charismatický a velmi.. živelný vzhled. "Ale nikoli." Pousměju se sladce, jen na okamžik odhalím zoubky. Přehodím nohu přes nohu. Pomalu, špičkou se lehce otřu o jeho lýtko. "Není to jen pocit. Lidé jsou slabí, mají strach z něčeho nového, z něčeho silnějšího. Ze svého vlastního strachu vytvářejí zbraň hromadného ničení a přitom nejsou nic jiného, než psi, kteří potřebují pevnou ruku." Zasyčím nespokojeně. Tohle téma je mou achilovou patou. Vždy se rozčílím a mám co dělat, abych zkrotila své emoce a zůstalo jen u zlověstného syčení. Jeho hrátky s vínem přejdu mlčením, využívám tuto chvíli klidu k uklidnění sebe sama, k tomu, aby maska nedosažitelnosti opět zapadla přesně tam kam má. "Tarya." Představím se suše. Nikdy se nepředstavuji první, nelíbí se mi to. Je to nezdvořilé, ale musím mu to, chtě nechtě, prominout. "Spasím jejich nedůležitý život koncem. Koncem pro ně tak krásným, že v tu chvíli je pro ně slast zemřít." Napiji se vína, které ve chvíli ticha přinesl číšník. Položím sklenku opět na stůl a olíznu kapku přebytečně čekající na plném rtu.

Adeline Gassion - 25. listopadu 2009 22:44

Akce, pro všechny moje ovečky, pokud se chce přidat i 1. jen do toho. Zhruba uprostřed mezi vámi všemi, je jedno kde se nacházíte, ale každý jste tak, aby jste to slyšeli, viděli, cítili, se ozve výbuch. Země se zatřese a budova více než třicetipatrová se skládá jako domeček z karet k zemi. Rachot a dunění, jako by stálé zemětřesení, ale nepřestává. Země se i nadále chvěje a citlivější uši některých z Vás jasně slyší dopady něčeho obrovského na zem. Z místa, kde se budova zřítila nyní stoupá černý kouř, všude je dým, který se jako mlha rozlézává do všech směrů NewYorských ulic. Když se tam podíváte, vidíte velkého robota určeného k lovení mutantů a mladou mutantku. Je jí zhruba 14, ovládá jakousi výbušnou sílu a robot jde očividně po ní. Když to pozorujete blíž, vypädá to jako ohňostroj plazmy. Brání robotu a opětuje jeho útoky. To už ale utíkající mutantku kolem dokola obklíčí policitsté a vojáci.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 25. listopadu 2009 22:56

Restaurace, akce Když domluvím, chvíli je ticho. V tu dobu nadále muže pozoruji, jeho chování je jako velký otazník. Nekdy tak, někdy onak. Jakoby ani on sám nevěděl, jak se chovat a co zrovna dělá. Ticho však netrvá dlouho. A přeruší jej něco velmi hlasitého. Zaposlouchám se a kromě rány, která mě však nijak zvlášť, ač mám citlivé uši, nezraňovala, slyším i křik nějaké dívky a skřípění kovu, jež jsou ve vyšší frekvenci než onen výbuch a právě proto je slyším lépe. To si nemůžu nechat ujít!! Z kabelky vyndám bankovku, kterou hodím na stůl, i když jí stejně asi někdo v nastálém zmatku ukradne a zvednu se. "Uvidíme se tam, že?" S tím vběhnu do restaurace. Během chvíle pak sklo prvního patra vyrazí vylétnuvší ženská postava. Ovšem již jen málokdo by v tom poznal právě mě. Celá kůže ztmavla, ztvrdla, jako by se potáhla kovovými šupinami. Holá kůže jde vidět jen kus na zádech v místech, kde si křídla razí cestu ze zad a na obličeji kolem očí, nosu a rtů. Jinak ony šupiny kryjí i čelo a bradu. Vlasy jsou podstatně delší a do jejich barvy se vkradl krvavý odstín. Za letu udělám otočku a pak, během chvíle jsem tam. Proti onomu robotu toho moc nezmůžu. Ne že bych byla bůh ví jaký samaritán a chtěla pomáhat mutantce v nesnází, ale tady jde o něco jiného. O to, že ji loví ta prašivá lidská stvoření. Když se nemohu postavit robotu, zabavím se alespoň policisty a vojáky. Jako lovící orel postupně pár vezmu a vynesu do výšek, odkud je pustím. Kulky mi nic nedělají. Odrážejí se od šupin jako nic. Když mě přestane hra na " hoď jednoho poldu na jiný a zabij jich tak co nejvíc", přemístím se již tou speciální rychlostí mezi ně a objevuji se kde se mi zrovna chce a jediným dotekem způsobuji mladým mužům srdeční zástavu. Adios, amigos..

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 25. listopadu 2009 23:33

Lukáš 6:31 Dívka se mi snaží naznačit, že její vášeň ještě nepovadla, jak poznávám z jejího chování a zkoumavých pohledů. Jenže plně mne přesvědčí až během svého horlivého výstupu na adresu lidí. Milenka, hněvem zborcená. Její proud silných emocí je zábavné pozorovat. Velmi zábavné. Ale pobavení na sobě nenechávám znát. Spíše se tvářím naoko zaujmutě. Již dávno jsem rezignoval na problémy mezi lidmi a mutanty. Jasně sem tam nějakýho bezvýznamnýho človíčka zabiji pro zábavu. Ale jinak se nijak neangažuji v téhle „válce“. „Tarya“ probere mne ze zamyšlení tohle slovo. Dovtípím se, že to snad není nadávka, že to nejspíše bude její jméno. Victor. Prohodím jen mimoděk aby se neřeklo. V ten moment se ale ozve ohlušující rána a svět se zatřese. Jen zkřivím úsměv a mírně ze sebe vydám zvířecí řev, podobný lvímu Ona Tarya se nerozvážně vrhne za zdrojem hluku a motivuje mě k tomu abych jí následoval. To ti stále někdo musí hlídat záda? Pomyslím si arogantně. Slyším jak o zemi narážejí kovové pláty a přerývaně dívčí nářek. Rozeběhnu se tedy za zdrojem Hluku, neb Tary se mi během chvilky ztratí z očí. Po chvíli doběhnu k místu, kde se jakási obrovská mašina snaží rozdrtit mladou mutantku obklíčenou strážníky plně zaujatými jakousi okřídlenou šupinovou bestií. V záchvěvu vánku po zvířeném vzduchu zachytím vůni známého parfému. Cože?!! Nevěřím vlastním očím. Chvilku zaujatě sleduji její počínání a stále nemohu uvěřit, že je to ta koketní slečna se kterou jsem se před chvílí seznámil. S tohoto úžasu mě probere až voják, který na mě míří M-16 a doporučuje mi ustoupit. Jen zvednu ruce nad hlavu, abych způsobil dojem, že se vzdávám. Pak se jen pousměji a vytasím dlouhé ostré drápy. V ten moment do mne začne ze strachu zběsile střílet. Já se rozeběhnu a zarazím mu ruku do břicha, načež ve zlomku vteřiny z něj vytáhnu jeho střeva na nichž ho uškrtím... Poté se onomu robotu pomocí drápů začnu sápat po noze. Cítím jak mnou prochází silný proud, ale já setrvám. Docela se bavím. A navíc mi to připomnělo staré časy s Jimmym a Strykerem. Docela by mě zajímalo, kdo má tenhle humbuk na svědomí?

Michael Winchester (Runtime)(2) - 26. listopadu 2009 12:49

Kdesi v zapadlém baru,začíná být rušno Nechápu to.To nemůže být možné.S rukama podpírajícími si hlavu se upřeně dívám do své malé mapy a sem tam klepnu prstem do nějakého bodu.Jsem tu už dost dlouho abych tu o tom měl aspoň trochu přehled ale stejně nemám.Nemůžu uvěřit že je tohle město taková odporná díra.Mám už tohoto města opravdu dost.Možná bych se měl přichystat a táhnout zase jinam.Třeba takové San Francisko by nemuselo být špatné.Nebo bych mohl vyrazit do Washingtonu.A nebo raději ne.Vždyť tu mám přece ještě něco na práci,zapomněl jsi snad? Ještě chvilku v baru posedím a pak vstanu a rychle zas uháním pryč.Přetáhnu si přes hlavu zas kapuci své značně zašlé mikiny a vyrazím rovnou do centra.Už od rána jsem si myslel že dnešní den bude stejný jako každý jiný,ale mýlil jsem se.Ani ne po pár minutách mnou otřese stejně jako lidmi na ulici ohromný výbuch doprovázený vskutku silným rámusem.Co to sakra bylo?Že by lidé někde něco demolovali?Ale tímto způsobem?Mihne se mi hlavou a po ohromném sesuvu pravdpěodobně nějakého velkého domu pozoruji jak se na obloze utváří velký oblak dýmu,ale nejen na obloze.Co se to sakra děje?Nedokáži se ubránit zvědavosti a rozběhnu se vstříc za tím co teď otřáslo aspoň většinou města.Možná bych měl utíkat opačným směrem,tohle rozhodně nemůže být nic příjemného.Opravdu cítím že tohle nevěstí nic dobrého ale snad se nic nestane když jen z dálky trochu nahlédnu. Jakmile ale dorazím k místu té podivnosti nemohu uvěřit svým očím.Nejen že mám husí kůži z toho plechového monstra ale spíš mě víc děsí ta halda vojáků a policajtů která se tam nahnala.No ... vlastně jich není už ani polovina.Nějací dva mutanti se tam už o to postarali.Cha!Já veděl že lidi jsou pěkný bastardi!Pomyslím si v duchu a nějak nemůžu uvěřit že tohle monstrum je dílo lidí.Až se mi stvořitel tohohle čehosi dostane pod ruku...Když se mi konečně podaří odtrhnou zrak od robota pozoruji zbytek vojáků na zemi.Je docela sranda na to koukat z povzdálí ale co kdybych se šel podívat přímo do bojiště?Na druhou stranu nevím nevím jestli by bylo moudré tam vběhnout neozbrojen.Přeci jen se nemůžu srovnávat s příslušníkem Americké vojenské síly.Ale mohl bych odtamtud dostat alespoň tu holku. Vykouknu z pozadí popelnic a pozoruji bedlivě houfy vojáků abych si naplánoval dobrou strategii.Nejlepší by možná bylo tam udělat nějakou clonu a pak s tou holkou utéct.Nebo nějakou zeď,nebo je mám postřílet jejich vlastními zbraněmi?Ne to ne,na takové množství cílů deset minut fakt nestačí.Možná kdyby měli kouřový granáty nebo něco podobnýho...Jak se říká risk je zisk.Ale tady v tomhle budu mít cejch na zadku. Tak dobře,jde se na to.Přiložím si prsty na spánky a začnu se usilovně soustředit.Chvilku mi to jako vždy trvá ale stane se tak jak chci a během pár vteřin zas na nějaký čas značně přibrzdím tok času.A hlavně hejbnout zadkem,víc jak deset minut a pravděpodobně mi mozkem prosviští kulka.Pobídnu se v nitru a bleskově vyrazím do středu mezi vojáky a policisty.Jsem trochu nervozní jak najednou místo toho hluku panuje hrobové ticho. Zběsile začnu běhat od jednoho vojáka ke druhému a prohledávat jim každou kapsu.Naštěstí nehledám dlouho a u pár z nich najdu kromě granátů obyčejných i nějaké kouřové které se mi budou značně hodit.Jakmile získám aspoň čtyři utíkám k té dívčině a v jejím okolí ty granáty rozházím.Poté už jen čekám až se vše zas vrátí do normálu a nás obklopí kouřový dým. Nečekám ale ani pár sekund a vzduchem zas začnou hvízdat kulky,ozývat se křik a výbuchy.A co víc většina lidí je až příliš zaujatá tou létající bytostí že je ani nezajímá kde se mezi nimi vzal nějaký pobuda.Než si nás taky někdo stačí všimnout zahalí mě s dívkou oblaka bílého dýmu a na řadu přichází poslední část mého zběsilého plánu."Honem!Jdeme!"Vykřiknu,chytnu mladou dívku za ruku a utíkám s ní pryč z tohoto místa.To je opravdu šílené!Jestli si mě někdo z nich všimne tak je po mě!Zbyde ze mě jen mastnej flek!

Adam Milligan *Castielo* - 26. listopadu 2009 20:36

NY Potom co opustíme bar, tak nás opustí i tak dívka, neznámo kam odletí s tím, že si nás najde. Přemýšlel jsem nad tím, co se mohlo stát, že nás musela opustit i nad tím, jak se Dean choval. Co se mu stalo? Proč se chová jako děcko? Opije se a pak udělá akorát nepořádek. Víš co...půjdeme do toho bytu, kterej jsem sehnal. Jelikož jsou ulice liduprázdné proletím se a přistanu na ulici. Krátce na to se začne zem otřásat. Nebýt silného výbuchu, tak bych to tipoval na zemětřesení. Je to nějaký útok? Po pádu výškové budovy se nepříliš daleko od místa, kde stojím vynoří cosi monstrózního. Nic takového jsem v životě neviděl. Stručně řečeno, výjev jako ze sci-fi, obří robot bojující s mladou mutantkou. Bože ochraňuj nás... Roztáhnu svá křídla a vyletím vzhůru, abych toho viděl více. Co to má být? Pronesu si pro sebe, ale nahlas. Nepatrně se přiblížím k bojujícímu kolosu, nikoli ze předu, ale zezadu, abych zůstal co nejdéle nespatřen. Váhám, ale mám v plánu pomoci té dívce. Má to jeden háček, chybí mi odvaha, ta se kamsi vytratila, vlastně tu nikdy moc nebyla, ne že bych byl zbabělý, ale tohle se jeví téměř jako pokus o sebevraždu. Na ulicích se rojí jednotky armády, na čí stranu se postaví? Pomohou té dívce, mutantce či zabijáckému stroji? Šachovnice je připravena, hra začala, jak budou táhnout další figurky?

Dean Milligan *Zacharian* - 26. listopadu 2009 20:53

New York Ach jo, Adamovo pohled na věc mě tak trochu zaráží, ale je pravda že nepřekvapuje. "Adame, ty jsi jak malý děcko, jak chceš mezi ně zapadnout? Stojí ti za to? Ona má pravdu, vem si, co vše nám dělají a ty chceš být jako jeden z nich?" Začnu se strašně smát a plácat Adama po zádech. On si snad dělá srandu... Je jak malý dítě toužící vidět ježíška, on to nepochopí.. Nikdy nebudeme jako oni, proč klesat tak hluboko? Náhle Adam pronese, že by sme měli jít a tak deme zatou dívkou. Vylítne z okna a jakoby se mi začala točit hlava, létat opilý by se nemělo. Podívám se na oblohu a obdivuji její dokonalá křídla. "Já si vás najdu andílci?" To myslí vážně? Vypadám snad jako nějaký malý spratek v plenkách? Tak to ještě neviděla co dokáži. Každopádně byla pryč. "Adame promiň, já teď letět nemůžu.... promiň."

Themis - 27. listopadu 2009 10:22

Institut - samé špatné zprávy Studenti čekají na Ororo a Logena ve společenské místnosti, zatím co ti dva jdou pomalým krokem.Z ničeho nic se v jejich hlavě ozve hlas Profesora. “Ihned se dostavte do mé pracovny!“ Znělo to opravdu vážně, a bylo to tak rychlé.Ro po očku koukne na Logena který se tváři jako Ježíš, protože mu Chudl bez dovolení zase vlezl do hlavy, vypadá to, že chudák Logen si nikdy nezvykne. “Měli by jsme si pohnout..“ Řekne ti Storm a oba se rozběhnete na druhou stranu, k profesorově pracovně. “Co se asi mohlo stát?“ Zeptá se Ro při běhu ale Logen se na ní jen podívá. “Nemám tušení..“ Řekne trochu naštvaně, za chvíli jste v pracovně, když vejdete dovnitř, vidíte profesora u okna který se dívá do dáli. “Tak co je Chucku, vybal to.“ Řekne Logen naštvaně a Profesor se na vás otočí. “V NY mají potíže, na nic se neptejte, vezměte s sebou ty nejlepší studenty.Musíte si pospíšit..“ To je vše co vám profesor řekl, Storm se unaveně protáhne a koukne se na Logena. “Ty se postarej o letadlo, já seženu studenty.“ Řekne Logenovi Ro a rozběhne se do společenské místnosti, Logen šel zatím připravit odlet letadla. Storm dorazí do společenky. “Takže děcka, dnešní akce ve virtuální místnosti se ruší, ale každý starší 13 let půjde teď semnou!“ Za chvíli se ti studenti, starší 13 let seřadí u dveří a ty spolu s nimi dojedeš výtahem do suterénu kde dojdete k Letadlu kde už postává Logen. Rychle se všichni, včetně logena převlečete do uniformy se znakem X a nastoupíte si do letadla. Dneska je řízení převážně na Storm. Když doletíte na místo přistanete na střeše nějakého domu. Když se všichni dostanete dolů spatříte obrovského robota který vychází z oblaku černého kouře, hned na to je obrovská rána, země se vám zatřese pod nohama, je to taková síla že někdo může ztratit balanc a upadnout. Za robotem se jako domeček z karet zřítí obrovská budova k zemi. Vidíte mladou dívku která se robota snaží zastavit, očividně jde po ní. Kolem dívky stojí policisté mezi které vtrhne nějaký muž a dívku se snaží dostat pryč. Storm se podívá na Logena který vytáhne drápy. Storm se podívá na nebe, její oči celé zbělají. Místo černého kouře, který připomíná mlhu začne foukat vítr, který sem dotáhne mlhu opravdovou, takovou že by se i Rákosníček ztratil.

Raven Darkholm - Mystique 2 - 27. listopadu 2009 10:39

NY Dnešní den byl dlouhý, koupila jsme Petrovi oběd, potom jsme si chvilku povídali a pak se zase vytratil. Teď jsem seděla na barové židličce, zády k baru sledujíc rušné ulice. Občas se napiji nějaké levné sodovky.Přemýšlím nad tím kde je Magneto, měl se ozvat a neozval se, kde ten starý notorický blázen zase lítá?To by mě opravdu zajímalo. Položím skleničku ze sodovkou na bar a zhluboka se nadechnu, poté se protáhnu a sáhnu po své kabelce. Vytáhnu nějaké dobré které by měli stačit na zaplacení téhle sakra hnusné sodovky. Ještě chvíli posedávám v baru, nejsou tu žádné lidi a mám tu alespoň chvilku času na přemýšlení. Ovšem z mého přemýšlení mě vytrhne obrovská rána, lidi na ulicích začnou ječet, zem se chvěje ještě teď. Rychle položím drobné na bar a opustím Bar. Jediné co vidím je v dáli černý dým. Zahodím kabelku a proměním se do své podoby „šmoulinky“. Běžím rychle k tomu místu od kut jde černý dým.Když tam doběhnu spatřím obrovského robota, nějakou mladou mutantku a pár policistů. Jak je vidět mutantů je tu víc, někteří se dokonce zapojili. ‘Kde je Magneto, když je ho potřeba?Taková příležitost!‘

Adeline Gassion - 27. listopadu 2009 22:10

A jak to bylo dál? Každá akce má i svou reakci. Tarye její útok bravurně vycházel. Stejně tak zuřivému Victorovi Creedovi. Však ono změnit koloběh věcí není jen tak a proto stačil jen okamžik, aby Michaelovo zbrždění času vššchno změnilo. Ano, zachránil onu dívku, která byla během pár vteřin z dosahu, ovšem ne všechno je zadarmo. Tam, kde jednomu štěstí přeje, na druhého se neusměje. A tak se stalo, že onen dým z kouřových granátů zahalí i onu létající bestii. Taryu. Když se čas opoět ustálí, vyvede ji to tak z míry, že na vteřinku ztratí orientaci. A stačí i jedna hloupá vteřinka, aby se zatoulaná kulka střelila přesně do míst, kde kovové šupiny nekryjí tělo. Aby toho nebylo málo, zřítí se jako raněné káně k zemi, přímo do cíle kroku onoho obřího robota. Sbohem Taruško. Tomu se říká Karma.

Kuma - 28. listopadu 2009 12:09

Úkryt Živé vysíláni protimutantského zásahu z New Yorských ulic. Dnes byl vyzkoušen první ze série robotů, který má zlikvidovat mutantskou hrozbu. Prezident Bush se vším souhlasil a díky armádě byl tento robot poprvé nasazen v nejvíce mutanty zamořeném městě. Tahle zpráva mě dostane ze židle. Né, že bych u televize trávil tolik času, ale něco mi říkalo, že dnešní zprávy budou zajímavé. Přitom mi při sledování celého toho zvěrstva neunikne ani to, že je tam více než jen jedna mutantka. Cože ?!?! Tady války vyhlašuji já!! Žádný připitomělý člověk a ještě do toho prostřednictvím něčeho, z čeho se dá jednoduše udělat jen další věc hodící se do šrotu. Všechny kovové věci se kolem mě začínají chvět a zvedat notebook, který jsem odcizil a zrovna se chystal odepsat zprávu panu LeBeauovi se smrskl do jedné úhledné kuličky a ohromnou rychlostí se rozletěl proti televizi, která ten tlak nevydržela udělala BOOM. Tohle se musí řešit a je jen jeden člověk co tohle může vyřešit. Lehce se vznesu nad zemí a vyletím z mého úkrytu. Bohužel jsem byl poslední dobou nucen skrývat se v kanalizaci a proto mě zarazí náhlý zápach, který se mi podařilo z mé skrýše minimalizovat. Za tohle taky zaplatí. Zamířím si to zrovna do části města, kde řádí ten robot. Překvapivě objevím víko na povrch na ulici, kde je. Lehkým cvrnknutím ruky víko vystřelí do vzduchu a já vyletím za ním, objevím se přímo před robotem, pod kterým leží zraněná mutantka. Ale tohle je dosti neslušné. Obě ruce vložím před tebe a všechny kovové části v robotově noze mají velikou chuť se rozletět do okolí na přihlížející policisty a jeho zbraně se začnou drtit. O chvilku později se všechny kovové zbraně otočí proti majitelům. V tom mě zarazí, že policisté mají zbraně plastové. Hmm někdo se tu pojistil, jen vám někdo měl říct, že potřebujete jiné střelivo. V tu chvíli ze zásobníků těchto rádoby ochránců zákona vyletí kulky nasměrované jim přímo přes spodní čelist do mozku. Následně na to ke mě přiletí mé oblíbené víko od kanalizace. Sníží se tak, abych na něj mohl jednoduše nastoupit. Dále přeletím k poraněné mutantce a vezmu jí do náruče. V tu chvíli se navrátím na místo, kde jsem předtím stál. Zvednu hlavu a zadívám se na jeden zpravodajský vrtulník. Hmm určitě tam někdo má kameru. A ano z jednoho z vrtulníků jedna vylétne s kameramanem visícím na popruhu. Bohužel pro něj se neudržel a já nemám chuť ho zachraňovat. Kamera se dostane na moji úroveň a začne snímat můj obličej. Drazí mutanti vidíte. Co se zde děje, tohle není žádná iluze ani nějaký hloupý vtip. Tohle je válka, už neexistuje třetí strana, kdysi prezentovaná mutantskou akademií pro nadané. Ano obyvatelé New Yorku, nedaleko od vás byla po celou dobu škola specializující se na výcvik mutantů k boji. Ale já Magneto říkám dost. Vyzývám vás bratři mé krve, aby jste se přidali ke mě. Stačí jen chtít a nebojte já si vás najdu. Jelikož v téhle válce je nutné, abychom se uplatnili všichni a zvítězili. Neboť lidská rasa už je jen evoluční krok z5. Pak začne kamera snímat zraněnou mutantku a zdevastované okolí.

Logan-Wolverin 1 - 28. listopadu 2009 13:19

NY Tak to je fajn! Tak koho si podat jakožto prvního? Magneťáka nebo Roboťáka? probleskne mi hlavou, když sleduji řádícího robota a Magneta vybrušujícího si svoje řečnické dovednosti před kamerou. Na plánování jsem nikdy moc nebyl... raději jednám. Otočím se na ostatní a hlavně na Storm. "Ten robot momentálně dělá víc škody, než Magneto! Musíme nejdřív ten kus šrotu vyřídit, než se budeme zabývat naším starým známým!" načež se rozeběhnu k řádícímu robotovi nehledíce na nic a nikoho okolo. Vlastně se ani o nikoho starat nemusím... díky mlze, kterou Storm přivolal stejně není vidět skoro na krok. Což je dobrý pro ty co chtěj tu blbou plechovku rozmlátit. To kde je robot se dá velmi snadno poznat díky obrovským světlům patřícím robotově hlavě. Pachy, které tu kolem mě trochu vyvedou z míry. Některé z nich znám... hlavně poznám pach svého bratra. Victor... Teď na to není čas... ten robot může zabít hodně lidí. Mlha je tak hustá, že jsem do robotovy obrovské nohy témeř narazil. Victorův pach je tu dost silný... musel tady dole ještě před chvílí být... ale to je teď jedno. Za pomocí drápů, které mám pro jistotu vytažené už od přistání, se začnu šplhat nahoru. Kov robotovy nohy se naštěstí se silou adamantia měřit nemůžu a drápy do něj pronikají jako do másla. Dva metry nad zemí mnou začne probíjet proud... není to příjemné... kdybych byl uzeměnej tak funguju jako hromosvod... hold kostra z kovu. Náhle si všimnu poškození, která vedou přesně tou dráhou, kterou se nahoru škrábu já. Takže buď je můj bratr někde tam nahoře... a nebo se o to pokoušel. Jeho pach je čím dál jasnější. Přidám na rychlosti a šplhám jak cvičenej šimpanz. Jakobych kousek před sebou zahlédl mizející Victorovi nohy ale Victor je rychlejší, než já takže zase hned zmizí. Však sebou taky nemusí tahat adamantiovou kostru...

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 28. listopadu 2009 13:31

New York Nedělám v tom žádné složité výběrové řízení. Prostě se zjevuji tam, pak tady, támhle. Prostě kde mě zrovna napadne. Když už mě takovýhle nudný a jednoduchý způsob zabíjení těch podřadných osůbek přestane bavit, odrazím se opětovně od země a vyletím nahoru, odkud si všechny ty ubožáky prohlédnu. Kulkám, které míří na mě se bez větších problémů vyhnu a ještě si z nich dělám legraci. Velká legrace pak je zjištění, že se kulky od robota odrážejí a takto odraženy si pak samy najdou cestu mezi oči vojáků. Najednou se však stane něco podivného. V jednom okamžiku uhýbám kulce a v dalším je všude kolem mě spousta kouře a mlhy. Vyvede mě to z míry jen na vteřinku, ale i ta vteřinka stačí a řítím se k zemi. Zde stihnu pouze schovat lřídla, abych si je nepolámala, než dopadnu na zem a s kňouravým skučením už jen hledím na blížící se kovovou podrážku megarobota. Zkřívím obličej v naléhavé bolesti a jen si položím ruku na hrudník zhruba v místech, kudy by kulka vyšla z druhé strany, kdyby se nezachytila za šupiny. Bolí to. A bolest je to jediné=, z čeho mám strach. Jak se tam tak svíjím v bolestech, už nevypadám jako nebezpečná potvora a vražedkyně, ale jako naprosto křehká žena s poměrně zvláštním oblečením. Teprve nyní vynikne křehkost postavy a všeho. Bojím se. Vážně. Já nechci umřít, ale pokud mám vydržet ještě chvíli s touto bolestí, radši umřu. Nadechnu se a dnes již podruhé mě udeří do nosu onen kovově slaný zápach. Pach krve. Jenže tentokrát mé vlastní. Už pomalu šílím bolestí, kńučím jako raněné štěně, když se pak přibližující noha najednou oddálí a rozletí na kusy. Okamžitě se i přes bolest ztulím do klubíčka a kryju si hlavu. Když se pak podívám, všimnu si muže který vedle mě poletuje. Už jsem o něm slyšela. Magneto. Natahuje ke mě ruku, tak mu ji podám. Pak už se o nic nestarám, jen si přeju, aby co nejrychleji udělal něco z tou kulkou, která uvnitř těla pálí jako čert, navíc, když se nadechnu, v levé části hrudníku mi to nepříjemně bublá a bolí. Ze všech sil si ale držím svojí nynější podobu.

Bobby *Iceman* Drake 1 - 28. listopadu 2009 15:42

S Jean Nejkrásnější chvíle našeho života buď utíkají hrozně pomalu a nebo hrozně rychle. Tohle byla bohužel ta druhá možnost a překrásný den už málem končí. Jean už se chce vrátit do Institutu s čímž já moc nesouhlasím, ale dobrá vždy je lepší podřídit se než možná započnout hádku. Samozřejmě, že si to zopakujeme v nejbližší době. Potřebuji tyhle vyjížďky jako sůl. Nasednu na motorku a jedu přímo za Jean samozřejmě nevynechám ani jednoho pohledu na její překrásné tělo a rudé vlasy vlající za ní. Tomu se říká štígro. Kam pak bych se dostal vypadat jako Beast. Pochybuji, že bych měl tak pěkné vyhlídky. Z mého myšlení mě, ale vytrhne Jean, která změní směr. Stočím motorku za ní a zastavím vedle ní. Ano, je to překrásné místo. Nechám motorku motorkou a jdu si sednout vedle Jean. Když si sednu vedle Jean dotkne se mé ruky, kterou začne pomalu hladit. Tohle místo je překrásné a západ slunce tu musí být nádherný, ale přesto znám ženu, která je hezčí než všechny tyhle věci dohromady Přičemž se pomalu začnu přibližovat obličejem k jejímu. Pokud mě nezastaví lehce jí políbím.

Dmitrij Sergejevič Lvov 2 - 28. listopadu 2009 16:00

Alexejův cirkus monster. Děti dnes zdarma. Jako vždy před představením sedím ve své maringotce svírám pivo v ruce a nohy na malinkém stolku snad jediné místo v maringotce, kde se něco neválí. Každý, kdo by přišel by byl nejspíše odrazen už jen puchem, který v ní je. Tss, Lvov jediný pravý vlkodlak v Americe. Už mě tenhle život začíná srát. Nejspíše to tu skončím. Shodím nohy ze stolu a nahnu sek malé televizi, kterou zapnu. Nejdříve obrazovka začne protestovat a zrní, které se na ní objevuje mě začíná srát. Avšak jedna rána ze shora zpraví aspoň na chvíli tuto závadu. Nejdříve to vypadá jako nějaký nový scifi film, ale po zjištění, že jde o zprávy se k obrazovce nakloním ještě blíže. Tohle vypadá na hloupej vtip. To už, ale začne kamera snímat nějakýho dědka v komický helmičce. Drazí mutanti vidíte. Co se zde děje, tohle není žádná iluze ani nějaký hloupý vtip. Tohle je válka, už neexistuje třetí strana, kdysi prezentovaná mutantskou akademií pro nadané. Ano obyvatelé New Yorku, nedaleko od vás byla po celou dobu škola specializující se na výcvik mutantů k boji. Ale já Magneto říkám dost. Vyzývám vás bratři mé krve, aby jste se přidali ke mě. Stačí jen chtít a nebojte já si vás najdu. Jelikož v téhle válce je nutné, abychom se uplatnili všichni a zvítězili. Neboť lidská rasa už je jen evoluční krok z5. Zaraženě hledím na to co se děje. Lahev piva spadne na zem a její obsah se začne rozlévat po podlaze. Spasení ?? Svoboda ?? Konečně tak dlouho jsem na něco takového čekal. V tu chvíli však někdo začne bušit na dveře maringotky. Pohni psisko začíná tvé vystoupení. Dveře se otevřou a dovnitř vchází můj šéf. Prťavý rudovous, který si říká zachránce monster. Alexej. Už zase chlastáš ?? Asi tě vážně vyhodím ty prase koukni, jak to tu vypadá. Jseš vážně na nic nebýt taková obluda tak už jsi dávno někde na ulici. Chápeš to vůbec ?? Já tě zachránil. Sleduji ho, jak si ten 140 cm malej ukrajinec na mě vyskakuje. Pomalu, ale jistě se ve mě hromadí vztek, který se projeví cukáním horního rtu a následnou rukou obmotanou kolem Alexejova krku. Zrůda ?? Já ?? Alexeji asi jsi zapomněl, že já nejsem ty. Já jsem od teď tvým nepřítelem. Alexej nejspíše zprávy neviděl, proto přidušeně chroptí a jeho vyděšené oči sledují mé tesáky. Bohužel pro tebe Alexeji ty jsi má první oběť. Následně na to stisknu trochu víc a po krátké chvíli mi leží jeho mrtvola u nohou. Lehkým krokem jí přejdu a vyjdu z maringotky. Zamířím si to přímo do Alexejovi maringotky v které ten tupec schovává všechny své peníze. Stačilo na ně jen prostěradlo od polštář a už jsem o 20 000 bohatší. Jak seberu prachy vezmu si i Alexejovu dodávku a zamířím si to na místo, kde se zrovna uskutečňuje souboj s robotem.

Jubilation Lee *JubiLee* - 28. listopadu 2009 16:05

Ulice Všechny poslední peníze jsem vrazila do herního automatu SSX-2,3D.Mám poslední dva životy a vypadá to že nic nevyhraji, uslyším nějaký hluk, když se otočím nic nevidím, pokrčím rameny a otočím se zpět k automatu. “Cože?!Já vám dám hra z končila!!JÁ-CHCI-SVÍ-PENÍZE!“ Celá rudá zakřičím a kopnu do automatu. “Super, jsi bez peněz, nemáš kde přespat..Co horšího by se mi mohlo ještě stát?“ Zeptám se pro sama sebe nahlas a zohnu se pro svůj batoh, který leží na zemi. Vyjdu z herny a jdu obchoďákem, slunce začíná zapadat, možná bych si mohla najít nějaký místo na přečkání noci. Vyjdu z obchodního domu a jdu ulicemi. Párkrát v puse přežvýkám žvýkačku a potom vyfouknu obrovskou růžovou bublinu. Když za sebou uslyším dupání, nebo něco horšího otočím se. Pár metrů ode mě stojí obrovský, kovový stvoření.Očividně se mu nelíbím. Vychází z oblaku černého kouře, tipovala bych že ta budova která právě spadlo, no určitě v tom nemá prsty nikdo 9-ti metrovej, plechovej. “Nech mě být!“ Zakřičím na robota a přivřu oči, ruce natáhnu před sebe, dlaně propnu a soustředím se. Od mých rukou začne na robota lítat něco, co připomíná rachejtle.Nikdy jsem moc nepochopila co je to zač, jediné co vím je, že to nejsou rachejtle ale elektrika.Barevné proudy elektriky dolétají na kovovou hruď robota. Robot udělá asi dva kroky dozadu, já se rychle otočím a běžím vprostřed silnice. Po pár metrech se vždy otočím abych se ujistila že robot je daleko ode mne. Když se přiblížil podívala jsem se na lampu, chvíli jsem si počkala a když byl dostatečně blízko, mířila jsem mými dlaněmi na lampu, ta spadla na silnici, jednou nohou i ní robot zakopl, proto teď balancuje. “A tu máš ty sviňáku kovovej!“ Zakřičím na něj a znovu do něj „vpálím“ prout elektriky. Rozběhnu se za se dál, utíkám jak nejrychleji můžu, připadá mi že srdce mám někde v krku, začíná se mi dělat špatně a blbě dýchat. Když zahnu doprava vběhnu mezi policisty kteří mě mezitím stihli obklíčit. Párkrát zamrkám a zjistím že jsem v oblaku dýmu, uslyším něčí hlas a taky mě někdo chytne za ruku, co mi zbývá jiného, než se ho chytit. Chytím jej tedy a rozběhnu se stejným směrem jako on. “Ale já jsem nevinná, vážně!“ Řeknu mu při běhu, opravdu jsem toho naběhla dneska hodně, proto se zastavím, předkloním a začnu hluboce dýchat. “Já..Já..už, nemůžu..“ Řeknu tomu muži, který mě zastavil. Buď mám halucinace nebo na střeše protějšího domu přistál letoun a ze střechy začali skákat lidé. Promnu si oči a podívám se znova, všichni stojí v řadě.Jednomu z rukou vyjedou, drápy? ‘Buď začíná být tenhle den divnější a divnější, nebo jsem se jen moc nadýchala toho kouře.‘ Najednou se tu objevuje čím dál více lidí stejných jako já.Nakonec si všimnu muže v přilbě který levituje na výku od kanálu a mluví do kamery. Pak si všimnu že ten týpek co má drápy začne „šplhat“ po robotovi. Otočím se na toho muže. “Co jste k sakru zač?!“ Řeknu drze a udělám pár kroků od něj.Celej dnešní den mi připadal nějak zvláštní. Raději se už ani neotáčím, abych se nemusela koukat na tu hrůzu zamnou.Raději se dívám tomu muži do očí, ruce mám v bok a nohou lehce „podupávám.“ Ty můžeš vidět dívku větší postavy, má dlouhé černé vlasy stažené do drdolu, nad čelem ve vlasech má velké růžové brýle. Má na sobě zelené, úzké kalhoty, fialové tričko se stříbrným nápisem a do poloviny rozeplou žlutou bundu.

Michael Winchester (Runtime)(2) - 28. listopadu 2009 16:43

Kdesi na ulici Proplétám se mezi zmatenými lidmi a téměř každou chvilku se ujišťuji že je ta dívčina pořád u mě.Haha!Čekal jsem že ze sebe ti bastardi vydají mnohem víc.Zaraduji se v nitru a začnu trochu zpomalovat když se konečně dostaneme trochu dál."No tak,vydrž ještě chvíli,teď nemůžeme odpočívat!"Vykřiknu směrem k dívčině ale stejně jak ona tak i já si budu muset každou chvílí dát trochu pauzu.Očima začnu hledat nejbližší objekt za který bychom se mohli schovat ale myslím že to bude stejně zbytečné.Na "bojišti" je teď takový chaos že si nás stejně nebude nikdo všímat."Honem,jdeme.Tady jsme moc na ráně."Prohodím a nekompromisně zatáhnu dívku do nejbližší uličky kde si konečně můžeme pořádně odpočinout.Aspoň tedy ona,mě bude pravděpodobně čekat ještě nějaká práce. To nemůže být jednou jeden normální bezproblémový den?Proč jsou ti lidé tak pitomí?Mihne se mi hlavou a otočím se zpět k dívčině která už ale mezitím nabrala nový dech a vyžaduje ode mě pár odpovědí.Co jsem zač?Co zase sakra jsem? "Jsem ten kterej tě právě vytáhnul z velkýho průšvihu."Řeknu tiše a přikrčím se jakmile se vzduchem pronese další velká rána."Jmenuji se Michael,Michael Winchester.A jak vidíš nejsem nic víc než pobuda.Řeknu a ukáži na sebe.Na své špínou zašlé a roztrhané džíny a mikinu na které už jen těžko poznat že kdysi byla bílá."A kdy jsi ty?Rozhodně nějaká slečinka z lepších čtvrtí ne?"Prohodím a neubráním se mírnému uchechtnutí.Otočím se pohledem zpět k bitevní vřavě a udělám pár kroků zas na ulici kde už to ale vypadá mnohem jinak.Mlha která tu před chvílí byla už je fuč,lidé kteří tu byli se válí na zemi v krvi... Větší pozornost ale ve mně vzbudí až dost zajímavý proslov starého muže,očividně našeho stejnokrevníka.Kruci ten děda má pravdu.Tohle je válka!Pomyslím si a pozoruji jej s rukama v boku."Ano!Stop lidské chátře!Vzhůru do války!"Hlasitě vykřiknu a pozvednu do vzduchu ruku se zaťatou pěstí.Konečně.Na tohle jsem čekal.Cítím jak ve mě díky onomu muži zas hoří malý plamínek naděje.Díky němu už konečně nebudu ubožákem."Ano,svět patří nám."Řeknu si tiše pro sebe a posadím se na zem.

Jubilation Lee *JubiLee* - 28. listopadu 2009 17:05

Ulice “Já musím odpočívat..“ Řeknu mu, on na to má ale svůj názor, zatáhne mě do uličky.Když se ho začnu vyptávat podívá se na mě jako na blázna. Pokrčím rameny a poupravím si n sobě oblečení, opráším si kalhoty a pak se mi konečně dostaví odpověď. “Z průšvihu?Klidně bych to zvládla sama, ale dík.“ Řeknu mu s úsměvem.Když se mi po chvilce představí hned si do mě rejpe . “Já jsem JubiLee.“ Představím se v krátkosti a na otázku odkud pocházím nereaguji. Sáhnu si do kapsy, když tam nic nenahmatám přesvědčím se tak, že se na ni podívám. “Sakra!Moje Mp3!“ Řeknu nahlas a rozběhnu se tím směrem kde mě Michale „zachránil“. Když tam doběhnu místo policistů zde leží mrtvoly. Snažím se jim nedívat do obličejů a nemyslet na to co se mi mohlo stát. Na zemi se ale jako diamant třpytí oje růžová Mp3-ka.Sáhnu po ní a pak se podívám na toho muže co levituje ve vzduchu. ‘Já jsem Mutant?To je ale hnusný slovo!‘ Naštvaně se podívám na toho muže co levituje a ruce dám v bok. “A můžete mi laskavě vysvětlit proč jsem „Mutant“ ?“ Při slově Mutant udělám ve vzduchu uvozovky. Stále mám ruce v bok a dívám se na něj. ‘To by mě zajímalo kdo tak hnusný slovo vymyslel..‘ Prolítne mi hlavou, když se dívám na toho muže a čekám na odpověď spatřím zase toho robota. ‘Takže místo toho aby zničil robota, má těžký kecy do kamery.‘

Adeline Gassion - 28. listopadu 2009 21:18

Robot (jen lehké shrnutí, nemám čas, jsem Spravedlnost, ne Otec čas.:)) Robotovi vybouchne noha, on přesto poračuje v pohybu. Senzor, poničený Loganem a Victorem, nestihl v čas dát najevo puruchu. Proto se onen robot zřítil i s dvěma pasažéry, kteří, pro jejich štěstí, byli na zádech. Další Magnetův krok taky vyjde a ve vzduchu se vznáší velké množství kulometů, mířící na své majitele. Plastové pistole, patřící policistům, vinou Magnetova zákroku vybuchnou. Pokud své majitele ihnes smrtelně nezraní, utrhnou jim aspoň ruku. Magneto s Taryou v náruči, která již bolestí ani nevnímá, mluví do televize v přímém přenosu do celých Spojených států. Na Robotových zádech mezitím zuří zatím tichý boj. Ještě ani pořádně nepropukl. To se jeden, nezávisle na druhém, snaží najít jeho pozici první a využít momentu překvapení. Remy LeBeau Vyčkáváš na svůj mail od Magneta, ale pořád nic. Zapneš si proto televizi a na všech kanálech vysílají Magnetův proslov z centra New Yorku.

Kuma - 28. listopadu 2009 22:07

Centrum NY . . . Vysíláme speciálně pro pana LeBeaua Nakonec Robot padne avšak to nejsou všechny problémy. Všimnu si totiž něčeho co mi předtím uniklo a to Charlesovo svěřenců. Hmm musí přijít v tu nejlepší chvíli. Pohledem vyhledám Mystique a naznačím jí ať jde ke mě. Mezitím mého překrásného Anděla smrti položím na zem. Můj anděli smrti, jaksi překrásná avšak, abych odstranil to co ti způsobuje takovou bolest bude to chtít dvě věci. První je nutná účast v mém bratrstvu a druhá je bolest, kterou vyndám kulku zpoza tvého břicha. Pak začnu hmatat ránu. Hmmm má kulku prakticky pod kůží bude stačit jen říznutí a pak se o ní postará už Mystique. Mystique až vyndám kulku vezmeš jí a odneseš jí do bezpečí, kde se o ní postaráš. Na nic se neohlížej a nechej to na mě. Myslím, že tu budu mít za chvíli více přátel než nepřátel. Následně na to si mezi muži vyberu toho, který má kolem ramene rudý kříž. Když do něj zbraň párkrát šťouchne ihned si to zamíří ke mě. Máš jedinečnou šanci zůstat naživu pokud jí tu kulku vyndáš a postaráš se o zranění nechám tě jako jediného žít, ale radím ti aby jsi přidal jinak mi dojde trpělivost. Lidé jsou bláhový pokud jde o smrt, ale to vlastně i občas mi kromě těch jenž se smrti bát nemusí. Pak se otočím a víko se zase zvedne. Lehkým pohledem si přeměřím přicházející mutanty když mě v tom upoutá někdo jiný muž, který vypadá, že se mnou souhlasí a dívky, která měla na mě nějaké otázky při mém proslovu. Jsem velice rád bratře, že se mnou souhlasíš dovol, abych ti nabídl účast v mém bratrstvu. Pak se otočím na dívku. A tobě se omlouvám, že jsem ti neodpověděl, ale mutanty nás nazývají oni . . . lidé, kteří v nás vidí něco špatného. Ty má milá jsi pro ně něco jako odpad na které oni pouští tyto kovová monstra. Nabízím i tobě možnost vstoupit do bratrstva, které bojuje proti lidskému útlaku. Pak už jen čekám na jejich odpovědi nebo na případnou reakci Storm a její školky.

Remy LeBeau (Gambit) - 29. listopadu 2009 10:08

Ani Dědeček Hříbeček? Aehm... New Orleans Stulený na pohovce strávím větší část odpoledne, abych věnoval pozornost rychlosti toku času. Občas kouknu na čím dál víc oranžovějící pruh slunečního světla putujícím po parketách a jak ubývá světlo, mně ubývá naděje na to, že bych se dočkal odpovědi. Ne že bych se tím zvlášť trápil; existuje tisíc a jedna cesta, jak v tomhle městě strávit zajímavý večer. 'A tisíc a jedna cesta, jak u toho dostat na budku,' pomyslím si s úšklebkem. Nic na světě nevydrží věčně, ani dobrá kniha. Desky zaklapnu s kyselým pocitem, že za ty dva měsíce, než vyjde poslední díl, pravděpodobně vykvetu a obrostu ananasem, pak ji hodím na stůl, zvednu se a protáhnu. Někde něco lupne. Au. Jestli nejsem na něco dělaný, tak na dlouhé setrvávání v jedné pozici. Pohled napřed z okna a pak na hodiny mi řekne, že na větší akce je ještě trochu brzo. Po zralé úvaze, jestli mi stojí za to zabíjet čas zprávama a maximálně se tak rozčílit, se s odevzdaným vzdychnutím obrátím k televizi. Chca nechca v obraze se udržovat musím. Než se mi ve chlívku, který si zuřivě hájím ve své části domu, podaří vyhrabat sklenici a poloprázdnou lahev Four Roses, odbude se úvodní znělka, ale namísto očekávaného hlasu moderátorky se zdá, že rovnou skočila naléhavá reportáž. 'Co že to berou dneska tak hopem?' podivím se v duchu, ale to už mě slovo "mutant" plující vzduchem přiměje prodloužit uši do rozměrů sluchových orgánů ježka egyptského a rychle se vrátit k obrazovce. Hlavně proto, že jsem zaslechl i pojem "likvidace", a to ve velmi nepříjemné souvislosti s tím předešlým. 'Dobrej bože, co to je?!' vyvalím jen oči na obrovské plechové monstrum vyplňující větší část záběru. Padající budovy, zmateně pobíhající ozbrojené složky a do toho spousta kouře, dýmu a ... mlhy? by dotvářely ideální kulisy pro nějakou nízkorozpočtovou ptákovinu. Bohužel, robot vypadá až příliš opravdově, alespoň tak, jak je to možné u androidního kolosu výšky desetipatrového baráku. S tichým zděšením mi začne pomalu docházet, že to, na co se dívám, je skutečné. 'Ale dopr-! No, tak to bych na ten mail taky moh' čekat do příštího století.' Jo, to si právě s jemností sobě vlastní urval právě pozornost Magneto. Nataženou rukou se ujistím, že za mnou stojí opravdu křeslo a pozpátku se do něj svezu. Pohled přitom nespouštím z rozhorčeně řečnícího starce, z něhož i takto zprostředkovaně vyzařuje nemalá síla osobnosti. Každé gesto, každé slovo šeptá o tom, že ten muž se narodil proto, aby byl vládcem. A pro takového se vždycky najde celá řada poddaných... a protivníků. Má jen jediný, zato však očividný a zcela zásadní problém. Je to maniak, který před sebou vidí jen jednu cestu.. Zapřemýšlím, jestli tou akademií má na mysli Institut Charlese Xaviera, o němž jsem zaslechl nějaké zvěsti ve smyslu, že tam žijí mutanti. Ten by měl skutečně stát kousek od New Yorku. 'Tak jako tak, ty mu asi pěkně poděkujou.' Je trochu problematické soustředit se přes nablýskanou helmu na události za Magnetem, nicméně se o to pokusím. Ne že by bylo moc co k vidění díky mlze a kouřové cloně očividně zápasící o to, kdo toho zahalí víc. Díky reflektorům teď celá scéna vypadá tak trochu jako stínové divadlo. Hodně děsivé stínové divadlo. Na televizi už nekoukám, stačí poslouchat. S tváří napůl zakrytou dlaní přemýšlím, co s sebou tohle všechno přinese. Protože Magneto má pravdu v minimálně jedné věci - tohle už vážně válka je, a pámbu ví, že se k ní už nějakou dobu schylovalo. Ale nikdy bych netušil, že to vezme takovýhle spád tak rychle. Ještě před pár měsíci nebyli odpůrci proti volně pobíhajícím mutantům víc než hrstkou demonstrantů s o to urážlivějšími transparenty, dneska je to armáda vybavená těmahle věcma a požehnaná strejdou Křovínkem osobně. 'Jedna plechovka dole, kolik jich zůstává v záloze? Desítky? Stovky? Jestli chtěj takovýhle útoky rozjet po celý Americe, nebo rovnou po celým světě... my ty lidi museli ale pekelně nakrknout,' zavrtím jen hlavou. 'Jenže problém s náma je v tom, že takový jako Magneto jim dávaj hodně dobrý důvody, proč nás nemít rádi.' A to i přesto, že tohle byl nevyprovokovaný útok. Testovací akce. Na důsledcích to nic nemění. Válka není odpověď. Nemůže to být jediná odpověď. S palebnou silou obou stran by totiž během pár týdnů nezůstal svět, o který by se ještě dalo bojovat. Komentář hlasatele jsem se nakonec rozhodl vpustit jedním uchem tam a druhým radši zase rychle ven, jinak by mi nejspíš praskla hlava. V hrubých obrysech chápu, že jsem slyšel něco, o co jsem právě nestál. "Hej, vítejte v krásnym jedenadvacátym století! Dneska 'dou mutanti, od zejtřka začneme pálit čarodějnice," zamumlám polohlasně, zatímco zuby zápasím se zátkou lahve, o níž jsem se rozpomněl, že se nejspíš nachází (jaké překvapení) v baru. Skleničkou se už nezdržuju. Bylo by hezké opít se a zítra zjistit, že ta plechovka byla ošklivá nevlastní sestra růžovýho slona. Ale ten samý instinkt, který přichází zpravidla v nejvypjatějších chvílích s takovými konstruktivními a praktickými poznámkami typu "A teď jsi vážně v průseru, hochu", mi napovídal, že to nezabere. Tak to po dvou locích utnu. Stejně bych neměl moc pít. 'A to jsem já vůl doufal, že jsem tohle nechal za sebou, když jsem zdrhnul Strykerovi. Teď to tu máme zas a v daleko větším měřítku.' Říkat si, že New York je odsud stovky mil daleko, takže já můžu být ještě v klidu, je nesmysl. Nenávist neuznává hranice států ani vzdálenosti. A s takovýmhle programem v hlavním vysílacím čase je to inspirace pro každýho rasistickýho šmejda, kterej má doma pušku. ... Tady v okolí jich není právě málo. Potřebuju na vzduch. Obléknu se do něčeho příhodnějšího na výlet do počínající noci, jež by se mohla stát horká víc, než je tady dobrý průměr, a po krátkém zaváhání si nakonec přibalím i ten zatracený telefon. Co kdyby... proti spoustě místních mutantů mám tu nevýhodu, že mě docela dobře znají. Nadrápaný vzkaz pro otce, ať na mě nečekají s večeří, nechám ležet na stolku. Pak odejdu oknem. Po několika předešlých zkušenostech, kdy celé New Orleans po konfrontaci s podobným vývojem veřejného mínění vřelo snad ještě hůř než při Mardi Gras, si místo chodníků vyberu k pohybu střechy domů. Tam potkám leda tak kolegy od fochu a od těch se nebezpečí bát nemusím. Navíc mám z vyšších budov celou čtvrť jako na dlani. Malá obchůzka neuškodí... a zůstat přitom z dohledu ještě méně.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 29. listopadu 2009 22:03

Nesnesitelná těžkost na mém bytí... Navzdory silnému proudu probíjejícím jako otravný hmyz mým tělem se sápu stále výše po těle obroidního robota. Nevím přímo proč tohle dělám. Snad ze zábavy, snad z risku, snad proto, že jsme jiní, snad pro to, že nás jako malé nenechali v klidu, snad pro svojí sebedůvěru a uchlácholení ega. Asi tak. Prořízl jsem pár kabelů na zadní straně a robot se zastavil.Ohlednu se k zemi. V ten okamžik, ale dole k vůli nezvyklému kouři není nic vidět. Ovšem stále cítím jak se mi kulky zarývají do zad. Ještě někdo přežil. Hej, Taryo, už mi to leze krkem, koukej s tím něco dělat.. ... ...mé smysly jsou podrážděny známým pachem. Jimmy! Pronesu víceméně pro sebe stále ohlédnut dolu. Nedlouho na to zahlédnu dlouhé adamantinové nože zařezávající se do ocelové nohy robota. Jen se pousměji a vyskočím vysoko na robotova záda. Přímo v ten moment ucítím silný výbuch z oné nohy co jsem po ní lezl. Šťastnou cestu Jimmy. Pomyslím si ironicky, ale to se celej robot začne podlamovat a padat předkem k zemi. Vouhou...čeká mě jízdaaa.... Rychle se zapřu nohama abych po dopadu stál. Cestou ze mne někde spadl plášť. ... Dopad byl tvrdý. Možná až moc. Důležité ale je, že na okamžik rozvířil kouř pod ním. A já si tak mohl všimnout, že James to ustál. Podívám se na něj a naoko radostně a trochu podiveně dodám. Jimmy?!! Kde ty se tu k sakru bereš? Člověk tě nechá chvilku bez dozoru a ty už se taháš v latexovým oblečku s písmenem X na hrudi? Oh, Jimmy, co by tomu řekl brácha? S radostí si z něj utahuju.

Logan-Wolverin 1 - 29. listopadu 2009 23:05

Noha robota... posléze tvrdá zem Šplhám jak nejrychleji můžu. Nevím co mě žene kupředu... jestli vidina toho, že robotovi poškodím hlavu, kde se nepochybně nachází centrum jeho myšlení a tudíž ho vyřídím... nebo vidina toho, že po velmi dlouhé době zjistím zda-li je můj bratr stále takový parchant nebo se polepšil. No jasně... a hned zejtra začnou prasata lítat a Magneto se stane ochráncem lidských práv... Cítím krev... strach... nenávist... to všechno mi připomíná o kolik životů tu dnes jde a moje touha po opětovném spatření bratra a případném vražení drápů do jeho hrudi je až na druhém místě. Srdce mi tluče tak silně, že mám dojem jako by se mě snažilo předběhnout. Pot mi stéká do očí a já se snažím ty šťípající kapičky rozehnat mrkáním. Proč já radši nejsem květinář... měl bych svatej pokoj... Drápy prořezávají silný kov... elektrický proud mnou projíždí a rozdmíchává můj hněv, který mi nahání adrenalin do krve. Občas přiletí nějaká střepina nebo kulka a zaryje se mi do masa. Jasně... všichni jsou dole jen já a Victor jsme natolik blbý, že šplháme nahoru... Cítím ,že se mi bratr hodně vzdálil... stopa jeho pachu ve vzduchu je slabší. Začne mi brnět čelo Teď se něco stane... kéž bych věděl co... nepopsatelná síla nárazu a bolest způsobená roztrhaným tělem, které pohromadě nyní drží pouze adamantiová kostra mi zatemní mysl. Teprve pak zaslechnu výbuch. Náhle vše vnímám z dálky... píská mi v uších... tvrdý náraz o zem... chvíli jen tak ležím a děkuju evoluci za mé schopnosti. Byl jsem odpočatý... dobře najedený...moje tělo by se mělo uzdravit poměrně rychle. Konečně se mohu zvednout, přestože na několika místech mého těla visí maso a crčí krev... během minuty to bude dobré. Trhnu sebou, když někdo zakřičí zdrobnělinu mého jména. Prudce se otočím a do nosu mě praští onen známý pach. Chvíli trvalo, než jsem zaostřil neboť oči nebyli ještě úplně zotavené ze záře způsobené výbuchem a taky faktem, že obě oči rozřezali střepiny "No ne... není to Magnetův Alík? Můj vyšinutý bratr?" pronesu tónem, který dává najevo, že jsem přesvědčen o tom, že tohle setkání neskončí hezky... i když... děje se to kolem hodně věcí... a nemusí být čas na zbytečné šarvátky. Na jeho poznámku o mém oblečení se jen uchechtnu " To víš. Některý z nás tolik neláká nosit neustále ty samý.... roky nepraný... smradlavý... zachlupatěný hadry... které, jak se zdá, ty přímo miluješ. Příště si sebou vezmu nějakej sprej... nerad bych aby na m zaútočili tvoje breberky... mám z nich hrůzu... sou rozhodně nebezpečnější, než ty."

Ororo Munroe (Storm) - I - 30. listopadu 2009 18:43

Akce No přála jsem si akci, ale vůbec ne takovou to a tak rychle. Je pravdou, že mám trošku pochybnosti, zda toto studenti zvládnou. Jelikož to je náročné a úplně jiné oproti zkoušení v danger room. Tady půjde o vteřiny a nemůžeme si dovolit selhat, aníž bychom nechtěli přijít o jednoho z nás. Všechno mi připadá, tak abnormálně rychlé. Všechno mi připadá, jako jeden velký chaos, který se nedá zatím pořádně ubrzdit. Proto si musíme tak trochu pomoci, jelikož kouř nás brzdí v záchrané akci. Snažím se využít tuto mlhu v náš prospěch, což se nám také daří. A Logan se může v poklidu zahrát s robotem. Možná právě v té chvíli si uvědomuji blízkost někoho dalšího, kdo tu určitě nemusel chybět a na kterou mne upozornil Logan ještě předtím než odešel. Je to samozřejmě Magneto, za jehož účast jsem dá se říct trochu víc vděčná. No super, vypadá to že i nepřátelé se stávají přáteli. Ne nadarmo se říká v nouzi poznáš přítele. Ale kdo je v této chvíli v nouzi? O tom by se dalo určitě polemizovat. napadne mne a rozhlédnu se po studentech, pokud vlastně ještě nějací jsou v moji blízkosti. Tento boj není cvičný, jako v Danger room. Tak se nesnažte riskovat svoje životy a životy ostatních. Buďte opatrní, ať nepříjdeme o naše velmi dobré žáky. Věřím vám. snažím se jim to vysvětlit a pokud "nemám nic na prací" tak se vydávám vzhůru do boje proti tomu hnusnému robotu. Na nikoho z nás si troufat nebudeš, ty jedna obludo. napadne mne v této chvíli.

Ivan Alexandrovič Sorbov - 01. prosince 2009 18:58

Zakazané ovoce V této chvíli si začínám připadat, jako v jednom velmi známém příběhu. Připadá mi to tak trochu, jako něco zakázaného a tolik by po tom člověk toužil. Přeci jen vztah učitele a žáka by nebyl zrovna dvakrát žádán. Určitě by si o nás mysleli své. Určitě by z toho byli nějaké problémy. Snažím se na tyto věci nemyslet a užívat si každé chvíle s ním, která mi je velmi vzácná. Když promluví zaposlouchám se do jeho hlasu, který mne dokáže uklidnit a dokáže mé myšlenky zničit natolik, že přemýšlím jenom o něm. Ještě než se stihne naklonit, zadívám se do jeho očí. Jsou jako dvě studánky, které mají své vlastní kouzlo. Jako kdyby každý pohled mi četl i duši. Trošku se přitom zamračím, ale v tom mne překvapí další jeho konání. Není mi to vůbec proti srsti. Ba naopak se mi to líbí a polibek se snažím proměnit ve dlouhý, plný a nekonečný. Ale potom naskytne taková chvíle, která mne přinutí ho od sebe odtáhnout. Jako kdyby mi můj vnitřní hlas, říkal Toto nesmíš... Budeš toho litovat... Ublížíš jemu, ale i sobě... Je to proti pravidlům... Ale tento hlas chci ignorovat. Zhluboka se nadechnu a zahledím se mu do očí, přičemž ho políbím na jeho rty a ještě předtím pošeptám. Toto bychom neměli. Budeme toho litovat. Vím, že to je proti pravidlům. Ale to co k němu cítím, je horší než já. Je horší než všechny příkazy. Jako kdybych chtěla okusit něco zakázaného a to něco tak moc chutná. Je to jako když byla Eva svedena hadem a okusila jablko. Tak já v této chvíli chci okusit lásku i se všemi následky.

Dean Milligan *Zacharian* - 02. prosince 2009 17:58

NY V mém poloopilém stavu jsem příliš pozorně nevnímal dění okolo. Teď, po nějaké chvíli si pamatuji jen nějaké útržky, například to, že se mi zdálo o nějakém zemětřesení o tom, jak Adam letěl kamsi. Nyní stojím na střeše a uvědomuju si, že to nebyl jen výplod mé podnapilé mysli. Všechno se to seběhlo tak rychle, sakra, co se vůbec všechno stalo? "Adame!" Zavolám za mým bratrem, který kamsi letí. Roztáhnu svá křídla a letím za ním, ačkoli má velký náskok, pak uzřím to, co on. Velkého robota, který jak se zdá nemá nás, mutanty, zrovna v lásce. "Do háje..." Dojde mi, že nejsem pod vlivem alkoholu, přesto můj let není zrovna přímý. "Adame, stůj! Nepřibližuj se k tomu!" Asi mě neposlechne, protože jsem v jeho očích trochu poklesl, nejspíš jsem ho zklamal, i když jsem nic neudělal, jen jsem se trochu bavil. Zrychlím a letím za ním, míří k tomu robotovi a přistane na nejbližší vysoké budově. "Co to má bejt? Kde se to tady vzalo? Já ti říkal, že tohle město není nic pro mě..." Nedovolím si trochu zlehčit situaci vtípkem. Obhlédnu situaci, několik mutantů bojuje s tím kolsem, těžko říct, kdo vyhrává, nejsem přímo v bitevní vřavě a nesleduji to tak dlouho. "Neměli jsme sem jezdit bráško...ale ty si to chtěl..." Není to žádné vyčítání, ale jen taková provokace.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 02. prosince 2009 23:05

Radostné setkání s bratrem Cože? On se mi snaží vysmívat? On? Bože, ten kluk nám nějak roste. Ale no tak, Jimmy. Víš přece, že nemáš bratra zlobit. Dodám napůl káravým napůl pobaveným tónem. Vím, že mám navrch. Ta jeho kostra z adamantia a ostré drápky si možná získají respekt u ostatních tupců z bratrstva, ale pro mě je to přece jen muj malej bráška Jimmy. Jimmy, Jimmy, Jimmy. Takhle se chovat k rodině. Tolik jsme toho spolu prožili, a ty přesto dáváš přednost tý bandě klaunů v směšných kostýmech. Zvážním, ale neovládnu svou ironii a přesto svá slova obrátím ve výsměch. Přitom hlavou pohodím směrem k jeho „týmu“. Během chvilky se tu vyrojilo spoustu mutantů ať už z jedné nebo z druhé strany. A spoustu lidí majících celý tento poprask na svědomí. Mezi námi zuří boj. Ať už lidí, kterým jsme právě zničili „hračku“ a mutantů z bratrstva, nebo mutantů a mutantů. Jakýsi mutant, nejspíše z bratrstva, soudě podle vzhledu, se drze skryt za mými zády rozběhne s obrovskými kladivy místo dlaní na Jimmyho ( nejspíš nějaký nováček, snažící se vydobýt si respekt u ostatních ). Jak probíhá kolem mne, chytnu ho za hrdlo a ostře sevřu ve svých spárech. Zlostně s pocitem zadostiučinění mu hledím do tváře, z které pomalu v mém sevření vyprchává život. Po jeho skonu jeho tělo jen ležérně odhodím stranou. Ano jsem psychopat. Zabil jsem jednoho z našich. Možná tím dokazuji, že žádná strana barikády pro mě nemá význam. Spíše ani život kohokoliv pro mě nemá význam. Ale na rodinu mi nikdo sahat nebude. Proč jen tolik lpíš na těch zbytečných? Víš jak neskutečně tě brzdí? Tak... dlouho jsme se neviděli, pojď na mou hruď, brácho. Dodám a vřele s šíleneckou jiskrou v oku roztáhnu ruce.

Logan-Wolverin 1 - 03. prosince 2009 17:16

Jedna malá a šílená rodina "Ale ale ale.... to je překvapení.... můj starší bratr je pořád stejný hovado..." Victorovi posměšky a narážky se mě můžou těžko dotknout. Mlha už trochu zřídla, takže se mezi mnou a mým bratrem vytvořilo jakési malé "bitevní pole". Víc nenávisti a zášti, jež tu visí ve vzduchu, nepanuje ani na udílení Oscarů. Zpoza Victorových zad vyběhne jakýsi mladý mutant... nezkušenost a neznalost jeho nepřítele... dokonce i domělého spojence z něj přímo sálala. Moje drápy jsou vysunuty téměř dříve, než se zpoza Victora vynoří. Útočník však daleko nedoběhne a Victor ho chladnokrevně zabije. Byl jsem tak zmatený, že jsem tomu ani nezabránil... existují tu vlastně nějaké strany? Z pohledu mého vyšinutého bratra zřejmě ne. "Victore... styděj se za tebe mutanti a styděj se za tebe i zvířata." veškeré mé naděje na to, že by se můj bratr mohl změnit byli rázem pryč. Jeho mysl je tak zatemněná krvežíznivostí a přesvědčením o vlastní neporazitelnosti, že není schopen pomyslet na možnost jiného stylu života a jiného přesvědčení. Victor mě vyzve k objetí a jeho oči dostanou onen tajemný, nepřátelský, šílený, krvežíznivý a přesto trochu... snad dokonce láskyplný pohled. V tu chvíli mě napadne, že tenhle boj nikdy neskončí... že ty vždy budou Wolverine a Sabretooth, aby vedli svůj nekonečný boj skrze války lidské i mutantské. Prošli jsme nejhoršími válkami v historii lidstva... zrovna teď v jedné bojujeme... a bojovat budeme... ať už světu budou vládnout lidé nebo mutanti... my tu budeme pořád. "Jak moc tě nenávidim ty smradlavej vrahoune..." "Dnes tě neobjemu já... dneska tě obejme smrt ty hororovej méďo béďo..." s těmito slovy se proti bratrovi rozeběhnu a šílený krvežíznivý výraz se objeví i na mé tváři... asi to máme v rodině...

Adam Milligan *Castielo* - 03. prosince 2009 18:49

NY s Deanem Chvíli jsem kroužil za zády robota, samozřejmě ve větší vzdálenosti, nejsem sebevrah. Možná by si mě nevšiml, protože byl zaměstnaný ostatními, ale zkoušet jsem to nechtěl. Zanedlouho se ke mě přidá Dean, zamířím k výškové budově kousek za robotem a přistanu na střeše."Přeci nesmí jít po mutantech....to není správné...jsme taky lidé..." Naivně si myslím, že jsme si s lidmi rovni, ale opak je pravdou. "Deane...měli bychom jim nějak pomoct..." Do toho se ozve ten sarkastický Dean. "Nech toho...já za to přeci nemůžu....mohlo se to stát kdekoli jinde...ale nemůžeme tu jen tak stát..." Jenže co proti němu zmůžu? Je to robot, toho neuspím. A když budu kolem něj lítat, tak mě trefí jako mouchu. Začínám pociťovat silnou beznaděj. Co teď? Co mám udělat? Jak se mám rozhodnout, abych těm ostatním pomohl? Vzlétnu do výšky jednoho metru a podívám se na Deana. "Letíš se mnou Deane?" Zeptám se jej. Nemám vůbec žádný plán, ani tušení, co dělat, ale nechci tu jen nečinně přihlížet. Velkou pozornost věnuji tomu kolosu a mému bratrovi. Poletetí? Pomůže nebo ne? Ptám se sebe sama, ale je jasné, jakou odpověď bych chtěl slyšet.

Leah Airiland *Element Lee* - 03. prosince 2009 19:55

Se Storm Ač jsem si to nepřiznávala, pravda byla taková, že jsem cítila nadšení a energii, jak mi prostoupila celou mou bytostí. Doufala jsem jen, že sestra zůstane tady. V poslední době nebyla v dobrém stavu. Navíc měla problémy se ubránit. I když jsme byly sehraný pár, nemohli jsme riskovat. Já nechtěla, aby tentokrát šla se mnou. Ne dnes. Ne na opravdouvou akci. Dobře, byla starší a měla právo poroučet, ale mnohdy mi připadalo, že já jsem ta dospělejší a ona by se měla naopak poroučet mě. Věděla, že to nesnáším. Obvykle to nedělala. Okamžitě jsem vyskočila ze židle a držela se těsně za Ororo. Osobně jsem její vedení měla nejradši a navíc... Její schopnost se tak podobala té mé. Cítila jsem se tak... osoběn spřízněná s touto "profesorskou autoritou", že jsem se nehnula od její osoby dál než na pár kroků. Nepřenesla bych přes srdce, kdyby se jí něco stalo a navíc jsem tak byla neustále po ruce, kdyby bylo něco potřeba. Na její slova jsem jen přikývla. Ne, necítila jsem strach. Byla jsem podivně prázdná. Bez emocí. Osvobozená. Tak jako vždycky. Cítila jsem tu úžasnou sílu ve svých prstech, jak se rozlévá po celém těle. Vyrazila jsem pevným krokem za Storm a robotem. Až se dostanu k němu blíž a uvidím jeho pozici a zda by to někoho neohrozilo, rozhodnu se pro riskantní zátah. Pokdu bude země okolo volná, kleknu si a přiložím ruce k zemi, pokoušíc se otevřít pod ním propast a pak ji zavřít, čímž bych ho měla rozdrtit. Není-li zde místo, utvořím kolem něj vodní bariéru, do které ho celého uzavřu a rychle zavolám na Ororo: "Chce to blesk! Elektřinu! Je přece z kovu ne? Podle fyzických..." neobtěžovala jsem se začínat propočítávat fyzikální odmocniny, jejichž výsledky mi i tak svítily v hlavě a už vůbec s tím obtěžovat ji. Naopak jsem se soustředila na to, abych okolo něj vodu udržela. Pokud i to z nějakého důvodu selže, pokusím se alespoň vytvořit kolem něj ohnivý kruh s co největší teplotou a uzavřít ho do něj, pak ho utopit v ohni na co největší teplotě a doufat že se přehřeje, rozteče nebo to nevydrží jeho "ovládání" nejspíše samozřejmě umělou inteligcí. Zkrátka mám hned dva záložní plány a pokud nevyjde ani jeden, prostě se rozhlédnu po jiné možnosti, jako po něm pomocí vzduchu hodit prázdné auto nebo betonový blok...

Damien Allerdyce *Flame* - 06. prosince 2009 12:05

Vím, že to nebude nic moc, ale odteď už to budu sledovat. Akce Jsem s Bellou v pokoji, když však uslyším, že je nás potřeba jinde hned se zvednu. Musíme jít. Sejdeme se v letadle. Vyrazím do pokoje a tam si vezmu svoji malou hračku na ruku. Také speciální mikinu. Aspoň mě nikdo nezraní. Když dorazíme na místo je mi jasné, že to nebude tak snadné jak si všichni myslí. Ty co sestrojili tohle monstrum počítali s tím, že proti němu budou stát mutanti. Tohle jsme přece trénovali tolikrát, ale mám pocit, že tohle je něco úplně jiného. Když vidím Lee jak se ho snaží „utopit v ohni“ zkusím se jí pomoct. Přesměrovat oheň přesně tam, kde ho bude potřeba. K ovládacímu řízení. Přesně tak jak jsme to zkoušeli v danger room. Zkus to trochu víc rozpálit. Křiknu na Lee, protože já jsem spíš přes ovládání ohně než jeho tvorbu. V tom má Lee výhodu.

Isabella Lillian Black - 06. prosince 2009 12:25

Ještě větší nic, než moc Pokoj, akce "Projít? Celkem bych šla." Usměju se na Johna, ale to už nás volá Profesor Xavier do akce."Dobře, uvidíme se." Usměju se na něj, ale vážně nevím, jak budu platná. Ještě neumím ovládat schopnosti a navíc, stačí kapka vody a jsem bezbraná, tedy, na suchu jsem bezbranná. Neřeším to však a raději se převlíknu. Vezmu si lehce odrbané a ošoupané džíny, bílé tílko a vlasy si sepnu do culíku. Ještě si vezmu mikinu a rozběhnu se k letounu. Ano, opravdu jsem tady houby platná. Prát se neumím. Zkouším alespoň použít mrazící schopnosti, ale ne a ne se to podařit.

Adeline Gassion - 06. prosince 2009 13:34

Vývoj akce Pro Leeinu akci s vítrem je kolem vhodných hned několik adeptů. Mimo jiné i stará, okrová dodávka zhruba ze 60tých let. Chybí na ní už jen obrázky kytiček a znaky míru. Dodávka se skřípěním vylétla vzhůru a v nepříliš velké rychlosti narazila do robota, již vyřezeného z provozu. Prohnala se mezi Creedem a Loganem a projela dál, kde urvala požární hydrant. Logan a Creed vedou svou malou soukromou válku neviděni ostatními a ani oni nevidí ostatní. Pro ně je teď jediný svět prostor o průměru pár metrů kolem jich dvou. Tedy kromě chvíle, kdy se mezi nimi prožene vrak starého Wolksvagenu. Wolksvagen, který urval požární hydrant, byl opravdu velmi špatný tah. To si říkala Isabella, když obrovskou masu vody jen tak tak držela zhruba metr nad sebou. Bolely jí paže, od neviditelné námahy, ale věděla, že utéci už nedokáže. Ruce bolely čím dál tím víc, když povolila a všechny ty litry vody se navalily přímo na ni. Ač se snažila sebevíc, proměně zanbránit nedokázala, tak jen ležela na zádech, mrskajíc ocasem. Netrvalo dlouho a nejbližší vojáci ji sebrali jako trofej a odnášeli pryč. Voják, vyzván Magnetem k vyndání kulky se ihned pustil do práce. Ale ať se snažil sebevíc, tvrdé šupiny ne a ne přoříznout. Chvěl se. Bál se o svůj život. Má doma ženu a čerstvě narozená dvojčata. "Pane, nejde to. A bez rentgenu nevím, jak kulku vyndat." Napadlo tě, že by kulka mohla opustit tělo stejnou cestou, jakou přišla. To jsi také udělal, když jsi svou silou vyrvával kulku pozpátku z Taryina těla. Ta bolest ji probudila, skučela jako raněné zvíře. Hned, jak byla kulka pryč, se jí však rány zacelily samy. Ústa měla plná krve, zatím to nechala tak, bude si muset vypláchnout pusu. Na to, aby to plivala kolem, je moc vychovaná. Mohla by bojovat dál, ale robot je vyřízený, vojáků je už málo a už ani nebojují a ona se bojí. Bolest v ní vždy vyvolá strach, proto raději zbaběle uteče na nedalekou střechu mrakodrapu, odkud celou situaci sleduje. Adam a Den stále čekají na reakci toho druhého. Dean, který vyzívá bratra k pomoci lidem nedává pozor. Jeden z mála vojáků, kteří se ještě nehodlají vzdát proti němu zamíří zbraň, kterou vytáhl bůh ví odkud. Každopádně byla dělaná z nějaké litiny, proto které magneto moc neměl. Vystřelil a kulka střelila Deana pod klíční kost na pravé straně.

Damien Allerdyce *Flame* - 06. prosince 2009 17:30

Bitva - vývoj nejistý Připadá mi to jako hloupý vtip. Najednou už mě boj o kovového obra nezajímá. Když si může Logan hrát s bráškou já si také můžu dělat, co chci. Na chvíli se otočím a vidím, že kolem mě je najednou spousta vody. Bello! Zavolám, když vidím, že ji nějací muži odvádí pryč. Běžím ihned za ní a hodlám se prát. Nechte jí být!! Vypadněte od ní!! Řvu na vojáky. Nechci, aby mi ji odvedli. Bojím se od ní. Kolem mě se začnou formovat plameny do obrovského draka, který nakonec zkříží vojákům cestu. Nikdy bych si nemyslel, že tohle dokážu, ale ted nemám čas nad tím přemýšlet.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 06. prosince 2009 18:45

S tebou Wolvie až do skonání věků... Ale ne... Odmlčím se Už zase? Kdy ti konečně dojde, že to nemá smysl. Jimmy... Uhnu těsně jeho ostrému drápu, což mě přinutí zmlknout. Já tě nezabiju,ty mě nezabiješ, nikdo z nás neumře...aspoň ne definitivně...cožpak tě to ještě baví? Tentokráte se vyhnout nestihnu a můj žaludek na okamžik ochutná chladnou ocel jeho kovu. Zařvu jako zuřivý lev bolestí a zarvu mu své spáry hluboko do stehna. Následně ho odkopnu vší silou a jen pociťuji bolest, to jak se mi orgány zacelují. Nikdo si nedovedete ani v nejmenším představit, jak těžké je takhle žít. Nikdo kromě Jimmyho. Právě v ten okamžik co ho odkopnu mezi námi proletí staré auto a já svými drápy s čerstvě vytrženým masem z Jimmyho stehna stihnu jen přejet po kapotě. Ulomím dveře onoho automobilu a hodím je směrem kde tuším Jimmyho. Ten kluk je nepoučitelnej, ale nutno dodat, že ta jeho šílenost se mi zamlouvá. Hmm... tohle by tě mohlo zdržet. Je přece jenom z kovu, ne? Všimnu si baterie z auta. Hej, Jimmy, kde se flákáš? Tak pojď, pojď si pro mě, ty jeden malej ukňouranej bastarde. Dodám abych ho nabudil s notnou dávkou výsměchu.

Isabella Lillian Black - 06. prosince 2009 22:35

Hodně špatný Ach né.. Natáhnu ruce s plným soutředěním napnu svaly a držím svou mocí tu masu vody nad sebou. Pak už to nevydržím. Spustím ruce dolů a vykřiknu. Ten výkřik prořízne vzduch stejně lehc jako máslo. Během chvíle jsem promočená na kost. Nestačím ani nic udělat a už padám po zádech přímo na beton. Mám jen štěstí, že pode mnou nikde nebyly střepy. Mikinou, kterou sjem si prozřetelně sundala, si zakryju nahý hrudník. Pokouším se proměnit zpět, ale nedaří se to. Najednou mě ze země zvednou dvě silné ruce a hodí si mě přes rameno. "Počkejte, co to děláte! Ne! Pomoc! Pomoc!!!" Vzpouzím se, ale nic moc nezmůžu. Několikrát muže bouchnu ocasem, to už ale přiskočí i jiný a píchne mi nějakou injekci."Johne!!!" Natáhnu k němu ruku a sleduju ho útrpným pohledem. Nevím co se děje přede mnou. Vím jen, že lidi kolem začali křičet. Nemůžu se tam podívat. AŽ když se ten, co mě nese otočí. Vidím ohnivého draka. Už ale nemůžu pomalu ani zvednout hlavu. Zavírají se mi oči. Ucítím pak akorát velkou ránu, když dopadnu na zem a k tomu všemu se ještě uhodím do hlavy.

Damien Allerdyce *Flame* - 07. prosince 2009 06:10

Bojiště Mám pocit jako by pro mě teď neexistovalo nic jiného než Bella. Ve spáncích mi tepe krev a slyším jak moc mi tepe srdce. Pořád mi v hlavě zní, to jak Bella volá o pomoc, to jak volá moje jméno. Vojáci Bellu pustí na zem a já se jen modlím, aby neměla nějaká vážná zranění nebo něco podobného. Nechci o ní přijít. Vypadněte od ní! Zařvu na vojáky a nechávám kolem sebe a Belly ohnivou bariéru, která má jen jediný možný východ. Neumožním jim, aby mi Bellu odnesli. Ať si klidně mise ztroskotá, ale nemůžeme ztrácet členy. Necítím se v bezpečí a chci, aby už to bylo za mnou. Vztek živí oheň, který je kolem nás. Sám bych ho asi tak dlouho neudržel.

Logan-Wolverin 1 - 07. prosince 2009 22:16

Jednou škrábnu já a pak zase ty "Bude mě to bavit dlouho dokud jen budeme schopný udržet moč a postavit se na nohy!" zařvu Victorovi do obličeje, když se mi konečně podaří ho zasáhnout drápy Vždycky byl o něco mrštnější než já... Cpu mu svoje drápy hluboko do břicha a připravuju se ho rozpárat a vykuchat jak slepici. Ovládá mě jen můj vztek, nenávist, touha po krvi... známky toho,že jsem Victorův bratr. Pocítím prudkou řezavou bolest ve stehně Méďa umí škrábat... a následně přijde náraz do hrudi způsobený kopancem od mého věčného protivníka. Přesně v tu chvíli mezi nás vlétne auto a zrcátko mi odře spánek až na kovovou kost. Dopadnu na zem a okamžitě vstanu, protože počítám s útokem... a ten také přijde. Přímo proti mému obličeji letí dveře očividně surově urvané z před chvílí prolétávajícího automobilu. Stihnu se jim vyhnout Nejsi tu jediný se zvířecími reflexy bratříčku... Slyším Victorovi posměšky a tělem mi začne zase vibrovat hněv. Kolem je prach, kouř a zbytky mlhy... a taky spoustu pachů. To by mohlo Victorovi ztížit mě zaregistrovat dřív, než budu blízko něj. Rozeběhnu se a kroužím kolem něj. Nejprve daleko... potom blíž... a pak ještě blíž... a už jsem pouhých několik metrů od něj. Každou chvíli mě už může zahlédnout nebo ucítit.... nebo zaslechnout. Náhle v půlce poslední kruhu vyrazím vpřed přímo k obrysu jeho postavy a skočím. Drápy na pravé ruce míří na jeho zátylek a drápy na ruce levé mají v plánu mu probodnout srdce zezadu.

Dean Milligan *Zacharian* - 10. prosince 2009 13:10

NY Začínám panikařit. Nevím co dělat a vím, že mé síli jsou proti robotovi bezmocné. Acha ta bezmoc....Co mám dělat? nemůžu v tom nechat Adama samotného. Kouknu na Adama jak se nademnou vznáší. "Adame, pomůžu ti, ale máš nějaký pán?" Sotva to dopovím, někdo mě střelí. Bolest je nepředstavitelná a já se kácím pomalu k zemi. "Adame! Schytal jsem to. Ta bolest je nepředtsavitelná a já nemůžu pohnout pravou rukou." Co se mnou ted bude? Vykrvácím tu? Říkám si v mysli a koukám na Adama jako na Anděla. "Kulka mi musela poškodit nějaké svaly." Jsme však uprostřed boje a já se tu nemůžu jen tak válet. Nehledě na bolest vstanu a pokouším se létat. Moc mi to nejde, Hodně špatně se mi přez bolest ovládá právé křídlo. Adame! Nejde to! Co teď?

Jubilation Lee *JubiLee* Zwei - 10. prosince 2009 13:19

NY Přežvykuji v puse žvýkačku, ruce mám v bok a oči mi těkají z muže předemnou, na toho chlaípka co mě zachránil, na robota a skupinku "mutantů" postávajících kousek ode mne. Mé oči najednou spatří "anděla" který padá k zemi jako ostřelená husa. "Víte co?Máte mě na svědomí.." Řeknu muži předemnou (Magnetovi) a nasadím si brýle, vytáhnu si rukávy od bundy a ruce dám před sebe tak, aby jak zbraň mířili na toho padajícího anděla, který se pokouší poletovat. "Máš nějáké poslendí přání? Zeptám se ze smíchem a z mích ruk začínám pomalu uvolňovat svou sílu, dokud v plné dávce nedoletí k andílkovy. Barvy jako na silvestra a zvuk, že z toho bolej uši, toď moje moc. 'Prosím, prosím, prosím.' Prosím se v duchu abych alespoň trošičku anděla zasáhla. Rychle se otočím na Magneta který postává za mnou. To mi ani neřeknete, co teď budeme dělat?

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 12. prosince 2009 14:13

Útěk Tahle akce není povedená. Že já se do toho vůbec pletla. Normálně mě to nezajímá, dneska, kdo ví proč, zrovna ano. Ostatně musím prostě uznat, že to byla obrovská chyba. Poznala jsem to hned v momentě, když jsem bůh ví proč z ničehonic měla divný pocit zmatku, jako by se něco stalo vtěsnáno do vtřeiny. V jedné chvíli jsem letěla, nikde nic nebylo a v další chvíli byla všude mlha. Pak, jen o vteřinku později mi pod lopatkou projela kulka. Jediná věc na světě, které se bojím, je bolest. Úplně mě to vyhodilo z kontextu, najednou sjem nic nemohla. Jen padat a skučet bolestí, kterou jsem vnímala snad desekrát víc, než normální lidé. Pak už si toho moc nepamatuji, snad jen tu robotí nohu, pomoc nějakého muže, který letěl na poklopuod kanálu. Dál nic. Probrala jsem se až na úplně jiném místě, kde se nademnou skláněl nějaký voják a ten muž mutant, který mě zachránil. Ano, není to zrovna ukázka statečnosti, ale kdo o mě kdy řekl, že jsem statečná? Když vím, co se mi ještě může stát, uteču. Nejsem blázen, abych se vystavovala bolesti pořád dokola. Schoulím se do klubíčka za přístřeškem na střeše jednoho z panelových domů.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 12. prosince 2009 23:27

Edison vymyslel žárovku, Creed zas Logana Jimmy se mě snaží přechytračit. Musím uznat, že z počátku se mu to daří, jenže můj malej bratříček zapomíná, že nikdo ho nezná líp než já. Nechám ho tedy při vědomí, že se mu podařilo mě obelstít. Před pikolou, za pikolou ... Procházím se dělajíc, že po něm pátrám. Psychopaticky se usmívám a i v mém oku lze vidět šílenství. Náhle „zničehonic“ zaútočí na mou šíji. V ten moment ostře uhnu vlevo. Nejspíše se zapotácí, a tak mu ještě podrazím nohy. Za letu do něj strčím abych dráhu jeho dopadu nasměroval přímo na kontakty oné autobaterie. Snad se mi to vydaří a Jimmy tak na chvilku pocítí silné napětí, což mu trochu pocuchá ten jeho účes. Přitom si všímám jak kdosi na létajícím deklu od kanálu kamsi unáší Taryu, tu sexy holku co jsem se s ní seznámil. Rád bych si s tebou ještě hrál, ale čekají mě povinnosti. Tak se měj, prcku. Zasalutuju mu vtipně na pozdrav a rozeběhnu se za tím chlápkem na letajícím deklu. Najdi si svojí kořist, ty šmejde. Má namířeno na nějakou střechu budovy. Sleduji ho a sápu se po jejích zdech, Když se konečně vyškrábu nahoru naskytne se mi pohled na skomírající Taryu, vojenského medika a onoho divného chlápka v plášti.(je ke mě otočen zády.) Hej, ty tam. Tahle je tu se mnou. Dodám rozzlobeně a vytasím drápy mutant nemutant. Nikdo mi nebude krást kořist!

Kuma - 13. prosince 2009 11:15

V centru dění Sleduji jak si hloupý X meni hrají se zbytky toho robota. Když zjistím, že ani jeden z nich se nestará o mě pohledem z kontroluji vojáka, který ošetřuje padlého anděla. Hmm budu to muset udělat. Nejdříve zničím všechny palné zbraně, které mířili na vojáky. Dnes budu milosrdný utíkejte. Dávám vám svobodu avšak příště se to opakovat nebude. Pak se soustředím na kulku v těle Taryy. Začnu jí vytahovat místem, kde prošla tělem, jak se kulka dostane pryč rána se zocelí. Nádhera je to vážně Anděl. Následně na to dám vojákovi rukou signál, že může zmizet. Tarya se však rozhodne porušit dohodu a vzlétne pryč. Mystique hlídej jí a nejlépe jí vysvětli, že nemá jinou možnost než se přidat. Pak už otázku anděla nechám na své oddané společnici. Jakmile se však jednoho zbavím objeví se tu anděl číslo dvě s kterým si chce hrát ta dívka. Na svědomí ?? Čiň, jak myslíš, ale neměla by jsi mu spíše pomoci ?? Je to mutant jako ty a nevypadá na nepřítele. Souboj Wolverina a toho druhého mutanta. Hmm tohle vypadá zajímavě. Další nespokojený mutant ?? Tenhle je dosti vyšinutý o to lepší. Než Logan dopadne na autobaterii zastavím ho ve vzduchu a přitáhnu k sobě. Jak vidím Wolverine vyřizuješ si tu účty a mě by zajímalo s kým. Pak pohlédnu na Creeda a lehkým mávnutím ruky Wolverina odhodím někam do pozadí. Creed v tu chvíli prohodí něco o tom, že mu patří mutant, kterého jsem zrovna zachránil. Patřila teď už je členkou bratrstva mutantů. Pokud máš zájem můžeš se přidat též pokud ne obávám se, že nemám jinou možnost. Z kapsy mi vyleze baňka plná tekutého kovu. Baňka se roztříští a kov se začne kolem mě přelévat. Nakonec se z něho vytvoří 10 kuliček, které rotují kolem mé ruky. Rozhoduj se dobře obávám se totiž, že jinak už nebudeš mít příležitost. Následně se 10 kuliček promění v deset jehel.

Ororo Munroe (Storm) - I - 13. prosince 2009 15:09

V centru dění, jak to řekl Magneto Robota se nám podařilo zlikvidovat. Mohla jsem se alespoň trochu radovat, ale stejně to bylo k ničemu. Opět upoutal pozornost všech Magneto, který se postaral o zraněnou dívku. Rozčilovalo mně to ani si nedovedete představit jak. Rozčileně se rozeběhnu za ním, ale to moji pozornost zase upoutá Logan, který si hraje kdo ví s kým. Bože, co je to s těmi chlapy? Jeden má nějaký komplex, tak chce na sebe upoutat veškerou pozornost a druhý si tu vyřizuje účty. Sakra práce. napadne mne na chvíli. Už jsem v blízkosti Magneta, který se teď vybavuje s kdo ví s kým. Rozčileně pohlédnu na něho a jsem připravená mu něco říct, když moji pozornost upoutá zraněný mutant. A ta dívka, která mu chce ublížit. Toto si vyřídíme později. procedím rozčileně mezi zuby a vydám se za těmi chlapci. Vlastně za jedním zraněným a přitom dávám pozor, aby se také nestalo něco mně. Pro jistotu se pojistím tím, když na ně vyšlu malé tornádo. Oči mi proto zbělají a chvíli jsem jako kdyby mimo. Jakmile se mi to podařilo, kleknu si k zraněnému chlapci a prohlédnu si jeho zranění. Musíme okamžitě k nám. Tam to bude nejlepší, abych ho mohla pořádně ošetřit. napadne mne a pohlédnu na něj. Vydrž. Hlavně vydrž. Musím tě dostat do letadla a potom k nám, kde tě ošetřím. promluvím k němu a poté kouknu nejspíš na jeho bratra. Musíš mi s ním pomoct. Zvládneš ho odnést do letadla, který je na střeše? Já zavolám ostatní, kteří tady jsou. promluvím na jeho bratra a vysleču si bílou košili (mám na sobě jako jediná oblečení, jelikož jsem nestihla si obléct uniformu), kterou roztrhám na cáry a přitisknu jí k ráně chlapce. Nevšímám si vůbec toho, že mám na sobě nějakou pofiderní košily, ve které je vidět podprsenka. Je na co se dívat, tak ať se dívají. Tak drž to a snaž se ho udržet při vědomí. ještě pronesu, když se vydám za ostatními. Logane, sakra. Přestaň si tu hrát a pohni svoji adamantiovou zadnicí. Máme tu zraněného mutanta. zařvu doslova na Logana, který je v mé blízkosti. Nějak mi nevadí, že by mohl mít kecy ohledně toho, že jsem v jakési košilce a je mi vidět potprsenka. To zahlédnu chybějící členy, spíše víc moji pozornost zaujem Pyro, který se snaží ochránit Isabell. A vidím, že se mu to i podařilo. Pyro, Isabell a ostatní. Prosím pohněte trošku. Máme tu zraněného a nechci vás tu nechávat. Pro dnešek jste si užili zábavy. A hlavně už se o zbytek tady postará náš Magneto. řeknu tak, aby mně slyšeli a ohlédnu se na Magneta. Upřímně doufám, že se ti dva andílci dostali do mého letadla a že je nebudu muset hledat. Ale mně by to nedělalo problém. Ještě se uvidíme Magneto. pronesu jen tak. A ohlédnu se kolem, zda bychom tu měli ještě zůstat. Ale když zjistím, že je to už k ničemu a stejně by se o to postaral Magneto vydám se za ostatními do letadla.

Dmitrij Sergejevič Lvov 2 - 13. prosince 2009 15:40

Centrum NY Konečně jsem v té staré rachotině dorazil až k místu činu. Velký černý sloup a lidé utíkající z toho místa jsou jasným znamením, že se pohybuji správným směrem. Bohužel, ale se tam nedostanu přímo, jelikož velká kolona opuštěných aut mi překáží. Kurva. Zasraná lidská spodina. Vystoupím z auta a vyběhnu směrem, kde by měl být ten řečník. Stařec vypadal, že ví co dělat. Když budu s nim možná, že si i trochu srandy užiju. Po chvíli kdy běžím mi začne stoupat adrenalin zase se začínám dostávat do svého stavu. Z běhu po dvou se stává běh po čtyřech. Kosti v mém těle začínají praskat a svaly se trhat a ihned spojovat. Nakonec se začne protahovat i lebka a jako velký černý vlk si to mířím do centra. Když dorazím naskýtá se mi překrásný hrůzy plný pohled. Několik mrtvých policistů a jeden velký kus už zničeného robota. Pohledem vyhledám toho starce a zamířím si to k němu, jak jde vidět má tam i společnost mě neznámých mutantů s kterými si povídá. Když dorazím proměním se z5 do své né příliš půvabné podoby. Jsem zde, jak jste mně volal pane. Přitom udělám lehkou úklonu a zavrčím.

Michael Winchester (Runtime)(2) - 13. prosince 2009 17:22

Když už začíná být moc horko Chvilku přemýšlím ale v hlavě mám odpověď už dávno."Přijímám tvoji nabídku,rád se k tobě přidám."Vykřiknu a moji pozornost zaujme "větší" množství mutantů kteří se sem seběhli jak hladoví psi.A aby toho nebylo málo začala hezká podívaná jak mezi sebou začínají soupeřit.Do toho se ale já zrovna motat nechci. "Teď mě omluv.Asi je na čase zmizet.Ale budu nablízku."Vykřiknu svá poslední slova a rozběhnu se napříč velkému prostranství kolem zbytků velkého robota mezi domy na druhém konci.Dávám si obvzlášť dobrý pozor na mutanty okolo a hlavně na zbytky lidských červů kteří se ještě nedokázali vzdát.Možná jsem to měl přeci jen vzít oklikou... no ale na tom už teď nesejde...Mihne se mi hlavou a na chvilku se zastavím a schovám za jednou z velkých trosek z robota. Opatrně vykouknu a zkontroluji si situaci.Je ale vidět že já zrovna v pozornosti moc nejsem.Fajn.Skvělý.Tak můžeme pokračovat.Pomyslím si nepříliš radostně a opět pokračuji v běhu napříč prostranstvím kde to vypadá jako po minometech.Zamířím si to hlavně k sutinám té zřícené budovy kde budu mít celkem skvělý úkryt na docela dlouhou dobu.Jo jo,už je to docela dlouho co jsem si takhle hrál na krtka.Ale málem už jsem se z toho posledně nevyhrabal pokud si vzpomínám. Ani nevím co si mám teď pořádně myslet.Člověk by si myslel že se zbláznil.Myslel jsem že tohle pitomé město je bez mutantů a ono se jich tady dneska vyrojí až tak moc.Je vidět že jsme všude.Stejně jako lidi nebo mravenci... no to je fuk. Opět se zastavím ale tentokrát za rozmláceným zbytkem auta abych nabral nový dech.Na chvilku si tam i sednu a poslouchám obrovské rány a ruch jenž se nese z místa za mnou.Je mi jasné že tam musí být vážně veselo.Slabě si oddychnu a pokračuji ve své cestě kamsi do nejbližšího úkrytu.Tentokrát už ale neběžím.Jdu pomalu krokem a je mi nějak jedno jestli mě někdo uvidí nebo ne.Když narazím na lidi budou si o mě stejně myslet že jsem bezdomovec.A mutanti?Ty snad doufám taky.

Logan-Wolverin 1 - 13. prosince 2009 22:12

Někde a nevim kde, protože mě hráči libovolně přemisťují. Takže udělám skok do letadla. Takže... Letadlo Ještě pořád se mi neuklidnil dech ani srdce. Souboje s Victorem nebyli nikdy snadné... už jenom proto, že jsme se jeden druhého snažili zabít... což je v našem případě úsměvná představa. Něco nás jistě zabít dokáže... ale ani jeden z nás to nemá k dispozici... zatím. Sednu si doprostřed letadla a přetáhnu přes okénko záclonu Nesnášim lítání. můj žaludek se zachvěje už jen při představě toho, že se letadlo dá do pohybu. Ten magneťák mi hnul žlučí... nemůžu říct, že bych zrovna v takovou chvíli byl vděčnej za kostru z kovu. hlavu mám tak přeplněnou myšlenkami, že nevnímám kolik studentů nastupuje... stejně je to záležitost těch co zasednou za knipl. Já letadlo pilotovat neumim... a učit se to nebudu... radši bych jel na motorce... tam nehrozí pád z několika kilometrů.

Themis - 14. prosince 2009 17:28

NY – shrnutí(X-meni) Jelikož strom narazila na „padlého“ anděla přerušila akci s tím, že musí toho mladíka za chránit. Strhla ze sebe blůzku kterou roztrhala na kousky a přivázala je chlapci na ránu. Když poprosila jeho bratra Adama aby mu s ním pomohl, zmateně se na oba podíval, hlavně na Deana. Když se podíval za své rameno spatřil Tayru v náručí toho blázna s přilbou. “Já se vrátím, přísahám..“. Řekl Deanovi aniž by o tom Strom věděla a odletěl. Storm svolala všechny studenti a v rychlosti je dvakrát přepočítala, podívala se na tmavě modré, až černé nebe a přivřela oči, když je otevřela měla oči celé bílé. Za chvíli začal foukat silný studený vítr který sebou přitáhl hustou mlhu. Všichni včetně Logena a toho zraněného nastoupili do letadla, Strom v tu chvíli úplně zapomněla na druhého anděla a sedla si na místo pilota. Počkala dvě minuty než si všichni ostatní nastoupí, poté zavřela dveře, nastartovala motory, zapnula Stealth mod a vzlétla. Dean nestačil nic říct, nijak zareagovat, vše se seběhlo tak rychle. Začala se mu věnovat jistá dívka jménem Kitty. “Ahoj, já jsem Kitty.“ Řekne ti a stále na tebe mluví aby tě udržela při vědomí. “Hlavně s ním někdo mluvte..!“ Ozve se Ro ze předu letadla a Kitty se otočí. “Pokouším se..“ Houkne na ni, a Storm se zase soustředí na řízení, snaží se být rychlá aby neztratil moc krve. Zatím co Kitty komunikuje s Deanem, Logen se snaží udržet svůj adamantiový žaludek, tedy halvně jeho obsah na svém místě, Storm se snaží aby délétla v takové tmě bez problémů. Když přistanete, Ro pošle všechny studenty do pokojů a spolu s logenem a Deanem spěchají na ošetřovnu kde ho položí na lehátko a Ro začne kontrolovat zranění.

Adeline Gassion - 14. prosince 2009 18:08

Mattes to napsal poměrně nepřehledně. Takže abych osvětlila situaci: Dean odletěl s x-many a Adam ne. (Vzhledem k tomu, jak jeden lidi nechce je to blbost, takže si dovolím to změnit.) Nastoupili do letadla oba. Adam i Dean. V tu chvíli však Deanovi nebídlútočiště i Magneto. A není to snad daleko lákavější nabídka vzhledem k Deanovým názorům? Jistě, že je. A nikdo z x-ů tu přece není od toho, aby jej nutil k opaku. Nabídka platila i pro Adama, je to však v rozporu s jeho zásadami, stát proti lidem. Tak se stalo, že se bratři rozdělili. Pyro a Bella. Díky tomu, že Magneto milostivě povolil vojákům utéct, měli jste volnou cestu k letounu. Bezpečně jste se dostali zpět. Bella plná výčitek, že to nezvládla a navíc ohrozila misi.

Damien Allerdyce *Flame* - 14. prosince 2009 18:24

Konečně v bezpečí Nevím, co přimnělo vojáky na ústup, ale jsem rád, že utekli. Cítím se tak strašně silný. Oheň kolem mě pohasne a já si sundám mikinu. Dám ji Bells a vezmu ji do náručí. Rychle s ní ustoupím do letadla a tam si s ní sednu do koutku, kde si nás nikdo nemusí ani všimnout. Měl jsem o tebe takový strach. Zašeptám Belle do ucha a hladím ji lehce po vlasech. Pořád ji mám v náručí a snažím se jí chránit. Xaviér je hlupák. Poslat všechny starší do akce aniž by byli připraveni. Copak na to nemyslel? Ti, co neumí ovládat své síli nakonec jen misi ohrozí. Uvnitř mě strach vystřídal vztek. Vztek na profesora i Bobbyho. Někde si užívá a nepomohl.

Bobby *Iceman* Drake 1 - 14. prosince 2009 21:58

Na lavičce S překvapením pokračuji v polibku o jehož trvání jsem měl pochybnosti. Bobby moc se podceňuješ už je to jasně jsi neodolatelný. Mohl bys mít holku na kterou si pomyslíš, ale proč si ty tupče najdeš vždycky stejně neodolatelný protějšek. Když na chvíli přestane jen se na ní pousměji a pravou rukou jí pohladím tvář následně prsty zajedu až do jejich rudých vlasů. Litovat ?? Čeho ?? Neděláme nic zakázaného pouze dáváme najevo své city. Pak jí políbím znovu. Po chvilce romantického posezení mi začne pípat budík na hodinkách. Zvednu ruku a zkontroluji kolik je hodit. A jéje budeme muset vyrazit slíbil jsem Kitty, že jí naučím kulečník a to už teď budu mít zpoždění za, který mi nepoděkuje. S tím s zvednu a zamířím k motorce. Tak Bobby pobavili jsme se, ale je na čase vzít do zaječích. Už, abychom byli na akademii. . . mám hlad, jak vlk. Počkám až se Jean nalodí na svojí motorku a vyrazím. Tentokrát jsem první já. Když dorazíme do institutu ještě se jednou nenápadně s Jean rozloučím polibkem. Děkuji za překrásný večer. Tak dívka číslo jedna v pohodě jdeme na číslo dvě. Hmm Kitty copak bych si mohl připravit na ní ?? Menší rozjezd na kulečníkovém stole. Oh já jsem ďábel v ledové rakvi. Zbytek nechávám na Pj jelikož nevím jestli už dorazili nebo ne.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 14. prosince 2009 22:25

Klání ve vyšinutosti. Soutěžící číslo jedna, prosím... Tarya zmizela jako pára nad hrncem ještě předtím než jsem se na střeše vyloupl. Nemám ponětí kde je. A onen stařec mi starosti nedělá. Ta holka ve mě vzbudila touhu, koneckonců proto se teď jak nenasytná bestie ženu zachránit tu ženu, pro jejíž přízeň neukojím žízeň.( Doprdele, kdy už s tim přestanu.) Nicméně starej blábolí něco o bratrstvu mutantů a že jim teď Tarya patří. Ty chlípnej starej dědku. Začne si přede mnou hrát s kousky kovu, což by mě nejspíš mělo zastrašit Hele, starče, přestaň tu mávat tím svým nádobíčkem a koukej mi ukázat, kam jste jí schovali. Viděl jsem jasně, že jsi jí odnesl. Tvé bratrstvo mě nezajímá. Sotva mi máš co nabídnout.... Nerad bych se opakoval. V ten moment tam dorazí nějakej honáckej čokl (Dmitrij). Jeho pach se mi vůbec nelíbí, mimo jiné proto, že mi brání v detekování vůně Taryi. Kde máš kostičku? Pronesu pohrdavě a odhalím při tom ostré tesáky jako rozzlobený vlk. Mezitím mi ten stařec, na jehož odpověď stále netrpělivě čekám, snad až vyhrožuje. Docela mě tím pobaví, ale nesměju se jen suše pronesu. Toho Wolverina koukám znáš. Tak mi, snažně tě prosím, pověz, který pošetilec by se mu odvážil vzdorovat? Co víc, který pomatenec by mu nakopal ten adamantinovej zadek? Usměji se již vlídněji, ale i tak lze vidět mé tesáky (hold daň za zvířecí kořeny).

Kuma - 14. prosince 2009 22:40

Dva starci filozofují o světě Jak si všímám mutanti se ke mě začínají zbíhat už mám minimálně tři nové do nového bratrstva a další přibudou. Doopravdy ?? No pokud ti je bratrstvo ukradené tak mi jsi ukradený i ty. V tu chvíli do něj vyšlu všech deset jehel. Jak kov projde kůží rozlije se do krevního objemu. Nejdříve jsem měl chuť ho nechat zemřít, ale tenhle mutant je něco speciálního už jen podle toho, že se jeho rány začnou zacelovat. Fíha tak proto spolu soupeříte. Je překrásné vidět, že tak mocným darem nebyl obdarován pouze jeden. Mávnu rukou a kov jeho těle místo otravování krevního oběhu si začne prodírat místo k jeho páteři nebo spíše míše na kterou se nabalí přesněji mezi obratle a tím mu znemožním pohyb. Můžu se tě zeptat na jméno ?? Doopravdy by mě moc zajímalo koho tu teď mám před sebou. Přitom ukážu na Mystique a mávnutím ruky jí naznačím ať jde ke mě. Já se teď budu muset uklidit s mutanty co jsem zde nabral na skládce a ty mezitím pověříš anděla úkolem. Ať mi přivede ty zbylé dva, které si sebou odvezla ta rosnička předpovídající počasí. Pak se znovu zadívám na Creeda. Inu můžeme pokračovat v našem rozhovoru. A omlouvám se, že jsem ti zapomněl odpovědět na otázku. Ten, kdo dokáže lehce porazit a ovládnout Wolverina jsem já. Magneto jméno mé.

Jubilation Lee *JubiLee* Zwei - 15. prosince 2009 10:01

NY – Hra na schovku Když jsem zjistila, že se nedokážu soustředit a jsem tu opravdu prd platná, stáhla jsem se do Bezpečí, tedy alespoň 6 kroků zpět. Sledovala jsem zdálky souboj mutantů, tělo na tělo.Tohle je opravdu masakr, obzvláště když se proti vám postaví někdo kdo má drápy. Asi jsem si během stání uvědomila, že nemám ráda souboje, může se v nich lehce zranit, a taky vím, že jsem asi nepoděkovala tomu chlápkovi co mi zachránil prdelku. Když se otočím, abych na něj viděla, vidím jen obrys vdáli, který se stále víc a víc oddaluje. “Počkej přece!“ Zavolám a rozběhnu se tím směrem.Nikdy jsem neměla ráda běhání, ke všemu takhle oblečená, mám takovej pocit že mi každou chvíli vyskočí srdce krkem a pukne na zemi. “No tak slyšíš?Počkej!“ Zavolám ale běhat nepřestávám, na chvíli se zastavím abych chytila novej dech a pak se zase rozběhnu, zjistila jsem, že přestal běžet a dal se do chůze, doběhnu k němu a chytím ho za ruku aby stál, pak se předkloním a začnu hluboce vydechovat. “Sakra ty seš rychlej..“ Řeknu a začnu se smát, když se zvednu a stále hluboce vydechuji, usměji se na něj. Zapomněla jsem ti poděkovat.. (Stále tě držím za ruku :D)

Raven Darkholm - Mystique 2 - 15. prosince 2009 11:56

Magneto ji má raději než mě! Nevěřícně se podívám na Magneta jestli jsem mu správně, já že mám jít za tou..tou..Taryou? No za koho mě má?!Připadám si jako poštovní holoubek, a ne stará dobrá Mystique jako dřív. Protočím panenky, otočím se a jdu tím směrem kam zdrhla Barya, cestou si pro sebe něco brblu. Když jí najdu někde přikrčenou hledící před sebe, chytím jí za rameno aby se otočila. “Erik má pro tebe práci..“ Nedokončím větu a popojdu k ní blíže, pokud by chtěla mluvit přeruším ji. “Chce ty dva anděli.“ Řeknu ji a mírně se usměji “A měla by sis pospíšit, Erik nerad dlouho čeká..“ Hodím po ní ještě jeden z mnoha vražedných pohledů.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 15. prosince 2009 13:57

No, nediv se. Jsem neodolatelná. Za tou stříškou jsem schovaná docela dlouhou dobu. Postupem času mě strach opouští, až jsem zase vyrovnaná a onen záchvat strachu, či jak to nazvat, je pryč. Už už se chci zvednout a letět domů, když mi někdo sáhne na rameno. Prudce se otočím a podívám se na modrou ženu s červenýma, kirátkýma vlasama. Vypadá dost podobně, já jsem ale černá a vlasy mám dlouhé až po stehna. A navíc mám křídla. Ty nyní roztáhnu, abych si dodala autentičnosti. "Mě nikdo vehrožovat nebude.." Odpovím jí odměřeně, zatímco dojdu k okraji střechy, kde skočím dolů a doletím až k právě se zavírajícímu vchodu do letadla. Už jsem zas přeměněná do své podoby. Čistě bílé, snad maličko průjhledné halenky, lesklé černé sukně kopírující boky a lodiček. Upravím si ještě vlasy, než se vchod opět otevře a vejdu dovnitř. "Adame, Deane.. Přišla jsem si pro vás. Co vás tady drží? Láska k lidem? K těm, kteří by vás nejraději zabili? Dávám vám volbu, příležitost, rozhodnout se. A pokud jsou oni dobří.." ukážu rukou k x-menům "nebudou vám bránit. Tak co Deane, pojď. Vím, že je nemáš rád." Odmlčím se. Do nosu se mi dostane podivný, známý pach. Creed, tady? Pohledem sebejistě zalétnu až k zarostlému muži. Hlavu nakloním na stranu a prohlédnu si ho. Že by další? "Deane." Natáhnu k němu ruku. "Adame." I k němu.

Adeline Gassion - 15. prosince 2009 15:18

Remy LeBau Dokoukal si zprávy a zjistil jsi, že na Magneta bys mohl čekat věčně. No nic. Vydal ses tedy na procházku po střechách budov. Rozhlížíš se. Takhle zezhora vypadá všechno klidnější, lepší, hezčí. Skoro nevidíš městskou populaci proudící po ulicích. Slyšíš ale hluk, hluk, který neustále zesiluje. Co je to? To zjistíš brzy. Zpoza budovy, na které zrovna stojíš vyletí vrtulník a z jeho kokpitu vyskočí obrovskký svalnatý chlápek. Nevšímá si tě. Jen se otočí k helikoptéře a roztáhne ruce, aby chytil krásnou blondýnku a postavil ji na střechu. Za ní pak vyskočí další gorila. Žena má porcelánově bílou pleť, zářivě zelené oči a světlé, vlnité vlasy. Na sobě má kabát s pravou kožešinou a červené lodičky. "Konečně vás poznávám, pane LeBau." Zeširoka se usměje a dokonale rovné, zářivě blé zuby kontrastují s plnými, sytě rudými rty.

Remy LeBeau (Gambit) - 15. prosince 2009 15:51

Natáčení pokračování King Konga, jak tak koukám Ticho. Je zvláštní, jaký tady dokáže být klid, když zrovna není turistická sezóna. Rád bych věřil tomu, že tohle zdání míru vydrží ještě dlouho. Tohle je Jih, lidi tu mají horkou krev a nepotřebují moc k tomu, aby to dali najevo. Z tmavých střech historických staveb zvednu oči k linii mrakodrapů ve zbytku města. Světla a hluk dopravy, který sem téměř nedoléhá. Zvláštní kontrast, čím víc se tohle město cpe do budoucnosti, tím spíš se Vieux Carré snaží zůstávat stejná. Toliko k sentimentu okamžiku. 'Který prase lítá s helikoptérou takhle nízko nad městem?!' Ponechme stranou to, co si myslím o pilotovi zmíněného stroje i o tom, čí nápad to byl. Faktem zůstává, že ten vrtulník tu je a provádí výsadek. Dnešní večer začíná být zajímavý. Stáhnu se do stínu komína, abych nebyl přímo na ráně, a se směsicí zmatku a zvědavosti pozoruji, co se bude dít. Trochu lituju obyvatele tohohle baráku, protože obě vazby musejí při přistání nadělat pěkný kravál. Přistihnu se při myšlence, jaká sranda by to byla, kdyby pod nimi povolily krovy. Gorily jsou tu příčina obav, krásná neznámá zase zájmu. Je to třída, a to i na místní poměry. Norka sice nezvolila do neworleanského podnebí nejvhodněji, ale to nic nemění na faktu, že je jeho majitelka to nejpůvabnějí, co jsem za celý den spatřil. Proč předstírat schovávání, když šla evidentně najisto. To je zajímavé... a znepokojující. Nechám si do dlaně nenápadně vklouznout dvojici karet. Sám nejlíp vím, že není vždy všechno, jak se zdá. Takže povolení pojistky na závěsu složené hole možná nebude taky od věci, už kvůli těm gorilám, jež mé sympatie skutečně nemají. "Ah oui? Nevzpomínám si, že bychom si byli někdy představeni, madame... a věřte mi, že na to bych určitě nezapomněl," vrátím jí úsměv.

Adeline Gassion - 15. prosince 2009 17:03

Remy, střecha "To vám ráda věřím, mon chéry. Věřím, že nebude nutné, aby jste na mě kul pikle. Vyložmě karty na stůl. Všechny karty." Neomylně se podívá přímo na dlaň, kde jsi schoval karty. Přijde blíž. Gorily jsou vždy tři kroky za ní, přesto ji hlídají jako oko v hlavě. "V pořádku, chlapci. Pan LeBau jistě nebude dělat žádné hlouposti." Se smíchem je zastaví a sama dojde až k tobě. Opět se na tebe otočí a prohlédne si tě. "Prý jste velmi dobrý v pokru. Takřka neporazitelný. " Stále se usmívá, i když se ti zdá, že slovo neporazitelný řekla s podivným podtónem. Dá se to však lehce přeslechnout. "Mám pro vás nabídku, pane LeBau. Zahrajme si. Když vyhraji, budete pro mě pracovat. Když ne.." Nedořekne. Zdá se, jako by jí to bylo vážně jedno. A podle výrazu goril poznáš, že to je nabídka, která se neodmítá.

Adam Milligan *Castielo* - 15. prosince 2009 17:07

NY Uprostřed našeho rozhovoru, kdy se zabýváme tím, co podnikneme dál zazní výstřel a na to se Dean kácí k zemi. Šokovaně vykřiknu. "Deane!" Ihned za ním přistanu na zemi, nejen že se kryju, ale chci zjistit, co mu je, průstřel klíční kosti. "Deane...to přežiješ...zasáhlo to kost..." Chtěl jsem mu říct, ať s tím moc nehýbe, ale předběhl mě, vstal a dokonce zkusil létat. V duchu jsem si říkal nedělej to, ale bylo by zbytečné to ventilovat nahlas, protože by mě neposlechl. Po chvilce ho stáhnu k zemi, i když by to mělo být proti jeho vůli. "Chápu, že seš starší, ale poslouchej mě...nemůžeš se tu producírovat, chceš, aby tě znova zasáhli? Moc s tím nehýbej...mrknu se na to..." Lehce prohmatám místo kolem rány a zranění si prohlédnu. "Vypadá to, že to nic vážnýho není...ale musíš do nemocnice...jenže nevím jestli tě unesu...záchranáři nám v téhle situaci moc nepomůžou, tak musíme něco udělat...ale já nevím co..." Nemůžu ho tady nechat, ale čekat tu taky nemůžeme. "Musím sehnat pomoc, ale kde? Kde bráško?" Vědět jak ho ošetřit, tak to udělám a dostanu ho odsud pryč, aby byl v bezpečí.

Adam Milligan *Castielo* - 15. prosince 2009 17:30

NY - pokračování Mé snahy o hledání možného řešení přeruší žena, která se tu zčista jasna objeví, má bílé vlasy a tmavší pleť. Zmate na ni hledím s otevřenou pusou a nevím co říct. Po chvíli moje otupělost přejde. Začnu vnímat instrukce od mutantky, obyčejně bych se jí ptal kam ho bere, kdo to je a podobně, ale Dean je raněný a tak bude lepší jí věřit, navíc já jsem takový důvěřivý. Na její otázku jestli jej dostanu k letadlu odpovím kývnutím, rozhlédnu se a spatřím letadlo. Žena jej provizorně ošetří svým oblečením, pro Deana to musí být zážitek. "Tak já tě odnesu ty invalido..." Pomohu mu vstát, roztáhnu křídla a vemu jej do náruče. Nebýt toho, že jsem u Bobbyho tvrdě pracoval, ta bych ho dlouho neunesl. S trochou námahy s ním doletím až k letadlu, spíš letounu, nikdy jsem nic takového neviděl. Vstoupím na palubu a usadím Deana na sedačku. Psadím se vedle Deana. Položím mu ruku na zdravé rameno. "Neboj bráško...to bude dobrý...pomůžou ti...a budeš moct zas dělat hlouposti..." Vypadá to vcelku krásně, ale happyend se nekoná. Do letadla vtrhne ta žena, dívka z baru. Něco mi říká, že ona sem nepatří, ale nejsem si tím jist. Nemá ráda lidi, chce abychom šli s ní. Já nechci, lidé nejsou zlí, ne úmyslně. Ale bojím se, že by se Dean mohl naklonit na její stranu. "Deane...neposlouchej ji...lidé nejsou tak špatní...nemůžou za to..." Ta žena, která nás chce zachránit, ta s bílými vlasy vypadá přátelsky, ale i rázně. "Deane..."

Remy LeBeau (Gambit) - 15. prosince 2009 19:53

Střecha 'Kdopak jste, dámo?' ptám se sám sebe, protože o mně ví evidentně docela dost. Pravda, než jsem se po tom... incidentu, po kterém mi zůstaly oči barvy krve a síla větší, než o jaké se mi kdy snilo, vzdal návštěv veřejných kasin, stačil jsem si udělal docela jméno. Takové, že mi zakázali vstup hned do několika podobných zařízení. Ale přesto... "Peut être," pokrčím lehce rameny na onu lichotku a dovolím si lehký samolibý úšklebek. Každý, kdo si o sobě myslí, že je v něčem špička, je vždycky rád, když mu to odkýve i někdo jiný, ale přesto se mi něco v jejím hlase nezdá. Takže se odmlčím a čekám, co bude následovat. "Stále nevím, s kým mám tu čest, madame, a i tak si myslím, že moje odpověď nejspíš bude 'ne'," řeknu posléz pomalu. "Při vší úctě... nevidím nic tak lákavýho, abych začal uvažovat, že do toho půjdu." Teď a tady by jediný důvod mohlo být mé vlastní ego, protože dáma má o svých hráčských schopnostech evidentně vysoké mínění, stejně jako já. Ale přestože mám rád leckdy až bezhlavý risk, nechce se mi sázet vlastní svobodu na takhle nejistou kartu. Je to partie s otevřenou dlaní na mé straně, zatímco ona má všechny listy skryté. A to není situace, kterou bych měl rád. Navzdory výhružným ksichtům jejích bodyguardů zavrtím hlavou.

Logan-Wolverin 1 - 15. prosince 2009 20:06

Letadlo Závan vzduchu ke donese jemnou vůni, která má zakrýt pach smrti. Prudce otočím hlavu a následně téměř vyskočím ze svého sedadla. Tahle ženská k nám určitě nepatří... na to je moc pohledná... stačí jeden pohled abych věděl, že tu neni aby nám uvařila něco k baště a donesla nám k telce punding a doutník. náhle se zarazím... mám chuť na doutňas. Sáhnu do kapsy u košile... a zjistím ,že žádnou nemám. Výbuch robotovi nohy po které jsem šplhal a následný souboj s Victorem mi pěkně potrhali ohoz. Dojdu ke skříňce kousek od mého sedla a vytáhnu z ní hodně levný doutník Jo Wolvie... ty si umís schovat zásoby. náhlý a krátký záblesk plamínku ze zapalovače, který jsem vytáhl z téže skříňky osvítí můj obličej. Pak už od mých úst stoupá dým a já spokojeně zamručím. "Zdravím slečinko. Nevěděl jsem, že se má stavit někdo z magnetovi náborový kanceláře. Obávám se, že musim tvůj plán na přetažení MEJCH studentů zmařit." popojdu blíže k pohledné neznámé a znovu nasaju její vůni.... je to zajímavá kombinace.... levandule a smrt. Zahledím se na ní pohledem "Bylo by lepší, aby jsi odešla." a dále pokuřuji levný doutník.

Adeline Gassion - 15. prosince 2009 20:09

Gambit Ač jsi její nabídku odmítl, nevypadá šokovaně. Ani naštvaně. Zato její bodyguardi ano. Jich si ale nevšímá, stále tě s úsměvem sleduje. "Ach, vy se skutečně bojíte prohry, pane LeBeau." Rozesměje se. Vypadá užasle. V tváři má výraz naprosté nevinnosti, je překvapená. Ne odmítnutím, ale jak se již vyjádřila, strachem. " Tak to mi promiňte, Monsieur. Dovolila jsem si nevěřit řečem o ztrátě kuráže, které kolují v jistých kruzích." Pokrčí rameny a uhladí si perfekntně upravené vlasy. "Ach, vidíte. Jak jsem bláhová, zapomněla jsem se představit. Adeline Gassion." Opětovně se usměje. Otočí se k tobě zády a pohlédne na gorily. "Chlapci, pan LeBau očividně opravdu ztratil svou hráčskou drzost a kuráž. Navštívíme raději někoho jiného." Jedna z goril řekne něco do vysílačky. "Málem jsem zapomněla." Opět dojde blíž, jde s ní jedna z goril, která nese černý kufřík. "O toto tedy zájem nemáte. Nechce si alespoň zrnko na památku, mon chéry." Z velkého kufru plného zlatých cihel vyndá alespoň zrnko, které ti vloží do ruky.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 15. prosince 2009 20:25

Ne nadarmo Themis jest slepá... Pošetilost je luxus, který by si neměli dovolit ani nesmrtelní. Jsou okamžiky kdy je bolest ještě cítit. Před každou smrtí, po probuzení z ní a když si ukopnu palec ( žertuji). Jsou to okamžiky, díky nímž si uvědomuji svojí vlastní existenci, jediná příležitost jak se vytrhnout z nepříjemné letargie. V hloubi duše se na tyhle chvíle těším. Každé ráno tajně doufám, že dnes snad zase umřu. A každý večer jsem zklamán neúspěchem a denním stereotypem. Tenhle stařec mě nezabije. Proč taky? Je to hajzl, pro něhož jsem fajn trofej. Cítím jeho soutěž. Hledí na mě přes jeho namyšlené a hrdé oči. Jak jen toužím je ponížit. Nebylo by přece fér ho zabít když už se tak snaží. Mým tělem projede několik hrotů.Žádná novinka. Ani si toho nevšimnu a rozběhnu se na něj. Na víc se nezmůžeš? Chyba. Ten kov tam zůstal a během zlomku sekundy mi začal vytlačovat krev z tělního oběhu. Neuvěřitelná bolest. Pro smrtelníka by to bylo nesčetněkrát horší než takzvaná potivá nemoc. To mě však nezastaví. Má krev není tak laciná. Trochu jí vyteče , ale kovu není dost aby mě dokázal zabít. Je vcelku udiven. Čekal mou smrt. Snad se i zalekl, že mu jdu po krku. Proto upustil od svých představ. I tak ho napadlo drastičtější řešení jak mě zastavit... ... Sotva metr od něj padnu k zemi neschopen hnout tělem. Bastarde! Já nejsem na hraní! arrrghh S hrůzostrašným řevem a pln zloby a bolesti zarvu své pařáty do svého břicha. V zoufalé situaci jsem rozhodnut seškrábat ten kov ze samotné páteře. Jsem rozzloben, jsem omezen. Jak ponižující ležet mu u nohou a ne dokázat se zvednout. Vím moc dobře jak se mé tělo vypořádává s infekcí. Neuvědomil jsem si to. Potrvá o dost déle než kov bude vytlačen zdravou pevnou tkání jak tomu bývá při normálním zranění kulkou. Jen tak tam ležím a ztěžka oddychuji. Mám snad ještě šanci na moment překvapení. Své jméno ti vyškrábu do hrudi. Dodám pohrdavě ačkoliv v současné chvíli nemám šanci tento smělý plán zrealizovat.

Leah Airiland *Element Lee* - 15. prosince 2009 20:26

NY - Letadlo S jistým uspokojením jsem sledovala jak dodávka trefila cíl. Bylo dobré vědět, že své schopnosti stále ovládám. Ale Storm dala povel k ústupu a tak jsem se nebránila a zaplula zpátky do letadla, protože se mi nechtělo neuposlechnout rozkazy své "učitelky". Nijak jsem se nevzpírala. Posadila jsem se blízko těch nových a věnovala Kitty jeden z mála úsměvů. Pak jsem si prohlédla oba účastníky, kteří se k naší akcičce připojili bez mého vědomí či postřehnutí, za což jsem si ráda vynadala. "Já jsem Leah, ale říkají mi Lee." promluvím po chvíli melodickým hlasem, ztišeným hlukem motoru, přesto jasně zřetelným. Složitě artikuluji, ale je to v rozepři s ledabylou polohou mého sedu, kdy si užívám toho, že se letí zase zpátky. "Zvláštní, někoho jako vy jsem ještě neviděla... Jste v New Yorku prvně?" Bystrýma očima přejíždím hlavně toho mladšího - Adama. Zraněný Dean by jistě nebyl tak nebezpečný jako zdravý, mladý jedinec vedle něj, který tu stál trochu jako bratrův Strážný anděl. Na rtech se mi pomalu rozléval úsměv. Bylo příjemné po dlouhé době poznat někoho mého věku, kdo by nebyl z akademie. Osvěžující pocit. A líbilo se mi to. Kupodivu. To ale dovnitř vtrhne ten andílek, co se přímo před mýma očima skácel z oblohy k zemi a nebít neuvěřitelného štěstí a zručnosti našich známých nepřátelských mutantů, už by tu nepoletoval. Rysy mi mírně ztvrdnou. Možná bych to neměla dělat, ale pomalu jsem se postavila a šla směrem ke vchodu, mezi Adama s Deanem a Taryu s Loganem. Nestála jsem o rozepře, ale kdyby se rozhodla soupeřit s Wolverinem a nedej bože uspěla, můžu se pokusit ji zastavit. A možná by se mi to dokonce podařilo, kdyby se náhoda měla k tomu, že se tenhle andílek postaví celému letadlu mutantů. Ruce pevně sevřu v malé pěstičky, soustředěním zavřu oči, připravená použít svou moc a osobně vyprovodit andílka pryč. Už tak se mi nelíbilo, jak se chová. A jak vyzývavě vypadá. Ušklíbnu se. Trochu jako děvka. Našpulím nespokojeně rty a nervózně přestoupím z nohy na nohu. Pak zase o pár kroků couvnu a trochu naléhavě, přemlouvavě se podívám do očí staršímu z bratří, hledajíc jakékoli rozhodnutí zrcadlící se na těch ploškách. Říká se, že oči jsou zrcadlem do duše a já osobně tomu přikládala velkou váhu. Letmo se dotknu špičkami prstů tváří obou bratrů, trochu jako bych se přesvědčovala, že se mi jen nezdají a pak se s povzdechem otočím zpátky, abych se přidružila za Logana v odporu proti vstupu našeho andílak do letadla a jakémukoli odvádění.

Remy LeBeau (Gambit) - 15. prosince 2009 20:51

Jo, já. Urážen na střeše. Výrazy, jaké hází gorily, mě docela dobře pobaví, přestože to nakonec nedám příliš najevo. Obrátím pozornost k oné záhadné dámě. Jak se zdá, máme ze sebe legraci navzájem. Necítím potřebu se jí nějakým způsobem za své odmítnutí ospravedlňovat a stejně tak mnou nepohnou její uštěpačné poznámky. Podobnou hru totiž sám zkouším příliš často na to, abych se nechal ulovit na udici zraněné ješitnosti. 'V jistejch kruzích? Ať vám poloměry upadnou, držky klevetný,' pomyslím si jen s úšklebkem. Když se někde ohánějí devítimilimetrovými argumety jen proto, jak vypadám, stačí mi jedna jemná narážka. Proč se cpát někam, kde mě nechtějí? Jméno žádné zvonečky nerozezní a to mám celkem dobrou paměť. Uvidíme, třeba se mi to bude hodit někdy příště. Klidně se dívám, jak odchází i se svým steroidovým doprovodem. Měl bych cítit zklamání? Ztrátu? Zahanbení? Možná, ale nějak se mi nechce. Není proč. Lhal bych, kdybych se pokoušel předstírat, že na mě lesk zlata udělal valný dojem. Teď je na mně, abych se od srdce rozesmál. "Ma chére," zavrtím hlavou, "troufám si tvrdit, že mám daleko větší cenu než tohle," kývnu ke kufru naditém bohatstvím. Třpytivé zrnko, které držím mezi prsty, nakrátko zaplane díky energii, jíž jsem ho inicioval, a vzápětí se slabým prsknutím zmizí v purpurovém záblesku. Už dávno pro mě movitý majetek přestal představovat lákadlo, sám mám tolik, že bych mohl v odporném blahobytu proflákat zbytek života někde na Rajských ostrovech. Je mi líto, dámo... tudy cesta nevede.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 15. prosince 2009 21:03

Letadlo "Ale mohou. Nikdo je nenutil nás nenávidět. Zvolili si to sami vedeni záští, nesnášenlivostí a závistí. Vědí, že jsme lepší než oni a mají z nás strach. Nic je neomlouvá a neopravňuje k zabíjení. Omlouval bys je stále, kdyby Deana trefili do srdce? Trval bys na tom, že oni za to nemohou?" Laskavě se na Adama usmívám. "Magneto? Tak se jmenuje?" Roztomile se zaculím a nakloním hlavu na stranu. "Nedělám mu nábor. Jen si myslím, že minimálně jeden z andílků nechce ochraňovat ty, kteří ho skoro zabili. " V očích se mi zaleskne plamen vzdoru. Hned však zmízí. "A hlavně, můj milý. Není to jeho volba? Jeho výběr? Nebo je priorita vás dobrých ostatní NUTIT, aby k vám patřili? To snad ne, že ne?" Stále se usmívám. Neznepokojuji se s tím, že mi stojí v cestě a ta malá cácorka, která se tváří jako bohyně hněvu je spíš k smíchu. Stačí jen chvilička, abych přiměla chlapce sedícího vzadu (Pyra), aby se zvedl, vzal to pískle za paže a odtáhl dál. "Nepřišla jsem si s tebou hrát, děťátko. Sedni si, zapni si pás a čekej na zahájení letu." Na ni se neusmívám. nemám ráda takovéhle hloupoučké dívenky. (A kdo je u tebe děvka? Myslím, že bílá halenka, sukně od pasu až po kolena a lodičky není typický mundůr kurev. Zato Storm v podprsence je jistě typický úkaz ctnosti a x-menské módy.) Kdyby se náhodou chtěla bránit, pošlu k ní ještě Adama. Oni si neuvědomují, jak jsou směšní? Kdybych chtěla, použiju moc a Deana mám ve své moci ihned! Dávám mu však jedinečný dar,. Rozhodnutí. Věřím, že se rozhodne správně. "Budu se na tebe těšit, Deane. Věřím, že se rozhodneš správně."Zašeptám k němu, když se u něj na vteřinku objevím, hned se vrátím k Loganovi. "Na to, že se nazýváte těmi dobrými, jste až příliš agresivní." Zasměju se a zastavím se očima zvláště na té hloupoučké dívence. Pak, nejspíš tím překvapím všechny přítomné, přisaju své rty k těm Wolverionovým. Když se od něj odtáhnu, zbyde mu chvíli lehké omámení a chuť jahod nejen na rtech, ale ina jazyku. "Líbíš se mi. Sbohem Deane, neboj se rozhodnutí. Nesluž těm, kteří tě chtějí zničit. Na schledanou, x-meni." První je věnována jen Loganovi. Další dvězraněnému andělovi a poslední s jasným halekáním všem. Otočím se na podpatku, na zádech se mi objeví křídla a odletím. Doletím až na střechu, kde vidím nějakou napodobeninu Creeda. Ještě za letu informuji Magneta, že jeden Anděl by byl k ničemu a druhý se, jak pevně doufám, sám přídá k těm lepším. Pak si stoupnu ke Creedovi, nakloním hlavu na stranu a s úsměvem a zvědavostí v hlase zjišťuji, co to provádí.

Kuma - 15. prosince 2009 22:13

S dvouma chlupáčema po boji Jeho náběh mě vyděsil. Ve starcových očích se doopravdy mihl lehký údiv. O to víc jsem se soustředit ho zastavit. Tohle není Wolverin. Sakra mít i on tu překrásnou kostru nebyl by pro mě tak nebezpečný, abych si ho nemohl nechat. Nakonec však i on padne na zem a já se rozhodnu ho pro teď už netrápit. Jak jde vidět naše zvířátko doběhalo, ale neboj nehodlám zničit tak překrásný dar, jako jsi ty. Ba naopak vypustím tě do přírody a nechám tě volně běhat tak mi budeš nejužitečnější. Avšak varuji tě. Jednou se mi postavíš a bude to ta poslední cesta, kterou podstoupíš. Sám vidíš, že pro mě není problém dostat tě do nezávidění hodné situace. S tím vzlétnu a natáhnu ruku čímž mu začnu odsávat kov z páteře. Když nashromáždím vše co jsem do něj vložil udělám z toho zase několik malých kuliček, které mi rotují kolem pravé ruky. Teď tě opustím a doufám, že příště až se setkáme budeš zdvořilejší. Přece jen to já mám teď v rukách bytost tobě asi zatím nejcennější. Pokud tenhle mutant vůbec něco takové ho má avšak minimálně ho s tím mým Andělem smrti spojuje chtíč. Pak ukážu na Dmitrije a Mystique, kteří zde zatím jako jediní zůstali. Ty chlupáči půjdeš se mnou je na čase zajistit novou skrýš a ty. Pohlédnu přitom s úsměvem na Mystique. Sežeň plány centrální banky a všechny nutné údaje proto, abychom je navštívili. A měním plán skládku ruším vzpomněl jsem si na jedno překrásné místo u NY je to stará vojenská základna na severu asi tak 30 minut jízdy autem. Uhnízdím se tam a počkám až nabereme dostatečné množství členů. S tím na ní mrknu a zamířím si to na sever. Nejdříve letím a když se dostanu z NY tak přistanu a jdu pěšky. Nevyvíjím moc velkou rychlost, aby mě Dmitrij stačil. Když dorazím k vojenské základně začnu si jí prohlížet.

Dmitrij Sergejevič Lvov 2 - 15. prosince 2009 22:23

Rekrutace Magneto na můj příchod nijak nereagoval spíše mě jen chladně přejel pohledem. Přesto autorita vyzařující z toho chlapa ve mě vzbudila o to větší zájem se k němu přidat. Z mého přemýšlení o lidské nadvládě mě vytrhne muž, který se netvářil nijak přátelsky. To, ale ani já ne. Na jeho otázku reaguji jen zavrčením a vystrčením svých špičáků. Nebýt mutant zakroutil bych ti krkem, ale takhle to vypadá, že na to taky čas dojde. S tím se do Creeda zabodá 10 jehel, které v jeho těle nejspíše zmizí. Vyjeveně sleduji jeho schopnosti. Dlouhé zuby a regenerace, že by stejná typ jako já ?? Zatnu pěst a pak se na něj usměji. Když se začne válet na zemi kleknu si k němu, ale dost daleko od jeho pařátů. Bolí co ?? To je pech viď. Nechceš kostičku ?? Třeba by ti pomohla. S tím se pak zvednu a sleduji Magneta při svém proslovu k dotyčnému. Asi tak neměl by odporovat. Nechápu, jak může být mutant, který se o tyhle věci nestará. Když mě Magneto přivolá kývnu na něj a pak ho následuji. Na začátku zase běžím jako člověk přesto se po chvíli měním ve vlka, který s Magnetem drží krok v pohodě. Když dorazíme k vojenské základně proměním se zpátky dost vyčerpaný. Pěkné místo. Doufám , že je tu kus prostoru pro mě a dostanu i chvíli odpočinku. Tahle cesta byla na nepřetržitý běh docela makačka. S tím vejdu za Magnetem a prohlížím si základnu s ním.

Adeline Gassion - 16. prosince 2009 13:50

Remy LeBeau "Tohle, pane LeBeau" ukáže žena na kufřík. "je jen hloupá záloha na výplatu za splnění jednoho hloupoučkého úkolu. Líbí se mi ale, že znáte svou cenu. Naštěstí pro mě, není každý až tak uvědomnělý a pro tohle nic udělá takřka vše." Opětovně se usměje. Opět řekne něco jedné z goril, tentokrát rusky. Gorila pak opakuje skoro ta samá slova do vysílačky. "Žijte blaze, můj milý." Přitáhne si kabátek blíž k tělu. A zahledí se k místům, kde se předtím objevila helikoptéra. Hluk, který se k budově přiblíží ti naznačuje, že se opět chystá k odchodu. To však přeruší rána, dveře vedoucí na střechu se rozletí do všech stran a z nich se vyřídí několik ozbrojených chlapů a jeden v klobouku, černém kabátě a s doutníkem. Ten se tváří klidně. Tím, že vlastně nestojíš přímo v zorném poli, si tě útočníci hned nevšimnou. Buď rád. Obě ženiny stráže již leží s prostřelenou lebkou na zemi a stejně tak dva ze čtyř útočníků, které ochranka stihla ještě vyřídit. Žena zde nyní zůstala nechráněna s očima upřenýma na bosse těch druhých. "Co zase chceš, Alberto?" Zavrčí na něj, přesto se v jejích očích mihne zděšení. "Víš až moc dobře, co chci. Adeline." Opáčí muž hrubým hlasem s cizím, snad ruským přízvukem. "To nikdy nedostaneš!" Vykřikne a muž jen ukáže svým nohsledům, aby udělali, co mají v popisu práce. Jeden z nich se se samolibým úsměvem vydá k ženě, druhý stále zůstává u svého pána.

Dean Milligan *Zacharian* - 16. prosince 2009 16:24

V letadle Padám k zemi a vidím jak Adam letí za mnou. Vidím, jak se mu hýbou rty, ale nic neslyším, jsem myšlenkama někde jide. Objeví se u nás žena. Má bílé vlasy a snaží se mi pomoci. Cítím jak na mě sahá a slyším jak si trhá košili. Hledím na ní a hlvou se mi honí tolik krásných myšlenek, které je lepší nezveřejňovat. Adam se mě pokouší odnést do letounu, ale mě je to jedno, pač pomalu ztrácím vědomí. V letadle se pomalu probírám a tak napůl vnímám, co se tu kolem mě vlastně děje. Objevila se tu ta dívka z baru. Ta co nemá ráda lidi steně jako já. Snažím se poslouchat vše co řiká, ale moc se mi to nedaří, mám totiž co dělat, abych vůbec zůstal při vědomí. Je tu kolem mě dost velký zmatek a já přemýšlím nad těma kouskama, co mi ta dívka povídala. Vždyť ona má pravdu. Proč mám chránit ty bezcitné lidi, kteří se mě pokoušeli zabít? Proč chránit ty, kteří nám tolik ubližují? Než stihnu jakkoli zareagovat, ona odletí a Adam do mě stále dokola něco hustí, ale já ho stále nevnímám, vrtá mi v hlavě nabídka, kterou mi dala ta kráska z baru. Otočím se směrem ke dveřím letounu a zařvu z plných plyc. "HEJ!!!! Stůj, Vrať se, já se k vám přídám!!!!

Emma Airiland - *Protect Em* - 16. prosince 2009 16:26

Nechat sestru v nesnázích? Tak to ani náhodou... Bylo to zlé. Vždycky jsem si přála mít velkou moc - jako Storm, Pyro anebo moje malá sestřička, ale osud tomu nechtěl a tak jsem se raději držela v zadních liniích a spíše čekala, až budeme moct zpět. Ostatně kdybych uplatnila svůj dar, tak se kromě Leah nemůže nikdo bránit tomu monstróznímu robotovi. Naštěstí byl brzy konec, náš železný obr se skácel k zemi a Storm zavelela k odchodu, neměškala jsem a vmáčkla se do sedadla v letadle. Možná měla Lee pravdu. Byla jsem tak trochu strašpytel. Proto jsem seděla jako myška a ani nedutala, schoulená v zadní části kabiny, daleko od Leah. Trochu mě znepokojilo, že se baví s těma dvěma. Ne, že by vypadali nepřátelsky - alespoň jeden z nich - a to zrovna ten, co se mi líbil méně, ale i když byl jeden z nich zraněný a já na něm mohla oči nechat, mohli být nebezpeční a na to přesně moje malá sestra nikdy nedbala... Nu dobrá, možná bych jí měla přestat nazývat malou - byla stejně vysoká jako já a nedalo by se říct, že by si s něčím neporadila... Pak se to ovšem událo všechno celkem rychle - podivný anděl ženské podoby s rusými vlasy, Logan, který mu brání ve vstupu, zuřící sestra, andělův medový hlas a nepřátelsky pohled na ni... A pak zákrok Pyra. Zamračím se a trhnu hlavou, pokud se nakonec dotkne mé sestry. Neměla jsem vůli to neudělat - musela jsem ho blokovat a s ním i všechny ostatní - co kdyby jí ublížil? Soustředila jsem se a začala vysílat rušivé vlny, aby ničí moc nemohla fungovat. Byla jsem mírně podrážděná - veděla jsem, že na Leah tohle neplatí. Nebylo fér, že ona mohla kdykoli zaútočit na mě a můj dar jí prostě neuškodil. Ale zatím jsme neměli důvod to mockrát ozkoušet a tak jsem to nijak zvlášť neřešila. K tomu všemu se pokusím přimrazit Pyra na místě, aby se nemohl ani hnout a pomalu se přemístím blíž k sestře, abych jí mohla případně bránit. "V pořádku?" zeptám se jí, ale ta otázka byla mířena spíš na Deana s Adamem. "Jsem Emma, Emma Airilendová, ale vy mi můžete říkat Em, tak jako někteří z přátel." oznámím přátelským hlasem. Stojím uvolněně, zlehka se opírám o sedadlo, na kterém sedí Dean a vyčkávám, co se bude dít.

Leah Airiland *Element Lee* - 16. prosince 2009 16:35

Díky, sestři - Letadlo Bylo toho na mě najednou trochu moc, Pyrovy paže pevně svírající můj trup a vlekoucí mě pryč, nepřátelský pohled toho andílka u dveří a jeho úlisný medový hlas. Zdálo se to jako zlý sen, zapotácela jsem se a málem spadla za váhou Pyrových paží, nebýt Emmy. Nevěděla jsem, že je tady - přecijen držela jsem se pořád u Storm a popravdě jsme ostatní mírně ignorovala. Jen jsem jí děkovně kývla. Ale to jí nestačilo - to už stála vedle mě. Věnovala jsem jí jeden plachý úsměv, ale to se jeden z nově přibitých rozhodl odletět s andílkem. Doufala jsem, že Em spustila své schopnosti a že se mu trochu přistřihnou křidélka - ostatně na tomhle roztomile vypadajícím andílkovi s vlasy jako oheň mi něco nehrálo. (Ohledně šlapky jsem nemyslela oblečení, ale teď to ber jako kompliment: přirozenou krásu, kočičí chování a přesně tenhle úlisný hlas barvy medu...) "Nejsem v pořádku. Magneto je zvrhlý, chce zahubit všechny lidi a neuvědomuje si, co dělá. Všichni z mutantů pod jeho křídly by byli ochotní nám taky něco provést, i když jsme jako bratři... Tohle není vůbec dobré..." Zakroutím hlavou. Nevěděla jsem, co jsem si myslela... Co jsem čekala! Že tu zůstane? I se svým pěkným bratrem? Těžko říct, jak hloupá jsem musela být. Byla lákavá strana moci, nekrocené nenávisti, jakou Magneto nabízel... ale... Lidé si zasloužili druhou šanci. Báli se nás, ale kdybychom byli jimi, nebáli by jsme se také? Navíc potom, co jim Magneto a jeho banda provádějí? Hmm? Skousla jsem si ret. Nechtěla jsem, aby se andílek vrátil a odvedl je. Nemůžeme je tady držet násilím, ale kdyby na to přišlo... udělala bych to moc ráda. Ovšem nemůžu - jsem jedna z x-menů a nemůžu si dovolit jít proti našim zásadám. Byl to trochu naléhavý pohled, co jsem vrhla na oba bratry, než jsem raději tvář přetočila zpátky k Emmě. "Rušíš?" ptám se...

Logan-Wolverin 1 - 16. prosince 2009 20:11

Letadlo... momentálně semeniště emocí... Poslouchám jak Tarya hovoří k ostatním a přežvykuju doutník. Joo samý sladký řeči... tahle holka by z fleku mohla dělat politiku. sleduju slovní přestřelku mezi oběma ženami a zrovna, když vytáhnu doutník z pusy abych urychlil ukončení téhle diskuse přistoupí ke mě Tarya a políbí mě. Čekal bych útok ale ne tohle... její polibek byl... zvláštní.... nevšední... a mnou jakoby proudila cizi energie. Pak se odtáhne a odletí pryč a já za ní zaraženě hledím. Olíznu si rty na nichž ulpěla jahodová příchuť No... myslim, že tohle byl celkem úspěšnej den. "Hej hola Storm... už bysme mohli letět." zahalekám a mou pozornost náhle upoutá Dean. Popojdu k němu a uhasím doutník o stěnu letadla... krátké zasyčení a poslední obláček kouře se vznesedo vzduchu. "Šetři dechem mladej. Asi se ti už hodně vodkrvil mozek jinak bys neřval takový kraviny. Chceš se k nim přidat? Fajn doleť s náma do institutu... a až se uzdravíš tak je můžeš jít najít... vsadim, že to nebude těžký. Ale jedno ti povim... mezi lidma sou takový co zabíjej, kradou... ale ti samí jsou i mezi mutanty. Kvůli pár lidem co nás chtěj vyvraždit nemůžeš soudit celý lidstvo. Uvědom si, že Magneto a jeho poskoci zase chtěj povraždit nebo zotročit lidi a my sme ty co lidi chráněj... prostě u lidí sou tupci a unás taky... takže se dobře rozmysli na kterou stranu se dáš. Jestli se dáš k nim tak zemřeš pravděpodobně dřív, než oslavíš příští narozeniny... protože Magneto se neostýchá obětovat i mutanty k dosažení svých cílů. Oproti tomu my bychom za tebe položili život." věnuji mu ještě jeden krátký pohled a pak odejdu zpět na své místo už opět pln myšlnek na budoucí vzlet... a tudíž i na můj houpající se žaludek. Jak já nesnášim proslovy... stejně to musí poznat sám a na moje řeči hodí lejno velikosti velrybí stoličky...

Isabella Lillian Black - 16. prosince 2009 21:05

Letadlo Je mi špatně. Vážně. Je mi líto, že jsem zklamala, že jsem vlastně k ničemu. Jiná a nenormální a přitom k ničemu. Dívám se z okna ven. Pořád ještě neletíme. Let přerušila červenovláska, ale to mě moc nezajímalo. Spíš mě překvapilo, že jí šel Johny pomoc s Lee. "Johne?" Nechápavě jej sleduji. Vážně tomu nerozumím, proč se jí zastal? Díky ohni, který předtím vyvolal, jsem suchá a mám, díky bohu, nohy. Na sobě záložní kombinézu, takže se nemusím cítit trapně. Přitáhnu kolena k hrudi a obejmu je pažemi. Stále se dívám ven.

Damien Allerdyce *Flame* - 16. prosince 2009 22:08

Letadlo Nevím, co se to se mnou stalo. Jako by mě něco ve mně donutilo se postavit a podívat se na tu ženu, která mi nic neříká. Neznám ji a cítím se zmatený kvůli tomu, co se mnou provedla. Vrátím se raději k Belle a podívám se na ni. Kouká z okna. Nechci ji rušit a připadám si provinilí. Sednu si rozkročmo, lokty opřu o kolena a hlavu složím do dlaní. Připadám si tak trapně. Nevím, co se to se mnou stalo. Omámila mě. Řeknu omluvně směrem k Belle. Nechápu, co se mi to stalo a jen doufám, že tohle již nebudu muset nikdy zažít.

Kitty Pryde *Shadowcat* - 17. prosince 2009 13:43

Institut Ležela jsem v pokoji nad rozečtenou knížkou.Vůbec se mi nechtělo vylízat ven z peřin obzvlášť když je tak hnusný počasí. Ovšem za chvíli mě k tomu donutí hlad, proto si vyčistím zuby, učešu vlasy a teple se obleču. Dojdu do kuchyně kde si do misky nasypu lupínky a naliji na ně teplé mléko. Až všechno sním, misku opláchnu a odejdu do svého pokoje kde se zase zahrabu pod peřiny a psutím se do čtení. Když se člověk baví tak čas utíká hrozně rychle, občas jsme si jen skočila na záchod, někdy jsem na někoho narazila a popovídala jsem si, taky jsem se s Bobbym domluvila že mě dneska naučí hrát kulečník. Když jsem se vrátila do pokoje přepadl mě zase hlad.Když sem se koukla na hodinky zjistila jsem, že místo 10:00 už je něco po 13:00. Proto jsem se opět oblékla a šla znova do kuchyně kde jsem si dala oběd který uvařila nejspíš Jean nebo Storm. Když jsem i tohle jídlo snědla šla jsem si sednout do společensky kde jsem si sedla do křesla a pustila telku, nedávali tam nic moc proto jsem pustila písničky. Bez povšimnutí uběhl zase nějaký čas během kterého jsem se dala s někým do řeči nebo jen zírala na telku. Více méně ve dveřích se oběvila Storm s Logenem a řekli nám, že jdeme na akci, opravdovou akci. Už dlouho jsem na žádné nebyla, možná jsem vyšla ze cviku.Proto jsem se rozhodla najít Bobbyho zatím co nás Storm vedla k letounu.Očima jsem se dívala po ostatních ale nikde jsem mezi nimi Bobbyho nenašla. Zhluboka jsem se nadechla když jsem se převlékala do kombinézy a v duchu jsem se podporovala. Akce Když jsme doletěli na místo, koukala jsem na robota s otevřenou pusou.Nic podobného jsem neviděla snad ani v Danger Room. Jelikož jsme přistáli na střeše domu, museli sem se dostat dolů. Byla to celkem výška, proto jsem přivřela oči a skočila.Asi po kolena jsem se zabořila, hned jsem ale stála pevně na zemi. Sotva jsem se nadechla už se proti mě řítil nějaký muž. Trochu jsem se ho lekla a doslova jsem ním „proskočila“.Když jsem do něj chtěla vrazit proletěla mnou kukla která ho zabila.Když jsem se otočila viděla jsem zbraň která chvíli levitovala ve vzduchu a pak spadla. ‘Magneto?‘ Napadlo mě hned protože nikoho jiného s takovou mocí neznám.Popravdě on je asi jediný, kdo má takovou moc. Když jsem se otočila na robota, John s Lee ho doslova topili v ohni, Storm opět porušila dnešní předpověď a Logen se rozběhl směrem k robotovi. Věděla jsem že tady budu hodně málo platná a proto jsem udělala pár kroků dozadu. Za chvíli v oblaku kouře ležel robot na zemi.Docela jsme si oddychla. Za chvíli Storm nesla zraněného mutanta a řekla nám, abychom šli do letounu. Jelikož jsem zrovna neměla nic na práci rozběhla jsem se tedy směrem k letounu kde jsem se posadila. V letadle objevil anděl s rudými vlasy, přes zvuk motorů jsem neslyšela co říkala, ovšem oči mi ještě slouží dobře a proto jsem alespoň všechno viděla. Nakonec políbila Logena a vypadla.Pokrčila jsem rameny protože jsem vlastně nic neslyšela a nevěděla o co tam šlo. Bylo mi to jedno, hlavně jsme se těšila až doletíme do Institutu a Bobby mě konečně naučí hrát ten kulečník.

Adam Milligan *Castielo* - 17. prosince 2009 18:03

Letadlo V hloubi duše jsem tušil, že s ní může Dean sympatizovat, ale taktéž jsem doufal, že ho něco bude motivovat k tomu. aby na to zapomenul. Například, že nebude chtít opustit mě. Ta dvíka odletěla a já kdybych mohl, tak bych ji uspal, ale ještě jsem nepřišel na to, jak použít své schopnosti na mutanty. Vloží se do toho muž, který si očividně nebere servítek. Vysvětlí Deanovi, zároveň i mně, co je ta žena a její řekněme šéf, nějaký Magneto zač. Kdybych to řekl jednoduše, tak jsou to padouši, ti záporňáci, kteří hrajou proti lidem, takhle by to bylo v nějakém příběhu, ale tohle je skutečnost. "Deane...nemůžeš mě opustit..." Může...nemusí se mnou být, zůstanu zas bez něj, budu sám, tak jako když zemřel Bobby, nemám nikoho jiného, než je on, můj bratr, bratr, který by rád stál na opačné straně barikády. "Nechci, aby se ti něco stalo...Deane, nemůžeš mě nechat samotného..." Sklopím hlavu a odejdu stranou. Tím dám najevo, že jsem zklamaný, smutný a že bych se teď rád vyvaroval společnosti, tedy až na jednu osobu. Já tu nechci být zas sám...setkali jsme se...a teď o něj mám zase přijít? Po pár minutách se vrátím zpět, klidný, s ledově chladným výrazem ve tváři. "Deane, nebudu ti v ničem bránit a nutit tě do čeho ty sám nechceš. Je to tvůj život." Navenek vypadám silně a statečně, ale uvnitř jsem rozervaný a poraněný, strašně to bolí, ubližuje mi to, ale chci, aby měl to, co si přeje. Navíc on je ten starší. Nesmířil jsem se s tím a ani nechci, jen se snažím být tolerantní i za cenu vlastní oběti. Od té doby mlčím, vůči okolnímu světu jsem netečný a jsem zavřen ve své mysli.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 17. prosince 2009 21:26

Ve službách slepé ženy... Ležím tam před ním. Nehnu se. Jen tak tam ležím a hrdlo se mi svírá vztekem. Ty, bastarde, za tohle mi jednou zaplatíš. Ten naivní pejsánek, nepovedená napodobenina chlápka, co vidím v zrcadle, si taky nezapomene rejpnout. Řekni mi, kolik odvahy bys měl bez svého prošedivělého kamarádíčka? Zavrčím na něj polohlasně s velmi výsměšným podtónem. Do toho všeho se objeví i Tarya, a tváří se jako by k týhle bandě snad i patřila. Vinou „shovívavosti“ právě onoho starce z mých zad vylétávají kousky toho příšernýho kovu. A já se tak hned vzápětí mohu hýbat. To již, ale jak ten chlupáč tak, stařec mizí kamsi do dáli. Zbyla tam jen Tarya, stále ještě na mě vyjeveně se dívající. Rozpřáhnu ruce ve smyslu „what the fuck“. Ty k nim patříš? Zeptám se trochu s údivem. Do tý holky bych neřekl, že se bude zahazovat s přestárlým chlápkem s bizardní helmou a zablešenou bestií, co jen parafrázuje. Konec srandy, bavila ses? Dodávám s úsměvem zatímco si naprosto zbytečně dost možná z recese oprašuji zelené armádní tílko potrhané a zakrvácené. Na těle ani stopa po jediné ráně. Sakra. Zas potřebuju nový hadry.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 17. prosince 2009 22:06

Střecha Fuj, nelíbí se mi jak z něj lítají kusy kovu a drásají kůži. I když ta ce hned zacelí. Přesto způsobuje bolest, stačí si ji jen představit a od beder přes záda až po zátylek, kde se mi lehce zježí vlasy. Pustí se do mě náhlá zima, až si musím chvíli třít paže. No, bolest rozhodně není to, co bych milovala a chtěla snášet každý den. "Patřím? Ke komu? K nim? Oh, ne!" Rozesměju se. "Já nepatřím nikomu." Vážně se na něj zadívám, nesměju se. Spíš jen lehce špulím rty. Hlavu zakloněnou. "Bavila? Čím? Myslíš tím, když mi prostřelili plíci, málem mě zašlápl robot, zachránil mě létající stařík a ještě jsem přebírala x-menům jejich andílka? Jistě, zábava." Pohodím hlavou a koketně se usměju. Prohlédnu si ho od hlavy k patě a zase zpět, načež se mu se zakloněnou hlavou zadívám do očí. "Teda, ty vypadáš." Už slyším námitky typu, jak bych asi měl vypadat, když sem si rval části pátečře z těla, a já nevím co ještě. No co? Já taky dělala kdo ví co a vypadám pořád upraveně. Opětovně si jej prohlédnu a opět znepokojeně našpulím rty. Oblékla bych jej rozhodně lépe.

Victor Creed (Sabrethooth) číslo 2* - 17. prosince 2009 22:18

Pivo, řízky, Rock´n´roll Jo tak madam je hrdá? Nepatří nikomu?... Utahuju si z ní jak jen to jde. Její narážka na můj zjev mě nikterak nepohorší. Za ta léta jsem si už sakra zvykl. A tohle je ještě milý. Pardon, obyčejně umírám v soukromí, a hned potom se dám do gala. Utrousím uštěpačně na oplátku. A strhnu ze sebe ty ohyzdné cáry co mi jen tak visí na těle. Jediné co teď „zahaluje“ mojí horní polovinu těla jsou staré psí známky. Změřím jí též pohledem. Za to ty jsi královnou krásy. Pronesu ironicky hledíc na její ušmudlané a zakrvácené ošacení. Letmým pohledem šmátrám po svém koženém kabátu. Seberu ho cestou odtud. Mmmm. Někde tu byl.Aaa... tamhle je. Leží na zemi dole na chodníku. Takže pro dnešní večer toho bylo celkem dost. Počítám, že by sis asi chtěla odpočinout a ... opláchnout se. Nějaký hotel? Zeptám se se zájmem ignorujíc dnešní večer. Jako by jen skončilo divadelní představení. Nepatříš nikomu? To se ještě uvidí.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 18. prosince 2009 06:43

Na střeše "Samozřejmě, nejsem přece věc, abych někomu patřila." Jeho jízlivost neřeším, jen se na něj schovívavě usmívám. Ať se na ironii a jízlivosti vyřádí po libosti. Nevadí. "Pohoršuje mě, že sis to soukromí neschoval i na teď." Zlehka se na něj zamračím, načež se opět zatvářím normálně, nebo spíš nenormálně. Zatvářím se nevinně a lehce naivně. Když si pak strhne ty cáry, které zbývaly z trička, jen pozvednu obočí a prohlédnu si strukturu jeho svalů. Hmmm.. Pak řekne něco o mém oblečení a to se zamračím. Co tím jako chce říc? Jsem přece dobře oblečená. Prohlédnu se. Vyjma šmouhy na rukávu a na lemu sukně je to v pořádku. Šmouhy očistím, vzhlédnu a opět se usměju. "Já vím." Předvedu americký úsměv. "Já jdu domů. Ale ty si klidně hotel najdi." Laskavě se na něj pousměju, načež se otočím a dojdu k okraji střechy. Skočím. Tentokrát spoužiju rychlejší způsob, takže křídla ani nebyla vidět. Dole si ještě upravím vlasy a pohlédnu na Creeda, který tam jistě také přišel. "Bydlím v hotelu v Central Parku. Zůstaň dnes u mě." Nabídnu mu velkoryse, načež se rozhlédnu. Musím jít zpět do restaurace, kde jsem předtím seděla. Nechala jsem si tam kabát a kabelku. Když si to všechno vyzvednu, vydám se domů.

Remy LeBeau (Gambit) - 19. prosince 2009 21:58

Mezi mafiány (nebo co to u všech svatejch je) V odpověď na její přívětivý a nejspíše i shovívavý výraz reaguji úšklebkem. Ano, vlastní cenu znám velmi dobře. "To máte opravdu štěstí," odpovím trochu rýpavě. Do hloupoučkejch úkolů nedělám už vůbec. Přijímané zakázky i soukromé akce si neplánuji podle výsledné sumy, kterou mi to hodí, ale podle míry zábavy a výzvy, jež mi to může poskytnout. Tady nevidím ani jedno, ani druhé. "Vy také. Adieu, madame Gassion," věnuji odcházející krásce lehkou společenskou úklonu. Hm, že by to s tím životem v blaženosti nebylo až tak žhavé? I přes chop chop chop vrtulníku se počáteční nocí prásknutí vyražených dveří rozlehne jako výstřel. Je trochu ironií, že skutečné výstřely vypálené vzápětí jsou daleko tišší... V tu chvíli jsem však už bezpečně mimo veškeré dráhy střelby, zpět v krytu stínu a se zbraněmi v rukou. Zatím s jejich použitím otálím, tohle není můj boj, spíše jsem se omylem přichomýtl ke sporu bossů. 'Úžasný. Fakt úžasný.' Ve své podstatě by mi bylo snad i jedno, co spolu ty dva mají nebo nemají, ale nesnáším, když si vyřizujou tohle svinstvo v mým městě a speciálně v mojí čtvrti. A pak je tady druhá věc... Napojit se myslí na molekulovou mřížku zbraní podržtašků toho Alberta je otázkou zlomku vteřiny. A jen o málo déle trvá jednu každou vazbu roztrhat na atomy. V tom okamžiku se bouchačky rozpadnou na hrstku prachu světélkujícího zbytkovými výboji energie. Zároveň opustím vyčkávací pozici a elegantním mávnutím dlouhé hole do kolen pošlu toho našlápnutého k vraždě líbat střešní krytinu. ... Zdálo se mi to, nebo tam někde něco křuplo? "No tak, messieurs, tohle přece není způsob, jakým se jedná s dámou," pousměju se káravě, připravený prvnímu, kdo si zkusí mě nebo mou pokušitelku něčím praštit/střelit/bodnout švihnout károvou osmu kapacity malého ručního granátu mezi světla.

Adeline Gassion - 20. prosince 2009 15:04

Remy LeBeau Mezitím, co konáš, na tebe Adeline jen překvapeně pohlédne. Avšak nezdá se, že by byla až moc překvapená. Nebude to tedy tvou mutantskou schopností. Dva jsou tedy mrtvý, třetí se válí na zemi s vyhozeným ramenem a zlomeným nosem a na nohou je jen Alebrto. On i Adeline ve stejnou chvíli sáhnou do vnitřní strany kabátů a namíří proti sobě pistole. Adelinina je maličká, jen takový apartní revolveřík. Alberto má také revolver, již větších rozměrů. "U dvěří jsou další čtyři!" Houkne na tebe Adeline, nevíš, jak to věděla a opravdu, zevnitř vyběhnou další hory masa. Opět se ozvou další výstřely, jeden z Adeliny pistolky, další dva neznámo odkud, jeden tě o půl metru mine. Zato ten mířený na Adeline najde cíl a zavrtá se pod rameno do paže. To už je ale helikoptéra přímo nad střechou a z ní vyskočí další gorila. Přiskočí k ženě, kryje její bezpečnou cestu k vrtulníku. Další gorila zevnitř střílí po nepřátelích. "Pane LeBeau, prosím, nastupte." Zavolá ještě, než ji gorila skoro hodí dovnitř. Sám za ní taky naskočí a čeká se již jen na tebe. (Udělej to, prosím.) Když tak učiníš, helikoptéra se vznese, kulky ze samopalu v rukou jednoho z Adeliných nohsledů ještě dráždí protivníky, Alberto je pryč. "Omlouvám se, že jsem vás musela zatáhnout do naší maličké rodiné války. Alberto je bývalý manžel." Ani se na tebe nepodívá, radši si ihned svlékne krémový kabát s rukávem nasáklým krví. Rukáv bílé halenky je rudý komplet. Nechá si jej strhnout, ránu zaškrtit a posléze ovázat. "Kde chcete vysadit?" Zeptá se, tváří se, jako by se nic nedělo, ale zdravou rukou si křečovitě svírá paži nad ránou. Všimneš si, že je povážlivě bledá a celá se klepe. Amant vedle ní, který ji předtím skoro násilím odtáhl do helikoptéry si ji starostlivě prohlíží. Na něco se zeptá, ale sinalá blondýnka jen zavrtí hlavou.

Ororo Munroe (Storm) - I - 20. prosince 2009 15:36

Letadlo Odneseme zraněného chlapce do letadla. Ještě se rozhlídnu po studentech, zda jsme všichni. Protože kdyby ne vrátím se pro ně. Nechci o žádného přijít. Pak si sednu na místo pilota, protože v této jsem jediná, kdo s tím umí létat. Snad se nic nestane. No Magnetovi se to asi zrovna dvakrát nebude líbit, ale co už. Pokusím se vzlétnout, ale chvíli to trvá. To už slyším hlas Jamese, který nějak zrovinka nemá v lásce létání. A není sám, kdo by chtěl už být v Institutu. Přemýšlím o tom, už kvůli tomu chlapci. Snad to zvládne. Jasně už poletíme. pronesu nahlas a znova se pokusím vzlétnout, což se podaří. Zkontroluju všechno veškerá tlačítka a další drobností sloužící k řízení letadla. Chtěla bych nějak zasánout, protože sem tam něco donese k mým uším, ale plně mně zaměstnává létaní. No dobře budu vám věřit, jak vy věřite mně. s touto myšlenkou se snažím udržet směr a trošku víc se modlím, abychom dorazili v pořádku do Institutu.

Themis - 20. prosince 2009 17:16
	"Pauza" Ve dnech - 20-25.12 "Pozastavuji" jeskyni! :)

Remy LeBeau (Gambit) - 20. prosince 2009 17:34

No když to teda musí bejt... Proč já se vlastně snažím, když těmhle dvěma stejně nejde o nic jiného, než aby se vzájemně povraždili? No dobře, kdyby ta ženská nestála částečně v krytu mého vlastního těla, dělalo by mi to menší starost. Takže uhnu. Nicméně úmysl nechat Bertíkovi rozprsknout jeho vlastní revolver do obličeje mi nabourá Adeline. Na dálkový přenos energie potřebuju současně určitý klid a o dost větší soustředění a velice nerad to nacvičuju uprostřed palebného pole, i když tenhle čtyřlístek vypadá, že na deset metrů netrefí vrata od stodoly. Jejich smůla, mně zbylo karet ještě dost a stejně nevím, co s načatým večerem. Sayonara, blbečci. Nevím, jestli to způsobila rázová vlna výbuchu, nebo jeho vlastní neschopnost, ale Alberto by taky užil pár hodin na střelnici. Klasičtější už by byl jen zásah do ramene. Na druhou stranu musím složit poklonu pilotovi té helikoptéry (ale stále si myslím na jeho adresu něco o hovězím dobytku). Tenhle barák je celkem nízký a v zastavěné oblasti, takže i když ta mašina není žádný chinook, musí být fuška nenapálit to do vedlejší budovy nebo do stromu. Nemůžu říct, že bych byl odvařený z nápadu se přidávat k jízdě, popravdě je to ta poslední věc, po níž v tuhle chvíli toužím. Takže jediný důvod, proč se nakonec vyhoupnu do kabiny, je ten, že bych rád slyšel nějaké vysvětlení. 'To snad nemyslí vážně. Proč si takovýhle spory nemužou vyřizovat někde v soukromí?' zavrtím nevěřícně hlavou. Omluva se nepřijímá, řeknu jen: "Budu hádat, při rozvodovým řízení jste mu vyrvala oblíbenýho křečka?" a bez valného zájmu sleduji průběh ošetření napůl s vyhlížením ven, kam se to nechávám vléct. "Třeba rovnou tady," je pak odpověď na dotaz. Na vyhlídkový let po městě nemám náladu o nic větší než zůstávat tady.

Michael Winchester (Runtime)(2) - 03. února 2010 22:48

NY - Společnost Tak co teď? Budu čekat až tam ty rvačky utichnou a znova se tam proplížim? Nebo tu budu sedět v troskách jako krysa? Míhá se mi hlavou mezitím co prolézám mezi troskami padlého domu a hledám nějaký krátkodobý úkryt. Ani si ve svém zamyšlení nevšimnu jak za mnou přibíhá tak holka kterou jsem vytrhl ze spárů lidí. Vůbec jsem její přítomnost nečekal a proto jsem se nemálo vyděsil když mě nečekaně chytla za ruku. "Sakra! Tohle už mi nedělej. Málem jsem dostal infarkt." Řeknu a pozoruji jak po mém pronásledování nabírá nový dech. Ne že by mi její přítomnost zrovna vadila ale teď se to moc nehodí. Za chvíli se tu seběhne kupa lidí a nebude to podezřelé až jí tu uvidí postávat se žebrákem? "Tady bys teď neměla být. Není tu bezpečno. Měla by ses někam schovat." Navrhnu. Trochu pochybuju že mě poslechne. Zpočátku ani nevím za co mi přesně děkuje. Dělal jsem jen to co jsem musel. "Nemáš ... vůbec zač. Dělám jen svojí práci." Prohodím a vymaním se z jejího sevření. Zamířím si to zas skrz trosky kamsi do města. Rozhodně co nejdál od tohohle místa. Nechci být u toho až se tu objeví druhá vlna lidí. "Na to že jsi mutant se mi zdáš nějaká moc ... " Nedořeknu protože nemohu najít to pravé slovo. "Dneska si nemůžeš být vůbec ničím jistá. Ani tou popelnicí támhle." Řeknu tiše. Opatrně vykouknu zpoza rohu bývalé stěny domu jestli je vhodné tudy jít. Ani pořádně neregistruji Leeinu přítomnost. "Už jsi mi poděkovala ne? Co ještě chceš?" Zeptám se jí. Spíš ze zvědavosti, ne že bych ji chtěl odehnat. Přece jenom mi ale trochu vadí. No co se může stejně stát. Když nás někdo uvidí stačíme zmizet dřív než nás někdo najde.

Themis - 09. února 2010 18:51

(je to asi hodně na nic, ale vážně jsem nikde nic dlouho nepsal :D) Storm a spol Ještě nějakou chvíli jste se snažili dostat anděly na správnou stranu, rozhodli se ale podle sebe. Oba nakonec opustili letoun. Dean pronásledoval Taryu a Adam zase Deana. Z ničeho nic se ozvala mohutná exploze která většině studentům podlomila kolena. Ro s Logenem ještě zkontrolovali, za jsou všichni v pořádku a za chvíli už byla celá paluba připravena k letu.Let proběhl bez sebemenších komplikací a za chvíli jste byli na místě.Přistáli jste do podzemních garáží.Ro k vám ještě promluvila a pak jste se rozešli do svých pokojů. Na chodbě Storm potkala Jean a všechno jí vysvětlila.Když Jean vše pochopila, prolétla jí hlavou myšlenka že institut je teď plný hladových studentů a tak se rozhodla pro rychlý nákup. Vzala si nějaké peníze, klíčky od Scottova auta a zajela do města nakoupit nějaké maso a hranolky. Když vše nakoupila a nasedla do auta a rychle se vracela k institutu.Silnice v tuto dobu byli zaplněné.Když se Jean dostala z té největší zácpy konečně trochu přišlápla pedál a rozjela se. Za chvíli se před ní otevírali brány institutu a ona vjela do garáří, vzala nákup, zamkla auto a garáže.Příprava večeře Jean zabere něco málo přes hodinu, proto má každý student (který se chce najíst normální, Teplou večeří) ještě chvíli čas. Takové jakési shrnutí - Dean + Adam sledovali Taryu, mohutná explose oba dva spálila na prach. - Tarya přežila - Studenti (včetně Ro a Logena) mají (ve hře) hodinu čas.

Kitty Pryde *Shadowcat* - 19. února 2010 20:59

Institut Možná že jsem v letadle usnula, protože cesta byla neuvěřitelně rychlá.Probudilo mě až tvrdší přistání,Otevřela jsem oči a trhla sebou, nebýt pásu už bych možná ležela na zemi. Zatřepala jsem hlavou a protáhla se.Rozepla jsem pás a vyskočila ven z letadla. ‘Mé tělo volá po sprše‘ neodpustila jsem si myšlenku když jsem na sobě cítila všechen ten pot a zápach po benzínu.Hned jak jsem došla do svého pokoje, vzala jsem si ručník, čisté oblečení a taštičku s hygienou a vešla do sprch. Když jsem se osprchovala vyfénovala jsem si vlasy a udělala jsem si dva culíky, přehodila jsem je přes ramena na hruď Ještě jsem se prohlídla v zrcadle, pousmála se a vyrazila do pokoje. Věci jsem si odložila na postel, ručník přehodila přes radiátor a lehla jsem si na postel.Asi po pěti minutách koukáni do stropu jsem se převalila na břicho a zhluboka se nadechla. “Zkusím se jít podívat do společensky..“ Řekla jsem nahlas a znova se zhluboka nadechla, skvělý, už mluvím sama ze sebou. Nazula jsem si tenisky a šla omrknout společenskou místnost, jako každý den tu nebyl skoro nikdo, proto jsem zasedla do křesla, zakryla se prošívanou dekou a začala číst nějakou knížku která byla na stolku.

Bobby *Iceman* Drake 1 - 19. února 2010 21:45

Institut Když s Jean dojedu do institutu. Rozloučím se s ní a odejdu do pokoje. Rychle vlezu do sprchy a než přijede zbytek z mise vylezu a vrátím se do pokoje. Tam chvíli přečkám a počkám až se to uklidní. Vrr štvou mě letí pryč a ani mi nic neřeknou. Proč mám asi u sebe mobil ?? Zamířím si to do společenky, kde objevím Kitty a spoustu jiných, ale Kitty mě zaujme hned, jelikož si vzpomenu na slib. A jéje já zapomněl. Přejdu k ní, tak aby si mě přes tu knížku nevšimla. Ahoj. Copak to čteš ?? Pousměji se a podívám se na obal knížky. Nerad ruším, ale mám chvíli čas a tak mě napadlo, že bych tě mohl naučit co jsem slíbil. Přitom pohledem zamířím ke kulečníku. Tak co ty na to ??

Kitty Pryde *Shadowcat* - 19. února 2010 22:09

Společenka Do knihy jsem se docela zabrala, prožívala jsem to asi stejně jako hlavní hrdinka a četla stránku po stránce jako blesk. Velmi nerada bych byla kdyby mě někdo spatřil při četbě dívčího románu. Když už jsem snad v půlce malého románku z ničeho nic se mě někdo zeptá co to čtu. Málem jsem vyskočila metr dvacet leknutím a možná i pár centimetrů navíc když jsem zjistila že je to právě Bobby, kdo stojí naproti mně a ptá se, co to vlastně čtu. “Ále, jen nějakou knížku, co jsem našla tady na stolku.“ Řeknu a knížku položím zpátky na stolek, usměji se na něj a cítím jak mi rudnou tváře. Když se mne zeptá jestli se chci naučit kulečník usměji se už jen proto, že na to nezapomněl. “Hrozně ráda.“ Řeknu s úsměvem a hodím deku přes křeslo.Kouknu se na Bobbyho a dojdu ke kulečníku. Pořádně si to prohlídnu (ten stůl) a pak se otočím na Bobbyho. “Takže, čím začneme?“

Adeline Gassion - 21. února 2010 21:44

Remy LeBeau "Jistě chápete, mon ami, že právě tady to není nejlepší nápad. Vyhodit vás z letadla za letu je přinejmenším nezdvořilé a přistávat teď, když je Alberto poblíž, nebudeme. Rozhodně vás však dostaneme zpět, nemusíte mít obavy." Odpoví ti žena, která vypadá, že je ještě bledší. S ohledem na její porcelánovou pleť je to skoro nemožné, ale kůže vypadá, že je skoro průhledná. V bolestivé grimase se napíná přes lícní kosti jako tenká blanka. Gorila se Adele opět na něco zeptá, ta mu odpoví již jen mumlavě. Letíte dál, dál od města. Můžeš vidět, jak jedna z goril plní nevelkou injekční stříkažku průhlednou, lehce nažloutlou tekutinou, posléze ji vpichem vpravuje do ženiny pravé ruky. Ta jen otáčí hlavu jiným směrem, čelo lesklé potem, výraz lehce zdrchaný. Tvář nyní dostala i lehce nazelenalý odstín. Přistanete až po nějaké době. Přistanete u přelrásného, obrovského sídla dál od města, je to opravdu impozantní stavba s obrovskými pozemky. K helikoptéře ihned přiběhnou další gorily, máš dojem, že vypadají všichni stejně. Dokonce i, že myslí všichni stejně. U takovýchle nasteroidonvaných vazounů by však nebylo nic jiného, kdyby se všichni dělili o jeden mozek. Zároveň však přibíhá i normálně vypadající muž, věkově kolem padesátky, v obleku. Typický komorník. Girila po jeho boku netlačí, nýbrž nese kolečkový vozík. Adele zprvu odmítá, avšak když udělá dva kroky, podlomí se jí kolena. Ihned ji zachytí svalnaté ruce a překvapivě jemně ji posadí do křesla. Ten, který křeslo přinesl, ji okamžitě počne tlačit směrem k sídlu. S nimi jde ještě jeden a zůstali tři, kteří na tebe míří bouchačkami. "Stůj." Poručí vazounovi. Zastaví se a jen se k vačí skupince natočí. "Pan LeBeau je naším hostem." Všechny zbraně se ihned skloní k zemi. "Děkuji, vaše přítomnost již není nutná." Pošle všechny bodyguardy, až na jednoho, pryč."Pane LeBeau, pojďte, prosím, za mnou." Pohlédne na tebe. Stále je krásná, avšak bolest a slabost je jasně viditelná. Adele něco rusky poručí bodyguardovi, který ji tlačí a vy nemíříte ke vchodu do sídla, nýbrž za roh. Jak jste pořídla, smím li se ptát, paní?" Slyšíš rozmluvu mezi Adele a komorníkem. " Samozřejmě, že smíte, Edgare. Nepořídila jsem, panu LeBeaovi chybí kuráž a já nikoho násilím nutit nebudu." Odpoví mu žena, jsou od tebe dost daleko, mluví tiše, ty je ale slyšíš. "Musíme najít někoho jiného, kdo zvládne vykrást nejhlídaněší kasina světa, Albertova kasina a samotného Alberta položit na lopatky." Mezitím dojdete k levému křídlu sídla. Zde je několik garážových vrat. Gorila ovládáním otevře jedny z nich. "Prosím, je váš. Klidně jej hned po příjezdu domů vyhoďte. Je to jen na vás." Pokyne rukou ke krvavě zbarvenému chopperu.

Remy LeBeau (Gambit) - 21. února 2010 22:57

Helikopotvor a tak dále 'Boha, tolik ohledů,' protočím oči v sloup v reakci na její laskavé ujištění. Pár vteřin ještě sleduju rychle ubíhající střechy pod sebou s nepříjemně sevřeným pocitem v žaludku. Přemýšlím, jestli bych zvládl skok z téhle výšky. Teoreticky bych si to dovolit snad i mohl. V praxi by to nejspíš skončilo pěkně rozbitou tlamou, ale zase bych měl pokoj. Tak, jak je to za současného stavu věcí možné. Na druhou stranu po zvážení všech okolností... 'Přiznej si to, kamaráde, jak často se ti stane, že tě unese krásná dáma?' Po tváři mi přelétne letmý úsměv, který však rychle zmizí v momentě, kdy se na onu dámu ohlédnu. "Madame, vy byste možná měla v první řadě uvažovat, kam se dostanete vy. Osobně bych vám doporučoval nejbližší nemocnici," řeknu na svou osobu nezvykle vážným tónem, což jen potvrzuje, že navzdory veškerým možným přetrvávajícím nesympatiím se o ni začínám oprávněně bát. No dobře, dáma má svou vlastní hlavu. Snad ví, co dělá. Ale jak tak koukám, tak asi ano. To je dobře. Tady moc dobrého neudělám. Já většinou lidi do péče doktorů dostávám, ale když má dojít na nápravu... na tohle kurz první pomoci stačit nebude. Gorily rozhodně překvapily. Ať už jim Adeline platí jakkoliv, evidentně to nejsou vyhozené prachy. ... Ne že bych se po takovém myšlenkovém pochodu cítil líp... 'Teda... tak tohle mi muselo uniknout.' Při pohledu na sídlo, nad nímž by se zasmálo srdce každého zloděje s trochou ctižádosti, mi oči zasvítí o něco málo míň nad svůj obvyklý průměr. Úvahami, jak společensky nevhodné je přemýšlet o vyplenění pravděpodobného domova zraněné ženy, se nezabývám. Radši hlídám sestupovou výšku. Ze tří metrů seskočím na zem. Trochu se mi tím ulevilo. Kdyby se na mě teď sesypalo celé peklo, mám kolem sebe prostor k pohybu. Neutíkám, zatím, jen vyklidím pozice pro záchrannou četu. Bude jí potřeba. A jak se celá ta sbírka chlapů kolem mě hemží, dívám se, hodnotím a oceňuju. Hlavně ten sympatický trojlístek ohánějící se bouchačkami. Zkřížím ruce na hrudi a věnuju jim ošklivý pohled č.6... to je ten, jehož význam by se dal zhruba popsat slovy "Kdy naposledy vám někdo narval ty vaše kvéry tam, kam slunce nezasvitne?" Jak se zdá, ze zajatce jsem povýšil na hosta. 'Pokud to takhle půjde dál, jakpak asi skončím?' zašklebím se. Za některé zvláště zábavné varianty bych se měl možná stydět, nakonec, je postřelená, ale... jednou jsem takový, jaký jsem. Žalujte mě. Trochu natáhnu nohy, abych je dohnal. 'E-HM!' "Nerad bych se mýlil, madame Gassone, ale pokud mě paměť neklame, při našem rozhovoru jste se navážela do mojí ochoty hrát sám o sebe," vyletí ze mě dřív, než si stačím vůbec uvědomit, že jsem otevřel ústa. 'Tak hloupoučkej úkol. Ženská jedna zatracená, proč's to neřekla rovnou a pletla do toho tu komedii s kartama?!' zaúpím v duchu, ale dávám si dobrý pozor, abych jediným hnutím svalu nedal najevo, že tentokrát si získala mou plnou pozornost se vším všudy. A ani to nebolelo. "Pokud je tohle předmět vašeho zájmu, pořád se můžeme dohodnout," řeknu jen. 'Hm... ale má vkus. Kde přišla k takovýmu skvostu?' je pouze okrajové udivení nad jednostopým klenotem tiše zářícím v garáži. Čert teď vem mašinu, ty kasina mě zajímají. Nějak sem úplně zapomněl na svůj původní záměr zahnout kramle, sotva se opět ocitnu na pevné půdě.

Adeline Gassion - 21. února 2010 23:39

Remy LeBeau Žena na tebe se zájmem pohlédne. "Myslíte při našem posledním rozhovoru?" Zkoumavě si tě prohlédne. Hned však opět usměje.Stále je to laskavý úsměv, unavené tváři stále dominují jiskřivě zelené oči. "Nenavážela jsem se do vaší ochoty hrát sám o sebe. Naopak, to, že víte, že by jste nademnou prohrál je logické a rozvážné. Alespoň jsme neztratili čas zbytečnou hrou." Opět se usměje, ovšem úsměv na okamžik přeruší salva kašle. Není to zvláštní? Stačila jedna kulka v rameni a ona vypadá, jako by se měla každou chvíli rozsypat v prach. Komorník se k ženě ihned nakloní a krátkým přiložením ruky ke krční tepně něco zkoumá. "Madam, musíte si vzít léky. Už je pozdě." Zatváří se zděšeně. Adele jeho starost jen lehkým mávnutím odežene jako dotěrnou mouchu. "Pane LeBeau, nemohu to po vás chtít. Vykrást kasina mého bývalého muže vyžaduje přípravu, dlouhou a detailní a nebude to nic jednoduchého." Vysvětluje ti. "Navíc, všimla jsem si, jak lpíte na svobodě a já potřebuji, aby jste v případě stálého zájmu zůstal zde."

Remy LeBeau (Gambit) - 22. února 2010 00:35

Garáže Dobrá, dá-li se to definovat jako rozhovor a jako poslední, vzhledem k tomu, že se jednalo o sem tam přerušenou jednotnou debatu. Nechme slovíčkaření stranou. 'Já nikdy neřek, že jsem si jistej, že prohraju,' ohradím se v duchu pro vlastní lepší pocit. Nikdy jsme spolu příslovečné meče nezkřížili, těžko říct, kdo z nás je lepší. Ale ta hrozba prohry tu pořád byla, větší, než jsem ochoten ignorovat. Kdo ví, třeba nás osud ještě svede k přátelské partii, a pak se ukáže. Můj pohled přeskočí mezi komorníkem a Adeline. Je v něm skrytá otázka, již mi nepřijde taktní pokládat nahlas. 'Léky? Co je jí, že je to tak špatný?' Doteď jsem si myslel, že na umření vypadá kvůli tomu střelnému zranění, ale tak jednoduché to zřejmě nebude. Poznamenám si, že bych měl časem nějak diskrétně vyzvědět víc. S úsměvem jí vystřihnu lehkou poklonu. "Ma chéri, vydala jste docela dost úsilí zlákat jednoho zloděje, který má rád výzvy své profesionální cti. Tak proč couváte, když se vám to konečně povedlo? Mám za sebou pár opravdu velkejch akcí a vim, co obnáší příprava. A navíc, pokud je to opravdu tak náročný, jak to líčíte, neseženete moc jinejch takovejch, co by si s tim poradili," dodám s nezpochybnitelnou samolibostí. No jasně, vždycky je v tom háček. Na který by se ale dalo za určitých podmínek přistoupit... nakonec zašít se na nějakou dobu pryč z města by mi mohlo jedině prospět. A nejen mně. Té přerostlé plechovky jsme měl dost už na padesátipalcový obrazovce, nějak netoužím po možnosti, že by mi dupala po zadním dvorku. Vyklízení šrotu by trvalo věčnost. Pokrčím rameny. "Záleží na tom, co by to obnášelo. Pokud si mě tu hodláte zavřít do sklepa a jednou za den venčit, jako už bych byl na odchodu. Není pro mě problém přesunout na čas hlavní stan, ale musím mít jistotu, že si dycky budu moct jít, kam chci a kam uznám za vhodný, aniž bych měl za zadkem kulturistu s automatem. A mám takovej dojem, že byste se měla teďka přestat starat o mý city a poslechnout tady staříka," ukážu na toho komorníka, nebo co to je, který se viditelně klepe strachy. "Jestli tady umřete, nebudu vám k ničemu. A navíc... byla by škoda připravit svět o takovou krásu," usměju se.

Adeline Gassion - 22. února 2010 07:27

Remy LeBeau Když ji začneš přesvědčovat, že s akcí souhlasíš, jen se na tebe opět usměje. Je to tak jemný a něžný úsměv, jaký jsi dlouho neviděl. Celkově, když se usmívá vypadá velmi něžně a nevinně, občas až naivně. Po tvém prvním kratším monologu nepromluví, to se stane až po druhém, kdy se při nepřímém obvinění z toho, že by tě držela skoro v kleci, zamračí. "Pane LeBeau, nemyslíte si sna, že bych vás k něčemu nutila? Nenutila a stejně tak bych vás neubytovala ve sklepě. Jak jsem řekla, jste mým hostem a podle toho s vámi bude zacházeno." Na tvou poznámku o tom, že by se měla starat o tebe, ale o své zdraví, jen pohlédne na komorníka, který se stále tváří lehce zděšeně. Nakonec na něj kývne a tváří se poraženě. Okamžitě se rozjedou k sídlu. Kývne i na tebe, ať ji následuješ. "Já sama mám své pokoje v pravém křídle, tam jsou i bodyguardi. Střed je společný, kancelář, tělocvična a další místnosti. levé křídlo je hostinské, to je to s garážemi. Pokud budete chtít, můžete dostat celé levé křídlo. Přestěhuji muže, kteří sídlí tam do svého křídla." Nabídne ti možnost, že bys mohl mít celé jedno křídlo pro sebe. Je to opravdu velké, má to tři patra a to vše by mělo být tvé. Ovšem enní toho pro jednoho moc? Dál ti vysvětlí, jak je členěné její křídlo. Její pokoje zabírají celé podkroví a horní patro, v patře pod ní jsou také volné pokoje a přízemí patří gorilám. Snad tam mají výběh s hračkami. Mezitím už dojdete k hlavnímu vchodu. "Prozatím vás však budu nucena ubytovat v pokoji v pravém křídle, v levém se netopí, je tam chladno a není připravené. Pokud však projevíte zájem, zítra bude vaše." Slíbí ti ještě, ale to už sleduješ, jak gorila, která ji tlačila ji jakoby nic i s křeslem zvedne a vynese do schodů. Pokračujete dovnitř. Musíš uznat, že pokud by ses rozhodl toto sídlo vykrást, nemusel bys už do konce života nic dělat. Má tu spoustu starožitného nábytku, soch, starožitných váz, uměleckých děl a v neposlední řadě mnoho obrazů. Můžeš jen hádat, zda jsou všechny originály. Většinu interiéru tvoři tmavé, mahagonové dřevo. Uprostřed vstupní haly jsou obrovské mramorové schody pokryté červeným kobercem. Na zemi je plovoucí podlaha. Vyjdete po mramorových schodech nahoru a dáte se do prava. Všechno je v celé budově laděné tak, aby to k sobě ladilo. Všechno ladí ke všemu. Neuvěřitelné. Vyjdete ještě další patro, než projdete do levého křídla. Zde komorník otevře jedny z dveří, aby ti odhalil prostornou místnost za nimi. Vypadá jako obývací pokoj."To je váš pokoj." Sdělí ti. "Pane LeBeau, chovejte se zde, prosím, jako doma. Pokud budete cokoli potřebovat, stačí, když dojdete za Edgarem, nebo přímo za mnou. Nezdráhejte se říci si o cokoli, pokud máte ve městě cokoli, co potřebujete, není problém pro to zajet." Usměje se opět Adele. "Nyní mne prosím omluvte. Povinnosti volají." Mávne rozverně rukou směrem ke schodišti, které vede do jejího patra. Bodyguard i komorník se rozjednou tím směrem, ona se na tebe ještě chvilku dívá, než se otočí zpět a unaveně se opře o opěradlo křesla. Pokoj: Když vstoupíš, opravdu to vypadá jako obývací pokoj. Asi také je. I zde je tmavý mahagonový nábytek, zem kryje hustý bílý perksý koberec. U jedné stěny je světle krémový kožený gauč, u stěny druhé pak široká lec obrazovka. Ve skřínce pod televizí, jak brzy zjistíš, je dvd přehrávač, stereo, a dva velké reproduktory. Když se rozhlédneš lépe, najdeš menší reproduktory po celém pokoji. Takové maličké domácí kino. I zde jsou na stěnách obrazy, jeden Rembrant, druhý Snídaně v trávě od Maneta. Když projdeš dveřmi dál, objevíš se ve stejně prostorné ložnici. I zde je na koberci perský koberec, místnost je vymalovaná světle béžovou barvou. Na pravé straně stojí dvě mohutné mahagonové skříně. Celé místnosti však dominuje hlavně mohutná, vysoká postel. Čelo je vyřezávané, sloupy držící nebesa taktéž. Je povlečená velmi krémovým povlečením s velmi příjemné látky. Na levé straně vidíš další dveře. Když do nich vstoupíš, vejdeš do koupelny. Ta je převážně obložená mramorem a tentokrát zde dominuje světlé dřevo. Je tu jak sprchový kout, tak prostorná vana, která vypadá spíš jako výřivka a při bližším zkoumání si všimneš, že to nejspíš výřivka bude. Z každé strany má tři trysky. Celou jednu stěnu zakrává zracdlo, pod ním do mramorové desky zasazené dvě umyvadla. Když se koukneš z okna, vidíš do zahrady. Vidíš rozlahlý park, velkou fontánu, pečlivě zastřižené keře a terasu.

Remy LeBeau (Gambit) - 23. února 2010 22:27

Adelineland - jen prosím žádné plyšové gorily Fascinovaně sleduji, jak pouhým jemným přeskupením mimických svalů dokáže změnit výraz neobyčejně přitažlivé vyzývavé ženy v dokonalou iluzi čisté dívenky. Nevidět ji před necelou hodinou, jak suverénně si s ex-manžílkem vyměňuje olověné pozdravy... Jak se zdá, poznámka o sklepě nebyla úplně taktní. Jen se pobaveně zakřením. 'Non, vážená, vy asi málokdy někoho k něčemu doopravdy nutíte. Takový jako vy to nemaj zapotřebí, stačí dobře cílenej nátlak a nenápadná manipulace.' Změřím si ono inzerované levé křídlo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych měl tohle okupovat jen sám sameček, takže zamítavě zavrtím hlavou. "Vaše nabídka je rozhodně velkorysá, ale já jsem dost nenáročnej tvor. Potřebuju jen někam složit hlavu a vercajk." Sám bych se tam nejspíš užral nudou. A krom toho bych docela nerad nadělal nějakou zlou krev s libovolným steroidovým opičákem, který by kvůli mně musel opustit své apartmá. Výklad poslouchám už ze zvyku dost pozorně. Vždycky se rád orientuji na místě, na němž jsem se ocitl, lhostejno na jak krátkou dobu. 'Chladno? Tady? V tomhle ročním období?' zarazím se krátce. 'Jak silnej má ten barák zdi, že je tam chladno?' No, pokud ji to tak trápí, nebudu se vzpouzet. Ona je tu šéf. Takže jen jako zvědavý ocásek následuju ji i gorilu, o jejíž osobě momentálně vedu zapálenou vnitřní diskuzi, zda si dává ke svačině hopsinkovou šťávu, nebo jede v něčem, v čem měl prsty Robert Banner. Jestli ta věc změní barvu, dávám okamžitou výpověď. Je neprofesionální vejrat jako sůva z nudlí, takže se omezím na výraz zhusta definovaný termínem "oči jako tenisáky". Už jsem plenil muzea, kde bylo míň krámů. A čím déle se rozhlížím kolem, tím víc věcí nacházím, na které jsem musel někdy v minulosti odmítnout zakázky, protože jsem nedokázal vypatrát, kdo je má v držení. A přitom to mám celou dobu prakticky pod nosem. Do háje! Do háje! A ještě jednou tamtéž! "Jo, doma bych se eště na skok otočil," přikývnu. "Přece jen jsem vyrazil tak trochu... nalehko." Nemluvě o tom, jak moc mě láká trochu protáhnout motor té fešandy v garáži. Pokud jsem se při letu orientoval správně, do New Orleans mám míle a míle cest jako stvořených pro nádhernou noční jízdu. Ještě předtím si dovolím krátkou exkurzi po svém novém působišti. Ehm. Jo, a taky jsem už viděl menší domy. To bych snad vážně radši ten sklep. K téhle cimře by měli dávat plánek a kompas, aby se nájemník neztratil. Tiše hvízdnu. 'Pro kristovy rány, jak může někdo plácnout do jednoho interiéru Rembranta a toho impresionistickýho šaška?' zaúpím jen bezhlesně. Pokud tady opravdu mám trávit nějaký čas, ten Manet pude! Třeba do nejbližšího kumbálu na smetáky. Pro souhrné pojmenování dojmu všech místností se nejlépe hodí slovo "omračující". Možná až zbytečně moc. Samozřejmě, že si na určitou úroveň potrpím, ale takováhle přemíra luxusu není můj styl. Ačkoliv se už těším na to, až prubnu to stereo... "Velkolepý," řeknu s úsměvem. "A já dycky myslel, že do pohádky se musí propadnout králičí norou." Ještě než vypadnu, pokusím se najít toho Edgara (a zřejmě marně vyhnat z hlavy vzpomínku na první Men In Black). Někdo by ho totiž měl upozornit, že ačkoliv jeho paní jen sotva trpí finančními obtížemi, měla by z mých komnat nechat odstranit všechno, o co by opravdu nerada přišla. A to nikoliv nezbytně v důsledku zpronevěry.

Adeline Gassion - 24. února 2010 08:23

Remy LeBeau Na to, kde je Edgar, se musíš zeptat kolemjdoucí služebné. Ta jen mlčku ukáže na schodiště do dalšího patra. Vyjdeš tedy nahoru. Je tu mnoho dveří, mnoho pokojů, nemůžeš vědět, které jsou které. Jen z jedněch se ozývají zvuky, velmi podobné nemocničním přístrojům. Zrovna z těchto dveří vyjde Edgar a pohlédne na tebe. Nevidíš v tom pohledu žádnou emoci, je to typický anglický sluha, o čemž svědčí i jeho přízvuk. "Přejete si, pane?" Zeptá se a jen čeká, co po něm chceš. Ani když ho upozorníš, že by měli věci z tvého pokoje odnést, nezmění se výraz jeho tváře. "Musím vás informovat, pane LeBeau, že vámi iniciované doporučení se již stalo skutečností. Naše paní vám však věří, pokuste se její důvěru nezklamat." Pak se ještě ptá, kam jdeš. Jde ti tedy otevřít garáž a následně i bránu, abys mohl odjet. V klidu si dojel zpět do svého bytu, kde sis vzal vše, co potřebuješ. Nevím, co ještě sis zařídil, jisté však je, že když jsi z bytu odcházel, zastoupily ti cestu čtyři velké hory masa, mířili na tebe a s výrazem vzteklého psa tě zatlačili zpět do bytu. Zůstali stát, stále na tebe jen mířili. "A, dobrý den!" Vejde do bytu tebou již znám Alberto. "Tak jsme vás našli. Mám pro vás nabídku, pane.." On očividně není tak informován a nezná tvé jméno. Vypadá to však, že čeká, že jej sám doplníš. "Onehdy na střeše jste byl přítomen rozepři s mou bývalou ženou. Zaveďte mě k ní a dostanete všechno, o co si řeknete." Slíbí ti. "Naprosto všechno, jakoukoli fonanční hotovost, správu nějakého kasina, umělecká díla, nejdražší auta, motorky. Jen mě doveďte k Adele." Je jasné, že na přátelskou návštěvu k ní nechce.

Remy LeBeau (Gambit) - 24. února 2010 13:35

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Zámek -> New Orleans -> průser Ha. Edgar. A nevisí na něm kůže. Pokus infiltrovat do dveří, za nimiž by se úplně klidně mohla ukrývat JIPka (a myslím, že kdybych si na to vsadil, asi bych neprodělal), mi zhatil právě on. Vykouzlím na tváři ten nejnevinnější výraz, jaký jen dovedu. Klidně bych si tu snahu mohl ušetřit. Vždycky jsem si myslel, a tenhle pán mě v té teorii jen utvrzuje, že "anglický komorník" není povolání, ale samostatný lidský druh. Takoví se nerodí, ty musí někdo vypěstovat. Naškrobení od límečku košile po způsoby a vyjadřování, smysl pro humor v záporných hodnotách. A všeobecně nepříliš vstřícný vztah k obecním škůdcům, z nichž jsou zloději až na prvním místě. "Vaše paní je v každým případě velice chytrá žena," řeknu pobaveně. "Ale můžete jí vyřídit, že se nemusí bát. Možná jsem parchant, ale i ty ctěj určitý zásady. I když na tenhle kontrakt eště nemáme sepsanou smlouvu." Pro každého člena našeho cechu je jedno z nejdůležitějších přikázání to o loajalitě zákazníkovi. Sice je to velice křehká věrnost podmíněná ziskem, jenž z toho dotyčnému plyne, ale stále představuje závazek, že majetek zákazníka je nedotknutelný. Po dobu trvání dohody. Nezdá se, že by mi ten starý sup věřil. Cestu ven bych našel i sám. Možná se chce přesvědčit, že jsem fakt vypad... Starost o Edgarovy sympatie mě opustí, sotva poprvé pohladím řidítka chopperu. Poslední model ze stáje H-D, vůbec jsem nevěděl, že už některý z těch věcí pustili ven. Letos se Vánoce teda sakra předběhly. Jak se říká, nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. A jak říkám já, ale teprve když těch Šemíků vezmete pár set, zavřete je do plechu a sedlo posadíte až na to. 'Tak se podíváme, holka, co v tobě je...' To je fantazie. Ten motor neřve, on zpívá. A nějaká dobrá duše mu vymontovala omezovač. Co víc si přát? 'Dopr-! Já se na to -!' Maj takhle blbý vačice ještě v jinejch státech, nebo jen tady ty zatracený chlupatý ksindlové usoudili, že nejlepší místo, kde si dát dvacet, je uprostřed cesty?! Těmahle silničkama sice projede nejvejš jedno auto za den a k tomu v takovým stavu, že by ho to zvíře i předběhlo, kdyby se trochu snažilo, ale proč je musím mít pod kolama pokaždý, kdy se mi to povede konečně pořádně rozjet? 'Jen počkejte, zmetci, jednoho krásnýho dne se vám přestanu vyhejbat a v tu chvíli z vás bude kriticky ohroženej druh. Musím složit poklonu architektům Adelina zámku. Kdybych ten pozemek neviděl z výšky, nikdy bych nevěřil, že tady v okolí něco podobného může být, a i kdybych to věděl, po zemi bych se tam asi nedostal. I když jsem si myslel, že se mi podařilo za letu celkem orientovat, nakonec stejně skončím u starého dobrého zpovídání usedlíků, kudy kam, protože hledat v bažinách směrové cedule je donebevolající naivita. Ne že by byli místní zrovna nápomocni. Ten první, sotva mě zmerčil, letěl do baráku pro pušku a řval něco o démonech, další se tvářil, že bych se klidně mohl ptát na cestu na Alfu Centauri místo do New Orleans, o obou destinacích je informován zhruba stejně, a teprve až s těmi rybáři se dalo trochu domluvit. Z čehož vyplývá logický závěr, že přípojka na starou dobrou Route 10 je pro mě vítané vysvobození. Balení je otázka několika minut. Pracovní náčiní v době volna přechovávám zásadně složené v tašce, kam patří, stačí ji jen sebrat a jít. To a pár kousků oblečení a osobních potřeb. Rozloučení se zbytkem rodiny je víceméně formální záležitost, doma mě nikdo příliš postrádat nebude a z potřeby neustálého dohledu jsem vyrostl už dávno. Je tu však ještě někdo, za kým bych se měl zastavit, než vypadnu na zpáteční cestu. Úzký oprýskaný patrový domek na samém okraji čtvrti v uličce, kde by snad žádný člověk nechtěl žít, vypadá výjimečně opuštěně. Po zadním schodišti vyběhnu ke dveřím podkrovního bytu, jehož stálým nájemníkem je nenápadný čínský emigrant jménem Ťiao Wei-Long. Kromě toho, že dělá nejlepší nudle se zeleninou v celém městě, je to můj dobrý přítel a učitel. To hlavně jeho zásluhou není New Orleans plné kráterů, podle kterých by se daly pohodlně sledovat veškeré mé trasy za posledních několik měsíců. Čím to, že když pomyslím na chvíli, kdy mu budu muset říct, že na nějakou dobu upustím od našich pravidelných tréninků, cítím se jako kluk, který si jde k otci pro zasloužený výprask? Ale co, pokud po mně zatouží, najde si mě. Beztak už ho hodně dlouho podezírám z toho, že tenhle větší, starší, ošklivější a sadističtější bratr mistra Yody ovládá telepatii. Zaklepu a vezmu za kliku. Stařík nikdy nezamyká, vlastně ani nemá proč a já osobně lituju každýho, kdo by se mu sem chtěl vloupat se zlým úmyslem. Ticho, jež mě přivítalo, nemá však nic společného s obvyklou přítomností nevýřečného Číňana. Žádné dýmající tyčinky, žádné hořící lampy a klidně bublající konvice s horkou vodou, která stává na kamínkách. Nikdo není doma. Kouknu na hodinky. 'Aby byl, dneska přece mívá dlouhý šichty. A já si celou dobu myslel, že je daleko pozdějc. No, na něco teplýho do žaludku eště pozdě nejni a když za nim zaskočim do lokálu, třeba nebude mít čas mlátit mě pánví.' S touto povzbudivou myšlenkou se otočím a vykročím směrem ke dveřím. Přinejmenším takový je plán, poněkud narušený faktem, že se dívám do čtyř černých kroužků. Tohle je velmi zajímavý přírodní jev: ať je na libovolném místě tma sebevětší, ústí hlavní jsou vždycky ještě o něco temnější. Tak ale dost. Opakovaný vtip opravdu přestává být vtipný a mně už vážně nebaví, jak na mě dneska každej mává nabitým kvérem. Přesněji řečeno, leze mi to na nervy a to tak, že hodně. Sáhnout pro hůl nestihnu a tenhle dům by nemusel přežít silnější detonaci. Je načase zvážit jinou metodu. Se zvednutýma rukama zacouvám. A aby obě strany dostály svým rolím, na jejich kukuče vzteklých psů odpovím výrazem hrubě dotčeného kocoura. "Messieurs, jsme si jist, že tady nejspíš došlo k nějakýmu omylu," zkusím namítnout, ale to už se do popředí prodere známý obličej a mně je jasný, že pokud tady někdo v něčem pomýlil, byl jsem to já, když jsem si nedával lepší pozor na oháňku. Díky bohu za ty roky praxe u karetního stolu. Zatímco v duchu si vychutnávám skutečně procítěnou kletbu, navenek se mi podaří naaranžovat velmi zdařilý přátelský úsměv. Neodpovědět na pozdrav by bylo nezdvořilé, ale tím, že bych se představoval, se už skutečně neunavuji. Pokud mě dokázali sledovat až sem, už tak ví víc, než je pro mě dobré. Jen ať si mě pěkně najde v telefonním seznamu. 'Onehdy? Chlape, kde tebe učili mluvit anglicky?' odfrknu si tiše pro sebe a duševní pochod doplním o 'Jestli si pamatuješ na to, tak si určitě vzpomeneš, i ke který straně jsem se přidal.' Vidím toho chlapa podruhé v životě a už ho nemám rád. Jeho bývalá uměla taky dát naprosto směšnou nabídku, ale ta to dokázala alespoň podat ve velkém stylu. Tohle... ne, neřeknu mu, kam si to může strčit, určitě ne hned. Namísto toho jen pokrčím rameny. Jsou situace, kdy sahám po té části svých mutantských schopností, které nedoprovází velkolepé efekty a oběť nemá ani ponětí, že na ni něco zkouším. "To je od vás všechno náramně laskavý, ale obávám se, že v tomto směru vám nemohu být nápomocen." 'I kdybych náhodou chtěl. To nebyl křeček, to musela bejt nejmíň zlatá rybička.' "Nemám nejmenší ponětí, kdo byla ta dáma, tím méně, kde by se mohla nacházet. Chápu, že jsem se předtím připlet k něčemu, k čemu jsem neměl, a pokud jsem vám způsobil nějaký škody, pak se omlouvám, přece jen vy se taky bráníte, když po vás někdo střílí." Opatrně rozestřít tenata výmluvnosti, přinutit je soustředit jen na to, co říkám a hlavně jak to říkám. Alberta i gorily, obloudit všechny současně, žádného nevynechat, jinak by mu mohlo dojít, co se děje, a celá snaha by vyšla vniveč. Mluvím a mluvím a oni nemůžou jinak než poslouchat. I když neříkám to, co by chtěli slyšet, berou to. Kdybych jim nakukal, že to na té střeše jsem vůbec nebyl já, nejspíš by to odkývali také, nicméně o to mi nejde. Jediné, o čem je potřebuju přesvědčit, je prostý fakt, že nejsem ten pravý, kdo by jim mohl být užitečný, malá ryba, která se svou neopatrností ocitla v příliš velké síti a nijak nestojí o potíže, jež by jí tak mohly vzniknout. Já vlastně nic, já muzikant, jen se hezky seberte, pánové, a vypadněte a nikdo nebude muset přijít k úrazu. Pokud půjde všechno tak, jak má, ukecám je, odejdou a už po mně ani nevzdechnou. Pokud ne... pak hold přijde čas na plán Bž.

Adeline Gassion - 24. února 2010 16:38

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Remy LeBeau Vypadá to, že bouchači tvoji výmluvu docela žerou, ale stále pistole nesklánějí. Nemůžou, musí počlat až na reakci pána. "Ach, v tom případě se opravdu omlouvám, pane." Rozpačitě se podrbe na bradě, ale hned, jak sis začal myslet, že je to vyřešené, pokračuje v hovoru. "Vy si asi myslíte, mladíku, že jsem nějaký idiot. Má žena je sice až moc soucitná, ale nevěřím tomu, že by jste se náhodou objevil na střeše, kde byla ona a že na by vás z čistého soucitu počkala, když mohla odletět ihned. Nehledě na to, že jste nastoupil do její helikoptéry." Odmlčí se. "I kdyby snad vaše nedůvěryhodná teorie byla pravdivá, zabil jste mé dva muže, navíc jste byl svědkem naší malé rozepře. Takže, pokud chcete nadále tvrdit, že s mou ženou nemáte nic společného, budeme vás muset zabít." To, jak o Adele neustále mluví jako o jeho ženě, je už trošku divné. Výraz "bývalá" použil jen jednou, jinak ji dál označuje čistě majetnicky. "Tak, máte poslední možnost. Pracujte pro mě a řekněte mi, kde má žena je, nebo zemřete." Luskne prsty a muži se opět rozejdou. Tlačí dozadu, jediná možnost, opravdu nejschůdnější, je použít okno za tebou a vysouvací žebřík, po kterém by ses s trochou štěstí mohl sklouznout až dolů. Když se dostaneš dolů, zrovna potkáš mistra Ťiaa. Jen na tebe něco houkne, když se po schodech vyřítí namakačenka a strčí do něj. Pustí se do nich s vervou jemu vlastní a dá ti tak čas k útěku. I kdybys mu chtěl pomoci, doslova ti rozkáže, abys ihned vypadl. Projíždíš prázdnou ulicí, když výjezd zatarasí couvající kamion. Musíš kvůli tomu zabrzdit. Ano, můžeš ho objet, ale vjel ti na poslední chvíli do cesty, nic jiného, než zastavit nebylo možné. Už se chystáš, že jej objedeš, když se odhrne zadní plachta a zevnitř se usměje již známá bledá tvář s chytrýma očima a laskavým úsměvem. "Rychle, naskočte." Usměje se. Jedna gorila vyskočí na zem a bez mrknutí oka naloží chopper na kapotu. Opět zahrnou plachtu. Můžeš již jen zahlédnout auto toho Ruského mafiánka, kterak projelo kolem. "Omlouvám se, neberte to jako hlídání, či sledování. Jen jsem si myslela, že budete potřebovat pomoc." Vysvětlí ti Adele. Ta má tentokrát vlasy jednoduše sepnuté na temeni hlavy. Vidíš jen černou sukni končící nad koleny, štíhlé nohy obuté do lodiček a opět hustý kožich, do kterého se zabalila, jako by jí byla zima.

Remy LeBeau (Gambit) - 24. února 2010 23:55

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Kdo, já? 'Mám-li být zcela upřímný, ano, myslím,' odkývu Albertovi jeho obvinění. Budiž mu útěchu, že sobě jsem si právě přiřkl navlas stejné označení. Jak vidno, podcenil jsem ho, je silnější, než jsem odhadoval. Vypadá docela vztekle. Ne že by se bylo čemu divit, právě pro to dostal velice dobrý důvod. Co se dá dělat. Je více cest, které vedou do Říma, a je jen na nás, zda si vybereme čtyřproudovou dálnici, nebo polňačku plnou výmolů. Pán si právě zvolil tu svou. "Když já bych radši třetí možnost," odpovím na poslední ultimátum. "Spráskat vás na kupičku a odejít středem." Tohle se snáze řekne než udělá. Ve stísněném prostoru, kde si netroufnu uvolnit moc energie, jsou střelci ve výhodě. To abych se trochu snažil, jestli chci dostat štěstí zpátky na správnou stranu. Tedy na tu svou, samozřejmě. Nechám se zatačit dál do pokoje. Na rozdíl od nich znám každý čtverečný palec tohohle bytu a vím, co můžu použít ve svůj prospěch, případně jako nejbližší únikovou cestu. Zároveň se ke gorilám natočím bokem a vděčný svému rozhodnutí nepřevlékat se ještě do civilu, nahmátnu v kapse na stehně čtveřici krátkých vrhacích nožů. Pro každou obludu jeden, Alberto je mimo efektivní dosah a v tuhle chvíli nepředstavuje bezprostřední hrozbu. Oknem za svými zády proskočím jen zlomek vteřiny poté, co mou dlaň opustí čepele opatřené nekritickou dávkou energie, která jim však dodává smrtící rychlost a hlavně průraznost. Snažil jsem se mířit na hlavy a i když jsem si jistý jen jedním přesným zásahem, čtyři palce rozžhavené nabroušené oceli zaražené v libovolné části těla by mohly zkazit den i těm dalším. Ten žebřík si určitě pamatuju o kousek víc vlevo. Místo příčky se mi tak podařilo nahmátnout skobu, na které je zavěšený. Že to není příjemné, určitě dodávat nemusím. Svůj účel to však splnilo, podařilo se mi zbrzdit pád a parakotoulem přistát naprosto hladce těsně vedle popelnice. A teď rychle pro motorku a pryč, než se opičinec sesype ze schodů. 'Co-?' otočím se na známou osobu, s níž se div nesrazím u vchodu. "Si-fu?" Zní to překvapeně i zděšeně zároveň. Dosud jsem tohle pošťuchování s Albertem a jeho zlými hochy bral jako zajímavé zpestření už tak dobře rozjeté noci, ale v momentě, kdy k úrazu může přijít mou vinou kdokoliv nezúčastněný, to přestává být hra. Natáhnu jeho směrem ruku, abych ho chytil a zabránil mu tam jít. Pozdě. Gorily jsou tady. Na první pohled neškodného dědka by možná nechaly být, kdyby ten dědek měl dost rozumu a nemíchal se do toho. A zrovna on mi bude vtloukat do hlavy něco o sebeovládání a adekvátních reakcích na situaci! Proti ostrému povelu se bouří každá buňka v mém těle. Já jsem je sem přivedl, co jiného bych tedy měl dělat, než zabránit jim, aby mu ublížili? Wei-Long si sice dokáže poradit s takovou přesilou, ale v poctivém souboji. Tihle kreténi bez ptaní střílí a sotva je bude trápit, když sejmou jednoho chlapa navíc. Bohužel je můj starý učitel zároveň jediný člověk, jehož příkaz uposlechnu vždy za každých okolností, bez ohledu na to, jak moc se mi nechce. Zaťaté pěsti jiskří energií toužící prorazit ven a nadělat z Albertových poskoků karbanátky, ale otáčím se a utíkám. A připadám si přitom hůř než po výprasku. Můžu jen doufat, že se pustí za mnou a staříka nechají být... Zuřivost pěnící v žilách. Okolní předměty dostávají narudlé obrysy. No super, poslední, co potřebuju, je emocionální výbuch, který by okamžitě následoval skutečný. Pevně sevřu řidítka a zatímco motor se probrumlává k životu, přinutím se se zavřenýma očima zhluboka dýchat. Ještě pár jednoduchých cvičení a od obrubníku vyrážím s vědomím, že už zase držím kontrolu sám nad sebou pevně v rukou. Místo abych zamířil na zpáteční cestu k zámku, strhnu stroj do protisměru. Chci se dostat do spojovací ulice, která mě vyplivne zpět těsně u domu. 'K čertu! Idiote! Kde ses učil řídit?!' Spolu se vzteklou nadávkou adresovanou řidiči kamionu prudce přiškrtím brzdu. Dobytek! Nemít svoje reflexy, dělám mu teď dekoraci na zadku. 'No vy si ze mě děláte srandu, dámo...' Ze sedla spadnu sám dřív, než mě z něj vysype gorila. Na tyhle jejich silácké kousky si asi nezvyknu. Sám vklouznu za ní, pobídnut k tomu hlavně spíš zábleskem vozu ženoucího se příliš rychle a cílevědomě, aby měl řidič čisté úmysly. Jak se zdá, tirák uprostřed opuštěné ulice jim nepřipadá nápadný. "Nepotřebuju pomoc, zvlád bych to sám!" odseknu podrážděně. Nestarám se o to, jak rychle se stačila zotavit, když ještě dost nedávno vypadala na okamžité umření. Adeline mě nezajímá, ne v tuto chvíli. Soustředěně poslouchám kvílející motor Albertova auta a sotva se rozplyne mezi ostatními ruchy města, vyskočím zpět na ulici. Musím se vrátit, musím vědět, jestli je v pořádku! Rozběhnu se k místu potyčky doufaje v to nejlepší, leč v duchu připraven na nejhorší.

Adeline Gassion - 25. února 2010 19:10

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Překvapivě "Omlouvám se." Omluví se ti Adele a sklopí oči k zemi. Opravdu vypadá, že svého jednání lituje. Nic dalšího ti neřekne, jelikož během chvíle opět z kepoty seskočíš a běžíš zpátky k onomu maličkému, starému domku. Vyběhneš nahoru. Čekáš spoušť, rozbitý nábytek a v neposlední řadě poslední vydechnutí svého mistra, přítele. Ovšem to, co tam najdeš tě vážně překvapí. Ťiao s tanečním krokem vytírá mopem krev z podlahy, u toho si pohvizduje spolus jakousi japonskou melodií znějící ze stařičkého gramofonu. "Ah, Remy. To ty jsi zatáhl ty krysy do mého domu?" Úkosem se na tebe podívá. "Tak to tady vytři." Hodí po tobě mop a sám odejde do kouta, který má zobrazovat kuchyni. V předpotopní varné konvici uvaří vodu na čaj a připraví čajové misky. "Pohostil bych tě, ale tvoji přátelé udělali z křupavého kuřete neforemný guláš. Alespoň si Yanu pochutná." Poukáže na černého kocoura se zářivě žlutýma očima, který při zvuku svého jména jen líně zvedne hlavu a loupne po tobě očima. Další chvíli mlčíte, jeho skromným bydlením se rozléhá jen Yanuho mlaskání, šoupání mopu po podlaze a již ztlumená hudba z gramofonu. Toto mlčenlivé ticho jako šíp prožízne pískání konvice. Ťiao se pro jiné překvapivě hbitě zvedne a připraví váš malý, soukromý čajový dýchánek. Sedne si na sytě rudý, ale lehce ošoupaný sedací pytel a ukáže na druhý na opačné straně konferenčního stolku. "Pověz mi, chlapče, do jaké bryndy jsi se namočil tentokrát?"

Remy LeBeau (Gambit) - 25. února 2010 21:32

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ale já jsem v tom nevinně! 'Ou... kej. Dělám, jak bych ho neznal.' Vlastně ani překvapený nejsem. Tohle totiž je ono "nejlepší", za co jsem se modlil. Někdo tam nahoře nás má dnes rád. Věnuju mu v duchu tiché, ale o to vroucnější poděkování. "Oui, už to tak bude," kývnu provinile v odpověď na větu, jež je spíše konstatování víc než skutečná otázka, a chytím násadu smetáku. Zde máte do praxe převedené úsloví "Co sis nadrobil..." Svléknu kabát, aby mi nepřekážel při práci a bez nejmenšího slova protestu podniknu útok štětinami na rudé skvrny. 'Kdo by si byl pomyslel, že měl ten ksindl v sobě tolik krve,' zakroutím hlavou a Vilík v hrobě udělá veletoč. Přátelsky se zašklebím na zvíře. Je to nejchytřejší kočičí bestie, kterou znám. Pacholek moc dobře věděl, proč mi před chvílí nepřišel naproti a radši si zalezl pod skříň. Mohlo mi to napovědět. Jeho instinkty bych chtěl mít. "Aspoň k něčemu jsem teda byl dobrej." Kocour je zřejmě v sedmém nebi. Pro kuře neopustí pozici, ani když s mopem zabloudím těsně k němu. Být to kdykoliv jindy, už visí na lustru. Nebo mně na hlavě. Celou podlahu nakonec přejedu ještě hadrem. Tenhle byt je sice svým způsobem díra nejhorší kategorie, ale Wei-Long si parkety udržuje ve stavu, kdy by se z nich dalo baštit. Pokud už je na mě naštvaný, tak rozhodně kvůli zasviněné podlaze a ne kvůli smečce goril. 'Vidět mě někdo takhle křepčit se smetákem, buď nevěří vlastním očím, nebo rovnou praskne smíchy.' Konečně jsou krvavé cákance beze zbytku pryč. Uklidím mop s vnitřním uspokojením, že ani mistrův ostříží zrak na odvedené práci nenajde sebemenší kaz (dobrá, kdyby chtěl, našel by ho, a nejen jeden, i kdybych každý milimentr půl hodiny drbal kartáčkem na zuby). Dokážu změnit žulový balvan na hrstku prachu v řádu vteřin jen tím, že se na něj podívám. Jsou lidi, kteří pouhým pohledem dokážou ten šutr přinutit stepovat. Stařík mezi ně patří. Ale stejně ho mám rád. Uvelebím se na sedátku a s poděkováním přijmu čaj. Mohl bych začít se sáhodlouhou litanií na téma, jak strašně mě mrzí, že jsem mu do bytu dostal cizí zabijáky a přivedl ho tak do smrtelného nebezpečí a tak dále a tak dále. Neudělám to. Zaprvé proto, že na omluvné ódy mě stejně neužije, zadruhé oba víme, že jsem to neudělal úmyslně, tak proč kolem toho žvanit. Upiju trochu horké tekutiny. Čaj voní po jasmínu. Když celé město plundruje hurikán, tady se snad nepohne ani lístek na kytce. Usměju se a v tom výrazu se sčítá úleva s obnovenou vnitřní rovnováhou. "Abych pravdu řek, nemám pocit, že do něčeho zvláštního," odpovím. Nepřeháním. Většinu zakázek sice komplikace podobně otravné jako Alberto neprovázejí, ale na druhou stranu nejsou úplně ojedinělé. Nic, na co bych nebyl tak nějak připravený a zároveň nic, co by mě rozhodilo. Dokud se bude držet dál od mých přátel.

Adeline Gassion - 25. února 2010 22:52

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Remík Zatímco sedíte a opět mlčky popíjíte čaj, zezadu ti na záda skočí Yanu, na přivítanou tě lehce kousne, načež opět uteče. Posadí se na poslední volný sedací pytel. Sedí tam, tváří se moudře a zkušeně a jen tě pozoruje. Když dopiješ, Ťiao se zvedne, aby omyl a uklidil hrnečky. Poodejde do kuchyňky. Yanu se na tebe stále dívá těma moudrýma očima, naklání hlavu ze strany na stranu, prohlíží si tě a opravdu vypadá, jako by nad něčím přemýšlel. V jednu chvíli se olízne a otevře tlamu, stále na tebe hledí, už jen čekáš, kdy promluví. Toto kocourovo podivné chování však přeruší mistr, když ti opět hodí mop a sám si vezme koště. "Poraž mě, ovšem tak, abys nic nerozbil." Ať tento malý přátelksý souboj skončil jakkoli (hoď si kostkou), mistr tě po nějaké době musí, chtě nechtě, vyhodit. "Musím se ještě vrátit do práce, chlapče. Pokud mně budeš chtít opět navštívit, nemusíš si jako záminku zvát bandu namachrovaných tupounů." Bodře se usměje, až mu černé oči jen zasvítí a hluboké mimické vrásky se ještě prohloubí. Ať už je váš vztah jakkoli přátelský, faktem zůstává, že vždycky když odcházíš tě popohání, nedivil by ses, kdyby tě smetákem vystrkal ven. Když vyjdeš ven, přemýšlíš, zda zajít domů pro motorku, nebo jít hledat Adele. Rozhlédneš se a pohledem zavadíš o chopera jako by nic zaparkovaného tam, kde byl předtím, než jsi odsud odejl poprvé. Není to překvapivé? Cesta zpět proběhne bez sebemenších problémů. Brzy jsi na místě a projíždíš zdobenou kovovou branou na Adeliny pozemky. Bránu ti otevřou dvě z goril, beze slov tě pustí dovnitř. Jako na zavolanou ti vyjde vstříc Edgar. "Dobrý večer, pane. " Převezme od tebe chopera, houkne na gorila a ta jej odtlačí do garáže. "Madam Gassion se táže, zda s ní dnes povečeříte." Zeptá se tě a ať odpovíš jakkoli, jen se ušklíbne. Pustí tě do domu. Procházíš pokoji, až dojdeš do obývacího. Ten je obrovský. Je zde krb, mohutné prostorné pohovky z bílé kůže, konfereční stolek. Po straně místnosti stojí kulečníkový stůl, v rohu stůl na poker, momentálně skoro obsazený Adelininou tělesnou stráží. Mohutná japonská roleta po jedné straně je nyní rozhrnuta, ukazuje ti teda obrovskou televizi. Takovou úhlopříšku jsi jistě ještě neviděl. Vypadá jako menší filmové plátno. Adele najdeš usazenou v křesle, zabalenou do deky. Zpod deky vykukuje jen štíhlá, dlouhá nožka. Ruce má složené v klíně a v nich drží silnou, v kůži vázanou knihu.

Remy LeBeau (Gambit) - 25. února 2010 23:36

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jistě, lásko Připomenu si, že jednou z té kočky musím nadělat mňoukanátky. Můj pracovní ohoz sice zatím neprodrápne skrz, ale při jeho apetitu brzy dosáhne váhy, kdy se mu to povede. Nicméně se musím pochválit, ačkoliv jsem ho za tím krkem nečekal, nenadskočil jsem metr do vzduchu, jako když mi to udělal poprvé. Zvyknout se dá vážně na všechno... Sotva stařík zmizí za závěsem, který má místo dveří do kuchyňského koutku, zvíře odlovím. "Na tohle tě užije, zmetku. Hladit a hýčkat, viď?" drbu mu chundelatou hlavu. "A přestaň se na mě dívat, jako kdybys viděl strašidlo, jo?" Asi si to vzal osobně, nebo prostě dneska není v družné náladě. S pohoršeným mňouknutím se mi vyrval z náruče a vrátil se na polštář. 'Jen si posluž. Však ty nakonec přilezeš sám.' A jéje. Místo kocoura jsem opět vyfasoval mop. Tentokrát jako zbraň. Oproti posledku je to relativní zlepšení. Skutečně relativní. Nenávidím, když ho musím uplatnit v boji, hlava dělá tu věc neskutečně nevyváženou a nevypočitatelnou v té nejméně vhodné chvíli. Kroužit po ne právě prostorném pokoji, kde je, jak jsem jednou napočítal, přesně sto třicet a jedna křehká ptákovina, do jejíhož stojanu stačí sebeslaběji ťuknout, aby spadla, a ještě si dávat bacha na šlachovitého čínského dědka, který netouží po ničem víc, než nachytat mě při nějaké chybě a majznout mě smetákem, je řehole. Naštěstí už mám docela praxi a na své dovednosti boje s dlouhou zbraní si zakládám příliš, než abych se nechal porazit. Ve finále je to stejně spíše o štěstí, protože Wei-Long pořád ovládá pár triků, jak mi setřít škleb z ksichtu, ale přece jen se mi ho podaří ťuknout násadou. To stačí. Podruhé to tak jednoduché mít nebudu. Na skrytou výčitku místo rozloučení napřed otevřu ústa, abych něco namítl, načež zase sklapnu a jen se ošklivě zatvářím. Už vidím, jak mi ty gorily bude předhazovat ještě v příštím životě. "Určitě se vynasnažím," dodám ještě kysele, načež mu jako vzorně vychovaný žák věnuji úklonu, než opustím jeho rezidenci, tentokrát pro změnu dveřmi. Pokud první věc, kterou na neworleanské ulici po půlnoci uvidíte, je opuštěný chopper, říkáte si, co je špatně. Něco takového tady totiž nevydrží ani pět minut. Zpravidla díky mě podobným individuím. Rozhodně si nestěžuju. Myslel jsem, že Adeline ho odvezla a já budu muset šlapat přes celou čtvrť pro svou starou mašinu. Rychle tedy nahodím motor a namířím nejkratší cestou ven z města. Noční bažiny jsou nádherné místo na poflakování. Taky nebezpečné, ale pokud máte jistotu, že je to vaší zásluhou, nějak si z toho neděláte těžkou hlavu. Motorku ženu nadoraz a vychutnávám si rychlost. Jen málo věcí dokáže poskytnout takový pocit svobody a skutečného žití. Snad jen kdybych dokázal létat... Docela by mě zajímalo, jestli má Adeline ty svoje šášuly na dálkové ovládání. Se švýcarskými hodinkami uvnitř. Přinejmenším tak vystupují. A Edgar to vede. Odepnu sedlové brašny a vrazím je jedné z goril. "Hoď mi to do mejch soukromejch komnat, homme, buď tak laskavej." Když už se tu plete, ať je aspoň užitečný. Nad nabídkou večeře se vážně zamyslím. A proč vlastně ne? Přestože je čas spíš na hodně brzkou snídani, souhlasím. Stejně bych se svou nejnovější femme fatale rád probral pár maličkostí. "Koukám, že jste pěkně noční tvor," poznamenám na adresu Adeline. 'A taky pěkně zimomřivej. Hotová zimní královna.' "Je mi ctí, že jste projevila zájem o mou společnost i v trochu... normálnější situaci. Požaduje se při stolování společenskej úbor?"

Adeline Gassion - 26. února 2010 07:23

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Téda Edgar pozoruje, jak jsi ihned jednu z goril zaměstnal. Nic na to neřekne, jen se tváří ještě nepříjemněji. Oproti tomu vazoun docela zrudne a už to vypadá, že se něco strhne, když ho Edgar usměrní. Když na Adele promluvíš, jen zvedne hlavu a usměje se."Cestování mezi Evropou a Státy mi pokaždé naprosto zpřehází biorytmus." Vysvětlí ti. "Napadlo mne, že by jste mohl mít hlad. Snan vám však nevadí, že to bude jen lehčí večeře. Vzhledem k pokročilému času a také tomu, že kuchařka již spala.." Opět se pousměje. Vymotá se z deky a ty ji poprvé vidíš bez kožichu. Má na sobě sice krásné a jistě drahé šaty, které však v porovnání s ostatními věcmi, ve kterých jsi ji zatim viděl, vypadají jako domácí oděv. Přesto jí to stále sluší. Z opěradla vysokého křesla, ve kterém seděla, stáhne nějaký bílý, pletený, pro tebe zatím pouze kus hadru. Z onoho kusu hadru se nakonec vyklube dlouhý pletená vesta, do které se zabalí. "Samozřejmě, že ne." Rozesměje se Adele a pobaveně pohodí hlavou. Začne po sobě skládat deku, když se Edgar vyloupne vlastně odnikud a protestující Adele odstrčí a složí deku sám. Jméno růže jak sis mohl přečíst na obalu knihy, uloží do knihovny. "Večeře je připravená." Poví vám a odvádí vás do prostorné jídelny. Stůl, který zdejší místnosti dominuje, by pohodlně pohostil přinejmenším dvanáct lidí. Zde je podlaha z mramoru, stůl z mahagonu, překryt bílozlatým ubrusem, židle jsou rovněž z mahagonu potaženy krémovým sametem. Adele rozhodně nechce, aby jste každý seděl na jednom konci tohoto dlouhého stolu. Ani se neposadí do čela. Sedne si po pravé straně čelní židle a tobě nchává na výběr, kam se posadíš. Edgar vám za chvíli přinese podnos s večeří. Tou je steak, opečené brambory a zeleninový salát. "Děkuji, Edgare, nechte nás prosím o samotě." Zdvořile jej Adele vypakuje, podle pohledu, co po ní i po tobě hodil, se mu rozhodně nechce. Zachová však vážnou tvář a odejde. Všimneš si, že si Adele nandá jen salát. Když si všimne tvého pohledu, jen se omluvně usměje a vysvětlí ti, že jí není moc dobře. Takže celou večeři připravila, nebo spíš nechala připravit, hlavně kvůli tobě. To neřekne, ale dojde ti to. "Ještě jednou se omlouvám, pane LeBeau, že jsme vám zkazili zábavu při hře s Albertem." Zpříma se na tebe podívá a ten pohled ledové modři se ti na okamžik zavrtá hluboko do mysli. "Dáte si víno?" Zeptá se tě a zvedne se, aby případně přinesla cokoli, o co požádáš.

Remy LeBeau (Gambit) - 26. února 2010 16:23

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Kdo si začal? Rozzlobil jsem opičku. To se trochu nestydím? ... Ani trochu. Takový zájem by mi skutečně měl lichotit, ač je možná až přehnaný. Otázka ovšem zní, co tím sleduje? 'Třeba nic a já jsem jen chorobně podezíravej.' Na druhou stranu je pravda, že bez takové vlastnosti bych byl už dávno mrtvý. S takovou se potom té paranoie těžko zbavuje. "To jsem rád, smoking jsem si totiž nezabalil," zašklebím se nabídnu jí rámě. Vypadáme tak trochu jako kráska a zvíře a sotva to vylepším jen tím, když si prsty trochu přičesu vlasy rozcuchané jízdou. Ale dáma, jak se zdá, neprotestuje, zjevně je tedy vše v pořádku. Co bych si vyslechl od Edgara je už věc jiná, ten by mě pravděpodobně nejradši hnal svinským krokem od své paní co nejdál. Dokud jsem v tom hraní na gentlemana, přisunu Adeline židli a usadím se naproti ní. Během čekání na jídlo mlčím a jen si ji prohlížím. Ve srovnání s jejím nedávným stavem se skutečně dala do pořádku podivuhodně rychle. Jako kdyby před pár hodinami neinkasovala střelné zranění. Kdyby to však byla jediná podivná věc na ní... Dá mi práci na Edgara neudělat obličej, nicméně nakonec se ovládnu. S tímhle pánem bych si to neměl rozházet, bude užitečný. Už takhle mě zjevně nemůže vystát, není potřeba ho v tom ještě podporovat. A to jsem přitom takový hodný, milý, neškodný... já. Večeře je výborná, o tom žádná. Odborníci na zdraví životní styl by mě utloukli příručkami o tom, jak neskutečně nezdravé je přežrat se na noc. Jen bledá závist, jak vždycky říkám. S rychlostí mého metabolismu bych musel sprásknout na posezení slona, aby se to nějak negativně projevilo, a zlé sny po těžkém jídle mi taky nehrozí. Mám jich totiž dost i bez toho. V pohledu, který si po chvíli vyměníme, by se klidně mohl svářet oheň a led. Těžko říct, kdo by přezíral koho, kdyby jsme chtěli závodit... ale rozpustit něco tak půvabného by byl věčný hřích, stejně jako opálit letlampou ledové květy ze skla. "Nemáte se za co omlouvat, když to vemu kolem a kolem, nic se nestalo," pokrčím rameny. "A mám takový tušení, že ta hra eště zdaleka neni dohraná, že na vašeho roztomilýho ex-manžílka zas narazím." 'Kdyby kůli ničemu jinýmu, víceméně mě prohlásil chodící mrtvolou. Takovej jako on si sotva nechá ujít příležitost ten stav dovíst k dokonalosti.' "Prosím," kývnu na otázku ohledně nápoje. "Ale když dovolíte, obsloužím se sám, nemusíte vstávat." Není mi po chuti, aby mě někdo obskakoval, tím spíše hostitelka, která sama přiznala, že se necítí nejlépe. Ještě než si naleju sám, nabídnu jí, pak se posadím zpět na místo. "A pokud jde o Alberta... ale jak oficiální byl ten váš rozvod, jestli se můžu zeptat? Ta naše malá debata ve mně nechala dojem, že si vás pořád dost nárokuje." Ta otázka je dost na tělo a nedivil bych se, kdyby mě poslal do háje. Ale pokud jsem se už jednou dostal do centra téhle rodinné války, rád bych se seznámil s tím, co mě může čekat a proč.

Adeline Gassion - 26. února 2010 22:14

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Ty! Zdá se, že Adele je ve tvé společnosti dobře. Usmívá se a poslouchá cokoli, co řekneš. Ovšem není to žádná hloupoučká, jednoduchá blondýnka. Už podle toho, jak mluví. Ať se zavede řeč na jakékoli téma, dá se s ní hovořit a vždy má spoustu argumentů. Máš pocit, že kdybys jí řekl, že země je kulatá, jen z rozmaru by dokázala mnoha lidem namluvit, že to tak není a ještě by to potvrdila všemožnými, ku svému obrazu přetvořenými, fyzikálními teoriemi a snad by za svůj převratný výzkum dostala i Nobelovu cenu. "Ano, to, že se s Albertem ještě potkáte je víc než pravděpodobné. Troufám si tvrdit, že je to zcela jisté." Potvrdí tvá slova a na chvíli se nad tím zamyslí, celý ten její ex-manžílek jí dělá starosti, kolem očí a na čele se jí udělají vrásky, vypadá zarmouceně. Hned, jak si to však uvědomí její výraz opět nabere dokonalosti, pleť se vypne a oči dostanou jiskrný lesk. "Ach, jak galantní. Ne všichni lidé vaší profese mají takové způsoby." Pobaveně se zasměje, jen tě odkáže ke stojanu, kde je několik lahví vína a nechá tě, aby sis sám vybral podle chuti. Nechá si nalít, načež pozvedne sklenku a se zářivým úsměvem pronese jen pár slov jako náznak přípitku. "Na to, aby byl problém s Albertem brzy vyřešen a vy jste se nemusel zdržovat ve společnosti, která se vám očividně příliš nelíbí." Nevíš, zda mluví i o sobě, či jen naráží na tvou nelibost vůči edgarovi a vazounům. Jí pomalu, levou rukou. Jelikož si sundala světřík, můžeš si všimnout, že pravou paži, v místě rány má obvázanou. Když vyrukuješ s otázkou ohledně oficiality jejího rozvodu, jen se lehce zamračí a chvíli mlčí. Dívá se přímo na tebe a přitom jakoby někam jinam, jakoby skrz tebe. "Z mé strany byl rozvod víc než jen oficiální, z té jeho... Inu, jak jste sám podotkl, stále si mě nárokuje. A nejen to." Opět se zamračí. Dojde ti, že spor mezi nimi nebude jen ohledně touhy po zničení a vybrakování majetku toho druhého. Najednou jí přes tvář přejede stín a její oči najednou dostanou skelný lesk. To se však brzy vytratí. "To, co nyní Edgar řekne, neberte vážně. Přehání." Zadívá se ke dveřím, kterými opravdu během chvíle vejde Edgar. "Neměla by jste takto ponocovat, paní. Víte, že dodržování režimu je velmi důležité a vy.." Zadívá se komorník na tebe. "tu nejste od toho, aby jste ohrožoval zdraví naší paní!" Vypadá, že chce ještě něco říci, ale Adele si jen odkašle a věnuje mu překvapivě tvrdý pohled. Edgar tedy jen odnese vaše talíře a již se nevrací.

Remy LeBeau (Gambit) - 26. února 2010 23:05

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jasně, hoďte zase všechno na chudáka Remyho... Musím připustit, že takhle příjemný... ehm... noc jsem nezažil už dlouho. Je milá změna zase jednou trávit čas se ženou, které nejen že to kecá stejně jako mně, ale dá se s ní vést inteligentní diskuze bez toho, že by se celou dobu přihlouple hihňala a naprosto očividně se mě snažila svést. 'Hm, Bertík jí koukám pěkně leží v žaludku. Ne že bych se jí divil, jestli měl takový milý způsoby dycky, žít s něčím takovým moh bejt dobrej očistec.' Dole ve městě jsem ho mohl zabít. Nejspíš jsem měl. Ne kvůli sobě, kvůli ní. I když bych měl po práci. Podle vlastních Adeliných slov toho chlapa chce spíš pokořit a udělat z něj blbce, než ho zabít. Rozhodně mi to vyhovuje víc, po zlodějích by neměla zůstávat těla. Na poznámku o způsobech kolegů od fochu se jen ušklíbnu. "A s kolika z nich jste měla tu příležitost večeřet?" To o nepříjemné společnosti je dost relativní pojem. V první řadě by bylo záhodno podotknout, že já mám s jejími podřízenými daleko menší problém než oni se mnou. Gorily mi vadí jen tehdy, kdy se mě snaží odstranit z povrchu zemského. A Edgar je... Edgar. 'Áha. Takže eště ke všemu hulvát, kerej neni schopnej pochopit, kdy by si měl sbalit kufry a vypadnout. No potěš. Jestli dokáže bejt jen z poloviny tak otravnej, jako zhrzená ženská, máme se na co těšit oba.' Nemám pocit, že by dědula přeháněl. Jak se připozďuje, Adeline vážně vypadá zas čím dál víc nemocně. U ní bych byl schopen věřit tomu, že se drží čistě jen silou vůle. Nicméně Edgarovi nesdělím, že proto tu skutečně nejsem a ani nemusím, protože ona to zvládne sama dost dobře. Když za ním zapadnou dveře, podívám se na svou půvabnou hostitelku. "Těžko ho nemužu brát vážně, když mám dvě zdravý voči a vás tady před sebou. Poznám člověka, kerej neni ve svý kůži, aniž by mi to musel někdo řikat. Vy momentálně vypadáte jako někdo, komu by neuškodilo pořádně se prospat."

Adeline Gassion - 26. února 2010 23:27

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Chudáček Remík "Inu, s žádným. Všichni se chovali vulgárně ihned po seznámení." Vysvětlí ti a zasměje se. Má lehký smích, zní jako zvonkohra. Nutí smát se také, rozhodně to není jeden z typu smíchů, který je až vlezlý a otravný. Když Edgar odejde, dopije Adele svou skleničku vína. Chvíli se tě jen vyptává na tvé mládí, není vlezlá, jen se zeptá a když nechceš odpovědět, nebo se odpovědi taktně vyhneš, netahá z tebe nic, co bys říci nechtěl. "Vaše pověstná štěstěna při poeru přede mnou nezůstala skryta, vážně toužím si s vámi někdy zahrát. Doufám, že umožníte jedné otravné ženě tuto radost." Opět se na tebe usměje. Je to úsměv, který by odzborjil i ty největší hory svalů, před kterým by snad roztál i ledovec. "Ano, oči máte, dokonce velmi zajímavé, ovšem o vašem zraku nebudu polemizovat. Neříkám, že je mi výborně, ale rozhodně mi není zle." Zavrtí hlavou jako malé dítě. Očividně nemá vůbec ráda, když ji někdo poučuje, co je pro ni dobré a co ne. Uvědomíš si, že ona je nejspíš přesně ten typ, který udělá přesný opak toho, co je mu doporučeno, jen aby ukázala, že má pravdu. Jen aby všem dokázala, co všechno snese a vydrží. Nakonec se však opravdu zvedne, že tedy rozpustíte vaši maličkou seanci. "Dobrá, vyhrál jste. Je to však jen kvůli tomu, že mám dnes spoustu věcí na práci, spousty vyřizování a také plánování. Rozhodně to není kvůli žádné Edgarově vymyšlené slabosti." Opět vzpurně pohodí hlavou. Nadšená z toho, že jí všichni kolem říkají, ať dává pozor na své zdraví, kontrolují její zdravotní stav častěji než ona a strachují se, rozhodně není. "Je jen na vás, jak dlouho budete spát. Snídani, oběd a jakékoli jídlo dostanete kdykoli, kdy si umanete. Nemusíte tedy vstávat brzy, aby jste snídal se mnou." Usměje se na tebe, oblékne si světřík a vydá se ke dveřím. Tam na tebe počká, aby jste mohli jít spolu. "Edgare, vzbuďte mne prosím jako obvykle v půl sedmé." Osloví komorníka, který jako duch čeká za dveřmi do jídelny, aby tam odešel a uklidil. Když její přání potvrdí, vděčně se na něj usměje a spřáním dobré noci vyrazí směrem ke svým a tím pádem i tvým pokojům. Zrovna ti chce něco říc, když uprostřed schodů až opilecky zavrávorá a kdybys ji nezachytil, jistě by se již kutálela dolů. Všimneš si, že je snad ještě křehčí, než se na pohled zdá. Okamžitě začne svou slabost omlouvat jen špatnými botami, kobercem a sledem dálostí. Snaží se ti vyvrátit jakékoli pochybnosti o tom, jak jí ve skutečnosti je.

Remy LeBeau (Gambit) - 27. února 2010 00:42

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Babo jedovatá Pokud má být tématem hovoru můj životopis, opravdu si moc nepopovídáme. Jsem schopen a ochoten bavit se o spoustě nejrůznějších věcí, jen dokud se to netýká mé maličkosti. Svoje soukromí si střežím jednak kvůli věcem, na něž nechci vzpomínat, stejně jako pro ty, kterým by stejně nikdo nevěřil, kdybych mu je vyprávěl. Je to tak snazší. Pro mně i pro okolí. Ta ženská by měla na ten kukuč fasovat zbrojní průkaz. Ujistím ji, že se jí to přání dříve nebo později vyplní. Kdo by nakonec dokázal odolat takovéhle žádosti... 'To určitě... Mě tímhle neobelžete, dámo, a pokud vás baví si to opakovat pořád znova a znova...' zavrtím hlavou. "No, já to nebyl, kdo zakrvácel ten vrtulník," poznamenám trochu kousavě, aniž bych jí však držel přednášku o limitech průměrného lidského organismu za stávajících okolností. Některými reakcemi mi totiž nápadně připomíná přístup mě samého, tudíž mám zkušenost z první ruky, k čemu by to mohlo směřovat. Snad sama včas pozná, kde má vážně limity, a přestane se svévolně ničit. Ony totiž starosti většinou jen tak bezdůvodně nevznikají. 'Vymyšlený. Samozřejmě.' Zachovávám tvář bez výrazu, přestože si myslím svoje. Seberu ze sedačky vedlejší židle pohozený kabát a rukavice, které jsem si tam odložil, a zařadím se jí jako doprovod po boku. Ne, neokomentuji ani fakt, že pokud se ještě teď hodlá věnovat té avizované spoustě věcí a pak vstávat o půl sedmé, vzhledem ke stávající hodině si příliš neodpočine. Pokud tedy není převtělením Napoleona nebo někoho podobného. Já věděl, že na ni nedávám pozor jen tak pro nic za nic. Dost jemně na to, aby jí to nezpůsobilo bolest, a zároveň dost pevně, aby neupadla, ji chytím kolem těla. "Hej, avec circonspection, madame. Nerad bych vás sbíral tam dole." Nad výmluvami ohledně příčiny jejího klopýtnutí jen odevzdaně vzdychnu. A nám bude někdo vyčítat, že pro samou ješitnost nedokážeme kolikrát nazývat věci pravými jmény. Ale pokud na tom trvá, budu předstírat, že tomu věřím. Nepustím ji však dřív, než dojdeme k jedněm z jejich mnoha dveří. Pak jí poděkuju za pěkný večer, popřeju dobrou noc a na rozloučenou políbím ruku. Po té, co se za ní zavřou dveře, tam ještě chvilku zůstanu otálet. Nečekám na pozvání dál, jen se chci ujistit, že se nenatáhne znova. Nakonec se otočím a svižným krokem se vrátím do jídelny. Mohl bych tam zastihnout Edgara...

Adeline Gassion - 27. února 2010 09:48

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Chceš jablíčko? "To vážně nic nebylo." Brání se rozpačitě, až stydlivě. Zdá se, že se k tomu všemu ještě sama na sebe zlobí. Očividně stejně jako ty nerada ukazuja svou slabost. Dál už nemluví, jen se tváří lehce uraženě, jako malé dítě a nechá se skoro až odvést ke svému pokoji. Před dveřmi se zastaví a upře na tebe naléhavý, skoro až prosebný výraz. Tváří se tak, že bys čekal, že řekne něco ve smyslu "Nebudeme to říkat mamince, prosím." Opravdu je to něco podobného, jen s tím rozdílem, že maminčino místo nahradí Edgar. "Prosím, neříkejte o mém malém klopýtnutí Edgarovi." Políbíš ji na hřbet ruky, jen se usměje a s přáním dobré noci zmizí ve svých pokojích. Ještě chvíli tam postáváš. Proč vlastně? Snad kdybys slyšel ránu, jak Adelino omdlelé tělo dopadlo na zem? Nic takového však neslyšíš, můžeš se tedy vydat kam jen je libo. Vydal jsi se do jídelny, kde však Edgara již nezastihneš. Tak, co teď? Snad bys také mohl jít spát, či si lépe prohlédnout pokoj. Vracíš se tedy zpět k pokojům, tentokrát procházíš obrovskou knihovnou. Stěny odspoda až po strop zakrývají mahagonové police plné knih. U jedné z těchto polic stojí na štaflích Edgar a oprašuje je. "Přejete si?" Pohlédne na tebe, načež se opět věnuje utírání prachu.

Remy LeBeau (Gambit) - 27. února 2010 11:41

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro A skončit ve skleněný rakvi? Ani náhodou! Zatraceně, ten chlap je rychlej. A nebo my se vláčeli tak pomalu. Nejspíš kombinace obojího. A ne že bysme po sobě nechali tolik nasviněno, aby tam trávil mládí. Hm, řečnický obrat. Abych se ještě teď potuloval po baráku těchhle rozměrů a zkoušel najít nerudného pana komorníka, na to vážně nemám náladu a elán. Mám za sebou celkem dlouhý den a krom toho nechci domyslet následky, kdyby mě tu někdo přistihl. Jakkoliv se to zdá nemožné, nějakým způsobem se mi podařilo nabrat špatný směr, protože průnik do knihovny jsem určitě v plánu neměl, to bych napřed musel vědět, kde je. Leč jak se zdá, všechno špatné je k něčemu dobré... Tomuhle se říká svědomitost. Jsou skoro tři ráno a on utírá prach v knihovně. Možná je vážně na baterky. "Hledal jsem vás," odpovím na Edgarovu otázku. "Chtěl bych si s váma jen na chvilku promluvit, nic víc." Na moment se odmlčím, jestli přijde nějaká reakce, souhlas, nesouhlas, vržená prachovka. Stejně tak dobře bych mohl oslovit támhletu bichli. Dobře. "Předtím jste mi vynadal, že ohrožuju zdraví vaší paní, je to tak? Co takhle to trošičku rozvíst vzhledem k tomu, že se nějak necejtím vinen?"

Adeline Gassion - 27. února 2010 20:47

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Probudí tě polibek prince na bílém koni. To je výhra! Po tom, co řekneš, že jsi ho hledal a chceš s ním mluvit, se chvíli tváří, jako by ani neslyšel a dál utírá prah z jedné z poliček. Nakonec hadr přehodí přes štafle a sleze. "A o čem, pane?" Podívá se na tebe, ale nijak sdílně se netváří. "Toto jsou soukromé informace, do kterých vám nic není." Odpoví stroze. "Inu, vidím, že naše paní vám, kdo ví proč, důvěřuje. Snad by jste to tedy měl vědět. Ovšem jen pod podmínkou, že tyto informace nebudete dále rozšiřovat, ani se o nich nezmíníte před paní Gassion." Rozhlédne se, zda nejesou blízko nějaké uši, které by tyto informace neměly slyšet. "Je to složité a aby jste to plně pochopil, budu vám muset povědět i informace z minulosti Paní Gassion. Z doby, kdy ještě byla slečna Adele Mauvais. Zajímavé příjmení, nemyslíte? Na chvíli se odmlčí. "Inu, snad jste si všiml podivných událostí kolem madam Gassion. I ona je, stejně jako vy, mutant. Její schopnosti jsou ryze psychického rázu. V době, kdy ještě pana Alberta neznala, mívala občas něco jako vidění. Viděla do budoucnosti, ovšem nemohla ovlivnit jak daleko. Nedokázala tento proces vidění do budoucnosti ovlivnit. Po tom, co poznala pana Alberta a on to o jejích schopnostech zjistil, započal výzkum, který platil pan Gassion. Po několika měsících toho výzkumu vyvinul látku, která podle jeho slov měla podpořit psychické schopnosti paní Gassion. Ano, látka tyto schopnosti skutečně podpořila, paní mohla vidět do budoucna kdykoli se jí zachtělo, mohla vidět cokoli, rozhodnutí a budoucnost kohokoli. Pan Gassion tuto její moc využíval, jak jen mohl. Právě díky ní zbohatl na úroveń ropných magnátů. Ovšem jednu věc paní nevěděla. Společně s látkou na podporu psychické moci se jí do těla dostávaly i škodliviny, jež pomalu ale jistě trávily její organismus. Po několik let každý den tyto látky užívala, byla nemocnější a nemocnější. Tato látka v jejím těle vyvolala spoustu rekací, bílé krvinky začaly napadat všechny buňky a pomalu ničily její imunitu. Pan Gassion o tom věděl, věděl. Že ve své vlastní ženě pěstuje smrtelnou nemoc. Odmlčí se. Přemýšlí, zda má říc i další věci, ale nakonec si to rozmyslí. „Tento virus sídlí v těle naší paní i nyní. Stačí obyčejné nachlazení, aby ji to zabilo. Naši vědci pracují dnem i nocí na vynalezení léku, ovšem jelikož neznají původní látku, jež virus obsahovala, nemohou najít protilék. Zatím vynalezli jen několik náhražek, které paní propůjčí vitalitu a energii, kterou by měla normální zdravá žena oplývat a na několik hodin zastaví napadání buněk bílými krvinkami. I tak je pro ni jakékoli nebezpečí či větší vypětí sil nebezpečné. Vždy po jakýchkoli sebemenších komplikacích musí dostat dávku léku. I zdánlivě nevinné motání hlavy může být znak toho, že lék přestává účinkovat a je nutná další dávka.“ Již chápeš, proč je jako pes a hlídá paní Gassion jako oko v hlavě. Nyní se na tebe dokonce tváří přívětivěji. Nyní bych vám byl velmi vděčen, kdyby jste mě nechal dodělat mou práci a také již navštívil svou ložnici.“

Remy LeBeau (Gambit) - 28. února 2010 16:57

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro NO FUJ!!! Takhle nějaká hezká princezna kdyby byla, ale Krasoň?! Abych byl upřímný, vůbec jsem nečekal, že mi opravdu odpoví, natož že se takhle odváže. Nic proti, samozřejmě, ušetřilo mi to spoustu práce s přesvědčováním. Tak se jen opřu o polici a poslouchám. "Klídek, mlčim jako hrob," ujistím ho jen. Hra na "Neříkej to..." je tady, jak vidno, dost populární. Už neříkám, že pokud jde o Adelino dívčí jméno, klidně bych s ní měnil. Být LeBeau je taky za trest. I když podle toho vypadám. Edgar nepředesílá nic, co by nebylo tak trochu očekávatelné. Přinejmenším to vysvětluje některé věci. Netušil jsem, že se mutace může projevovat i tímhle způsobem, přestože jsem postupem času došel k závěru, že pro naši rasu není nemožné teoreticky vůbec nic. Aneb že mutanti jsou poněkud zvrácený způsob, jakým dává ten nahoře najevo svůj smysl pro humor. 'Hajzl!' Nikoliv komorník, přirozeně. Lidi jako je Alberto upřímně nenávidím z celého srdce. Však mám také celou řadu dobrých důvodů. Tenhle si k nim vzápětí připočítám. Není se co divit, že ji tak moc chce. Adeline pro něho musela být něco jako husa snášející zlatá vejce. A teď, když mu dala košem, nejspíš došel k názoru, že pokud už ji nemůže využívat on, bude nejlepší se ex-manželky zbavit nadobro. Jak někdo může tohle udělat vlastní ženě, kterou nadto musel mít snad alespoň zpočátku opravdu upřímně rád, dalece přesahuje mé chápání. Na druhou stranu to ledacos vypovídá o páně Albertově charakteru. Přece jen lidí, pro které život druhého má cenu jen potud, dokud z něj mohou těžit, není právě málo. Měl bych o tom něco vědět, denně se mezi nima pohybuju. 'Hm... pokud jí ten jed cpal manžílek, je možný, že má eště někde schovaný vzorky... nebo přinejmenším výrobní matrici...' Ta myšlenka se objeví jen tak mimochodem. Okamžitě je odlapena a uskladněna pro pozdější použití. Až toho šmejda začnu škubat, třeba přijde vhod. Kousnu se do rtu. Jestli to, jak se zamotala na schodech, je příznak tohohle... Vzpomínka na přístroje pípající v té předpokládané domácí nemocnici není povzbudivá. Prosila, ať mu o tom neříkám... "V tom případě doufám, že jste si jistej, že teď bude chvíli v pořádku." Není to ani konstatování, ani otázka, spíše něco napůl. Pokud ten tón u Edgara vzbudí dost pochybností, aby šel svou paní zkontrolovat, jen dobře. Chudák stařík, tuhle pozici mu fakt nezávidím. Adeline má do vzorné pacientky daleko, přestože jí ten přístup nemůžu vyčítat. Je lepší snažit se žít naplno než se zastavit na tak dlouho, abyste si stačili připustit, že umíráte. Pokud jste připravení přijmout následky. "Díky za sdílnost. Už vám tady nebudu překážet. Dobrou noc." Krátce ztichnu, načež dodám: "Kdybych moh bejt nějak nápomocnej... stačí akorát říct." Správně bych takovou věc neměl vůbec vypustit z huby. Jedinou mou starostí by měla být práce a ne osobní problémy toho, kdo mi ji předložil. Kéž by to bylo tak jednoduchý. Léta strávená v prackách Strykera a jemu podobných bastardů měla své následky. Pokusy na mutantech jsou zvěrstvo a pokud se mi naskytne příležitost nějakého takového praktikanta nakopat do sedací části, budu se cítit jedině lépe. Nezbývá mi než se zařídit podle Edgarova jemného doporučení. Stejně, co tady ještě. Příděl vstřícnosti pro dnešní den byl vyčerpán. Podniknu druhý pokus o návrat do ložnice a tentorkát podstatně úspěšnější. Teprve pohled na postel mě přinutí uvědomit si, že jsem opravdu utahaný. Postel je v pořadí. Napřed rychlou sprchu. Uniforma s termoregulací je fajn, pro člověka, jehož průměrná tělesná teplota a tepová frekvence nejsou o deset procent nad normálem. Propocené tričko nechám máčet ve vodě, zbytek stačí rozvěsit a vyvětrat. Čistý jako slovo boží a převlečený do volných kalhot, ve kterých zpravidla spím, místo abych sebou šel rovnou plácnout do peří, ještě jednou zamířím ke svým zavazadlům. Doufám, že s tím ten chlap moc netřískl, když to přinesl, některým věcem uvnitř to moc neprospívá. Ne, všechno vypadá v pohodě. Hodná opička, pokud si kdy vzpomenu, která to byla, dostane banánek. Typické. To, co hledám, je samozřejmě až na dně. Pane Murphy, jak já vás nemám rád... Po krátkém boji vysvobodím ze změti v tašce plechovou krabičku od čínského čaje. Uvnitř je malá porcelánová podložka a dva palce vysoká svíčka. Postavím oboje na stolek a s odevzdaným vzdychnutím se posadím na koberec. Jen proto, že ty meditace pomáhají, neznamená, že mě to baví. Necelá vteřina hraní si s molekulovými vazbami knotu stačí k tomu, aby se svíčka rozhořela. Plamínek sebou trochu škube k otevřenému oknu. To nevadí. Potřebuju do něj zírat jen tak dlouho, než se mi podaří úplně vyprázdnit hlavu, pak zavřu oči a jediné, na co se soustředím, je vlastní dech a tok energie v těle. Byly doby, kdy se mi to nepodařilo ani po několika hodinách úporné snahy, dnes to jde skoro samo. Čas určuje zmenšující se svíčka. Tichounké zasyčení plamene na posledním kousíčku knotu zmírajícího v kapičce rozpuštěného vosku mě přivede nazpět do reálného světa, který se jako zázrakem zdá o něco lepší. Škoda, že mi ta naprostá vyrovnanost málokdy vydrží do rána. Ale kdyby nic jiného, dokážu se pak o něco lépe kontrolovat... a taky to zahání riziko nočních můr. Usnu prakticky v momentě, kdy se stočím do klubíčka na kanapi, kam jsem si z ložnice odvlekl deku po té, co se mě matrace na posteli pokusila vcucnout.

Adeline Gassion - 01. března 2010 21:13

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Remy LeBeau Jak se spí na kožené pohovce? V tomhle počasí je spát na kožené pohovce docela nepříjemné. Zvlášť v domě, kde se topí celoročně. Nemůžeš se divit, Adele potřebuje teplo a její opičky v čele s Edgarem si už nejspíš zvykly. Ani nevíš, jak dlouho jsi spal, když se probudíš vedrem celý zpocený a musíš si otevřít okno. Tak, hned je to lepší. Zdejší vzduch je sice maličko chladnější, ale v kombinaci s dusnem nevětrané místnosti a topením na plné pecky to tvoří dokonalou kombinaci. Navíc, při čerstvém vzduchu se spí daleko lépe, aspoň se to říká. A je to asi pravda, jelikož během chvíle opět usneš. Když se opět probudíš, je stále noc. Vedro už není, tak co tě probudilo? V první chvíli si to ani neuvědomíš, důvod dalšího probuzení však brzy poznáš, to když z horního patra uslyšíš křik. Připomíná to ryk zabíjeného zvířete, až z toho vstávají vlasy a vyvolává to husí kůži a nepříjemné mrazení. Křik se netiší, naopak posiluje. Pokud vyběhneš nahoru, zjistíš, že se to ozývá z Adelina pokoje. Před ním stojí dvě gorily a nechtějí tě dovnitř pustit, ale to už pootevřenými dveřmi vykoukne Edgar, kterého přilákala vaše malá roztržka a pustí tě. Dovede tě až do ložnice, kde se na ještě mohutnější a luxusnější posteli zmítá v podivných křečích paní domu. Ruce má z obou stran připoutané k pelesti. Prohýbá se v zádech, svaly se viditelně napínají pod průsvitnou kůží. Naběhlé žíly jasně pod kůží svítí. Už ani nemůže křičet, z úst se jí dere jen přidušený pokus o křik a pláč. Kolem postele se ochomítají tři oplášťovaní bílí chlápci, jeden napouští nějakou tekutinu do kapačky, druhý bere Adele krev a třetí zrovna mluví s Edgarem. Můžeš jen přihlížet, nebo se pokusit něco dělat, v obou případech bude výsledek skoro stejný. V případě, že se pokusíš Adele nějak pomoci, v domnění, že to co se děje, není správné, vběhne dovnitř jedna z goril a bez potží tě stáhne zpět. Slova se ujme Edgar. "Pane LeBeau, klid, my paní Gassion neubližujeme. " Uklidňuje tě a opět se zaměří na lékaře. Slyšíš, co mu říká. "Protilátka očividně vyprchala dřív, než jsme mysleli. Virus se dostává do dalšího stádia. Její tělo schvátila horečka tak vysoká, že má i zimnici. Ovlivňuje mysl, paní Gassion o sobě momentálně vůbec neví. Píchneme ji větší množství léku v kombinaci s adrenalinem, to ji uklidní a uspí. Ovšem budeme muset brzy najít silnější lék, tímhle tempem už nezbývá mnoho času." Ve chvíli, kdy další doktor zavede infuzi do Adeliny křehoučké levé ruky, se v další křeči vymrští do sedu, zbrzí ji pouze řemeny poutající ruce. Padne zpět na záda, místo křiku se ozáývá již jen ochraptělé sípání a po tvářích se koulí další slzy. V jednu chvíli pootočí hlavu a s očima dokořán otevřenýma se na tebe pronikavě podívá. Pak tě Edgar vyvede z místnosti.

Remy LeBeau (Gambit) - 01. března 2010 23:03

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro To se tady těžce pracující mutant ani nemuže v klidu vychrápat? Jak se spí v horku na kožené pohovce tak, aby se k ní člověk nepřilepil? Hodí si pod sebe deku. S dalším oknem navíc otevřeným dokořán už se možná i dožiju rána. Existují příjemné formy probuzení, například v dívčí náruči. Pak existují nepříjemné, dejme tomu zahrabaný po krk v písku s obličejem pomazaným povidly na dohled velkého mraveniště. Třetí kategorie tvoří stavy, kdy se člověk probere z hlubokého spánku dokonale zmatený, co ho k tomu vlastně přimělo. Všechny smysly do pozoru a do pohotovosti, stejně jako pár karet, které nikdy neodkládám příliš daleko. 'Dobrej bože, co to je?!' Jednou jsem se přichomýtl k trochu nepovedené zabijačce. Znělo to dost podobně. Jsou chvíle, kdy se člověk modlí za existenci strašidel a démonů, protože některé zvuky jsou prostě příliš příšerné, než aby je mohla vydávat živá bytost. Dokonce i v přetopené místnosti mi naskáče husí kůže. Sotva jsem si jistý, že se to vážně ozývá odněkud z domu, vletím rychle do kalhot a do bot. Opasek se zbraněmi ani pořádně nedopínám. Motivace pro akci je celkem jednoduchá - opravdu bych se rád vyspal, což je v těchto podmínkách, řekněme, kapku problematické. A to nemluvím o zvědavosti, která jednou zabije Cajuna. Krom toho je ten řev fakt hnusný. Není těžké to sledovat podle poslechu. Zjištění zdroje mě překvapí a vyděsí zároveň. Podle zdánlivého klidu goril to nevypadá jako nepřátelský útok, v mysli mi tedy okamžitě vytane můj rozhovor s Edgarem. Braní božího jména nadarmo se nikdy neomrzí a alespoň nepohorším nikoho z potenciálních čtenářů sprostými nadávkami, jakkoliv by mohly býti namístě. "Hele, klid, chci jen vědět, co s ní je," couvnu před napřaženou prackou jednoho z bodyguardů. Pokud bych se chtěl dostat přes ně, nedopadlo by to hezky, takže kdyby se nade mnou neslitoval Edgar, zůstal bych přešlapovat na chodbě. A nevím, jestli bych na tom nevydělal. Tohle tušit, přišroubuju si spodní čelist, nemusel bych ji teď lovit po podlaze. A ne proto, že bych se tomu šílenému představení divil. Kombinace šoku a čistého děsu mě víceméně přimrazí na místo, což není stav, který by u mě byl běžný. Jistě, nestál bych tu jako trubka, kdyby mě napadalo něco, cokoliv, čím bych krom toho mohl přispět ke zdaru věci. Uvnitř se probouzí pálivý pocit bezmoci, s nímž pouze sleduju kmitající doktory. V Adeliných očích bych se v tuhle chvíli mohl utopit. Možná by to bylo lepší, než čelit všemu, co se v tom pohledu zrcadlí. Edgarovo vymanévrování ven přijmu jako vysvobození. Kolem mých rukou zaťatých v pěst opět tančí purpurové plamínky. Opřu se o stěnu a jen tak mimochodem je utnu. "Tohle se jí děje... často?" zeptám se komorníka. Bez ohledu na snahu znít klidně je v hlase lehce rozeznatelná ozvěna emocí, které ve mě Adelino utrpení vyvolalo. Jsou věci, které bych přál jen svému nejhoršímu nepříteli, ale nejsem si zcela jist, jestli do toho patří i takovéhle záchvaty. Nikdo by neměl takhle trpět... navíc zásluhou sobeckýho šmejda. Edgarovi ještě položím otázku hodně podobnou větě, kterou jsem se s ním předtím loučil v knihovně: "Je možný pro ni něco udělat?" Teď však nemám na mysli čistě svou invenci, spíš by mě zajímalo, jestli je pro ni vůbec nějaká naděje, a co udělat pro její dosažení.

Adeline Gassion - 02. března 2010 16:26

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Ne, nemůže:) Edgar si jen unaveně promne spánky. "Jen ze začátku, dokud jsme nevyvinuli látku, která tyto příznaky tlumí. A pak občas znovu, když jsme špatně odhadli dobu působení léku, nebo se nemoc posunula do dalšího stadia." Zamyšleně se poškrábe na bradě. Je na něm vidět, že zatím ještě ani chvilku nespal. Celkově vypadá, jako by už víc dní nespal. "Jen nás překvapuje, s jakou razancí tento záchvat přišel. Obvykle madam Gassion cítí aspoň lehkou nevolnost, vezme si léky a celému tomuto záchvatu předejde." Zamyslí se, ale říká to spíš pro sebe. "Moment prosím." Vrátí se zpět do pokoje, můžeš tam nakouknout. Adele už je v klidu, v naprostém klidu leží na posteli, oči zavřené a skoro ani nejsou rozpoznat jednotlivé nádechy a výdechy. I nadále je nebezpečně bledá, ovšem žíly už neprosvítají tak okatě. Světlé vlasy, jež se zdají ještě světlejší než večer, má volně rozprostřené kolem hlavy, až vytvářejí malou svatozář. Edgar krátce promluví s lékaři, jeden ještě zkontroluje infuzi, načež se všichni tři rozloučí a odejdou. "Zpět k vaší otázce. Bohužel asi ne. Dokud nenajdeme protilék, nemoc se bude zhoršovat. Zatím zvládáme pouze spomalovat její průběh. Nejlepší by bylo nějak dostat tu látku od toho bastarda" to je prvně, co se Edgar vyjádřil o někom jinak, než uctivě."Už jsme se o to pokoušeli, ovšem ve snaze proniknout do jeho sídla už zemřelo mnoho nejen zaměstnanců, ale pro paní Gassion hlavně přátel, proto další pokusy zakázala."

Remy LeBeau (Gambit) - 03. března 2010 10:53

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Proč mě to nepřekvapuje... Píchne mě palčivý osten viny. Kdybych předtím Edgarovi prásknul, že se víceméně sesypala... Jenže pozdě bycha honit, jak se tak říká. Pootevřeným dveřím přece jen neodolám, hlavně abych zjistil, jestli snažení doktorské úderné jednotky přineslo nějaký výsledek. Zdá se, že ano, největší drama skončilo. Jakou zátěž to ale musí pro tak zesláblé tělo znamenat, si nejspíš ani nedokážu představit. Edgarovo milé dobrozdání na Albertovu adresu mě donutí k úšklebku. I vzorný komorník bude nakonec přece taky jen člověk. A tenhle názor mu nebudu v žádném případě rozmlouvat. "Vám to možná zakázala," řeknu po vyslechnutí hodnocení celé situace, která stojí, proč si to nepřiznat, docela za houby. Úvodní zájmeno zdůrazním zcela záměrně. To, co se původně zrodilo jako plán do šeré budoucnosti, až se naskytne vhodná situace, nabyl ve světle posledního vývoje událostí ne zas tak neočekávaně na aktuálnosti. "Když mi dáte informace, kerý máte jak o tý látce, tak o místě, kde by měla bejt, zkusím ji dostat." Já vím, že původně jsem měl asi dělat něco úplně jiného, i když o tom mám pár drobných pochybností. A že výrok o stoprocentních ztrátách by mě měl přinutit svou nabídku alespoň krátce zvážit. Namísto toho je to jen další věc, která mě pošťouchne se ozvat. Nakonec, já nikdy neproslul právě cílem dělat věci považované všeobecně platnými měřítky za normální. Krom toho docela bolí vidět Adeline takhle... bez ohledu na to, že ji znám ani ne den. Je jen na staříkovi jestli se rozhodne riskovat ještě jeden další život, jenž pod něj ani nespadá. Zákazy a příkazy mám ve zvyku okázale ignorovat, pokud se mi zrovna neodí do krámu, a když se nedočkám podpory tady, vždycky můžu hledat zdroje někde jinde.

Scott Summers (Cyclops) - 03. března 2010 21:04

New York - Westchester Sotva se kola jumbo jetu pravidelné linky Yukon - New York a zase zpátky dotknou ranveje Kennedyho letiště, srdce se mi radostně rozbuší. Vždyť nepravil již před staletími moudrý muž, že druhého místa, jako je domov, pro člověka není? A kdyby už tehdy byl popsán Homo superior jako živočišný druh, jistě by toto úsloví rozšířil i na mutanty. Jen na okamžik mě přitom bodne výčitka svědomí, že to není příliš fér vůči otcovým rodičům. Vždyť jejich dům byl pro mě dlouhé roky skutečný domov, který mi posléze sirotčinec nedokázal ani v nejmenším nahradit. Teď však patřím sem, ačkoliv ono "sem" je ještě vzdáleno několik desítek mil. Xavierův institut pro nadané, kam patřím. Kde jsem šťastný. Kde mám blízké, jež si dovolím nazývat "rodinou". Po opuštění letadla mám ještě čas zastavit se v letištním bufetu na kávu a sendvič, než dostanu své zavazadlo. Usadím se tedy na oprýskané židli a po obdržení objednávky se s chutí zakousnu do obloženého pečiva. Nad pultem je umístěna televize zapnutá na zpravodajském kanálu. Se zájmem se zaposlouchám do hlasu moderátorů. Čtrnáct dní v aljašské pustině má blahodárný vliv na moje nervy, ale katastrofální dopad na udržení informovanosti. Nezdá se, že bych přišel o něco zásadního. Žádný státní převrat, opětovné hlasování o zákonu registrace mutantů, dokonce ani žádné přistání mimozemšťanů, zatím co jsem byl pryč. Zrovna si myslím, kdovíjak to od nich není laskavé, že se všemi důležitými událostmi posečkali na mě, dokud mě z této naivní iluze nevyvede záběr na ocelovou monstrozitu pochodující třídou New Yorku a doprovodný komentář. Jen časový údaj v rohu obrazovky, hlásající, že se jedná o událost proběhlou před pár hodinami, mi zabrání vyslyšet naléhání svého srdce svědomitého X-Mana a okamžitě vyrazit k místu konání, abych mohl být nápomocen svým druhům ve zbrani (neboť v té podivuhodné mlze zcela zřetelně rozeznávám práci Storm). Ne, ne, ne, ne tohle ne... Prosím, ať se teď probudím s propoceným prostěradlem ve své posteli a zjistím, že je to jen velice hnusný a velice nereálný sen, přeju si a už v momentě, kdy se toto přání, stejně úpěnlivé jako bláhové, vine po mé kůže mozkové, chápu, že doufat v něco takového je nanejvýš zbytečné. A ještě k tomu tenhle chlap. Ach, Magneto, nenadělal jsi už dost zlého? Musíš to všechno ještě zhoršovat? zavrtím nešťastně hlavou nad megalomaniakální snahou našeho nepřítele. Vzápětí si uvědomím, že hovoří o nás. Je div, že slova Ty starý blázne! nevykřiknu nahlas. Copak si neuvědomuje, že tím ničemu nepomůže, ale celou situaci jen zhorší? Bohužel asi uvědomuje. Tolik jsme se snažili, my i profesor Xavier, aby přesně k tomuhle nedošlo... co všechno jsme obětovali ve jménu uržení míru mezi našimy druhy a k čemu to bylo? Zbytečné, všechno zbytečné... Složím hlavu do dlaní. Chuť na jídlo mě přešla. Jen ucucávám z kelímku z kávy, zatímco před mýma zděšenýma očima stíněnýma rubínovými skly brýlí se odvíjí pokračující drama. Sentinel padl, ale to, co symbolizuje, přetrvá a bude narůstat. Naštěstí se zdá, že ohlasy lidí, zaznívající v televizní diskuzi, která navazuje bezprostředně na zprávu, jsou velmi rozporuplné. Spousta z nich považuje ty roboty za hrozbu větší než mutanty jako takové... a ještě více si myslí, že je třeba těch strojů vybudovat více a silnějších. Bůh nám pomáhej, až tyhle šílence někdo vyslyší, a já nepochybuji, že vyslyší, a tyto pancéřované hrůzy budou po desítkách šířit hrůzu mezi obyčejnými lidmi. Téma se změnilo. Další zprávy se týkají běžných záležitostí, už mě tedy nezajímají. Na pultě nechám útratu i se štědrým tuzérem pro obsluhu a dojdu si pro batoh. Pak zamířím ven z budovy. Je pozdě, do Salem Center už autobus nechytím, jediná možnost je tedy taxi. Zatímco čekám v chladném podzimním větru na volný vůz, trápím se výčitkami, jak nevhodný čas jsem si vybral pro svou dovolenou. Neměl jsem odjíždět, měl jsem být ve škole, když X-Meni museli čelit takovéhle hrozbě. Z kamerového záznamu je sice poznat, kdo je byl vítězem klání, ale nevyčtu z něj, jak si vedli moji kolegové, zda byl někdo zraněn nebo snad dokonce zabit... Užíval sis, zatímco tě mohli potřebovat, vyčtu si zahanbeně. Zároveň si však uvědomím možnou podobu budoucnosti a náhle jsem rád, že jsem své příbuzné stačil ještě navštívit... vždyť by se mohlo snadno stát, že už je neuvidím nikdy. Pokud bude panovat hrozba sentinelů, nikdo z nás si nebude moci být jistý dalším dnem. S narůstající čekající dobou jsem stále netrpělivější, a tak na blížící se žlutý vůz pohlížím s úlevnou nadějí, že řidič bude natolik lačný zákazníků, že se zdrží komentářů na mé sluneční brýle ve tmě. Hrozně nerad na případné rádobyvtipné poznámky reaguji a po shlédnutí zpravodajstí je moje tolerance obecně dosti snížená. Proto jsem výjimečně rád za řidiče-cizince, který umí anglicky sotva tolik, aby dokázal napočítat jízdné, a neprahne tedy po konverzaci. Operuje s tím vozem sice, jako by si pletl ulice s prostředím počítačové hry, ale aspoň jsem ve škole za čas daleko kratší, než jsem si počítal. Zámek, sídlo školy, mě vítá přívětivou přátelskou tváří. Přestože se mi nestýskalo, vracím se sem rád. Světla v oknech a hlasy zaznívající až do chodby kvituji spokojeně, znamená to, že pokud ještě nejsou studenti hromadně zahnáni do postelí, mí kolegové budou rovněž vzhůru. Ve svém pokoji se nezdržím déle než na odložení věcí, krátkou sprchu a převlečení. Měl bych jít nahlásit svůj návrat profesoru Xavierovi, ale místo toho zamířím tam, kde bych mohl narazit na Wolverina, Storm nebo Jean. Je čas na bojovou poradu.

Adeline Gassion - 08. března 2010 22:16

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Jsi vědma? Edgar na tebe jen vážně pohlédne. "To nejde, pane LeBeau. Paní Gassion by mě, ve chvíli, kdy bude pná elánu, zaživa stáhla z kůže." Na okamžik se zatvářil, jako by si to představil a pak se jen nervózně ošil. "Rád bych vám vyhověl a pomohl tak paní Gassion, zvlášť, když si myslím, že vy by jste to dokázal, ale já sám o tom nnic nevím. Adele mi o tom nikdy nic neřekla, zprvu jsem se v získání protijedu také velmi angažoval, chystal jsem se, že také vyrazím do akce. Ovšem paní Gassion je nesmírně inteligentní žena a odstřihla mne od jakéhokoli zdroje informací. Vlastně bych jí měl být vděčný, akce, na kterou jsem se chystal, byla nejničivější. Zemřela tam bezmála dvacítka našich mužů. Po tomto incidentu zakázala veškeré záchranné mise. Smířila se s myšlenkou na smrt. Vědcům již ani nevěří." "Nyní mne omluvte, musím se vrátit do pokoje paní Adeline, již by neměl být žádný problém, můžete jít tedy spát." Rozloučí se s tebou věcným tónem. Vypadá zdrchaě, hodně unaveně. Jako by nespal už několik dní. V jědnu chvíli mu uklouzne mohutné zívnutí. Hned se však vzpamatuje, popřeje t dobrou noc a odchází do pokoje jeho zaměstnavatelky, aby pět probděl celou noc a dával na ni pozor.

Remy LeBeau (Gambit) - 11. března 2010 22:20

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ne, mluví ze mě zkušenosti "Jo, nepochybuju o tom, že by toho byla schopná," míním na Edgarovu obavu o vlastní kůži. To by si stařík přece jen nezasloužil. Budu muset najít jinou cestu. Takže jako primární a nejspolehlivější zdroj se nakonec jeví Adeline. U které samozřejmě musím počítat s tím, že mě pošle do háje a rozšíří zákaz i na moji osobu. Přesněji řečeno se o to pokusí. Těžko říct, jak dalece je dobrý nápad zkoušet se domluvit na rovinu přímo s ní, až se trochu zmátoří, ale za zkoušku nic nedám. Čas pro nás oba vrátit se tam, kam každý patříme. Tuhle formulaci radši do nejzazších důsledků rozvádět nebudu, nejspíš by mě napadlo něco, co by nebylo právě nejlichotivější, co se mého postavení týče, a ani na to není vhodná doba. Místo toho popřeju Edgarovi pokud možno klidný zbytek noci a vrátím se do svého pokoje. Čekat, že bych mohl v nejbližší době zase usnout, je trochu naivní. Smotaný na schruté peřině na "svém" kanapi ještě hodně dlouho po té, co jsem se rozloučil s Edgarem, zírám z okna na noční oblohu. Takhle daleko od města, nezasviněná světelným smogem, má úžasné kouzlo. Pro městskou krysu, jako jsem já, to není právě obvyklý pohled. O to víc si ho užívám, byť vnímaný jen okrajem vědomí. Hlavou mi defiluje sled událostí, věcí vyřčených přímo i nepřímo, vypozorovaných i odvozených, které jsem od včerejšího večera nasbíral. Na to, že to není tak dlouho, je jich docela dost. Částečně je to síla zvyku, částečně se snažím nějak sám před sebou obhájit, proč se do toho chci vůbec namočit. S klasickými sebestřednými motivy už neuspěju. Ne, když celému sledu vnitřních obrazů vládne vzpomínka na Adelin záchvat a na nešťastného vyčerpaného komorníka. 'Jestli se mi přitom podaří umřít, táta mě zabije...' je poslední myšlenka, než začnu za svítání konečně pomalu upadat do spánku.

Logan (Wolverine) - vždy jednička - 16. března 2010 19:38

Institut 'Boha jeho, to byl zas den!' otřepám se znechuceně při vylejzání z X-Jetu. 'K čertu s těma plechovejma kraksnama, k čertu se starym Magneťákem a vostatníma blbečkama jeho kalibru!' Ne, fakt nemám nejlepší náladu. Některý šrámy z boje se sotva stačily zatáhnout, v držce mám pachuť vlastní krve a dýmu ze sentinelu, jedno lepší než druhý, fakt že jo, špinavej sem jak prase a nechci slyšet, jak bude zase Chuck pindat, že mám další uniformu v pytli. Jediná věc, kerou bych dneska moh považovat za plus, je fakt, že junioři, i když do jednoho zelený jak slívy, si vedli celkem dobře a všeci se vrátili v jednom kuse. Jo a pak eště ta vokřídlená kočena, co mě líbla při vodletu. Sice na padesát mejlí smrděla potížema a smrtí, ale byl to kus, jaký se často neviděj. Mý hormonální pochody mě v tudle chvíli fakt zajímaj asi stejně, jako přemnožení lidožravejch cvčků na Sumatře. Chci tři věci: sprchu, panáka a deset deka bumdotlamy pro toho kuního ksichta, kerej poslal dvacetimetrovou plechovou vobludu na nejrušnější newyorskou třídu za plnýho provozu. A nikoliv nezbytně v tomdle pořadí. Se slovama "Až do vodvolání neexistuju!" nechám s klidným svědomím na čarodějnici, ať nažene spratky zpátky do školy a letadlo do hangáru. Já, protože avizovanýho zlýho hocha do pracek asi v dohledný době nedostanu, se odploužim do svýho pokoje a rovnou pod teplou vodu. Ani si nemusim dávat moc velkou práci se slíkáním, zbytky hadrů ze mě vodpadávaj za pochodu. Lehčí vo několikamilimetrovou vrstvu potu, krve, motorovýho voleje, jakožto i jiných sajrajtů přerozličných se rozvalim v křesle s doutníkem v hubě a flaškou v ruce. Tomu já řikám ultimátní relax. Dejte mi eště tak dvě hodiny a budu schopnej se podivat na vostatní lidi. Ne že by byly dvě hoďky něco, co bych měl. Sedim tam akorát tak dlouho, až cejtim, že se všechny zranění dokonale zatáhly a teď už se budou akorát vyhlazovat jizvy. Hlavou mi přitom vrtá jedna věc. Teda ne až tak dalece věc jako spíš ksicht toho drápatýho šmejda, co se choval, jako kdybych byl odedávna jeho oblíbená žvejkací hračka. Něco mi řiká, že bych ho měl znát, nebo by mi aspoň měl bejt povědomej, ale ať se snažim, jak se snažim, nějak se nechytám. Ale s tim se vyrovnávám tak často, že už mě to ani nebere. Bejvaly doby, kdy sem byl k smrti posedlej dostat se ke všemu, co by mi mohlo pomoct vodemknout tu zatracenou bránu amnézie. Ty už sou taky za mnou. Tady mám beztak tolik seberealizace, že nevim co dřív, kór abych se zabejval vlastní nefunkční hlavou. To je plešounova starost. Hodim do sebe zbytek skotský a prázdnou flašku metnu poslepu přes rameno do koše. Rachot napovídající, že se potkala s kuličkovým ložiskem, svou ségrou z předvčerejška a podobnejma krámama věští úspěch. 'Já sem tak dobrej!' Ták jo. Je čas věnovat se povinostem správnýho X-Paka. To znamená naklusat za čelním náčelníkem a se zbytkem dospěláků se dohodnout na programu dní příštích. Situace se nám těma robotama trochu zkomlikovala a nebude vod věci připravit se na možnej průser. Sotva vylezu z pokoje, div nezašlápnu našeho neohroženýho vůdce. "Zdarec, čtyrvokej. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale sem celkem rád, že seš zpátky," zašklebím se na něj. "Už mě fakt nebaví suplovat za tebe technickou výchovu." Ani se nezeptám, proč ho čerti nesou zrovna za mnou. Beztak mi to poví sám a eště rád. Já mám čas.

Adeline Gassion - 17. března 2010 21:18

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Druhý den, trošku utečeme těm ostatním, ale čekat na někoho, kdo celý život obsáhne do jediného dne nebudeme O tom, v kolik jsi se probudil a cos dělal do té doby, než kuchyni a přilehlou jídelnu provonila snídaně, nebudeme polemizovat. Faktem však je, že lákavá vůně tě vtáhla do jídelny, která však zela prázdnotou. Stačil však jediný pohled na otevřené francouzské dveře na terasu, kdes zahlédl Edgara, nějaké opičky a při bližším zkoumání i Adele. "Dobré ráno." Usmála se na tebe. Pleť měla zas stejně bledou, jako v noci, ovšem po jasně viditelných modravých tepnách a žílách není ani památky. Tváře jí dokonce zdobí lehký ruměnec růžového nádechu, vypadá odpočatě a opět zdravě a svěže. "Doufám, že se s námi nasnídáte." Opět se usmála. Ona sama sedí v zahradním křesle vyloženém měkkou dekou, skryta pod slunečníkem. Její stůl obývá již jen Edgar a pak také mladý muž, kterého jsi zatím neviděl. Edgar společně s mužem sedí na jednom konci plastového stolu a o něčem diskutují. Muskulaturní primáti sedí u dřevěného stolu, taktéž diskutují, ovšem místo snídani se věnují pokeru. Opět.

Remy LeBeau (Gambit) - 20. března 2010 22:12

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jen veď, zlato... Jako kdybych dělal bůhvíco pobuřujícího. Ze stavu příliš si nezadajícího s bezvědomím mě vytáhl až sluneční paprsek šimrající na nose. S dobrozdáním, že jsem vůl, jelikož jsem nezatáhl závěsy, než jsem vytuhl, se překulím, abych tomu svítícímu puchejři utekl. Samozřejmě, že jsem přitom sletěl z kanape. Skvělý. Nejen, že se mi podařilo se nějak zavázat do peřiny, ale ani nevím, jakou nohou jsem vstal. Vůně, jako je tahle, by se dala použít místo dobývacího stroje. Budiž mi ke cti, že jsem dokázal odolat dost dlouho na to, abych se stačil zkulturnit. Pak se ale nechám bez odporu vytáhnout za nos. "Jo, koukám, že dobrý," řeknu po odpovědi na pozdrav. "Po tom, co jste předvedla v noci, jsem vážně rád, že jste se ho dožila." Není to možná tak docela taktní, zato upřímné. Teď už vypadá celkem v pohodě, ale tak jako předtím, je to nejspíš jen maska. Připomíná mi trochu porcelánovou panenku, které se člověk má strach jen dotknout, aby jí neublížil. A to i když je tahle uvnitř tuhá jako podešev. Za chvíli uvidíme, jak moc... Střelím profesionálně podezíravým pohledem po neznámém individuu a Adeline s úsměvem ujistím, že jí budu opět dělat společnost velmi rád, pokud nebude mít Edgar námitky. Ale ten se zatím zdá dost zaměstnaný tím chlápkem proti němu, takže se natáhnu pro volnou židli a usadím se vedle dámy. Chvíli jen beze slova pozoruju karbanící gorily a přistihnu se při úvaze, jestli má některá z nich vůbec bednu na to, aby dala dohromady víc než dvojici. Předchází jí pochopitelně úvaha, že by mohla být legrace je ve hře pěkně oholit. Než se té idey stačí s nadšením chopit mé škodolibější já, obrátím radši pozornost ke slečně Mně-vůbec-nic-není! "Včera jsem slyšel takovou pěknou pohádku o zakletý princezně..." začnu s pohledem upřeným někam daleko za ni. "Co snad ani nestojí o vysvobození. A přitom kdyby jenom kejvla, určitě by se našel někdo, kdo by byl schopnej a ochotnej kvůli ní jít zadupat zlýho čaroděje do podlahy."

Adeline Gassion - 21. března 2010 21:16

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Děkuji za povolení Po tvém vyloženě příjemném pozdravu dobrého rána jí úsměv na okamžik z tváře zmizí. Zatváří se potupeně, smutně a ublíženě. Hned však nasadí opět ten samý vřelý úsměv a upře na tebe ty nejnevinější modré oči, co jsi kdy viděl. "Omlouvám se, ale nevím, o čem to mluvíte." Z jejího tónu a razantního důrazu, který do svých slov vložila, zjistíš, že na toto téma z ní rozhodně nic nevyrazíš. I Edgar se na tebe nepříjemně zatvářil, zde je očividně Adelina nemoc tabu. "Vážně? Povězte mi ji." Vyzve tě, což jsi asi čekal. Zaujatě tě poslouchá a čím déle mluvíš, tím zachmuřeněji se tváří. "Nemám ráda pohádky. Nevěřím na šťastně až na věky. Takové konce neexistují. Je jedno, kolik životů se obětuje i princezna nakonec zemře." Věnuje ti ledový, tvrdý pohled, následně si prohlédne Edgara. Netváří se zrovna přívětivě. "Před některými kouzelníky není schopen princeznu zachránit ani nejchrabřejší hrdina." Uzavře toto téma nakonec a odsune talíř s nedojedenou snídaní. Hlad ji očividně přešel. "Edgare, přiveďte psi, půjdu se s nimi projít." Osloví ne zrovna mile komorníka. Ten za nějakou dobu (kterou jsi nejspíš věnoval hovoru) přijde a kolem něho klušou dva mohutní irští vlkodavové.

Remy LeBeau (Gambit) - 21. března 2010 22:39

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ále to nemáš zač Lehounce se pousměju. Hanba mi. Dotkl jsem se dámy. Za to se budu určitě v pekle smažit o pár let déle, ale při mém stávajícím účtu už mě to jen stěží vytrhne. Nebo jsem snad měl držet hubu, dělat, že se nic neděje, stejně jako to dělá ona, a čekat, jestli stačí umřít dřív, než já skončím s jejím ex-manželem? 'Mužu tomu zkusit dát šanci... v některý z příštích inkarnací.' Nezdá se, že by byla ochotná projevit sdílnost. Není se čemu divit, nakonec, ani jsem to nečekal. Pokoušet se jí dokopat ke spolupráci by nejspíš bylo jako louskat diamant. Který, jak známo, vydrží enormní tlak, ale zpravidla stačí lehce ťuknout do jednoho určitého bodu, aby se rozsypal na kousky. Uvidíme, jestli se mi ho podaří najít. Pokud ne, zkusím štěstí jinde, ale zatím si chovám jistou naději. Víceméně má pravdu. Pohádky jsou jedna z mnoha masek lži, i když jedna z těch hezčích. Je sice pravda, že i v tomhle světě jsou hrdinové hotovi krky pro celé lidstvo jen za to, že je pár vděčnějších individuí poklepe po zádech se slovy "Dobrá práce" (ti méně vděční jim okamžitě naúčtují ten zbořený barák, díru uprostřed křižovatky a ušlý zisk za dobu strávenou jako rukojmí... a ti, kteří tvoří většinu populace, se je pokusí ze samé vděčnosti zabít), ale je jich málo. Rozhodně na všechno, co se děje mimo epické bitvy s padouchy planetárních rozměrů. Ale pořád je hezké mít stále tu iluzi, že by někdo opravdu mohl žít šťastně až do smrti. Tohle bude zřejmě jeden z těch výrazů, o kterých se říká, že kdyby pohledy dokázaly vraždit... No, už jsem si za život vysloužil řadu horších. Kontruju tím nejdokonalejším kamenným ksichtem, jaký v repertoáru najdu. "Chére, tady přece o umírání nepadlo ani slovo," řeknu klidně. Umírat v akci je velmi neprofesionální. "A někdy nejdrzejší zloděj dokáže víc než legie rytířů v zářivý zbroji," dodám už spíše pro sebe daleko tišeji, takže je otázka, jestli měla možnost to vůbec slyšet. Sotva Edgar zmizí za povinostmi psovoda, vystřihnu speciálně pro Adeline neodolatelně vemlouvavé štěněcí oči. "A nekoukejte tak ošklivě na toho starouše. Ten nic špatnýho neudělal. Ani si jen tak nepustil hubu na špacír. Všichni ostatní, kterejm jsem vyhrožoval ugrilováním vnitřností zaživa orgán po orgánu byli daleko výřečnější." Pane jo. Když byla řeč o psech, čekal jsem... já nevím, smečku jorkšírů, možná dobrmany či jiná bojová plemena střední velikosti. Určitě ne medvědy křížené s chrty. Odhad ceny těchhle dvou krasavců je astronomický. "Nádherný," nezdržím se projevu uznání. "Jen doufám, že jste se nerozhodla po vzoru římskejch císařů předhazovat nehodné ničemy divejm šelmám."

Adeline Gassion - 21. března 2010 22:59

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Tudumtudum Pohlédla na tebe, když jsi říkal, že zde o umírání nepadlo ani slovo. Nebeskou modř pokryje skelný lesk. Zvlášť, když mluvíš o přidrzlém zloději, tedy o sobě. Je to jen tvůj pocit, nebo se jí oči skutečně zaplnily slzami? Přesně zjistit to nemůžeš, jelikož otočí hlavu jiným směrem a předstírá¨, že něco za ní, skoro se vykroutí hlavu, jak ji odvrací, je nesmírně zajímavé. Otočí se na tebe až za nějakou dobu. Až v momentě, kdy si je skutečně jistá, že emoce jsou opět skryty za pečlivě vybudovanou maskou. "Ano, já vím." Pohlédne směrem za Edgarem o poznání přívětivěji. "Je mým nejlepším přítelem. Zvláštní, že? Můj nejlepší přítel pro men pracuje, dělá mi sluhu." Vyplivne to slovo jako hanlivou nadávku. Nejspíš z tohoto poměru není příliš nadšená, ale dál se k tomu nevyjadřuje. Je to nejspíě nějaká melancholie, protože se opět otočí pryč a velmi nenápadně otře koutky očí. "Ne. Jak jsem řekla. Chci se projít." Má divný hlas. Jako by se úpěnlivě snažila ovládat, jako by se snažila znít naprosto vyrovnaně a přesto podtón pečlivě uzamknutých emocí je jasně zřetelný. Vlkodavové zatím ve velkých kolech obíhají Edgara. "Rafo, Coro. Ke mě!" Na tento povel psiska ihned zareagují a doběhnou k paničce. Každý z obrovských psů se posadí po jedné straně a dívají se na tebe. Adele se mezitím zvedne a balí se do vesty. "Ne, nechci aby jsi šel se mnou, Edgare. Věnuj se Sebastianovi." Počastuje ho tvrdým pohledem. "Vy, pane LeBeau, se nenechte rušit od snídaně a na pohádky o princeznách a rytířích zapomeňte." Edgarovi se rozhodně to, že by měla jít na procházku sama nelíbí. Pozemky jsou tu opravdu rozlehlé, navíc, kdo ví, zda nehodlá jít i za ně. Jeho snahu se jí vnutit, či poslat sní aspoň nějakého opičáka okamžitě umlčí rázným NE! a odchází. Obě psiska ji věrně následují.

Remy LeBeau (Gambit) - 21. března 2010 23:50

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ó, máme to i s hudbou... 'Zatraceně, ženská...' Na tohle člověk nepotřebuje empatii pokročilého stupně, stačí ji pozorovat. Ještě chvilku a to zoufalství z ní bude vyzařovat ve vlnových délkách. Copak jí nemůže být jasné, že čím víc se snaží to, co ji žere, tahkle skrývat, tím nápadnější to je? Ačkoliv právě ta urputná snaha o zdání síly mi brání zvednout se, pohladit ji, obejmout... Mám takový pocit, že by jí to neuškodilo. A zatím tady já blbec dál sedím a s provinilým výrazem stopuju čas, než se sebere. Zvláštní? Snad ani ne. Existují daleko šílenější vztahy. Edgara spíš než postavení vrchního komorníka žere ta bezmoc. Leč slovo dámy je zde zjevně zákonem, přes který vlak nejede. Zajímavé. Poznámku, že i procházka se dá spojit s krmením psisek, si nechám pro sebe. Už proto, že tyhle dvě obludy vypadají na něco takového příliš mírumilovně. Nejspíš se však mění ve fúrie v momentě, kdy jejich paní hrozí jakékoliv nebezpečí. Takoví společníci nejsou na výlet do přírody k zahození. "Jo, zapomenu. Tady v okolí se vykládaj málokdy." Místní děcka potřebujou mít pro strach uděláno od nejútlejšího věku. Za pohádky, jaký cajunský mámy dětem vykládaj, by nás přišla rozšlapat sociálka. "Ale pro chlapa je docela těžký věnovat se vlastnímu panděru, když před ním stojí krásná dáma v nesnázích." Jako by vypadala, že ji to zajímá. Nevadí. Tiše polituju jak staříka, tak bodyguardy. S takovýmhle přístupem si musí vydělávat na chleba dost perně. Bez ohledu na to, jak moc má Adeline odpor k tomu, aby na ni někdo dával pozor, v momentě, kdy zmizí mezi stromy, se zvednu taky a zamířím víceméně stejným směrem. Jako ty psi. Ach jo. Kam jsem se to dopracoval? Myslím, že až dostanu příležitost, Alberta vykostím. Sledovat člověka je sice složitější, než jak se s oblibou ukazuje v akčních filmech, ale s trochou cviku to není zas takový oříšek. Ten představují vlkodlaci. Pokud vážně chci, aby o mně nevěděla, budu se muset snažit, aby si mě nevšimli. Na druhou stranu... tak mě vyčuchají. No a co? Mně nic nezakazovala...

Adeline Gassion - 22. března 2010 08:21

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Jak říkám, všestraně zaměřené Sleduješ Adele docela dlouho, skrz zalesněné pozemky, následně až k bráně. Zde jsou dvě gorily, očividně celé nesvé z toho, že jim Adele nedovolila jít s nimi. Když tě však uvidí, vypadají úlevně. Alespoň zprvu. Pak jeden z nich vezme vysílačku a chvíli do ní něco povídá. Pak ti ji podá. "Pane LeBeau, jsem vážně rád, že jste se rozhodl slečnu Gassion doprovodit. " Hlas z vysílačky identifikuješ jako Edgara. "Vezměte si prosím tento přístroj s sebou. Nechejte jej vyplý, nikdo vám nechce brát soukromí. Je to jen pro případ náhody. Kdyby se něco stalo, okamžitě nás zavolejte." S tím se rozloučí. Vazouni tě pustí ven. Adele má už docela náskok, ale jelikž jde pomalu, procházkovým krokem, brzy ji vidíš mezi stromy. V jednu chvíli se oba psi jako na povel otočí a hledí přímo na tebe. Kdyby se na ně otočila, jistojistě tě uvidí. "Rafaeli, Coro!" Zavolá jen, aniž by se otočila či jen zastavila, psiska ti věnují poslední pohled, načež několika mohutnými skoky svou paní doženou. Ty Adele dojdeš úplně až v momentě, kdy projdeš hustým lesním porostem a objevíš překvapivě čisté bažinné jezero, u kterého sedí na kmenu padlého stromu. Zůstáváš stát a přemýšlíš o tom, jak se skrýt, či o tom, že je jedno jestli tě psi vyčmuchají. "Pane LeBeau. Mé přání žádného doprovodu se týkalo i vás." Zalsechneš její tichý hlas, ani nyní se neotočí. Psi ti nevěnují sebemenší pozornost. "Prosím, nechte mne o samotě." Opět se snaží o vyrovnaný tón, ale vlastní hlas ji v polovině věty zradí a zlomí se. Zakryje si obličej dlaněmi a ač se nejspíš hodně snaží se ovládnout, zaslechneš pár vzlyků a zřetelně vidíš jak se třese. "Prosím."

Remy LeBeau (Gambit) - 23. března 2010 17:07

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Můžeš zkusit uvažovat o kariéře u cirkusu Vzít kus nedotčené bažiny a předělat ho na něco podobající se částečně zušlechtěné oboře je pozoruhodný počin, nicméně, jak mám sám příležitost vidět, možný. Tady by se mohly fotit prospekty lákající turisty do jižní Louisiany. Někdy si to tady budu muset prolézt ještě sám. Teď místo kochání se okolím raději věnuji pozornost své kořisti, i když nevykazuje jakékoliv známky ostražitosti. Proč by vlastně taky měla? Je tu doma a nepočítá s ocáskem. Brána může být trochu problém, přesněji řečeno chlápci hemžící se kolem. Tenhle výraz nedůvěry velice dobře znám a dovedu ho pochopit, jakkoliv je zcela výjimečně nezasloužený. Vysílačku převezmu s tázavě povytaženým obočím, kdo to po mně touží. 'Jasně, kdo jinej.' Přístroj zmizí v kapse džín, jen co Edgarovi jeho žádost odkývu. Tohle je od staříka chytrý tah, jak obejít nepopulární příkaz své velitelky, a nejlepší pojistka pro případ možného průšvihu. Gorilám zasalutuju a trochu přidám do kroku, aby mi jedna dáma bez člunu, o psech nemluvě, někam nezmizela. Nechci moc přemýšlet o tom, co bych udělal, kdyby si mě ty dva bafani spojili s bezprostřední hrozbou. Asi nový světový rekord v úprku na strom. I takhle bych jim byl docela vděčný, kdyby na mě moc neupozorňovali. Sice by mi nedělalo problém plížit se křovím a tak minimalizovat šanci, že mě Adeline odhalí, ale v tomhle případě je to už poněkud nepatřičné. Majitelka panství naštěstí nejspíše dospěla k závěru, že její mazlíčky zaujal nějaký divoký živočich, kterých tu musí být mraky. 'Jen mazejte za paničkou, obludy.' Dáma má rozhodně vkus, co se trucoviště týče. Je tu krásně. Otázka zní, co udělám já. Dřív nebo později stejně přijde na to, že jsem se na ni pověsil. Nehodlám tomu nijak zvlášť bránit, takže se prostě jen opodál opřu o kmen stromu a pozoruji ji. Toliko k nenápadnosti. Zahlédla mě už předtím, nebo si vyvěštila, že ani tady nebude mít úplný klid? "Jste možná první žena na světě, která mi tohle kdy řekla, madame," nasadím předstíraný, lehounce zklamaný tón. "V tom případě mě nepovažujte za doprovod, ale za strážnýho... démona." Suďte mě za otravnost a netaktnost. Místo abych jako správný gentleman poslechl a vycouval, jdu pomalu k ní. Jedním okem přitom hlídám psy. Se slovy "Nevím, jestli vůbec můžu odejít," si sednu vedle ní a opatrně, pamětliv její zraněné paže, ji zkusím vzít kolem ramen. "Vy totiž vypadáde, že potřebujete někoho, u koho se můžete vybrečet, ale stydíte se to říct. Na tom přece neni nic špatnýho." A jen čekám, kdy přiletí pořádná facka, o kterou si přímo říkám.

Adeline Gassion - 23. března 2010 21:14

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Pche, proč jen uvažovat? TAM TAM TARARARA TAM TAM TÁ DA... To, co jsi udělal, pro ni nejspíš byla poslední kapka. Skoro se pod tvým dotekem zhroutila. Patami se opřela o kmen a nohy přitáhla k tělu. Vypadala, jako by se chtěla schoulit do klubíčka, jako by chtěla, aby ji nikdo neviděl. Zakryla si hlavu rukama a jen se otřásala mohutnými vzlyky. Pojednou se napřímila a upřela na tebe pohled plný němé prosby a nesnesitelného smutku. Teď byly ty velké modré oči zaplaveny slzami a hráz v podobě dolních řas je nedokázala udržet. Koulely se jedna za druhou po tvářích k bradě. "Já nechci umřít." Jen zašeptala, pláč ji stáhl krk a i ono šeptání znělo spíš jako zasípání. Opět se ukryla do skrýše pod křehkýma rukama a pokoušela se uklidnit. "Já se omlouvám. Omlouvám se za dnešní noc i za toto. To jste neměl vidět, neměl jste toho být svědkem. Prosím, zapomeňte na svůj původní úkol a raději se vraťte domů." Šeptala směrem k zemi. Psi, hrající si opodál, najednou ustrnuli v pohybu a jen s kňučením sledovali svou paní. Okamžitě přiběhli k ní, jeden si lehl do hílny k jejím nohám, druhý vyskočil na kmen po jejím boku z druhé strany a jemně ji čumákem žduchl do boku.

Remy LeBeau (Gambit) - 23. března 2010 21:51

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Vydrž ještě moment, skočím si pro popkorn Nemůžu říct, že jsem tohle nečekal. Přivinu ji k sobě trochu úžeji a čekám, až ten nejsilnější vodopád slz poleví. V tuhle chvíli je to to nejlepší, co oba můžeme udělat. Jen mě napadá, jak by se asi tvářil Alberto, kdyby měl možnost vidět, co způsobil. Pravda, z toho, co jsem si o něm zatím vyslechl, by nejspíš lítost neprojevil. No, ke všemu se dá dopomoct... "Nikde nejni psaný, že musíte umřít," otřu jí mokrou cestičku z tváře. Ten pohled pálí, rozhlodává zevnitř, stejný jako včera v noci, jen možná s ještě horšími účinky. "Jiný by se měli omlouvat, chére, ne vy. O tohle jste si přece neříkala." Vrátit se. Jí se to řekne. Neudělal bych to, ani kdybych mohl. Už jednou, kdysi, jsem před podobnou volbou stál a tenkrát jsem poslechl vlastní strach a utekl. Týdny pak trvalo, než jsem se dokázal v zrcadle podívat sám sobě do očí. Tentokrát už ne. "Ani náhodou," zavrtím hlavou. "Jen mě nechte aspoň zkusit vám pomoct. Dostanu od vašeho bejvalýho to svinstvo, kterým vás zdopoval, a pokud z toho něco nevykoumaj vaše učený palice, někdo jinej určitě. Nenechám vás umřít, dokud může bejt cesta, jak tomu zabránit." Můžu pouze doufat, že to, co ze mě padá, abych ji sebeméně utěšil, nejsou jen plané sliby, že ta šance doopravdy existuje. Zatím se dá přidržet té původní látky jako možného zdroje léku. Je to sice hodně nejisté, ale zároveň jediné příslovečné stéblo, které v tuto chvíli naskýtá. A toho se vždycky dá chytit.

Adeline Gassion - 23. března 2010 22:25

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Máslový, prosím "Já to cítím. Vidím to v hlavě každou noc, každým dnem jsem blíž smrti. Rozumíte mi? Mě už nezbývají roky. Proto se už ani nesnažím získat ten lék, teď chci jen Alberta zničit. Je to sobecké? Snažit se rozšlapat člověka, který mne hubí každý den?" Opět se na tebe podívala. Hranou dlaně otírala uslzenou oblast kolem očí. "Ne, neříkala. Ale ani jsem neřekla, že to nechci. Mohla jsem to zastavit, byla to i má volba, nemyslíte? Ale chtěla jsem mu pomoci." "Teď však toužím jedině potom, aby jsme se jednou potkali v pekle. Já se nedostanu nahoru, tím jsem si jista, ale pevně věřím v to, že on se dostane ještě hloubš." V očích jí na maličký okamžik vzplál hněv, ovšem i ten byl zadušen smutkem a rezignací. Když tě pak poslouchá, jen vrtí hlavou a stále dokola opakuje pouhé ne, ne ne. "Ne, pane LeBeau, to vám nemohu dovolit. Viděla jsem tváře mužů, kteří zemřeli jen kvůli mě. Jeden každý promarněný život se připisuje na můj dluh a ten je již až příliš dlouhý. Nemohu vám to dovolit. Vás nemohu poslat na smrt. To by bylo horší než sama zemřít." Věnovala ti zvláštní pohled. Na chvíli se vpila pohledem do tvých očí, než ty své smutně sklopila k zemi.

Remy LeBeau (Gambit) - 23. března 2010 23:03

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Dobře, pro dámu máslovej, pro mě s grilovací omáčkou "Sobecký, ne. Ale zcela určitě lidský," řeknu potichu. Možná je právě tohle to, co ji drží přese všechny komplikace při životě? Prostá a naprosto logická touha po pomstě? Možná. Rozhodně je to jeden z lepších vedlejších efektů těhle emocí. 'Jo, ať žijou dobrý úmysly. Nejčastější dláždění na cestě do pekla.' O závěrečné Bertíkově destinaci po smrti si valné iluze nedělám. Myslím dokonce, že tam dole mají takoví jako on vyhrazený jeden speciální kotel. Docela rád bych jim pak poslal nějaké to polínko navíc. Bez ohledu na to, že se budu trapně opakovat, se proti jejím obavám o můj život ohradím: "Kdybych byl přesvědčenej, že mě zabijou, stejně pevně jako vy, nenabízím se. Nemám v plánu umřít, dost blbě se to potom vyjímá v profesním životopise. A na tomhle světě je jen málo lidí, který se daj vyřídit ještě hůř než já. Pokud mi sama neřeknete, kam jít a co hledat, zjistím si to na vlastní pěst." Použitý tón přitom napovídá, že tohle je pro změnu moje konečné stanovisko. K čertu, jednou mě do toho zatáhla, jak může teď čekat, že se nechám přinutit k tomu, abych to vzdal? 'Tohle ne, tohle prosím ne...' Přesný význam toho posledního pohledu mi uchází, radši. Vím jen, že kdyby ho protáhla ještě o chvilku déle, uhnu zrakem první.

Adeline Gassion - 24. března 2010 07:29

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Děkuji Protře si pláčem opuchlé oči a slezla z kmenu. "Pane LeBeau, já vám to prostě nemohu dovolit. Nedodám vám žádné informace a ani žádný z mých zaměstnanců vám již nic neřekne. Kdybych věřila, že je alespoň maličká šance.. Ovšem nevěřím. Nezásevejte tedy semínko pochybností." Mezitím došla až ke břehu jezírka, kde se začala procházet, následovala linii vody a postupně se od vás vzdalovala, ovšem nijak daleko. Jen na pár kroků. Stále ti vysvětlovala, proč rozhodně nedovolí, abys ji zachraňoval. V jednu chvíli obě psiska válící se v tvé těsné blískosti zvedla hlavu a zadívala se někam jejím směrem, zastříhali ušima a zavrčeli. Než však stihli něco udělat, mezi stromy blízko Adele vyběhl zuřivý kolos. Vypadá jako muž, ovšem vysoký alespoň dva a půl metru s neuvěřitelnou muskulaturou. Kam se na něj hrabou gorily. Jediným mávnutím ruky, kdy to vypadalo, jako by se o Adeline jen zlehka otřel ji odhodil až do rybníka. To, co se nyní stalo z psisek jen dovedlo tvou teorii o fúriích ještě dál. Obě obludy vycenily zuby ostré a dlouhé jako dýky, jejich vrčení se neslo snad celým lesem. Z huby jim tekly rudé sliny a oči jim nebezpečně plály. Adele mezitím vyplavala zpět na hladinu a lapala po dechu, svalovec ovšem skočil za ní a bez varování jí svou obrovskou tlapou pohřbil pod masou vody. Vrčících oblud ani tebe si nevšímá. Psům stačil jeden jediný skok, odrazili se mohutnými zadními tlapami a během letu, než dopadli přesně na svalovce jsi měl možnost pozorovat zvláštní podívanou. Za tu chvilku, než se těmi ostrými zuby zakousli do zad a krku svalovce, jejich štíhlé tělo prošlo určitou metamorfozu, daleko víc nyní připomínají hrozivé obrovské vlky.

Remy LeBeau (Gambit) - 24. března 2010 22:16

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Moc neděkuj, on se ti stejně rozmáchá Protočením očí k nebi požádám ony vyšší instituce o extra příděl trpělivosti. Na jazyk se mi dere poněkud jedovatá poznámka, že mi věci stačí obyčejně vysvětlit jednou a už jsem si tedy jaksi stačil povšimnout, že si o ten předčasný skon občas přímo koleduje. Ano, třeba jako právě teď. Toliko k úsloví "Nekoukám, co kde lítá, a dělám, co mě živí". Na to, jak je ten... to obrovské, je až s podivem, že se sem dokázal celkem hustým porostem připlížit, aniž by si ho kdokoliv z nás vůbec všiml. Zajímalo by mě, jestli je předávkování steroidy nakažlivé. Pevně doufám, že ne, musel bych si nechat ušít větší uniformu. S polknutím nadávky, ze které by slabším povahám bylo zle ještě čtrnáct dní, sklouznu z kmene a rozběhnu se k rybníku za systematického proklínání toho hloupého nápadu nechat všechny zbraně v domě. Třípalcový vystřelovák v pouzdře připnutém k botě mi moc nepomůže, čepel by sotva prošla takovouhle masou svalstva. Myslel jsem si o sobě, že jsem rychlý, ale kam se hrabu na psy. 'Dobrej bože, co je zase tohle?!' je jediné, na co se zmůžu v momentě, kdy u chlupáčů proběhne proměna. Dobře, a krom toho i 'Tak z tohole by byl Essex nadšením bez sebe.' "Správně, kluci, syčák to je," povzbudím s úšklebkem zuřící bestie a přidám se k té vodní párty. Ještě předtím zahodím vysílačku. Zapnout ji už nestačím, ale v případě, že se z tohohle dostaneme, může se ještě hodit. Eliminace Hulkova bratránka může počkat, až dostanu z jeho pazoury Adeline. S takovýmahle proporcema by se ani nemusel zdržovat s tím, že ji bude topit, každému, kdo je menší než on, by nejspíš dokázal zlomit vaz jen tím, že se na něj podívá. Celý svět se momentálně smrsknul do vyřešení třech problémů: uvolnit sevření, v němž golem drží dámu v nesnázích (a jezírku), dostat ji na břeh a nakonec, nenechat se sám chytit. Těžko odhadovat, jak velkou pozornost bude věnovat psům, ale spoléhat se mi na to nechce, už proto, že by je nejspíše byl schopen vyřídit jednou rukou. Stejně tak valná většina testů jeho prahu bolesti může vést jen k tomu, že Adeline chytí pevněji a ublíží jí ještě víc, pokud už to neudělal. Na nůž přece jen nakonec dojde. Přetnuté šlachy v zápěstí by tady Otesánka mohly přemluvit k určité spolupráci a jestli ne hned, tak mu tu hnátu prostě uříznu celou. Snažím se nepozastravovat nad tím, že ten chlap má zápěstí jako já nohu...

Adeline Gassion - 24. března 2010 22:37

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Cože? Akce, která se právě děje v jezeře se mi ani moc detailně popisovat nechce. Stihl jsi ještě zaregistrovat, že obr odhodil jednoho z psů, toho, který se mi zahryzl do krku, daleko od sebe do vody. Co nabral na síle nejspíš ztratil na koordinaci a přemýšlení. Volnou rukou se pokoušel setřást druhé psisko a působil přitom jednoznačně jako pouhý trol. Odhozené psisko se z bubláním vynořilo z vody a opět se neohroženě vrhlo do boje. Tentokrát skočilo přesněji, scvaklo zuby u obrova obličeje a dopadlo před něj do vody. Vzhledem k tomu, co mu čouhá z tlamy a že voda se podezdřele barví do ruda si uvědomíš, že nesecvakl vedle hlavy. Serval ze svalovcovi tváře polovinu kůže společně se svalovinou a nosem. Nyní si můžeš krásně prohlédnout anatomii mužské lebky, přesněji kusu horní čelisti, chrupavkovité nosní přepážky, lícní kost a dokonce i oční důlek, ze kterého se možná každou chvíli vyvalí oko podlité krví. Psisko zahryzlé do jeho zad se taktéž pustí, ovšem ještě skoro ani nedopadne na zem a opět vyskočí a ruku, kterou obr ve své hlouposti stále máchal za zády, mu jednoduše ukouslo jakoby to byla jen gumová hračka. Trol zavyje bolestí a ožene se po tobě pahýlem. Na psiska nyní použije nohy, obě se zakňučením odletí až na břeh, kde se zastaví o kmeny stromů, po kterých se svezou. Kmeny se barví doruda a dlouhá strst na bocích psů se halí do nově proudící rudé tekutiny. Oklepou se však rychle a opět se proti nepříteli rozběhnou. Tvůj hlavní problém je, že zápěstí, kterého ho chceš zbavit je hluboko pod vodou, budeš se muset potopit. I takhle je to voda zhruba po ramena. Cvak. Barvu zahalila další a další rudá, která se vyvalila z důležitých tepen z obrova zápěstí. Když jsi se vynořil, jedna z bestií právě utrhla obrovi ruku i s ramenem, z nově upraveného rukávu nyní roztmile vykukují krvavé provazce šlachů a bílý, v rudé záplavě nepřirizený, prázdný ramenní kloub. Teď, když už obr neměl nic (nikoho) v ruce (když vůbec neměl ruce) se na něj příšery vrhly a začaly jej cupovat na kusy.

Remy LeBeau (Gambit) - 24. března 2010 23:41

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ale nic, kecám z hladu Šelmám dlužím omluvu. Dával jsem jim menší šance. Jen ať si hrají, vazouna bude dost pro všechny. Já si prozatím nechám svou část. Prohlášení, že jezírko bylo celkem čisté, už dávno neplatí. Krev vířící ve vodě je docela nepříjemná, i když předvídatelná komplikace. Skoro nevidím, rána pahýlem mě minula nejspíš jen náhodou. Obrova tkáň naštěstí povolila celkem záhy, tady pod hladinou přestává být jednak útulno, jednak bezpečno. Vezmu Adeline pod pažemi a namířím si to na vzduch, pokud možno směrem dále od bojujícího tria. Psi nevypadají, že potřebují pomoc, spíš bude podstatně těžší je dostat od toho, co z útočníka zbylo. Tedy... pokud při jejich nasazení vůbec něco zbyde. Přesto tu krvavou lázeň stále částečně hlídám, stejně jako okolí. Nerad bych se dočkal dalšího nepříjemného překvapení, buď odtamtud, či od hypotetických přítomných golemových kompliců. Ať už je riziko opětovného napadení jakkoliv velké, moje hlavní a nejdůležitější starost je stav toho žalostného promočeného uzlíčku, který jsem položil na trávu. V první řadě potřebuje zkontrolovat životní funkce. Pokud ještě dýchá, je to celkem dobré, i když se asi pěkně nalokala vody. Tiše se modlím, aby nebyla od toho tro(t)la moc pomačkaná. Pokud má nějaké otevřené zranění, asi nebude lehké ho na první pohled poznat, krví je tady málem vymalováno a těžko říct, komu patří která část, přestože hlavní dárce zůstává bez debat.

Adeline Gassion - 25. března 2010 16:27

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Tak se najez:) Když jsi Adele vytáhl, zprvu ještě nedýchala, ovšem jen co ses pokusil tuto životní funkci obnovot, rozkašlala se a začala dýchat sama. Vedle sebe prskala rudou vodu a když to viděla, jen se otřásla zhnusením. Posadila se a pohlédla k jezeru, kde obludy cupovaly trola na kusy. "Rafo, Coro. Fuj je to." Zasýpala, ale psi se okamžitě stáhli a seskočili z torza do vody, když se opět vynořili a brodili se na břeh, vypadali zas jako normální vlkodavové, jen zmoklí a nasáklí krvavou tekutinou. Dostatečně daleko od vás se oklepali a běželi k Adele. Ta jedno psisko po druhém líbla na čumák, než vyčerpaně padla na záda a zůstala ležet. "Nic mi není. Snad. Necítím, že by mě něco bolelo. Budu.. jsem v pořádku. Jen jsem unavená." Vysvětlí ti, když si všimne, že si ji zkoumavě prohlížíš (což, jak předpokládám, děláš). "Teď už mě samotnou nikam nepustí." Postěžuje si. "Tohle asi neutajíme." Poukáže na to, že jste nejen mokří, což by se dalo lehce vysvětlit, ovšem to, že jste spadli do červeného jezírka by už asi Edgar nespolkl. Povzdechne si. "Asi by jsme se měli vrátit." Nadhodí a sbírá se ze země. Následně však opět padne do trávy a zhluboka vydechne. "Dobře, tak ještě ne. Dejte mi chvilku, jen nasbírám trošku sil." Mezitím, co mluvila, se k tobě obě psiska přiblížila a prohlížela tě zkoumavýma chytrýma očima. Nakonec provedla jakousi úklonu. No, rozhodně to nejsou normální psi.

Remy LeBeau (Gambit) - 25. března 2010 21:18

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Tak tatarák mám hnedka u nosu... XD 'No bezva,' povzdechnu si po zjištění, že mě nejspíš čeká resuscitace v praxi. 'Doufám, dámo, že si to užijete aspoň stejně, jako já.' V první řadě bych se z ní rád pokusil dostat tu vodu, v plicích plných tekutiny už většinou nezbývá moc místa pro vzduch. Ale v momentě, kdy se jí opět dotknu, je jasné, že si to můžu ušetřit. "Vítejte zpátky mezi živejma," řeknu a široký škleb napovídá, jak moc jsem rád, že má tak tuhý kořínek. 'Jo, fuj je asi to správný slovo,' ocením to, co zůstalo z nezvaného návštěvníka. Pejsánkové se snažili. Vidět to jeho tvůrce v praxi, nejspíš by si vzteky ohryzal knír, popřípadě jiné součástky. Rozhodnu se prozatím věřit Adelině ujištění, že je v pořádku, nebo alespoň tak v pořádku jako někdo, kdo právě dostal pasana do vody a byl málem utopen. "C'est bien," přikývnu. Pak shodím triko a vyždímu, co to jde, než si ho zas obléknu. Voda samotná by mi nevadila, ale krev má tu hnusnou vlastnost, že strašně lepí, když začne zasychat. Tomuhle žebříčku hodnot se nedokážu nesmát. Dáma má bod. Nicméně asi pravdu v tom, že až nás Edgar zmerčí, pravděpodobně poleze po stropě. "Jo, vrátit bysme se měli. V tomhle při tý svý zimomřivosti za chvíli prochladnete." Rozhodně by se tady neměla válet. Napřed chci jen nabídnout, že ji ponesu, potom mě napadne ještě něco. "Možná bysme to mohli zkusit zatlouct," začnu trochu zamyšleně. Dokud se nepřijde za pár dnů na to, co to tady tak strašlivě smrdí. "Teoreticky, ale fakt jen čistě teoreticky bych dokázal tu krev z oblečení dostat."

Adeline Gassion - 25. března 2010 21:32

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro No fuj:D "Prozatím.." Podotkne jen na přivítání mezi živýma. V klidu leží na zemi, má zavřené oči a kdyby je občas neotevřela, aby se na tebe podívala, když jsi něco říkal, mohl by sis myslet, že spí. Pravda je, že vzhledem k zívnutí, by na tom něco mohlo být. Opět otevře oči, když se začneš smát. Tváří se trošku nechápavě, maličko pohodí hlavou a z výrazu, který se jí usadil na tváři, jde jasně poznat, že se jí ani nechce něco chápat. Proto raději opět zavře oči. Je to zvláštní, ale psiska jsou opět suchá. V nevelkém kruhu obchází kolem vás svou, uši nastražené a při každičkém zvuku se podezdřívavě rozhlédnou kolem. "Vrátíme se a Edgar vymyslí způsob, jak mé zákazy obejít a už nikdy si neužiju klid. Třeba mě zamkne někam do věže.." Mluví tiše, je v tom znatelná únava a když nakonec opět zívne, je zcela jasné, že ji tahle minipárty opravdu hodně zmohla. Celkově vypadá apaticky. Jako by ji ani moc nezajímalo, co se kolem děje. Ať řekneš cokoli, jen něco zamumlá jako odpověď, není jisté, jetsli tě vůbec poslouchá. Ovšem slova o tom, že bys možná dokázal zařídit,l aby ta krev zmizela, ji očividně zaujala velice. Otevřela oči a se zájmem je na tebe upřela. Že by se zvedala, nebo tak něco, nehrozí. Ovšem to, že vypadá účastně je velký pokrok. "Jak?"

Remy LeBeau (Gambit) - 25. března 2010 22:01

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro To víš, Cajuni sežerou kdeco všechno XD "V tom případě byste si měla preventivně přestat stříhat vlasy," navrhnu jí na stížnost s hrozbou věže. "Je fakt, že tam by se za váma druhej takovejhle," mávnu rukou ke zbytkům vazouna, "asi nevydrápal." Pravda, mohl by ji zbořit. "Určitě ne, kdyby tam dole hlídali ty vaši dva ratlíci." Ti psi mě fascinují. Až k tomu bude vhodnější příležitost, budu se muset zeptat, co je to zač. Nabízí se totiž poměrně široký výběr možností, od geneticky upravených živočichů přes kyborgy po čistě bionické organismy zašité do kožichu. A nebo se jejich rodiče jen sčuchli u Černobylu. Ta její letargie se mi dvakrát nepozdává, i když beru v úvahu její zdravotní stav. Po včerejšku je nejspíš pěkně zsláblá a přece jen si něco schytala. Čím dřív ji dostanu zpět, tím líp... Je zajímavé, jaké podněty dokážou vyvolat nadšenou odezvu. Pousměju se. Edgar musí být vážně strašná stíhačka. "Když se hodně snažím, dokážu vyvolat kompletní rozpad částic na molekulární úrovni s tím, že nevytvořím řetězovou reakci jako většinou, ale pracuju s každou molekulou zvlášť. Jak voda, tak krev maj specifickej vzorec odlišnej od struktury oblečení, neměl by bejt problém soustředit se jen na ně," pokusím se odpapouškovat část té přednášky, již jsem kdysi ke svým schopnostem obdržel. "Akorát jsem to vždycky zkoušel jen s čistou vodou a jen na sobě."

Adeline Gassion - 25. března 2010 22:12

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro No jo, čuně..:D A nemaj draci žrát princezny? Pesani se na tebe jako na povel podívají, když o nich mluvíš a štěknou, jako by chtěli souhlasit. Navíc se hrdě vypnou. Přestanou kolem vás obíhat v těsném kole, nýbrž si oběhnou celou destinaci. Pro jistotu. S troškou, no trošku víc, snahy se vydrápe do sedu, rukama se zapře a zadívá se na tebe. "Takže pracujete s molekulami. Vaše schopnost dokáže odlišit jednotlivé informace v molekulách, zjistit z čeho jsou a s tím pracovat? A jde o schopnost rize kynetickou, nebo na jíné bázi. Zajímá mě, jestli s nimi pak hýbete, nebo je můžete nechat vypařit, nebo jak?" Projevila větší zájem, než by se očekávalo. "Takže.." Zamyšleně si tě prohlédla. "Nějaké další schopnosti, pane LeBeau?" Pousměje se. Narovná se, chvíli si navíjí dlouhé prameny na prst, načež je ždímá stejně, jako ty předtím tričko. "Myslíte, že by to šlo i z vlasů?" Zajímá se, když si tak prohlíží své, dodendávna zážřivě lesklé, světlounké vlasy, nyní spíš zrzavé a promáčené krví. "Dokážete ovládat i molekuly těžších řetězců?"

Remy LeBeau (Gambit) - 25. března 2010 22:37

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Mně nechutnaj... a krom toho, drak jsem v civilu Díky bohu, že si ty ratlíky nevzali osobně. 'Pomoc...' Přiznám se, že mě nachytala v postavení s nohou před. Já instinktivně vím, jak to pracuje, částečně jsem s tím byl obeznámen dokonce i teoreticky, ale abych to dokázal vysvětlit, to už po mně prosím nechtějte. "Nooo... více méně," řeknu nakonec nepříliš přesvědčivě. "Vpodstatě je to přeměna potenciální energie předmětu na kinetickou a já si můžu vybrat, jak moc ho nabiju a co to bude mít za následky. Vyhodit do luftu, zapálit, nebo kompletně dezintegrovat." Poslední varianta je moje druhá nejoblíbenější. Pokud bych měl podávat ucelený rozsah toho, co všechnu s trochou pomoci X-genu dovedu, chvíli bysme si tu poseděli, a krom toho nerad odkrývám všechny karty naráz. Nehledě na to, že by to znělo, jako když se vytahuju. Takže se jen zazubím se slovy "Já jich mám... Ale demolice je mý hlavní zaměření." To možná nebyla právě nejchytřejší poznámka vzhledem k tomu, co jsem předtím navrhoval. Tvářím se, jako že nic, a po pár vteřinách zamyšlení odpovím: "Z vlasů by to šlo taky. Asi bych to ve vašem případě neriskoval přímo s kůží, ale tady by měla bejt někde k najití další voda, ve který by se dalo opláchnout." Pámbu ví, že bysme koupel zasloužili oba, nad tou louží, z níž jsme se jen teď vyndali, by zaplesala snad i hraběnka Báthoryová, pokud by jí neadila, že to není krev z mladých dívek. Záludná otázka číslo dvě. Nicméně se neptám, co přesně tím měl básník na mysli, a nasadím lehce samolibý škleb. "Řekněte mi, co potřebujete, já uvidim, co se s tim dá dělat."

Adeline Gassion - 25. března 2010 22:47

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Vrrr....:P:D Poslouchá tě a tváří se čím dál zamyšleněji. Nakonec se na tebe dívá léhce nedůvěřivě. "Takže, co přesně hodláte dělat s mými šaty? Zapálit, vyhodit do vzduchu nebo nechat zmizet?" Zvědavě se na tebe zadívá. To jsou vlastně jediné nabídky, které jsi jí nabídl. Ano, mluvil jsi o molekulách vody a krve, ovšem občas se i mistr tesař utne. To, že tě podezdřívá však nemyslí vážně, což poznáš ze smíchu, který se jí nakonec i přes přemáhání a snahu vypadat vážně, vydere z hrdla. "Takže demolice." Jen zvedne obočí a pobaveně zavrtí hlavou. "Nic nepotřebuji. Jen jsem byla zvědavá. Možná je, že by jste pak, až budu... jinde. Mohl vyhodit Bertovo kasino do vzduchu." Nevinně se zazubí a pokrčí rameny. "Vítě co? Zkuste to zatím jen na tomhle." Svlékne si pletenou vestu a položí ji na zem vedle sebe. Hned se začne klepat jako ratlík, což však vyřeší jeden zpsisek, který hned přiběhne a uvelebí se své paničce na kolenou. Ta jej obejme a hned se klepat přestaně. Nejspíš to něco vypovídá o tělesné teplotě těhle obludek.

Remy LeBeau (Gambit) - 25. března 2010 23:19

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro VRRRRRRR! Rozesměju se. Dobrá, špatná formulace. "Pouze dostat z nich ten červenej mokrej sajrajt," zvednu ruce s výrazem absolutní nevinnosti a kousnu se do jazyka dřív, než stačí vyplodit nevhodnou narážku na adresu zbývajících možností, hlavně některých. Výborně, alespoň dobrá nálada se jí vrací. Kvituji to spokojeným šklebem, který zmizí při té zmínce o... odchodu. Pak se nicméně lehce ukloním. "Madame, bude mi potěšením." Á, dámě zjevně není neznámá zásada "důvěřuj, ale prověřuj". To je dobře. Natáhnu se pro oděvní součástku s komentářem, že zrovna tohle si možná měla nechat. Psí reakce prokáže, že není proč se strachovat. Odolám pokušení podívat se, kde má to zvíře ovládání termostatu, a raději si hledím svetru. Zavřu oči. V tu chvíli se mi před vnitřním zrakem na popud slabého mozkového impulzu rozprostře svět úplně jiný, tvořený purpurově zářícími mapami částicových struktur předmětů, které mě bezprostředně obklopují. Půda, tráva, stromy, živé bytosti, každý z nich má zvláštní a jedinečnou kresbu. Zvláštní, pes se jeví být organický, přinejmenším při zběžné prohlídce. Soustředím se na nasáklou hmotu ve svých rukou. Napřed jsem ji vyždímal taky, bude to snazší. Lehce kloužu svým sedmým smyslem po vláknech vlny, vzájemně se prolínající s diametrálně odlišnou hmotou. Kyslíko-vodíkové vazby jsou naštěstí jednoduché a jasně čitelné i trochu odlišným odstínem. Krev je na druhé straně svinstvo, což je zároveň ale také velmi výmluvný identifikační znak. Zhluboka se nadechnu a vědomí přeladím do stavu ne nepodobném začátku meditace. Tohle je náročnější než kritický náboj lodního motoru, musím najít jednu každou molekulu žádaných látek a teprve v momentě, kdy mám stoprocentní jistotu, že je všechny pevně držím pod kontrolou, lehce se pustit do přenosu energie. Každá dávka musí být přesně odměřená, dost velká, aby ovlivnila částice ve středu zájmu, ale už ne okolí, což znamená hlídat si mřížku svetru jako takového a včas opravovat možné krizové body. Ze svetru se začnou uvolňovat neviditelné pozůstatky rozbitých molekul. I následkem tepla, jež ze mě vyzařuje, se část vody mění v páru, krev se bortí na základní prvky a s ní i hemoglobin dosud barvící vlnu. Po rudých flekách nezůstává nic, smetí odnáší proudění vzduchu. Zrychlené proudění energie v mém organismu zvyšuje tělesnou teplotu takovou měrou, že mi oblečení možná stačí uschnout dřív, než s tímhle hadrem skončím. A má to ještě jeden, o něco nápadnější efekt. Ruce mi záhy začínají prostupovat zprvu jakousi vnitřní září, která postupně sílí, až to vypadá, jako bych od zápěstí dál neměl končetiny tvořené ničím víc než zhmotnělým světlem. Těžko říct, jak dlouho to trvá. V téhle rovině vědomí vnímám čas jen jako další formu materie, nikoliv jako proměnou, a pokud ano, nedokážu určit, kolik vteřin či minut zatím uplynulo kolem.

Adeline Gassion - 25. března 2010 23:40

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Nevrč na mě:D Celou dobu tě zaujatě pozoruje, o čemž ty stejně nevíš. Vypadá jako malé dítě, oči rozšířené údivem a zájmem. Drbe psisko za uchem a druhé, které se projevilo jako pravý chlap a žárlivě se připlazilo, v kožichu na hřbetě. Popisovat, jak tě pozorovala je zbytečné. Když jsi s tím skončil, chvíli na tebe bez dechu hleděla. "Úžasné.." Vydechla udiveně. "Ale nestálo vás to moc sil? Neublížilo vám to? To radši budu snášet Edgara, než abych vás takto sobecky využívala." Starost je v její tváři jasně patrná. Nyní sedí celá napjatá, neví, co má dělat. Vzhledem k tomu, jak pozoruje tebe, svetr a zbytek oblečení asi uvažuje o tom, jak moc bezpečné je nechat osušit zbytek, když ho má na sobě.

Remy LeBeau (Gambit) - 26. března 2010 00:11

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ty sis začla! :P Jak se zdá, veškeré úsilí bylo korunováno úspěchem. Spokojeně si odfouknu a čistý, suchý a prohřátý svetr vrátím Adeline. Snažím se přitom nedávat moc najevo, jak mě její výraz dítěte, ocitnuvšího se prvně v životě v cirkuse, pobavil. "Tohle nestálo za řeč," zavrtím jen hlavou. "Musel bych dělat s podstatně větším objemem hmoty, aby se to na mně nějak fyzicky projevilo. Momentálně jsem něco jako zmutovanej králíček Duracell." S určitou nostalgií přitom vzpomenu na dobu, kdy bych něco takového nejen nedokázal, ale zároveň jsem vůbec neměl tušení, že se ve mně skrývá takový potenciál. Tak si říkám, jak mi tehdy bylo. "O mě strach fakt mít nemusíte." Kdybych nevěděl, že na to mám, takovouhle experimentální rychločistírnu bych jí ani nenabízel. Krom toho bych jí velice nerad způsobil víc starostí, než už beztoho má. ... Pokud to neposlouží nějakému vyššímu záměru. Je pravdou, že za ten by se dalo považovat i oblbnutí Edgara. "No, představení skončilo. Volba je vaše."

Adeline Gassion - 26. března 2010 14:48

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Nene:D "Velkým? Co třeba nechat vypařit jeho?" Poukáže prstem k jezeru, kde už z vody čouhá jen nedefinovatelná obrova část. "Hmm, to už tak velký objem není." Pokrčí rameny a věnuje pozornost opět tobě. "A bubnovat na bubínek jako Duracell zvládnete?" Drze se zazubí, ale zatváří se naprosto nevinně. "Výborně. Tak já nebudu mít strach o vás a vy se nebudete zajímat o to, jak je mě? Domluveno?" Nabídla ti kompromis a tvářila se naprosto bezelstně. "Což mimo jiné znamená i to, že mi přestanete nabízet, co všechno by jste mohl udělat." Spokojeně se usmála. "Volba.." Nejistě se zašklebí a chvíli jen tak sedí a mlčí. "Rafo, Coro, průzkum." Pošle psiska pryč, načež se se stálou nejistotou zadívá na tebe. "Tak, co mám dělat?"

Remy LeBeau (Gambit) - 26. března 2010 18:51

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ale jo, vrčela's na mě první! Nad návrhem zlikvidovat mrtvolu se krátce zamyslím. Copak o to, nebylo by to nemožné, pouze bych si pravděpodobně v jejím případě počínal podstatně méně opatrně. "Jo, šlo by to," kývnu nakonec. Uvidím, v jaké kondici budu, až skončím s náma. Bylo by krásné prostě ho jen tak vyhodit do vzduchu pěkně po staru, ale při velikosti těla by to byla taková exploze, jakou bysme před gorilama neukecali. Stařík sám je příliš paranoidní na to, aby mi uvěřil, že jsem zkoušel jen nabíjet žabky a trochu se mi to vymklo z rukou. Ženská jedna hubatá, ty bys zasloužila v první řadě zabubnovat na část sedací. "Když už, tak jsem spíš přes kytaru, bicí nevedu." Nastíněný kompromis není tak docela fér, protože mně, narozdíl od ní, akutně netiká čas. Nehledě už vůbec na to, že co se mě týče, je záhodno se strachovat spíše o lidi v mém okolí než o mou maličkost jako takovou. Na druhou stranu, když jí to udělá radost... "Beru," řeknu proto s tichým přesvědčením, že s trochou snahy lze nějakou cestičku kolem nalézt vždycky. Je nervózní. Kdo by na jejím místě nebyl. Bohužel ji nijak zvlášť uklidnit nemůžu. Nakonec pronesu s úsměvem větu, na niž se mi zhusta dostává odpovědi "Tobě?! Děláš si srandu?!": "Věřit mi."

Adeline Gassion - 26. března 2010 19:23

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Já můžu:) "Počkat, počkat." Zarazí se, když si uvědomí, co bys tím "jo, šlo by to" myslel. "Tak jsem to nemyslela. Nemusíme ho přece ještě něchat vybouchnout! Nebo zmizet, nebo co. Navíc, to je určitě těžší. Kosti, svaly, to všechno.. Ne, ne." Zavrtí rozhodně hlavou. "Kytaru? Vážně? A jakou preferujete? Španělku, nebo elektrickou?" Zajímá se zvědavě a nad něčím se zamyslí. Nakonec se pro sebe usměje, vypadá s něčím spokojena. "Věřit?" Nerozhodně se na tebe zadívá, nakonec však rezignovaně vzdychne. "Dobře, věřím vám. Tak, co teď?" Poslušně udělá všechno, co řekneš. Je stále napjatá, že má trošku strach však není nic divného. No ne?

Remy LeBeau (Gambit) - 26. března 2010 21:15

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro A já v tom případě nemužu jako proč?! XD Jak je ctěná libost. Když nechat, tak nechat. Třeba si to ještě rozmyslí. "Jen španělku," odpovím na dotaz. Pravda, elektriku bych si býval zkusil rád, kdyby otec tehdy nevyhlásil ultimátum, že v tom případě bude v baráku buďto ten nástroj, nebo já. Suchar. Nebudu tvrdit, že mě zase sem tam neznervózňují ty její záhadné úsměvy. Mona Lisa by se mohla jít zahrabat a to nemluvím o sfinze. Lepší nepřemýšlet, co ji tak potěšilo, a pokud možno ani jaké následky to bude mít pro mě. Neodpustím si ovšem podezíravé loupnutí okem. Musím jí přiznat odvahu, jaká se hned tak nevidí. O důvěře nemluvě. Kdyby nic jiného, tak tu zklamat nesmím. "Vy nemusíte nic, jen klidně sedět. A kdyby ty vaši fešáci zajistili okolí, než skončím, bylo by to fajn, potřeboval bych maximální klid. Udělám všechno proto, abych vám neublížil, ale pokud budete cejtit, že to pálí, ozvěte se," požádám ji důrazně. Tenhle efekt to totiž může mít taky a nevím, jestli to dokážu poznat sám. Trochu si odsednu, protože si nedělám iluze o doprovodných jevech. Fyzický kontakt není třeba, vzhledem k nutné práci s jednotlivými vrstvami oblečení by ani neměl moc význam a kromě toho v případě, že bych se jí v průběhu procesu dotýkal, bych ji popálil zcela jistě. Stejně jako se svetrem si vyvolám komplexní mapu tentokrát celého oděvu, ve které si najdu stíny nežádoucích prvků. Musím si při likvidaci vazeb počínat daleko opatrněji než v předchozím případě, když se v kontaktu se zpracovávaným materiálme nachází citlivá lidská kůže. Nořím se proto do tohoto téměř neskutečného zářivého světa ještě hlouběji a soustředěnou vůli napínám téměř do krajnosti. K čertu, začíná to bolet. Po tváři mi na okamžik přeběhne stín jako odraz toho pocitu, kterému ale nevěnuji pozornost. Ani nemohu. Úměrně s tím, jak navyšuju koncentraci, odráží se přenos znovu i na mé fyzické schránce. Ale zatímco předtím procházely proměnou pouze ruce, tentokrát mi začne záře vycházet z celého těla.

Adeline Gassion - 26. března 2010 23:19

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Protože to může jen jeden:) "Dobře. Rafo, Coro. Hlídat." Rozkáže rafanům a ti jako správně vychovaní mazánci příkaz ihned plní. "Dobře." Souhlasí opět, ovšem její výraz napovídá, že i kdyby jí to škvařilo kůži, nepřizná to. Celá tahle procedura trvá daleko déle, než představení se svetrem. Adele celou dobu jen v klidu sedí, ani nedutá a nechává tě pracovat. Chce to nějaký čas, než je dílo dokonáno, ale efekt opravdu stojí za to. Oblečení je nejen čisté, ale i příjemně teploučké. "Výborně. Jste v pořádku?" Zkoumavě na tebe hledí, připravená jakkoli zasáhnout. I dkyž, jak by tě asi odpravila zpět, kdyby jsi klesl vyčerpáním? U téhle dámy by se nebylo čemu divit, kdyby tzě odnesla na zádech, i dkyby se musela plazit ve štěrku. I když jsi zkončil, ruce ti ještě stále slabě z´ří a Adele na to fascinovaně hledí.

Remy LeBeau (Gambit) - 27. března 2010 00:07

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jásně, já jsem zrovna z těch, co si hleděj pravidel... XD "Jo, jsem..." Na vteřinu se o mě pokouší slabá závrať, která takřka ihned pomine. Trochu nepříjemný doprovodný jev přeskakování mezi dvěma rovinami vnímání. Začínám litovat, že jsem flákal snídani. Promnu si spánky a na Adeline se usměju. "Celkem jste prokoukla," konstatuju. "Asi bych měl máknout ještě trochu na sobě, ať takový okouzlující dámě nedělám vostudu." Zlikvidovat následky rvačky na vlastním oděvu trvá výrazně kratší dobu, hlavně díky tomu, že se musím starat jen o to, abych nezničil látku. O svou kůži se nebojím, zároveň s opětovnou aktivací schopností se sama potáhne obalem z čisté energie působícím jako neprůchodný štít mezi horkem sálajícím z nabíjených šatů a vlastním tělem. Až to jednoho krásného dne přeženu a podaří se mi to na sobě odpálit, možná mi to zachrání zadek, nemluvě o jiných částech. Dílo jest dokonáno a já budu ještě nejméně půl hodiny svítit jako dvěstěwattová žárovka, pokud se nějak nevybiju. Po krátkém přemýšlení, čeho tady v okolí nebude škoda, se zaměřím na mrtvolu. Ta zaplane stejnou purpurovou září a s nevýrazným *puff* se rozletí v záplavu jisker, které pohasínají dříve, než stačí doplachtit na zem. Jediným efektem je světelný záblesk. Žádná hlasitá detonace, žádné kousky tkáně létající okolo. A ne, opravdu se nesnažím machrovat. "Zbytkovej náboj," řeknu, protože si dovedu představit ten pohled, jakého se mi od mé společnice nejspíš dostane vzhledem ke skutečnosti, že proti tomu před chvílí něco namítala. "Normálně bych ho prostě vypálil do vzduchu, ale stometrovej sloup energie bych vysvětloval stejně blbě jako výbuch." Při pokusu odhrnout si vlasy z obličeje docílím jen toho, že si po tváři rozmažu směs cizí krve a vlastního potu. To nenávidím! A protože Adeline na tom není o nic lépe, navrhnu: "Co takhle se jít podívat po jiným koupališti?"

Adeline Gassion - 27. března 2010 15:05

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Měl bys, jinak..:P "Vážně?" Podezdřívavě si tě změří. Stačila ona chvilková závrať, aby ihned vyskočila na nohy, což vzhledem k její únavě nebylo zrovna vhodné, lehce zavrávorala a poodešla ke kládě, na které seděla předtím a posadila se. "Děkuji." Začervená se a pousměje se. Během tvé práce tě sleduje, psiska několikrát oběhla terén, než se vrátila a usadila se před svou paní. I ona na tebe se zájmem hleděla. Očekávaný nesouhlasný pohled jsi trefil velmi přesně. Adeline nesouhlasně našpulila rty a lehce se mračila. "Jistě." Moc přesvědčeně nevypadala, ovšem nijak dál to nekomentovala. "Samozřejmě. Nedaleko odtud je čistý potok. Jinak jsou tady samé špinavé bažiny, tohle.." Poukáže k jezírku. "Jsem nechala umělě vyčistit. Budu na tom muset znovu zapracovat." Zvedla se, oblékla si svetr a vyrazila. Že by tedy pospíchala, se říc nedá.- Spíš vrávorala a ploužila se. "Pojďte za mnou. Je to jen kousek. Rafo, Coro." Zavolala na psy a jen ukázala směr, kterým se psiska okamžitě rozběhla.

Remy LeBeau (Gambit) - 27. března 2010 18:19

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Tak na to sis vybrala ke hraní špatnýho mutanta :P Je mi celkem jedno, jak dalece mě podezírá z bůhvíjakých vedlejších úmyslů. Jen vystřihnu oblíbený omluvný výraz, za jaký by se nemuselo stydět štěně kokršpaněla. Co mají ti tři pořád z těmi pohledy? To nikdy neviděli mutanta? Jednou dvakrát to přejdu jen pokrčením rameny, teď už mi to začíná pomalu, ale jistě lézt na nervy. Pousměju se její definici místních vodních zdrojů. Ty bažiny samy o sobě vlastně špinavé nejsou, jen zarostlé a bahno bysme mohli vyvážet na export. Blíž k civilizaci už je to horší, tam se na svinění všeho aktivně podílejí lidé. A vzato kolem a kolem... v tomhle jezírku vlastně také. "Na tohle by měly stačit dva tři pořádný slejváky," poukážu na rudou vodu pořád plnou menších kousků tkáně. "Ale nejspíš se sem slezou mrchožrouti a hmyz z celýho okolí." Ve zdejších klimatických podmínkách se pach z rozkládající se zdechliny nese s každým závanem větru dodaleka. A bažiny jsou plné živočichů, kteří si rádi vylepší jídelníček. Nejdéle do zítra tady bude ráj much. Narvu trochu trávy a odrbu si ruce, jak nejlépe to jde, protože té vrávorající mátoze hodlám nabídnout oporu a nerad bych ji zase vysvinil.

Adeline Gassion - 27. března 2010 22:32

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Nene..:P "To si nemyslím. Ta voda by potřebovala někam odtékat, aby to vyřešilo pár slejváků... jenže neodtéká a zatuchne. Budu to muset nechat vyčistit dřív, než bude pozdě." Zamračí se a pohlédne k jezeru. "Ano, to je přesně to, o čem mluvím.. Tohle místo není od pozemků daleko a zdejší vzduch a vítr by ten smrad zanesly k nám velmi rychle a Edgar by si velmi rychle spočítal, že se mě to nějak týká. A zase jsme u toho, nesměla bych ani na krok, ač jsem já jeho zaměstnavatelka, role rozkazů by se obrátila velmi rychle." Když jsi se nabídl, chvilku váhala, nakonec však tvou pomoc přijala a jako dík tě zatížila sotva patrná část její váhy. Netrvalo dlouho a dorazili jste k již zmíněnému potoku. "Tak prosím, tady to je." Vykasala si šaty nad kolena, aby si klekla u břehu a omyla si ruce a tvář. "No, a co s vlasy?" Sundala si hedvábný šátek, který měla ovázaný kolem krku a použila jej jako zástěnu pro svůj nový, nepříliš pěkný, účes.

Remy LeBeau (Gambit) - 28. března 2010 00:32

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ale jo. Já už jinej nebudu. XD Voda. Záchrana. Hurá. Nechám Adeline cachtat se u břehu, sám si najdu pár kroků po proudu nějaké příhodné křoví, shodím ze sebe šaty s výjimkou prádla a s gustem se ponořím do potoka. "No, nevím jak vy, ale já se přidržím starý osvěčený metody umejt a usušit," odpovím na její otázku, načež se ponořím celý pod hladinu, abych si mohl vlastní hřívu důkladně vydrbat. Proudící voda odnáší zbytky narudlých šmouh. Nebylo by špatné si jen tak kecnout na dno a půl dne si jen tak hovět. Pro někoho, kdo tak dlouho vydrží v nečinnosti, samozřejmě. Takže sotva mám pocit, že jsem ze sebe dostal všechny následky střetu, vylezu zas ven, otřepu se, vyždímu a obléknu. Co na tom, že jsem zas celý mokrý. To uschne. Stačí jen opláchnout nůž a vrátit ho tam, kam patří. Vrátím se k Adeline, abych zjistil, jak si vede. Vzhledem k tomu, že kolem mě neproplula, nejspíš se do potoka nezřítila.

Adeline Gassion - 28. března 2010 10:09

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro O:-) Když vidí, co děláš, chvíli tě jen zamyšleně pozoruje. Dívá se na tebe, ale přitom jako by tě neviděla. Něco si pro sebe zamumlá, slyšíš něco o dobrém nápadě. Odchází proti proudu od tebe dost daleko. Cestou si stahuje šátek a svetr. Všechno pečlivě složí a položí na zem. Pomalu si svlékne košili, zuje si botky a nakonec svlékne i sukni. Zůstane jen v krajkovém body. Že se jí studená voda zrovna nezamlouvá ukazuje fakt, že do vody leze opravdu strašně pomalu. Když už tam ale je, potopí se a jen tak si užívá příjemný chlad. Podle toho, že nemá žádný velký problém s tím, že by jí unášel proud, si vybrala místo, kde je proud nejslabší. Několikrát se potopí, udělá pár temp a opět se vynoří. Nevěnuje ti pozornost, jen si plave. Ve tváři má spokojený výraz.

Remy LeBeau (Gambit) - 28. března 2010 16:52

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jednou se dožiju dne, kdy ti ta svatozář spadne na kebuli a udělá bouli. XD Jak vidím, dáma se rozhodla názorně dokázat, že opravdu není z cukru. To ji šlechtí, snad má jen dost soudnosti, aby s tou hrou na vodní žínku přestala dříve, než stačí prostydnout. Po krátkém průzkumu okolí si najdu flek, kam se nejvíce opírá slunce, a usadím se tam. Napůl si užívám teplých paprsků, napůl hlídám okolí. Adeline přitom nechávám jak její distanc, tak soukromí. Jen občas se ohlédnu jejím směrem, abych se ujistil, že je v pořádku. 'Jo, takhle se mi líbíš víc,' usměju se, když postřehnu, jak si to evidentně užívá. Je příjemné vidět ji pro změnu takhle nadšenou. Zdá se, že pokud má příležitost, umí si nepochybně život opravdu užívat, dokud ještě může. Snažím se přitom nezabývat úvahami na téma, kolik jí ho asi zbývá, a už vůbec ne jak by se asi tvářil její kvočna komorník, kdyby nás teď viděl. Hlavně tedy ji. Ráchání v potoce sotva spadá do přísné životosprávy. A přitom je to zdravý.

Adeline Gassion - 28. března 2010 21:19

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Nenene O:-):D Ještě nějakou dobu se tam rachtá a plave si. Je to až za dost dlouhou dobu, když vyleze z vody, na mokré tělo natáhne jen světřík a dojde až k sobě. Vlasy má mokré a rovné. Obvykle je má vlnité, nejde tedy pořádně vidět jejich délka. Nyní jde ale poznat, že má velmi světloučké plavé vlasy délkou skoro až k pasu. Ač není nalíčená, vypadá moc hezky. Díky studené vodě má zrudlé tváře, tvář se jí leskně a oči jí svítí. Jen rty má promodralé skoro až fialové a drkotá zuby. Posadí se kousek dál od eteb, stále se klepe ale statečně snáší paprsky slunce, ona narozdíl od tebe nejspíš nemyslí, že je dobrý nápad se obléknout a tak zbytek oblečení opět namočit. Svetr, ještě trošku prohřátý, jí tedy alespoň částečně propůjčuje teplo. "Hmm. Můžu se na něco zeptat?" Osloví tě, tvář stále nastavenou k slunci. "Šel by jste sem se mnou ještě někdy?" Koupání v potoce se jí asi opravdu zalíbilo, i když jejím rtům se ledová voda nejspíš moc nelíbila. Stále ještě nezbledly a drží si temně fialový odstín.

Remy LeBeau (Gambit) - 29. března 2010 13:31

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Já vim, zastaví se o rohy. XD Vidět tohle nové zrození Venuše Botticelli, tak jde a v záchvatu frustrace své legendární plátno spálí. A ani bych se mu moc nedivil. "Dycky se vyprávělo, že tady v bažinách žijou víly, ale nikdy jsem nevěřil, že jednou nějakou uvidím na vlastní oči," přivítám s širokým úsměvem tu promáčenou krásu zpět na břehu. Při pohledu na to, jak s ní cloumá chlad, usoudím, že si můžu dovolit ještě jeden malý trik. S tím rozdílem, že cílem tentokrát není pevná hmota, ale částice vzduchu samotného, pouze v úzkém prostoru kolem Adele. Kromě prskajících nafialovělých výbojů, které nikomu a ničemu neublíží, se tak vytváří lokální vír teplého vzduchu. Její otázka mě, přiznám se, docela překvapí. Ovšem jen do chvíle, kdy mě napadne uvažovat o praktické hodnotě goril jako společníků. A Edgar je už vůbec kapitola sama pro sebe. Stejně mi trochu uchází smysl - proč zrovna komorník, když přinejmenším Adeline to zjevně není moc po chuti? Proč z něj neudělá... já nevím, třeba svého obchodního partnera nebo tak něco? "Proč ne," odpovím nakonec. "Ale pod jednou podmínkou: příště už žádný třímetrový opičáci." Na druhou stranu i přes invenci steroidové obludy to vypadá na celkem pěkný den. Slunce svítí, kytky smrděj, ptáci a cikády řvou, dáma má dobrou náladu... a s radioaktivní rybičkou Remískem začínají pomalu šít všichni čerti, jak najednou nemá do čeho píchnout. A tak když sleduju, že Adeline sedí prakticky těsně u vody, a hlavně že se už zase trochu prohřála, nelze se moc čemu divit, že mě napadlo to, co mě napadlo. S předstíranou potřebou se jen protáhnout vstanu a začnu pendlovat kolem, dokud mě "náhoda" nezavede jí za záda. "Hopla," zachechtám se podle a sešťouchnu ji do potoka. Možná se mi přitom podaří zachytit ten svetr, aby ho zase nevymáchala.

Adeline Gassion - 29. března 2010 19:33

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Pfff no nene:D Adele se jen začervená, když ji přirovnáš k vílám a nijak to nekomentuje. Ovšem vypadá potěšeně. "No, tak já se pokusím se vždycky podívat." Slíbí ti, ač vypadá, že valnou radost z toho nemá. Tento fakt však nijak neřeší, radši se líně, jako kočka, protáhne a dál se vyhřívá na slunci. "Vítě, že jako soukromá přenosná kamna jste k nezaplacení?" Zeptá se, ale ani nepootočí hlavu tvým směrem. To udělá až v momentě, kdy se zvedneš. Když však usoudí, že už tě jen nebaví sedět, optře zavře oči a hoví si v příjemném teple. Vylekaně vyjekne, hlavně když se opět ocitne v ledové vodě. Nejlepší, pro tebe, na tom je, že protože to nečekala, neustojí to a jen co ji tam doslova vysypeš z jejího vlastního svetru si sedne na zadek, čímž se zase celá potopí. Ihned se zvedne a přerývavě dýchá, jak se snaží samu sebe zahřát. "To od vás teda nebylo pěkné." Klepala se jako ratlík a třela si paže. Pokoušela se vydrápat na břeh, ale dvakrát za sebou jí to podklouzlo a spadla zase zpátky. Nakonec k tobě s naprosto zoufalým výrazem a prosícíma štěněcíma očima vztáhne ruku. "Byl by jste tak hodný..." Zadrkala zuby. Když jsi jí však podal ruku, s nečekanou razancí tě stáhla k sobě. Tys měl navíc tu smůlu, že už jsi oblečený. a přidal se ke mě?" Konečně dokončí svou prosbu. Bez problémů vyleze na břeh, sebe si své věci a spěšně uteče dál od potoka. Zabalí se do svetru a jen se nevinně usmívá.

Remy LeBeau (Gambit) - 29. března 2010 21:24

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Dokaž to. A štěněcí vočička se nepočitaj. XD "Doufám, že nejen jako samohybný kamna a čistírna." Jsou věci, které dokážou škodolibou dušičku pohladit neobyčejným způsobem. Na ublíženou výtku jen rozhodím rukama se slovy "Nebylo - ale na tomhle světě se pěknýho nenajíte." Křením se přitom ne jako jeden, ale pro jistotu hned deset pekelníků. "Co nadělám... vypadala jste v tý vodě tak spokojeně, tak jsem si řek, proč vám neudělat radost eště trochu, non?" Že bych jí mohl jít nabídnout pomocnou ruku, jak se tam tak zoufale hrabe, mě kupodivu nenapadne, naopak se pohodlně usadím a dívám se, jak jí to jde. Zvednu se až na přímou žádost, a s výrazem, jako že jí prokazuju bůhvíjakou milost, ji chytím za ruku. "Mer-" Zbytek nadávky spolkne voda, do které po hlavě zahučím. K čertu, tohle jsem měl čekat. Bestie. No dobře, má bod. Vykouknu nad hladinu jen do té míry, že jsou ze mě vidět oči ošklivě šilhající zpod vlasů zplihlých přes obličej. Pak zabublám cosi neartikulovaného, narovnám se a se šklebem příliš se neslučujícím s faktem, že jsem opět durch, kývnu: "Gratuluju. Jedna jedna." Stáhla se, ale ne dost daleko, abych ji odsud nedokázal pěkně pocákat.

Adeline Gassion - 29. března 2010 22:21

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro A jak?:D Nedokazuji ti svou přízeň a andělskou povahu každý den?:D Když tam spadneš, tváří se tak samolibě, až to ani není možné. Jak je vidno, má z toho, co se stalo upřímnou radost. Sice se pořád ještě třese chladem, ale směje se na celé kolo, až ten smích přitáhne zvědavá psiska zkontrolovat, co se děje. Jen jim ukáže na potok a něco poručí, načež se ty bestie rozběhnou k potoku, aby si samy taky zaplavaly a vyčistily kožichy. Pobaveně se uklonila, když jsi jí pogratuloval, předvedla úklony, za které by se nemusel stydět ani herec národního divadla při závěrčené děkovačce. Tančí si po mýtince, veselá, jako snad nikdy předtím. Pomalu se přiblížila blíž, když si všimla, že lezeš ven a pobaveně sledovala tvůj výraz. Zahihňala se jako malá holka. "Děkuji, děkuji." Opět se ukloní. "Nesmíte mě podcenit, pane." Rozverně se zasměje, ale hned na to s vypísknutím uskočí o pár metrů dál, z dosahu ledové vody. Je neuvěřitelné, jak dobře jí takovéhle blbnutí dělá. Před chvílí vypadala, že ani nedojde zpět a te´d tu hašteří.

Remy LeBeau (Gambit) - 29. března 2010 22:46

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Tím, že se mě očividně snažíš utopit? XD Tak tohle ne. Ty dva vypadají z možnosti koupele až moc nadšení. V té vodě budu buď já, nebo psi. Stačí, že jsem skrz naskrz mokrý, netoužím po tom být navíc oslintán a pošlapán. Tváří v tvář Adelině proměně mě napadnou hned dvě pořekadla. První o tom, jak málo stačí k dětské radosti, druhé, že nikdy nic nepotěší tak, jako cizí neštěstí. Tohle máme evidentně taky společné. Takové představení je vhodné odměnit potleskem a já určitě nejsem nevděčný divák. "Nemějte obavy, madame, víckrát mě nenapadne vás podceňovat ani ve snu," ujistím ji s úsměvem, zatímco lovím z kapsy mokrou (jak jinak) gumičku a stáhnu si jí vlasy do culíku, aby mi přestaly lézt do obličeje. 'Koukejme, tak ono to dokonce piští...' vrátí se mi ten nesmírně poťouchlý výraz. 'Jen počkej... chtěla's válku...' Triko opět letí dolů, ale tentokrát ne za účelem zbavení přebytečné vlhosti. Právě naopak. Naberu do něj vodu z potoka a tuhle vodní bombu jí pošlu expres rekomando dříve, než stačí prosáknout. Nemám strach o to, že bych se mohl netrefit.

Adeline Gassion - 29. března 2010 23:10

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Jistě:D "To bych vám radila, mon ami." Opět se zasměje. Jednoduchým ladným pohybem odhodí vlasy na záda, až se ve svitu slunce zalesknou jako zlato. Tentokrát nezaječí, jen vypadá, že si bude muset vzpomenout, jak se dýchá. Naštěstí pro ni se většina vody vytratila už během letu, ale i tak, dostat mokrým tričkem taky není nejpříjemnější zážitek, zvlášť ledovým. Jen se zhluboka nadechne, stiskne rty a s trochou přemáhání se blahoskolnně usměje. Tričko ti rozloží na strom, aby oschlo. Zahledí se opět na tebe, za tebou nyní ve vodě dovádějí dvě obrovská, na kost promočená psiska. Adele jen dvakrát lehce mlaskne. "Ještě jste našeho nového hosta nepřivítali, zlatíčka." Tentokrát věnuje "láskyplný" pohled tobě a jen dvakrát tleskne. V tu chvíli se zem u tvých nohou zachvěje a je až příliš pozdě na myšlenku útěku. To už se o tebe opřou psí tlapy, složí tě do trávy a olizují ti obličej na přivítanou. Chvíli tě s vítězným úsměvem sleduje, než dojde ke své hromádce soblečením, oblékne si sukni, halenu a přehodí přes sebe pletenou vestu. "Neříkejte mi, že se Vám moji drobečci nelíbí." Zachechtá se.

Scott Summers (Cyclops) - 29. března 2010 23:10

Institut Ach ano, mohu to zřejmě nazývat svým typickým štěstím, že prvního mi osud do cesty přihrál zrovna jeho. Raději bych napřed podebatoval se Storm, ale jsou chvíle, v nichž si lze jen těžko vybírat. Krom toho mám tušení, že Logan by mohl vědět, kde se teď naše stříbrovlasá bohyně bouří nachází. "Ahoj, Wolverine," řeknu a v mém hlase je patrné nadšení podstatně menší, než to jeho nepříliš dovedně předstírané. "Poslyš, viděl jsem v televizi, co se stalo, a byl bych rád, kdybys mi mohl podat aspoň předběžný nástin toho, jak to probíhalo. Byla to nahodilá akce, nebo tu věc poštvali cíleně na vás? Máme nějaké zraněné?" vychrlím rovnou to, co mě v tuto chvíli nejvíc tíží na srdci. Samozřejmě že mám v plánu co nejdříve svolat regulérní brífink, ale rád bych ho začínal už s určitou představou o situaci, jíž budeme nuceni čelit.

Remy LeBeau (Gambit) - 29. března 2010 23:53

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Skvělý. Já, největší zloděj světa, potupně ožvýkán bleším proviantním vozem. >> GRAH! Pak že boží mlejny melou pomalu! Přemýšlení o tom, co ještě bych jí mohl provést, mi přetrhne ten její úsměv. Nakloním hlavu na stranu. 'A tohle zase má znamenat co?' Ohlédnou se mě napadlo pozdě. 'Ale ne!' Stačím jen vyjeknout, než mě přejede celkem půldruhého metráku hyperaktivní huňaté uslintanosti. Ve vlastním zájmu se bleskově stočím do klubíčka a zakryju si hlavu rukama, abych se vyhnul alespoň části toho přívalu nadšení. Jeden z nich mi hamtnul na hrudní koš. Díky, já už na ty žebra stačil úspěšně zapomenout! "Jasně, taky vás miluju, koukejte ze mě slízt, bestie!" pokusím se celkem marně psi setřepat. Bylo by to snazší, kdyby každý nevážil skoro tolik, co já sám, a nemusel bych mít strach, abych jim něco neudělal. Moje tělo automaticky zareagovalo na potenciálně nebezpečnou situaci a začíná zase budovat náboj. Adeline by mi nebyla moc vděčná, kdybych jí ty zablešence upekl. Chytím bližšího vlkodlaka za tlamu s cílem ho odsunout stranou. Dobrý nápad, dosáhl jsem toho, že mi začal žmoulat ruku a ještě si mě přidržel tlapou. 'Vy prevíti, a já vám chtěl každýmu přivízt věnec klobás! Vykašlu se na to!' Nevyhovuje mi ani tahle pozice, ani situace jako taková, a už vůbec ne chlupatý čumák funící mi za krk. Musí tady být přece způsob, jak je donutit najít si jinou zábavu. Takže... "Kočička!" Hm. Tak kočička ne. Co takhle "Veverka?" Jasně, třep si hubu dál... Zatraceně, co to je za psy? Přestanu ze sebe dělat kašpara a raději bleskově zalovím v paměti po povelech, které dostávali od Adeline. Vyberu si jeden, který by je mohl trochu rozhýbat směrem pryč. "Rafo, Coro, průzkum!" Pokud to zní málo autoritativně, je to vina psí pazoury drtící mi průdušnici. A v ideálním případě mě čeká zjištění, že jejich paní je jediná, koho poslouchají...

Adeline Gassion - 30. března 2010 07:06

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Háááááááááááááááááá xDxDxDxDxD Adele, která celou tu scenerii sleduje, má co dělat, aby se udržela v klidu. Zpočátku ještě zvládala opdvádět svou pozornost tím, že se věnovala oblékání. Avšak teď, když je již oblčená a opět vypadá perfektně upraveně, až na ty vlasy, má dost času na to, aby tě sledovala a dusila se smíchy. Nakonec to nevydrží a div že nespadne z padlé klády opodál, na kterou si sedla. Směje se. Tak, jak se snažila ovládat, tak se teď směje. Teď už ji nic nepoutá, dává průchod tomu, co zrovna cítí. Smích se rozléhá celou mýtinkou, jasný, zvonivý. Zvlášť zajímavé jí přijde tvé snažení psy něčím odlákat. Nakonec se přece jen slituje. "Rafo, Coro. Dost." Ozve se blízko tebe. Psi okamžitě přestanou, Adele jen ukáže nějakým směrem a oni se tam poslušně rozběhnou. "Sednout!" Obě psiska se posadí a s vyplazeným jazykem na tebe pořád koukají, vypadají, jako by se usmívali. "Jste v pořádku?" Podá ti pomocnou ruku. Z jejího obličeje je jasné, jak moc se snaží se nyní nesmát. Tvář jí krášlí ďolíčky.

Remy LeBeau (Gambit) - 30. března 2010 10:54

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Megero! XD Jsem výjimečně šťasten, že hrajeme soukromě. XD Takže opravdu poslouchají jen ji. Procítěně zakvílet je ovšem pod mou důstojnost, zvlášť když se Adele náramně baví. Ach jo... jen tak mimochodem mě napadne, že bych byl možná ochoten se k tomuhle propůjčit dvakrát denně, kdyby to znamenalo, že ji zase uslyším se takhle smát. Když to nejde silou, možná to půjde ještě větší silou. Nápad přeprat dva vylepšené vlkodavy, kteří navíc jakýkoliv odpor považují za vítanou součást hry, je přinejmenším naivní. Jak vidno, jsem odsouzen k tomu, stát se psí žvýkací hračkou. Ne, stále nehodlám kvílet. Očistec skončil dříve, než bych byl předpokládal. Díky bohu. Pomoc nepřijmu a na nohy se vydrápu ve vlastní režii. Jeden ošklivý pohled vrhnu na paničku, druhý na její obludy. Teda že se vlkodavové tváří permanentně vychechtaně, to vím. Ale tihle se doopravdy baví. Vypláznu na ně jazyk taky, načež vztekle odfrknu a napočtvrté jdu do vody, abych se zbavil slin a bahna. "Strašná sranda. A já si celou dobu myslel, že jste si mě najala jako zloděje, ne jako šaška," zašklebím se na svou zaměstnavatelku, když se konečně vynořím. "A vůbec, používání biologickejch zbraní neni fér!" Pokud něco skutečně mohlo doznat nějaké úhony, maximálně moje pýcha. Na drápance po celé horní polovině těla se neumírá. Natáhnu na ně tričko a můžu jen marně doufat, že se zahojí dřív, než se mi podaří někde pořádně zpotit.

Adeline Gassion - 30. března 2010 18:36

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro :D:D:D:D:D:D:D Adele se zatváří opravdu provinile a kousne se do rtu. Skloní hlavu a vypadá, že by jí nedělalo problém se rozbrečet na místě. "Omlouvám se." Odpoví jen na tvoje obvinění. "Nejsou to biologické zbraně!" Namítne chabě a láskyplně se na ty dva vořechy podívá. "Mám je už od štěňat. Přivezl mi je otec ze své poslední cesty do Translvánie. No, vlastně předposlední. Z té poslední se již nevrátil." Vysvětlí ti a opět se na psy podívá. Tentokrát je v tom něco víc, očividně pro ni moc znamenají a nyní je i jasné proč. "Měli by jsme se vrátit." Pískla na psi a vydali jste se zpátky. ............................................... Po nějaké době přišla k tobě do pokoje. Vlasy měla jednoduše sepnuté do culíku, na sobě pohodlné kalhoty a pletený rolák. V ruce nesla malý kufříček. "Nechte mě to ošetřit." Z kufříku se stala lékarnička, ze které vyndala kysličník, vatové tampony, mastičku a tekutý obvaz. Ač by ses bránil sebevíc, stejně si nakonec prosadila svou. "Moc se omlouvám. Bylo to hloupé a nezodpovědné." Provinilost z jejího hlasu je cítit na hony daleko. Nedívala se na tebe ale sledovala podlouhlé škrábance, které velice jemně ošetřovala. "Jsou jen moc aktivní. Dřív jsem s nimi pravidelně běhala, chodila na dlouhé procházky a běžně jsem si tyhle památky odnášela na kůži. Ovšem nyní ta možnost není."

Remy LeBeau (Gambit) - 30. března 2010 22:15

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jen se netlem. XD 'Řek jsem něco špatnýho?' znejistím její provinilostí. 'Já přece...' "Hej, no tak. Pryč s tim dlouhým obličejem, já to nemyslel vážně," namítnu. 'Jo, nejsou, jáááááááásně. Dámo, tohle vykládejte někomu, kdo je neviděl v akci,' ušklíbnu se obhajobě těch chlupatých rabiátů. Při zmínce o místě jejich původu mě napadne jen jedna věc: 'Tak Transylvánie, hm? Tím se ledacos vysvětluje...' Kruci. Teď jsem dvojnásob rád, že jsem se je předtím ze sebe nepokusil sestřelit. "To je mi líto." Vyslovení soustrasti bohužel ještě nikoho z mrtvých nezvedlo, nicméně je upřímné. Ztratit někoho blízkého bolí vždycky... Proti návratu nic nenamítám. Jednak nebude moc od věci se převléknout, jednak se mi začíná ozývat žaludek. Při spalování energie tímhle způsobem jednomu vytráví, zvlášť s mým metabolismem. --- Po loupežném nájezdu na kuchyň se uchýlím do svých komnat, abych se dal zas trochu do pořádku. V první řadě to znamená opět proletět sprchou. Nepamatuju si, kdy v životě jsem se myl tahle často. No dobře, pamatuju... když se Strykerovi žalářníci rozhodli zkusit, jak moc je bude bavit každou hodinu ve dne v noci vytáhnout mutanta na konfrontaci s ledovou vodou z hadice... v mínus pěti. Zatřepu hlavou, abych tu vzpomínku vyhnal, a raději se pustím do hloubkového průzkumu tašky, kde by měl být někde kartáč na vlasy. Nemůžu říct, že bych čekal návštěvu, a už vůbec ne s takovým samaritánským posláním. Pochopitelně se bráním. Není mi zrovna dvakrát příjemné, že se hodlá takhle patlat s šrámy, kterým jsem já sám sotva věnoval druhý pohled, a které se beztak už stačily zatáhnout. Ale když ji to baví... "Nemáte se omlouvat za co. Za prvý jsem šel za váma dobrovolně, za druhý jsem si začal. Takže budu ten poslední, kdo by vám co vyčítal." 'Jo, teďka když to přeženete s aktivitou, v lepším případě skončíte na přístrojích, v horším se záchvatem.' Být vězněm vlastního těla je děsné. Být vězněm daného slibu také. Takže ačkoliv se mi dere na jazyk hned několik vět, jimiž bych se ji za normálních okolností pokusil povzbudit, nakonec jsem zticha, jak si přála.

Adeline Gassion - 30. března 2010 22:34

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro :-| "I tak. Měla bych se chovat jako dospělá, nejsem malá, abych takhle šaškovala a ubližovala vám." Vysvětlí a pokrčí rameny, vypadá, že prostě není ochotná přijmout jakoukoli omluvu pro své jednání. Což je divné, většina lidí se chytně jakékoli výmluvy, aby se očistili. Ona naopak každou výmluvu zpochybňuje a jasně dává najevo, že je to její chyba. Kysličník nepálí. Jen lehce šumí a čistí rány v místech, kde ještě je co čistit. "Já vím, že je to jen škrábnutí. Ovšem škrábnutí od psů. Od mých psů. Psů, kteří běhali po lese, rvali na kusy toho muže, koupali se v té vodě..Je lepší to vyčistit." Vysvětluje ti své pohnutky. Když každou ránu vyčistí, přemázne ji ještě tekutým obvazem a ty maličké oděrky kolem jen lehce přestře nějakou chladivou mastí. "Opravdu se omlouvám. Už jste toho kvůli mě udělal dost a ještě snášíte mé manýry." Zvedne se, uklidí věci do kufříku. "No, raději vám dopřeji zasloužený klid. Na oběd pro vás někoho pošlu."

Remy LeBeau (Gambit) - 31. března 2010 21:50

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro To jsem fakt zvědavej, jak dlouho ti to vydrží... "Na trochu blbnutí ještě nikdy nikdo neumřel," ujistím ji. "A pokud vím, neni to ani trestný." Ksicht, který nasadím, by se dal přeložit zhruba jako "klidně si vykládej, co chceš, tomu sebeobviňování stejně nikdo nevěří". Těžko říct, proč se chová, jako kdyby spáchala bůhvíjaký smrtelný hřích, když jí určitě nijak neublíží si trochu užít. 'No jo, mami...' Výčet všech možných zamoření, v nichž se mohly psí drápy pohybovat, na mě příliš velký dojem neudělá. "Mně se všechny choroboplodný bestie beztak vyhejbaj jako čert kříži," pousměju se. Po skončení ošetření se lehce ukloním na znamení vděčnosti. "Merci beaucoup, madame. A opravdu se nemáte za co omlouvat." Nemůžu říct, že bych nějak zvlášť opravdu toužil po klidu. A než se začne dít něco dalšího, asi to nějakou dobu potrvá. Takže bude nejlepší, když se pustím do práce. Vzhledem ke stávající pozici nemůžu úplně všechno oběhat po svých, takže je načase povolat si na pomoc výpočetní techniku. A vyzkoušet stereosoustavu... Přivedu k životu svůj nebohý otlučený laptop a projedu seznam zaručených kontaktů, ze kterých bych mohl vyrazit nějaké informace o svém nejnovějším cíli. Překvapuje mě, že sám nemám o chlapovi Albertova formátu žádné povědomí, ale někdo s takovou sítí podniků nemůže uniknout každému.

Adeline Gassion - 31. března 2010 22:31

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro . . Když do vyhledávače zadáš Alberto Gassion, vyjede ti hned několik odkazů. Odkazy na všemožná kasina ze sítě Gassion, několik dalších komplexů, odkaz o Albertovi jako takovém. Všechno to jsou ale naprosto nevinné informace. Jediné, co zjistíš je adresa kasin, něco málo z historie pana Alberta , Adele je z jeho životopisu roztomile vymazána. Prostě, na internetu toho není moc. Rozhodit sítě a zeptat se známých, kteří mají známé a tak dále už alespoň něco málo přinese. Dozvíš se adresu jeho sídla, že finančně podporuje jistou farmaceutickou laboratoř a jeden známý známého tvého známého pracuje v jednom z jeho kasin. To už něco znamená. Kupodivu tam byla uvedena i adresa farmaceutické laboratoře. Takže, shrňme si, co víme: Adresu Albertova sídla. Adresu laboratoře. Adresy kasín. Známý známého známého v jednom z kasín pracuje. Za nějakou dobu na tvé dveře někdo zaklepe. Dovnitř vejde jedna z goril a nese nějaký velký předmět zabalený do nějaké jemné krvavě rudé látky. "Toto vám posílá paní Gassion jako dík." Položí to na okraj postele a opět odejde. Když látku odhrneš, najdeš dřevěnou španělku světlé barvy, luby, krk i hlava jsou z tmavého lakovaného dřeva. Nejdůležitější však je, že na ozvučnici, těsně pod kobylkou byl podpis. Hank Williams. Je to cenný kus, kytara Williamse, jen maličko zrestaurovaná, aby se nerozpadla.

Remy LeBeau (Gambit) - 01. dubna 2010 21:14

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Vypadá to jako převrácenej vozejček. 'Zajímavý...' Internet jsem zkoušel spíše jen pro zajímavost. Nepotřebuju až tak nutně vědět, čím ten milý pán, který mi opakovaně vyhrožoval vraždou, předstírá být. Pro mě je daleko důležitější, co je opravdu (krom toho, že pěkný šmejd), a o tom se na veřejných stránkách nedočtu. Možný kontakt uvnitř kasina není v tuto chvíli pro mě až tak dalece důležitý, i když mám v plánu se tam v dohledné době vypravit. Ve veřejném domě hazardních her jsem nebyl už pár let, měl bych se přesvědčit, jestli jsem neztratil grif. Možná bych to měl do programu zařadit ještě před návštěvu jeho rezidence. "Tady nikdo nebydlí," zavrčím v odpověď na zaklepání, jak už tak mívám ve zvyku. Nemám rád, když mi někdo ruší mé kruhy, tím spíše, protože musím ztlumit hudbu. "Huh? No... že děkuju." Na nečekaný dárek zůstanu zírat trochu překvapeně, což se však nedá srovnávat s reakcí, jež se dostaví po té, co se zvědavě vloupu pod hadr. Nejspíš jsem dal nový rozměr pojmům "vytřeštěné oči" i "pokleslá čelist". A to není právě stav, jaký by bylo u mě jednoduché vyvolat. 'Svatá matko na nebesích. Kde přišla zase k tomuhle?' Nástroj držím pomalu jako vzácnou relikvii, kterou tedy skutečně je. Takových není na světě dvanáct do tuctu a už vůbec ne s vlastnoručním podpisem. Cítím se trochu jako svatokrádežník, když pohladím struny a automaticky začnu ladit. Ale co, kytara je od toho, aby se na ni hrálo, dokud drží pohromadě. A myslím, že Hank sám by mi to vyčítal jen sotva. Pokud by mu někdo nepráskl, jak dlouho jsem musel hledat v paměti nějakou jeho písničku, ke které umím akordy. A ne, zahrát Jambalayu by mě nepřinutila ani španělská inkvizice! Takže nakonec zakotvím u jiné klasiky v podobě I Saw the Light a úplně zapomenu, že jsem měl něco dělat. Nakonec, kolikrát za život se vám naskytne taková možnost?

Adeline Gassion - 01. dubna 2010 22:44

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro O měsíc později Za ten měsíc se toho zas až tolik nestalo. Jen jsi zjistil několik dalších maličkostí, ale hlavně s tebou pomalu začal spolupracovat Edgar. Bylo to hlavně kvůli tomu, že Adele začala vypadat čím dál tím hůř. Elán po jedné dávce vydržel sotva pár hodin. Není to pěkný pohled. Taky se nikomu z vás ten pohled moc nenaskýtá. Po většinu času sedí sama v křeslě bu´d ve svém pokoji, nebo v křesle kolečkovém, zabalena do deky v zahradě. V těch několika vzácných chvílích, kdys měl možnost ji vidět, jsi měl dojem, jako by se za každou cenu chtěla smířit s tím, že zemře a přitom zoufale chtěla žít. Smutek, zračící se jí v unavené tváři, nabýval nebývalých rozměrů. Navíc tam jen seděla. Nedělala nic, jen se dívala někam daleko před sebe. Díky spolupráci s Edgarem jsi měl den za dnem přesnější informace. Poskytl ti materiály z minulých akcí, popis míst, kde se zdržovali, přibližný postup jejich práce a způsobu.

Remy LeBeau (Gambit) - 02. dubna 2010 13:33

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Máma má mísu. Já mám Edgara. Ó, my se máme. Dědova zvýšená ochota ke spolupráci je asi to jediné dobro, které tady komu ten uplynulý měsíc přinesl. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho během tak krátké doby tímhle způsobem zchátrat. A to jsem si myslel, že Adelin původní stav je děsivý. Je dost traumatizující moci jen zdálky pozorovat, jak se užírá, jak ji to pohlcuje čím dál víc. Tak strašně rád bych jí pomohl, ale v tuhle chvíli to jediné, co mohu dělat, je o to zuřivěji pátrat po dosud chybějících kouscích skládačky jménem Alberto. K sobě mě už nepustí a když se mi to náhodou povede, je to jako zkusit se domluvit se sádrovým trpaslíkem... Edgar je svým způsobem poklad. Na to, jak se zprvu bránil, že on sám prakticky nic neví, toho z něj leze docela dost. Takže přes den děláme bojové porady, noci trávím většinou pilným studiem posbíraného materiálu a rozšiřováním seznamu možných užitečných lidí. Je to bezkonkurenčně nejotravnější a nejzdlouhavější část práce profesionálního zloděje, ale zároveň jediná opravdová jistota, že pro něho bude ještě nějaké příště. Existuje málo trapnějších věcí, než vykašlat se den před akcí na aktualizaci informací o zabezpečovacích systémech cíle a na místě zjistit, že zrovna ten den si dotyčný nechal instalovat novou sadu alarmů. 'Tak a dost!' zaklapl jsem vztekle někdy o půl druhé nad ránem notebook. Po osmi hodinách hypnotizace monitoru mi oči slzí, jako kdybych si šňupnul křenu a to nemluvím o totálně ztuhlé tělesné schránce. Takhle to dál nejde, už se nedokážu ani pořádně soustředit. A venku je opět docela pěkná noc. Už to bude pár dní, co jsem vystrčil čumák z tohohle pokoje. Potřebuju se rozhýbat. S odkrveným mozkem a naopak překrveným pozadím toho moc nevymyslím. Rychle se převléknu a apartmá opustím oknem. Miluju takovéhle domy... Vrátím se stejnou cestou až za svítání, utahaný, k smrti hladový a splavený jako kůň, ale nesmírně spokojený. V tom parku se běhá naprosto fantasticky a to už vůbec nemluvím o širokých možnostech využití stromů jako cvičebního nářadí. V daleko lepší náladě kecnu zpět k počítači a rovnou si tam najdu odložený kontakt na toho známého známého známého. Už je nejvyšší čas poctít Bertíka osobní návštěvou, i když nemusí nutně vědět, že to jsem já... a pokud z toho krom zábavy vytřískám i nějaké informace relativně přímo od zdroje, tím lépe.

Adeline Gassion - 02. dubna 2010 22:43

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro To se teda vážně máš:) Posunutí o další týden Za ten týden ses dozvěděl dalších pár věcí, ale nic závratného. Edgar ti i nadále pomáhal. Dohodl jsi se se svým známým, že dnes společně zajdete do kasina promluvit si se známým známého. (Pojmenujme ho ZZ) Do plánovaného odchodu zbývá ještě pár hodin. Čas na poslední přípravy, další domluvy s Edgarem a podobně. Dneska se však nic neplánuje, je to jen okouknutí terénu. Edgar z toho není moc nadšený. Nesutále ti dává nějaké rady a tak trošku ti to vymlouvá. Nevypadá to, že by se bál Adelina hněvu, protože ta se nyní nijak zvlášť hněvat ani nedokáže. Její stav je i nadále stejný. Lék musí brát každé tři hodiny. Teď zrovna sedí sama v pracovně u krbu, zabalená jako by byla minimálně v noci na Sibiři. "Pane, hlavně se dnes do ničeho nepuštějte. Je to nebezpečné, ještě nejsme s plánbováním u konce a jdete tam, jak jste si přál, bez našich mužů." Spílá ti Edgar snad asi po sté.

Remy LeBeau (Gambit) - 02. dubna 2010 23:53

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Pořád lepší než slabikář pro děti na onkologii. XD Jestli do mě ten chlap bude v jednom kuse rejt, jako kdybych nevěděl, jak mám dělat vlastní práci, vystřelím ho na... na Mars ne, to ho máme za chvíli zpátky... někam za Alfu Centauri. Nikdy jsem nebyl před rutinní průzkumnou akcí nervózní, teď ano, ale z něj. "Dáte mi konečně pokoj? Já se nechystám na válečnou výpravu, jen vobčíhnu terén, provětrám ňáký prachy a poptám se kolem," chytím se za hlavu po té závěrečné tirádě. "Ten zatracenej sajrajt je v pořadí, ale určitě ne dneska, to by se muselo něco hodně zvrtnout, tak do mě přestaňte hučet, já vím, co dělám, nejdu na takovou výpravu prvně!" Veškeré diplomatické i nediplomatické úsilí vynaložím k tomu, abych ho vytěsnil ze svého pokoje a mohl se konečně začít chystat. A jelikož hodlám jít na zapřenou, nějakou hodinu dvě ta sranda zabere. Jasně, mohl bych si ušetřit docela dost námahy, kdybych se vydával pouze sám za sebe. Ale i když jsem v Bertově kasinu snad ještě nebyl, nepochybuju, že můj popis koluje s důrazným varováním po podobných podnicích celého státu. Nadto je tu jistá pravděpodobnost, že bych se mohl setkat se samotným majitelem a ten měl pár možností si mě prohlédnout, stejně jako jeho gorily. Zrovna dneska netoužím po blízkém setkání třetího druhu s devítimilimetrovou střelou. Takže se natáhnu pro velkou tašku, kterou jsem si před třemi dny přivezl z New Orleans. Za množství kosmetických prostředků uvnitř by se nemusela stydět nejnarcističtější ze všech umělých krásek. Celou tu záplavu kelímků, lahviček a tub si odnesu do koupelny, kde ze sebe začnu dělat úplně nového člověka. Vlastně to ani neobnáší tolik kroků. Protetickou modelovací hmotou trochu upravím tvar nosu a čelisti, opálení schovám pod světlejším make-upem, část vlasů skryju pod umělou pleš a zbytek kudrnatou blond parukou s výraznými kouty. Ještě zbývá falešný knírek a obočí podobná chlupatým housenkám. Ještě sundat náušnici a zamáznout dírku a od krku nahoru mám hotovo. Zbytek už je podstatně jednodušší. Smetanově bílý oblek s umělým pupkem, tmavě fialová košile a naprosto příšerná žlutá kravata k tomu. Převlek doladím polovysokými botami z aligátoří kůže, rukavicemi a dokonale neprůhlednými slunečními brýlemi, protože s očima toho bohužel moc udělat nemůžu. Výsledek přesně odpovídá záměru: místo postrachu heren mi ze zrcadla vrací neobyčejně znechucený pohled odporný zbohatlický yankeejský floutek tak o dva tři roky mladší než já, který si přímo říká o to, aby ho někdo oškubal v pokeru. Dělá se mi ze mě špatně. Jako poslední číslo pod oděv, tak, aby je žádný vyhazovač neměl šanci objevit příliš brzy, schovám jednak složenou hůl, druhak dýku. Sice se nechystám primárně do boje, ale náhoda je blbec. Výborně. Já jsem hotový a ještě mám chvíli času, přesně jak jsem si plánoval. Urovnám si uzel na kravatě a z kýblu postaveném ve vířivce vyndám velký pugét složený z orchidejí a lilií. Kupoval jsem je jako poupata, za dobu, co je tu schovávám, se stačily nádherně rozvinout. Jsem rád, že se jich konečně zbavím, ten smrad je už nesnesitelný. Jen nevím, jestli jsem si nějak pomohl tou voňavkou, kterou jsem se zlil. S kytkou v ruce se vplížím do pracovny za Adeline a se slovy "Za jediný úsměv budou všechny vaše", pronesenými s přízvukem ladícím s mou momentální vizáží, jí kytku přes opěradlo křesla nabídnu.

Adeline Gassion - 03. dubna 2010 00:07

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Proboha živýho.. Zprvu ani nehla brvou. Až když zslechla tvůj hlas lehce podbarven blíže nedefinovatelným přízvukem, otočila hlavu. Chvíli se na tebe beze slov i bez jakéhokoli výrazu dívala. Vzala si od tebe nabízenou květinu. Vedle křesla byl sedací boban, nebo jak se tomu říká, ze stejného materiálu jako sedací souprava kolem. Jen naznačila, ať si tam sedneš. "Můžete mi vysvětlit, proč vypadáte jako.. imbecil?" Zeptala se bez známky zájmu v hlase. Přivoněla ke květině a na chvíli zavřela oči. "Ani nemusíte odpovídat. Vím přesně, kam se chystáte." Vypadala, že na to, aby ti něco zakazovala, nebo vymlouvala, je příliš unavená. Květinu nadále držela blízko sebe a oči neotevřela. "Doufám, že je vám jasné, že na vás budu dávat pozor." Zašeptala tiše a podívala se na tebe. "Jak je vidno, nejspíš budu muset s Edgarem rozvázat pracovní poměr a odstěhovat se někam do jižní Arizony." No, o tom, jestli má v jejím případě ještě nějaké stěhování vůbec nějaký smysl polemizovat nebudeme. Chvíli si tě prohlížela. "Musím uznat, že je to precizně provedená práce. Nic z vaší obvyklé přitažlivosti se přes převlek nedostane ven." To už měla oči opět zavřené a přičichla ke květině.

Remy LeBeau (Gambit) - 03. dubna 2010 00:32

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Je moudrý tahat ho do toho? 'Ach jo, toliko k nápadu potěšit dámu květinou...' vzdychnu v duchu a přijmu místo. Napadne mě přitom, zda by měla větší radost, kdybych k jednomu stonku nechal místo mašle přivázat ucho jejího bývalého. "Protože imbecila nikdo neodstřelí na potkání. Remy LeBeau to o sobě prohlásit nemůže," pokrčím rameny. "Kromě toho, Eda je v tom opět nevinně, když nepočítám, že do mě hučel kdovíjaký moudra. Nemám ponětí, kam si myslí, že se chystám. Protože pokud si dobře vzpomínám, najala jste si mě, abych vašemu ex vypálil rybník i s tou jeho sítí heren, a udělal z něj vola. Nejvyšší čas, abych s tim konečně začal. Chci se akorát mrknout dovnitř hlavním vchodem, abych pak šel na jistotu." Je značně diskutabilní, jak velký význam má lhát někomu, kdo má jistou schopnost nahlížet do budoucnosti. A to navzdory faktu, že ani tak moc nelžu. Zajímalo by mě, jakým způsobem na mě chce dávat pozor, a trochu mě to oznámení znejistí. "Nepotřebuju hlídat," namítnu. "Vlastně bych byl docela rád, kdybyste mi nechala úplně volnou ruku. Bude to míň riskantní." Asi ani nebude poslouchat a já si tu remcám jen pro vlastní dobrý pocit. To abych se díval po velkých neoznačených náklaďácích. Ale co, nějak se s tím srovnám. A na veškeré další akce se budu vytrácet tajně. Čímž se dostáváme k předchozímu problému o oblbování prekognitivních mutantů. Samolibě se zaculím. "Madame, já odvádím pouze precizní práci." Lehce jí políbím ruku, ve které zrovna nedrží pugét. "No tak, co bude s tím úsměvem? Jedinej, na cestu, pro štěstí? Stejská se mi po něm." 'No tak... přece se nenecháš prosit... Ničí mě vidět pořád jen takhle. Copak toho vážně chci tolik?'

Adeline Gassion - 03. dubna 2010 00:46

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Nevím:D "Jistě, že nepotřebujete, ale snad už jste si všiml, že já tu potřebu mám." Odpověděla ti unaveně. "Tohle nebude riskantní ani pro mě, ani pro vás. Jen vás budu, hm, dá se říci, sledovat." Takže tak to je. Bude sledovat tvou budoucnost, aby zjistila, co se děje. To nejspíš udělala už mockrát. Proto ta dodávka, proto chopper opět bezpečně zaparkovaný před mistrovým domem. Pamatuješ si ale i to, že Edgar povídal něco o tom, že to je pro ni nejhorší. Když to používá. Že ji to vysává daleko víc, než kdyby se třeba pokoušela stavět na uši. "Můžete si gratulovat, jste první muž, kvůli kterému ani nezamhouřím oka." Rty ji na okamžik zvlnil úsměv, ovšem jiný, než jsi celou dobu chtěl. "To jistě." Podívá se na tebe. Na tvou prosbu o úsměv neudělá nic. Jen zvedne druhou ruku a dotkne se chladnými konečky prstů tvé tváře. Přitáhne, ne to je špatný výraz, jen náznakem dovede tvou tvář k její, načež na okamžik přitiskne ledově chladné rty na tvé čelo. "Pro štěstí. Buďte opatrný, mon ami." Až nyní se usměje.

Remy LeBeau (Gambit) - 03. dubna 2010 01:07

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro S bohama opatrně, jsou to děsný svině. XD Vystřihnu výraz, jako že i z takového monitorování mám tedy opravdu radost. Když se rozdávala paličatost, šla si tahle ženská pro druhou dávku, takže než stačila vystát frontu, už na ni nezbyl žádný pud sebezáchovy. Dobrá, sama ví nejlíp, jak žít, já vím. Což neznamená, že mě to, jak se svévolně ničí, trápí o něco míň. "To jsem teda vážně šťastnej," zabručím potichu. Kdykoliv jindy by mě to přece jen do určité míry potěšilo. Edgar mě za to nejspíš zabije, až zjistí, že zase kašle na řežim. 'Přiznej si to... jsou horší důvody, proč umřít.' Zkusím ještě nejtěžší kalibr v podobě úpěnlivých štěněcích očí, ale nezdá se, že by to zabralo. I když... "Tak s takovouhle, chére, nemůže nevyjít nic," vrátím jí úsměv spolu s vřelým poděkováním. "A teď mě prosím omluvte, musím jít někomu zkazit večír," vyseknu Adeline navíc lehkou úklonu na rozloučenou a vyrazím ven. Z komorníka jsem vyrazil auto, které mě hodí do města a zase zpět, přece jen, tohle není nejvhodnější úbor na choppera. S trochou štěstí trochu zamotám hlavu gorilám, kdo jim to sem vlezl.

Adeline Gassion - 03. dubna 2010 01:19

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Já vím, podívej se třeba na mě Dostat se do města, kde jsi vyzvedl známého, nebylo nic těžkého. Ten když tě uviděl nejdřív nechápal, kd jsi a když mu to došlo, málem skončil na zemi v záchvatu smíchu. "No teda, to snad ani neni možný. Odkud si utek, z cirkusu?" Onen známý byl poměrně vysoký černoch, trochu starší než ty. Bylk z Brooklynu a jeho pověst nebyla zrovna nejčistší. Momentálně však vypadal dobře. Skoro až slušně. Měl černý oblek posetý drobnými proužky a na hlavě klobouk. Dorazili jste ke kasinu. Řada, která se táhla až ke vstupním dveřím byla skoro až nekonečná. "Sleduj mě." Vychloubavě se usmál a táhl tě za sebou. Nasadil arogantní úsměv, házel kolem sebe jeden úsměv za druhým. Když jste všechny předběhli a došli jste až ke dveřím, vrazil jednomu z vyhazovačů do ruky tlustý balík peněz. "Můj přítel přijel na jeden jediný den a nás oba by velice zarmoutilo, kdybychom museli valnou čsát tohoto večera strávit ve frontě." Byli jste vpuštěni. Ani detektorem kovu jste nemuseli jít. Nejprve jste si tu část kasina, přístupnou veřejnosti, celou prošli. Následně jste zasedli k pokerovému stolu, kde jsi nedřív chytře prohlál, načež z ostatních vydojil skoro tolik, kolik černoch zaplatil vyhazovačům. Pak jste se vydali k baru, kde pracuje ZZ. Ten když vás uviděl, vědoucně blískl očima, ale zeptal se rize profesionálně, co si dáte k pití. Až když se zdálo, že je klid, naklonil se blíž, přitom předstíral, že do černochova kokteilu dolévá džus. "Hlavně si dávejte bacha, Edie." Oslovil černocha. "Nevim sice, co šéfovi chcete, ale minulej měsíc měl jeden barman z druhýho patra vrátit pět táců a splatná doba se mu vymkla z rukou. No, bylo nám řečeno, že dal výpověď." Podle toho, jak se tváří je jasné, že onen dlužník dal nedobrovolnou výpověď ze života. "Vy dva se navíc tváříte, že jde o něco víc." V tom se k baru nahrnulo zas víc lidí. ZZ se jen rozhlédl a pak vám ještě sdělil, že doufá, že vám drink chutnal a později se stavíte na další.

Remy LeBeau (Gambit) - 03. dubna 2010 13:43

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Tys to řekla. Jistě je velmi nezdvořilé dělat z lidí blázny, tím spíš, když od nich potřebujete větší či menší laskavost. Nicméně je to zárovneň docela zábava, takže po dobrých mravech se příliš neohlížím. "Jo, z toho, ve kterým ty děláš principála," vrátím mu rýpnutí. "A já dycky myslel, že takhle voháklej lezeš akorát za těma ubohejma babkama, co je zkoušíš pumpnout o prachy svejma dojemnejma historkama o nemocný mámě a deseti malejch sourozencích." Tenhle podnik museli otevřít během těch deseti let, které jsem bylo... mimo. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych tu někdy byl. Což je přinejmenším škoda, při takovéhle návštěvnosti bych se vyřádil. Myslím, že pokud to kasino bude po dnešní noci ještě stát, dám echo kolegům z gildy, kam posílat na zácvik potěr. Pro šikovného kapsáře je takováhle fronta země zaslíbená. Po tváři mi přeletí velice letmý a velice soukromý úsměv. 'A máme to tady zas. Machrování na všechno a na všechny,' okomentuju Edieho počínání, načež sám nasadím výraz, jako kdybych měl nejmíň strejčka v senátu. Musím si dávat pozor, pokud ten nos zvednu ještě výš, urazím si ho o futra. Za svým společníkem se plížím trochu shrbeně a vůbec se sbírkou pohybů, které si po nějakém čase osvojí každá kancelářská krysa, která chodí pešky jen na záchod a do kantýny. Kouzlo se zlatým klíčkem zabere snad vždycky. Kam bychom se dostali, kdyby se najednou všude objevili dokonale bezúhonní a neúplatní pracovníci, raději nechci ani domýšlet. Takhle se jen tiše zachechtám, jak gorila skočila po svazku zelených jako ona příslovečná slepice po flusu. "Ty prachy máš u mě," ujistím ho, povýšeně si změřím vyhazovače a protáhnu se kolem něj dovnitř. Nenechte se zmýlit tím, jak se tvářím navenek, uvnitř jásám jako malý kluk v hračkářství. Oproti soukromým karbanickým dýchánkům v úzkém kruhu pořád těch samých přátel a známých je to přinejmenším osvěžující změna. Škoda, že se musím hlídat, abych se příliš nezabral do hry a nezačal zbytečně nápadně vyhrávat všechno, k čemu se přichomýtnu. A taky zatím žádné švindlování... Po té, co se mi šikovně povede urazit několik spoluhráčů, si vycházku k baru udělám celkem rád. S plnou sklenkou se zájmem naslouchám barmanovu dobře maskovanému varování. Jen se ušklíbnu. 'Nejni nad milýho šéfa.' Ne že bych přímo závratně toužil po nutném setkání s majitelem osobně, přestože by to mohlo být zajímavé zpestření večera. Jo, jde mi o něco víc, o hodně, přesněji řečeno. Ale nejsem tak pitomý, abych veřejně rozhlašoval skutečný účel své návštěvy. Tím spíš, když se vyrojí příliš mnoho dalších uší. "Uděláme další kolečko a vrátíme se," řeknu jen a odnesu se zpět k herním stolům

Themis - 03. dubna 2010 17:44

„Úvod“ číslo 2 Uběhl už nějaký čas od vaší poslední akce ale všichni o ní pořád mluví.Studenti se baví o tom, co dokáže jejich profesor, profesoři zvažují jak vážná je to situace a lidi kroutí hlavou nad tím, jací zvířata ti mutanti vlastně jsou. Byl teplí letní den, den jako dělaný pro romantickou večeři, procházku nebo si jen tak sednout do trávy a pozorovat hvězdy. Storm a Warren Byl večer a ty jsi seděla ve svém pokoji kde jsi listovala knížkou kterou čteš asi po čtvrté.Zhluboka ses nadechla a znuděně jsi se koukla ven z okna.Neviděla jsi nic zajímavého, tmavé nebe, zapadající slunce a posledních pár studentů kteří běží do akademie. Přetočila jsi další stránku a četla sis.Uslyšela jsi divný zvuk, jako by někdo skočil na balkón. Roztáhla jsi proto záclony a otevřela velké francouzské okno které vedlo na menší kamenný balkónek.Když jsi vešla viděla jsi mladého muže s křídly. …….. Logen a Scotty – Můžete pokračovat v debatě, je něco kolem deváté večer Ororo a Warren – I když je to dost chabé, můžete reagovat na můj příspěvek. Pokud se vám bude zdát hloupý ozvěte se. Studentům napíši později.

Logan (Wolverine) - vždy jednička - 03. dubna 2010 19:03

Institut Nejni nad to, když se maj dva rádi. Fakt se mi po něm nestejskalo, ale čím víc nás tady bude, tim líp, už takle je vo hubu ty zatracený děcka uhlídat. Chuck by fakt měl zvážit možnost nabrat další lidi, nebo nám tady z toho brzy hrábne. "Hele, kámo, já vo tom nevim o moc víc jak ty," řeknu mu na ten křížovej výslech. "Přímo proti nám to nebylo, velkej velkej nás tam poslal, až když už to začlo. Spíš ty kuní ksichti, kerý s těma vobludama přišli, chtěli zkusit, jakej dojem to hodí." Fakt je, že civilisty to mohlo vyděsit slušně. Já zastávám názor, že dokud to nezačne nastupovat po celejch rotách, nebo je dramaticky nevylepšej, dá se to zvládat. Ten plecháč ve Velkým jabku byl vo dost míň drsnej, než se tvářil. "Naši sou všici v cajku, klídek. Jedinej, kdo to schytal, byli ňáký maníci, co se hlásili děsně nadšeně k Magnetovi, a ten si to vošéfoval sám." Zatimco kvandám, namířim si to zároveň k profově pracovně. Pokud mě chce Summers stíhat, bude se muset hnout z fleku. Při zmínce vo Magnetovi se mi znatelně pohne kůže na předloktích, jak bych mu nejradši ty drápy vrazil pod bránici. Zavařil nám to pěkně, parchant. b"No prostě vrátil ses zpátky do rozjíždějícího se dalšího kola války, aspoň dle mýho skromnýho názoru." Howg. Domluvil sem s bledou tváří. Víc ze mě vypadne sotva, protože víc jednoduše nevim, místo pokračování hlášení rači natáhnu krok, protože by nebylo vod věci stavit se eště pro šéfovou v záloze, ať je ten spolek kašparů komplet. Jak ji znám, je zalezlá s nějakou bichlí a tváří se, že neni. "'Ro?" zabuším jí na dveře.

Adeline Gassion - 03. dubna 2010 21:58

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Já vím:D Další pokerové kolečko bylo v podstatě stejné, jako předchozí až na fakt, že nyní jsi ani jednou neprohrál. Ostatní začali postupně opouštět stůl. Úsměv se jim vytrácel úměrně rychlosti, jakou jejich žetony putovaly na tvou hromádku. No, a očividně se jim hra s tebou příliš nezamlouvala. Nakonec zůstal jen jeden, který tě stále divně sledoval a přihazoval víc a víc, ač stejně pořád prohrával. Ba byl stále plný, jakés takés prázdno se rozhostilo až o dobré dvě hodiny později. Takže, kolik že je vlastně teď hodin? Hm, podívám se. Ach ano. Půl dvanácté. Z Adelina domu už jsi tedy pěkně dlouhou dobu. Nabízí se otázka, jetsli tě skutečně celou tu dobu pozoruje. I když, jak jsi ji tak stihl za tu dobu poznat, stoprocentně tě pozoruje. I kdyby neměla celou noc spát, bude vzhůru a používat své schopnosti. A jestli padne vysílením? Nevadí. K baru jste se tedy vypravili až za relativního klidu. Zprvu jste pouze nezávazně (a nezáživně) konverzovali. Barman ZZ se k vám naklonil jen když doléval, přidával led, radil při výběru a podobně. Až po docela dlouhé době se k vám opět důvěrně naklonil. "Tak hele, dost dobře nevim, o co tady jde a radši to ani vědět nechci. Před chvílí se mi doneslo, že jsou tady nějací dva divný maníci. Už se volala ostraha a já mám neblahý tušení, že ty dva ste právě vy. Takže se loučíme. Hele, Eddie, zejtra mám volno, tak se sejdem a proberem to pořádně, revír jste aspoň omrkli.“ Najednou se ale zatvářil divně Oči mu zabloudili do leva, ke vchodu do sálu. Odtud se „nenápadně“ blížili přímo k vám dvě gorily z ochranky. “V tomhle kokteiju je rajčatová šťáva, křen, běžte, a vodka. Je to docela dobrý, na kocovinu. Tenhle je, podle mě lepší. Počkejte, kam jdete?“ Předstírá překvapení, když se z ničeho nic vydáte opačným směrem, k dalšímu východu. Už jste skoro venku, když vám cestu zastoupí další dvě gorily. Vstupní hala je naštěstí zcela prázdná. "Kampak, pánové? Náš pan šéf vám posílá uctivé pozdravy a výslovně si žádá vaší přítomnost ve své kanceláři." No, bylo by snad zdvořilé žádost vyslyšet a z určitých důvodů i praktické, ale pro tuto chvíli to rozhodně není dobrý nápad.

Remy LeBeau (Gambit) - 03. dubna 2010 23:31

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Skvělý, budu tě citovat. XD Občasné nervózní pokukování po hodinkách u svých spoluhráčů obhájím vymyšlenou historkou o vzácnosti svého času pro zábavu, jelikož chvíli po půlnoci musím chytit letadlo na sever, abych se okamžitě po příletu mohl věnovat opět veledůležitým povinnostem blíže nespecifikovaného charakteru. Víc než rychle ubíhajícího času mám špatný pocit z toho týpka, který se na mě kouká, jako kdybych mu sežral babičku. A ještě k tomu neskutečně mizerně hraje. Beru to jako osobní inzult, ale nakonec mu to do obličeje nevpálím. Plán pro dnešní noc zní vyhýbat se zbytečným konfliktům, i když bych ty lidi od baru nejraději v zubech vynesl ven. Konečně volno. Už jsem začal mít i opravdu žízeň. Po úvodním drinku se už ovšem držím jen nealkoholických nápojů. Už to tu přestává být pomalu, leč o to jistěji zábava. Bude načase vypadnout. 'A jéje. Já si řikal, že to šlo až moc dobře.' Vyměním si pohled s černochem. Výraz "divný maníci" není ani zdaleka výstižný, nicméně rozhodně alarmující. Komupak jsme se asi znelíbili? "Tak fajn. Odcházíme, beztak mám fofr," nebráním se nenápadnému vykopnutí. Barmanovi šoupnu něco za ochotu a spolupráci a naberu přesně opačný kurz, než jakým se blíží trable. Nedávám přitom najevo, že o nich vím, a klidně se bavím s Eddiem. 'Sakra...' Pánové by možná měli vyhledat nějaký kurz, jak pořádně zaobalit výhružný pokyn. Pokoušet štěstí až tak dalece se mi dvakrát nechce, proto nasadím výraz obtěžovaného aristokrata a vpálím jim jako odpověď "Vyřiďte mu, prosím, i můj pozdrav a poděkování, že jsem mohl strávit příjemný večer v tak dobře vedeném podniku, jako je ten jeho." Za tmavými brýlemi moje oči začnou lehce jiskřit. Pomoci vlastní užvaněnosti není nikdy na škodu a tihle nevypadají na právě velké mudrce. Co se mi nepodařilo u jejich pána, mohlo by se zdařit u nich. "Věřte, že bych neobyčejně rád vyhledal jeho společnost, ale bohužel jsem nyní trochu na štíru s časem, má návštěva zde byla pouze, jak se často říká, jen 'na otočku' a již teď mám určité trhliny ve svém časovém plánu. Musím bezpodmínečně o půl jedné odletět, v New Yorku na mě čeká velmi důležitý klient, který má opravdu nerad zbytečné prodlevy. Gentlemani jako vy i váš nadřízený mě dozajista pochopí. A teď, pokud mě omluvíte..." dám najevo, že hodlám projít.

Adeline Gassion - 04. dubna 2010 18:13

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Klidně můžeš:D To, že jsi se vydal mezi ty dva nebyl moc dobrý nápad. Ani na tebe nesáhli, ale sevřeli tě tak, žes nemohl ani pohnout rukama. "Nevyslyšet přání pana Gassiona se moc nevyplácí, pane." Usmál se jeden s znich. No, mají sílu jako koně. Navíc ti zablokovali ruce, takže ses nemohl ani hnout. Ach, to už jsem vlastně říkala. Ale nechám to tu, aby příspěvek vypadal delší. "Pokud to půjde dobře, nebude sezení dlouho trvat, pokud ne.. pozůstalí vám opustí, že jste na schůzi nedorazil." Usměje se druhý z nich. Ten úsměv není pěkný. Je křivý a zlomyslný, navíc má divné zuby. Každý z nich je špičatý, nevypadá to hezky. Ohlédneš se na Edieho, na toho však stačí jeden vyhazovač, který ho drží za paži. "Pánové." Ozval se sladký hlas. Pootočil jsi hlavu a viděl jsi vysokou štíhlou tmavovlásku. Vlasy měla hladké a lesklé. Házely půlnočně modré odlesky. Zaujala smyslný postoj, v pěstěné ruce držela cigaretu. Přiložila ji k plným rudým rtům a potáhla. Chvíli převalovala dým na jazyku, než vyfoukla. "To, co tu děláte, není zrovna dobrý počin." Poznáš v ní zpěvačku z jednoho sálu. Má na sobě temně modré šaty asijského střihu vyšívané černou a stříbrnou nití. Byly ušité vysoko ke ke krku, takže toho moc neodhalovaly, ale jhedvábí přilnulo k tělu a působilo to mnohem víc sexy, mež kdyby toho odhalovala příliš. Lehce se pousmála a v temně modrých očích jí lehce blísklo. Udělala několik kroků k vám, látka se jemně vlnila kolem jejích boků a rozparky dlouhé až do půli stehen odhalovaly štíhlé nožky. "Do toho ti nic není, Mino." Zachrčel jeden z mužů, ale visel na ženě očima. "Ne? A co kdybych ti řekla, hlupáčku, že jsi zadržel nesprávné muže. Ty pravé právě vede Hugo a Marko do pracovny. Chytili je u jížního východu. Víš, že by pán nebyl právě nadčen tvým omylem." Mluvila, pohybovala i usmívala se přímo smyslně. "Tomu nevěřím." Ozval se vyhazovač držící Edieho. "Nevěříš? Nevěř. Ty za to zaplatíš a já se budu kochat pohledem na tvůj... vyhazov." Slovo vyhazov použila v takovém tónu, že bylo jasné, že o vyhazov v tomto případě stoprocentně nejde. Muži se na sebe nejistě podívali. "Tak já pro Alberta dojdu. Chceš?" Opět popotáhla z cigarety a zlomyslně se usmála. To byl skoro pokyn k tomu, aby vás svalovci pustili. "Omlouváme se za tento nepříjemný omyl, pánové." Ten co držel Edieho mu ještě úlisně upravil sako. "Doufáme, že z toho nevyvodíte nijaké nepříjemnosti." S tím se vydali směrem k jížnímu východu. Jeden z nich, zřejmě s větší pravomocí uštědřil políček jinému, něco brblal, ale to už zmizeli ve dveřích. Usmála se žena, ale očividně jí to bylo jedno. "A teď rychle. Jsou sice naivní, ale zato docela rychlí." Postrkovala vás před sebou až ven z kasina. To, že na sobě stále měla jen šaty a takhle v noci už bylo docela chladno jí očividně nijak nevadilo.

Remy LeBeau (Gambit) - 04. dubna 2010 21:08

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ty potvoro, ty mi to oblbování sabotuješ naprosto programově 'Toliko k plánu A...' No, za pokus to stálo, přestože už teď se proklínám. K čertu, to se je nikdo neobtěžoval naučit základním etickejm návykům? I když asi ne, proč se zdržovat výchovou u goril, jejichž jediným životním posláním je fungovat jako živá barikáda? "Pánové, musím důrazně protestovat proti takovému jednání!" Není to právě to, co byl řekl normálně, a také bych sotva zůstal klidně stát. Ačkoliv to možná ano, z kleští, jako jsou tyhle, nemám pouhou fyzickou silou šanci se dostat. Z vědomí, že jsem docela schopně v pasti, mě na zlomek vteřiny obejde hrůza, protože jestli něco k smrti nenávidím, je to vědomí vlastní bezmocnosti. Okamžitě však ten pocit zaplaším, děsit se můžu někdy ve volném čase, až se odsud dostaneme. 'Ha ha, kreténe, doufám, že si myslíš, kdovíjak nejseš vtipnej.' Při pohledu na jeho zuby nicméně mimoděk polknu. Ne že by tenhle chlap sám působil nějak strašidelně, i s tou stomatologickou úpravou, ale velmi nepříjemně mi připomněl někoho jiného, na koho mám celou řadu velmi nepříjemných vzpomínek. Tak tady já nebudu už ani minutu! Čas, který mám na přemýšlení, se počítá ve zlomcích sekund, a výběr skýtá prakticky jen dvě možnosti - podřídit se a nechat se odmanévrovat k velkýmu šéfovi osobně, nebo jim trochu zatopit (doslova) a zdrhnout. Druhý způsob řešení mě láká víc, už proto, že do toho nechci namočit Eda ještě hůř, než už jsem stačil. Ale dřív, než stačím naučit ostré hochy tančit na žhavých uhlíkách, vstoupí nečekaně do děje nový akcetvorný prvek. 'Co ta tady chce?' zamračím se. 'Kdo to vůbec je? Před chvílí kvílela na parketu, ale přitom, jak s těma moulama mluví, bude sotva akorát další vozdoba pódia...' Ač jsem jí původně vevnitř věnoval pohled jen jako půvabnému zpestření návštěvy, teď mě zajímá o poznání více... a ne kvůli jejím nohám. Ať už tady zastává jakýkoliv úřad, rozhodně se vyzná. Tady vážně musí být úžasné vztahy na pracovišti. O ty se teď rozhodně starám míň než o skutečnost, že její slovo nám zajistilo volný lístek ven. "To byste tedy měl!" utrhnu se na bližšího opičáka a je zřejmé, že tím mám na mysli jak jejich omluvu, tak to doufání, a s okázalým odporem si smetu imaginární špínu z rukávu. Kývnutím popoženu černocha a pospíším si k východu. Tam se otočím na naši dobrodějku. "Slečno, váš zásah nás nepochybně ušetřil mnohých nepříjemností. Jsem vaším dlužníkem. Je zde nějaká cesta, jak vám mohu vyjádřit svou vděčnost?"

Adeline Gassion - 04. dubna 2010 22:20

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Jakto?:D A jaký oblbování? "To brzy poznáte. Máte tu auto?" Rozhlédne se kolem. Když pak dojdete k autu, taktéž nastoupí. "Jinak tu masku a líčidla si můžete klidně sundat, mě to vadit nebude. Ráda se podívám, kvůli komu jsem přišla o práci." Sedí vzadu, tak se na tebe jen blískne do zpětného zrcátka. Nějakou dobu je ticho. "Stůjte!" Je to po zhruba 500 metrech, kdy tě donutí zastavit auto a vystoupí. Sáhne si dozadu za krk a jediným trhavým pohybem roztrhne látku šatů a odhalí záda. Na páteři, kousek pod krkem má připevněnou malou krabičku. Bliká na ní číslo 499. "Za chvíli to vybuchne. Nebude to nijak hrozná rána. Chtěl jste vědět, co pro mě můžete udělat. Až to vybuchne, odvezte mě někam dál, ten přístroj tady nechte a pak mě někde vyhoďte. Byla bych vám vděčná, kdyby jste mě zahrabal tak, aby na mě nesvítilo slunce." Dál už nečeká na tvou, nebo Edieho reakci a odstoupí od auta. Udělá pár menších kroků dál, když bomba připevněná na jejích zádech opravdu vybuchne. Padne na kolena a následně obličejem na zem. "Nesnáším ten pocit" Promluví, když ji naložíte do auta. Nemůže se vůbec hýbat, jen s menšími obtížemi mluví a otáčí pohled tak, jak jí momentálně nasměrovaná hlava umožňuje.

Remy LeBeau (Gambit) - 04. dubna 2010 23:12

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Aha, tak nic, příště to napíšu blbovzdorněji Ještě se jednou ohlédnu na kasino. 'Zejtra,' slíbím si pro sebe. "Jo, máme..." odpovím. 'Skvělý. Fakt skvělý. Proč jsem ze sebe dělal půldruhý hodiny trotla, když to stejně k ničemu nebylo?!' Přiměřeně otrávený si dopřeju asi minutu u kufru, kam jsem si hodil pro všechny případy nějaké odličovací sarapetičky. Brýle, sako, kravata a vycpávka letí taky dovnitř. Já se napáskuju za volant a zašklebím se na svou novou známou do zrcátka. "Kůli mě, mademoiselle. A jestli se vám nelíbim, můžete si naříkat jen sama na sebe." S tím nastartuju a rovnou to namířím nejkratší cestou k Eddiemu domů, abych ho tam vyhodil. Jedna zastávka už nás snad zabít nemůže. Aha. Ehm. Beru zpátky. Už jsem slyšel o sankcích za opuštění místa v pracovní době, ale teda co je moc... Nestačím už navrhnout alternativní řešení. Zbývá snad jen doufat, že ten výbuch nevzbudí moc pozornosti. Občas se to stává dokonce i tady. Obrátím se na spolujezdce. "Prosímtě... kdybych někdy dostal tak nepravděpodobnej nápad, že se chci začít živit pro změnu 'poctivě', připomeň mi, že se mám Gassionovi vyhnout obloukem." Dvakrát mě netěší, že jediný způsob, jak se odvděčit ženě, která nás vytáhla z maléru, je vykopat jí hrob, ale to už je život. S procítěným povzdechem ji zvednu do náruče a přemístím na zadní sedačku. Přemýšlím přitom, kde v tuhle noční dobu seženeme kopací náčiní a dostatečně opuštěný stinný plácek. Koukám, že tuhle námahu jsem si taky mohl opustit. Ač je přítomna dáma (nebo to, co z ní zbylo), dovolím si použít slovo, které jsem použil. 'Fajn... a příště už nic těžkýho před spaním a do postele ve vosum,' složím obličej do dlaní a jen mezerou mezi prsty zahlížím na tu špatně mrtvou zpěvačku. Já už se snad ani nedivím, tím spíše, že podle její poznámky něco podobného nezažívá prvně. "Čím dál lepší. Tak co teď s váma? Nebudu zahrabávat někoho, kdo mi bude kritizovat styl házení lopatou. Za jak dlouho se z toho vylížete?" zeptám se suše. Ještě teď mám tlak někde v hodnotách, ze kterých by kleplo celou lékařskou komisi i se setřičkama. 'Tak to už jsme měli třímetrovýho bouchače, pak piraňozubý gorily, teď... tohle. Čeho se dočkám příště? Víly Zubničky?'

Adeline Gassion - 04. dubna 2010 23:31

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Grrr!!!! Počkej, Zubnička ti rozbije kušnu! "Já si na nic stěžovat nebudu." Zaprotestuje. "Za to, že jste mě odtamtuď dostal, bych vás měla nosit na rukou. No, to by momentálně byl docela problém. No, tak v pohodě budu tak za vda až tři dny." Odpoví ti hledíc na střechu auta. "Co se týče vašeho uvažování o čisté práci, což jsem zaslechla omylem, myslím, že pan Gassion brzy přestane být překážkou. Vy rozhodně nevypadáte jako někdo, komu by dělalo problém mi pomoci ho poslat do těch nejhlubších pekel. Mimochodem, nejste vy náhodou onen, naším séfíčkem milovaný, LeBeau?" Nepotřebuje souhlas. "Vy jste v našich kasínech docela celebrita." Lehce se zazubí. Zuby jí díky venkovnímu osvětlení blísknou, takže si ve zpětném zrcátku můžeš všimnout dvou krásně tvarovaných vystouplých špičáků. "Vážně se se mnou nemusíte otravovat. Není to poprvé, co mi takhle ustřihl míchu. Akorát jsem zatím nikdy nenarazila na nikoho, kdo by mi pomohl. A jistě chápete, že v tomhle stavu asi sama neodejdu. Měl v té bedničce zabudované i GPS, takže mě pak vždycky našel. Hajzl." No, ne vždy se dma vyjadřuje zrovna vybraně. "No, tak asi vám dlužím vysvětlení." Odmlčí se a jen se na chvíli zachechtá. Vidíš, kam směřuje její pohled. Dívá se na temeno hlavy statného černocha, který vypadá, jako by spolk citron. "Mé jméno je Mina. A je mi. No, ženy by svůj věk neměly prozrazovat, ale je mi 26. A 26 je mi už 84 let. A ano, jak asi správně tušíte, jsem upír. Divím se, že vás to překvapuje. Vy sám taky nejste normální človíček. No, pan Gassion mě "ulovil" před dvěma lety a od té doby mě využívá jako zbraň a nebo jen prostředek ke krádežím. Ta věcička na mém krku byla pojistka. Vždy, když jsem se dostala na 500 metrů od zdroje, vybuchlo to a tak mi to sebralo možnost útěku." Na okamžik se odmlčí. "Proč jste tam vlastně byl? Pan Gassion se mi rozhodně nesvěřuje, ale to, že vás má na svém černém seznamu hned na druhém místě mi zatajeno nebylo. Očividně jste tam nešli proto, že by jste se chtěli kamarádíčkovat. No, možná mi do toho nic není, ale já mám taky dobrý důvod, proč ho nenávidět a nikdo nezná všechna kasina lépe než já. Plus ještě několik dalších stanovišť. Víte, my upíři máme moc rádi svobodu. A když nám ji někdo vezme.." Už to asi ani nemusí doříci.

Remy LeBeau (Gambit) - 05. dubna 2010 20:07

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Haló, to je zásilkovej obchod? Tři kila česneku prosím, a rychle! Na dva tři dny potřebuju úkryt pro nemrtvou. Proč ne, s trochou dobré vůle jde skoro všechno. "Jo, tak na posílání vašeho šéfa kamkoliv a v jakýmkoliv stavu si budete muset vystát frontu." Což je koneckonců pravda. Musím přiznat, že někteří lidé mají skutečně fascinující schopnost vytvářet si přátelé. "Takže on si už zjistil, jak se jmenuju?" zašklebím se. Ne že by to bylo nějak zvlášť těžké. Naše rodina má v určitých kruzích docela zvuk. Vzápětí mi dojde, že touhle pochybnou popularitou bych mohl taky docela šeredně zavařit zbytku příbuzenstva. Z klanu sice moc nezbylo a nikdo z nich není snadná kořist, ale pokud by si na mě chtěl Alberto vyšlápnout, sotva by mu dělalo vrásky sejmout cestou pár lidí navíc, kdyby si byl jistý, že mi tím ublíží. 'Asi nebude moc od věci po návratu rozeslat pár výstražnejch zpráv,' potřesu hlavou. Od osobních starostí mě odvede záblesk až příliš dlouhých zubů oné dámy. Jakousi úchylnou asociací si vzpomenu na pohoršený výrok jednoho známého, který kdysi vykřikoval, že celý New Orleans je tak zapořený upírama, že bysme je klidně už mohli prohlásit za oficiální menšinu. Nejspíš měl pravdu. Prvotní impulz zmobilizovat každý sval a připravit se na potíže potlačí vědomí stavu, v jakém se tato "dcera noci" nachází. Nemůžu sice říct, že bych byl nadšený z krvesaje na zadní sedačce auta, které řídím, ale dokud bude držet svoje zuby přiměřený kus od mého krku... jsem připraven se s tím smířit. Nehledě na to, že jí stále něco dlužím a já nejsem člověk, který by své závazky lehkomyslně rušil. "Tak tohle mužete považovat za svůj šťastnej den." Nemyslím si, že by mě dnes ještě něco dokázalo opravdu překvapit. Na to mám příliš mnoho zkušeností s věcmi, na které, pokud bych je někomu měl vyprávět, bych se dočkal odpovědi ve smyslu, co jsem si kde šňupnul. Ten zmetek ví, jak si vybírat zaměstnance. Byznys se hned dělá jinak, když máte upíra a nebojíte se ho použít. Chvíli váhám, jak dalece jsem ochoten se s ní vybavovat o tom, co jsem tam hledal, nicméně zdroj jako je ona by mi přišel docela vhod. Ne že bych byl v tak zoufalé situaci, ale když už v tomhle případě musím počítat i s nemožným, hodí se každá pomoc. "... jste nepříčetností bez sebe," dokončím za ni větu. "Takový stavy znám. Mám na toho pána tak trochu spadeno. Proto jsem si chtěl udělat trochu bližší obrázek o tom, co dělá a co je zač."

Ororo *Storm* Monroe - 05. dubna 2010 20:48

Angel a Wolverine Sedíc s klidnou tváří u okna přetočím 305. stranu už napodruhé čtené knihy. Knih o mutantech moc není a tak si ji s radostí pravděpodobně přečtu znovu. Poté, co stranu otočím, zaujme mne pohyb za oknem. Všimnu si, že večer se s vysokou rychlostí blíží a poslední studenti se po bitvě vracejí k sídlu. S úsměvem je pozoruji a přemýšlím nad vším, co se odehrálo. Studenti, jako by se vyrovnali profesorům, ač se zaujetím sledovali jejich prazvláštní schopnosti. Ano ano, tak to má být.. Všichni v jedné rovině.. Vrátím pohled zpět ke knize a začtu se do nedějového textu jako pokaždé. Na rtech mi hraje úsměv, zatímco přejíždím očima po řádcích. Avšak z mého konečně nabytého klidu mne vytrhne šelest na balkóně. Co to..? Zarazím se a mrštně jako kočka vyskočím z křesla. Tiše se vydám k balkónku, ale ihned dveře neotevřu, ba naopak, nejdříve nahlédnu přes záclonu. Nic konkrétního se však nedovím. Zahlédnu sice postavu, ale jen tmavý obrys, takže si dodám odvahy, promnu ruce, abych si dodala síly, kdybych musela použít schopnosti a prudce otevřu balkónové dveře. Pruh světla dopadající z mé pracovny a zároveň pokoje dopadne na balkón a osvětlí tak chlapce, muže s andělskými křídly, který tam stojí a kouká na mě. Napřáhnu směrem k němu varovně ruce a na mé tváři ulpí vážný výraz. Zdravím.. Sice nevím, co děláš na mém balkóně, ale těší mě. Jsem Sto...... Avšak nedořeknu a dokonce ani nedám andělskému muži možnost vysvětlení, protože na mé dveře se ozve zabušení. Sakra... Dělej! Pojď ! Řeknu chlapci, rychle se k němu natáhnu, chytíc ho za ruku a zatáhnutím ho donutím postavit se v místnosti u balkónových dveří, které zavřu. Stůj tady! Řeknu mu vážně a jdu ke dveřím, které s trhnutím otevřu. Logane, právě v čas. Řeknu mile a ustoupím mu tak, aby uviděl andělského muže. Tenhle muž mi právě přistál na balkóně a ještě nedostal možnost vysvětlení, tak u toho alespoň nebudu sama. S tím se otočím a dojdu zpátky k okřídlenému muži, na kterého se tázavě zahledím. Takže...?

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 05. dubna 2010 21:33

Návštěva Rzhoduji se z minuty na minutu. Nikdy nic neplánuji. Nikdy nic nepromýšlím dopředu. Taková prostě jsem. Zajímá mě jen přítomnost, minulost se ani nesnažím udržet v mysli a možné důsledky do budoucna holdám řešit později. 'Hmm, potkat dva takové, živelné v jeden den? Taruška má prostě štěstí..' Uvažuji nad tím, mezitím co se upravuji u zrcadla ve své noblesní, obrovské koupelně. Celý byt je provoněn levandulí a Creed? Kde jemu je konec? Stejně jako je živelný, je někdy i nabubřelý. Stačilo, abych si z ně udělala legraci a opustil můj byt. A to jsem to, že mu nebudu věnovat svůj čas, myslela opravdu jako legraci. No co. On se vrátí. Vždycky se vracejí. Teď však mé myšlenky ovládl jiný. Creedovi v mnohém podobný. A nejen to, myslím, že tihle dva nejsou jeden pro druhého úplnými cizinci. Tenhle má také postavu plnou svalů, narozdíl od Creeda má však delší vlasy a vousy. ´Účes má tedy úplně hloupý, ale to se dá přežít.´ Pomyslím si, mezitím co nanáším na rty vrstvu rudé rtěnky chutnající po jahodách. Uhladím dlouhou krvavě rudou hřívu a zadívám se na sebe do zrcadla. Musím se usmát. Jsem krásná a okouzlující. Jako vždy. Vše musí být dokonalé, nic ani nedostane šanci se na mém vzhledu pokazit. Na sobě mám černou košili, černý vyšívaný korzet končící pod prsy. odkaz(Jen obrázek uprostřed ta blondýna je odporná) K tomu černou přiléhavou sukni nad kolena a lodičky červené stejně jako vlasy a nehty. Naposledy si sama sebe prohlédnu, lehce se navoním a vydám se navštívit sídlo těch mutantských samaritánů. ..................................... ´Ale, ale.. Co to tu máme?´ Daleko před sebou zahlédnu okřídleného muže, nevím jak vypadá, ale díky mému ostrému vidění vím, že postavu, aspoň z pohledu zezadu, má přímo ukázkovou. Inu, křídla by nemusela být bílá, vypadá to moc nevinně, ale co nadělám. Lehce zpomalím. Nemám ráda pomalý let, ale s mou rychlostí bych okřídlence brzy dohnala a nyní nestojím o pozornost. Minimálně ne o pozornost celého toho ústavu. Až když přistane na jednom z balkonů, chvíli čekám a pozoruji, co se děje. Ona bílovláska, která byla i na kaci s plechovkou, ho vtáhne dovnitř. Dveře nechá otevřené. Přistanu na balkoně, tiše a nehlušně, nikdo, vyjma těch nadmíru citlivých, mne nemůže slyšet. Může tak možná cítit parfém. ´Ale kdo by mohl mít tak citlivý čich. On? Pochybuji. Ona? Ani náhodou.´ Nezdržuji se tam dlouho. Lehce přeskakuji z balkonu na balkon a vždy nahlédnu skrz sk

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 05. dubna 2010 21:39
	Jen dokončení (Blbne mi andor a odeslalo se to nedokončený. Nebudu pokoušet štěstí tim, že bych to přepisovala.) Lehce přeskakuji z balkonu na balkon a vždy nahlédnu skrz sklo, nahlížíc do pokojů, hledajíc jednoho jediného určitého mutantíka.

Adeline Gassion - 05. dubna 2010 22:27

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Chceš si udělat polívku? "To se nemusíte obávat. Samozřejmě jej za šťastný považuji." Opět se lehce zazubí. "Mm, pane.." osloví Edieho, jelikož ale nezná jeho jméno, odmlčí se. "Ale notak, takovej velkej chlap a takhle zaraženej. Jen vás chci upozornit, kdyby vác náhodou, opravdu jen čirou náhodou, napdalo vyprávět, koho jste potkal, napíchnu vás na kůl a dám k večeři." Mluví klidně, odlehčeným konverzačním tónem. "Ale to samozřejmě jen kdyby. Důvěřuji vám, že by jste něco takového neudělal. Stejně držím dietu, takže když mě zradíte, ublížítě tím nejen sobě, ale i mě." Jemně se ušklíbne. Za nějakou dobu Edieho, který vypadá, jako by mu do tváře někdo vysochal výraz alá: jsem zděčen, budu zvracet a nechápu. "Kam mě vlastně vezete?" Předpokládám, že jí řekneš, že do Adélina sídla. "Och to ne. To v žádném případě. Já stejne bez pozvání nemohu vstoupit na pozemek, který lidé trvale obývají. Bude mi stačit, když mě pohodíte někde v lese. Ale měla bych na vás ještě jednu maličkou drbnou prosbu. Kdyby jste mi každý večer přinesl třeba mrtvé ryby, nebo slepici, byla bych vám opravdu vděčná." Už jste skoro u sídla. Přichází čas k vyložení zubatého balíku, jeho úkrytu a návratu domů.

Remy LeBeau (Gambit) - 06. dubna 2010 11:41

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Tak ta by taky nebyla špatná... Zatímco se Mina vykecává, já se po straně chechtám Edovi. O svých vlastních ksichtech před pár minutami si sice iluze nedělám, ale tohle je extrém. S veselým šklebem do něj šťouchnu. "No tak, mon ami, přece's nečekal, že když se vydáš na jeden flám se mnou, skončí to nějak normálně?" 'O co, že se mnou už v životě nikam nepude ze strachu, že ho unesou ufouni, nebo tak něco.' Když dojde ke sporu o místě upírčina přechodného ubytování, vyhodím blinkr na kraj cesty a na chvíli zastavím, abych s ní mohl mluvit otočený dozadu a ne přes zrcátko. Jak je vlastně možné, že je v něm vidět? Upíři přece snad nemají vrhat odraz. 'Asi místní poddruh,' usoudím. 'A nebo to je u ženskejch upírů jinak. Přece jen by se jim bez zrcadla asi dost blbě šminkovalo.' "Nepřipadá v úvahu, abych vás hodil do lesa," řeknu nesmlouvavě. "Zvířata vás roztahaj dřív, než se stačíte dát dohromady aspoň natolikabyste byla schopná se bránit." Na chvíli se zamyslím, jak vyřešit ošemetný problém její neschopnosti přijít do společnosti bez pozvání, aniž by to obnášelo opatrné vyzvídání, zda si u někoho můžu odložit upírku. Myslím, že argument o dietě by nikdo jako polehčující okolnost nebral, ale naštěstí mě napadne ještě jedno možné řešení. "Pár mil odsud je na jednom sušším ostrůvku v bažině podzemní úkryt, kterej tam kdysi dávno udělali naši lidi." Ve skutečnosti jsou takových zemljanek kolem New Orleans ve větší či menší vzdálenosti asi dva tucty. Pocházejí z dob, kdy bylo gildě ve městě poněkud neúnosně horko a většinu času se její členové museli ukrývat před slídící rukou zákona. Necelá polovina je dodneška používaná, zpravidla jako skladiště. "Už roky tam nikdo nebyl, ale je to pořád obyvatelný." Teď už ano, co jsem opravil tu střechu, kterou jsem se tam onehdy propadl, když jsem si přes bažiny, žádné zrady netuše, zkracoval cestu z bodu A do bodu B. "Těch pár dnů tam budete v bezpečí."

Adeline Gassion - 06. dubna 2010 18:31

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro To ne.. a třeba ještě s dubovým kůlem a svěcenu vodou? "Můj milý, zkuste si představit mládě gadzely, jaký vztah má k zuřícímu hladovému lvu? A přesně takový, jen desetkrát větší mají ostatní zvířata ke mě. Cítí mne už na hony daleko a ať jsem zraněna sebevíc, nepřiblíží se. Já jsem nejnebezpečnější predátor světa." Pobaveně se usměje. Mimochodem, v : Za nějakou dobu Edieho, který vypadá, jako by mu do tváře někdo vysochal výraz alá: jsem zděčen, budu zvracet a nechápu, vysadíte doma. Chyběl onen červený dodatek. Ovšem měl tam být. "Ach, jaký luxus. Kdyby jste věděl, kde jsem někdy přebývala. Ani nyní to nebylo to pravé. To víte, zatuchlý mokrý sklep a nepříliš útulná klec uprostřed místnosti..to si rozhodně nepředstavuji jako luxusní zaměstnanecké apartma." Opět se pobaveně zazubí a pak jen čeká, co teda bude. Očividně tam sama opravdu nedojde. "I kdyby jste mě pohodil do nějaký bažiny, tak je to pro mě v pořádku. Jen nechci slunce a abych vás neotravovala, něco k zakousnutí bude stačit pozítří. Dneska už jsem trošku jedla a měla bych to vydržet i déle."

Scott Summers (Cyclops) - 06. dubna 2010 23:54

Institut Mlčky následuji Logana a za chůze si v hlavě sumíruji informace, jichž se mi dostalo v míře sice omezené, leč pro teď dostačující. Zprvu mě lehce zmátne, proč míří do křídla vyhrazeného ženským obyvatelkám této školy. Rychle se však zorientuji a čekám, až můj podřízený vytáhne Storm ven. Přiznám se, že je několik kolegyň a zejména studentek, u nichž by mě nepřekvapila nečekaná pánská návštěva, ale Orořino sdělení mě skutečně zaskočí. Ne ale natolik, abych se nestačil pohnout dříve než Wolverine. Odstrčím ho stranou a vejdu do pokoje jako první. To není žádné velitelské privilegium, pouze mnohaměsíční zkušenosti s Loganovými způsoby jednání. Na vetřelce ve škole, zvláště ve Stormině pokoji, by mohl reagovat poněkud... nepřiměřeně. Oh, dobrý bože... Slova jsou to skutečně případná, když spatřím onoho nečekaného nočního hosta. Vzápětí si uvědomím, že tu tvář jsem už viděl, znám ho z několika televizních šotů, ale... "Ty jsi..." Mozek sepne a tváři konečně přiřadí jméno, nebo přinejmenším příslušnost. "Ty jsi syn Warrena Worthingtona mladšího, že? Párkrát jsem tě viděl s otcem." Ale nikdy jsem neměl sebemenší tušení, že by mohl být mutant. Přitom taková křídla nejsou nic, co by se dalo snadno schovat. "Co tě sem přivádí?"

Remy LeBeau (Gambit) - 07. dubna 2010 00:49

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jak jsem řekl... dokud se zuby nepřiblížej příliš... V hlavě se mi vylíhne neobyčejně lákavá představa, kterak se slečna Mina vrhá na Alberta a cupuje ho na malé, velmi malé kousíčky. 'U toho bych měl rád lístky v první řadě...' pomyslím si zlomyslně. Za takový pohled bych možná byl ochoten obětovat i šanci vyřídit ho osobně. "Jen si nemyslete, já si to opečovávání vyberu," ujistím upírku, hlavně aby už konečně přestala mlet o tom, jak ji stačí někde zahodit. Možná je to charakterová vada, ale nemyslím si, že bych to dokázal udělat. Takže opět uvedu auto do chodu a otočím ho. Je to trochu motokros, protože cesty bažinami jsou sotva něco víc než uježděné polňačky. Snažím se nemyslet na to, v jakém stavu budu vůz vracet. Od bahna, od krve, chybí už jen vačice rozplesknutá na chladiči. Po půl hodině krkolomné jízdy zastavím. Dál cesta nevede, končí u rozvaliny chaty snad ještě z doby před občanskou válkou. Vypnu motor i světla. Z kufru vyndám baterku, kterou si pověsím na opasek, protože s Minou v náručí už mi nezbude žádná volná končetina. "Za chvilku jsme tam," sdělím jí. "Pokud se neztratím." Ne že by to hrozilo. Na stromech jsou stále ještě pro toho, kdo ví, co má hledat, a jak si to vyložit, zlodějské značky jako směrovky. Navíc to tu dost dobře znám, takže jdu najisto. Snažím se přitom nenechávat moc stopy, přece jen se s břemenem do rozměklé půdy dost bořím. Jak já jsem rád, že jsem si dneska nebral lakýrky... Celá trasa od auta k úkrytu je slabých třista metrů. Na kraji paseky plné shnilých kmenů a pařezů odhrábnu trochu zetlelého listí a odblokoju vchod, kterým je obdélníkový poklop otvírající pohled na několik schůdků vedoucích pod úroveň povrchu do malé předsíňky. Odtamtud se dá dostat do třech místností - do kuchyňky a zásobárny v jednom, do ložnice a to poslední je něco jako hlavní obytná místnost. Stěny všude zpevňují výdřevy i zdivo, ale stejně pokládám za nepochopitelný zázrak, že naši dokázali vybudovat něco takového v podobně nestabilním podkladu. Minu odnesu do "obýváku". Tam ji položím na polní lůžko, které jsem si sem před časem nastěhoval, a pustím se do přivádění prostoru k obyvatelnému stavu. Celý objekt je dokonale odvětraný a zároveň dokonale světlotěsný. Baterie do lamp jsou ještě z větší části nabité, měly by vydržet svítit tak týden v kuse, nejmíň. Není tu topení, ale dáma jednak nevypadá, že by ji trocha chladu rozházela, jednak je tu docela dost dek, z nichž jde udělat jednak pohodlný pelech, jednak ji do nich zabalit po té, co jí aspoň zběžně zabandážuju ránu. Je tu voda, ale konzervy a sušené potraviny asi upírku moc neuspokojí. Nabídnout jí to můžu, je na ní, jak se rozhodne. To a tři hady, které jsem tady našel.

Adeline Gassion - 07. dubna 2010 08:34

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Neměj péči:) Na slova o ztrácení se ti zubatá tmavovláska nabídne, že když jí řekneš, podle čeho se řídíš, klidně ti řekne kudy kam. Ona vidí jen o málo hůř než ve dne. Pak tě však nechá, radši nemluví,aby tě nerušila a jen se obezřetně rozhlíží. Ač má tělo tvrdé a pevné, je překvapivě lehká. Vypadá v tvé náruči jako hadrová panenka v nadživotní velikosti. Podle toho, jak se tváří, se jí ta role protiví víc, než cokoli jiného. Až když ji položíš v úkrytu na lůžko, promluví. Nejspíš by si to ráda prohlédla celé, ale nestěžuje si. Takhle aspoň pohledem zkoumá to, kam až jí zrak dosáhne. "Zajímavé. Půda je tu měkká, jílovitá, je tu přes příliš vody a bahno už ztrácí konzistenci a vaši lidé tady dokázali vybudovat něco takového. " Je to uznání dobré práce, o tom není pochyb. Když se jí pokoušíš zavázat ránu na krku a odrhneš jemnou látku nasáklou krví, objevíš.. překvapivě nic. Jen hebkou kůži, nikde ani stopa po škrábnutí. Tedy, kromě krve která zasvinila všechno co mohla. Všimnout si však můžeš ještě zvláštního tetování. Jsou to nějaké čínské znaky táhnoucí se po páteři už od vlasů. Kolem toho pásu písmen je obtočen drak, tygr a had. "Fuj, had?" Zašklebí se. I když ten škleb není tak dokonalý, jako kdyby se mohla hýbat, je vidět, že had asi nebude oblíbená pochoutka. "No, tak vybírat si nemohu. Dneska se už stejně nakrmit nezvládnu, tak je tady nechte. Myslím, že bych se mohla zvládnout zítra pohnout natolik, abych si aspoň podala hada k zakousnutí. Hm, pardon, myslím, že vám stačilo říc jen že si ho nechám na zítra, že? A mimochodem, děkuji za nabídku konzerv, ovšem je to jako kdyby jste vy jedl bláto."

Remy LeBeau (Gambit) - 07. dubna 2010 15:18

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Já dycky :P Pokrčím rameny. Provinilé plazy jednoho po druhém chytím a přes jejich důrazné protesty je nacpu do prázdné plechovky. Asi je to moc nepotěší, i když tam budou mít otvory pro dýchání. 'Jestli to praskne, nejpozdějc zejtra mám na krku PETU,' pomyslím si s úšklebkem a instantní hady nechám upírce v dosahu. A nejen je. "Sice jsem řikal, že byste tu měla bejt v bezpečí, ale náhoda je blbec. Nevím teda, jak se váš druh staví k těmhle věcem." Poslední poznámka se týká automatické pušky, kterou jsem vytáhl z bedny se zbraněmi. Přestože má už skoro historickou hodnout, je promazaná a v dobrém stavu. A plně nabitá. Položím ji vedle hadů. "Ne že ji vemete na mě." Víc pro ni v tuhle chvíli asi udělat nemůžu. Pokud si nevymyslí ještě něco, rozloučím se a vypadnu. Nerad bych kvůli jedné ženské přivodil záchvat jiné.

Adeline Gassion - 07. dubna 2010 15:38

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Jsi horší než já!:D Nevěřícně se na tebe podívá, v pravé tváři ji párkrát zacuká sval. "Vy si myslíte, že kdyby se mě někdo pokusil napadnout, že na něj použiju pušku?" Protáhne obličej do výrazu, který tvou snahu značně zironizuje. "Dokud se nebudu moci hýbat, nebudu ve stavu použít pušku. Až se budu moci hýbat, puška absolutně nebude potřeba." Vysvětluje to pomalu, aby to všichni přítomní,ty, pochopili. "Nebojte se. Děkuji vám za všechno. Vážně. Jistojistě vám to někdy oplatím." Lehce se usměje, to už ale zavře oči. No, upíři přece nemusí spát ne? Nemusí, ale to neznamená, že nemůžou.

Remy LeBeau (Gambit) - 08. dubna 2010 23:08

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Já jsem horší než kdekdo. XD "Drahá Mino, abych byl upřímný, při všech setkáních s vaším druhem bylo mou snahou spíš zabít je tak, aby konečně už zvostali mrtví, takže mi doufám odpustíte, že jsem nevyvíjel přílišnou snahu poznat hlouběji vaše způsoby," pokrčím s omluvným úsměvem rameny. Asi to neuslyší ráda, ale já na žádného z těch zubatých hnusáků nevztáhl ruku, dokud mě přímo neohrožoval. "Nemáte zač. Co bych byl, kdybych opustil dámu v nesnázích?" Nechám ji odpočívat s ujištěním, že na krmení nezapomenu. Sám se vrátím skrz bažinu k autu. Zdržel jsem se dost, to abych si pospíšil a připravil si vhodnou výmluvu, až na mě Edgar začne štěkat. Využiju celkem dobré cesty k Adelinu sídlu a naprostého dopravního mrtva a jedu jako naprosté hovado. Vačice, třeste se. Auto nechám stát před domem, ať se noční směna opiček postará, posbírám si své věci a vyrazím rovnou za Adeline, abych se ujistil, že je v pořádku.

Adeline Gassion - 09. dubna 2010 21:00

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Kecy, kecy..:D "Jistě, to chápu. Já kdybych mohla, tak jich půlku taky roztrhám na kusy." Pokrčí nevzrušeně rameny. "Chytrej, pane LeBeau, byl by jste chytrej. Dobrou.. noc." Když přijdeš k Adele, otevřeš dveře, div po tobě okamžitě neskočí. "Proboha živého Remy, ehm, pane LeBeau! Málem jste mi přivodil smrt!" S tím se zhroutí do křesla, který jí Edgar pohotově přistaví. "Děkuji, Edgare. Nechte nás prosím o samotě." Edgar se vyporoučí a naléhavě, ne zrovna příjemně se na tebe podívá. Asi to znamená, že pak, až skončíš tady, máš se dostavit za ním. Asi. "Sledovala jsem vás do té doby, než vás skřípli ti dva u vchodu. Pak najednou nic. Bylo to, jako bych se snažila naladit televizi, která nepřijímá žádný kanál! Jako by někdo rušil spojení. Co se stalo?" Mm, ta teda vypadá. Oči má rozšířené, myslím, že kdybys tu našel okousaný nábytek, nebylo by se čemu divit. Byla opravdu nervózní.

Remy LeBeau (Gambit) - 09. dubna 2010 23:50

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Jistě, majore Burnsi. XD Zatraceně, to jsem netušil, že jí budu až takhle chybět. Rozhodně mě ta reakce vyvedla z míry, takže nasadím výraz "co jsem zase proved?" a čekám na nějaké vysvětlení. 'Přece jsem nic tak strašnýho nevyváděl, aby byla tak vyplašená. Jo, trvalo mi to, ale to je asi tak všechno...' Něco se ale asi dít muselo, jinak by nebyla v takovémle stavu. Přiznám se, že se cítím poněkud provinile, protože nikdo jiný než já pro to důvod být nemůže. 'Jako kdybych za takový nervy fakt stál,' vzdychnu si jen pro sebe. Nahlas to neříkám. Proč se zaplétat po sté do diskuze, která vždycky končí stejně... Uznávám, že pokud jí to takhle vypadlo, mohla se vyděsit dost slušně. Zamyšleně se podrbu na hlavě. Uvažovat o možnosti, že by upíři mohli rušit signál, mě nikdy nenapadlo, ani jsem se nikdy nedostal do situace, kdybych o tom opravdu uvažovat musel. Jiné vysvětlení než Mina mě však nenapadá. "Narazili jsme na jednu velmi zajímavou dámu, která to možná muže mít na svědomí. Madame, víte něco o... sortě lidí, který váš bejvalej manžel zaměstnává?" Je to otázka spíš nazdařbůh, nikde není psáno, že si pořizoval nemrtvé a další bestie, ještě když byli spolu. Že by tohle byl důvod těch absolutních ztrát všech, co k němu poslala pro tu látku?

Adeline Gassion - 10. dubna 2010 10:13

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Ksss.... "Lidí? A máte na mysli opravdu lidi, nebo nějaké další patvary?" Zeptá se unaveně. "Vy jste narazil na Mauricia?!" Vytřeštila na tebe oči tak, až bylo skoro divné, že jí nezabíraly celý obličej. "Ne, řekl jste dámu. Takže.. Leonis tam pořád je?" Při myšlence na nějakého Mauricia se vyděsila, teď sice ne tolik, ale stejně vypadá dál zděšeně. "Potkal jste Leonis a přežil jste to? Chápejte, pane LeBeau, vždy,. když se moji muži vydali za Albertem, skončilo to špatně. Posledních pár akcí jsem sledovala, ale spojení pokaždé vypadlo. Něco to přerušilo. Něco..Ach můj bože! To bude ono, ty krvavý bestie ruší můj signál! Jen doufám, že to Alberto neví! Kdyby to věděl.. stačí, aby na mě poslal je a bude to asi má poslední chvilka. Ale to asi neudělá, ne pokud to nebude vědět. Anoi, mohl je poslat už dávno, ale jsou to divná stvoření. Mauricius dřív spolupracoval se Sellenou. Alberto poslal na misi jen je dva, oni si nepřijdou vázaní a loajální nejsou už vůbec. Navíc stačí málo, aby se navzájem pozabíjeli. Nevím přesně, co se stalo, každopádně Mauricius zabil Sellenu a sám uprchl. Proto je Alberto nikam neposílá. Má je jako domobranu. Ale.. jak jste přežil Leonis? Já sama jsem ji viděla jen jednou, naštěstí jsem pro ni v tu dobu byla ještě paní.. díky bohu." Promne si spánky. "Tím se všechno mění. Už tam nepůjdete. Ne za předpokladu, že zas potkáte krvavce, pak vám nedokážu pomoci."

Remy LeBeau (Gambit) - 10. dubna 2010 14:30

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Zavři si ten plyn "Spíš ty patvary." Vzhledem k okolnostem je doufám omluvitelné, že čím déle mluví, tím víc se v tom začínám ztrácet. Nemám ponětí, kdo je Mauricius, ani kdo je Leonis, ledaže by si moje známá slečna upírka nahonem vymyslela nové umělecké jméno. Pouze ve mně sílí vtíravý dojem, že jsme zanedbali deratizaci... "Nevím, jestli to byla Leonis, mně se představila jinak." Což by nakonec nebyl žádný div, spíš by mě víc udivilo, kdyby mi řekla skutečné jméno. 'No, stejně připadaj v úvahu jen dvě možnosti. Buď ji na nás Bertík poslal schválně, a v tom případě je to past, nebo se nám rozhodla pomoct sama a nepředstavuje akutní hrozbu,' shrnu si pro sebe momentální situaci. Kdyby se to chtělo vyvinout podle druhýho scénáře, nestěžoval bych si, pokud podle prvního... poradím si nějak i s tím. "Vrazit celou operaci k ledu kvůli pár nemrtvejm mi přijde zbytečný," ohradím se proti jejímu prohlášení. "Už jsem s těma bestiema kdysi měl něco do činění a můžu vás ujistit, že upíři hořej stejně neradi jako normální lidi. A pokud si myslíte, že mě tímhle nějak ochráníte, nepovažuju to za moc pravděpodobný. Zrušíte smlouvu, já se vrátim do města. Alberto už ví, kdo jsem, a nejspíš i kde mě tam hledat. Jestli je pravda, co říkala ta upírka, a já jsem pro něj osobní nepřítel číslo dvě, dřív nebo pozdějc si na mě vyšlápne tak jako tak. Jedinej rozumnej způsob, jak tohle celý ukončit, je skoncovat s nim jako takovym, pak budeme mít klid všichni."

Adeline Gassion - 10. dubna 2010 18:26

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Celej den mám chuť napsat ke ke ke!!!:D "Představila se jinak? To asi nebyla ona. Ona se schválně představí celým jménem, aby si ho lidé zapamatovali a bylo to to jediné, na co myslí, když umírají." Tváří se zamyšelně, dívá se někam daleko, vzpomíná. Nakonec se jen otřese, aby hrůznou mylšneku či vzpomínku vyhnala. "Takže, jak se jmenovala? A jak jste ji zabil?" Poslouchá celou tvou řeč a tváří se, že jí to teprve teď všechno došlo. "Kvůli mě nebudete mít nikdy klid!" Oči se jí zaplaví slzami. Vypadá, že si to neuvědomovala, ale teď, když to ví, je to asi nejhorší zpráva roku. "Dobře. Pokračujte, ale pod mou kontrolou. Dobře? Chci o všem vědět a, prosím, pro můj klid. Když někam pojedete, berte si někoho s sebou."

Remy LeBeau (Gambit) - 11. dubna 2010 20:58

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Kekeke! XD 'Milá dáma...' "Řekla mi, že se jmenuje Mina," odpovím. Současně mě napadne, že to, co se dozví na svou následující otázku, se jí asi příliš líbit nebude... "Nezabil jsem ji." "Ne, klid fakt asi nikdy mít nebudu, ale určitě ne kvůli vám," sednu si na okraj jejího křesla. "Věřte mi, že jsem měl i nebezpečnější kšefty, a bylo jich víc, než jen pár." Poučen výsledky některých předchozích debat však příliš nevěřím, že by si dala říct. Milión na ruku teď a tady tomu, kdo ji přinutí přestat si všechno vyčítat... Pohled, který jí následně věnuju, jí může celkem přehledně vyložit můj názor na jakoukoliv kontrolu. Ji ničí, když minutu po minutě neví, co vyvádím, mě nevýslovně leze na nervy neustálé dohlížení. "Docela bych ocenil, kdybyste mě nemusela sledovat na každým kroku," řeknu. "Mám ve zvyku při akcích někdy vyvádět dost šílený věci, budete se zbytečně děsit a já z toho taky budu mít blbej pocit." Zamyslím se nad nařízeným doprovodem, a pak s dokonale nevinným výrazem kývnu: "Určitě si někoho příště vezmu. Mám plyšovýho krokodýlka, co se děsně rád podívá po světě."

Adeline Gassion - 12. dubna 2010 21:58

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Ksss!! "Mina?" Zopakuje a zamyslí se. Podle toho, jak se zašklebí, jí to asi nic neříká. "Cože?!" Vytřeští oči a vyskočí z křesla, do kterého se však okamžitě zhroutí. "Vy jste ji.. nezabil?!" Kouká na tebe, jako by ses zbláznil. "Tyhle potvory si nic jinýho nezaslouží! Jak jste se jí tedy zbavil? Co se stalo?" Mne si spánky, jemná kůže na čele se opět zvrásnila a vytvořila starostlivé vrásky. Když se posadíš na opěradlo křesla, jen k tobě zvedne hlavu a pozoruje tě. Nespokojeně našpulí rty, když vyslovíš nesouhlas s její, a kohokoli jiného, pomocí. Nějakou dobu vypadá, že přemýšlí, co říc, že jí toho na jazyk v jednu chvíli přichází moc a že neví, co dřív. Nakonec se její tvář uvolní, pleť se zase dokonale vyhladí. "Víte, nemyslím si. Že je to fér. Vy máte plyšové zvířátko a já ne. A to jsem žena. Jsem mladší. A v noci mě budí zlé sny. Já si taky zasloužím plyšovou hračku!" Rty se rozvlní v dokonalém uličnickém úsměvu, smějí se i oči. Tvář ozdobí ďolíček. Vzhledem k tomu, že se o tom, cos povídal, mimo plyšáka, nevyjadřuje, vypadá to, že chce obrátit list.

Warren Worthington III. *Angel* - 13. dubna 2010 20:56

Institut pro zvláště nadané studenty Po několikahodinovém, vyčerpávajícím letu jsem konečně uviděl to, co jsem hledal. V těchto lesích jsem usilovně hledal už několik dní, ale Akademie je perfektně skrytá. Ačkoliv...teď když nad tím uvažuji, myslím, že jsem nad tímto místem už několikrát letěl. Což asi bude znamenat, že je chráněna nejen proti elektronickým hračkám určeným k hledání. Konečně, Warrene, snad alespoň tady budeš mít možnost na chvíli vydechnout pomyslím i a přistanu na jakémsi balkonu. Ovšem ještě než se stihnu rozkoukat, na balkon vyjde jistá mladá dáma, velmi vyjeveného výrazu. Na její otázky nestíhám odpovídat, jak rychle jí vyletí z úst, a když mě místo čekání na odpověď zavře u sebe v pokoji a dovnitř vpustí jakési dva pány, jednoho s podivnými brýlemi na očích, druhého s kotletami a postavou boxera, zakoktám se tak, že ani své jméno nevyslovím. Když mě pozná, jen přikývnu a nasucho polknu. Váhám, zda na jeho otázku odpovím, nebo ne, ale nakonec si řeknu Pomůžou ti, tak jen do toho, Warrene Ano, jsem. Přišel jsem, protože otec mě vyhodil z domu a já jsem neměl kam jít. Slyšel jsem, že tady se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá. odpovím a už se mi hlas ani nezachvěje. Pohledem přejíždím po těch třech tvářích a snažím se působit nenápadně, což s tím, co mi roste z lopatek, není vůbec lehké.

Remy LeBeau (Gambit) - 15. dubna 2010 14:02

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Strašný, syčí to jak fretka, když jí od huby seberu žvejkací tyčinku. Při tom, jak se Adeline zjevila, když jsem přiznal, že upírka stále žije, možná nebude nejlepší nápad prozrazovat jí, že jsem ji nechal u sebe na byt a stravu. "Momentálně máme dohodu o neútočení," řeknu raději. "Krom toho by mohla bejt užitečná." Pokud mě nevodila za nos. Je mi jasné, že ze mě není dvakrát nadšená, hlavně tím systematickým odmlouváním proti kontrole. Za tím si ale hodlám stát v každém případě. Jsou chvíle, kdy mám co dělat, abych uhlídal sám sebe a starat se ještě o to, abych nějakému svému strážnému andělovi nezpůsobil infarkt, je už trochu moc. No, nemusí vědět ani to, že ten zmiňovaný plyšák je bůhvíjak staré olezlá opelichanina, která u mě doma chytá prach někde na dně skříně, nicméně to její pohoršení nad nespravedlností světa mě upřímně pobaví. "Tak uznávám, že fér to neni. Je zlý, když vám je v noci smutno a nemáte se ke komu přitulit. Zase není to nic, čemu by se nedalo velice jednodušše odpomoct." Stejně nejpozději pozítří plánuji výlet do města, tak proč bych si neudělal menší zastávku pro nějakou chlupatou obludku. Třeba plyšák zvládne víc než kytky. 'To je fakt kouzelný, jak málo někdy stačí k tomu, aby se přestala tvářit, jako že je jí o padesát víc, než ve skutečnosti je.' Bohužel bych mohl poslední dobou takové stavy spočítat na prstech a nejsem si jistý, jestli bych opravdu musel zapojovat obě ruce. Pracovní debata dle všeho skončila, což je jen dobře. Přinejmenším ona by měla jít spát. Podívám se přes ni ven z okna na měsíc, svítící jako reflektor mezi pár cáry mraků. "Řekněte mi, madame, tančíte?"

Adeline Gassion - 15. dubna 2010 20:57

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Grrr, kouše tě fretka? Já totiž koušu.. a dost to bolí... "K čemu, pane LeBeau. K čemu." Opraví tě se smíchem. "Navíc, nemyslím si, že by bylo korektní zvát si do postele třeba Edgara." Opět se rozesměje. Vypadá to, že máš na ni nějaký pozotivní účinek. Když je s tebou, nemá skoro žádný záchvat, ani dávivý kašel, nic. Člověk by řekl, že je jen unavená a nemocná, ovšem slovem nemocná by myslel nanejvýš virózu. Posadí se tak, že se maličko natočí k tobě boke a hlavu si opře o boční prodlužku opěrky zad. Tak aspo%n nemusí příliš zaklánět hlavu. Na chvíli se zadívá ven. Není jasné, jestli tam skutečně hledí, nebo jen přemýšlí. Z této blíže neurčené činnosti ji vytrhne až tvá otázka. "Zda tančím? Ano, tedy, tančívala jsem, dřív. Teď už dlouho nebyl příležitost. Mimochodem, říkejte mi Adele, pane LeBeau. Při oslovení madame si přijdu moc stará." Sladce se usměje.

Scott Summers (Cyclops) - 15. dubna 2010 21:26

Institut Nevím, zda ten chudák vypadá více vyděšený, nebo vyčerpaný, ale považoval bych to za vyváženou kombinaci obojího. Kdo ví, odkud až k nám měl namířeno. Je asi trochu neomalené zůstat na něho po oznámení důvodu jeho opuštětní rodiny pár vteřin zírat, přesto se tomu neubráním. Ne proto, že by mě ještě mohl překvapit fakt, kdy rodiče zapudí své děti jen kvůli náhodné genetické hříčce. Spíše se v hlavě snažím dohledat více vzpomínek ohledně nového příchozího a jednou z nich je i image dokonalého milujícího otce, jakým se W. Worthington Jr. vyznačoval před kamerami ve společnosti svého syna. Zřejmě jsou skutečně věci, na které je i rodičovská láska krátka, pomyslím si, posmutnělý samotnou tou skutečností. "Slyšel jsi to správně," řeknu pak a podám Angelovi ruku. "Jsem Scott Summers a vítám tě v Xavierově institutu pro nadané. Odsud tě nikdo vyhánět nebude. Najdeme ti nějaký volný pokoj, ale napřed tě poprosím, abys s námi zašel za profesorem Xavierem. Měl by vědět, že jsi tu."

Remy LeBeau (Gambit) - 15. dubna 2010 23:03

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Pochybuju, že víc než ta fretka. "Každej podle svýho gusta. Já jsem radši, když to, co se ke mně lísá, je živý," zašklebím se. Na druhou stranu je sice fakt, že vycpané zvíře mě ze spaní nebude kousat do ucha, ale jsou určitá rizika, která jsem ochoten podstupovat. "Já bych řek, že ten by vám ochotně vyhověl..." namítnu na Edgarovu obhajovu, když se té možnosti konečně přestanu chechtat. 'To by starouše spíš kleplo...' Nechám ji jejímu tichému kochání se... čímkoliv, co tam může vidět, pokud tedy sleduje něco určitého. Já se kochám pro změnu jí. A stejně jako jsem se předtím bál, aby se kvůli mě nezhroutila, najednou si přeju, aby tahle noc nikdy neskončila. Aby Adeline zůstala napořád takováhle. Bohužel jsem už dávno vyrostl z víry v podobné věci. "A kdyby se příležitost našla? Myslíte, že bych vás mohl nalákat?" zeptám se s vyzývavým úsměvem a nad jejím požadavkem se krátce zamyslím. "Platí, ale pod jednou podmínkou: vy si necháte toho pána, já si zas pak připadám jako úctyhodnej seriózní občan."

Adeline Gassion - 15. dubna 2010 23:13

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Pochybuješ špatně "To jsme samozřejmě dva. Mě by stačilo si do postele pustit Rafaela a Anrecorelese. Jenže to už bych se tam nevešla já." Pobaveně se zaculí. "Stačilo, že se mnou spali jako štěňata." Lehce se při té vzpomínce oklepe. Asi se není čemu divit. Štěně vlkodava je dost velké, slintá a má sílu. "Ale notak! Pan LeBeau." Okřikne tě, když se začneš smát předstaám o Edgarovi, sama má však zrudlé tváře od potlačovaného smíchu, koutky jí cukají a očima se směje naplno. "Je to neslušné, se někomu takto smát." Při posledních slovech se jí rozklepe hlas smíchem, ale ovládá se. "Nevím, zda bych to ještě zvládla. Ale myslím, že by se vám povedlo mě nalákat. Miluji tanec." Vypadá zasněně. "Naposledy jsem tančila.. půl roku po svatbě." Vypočítá spíš sama pro sebe, kdy naposledy si mohla zatancovat. Ono se ani není čemu divit, jetsli ji záchvaty začaly silněji brát právě v té době, je jasné, že Edgar ji už žádnou fyzickou činnost nedovolil. "Tak dobře, pane.. ehm.. no.. mladý muži." Vyřeší nakonec oslovení poněkud šalamounským úsměvem a pobaveně a vítězně se zaculí.

Remy LeBeau (Gambit) - 16. dubna 2010 00:03

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Neříkej, že mi procvakneš dlaň jen kvůli pocitu, že jsem ti dost rychle nedal ten kousek syrovýho. 'Ježišmarjá, kdo může dát zvířeti jméno, jaký si nemůže zapamatovat ani on sám, natož ten pes?' "Tak s tímhle bych v posteli asi nevydržel," přiznám upřímně. Možná tak s kočkou, psy jsem nikdy neměl v lásce natolik, abych se od nich nechal dobrovolně omezovat ve svém vlastním lůžku. "Neslušný to možná je, ale vážně to rád slyším od někoho, kdo má sám co dělat, aby se nesmál. A vůbec, já jsem to nenavrhnul," přehraju obvinění zpátky tam, kam patří. Kvůli ní budu teď muset počítat nejmíň do dvaceti, než na toho chlapa budu schopný promluvit. "No, nejlepší způsob, jak to zjistit, je zkusit to, n'est-ce pas?" odpovím na její pochyby ohledně svých možností. "Nevím, jestli tady máte parket, zase venku je místa dost, a kdyby se sehnala nějaká muzika..." Líbí se mi představa, že by gorily daly dohromady malý orchestr, přestože tyhle služby po nich asi vyžadovat nemůžu... Na to její skvostné řešení ji napřed probodnu pohledem, který by byl možná účinější, kdybych se nezačal povážlivě ušklebovat. S širokým úsměvem nakonec zavrtím hlavou. "Tak fajn, jak je libo... mladá dámo."

Adeline Gassion - 16. dubna 2010 19:38

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Co? "No, já je sice miluju, ale příjemný to rozhodně není. A to mám opravdu hodně velkou postel." Lehce se usměje. "Ale notak." Rozesměje se naplno a lehce tě plácne. "Vy jste dneska nějaký drzuý, nemyslíte?" Směje se dál. "Inu, parket tu nemáme. Možná Velký sál, ale venku je to přece jen hezčí. U jezírka v západní části je poměrně prostorná terasa a v altánu je schována aparatura na přehrávání hudby. Měly se tu dřív pořádat oslavy, ale zatím nebylo co slavit." Zodpoví tvé otázky po chvíli přemýšlení. "Ale vážně nevím, jestli je to dobrý nápad. Teď je mi sice dobře, ale bude to tak i zítra?" "O, to není spravedlivé. Já jsem vám nabídla alternativu oslovování, vaše jediné přání bylo, abych vám neříkala pane, že si přijdete moc starý. Oslovení mladý pane přece neznamená starý." Bezelstně se pousměje.

Remy LeBeau (Gambit) - 19. dubna 2010 00:10

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro To byla jedna eskapáda mojí fretky Hej! Domácí násilí! "Já? Drzej?" ukážu na sebe s výrazem spravedlivého rozhořčení. "To bych prosil, taky jsem si na tom postavil část kariéry." Zamyslím se nad představou terasy a nezbývá mi než uznat, že je to záležitost celkem lákavá, přestože by asi chvíli trvalo uvézt to do provozuschopného stavu. Nakloním hlavu. "Ále, no tak, proč by nebylo? Tohle je Louisiana, Adeline, tady nám stačí ke slavení prostě jen to, že jsme naživu," řeknu. "A pokud se aspoň trochu cejtíte, byla by škoda tu šanci propást, non?" To už je však věc, o které může rozhodnout jen ona sama. Byl bych rád, kdyby se mi povedlo dokopat k nějakému povyražení, přesto ji nehodlám nutit. "Nepotrpim si na formality ve vztahu ke svý osobě, to je všechno," pokrčím s úšklebkem rameny na tu její hru se slovy.

Adeline Gassion - 19. dubna 2010 08:39

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Procvakl ti dlaň?:D "Ne, ten za vámi." Protočí pobaveně oči. "Och, to se máte opravdu čím chlubit." Lehce se zašklebí, tváří se pohoršeně, přitom jde jasně vidět, že má co dělat, aby se nerozesmála. "Ano, zatím." Dodá ne zrovna nadšeně. "Ale asi máte pravdu. Minimálně moji muži si nějaké povyražení zaslouží." Musí s tebou nakonec souhlasit. "Pomůžete mi to zařídit?" S nevinným úsměvem na tebe upře štěněcí oči. Tváří se takhle tak dlouho, dokud nesouhlasíš. "Tak, neztrácejme čas." Taková už asi je, všechno chce mít hotové hned, na nic nečeká. Požádá tě, zda bys jí nepomohl se zvednout a taktéž se tě jemně chytí, hledajíc v tobě oporu.. Pokud bys jí nabídl kolečkové křeslo zaparkované kus od dveří, rázně odmítne. Naviguje vás až k západní terase. Je to vážně hezky udělené. Terasa je stupňovitá, z nejnižší části je prodloužený ostrůvek až do jezírka. Měsíc září na hladině jezírka, odráží se jako v zrcadle. Terasa i přilehlé povrchy jsou z bílého leštěného mramoru, lavičky, stolky a židle zas z mahagonového dřeva. Na jednu z laviček se posadí a ukáže k altánu, kde mimo krbu a grilu je i jakási zděná "skříň." "Vyzkoušíte prosím, zda to funguje? Mělo by." Když odsuneš černá, lakovaná plechová dvířka, pohled padne na dost velkou hifi věž se zabudovaným gramofonem, výstupem na mp3 a USB, přehrávačem cd, dvd, kazet i mini kazet z autorádií. Z obou stran vedle hifi věže jsou stojany s CD.

Remy LeBeau (Gambit) - 19. dubna 2010 23:00

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Už to tak bude, no. XD Kývnu, jako že s mou asistencí může počítat, a seskočím z opěradla, abych jí pomohl vstát. Na to kolečkové křeslo jsem ani nepomyslel. Pravda, na tuhle terasu jsem při své otázce ohledně parketu nevzpomněl, a to navzdory skutečnosti, že jsem se jí při průzkumu téhle části domu docela obdivoval. Pravda, dlouho jsem se sem nedostal, když už se mi poštěstilo urvat se od práce, zamířil jsem buď do okolí, nebo do města. 'Ale takhle to vypadá fantasticky,' pomyslím si s pohledem upřeným na stříbro rozsypané po hladině jezírka. 'Těžko najít lepší čas a lepší místo na procházku s dámou...' Podle náhlého zmlknutí dotěrného kvákání a následné sérii šplouchů jsme naopak někomu romantický večer pokazili. Obojživelníci ať si trhnou libovolným množstvím končetin, oni si tady můžou užívat každou noc. Bílý mramor je rozhodně praktický nápad. Takovým povrchům nehrozí vážné neestetické narušení fasády v případě přelétající bombardovací jednotky ptactva. Po obdržení instrukcí se vydám na seznámení se zmíněnou hudební soustavou, která je rovněž, jak se dalo čekat, pojatá ve velkém stylu. 'No skvělý... a jak se s tou věcí zachází?' zaváhám krátce nad množstvím čudlíků odpovídajícímu palubní desce vesmírné lodi Entrprase. Starým dobrým systémem pokus-omyl se mi nakonec podaří to nějak uvést do chodu a natáhnu se pro nejbližší cédéčko na testovací jízdu. Napřed ovšem stáhnu hlasitost natolik, aby mě to při zapnutí nevystřelilo z bot.

Adeline Gassion - 20. dubna 2010 21:53

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Nemáš ho zlobit:D Adele zatím sedí na lavičce, pohodlně se opře a dívá se do dálky. Pohledem putuje po zahradě, terase, jezírku a všude. Je vážně krásně. Dnešní večer je dokonce i poměrně teplo, takže se Adele neklepe zimou. Minimálně ne moc. "Myslím, že CD tam ještě bude. Nevzpomínám se, jetsli jsem ho posledně vyndala. Ale Edgar to možná udělal." Zamyslí se, asi se snaží vzpomenout si. Než zjistíš, jak se to pouští, svěří ti, že poměrně často tady klidně i v noci sedávala, dívala se na měsíc a poslouchala hudbu. Takže pokud je tam CD je to výběr jejích nejoblíbenějších písní, takže netuší, co budeš na píseň, která začne hrát, říkat. Nakonec začne hrát Dark Waltz v podání Haley Westenra. Hned jak začne hudba hrát, rozlije se blondýnce na tváři blažený úsměv, zavře oči a poslouchá. V měsíčním světle její pleť stříbřitě září. Když oči opět otevře, můžeš svůj nedávný výrok o vílách vzít zpět. Pokud tehdy vypadala jako víla, nyní vypadá jako samotná královna víl. To, jak je křehká měsíční světlo ještě podtrhuje. V modrých očích jemně září stříbro z vodní hladiny.

Remy LeBeau (Gambit) - 20. dubna 2010 23:01

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Co já... mámě se posledně na protest vydělal do kuchyně. XD Vzhledem k tomu, že mám co dělat s tím krámem, Adelino vyprávění poslouchám pouze jedním uchem, což ovšem neznamená, že bych ji ignoroval úplně. Pouze k tomu nic nedodávám, nakonec, proč ji rušit v rozjímání, šťastné vzpomínky jsou to nejlepší místo, kde se ztratit. Nejlepší způsob, jak zjistit, jestli tam vážně něco je, je nahodit CD přehrávač a počkat, jestli se něco načte. Načetlo. 'Hm... celkem to ujde,' zaposlouchám se do prvních pár vteřin, načež se otočím na Adeline. A musím v duchu smeknout. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl, aby kombinace hudby a světla s někým udělala něco podobného. Já, známá motorová huba, najednou zjišťuju, že bych pravděpodobně měl určité potíže najít slova pro popis bytosti, kterou teď vidím před sebou. Sejdu k jezírku a natáhnu se pro jeden z květů leknínu. 'Doufám, že to, co tady plave, nejsou piraně,' pomyslím si a odlomím stonek. Z úlovku optřepu vodu a posadím ho Adeline do vlasů. Pak před ní pokleknu na jedno kolenu a natáhnu k ní ruku. "Smím vás požádat o tanec, ma reine des fées?"

Adeline Gassion - 20. dubna 2010 23:17

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Špatná výchova :D Tvého počínání si všimne až v momentě kdy jsi skoro u ní. Zvědavě hledí střídavě na tvůj obličej, střídavě na leknín. Když jí ho vložíš do vlasů, na okamžik sklopí oči a tvář jí skropí jemné ruměnce nijak nekazící vílí vizáž. Po chviličce pohled zvedne. Je to možné? Vypadá to, jako by stříbrné jiskřičky tančící v jejím pohledu nebyly dílem odrazu jezera, ten teď úspěšně blokuješ, jiskřičky jsou tam pořád. Když poklekneš na koleno zatváří se lehce vyčítavě a nakloní hlavu na stranu. "To jste mi udělal naschvál. Věděl jste, že jsem až příliš dobře vychovaná, abych odmítla muže, který přede mnou klečí, přinesl mi květinu a navíc použil netradiční oslovení, navíc ve francouzštině." Hubuje, ale v žádném případě to nemyslí vážně. "Oui, mon cher." Usmála se nakonec. Vyndala si leknín z vlasů, byl moc velký a jistě by vypadl a opatrně jej položila na lavičku vedle sebe, jako by leknínek byl dražší než veškeré její hmotné statky dohromady. Pomalu se z lavičky zvedla, oprášila si zase jiný dlouhý pletený svetr. "Ovšem nevypadám zrovna jako královna plesu. Ovšem miluji tanec, tuhle píseň a nabídce se nedalo odolat."

Logan (Wolverine) - vždy jednička - 21. dubna 2010 21:29

Institut Abych řek pravdu, vostanu na Storm vejrat jak vyvoraná myš, když z ní vypadne, že jí přistál na balkóně cizí chlap. To je taky jedinej důvod, proč měl Scott šanci se tam vecpat eště přede mnou. 'Aha, pánové se evidentně znaj...' zabručim si pro sebe, sotva konečně urvu trochu místa, abych moh aspoň nakouknout dovnitř. Stáhnu se zpátky na chodbu, abych nerušil to dojemný setkání, i když co tak poslouchám, zas tak žhavý to nebude. I tak ale nemám v úmyslu se tam angažovat, takže s nečekanou dávkou trpělivosti čekám, až se pánové uráčej někam hnout. Fajn, tolik tý trpělivosti zas nemám. S poznámkou "Hele, lásko, zneužiju ti balkón, todle vypadá na dlouho," se prošmejknu kolem kolegů a vopeřence a s pomyšlením na ulitý cigáro vylezu na pavlač. Tak z toho zas nebude nic, protože sotva sem natáh vzduch, praštil mě přes čumák pach, co si dobře pamatuju z letadla. Jahody a smrt. Přeplácnutý koňskou dávkou voňavky, kerá v bezvětří visí ve vzduchu jako barevná mašle. Prudce se rozhlídnu kolem sebe po zdroji, je to hodně čerstý. 'Co tady ta bestie chce?!' Zahlídnu vokřídlenej stín, jak se mihnul při zdi a pokud se hodně nemejlim, mám pocit, že to zmizelo u mýho vokna! Tiše zavrčím. "Dej mi méno toho, kdo naposled kalibroval obranný senzory a já mu přídu rozbit hubu," sdělim jen tak mimochodem Cyclopsovi, když proběhnu ven a pustim se ke svý osobní rezidenci. Rozkopnu dveře, ale nevpadnu rovnou dovnitř, s vytasenejma drápama zustanu stát na místě, vodkud mám přehled po celý cimře.

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 22. dubna 2010 21:48

Institut Postupně přelézám z balkonu na balkon a nakukuji dovnitř. Zároveň také koštuji zdejší vzduch, abych se nakonec zastavila u dveří do pokoje, který hledám. Nelezu dovnitř. Přeci jen, jsem vychovaná slečna. Žádný buran, abych lezla dovnitř. I když by to bylo rozhodně zajímavé. Avšak přes záclonu vidím, že je tam bordel a má krása by v tom nepůsobila tak majestátně, jak působí zde na zábradlí balkona. Posadím se na roh zábradlí, zapřu se rukama a jen čekám. Já vydržím čekat dlouho. Během chvíle ke mě dojde pach tabáku mísený s vůní onoho muže z letadla. Vím jistě, že nebude trvat dlouho a budu si jej moci opět prohlédnout. ´Nemohl se mne dočkat?´ Ano, samozřejmě že se všechno a vždy točí kolem mě. Mysleli jste si snad opak? Každý muž, na kterého se podívám, chce, abych se už navždy dívala jen na něj. Já jsem středobod jejich vesmíru. Stále nic nedělám. Však on vyjde na balkon. Pak bude stačit jediný pohled, úsměv, kouzlo a jeho hrubé způsoby budou tatam. Pokud je nebudu přímo vyžadovat.

Remy LeBeau (Gambit) - 22. dubna 2010 21:54

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Ne, dožraná fretka. XD Rozpustile se zaculím, což možná trochu nabourá celý dojem, ale na to nehledím. O mně bylo vždycky známo, že když chci, dokážu dostat ženy tam, kam chci... ačkoliv myslím, že kdyby si tahle postavila hlavu, měl bych i já co dělat. "Nevěděl... jen zkouším, co všechno mi projde," řeknu vesele. Zvednu se spolu s ní a když poznamená něco o nevyhovujícím vzhledu, dovolím si jeden rychlý pohled na sebe. Na košili fleky od upíří krve, nohavice po kolena od bahna a boty na tom nejsou o nic lépe. Naštěstí už to uschlo, takže ji neušpiním. "Proč by ne? Nakonec, dycky to můžeme vyhlásit jako ples příšer," navrhnu. Najednou si uvědomím, že si vlastně ani nepamatuju, kdy jsem měl naposledy příležitost si s někým zatančit. Při mém způsobu života se málokdy najde čas na společenské povyražení. Ale jsou věci, které se naštěstí nezapomínají.

Adeline Gassion - 23. dubna 2010 21:33

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Výmluvy:D "Drzoune. U mě vám toho prochází, nějak moc, nemyslíte?" Pobaveně se pousměje. "Ples příšer? Děkuji pěkně. Nikdo vám nevysvětlil, že když žena mluví o svém vzhledu v negativním světle, máte ji přesvědčit o opaku?" Teď už se opravdu rozesměje. "Dobrá, budu brát jako poklonu i tu příšeru. Pořád lepší, než mrtvola." Při posledním slově se slabě ušklíbne, ovšem veselí ji z tváře pro tuto chvíli nezmizí. Poodejde kousek od lavičky, načež se k tobě otočí a pokud přejdeš k tanečnímu držení přijme jej jen na chvíli, v jednu chvíli ruku, opírající o tvou paži, svěsí a sama se ladně podtočí pod spojenými dlaněmi. Pustí se a chvíli si tancuje naprosto sama. Dokonale ladnými pohyby sem tam ozvláštněnými otočkami tě dovede až na spodní kus terasy k jezírku. Tam se naprosto přirozeně vrátí do držení a již se nechává vést. Je zhruba o půl hlavy menší, než ty.

Remy LeBeau (Gambit) - 25. dubna 2010 11:03

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Dokud jsi neměla fretku, nepochopíš. XD "Já to nemyslel jako urážku... nakonec, nejsme my všichni nazýváni příšerami, i hůř?" pokrčím s pousmáním rameny. 'Doprkýnka, já si snad budu muset dodělat ňákej taneční kurz,' pomyslím si trochu zahanbeně. Adeline totiž tanec nejen očividně velice baví, ale nadto jí i naprosto fantasticky jde. "Vy mě vlastně ani nepotřebujete," šklebím se pobaveně, když dá milostivě najevo, že je opět ochotná spolupracovat, a lehce si ji k sobě přivinu, tak blízko, že cítím bít její srdce. "Asi se začnu stydět." Ne že bych nevěděl, jak se hýbat, to ani náhodou. Pouze mé znalosti techniky jsou poněkud... limitované, takže občas mi nezbude, než improvizovat. Přes to všechno se mi ještě nikdy nepovedlo šlápnout na partnerku. Celá tahle situace se svým zvláštním způsobem skoro až neskutečná, ale o to více si ji užívám. Přes svůj doopravdy vílý vzhled propůjčený měsícem mi Adeline připadá mnohem víc živá než cokoliv tady kolem.

Adeline Gassion - 25. dubna 2010 14:37

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Mám malou ségru, kdo má víc?:D "Samozřejmě, že potřebuji." Roztáhne rty do překrásného úsměvu. Když ji k sobě přitiskneš, maličko se zakloní, aby na tebe viděla. Taneční póza se jí očividně moc nelíbí. Ostatně, komu by se líbilo dívat se úplně jinam, než do partnerovi tváře? Chvíli tančíte, zatímco sem tam přidáš nějakou svou improvizovanou otočku, ozdobu, podtočení a já nevím co ještě. "Myslím, že stydět se rozhodně nemusíte." Zelené potvory, které jste předtím vyrušili od spokojeného žabího tokání vylezli na leknín a vypadaly, že vás sledují. Kolem se toho děje tolik podivného, že by asi bylo úplně normální, kdyby se i ony pustili do waltze. Ovšem to nedělají. Hudba plavně přejde na další píseň. Jak tak Adele držíš, cítíš, jak křehoučká vlastně je. Každý její krok je dokonale půvabný, plavný a proveden s neuvěřitelnou lehkostí. Drží se tě trošku pevněji, bude to nejspíš kvůli tomu, že potřebuje větší oporu. Ač se zdá plná energie, není to nejspíš tak skvělé, jak by mělo být. Přesto necítíš sebemenší zatížení, kdybys zavřel oči a chvíli se snažil Adele nevnímat, s trochou vůle si můžeš myslet, že tančíš sám.

Izzy *Lex* Leks - 25. dubna 2010 19:51

soukromá zpráva od Izzy *Lex* Leks pro Hellfire Club Kdysi jsem zde začala pracovat jako go go tanečnice, chvílemi jako striptérka, ale pak jsem objevila svůj skrytý talent a to, že dokážu ovlivnit lidi k obrazu svému. Respektive k iluzi své. A tak se ze samostatné emancipované mladé dívky stala vedoucí tohoto podniku, který zaštiťuje tu nejlepší službu pro smetánku, tzn. gentlemany v černé a bílé. Reputace tohoto klubu založeného v 18 století je založená na diskrétnosti a na možnosti dosáhnout jakýchkoliv služeb. Neplést si tento klub s nějakým levným stript barem nebo podobnými putykami. My máme respekt, peníze (hrozně moc peněz) a hlavně image. Každý večer zde trávím několik hodin, abych byla v obraze společenského dění. Oblečena pouze v bílé, proto mi říkají White Queen. Můj dnešní outfit se skládá z bílých bokových kalhot, ve kterých se ztrácí boty na podpatku. Bílé body bez ramínek, které je spojeno s dlouhými "opera" rukavicemi a pláštem, jenž začíná v oblasti hrudníku a svou délkou dosahuje až ke kotníkům. Kolem krku mám bílý "jakoby" talár (ke knězi mám ale opravdu daleko). Vstoupila jsem do baru, kromě několika známých hostů, kteří sem pravidelně dochází, hrají hazardní hry a nebo se baví s děvčaty, je zde i několik nových tváří. Někteří z nich se tváří poněkud rozrušeně. Nevědí, co mohou od Hellfire Clubu očekávat. Diskrétnost nade vše, pánové Nasadím milý úsměv a jako labuť pluji klubem ke svému stolu pro VIP, jedním pohybem ruky si u číšníka objednám Martini s ledem. Když číšník přinese objednané pití, zeptám se ho na obvyklou otázku. "Nějaké zajímavosti?" Položím si ležérně nohu přes nohu, zapřu se zády do polstrované kožené sedačky a jednu ruku přehodím přes opěradlo. V druhé držím martini na stopce a dívám se po svém klubu.

Remy LeBeau (Gambit) - 27. dubna 2010 22:16

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Já ji vlastně mám taky. XD "Jasně, abych vašemu bejvalýmu přivodil žaludeční vředy," ušklíbnu se. Docela s gustem bych po těch žábách něco metnul, protože velice výmluvně působí dojmem, že z nás mají legraci. Namísto toho na ně alespoň přes Adelino rameno udělám ošklivý ksicht. Je to neuvěřitelné, zdá se, jako by vůbec nic nevážila, přitom nevypadá jako až takové tintítko. A zrovna teď je skoro nemožné poznat, že tohle tělo vlastně pohání spíš než síla jeho samého houževnatý duch uvnitř. Přesto se začínám ptát, jak dlouho tohle nasazení udrží. Nerad bych jí musel nazpět nést. "Hlavně se ozvěte, až budete mít dost," požádám Adeline. Ano, slíbil jsem, že si nechám poznámky na její zdravotní stav, ale už je vážně dost pozdě a má za sebou ne právě příjemný večer. A při jejím aktuálním zápalu mám drobné pochybnosti o tom, jestli by si uvědomila, kdy je lepší skončit, dříve, než to s ní sekne.

Adeline Gassion - 02. května 2010 21:52

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Ale ta je ještě zlatá:) "Ne, to ne. Já vás prostě potřebuji." Usmála se. Nechala se unášet tancem, svítila jako hvězda samotná, v tuto chvíli zářila snad ještě víc. Když ses na ni podíval proti obloze, vypadalo to, jako by celá zářila slaboučkým mlhavým světlem, které kolem ní kreslí její jasnou auru. Svou prosbu, varování či co to vlastně bylo jsi příhodně řekl před koncem druhé písničky. S lehce zklamaným výrazem se od tebe odtáhne, naposledy se v posledních tónech písně podtočí a lehounce se ukloní. "Děkuji za tanec, mon ami." Věnovala ti kouzelný úsměv. "Ač se mi to nelíbí, musím vám dát za pravdu. Když tančím, nevnímám to, ale nyní to cítím zcela jasně. Jsem již opravdu unavená, navíc Edgar jistě čeká v pokoji, aby mě zkontroloval." Lehce se nad tou myšlenkou usměje.

Remy LeBeau (Gambit) - 05. května 2010 21:24

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Devítiměsíční mimino? Cha! Já si všiml, že nevnímá. Jinak bych byl ticho. Na jednu stranu mě mrzí, že už je konec, na druhou stranu, za její další záchvat to vážně nestojí. Na jeden večer jsem se jí už natrápil dost. Ukloním se rovněž. "Potěšení bylo na mé straně, Adeline." Edgara bych možná radši nepřipomínal. Ten se nejspíš bude zas tvářit jako nakopnutej kokršpaněl, případně jako ztělesněná výčitka celýho světa. Typuju spíš tu druhou možnost. "Jen buďte ráda, že vás kontroluje, někdo to dělat musí," zašklebím se, připravený odvést ji zpět do domu... a čelit kázání ze strany komorníka obranáře.

Logan (Wolverine) - vždy jednička - 05. května 2010 21:59

Institut Hele, ani slovo vo mým bordelu! Muj bordel, muj hrad! Přes záclonu povlávající ve vzduchu proudícím vod votevřenejch balkónovejch dveří mužu vidět ženskou siluetu plazící se mi po zábradlí. Náramný. Co sem komu udělal? Dojdu ke dveřím a vodrhnu ten průsvitnej hadr stranou, abych moh projít. Drápy mám furt v pohotovosti, jistota je jistota. Nevim, co vod ní můžu čekat, kór když se předtim tak radostně amicírovala s Magnetem. "Co tady chceš?" zeptám se nevrle. "Až budu chtit vokrasu na balkón, hodim si sem ňákej plevel."

Adeline Gassion - 07. května 2010 22:27

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Tanec s vlky Jen si povzdechla. Přijala nabízené rámě. Teď, když netančí, je její elán znatelně menší. Musíte jít docela pomalu, aby stíhala a nedělalo jí to větší problém. Není jasné, zda je jen tak unavená, nebo vyčerpaná nemocí. Ovšem je jasné, že by měla jít opravdu brzy spát. Dojdete vypnout přehravač a když se vracíte, donutí tě se zastavit, aby se ještě odvlekla pro leknín uložený na lavičce. Pak, když svůj poklad konečně ukořistila jste se mohli vydat k jejím pokojům, kde už opravdu čekal Edgar. Na tebe se jen nepříjemě zamračil a převzal od tebe balík, v podobě statečně se usmívající Adeline, která začala protestovat, ať ji nechá, že je jí opravdu dobře. Když to tedy zkusil, podlomila se jí kolena, takže ji opět chytil a odváděl pryč. "Ještě moment." Zarazila ho a vrátila se k tobě. Vztáhla k tobě ruce, aby chytila tvou tvář do ledových jemných dlaní a stáhla tě níž a nakonec tě políbila na čelo. "Dobrou noc, můj milý." Usmála se. Nakonec opravdu zmizela v pokoji.

Remy LeBeau (Gambit) - 20. května 2010 23:08

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro ARRRROOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!!! "Ále, trochu veselejc... přece ještě pořád neni všem dnům konec..." pokusím se jí rozehnat tu opětovně lehce skleslou náladu. Musí toho mít vážně dost. Stejně nedokážu přestat obdivovat ten její elán. Stát se něco podobného mně, nejspíš zcvokatím. Oprava, napřed vlastnoručně rozcupuju toho, co by to měl na svědomí, na malinké kousíčky, těmi nakrmím aligátory v bažinách a potom zcvokatím. 'Co se zas děje?' zarazí mě, kdy nečekaně obrátí směr nazpět. Pak si jen povzdechnu. "Stačilo říct, já bych ho přines." Edgarovi odpovím uculením nepřímo úměrným jeho vlastnímu ošklivému kukuči. Pokud to zůstane jen u něho, budu mít ještě velké štěstí. 'Jo, vopravdu dobře. To známe,' pozvednu oči ke stropu. 'Já si vážně budu muset najít chvilku a naučit ji pořádně lhát.' Byl jsem na nejlepší cestě popřát jí dobrou noc a vzdálit se, ale Adeline mě předběhla. A, to musím uznat, poněkud zaskočila. Takhle vřelé rozloučení jsem nečekal, i když by mohla chladit šampaňský jen tím, že na něj sáhne. "Bonne nuit," ukloním se jí lehce a vypadnu. 'Tak mám takovej pocit, že tenhle oblek už má vodlouženo,' zhodnotím konečně škody utrpěné během noci na svém oblečení. Kdyby ty hadry nebyly původně bílé, možná by se o vyčištění ještě dalo uvažoval, ale lepkavé bahno z bayou je materiál, který pouští jen z několika specifických druhů tkanin. Tahle k nim nepatří. Ne že by mě to mrzelo. Jen zítra budu muset zahrnout do seznamu navštívených obchodů i nějakou prodejnu slušnějších oděvů. Blbý bahno! Po půl hodině ve sprše se mi podaří ze sebe odrbat i poslední zbytky toho otřesného mejkapu. Doufám, že ještě hodně dlouho se nevyskytne situace, abych podobné představení musel opakovat. Hlavně bych musel vymýšlet nový ksicht, když "Slizký Slim, hnusák z New Jersey" je potenciálně kompromitován. O tom ale budu přemýšlet až jindy. Mít tělo poháněné mamutím množstvím energie je v jistých situacích výhoda, ale když dojde k útlumu, je to útlum totální. Z koupelny se proto odpotácím rovnou do postele a téměř okamžitě usnu. Mojí poslední vědomou myšlenkou je přitom tichá modlitba k někomu tam nahoře, ať tohle malé noční povyražení Adeline neodnese dalším záchvatem.

Adeline Gassion - 23. května 2010 23:05

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro A to je jako co? Když se druhý den probereš, prosvítá skrz záclony do pokoje slunce. Celou noc byl klid, ticho. Je to krásné, je to po několika dnech prvně, kdy tě nevzbudil nějaký noční ruch. Jen odněkud zhora se ozývá nějaké pípání. Na hodinách zjistíš, že do snídaně je ještě fůra času a můžeš dělat naprosto cokoli, hygiena, rozcvička, co je jen libo. Když se pak dostavíš na snídani, je tam prázdno. Nikde nikdo není, ani na terase. Nikde. Jen pár goril projde okolo a bezvýrazně na tebe hledí. Za chvilku přijde nějaký další slouha, ovšem toho jsi ještě neviděl, možná zahlédl, ale to není podstatné. Tohle sídlo je tak velké, že by se tu mohla schovávat cikánská rodina a nikdo by to nevěděl. "Přejete si k snídani, pane?" Z podnosu odkryje džus, kávu a čaj a pak se vyptá, co by sis dal k snídani. Přinese ti cokoli, o co si řekneš. Možná jen spí, třeba na snídani ještě přijde, ne? Ovšem můžeš tam sedět sebedéle a nepřišla, ani Edgar se neukázal. Pokud tě napadlo jít se podívat nahoru, nebo se poptat po Edgarovi, tak jako tak se dostaneš k Adelině pokoji. Dveře ti zastoupí gorily a hned se k tobě vrhne Edgar. "Paní potřebuje klid. Nesmí být rušena." Zavrčí na tebe nepříjemně, vzápětí se však ozve z pokoje stín Adelina sametového hlasu. "Edgare, pusťte pana LeBeau dovnitř." Leží v posteli, opět zcela bledá a průhledná, v pravé křehké ručce má zapíchnutou infuzi a z druhé strany postele stojí velká mašina ukazující tepy srce, dech a tlak a z ní vede spousta drátku do Adelinina těla. "Doufám, že snídani jste dostal. Pane LeBe.. tedy, Remy." Slabě se usměje. I když vypadá den ode dne křehčí a teď to kvůli fialovým kruhům pod očima a tvářím, které jsou propadlé tak moc, že by to normálně od včerejška nebylo možné, jde vidět stokrát jasněji, statečně a pořád stejně něžně se usmívá.

Remy LeBeau (Gambit) - 24. května 2010 00:31

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Pche, vlčí zavytí přece. Tohle je nějaká forma prokletí. Ať už ty závěsy zatáhnu sebepečlivěji, vždycky zůstane jedna jediná malá škvírkou, kterou mi ráno svítí sluníčko přímo na nos. Nemám to rád, šimrá to. Zvláštní, podle polohy žluté koule na obloze musí být poměrně brzo ráno. Zamžourám a promnu si oči, abych dokázal zaostřit na hodinky pohozené na stolku. Čas na nich uvedený mě přinutí k údivu, když si spočítám, jak málo na svůj běžný průměr jsem spal. Protože to však moje tělo zjevně považuje za dostatečné, nechám to být. Pípání tady není každodenní zvuk slyšitelný po ránu, zaujme mě proto téměř ihned. Napadá mě jen jediná věc, jež by mohla být jeho původcem. Vzpomenu si na to, co jsem dělal těsně před usnutím. Otevřu okno a jasnému nebi nad stromy věnuju velmi dlouhý, velmi ošklivý a zároveň velmi vyčítavý pohled. "Tohle jsme si pokud vím nedomlouvali," řeknu potichu. Asi to takhle prostě nefunguje. Asi mám na krku moc hříchů, než abych měl nárok něco si ještě přát. A nebo vážně to jediné, co nahoře je, jsou mraky, hvězdy a sem tam satelit. Dost věcí by se tím vysvětlovalo. Vzedme se ve mně silná touha něco vyhodit do povětří. Viset tady ještě ta Snídaně v trávě, svět ztratí jeden ze svých velkých originálů. Takhle svou frustraci zamířím proti zmuchlané hromádce oblečení ze včerejška. Během okamžiku je z ní prach. To nestačí. Příliš slabá struktura. Potřeboval bych kostku čistého adamantia o hraně nejmíň metr. Budu se muset poohlédnout po méně destruktivním způsobu vybití energie. Jednou mě při tom šplhání z okna nachytají gorily a budu mít co vysvětlovat. Ať si políbí záda, případně kousek níže. Nemám strach, že bych se tady dokázal ztratit, na to už jsem stačil okolí příliš důkladně zmapovat. A kdo se dokáže vyznat ve Francouzské čtvrti, nezabloudí nikde. Už jsem zjistitl dávno, že utéct se dá před ledasčím, ale ne sám před sebou. Ale když se nakonec naprosto bez dechu svezu ke stromu, abych si odpočinul, můžu celkem spokojeně konstatovat, že za úplné oprostění od myšlenek vyflusnuté plíce stojí. Zvláštní je, že mě přitom ještě nikdy nenapadlo uvažovat o tom, že bych přestal s kouřením. Do domu se stačím vrátit dostatečně včas na to, abych si před snídaní užil sprchu. Ne že bych o jídlo dvakrát stál, takže ani moc nevím, co jsem si vlastně poručil. Jsou dny, kdy se rád oddám vychutnávání pokrmu, ale dnes je to prostě jen palivo, které nezbytně potřebuji k funkci. Že se neobjeví Adeline, s tím jsem se už tak nějak smířil. Skoro se však divím, že tu není děda komorník. I když možná je to lepší. Jeho teď určitě hledat nepůjdu, ačkoliv ono to vyjde nastejno, při tom, jak se drží své paní. "Chci se na ni jen podivat, to snad ještě můžu, non?" zavrčím na něj na oplátku tónem, který se moc neliší od toho jeho. Pokud by do toho měl co mluvit, tak odpověď je jednoznačně záporná. Je fajn mít protekci. Nedokážu si odpustit samolibý úšklebek, jenž vrhnu po komorníkovi ještě před tím, než proklouznu mezi gorilami. "Dobrý ráno," pozdravím Adeline na oplátku trochu provinilým tónem. K čertu, kdyby mi ten šmejd tenkrát radši vyoperoval svědomí. A to jsem se už na tohle stačil tak nějak zvyknout. "Ženská, vy jste stejně nezmar," zavrtím hlavou a dřepnu si vedle postele někam, kde nejsou kabely. "Kde na to berete?" Na otázku pouze kývnu, načež se zatvářím tak, že jestli dopoví toho pána, kousnu ji. "Jo, tohle je lepší," zašklebím se nakonec. "A jak to vypadá s váma?" dovolím si zeptat se. Vypadá vážně děsivě. Je mi jasné, že nejspíš odpoví něco ve smyslu, že je v pořádku a podobné kecy, ale co kdyby.

Adeline Gassion - 26. května 2010 20:53

soukromá zpráva od Adeline Gassion pro Ach tak Edgar je vstřícností své paní a tvým škodolibým úsměvem vyloženě znechucen. Nasupeně se otočí na patě, zamumlá něco o další práci a zmizí z místnosti. "Pánové, mohli by jste?" Adele to ani nedořekne a gorily spěšně opustí místnost. Přesto si ani jedna neodpustí výhružný pohled. Nejspíš je jasné, co by se stalo, kdybys Adele něco provedl. "Inu.. firemní tajemství." Usměje se. Zdá se ti to, nebo ten úsměv byl lehce provinilý a falešný. "Řekněme, že mám ještě opravdu velké jmění z mého předchozího povolání." Plus sem tam nechává vykrást nějakou z Albertových poboček, nebo pomocí své moci zjistí, jak mohou kde a kdy vyhrát. To je ti jasné. "Se mnou? Já se cítím výborně. Dokonce jsem se i dobře vyspala, cítím se plná elánu, ovšem některé mé "součástky" si to očividně nemyslí, ale to bude v pořádku. Jen si dnes pořádně odpočinu. Mohu vás o něco požádat? Nasnáším tmu, mohl by jste roztáhnout zavěsy a otevřít na balkon?" Když tak uděláš, odkryješ kompletně prosklenou stěnu a výhled na část zahrady, kde se nachází i jezírko. "Co máte dnes v plánu, pane.. em, Remy, omlouvám se. Závidím vám, že vás nikdo bezdůvodně nenutí zůstávat v posteli."

Themis - 26. května 2010 21:08

soukromá zpráva od Themis pro Hellfire Club Tvůj klub je jako obvykle plný. Kam se jen podíváš, vidíš skupiny mladých i starších mužů, všichni do jednoho v luxusních oblecích, nebo alespoň něčem, co je pro normální smrtelníky příliš nóbl. Známé tváře ti věnují kývnutí a úsměv, pár jedinců, kteří by rádi byli více než jen zákazníky v tvém klubu, ti věnují úsměv zářivý a pohledem doprovádí celou tvou cestu. Směšné je, když se oči takovýchto milovníků setkají a jejich láskyplné a svůdné pohledy se mění v nevraživost soků. Přitom, přiznejme si, ani jeden z nich by stejně neměl šanci. Mladší gratuluje své vizáži, starší zas šarmu a bankovnímu kontu. Tak který z nich je lepší? Martiny s ledem před tebou stojí snad ještě dřív, než si jej stihneš objednat. Tohoto barmana zaměstnáváš již velmi dlouho, aby poznal, na co máš kdy chuť. Pokud se podíváš jeho směrem, věnuje ti úsměv a mrknutí. Je to dobrý přítel. Jeden z mála mužů, co ani víc nechtějí, je šťastně ženatý a má doma dvě malé děti. Ovšem férovější a loajálnějšího zaměstnance bys jen těžko hledala. Všimneš si, že u baru sedí vysoký tmavovlasý muž, jeho ostře řezané rysy jsou nepřehlédnutelné, husté klenuté obočí dává jeho tváři nevyzpytatelný a nebezpečný vzhled. Zatím jej vidíš jen z boku, barva jeho očí je utajena. Na sobě má koženou bundu a černé kalhoty. Nakloní se k barmanovi, prohodí jen pár slov, než promíchá v broušené sklenici whiskey s ledem a jedním douškem obsah obrátí do sebe. Než ti oslovený číšník stihne říci, co je nového, je u vašeho stolu Aaron, barman a staví před tebe stejnou sklenici, jakou má neznámý. I v ní je whiskey s ledem. "Ahoj Emmo, máš tu návštěvu." Kývne směrem k muži, který se v tom momentě otočí a konečně ti věnuje ten nejhlubší pohled, jaký jsi měla možnost vidět. odkaz

Izzy *Lex* Leks - 26. května 2010 21:22

soukromá zpráva od Izzy *Lex* Leks pro Hellfire Club Po dlouhé době je nová tvář v mém klubu jako čistý a osvěžující vánek.Chvíli koketuji, zda si mám muže prozkoumat a vlézt mu do jeho mysli. Ale jen chvíli. Vím, že umím koketovat i jinak a tak raději volím cestu po staru. Darovanou skleničku whiskey nechám ležet tam, kam ji barman postavil. Co naplat. Mladík za to zaplatil, ale nebudu se snižovat k tomu, abych pila takovou břečku. Pomalu se zvednu ze židle a vydám se k němu, sledujíc ho pohledem dravé šelmy. Mé oči jsou ledově chladné a rty semknuté v tvrdém výrazu. "Návštěva tohoto podniku se míjí účinkem, pane..." nechám na něm, ať doplní své jméno a přisednu si vedle něj. Ležérně si přehodím nohu přes nohu a loktem se opřu o barový pult. Rozvinu tak před ním veškerý svůj šarm a krásu. "Předpokládám, že zde nejste jen proto, abyste si popovídal s majitelkou klubu, že." prsty si hraji s párátkem ve sklenici s martini, kterou mi barman bleskurychle podstrčil. Prozatím stále nepoužívám svou schopnost. Uvidíme, co z mládence vzejde. Vypadá nebezpečně. A to se mi líbí.

Remy LeBeau (Gambit) - 27. května 2010 22:47

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro Pfffffffffffffft! Já se popravdě řečeno neptal na to, kde bere prachy na udržování tohohle všeho, ale síly na takhle dobrou náladu, jakkoliv hranou, při jejím zdravotním stavu. Nechme to být, je to jedno. 'Jo. Jo. Jasně. A víš, jak moc ti to věřim, doufám,' ušklíbnu se poměrně čitelně. Bylo by fajn, kdyby to byla pravda. Jak tak na ni koukám, nedovedu si představit žádnou její fyzickou součástku, která by si to nemyslela. Na její žádost přikývnu a odebéřu se k závěsům. "Pěknej výhled," poznamenám, když se obrátím zpět na ni od otevřených balkoňáků. Pak se opřu o skleněnou výplň a rukama naznačím nerozhodné gesto. "Nic moc. Potřebuju si vyřídit pár pohledávek ve městě, ale to je asi tak všechno." Nebudu jí samozřejmě povídat o tom, že se chystám krmit havarovaného upíra, tedy upírku. Nestojí to za to, co by nepochybně následovalo. Jo, já si taky závidím. Protože by však bylo vrcholně netaktní k tomu něco dodávat, nechám tu větu bez komentáře. Dokonce i toho, že v jejím případě to bezdůvodné opravdu není.

Themis - 31. května 2010 21:12

soukromá zpráva od Themis pro :P (Tak se máš vyjadřovat přesněji aby to někteří z nás pochopili.:)) Ač se Adele snaží sebevíc nedat najevo, že je unavená, sem tam zívne, intervaly mezi zíváním se zkracují a klíží se jí víčka. Přesto se jasně snaží udržet vzhůru. "Nechci vás tedy zdržovat od práce. Pokud potřebujete, řekněte Albertovi o peníze a nakupte si, co je jen libo. S výběrem auta či motorky se také nezdráhejte, garáž je vám k dispozici." Usmála se, než to přerušilo další zívnutí. Už se ani nesnaží udržet oči otevřené, proto je na chvíli zavře. "Doufám však, že se uvidíme u oběda. To již budu jistě v pořádku." Jen krátkej, myslím, že vím co máš v plánu dál, ale co kdyby tě napadlo ještě před upírkou něco dalšího? Nebudu ti brát svobodu v projevu:)

Remy LeBeau (Gambit) - 11. června 2010 00:39

soukromá zpráva od Remy LeBeau (Gambit) pro To bylo jasně a přesně artikulovaný, ty vybíravá můro. :P Na nabídku finanční podpory se pouze odmítavě zašklebím. Už jsem několikrát jasně říkal, že do tohohle jsem nešel pro peníze. "Kapesný fakt nepotřebuju," ujistím ji. "Vystačím si s tím drobečkem, co jste mi první den věnovala." Zvednu se. Tohle na nadějný začátek společenské konverzace právě nevypadá a jí spánek určitě neuškodí. V poledne uvidíme, jak dalece mluví pravdu. "Já v to doufám taky," usměju se na ni a políbím jí na rozloučenou ledovou ručku. Pak ji nechám napospas té kvočně v livreji s pevnou vírou, že se mi podaří zdrhnout tak, abych mu nepřišel na oči. Před odchodem do garáže se pouze zastavím ve svých komnatách pro koženou bundu, která je na běžné pochůzky praktičtější a méně nápadná než můj trademarkový kabát, a pro řemení s kartami a holí. Přece jen, v mém případě není opatrnosti nikdy dost. Ale pak už nic nebrání vyrazit na spanilou ranní jízdu. V tuhle hodinu by ještě nemusela být desítka ucpaná. Dovedl bych si představit daleko zábavnější náplň dopoledne než bloudění po obchodním středisku. Které je pořád ještě příjemné oproti přesvědčování mého osobního krejčího, že moje míry se od posledka (tj. maximálně dva měsíce) vážně nezměnily, takže mi je nemusí brát znova! Už proto, že toho chlapa podezírám z ne právě počestných motivů. To je bohužel cena za to, když potřebujete kvůli zvláštním preferencím oblek šitý na míru. A jako na potvoru se mi v celém zatraceném půlmiliónovém New Orleans nepodařilo sehnat jedinou slušnou krejčovou. Musím ovšem přiznat, že následná návštěva království vycpaných zvířátek mi více než spravila náladu. Plyšovému aligoušovi v životní velikosti jsem musel skutečně chvíli odolávat, protože se mi nezdál jako úplně nejvhodnější dárek pro dámu. Ale aspoň mám vystaráno s vymýšlením, co dám k narozeninám svému malému synovečkovi. Nakonec to vyhrál téměř angorský bílý tygr rovněž v měřítku jedna ku jedné. K takovéhle chundelaté bestii se Adeline určitě bude lísat ráda. Jen nevím, jak ho naložím na motorku... Po vyřešení tohoto technického problému a před návštěvou řeznictví si udělám ještě pár dalších obchůzek mezi příbuzenstvem a kolegiem. Je to můj oblíbený zvyk, pokud podnikám něco, co by případně mohlo mít nějaký nepříjemný důsledek i pro ně. Není proto divu, že většina členů tohoto mého soukromého seznamu mě zpravidla vítá něčím v duchu "Tak co zas máš za průser?" Nápad zajít za mým milovaným mistrem čchi-kung je nejspíš projev nějaké zvláštní formy masochismu. Kdybych aspoň to cvičení opravdu flákal tak, jak on pokaždé tvrdí. Čas skutečně plyne pozoruhodnou rychlostí při přiměřené zábavě. Bertíkovy gorily asi mají na práci něco lepšího, než hledání jedné osiny v kupce sena. A tak jediný opravdu nahnutý moment představovala konfrontace s policejní hlídku, která mě podezírala, že v tom velkém černém igelitovém pytli na zadní sedačce vezu mrtvolu. Málokdy byla moje schopnost udržet pokerový ksicht vystavena takové zátěži, jako když na ty dva horlivé strážce zákona vybafla plyšová tygří hlava. Ale kdybych se začal chechtat, nejspíš se mi pokusí přišít pohrdání úředním orgánem. Proti sluneční výhni na ulicích jsou stinné bažiny velmi příjemné místo, přestože v této roční době zásluhou čile bujících rozkladných procesů některé oblasti připomínají plynovou komoru. Pečlivě zkontroluju, že na místě, kde jsem včera v noci nechával auto, stejně jako na cestě ke skrýši, nejsou jiné stopy než moje. Neměly by být, pokud se tu přesto někdo potloukal, zapnu obezřetnost na vyšší otáčky. Ale i bez toho nebude od věci dávat si pozor. Nejsem si jistý, jestli by pytel krvavého masa zastavil upírkou, která zahoří touhou po mém krku. Opatrně odkryju vlez do úkrytu. "Míno?" Ne že bych předpokládal, že by v tom stavu někam odešla, jde mi jen o to, aby věděla, kdo ji přišel navštívit.

Themis - 04. července 2010 20:43

soukromá zpráva od Themis pro Hellfire Club "Pro mne se nikdy nic nemíjí účinkem, slečno." Odpoví ti podmanivě temným hlasem. Když se nastavíš, prohlédne si tě. Ovšem tebou nabízené vnady jen s nezájmem přelétne očima a zastaví se u obličeje. Ten studuje detailněji. Jako by si chtěl vštípit do paměti každý rys překrásné tváře, každou oblinku plných rtů, každou řasu rámující krásné oči. U očí se zastaví na dlouho. Hledí ti do nich zpříma podivně nepřístupným a přesto lákavě podmanivým způsobem. Pokud se pokusíš nahlédnout do jeho mysli, neuvidíš nic. Není to tak, že se nedostaneš dovnitř, jen tam prostě nic nevidíš. A když, tak jsou to útržky myšlenek, slov, naprosto cizí věty v podivném starém jazyce a cákance jasných barev. "Samozřejmě, že ne, přišel jsem se pobavit s krásnými slečnami, popít a prohlédnout si město. Nic zajímavého." Usměje se. Zajímavé je, že když se usměje, zvedne se jen jeden koutek. Vypadá to spíše jako úšklebek a v očích mu rošťácky zajiskří. "Jsem tu však nový. Potřeboval bych nějaké tipy na zajímavé kulturní památky a možnosti zábavy, či snad nějakého průvodce, či půvabnou průvodkyni."

Tarya denAren *Bloody Angel* 1+5-4 - 04. července 2010 21:21

Balkon Nevzrušeně nakloním hlavu na stranu a zvědavě si jej prohlédnu. Z kapsičky si vytáhnu cigarety a jednu si zapálím. Vzduch okamžitě prosytí vůně hřebíčku. "Když jsem tě viděla posledně, byl jsi o poznání příjemnější." Slova jako by obalil dým mířící přímo k jeho obličeji. Slova jsou ta nejmocnější zbraň, či snad hlas? Mám podmanivý a pevný hlas, prosycený charismatem a vášní. Ona podmanivost není jen zdánlivá, je skutečná a silná. Působí jako afrodisiakum na jakéhokoli muže. Opět potáhnu z cigarety. "Proč nezastrčíš drápky, kocourku? Chceš mne ohrozit?" Další vlna podmanivosti podbarvená hřebíčkem dorazila k němu. Pokud první nezafungovala, druhá zafunguje určitě. "Myslím, že jsem famóznější, než jakákoli sebekrásnější květina, natož pak plevel. Chceš mne snad urazit?" Svezu se ze zábradlí a pomalu dojdu až k němu. Chytím jej za zápěstí a zvednu ji až k sobě. Detailně prozkoumám ostré čepele. Přejedu po jednom z nich celou dlaní, kde jako vzpomínka zůstane krvavý šrám. Ani má krev není normální, nemá kovový pach, voní jako směs růží, ovoce a hřebíčku. Chvíli ránu pozoruji, načež ji špičkou jazyka olíznu a ona se bez potíží zacelí. "Snad to nevyzní příliš hrubě, ale nudíš mě. Tvé obhroublé způsoby dnešního večera se mi nezamlouvají. Ale vrátím se. Nevím kdy, ale čekej mne. V lepší náladě, tygře." Konečky prstů přejedu po jeho tváři a vyfouknu zadržovaný cigaretový dým, který jej obkrouží jako had. Věnuji mu poslední podmanivý úsměv, načež mrštně vyskočím na zábradlí, věnuji mu vzdušný polibek a skočím. Chvíli poté, co zmizím ve tmě dole pod balkonem jako šmouha něco prosviští kolem a zmizí to v dáli. ................................. Usadím se na pohodlné sedačce na terase restaurace na střeše mrakodrapu. Skoro nikdo tu není. Jen já a stolu až na druhé straně sedí parta starších mužů, odhaduji je tak na čtyřicet, všichni v oblecích, vypadají důležitě, už trošku zestárle, přesto však mužně a charismaticky. Chvíli přejíždím očima z jednoho na druhého, vybírám si kořist. Dívají se po mě, žádné překvapení. Zatím nevím, na kterého mám chuť, rozhodnu se později. "Červené víno, prosím." Sladce se usměju na čísníka, kravaťákům nevěnuji již ani pohled a s labužnickjým převalováním kouře na jazyku hledím do dálky.

Havran-údržbář - 16. srpna 2010 17:32

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.

Andrew *Andy* Mayts - 03. října 2010 13:13
	Dovolím si malou reklamu na mou novou jeskyni, budu moc rád když se kouknete a ještě víc rád budu, když se i přidáte! :-) odkaz