Za devatero horami
hrálo se Denně
od: 22. června 2006 00:12 do: 23. dubna 2008 09:19
Dobrodružství vedl(a) Sargo
| |
 | Jsou města velká, se spoustou věží, univerzitami, kostely, restauracemi a hospodami, módními salóny a dlážděnými ulicemi. A jsou vesničky jako dlaň, kam se do jediné prašné ulice obracejí štíty domů a "hospoda" se říká výčepu, který večer po práci otvírá starý Matlák ve své stodole. Po ulicích toho prvního se procházejí krásné dámy s honosnými účesy a kavalíry po boku, za nimi služebné v nažehlených čepcích s dětmi či rozkošnými pejsky v náručí. V tom druhém se sešla Majdalena s Franckem pod jabloní a hned to všichni vědí a dumají, co s tím a jestli dá tatík Franckovi pole už ke svatbě, nebo až ke křtinám synka. Mondovina byla něco mezi tím a tím, o maličko víc vesnice, než město, ale našli byste tam náměstí, celé dvě hospody se stájemi a dokonce u jedné z nich pivovárek; to náměstí bylo dlážděné a domy u něj patrové a tak trochu i zdobené. Žili tu převážně lidé a pár hobitů na okraji města kde začínala pole. Místní byli hrdí na to, že jsou "městem" a zdejší mladíci byli více než ochotní dokázat svými pěstmi tuto skutečnost každému nedůvěřivému cizinci. Na co byla Mondovina právem hrdá, byl trh. Vyhlášený široko daleko, vždy jednou za dva měsíce se sjel každý, kdo měl co prodat, kdo chtěl něco koupit i kdo se chtěl jenom dívat a pozdravit se starými známými. Náměstí se zaplnilo stánky a obchůdky se rozlily i do okolních ulic. Nebyly to vždycky poctivé dřevěné boudičky s úhlednými plátěnými stříškami. Našly by se tu stany, ale prodávalo se i přímo z vozů nebo jen z pytle hozeného na zemi. Mondovina díky trhu vzkvétala a připadala si velmi městsky. Pravidelný trh sloužil i k pohybu pracovních sil. Na jednom místě speciálně k tomu vyhrazeném byla veliká, z prken stlučená tabule a tam lidé psali, nebo si dávali psát, své nabídky. Jedna z nich nehledala obvyklé námezdní dělníky, zemědělské pracovníky, ševcovského tovaryše ani chůvu k dětem. Nalezena P.CH.! Dobře zaplatím za její doručení. Sraz zájemců zde zítra v půli odpoledne po zvonění. A co na tom bylo nejlepší - podepsán J.K.Bezzemek, známý svým bohatstvím a podivnými zálibami. Bylo o něm známo, že jednou vypravil skupinku dobrodruhů kvůli novému druhu houby, která údajně v noci svítila. Trávil roky hledáním hada, po jehož pozření by porozuměl řeči tvířat. Toužil po dračí kůži. Dalo se u něj čekat cokoli, banální procházka po lese i smrtelné nebezpečí. Jisté ale bylo, že na svých lidech neškudlil. Slunce svítí na nebi bez mráčku a hřeje jenom tak, jak to dovede v časném létě. Trh je v plném proudu, lidé se překřikují, zvířata bučí, bečí, vrkají a kejhají. Peníze i zboží mění své majitele a když se zapojí místní kapsář, tak i nedobrovolně. Inzerát si tu a tam někdo přečte a v málokom se neobjeví jiskřička zájmu. J.K.Bezzemek, podivný muž s podivnými zájmy... s kdo ví jak vydělanými penězy... zatoužil po dalším exponátu své sbírky. |
| |
| Pár slov ke hře: přímou řeč pište tučně, myšlenky kurívou, barvy užívejte jenom na MH příspěvky a ty prosím nikdy nepsat dohromady s herními. Každý z vás začíná tím, že stojí před nabídkou, která se těžko odmítá... v krásném letním odpoledni, a tak dále, uprostřed spousty lidí. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Je to teprve pár dní, co se ti podařilo se štěstím utéct. Nevíš pořádně, kde jsi, ale krajina je jiná, lidé mluví neznámým nářečím, domy mají dveře a okna vyřezávaná způsobem, který jsi dosud neviděla. Jedno víš jistě - jestli se chceš dostat domů, potřebuješ peníze. A snad na sebe raději moc neupozorňovat, protože někdy, když se setmí, jako bys stále v uličce za sebou či mezi stromy slyšela jejich hlasy... Zatím se protloukáš s dobrodiním lidí, kteří ti dali najíst nebo nechali půl dne pracovat za pár drobných. Trh je skvělé místo, člověk se tam ztratí. Podle různých známek vidíš, že tvá magie tu nebude v takové nemilosti, jako u vás doma. Některé stánky nepokrytě nabízejí pravé i falešné magické zboží a ve věštění z koule či čajových lístků tu mezi sebou soupeří nejméně tři podezřelé ženštiny. Možná to tu nebude tak zlé...? |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Nu což, třeba se k tobě jednou někdo přihlásí. Třeba to bude bohatý šlechtic na dobrém koni, co prohlásí: Nazdar, bratře! - a nezbývá než doufat, že to nebude biřic, který se bude významně ptát po té kupecké pokladně, co tuhle zmizela... Že ale potřebuješ peníze víš určitě; a tohle vypadá jako příležitost o dost zajímavajší, než dělat vyhazovače v hospodě. Přes jakéhosi kudúka, který musí pořádně zaklonit hlavu, aby si přečetl co je na listu psáno, čteš Bezzemkovu výzvu. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Najednou si uvědomíš, že těsně za tebou někdo stojí - a stejně jako ty zahloubaně hledí na papír. A zjiš»uješ, že ho znáš. Avin? Alin? Ne - Arvin! Jsou tomu snad dva roky zpátky, co jste spolu vybílili hospodu v Armorice. Po pár dnech se vaše cesty zase rozešli, ale nebyl to špatný chlapík, i když trochu podivín. Nostalgicky si zavzpomínáš... dobrá pitka to byla, a ti skřeti mohli dlouho počítat šrámy. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Co tak může být P.Ch.? Musíš trochu zaklonit hlavu, aby sis mohl papír přečíst. Trochu tě to otráví. Copak je to jenom pro lidi? A nejsi tam sám. Tohle psaní vzbuzuje mnohem víc zájmu, než všechny ostatní dohromady. |
| |
 | soukromá zpráva od Arvin pro Dobře zaplatím za její doručení. Sraz zájemců zde zítra v půli odpoledne po zvonění. Hledím na listinu a přemýšlím co to je P.CH. „Zítra v půli odpoledne po zvonění.“ Říkám si pro sebe a otočím se do davu. „Uvidíme co se dá dělat“ Naposled pohlédnu na listinu a vejdu do hlučného davu. Nějakou dobu se prodírám až na konec vejdu do začouzené hospody. Zahlédnu obtloustlého barmana jak zrovna čepuje pivo. Lehce se přikrčím a začnu postupovat mezi plnými stoly tak opatrně aby si mne hostinský nevšiml. Už sem na schodech a stoupám vzhůru když se ozve nabručený hlas barmana. „Hej ty!! Dlužíš mi za nocleh!!“ zakřičí přes celou hospodu. Ucítím na sobě desítky pobavených pohledů. „Ano já vím….hmm zítra odpoledne vám zaplatím!“ Křiknu na něj a doufám že ho to uspokojí. „Je to tvoje poslední možnost!!“ Křikne a tím mne propustí. Hluboce si oddechnu a utíkám po schodech do svého dočasného pokoje kde si lehnu na postel a přemýšlím o té listině. |
| |
 | Zanedbaný vous, hnědá neposlušná hříva vlasů, to vše se svérázně vlní, když se mnu za krkem. " Proč nedělají cedule pro Kudůky? Kdo to má číst? " zastěžuji si ale zamyšleně si onen vous promnu rukou, snad možná abych si do něj otřel pot z dlaně, snad možná protože uvažuji o té nabídce. Pak si všimnu nějakého muže za mnou, a tak se k němu otočím čelem. " Avil,Alin ? ... Arlin ! " " Arline jsi to ty ? No jasně že jo, já mám na jména pamatováka, nikdy bych si jej nemohl splést ! Co ty tady pohledáváš, snad tu nejsi taky na tu prácičku ? " slova ze mě vypadnou vcelku rychle, nebo» na můj vkus jsem nemluvil už příliž dlouho. Jakobych byl alkoholik bez rumu. " Pamatuješ jak jsme pili v té putyce jedné? No taky se menuje nějak na A, mno pomož mi, jak jen se... " promluvím opět a začnu luskat prsty pravé ruky jak se snažím opomenout. Prsty mám malé, ale silné a kůži pevnou, žádný samet, spíše jsou zvyklé na práci. Oči zelené, nyní úpěnlivě stažené, jak se pokouším vzpomínku z hlavy vytlačit. " No menovala se jak von herdek... Arlinika? Arkorika? Alkoholika? " " No to je jedno. Povídej, proč jsi zde, tedy? " zeptám se a nastane chvíle krásného ticha, které panovalo, když jsem si zrovna četl ceduli a nestěžoval si na ni. Zdá se, že za dva roky se na mě nic moc nezměnilo. Stále už nevypadám jako úplný mladík, hodně ten dojem podráží můj vous, stále tahám koženou vestu, očmouzenou a špinavou, obyčejné plátěné kalhoty a boty z králičí kůže. U pasu se mi stále houpá můj umorousaný měšec, a stará pochva z kůže s neméně starou dýkou, kterou více než na obranu používám na sběr bylinek a v neposlední řadě na krájení jídla. Pod vestou mám košili, jejíž rukávy mám vyhrnuty k loktům. Vysoký jsem asi 140 centimetrů, a mám přívětivou, přátelskou, sluncem lehce do ruda zabarvenou tvář. Břich mám lehce zakulacen, dík dobré stravě a pití, a nezdá se, že bych si tím lámal hlavu. Kudůci obvykle nebývají obloustlí jako hobiti, a i já mám spíše jen drobný pivec než přímo břich. Na zádech mi pak visí batoh, jenž skývá bůh ví jaká tajemství, avšak nezdá se být příliž pln věcí. |
| |
| Procházím davem a blížím se k listině kolem které je menší hlouček. Zaujme mne jedna malá osůbka která se snaží doskočit a dohlédnout na listinu. Nadávajíce do všemožných zvířat a věcí naklání své tělo do nebezpečného úhle. " Proč nedělají cedule pro Kudůky? Kdo to má číst? " Hledím na tvora který vypadá jako otrhaný a zanedbaný kudůk. Někoho mi připomíná ale jak se snažím sebevíce bez úspěchu nelze více. (To je docela zajímavá věta a mě se docela zamlouvá tak jí zde ponechám:)) Pokračuji směrem k postavě a nakláním hlavu do všech úhlů. V hlavě se snažím rozpomenout od ku» ho znám. " Arline jsi to ty ? No jasně že jo, já mám na jména pamatováka, nikdy bych si jej nemohl splést ! Co ty tady pohledáváš, snad tu nejsi taky na tu prácičku ? " Otočí se na mne. Hledím na něj překvapeně a zmateně zároveň. „Heh Arvin“ Opravím ho a usměji se. „Kdo to sakra je?“ " Pamatuješ jak jsme pili v té putyce jedné? No taky se menuje nějak na A, mno pomož mi, jak jen se... " Vyhrkne a začne si rukou pohrávat s vousy. V hlavě mi běhají různé obrazy ale kudůka v nich nevidím. Jen nečině stojím a zubím se na něj. " No to je jedno. Povídej, proč jsi zde, tedy? " Otáže se a na jeho tváří se zjeví úsměv. „Heh no…“ Přemýšlím co říct ale zahlédnu listinu. Vymrštím ruku a ukážu na ní. „Kvůli tomuhle“ Řeknu a zběžně projedu obsah. „No tak vzpoměň si. Hospoda. Já prošel mnoho hospod. Možná sem byl tak ožralej že si to nepamatuju ale proč by si to pamatoval on?“ Důmám na kudůkem a pohlédnu na něj. „A jak se pořád máš?“ Snažím se vypadat přátelsky. 180cm vysoká postava. Světlé polokrátké vlasy. Mladistvý vzhled. To jsme já. Arvin. Kroužková košile a draze vypadající meč bastard. To je celé mé jmění. Cestovatelský oděv hnědé barvy vypadá zachovale ale není nový. Pro někoho vypadám jak šlechtic. Pro někoho neotesaný mladík a nebo hezky vypadající podvodník. To jsme já. Arvin. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Slyšíš kudúka, jak se vítá s jakýmsi mužem. Nu ovšem, ti se určitě pokusí o to, aby je Bezzemek zaměstnal. A nepochybně, jak už to u chlapů bývá zvykem, na to půjdou úplně špatně. V duchu se prohrábneš měšcem, který máš dobře ukrytý - a o který, jak si právě uvědomuješ, se pokouší nějaký místní zlodějíček. Těžko mohl tušit, s kým má tu čest. Měšec by potřeboval doplnit, a trocha zábavy - lepší než zahnat, nebo dát na pamětnou místnímu kapsáři - by možná neškodilo... |
| |
| Výraz v mé tváři se rovná ze všeho nejvíce pohoršení. " Jo tak von si mě nepamatuje. Herdec ti lidi maj ale pamatováka. Někdo by jim moh vynadat a voni o tom druhej den nevědí. " Když promluvím, zní to jako poslední pokus pomoci paměti Arvina. Zalomím si vítězoslavně ruce na hrudi a vytáhnu z rukávu své poslední eso. Nebo spíše řeknu poslední věc kterou si pamatuji a mohl by ji vědět i Arvin. " A to ani nevíš, jak jsme se tam opili, a pak jsme tam pomlátili ty skřety? V Armorice to bylo ! " Dodám, když už si konečně i vzpomenu, kde jsme to vlastně byli. Má pamě» možná není co bývala, ale jak tak sleduji toho muže, není stále z nejhorších. " Ále víš co? Jak si nepamatuješ, co kdybychom zašli na ten inzerát, a časem si vzpomeneš. " Zní to snad až dotčeně, jakobych si říkal, jak by jenom mohl někdo zapomenout na mě. |
| |
 | V davu u vývěsky stojí mladá žena menší postavy. Ruce má založené a prsou a lehce znuděně se pohupuje na patách když si čte různá oznámení a hlavě to co vzbudilo tolik pozornosti v okolním davu. Její elegantně oblečená postava poněkud výrazně kontrastuje s okolím. Tmavě modrý sametový kabátec a kalhoty ze stejné látky podtrhují její útlou postavu. Černé boty i klobouk s peřím to vše dokonale doplňují. Pozorný člověk si ještě jistě všimne hezkého baculatého váčku u jejího pasu a jemné vůně hodně drahého parfému. … hm, zajímavé. Že bych tam zašla….přemýšlím na nabídkou pana J.K.Bezzemka. Již se pozvolna chystám k odchodu, když se u vývěsky začne nahlas rozkřikovat nějaký kudůk ….. co se rozkřikuje, jsem jen o kousek vyšší a přečtu to normálně.. no jo chlap…. Velmi pomalu se protlačuji davem a ještě zachytím kousek rozhovoru toho kudůka a jeho právě objeveného známého. .… mno, to bude společnost, ale penízky se hodí…. Ze zvyku šáhnu na měšec. …ale?! Co pak… probleskne mi hlavou, když zjistím, že se mě někdo pokouší okrást. Bleskurychle reaguji. Aniž bych na cokoliv čekala popadnu toho zlodějíčka jednou rukou za zápěstí a prudce jím škubnu před sebe. Ve druhé se mi ničehož nic objeví dýka, která se v zápětí opře o jeho žebra. Koutkem oka zkontroluji okolí a pak na něj skoro neslyšně houknu,: „ Jdeme a žádný vylomeniny.“ Při čemž ho začnu pomalu , ale jistě vytlačovat z davu ven. |
| |
| „Skřeti?“Hledím překvapeně na kudůka a snažím se v hlavě představit souboj se skřety. „Armorika řikáš?“ Řeknu zamyšleně a před očima mi jednou různá jména hospod které jsme navštívil a pamatuji si je. „I kdybych byl ožralej tak bych si méno ty hospody určitě pamatoval.“ Přemýšlím v duchu a pak mě napadne jedna věc. „ Možná tu mam svědka mojí ztracené minulosti. Třeba se konečně dovím co se stalo.“ Na tváři mám náhle spokojený výraz. „A kdy že to bylo? Co jsem měl na sobě? Kdo ten boj vyvolal?“ Vychrlím na kudůka salvu otázek. „A jak se vlastně jmenuješ?“ „Nemůžu tudle příležitost jen tak promarnit.“ Cítím novou sílu která mne zaplavuje a já jsem rozhodnut zjistit co se v ten den stalo za jakoukoliv cenu. |
| |
| Promnu si opět bradu a když Arvin domluví, plácnu se do čela. " No jó, ty si mě asi vážně nepamatuješ ! Zapomenout moje jméno... Přitom je tak zvučné, tak dobře se pamatující ! " vypadám, že mě ten dotaz vcelku pobavil. Zdá se že si rozhodně nemyslím, že by se to složité, rychle vyřknuté a dlouhé jméno, které se chystám říci, dalo zapomenout. " Haklbery Donald Flint, jméno mé, nezapomenutelné ! " promluvím a vyšvihnu poklonu jako z divadelního pódia. Pak se nespokojeně rozhlédnu a promluvím znovu. " Všechno má svůj čas, všechno povím, ale nemyslíš, že jsou lepší místa na vzpomínání na staré časy než zrovna tady ? " A udělám gesto rukou, které poukazuje na lidi okolo. |
| |
| " Haklbery Donald Flint!. Jak jsem to mohl zapomenout!“ Začnu se nahlas smát ale pak rychle přestanu. Většina lidi z davu si mne začne divně prohlížet až mi to není příjemné. Nemám v úmyslu na sebe přitahovat pozornost. Třeba je v davu nějaký nájemný lovec který dostal za úkol nalézt toho zloděje co ukradl nějakému mocnému muži jeho zboží. „Máš pravdu.“ Otočím se na něj. „Najdeme lepší místo na rozmluvu.“ Zrak se mi naposled stočí na listinu. „Sraz zájemců zde zítra v půli odpoledne po zvonění.“ „To je ještě mnoho času.“ Uvážím potichu a vydám se směrem za Hacklberym. |
| |
 | K vývěsní listině se pomalu blíží postava v černém.. ehmm.. no spíš bývaločerném oblečení. Černé kalhoty, černá košile, červená vázanka. Oblečení j však již dosti zašedlé a od cestního prachu. Stejně tak kabát který má postava na sobě. Dlouhý, černý kabát s kapucou na zádech a s dalším náramenním přehozem je špinavý od prachu a hlíny a to tak, že totálně. Ta špína už asi nepude ani vyprat, natož pak vyklepat - prostě úplně změnil barvu na "cestovní černou". Na hlavě má postava klobouk s širokou krempou a štráduje si to směrem k ceduli. U pasu má jedenapůlruční meč a na zádech zavěšenu tornu jen na jeden popruh. V obličeji ze jí zračí výraz znechucení a zamhouřené oči doplňují pocit že tento člověk nemá jasné osvětlení příliš v lásce. "Co se to tam sakra děje?" řeknu si vduchu když vidím jak tam poskakuje nějaký kudůk a nějaká slečinka odvádí právě chyceného zloděje. Dojdu k davu u vývěsky a trošku je poodstrčím. Do očí mě praští inzerát od p. Bezzemka. Prudce natáhnu levou paži a dotknu se ukazovákem přímo toho inzerátu jakobych ukazoval:"Tak to je přesně ono". Na rukou mám černé, trochu volné kožené rukavice a na levém prostředníčku je vidět jak se skrze ni protlačuje nějaký pečetní prsten. "Víte o tom někdo něco víc?" zeptám se okoločumících. "Peníze docházejí a do návratu do Země Draka zbývá ještě mnoho dní. Vracet se příliš brzy je blbost a přijít pozdě znamená neuspět." řeknu si v duchu a pokračuji v myšlenkách. "Je to lepší než drátem do oka..." a pomalu stáhnu prst z cedule. |
| |
| Pro toho, kdo se chce na chvíli někam uklidit a posedět se starým přítelem, se nabízí víc než obvyklé dvě zdejší hospody. Řada stánků nabízí občerstvení v horkém dni, některé i s luxusem posezení na kládách, nebo narychlo sbitých lavicích z prken. Vůně pečených kuřat a selat se proplétají mezi sebou a jakási milá stařenka na horkých plátech opéká koláčky. A pivo... teče proudem. Zlodějíček, přichycený při činu, poprvé v životě zjiš»uje, jaké to je, když ho na žebrech polechtá cizí čepel a zjiš»uje, že se mu to vůbec nelíbí. "To je omyl!" zakňourá vyděšeně. "Nic jsem nekradl!" Vlečený až příliš pevnou ženskou rukou, propadne panice. "Pomóc, chce mě zabít!" zaječí na celé kolo. Lidé okolo - pobavení, znepokojení, vyděšení i odhodlaně se tvářící - se po podivné dvojici se zájmem otáčí. "Pomóóc!" Křik vyruší i starou ženskou, která právě začala ochotně vykládat onomu zcestovalému gentlemanovi v černém, co všechno ví o Bezzemkovi. Ne že by o něco přišel. "Je to takovej důvěřivej trouba. Co mu kdo nakuká..." Obvyklé klepy, jaké jsou o komkoli, kdo je cítit zla»áky, a ještě je svobodným mládencem, slyšet všude. "A kdybyste viděli, jak chodí oblíkanej! Jak cirkusák. No řekněte, pane, když má někdo peníze, tak to má být vidět, ne?" Ženská se zamračeně ohlídne po ječícím chlápkovi. "Už by tu měl někdo udělat pořádek!" prohlásí rozhodně. Šlechta by zjevně měla chodit patřičně oděná a na tržištích klid. |
| |
| soukromá zpráva od Haklbery Donald Flint pro |
| |
| S výrazem zadostiučinění, když si muž vzpoměl co jsem zač, se vydám řadami stánků až k onu s lavičkami. Pak s spokojeným vydechnutím sundám ze zad batoh a dám si jej k nohám k lavici. Pak si uvolněně složím ruce na nohy a jednou dlaní obejmu svůj měšec s penězy. Snad jen abych se ujistil že tam ještě je, snad abych se ujištil že tam ještě bude, když budeme odcházet. Pak se začnu rozhlížet kde se posadí pan kolega. Ale to už si mezitím mávám volnou rukou nad hlavou a dožaduji se přídělu piva. Kupodivu celou dobu mlčím, což je dostatečně dohánějí trhovci a okolní přísedící. |
| |
| Následuji Hklberyho skrze dav až ke stánku se stoly s lavičkami. S úlevou se posadím naproti a ze zad sundám opatrně pochvu s mečem kterou položím do zbylého místa vedle mě. Chvilku pozoruji Haklberyho jak se dožaduje svého piva a zjistím že mám také velkou žízeň. Mé pozornosti neuteče ani obtloustlý váček s penězi. „Kde je vzal?“ Běží mi hlavou ale vyruší mne Haklbery zda chci taky jedno. Jen s úsměvem přitakám a opřu se rukama o desku stolu. „Tak povídej“ Pohlédnu na něj se zaujetím. „Jak to tenkrát přesně bylo?“ Hledím na něj jako natěšený kluk před vstupem do cirkusu. |
| |
| … no prosím….nejdřív, mě chce okrást a teď ještě tohle….. Smýknu s tím drzounem před sebe, tak abych se mu mohla dívat do očí. „Jo tak ty chceš pomoc.“ Řeknu už hodně nahlas a výraz mého obličeje prozrazuje, jak moc jsem naštvaná. Hodně!. „ Nejdřív máš tu drzost pokusit se mě okrást a teď tu ještě hulákáš na lesy. Koukej zmizet, než si to rozmyslím a budu se domáhat práva.“ Při tom nechám ve svém šatu zmizet dýku a na konci věty do zlodějíčka plnou silou strčím. Pak se k němu postavím bokem, nepřestávám ho sledovat a k těm lidem co nás začali pozorovat hodně naštvaně a zároveň tak trochu omluvně prohodím. „ No, přeci se nechám okrást.“ Načež jim přestanu věnovat pozornost a zaměřím ji na toho podivného chlápka celého v černém, tak nějak do toho davu „měš»ánků“ nezapadá,……… zajímavý týpek….. a pak vzbudil svým zjevem mou pozornost a zvědavost. |
| |
| "Jo, díky!" řeknu té staré ženě co mi vybarvila toho Bezzemka, popojdu o pár metrů dál a začnu sledovat co se děje okolo toho zlodějíčka. Cestou do mě málem vrazí ten kudůk ale nevšímám si ho. Vesele se bavím když začne zloděj volat o pomoc. "Typická reakce vesnických zlodějů. Jsou čím dál drzejší. Jó, já bych věděl co s takovou pakáží... Ale ne tady! "Doma"..." Potom co ho ta dáma odstrčí a otočí se, popojdu ještě metr směrem jako kdybych opisoval oblouk okolo ní ale stále se dívám jejím směrem. Můžeme od sebe být tak 20 metrů. Nahnu hlavu trochu na pravý bok abych si jí pořádně prohlídnul přes krempu klobouku. Teprva teď je pořádně vidět moje bradka a knírek a dlouhé vlasy se překlopí trošku na pravou stranu. Jakmile se na mě podívá, protáhnu koutky v pobaveném úsměvu. Potom pravou rukou posunu klobouk opět víc do očí spíš v takovém pozdravném gestu, narovnám hlavu a odkráčím směrem k nějakému hostinci. Cestou se někde zeptám kudy jít. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro |
| |
| Spokojeně si protáhnu záda, než začnu hovořit, a změřím si Arvina pohledem. " To bylo jednoho letního večera. Nebylo moc co dělat tak jsme vyrazili do hospody. Tu dobu jsme jednu chvíli cestovali spolu, myslím že jsme spolu zcela určitě strávili několik dní na společné cestě, než jsme se zase rozešli. V té hospůdce jsme se zřídili pěkně, to ti povím rovnou. Máš buď pěkně slabou pamě», a nebo ti nějaký skřet dal pěkně do budky když si to nepamatuješ. Ale taková bitka nebývá denně, to ti povídám rovnou. Měl jsi takový meč co máš i teďka, poznávám ho. Taky tvoje oblečení se moc nezměnilo, některé věci co máš jsi měl i tehdy. akorát ty tvoje boty, jak tak koukám, jsi měl o něco míň ochozené. Už ani nevím, kdo přesně to s těma skřetama začal, ale tu noc dostali pěkně do budky, to rozhodně. " když dokončím své stručné vypravování, ještě si Arvina změřím naposled pohledem, jakobych snad kontroloval, zdali jsem něco nezapoměl. Pak přikývnu a začnu si mnou vous a rozhlížet se po pivě. " Furt mě nevěří. Ale což, mě je to vlastně u fousu, jestli mě věří nebo ne. Vím co vím a to mě stačí herdek. Lidi nikdá neměli dobrou pamě», ale zapomenout moje jméno?! " |
| |
 | Sotva se dostanu do města, stanu se ještě víc podezíravější. CO když mě tady budou hledat? Vztáhnu ruce ke kápi, abych si ji přehodila přes hlavu, ale nakonec si to rozmyslím. Spíš budu více nápadná, když ji budu mít. Jen si lehce přihladím vlasy, a» nevypadám příliš rozcuchaná, s rudými tvářemi moc toho nenadělám. Přesvědčím se, že mi rukávy splývají přes zápěstí, aby nikdy neviděl otlačeniny od provazů. Snažím se nevypadat příliš rozrušeně, i když i to je nadlidský úkol. Vmísím se do davu na tržišti, kdy se trochu uklidním, jakmile se stanu jednou z jeho anonymních tváří a už trochu klidnější se rozhlížím kolem sebe. Vyhnu se obchodníkovi, který mi před obličej strčí dle jeho slov výborně krmené kuře, který ovšem zrní nevidělo hezky dlouho, i když kdybych měla nějaký peníze, tak bych si ho koupila a začala okamžitě jíst syrové. Zakručí mi v břiše a já se raději odvrátím od stánku s pípajícími kuřaty a mířím dál. Co ovšem čert nechtěl, můj pohled padne na stánek, kde se prodává čerstvé pečivo a masové pirohy, takže udělám čelem vzad, ke kašně uprostřed náměstí, kde se posadím, a upíjím trochu vody, tak snad nikomu nebude vadit. Hlad mi ovšem nezažene a já čím dál víc začínám uvažovat, že bych zkusila něco vyžebrat, a» už jídlo nebo nějaké peníze. |
| |
| Pečlivě naslouchám slovům Haklberyho a v hlavě si snažím na nějakou z něch věcí vzpomenout. Nemůžu si ale nic vybavit. Zahledím se krátce do davu a pozoruji ruch kolem. Zahlédnu jakousi tulačku která se nesměle pohybovala davem. Vypadala hladově ale je jen jednou z mnoha hladovějících. Otočím se zpět na Haklberyho a ehce se nadechnu. “Víš s tou mou pamětí” Trochu stiším hlas. “Jednoho dne jsem se probudil ve stodole s tím co mám na sobě a nepamatoval si vůbec nic. Jen méno mi přišlo na jazyk.” Lehce sklopím hlavu. “Děkdo mi to udělal úmyslně” Zamračím se “Ale já na to přídu” Dám jednu ruku v pěst a zahledím se znovu do davu. “Něco z něj cítím a vím že jemu můžu věřit” Přemýšlím “Už mam docela žízeň.” Řeknu do prázdna. |
| |
| Fringilla Zlodějíček trochu povyrostl, jakmile seznal, že jeho jekot pomohl - ale pud sebezáchovy měl dost vyvinutý na to, aby nezačal požadovat omluvu (jak by to možná zkusil někdy jindy na někoho jiného) a případné odškodnění, ale hodně rychle (a zkušeně) se ztratil v davu. Přihlížející se napůl zklamaně, napůl nabručeně odvracejí: divadlo skončilo a nebude to nijak zvláš» dobrá historka pro ženu doma, i když za zmínku by to stát mohlo. Vladimir Kvalita hostince, to není malé téma. Otázka, dostatečně hlasitá, aby dorazila hned do dvojích ochotných uší, je rychle zodpovězena. "Běžte ke Králově hlavě," radí chlápek s růžovými tvářemi a kulatou čepičkou na hlavě, jestli to není mlynář, tak se minul povoláním. "Nejlepší pivo široko daleko a v posteli ani nenajdete moc blech." "Zbláznil ses?" otočí se k němu druhý s nevěřícným výrazem, když zaslechne jeho slova. "Té břečce tam říkáš pivo? A tomu blešímu cirkusu čisté postele? Pane, rozhodně Černého vola. Krásná hostinská," spiklenecky zamrká, "A tam je i pivo k pití!" A» už se posilovali jakýmkoli pivem, na sluníčku zjevně stouplo do hlavy. Na jednom se ale shodli. "Hospody najdete na náměstí - hned tady, pane, jak ústí ulice - zrovínka naproti sobě." Haklbery, Arvin "Smím vám, pane, nabídnout své jablečné víno?" ozve se plavým mužem nesmělý hlásek. Dívka s laníma očima a havraními vlasy do pasu - v ruce drží velký košík plný zašpuntovaných butylek. "Prosím, kupte si ho!" natáhne k Arvinovi ruku, když se jí zdá, že váhá. V jejím hlase jako by zazněla zoufalá naléhavost. Rebecca Mladá hezká dívka v nesnázích snadno probudí v mužích ochranitelské pudy. "Madam, snad se vám nepřihodilo nějaké neštěstí?" ozve se hlas plný účasti a když dívka zvedne hlavu, spatří tlouštíka - dle oděvu slušně majetného kupce, nebo někoho, kdo je rozhodnut tak vypadat - který se na ní vlídně usmívá. Kdyby měl jen o trochu upřímější pohled, nebo o trochu méně zpocené ruce, bylo by to určitě lepší; ale možná se jeho okoralé kupecké srdce přeci jenom zachvělo obyčejným lidským soucitem, upokojeno dobrými obchody, jídlem, a všestranně příjemně probíhajícím odpolednem. |
| |
| Derek Jako mnozí další, i tento kudúk odkráčel od vyvěšené výzvy nemálo zamyšlen. Hned dvěma dalším přihlížejícím šlápl na nohu, aniž by si toho všiml, nebo se tak alespoň věrohodně tvářil, ale naštěstí dotyční byli mírumilovní a ani jeden neměl ani meč, ani špatnou náladu. "Kampak, panáčku?" pronikne mu ale k uchu mateřský hlas starší ženy a když zdvihne hlavu nad širokou sukni, spatří hlasu dobře odpovídající, dobromyslnou tvář s očima jako trnky. Žena drží veliký podnos a když vidí, že panáčka zaujala, skloní se a strčí mu ho pod nos. Jedna z mnoha trhovkyň. "Samé pěkné kousky. Neměl bys zájem? Velmi pečlivě vybrané, zaručeně nečervivé!" Na podnose jsou - houby. Sušené, navlečené na nitích, směsi i čistě hřibové trsy. Uprostřed, zvláště lákavě vyložený, krásný same»ák s něžně hnědou hlavičkou a elegantní baňatou nožkou, voní, až radost začuchat, krásný, až radost pohledět. "A nejsou drahé!" |
| |
 | V tu chvíli se přestanu drbat ve svých kudrnatých, tmavěhnědých vousech a vskutku vzhlédnu. Zalapám po dechu a zblednu. "Jaké rouhačství!" vydechnu neschopen čekoholiv dalšího a jen se zapotácím na pokraji mdlob. Pak se však vzpamatuji a stanu pevně, do široka rozkročen, ruce za»até v pěstičky, s tváří zakaboněnou a bradou bojovně vystrčenu vpřed. Kdyby pohled mohl zabíjet, tak je za tou... tou.... ženou ještě dlouhá krvavá brázda. "Jednoho dne poznáš, že jsi udělala chybu," vyprsknu, zatímco můj hlas se třese zlobou, nenávist až za hrob se ani nesnažím skrývat. "Ale to již bude pozdě," dodám tónem prozrazujícím jakési zvrhlé zadostiučinění. S tím se odvrátím a rázně kráčím kdesi k okraji náměstí, abych se snad uklidnil. Ženě již nevěnuji jediný svůj pohled. |
| |
| Derek Žena jenom nevěřícně zírá. Chvíli si důkladně prohlíží své zboží - je snad na něm něco špatného? Po chvíli, upokojeně, jenom hodí za kudúkem zakaboněný pohled. Ti cizinci! Samý podivín. A na tomhle vlastně od začátku bylo něco podezřelého. Na druhém konci náměstí není o nic menší šrumec. Touha lidí prodávat a kupovat se zdá být neukojitelnou. Dá se tu ale chvíli posedět ve stínu kašny - a přihlížet třeba tomu, jak místní kupec Šumpera svádí jakousi tulačku. Moc zkušený svůdník to zjevně není, ale třeba doufá, že jí hlad zatemnil zraky. |
| |
| "No, každopádně díky za radu." řeknu oběma a vydám se k hostincům. Až k nim dojdu, rozhlédnu se okolo a změřím si oba hostince od prahu po štít. "Čet ví kerej bude lepší!" řeknu si v duchu. Jak tak přemýšlím do kterého hostince se vydám, spozoruji stín. Né jen tak ledajaký stín. Je to můj stín! A slábne každou chvílí, je řidší a řidší, jakoby se chtěl vypařit a nechat mě ve štichu. "Co to sakra??? Argh! Do háje! zabručím a ustoupím s přemýšlením někam do stínu, aby ten můj nebyl vidět. |
| |
 | Když přicházím na tržiště,prohlížím si zboží ve stánkách a poslouchám lidi.Hledám něco,kde bych se mohl najíst a třeba i přespat.Co takhle se někoho zeptat?napadne mě.No sice tu nikoho neznámale zkusit bych to mohl.Snad jsou tu lidé slušní.Zamířím k jednomu z lidí.Ehm...Promiňte,nevíte kde je tady hostinec?zeptám se a čekám na odpověď. |
| |
| Zkušeným okem zaregistruji cizincův skoropozdrav a když začne odcházet přestanu mu věnovat pozornost…..však nebude tak těžké ho najít…….. pokud budu chtít…… a na tváři se mi rozhostí spojený úsměv. Ještě okamžik postávám na místě a pak se vydám jen tak nazdařbůh procházkou po náměstí. Zahlédnu toho ukecaného kudůka s jeho nedbale elegantním známým u jednoho ze stánků jak si dopřávají pivo. ….. nééé, tak otuhle společnost opravdu nestojím…… Jak tak procházím náměstím, nahlížím sem tam do nějakého toho stánku jestli neobjevím něco co by stálo za pozornost a pomalu ale jistě se blížím ke kašně. ….asi si na chvilku sednu a budu pozorovat okolní ruch….. Jak se k ní blížím, vybírám si pohledem místečko kde si sednu. Jenže pak na sezení rychle zapomenu, když se mi do zorného pole dostane zajímavá scénka. Jakýsi obtloustlý lehce upocený a našňořený chlápek tam nabízí pomoc ne zrovna dobře situované dívce. …..prase,to jo a chce pomoc jen z dobroty srdce….. Rychlými kroky se přesunu ke dvojici a nasadím hlasu takový ten provokativně vlídný tón: „A určitě svou pomoc nabízíte jen z laskavosti a dobroty srdce, že?“ a ušklíbnu se. |
| |
| Vladimir Lidé si tě příliš nevšímají, asi obecně soudí, že jsi jeden z těch, kterým bylo sluníčko příliš horké a nyní odpočívají ve výklenku domu, oceňujíc jeho stín. Tu a tam se ale nějakého podezřívavného pohledu přeci jenom dočkáš, chtělo by to možná trochu méně vypadat jako... "Pane... něco na prodej?" přitočí se k tobě sporý chlapíček, nenápadně nápadně si přidržující velkou koženou brašnu u boku. "Nápoj lásky?" nadhodí a popotevře své zavazadlo. "Asi ne..." zabručí si při bližším pohledu do tváře cizince. "Kouzelnou mast, jež zhojí všechny rány? Olej, po kterém se meč nikdy nezlomí?" Výrazně ztiší hlas. "Neodhalitelný jed? Koření "Noc vášně"?" Hendur "Ale jistě, pane," odpoví mu zdvořile mladík a mírně nadzdvihne klobouk v pozdravu. "Už byste i viděl štít, nebýt tu tohoto pochybného podniku," hodí hlavou ke stánku s pánvemi, hrnci, a mnohým dalším nádobím. "A hned naproti přes náměstí je další. Ale pokud jste právě přibyl do města, nemyslím, že byste měl šanci ještě získat pokoj." Mladík si na znamení, že přemýšlí, prohrábne řídkou bradku, která mu okupuje bradu. "Vypadáte ovšem spořádaně... pokud chcete, domluvím vám ubytování u jednoho svého známého, který po dobu trhnu pronajímá pokoje. Jeho žena i slušně vaří." Zatváří se tázavě. Fringilla, Rebecca, Derek Vyrušení nebylo ani trochu vítáno. Kupec hodí po ženě nehezký pohled a dívce, která ještě ani nestačila odpovědět, přátelský úsměv. "Je povinností každého gentlemana nabídnout pomocnou ruku a útěchu dámě v nesnázích," odpoví a je sám se sebou spokojený, jak dobře se mu odpověď povedla. "Vaše narážky jsou nevhodné, "madam"." Přejede ženu pohledem, který jasně říká, že podobné podezřelé existence jsou... podezřelé. |
| |
| Stejně nemám peníze.řeknu muži.Zkusím někde získat práci a uvidí se.Nevěděl byste o něčem?No sem přece válečník,takže něco zabít bych mohl.Ale díky za optání.Poté čekám na odpověď.Snad něco vidělám,doufám. No tak už to na světě chodí,jeden něco utratí a poté už peníze nemá.Ale to nevadí,zase bude líp. |
| |
| Hendur "Aha..." mladík znatelně ochladne a nepatrně se ušklíbne. No jo, zase jeden z těch tuláků... Zbytky zdvořilosti mu ale, patrně ze setrvačnosti, zůstávají. "Tamhle," ukáže do ústí jedné z ulic, "Je tabule, kam lidi věší oznámení. Zkuste tam koukout, třeba i vás nějaká nabídka zaujme." Cvrnke si klobouku, otočí se, a dav se za ním zavře jako voda. |
| |
| " Jo tak pamě» ti neslouží. No di» povídám, lidi moc pamatováka nemají. Pár piv to spraví. " zaženu chmury ledabylým mávnutím ruky a podívám se na dívku, nabízející nám pití, přísným pohledem. " Já ale nechci žádné víno, já chci své pivo! " promluvím neméně přísně, nedbaje jejího prosebného tónu. Pak se znovu otočím na Arvina, chystaje se pokračovat v diskuzi. " A co že se ti to přesně stalo? To ses jen tak jednoho dne probudil či co? " |
| |
| "Řekni mi radši kde najdu vhodný volný pokoj. Nic kupovat nebudu, dokud to nebudu potřebovat." řeknu chlápkovi a podívám se na oba hostince. Potom si stáhnu klobouk trochu víc do očí a nakloním hlavu trošku dopředu. "Mast na rány, koření vášně, nezlomnej meč... pche.. Co ty podvodníci dneska nevymyslej. Zboží spousta a záruka veškerá žádná... Kam to ten svět spěje."řeknu si v duchu vida obsah chlapíkovi brašny. U nás by musel bejt hodně odvážnej a nebo pravdomluvnej pokud by chtěl něco takhle nabízet... |
| |
| Chvíli sedím na kašně, sem tam naberu do dlaní vodu a napiju se. Trochu to zažene i hlad, ale ne zase moc, vždy» je to přeci jen voda. Začínám se uklidňovat víc a víc, rozhlížím se kolem sebe. Přesto se malinko polekám, když ke mě přistoupí ten muž, oděný v oblečení, o kterém si já můžu nechat zdát. Zamrkám, ale když mi začne nabízet jídlo a pomoc, zpozorním. Žaludek, sotva zaslechne by» jediné slovíčko týkající se jídla, se začne ozývat hlasitěji a já zrudnu. Dobrý den, vzácný pane. Velmi oceňuji vaši ochotu a i když vás opravdu nerada obtěžuju, již notných pár dní jsem neměla v ústech ani kousek chleba. Něco k zakousnutí bych jistě neodmítla.....a třeba i něco málo peněz dodám stydlivě, ještě pořád jsem si nezvykla na myšlenku něco od lidí vyžebrávat. Když však k nám přistoupí ta žena a pronese tu lehce uštěpačnou poznámku, lehce se stáhnu. V tónu toho muže jsem nerozpoznala nic, co by ženu donutilo říct, to co řekla. Já myslím, že tady pán mi chce jen pomoci. Já mu stejně nemám co dát na výměnu. Nemám nic, čím bych mu to splatila. |
| |
| Vladimir Chlápek se zklamaně odtáhne a odfrkne si. "Pokoj? Teď, během trhu? Už se i místa ve stáji platí jak jindy péřový peřiny se snídaní." Celý jeho postoj jasně napovídá - nic nekoupíš a ještě něco chceš! "Ale co já vím. Nejsem hospodskej." Škubne rameny a vyrazí hledat další obě». |
| |
| K celé situaci se přichomejtnu vlastně jen náhodou a ještě si při tom tiše hudruji cosi pod vousy, spokojeně to tedy nezní. Ve chvíli, kdy promluví první žena a chvíli poté i ta další, o kterou zřejmě jde, jen párkrát přelétnu očima tam a zpět a rychle se zorientuji. "Bezpochyby," zamumlám si jen tak pro sebe a dál jsem jen vcelku nenápadným svědkem mužova nezištného dobrodiní. |
| |
| Díky!řeknu a du k tebulce.No,tak co tady máme.prohledávám tabulku celou až od konce. |
| |
| Hendur Slovutný tesař Korytec hledá učně. Vlastní širočina nutná! Korytec Nalezena P.CH.! Dobře zaplatím za její doručení. Sraz zájemců zde zítra v půli odpoledne po zvonění. J.K Bezzemek Hledáme vyhazovače do hostince U královy hlavy. Byt, strava, dvě zlatky týdně. Pomocný personál po dobu trhu, nech» se každé ráno dostaví do dolní části náměstí. Stavění stánků, ostraha! Platba v naturáliích. Hledam pani k dětem. Skušenosti nutný. Ne pěknou. Nabýzim vlastni postel a kašdou druhou neděly volno. Vávrová (V aleji dubů doleva, ten štvrtej dům.) |
| |
| Zatvářím se sladce a mile, ale tón mého hlasu zůstává stejný,: „ Narážky? Já nevím, ale vy zrovna nevypadáte jako, že by jste byl ochoten poskytovat samaritánské služby.“a při tom sjedu pohledem celou jeho postavu a to dost okatě. „ A tu „ madam“ si vyprošuji, jsem slečna, aby bylo jasno.“ A pak nedbaje jeho jakýchkoliv dalších argumentů či pohledů, přenesu svou pozornost k dívce sedící na kašně. „ Že mu nemáš co nabídnout? Děvče probuď se. Taková hezká tvářinka a ještě k tomu evidentně opuštěná. Co si myslíš, že by po tobě mohl chtít.“ Vychrlím ze sebe trochu překotně. …..jen klid….nedej se rozčílit…… A pak již o několik tónů klidnějším a vyrovnanějším hlasem pronesu. „ Možná ti tento pán chce opravdu poskytnout nezištně své dobrodiní a možná také ne. Já ti rozhodně nabízím plný talíř, teplou koupel a……. jak tak koukám i lepší šaty.“ A s úsměvem se opřu o kašnu. „ Je to jen na tobě….“ Nechám svou větu nedokončenou a s poklidem čekám na její reakci. |
| |
| "hmmm... to sem si pomoh." řeknu si a hned co nazbírám dost energie, vyrazím ze stínu a odchytím někoho jiného kdo by mi poradil. Jakmile někoho zastavím, hned se zeptám jestli neví o volném pokoji v nějakém hostinci. Tentokrát je můj obličej lehce ozářen odrazem slunečního světla a nevypadá tak bledě jako předtím. Oči zabarvené do hněda a na tváři přívětivý výraz. "Ano, i já umím vypadat přívětivě.." Můj stín je už naprosto v pořádku.. že by to byl optický klam? tetelení horkého vzduchu? |
| |
| Achjo.Vzal bych to doručení,ale de přespat?10 st a 43 md je málo na přespání. |
| |
| Vladimir Muž, kterého jsi zastavil, na tebe jenom letmo hodí okem, zavrčí: "Copak jsem hostinkej? Zeptejte se v hospodě!" A mizí pryč a frfňá si pod vousy něco o podivínech. Hendur Hotovost snad by i stačila. Rozhodně je to dost, když člověk netrvá na tom, že bude mít postel sám pro sebe. Jestli se ale ještě nějaká v tomhle k prasknutí naplněném městě najde, to je jiná otázka. Ještě že to vypadá na teplou noc... Derek, Rebecca, Fringilla "Do dámy máte opravdu daleko," prskne muž a po tvářích mu naskočí rudé skvrny. Bolestně si uvědomuje zájem lidí okolo - začasté pobavený - a je jen otázkou času, kdy půjde okolo i někdo známý. Strašlivá představa! "Nuže, zjevně se tato - slečna! - domnívá, že má lepší prostředky se o vás postarat." Pohled zneuznaného anděla a již i sám sebe stačil dokonale přesvědčit, že je zcela nepochopen. A trochu despektu v hlase, však JEHO oděv je rozhodně bohatší a honosnější. "Pak tedy... ehm..." A hrome, nevybírá si támhle u stánku starostová štůček látky? "...hodně štěstí." Na svůj objem je schopen vycouvat velmi rychle a o vteřinku později se již zneúčastněně, jen nepatrně rychleji než obvykle, procházet mezi lidmi pryč. |
| |
| "Mno co, no nic! Risk je zisk..." řeknu a vlezu do hostince který vypadá zvenčí nejpřívětivějc... Vejdu dovnitř a sundám si klobouk. Ple» vypadá celkem normálně. Že by vypadala bledě jen ve stínu? Pozdravím osazenstvo a šinu si to k hostinskému/ské. |
| |
| Hledím na Haklberyho a občas se můj zrak zatoulá někam daleko do davu. Jako bych tam čekal někoho podezřelého. Všichni se chovali nějak podezřele a mě to znervózňovalo. Oči mi stále těkali kolem jak splašené stádo krav. Náhle mne vyrušila mladá dívka s vínem a já málem nadskočil. „Já se vás úplně lekl“ Usmál jsem se na ní a hleděl na víno. Už už jsem si chtěl jedno koupit ale zadrhla mne myšlenka na nedostatek peněžního obnosu v mém měšci. Musel jsem zdvořile odmítnout ale stále jsem pokukoval po té mladé slečně. „Jak dlouho jsme už neměl žádnou dívku. Už to bude týden.“ Posmutním v myšlenkách. Vyrušila mne až otázka Haklberyho. „Jo. Přesně takhle to bylo. Drsné probuzení na slámě. Mnoho večerů jen tak prosedím ve snaze si vzpomenout ale marně.“ Lehce sklopím hlavu. „Nemám ani cíl kde bych mohl hledat. Můžu jen bloumat po světě a čekat co se stane.“ Vydechnu a zadívám se vesele na Haklberyho. „Teď sem ale našel někoho kdo mě zná a třeba mi pomůže si vzpomenout.“ Usměji se na kudůka před sebou. Teď byla v hodná chvíle na přípitek „Na budoucnost!“ Ale není čím. |
| |
| Vladimir Je tu pěkně nacpáno - dostat se k výčepnímu pultu není snadné. Na lavicích a židlích není kousek místa a i prostor mezi stoly dokáží lidé podivně zaplnit. Zřejmě se tu zapíjí nemálo úšpěšně uzavřench obchodů a řada cizinců se rozhodla najíst raději zde, než někde venku u stánku. Stačí tam ale chvíli významně postávat a sledovat hostinského, červenolícího chlapíka s baňatým nosem, aby se přihnal se schváceným pohledem. "Co si dáte, pane?" zeptá se a utírá si ruce do zástěry. Arvin, Haklbery Dívka posmutní a sklopí hlavu. "Sestry se budou zlobit," hlesne, ale již si začíná uvědomovat marnost svého počínání. Trochu kulhajíc - má jenom jeden střevíček - popoběhne za pánem v modrém klobouku furiantsky postrčeném na ucho, který jí připadá nadějnější kořistí. Kdo rád pivo, si přijde na své. O pár kroků dál čepuje mohutná ženská v podkasané sukni, s tváří zarudlou horkem a námahou, jedno za druhým z velikého sudu. Nejchladnější asi nebude - nad sudem a několika lavicemi je jenom plachta napnutá mezi několika dřevy - ale pijáci okolo vypadají docela spokojeně. |
| |
| "Kde by se dal sehnat volný pokoj?" řeknu trochu nahlas hostinskému když mne vlna zvedajících se postav zřejmě odcházejících na záchod odtlačí kousek zpět. Prorvu se však až k hostinskému a svou otázku mu zopakuji. "Hledám místo kde by se dalo dobře vyspat." a kouknu se nenápadně pod stůl jestli tam náhodou už někdo nespí "No tak pod stolem ani omylem. Leda že by byl vysokej jako barák a dlouhej jak tejden před bitvou!" |
| |
| Vladimir "Jestli pokoj, tak nejbližší bude o dvě vesnice dál," zavolá trochu ochraptěle hostinský a sám se uchechtne svému skvělému vtipu, protože nikdo jiný to patrně neudělá. "Už nemám místo ani ve stáji. Ale nepřijel Vohnoutka, tak na půdě by se ještě jeden flek našel. Neni to nic moc, ale na hlavu vám pršet nebude a hosti mají přednostně snídani." Nadechne se zahuláká: "No jo pořád!" patrně v odpověď ryku z jedhoho obsypaného stolu dožadujícího se dalšího piva. |
| |
| "Já to teda beru, šéfe! Lepší než kdekoliv jinde." řeknu hostinskému. "No, spal jsem i hůř. Mnohem hůř... Třeba v Muhayanovu vězení, tam to bylo tuplem špatný." Vyčkávám co mi k tomu hostinskej ještě řekne a snažím se odstrčit jednoho valouna který se pro změnu snaží vstát od stolu. |
| |
| Zaposlouchám se do vypravování Arvina, a» už bylo jakkoliv krátké, či zvláštní. " Safra tak von vůbec nemá tušáka co je zač. Jó kdyby to nebylo před takovým uheráckým rokem, tak si možná taky spomenu víc, to se ví... " Zatvářím se zamyšleně, ale né dotčeně, ani se nezdá, že bych se chystal Arvina v svitu nových okolností ode mě odehnat. Místo toho se zasměju, a natáhnu ruku, abych ho poplácal po rameni, ale nedošáhnu na něj, tak to zamaskuji tak že jakoby odháním imaginární mouchy. Pak gesto přejde do ledabylého mávnutí ruky, abych tak ještě více zamaskoval nevydařený pokus o přátelské poplácání. " Ále... Já ti povim, co budem dělat ! " Namířím na něj prstem oné ruky. " Pudem, vezmem tu prácičku, a jak spolu zas budem pár dní cestovat a tak, tak si možná vzpomeneš. Nebo si vzpomenu já na víc věcí ohledně té noci a to zas třeba pomůže tobě ! Co ty na to ? " promluvím nakonec vcelku rozumně a usměju se. Ruka mi zase zamíří volně na stehno, tak abych si hlídal svůj měšec. |
| |
| Lehce podupávám rukou po stole a protahuji si zápěstí oděné v kožené rukavici. Lehce se usměji činnosti kudůka a dělám že jsem si ničeho nevšiml. Koutky úst mi ale stále cukají. „Toto je tvor kterému můžu obětovat svůj život.“Pomyslím si. Číší z něho spokojenost a klid. „Moje slova!“ Usměji se jako odpověď a očima zatoulám v davu. „Třeba si během té prácičky vzpomenu“ Usměji se pro sebe. |
| |
| Odpoledne uplynulo rychleji, než by se zdálo. Bodejď ne - oči až přecházejí z té přehlídky vyšňořených vesnických děvčat a ještě vyšňořenějších městských, spousty zboží, hluku potulných šumařů, kteří se snaží vydělat si do klobouku pár měďáků a pokřikování dětí, přesvědčených, že bez zrovna tohohle cukrového špalku nedožijí rána. Přišla noc a s ní kejklíři žonglující se zapálenými loučemi a plyvající oheň, a tancovačka na náměstí, odkud trhovci sbalili své stánky. Někdo se vrhl do víru zábavy, jiný hleděl složit hlavu; každý nakonec našel si místo, i když mu náhodou místo střechy svítily hvězdy nad hlavou. Vladimir na slíbené půdě o ně nepřišel - hostinský byl přílišný optimista ohledně stavu své střechy. Ale seno bylo pohodlné, dost houní pro každého a v noci naštěstí nepršelo. I elf vedle něj, který, než usnul, představil se jako Hendur, si zřejmě nehodlal stěžovat. Haklbery s Arvinem dlouho do noci vzpomínali na staré časy - alespoň tak moc, jak byl Arvin schopen vzpomínat - a stihli si zasoutěžit ve vypitých pivech. Naštěstí nebyli poblíž žádní skřeti. Derek spal jak dřevo a zdálo se mu o Houbě. Rebecca, díky Fringillině péči, doslova zkrásněla - najedená a v čistých, nepotrhaných šatech pookřála a alespoň na chvíli se přestala ohlížet po každém rohu. Fringilla jí i ubytovala na noc a nakonec jí navrhla, a» se na onu výpravu zkusí vydat spolu; proč by také měli být chlapi v takové přesile, že? Zvláš» když jaktěživi nic neudělají pořádně. Ráno a pořádná snídaně; již od rána městečko opět hučelo lidmi a cinkalo penězi. Prošel den, kdy si každý v poklidu a dobrodiní nezvykle širokého výběru, mohl nakoupit na cestu. Zvon zacinkal očekávaný signál - půli odpoledne, jak tomu tady říkali, a městské paničky se tou dobou usazovaly ke svačině a chodily po návštěvách - a kolem Bezzemkova oznámení bylo opravdu husto. |
| |
| Zbytek dne a vlastně i část toho dnešního mi tekl ani nevím jak. Včerejšek byl po té příhodě u kašny nabytím starosti o dívku hezkým jménem Rebeca. Naštěstí v době trhu nebyl problém pro ni sehnat slušné šaty a ještě si mohla vybrat. A dnešek se tak rychle překulil k této hodině, že jsem toho nestihla o nic víc. Takže tu teď postávám, zase před tou děsnou tabulí. Prohlížím si pečlivě tváře lidiček co stojí kolem mě a snažím se o nich co nejvíce dozvědět. A jak shledávám tak jsou tu i ti dva co se tak dlouho neviděli a jak se zdá tak své shledání notně oslavili. I ten bledý černě oděný cizinec tu je. No vida. A hele. I kudúk co včera postával u kašny, když jsem se tam seznámila s Rebekou tu je. Zvolna se procházím sem tam, i když se při tom snažím být co nejblíže Rebeci a čekám kdy se objeví někdo kdo mi konečně řekne to co chci slyšet. Tedy co je za tím inzerátem podivína Bezzemka a jaká z toho kouká prácička. |
| |
| Jsem vcelku překvapená, jak se ta neznámá slečna za mě postavila před tím bohatým obchodníkem a ještě víc jsem v rozpacích, když mi nabídla, že mi koupí nějaký oblečení. Očekávala jsem spíše nějaké její obnošené, a ne nové. Ale ona jakoby mé protesty neposlouchala, stejně mi je koupila, a pak zavedla do svého domu. Možná jsem se při jídle chovala malinko neslušně, ale měla už jsem takový hlad, že jsem zapomněla i na dobré způsoby a na jídlo se vrhla. A v noci se mi podařilo usnout bez pocitu, že mě může někdo najít a odtáhnout pryč. Spala jsem poklidně celou noc, bez nočních můr, bez nechtěných probuzení. Když mi Fringilla navrhla přijmout spolu s ní tu práci, souhlasila jsem, nevěděla jsem jak jinak jí splatit to, co pro mě dosud učinila. Následovala jsem ji do města, na náměstí, kde se včera odehrával velký trh a já tady - š»astnou náhodou natrefila na ni. Když spatřím, že míří ke skupince postávající u kašny, trochu zpomalím a držím se kousek za ní, abych nešla jako první. Koneckonců, první slovo, to není moje parketa. |
| |
| V noci opravdu nepršelo. Jediné štěstí! Jestli ten hospodský spoléhá že ve svém hostinci dožije, tak to se buďto plete a nebo mu zubatá klepe na vrata protože tohle drží už asi jen silou vůle. Ale co, noc byla pěkná a ani se mi nechtělo brouzdat po městě jak jsem byl utahanej. Spal tu nějaký elf jménem Hendur. Moc sme toho nenakecali, ale to je už u mě podvečerem standart. Dlouho do noci jsem jako obvykle nemohl usnout, a spal jsem celé dopoledne až jsem si uvědomil kde mám být! Dorazil jsem na místo, k oné ceduli. Lidí tam bylo dost, i ty dvě slečny od kašny. Zřejmě tu poznávám víc "lidí" zevčera. Nicméně po vydatném spánku jsem plný energie. Ani barva pleti není příliš bezbarvá a ve vlasech mám pořád ještě trochu sena. Začnu to trochu vyhrabávat. Vlasy mám uhlazené dozadu a za chvíly mizí poslední kousek..... |
| |
| Když jsem se ráno vzbudil,šel jsem k nástěnce abych šel na ten úkol. |
| |
| Lidí tu je, že se sotva procpe k ceduli ten, kdo by si ji chtěl ještě prohlédnout. Mnoho místních je jenom zvědavých na Bezzemka či na ty, kteří se chtějí vydat za oním "P.CH.", a» je to cokoli. Pár prodavačů s velkými táci okamžitě využilo situace a překřikují se ve snaze prodat trsy preclíků, podezřelé párky, dle barvy nějaký lesní druh, a ochranné amulety, které by chránily svého nositele patrně jenom spoléháním na zázrak. Pár chvil po úderu zvonu se ale davem velmi odhodlaně prodírá vysoký muž, očividně voják, ve varkoči se stejným znakem, jaký připojil Bezzemek ke svému podpisu na výzvě. Ne zcela bezohledně, ale nekompromisně odstrkuje lidi stranou a zjevně ztrácí trpělivost. "No tak ale už, holoto!" rozkřikne se již v jedné chvíli, kdy se nedobrovolně ucitne v houfu děcek, ale není mu to nic platné. Nakonec se ale k tabuli protlačí, lokty si udělá dost místa a vytáhne složený papír. Chvíle usilovné činnosti, při které mu velmi pomáhá pohekávání a špička jazyka trčící z úst, a přes starý plakát visí nový. Tentokrát bez nápisu. Uprostřed je velká, zlatě se blyštící peče». Cítit magií je na sto honů, i pro úplného laika. "Vážení! Tedy ty, který by se chtěli dát najmout sirem Bezzemkem! Čeká na vás. Stačí sáhnout tady na to," ukáže výmluvně na peče», vedle které stojí, "A budete přemístěný za ním. Jasňačka? Je to úplně bezpečný!" Moc jistě to neříká, ale aby dodal přihlížejícím odvahy, chce jí letmo poplácat. Zableskne se, trochu kouře, hlasitý třesk... a je pryč. Pár vteřin ticha a vzápětí není slyšet vlastního slova přes ječení a potřebu lidí si to honem všechno povědět. |
| |
| šáhnu na to.... |
| |
| "Sakra, to nemoh upozornit?" řeknu rychle a trochu naštvaně a promžourám očima. Tím zábleskem se prach zažraný do mého oblečení zalesknul tak že jsem chvíli vypadal skoro jako sluníčko. Při té myšlence se sám pro sebe tiše zasměji. "Mno tak a» už je to za náma, ne?" řeknu spíš sobě a jen tak pro štěstí aby ten přenos dopadl dobře si (samozřejmě jen náznakově, aby se na to ostatní pak nebálí šáhnout) "poplivu" prsty a hmátnu na onu peče». |
| |
| Ráno vstanu a už ani nevím, jak jsem se dostal do pokoje. Tedy ano, letmo se mi vybavuje, že jsem šel do hospody a tam jsem dal trochu více piv než obvykle. Naštěstí mám tuhý kořínek a tak mě hlava ani moc nebolí, jen, když jsem pak na náměstí svědkem toho podivného (a ano hlasitého) jevu, trochu se zamračím a zkřivím tvář. Rozhodnu se celou záležitost bedlivě prošetřit, jen co sním něco tučného a mastného, s kterýmžto přesvědčením zamířím, zpět do hostince. |
| |
| Těžká rána alkoholikova... Přísné chladné ráno... Hlava jako střep... Nahmatám po slepu svůj batoh u postele a zalovím v něj, abych našel něco, co by mi po ránu pomohlo dostat se na nohy. Naštěstí si pro podobné příležitosti uschovávám můj oblíbený " pivní lektvar ", jenž pomáhá ustát podobná rána. Po vypití zamrkám a odříhnu si, a pak se začnu oblékat. Po těle se mi po chvíli rozleje příjemné teplo a hlava mě přestane tak brnět. Ale to už jsem oblečen a chystám se vyrazit na přípravy. Navštívím pár obchůdků abych si dokoupil zásoby sušeného masa a jiných dobrot, a také pár užitečných bylin, a také jsem si k té příležitosti koupil nový hmoždíř. Rozhodl jsem se, že sebou nebudu tahat příliž věcí, přeci jen by nemělo dle mého odhadu jít o velice nebezpečný podnik. A tak vyrazím k oznámení a po chvíli zaváhání, kdy hledím na peče» věru skeptickým pohledem, se rozhodnu jí dotknout. Přitom zavřu pevně oči jako bych čekal že mě to snad utrhne ruku. |
| |
| Ostré slunce vnikne do pokoje a tím vyruší můj tvrdý spánek. Otevřu oči a zvrávorám. Hlavu mám jak střep a k tomu mne bolí celé tělo. Protřu si zlehka oči a natočím své tělo na stranu. Ozve se dunivá rána jako když tělo spadne na podlahu. Toto mě plně probudí a já se pomalu dostávám na své ztěžklé nohy. „A sakra už nebudu pít.“ Při vzpomínce na včerejšek se mi zamotá hlava. Nojdu k lavoru a opláchnu si propocenou tvář. Pomalu se začnu soukat do svého cestovního oblečení a kroužkové košile. Stále mě bolí hlava dostanu ukrutnou žízeň. Seberu si své skromné věci včetně meče a opustím šouravým krokem pokoj. V hostinci je docela prázdno a tak není těžké najít volné místo. Objednám si sklenici vody a něco malého k snědku. Jsem značně omezen penězi a tak musím šetřit. Po skromné snídani se odšourám na denní světlo vyběhat tu bolest hlavy. Potuluji se jen tak po náměstí a čekám zda nezahlédnu někde Hklberyho. Po zvonění se mnoho lidí sejde ve středu náměstí kde postává nějaký voják a ukazuje jakousi peče». Pak přijde záblesk a nějaká postava zmizí. Hledím na to nevěřícně ale touha po penězích je moc velká. Také dojdu k pečetí a zdráhavě se jí dotknu. Hlavou mi proběhne myšlenka „Proč takový cirkus. Proč nepřišel osobně?“ |
| |
| Že by konečně… Pomyslím si trochu netrpělivě a zastavím se. Sleduji toho vojáka jak se prodírá davem, který se tu nashromáždil. Chvíli dumám co jen lidi na těchto věcech přitahuje, že jich tu je tolik. A evidentně se nejedná o zájemce o práci. Jak se zdá pan Bezzemek moc mezi obyčejný lid nechodí, což prozrazuje vojákovo prohlášení. Tedy takhle neobvykle jsem se ke svému zaměstnavateli snad ještě nedostával. Jen co je pravda. Honí se mi hlavou zatím co , přejdu těsně k Rebece. „ Já jdu. Ještě můžeš couvnout, je to na tobě.“ Pronesu klidně a nechám ji tam stát. Odhodlaně projdu k vývěsce, zanechávajíc za sebou uzounkou uličku v davu. Nu tak do toho. Nadechnu se a pevnou rukou a velmi odhodlaně se dotknu zlatavé pečetě. |
| |
| Když se objeví ten muž, v rychlosti vyřkne, co mají dělat ti, kteří se chtějí dát najmout na práci, pro kterou jsme sem přišli nejenom my dvě, ale i několik dalších. Když zmizí, stejně rychle jako se objevil, rozhlédnu se kolem, pak se můj zrak upne na ty, kteří se již odhodlali a dotkli se pečeti a někam zmizeli. Srdce mi buší jako splašený kůň. Sotva se mě Fringilla zeptá, zda jdu s ní, zaváhám jen na malý okamžik. Ne, když už jsem došla až sem, nevrátím se zpátky. Už jsem se rozhodla a je příliš pozdě vycouvat. zavrtím nakonec hlavou, udělám několik kroků směrem k pečeti, natáhnu ruku a prsty na ni položím- |
| |
| Derek Hostinec je touto dobou poloprázdný - to jest, při hodně pečlivém hledání se pro někoho s drobnější postavou najde místo k sezení. Několik hostů vypadá, že tu sedí už od včera, a možná už včera tu seděli od včera, přesto jsou některé novinky rychlejší blesku. "Tak Bezzemek se zasejc neukázal... to zas nebude s mojí starou k vydržení, vyfikla se na to jak na svatbu," stěžuje si pobaveně chlapík v červené vestě a popisuje zájemcům zmizení šlechticova posla. "Tfuj, ňáký čáry," uplyvne si, vzhledem k výhružnému pohledu zdejšího vyhazovače, jeho kolega symbolicky. "Tady jsme měli taky veselo. Mladej Richard, no ten vod toho koňáka z Čimeřice... hele, nesahej na to pivo, to je moje! Ti pracky urazím..." Objeví se před tebou hostinský. "Pivíčko?" zeptá se a neopomene si ověřit, jestli "lidskou" míru, nebo kudúčí, takže zaslechneš už jenom něco o vrchcábech a smůle ve hře. |
| |
| Se zmizením vojáka se prostor kolem pečeti nápadně rozšířil - a po té, co v rychlém sledu a za stejně hlasitého třesku a dalších doprovodných jevů zmizeli elf a muž v černém, se dá kolem vývěsky už i pohodlně otočit. S každým "použitím" peče» bledne - kdo by snad doufal, že jde alespoň o zlatou fólii, která možná zůstane chvíli bez dozoru, musí být nemálo zklamán. Zdá se, že znamení je ryze magické substance a nezůstane nakonec nic než prázný papír. Doba mezi dotekem a zmizením se dokonce nepatrně prodlužuje, jak se kouzlo postupně vyčerpává. Několik matek prozíravě pevně svírá své ratolesti, které, oči na vrch hlavy, zjevně netouží po ničem víc, než po boku bláznivého lorda Bezzemka vydělat pár zlatých. Jedna ale celý svůj houfek neuhlídala a plavovlasý, snad desetiletý kluk, se dokázal dostat kam toužil, v závěsu obou žen. "Koupím si koň-" zaznělo ještě roztoužené, a byl pryč. Nálada davu znatelně zhoustla. "Únosci dětí!" Zatím o notný kus dál, i když těžko říci, v jakém směru, ale rozhodně je tam klidněji, na břehu malebné říčky plísní jakýsi muž nám již známého, nyní notně zkroušeného, vojáka. "Kdo ví, jaký zmatek to tam natropí a jaká všechna pakáž se nyní pokusí využít portál!" "...se omlouvám, sire..." Říčka se vine hájem, který vypadá skoro jako park, takový ten druh, co má vypadat jako nepěstěná divočina. Podél ní táhne i pěšina, vhodná snad ještě pro koně, ale už ne pro vůz. Na vhodném místě, na zeleném pažitu, stojí křeslo a před onen nazlobený muž; je pestře, až přehnaně vybarveně oděný. Svůj vycházkový oblek si zřejmě nechal zhotovit podle předlohy z rytířského románu, jaké byly před lety v módě - ne o těch zrezavělých sprostých špinavcích, co vraždili panny a znásilňovali dračice - ale o vyleštěných romanticích s básnickými sklony. Každou nohavici měl jinak zbarvenou a barevným peřím se na doplňcích nešetřilo. "Kdo ví, jestli vůbec... ach." Třesk! Na trávě stojí elf. Třesk! Přibyde vedle něj - kouzlo je natolik inteligentní, že mezi dodanými osobami nechává jistý prostor - muž v širokém klobouku. Třesk! A nikde nikdo. Třesk! Vysoký plavovlasý mladík. Třesk! Třesk! K nemalému potěšení dříve přítomných mužů i dvě hezké ženy. Třesk! Druhá rána bez viditelného příchozího je přiměje se pečlivěji rozhlédnout. "Ach... ano, ovšem. Bylo to dimenzované na lidskou velikost a váhu." Pestrý muž hledí do koruny rozložitého dubu, kde se ve větvích pohupují kudúk a jakýsi klučina. "Hned vás dostaneme dolů!" zavolá muž a hodí hlavou k vojákovi. "No! Aspoň tu budeš k něčemu dobrý." Sám přikročí k houfku, který se již začíná orientovat - přestává hučet v uších a před očima místo barevných skvrn i nějaké ty konkrétní tvary... a mírně se ukloní. "Vítám vás, odvážní dobrodruzi. Jsem lord Bezzemek. Můžete mi říkat lorde Bezzemku. Odpus»te tento netradiční způsob seznámení, ale děsím se davů. Jsem velmi nesmělý." Muž hovoří rozvážným vážným hlasem a tu a tam si rozvlní paví pera na klobouku, takže působí trochu jako rákosí ve větru. "Též jsem rád, že se ono kouzlo úspěšně vyzkoušelo," usměje se spokojeně. |
| |
| Plesk, a objevím se na nějakém v nějakém rádoby lese a předemnou šaškovsky oděný muž v křesle a voják. Nejdřív je úplně nerozeznávám, oči mám oslepené ještě z vojákova "odchodu" natož pak z mého "příchodu". Vedle mě zřejmě stojí ten elf a přibívají další. "Ovoce nepadá daleko od stromu." řeknu si když se konečně objeví příčina dvou "prázdných příchodů". Pan Bezzemek začne cosi hovořit, ale vím co říká jen náznakově. Hůř by po takové teleportaci slyšel snad jen netopýr. Když padnou slova o ozkoušení kouzla, málem to se mnou šlehne (samozřejmě jen trochu psychicky, co bych to byl kurňa za chlapa). Naštěstí jsem zvyklí na ledascos, ale představa že by se něco pokazilo de facto chvíly před mím návratem do země mě trochu děsí. Přenos mi asi odčerpal i trochu mé drahocené životní energie, zřejmě se moje fyziologická sestava moc nesnese s magií, popravdě řečeno jsem to ještě moc nezkoušel. "Zatraceně, snad tím neutrpěli ty flakóny!" řeknu si při pomyšlení na to odčerpání energie a flakóny co mám v torně. |
| |
| hostinec "Piva méně, jídla více, nejlépe, pokud máš nějakou svou specialitu na kocovinu," napůl oznámím a napůl se zeptám hostinského, "a připrav mi nějaké jídlo na delší cestu." S tím položím před hostinského zlatku, aby bylo jasno, že nemluvím jen tak do větru a obdařím jej trochu ztrápeným, ale přesto úsměvem. |
| |
| Derek Zlato má, jak známo, magickou moc. V tomto případě okouzlilo hostinského, který se zářivě usmál, předvedl tradiční gesto každého hostinského, podle kterého se pozná profík - uchopím minci, kousnu do ní, zatvářím se souhlasně a když dám ruce dolů, mince už je kdo ví kde... - a praví: "Specialita by se našla. Černá jak ševcovská smůla, hořká jak svatba, ze který uteče ženich, účinná jak sekera v zátylku..." Zjevně se ve svých pochybných přirovnáních vyžívá, ale hostinec je příliš plný, než aby ho obecenstvo ocenilo. Když dostane jakousi nechtěnou herdu do zad, přestane. "Prostě hned to bude," dodá beze stopy dotčenosti, "A když mi dáte svůj vak, naskládám vám zásoby přímo tam." Stihne ještě výhružně zakoulet očima na servírku, která se nemrská dost rychle, zato podezřele nyvě kouká po jakémsi elfovi s vlasy do ohohu a loutnou v ruce, a odkvačí, aby se o chvíli později objevil s kouřícím pohárem v jedné, a talířem ve druhé ruce. V poháru je tekutina, kterou tak výstižně popsal, a která je ještě navíc horká jak peklo a odporná jak pondělí; na talíři jsou vyskládané plátky masa, chleba, trojúhelník sýra, pár švestek a miska se studenou omáčkou na maso. |
| |
| Rozhlížím se zmateně kolem sebe a snažím se ustálit motající se hlavu. “To je teda pekelná věc” Řeknu podrážděně a hledím okolo sebe.Hledím na lidi co se také dotkly pečeti a něktré jsem viděl už dříve. Nikde ale nevidím Haklberyho. Stále se rozhlížím ale nikde není. Pak zaslechnu třesk někde na stromě a vzhlednu. Musím se tomu co vídím hlasitě smát. Kudůk beznadějně uvězněn na stromě. Usměvavá situace. “Hej!! Nechceš pomoct?!” Křiknu na něj s pobaveným tónem v hlase. |
| |
| Na kouřící pohár kouknu s pokleslým výrazem ve tváři a doufám, že hostinský ví, co dělá. Věřím, že ano, když už jsem si za ten hnus tak zaplatil. Svůj vak hostinskému vskutku dám, dřív než opět odkvačí za dalšími zákazníky, načež se zkroušeně a neochotně chopím poháru. "Zbohem zdraví," zamručím si pod vousy a pustím se do "medicíny". |
| |
| Poté co jsem šmátnul na tu peče» tak jsem šel do hostince zaplatit za nocleh Kolik tdělá ten nocleh?zeptal jsem se ho. Doufám že mi to bude stačit. |
| |
| Ruku mi to neutrhlo, ale přesto... " Rádoby čáry ! Tomuhle voni říkají magická peče» herdek ?! Já bych je... " zakleju v duchu a zamávám rozzlobeně pěstí. Avšak jelikož jsem na stromě v nepřirozené poloze skoro hlavou dolů, tak když zamávám pěstí, odprostím se od dvou větví, které mě drží nahoře. Ozve se hlasité " křach " a to už mířím dolů. Naštěstí na natažené ruce. Přesto se ozve dusnutí, jak dopadnu na zem. Vyhrabu se rychle na nohy, červený až za ušima, a začnu se oprašovat, přitom promluvím, poprvé nahlas. " Ehm... Takže jsme tady na tu prácičku, jak jste žádal, pane. A aspoň pro příště víte, že o práci nemají zájem jenom lidi... " Dodám důležitě, jakoby snad byl vrchol nevychovanosti nepočítat s tím, že by se našel i kudůk jenž by chtěl zaměstnat. Když už jsem dostatečně oprášený, urovnám si oblečení a začnu se rozhlížel okolo, abych zjistit, s kým mám vlastně tu čest či smůlu cestovat, krom Arvina, což až za takové neštěstí nepovažuju. |
| |
| Opatrně otevírám obě oči, abych zjistila, jestli jsme se vůbec někam dostali a taky jestli je to správný místo. Vděčně si oddychnu si, když vedle sebe spatřím Fringillu, což mě také malinko uklidní a já se začnu rozhlížet kolem sebe a zjiš»ovat, kolik dalších lidí se nechalo zlákat tou prazvláštní nabídkou na práci i podivným přesunem za budoucím zaměstnavatelem. Ten sedí před námi, trochu mě udiví jeho podivné oblečení, ale každej přeci jen máme svůj vkus a tenhle se spíš snažil, aby vypadal před ostatními majestátně. To, že vypadá spíš směšně, to si nechám pro sebe. Musím se trochu pousmát, když spatřím dvě malé osůbky v koruně stromu, podivujíc se, jakže se nahoru dostali. Smích, když jeden z nich - ten kudůk, propadne větvemi na zem, zdusím již dlaní. Mno, aspoň že je nějaká zábava, když už se má jednat o práci. |
| |
| Několik okamžiků se mi před očima míhají tisíceré brvy mžitek a v uších doznívá hluk snad z mořského příboje. Ještě párkrát mrknu a vše se vrátí do normálu. Dezorientace rychle přešla a já se začnu rozhlížet. S jistým druhem úlevy musím konstatovat, že Rebeca stojí vedle mne. Méně nadšeně přivítám zjištění, že je tu i ten mladík ze včerejška . Ovšem kde je jeho malý přítel? Lehce se pousměji na ono bledého cizince, když ve své průzkumu okolí dojdu až k němu. Neznámého elfa jen tak přeběhnu pohledem. Pak k mým uším dolehne jakýsi hlas. Ohlédnu se po jeho majiteli a mám co dělat, abych si zachovala vážnou tvář. Co to má proboha na sobě. Jinak musím konstatovat, že slovo podivím tohohle člověka přesně vystihuje. Můj pohled se stočí směrem po jeho pohledu a už se skutečně neudráním smíchu. Ne hlasitému, ani nijak výraznému, ale přesto ti co stojí blízko mne, mohou slyšet jak se směji. Tak tady máme našeho kudúka. Pomyslím si, když objevím chybějícího blonďákova přítele. Pak již začne pan Bezzemek s oněmi nudnými formalitami, jako je představování . Okamžitě se přestanu smát, i když v očích mi ještě jistě běhají veselé jiskřičky. Raději přejdu jeho poznámku o vyzkoušení kouzla, protože jinak bych ho asi na místě poněkud poopravila a s vážnou tváří překonám tu krátkou vzdálenost mezi námi. Jemně a elegantně se pokloním. Na tváři mi zahraje přívětivý úsměv a jasným hlasem pronesu. „ Velice mě těší a považuji za čest poznat vaše lordstvo. Dovolte, abych se představila . Fringilla Cerca. K vašim službám.“ Pak dva kroky poodstoupím, nechávaje tak prostor ostatním. |
| |
| Derek Nápoj byl ještě o něco horší, než jsi čekal, a projel ti krkem jako hrst ocelových špon. V žaludku se to zamlelo, na okamžik jsi měl dojem, že ti tam explodoval sud černého prachu - a pak náhle jasno v hlavě a lehko po těle, že jsi se rázem cítil čilý jak malé kudúčátko a schopný snad i věštit. "Prosim, tady to mate," položila před tebe servírka naditý vak. Pokud jsi schopen a ochoten vnímat, můžeš si vyslechnout poutavou opileckou při u stolu o tom, jestli je lepší držet ženské zkrátka a občas jim nabít, nebo si je předcházet. |
| |
| "Kdepak pekelná věc - věda!" ujistí Bezzemek Arvina a zdvořile hledí jinam, zatímco se Haklbery sbírá ze země. Využije tu chviličku k urovnání nabíraných rukávů. "Jsem poctěn vaším zájmem," ujistí ho následně s mírnou úklonou. "Jsem dobře zpraven o schopnostech vašeho lidu." Voják zatím, s patrnou úlevou, že jeho úkol se kudůkovým pádem zmenšil na polovinu, šplhá na strom. "Pojď dolů, kluku!" vykřikuje a střídavě se tváří povzbudivě a výhružně. "Já nejsem kluk! Já jsem trpaslík! Patřím k nim!" vykřikuje kluk nahoře, zatím nerozhodnutý, jestli má slézt dolů nebo ne. "Půjdu na nebezpečnou výpravu a najdu poklad! A koupím si koně!" "Pojď dolů, nebo..." zbytek je pro obecenstvo dole nezřetelné. Elf Hendur Bezzemka nemálo zmate. Trochu bezradně hledí na to, jak poodstoupil stranou a do vzduchu s kýmsi hovoří. "Patrně následek přenosu..." Šlechtic si trochu provinile odkašle a ujistí zbytek společnosti: "Jistě to brzy přejde. Jen přechodná halucinace - zřejmě se domnívá, že je někde jinde, než je..." Rád se proto začne zabývat tím, že se mu jedna z dívek zdvořile představila, a již zametá kloboukem zem. "Nesmírné potěšení vás poznat, madam!" vykřikne, snad i proto, aby přehlušil sílící debatu nahoře mezi větvemi. "Vedete tyto muže? Patříte všichni k sobě?" zeptá se Bezzemek napůl k Fringille, napůl ke všem naráz. Zem zaduní, jak kluk seskočil z jedné nižší větve a vrhne se po první osobě, kterou má po ruce. "Pane!" zaprosí úpěnlivě a popadne Vladimira za rukáv. "Že k vám patřím! Že můžu jít s váma!" |
| |
| Už jsem se jakž takž rozkoukal a debatu na stromě radši nesleduji. "Připadá mi to trochu jako týrání toho vojáka..." řeknu si a v duchu se zasměju. Už jsem se chtěl taky představit když v tom mě někdo chytnul za rukáv. Děcko! A že chce jít s náma. No třeba to bude úkol pro děti... Ale já osobně už to jejich brebentění o hrdinství nesnáším. Podřepnu si abych koukal klukovi přímo do tváře a do očí. Oči klaně hnědé a tvář celkově bledá. Ten kluk musí být nebojsa když zatahal za rukáv zrovna mě. A nebo tak vysoko jen nevidí. "Hochu, opravdu chceš aby tě sežrala nějaká potvora? Co třeba takový velký vlkodlak, nebo co když potkáme přerostlou veverku? Kdo pak bude vysvětlovat tvý matce že po tobě nezbyl ani palec u nohy?" trošku škodolibě se v duchu usmívám... potom vstanu a ještě řeknu "Chceš najít poklad? Tak mazej domů, tvoje matka se o tebe určitě strachuje... A momentálně ve tvých letech je právě ona přesně ten poklad který by jsi měl střežit jako oko v hlavě." Potom se už ale otočím na pana bezzemka. "Rád vás poznávám lorde Bezzemku. Já jsem Vladimir. Vladimir Adrian Dragonarius." řeknu s určitou sebejistotou, sundám si rukavici a podám lordu Bezzemkovi ruku. |
| |
| Otočím se k Bezemkovy.Rád vás poznávám,pane bezzemku,já jsem Hendur.Poté se zasměji jak seskočí trpaslík ze stromu. Dítě???Trpaslík vždy» to není dítě!! |
| |
| Zoufalý „ útok“ toho malého klučiny na Vladimira vyvolá na mé tváři velmi pobavený úsměv. Sleduji, jak vtipně se Vladimír snaží klučinu setřást, i když si nejsem jistá jestli se mu to zrovna daří. Říkat totiž takovému „hrdinovi“ toužícímu po dobrodružství o milující matce je jako se pokusit zastavit příboj holýma rukama. Když Vladimír domluví a nakonec se i představí, chopím se ještě na chvíli slova, abych mohla odpovědět na páně Bezzemkovu otázku ohledně mého vůdcovství. „ Ne. Tyto ctěné pány rozhodně nevedu.“ , v mém hlase je znát náznak ironie. „ Jediný, tedy spíše jediná kdo patří tak říkajícně ke mně je tato slečna.“ Ukážu na Rebeccu. „ Dovolte představím vás, slečna Rebecca Dalton.“ Mávnu směrem k Rebecce a abych zachovala formálnost představování a přiznávám se, trochu se předvedla. Mávnu směrem k lordstvu , „ Lord Bezzemek, náš budoucí zaměstnavatel.“ A šibalsky při tom na Rebecu mrknu. |
| |
| Když mě Fringilla představí, rychle přenesu pozornost od kudůka dopadlého na zem, i od malého chlapce, který se snažil lží obelstít všechny ostatní, aby mu uvěřili, že je dospělý. Rychle učiním několik kroků směrem k Bezzemkovi, lehce se ukloním a opatrně mu pohlédnu do tváře. Moc se omlovám, že mě musela představit tady kolegyně a ne já sama, ale předchozí zkušenosti mě bohužel donutily být co nejvíce opatrná. Vaši nabídku k práci samozřejmě přijímám. A učiním vše, co bude v mých silách rychle řeknu na svou omluvu. |
| |
| "JÁ CHCI VIDĚT VLKODLAKA!" zvolá kluk s takovým nadšením, že v něm zanikne i další zadunění pod těžce zkoušeným stromem, to když se dolů dostane i těžce zkoušený voják. Nějaké řečičky o matkách - ženské vůbec nejsou zajímavé. Ale vlkodlak! To mu doma jen tak někdo neuvěří! Otočí se k Bezzemkovi, který zrovna podává Vladimirovi ruku a mylně to považuje za pozdrav pro svou - doslova - maličkost. "Moc mě těší, já jsem Drdoboj Sekyrník, trpaslík na cestách!" prohlásí rozzářeně a důkladně Bezzemkovi zarumpluje celou paží. Ten mu ji v prvním vhodném okamžiku odebere, poznamená něco ve smyslu "Opravdu jsem potěšen vaší přítomností," a přivítá se konečně i s Vladimirem. "Pán je zřejmě z daleka," praví Bezzemek zdvořile, zatímco hledí Vladimirovi z příma do tváře. "Snad bude ještě příležitost si pohovořit." "Drdoboj Sekyrník" se zatím tváří, že tu byl odjakživa a s nadějí a ne příliš zdařile zahraným sebevědomím se na sebe snaží neupozorňovat. "I vás rád poznávám, pane Hendure," řekne a neuměle zkusí gesto, kterým si elfové z Rosných nížin přejí hodně štěstí, ale zapojit správně všech deset prstů se mu valně nedaří, a tak se to snaží zamaskovat urovnáním řasnaté náprsenky. "Váš luk je, ehm, nepochybně vítanou podporou družiny," odvádí pozornost od svých rukou k elfově zbrani. "Mé dámy," povzdychne si jeho lordstvo lehce teatrálně a políbí Rebecce ruku. "Má rytířská čest mi nedovolí vystavovat vás nebezpečenství cesty. Zvláš», jestli jste dosud s přítomnými pány neměly společné plány. Co kdybych vás raději pozval k pohostinnému krbu na mém malém hrádku? Není odsud daleko, a slečno," obrací se teď přímo k Rebecce a její ruku stále drží ve své, na tváři úsměv, který nepochybně považuje za podmanivý, "Zvláš» když jste tolik zkusila... spočinout v pohodlí mého obydlí by mohlo být balzámem na vaši duši." Při snaze vypadat neodolatelně působí trochu jako roztomilé kuře, co se naparuje s kohoutím peřím. |
| |
| Hledím s úsměvem na strom a poté nepatrně uskočím stranou aby mohl Haklbery bez problémů spadnout na zem. Zrak se mi upne na postavu na stromě jak se hádá s vojákem. Jen zakroutím hlavou a pomalým krokem se vydám blíže ke skupince kolem pestrého muže. Nenápadně si ho prohlížím a čekám až mě třeba trkne do hlavy nějaká vzpomínka na něj. Nic se neděje a já sleduji představování ostatních kolegů aby to nebylo trapné tak se s napřaženou rukou vadám vstříc mistru Bezzemkovi. „Mé jméno jest Arvin. Arvin ze stodoly.“ Na tváři mi probleskne úsměv a poté couvnu o krok zpět. |
| |
| hostinec "Uuuuuuh," vyloudím ze sebe jakési citoslovce kdesi mezi úlevou a překvapením a chvíli si s nově získaným respektem prohlížím nyní již prázdný pohár. Pak již nelením a s chutí se pustím do jídla, což je také doprovázeno zvuky, jež dávají alespoň blízkému okolí najevo, že právě zažívám jakousi pozemskou nirvánu. Nicméně, veškeré jídlo zmizí překvapivě rychle, s ohledem na hlad, jaký může kudúk při takovém ránu cítit. Takže tam chvíli bezmocně sedím, a za slabého hekání, jež doprovazím blaženým výrazem ve tváři, svírám svůj nacpaný, by» nijak kyprý břich. Mám však již tužší kořínek a proto se vzpamatuji brzy. Popadnu vak nacpaný jídlem, i své další věci, a vydám se na cestu. Tentokrát k podivné pečeti, jež se skví na oznamovací listině lorda Bezzemka. |
| |
| Lehce se zardím, a zaujmu malinko defenzivní postoj, on ten včerejší rozhovor s gentlemanem, který mi chtěl pomoct, mi tento více než silně připomíná. Naše plány nebyly sice společné, leč já žádné plány, když jsem přišla do města, neměla. Na okamžik se odmlčím a přelétnu očima po ostatních. Ale ač je vaše nabídka na strávení té doby s vami velmi příjemná, přišla jsem sem na práci ne na zábavu. Proto musím vaši pohostinost odmítnout a stát si za svým. Do té práce jdu. dodám pevným hlasem. |
| |
| "Ah, tak Drdoboj Sekyrník... A kdepak máš sekeru mistře trpaslíku?" řeknu s lehce ironickým tónem klukovi. Konečně se dostalo i na moji ruku. Né že bych po tom nějak toužil ale člověk při tom lépe pozná toho druhého. "Ano, jsem zdaleka..." řeknu lordu Bezzemkovi a na chvíli přenesu svou pozornost na dámy. Jakmile sleze ze stromu voják, houknu na něj "Hej, vojáku... Odveďte toho sekyrníka zpátky domů." a ukážu náznakem na kluka domáhajícího se práva na dobrodružství. |
| |
| Derek Stále je všude spousta lidí - trh bude trvat ještě dva dny a listina s pečetí visí na jednom z nejfrenkventovanějších míst. Dav, který se ale shromáždil čistě za účelem očumování očekávaného Bezzemka a jeho lidí (elfů, kudúků a tak dále) se již rozptýlil. I nebohá matka zmizelého chlapce, která dostala mezitím hysterický záchvat, byla odvedena kamsi do chládku. Přesto se tu ještě najde pár hloučků, kde si lidé vypráví co se jako dělo. Peče» zesvětlala a nyní se sotva viditelně mihotá v záři slunce... |
| |
| Když už jsem bezpečně na zemi, oprášen a v pořádku, nasadím v tváři výraz, jako by se nci nestalo, a já bezpečně prošel portálem. O strom už ani nezavadím okem, když vyrazím k Bezzemkovi. Pak se teatrálně ukloním, jakýmsi naučeným pohybem, a vyhrknu ze sebe, pln pýchy na to kým jsem, a že je to znát. " Haklbery Donald Flint, jméno mé. Alchymista, vědec a badatel, k vaším službám, lorde Bezzemku. " Zní to však, jako bych říkal něco jako. " Hejza David Fík, to jsem já. Alkoholik, herec a povaleč, zapla» a já půjdu. " Když pak vyseknu onu poklonu, kdy se můj batoh nebezpečně nakloní nad mou hlavu a vypadne z něj pánvička, narovnám se a rychle se sehnu znovu abych jí vzal, a pečlivě uschoval do svého batohu. Pak opět dělám, jako by se nic nestalo, a nenápadně se zařadím k Arvinovi, abych nebyl vidět víc než je nutné. |
| |
| "Pak mi nezbývá, než vám popřát hodně štěstí, slečno," řekne šlechtic bez lítosti, mile. S vědomím, že splnil svou rytířskou povinnost, pustí jemně ruku Rebeccy. "Nepochybuji, že i vy bude cenným členem tohoto hrdinného uskupení." Přidá další úklonu s vědomím, že něco takového, zvláště tváří v tvář hezké ženě, nemůže škodit. I Arvinovi se dostane potřesení rukou. Stisk není z nejpevnějších, i když to není vyložená "ploutev"; ruku má Bezzemek teplou a suchou, jenom je holt asi opravdu... nesmělý. Nebo nesmírně roztržitý, rozhodně vypadá jako někdo, kdo sice ví, co dělá, ale když to zrovna dělá, už je o pár myšlenek dál. "Toto... město? - je mi dosud neznámo," praví zdvořile, "Ovšem Stodola, to zní jako odněkud z Povodí, že?" "Sekyru jsem ztratil," řekne Drdoboj Sekyrník vzpurně a nenápadně odstupuje od vojáka, který se, trochu zadýchaný, u něj postavil a oprašuje si oblečení a ruce. "No, pane, stejně musim zpátky do města," prohlásí muž, "Tak ho aspoň vemu sebou, než jeho máma zboří náměstí." Kluk se zoufale rozhlíží, kdo by mu poskytl útočiště, ale nezdá se, že by tu bylo mnoho dobrovolníků. "Nakonec tedy, Richarde, využijeme plodně tvou nenadálou přítomnost..." souhlasí Bezzemek vzletně. "Kup mu cestou toho koně." Kluk nevěřícně zírá a přemýšlí, jestli slyšel, co slyšel. Haklberyho pozdrav je Bezzemkovi zjevně podle jeho gusta, nebo se tak alespoň tváří. "To jsme takřka kolegové!" zazáří. "Jsem též vědec - by» s alchymií pouze laškuji pouze příležitostně v případě potřeby. Výborně!" Koneckonců, je snažší se tvářit přívětivě na přístavního povaleče - nebo alespoň jeho vnitrozemský ekvivalent - než kupříkladu hraběnku Hortenzii, která se i ve svých pět a padesáti chichová jako školačka a stejně tak jí to i myslí. "A dokonce i kuchař? Až vás přivítám na svém sídle, musíte probrat s Arthurem nějaké cizozemské speciality, potrpím si na novinky." Bezzemek přelétne pohledem všechny přítomné a jelikož lehce ztratil přehled, jenom doufá, že se již seznámil se všemi. "Tak tedy..." odkašle si zlehka a zatváří se tajuplně a slavnostně. "Proč jste tady." |
| |
| Voják Richard se po tomto Bezzemkově úvodu z nějakých důvodů zahledí k nebi a nasadí nápadně nijakou tvář. "Zanechme tajuplných zkratek. P.Ch. z plakátu, který vás sem přivedl, neznamená nic jiného, než - Perníkovou Chaloupku!" Tváří se slavnostně a mírně tajuplně a a» se kdokoli tváří jakkoli, zjevně to s ním nehne. "Ale to přece..." začne Drdoboj a trochu se uchechtne, než ale dopoví, dostane od vojáka menší štulec a ztichne. Je ovšem jasné, co chce říci: že to je přeci jenom taková pověst! Ovšem, ježibaby se tu a tam objevují. Ženské, které po lesích sbírají bylinky a zabívají se drobnou neškodnou magií. Tu a tam někomu uřknou krávu, nebo přičarují bradavice, když se naštvou, ale za drobný peníz pomůžou vhodnou bylinkou. Žijí většinou osamoceně - ale jen těžko v chaloupkách z perníku. Ostatně, co by s takovou omítkou udělal první déš», že? "Jsem sběratel kuriozit," řekne se skromným výrazem, "A po téhle jsem pásl hodně dlouho. A konečně jsem ji objevil!" Začne pochodovat sem tam a rozkládat rukama. "Tři dny cesty odtud je vesnice Podještěří. Podél této říčky se tam snadno dostanete. A údajně kousek od ní - tato magická budova!" Oči mu září nadšením. "Doneste mi - nejlépe ji celou. Rozložit malý domek a odvézt na voze nemůže být nic těžkého, ne?" Zřejmě mu to připadá jako samozřejmost. "Ale pokud by to nebylo možné, tak alespoň kus střechy, stěny, okenici... s radostí mezi vás rozdělím tolik zlata, co váží nejtěžší z vás. Dvojnásobek, pokud přesvědčíte onu dámu, která tam bydlí, aby přijela s vámi." Udeří pěstí do otevřené dlaně. "Mít TOHLE ve sbírce!" Září jako sluníčko. |
| |
| "Slyšel jsem dobře?" říkám si v duchu.. he heehe... Tak takovouhle makačku jsem ještě neměl, koneckonců perník je mi putna, takže na něj nedostanu chu» cestou a možná by mohla být i zábava... "to bude určitě nějaký skrytý portrét!" řeknu si v duchu sarkasticky a trochu se zazubím, ale ne moc... jediné co jsem vlastně ukázal ze svých zubů, byly dva malinkaté záblesky v koutcích jak se od mých špičáků odráželo světlo. "Času je dost, když tam nebude, tak vám ji upečem." řeknu a trošku se zašklebím. |
| |
| " Herdek tolik zlata... " Jedinné, co mi utkví v hlavě, je fráze: " S radostí mezi vás rozdělím tolik zlata, co váží nejtěžší z vás. Dvojnásobek, pokud přesvědčíte onu dámu, která tam bydlí, aby přijela s vámi." Zamrkám a zalapám po dechu, má trpasličí část volá ihned po činech, má hobití část ale volá po svačince. Očividně svádím krutý boj, lze to poznat už jen podle toho jak jsem v obličeji zrudl. Pak nakonec promluvím. " Perníková chaloupka... " vydechnu tak užasle, že se opravdu zdá, jak moc mě to nezaujalo, ikdyž ten zájem je samozřejmně o zlato. Je to jako bych říkal " Zbrusu nová alchymistická aparatura " , při pomyšlení, co si za ty peníze pořídím. Pak pokračuji " Jistě mohu mluvit za všechny zde přítomné, lorde Bezzemku, když vaši práci hrdě příjmeme, a bez otálení vyrazíme dovést vám jak tu ropuch... Čarodějnici, tak onu chaloupku. Nabídka je to více než velkorysá, a jako taková se velmi těžce odmítá, tím jsem si jist. " Na konec své řeči švihnu omluvně pohledem po přítomých, nebo» nerad mluvím za cizí lidi, ale... " S radostí mezi vás rozdělím tolik zlata, co váží nejtěžší z vás. Dvojnásobek, pokud přesvědčíte onu dámu, která tam bydlí, aby přijela s vámi..... Tolik svačin kolik jen sním až do konce života.... Vycpat břicho kamením tomu nejtěžšímu z nás.... " myšlenky mi víří hlavou jako tornádo.... |
| |
| S velký zaujetím pozoruji nadšený výklad lorda Bezzemka a na tváři se mi začne opět rozprostírat úsměv. Tentokrát trochu shovívavý. Ten chlap je opravdu blázen Ale pak padne zmínka o zlatě a v tu ránu se ozve moje velmi vypočítavé, spořivé a chamtivé já. No to už je zajímavý, to by stálo zato to omrknout. Fontána do zahrady by se hodila. Zasním se a už ji tam vidím. Mramorová s pěknou sochou. Kolem květiny….Vra» se do reality. Napomenu se v duchu a s klidným vyrovnaným hlasem beze spěchu pronesu. „ Vaše nabídka je velmi zajímavá , vaše lordstvo. Pan Flint tu si již prohlásil, že tu práci bereme, ale já za sebe zásadně nenechávám mluvit jiné lidi, dochází pak většinou k nedorozuměním.“ Zvláště ne chlapa. při tom se na Haklberyho tak trochu omluvně usměji. „ Takže za sebe mohu prohlásit, že vaši nabídku této veskrze zajímavé práce …přijímám.“ Pak zlehka přenesu váhu na jednu nohu a založím si ruce na prsou. Vteřinku mlčím a ještě dodám „ A mohu vás ujistit, že pokud bych stála o pohodlí a příjemné místečko krbu, rozhodně bych dnes nestála zde na tomto místě.“ |
| |
| MH: neříkám, že musí odepsat všichni, než budem pokračovat, ale ŠUP ŠUP, flákači :-))) |
| |
| Pomalu dojdu k pečeti a trochu nedůvěřivě si ji prohlížím. Jaká je pravděpodobnost, že nefunguje a já se stanu jen jednou z řady obětí? Chvíli uvažuji o tom, že podivín Bezzemek je zde podle všeho docela vážený člověk a tak by snad neriskoval nic takového, jako smrt několika lidí jen pro trochu předvádění se s magickou pečetí. Je to logická úvaha, ale moc mne to nepřesvědčí. Kdyby to selhalo, snad už by to někdo přišel odstranit, aby se zabránilo dalším neštěstím... Vrhnu na peče» pohled plný nedůvěry a natáhnu k ní ruku. Lehce roztřesené prsty nad ní krátce spočinou a pak, jako bych se odhodlával, pokusím se dotknout, ale vždy chviličku před tím, než se tak stane, ucuknu. "Houbo, stůj při mně," zamumlám si odhodlaně pod vousy a dotknu se pečeti, tentokrát doopravdy... |
| |
| Derek Lidé se mezi sebou začnou strkat a ukazovat na tebe a šeptat si, když vidí, jak odhodlaně přistupuješ k pečeti. Pak se jí dotkneš - a nic. Zazní smích a pár pobavených výkřiků. "Už asi maj plno!" Přesto cítíš lehké mravenčení po těle a než stihneš ustoupit, zazní již známé třesk! a jsi pryč. Víc už by kouzlo nezvládlo - ušmudlaný papír, nyní prázdný, nez nápisu a bez zlatavého symbolu... Na drby zaděláno na dlouho dopředu. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Okamžik visíš ve vzduchu a pak sebou z nemalé výšky plácneš do vody. Je to prudká, rychlá řeka, žene se s tebou rychle kupředu a otáčí jak čamrdu. Břehy jsou strmé a jen tu a tam malý plácek se stopami zvěře. Stromy zasahují z obou stran až k vodě, hustý, nepěstěný les... ale takových věcí si můžeš všimnout zatím jen ve velmi vzácných okamžicích, kdy se ti podaří dostat hlavu nad vodu. A to je nejdůležitější se trochu nadechnout. |
| |
| Bezzemek nadšeně přijímá vaše souhlasné projevy, jenom ten Vladimirův, kupodivu, nějak přeslechne. Nu, snad dotyčný odpověď ani nečekal. "Jsem rád, že všichni souhlasíte - a sdílíte nadšení z tohoto kromobyčejného cíle," raduje se nepokrytě, by» patrně trochu zkresleně. "Pak tedy přistupme k technickým detailům... jak už jsem řekl, k Podještěří se dostanete po této cestě, víceméně, a až půjdete zpět, pokračuje tudy," máchne rukou opačným směrem, "Jsme kousek od statku, který je součástí mého panství a kde o vás budou vědět. Když se tam ohlásíte, odvedou vás ke mě." Lehkým potřesením hlavy rozvíří rej svých per na klobouku. "A to bude asi vše, že? Nuže, hodně štěstí... věřím, že uspějete. Zlatý hřeb mé sbírky na dosah! Škoda jen," a zní to najednou maličko pokrytecky, "Že mi mé povinnosti nedovolují zúčastnit se této hrdinské výpravy s vámi." Ukloní se znovu, tak nějak všem naráz. "Nuže, nashledanou, stateční! Již nyní vyhlížím nedočkavě naše opětovné shledání. A vaše odměna je dávno připravena." |
| |
| „Zajímavé. Rozkládací domek.“ Běží mi hlavou když naslouchám slovům lorda. „To budem muset tahat i tu ženskou?“ Řeknu tiše a zamračím se. „Když za to bude velká odměna tak proč ne že.“ Usměji se a zrak mi přejede po společnících. „Tak každej vezme jedno prkno a je to ne?“ Usměji se a otočím se na odchod. „Měli bychom vyrazit. Nenechme lorda dlouho čekat.“ Po těchto slovech se rozejdu směrem kam tuším že je cíl. |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Dostal ses, těžko říci, jestli je to štěstí nebo smůla, do oblasti, kde se řeka mírně rozšíří a hopsá si to mezi kameny a spadlými kládami. Jedné z nich se ti podaří zachytit... kmen, vyvrácený i s kořeny, se drží na břehu a korunu máchá ve vodě. Sotva vyklepeš vodu z očí zjistíš, že na něm stojí medvídě a se zájem si tě prohlíží. |
| |
| Ještě chvíli dumám co je udělám se svým dílem odměny, když zjistím že lord Bezzemek se rozloučil a odchází. Jen tak pro svůj klid zkontroluji, že mám všechno co mám mít. Zvyk je zvyk. Pak zlehka odfouknu jakési peříčko,které se mi hnáno svěžím vánkem uhnízdilo na rameni a pohlédnu na Rebeccu, „ Tak jdeme ne? S těmito gentlemany,“ máchnu rukou kolem, „ budeme mít jistě velmi mnoho příležitostí seznámit se i cestou.“ Při tom jí věnuji široký úsměv a jemně nasměruji pohled na Arvinova vzdalující se záda. Jen tak pro legraci jí nabídnu rámě, „ Prosím madam.“a způsobně čekám jestli se ho chopí. Při tom se neustále doširoka usmívám a ještě na ní několikrát šibalsky zamrkám. |
| |
| Já a gentleman?Ste se zbláznily.Já jsem pouhý potulný nájemný žoldák a válečník!Copak tak vypadám?V mých zabahněných a otrhaných šatech?Blázni!Perníkovou chaloupku!To je ten nejhloupější úkol co sem kdy dělal.Aspoň že za to bude dost peněz! |
| |
| Koukám za ocházejícím Bezzemkem, pokrčím rameny a pak sklouznu pohledem na ostatní, kteří mají jít se mnou, nebo se taky dá říct, že půjdu já s nimi. Se smíchem přijdu ke Fringille a pokývnutím její rámě přijmu. Gentleman může bejt každej, i žoldák. Tedy aspoň je to můj názor.pronesu směrem k Hendurovi. Stačí, když se nebudete chovat hrubě k dámě a už v tom bude náznak gentlemanství Pak promluvím znovu na Fringillu. Taky si myslím že bude dost času. Náš zaměstnavatel nám ani na cestu nedal koně. Takže se budeme muset vláčet pěšky. Mno, ale jsou i horší způsoby cestování, s horšími společníky. Takže si nestěžovat a raději vyrazit, a» k tý bábovkový nebo co to je za stavení, boudě dorazíme co nejřív. |
| |
| "Šak vás nikdo nenutí," utrhne se voják na Hendura, zatímco si přehazuje vzpouzejícího se a kvílícího Drdoboje přes rameno a snaží se nenechat si ukopnout sanici. Bezzemek byl naštěstí již dosti daleko, a notujíc si jakousi děsivě optimistickou píseň, míří ke kočáru, který povyjel zpoza zatáčky a s livrejovaným kočím na vozíku čeká na svého pasažéra. "Já chcííí na výpravůůů!" vyprovází vás ještě jekot statečného "trpaslíka", záhy u»atý: "Sklapni už, nebo máš s tím koněm utrum!" V neuspořádaném houfu vyrazíte lesní cestou. Pokud by to mělo vypadat stále takhle, cesta by byla náramně příjemná. Sluníčko tak akorát, příjemně stíněné stromy, udusaná lesní půda pod nohama ideálně vhodná k chůzi, zpívající řeka, z lesa voní houby a ptáčkové zpívají, píp píp. Slunce zapadne asi za tři hodiny, to se dá ujít pěkný kus cesty. |
| |
| "Dragu, Dragu. To si dopad! Teď chodíš s dětma na rodinný vejlety k perníkový chaloupce!" řeknu si v duchu a trochu se mi rozzáří tvář když vidím slunce chvíly před západem. Cestou se trochu rozhlížím okolo sebe, sleduju co by se dalo večer strávit a přemýšlím nad večeří! "Zažeň chutě brácho, hlad mít jen tak nebudeš!" říká mi hlas v hlavě. "Jestli budeš ještě chvíly blbě kecat tak ti utrhnu hlavu a naplivu ti do krku!" odpovím hlasu aniž bych svou odpověď řádně promyslel. "No tak to zkus ty koumáku!" ozve se znova v hlavě a já už se chystám tu hlavu si utrhnout aby držel klapačku! Ale neudělám sebemenší pohyb v tomot směru, protože so uvědomuji, že bych si asi nezvládl naplivat do krku! |
| |
| Jak Rebecca mluví pozvolna kráčíme cestičkou za naším cílem. Bábovková bouda……začnu se smát až se musím zastavit. „ Ale ne , to je perníková chaloupka.“ Vmáčknu ze sebe mezi smíchem. Za chvíli se zklidním a pokusím se zatvářit stydlivě. „ Promiň, ani nevím proč mě to tak pobavilo. Ten dům má být z perníku, alespoň co se říká. Vlastně jsem na něj sama moc zvědavá.“ Prodlužující se stíny na zemi jasně naznačují pokročení denní doby. Za chůze se ohlédnu po našich zbývajících společnících. Co hodlají tam takle stát nebo se taky hnou z místa. „ Ještě nám zbývá trocha denního světla, takže asi budeme pokračovat v cestě. Taky mě mrzí, že nemáme koně. Ale což je hezké počasí, třeba to nebude zas tak hrozný.“ |
| |
| Stmívá se.Za chvíly se budfem muset někde utábořit.Já bych se u tý boudy možná i najed-pokud je s perníku. |
| |
| Kráčím Fringille po boku a přemýšlím. Něco se mi na tom nezdá. Bábovková, perníková není to jedno? Jaká je vůbec její minimální trvanlivost, eh? Nebo ji třeba už někdo sbaštil na svačinu, takovej perník je dost chutný, mňam, taky bych si dala mávnu rukou. Počasí mi vyhovuje, není mi příliš horko, vítr si pohrává s mými vlasy. Podle mě ještě nějakou dobu můžeme urazit, ale to bude všechno záležet na výdrži a hladu nás všech. |
| |
| Cesta se příliš nemění; tedy, přiměřeně okolnostem - stále stejný, romantický, jen už možná po čase mírně fádní výhled na les a vodu. Jen je vidět, že postupem času je les kolem méně navštěvovaný dřevorubci a lidmi vůbec, je divočejší, podrost zarostlejší. Kdo ale kdy šlapal v bouři horským hřebenem, toho asi jen tak idylka neomrzí. Na jednom obzvláště zarostlém místě, kde by se jen velmi špatně uhýbalo z cesty a znamenalo by to prosekávat se nesmírně hustým trnitým křovím, pokud by vůbec poutníka pustilo dál, cesta náhle - končí? Jako by »al nožem, vyšlapaná půda končí v kmeni stromu a hromadě křoví. Jako by se sebral kus lesa a posadil se zrovna tam, kudy potřebujete projít. |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro Ale no tak, klid! Je to jen malý medvěd, snažím se nepříliš úspěšně sám sebe přesvědčit, že to je v pořádku a kradmo se přitom rozhlížím po okolí, jestli tu není nějaký větší exemplář. "Kšá! Pch, pch! Fuj, běž pryč, no tak..." zaháním při tom medvídě, snažím se mračit a vůbec tvářit zle a hrozivě, ač můj nejen chladem vody rozechvelý hlas mi moc na přesvědčivosti nepřidá. Ale medvěd by to beztak pochopit neměl. Párkrát při tom mávnu rukou, jakobych medvídě chtěl odehnat, ale záhy, jak ucítím, že se mne opět zmocňuje nemalý tah vody, tak se zase rychle chytím oběma rukama, držíc se ještě křečovitěji, než dřív. |
| |
| Vytasím dýku-jedinou sečenou zbraň kterou mám..Tak se tim budeme muset trochu prosekat.Beru dýku a začnu se prosekávat.. |
| |
| MH: tak mě napadá, že jsme neřešili, co kdo máte u sebe. Předpokládám, že žádné skopičiny, tak mi když tak jenom napište, pokud u sebe máte něco zvláštního, na co bych pak mohla koukat křivým okem :-)) |
| |
| Zjiš»uješ, že tímhle křovím se budeš prosekávat tak čtrnáct dní... jako by se ti úmyslně pletly do cesty další a další šlahouny, tuhé a plné mízy, aby najust nešly přetnout. Ostré trny zabodávají se do rukou; dlouhé, co se snadno dostanou i přes látku oblečení, i úplně drobounké, co je taková fuška je najít a vytahat z kůže a svědí jak deset čertů. Ti z vás, kteří jsou citlivější na magii, tu cítí - něco. Něco, co působí ne snad proti lidem konkrétně, není to vyloženě nepřátelské, ale je to velice blízko. |
| |
| Jak jdem po cestě, zaslechnu jak si dámy povídají o bábovkách a perníku a taky cosi o svačince. Jen se na chvíly otočím a povídám "No, tak tuhle boudu si ke svačince nedám, protože tak zřejmě bude mnohem déle než je nejdelší doba trvanlivosti perníku..." trochu se usměji a dodám "Mohla by to být slušná zubní ordinace... to takhle člověk přijde, ulomí si perníček, vyláme si zuby a hned po tom co je strážce skásne pokutou za ničení cizího majetku tak mu uvnitř lékař udělá zuby nové za přiměřenou cenu rovnající se velikosti celého jeho majetku." |
| |
| Tak to nepude,jedině podpálit.řeknu s zabodutýma trnama v rukou a vyndavám si je.Podpálit by to šlo!Ale ještě aby chytnul celej les... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Zřejmě je zrovna najedené. Laškovně hrábne tlapou a je zjevně zklamané, že si nechceš hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro Možná prostě tehdy, kdy už je schopno živit se samo... z hrůzou si uvědomím, že optimistická varianta zřejmě neexistuje. "Svým způsobem není ve vodě zas tak špatně," poznamenám tiše téměř zlomeným hlasem a vrhnu kratičký pohled na vířící vody, pak na medvídě a začnu se přecijen drápat ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Těžko říci, nad čím vším stačíš zapřemýšlet, protože vzápětí zasviští šípy - jeden ti hvízdne těsně kolem ucha - a medvídě, velmi lidským způsobem, poděšeně zakvičí. Jeden ze šípů, velmi malý, a velmi ostrý šíp, mu odře kůži na hlavě, ranka začne krvácet a schytáš náklad červené z první ruky. Medvídě rázem zapomíná na nechu» k vodě, a» již pravou, či momentálně předstíranou, a skočí do řeky. Ze zad mu čouhají další dvě šipky, ale vzhledem ke své velikosti mu moc škody nadělat nemohly. Málem tě svým skokem smete zpátky do vody. "Chacháá," ozve se, a je to někdo, kdo opravdu dokáže pečlivě vyslovit "chacháá", "Bere roha, vožrout! Dem juknout, čemu jsme život chytli!" Když vyklepeš vodu z očí, můžeš si prohlídnout výstavku... zahradních trpaslíků? - tihle jsou ale náramně živí. Je jich sedm a jsou oblečení velmi pestře, též neschází špičaté čepičky. "To neni trpajz," řekne jeden. "Ani hobitě," zjiš»uje druhý. Na kmen nad vodu se jim zřejmě nechce. Každá záchranářská akce má své meze. |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro "Omluvte mne, šlechetní zachránci," vyrazím ze sebe poněkud spěšně a pokusím se uhladit si oděv, abych vypadal jakž takž k světu, což se mi s ohledem na nasáknutou vodu moc nedaří, ale úmysl jsem vyjádřil. "Byl jsem poněkud... eh, štěstím bez sebe. Mé jméno je Derek a jsem prosím kudúk!" |
| |
| „ Svačinka, já tedy perník moc nejí. Vlastně vůbec ho nejím. Asi jsem už moc zmlsaná. A jaká bude jeho trvanlivost?.......“ nasadím ve tváři přehnaně zamyšlený výraz a dělám, že přemýšlím. Jenže než stačím vymyslet nějakou tu odpověď osloví nás ten bledý cizinec. „ Vy budete taky pěkný vtipálek,co? Zubní ordinace. Cha,cha ,cha. To nevím jestli tá….. „dáma“, jak ji nazvalo Jeho lordstvo by byla nejlepší zubařkou. Pokud se pamatuji, tak všechny pohádky uvádějí, že není zrovna vstřícná a přátelská.“ Zalovím ve své paměti po všem co jsem kdy četla o perníkové chaloupce. „ Jejda, co to je?“ zarazím se v půlce kroku a pohlédnu kupředu, na místo kde cesta náhle končí a mění v cosi co vypadá velmi neprostupně. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Kudúk." "No jasňačka, kudúk." "Žádný hobitě. Kudúk." "Mokrej kudúk." "Třebas je hobitě?" "Houby plesky! Kudúk." "Hele, co vy..." "Jo, to by šlo." "Žádnej problém." Jeden z nich udělá krůček dopředu. "Mokrej kudúku, nedaleko máme chajdu. Co tam hopnout na gáblík a ňáko usušit?" |
| |
| "Ha há, tak to asi neznáte moc zubařek, co? Já osobně také ne, nikdy jsem to moc nepotřeboval... Ale mí staří přátelé by mohli vyprávět." řeknu dámě odpovídající na můj pokus o zjednodušení situace, který byl ale následně smeten z povrchu náhle končící cestou. "Hups, umí si někdo povídat se stromy?" Řeknu spíš humorně než vážně, ale čert ví jak jsem to myslel, a náhle se opět vrátím k "dámě" z perníkové chaloupky. "Navíc, já taky nejsem zrovna vztřícný a přátelský.. A vypadám na to?" a zeširoka se usměju. |
| |
| " Momentíček přátelé ! " Ozvu se po dlouhé době, kdy jsem se zrovna cpal salámem a chlebem, až drobky létaly. Uschovám si pečlivě jídlo, ruce si otřu do košile, a udělám tak na ni další flek, který se vedle ostatních už ani moc nevyjímá. " Pokud si lámete hlavu s tím porostem, možná bych měl pár odpovědí na vše otázky, ikdyž z větší části to budou spekulace, jenž jsem teď promyslel, zatímco jsem... No, plnil svůj žaludek." Pak zdvihnu důležitě ukazováček k nebi a rozhlédnu se okolo. " Nachází se zde energie né přímo zlá, avšak silná. Mluvím o moci magické, jenž možná dává sílu tomu porostu, a možná ovlivňuje i více jinak zcela normálních věcí. " Pak se zatvářím samolibě, ale dám šanci ostatním cestovatelům se vyjádřit. |
| |
| Ještě chvíli koukám na strom co stojí uprostřed cesty a elfa, který jak vidno zjistil, že dýkou se přes ten porost nedostane.Pak zaregistruji hlas onoho kudúka a zaujatě si ho vyslechnu. Malinko si pro sebe pokyvuji hlavou, jako že chápu. Ňákej chytrej, uvidíme co z něj vypadne dál. Ještě okamžik čekám jestli bude ve své řeči pokračovat a když evidentně ne otážu se. „ Jasně, jenže co tedy s tím? Rozhodně si se stromy povídat neumím….“ Narážka na Vladimírův vtip, „ prosekat se tím jak vidno nelze…“ máchnu volnou rukou směrem k Hendurovi. „ A co ty, co si myslíš?“ obrátím se na Rebeccu a povzbudivě se na ni usměji. Při tom jemně vyprostím svou ruku z pod její. |
| |
| Podívám se na Fringillu, jako by snad z mé řeči nebylo zcela jasné, jaký postoj máme zaujmout. Proto náhle promluvím znovu. " Jelikož magická síla jako taková se nedá extrahovat a odstranit, tedy alespoň já neznám k tomu cesty, musíme buď vyvynout takovou ničivou sílu, která onu magii překoná, a né š»ourat se do keřů s prominutím... Dýkou. A nebo to obejít. A je mi jasné, že se mě zeptáte co za ničivou sílu mám na mysli, milá slečno. Mluvím o jednom z čtyř elementů země. O ohni. " Na konec své řeči se usměju, ikdyž se vlastně zmiňuji o vypalování bujného porostu což by jistě ochránci přírody neschválili. |
| |
| Chvíli maslouchám názorům jiných, nejvíc toho malého kudůka. Kývnu na Fringillu, předstoupím a několikrát rukou přejedu po keři, až se lístky zavlní. Pak se obrátím zpět k ostatním. Tady náš spolucestovatel má pravdu. Chladné zbraně nám tady nepomůžou, obávám se, že ani vyrvání z kořenů. Ten oheň bude asi to nejlepší řešení, co teď máme přisvědčím prckovi a vrátím se zpět na své místo. Má tady někdo křesadlo a troud? Čím dřív se toho zbavíme, tím rychleji můžeme postoupit dál |
| |
| No louč mám...ale křesadlo ne..pučíte? |
| |
| Sedím na nedalekém pařezu a naslouchám řeči ostatních. S mečem na kolenou se rozhlížím po přírodě a nasávám její vůni. Sedím a přemýšlím o keři na cestě. Otevřu tornu po své pravici a začnu v ní hledat něco k snědku. Nahmatám něco měkkého a pevně to chytnu. Je to část bochníku chleba který stále vypadá čerstvě. Neváhám ani minutu. Ve vteřině mám plnou pusu a ukájím svůj hlad. Jen útržkovitě slyším co si ostatní povídají ale týká se to keře. V hlavě mi ale zůstane stát jedno slovo. Křesadlo. Začnu lovit v brašně a pomalu vytahuji onu věc. „Chtěl někdo křesadlo?“ Řeknu ještě s plnými ústy a mávám tou věci ve vzduchu. |
| |
| Rebecca Když přejedeš rukou po lístích větví, které vám brání v cestě, uvědomíš si náhle, že jsou cítit - zvláštně. Ne jako listí. Spíš jen pocit z něj. Závan vzduchu, myšlenka ve tvaru listu. Dotkla jsi se něčeho magického, to cítíš, až se ti chloupky na krku zvedají. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Tak to je on?" řekne někdo. Voják s tebou trhne, takže se otočíš čelem k mluvčímu. Je to patrně zdejší domácí pán - sir Bezzemek. Pohádkově bohatý, lehce na hlavu, s velkým sídlem, které se zdálo... jako tak snadná kořist. Bezzemek i vypadá, že je na hlavu. Copak se někdo normální oblíká jako papoušek? "Jo, pane. Drapli jsme ho zrovna když chtěl sebrat ty skleněný střevíčky. Víte, ty s těma briliantíkama." Bezzemkovi zacuká v koutku oka. "Dost mi na nich záleží," řekne mrazivě, "Dlouho mi trvalo, než jsem je získal do své sbírky." Můžeš si stokrát opakovat, že stojíš v obyčejné stáji a kolem tebe - teď už - jenom dva chlápci s mečem, ale to ty okovy... všechno vypadá daleko bezútěšněji a jindy útulná, pěkná stáj, kde je radost být koněm, se promění ve vězení. Být připoutaný ke žlabu...! "Mám ho vodvíst do města do šatlavy, pane?" zeptá se voják a už má nakročeno tam i s tebou vyrazit. Bezzemek však, zdá se, nad něčím uvažuje. Mlčky na tebe zamyšleně hledí, ukazováčkem si poklepává na sevřené rty. |
| |
| Jo já,bude se podpalovat pochodní..Vytáhnu odněkud pochodeň a veumu jí do ruky.. |
| |
 | soukromá zpráva od Mathias pro Vždy» tam nikdo nebyl. A i kdyby, tak by se ke mě tak rychle nikdy nestihli dostat. Stačila by mi chvilička, abych zmizel jak pára nad hrncem. Nikde nikdo, a najednou mě drželi, byl jsem opásán řetězi a vlekli mě pryč. Nějaká voblbovací magie. Že jsem si neukradl ten amulet, co upozorňoval na její přitomnost, automaticky jsem se chystal odplivnout si nad svou hloupostí, ale zarazil jsem se dřív, než si čehokoliv všiml strážný. Další dloub by mi ke štěstí nepřidal, leda tak ke smůle. Ááá, je to tady. Už je řeš o šatlavě. A pak příde šibenice. No, někdy to přijít muselo. Dřív nebo později. začínal jsem klesat na mysli. Ale ten šašek pořád ne a ne se vyjádřit. Nelíbí se mi ten jeho pohled... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Jsou dvě. Tedy, tuhle mi jeden mág vysvětloval, že je jich nespočet a hodně při tom mluvil o kalhotech a hlavně nohavicích, ale jsem si jist, že tohoto pána čekají dvě možné. Jedna v sobě skrývá," stále ten nezúčastněný pohled, "Zdejší šatlavu, o které jsem mnoho neslyšel a neměl si ji tu čest prohlédnout zblízka, ale prý skýtá veškeré obvyklé nepohodlí a běžnou nabídkou krys a okovů. Při odchodu pak useknutá ruka, pokud si promluvíte s hejtmanem a opravdu mu padnete do oka," náhle ti pohlédne zpříma do očí a nevidíš tam stopu soucitu, "Tak jenom v lokti, a ne hned u ramene." Chvíli se odmlčí, aby tě tu představu nechal důkladně zpracovat. "A pak je tu ta druhá. Odešlu vás za jistým úkolem, vy ho vykonáte, vrátíte se, dokonce dostanete zaplaceno, a můžete svodobně odejít." Úsměv je docela veselý. "Co - zvolíte?" |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Vtom mě spraží pohledem, pohledem člověka, který nemá všech pět po hromadě. Nebo jich má právěže moc. Úsměv mi v okamžení opět pohasl. Realita byla neoblomná stejně jako pouta svírající má zápěstí. Vypadá to beznadějně, již jsem slyšel umíráčka. Tedy pokud by se s nim obtěžovali kvůli obyčejnému zloději. Moc jsem ho neposlouchal a sám jsem se utápěl ve svých depresích. Možná právě proto mi také unikla ona informace o jeho laskavosti, že bych přišel "pouze" o ruku. Postřehl jsem změnu v intonaci hlasu a zpozorněl. Jeho hlas přešel z výhružného na zasněný a slibující odměnu! Náhlá naděje na záchranu se zjevila zčistajasna. Ano, ano! Velectěný sire! spouštím hned po té, co dohovořil, zaslepen strachem o vlastní život. Ach, ta má nepozornost. Kdybych poslouchal, věděl bych, že tak hluboko klesnout nemusím. Chvíli klidně postojím a začnu opět svět vnímat jinak než černě. A o co půjde, sire? Jsem váš oddaný služebník. A hlavně, co to vynese? zableskne se mi v očích znovuprobuzená hamižnost... |
| |
| Oni se snad zbláznili, vždy» v tom lese stojí. Velmi nápadně se rozhlednu kolem sebe. Dokonce se jaksi teatrálně pootočím kolem své osy. „ Oheň je možná dobrý nápad, ale uvědomujete si, že mi sami jsme uprostřed porostu jenže se snažíte podpálit.“ Odfrknu si a pak pokračuji. „ Uvědomujete si co by se stalo kdyby se obrátil vítr. Já sice umím utíkat dost rychle, ale vy na to zrovna nevypadáte.“ Zabořím svůj ostrý pohled přímo do kudúka.. „ A co teprve chůze přes spáleniště, víte jak dlouho potrvá než vychladne?“přemýšlím nahlas o všech možných variantách zapáleného lesního porostu. “ Máte někdo nějaký jiný návrh? I když tedy musí přiznat, že já ne? |
| |
| V mysli i v konečcích prstů ještě cítím onu tepající energii, která vládla keři. Ano, uvědomuju si nebezpečí, které nadhodila Fringilla, ale a» přemýšlím, jak přemýšlím, nic jinýho mě prostě nenapadá. Je to zdlouhavé a dost nebezpečné, to s tebou souhlasím, ale sama nevím o žádné jiné možnosti, jak se toho zbavit? Prosekat to, jak už tady pánové nadhodili, půjde jen velmi těžko. Se stejným neúspěchem bychom se asi setkali, kdybychom keř chtěli vyrýt i s kořeny. Má někdo snad jiný nápad? obrátím se na ostatní, přejíždím po nich pohledem a čekám, kdo z nich něco navrhne. |
| |
| Z kmene stromu uprostřed cesty, před kterým postáváte a který se marně snažíte vykoukat, vyletí pták. Poplašeně zahvízdá, když vás spatří, ale povede se mu to vybrat a ani do nikoho nevrazí. Zajímavé na tom je, že v kmeni není žádný otvor ani puklina... prostě se objevil z pevného dřeva v plném letu, a nyní si, s žalobnými hvizdy, pokračuje svou cestou. |
| |
| Chvilku poslouchám rozhovor kolem mne a při tom se ze zvyku rozhlížím po okolí. Jak tak dumám co dál, moje oči se neustále vrací k místu kde náhle cesta končí ve stromě. Neprostupné houští tuhle a neprostupné houští támhle. A strom uprostřed. Stojím, koukám,dumám na tím vším, když se náhle objeví ten pták. Prostě si jen tak ničehož nic proletí tím stromem. Co to má znamenat? Neváhám ani chvíli, prostě a klidně dojdu k tomu stromu a s jakýmsi napětím a očekávání všeho možného se ho dotknu. Nic. Velmi zhluboka se nadechnu a odhodlaně udělám krok kupředu. Na několik okamžiků mám před očima mlhu a hodně rozostřeno. Když už zase vidím svět beze šmouh, objeví se před mými zraky naše ztracená cesta. No toto. Iluze.. hm a dost dobrá. I když ten pták tedy. Ohlédnu se zpět a vidím normální cestu bez stromu a na ní kousek dál ode mne všechny ostatní jak tam postávají či posedávají. |
| |
| Někdo koukal tam, někdo onam, ale kdo měl ve výhledu Fringillu, ten to nepřehlídnul: přistoupila ke stromu, natáhla ruku - vykročila kupředu... a zmizela v kmeni, jako by byl pouhým vzduchem. Všechno vypadá jako dřív, jenom žena je prostě náhle pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Hned zpočátku vás chci upozornit, že se vám nepodaří zmizet, dokud vás nepropustím," Bezzemkova zdvořilost, alespoň po formální stránce, je bez chybičky, "Mám tu jistý magický předmět, který vám přidělám na tělo, vy ho nebudete mít možnost sundat... zato já ho budu mít možnost na dálku vyhledat a přepravit k sobě. Upozorňuji však, že v tomto případě se kouzlo nepodařilo propracovat tak, aby byl subjekt přepraven v jednom kuse." Kývne na své dvě gorily. Jedna z nich těch odpoutá od žlabu a druhý muž odemkne okovy na nohách. "Budete odeslán na určité místo a nechci nic jiného, než abyste se vrátil s přesným popisem - onoho místa. Jinak řečeno, chci přesně vědět, KDE jste se ocitl." Lehce, s despektem, pozdvihne obočí. "Něco nejasného?" |
| |
| Co má tohle znamenat? Ohlédnu se. Tajný vchod! Zvednu se a namířím si to do kmenu. |
| |
| "hm... člověk se ani pořádně nerozkouká a mláem by byly všichni v trapu!" řeknu po tom co se odvrátím od znuzeného zkoumání "velice zajímavého" brouka který si to štráduje okolo kamenů na cestě. "Tak konec pauzy dámy a pánové...času je dost, ale nudy ještě víc..." řeknu jen tak do větru a prostě projdu stromem. chvilka rozostřeného zorného pole a hned na to mi do očí zasvítí nějaké odražené světlo... a nebo z toho "stromu" špatně vidím. Každopádně se objevím hned za Fringillou a Hendurem. Celkem otráveně se zatvářím se slovy "No co, no nic!" a ohlédnu se za ostatními. Vidím jak stále udiveně zírají na ten strom. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Strážný mi odpoutal od žlabu. Druhý mi sundal pouta. Opět jsem se mohl svobodně hýbat. Promnul jsem si obě zápěstí a spokojeně jsem vnímal, jak se mi do rukou opět hrne krev. Už to začínalo být pomalu nesnesitelné, už bylo na čase. Stále jsem hypnotizoval onen magický artefakt, který mi hrozil rozcupováním na kousky. Nemam ho rád. A chci být od něj co nejdál. Nepřicházelo v úvahu si něco takovýho přikovat na tělo. Byla v tom magie a tý se nikdy dalo věřit. Nemam rád magii. Rozhlédl jsem se. Po každé straně jeden strážný. Sir Bezzemek přímo přede mnou. A východ za jeho zády. Teď je tu ale další otázka. A to zda je otevřeno. Škvíra, postřehl jsem. Dveřmi u prosvítalo na jedné straně světlo. Buď špatně přitlučená fošna a velká šance pro mne, nebo velká smůla pro mne. A mohl byste to nějak upřesnit, pane? Mám pocit, že vám zcela jasně nerozumím. Co přesně by bylo mým posláním? pohled mi opět sklouzl na obávaný předmět. Čas, potřebuju jen čas, trochu času. A ty, šašku, popojdi jen kousíček doleva a bude to ideální, volná cesta na svobodu. |
| |
| V prvním okamžiku poplašeně zamrkám, když spatřím Fringillu jak si to namířila přímo do stromu, ani na chvíli se prakticky nezastavila, ale namísto toho, aby do něj vrazila a spadla na zem, prošla ním jako nůž máslem. Tak to tedy zírám, jen co je pravda polknu. Když i další dva členové družiny projdou stromem, i já se nakonec odhodlám, přinutím se na chvíli nemyslet na zákony fyziky a s polopřivřenýma očima si to zamířím přes strom. |
| |
| Nakonec projdete onou iluzí všichni a s marnými spekulacemi o tom, kdo se asi mohl - a proč - snažit bránit komukoli v cestě cestou necestou, pokračujete dál. Na místě ostatně už nic dalšího nebylo, žádná stopa po původci, žádné vysvětlení; nebo alespoň nic, co by snadno objevilo lidské oko. Pokračujete dál, slunce se chýlí k západu a je pomalu čas hledat vhodné místo na spaní. Jako na zavolanou míjíte mýtinu, kde byste očividně nebyli první nocležníci: ohniště s kameny okolo a zbytky přístřešku z větví vypovídají sami za sebe. U ohniště dokonce leží ještě několik otepí suchého dřeva a k řece je co by kamenem dohodil. Mýtina je pravidelná a okrouhlá, jako by byla někdy dřív vysekaná úmyslně, porostlá hebkou trávou. Do setmění zbývá půl hodiny, dá se ještě pokračovat dál. Otázka zní, jestli to z tak pěkného místečka stojí za to. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Tohle je věc, která vás vrátí vždy na toto místo," dí lord spokojeně. "A tohle," vytáhne z kapsy nevelký, nepravidelný - něco, asi kámen, nebo hrudka hlíny - "Je věc, která vás odešle na břeh Jaré. Chcete něco říci na rozloučenou?" Pak si možná uvědomí, že to znělo příliš pohřebně. "Nebo potřebujete snad něco na cestu?" dodá nezvykle vřele. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Přestanu si všímat náramku a zakryji ho rukávem. Opět jsem se zaposlouchal do řeči sira. Tedy šaška, v duchu jsem se napomenul. Břeh Jaré? Proč po mne chcete, abych vám pak řekl, kde jsem objevil, když víte, kam mne posíláte, pravil jsem s neochvějnou vírou v logiku. To přece nedává smysl. Sebou? No ano, samozřejmě. Přeci mě jen tak nechcete poslal někam do divočiny jen tak bez ničeho? dodával jsem rychle, když jsem zpozoroval, jak jeho ruka cosi vyvádí s oním prapodivným předmětem, co mě má přenést. Nechtěl jsem riskovat další nenadálé překvapení jako před chvílí. Tedy pokud očekáváte, že se mám vrátit, dořekl jsem, jen co jsem popadl dech při pohledu na zamyšlený výraz toho cvoka. Už jsem pomalu začínal odhadovat jeho mentální pochody. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Inu, ovšem..." Pokyne svým pohůnkům. "Dejte mu nějakou... deku, a jídlo, co uznáte za vhodné, že by mohl potřebovat. Potom mi ho přiveďte." "Tak poď," zabrumlá překvapivě dobromyslně jeden z nich a ukáže ti, kudy. Zřejmě tě začal považovat za kolegu. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Jeden z mužů, kteří mne před tím drželi, mi pokyne, abych šel s ním. Znělo to, jako by mi dával najevo, že vypravuje na cestu budoucího nebožtíka. Tón, kterým se lidé snaží někoho uklidnit a potěšit. Vůbec se mi to nelíbilo, a tak jsem se snažil získat co nejvíce informací. Stále jsem však stál na místě a čekal, zda mi "jeho lordstvo" odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "To víš, kdyby tu jistotu měl, tak tě k ničemu nepotřebuje," šklebí se tvůj nový průvodce. Pak si poklepe na zápěstí, kde vůbec nic nevidíš. "Každej sme ňák začínal. Služba je tu dobrá a plat taky. Lepší jak makat na poli. Bezzemek je sice pošuk, ale většinou neškodnej. Tak poď. Máš raději batohy, nebo vak přes jedno rameno? Hmm," zamyslí se cestou k východu, "Víš, že jeden před tebou fakt dal přednost šatlavě? Ale to byla hovadská náhoda, že se nachomejt zrovna když se jeden maník vrátil." |
| |
| Rozhlédnu se po mýtince. A musím uznat, že něco tak příhodného pro uvelebení se na noc jsem již drahný čas neviděla. Paráda. Mám dojem, že dneska už nikam nejdu. Pohledem vyhledám Rebeccu a pak se znovu zálibně podívám na hedvábnou trávu. Dál už se ani chvilku nerozmýšlím a bez jakýchkoliv řečí si sundám svůj vak ze zad a s poklidem se usadím na předem vyhlédnutém místečku blízko ohniště. „ Já tedy nevím jak kdo z vás, ale já tedy rozhodně zůstanu na noc tady. Dost pochybuji, že pokud bychom využili denní ho světla a šli ještě kus dál, nalezneme tak ideální místo na nocleh.“ |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro "To je nabídka," prohlásím a zabodnu při tom vztyčený ukazováček kamsi do nebes, abych svým slovům dodal na důrazu,"jakou nemohu odmítnout," dodám spěšně a také dost vděčně. |
| |
| Koukám na příhodnou mýtinku... trochu se mi to nezdá, ale to se dalo od svrženého vladaře čekat že bude "malinko" paranoidní. "Mno, ta mýtinka sem sedí jako pěst na oko. Buďto je to tu dost frekventované nebo je to past. A nebo je tu taky možnost že sem prostě zmagořel! Nedáme si anketu?" řeknu s posměšným úsměvem a čekám kdo další se přidá k noclehu. "Hmmm... začíná mi trochu kručet v žaludku, něco bych přes noc zblajznul...." |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Oh, jistě, otočím se muže, který byl pověřen mým vypravením, vytrhnut ze zamyšlení. Vak by měl stačit. A mohl bych dostat zpět své věci a vybavení, které jsem měl, ehm, "předtím" u sebe? Jistě by se mi hodily na oné cestě. obrátím se na vojáka s žádostí. No, nějak se musím živit, dodávám rozpačitě při pohledu na jeho nechápavý výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Tož kvačme!" praví ten největší a všichni se zahemží, jak se řadí podle velikosti. "Kvačme, kvačme," brblá jeden z těch menších, "Kama na to přichází?" "Se dělá zajímavej," přitakává mu druhý. Dosti rychlým poloběhem - polochůzí vyrazí vpřed. Jejich přesun je svým způsobem umělecké dílo: dodržují pravidelné rozestupy, nožky jim kmitají, budí dojem rychle šupajdící přerostlé stonožky. Nahoru, pryč od říčního koryta, pak jakýmsi úvozem, snad korytem dávno vyschlého potoka, a šup do lesa... zmožený kudúk jim sotva stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Počkej tady," ukáže muž na lavičku pod hruškou, která přátelsky rozevírá své větve nad střechou. Zmizí uvnitř a až ven je slyšet štrachání a tu a tam nějaká tlumená rána. Zřejmě tam probíhá důkladný proces hledání. Kolem prochází jakási děvečka s hráběmi přes rameno a plná rozpaků se na tebe usměje. |
| |
| Jako v odpověď Vladimirově myšlence o jídle vodou šplouchne pěkná ryba, akorát na pánev, a z křoví okolo silněji zavoní maliny. Mezitím už dojdou i poslední opozdilci a svorně stojíte na cestě podél mýtiny. Vypadá zcela poklidně, k dokonalosti chybí už jen pasoucí se srnka s kolouchem a případně hospůdka se zahrádkou a ochotnou hostinskou. Pryč je jas letního dne, přikrádá se šero, pod stromy výraznější, než pod širým nebem, díky čemuž vypadá mýtinka ještě lákavěji v dosud jasných, přívětivých barvách. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Smím vám nabídnout, rozmáchávám se rukou v gestu směrem k bohatě obsypané hrušni, nějakého plodu tohoto stromu? Nečekajíc na odpověď přiskakuji ke kmeni a v mžiku jsem v koruně stromu. Děvečka zaraženě hledí do větví a očekává, co příští minuty přinesou. Ve sluneční záři mhouří oči a nejspíš nestíhá sledovat můj pohyb v koruně. I to byla součást povinného výcviku, ušklíbnu se v duchu a pár hrušek změní své místo i majitele. Seskočím ze stromu přímo před dívku. Překvapeně se lekne, ale v okamžení se v vzpamatovává berouc si plod z mé natažené ruky. Přívětivě se na ni usmívám a sám se zakusuji do dalšího objektu své malé loupeže. |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro |
| |
| „Víte, když už tu byla řeč o perníkové chaloupce, třeba je tahle vaše „pěst na oko“ dárek od dobré víly pro všechny unavené poutníky.“ Reaguji na Vladimira. Jeho obavy jsou asi na místě, jenže když mě se vážně už nikam nechce. Dumám v duchu zatím co se začnu lehce přehrabovat v jedné z malých kapes mého vaku, odkud s vítězoslavným úsměvem nakonec vytáhnu brousek. Pak sáhnu lehce a navykle k pravé noze a z boty vylovím dýku. Chvilku koukám na brousek a pak na dýku. Brousek….dýka….dýka….. brousek. Chtěl by namočit. Beze slova se zvednu a s brouskem a dýkou v rukou se vydám k potoku. Když tak míjím skupinku na cestě prohodím k Arvinovi. „ Možná by stálo za pokus rozdělat oheň. Máte přece křesadlo, že?“ a s touto řečnickou otázkou na rtech přejdu cestičku a sejdu k potoku. Kde si posléze s klidem namočím brousek a začnu si zaujatě při cestě zpět brousit dýku. Na cestičce ze zastavím. „ Pojď si sednout, alespoň si dáme jídlo. Tráva je vážně bezva.“ řeknu mile Rebecce, přehodím si dýku do ruky k brousku. Uchopím Rebeccu za ruku a jemně jí odvedu z cestičky na trávu k místu kde jsem si před tím sedla já. Uprázdním ruce odložením brousku a dýky na vrcholek vaku a pomohu jí sundat její zavazadlo. Pak se obě spokojeně posadíme. |
| |
| "Já nevim, mě to prostě připadá jako kdyby něco chtělo aby jsme si tady lehli. Stejně jako předtím něco nechtělo aby jsme pokračovali dál!" "Sakra.... to je na dýmku. Ale co, nemá cenu tady postávat a zkoušet je překecat aby sme šli aspoň kousek dál." Uvelebím se na trávě a opřu se o nějaký široký strom. Jedna noha natažená, druhá pokrčená. Tornu položím vedle sebe a vytáhnu již naplněnou lulku. Vložím ji do koutku a zapálím. Pár zabafání a mýtinkou se vznáší namodralý obláček dýmu. Klobouk odložím na tornu. Vypadám teď skoro jako nějaký moudrý stařík který sedíc v lese přemýšlí a vzpomíná na "starý časy". "brrrrrrrrrrrr" oklepu se při té představě. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "A sme dom!" "Už tu hospodyni splašit musíme." "No ba». Teplej gáblík pod opasek." "A smýčit by mohla. Fakt jsem na řadě?" "Seš." "Poď, mokrej kudúku! Dostaneš cimru a něco na zub ukuchtíme." Otevřou dveře a zvou tě dál. Ve dveřích se musíš sehnout, ale stropy jsou ti s chlupem dobře. Úhledná předsíňka a vedou tě dál, "Cimřík pro hosty s řáckou postelí!" ukazují ti, a» si uděláš pohodlí v pokoji, který je opravdu zařízený pro "větší", i když ne pro velké. Okna tu vedou na druhou stranu a snad proto jsou zavřené okenice, je tu trochu šero a maličko zatuchlý vzduch, jak už to v pokojích pro hosty bývá. Když si za sebou zavřeš poctivé dubové dveře, ani neuslyšíš jejich štěbetání. Téma "co k večeři" rozproudí nemalou debatu. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Děkuji, pane," řekne a zakousne se do hrušky. Vzápětí si zjevně uvědomí, že s ovocnou š»ávou tekoucí po bradě moc elegantně nevypadá, zvláš» když přežvykuje dužninu, a honem se snaží odvést pozornost, "Vy jste tu nový?" praví způsobně. "Hej, mládenče!" ozve se z baráku, u kterého postáváte. "Budeš chtít i lano? Eště by se vlezlo!" |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Dovolíte? natáhnu směrem k ní ruku a lemem rukávu jí s výrazem plného soustředění stírám ovocnou š»ávu z brady. Zahledím se jí hluboko do očí a dále otírám imaginární smítka špíny z její líce. Ano, nový, pravím. A kde se tady bere tak krásné stvoření? Snad ne práce? Vy byste mě žít v paláci se spoustou služebnictva, jako pravá princezna, pokračuji v lichotkách a svou řeč uzavírám upřímným vyjádřením: Rád bych vám sloužil, má paní. Pomalu spouštím svou ruku zpět k tělu, ale můj zrak své místo neopouští. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "To bys měla," ozve se poněkud mrazivě od vchodu do skladiště, kde stojí - pojmenujme ho konečně jako Karelu - tvůj průvodce a tváří se hodně nepříjemně. V náručí drží vak naditý věcmi a další zavazadlo, v němž poznáváš své staré dobré. Obojí ti hodí pod nohy. "Nezdá se ti, mladej, že by sis měl všímat raději nezadaných holek?" vrčí Karela, pravý to» naježený kocour. A vůbec už nevypadá přátelsky. "Ale já nic..." začne dívka, pak ale prozíravě zmlkne a maže pryč jak o závod. Kdyby byl čas jí sledovat, poznalo by se, že se zastavila za nejbližším rohem a dychtivě vykukuje. Ale kde ten čas vzít, když si Karela vyhrnuje rukávy? |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Myslím, vyjadřuji opatrně své mínění: že bychom tedy mohli vyrazit vstříc siru Bezzemkovi. Asi bychom ho neměli nechat čekat. |
| |
| Zatímco ostatní debatují na téma spekulací, já jdu prozkoumat ten krásně lákavý keřík s malinami, a strávím tam hodnou chvíli než se od něj zase odpoutám a vydám se k ostatním. Pak se relativně spokojeně tvářící posadím, sundám si batoh a položím si ho před sebe. Chvíli v něm zalovím, než vytáhnu dva krajíce chleba a kus salámu, abych se dojedl něčím pořádným. Zdá se, že na podobné svačinky jsem zvyklý, dá se tak usuzovat podle jistého držení těla, zkušeného vytáhnutí nože od pasu a rychlého ukrajování salámu na pěkná kolečka. Je to jako podivný obřad jedlíků, kteří se cpou tak často že mají tyto pohyby naučené a tak odpovídají zoufalému volání žaludku, kterého maliny neukojí spíše volá ještě více, jako když brečící dítě vztahuje ruce k matce, on volá po jídle, zoufale, a já v duchu neméně zoufale lituji že jsem si nevzal na cestu zásob více.... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Máš tam jídlo, provaz, přikrývku, ňáký vaření," říká ti úsečně, zatímco tě pískem vysypanou cestou vede k zámku, který tak dobře - alespoň některé jeho části - znáš zevnitř. Bezzemek vás buď vyhlížel, nebo šel naproti, každopádně potkáte se na nádvoří. V ruce drží složený list papíru. "Nuže, odvážný poutníku," praví Bezzemek, jako by vyprovázel zdatného dobrovolníka a ne vydíráním přinuceného zlodějíčka, "Zde dotkni se paží svou a cesty tvé nech» jsou nehod prosté." Rozloží papír. Jiskřivý zlatavý obrazec, měňavý, se na něm třpytí, nebo snad těsně před ním, oči z něj přecházejí. |
| |
| Obloha temní a objevují se první hvězdy. Nikdo se nerozhoupal rozdělat oheň - ostatně, noc nejspíš bude teplá - a každý ukusuje ze svých zásob. Hovor vázne a oči se klíží... Tu a tam se ozve pták nebo zadusání vysoké. Neslyšně proletí sova a květiny se zavírají před můrami, se kterými nechtějí nic mít. Kdo má přikrývku, se do ní balí a zazní oddechování spícího... A květy planých růží voní omamně, krásně. |
| |
| soukromá zpráva od Vladimir Adrian Dragonarius pro |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Pevně uchopím své věci, které jsem dostal, a s odvážným výrazem bez jediného pohnutí svalu ve tváři se dotknu svitku. |
| |
| Nikdo, kdo spal kdy v noci v lese, by ptáčky nenazval "rozkošnými švitořílky". Ty zobákaté bestie nezpívají, ale řvou, a to už dávno před svítáním, s děsivým optimistem a přesvědčením, že je radost je poslouchat. Pro fanatického ornitologa možná, pro někoho, kdo se chce prostě vyspat po jednom náročném dni a čeká ho druhý, je to pár hodin s pláštěm kolem uší. Ale rána jste dočkali bez nehody, i když hlídky nikdo nedržel, všichni ležíte neokradeni tam, kde jste sebou večer plácli, sluníčko vychází, vzduch se začíná příjemně prohřívat a růže voní... ...růže voní... ...voní... ... A kdo otevře oči zjistí, že leží na dokonale okrouhlém paloučku porostlém onou hebkou trávou, co by za ni dal každý zahradník nesmrtenou duši, s ohništěm v přesném středu; a obrostlém neuvěřitelně hustým, vysokým, pichlavým, a velmi rozkvetlým šípkovým trním. Jsou tu růže bílé i růžové, tu a tam nějaká temná, rudá; s trny na prst dlouhými i jako chloupky jemnými trníky, co tak snadno zalézají do kůže. Odříznutí od cesty i od řeky... Keře začínají hučet včelami, které si patrně myslí, že objevily ráj. |
| |
| " Á.. Safra ! " První slova k ránu. Jen co člověk pohlédne na ty malé bezbožné protivné bestie co tak rády píchají do lidí. A kudůků. A do kudůků, kteří mají batohy plné jídla. A proto se hned zase schoulím do deky že mi z ní čouhá jen zvědavý nos, pár očí a rozcuchané vlasy. Přitom přemýšlím, co asi tak budu dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Co si budeme namlouvat, příjemné to není. Uši někdo protáhnul do palců u nohou, mozek vyždímal na pánev a zakvedlal měchačkou, přidávaje postupně vnitřnosti, nezapomenout stáhnout z kůže a coby koření přidat hrstku nadrcených kostí... naštěstí to trvá jen krátce a rychle pomíjí. Je totiž jasné, že jsi někde jinde, než jsi byl ještě před chvílí, to podle toho vlhka pod nohama. A když se oči konečně přesvědčí, že ještě vidí, můžou se přesvědčit i na vlastní sebe sama. Mohlo to být horší, rozhodně to mohlo být horší. Mírně zvlněná krajinka s trsy trávy, tu a tam pár stromů, poblíž remízek, břízky ševelí ve větru, voní tu houby. Kratičká tráva pod nohama je nezvykle zelená - velmi zelená - túze zelená... ...asi jako močál. Na paniku času dost, zatím v tom jsi jenom po kolena. |
| |
| Ta omamná vůně nesoucí se ranním vzduchem mne zatahá za nos a probudí. Rozespale se posadím a veškerými svými čichovými buňkami nasaji tu vůni. Nádhera… Pak otevřu oči a rozhlédnu se odkud to jen přichází. No, tak tohle už moc nádhera tedy není. Pomyslím si když shledám, že ideální místečko k nocování se stalo růžovou pastí. Zazívám a protáhnu se jako ještě trochu líně jako kočka. Vykutám se z pod deky a odhalím tak své drobné bose nožky světu. Hbitě beze studu vstanu, spodní lem bílé hedvábné košile se mi sveze těsně nad kolena a zakryje tak moji postavu. Lehce přejdu po tom skvěle pěstěném trávníku, Ten bych tedy brala do zahrady, k Vladimirovi a lehce strčím nohou do jeho zad. „ Vstávej a podívej se. Tady máš tu svojí past.“ Pronesu dost razantně a nahlas. „ To je jak ze Šípkové Růženky.“ Vynoří se mi v paměti pohádka o dívce co spala v zámku zarostlém růžemi. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Čvach, čvachty, čvacht, ozve se zpode mne. Zrak mi rychle sklouzne k zemi. To snad ne! Vždy» jsem se objevil po kolena v zemi!!! začínám panikařit a myšlenku na to, zda ještě nějaká kolena mám raději okamžitě zapudím. Po chvíli se vzpamatovávám a dochází mi, že se jedná pouze o močál. No, aspoň se nedá říci, že by "přistání" nebylo měkké, zamumlám si sám pro sebe a věnuji se zkoumání okolí. V dáli skřehotají žáby a v korunách stromů cvrlikají ptáci. Jinak tu nic moc přívětivě nevypadá. Pomalu se vydávám hledat suchou zem. Pomalu ne proto, že bych snad nad svými kroky váhal, nýbrž proto, že když se vám lepí na nohy hromady bahna, tak se vám poněkud hůře pohybuje. Problém byl ale v tom, že při každém svém pohybu jsem stále zabořoval hloub a hloub. Jak to asi může být hluboký, zamyslel jsem se na okamžik. Za nějaký ten čas jsem se propracoval na dosah jednoho stromu. Sahám do vaku a vytahuji lano, které mi tam přibalil Karula. Nacvičeným pohybem se mi podaří lano nějak zamotat do větví. Z koruny stromu je vcelku pěkný výhled.. Ale na kterou stranu se pak dát? |
| |
| "Zatracený ptáci!" řeknu si v duchu když kůli nim nemůžu spát. Když nad ránem konečně usnu, jsem za nějakou dobu neomaleně probuzen neznámím polechtáním na zádech! "Uaaargh!" zívnu a přetočím se na záda. Slunce mi zasvítí do očí, trošku syknu a rychle je zavřu než nahmatám klobouk. Konečně! Sedím, opřen o lokty a rozhlížím se kolem. "Že já vůl nespal na cestě!" řeknu si a pak pokračuji nahlas "Zatracený ráno a hnusný počasý v řůžovym parku plnym včeliček! Co víc si můžu sakra přát, ne?" lehce sarkasticky... Nahmátnu lahev kterou jsem si večer připravil, odzátkuji a vypiju ji asi do poloviny. Je to více méně 0,5l lahev plus mínus. "Jo, to jsem potřeboval.... no nic, takže zpátky k problému. Nemá někdo nějakej skvělej nápad? Třeba to znovu zkusit zapálit vzhledem k těm včelám?" |
| |
| " Je všeobecně známým faktem, že včely medonosné nejsou od přírody agresivní tvorové, avšak když brání úl či pokud jsou podrážděné, dokáží v houfech útočit velmi odhodlaně. " Promluvím znovu jakobych říkal něco všeobecně známého či snad znudeně četl knihu. Pak se na Vladimíra zadívám a pokračuju. " A když už jste to načal s tím ohněm, pane, tak je také známo že kouř včely uklidňuje, ne-li přímo odpuzuje. Je to lepší než plácačka na mouchy. Takže můžeme vosy uklidnit tím, že rozděláme oheň, který bude hodně kouřit. A pokud příjdeme na to, jak projít těmi keřy, tak by to mělo být v pořádku. Avšak stále musíme brát v potaz, že může jít o další iluzi, proto bych navrhoval jednoduchý test... " Když už konečně dožvatlám, rozhlédnu se okolo, zdali najdu nějaký kámen, který bych mohl do křovisek těch pestrobarevných květin hodit. A doufám, že tím ty všely nenaštvu. |
| |
| Najít tu kámen není nic snadného, ale v kruhu kolem ohniště jich pár je. Od hradby hustých trnitých šlahounů se odrazí zpět a s tupým žuchnutím dopadne na zem. Včely si vás nevšímají, jsou příliš nadšené z toho, čeho se jim takto nečekaně dostalo; leda tu a tam nějaká do někoho vrazí, když příliš opile frčí za svým cílem. Kruh je široký snad tucet kroků. Zapálit křoví by se možná podařilo - možná, protože jsou to všechno živé, čerstvé keře, žádná sušina - co by to udělalo s těmi uvnitř je jiná otázka. Ale život mimo městské hradby holt není pro zbabělé a váhavé. Sluníčko popolezlo a brzy tu bude pěkná výheň, před kterou nebude snadné se ukrýt. Koruny stromů se výsměšně pohupují za kruhem růží ve vánku, který se k vám přes to všechno neprobojuje. Vůně je tak omamná, sladká... motá se z ní hlava a uspává. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro ...idylka. |
| |
 | soukromá zpráva od Charis pro Na sobě slušivé kožené šatičky, přes rameno luk a brašnu a toulec se šípy. Opasek kol útlého pasu splétaný z nesčetných tenkých řemínků mi zdobí tepaná přezka a visí na něm pouzdro s tesákem. Vysoké boty po kolena, také kožené, zdobené třásněmi a korálky. Oválná jemná tvář, velké výrazné oči - zelené, a smyslné rty. Objeví se přede mnou zvláštní obrázek. Na okamžik uvažuji, jestli tomu muži třeba nejde o bahenní koupel... ale to by se asi tak zoufale nedržel lana zamotaného do větví blízkého stromu. "Dobrý den," řeknu a ze samých rozpaků mírně zrůžovím. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Leknu se a otočím se (v rámci svých možností, ovšem) směrem za hlasem, který se mi ozval zhruba někde za zády. Oh, zdravím a i vám přeji dobrého dne, odvětím vyveden z míry při pohledu na děvče (?), ženu (?); zaváhám ve svých myšlenkách. Příjemný to čas i místo na malou procházku, že? Také bych neváhal se k vám připojit. Avšak jistá má indispozice mi v tam poněkud brání. Však to znáte, maličká nepozornost a.. už vás vlečou stráže za cvokem zkoušející svá kouzla na nevinných pocestných, spolkl jsem zbytek svých myšlenek. Však máte tu možnost vidět to sama, dodal jsem místo toho, abych vyplnil prázdnou mezeru v rozhovoru tetelící se ve vzduchu. |
| |
| No nepřeskočilo jim náhodou? Rychle se otočím a podívám se na ty dva pohledem, který jasně vyjadřuje co si momentálně myslím o jejich duševním zdraví. Pak se pozvolna začnu přesouvat zpět ke svým věcem, mumlaje si k sobě cosi o pyromanech a žhářích…… Sednu si na deku a nahmátnu kalhoty. S klidem a chladně rozvažujíc si je začnu oblékat. „ Takže to že to není další iluze jsme se přesvědčili, takže co teď? Začíná tu být pěkně horko, asi bychom si s tím přemýšlením měli pěkně pohnout. Oheň je sice asi dobrá věc pro ničení porostů, ale musím znova podotknout a tentokrát důrazněji....zapálit porost v kterém se zrovna nacházíte není nikdy dobrý nápad a zde je to o to markantnější, že není KAM utéct. Asi nám nezbývá víc jiného než se zkusit prosekat.“Klidu si doobleču kalhoty a stejně klidně se obuji. Pak seberu jednu ze svých dýk, vyloví z vaku rukavice sice jsou kapánek tenké, ale lepší než nic a přejdu k jednomu z keřů, který vyrostl v místě kde se ještě včera večer dostávalo na cestu. Volnou rukou jemně a opatrně uchopím jeden ze šlahounů a zaměřím na něj svůj zkoumavý pohled. Ta vůně…. brrr….oklepu se a zatřepu hlavou jak někdo kdo se snaží přemoci spánek. …… jen se nenechat unést. |
| |
| Fringilla Šlahoun se tváří netečně a zlovolně ti do prstů ďobne několika jehličkami i skrz rukavice. Jestli je tohle růžové křoví na první pohled odlišné od jiných, tak právě tím obrovským množstvím špičatých trnů všech velikostí. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Již ne dívka, ještě ne žena, pohyby chvílemi stále trochu kotěcí. Zkušeným, nedbale elegantním pohybem si prohrábnu vlasy, házející v paprscích slunce měděné odlesky. "Ale já vlastně nemám čas se procházet, promiňte," dojde mi najednou a náhle vypadám velmi provinile. "Musím už jít. Dostala jsem to nakázáno. Doufám, že se vám v našem kraji bude líbit." |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Osud si se mnou zahrál nepěknou hru a shodou náhod jsem se ocitl v této nepříjemné situaci, ze které si, jak se vidno, nemohu sám pomoci. Směl bych vás požádat o pomoc? Jste má jediná naděje, úpěnlivě na ní upnu svůj prosebný pohled a přitom vnímám nepříjemný pocit dole v kalhotách; jakoby se mi něco snažilo dostat do nohavice. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro V duchu si trochu vynadám. Kdyby mohl, určitě vyleze a nečeká tu, jestli náhodou někdo nepůjde okolo! Třeba je postižený, chudáček, nebo mu někdo provedl zlomylsnost. Nyní však cítím jasnou povinnost mu pomoci. Opatrně přijdu blíž, abych si neumáčela boty, pokleknu do trávy na okraji tůně, ve které uvíznul, natáhnu ruku - s dokonale upravenými nehty nabarvenými jemnou růžovou - a uchopím zlehka muže za rameno. Zatáhnu... uchopím pevněji a zatáhnu víc... "Vy jste ale těžký," vydechnu užasle, když se ani nehne. "To se nedivím, že nemůžete sám ven!" Sednu si na paty a přemýšlím. Přemýšlím hodně usilovně a náhle se mi tvář rozzáří poznáním a příjemně prožívaným strachem. Odvěký nepřítel - a vypadá tak neškodně! A vlastně i docela mile. "Vy jste člověk," řeknu a skoro to ani není otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro A jak "vyjít"? nevycházím z údivu nad dívčinou jistotou. Vždy» je to tak prosté... poci»oval jsem z jejího hlasu. Ale vůbec mi to tak nepřipadalo. |
| |
| Probuzení z voňavého poblouznění napomůže i ostrá bolest, kterou mi signalizuje moje levá ruka. A jak s ní v leknutí škubnu, ale při tom ten zlovolný šlahoun nějak zapomenu pustit, zaryjí se mi ty ostré ostny ještě hlouběji do ruky. „ Sakra…..krucinál.“ zakleji docela nahlas a razně, aby si alespoň trochu ulevila. V náhlém návalu zlosti se rozhodnu rostlině pomstít. Pravá ruka držící dýku se nečekaně rychle pohne a já tnu do šlahounu veškerým náporem své momentální zlosti. Neřáde, teď to máš. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Někteří lidé jsou nebezpeční," uzavřu to nakonec elegantně a zářivě se na něj usměju. "Teď se nehýbej!" Trochu se zamračím v usilovném soustředění. Pozdvihnu ruce a zahýbu prsty, jenom jemně. Cítíš, jak tě bahno propouští ze svého sevření, zvedáš se, pomalu, ale neustále, ještě kousek... a trochu do strany... na čele se mi zaperlí pot a jsem trochu udýchaná. Zdá se, že je to pro mě práce jako bych tě zvedala osobně rukama. "Už - neudržím..." vydechnu a ruce mi zvadnou. Já vlastně také, ztěžka usednu do trávy. Ty dopadneš z výšky, ale měkce, na zem - na pevnou zem. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Tu a tam remízek stromů na pevnější půdě, hlavně břízky a nějaké ty olše. Žije zde spousta ptáků... a jak se zdá podle oné dívky, nejen jich. Nevedou tu žádné pravidelné stezky, protože po každém dešti je zase všechno jinak. |
| |
| Fringilla Šlahoun ti pod ostřím nože povolí jak se sluší a patří na pouhou rostlinu. Odříznutý kus však překvapivě rychle vadne - za dva tři údery srdce už vypadá, jako by odumřele ležel na slunci několik hodin. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro No, zaregistruji její nechápavý výraz, myslíte, že jsem se sem dostal po své vůli? Ale to je na dlouhé vyprávění.. mávnu nad tím rukou, posadil jsem se a začal si vyhrnovat nohavici. Přísahal bych, že mi tam něco kouslo. Nějakej brouk či co, zabrumlám na vysvětlenou a soustředěně odstraňuji bláto překážející mému konání. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Zadívám se, co to tam děláš. "Jsi zraněný?" zeptám se opatrně. "Bolí to moc? Ale já jsem teď unavená. Bude chvíli trvat, než bych tě mohla vyléčit." Až se mi z té představy, že mu nemohu pomoci, rozbuší srdce. Nakloním se k němu, vlasy, aby se mi nepletly do výhledu, postrčím za svá jemně zašpičatělá ouška. "Jéje," udělám soustrastně a pohladím tě po vlasech. "To bude dobrý, uvidíš! Mám najít léčivou bylinku?" |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Lehce nadskočím, když se mne dotkneš a ruka mi automaticky zašmátrá někde u pasu. V mžiku se vzpamatovávám a vracím se ze svých myšlenek zpět do reality. Pohyb vyvolaný zažitým reflexem velmi obratně zamaskovávám lehkým poposednutím blíže k tobě. Není to nic strašného, hodnotím zranění. Brzy to jistě samo zmizí. Ale.. ale ty se za to celá třeseš, vyrazím ze sebe překvapené konstatování. Jemně tě uchopím ze třesoucí se ruku a uchopím ji do dlaní. Jsi v pořádku? |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Kam máš namířeno?" zeptám se, celá červená. Ani nevím, co mě tak rozrušuje. Blízkost člověka je samozřejmě nezvyklá a podivná, ale... "Abys zase nezapadl..." uvažuju starostlivě. Kratičce ti pohlédnu do očí a zrudnu ještě víc. Ty moje jsou zelené se zlatými odlesky... |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Uvolním se a rozhlédnu se okolo. Pustina se zapřít nedá. Pár stromů a samé skryté močály. Nikde nikdo. Kdo by tady také žil, že? Namířeno, namířeno, převaluji to slovo na jazyku, až to začíná budit pochyby, zda vnímám jeho smysl. Nejspíš tam, odkud jsem vyšel, konstatuji nicneříkající odpověď a přecházím k dalšímu nadhozenému tématu. Zapadnout, zatřesu nechápavě hlavou. Ano, to by se mohlo stát, pokouším se zapomenout na výcvik na pohyblivých kládách, ale modřiny z něj cítím ještě dnes. I přesto se chápu příležitosti: Snad by jsi mně mohla vyvést ven. Rád bych ti dělal doprovod.. Má cesta může nějaký ten čas počkat. To nikam nespěchá, ubezpečuji sám sebe a přitom podvědomě přejedu po jednom místě na paži. |
| |
| Pozoruji s jistou nadsázkou jak Fringilla zápasí s růžemi. Vítězství bylo sice bolestné, ale podařilo se. Automaticky vstanu a připnu si opasek s mečem. Vyjdu směrem k Fringille a tasím jeden a půl ruční leštěný meč se znakem draka a meče na čepeli hned pod záštitou. Fringillu kousek poodstrčím rozmáchnu se a tnu do keře předemnou seč to jen jde. |
| |
| Otevřu oči, zamrkám a ještě pár chvil netuším, kde se vlastně nacházím, než mi má pamět a trochu bolavá záda připomenou, že jsem spolu s dalšími na cestě za perníkovou chaloupkou a je nové ráno. Vymotám se z pokrývky, pročísnu si vlasy. Přeju všem krásný ránopronesu, natáhnu se pro batoh, abych si v něm našla něco k jídlu, na uchlácholení kručícího žaludku, ale sotva si stihnu jednou kousnout, když mou pozornost přiláká hlas Fringilly a Vladimira, kteří se snaží prodrat šlahouny rostlin. Počkejte, pokusím se vám aspoň trochu pomoctrychle vstanu na nohy, zpoza opasku vytáhnu dýku, kterou mi dala Fringilla a snažím se aspoň drobátko pomoci, co jen to jde. |
| |
| Pokrčím nad tím rameny a spíše trochu obezřetně pozoruju včely a sleduji jejich počínání. Trochu nervózně tikám očima k nim a k mému batohu co mám u nohou jak tak sedím na zadku. " Herdek já mám hlad že bych... Ale co ty včely? Vytáhnu něco dobrého a začnou na mě nalétávat a co si pak počnu? Musím to vydržet. Alespoň než se odsud dostaneme, a pak se najím... Ale co to říkala ta ženská? Zapálit, nezapálit? " Chvíli si hraji s představou, že do křoví vrhnu něco vznětlivého, avšak zaženu to dalším zoufalým výkřikem mého žaludku. Pak si vzpoměnu na slova Bezzemka a na mé vlastní vyložení. " Tolik peněz že si budu do konce života jíst co hrdlo ráčí !! Vydržím to a pak se nadlábnu ! " s těmito tichými slovy na rtech, které mohl možná někdo u mne zaslechnout, se začnu po»ouchle usmívat a koukat na Fringillu jak se činí |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Díků netřeba. Příště pomůžeš zase ty mě!" Jeho odpověď jsem pochopila jako že jde domů a přijde mi to jako naprosto samozřejmé. Kam jinam by měl jít? Je to ten nejlepší směr, nejlepší cíl... jenom já... Trochu zesmutním. "Půjdeme spolu," souhlasím rozhodně, "Alespoň na okraj bažin. Pak se uvidí! Souhlasíš? Já sama ještě nevím... kam přesně mám namířeno. Ale dostanu znamení. Možná ty jsi to znamení. Možná se objeví nějaké jiné. Stejně jsem chtěla vždycky potkat člověka." Ukážu rukou určitým směrem - jihozápadně. "Někdy stačí, když půjdeš těsně za mnou, někdy ti řeknu a musíš šlapat přesně do mých stop. Určitě nejsi těžší než jelen, že? Najdu takovou stezku." Poklepu si ze strany na spánek. "Cestu cítím." A vykročím kupředu, jako by vánek vál. |
| |
| Okvětní lístky se sypou po celých hrstech k zemi, padají pomalu, jak umírají a vadnou. Šlahouny podléhají houfně rázným úderům meče (který si teď jistě v skrytu své kovové duše přeje být překován na - ne snad pluh, ale kosu určitě) či dýky a vadnou a schnou tím podivně rychlým způsobem. Nejdále se dostane kupodivu Arvin - rozmáchlými seky meče krok za krokem postupuje vpřed, spokojeně si pobrukuje, až se ocitne v jakémsi tunelu. Těžko říci, kdo si toho všiml první. Začátek je vlastně velmi nenápadný - z každého u»atého šlahounu, z každého utrženého lístku, rostou dva další. Napřed jenom pomalu, proto tak dlouho trvalo, než to někomu došlo. Ale pak čím dál rychleji. Arvin je náhle obklíčen ze všech stran, ostnaté šlahouny se mu omotávají kolem nohou, vězní na místě, kam se probojoval. Netrvá dlouho, a je dokonale znehybněn, takřka neviditelný pro ostatní, kteří zůstali na kraji, pro všechnu tu nově narostlou masu. Ruku s mečem ještě zdviženou, sotva dýchá, jak mu dlouhé trny naléhají na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Kolem vás proletí hejno velkých motýlů. Vypadají jako babočky, alespoň kresbou křídel. Jejich rozpětím však - inu, kdybys roztáhl ruce co nejvíc by to šlo, bylo by to akorát. |
| |
| Stojím na místě a hledím na dění okolo sebe. V hlavě mi běží myšlenky na řešení situace ale stále docházím k drastickému závěru. Sáhnu si za krk kde nahmátnu můj věrný meč. Při vytasení vydá lehký svist a na ostří meče odznívá ocelová hudba. Pevně uchopím rukoje» do obou rukou a zaměřím zrak na příhodné místo. Poté se rozběhnu proti cíli s mečem napřaženým k úderu. Mohutný sek byl úspěšný a poté další. Posupuji krokem v před a vytvářím kolem sebe průchod dostatečně široký pro ostatní. Lehce se usmívám nad úspěchem mého počínání a dávám do ran větší sílu. Už ani nevím kolik času uběhlo ale cítím únavu v rukou. Zastavím se abych opět nabral sil a stočím hlavu na svou vykonanou práci. To co spatřím mi vyrazí dech. žádný tunel tam není. Hledím jen na ostnaté šlahouny které se rozrůstají kolem mě. Nejdříve chytnou mé nohy a poté ruce. Snažím se napřáhnout meč k úderu ale ten je zmařen. Už se nemůžu ani pohnout. Jsem v pasti. Na krku ucítím velký tlak která mne pomalu dusí. Snažím se v rychlosti vymyslet co dělat. Přestanu se cukat v naději že postup přestane a zatím žádný účinek. „Pomoc!!“ Vyhrknu ze staženého hrdla a doufám že budu vyslyšen. Ostny mám zaryté po celém těle a zaříznuté do kůže. Snažím se ale nevnímat tu bolest která mi zaplavuje tělo. Hlavou mi běží myšlenku že zemřu se svou minulostí kterou ani neznám. Lapám po dechu a snažím se koncentrovat. Ani nevím zda to je snažením se o vyproštění nebo těmi šlahouny ale cítím velkou potřebu spát. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Když vidím, že vstáváš a jsi připravena vyrazit, upravím nohavici do normální polohy a vydám se za tebou. Opatrně našlapuji v tvých šlépějích a opět se ponořuji do myšlenek. Po chvíli mne z nich opět vytrhává hejno obrovských motýlů - Tak takové jsem ještě neviděl, tiše žasnu. Za notnou dobu mi dochází, že jsme na něco zapomněli. A jak se vlastně jmenuješ? zavolám za tebou. Když zpozoruji, že jsem upoutal tvou pozornost, dodávám: Já jsem Mathias. |
| |
| Trochu zmateně koukám na rychle vadnoucí stonek, když mě kdosi jemně odstrčí stanou. Hej co děláš. Adrenalin mnou ještě cloumá, ale přesto se opanuji a zbořím Vladimirovi místo dýky do zad jen svůj notně nasupený pohled. Pak již jen sleduji jak stonky růží padají pod jeho mečem. To mi ovšem dlouho nevydrží, jelikož přijde i Rebecca a Arvin. „Nech je pracovat a pojď si zabalit. Čím dřív vypadneme tím líp.“ Oslovím Rebeccu klidným rozvážným hlasem. Otočím se a jdu balit. Sroluji deku a hodím ji do gáblíku, zbytek mých věcí co jsou od večera vyndané pečlivě našoupu kolem a na vrch.. Pak ještě připáskuju kabátec a hotovo. Ve chvíli kdy dopnu poslední řezku se ozve výkřik. Ohlédnu se a spatřím důvod toho povyku. No dobrý. Tak teď se ukažte, jaký jste frajeři, pánové. „Ajaj, zdá se že váš přítel se nám někde ztratil.“ Prohodím směrem k Haklberymu.„Tohle chce razantní zásah, ale aby ho to chudáka neupeklo“ dodám i s narážkou na řeči o ohni. |
| |
| Promnu si vous a zvážím situaci. Zdá se to být okamžik, ale hlavou mi projde spousta nápadů, od těch nejblbějších, až po ty nejsložitější, které tím jak jsou složité jsou ve své podstatě ještě větší kraviny než ty nejblbější. " Přelézt to nepůjde, přeskočit také ne, vúně oněch kytek na nás působí utlumujícím efektem, Arvina to polapilo a nás za chvíli s velikou pravděpodobností taky. Nejsem po snídani a mám hlad. Pokud to zapálím, s velikou pravděpodobností uhoří. Pokud je to živé, bude to to pálit a možná se to stáhne a pustí ho to. Pokud ne, uhoříme. Pokud nic neudělám, zemře a my možná také. Co jiného než oheň to zraní a co jiného než oheň máme k dispozici? " po této krátké diskuzi se sebou samým již dlouho nemeškám, a zalovím v batohu, abych vytáhl láhev s olejem. Ten pak položím na zem, stejnak jako můj batoh, a vytáhnu od pasu dýku. S její pomocí si odříznu kus rukávu od košile, který pak, až odzátkuju láhev s olejem, nacpu do jejího hrdla. Na chvíli láhev obrátím, aby látka nasákla, a pak už jen chvíli hledám Křesadlo. Když i ono je nalezeno, pokusím se zapálit látku napuštěnou olejem vsazenou do láhve a pak celou láhev vrhnout asi tak dva až tři metry nalevo od uvězněného Arvina. |
| |
| Pozdě si uvědomím jaká je to past. Arvin už je chycen. Rychle uskočím z růžového křoví a přemýšlím jak nato. Příliš pozdě si všimnu že Haklbery již hodil zápalnou lahev. "Ne, počkej!" vykřiknu ale již to na věci nic nezmění. Pozoruji jak láhev letí vzduchem ale jen chvíly. Pohotově vyhmátnu ze zavazadla pochodeň a po vylovení křesadla z kapsy kalhot jí zapálím. Přiskočím k růžím mimo dosah ohně z Haklberyho lahve a zkouším co s rostlinou udělá opalování jejích větví pomalým postupem. "Je to živý a né suchý, to znamená že by se to nemělo tak rychle rozhořet. Snad to tu květenu zažene!" |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Nezdá se ti na těch motýlech něco divného?" vrátím se zase pohledem k těm létajícím skvostům a mimoděk si pohrávám se sponou na opasku. "Jsou nějak malí..." Urovnám naušnice, přejedu letmo prsty po přívěsku na krku, jestli je rovně, všechny ty kontrolní pohyby vypadají trochu jako tik na pomoc ku přemýšlení. "Ale možná se mi to jenom zdá..." dodám nakonec trochu nejistě. |
| |
| Snažím se dýkou doslova upižlat několik šlahounů té popínavé rostliny, když mě Fringilla vysvobodí nabídkou zabalit si věci. Moje ruce jsou holt zvyklý na jinou práci a v uřezánání rostlin jsou naprosté trdlo. Zastrčím dýku zpět za opasem a několika rychlými kroky přejdu k místu, kde jsem ještě před chvíli ležela, do torny nacpu těch pár maličkostí, který jsem z ní včera večer vytáhla, pevně zavřu a do horních popruhů připoutám pevně smotanou deku. Když se však naím provizorním táborem rozlehne křik a nastane zmatek s doslova bránící se rostlinou, pustím tornu na zem a otočím se. Tohle vypadá beznadějně, ale pokud se nakonec nespustí déšt, bude to doslova katastrofické. Pro nás pro všechnypři mých slovech zvednu hlavu směrem k nebi a pátrám po deš»ových mracích. |
| |
| Na chvíli se obrátím na Vladimira, abych se koukla jestli náhodou on nemá nějaký ten nápadík a tak spustím Hacklberyho z očí. Když se do mého zorného pole dostane ta letící a hořící zápalná láhev dosti sprostě zakleji a obrátím se zpět na kudúka. „ No tak teď jsem na to zvědavá, doufám že máte i něco co ten oheň uhasí, nebo se tu vážně asi upečeme všichni i s vámi, chytrolíne.“ A nasupeně se otočím a pozoruji co udělala ta zápalná láhev s porostem, při čemž ještě stačím zachytit Rebecci slova o dešti. Jo tak to by opravdu chtělo. A nahlas pronesu, „ Ani né tak déš», jako pořádný slejvák.“ Pak pohledem zachytím Vladimira jak se snaží upalovat křoví pochodní. Chvíli ho pozoruji, Co to jen proboha vyvádí, když přejdu těsně k němu. „ Děláš si další ohýnek?“ otážu se jízlivě. |
| |
| Ještě v tu chvíly kdy přikládám pochodeň přijde Fringilla a vyruší mě. Nestihnu ani zaregovat co to udělá SAKRA s tou rostlinou. Prudce se otočím až málem spálím sám sebe i fringillu. Naštěstí se nikomu nic nestane. "Zaprvé, támhle hoří zatím jen olej, a není vidět co to dělá s rostlinou a já se na to snažím přijít! Za druhé pokud ta rostlina není zákeřná mrcha a neschne si jak chce, tak je živá a nebude toliko hořet a tudíž nebudeme nutně toliko hořet ani mi.. A aby to nebylo jen stereo tak kdyby ten oheň rostlinu zlikvidoval tak tím že založíme druhý si jednoznačně připravíme ústupovou cestu kterou nám první oheň vypálí." ještě se zamyslím "hmm.. asi sem ještě něco zapomněl... ale to je fuk!" a otočím se zpátky k růžím a KONEČNĚ přiložím pochodeň přímo k růžím. |
| |
| Oheň je překvapivě účinný. Zvláště od zápalné lahve, povzbuzen olejem, se rychle šíří. I pod pochodní se lístky kroutí a větvičky čadivě odumírají. Nastane okamžik velikého ticha - jako by celý les ustrnul v úžasu a očekávání, ani pták nepípne ve větvích okolních stromů. Snad je to jenom zdání, snad opravdu keře se napjaly v bolestivé křeči, chvějíce se před největším nepřítelem... Umí rostliny plakat? Umí naříkat, umí volat? Existuje-li bolestivý výkřik umírající květiny, ozval se právě teď. Neslyšný zvuk... a přesto, hlasitý a ohlušující, svým podivným způsobem proniká do morku kostí. Růžové keře ve snaze předat poselství spočívající v touze přežít, vrazily ostré trny do Arvinova těla. Krev mu vytryskla z nesčetného množství ran a jeho řev, zcela lidský a plný bolesti, jakoby porušil kouzlo neslyšného květinového křiku. Umírající muž se zhroutil mezi větvovím, nadále podpírán rostlinami v děsivém postoji. Oheň se od míst, kde byl založen, šíří čím dál rychleji. Jako by vyčerpané rostliny vzdávaly svůj boj se živlem. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Na chvíli tak odlepím oči od země pode mnou, abych se na ně podíval, a omylem šlápnu jednou nohou vedle. Ta se zaboří asi deset palců do bahna. Sakra, lanařím v duchu a pokusím se nohu vytáhnout. Nakonec se mi to nějak povede, ale zjiš»uji, že jsem tam nechal botu. Skloním se k ní a po značném úsilí i tu vyproš»uji. Opět se obouvám a rychle vyrazím za tebou dělajíc, že se nic nestalo. Krásné jméno, opravdu moc krásné, pokouším se pokračovat v konverzaci a zapomenout na ty obří breberky, které se plácají vzduchem o kus dál. |
| |
| To náhlé do uší bodající ticho mi doslova vyrazí dech a vezme mi o něco méně jizlivější odpověď Vladimirovy z úst. Zděšeně se rozhlédnu kolem a spatřím tu spouš» kterou páše oheň z láhve. Arvinův křik doslova rve uši, než konečně umře se svým původcem. „ No skvělý, právě jste si odpravil přítele. To se tedy povedlo.“ Obrátím se na Hacklberyho s notnou jedovatostí v hlase. Pak chytne i keř co se ho snažil Vladimír pálit pochodní, uskočím a začnu rychle přehodnocovat naši situaci. Hlavu plnou hodně sprostých a vulgárních slov, které by slušná dáma neměla ani znát. Pitomý chlapi, to neuměj vymyslet nic jiného než jak něco totálně zrušit.Zuřivě se rozhlížím a dumám „kudy z konopí“, tedy z růží. Prosekat to nešlo, lítat neumím. Tak snad jen chvíli počkat jak to prohoří a pak se pokusit přejít to spáleniště, snad to půjde. I když mě to pravděpodobně bude stát nový podrážky bot. |
| |
| Sleduji jak oheň postupuje dál od nás růžemi. Pomalu ale jistě nám dělá cestu. Na tváři mám slabý úsměv a v očích mi hrají plamíky ohně který pozoruji. Vypadám jako bych Alinorův výkřik ani nevnímal. Jakobymě probrala až slova Fringilly. Otočím se, zahodím pochodeň na zem kde nemůže chytnout nic dalšího a jdu směrem k mým věcem, když míjím Fringillu jen suše a hluboce konstatuji: "Bůh dal, Bůh vzal! Nebo jak to říkáte Vy, lidé..." a s pomalu rudnoucím bělmem v očích (že by od plamenů?) si naskládám věci do torny a připravím se k odchodu. Pak počkám až oheň odstoupí od Alinorova těla. "Pojďtě mi pomoct odtáhnout jeho zbytky, zarovnáme jej kamením u cesty, takhle ho tu nemůžeme nechat!" a beru svojí celtu a jdu směrem k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro ...ze kterého bylo vysvobozením uniknout. Bolest, kterou cítíš celým svým já, i když se nedá přehlédnout změna, která nastala. Zpočátku je těžké ji pochopit, pak si to ale uvědomíš; zcela, celou svou duší. Smrt. Jsi mrtev. Bolest ustává, jak si tvá mysl uvědomuje, že okovy, které ji poutaly k zuboželému tělu, jsou definitivně přervány. Ta úleva je obrovská. Bez ohlédnutí tvá duše stoupá - kamsi. Celé okolí je jako v mlze, nezřetelné obrysy stromů a lidí, kteří ti již připadají vzdálení a nezajímaví. Vzhůru, někam - tam... "Počkej!" zaslechneš náhle hlásek. Dívčí, mladý, ještě dítě - dá se tohle říci o bezvěké duši? Tahle duše ale přijala podobu mladé dívenky a jako taková se k tobě blíží mezi stíny stromů. "Neodcházej ještě...." Blonďaté vlásky spletené do dvou cůpků, bezelstvé velké oči. Šatičky, do jakých ji maminka určitě oblékala jenom v neděli. Usmívá se, je ráda, že tě vidí. Kráčí - nekráčí, je už skoro u tebe a ty mimoděk nabíráš dosud beztvarou duší podobu, jaká je ti nejbližší. |
| |
| soukromá zpráva od Arvin pro |
| |
| Kéž by zafoukal vítr! Množství hustého, dusivého kouře ve vašem nevelkém útočišti už způsobuje, že pomalu nevidíte jeden na druhého. Ztěžka se dýchá, hlava se začíná motat nedostatkem kyslíku. Vysoké, husté křoví není o nic prostupnější než na začátku. Tu a tam v něm zapraská a vyletí žhavý uhlík, jako zlým úmyslem vedený, vrhá se po nahé kůži. Arvin již ztichl a jeho mrtvé, shořelé a vykrvácené tělo občas lze zahlédnout mezi šlahouny. Pach spáleného masa je nesmírně odpudivý a těžko říci, jestli se na něj dá kdy zapomenout... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Nebolelo to moc?" pohlédne soucitně směrem, kde tušíš své staré tělo. "Teď už to bude všechno v pořádku..." Oči má krásné, podmanivé, neurčitou hnědavou barvu, milou, krásnou, něžnou. Lze se v nich utopit, strávit v nich čas do konce světa... |
| |
| soukromá zpráva od Arvin pro |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Zblízka se obyčejným motýlům tolik nepodobají. Křídla jsou ve skutečnosti dosti kožnatá, lesklé šupinky dokonale imitují kresbu babočky. Hlavně tělo motýla přitáhne zblízka pozornost. Nedá se nazvat jinak, než dlouhá ještěrka s nohama přitaženýma k tělu, aby měla aerodynamičtější tvar. Při brždění občas nohama zamává, to potom se ukážou dlouhé pařátky s ostrými drápy. Hlava ještěrek je podlouhlá, s čenichem a tlamkou plnou zubů. Na hlavě jim vyrůstají, snad kvůli motýlí podobě, jakési náhražky tykadel. Zaslechnu šplouchnutí a otočím se za tebou. "Jsi v pořádku?" Motýli kolem nás krouží a štěbetají pisklavými hlásky. Zní nespokojeně. |
| |
| Přes hustý dým jsem zjistil že cesta není zdaleka tak volná, odumřelé šlahouny jsou zde stále, nikloliv však tak vysoko jako předtím. Tasím tedy meč a prosekávám cestu směrem k vodnímu toku co tu včera byl. Na případné kašlání a sípání ostatních reaguji jen větou: "Namočte si nějaké hadry vodou, pokud nějakou máte a přiložte si je na ústa a nos, bude se vám lépe dýchat!" a pomalu se prosekávám některými již spálenými částmi. Když narazím na ještě hořící část, odsekávám ty nejmrtvější šlahouny a dusím oheň tak aby postupoval od nás. |
| |
| Kouř mě zaštípe do očí a mě vyhrknou slzy. Zmateně zašátrám kolem sebe, jestli se mi podaří najít tornu. Chvíli mi to trvá, ale nakonec nahnátnu jeden popruh a přehodím si ho přes rameno. Rozkašlu se. Teď není čas na sentiment! podaří se mi zakřičet na ostatní. Sice ho tady nenecháme, ale s takovou tady zůstaneme taky a v naprosto totožném stavu. Nechme ho tady a zmizme dokud je čas! V nedobrovolné "slepotě" udělám několik kroků vzad, opatrně se rozmachuju rukama, jestli se mi nepodaří do někoho vrazit. |
| |
| Někdo do mě vrazil!Poslepu stojím a řeknu:Jenže jak se s toho dostat?Jestli tu ještě chvíly zůstaneme dopadneme jako Arvin! Škoda že sem se nedoučil vodní magii..kdybych to zkusil tak je riziko že je po nás...a ani nevim kde mám trojzubec! |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Zamávám rukama a motýli odletí. "Nikdy jsem neviděla tolik mladých pohromadě. Asi se jim tu daří." V hlase mi zní starost. Nakonec ale pokrčím rameny a zřejmě nad tím přestanu dumat. "Ty asi neumíš zmizet v zemi?" Je to spíš řečnická otázka, přesto na tebe pohlédnu s nadějí. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Aha, tak to se s tebou možná zdržím déle, opatrně informuji. Víš, tady to vůbec neznám a evidentně nejsem tam, kde jsem si myslel, že jsem. Zmizet v zemi? Ne, tak to opravdu neumím, konstatuji překvapivou odpověď a dál tomu nevěnuji pozornost. Větší starost mi dělá provrtávání země přede mnou pohledem. |
| |
| Chvilku stojím a koukám, až nakonec zjistím že nic nevidím. Navíc se začnu lehce dusit kouřem. Prudce se rozkašlu a hledám po kapsách šátek. Někde …..tady ….ne sakra je v batohu. Jenže kde je batoh? Naštěstí v tu chvíli Rebecca promluví a já se zorientuji podle jejího hlasu. Rychle se tma vydám. Jenže jak nevidím, tak nakopnu jeden z kamenů ohraničující ohniště. Kousek od něj jsem ležela Vzpomínám začnu jít opatrněji směrem odkud jsem slyšela předtím Rebeccu. Nakonec zakopnu i o svůj batoh, jelikož to tak trochu čekám, že se o něj přerazím nic závažného se nestane. Rychle ho seberu, na šátek zase zapomenu a hodím ho na záda. „ Rebecco, kde jsi?“ zavolám, i když mám pocit, že mi každé nadechnutí roztrhne plíce. Začnu chodit drobnými krůčky kolem. V kouři úplně ztrácím pomalu orientaci, takže za chvíli už zase dojdu k ohništi a tentokrát se o něj přerazím dost důkladně. Takže začnu padat. Jediné co mi zbývá je vyhodit ruce dopředu a modlit se, že si moc nenamlátím. |
| |
| Prosekávání šlahounů se ukazuje jako nesmírně beznadějná práce. Jako by i v agónii dokázaly zmobilizovat veškeré síly a vzdorovat ostří mečů, kouř houstne a žár se stává nesnesitelným. Souvislá stěna plamenů, živená stále novými keři, je pro člověka neprostupná. Prostě to nejde. Snad jen se štěstím by se našlo místo, kde hradba růžového roští není tak silná, ale štěstí vám nepřálo. Možná je někde nad vámi modré nebe a kus od vás voda, krásně mokrá a chladná. Těžko si to ale v dusivých chuchvalcích dýmu alespoň představit. Fringilla Když dopadneš rukama do ohniště, rozletí se na všechny strany pár kousků dřeva a zem ti zaduní pod rukama překvapivě kovovým zvukem, trochu dunivým. Jako by na ohništi, nebo pod ním, či co, byl kovový poklop. Snad tu někdo zapomněl velkou pánev, dnem vzhůru. Možná něco jiného... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Véčáá!" "Jasně, rozjedem to!" "Hostina bude, dlabanec!" "Kucí, začnem rožněm, že jo, že jo!" Štěbetají jeden přes druhého a mají nepokrytou radost. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Kousek před vámi se ze země zdvihne srnka s kolouchem a vcelku v klidu před vámi odběhnou pryč. Pak si uvědomíš, že slyšíš nějaký zvuk. Už chvíli ti zní v hlavě, ale nepronikne hned až k vědomí. Jenom zneklidňuje, je nepříjmený... až si ho uvědomíš a dojde ti, že je to podivné hučení, bzučení, kdo ví co, hluboký, bzučivý zvuk, možná hlasitý a z dálky, možná tak moc hluboký blízko. |
| |
| Ke své smůle vletím rukama rovnou do vyhaslého ohniště. Uhlíky a kousky dřev se rozletí do všech stran a všude na mě se usadí jemný popel. Ale to je stejně jedno, protože ten je tu stejně všude ze zuřícího požáru okolo. Kov? Co to? Horentně začnu popel prohrabovat a postupně odrývat . Odhazuji popel holýma rukama do všech stran, nedbaje na to jestli s ním někoho trefím. Po nějaké té chvíli a horentní práci přerušované jen ve chvíli kdy se mě zmocnil záchvat kašle se mi podařilo odkrýt velký kruhový kovový poklop. Uprostřed je jakási výseč s držadlem. Tedy tak to je něco, kam to jen vede? No hlavně že tohohle inferna. Na nic nečekám a ze všech sil zaberu. Už mám pocit, že my samým napětím popraskají svaly a nebo alespoň všechny žíli na rukách, No tak povol, šmejde. ,když ten neřád povolí a já letím na zad a dopadnu na zem až to zaduní. Krucinál. Moje záda. Docela štěstí, že ten bál co mám na zádech není plnej skla, ale jen měkčích a odolnějších věcí. „ Hej, něco jsem našla.“ Zařvu do kouře a prudce se rozkašlu, to jak se mi při tom křiku naplnily plíce kouřem. Seberu se ze země a zkoumám otvor co vznikl po odstranění poklopu. I když bych je tou měla nechat, pak je naděje že to přežiju ve zdraví.Pomyslím si. |
| |
| Fringilla Tma tmoucí. Slyšíš dopadnout kousek dřeva, který sklouznul z - nyní již nefunkčního, ale je tu snad někdo, kdo by toužil po táboráku? - ohniště, takže propast nebude nijak bezedná. Ale těžko odhadnout, jak hluboko je dno. |
| |
| Ty mrchy nepovolej, takhle odolný nejsou snad ani seveřani sakra! Uprostřed sekání zaslechnu Fringillin hlas.. Otočím se a v chuchvalci kouře záhlédnu na krátkou chvilku jakousi díru do země. Doběhnu pro ještě hořící pochodeň a dopátrám se ohniště do kterého div nespadnu... "Ouh, sakra" To by možná mohlo bolet i mě!" řeknu si v duchu a pohlédnu do díry. Oči mám sice sakra dobrý, ale s tím ouřem jsou tak maximálně červený, mno... ostatně ani to není nenormální.. Sleduji zda necítím olej, nebo jinou hořlavinu, pakliže ne, přiložím pochodeň aby ostatní lépe viděli. |
| |
| Když chodím poslepu tak ¨zahlédnu ndaleko od sebe díru ale když ji uvidím hned oči zas zavřu.Kam to asi vede?Není to podzení vchod?Nebo důl nebo stoka?To by se hodilo.. Sme v háji. |
| |
| " Arvine !! " vykřiknu zoufale a padnu na kolena. I když smutek není nic pro mne, v očích mám podivnou prázdnotu, jak mlčky sleduju místo kde byl naposledy zahlédnut. " Tohle jsem nechtěl, hernajz ! Arvine ! " Křičím v duchu. Ozývá se ještě další hlas, který křičí po záchraně, před dýmem, ohněm, trním... |
| |
| Díra není tak široká, aby pochodeň otvor nějak účinně osvítila. A naklonit se nad oheň dost dobře nejde... S batohem na zádech by se do ní vešel leda někdo hodně štíhlý, a to by ještě ten batoh nesměl být moc velký. Rozhodně pár coulů vidět je. Stěny barvy jílu, vyhlazené, očividně umělého původu (leda by tu žili fakt velcí mravenci). Oheň za vašimi zády výhružně zapraská. Už ho přestalo bavit krmit se pouze křovím, a pustil se do nejbližších stromů. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Zaslechnu hukot a ztuhnu. Plná paniky se rozhlédnu, jako bych se trochu přikrčila, nejraději bych si sedla na bobek a přikryla si hlavu rukama. "To je opravdu smůla, že se neumíš schovat," zanaříkám, chňapnu tě za ruku a překvapivě silně tě táhnu kupředu, snažím se běžet. "Rychle, musíme... pryč..." Slíbilas mu, že ho neopustíš, přesvědčuju se v duchu, ale po ničem netoužím víc, než ten slib porušit. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Náhle si uvědomíš, že nad tebou přeletěla opravdu velká včela. Ještě o kus větší. Obrovská. Vlastně musí být větší než ty. Musí v tom být magie, jinak by její tělo těžko mohlo v téhle velikosti fungovat. Zvuk, který způsobují její neuvěřitelně rychle kmitající křídla, je ohlušující. Jediná skrýš poblíž by snad mohla být pod korunami několika břízek rostoucích v těsném kroužku s hustým podrostem... ale včela se zatím zjevně nerozhodla, jestli jí zajímáte. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Tak! Teď teprve vypadám jako anděl!" zaraduje se. "Nebo ne, ještě něco chybí..." Přejede si rukou nad hlavou a rázem se objeví kroužek svatozáře. Když vidí, jak se na ni díváš, směje se. "Taky to umíš... to je jenom hraní s podobou, to je jednoduché. Anděl nejsem, ale umřela jsem tady a rozhodla jsem se tu zůstat." Natáhne k tobě ruce. "Zůstaň tu se mnou..." Cítíš jemný tlak. Nedůrazný, mírný, jenom takový, že kdyby ses o nic nepokoušel, pomaličku by tvá duše směřovala oním směrem. Možná je tam nebe, nebo peklo, to podle toho, jak by byla zhodnocena tvoje duše. A zároveň cítíš, že máš možnost tu zůstat. A třeba se i znovu narodit, jak říkala ta dívka... |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Nehýbej se," zašeptám, zatímco se choulím na bobku a snažím se být co nejmenší. Vlhkost mi zatím šplhá po botách. "Co se nehýbá, to nevidí." Jenom si trochu prohrábnu vlasy, abych nevypadala tak schlíple, a urovnám šněrování na kožené haleně. |
| |
| Poslepu se otočím za Fringilliným hlasem. Nemůže bejt daleko ode mě, protože ji slyším jen několik kroků od sebe. Našla? Co si našla?zavolám na ni zpátky, pevně chytnu jeden řemen torny a nejistě vykročím směrem, odkud tuším Fringillu. Ozvi se ještě, a» vím, kam mám přesně jít poprosím . |
| |
| Když tak pohledem zhodnotím velikost otvoru, který jsem objevila musím konstatovat, že se do něj s batohem na zádech asi nevejdu a tak ho prostě zchodím ze zad. Mezitím se ke mě skrze kouř procpe Vladimír začne mi před obličejem mávat pochodní. Přes kouř na něj zavrčím. „Dej to pryč, stejně je tam houby vidět.“ Nezaváhám a hodím batoh dolů. Stejně tam není co by se mohlo rozbít. Pomyslím si, když vidím jak mizí v temnotě Jak je to asi hluboký a přes všechen ten hluk z ohně se snažím zachytit zvuk jeho dopadu. „ Tady, Rebecco!! Je to asi tak deset kroků od tebe.“ Zakřičím, když se Rebecca ozve. „ Je tu cesta pryč.“ Snažím se jí, přes všechna ten kouř co mi znepříjemňuje dýchání, informovat. „ Snad.“ Dodám už spíš pro sebe a tázavě se podívám na Vladimira„ Jdeš první?“ |
| |
| Ani se pořádně nerozkoukám a kolem hlavy se mi překuluje batoh a padá dolů... "První? Chtěl jsem tam sice hodit tu pochodeň ale když už je tam ten batoh...." Zatím co naslouchám zvuku dopadu a snažím se odhadnout hloubku, klidně a tiše vytahuji z torny lano na spuštění bagáže a spol.... Ještě nahlídnu dolů jak moc to asi může být hluboko. |
| |
| soukromá zpráva od Vladimir Adrian Dragonarius pro |
| |
| Žuchnutí batohu se ozve v hloubce... dvou sáhů? Tří? Víc rozhodně, možná o chlup míň. Příjemný ten skok nebude, ale na zlomenou nohu by to bylo leda se strašlivou smůlou. Zvuk v prohlubni mate, ale přezka, která cinkne o kámen - to nemůže být bezedná hlubina. Vidět, kam se skáče, určitě by to byla hračka. Koho ale kdy učili dobře dopadnout, ten ví, že jak nohy neví, kdy přijde dno, koleduje si o průšvih i z docela malé výšky. Vladimir Hlína... kámen... prach dlouho nevětraných prostor. Cosi mrtvého, ale již dávno vyvanulého v čase. Lišejník, co nedbá na světlo. A kámen, kámen, mnoho kamene. Kolem není bohužel nic, za co by se dalo lano zachytit, kdo bude spouštět ostatní, bude muset skočit. |
| |
| "Hmmm to vypadá nadějně. Tak kdo leze první? Já vás budu spouštět. Nejdřív osoba, potom batoh a zase další... řeknu ostatním, zřejmě předpokládám že nikomu nevadí kouř a že mě všichni vnímají... no snad jo. čekám kdo se dobrovolně přihlásí, chtělo by to někoho menšího.... |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Charis sebou sekne v jednon ďolíků a já jí poslušně následuji. Jistě, podaří se mi ze sebe tlumeně vypravit a pokouším se dělat, že neexistuji. Tak jako už tolikrát, ušklíbnu se v duchu při vzpomínce na pár svých akcí. |
| |
| Okamžitě se otočím za zvukem Fringillina hlasu. No sláva oddychnu si a a poněkud jistějším krokem se vydám jejím směrem, až do někoho narazím. Koukám, že jsem vás konečně našla prohlásím a snažím se, co jen to okolní kouř dovolí prohlédnout si otvor, kterých chtějí zmizet. Docela ráda bych pomohla, ale bohužel nejsem asi natolik malá, jak by bylo potřeba |
| |
| Zhodnotím hloubku otvoru. Hm, to by šlo. Něco na prostor mezi stropem a podlahou.Tedy pokud je to chodba. Zvažuji možnosti. Pak do mě kdosi ze zadu strčí. Ohlédnu se. „ A tady jsi, fajn. Takže já jdu dolů. Ještě chvilku vydrž.“ Přivítám Rebeccu. Kriticky přejedu pohledem po mém oblečení. Děs, no ale horší už to asi ani nebude. Zvednu hlavu k Vladimirovi. „ Dík, lano si nech.“ A s těmi to slovy si sednu a přehodím nohy přes okraj díry. Spustím se do půli těla do díry než se zapřu o stěny nohama. Ještě že jsem už v životě prolezla tolik komínů. Jeden nikdy neví kdy se mu co hodí. Pomalu se spouštím po stěně dolů, s myšlenkou na to že si dole maximálně kecnu kostrčí na ten svůj měkoučký batoh. Ještě než mi zmizí hlava v díře ozvu se . „ Až budu dole, zavolám. Hodíš mi tu pochodeň, jasný.“ |
| |
| Fringilla Zrovna když ti tak hlava zmizí pod úrovní země, ucítíš pod nohama, vlastně vedle nohou... no prostě se už nemají o co opřít... prázdno. Ruce ti podklouznou a dopadneš o kousek níž, není to nejpříjemnější, ale bez nehody. Jenom se ti noha zvrtne na vlastním batohu, takže místo elegantně na nohou upadneš na zem. Máš pod sebou kámen - hladký, příliš, než aby povrch byl přírodního původu, ale je možné, že tu kdysi byla voda. Tušíš, že když se postavíš, bude to s chlupem, aby ses nemlátila hlavou o strop. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro V jejich složených očích se odráží okolní svět. Za chvíli tam již vidíte své vlastní odrazy, stokrát zmnožené, deformované. Včely se snášejí přímo na vás, nožky - silné jako stehno pořádného chlapa - vztažené k vám. Vítr z jejich křídel vám cuchá vlasy... |
| |
| Je to docela snadné sešplhávat dolu. Pak ale zrovna ve chvíli, kdy mi ostatní zmizí z obzoru a já vidím jen stěny té díry mi zmizí pěra pod nohama a než si to stačím uvědomit a pořádně se zapřít rukama sedím dole na zemi. „SAKRA!!“ zakleji, to jak si zvrtnu kotník o vlastní bagáž. Zkusmo s ním zakroutím a oddychnu si, je OK. Rukama kolem sebe nahmatám kamennou podlahu. Hm, zajímavé. No tak si na to posvítíme. Zvednu se a cítím, že toho prostoru nad mojí hlavou už moc nezbývá. Šoupnu svůj batoh co nejvíce stranou. „ Vladimire, hoď sem tu pochodeň. Je tu dost tmy, ale vypadá to na solidní dílko, i když spíš tak pro trpaslíky.“ Volám nahoru. |
| |
| No dobře du taky..Sešplhávám pomalu dolů dokud se nedotku země..Vytáhnu pochodeň a zapálím jí.Nelíbí se mi to tu....vůbec se mi to nelíbí.. |
| |
| Fringilla sešoupne dolů a já se jí chystám hodit pochodeň ale mezitím tam sešoupne hendur. "Tak někdo další, ne? otočím se na ostatní.." trochu se porozhlídnu po šířících se plamenech "TAk rychle, rychle. nemáme čas!" |
| |
| Protáhnu se kolem Vladimira blíž k díře, s úmyslem taky do ní vklouznout. Hej vy tam dole, dávejte pozor, nejdřív jde torna pak já zavolám na ně pro výstrahu, abych na někom nepřistála a nepřelámala mu všechny kosti. Stále držíc za jeden popruh, spustím dolů tornu, pak klesnu na všechny čtyři a zmizím v díře, jako už dva přede mnou. |
| |
| Čekám až se v otvoru objeví pochodeň, když se tam náhle objeví nohy a po nich těsně vedle mě zbuchne Hendur. Tak, tak že stačím uskočit. „Pitomče, málem jsi mi hupnul na hlavu. Příště aspoň zařvi.“ Rozčílím se, ale když se rozzáří světlo pochodně na chvilku zmlknu a začnu mrkat náhle oslněna. Pak se nahoře ozve Rebecca. „ Jasně, hlavně opatrně a pomalu.“ Houknu spěšně nahoru a na poslední chvíli zachytím její batoh před pádem na zem, ustoupím i sním stranou a položím ho vedle toho svého chudáka trochu neforemného . To jak jsem si na něj sedla. Využiji tu chvíli než spadne i Rebecca a začnu se dole trochu rozhlížet. |
| |
| Když zahlédnu že někdo zmizel pod zemí, nezaváhám dlouho a vydám se tam. Když vidím, že je to cesta někam do relativního bezpečí, věnuji jen poslední pohled místům, kde zemřel Arvin, a pak, když se rychle ujistím, že mám při sobě všechen svůj majetek, skočím dolů. Pokusím se skočit na nohy, ale asi se vyválím v prachu. |
| |
| Ve světle Hendurovy pochodně se lze rozhlédnout po těchto příhodně se objevivších podzemních prostorech. Je to kruhová místnost zhruba odpovídající velikostí paloučku nad vámi. V mihotajícím se světle pochodně je patrné, že kamenná podlaha je z uměle poskládaných kamenů nepravidelných tvarů, stejně tak stěny. Strop je, bohužel, opravdu leda tak na Fringillinu velikost, za vodou je leda ještě tak Haklbery. Podle množství prachu je jasné, že tu dlouho nikdo nebyl. U jedné stěny je dlouhý stůl s nějakými drobnostmi a dvě lůžka hobití velikosti, na jednom zřejmě někdo leží. Též jsou k vidění velké džbery a jeden dva balíky působící dojmem hromady hadrů. Na jedné stěně je jakýsi čtvercový obraz, ale z téhle vzdálenosti není jasné, co je na na něm. Světlo pochodně se třepotá, stíny tančící v prachu očím zkreslují výhled. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Ááááá-íííííííí!" vykřiknu zvláštně modulovaným výkřikem, hlasitě se rozlehne vůkol. A ve chvíli, která mi připadá ta pravá, prudce seknu po noze, která je mi nejblíž. S trochou štěstí bych mohla zasáhnout i břicho té strašlivě velké bestie. Tesák držím tak pevně, až mi konečky prstů zbělají. Sebrala jsem všechno odhodlání - jenom v poslední chvíli mě napadne - jestli ji zasáhnu, budu od krve... strašná představa. Moje šaty, hebká ple». Násilím tu myšlenku zaženu. Musím to zvládnout! |
| |
| soukromá zpráva od Derek pro "Aaaaaa!" vykřiknu, zatímco se vrhám ke dveřím a začínám do nich bušit pěstmi. "Nééé, nééé, prosím!!" úpěnlivě žadoním za stále více ochabujícího bušení, až se nakonec s tichým povzdechem jen svezu k podlaze, abych se na ni, zády opřen o dveře, usadil. "Kurvy," ucedím si nabručeně. Panikaření sem si odbyl a začínám opět uvažovat o něco racionálněji. Nahmátnu jílec krátkého meče, jež se mi stále houpe u pasu, ale klid mi to nedodá, nejsem příliš zběhlý v jeho užívání, pokud si jím zrovna neštípu dříví na oheň. Začnu se i v chabém světle rozhlížet po pokoji a zároveň naslouchám zvukům zpoza dveří... |
| |
| Jakmile se trochu rozkoukám řeknu si že je načase se tu porozhlídnout trochu víc. „ Ukaž.“ Vezmu od Hendura pochodeň a vydám se na obhlídku místnosti. První mě zaujmou stůl a postele. Tedy tady hezky dlouho nikdo neuklízel. Projdu kolem stolu a zběžně prohlídnu cetky na stole, jestli něco nemá cenu. Pak se vydám k posteli. Tak v tomhle chci mít jasno hned. Jen doufám, že to není mrtvola. Ta jinak bude asi notně uleželá. Přemýšlím si pro sebe. Dojdu posteli a posvítím si na ní. |
| |
| Přivažu si na lano tornu a spustím ji pomalu dolů. těsně nad podlahou jí lehce rozhoupu aby se mi klidila z cesty a hodím dolů lano. Pak sešoupnu taky dolů, abych moc nezdržoval. Tupý a fádní pach prachu mi zalezl do nosu. Když sešoupnu dolů, rozkoukám se a znovu zapálím pochodeň. "Hmmm, příjemné asi jako ridnná hrobka." a potom se kráčím podívat k onomu čtvercovému obrazu. |
| |
| Du za fringilou a vezmu si od ní pochodeň a posvítím si na osobu..Asi jue to hobit...ale je živej...asi..ale co dělá hobit tady v díře?¨zašeptám.. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Ty dovleč klacíky jakýsi!" Ozývá se zpoza dveří. "Kdo cídil ten kotelík? To» hambáč!" "Kukněte, hopl jsem na rožeň!" "Eště vodu? Stačákuje, ne?" Hlásky jsou veselé, rozverné, radost ze života z nich přímo čiší. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Dívčin tesák jen nepatrně minul břicho obludy, která jí zakryla nebe. Ostří pročíslo chlupy na břiše a poranilo jednu ze šesti končetin. Bohužel ty zbylé si poradily. Včela nalehla na dívku tak, že jí prakticky přitiskla k zemi, a vzápětí vylétla vzhůru, majíce jí pevně přitisknutou ke svému břichu, všemi zdravými končetinami ji obepínajíc. Nestihneš si ten výhled moc vychutnat, protože se ti stane přesně to samé. Chytinové nohy obřího hmyzu tě překvapivě obratně popadnou a naplocho tě k sobě přitiskne. Batoh tě tlačí nepříjemně do zad, tvář máš napůl zabořenou v jejím těle, napůl volnou, sotva dýcháš, výhled kamsi na kmitající křídla. Ze včely se line podivný puch, nepříjemně sladký a trochu zatuchlý a trochu po zkaženém mase. |
| |
| Fringilla Na stole je hlavně vrstva prachu. Pod ní samé "poklady" - dva tři talíře, nějaký ten laciný pohár, dávno vyschlý, jeden dva kahany se zbytkem oleje, zrezivělý a navíc zlomený nůž, kousek řetězu, brousek, rozbité křesadlo... zdá se, že již dávno někdo pobral všechno, co mělo nějakou cenu. Nejspíš ve spěchu, podle toho, jak je všechno zpřeházené a neuspořádané. (Také tu ovšem mohli přebývat samí muži.) Kouře od pochodní přibývá a vzhledem k nízkému stopu díky nim vidět spíš přestáváte, než aby byly k něčemu. Očím, uslzeným již díky požáru nahoře, to moc nepřidává. Vladimir Po té, co se v hlubokém předklonu dostaneš až k obrazu, u kterého je asi nejlepší se posadit, aby sis ho mohl v klidu prohlédnout, zjistíš, že to není tak docela obraz, ale v mělké prohlubni s dřevěným rámem okolo jakési - zařízení. Úplně nahoře je páčka, kterou lze přesouvat v několika pozicích. U každé zádržné pozice je obrázek, zjednodušený, stylizovaný náčrt. Jeden ukazuje stromy a slunce a měsíc s vyznačenou dráhou celého dne. Druhý stejné stromy a měsíc a slunce, ale je u toho i vykreslená růže. Třetí obrazec, na které je páčka zaklesnuta, ukazuje stromy, růže, měsíc a slunce, ale s dráhou vykreslenou jenom na polovinu denního cyklu. Další páčka má jen dvě pozice. U jedné je bílý králík, u druhé černý. Nyní je na černém králíkovi. Třetí si "vybírá" mezi včelou, růží a jakýmsi neznámým čtyřnohým zvířete, vykresleným příliš zjednodušeně, než aby ho bylo možné identifikovat. Nyní je na růži. Zhora se ozve hlasité klapnutí. Snese se malý obláček prachu... poklop, kterým jste se dostali dovnitř, právě zaklapl. Fringilla, Hendur Opravdu to je - byl - hobit. Ale je tomu hodně dávno, jak zjistíte, sotva mu stáhnete kápi z hlavy. Zašklebí se na vás jenom bílá lebka, která se vzápětí převáží ze své dosavadní pozice a skutálí se Fringille pod nohy. Oblečený byl dost slušně, ale prostříhané kabátce jsou již nějaký ten pátek z módy... Schoulený je na posteli, jako by se tam krčil před zimou a usnul - na věky. Nemá žádné šperky, pozorné oko zjistí, že chybí i spona od pláště, dokonce i boty. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Ano, malá útěcha - trochu vidím kolem sebe a mohu si být jistá, že minimálně prozatím máme s Mathiasem stejnou cestu. Budu příšerně rozcuchaná a co udělají ty strašlivé nohy s mými šaty raději nemyslet. Ale stačilo tak málo a alespoň jsem jí bodla! Zkusím se mírně zazmítat, jenom abych si ověřila, jak pevně mě drží. Na zemi skončit nechci. Vsadím se, že by to byl hodně nevzhledný obrázek. |
| |
| "Nechte tu mrtvolu plavat a raději se pojďtě podívat na tohle. Zřejmě tam ty růže jsou jen v určitou dobu. Dáme pokus - omyl, nebo nad tim zkusíme koumat, co? při poslední větě se vesele ušklíbnu. "Zajímavé zařízení. Ovládá to co se děje na povrchu aby se sem nikdonedostal. Ale zřejmě to omylem způsobilo že se nikdo nedostal odtud..." |
| |
| Zřejmě to zařízení ovládá i ty rostlůyny kterýma sme se chtěly prosekávat..a zřejmě taky veškerý povrch...Trochu se povzdálím a oblédnu druhou stranu chodby.. |
| |
| Pomalu se otočím po abouchnuvším se poklopu a trochu zakroutím hlavou... "Hmmm, poklop se zabouch. Alespoň vám odtud oheň nevysaje všechen kyslík. Máte pár minut navíc..." a při poslední větě nasadím úsměv od ucha k uchu.. mno nebo spíš od špičáku ke špičáku a párkrát významě, ale rychle povytáhnu obočí. |
| |
| Prudce sebou škubnu při pohledu na holou lebku. Není to ani tak proto, že bych se bála mrtvol, ale spíš proto jak se leknu, když se lebka skutálí k mým nohám. Fuj to jsem se lekla. Přejedu pochodní na zbývající ostatky. Hm, skvělý. Proč já musím vždycky najít mrtvolu a vždycky obranou o poslední cetku. Znechuceně si odfrknu a přejdu vedle Vladimira. Kouř z pochodní už opravdu začíná být nepříjemný. Chtělo by to lucernu. …….Lucernu? …já bych snad měla mít tu svoji malinkou zlodějskou. Vybaví se mi náhle jedna z věcí v mém batohu. „ Zajímavé možná, ale věc má háček.“ Pronáším zatím co se rychle přesunu ke svému batohu a začnu se v něm přehrabovat. „ Tedy vlastně hned několik….háčků. Tak za prvé, nahoře hoří a nevíme tudíž jestli se to zařízení, tím vaším požárem nějak neporušilo. Ale to se dá snadno …zjistit. Za druhé, jsme všichni tady dole a není tudíž nikdo kdo by nám ze shora hlásil stav věcí pokusných. A vzhledem k tomu, že se nám právě zavřel vchod,…….. nejsem si jistá jestli se nahoru ještě vůbec ostnem.“ Konečně při svém dlouhém proslovu najdu co hledám. „ Tady je mrška, byla zamotaná do košile. Snad se nerozbila.“ Vytáhnu lucerničku na světlo pochodně a začnu si jí prohlížet. „ Máte ještě někdo olej?“ otáži se s nadějí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Fringilla Cerca pro |
| |
| Trhnu sebou leknutím, když na mě Fringilla promluví. Jo, jasně, můžu se o něco pokusit Odložím tornu kousek od sebe, lehce tě odstrčim. Předpažené ruce překřížím v zápěstích, dotýkám se pouze malíčky. Zavřu oči a něco začnu šeptat. Něco, čemu je stěží jen rozumnět. Náhle se od konečků prstů začíná oddělovat slabá, drobná koule světla, která se snaží narůstat, ale vzápětí zhasne. Zkusím znovu. Trochu mě rozrušuje ten oheň nahoře. řeknu omluvně a začínám znovu. Tentokrát se však povede a nad naše hlavy se vznese jemná, mihotavá koule namodralého světla, která ozáří nejbližší okolí. |
| |
| Světlo, které Rebecca vytvořila, je dostatečně jasné, aby osvětlilo celou kruhovou místnost. Zvláš» když se očím dá pár chvil, aby si přivykly na jeho barvu a jas. Jen je třeba se kouli vyhýbat při cestě okolo, strop je koneckonců tak vysoko, že většina z vás musí chodit v hlubokém předklonu. Konečně je možné zhasnout pochodně, díky kterým pomalu není vidět na krok, a které ukusují z ubývajícího kyslíku v uzavřeném prostoru. |
| |
| Namodralá záře mě na chvíli uchvátí. To vypadá efektivně. „ No, pánové myslím že by bylo dobré zhasnout ty pochodně, než nás ten kouř zadusí.“ Mrknu na Rebeccu. „ Tedy alespoň do té doby než vymyslíme jak odtud, nebo jak se tu dá obnovit zásoba vzduchu.“ Pomalu se přesunu vedle Vladimira a začnu si také se zájmem prohlížet jeho objev. |
| |
| Čumim na to jak svíčka na neón... na přemejšlení je času dost... až padne první do bezvědomí, pak je teprva proč spěchat... namodralé světlo mě docela oslňuje, musím mhouřit oči a to není zrovna příjemný... jen tak lehce okusím jestli jde s páčkama alespoň trochu hejbat, ale nepřepínám je do jiných poloh... |
| |
| Páčky jsou trochu zanesené prachem, ale podvolí se vcelku ochotně... Přepnout by šly snadno. |
| |
| Zamyšleně si prohlížím páčky a zkoumám možné důsledky... za předpokladu že se nám nepodaří otevřít poklop, je nám to stejně k ničemu... za předpokladu že se ho podaří otevřít je stejně všechno v plamenech takže nemá cenu odtud vylcházet. Za předpokladu že díky tomu zařízení růže zmizí, nebude už moc co hořet, jen okolí ale hlavní požár bude bez živin takže budem moct pryč. Za předpokladu že to přepnem špatně a nahoře se to zhorší, tak je tu stejně problém s poklopem, a jestli né tak můžem pořád zůstat tady. "No co, risk je zisk, ne???"řeknu davu okolo a šmátnu po třípolohové páčce a pomalu, tak aby každý stihnul zareagovat a případně mě zastavit jí přepínám do první polohy a chystám se ještě přepnout na bílého králíka.. nevím ani proč, prostě mě to láká... |
| |
| " Risk nebývá vždy zisk, smím-li tě poopravit, ale v našem případě... To za zkoušku stojí. " nedovolím si poznámku. Poslední dobou jsem dost vyvedený z míry, moc nekomunikuju, i můj hlas je tišší a postrádá ten veselý náboj... " Arvine... " pomyslím si |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Těžko říci, jak dlouho to celé trvalo. Jste ztuhlí a tělo bolí, když náhle let ustane a včely stojí na místě. Upustí vás z menší výšky na zem - a odletí... Bzukot jejich křídel se rychle ztrácí v dálce. Nad hlavou nebe a pod nohama zem? Ano. A stébla vysoké trávy tyčící se vysoko nad hlavu. Ano, tady jsou včely nepochybně doma. Slunce stíní květ obří kopretiny daleko nahoře, chvílemi vás vystavuje jeho paprskům, jak se pohupuje ve vánku, který se k vám ani neodstane. Ležíte na zemi a svět vnímáte z dokonale broučí perspektivy, kdy je rozkvetlá letní louka celým světem. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Těžko říci, jak dlouho to celé trvalo. Jste ztuhlí a tělo bolí, když náhle let ustane a včely stojí na místě. Upustí vás z menší výšky na zem - a odletí... Bzukot jejich křídel se rychle ztrácí v dálce. Nad hlavou nebe a pod nohama zem? Ano. A stébla vysoké trávy tyčící se vysoko nad hlavu. Ano, tady jsou včely nepochybně doma. Slunce stíní květ obří kopretiny daleko nahoře, chvílemi vás vystavuje jeho paprskům, jak se pohupuje ve vánku, který se k vám ani neodstane. Ležíte na zemi a svět vnímáte z dokonale broučí perspektivy, kdy je rozkvetlá letní louka celým světem. |
| |
| Když koule světla ozáří místnost, malinko zvědavě se začnu rozhlížet po místnosti, jestli se tomu tak dá říkat. Ovšem na můj vkus tady není nic zajímavého k vidění, až na páčku, kterou už ale objevil kolega. Naslouchám možmostem, které vcelku ledabyle pronáší a zamýšlím se nad nimi. Moc na výběr toho opravdu nemáme, buď a nebo. Buď se nějak zachráníme, nebo skončíme v průšvihu, který snad ale nemůže bejt horší než plamenná situace přímo nad našimo hlavami. Mé rozhodnutí je jasné, kývnu na Vladimira. |
| |
| "Takže přátelé..." řeknu trošku ke konci zvyšujíce hlas... "Zážeh!" řeknu prudce a dokončím pohyb s vrchní páčkou. Chvíly počkám co se stane a na bílýho králíka radši zpaomenu... ale pak se rozmyslim a zatímco všichni špiclují co se stalo, nenápadně s výrazem pohvizdujícího si neviňátka přehodím i páčku na bílého králíka. |
| |
| Sotva Vladimir ohlásí, že nadchází ta chvíle, kdy už není úniku, a přehodí páčku, malinko ucouvnu vzad, ruce schovám do rukávů, malinko se přikrčím, hlavu skloním a vrazím mezi ramena, oči pevně zavřu a napjatě očekávám co bude dál. No ták, a» se to rozjede nebo něco podobnýho, prosím. opakuji si pořád dokola v duchu. Záchrana nebo smrt, v týhle chvíli už je to jedno, hlavně, že to bude rychlý. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Z hrůzou v očích sleduji, jak jedna z včel chytá Charis a odnáší ji někam pryč. Ani se nenaději a stává se mi to samé. Pevně chytám své věci. Příliš naděje na záchranu nedávám a navíc se mi vůbec nelíbí pohled dolů. Moc se nevrtím a jen vyčkávám. Konečně - netuším po jaké době - se začíná něco dít. Ráz krajiny se změnil. Pokouším se otočit hlavou a ověřit své dojmy ze vzduchu očima. V tom mne ale včela upustí a já se rozmáznu na zemi. Poplašeně se ohlédnu - hmyz odlétá pryč, Charis vedle mne. Nevstávajíc si protáhnu zmožené a ztuhlé tělo - Vypadá to, že je celé. Ugh, pokusím se ze sebe něco dostat. Cestou mi však vyschlo v ústech. Jazykem přejedu po rtech a zkouším to znovu: Co to k sakru bylo? vypadne ze mne ne moc zrovna zdvořilá otázka. Na co ale zdvořilost, že? Právě mne někam odnesla jedna obrovská včela a přímo nade mnou se tyčí obrovská kopretina! Jsi v pořádku? dodávám na konec. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Určitě jsme mrtví," vydechnu a po tvářích se mi rozkutálejí slzy. Náhle sebou mrsknu a vrhnu se ti kolem krku. Div tě svým objetím neudusím, jakkoli lehoučké je moje tělo. Zabořím ti hlavu do ramene a usedavě se rozpláču. Kůže mi jemně voní po bylinkách, vlasy tě zašimrají na tváři... Nejsem nic než hromádka neštěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Spustím ruce podél těla a nakonec se jimi opřu za zády o zem. Než to však stihnu dokonat, vrháš se mi kolem krku. Trochu se zakomíhám, brzy však opět chytám rovnováhu a zapírám se vzadu o ruce. Při tvém dopadu lehce zalapám po dechu - přeci jen jsem na to nebyl připraven. Při troše snahy se mi povede přesunout šikovně těžiště tak, abych si uvolnil jednu ruku. Na chvíli se zarazím, ale nakonec pokračuji v záměru. Dotknu se tvých "lehce" rozcuchaných vlasu a začnu tě po nich hladit šeptajíc: Ale no tak, to bude v pořádku. Nic se nastalo. Musím přiznat, že mne v té chvíli nic lepšího opravdu nenapadlo. Už vím, jak si připadají matky ofoukávající malá bolístka svých dítek. Po chvíli si začínám uvědomovat, že vlhnu. Tedy ne já, ale košile, co mám na sobě. Sklouznu po ní pohledem a zjiš»uji, že se na ní začíná rýsovat mokrý flek od tvých slz. Rukou, kterou tě hladím, zašmátrám v kapse a vytáhnu hadřík středního rozměru, který by se dal považovat při troše fantazie za čistý kapesník. Trochu mu v tom pomáhá jeho černá barva. Na, tady máš, zamávám ti s ním před obličejem. Začínám být trochu zoufalý. |
| |
| Ještě než Vladimir přepne páčku netrpělivě přešlápnu. No tak dělej , to tu budeš takle trčet do nekonečna. A když pak ten pohyb dokončí zhluboka se nadechnu a čekám co se bude dít. Uši našpicované a celé tělo napnuté jako pružinu, co jen se bude dít. |
| |
| Chvíli se neděje nic. Jen ticho zapíská v uších, protože i dech se tají. A po tom, ve chvíli, kdy se už už ústa roztahují k úsměvu a napjaté svaly se uvolní, kdy už první z vás málem vykřikne: "A ono houby!", se vám podlaha propadne pod nohama. Neodsunula se náhle, nerozplynula či kdo ví co. Prostě tam najednou není, nebo alespoň vy nejste tam, co dosud. Padáte dolů, podivně - podivně proto, že tak pomalu. Ve světle modravé koule, která se věrně drží své stvořitelky, lze rozeznat hliněné zdi díry, ven trčí kořeny a tu a tam oko zaváhá nad neurčitými chodbičkami. Žádný z kořenů naštěstí není dost blízko, aby ublížil, ani naneštěští dost blízko, aby se ho dalo zachytit. Pád je rychlý a je pomalý - vítr sviští kolem uší a šaty plácají kolem těla, přesto není takový, jaký by být měl. Vidíte jeden druhého, jste si tak blízko, jako jste stáli vedle sebe. Hlínu postupně, v nezřetelném přechodu, vystřídá něco, co je nepochybně dřevem. Klesáte kmenem stromu. Dlouho... |
| |
| Nečekaně pod námi podlaha být zmizet a mi padat a nezastavit. "Tak takhle pomalu sem padal jen dvakrát... ne, jednou! To předtim bylo ještě pomalejší..." řeknu si v duchu a znuděně zazívám a udělám při tom rukou takové "indiánské gesto".. Prostě si zakruju hubu! "Co myslíte dámy, nestihneme ještě kávu?" zeptám se dámské části "bandy zbytečných" a klobouk si přitom radši stáhnu šňůrkou. 1. mě aspoň trochu zbrzdí, což mě napadá že bych ho měl spíš půjčit některé z dam a 2. na něj aspoň dole nebudu muset takovou dobu čekat než doplachtí... |
| |
| V jedný chvíli stojím, totiž všichni stojíme na pevný půdě a najednou, pod nohama jen prázdno a svištíme dolů. Okamžitě zaječím a moje první reakce je přidržet si pevně sukni u nohou, aby se mi nezvedla. Tak moment, tady mi něco nehraje uvědomím si. To, co se zrovna s námi děje, neodpovídá fyzikálním zákonům volnýho pádu. Padáme, jako bychom byli....kafe. Kafe? řeknu nahlas, a teprve teď si uvědomím, že tohle slovo, který se připletlo do mých myšlenek pronesl Vladimír. Vy myslíte, že už je doba na kafe? optám se ho malinko zmateně. |
| |
| Zatím co si leštím nehty o kabát, spozoruji, že i přes nastálý zmatek byla moje poznámka nezůstala nepovšimnuta.. vše se odehrává tak rychle a přitom tak pomalu... "No na kávu je čas neustále, pokud vám v tom nezabraňují nějaká pravidla.. No ale soudě podle hloubky pod námi a výškou nad námi bych řekl, že na by jsme kávu rozhodně stihly." vysvětlím s úsměvem a svoji veselou náladu, která se kupodivu projevuje právě v podobných situacích, skrývám jen minimálně. |
| |
| Zamyslím se, kouknu na tu podivnou hloubku pod námi a zamyslím se. Hmm, tak kafíčko už jsem teda jo dlouho neměla, naposledy včera ke snídani. Jojo, nějakou dobrou černou kávu se sušenkama bleskne mi hlavou a já se olíznu. Máte snad po kapsách kávový servis, konvici, mletý kafe a pár zákusků? Pokud ano, sem s nimi! prohlásím směrem k Vladimirovi. |
| |
| Kávu nepiju!To radši pivo!Nebo vodu!řeknu.Neměl sto mačkat!Ale třeba se propadnem do vody!Aspoň bychom si nenatloukly! |
| |
| "Hahaha, kávový servis bohužel ne, ale mám tu termolahev pro věechny případy he he.." natočím se a palcem přes rameno ukážu na boční kapsu torny.. "Co? Neměl jsme to mačkat? He he, Ta věta má špatnou stavbu. Né že jsem to Já neměl mačkat.. To TY jsi mě měl zastavit. ha ha ha ha..." řeknu pobaveně... kdyby to byl film, tak by právě byl pohled šachtou dolů a při posledním smíchu by jsme okolo kamery proletěli mi... |
| |
| " ÁÁÁÁÁááááá !!! " výraz v obličejí zračí šok, né-li přímo počáteční fázi infarktu. Pád, dolů do hlubin, už není nic jisté a šok ovládá tělo na místo rozumu. Chvíle bylo ticho, to než jsem se znovu nadechl, abych mohl znovu začít křičet. " ÁÁÁÁÁÁÁÁááááá !!!! " |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro Trochu se odtáhnu a přejedu si přes obličej dlaněmi. Upravím si vlasy a s náhlým odhodláním vstanu. "A» jsme mrtví nebo ne - nedostanou nás! Musíme zmizet. Kdo ví, proč nás tu ty včely nechaly? Nechci být ničí svačina." Při těch slovech mi žaludek naznačí, že by si nějakou svačinu dal, ale rázně ho umlčím, tedy v duchu. "Možná jsme návnada. Nebo kdo ví co..." Rozhlédnu se mezi stvoly trávy. "Co třeba... tudy?" ukážu k severu. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Nijak ti nebráním v odvití a využiji uvolněné ruky jako posílení opory. Neboli si udělám o něco vyšší stupeň pohodlí než předtím. Se zaujetím poslouchám tvůj projev. Třeba si jen tak hráli, plácnu jen tak během poslouchání tvých argumentů. Po chvíli mi dochází hloupost mých slov a pokouším se je ospravedlnit: Jsou to jen včely, ne? Nezdá se mi, že by se u nich daly najít nějaké známky, zaváhám a pokračuji, inteligence. Pootočím hlavou ve směru, který naznačuje rukou. Pro jistotu zkontroluji i ostatní směry. Nevidím v tom rozdíl. Na všechny strany je to stejný - všude obří tráva. Ale proč ne.. zvednu se ze země, opráším se a vydávám se naznačeným směrem. Schválně, kdo tam bude první! Tři, dva, jedna.. Start! vykřiknu a z chůze přejdu do běhu. Asi mi už vážně přeskočilo.. |
| |
| Letíte a letíte a letíte... proletíte kolem něčeho, co je vcelku nepochybně opravdu hodně velké okno... a podél obřích dveří... až měkce, nebo alespoň ne tvrdě, rozhodně bez nehody, dosednete na zem. Podlaha je z cihlově zbarvených dlaždic se šedivými spárami. Stále jste zcela nepochybně uvnitř stromu, i když obvykle stromy postrádají jak cihlově zbarvenou podlahu (se šedivými spárami), tak okno kdesi hodně vysoko nad hlavou, tak dveře, a na té podlaze různé vybavení, jako stůl, židle, a tak. Těžko říci, co udělal let s vaším sebevědomím, každopádně jste nyní tááákhle malincí. Tak moc malincí, že jít kolem myš, doporučovala bych hodně rychle vzít roha, kdyby zatoužila po jednohubce. V těch úplně velkých dveřích jsou dole, kde obvykle bývají díry pro kočku, jedna docela malá dvířka, přesně na vaší velikost, a asi nebudou pro kočku, protože mají kliku a malé okýnko ven. Ovšem mohla by to být hodně šikovná kočka. Těžko ale věřit takové náhodě. Ještě jedna věc je vaší velikosti. Jakýsi stolek, na kterém je spousta malých flakonků, tak na jeden lok, a na každém je nápis: Vypij mě! |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro "Hrály?" zaskočí mě trochu. "Myslíš, že podniknou takovou pou» mezi dvěma světy jen proto, že mají dobrou náladu?" Na chvíli se nad tou představou zamyslím a pak rázně zavrtím hlavou. "Ne, nemyslím." A ještě pochmurně dodám: "Každá je hloupá, ale všechny pohromadě jsou chytré až moc." Že nepoznáš, kde je sever, mi přijde zajímavé. Ale nekomentuji to, lidé prostě mají svá specifika. A je fakt, že je jedno, kam vyrazíme. Závod mě nadchne, i když mi není jasné, kde mám být první. "Běžííím!" zvolám jásavě a vyrazím za tebou. Rychle s tebou srovnám krok a beze známek námahy běžím vedle tebe, proplétáme se mezi tlustými kmeny trávy. "Páni, nechtěla bych potkat třeba psa," řeknu vesele, neudýchaná. |
| |
| soukromá zpráva od Mathias pro Je to příjemné hodit takto všechny starosti a problémy za hlavy a soustředit se na takto triviální cíl - doběhnout někam první. Ale kam? začnu pohledem pátrat před sebou a pokouším se najít nějaký charakteristický pevný bod, který by posloužil jako cíl. Než se mi to však podaří, klopýtnu o nějaký hrbol. Pohled mi sjede k nohám, opatrně vyvážím rovnováhu a zvednu oči před sebe. Agh, vyhrknu a začnu prudce brzdit. Přede mnou se zničehonic zhmotnil obrovský strom (i když spíše to bylo mou nepozorností). Snaha se nakonec mění ve skutečnost a já zastavuji těsně před mohutným kmenem - přesněji jsem zastavil tím, že jsem ho "obejmul". Na celý jeho obvod by však nestačilo ani 100 takových jako já. Nebo spíš ještě víc. Netroufal jsem si odhadovat, jak musí být vysoký. Zamžourám a pokouším se zaostřit na kůru. Trochu si proklepu hlavu a ohlédnu se po tobě, na tváři úsměv typu: nic se nestalo, mělo by snad? První! oznámím s pocitem hrdosti blížícímu se tvému já. Pak se mi tvář ale zakaboní - to mi pomalu začínají docházet slova, který jsi vyslovila na startu. Mezi dvěma světy? Jak to myslíš? O ničem takovém nic nevím.. zakroutím nevěřícně hlavou. Při tom si všímám - teprve teď s mírným odstupem od stromu - že se na něm rýsuje obrovský obrys čehosi, co vypadá jako dveře. Než mi stihneš odpovědět nenapadá mne nic lepšího než k oněm dveřím přistoupit a zabušit na ně vší silou. Buch, buch. |
| |
| Co to má znamenat?Sem snad trpaslík? Tady něco nehraje...Co se stalo asi Arvinovy?Uhořel?Kdoví....Určitě se nemá o nic líp než my....Možná že "Tam nahoře" už nehoří. |
| |
| "Co to je?" řeknu očividně nerozhozen svou velikostí a přejdu k flakónkům s nápisem vypij mě... "No, co se může stát, ne?" řeknu si v duchu za chvíli na to se málem mlátím do hlavy co sem to řek za volovinu.. "No nic!" řeknu, čapnu jeden flakón a vypiju ho.... |
| |
| No co..život je někdy přece jen na nervy!Dojdu ke stolku a vypiju flakon taky!! |
| |
| Když dosedneme bez sebemenších potíží na zem - asi jako když vážka přistane na vodní hladinu - ještě chvíli nejsem schopná se vzpamatovat z toho podivného letu a ještě podivnějšího přistání, kdy jsme ani jeden neskončili přímo na zadku a pořádně to nebolelo. To všem zdaleka není všechno, jeden údiv střídá druhý. Kde to ksakru jsme? Tohle teda rozhodně není normálníbleskne mi hlavou myšlenka nad podivností tohodle místa. Zaplavuje mě pocit stísněnosti a možná i malinko strachu. Proberou mě až hlasy mých spolucestovatelů. Obrátím hlavu a spatřím, jak do sebe obracejí flakonky s podivným, obsahově nejasným nápisem "Vypij mě." Kdybych byla zpátky doma, ničeho takového bych se ani nedotkla, atmosféra tohoto místa však způsobí, že se vrhnu kupředu, popadnu jednu z lahviček a její obsah sklouzne mým hrdlem. |
| |
| soukromá zpráva od Charis pro A mimo jiné koukám, kam běžím, takže se mi povede včas zastavit. Se zájmem hledím na Mathiase, jak objímá strom. Asi z něj čerpá energii. Musí být vážně dobrý, takhle rychle bych to nezvládla ani já. Obdivně se na něj usměju. "Mezi dvěma světy?" zeptám se napřed zmateně, ale pak si vzpomenu, o čem byla řeč. "No... ani nevím. Učili mě, že světů je jako hvězd na nebi a kdo to umí, může mezi nimi procházet jako mezi pokoji ve velkém domě. A když je tady všechno tak..." rozhodím rukama, "hrozně jiné... tak mě ani nenapadlo, že by to nebyl jeden z těch jiných světů." Se zakloněnou hlavou si prohlížím obří dveře nad námi. Kdybychom byli správné velikosti, dost možná jsou akorát. Takhle zlehka přiběhnu k Mathiasovi k těm mrňavým, honem si upravím vlasy, halenu, jestli mám rovně opasek a mrknu na boty; a začnu bušit též. "Halóó!" zakřičím. "Otevřete! My jsme tady!" |
| |
| Kdo poslouchal jako malý pohádky, co vyprávívají babky v zimě u krbu, a nebo i v létě na zahradě a večer před usnutím, a alespoň něco si z toho zapamatoval, toho nemohlo překvapit, co by se stalo po vypití lahvičky. Každý přeci ví, že když do sebe hodí obsah butylky s nápisem "Vypij mě!" ve chvíli, kdy je velký jako Paleček, tak vyroste na tu správnou velikost. No, tak přesně to se nestalo. Pink pink! To byl Vladimir. Pink pink! A tohle Hendur. Pink pink! Do třetice Rebecca. Všem třem vyrosly elegantní, sametově chlupaté, decentně šedivé, pořádné dlouhé a nepřehlédnutelné oslí uši. Musel to být moc pěkný osel, co šel tomuto modelu uší za vzor. Š»astný majitel s nimi může stříhat a mávat a poškubávat. Ale stále je velký jako Paleček. A v té chvíli, jako by někdo čekal na tu správnou dramatickou chvilku, se ozvalo zabušení na malá dvířka, co jsou úplně dole v těch velkých dveřích, však víte. A ještě jedno, a dívčí hlas zvolal, trochu zastřený vrstvou dřeva: "Otevřete! My jsme tady!" |
| |
| "Hmmm, zajímavé..." trochu zastříhám ušima.. "Velice zvláštní pocit... akorát teď nevim co s kloboukem a kapucou..." řeknu a klobouk vysející na oslích uších trošku stáhnu aby na nich líp seděl a byl kousek dopředu... Pak dojdu ke dveřím a zabouchám na ně.. "Mno a my jsme tady.. tak to sme asi každej na jiný straně dveří ne?" řeknu sarkasticky a pak otavřu dveře a ve stejném okamžiku ustoupím abych byl trochu za nimy ale stále viděl na ty za dveřmi.. |
| |
| Čekám, co se stane, jakmile vypiju obsah lahvičky. Tedy spíš mé očekávání je pozitivní, ovšem to, že jsem stále malinká jak myší bobek, mi na dobré náladě nepřidá - obzvláště, když po stranách hlavy ucítím podivný tlak. Koukám na Hendura i Vladimira, kterým z hlavy čouhají obrovské oslí uši, ale do smíchu mi rozhodně není, protože mi dojde, že jsem dopadla úplně stejně. Ruce mi vyletí k nové ozdobě mé hlavy a zběsilě uši osahávaj. Tohle asi jen tak dolů nepůjde. Není tu ještě nějaká lahvička, teda s jiným nápisem a barvou obsahu? zeptám se zoufale a hledám v torně nějakej šátek, kterým bych si uši aspoň trochu ovázala a hlavně skryla. Rozhodně s nimi nemíním provádět nějaký psí kusy. Nejsem přeci žádnej osel. Přesto mé nové zvířecí slechy zbystřím, když zaslechnu, stejně jako i ostatní - i ti, s normálníma ušima - na druhé straně dveří. Malinko se stáhnu dozadu, když se Vladimir rozhodne otevřít dveře, abych se svou ozdobou nebyla vstoupivším přímo na očích. |
| |
| Dveře se prudce rozletí... zamrkám překvapením, nečekala jsem opravdu, že nám někdo otevře. A zářivě se usměju, by» krapet nejistě - takových lidí! Pohlédnu na Mathiase, abych se ujistila, že je blízko, a maličko ustoupím, abych se tak napůl schovala za jeho zády. Skáču očima z jednoho na druhého. Kudúk! Elf! A nejméně TŘI lidé! I když nějaký zvláštní druh, o oslích uších mi naši nic neříkali. Možná je to nějaká krajová zvláštnost. Samým vzrušením a z mnohých rozpaků se mi po tváři rozlije ruměnec. "Ahoj," pípnu po chviličce ticha odvážně. "Já jsem Charis..." Copak se to dá, nezírat na ty úžasné uši? Prohlížím si je s okouzleným výrazem. Ani mi nedojde, že i tihle všichni jsou tak nepatřičně mrňaví. Jsem - krásná. Vysoká tak akorát a na pohled snad člověk. Na sobě slušivé kožené šatičky, přes rameno luk a brašnu a decentně zdobený toulec se šípy. Opasek kol útlého pasu splétaný z nesčetných tenkých řemínků mi zdobí tepaná přezka a visí na něm pouzdro s tesákem. Vysoké boty po kolena, také kožené, zdobené třásněmi a korálky. Vše čisté a bez poskvrnky. Oválná jemná tvář, velké výrazné oči - zelené, a smyslné rty. Hebké hnědé vlasy házející sametové odlesky slunce (i ve stínu...). Pohyby ještě trochu kotěcí, ale ladné a elegantní, pramalá schopnost cokoli předstírat. |
| |
| Trochu zaskočeně pozoruji Charis, která se pokouší mermomocí dost dovnitř. Zanechám bušení, ustoupím ode dveří a fascinovaně ji pozoruji. Zvláštní - nic jiného mi v tu chvíli na mysl nepřijde. Z vytržení mne probudí až hlas, který se ozve zpoza dveří. A heleďme se. Jak se dveře otevírají, celý zkoprním. Ruka mi instinktivně sjede k pasu, za kterým mám ukrytu dýku. Starých zvyků se člověk prostě špatně zbavuje - zvláště pokud se již dobře osvědčili. I přes nastalou situaci mne však pobaví, jak Charis rychle ode dveří vycouvá a ukryje se za mými zády. Mé pobavení roste, jak registruji její pokukování po osobách stojících ve dveřích. Vskutku zajímavá skupinka. Obzvláště ti, s těma oslíma ušima. Pohled na tuto "anomálii" mne dostatečně uklidní, že připravenou paži položenou na dýce spustím volně podél pasu a uvolním celé tělo. Neshledávám nebezpečí na někom, kdo se sám před nedávnem stal obětí takovéhoto vtípku - nejspíš. Abych vyjádřil přátelské úmysly a zakryl obezřetnou manipulaci se skrytou dýkou, postupuji dle Charisiných stop - tedy se představím: Nazdárek. A já jsem zas Mathias... dále nerozvádím. Raději si počkám, co vypadne z nich. Mathias: Říká se, že první pohled je při seznamování to nejdůležitější. Že názor, který si o vás daná osoba vytvoří, už jen lze velmi těžko změnit. Možná právě proto zůstávám v paměti lidí jako ten příjemný a pohledný mladík, který vždy rád pomůže. Má ple» nezapře mé předky - výrazný bronzový nádech jejího zbarvení působí až exoticky a silně kontrastuje s mými vlasy, na kterých zanechal stopy častý pobyt na slunečních paprscích. Mezi původními světle hnědými vlasy se tak proplétá mnoho dalších, světlejších než má ple». Vlasy jsou rovnoměrně zastřiženy na délku cca 20ti palců a rámují obličej, jehož velmi charakteristický prvek tvoří plné, výrazně vykrojené rty a dále vystouplé lícní kosti. Dojem exotična mohou leda tak kazit světle modré oči působící až ledovým pohledem, zakrývajícím pravé já osobnosti. Přesto v nich stále poskakuje drobná jiskřička hravosti a promarněného dětství. Postavou jsem vysoký něco kolem 1, 8 sáhu, v pase útlý - obratnost mi nelze upřít. Na sobě mam natažené černé kalhoty, dole u nohavic poněkud od bláta (malá nehoda v bažinách), hrudník a záda zakrývá halena zastrčená v kalhotách. Taktéž je celá vyvedená v černém. Přes rameno mám přehozen vak se svými věcmi a za pasem ukrytou dýku. Nejedná se však o žádnou obyčejný dýku, nýbrž o rodinné dědictví. Její čepel je lehce zahnutá, přizpůsobena k působení velmi bolestivých zranění, a ostřím lze přeseknou i padající stéblo. Moc často ji však není možno zahlédnout, nebo» její trvalé místo ji pečlivě ukrývá před zraky pozorovatelů a zároveň nebrání rychlému tasení. |
| |
| Já se probodnu!Kde mám tyjo svý elfí uši?Když už osel tak radši úplnej!! |
| |
| Dvě skupinky lidí, my a ti nově příchozí, na sebe zírají mezi dveřmi, ti noví skrývajíc pobavený výraz ve tváři, i když ne škodolibý. To máme za tu naši zvědavostpomyslím ještě jednou na ty zatracené oslí uši, který zrovna teď zdobí mou hlavu ve vší parádě. Vypadám jako při nepodené přeměně čaroděje - nováčka. Představují se pomalu a jen z nich vypadnou křestní jména, ale podle mě nevypadají nikterak nebezpečně. Rebecca, těší mě. Nevíte, kde asi zrovna teď jsme? Tedy kromě toho, že asi tisíce stop pod zemí. A jak bychom se mohli zbavit tohodle? zatahám se za jedno ucho, přes které přepadává pramen světlých vlasů. |
| |
| Usměju se když vidím ty dva ve dveřích. očividně jsem si všiml jejich "zájmu" o naše uši a to mě taky docela pobavilo... "jo jo, starej osel si na starí kolena pořídil pořádný uši aby na něj nemuseli řvát že nic neslyší." Při úsměvu jsou vidět trochu špičky zubů... taky mě trochu pobaví když porovnám ple» Mathiase a mou... Mathias vedle mě může vypadat jako docela silná směs černocha a taliána. "Dobrý den přeju, já jsem Vladimir" řeknu a elegantně se ukloním až mi málem spadne klobouk který bezostyšně vysí na oslích uších jako na věšáku.... "Pojďte dál, snad se psolečně dostaneme z této chmurné, leč veselé situace..." |
| |
| Dychtivě si prohlížím tváře kolem sebe. Vejdu dovnitř div ne po špičkách, rozhlížím se po zařízení, které není příliš přátelsky nakloněno současným "obyvatelům" kmene stromu. Na dívku se podívám s udiveným zájmem. Je to v pořádku, skoro určitě jsem štíhlejší v pase. Mile se na ní usměju. "Ale my nejsme v podzemí," řeknu a jsem si tím úplně jistá. "Venku je... louka určitě. Víc jsme zatím neviděli. Ono přes ty stonky," zamávám rukama, abych naznačila, jak byly velké, "Nebylo nikam vidět." Všimnu si stolečku, který je sympaticky naší velikosti, a zdvihnu jednu z lahviček s nápisem "Vypij mě!" Je akorát do ruky. "Jééé," usměju se jako dítě, co právě dostalo hračku. "Co je to?" |
| |
| "Pozor!" téměř vykřinu, přiskočím k Charis a vytrhnu jí lahvičku takovým způsobem že mě vyklouzne a ještě chvíli si s ní žongluju, ovšem potom se mi jí podaří chytit a postavím jí zpět na stůl... "Pokud ovšem nechcete mít taky takové pěkné stříháky jako mám já..." řeknu Charis, pohladím se špičkama prstů po jednom uchu a usměju se. |
| |
| "To bych vskutku nerada," uznám a hledím na Vladimira s nemalým vděkem. Šedivá by mi vůbec neladila k oblečení. Přistoupím k němu a jedno to pěkné oslí ouško si pohladím. "Jééé, to je heboučké," zahihňám se a trochu za něj zatahám. "To asi odpárat jen tak nepůjde," usoudím pak. "Pro koho ty lahvičky asi jsou? Možná tu je taková móda, mít oslí uši," zamyslím se nad tím vážně. |
| |
| Jak tam tak stojím, začíná můj zájem o nově příchozí poněkud upadat zastíněn novým objevem. Za siluetami postav se ve dveřích rýsuje opravdu zajímavá scéna. Když ji však porovnám s venkovním prostředím, uvědomuji si, že sem vcelku zapadá. Pomalu uvažuji, zda vstoupit či vyčkat na vyzvání ostatních, ale když se Charis vydá dovnitř, rozhodnu se ji následovat. Přeci jen ji znám z tutěch lidí nejdéle. Uvnitř je to vskutku monstrózní. Pokud jsem si někdy připadal malý pod oblohou posetou miliony hvězd, tak to nebylo nic oproti tomuto. Tady jsem si tak totiž nemusel připadat - tady jsem takový opravdu byl. Než se naději, začne mi nepříjemně tuhnout krk, jak mám stále hlavu zakloněnou, abych mohl prozkoumat každý detail místnosti. Uvedu ho tedy do normální polohy a protáhnu ho, až to zakřupe. Stále mlčky přejdu blíže k Charis a nakouknu jí přes rameno. Když jsem byl ještě dítě, učili mne, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné. Nyní jsem však s povděkem vyslechl Vladimírův výklad o lahvičkách. To vůbec není informace k zahození. Zajímavé, co dodat, nadhodím stojíc Charis stále za zády. Ale možná by pro vás byla vcelku snadná pomoc. Nemáte někdo nůžky? zahraje mi na tváři úsměv vyjadřující hned několik protichůdných postojů a výrazů mezi nimiž lze nalézt pobavení až trpkou ironii. |
| |
| Bedlivě a potichu naslouchám nově příchozím o situaci na druhé straně dveří a tak nějak mi připadá, že projít jimi je asi takový jako dostat se z bláta do louže. Ale co jinýho nám zbejvalo? Zpět nahoru, to bylo nemožné, snad právě projít těmi dveřmi, pokud nikdo nebude mít jinej návrh. Nůžky? ozvu se, když ten neznámý mladík, co se představil jako Mathias, přednese tuto možnost. Jste si tím jistý? Já moc ne, protože bych nerada přišla o svý vlastní uši. Podle mýho jsou totiž součástí těch oslích. |
| |
| Cvaknutí páčky a ne podlaha je stav , který se mi v první chvíli ani trochu nelíbí. Mou prvotní myšlenkou je začít křičet, ale rychle si uvědomím, že na našem pádu je cosi podivného. Rychlost je jaksi konstantní, jako by se člověk pohyboval ve vodě. Se zájmem naslouchám konverzaci a jekotu okolo. Žúžo, tohle je dost dobrý. Jemný dopad na nohy a….. „ Uch, to je tedy něco.“ Rozhlédnu se po vybavení místnosti. I já sponzoruji lahvičky na stole, ale jelikož mne život naučil nedbat nápisů na takových věcech z povzdálí je pozoruji. A musím konstatovat, že se najde hned několik odvážných bláznů co jdou vyzkoušet obsah. „ Rebecco….“ Moje varovní zůstane nevyřčeno, ve chvíli kdy Rebecca vypije flakonek mi odumře na rtech. Pak už mi jen pobaveně začnou škubat koutky. Cha, cha, cha slušivé a elegantní. V očích mi hraje tisíce veselých jiskřiček.. Pak se ozve zabušení na dveře. „ Že by hosti?“ otáži se zvesela a čekám až Vladimír otevře, jelikož se tak hbitě vrhl ke dveřím. Velmi obezřetně si nově příchozí prohlížím. Zajímavý pár, trochu nesourodý. Když vidím i jejich pobavené výrazy, začnu se nepokrytě nahlas smát. „ Velmi se…omlouvám.“ Vypravím ze sebe skrze salvy smíchu. „ Já jsem Fringilla Cerca. …..Těší mne.“ Pak už se začnu pomalu zase opanovat, i když koutky mi ještě znatelně škubou smíchem. „ No asi bychom se tu měli trochu porozhlédnout, jestli tu není něco co vás těch uší zbaví. Řezání myslím opravdu není dobrý nápad.“ A začnu se pomalu rozhlížet a procházet po místnosti. No procházet, spíše se rychlou chůzí pohybovat. |
| |
| Lehce kývnu k ženě, jenž se představila jako Fringilla Cerca a následně sjedu pohledem k druhé ženě, Rebecce. Obočí při tom významně pozdvihnu a užasle těkám očima mezi nimi. Řezat? Ale kdepak. Snad si nemyslíte, že jsem to myslel vážně? reaguji na ostatní. Poté se otočím ke stolku s lahvičkami a jednu z nich uchopím. Celkově si ji pořádně prohlédnu, pak s trochou námahy ji i odzátkuji a k obsahu přičichnu. Aroma linoucí z útrob láhve mi vžene slzy do očí a začnu nepříjemně kuckat. Och,.. vyrážím ze sebe, ano, co nadrobila "magie" a podobné "nekalosti", to lze odstranit pouze jimi samými. Asi by to chtělo najít toho, co tyto lektvary připravil. Slovo "magie" ze mne přitom vypadne, jako kdybych řekl něco sprostého, tak urážlivého, že bych se raději propadl na místě do země. A to už je co říct. |
| |
| Trochu si oddychnu, když Mathias prohlásí, že všechno byl jen žert, že žádný uši neměl v úmyslu řezat. Nerada bych byla nějaká protivná, ale v týhle situaci není příliš moc vhodný žertovat prohlásím, a snažím se neznít příliš káravě, protože tak moje poznámka není myšlena. Teď bude důležitý zbavit se těch chlupatejch nádher namísto uší a zmizet odsud. Přesto i k mý nevoli, oslí uši narovnám, když zaslechnu slovo magie. Magie? hlesnu a snažím se uklidnit . Nepovedená metamorfóza. Nedokonalý shape shifting, určitě jsem o tom něco četla, no ták vzpomeň si! Na co seš tak inteligentní, když všechno okamžitě zapomeneš?! běhají mi hlavou lehce rozčílený myšlenky. |
| |
| .....! Zvuk, jako když stříbrná lžička cinkne o křiš»álový pohár. Musela by to být ale hodně velká lžička a pořádný kus křiš»álu. Zvuk se vnoří do uší, prohrábne vnitřnosti, přitluče chodidla k zemi a se spokojeným uchechtnutím se vytratí do ztracena, vsákne se do stěn živého dřeva stromu. Těžko říci, jesti zvuk byl příčinou nebo následkem, ale Vladimir, o vteřinku později Hendur a nakonec i Rebecca začnu rychle růst. Příjemné to není - ale vyloženě to nebolí. Rozhodně je to efektivnější než kupříkladu skřipec, a bez jeho vedlejších účinků. Vžžžžžum! Ti "malí" mají co dělat, aby stihli utéct stranou. A naše trojice s oslíma ušima (které rostou patřičně se zbytkem těla) za chvíli dobře pasuje k zařízení místnosti. Je tu stůl, dvě židle, pár polic na stěně, na stole mísa s vdolky s nápisem "Sněz mě!" a pak, samozřejmě, dveře ven, nyní už vhodně velké s klikou akorát. |
| |
| Ještě stále věnuji svou plnou pozornost lahvičce, kterou třímám v rukou, když se začne něco dít. Zakaboním se a na čele mi vyvstane několik mladistvích vrásek. Jakmile ale zpozoruji to nadělení, přesunu se do bezpečené vzdálenosti. Pohledem ještě jednou sklouznu k lahvičce, pak na ty tři „veleobry“. V hlavě mi to začne šrotovat a během krátké chvíle si dám dvě a dvě dohromady. Na tváři mi zahraje intrikující úsměv. Rychle se rozhlédnu kolem, zda mne někdo nepozoruje a spěšným krokem se vydám směrem k místu, kde se nacházeli ony lahvičky. Ještě cestou opětovně zazátkuji tu, co držím, a nacvičeným pohybem jí strčím do vaku, který mám přehozený přes rameno. U stolku se zastavím a opět obhlédnu situaci. Když jsi jsem naprosto jistý, že centrem pozornosti jsou tři postavy, které vyrostli rychleji než fazolový stonek do nebe, chmátnu po pár lahvičkách a postarám se o změnu jejich majitele. Dvě si strčím do kapes a několik dalších pozastrkuji, kam jen lze. Já vážně nejsem hamižnej, ale prostě chci od všeho moc, moc, moc a ještě víc.. Následně se mi podaří zaujmout svou předchozí pozici v bezpečné vzdálenosti spolu se ztopeným horkým zbožím. Jsem si zcela jistý, že si mne nikdo nemohl všimnout. Nahodím překvapený výraz a vzhlédnu vzhůru k obrům. Fíha! Viděli jste to taky? napadne mě ta nejstupidnější otázka, jaká mohla. Ale na splnění svého účelu jistě postačí. |
| |
| Pomalu si téměř se spokojeným úsměvem že se mi nestalo nic horšího začínám zvykat že budu mít oslí uši... "Od čeho bych sakra neznal tolik mágů než proto aby mi odčarovali ty uši, ne?" uchechtnu se pro sebe... Když v tom... najednou rostu... podívám se dolů a opět se trochu uchecthnu.. "No já byl vždycky tak trochu megaloman.. hehe." Rozhlížím se a spatřím koláče... "Brr, jídlo... vždy» sem nedávno jedl... Ale co..." "Vypadá to zajímavě" řeknu a natáhnu se po jednom koláči a sním ho přesně podle instrukcí na lístku... no, instrukcí... prostě ho sním tak ja je to tam napsaný! |
| |
| Rozhlížím se dumám kolik času by asi tak zabralo prozkoumání místnosti v této velikosti. Jenže vlastně k žádnému kloudnému časovému údaji ani nedojdu, jelikož ti tři odvážlivci co vypili obsah flakonku začnou růst. No paráda, teď ještě jak se zbavit těch pěkných ozdob. Mihne se mi hlavou, když se rychle klidím z dosahu jejich narůstajících nohou. Pohledem zachytím Mathiase, jak se motá kolem stolku s flakonky. A jelikož se při cestě zpět tváří jakoby nic změřím si podezřívavým pohledem a přejdu těsně k němu. Na jeho otázku se zašklebím „ Jasně že viděli, nejsme slepí a rozhodně máme oči.“ Odfrknu dosti jízlivě. „ Takže je jasné, že nám sice narostou oslí uši,ale přeci jen nebudeme původní velikosti.“ Začnu opět přemýšlet nahlas. „ Jen jak se zbavit těch oslích ušisek. HEJ!!!! Nevidíte něco zajímavého?“ zakřičím s plných plic nahoru v naději že to dolehne až k uším našich povyrostlých souputníků. |
| |
| soukromá zpráva od Fringilla Cerca pro Jistě, že mému cvičenému zraku neuniklo to jak si Mathias přivlastnil flakonky ze stolku. No ten je tedy neuvěřitelnej, co si jako myslí. Tak to tedy ne holenku, to jen tak nenechám. Uvidíme jak si pozornej. Takže když se k němu přiblížím nadosah začnu pracovat hbitě pracovat i rukama a nejen hlasem. Alespoň tři flakony mu rozhodně ukradnu, pokud jich během své řeči nestihnu přemístit víc. |
| |
| Můj zrak se stočí k podlaze, a jak rychle se od ní oddaluju, než si uvědomím, že z nějakého pro mě neznámého důvodu rostu. A nejenom já. Dobrý, nejdřív spadnu do nějaký díry, pak mi narostou oslí uši a teď se zvětšujupomyslím si jízlivě a instinktivně skloním hlavu, jakobych se bála, že s ní narazím do stropu. Někteří členové družiny zůstali strašně mrňavoučcí, proto se raději opatrně posunu ke stolu, tak abych nikoho z nich nezašlápla. Můj pohled padne na koláče, ovšem trochu neobvykle se mi nesbíhaj sliny, tak jako by to bylo, kdybch byla zpátky doma. Dívám se na ně spíš podezíravě i na Vladimira, který svůj příděl, tentokráte "Sněz mě" háže do sebe, jako by to byl jen nějaký burský oříšek. Ale co, snad už nic horšího se nám nemůže stát prohlásím, natáhnu se - i když ne tak rychle jako pro lahvičku - po koláči a opatrně si ho strčím do pusy, žvýkám a čekám, co se stane |
| |
| Jsou lidé, co prostě rádi poslouchají nápisy. Jasně, "Sněz mě!" je jeden z těch neodolatelných, a vdolečky vypadají hezky. Ostatně i docela dobře chutnají. Vyvolávají na jazyku pocit poklidného nedělního odpoledne v zahradní besídce u hodné babičky, co nosí zástěru a pořád se usmívá. Účinkují podstatně rychleji, než "Vypij mě!" lahvičky. Sotva padne do strávníka poslední sousto - vžžžžžžžžžum! - tentokrát hluboký zvuk prasklé basové struny. Zmenšují se rychle na "původní" velikost. Zase je to takové nic moc, ale nebolí. Na ultrarychlé redukční dietě pro baculky, při které by se daly dlabat koblížky, by se dal nepochybně vydělat majlant.Za okamžíček stojí jediný Hendur coby obr u stolu, a Rebecca s Vladimirem vedle sebe, mrňaví, s elegantními oušky a moc pěkným oslím ocasem. K uším ladí dokonale a dokonce jím mohou i pohazovat, kdyby je třeba otravovaly mouchy. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro |
| |
| "Hmmm, zvláštní..." řeknu potom co se opět zmenším... "Hmm, možná vím jak na to... je to přece jen magie, ne?" a začnu šátrat ve své torně. Vytáhnu lahvičku s červenou tekutinou a bžunknu to do sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Vladimir Adrian Dragonarius pro Krev mi opět protáhla žíly a doplnila zásobu životní energie na maximum.. Zapínám tedy všechny svoje smysly a jelikož jsem tvor více méně propojený s magií, proměňuji energetick toky v mém těle tak aby zmizela kouzla s "oslím příslušenstvým" a já vyrostl do normální velikosti. Nemělo by to být těžké, kdyby oslí uši a ocas byly moje vlastní zdegenerované části těla, šlo by to hůř... ale to by se magií dělalo ztuha. Vypadá to na klasický magický vtípek na který bude stačit odstranit jeho energii a opět přesměrovat toky do pvodních "koryt". |
| |
| S ušima, ale velká, nebo bez uší, ale malá? dumám a pokukuji nerozhodně po lahvičkách na podnose. Stojím až u zdi, snad ti obři nebudou moc dupat okolo... Ale třeba jim ty uši zmizí, když vyrostou, napadá mě, ale ještě se mi nedaří se rozhoupat. Až už se rozhoupávat nemusím, nebo rozhodně ne hned, protože mám nemálo materiálu na přemýšlení. "Moc ti to sluší," ujistím Rebeccu velmi přátelským a vřelým hlasem. Nakonec se ale rozhodnu. Lepší být velká! Ty včely... brrrr, už nikdy víc. Uši budu nosit s hrdostí! Alespoň si to namlouvám. S těžkým srdcem odzátkuju lahvičku a vypiju jí. Vida, chutná to docela dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro |
| |
| Charis ještě ani neodtrhne lahvičku od úst, když začne růst... pěkně pomalu, žádná honička, jako první trojice; ovšem dost rychle, aby než řekne "popel", se to "l" ozývalo už z pěkné výšky. A po elegantních oslíkovských uších ani stopa. Život je holt někdy pěkně nespravedlivý. Asi. |
| |
| "jo jo, život je boj...." řeknu tak nějak povšechně..... "hmm mno co, no nic... aspon bude sranda." řeknu si v duchu a vzpomenu si na jednoho ukecaného oslíka... vezmu další lahvičku a odzátkuji... znalecky prohlédnu kal obsahu, přivoním, první doušek trochu poválím na jazyku a potom pomalu piju dál na jeden nádech.... v hlavě se mi honí spousta myšlenek... hlavně si vzpomínám na věci z mládí které už jsem dalo by se říct pradávno zapomněl. Jó to byly časy. To mi otec tenkrát říkal: "nezkoušej nic co nemůžeš vrátit zpátky..." pravda, tohle zřejmě sám vrátit nemůžu, ale jiní můžou.... matně si vzpomínám že mě proti takovým klukovinám jako je přidání zvířecích částí těla a tak podobně učil jeden čaroděj nějaká zaříkadla... jó, co člověk nepoužívá, to zapomene.... |
| |
| Radši obr s oslíma ušima než to co sou oni...Tak co,klíš»ata,deme prozkoumat okolí? |
| |
| Zoufale protočím oči, když zjistím, že ačkoliv zas měřím stejně jako ostatní, tak mi uším přibil i elegantní ocas. Jo, když někdo chce bejt osel, tak se vším všudy utrousím jízlivě. Tentokrát se postavím kousek bokem a nevrhám se k lahvičkám okamžitě. Viděla jsem co se stalo s Charis, ale ještě vyčkávám, jak to dopadne s Vladimirem, protože ten je na tom úplně stejně jako já. Teprve pak se rozhodnu, co udělám dál. |
| |
| Podmračeným pohledem si změřím Fringillu, která se začala motat na můj vkus moc až příliš blízko mne. Čelo se mi zkrabatí jako vzdouvající se moře a mezi zuby tlumeným hlasem, který může zaslechnout jen ona, procedím: Myslíš si, že mám snad taky oslí uši? Můj podrážděný tón však náhle zmizí a obličej se zas zformuje do poklidné podoby až je k podivu, jak se na něm předtím mohla ta předchozí grimasa vůbec zformovat. Nehodlám se tímto vskutku obtěžovat a rozhodnu se dělat, že se nic nestalo kryjíc tak sám sebe. Jakoby mimochodem se podívám na nyní obří Charis. Ani nevím proč, ale už mi to ani nepřekvapuje. Asi jsem toho v posledních dnech viděl až příliš a i její absence oslích uší se mi nezdá divná. Za tu dobu, kterou jsem s ní strávil, mi už bylo jasné, že ona je prostě „jiná“. Se zřejmým znechucením odstoupím od Fringilli a přesunu se směrem k ostatním. A nadhodím směrem k Rebecce: Nevíš, proč to na ní působí jinak? Nemohly tamty lahvinky být třeba už zkažený? |
| |
| Vladimirův nezdolný optimismus má své opodstatnění. Rozhodně co se velikosti týká, účinkuje druhé otevření lahvičky daleko bezprostředněji a začne rychle růst, jen co dopije. Tak moc rychle, že dohoní i Charis. Jenom v oblasti kalhot cítí podivné pnutí... a boty jsou náhle krajně nepohodlné. Vzpomene si možná na staré pověsti o faunech, bytostech s kozíma nohama a lidským tělem, kudrnatými vlasy a zálibou v pannách. Až na to, že jeho spodní půlka je nyní oslí, je podobnost výtečná. Mít po ruce syring, určitě by stálo za to jej vyzkoušet. |
| |
| Vyrostu jak se patří, opatrně si zkontroluji ouška - výborně, lahvičky mají vkus! - a usměju se na Hendura. "Venku je louka," informuji ho, "Ale moc jsem z ní neviděla." Ještě přísně dodám" "A nejsou to žádná klíš»ata!" Prohlédnu si mísu s koblihami, ale jsem dost spokojená se současným stavem věcí, tak se do ní nepouštím. Zrovna když se chci dát do zkoumání věcí na policích - jenom nakouknout, někdo tu nejspíš bydlí, tak mu nechci vyloženě lézt do věcí - uvědomím si, že máme další vysokou společnost, Vladimira. "Ach," pohlédnu na něj nadšeně, pak si všimnu jeho... nohou... a úsměv se stane poněkud nuceným. "To je dobře, že jsi vyrostl," řeknu neupřímně a nedá mi to, abych nepokukovala jak se změnil. "Vypadáš jako - no tamti, jak žijí na jihu v olivových hájích," informuji ho, kdyby si náhodou nevšiml. |
| |
| "Hmmm, zvláštní... působí to asi jen na ... mno.. na lidi" řeknu a nad koncem se dost zamýšlím. "To se mi nezdá.. člověkem nejsem již brahnou dobu a z lidskosti zbylo pramálo. Ale že by ani pořádnej náboj energie nepomohl je více než divné." říkám si v duchu a trošku prošlápnu boty aby se víc usadily na mé "nové" patě a nesklouzávaly dolů. "Sakra ještě že sou tak odolný..." řeknu si ještě a znova se pořádně rozhlídnu po místnosti abych kurňa věděl co tady všechno je. |
| |
| Na Mathiasovo mračení odpovím jen zářivě nevinným skoro dětským úsměvem a nechám ho být. S rukama za zády pozoruji jak odchází jemně se pohupujíc z pat na špičky a zpět. Přejdu ke stolku a rozhodnu se prozkoumat zbývající flakonky co tam zbyli. Zajímalo by mne, proč tyhle věcičky fungují tak podivně. No uvidíme. Entetýky, dva špalíky….. Rozpustile pohybuji prstem nad flakonky. Nakonec jeden uchopím a prozkoumám ho s hraným zájmem ze všech stran. Opatrně odzátkuji, jemně přičichnu a zvědav se rozhlídnu po okolí. NO, vejdi a neuškoď!!!! Zhluboka se nadechnu a doslova do sebe kopnu obsah flakonku. A když uškodíš tak ne moc, prosím. |
| |
| Když spatřím, co se stalo Vladimirovi, poodstoupím ještě o nějakej ten kousek vzad a užasle si přikryju ústa dlaní a děkuju všem bohům, že mi uchránil od toho, abych se napila i tentokrát. Zaslechnu, že se mě ten nový mladík na něco ptá, obrátím se k němu a vyslechnu jeho otázku. Zkažený? Ne, rozhodně mi to nepřijde. Je podivné, že my, co jsme přišli zhora, se měníme na osly cokoliv tady "dle rozkazu" uděláme. Vaše kolegyně přišla s vámi těmi dveřmi a vlastně ani nevím, jak jste se vy octnuli na druhý straně, napila se a je naprosto v pořádku. Tedy aspoň na první pohled. Tohle se mi nezdá vrtím hlavou. |
| |
| Hendur: viz tvůj příspěvek z 26.Srpna 2006 09:38 ;-) Nebo-li ano, máš, lumpe, nečteš :-)) |
| |
| Charis, Vladimir Po policích je pár kousků nádobí pro dva lidi, nějaký příbor zastrčený do hrnku, několik složených ubrousků, snad když se chce trochu kulturněji stolovat; butylka s olejem a lampa, též křesadlo... celé to tu působí jako provizorní chata na přespání, jenom ohniště, z dosti pochopitelných důvodů, chybí. Na jedné hromádce ve spodnější polici je i poskládané oblečení. Fringilla Nemusela bys to asi mít každý den, ale už jsi pila horší věci. Asi tě moc nepřekvapí, že - pink! - ti vyrostou uši. Jsou to výjimečně dlouhá a moc pěkná ušiska. Po chvíli začneš růst celá, tedy i s ušima, za již známých zvkukových doprovodů. Netrvá dlouho, a stojíš vedle Vladimira, Charis a Hendura. Jestli povyroste ještě někdo, začne tam být kolem stolu docela těsno. Na stole mimochodem leží mísa koblih s nápisem "Sněz mě!" a vypadají opravdu chutně. |
| |
| Okukuju zdejší vybavení a zaujme mě zejména hromádka oblečení. Sice jsem původně nechtěla na nic sahat... ale tady neodolám, hromádku seberu a položím ji před sebe na stůl. Musím přece zjistit, jaká je tu móda, ne? Abychom omylem neprovedli nějaké faux pas. Probírám se prostým, plátěným oblečením, cítím nemalé zklamání. Zřejmě je to tu jenom jakási nouzovka pro chvíle nejtěžší. A že to musí být hodně těžké chvíle, aby si vzali něco takového na sebe! S despektem si prohlížím nezdobenou halenu toho nejjednoduššího střihu se širokými rukávy. "Hmm," zhodnotím své objevitelné aktivity. Když už chci - nesloženou - hromádku věcí odložit zpět na polici, něco z ní vypadne na zem. Nezbývá než doufat, že to neslítlo někomu na hlavu. Skloním se pro to a zjistím, že jde o složený kus papíru zajištěný koženou šňůrkou. Milostný dopis! Opatrně šňůru rozvážu a papír rozložím... "Páni," udělám po chvíli a zasměju se, "To by mnohé vysvětlovalo." O milostný dopis rozhodně nejde. |
| |
| Maličká dvířka ve velkých dveřích, po nově příchozích nedovřená, se náhle rozletí dokořán a dovnitř vleze mravenec. Má co dělat, aby se protlačil, jsou na něj akorát. Mává tykadly, nebo čím to mravenci mávají, rozhlédne se, ustoupí z cesty a dovnitř vleze další. A další... Každý z nich větší, než kdokoli z vás, malých - Haklbery, Rebecca, Mathias... ti všichni nyní stojí tváří v tvář šikujícím se mravencům, děsivě organizovaným, a očividně se chystajícím zaútočit. U pět a dvacátého mravence již nemá smysl počítat dál. |
| |
| "Poslouchejte," otočím se ke svým již vzrostlým druhům v neštěstí, "Co se tu píše." Odkašlu si, abych si pročistila hlas a pečlivě, jako ve škole (spíše nižšího stupně) začnu předčítat, či spíše přednášet: "Poutníku milý, a» tě již přinesly včely na svých křídlech, no nevím, nás sem sice včely přinesly, ale držely nás v pařátech, nebo co to mají, rozhodně jsme neseděly na křídlech! či jsi se sem dostal jiným způsobem, přijmi pohostinství tohoto útočiště..." Náhle se mi tvář rozsvítí jako lucernička. "Teď už bych ty včely rozmázla jediným plácnutím," zaraduju se, a pokračuju ve čtení: "...v nezbytné míře, jaké je ti třeba. My, kteří jsme byli přinuceni žít v tomto světě, unášeni z neznámých důvodů po staletí, to je fakt, tím mě máma strašila, ještě když jsem byla malá, tě rádi přijmeme do našeho společenství. Vyjdeš-li z tohoto úkrytu, pokračuj přímo na západ. Půl dne k řece, za brodem je první statek, kde najdeš dobrou radu a pomoc." Rozhlédnu se po svých posluchačích a tvář mi hoří. "Je to psáno po našem," řeknu vzrušeně, "Možná tu ještě najdu strýčka Thea. Prý ho také odnesla včela." Pohlédnu ještě na papír. "Dodatek: nápoje, které přizpůsobí velikost člověka zdejšímu prostředí, mohou mít pro netalky vedlejší účinky. Nestrachujte se, naši léčitelé si s tím poradí." Pohlédnu na uši svých druhů. "No vidíte," řeknu účastně, "Nebudou z vás oslové napořád..." |
| |
| Jak se zdá Charis objevila nějaký dopis od majitelů tohoto podivného příspěvku a tak začnu poslouchat co zajímavého nám čte. Zaujatě poslouchám, když si všimnu té armády mravenců co se sem z venku nahrnuli. A tak svoje „ hezká“ hebká ouška našpicovaná na poslech si sednu na bobek . „ Nezdá se vám, že je na čase změnit velikost? No a pokud nechcete riskovat tuhle hezkou ozdobu.“ Rozverně cvrnknu do jednoho ucha,“ mohu vám nabídnout výtah na stůl.“ A nastavím svou dlaň na zem. NO nevím proč to dělám, ale ……. Je tu Rebecca. Mezitím Charis dočte dopis. Bezva, možná se zbavím té hrůzy. Tedy pokud najdeme ty správný osoby. |
| |
| Mravenci, vyrovnaní v řadách - ta spořádanost působí dosti děsivě - náhle vyrazí vpřed. Těžko říci, jak se mezi sebou dorozumívají, nejsou slyšet rozkazy ani břeskný zvuk polnice. Jenom šelestění jejich chitinových nohou na keramických dlaždicích. Zvuk, který se dokáže stát noční můrou... První je v cestě nebohý Haklbery. S úžasem zírající na blížící se obří hmyz, do poslední chvíle s nevírou v jejich nepřátelství, snad zkamenělý odporem... kdo ví. Když mu to došlo a odkuďsi vytáhl nůž, tu nesmyslně drobnou zbraň... ozvalo se jen zakřupání a černá lesklá těla zcela zakryla pohled na to jeho, drobné, kudúčí. Pod hmyzíma nohama se rozlila kaluž rudé krve. Šlapou v ní bez zájmu, jejich nohy nechávají rudé stopy... |
| |
| Stále zadumaně hledím do země a uvažuji o svých NErůžových možnostech, když zahlédnu, jak dovnitř proutí zástupy mravenců. Nohy mi najednou jakoby přirostou k zemi a já jen těkám očima po nich. No, tak nejspíš budu mít uši a budu velikej. Třeba pak líp uslyším. Nebo malej a s mravencema.. Třeba budou hodný? Poslední myšlenka je spíše ironická, ale přesto do ní vkládám špetku naděje. Vlastnictví oslích uší se mi vážně velmi příčí - jako cokoliv spojeného s magií. Ještě to tak chvíli pozoruji, když první vlna mravenců smete z cesty kudůka, který tam zůstal stát jak dřevo. Tak a je rozhodnuto! Chvatným krokem, i když by se to dalo nazvat spíše během se vydám ke stolku s flakónky. Letmým pohledem si zkontroluji kolik mam tak času a nakonec se postavím zády k ostatním. Namátkou mezi ně strčím prsty a flakónky, kterých se dotknu jakoby zázrakem mizí. To zopakuji se čtyřmi lahvičkami. Pátou lahvičku váhavě uchopím, opět zkontroluji postup hmyzu a raději přeci jen láhev odzátkuji. Tak na zdraví, zhořkne mi sarkasmus na jazyku a rezignovaně pár doušky obsah flakónku vypiji. |
| |
| Rychle se rozmýšlím, jestli mám do sebe obrátit lahvičku s obsahem, abych mohla vyrůst, ale představa, že by to malinko dýl trvalo a také další oslí překvapení mě však donutí po jedný lahvičce chňapnout, chytnout si kápi pláště pod krkem a rychle vyběhnout Fringille do dlaně. Být ušlapána mravenci se mi moc nelíbí. Nejdřív se vyřeší mravenci, pak velikost, na to bude snad čas za okamžik, teď jde o život ne o výšku napadne mě, když zahlédnu jak mravenci rozmašírovali nebohého Haklberyho a jen děkuji osudu, že jsem zatím téhle zkušenosti unikla. |
| |
| Lahvička v Mathiasovi zmizí jen to hvízdne, motivace v podobě černých obludek čvachtavě šlapajících ve zbytcích kudúka - které, mimochodem, nestály svým objemem za řeč, zřejmě mají mravenci dobré zažívání - je velmi výmluvná. Žel, ani Mathias neměl štěstí a potvrdil tak, nebo snad vyvrátil, teorie ohledně způsobu příchodu na tento svět vzhledem k anatomii lebky a přilehlého okolí. V uších mu zacuká, a hoplá! Oslí ouška radost pohledět, snad vzhledem k jeho pleti s mírně tmavší srstí, než má většina ostatních. Ale stejně jako další hrdí vlastníci s nimi může stříhat a mávat a třeba odhánět mouchy. Až vyroste a nebudou větší, než on sám. Chvilku to holt trvá a zatímco nedočkavě stepuje se svou novou ozdobou hlavy, mravenci se blíží... Rebecca zatí pracně vyšplhá na obrovskou Fringillinu ruku, všechny čáry života či moudrosti si může důkladně obšlápnout. Mravenci se sice blíží i k ní, ale přeci jen váhají, uvědomují si, že to už je trochu moc velké sousto. |
| |
| Pozoruji blížící se armádu mravenců s dosti velkými obavami. Ach ne, to je tedy dosti blbý. Skončit rozmašírován mravenci, bůh ví kde. Brrr. Nu což, vlastně jsem ho ani moc neznala. To jak se mi Rebecca souká do dlaně trochu zalechtá a já už už sevřu ruku v pěst, když si uvědomím co to je a rychle jí vypnu. Ještě pohledem zhodnotím vzdálenost mravenců a raději se začnu pozvolna zvedat. „ Raději si sedni, a» mi nespadneš dolu. Placička by z tebe byla možná hezká, ale určitě není oč stát.“ s těmito slovy se narovnám a obrátím na Charit. „ Mno, pěkný pohostinství jen co je pravda. Co jste říkala, strýčka? Zajímavé, tak půjdeme nebo si budeme nadále vychutnávat „pohostinství“ tohoto místa.“ Navrhnu odchod, když vidím tu hordu mravenců co se sem hrne. Ne, že bych se těch potvor bála, ale rozhodně nestojím o několik malých dávek kyseliny mravenčí pod kůži. „ A co ty, budeš riskovat kopýtka nebo počkáš na někoho kdo nás nejprve zbaví těch „ vedlejších účinků“. Klidně tě ponesu.“ Pak se ve své výšce rozhlédnu, jestli tu někde neleží naše věci, malinké či velké. |
| |
| Náruč oblečení shrnu hala bala zpět na polici, papír poskládám a položím ho navrch. Fringilla se právě zvedá - na dlani jakéhosi nepatrného cosi, to bude asi jeden z těch, co zůstali malí. Kouknu na zem a když spatřím, jak se tam hemží mravenci, honem se skloním a opatrně položím ruku na zem. "Tak, vy dva, šup šup," vyzývám Haklberyho a Mathiase, a zatímco čekám, jestli se někdo uráčí využít pohostinství mé jemné dlaně, zdvihnu hlavu k Fringille. "Půjdeme, jak psali," řeknu s rozhodností, která mě samotnou překvapí. "Zůstat tady nemá smysl. A třeba od doby, kdy ten dopis byl psán, objevili způsob, jak se dostat domů..." Pokrčím rameny. Není domů jako domů - třeba to tu nebude tak zlé... ale ráda bych ještě viděla rodiče a vůbec všechny. |
| |
| Možná trochu zklamán, možná již smířen s osudem zkontroluji rukama uši. Tak a je to tady zas, konstatuji nepřekvapeně, když zjistím, že i mou hlavu zdobí oslí uši. Zvětšovací efekt však stále nikde - dává si na čas. Netrpělivě přešlápnu a ohlédnu se přes rameno. Mravenci se stále blíží a nevypadá to zrovna růžově. Přitom zaregistruji, jak Rebecca nastupuje na Fringillinu dlaň a ta se s ní zvedá vzhůru. No, a jsem nahranej. Když již začínám pomalu propadat beznaději, uvědomím si, že se objevila další statečná zachránkyně, která nabídla pomocnou ruku. Jak jinak - Charis, můj andělíček strážníček, jak to zatím vypadá. Ani na chvíli neváhajíc se rozeběhnu k její ručce a s veškerou vehemencí se začnu škrábat nahoru. |
| |
| Díky bohu, za takovou přítelkyni oddychnu si. Pevně se přichytnu, když Fringilla začne zvedat ruku, abych nesklouzla po dlani zase na zem, přímo pod nohy pochodujících mravenců. Proměnu si raději rozmyslím, jestli ji svěřím do rukou týhle podivný lahvičky a nebo až na léčitele. Zatím bych ráda zmizela z blízkosti těch mravenců. Už mě znervózňují víc než dost. udělám si z dlaní trubičku, křičím svá slova na Fringillu, doufaje, že dolehnou k jejím uším. |
| |
| "No, snad aby jsme vyrazili, nemyslíte?" řeknu a rozhlédnu se kolem... hledám to okno, až ho najdu, vykouknu z něj ven... Jelikož je jediná cesta přes ty velké dveře za těmi mravenci, vyrazím odhodlaně k nim, dávaje si pozor aby mi nějaký mravenec nevlezl do bot. Takový mravenec v srsti není nejpříjemnější.... Dveře otevřu a rozhlédnu se jestli tu není nějaká by» i neúmyslná nástraha a vyjdu ven. |
| |
| Jak se tak zvedám, na dlani se mi to najednou začne hemžit, ruka těžknout... Mathias začal růst! Vypísknu leknutím i smíchem a malého človíčka vyklopím na stůl a honem krůček ustoupím, aby mě jeho rostoucí nohy neokopaly. "Vyrazíme," souhlasím s Vladimirem. "Jenom chviličku..." zaprosím a se smíchem sleduju, jak se Mathias na stole pěkně mrská. |
| |
| Náhlý nával svrbění po celém těle mne div nepřiměje k záchvatu smíchu - Bože, jak já jsem lechtivej! Ještě párkrát se skoro nezalykám smíchy, když se celý svět se mnou začne točit - Chvíli je vše vzhůru nohama, pak zas normálně. Sakra, já vážně nic nepil. Když se vše konečně zastaví kecnu si na zadek na místě, kde se právě nacházím, i když popravdě jsem tak dezorientovaný, že bych nedokázal rozpoznat ani nahoře a dole. Po kůži mi přejede sem tam ještě nějaké to zašimrání, když si uvědomím, se sedím skoro uprostřed dřevěného stolu a všici okolo na mne vyjeveně koukají. Z toho usuzuji již první dobrou zprávu – a to že jsem konečně znovu nabyl původních rozměrů jako mí „společníci“. Ovšem vzápětí si rukama kontroluji uši. Tak to zas není nijak překvapivé, zkrabatí se mi čelo. Rozhlédnu se, rukama si setřepu pár neviditelných smítek ze svého úboru a nastolím obličej, který do okolí hlásá: Stalo se snad něco? Jestli ano, tak jsem o to asi bohužel přišel. Tak se o tom nebudeme již bavit, ano? Opatrně se došoupu k okraji stolu tak, abych si do svého pozadí nezadřel žádnou třísku a se spokojeným úsměvem, který mi ovšem poněkud kazí oslí ušiska, zahlaholím: Zdravíčko.. Tak co se chystá? |
| |
| Rozhoupete se tedy konečně opustit toto provizorní útočiště. Většina z vás s krásnými sametovými oušky, Vladimir v podobě satyra, ovšem neztrácející svou eleganci, a Fringilla s Rebeccou, nejspíš, na dlani. V rýhách na ruce se jí drží docela dobře. Zavazadla, která jste měli u sebe při vypití lahvičky, se zvětšila též, ostatní zůstala k nerozpoznání maličká někde na zemi. Vylezete ven; zejména Hendur se honem honem hrne na denní světlo, až se praští o futra, jak ho to odhodí, druhou chytí o dveře, vyjekne, zakopne, upadne a hlavou se udeří o stůl. Skácí se na zem s očima vytřeštěnými a bledou tváří... když se k němu skloníte, zjistíte, že náraz byl tak neš»astný, že je elf mrtev. Mravence to, dá-li se něco rozpoznat z jejich pobíhání, potěšilo. Za dveřmi vás čeká celý nový svět. Strom, obr mezi svými druhy, ve kterém jste se ocitli, je jedním z mnoha, by» většinou menších, na kraji lesa. Před vámi se táhne pastvina se š»avnatou zelenou trávou, radost se zakousnout, do velmi mírného kopce. Vypadá příliš pastvinovitě, než aby vznikla přirozeně, nejspíš tu párkrát do roka zapracuje lidská ruka. Sotva znatelná pěšinka, snad kdysi používanější, nyní již napůl zapomenutá, táhne se od dveří podél lesa dál. Za obloukem lesa směrem na sever se na obzoru tyčí velice strmé hory, modravé a nádherné, očividně s vršky pokrytými sněhem. Je pozdní odpoledne, pěkné počasí, by» se od západu trochu chmuří; docela teplo, ale ne horko, a na chůzi snad to nejlepší, co může být. |
| |
| No tak batoh holt oželím, těch pár krámů. Snad mi je budou schopni někde vynahradit. Spokojeně se pousměji. Ještě, že důležitý věci nosím na sobě a u sebe neustále. Nevím, jestli na mě Rebecca něco mluví či nikoliv, ale vzhledem k tomu že se na mé ruce nic neděje tak předpokládám, že chce zůstat malá. Co netišším hlasem, abych jí náhodou neublížila řeknu. „ Tak se holka drž, a» tě někde neztratím.“ Dokonce se snažím i nefunět, to proto abych jí nesfoukla dolů. Odhodlaně vykročím ke dveřím za Hendurem. Když se pak skácí k zemi a je evidentně mrtev jen už rezignovaně pokrčím rameny, překročím ho a jdu dál. Blbě žil, blbě mluvil a nejblběji umřel. |
| |
| Zkusím se pohodlně usadit Fringille na dlani, tak abych neš»astnou náhodou neuklouzla zpět dolů, protože ti mravenci můžou bejt nic, proti tomu, co by mě tam dole mohlo čekat za dveřmi. Raději si ještě sundám ze šatů pásek, přehodím ho Fringille přes palec a pevně se držím. Jistota je jistota a já nic riskovat nebudu, ne v pr»avým stavu s oslíma ušima pomyslím si. Jediný, co mě mrzí, je že se nemůžu moc koukat ven, z Fringilliny drobátko sevřený pěsti - určitě aby mě nevytratila - toho moc vidět není, proto jen čekám, kam mě nohy mý kamarádky zanesou. |
| |
| "Jejda..." vyletí ze mě, zatímco Hendur sebou mlátí, obrazně, ale skoro doslova ode zdi ke zdi. "Pozor, a» si..." začnu, zatímco padá na dveře, "...neublížíš..." dokončím velmi zvolna, zatímco dopadl na zem, příliš vzdálený, než abych ho mohla zachytit, i když by to nejspíš nepomohlo. Skloním se k němu a položím mu, nerada, ruku na krk. "Mrtvý," řeknu trochu překvapeně, ale beze smutku. "To je ale smůla!" Rozhlédnu se po ostatních, jak těžce nesou jeho žal, ale nijak ztrápeně nevypadají, tak jsem ráda, že se nemusím tvářit smutně. Raději vyběhnu ven, na čerstvý vzduch - nádhera! "Není u vás zvykem mrtvé pohřbívat?" nadhodím velmi opatrně mezi dveřmi, ale nikdo se, podle všeho, k ničemu nemá a já bych si nerada zničila nehty. Raději vzhůru na západ, strýček Theo čeká, snad. Ostatně podle cílevědomého pohybu mravenců se o tělo asi starat nemusíme. Pustím mrtvého elfa z hlavy a kráčím vedle Mathiase. "Musíme na západ," vysvětluju mu důležitě,"Protože..." a přeříkám obsah dopisu, který patrně ve své někdejší velikosti neslyšel. S obdivem přitom pokukuju po jeho ouškách. "Jestli to budou naši, bude se vám u nás líbit," raduju se předem, po sotva znatelné cestičce spíše tančím, než kráčím, a nejraději bych se rozběhla kupředu. |
| |
| Potutelně se usměji na Charis a s velkým, ani ne předstíraným, zájmem pozorně naslouchám jejím slovům přičem pomalu přikyvuju. Jediné, co mne poněkud vyvádí z harmonie, je to jak její pohled stále sklouzává k mým uším. Když si to uvědomím, ovládnou mne poněkud rozpaky div celý nezrudnu jak pivoňka. Chvíli uvažuji, zda to mlčky přejít či nepřejít. Nakonec mi to však nedá a s velmi silně, avšak mistrovsky, předstíraným nadhledem prostě řeknu: Jesti tě to tak opravdu zajímá, tak si klidně šáhni. Bohužel mam pocit, že se opravdu budou chovat jako pravé. Pak vložím krátkou pomlku ale nakonec přeci jen ze sebe vyhrknu: Asi nevíš, jak se toho co nejrychleji zbavit, co? To už pohledem velice pečlivě zkoumám podlahu, na které leží jak dlouhý tak široký Hendur. Letmé zamyšlení je následováno snad už i zatomatizovanou akcí. Přidřepnu si vedle něj a položím ruku na krk. Když se takto osobně a bezpenčně přesvědčím o konstatování smrti, začnou mi kmitat ruce sem a tam a prohledávat různé kapsy i kapsičky, kde by mohlo být něco zajímavého či cenného. Jelikož je mi jasné, že toto asi jen tak nezamaskuji, a» se tvářím sebevíc nenápadně, prohodím jen tak na vysvětlenou: No.. Co když měl něco důležitého? Třeba poslední vůli, kterou bychom měli předat rodině? Vykouzlím na tváři úsměv andělíčka div mi nad hlavou nezabliká svatozář. |
| |
| Hendur má obdivuhodně málo zajímavých věcí. Luk a šípy - a je to dobrý luk a šípy, sice v toulci povážlivě zapraskalo, když dopadl na zem, ale nejspíš jim nic nebude. U pasu nůž a po kapsách jenom pár stříbrných, kapesník tuhle, váček s mátou na čaj onde... nic moc. Snad sirky, po trpaslicku dělané, by se mohly hodit, přeci jen je s nimi snažší práce než s křesadlem. I nějaké listiny se najdou, ale jsou to všechno nudné osobné dopisy. |
| |
| Málem už natáhnu ruku, že si ouška pohladím, ale pak cuknu a zasměju se. "Počkám na lepší příležitost," prohlásím bezelstně a se zájmem pozoruji, jak Mathias šacuje mrtvého elfa. "Sluší ti, nemusíš se jich zbavovat," navrhuji mu a jak to říkám, trochu zčervenám. Ne, není to lež - vypadá zajímavě a ouška jsou to pěkná. Ale sama bych je nechtěla, tak se stydím, že mu to říkám. "Třeba to budou vědět v tom statku." Hopsám po cestičce, co vede kdo ví kam. "Tak už taky jdeme," oznámím Fringille očividnou skutečnost. A rovnou vyrazím, hopsám po trávě plná radosti ze života. Ohromně mi to sluší a slunce se ve vlasech odráží spoustou odstínů. |
| |
| Moc dlouho se nerozmýšlím a začnu Hendurovi věci přemis»ovat do svých kapes. Nu což? On už je stejně nebude potřebovat. Pohledů ostatních si nevšímám. Přeci jen – Kdo dřív přijde.. Některé větší předměty si strčím do vaku, luk hodím přes rameno a šípy si zatím ponechám v ruce. Přiučit se něčemu novému se vždycky hodí, třeba bych mohl trénovat už po cestě, pokouším se povzbudit se a zapudit tak ze své mysli skutečnost, že jsem to v životě před tím nedržel v rukou. Tedy – alespoň ne dost dlouho, abych sobě či někomu jinému tím ublížil. Jako poslední shrábnu dopisy. Sice nad nimi na chvíli zaváhám, ale nakonec je přeci jen naš»ouchám do vaku. Člověk nikdy neví, kdy přijdou dlouhé nudné večery či bude třeba něco na podpal. Když je mé dílo dokonáno, narovnám se až při protahování zakřupe, přičemž zabrumlám něco o starých kostech. Charisinu poznámku o tom, jak mi má nová ouška sluší, raději taktně přejdu. Přeci jen si o tom myslím své a nehodlám se s ní rozhádat. V tomto bodě se prostě neshodneme. Nakonec zkontroluji, zda mám všechno a na nic jsem nezapomněl a vydám se svižným krokem za Charis. Luk se mi sice poněkud zarývá do ramene, ale pár úprav to okamžitě spraví. |
| |
| Strom jste brzy nechali za zády a podél lesa vcelku rychle a spořádaně kráčíte cestou necestou směrem udaným v dopise. Chůze je poněkud fádní - stromy, tráva, nebe - nic nenapovídá tomu, že jste v jiném světě. Minimálně rostliny jsou stejné, nebo pro laika k nerozeznání podobná, a práci ve větvích křičí zrovna tak, jako všude na světě. Nahlas i potichu a bez přestání. Nejen ptáci... cesta se láme kolem výběžku lesa, za ohyb nevidíte, zato zřetelně slyšíte něčí zpěv. Písnička je to banální, zní napůl jako dětské rozpočítadlo, zřejmě jedna z těch, co má spoustu slok a tu a tam se na začátku té sloky pronese "ej!". Hlas je nejspíš mužský, zní trochu zvláštně... Po dalších pár krocích jsou k rozpoznání i slova... za chvíli ho již uvidíte. A ta třetí panenka hezká jako obrázek stejně jak druhá panenka ne, tak to nebylo, tralaláá zase jsem zapomněééél slova, ej, nevadí! |
| |
| Hendurova pádu si ani moc nevšímám. Prostě jen blbá náhoda. HODNĚ blbá náhoda. Když uvidím Mathiase jak zbavuje Hendura nepotřebných věcí zamračím se a vrhnu dost vražedný pohled až se mi prohloubějí vrásky na čele. "Tak za tohle, hochu, bych ti měl setnout hlavu nebo tě narazit na kůl! Dám ti klidně na vybranou jestli chceš.... a poslední věta padne s dost, řekl bych sarkastickým, lehce potěšeným a nesmlouvavým úsměvem v pravém koutku úst. Ale jdeme dál. "Co to zatraceně..." řeknu když se blížíme k propěvujícímu si a jdu vpřed abych viděl kdo to tu vyje jako meluzína. |
| |
| Ještě naposledy se ve dveřích ohlédnu po ostatních a pohledem zatím Mathiase jak docela klidně šacuje mrtvého Hendura. Se zhnuseným odfrknutím se o točím a hlavou mi běží poměrně nelichotivá myšlenka o neurvalých amatérech. Jakmile se vydám na cestu ucítím na palci lehké zašimrání. HA, že by Rebecca. Takže je zatím v pořádku. Svižně kráčím loukou předem určeným směrem. Bedlivě sleduji kam šlapu, abych náhodou nezakopla a nevyklopila Rebeccu někde od trávy. To by pro mohlo mít dosti fatální následky. Při cestě se kochám sluncem a pohledem na vesele hopsající Charis. A pak zachytím ten zpěv….. „ Patrně se někdo pokouší o zpěv.“ Okomentuji zvesela Vladimirovu poněkud rozhořčenou poznámku a v klidu pokračuji dál směrem ke zpěvákovi. |
| |
| "On to myslel dobře," zblednu, když slyším, jak Vladimir vyhrožuje Mathiasovi. To bylo krve! Brrr. Když se ale nezdá, že trvá na splnění svých slov hned, trochu si oddechnu. Než se mi povede vymyslet něco, čím bych Vladimira od jeho úmyslu odradila, uši mi zarve ten "zpěv". "Neměli bychom se..." začnu navrhovat, když ale vidím, jak Fringilla šlape vesele dál, spolknu závěrečné - "schovat?" Konečně, je nás docela dost... stejně si ale ruku položím na dýku u pasu. Zatím jsem se tu dočkala spíše nepříjemných, než příjemných překvapení. |
| |
| No, no.. no.. začnu se nadechovat k sebeobraně snažíc se přitom dost rychle zformulovat smysluplný argument. Přece to tam nenecháme, ne? A.. a už tak se nikdo ani neobtěžovat ho pohřbít. Takhle tam už tak jen tak leží, jak zemřel! začnu se pomalu rozohňovat nad poznámkami svých takzvaných "spolu"poutníků. Než stihnu vychrlit další dávku, zarazím se. Právě k mým ušním bubínkům doputoval zrovna ne moc povedený zpěv. Ještě se stihnu otočit a směrem k Charis prohodit: Děkuji.. Pak zcela svou pozornost soustředím směrem ke zdroji onoho mučitele hudebního sluchu nehodlajíc zažít nějaké další nepříjemné překvapení. |
| |
| Zpoza stromů polochůzí, polohopkáním, vyjde králík. Je bílý, je velký, je oblečený v kalhotách a vestě a má motýlka pod krkem a frak; ušima si mrská do rytmu písničky, kterou si prozpěvuje. Je tak o hlavu menší, než průměrný člověk - bez uší - a po králíkovsku zavalitý. Srst má na první pohled pečlivě opečovávanou, by» tlapky zespoda špinavé po cestě. Ve klopě saka má vetknutou květinu a v jedné tlapce drží cylindr, se kterým si mává, jako by lovil motýly. "A ta čtvrtá panenka byla celá..." Zarazí se a kulí na vás oči. "Jojky," polkne vyděšeně. |
| |
| Mezi stromy se vynoří stvoření jako vystřižené z těch nejhorších nočních můr. Krátké zaváhání následuje svižná reakce. Jojky!!! opětuji okamžitě pozdrav; sic trochu podivný, ale proč ne, že? Jinej kraj, jinej mrav.. To už se mi pomalu podařilo vstřebat myšlenku, že přede mnou opravdu stojí to, co stojí a bez dalšího zaváhání se chápu příležitosti: Zdravím, neodpustím si přeci jen ještě svůj druh pozdravu a hned pokračuji sic s lehkým výháním s volbou slov: Dobrý.. muži. Mohl byste nám, prosím vás, povědět, kde se to právě nacházíme? A.. zastydím se trochu .. jak se zbavit tohoto? Ruku přitom ukáži na nechtěnou ozdobu své hlavy neskrývajíc značný odpor a naléhavost. |
| |
| "Do háje zelenýho, co sem komu sakra udělal???" řeknu si v duchu když vidím ono stvoření a okamžitě mi bleskne hlavou "Že se SAKRA! vůbec ptám...." pomalu doklopýtám blíž k onomu stvoření a tvářím se jako bych chtěl znát odpověď na stejnou otázku jako Mathias. Pokouším se zatvářit trochu nesměle a rozpačitě. Ale kdo někdy viděl mj zvrásněný obličej, musí vědět že v tomto případě je veškerá snaha marná.... |
| |
| Jak se neznámý zpěvák přibližuje, přeci jen trochu zvolní krok a pomalu začnu vymýšlet jak se případně bránit a nezbít při tom Rebbecu. Přeci jen , ne každý kdo takle vyřvává na lesy musí být přátelský. No toto. Začíná se mě pomalu zmocňovat pocit, že mě tady asi už nemůže nic překvapit. Králík. Bílej: Oblečeném. A ještě k tomu mluví. Tě pic. Prostě se jen zastavím tak pět kroků od králíka a nepokrytě zírám. „ Vidíte všichni to co já, nebo mám halucinace?“ otážu se po chvíli tiše. Tedy je to spíše řečnická otázka, než skutečný dotaz. Pak začne MAthias cosi plka a já si pomyslím něco o snížené mužské inteligenci a myšlenkových pochodech. Tak teď toho chudáka vyděsí tak, že vezme rovnou do zaječích. Vlastně do králičích….. Rychle zaplaším jedovatou poznámku na jeho adresu, týkající se převážně jeho zrakových orgánů a mile, skoro rozpustile se na králíka usměji. „ Přeji vám krásný den, pane králíku.“ Pronesu co nejmileji , „ Byl by jste tak velmi laskav a věnoval nám několik minut z vašeho jistě vzácného času?“ pokračuji sladce. Podívám se na Mathiase a můj pohled zrovna neoplývá vlídností. |
| |
| Zaregistruju, že se cosi děje. Fringilla pomalu zastavuje, slyším jak někteří členové družiny zdraví někoho, kdo s největší pravděpodobností stojí přímo před námi. Přemůže mě zvědavost, po čárách Fringilliny ruky sevřené ve volnou pěst se vyšplhám k malému otvoru mezi jejím palcem a ukazováčkem, opatrně abych ji nepošimrala ušima či ocasem a ona mě nepustila na zem - pád z tý výšky, by byl asi sebevražda. K mému údivu před námi stojí bílý králík, zjevně dosti překvapen naší přítomnosti. Třeba je to ten léčitel, o kterém byla v tý tmavý díře řeč a může mi pomoci bleskne mi hlavou. |
| |
| "Jéééé," rozzářím se při pohledu na toho rozkošného huňáče, oči navrch hlavy. "Ten je krásný!" Nejraději bych ho pohladila po srsti, ale když mluví, trochu se ostýchám. Popojdu skoro k němu, pak zase krůček zpět - zasměju se a napůl schovám za Mathiase. "Jojky," pozdravím po jeho vzoru pečlivě a zasměju se do dlaně. |
| |
| "Jojky," zašeptá králík ještě jednou tiše a polkne. "Do... dobrý den," skáče pohledem po čtveřici před sebou, zahledí se na krátce na Vladimirovi chlupaté nohy, na uši i na to, že Charis žádné uši nemá - stále vypadá zděšeně, i když normálně znějící otázky ho zřejmě uklidňují. "Jste na cestě k Brodu," odpovídá Mathiasovi trochu rozpačitě, jako by váhal nad odpověďmi typu "stojíte na zemi" nebo prostě "tady". "Už to není daleko," dodá ve snaze se zavděčit. K Fringille se kavalírsky ukloní. "Je milou povinností vyjít vstříct tak krásné ženě," řekne vzletně a zastříhá přátelsky ušima. Nad Mathiasovou otázkou jenom mávne tlapkou. "To je jednoduché... musíte si chytit nějakého talka a jeho krví si potřít postižené končeniny či části těla." Pokrčí rameny. "Někdy je to ale problém. Proč si myslíte, že vypadám takhle? Ale vlastně..." zavrtí nosem, "Jsem si docela zvykl..." |
| |
| Pozorně vyslechnu výklad pana Králíka a obzvláště velkou pozornost věnuji konci jeho vyprávění. Krev talka? začne mi rezonovat v hlavě. To jsem už někde slyšel! vzpomenu si a začnu šátrat hluboko ve své paměti. Mezitím se znechuceně podívám na Fringilu a zaksichtím se. Hmm, tak na zajíčky, jo? projede mi bezmyšlenkovitě hlavou. Nakonec to přejdu s nonšalantním výrazem a natočím se tak, abych viděl Charis do očí. Prosím tě, Charis.. začnu pomalu. Nemohla bys mi ještě jednou říct, na koho ty vedlejší účinky nepůsobí? Pohledem přitom pomalu přejde od jejích očí k jejím uším a zas zpět. Na tváři se mi při tom usadí podezřívavý výraz a v očích se uhnízní jiskřička naděje. |
| |
| "No," usměju se na Mathiase mile, "V tom dopise psali, že na talky nepůsobí..." Pokrčím půvabně rameny. "Ale opravdu nevím, jak jste to myslel..." obrátím se zpět ke králíkovi s užaslým výrazem. "Tak krutý by jistě nikdo nebyl! A navíc," zalichotím mu, "Vám to takhle moc sluší... ten čumáček, tlapky a tak," rozplývám se nad huňáčem. |
| |
| Chvíli ještě zpracovávám čerstvou informaci, která jen potvrdila mé předchozí domněnky. Takže.. Pokud tomu dobře rozumím, spustím nahlas urovnávajíc si tak skutečnosti. Na talky, což bude nějaká rasa, ty vedlejší efekty nepůsobí. Jak tak na tebe koukám, tak tobě se taky nic nestalo, přimhouřím oči. Takže když si to dáme dohromady, tak ty budeš talk! pomalu vyslovím své podežření s důrazem na posledním slově. Takže trocha tvé krve, by mě zbavila téhle ozdůbky? ukáži na uši, které mi stále krášlí hlavu. Na tváři se mi objeví výraz až dětinský a v očích se zablýskne naděje. |
| |
| „ Velice laskav, vážený. Vaše odpovědi zadají se býti vyčerpávajícími. Mnohokráte za ně děkujeme.“ Pokračuji stejně mile, jako před tím. „ A mohl by jste nám ještě osvětlit co nebo kdo je to ten talk?“ otážu se, načež kuknu na Charit a Mathiase. „ Než tady náš přítel vyzkouší svou teorii a dojde tu k drobnému krveprolití.“ Usmívám se na králíka, jedním ze svých zaručených zářivých úsměvů. Pitomec. Co jako, chce jí snad podříznout jako husu?! Pomyslím si když zachytím část rozhovoru Mathiase a Charis. A ještě navíc je sobec, co takle myslet nejdřív na ty co to potřebují víc. No jo typickej chlap. Při tom se podívám na svou dlaň. |
| |
| Stojím kousek za Charis a Mathiasem tak že vidím mezerou mezi nimy na "králíkodlaka"... Intuitivně, sebejistě a přímočaře automaticky položím ruku na jílec meče a držím se ho. Hledím jaksi zamyšleně směrem k Charis a Mathiasovi. Oči přimhouřené, vrásky hlubší než obvykle a tváře výrazněji propadlé. "Charis... takhle najivní děvče jsem dlouho neviděl... Je to až k pláči. Jen nevím jestli je to starost nad její naivitou nebo radost že takový tvorové ještě nevymřeli." Žádná z těchto myšlenek však absolutně nemění můj postoj. Srdce chladné, mysl jasná... |
| |
| "Ovšem, že jsem talk," žasnu nad tak podivnou otázkou. Kdo bych asi byla jiný? Tváří se, jako by v životě žádného nepotkal. Usměju se, by» trochu nejistě, a o malý krůček ustoupím. Očima přeskakuju z králíka na Matihase. "Přeci bys mi nechtěl udělat nějakou ošklivou jizvu?" zeptám se zmateně a úzkostlivě. Jsem si zcela jista, že by mi neslušela. Zatímco jemu - "Vždy» ti ta ouška vážně moc pěkně sednou. A hezky ladí s opaskem." Střelím očima k Fringille. Krveprolití...? Proč říká taková slova? Mathias by mi přeci neublížil... |
| |
| "No, trocha..." zamumlá králík v reakci na Mathiasova slova a zašeptá trochu divadelním šepotem: "Pozor, hrozně rychle běhají. Ale vyvažují je zlatem!" Jeho úsměv již rozhodně nevypadá jako rozkošný kukuč býložravého huňáče, ale jako něco, co by líp slušelo šavlozubému tygrovi. "Není zač," ukloní se mírně Fringille, ale z Charis oči nespouští. "Smím se zeptat, kam máte namířeno?" Myšlenkami je očividně krapet někde jinde. |
| |
| "Jdeme přímo na západ. řeknu rázně aby mi do toho nikdo neskočil... "Ke statku na druhé straně řeky tak půl dne cesty odtud..." Tentokrát se dívám přímo na králíka, ale okolí nepřestávám sledovat... |
| |
| Krveprolití? zapakuji nevěřícně Fringillina slova a udělám gesto vyjadřující, že si myslím, že není psychicky v pořádku. Raději se tim již nezabývám, nebo» dohadovat se s ženo - to je jako mluvit do zdi. Nikdy nepřizná chybu a myslí si bůhvíco je. Pak se opět otočím k Charis vyslechnouc její slova. Jizvu? Ale ne, zamumlám v odpověď. Ale naskýtají se nám dvě možnosti, začnu spekulovat po krátné odmlce. Buď počkáme, až si nedejbože odřeš kolínko. Nebo si najdeme jiného talka, pousměji se zamyšleně nakonec a část o uších a opasku raději přejdu majíc k tomu svůj, mnohem radikálnější, názor. Na Vladimorovo informaci jen tiše přikývnu rekapitulujíc si informace, které mi poskytla Charis z nalezeného svitku. |
| |
| "Ten statek je už dávno vypálený a nikdo tam teď nebydlí," upozorňuje králík a neklidně se popotahuje za vousky. "Snad bych mohl... ale... jestli to není příliš smělé..." Přešlapuje na místě, z vousků mu za chvíli nic nezbyde. Charis ho zjevně fascinuje. "Ale snad přeci. Dovolte, abych se představil - jsem Richard Bezzemek." Ukloní se zase jednou, tentokrát to vypadá trochu srandovně, protože pohled od Charis prostě nechce odtrhnout. "Snad bych vás mohl pozvat - do svého domu? Na svačinu?" V hlase má spousty naděje. |
| |
| Několik vteřin nevěřícně zírám na Charis, než mi dojdou její slova v souvislosti tím co řekl náš nový známý – králík. Ona je talk. Neuvěřitelné. Pak se opět kouknu na králíka a zachytím jeho fascinovaný pohled, což mě donutí se pousmát. Odře kolínko? Při těch slovech mi z úst ujde znechucené odfrknutí. To jistě, jen se nedělej, jaký jsi dobráček. „ Jen se neboj Charis, nikdo ti ošklivé jizvy dělat nebude. A ani ty hezké. Pokusíme se přijít na něco jiného.“ Uklidňuji Charis vlídným přátelským hlasem. A pak následně prudce škubnu hlavou směrem ke králíkovi, to když vysloví své jméno. „ To snad ne. Říkal jste Bezzemek? Nejste náhodou příbuzný J.K. Bezzemka. Hrozně rád si nechává říkat lord a oblíká se … no poněkud výstředně.“ Vychrlím ze sebe skoro jedním dechem. Až se odtud dostanu tak milého lorda na tuty vyhledám a nejspíš mu zakroutím krkem. Pak se zarazím a omluvně se usměji. „ Pardon.Vaše pozvání na svačinu je pro mne osobně velkou ctí a ráda ji přijmu, ale jak vidíte nejsem sama, takže……“ pohodím volnou rukou v jakémsi gestu „ Mimochodem, nevíte náhodou kam mohli odejít obyvatelé z onoho statku, že?“ |
| |
| "Hmm, zdá se že nám někdo vypálil rybník..." řeknu si v duchu a zpracovávám zpětně informace... Něco mě napadne, ale pak to zavrhnu jako nouzové řešení situace... stejně by to asi nevyšlo.. Podívám se pohybem hlavy pomalu okolo sebe a můj pohled opět padne na onu trojici.. "Tak Bezzemek, jo? No tak to mam vysloveně radost..." řeknu si a pomyslím si něco o povrchnosti a prolhanosti lidské rasy.. |
| |
| Už notnou chvíli se koukám zkrz díru mezi prsty své společnice a přítelkyně a začíná mě to nudit. Debata, která tady probíhá mě vůbec, ale opravdu vůbec nezajímá. Ne, že bych byla nějakej sobec, ale už mě nebaví jen čekat, než se objeví někdo s radou, jak se zbavit nejen mrňavé postavy, ale i těch chlupatejch okras. Zatím jsme potkali jen tohodle králíka a ten se zatím ani slovem nezmínil, že o něčem takovém ví. Položím ruku na kapsu, ve které mám ukrytou lahvičku, kterou jsem si tam schovala pro strýčka Příhodu, ale přesto se nedokážu donutit ji vytáhnout a vypít. Ještě pořád se děsím toho, co by mi ještě přibylo. Možná bych se mohla připomenout a malinko zviditelnit napadne mě a začnu droboučkýma pažema odstrkovat Fringilliny prsty, aby aspoň ucítila malinký tlak a zjistila, že chci vidět a být viděna. |
| |
| Při představení pana Králíka sebou nepozorovaně trhnu a žaludek mi poskočí. Říkal Bezzemek? polknu a následně se nad tím zamyslím přejíždějíc jednou rukou po inkriminovaném zápěstí druhé paže. Bříšky prstů se dotknu pruhu ne mé vlastní kůže, jenž však dokonale imituje mnou pokožku. Už jsem na tebe málem zapomněl, zhořkne mi na jazyku nepříjmená vzpomínka a podívám se mírně nenávistně na Richarda Bezzemka, jak se králík představil. Stále mlčky naslouchám podlézavému dialogu ze strany Fringilly a poněkud nervóznímu ze strany místního obyvatele. V myšlenkách jsem však zaměstnán a pokouším se rozlousknout a urovnat si pár nejastností. Pane Bezzemku, oslovím představivšího se "muže", měl bych na vás otázku, pokud dovolíte. Cestou sem jsme se již setkali s nějakou místní stravou, která měla.. řekněme vedlejší účinnky, které jsou na nás stále patrné, ušklíbnu se znechuceně a poukáži na nechtěnou ozdobu. Je to tak s veškerým jídlem zde? ujiš»uji se opatrně nehodlajíc riskovat žádné další Puff.. spolu s jakýmikoliv fyziologickými změnami. Přešlápnu nervózně na místě očekávajíc odpověď a dělajíc si naděje, že mé obavy vyvrátí, čemuž sám ve svém nitru moc nevěřím, když si uvědomím svou neomalenost. Ach, omlouvám se, spustím. Kde jsem zapomněl své vychování? Jmenuji se Mathias. V duchu se mi ještě stihne mihnout několik obrazů z dětsví, kdy by mi tato "chyba" přinesla nejedno příkoří. |
| |
| Statek že je vypálený?! Hlava se mi zatočí a srdce sevře žalem. Co se tam mohlo stát? Ach, proč...? Před očima mám pár okamžiků černo a ani nevnímám, co králík říká dál. Stojím jako opařená a v očích se mi zalesknou slzy. Uvědomím si, že Fringilla na mě mluví vlídně a vděčně na ni pohlédnu, by» trochu zmateně. Tlukot vlastního srdce vyplňuje momentálně celý svět. "Co se stalo?" vykřiknu a náhle nalezený hlas mi trochu přeskočí. Zmatené pohledy ostatních mi pomohou uvědomit si, že jsem chvíli nevnímala hovor a asi má otázka vyzněla trochu mimo. "Ach," vydechnu a úpěnlivě hledím na králíka. "Utekli?" |
| |
| "Ale ovšem!" vykřikne králík ohromeně nad Fringlillinou otázkou. "J.K.Bezzemek je můj bratr. Vždycky byl trochu excentický. Musíte mi pak povědět, jak se mu daří. Neviděl jsem ho již několik let." Uši mu sebou samým vzrušením stříhají o sto šest. "Už když byl malý, maminka z něj byla zoufalá, protože si dělal sbírku "užívaných bot", jak tomu říkal, a povím vám, nebyla to valně voňavá nádhera..." Protočí panenky vzhůru a uchechtne se. "Obyvatelé statku tak úplně neodešli. Hm." Náhle vypadá trochu nejistě. "Víte, ono opravdu je tu spousta takto postižených," ukáže výmluvným gestem na své králičí tělo, "A ne, nemusíte mít obavy," obrátí se na Mathiase, "Není to zdejším jídlem. Jenom těmi lektvary, co vás zvětší po příchodu sem. Ale, po pravdě, když se chce někdo někoho zbavit, naštvat, přebrat mu ženskou... prostě cokoli... tak nalít takový lektvar do piva je běžná praxe. No, vlastně dneska už tolik ne. Ale jeden čas to byla veliká móda. A měníte se podle toho, jak zrovna lektvar vyjde. Já měl štěstí, že jsem celý králík, ale jsou tací, co mají hlavu koně a tělo psa. Řeknu vám, to je opravdu strašné!" Zarazí se, zřejmě si uvědomí, že chtěl mluvit o něčem jiném. Do toho Charis se svým výkřikem... králík poplašeně nadskočí. "No, a protože bylo hodně postižených... a v té talčí krvi je potřeba se prakticky vykoupat... tak... no... prostě někdo udělal nájezd a statek dobyl." Rozhodí tlapami. "A obyvatelé -" Zacuká nosem. Asi nechce mluvit dál. "Ne všichni jsou takoví barbaři," ujiš»uje honem po vteřince ticha vyplněného patřičnými představami. "Talkové se ale jako lidi moc neberou, víte? To pak mnohým ulehčuje. Je lovit... myslím..." Přešlapuje na místě, rozpačitý velice. "Občas jsou tu nepokoje," dodá ještě neurčitě. |
| |
| "Takže chcete říct.. ehm.. pane Bezzemku, že nikdo z původních obyvatel kteří by nám mohli pomoci už tu.. no..není?" řeknu klidně a ledově zamyšleně... "No, takhle to dopadá, když je někdo neschopný udržet si pořádek ve vlastní zemi.. he.." řeknu si v duchu a idilicky se podívám na stromy v okolí, kolik by se z nich dalo asi tak udělat kůlů.. hned to zavrhnu "Na zábavu teď není čas..." řeknu si ještě a čekám na odpověď pana Bezzemka.. |
| |
| Co to mluví o nějakém Bezzemkovi... copak někoho zajímá Bezzemek? Navíc když to je zřejmě nějaký trouba, co sbírá boty? Jeden můj strýc taky sbíral botky, dámské střevíce hlavně, na podpadku... hm, občas se najdou takoví. Poslouchám pozorně králíkova slova, rty pootevřené, v očích slzy. "Dobyl," opakuju po něm jako neš»astná ozvěna. Dobyl, takže asi dopadli špatně. Odvedli je do zajetí? Nebo snad... zabili? Proč to ten králík konečně neřekne? A kdo že se to nebere jako lidi? "Co je tedy s nimi?" řeknu bezmocně, zahlcená přívalem králíkových slov. |
| |
| Lektvary? Barbaři? Vykoupat?!? opakuji si v soukromí své mozkovny a poněkud s obtížemi vstřebávám, co všechno se může na světě dít. Magie! Já to vždycky říkal! Magie - zdroj zla a všeho špatnýho! zkřiví se mi obličej opovžením. Deset, devět, osm... jedna.. začnu se uklidňovat pokoušejíce se nemyslet na králíčí uši na své hlavě, na králíka před sebou a na Charis, která má v tomto světě být "lovnou zvěří"! Pomalu se probírám těmito skutečnostmi, až dojdu k závěru, že "můj" rodný svět rozhodně nebyl tak špatný. Ba naopak. A ona - vždy» mi zachránila život! uvědomím si neopominutelnou skutečnost. Na tváři se mi během všech mých přemítání osadí hluboce zamyšlený výraz, který postupně nahradí zkoušeně znechucený. Přesunu se tak, abych stál mezi králíkem a Charis díc: Tak to by mě taky zajímalo. Přidružím se k Charisině i Vladimirově otázce. |
| |
| "Víte co..." rozhlédne se po poutnících králík a rozhodí tlapami. Zřejmě už se rozhodl co a jak a působí mnohem klidněji. "Přeci tu nebude stát do soudného dne. Pojďte se mnou, nad čajem a koláčky se bude povídat mnohem lépe. Když už jste tu noví," dodává ještě přes rameno, jak se otáčí na cestu, "Tak a» víte, co a jak. A vy mi za to povíte o mém bratrovi." Podivnou polochůzí - polohopkem se vydává zpět, odkud přišel. Cesta pokračuje stále podél lesa dál, asi až ke zmiňovanému brodu, on ale odbočí pěšinou do lesa. "Tady kousek mám domek," vysvětluje králík Richard, "Objevil jsem ho prázdný a docela pěkně si ho opravil, když jsem měl ještě ruce." Trochu si povzdechne. "Ale zvyknou se dá, jak jinak, zvyknout se dá..." brumlá si pro sebe jako nikdy nekončící litanii. Po pár krocích v lese se před vámi otevře mýtina, uprostřed které opravdu stojí úhledný nabílený domek s trošku křivou doškovou střechou, prostý a nevelký, zřejmě však útulný a dostatečný pro svého majitele. Plot okolo je pečlivě vyspraný a na malé zahrádce roste spousta mrkve a nějaké to zelí. Před zápražím stojí stůl s bílým ubrusem, kolem pohodlná proutěná křesílka. "Mám rád hosty," vysvětluje králík potěšeně, "Posaďte se, prosím! Hned přinesu čaj." |
| |
| Sklesle následuji králíka. Má naděje, že se potkám se strýčkem Theem se zdá rozplývat. A co hůř, někdo se tady zřejmě rozhodl, že talkové... že oni... přes slzy nevidím na cestu, zakopnu, ale rychle zase naberu rovnováhu, kolenem se na okamřik dotknu země a honem nenápadně kontroluju, zda kůže zůstala vcelku - aby neměl Mathias nějaké nápady! Přehlédnu rychlým pohledem domek, lavičku u zápraží, záclonky v oknech, vápnem nabílené zdi - nevypadá to zrovna jako králičí nora. Usadím se zvolna, elegantně, do jednoho z křesílek. Stará hruška, která mě teď chrání před sluníčkem, lehce ševelí v mírném větříku. Je tu příjemně. "Moc bych si dala, prosím pěkně, jestli máte šípkový," poprosím králíka, protože možná je trochu divný, ale to není důvod si nedat svůj oblíbený čajík. |
| |
| Se značně nepřátelským výrazem, ale přesto stále zticha, postupuji za králíkem. Charis dle mého působí až příliš lehkovážně. Šípkový? nakrčím čelo a nechce se mi tomu věřit. Jak může jen pomyslet na zdejší jídlo potom, co jsme s nim zažili? Pak mi to dojde, zas bych na to málem zapomněl. Ale když ona vypadá tak normálně.. Ale přeste je onen "záhadný" talk. Pro mě se ničím takovým obtěžovat ani nemusíte. Raději zůstanu na suchu. Nechci, aby mi ještě něco přibylo, zavolám ještě na pana Králíka, tedy Richarda Bezzemka. Pak ještě dodám spíše jen tak pro sebe: ..nebo naopak ubylo. Nakonec se přeci jen usadím do jednoho z křesílek poté, co sám sebe několikrát ujistím, že se mi tim určitě nemůže nic stát. Pak se skrývaným zájmem rozhlédnu pořádně okolo, aby si vše pořádně prohlédl. Na tváří však zanechávám kamenný výraz vyzařující lhostejnost. |
| |
| Drobné šimrání a tlak na dlani mi naznačí, že moje malá společnice patrně něco chce. Lehce se skloním k dlani a zašeptám. „ Počkej chvíli, zdá se, že se někam dostáváme. Nebo se pokoušíš o sebevraždu?“ dodám s úsměvem. A pak hned zase věnuji pozornost rozhovoru odehrávajícího se mezi mými společníky a králíkem. Lektvary!...Jo zdá se, že jsem ještě dopadla dobře. Obličej se mi zkřiví hněvem. Co? Talkové se jako lidi neberou. No tak to tedy ne. Opatrně následuji králíka. „ No holka zdá se, že buď zůstaneš malá, nebo budeš riskovat podobné postižení jako Valadimir. Tedy alespoň prozatím. Určitě se nějaké řešení najde. Jen se neboj.“ Promlouvám k Rebecce, zatím jdu po cestičce za naším hostitelem. „ Pěkné místečko.“ Rozhlížím se a s povděkem přijmu jedno z nabízených křesílek. Ruku s Rebeccou položím na stůl. „ Čaj ovšem musím s díky odmítnout, zrovna nemám chuť.“ Odmítnu nabízené a tváře mí přitom krášlí úsměv. „ Ale stále jste neodpověděl na otázku mých společníků, příteli. Co se tedy stalo s obyvateli statku po jeho dobytí a jestli tu nejsou ještě někde nějací další talkové?“ Snažím se převést řeč na náš stávající problém. |
| |
| Konečně mě Fringilla zaregistrovala, otevřela dlaň a nechala mě prohlídnoout si pořádně situaci. Všimnu si, že se mě snaží něco říct, ale moc toho nerozumím, ale z toho co zachytím, domyslím si a zkombinuju s výrazem jejího obličeje přijde mi, že buď to vypadá špatně a to hodně a anebo se ještě přes další sraosti k mému postižení ani nedostali. Proto se zkroušeně posadím zpět na její dlaň a tichounce si povzdychnu. Kéž bych nikdy nezkusila ty lektvary. Malá jsem stejně a navíc vypadám jako poloviční osel nadávám si v duchu. Jedním očkem ovšem sleduju ostatní a taky pana kálíka, jestli už si mě nevšimne, že jsem tady taky, byť malinkatá. |
| |
| "Když šípkový, tak šípkový," souhlasně pokyvuje hlavou králík Richard a na odmítnutí dalších dvou hostů se zatváří provinile. "Příliš jsem vás vyplašil," řekne smutně, "Ale věřte mi, že jídlo a pití je tu opravdu neškodné. I kdybych to necítil jako povinnost hostitele, netroufal bych si přeci vám ublížit ve svém vlastním domě - tolika bojovníkům!" Potřese hlavou. "Ale třeba si dáte, až ucítíte, jak voní," rozjasní se mu tvář, a zmizí v domku. Je slyšet, jak štrachá s nádobím a pobrukuje si nějakou melodii. Asi má opravdu rád návštěvy. Proutěná křesílka jsou opravdu pohodlná a jemný vánek a ševelení listí hrušně nad vašimi hlavami je mámivě zklidňující. Zblízka je vidět, že ubrus je na několika místech pečlivě zašívaný a vlastně všechno, i nádobí, s jakým králík přijde, působí, jako by mělo nejlepší léta za sebou, ale někdo jim věnoval velikou péči. "Tak tady to je..." rozestaví Richard hrnky, doprostřed stolu dá velikou čajovou konvici, ze které nezaměnitelně voní šípkovo-jablečný čaj, a vedle konvice talíř s koláčky ne sice dokonale kulatými, ale zjevně pečlivě tvořenými. Usadí se do volného křesílka, pohodlně se opře, hodí nohu přes nohu a na okamžik se zahledí do hry světel a stínů nad svou hlavou. "Rád bych, abyste mi pověděli něco o mém bratru," začne, "Ale chápu, že jste netrpěliví dozvědět se o tom, kde jste se to vlastně ocitli. Trochu jsem si to už v kuchyni probíral, abych to podal trochu s hlavou - a patou. Nuže, snad se mi to podaří." Pocukává čumákem, těžko říci, jestli je to projev zamyšlení, nebo potěšení nad tím, jakým je středem pozornosti. Nicméně se konečně zřejmě dostává k věci. "Začněme tím, jak se sem lidé dostávají. V podstatě třemi způsoby - někde ve svém světě se propadnou do země, nebo vlezou do díry a propadnou sem dutinou stromu. Takových stromů je tu celá řada a ve většině z nich talkové připravili lektvary, vysvětlující dopisy a tak. Mnoho jich bude vybrakovaných... asi jste měli štěstí." Pokrčí rameny, snad tím chce naznačit, že pořád lepší být přiměřené velikosti a napůl osel, než svádět boje s chrobáky. "Druhý způsob je údajně ten, že vás sem přinese hmyz, většinou prý včely. No, to si zrovna moc představit neumím... ale možné to je, kdo ví. Moc takových ovšem asi nepřežije." Na chvíli se zamyslel. "Možná je tu někde tlupa malých lidiček žijících v jediném keři, bez naděje získat správný nápoj..." Znovu pokrčí rameny. "Třetí způsob je, že vás někdo zakleje. Není ovšem mnoho kouzelníků, kteří by to dokázali." Rozhlédne se po tvářích svých hostů, jestli snad někdo nemá nějaké otázky, než bude pokračovat dál, a ostatně se už už nadechuje k další litanii. |
| |
| Následoval jsem ostatní když jsme došli k domku na mýtině... "hmm, vypadá útulně... jen doufám že tu někde nebudu muset zůstat napořád.." pomyslím si o mém stavu a o tom jak se v tomto kraji dá asi bydlet... Nicméně se usadím do jednoho z proutěných křesel... de to ale pekelně mizerně.... nakonec se to tak nějak s těma oslíma nohama podaří... sedím spíš na krajíčku a opřen jsem o tornu kterou jsem nechal na zádech abych v tom křesle neležel... Nabízené jídlo a pití s díky odmítnu a poslouchám králíkovo vyprávění.. zní to pěkně, leč je to pro mne momentálně nezajímavé... spíš by mě zajímalo... no to je jedno.. čekám až se k tomu někdo vyjádří, sám momentálně nemám slov a přemýšlím nad spoustou věcí najednou... |
| |
| Stále nedůvěřivě těkám pohledem po všem okolo a uvažuji, co jsem komu udělal, že se tohle muselo stát zrovna mě. Snad jen nějaké nešťastné řízení osudu. Mezi rty se mi probere lehký rezignovaný povzdech a opřu se v křesílku, v němž jsem doteď seděl jak svíčka připraven se kdykoliv rychle zdekovat. A jelikož zrovna nemám nic lepšího na práci, přeci jen ještě jednou zvážím nabídku pana Bezzemka. Lehce při jeho slovech zakroutím negativně hlavou, ale musím přiznat, že vůně čaje, který po chvíli přinesl, na mne zapůsobila velmi euforizujícím dojmem. Na mém pesimálním postoji to však nic nemění. Zhrouceně sedím v křesílku a pohledem zkoumám přinesené pohoštění. Ty koláčky nevypadají vůbec špatně, zahloubám se a pokouším se vzpomenout, kdyže jsem to naposledy dostal něco do žaludku. Na mysli mi vyvstane hruška. O pár sekund později začínám litovat, že jsem poslední hrušku dal Charis. Obsah slov našeho hostitele mne však natolik zaujme, že zanechám triviálních úvah o svých fyziologických potřebách a zaměřím tak celou svou pozornost na něj. Při jeho pochybách nad hmyzí dopravou ve správě včel se trochu potutelně pousměji, ale zároveň mi na čele vyskáče několik mladistvých vrásek. To je všechno sice moc hezké – ale jak se dá dostat odsud? využiji volné chvilky v jeho výkladu, abych se zeptal na to, co mne nejvíce zajímá. |
| |
| Trpělivě vyčkávám, než se králík Richard dostaví zpět i s pohoštěním. Hm, příjemná vůně. Že bych si přeci jen dala? Volnou rukou si naliji do jedno z připravených hrnečků čaj a zálibně k němu přivoním. Ruku s Rebeccou nechávám na desce stolu a ze všech sil se snažím moc s ní nepohybovat. Chvíli poslouchám jeho řeči o tom jak se sem lidé dostávají. To jak jsem se sem dostala vím, to jak se odtud dostat je mnohem podstatnější. Ale nejdřív trochu podstatnější věci. „ No v první ředě se chci zbavit těch oslích ušisek. A taky musíme bez dalších následků zvětšit tadyhle Rebeccu.“ Nadnesu ve chvíli ticha. „ A pak teprve se odtud můžeme nějakým způsobem dostávat.“ Jak se v řeči zmíním o své malé společnici nasměruji pohled na svou dlaň. „ Lupu asi nemáte, že?“ |
| |
| "Jééé..." udělám nadšeně nad koláčky a čajem a hned se jednoho z hrnků zmocním. "Mňam, dobré," libuju si s plnou pusou, ovocné mám nejraději. Králíka ale poslouchám bedlivě. Doufám, že si nechce jenom povídat - moc hostů asi nemívá - ale že se od něj dozvíme i něco užitečného. Na druhou stranu, za tak dobré koláčky ať se klidně i vypovídá. "Ale nás sem přinesly včely!" skoro vykřiknu, když se dostane k tomuto bodu svého projevu, a narovnám se prudce na svém místě. "Naštěstí jsme byli blízko stromu, kde jste potkali ostatní..." Rozhlédnu se po nich, jako bych je viděla poprvé. |
| |
| Králík zacuká nosem, nespokojeně, že se hosté ostýchají pustit do svačiny, ale i spokojeně, že kdo se neostýchal, tomu chutná. "To je opravdu zajímavé," odpoví na Charisino včelí odhalení, ale stále nevypadá zcela přesvědčen. "Měli jste opravdu štěstí." Podrbe se tlapkou za ušima a napije čaje. "Abych však odpověděl na vaše otázky... dostat se odsud... není snadné. Zbavit se uší a tak - myslíte si, že bych tu běhal jako králík, kdyby to bylo tak jednoduché?" Zní skoro dotčeně. Těžko říct, jestli proto, že je takto nepřímo obviňován z preference králičí podoby, nebo že snad někomu taková podoba není dost dobrá. "A slečna... lupu bohužel nemám... se může zvětšit jako všichni ostatní. Nějaký lektvar tu ještě mám. Nevím ale, jaké vedlejší účinky bude mít. Pokud máte chuť lovit talky, abyste se jich zbavili..." Pohodí hlavou. "Moc už jich není a skrývají se. Lidé si je prodávali a měli docela velkou cenu." Pohlédne na Charis trochu zpytavě. "Lidé se tu usazují, a snaží se prostě žít. Pak jsou tu lidé, co se tu snaží zavádět pořádky, jak tomu říkají - většinou se snaží prosadit nějakou formu království a jednotné zákony a jsou pak z toho nepokoje. Víte," ušklíbne se trochu, "Ono se odtud nedá odejít. Když půjdete stále kupředu, asi po třech čtyřech dnech přijdete na místo, odkud jste vyšli." Znovu upije čaje, pozvolna si ho vychutnává. "A pak jsou tu ještě takové různé pověsti o fazolích, ale těm nikdo moc nevěří." |
| |
| Velkoryse přeslechnu nevhodnou poznámku o talcích - o to snadněji, že mě vzápětí plně zaujmě představa světa, který lze přejít, obejít, projít... kdo ví co, za pár dní. Oči se mi rozzáří, na svém křesle začnu málem nadskakovat a rukama nezatleskám nadšením snad jenom proto, že držím další koláček. Můj apetýt rozhodně neodpovídá štíhlé elegantní postavě. "To je prostě úžasné!" vykřiknu ohromeně, neomylná schopnost vyhmátnout v hovoru to nejpodstatnější se opět projevila. "Viďte, že půjdeme?" otočím se k ostatním. "A za pár dní, až půjdeme okolo, můžeme zase navštívit tady pana králíka, abychom mu pověděli, co všechno jsme viděli!" Začnu si rukama máchat ve vzduchu, jak si snažím představit, proč tomu tak může být. Že bychom byli ve velikém balónu? Nebo válci? To tedy vůbec nevypadá. Asi nějaká zvláštní a velice silná magie. Páni! Máchám tak razantně, že mi kus koláčku odletí a přistane Vladimirovi na hrudi. "Jejda, pardon," zahihňám se, natáhnu ruku a zase jí stáhnu, v rozpacích, jestli si mohu dovolit z tak soukromého místa drobek smést. |
| |
| Tak nějak poslouchám co králík vypráví.... Je mi z toho spíše zle než že by mě něco zaujalo... Což se zřejmě nedá říi o Charis které právě odlítl nějaký drobek na moji vázanku... Schálně trošku jemně zachrchlám když drobek rukou odklepu jinam, je z toho cítit náznak humoru kdy Charis "předvádím jaký jsem snob" :). "Ani nevíte jak rád bych sdílel vaše rozjaření, Charis." řeknu již vážnějším tónem... |
| |
| Jen neznatelně pokývnu hlavou na znamení souhlasu, když Charis začne vyprávět o včelách, jako bych ji chtěl dodat podporu. Mezitím nenápadně zkoumám, zda připravené pohoštění opravdu nebude mít nějaké ty vedlejší účinky na ty, kteří se do něj pustili. Charis asi nebude nejlepší pozorovací objekt, uvědomím si a spíše svou pozornost zaměřím na ty, o nich s jistotou vím, že nenáleží do množiny talků. Představa nekonečného světa na první pohled vypadá opravdu lákavě. Ovšem ne v případě, že byste se nejraději z toho světa co nejrychleji zdekovali. Přemíra abnormálností v posledních dnech na mne dolehne v plné dávce a já už nemám ani sílu rezignovat. Jediné, čím se tak má mysl zaobírá, je to, jak chce pan Kr.., tedy Bezzemek, dostat do maličkaté Rebecci ten zvětšovací elixír. Hmmmm, nebo možná má ty mini-verze. Ponořen do svých úvah o elixírech, nekonečnosti světa a Charisině spontánnosti, se bezděčně natáhnu pro jeden z koláčků. Nicméně si tento fakt uvědomím, až příliš pozdě, až když se mé prsty dotknou povrchu jednoho z nich. Zcela si uvědomuji, že nyní si ho už prostě musím vzít. Ostýchavě tak učiním a chvíli se zaobírám jeho obezřetným zkoumáním. Hlad mi nicméně nedá a tak se nakonec přeji jen zakousnu do koláčku. Mhm, není vůbec špatný.. |
| |
| A zatímco Mathias zjišťuje, že koláček je kupodivu opravdu dobrý, ba přímo výtečný, a následky žádné, králík se lehce nadzvedne na židli, mírně se k Charis ukloní a vřele praví: "Bude mi potěšením! Historky z cest mám nesmírně rád. A z druhého konce světa obzvláště!" Zní to docela upřímně. Zřejmě se ze svého domku daleko nevydává. Na Vladimira jenom nenápadně mrkne, ale toho si rozveselená a hladová Charis jen těžko všimne. "Tak, a co můj bratr?" ptá se králík trochu dychtivě a trochu v rozpacích. "Stále je tak... osobitý?" V hlase mu zní něco, co naznačuje, že o tom vlastně vůbec nepochybuje, ale novinky by slyšel rád. |
| |
| Zahihňám se nad Vladimirovým přísným gestem a natáhnu se pro další koláček... pak ruku ale zase vrátím. Musím si hlídat postavu. Ale když ony jsou tak dobré! Tak poslední, tenhle je o chlup menší, než ostatní. "Já jsem vašeho bratra ani neviděla," přiznám vesele, "Osobitý, to jako že... jako třeba strýček Merti? Byl tak roztržitý, že si občas natáhl spodky přes kalhoty..." Zasměju se s dlaní přes pusu, jako malé dítě, když právě prozradilo tajemství. A možná by stýček nebyl zas tak rád. Ale spíš by se zeptal, která to jsem a než bych mu to řekla, zapomněl by na to a zase by si drnkal na skiteru. "Pane králíku," vzpomenu si náhle na něco, co říkal před tím, "Říkal jste, že byste mohl zvětšit tu... jak se jmenuje..." Omluvně se zakřením na Fringillinu dlaň. "Společnici naši, určitě už by byla taky raději velká, musí to tam být hrozná nuda... Nemluvě o těch vynikajících koláčcích, o které přichází," dodám poklonu, to nikdy neuškodí. |
| |
| První kousnutí je plné obav, druhé se zakládá spíše na zvědavosti. Stejně by už bylo pozdě, pokrčím ramenu v duchu a na třetí kousnutí ve mne koláček zcela zmizí. Nic jiného krom příjemné chuti rozplývající se na jazyku a pocitu něčeho v žaludku nepozoruji a tak se po chvíli natáhnu pro další kousek. Jak je to asi dlouho, co jsem do sebe naposled dostal pořádné jídlo? Než spořádám druhý úlovek, zvládne Charis zabavit pana Bezzemka vyprávěním o jejím strýčkovi. Chtě, nechtě se nad tím musím pousmát. Myslím, začnu, že vím, jak to myslíte. Ale popravdě bych spíše než „osobitý“ použil slovo „výstřední“. Sice jsem neměl zas takové štěstí, abych ho poznal nějak důkladněji, ale na tento můj odhad to stačilo. Řekl bych, že mi ten zážitek vydrží na celý život, neodpustím si ke konci drobnou narážku, jež je srozumitelná jen mne a prsty přejedu po zápěstí druhé ruky. Samozřejmě se mohu mýlit.. nechám si raději otevřená zadní vrátka, abych snad náhodou našeho hostitele nějak nepopudil. Rebecca, napovím ještě Charis, když pozoruji její bezradnost ohledně vybavení si jména. Tak se jmenovala, pokud se pamatuji, usměji se. Tedy jmenuje, špitnu ještě na opravu doufajíc, že si toho přeřeku nikdo nepovšimnul. |
| |
| Už se začínám nudit a proto se rozhodnu přebíhat Fringille na dlani. Třeba jí to donutí rozvřít dlaň a já bych to pak risknula a seskočila z její ruky na stůl. Ten zajíc, nebo králíč, či co to je, mě přeci musí vidět. Copak ještě nedošlo na to, že jsem tu já, ještě pořád malá? Jak bych ráda se ozvala a dala najevo, že se chci nechat zvětšit a být zase normální, copak je mi nějak rozumnět? Stejně tak přeci ani nerozumím, co říkají ti druzí. Začínám nervoznět malinko víc a při přebíhání pořádně dodupávám, aby mě má kamarádka pustla. |
| |
| Králík se od srdce zasměje při představě Charisina strýčka, až se mu uši třesou. Kdyby nebyl králík, mohlo by se zdát, že vůči jejím půvabům není slepý... ale u králíka je to představa mírně řečeno podivná. Na druhou stranu, králíci jsou svou... družností... vcelku pověstní. "Tak to nebyl ten případ, to nebyl ten případ..." pochechtává se a zvedá se ze židle. "Ano, to je on!" máchne s uchechtnutím směrem k Mathiasovi a zmizí v domku. Chvíli je slyšet jenom štrachání, něco zacinká, něco spadne, něco bouchne, králík zasakruje a po chvíli vyleze ven. "Tak kde ji máte?" zeptá se spíše řečnicky, neboť podle neustále natažené Fringilliny dlaně je to vcelku jasné. Opatrně si ji podrží a prohlíží. "Ta tam taky chvíli neposedí," zabrumlá si a zatímco mu fousiska neklidně poškubávají, kápne z poloprázdné lahve, kterou si přinesl, jedinou kapku na Fringillinu dlaň - a honem uklízí nádobí z nejbližšího dosahu. "Tahle várka je skoro nez následků," řekne napůl omluvně, "Nejspíš z toho bude mít jenom kočičí ocásek... bývají docela roztomilé." |
| |
| "...a nic," řeknu do hrobového ticha, kdy všichni zírají na Fringillinu dlaň, asi po pěti vteřinách, které rozhodně nemohly dostačovat k proměně. "Třeba jste jí právě utopil," nadhodím vesele a pak se krátce zamyslím, jestli třeba... ne, to se dozajista nestalo. Určitě by když tak uplavala. Smutně pohlédnu na zbylé koláčky, ale až se Rebecca zvětší, určitě bude mít také hlad. Zvednu se od stolu, mám chuť se trochu protáhnout a popojdu pár kroků ke králíkově zahrádce. Zahledím se na bylinky, zvědavá, jestli některé poznám. |
| |
| Konečně se mi podaří vyběhnout v Friginily dlaně, octnu se na stole a v tu ránu na mě přistane sprška nějaké tekutiny. Na vodu to voní úplně jinak, přesto se začnu malinko dusit a cuckat. Takhle si teda nepředstavuju přivítání, takhle hosta zráchat vodou! začnu se rozčilovat, ale moje rozčilení vzápětí přechází v údiv, když se konečně začnu zvětšovat, a za pár chvil už sedím na stole, v takové velikosti, na jakou jsem u sebe zvyklá. Začnu se rozhlížet kolem sebe, pousměju se na Fringillu, na důkaz díků za nošení mě na dlani a pak poděkuji i králíkovi za zvětšění-. |
| |
| "Jejda, ahoj," otočím se na Rebeccu a sjedu jí pohledem od hlavy k patě. Nemohu si nevšimnout té věci, co jí kouká zpod haleny - mohla dopadnout hůř... Rychle usoudím, že odtud nebezpečí nehrozí. "Dej si koláček, je moc dobrý," vybídnu ji mile, "Tvojí postavě určitě neuškodí." Po tomto dvojznačném ujištění si přestanu prohlížet dívku rozloženou na stole mezi nádobím - to bude králík prskat, až zjistí, že mu nejspíš rozsedla talířek! - a znovu se zadívám do zahrádky, ruce zlehka a elegantně položené na nízkém plůtku. "Proč jste prve říkal," pohlédnu krátce na našeho hostitele, "Že lidé, kteří sem přijdou, se vydávají hledat fazole? Vždyť jenom vy jich tu máte několik řádků!" Jak vidno, něco málo z konverzace sleduji a úžasně se vyznám v botanice. |
| |
| Při Charisině zmínce o "utopení" králík napřed jenom tak kníkne - zní to trochu vyděšeně. Chviličku je ticho. "To bude v pořádku," řekne trochu nejistě a zamžiká očima z jednoho po druhém. "Uvidíte, že se brzy... ach, no prosím!" Zatleská tlapami a jenom bolestně zamrká nad svým nádobím, rozhrnovaným do stran Rebečinýma nohama (a dalšími tělesnými částmi, jako třeba kočičím ocasem, kterým mimoděk mrská sem a tam, zadkem a rukama). Drží se ale statečně a když zachrání konvici s čajem, gentlemansky jí rovnou nabídne: "Mohu vám nalít šálek šípkového čaje? Též koláčky..." vrhne rychlý pohled na stůl, ale mísa to přežila. "Jsou vynikající..." "Jo, fazole?" vzpomene si, že se o nich zmínil. "To jsou jenom pověsti... o kouzelných fazolích, po kterých se dostanete do normálního světa." Láskyplně se zahledí na svou opečovávanou zahrádku. "Ale jestli jsou to nějaké zvláštní fazole, nebo docela obyčejné, které by bylo nutné aktivovat kouzlem, to netuším." Z hlasu je jasně patrné, že na nějaké fazole moc nevěří. |
| |
| Netečně zůstávám zhrouceně sedět v křesílku a pohledem sleduji počínání Králíkovo, Charisino, Fringillino i Rebečino. Místo abych přispěchal na pomoc, raději si ještě o kus odšoupnu křesílko dál, jen co je to možné. Přeci jen se jich tam tísní nějak moc a další dvě ruce by jim tam mohly jen překážet. „Zdravím,“ pokývnu na Rebeccu uvědomujíce si, že se s ní vlastně setkávám teprve poprvé v sobě rovné velikosti. „Pěkný ocásek,“ pokusím se o nepříliš povedenou lichotku a omluvně se zatahám za jedno ušisko se slovy: „Aspoň to není vidět už zdálky.“ „A nespojuje se to s jistými pořekadly..dodám si už jen tak pro sebe v duchu. Když je po všem a vše je opět pěkně srovnané, přisunu si své křesílko opět blíže ke stolu, snad abych lépe slyšel, snad abych měl blíže ke koláčkům, z nichž vzápětí jeden uloupím, abych ho hnedle s chutí spořádal. |
| |
| Zahleděně pozoruji jak králík "zalévá" Rebeccu... spíš pro zábavu než že by mne opravdu zajímalo jak to bude vypadat... z křesla raději ani nevstávám... už skoro neítím kopyta... "Tak co, slečno Rebecco? Živá, zdravá a pořád "kočka"?" řeknu s úsměvem, myslím to samozřejmě dobře ;) "Ty máš co kecat ty osle..." řeknu si v duchu.. "Ale co, lepší ukecanej osel než málomluvnej paroháč.. hehe" usměju se pro sebe.. |
| |
| Rychle seskočím ze stolu pana Králíka, ve tváři lehce provinilý výraz za to, že jsem mu na stole takhle rozházela nádobí. Snad jsem mu nerozbila jeho oblíbený porcelánový servis. Takové obvykle bývají po praprapraprababičce a už je člověk nikde nekoupí. Pak si teprve s hrůzou uvědomím, cožeto mám vzadu na ehm..zadní části těla, a vypadá to, že to ke mně vůbec nesedí. Nejprve se trošičku zděsím, ale pak si povzdychnu. Pořád lepší kočičí ocas než oslí uši.pronesu nešťastně. Na každého, kdo na mě promluvil se malinko pousměju, trošičku mi to zvedlo náladu, že někdo byl tak hodný a pronesl ke mě pár slov. Pak se ukloním panu Králíkovi. Čaj bych si samozřejmě dala, tedy pokud není příliš horký, abych ještě víc své přátele nezdržovala. |
| |
| Tlachání za svými zády sice půl uchem naslouchám, ale víc se soustředím na fazole. Mám pocit, že mi něco... něco... něco, na co bych měla přijít... tak tak uniká. Zamračím se na tu králíkovu úhlednou zahrádku - vždyť mě z toho nakonec rozbolí hlava! Přelíbezně se na Bezzemka usměju. "Řekněte mi tu pověst, moc prosím," žadoním a sepnu ruce v dojemném gestu dětského nadšení, "Mám tak ráda příběhy... Jistě, není zdvořilé tu pobývat tak dlouho, zvlášť když jsme přišli neohlášeni." Pocit toho, jak je to důležité, mi dodává elánu. "Když jste však byl tak laskav a i naší společnici dal využít své pohostinnosti..." Zase abych se v tom neztratila! "...povězte mi to, zatím, buďte tak laskav." A přidám další rozzářený úsměv. |
| |
| "Jsem rád, že jste tady," ujišťuje králík Rebeccu, zatímco rychle a obratně rovná ubrus a nádobí. Jen nad nakřaplým podšálkem mu trochu zacuká ucho. "Mám rád hosty. Málokdy tu potkáme někoho nového a to víte, na novinky je každý zvědavý." Zdvořile jí přidrží křesílko, když si dívka sedá a chopí se konvice s čajem. K Charisiným úsměvům nezůstane slepý. Poškubává nosem a jak má tlapu volnou, už si čechrá vousky. "Jak ono to bylo..." mumlá si pro sebe, dolije čaj a položí šálek před Rebeccu. Pak se usadí do svého křesílka, natočený tak, aby na Charis u plůtku dobře viděl. "Ano, je prý cesta pomocí fazolí zpět do nekonečného světa, kde jsme se narodili." Povzdechne si a zakroutí hlavou. "Ale nedovedu si představit... je to jen taková říkanka: Jedna dva tři teď fazole k nebi leť! V obloze udělej mi díru jak malá myš v sýru!" Omluvně se zašklebí. "To víte, děti... snad věří, že když budou střílet fazolemi z praku, sestřelí si ptáka Noha. Kdo ví..." |
| |
| "Tady lítají ptáci Nohové?!" zazářím nadšením a div nezatleskám. "Tohle je báječná země! Už se těším, až jí poznám. Domů můžeme jít potom." Natáhnu se přes plůtek a utrhnu několik fazolových lusků. Strčím si je do kapsy a teprve pak mi trkne, že to nebylo dvakrát zdvořilé. "Ach..." zrudnu. "Moc se omlouvám, já... nevadí?" Zamrkám na něj dlouhými řasami. "To já na památku... na vás..." A rozhodně nelžu, i když k tomu, abych nezapomněla na velikého bílého králíka ve vestičce s příbuzným v šlechtických kruzích, nepotřebuji žádné pomůcky. "Tak co, vyrazíme na další cestu?" ptám se svých druhů v náhlém záchvatu energie. "Schválně, jestli ten svět stačíme obejít dřív, než tady pan Králík říkal!" Přímo se zatetelím nadšením. "Obejít celý svět! To mi doma nikdo neuvěří." |
| |
| Šimrání na dlani je čím dál tím intenzivnější. A pak mi na dlaň králích chrstne trochu elixíru. Zastudí to a já potlačím reflexivní škubnutí jak se lehce leknu. Chvilku asi jako ostatní zírám na svou dlaň a pak to pocítím, šimrání se změní a za chvilku už vidím jak se Rebeca zvětšuje a roste. Využiji okamžiku kdy Rebaca přešlápne a rychle stáhnu svou ruku z jejího dosahu. „ Tak tě vítám zase mezi velkými,“ nakloním se v křesílku trochu do strany, >„ Nová ozdoba?“ Zhodnotím kočičí ocas. Kouzelný fazole…pták Noh. CO ještě? „ V klidu si dej čaj, těch pár minutek nás už nezdrží.“ Ponesu mile. „ K vašemu bratrovi pane Bezzemku, pokud mohu posoudit jeho podivínství dosáhlo jisté meze,“ pousměji se při vzpomínce na toho strakatého pána. „ Nechává si říkat Vaše lordstvo a místo bot si teď vytváří sbírku pohádkových artefaktů.“ Dám se do řeči, aby Rebeca mohla dát v klidu čaj a já si mohla v klidu srovnat v hlavě vše co tu bylo v posledních minutách řečeno. Na chvíli se odmlčím. „ Říkal jste, že jsou tu další takové stromy. Víte ještě o nějakém.“ O tom, že bychom se odsud dostali pomocí nějakých kouzelných fazolí snad ani nepřemýšlím. Někudy jsme se sem dostali a stejnou cestou to může jít i ven. Nebo ne? „ Pokud po cestě narazíme na nějaké talky či kouzelné fazole , můžeme to brát jako bonus.“ Usměji se na Charis a tiše obdivuji její nadšení pro vše o čem je zmínka. „ Asi máš pravdu, vyrazíme. Vysedáváním po návštěvách se ani jeden z nás domů nedostane.“ Konstatuji a začnu se pomalu zvedat. |
| |
| "Ale to víte, že to nevadí," rozplývá se králík, "Alespoň si na mě, slečno, někdy vzpomenete... a určitě přijďte, až ten svět obejdete. Rád si poslechnu, na co cestou natrefíte." Natřásá se a klepe vousama spíš jako starý kocour, než jako králík a jen pomalu mu pronikne Fringillina otázka do hlavy. "Ach ano... ovšem. Stromy. Vysoké. Ale ony jsou velké jenom zevnitř, abych tak řekl, madam. Když objevíte strom s dveřmi, koukněte dovnitř, některé jsou jenom domky, jiné vedou do nebe... ale nevím, jak se dostat stropem." Říká to lhostejně, jako někdo, kdo již dávno podobné možnosti zvážil, v zoufalém chvatu stále znovu zkoušel, a zavrhl. Nakonec zmizí i poslední koláček, vypije se poslední kapka čaje a je čas jít. Zvednete se ze zahradních křesílek a po rozvleklém loučení necháváte konečně králíkův nabílený domek s malou zahrádkou za sebou. Netrvá dlouho, než vás pěšina dovede k místu, kde jste z cesty podél lesa uhnuli na králíkovu mýtinu. Doprava vede pěšina k brodu; doleva zpět ke stromu, ze kterého jste před několika hodinami vyšli. |
| |
| Vůbec neuvažuji, že bychom měli důvod se vracet ke stromu a odbočím vpravo. "To bude, až budu vyprávět doma, že jsem obešla celý svět!" rozplývám se, zjevně mám skvělou náladu a cestou spíš poskakuju, než pokojně kráčím. "Jesmen mi to určitě nebude věřit, ten nevěří ničemu ani když to vidí. Jednou ho kousla osminohá ještěrka a i když kulhal celý měsíc, stejně tvrdil, že se mu to nejspíš zdálo. Málem se ani neoženil, ale Mariska se rozhodla, že ho srovná a i když jí dlouho trvalo přesvědčit ho, že to myslí vážně a že si z něj opravdu nechce vystřelit..." Zatočím se na vršku jakéhosi příhodného balvanu. "...nakonec se vzali a bylo jim spolu docela dobře. Byl pak dokonce o chlup menší bručoun než před tím." |
| |
| Chviličku poslouchám, co mám to pan Králík Bílý vypráví o stromech a abych se přiznala, moc jsem tomu neporozuměla. Nahlas ovšem nic neřeknu, doufajíc, že to některý z mých spolucestovatelů pochopil. Rychle dopiju nabízený šípkový čaj, tiše s pokývnutím hlavy poděkuji králíkovi a už už je čas rozloučit se a znovu vyrazit na cestu, která nás ještě čeká. Cestou se samozřejmě držím u Fringilly, kočičí ocásek úhledně složený pod pláštěm a snažím se, abych s ním moc nemrskala, aby se pomalu zapomělo, že něco takového mám. Naslouchám Charisinu švitoření a její naivní radosti se musím pousmát. Aspoň někdo nebere tuhle cestu příliš vážně. Na rozcestí malinko zaváhám, přesto bych se osobně nerada vracela ke stromu, proto bez dalších větších debat zamířím za Charis, která vlastně svým způsobem rozhodla kudy dál povede naše cesta, tedy pokud jí někdo nezarazí, což já nebudu. |
| |
| Trochu zklamaně se podívám na prázdný talířek, kde ještě před nějakou tou chvilkou byla hromada koláčku a jasně si uvědomuji, že k jejich zmizení jsem nemalou poměrou pomohl i já. Neochotně se zvednu ze židle, posbírám svůj vak a i luk, který jsem „zdědil“ po jednom zesnulém spolucestovateli a na cestičce od domku se ještě ohlédnu zpět. Chvíli si vzpomenu na svůj vlastní domov, ze kterého jsem byl nucen chtě nechtě odejít, zatlačím imaginární slzu a obrátím se nakonec k němu zády. Pak si raději pospíším za Charis a poslouchám jejímu příjemnému žvatlání o její rodině. „Osminohá ještěrka?“ zopakuji napůl nevěřícně, než si uvědomím, že dělám přesně to samé co strýček Jemen. „Vidím, že to jsem měl hodně štěstí, že jsi mě našla tak brzy, nerad bych potkal nějaká zvířátka z tvé domoviny,“ zhodnotím s rozpaky a na rozcestí neváhajíc zahnu stejně jako Charis. „Nerad tě přerušuji,“ kývnu znovu na Charis lehce ji dohoním, když se kvůli mému loudavému kroku vzdálí, „ale kam přesně teď míříme?“ Ohlédnu se zpět k rozcestí a mávnu k domku králíka rukou. „Takže my se chceme dostat támhle tím, že přijdeme akorát z druhé strany?“ |
| |
| Nad něčím přemýšlím... nevím co to je... bere mi to myšlenky... jsem daleko... "Ehm" probudím se raději z myšlení... "TAkže, vyrážíme?" řeknu když už se první zvedají a zvednu se taky... tornu si jen poupravím na zádech, trošku se v křesle sesedla.. "To budeme prostě jenom obcházet svět? Co já už se světa nachodil... na to sem už moc starej.." trošku zívnu.. "Ještě že tenhle svět projdem rychleji než by jsme třikrát obešli Morondotaht" |
| |
| "U nás žijí většinou milá zvířata, náhodou," ohradím se vesele proti takovému nařčení mé milované domoviny. "Huňatá, měkoučká, mazlivá... snad až na výjimky... ty obří včely, to je hrozná věc! Špatně se proti nim bojuje. Naštěstí jsou slyšet na dálku. Co je to Morondotaht?" Vykulím oči na Vladimira. "Ještěrky jsou také nemožné, ale většinou mívají jenom šest noh a jsou z nich skvělé kůže. Dvě ještěrky stačí na jeden stan," zavzpomínám. "A slabové, ti chodí stále kupředu a musí se vždycky uklidit stranou celá vesnice. Ještě že jsou tak pomalí." Vřele se na Matihase usměju. "Taky jsem ráda, že jsem tě našla!" Nevydržím jít rovně, hopsám po kamenech podél cesty, nakukuju mezi stromy, tu a tam přivoním k nějakému obzvlášť zajímavému kvítku, dívám se do nebe, před nás i zpátky - nevyčerpatelná energie v jakémsi radostném tanci. "Obcházet svět je přeci tak skvělé," povzdechnu si natěšeně a když mi dojde, že by někdo takový plán nemusel sdílet se stejným nadšením, vykulím oči a překvapeně se po obou mužích dívám: "Vám se snad nechce?" |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro |
| |
| Šibalsky se na Charis usměju a pokouším se alespoň přibližně si s ní udržovat společnou dráhu. „Však já neříkám, že nejsou milá. Tvrdil jsem snad opak?“ položím básnickou otázku a nečekajíc na odpověď někoho nedovtipného si sám odpovím. „Já jen řekl, že bych je nechtěl potkat.“ Dále raději debatu o tvorech, nebo spíše netvorech, nechám být, abych snad ještě Charis nějak neurazil, i když to bych se asi ještě musel hodně snažit. „No,“ začnu váhavě, „k takovým „silným“ slovům bych se hned neuchyloval. Spíš jen uvažuju, co dobrého mi to přinese - tedy krom puchýřů a bolavých noh.“ |
| |
| " Morondotaht? To je jedna taková "veselá" hora, prolezlá pevnůstkami, chodbami a kryty... Je to spíš taková pevnost s přírodním základem... a veselá pro to,že je opravdu RADOST se na ni dostat." Řeknu na Charisinu otáku "co je to Morondotaht" a zavzpomínám na minulost... "Párkrát jsem v ní kdysi byl, je stará jako černé uhlí ale stále drží, za starých časů se o ni dělilo několik lupičských band a hraniční stráže... pozabíjeli se navzájem. Jo, stará domovina.." říkám si v duchu... "Nechce? Ó naopak, v tomto stavu zdám se býti neposedným.." řeknu veseleji a párkrát rychle pozvednu obočí... |
| |
| "Co ti to přinese?" zasměju se. "Zcela - novou - zkušenost!" zadeklamuju se zdviženým prstíkem. Skoro určitě předvádím někoho skutečného, kdo rád poučuje. "Představuju si tenhle svět jako takovou - rourku," řeknu pak mnohem civilnějším hlasem, "Smotaný kus papíru. A my jsme uvnitř. A hrozně by mě zajímalo to místo, kde je to slepené." Těžko říci, jestli jen tak tlachám, nebo ze mě vypadla právě největší moudrost za dnešní den, buď jak buď jsem myšlenkami dávno někde jinde. "Co se tam asi děje, že je v ní veselo?" zamyslím se nad popisem Morondotahtu. "Třeba mě tam někdy vezmeš sebou," rozhodnu to nakonec. V pevnosti, ve které by bylo veselo, jsem ještě nebyla. "To je dobře, že se ti taky chce, domů můžeme jít až potom... Jééé, podívejte!" ukážu do lesa, když tak zrovna postávám na vršku jednoho kamene. "Tady taky žijí slabové..." Řeknu to trochu váhavě. Popojdu pár kroků mezi stromy. Stopa je tu zcela nepopiratelná - na dva metry široká slizká stezka, kterou si protlačilo něco, čemu bylo vcelku lhostejné, jestli za ním zůstane spoušť. Polámané větve, slabší kmínky, odřená kůra stromů, kameny zatlačené do země - to, co tudy procházelo, muselo být pekelně těžké. Tvar zvířete je z okolního podrostu dobře patrný. Musela to být homole ještě o kus převyšující dospělého muže. "Jenom jsem nikdy neviděla tak malého..." Jsem z toho trochu paf. "Asi je to malý svět, tak jsou tu i mrňaví slabové," rozetnu to nakonec. "A nebo je to mláďátko! Vždycky jsme si říkali, jak se asi rozmnožují." Stojím na okraji sliznaté cesty, ze které se les bude ještě dlouho vzpamatovávat a rozhlížím se opatrně na obě strany. "Jestli má někdo luk a šípy, tak ta stopa je ještě docela čerstvá..." |
| |
| Na zlomek sekundy se nad Charisinou odpovědí a nakonec jen pokrčím rameny nehodlajíc si s tím lámat hlavu. „Asi máš pravdu,“ neubráním se úsměvu pozorujíc její šermování s ukazováčkem. „Zajímavá představa – ale to by ta rourka musela mít někde okraje, ne? Myslím jako otvory na každém konci. Přece někde musí mít takový konec,“ nechám se trochu unést tou groteskní představou a sám uvažuji o dalších možných podobách tohoto světa.. Jak tak hloubám o nesmrtelnosti chrousta, div nenadskočím, jak se leknu, když Charis zajásá a ukáže na něco, co vypadá jako koridor, kterým prošlo něco opravdu velkého. „Slabové?“ hučí mi v hlavě, když dojdu k okraji slizké stezky, dřepnu si u ní na bobek a zkusím to slizu šťouchnout prstem. Ten pod mým prstem pouze rosolovitě zachvěje a opět se ustálí ve své původní podobě. Stejně si pak pro jistotu otřu ruku o kalhoty. Prudce se zas postavím při zmínce o lovení tohoto „drobečka“ přičemž si ukořistěný luk sundám z ramene a pokusím se ho se i s šípy schovat za zády. „No, já myslím, že ničím takovým tady nikdo nedisponuje. A nemyslím si, že bychom měli chodit.. stejnou cestou,“ pokouším se ošulit Charis. „Koukni, třebas támhle,“ ukážu na kus lesa pěkně vzdálený od místa kalamity, „tam to vypadá taky pěkně. Vlastně to odtud vypadá daleko lépe.“ |
| |
| "Ty okraje jsou zakroucené a slepené," odpovím trochu nesoustředěně. Přemýšlím nad stopou, kterým směrem vedla a ne a ne na to přijít. Teoreticky by to mělo jít posle polámaných větví - ale přijde mi, že hned jsou zlomené na jednu stranu, hned na druhou... povzdychnu si a vstanu. Stopování slabů mě nikdy nebavilo. "To je škoda... s tím lukem a šípy," odpovím, aniž na Mathiase pohlédnu. "U nás to děláme tak, že namáčíme šípy do toho slizu - moc pěkně na nich drží. A dlouho, vůbec nevysychá. Je prudce jedovatý a nepřítel nebo zvíře umírají rychlou, milosrdnou smrtí... stačí docela malé škrábnutí." |
| |
| Pohledem rychle klouži ze slizové cesty na Charis a opět zpět. Nervózně vyprostím inkriminovanou ruku zpoza zad a začnu ji horečnatě zkoumat hledajíc sebemenší oděrku. „Jedovatý, říkáš? A jak moc rychlou smrtí?“ zblednu třouc ruku o kalhoty a rozhlížejíc se po nejbližším zdroji vody. Po chvíli mne napadne „snad“ spásná myšlenka. Shodím luk i s šípy do trávy a dřepnu si opět na bobek prohrabávajíc se vakem, až v něm cinká. Vytáhnu hned první lahvičku, jež se mi dostane pod prsty, odzátkuji ji a začnu si ruku mýt pod čůrkem čiré tekutiny. Když už v lahvičce nic nezbude, hodím ji zpět do vaku, postavím se a ruce si osuším tentokrát o halenu. Spojen s vědomím dobře vykonané práce se opět sehnu pro luk a toulec s šípy. Luk si opět šikovně přehodím přes krk, aby mi příliš nepřekážel a obezřetně znovu přistoupím k slizké stopě. „Ale lovit toho slaba nebudeme, že ne?“ zeptám se jen tak pro jistotu, mezitím co už špičkou jednoho šípu šťouchám do slizu, abych pak šíp opět zasunul do toulce a podrobil zákroku další. |
| |
| "Dost rychlou," odpovím a otočím se konečně k Mathiasovi. Když vidím, jak třepe rukou, zakryju si dlaní ústa a zahihňám se. Chvíli si ho prohlížím a pozoruji se zájmem, jak se polévá lektvarem. Kdyby se opravdu otrávil, nestihl by ho ani vytáhnout, ale nechci mu kazit dojem, že se přičiňuje o svou záchranu. "Měl jsi štěstí," ujistím ho potom, "přímo na kůži nedělá nic. Ale stačí tam mít sebemenší oděrku..." Pokrčím rameny. Bylo by mi docela líto, kdyby umřel. Opatrně obejdu nějaký sliznatý výběžek, seberu malý kámen a hodím ho do stopy. Snad už je daleko a nemusíme se o něj starat. V noci... ano, vždycky se musely postavit hlídky. Tak budeme muset také hlídat. "Ne, lovit ne," rozesměju se zase nad tou představou. |
| |
| Zatímco zbytek společnosti stojí na cestě a tupě bez hnutí zírá do lesa, Charis s Mathiasem zkoumají slabí stopu. Těžko říci, odkud a kam ta potvora vlastně putovala, stopa nejspíš už není úplně čerstvá a sliz pomalu zasychá. Do nejbližšího lijáku tu bude kluzká, docela pevná "cesta". Kámen do ní zapadne s tichým mlasknutím a pomalu se v ní ztrácí. K šípům hmota přilne docela dobře ve slabé vrstvičce, která nepřátelům rozhodně dobře neudělá. Puk, puk, puk! Pod Mathiasovýma nohama před očima vyroste několik stébel trávy do výšky dospělého člověka. Nejspíš se tomu ani nestačí podivit, protože v zápětí mu začne růst u ruka od zápěstí dál, dlaně, prsty... za chvíli vypadá, že má na paži nějakou monstrózní rukavici. Ruka je těžká a manipulace s ní náročná. Kdyby začalo pršet, možná by se obešel bez deštníku. |
| |
| Sleduji onu stopu... "Tak stopovat tohle zvíře asi nebude moc složité" zašklebím se... Poslouchám vyprávění Charis o slabech a uvažuji o nepraktičnosti toho tvora pro matku přírodu... ale pak mě napadne kdoví co tu ještě potkáme, v takovém případě by i tento tvor měl využití... Jednou rukou si jakoby promnu obličej když vidím co se děje Mathiasovi... "YA-BA-DABA-DŮ!" řeknu pomalu a dávám velký důraz na otrávený tón, kterým dávám najevo že tato událost s potřísněním si ruky zvětšovacím nápojem byla ironicky řečeno "velmi překvapující a nečekaná"... "Prosimtě nech těch blbostí a zastrč tu ruku!" řeknu už trochu s úsměvem vzpomenuvšiv si na jeden starý vtip.. "Raději pohnem, ne? Nebo chcete snad toho slaba využít jako autobusu?" řeknu opět trochu sarkasticky leč už né tak otráveně jako spíš pobaveně.. |
| |
| Nevěřícně si pohledem nejdříve přeměřím nadměrné rozměry své ruky a pohledem kmitnu na prázdnou lahvičku. Další pohled věnuji políčku gigantické trávy. Ještě chvilku mi to trvá, než mi zapadne dvě a dvě dohromady – „Však koho by napadlo, že elixíry působí i při vnějším užití.“ Napůl otráveně a napůl zvídavě se zaksichtím na Vladimira, abych následně zastrčil ruku za záda, aby nebyla pokud možno vidět a přišourám se raději k Charis s otázkou: „Asi nevíš, jak to .. vrátit do původního stavu, co?“ |
| |
| Nikterak se výrazně nepletu do Charisina a Mathiasova rejpání se ve slizu. Přijde mi to tak divný a nepříjemný, brr. Při tom pomyšlení se otřesu a rozhlédnu se kolem. Začínám si připadat, že nějak moc dlouho stojíme na jednom místě. Došla mi totiž veškerá konverzační témata s Fringillou. Zamrskám ocasem, schovaným pod pláštěm (už jsem si na něj zvykla a krucišnál, on je mi i sympatickej) a předstoupím o jeden krok. Vtom najednou téměř rychlostí blesku vyrazí ze země ta monstrózní tráva, následovaná Mathiasovou rukou. Než svůj růst dokončí, malinko v sobě zadusím smích, není slušný smát se členům družiny, sama jsem nedopadla dobře. Na Vladimirova slova, abychom už trochu pohnuli kupředu a nestáli tady jako tvrdá Y, přikývnu. Taky už bych se docela ráda dostala o kus dál, než jen zírat na nějakou oslizlou stopu. Poodstoupím o kousek bokem ze stezky (nerada bych šla přímo v tom svinstvu a udělám pár kroků kupředu. |
| |
| Přikryju si na pusu obě dlaně a mám co dělat, abych smíchy neupadla. Ten Mathias tomu dal! Vypadá jako - ani nevím, jako co vypadá, prostě hrozně srandovně. "Co je to autobus?" vypravím ze sebe jenom, když zaslechnu Vladimirovo popohánění a otřu si slzy, co mi od smíchu vytryskly do očí. Mathias mi ale veselí rychle sfoukne z tváře. Přesněji, jeho otázka. Jasně, že vím, jak to vrátit do původního stavu, vždyť nám to králík říkal, ale... ale... "Později, později," zamávám rukama vyplašeně a dám se kvapně na ústup zpátky k cestě. "Večer, ano? Večer to bude... mnohem lepší." Musím si to napřed důkladně promyslet a nasbírat odvahu. "Viď, určitě," chytím se Rebčiných slov. "Ať ten svět neobcházíme týden!" A vyrazím první, rychlým, až přímo chvatným, krokem dál po cestě. |
| |
| Na tváří se mi usídlí trochu zklamaný výraz, když vidím Charisino přemáhání se. „Uznávám, asi to nebylo nejmoudřejší, ale..“ nechám rozplynout se myšlenky do prázdna, jelikož sám netuším, jak větu doplnit do ospravedlňujícího konce. „Jo, dobře. Když to říkáš.. tak tedy večer,“ zamumlám zkroušeně a pohledem prozkoumám svou nadměrně rozměrnou končetinu. Chvíli zkusím přemýšlet v čem by se mohla skvět nějaká výhoda v jejím vlastnictví, ale místo toho spíše nalézám jen nevýhody a strastí se s tím pojící. Raději toho tedy nechám, abych se vydal za Charis a vůbec ostatníma, kteří se jíž opět rozhodli pokračovat v obcházení světa. Zní to opravdu přitaženě za vlasy, ale možná mi to pomůže myslet na něco jiného. |
| |
| "Hmm.. to jsou věci..." říkám si jen tak v duchu a rozhodnu se jít dál... ještě se otočím na Charis... "Autobus? hmm to je vlenšsky, anglicky by to bylo něco jako out'o bush, čili "ven z lesa"... Prostě jakýkoliv jiný nežli pěší prostředek pro dopravu ven z houštiny..." řeknu k Charis a pokračuji pomaloučku v cestě... Vypadá to tu celkem líbezně "Brrr!" oklepu se.... |
| |
| "Tak to by se teď vážně hodilo," obírám se opatrně z trnitých větviček jakéhosi nezdolně protivného křoví, do kterého jsem nechtě zahučela. Ještě abych si potrhala šaty - to bych vypadala, propána! "Nešel by třeba vyčarovat, nebo tak něco?" konečně se zbavím posledního šlahounu a vyběhnu směrem k cestě. Letmo se ohlédnu po Mathiasovi - když mě nevolá zpět, uleví se mi a trochu se na něj usměju. |
| |
| Konečně si oddechnu, když se i ostatní přestanou zaobírat slizkou stopou a sledovat ji pomalu hůř než nějaký posedlý vědec. Ohlédnu se, jestli se těsně za mnou ještě drží Fringilla, zkontroluju, jestli mám ještě v pořádku batoh a čičí ocas schovaný pod pláštěm. Jedním uchem poslouchám, co si povídají ostatní. Cizím jazykům moc nerozumím, maximálně tak tomu, kterému nás učili na univerzitě a to dost pochybuju, že by některý z nich dokázal mluvit. Když však Vladimir přijde s vysvětlením, co by to cizí, záhadné slovo mohlo znamenat, udrobátko se mi uleví. Jo, něco takového by se hodilo, přikývnu na Charisin návrh.Ven z lesa, to by teď vůbec nebylo špatný, někam se pohnout dál...teda netvrdím, že tu není hezky, ale je mi tu nějak nepříjemno. malinko se otřesu. |
| |
| Vrátíte se záhy na cestu, možná o kousek poučenější, možná o kousek potrhanější roštím, každopádně nic nebrání tomu pokračovat dál. Cesta se malebně vine podél lesa, ve větvích zpívají ptáci a barevné kameny na cestě se lesknou, jako by byly něčím víc, než obyčejnými křemínky. Zkrátka dokonalá idylka, příjemná procházka před večeří, takhle hospůdka, kdyby se objevila... Kraj ale vypadá neobydleně, žádné stopy po lidech se neobjevují. Snad až na ty kulaté, zeleně natřené dveře, co je na ně z cesty dobře vidět, protože pár stromů je tam vyklučených a trávy sotva po kolena. Dveře nejsou součástí domu ani ničeho podobného; je za nimi navršený pouze docela malý násep z hlíny, jako by vedly do malé komůrky. Místo kliky mají jenom uprostřed klepadlo, to nejobyčejnější, žádné lví hlavy. Nejspíš tam nikdo není, protože tráva kolem je zcela beze stop a nepošlapaná, na druhou stranu zatím asi jenom jeden nebo dva šlahouny jakési popínavky se letmo dotklo dřeva dveří. |
| |
| Jdu ke dveřím. Zatluču na ně. |
| |
| Nohy se ti boří do trávy. Zní to dřevěně. Nikdo neotvírá. |
| |
| "Mám divné tušení," řeknu. Mračím se. Klepnu do nich špičkou nohy. I tam je dřevo. Podezřelé! "Vlastně bych nejraději zmizela - takové je to tušení." |
| |
| Kolem je ticho, čili obvyklá míra zvuků. Dveře zůstávají netečné. |
| |
| Otočím se k ostatním, kteří přihlížejí od cesty. "Zkusíme jít dovnitř?" zeptám se nerozhodně. |
| |
| Přijdu až ke dveřím a lehce (galantně) odsunu Charis kousek stranou... Pak zkusím otevřít dveře.... "Asi tam nikdo nebude... ještě jsem neviděl takovou noru s neudržovaným trávníkem či zahradou... ale možné je vše.." řeknu trochu do větru |
| |
| Dveře se s hrozným skřípěním otevřou; je třeba zabrat notnou silou. Zevnitř dýchne chlad. Těsně za dveřmi se plochými kameny dlážděná chodba svažuje kamsi dolů a trácí se ve tmě. |
| |
| Víc než ochotně Vladimira pustím. "Ty máš ale sílu," řeknu obdivně, když vidím, jak musel zabrat. "To nevypadá jako předsíň," řeknu zaskočeně. "Není tu ani jeden věšáček, ani stojan na deštníky." |
| |
| Hej, lidi, to fakt nezvládáte hrát ani TAKHLE? ;-) |
| |
| "Hmmm, zvláští nora.... řekl bych spíše sklepení... zvláštní..." říkám když pomalu vcházím dovnitř... rozhížím se kolem co vidím, pokud je příliš tma, vytáhnu louč a zapáím jí... |
| |
| Po dvou třech krocích se začne chodba dolů prudce svažovat. S rovnováhou problém není, ale schody by se hodily. Strop je asi ve dvoumetrové výšce, stěny nahrubo omítnuté, ne příliš čisté; chodba je široká akorát tak pro jednoho. Hned za Vladimirem se hrne i Fringilla... |
| |
| Chvíli naslouchám ostatním, jak se baví o domko-dveřích, ke kterým jsme zrovna teď dorazili. Držím se spíš pozadu, už párkrát se mi vymstilo strkat do všecho čumák jako první. Ale nakonec Charis s Vladimirem - k mé úlevě - převezmou iniciativu, otevřou dveře a Vladimir už vchází jako první, za nim Fringilla, mno bejt třetí, to už je dobrý číslo v pořadí. Skloním hlavu, rozhlížejíc se, abych se do něčeho nepraštila, vstupuju pomalu a opatrně za ostatními |
| |
| Vůbec se mi dovnitř nechce. Ani trochu. Ale představa, že bych zůstala sama... nebo bych dokonce šla poslední! Mě děsí ještě víc. Honem se cpu za Rebeccou, až jí šlápnu zezadu na nohu, div nepřepadne dopředu. "Promiň," špitnu. |
| |
| Když mi někdo šlápne na nohy, chvíli mi trvá, než najdu ztracenou rovnováhu. Otočím se za sebe a tak trochu nervozně se na Charis pousměju. Mno, to je dobrý, horší by bylo, kdybys mi šlápla na ocas....i když teď bychom si měli asi pospíšit, než nám ti dva vpředu někam zmizí. dodám a pokývnu hlavou směrem za dvojicí a zase se za nimi vydávám. |
| |
| Po kratším váhání se neochotně dovnitř vydá i Mathias. Stačí ujít pár kroků, aby, vzhledem k prudkému spádu podlahy, světlo ze dveří zmizelo; navíc se ozve prudká rána jednoznačného původu: dveře se zabouchly. Vidíte jen díky pochodni, která se nese pěkně špatně; strop opravdu není vysoký. Rebecca ještě jakž takž pod nohy vidí, ale ti za ní už jenom odlesky a stíny... |
| |
| Nervózně se uchychtnu při představě, jak Rebecce šlapu na ocásek. "Když já nic nevidím," zašeptám hlasitě. "Nevrátíme se raději...?" BUCH! "Tak asi raději ne..." |
| |
| Poslední zkušenosti s prozkoumávání děr v zemi, které jsou zakryty dveřmi, mám na svůj vkus stále až moc živě v paměti. Nakonec přeci jen převládne zvědavost a přeci tam nenechám Charis samotnou. Vůbec, ale opravdu vůbec se mi tam nelíbí. A už vůbec se mi nelíbila ta rána, co se ozvala kdesi za našimi zády. Tázavým pohledem přejedu v mihotavém světle Vladimirovy louče po tvářích ostatních a snažím se najít jakékoliv ujištění, že to nebylo to, co si myslím. |
| |
| Chvíli kráčíte dál ve stísněném tichu. Na vlídné přivítání v něčím obydlí to opravdu již nevypadá, leda by tu žil přerostlý krtek. Podlaha se svažuje stále prudčeji, nutí vás to mimoděk zrychlovat a chabá ozvěna vašich kroků náladě nepřidá. Chodba nevede zcela přímo, ale mírně se vlní. Náhle se před Vladimirem, za jedním z ostřejších zákrutů otevře volná prostora... místnost nepravidelného tvaru, nelibě páchnoucí zvířecími výkaly, se špinavou podlahou. V jedné ze stěn je zabudován velký železný kruh a z něj vede řetěz až k obojku obrovského, jako menší kůň velkého psa se dvěma hlavami. Dosud zjevně spal. Nyní se probouzí... V nejvzdálenějším konci místnosti se otvírá cesta dál. Je ovšem nutné se dostat kolem zvířete. Zpět jenom stěží: dá se předpokládat, že než by Vladimir vysvětlil těm za sebou, že se musí otočit na fleku a mazat nahoru, byl by sežrán, zvlášť když svah je velmi prudký a ostatní se za ním ženou poměrně rychle. Ale kdo ví... Vladimir vidí, Rebecca cítí, ostatní zatím žijí v blažené nevědomosti. |
| |
| Téměř vklouznu do místnosti a okamžitě si všimnu toho chlupatého prasete... "Sakra!" projelo mi jen hlavou a už jsem zahazoval pochodeň směrem od nás i od psa... V tu ráno už jen tasím meč a vyrážím proti psovi nadprůměrnou rychlostí a bodám... (ostatní snad ani nestačí povšimnout si jak to že jsem byl před nimi a teď jsem u psa, kdežto pochodeň letí do kouta) |
| |
| "Jejda... co se děje?!" vyjeknu, když náhle zjistím, že skoro nevidím. Jenom mám pocit, že slyším, jak někdo vpředu, asi Vladimir, tasí meč. "Udělejte někdo světlo!" můj hlas nemá blízko k panice. Sebevědomí mám možná dost pod širým nebem, kde mám pod nohama trávu, ale ne ve stísněné chodbě a po tmě. |
| |
| Začínám se nudit, skončit v nějaké chodbě, kde si navzájem tlápem na nohy a omlouváme, je tu tma a vlhko, na což jediná pochodeň rozhodně nestačí. A navíc to nevypadá, že by to nějak brzy skončilo. V tom okamžiku pochopím, jak moc jsem se mýlila, zhnuseně nakrčím nos, zakašlu jak se malinko přidusím. No fuuuj, které prase..vykřiknu do polotemného prostoru, ale to už slyším, jak kdosi v předu tasí meč, potom Charisin prosebný výkřik o světlo. Strhnu si z rukou kožené rukavice, něco zamumlám, bolestně s sebou trhnu a doufám, že runa na světlo zareaguje brzy. |
| |
| Pochodeň se několikrát převalila a zhasla. Vidíte teď hlavně spoustu barevných skvrn před očima, které se s tím snaží nějak vyrovnat. Vladimir se po paměti trefí do těla hafana, pak ale musí rychle uskočit zpět. Podle všeho trefil někde v oblasti krku, ale nemá to jak ověřit. Charis se zastaví a Mathias do ní narazí; oba spadnou na zem a skutálí se až na podlahu tohoto podivného zvěřince. Rebecca naštěstí včas uhne a mezi rukama se jí zrodí nevelká koule světla. Psovi se to zjevně nelíbí; snad to dokonce považuje za větší nebezpečí, než Vladimirův meč, nebo je už celý zmatený, ale vystartuje přímo proti dívce. Z krku levé hlavy mu stéká hustá rudá krev. |
| |
| "Prase?!" leknu se ještě dodatečně Rebečina výkřiku, protože jsem měla dojem, že jsem v jakémsi posledním záchvěvu pochodně zahlédla jenom psa. "Stojíš mi na ruce!" snažím se zbavit Mathiasovy váhy zběsile, protože jsem přesvědčená, že to hrozné zvíře se na nás právě řítí. Pak Rebecca rozsvítí - a taky že jo! Namířím na něj ruce a začnu zběsile drmolit něco o tom, že nás má vlastně hrozně moc rád. |
| |
| Když uskakuji před "tělesem" klopýtnu kopytem o kyklopův kámen... (jiný název pro bludný kámen :) totiý kyklopové jak známo nevidí trojrozměrně, tudíž si s překročením kamene dělají starosti...) svalím se s žuchnutím dozadu jen tak tak že neupustím meč... Bolest v levé lopatce mi nedovoluje rychle vstát, tak se alespoň snažím abych se postavil na nohy a rozkoukávám se co se teda stalo... Vidím mizerně, koule světla mě spíše oslňuje než mi pomáhá vidět... |
| |
| Malinko si oddychnu, když mé ruce obklopí koule světla, ale vzápětí se zděsím, když si uvědomím, že nejenom jsem pomohla nám lépe vidět, ale taky tomu slintajícímu psisku přímo před námi a tím z nás udělala živý terč. Na chviličku mě vyvede z míry i Charisino blábolení kousek od mého ucha. Tohle nám teď příliš nepomůže, krucinál. Ale já nám taky ne! Nemám čas něco zakouzlit a navíc ne v tak malém prostoru, pokud to nechceme schytat taky!zaječím zběsile. |
| |
| Hafan se nečekaně zarazí na místě... sotva dva kroky od Rebeccy. Obě jeho hlavy se trochu skloní k zemi a zírají na Charis. Ozve se tiché zakňučení. Hlavy na sebe pohlédnou - byť ta levá trochu ztuhle - a ve zjevné nerozhodnosti zahrabe tlapami. Vladimir má teď báječný výhled na dva ocasy, které se mu šmrdlají těsně před obličejem; vyrůstají z jediného místa na zádech a zřejmě je každý řízený jinou hlavou. Rebecčino zaječení hafana trochu rozhodí - jedna z hlav spustí očko z Charis, pohlédne na plavou čarodějku a z hrdla se jí ozve hluboké, velice temné vrčení. |
| |
| Výkřiky ze předu mě příliš nepotěší, avšak dalo by se říci, že snad dokonce ani nepřekvapí. "Když někdo leze tam, kam nemá.." povzdechnu si v duchu a sám zakroutím nevěřícně hlavou nad svou nerozvážností. Instinktivě se zastavím, avšak cesty zpět už stejně není. Pohled na psa ve mně vyvolá pár ošklivých vzpomínek na setkání s podobnými, ovšem jednohlavatými, exempláři tohoto plemene. Udělám krok zpět a omylem přišlápnu Charis. "Promiň," splyna mi automaticky na rtech a pokusím se, oslněn Rebečinou koulí, dostat co nejdál z dosahu krvelačných zubů. Světla je teď všude přehršle, přesto se pokusím vtisknout do jednoho z menších výklenků na hrbolaté stěně. Ruka mi sjede k pasu, kde nacvičeným gestem vymaní z pouzdra dýku. |
| |
| Značným úsilím, které vydávám, se mi začínají klepat ruce a jsem bílá jako stěna. "Hodný pejsek, moc moc hodný pejsek, krásné hlavy máš, moc se mi líbíš, vždycky jsem chtěla takového kamaráda..." Už dávno drmolím chvějícím se hlasem nesmysly, ale na tom zase tolik nezáleží. Jen doufám, že někdo něco udělá - protože jsem tohle nezkoušela nikdy na nic většího, než je uražená kočka. Zavrčení mě vyděsí. "Hodný pejsek, hodný pejsek, hodný pejsek..." na čele mi vyrazí kapičky potu. |
| |
| Stojím, krve by se ve mě nedořezal, a zírám na tu potvoru přede mnou. A ona si na mě ještě dovoluje vrčet. Jo, to bych mohla taky zkusit, nějaké hluboké hrdelní zavrčení, protože to je tak asi jediné, co teď můžů udělat. Jsem proti němu totiž naprosto bezradná. Hůl mi sebrali, když mě přepadli cestou do městě, a vešekré mé učení i vypálené runy jsou mi teď na nic, proklínám ty nízké stropy a úzké chodby a na útěk, mno myslím, že rozhodně bych mu neutekla. Proto padnu na zem, na kolena a rukama si instinktivně chráním hlavu. Jo, jsem zbabělec, ale jsem teď naprosto v koncích. |
| |
| Nedává mi jinou možnost... musím jednat. Chytnu za řetěz a prudce s ním trhnu (neočekávám že bych strhnul psa někam stranou, ale bude si více všímat mě)... meč mám stále v ruce a při trhnutí řetězem se smyknu blíž ke zvířeti a tnu teď již z boku do krční páteře obou hlav (do té bližší jde samozřejmě větší nápor)... míchu mu to možná nepřeruší vzhledem k jeho velikosti, ale mohlo by ho to alespoň vyvést z míry... |
| |
| Mathias se nějak vymotal z chumlu u vchodu a teď se tiskne ke zdi s nožem v ruce, ve špatném světle takřka neviditelný, snad jen světlá tvář a ostří dýky vystupují z temnoty. Charisina podivná magie pomalu přestává působit; hafan omámeně třepe hlavami a do očí se mu vrací vztek. Rebecca se složí vedle Charis na zem, jsou tam teď opravdu pěkně naskládané jako jednohubky, Rebecčino světlo zůstane viset tam, kde ho vyvolala a tak má pes i dobře nasvíceno, do které se chce pustit dřív. Zatím ale ještě váhá, teprve se pomalu odhodlává, že to vlastně s tím "hodným pejskem" nebude tak žhavé... vrčení zesiluje... Když tu Vladimir, který se ne bez přemáhání sesbíral ze země, se s odvahou - či bláznovstvím - sobě vlastními pustil do dalšího boje. Prudké škubnutí řetězu psa, který v té chvíli stál dost volně, pootočilo, takže ve výhledu se mu místo dívek ocitl Mathias. Jedna hlava se na něj ostatně okamžitě zaměřila; druhá se začala zajímat o Vladimira. Jejich rozkol však způsobil, že se psovi nepodařilo koordinovaně bránit útoku meče. Ostří se zaboří do těla zvířete. Bolestný řev je ve stísněných prostorách k nesnesení hlasitý. Vytryskne proud krve a jedna z hlav sebou začne zběsile klepat... |
| |
| "povedlo se, alespoň částečně!" bleskne mi hlavou a okamžitě tnu znovu a znovu dokud nemá dost... nemá cenu se ohlížet, je to šance.... |
| |
| Chtěla bych se nějak, jakkoli, třeba po zadku, odsoukat do chodby, kterou jsme přišli, ale události nabírají příliš rychlý spád. Chvějící se rukou vytáhnu svůj nůž a zatímco Vladimir zběsile seká do zvířete, snažím se vystihnout vhodnou chvíli... abych ho mrštila do jednoho ze čtyř očí zvířete, nejlépe hlavy, která je čilejší. Jaké má snaha přinesla ovoce jsem si už vychutnat nemohla. Před očima se mi udělalo černo a na zem jsem to naštěstí ze své polohy v sedě neměla daleko. |
| |
| Mathias se stále krčí u zdi a nevěřícně zírá na psa, který se zmítá ve svém boji, nůž svírá ve své obrovské ruce. Rebecca se choulí u vchodu, snad ani raději nechce nic vidět; a Charis omdlela jak románová naivka, když se píchne do prstu, bílá jako stěna a chladná na dotek. Vladimir, na kterém jediném zbylo vybojovat tenhle boj, zatím zvládne vyřídit jednu z hlav dřív, než se pes plně vzpamatuje z Charisina vlivu. Druhá hlava se po něm zuřivě otáčí, váha pokleslé hlavy mu sice překáží, ale i tak je ďábelsky rychlý. Chňapne po něm a zoufale zakvílí, když se mu Charisin nůž zabodne pod lícní kost. Nepřestane ale dorážet na Vladimira, tlačí ho ke stěně a i když ran na jeho těle přibývá a druhá hlava je jenom přívěskem se skelnýma očima a vyplazeným jazykem, chce vzít svého nepřítele sebou. Vladimir sice zdatně vládne svou zbraní, ale pes má hustou, slepenou srst a meč s ní má vážné problémy. |
| |
| Pes se mě snaží zahnat do úzkých.. jaká hanebnost!! Teď by mi asi před očima měl proběhnout celý život, ale nestalo se tak. Ostatně to by asi bylo na velmi dlouhou chvíli, ještě štěstí že pro takové myšlenky ani neexistuje čas... Vrásky na čele se mi zoufale prohlubují zběsilostí a oči začínají pomalu rudnout vztekem. Meč, ač těžký a ostrý, nemá na zvíře již žádného valného efektu.... "Čert aby do toho..." proletí mi hlavou--- "Já vůl! Teda vlastně OSEL!!!!!" proletí tam v mžiku a již na nic nečekám.... až pes opět chňapne, kusek uskočím a kopnu ho tím oslím kopytem rovnou do zubů, připraven zasadit další ránu mečem jakmile trhne hlavou dozadu. Důležité je soustředit se, mířit rovnou na krk. Ruka s mečem se natahuje dozadu jako pružina a připravuji hned na to provádím kompletní manévr..... |
| |
| Ležím, nic nevím a vůbec mi to nevadí. Jenom ten smrad, zdá se mi, cítím i v bezvědomí. |
| |
| Stále klečím schoulená na zemi, rukama i chráním hlavu a odmítám otevřít oči. Proč taky jo? Ta potvora podle řevu a vrčení a různých dalších pazvuků ještě bude na živu a já se neodvažuju ani pozvednout hlavu, abych o ni náhodou nepřišla. |
| |
| Pes sebou zuřivě zmítá. Jedna hlava mu bezvládně visí a jen tak předsmrtně pochňapává, oči skelné a nevidoucí. Přesto se jí povede pomstít se svým nepřátelům. Jedním z posledních chňapnutí se zahryzne do Mathiasovy obrovské ruky - a ukousne mu ji v zápěstí! Muž, který stál u zdi nehybně jako kus dřeva, se rázem místo postávání začne svíjet bolestí. Z ruky mu samozřejmě cáká krev. Hlava zcepení a ta druhá se snaží dostat na Vladimira. Nevěřícný pohled v krhavých zracích jasně říká, že dostat kopytem od člověka - to není fér! Zarazí se a rána do krku je jedna z posledních, kterou musí Vladimir zasadit. Pak už to jde ráz na ráz... a za chvíli již hromada chlupů leží bezvládně na zemi, pod ní šířící se louže krve, ještě se pocukává, ale i to se mění v chvění a pomalu ustává. Dvouhlavý pes, velký jako tele, konečně zcepeněl. Vladimir je kupodivu docela v pořádku, jen mírně potlučený a snad jen jeden dva škrábance by ho mohly znepokojovat, neb manikúru si ta bestie nedělala hodně dlouho a měla pěkně špinavé drápy. Rebecca zjišťuje, že už slyší jenom Mathiasův křik a Vladimirovo oddechování; její koule jí stále tiše svítí nad hlavou. Charis neví o světě. |
| |
| Konečně se odvážím rozevřít ruce, kterými jsem si chránila hlavu, pooteřvu i jedno oko a v odlesku záře mého vyčarovaného světla vidím tu obrovskou masu, obří psisko rozplácnuté na zemi, jazyk ochable čouhající z pootevřené mordy - no fuj, to je ale puch - ale nevypadá to, že by si dal odpolední siestu, spíš je to věčných dvacet. Děkuju, pípnu směrem ke klukům...nevím, který toho psa skolil, na to jsem zrovna měla zavřené oči, ale myslím, že to byl...ne počkat možná, ne ten to asi...ale co nechám poděkování raději oboum. Sehnu se k zemi pro kožené rukavice, které jsem v záchvatu zbabělství odhodila na zem. Prohlédnu si runy na ruce, už jsou zase světle rudé, tak jak mají být a rukavice si zase natáhnu. Pokračujeme?zeptám se ještě třesoucím hlasem. |
| |
| Je mi zima. Pootevřu oči a chvíli mi trvá rozeznat, co vlastně vidím. Ovšem, Rebečiny nohy a za nimi mrtvý pes. Tak jsme to dokázali. Chudáček... Drkotají mi zuby, když si pomalu sedám a snažím se dát se do pořádku. "Mathiasi!" vyjeknu slabě, když si uvědomím, co se pár kroků ode mě děje. Vyděšeně zírám na krev, která se kolem něj rozlévá. "Jsi... v pořádku?" zeptám se úplně nesmyslně, budiž mi omluvou, že nevím ani, jak se jmenuji. Vladimira nikde nevidím, snad neleží za tím psem mrtvý... strašné místo! |
| |
| opírám se ztěžka o meč a hluboce oddychuji, když se začínají ty dvě sbírat... Nad Rebeccou a jejím odhodlání jít dál zakroutím hlavou a podívám se bokem na Mathiase... "Nechceš na to trochu pálenky?" řeknu mu, zajiskrí mi v očích "Kvůli desinfekci samozřejmě..." dodám a na tváři se mi objeví slabý úsměv... Představa bolestného řevu rozléhajícího se jeskyní po styku pahýlu s pálenkou mě docela pobavila... Konečně se však narovnám, zastrčím meč zpět do pochvy a zahrabu v kapse torny... Hodím Mathiasovy obvaz a přidám trochu znaleckého posudku "Asi to bude chtít ošetřít..." říkám opět s úsměvem "Obvaž si to a snaž se. Já jsem na tohle dost 'kopyto'..." a při těchto slovech sep podívám na své nohy a zase se usměju "Dneska je celkem veselo..." řeknu si v duchu |
| |
| Mathias se sesype v bezvědomí na zem, trochu to zachrastí, když mu ze zbývající ruky vypadne nůž... Vladimirovy obvazy dopadnou akorát vedle ležícího těla a rychle sáknou krví, která z něj vytéká. Z useknuté ruky se díky pádu něco smekne a kutálí, zacinká u Rebecčiných nohou a zastaví o špičku její boty. Široký náramek - něco na ten způsob. Charis si připadá, jako by jí právě ztloukl houf trolů palicemi, ale pomalu se jí navrací síla. Vladimir se odpovědí nedočká, ale zato si všimne, že mu na meči přibyl další zub. Pech. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Pokud ho zdvihneš, zjistíš, že je to velice zajímavý kousek. Jeden z těch "na doručitele". Prostě ten, kdo ho nosí, bude teleportem dopraven zpět k tomu, kdo mu náramek na ruku dal. Nebývá to tak úplně dobrovolně, a není to bez nebezpečí, že se přepraví jenom část těla, pokud nebylo kouzlo dobře připraveno a použit vhodný kov. |
| |
| "On je asi mrtvý," řeknu užasle, když se za pomocí stěny snažím udržet vzpřímeně. "Asi už si to neováže, Vladimire," dodám smutně. S nenávistí pohlédnu na tu smradlavou mrtvolu před námi. "To ty za všechno můžeš," sdělím mu a nelením si popojít krok nebo dva a kopnout do něj. Vůbec to nestojí za to. "Co teď?" řeknu a koukám zase na Mathiase. Zřejmě mě neučili, že když z rány teče krev, je mrtvola ještě živá, protože se zeptám: "Copak ho tady budeme moci pohřbít?" |
| |
| "Hmm, kašlu na něj, o zloděje míň nebo víc..." řeknu když Charis začne vykřikovat cosi o pohřbívání. "Ostatně, může si za to sám." ještě dodám a prohlížím si zub na meči přičemž mi prochází hlavou: "No jo, však už je taky starej jak černý uhlí... no, skoro jako já.." a nad myšlenkou se ještě pousměji... "Jste všichni v pořádku?" začnu si konečně všímat okolí... Nahmatám někde na zemi zhaslou louč a zapálím jí protože Rebbečina koule mihotá moc sem a tam. Pohlédnu do chodby ze které jsme přišly. "Nebylo nás trochu víc?" |
| |
| Když miu nohou přistane ten náramek,podiveně se pro něj sehnu a obracím jej v prstech. Tenhle náramek už jsem někde někdy viděla a rozhodně to ale nebylo u našeho drahého Mathiase. Počkejte, tohle se bude muset probrat, než odsud vypadneme, nebo aspoňokmžitě poté, co odsud zmizíme, obrátím se na ostatní, mé kouzelné světlo mi osvítí potem zbrocenou tvář a zaleskne se na náramku v mojí ruce. Ehm, tohle vypadá jako...teleportační náramek, tedy spíš teleportuj-si-kus-mě-i-když-nechci, pokud se to tak dá laicky říct. Všiml si někdo z vás, že by si Mathias někdy něco takovýho připínal a nebo vůbec nosil? |
| |
| "Nemůže si za to sám," řeknu smutně. "Může za to ten pes." Nechci se ale k němu přibližovat. Je tam všude spousta krve a vypadá to hrozně. Na Rebeccu a hlavně to, co drží, kouknu docela zaskočeně. "Nic takového neměl," řeknu s jistotou. "Alespoň..." zaváhám přeci jenom, "To nenosil na ruce. Nebo to nebylo vidět." Měla jsem sice na mysli, že to nebylo vidět pod šaty, ale samotnou mě vzápětí napadá, že mohl být i neviditelný. Jenže, to by byla pěkná hloupost. Na co nosit náramek, který není vidět? |
| |
| "Nevím neznám neviděl..." co jiného k tomu dodat... "Asi to někde ukradl, ostatně mě tak napadá že bychom mohli zjistit co všechno...." říkám si v duchu a přiblížím se k mrtvole.. je to fakt humus, ale viděl jsem horší.. dvě mrtvoly, jedna ohyzdná odporná zakrvavená a bez ruky a druhá nadměrně chlupatá... "nebo je to obráceně? ohyzdná chlupatá odporná a druhá zakrvavená a bez ruky?? čert aby se v tom vyznal". "Asi bych ho měl prohledat... bůh ví jaká tajemství ještě skrývá... Nebo snad máte jiný názor?" |
| |
| Oklepu se. Stále se chvěji, ale stejně necítím potřebu hledat výmluvy, proč se ho nechci dotknout. "Jemu už to určitě vadit nebude," řeknu překvapivě pragmaticky. "Určitě by byl rád ještě užitečný. Ale mě jo, brr!" A po vteřince ticha dodám: "Prohledávat ho. Tobě nevadí na něj sáhnout, Vladimire?" Podél zdí, o které se trochu opírám, pomalu přejdu až vedle druhého vchodu naproti. Není tam sice tak dobře vidět, jako kolem Rebečiny koule, ale pes mi zaclání výhled na tu spoustu krve kolem Mathiase. |
| |
| "Ah, ženský..." doklopýtám k mathiasovi a začnu ho šacovat esli nemá něco užitečného... minimálně vezmu pár těch lektvarů.... |
| |
| Zůstávat v místnosti s mrtvolou - vlastně dvěma - není nic příjemného. Proto se vydáváte co nejdříve dál, jakmile se jen trochu zmátoříte. Vladimir bohatší o pár maličkostí z Mathiasova majetku a Rebecca s jeho náramkem, kterému se cestou snaží přijít na kloub. Kombinace jejího světla a Vladimirovy pochodně dělají docela slušné viditelnost. Chodba už se dál nesvažuje, jde vcelku rovně, docela se ale kroutí. Chvílemi vyvolává dojem, že to bývala podzemní řeka, jejíž koryto někdo hladil a upravil podlahu. Asi po půl hodince cesty je jasné, že se blížíte k cíli, ať už je jím cokoli. Něco tam vpředu svítí... a je to světlo jasné, nemihotavé. I chodba je tu obzvláště pečlivě vytvořená. Hned za zákrutem... |
| |
| Zastavím se a opřu o zeď. Jsem i prostým pochodem udýchaná a unavená, měla jsem co dělat, abych Vladimirovi a Rebece stačila. "Co teď?" zašeptám. "Co když tam někdo bude?" |
| |
| Po chvíli zkoumání strčím náramek do kapsy pláště. Na ruku si jej ani neodvažuju dát, abych nedopadla, jako jeho předchozí nositel. Následuju zbytek družiny, chvíli mlčky a pak zaregistruju Charisinu otázku a jen pokrčím rameny. Může tam někdo být a taky nemusí, já teda aspoň doufám, že nic tak hroznýho jako před chvílí nás snad už nepotká ne? dodávám odvahu nejen jí, ale i sobě, protože mi začíná bušit srdce. Co myslíš ty, asi pokračovat ne? obrátím se na Vladimira, který zatím ještě nic neřekl. |
| |
| "Hmmm.." zadumám se... "Otázka není jestli pokračovat, otázka je jestli chceme další překvapení..." malilinkou chvličku nic a pak zase začnu klapat pusou "Já osobně se ho nemůžu dočkat!" a hned nato vyrazím směle vpřed běžnou svižnější chůzí... očekávám však nebezpečí a zůstávám ostražitý |
| |
| Hned za zákrutem vás přivítá měkké, příjemné světlo, zdobený, klenutý vchod do jakéhosi sálu... jsou kolem něj dokonce vymalované růžičky... a před ním stojí dva chlápci jako hory, každý z nich drží samostříl jak na slona a přátelsky na vás hledí. "Vítejte, přátelé," řeknou unisono. Mluví trochu mechanicky - jak už to očarovaní někdy dělávají. Jejich veliké šípy na vás míří jakoby omylem. "Jeden z nás vždy hovoří pravdu... a jeden z nás vždy lže. Smíte nám položit jedinou otázku, abyste poznali, který z nás je který. Pak projdete dál k pokladům nezměrné ceny." Usmívají se velmi vstřícně, očividně se těší, s čím přijdete. |
| |
| Celá pookřeji a šťastně se usměji. "Tohle znám," řeknu vesele, "Dobrý den, pánové, hned to bude, hned to bude!" Otočím se na Rebeccu a Vladimira. "Můžu?" zeptám se natěšeně s očima navrch hlavy. "Jsem hrozně zvědavá na ty poklady," dodám roztouženě. "Hodila by se mi nějaká pěkná zlatá sponka do vlasů. Nebo myslíš, že mi sluší spíš stříbro?" podívám se na Rebeccu, která mi poradí určitě lépe, než Vladimir. |
| |
| Trochu se zděsím, a očima přejíždím z jedné šipky v kuši na druhou a trochu hlasitěji polknu. Jojo, logický uvažování to mi nikdy nešlo, ani vás to na magii nenaučí. Charis vypadá, že otázku, kterou chtějí oba dlouhání slyšet. Mno nevím jak ty, ale mě napadá akorát otázka "Spíš?" na tu buď může odpovědět "ano",. což by lhal a nebo "ne", což by mluvil pravdu. Ale jestli to je ono, to vůbec netuším. Ty jejich natažené kuše mi moc mozkovou činnost nepodpoří..... šeptám směrem k Charis, aby mě náhodou ti dva nezaslechli a nebrali to už jako otázku "naostro". Zlato? Stříbro? Ty myslíš, že to budou takový laciný tretky? Ale proč ne slušelo by ti to, dodávám. |
| |
| Zamyslím se. "To zní dobře," uznám nad Rebečinou spící otázkou pomalým hlasem. "Leda by odpověděli něco jako "ano, každou noc ve své posteli" a jsme nahraný." Krátce na ně pohlédnu. "Ty kuše nic moc, vážně nevím, proč mají tak velké, když tu nezáleží na dostřelu." Vyčerpala jsem tímto dávku postřehů na celý týden a vyndala zpoza opasku nůž. "Díky," usměji se na Rebeccu a udělám krůček k oběma strážcům. "Ráda bych vám položila otázku ohledně tohoto nože," oznámím jim a když oba upřou na zbraň pohled, natáhnu ruku vpřed. Nůž vyletí a i když se pohybuje skoro pomalu, je to příliš malá vzdálenost, než aby strážce stačil uhnout, nebo abych se mohla minout. Zabodne se nebohému muži do stehna, ne příliš hluboko, ale pořádně nepříjemně. "Takhle mě to učil táta," pravím zasněně, "Vždycky jsem si to chtěla vyzkoušet..." |
| |
| Jak se tak Charis s Rebeccou "baví", odkládám pochodeň na zem, konkrétně někam za sebe. Jen čekám co se bude dít, ruku na jílci meče. "Dobrá otázka..." řeknu když Charis hodí po strážci nůž, ale stále nic nedělám, jen čekám co udělají oni.... |
| |
| Strážný se zatváří strašně překvapeně. Vyjekne, pustí kuši, chytí se za nohu a sjede po zdi k zemi, sedí tam jak hromádka neštěstí a vypadá zaskočeně a ublíženě. "Co tě to napadlo? Víš, jak to bolí?" zakřičí na Charis. "Takovéhle otázky... to..." Nedržet se za nohu, určitě se chytá za hlavu. Druhý se k němu honem sklání, zdá se, že neví, co dělat, jestli nůž vytáhnout, nebo nechat v ráně... i on odloží kuši a zahrozí dívce sevřenou pěstí. "Ty nešiko! Takhle zblízka a netrefit se?" zahubuje na ní. |
| |
| Trochu se zděsím nad tím, co právě teď provedla Charis a ustoupím o pár kroků dozadu. Tak to pardon, kolegyně, ale právě jste to parádně po*rala, ujede mi naprosto nemorálně. Proto mě také překvapí reakce těch dvou velikánů, ačkoliv to možná zaštiťuje to, že vzápěti zvednou oba kuše a jen to hvízdne někdo z nás to schytá. Co raději tu odpoveď, Charis? navrhnu rychle. |
| |
| Zamrkám překvapeně a koukám na Rebeccu dost vyjeveně. "Ale já se ne..." zarazím se. Trochu se zavrtím, abych si ověřila stav svého oblečení. "Ne," odmítnu rezolutně takovou představu. Možná Rebeccu šálí špatné světlo na chodbě. "Aaaano, tu odpověď!" připomenu si a znovu se spokojeně usměji. "Ty," ukážu na ležícího, "mluvíš pravdu a ty," přesune se ukazující prstík na nezraněného, "lžeš." Popojdu k nim a přidřepnu u toho nebožáka. "Doufám, že to moc nebolí," řeknu zkroušeně. "Dovol..." vytáhnu si svůj nůž opatrně z jeho nohy. Otřu ho o jeho kalhoty - stejně už jsou zničené - a vrátím ho do pochvy na opasku. "Rebecco, neznáš nějaké léčivé kouzlo?" otočím k ní obličej. |
| |
| Trochu překvapeně zamrkám. Teda ta Charis se mi snad jen zdá, v jedný chvíli mluví o tom, jestli jí bude slušet ten a ten drahý kov, vzápětí se tady ohání dýkou, zraňuje a najednou *buch* chce abych to zranění vyléčila. Přikývnu. Mno sice je pravda, že ty jsem moc netrénovala, ale jedno nebo dvě by se u mě určitě našly, když už nic jiného, přiznám se. Znovu sundám z rukou kožené rukavice, zastrčím si je za opasek, přistoupím opatrně s bušícím srdcem ke zraněnému dlouhánovi, zamumlám pár slov, některé z run na mých rukou se rozsvítí a kolem rukou se mi rozleje teplé namodralé světlo. |
| |
| "Bolí, náramně to bolí," syká bolestně zraněný strážný, byť v sykavek prosté větě."Auuuu!" zavyje, když Charis vyndavá svůj nůž. "Ále, co by ho to bolelo," skočí mu do řeči druhý. Kuši si opře o stěnu a teď sedí vedle svého druha, nejistě pokukuje po ráně a zjevně neví, co má dělat. "U tohoto stylu otázek rozhodně musíme zůstat," dodá ještě temně. "Je to velmi podnětné." Na Rebeccu koukne trochu úkosem. "Poradíme si sami!" To už ale dívka předvádí svůj um. Z rukou se jí rozlije modrá záře a obklopí ránu. "Jééé, to je úleva..." zaraduje se zraněný. "Nevidím žádnou změnu," brblá druhý. Rána se jako zázrakem zavírá doslova před očima - napřed přestane krvácet, pak se stáhne kůže... netrvá dlouho a na místě je jen jizva jako po několika týdnech hojení. Pobolívat možná ještě chvíli bude, ale to už není nic, s čím by si chlap dělal hlavu. Jenom kalhoty promáčené krví jsou důkazem, k čemu tu došlo. "Och..." řekne strážný dojatě a zkusí vstát. Není si právě jistý v kramflecích, ale vypadá spokojeně. "Děkuji vám, krásné dámy, za vaši pomoc. Naše služba není snadná a každou vstřícnost velmi oceňujeme."Div se neukloní. "Jsou to husy," zavrčí si druhý pod vousy. |
| |
| "Máte úplnou pravdu," souhlasím s lhářem, "vážně to chce změnu. Tohle jsou vyloženě zastaralé koncepce." Napadá mě, že nevím, co jsou to koncepce. "Říkal táta," dodám pro jistotu a se spokojeným úsměvem pozoruji, jak Rebecca čaruje. "Jsi vážně ohromná," vydechnu nadšeně, "to bych chtěla taky umět!" S uznalým pomlasknutím prohlížím zacelenou ránu. Na hlídačovy díky souhlasně přikyvuju. Opravdu to tady nemají snadné! "Díky," usměju se zářivě na lhářův kompliment. "Jste vážně oba moc milí."Zahledím se na vstup do jeskyně - či co je za vchodem - za jejich zády. "Můžeme dál? Jsem tak zvědavá..." |
| |
| Chápavě pokývu hlavou když lhář mluví o zavedení tohoto stylu otázek do běžné praxe.. Když Rebecca přistupuje k raněnému, jdu vpřed a zastavím se za ní. Nahlédnu jí přes rameno a opět jen chápavě pokývu hlavou... Než kouzelné představení skončí projdu vchodem dál nepovšimnut strážemi starajícími se o naříkání a brblání si pod vousy sledujíce Rebečino "kouzlo poslední záchrany".... |
| |
| V okamžiku, kdy Vladimir projde dveřmi, dá-li se tak prostý, byť poměrně pečlivě tesaný otvor v kameni tak nazývat, oči mu zaplní lesk a třpyt a... VŽŽŽŽŽŽŽUM! Na hlavu mu spadne něco, co se dá snad nejvýstižněji nazvat zvonem. Velkým. S tlustými stěnami. Je tak velký, že Vladimir má strop ještě na dvě dlaně nad hlavou a když natáhne ruce a zatočí se dokola, akorát tak ucítí jeho stěny. Uvnitř je samozřejmě naprostá tma, může si užívat leda mžitek před očima, které se jen nerady smiřují s temnotou po tom všem úžasném lesku. Zvenčí si dívky mohou prohlédnout zajímavé ornamenty a figurální výjevy, většinou lehce sadistické, vyprávějící o mučení zajatců a různých způsobem, kterými je lze sprovodit ze světa. Zvon vypadá mosazný a úžasně těžký. "Můžete, jenom musíme - " začne říkat uzdravený strážný, když tu ho přeruší rána padlé pasti. " - deaktivovat lapač," dořekne, sotva vám přestane zvonit v uších. "Máme ho tam přichystaný, když jdeme třeba na oběd," dodá omluvně. Natáhne ruku a lehce cinkne do zvonu nehtem. Kov se rozezní - nepochybně k velkému Vladimirovu nadšení - jasným hlasem. "Krásná práce, že?" dodá strážný trochu hrdě, jako by ho měl osobně na svědomí. Těžko však říci, jestli má některá z dívek oči pro mosazný zvon. Sál, který se před nimi otevřel, osvícení spoustou magických lustrů podobných zlatem zdobeným koulím visícím ze stropu nebo přichycených na stěnách, je totiž plný pokladů. Jsou tu truhly naplněné zlatými mincemi, stříbrnými mincemi, šperky a drahokamy; na vzácných kobercích se povalují ještě vzácnější umělecké kousky lidské, elfí, trpasličí i jiné; leží tu vzácné zbraně vedle křišťálových číší, prošívané látky vedle z mahagonu vyřezávaných soch, co mají místo očí safíry. Sál má strop snad tři a půl sáhu vysoko, není vidět z čeho, protože i ten je potažen plátnem, stejně jako stěny. Tvar místnosti je patrně oválný, snad třicet kroků by se jí dalo jít. Vzduch je tam kupodivu čistý, i když ne venkovně svěží. Pod nohama několik vrstev koberců. |
| |
| Trochu překvapeně nadskočím, když Vladimir se odváží projít i přes oba muže a na hlavě - no dobrá, ne tak doslova - mu skončí mosazný zvon. Čelist mi spadne až někam ke klíční kosti, ale oba hromotlukové z toho mají akorát pořádnou legraci. Pak zavrtím hlavou, abych se trochu vzpamatovala. Přistoupím o několik kroků blíž ke zvonu a zaklepu na něj. "Hej, seš v pořádku, člověče?" zavolám. Na odpověď už ani nečekám, protože to co spatřím před sebou mi vezme dech. Teda jen část dechu, protože mi uklouzne pár peprných slůvek, které se na dámu ani nehodí. "No to teda zírám," vydechnu. |
| |
| "To má z toho, že nepočkal," řeknu moudrým a rozumným hlasem. Souhlasně přikývnu na strážného slova. "Opravdu pěkná práce..." Obejdu zvon, rozpřáhnu ruce a zvolám: "Poklad!" Oči z něj přecházejí. To budou doam koukat! Nakloním se, abych viděla ke vchodu na ty dva chlápky. "Můžeme si něco vzít?" zeptám se s očima navrch hlavy. I kdybychom všichni nabrali, co se nám do náručí vejde... nikdo to tu ani nepozná! |
| |
| bummmm, rána jak z bronzovýho děla... "Zvláštní, to znělo jako když někde spadne zvon..." řeknu ležérně a zapálím si dýmku... "Ten šesták smysl snad chrápe nebo co... normálně bych do toho zvonu musel vlízt abych nestihl utéct...." slyším jak něco jemně cinká do stěny zvonu... "Pfuj, ještě že stojí na koberci, hrůza pomyslet kdyby se ten zvon ještě kousek vznášel ve vzduchu...." každopádně ohmatám vrchlík v místech kde má být srdce zvonu a hledám případnou mezeru. Ještě skontroluju kluznost po povrchu či případnou mezeru u podlahy kterou by sem prosvítalo světlo.. také bych rád věděl šířku a výšku zvonu. |
| |
| "Můžete si odnést, co unesete," ujistí vás jeden z mužů. Pravda, obě dívky mají teď oči plné lesku zlata, tak ani pořádně nezachytí který... ale zní v tom pokojná shovívavost, tak by to snad mělo být v pořádku. "Sáně, vozíky ani nákladní zvířata nejsou povolena," ozve se ještě. "A naše práce prozatím skončila..." Puf! V jiskřivém obláčku oba zmizí a vzduchem začpí magie. Byli nepochybně nelidské povahy - kdo ví, proč tedy bylo tak důležité ošetřit jednomu z nich ránu, která jeho tělo nemohla postihnout. Snad právě pro akt samotný. Vstup, kterým jste sem vešli, se s lehkým zabouchnutím uzavře a tváří se dokonale jako součást stěny, ani škvíra jako vlas není vidět. Vladimir, kolem hlavy oblak čpícího kouře z dýmky, který nemá kam uniknout, zatím ohmatává své vězení. S tím, že by měl zvon mít nějaké srdce, se asi nepočítalo. "Strop", na který tak tak dosáhne, je hladký a plynule zaoblený. Kolem sebe může vztaženýma rukama dosáhnout na stěny, které se k zemi trochu rozšiřují. Vrstva koberců na zemi, do kterých kov zapadl, dokonale vyplňuje každou případnou nerovnost okraje zvonu, takže ani tady nejde třeba jen trocha světla nebo vzduchu. Obě dívky mají volné pole působnosti. Poklad čeká jenom na ně... |
| |
| "Jé, jéé, jéééé!" zajásám a roztančím se mezi hromadami zlata. Vlasy mi zavíří kolem tváře, zlehka se odrazím od drahokamy vykládané truhly a na okamžik zabořím obličej do hebounké kožešiny. "To je prostě... nádhera," zabásním a s rozzářenýma očima se rozhlížím kolem. "Víš, není to jen zlato, je to krásná práce... vida, tohle jsem hledala," popadnu jednu skoro jako člověk vysokou, útlou sochu z tmavého dřeva. Znázorňuje spoře oděnou ženu; dávám si pozor, abych jí nesáhla někam - no, kde zrovna toho oděvu moc není. "Pomůžeš mi, prosím?" zavolám na Rebeccu. "Ty koberce jsou měkké. Mohly bychom tam kousek dostat - zaviklat..." Ukazuju, jak chci sochu zapřít pod zvonem a použít ji jako páku za pomoci těžké kovové truhličky, která má příhodnou výšku na to, abychom o ní mohly sochu zapřít. |
| |
| Již pomalu dohasínající dýmka mi napovídá že kyslíku v onom zvonu radikálně ubývá.. nechávám proto dýmku zvolna dohasnout a ještě zapálím křesadlo.... křesadlová zápalka se rozhoří a pomalu zhasne... znamení že je zřejmě čas něco dělat! "No co, přece tu nebudu čekat do konce světa..." řeknu si pro sebe a zapřu se do stěny zvonu - do té která je směrem od vchodu. Použiju své síly k převrácení zvonu. Pravda, bude to asi trochu bolet, a asi mi bude hvízdat v uších, ale co naplat. Zapřu se vší silou a.... |
| |
| Koukám na Charis, jak hypnotizovaně se nechává opájet pokladem, zatímco já procházím mezi truhlama, sem tam po jejich obsahu přejedu prsty a jsem spíš překvapená, jak může někdo TOLIK toho nashromáždit. Mě by stačil jediný magický amulet, ale tady ho hledat by byla asi pořádná sranda. Docela mě překvapí, že si Charis našla mezi tím vším obyčejnou dřevěnou sochu, než mi dojde, že si ji jako suvenýr nechce nechat. Přikývnu, jako že s nápadem souhlasím a pomůžu jí se sochou. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Ukaž mi tu brašnu," zaslechlo možná jedno ze čtyř uší Matyášův hlas. "Jen bych si chtěl něco ověřit..." Brašna se zhoupne, jak si jí Pepe sundá z ramen. A najednou... vžůůůůůůůůům! Co to ten mizera provedl?! Králičí bříška se až protočí leknutím. Ano, je to teleport, ale takový, jaký jste ještě nezažili. Je jiný - a jinam, nějak zvláštně daleko... Kolem je tma a měkkoučko. Ale tráva to není! Je to - no kdo to kdy viděl? Koberec s tak dlouhým vlasem, až se do něj tlapky hluboko boří. Jste přitisknutí jeden ke druhému a pomalu zjišťujete, že jste v hromadě koberců, několika dalšími dokonce přikrytí... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Ukaž mi tu brašnu," zaslechlo možná jedno ze čtyř uší Matyášův hlas. "Jen bych si chtěl něco ověřit..." Brašna se zhoupne, jak si jí Pepe sundá z ramen. A najednou... vžůůůůůůůůům! Co to ten mizera provedl?! Králičí bříška se až protočí leknutím. Ano, je to teleport, ale takový, jaký jste ještě nezažili. Je jiný - a jinam, nějak zvláštně daleko... Kolem je tma a měkkoučko. Ale tráva to není! Je to - no kdo to kdy viděl? Koberec s tak dlouhým vlasem, až se do něj tlapky hluboko boří. Jste přitisknutí jeden ke druhému a pomalu zjišťujete, že jste v hromadě koberců, několika dalšími dokonce přikrytí... |
| |
| Obě dívky svorně zabírají vší silou do dřevěné sochy, jakž takž podpírající spodní okraj zvonu. Ve stejné chvíli zabírá i Vladimir zevnitř. Zvon je těžký, přetěžký - ale společnými silami se ho podaří postupně nazdvihnout, i když ani jedna ze stran nemá pocit, že by jí bylo pomáháno. Tak moc je těžký. Ve chvíli, kdy je u země dostatečná mezera, aby se protáhlo obratné tělo, se Vladimir chopí příležitosti a prosmykne se ven. V pravý okamžik! Zvon vzápětí padne zpět a rozdrtí pod sebou temnou sochu mladičké ženy. Zvuk jeho kovového těla ještě drahnou chvíli bloudí po okolí. Vladimirovi není právě do skoku, ale není to nic, co by nespravila trocha odpočinku. |
| |
 | soukromá zpráva od Bobiron pro Nervózně se rozhlédnu kolem, abych zjistil, že skoro nic nevidím. ale reflexy dlouholetého utíkače se brzi probudí k životu a proto začnu trošku naštvaně šeptat Sakra, ségra, co to je? očividně myslím koberec, naší příhodu a tak trochu i život obecně. Zlehka zkusím tu divnou srst očichat. Divně to smrdí, to je nějaká divná kůže. hele ségra, mám plán. prohlásím potichu s náznakem pýchy na svůj intetento Opatrně vykoukneme, co je venku a pak budeme utíkat co to pude, jo? |
| |
| "Uf..." oklepu se leknutím a uskočím dozadu. Div nesrazím Rebeccu na zem. "Jejda, promiň... Jsi v pořádku?" zeptám se Vladimira, ale když vidím, že mu nic neschází, nechám ho být, ať se sám rozhlédne po našem fascinujícím útočišti a vydám se mezi poklady. Tu a tam se k něčemu skloním nebo přidřepnu... prohlížím si všechny ty věci s potěšením dítěte, které se dostalo do skladu hraček. Najdu si pár cetek - sponu do vlasů s modrým kamenem a drahokamy vykládaný opasek - určitě si něco chci vzít sebou domů, ale vlastně nevím co. Musím si to rozmyslet. Zjistit, kde vůbec jsme a jestli - je to všechno opravdové... připadám si jako ve snu. |
| |
| "Pfuj to bylo o chlup..." řeknu čertovsky a oklepu ze sebe prach a špínu... hned jak se zvon přiráží k zemi vyvalují se ven oblaka dýmu. Celá situace vypadá jako když čert vyletěl z krabičky a kouří se za ním. "Ano ano, zcela v pořádku..." říkám Charis a rozhlížím se po tom čemu lidé říkají poklad. Nic moc zajímavého, vyberu si pár pěkných mincí a rozhlížím se dál po něčem pěkném až užitečném. |
| |
 | soukromá zpráva od Bobekar pro Podrbu se za uchem. A proč bysme měli utíkat? Ten pach je sice trošku nezvyklý, ale mě se tu líbí, tady se konečně bude pěkně spinkat... A s vyzývavým zastříháním ušima se stulím do klubíčka a po očku pokukuju po bráchovi. |
| |
| Chvíli se rozhlížím po místnosti, ale narozdíl od Charis a Vladimira nemám moc chuti se v tom přehrabovat. Ono něco je sice hezký, ale nám ve škole říkali, že ne vždycky to může být dobrý. Ještě chvíli vyčkávám, než si najdou něco zajímavého, Charis pár cetek do vlasů, na Vladimira bohužel nevidím a pak pronesu. No nevím jak vy, ale já už bych raději šla |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Kráčíš zrovna cestou podél lesa, docela slušnou cestou, pohodlnou a bez kamení, jak se blížíš do města, je čím dál širší a kvalitnější - když se proti tobě vynoří dva jezdci na koních. Jeden je oblečený jako voják, ale ne docela, asi nějaká soukromá šlechtická garda; druhý je podivný hejsek, nastrojený až hrůza, nákladně, kvalitně a velmi přeplácaně. Kam se vejde ozdobička a prímek, kde jen může trčet paví pero - tam také jsou. Celek je tak přeplácaný, až vlastně dává smysl. "Vidíš, když někoho potřebuješ, vždycky se někdo najde po ruce!" zvolá hejsek, když tě spatří. "Hej, ty! Promluvíme si." Koně zastaví pár kroků před tebou a oba muži se pohodlně opřou do sedel, aby na tebe dobře viděli. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Čumákem hned narazí na něco tvrdého. Velmi tvrdého. Nejtvrdšího... hromádka diamantů, blýskajících se tak, že mu z toho jdou oči kolem. Očividně se vysypaly z té křišťálové vázy, co je tu převržená. Nic moc dalšího není vidět, jenom boky truhel z tmavého dřeva a někde výš kamenný strop s bílými koulemi magického světla. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Čumákem hned narazí na něco tvrdého. Velmi tvrdého. Nejtvrdšího... hromádka diamantů, blýskajících se tak, že mu z toho jdou oči kolem. Očividně se vysypaly z té křišťálové vázy, co je tu převržená. Nic moc dalšího není vidět, jenom boky truhel z tmavého dřeva a někde výš kamenný strop s bílými koulemi magického světla. |
| |
| Vladimir přijde zrovna k hromádce zbraní z ušlechtilých kovů a zdobených drahým kamením - některé až neúčelně zdobné, jiné dokonale vhodné k boji, pokud by chtěl někdo riskovat tak drahou zbraň... Rebecca náhodou natrefí na truhlu s křídly, která se dají nasadit na záda a podle síly, která v nich tříme, možná s nimi lze skutečně vzlétnout... Charis připadne na poličku plnou drobných zvířátek z mastku, do nejmenších podrobností dokonale provedených, která lze drobným kouzlem snadno oživit... Poklady, poklady, poklady. Je až únavné, co se tu všechno dá najít, je nemožné vyčíslit hodnotu toho všeho. |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro No ty mi tady tedy opravdu chyběli tihle dva...co po mně asi chtějií..?? ...no nevadí radši se s nimi zapovídám bůh ví co by si o mně mysleli kdybych jim nic neřekl..... "A o čem bys se mnou chtěl asi tak mluvit, smím.li se zeptat" Zastavím se a hledím na dvojici před sebou. No vypadají dost divně a hlavně nápadně co to má znamenat..??? Co všechno má ten hjsek na sobě...to snad není pravda.....ti mi tady tedy opravdu chyběli tihle dva..... Na nic ,už ted nemyslím a čekám co mi odpoví na mou otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Měl bych pro tebe práci, mladíku," sdělí ti hejsek. Vypadá trochu jako ten typ, co říká "mladíku" každému bez ohledu na věk. "Mé jméno!" udeří se do hrudi hrdým gestem, byť poněkud přehnaným, "Je! Lord! Bezzemek!" O tom už jsi slyšel. Prý má šílenou spoustu peněz a potrhlé nápady. "Jistě už jsi o mě slyšel," dodá blahosklonně. |
| |
| Přestože jsem značně nervózní z celé té situace, ostatní ještě jak vidno nechtějí přestat hrabat a hledat něco zajímavého v té hromadě pokladů. Pokrčím rameny. No co, tak si taky něco najdu, ale pak už půjdeme, rezignuju a opatrně začnu prohledávát co bych si vzala. Různým přívěškům a amuletům se rozhodně vyhýbám, nechci už riskovat žádnou kletbu, ten kočičí ocas pod pláštěm mi stačí až nad hlavu. Křídlům, která se bíle zalesknou z truhlice, stojící u zdi, už ale odolat nedokážu. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli náhodou nikdo neprotestuje, strčím je do brašny a začnu se koukat kolem sebe, jestli najdu nějaký východ ven. |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro Znovu si prohlédnu onu dvojici , která mne zastavila před vstupem do města , ale nakonec se můj pohled zastaví na Hejskovi, který říká , že pro mne má nějakou práci. Znám to to bude zase nějaký jeho potrhlý nápad...no jasně on nikdy nic nevymyslí ,tedy nic chytrého,ale peněz má dost a mně tak kručí v žaludku....asi tu práci vezmu.... "A co je to za práci Pane,víte nejsem zrovna moc nad vodou a nějaký ten peníz by mi přišel docela vhod.Tak doufám , že budu mít dost sil na slnění Vaší práce, kterou mi zadáte." Podívám se na něj pohledem , který naznačuje , že jsem s penězi opravdu v nouzi.A čekám co z hejska vyletí za slova. Doufám,že z něj vyjde něco co má hlavu i patu....jinak asi dnes zůstanu o hladu..... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Práce to nebude těžká," oznámí ti, "a zaplaceno dostaneš dost, to neměl obavy. I záloha bude. Hmm..." Rozhlédne se kolem sebe, popojede s koněm pár kroků a pak seskočí na zem. Několik padlých kmenů stromu tu vedle cesty vytvořilo přirozené odpočívadlo. Bezzemek se usadí na jeden z těch kmenů a pokyne ti, ať přijdeš blíž a posadíš se. Jeho vojácký společník také seskočí z koně, obě zvířata přiváže k příhodné větvi, aby neutekla, a nyní stojí s rukama založenýma na hrudi pár kroků od vás jako tělesná stráž. "Toto bude příhodnější k dojednání obchodu," prohlásí lord Bezzemek. "Víno jsme bohužel vypili už cestou... nevadí. Takže," zamne si rukama. Čím začít?" Sundá si klobouk a položí ho vedle sebe. Paví pera se jemně pohupují. "Nedávno jsem si najal jistého člověka - Mathias se jmenoval. Měl splnit jistý úkol, ale zmizel. Měl u sebe věc, kterou bych dostal rád zpět. Po tobě chci, abys zjistil, co se s ním stalo - zemřel snad? To jediné by bylo omluvou! Či si někde užívá s povětrnými ženštinami?" Lord se krátce zamyslí. "Ne, na to nevypadal. Nuže?" |
| |
| "Ááá, to je nádhera... za to mi doma utrhnou ruce..." hbitě si vybírám ta nejroztomilejší mezi zvířátky a strkám si je do tlumoku. Vyházím kvůli tomu nějaké drahokamy, kterými jsem si chtěla přilepšit tam venku. I tak mi jich tam zůstane tolik, že do smrti nebudu muset hnout prstem, když na to přijde. Tomu nejhezčímu pejskovi dám pusu, než ho uložím, ale zase hopsám dál. Zaujme mě hromádka koberců s úžasnými výjevy. "Rebecco, podívej, ty jsou snad z hedvábí!" zvolám a probírám se těmi podivuhodnými kousky. "A jsou tady... hi hi, hambaté obrázky," zahihňám se nad vetkanými zajímavostmi. "No tohle, ona má snad... " nevěřícně potřesu hlavou. Pak ale ale odhrnu další koberec a objevím něco mnohem zajímavějšího. "Páni... večeře!" zajásám při pohledu na dva bílé králíky. |
| |
| "Samé harampádí a cetky... nic pro mě..." říkám si v duchu a promíchávám v dlani těch pár pěkných mincí... "Brrr, stříbro..." oklepu se když prohrabávám nějakou hromadu... "Vše k ničemu..." řeknu když Charis s něčím vyjíkne a otočím se k ní... "Hmm, pěkné koberce" zajiskří se mi v očích ale pak si jich zase přestanu všímat a jdu se podívat k Charis co zase našla... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Vlastně jsi tak napůl zamilovaný - na první pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro Chvíli přemýšlím a poté sleduji jak si Bezzemek sedl na padlý strom.Mezitím jeho společník poutá koně ke stromu,který je asi moc dlouho neudrží. Mathias....kdo to je...? ... A jaký úkol že to měl splnit....mohl bych se ho optat...snad se ho nedotknu.... "Zajisté Pane,splním pro vás váš úkol,ale potřebuji se o Mathiasovi dozvědět co nejvíce.Nechtěl by jste mi tak aspoň trošičku naznačit,co dostal Mathias od vás za úkol,abych věděl kde mám hledat." Poté se posadím vedle něj.A upřeně hledím na jejich koně,kteří spokojeni okusovali trávu u kmene stromu,které už byla téměř suchá jako seno. |
| |
| Když se odhrne koberec, ve kterém se mi tak pěkně chrupalo, chci na to namítnout něco velmi štiplavého, ale když záminka pro probuzení byla pozvání na jídlo, nezbývá mi, než přeorientovat své sdělení jinam, takže výsledek vypadá asi takhle: Kdo si to sakra...Jé, fakt? No tak to děkujeme za pozvání. Máte už něco připraveno nebo se máme sami obsloužit? |
| |
| Na okamžik sebou trhnu, když na mě Charis zavolá. Hedvábí? Cože? Tady? projede mi hlavou, otočím se a jdu za kolegyní. Její následující výkřiky ohledně "echm" obrázků přejdu jen s úsměvem - téhle naivitě se opravdu nedá nic jiného vytknout. Když k ní však dorazím, nemá už v ruce žádnou z jemných látek, nýbrž cíp koberce a ukazuje na dva bílé poskakující králíky. Myslíš, že tohle nám třem na jídlo stačit bude? zeptám se s jemným pousmáním trochu hraničím z laškovným úšklebkem. Na reakci jednoho králíka jen zamrkám, ale pak dodám. Mohli byste se sami opéct, přitom se sem tam podlít a nakonec naaranžovat na talíř na krásném zeleném listu? Dostali byste i tučné dýško. |
| |
| Viditelně zvadnu. "Táta vždycky říkal - nejez nic, co tě za to pošle do háje," řeknu smutně. "Tedy..." zarazím se, "on to říkal ještě trochu jinak..." Nerozhodně si prohrábnu vlasy a jeden pramínek začnu natáčet na prst. Nespokojeně špulím pusu. Když ale slyším Rebeccu, natěšeně zakývu hlavou a celým postojem dávám najevo otázku - co vy na to, šlo by to tak? Když by tak pěkně sami, šikulkové... na to by se určitě to tátovo pravidlo nevztahovalo. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Za úkol..." Bezzemek zaváhá. "Měl pro mě něco nalézt. Vlastně ani ne tak nalézt, jako něco vyzkoušet. Zjistit. Ex-pe-ri-ment." Kývnul na svého průvodce. "Podještěří, pane." "Nu ovšem! První jeho zastávkou mělo být Podještěří." Jméno té vesnice je ti matně povědomé. Je asi tři dny cesty východně. "Jestli tam dorazil nám není známo. Nicméně cesta jest obecně považována za velmi snadnou." |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro Hmm,tak tedy experiment...co to asi bude zač....no nechám se překvapit...,i když si myslím,že to nebude nic nebezpečného...ted aspoň doufám....do vesnice to není moc daleko necelé tři dny cesty východně...ale kde na mně bude čekat bezzemek abych mu řekl jak postupuje můj úkol..?? raději se zeptám... Sesednu z kamene poraženého stromu a z uctivým pohledem pohlédnu na bezzemka.Pořád mi připadá tak trochu ironicky natvrdlý.Jen těch věcí co má na sobě,vypadá skutečně jak šašek. "Dobrá.Tak tedy Podještěří můj Pane.Jistě hned se vydám na cestu,abych splnil svůj úkol,ale musím se tě na něco zeptat.Nemohl bys mi dát nějaký ten peníz na cestu.Již dlouho jsem nejedl." A z znovu s uctivým pohledem hledím na bezzemka,i když ten pohled je předstírám.Nikdy bych nechtěl někoho takového za svého pána,ale co se dá dělat ,hlad je hlad. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Bezzemek jen lehce kývne rukou a voják se vrátí ke koním, kde začne hrabat v sedlových brašnách. "S tím Mathiasem se vraťte, nebo alespoň zprávu přineste, co nejdřív, chlapče. Rovnou do mého sídla - tam," neurčitě mávne rukou směrem k vesnici, "cestu vám řekne každý a ostatně, mohu skromně říci, že věž mého zámku je nepřehlédnutelná, jak jistě víte." Nepochybně je přesvědčen, že si nechal postavit architektonický skvost o kterém každý slyšel. Vzhledem k tomu, jak si ti dva vyjeli nalehko, ostatně nemůže být daleko. Muž se vrátil se slibně cinkajícím váčkem s mincemi. "Záloha," řekl stroze. Také ti, bez komentáře, vložil do ruky úhledně sbalený balíček - zřejmě jídlo, po vojensku pečlivě zabalené. "Nezklamte mého pána," řekne ti tiše a i když mluví zcela neutrálním hlasem, zní to díky jeho upřenému pohledu jako výhrůžka. "Jsou i další způsoby, jak někoho nalézt, než jsou náhodní kolemjdoucí..." Zřejmě o tobě nemá valného mínění. "Mnohé z nich jsou ale dosti bolestné." Vrátí se ke koním a Bezzemek sám vyskočí na nohy. "Ještě nějaké otázky?" prohodí šlechtic roztržitě, jak se jeho myšlenky pomalu odpoutávají od této záležitosti. |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro "Splním Váš úkol co nejrychleji Pane.Hned jak Mathiase najdu dovedu ho za Vámi.Nemějte obavy , bude to co nejdříve to půjde." Mírně se před Bezzemkem ukloním a otočím se k muži, který ke mně zrovna míří od jejich koní. No doufám,že jsem si nevzal příliš velké sousto...rád bych splnil jeho úkol...ale nevím jak dlouho to bude trvat ten muž může být kdekoliv...doufám,že ho aspoň najdu at už dnes nebo někdy ...,ale snad ho někdy najdu.... Stále sleduji muže,který ke mně jde.Natáhne ruku a v ní třímá velký váček plný mincí.Vztáhnu po něm ruku a dám si váček k pasu tak,aby nebyl moc vidět.Poté poslouchám rady muže,kterými se s jistotou budu řídit.Hlavně té , abych nezklamal Bezzemka. Poté na mne znovu promluví Bezzemek.A já mu s určitou rychlostí v hlase odpovím. "Ne Pane.Řekl bych,že nic jiného už vědět nemusím.Snad mi tyhle informace budou stačit.Přeji příjemnou cestu do Vašeho sídla Pane." Poté se od těch dvou odvrátím a přemýšlí při chůzi. Tak Mathias...copak asi dostal za úkol...a kde by asi tak mohl být..zkusím se po něm porozhlédnout po městě,které je kousek přede mnou...tedy přijde mi to jako kousek...ve srovnání s tou cestou,kterou,už jsem ušel to tedy opravdu kousek je....doufám,že mají tady ve městě nějakou levnou hospodu...nemusím přeci ty peníze od Bezzemka hned utratit..... Jdu dál a na nic jiného než na jídlo,už nemyslím. |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro "Šťastnou cestu, chlapče!" zvolá za tebou lord Bezzemek a pak už slyšíš jen zvuky, jak zřejmě oba muži nasedají na koně. Zadusají kopyta - nepředjeli tě, takže asi vyrazili jiným směrem. Jsou pryč. Ty teď máš dvě možnosti. Den se pomalu chýlí ke konci, ale několik hodin by se ještě kráčet dalo. Pokud vyrazíš rovnou do Podještěří, musel bys teď zabočit kolmo doleva, městečko před sebou mineš a pak budeš muset přenocovat zase někde venku. Na druhou stranu, nebylo by lepší se teď jít najíst a pořádně vyspat a ráno vyrazit čerstvý a plný sil? ... a nebo přeci jenom vyrazit tak rychle, jak je jenom možné? |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro Tak Bezzemek je pryč to je dobře...vypadal jako šašek co se neumí obléci....no lepší bude když vyrazím na cestu hned teď aspoď budu už za několik hodin spát v nějaké té městské krčmě...,kde jsou bezpochyby vynikající postele....a hlavně také dobré jídlo,které by mi v tuto chvíli přišlo vhod.... Vyrazím do města tím nejrychlejším tempem,jaké moje nohy zvládnou,ale z ničeho nic mi zakručí v břiše.Po této události už moje chůze připomíná pomalý běh.Skoro si ani nevšímám okolní krajiny,protože pořád musím myslet na svůj hlad.Uklidňuje mne jen to,že si představím,jak sedím v pěkné vyhřáté krčmě s korbele piva a s pěknou muzikou,která tam hraje.Ale to jsou jen představy.Tady venku se začíná stmívat a se stmíváním přichází čím dál,tím větší zima,kterou velice dobře vnímám.Skoro už se mi klepou kolena,ale já stále popobíhávám stejnou rychlostí,jaké jsem schopen.Tu ta tam se na chvilku zastavím,abych si odpočinul,ale jsou to jen pětiminutové přestávky,které mně do mého cíle výrazně nezdrží.Na každé zastávce sleduji přírodu a poslouchám švist větru,který je čím dál víc silnější. Doufám,že už tam brzy budu,tohle už se vážně nedá vydržet,taková zima....už se mi z toho klepou kolena...kdyby aspoň nefičel ten vítr...šlo by se hned lepší..ale co se dá dělat vítr sílí i zima zesiluje...musím se s tím smířit...jako každý jiný člověk,který možná teď někde jde zimou a silným větrem stejně jako já..... |
| |
| soukromá zpráva od Vládce nad osudy pro Jsou města velká, se spoustou věží, univerzitami, kostely, restauracemi a hospodami, módními salóny a dlážděnými ulicemi. A jsou vesničky jako dlaň, kam se do jediné prašné ulice obracejí štíty domů a "hospoda" se říká výčepu, který večer po práci otvírá starý Matlák ve své stodole. Po ulicích toho prvního se procházejí krásné dámy s honosnými účesy a kavalíry po boku, za nimi služebné v nažehlených čepcích s dětmi či rozkošnými pejsky v náručí. V tom druhém se sešla Majdalena s Franckem pod jabloní a hned to všichni vědí a dumají, co s tím a jestli dá tatík Franckovi pole už ke svatbě, nebo až ke křtinám synka. Mondovina byla něco mezi tím a tím, o maličko víc vesnice, než město, ale našli byste tam náměstí, celé dvě hospody se stájemi a dokonce u jedné z nich pivovárek; to náměstí bylo dlážděné a domy u něj patrové a tak trochu i zdobené. Žili tu převážně lidé a pár hobitů na okraji města kde začínala pole. Místní byli hrdí na to, že jsou "městem" a zdejší mladíci byli více než ochotní dokázat svými pěstmi tuto skutečnost každému nedůvěřivému cizinci. Mondovina žila zpravidla od trhu k trhu, který se konal vždy po několika měsících a mimo ty rušné dny to bylo místo klidné, tiché a trochu ospalé. Zvlášť takhle k večeru. Zastihl jsi ještě pár lidí vracejících se z pole nebo kráčejících po řemesla, ale častěji už hospodyně chystaly večeři a muži se starali o dům. Náměstí už je vcelku prázdné, těch pár lidí, co potkáš, si tě nevšímá, nebo jen krátce pokyne hlavou. Dvě hospody, skoro naproti sobě, vypadají vcelku srovnatelně co do velikosti i kvality a obě působí, že v nich najdeš pár hostů. Jedna se podle všeho jmenuje Králova hlava a druhá Černý vůl - jak dokazují i velmi "umělecky" vyvedené štíty nad vchodem. |
| |
| V očích mi mimoděk zaplanou oranžové plamínky. Říkáte že vás máme opéct a naservírovat na zelném listu? No až seženete zelí..bylo by to od vás pěkné. Ale víte, tadyty proschlý koberce...Já bych tu radši oheň nerozdělávala. Nebo budeme pečení všichni a nenají se nikdo. Nechcete radši zase vypadnout? Tak hezky se tu spalo... zkusím navrhnout, ale tuším, že řešení nebude tak jednoduché. Trápení, samé trápení. Cožpak ubohému králíčkovi nikdy nikdo nedá ani na chvíli pokoj? Zlí čarodějové, růžové rybníčky...a když konečně najdeme pohodlný peíšek, objeví se banda nenažranců. Ach bědybědy... podrážděně skřípu zoubkama. |
| |
| "Hm, zdá se že dnes je velmi těžké narazit na někoho normálního" říkám si v duchu při sledování debaty mezi jídlem a jídlem. "Ten nápad s koberci se mi zamlouvá, kam jsem dal sirky?" Kdyř králik prohlásí cosi o vypadání, nemůžu než souhlasit.. Co tady? navíc s ukecanejma králikama? Tak tedy kývnu hlavou pryč od králiků a suše pronesu "Jdeme..." otočím se a odcházím hledaje další východ, vchod průchod poklop výklop či cokoliv... (Jsem zvědavej jestli tentokrát to cokoliv najdu =o)) |
| |
| Trošku vyjeveně koukám na tu divnou bitost, co se nademnou sklání, takhle sympatickou dvounohu bytost už jsem dlouho neviděl, nějak se ve mě mimo sympatií začíná probouzet pracně vychovaná paranoia. zastříhám ouškama a černýma očíčkama pohlédnu na Charis, paranoia se prozatím odsouvá. Mě maminka dycky řikala, že když ti žrádlo odmlouvá,máš ho nejdřív rozthat na kousky. dodám, abych jí pomohl. Poté se krátce zamyslím, zavřu očíčka a během okamžiku je na mém místě modrá šestinohá obludka se špičatými zuby Tohle se těm dvounožcům dyckylíbí, ne? Nebo ne? když vidím vyplašený výraz, zkusím to znova a namísto modré obludky se objeví květináč petunií. |
| |
| Zatímco tak spolu hovoříte a někteří možná uvažují, jak se dostat ven z místnosti, která je hluboko pod zemí, magicky chráněná a bez jediného patrného východu či jen skulinky směrem k povrchu, podlaha pod vašima nohama se začíná chvět. Napřed sotva znatelně... ale rychle to začíná zesilovat. Kácí se první sochy, peníze hlasitě cinkají, jak se sypou ze svých vratkých hromad. Za chvíli je problém udržet se na nohou. Ale co je nejhorší - ze stropu se začínají vylamovat kameny a padat všude kolem vás. Je jen otázkou nedlouhého času, než se celá místnost zřítí. Vzduch se díky prachu stává těžce dýchatelným a neprůhledným... |
| |
soukromá zpráva od Elorien pro Když konečně nesmírně vyčerpán a unaven dorazím do města, uleví se. Stojím na náměstí, které je pěkné a přemýšlím nad tím, do jaké hospody, bych to měl zavítat. Chvíli si při přemýšlení prohlížím krásně zdobené domy, jindy zas sleduji obě hopsody jednu podruhé a zjišťuji, který název na mne lépe působí. U černého vola..no nezní to tedy moc dobře, ale kdo ví co tam bude za lidi a zrovna třeba nějací, co se do řeči moc nemají...zato králova hlava by vůbec nemusela být špatná....jestli se ta hospoda nazývá podle skutečnosti, tak doufám, že nějaký král zde byl tyran a byl popraven, nerad bych se dostat do cesty lidem, co chtějí zabít krále.... I přes svoje víceméně stejné obavy z obou hospod se nakonec vydám do hospody s názvem Králova hlava a doufám, že jsem neudělal špatně. Vydám se přes náměstí a sleduji lidi, který se ještě vracejí z pole, nebo ty co se jen tak potulují, ale zdá se, že mezi nimi není nikdo, kdo by měl chuť se se mnou bavit. Hospoda - Králova hlava Jakmile stojím u hospody, která je navlas stejná jako ta druhá. Přemýšlím, jestli jsem raději neměl jít do té druhé. Měl jsem se lépe rozhodnout...ale hlavně, že jsem se rozhodl. Jsem rád, ale jen jestli to není špatně. Bůh ví, co mají dvě hospody v jedné město-vsi za význam....ale co už jsem se rozhodl....tak tam půjdu... Vejdu do dveří, které směřují do hospody a porozhlédnu se po ní, tak, aby mi nic neuniklo. Poté si najdu prázdný stůl, pokud možno v rohu a pokusím se přitom nevyvolat moc velký rozruch, který by na mne hned upozornil. Poté opět sleduji hospodu svým pronikavým pohlede, který mne asi jen tak neopustí, když jsem zde. |
| |
| Instinkt mi velý rychle zalézt zpět do bezpečného doupátka, momentálně symbolizovaného svinutým kobercem. Krom instinktu jsem však obdařena i rozumem a tak vím, že pokud nechci být králičím pyré ve vlněné roládě, bude lepší zmizet z místnosti. Proto se párkrát podívám po síni sem a tam, zastříhám ušima, zaskřípu zuby, šťouchnu čumákem do bráchy a už si to peláším ke dveřím. Bylo mi ctí, milí člověčinové. Pokud si přejete zde zůstat, řekněte mi včas. Aspoň budete už předdrcení a nebudu vás muset žvýkat. Ale být vámi, vypadla bych. prohlásím od východu. Pak mě zjevně něco napadne, protože se ještě natočím. ééé, mohli byste nám vlastně prozradit, kdeže to jsme? |
| |
| Hele, mládeži, popadnem tyhle dvě svačinky a padáme odsud, piknik si můžeme udělat raději venku na trávě pod pražnoucím sluncem, tady to už začíná být pěkně horký, upozorním na situaci, která se pomalu a jistě stává neúnosná. Rozhodně ke kočičímu ocásku nechci dostat šutrem a vypadat jako by na mě sedl slon. |
| |
| Trochu se zapotácím na kopytech a jen co Rebecca domluví na nic nečekám... "Tak zdrhej!" vzkřiknu jenom a už tam de facto nejsem. "Východu tu není, ale vchodem jsme přišli" šněruju si to rovnou okolo zvonu. |
| |
| Trošku nešťastně odtrhnu očička od Charis a zatřepu hlavičkou. Sakra, tohle bude nějaká magie...a problém! rozhlédnu se kolem a uskočím velmi pozoruhodnému kusu opracované horniny, řítící se se zrychlením 9.8 m/s3 po trajektorii protínající mou současnou pozici. Blbý šutry. Hele ségra, jak vidim jak padaj ty šutry, vypadneme taky. začnu se nervózně rozhlížet kudy kam, ale když uvidím jednoho z dvounožců, jak odhodlaně někam zamíří, okamžitě vyrazím za ním. |
| |
| Vážení, velice se omlouvám, ale po dlouhém váhání jsem se rozhodla jeskyni ukončit. Přes pokus oživit ji novou krví zjišťuji, že už se veškeré děje a akce tak rozklížily, že už nevím, jak dál, aby to mělo alespoň trochu hlavu a patu. Děkuji vám všem za hru, přes období útlumu jsem si tu s vámi užila mnoho příjemných chvil. :-) Jestli chcete někdo něco ještě provést s postavou, dejte vědět, v pátek bude jeskyně ukončena. Sargo |
| |
| postavu zanechat prosím, :) byla to dobrá hra.. ;) |
| |
| Nechat |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR