Zakázané rozhovory
hrálo se Dvakrát týdně
od: 13. ledna 2009 00:50 do: 06. července 2010 13:10
Dobrodružství vedl(a) Bulma
| |
 | Vše začne sedmého dne měsíce ledna, léta Páně 1793 kdy vám, svobodným šlechtičnám, šlechticům či šlechtickým manželským párům i se vašimi možnými ratolestmi přišlo pozvání na to strávit zimní sezónu na jejich panství ve Skotsku. Jste rodilí Angličané či jste se do Anglie přistěhovali. Sídlo vašich hostitelů se nacházelo v North Berwicku blízko Edinburghu, které je blízko moře. Pokud pozvání přijmete, čekají vás týdny plné zábavy, plesů, banketů a dalších společenských událostí, kde si můžete odpočinout od shodu města a starání se o vlastní pozemky. Proč by jste to nepřijali? Nakonec budete žít z nákladů někoho jiného a kdo ví koho tam poznáte. Podle všeho, jak jste se dozvěděli od vašich přátel tak pozvání dostali snad všechny významné rodiny. Ale… kdo jsou vlastně vaši hostitelé zač? |
| |
| Gabriella de la Crull “Vaše Veličenstvo. Kočár je připraven k odjezdu.“oznámila ti tvá komorná Charlott, která po zaklepání vešla do tvé komnaty. Ty jsi seděla u své toalety a před zrcadlem dodělávala svůj dokonalý účes. Mávnutím jsi ji propustila, ale ona si odkašlala “Odpusťte mi, Vaše Veličenstvo, ale venku na vás také čeká jeho veličenstvo Duncan de la Crull a no… má sebou zavazadla. Zdá se, že hodlá cestovat s vámi.“to tě přinutilo se sebrat a hned sejít dolů na nádvoří, abys zjistila co má tohle znamenat. Tam jsi našla svého o půl roku mladšího bratrance Duncana. Byl to už dospělí muž a královská krev se v něm rozhodně nezapřela. Jak většina členů královské rodiny měl plavé vlasy a pravidelné, pohledné rysy, ale namísto modrých či zelených očí je měl tmavě hnědé. Duncan byl jeden z rodiny, kterého jsi celkem snášela. Duncan hodně jezdil na koni a tak bylo zcela logické, že měl atletickou postavu. Zvedl ruku k pozdravu, ale pak předvedl úklonu jak se patřilo “Přeji dobrý den Vaše Veličenstvo.“narovnal se a usmál se “Sestřenko. Jsi dne ode dne krásnější.“zalichotil ti. “Jsi připravena? Můžeme vyrazit?“ Victoria de Maron “Lady, Victorie. Narovnejte se, dáma by se nemrněla hrbit.“napomenula tě tvá gardedáma Clarisa. Už jste byli druhým dnem na cestě. Cesta byla nepříjemná, kočár kodrcal na zmrzlé cestě, spolu s Clarisou jste měli už otlučená pozadí, jak jste pořád nadskakovali. Clarisa se však zdála, že ji to vůbec nevadí a klidně si i vyšívala, pohlédla na tebe “Vypadáte unaveně, lady. Řeknu vozkovi, aby co nejdříve zastavil u nějakého hostince. Trochu se zahřejeme a dáme si něco k jídlu.“odložila šití a vstala. Na tvou odpověď ani nečekala, Clarisu znáš již velice dlouho, vlastně od dětství, kdy ti dělala chůvu než se stala tvou gardedamou. Byla trochu jako tvoje teta i když k ní by jsi si nic tak důvěrného nedovolila. Ona byla přísná, puritánka a i když dostala od tvé matky instrukce, aby ti pomohla najít si manžela, tak stejně to bude ona kdo ti někoho najde. Už jsi to přímo viděla, jak tě bude přemlouvat abys se pozdravila s muži, nad kterými sama souhlasně přikývne. A jistě to budou stejně škrobení, puritánští gentlemani. Clarisa se zase posadila “William říká, že jsme tak půl hodiny od vesničky, kde by měl být hostinec. Pak zastavíme.“vyhlédla z okna a sledovala zasněžené stromy. Znovu na tebe pohlédla “Oh dítě. Tak se přestaň hrbit.“pobídla tě znovu. Ale to bylo těžké, když ti byla zima. Měla jsi nutkání se choulit. “Stejně by mě zajímalo, lady co je to za lidi, kteří vás pozvali a při tom je nikdo nezná.“řekla Clarisa zamyšleně. To už bylo dnes po několikáté, tušila jsi, že ji to trápí více než-li to jestli se hrbíš. Sir John Drake Rozhodl jsi se, že pozvání od tvých neznámých hostitelů přijmeš. Původně jsi chtěl odmítnout, ale po tom co se většina tvých známých odebrali do svých zimních sídel jsi toho neměl příliš na práci. Až na občasné podepsání nějaké listiny jsi mohl číst, chodit na procházky nebo si zajet na lov i když lovit sám není tolik vzrušující, jako lovit s někým dalším. Nakonec tvůj komorník Maxwell tě jemnými argumenty a očividnou nudou přemluvil, abys pozvání přijal. Maxwell byl starý dobrák, opravdu starý, ale nejlepší komorník, kterého by jsi si mohl přát díky němu ti fungovala domácnost i bez ženy. Maxwell byl skoro jako rodinný přítel, ale i tak nikdy nepřekročil práh vztahu pán a sluha, aspoň ne moc. Proč jsi si vlastně nikdy nenašel ženu? Možná jsi se bál, abys nebyl po otci a jednou svou ženě neublížil. Nebo prostě tě žádná příliš nezaujala natolik aby sis ji chtěl vzít. Tak či onak jsi vyrazil, raději ji jel na koni než abys si vzal kočár. Bylo to pro tebe více osvěžující cestování i když vzduch byl hodně chladný. Po další půl hodině jízdy jsi si všiml, že začíná sněžit v této roční době nebyl dobré počasí podceňovat. Z té trochy sněhu by se brzy mohla stát nepříjemná sněžná bouře, možná by bylo nejlepší si pomalu hledat nějaké místo, kde by jsi mohl tento nečas přečkat. |
| |
 | Doma Ticho rušil iba jemný tikot hodín a praskot horiaceho krbu. "Mali by ste tam ísť, pane." ozval sa Maxwell. Jeho hlas sa rozliehal inak prázdnou pracovňou. Odložil knihu. "A čo by som tam robil, to mi vieš povedať?" zahľadel sa na Maxwella takmer vyčítavo. Konečne sa zahĺbil do Danteho a teraz ho tak kruto vyrušujú. Naviac, vyhasla mu fajka. To už sa k nemu skláňal komorník s kúskom žeravého uhlíka v ruke. Niekedy nechápal, ako to ten chlapík všetko zvládal. "Bavil by ste sa tam, pane. Spoznal trochu iný svet, než ten, čo máte tu." povedal starý sluha s drobnou výčitkou v hlase a podržal uhlík pri komíne fajky. John pár krát potiahol a vypustil voňavý dym. "Bavil... A chcete mi povedať, že teraz sa nebavím?" spýtal sa, ukážuc na rady kníh, priam túžiacich po prečítaní. "Nie." odpovedal Maxwell bez jediného zaváhania. Jeho úprimnosť bola občas veľmi otravná. "A čo ťa vedie k tomuto záveru?" spýtal sa John zvedavo a zahľadel sa na svojho dlhoročného a jediného spoločníka. "Tú knihu čítate tento rok už siedmy krát." "Baví ma." ohradil sa urazene. "Nikdy ste ju nedočítal, pane." povedal Maxwell s úsmevom. Zase mal pravdu, to sa muselo uznať. Nuda tu bola a to poriadna. Plesy? Všetci tí ľudia ho už nudili. Poľovačky? Bolo prakticky mimo sezóny a okrem toho, zver v okolí jeho loveckého sídla začala byť akosi mimoriadne plachá. Možno chodil loviť moc často... Knihy? Hodil Danteho na stôl a chvíľu sa mlčky prechádzal po pracovni. "Stalo sa niekedy, že by nebolo po tvojom, Maxwell?" Komorník sa usmial. "Robím iba to, čo je vo vašom najlepšom záujme, pane." John zakrútil hlavou. Ten chlapík bol stvorený pre diplomatickú kariéru, len mal smolu na rodičov. Keby bol šľachtic, Británia by bola teraz jedinou svetovou mocnosťou... "Pripravte mi veci. A koňa. Cestovanie v kočiari je strašlivo nudné..." Cesta do Edinburghu A deň nato už bol na ceste. Vzduch bol studený, nebo zamračené a kôň dychtivý. V sedlových vakoch mal naložené všetko, čo by mohol prípadne potrebovať, všetko úhľadne uložené. Maxwell bol veľký puntičkár... Po necelej pol hodine jazdy mu do oka spadla prvá snehová vločka (zarážajúca irónia, nech cestoval akokoľvek, vždy mu prvá vločka, alebo kvapka, padla do oka.). rýchlo si ju vytrel a zastavil. Okolo neho sa potichu sypal sneh. "Prekliate ostrovné počasie!" zakrútil hlavou a znova popohnal koňa. Ak sa nemýlil, pár míľ po ceste by mala byť dedina s pomerne slušným hostincom. Rozhodne netúžil uviaznuť uprosted snehovej búrka dakde na ceste... Vyburcoval koňa k cvalu a prilepil sa mu na chrbát. A v duchu sa znova ocitol v Marseilles na letnom zámku svojho priateľa. "Prekliate ostrovné počasie..." zamrmlal si znovu, ženúc sa vstriec bezpečiu... |
| |
| Sir Henry Douglas Marlborough Seděl jsi ve své pracovně, kde jsi se sklenkou červeného vína četl humorné básně neznámého autora a tiše se při tom pochechtával. I když tě trochu vyrušovalo to, že vešla služebná a začala uklízet popel z krbu. Byla to přitažlivá žena s kyprými tvary a skoro vždy když se na tebe podívala ji zrůžověli tváře a stydlivě klopila oči. A nakonec přišlo další vyrušení a to v podobě tvé ženy, která tiše zaklepala na dveře a vešla. "Henry."oslovila tě jménem. Claudie byla moc hezká, byla i hodná a pozorná. Přesto jsi ji neměl rád jak by jsi jako její manžel měl a pochyboval jsi i o jejich citech. Claudie byla křehká, jemné, vlnité hnědé vlasy ji v loknách dopadali na záda, ale její bledá pokožka nebyla přirozená, ale díky její náchylnosti k nemocem. Tenhle měsíc na tom byla lépe. Až na občasnou slabost se cítila době a tak se mohla věnovat svým povinnostem. "Drahý. Přišel dopis. Od nějakého hraběte z Westmoru."řekla váhavě, jako kdyby se snad bála, že dostane vyhubováno za to, že tě vyrušuje. "Zve nás na zimní sezónu na své sídlo ve Skotsku."přišla k tobě a podala ti pozvánku. Písmo bylo úhledné, plné kudrlinek. "Ty znáš toho hraběte?"zajímala se. |
| |
 | Na cestě Už poněkolikáté během chvíle se prudce narovnám, až mě píchne v zádech. Samozdřejmě, omlouvám se Clariso. Otráveně protočím oči a povzdechnu si. Loupnu očima po své gardedámě a sleduji, zda si mé další nevychovanosti všimla. "Och Victorie, toto přeci dáma nedělá, takhle se tvářit, zošklivíte a žádný ženich o Vás neprojeví zájem!" Jako bych ji slyšela, už se psychicky připravuji na její nekonečné rozumy, připomínky a kázání. Kupodivu však nic neřekla a můj výraz si vyložila jako únavu. To je pro mě velmi příznivá zpráva. Z toho sezení mne všechno bolí a velmi mě to nudí. Výborný nápad. Usměju se na ni mile. Čekám, s jakým verdiktem se vrátí a i ten mě mile potěší. Půl hodiny, ano, to se dá snést. Shoulím se , zima je nepříjemná. Zalézá pod šaty a vrývá se pod kůži až do kostí. Z okénka sleduji krajinu a nemohu se dočkat zastavení. Po jejím dalším upozornění na hrbení se znovu, snad už po sté, narovnám. Odpustím si jakékoliv připomínky a těším se myšlenkou, že brzy budu v teple. Brzy to zjistíš, Clariso, brzy to zjistíš. Hned jak tam budeme ukojíš svou zvědavost. Avšak neměj strach, bude to jistě výborná zábava a získáme zkušenosti, nemyslíš? |
| |
 | Začít si se služkou by byla jedna z těch chyb, která by mohla mít opravdu nemilé následky, avšak stále mám za to, že toho děvčete je na služku škoda. Byla by z ní výborná poslušná ženuška, ozdoba každé slavnostní příležitosti. Nakonec ale, není mým problém, že se narodila do tak nepřející pozice. Sklopím zrak zpět k veršům v knize a na tváři mi vyvstane spokojený, lehce pobavený, úsměv. Vzápětí jsem však znovu vyrušen, bohužel mou drahou Claudií, která ovšem i dnes stojí za několik něžných pohledů. Nic se však nemá přehánět, tím spíš, jde-li o nemilovanou manželku. Prozraď, s čím přicházíš dnes. Snad to bude stát za to vyrušení a nebude to jen další ztráta času. Odložím knihu bokem, listy na desku stolu, a ani v nejmenším mne netrápí, zda se zničí či ne. Je to kniha, majetek, nic víc. Vlastně, Claudie je na tom podobně, jenže v sobě má víc citu a tepla, jak se to u lidí obvykle stává. Vzhlížím k ní s neutrálním výrazem ve tváři. Stáhnu obočí, když mi oznámí, že jsme někam zváni a já o tom zatím neměl ani potuchy. Rád vím věci dříve, než jsou mi oznámeny oficiálně. Převezmu pozvánku a letmo ji slétnu očima. "Nemám pocit, že bych si jej pamatoval, ale je to možné. Je spousta takových, které jsme viděli pouze jedenkrát, ale přesto jsou schopni mluvit o naší rodině, jako by jí znali celé roky," snad jsem příliš zaujat touto novinkou, než abych jí cokoliv vytkl nebo byl hrubý. "Jak se dnes cítíš, vypadáš už mnohem lépe," poznamenám a věnuji jí ještě krátký pohled, při této zdvořilostní konverzaci, která má navozovat pocit správně fungujícího vztahu dvou dospělých, zadaných, osob. |
| |
| Margot Swanson Když Veronika dostala pozvání do Skotska, chvíli stála a dívala se do neznáma. Věděla jsi, že přemýšlí. Pak si tě najednou pozvala do kuchyně, ale první ať zajdeš pro Helenu a odešla. Odešla jsi tedy pro Helenu a spolu jste odešli do kuchyně, kde na vás čekal šálek s čajem. “Sedněte si, prosím.“řekla Veronika. Jen co jste tak učinili spustila “Rozhodla jsem se, že pozvání od pana a paní Westmorových příjmu. Bohužel se nemůžeme s Henrym vydat hned na cestu. Ale chci aby jste se tam vydali vy dvě.“pohlédla z jedné na druhou. “Myslím, že je to pro tebe dokonalá příležitost Margot jak se trochu zapojit do společnosti a také získat si manžela. Máš na čase má drahá, ještě chvíli a dostaneš nálepku stará panna.“ Helena vykulila oči, jako kdyby nevěřila vlastním očím “Helen, drahá. Netvař se tak. Sama dobře víš, že to je pravda.“ “Ano, ale… stará panna? Vždyť ji je šestnáct.“namítla Helena “No právě.“napila se čaje “Tak či onak chci, abys zítra s Helenou odjela, Margot.“podívala se na tebe Veronika. “Já s Henrym dorazíme asi o tři dny později.“znovu se napila čaje. “Takže se běžte obě zabalit. Helena s tebou pojede jako tvoje gardedáma.“postavila se “Teď mě omluvte dámy. Mám ještě práci.“usmála se a odešla. Helena se na tebe podívala “Oh pro boha. Zač mě trestáš?“zabědovala Helena a také vstala “Chceš pomoci zabalit? Musíme vybrat ty nejlepší šaty.“ A tak jste se šli zabalit. Ale ty jsi měla jiné plány. Když padla noc vyplížila jsi se z domu. Samozřejmě jsi nechala vzkaz, aby si nedělali starosti. Přece se nebudeš kodrcat v kočáře! A navíc by jsi tady musela nechat svého drahého koně. Vyvedla jsi Olivera ven ze stáje a schovala své věci do sedlové brašny. Na sobě jsi měla své jezdecké oblečení, tedy kalhoty a vlasy schované pod čepicí. Takhle tě nikdo nepozná i když při pohledu z blízka by tě jistě odhalili. Ještě jednou jsi se ohlédla než jsi nasedla a vystartovala do noci. Ani jsi nezastavovala, aspoň ne na dlouho jen aby se Oliver napil a trochu odpočinul. Spát se ti nechtělo, chtěla jsi hlavně být co nejdál, aby tě Helena nedohnala i když v kočáře těžko. Ale jen tak pro jistotu. Už bylo po poledni, když se z nebe začali snášet sněhové vločky, pohlédla jsi na nebe. Vypadalo to, že by mohla být sněhová bouře. Asi bys měla zastavit a stejně jsi byla už dost daleko a tak by sis mohla odpočinout. Jela jsi ještě nějakou dobu, když jsi na cestě uviděla dalšího jezdce. Prosvištěla jsi kolem něj tak rychle až se jeho kůň lekl a vzepjal se. Jezdec se jen tak tak udržel v sedle. Ohlédla jsi se na něj, neodolala jsi a zavolala na něj že je pomalej. Sir John Drake Jel jsi mírným poklusem dál po zamrzlé cestě, moc jsi další cestovatele nepotkával. Kdo by také v takovém zimním počasí někam jezdil? Když už tak v kočáře ve kterém bylo o poznání tepleji než na hřbetě koně. Na chvíli jsi vytáhl mapu, abys zjistil kde jsi. Podle všeho jsi byl blízko vesnice Barnsley, kde se jistě budeš moci ubytovat v nějakém hostinci. Zase jsi mapu schoval a vyrazil. Nejel jsi ani deset minut, když jsi za sebou uslyšel klapot kopyt. Ani jsi se nestačil otočit, když se kolem tebe prohnal šílenou rychlostí jezdec na koni. Tvůj kůň se splašil a vzepjal se. Málem jsi spadl, ještě, že jsi byl dobrý jezdec. Zadíval jsi se za jezdcem, který se na tebe ohlédl. Byl to mladík, spíš kluk než muž a zdálo se, že z tebe má velkou legraci. Ještě stačil mít i nějakou tu poznámku o tvé pomalé jízdě. Victoria de Maron “Ano, ale je to stejně podezřelé, lady. Co jsem se ptala, tak je nikdo nezná.“pak se zarazila a podívala se na tebe. “Lady. Vy si opravdu myslíte, že ve svém věku mohu nasbírat ještě nějaké zkušenosti? Já myslím, že mě už jen tak něco překvapit nemůže.“znovu se chopila vyšívání. “Co kdyby jste si třeba četla, lady? Zdá se, že se nudíte.“poznamenala, ale ty jsi si stejně nečetla. Na co? Stejně za půl hodiny vystoupíte. Po nějaké době uslyšíš jak vozka zabušil na střechu, že jste na místě a zastal. Dvířka od kočáru se otevřela “Jsme na místě, dámy.“řekl Johan váš kočí, nabídl ruku Clarise, která vystoupila a pak nabídl i ruku tobě. “Běžte prosím do hostince. Já zatím najdu místo kde mohu nechat kočár. Hned jak to bude možné se k vám vrátím.“s tím odjel. Clarisa se na tebe podívala a pak na hostinec před kterým jste stáli “Doufám, že se tu dá objednat horká koupel. Je pravda, že na cestování je poměrně chladno a horká voda by bylo to pravé na to se zahřát. Pojďme.“vyzvala tě a vydala se ke dveřím. Vzala za kliku a opatrně vešla. Následovala jsi ji. Hospoda byla plná, jak by ne v tomto počasí, byli tu muži, mladíci i starci, tu a tam se vyskytovala i nějaká žena i když většina z těch žen nevypadali jako počestné dámy. Vašeho příchodu si všimli jen ti co byli nejblíže dveří, ostatní se dál věnovali své zábavě. Přišel k vám mladík, zdálo se, že teprve dorostl v muže. Měl krátké zrzavé vlasy, hnědé oči a tváře a nos posetými malými pihami. Celkem hezký na vesnického balíka “Dobrý den, dámy. Prosím, udělejte si pohodlí.“uvedl vás ke kulatému, dřevenému stolu a rychle ho ještě utřel “Přejete si něco na zahřátí?“usmál se na vás a zvlášť na tebe. Sir Henry Douglas Marlborough “Asi máš pravdu, drahý.“řekla Claudie vzala si od tebe znovu pozvánku, když jsi se zeptal na její zdraví vzhlédla k tobě a na tváři se ji objevilo pousmání. “Cítím se dobře, Henry. Už dlouho mi nebylo takto dobře. Děkuji za optání, drahý.“položila jemně svou bleďoulinkou ruku na tvé rameno. Všiml jsi si, že služka vstala s kyblíkem pleným popela a odešla, teď jsi se už mohl chovat přirozeně. Claudie si sedla do křesla naproti tobě “Kéž by mi to tak vydrželo.“povzdychla si a znovu pohlédla na pozvánku “Co si myslíš, drahý? Mam poslat poděkování za pozvání a odmítnout nebo jejich nabídku přijmeme?“zeptala se. Znovu na tebe pohlédla “Myslím… že bychom to pozvání měli přijmout. Venkovský vzduch by mi mohl prospět a třeba… by to pomohlo i našemu manželství.“ |
| |
| Hostinec Clariso, každý, v jakémkoliv věku, se může naučit něco nového. Děláš, jako by ti bylo nejméně sto. Jistě to bude velice příjemné a kdyby ne, můžeme přece odjet. Uklidňuju jí s úsměvem, mě na mysl nic podezdřelého ani nebezpečného nepřišlo, tak proč se trápit? Jistě. Odpovím na poznámku o čtení a zašklebila se. Vyndala jsem knihu, třikrát do kola přečetla první větu a jelikož jsem se ve své horlivosti nemohla soustředit, opět jsem ji uklidila a dívala se z okénka. Zdálo se to nekonečné, než jsme konečně zastavili a já vyskočila na nohy, jako pejsek, který vítá svého pána. Jeden jediná Clarisin pohled stačil k tomu, abych se uklidnila, narovnala, usmívala se a chovala se jako dáma. Způsobně jsem vystoupila z kočáru a rozhlédla se po vesničce. Nijak zajímavá mi nepřišla, přesto bych si ji ráda prohlédla detailněji. Přec jen něco takového nevidím každý den. Clarisino povídání o horké koupeli jsem moc nevnímala. Pochybovala jsem, že tady sežene cokoliv, s čím bude spokojená. Vešli jsme dovnitř a já jsem se div nezachechtala Clarisinu výrazu. Jistě, zakouřený salonek s většinou mužů a jen pomálu žen, které rozhodně jako dámy nevypadaly. To nebyl její vkus. Dobrý den! Pozdravím s roztomilým úsměvem a mladíka si prohlédnu. Usadí nás a já vyslechnu jeho otázku. Já bych si dala nejspíše čaj a možná polévku? Clariso? Samozdřejmě potřebuji, aby mi to odsouhlasila. Jeho úsměv jsem mu oplatila. O zájem mužů jsem neměla nouze. Obvykle to byli však spíše chlapci a spíše ti, které by Clarisa hnala bičem, kdyby zjistila, že je to jen napadlo. Mě však takovýto vesničánek přijde roztomilý, tak se i roztomile usmívám. |
| |
| Na ceste Sneženie neustále hustlo. Pomaly prestával vidieť pred seba a odhadovať vzdialenosť. Rýchly pohľad do mapy mu prezradil, že Barnsley už nebude veľmi ďaleko. Tam môže prečkať nečas pri poháriku horúceho grogu. Už len pri tej predstave sa mu urobilo teplejšie a presne v momente, keď sa snažil popohnať Balthazara (jeho koňa) do rýchlejšieho kroku, voľákto ho so značnou dávkou nezdvorilosti a drzosti predbehol. Kôň sa vzopäl a iba dlhé roky strávené v sedle ho zachránili pred pádom. "Damnit!" zakričal zúrivo. A keď sa jazdec, nejaký drzý mladík ešte aj začal posmievať, povolili mu nervy. "Neohľaduplnosť je jedna vec, ale výsmech, to už nie. Toto si nenechám líbit. Niekto by už mal konečne mládež odkázať tam, kam patrí..." myslel si, vyťahujúc zdobenú perkusnú pištoľ, jednu z páru. Nosil ich so sebou na každú cestu, človek nikdy nevie, kedy sa mu budú hodiť. Straostlivo zamieril jazdcovi na chrbát a potom vyššie, tak povediac pánu bohu do okien. Chcel, dať tomu nezdvorilákovi dôvod ponáhľať sa. A niet lepší argument, ako guľka svištiaca nad hlavou. V momente, keď si bol istý, že nie je najmenšia možnosť, aby jazdca zasiahol, pritiahol Balthazarovi uzdu a potiahol kohútik. Výstrel bolo veľmi dobre počuť. Balthazar nespokojne zaerdžal, ale ostal pokojný. Bol na streľbu zvyknutý. Otázne bolo, ako ju znáša jazdcov kôň... Už sa tak trochu na ten pohľad tešil... Zasunul prázdnu pištoľ na svoje miesto a pre istotu si pripravil aj druhú. |
| |
 | Pryč a to co nejrychleji Když mi Veronika sdělí, že přijímá pozvání od nějakého lorda, nijak moc to se mnou nepohne. Jakmile však dodá, že se to týká i mě, škubnu sebou a podívám se na ní, jestli svá slova míní skutečně vážně, protože tyhle pozvánky a vůbec podobné věci se mi dost příčí, což sestra dobře ví, nikdy jsem to neskrývala, spíše naopak. Vypadá to, že ona však ve své snaze udělat ze mě alespoň poloviční "dámu" nehodlá ustat. Ano, měla jsem ji ráda, moc, skoro jako vlastní matku, ale společenské konvence a nepříliš volné mravy tady nebyly zrovna věcmi, které bych milovala. Milovala jsem Veroniku, Henryho, Olivera a své housle, pak taky slunné Španělsko, kam jsme jednou zavítali. Dokonce i Helenu, svou guvernantku, která dříve měla na starosti i Veroničinu výchovu, jsem měla raději, než nějaká pravidla slušného vychování. Když mi pohrozí staropanenstvím, jen lhostejně pokrčím rameny. Však mám ještě čas, šestnáct mi bylo teprve před týdnem, tak jaképak copak. Zatím jsem ale o nějaké manželství nestála, protože by mi povinnosti v tom slově skryté připravily o všechno, co mám ráda, pokud bych tedy neměla štěstí na muže jako Veronika. Když ta nakonec odejde, zadívám se na Helenu, jak lomí rukama. Ale spíš to přisuzuji mé maličkosti, než té cestě. Na její otázku se přinutím zdvořile pousmát. ,,Ne, dík, zvládnu to sama. Raději se běžte prospat, ať je zítra ta cesta pohodlnější..." už když jsem to říkala, věděla jsem, že to bude trochu jinak, alespoň pro mne... Jakmile za mnou zaklaply dveře mého pokoje, vrhla jsem se k truhle, v níž byly šaty. Vytáhla jsem troje, které byly někde mezi společenskou únosností a pohodlím, takže jsem je snesla i já. Na to mě ještě něco napadlo. Musím jim konečně vyhnat z hlavy, že na podobné pozvání a společenské události prostě nemám trpělivost, ani žaludek... Zvednu se a zespoda truhly vytáhnu širší, červenou sukni s volány, které jsou lemovány černě, k tomu krátké bolerko. Ze dna šperkovnice jsem vytáhla kastaněty. Jediné dvě věci, co jsem si přivezla ze slunného jihu. Veronika tam má kořeny, jako celá rodina Swansonů, i když u ní se to projevilo především na jejím vzhledu. Jako noc černé vlasy a oči, pleť s poněkud více snědším nádechem, než je u zdejších dam obvyklé. Doma chodila takto, ale do společnosti si na lehce do bronzova tónovanou pokožku dávala bílý pudr a podobné, aby ji tak zesvětlila. Nechápala jsem, proč to dělá. Byla krásná taková, jaká je a já jí to, jak vypadala, záviděla. S mojí světlounkou pletí v kontrastu s černými vlasys kovově namodralým odleskem jsem vypadala jako nějaká bleďounká křehulka, nebo jak říkali hlavně, když jsem byla menší: jako panenka... Vše jsem pečlivě zabalila, ještě jsem sáhla po houslích. Na to jsem ještě napsala krátký vzkaz a vyplížila se i s věcmi ven z domu, jako nějaký zloděj či snad duch. Uměla jsem našlapovat víc jak potichu a dům jsem za ty čtyři roky, co jsem u Veroniky, měla prolezlý skrz na skrz, lépe, než jeho obyvatelé. Bavilo mě pak vždycky děsit Helenu tím, že jsem se jí jako by z ničeho nic objevovala za zády. Opatrně odjistím západku u stájových dveří, chvilku se hrabu ve slámě ve volném stání po Veroničině bývalém koni, Gulliverovi, po nějaké době jsem konečně vytáhla kalhoty s kšandami, košili, holiny, vestičku a čepici, v neposlední řadě i prak a váček s kamínky, přecijen, kdyby se něco dělo.... Bleskově jsem se převlékla, noční košili i zbylé ošacení jsem úhledně uložila do sedlové brašny, chvíli se pomazlila s miláčkem Oliverem, nasedlala ho, nauzdila a vyskočila na jeho hřbet už ve stáji. Vyjela jsem ven, sehnula se a zavřela dvířka, ještě se otočila na rozlehlé sídlo, ale nakonec pobídla Olivera k pohybu. Cesta s dost nemilým koncem Občas jsem udělala menší zastávku, aby si Oliver odpočinul, i když se zdálo, že to nepotřebuje. Byl pěkně podsaditý, jak už tihle koníci bývají, přitom obratný a rychlý a ne tak divokého vzhledu, jako jiní ponyové. Connemarové v sobě mají krev svých španělských předků, z nichž pocházejí, což se projevuje v jejich ušlechtilém vzhledu a pohybu. Na jedné ze zastávek mě něco napadlo. Vzala jsem do dlaně trochu hlíny, promnula ji mezi prsty a zašpinila si mírněji tváře a čelo. Když už mám vypadat jako vesnický kluk, tak nemůžu dovolit, aby mi alabastrová pokožka svítila na hony daleko. Spokojeně si otřu ruce do kalhot, pohladím plavého hřebce po šíji a opět se svižně a pružně vyhoupnu do sedla samozřejmě po stylu mužů, což se s kalhoty praktikovalo daleko lépe. Bylo už k poledni, když začalo sněžit. Jen jsem se pousmála a pokračovala v jízdě, avšak po chvíli to vypadalo, že by se tohle mohlo změnit v dost nepěknou sněhovou bouři. Vesnice byla ještě tak dvě hodiny mírného poklusu a venku se mi, pokud to nebude nutností, úkryt hledat nechtělo, tak jsem Olivera pobídla k trysku. Ochotně poslechl a vyrazil, jistě i on cítil, že se blíží nějaká smršť. Za pár dalších minut, kdy pro vločky přestávalo být vidět dál jak na pár metrů, se skoro přede mnou vynořil obrys jezdce na koni. Stačilo jemné pobídnutí a Oliver se stočil mírně doprava, jinak bychom do jezdce na koni patrně narazili. Koukám, na tohle počasí a na to, co se patrně blíží celkem vycházkový krok... pomyslím si, když se k němu blížíme. Rychlá jízda mě celkem rozjařila, takže prosvištíme okolo jezdce jako blesk. Neodolám a ohlédnu se na něj. ,,Hej! Trochu tempa, takhle moc daleko nedojedeš!" nemohla jsem si odpustit, i když to zčásti bylo myšleno na blížící se bouři. Pokud chce stihnout dojet do té vesnice, měl by si pospíšit, nebo ho to zastihne na otevřeném prostranství a to by mohlo velmi špatně dopadnout. To, co se však stane v příští chvíli, bych nečekala. Ozve se rána. V příští vteřině, přesně ve chvíli, kdy se domyslím, co ji způsobilo, mi něco hvízdne nad hlavou. Výstřel?! pomyslím si, hlas ve mě zčásti překvapením a zčásti vyděšením zakřičí. Vyvede mě to z rovnováhy a Olivera bohužel taky. Vzduch protne ostřejší zaržání. Najednou zjistím, že koňský hřbet pode mnou zmizel, hned na to tvrdý dopad a pak vzdalující se dusot kopyt zvířete, které ztratilo jezdce. Dopadla jsem přímo na zadek, náraz to byl vskutku tvrdý, ale pádů, i horších, jsem si už zažila nepočítaně. Proto, když opadne prvotní šok, což je asi po dvou vteřinách, pružně vyskočím na nohy. ,,Olivere! O-li-ve-reeeeee!" zakřičím z plných plic, i když bůhví jak moc je kůň už daleko. ,,Zatraceně! Krucinál!" začnu celkem nepokrytě a ne nijak potichu hartusit, párkrát kopnu do drnu, co je u cesty. na to se otočím směrem k druhému jezdci a zatnu zuby. Počkám, až přijede blíž. ,,Hej, zbláznil ses? Máš všech pět pohromadě? Střílet po lidech? Kde mám teď toho koně podle tebe hledat? Vesnice je odsud ještě skoro dvě hodiny!" zaprskám vztekle. Jistě, tu poznámku o jeho jízdě jsem si mohla odpustit, ale... nebyla míněná jen jako posměch. Což tomuhle chlápkovi prostě asi jaksi nedošlo. Ale to po mě musel hned střílet? Co kdyby se náhodou strefil? Co by hodlal dělat pak? Rozčilením mi ještě víc zrudly tváře, poupravím si čepici na hlavě, protože mi začínala padat. Dech mám rychlý a přerývaný, tvář nepěkně zamračenou, lehce přimhouřenýma očima sleduji toho muže. eštěže tu není Helena... |
| |
| Na ceste Výstrel zaúčinkoval presne tak, ako si prial. Našťastie pre mladíka, bol to iba pony, takže to nemal k zemi až tak ďaleko. Uškrnul sa, ale nebol to veľmi veselý úškrn. A pony dakde zmizol. To už bolo trochu mimo jeho plánu. A naviac, v takom počasí... Priklusal k mladíkovi a zadíval sa naň. A vypočul si všetko, čo tá osoba mala na srdci. "Mladý pane, ak je ten kôň aspoň trochu rozumný, cestu si nájde a pravdepodobne bude v najbližšej dedine. A pokiaľ viem, neurobil som nič, čo ste neurobili vy mne. Kvôli vám ma takmer zhodil kôň a také pirátstvo ja netolerujem!" poslednú vetu už takmer kričal. Zosadol, upravil si sedlové brašny a zadíval sa na mladíka trochu viac zblízka. Niečo sa mu na ňom nepozdávalo. Aj cez špinu na tvári presvitala bledá pokožka a zvláštna krása. Bohužiaľ, nebol čas také veci skúmať. "Ak vám to pomôže, som vynikajúci strelec a keď som minul, znamená to, že som minúť chcel. Nezabíjam len tak pre zábavu, ani takýchto cestných pirátov nie." povedal mu pevne a sám pre seba si dodal "Nie som otec..." Svižne sa vyšvihol do sedla a ponúkol mládencovi ruku. "A teraz láskavo nasadnite, máme pred sebou ešte dve hodiny cesty. A váš pony sa tiež nenájde len tak, sám od seba." Počkal si, než sa mladík pohodlne usadí za neho a poriadne sa chytí. Popohnal Balthazara do cvalu. Obzeral sa, či náhodou neuvidí aj poníka. Tie zvieratá mávajú rozumu dosť a ak nebude ako majiteľ, bude čakať dakde pri ceste, alebo v najbližšej dedine... A premýšľal, koho to vlastne stretol... Ktorý hlupák by sa ešte okrem neho hnal na koni v takomto počasí? |
| |
| Cesta s cizincem Po tom, co se muž rozkřičí a sesedne, o drobný krok ustoupím dozadu. Bůhví, čeho všeho je schopný, když předtím sáhl po zbrani. Jeho vysvětlení mne nijak neuklidní. Jako bych to snad udělala schválně! Když se na mě trochu zkoumavě zadívá, na okamžik sklopím oči, pak se pootočím a zadívám se směrem, kudy se dál klikatila cesta. Jeho další slova vnímám jen zpola, sama ani nevím, proč, když je to nesmysl, se snažím očima vypátrat Olivera. Přitom přes sněhovou clonu není do takové dálky vůbec vidět. Když muž nasedne, otočím se zpět na něj, pak se zadívám na jeho paži. Váhám, i když je víc jak jasné, že nemám na výběr, pokud tu ovšem nehodlám dobrovolně zmrznout. Začínám cítit, jak se zima a mráz prodírají skrz šaty, co mám na sobě. Nebude to trvat dlouho a krom husí kůže, co mi v další vteřině naskočila po prudším závanu větru, se mi rozklepou nohy a rozdrkotají zuby. Přesto ještě chvíli mlčky stojím, s nějakým cizincem, co, i když jen varovně hned vytahuje zbraň a střílí.... Z úst se mi vydere tichý povzdech, nesouhlasně pokývu hlavou, zlehka se ušklíbnu, zachytím se mužovy paže a bez nějakých velkých potíží se vyhoupnu za něj. Mlčím a nic neříkám. Nějak nemám co, mimoto je konverzace za cvalu o překousnutí jazyka. Nakonec, i když se mi to moc nelíbí, se ho přecijen musím chytit pevněji a přisunout se o trochu blíž. Přecijen sedět na koňské zádi je něco zcela jiného, než na jeho hřbetu, navíc ještě v sedle. Daleko víc to hází, ale tohl menší nepohodlí mi až tak moc nevadí. No, vadilo by ještě méně, kdybych si předtím nenarazila zadek. Ale má to i své výhody-alespoň mi vítr nevmetá plnými hrstmi sníh do tváře a úst, cizincova záda slouží jako dokonalá bariéra. Cestou se pořád rozhlížím, jestli náhodou někde nezahlédnu Olivera, i když letmé otisky stop vypovídají, že běžel patrně ještě hodně dlouhou dobu. Na střelbu ze zbraní byl zvyklý Gulliver, kterého jsem si občas tajně půjčovala a jezdila se dívat a občas nejen to, na hony, které se pořádaly. Skoky přes kamenné zídky, divý trysk po loukách, kde se vznášela mlha. Mělo to takové syrové, tvrdé kouzlo, ostatně jako celá tahle zem. Španělsko bylo krásné, to ano, ale... žít bych tam asi nedokázala. Doma jsem prostě tady... Při tomhle uvědomění se mi na tváři objeví lehký náznak úsměvu. |
| |
| Odcházející služebné věnuji prostý pohled, mírně zvědavý, jestli se alespoň neohlédne. I ten krátký pohled by stačil k tomu, aby mé chladné srdce na okamžik pookřálo. Místo toho zůstávám o samotě s Claudií, která do mě při první příležitosti alespoň trochu popíchne. A to jsem se snažil být milý. "To si opravdu myslíš?" zády se opřu o opěradlo a udělám si pohodlí, pravou nohu natáhnu kousek před sebe. Všechna vstřícnost z mého výrazu zmizela. "Jsi tak naivní, abys doufala, že po těch letech několik dní na venkovském sídle něco změní? Claudie, miláčku, dovol, abych s tebou nesouhlasil. Mezi námi se k lepšímu nic nezmění, doufáš marně. Co se tvého zdravotního stavu týče, klidně by ses mohla léčit jinde, na příhodnějších klidných místech, než tam, kde se neustále něco děje," založím ruce na hrudi, propletu prsty a mírně zvednu bradu. Můj pohled je přímý a chladný. Zajímá mě, jak se k tomu postaví. Zda-li bude bojovat nebo s raněným srdcem vyběhne a zamkne se v pokoji, kde setrvá až do večerních hodin. "Ovšem," začnu po krátké odmlce znovu a krátce pohlédnu na pozvánku v její ruce, kterou mi po přečtení zase vzala. "Chceš-li se bavit, seznámit se s novými lidmi, nemám nic proti tomu, abychom jeli. Nakonec kdo ví, jestli zdejší městský vzduch není to, co tě dusí a dohání tvé tělo k častým slabostem," nahrávám jí a vím o tom. Chvíli se dokonce mohlo zdát, že si dál hodlám hrát na hodného, ale každém sluvu bylo něco málo zla. |
| |
| Victoria de Maron Clarisa se na mladíka zadívala, nesouhlasně se zamračila “Ano. Čaj a polévku. Nejlépe heřmánkový čaj. Jaké máte polévky?“zeptala se. Mladík odtrhl pohled od tebe a zadíval se na tvou gardedámu “Ano. Čaj. A polévku dnes máme houbovou a hrachovou. Kterou by jste si dali?“zeptal se a znovu se na tebe usmál. “Dáme si hrachovou. A za chvíli se k nám přidá i jeden muž. Pro něj prosím víno a pořádný kus hovězího s brambory. A nešetřete.“požádala ho. “Samozřejmě. Hned to bude.“řekl mladík a vzdálil se. Clarisa se na tebe podívala “Chudák, William si to zaslouží. Musí sedět venku a mrznout.“řekla lítostivě a znovu se rozhlédla. “No… myslím, že tady asi lepší místo nenajdeme. Snad při příští zastávce najdeme podnik, který se více hodí k vašemu postavení, lady.“ohlédla se na vedlejší stůl, kde čtyři muži, podle oblečení nejspíš rybáři, jak mastí karty. Pokrčila nos a zase se odvrátila “Snad tu aspoň dobře vaří.“ Zrzek se k vám vrátil, přinesl vám čaj a víno “Polévka bude za deset minut. Jídlo pro pána za dvacet minut. Potřebujete ještě něco?“zeptal se. “Ne to je všem.“propustila ho Clarisa. “Dobře. Kdyby jste přece jen něco chtěli tak mé jméno je Alec. Klidně na mě zavolejte.“mrkl na tebe a zase odešel. “Neměla by jsi se na něj takto usmívat Victorie. Ještě v něm vzbudíš plané naděje.“pokárala tě tvá gardedama. Margot Swanson – Sir John Drake Mladík se netvářil zrovna nadšeně a viditelně váhal jestli má přijmout tvou ruku nebo ne. Nakonec mu napověděl zdravý rozum a asi také počasí, které se stále zhoršovalo. Přijal tvou ruku a vyšvihl se zkušeně za tebe, ale už neřekl ani slovo, jen tu a tam vykoukl zpoza tvých zad aby se podíval jestli někde neuvidí svého splašeného koně. Ale podle rychle mizejících stop jste věděli, že kůň běžel ještě nějakou dobu. Všiml si vůbec že na něm Margot už nesedí? Dál jste jeli mlčky, Johna vítr a sníh štípal do tváře a sotva viděl pár metrů před sebe, zdálo se že cesta je nekonečná, když konečně jste před sebou spatřili světla vesnice. Jen co jste se dostali mezi první domy, vítr se zmírnil, ale stále hustě sněželo. Sir John ihned zamířil k hostinci, kde jste před stájemi oba sesedli. Margot ihned šla do stájí aby se podívala jestli tu náhodou není Olivek. Jak se ti ulevilo, když jsi ho uviděla stát v jednom stání, ale nebyl tam sám. U něj stál chlapec, mohlo mu být asi tak patnáct, měl krátké černé vlasy a tvář pokrytou tu a tam jizvičkou od akné. Podíval se na tebe “Co je?“zeptal se. Sir John zatím odvedl Baltazara do volného stání, odsedlal ho a začal ho kartáčovat, abys ho zbavil sněhu a vody. Při tom jsi poslouchal ty dva mladíky. Sir Henry Souhlas Marlborough Claudie se zamračila, stiskla rty “Tvá slova jsou plná jedu, můj drahý. Byť máš šlechtický titul, tak máš chování vesnického hulváta.“řekla a dusila v sobě hněv “Tvá slova mě zraňují. Jako kdybys říkal, že si svou churavost způsobuji sama.“vstala a urovnala si šaty. “Omlouvám se. Omlouvám se za to, že se snažím něco s naším manželstvím udělat. Ale na to bychom museli být dva, aby se mohlo něco změnit. Tvůj chlad a nezájem jasně dokazuje, že jsi se s tím jak to je již smířil a nejspíš ti to i vyhovuje.“podívala se na tebe v očích zklamání a vztek. “Ale když s tím souhlasíš. Dobrá. Pozvání přijmu. Změna prostředí a lidí kolem nás nám jen prospěje. Nevím jestli jsi si toho všiml, ale v poslední době nu panuje… poněkud dusné ovzduší.“pohlédla na pozvánku. “Hned půjdu odeslat, že pozvání přijímáme. A zítra ráno bych vyrazila. Souhlasíš s tím drahý?“a čekala jak se k tomu vyjádříš. |
| |
| Hostinec Usmívám se na mladíka a když vidím Clarisin výraz, rty se mi roztáhnou do ještě většího úsměvu. Nakrčím nos, když objedná heřmánkový čaj. Nemám jej ráda, ale ona mi jej dává při každé příležitosti. Fuj Když říká, jaké mají polévky, opět nakrčím nos, tentokrát nad houbovou polévkou. Jestli ji Clarisa objedná, tak jí to už nejspíše vyliji na hlavu. Nebo si to alespoň budu představovat. Ano, chudák, někdo by měl vymyslet řízení kočáru zevnitř, nemyslíš? Pousměju se na ni lehce, rozverně. Lepší místo? Mě se tady líbí, je to další nová zkušenost. Zasměju se jemně, přesto zvonivě. Clarisa se na mě káravě zahledí a já tedy laskavě zvážním. Poslouchala jsem Clarisino stěžování si na to, jak vypadá zdejší podnik a její úvahy o kvalitě jídla, když se mladík opět vrátil. Opět jsem se na něj mile, možná až koketně usmívala. Nevím. Nabídl nám něco dalšího, ale Clarisa to odmítla. Žádné překvapení. Alec Když odcházel a Cladisa se dívala jinam, zamávala jsem mu. Zrovna začala mluvit o tom, že mu snad dávám plané naděje, rychle, aby si toho nevšimla jsem ruku stáhla k tělu a s vážným výrazem přikývla. Ano, je to ode mne krajně neslušné. Řeknu tńem, jakým mluví ona, ale oči mi jiskří pobavením. |
| |
| Konečně ve vesnici, opět s Oliverem Jen co muž zastavil, sklouzla jsem naprosto bez potíží z koňského... no, spíš zadku než hřbetu a vrazila do stájí jako velká voda. Bleskurychle jsem je přelétla očima, ty se nakonec vrátily k jednomu stání, co bylo až vzaději. ,,Olivere!" zvolám, v hlase je víc než dobře znát úleva smísená s radostí. Hřebec se otočí mým směrem, okamžitě napřímí uši a jeho oči barvy tekuté čokolády se na mě upřou v celkem radostném očekávání. Patrně oběma se nám ulevilo, že se tomu druhému nic nestalo. Rozběhnu se ke koni, když před ním ztuhnu. Teprve teď si všimnu chlapce, který u zvířete stojí, patrně jsem ho prve přehlédla samým nadšením. Prohlédnu si hocha od hlavy k patě, tváří mi proběhne trošku nelibý výraz. Když se ještě napůl přidrzle zeptá, založím si ruce v bok. ,,Nic, jenom že tohle je můj kůň. Jestli ses o něj postaral, tak díky, ale zbytek už zvládnu sám. Klidně si můžeš jít po své práci nebo tak něco." odvětím ne zrovna dvakrát přívětivě. Olivera jsem měla ráda a stále trochu těžko jsem se smiřovala s představou, že by mu někdo udělal stejné pohodlí, jako já. Byly to ještě takové ty zbytky dětinského vzdoru a vztahovačnosti. Pak vytáhnu krk, abych zjistila, kde je sedlo. Když ho najdu, protáhnu se po boku koně, který ihned ustoupí stranou, přitom mi podvlékne krk pod paží a začne pysky zlehka šacovat kalhoty. ,,Oli... tam nic není, počkej. Mám pro tebe něco, ale to je v brašně. Tak mě nech, ať ti to vyndám..." řeknu lehce vyčítavě, ale je slyšet, že se při tom usmívám. Oliver mi vždycky dokázal zvednout náladu, ať se dělo cokoli. Kdykoli jsem měla pocit křivdy, tak jsem utíkala do stáje za ním, svěřovala mu ta největší tajemství a on nikdy nezradil. Kdyby takoví byli všichni muži, tak bych se snad i já chtěla vdávat. Otevřu jednu z brašen, chvíli v ní pátrám, nakonec nahmátnu menší červené jablíčko, které jsem uzmula včera z jídelního stolu z mísy s ovocem. Otočím se k hřebci. ,,Tak na, ty mlsoune." ozve se chroupnutí, pak ještě dalších pár tlumenějších. Pohladím zvíře po čele, to skloní hlavu a nechá se drbat mezi ušima, kde to má nejradši. Trošku ve mě zahlodá špatné svědomí, ten klučina se o Olivera skutečně dobře postaral a pečlivě ho vytřel. Pootočím se na něj. ,,Hele, promiň... Byl jsem předtím dost nervózní, myslel jsem a bál se, jestli se Olimu něco nestalo. Vážně díky, že ses o něj postaral. Očividně to umíš." koutky mi zacukají, nakonec se přecejen přiměju k úsměvu, natáhnu paži a zlehka hocha plácnu po zádech. ,,Myslíš... že bys ho pohlídal, než si přinesu něco k jídlu? Bude to chvilička." dodám pak, na to si však na něco vzpomenu. A sice na dvě věci. První, že nemám absolutně žádné peníze a druhá, že jsem neviděla nikde poblíž své housle. Po chvíli panikaření si vzpomenu, že byly připnuté k sedlu z druhé strany. Když se tam podívám, je tomu tak, futrál tam visí jak přibitý. To mě přivede na nápad. Místní mají muziku rádi, zvlášť v hospodách a hostinský to občas dovede ocenit, nezřídka to přitáhne další hosty, lidi jsou pak celkově veselejší, nezřídka se někdo přidá... Tak proč to nezkusit? Pootočím se ještě na toho muže, díky kterému jsem měla natlučený zadek a málem přišla o koně, ale dá se říci, že to napravil tím, že mě sem dovezl. Chvíli ho sleduji, jak se stará o své zvíře, ale pak se opět obrátím na toho kluka. ,,Tak co?" otáži se a zlehka nadzvednu obočí. Doufám, že ho nenapadne se se mnou začít hádat, protože na to vskutku nemám náladu. Navíc se mi žaludek svírá a kroutí hladem, doteď se mi to dařilo tak nějak přehlížet, ale... dál to už prostě nejde. |
| |
| "Ale Claudie," pohrdavě se na ní usměji. Na jednu stranu vím, že kdybych ji poznal později a nebyla by mi vnucena, mohl bych jí milovat, hýčkat, denně zahrnovat stovky sladkých slůvek. Ani její věčná nemoc by mi nevadila, kdyby bylo všechno jinak. "Přeci se nenecháš vytočit někým, jako jsem já," sjedu jí od hlavy až k patě, pozornost věnuji každému záhybu jejích šatů i těla, které se skrývá pod nimi a je vidět. Některé si domýšlím. Bez výsledku. "Poslušná ženuška," zhluboka si povzdechnu a visím na ní pohledem, dokud neodejde. Úsměv, jak jinak, mne neopouští ani v této chvíli. |
| |
| Hostinec Vo chvíli, keď už preklínal celé to počasie, krajinu, koňa aj neznámeho hostiteľa, objavila sa pred nimi dedina. V duchu poďakoval všetkým svätým. Túto cestu mu o reuma o takých desať rokov veľmi rada pripomenie... Trochu ho mrzelo, že po mladíkovom koňovi nebola ani stopa. Mali ešte jednu možnosť a o tej sa presvedčia čoskoro. Zastavil pred hostincom. Mladík zoskočil skôr, než mu mohol niečo povedať a vbehol do stajne. Pokrčil ramenami a spokojne zliezol z koňa. Trochu sa ponaťahoval a pohladil Balthazara po šiji. Zaslúžil si to, v bezpečí dopravil dokonca dvojnásobný náklad na miesto určenia. Pomaličky ho voviedol do stajní, kde sa jeho nový známy už objímal so svojim Oliverom. "Takže nakoniec šťastné stretnutie... Ja som vždy vravel, že máte viac rozumu ako ľudia..." zašepkal nežne Balthazarovi a zaviedol ho do jedného prázdneho boxu. Dal mu žrádlo, dal mu vodu, odsedlal a odstránil mu aj zubadlo. Nech si koník dopraje... Pomaličky a starostlivo ho začal kartáčovať, počúvajúc rozhovor tých dvoch. Teda, zatiaľ skôr iba toho jemu známeho neznámeho mladíka, ktorý sa veselo pustil do reči, Dedinčan iba hľadel v nemom úžase. A keď padla zmienka o večeri, pocítil aj on neodbytné škŕkanie a tiež zatúžil po niečom teplom. Odložil kartáč, Balthazara prikryl dekou a odišiel do výčapu. "Príjemný dobrý večer prajem." pozdravil prítomých s miernym úklonom, tak ako ho to kedysi učili. "Dve pinty poháriky horúceho grogu a na jedenie dve porcie čohokoľvek, čo máš zrovna uvarené." oslovil hostinského. Netrvalo to dlho a Niesol v ruke tácku, na ktorej nádherne rozvoniavalo pečené koleno s krajcom chleba a křenom. A samozrejme, grog. Znova vošiel do stajne. Tí dvaja tam našťastie ešte boli. Položil ruku na mladíkovo rameno. "Poď sa najesť. Dnes si mojím hosťom, za to moje prehnané správanie." povedal mu s úsmevom, ponúknuc ho grogom na zahriatie. |
| |
| Victoria de Maron “Řídit kočár ze vnitř? Ano.. v takovém počasí by to jistě byla výhoda. Jenže… těžko má někdo tak velkou fantasii jako ty a napadne ho to.“řekla Clarisa a napila se čaje. Všimla jsi si, že se vrátil William, zvlášť jsi si toho všimla, když místností projel průvan až ti naskočila husí kůže. “Dámy.“řekl když k vám přišel a sundal si klobouk “Venku začala ošklivá sněhová bouře. Dovolil bych si navrhnout, abychom zde ten nečas přečkali.“podíval se z jedné na druhou. Clarisa se zamračila “Sice s tím moc nesouhlasím, ale raději zůstaneme tady než riskovat, že se ztratíme v bouři.“zarazila se “Tedy pokud to nebude vadit vám, lady?“zeptala se a pobídla Williama aby se posadil. Ten se váhavě sedl a napil se vína “Nechci váš úsudek ovlivňovat, lady. Ale venku je to opravdu ošklivé.“podíval se na tebe a upřel na tebe prosící oči. Chápala jsi to, nejvíc by v té bouři utrpěl on. Znovu přišel mladík, přinesl vám talíře s polévkou “Vaše jídlo bude za chvíli pane.“řekl vozkovy a vzdálil se. Margot Swanson – Sir John Drake Hned jak Margot uviděla Olivera tak jsi se k němu vrhla, ale přítomnost chlapce tě na chvíli zarazila. Než vyjevený mladík mohl nějak reagovat už jsi kolem Olivera běhala, ale nakonec jsi chlapci poděkovala a plácla ho „chlapsky“ po zádech. Ale to se ukázala jako chyba “Hele.. ne tak rychle brácho. Jak jako, že tohle je tvůj kůň? To si tedy nemyslím. Já toho koně našel, takže je můj.“odpálkoval tě a založil si ruce na prsou “To, že je tvůj by mohl tvrdit každý. Nějak mi dokaž, že ti patří. Ale nějaké blbosti jako „vždyť mě poznává“ tak to jako důkaz neberu.“ušklíbl se, nejspíš si myslel, jak není chytrý. John se postaral o Baltazara a pak odešel do hostince, který byl plný a naditý jak by jsi v tomhle počasí očekával. Jedna z dívek co tam byla k pobavení mužů, tedy lehká dívka na tebe nenápadně zamrkala, ale raději jsi se rychle zdekoval i s jídlem a pitím zpět do stájí, kde se mladík staral o svého koně a zdálo se, že má nějakou rozepři. Sir Henry Souhlas Marlborough Všiml jsi ji, jak Claudie zatnula pěstičky “Ty jsi takový… takový… bože. Ani nenacházím slov!“povzdychla si. “Uvidíme se u oběda, drahý.“procedila nakonec a odešla. A zase jsi osaměl, ještě jsi slyšel jak Claudie odchází a její podpatky vztekle klepají o podlahu než i ty utichly. Znovu jsi se začetl do básní, kdy tentokrát vešel sluha a mlčky, co nejrychleji znovu rozdělal v kru oheň, aby ti nebyla v pracovně zima. Venku mezitím propukla vánice, že jsi musel rozsvítit svícen, abys viděl. Přisunul jsi se trochu blíže k ohni a dál četl, dostal jsi se až do půlky knížky, když přišla služebná, ta stejná co předtím uklízela popel z krbu. Uklonila se ti “Oběd je připraven pane. Lady vás očekává v jídelně. Pokud tedy nechcete nechat poslat jídlo sem, sire?“ stydlivě se na tebe zadívala. Nebyl jsi si jistý, ale tato dívka tu určitě ještě před dvěma týdny nepracovala, musela ji najmout Claudie a nebo jsi si ji prostě nevšiml, což by bylo také možné. |
| |
| Drzý kluk Tím, co mi ten kluk řekl, mi napůl vyrazí dech. Co si o sobě tenhle vejrostek vůbec myslí?! Pochybovat o tom, že je Oliver můj! Patrně je slepý, nebo si hraje na chytrého. Jenže to se jaksi přepočítal. Tváře mi zrudnou a pěsti se spíš samovolně zatnou. Začíná ve mě čím dál víc bublat vztek, předtím jasně křišťálově modré oči poteměly. ,,Jak to myslíš, tvůj? Já bych ti taky nemusel věřit, žes ho našel. Je tohle vůbec tvoje stáj? To by si pak mohl přijít každý a tvrdit, že je Oliver jeho, nezdá se ti? Na to, v jakým jsi postavení jsi docela drzý, nemyslíš?" vyjedu na něj, i když se vzápětí trochu zarazím, nejsem tu pod svým pravým jménem, nejsem tudíž pod záštitou rodového znaku. Pokud se ovšem nechci prozradit. Příchod cizince nevnímám až do chvíle, kdy mi položí ruku na rameno. Napůl se po něm v zápalu vzteku oženu, ale pak se zarazím. Na tváři mi zahraje úsměv. ,,Tenhle muž ti navíc může dosvědčit, že ten kůň patří mě." pootočím se na cizince. ,,Nemám pravdu?" zlehka pozvednu obočí, pak bradou kývnu k tomu drzounovi, který by potřeboval pár za uši. |
| |
| Stajne S ľadovým kľudom odložil tácku s jedlom na príhodný klát a sledoval tých dvoch. Môj milý známy neznámy mal v hneve veľmi zaujímavý hlas. Takmer až... dievčenský. Je zvláštne, ako nahnevaný hlas dokáže prezradiť človeka... Usmial sa jedným zo svojich žraločích úsmevov a vytiahol obe pištole. Tou prázdnou zamával drzému služobníkovi pod nosom. "Ano, je to jej kôň. Doslova som mu ho vystrelil spod zadku touto pištoľou! Bola to sranda." povedal tak trochu šialene, stále sa široko usmievajúc. "A teraz máš na výber. Alebo pekne krásne odkráčaš, ja ti poďakujem za tvoje služby a dám ti jedného z týchto krásavcov," podržal mu pred očami striebornú mincu "Alebo niečo vystrelím aj spod tvojho zadku. Som sir James Drake. Nikto sa nepozastaví nad tým, že som zastrelil zlodeja, ktorý sa pokúšal ukradnúť koňa môjmu spoločníkovi. Ešte ma za to aj pochvália..." uškrnul sa zlovestne a vtisol mladíkovy do ruky strieborňák. "A teraz zmizni!" rozkázal veliteľsky. Neznámemu mladíkovi posunul jedlo a pitie. "A ty, jedz! Máme sa ešte o čom porozprávať." vyštekol takmer rovnakým tónom. "Ale najprv si utrite to blato, milá slečna. Nesvedčí vám to." uškrnul sa s istým zadosťučinením. Keď človek musí ťahať hlas do výšky, ako je to napríklad pri hneve, okamžite sa spozná, či sa za chlapčenskou tvárou neskrýva žena... v tomto prípade to tak skutočne bolo... So spokojným úsmevom si logol grogu a s chuťou sa zakusol do jedla. Všetko má svoj čas... |
| |
| Hostinec Třeba jednou, třeba zkonstruuji takový návrh a budu slavná. Pokud někdo bude můj návrh brát samozdřejmě. Ale přec by to šlo. Udlěat tam nějaké okénko, které sice propouští chladný vánek, ale zas ne tak moc jako celá odhalená lavice. Zamýšlím se nad tím a rozvíjím svůj bláznivý nápad. Když mě ovanul ledový vzduch, nahrbila jsem se a pohlédla ke dveřím. Vrací se William. Poslouchám jeho povídání o sněhové vánici a už pouhou představou se otřesu. Williame, nemusíš mě přeci prosit, ani nic takového. Já souhlasím s tím, abychom ten nečas přečkali zde. Z dlouhé cesty mi již stejně začalo být nevolno a toto je vítaná změna. Usměju se na něj. Dobrou chuť Popřeju Clarise, ochutnám polévku a najednou dostanu nápad. Alecu! Zavolám chlapce a když přijde, s úsměvem se na něj podívám. Jsou nekde zde k dispozici volné pokoje? Všimla jsem si, jak se po mě Clarisa podívala a omluvně jsem se usmála. Omlouvám se, Clariso, ale pokud ten nečas nepřestane, budeme zde muset strávit noc a myslím si, že to bude i lepší. Odpočineme si. A musela jsem se zeptat teď, protože by bylo možné, že než bych dojedla polévku, zamluvil by si pokoj někdo jiný. |
| |
| Nečekané zastání a ještě něco navíc Reakce toho cizince způsobí, že během sotva pár minut už podruhé přemýšlím, kam se mi ztratil dech. Trochu překvapeně zamrkám. Ten muž je vážně minimálně zvláštní. Po zádech mi při pohledu na pistoli a obličej toho kluka přejede mráz, ale když ho vidím, jak se raděj rychle klidí z dosahu, na tváři se mi objeví výraz zadostiučinění a lehké, posměvačné pousmátí. To už se ale ozve i můj žaludek. Nijak neváhám a nechovám se přespříliš vybíravě, když mi muž nabídne jídlo. Avšak než si ho stačím vzít, zarazí mne to, co vysloví nedlouho po té. Šlehnu po něm pohledem. ,,Co jste to říkal?" otáži se, jako by to nebylo víc než jasné. Několikrát zamrkám, pak se mi ve tváři objeví jakýsi vzdor. ,,Slečno?" opět otázka, do níž se ale vkradl lehce podrážděný tón. Vzdálím se k Oliverovi, který se pootočí a trochu nervózně přešlápne. ,,To se vám asi něco zdálo. Laskavě mě nepodceňujte. Neznamená, že když mám trochu vyšší hlas, tak že... že jsem... holka! Tohle jsem si vytrpěl už dřív a nehodlám si to nechat líbit znova!" syknu, přešlápnu stejně, jako před chvílí Oliver, protáhnu se kolem něj a nahnu se k sedlové brašně. Doufám, že se mi ho podaří přesvědčit, nebo že nevyužije své převahy, aby.... Na chvíli pevně zavřu oči. Když se mu skutečně potvrdí, že jsem dívka, bude zcela jistě vyzvídat, odkud jsem. Nepochybovala jsem, že by se odhodlal případně užít silnějšího nátlaku, jeho dosavadní jednání mi to jen potvrzovalo. Co by bylo pak? Přinejmenším by se to dozvěděla Helena. Přinejmenším.... Pohrávám se s přezkami od brašny, ještě chvíli a asi vrostu do země. Kdyby venku nebylo takové počasí, nasedlala bych Olivera a tryskem jela pryč. Jenže to nejde. Tak alespoň využívám hřebce k tomu, aby mne ochránilo jeho mohutné tělo, případně kopyta. Zatím vnímám, jak se mi žaludek čím dál bolestivěji svíjí hladem, začínám mít dojem, že začal snad už trávit sám sebe. |
| |
| Victoria de Maron Alec se znovu přihnal div nezakopl o jednu dívku co tu také roznášela pití, omluvil se ji a už byl u vás “Pokoje? Samozřejmě. Jak je chcete? Jeden pro dámy a jeden pro pána? Nebo chcete mít každý vlastní?“zeptal se ochotně. William se úlevně usmál “Děkuji, mylady. Jste velice hodná.“řekl vděčně. Objevila se dívka, která před něj postavila talíř s masem a brambory. William zamumlal něco jako „dobrou chuť“ a hladově se pustil do jídla. Bylo to hladově, ale ne neslušně, samozřejmě, uvědomoval si přítomnost dam. Clarisa se sice netvářila nadšeně, ale musela uznat že máš pravdu “Dobře. Máte pravdu, Victorie. Bude lepší, když tu zůstaneme.“souhlasila nakonec, pohlédla nelibě na Alece a znovu začala jíst polévku. “Ale jídlo tu mají dobré. Čekala jsem… že to bude horší.“poznamenala. “Hm… to ano. Jak od maminky.“souhlasil William, který se hned zatvářil omluvně že se nedržel etikety. “Tak. Jak si to budete přát?“vrátil se Alec k tématu ohledně pokojů. Margot Swanson – Sir John Drake Mladík, který si chtěl přivlastnit Olivera se zatvářil, jako kdyby neměl daleko k tomu si učůrnout do kalhot. Rozhodl se moudře, vzal si minci a utíkal pryč. Tak jste ve stájích osaměli, tedy až na čtyři koně a jednoho osla Grog který si John objednal tě zaštípal v krku, pak stekl do žaludku od kterého se ti začalo linout příjemné teplo. Jídlo vonělo skvěle a oběma vám z toho kručelo v žaludku. |
| |
| Nemysli si, že neviem, milá slečna... Chytil sa za hlavu. "Slečna, je mi jedno, kto ste, pred kým utekáte a prečo utekáte. Teraz sa hlavne poďte najesť, než vám to vystydne. Už to nie je potom taká pochúťka." usmial sa na ňu, vidiac výraz v jej tvári. Vstal a odložil pištole k ostatným veciam, aby mala aspoň aký taký pocit bezpečia. "Viete, už keď som sa vám tam vonku lepšie pozrel do tváre, bolo mi na vás niečo zvláštne. Niekedy sa skutočná identita skrýva iba veľmi ťažko...." pokračoval. "Ja by som to rozhodne mal vedieť... Že otec?" pomyslel si trpko. "Ale ak mi o tom nechcete nič povedať, kto som, aby som vás nútil... Mimochodom, chladne vám jedlo. A ja nedopustím, aby vychladlo. takže, prestaň robiť drahoty mladý muž a poď jesť." znova sa tajuplne usmial. Ak ju toto nezmätie, vydrží už všetko. Zatiaľ bol zvedavý, jej podivný príbeh ho nesmierne zaujímal. Držal sa zatiaľ v medziach zdvorilosti, aby sa nepovedalo. Ona mu ho hádam časom rozpovie, ak nebude veľmi naliehať.... |
| |
| Menší "hra" Šlehnu po něm pohledem, ještě se na chvíli jako by uraženě otočím k břevnům stání, zády se zlehka opřu o koňský bok, za což si od Olivera vysložím jemné, přátelské žďuchnutí čumákem do žeber. Zlehka ho plácnu po krku a zamračím se. ,,No ještě ty se přidej." napůl zavrčím, ale je znát, že to nemyslím nijak zle. Protáhnu se kolem zvířete, zastavím se na pět kroků od cizince, jehož jméno jsem si momentálně nedokázala vybavit. Chvíli se tak nějk šklebím, pak se sehnu pro kousek jídla, na to sebou kecnu do trochy slámy. Z vůně masa se mi zatočí hlava tak, že málem padnu na záda, ale nakonec se tomu ubráním, jen v žaludku mi trochu hlasitěji zaškrundá. Začnu jíst, nejprve trochu pomaleji, ale nakonec to hodím za hlavu, stejně jako nějaké etikety a podobné. Tady je stáj, ne zánovní hostinec pro vyšší třídu. A jestli se to tomu muži nelíbí, tak co já s tím, je mi to upřímně jedno. Ten kus, co jsem si vzala ve mě zmizí pěkně rychle. Polknu a otřu si mastná ústa, pak se zadívám na cizince. ,,Díky. Později vám to případně vynahradím, nerad zůstávám druhým cokoliv dlužný." dodám pak trochu neochotně po chvíli ticha, na to se zvednu, upravím si čepici na hlavě a podrbu se na zátylku. Pohled mi směřuje směrem k hostinci. Jídlo by byla jedna věc, ale pokoje k pronajmutí jsou už druhá a bůhví, jestli už nejsou plné. Skousnu si spodní ret, čelo se mi lehce zkrabatí, jak přemýšlím. Nakonec se pootočím k Oliverovu stání. Místo pro jednoho na spaní by tam bylo, navíc je tu teplo, sláma krásně hřeje a nebylo by to poprvé, co bych spala vedle koňských kopyt. ,,Vzhled není všecko. A myslím, že zrovna vy byste to mohl vědět." utrousím náhle napůl pusy to, co mě pálilo na jazyku. Vzápětí bych byla radši, kdybych bývala mlčela. |
| |
| Hostinec Pobaveně jsem sledovala, jak se k nám Alec řítí. A vyslechla jsem si jeho otázku. Čekala jsem, že odpoví Clarisa, ale tak se nestalo. Jediný kdo promluvil byl vděčný William. Nemusíš děkovat, Williame. Dobrou chuť. Popřeju mu, když dívka donese jídlo a dívám se na Clarisu a očekávám její verdikt. Překvapeně jsem si ji prohlížela, když souhlasila a dokonce i polévku pochválila. Podezíravě jsem si zelenou tekutinu v její misce prohlédla, zda nevypadá nějak jinak než obvykle. Její reakce totiž vypadala, jako by ji někdo omámil. Když pochválila jídlo, mrkla jsem na Aleca. Když slyším Williama, pobaveně se zachichotám a laskavě se na něj podívám. Jen jez, nemusíš přece brát ohled na to, že tu sedíme, že ne Clariso? Významně jsem se na gardedámu podívala. Přeci jen, on si teplé jídlo zaslouží nejvíce. Opět se usměju a očima se vrátím k Alecovi. Zdá se, že rozhodnutí o pokojích je na mě. Ano, nejspíše to bude přesně tak, jak jste navrhoval. Každý vlastní pokoj. Mám velmi lehké spaní. Chci tím vysvětlit proč nechci mít pokoj s Clarisou. Chrápe. |
| |
| Kniha je vážně dobrá, ani jsem nečekal, že by to mohl být takový skvost. Stěžovat si nemohu ani na víno, které už nějakou dobu svlažuje mé hrdlo. Sluhovi téměř nevěnuji pozornost. Když vstoupí služka a vyruší mě znovu od čtení, pohlédnu na ni s očima plnýma hněvu, neboť jsem se domníval, že sem opět zavítala má milovaná žena. Skutečnost mne však mile překvapí. Pohled, který následuje je pln zvědavosti, tolik blízké prostému chtíči. "Čas běží, když se člověk dobře baví. Jaká škoda, že není společnost, která by těch několik minut strávila se mnou bez remcání," vyzývavě se na dívku usměji a odložím knihu stranou. "Máte ráda básně?" zazní prostý dotaz a já z dívky nespouštím oči. |
| |
| žiadna hra Srdečne sa zasmial. "Vynahradiť? O žiadnom vynahrádzaní nemôže byť ani reči. Ako som povedal, dnes si mojim hosťom." uviedol veci na pravú mieru a pohodlne sa vystrel na kope sena. Svet sa zase dostal do tých správnych dobrodružných koľají. Ako zamlada. Senná romantika, hostince po celej krajine a veľa, veľa dažďa... Boh žehnaj Británii... "A teraz by si mi mohol vysvetliť, čo si to myslel tým 'vy by ste to měl věďet'". pokúsil sa napodobniť jej hlas, ale na to už mal trochu moc opotrebované hlasivky. Takto to vyznelo iba komicky. Premýšľal, že si zapáli fajku, ale na to tu bolo priveľa horľavého materiálu. Bude to musieť počkať do hostinca.... "A následne nato by si mi mohol povedať svoje veľactené vymyslené meno a ja sa pôjdem pozrieť, či majú pre nás voľné pokoje. Predpokladám, že budete chcieť samostatný, slečna." neodpustil si dobrosrdečné rýpnutie. Tvrdohlavosť, s ktorou sa držala svojho príbehu bola priam prekvapujúca.... Spokojne si usrkol grogu a priam vydýchol blahom. Vyspal by sa aj tu, pekne zahrabaný v sene, ale išiel na spoločenskú akciu, neurobil by asi dobrý dojem, keby prišiel ako žobrák, zapatlaný od slamy.... |
| |
| Nerozvážnost? Možná... Zatnu pevně čelisti, jeho výsměch se mi nezamlouvá. Jako "chlapci" z důvodu, který jsem falešně uvedl, jako Margot Swansonové z toho, že ví, že nejsem to, co předstírám. Přesto stále hraji tuhle hru. Proč? Navím. Asi proto, že se tak cítím bezpečnější než jako zranitelně působící dívka, k čemuž se svým neušmudlaným, pravým vzhledem doplněný i o prostou noční košili, nemám absolutně daleko. Jenže opak je pravdou. Z porcelánu rozhodně nejsem. ,,Jestli se vaše pozvání rovná urážkám a výsměchu na mou osobu, tak jej odmítám, protože to nemám zapotřebí." odvětím, ale naprosto klidným, částečně chladným tónem, na to se na něj zadívám, jak se uvelebil na slámě. ,,Co se týče pokojů. Klidně se vyspím tady a ušetřím tak aspoň peníze. Místo tu je a já skutečně nepotřebuju na to, abych se dobře vyspal, postel. A co se týče toho jména..." pokrčím rameny. ,,Proč vás vůbec zajímá, když o něm pochybujete? To je pak zbytečné ho vůbec říkat, ale tak přece, aby bylo po vašem.... Martin Swans. To vaše jsem bohužel zapoměl." zlehka pokývnu hlavou, pak se od něj na chvíli odvrátím. Kdyby tohle viděla Helena, nebo i Veronika, tak by mne ani jedna z nich zcela jistě nepochválila. Vybavuju se tu s cizím mužem, ve stáji, sama, navíc ušmudlaná a oblečená jako kluk. ,,A co se týče vašeho dalšího dotazu. Tak vypadáte jako dospělý chlap. I když možná to rovnítko mezi stářím a zkušenostmi neplatí, co já vím." dodám trochu přidrzle a lehce posměšně se ušklíbnu. ,,To musíte vědět vy, vy se znáte nejlíp, i když to občas taky není pravidlem." zabodnu do něj pohled modrých očí. ,,Ale jestli si mě hodláte dobírat, tak mi to radši řekněte předem, já se s radostí odeberu z vašeho dosahu do hostince." |
| |
| Victoria de Maron Clarisa se na tebe podívala a jen souhlasně přikývla, pak pohlédla krátce na Williama. Napadlo tě, že třeba se chová jinak kvůli Williamovi, že by se… ji líbil? Ale ne. To bylo pro tebe skoro nepředstavitelné. “Děkuji, mylady.“poděkoval znovu William za tvou laskavost. Alec se usmál “Dobrá. Nechám vám pokoje připravit. A pro vás nechám připravit pokoj na konci chodby. Bohužel, tady bývá rušno až do rána, na konci chodby je to tam neklidnější. Doufám tedy, že tam bude váš křehký spánek nerušen, mylady.“mrkl na tebe stejně jako před chvíli ty na něho. “Nebudu vás dál rušit u jídla.“zase se vzdálil aby se věnoval dalším zákazníkům. Clarisa odsunula talíř “Omluvte mě. Musím… tedy. Pokusím se najít onu místnost.“řekla a vstala “Williame. Dohlédni prosím, na slečnu Viktorii.“požádala ho. Ten přikývl a díval se za Clarisou, pak pohlédl na tebe “Vám se ten mladík líbí, mylady?“zeptal se. Sir Henry Souhlas Marlborough Služebná na tebe pohlédla, váhavě se usmála “Mám ráda básně, sire.“odpověděla “Nejraději mám básně o lásce. Ráda bych někdy sama něco složila, ale nemám na to talent.“dodala pak stydlivě. “Promiňte mi, Sire jestli jsem příliš smělá.“schovala ruce za záda a narovnala se, že stála rovně jako proutek. Rozhlédla se a pohlédla na knihu co jsi právě odložil “Ah… humorné básně. To je opravdu moc dobrá kniha…Sire.“znovu na tebe pohlédla a znovu oči sklopila. “Vaše paní čeká v jídelně.“připomněla ti jemně a za zády si mačkala prsty. |
| |
| Hostinec Pátravě jsem mezi sousty sledovala Clarisu, její kradmé pohledy na Williama mě vyváděly z míry. Clarisa byla přece snad odjakživa stará a puritánská. Jak by se jí mohl někdo líbit? Williame, neděláš nic jiného, než že děkuješ. Přestaň s tím. Otráveně se na něj podívám a dojídám těď již studenou polévku. Děkuji, to je od Vás velmi pěkné. Usměju se na Aleca a pak se dívám na Clarisu, která velice vtipným podáním řekla, že potřebuje vykonat potřebu. Jistě, mnoho štěstí v hledání, Clariso. Zasměju se pobaveně a káravě se zadívám na Williama. Hlídej Lady Victorii, Williame. Napodobím Clarisu a usměji se. Myslíš, že myslela abys mě chránil před ostatními, nebo abych náhodou neutekla do té vánice? Zeptám se ho, ale místo aby odpověděl ptá se na Aleca. Rozhodně si nemyslím, že se mi líbí. Je pohledný a i milý a přívětivý. To přiznávám, ovšem neuvědomuji si nic citovějšího. Nejspíš to dělám spíš schválně, pro pobavení. Ne ze zlých úmyslů, ovšem žít pořád jen v etiketě a muže vídat od čtyřiceti let výš se mi nelíbí. |
| |
| Nerozvážnosť? Určite "Nuž teda, Martin, o peniaze si starosti robiť nemusíš. Tých mám viac, než budem kedy potrebovať." usmial sa a v tom úsmeve bol náznak zvláštneho smútku. "Každopádne, som sir John Drake. K tvojim službám." usmial sa, tentoraz o niečo srdečnejšie a dokonca aj vstal a uklonil sa, tak, ako sa na správneho šľachtica patrí. "Pozývam ťa preto, lebo je mi ľúto nechať úbohého mladíka, ktorému som skoro stratil koňa, aby nocoval v studenej maštali. Trochu pohodlia ti nezaškodí. A trocha vody tiež nie." zasmial sa spokojne, natiahol sa a prstom ti zotrel z tváre trochu špiny. Následne na to sa zdvihol a prešiel k svojim veciam. "Človek je iba taký starý, na koľko sa cíti. Mám prácu, vďaka ktorej som sa mohol stať starcom ako dvadsaťročný. Svojim spôsobom aj som. Za vrchol pohody dnes považujem fajku, pohodlné kreslo a knihu. Veľmi sa mi to nepáči. A nepodceňuj moje skúsenosti. Zažil som si dosť..." vravel, zatiaľ čo si prehadzoval brašny cez plece. Vzal aj tácku s taniermi a zadíval sa na ňu. "Idem sa spýtať na tie izby. Počkaj tu, ešte sa vrátim. Odsedlaj si Olivera." ukázal na stále osedlaného poníka. Vošiel do hostinca, tentoraz ignoroval všetko osadenstvo a zamieril priamo k hostinskému. "Máte voľné dve izby? Platím v hotovosti a okamžite. A pokiaľ možno, nech kvalita zodpovedá cene, milý pane. Som veľmi nepríjemný nepriateľ..." usmial sa na hostinského srdečne. |
| |
| Kde ji ráno postavíš, tam ji večer najdeš-pokud je vánice, tak zcela jistě, bohužel Poslouchám, co vykládá, jak vysloví své jméno, tak si na něj v tu samou chvíli vzpomenu. Když se ukloní, krátce se ušklíbnu, i když na druhou stranu... Které dívce by se nelíbilo, když před ní dospělý muž ohne záda? Já nejsem vyjímka, ale protože jsem vlastně Martin, tak tohle potěšení skryji za falešnou masku úšklebku. Nezaškodí, to jistě... pomyslím si, vzápětí však pocítím, jak se ke mě muž nahne. Krátce se zamračím a zlehka ucuknu. Na to ho sleduji lehce přimhouřenýma očima, jak si jde pro věci a dál poslouchám jeho vyprávění. Čeho tím chceš docílit, skutečně netuším... Takže žádná žena, žádné teplo rodinného krbu? Starý mládenec, jak by řekla Veronika, či Helena? No, můžeme si tak dva roky počkat a podle všeho bych se já mohla nazývat starou pannou, jak tak má sestra hezky řekla... pomyslím si krátce. Jeho předchozí starost mnou nijak nepohnula. Stačilo by, aby nechal tu pistoli, kde ji měl celou dobu předtím. Když oznámí to s pokoji, pokrčím rameny. Dojít můžeš... ale já zůstávám tady. Je sice hezké, že máš peněz patrně dost, ale já se zrovna tobě vážně nijak zadlužit nechci. probleskne mi hlavou, ještě chvíli ho sleduji, pak i povzdychnu. ,,Jistě. Půjdu se určitě projít ven, při tom krásném počasí, co tam momentálně je..." napůl zavrčím, pak se chvíli věnuji Oliverovi, nakonec se posadím zpět na balík slámy, podepřu si dlaní bradu a odfouknu si. ,,No, Oli, to jsme to dopracovali. Zajímalo by mě, jak dlouho nám tenhle.... sir bude v patách. Nejradši bych se ho zbavila, až bude nějaká vhodná příležitost a vím, že na tebe se můžu spolehnout a na rychlost a hbitost tvých nohou taky... Hm?" otáži se s úsměvem a ohlédnu se přes rameno, abych zjistila, že přesně totéž udělal i hřebec a k tomu jako by souhlasně zafrkal. ,,I když na druhou stranu zas není tak hrozný. Možná to nebude takový blázen, jak to zezačátku vypadalo. I když... Kdo normální by žil sám?" zadrhnu se, v zádech ucítím Oliverův pohled. Ty jeho oči jako by mluvily. ,,No jo, já vím... Tomuhle bych měla aspoň trochu taky rozumět. Třeba má na ten blázinec všude kolem podobný názor, jako já. Nebo to tak aspoň vypadalo... Jiný na jeho místě by mě patrně pakoval domů.... On ne..." zlehka se ušklíbnu, jen těžko se mi tohle připouští, ale je to fakt. Vstanu, ruce složím na koňský hřbet a položím si na ně hlavu. ,,Ale ty jsi stejně jediný, kdo mi rozumí a chápe to všecko. Tobě se můžu svěřit vždycky, viď..." brouknu k němu ještě se zbytky jakési dětinskosti, které jsem si urputně bránila. Nechtělo se mi do světa dospělých, sešněrovaných konvencemi. Najevo jsem dávala posměch a pohrdání, uvnitř jsem však křičela hrůzou. Na chvíli zavřu oči a do nosu nasávám vůni koňské srsti, která se zlatavě leskne, smísenou s vůní sena, dokud neuslyším, že se John vrací... |
| |
| Victoria de Maron William přikývl “Myslel jsem si to. On není vaší úrovně, mylady.“odsunul talíř a napil se vína “Je to tak, že lidé z vesnic nejsou… no nejsou jako muži s kterými se stýkáte. Flirtování je jedna věc, ale aby to ten mladík nebral trochu jinak než jak to myslíte vy, lady.“varoval tě “Jen vás chci varovat. Aby se později nepokusil dostat do vašeho pokoje.“Alec přišel a odnesl prázdné talíře, znovu odešel. “Dávejte si pozor, lady.“dodal a spokojeně se poklepal po břiše. Rozhlédl se “Doufám, že ta bouře brzy přejde. Rád bych dorazil do Skotska dřív než sníh úplně znemožní cestu kočárem. Pořád bychom zapadali do sněhu.“vstal “Jen se zajdu na něco zeptat hostinského. Jestli vám to tedy nevadí, lady? Budu stále na dohled.“ujistil tě, že tě tu nenechá samotnou. Sir John Drake Trochu jsi hostinského polekal, jak jsi se k němu přihnal a vypálil na něj že chceš pokoje a pak malá vyhrůžka. “Eh… eh… jistě, tedy.. Sire. Dva pokoje.“zmizel pod pultem a když se zase objevil podal ti dva klíče “Jsou to jedny z naších nejlepších pokojů, sire. Na mou duši.“poklepal se plešatý hostinský po prsou. Byl starší než ty a poněkud už otylí, ale tváře měl zdravě růžové, klasický hostinský. “Je to pokoj tři a pět. Tuším, že chcete jednu noc. Takže to bude dvě pence, sire. A je do toho zahrnuta i večeře, ale pokud budete stát o koupel, tak ta se platí zvlášť.“informoval tě. “Jestli chcete můžete si jít pokoje zkontrolovat.“navrhl, kdybys nevěřil slíbené úrovni pokojů. Margot Swanson Oliver tiše zafrkal a sklonil hlavu k zemi, po chvíli jsi se na něj podívala a zjistila jsi, že zavřel oči a nejspíš odpočíval nebo spal? Znovu jsi uslyšela zafrkání koně, ale tentokrát od vchodu, otočila jsi se a uviděla jsi jak právě vešel nějaký jezdec. Byl to asi tak dvaadvacetiletý muž s delšími slaměně blond vlasy, za uzdu vedl černého koně, byl to Anglický plnokrevník. Muž měl na sobě uniformu poštovní služby, vydechl. “To je mizerné počasí. Ani déšť ani mráz… k čertu s tím.“mumlal si a pohlédl na tebe “Postaráš se mi o koně, mladíku, že ano?“požádal tě a hodil ti penci “Hm… ale to. Je krásný kůň!“pronesl když uviděl Olivera. “Connemar. Komu patří, mladíku?“zeptal se tě a šel si prohlédnout Olivera z blízka. Ash Perez “A chovej se slušně, Ashi.“opakovala tvá matka, když tě šla s otcem vyprovodit před tvým odjezdem do Skotska. “Ale vážně, synku. Budeš tam jako host a chovej se k dámám slušně. Zkus si najít nějakou pěknou slečnu, samozřejmě s náležité úrovně. Nejlepší s nějakým titulem. Bohatí jsme dost jen ten titul nám schází.“dodal tvůj otec. “Ale drahý. To není tak důležité. Hlavně abys ji měl rád, Ashi. Ale kdyby byla s titulem, také by to nebylo na škodu.“usmála se, přišla k tobě a políbila tě na obě tváře “A dávej na sebe pozor. A drž se větších skupin. Na ty si bandité jen tak nedovolí.“zase u tebe ustoupila. “A jen co dorazíš do Skotska nezapomeň nám poslat vzkaz, abychom věděli že žiješ.“dodal otec. Konečně jsi nasedl na svého koně a tvůj pes vstal, rozhodl jsi se, že ho vezmeš sebou. Navíc bude to skvělý hlídač, když se tě třeba někdo bude snažit okrást až budeš spát v některým z hostinců. Na to jsi se celkem těšil. Až proženeš pár vesnických sukní, určitě se v hostinci nějaké budou nacházet. “Dávej pozor, Ashi!“zamávala ti matka, když jsi se rozjel se svým věrným Irským vlkodavem. Ale nejel jsi zrovna dlouho, byl jsi už nějakou dobu na cestě, když vypukla sněhová bouře. Musel jsi zpomalit a jít krokem, protože jsi sotva viděl před sebe. Naštěstí jsi uviděl světla vesnice dřív než ti stačili umrznout uši. Neměl jsi tušení co je to za vesnici a bylo ti to jedno. Hlavně, když se budeš mít kde ohřát. Dojel jsi do vesnice a nechal svého koně ustájit, vešel jsi do hostince, tvůj pes ti by v patách. Jen co jste byli v teple celý se oklepal a našel si cestu ke krbu, před který si lehl, aby se ohřál. Také jsi si sedl ke stolu a rozhlédl se. Z větší části tu bylo plno, mezi stoly se pohybovali dvě dívky a jeden mládenec, kteří se starali o objednávky. Všiml jsi si také, že tu bylo pár lehkých dívek a jedna viditelně dáma s rusými vlasy. Přitočila se k tobě jedna z hostesek, byla to prsatá modroočka kyprých tvarů a hnědými vlasy “Dobré odpoledne, sire. Co by jste si dal?“zeptala se přívětivě a s úsměvem. |
| |
| Hostinec Ale Williame, komu záleží na úrovni? Proboha. Zrovna ty bys mě měl přece chápat, bohatství má naše rodina dost, proč bych tedy případně nemohla být s někým, kdo je bez titulu, bez obrovského majetku a jak říkáte vy, o pár úrovní níž? Poslouchám Williamovu radu a musím uznat, že má něco do sebe. Pohledem sleduji Aleca a pak, když se vzdálí, se otočím zpět na Williama. Předpokládám, že ve dveřích bude klíč a tím se zamknu. Kdyby to nepomáhalo, budu křičet, ale nemyslím si, že by něco takového udělal. Vždyť vypad tak mile. Jistě, i já doufám. V opačném případě by se nám velmi hodily saně. Jistě Williame, nikam v té vánici neplánuji utéct a také si myslím, že si na mě nikdo nedovolí, když tu jsi. Usměju se a periferně zahlédnu, jak se něco motá mezi stoly. Otočím hlavu a vidím krásného psa, jak kličkuje mezi stoly a hledá si cestu ke krbu. Je úžasný. Velký a statný. Pokud se nepletu, je to irský vlkodav. Největší plemeno. Sama jsem jednoho měla. Otec si koupil od nějakého pocestného štěně, údajně honáckého psa. Nakonec z toho vyrostla Maya, sytě bílá fena vlkodava. |
| |
| Nečekaná "návštěva" Na rtech se mi usadí téměř mateřský úsměv, když shlédnu po chvíli na Olivera a vidím, že odpočívá, stejně jako já. Když se však stájí rozlehne opětovné zafrkání, avšak zcela jistě ode vrat, oči se mi rozšíří překvapením, párkrát zamrkám a odtáhnu se od Olivera, který vypadá, že celou situaci prostě... nevnímá. Přejedu očima muže, poštovní uniforma je nepřehlédnutelná a snadno rozpoznatelná. Tihle lidé musejí mít hroší kůži, stejně jako jejich zvířata, na jejich bedrech leží snad až příliš zodpovědnosti, jejíž tíha nepříjemně drtí a stěžuje dýchání. Muž zahartusí nad počasím, on i jeho kůň vypadají napůl jako sněhuláci, venku je to patrně horší, než jsem si původně myslela. Netrvá to dlouho a mladík si mne všimne. Okamžik znejistím, ale když cinkne mince, kterou mi hodil po tom, co se zeptal na pro něj asi vcelku samozřejmou věc, se opět uklidním. Seberu peníz ze země a zastrčím ho do kapsy u kalhot. Pousměji se. ,,Jistě, pane, můžete se spolehnout. Určitě jste vy i váš kůň unavení, dostane tu nejlepší péči." Byl fakt, že s koňmi a zvířaty celkově jsem si rozumněla dobře. Otočím se k pošťákovi čelem, přičemž jsem zády k Oliverově hlavě. Spoléhala jsem na to, že podřimuje. Moc dobře jsem věděla, že velmi rád žertuje, když má náladu a někdo, nejčastěji samozřejmě já, mu ukáže záda. Nad obdivem onoho muže sklopím rozpačitě hlavu a polichoceně se pousměji. Už se chystám k jednoznačné odpovědi, že tenhle krasavec je můj, ale nakonec se zadrhnu. Podívám se muži do tváře. ,,Vidím, že se vyznáte. Patří jedné... slečně.... prý je to chovný hřebec a je třeba si na něj dávat pozor, cizí lidi moc nesnese, dostal jsem předem varování, ale... je jako beránek...." Tak tahle slova se mi stala osudnými. Na tohle jako by ten můj sladký neřád čekal. Schytala jsem pořádný žďuchanec čumákem do zad a co čert nechtěl, nejblíž byl pošťák. Snažila jsem se zoufale něco udělat, ale v té vteřině jsem neměla šanci. Doslova jsem muži vpadla do náruče, přičemž se mi podařilo klopýtnout. Naštěstí jsem se druhou rukou zachytila o břevna stání, takže jsem se pak jakž takž stáhla zpět. ,,Olivere!" okřiknu hřebce, na kterého se krátce otočím, pak se zadívám zpět na mladíka, ten se tváří poněkud zvláštně, je v tom směsice překvapení a ještě čehosi. Patrně se pořádně lekl, což mu nevyčítám, nebyl sám. ,,Promiňte... Omlouvám se, tohle ne..." zadrhnu se, pak zblednu snad ještě víc, než jak vypadám obvykle, zorničky se mi rozšíří. Kousek od mých nohou něco leží a já si nemusím sahat na hlavu, abych se ujistila, co to je. Navíc už vím, co zapříčinilo ten výraz v pošťákově tváři. Nejen leknutí. Tváře mi v kontrastu s alabastrovou pletí zrůžověly studem. Po chvíli se však vzpamatuji a podívám se na mladíka, v kapse kalhot nahmátnu minci a natáhnu dlaň s ní směrem k němu. ,,To bude patrně vaše..... Nemyslím si, že byste svěřil svého koně, navíc plnokrevného, do rukou.... šestnáctileté dívky." po těch slovech okamžitě uhnu pohledem, který nyní směřuje k Oliverovi. Ten má uši jemně stočené k nám, ale jinak se tváří, že se ho celá věc netýká, ostatně, jako vždycky. Je ticho. Ozývá se jen chroupání sena, do něhož se hřebec pustil snad až s příliš velkou vervou a soustředěním. Hlavou mi bleskne cosi o zrádcovství... |
| |
| Hostinec Spokojne sa usmial a potľapkal hostinského po pleci. "Vaše slovo mi bude stačiť." ubezpečil ho srdečne, vidiac, čo s ním porobili jeho slová. Niekedy mal taký vplyv na ľudí. Svojim spôsobom to bolo veľmi výhodné, najmä keď musel upokojovať svojich temperamentejších kolegov. A to sa vravelo, že politika nie je nebezpečné povovlanie... Vytrhol sa zo spomienok, priam násilím. Žeby už zaspával za pochodu? Veď je ešte len po poludní... "Kúpeľ si budem želať, to rozhodne. Ďakujem..." odvetil a na stôl položil príslišný obnos vzal kľúč a zamieril späť do stajní. Stihol to práve včas na to, aby stihol ten malý incident. A keď "mladíkovi" odletela čiapka a na plecia sa jej zosypali havranie vlasy, všetko už bolo jasné. Nemýlil sa, ostatně, málokedy sa mýlil... Dobrý pozorovací talent... Alebo možno iba všetci okolo neho predpokladali, že je hlupák... Každopádne, myslel si že ak chce utekať v prestrojení, aspoň si tie vlasy ostrihá... "Dobrý deň." pozdravil pošťáka. "Bol by som rád, keby to, čo ste práve teraz videl ostalo iba medzi nami troma. Moja pani si neželá, aby ju niekto spoznal. Dúfam, že zlatka postačí na udržanie vašej diskrétnosti." povedal úctivo a čo najzdvorilejšie. V tomto okamihu vyzeral ako jej komorník, poverený ochranou. Dal pošťákovi mincu a usmial sa a neho. "A teraz choďte, určite ste unavený. O koňa sa vám postarám ja, ak dovolíte." povedal a doslova ho vytisol zo stajne. "A vy, slečna, trochu opatrnosti by nezaškodilo." povedal jej s miernou výčitkou. "Objednal som tie pokoje. A obávam sa, že teraz bude omnoho bezpečnejšie, ak budete spať tam. Aj napriek tej zlatke pochybujem, že udrží jazyk za zubami." Zaviedol poštárovho koňa do boxu, odsedlal ho a začal ho starostlivo čistiť. "A teraz by ste mi mohli povedať, ako sa skutočne voláte, slečna. Stačí krstné meno. A nasaďte si tú čiapku, keby niekto prišiel." prikázal, zaujatý prácou. Podvedome s ňou začal zaobchádzať ako so svojou dcérou. V podstate ňou aj mohla byť. Vek na to mala akurátny. Urobil som dobre, že som sa neoženil. Ak sa takto správajú všetky dcéry, neoplatí sa to... pomyslel si, zakrútil hlavou a čakal na jej odpoveď. |
| |
 | Cesta, hostinec Držím Pomstu a matka má ty své proslovy. "Ano máti, jistě, budu jako andílek a dělat čest našemu jménu....to víš, že se rozhlédnu po nějaké dámě z lepších kruhů.....a ano, hned jak dojedu, dám vědět...jistě, budu se držet skupin." otráveně se vším souhlasím, abych měl pokoj. Jak bych to neudělal, nejspíš by měla další hodinový proslov. Však vědí, že to zvládám, copak jsem nějaký malý fakan.....to je mi ale důvěra...ve vlastního syna...jako by mě neznali...a myslím, že nějakou tu sukni prohnal i ten sebelepší šlechtic, tak nevím, proč mi pořád cpou nějakou šlechtičnu....a tam, mezi těma fiflenama....budoucí ženu, co by byla jako moje matka a měl bych jí celý život na krku...bych jí musel zabít....at jsou rádi, že mají mě...já se o sebe postarám...tak už skonči...chci jet. pomyšlím a v duchu matku i otce umlčuji. Nenápadným, ale důsledným škubnutím otěží dám Pomstě příkaz a on poslušně zahrabe kopytem a odfrkne si. "Měl bych už jet, at dorazím za světla co nejdál." ukončím konverzaci a s protočením panenek ztrpím pusy na rozloučenou od matky. Vyšvihnu se do sedla svého bělostného arabského hřebce, který štastně škubne hlavou. Zapískám na svého věrného druha, tmavého irského vlkodava s bílou náprsenkou a ponožkami na čtyrech packách. Stín, jak mu říkám, se zvedne a ihned vyběhne dopředu. Ostruhama pobídnu Pomstu a vyrazíme na cestu. Bohužel nám počasí nepřeje a tak brzo musím zpomalit a nakonec i hledat nejbližší útočiště. To mi to teda začíná...nejdříve matinka s otcem a ted ...tohle..co kdo proti mě má...měli bychom brzo někam zakotvit..takhle umrzneme ani nebudeme vědět, jak rychle poplácám Pomstu po krku a rozhlížím se. Uši necítím a prsty jsou na tom taky už dost špatně, ale záchrana je blízko. Zahlédnu světlo a zamířím k němu. Jen zapískám, aby Stín věděl, že jsme malinko změnili směr. Je to hodpoda, ale to je mi v tuto chvili jedno. Jen co zařídím to nejlepší pro Pomstu, vydám se dovnitř. Stín si najde nejlepší místo, a to u krbu, kde si nejspíše nechává rozehřát své tlapy. Nechám ho a sám se posadím též blízko krbu a sundám si rukavice i kabát.. Pálí mě prsty, jak jsou v teple, ale míním to vydržet. I uši už cítím. Rozhlédnu se, kde jsem to skončil. To byla le cesta, no hlavně že jsem ted v teple..sice znám lepší místa, ale na odpočinek případné přespání to stačí... v té bouři stejně nemůžu jet dál. Můj pohled, snad ještě trochu optimistický se změní s pohledem na lehké děvy. Teda, to jsou tady tyhle coury...to je snad urážka..měli by trčet venku...nepustil bych je dovnitř...špína společnosti, ani boty bych si o ně neotřel ve tváři se mi objeví pohrdání a znechucení. Příjde ke mě dívka, která zde obsluhuje. Její tvary mě upoutají a tak si jí prohlížím, než odpovím. hm....stála by za to, ale je tu s nima...a to jí dost znehodnocuje....a nejspíš chodí taky s každám a já NEJSEM každý . Nasadím sladký úsměv, kterým jí obdaruji. Rád bych si dal teplý oběd, nejlépe zajíce na smetaně a k tomu to nejlepší víno, co máte na....ehm....skladě., Pokud se bouře netiší, budu tu přespávat a tak bych si též rád zamluvil pokoj i s večeří a koupelí. Dále přineste mému věrnému společníkovi vodu a čerstvé maso, je stejně důležitý jako já. A radil bych ti, dívenko, abychom oba byli spokojený." promluvím jedovatě a povýšeně, můj úsměv zmizí během řeči a nyní se dívám na dívku spíše jako na něco podřadného, co mi má jen sloužit.. Jsem vysoký, asi 185 cm, vypracované štíhlé postavy, která je dobře vidět v oblečení šitém na míru. Je to košile, vyšívaný kabátec a přes to dlouhý cestovní kabát, který mě trochu hřál. Vysoké boty a modní kalhoty hodící se ke kábátci. Vlasy jsou kaštanově hnědé, s delšími pramínky, co mi padají do očí čokoládové barvy. Oči mají zvláštní tvar, který dokáže zaujmout. Maličko větší nos a úzké rty.Můj obličej celkově je srdcovitého tvaru. Dalo by se říci, že jsem i hezký. |
| |
| Victorie de Maron William se usmál, byl to dobrý muž. Nebyl už nejmladší, ale pořád nebyl úplně starý i když si někdy neuměl dát pozor na to co říká, tak to nikdy nemyslel nijak zle. “Dobrá. Za chvíli se vrátím.“ujistil tě a odešel za hostinským s kterým si začal povídat. Ty jsi si všimla Vlkodava a následně jsi si všimla dalšího muže co vešel, hned jsi poznala, že je to šlechtic. Stačilo pozorovat jeho výraz, držení těla a zvlášť jeho oblečení šitého na míru. Byl to pohledný mladík, s polodlouhými hnědými vlasy, našel si místo blízko krbu, ten Vlkodav jistě patří jemu. Zajímalo by tě, kdo ještě sem přijde, zdá se že počasí sem vyžene kde koho. Viděla jsi, jak se vrací Clarisa a tvářila se značně pohoršeně, zdá se, že toalety našla a asi z nich nebyla nadšená. Posadila se ke stolu, pohlédla směrem k Williamovi a pak pohlédla na tebe “Ty toalety jsou… otřesné.“řekla “Ale v době nouze si asi nemůžeme vybírat. Leda tak, kdybychom šli ven.“vzdychla. Margot Swanson – Sir John Drake Poštovní kurýr vypadal opravdu překvapeně, když v tobě poznal dívku. Automaticky tě zachytil, abys nespadla “To je v pořádku.“ujistil tě že je to v pořádku a pak jen zíral. Ale brzy se z toho vzpamatoval, sklonil se a sebral ze země tvou čepici, sklepal z ní slámu a podal ti ji “Hele… klid. To, že tě tu zaměstnali není moje věc. Když ti dovolili starat se o koně, tak to nejspíš umíš. A navíc. Není tu nikdo jiný…“zmlkl, když se objevil Sir John Drake. Otočil se a podíval se na něj “Dobrý den.. sire.“dodal trochu opožděně. Pohlédl střídavě z jednoho na druhého “Oh…“řekl překvapeně a znovu se otočil k tobě “Omlouvám se, lady. Myslel jsem si, díky vašemu přestrojení, že jste vesnická dívka.“uklonil se. Znovu se podíval na Johna “Jistě. Spolehněte se. Nic neprozradím.“přijal zlatou minci. I když by asi neřekl nic i bez úplatku “Aspoň se pořádně najím. Děkuji. Lady. Sire.“rozloučil se a odešel. Nejspíš se nemohl dočkat teplého jídla. Ash Perez “Jistě, Sire. Uděláme co je v naších silách, aby jste byl co nejvíce spokojen.“mírně se uklonila “Mějte prosím trpělivost. Vše vám co nejdříve připravíme.“slíbila a vzdálila se. Za chvíli se vrátila a přinesla ti víno, které jsi si přál “Prosím. Nejlepší co máme.“řekla dívka a nalila ti. Ochutnal jsi, nebylo špatné, měl jsi dojem že je to aspoň pět let staré víno z pozdního sběru. Všiml jsi si, jak kolem tebe prošla dáma, podle šatů jsi poznal, že je z lepší společnosti, ale už byla starší. Krátce na tebe pohlédla a pak se usadila ke stolu u kterého seděla rudovlasá dívka. Stín se zvedl od krbu a vrátil se k tobě, nejspíš se už zahřál, teď si sedl před tebe a položil velkou hlavu do klína. Tentokrát se objevil mladík, který přinesl stínu maso a vodu, Stín se na tebe podíval, zvedl hlavu a čekal na tvůj pokyn aby se mohl najíst. Mladík chvíli nechápavě koukal, nejspíš ještě neviděl vychovaného psa, pak ale pokrčil rameny “Vaše jídlo bude za dvacet minut, Sire.“informoval tě |
| |
| Snad až moc velká starost Vezmu si zpátky čepici, pošťák je očividně trochu zmatený. Když zmlkne vprostřed věty, zlehka se zamračím a otočím se směrem, kterým i mladík. No jistě... To má někdo ale nadání.... pomyslím si trochu vztekle a založím si ruce v bok, sjedu sira dost nepěkným pohledem. Když však začne hrát to divadlo, můj výraz se změní na lehce přkvapený a tázavý, i když jen na okamžik. V příští chvíli se zamračím ještě o něco více. Co po mě chce? Tohle všechno kvůli... pádu z koně? Dal mi jídlo a dovezl mě sem. To mi stačí a víc nechci. pomyslím si a když pošťák odejde, tentokrát zcela zmatený tím, co se děje a kdo tedy vlastně jsem, se na Johna podívám a provrtám ho očima, které mají opět spíš temnější, šedavě modrou barvu. Nestačím však ani otevřít pusu a dostane se mi čehosi, co se nebezpečně blíží kázání. Sleduji, jak muž začne čistit koně. ,,Myslím, že ten nebude mít potřebu něco vykládat. Byl rád, že dorazil pod střechu a dá si něco teplého do žaludku." napůl zavrčím, oči mi chvíli bloudí po stáji. Zašátrám v kapse, vytáhnu gumičku, stáhnu si vlasy do culíku, u hlavy je uhladím, avšak konečky neprotáhnu ven, takže tak culík zkrátím na polovinu jeho skutečné délky, vlasy mi teď sahají kousek nad lopatky. Na to si narazím čepici. Co si vlastně tenhle sir Drake myslí? Že mi bude vynahrazovat guvernantku, před čímž jsem právě utekla? prolétne mi hlavou. ,,Spokojený?! Ještě jednou vám děkuju za jídlo, ale já se o sebe umím postarat. Právě před tímhletím jsem utekla, užiju si toho dost až na místě, kam mám namířeno. Pak se objevíte vy a mám to samé v bledě modrém." vyprsknu nakvašeně. ,,S tímhle přístupem ode mě skutečně radši jděte dál. Nevím, o co se snažíte, snad nahradit mi otce nebo co? Ale já nejsem vaše dcera a nikdy nebudu. A laskavě mě omluvte." dodám o nic méně rozhořčeně, dojdu k sedlu, položeném na břevnech a z futrálu vyndám housle. Zkontroluji, zda se nějak nepoškodily, ale vypadají vpořádku. Opět pouzdro s jemným cvaknutím a opatrně zaklapnu, tiše povzdychnu. Na to se sehnu k vědru, v němž má Oliver vodu, naberu jí do dlaní a opláchnu si obličej, abych ho tak zbavila špíny. Cítím přitom, jak chladí moje tváře, které jsem měla rozpálené zlostí a jakýmsi dětinským vzdorem. Hřebec se pokusí o podbízivé pomazlení, ale na to nemám náladu. Odstrčím ho a vyčítavě se na něj zadívám. ,,No co? Stejně za tohle co se stalo můžeš ty, tak se nesnaž mi vlichotit." Zvíře se na mě po těch slovech podívá, ten výraz hovoří za vše. Pak se otočí zpět ke žlabu. Odepnu pouzdro s houslemi od sedla a vylezu ze stání, zlehka si opráším kalhoty. ,,Jinak jsem Margo." napůl procedím skrz zuby, přitáhnu si vestu k bradě a vyhlédnu ven. Tam to vypadá, jako by se čerti ženili. Zuby mi předem jaksi podvědomě zadrkotají, i když do hostince je to jen kousek, chvíli váhám. |
| |
| Stajne Keď skončil, kôň sa priam leskol čistotou a spokojnosťou. Bola to síce nudná práca, ale mal ju rád. Nikdy by ju nezveril sluhovi, z nejakého dôvodu... "Milujem kone... Aspoň niečo..." zamrmlal si sám pre seba.. Vypočul si všetky jej námietky, hľadiac von do snehu. Bolo tam nesmierne príjemne, ten pohľad bol priam okúzľujúci. Až hypnotický. Zrazu ho popadla túžba stratiť sa v tom snehu, odísť niekam ďaleko, preč od svojho života, preč od všetkého, čo poznal a čo nenávidel. Vedel, že nikdy nenájde odvahu urobiť to. Otočil sa k Margot a podal jej kľúč. "Izba číslo päť. Je zaplatená, aj s večerou a kúpeľom. Boli mi cťou spoznať vás, slečna Margot." povedal a v očiach mal zvláštny výraz. "Kiež by ste mali väčšie šťastie na ľudí, ktorých stretávate. Zbohom." uklonil sa a vyšiel von do snehovej vánice. Mala pravdu, nebol jej otec ani jej gubernantka. Ak uteká pred niečím, čo jej on pripomína, nebude jej stáť v ceste. Prečo by vlastne aj mal, však? Zadíval sa na cestu, ktorou prišiel. Prechádzka v poliach nebol ten najlepší nápad. V takomto počasí sa ľahko stratí ktokoľvek. Ak sa ale bude držať cesty, nič sa mu stať nemôže... Potreboval iba pár minút čerstvého vzduchu a toho pokoja, ktorý vládne iba keď padá sneh... Začínaš sa čoraz viac podobať na otca, vieš o tom? ozval sa spýtavo nejaký jeho vnútorný hlások. Už len to, že si na ňu vystrelil by ti malo byť varovaním. Zle robíš, že ideš na tú návštevu, zle robíš... Ale už je neskoro, už sa stalo... Nevadí... pomyslel si, kráčajúc snehom a hmkajúc si Bachovu pochmúrnu sonátu. Zvláštne sa to hodilo do snehovej vánice, ktorou kráčal... Do hostinca sa vrátil po dvoch hodinách, premrznutý, ale spokojný. Oklepal sa, skontroloval Balthazara a odišiel do hostinca, sadnúc si na nejaké= voľné miestečko vo výčape. "Jeden grog, hostinský ale rýchlo. Tam vonku je psie počasie..." objednal si a pohodlne sa uvelebil. |
| |
| Hostinec Usměju se na Williama a s úsměvem jej doprovázím k hostinskému. Dopiju tu odpornou břečku, kterou Clarisa nazývá výborným čajem a rozhlédnu se. Pozoruji vlkodava u krbu, ráda bych si jej pohladila. Je nádherný. Vlkodav se po chvíli opět proplétá mezi stoly a sedne si ke stolu, u nějž sedí nějaký mladík. Podle vzezření šlechtic. Krátce, zkoumavě si jej prohlédnu, ale moc pozornosti mu nevěnuji. Spíš nadále pozoruji psa, Alec (doufám že Alec) mu dal jídlo, ale ten se do něj stejně zatím nepouští. Dívá se na pána a vypadá, že čeká na svolení. Pousměji se nad tím a otočím se zpět. Mou pozornost upoutá Clarisa, uchechtnu se nad jejím výrazem, než ale dojde, jsem opět klidná a slušná. Posadila se a pohledem vyhledala Williama. Šel si jen popovídat s hostinským. Usměju se mírně tajemně, jako by vědoucně. Jistě, to nemůžeme. Alespoň něco. Ven? Clariso, nejsme přece žádná zvířata ani barbaři. Zatvářím se káravě, ale rozesměju se. Role se na chvíli vyměnili. |
| |
| Hostinec Ukloní se a pak se mě snaží přesvědčit, že budu spokojen a že se budou snažit. " To doufám." poznamenám ironicky a dívám se za ní, jak odchází. Nudím se a tak se pohodlněji opřu a upravím kabát, abych ho neměl zmačkaný. Dívka příjde a přinese víno. Naleje mi a já ihned ochutnám. Pečlivě zkoumám chut a pak kývnu na souhlas. " Souhlasím, nech mi to víno zde." a hodím na stůl minci za víno. Jak mince dopadne na stůl, všimnu si starší dámy, co projde. Nejspíše je taky bohatší a usedne k rudovlasé dívce. Přestanu si všímat obsluhy a pozoruji chvili tu rudovlasou dívku. Tak tu nejsem sám , koho donutila bouře zakotvit tady......že by měli podobnou cestu...co by tu jinak dělali lidi jako oni..tady.. v tomto hostinci plné nejnižší společnosti. pomyslím a zlý pohled dopadne na jednu z lehkých dívek. Ze zamyšlení mě probere Stín a tak jak položí hlavu na můj klín, tak ho pohladím po hlavě a usměji se na něj. " To nám ta cesta začíná....snad pokračování bude lepší." a zlehka ho podrbu za uchem, jak to má rád. Příjde mladík a nese objednávku pro Stína. Ten na mě prosebně hledí a kluk hledí na Stína, proč se na to nevrhnul. " Na co čumíš, prostě to polož a běž, at mám své jídlo co nejdřív." vyjedu po mladíkovi. Nemám rád, když někdo jen tak nečině hledí na Stína. Jen co to mladík položí, počkám a pak dám gestem ruky Stínu povolení a on se na své jídlo vrhne s chutí, která k jeho velikosti a hladu patří. Zatímco Stín sytí už své břicho, já popíjím víno a jen tak pozoruji dění kolem. Nepiji moc, chci mít víno hlavně ke svému jídlu.Občas se sehnu a Stína pohladím, ten se po mě ani neožene, spíš zaknučí, jak se bojí, abych mu to nevzal. Ví moc dobře, kdo je tu pán. |
| |
| Podivné "rozloučení", hostinec Po jeho slovech polknu, dech mi na chvíli uvázne v hrdle. Ten výraz v jeho očích... po zádech se mi rozběhne mráz, i když to možná bylo i dílem chladného vzduchu. S rozšířenýma očima jsem sledovala, jak muž vkročil do vánice, která ho v mžiku pohltila. Sklonila jsem hlavu a v ruce sevřela pouzdro s houslemi. Ne... Tohle bylo jeho rozhodnutí.... Ale co když se mu něco stane...? pevně stisknu čelisti. Každý má přebírat odpovědnost za své vlastní chování. Je to dospělý muž, takže to jistě ví. Nakonec se však ještě vrátím k Oliverovi a asi hodinu u něj mlčky sedím, hladím ho po noze, přičemž hlavu mám lehce opřenou o jeho břicho a poslouchám, jak mu škrundá v žaludku. Nakonec se přecijen opět zvednu, popadnu housle, volnou rukou si přidržím čepici na hlavě a proběhnu s obtížemi vzdálenost mezi stájí a hostincem, v rychlejším pohybu mi celkem úspěšně brání nemalý vítr, mám pocit, jako by ze mě chtěl servat oblečení i s kůží. Rozrazím dveře, vpadnu do místnosti, na to za sebou přibouchnu. K podlaze se snese ještě pár sněhových vloček, které sem navál vítr za dobu, co byly dveře otevřené. Vydechnu, smetu si z ramen sníh, z čepice také. Zatím však stále stojím, pohledem pátrám po hostinci. Uvnitř však stále cítím jakousi úzkost a před očima vidím ten zvláštní výraz toho cizince, co se mi vlastně snažil patrně jen pomoci... Lehce vzdychnu, vydám se k jednomu ze stolů, teprve pak si všimnu, že hned vedle sedí onen pošťák. Zlehka se na něj pousměji, jako omluvu za ten předchozí zmatek, pak si sundám čepici z hlavy a položím ji před sebe na stůl. V kapse mne pálí ta pence, co mi dal, navíc i ta chvilka venku stačila k tomu, aby mi začla být po těle nepříjemná zima. Rozhlédnu se po lokále, jestli v blízkosti není nějaká obsluha. Když ji zahlédnu, mávnu rukou, aby ke mě dotyčný či dotyčná přišla, na to si objednám něco na zahřátí, protože teplo co je všude kolem mi prostě nějak nestačí. Potřebuji se zahřát zevnitř, a to co nejdřív. Po chvíli čekání mi pití donesou, obemknu ho prsty, kterými začne proudit příjemná horkost dál do paží a rozptyluje se dál do celého těla. Spokojeně se pousměju a vychutnávám si ten pocit, zatímco čekám, až nápoj trochu vychladne, aby se dal pít. Oči mi občas zalétnou po okolí, i když až podezřele často se stáčí k vedlejšímu stolu. Nakonec se, alespoň prozatím, rozhodnu, že nebudu toho mladíka nijak lekat, rozhodně ne víc, než je nutné. Takže jen dál sedím, začnu mlčky usrkávat pití. Po několika doušcích blaženě přivřu oči, nadechnu a pak úlevně vydechnu. Po nějaké době, přesně nevím, jaké, se opět otevřely dveře a dovnitř vešel... sir Drake. Zlehka jsem sebou šubla a otočila se od něj, hlavu jsem spíš podvědomě na okamžik vtáhla mezi ramena. Je mi trapně... Oči mi sklouznou k pouzdru s houslemi. Vždycky, když mi nebylo nejlíp a z nějakých důvodů jsem nemohla za Oliverem, tak jsem hrála. To mě vždy uklidnilo a povzbudilo. Otevřu pouzdro a opatrně vyndám housle, přidržím smyčec a futrál opět zaklapnu. Párkrát brnknu na struny, zda je mráz nerozladil, ale zdá se to vpořádku. Pak pomalu, nejprve zlehka začnu hrát, po chvíli se s mírným vrznutím zvednu ze židle, přičemž neustávám v hraní. Smčec hladce klouže po strunách, housle mají sytý, hlubší, lehce zastřený zvuk, trošku skřípavý. Přesně takový, jaký je slyšet u potulných cikánů a ani melodie není postupem času o nic méně horkokrevnější. Nechám se tou melodií prostoupit, všechno ostatní jako by zmizelo. A je to moc příjemný pocit... ------------------------------------------------------------ Bohužel mi nejde vložit odkaz. Kdo by si chtěl poslechnout, tak zde: http://www.youtube.com/watch?v=nhG8LutATPM |
| |
| Sir John Drake “Jo. To mi povídejte, sire. Venku se žení Vichřice z Mrazem.“souhlasil hostinský a nalil ti grog “Jen se zahřejte. Počítám s tím, že tohle počasí vydrží přinejmenším do půlnoci. A to v novinách předpovídali chladné, ale sluneční dny. Jo… leda tak na druhé straně moře.“počkal až vypiješ grog a nalil ti další “Dáte si ještě něco dalšího, sire?“zeptal se a zazátkoval zase láhev. Než jsi stačil odpovědět uslyšel jsi jak někdo hraje na housle, vzhlédl jsi a uviděl jak Margot chodí mezi stoly a hraje na housle. Ten styl ti byl povědomí, kdysi jsi na svých cestách zůstal na cikánskou svatbu, hráli tam podobě, byla to pěkná hudba. Hosté zvedali hlavy a dívali se na Margot, jak hraje, někteří hlavu nezvedli, ale poslouchali “Dobrý nápad. Trocha hudby v tenhle nečas bodne.“slyšel jsi hostinského. Victoria de Maron Jak jsi se dívala na toho psa, všimla jsi si, že jeho majitel se také podíval vaším směrem, raději jsi odvrátila pohled. Clarisa se zatvářila trpce “To máte pravdu, lady. Ale kdyby jste to viděla. Myslím, že sama to jistě poznáte. Sama se jistě budete chvíli rozmýšlet.“oklepala se a dopila zbytek svého čaje. “Navrhovala bych, lady abychom se odebrali do našich pokojů a trochu si odpočinuli. Nějak na mě padla únava. Aspoň budeme na zítřejší cestu. Půjdete doufám, také?“podívala se na tebe. Pak se musela ohlédnout, aby zjistila kam se vůbec pořád díváš, rychle na tebe znovu pohlédla “Doufám, že nepomýšlíte na to toho mladého muže oslovit? To je mladý Ash Perez. Sice jsem to o něm jenom slyšela, ale lidé o něm tvrdí, že má krutou povahu.“varovala tě Clarisa tiše. Ash Perez Všiml jsi si, že rusovláska se dívá tvým směrem, ale když jsi se na ní zadíval, stočila pohled jinam. Stín zvedl hlavu a olízl si čenich, byl najezený, znovu si k tobě sedl a položil ti hlavu do klína, přivřel oči a zdálo se že mu je dobře. Jak by ne, byl najezený v teple a jeho pán ho ještě možná podrbe za uchem. Když jsi mladíkovy vynadal, vylekaně se vytratil, ale náladu ti brzy zlepšilo to, že ti přinesli jídlo. “Váš zajíc na smetaně, pane. Nechte si chutnat.“popřála ti dívka a položila ti talíř na stůl, k tomu ještě přidala hrníček se smaženou cibulí, kdybys si chtěl dochutit přílohu nebo samotného zajíce. Dívka si stoupla kousek dál a čekala jestli ji propustíš s tím, že je to dobré nebo vynadáš, asi doufala v to první. Pustil jsi se do jídla, první jsi opatrně ochutnal, ale měl jsi dojem, že se tento králík nijak neliší od toho co jídáváš doma. Margot Swanson Poštovní kurýr se na tebe podíval, také se usmál a kývl ti na pozdrav. Ale neoslovil tě a ani nemohl i kdyby chtěl. Zrovna totiž jedl, chvíli jsi se na něj dívala a měla jsi dojem, že podle toho jak s chutí to do sebe cpe tak si ještě přidá. Když Sir Drake vešel, to že tu jsi nepostřel. Teprve až jsi začala hrát, tak se na tebe otočil, ale to jsi už nevnímala. Soustředila jsi se na hraní, ucítila jsi jak se tě někdo dotkl, když jsi otevřela oči viděla jsi jak někdo vytahuje ruku z tvé kapsy, první jsi se lekla, ale pak jsi v kapse pocítila tíhu mince. Nejspíš tě právě někdo obdaroval penězi, rozhlédla jsi se a zjistila jsi že hodně lidí se na tebe dívá, včetně Sira Drakeho. |
| |
| Hostinec "Iba do polnoci? To je dobre, to je dobre... Raz som zažil, že trvala tri dni... Senník, v ktorom som sa vtedy ukrýval takmer zapadol..." zaspomínal si na staré časy takmer neprítomne a hodil grog do seba. "Ešte jeden..." prikázal si, ale v tom momente sa rozozneli husle. Zdvihol hlavu a zazrel Margot aj s husľami. Hrala podivnú, sviežu, takmer až cigánsku melódiu. "Tak nie. Prineste mi do izby 3 pintu rumu. Aj večeru chcem tam. A pokiaľ by som sa už neukázal, zobuďte ma pred svitaním." prikázal si. "Áno, je to dobrý nápad. Rozhodne to hostí zahreje. Je to príjemná melódia. Bohužiaľ, nie pre mňa." zdvihol sa a odišiel na poschodie, kde by mali byť izby. Našiel si tú svoju, odomkol a vošiel. Vybavenie boli strohé, truhla, posteľ, stôl a stolička. Viac nepotreboval. Vyzul sa z nepohodlných čižiem a hodil sa na posteľ. Z batoha vybral námatkou knihu a zadíval sa na titul. Hlboko si povzdychol. "Božská komédia. Tak jo Dante, tento boj prehráš." uškrnul sa a znova sa ponoril do čítania, zatiaľ čo zdola znela tlmená vrava a hudba. |
| |
| Hra Z ponoření se do tónů houslí mne vyruší čísi dotyk. Aniž bych přestala hrát shlédnu ke své kapse, z níž někdo vytahuje paži. Prve se trochu leknu a oči se mi rozšíří, pak mi stejně dojde, že zrovna v téhle nic nebylo. Chvíli na to, když udělám další krok, postřehnu trochu větší tíhu a lehounké zacinkání mi dopřeje poznání, co onen dotyčný ve skutečnosti chtěl. Mírně se pousměji, pak se rozhlédnu letmo po lokále. Na nedostatek pozornosti se rozhodně stěžovat nemohu, což způsobí, že se mi jasně modré oči ještě o něco víc rozzáří. Hned po tom, co dohraji, okamžitě naváži další melodií, tentokrát přecijen trošku více tradiční. Nějaká tréma mě v těchhle situacích nijak netrápí, zvlášť, když vidím, jaký má hudba na ostatní vliv. Pohyby jsou uvolněné, stejně jako můj výraz, zdá se, že se mi úsměv v koutku úst usadil snad natrvalo. Tváře mi lehce hoří a já se cítím.... šťastná? Ano, dalo by se to tak říci. Na pár okamžiků se můj pohled střetne s tím sira Drakeho. V první chvíli oči sklopím, po té se však na něj opět podívám, pousměji se o něco více a ještě přidám na tempu. Jak to v těchhle hospůdkách bývá, nedlouho po té vytáhne někdo kytaru, další bubínek, tuhle nějaký klučina vzadu foukací harmoniku. A pohodová muzika s atmosférou je hned na světě. Rozhodnu se ještě pro jeden kousek, nakonec skončím, trochu víc zadýchaná, vlasy jsou mírně rozčepířené, ale to mi absolutně nevadí. Pokývnu tak nějak všem hlavou, svým spoluhráčům poděkuju za milý doprovod a dojdu se posadit zpět na své místo. Napadne mě podívat se, kolik že peněz vlastně mám.... Sáhnu do kapsy a vytáhnu drobné, když je spočítám, vyjde vcelku uspokojující částka, na cenové "poměry" tady bych se mohla napůl označit za boháče. Zatřesu mincemi v dlani, pousměji se a schovám je zpět. Něco mě napadne, ale když se pootočím, zjistím, že sir Drake zmizel. Povzdychnu si, hlava mi mírně poklesne, ale nakonec nad tím mávnu rukou. Momentálně odpočívám, uhladím si trochu vlasy a opět se zadívám na kurýra. Samotnou mě to překvapuje, ale... ráda bych si s někým popovídala.... |
| |
| Hostinec To máš asi pravdu, Clariso. Ale musíme něco přetrpět, nemyslíš? Pak už to snad bude jen lepší a lepší. Usměju se na svou gardedámu a krátce se zamyslím. Přemýšlím nad nedůležitými věcmi, například zda mají ve Stotsku kam jsme pozvané křídlo. Ráda hraji a už mi to chybí. Ano, to je výborný nápad. Maličko mě rmoutí, že nemám pokoj vedle tebe. Až na konci chodby je poměrně hloupé. Ne, nevadí mi to, ale tímto jí alespoň potěším a uchlácholím, že nechystám žádné špatnosti. Když se ohlédne na mladíka, podívám se tam opět, po několikáté také. Mladík přitahuje mou pozornost spíš tím, že se do zdejší společnosti nehodí a hlavně svým psem. Neměj strach, Clariso, to rozhodně nemám v plánu. Spíše než na něj se dívám na toho psa. Měli jsme přece stejného. Mayu, vzpomínáš? Usměju se na ni. Jen jsem si ho prohlédla, toť vše. Jdeme? Zvednu se na nohy a uhladím si šaty. Williama necháme tady, očividně se dobře baví s hostinským, zaslouží si to, dva dny se kodrcal v zimě. Tak půjdeme, prohlídneme si, čím nás chtějí v tomto hostinci uchlácholit. A Clariso? Být tebou, připravím se raději na podobný zžitek jako s toaletami. |
| |
| Hostinec Moc dobře vidím, jak se rusovláska dívá mým směrem, ale je mi to jedno.Já si na ní už názor udělal. Po mém oslovení toho kluka vypadnul skoro ihned. Usměji se sám pro sebe. Stín se nají a strčí ten svůj čumák do mého klína. "Lehni."syknu k němu, protože nemíním mít kalhoty od jeho slin. Pro podporu svého rozkazu ještě dostane lehkou facku přes čumák, aby rozkaz splnil rychleji. Už nejspíš ví, že to přehnal a že překročil hranici. Jen co splní rozkaz, pohladím ho, ale to je vše. Přinesou mi jídlo, jen se nadívku krátce podívám, ani nepoděkuji. Protáhnu se, vemu příbor a vemu první kousek, abych ochutnal. Hm...chutná to dobře.....musím uznat, něco ukuchtit umí. přiznám si v duchu, ale na dívku se ani neusměji. " Co můj pokoj? Kdy bude připravený?" zeptám se přísně místo nějakého poděkování. Ale očividně mi to chutná, protože po položení otázky se pustím do jídla. |
| |
| Pokývám hlavou a postavím se, ovšem zůstávám stát jen kousek od křesla a dopiji zbytek vína, které zbylo ve sklenici. Talent je záludná věc, stejně jako láska. Věříte v lásku? Ty skutečně dobré básně o lásce stejně vznikají jen tehdy, je-li láska nešťastná, nemyslíte? Má to v sobě kus nenaplněného citu, touhu, cuknu pohledem ke knize na stole a usměji se. Vtip, ano, i ten má své kouzlo. Tím spíš, jsou-li do něj zamíchány i jiné věci. Jako například dříve zmíněná láska. Volným krokem se vydám k dívce, obejdu ji a prázdnou sklenici postavím na římsu krbu, ve stejný moment se otočím a zamířím rovnou k dívce a hypnotizuji ji pohledem. Nepředpokládám, že by se po těch všech pohledech nějak víc cukala, směle tedy natáhnu ruku a konečky prstů přejedu po jejím krku a části klíční kosti. Touha zničila nejednoho muže i ženu, zašeptám, když se skloním k její tváři a můj nos je jen pár čísel od jejího. Prsty sjely přes rameno přes paži až k dlani. Poznámku o Claudii a obědu ignoruji. |
| |
| Sir John Drake Moc dlouho jsi si hudby od Margot neužíval, raději ji odešel do soukromí pokoje, zapálil sis svíčku u postele a pohlédl z okna, díky sněhu bylo venku šedo a v místnosti panovala pochmurná tma, kterou rozsvícená svíčka zahnala. Lehl jsi si na postel, zkusil jak je měkká, z domova jsi byl zvyklý na lepší, ale spal jsi i na horších místech a pustil jsi se do čtení. Asi o patnáct minut později někdo zaklepal na dveře, když jsi vyzval aby vešel. Vešla jedna z dívek s tácem. Nesla ti tvůj objednaný grog a večeři skládající se z teplé šunky, zralého sýra, půlku chleba nakrájeného jablka. Dívka se na tebe usmála, mohlo by ji být tak dvacet pět let, nebyla krásná jako většina těch Anglických paniček, neměla upravované nehty a ani alabastrově bledou pleť. Tahle měla pleť opálenou od slunce i když teď byla zima, tak opálení mizelo jen pomalu, ale byla hezká. A také byla vdaná, všiml jsi si prstýnku který zdobil její prsteníček. “Tady je vaše pití a večeře, sire. Budete si ještě něco přát?“zeptala se přívětivě. Margot Swanson Když jste dohráli tak vám osazenstvo zatleskalo a znovu se rozjela obvyklá zábava. Spočítala jsi si peníze co jsi si vydělala, nebylo to špatné a měla jsi z nich radost. Nakonec jsou to peníze co jsi si poctivě vydělala. A v příštím hostinci si určitě za tohle budeš moci koupit jídlo a i nocleh pokud se nerozhodneš spát ve stáji. Odešla jsi k poštovnímu kurýrovi, který už dojedl, jen co jsi k němu přišla vzhlédl k tobě “Lady? Ehh… slečno. Tedy.. pane.“zakoktal se a začervenal se, zamračil se jak se soustředil “Promiňte, ale nevím jak vás mám oslovovat.“dodal šeptem. “Chcete si přisednout?“nabídl ti místo “Moc dobře umíte hrát.“pochválil tvou hru na housle. Victoria de Maron “Doufám, že máte pravdu, lady. Obávám se, že jsem poněkud zpohodlněla.“vzdychla. Vstala “Tak pojďme. Ale Lady. Kdyby jste chtěla někam jít. Myslím z pokoje, tak řekněte Williamovi nebo mě aby vás doprovodil.“poučovala tě a šli jste spolu za hostinským. “Máš pravdu, opravdu je jako Maya. Byl to dobrý pes.“požádala hostinského o klíče. William se na vás podíval “V pořádku?“staral se. “Jistě, Williame. Jdeme si jen trochu odpočinout do pokojů.“řekla mu Clarisa a usmála se na něj. William si rozpačitě odkašlal “Jistě. To je dobrý nápad, dámy. Odpočiňte si.“ Hostinský ti vám podal klíče, ty jsi si vzala svůj a Clarisa zase svůj “Tak pojďme.“pobídla tě a šli jste spolu nahoru do patra “Tak kdyby něco. Stačí zaklepat.“řekla Clarisa ještě předtím než otevřela dveře, ale nevešla. Dívala se za tebou dokud jsi nevešla do svého pokoje. Rozhlédla jsi se, byla to menší místnost s jedním oknem s okenicemi, postel s peřinami vycpanými slámou, stůj s jednou židlí, v koutě umyvadlo s keramickou karafou a noční stolek s olejovou lampou. Nebylo to tak strašné jak jsi si tedy představovala i když Clarisa musí lomit rukama. Ash Perez Stín se sklaple stáhl, lehl si a pak se ještě kousek odplížil, jako kdyby se sad bál, že by narušoval tvůj osobní prostor. Dívka se podívala na Stína se soucitem, pak pohlédla znovu na tebe “Váš pokoj i koupel bude připravena během vaší večeře.“slíbila ti “Koupel budete mít připravenou v pokoji. Klíč si pak vyzvedněte u hostinského.“zaváhala “Budete ještě něco chtít?“zajímala se o tvé pohodlí. Uviděl jsi, jak starší dáma a mladá slečna jdou nahoru k pokojům, pak jsi si všiml, jak se Stín zvedl ze země, odešel k oknu a přitiskl čumák na sklo, které se díky jeho dechu zamlžovalo. sir Henry Douglas Marlborough Dívka dál stydlivě stála a mačkala si za zády ruce “Ano. Věřím na lásku, pane.“řekla “Ale.. ne všechny dobré básně o lásce vznikly kvůli nešťastné lásce. Kdysi jsem četla milostné dopisy co psal otec matce a některé byli opravdu dobré.“řekla a dívala se na tebe. “Ale máte pravdu.“když jsi ji začal hypnotizovat pohledem chvíli to trvalo než zvedla k tobě oči a pohled ti opětovala. Když jsi ji pohladil celá se napjala, viděl jsi jak polkla, pokožku měla jemnou a příjemně teplou. Tvářila se však polekaně, znovu sklopila oči, ale když jsi se k ní přiblížil jako kdybys ji chtěl políbit znovu ti pohlédla do očí. Zlehka pootevřela růžové rty, ucítil jsi její sladký dech, zvedla ruce které ti položila na ramena “Pane.“vydechla “To.. bychom neměli. Vaše paní. Ona… jestli by to zjistila, přijdu o práci a jste ženatý.“namítla váhavě. |
| |
| "Má žena má plné ruce práce s číkoliv jiným, jen ne se mnou. Jak jsem už řekl, jsou věci, za které se draze platí," nakloním se k jejímu drobnému oušku a zlehka se jej dotknu špičkou nosu, naše tváře se už téměř dotýkají, když se skloním a políbím dívku na krk. To opojení je kouzelné, perfektní dezert. "Láska svazuje, ta pravá vášeň netkví v kráse ani v lásce, ale v pouhopouhém chtíči," pronesu o něco hlasitěji, takže se můj hlas zdá být znovu dominantní. Dlaněmi sjedu po jejích bocích, jednou rukou až k zadečku. Žádné rázné a tvrdé pohyby, jen samá něha a laskání. Náhled se odtáhnu, mé rty jsou zkrouceny do jemného úsměvu. "Ale pravda. Není dobré nechat manželku čekat," řeknu prostě a opustím místnost, dívku ponechávám jejímu osudu. Možná mi později připraví nějaké to překvapení, ženy není nikdy radno podceňovat. S mnohem lepší náladou zamířím do jídelny, abych jako obvykle poobědval s Claudií. |
| |
| hospoda Dívka mi řekne, jak to mám s pokojem a s koupelí. Zvednu pohled od jídla. " Dobře, to je vše, můžeš jít." odešlu jí pryč a pokračuji v jídle. Všimnu si žen, jak odchází, ale ani tak nepřeruším své hodování. Jen se za nima chvili dívám a to je vše. Jak však odejde Stín ze svého místa. otočím se a dívám se, co chce. " Stín, ke mě." zavolám na něj a napiji se vína. Jak příjde,přitisknu ho k zemi, aby věděl, kde je jeho místo. " Kdo ti povolil odejít. Až se najím, půjdeme ven, ale dřív nevystrčíš ani čumák." hovořím rozlobeně a vím, že Stín to až moc dobře ví. Vrátím se k jídlu a kroutím hlavou. " Co se to s tebou děje.....chováš se jako štěně." nechápu chování Stína a dojím svojí porci. Vypiji své víno a na stole nechám polovinu ceny, aby nezapomněli na můj pokoj. Budou si mě aspon pamatovat a vědět, že konečnou cenu zaplatím až za vše, co dostanu. Obléknu si kabát a pořádně se zachumlám. Tlesknu na nohu a tím dám povel Stínovi. Vyjdeme ven a tam se rozhlédnu, ale v tom počasí to moc nejde. Vytáhnu své zdobené vodítko a připnu si Stína. " Tak jdeme, ved mě." nechám cestu na Stínu, má lepší smysly a vím, že přes to všechno, on mě nezradí. |
| |
| Hostinec Všechno zlé je pro něco dobré. Sama mi to pořád opakuješ, Clariso. Jistě Clariso, nikam bez tvé, či Williamově přítomnosti nepůjdu. Stejně na mne po té polévce padla nějaká únava, myslím, že si na chvíli odpočinu. Jistě pane, odpočineme si. A ty se hezky bav. Lehce položím ruku Williamovi na rameno, usměju se a pak spěchám za Clarisou do pokojů. Vycházely jsme nahoru do patra a já pozorovala veškerý interiér hostince. Zkoumala jsem ho do detailu, abych si dovedla udělat obrázek o majiteli hostince. Jistě Clariso, příjemný odpočinek. Ještě na nní zamávám, zapamatuji si dveře jejího pokoje a vejdu dovnitř, načež za sebou zavřu dveře. Prohlédnu si zkoumavě i kriticky pokoj. Je čistý, prostý, ale přesto daleko lepší, než jsem si myslela. V mysli jsem se uchechtla, když jsem si představila Clarisin výraz. Vážně na mne dopadla nějaká únava. Poodejdu k posteli, sundám si svrhní část šatů. Nyní na sobě mám mnohavrstvou spodničku, vršek je kryt lehkým bílým jakoby tílkem s knoflíčky. Šaty přehodím přes židli, nechci je umačkat. Sundám si boty. Kupodivu je tu teplo. Položím se na postel a za chvíli usnu. |
| |
 | Mé sídlo, má komnata: Dívám se na svůj obraz, dnes snad již po sté a zlehka se usměji, neboť účes se Charlotte obzvláště povedl. Plavé, téměř bílé vlasy jsou nyní vyčesány do vysokého, ale praktického účesu, jež je ideální pro cestování, několik pramenů se z nich již přesto uvolnilo, snad proto, aby zlehka doplnily půvabný obličej se smaragdovýma očima a rty, jež lákají k polibkům, hladovým, vášnivým, ale též jemným, hravým, tužebným. A všem těm byly tyto rty k dispozici. Ze šperkovnice, jež zbyla na stole si vzala jednoduché naušnice, jejichž hlavním prvkem byla mozajka ze smaragdů, ty doplňovaly a vyzdvihovaly nejen barvu jejích očí, ale též krásné zelené šaty stejného odstínu, taktéž vhodné na cesty, ale též ukazující, jak je jejich majitelka vážená a movitá. Šaty zdůrazňoval velký živůtek, jež upoutá pohled jakéhokoliv muže, stejně jako útlá postava a rozkošný zadeček. Trhnu sebou, když mě Cahrlotte vyruší svou zmínkou o zavazadlech, ale především o Duncanovi. Ztuhnu a postavím se, lehce si upravím šaty a naposledy se podívám do zrcadla, abych zhodnotila naši společnou práci. Dokonalé... Děkuji, Charlotte, to již myslím bude vše. Nyní se půjdu podívat na našeho nevítaného hosta. Vezmu si ze stolku vějíř a vykročím ke dveřím, sejdu schody a poté vyrazím na nádvoří. Duncana uvidím okamžitě, jeho půvab a mužnost nejde přehlédnout. Polknu, když si uvědomím, že on mi ještě v posteli společnost nedělal. Zlehka skryji pobavený úsměv za vějíř a toto gesto doplním jemnou úklonou a následným podáním dlaně, aby mi na hřbet ruky mohl vtisknout možná až příliš dlouhý polibek. Sjedu jej pohledem. Zmužněl, vyrostl, dospěl? Duncane? Velmi ráda tě vidím, jen nerozumím tomu, co zde vlastně děláš se svými zavazadli. Neměl by jsi být u dvora? Dělat společnost králi? Můj bratr se bude jistě zlobit, až se o tvé nepřítomnosti dozví. Zhluboka se nadechnu, když mi vysloví poklonu, jež měla být opravdu pro mé uši, zlehka přikývnu a bez další odpovědi se vydám ke kočáru. Ráda bych cestovala sama, Duncane. Jsem připravena, vždy jsem se o sebe dokázala postarat, zvláště pak po smrti mého nebohého manžela. Skloním hlavu, do očí se mi ženou slzy, jež si nemohu dovolit, neboť by celá práce Charlotte vyšla v niveč. Poté pohlédnu na bratrance a mlčky nastoupím do kočáru. Dveře nechám otevřené, je mi jasné, že Duncan mi bude chtít dělat společnost. Zase ta komedie s mrtvým manželem. Proč jen to již nemůže být uzavřeno? Copak není již dlouho mrtvý? Již měl být dávno zapomenut. |
| |
| sir Henry Douglas Marlborough Dívka vydechla, když jsi přejel dlaněmi přes její boky a stiskl ji zadeček. Cítil jsi, jak se prsty dotkla tvých vlasů, políbil jsi ji na krk, voněla po růžové vodě. A pak jsi se najednou odtáhl, služebná zůstala stát jako opařená zatím co ty jsi šel do jídelny za manželkou. Claudie seděla u dlouhého jídelního stolu, který byl prostřený k jídlu, čekala na tebe. Když jsi vešel vzhlédla k tobě. “Už jsem se obávala, že jsi se rozhodl poobědvat ve své pracovně drahý.“řekla. Počkala až se usadíš, pak vzala zvonek a zazvonila. Hned se otevřeli dveře ze které vyšli dva sluhové s polévkovou mísou a košíčky s pečivem. Oběma vám naservírovali polévku, byla to dýňová polévka se zázvorem “Dobrou chuť.“popřála ti Claudie a pustila se do jídla. Po chvíli jsi si všiml, že polévku snědla poměrně rychle a všechnu, což nebylo normální. Normálně toho moc nesnědla, kvůli tomu že ji nebývalo dobře. Dnes ji asi opravdu bylo dobře, nejspíš bude jíst i druhý chod. “Co tvá kniha, kterou jsi četl? Je dobrá?“zeptala se a složila ruce do klína. Ash Perez Když jsi Stína zavolal se staženým ocasem se k tobě připlížil a poslušně se nechal přitlačit k zemi a už tam zůstal a ani se nehnul. Pohnul se teprve až když jsi mu dal povel, vyšel s tebou ven, kde se zastavil a počkal až mu připneš vodítko. Pak teprve sklonil hlavu k zemi, začal čenichat ve sněhu a vedl tě vesnicí, tu a tam se zastavil aby si něco označoval, ale pak šel dál. Zavedl tě do jedné uličky, kde se na chvíli zastavil, rozhlédl se a zase začal čenichat. Sníh už padal klidněji i když stále hustě, vítr se trochu uklidnil. Znovu tě vyvedl na hlavní ulici a nakonec se zastavil. Rozhlédl se, znovu odešel do další uličky a odvedl tě k hromadě sněhu, chvíli ji očichával než začal hrabat. K tvému překvapení pod sněhem někdo ležel. Ash Perez Usnula jsi jako špalek ta cesta byla chladná a nepříjemná a takhle postel byla o hodně příjemnější. Probudilo tě klepání na dveře, otevřela jsi oči a zjistila že venku je tma i když sněžení stále nepřešlo. Zavolala jsi otázku, kdo to je. “To jsem já, Alec, lady. Chtěl jsem vám jen říci, že je připravená večeře, pokud máte hlad. A také jsem vám chtěl nabídnout koupel.“ Než jsi stačila odpovědět uslyšela jsi jak se na chodbě otevírají dveře “Co to tam děláte?“ozval se hlas Clarisy “Ihned odstupte od těch dveří, mladý muži. Varuji vás. Neopovažujte se pošpinit nevinnost lady Victorie.“kárala ho. Úplně jsi viděla jak mu hrozí prstem a chudák Alec jen zírá. Gabriella de la Crull Duncan vzal lehce tvou ruku a políbil tě na hřbet ruky, když se narovnal ježe na okamžik překryl tvou ruku svou než ji pustil. Usmál se na tebe, odhalil tak bílé, rovné zuby “Jistě. Já vím, že se o sebe umíte postarat, lady.“řekl zdvořile “Nikdy jsem o tom nepochyboval. Bohužel jeho Veličenstvo, váš bratr si to nemyslí.“zaváhal “Nebo spíš to ví moc dobře a proto mně pověřil abych vás na vaší cestě doprovázel a dohlédl na vaše bezpečí.“ nabídl ti ruku, když jsi nastupovala do kočáru. “A vzhledem k tomu, že je to na příkaz jeho Veličenstva, tak s tebou drahá sestřenko pojedu ať už chceš nebo nechceš.“nastoupil za tebou do kočáru a usadil se naproti tobě. “Ale neměj obavy, sestřenko. Přece se již nějakou dobu známe a sama jistě musíš uznat, že ti jeho Veličenstvo mohlo vybrat mnohem horší doprovod.“usmál se na tebe. “Můžeme vyrazit?“zeptal se vozka, který se objevil ve dvířkách. Duncan přikývl, že ano. Vozka dvířka zavřel a za chvíli se kočár rozjel “Je to již nějaká doba co jsme se viděli naposledy, vaše veličenstvo. Událo se od našeho posledního setkání něco zajímavého?“zeptal se. Zamyslela jsi se jak dlouho to bylo, ale tušila jsi, že je to přinejmenším pět měsíců. |
| |
| Hostinec Během chvíle usnu. V hostinci se asi topí, tak mě nterápí zima. Nevím, jak dlouho spím, ale když mne probudí klepání dezorientovaně se probudím a chvíli jen sedím a zjišťuji kde jsem, co tu dělám a co mě vlastně probudilo. Naštěstí se klepání ozve znovu. Spustím nohy z postele, obuji se do bot, dojdu k židli a natáhnu si jen suknici, přes vršek kožíšek a dojdu ke dveřím, za kterými mluví Alec. Než tam dojdu, zaslechnu Clarisu a hlasitě se rozesměju. Odemknu dveře, zabalená v kožíšku, maličko rozcuchaná a rozespalá. Clariso, tento mladý muž mne jen přišel upozornit, že je hotova večeře a koupel, pokud máme zájem. Jistě měl hned namířeno za tebou, kdybys jej tak hloupě nenapadla. Měla jsem přece zamčeno. A tak mě napadá, ty jsi si vůbec neodpočinula, že ne? Dovedu si ji představit, jak "táboří" za dveřmi s uchem přilepeným na starém dřevě a poslouchá. |
| |
| Na procházce Stín má radost z procházky, velmi často se takto procházíme a užíváme si společné společnosti, někdy i s Pomstou. Povolím vodítko a nechám Stína, aby si to tu prošel a označkoval. V tomto mu závidím, at příjde kamkoliv, dá všem najevo, že tu byl a že je to jeho. Poplácám ho a pohladím po jeho hrubší srsti. Zachumlám se více do kabátu a postupujeme dál.Sníh stále padá, ale už to není tak hrozné. Znova se dostaneme na hlavní ulici. Měl bych se vrátít, začíná mi být zima a nehodlám tu chodit celý den. Měl bych se podívat na ten pokoj. ale Stín postupuje dál a zatočí do další uličky. Zarazí se a pak příjde k hromadě sněhu a hrabe. Málokdy hrabe a tak povolím a nechám, at ukáže, co tam má. Po chvili hrabání spatřím, že je tam tělo. Přejdu blíž a zadívám se na toho ubožáka,co tu leží. " Hledej." dám povel a Stín hrabe dál, dokud rozhrabe převážnou část těla. Já se pak jen sehnu a smetu poslední vrsty, zadívám se, copak jsme to tu našli. " Koho pak to tu máme? Zákusek po dobrém obědě? Máš hlad, Stíne? " kopnu do těla, zda je ztuhlé či jen tu někdo krátkou dobu ležel. |
| |
| Pokoj v hostinci Konečne sa začítal, už bol na prahu Pekla. Tá pasáž sa mu zdala byť veľmi príjemná a veľmi symbolická. Poutníku, jenž tu stojíš, věz, že nemáš naději... Veľmi symbolické... Ozvalo sa zaklopanie na dvere. Priam vyskočil z postele, bolo to dosti nečakané. "Vstúpte." odpovedal mierne zmätene. Dnu vošla... slúžka, nevedel nájsť vhodnejšie slovo, s večerou. Usmial sa, ako na ňu tak aj vlastnej reakcii. Koho to vlastne očakával? Pozorne si ju prezrel. Mala presne ten druh krásy, ktorú obdivoval, žiadna vyumelkovaná a napúdrovaná levica salónov. Obyčajná príroda, žena, ktorá nenadobudla postavu šialenými diétami, ale tvrdou prácou. A vydatá. Znova sa usmial. "Ano, mal by som jedno želanie. O takú pol hodinu príďte po riad a doneste mi džbán vody. A ešte dve jablká, je to moje najobľúbenejšie ovocie. A zatiaľ ďakujem." povedal a lačno sa zahľadel na večeru. Presne to teraz potreboval, alkohol a jedlo. A keď tá milá slečna odišla, priam zúrivo sa doň pustil. O desať minút to bolo všetko v ňom a on si pokojne popíjal, čakajúc na tie dve jablká. Teraz, zo zimnej zásoby, bývali trochu zvraštené a nesmierne šťavnaté. Bolo to síce trochu divné, ale čerstvé mu nechutili až tak, ako tie odležané zimné... |
| |
| Victoria de Maron Clarisa se zamračila “Jistě, že jsem odpočívala. Copak si myslíš, že ti vůbec nedůvěřuji, Victorie?“zeptala se a pak se zase zaměřila na chudáka Alece, který se rozpačitě škrábal na zátylku. “A ty? Co tu ještě okouníš? Pokud jde tedy o tvou otázku, ano dáme si večeři a koupel také. Tak mazej.“hnala ho. Alec vzdychl, pohlédl na tebe a pak odešel “A ty jdi zpět do pokoje a uprav se. Takhle vyjít ven z pokoje. A navíc se takto ukázat muži. Honem zpět dovnitř.“chytla tě za ramena a odvedla tě zpět do tvého pokoje. “To by jsi rovnou mu mohla ukázat kotník a pozvat si ho do pokoje.“zavřela za vámi dveře. “Já z tebe asi předčasně zešedivím.“vzdychla “Kde máš hřeben?“ Ash Perez Stín začal vrtět ocasem a dál hrabal, sklonil jsi se abys se podíval koho jste to našli. Byl to nějaký kluk, asi tak patnáct nebo čtrnáct let. Trochu jsi ještě odházel sníh a uviděl jsi, že ho někdo bodl do zad. V zádech mu trčel nůž, když jsi do něj kopl slyšel jsi jak jen vydechl, tedy ještě žil, aspoň prozatím. Stín ho začal očuchávat a pak začal olizovat krev, která mladíkovy vytékala z rány na zádech. Sir John Drake “Samozřejmě, sire. Hned to zařídím.“řekla dívka a odešla. Pořádně jsi se najedl, nevěděl jsi tedy jak se hostinský stará o ostatní, obyčejné hosty, ale o tebe se rozhodně staral dobře, nebo aspoň jak jen to šlo. Znovu jsi si lehl, aby ti po večeři trochu slehlo, sice to trvalo o něco déle než jsi řekl, ale dívka přišla, nesla džbán plné teplé vody a jablka, které jsi chtěl. “Prosím, sire. Tady to je.“položila vše na stolek a vzala tác na kterém ti přinesla jídlo. “Tak a je to, sire.“řekla “Ještě něco, pane?“zajímala se. |
| |
| V uličce Po odházení sněhu spatřím kluka s kudlou v zádech. Napřímým se a pozoruji ho, po kopnutí vydechne, takže stále žije i v tomto mrazu. Stín mu začne olizovat krev z rány. " Fuj Stíne....ještě od něj něco chytíš.....nebo ty máš spíš chut na krev....nestačilo ti maso." zasměji se a ustoupím kousek od nich, at si Stín na klukovi pochutná. Ze vzdálenosti celého vodítka se na ty dva dívám. Co ted......no tak jsem našel zraněného kluka....možná by bylo dobrý si pohrát, než ho dorazím, na druhou stranu našel si ho Stín a viditelně mu chutná....a mít hračku na nudné chvile mezi těma tajrdlíkama by nemuselo být špatné....bude zdržovat...než se udzraví, než se naučí své postavení pod psem...stojí mi to za to, vyléčení , ještě nejisté, za krátkodobou hračku. zadívám se na Stína, který se snaží a jeho chvost se radostí třepotá. Jestli si ho necháme...možná bude větší zábava ho vidět umírat pomalu, než tady do něj jen znova zabodnou kudlu.....je mrtví a jestli přežije do zítra je na mě, stejně jako by byl jeho zbytek života...jeho krátkého života. znova se vydám k chlapci. Poplácám Stína po pleci. "Tak mu o nějaký ten den zkusíme zachránit život.....ale věř mi chlapče, svých dalších narozenin se stejně nedožiješ." zašeptám a do kluka znova kopnu, zda má cenu to ještě zkoušet. Pokud žije, natrhnu jeho oblečení se snahou o první pomoc zastavením krvácení (přece nebudu kvůli hračce trhat své vlastní drahé oblečení), dokud nezjistím, jak moc hluboko a přesně v jakých místech je nůž. |
| |
| Dobrá nálada a poštovní kurýr Pootočím se ke kurýrovi, musím se trochu držet, abych se nezačala smát, takže se mi zlehka třese brada a koutky úst neposlušně cukají. Mladík byl už tak červený a očividně zmatený, nechtěla jsem to zhoršovat. Když se mi podaří se v klidu nadechnout, zlehka pokývnu hlavou, vstanu a přisednu k němu. Krátce se na něj zadívám, pak se pousměji. ,,Díky.... Občas by se člověk divil, jak ho něco, co začne vlastně z donucení, začne bavit a tak nějak naplňovat." na chvíli se odmlčím, ještě jednou si ho krátce prohlédnu. ,,Omlouvám se za ten zmatek ve stáji... Můj kůň se patrně rozhodl, že mi ty klukovské šaty už nějak nesluší...." pokrčím zlehka rameny. ,,Ale jinak je Oliver zlatíčko. Ale povahu má občas pořád jako nevycválané hříbě. Tak je mu teprv pět, třeba z toho ještě vyroste." pousměji se o něco víc. Hra na housle mne opravdu víc jak příjemně uvolnila. ,,Jak dlouho už vlastně děláte kurýra? Když jsem byla menší, tak mi Veronika, moje sestra, nemohla z hlavy za žádnou cenu vyhnat představu, že bych byla pošťačka. Prý si nemám vymýšlet hlouposti a začít se chovat dospěle." mávnu rukou, jako bych odháněla obtížný hmyz, pak si povzdychnu. ,,Od té doby jsem se čím dál míň těšila na svoje další narozeniny. Chtěla jsem zůstat napořád malou holčičkou, abych mohla jezdit na vyjížďky, tajně na hony a tak vůbec dělat, co mě baví. S manželem by se tohle všechno stalo.... nepřípustným. Pochybuji, že by ze mě měl radost, kdybych se vracela zablácená v mužských šatech z nějakého honu nebo podobné." při té představě se musím chvilku zasmát, ale v dalším okamžiku mi výraz trochu posmutní. Je mi už šestnáct, věk akorát tak na vdavky. A tahle myšlenka mě nijak netěší, je to jak noční můra.... ,,Jinak jsem Margo. Říkejte mi, jak vám to bude vyhovovat, nejsem žádná lady a na utažené mravy vyšších společností si nepotrpím, spíše nad nimi skřípu zuby. Nebo popřípadě Martin. Co se vám líbí víc..." opět se usměji. |
| |
| Pokoj v hostinci Spokojne po jedle podriemkaval, s knihou v náručí. Ocitol sa na hranici medzi snom a realitou, premýšľajúc kto vie o čom. Miloval ten stav, rovnako, ako ho milovali všetci starí ľudia... Starí... On predsa nebol starý... A predsa sa tak správal. Slobodní muži v jeho veku by mali za vrchol rozkoše považovať dvorenie ženám (prípadne už iba tej jednej, s ktorou ich zviazala láska a kňaz) a nie podriemkavanie s knihou. Nakoniec mal ten Maxwell pravdu... Ozvalo sa zaklopanie a to ho vytrhlo zo snenia. Vstúpila tá istá slúžka, s úsmevom a džbánom a jablkami. Usmial sa na ňu rovnako prívetivo. "No, potreboval by som asi nejakú spoločnosť, ale to, našťastie pre vás, už nie je váš problém. Ďakujem vám veľmi pekne. A pripomeňte hostinskému, kedy ma má zobudiť..." zasmial sa spokojne. A keď odišla, vzal džbán, lavór, vyzliekol sa do pol pása a začal sa umývať, šetriac vodou ako to len išlo. Bolo to príjemné a osviežujúce a keď už nič iné, aspoň to zahnalo driemoty. Bol spokojný. Znova sa vyvalil na postel, zakusol sa do jablka a otvoril Danteho tam, kde pred pár minútami prestal.... |
| |
| Hostinec V tom případě máš velmi ostré smysly, Clariso! Pokloním se jí, přesto pochybuji o tom, že odpočívala. Ale je to její boj, až budu mít zájem ji obelstít, povede se mi to. Pobaveně sleduji Alecův výraz a když se na mě po vyhnání podívá, změním pobavený výraz na soucitný. Jdu za Clarisou do pokoje, ale ještě Alecovi zamávám. Ovšem jen v momentě, kdy to Clarisa nemůže vidět. Ano, já vím Clariso, vypadám jako nějaká koketa. Hrozné. Vždyť je to teprve kluk. Navíc jsem celá zahalená, nemohl vidět nic. Pod kožíškem ani nejde vidět, že nemám horzet a vrchní díl. Ospravedlňuji se, sundám kožíšek a přetáhnu si vrhní díl, cože je jen obyčejné tričko s rukávy, u ramen rozšířenými, dekolt je zdoben krajkami, které vykukují z korzetu, který si obléknu následně a Clarisa jej uvážě. Hřeben? Já nevím. Nebyl v tašce? |
| |
| Nástup do kočáru, cesta: Ztuhnu v půli pohybu a zhluboka se nadechnu, abych uvolnila veškerý šok, vztek a především rozhořčení. Polknu. Nasadím ten nejlíbeznější úsměv a otočím se na Duncana, sledujíc jeho pobavený výraz. Přejedu si rty jazykem, zadívám se na něj a pousmání nahradí úsměv. Nakloní mse k němu, mé rty se dotákají jeho ucha. Od bratra je opravdu šlechetné, že má o mě takový strach a chce, abych měla příjmného společníka, Duncane, ale obávám se, že ty jsi tu možná i z jiného důvodu. Nezmínil se král v tvé přítomnosti o tom, že by sis již konečně měl najít manželku? Co když se jemu něco stane? Kdo pak převezme trůn? Nechci na to ani pomyslet. Navíc, ty si můžeš se svým postavením vybírat. Můžeš mít jakoukoliv ženu, na níž se jen podíváš. Zlehka se posadím do kočáru a vykloním se k němu, má tvář je v úrovni jiné. Polkne, poskočí mu ohryzek. Já se usměji, vím, že už teď je lapen. Lapen tam, kde jsem jej chtěla. Zlehka se k němu nakloním, mé rty se dotýkají jeho ušního lalůčku, šepot je téměř neslyšitelný. Přesto dráždivý, toužící a lákavý, nabízející mnohé. A věř mi, že tobě řekne ano každá.. Zlehka jej do lalůčku kousnu, usměji se a pohodlně se usadím v kočáru. Následně vyrážíme. Co se změnilo? Proč mluvit o změnách? Mám ráda, když má své svůj řád. Se správou sídla mám spoustu starostí a manžel by si jsitě přál, abych si odpočinula. Možná právě proto přišlo ono pozvání velmi vhod. Správce mého sídla je spolehlivý a tak si mohu být jista, že o vše bude postaráno. A u vás, bratranče? |
| |
| Ash Perez Když jsi chlapce znovu nakopl už nehekl, ale jen vydechl. Stín se stáhl a sedl si vedle tebe, začal packou hrabat chlapci po hlavě zatím co ty jsi se ho snažil zachránit. Stín měl čenich od krve a pořád se snažil si ji olíznout. Prohlédl jsi si ránu, dýka byla zabodnutá v místě pravé lopatky, jak jsi mu roztrhl košili zjistil jsi, že to není jeho jediné zranění, byl bodnut třikrát asi někoho pořádně naštval. Prohlédl jsi jeho rány, nebyli moc hluboké a ani nůž nebyl moc hluboko, ale bohužel díky zimě v ráně... zamrzl. Ale to mu nejspíš i zachránilo život. Díky chladu se jeho krevní oběh zpomalil, proto méně i krvácel. Margot Swanson Mladík se usmál “Teprve rok. Moc neplatí, ale zase můžu se projíždět na koni, takže jsem spokojený. I když někdy v tomhle počasí to někdy spíš proklínám.“opřel se o stůl. “Nemusíš se omlouvat. Tak aspoň jsem zase po nějaké době měl možnost sevřít v náručí pěknou holku.“poškrábal se pod nosem. “Ale být kurýr… to není pro ženy zrovna lehké povolání. Je to hodně zodpovědnosti a také je to nebezpečné. Zloději rádi přepadají kurýry. A zvlášť tohle počasí je nejhorší. Déšť to ještě jde, ale sníh? Ten je nejhorší.“zavrtěl hlavou. “Ale myslím, že kdybys se hodně snažila, tak by se ti to podařilo. Stát se kurýrkou.“napil se. “Dospělosti se nemusíš bát.“řekl “Není tak špatná. A manželství… záleží na tom koho si vezmeš. Určitě by se našel muž, který by tvé zájmy povolil. Stačí aby sis manžela obtočila kolem prstu a sama uvidíš jak ti hned bude po vůli. Mé matce se to třeba povedlo. A myslím, že mají šťastné manželství i když matka nechtěla jezdit na koni. Ona chtěla mít psinec.“pokrčil rameny. “Jak jsi vůbec Olivera získala? Je to dobrý kůň. A věrný. Já bohužel nemám vlastního koně. Koně si vždy vyberu ze stájí, které vlastní kurýrská firma.“ Sir John Drake Dívka se zasmála “Kdyby jste přišel tak před dvěma měsíci tak by tomu bylo jinak, ale lichotíte mi, sire. Přeji dobrou noc.“rozloučila se a odešla. Znovu jsi se uvolnil a začetl do knihy, otočil jsi několik stránek když jsi uslyšel hrabání v koutě. Přestal jsi číst a zaposlouchal jsi se, utichlo to, znovu jsi se začetl a tentokrát se ozvalo tiché cupitání, které se ozvalo rovnou z pod tvé postele. Victoria de Maron “No jistě. Ještě že já u sebe nosím hřeben. Hned jsem zpět.“odešla zpět do svého pokoje, pak ti pomohla se obléci a upravit se. “Měla by jsi se krotit. Nezapomeň, že jsi šlechtična. To se vůbec nehodí. Brzy dorazíme do sídla Westmorů a tam se musíš náležitě chovat. Tam totiž nebudou žádní vesničtí mladíci, kteří by ti mohli motat hlavu.“když jsi byla připravená sešli jste spolu dolů. Jen co jste se usadili přinesl vám Alec jídlo a čaj, čaj byl ze zeleného čaje a jídlo bylo čerstvé pečivo s teplým uzeným masem a sýrem, také vám k tomu přidal nakládané hrušky. Všimla jsi si, že se Clarisa rozhlíží, nejspíš hledala Williama, který nikde nebyl. “Sýr je dobře uleželý.“pochválila Clarisa. Objevil se William, přišel z venku, sklepal ze sebe sníh a přišel k vám “Tak… koně jsou schovaní a kočár také.“řekl a přisedl si k vám. Gabriella de la Crull Když jsi mu začala šeptat do ucha, Duncan se celý napjal a zčervenal “Nu ano. Myslím, že i to byl záměr jeho Veličenstva.“souhlasil a zadíval se na tebe. Kousla jsi ho do lalůčku, nečekal to a tak sebou jemně cukl, ale hned na to se mu na tváři objevil úsměv. “Myslím, že to bychom měli v rodině drahá sestřenko. Tobě jistě muži také neumí říct ne.“opřel se a ruce si položil na kolena, všimla jsi si že má dlouhé prsty. “Někdy jsou však změny dobré. Zvlášť když se život stává jednotvárným. Nudným.“pozoroval tě z druhé strany kočáru. “U nás se toho však příliš nezměnilo. Jen matka churaví, ale z toho se vyleží.“pokrčil rameny. Jeli jste pár hodin, mohlo být tak poledne když venku začalo sněžit. První trochu, ale pak začala doslova sněhová vánice. Duncan vyhlédl z okénka, které hned zakryl záclonkou “Začala pěkná bouře. Budeme muset nejspíš zastavit. Hned jsem zpět.“řekl a postavil se. Otevřel dveře od kočáru a vylezl ven za vozkou. Nebyl tam dlouho a zase se vrátil “Zastavíme v nejbližší vesnici, kde se budeme moci schovat než to přejde.“začal ze sebe sklepávat sníh, ale přesto mu nějaký zůstal ve vlasech. |
| |
| Konvence a čest rodiny - v tom je ten problém Na kurýrova slova pokývnu hlavou. ,,Jistě, to věřím. Ono má člověk v takovémhle počasí často co dělat i sám se sebou, natož ještě s myšlenkou na to doručit dopis." přitakám, jeho další věta ve mě vyvolá rozporuplné pocity, jakousi směs pobouření, zároveň i vcelku příjemného zašimrání v břiše. Být tu Veronika nebo Helena, zcela jistě by toho mladíka vykázaly do patřičných mezí, ale já jsem byla vcelku ráda, že jsem narazila na někoho, kdo se nedrží nějakých pravidel etikety a je, i když trochu prudce, upřímný a otevřený. ,,Bohužel to nejde. Sice bych stále moc chtěla a řekla bych, že Oliver by byl velmi talentovaným poštovním koněm, má velmi rychlé nohy a je neobyčejně bystrý a rychlý, zdejší počasí a terén mu absolutně nevadí, narozdíl třeba od plnokrevníků, kteří přecijen nejsou tak úplně přizpůsobeni podobnému terénu, jaký je tady." na chvíli se odmlčím, v rukou žmoulám cíp vesty. Vnímám narůstající knedlík v krku, ale nakonec tiše vydechnu a zadívám se na mladíka zpět. ,,Myslím, že Veronika s Henrym by asi neměli příliš velkou radost, kdyby se vlastně z... výše postavené dívky stala "obyčejná" kurýrka.... Jsou sice oba hodní, plně mi vynahrazují rodiče, kteří žijí v Irsku, ale.... Tohle by nedovolili. Asi mi nezbývá než zůstat u obdivu a snění..." dokončím s nepříliš veselým podtónem v hlase. ,,A upřímně... nevěřím, že bych měla takové štěstí jako.... tvá matka. Neumím si muže obtočit kolem prstu, s žádnými vlastně zkušenosti nemám, jak bych taky mohla, nedovolili se mi stýkat s chlapci z vesnice, prý abych od nich nepochytila nějaké nevybrané chování. Stejně tak mi postupem času zakazovali zdržovat se příliš na slunci, jedině se slunečníkem, abych si udržela podle nich aristokraticky světlou pleť. Že opálení jsou vesničané a dělníci, k urozené dámě se to nehodí.... Že pak vypadám, jako bych právě skoro vstala z hrobu, to je asi nezajímá.... Záviděla jsem bronzovou kůži ženám ve Španělsku, kam jsme jednou zavítali, jejich dlouhé, černé vlasy a uhrančivé oči. Těm by dle mého názoru málokterý muž odolal. A ne nějaké nedomrlé křehulce s pletí jako plátno." zlehka se ušklíbnu, jistá nespokojenost s těmihle skutečnostmi zaznívá i v tónu mého hlasu. ,,No, patrně jsi si mě dokázal už zařadit, takže můžeš tušit, že s výběrem manžela to tak jednoduché mít nebudu. Raději bych se narodila jako vesnické děvče, nebo chlapec. Všichni rádoby aristokraté touží po křehké, vychované, poslušné ženušce, broži, kterou si triumfálně připnou na hruď a která je bude patrně poslouchat a dělat jim, co jim na očích uvidí. Sešněrovaná konvencemi a jejich pravidly jako pevným provazem. Ukaž mi muže, který by se vyrovnal s tím, že jeho žena je v sedle stejně dobrá, ba i lepší než on a jeho přátelé, která si sama obstará dům a vystačí si.... Řekla bych, že moc jich není. Kdybych mohla, tak si vezmu klidně obyčejného vesničana nebo nějakého mladíka, stačilo by mi, kdyby mě nechal alespoň trochu svobody, nemusel by mě nutně milovat tak, že by mne zahrnoval dary. Mě stačí jen tenhle jeden, jenže... Jak mi říkali doma: měla bych z téhle dětinskosti a naivity už vyrůst." zarazím se a polknu, zakryji si na chvíli dlaní ústa. ,,Omlouvám se.... nějak.... jsem se rozpovídala víc, než by bylo vhodné." Styď se! Takhle si vylévat city a srdce u nějakého mladického kurýra, který má bůhvíco za úmysly! jako bych v duchu zaslechla Helenin hlas. Skloním hlavu, tohle uvědomění má na mě vliv, jako by mi někdo dal políček. Ještě chvíli mlčím, v rukou stále urputněji žmoulám cíp vesty, ale nakonec se napomenu a opět se na mladíka zadívám. ,,Jinak... Olivera mám od rodičů z Irska. Jako vzpomínku a tak trochu dárek, už pár roků bydlím u sestry, tak aby mi tam něco připomínalo pobřeží a vůbec tu zemi. I když by mnozí řekli, že Anglie a Irsko od sebe nemají tak daleko, ale... jinak tu chutná vzduch a okolní atmosféra, jak říkal otec. Je přímo z jednoho hřebčína, dalo by se říct, že on zase patří mezi koňskou šlechtu, jestli se to tak dá brát. Ale... má s tímhle zařazením stejné problémy jako já. Asi proto jsme si dost padli do oka, kolikrát jsem mu spávala mezi kopyty, to zvíře by mi vživotě neublížilo. Spíš naopak. Dospělí se tomu usmívali, ale já už odmala tvrdím, když jsem ho před třemi a půl lety dostala, že mě ten hřebec chrání a dává na mě pozor." na rtech se mi při těch slovech objeví zasněný úsměv, pohled mám na chvíli upřený kamsi do neznáma, oči se mi rozzáří. V příštím okamžiku si to však opět uvědomím, trochu rozpačitě se na mladíka pousměji a pokusím se, marně, uhladit si mírně sežmoulaný cíp vesty. |
| |
| Kočár: Nakrčím nosík a vykloním se z okna, snažíc se nepřemýšlet nad tím, co zde Duncan opravdu dělá a zda jej ve skutečnosti poslal král. Záměry našeho veličenstva jsou mnohdy skryty i pro jeho sestru, bratranče. To mi připomíná, že bych se za ním mohla na zpáteční cestě zastavit, tedy, v případě, že se nebude účastnit cíle naší cesty též, ale předpoklámám, že královské povinnosti mu v tom zabrání, možná právě proto poslal tebe. Máte k sobě poslední dobou nějak blízko?l Zeptám se se zájmem a zamračím se, když si všimnu, že počasí se rapidně horši. Polknu. Bouřky opravdu nemám ráda, zvláště pak na cestě. Snažím se proto odreagovat na další konverzaci s Duncanem. Bratránku, jsem si jista, že mi pouze lichotíte. Stále miluji svého manžela, tolik mi chybí. Hlas se mi chvěje, zdá se, že pláčem, ovšem v duši bublám smíchy nad lítostivým pohledem Duncana. Tetička je nemocná? Co říkají lékaři? Pevně doufám, že bude brzy v pořádku. A pak, jsem si jista, že dnešním dnem se ona jednotvárnost změní. Obávám se však, že pokud se počasí opravdu zhorší ještě trochu, omdlím vám tu. Mám neskutečný strach z bouřky. Děsí mě to. Zašeptám, tentokrát je můj hlas zastřen strachem, obavami a velkým zneklidněním. Vzdychnu, když mě ve změně počasí utvrdí. Trpělivě však čekám, až se vrátí od kočího a třesu se zimou. Netrvá to dlouho. Drobné vločky mu pomau začínají tát ve vlasech, neodolám, zlehka natáhnu ruku a pomalu mu začnu vločky z vlasů. Kolo kočáru narazí na kámen, vykřiknu a zlehka mu padnu do náruče. Cítím teplo jeho těla, horký dech na temeni. Polknu. Cítím, jak se napjal. Zlehka vezmu jeho obličej do dlaní a políbím jej. Celá se chvěji zimou, vzrušením a jeho sladkostí. |
| |
| V uličce Stín se posadí a už jen na kluka hrabe packou, zatímco já se dívám na jeho rány. Žije, ale netuším, zda je to dobrá či špatná zpráva. Ováži rány, které krvácejí, ale nejspíše jen díky tomu, že je olizoval Stín. Nůž je v ráně umrznutý a jsou zde ještě další rány. Ty jsi mi ale hodně neposlušná hračka....no k těmto se ti možná přidá další, pokud se uzdravíš a nebudeš poslouchat. zašklebím se radostí nad tím, až ho budu učit poslušnosti. Začínám si přát, aby jsi to ted přežil. A dokončím první pomoc. Narovnám se a přitáhnu si Stína blíž ke sněhu." Tak a ted budeme nejspíš hrdiny, pokud to není nějaký místní hajzlík." pohořím ke společníkovi a sněhem mu čistím okolo tlamy, aby jí neměl od krve. Stín je upravený a znova čistý, a tak teprve ted sundám svůj plášt a zabalím do něj hocha. Vemu ho do náručí tak, abych netlačil na nůž, který jsem nechal v ráně a pouze to ovázal. Vodítko držím v ruce jen pod hochovými nohy. " Do hostince Stíne." dám povel a nechám se Stínem odvést zpět do hostince. Vím, že umí otevřít i dveře, a tak se připravuji už na to, jak na mě nejspíš budou ostatní hledět. Spíše počítám s tím,že ten kluk je zloděj. |
| |
| Margot Swanson “Myslím, že se bojíš zbytečně, Margot. Nezapomeň, že to jsi ty, která si svého manžela vybereš. Nemyslím, že se musíš bát toho, že si vezmeš nějakého zkostnatělého puritána.“usmál se. “No a když o tom tak mluvíš. Já bych si tě třeba klidně vzal.“ale hned na to si rozpačitě odkašlal “Promiň. Jen jsem tím chtěl říci, že takový muži o kterém muži existují. A podle mě vůbec nejsi jako kdybys vylezla z hrobu. Myslím si, že jsi moc hezká.“raději se napil. “Podle mě jsou tu sny proto abychom si je plnily.“pokrčil rameny. “Ale nechápu proč by se tomu měli smát. To ohledně s Oliverem. To je pak znát, že se moc koním nevěnují. Pokud si uděláš se svým koněm vztah, tak je to podle mě zcela normální. Takový koně jsou ti nejvěrnější přátele.“znovu se napil a pak korbel odsunul na stranu. “Podle toho co jsi říkala, tak jsem pochopil že obdivuješ Španělsko. Byla jsi tam? Jaké to tam je?“zajímal se. Gabriella de la Crull Přikývl “Ano. Jsme si s jeho Veličenstvem blízcí. Nakonec jsme přeci spolu vyrůstali, sestřenko. A od té doby co se stal váš bratr králem tak…“zaváhal “Myslím si, že mi prostě věří. A toho si velice cením.“zvedl ruku a dotkl se své hrudi, kde měl srdce. Když jsi pronesla to že svého manžela stále miluješ tak se zatvářil lítostivě i když jsi zahlédla mírné pochybnosti. Ale rád se chopil nového tématu “Lékaři říkají že ji jen přepadla slabost z toho chmurného počasí. Jistě si vzpomínáš jak má matka ráda slunce. Možná ji to věčně schované slunce nedělá dobře. Otec se proto rozhodl, že až se ji udělá lépe odjedou k moři za sluncem, dokud zima neskončí.“překvapeně se na tebe zadíval, když jsi se zmínila o tom, že se bojíš bouřek i když tato byla sněhová. Usmál se “Neměl obavy, drahá sestřenko. I kdybys omdlela, tak já se o tebe postarám.“ujistil tě. Natáhl se k tobě a lehce tě popleskal po ruce. Zadíval se ti do očí, když jsi mu začala sundávat sníh z vlasů, najednou však kočár poskočil jak narazil na kámen a ty jsi skončila Duncanovi v náručí. Objal tě kolem pasu, hned jsi cítila přes šaty jak příjemně hřeje, chtěl něco říci ale ty jsi ho dřív políbila. Duncan chvíli váhal, ale pak zavřel oči a polibek ti oplatil, rukou tě pohladil po zádech a druhou vzal tvou tvář do dlaně, palcem tě pohladil po líčku. Líbal tě trochu nesměle, jako kdyby se bál že vás při tom někdo nachytá nebo možná si myslel, že tohle není dobré. Ash Perez Stín tě odvedl rovnou do hostince, vyskočil a otevřel dveře od hostince.Vešel jsi, Stín za tebou a zase dveře zavřel. Všimli si tě jen ti co seděli nejblíže u vchodu, ostatní ani nevzhlédli. Stín se posadil, poškrábal se za uchem a pak odešel znovu ke krbu. Jeden muž se postavil, vypadal jako dřevorubec, vypadla hodně silně “Co se stalo, pane? Potřebujete nějak pomoci?“zeptal se a pohlédl na mladíka v tvém náručí. Nezdálo se, že by ho nějak poznával, tak aspoň teď jsi si byl jistý že to není žádný známí zlodějíček. Přišla k tobě jedna z hostesek “Oh pro boha. Je zraněný?“zeptala se “Nemám něco přinést? Horkou vodu? Nebo obvazy?“navrhla. |
| |
| Hospoda Stín mi otevře, vejdu a stín zavře. Pustím vodítko a Stín se jde ohřát ke krbu, nejspíš ho pálí packy ze sněhu, který shrabával z kluka. Moc lidí si mě nevšimlo a na jednu stranu jsem rád. Pak se ale zvedne muž a zeptá se, zda potřebuji pomoc. " Umíš-li první pomoc, bude tě ten kluk potřebovat." příjmu né moc galantně jeho pomoc. Příjde i jedna z hostesek a hned se zajímá, co se stalo a zda něco nepotřebuji. " To je ale hloupá otázka,potřebuji. Ihned chci klíče od svého pokoje, obvazy, horkou vodu a taky nějakého rychlého posla, kdyby byl potřeba doktor....nebo si snad myslíš, že ho takto nesu jen proto, že se mi to líbí?" vyjedu po ní a zapískám na Stina, aby se neohříval u krbu a laskavě svého pána následoval. Já se s klukem vydám pro klíče a tak nějak kontroluji, zda jde se mnou i ten muž. S mojí první pomocí to nejspíš nebude nejlepší a tak pro udržení hračky na živu pro tentokrát jsem schopný zkousnout přítomnost cizího člověka. |
| |
| Jiskřičky v očích a lehký úsměv na tváři Skloním hlavu. Také bych si ráda myslela, že v tom budu mít až takhle rozhodující slovo. Jenže počítám jen s polovinou takovéto výhody. A sice takovou, že mi Veronika s Henrym vyberou muže a já budu snad moci říct, jestli ho chci, či ne. To bude patrně jediný ústupek, sama si nebudu moci vybrat patrně nikdy... Z letargie mne vytrhne to, co mladík dodá potom. Zvednu k němu oči, které se v mžiku rozšíří trochu více. Ve stejnou chvíli, kdy si odkašle, je zase sklopím a tváře mi lehce zčervenají. Sice je to možná bláhová myšlenka, ale na chvíli mi probleskne hlavou, jak by to asi bylo a musím se nakonec celkem široce usmát. Nechám mladíka domluvit, pak se na něj opět podívám. Modré oči mám až křišťálově jasné. ,,Díky. Jsi milý. Jenže ono to tam u nás chodí bohužel tak trochu jinak. Jednou patříš k nějakému rodu a i když se to nezdá, tak povinností máš hodně. Zvlášť co se etiket týká." na chvíli se odmlčím. ,,Co se týče Olivera... Tak Veronika koně měla, jmenoval se Gulliver a měla ho ráda, se zvířaty si také rozumí, ale.. dospělí většinou berou všechno, co říkají děti, s jakýmsi úsměvným nadhledem. To už je snad jakýmsi pravidlem. Ale jinak máš pravdu... lepšího přítele nemám a asi nikdy mít nebudu. Pochybuji, že si později najdu stejného koně, jako je Oliver. Je to jako se vztahy mezi lidmi, je to něco neopakovatelného, akorát mnohem křehčího, přecijen jsme jiného druhu a dorozumět se je těžší." rozhlédnu se po lokále, pak si k sobě zavolám někoho z obsluhy a nechám si připravit další grog. Pohled mi krátce zalétne nahoru k pokojům, v mysli opět zahlodá ten malý červík svědomí. Když mi pití přinesou, poděkuji a opatrně se napiji. Popravdě se mi začíná mírně točit hlava, na alkohol vůbec nejsem zvyklá, ale je fakt, že velmi rychle a spolehlivě zahřívá. Upřu pohled zpět na kurýra. ,,Jak jsem se zmiňovala, ve Španělsku jsem už byla. S Veronikou. Rodina Swansonů tam má celkem pevné kořeny, což je na mé sestře celkem dost patrné. Má krásné, černé vlasy, hluboké oči a pleť s bronzovým nádechem. en mě mrzí, když ji, jakmile jdou s Henrym do společnosti, schovává pod nánosy líčidel, aby ji tak zesvětlila. Je daleko krásnější taková, jaká je.... Jinak Španělsko je nádherná země. Zdálo se mi, že tam Slunce nepřestalo hřát ani v noci. Je tam dost sucho a také hodně velké horko, občas. Někdy ani stín nijak neosvěží, ale lidé jsou tam vřelí, patrně mají od slunka rozpálenou krev. Mnohem otevřenější, uvolněnější než tady. Všichni se smějí, tanečnice mají nádherné, pestrobarevné volánové sukně, k nim bolerka, hrají na kastaněty a překrásně tančí, v očích mají oheň, v pohybech je vášeň a nesmírná elegance a tajemná smyslnost. Stejně tak muži tam jsou, jako by se zrodili z ohně, koně nejsou jiní. Chodila jsem tam po dobu našeho pobytu do jedné jízdárny, kde jsem se naučila dost věcem, díky kterým se napravilo spoustu problémů, co jsme s Oliverem měli. Teď poslouchá pomalu na myšlenku." posuměji se a opět se napiji. Přemýšlím, zda mi tváře hoří nadšením z vyprávění, vypitým alkoholem, nebo snad i něčím jiným. ,,Přivezla jsem si odtamtud jedny ty krásné šaty a kastaněty, trochu jsem se tam od jedné tanečnice naučila, jenže je mi to k ničemu, oděná v těch šatech mohu chodit jen v domě, jinak by z toho prý bylo dost velké pobouření. Zčásti odhalené nohy, ramena a tak vůbec... Prý příliš nestoudné pro dívku mého postavení, jako jsem já." pokrčím rameny. ,,Každopádně je tam opravdu krásně... A hlavně ta volnost.... Skutečně mne to tam fascinuje a ráda bych se tam někdy opět podívala. Když jsem tam byla, povedlo se mi nepěkně se spálit, díky tomu, jak jsem jinak bledá. Ale díky péči Heleny a Veroniky mi kůže po dvou dnech zhnědla, byl to hodně zvláštní, ale skvělý pocit, i když Helena se sestrou z toho nadšené nebyly. Když jsem se pak vrátila sem, někteří mne měli za cikánku, jen je dost zarážely ty modré oči..." pousměji se. ,,Kdyby se ti někdy poštěstilo, určitě tam zavítej. Rozhodně to stojí za to." dodám a pokývnu hlavou. |
| |
| Hostinec Povzdechnu si a trpělivě a poslušně čekám, než se vrátí, následně než mi učeše vlasy a zaváže mě do korzetu tak pevně, až se skoro dusím. Poslouchám její nářkydokonce jsem tak hodná, že neodsekávám. Alec mi přece nemotá hlavu, Clariso! Je to jen mládenec, kdyby to byla dívka, je to pro mě stejné. Povzdechnu si a spechám za ní dolů, na večeři. Jistě, budu se chovat spořádaně, jako vychovaná mladá dáma. Odkývám a usadím se u stolu. Alecovi věnuji jen jeden, mírný úsměv a opět se podívám na Clarisu, když je jídlo na stole, slušně poděkuji, jen se na něj letmo podívám a pustím se do jídla. Dobrou chuť! Popřeju Clarise a všimnu si, že někoho vyhlíží. Clariso? Je hřích chovat k někomu hlubší city a nikdu mu je neodkrýt? Zůstat sama a trápit se? Zeptám se jí, samozdřejmě myslím ji, schválně, jestli pochopí. Ano, sýr je dobrý. Přitajkám a to už přichází William. Dobrá práce, Williame. Kde bychom byly, kdybychom neměly tebe? Posaď se s námi a navečeř se. Myslím si však, že ty bys raději dal něco pořádného, nemýlím se? Klidně si objednej a najez se. Zasloužíš si to. |
| |
| Hostinec. A zrejme plný potkanov... Už vychádzal z Očistca a tešil sa na Raj. Nechápal, prečo tú knihu neprečítal už dávno. Bola vynikajúca, pútavá a... A vždy ho pri nej niekto vyrušil. "Sakra!" zaklial zúrivo, keď sa ozval škrabot. Rozhliadol sa po izbe, ale nič nebolo vidieť. Ešte chvíľu počúval, či sa zase niečo neozve, ale v izbe bolo výnimočné ticho. Dokonca ani zdola sa už neozývala hudba. Pokrútil hlavou a znova začal čítať. Nedostal sa ani na koniec stránky, keď sa to ozvalo znova, tiché cupitanie priamo spod postele. "Tak a dosť. Zrovna, keď sa človek začíta, musia ho otravovať drzé potkany..." zašomral si a vytiahol z batohu o dosť hrubší zväzok. Pozrel sa na obal. Biblia, stálo na ňom zlatým písmom. "Teda, Maxwell... ty si si to pekne poistil..." zasmial sa v duchu úprimnej snahe svojho komorníka. Vzal sviečku, v druhej ruke ťažkú svätú knihu a nazrel pod posteľ, pripravený umlátiť toho hlodavca Slovom Božím... |
| |
| Ash Perez “Jsem dřevorubec. Při takovém povolání je zranění na spadnutí. Jistě, že to umím.“řekl. Dívka se zatvářila uraženě, když jsi ji tak sjel “Samozřejmě. Sakra.“to druhé zamumlala “Hned vám to přinesu.“slíbila a odešla. Dostal jsi klíč od pokoje, Stín se hned zvedl a utíkal za tebou. Dřevorubec šel za tebou, vyšli jste do druhého patra, muž si od tebe vzal klíč a odemkl ti pokoj. Vešel jsi a rozhlédl se, postel s peřinami, skříň, stůl, krb jedna židle, umyvadlo čtyři stěny a jedno okno. Nebylo to tedy nic moc, ale nemohl jsi čekat nic lepšího. Tušil jsi, že tohle je asi to nejlepší co tu můžeš dostat. “Co mu je?“zeptal se dřevorubec, když jsi kluka pokládal. Stín si lehl vedle dveří a hlídal. Muž zatím šel rozdělat oheň do krbu “To je nějaký váš známí?“zeptal se. Margot Swanson Když jsi mluvila o Španělsku, podepřel si rukou bradu a po chvíli se mu v očích objevil zasněný výraz. Tohle byl hodný kluk a také snílek. Když jsi domluvila narovnal se “Zni to skvěle. Třeba jednou povýším a budu moci jezdit dál než jen do Skotska a zase zpět do Anglie. Ale to si ještě počkám.“pohlédl na tebe a usmál se “Neměla by jsi už ten grog pít. Aby ti nestoupl do hlavy.“vesele na tebe mrkl. “Ale je tu možnost jak se předvést v těch Španělských šatech. Kdysi jsem sloužil na jednom sídle při nějaké slavnosti. No k věci. Myslím, že kdybys se domluvila s paní domu tak by jsi mohla vystoupit pro pobavení hostů. Ty by jsi se připravila a pak by tě uvedli s tím že jim předvedeš tradiční exotický tanec. Tam kde jsem tu chvíli pracoval to tak udělali ale s Indickým tancem. Tak to nebude podle nic.. nemravné. Sice by to byla jen chvíle ale mohla by ses předvést.“řekl ti svůj nápad. Victoria de Maron Clarisa na tebe pohlédla “Nevím o čem to mluvíš.“řekla, ale ty jsi poznala, že si to moc dobře uvědomovala. Přesto jsi neměla šanci si s ní o tom více pohovořit, protože přišel William. Sedl si k vám “Ne. To je v pořádku. Mě stačí to samé co máte vy. A i tak je to pro mě hostina. A navíc.. postarání se o kočár a koně je přece má povinnost.“počkal až mu také přinesou jídlo a začal jíst. “Doufám, že jste si odpočinuly dámy. Bouře se už trochu umoudřila. Myslím, že zítra ráno budeme moci bez problémů vyrazit.“podíval se na Larisu, která si sice jeho pohledu všimla, ale dělala jako že ne. “Ten mladý šlechtic. Když jste odpočívali tak přišel a nesl nějakého zraněného kluka. Nejspíš mu zachránil život. Trochu mě to překvapilo. Nevypadá totiž moc na samaritána.“informoval vás o událostech co jste zmeškali. Sir John Drake Posvítil jsi pod postel, uviděl jsi dvě malá očka jak se zaleskla. Šedá myška vypískla a dala se na útěk. Vrhl jsi se po ní, ale ona stačila vlézt pod skříň, tebou vrhnutá Bible jen narazila neškodně do skříně. Zvedl jsi se a došel jsi pro Bibli, zase jsi si sedl a čekal až myška dostane odvahu k tomu vylézt. Netrvalo to tak dlouho jak jsi čekal, uviděl jsi fousatý čumáček a pak vyrazila z pod skříně. Znovu jsi se na ní vrhl, tentokrát jsi si trochu zatancoval, myška se ti motala mezi nohama a hlasitě při tom pískala jak byla chudinka vyděšená. Pokusil jsi se ji i zašlápnout. Znovu se pokusila vyrazit pod postel, ale to jsi už vrhl Bibli a ta přistála rovnou na ní. Zapištěla, ale nebyla mrtvá kniha se chvěla jak se snažila dostat ven z pod ní. |
| |
| Hostinec Jen jsem uvažovala. Usměju se na Clarisu, nebudu rozpytvávat její city před tím, komu právě náleží. Ano, já jsem se výborně vyspala. Ukázala se před mužem neučesaná a nevhodně oděná a podle Clarisi jsem mu měla ukázat kotník. Zavtipkuji. Williama beru jako strýčka, rozhodně si nemyslím, že bych tím, že mu to řeknu porušila nějaká pravidla. Neunikl mi pohled který věnoval Clarise a jen se nad tím usměju. Zaposlouchám se do řečí o mladém Ashi Perezovi. Bůh ví, zda jej nezranil sám a nyní si poutze nehraje na samaritána. Stáhnu rty do tenké čárky a zamračím se. Nehodlám se však bavit o tom, co udělal nebo ne a raději jím večeři. Zelený čaj mi tedy vyhovuje daleko lépe. Už se těším na koupel, až se zahřeji v horké vodě. |
| |
| Alkohol? Hm, stoupá do hlavy, spolehlivě... Jeho zasněnému výrazu se musím pousmát. Opět mi hlavou bleskne myšlenka, že nějaký takový manžel by mi víc jak vyhovoval. Nemusela by v tom být milenecká láska, tohle porozumění a nějaké sympatie - to by mi stačilo... Když se zmíní o grogu, pozvednu sklenku a zadívám se na, stále ještě lehounce kouřící nápoj, pak zlehka pozvednu obočí, očima sklouznu na mladíka. Obávám se, že na to už je trochu pozdě... pomyslím si pro sebe, ale najevo to dám jen trochu rozpačitým pousmátím a pokrčením rameny. Nepopírám, že mne jeho návrh víc jak zaujal. Podepřu si bradu a sleduji ho, po chvíli se opět napiji, tentokráte o dost víc, než předtím, je to takový příjemně malátný pocit, všechno je vzdálené, ale zároveň daleko bližší, než jindy. Přistihnu se, že mám víčka mírně sklopená, pohled upřený na mladíkova ústa. Několikrát zamrkám, pak pozvednu hlavu tak, abych mu viděla do očí. ,,To není vůbec špatný nápad, o tom jsem nepřemýšlela.... I když nevím, jestli mi něco takového dovolí guvernantka..." poklepu prstem na stůl, chvíli mám zamyšlený výraz. ,,Ale... Helenu vem čert." zlehka se zamračím a mírně našpulím rty, pak mávnu ledabyle rukou s jakousi dětinskostí. ,,Případně ji nějak zabavím, už dřív mi to nedělalo problém. Jakmile bych byla domluvená s panem a paní domu a stála před hosty, tak už milá guvernantka nic nezmůže, protože je to v jejím vlastním zájmu. Scénami by uřízla ostudu především sobě, jak "dobře" mě vychovala. I když se musím přiznat, že občas je mi těch vychovatelek líto. Já bych asi na něco podobného jako jsem já neměla trpělivost." napůl nevinně se pousměju, ale v očích mi tančí menší ohníčky. Sáhnu spíš jaksi podvědomě do kapsy u kalhot, v níž mě zapálí peníze, současně s nimi i něco jiného. Počkám ještě, co mi mladík poví, pak vzhlédnu k pokojům. Pozvednu k ústům sklenku a dopiji zbytek grogu. ,,Omluvíš mne na chvíli? Ještě musím dojít něco.... zařídit.... Nebude to na moc dlouho, hned jsem zpátky...." trochu omluvně se na něj pousměji, pak vstanu. Hlava se mi trochu zamotá, ale nedám to na sobě znát. Propletu se s drobnými obtížemi mezi stoly až k hostinskému, kterého se zeptám na číslo pokoje sira Drakea. Když mi ho sdělí, vydám se nahoru po schodech, krok mám jaksi těžší, ale aspoň to přidá na věrohodnosti chlapce. V půlce se musím zastavit, okamžik se zachytím zábradlí a skloním hlavu, po chvíli se vzpamatuji, vyjdu nahoru, rozhlédnu se a najdu dveře. Zaklepu na ně, možná až trochu moc silně, že se to blíží spíš zabušení. ,,Sire Johne? Mohu?" otáži se a trpělivě čekám, aniž bych vlastně věděla, co mu chci říct. Navíc v tomhle stavu... Když zaslechnu cosi jako souhlas, chytím za kliku a vejdu dovnitř, dveře zavřu, i když mi trochu ulétnou, přecijen se moc dobře nekontroluji co se síly a koordinace týče. Oči mám spíš přilepené k podlaze. ,,Neruším vás doufám v něčem důležitém..." napůl hlesnu, pak konečně zvednu hlavu a zadívám se na něj. Jenže v tu chvíli zjistím, že mám v hlavě prázdno. Stojím tam, je ticho, ve mě začíná sílit pocit studu, navíc jako bych slyšela Helenino kárání za drzost a nevychovanost a ještě daleko horší věci... |
| |
| Pokoj Muž se představí jako dřevorubec, na což mu neodpovím. Je to jen podle mě nižší vrstva. Ovšem dívka místo pokory je rozhořčená a nejspíše zamumlala něco ve znamení odporu. Teda holčičko, tohle se mi nelíbí.....abych tě večer nenavštívil....nikdo mi nebude odporovat. a šlehnu po ní zlým pohledem. Kdybych neměl toho kluka, nejspíše by dostala ránu už tady přede všema. Vydám se nahoru do pokoje. Už po otevření se mi sevře hrdlo zklamáním. čekal jsem něco lepšího....no budu si muset zvyknout, že pohodlí se mi ted bude chvili vyhýbat...proč já vůbec jedu na to pozvání...mohl bych najít nějaký pěkný pokojík a zůstat tam....a matince pak říci, že jsem nikoho nenašel...jo, to zní dobře. napadne mě, protože se mi na to setkání chce méně a méně. Položím kluka na zem a sundám z něj kabát. " Našel ho Stín pod sněhem a venku ještě žil. Nejspíš ho ten mráz zachránil." odpovím odtažitě. Hned jak se rozdělá ohen v krbu, je světlo a taky začíná být teplo. " Kde je s těma věcma, husa pomalá." zakleji nahlas, protože ta dívka mě začíná více a více rozčilovat. A to není dobře. |
| |
| Boj v izbe Myš sa rozhodla zahrať si na schovku. No dobre, pomyslel si. Ja mám času sakra dosť... Vzal knihu a pohodlne sa usadil k truhle, pod ktorou sa tá malá obludka skrývala. Nečakal dlho. Pravdepodobne nevidela žiaden pohyb, preto sa odvážila vystrčiť nos. Okamžite sa po nej zahnal bibliou. Ako obvykle, netrafil, ale myš vyletela ako šialená priamo jemu pod nohy. Dole jeho dupotanie muselo znieť dosť divne, ale to ho v tomto momente netrápilo. Myš zdrhala. Hodil po nej knihu a tá pristála presne na nej. "HA!" vykríkol víťazoslávne a chystal sa ju zašliapnuť. Neurobil to z troch dôvodov. PO prvé, šliapať na svätú knihu sa nemá. Po druhé, musel by upratovať jej krv a vnútornosti. A po tretie, to srdceryvné pišťanie... Dokázal doraziť jeleňa, ktorý ručal ako o život, ale toto by proste nedokázal... Siahol pod knihu a vybral toho drobného hlodavca, zvierajúc ho v hrsti. A keď sa otočil, všimol si, že tam stojí Margot. "Ou... Nepočul som vás vchádzať, slečna." povedal prekvapene, ruku, v ktorej sa mu krútila chytená myš držal pred sebou, ako ochranu. "Ak dovolíte..." šepol ešte, tiež nevediac, čo by mal v takej situácii robiť. Prešiel k dverám, otvoril ich, myš položil na zem a šepol "Tak hlupáčik, teraz utekaj..." chvíľku sledoval, ako uteká po chodbe a potom zatvoril dvere. "Ospravedlňte ma, nelovím myši každý deň..." usmial sa, zberajúc zo zeme Bibliu. "Čo môžem pre vás urobiť?" spýtal sa jej po krátkom mlčaní. Začínal pociťovať všeliaké veci, predsa len, aj on už vypil dosť grogu (pinta je asi pol litra, z toho už mu ostávala iba štvrtina) a väčšina sa sústreďovala na jej krásu, viditeľnú aj v chlapčenských šatoch. Pokúsil sa myslieť na knihu, ktorú mal v ruke, ale bola to chabá obrana... |
| |
| Špatné svědomí? Příště možná lépe se jím nechat uhryzat(nebo nepít alkohol) Pozvednu obočí při pohledu na myš. Ne, že by mi tahle zvířátka nějak vadila. Ve stájích ve slámě jich rejdilo plno a nezřídka tam mívala i hnízda. Na jejich redukci nám sloužily kočky. Spíš se na toho tvorečka podívám trochu s lítostí, jak je v pasti. Díky alkoholu mám trochu zpomalenější reakce, takže když mě sir John požádá, abych mu ustoupila z cesty, tak se mi zdá, že ke mě ta slova dolehla až o tři vteřiny později. Další vteřinu mi trvalo, než jsem odtrhla pohled od dlaně, v níž svíral myšku a podívala se na něj, v další chvíli jsem konečně ustoupila o krok ode dveří. Když zaslechnu, co zašeptá ke zvířátku, když ho pustí, lehounce se pousměji, přičemž mám oči upřené kamsi za prkna podlahy. Teprve když se zavřou dveře a muž zvedne ze země knihu a promluví, vzpamatuji se a trochu zmateně zvednu hlavu a zadívám se na něj. ,,Nic se neděje. U nás ale tohle měly na starosti spíš kočky, i když ty se nad těmihle šedivými zvířátky nesmilovaly ani jednou jedinkrát. Občas mi těch pištících stvořeníček bylo líto." odvětím a pousměji se. Opět chvíli mlčím. Oči mi sklouznou na knihu, nápis vyražený do kůže se trochu nepříjemně mihotá, takže chvíli trvá, než ho rozpoznám. Nakonec se přinutím se od té vlastně malichernosti odtrhnout, ale poznámku si přecijen neodpustím. ,,Modlitba pro spásu duše před spaním?" nadhodím, pousmátí na tváři se mi ještě o něco víc rozšíří. Hlava se mi příjemně motá a v uších mírně hučí. Už tak mám vcelku ostřejší jazyk a alkohol jen plní funkci pilníku, který ho ještě víc nabrousí. ,,Jinak.... jsem se vám chtěla omluvit. Ne za to, co jsem řekla, ale jak. Trochu jsem to přehnala. Mrzí mě to.... A ráda bych to nějak napravila... jakkoli." dokončím a myslím to upřímně. Na chvíli zavřu oči a opřu se o stěnu pokoje, mám tak pocit, že se pode mnou podlaha mírně, příjemně pohupuje. Pak víčka mírně pozvednu, zadívám se opět na muže, ale nijak se nepohnu z místa. |
| |
| Apologize? Strange... "Ja nie som mačka, slečna. Mačky sú dosti odporné stvorenia v mojich očiach..." odpovedal po pravde a hľadel na ňu, ako keby nikdy predtým ženskú nevidel. Nakoniec sa predsa len otriasol a poriadne si prihol grogu. Dúfal, že mu to pomôže... Ako keby to alkohol niekedy dokázal... Odhodil Bibliu tam, kde ju našiel. "Moja duša už je dávno odsúdená na Peklo, tú už žiadna modlitba nespasí..." usmial sa. Na chvíľu vyzeral takmer šialene. "To je iba taký žartík od môjho komorníka. Vie, že keď sa nudím, rád si čítam. A ako sa tak pozerám, prichystal mi knihy, o ktorých vie, že ich nikdy čítať nebudem. On Maxwell vždy túžil po veľkom šťastnom sídle plnom detí, na ktoré by mohol dozerať." potichu sa zasmial pri tej predstave. Vlastne, dokázal si to predstaviť iba vďaka alkoholu, ktorý už vypil. "Obávam sa, že tento sen mu nikdy nesplní." smutne sa usmial a znova sa na ňu zadíval. "Vy sa nemáte za čo ospravedlňovať. V prvom rade som bol hlupák ja." odpovedal jej s úsmevom a v duchu nad ňou zakrútil hlavou. Veľmi zvláštna osôbka. Veľmi naivná... A zdá sa, že chorá, alebo opitá. "Je vám niečo slečna?" spýtal sa starostlivo. "Mám vás odprevadiť do izby? Skutočne nevyzeráte najlepšie..." tak a bolo to tu. Otcovský pud prevážil nad alkoholom a chtíčom. Nespokojne zakrútil hlavou. Vzal ju do náruče, nedbajúc na jej protesty a odniesol ju do jej izby, priamo do postele. Vyzul jej topánky, ale vyzliekanie šiat už nechal na nej, radšej... "Mám vám niečo priniesť? Vodu, jedlo, husle?" spýtal sa s úsmevom. "Mimochodom, odchádzam na svitaní, smer Edinburgh. Ak chcete, môžete sa pridať. Mám povedať hostinskému, aby zobudil aj vás?" spýtal sa ešte pred odchodom z izby. |
| |
| ???......!!! Po tom, co zjistím, co pije a posléze mě pach alkoholu udeří do nosu, poblednu ve tvářích. Jestli se o téhle návštěvě dozví Helena... tak mě zabije.... To už ale, než se stačím vzpamatovat, je muž u mě, leknu se, pak ještě o něco víc, když mě vezme do náruče (!?). Vyjde se mnou před pokoje, během toho se proberu. Cože?! Už je to tady zase? Ono mu to nestačilo říct jednou? Kolikrát to ještě budu opakovat?! vduchu už prskám, nahlas zatím jen tiše syčím. No... mohlo to dopadnout i hůř.... pomyslím si, když se mi vybaví jeho v jednu chvíli až moc zkoumavý pohled, zastřený alkoholovým opojením. Pokusím se mu vysmeknout, ale nemám šanci. Nakonec se na něj navztekaně podívám, nechám ho, ať mě donese do pokoje, co mi sám zaplatil. Když mi začne sundavat boty, pootevřu ústa. On mě jde vážně...! No tak to v žádném případě! Já jít spát nehodlám, leda že by mě k té posteli přivázal! pomyslím si rozhořčeně. Když se na mě obrátí s otázkou, zda nechci něco přinést, šlehnu po něm pohledem, pevně semknu rty do úzké čárky. Chvíli ho probodávám očima, dech se mi mírně zrychlí. Na jeho další dotaz nijak neodpovím, jen si zpět nazuji boty, vstanu z postele a prosmeknu se kolem něho. Teprve o kousek dál se zastavím. ,,Je mi dobře a ke spánku se rozhodně nechystám. Myslel jsem, že jsem to předtím řekl dost jasně. Nepřeju si, abyste si hrál na něco podobného otci, hm? Pořiďte si raději ženu a děti, patrně byste nějaké měl rád, je celkem smutné vidět, že plýtváte touhle starostí a... citem na někoho, kdo to odmítá. Já rodiče mám, další skutečně nepotřebuji a svým způsobem už jsem dospělý, tak mě laskavě přestaňte brát jako dítě nebo co hůř, jako svého syna." mluvím celkem nahlas, takže se držím své role, protože je to slyšet dolů mezi štangasty. Na to přijdu o několik kroků blíže, zpět k siru Drakeovi. Ztiším hlas, takže to slyší jen on. ,,Znám dost dívek starších o rok než já, co jsou vdané patrně za muže vašeho věku. Jestli v tom hraje u nich roli podobné jako u vás, tak je to ještě větší vrchol zvrácenosti, než jsem si původně myslela." odtáhnu se od něj a narovnám se jak proutek, prohlédnu si ho od hlavy až k patě. ,,A teď mne omluvte, dole na mě čeká jeden mládenec. A... nashledanou ráno, pokud vás už moje kousavé poznámky neomrzely." napůl odseknu, pohodím hlavou a vydám se rovnou, bez váhání ke kurýrovi, na kterého se spíš na truc dost hezky a sladce usměju, ještě se pootočím směrem k pokojům, kde je Drake, ale dál mu nevěnuji pozornost. Opřu se rukama o stůl, zadívám se na mladíka. ,,Omlouvám se, ale.. asi už půjdu spát. Trochu na mě přišla únava..." pronesu, ale tón mého hlasu vypovídá přecijen trochu jinak. ,,Děkuji za milou společnost.... Dobrou noc, možná se ještě uvidíme..?" napůl se to konstatování změní v otázku. Nevím, zda to způsobil alkohol, nebo rozhořčení z toho, jak se mnou Drake stále zachází jako s pětiletým dítětem a s tím spojená chuť mu dokázat, že to tak není, i když dost bláhovým způsobem. Patrně obojí... |
| |
| *Plesk* Žeby zase urobil tú istú chybu? Mohla byť rada, že to nedopadlo pre ňu horšie, ale to jej vravieť nemusel... Už aj tak bol j vej očiach zvrátený... "Až raz budete v mojom veku a v mojej situácii, pochopíte. Dovtedy budem pre vás asi iba zvrátený starý muž. Ale dobre mi tak... Zbohom." uškrnul sa a vykráčal z izby, rozhodným, ale nie naštvaným krokom. Potichu za sebou zatvoril dvere a zamkol. Mala pravdu, túžil po manželke a túžil aj po deťoch. Rozpomenul sa na všetko, prečo ich doteraz odmietal a dôvody s mu zdali nesmierne malicherné. Všetky tie obavy z otcovho dedičstva zdali sa mu byť absolútne neopodstatnené. A potom si spomenul na to, ako zareagoval na obyčajnú hlúpu urážku, ktorá možno ani nebola urážkou. Nakoniec bolo dobre, že bol sám... Znova si ľahol na posteľ a vzal Danteho. V Pekle už bol, už vie, čo ho čaká. Na radu prichádza Očistec a Raj, miesta, ktoré sú jemu navždy zapovedané. Vedel, že to je celé iba metafora, ale aj tak mu po chrbte prechádzali zimomriavky. A nádej stratil ešte pred bránou Pekla... |
| |
| Kočár, teplá náruč nezkušeného zajíčka: Přes tenkou košili cítím každý jeho sval, teplo, jež z něj vyzařuje spaluje, zahřívá a já cítím každičkou kapku jeho krve, jež putuje jeho tělem. Vře to v něm, vím to, vždyť je tak nezkušený, mladý a ...sladký? Zlehka si vychutnávám jeho polibky, obšas mi ujede lehký sten, jež ještě více podnítí jeho touhu. Ze začátku je odtažitý, jeho doteky jsou jemné, hravé, velmi, velmi opatrné, jako by se bál, nevěděl, co má dále očekávat. Pak se to vše mění, málem vykřiknu, když ucítím, že past, jíž jsem nastražila padla dokonale. Zlehka mu vjedu prsty do vlasů, přitisknu se k němu a zlehka jej dál líbám. Pak, bez jakéhokoliv důvodu se odtáhnu, sklopím hlavu a zhluboka se nadechnu. Kočár pokračuje v cestě. Z očí se mi derou slzy. Duncana, promiň, já, nevím, co jsem to udělala. Jen, jsem tolik sama. Cítím se tak prázdná. Tak... Hledám vhodné slovo a nechám s radostí své slzy stékat po své tváří, sledujíc jeho výraz. Můj pláč je částečně opravdu podnícen situací, na druhou stranu, jsem dobrá herečka, zatraceně dobrá herečka. Polknu a posadím se, jde vidět, že trpím. Pro něj výčitkami svědomí, pro sebe touhou pokračovat v tom, co jsem začala. Ale každá hra má své pravidla. Teď je čas vyčkávat. |
| |
| Victoria de Maron William se zakuckal, vytáhl kapesník a zakryl si jím ústa, pak se odvrátil a znělo to jako kdyby kašlal, ale z tvé strany jsi poznala, že tak maskuje smích. Clarisa ho poklepala po zádech a obdarovala tě vyčítavým pohledem “Hlavně to všem vyprávěj.“vzdychla “Čím jsi ti tohle zasloužila? Proč jen nemůžeš být jako ostatní mladé dámy? Jsi hrozné třeštidlo.“znovu si povzdychla. “Kdybych tě neměla tak ráda tak už jsem to vzdala a jdu na odpočinek.“snědla kousek sýra a na tváři se ji usadil úsměv. Clarisa měla hodně ráda sýry, sice si je nedopřávala moc často, ale určitě by ho nejraději jedla od rána do večera. William se konečně uklidnil a otočil se zpět k vám “Hmm… dámy. Navrhoval bych pokud jde o zítřek. Abychom nakoupili nějaké jídlo a najedli bychom se za jízdy a nemuseli zastavovat dokud by bylo dobré počasí. A také bychom mohli koupit nějaké přikrývky, aby vám bylo v kočáře teplo.“ Ash Perez Dřevorubec se na tebe podíval “Jen klid, mladej pane. Ohřát vodu chvíli trvá.“řekl muž a sklonil se nad mladíkem. “Aj.. zamrzlý nůž. To vypadá ošklivě.“zamumlal a dotkl se nože “To nebudeme lehké to vytáhnout.“odsunul chlapce trochu blíže ke krbu. “Občas je nakonec ta zima k užitku. I když kdyby jste ho nenašel byla by to ošklivá smrt.“narovnal se. V tu chvíli se ozvalo zaklepání, Stín zvedl hlavu, ale nezvedl se. Dřevorubec otevřel dveře a dovnitř vešla dívka, přinesla džbán s horkou vodou, čisté obvazy a také ručníky. “Tady to máte.“řekla a položila vše na stůl “Posel už vyrazil pro doktora. Ještě něco?“zeptala se, ale mračila se zvlášť na tebe. Sir John Drake Znovu jsi se pustil do čtení knihy, konečně tě už nikdo nerušil i když jsi stále musel myslet na tu přidrzlou dívku Ale díky alkoholu, plného žaludku, tepla a pohodlí jsi usnul s knihou přitisknutou na prsou. Přesto se ti nezdál příliš příjemný sen. Znovu ti bylo třináct a stál jsi schovaný ve stínu odkud jsi pozoroval matku a otce, jak se hádají. Už jsi si nepamatoval kvůli čemu se hádali, proto jsi také neslyšel co říkají, bylo to jako v němém filmu. Jen jsi viděl, jak na sebe křičí, matka dramaticky šermovala rukama a zdálo se, že ho z něčeho obviňuje. A pak najednou otec udeřil hřbetem ruky do tváře, kdyby na prstech neměl prsteny nejspíš by to tolik nebolelo, ale takhle ji rozsekl tvář. Matka vykřikla, ustoupila a to se ji stalo osudným, šlápla do prázdna, pokusila se zachytit zábradlí, viděl jsi jak se po ní otec natáhl, aby ji chytil, ale bylo pozdě. Tvá matka padala ze schodů, slyšel jsi jak se ji lámou kosti. Ten zvuk jsi si dobře pamatoval. Vyběhl jsi se své skrýše a šel se podívat, viděl jsi jak matka leží dole pod schodištěm, měla zlomenou nohu a ruku, nebyl to hezký pohled. Tvůj otec běžel dolů ze schodů, ale bylo pozdě. Matka si zlomila vaz. Margot Swanson Mladý kurýr se tvářil rozpačitě, když jsi k němu přišla a dělala na něj očí. Když jsi mu oznámila, že jdeš spát chvíli váhal ale pak vstal “Počkej. Doprovodím tě.“řekl a vzal svůj plášť. Přišel k tobě a zakryl ti ramena svým pláštěm “Nakonec jsi přece jen opilá a bude lepší, když tě tam dovedu než riskovat, že zabloudíš nebo neusneš někde na sněhu.“položil ti ruku na rameno a vyšli jste spolu ven. Sníh už padal klidněji, došli jste do stáje, Oliver zvedl hlavu a na uvítanou zafrkal “Zdá se, že už na tebe čekal.“řekl mladík a pustil tě “Víš jistě, že ti tady bude dobře?“zeptal se. Gabriella de la Crull Duncan tě objal, tvářil se lítostivě “To je v pořádku, Gabriello. Neomlouvej se, to spíš já bych se měl omluvit za tu nehoráznost, že využívám tvého rozpoložení.“pohladila tě po vlasech a tváři. Vytáhl kapesník, kterým ti jemně osušil mokré oči “Prosím neplakej, drahá Gabriello. Trhá mi to srdce.“vzal tvou ruku a jemně tě políbil do dlaně. “Tvé krásné oči nejsou určeny pro pláč.“pousmál se na tebe “Ty by měli neustále zářit štěstím.“kočár znovu poskočil. Duncan se zamračil a zabouchal na stěnu kočáru “Zkus jet trochu opatrněji!“ zavolal a pak se vzdychnutím se znovu otočil na tebe. “Jsem si jist, drahá sestřenko, že se nám podaří zase tvé srdce naplnit radostí, kterou si zasloužíš.“ “Už vidím vesnici! Za chvíli zastavíme!“ozvalo se tlumeně z venku. |
| |
| Že by Princ z pohádky? Trošku překvapeně zvednu obočí, když mi ramena přikryje svým pláštěm, pak však skloním hlavu a pousměji se. Tváře mi opět mírně zčervenají, jeho starostlivost mi přijde roztomile něžná. Na housle a čepici dočista zapomenu. A v případě toho prvního je to co říct. I když na druhou stranu, stále ještě působící alkohol a k tmu víc než milá a příjemná společnost hezkého mládence... To je víc jak vyvážené... Když vyjdeme ven a ovane nás ledový vzduch, naskočí mi husí kůže a jestli nechci, aby se mi rozdrkotaly zuby a bylo to slyšet na míle daleko, zatnu pevně čelisti. Pod lehkým obejmutím kurýra dojdu do stáje, kde mě přivítá Oliver. ,,Vypadá to tak... Já se ho taky nemohla dočkat, viď, ty zlato moje..." pronesu k hřebci, když mě mladík pustí, dojdu k jeho stání, ze sedlové brašny vytáhnu ještě jedno malé jablíčko. ,,To máš za to prozrazení. Kdybych věděla už předtím, že narazím na takhle příjemného mladíka, tak se na tebe nezlobím. Promiň." pronesu skutečně s nijak přehrávanou lítostí, pohladím zvíře po čele a nabídnu mu otevřenou dlaň s pamlskem. Pocítím sametový dotek jeho pysků, jak si opatrně vezme jablíčko a stačí jen pár chroupnutí a to je to tam. Ještě se nad hřebcem skloním, dám mu lehkou pusu mezi nozdry a krátce podrbu mezi ušima. Teprve pak se obrátím zpět ke kurýrovi, s Oliverovou hlavou zapřenou žuchvami o moje rameno. Zvědavě si ho prohlížel, s ušima nastraženýma dopředu. ,,Vím, že nám tu bude dobře..." odvětím konečně na kurýrův předchozí dotaz, přičemž na slovo "nám" dám zvláštní důraz, ale zas ne nijak přehnaný. Celkem delší chvíli po tom se na mladíka dívám, takže si to může vyložit patrně jedním způsobem. V očích se mi zaleskne, na rtech se objeví lehký úsměv. Nakonec se však otočím k Oliverovi, pohladím ho po krku. ,,Viď?" nadhodím k němu, i když očima sklouznu opět na pošťáka. Kůň se na mě otočí, cítím, jak mi horký proud vzduchu z nozder zahřívá tvář. ,,Navíc, je tu teplo, na slámě se leží daleko pohodlněji, než by si kdo myslel.... Tedy hlavně ti, co to nikdy nezkoušeli...." dodám k oboum, střídavě se zadívám na Olivera a mladíka, přičemž se mi pohled ustálí opět na tom druhém. |
| |
| Pokoj Probodnu muže pohledem, jak omlouvá tu holku, ale nic neřeknu. Ted jeho pomoc potřebuji a tak se musím držet, abych byl aspon trochu milý. " Všiml jsem si, proto jsem hotam nechal a musíme počkat na tu horkou vodu." oznámím chladně. Je mi jedno, zda to ten kluk přežije či ne, stále je to jen zátěž. Ozve se zaklepání a tak se postavím. Stín hlídá, ale nejspíš ví, že toto není nebezpečí, protože hlavu nezvedne. Muž otevře dveře a vejde ta dívka. Dívá se na mě dost ošklivě a já jí ten pohled oplácí. Přinse vše, co má a tak to nechám položit vedle kluka. " Až doktor dorazí, hned ho sem přived a o všem bud ticho. Nepotřebuji tu mít večer nečekanou návštěvu. " řeknu jí chladně a pak se od ní otočím. Nemám už o ní sebemenší zájem. Né ted. ´" At už je ten kluk kdokoliv, nejspíše někomu dost vadil." dívám se na tvář své budoucí hračky. Kleknu si k němu a začnu z kluka sundavat hadry, abychom ho mohli s dřevorubcem ošetřit. |
| |
| Milosrdný spánok... Všetko sa to opakovalo. Tak, ako nikdy nedočíta Božskú komédiu, tak sa nikdy nezbaví toho sna... Bolo to ako vždy. Najprv tma, dva hlasy, nerozumel, čo vravia. Boli iba na pozadí, nedôležité. Konečne vykukol štrbinou von a videl svoju matku, nádhernú ako vždy, hoci jej krásnu tvár vtedy skrivil smútok a hnev. Videl aj otca, hrdého a zlostného muža. A už vtedy vedel, čo sa bude diať... Hádka naberala na obrátkach. Stále nepočul, o čom sa hádali, zapchával si uši v dese pred tým, čo malo prísť a čo už vzdialene tušil. Padol jediný úder. Pár kvapiek krvi skropilo bielu stenu. Ten okamih sa mu, kto vie prečo, najviac vryl do pamäti, jasná červeň na bielom pozadí... Matka s prekvapeným výrazom na tvári urobila krok dozadu, jeden jediný, osudný krok. Na jej výkrik nikdy nezabudne.... Vtedy zatvoril oči, už vedel, čo sa stalo, vedel to skôr, ako sa pozrel. A spomínal si na otca, ako tam rezignovane stál nad jeho matkou, slepý ku všetkému ostatnému. Nevedel, čo vtedy cítil, ale znenávidel ho a prisahal pomstu... Rozbehol sa do svojej izby a... A vtedy sa sen skončil. Otvoril oči, sviečka už iba blikotala, takmer úplne vyhoretá. Nespal dlho, aspoň sa mu to nezdalo. Jedným dúškom dopil zvyšok grogu a posadil sa na posteli. Ten sen mal ešte pokračovanie. Odohrávalo sa o sedem rokov neskôr a iba Boh a on vedeli, čo to bolo zač. Niekedy nevedel, čo bolo horšie... Odložil knihu naspäť do batohu. V tomto hostinci nemôže ostať už ani minútu. Ona mu to pripomenula, ona ho prinútila premýšľať nad sebou a nad otcom. Musel preč. Ak tam na ceste umrie, bude to iba také malé plus. Ak si pohne, na svitaní bude v Cambridge, tam sa vyspí a možno aj zabudne... Zbalil aj mapu, obliekol sa a ráznym krokom vošiel do hostinca. "Budiť ma nemusíte. Dajte mi čutoru rumu a sem mi doplňte vodu." podal hostinskému fľašu. Počkal si, kým vyplní jeho prianie, zaplatil a priam vbehol do stajní. Tých dvoch dôsledne ignoroval. Mal šťastie, že už prestávalo snežiť... Bleskurýchlo osedlal Balthazara, hluchý k všetkým prípadným otázkam. Zhlboka sa napil vody, vyviedol koňa von a nasadol. "Tak, starý priateľ, všetko, alebo nič..." prihovoril sa mu a vyrazil do noci... |
| |
| Hostinec Mám co dělat, abych se nerozesmála s Williamem a použila pečlivě nacvičenou masku studu. Och, omlouvám se Clariso, nedomyslela jsem to. Opravdu se velice stydím. Já se polepším. Horlivě slibuji a vyhýbám se pohledu na Williama, aby mé malé drama nedostalo nádech komedie. Ai já tě mám ráda, Clariso! Co bych si jen bez tebe počala? Jako by náhle, pod náporem náhlých citů ji obejmu a hned se zas uklidním a poklidně, slušně a vychovaně jím večeři. Když se na mě podívá William, nenápadně na něj mrknu a usměju se. Raději si dám další sýr, abych se moc nesmála. Vzhlédnu, když William začne opět mluvit. Ano, to je výtečný nápad, Williame. Navhuji, abychom koupili tento úžasný sýr. Samozdřejmě myslím na Clarisu, neunikl mi úsměv který se jí rozlil po tváři, když ochutnala. Ohledně těch dek, to je také vynikající nápad. Navrhuji koupit nejméně tři, abychom měli každý jednu. Ty přece můžeš řídit kočár i zabalen do deky, ne? |
| |
| Margot Swanson Mladíkovy zčervenali uši, když jsi o něm řekla že je to příjemný mladík “Hmmm…“zamumlal rozpačitě. Poškrábal se na krku “No dobře. Ale.. co když sem někdo přijde a uvidí tě? Víš.. bez té čepice jde docela vidět, že jsi dívka a mohl by se pokusit toho nějak zneužít.“dělal si starosti. Přešlápl a šel se podívat na svého koně, poplácal ho po krku ale zase se vrátil a podíval se na tebe “No… ale Oliver tě jistě ochrání.“poškrábal na nose “A tak já asi půjdu, abys mohla spát.“znovu zašoupal nohou. Viděla jsi na něm, že si něco rozmýšlí, možná to jestli s tebou tady zůstat nebo odejít, byl na vážkách. Nakonec přišel blíže a opatrně pohladil Olivera “Třeba mě nekopne.“ Najednou se objevil Sir Drake, dělal jako že vás nevidí, vzal koně, osedlal ho a vyrazil pryč do noci. Ash Perez “Takovej usmrkanec? Spíš bych řekl že se s někým serval. Kvůli holce nebo kvůli nějaké urážce. Takovíhle kluci mají horkou hlavu.“ Dívka se poklonila a zase spěšně odešla, Stín jen zeširoka zívl a převalil se na bok, nezájem k tomu co se dál děje. Prohlédl jsi si mladíka, byl to opravdu ještě chlapec sice už neměl daleko k dospělosti, ale stále byl považován za chlapce. Měl tmavě hnědé vlasy ostříhané na krátko, stále ještě dětská tvář s výraznou bradou. Svlékl jsi mu potrhanou, špinavou a zakrvácenou košili, byl samá modřina některé už byli staré a mizeli jiné ale byli nové. Nejspíš se opravdu popral. Nějakou dobu jste čekali, dřevorubec mezitím otíral okolí ran, aby byli co nejčistější. Konečně se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel vysoký muž s monoklem na pravém oku, měl protáhlý koňský obličej a v ruce nesl lékařský kufřík “Dobrý večer. Tak jaký je problém?“zeptal se. Sir John Drake Hostinský ti naplnil láhve jak jsi chtěl, zaplatil jsi a vyrazil do stájí, kde jsi uviděl Margot s tím mladým kurýrem. Snažil jsi si jich nevšímat, osedlal jsi koně a vyrazil do noci. Naštěstí bouře se už uklidnila natolik, že se dalo jet i když stále sněhové vločky vytrvale padali. Jel jsi dokud jsi nedojel do Cambridge, kde jsi si odpočinul jak ty tak tvůj kůň a pak jsi jel dál. Cestou jsi čas od času minul kočár tu a tam zase osamělého jezdce s kterým jsi prohodil pár slov k tvému překvapení jsi zjistil, že hodně z nich míří také do sídla Westmorů. Rozhodně tam bude hodně lidí, svým způsobem jsi se na to těšil a na druhou stranu tě to zase znejistilo. Na cestě jsi se seznámil i s jedním Skotským šlechticem jménem Murdoch Lachtan, byl z Irského rodu McLachlanů a teď žili ve Skotsku. Byl to celkem zábavný společník a byl také jen o dva roky mladší než ty. Zjistil jsi, že také ještě není ženatý a že neví jestli se někdy ožení. Zeptal jsi se ho proč tedy jede do sídla, když je to očividně farma na budoucí manželky. A on ti odpověděl “Neříkal jsem že se nechci oženit. Člověk nikdy neví jestli mě nějaké dívčí oči neuhranou.“řekl z vesela. Murdoch se musel zdržet v Edingburgu a tak jsi vyrazil znovu sám do sídla Westmorů. Konečně jsi měl sídlo Westmorů na dohled. Musel jsi uznat, že to bylo hezké místo, nedaleko bylo jezero, momentálně zamrzlé i když jsi si všiml, že i tak tam někdo seděl a rybařil, zřejmě si vysekal led. Už jsi byl na své hostitele zvědavý. odkaz Victoria de Maron “Děkuji, lady Victorie. Deka se mi určitě hodí.“řekl a promnul si oči “Jestli by vám to nevadilo, tak bych už šel spát.“postavil se. “Přeji dobrou noc dámy.“políbil na ručku první Clarisu a pak tobě. Odešel, prohodil pár slov s hostinským a pak odešel nahoru k pokojům. Clarisa se na tebe hned otočila “Victorie. Ne, že mu cokoliv řekneš. Jasné? Nechci aby se o tom dozvěděl.“nadechla se. “Není vhodné, abych mu vylévala své city. To se pro dámu nehodí. První krok musí učinit vždy muž. Jak by to vypadalo, kdyby to dělala žena? To by rovnou už mohli ženy také žádat muže o ruku.“snědla další kus sýru. “Prostě a jednoduše nechci abys se do toho pletla. Raději bych tomu nechala… volný průběh. Jestli nám je souzeno být spolu tak se tak stane.“řekla s jistotou v hlase. |
| |
| Hostinec Nemáš zač, Williame. Dobrou noc. Nechám si políbit ruku a pohledem sleduji, jak se Clarisa maličko začervenala. Nejspíš je to pro to, že se snaží až příliš se ovládnout, když ví, že to vím. Nad její reakcí se musím pousmát, vyšiluje jako malá holka. Neměj obavy, Clariso. Ani se nezmíním. Jen zjistím, jaké jsou jeho city. Celou dobu jejího monologu přikyvuji a vysím jí na rtech. Jistě Clariso, ani slůvkem se mu nezmíním. Ano ano, to máš pravdu. Nehotázné. Jako by někdy ,mohly ženy žádat muže o ruku. Rozesměju se, to se nikdy nestane. Vy a ten váš osud. Osud si každý tvoří sám! Nahlas to neřeknu, jen si povzdechnu. Je mi nějaká zima, nepůjdeme si dát koupel a pak již spát? |
| |
| Pokoj Neodpovím na slova dřevorubce. Horkou hlavu? Jestli se z toho dostane, tak mu tu horkou hlavu brzo zchladím. Nevěnuji péči nějakému malému šmejdovi jen proto, aby byl nevděčný. Bude mi děkovat a do konce svého krátkého života. a nechám převážnou práci na muži, své vlastní ošetření a první pomoc jsem udělal. Ozve se zaklepání a vejde doktor. Jen na něj pohlédnu a ukáži na chlapce. " Dobrý večer. Našel jsem ho venku. Rád bych znal váš názor, jak moc je zraněný a jaký má šance. Jestli je tam možnost záchrany, tak prosím udělejte, co bude va vašich silách." hovořím s chladnou úctou k doktorovi a ustoupím, aby mohl pracovat. Sám se přemýstím stranou a pozoruji vše ze stoje, neujde mi jejich jediné slovo či pohyb. |
| |
| Události jdoucí snad až příliš rychle po sobě Nad mladíkovými starostmi se pousměji, vybaví se mi historka, kdy jsem byla ještě o něco menší, bylo mi třináct a utekla jsem zas spátk Oliverovi do stáje. Tu noc se k nám vkradli dva mladíci, patrně z vesnice s myšlenkou si přivlastnit něco, co nebylo jejich. Už to bylo pár týdnů, co jsme Olivera přivezli a dost chovatelů i zemědělců poznalo, že z něj bude vskutku nádherný kůň, hodný svého původu. Na tom se usnesli i ti dva zloději, jenže právě to se jim vcelku vymstilo.... Vzpomínky mne donutí se pousmát. Když přijde mladík blíž a s jakousi ostražitostí z opatrnosti pohladí Olivera, podívám se na hřebce. Ten se sice trochu stáhne dozadu a přešlápl, ale jinak se netvářil zle, jen uši mírně vytočil do strany. Podrbala jsem ho pod bradou. Nadechla jsem se a chtěla mu něco říct, když do stáje vrazil sir Drake, jako by se za ním hnal čert s vidlemi. Takhle bleskově nasedlaného a nauzděného koně jsem už neviděla hodně dlouho a než jsem se nadála, byli pryč. Jen pár rozvířených vloček se snášelo k zemi, jako by chtěly připomenout, že to rozhodně nebyl přelud. Párkrát překvapeně zamrkám. Tohle mi vzalo od úst nejen dech, ale i veškerá slova. V prvním ipulzu, aniž bych přesněji věděla proč, se mi svaly zaškubou a otočím se k sedlu a uzdě co jsou u Oliverova stání, ale sotva se prsty dotknu kůže, její studený povrch jako by mne zchladil. Co děláš za hlouposti? Uklidni se, jedno bláznění navíc vskutku neprospěje.... polknu, stáhnu se a otočím se na Olivera, který to celé přešel celkem s klidem, jen zvědavě otočil hlavu a nyní hleděl do tmavé noci, jíž probleskávaly vločky. Tiše si povzdychnu a nesouhlasně pokývám hlavou, prsty si zajedu do vlasů a stáhnu z nich gumičku. Na to se protáhnu kolem mladíka a zavřu dveře, aby sem zbytečně netáhlo. ,,Myslím, že to bude vpořádku. Oli si jen občas trochu hraje na netykavku, ale když začne mít někoho rád, tak se pak od něj nehne a pamatuje si." pousměji se na kurýra, na to si z ramen nechám sklouznout vestu, pod níž je obyčejná bílá košile. ,,A jestli se o mě tak bojíš a budeš mít větší klid... Můžeš tu zůstat, místa je tady víc jak dost a my s Olim proti společnosti navíc nic nemáme, co?" pokývnu k hřebci hlavou, ten skloní krk, mírně ho ohne do oblouku a zahrabe přední nohou jako na znamení souhlasu. Spokojeně se usměju, pak se vydám k sedlové brašně a vytáhnu z ní starou deku, i když Veronika to spíš označovala za kus hadru. Pootočím se přes rameno na mladíka. ,,Ale to je na tobě, do ničeho tě nenutím... Nám tu skutečně každopádně nepřekážíš." dodám s úsměvem a mírně rozzářenýma očima. Alkohol sice přestává působit, hlavně díky chladu, co byl venku, ale přecijen to ještě nějakou dobu potrvá, než jeho účinky odezní úplně. V hlavě mi ale stále hlodá, co se stalo siru Drakeovi. A proč mám zas pocit, že v tom jistou roli opět hraji já? |
| |
| Kočár, blížící se vesnice: Zhluboka se nadechnu, cítím stále jeho rty na svých a přesto už přemýšlím, jaký asi bude problém se jej poté zbavit, nehledě na to, že jeho donášení bratrovi by mi mohlo ošklivě pošramotit mou pověst a nedej bože, ještě mě donutit k další svatbě. Polknu, když mi vtiskne polibek na dlaň a ruku stáhnu, ne rychle, ale pomalu, vychutnávajíc si ten jemný, táhlý dotek, jež elektrizuje každý kousíček mého těla. Na tváři se mi objeví lehký úsměv, takový, dá se říci lítostivý, ale těžko říci, neboť to u mě nikdy není jisté. Pobaveně sleduji jeho rozhořčení nad jízdou mého kočího, poté se posadím, svou ruku toužíc vrátit mezi jeho dlaně, což nakonec opravdu udělám a tiše pokračuji. Už mi nezbylo příliš důvodů pro smích, můj Duncane, popravdě, téměř žádné. Všechno krásné je pryč již dlouho. Možná proto se tolik těším na onu událost a přesvědčilo mě to, že bych opravdu měla jet. Snad by si to můj muž opravdu přál. Vždy říkal, že pokud se mu něco stane, chce, abych se znovu vdala a měla děti. Děti, jež by rozveselily náš dům. Dědice. Polknu, fakt, jež vím jen já komentovat nebudu a nemohu, protože do očí se mi zase derou slzy. Nemít děti. Prokletí a bolest, jíž jsem dostala zrovna já. Zhluboka se nadechnu. Ve stejném okamžiku se ozve vozka a já málem vykřiknu úlekem, i přesto, že jeho slova znamenají bezpečí. Jak dlouho budeme muset zůstat? Ráda bych již byla na místě. Cestování v takovém počasí je ubíjející. |
| |
| Cesta Mrazivý vzduch ho schladil a vyhnal mu z hlavy všetky myšlienky. Bola to príjemná zmena, po tom všetkom, na chvíľu nemyslieť.a teraz, keď bolo lepšie aj počasie, cesta sa stala potešením. Cestovať v noci síce nie je najbezpečnejšie, ale Balthazar bol skúsený. Do Cambridge sme koniec koncov nešli prvý krát. Jeden jeho priateľ tam mal zimné sídlo a z času na čas v tom univerzitnom meste usporiadaval zimné hony. Keď dorazil, bolo tesne pred svitaním. Priam vletel do prvého hostinca, na ktorý narazil. Jeho majiteľ podriemkaval vo výčape, spolu s niekoľkými štamgastmi. Izby našťastie voľné mali. Znova veľmi pedantne obriadil Balthazara (ako som vravel, nikomu inému by tú prácu nezveril) a nakoniec sa úplne vyčerpaný zvalil do postele. Nezobudil ho ani denný ruch, prespal celých dvadsať štyri hodín, pokojným spánkom bez snov. Aspoň raz mali nad ním nebesia zľutovanie... Vyrazil tesne po svitaní. Krajina bola mĺkva. Koňa nehnal,nemal sa kam ponáhľať. Napriek tomu obiehal mnohých, ešte pomalších jazdcov. A veľká časť z nich mierila rovnako ako on na Westmorské panstvo. Bol prekvapený hojnou účasťou a musel uznať, že niektoré panie v luxusných kočároch vyzerali skutočne veľmi lákavo. Ešte v ten deň stretol istého Íra, ktorý šiel za rovnakým cieľom. Onedlho zistil, že sú si podobnejší, ako si myslel. Obaja slobodní, v približne rovnakom veku. "Poznám moc ženských očí, ale zatiaľ žiadne mi neuhranuli natoľko, aby som kvôli nim spadol do chomútu manželstva." zasmial sa na jeho poznámke. "A prečo tam vlastne idete, milý sir?" spýtal sa ma svojim prazvláštnym prízvukom. Bolo vidno, že žije v Škótsku a taktiež boli zreteľné jeho írske korene. "Ak mám povedať pravdu, vyhnal ma komorník." zasmial sa John úprimne a zasmial sa druhý krát, keď videl Írov výraz. "Bol toho názoru, že trocha rozptýlenia v tento pochmúrny čas mi nezaškodí. Výnimočne som s ním súhlasil." odpovedal na nepoloženú otázku. "Zvláštne časy, keď sluhovia vyháňajú svojich pánov..." podivil sa so smiechom. V Edinburghu sa rozlúčili už ako priatelia. Sídlo Westmorovcov rozhodne prekonalo jeho očakávania. Obrovský starý hrad s rozľahlým areálom s vlastným rybníkom. V lete museli byť záhrady nádherné. Teraz, zapadnuté v snehu pôsobili nesmierne mierumilovne. Prostredie bolo rozhodne veľmi príjemné... Zabúchal na ozdobné vstupné vráta. Otvoril nalivrejovaný sluha. Premaral si ho dosti skúpym pohľadom, predsa len, po dlhej ceste vyzeral všeliako, len nie elegantne. "Sir John Drake." predstavil sa, tváriac sa, že si ten jeho pohľad nevšimol. Siahol do záhrenia a vytiahol malú kartičku. "Tu je moja pozvánka." strčil ju drzému komorníkovi pod nos. Jeho pohľad sa roztopil ako kocka ľadu v krbe. "Samozrejme, sir. Očakávame vás. Pošlem niekoho, aby vám ustajnil koňa. Prosím, nasledujte ma." špitol obradne, bezchybnou angličtinou s oxfordským prízvukom. Síce iba nerád videl, že sa mi o Balthazara bude starať niekto iný, ale bola to istá spoločenská konvencia a v tomto proste nemal na výber. Hrdým krokom nasledoval komorníka do izby, ktorá mu bola určená. "Pošlite niekoho, aby sa postaral o moje cestovné šaty. A pokiaľ možno, rád by som si doprial kúpeľ." prikázal mu, zatvoril dvere, prezliekol sa do pohodlných domáckych šiat, natiahol sa na posteľ a čakal, kedy mu prinesú vodu na kúpeľ. Na stretnutie s majiteľmi sídla už chcel byť v plnej paráde.... |
| |
| Při svém příchodu do pracovny se usmívám, ovšem abych pravdu řekl, ačkoliv bych si to mohl nechat čistě a jen pro sebe, důvodem toho úsměvu není služtička a její naděje, kdežto se mi v mysli vybavilo dvojverší z právě čtené knihy. Bez jediného slova se posadím a přichystám k jídlu. Polévku si vychutnávám a jím jí pomalu. Nevzpomínám si, kdy naposledy byla takhle vynikající. Snad bych si i přidal, kdyby mne nepřekvapila Claudie tím, v jakém dobrém je stavu. Taková nebyla už dlouho, je to nezvyklé. Copak tě tak oživilo, holubičko moje? Máš snad nějaký tajný recept? s lehkým podezřením si ji prohlížím a dál jím polévku svým tempem, není kam spěchat. Kniha i víno počká. "Jedno z těch dílek, které zaslouží chválu. Mohla by se líbit i tobě, vlastně komukoliv, kdo má smysl pro humor a nadsázku," odložím lžíci do prázdného talíře a věnuji jí krátký oběd. "Tu pozvánku jsi již vyřídila?" netrpělivě se ohlížím, co bude servírováno jako druhý chod. Nepředpokládám, že by mi má choť podala jinou odpověď, než že na dopis již odpověděla. "Sbal si něco hezkého na sebe, ať okouzlíš všechny, včetně mě. Dnes vypadáš vskutku úchvatně," složím jí poklonu. |
| |
| Victoria de Maron Clarisa přikývla “Ano. Půjdu se na koupel zeptat hostinského.“vstala a šla k hostinskému. Chvíli s ním mluvila a pak se k tobě vrátila “Koupel bude za deset minut. Bude připravená první v tvém pokoji.“odvrátila se a přidržela si ruku pod nosem, jako kdyby zadržovala kýchnutí. Po chvíli se na tebe znovu podívala “Tak dobře. Chceš abych ti přišla umýt záda, Victorie?“nakonec kýchla. “Asi na mě někdo myslí.“řekla a usmála se. Přišel k vám Alec “Lady.“usmál se na tebe “Vaše koupel je již připravená.“informoval vás. Clarisa se na něj zamračila “Dobrá. Děkujeme. Pojďme, lady Victorie.“pobídla tě a vstala. Když se Clarisa nedívala, Alec protočil oči a šel znovu za svou prací. Odešli jste nahoru do tvého pokoje, kde uprostřed místnosti stála vysoká, dřevěná káď ze které se kouřilo. “Pomohu ti.“řekla a pomohla ti ze šatů. Vykoupala jsi se, Clarisa na chvíli odešla aby se na to vrátila s růžovou vodou, kterou ti přidala do vody. Růžová voda se dělala z okvětných lístků růží a přidávala se nejen do koupele ale i do prádla, aby voněli po růžích. Bylo zajímavé co sebou všechno Clarisa nosila, kdybys si řekla o jiné boty, také by ti je přinesla? Když jsi byla vykoupaná zůstala jsi jen v oblečení na spaní a vlezla jsi si do postele, Clarisa nechala odnést káď a jen co byli pryč, dala ti dobrou noc a odešla. Nejspíš si také dát koupel. Ash Perez “Jistě.“řekl doktor a sklonil se nad chlapcem. Dřevorubec uznal, že tady je už k ničemu, rozloučil se a odešel. Lékař se první postaral o tu dýku. Díky teplým obkladům ránu zase zahřál a vytáhl dýku. Rána začala krvácet, hned krvácení zastavil, vyčistil rány a pak je zašil. Ještě nějakou dobu se nad mladíkem skláněl než se narovnal a umyl si ruce. “Tak. Hotovo.“řekl a začal uklízet své věci do kufříku “Přežije to. Ale musí se nějakou dobu zotavovat. Určitě potřebuje přinejmenším týden klid, aby se mu stehny hned nepotrhali. Také by mu někdo měl dvakrát denně otřít rány alkoholem, aby se tak zmenšila možnost zánětu.“oblékl si plášť, který si předtím sundal. “Tady.“podal ti menší lahvičku s čistým alkoholem “Kdyby se objevil problém. Nebo se mu rány zanítili hned znovu navštivte doktora. Ano.“pak ti nabídl ruku k potřesení “Mějte se dobře.“rozloučil se. Margot Swanson Mladík se stále tvářil rozpačitě “Nevím jestli je vhodné, abych tu s tebou zůstával.“řekl a díval se, jak si připravuješ lůžko. Váhal a přemýšlel nad tím, ty jsi si zase připravila lůžko “Navíc.“přišel k tobě a opatrně se dotkl tvé tváře “Jsem jenom muž a nerad bych abych provedl nějakou hloupost.“usmál se “A teď jsem si uvědomil, že neznáš ani mé jméno. A já neznám tvé celé jméno. A to mi už nabízíš abych spal ve stejné místnosti, jako ty?“pohladil tě po tváři. Oliver zafrkal a otočil k vám hlavu, díval se na vás, jako kdyby byl zvědavý co se bude dít dál a nebo hlídal aby se něco nestalo. Gabriella de la Crull Duncan stiskl tvou ruku ve své a jemně tě po ní hladil “Drahá sestřenko, jestli si opravdu myslíš, že by si to tvůj muž přál, tak by jsi měla začít znovu žít. Chápu, že tě jeho ztráta bolí ale je pryč. Jsi příliš mladá na to, aby jsi se kvůli němu věčně trápila.“políbil tě na hřbet ruky. Kočár zastavil “Doufám, že déle jak přes noc to nebude nutné. Bohužel jsme ve vesnici tak tu žádný hostinec pro vyšší třídu nebude. Snad aspoň ty pokoje budou čisté.“pustil tvou ruku, otevřel dveře kočáru a vystoupil. Dovnitř pronikl chladný vzduch a trochu sněhu, venku byla pořádná sněhová bouře. Duncan ti nabídl ruku a pomohl ti ven, rychle jste oba přešli ke dveřím do hostince, Duncan ti odevřel dveře a vešla jsi. Byl to hostinec pro vesničany, nebyl tu žádný luxus, stěny, podlaha i strop byli ze dřeva, jeden krb, vzduch v místnosti byl cítit tabákem a mastnotou. Ale za to tu panovala veselá nálada a bylo tu teplo. Upoutali jste pozornost, nakonec vaše šlechtické šaty šité na míru a bohatě zdobené by upoutali kohokoliv. Nějakou dobu se jen zíralo až nakonec všichni utichly a ozývalo se jen mumlání. Přišel k vám zrzavý mladík, celkem hezký na vesnického kluka, tváře a nos mu zdobili malé roztomilé pihy. Hezké, hnědé oči připomínající mladého kolouška a mohlo mu být tak devatenáct. “Dobrý den, milosti.“uklonil se “Vítejte v našem, skromném hostinci. Prosím, posaďte se. Jak vám mohu posloužit?“zeptal se. Duncan se na tebe podíval “Vaše veličenstvo. Možná by bylo lepší se odebrat do soukromí pokojů.“navrhl “Není vhodné, aby žena vašeho postavení byla v přítomnosti obyčejných lidí.“ Sir John Drake Komorník, muž co ti otevřel se ti omluvil za to, jak nevhodně tě uvítal a odvedl tě do tvých komnat. Když jsi prošel vraty do sídla musel jsi se udiveně rozhlédnout. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznal jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. Sluha tě vedl nahoru po jednom ze dvou schodišť na horní podestu a do dlouhé chodby, prošli jste kolem pánského salónku kde jsi zahlédl tři gentlemany, jak si povídají nad rozehranou dámou a pokuřují při tom z dýmek či doutníků. Podlahu dlouhé chodby zakrýval červený koberec, zdi byli vymalovaný vínovou barvou, minuli jste několik rytířských zbrojí, či vystavených zbraní z dob minulých či některých, které se nosí i v této době však ve vzdálených zemích. Pokud chodbu nezdobily zbraně, zdobili je gobelíny či portréty dam a pánů. “Zde je prosím vaše komnata. Kdyby jste cokoliv potřeboval stačí zazvonit a co nejdříve za vámi přijde některý ze sluhů.“uvedl tě do tvé komnaty a odešel. Pokoj byl velký, prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou prostorovou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Nebyla zde jen obyčejná okna, ale francouzské dveře vedoucí na balkón. Vyšel jsi na balkón, abys zvenčí prozkoumal jistě nejlepší vyhlídku na celou zadní stranu panství. Formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Uprostřed stála momentálně nefunkční kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie. A za ní už byla jen divoká příroda. Zde muselo být v létě opravdu nádherně. Zasněžená louka poseta ovečkami s černými nohami, se táhla až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. Uslyšel jsi hluk z pokoje, vrátil jsi se a uviděl jsi dva sluhy jak přinesli tvá zavazadla. Další služebná vyšla z koupelny, uklonila se ti “Vaše koupel je připravena, sire.“s tím odešla. “Pane. Až budete připraven tak by se s vámi paní domu ráda setkala v malém salónku.“informoval tě jeden ze sluhů a také odešel. Sir Henry Douglas Marlborough “Ano. To bych mohla. Možná si ji přečtu až s ní skončíš, drahý.“přikývla tvá žena a zdálo se, že o tom, že si ji přečte doopravdy přemýšlela. Vzala ubrousek a otřela si ústa “Ano. Vyřídila. Posel vyrazil s odpovědí až před patnácti minutami.“informovala tě a po tvé lichotce se ji na tváři objevil úsměv Podívala se na dveře za tebou, kterými vešli dva muži a jedna služebná, služebná odnesla Claudiín prázdný talíř, další sluha odnesl mísu s polévkou a třetí uvolnil na stole místo. Přišla kuchařka, která položila doprostřed stolu pečené skopové s nádivkou, objevila se služebná co odnesla předtím prázdný talíř a přinesla mísy s vařeným hráškem, sladkými brambory a mrkví. Pak odnesla tvůj už prázdný talíř a sluha vám nandal na čisté talíře, Claudie si nechala naservírovat od každého trochu, tedy kromě hrášku, který zrovna nemilovala. Promluvila teprve až sluhové odešli i když stále se usmívala “Děkuji drahý, že to říkáš. Opravdu jsi mě potěšil. Ujišťuji tě, že si vezmu své nejlepší šaty. Dnes se cítím opravdu dobře. Tak dobře, že bych si mohla vyjít na procházku do města. Možná bych mohla navštívit nějakou ze svých přítelkyň. Už je to dlouho co jsem byla naposledy venku.“znovu se na tebe usmála a pustila se delikátně to jídla. |
| |
| V očích se mi objeví nadšená jiskra, když ucítím a následně i uvidím skopové s nádivkou. Já si naložím od všeho a chvíli se zdá, že jsem to s porcí přehnal a nesním, co mám na talíři. Zdání však může klamat a já se zrovna teď, cítím hladový přesně na tuhle porci. Jídlo je hrozně hříšný požitek. Ukrojím kus masa, abych vyzkoušel, jaké je. Do té doby vyčkávám s odpovědí a nakonec málem lituji. Zvednu pohled ke své ženě. "Navštívit přítelkyni?" podivím se nahlas a vezmu si další sousto. Mám trochu starosti, jak jinak, než o Claudii. Na náš plánovaný výlet jsem měl určité plány, jak si povyrazit a zase si jednou okořenit život – urozené paničky a jejich dcery nejsou služky, ačkoliv to vždy neznamená lepší kvalitu – ale Claudiin dobrý zdravotní stav by tomu mohl z větší částí udělat přítrž. "Nu, nakonec proč ne," zahledím se do talíře. Nejsem tak neschopný, abych si nemohl některou zatáhnout stranou, navíc je zde ta možnost, že si Claudie někoho najde a.. přijdu o dvě schopné ruce, když jim je dobře. Za volnost by to ale stálo, i když později si mohu myslet zcela něco jiného. |
| |
| Sir Henry Douglas Marlborough “Ano. Na chvíli si popovídat. Před večeří budu zpět doma.“řekla a už jste jedli mlčky. Claudie snědla skoro celou svou porci, vzdychla jako člověk co se pořádně najedl a opřela se do židle “I když asi si půjdu na chvíli lehnout. Pořádně jsem se najedla jak už dlouho ne tak aby mi trochu slehlo.“otřela si ústa ubrouskem. Znovu se objevili sluhové a začali sklízet ze stolu “Co budeš dělat ty? Půjdeš dočíst tu knížku?“zeptala se. Pomalu vstala od stolu, přešle k tobě a položila ti ruce na ramena na to se sklonila a políbil tě na tvář. “Jsem ráda, že jsme spolu mohli v klidu poobědvat.“pak se zarazila a přemýšlel. “Ale jsem to já hlupačka. Naši přátele jistě, také byli pozváni do sídla Westmorů. Jistě se tam s nimi uvidíme a při cestě do Skotska si užiji tak dost. Místo toho tedy si aspoň zabalím.“změnila náhle své plány. “Mám ti také sbalit, drahý? Nebo to raději uděláš sám?“zajímala se a ruce měla stále na tvých ramenou. |
| |
| Sídlo Výzdoba sídla bola... Prekvapujúca. Na prvý pohľad by očakával strohý interiér, zdobený možno tak gobelínmi s výjavmi veľkých bitiek. Fresky s gréckymi bohmi pôsobili trochu násilne. Hodili by sa do nejakého moderného vyčačkaného zámočku, ale nie do stredovekého hradu. Napriek tomu, vnímané samostatne, boli majstrovským dielom a dekoratér za toto musel dostať obrovitánske peniaze. A jeho izba... Niečo také honosné nemal ani doma a to si na kráse svojho sídla dosti zakladal. Výhľad bol omračujúci a už druhý krát zaľutoval, že sa celá táto sešlost neodohráva v lete. Teraz tu bolo nádherne, v lete to musela by učinená rozprávka... Ale kto vie, možno sem zavíta aj v lete, ak si to budú majitelia želať... "Odkážte, že mi bude potešením. A ešte niečo. Ako sa do toho malého salóniku dostanem?" spýtal sa a pozorne si vypočul inštrukcie. A akonáhle sluha odišiel, vrhol sa do kúpeľne. Bolo by nezdvorilé nechať hostiteľov čakať pridlho. Má iba málo času... No akonáhle sa vyvalil v obrovskej alabastrovej vani s príjemne horúcou vodou, uznal, že si hostitelia predsa len budú musieť počkať. Po všetkej tej zime a únavnom trmácaní to bola veľmi príjemná zmena a priam cítil, ako z neho voda odplavuje únavu. Pomyslel si, že si mohol zobrať knihu, ale to nebol dobrý nápad. Ak by sa začítal, tak skoro by sa ho nedočkali... Strávil vo vani asi pol hodiny (dokázal by aj dlhšie, ale voda dosť rýchlo chladla a čakali na neho) a von vyliezol ako znovuzrodený. Obliekol sa pomerne rýchlo, zvolil svoj večerný oblek s elegantnou širokou kravatou. S radosťou skonštatoval, že cesta mu vôbec nijako neublížila. Maxwell vedel perfektne baliť... A trištvrte hodinu po tom, čo mu bolo doručené pozvanie vstúpil do salóniku, ako zo škatuľky. "Dobrý večer prajem. Sir John Drake k vašim službám." pozdravil prítomných a úctivo sa uklonil. |
| |
| Pokoj Dřevorubec odejde, jen tak se na něj jen krátce podívám. Doktor pracuje a já ho pozoruji. Jak skonči, dostanu instrukce, co mám dělatPřevezmu si od něj alkohol a položím ho zatím na postel. . " Dobře. Děkuji za práci. Budu vaše rady dodržovat." a vytáhnu z měšce peníze a patřičně doktora odměním. Nechám chlapce v pokoji se Stínem a sám se vydám dolů s doktorem. Nechám ho odejít a najdu si tu hostesku, která o všem ví. Pozoruji jí očima a jen co má chvilku volna, což je podle mě, když odslouží lidi a jde sbírat další, chytnu jí za ruku. " Potřebuji s tebou mluvit." a na to jí táhnu do chodby, abych si s ní promluvil o samotě. |
| |
| Hostinec, pokoj Když Clarisa odešla, seděla jsem pohupovala nohou a čekala, až se vrátí. Jsem holt poslušné děvče. Fenka. Haf. Dobrá, už se těším na teplo. Usměju se a při myšlence na teplou koupel a následně teplou postel mi přes obličej přejede slastný úsměv. Na cestování v kočáře tak dlouhou dobu skutečně nejsem zvyklá. Ano Clariso, to bych byla vážně ráda. Přikývnu nad otázkou umytí zad, nechat se rozmazlit mi vážně nevadí. Asi to tak bude, a kdopak to na tebe tak horlivě myslí, drahá Clariso? Já například velmi urputně i když stojíš vedle mě, tím to však ale nebude, že? Schválně ji provokuji, aby se jí tvářemi rozlil ruměnec. Výborně! Vyskočím na nohy a nemohu se ubránit úsměvu, který věnuji vyloženě Alecovi. Vážně se na koupel těším. Divím se, že Clarisa nezrudla vztekem, že si ten zrzavý mladík dovolil na mě promluvit. Když protočí oči zasměju se a odcházím za Clarisou. Nechala jsem ji, aby mi pomohla z šatů a následně i umyla záda. Hověla jsem si v teplé vodě dokud nevychladla. Pořádně jsem se nadechla, abych si vychutnala růžovou vůni. Jen v oblečení se zamuchlám do deky až po bradu a zavřu oči. Dobrou noc, Clariso! Zavolám na ni ještě. Nezamkla. Klíček mám na stolku vedle sebe, ale vylézat se mi nechce. Zavřu oči, abych se oddala klidnému spánku. |
| |
| Menší rozpaky? Jeho váhání vyvolá na mé tváři lehké pousmátí. Ještě přejedu dlaněmi přes deku, pak se na něj otočím, zrovna ve chvíli, kdy přistoupí blíž. Prvý dotek jeho ruky na své tváři téměř nevnímám, jen zvednu hlavu a zadívám se na něj. Je možné, abych narazila alespoň na trochu podobného muže znovu, navíc mezi panskou společností? Sice ho vlastně vůbec neznám, ale pocity, co z něho mám.... Minimálně jako bych ho už někdy někde potkala. Možná v minulém životě... Nevím... A možná mi to tak připadá jen proto, že je to vlastně poprvé, kdy jsem se nějakému muži ocitla tak blízko... a on mě... dobrovolně. Přijde mi, že jeho hlas vnímám jen vzdáleně. Na co se soustředím, jsou jeho oči, rty, vlasy... Nevím, ale čím dál víc mi připomíná anděla, mého prince z pohádek.... Potkám ještě někdy podobného? na to mi patrně nikdo neodpoví... Probere mne až jeho opětovný dotek dlaně. Vnímám, jak se uvnitř mě něco nejprve lehounce rozechvěje. Na chvíli skloním hlavu, abych se tak vyhnula jeho pohledu. V příštím okamžiku jí však opět trochu prudčeji narovnám a otočím se, až se mi vlasy rozletí. Oliver se na mě chvíli snad dokonce trochu udiveně dívá, uši má nastražené, pak tiše zafuní, přešlápne a otočí se zpět ke žlabu. Já sklouznu očima zpět na mladíka. ,,Jméno? To máš pravdu, ale... pro mě to není tak podstatné... Jméno si celkem snadno můžeš změnit, či si ho vymyslet, ale s tím, jaký jsi a jak vypadáš se nějaké změny dějí už o dost hůř.... A.... hloupost?" na okamžik se nechápavě zamračím, téměř v ten samý se však domyslím, jak ta slova byla patrně míněna. Na tváři se mi objeví rozpačitý úsměv, několikrát zamrkám, pak se na mladíka trochu plaše podívám, cítím, jak mi zčervenají tváře. ,,Nemyslím si.... A navíc...." zamumlám se skloněnou hlavou, pak se otočím zpět na hřebce. ,,Mám tu Olivera...." dodám, ještě chvíli se na zvíře dívám, nevím, proč, ale nechce se mi na mladíka otáčet. Ale nemůžu tak zůstat donekonečna, navíc začínám cítit nepříjemný tah v natažených svalech na krku. Víceméně ten mě donutí, abych se kurýrovi zadívala do očí. ,,A taky si nemyslím, že bys zrovna ty udělal něco, čím bys někomu ublížil, nebo co by někdo nechtěl. A já...." odmlčím se a skloním hlavu, chvíli pozoruji stébla slámy, jak se proplétají mezi sebou. V ten okamžik jako by se ve mě něco uvolnilo. Podívám se na mladíka, z očí už zmizelo zastření alkoholem, jsou opět přirozeně jasné. ,,Chci, abys tu zůstal." vyslovím, pak se, stále ještě trochu plaše, na kurýra pousměji a sklopím oči. Nějak nevím, co bych dál řekla nebo udělala, jen v zádech opět cítím Oliverův zkoumavý pohled... |
| |
| "Pravděpodobně ano. Nic lepšího na práci nemám, nebo si toho nejsem vědom," i kdybych něco na práci měl, hodinku dvě to klidně počká. Smůlu má i služtička. Oběd dokonale uspokojil mou chuť po něčem lahodném a masitém, takže bude nějakou dobu trvat, než se k něčemu budu mít. Pokud vůbec. Vždyť je před námi cesta do Skotska, mezi nové tváře a zvyky pozvaných. Mou krátkou představu venkovského sídla, které voní stářím, naruší Claudiina další slova. "Kteří přátelé?" vyzvídám stále s dobrou náladou, třeba mezi nimi bude jméno, které bude lahodit sluchu stejně, jako čokoláda jazyku. "Sbalím si sám, neměj starost. Pokud ovšem máš nějaký návrh na co, co bych rozhodně sbalit měl, abych ti nedělal ostudu, návrhům se nebráním," svolím nezaujatě. Myslím, že mám dobrý vkus a vím, co mi sluší, ale pohled ženy nikdy není na škodu a je jedno, zda-li se jedná o manželku nebo děvče z ulice. I když děvče z ulice bych klidně přehlédl, neukazovala by širému okolí své odhalené vnady. Dojím a decentně odstrčím talíř. |
| |
| Ash Perez Dívka se lekla, když jsi najednou chytl za ruku a táhl pryč “A co když já s tebou mluvit nechci? A už vůbec ne v soukromí?“řekla najednou naštvaně. “Když se mnou chceš mluvit, tak mi to můžeš říct normálně a ne mě takhle popadnout. Koukej mi tu ruku pustit nebo ti vyškrábu oči!“řekla rázně a snažila se ti vykroutit. Kam se podělo oslovení „Sire“? Odvedl jsi ji do chodby, která vedla k zadnímu východu, tady prozatím nikdo nebyl. Dívka se ti konečně vytrhla “Dobře… tak jsi mě sem odtáhl. Co chceš?“založila si ruce na prsou. Victoria de Maron Usnula jsi celkem rychle i navzdory tomu, že jsi spala i trochu přes den. Asi tě hodně zmohla ta cesta. Nevěděla jsi kolik je hodit, ale když jsi otevřela znovu oči byla hluboká noc, více jsi se zabalila do deky, protože v místnosti se ochladilo a snažila jsi se aby se pod peřinu nedostalo ani jedno chapadlo studeného vzduchu. Přemýšlela jsi co tě probudilo a pak jsi na to přišla. Určitě to bylo zaklepání, protože následně někdo vzal za kliku a potichu otevřel dveře a ten někdo vklouzl do místnosti. Přivřela jsi oči a dělala, že spíš. Tušila jsi kdo tvůj pozdní návštěvník je. S jistotou jsi to věděla když přišel blíže, poznala jsi v něm Alece, opatrně se posadil na kraj tvé postele a naklonil se nad tebou. Díval se jestli spíš, když viděl, že máš zavřené oči, pohladil tě po vlasech a zase začal vstávat, nejspíš se rozhodl, že tě nebude rušit. Margot Swanson “Nevím jestli si to uvědomuješ, ale jsi hrozně rozkošná.“řekl mladík. “I když si myslíš, že jména nejsou důležitá tak přesto bych ti mohl říci aspoň své křesní jméno. Jmenuji se Abrams.“představil se ti. Mladík ještě chvíli mlčel, ale pak se usmál “Tak dobrá.“souhlasil s tím, že tu s tebou zůstane. Pohladila jsi Olivera a lehla si na své připravené lůžku, Abramst přišel k tobě a hodil svůj plášť vedle tebe na který si pak lehl. Chvíli jen tak ležel a díval se do stropu ale pak se přetočil na bok, aby se na tebe mohl podívat, po chvíli váhání tě vzal za ruku “Kam máš vůbec namířeno, Margot?“zeptal se tě a palcem lehce hladil tvou ruku. Sir Henry Douglas Marlborough “Jaký? No.. třeba Sir Weymouth. Nebo lady Clavelandová či lady Alyssa Carolltonová.“ jméno poslední zmíněné bylo obzvlášť sladké, byla to rozkošná mladá dívka jako lusk i když její otec byl značně nudný. Jediné o čem uměl mluvit byl jeho hřebčín nebo jeho psinec. “Ne drahý. Vím moc dobře že pokud jde o oblékání máš vynikající vkus. No.. uvidíme se stejně asi až u večeře.“rozloučila se s tebou a znovu tě líbla na tvář a odešla. Tobě zatím přinesli dezert v podobě citrónového dortu s nadýchanou šlehačkou. V klidu jsi dojedl a šel jsi znovu do pracovny, cestou jsi nahlédl do ložnice, kde jsi viděl svou ženu jak leží na posteli a odpočívá. Znovu jsi se zavřel v pracovně, kde jsi se pustil do čtení knížky. Teď když už tě nikdo nerušil jsi knihu dočetl celkem rychle, chvíli jsi ještě seděl než jsi se vydal si zabalit. Claudie už v ložnici nebyla, ale už si stačila zabalit, jak jsi si všiml podle v koutě připravených zavazadel. Zabalil jsi si a s Claudií jsi se viděl až u večeře, pořád vypadala dobře, její churavost se nedostavila ani během dne, takže je možné že se ji opravdu udělá na nějakou dobu dobře. Po večeři jste se znovu rozdělili a zase se viděli až v posteli. Claudie seděla na posteli, opřená o polštář a četla si nějakou knihu, vzhlédla když jsi vešel “Dobrý večer, Henry.“pozdravila tě, olízla si prst a otočila stránku v knize “Kdy by jsi chtěl zítra vyrazit? Hned po snídani? Nebo až dopoledne?“zeptala se tě aniž by se na tebe podívala. |
| |
 | Sir John Drake – malý salónek Vešel jsi do malého salónku, malý nebylo zrovna to slovo co by jsi ty použil. Jestli je tohle malý salónek, tak bys chtěl vidět ten velký. Salónek byl prostorný, tak aby se tu vešlo několik sedaček, sofa a stolků. Kdybys to tak mohl spočítat jistě by se sem vešlo přinejmenším dvacet dam ve svých naducaných a neprostornějších šatech. Od jednoho stolku vstala žena před kterou na stolku stál tác s horkou kávou, když jsi se narovnal teprve teď jsi si mohl svou hostitelku prohlédnout. Byla ještě celkem mladá, možná tak něco přes dvacet pět let, na sobě měla úchvatné šaty. Taft. Spousty metrů šustícího a vířícího taftu, tkaná osnova různých barev, které se měnily a mihotaly. Světle modrá hrající duhovými barvami, která vlastně nebyla modrá, ale stříbrná. Když přišla až k tobě všiml jsi si že u ucha má malou jizvičku a dvě na rameni, památka na prodělané neštovice. Obličej měla jemný, jemuž dominovaly vpadlé tváře a lícní kosti. Její hluboko zasazené oči zářili jako dva naleštěné měděné rendlíky. Měla kulaté a enormně velké hnědé oči s hustými řasami, jejichž barva se zdála být až umělá, protože až příliš ladila s jejími světle hnědými a lesklými vlasy. Její pleť neměla alabastrovou bledost, ale hřejivě mírně nahnědlou. Usmála se na tebe a nabídla ti ruku “Velice mě těší, Sire Drake. Je mi velkou ctí, že vás konečně poznávám a že jste zavítal na naše panství.“pronesla a jak se slušelo políbil jsi ji na ruku. “Prosím, posaďte se. Mohu vám nabídnout šálek kávy? Pokud by jste dal přednost čaji nestyďte se a požádejte o něj.“vedla tě zpět ke stolku, kde měla připravenou kávu. Usadila se do křesla “Jakou jste měl cestu, Sire Drake? Doufám, že proběhla bez větších nesnází?“složila ruce do klína. |
| |
| Pokoj Když se probudím, nějakou dobu jen mžourám, abych se rozkoukala a uspořádala si myšlenky a vzpomínky. Aha, hostinec. Už vím. Ledový vzduch mě hladil po tvářích a já se ještě víc zabalím do deky, abych nenachladla. Claria by jistě měla velice mnoho poznámek, kdybych jela na zámek nachlazená. Nejspíš by mě někam zavřela, dokud bych neodložila kapesník, abych se na zámku neukázala nějak nepřitažlivá. Dveře se tichoučce otevřely a pustili do místnosti proužek světlejší tmy. (xD) Proti mé vůli se mi srdce rozbuší hrozně rychle, možná strachem a dýchám tak přerývavě, že musím zadržet dech, abych se neprozradila. Zuřivě se snažím předstírat, že spím. Alec mě pohladí po vlasech a vstává. V tu chvíli už nevydržím. Myslím že se udusím a těžce zalapám po dechu, oči už otevřené. |
| |
| Hřejivý dotek slámy a mladíkovy dlaně Jeho slova o rozkošnosti způsobí, že nakrčím obočí a nemám daleko k tomu, abych se začala smát. Nakonec se na něj však zadívám s jakýmsi rozněžnělým úsměvem, tváře lehce narůžovělé studem a teplem, které jako by vycházelo zevnitř mě samotné. Jemný pocit chvění o trochu zesílí. Když se představí, zlehka pokývnu hlavou, po jeho konečném souhlasu se mi oči o něco víc rozzáří, ale jinak neříkám nic. Ještě dojdu k Oliverovi, pomazlím se s ním, jak jsme měli ve zvyku "na dobrou noc", dám mu ještě pusu na čumák, pak si dojdu trochu uležet místo, kde strávím zbytek noci. Chystala jsem se vyjet ještě za ranního šera, před východem slunce, abych na místě byla co nejdřív. Když si mladík lehne vedle mě, cítím, jak vzroste jakési zvláštní napětí. Je ticho, ale mě se zdá, jako bych slyšela, jak vločky venku dosedají na střechu stáje. Dýchá se mi náhle trochu těžko, je to způsobené tím, jak se mi stáhlo hrdlo, současně s tím cítím, že mi srdce bije o něco rychleji, než obvykle. Zaslechnu zavrzání slámy, způsobené tím, jak se kurýr otočil na bok. Pootočím hlavou směrem k němu a můj pohled se střetne s jeho. Když se mě dotkne tentokrát, mám pocit, jako bych slyšela slabé zapraskání jiskřiček statické elektřiny, hrdlo se mi ještě o něco víc stáhne. Ještě chvíli se na něj po jeho dotazu dívám, pak se otočím zpět a pozoruji trámoví. ,,Směrem k Edinburghu.... na sídlo jistých Westmorů... A z donucení, než že bych o to stála... Jeví se mi to jako sjezd na nějaký koňský trh, kde se ale místo zvířat budou posuzovat vzájemné kvality mužů a žen. Ten je z tohoto chovu a ten zas z lepšího, to nebude dobrý pár... ale tito dva mají čistou, starobylou šlechtickou krev, která zaručí kvalitní potomstvo....." mávnu rukou. ,,Tohle se mi vážně... hnusí. Snad kdyby to vážně nemělo atmosféru jakési dražby dobytka, tak by to mohlo být jinak, ale takhle? Ono i ta zvířata mají city a člověk se o to ale nestará. Prostě jsou geny, tak je dá dohromady a hotovo. Že mě překvapuje, že se pak k vlastním ze svého druhu nechová odlišně. Občas se mi zdá, že se tak rodiče mstí svým rodičům na svých vlastních dětech. A tak to pokračuje stále dokola. Prý tradice... etiketa...." zamračím se. ,,Nebudeme o tom mluvit, ano? Tohle není zrovna mé oblíbené téma... Kam máš namířeno ty, jestli to není tajemství. Vy muži jich občas máte víc než dost..." při posledních slovech se na něj pootočím a usměji se, načež jemně, skoro neznatelně stisknu jeho paži. |
| |
| Chodba Jak jí chytnu, ihned se rozčílí a snaží se odstat z mého sevření, ale proti mému stisku nemá šanci. Dostanu jí stranou, kde nikdo není. CHová se ke mě jako k nějakému venkovskému klukovi a to já přeci nejsem. Co si to dovoluje, měla by být ráda, že jí chci zasvětit. Chtěl jsem jí dát něco navíc, ale za tohle nic nebude. Nejspíše dostane navíc něco jiného. Povolím stisk a tak je na chvili volná a ihned ruce založí na hrudi. Nerozhlížím se a ihned má ruka vyletí v plné síle a hřbetem ruky dostane dívka políček přímo do levé tváře. " Nemáš právo se ke mě chovat jako k nějakému vesnickému buranovi, kdežto já k tobě jako k šlapce můžu." zasyčím rozčíleně. Hned na to jí přitisknu tělem na stěnu a tím to spíš na první pohled vypadá jako milenecké objetí. Částečně opřený o stěnu, levý loket pod dívčinou bradou a tlačí jí na krk. Druhou rukou jí znova stisknu ruku, aby neutekla a abych jí co nejvíce omezil pohyblivost a i její obranu. " Být tebou, raději se chovám slušně, nebo si tě jako tu šlapku vemu." pohrozím. Přitisknu více její hrdlo, aby nekřičela a poslouchala. " Znova ti opakuji, bud ticho a poslouchej. Díky tomu klukovi bych tu měl být týden ,což jak na tobě vidím, tak by to nebyla dobrá zpráva. Potřebuji sehnat kočár bez otázek, koně a jídlo na cestu. a taky dvojitou večeři a snídani. A taky nějakého vozku, který bude držet za zuby. Sežen to, a ráno odjedu. Křič a dělej paniku, budu tu minimálně týden, a udělám ti peklo ze života a nebudu ti říkat, kolikrát si tě vemu a jemné to nebude." Hovořím k ní tiše, jak chci, aby to slyšela jen ona a dost zřetelně. Každé mé jedovaté slovo jí šeptám přímo do ucha. " Snad jsme si rozumněli." ukončím hovor a s její rukou, kterou stále držím, jí zvednu bradu a násilně jí políbím. Jen dívku ochutnám a hned povolím, aby se mohla vyjádřit, ale nepouštím jí. |
| |
| Victoria de Maron Alec se zarazil a podíval se na tebe, byl blízko tak jsi viděla jak se usmál “Lady Victorie.“řekl šeptem “Jsem vás probudil, že?“zeptal se. “Za to se omlouvám. Všiml jsem si, že nemáte zamčeno. Tak jsem se přišel jen podívat jestli jste v pořádku.“ale ty jsi věděla že je to výmluva. “Máte tu docela chladno. Asi bych měl jít přitopit do krbu aby se vám to tady vyhřálo.“ale místo aby šel pryč tak si znovu sedl na kraj tvé postele. “Jestli by jste tedy nechtěla zahřát trochu jinak.“navrhl a stále šeptal. Margot Swanson Abrams tě poslouchal a držel tě za ruku “Já mířím do Stirlingu. To je o kousek dál než Edingburg. Ale sídlo Westmorů znám. Asi před týdnem jsem jim doručoval poštu z Londýna.“řekl. Pustil tvou ruku a tentokrát tě znovu pohladil po tváři “Chápu tvé názory. Ale myslím, že bys měla být ráda za to co máš. Nechtěj být chudá. Chudoba je hodně špatná. Dobré lidi nutí dělat špatné věci. Ono se zdá, že lidé mají více svobody to ano, ale to je asi ta jediná dobrá věc.“trochu se posunul a objal tě kolem pasu. “Dobře. Nemluvme o tom. Vidím, jak tě toto téma trápí.“trochu tě k sobě přivinul. “Jsi moc hezká. A ty kalhoty ti sluší.“usmál se vesele. Ash Perez Dívka vytřeštila vyděšeně oči, když jsi ji přimáčkl na zeď. Celou dobu mlčela a probodávala tě rozhněvaným pohledem, políbil jsi ji a ona tě na oplátku kousla do rtu a na to pokrčila nohu a nakopla tě do rozkroku. Zkroutil jsi se bolestí, že jsi musel klesnout na kolena na tu špinavou podlahu “Jasně. Rozuměla jsem a všechno zařídím. Ale laskavě si mladej pane uvědomte, že tady by stačilo abych jednou vykřikla a ať už šlechtic nebo ne, tak vy vás chlapy z hospody pěkně zmlátili. Tady nejste ve svém dome, kde si můžete sluhy týrat jak chcete. Stačí abych si jednou postěžovala a nikdo vám nepřinese ani vodu.“odfrkla si. “A příště to zkuste jemněji a mírněji. Copak neznáte to přísloví, jak ty mě tak já tobě?“překročila tě. “Kočár vám zařídím. I jídlo a všechno co jste chtěl. Ne proto, že bych chtěla ale proto, že je to moje práce.“a šla pryč. |
| |
| Hostinec, pokoj Ano, ehm, ne, ano. Zajíknu se a šeptem odpovídám, zda mě teda probudil. Jak sis mohl všimnout, že nemám zamčeno? Zamračeně se zeptám, to je přece hloupá výmluva. Mohl by být nápaditější. Říci mi například, že šel okolo a já vykřikla ze spaní. Tomu bych i věřila. Občas se to stává. Ano, je tu chladno. Veliké chladno. Jinak? Opět se zajíknu. Jsem zabalena do deky až po krk. Nic mu neukazuji, krom mírně vyděšeného obličeje. Je- jestli tě tady najde Clarisa, budeš mít veliké problémy. Varuji ho šeptem. |
| |
| Sladší než med... Když mi řekne, kam má namířeno, musím se usmát. ,,To bychom mohli jet spolu... Pokud.... by tě má společnost neobtěžovala, ale jsem tak troufalá, že si to nemyslím..." Když mne opět pohladí, samovolně zavřu na ten okamžik oči. Cítím, jak se uvnitř jemně zachvěji, naskočí mi husí kůže. Je to víc jak příjemné. Jakmile začne hovořit o chudobě, pokývnu hlavou. ,,To si člověk nevybere. Všechno má svá úskalí, ale jde o to, o koho se jedná. Někomu by se bída snášela o dost lépe, než ztráta svobody, protože to je to, co ho drží naživu. Zkus vzít květině vláhu a ona ti uvadne, zemře.... A občas je lepší žít jen chvíli, ale doopravdy, než být jak panenka v krásných šatech za sklem. K čemu jí ta krása je, je akorát smutná a pláče." poslední slova napůl zašeptám, hlava mi na chvíli poklesne, když mne obejme kolem pasu. Mám pocit, že ještě chvíli a asi se začnu dusit, hrdlo mám stažené tak, že by jím neprošla ani nit. Tváře mi o něco víc zčervenaly a dech se zrychlil, jak tělo hladovělo po kyslíku. V uších mi hučí a hlava se motá, po chvíli se vnitřně uklidním a zjistím, že ten pocit je nadmíru příjemný. Když si mě k sobě přivine, zprvu trochu poplašeně zvednu hlavu a zadívám se mu do očí, ty moje jsou rozšířené překvapením a zároveň jakýmsi napjatým očekáváním, chvění uvnitř těla ještě vzroste, až lehounce prostoupí na jeho povrch, zatím však ještě nepříliš znatelně. Nadechnu se a chci něco říct, jenže stažené hrdlo mi to nedovolí. Stydlivě sklopím oči, nakonec víčka opět pozvednu k mladíkovi, ale dlouho nevydržím a znovu uhnu pohledem. Vnímám zrychlený dech a tep srdce, což on musí minimálně vidět. Stěží polknu, spíš po paměti vyhledám jeho paži a nejprve jemně ji opět stisknu ve své. Hned po té však o něco silněji, současně s tím se mu opět zadívám do tváře, v očích se mi mihotají maličká světélka. |
| |
| Victoria de Maron “Jak? Asi šestý smysl.“odpověděl s úsměvem “No dobře. Přiznám se, že jsem zkusmo vzal za kliku.“přiznal se. Zvedl ruku a sundal ti z čela pramen rusých vlasů “No… pochybuji, že by mě tu načapala. Šel jsem kolem jejího pokoje a ta.. bez urážky… chrápe jako starý chlap. Už se nedivím, že máte lehké spaní Victorie. Ale jestli by vám to pomohlo. Mohli bychom zamknout.“navrhl. “A nemusíte se bát, že bych měl problémy. Jsem velký kluk. A nebojím se.“zaváhal. “Vy se mě snad bojíte, Victorie?“zajímal se a zdá se, že měl obavy z toho že mu to potvrdíš. Margot Swanson Určitě cítil jak rychleji dýcháš, i ty jsi cítila jak dýchá o hodně více než by měl “Doufám, že ty nemáš být ta květina, které vzali vláhu. Bylo by mi hrozně líto, kdybys uvadla.“pohladil tě po zádech. “Byl bych rád, kdybychom spolu aspoň tu chvíli cestovali. A možná.. jestli bys o to stála bych se mohl zastavit na cestě zpět. Až pojedu zase do Londýna.“zadíval se ti do očí. Zhluboka se nadechl, jako kdyby si dodával odvahu k tomu něco udělat. Položil ti ruku na tvář a zlehka tě uchopil za bradu. A pak tě políbil na rty. |
| |
| Chodba Dívka mě kousne, ale to mi nevadí, aspon je znát její temperament. Jak mě však kopne mezi nohy, kleknu před ní bolestí na zem. Probodnu jí pohledem, ale není nenávistný, spíš zkoumavý a chtivý. Tahle holka je ale temperament...tohle ti nezapomenu.....však já mám času dost a ty chlapy nebudou stebou pořád.....a nějaká ta bitka mi nevadí, ani nevíš, co mám za sebou. a nechám se překročit. Dál jí pozoruji, její slova mě napůl uklidní, že splní to, co jsem chtěl. Zvednu se a opráším se. " UVidíme se, holčičko." řeknu jejím směrem, ačkoliv je už pryč. Vydám se do svého pokoje a tam vemu alkohol a prohlížím si lahvičku. Pak se sehnu a zadívám se na kluka na zemi. " Stíne, tvoje hračka bude žít. Jen doufej, že si na ní nebudu chladit žáhu." řeknu a sám se natáhnu na postel, stále lahvičku v ruce. Holčička si dovolovala...jak asi ten alkohol působí neředěný? |
| |
| Pořádně zamotaná hlava Po jeho starosti se mi na chvíli zastaví dech, na rtech se mi opět objeví jaksi rozněžnělý úsměv. ,,Nemusíš si dělat starosti... Já se jen tak snadno umučit žízní a suchem nenechám..." odvětím a pousměji se ještě o něco více. Vnímám jeho ruku, jejíž dotyk byl jako kapka vody stékající po stéblu trávy. Trochu prudčeji jsem vydechla, zčásti tomu přispělo i to další, co řekl. Než se však stačím vzpamatovat z jednoho překvapení, následuje druhé. Cítím, jak se mi pod odtykem jeho rtů celé tělo nejprve napne jako struna, nakonec se pomalu uvolní, až zbyde jen jemné mravenčení. Chvíli ještě zaváhám, dělá mi potíže přimět bůhvíproč stále jaksi ztuhlé tělo k sebemenšímu pohybu. Nakonec se mi podaří trochu trhaně zvednout jednu paži, jemně ho uchopím za zátylek. Chvilka váhání, nakonec ho stisknu a přitáhnu blíž, přičemž mu vyjdu vstříc i svými rty. V tu chvíli se mi zamotala hlava a okamžik jsem měla pocit, že snad omdlím, ale v příštím okamžiku to zas přešlo. Jemné chvění mého těla opět o trochu zesílilo, stejně jako narostla jistota v tom, co dělám... ,,Určitě stála... Slib, že přijedeš, prosím..." zašeptám mezi polibky, je v tom směsice zoufalství a touhy. Vím, že žena by se neměla hned podbízet, natož o něco prosit, ale aby díky tomu přišla o něco vyjímečného? Stojí to za tu falešnou hrdost? Odpověď na tuhle otázku je mi čím dál jasnější.... |
| |
| Malý salónik "Potešenie je na mojej strane, vzácna pani." usmial sa úprimne, pobozkajúc hostiteľkinu ruku. Jeho očakávania sa splnili. Malý salónik bol obrovský. V porovnaní s týmto sídlom to jeho vyzeralo ako dedinská chatrč. A hostiteľka... Pozorne si prehliadol jej rysy (v rámci slušnosti, samozrejme). Bola krásna. Bol to taký ten zvláštne zraniteľný druh krásy. napriek pomerne mladému veku bolo vidieť, že prežila aj veľmi krušné časy. A mala nádherné oči. Spomenul si na Írove slová, o tom, že ženské oči dokázali uhranúť. V jej očiach by sa kľudne mohol stratiť... Posadil sa oproti hostiteľke. "Káva bude stačiť, pani moja. Som síce Angličan, ale čaju priveľmi neholdujem." usmial sa. "Cesta bola únavná, povedal by som. A v týchto časoch už aj bezpečná. Vojsko si v krajine porobilo poriadok. Romantické časy zbojníkov sú už našťastie za nami." povzdychol si spokojne a usrkol si kávy. Bola, ako očakával, vynikajúca. Rozhodne ho postaví na nohy... "Máte nádherné sídlo, pani moja. V lete tu musí byť prekrásne. Ale, pravdu povediac, nechcel by som vidieť účet za záhradníkov." pokúsil sa o žart, hľadiac jej do očí. Skutočne by sa v nich vedel stratiť... |
| |
| Hostinec Clarisa sice chrápe jako dřevorubec, ovšem i ona má snad šestý smysl co se týče porušování pravidel. Když se mě opět dotkne, mám dojem, že jsem dostala elektrickou ránu. Malinkou. Jemnou. Po těle mi přejede mráz a já musím na chvíli zavřít oči. Můj bože, stůj při mě. Na jeho návrh o zamykání přikývnu, jemně se koušu do rtu s očima zavřenýma. Pomalu je otevřu a zahledím se na něj. Zamkni. Nebojíš? Přišel bys o práci a bůhví co by se ještě stalo a já bych byla zcela zostuzená. Nebojím se tě, bojím se.. Sebe? Jeho? Clarisy? Nedořeknu, vlastně ani nevím. Ale ano, bojím se jeho. Bojím se Clarisy a bojím se sebe i o sebe. Nebojím. Zašeptám tiše, s očima stále upřenýma na něj, do těch jeho překrásných, kolouškovských hnědých očí. |
| |
| Ash Perez Stin zvedl hlavu, když jsi promluvil. Vstal, oklepal se a poškrábal se za uchem, pak se otočil dokolečka a zase si lehl a zakryl si tlapou oči. Na chvíli jsi usnul, ale probudilo tě klepání na dveře, když jsi vyzval aby vešel objevil se ten ryšavý mladík “Pane. Vaše koupel je hotova. Můžeme ji vám přinést?“zeptal se a pohlédl na mladíka ležícího na zemi. Zamračil se, nejspíš uvažoval o tom, kam káď postavit, když tam leží. Potvrdil jsi jim, aby ji přinesli, nakonec ji postavili k oknu, kde bylo místo a začali nosit horkou vodu, kterou pak zchladili na správou teplotu studenou vodou. Konečně jsi se mohl vykoupat. Margot Swanson Mladý kurýr tě k sobě těsněji přivinul, když jsi mu polibek nakonec opětovala “Slibuji.“zamumlal a stále tě líbal “Určitě přijdu.“políbil tě na zavřená víčka než tě znovu políbil na rty. Ucítila jsi jak konečky prstů vsunul pod tvou košili a dotkl se tvé kůži na zádech, chvíli jsi čekala že bude postupovat, ale dál ruku neposunul a jen že prsty hladil po hebké kůži. Spokojeně vzdychl jako kdyby snad pil z tvých rtů nektar a nikdy tím nemohl zhasit žízeň. Victoria de Maron “Vždyť je až na druhém konci chodby.“zaprotestoval a vstal. Našel klíč a zamkl dveře, klíč nechal v zámku a zase se k tobě vrátil. “O svou práci se nebojím, ale to že by jsi byla zostuzena to by bylo už o hodně horší.“ Znovu si k tobě přisedl, vklouzl rukou pod tvou deku a vzal tě za ruku “Jsem rád, že se mě nebojíš. Ani nevíš jak mě mrzelo, že tvá gardedáma mě nenechá s tebou pronést ani jediné slovo. Snažil jsem se vždy najít nějakou záminku, ale když s tebou nebyla ona tak s tebou byl ten váš kočí. Nemožné. Proto jsem tak trochu doufal, že necháš odemknuto a proto jsem i zkusil jestli jsi nenechala otevřeno.“hrál si lehce s tvými prstíky. |
| |
| Sir John Drake – malý salónek Lady se tvému vtípku srdečně zasmála “Vy jste, ale vtipálek, Sire.“řekla s úsměvem. Chopila se šálku kávy a trochu se napila “Je pravda, že zahradníci nejsou levní. Ještě že v zimě nejsou tolik potřeba.“olízla si rty a znovu se na tebe usmála. “Ano. V létě je tu opravdu nádherně. Jestli by jste sem chtěl někdy zavítat v létě stačí jenom poslat dopis o tom, že by jste chtěli přijet aspoň týden dopředu a jste tu samozřejmě vítán.“znovu se napila. “Jistě chápu, že jste unaven po dlouhé cestě. Nebudu vás zdržovat příliš dlouho. Já jen mám takovou potřebu všechny hned osobně poznat.“mírně naklonila hlavu na stranu “Jsem si jistá, že máte i hlad. Sice už je dávno po svačině, ale samozřejmě vám nechám připravit něco k jídlu. Naše kuchařka je Francouzka a vaří opravdu delikátně. Večeře se podívá až v sedm hodin a já bych byla velice nešťastná kdyby jste nám tu trpěl hlady, Sire.“vzala malý talířek se sušenkami “Dáte si něco sladkého?“nabídla ti a sama si jednu vzala a kousek ukousla, pár drobků ji spadlo na záňadří hned si je ladně smetla pryč. |
| |
| Hostinec, pokoj a splašené srdce Povzdechnu si. Je zamčeno a nic nehrozí. Tedy, co se týče Clarisy. Tady si tím nejsem tak jista. Zkoumavě a přemýšlivě si mladíka prohlížím. To by bylo hrozné. Zničila bych svou rodinu. Nejde ani tak o mě, jako o ně. Pozoruji ho, jak se zase vrací s narůstající nedůvěrou. Přeci jen, nemohu vědět co se bude dít, kam až je ochoten zajít a co všechno je pro to schopen udělat. Těknu očima na jeho ruku, když vklouzne pod deku. Chytil mě za ruku, to nevadí. Je to příjemné. Přeci jen, ten mladík se mi líbí. Jeho oči mne jakoby vtahují do sebe. Uvolním se a usměju se na něj. Podepřu se volnou rukou a maličko se vytáhnu, abych napůl seděla a napůl ležela. Má gardedáma se mnou nenechá promluvit nikoho. Doufal jsi, že bude otevřeno? Pozvednu obočí a usměju se. Všimla jsem si, jak ladně přešel od lady k tykání. A co si slibuješ od odemčených dveří? |
| |
| Zaváhání a chvíle pochyb Pod jeho těsnějším sevřením ještě pevněji zavřu oči. Jeho odpověď mi na okamžik rozechvěje celé tělo, spolu s tím se však vynoří i pochyby. Myslí to skutečně upřímně? Není to jeden z už přecijen ne tak levných triků, jak dosáhnout toho, aby bylo po jeho? otazníky mi zběsile víří hlavou, což způsobí, že se mi do těla a vůbec opět vloudí nejistota. Ale.... vždyť je tak...... milý a... sladký a... přeci to celé nepředstíral? Ne... určitě ne. To by byl nesmysl. zamítnu v příštím okamžiku a dotek jeho ruky, kterou mi vklouzl pod košili pomůže jen rychleji zapomenout... Doteky jeho prstů mě zlehka pálí na kůži, zároveň šimrají, tělo mi párkrát zalije vlna mrazení. Prsty ruky, která stále spočívá na jeho zátylku, zajedu do jeho vlasů, které mají stejnou barvu a teď i stejně voní jako sláma. Jestli mé pocity předtím zapříčinil alkohol a já byla opilá, tak jsem tentokráte opilá zas, ale něčím zcela jiným, u čeho si ještě nejsem tak docela jistá, co je... Mírně se prohnu v zádech a přitisknu se o něco víc k němu, cítím, jak se mi v hrdle začíná chvět vzduch, který nakonec jako velmi tichý sten splyne z mých rtů. Myšlenky a představy které mi víří hlavou mne zahanbují, avšak i těší zároveň. Je to zvláštní pocit, nezvyklý, ale velmi příjemný, jako ostatně v tuhle chvíli všechno... Cítím, že chci víc, což mne trochu vyděsí, ale nedokážu se tomu nijak bránit. Vlastně ani tak docela nechci... |
| |
| Pokoj Otočím se na Stína. " Ale moc neprotestuj, však mě znáš. A našel jsi ho ty, kdyby jsi prošel, nemusel by ted být tady v pokoji, ale vklidu chcípnout venku." promluvím na psa. Usnu a lahvičku mám stále v ruce, ve snu se mi klube plán, jak se pomstít. Proberu se po zaklepání na dveře a tak vstanu, lahvičku schovám do kapsy u kabátce. Dovolím vejít a objeví se za dveřma kluk s mojí budoucí koupelí. " Jistě, a za hodinu tak mi přineste dvojitou večeři a láhev vína." Dám jim své příkazy a pak je nechám dělat jejich práci. Jen tak stojíma pozoruji, jak neví, kam to má dát. Už se chystám po něm vyjet, ale je rychlejší a tak se tentokrát zdržím mlčky. Těším se, až se konečně dnes vykoupu. Nanosili vodu, přinesli mi mýdlo a osušku. Jen co odešli, protáhnu se a zamknu. Pohladím Stína a ukáži ke krbu. " Hlídej." dám rozkaz a sám se začnu svlékat.. Lahvičku dám z kabátu na stolek. Vlezu do vody a slastně zavřu oči. Mýdlem si umeji tělo a ještě chvili ležím a snáším vodu, dokud nezačne chladnout. Vylezu, osuším se a obléknu se už jen do kalhot a košile. Odemknu a počkám, až donesou večeři a odnesou vanu. Čekání si zkrátím tím, že dojdu k Stínovi a dívám se na kluka. Ten se vykoupe až zítra, možná jindy....je zvyklý. Jsem zvědav, jak bude reagovat, až se probere. na tváři se mi objeví úsměv. |
| |
| Victorie de Maron “Co? No… že by někdo uvítal mou společnost.“usmál se “A nebo je zapomětliví a prostě zapomněl zamknout.“udělal si na tvé posteli trochu pohodlí a vytáhl tvou ruku z pod deky. Políbil tě na ní a pak zlehka políbil každý z tvých prstíčků “Když ti, ale tvá gardedáma nedovolí s nikým promluvit… jak si takto máš najít manžela? Snad přes psaníčka? Která bude tvá gardedáma kontrolovat a poškrtá všechna nevhodná slova?“usmál se. Chytl tě za bradu a lehce přejel palcem před tvé rty “Už hodně dlouho jsem neviděl tak krásnou dívku, jako jsi ty.“řekl jakoby zastřeným hlasem. “Omluv mou smělost. Ale hrozně se mi líbíš.“zdálo se ti že mluví upřímně. Ash Perez O hodinu později jak jsi chtěl ti přinesli jídlo a odnesli káď, hned jsi se cítil lépe díky té koupeli. Sedl jsi si ke stolu a pustil se do jídla, najednou byl Stín plný zájmu, posadil se a koukal na tebe. Sice se nehnul z místa od krbu, jak jsi mu poručil ale to neznamenalo že by nemohl němě žebrat na dálku. Už jsi sedl skoro celou porci, když jsi uslyšel jak kluk na zemi tiše zasténal a pohnul se. Že by se konečně proudil? A samo od sebe nebo snad ucítil vůni čerstvého chleba? Stín k němu otočil hlavu, vstal jako kdyby k němu chtěl jít, ale hned si to rozmyslel a zase si sedl. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Margot Swanson Nejspíš proto, že jsi nic nenamítala tak posunul ruku a přejel ti rukou po křivce zad, hladil tě mezi lopatky a na chvíli tě přestal líbat. Místo toho tě políbil na tvář a bradu, když nabral dech znovu tě začal líbat. Ale pak sklonil hlavu a začal tě jemně líbat na krk, jeho ruka se znovu posunula, přesunula se na tvé bříško, kde obkroužil tvůj pupík. Nejspíš tvou dychtivostí získal trochu odvahy a zatím co tě líbal na krk tak opatrně položil dlaň na tvé ňadro a jemně ho stiskl “Jsi tak krásná.“zamumlal ochraptělým hlasem. Najednou vás ovanulo.. no… zafunění, oba jste zvedli oči a viděli jste Olivera jak na vás kouká. |
| |
| Malý salónik Usmial sa a jemne sa uklonil. "Ďakujem za pozvanie, ale obávam sa, že vám to nebudem mať ako oplatiť. Moje sídlo je nehodné vašej návštevy." povedal s istým smútkom v hlase. Skutočne to bola pravda, jeho domov bol v porovnaní s honosnosťou toho to zanedbateľný. "Únavu zaháňa už iba vaša ctená prítomnosť, pani moja." usmial sa žiarivo. Skutočne na nej bolo niečo zvláštne. Nedokázal spustiť pohľad z jej očí. "Myslím, že vydržím do večere, nebudem zbytočne vyjedať vaše komory. Prídu aj významnejší hostia, ktorí si to viac zaslúžia. A okrem toho, obedoval som prednedávnom." povedal popravde. Začínal sa strácať sám v sebe, o konverzcii nehovoriac. Sladké však úctivo odmietol. "Môžete ma považovať za zvláštneho, ale jediné sladké, čo si z času na čas doprajem je ovocie. Občas je príroda najlepší kuchár." povedal vážnym tónom. Nevedel prečo, ale zákusky a dokonca ani čajové pečivo nedokázal dať do úst- Možno mu príliš pripomínali jeho matku a to, čo v nej stratil... |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Když mne začne líbat na šíji, neudržím se a trochu překvapeně vyjeknu, na to však zajedu rukou ještě hlouběji do jeho vlasů, druhou zatnu nehty do jeho zad. Dotek ruky kolem bříška příjemně zalechtá, naskočí mi z toho husí kůže. Když se pak přesune výš, oči se mi rozšíří a dech zcela zastaví. Aniž bych nad tím přemýšlela, je to pouze impulz mého vlastního těla, snad jakási poslední obranná reakce podvědomí, že tohle bych v zájmu cti rodiny neměla... jednou svou paží sklouznu ke své hrudi a přes košili uchopím mladíkovu ruku, původně patrně s úmyslem ji stáhnout zpět. Sevřu ji v zápěstí, na to se k mým uším však dostanou jeho slova. Shlédnu k němu, pustím jeho ruku a nechám svou paži volně klesnout. Náhle mi něco horkého fouklo na tvář. Nechápavě se zadívám tím směrem. První, co vidím, je obrovský černý čumák. Pak těsně za ním v perspektivě o dost menší čokoládová očka a zvědavě našpicované uši. Nedá mi to a musím se začít smát, přičemž zvrátím hlavu dozadu. Takováhle maličkost mě zbavila náhle veškerého nepříjemného napětí, které ve mě přetrvávalo. Máchnu paží těsně před hřebcovým čumákem, pak se posadím. ,,Olivere... Ty zvědavče.... To jsem si sem spíš měla vzít Helenu než tebe..." prohodím ke zvířeti stále se smíchem. ,,Hleď si svojeho, lásko. A nežárli." zlehka mu přejedu po měkkém nose, pak ho přes něj jemně plesknu. Ještě chvíli na nás napůl zírá, pak hrdelně zařehtá a navýsost uražen se stáhne zpět a začne rejdit ve žlabu. Otočím se zpět na kurýra, ještě se zlehka směji, ale po chvíli přestanu, na tváři mi zůstane jen úsměv, i ten se po chvíli pomalu vytratí. Zadívám se na mladíka opět s jakousi němou touhou a prosbou v očích. Nadechnu se, zavřu na chvíli oči a skříženými pažemi uchopím cípy košile. Skloním hlavu mírně na stranu, pár pramenů mi spadá do tváře. Líčka mě štípou a pálí, jsou jistě červená jako zralá rajská jablíčka. Ještě okamžik váhám, nakonec si košili přetáhnu přes hlavu, na zádech mě zašimrají konečky vlasů. Zprvu se stydlivě zakryji rukama, ale nakonec se položím zpět na záda, paže spustím podél těla a pozoruji pečlivě rysy kurýrovy tváře, jako bych si je chtěla co nejvíc vrýt do paměti. Nakonec natáhnu ruce a jemně, pomalu, ho stáhnu na sebe... |
| |
| Pokoj Po pořádné koupeli mi donesou dvojitou večeři i víno. Posadím se ke stolu a pustím se do jídla. Cítím pohledy Stína, ale ignoruji je. Ovšem aby se neřeklo, nechávám mu stranou na talíři, aby taky z toho něco měl. Už jsem skoro u konce s jídlem, když zaslechnu vzdychnutí od toho kluka. " Stín." zavolám na psa jménem a hned jak přiběhne, tak mu dám zbytek mojí večeře. Přitom ho láskyplně, jak to jen dovedu, poplácám po hřbetě. Klukova večeře je stále na stole, ale vím, že Stín mu jí nesní, dokud neřeknu. Dojdu ke klukovi a dřepnu si k němu. Prohlížím si ho a zlehka mu dám facku přes tvář na probrání. " Tak vstávej, mám na tebe pár otázek a taky novinek." přivítám ho né zrovna příjemně. Ale ode mě nebude mít zrovna příjemné zacházení, tak at si zvyká. |
| |
| Sir John Drake – Malý salónek Lady Lisa se usmála polichocena tvými slovy se ji oči rozzářili, nakonec každá žena měla ráda lichotky. “Vy jste, ale lichotník sire Drake.“řekla a dojedla sušenku. Nesouhlasně zavrtěla hlavou “Sire, Drake. Každý z naších hostů je významný. Pozvali jsme sem vás a vy jste byl tak hodný a naše pozvání přijal. Trmácel jste se takovou dálku až z Londýna. Proto si náležitě zasloužíte aby o vás bylo postaráno jako o krále.“ dopila kávu a zvedla se. “Proto se vůbec nestyďte o cokoliv si říci. Když budete něco chtít zavolejte si sluhu. Rozhodně je nebudete rušit. Zaměstnáváme přes šedesát sloužících. Je to její práce.“obešla křeslo ve kterém jsi seděl a položila ti ruce na ramena “Teď prosím pojďte se mnou. Představím vás ostatním hostům co již dorazili. A cestou projdeme kuchyní, kde pro vás najdeme nějakou tu zeleninu.“znovu tě obešla a vydala se ke dveřím. Jak šla všiml jsi si, že jde skoro tanečným krokem, jako někdo kdo má velkou radost a musí ji nějak dát najevo. “A aspoň vám tak aspoň trochu ukáži naše sídlo. Když jsme se sem s manželem přistěhovali musela jsem pár dní chodit s plánkem sídla v kapce. Dvakrát se mi podařilo zabloudit.“zasmála se. |
| |
| Ash Perez Mladík polekaně otevřel oči a zakoulel kolem. Měl krásně zelené oči i když teď měli barvu mechu jak je měl ještě trochu zastřené. Pomalu se mu však pohled vyjasňoval a zvedl oči k tobě, pokusil se zvednout ale sykl a zase si lehl na břicho. Zadíval se na tebe “Kdo jste?“zeptal se zmateně. “Kde to jsem?“zvedl ruku a přejel si přes tvář “Co se stalo?“zapřel se rukama a povedlo se mu se jen přetočit na bok. Stín kousek od vás vylizoval talíř, když skončil přešel vedle tebe, sedl si a zadíval se na mladíka. Sklonil k němu hlavu a začal ho očichávat, mladík jen vykulil oči a tvářil se zděšeně. “Pro boha. To je velká potvora.“vydechl a snažil se od něj odtáhnout, ale rány ho asi boleli. |
| |
| Malý salónik Tak lichotník? Musel sa usmiať, ale veľmi šťastný úsmev to nebol. "Ako keby mi to na niečo bolo..." zamrmlal si potichu, aby ho pri tom jej štěbetaní nepočula. "Pani moja, s tou starostlivosťou to zase nepreháňajte. Tá cesta aspoň trochu rozvírila hladinu môjho nudného života. A ak sa mám priznať, vaše pozvanie ma nesmierne prekvapilo. Londýnska šuškanda pracuje veľmi spoľahlivo a vraví sa, že ho dostali iba tie najvýznamnejšie šľachtické rody." povedal celkom vážne. "Akurát nechápem, čo medzi nimi robím ja..." dodal si ešte sám pre seba. To si nedokázala vysvetliť ani londýnska smotánka... "Tú kuchyňu môžete kľudne vynechať, bol by som potom v pokušení navštevovať ju pričasto. A to nie je dobré na postavu." zasmial sa úprimne, ale vedel, že táto námietka v žiadnom prípade neprejde a z kuchyne odíde plne naložený všetkým, čo môže ponúknuť. Postavil sa a nasledoval pani hraběnku po chodbách rozľahlého sídla. "Máte tú mapu ešte niekde schovanú, pani moja? Očividne ju budem tiež potrebovať..." pousmial sa a zvedavo sa zahľadel na samuraiské brnenie. Taká vec bola nesmierna vzácnosť, Japonci sa držali vo veľmi prísnej izolácii. "Mimochodom, ak sa smiem spýtať, čo vás priviedlo na myšlienku usporiadať túto... malú slávnosť? Ak to teda nie je tajomstvo." pokúsil sa to zahrať na zdvorilostný žart, ako keby sa pýtal, aby reč nestála. Z hlasu mu nevyznievala taká zvedavosť, aká by sa tam rozhodne hodila. Ani na túto otázku si horných desaťtisíc nevedelo odpovedať.... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Nejspíš podobný pohled se naskytl i Abramsovi, také se začal smát lehl si na záda a díval se na tebe jak uklidňuješ Olivera. “Asi má o tebe jen starost. Je to od něj milé. Také bych chtěl mít tak starostlivého přítele.“zadíval se na tebe. Chvíli jste se na sebe mlčky dívali, když jsi chytla lem košile překvapeně se posadil, ale nesnažil se tě nijak zadržet. Když jsi košili sundala, vydechl úžasem a zčervenali mu z toho pohledu uši. Lehla jsi si a pozorovala jsi jeho tvář, všimla jsi si malých ďolíčků v koutku úst, které mohli vzniknout jedině od smíchu a také jsi si všimla že jeho čokoládově hnědé oči mají kolem panenky odstín zelené. Stáhla jsi ho na sebe, rukou ti přejel po tváři, jemně tě chytil za zátylek a políbil tě. Dráždil okraje tvých rtů, přejížděl po nich špičkou jazyka a něžně na tvá ústa naléhal aby se otevřela. Jak se k tobě přitiskl cítila jsi žár jeho těla, když ucítil hroty tvých prsou hluboce zavzdychal, jeho ruka znovu sklouzla na tvé ňadro které jemně stiskl a pomalu ho začal mnout, snad aby tě nevylekal. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Pod víčky jako bych stále viděla jeho čokoládově hnědé oči, které byly tak.... skrývala se v nich taková něha, měkkost... Když se na mě přitiskl, dech se mi zkrátil a opět o něco zrychlil, polibky mu vyjdu vstříc, tentokráte nejen rty, i když zpočátku to jsou jen nesmělé doteky, které se postupně prohlubují. Jakmile pocítím jeho dlaň na svém ňadru, stisknu pevněji víčka, přitáhnu si ho k sobě ještě o něco víc, současně s tím se proti němu mírně vypnu a trochu hlasitěji zasténám skrz polibky. Nohy se mi lehce třesou, pociťuji napětí, jistou bázeň a zároveň slastné očekávání toho, co bude dál, pomalu se začínám v těchhle pocitech utápět, nevyznám se sama v sobě, chci víc a zároveň mám chuť zakřičet, ať přestane.... Místo toho mi z úst vyjde další sten... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Chvíli tě líbal na klíční kost až přesunul rty k tvému ňadru, zaváhal ale nakonec zlehka olízl tvou už tak naběhlou bradavku, polaskal ji jazykem než ji vzal do úst a něžně si s ní v ústech pohrával. Zvedl k tobě oči aby viděl co to s tebou dělá, jestli ti to není nepříjemné nebo spíš naopak. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Jen vzdáleně vnímám, jak se mě rty dotýká níž a níž, ovšem v příštím okamžiku mne čeká prudký střemhlavý let zpátky do mého vlastního těla. Oči se mi rozšíří, vzápětí je opět zavřu a zprudka zakloním hlavu. ,,Ahhhnnn...." zasténání mi unikne skrz částečně zaťaté zuby, po chvíli se opět uvolním, dost zprudka, nepravidelně dýchám, můj pohled se vpije do jeho očí. Lze z něj vyčíst touhu, snad trochu strach, očekávání a v pozadí jakési hořkosladké zoufalství. Po chvíli vztáhnu paži a prsty na pár okamžiků uvíznu v jeho vlasech. Nohy se mi roztřesou ještě o něco víc. ,,Pokračuj... prosím..." zašeptám sotva slyšitelně, na okamžik stisknu pramen jeho vlasů v pěsti a jemně za něj zatáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Po chvíli se přesunul k druhému ňadru, kterému věnoval stejnou péči jako prvnímu. Narovnal se a začal si sundavat kabátec kurýra a pak začal sundavat košili. Vše odložil stranou a ty jsi tak mohla vidět jeho široký hrudník a štíhlý pas na kterém se mírně rýsovali břišní svaly. Hned jsi si všimla světlých chloupků, které se mu táhly v tenkém proužku dolů od pupíků a mizeli v kalhotách. Na prsou měl také pár chloupků, prohlédl si tě a skousl si ret. Znovu se k tobě sklonil "Jsi nádherná."řekl ti tiše a znovu tě něžně políbil na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Otevřu oči a zadívám se na něj, jak se svléká. V pohledu se mi na chvíli objeví lesk poděšené laně, hlavou proběhnou různé zkazky a i pověry o tom, jak to chodí poprvé a že ten vztah, vznikne-li vůbec nějaký, nemívá nijak dlouhého trvání. Proč o tomhle vlastně přemýšlím? Jen proto, že se tomuhle mladíkovi chystám odevzdat něco, co lze nabídnout pouze jednou a nikdy víc? Nebo i z trochu jiných důvodů...? Upřu pohled na jeho urostlé tělo a prohlížím si ho, i když jeho lichotky ve mě vzbuzují rozporuplné pocity. Je mi z nich stydno, ale zároveň velmi příjemně hřejí. Polibek přijmu napoprvé bez odezvy, ještě chvíli si zblízka prohlížím jeho oči a jejich barvu. Ty mé jsou snad jasnější, než kdy jindy a stále se v nich víc a víc mihotají světélka, lesknou se napůl jako v horečce. Nakonec nevydržím, opět ho uchopím za zátylek a ještě po jednom malém zaváhání ho začnu líbat. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zadíval se ti do očí "Neboj se, lásko. Nikdy bych ti neublížil. Věř mi."řekl ti tiše s něhou v hlase. Znovu tě políbil na rty "Vysvětlili ti... jak to chodí? Mezi ženou a mužem?"zeptal se starostlivě a se zájmem jestli jsi vůbec informovaná co by po čase mělo následovat. Tvář měl blízko u tvé, rty se jemně třel o tvé a v dlani mazlivě tiskl tvé ňadro jako, kdyby se bál, že kdyby přestal tak bys ho odstrčila. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Lásko?...... Neublížil..? Lásko? v očích se mi objeví jakési zmatení a údiv, lehce pootevřu ústa, avšak nahlas neříkám nic. Nakonec mu uhnu pohledem. Jestli je tohle hra.... Tak větší krutost asi není.... probleskne mi hlavou a v očích mne lehce zapálí. Ještě je čas... Ještě můžeš couvnout.... Ale.... já nechci.... pomyslím si vduchu, v tom samém okamžiku se na kurýra podívám zpět. Chvíli se na něj dívám, nejen na tvář, ale i jeho paže, ramena, hruď.... Ten pohled se mi náhle jemně rozmlží. Stisknu na okamžik rty a na jeho otázku jen mlčky přikývnu. Napětí uvnitř mě stále rostlo-až doteď. Nyní se zmněnilo v jakési duté prázdno, jež symbolizuje strach. Ale ten z bolesti je tím nejmenším... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pohlédl na tvé kalhoty a pak se zase zadíval do tvých očí. Pak chytil tvé kalhoty a začal je stahovat dolů, když pod tvými kalhoty našel další, ale tentokrát dámské usmál se "Páni... to jsem nečekal."políbil tě na pupík. Rozvázal šňůrku u druhých kalhot a opatrně, pomalu ti je také sundal až jsi před ním zůstala nahá. Znovu si tě prohlédl "Ne... ty nejsi krásná. Ty jsi nádherná."pohladil tě po bocích a znovu tě políbil na rty. |
| |
| Sir John Drake - Procházka sídlem Lady Lisa se na tebe ohlédla “Copak nejste šlechtic? Snad si nemyslíte, že nejste stejně důležitý jako ostatní?“zastavila se a počkala až půjdeš vedle ní. “Od se po ovoci tloustne, Sire Drake?“zeptala se smíchem a prošli jste portálem ho sálu se schodištěm, došli jste druhým portálem na druhé straně sálu. Ocitli jste se v jídelně, byla to dlouhá místnost s dlouhým stolem který nebyl momentálně prostřený. Zkusil jsi spočítat židle ale po tom co jsi jich už napočítal přes čtyřicet jsi to vzal. Vešli jste do kuchyně, kde se pořádně činilo, hlavní kuchařka tam rozdávala rozkazy s těžkým přízvukem asi deseti kuchtíkům a kuchtičkám jak připravovali večeři. Lady Lisa se jen zastavila u mísy s ovocem, kde sebrala červené jablíčko, které ti hodila a sama si vzala hrušku. Pak jste zase z kuchyně vyšli “Raději se tam příliš nemotat. Sice kuchařku zaměstnáváme, ale nemá ráda, když se ji tam motáme.“zakousla se do hrušky. “Tuším že raději by jste se seznámil s muži než s ženami.“teď tě už vedla nahoru po schodech “Muži se rádi zdržují v pánském salonku či v loveckém salónku.“řekla a dovedla tě do pánského salónku, kde už nebyli tři páni ale hned pět. Jak jste vešli byli ihned v pozoru “Pánové, ráda bych vám představila Sira Johna Drakeho.“ “Sire Drake. Dovolte abych vám představila Vikomta Thomase Cornwalla.“ukázala na vysokého mladíka, přibližně věku dvaceti pěti let. Měl ostře řezanou tvář, širokou čelist i ústa. Byl štíhlý, měl dlouhé končetiny a tělo spíš uvolněné než pevné. A také byl poněkud výstřední. Byl oblečen puntičkářky, přehnaně a velmi pompézně. Mnohem okázaleji, než aby ztělesňoval pouhou horní třídu. Zvláštní bylo, že to tak nějak šlo dohromady. Pozdravil tě přátelským pokývnutím hlavy. “Toto je lord Robertson.“představila ti dalšího muže, kterému bylo určitě kolem třiceti let. Jeho tvář zdobil černý knírek, který mu dodával jistou hrozivost, černé vlasy měl uhlazené těsně u hlavy, ale podle vysokého čela jsi poznal, že chudák bude brzy plešatý. “Zdravím.“pozdravil tě a pozvedl ruku ve které držel fajfku. “Toto je baronet Albert McDoner.“ukázala na menšího mladíka s blond vlasy a pohlednou tváří a malou bledou jizvou nad pravým obočím. Netipoval bys mu víc jak dvacet let. “Tady ten gentleman to je Alexandr Potter. Vlastní ty nejlepší koně v celé Velké Británii.“prozradila ti. Byl to kulatý mužík, měl takovou tu roztomilou, naducanou tvář “Těší mě.“řekl se širokým úsměvem. “A nakonec hraběte Ronald Dorsleho.“představila ti posledního muže, který byl velmi vysoký a protáhlou tvář. Vypadal spíš jako účetní. Těžko říci kolik mu bylo let, možná i čtyřicet možná třicet. Stroze přikývl. “Tak to bychom měli. Pánové, prosím vezměte tady Sire mezi sebe. Moc pocit, že se poněkud podceňuje.“mrkla na tebe “Teď mě prosím omluvte. Půjdu se podívat za dámami.“rozloučila se a odešla. “Prosím. Sire Drake. Přisedněte si k nám.“pobídl tě kulatý Alexandr. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Jako bych však ucítila jeho pohled, mírně víčka pozvednu. Když uchopí kalhoty a začne je stahovat dolů, chvíli se na něj dívám. Cítím, jak mi tělo opět začíná prostupovat jakási napůl křečovitá ztuhlost. A já s tím nemůžu nic dělat, najednou se nemůžu přestat soustředit pouze na myšlenku a vědomí toho, že mám strach. Nic jiného jako by snad neexistovalo, přitom kdesi hluboko v sobě vím, že je to nesmysl, ale jako bych si to snad ani nechtěla připustit. Když mě políbí na bříško, zlehka se od něj tváří odvrátím a ještě o něco pevněji stisknu víčka. Tělo se mi víc jak znatelně zachvěje, na to se celé uvnitř stáhne, stejně jako moje hrdlo. Vnímám, jak mi z těla sklouzává to poslední, co ho halilo, snažím se ten pohyb silou vůle zastavit, i když vím, že je to nemožné... Proč ale takhle uvažuji? Vždyť.... jsem to sama chtěla... a stále chci... Nebo snad.... ne? mám v sobě čím dál větší zmatek. Předtím chtělo tělo a mysl se bouřila, teď je tomu spíše naopak. Co se to se mnou děje? nikdo však neodpovídá, jen jako by z dálky zaslechnu kurýrův hlas. Na okamžik si po těch slovech zakryji paží tvář, po chvíli ji opět nechám klesnout. Na to pomalu, váhavě a bojácně, otevřu oči, i když ne zcela a podívám se na mladíka. Tváře mi hoří jako nikdy vživotě. ,,Prosím.. tohle neříkej.... Já..." polknu, pak tiše vzdychnu. ,,Je to.... krásné ale... zároveň nevhodné... Navíc tahle slova ke mě nepatří... Na to jsou až moc neskutečná..." zašeptám, vyslovuji trochu trhaně a nesouvisle, mám poct, jako by se jazyk příčil proti slovům. Okamžik na to se ve tvářích ještě víc zardím a uhnu mu pohledem. Nejradši bych se studem na místě propadla.... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Já ale svá slova myslím vážně. A můžeš mi věřit, že to neříkám jen tak."lehl si vedle tebe a přivinul tě k sobě. "Mě přijdeš nádherná."políbil tě na rty, rukou jel jemně po křivce tvého těla, na bok a pak na zadeček. Znovu tě políbil "Jestli ale chceš přestat. Ještě je čas, Margot."vzal tě jemně za bradu a zvedl tvůj pohled ke svému. "Mám tě rád a nerad bych tě zranil." |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Pokusím se pousmát, koutky mi neposlušně cukají, ale nakonec se mi to přecijen podaří. Přitisknu se k němu o něco víc a na chvíli se mu stulím do náručí, zatímco jednou rukou mu přejíždím přes hruď. Dívám se strnule kamsi skrz tenhle čas a prostor, zdá se mi to jako nekonečně dlouhá chvíle, i když ve skutečnosti to bylo sotva pár vteřin. Pomalu, sotva znatelně vydechnu, pak vzhlédnu zpět k mladíkovi, na to se už vcelku bez problémů usměji. Další, zdánlivě nekonečnou chvíli se mu dívám do očí. Na to vztáhnu ruku a zlehka mu jí přejedu po tváři. ,,Já vím...." šeptnu. Ano. Teď skutečně vím... Pousměji se ještě o něco více, objeví se v tom opět jakási něha. ,,A nemusíš si dělat starosti. Já si jen tak ublížit nenechám...." dodám polohlasně, hlas se mi při posledních slovech rozechvěje v jemném vibratu, stejně jako celé tělo. Napětí v něm opět vzroste, stejně jako lehčí tlak v podbřišku. Ztuhlost mírně ustoupí a sevření v hrdle také, ale přesto nepřestanu dýchat rychle, spíš naopak, tep se mi ještě o něco zvýší a stejná něha, která byla v úsměvu, se objevila i v mých očích. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pár sekund, které ti přišli jako minuty se mazlil s tvým tělem než jsi ucítila jak jeho ruka klouže pryč z tvého zadečku. Pohladil tě po stehně a pak na vnitřní stranu stranu stehna. Začal tě líbat na krk zatím co jeho nenechavá ruka si to namířila k tvému klínu. Prsty tě polechtal po chmýří mezi tvýma nohama než ti dlaní zakryl tvou broskvyčku. Pár okamžiků ji nechal v klidu než prstem vnikl dovnitř a našel klitoris, který třením začal dráždit. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Doteky to jsou sice víc jak příjemné, ale zároveň se lekám reakcí svého těla, které jsou v dost případech nepředvídatelné a uvádějí mě tím celkem do velkých rozpaků. Je to poprvé vživotě, kdy si mé tělo dělá, co chce a to mne skutečně vyvádí z míry. Dech mi uvázne v hrdle, když dlaní zakryje mé ženství, vnímám horkost, která se z něj šíří do jeho dlaně a jakési jiné, trochu zvláštní teplo, která ta zas poskytuje mému klínu. Jakmile však učiní ten jeden jediný pohyb, kterým nalezne asi nejcitlivější bod na mém těle, stehna se mi křečovitě stáhnou, tělo se v částečném odporu zazmítá a vypne, současně s tím napůl vyjeknu, vzápětí však zakryji ústa hřbetem ruky a skloním stydlivě hlavu, vnímám, jak mi ve spáncích tepe krev současně s tím, jak se horkost mého klína stupňuje spolu s něčím dalším... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Okamžik čekal než se sevření tvých stehen uvolnilo a znovu začal tvé citlivé místečko masírovat "Nelekej se. Je to v pořádku."ujišťoval tě šeptem do tvého ouška, jemně přitlačil a nepřestával tě dráždit, ale rozšířil působiště svého zkoumání. Začal zajíždět hlouběji a cítila jsi jak se mu z toho zkrátil dech. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro V očích mám stále jakési překvapení, kterému jako bych stále odmítala uvěřit společně s otazníkem a závojem strachu, jenž se však začal rozplývat v mladíkově něžné starostlivosti a měnit se v něco jiného. Po chvíli přecijen, i když nepříliš plynule, stehna uvolním a mírně je odtáhnu od sebe. Když se mě opět v tom místě dotkne, zachvěji se, pevně stisknu víčka i rty, čelo se mi na okamžik zlehka podmračí, jak se snažím alespoň trochu ovládnout. Na jeho další ujištění sotva znatelně kývnu hlavou a ještě pevněji zavřu oči. Tělo mi zalije další vlna zachvění, pokusím se trochu uvolnit, ale všechno mě zradí, protože se po tom v příštím okamžiku opět stáhnu zpět. I to se však nakonec zmnění. Na tváři cítím jeho krátký, zrychlený dech, zatímco v klíně trochu slabší, ale ne nijak výraznou bolest, když začal pronikat hlouběji. Ležím stále trochu strnule a tělo se mi chvěje, nijak to nemůžu kontrolovat. Pozvednu víčka a zadívám se na něj, v tu chvíli se ale dostane ještě hlouběji a bodavá bolest mi projede podbřiškem a promítne se do výrazu tváře. Dech se mi zkrátí a zrychlí, tělo se stáhne v obraně zpět, chvíli nejsem schopná se pohnout, i když prvotní bolest odezněla už o pár okamžiků dřív. Zklidním dech, pak se opět na mladíka zadívám. Chci, aby přestal, ale zároveň mám v očích strach, aby to skutečně neudělal a tichou prosbu, aby pokračoval. ,,Nebolelo to tak moc... neměj o mě strach..." zašeptám k němu, pak ho zlehka políbím na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Musíš se uvolnit, drahoušku. Jsi hrozně napnutá."řekl tiše. Znovu tě políbil "Tobě se nelíbí co dělám?"zeptal se a zadíval se ti do očí. "Co by jsi chtěla abych udělal? Co ti je příjemné?"zeptal se a přestal tě dráždit. Opřel se o lokty a zadíval se na tebe "Jen si řekni co by jsi si přála."pobídl tě a políbil tě na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro ,,Ne... líbí... ale..." hlesnu, ale dál se nedostanu, hrdlo se mi stáhne úzkostí a studem, nejsem schopná se nijak dál vyjádřit, a to jsem si vždy myslela, bůhvíjak nejsem výřečná a jak toto umění skvěle ovládám. A teď? Připadám si víc než trapně, nevíc začínám mít pocit, že jsem mladíka zklamala. A sebe samu také. Stále mlčím, i když uvnitř sebe samotné křičím, jenže tenhle křik nemůže slyšet nikdo jiný. Chtěla bych toho tolik říct, ale vše se stále honí jen v mé hlavě a jazyk jako by zchroml docela. Nakonec se na kurýra otočím zpět, trochu plaše se na něj zadívám, mám strach z úplného odmítnutí... ,,Já.... nevím..... Nikdy předtím jsem...." nedořeknu, jen odvrátím pohled ke stéblům slámy. Nikdy předtím jsem něco podobného nedělala... Patrně jsem zaostalá.... nevím... Prosím, snaž se to pochopit... Prosím, řekni, že jsem tě nezklamala, i kdybys měl ve skutečnosti lhát.... Prosím...! šeptám v duchu a lehce se tahle prosba odráží i v mých očích, které se opět stočí k mladíkovi. ,,Mrzí mě to... Asi... asi jsem... tě zklamala.... Mrzí mě to....." opakuji tichým šepotem, v očích mne zapálí, nemám příliš daleko k pláči, i když zatím to na mě není tak moc znát. Neuhýbám pohledem, dál mlčím. Ale moc chci... Tak moc chci... Je to to špatné? Proto cítím stále to napětí? Párkrát zamrkám, tiše si povzdychnu. Na to mě něco napadne. Vezmu mladíkovu paži a mírně ji sevřu v té své. Na to si lehnu tak, aby dosáhl na většinu mého těla a začnu jeho ruku pomalu vést, lehounkými doteky a hlazením přes celé své tělo. Po chvíli zavřu oči, pomalu vydechnu. Vybaví se mi jedna horká noc ve Španělsku, kdy jsem ležela na pláži. Od moře foukal příjemně chladivý vítr a hladil moje tělo stejně tak, jako nyní mladíkovy prsty pod vedením mé paže. Po chvíli jej pustím, nechám jej, aby pohyb dokončil sám. Opět ze mě spadne napětí a uvolním se, jako předtím smíchem díky Oliverovi. Zpod přivřených víček a černých řas se na kurýra zadívám a pousměji se, opět ho uchopím za paži, tu navedu přímo ke svému vlastnímu klínu, ale pak jej ihned pustím, zatímco druhou ruku vztáhnu k jeho zátylku a přitáhnu ho k sobě. Tiše vzdychnu, mírně podsadím pánev a roztáhnu celkem doširoka stehna, aby tak měl lepší přístup, zároveň je to celkem dost velké gesto důvěry. Přikývnu a zlehka zavřu oči, tělo se mi lehce chvěje v očekávání toho, co nastane, ale tentokrát je zas o něco uvolněnější a vláčnější... |
| |
| Pokoj Mladík se hned ptá, kde je a kdo jsem. Přitom se pohybuje a rány ho očividně bolí. Nechám ho, sám si ho prohlížím. Tak hračka má pěkný oči....opravdu pěkný..Stíne, máš dobrý vkus. a na jeho otázky neodpovídám. Jen co Stín příjde, odtahuje se a nazve ho potvorou, které se bojí. Začnu se smát, poplácám psa a vstanu. " Být tebou, tak mu říkám jinak než potvora. To on tě našel a zachránil ti život. Takže se přestan odtahovat a nech se od něj očichat. Stejně ted bude tvé postavení pod ním a u mě. A já jsem Ash Perez. " hovořím k chlapci a pak se znova k němu skloním a chytnu ho za bradu. " Pokud ale s tím máš nějaký problém a nelíbí se ti tvé nové postavení, není problém a tu kudlu ti do zad vrátím, tentokrát hlouběji." hledím do těch jeho očí a usměji se. " A oholíš se, tohle se mi na tobě nelíbí." a pustím jeho bradu a postavím se. Jen rukou Stínovi ukáži na chlapce. " Seznamte se, Stíne tohle je?" zeptám se tak na jeho jméno,ale jestli mu ho nechám, to ještě nevím. |
| |
| Koketování Maličko se posunu, ať nesedí tak moc na kraji, co kdyby upadl? Ta rána by vzbudila i mrtvého a tím spíš Clarisu. Když mi vyndá ruku, okamžitě mi ji zaplaví chlad z okolního studeného vduchu. Alec ji však zahřeje účinněji, než jakákoliv deka. Teplo se mi dostane až do tváří, které maličko zrudnou. Se sklopenýma očima čekám, až zkončí a pak k němu vzhlédnu. Třeba jej sama vybere, okouzlí a pak ho jen přehodí mě. Rozesměju se, ale přec jen něco pravdy na tom je. Nejdřív si ho ona sama proklepne, než ho pustí ke mě. Únavné. A manžela, jako bych na něj neměla ještě dost času. A sama bych si jej zvládla najít daleko lépe, ale to ne. Musí to být nějaký nabubřelý starý sir. Zašklebím se znechuceně. Chytí mě za bradu a mnou projede další vlna něčeho nepoznaného. Na zátylku se mi opět usadil mráz a já na něj beze slov hledím. Jen na chviličku, když prstem přejede přes mé rty, přivřu oči. Omluv i ty mou smělost, ale také se mi líbíš. Máš nádherné oči. Napodobím jeho řeč, ale říkám pravdu. |
| |
| Ash Perez Kluk se na Stína stále díval, ten ho ještě chvíli očuchával a pak se bez zájmu otočil a šel si zase lehnout ke krbu. Chlapec ho chvíli pozoroval a pak řekl “Nikolas Marrik.“prozradil ti jméno, párkrát zahekal a podařilo se mu posadit. “Tak to vám musím poděkovat za svůj život.“řekl a rozhlédl se “Co je na mích vousech špatně?“nechápal a zřejmě jsi mu nevysvětlil dost jasně co od něj čekáš. “Jak jste to myslel, že jsem… pod psem? Co je to za hloupost?“nechápal zřejmě nic. Victoria de Maron Alec se tiše zasmál “No jsem rád, že se ti na mě něco líbí.“znovu tě políbil na ruku “Doufám, že ti žádného starého papriku nenajdou. To by byla velká škoda.“sklonil se k tobě, že se tě skoro dotýkal rty tvých. “Jak by se ti líbilo, kdybych tě políbil?“zeptal se a trochu škádlivě se na tebe usmíval. “Ano.. rozhodně by tě byla škoda pro nějakého starouška, který by nedokázal docenit, jak jsi pěkná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Nechal tě abys mu vedla ruku, nijak se nebránil a poslušně následoval tvou ruku, když jsi ho nechala aby to dokončil sám, rovnou vložil ruku do tvého klína kde tě začal znovu hladit.. Sklonil hlavu a políbil tě do užlabiny mezi ňadry, pak pokryl polibky tvé hedvábné prsy Pohyboval svými prsty a palcem dráždil malý tvrdý bod, který byl schovaný v tvém klíně. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Nohy se mi chvějí znatelně víc než zbytek těla, hrudník se mi dost nepravidelně, trhavě zvedá a zas klesá, občas se v pohybu zastaví. Snažím se soustředit spíš na doteky jeho rtů na ňadrech, než na to, co dělá prsty tam dole, kde spíš stále převládá jisté napětí snad z opětovného očekávání té nepříjemné bolesti. Při té myšlence si uvědomím, že se mi zas o něco víc stáhla stehna, ale ovládnu se a v příštím okamžiku je vrátím zpět. O několik dalších úderů srdce později začnu cítit něco dost zvláštního, něco jako jemné mravenčení, které zpočátku šimrá, i když i to začne být příjemné, spolu s tím jakési podivné uvolnění a slast, která má jako by nasládlou příchuť. A tenhle, zpočátku neurčitý pocit pomalu, zlehka narůstá. Přehlušuje tak veškerý strach, všechno to nepříjemné napětí a obavy mizí pryč, otupuje mírnou bolest, kterou tam dole přecijen stále cítím. Náhle ten pocit v jednu chvíli nečekaně zesílí o něco víc, překvapeně zalapám po dechu, na to hlasitěji zasténám a velmi krátce stisknu stehna, která se mi roztřásla, k sobě, okamžik na to je opět uvolním. Tep se mi v tu chvíli zrychlil snad stonásobně, alespoň jsem si to myslela. Jak pokračoval, nejenže ten stále ještě zvláštní, ale velmi příjemný pocit sílil, ale začínala jsem cítit narůstající vlhkost v mém klíně a zároveň zas tu touhu po něčem víc... |
| |
| Pokoj Líbíš se mi celý. Ty pihy na tvé tváři jsou jen nádherným dokreslením. Kdekdo v šlechtické společnosti se za ně stydí. Zasypává je pudrem, ale ty s nimi vypadáš nádherně. Usměju se a maličko začervenám, nejsem zvyklá lichotit, ne někomu kdo se mi líbí, a zvlášť ne, když je tak blízko u mě. Jak se mi to líbilo, ti řeknu teprve, až to uděláš. Pobídnu ho tím a dívám se na něj. Srdce mi prudce buší, zvednu i duhou ruku z pod deky a pohladím jej po tváři. Zkusíš to? Zeptám se a přiblížím se víc k němu, poak klesnu, opět se zvednu a zas klesnu, pomalu ho tahám k sobě a sama popojížídm víc a víc dolů. Líbí se mi ho škádlit. Ano, kéž bys ty byl nějaký šlechtic, kterého by mi Clarisa s nadšením vybrala. |
| |
| Kočár, cesta do hostince, hostinec: Jeho rámě je pro mě něco jako záchrana v takovém počasí, těsně se k němu tisknu a zoufale se modlím, abychom již byli vevnitř a já nemusela být vystavena takovému počasí, třesu se po celém těle, především i proto, že nejsem na takové vrtky přírody vůbec připravena a veškeré teplé oblečení mám sbaleno v kufrech, jež již byly poslány do sídla. Jediné mé ruční zavazadlo je na kočáře a já si s obavami uvědomuji, že tam není jediný vhodný kousek oblečení do takové zimy a nečasu. Vzdychnu a vkročím opatrně za Duncanem do hostince. Zlehka nasaji směsici vůní a úlevně si oddechnu, tedy do okamžiku, než si uvědomím, komu patří veškeré pohledy v hostinci. Hrdě zvednu hlavu a lehce vystrčím bradu, i přesto, že jsem celá promrzlá si uvědomuji, jak mě pohledy onich mužů rozpalují a jak se oni modlí za byť jediný můj pohled. Zlehka se usměji a ještě blíže se přitisknu k Duncanovi. Vypadá to, že vše zařídí, přesto lehce pokynu chlapci a do dlaně mu vložím minci. Připrav pro mě a mého snoubence ten nejvhodnější pokoj, ať je již nachystána lázeň a všechna naše zavazadla nechť jsou odnesena. Dále bych ocenila, kdyby nám uvolnil jeden ze stolů a já tak mohla společně s mým drahým povečeřet, jsi si jistý, že by to bylo možné, chlapče? Zeptám se ho a mé oči, naplněné zvláštním leskem jej propalují skrz naskrz. Je vidět, že je ve velkých rozpacích. Usměji se a rozhlédnu se, kde by bylo možné se usadit. Poté se nahnu k Duncanovi a zlehka mu pošeptám. Nechci, aby věděli, že jsem svobodná. Toto je udrží v dostatečné vzdálenosti. Snad ti to tedy nevadí, ale necítím se mezi tolika lidmi dobře a především v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Lehl si mezi tvé nohy, políbil tě na pupík a pak pomalu klesal dolů, jemně tě líbal na podbřišek a stále dolů. Políbil tě rty na tvé ženství “Neboj se.“zopakoval a jemně vnořil jazyk dovnitř a začal tě laskat horkým jazykem. Přejížděl ti přes poštěváček, pronikl kolem závojíček a pak hlouběji do tvého ženství. Opatrně si tě roztáhl a nasál tvůj poštěváček, chvílemi ho sál a chvílemi znovu zkoumal tvé hlubiny. Rukama ti držel nohy, aby jsi je nestáhla k sobě a jemnými pohyby tě hladil po vnitřní straně stehen. |
| |
| Pokoj Stín si chlapce očichá a pak už ulehne u krbu, tam je mu nejlíp. Představí se jako Nikolas Marrik. " Hm....To je dloouhé...budu ti říkat Niko." zkrátím jeho jméno a na příjmení ani nevzdechnu, je ted stejně pro mě jako pro něj nepodstatné. Podaří se mu posadit a má spoustu otázek. Zřejmě nic nepochopil ani to, v jaké je situaci. Nechám ho sedět a sám si stoupnu kousek od něj, z hadrů vytáhnu dýku, která v něm trčela. a začnu si s ní hrát. " Nelíbí se mi a tak s tebou o tom nebudu diskutovat, bud si je sundáš sám a nebo ti je sundám já." řeknu chladně a rázně. Přejdu k němu a přejedu špičkou dýky, kde je ještě jeho krev, po jeho tváři. " Tvé díky si vemu jako tvojí službu u mě. Nezachránil jsem tě jen proto, aby jsi poděkoval a frknul. Nejsem lidumil a rozhodně nehodlám pro nic za nic strkat prachy do fracka jako jsi ty jen za slova díků.....od ted jsi můj služebník, budeš plnit jen mé příkazy a starat se mi tady i o Stína....a pod psem znamená, že první jím já, pak Stín a pak teprve ty, je to tvoje nové postavení." nůž při slovech hladce klouže po tváři až se zastaví pod jeho bradou a já mírně zatlačím na měkkou část pod čelistí. "Už je ti to jasné, Niko?" špička nože natrhne kůži. "Já ti daroval dny života navíc, které kdykoliv můžu ukončit. A věř mi, nebudu váhat ani kvůli tvým pěkným očim." dám kudlu z krku a ustoupím. "Nejspíš máš hlad, nemýlím se?" pokračuji klidně a přejdu ke stolu, kde leží ještě plný talří s druhou večeří. |
| |
| "Ta kniha by jistě ocenila, kdyby se jí dotýkalo co nejméně tvých sladkých slin," napomenu ji mírně. Když je tak čilá, trochu více zla jí nemůže uškodit. Nemám chuť se hádat, ale několik nenásilných poznámek na účet toho druhého by bylo příjemným zpestřením dnešního večera. Pomalu se začnu svlékat. "Hned po snídani. Cestou se můžeme zastavit v nějakém hostinci. Ale ne v nějakém pajzlu, zase o tolik dobrodružství nestojím. Nakonec, ani nemám zdání, jak dlouho by nám mohla cesta trvat," přiznám nezaujatě, protože mne to ani dvakrát nezajímá. Mám cestování rád a vždy se dá zastavit, aby si člověk protáhl nohy a tělo. |
| |
| Victoria de Maron Kdyby nebyla tma nejspíš bys viděla jak mu zčervenali tváře. “Děkuji. Takové lichotky neslýchám často, zvlášť od pěkné šlechtičny.“sklonil se k tobě, když jsi ho k sobě lákala. “Někdo prostě nemá štěstí a nenarodí se do zámožné rodiny.“pokrčil rameny. “No rozhodně to hodlám zkusit.“řekl významně. Opřel se o loket a druhou tě pohladil po tváři, pak tě uchopil za zátylek a políbil tě na rty. Gariella de la Crull Duncan tě chlácholivě pohladil po ruce “Jistě. Chápu to. Neboj se. Máš tu mě a já tě ochráním.“ujistil tě tvůj bratranec. Mladík se vám hluboce uklonil “Hned vše zařídím.“slíbil vám a rozhlédl se. Přešel k jednomu vzdálenému stolu, odkud vyhnal dva muže, kteří si přesedli. Pečlivě stůl otřel “Prosím. Posaďte se.“pobídl vás. Jen co jste se s Duncanem posadili odběhl, promluvil s hostinským. Jedna z dívek odešla nahoru nejspíš aby připravila pokoj a také koupel. Mladík k vám zase přišel “Váš pokoj a koupel se už připravuje.“řekl. “Vaše jídlo jdu právě vyřídit. Dáte si něco k pití?“počkal až mu řeknete co si dáte a odešel. “Sestřenko. Je dobrý nápad mít společný pokoj?“vzal tě za ruku a políbil tě na hřbet ruky. Ash Perez Tebou nově pojmenovaný Niko ztuhl, když jsi vzal dýku a sledoval tě vytřeštěnýma očima, jako kdy jsi se snad zbláznil. “Ale já…“zajíkl se, když jsi mu dal nůž pod krk a už ani nedutal. Seděl úplně nehnutě a skoro ani nedýchal. Pořádně se nadechl teprve až jsi nůž odtáhl, zvedl ruku a přejel si po krku, který jsi mu ohrožoval. “Ano. Rozuměl jsem. Je mi to jasné.“ubezpečil tě že už chápe. Zeptal jsi se ho na jídlo, natáhl krk a kousl se do rtu “No… ano. Trochu.“přiznal se opatrně jako kdyby čekal že to snad je nějaký podraz. Sir Henry Douglas Marlborough Claudie se na tebe podívala a jen jakoby naschvál si olízla prst a otočila stránku “Ještě, že knihy neumějí mluvit drahý.“odpověděla a znovu sklopila oči ke knize. “Řekla bych, že se zastávkami na noc bychom mohli do sídla Westmorů dorazit za tři, čtyři dny.“informovala tě. “Aspoň odhadem. Vydržíš to se mnou vůbec v jednom kočáře?“zeptala se, položila si knihu na břicho a pozorovala tě jak se převlékáš. “Doufám že nás na cestě nezastihne žádná sněhová bouře. Slyšela jsem od muže co nám vozí čerstvou zeleninu, že když jel do Londýna spustila se pěkná vánice.“vzala sklenici z nočního spolku a napila se vody. |
| |
| Sídlo "No, voľakde som som počul, sa priberá aj z ovocia. Je to skoro ako s cukrom..." odpovedal so smiechom. Nie že by mu to vadilo. Ovocie bolo potešenie, ktoré si vždy rád doprial... Ruch v kuhyni prešiel bez valného záujmu, aj keď to bola pre neho pomerne nová záležitosť. Takto to u neho nevyzeralo hádam nikdy... "Akákoľvek spoločnosť by mi bola milá, pani moja." pousmial sa smutne, tak, aby to ona určite nevidela. Pozorne si vy počul mená a funkcie. nikdy na ne nemal moc dobrú pamäť a teraz by to bolo veľmi nepríjemné. A padali pomerne zaujímavé mená. Mal pocit, že tu je zbytočný... "Teší ma, že vás poznávam, páni." pozdravil, ako to vyžadoval protokol. Niekedy to bolo veľmi únavné... Obrátil sa znovu na hostiteľku. "Ďakujem za prehliadku, pani moja. Boli to príjemné chvíle." povedal jej a jemne pobozkal ruku. Prešiel ku knižnici a zbežne si prezrel niekoľko titulov. Nevedel, čo by mal povedať, nevedel, čo sa od neho očakáva... |
| |
| Pokoj Poplach! Poplach! Slyším to v hlavě, jako by jeden nevinný polibek způsobil požár v mém nitru, všichni pobíhají sem a tam, rozsvítí se varovná světla a siréna hlasitě kvílí. Sirénu v mém případě nahradí hlasitě a rychle bušící srdce a zrychlený dech. Požár je krev, která se při tom měkkém dotyku rtů rozvaří do bodu varu a koluje žilami. Pobíhající lidé jsou nervy, které při té nové, nepoznané situaci rozbrní celé tělo až po konečky prstů a konečně varovná světla nahrazují mé oči, které ař při polibku zavřené teď září jako hvězdy na noční obloze. Teď už ti můžu říc, že se mi to líbilo. Maličko zvednu bradu a s očekáváním a zadrženým dechem očekávám další políbení. Clarisa by mne za to jistě uvrhla na pranýř a když ne za to, tak za mé hříšné myšlenky jistojistě. Jenže Clarisa tu není a nedozví se to. |
| |
| Pokoj Chtěl protestovat, ale kudla ho zastavila. Jen co jí dám pryč, už vše chápe. Usměji se až ukáži zuby. " Je zajímavé, jak taková malá věc dokáže urychlit přemýšlení." neodpustím si jedovatou poznámku. Zabodnu kudlu do stolu, až dřevo zaskřípe. Vemu talíř s jídlem a zapískám na Stína. " Máš štěstí, měl jsem už svojí a Stín dostal kus své porce." a na to dám už špinavý talíř z mé první večeře kus masa a dám ho Stínovi. Poplácám ho a podrbu za uchem. "Hodný chlapec." zašeptám tiše. Po polaskání se psem přejdu ke klukovi a podám mu zbytek, co zbyl na talíři, je toho ještě dost. " O hladu tě trápit nebudu, žádné moje zvíře netrpí hlady či nedostatkem pohodlí, jen musí poslouchat. " dodám, snad na uklidněnou. Ovšem ze slov moc klidu nejde. Nechám kluka jíst a sám se posadím na postel, oba , jak Stína, tak Nika pozoruji. " Niko, pověz, co se ti stalo? Koho to vůbec Stín našel, nějakého tuláka nebo aspon něco umíš?" zkouším kluka vyzpovídat, dokud je zastrašený a nejspíše ted řekne vše. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Po mladíkově dalším varování stisknu v pěsti deku, co mám pod sebou. Vteřinu na to zprudka nadechnu, zvednu ramena. ,,Bože...!" vydere se mi z hrdla zčásti překvapený výkřik, který se zlomí v dost hlasitý sten, na to klesnu zpět. Prudce, přerývaně dýchám a to jsem ještě netušila, co všechno bude následovat. V několika dalších chvílích kurýrova laskání mám pocit, že asi zešílím. Je to víc jak k zbláznění krásné. Ta vlna slasti mě doslova smetla, teprve až po delší chvíli si uvědomím, že jsem díky tomu přišla o pár zlomků času, netuším, jak velkých. A popravdě, je mi to jedno... Otevřu oči a zadívám se na mladíka, pocity, které ve mě rozpoutal mi divoce víří hlavou i tělem, avšak v srdci se stihl pomalu usadit jeden, který víc jak něžně hladí a přitom mě rozechvívá ještě víc, jak mladíkovy doteky a do tváří vhání víc růže, než jeho slova... |
| |
| "Ano!" téměř vykřiknu, ale zní to velice teatrálně. "Proto jsem zde, abych zastával práva těch nebožátek! Jak k tomu přijdou, když si každý čtenář olízne prst, aby otočil stránku," zavrtím nad jejím počínáním hlavou. Dnes mám vážně dobrou náladu, možná se i pokusím o několik něžnůstek před spaním. "Vezmu si šátek navíc, kdybys byla moc otravná, drahoušku," ušklíbnu se a pokračuji ve svlékání, přičemž kriticky hledím na obraz na jedné ze stěn. Je otřesný, ale přesto má své osobité kouzlo. Při jejích nahlas vyřčených starostech k ní stočím hlavu. "Děláš si naprosto zbytečné starosti," napůl svlečený se posadím na okraj postele a zůstanu tam sedět. |
| |
| Sir John Drake “Dal by jste si doutník, příteli?“oslovil tě vikomt Thomas Cornwall ten v tom výstředním oblečení. Nabídl ti doutník “Už jsem o vás slyšel. A musím říci, že mě vaše přítomnost překvapila. Podle toho co jsem slyšel tak jste zarytý starý mládenec co se nehne z domova.“řekl s úsměvem “Ale podle toho, že jste zde to znamená, že to byli zase jen klevety.“pozvedl sklenici jakoby k přípitku a napil se zlatavého moku. “Jestli však neholdujete tabáku tak si musíte dát aspoň skleničku režného. Je opravdu vynikající.“přistoupil k němu ten blonďák s jizvou nad obočím. Albert McDoner praštil Thomase do zad div si nevylil své pití “Ty jsi ale otrava, Thomasi.“obvinil ho a podíval se na tebe. “Jeho si nevšímejte, Sire Drake. Už každému co sem vešel pořád něco vnucuje. Trochu se stydí že už od odpoledne je tu jako jediný už poněkud opilí.“řekl pobaveně. “Nemohu za to. Nevěděl jsem, že mi to tak stoupne do hlavy.“odfrkl si a posadil se do křesla. Nezdálo se ti, že by byl vikomt Cornwall opilí, ale když to přiznal tak nejspíš to byla pravda. “Ty nikdy za nic nemůžeš.“odpověděl mu Albert, podíval se na tebe. “Jak jak se vám líbí sídlo?“zeptal se. “A co říkáte na lady Lisu?“ozval se také Thomas. Victoria de Maron “To jsem rád. Protože mě se to také líbilo.“svěřil se ti Alec, objal tě kolem pasu a přivinul k sobě. “A také že to hodlám zopakovat.“pronesl předtím než tě znovu políbil na rty. Cítila jsi jak jeho jazyk zkoumá okraje tvých rtů, pak začal jemně přejíždět přes tvé rty a dobýval tak tvé rty, snažíc se abys mu je otevřela. Pohladil tě rukou po zádech, ale jeho ruka pomalu sklouzla na tvůj bok, který byl stále schovaný pod peřinou. Ash Perez “Když ji máš přiloženou ke krku, tak se ani není čemu divit… podle mě.“řekl Niko, který si stále třel krk. Zadíval se na tebe když jsi o něm řekl, že je tvé zvíře, pak pohlédl na Stína který vyplázl jazyk blahem když jsi ho pochválil a pohladil. Nic na to neřekl i když si mohl myslet hodně věcí, vzal si jídlo co jsi mu podal a s chutí se do toho pustil. “No.. víte. Já pořádně ani nevím.“řekl když dožvýkal sousto “Můj otec je námořník a matka švadlena. Já se snažím vyučit jako švec. Mám přítelkyni Jane.. nebo jsem měl. A sváděl mi ji jeden kluk. Tak jsem si to s ním ručně vyřídil.“pokrčil rameny “Vyhrál jsem, ale na to mě někdo bodl do zad a… naposledy si jen pamatuji jak mě táhnou pryč.“ Sir Henry Douglas Marlborough Jak jsi najednou vykřikl, Claudie sebou polekaně trhla až si na košilku vyšplíchla trochu vody ze skleničky. Začala se utírat, ale při tom se zasmála “Henry ty jsi vtipálek. Jak by k tomu přišli.. no. Třeba to bude jejich nesmazatelná památka na ty kteří je četli.“navrhla a odložila knihu do šuplíku nočního stolku. “Ale nějak nechápu k čemu by ti byl šátek navíc, kdybych tě otravovala. Leda kdyby jsi se plánoval na něm oběsit.“upravila si polštář. “Naštěstí kočár je nízký tak by se ti to těžko podařilo, takže by to bylo zbytečné.“lehla si a zadívala se na tebe jak sedíš na posteli. “Víš drahý. Někdo si musí dělat starosti. Člověka pak aspoň tolik věcí nepřekvapí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Opatrně tě hladil než se ho pokusil vsunout do tvého ženství aby zjistil jestli tě to stále ještě bolí nebo zda jsi už uvolněná. Nepřestával však dráždit poštěváček, který střídavě třel a střídavě sál. "Líbí se ti to?"zeptal se tvůj milenec mazlivě. |
| |
| "Roubík tě nenapadl, jak slyším. Mohla bys mi vysvětlit, na co bys mi byla mrtvá? Jen otravný odpad navíc a ještě výdaje za pohřeb. Ale tahle tě umlčet a pořádně ti nařezat, to je jiná," s úsměvem se ohlédnu na svou ženu a stáhnu si vlasy kusem stužky, i když to nezabrání tomu, aby mi kratší prameny dál padaly do obličeje a z části clonily ve výhledu. "Minulou zimu jsem slyšel, že jistá rodina opustila své sídlo kvůli úmrtí matky, nechali tam jen sluhu. Když se vraceli, neměli už kam, leda by uměli stavět z popela. Neměli bychom nikam jezdit, nechci přijít o tak skvostný dům," mluvím zcela vážně, dokonce se tak i tvářím, ale všechno jen proto, abych jí dokázal, že její obavy jsou zbytečné a hloupé, protože stát se může cokoliv a my to nijak neovlivníme, ani když v noci nebudeme moci usnout. Posunu se výš na postel a lehnu si na bok, abych viděl Claudii do tváře. |
| |
| Pokoj Dovolí si poznamku a tak ho probodnu pohledem. " Nauč se vykat, na mojí osobu vždy. Nejsme kamarádi, jsem tvůj pán a ty můj sluha." upozorním ho zatím slovně, ale z hlasu je znát, že to už je poslední upozornění a co bude pak, může si jen domýšlet. Sedím a on vypráví. Nepřestávám ho poslouchat, ale zvednu se a naleji si víno. Upíjím a rozmýšlím slova, co řekl. " Ten muž měl pravdu, jen jste se porvali kvůli holce....na Jane zapomen, stejně už je s tím druhým. ...ani tě nehledala....podle sněhu jsi tam ležel dost dlouho." hovořím k němu přímou a krutou pravdu. " Jak jsi postoupil v učení, zvládneš nějaké boty lepší kvality a nebo jsi stále jen na úrovni škrpálů?" a posadím se zas na postel, upíjím víno a mám před sebou kluka, který se mnou ted pocestuje. Ani jsem to neplánoval." Jsem na cestě a ty pojedeš se mnou. Objednal jsem kočár, máš být kvůli stehům v klidu. Jen co to zvládneš jízdu na koni, pojedeme na mým a kočár pošleme zpátky....nebo máš snad nějaké přání,než odtud odjedeš?" zeptám se, ale můj pohled je tvrdý a skoro jako by říkal, přej si co chceš, nic nedostaneš. |
| |
| Sir Henry Douglas Marlborough Claudie se uchechtla “Jistě. Věřím, že to by se ti líbilo, kdybys mě spoutal a naplácal mi.“podívala se na tebe. “Drahý. Pochybuji že by jsme… ah… aha.“a padla v zamyšlené mlčení “Takto mě nachytat. No dobře… zkusím si nedělat takové starosti.“vzdychla. Naklonila se k tobě, pohladila tě po tváři a políbila tě lehce na rty “Pojďme spát.“usmála se a znovu se položila. “Dobrou noc, Henry.“řekla a zavřela oči. Ash Perez “Jo. Já vím. A taky si myslím, že to nejspíš byla ona co mě bodla.“pokrčil rameny “Ženský jsou mrchy.“znovu se pustil do jídla a neskončil dokud nesnědl všechno. Pak odložil talíř a zadíval se na tebe “Ano, pane. Už vám nebudu tykat.“slíbil a přemýšlel jestli by si měl něco přát. “Snad jen to říci mámě, aby o mě neměla strach.“řekl nakonec “Ale jinak nic. Ale ano… taky bych si měl vzít na cestu nějaké teplejší oblečení.“olízl si rty a zadíval se na Sína “ˇŠlo by to? Pane…“ |
| |
| Hostinec, pokoj Nechám se obejmout kolem pasu a těsněji se k němu přitisknu. Jeho blízkost se mi líbí. Moc líbí. Vážně? Uhnu před polibkem, svezu se ještě niž. Chci ještě něco říci, ale slova v dalším polibku zaniknou. Tentokrát je jiný. Není to jen ten nevinný dotek, toto už je polibek muže a ženy. Takový, který si matka s otcem vyměnili jen málokdy. Když mysleli, že se nikdo nedívá. Chvíli jej nechám, ať mé rty dobývá sám, ale nakonec svolím a pootevřu rty. Okamžitě se mi zamotá hlava, ale líbí se mi to. Moc se mi to líbí a rozhodně se nebráním. Když jeho ruka slouzne na můj bok, propletu svoje ruce kolem jeho pasu. Svedomí zoufale volá po nastolení určitých hranic. Hranice určím potom. Pomyslím si lehkomyslně a raději se nechám líbat. Je to snadné. Zprvu tápám, ale hned se to naučím. |
| |
| Pokoj Musím se začít smát. " Tak to s tebou souhlasím, ženský jsou mrchy a vypočítavý...musís si na ně dávat pozor." a raději se napiji vína, abych utišil smích. Po napití mluvím zase vážně. " Nebyly to hluboké rány, dívka by to zvládla, chlapec by tě zabil." podpořím jeho teorii, protože rány tomu opravdu odpovídají. Odložíl talíř a já si stoupnu a zadívám se na talíř a pak na kluka. Vyjádří své přání a zadívá se na Stína. Otočím se od něj a zadívám se z okna. Dívám se ven a rozmýšlím jeho přání. " Je to nebezpečné. Dokud si myslí, že jsi mrtvý, lépe zmizíš a nepřilákáš pozornost. A já nestojím o pozornosti více než je nutné. Kde bydlíte, někde na okraji?" a otočím se od okna. Znova se napiji a zamířím si k láhvi dolít. " Zkus ho zavolat, měl by ses s ním seznámit. Je to v tvém vlastním zájmu." naznačím, jak by měl postupovat a naklonit si na svojí stranu Stína. Hovořím k němu a jsem k němu otočený zády. Kalich je zase plný a tak si pochutnávám na tomto průměrném víně a posadím se na židli. " A uč se, jak správně si říct, co potřebuješ. Ani jako zraněného tě nemíním obskakovat. Zařídím nějaké věci, podám ti něco, ale jen dneska případně zítra. Hýbat se už dokážeš a tak v tom nevidím problém. Jen se pohybuj pomalu, nechci platit znova šití stehů." naznačím, že služba u mě už začala. Nejspíše okamžikem, kdy se probral. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Jeho hlas ke mě přilétne jako by z velké dálky, napůl v odpověď, napůl neúmyslně zasténám, pomalu pozvednu ztěžklá víčka a zadívám se na něj, v očích slabé mihotání. Chvíli se snažím popadnout dech, což se mi nakonec podaří. ,,Ni... nikdy bych si nemyslela.... že.... že je to něco tak.... tak moc krásného.... Až z toho mrazí..." odvětím, natáhnu paži a pohladím ho po vlasech. |
| |
| Ash Perez Niko se zadíval na Stína “Bydlíme u řeky. Dobře. Tak nikam nepůjdu, ale mohl bych aspoň matce nechat poslat vzkaz?“navrhl. “Stíne… pojď sem hochu.“zavolal na Stína. Ten zvedl hlavu a zadíval se na tebe, když zjistil že to není od tebe pohlédl na Nika a zase bez zájmu položil hlavu. “Asi to chvíli potrvá.“zamumlal Niko “Ano pane. A podle vás… jak si mám správně říci o to co potřebuji?“chtěl abys ho poučil. “Jinak, pane. Pokud jde o boty, tak umím opravovat boty. Všechny, ale šít… nejsem nešikovný, ale boty pro šlechtice nevím jestli bych je zvládl.“pokrčil rameny a sykl. “A co bude náplň mé práce, pane?“zajímal se. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Začal tě po boku hladit, sjížděl rukou až na tvé stehno a zase zpět na tvůj bok. Po chvíli tě přestal líbat, políbil tě na tvář než začal pokrývat polibky tvůj krk po jehož křivce přejel horkým jazýčkem. Přejel do klíční kosti až nahoru k uchu a jemně ti mezi rty stiskl ušní lalůček. “Voníš jako růže.“zamumlal. Jeho ruka se pohnula nahoru, pohladil tě po žebrech až jeho ruka skončila na tvém ňadru, stále skrytému pod košilkou. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Dál tě prozkoumával prstem a když viděl, že tě to nebolí opatrně přidal další prst “Nechtěla by jsi se… mě také dotýkat?“zeptal se najednou. Zvedl hlavu i když prsty nechal tam kde jsou “Nechci tě nutit. Jen mě napadlo, že tohle… je tvá první příležitost jak by jsi mohla prozkoumat mužské tělo.“políbil tě na podbřišek. |
| |
| Pokoj Znova se zamyslím. "Jestli ta hoka mluvila pravdu, budeme mít vozku, co mlčí. Ten může předat vzkaz, ale chci ten vzkaz předtím vidět." řeknu jasně a napiji se. Pobaveně sleduji, jak volá na Stína. Podívá se na mě, jen se usmívám, ale nedávám mu jediný příkaz a tak může dál ležet. A taky leží, moc se o kluka nezajímá." Je jako já, musíš si ho něčím získat a pak ti bude věnovat pozornost. a třeba i příjde." hovořím žertem, znám svého psa. Je to vznešený pes, kterýho hnedtak něco nerozhází, ale mě je věrný a poslouchá jedině mě. Zeptá se, ale nemám ted náladu mu odpovídat a tak ho nechám ještě chvili hovořit. " Opravy jo, ušít ne. I to se hodí." No na cestách se boty můžou zničit a mít zadarmo kluka, co je opraví, taky to má něco do sebe...ušít si je můžu dát u mistrů a né u učedníka. ihned zvážím pro a proti. Dopiji druhý pohár vína a odložím ho. Znova vemu lahvičku s alhokolem a vrátí se mi myšlenky na tu holku, služebnou. Nejradši bych si to s ní vyřídil, o samotě a potichu, ale s tímto skřetem to nepůjde....hm..začínám zjištovat i negativní důsledky. Opřu se a hraji si s lahvičkou, jak se snažím zase uklidnit. " Služba u mě je svým způsobem jednoduchá, cokoliv ti příkáži, splníš. Naučíš se reagovat na moje gesta a třeba mi doleješ víno a nebo mi doneseš kabát. Budeš můj osobní sluha na této cestě. A mám dojem, že jsem své první přání řekl a radil bych ti ho co nejdříve splnit.....co se žádosti týče, zkus to a podle mé reakce zjistíš, zda to bylo či nebylo správně. " odložím lahvičku, protože Niko at chce či nechce, zabavuje mě natolik , že nemám čas vymýšlet způsob pomsty na tento večer. Zadívám se na něj a chladným pohledem čekám, jak požádá o něco. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Přerývavě a zrychleně dýchám, srdce mi buší jako splašené. Teď by snad fungovalo i beze mě. Po těle mi ve vlnách přejíždí mráz a husí kůže. Zaklonímm hlavu a poddávám se jeho dotykům. Hranice! Hranice! Hranice! Cítím, že musím udat nějaké hranice, později bych už toho nemusela být schopná a zašla bych až příliš daleko. Střídavě se mi motá hlava. Počkej, počkej.. Sténavě šeptám a snažím se, aby alespoň na chvíli přestal. Musíme si ujasnit kam až můžeme zajít.. Vydechnu těžce. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Jeho otázka mě napůl zaskočí, podívám se na něj zprvu vyděšeně, pak však stydlivě sklopím oči. O něčem podobném jsem občas snila, ale.... takhle to bylo něco zcela jiného. Dotek jeho rtů mě na okamžik zapálí na kůži, tiše vzdychnu. Nakonec se na něj přecijen zadívám, přičemž cítím, jak se mi opět řine krev do tváří. Hrdlo se mi stáhne, pohledem zkoumavě přejedu jeho tělo, skousnu si spodní ret, nakonec zlehka, částečně váhavě přikývnu. Jak se zbavit toho protivného studu - to by nás měli naučit... |
| |
| Ash Perez Niko se zarazil a tvářil se jako kdyby se snažil vzpomenout “Myslíte ten rozkaz… že se mám spřátelit se Sínem?“zeptal se opatrně. Pak vydechl a sklonil hlavu jakoby přemýšlel “Mohl bych prosím, pane můj dostat trochu vína?“zeptal se a znovu se na tebe zadíval. Všiml jsi si jak mu poskočil ohryzek, jak ztěžka polkl a čekal jak na to zareaguješ. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Nemusíš se stydět, Margot. Ty už se nemáš za co stydět.“otřel se tváří o tvou, pak zabořil tvář do křivky tvého krku a zhluboka se nadechl. “Tak dobře.“vydechl a zvedl se. Postavil se a začal si rozepínat kalhoty, chvíli zápasil s páskem, ale nakonec je konečně uvolnil a kalhoty za chvíli klesli dolů ke kotníkům. “Nenosí spodní prádlo.“ to byla první tvá myšlenka která tě napadla, když jsi spatřila jeho bledý zadek. To je samo sebou, vždyť spodní prádlo by se jen těžko vešlo pod úzké jezdecké kalhoty. Byla jsi fascinována hrou svalů na jeho bocích a zadku a pak jsi uviděla jak pěšinka světlých chlupů táhnoucí se od pupíku dolů končí v chomáči v jeho slabinách, z něhož čněla chlouba jeho mužnosti. Chvíli stál snad abys si ho mohla prohlédnout než znovu ulehl vedle tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Znovu tě políbil na rty “Tak dobře. Tak kam až podle tebe můžeme zajít?“zeptal se a snad asi nemohl odolat a začal tě znovu líbat na krk. “Hmm? Tak co?“zamumlal se rty přitisknutými k tvé kůži. Oba jste na chvíli ztuhli, když jste uslyšeli vrznutí podlahy, jak někdo procházel na chodbě, ale hned jste se zase uklidnili když jste slyšeli jak jdou dolů po schodech. “Připadám si pomalu jako uličník se tady kuje pikle že sousedům rozbijí okno.“zašeptal. “I když tohle je mnohem příjemnější.“ |
| |
| Salónik Vzal si jednu cigaru. "Ďakujem, dám si cigaru. Alkoholu som si počas cesty dorpiaval častejšie, než je zdravé." usmial sa a pripálil si. A pôžitkom vyfúkol voňavý dym. "Mňa zase prekvapuje, že ste o mne počuli. Nie je veľa ľudí, ktorí by to mohli povedať. Mám dosť prísne kritéria na výber svojej spoločnosti." A strašne mu vadila tá pretvárka, ktorá na nej vládne... Mal radšej hony. Muž s puškou je zväčša úprimný muž... "Opitý? No, želal by som si, aby niektorí moji priatelia v opilosti vyzerali takto. Aspoň by som im nemusel platiť odvoz..." uškrnul sa a spokojne si potiahol z cigary. Bola vynikajúca, hoci, nič iné ani neočakával. Tu nijakú lacnú sortu nenájde... "Lady Lisa je veľmi očarujúca hostiteľka. Očividne má z tohoto všetkého nesmiernu radosť. A možno to s s tou starostlivosťou aj preháňa." pozrel sa na jablko v ruke, vyhodil ho do vzduchu a zase chytil, s šibalským úsmevom na tvári. "Teda, nie že by to bol dôvod na sťažnosti." dodal ešte, zatváriac sa čo najnevinnejšie. |
| |
| Pokoj Zarazí se a snaží si vzpomenout na rozkaz,co ode mě dostal. Vysloví svoj doměnku a mé oči se změní v planem zlosti. Vytrhnu dýku ze stolu a mrštím jí po něm. Naštěstí na něj nemířím a tak dýka se zabodna do země kus od něj. " Ne!" vzteky se postavím a v zájmu chlapce doufám, že si vzpomene brzo. Poprosí se mě o víno a vhlase i ve větě je znát úcta a pokora. Trochu se uklidním a naliji víno do poháru. Přejdu k němu a sehnu se. Otevřu mu ústa a naleji mu trochu vína do úst. Hned se narovnám a prsty poklepu na pohár. "Tak jak zněl příkaz?" zeptám se a tentokrát to zní až výhružně. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Zprvu je to jen váhavé, očima ihned ucukávám zpět, ale nakonec se o chvíli déle dívám na propletená stébla slámy a něco se ve mě zlomí. Nechovej se konečně jako nějaká stydlivka... Mělas pplnou pusu vesnice a sedláků, ti se určitě takhle neupejpají... napomenu se v duchu, stisknu rty a otočím se zcela, abych si ho mohla prohlédnout. Cítím sice, jak mi tváře ještě víc rudnou, ale pohled už nemá nutkání stáčet se jinam, spíš naopak. Najednou nevím, na co se dívat dřív. To, že nemá žádné spodní prádlo je dost překvapení, ale zas na druhou stranu... vůbec ne špatné. Sleduji, jak se svaly pod jeho kůží na hýždích napínají, zlehka přimhouřím oči, současně tomu stále nemůžu nějak uvěřit. Pomalu natáhnu paži, v příštím okamžiku jí však prudkým škubnutím stáhnu zpět, protože se kurýr otočil. Sleduji očima úzkou cestičku z chloupků, která vede přes jeho bříško až k... Párkrát zamrkám, konečně škubnu hlavou a uhnu očima na stranu. Obličej mi zalije horkost, na chvíli sklopím víčka a tvář skryji v dlaních. Setrvám tak ještě nějakou chvíli po tom, co ucítím, že si ke mě zpátky lehl. Pomalu se na něj hlavou pootočím, cítím napětí spojené se stále rostoucím mravenčením v podbřišku. Mám dojem, jako by byl tím, že je kurýr také nahý, vzduch nabitý elektřinou. Zčásti váhavě se pousměji, skloním hlavu, nakonec se k němu však otočím celá, polknu a zadívám se na něj, na jeho oči... Jestli jsou Andělé takhle krásní, jak to, že v nebi lidé nehřeší? trochu dětská myšlenka, která opět zmizí. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Kam až.. pod jeho polibky nemůžu rozumně myslet. Nevím..kam chceš.. Zašeptám tiše a rychle zavrtím hlavou. Tohle milostné opojení mě jednou zničí. Tedy ne, počkej. Jedno vím jistě, musím si uchovat svou nevinnost pro mého muže, jinak budu zničená. Vydechnu a protočím ve slastném povzdechu oči v sloup. Vrznutí podlahy mě dosyta probere s mé opilosti jím samým a vyděšeně se na něj podívám. Úleva která mě zaplaví je viditelná a já jen tiše vzdychnu. Já si nemyslím, že jsem okno... Šeptavě se zasměju. Souhlasíš s mojí podmínkou? |
| |
| Sir John Drake Thomas se rozesmál “To jako, že bych naboural s koněm?“zeptal se smíchem. Albert se usmál “Myslím, že by to možné bylo.“řekl a vzal Thomasovi skleničku “A myslím že tobě to už stačilo. Nebo budeš večer všechny odhánět od stolu, jak budeš cítit alkoholem.“vykáral ho. Měl jsi pocit, že tito dva, mladí muži se dobře znají. Přišel k vám Sir Robertson, ten co vypadal poněkud hrozivě “Lady Lisa je opravdu okouzlující.“souhlasil s tebou. “Když mluvila se mnou, tak říkala že toto je její první společenská událost. Možná proto se tolik snaží aby bylo vše dokonalé.“pokrčil rameny. V ruce držel vlastní skleničku s alkoholem, trochu se napil “A viděl už někdo z vás jejího manžela?“zeptal se a všichni začali vrtět hlavou, že ne. Ash Perez Nalil jsi mu víno do úst, polkl a otřel si ústa jak mu proužek vína unikl z koutku. “Děkuji.“poděkoval. Znovu jsi se ho zeptal na úkol co jsi mu dal, zatvářil se poplašeně a sklopil oči. Přemýšlel, snažil si vzpomenout všiml si že zase začínáš ztrácet trpělivost, trochu se rozechvěl a přejel si rukou přes tvář. To mu nejspíš připomnělo co jsi po něm chtěl “Oholit se… ano. Chtěl jste abych se oholil?“skoro vyjekl. “Je to.. správně?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Hmm.. jistě. Přece jen je mnoho způsobů jak to udělat tak abys o panenství nepřišla.“políbil tě na klíční kost. “I když je pravda, že muži málokdy poznají jestli je žena panna nebo není. A také i kdyby to poznal a zeptal se vždy to můžeš svést na to, že jsi si to omylem udělala sama. To je celkem obvyklé.“mumlal se rty na tvém krku. Vzdychl “Ale dobře.“zvedl hlavu “Slibuji, že nepřekročím hranice.“znovu tě políbil na rty a jeho ruka zase skončila na tvém prsu, které jemně stiskl. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Všechno bude v pořádku.“ujistil tě něžně “Nestyď se, že se díváš. Nikdo ti to vyčítat nebude a mě se to líbí.“položil si tvou ruku na hruď, tam kde mu tlouklo srdce. Cítila jsi jak mu zrychleně tepe a buší mu do prsou. Pak pomalu vedl tvou ruku dolů na bříško “Jestli chceš můžu ti ukázat co se mužům líbí. Určitě se ti to bude do budoucna hodit.“a přesunul tvou ruku na podbřišek “Zkus se ho dotknout. Neboj se.“pobídl tě. |
| |
| Pokoj Poděkuje i za tu trochu. Správně....nakonec budeš poslušná hračka.....třeba jen jsem neudělal chybu, ale konečné rozhodnutí si nechám až za nějakou dobu. .uvidíme, kolik toho sneseš. Jak se zeptám na úkol, sklopí oči a přemýšlí. Mé prsty, zvláště nehty, znějí o kov poháru a má nervozita stoupá. Vyjede po mě a já ho hned bleskově rukou umravním mírnou fackou. " Uklidni se....a máš pravdu, je to správně. Tak to brzo udělej." na to mu podám pohár vína a nechám ho, at si ho vypije třeba celý. Přejdu k posteli a odhodím deku. Zapískám na Stína a ukáži místo u postele v místech, kde budu mít hlavu. "Být tebou, najdu si místo, kde budeš spát.Postel je tu jen jedna." oznámím, zatímco si sundavám košili. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Nechám ho, aby mne vedl. Pocítím, jak mu bije srdce, trochu rychleji a prudčeji než normálně.... stejně, jako mě... Jak pokračuje zpět dolů, malý okamžik se tomu tahu vzepřu konečky prstů, ale nakonec ruku opět uvolním. Po jeho slovech se zadívám na místo, kam stáhl mou dlaň, na to opět na něj. Chvilku zavřu oči, pomalu se nadechnu... Okamžik ještě zaváhám, ale nakonec opatrně sjedu ještě níž, ruka se mi jemně chvěje, sleduji její pohyb zpod přivřených víček. V první chvíli mě překvapí doslova horkost, takže mírně ucuknu, ale nakonec tak nějak neodolám a dotknu se ho znova. Ta hebkost je až neuvěřitelná.... to zjištění se na okamžik promítne i do mé tváře. Vzhlédnu ke kurýrovi, chvíli se na něj dívám, na tváři se mi objeví pousmátí. K čertu s cudností a nesmělostí.... Čeho je moc... Náhle se ten úsměv trochu změní z nejistého na... vyzývavý? Jistě minimálně tomu podobný. Jistá "troufalost" se objeví i v mých očích, jiskra v nich několikanásobně vzroste. Na jazyku mne lehtá pár slůvek, nakonec to nevydržím. ,,Ukaž mi, co dál.... Chci, aby ti bylo dobře, jako před chvílí mě...." splyne mi z úst a samotnou mě trochu překvapí, s jakou samozřejmostí. Přitom zlehka přejedu dlaní přes jeho mužství. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pohled ti oplatil a stejně tak i úsměv, viděla jsi jak mu v očích zaplál plamínek. Zatvářil se překvapeně když jsi na něj náhle pohlédla vyzývavě, ale pak se zatvářil potěšeně. Chtěl ti odpovědět, ale když přejela rukou po jeho mužství sykl a přivřel oči. Zdálo se, že je na tom místě dost citliví asi stejně jako ty tam dole. "Jistě... já... ukáži ti to."řekl a zvedl se na loket. Vzal tě za ruku, kterou jsi držela jeho mužství "Ono je pár způsobů jak muže vzrušit. Rukou, ústy i ňadry."podíval se na tebe a znovu se usmál "Ale nebudeme to přehánět."kousl se do rtu. A začal tvou ruku navádět, přejížděl s ní nahoru a dolů až se mu shrnovala předkožka. Když jsi se mu podívala do tváře viděla jsi, jak se kousal do rtu, dech se mu o něco zrychlil a po chvíli tvou ruku pustil aby jsi to zkusila už sama. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Hlavou se mi trochu honí dost nejisté představy, jak probíhá to poslední, ale nakonec to nechám být, i když mi tahle myšlenka stále hlodá v hlavě jako červík. Když začne pohybovat mou rukou, mírně nakloním hlavu a celkem pozorně se dívám, nějaký stud nebo něco podobného zmizel rychleji, než jsem si kdy dokázala představit. ,,A.... to je všechno?" neodpustím si lehce překvapenou otázku, přičemž však neustávám v začatém pohybu. Nějak mi v tu chvíli nenapadne, že takhle mi asi odpoví jen hodně stěží. Líbí se mi sledovat výraz v jeho tváři, přitom přemítám o té druhé možnosti, kterou zmiňoval. Skloním hlavu, prameny vlasů mi spadají do tváře, jaksi podvědoměsi olíznu rty. Zvědavost ve mě narůstá čím dál víc, k tomu mě napadne, jak "to" asi chutná.... Promnu si rty, ještě jednou je přejedu jazykem, na to se nahnu blíž. Ještě chvíli váhám, ale nakonec ho nejdřív zlehka olíznu jazykem, vteřinu se snažím nalézt nějakou chuť, ale moc se mi to nedaří. Zkusím to tedy znovu, ale tentokrát vezmu celou jeho špičku do úst... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Přivřel oči a na tváři se mu usadil potěšený úsměv. Když jsi začala jeho pyj zkoumat zblízka zpozorněl a pozoroval tě při tom. Ale to, že ho "ochutnáš" ho nejspíš vůbec nenapadlo, zalapal po dechu. A jak jsi ho vzala do úst i když jenom trochu zasténal "Pro boha..."měla jsi pocit, že od té doby co jsi se ho poprvé dotkla o něco ztvrdl. "To je... hrozně příjemné... Margot."řekl mírně zadýchaně. Natáhl ruku a projel ti prsty vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Tak tohle mají rádi... Alespoň už vím, proč přede mnou Veronika vždycky zamykala dveře do ložnice, když tam byli s Henrym... Přeci jen je tohle něco, o čem se nemluví tak, jako o "obyčejném" milování.... Otočím se zpět, napadne mě spojit pohyb rukou a přidat ústa. Chvíli si tak nějak snažím představit jak, aby to "fungovalo", pak se nad ním opět skloním, rukou přejedu od špičky až dolů, přičemž když jsem asi v polovině, olíznu si opět rty, vezmu ho opět do úst a společně s rukou jimi sjedu níž, na to zas pomalu zpět. Je v tom cítit ještě lehká nejistota a váhání, ale obojí mizí doslova s každým dalším pohybem, navíc ve mě naopak narůstá stále víc chuť mu udělat skutečně dobře, jako on předtím mě... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pod tvou péčí se jeho mužství zvětšovalo a nabíhali na něm žilky. Ještě chvíli a všimla jsi si, jak se mu na čele objevili kapky potu. Najednou se trochu natočil a rukou našel tvůj klín a laskání ti začal oplácet i když chvílemi přestal, když jsi mu způsobila zvlášť slastný pocit. "Ty mě tak krásně mučíš."zašeptal Abrams hrubším hlasem a znovu do tebe ponořil dlouhý prst. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Na chvíli ztuhnu vprostřed pohybu, tělo se mi napne a vzápětí rozechvěje slastí. Teď je to už jen příjemné, veškeré napětí či bolest jsou pryč. Tiše, tlumeně zasténám, pak se nad ním opět skloním a zkusím ho vzít o něco víc a hlouběji do úst, jak jen to dokážu, po chvíli opět začnu pohybovat i rukou. Druhou položím na jeho stehno, do kterého občas jemně zatnu nehty, když je jeho laskání obzvlášť příjemné, současně s tím opět zasténám. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Položil tě na záda "Zkusíme to."políbil tě na rty a jemně ti roztáhl nohy "Neboj se, miláčku."zadíval se ti do očí "Možná to bude chvíli bolet, ale pak se ti to bude líbit."pohladil tě po bocích a uvelebil se mezi tvýma nohama. Jemně tě políbil na rty, pak uchopil své mužství a začal ti opatrně jezdit žaludem, dráždil tě, pak opatrně ho přiložil ke tvému vstupu do svatyně a začal obzvlášť opatrně tlačit proti tobě, aby vnikl do tvého ženství. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Když mě položí na záda, polknu a vnímám, jak ve tvářích trochu poblednu. Do očí se mi, aniž bych nějak zvlášť chtěla, vloudí poděšený lesk. Vnímám, jak napětí uvnitř opět narůstá a útroby se mi stáhnou, stejně jako hrdlo. Mám dojem, jako by se mi někdo škodolibě smál, což mi na pocitech vůbec nepřidá. Jeho polibek na rtech téměř nevnímám, víčka mám zpola sklopená a dívám se jinam. Když mi roztáhne nohy a promluví, podívám se na něj a vím, že to byl pohled dost zoufalý a vyděšený. Tělo mi v jednom okamžiku ztuhlo. Jako by nechtělo vnímat žádné další doteky ani nic z toho, co bude následovat. Přitom se chovalo spíš proti tomu... Dech mám zrychlený, oči zavřené a čelisti pevně stisknuté, stejně jako rty. Po chvíli, co mě dráždí, přecijen pocítím, že napětí trochu polevuje, pomalu vydechnu. Vzápětí však zprudka nadechnu, tělo se napne ještě víc než předtím, jako by se snažilo dostat z jeho dosahu. Mám co dělat, abych zadržela slzy. Pohlcuje mne zoufalství, protože svým pocitům vůbec nerozumím a ztrácím se v nich, tonu jako neplavec v řece. Je to přecijen chvilka... pak bude všechno vpořádku.... Jenže mě se ta chvilka zdá nekonečně dlouhá... Vnímám nejprve mírný tlak, ten postupně sílí, společně s tím se začne vynořovat i bolest. Zatím tak trochu tupá a neurčitá, ale stává se jasnější, zřetelnější a pronikavější. Zatnu zuby, donutím alespoň na okamžik tělo, aby se nestahovalo z kurýrova dosahu. Když se ale dostane hlouběji, břichem mi opět projede podobná bolest jako předtím, jenže tahle je ještě několikanásobně horší. Tělo se napne, z úst se mi vydere výkřik, který se napll zlomí v zavzlykání, současně cítím, jak mi zpod víček vyklouzly slzy a tělo se začíná nekontrolovatelně třást jakousi podivnou slabostí. Uvolni se! Uvolni se! křičí mi v hlavě vlastní hlas, mám sto chutí zakřičet, že to nejde, ale to už se ozve odpověď. Pokusím se tedy alespoň trochu zklidnit dech, což se podaří, po chvíli to alespoň částečně uvolní ztuhlost. Aniž bych otevřela oči a podívala se na mladíka si skousnu spodní ret, pak zlehka kývnu, aby pokračoval, zatímco mi po tvářích nekontrolovatelně stéají další a další slzy, cítím jejich slanou příchuť na rtech... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Nehýbal se, rukou našel tvůj poštěváček, který začal dráždit, aby tě více uvolnil. Ještě chvíli čekal než se spolu s drážděním tvého poštěváčku posunul dál. Znovu se zastavil, když narazil na tvou panenskou blánu. Chvíli se zase nehýbal a dráždil tě, pak tě oběma rukama chytl pevně za boky. Věděla jsi co se chystá, prudce do tebe pronikl, protrhl tvou panenskou blanku a celý do tebe vnikl. Hned na to tě objal a políbil na rty, aby pohltil když tak tvůj výkřik. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Stehna se mi roztřásla, jeho dráždění začínalo být chvílemi spíš nepříjemné než naopak a jen tak napomáhalo tělu plnit jeho vůli - dostat se co nejdál a pryč. Ne od mladíka, ale od té bolesti... Opět zatnu zuby a stisknu pěsti, když se pousne o další kousek dál, opět pocítím tu bolest, i když už ne tak prudkou. Ta prvotní vlastně svým způsobem přetrvávala doteď, jen byla slabší. Teď zas zesílila. Když mě uchopí pevně za boky, oči se mi doširoka otevřou, nyní je zcela pohltí strach, stejně jako moje tělo. Všechno se v jednom okamžiku vzbouří, v té ani ne vteřině mám chuť vrátit čas a zabránit, aby to došlo až sem, jenže to nejde... V posledním, skutečně zoufalém gestu chytnu rukama ty mladíkovy, jenže dál se nedostanu. A jestli jsem si myslela, že ta předchozí bolest byla velká... Tak oproti téhle byla sotva poloviční. Aniž bych mu chtěla ublížit, zatnu mu nehty bolestivě do kůže u zápěstí, kde jsem ho uchopila, zvrátím hlavu dozadu, ale výkřik umlčí jeho polibek. Tělo mám napnuté v jakési křeči, která trvá ještě dalších několik vteřin, pak se trhavě opět položím na deku, vnímám, jak se celá chvěji, ve spáncích tepe rozbouřená krev v marné snaze se uklidnit, srdce buší jako zběsilé. Po chvíli však přecijen najdu sílu, zvednu obě paže a po jakémsi zaváhání, zda to mám vůbec udělat, je položím na kurýrova záda a jemně stisknu, paže se mi třesou, silnějšího stisku nejsou schopné. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Nehýbal se, čekal až si na to zvykneš "Až tě to nebude bolet tak to řekni."řekl tiše a dál tě líbal na tváře, zavřené oči a rty. Uchopil tvou ruku s kterou propletl prsty a díval se na tebe. Čekal dokud jsi mu nepotvrdila, že bolest ustoupila. Pak se od tebe začal oddalovat, že jsi si myslela že z tebe znovu vystoupí, když byl ale úplně na kraji znovu do tebe začal pomalu vnikat. Pak se začal zase vracet a pak znovu dovnitř. Dělal to hodně opatrně, pozoroval při tom tvou tvář a hledal v tvém výrazu nějakou známku toho, že tě to bolí či že to nechceš. "V pořádku?"zeptal se nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Tiše, snad i úlevně vydechnu, cítím, jak se tím náhle celé tělo uvolní. Ještě chvíli vyčkávám, teprve teď jako bych začala vnímat horkost a jakousi lepkavou vlhkost svého klína, ale raději se tam nedívám, otevřu oči a soustředím se spíš na kurýrovu tvář a její rysy, které se mi jemně rozplývají oproti světlu ve stájích. Vypadá to, jako by mu vlasy zářily pozlátkem. Tiše kývnu, že může pokračovat. Když se však odtáhne, trochu překvapeně se na něj podívám, ale vzápětí se uklidním, i když současně s tím trochu napnu, protože mě opět, i když jen mírně, bodne v podbřišku. Čím víc však pohyby opakoval, tím menší bolest jsem cítila a tím méně častěji. Nakonec se mi konečně podařilo se uvolnit, a to úplně. Na jeho dotaz přikývnu a tváří mi prokmitne cosi jako pousmátí, i když těžko postřehnutelné. Po chvíli váhání pomalu, tiše vydechnu a otevřu se mu zcela... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Soustředěním se mu nakrčilo čelo, jak musel krotit sám sebe. Chtěl počkat dokud Margot nezasténá, do té doby se snažil se ovládat . Po chvíli vzal tvé nohy a ukázal ti, jak se do něj máš zaháknout. Jednou rukou tě stále držel za bok a druhou tě začal hladit po ňadrech. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Zpočátku nic moc necítím, to se však postupem času změní. Když ukáže, jak se mám zachytit, udělám to, ale v příští chvíli se mi zas po dlouhé době sice o dost slabší, ale přecijen slastí zamotá hlava, což ještě umocní to, jak mě hladí po prsou. Skousnu si spodní ret, zavřu oči a o pár okamžiků později tiše zašeptám: ,,Vezmi si mě celou... prosím...." současně s tím zatlačím jemně nohama, čímž mu dám svou touhu zatím trochu bojácně najevo, přecijen nechci, aby se bolest vrátila. Ne teď.... A pokud možno - už nikdy.... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Konečně si dovolil trochu povolit uzdu a zrychlil přírazy, aby se jak jeho tak tvé pocity z intenzivněli. Pomalu začínal funět námahou, najednou tě objal a zvedl, přetočil se že ležel teď na zádech on a ty jsi seděla na něm. "Osedlej si mě klisničko."zašeptal ochraptěle tvůj milenec. Chytil tě jednou rukou za zadeček a v druhé stiskl ňadro. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Když zrychlí přírazy, tělo se mi opět napne, ale tentokráte tím, že je to víc jak příjemné. Po chvíli se mi z úst vydere slabší sten, zadívám se na mladíka skrz dlouhé, černé řasy. V očích mám směsici něhy a vášně, nepravidelně, zkráceně dýchám. Když mě zvedne, překvapeně se na něj zadívám, vzápětí se octnu nahoře. Několikrát zamrkám, dotyk jeho rukou mně lehce zapálí na kůži, na rtech se po jeho výzvě na okamžik objeví rozpačité,plaché pousmátí. Ještě chvíli se na něj dívám, pak se krátce sehnu, pohladím ho konečky prstů po tváři a do rtů vtisknu polibek. Tiše vzdychnu a narovnám se, zvednu se v kolenou a udělám to, co chtěl... Možná až příliš rychle, neboť tělo odpoví chvilkovou ostrou bolestí v podbřišku, kterou však nechci vnímat a nehodlám jí dovolit, aby mě odpoutala od toho, co mladíkovi očividně přináší potěšení.... A mě koneckonců také... Tváří mi na zlomek vteřiny prokmitne mírná bolest, hned na to se však na kurýra pousměji, na to pokračuji v pohybech, prozatím spíš v menším rozsahu a pomaleji, netrvá to však příliš dlouho a ještě s trochou opatrnosti přidám na rychlosti a zvedám pánev o něco výš. Občas to sice ještě zabolí, ale je to nic proti tomu, co cítím mezi tím a nejen to... Nevím, jestli je to tím, že mi kurýr připomíná Anděla, nebo pouze tím, že je to on, ale pohled na rozkoš, kterou mu přináším vlastně já je asi to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Mírně se zakloním, čímž trochu změním úhel, což mě samotnou zpočátku překvapí, je to přecijen jiný pocit, především teď mladíka cítím o dost hlouběji. Chvíli se zastavím, abych nabrala dech, po té se však začnu pomalu pohybovat, až nakonec získám znovu odvahu a přidám na intenzitě, což způsobí, že zvrátím hlavu a zasténám, stehna se mi slastí napnou a vzápětí mírně rozechvějí. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Vzdychal a svaly na těle se mu napínala a zase uvolňovala. "Klisničko moje..."zašeptal rozechvěle a pozoroval tě jak se na něm vlníš. Začal tě hladit po celém těle, nikde se nestavil na moc dlouho, jako kdyby se snažil prozkoumat každou část tvého těla a navždy si ji zapamatovat. Znovu zasténal, ještě chvíli jsi na něj dosedávala, kdy se slast stále zvětšovala, když Abrams zaúpěl "Dost... musím... já už budu."zasténal, ucítila jsi v jeho slabinách pnutí a cukání, rychle se tě snažil ze sebe sundat. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Vzduch v hrdle se mi v jednu chvíli rozechvěl a já jen tak tak stihla potlačit nutkání se rozplakat, sice chvíli nerozumím tomu, proč, ale pak pochopím. Cítím, jak horkost v mém klíně stále stoupá, stejně s vlhkostí a ještě jakýmsi dalším pocitem krom až neuvěřitelné slasti, díky které se mi točí hlava a v uších hučí. Ten pocit se stále stupňuje, s každým přírazem a každým dalším dotykem, každým mladíkovým zasténáním. Když mi přes tohle opojení dojde, co říkal, už vnímám jeho paže, jak se mě snaží nadzvednout a sundat ze sebe. Jenže mozek vůbec nereaguje, jako by zapomněl na všechno okolo a soustředil se jen na tu jednu určitou věc... Než tomu stihnu nějak zabránit, vyšle stejně omámenému tělu poslední impulz, kdy se nadzvednu, ale místo toho, abych z něj sklouzla dolů zprudka dosednu zpět, společně s bolestí mi tělem prolétne zvláštní slabost, vzápětí následuje něco, čemu nerozumím, ale málem mě ta vlna pocitů a rozkoše srazí, tělo se zprudka vzepne, z úst se mi vydere několikanásobné, silné zasténání, které se smísí s výkřikem někoho jiného. Bez možnosti se ovládnout se pokusím alespoň trochu zpomalit doapd bezvládného těla na kurýrovo, celá se chvěju, před očima se mi na chvíli zatmí, slyším tlukot vlastního srdce v hlavě a jsem víc jak příjemně unavená... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když otevřel po chvíli oči viděl, jak se na něj hroutíš. Roztáhl ruce a jen co jsi ulehla na jeho tělo objal tě, přitulil se k tvému tělu a oddychoval. Držel tě tak dlouho dokud se mu nezklidnil dech, pak z tebe opatrně vystoupil a položil tě vedle sebe vytáhl z pod sebe svůj plášť, kterým vás aspoň trochu zakryl než tě znovu přivinul do náruče. Prsty ti projel vlasy, políbil tě na čelo "Jak se cítíš?"zeptal se konečně a jeho ruka tě něžně hladila po zádech a zadečku. |
| |
| Salónik "No, práveže vy vyzeráte, ako keby ste s tým koňom aj vedel trafiť. Moji priatelia by v takom stave s tým koňom ani nabúrať nedokázali." zasmial sa srdečne a znova si pôžitkársky potiahol z cigary. Zdalo sa, že ľudia tu zhromaždení sa poznali už dlhšiu dobu a že zase tu nebude zapadať tak, ako by si prial. "Len ho nechajte, ak je ženatý, iba mu to prospeje..." predhodil trochu cynicky. "Dokonalé? Tak to má k tomu veľmi blízko." pousmial sa, obzrúc sa okolo seba. A pri zmienke o jej manželovi sa trochu zamyslel. "Spomínala ho, ale nepovedala nič konkrétne. Možno má nejakú súrnu záležitosť." pokrčil plecami. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Tělo se mi stále, velmi jemně chvěje, když z něj mladík vystoupí, pocítím uvnitř sebe náhle jakési nepříjemné prázdno, které však částečně nahradí jeho opětovné objetí. Teprve teď jako bych začala zas vnímat vůni slámy okolo, slyšet frkání či oddechování koní... Tohle všechno během toho celého zmizelo, nebylo to důležité... Po kurýrově dotazu ještě pár výdechů mlčím, ale pak k němu zvednu oči. ,,Unaveně..... ale..... je to moc příjemná únava...." odvětím napůl šeptem, hlas mám mírně zastřený. Na to se k němu přitisknu ještě víc, hlavu si položím na jeho hrudník, kde slyším, jak mu bije srdce. Chvíli tak ležím, nechám myšlenky volně plynout, i když ty se po jisté době začnou stáčet jedním určitým směrem. Ne. Nemám strach z Heleny, ani z toho, že by to zjistili. Nebojím se, co udělají mě... Tenhle strach je oproti tomu, čeho se obávám ve skutečnosti, nicotný... Brada se mi mírně rozklepe, lehce zatnu nehty do kurýrova hrudníku, snažím se ovládnout a zadržet slzy, ale nedaří se mi to. Bojím se toho, co bude. Bojím se, toho, že s ním nebudu moct zůstat, že už ho nikdy neuvidím. Bojím se prázdna, které ve mě zbude... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Ale máme problém, klisničko."řekl konečně "Já... nestačil jsem. Prostě... bojím se, aby jsi neotěhotněla."pohladil tě po tváři. Pohlédl na tebe a všiml si tvého výrazu, polekal se "Ale neboj se.. i kdyby jsi otěhotněla.... tak. Nějak bych to zařídil."zablekotal. "Nebo... jsi smutná kvůli něčemu jinému?"zvedl k sobě tvůj obličej. |
| |
| Ash Perez Když jsi mu jednu vrazil i když byla taková maličká, překvapeně zamrkal ale zdálo se že se mu ulevilo. “Ano pane. Udělám. Nemáte břitvu?“zeptal se tě. Stín se postavil a zívl, přešel k místu na které jsi ukázal a poslušně se tam uložil. Niko se na tebe díval, jak se svlékáš “Asi zůstanu tam kde jsem. Zkusím vstát raději až zítra.“rozhlédl se. “Pane… prosím. Neměl by jste něco čím bych se mohl přikrýt? Až oheň v krku vyhasne bude tu zima.“poprosil tě a začal opatrně klesat na bok. Sir John Drake “To ano. To určitě má. Jenže ji má už dva dny.“ozval se Donald Dorsley ten muž vypadající jako účetní. Seděl v křesle u krbu a snažil se vymyslet jak dál táhnout dámou. “Musí být mimo své sídlo. Přece jen kdyby měl práci někde tady tak bychom ho jistě potkali. Pokud by se nám nevyhýbal.“řekl Albert a přešel k oknu z kterého vyhlédl. “Přijeli další hosté.“pronesl. Když jsi také vyhlédl z okna viděl jsi jak sem po cestě jede kočár “Kolik tak myslíte, že tu bude hostů?“zeptal se. Thomas pokrčil rameny “Je to velké sídlo. Tady by se jistě vešlo přinejmenším padesát lidí. Ale jestli pozvala tolik kolik si myslím, tak rozhodně nebudeme vědět kam dřív s očima.“usmál se. Albert uhasil doutník “Kdo by se se mnou chtěl jet projet na koni po panství? Jsem si jistý, že stojí za to se trochu kolem porozhlédnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Málokdy to poznají..možná bych..NE NE! Obejmu ho rukama kolem krku a tsiknu se na něj víc a víc. Jednou rukou mu zajedu do vlasů, ze rtů přejíždím na kouty rtů, přes lícní kost a tvář až k uchu, jemně ho kousnu do ucha a cestu opakuji i k druhému uchu, pak pomalu přejížím po krku níž až ke košili, kde rozepnu pár knoflíčků, než se vrátím na rty. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Slyšela jsi, jak se tiše zasmál když jsi ho kousla do ucha. "Můžu to také zkusit?"zeptal se a přejel rty k tvému uchu, kde tě jemně kousl. Ucítila jsi jak vklouzl rukou pod tvou košilku a našel si cestu k tvým prsům, které začal laskat. |
| |
| Nijak nereaguji ani na pohlazení, natož na polibek. Zřejmě mě některé nápady opustily stejně rychle, jako přišly, a jsou tedy nenávratně ztracené. "I tobě," odbudu Claudii prostě a natáhnu se vedle ní, ale přesto v dostatečné vzdálenosti. Ještě se mi nechce spát, ovšem nemohu nic namítat proti několika minutám přemýšlení vedle usínající ženy. Ze zítřejší cesty nemám nejmenší obavy, stejně jako z toho, co bude následovat. Právě naopak, těším se. A jak jsem už dříve předpokládal, některá jména mne opravdu potěšila. Na tváři se mihne spokojený úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Rozepnu košili zhruba do poloviny a jemně mu přejíždím po hrudi. Jistě že můžeš.. Usměju se a nechám ho, aby to zkusil. Na uši a krk jsem obzvlášť citlivá, to jedno něžné kousnutí způsobilo elekrickou vlnu. Mrz mi opakovaně přejel celé tělo a já jen tiše vzdychala a sténala. Hladově jsem přijímala jeho polibky. Když rukou vklouzl pod košilku, mališko sebou škubnu, ale nebráním se. To, co dělá dál je víc než příjemné. Zakloním hlavu a víc zavzdychám. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Nakrčím bezradně obočí, ale sotva se jen pokusím nadechnout a odpovědět, vzduch v hrdle se mi rozechvěje a jen tak tak stačím zadržet vzlyk. Když se mi podaří se uklidnit natolik, abych byla schopná mu něco říct, sklopím oči, pak se na něj opět podívám. ,,Ne..... to... nevadí. Není to kvůli tomu... A.... s nějakým těhotenstvím si.... nedělej starosti...." zajíknu se. Kdybych to zjistila, tak se to patrně stejně nedozvíš.... Ale modlím se, abych byla.... alespoň nějaká živá vzpomínka po tobě by mi zůstala.... pomyslím si vduchu. ,,To.... bude vpořádku.... žádný strach...." dodám, uvědomím si ten paradox, že teď já uklidňuji jeho, pomalu jako malého chlapce. Vztáhnu paži a pohladím ho po tváři, pak políbím na čelo, špičku nosu, rty a bradu. |
| |
| Pokoj Vypadá, že facka mu pomohla, ale nebudu se tím zabývat. Jestli se mu to bude líbit či si u toho uleví, jedině dobře. a tak než se pustím do svého ukládání ke spánku, vyndám mu svojí vlastní břitvu. Jestli se o něco pokusíš, Stín tě zabije.....já jen, kdyby jsi měl takové myšlenky. napomenu ho v duchu, ale nahlas neřeknu nic. Co bych mu kazil případné iluze. Na Stína se můžu kdykoliv spolehnout. Břitva je pěkná a nejspíše i drahá, protože je ozdobná. Je o ní skvěle pečována a tak je dost ostrá. Nechám břitvu u umyvadla. " A pořádně." připomenu mu jen tak mimochodem. Sundám ze sebe košili a sundám si boty. Rozepnu si kalhoty a podívám se na Nika. Pomalu se ukládá a klesá na bok. Ušklíbnu se a hodím po něm jednu svrchní deku, co mám na posteli." Nebo udržuj ohen" dodám uštěpačně. Sundám kalhoty, pohladím Stína na dobrou noc a uložím se pod duchnu. Neusínám hned, spíše přemýšlím, jak to bude dál. Pojedeme kočárem jak to jen půjde a jak bude moci jet na koni, tak pojedeme na Pomstě. Možná mu časem koupím něco málo, ale nechci zbytečně investovat peníze do něčeho, co si stejně domů nepřivezu....Stine...co provedeme s tvojí hračkou...aspon bude dobrý společník na ty nudné večery na sídle. a sleduji, co vše dělá Niko před usnutím. |
| |
| Sir Henry Douglas Marlborough Claudie brzy usnula, tobě to trvalo o něco déle, ale nakonec jsi také usnul. Když jsi se další den ráno probudil, věděl jsi že se ti něco zdálo, ale nepamatoval jsi si co to bylo. Po chvíli protírání očí jsi zjistil, že se k tobě Claudie během noci přisunula a objala tě kolem pasu, občas se to stávalo. Nakonec jste spali v jedné posteli tak se to dalo očekávat. Claudie ještě spala, pohlédl jsi na kapesní hodinky, bylo pár minut po šesté. V osm bývá snídaně nebo aspoň na tuto nekřesťanskou hodinu to nařídila Claudie a ty jsi si už zvykl probouzet se dřív. Služebnictvo už bylo jistě na nohách a připravovali vám snídani. Provedl jsi ranní toaletu, oblékl se a ještě jednou zkontroloval jestli jsi si sbalil vše co jsi chtěl a nějakou zábavu do kočáru. Mezitím se probudila i Claudie, vyměnili jste si pozdrav a ty jsi se raději ztratil. Setkali jste se až u snídaně, mezitím vám kočí, mladý Bernard, odnesl zavazadla a zapřáhl koně. Claudie se dnes stejně jako včera cítila dobře, což ti způsobovalo nepokoje, ale ještě jsi doufal, že ji cesta do Skotska unaví a na pár dní zase ulehne. Po snídani ještě rozdala Claudie nějaké úkoly sluhům a vydali jste se na cestu. První den cesty proběhl dobře, Claudie vyšívala a ty jsi si četl. Druhý den se už začínala nejspíš nudit a zkusila s tebou trochu mluvit. Ale to jsi ji pohrozil, že ji dáš roubík a pak jen se vzdychnutím zase mlčela. Konečně jste dorazili do sídla Westmorů. Jeho velikost tě překvapila, viděl jsi že součástí sídla byl i les. Jistě se budou pořádat i hony. Vaši hostitelé musí být důležití, když mají i vlastní les. Vozka zastavil hned před vchodem, který se otevřel a ven vyběhlo pět mládenců, kteří se vrhli na vaše zavazadla, které začali odnášet do sídla. Tvůj pohled hned upoutala žena, která také vyšla ven. Byla ještě celkem mladá, možná tak něco přes dvacet pět let, na sobě měla úchvatné šaty. Taft. Spousty metrů šustícího a vířícího taftu, tkaná osnova různých barev, které se měnily a mihotaly. Světle modrá hrající duhovými barvami, která vlastně nebyla modrá, ale stříbrná. Když přišla až k tobě všiml jsi si že u ucha má malou jizvičku a dvě na rameni, památka na prodělané neštovice. Obličej měla jemný, jemuž dominovaly vpadlé tváře a lícní kosti. Její hluboko zasazené oči zářili jako dva naleštěné měděné rendlíky. Měla kulaté a enormně velké hnědé oči s hustými řasami, jejichž barva se zdála být až umělá, protože až příliš ladila s jejími světle hnědými a lesklými vlasy. Její pleť neměla alabastrovou bledost, ale hřejivě mírně nahnědlou. “Vítám vás.“řekla s přátelským úsměvem “Jmenuji se Lisa hraběnka z Westmoru. Vítám vás na Westmorském panství. S kým mám prosím tu čest?“zeptala se a pohlédla první na tebe a pak na tvou ženu. Claudie pohlédla zase na tebe, čekaje že na to nějak odpovíš. Ash Perez “Ano pane.“řekl Niko a díval se kam pokládáš břitvu “Dobrou noc, pane.“pronesl pak a pomalu se položil břichem na zem. Pak se zapřel rukama až byl na všech čtyřech, postupoval opatrně. Otočil se a po čtyřech dolezl k umyvadlo, chytl se ho a pomalu se zvedl, zůstal stát, ale nakonec se chytl břitvy a pustil se do holení. Když byl hotový, zase si pomohl na kolena, došel na své místo u krbu a lehl si na břicho a nejspíš se pokoušel usnout. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Trochu odrhnul deku “Teď něco zkusím.“řekl s úsměvem a vyhrnul ti košilku a sklonil rty k tvým ňadrům, které začal ústy dráždit. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Teď bychom měli spíš, klisničko. Ráno musíme vstát brzy aby nás tu takto nikdo nenačapal.“propletl si s tebou nohy, aby tě zahřál a do ruky vzal tvou ruku. Políbil tě na rty “Krásné sny, miláčku.“zavřel oči. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Cože? Znásilnil? Panebože proč bych měla takhle krutě lhát? zakřičí mi v hlavě. Můj pohled se rázem změní. Tak s něčím takovým rozhodně nepočítej... pomyslím si vduchu, nahlas ale neříkám nic, jen mi z tváře pomalu mizí jakýsi vzdor. Na jeho další slova přikývnu a pousměji se. Přijmu od něj polibek na dobrou noc, ještě chvíli se na něj dívám, když zavřel oči. Úsměv na mé tváři i pohled v očích změknou a zněžní, srdce se jemně zachvěje. ,,I tobě..." zašeptám v odpověď. Kdybys tak věděl, že jsi mi dražší než celý svět..... domyslím si tiše, ještě chvíli pátrám pohledem v trámoví, pootočím se hlavou na Olivera, tiše na něj mlasknu. Hřebec se otočí a v příšeří stání se zalesknou jeho oči. ,,Dobrou noc, Olivere...." zašeptám směrem k němu, v odpověď se mi ozve tiché, něžné zafrkání. Přitisknu se k mladíkovi ještě těsněji, zavřu oči a ani nevím kdy, usnu... |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Cestička k pokladu? Zamumlám, ale slova zmizí mezi polibky. Když řekne, že něco zkusí, jen vyčkávám. Když pak začne laskat má prsa rty, zakloním hlavu a těžce zalapám po dechu. Můj bože.. Vydechnu a zrychleně dýchám. |
| |
| Pokoj Pozoruji Nika, jak mu to myslí. Šikovně se zvedne na čtyři a doplazí se k umyvadlu. Splní můj rozkaz, pečlivě a pozorně sleduji jeho tahy, tedy jak to jen jde a pak jak se vrací zpátky na místo. Položí se a nejspíše se snaží usnout. Natáhnu ruku a pohladím Stína. Máme ho ale šikovného...je lepší než si je vychovávat od dětí...tyto výrostci se učí rychle, ...jak zjistí, kde je jejich místo. ...možná to nebude tak špatný...zítra brzo ráno vyrazíme.....měl bych jít spát. pomyslím a tak se více uvelebím, však pod peřinou už mám teplo, zavřu oči a pomalu usínám, abych mohl ráno vstát brzo. |
| |
| Ash Perez Když jsi se ráno probudil, Stín se ihned posadil, jako by ti tak dokazoval, že byl vzhůru a hlídal tě. Posadil jsi se na posteli a zjistil jsi, že Niko je také už vzhůru i když stále ležel na břiše, ale oči měl otevřené. Když jsi se posadil zvedl k tobě oči a opatrně se také posadil. "Dobré ráno pane."pozdravil tě. Teď když byl oholený, tak vypadal ještě mladší než byl. "Pane.. někdo tu asi před půl hodinou klepal. Vy jste spal a já nevěděl jestli ho můžu vyzvat aby vešel."informoval tě. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pozorovala jsi hru jeho svalů dokud s tím nepřestal a začal se oblékat, chvíli trvalo než se mu podařilo nacpat se do jezdeckých kalhot. Vzdychl a oblékl si košili, otočil se na tebe, rychle jsi zavřela oči a dívala se na něj z pod přivřených očí jsi se na něj dívala. Sklonil se k tobě a políbil tě opatrně na čelo, pak vzal svůj poštovní kabát, kterým tě přikryl. Pak vyšel ven ze stáje, zahlédla jsi, že venku byla ještě tma i když na obzoru se už rozednívalo. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zlehka tě kousl do bradavky než jsi znovu nasál do úst, nezapomněl se věnovat i druhému ňadru. Oba jste znovu ztuhli, když jste znovu uslyšeli kroky, ten co předtím scházel ze schodů se vracel. Uklidnili jste se teprve až jste zaslechli klepnutí dveří. Alec vydechl, znovu tě políbil na ucho “Máš nějaké přání co chceš abych udělal?“zeptal se tě. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Usměju se na něj, taktéž škádlivě. Udělám to, až se mi bude chtít a oddálím to co nevíc, dokud nebude vidět, že už nevydrží. Zasténám, když mě kousne. Jsou to impulzy, které rozbrní celé tělo a já jen třeštím oči, jak moc mě má teď pod kontrolou. Skoro se mi zastaví srdce, když opět slyším kroky na schodech, úlevně vydechnu a zavřu oči. Zamez takovýmto přerušením.. Tiše vyslovím svou prosbu, kterou ovšem nemůže splnit. Nebo raději pokračuj, jak uznáš za vhodné. Vydechnu, vezmu jeho tvář do dlaní a chvíli si jeho rty uzurpuji pro ty své. Líbání je neuvěřitelně příjemná činnost. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Jenže to bohužel nejde.... I když je to první muž, kterého jsem viděla nahého, už teď vím, že krásnějšího sotva potkám. Trochu udiveně pozvednu obočí, když vidím, jak jde ven. Chvíli na to pomalu vstanu, obleču si na sebe svou košili, která mi sahá asi pět čísel pod stehna a aniž bych se obula se zvědavostí sobě vlastní se vydám za ním, našlapuji nohama po nánosech slámy, která je rozházená ve stájové uličce, takže mě zem nezebe do chodidel. Dojdu až k vratům od stáje, venku je typicky mrazivý, časně ranní vzduch, i když díky sněhové pokrývce je přecijen tepleji, než obyčejně. Sama pro sebe se pousměji, sehnu se, naberu sníh do hrsti a uplácám z něj menší kouli. Mě ta dětinskost asi nikdy neopustí.... Na to se skryji za otevřené křídlo dveří a vyčkávám, až se mladík vrátí. Už teď se musím podvědomě smát a zároveň je mi ho líto... |
| |
| Pokoj Proberu se a Stín se posadím. Pohladím ho a podrbu za uchem. " Dobré ráno, hochu....tak co, hlídal jsi svého páníčka?" zeptám se a znova ho podrbu. Posadím se na posteli a všimnu si, že Niko je už taky vzhůru. Dobré." odpovím jemu spíše otráveně a začnu vstávat. Protáhnu se a navlíknu na sebe kalhoty. Hned na to jdu k umyvadlua jen si prohrábnu vlasy. Otočím se na kluka a hned se k němu skloním a prstem mu přejedu po bradě. " Dobře......kolik ti vůbec je?" zeptám se, protože ted vypadá spíše na čtrnáct let. Informuje mě o klepání a tak se podívám ke dveřím. " Neotevírej, dokud neřeknu. Copak si pořád neuvědomuješ, že tady jsi stále ty v nebezpečí větším než já?" vyjedu po něm vztekle. Poodejdu k posteli a vemu si svojí košili a obuji si boty. " Měli by nám přinést čerstvou vodu a taky snídani. ...zůstan tu a doporučuji ti, aby jsi se ani nehnul." provrtám Nika zlým pohledem a otevřu dveře. Plácnu do nohy a pomalu vyrazím se Stínem chodbou ven, aby se proběhl. Má taky své potřeby. |
| |
| Ash Perez Niko se zamračil a sklopil oči k zemi "Vždyť jsem neotevřel."zabručel. Pak ale k tobě znovu vzhlédl "Za půl roku mi bude patnáct."řekl skoro hrdě, jen skoro protože se chtěl narovnat, ale zranění mu to nedovolilo tak se raději zase nahrbil. Odvedl jsi Stína ven z hostince, ten si zase obešel okolí hostince, označkoval si ty samá místa jako včera a někomu také zanechal dáreček pro jeho botu. Když jsi se vracel prošla kolem tebe ta drzá dívka, dělala že tě nevidí a šla si po své práci. Přišla k tobě jiná dívka "Prosím. Za chvíli budete mít snídani hotovou. Kočár z kočím tu bude za hodinu."informovala tě. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Celý se oklepal a pak spěchal do hostince, kde se chvíli zdržel, ale ne dost dlouho na to, aby ti začala tát sněhová koule v ruce. Olivek za tebou zafrkal a jiný kůň ho napodobil v tu chvíli Abrams zase vyšel z hostince a šel zpět do stájí tedy za tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Znovu jste se líbali, než ti najednou dal ruce nad hlavu a svlékl ti košilku, kterou poslal k zemi vedle postele. “Ah.. škoda že tu jsou ty hranice.“zamručel nespokojeně. Svezl se trochu dolů, políbil tě na bříško než se znovu ústy zmocnil tvých ňader, jeho ruka kterou zatím nepotřeboval ti stiskl zadeček. “Závidím muži, který tě dostane za ženu.“vzdychl a přejel jazykem v úžlabině mezi ňadry. Následně se jeho ruka přesunula do tvého klínu, kde tě přes spodní kalhotky pohladil. |
| |
| Pokoj a procházka. Zabručí protest, ale já si o tom myslím své. Nejspíš by otevřel, kdyby nebyl zraněný a to já nemíním připustit. Ovšem na svůj mladičký věk je patřičně hrdý a nejspíše by se i chlubil tělem, kdyby mohl. Přivodí mi jeho bolestné úsilí úsměv, ale nic neřeknu a odejdu. Stína provázím na procházce a po ní ho pohladím. Nechám ho vejít a mineme tu drzou holku. Otočím se za ní a už se chystám za ní vyrazil, ale přišla další osoba a tak to nechám jen jako ohlédnutí. Nezapomněl jsem na tebe, a budu se tudy i vracet, holubičko. bleskne mi hlavou, kolik času můžu vymýšlet svojí pomstu. Dívka, co mě vyrušila mi oznámí, že snídaně bude hotová a kočár za hodinu. "Dobře, chci ty snídaně dvě, taky novou vodu a rád bych i vodu a misku masa pro psa. Doneste mi to na pokoj a až tu bude kočár, přijde mě informovat..A at je v něm už vše potřebné na cestu." dám rozkazy a vydám se se Stínem zpátky na pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Jak Oliver zafrká, otočím se po něm, jen tak tak stačím kouli zachytit, aby se nerozbila o zem, pružně vyskočím a několika plíživými přískoky se octnu zpět za dvěřmi. Pozoruji mladíka, jak se blíží, o nějaké zradě nemá ani ponětí, nejspíš se domnívá, že ještě spím. A tahle neopatrnost se mu stane osudnou. Prve jsem chtěla po něm kouli prostě hodit, ale když se blížil, rozhodla jsem se jinak.... Nechala jsem ho projít kolem, viděla jsem, jak se zarazil před prázdným místem, pak se rozhlédl. Když byl napůl otočený zády, připlížila jsem se k němu, nakonec jsem sníh v ruce rozdrobila a nechala sotva polovinu. Ta následně skončila za jeho krkem a nezanedbatelné množství vklouzlo pod košili. Tiše se uchichtnu a proklouznu bleskově kolem něj, na to k Oliverovi do stání. Ten se pootočí trochu nechápavě, co to vyvádím, ale pak přecijen ustoupí dozadu, abych se u něj mohla schovat. Stojím přímo čelem proti hřebci, dlaněmi ho uchopí kolem čumáku a tváří se mu přitisknu na čelo. Nasadím patřičný výraz... Nevinnost sama. Jen ty malé ohníčky v očích k tomu moc nesedí. Jemně se dotknu hřebce na pleci a on se postaví našikmo, takže má hlavu v jednom rohu stání a zadek v tom příčném. Já stojím za ním, takže mi jeho tělo slouží jako dokonalá barikáda. Uvidíme, zda si pošťák troufne hřebce odstrčit... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když se jakž takž uklidnil už jsi byla v bezpečí u Olivera “Ty malá potvůrko. Jen počkej až tě dostanu do spárů.“pohrozil ti kurýr, ale usmíval se. “Tohle ti tedy oplatím.“slíbil ti a přišel k Oliverovi, který tě chránil, díval se střídavě na něj a pak na tebe. Zkusil se po tobě natáhnout, ale raději toho zase nechal. Zamyšleně svrásčil obočí, ale pak se usmál. “No.. já si počkám. Jednou musíš vylézt ven.“mrkl na tebe a ležérně se opřel o stání a začal si prohlížet nehty. Čekal. |
| |
| Ash Perez “Ano, sire.“potvrdila ti a pak odešla. Vrátil jsi se do pokoje, kde už hořel nový oheň, nejspíš tam někdo přišel a znovu zatopil. Niko stál u okna, opíral se o zeď a hrbil se, jako kdyby byl malomocný. Pohlédl na tebe, byl trochu pobledlý a rty měl stažené do tenké čárky, jak mlčky snášel bolest “Já nikomu neotevře. Ta holka sem přišla bez klepání.“hned se ospravedlňoval, kdybys po něm snad vyjel za to, že někoho dovnitř pustil. Stín se oklepal a už byl zase u krbu, kde se uvelebil. |
| |
| Salónik "Verím, že nám svoje dôvody vysvetlí osobne, keď nadíde čas. vyzerá to byť na pekne záhadnú osobu..." povzdychol si a upriamil pozornosť na pána Dorsleyho, respektíve na hru, ktorú hral. Pousmial sa. Videl asi tri možnosti, ako súperovi znepríjemniť život, ale re istotu sa do toho nemiešal. Rozhodne musí niektorého z týchto pánov vyzvať. Šach ani dámu už nehral strašne dlho a nesmierne mu to chýbalo... Pristúpil k oknu a zahľadel sa na kočiar, ktorý práve prišiel. Lady Lisa ich vítala osobne. Mohol iba premýšľať, čo je to vlastne za hostí... "No, predpokladám hojnú účasť. Po ceste som stretol zopár pozvaných. A máte pravdu, bude sa na čo obzerať." potvrdil so smiechom, spomenúc si na jednu obzvlášť podarenú paničku. Ľútostivo sa obzrel na Alberta. "Bolo by mi cťou, ale mám za sebou dlhú cestu a koňa nechcem už dnes ani vidieť. Možno niekedy nabudúce, rozhodne by som sa tu rád obzrel bližšie. Je to nádherné a obrovské sídlo..." ospravedlnil sa. Skutočne mal na nejakú chvíľu cestovania dosť. Teraz potrebuje iba tú whiskey, doutník a dobrú knihu (alebo ešte lepšiu ženu) |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Když se kurýr pokusí natáhnout přes Olivera, ten se k němu o něco víc natočí zadkem a hluboce, hrdelně zařehtá. Na to přešlápne, přičemž jedním kopytem trochu silněji uhodí do podlahy, uši stočí mírně nazad, i když podle jeho výrazu vidím, že si jen hraje na zlého, což dělá moc rád. Ve skutečnosti vycítil a to spolehlivě, že se jedná jen o nevinné škádlení. Po tom, co kurýr prohlásí zlehka vyprsknu smíchy. ,,Myslíš? Mě je tu s Oliverem docela dobře...." úmyslně napodobím jeho tón hlasu, navlas stejně se opřu o roh stání a začnu si prohlížet nehty, ovšem poněkud přehnaně okatě. Nakonec se od zdi odlepím a natáhnu se k hřebci, pohladím ho po krku, stoupnu si na špičky a něco mu na oko začnu šeptat, přitom pokukuji po kurýrovi. Ale.... ten šepot jen na oko nebyl, přecijen jsem hřebci dala povel... Ten ještě víc zacouval směrem k mladíkovi, pak se začal pomalu otáčet tak, že ho zadkem vtlačil dovnitř stání a na to si stoupnul tak, že ho "uzavřel", jako předtím mě. Já jsem se zatím otáčela společně s Oliverovou hlavou, takže mi stačilo udělat malý úkrok stranou a stála jsem na stejném místě, jako ještě před chvílí mladík. ,,Jak se ti líbí Oliverova společnost? Napadlo mě, že byste se mohli konečně seznámit trochu blíž...." v hlase mi zaznívá nemalé pobavení. Oliver opět hrdelně zařehtá, okem blýskne po kurýrovi, jako by si ho hlídal, aby mu ten nikam neutekl, uši stále mírně stočené nazad. Věděla jsem, že když chtěl, uměl vypadat skutečně dost zle, zvlášť pro někoho, kdo toho mého slaďouše neznal. Promnu si zamyšleně rty. ,,Hm, mám návrh. Já se zatím obleču, skočím si do hostince, nechala jsem si tam večer housle a čapku. Mohla bych vzít i něco k zakousnutí a pití na cestu... Ty se zatím můžeš s Olim seznámit, hm?" nadhodím, zuby mi zazáří v úsměvu, na to poodejdu vedle a začnu sbírat svoje oblečení ze země a oklepávat ho od slámy. Oči mi stále sklouzávají ke kurýrovi a Oliverovi, který si navýsost pohodlně odlehčil jednu nohu, pak začal žrát. Kurýrova přítomnost ho očividně nijak nerušila. |
| |
| Pokoj Vrátím se na pokoj a nejen, že Niko je u okna, ale jeho postavení ani mluva mě nazajímá. Ihned zavřu a nechám Stína si lehnout u krbu, který znova hoří. Ihned zamířím k němu a pevně ho chytnu za ruku a trhnu s ním od okna, musí ho to dost bolet. "Vypadni od okna. Jaká holka zapálila krb? Kdo tu byl? Proč jsi se nezamknul? Ted neuhlídáš ani sám sebe, jak ohlídáš mé věci?" okřiknu ho a vrazím mu pěstí do pravé tváře. Jak je od okna, obejdu ho a vemu do ruky lahvičku s alkoholem. " Niko, lehni na postel." rozkáži a otevřu lahvičku. Přitom propichuji Nika pohledem. Už abychom byli pryč....jestli tu byla ta holka, co jsem si jí včera podal, budu muset si s ní promluvit ještě před odjezdem. ....a tentokrát jí nedovolím, aby našla slabé místečko. |
| |
| Sir John Drake Albert přikývl “Jistě. To je naprosto pochopitelné. Vyjedeme si někdy jindy. A někdo jiný?“rozhlédl se “Já bych jel.“ozval se kulatý Alexandr “Výborně. Tak pojďme.“pobídl ho Albert a odešli. Thomas se zvedl “Tak… a co mi dva? Támhle páni mají zábavu. Co kdybychom mi dva šli pozdravit naše dámy?“navrhl s úsměvem. “Jsem si jist, že budou rády za trochu pánské společnosti.“ Ash Perez Když jsi Nika popadl a strhl ho, vykulil oči a když dostal od tebe ránu upadl na zem. Zůstal ohromeně sedět, zvedl ruku a začal si třít tvář do které jsi ho uhodil “Co…“hekl. Všiml jsi si jak zatnul pěst, nejspíš měl sto chutí ti ránu oplatit “Já zamkl. Ona si odemkla. Byla to taková prsatá černovláska.“řekl naštvaně. Pomalu se začal zvedat, sykl, ale zvedl se. “A já vaše věci hlídal.“šel k posteli na kterou si lehl. Podíval jsi se na jeho rány, nejspíš tím jak jsi s ním trhl se mu rány trochu uvolnili a začala mu téct krev. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “O jídlo se nestarej, klisničko. To jsem už objednal. Chtěl jsem tě překvapit snídaní do po… hm.. snídaní do slámy.“podíval se na Olivera. “Jeho společnost mi je milá, ale mnohem raději mám tvou společnost.“opřel se o Oliverův zadek a poslal ti vzdušný polibek. Pohladil Olivera po krku “Ale tak se budu seznamovat s Oliverem, který se tváři jako že mě brzy kousne.“usmíval se. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Ať tak či onak, v příštím okamžiku dostla kurýr švihanec ocasními žíněmi do tváře. Chvíli na to se na něj Oliver pootočil, chvíli se na něj díval, pak se obrátil zpět ke žlabu a tlumeně, jako by nesouhlasně zaržál. Vyprsknu smíchy, pak se zašklebím na kurýra. ,,Hm, hezky si tam počkej, já si stejně musím pro ty věci. A neboj, dokud má Oli žrádlo ve žlabu, do tebe kousat nebude. I když poránu mívá většinou dost hlad. Ale aby mi tě náhodou nesnědl, tak mu ještě v hostinci vezmu dvě tři jablíčka. Pak mu jedno můžeš dát, že tě tak hezky pohlídal..." zlehka na mladíka mrknu, zastrkám si košili za kalhoty, ještě se přehodím vestu a vyrazím do hostince. Když vejdu, rozhlédnu se, jestli tam jsou moje věci, ale nikde je nevidím. Hostinský si toho však všimne a samozřejmě si měpamatuje, pokyne mi rukou, paks úsměvem vytáhne housle i čapku. Poděkuji mu a ještě si počkám na snídani, k té ho poprosím ještě o pár těch malých, červených jablíček, rovnou přiznám, že pro koně. Všechno poberu, jablíčka schovám v kapsách u vesty a vydám se nazpět. Podívám se na Olivera, který se zvědavě otočil a ustoupil stranou, čímž tak uvolnil místo kurýrovi, ale neměla jsem to srdce ho jakkoliv kárat. Ucítil jídlo a zcela jistě se domyslel, co mám v kapsách. Měl prostě hlad, žlab mu zel prázdnotou. Zadívám se na mladíka, pak se musím začít smát. Jeho košile a okraj kalhot vypadají, jako by je někdo.. trošku sežvýkal. ,,Ale Oli... návštěva se nejí..." pokárám ho se smíchem v hlase, odložím tác se snídaní na okraj jednoho prázdného stání a dojdu až k hřebci, který si div nevykroutí krk, oči má vypoulené a je slyšet, jak dychtivě nasává vzduch nozdrami. ,,Podívej, co pro tebe mám..." sáhnu do jedné z kapes, vytáhnu jablíčko, pak se však zarazím. Otočím se na kurýra a natáhnu k němu dlaň s ovocem, zlehka pozvednu obočí. ,,Na, dej mu ho ty..." vybídnu ho a pousměji se, nakonec ho vezmu za ruku a dotáhnu k hřebci, který se zarazí, snad bych řekla, že se i mírně zamračil, co má tohle znamenat. Natáhnu mladíkovu dlaň až před Oliverův čumák. Ten se však ani nehne. ,,Oli... nedělej herce..." prohodím směrem ke zvířeti, to zlehka odfrkne a otočí se zpět ke žlabu, ale nakonec se obrátí zpátky. Všimnu si, jak se mu pysky jemně cukají, nakonec ještě jednou zafuní, pak natáhne ještě o kousek krk a vezme jablíčko z kurýrovy dlaně. Na to škubne hlavou dozadu, trochu couvne a schroupe si pamlsek otočený ke žlabu. ,,Tak vidíš..." prohodím ke zvířeti, pak se otočím na mladíka. Nakloním hlavu na stranu, ale nic neříkám, čekám, co bude. |
| |
| Pokoj Moc dobře vidím, jak zatne pěst a chce mi to nejspíš vrátit. Zkus a zaútoč a získáš lekci takovou, že toho doktora už volat nebudu muset. mé oči ho provokují, aby to zkusil. Hovoří naštvaně, ale to mě nerozhodí a čekám na jeho výpad. " Neznám tě a tak ti nemusím věřit.....ale nejspíš mluvíš pravdu, tuhle znám....možná až moc dobře." uzavřu to a pak ho nechám, už nezaútočí. Potvora.......zbytečně mě zdržuje....proto dělala, že mě nevidí....ženské. rozčiluji se už jen v myšlenkách. S lahvičkou v ruce se posadím na postel vedle Nika. Všimnu si, jak mu rány krvácí a nejspíš je to moje chyba. Ale nevidím, že by praskly, pouze jsou povolené. " Drž." Rukou setřu na nejhornější krev a prsty opatrně chytnu stehy. Otočím lahvičku a přímo do rány naleji trochu alkoholu, hned nato začnu stehy utahovat, aby se rána zase zacelila. Postupuji opatrně a pomalu, abych stehy nenatrhnul. Jen co jsou znova utažený, naleji znova alkohol na ránu a opatrně to rozstírám kolem. Přitom se usmívám, baví mě ta představa, jak to asi bolí a pálí. " Jak by jsi se choval ty, na mém místě? Najdeš někoho na ulici, vemeš ho k sobě do pokoje, kde máš vše a když příjdeš, je odemčeno a ještě zapálený krb.a dotyčný u okna, kde může dávat znamení.....neříkej, že by jsi věřil, cizímu člověku od začátku." hovořím k němu během ošetřování a chci slyšet jeho hlas ted. Po ošetření první rány, postupuji stejně i u dalších dvou. Každé střu krev, utáhnu steny, a vše důkladně očistím alkoholem. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Dovolil ti, aby jsi Oliverovi za něj nabídla jablko. Vzal si ho dost neochotně. "Nemá mě rád nebo je tak tvrdohlavý?"zeptal se a pohlédl na tebe. Usmál se, objal tě a políbil "Škoda, že jsi se už oblékla. Chtěl jsem se k tobě ještě přitulit a pomazlit se."znovu tě políbil. "A vůbec... jak jsi se vyspala? A jak se cítíš?" |
| |
| Ash Perez "Je pravda, že by se to mohlo stát. Ale i kdybych to chtěl udělat tak bych s tím počkal až budu moci utíkat."řekl a na to bolestí zaúpěl, když jsi mu do rány nalil alkohol. Pevně se chytl polštáře a zabořil do něj tvář "Bože!"vykřikl tlumeně a kopal nohama. "Pravda... také bych nevěřil."řekl ochraptěle ale když jsi mu začal ošetřovat stejným způsobem i další dvě rány už to nevydržel a omdlel. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro ,,On se nenechá jen tak od někoho přemluvit. Je věrný a dovede být vděčný, i když bývá občas paličatý... Stejně, jako jeho majitelka..." napůl zašeptám, pak se na něj podívám, přičemž se k němu přitisknu a prstem mu přejedu od brady přes hrudník. ,,A spalo se mi jako už dlouho ne..." dodám, ještě se na něj zadívám, v očích se mi objeví mlhavý závoj něhy. A jestli chceš... tak se dá to oblečení napravit.... pokud ovšem nedáš spíš přednost snídani...." dodám, pozvednu obočí a kývnu hlavou k tácu s jídlem, na to si však sundám vestu, hned potom i košili. ,,Tak? Nedáme si menší zákusek před prvním jídlem dne?" zadívám se na něj pozorněji. |
| |
| Pokoj Niko moc nedrží a hýbe se. Přesto ho ted netrestám, nemá to cenu. Alkohol a mé prsty na stehách udělají svojí práci za mě. Jen při kopání protáhne svoje trápení, protože musím přestat, aby se uklidnil. Jeho úpění a tlumený výkřik mi dělají vnitřní potěšení. Cítím moc nad tímto chlapcem a ta moc se mi zamlouvá. Dokáže ještě odsouhlasit mojí teorii, ale tím se nejspíš vysílil natolik, že na ošetřování dalších ran nemá sil a omdlévá. Nechám ho ležet, jen ho chytnu do hrsty vlasy a otočím hlavu tak, aby ležel tváří na polštáři a neudusil se mi. Dokončím ošetření a poplácám ho po hlavě jako Stína. " A tohle tě čeká ještě večer." řeknu tiše a pro sebe, protože Niko to už neslyší. Nechám ho na posteli, aspon se alkohol dostane do ran a vyčistí to. Je potřeba, aby ležel a hned se neoblékal. Posadím se ke stolu a přivolám mlasknutím Stína. Ovšem na toto zavolání přijít nemusí. Naleji si víno a pokud příjde Stín, drbu ho a hladím, zatímco upíjím víno. Naše služtička sem leze jak se jí líbí....to by se jí nemělo dovolit...kdopak asi přinese snídani...ona a nebo ta druhá....docela bych si přál, aby ona....bylo by vše snažší. Sjedu pohledem na mladíka. " To jsme to dopadli,co kamaráde?" zeptám se svého psa, at už je u mě či ne. |
| |
| Ash Perez Stín po tvém pobídnutí k tobě přišel a nechal se od tebe hladit a škrábat. Při tom spokojeně mrskal ocasem a blaženě vyplázl jazyk. Po chvíli se ozvalo zaklepání, nejspíš ti to přál osud, ale vešla ta tvoje drzá služebná i s tácem plným vonící snídaně. "Tady je vaše snídaně pane. A také čistá voda, jak jste si přál."řekla aniž by se na tebe podívala. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Usmál se “Nikdy jsem si nemyslel že to řeknu, ale… ty jdeš na to nějak rychle.“vzal tě do náruče “Ale moc rád si dám tak sladký zákusek.“odnesl si tě na vaši slámovou postel. Zadíval se ti do očí “Miláčku.“šeptl ji sladce do ouška před tím než jste se spolu znovu pomilovali. Tentokrát jsi první ucítila jen slabé píchnutí než ho nahradila rozkoš, bylo to rozhodně o mnoho příjemnější. Když jste se po milování odpočinuli, přinesl Abrams tác s jídlem a zase si k tobě lehl. Objal tě jednou rukou kolem ramen a přivinul tě k sobě “Je mi s tebou moc krásně, klisničko.“políbil tě na spánek. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro To mě sice na jědnu stranu naplňuje jakousi nadějí, ale na tu druhou.... jsem zmatená. Avšak oslovení, kterým mě častoval od včerejší noci a které snad pokaždé způsobilo jakési roztomile rozpačité pousmátí na mé tváři, dalo alespoň na okamžik na to všechno zapomenout. Přitisknu se k němu, tiše vydechnu, do očí se mi opět vloudí jakási úzkost a stesk. Kdyby tady byla nějaká možnost... Jenže... není... On by mě nenechal s ním jen tak odjet a Veronika by nikdy nedovolila, abych žila s nějakým obyčejným kurýrem. Proč člověk potká spřízněnou duši a srdce, když je nakonec stejně nemůže mít a musí se od něj odloučit? Jaký to má pak všechno smysl? Ale na tyhle otázky jsem odpovědi měla dostat až později... Místo takovýchto myšlenek se rozhodnu užít si chvíle s mladíkem co nevíc to jde. Snídaně je výborná, sice jsem neměla nijak velký hlad, ale svojí porci jsem snědla celou a jen ze zdvořilosti jsem neukradla víc jak jedno sousto z té Abramsovy. Když dojím, nakloním se k němu a dlouze ho políbím, pak se na něj chvilku zadívám. ,,Počkej... něco ti dám..." šeptnu, na to se pružně zvednu a dojdu k sedlu, otevřu jednu z brašen a vytáhnu blýskavý řetízek s medailonkem. Otevřu jej a zkontroluji, zda je to ten správný, naštěstí ano. Ten svůj mám v druhé brašně. Vrátím se zpět k mladíkovi, sednu si k němu a vtisknu mu do dlaně šperk. ,,A nech si ho.... Jedině pokud... mě nebudeš už chtít vidět, pošli jej zpět.... v sídle Westmorů budeme po celou zimní sezónu a i kdyby mě tam tvůj vzkaz již nezastihl, oni jej doručí, podle vyrytých iniciálů a podobenky budou vědět, komu...." Skloním hlavu a snažím se zabránit slzám, které mi stoupají do očí. Po chvíli se na mladíka na okamžik zadívám. ,,Když... asi.. to zní dost hloupě, ale... Bojím se.... Moc se bojím, co bude pak... a... že tě vidím naposledy... Neptej se, proč... Možná.... Možná že je to jen nějaký můj rozmar, který... " stisknu rty a nedořeknu, rysy mladíkovy tváře se rozplynou v mlžné cloně slz. Ale nevzlykám, je to tichý pláč, i když uvnitř sebe samotné slyším kvílivý řev... |
| |
| Pokoj Stín příjde a je štěstím bez sebe, nejspíš ví, že i já jsem spokojený. Upíjím víno a skleničku s alkoholem mám před sebou a stále otevřenou. Ozve se zaklepání a vejde ta, na kterou mám spadeno. Ani se na mě nepodívá, což je jedině dobře. "Nejdřív vodu kam patří a snidani sem na stůl. Oba máme už hlad." řeknu chladně a pozoruji její pohyb. Jak je otočená a zaměstnaná vodou, naleji do poháru trochu čistého alkoholu. Jak položí tác se snídani na stůl, chytnu jí kolem pasu a stáhnu k sobě na klín.Ruka velmi rychle chytí její a pevně jí drží u mě tak, že se nemůže moc hýbat a přitom i tlačí na její břicho a tak se jí i hůř dýchá. Mám už tento chmat dost vychytaný, a vím, jak držet dívku, aby se ode mě nedostala.Mnohá z mých služek to poznala. Natáhnu se a zašeptám jí do ucha. " Máme spolu něco nedořešeného, nemáš ten samý dojem?" zašeptám a vemu pohár. " Ale já bych ti to odpustil....i ten kopanec, i to chování, ale vylekat mi chlapce a on chudák kvůli tobě omdlel....to se mi nelíbí. Ohrožuješ hosty." a pohár silou dostanu mezi její rty a zatlačím na spodní čelist., abych do ní nalil co nejvíce vína. |
| |
| Ash Perez "Hej!"vyjekla, když jsi ji náhle stáhl k sobě na klín začala se bránit "Ty jeden... agg..."zachroptěla když jsi ji přiškrtil přívod vzduchu. Stále se snažila bránit, podařilo se ji jednou tě nakopnout do holeně "Já... ty mi nemáš... co odpouštět!"zaskřípala zuby. "Dostal jste... co jste si zasloužil!"vzpouzela se a vrtěla se ti na klíně snažíc ti uniknout. "A ihned mě pusťte... nebo začnu ječet a..."musela zmlknout protože jsi ji začal nalévat vínem. Když jsi pohár odtáhl rozkašlala se "Se mě.. snažíš utopit?!"znovu sebou zaškubala a znovu se ji podařilo tě kopnout do holeně. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pohlédl na tebe “Ah.. lásko moje.“řekl a sevřel tě v náručí “Neboj se. Ještě před sebou máme pár dní, kdy můžeme být spolu. A pak za tebou přijedu až se budu vracet. A jsem si jistý, že se ještě několikrát uvidíme jak budu jezdit s poštou a navíc.. copak nežiješ v Londýně? Já také, můžeme se vídat ještě tam.“políbil tě. “Prosím.. neplakej lásko moje.“vzdychl začal se s tebou jemně kolébat “Musím ti také dát něco… něco…“zamyslel se a líbal tě na spánek. “Já ale nemám nic hodnotného… leda že bych ti dal kus svého oblečení, ale to není zrovna… nic moc.“pohlédl na medailonek. “Možná kdybych požádal krále… nebo šel do války a udělal nějaký záslužný čin mohli by mě povýšit do šlechtického stavu.“přemýšlel nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Copak nechápe, že pouhé vídání se alespoň mě nestačí? A stále se schovávat, prchat před zraky ostatních, ohýbat záda a lézt pomalu v kanálech? To bych nemohla, to je až moc velké ponížení a díky tomu všemu by se ten cit začal rozkládat, až by z něj zbyly jen střípky.... Když vysloví to s válkou, polknu a vytřeštím oči. Mám dojem, že se mi na chvíli zastavilo srdce. ,,Ty bys... pro titul.... Ne. O tomhle už nikdy nemluv! Já nechci, abys kvůli mě padnul někde v nějaké šarvátce mocných, kteří si tak chtějí krátit dlouhou chvíli. Spíš je daleko větší šance, že by ses vrátil v černém povozu a to nechci...." vyhrknu. ,,Dej.... dej mi čas... Já... něco vymyslím, aby.... Prostě mi dej čas, ano? Možná, kdybych.... Kdybych přesvědčila Henryho, tak by mohl promluvit s Veronikou a... třeba by to... nějak šlo.... Nevím... Ale na válku zapomeň. Ta nikdy nepřináší nic dobrého.... Slibuješ?" výraz v mé tváři je víc než zoufalý. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Je mi s tebou tak dobře. Ale měli bychom se připravit na cestu, klisničko. Už je skoro den."polaskal tě rty na krku a zabořil tvář do tvých vlasů a zhluboka se nadechl jejich vůně. |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro ,,Ty bys...." vyhrknu, párkrát zamrkám, skousnu si ret. Nedokončím a přitisknu se k němu, jako bych se bála, že odejde. A vlastně je tenhle strach víc jak oprávněný. Stále se mi nechce tak docela věřit tomu, co se během několika chvil stalo. Doteď jsem měla za to, že na něco podobného je ve skutečnosti třeba daleko víc. A že podobná vzplanutí mají místo leda v románech červené knihovny. A už vůbec bych si nepomyslela, že to potká mě... Po jeho vybídnutí se na něj trochu lítostivě zadívám, když mě políbí na krk, jemně se zachvěji a naskočí mi husí kůže. Na to zčásti rezignovaně povzdychnu a zvednu se, na to se začnu oblékat, ale nepříliš ochotně. Ještě si urovnám vestu a protáhnu se k Oliverovi. Ten mě začne okamžitě šacovat. Plesknu ho přes čumák. ,,Hele!" vykřiknu celkem zostra a ještě jednou se na oko rozpřáhnu, kůň cukne hlavou a obrátí se zpět ke žlabu, samozřejmě v jeho výrazu nesmí chybět nelibost, ale tentokrát dokonce trucuje a nechce si vzít udidlo. ,,Oli... ty paličatý mimino...." napůl zavrčím. ,,Přestaň trucovat, nebo dostaneš... No tak.." vybídnu ho znovu, nakonec po mě loupne okem, pak si tedy milostivě nechá vsunout udidlo. Přehodím sedlo, utáhnu ho a nechám Olivera volně stát, upevním housle, pak se vydám k východu, s hřebcem jako poslušným pejskem za patami, nemusím vůbec brát do rukou otěže. Zatímco čekám na Abramse, rozhodnu se trochu pocvičit Oliho paměť na cviky ze země. Ze sedla je zvládá, ale tyhle pobídky jsou jinačí. Kruh nalevo, napravo, cval, kontracval, nakonec vzpínání a španělský krok. Všechno ten můj šmudla zvládá stále na výbornou. Spokojeně se usměju, popleskám ho po krku, políbím na čumák a prsty prohrábnu hřívu černou jako noc s modrými odlesky, stejnou, jako moje vlasy. ,,Za tohle ti dám obě... na.." pochválím ho s úsměvem, hřebec lačně začichá a schroupne ovoce jako nic. Ještě ho podrbu na kohoutku, pak se obratně vyšvihnu do sedla, ještě upravím čapku. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zrovna když jsi Olivera chválila vyšel ven se svým koněm "Tak.. ještě zajdu pro nějaké jídlo na cestu a můžeme vyrazit."pohlédl na nebe, které sice bylo zamračené ale nesněžilo a ani nefoukal příliš vítr. Zašel pro jídlo a vyrazili jste. Jeli jste spolu, povídali si tu a tam jste si na rovné cestě dali závod, který byl poměrně rovnocenný. Na noc jste se uchýlili do hostinců, kde jste se chovali jako správní milenci, ale tebe pomalu tížilo vědomí, že se brzy rozdělíte. I Abramse to trápilo, to jsi poznala toho jak byl stále více zamračený i když mu ta vráska na čele hrozně slušela. Zrovna bylo chvíli po poledni, když se najednou Abrams zastavil a sesedl. Zastavila jsi vedle něj a pohlédla na sídlo, které stálo nedaleko. Věděla jsi, že to je sídlo Westmorů. Abrams k tobě přišel, vzal za v pase a sundal ze sedla, přitiskl tě k sobě a hluboce políbil. "Musíme se rozloučit, klisničko."řekl tiše "Nejraději bych tě doprovodil až ke dveřím, ale tam bychom se nemohli pořádně rozloučit lásko." |
| |
| soukromá zpráva od Margot Swanson pro Podívám se mu do očí, brada se mi rozklepe, vzniknou na ní přitom drobné vrásky a dolíčky. Těch pár dní mi přišlo sotva jako několik hodin a doba, kterou mám strávit v sídle Westmorových, navíc teď, bez části sebe sama, se zdá jako nekonečné roky. Polibek mu opětuji, pak se k němu hodně prudce a těsně přitisknu, jako bych ho už nikdy nechtěla pustit.... A taky nechci... Vzhlédnu k němu, v očích slzy. ,,Prosím nejezdi...." hlesnu rozechvěle, pocítím, jak se mi krom hlasu chvěje i celé tělo, slzy se mi řinou po tvářích, stisk ještě o něco víc zesílí. Chtěla jsem původně říct, ať si nedělá starosti, že vydržím a uvidíme se, ale... nějak se vůbec nepoznávám, přitom mi připadá, že jsem samu sebe nalezla vlastně až nyní. ,,Já nechci... Ještě ne... Ještě alespoň jeden den... Jeden jediný... Proč to nejde? Tak proč?" napůl vzlykám, přičemž kurýra nepouštím, jako bych snad tím mohla oddálit nevyhnutelné. Po hodně dlouhé době k němu opět zvednu uslzené, mírně zarudlé oči, pomalu ho pustím. ,,Já.... budu na tebe čekat... Jiného nechci a mít nebudu.... jen tebe.... slibuji..." zašeptám, mám chuť ho políbit, ale neudělám to, protože vím, že pak bych se od něj už neodtrhla. Místo toho učiním tři kroky vzad, v očích se mi zaperlí nové slzy, stisknu rty. Na to dojdu k Oliverovi, vsunu nohu do třmenu, zadívám se ještě na kurýra, nasednu. Otočím se přes rameno, brada se mi opět roztřese a pohled rozmlží. Donutím se obrátit a pobídnu hřebce, na to ještě jednou, takže naskočí do hodně rychlého cvalu. Na vršku ho prudce zastavím a otočím, zprudka dýchám. ,,Jestli se nevrátíš... Tak si tě najdu! Slyšíš? Miluju tě, Abramsi!" Vykřiknu z plna hrdla, až se to ozvěnou vrátí z nedaleké skalní průrvy. Není pochyb o tom, že to slyšel. Stojím i s Oliverem na vršku a pozoruji ho, siluetu jezdce, která po chvíli mizí v dálce. Současně s tím zvětšující se prázdnotu a teskno, podivnou slabost z úskostí, které se rozlévají tělem a dovolují tak zimě dostat se až k němu a rozechvívat ho nepříjeným mrazením. Přesto stále stojím s Oliverem na kopci, hodnou chvíli po tom, co mi mladík zmizel z dohledu, uplakané oči stále upírajíc směrem, kudy se vydal... Teprve asi po dvaceti minutách se ztuhle otočím v sedle a spíš jen stále vzrůstající zima a drkotání zubů mne přiměje k tomu stisknout koňské boky a rozjet se velmi pomalým krokem k sídlu... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Mumlal sliby, že se vrátí a že spolu přijdou na to, jak spolu zůstat navždy. Dala jsi mu slib, že jiného muže mít nebudeš, on se na tebe něžně usmál "A já slibuji, že nikdy na tebe nepřestanu myslet."slíbil ti na oplátku. Jak jsi od něj odcházela snažil se tvářit vesele a ujišťoval tě že se brzy znovu uvidíte a že nesmíš být smutná. Nesnažil se tě zadržet, naposledy obejmout a políbit, snad si také myslel že by se od tebe už neotrhl. Jak jsi odjížděla nasedl sám na koně, trochu popojel aby tě viděl. I na tu dálku jsi vycítila jeho úsměv, zamával ti a sám odjel. Podívala jsi se znovu na sídlo Westmorů, bylo načase se jít představit. |
| |
| Konec cesty, začátek útrap Zlehka pobídnu Olivera k rychlejšímu kroku, i když vzápětí ho opět zbrzdím. Hlavu mám svěšenou, na cestu se nedívám, plně se spoléhám na hřebcovy schopnosti. Před očima mi prokmitává, co se dělo od doby, kdy jsem se vydala na cestu... Nebo.. lépe řečeno utekla od jedněch konvencí k dalším, možná ještě horším. Útrpně se pousměji, otřu si hřbetem ruky oči, zastavím zvíře a poměrně zblízka si ještě jednou prohlédnu sídlo. Ano, je honosné, je krásné.. Jenže ta krása je chladná a necitelná jak led. Bílá přikrývka, jindy působící jako potěcha pro oko zde jen přidává na jakémsi umělém lesku a skrytém smutku, jak se sníh třpytí pod občasnými doteky paprsků slunce, které sem tam vyhlédne zpoza mraků. ,,Tak dobře, Oli.. přidáme trošku na tempu, ať to máme za sebou. Kéž by ty dny tady utekly stejnou rychlostí, jako ty jsi schopný běžet...." povzdychnu si, pohladím zvíře po krku a pobídnu ho důrazněji, takže naskočí do lehčího cvalu. Jestlipak tu už bude Helena? I když pochybuji, že by tady kočárem byla rychleji, přecijen musí vybírat lepší cesty a ne se prodírat těmi horskými stezkami, jako.... Jako my... vzpomínky zabolí, snad proto, že jsou ještě moc čerstvé. Dojedu k velké bráně, pár metrů před ní hřebce zbrzdím i bez užití uzdy či nohou. Vydechnu ve stejnou chvíli jako on, musím se tomu pousmát. ,,Tak, lásko.... Teď přijde na řadu.. no, spíše slušnost.... Ne že budeš vyvádět. Necháš se v klidu odvést, já se pak na tebe přijdu podívat hned jak bude chvíle času.." pronesu směrem ke zvířeti, to po mě loupne očima. A že za tvou společnost tady budu vděčná asi nejvíc.... Na večírky a podobné mě skutečně moc neužije, i když tanec mám ráda... Bohužel, společnost si tady moc vybírat nemůžu... Vzhlédnu nad bránu, zdi sídla se nade mnou tyčí jako nějaká majestátní masa, kterou budova také je. A proč mám pocit, jako by na mě padala? Sesednu z koně, rozepnu sedlovou brašnu a vytáhnu z ní řekněme mírně pomačkanou pozvánku. Písmo naštěstí nijak nenavlhlo, takže je čitelné. Ještě jednou se rozhlédnu okolo sebe. Být zde za jiných okolností, patrně by se mi tu i líbilo... |
| |
| Pokoj S každým kopnutím do holeně jí více a více ubírám zvuk, a bolestí maximálně stisknu zuby, ale moje sevření se spíše zpevní než povolí. " Ale kdepak, co bych z toho měl, utopená.....chci tě uklidnit.....ale jinak než takto to s tebou nejde." ušklíbnu se a znova do ní naleji víno až je pohár prázdný. Odložím pohár a z profilu jí pozoruji. Jestli začne křičet, jsem připravený jí ihned zacpat volnou rukou ústa. " Za prvé netuším, že bych ti dovolil, aby jsi mi tykala.......a za další, proč si myslíš, že jsem si to zasloužil? Já se chovám jen tak, jak se ke mě chovají ostatní. Jak je to s úctou, dostanou odměnu, ale ty po mě vyjíždíš. " hovořím tiše a beze spěchu. Volnou rukou jí pohladím po tváři. " Jsi pěkná tvářička, ale tvé chování , to je něco, co se mi nelíbí." hovořím a znova se připravím na případnou možnost jejího jekotu."A co chci.....jen si pohovořit.....na to, abych si tě vzal, nemám ani náladu, ani místo. Postel je už zabraná." hovořím stále tiše a jak je ruka na tváři, sjede jí na krk, zlehka ho chytnu, ale stačí málo, trochu síly a její život by se počítal na minuty. Kdypak to asi začne působit, jak to vůbec působí na člověka. Je to alkohol, mělo by to být znát, ale mám ho málo...škoda....a já jí nemůžu ublížit, protože je ráno a ještě tu hodinu budu.....jejího zmizení by si každý hned všimnul. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Svlékl mi košliku a vlivem zimy a vrušení se mi udělala viditelná husí kůže. Čím více mě laská, tím větší mám chuť hranice zbořit a dát mu všechno. Možná by ty hranice.. Začnu mumlat, ale naštěstí mám tolik zdravého rozumu, že nedořeknu. Pod jeho doteky a laskáním se svíjím v podivných, příjemných křečích. Kéž by jsi to byl ty.. Postesknu si tiše, moc mi nebylo rozumět, slova se mísila s dalšími steny. Když mě pohladí na mém nejcitlivějším místě jsem na kraji extáze, možná bych to měla ukončit, abych to neenchala zajít moc daleko, ale nechce se mi. |
| |
| Salónik "Ďakujem za pochopenie. A príjemný výlet vám želám." prikývol s úsmevom a obom pánom podal ruku. A zahľadel sa na rozohranú partiu. Znova videl pár možností, ako vyhrať, ale tie znova ostali nepovšimnuté. Usmial sa. Veru, musí si zahrať niekedy s nimi zahrať, Maxwella už poznal a šach s ním niekedy nestál skutočne za nič. Zo zamyslenia ho vytrhol znova Thomas. "Za dámami? Ale, koniec koncov, prečo nie? Ale o tom, či budú zrovna z moje spoločnosti rady by som trochu pochyboval..." uškrnul sa, rozlúčil sa s dvoma pri šachovnici a nasledoval Thomasa. "Odkiaľ vlastne ste, ak sa smiem spýtať?" zadíval sa na neho zvedavo. |
| |
| Už od prvního pohledu je mi jasné, že by žena stála za hřích, možná i dva. Ovšem, jak je zřejmé, je zde doma svést paní domu.. řekněme, že to není zrovna nejlepší scénář pro náš pobyt zde. Oh, ano, myslím při tom i na Claudii. Ženy na sebe občas umí být opravdu zlé a zákeřné, vlastně neznám ženu či dívku, o které bych si alespoň jednou nepomyslel, že je mrcha. Tahle mrcha je navíc tak líbezná, že by si mohla vybírat ze zástupů mužů. "Sir Henry Douglas Marlborough a jeho spanilá manželka Claudie," usměji se na cizinku a ukloním se, abych tak doplnil své představení i následné díky. "Děkujeme za pozvání, velmi nás potěšilo a zpestřilo jinak poměrně nudný stereotyp Londýna. Ačkoliv, člověk občas potřebuje klid a řád," krátce se podívám na Claudii a věnuji jí milý úsměv, kdyby náhodou měla v plánu hněvat se kvůli představení, neboť jsem se až příliš okatě vyzdvihl nad její drobnou existenci jménem i titulem. |
| |
| Ash Perez Konečně pochopila, že nemá cenu se vzpouzet stejně se z tvého sevření nedostane a jen si tím ubližovala. “Já se k tobě chovala uctivě. To ty jsi se choval jako kdybych ti snad měla líbat nohy jen za to, že se mnou mluvíš. Tak to tedy ne!“znovu se rozkašlala když jsi ji naléval vínem. “Začal jsi tykat ty mě, tak já začala tobě. Pokud začneš mi zase vykat tak já tobě taky.“řekla vzpurně. “A rozhodně se nechováš jako každý. Jsi sprostý, namyšlený a nesnesitelný! Nedivím se, že si musíš ženy brát násilím.“prskala naštvaně. “A co mi tedy chceš?“řekla nakonec. Sir John Drake “Umíte mluvit s ženami? Jestli ano, tak jistě vás uvítají, Dake.“vyšli jste spolu z pánského salónku na chodbu. “Já jsem z Barnsley. Mám tam malé, ale útulné sídlo s vinicemi. Vyrábím jedno z nejlepších značek vín v celé Anglii a to se nevytahuji. No a také to vysvětluje mou zálibu v dobrém alkoholu.“usmál se. “Už se těším až tu budou všichni hosté. Řekl bych že tohle co se tu děje bude událostí roku.“zastavili jste se protože z přiléhající chody se vyřítila holčička. Bylo ji tak deset let, na sobě měla růžové šatičky s volánky, v hnědých vlasech mašle a roztomilé naducané tvářičky. Běžela k vám, pak se zastavila a rozhlédla se “Pšššt… neviděli jste mě, ano?“řekla vám šeptem, jako kdyby to bylo tajemství a vlezla pod stoleček na kterých stála váza s růžemi “Panoví.. stoupněte si před mě. Ať mě nevidí.“pobídla vás. Thomas se tebe podíval, pokrčil rameny a stoupl si před stolek, aby nohama dívku schoval. Jen co jsi si stoupl vedle něj z chodby vyšla nějaká žena. Měla prosté, ale elegantní šaty, tmavě hnědé, kudrnaté vlasy a moc hezká ústa. Rozhlédla se, když vás uviděla vydala se k vám, všiml jsi si že v ruce drží nůžky, předvedla vám menší pukrle “Dobrý den, pánové. Neviděli jste tu náhodou desetiletou dívku v růžových šatech?“zeptala se a ocelově šedýma očima se dívala dál do chodby. Margot Swanson Sesedla jsi z Olivera a přešla k vratům sídla, chvíli jsi váhala, ale nakonec jsi zaklepala. Trvalo to jen chvíli než ti otevřel majordomus, překvapeně na tebe pohlédl “Co si přejete? Pane…“zamračil se a znovu si tě prohlédl “Nebo slečno?“nebyl si jistý kdo to před ním stojí, jestli chlapec nebo dívka. “Vchod pro služebnictvo je vzadu.“informoval tě, že pokud se jdeš ucházet o místo nebo někoho ze služebnictva navštívit musíš jít jinudy. Majordomus myl typicky uhlazený, vyšňoření bez jakéhokoliv kazu a podle pomalu šedivějících vlasů jsi poznala, že tenhle je už dávno za zenitem. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “I když já bych tě spíš nepustil ani z postele.“usmál se a narovnal se, chytl tvé spodní kalhotky “Nadzvedni se trošku.“požádal tě a začal ti spodní kalhotky sundávat. |
| |
| sir Henry Douglas Marlborough “Ah tak to jste vy! Jsem velice šťastná a poctěna, že jste naše pozvání přijali. Vítám vás na našem sídle.“nechala si od tebe políbit ruku a s Claudií se políbili na tváře. “Jsem si jistá, že si pobyt na našem sídle vychutnáte. Odpočinete si a prožijete radovánky, který jsme vám zde přichystali. Vaše zavazadla se již odnášejí do vašich komnat. A vy lady Claudie. Jak se cítíte? Již jsem slyšela o vašem křehkém zdraví.“vzala tvou ženu za ruku. Caulide se zatvářila rozpačitě “Cítím se dobře. Jen jsem trochu unavena, hraběnko.“odpověděla. “Prosím. Oslovujte mě, Liso drahá.“požádala ji vaše hostitelka a pak zvedla hlavu “To je štěstí! Vrací se můj manžel! Hned vás sním představím. Drahý!“zamávala někomu za vámi. Oba jste se otočili a uviděla jste, jak k vám na koni cválá stříbrovlasý muž, když přijel blíže pochopil jsi, že jeho vlasy nejsou stříbrné jen velice světlé až stříbro připomínají. Vyl to vznešeně vyhlížející muž, byl velice vysoký, mohutný a mužnost z něj jen sálala. Přijel na Albínském Kobovi. “Drahý. Vítám tě doma.“přivítala ho lady Lisa a nechala se od něj políbit na tvář “Drahý. Dovol mi představit ti manžele Marlhoroughy. Lady Claudie, sire Douglasi. Toto je můj manžel Jarron hrabě z Westmoru.“ |
| |
 | sir Henry Douglas Marlborough Muž sesedl z koně, hned ven vyšel sluha a koně odvedl. Hrabě se vám uklonil a usmál se perfektně rovnými a býlími zuby “Vítám vás v našem sídle. Je mi potěšením.“pohlédl na tvou ženu. Vzal ji galantně za ruku a políbil ji na hřbet ruky, jeho rty však na její ruce zůstali o něco déle než by bylo vhodné. “Velkým potěšením.“zadíval se pozorněji na tvou ženu “Máte velice rozkošnou ženu sire Douglasi. Jistě jste velice šťastný muž.“nespouštěl z tvé ženy oči, které rozpaky zčervenaly tváře, ale potěšeně se usmívala. Byl jsi překvapen, ten hrabě tu klidně před tebou a před svou vlastí manželkou flirtoval s tvou ženou. “Prosím. Mohu vás doprovodit do vašich komnat? Má žena má jistě ještě mnoho práce, tak se o to sám postarám.“nabídl tvé ženě rámě, která se do něj bez váhání zahákla. Pak teprve hrabě pohlédl na tebe “Doufám, že vám to nevadí, Sire?“zeptal se. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Nebyl? Mumlám, jak on může normálně mluit, když já skoro nemůžu mezi vzdycháním vymáčknout slovo? No jo, on zatím dělá dobře mě, jemu se nic neděje. Nezamilovala bych se do nikoho, kdybys byl můj manžel. Jen a jen do tebe. A že by jsi mě nepustil z postele? Myslím, že by mi to ani nevadilo. Na jeho popud se opravdu nadzvednu a teď jsem nahá celá. Teď ty.. Zvednu se, kleknu si na nohy a sudnám mu celou košili. Líbám ho na každém kousku holé kůže. |
| |
| Menší omyl Shlédnu na majordoma, chvíli nevím, o čem to mluví, protože myšlenkami jsem stále někde jinde. Několikrát překvapeně zamrkám, dokonce se, aniž bych věděla proč, pootočím ke vchodu, na nějž poukázal. Nakonec se přecijen vzpamatuji, vztáhnu paži s pozvánkou snad až příliš energickým gestem před muže. Chvíli na to si uvědomím další věc a druhou rukou si sejmu čepici, takže mi havranní vlasy zahalí ramena a celá záda až po pás. Omluvně se pousměju. Počkám, až očima přejede písmo a jméno na pozvánce, teprve pak promluvím. ,,Za to zmatení se vám upřímně omlouvám, je to moje chyba. Vyrazila jsem dříve než má gardedáma, potřebovala jsem si ještě obstarat pár věcí a díky chladnému počasí jsem zvolila poněkud, pro dívku, nezvyklé odění... Mimochodem, Helena již dorazila, nebo zde ještě není?" otáži se, tiše doufám v to druhé. Skutečně nepotřebuji, aby mě takhle viděla a já pak musela poslouchat její komandování, na které skutečně nemám náladu a patrně bych jí řekla něco, za co by se nemusel stydět ani opilý sedlák. ,,Jestli bych vás mohla požádat.. Ráda bych se prve převlékla do něčeho vhodnějšího, než se setkám s vašimi pány. A... někoho, kdo by se postaral o Olivera." pootočím se k hřebci. ,,Nepochybuji, že se bude mít minimálně stejně dobře, jako já. Jen... je občas dost tvrdohlavý a rád pouští na cizí hrůzu, ale ať se stájník nenechá zastrašit. Oliver není zlý." upozorním ještě a vyčkám, co majordomus odpoví. |
| |
| Pokoj Přestane se bránit a jen trpí to, že u mě musí být. Snaží se to házet na mě a že je to moje vina. " Takže to, že mi tykáš je proto, že já ti tykám.....a odkdy já ti mám vykat?Ani můj otec v hostince nevyká obsluhujícím holkám, proč bych měl já?" zeptám se a výhružně nehtem přejedu po krční tepně. " A já si neberu dívky jen násilím...ale některé jdou dobrovolně....těch je sice méně, ale to nevadí. ......představ si, že některé strpí všechno moje chování jen pro představu, že získají moje peníze a svatbu." zasměji se nad tou bláhovou představou zvláště mladých dívek. Otočím si její hlavu tak, aby se mi dívala do očí. " A kdo říkal že něco chci...jen si chci pohovořit a stanovit jasná pravidla.....aspon na tu hodinu a nemusel to kvůli tobě odnášet tento kluk" Prudce jí otočím hlavu a nechám jí zírat na kluka, který je v bezvědomí. " Vidíš to, a jeho život je po dobu v tomto hostince v tvých rukách, stejně jako tato hospoda....ten klučina, co mi nesl vodu....všichni...nevěřila by jsi, kolik lidí pro peníze udělá cokoliv." řeknu a otočím si její tvář k mé. " Takže konečně jsi se dočkala.....chci tvojí pokoru a aby jsi se poklonila, až budu odjíždět a usmála se, vykala mi a projevovala mi úctu tak, jak chci já a né jak si myslíš, že si jí zasloužím....protože podle chování se úcta nedává, ale podle majetku." přitisknu jí více na sebe a více zkrátím její dech. "Chápeš to?" zašeptám výhružně a očima sleduji její oči, zda pochopila či ne. Zničehonic se usměji a rukou přejedu po její noze přes šaty až k pasu. " Nebo to můžu udělat jinak, pak tvojí úctu chtít nebudu." a pohledem sjedu na její tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když jsi ho začala líbat na tělo, přivřel oči, položil ti ruce na zadeček a stiskl. “Počkej..“řekl najednou a zvedl se. Vzal oblečení ze země a přešel ke dveřím, první jsi se lekla, že chce odejít, ale on si u dveří dřepl a začal oblečením ucpávat škvíru mezi podlahou a dveřmi. Když bylo hotovo zvedl se a vrátil se k tobě, na nočním stolku zapálil olejovou lampu a utlumil světlo, ale už jste se dobře viděli. “Chtěl bych vidět tvou krásu, takhle si nikdo nevšimne, že je rozsvíceno.“vysvětlil ti. Prohlédl si tě “Jsi nádherná.“políbil tě na rty “Chceš… abych se také svlékl úplně?“zeptal se. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Nechápavě a zaraženě se zaseknu, když vstane a někam odnáší věci. Vytřeštěně na něj koukám, co to dělá, ale když jen ucpe díru oddechnu si a usměju se. Mezitím, co byl u dveří jsem si aspoň spodní partie zakryla dekou, cítila jsem se hloupě, takhle na očích, zvlášť když rozsvítil. Líbilo se mi ale, že si můžu prohlídnout já jeho. Vidíš, jak jsi úžasný.. přisaju se na jeho rty a do spodního ho jemně koušu. Zeptal se, jetslki chci aby i on byl úplně svlečený. Do tváří se mi dostane krev a zastydím se. Momentálně bych neřekla nic kromě písklavého zajíknutí, jen tedy přikývnu. |
| |
| Ash Perez “Já bohatství nestavím na první místo.“podívala se na tebe. “Nejsem sice bohatá, ale vím co je důležité. Copak k ženám co jsou bohaté se také chováte jako ke mně? Také jsem žena. A ke každé ženě by se muži měli chovat slušně.“mračila se na tebe. “Takže ty chceš úctu? Dobře… ale víš kam si můžeš tu úctu nacpat? Já se tebou vydírat nenechám. To ani náhodou!“a dupla ti na nohu. “Jestli si myslíš, že u mě tímhle docílíš toho co chceš tak se sakra mýlíš.“ Margot Swanson Majordomus si vzal od tebe pozvánku a pohlédl na ní “Ah… lady Swansonová. Prosím. Omluvy nejsou třeba. Hlavní je, že se to vysvětlilo.“otevřel více dveře “Hned zařídím vše čeho si žádáte.“řekl a tvou pozvánku schoval. “Slečna Helena bohužel ještě nedorazila.“řekl a pak se rozhlédl “Lady. A co vaše zavazadla?“zeptal se a na chvíli se od tebe odvrátil. Na někoho zavolal, ven vyšel mladík, došel k Oliverovi, vzal ho za uzdu a odváděl ho pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Nenosí spodní prádlo.“ to byla první tvá myšlenka která tě napadla, když jsi spatřila jeho bledý zadek. To je samo sebou, vždyť spodní prádlo by se jen těžko vešlo pod úzké kalhoty. Byla jsi fascinována hrou svalů na jeho bocích a zadku a pak jsi uviděla jak pěšinka světle rusých chlupů táhnoucí se od pupíku dolů končí v chomáči v jeho slabinách, z něhož čněla chlouba jeho mužnosti. Chvíli stál snad abys si ho mohla prohlédnout než znovu ulehl vedle tebe. “Teď si jsme rovni.“řekl s rošťáckým úsměvem. |
| |
| Po vysvětlení Pousmátí na tváři se mi rozšíří, ale v příštím okamžiku ho trochu z vnitřního donucení stáhnu, aby zůstával v mezích slušnosti. Fuj.... dodám vduchu. Když se dozvím, že Helena ještě nedorazila, jen tak tak se udržím, ale oči se mi víc jak nápadně rozzáří. Samým štěstím samozřejmě. Probere mě opět jeho hlas, až když mladík odvádí Olivera. Zavazadla? čelo se mi zlehka podmračí, pak se můj výraz změní v jaksi.. uvědomělý. ,,Omluvte mne, na moment..." otočím se od majordoma a několika rychlými kroky(pro dámu se nesluší, aby běhala) dostihnu mladíka. Hřebes se zastaví ještě dřív než on, protože mě slyšel a domítá se teď hnout. ,,Ještě chvilku strpení..." hlesnu udýchaně, vlasy mám rozcuchané, ještěže tu Helena není. Vděčně se na mladíka pousměju, opět víc, než je v rámci konvencí, ale vem to čert. Odepnu brašny a bez nějakých skrupulí si je hodím přes rameno, do druhé ruky vezmu housle. ,,Děkuji vám, mladý muži..." dodám ještě k mladíkovi, pak dojdu k Oliverovi a podrbu ho na čele. ,,A ne abys zlobil... A žádné ožužlávání, jasné?" prohodím spíš polohlasně a napůl v žertu, ještě prohrábnu tu hebkou hřívu a zlehka hřebce plácnu do zádě, ten se opět samovolně rozejde. Vrátím se k majordomovi. ,,To by bylo, co se zavazadel týká... Hmmm... mohla bych požádat ještě o koupel? Cesta byla přecijen dlouhá... Děkuji..." dodám ještě a pak se nechám vést. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Zasměji se a poslouchám její odpovědi. " Teda, to jsi jedna z mála." a jak ona se mračí a hovoří, jak je taky žena, můj úsměv se rozšiřuje. " K bohatým se chovám podle nálady, ale moc velké rozdíly nedělám. Bohaté paničky jsou nudné, ale ty jsi něco jiného....a takové jako ty. Nezabívá se etiketou a jste pěkný divošky, které se musí krotit. " a přimáčknu jí na sebe jako bych chtěl svá slova podpořit. Na úctu mi dupne na nohu a jasně mi dá najevo, že jsem s ní vedle.Syknu bolestí a stisknu jí více, trochu přidusím, abych jí to vrátil. " Tak druhý způsob, no jak si přeješ...mě to vadit nebude." Pevněji jí chytnu a rukou zajedu pod její sukni. Jedu po její noze pomalu ke kolenu. Pevně ho chytnu a roztáhnu jí nohy a přidusím jí, přitom si jí na klíně upravím tak, aby měla nohy od sebe a já mohl dál pokračovat rukou pod její sukní. " Líbí se ti to...řekl bych, že ne." dobírám si jí a rozhodně ted nemíním přestat. Kdy sakra bude působit ten alkohol..copak to nemá žádný účinek.......a jestli se pokusí křičet, to nesmí. dojde mi a hned na to vemu chleba ze snídaně a rychle jí ho strčím do úst, aby nekřičela. |
| |
| Ash Perez “Mě si tedy nezkrotíš.“odpověděla kousavě. Když jsi ji zajel rukou pod sukni vyjekla “Hned toho nech nebo si mě nepřej!“pohrozila ti, ale ty jsi ji zacpal ústa chlebem. Znovu jsi ji začal šmátrat pod sukní, ale provizorní roubím nevydržel, chleba byl moc měkký, tak ho ukousla, chléb spadl na zem a ona vyplivla ukousnuté sousto. “Jak chceš!“vyštěkla. Zapřela se nohama chodidly o zem a opřela se do tebe. Židle se s vámi zaklonila a pak jste oba spadli. Uhodil jsi se o dřevo židle a vyrazil jsi si dech, dívka se pokusila využít situace a vymanit se z tvého sevření. Zdá se, že za vše co ji způsobíš ti ona nějak oplatí. Margot Swanson “Jistě, Lady. Koupel vám připravíme.“pohlédl na tvé zavazadlo než jsi mohla protestoval tak ti je vzal “Prosím následujte mě, lady. Zavedu vás do vaší komnaty.“ Když jsi prošla vraty do sídla musela jsi se udiveně rozhlédnout. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznal jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. Sluha tě vedl nahoru po jednom ze dvou schodišť na horní podestu a do dlouhé chodby, prošli jste kolem pánského salónku kde jsi zahlédla dva gentlemany co se skláněli nad dámou. Podlahu dlouhé chodby zakrýval červený koberec, zdi byli vymalovaný vínovou barvou, minuli jste několik rytířských zbrojí, či vystavených zbraní z dob minulých či některých, které se nosí i v této době však ve vzdálených zemích. Pokud chodbu nezdobily zbraně, zdobili je gobelíny či portréty dam a pánů. “Zde je prosím vaše komnata. Kdyby jste cokoliv potřebovala stačí zazvonit a co nejdříve za vámi přijde některý ze sluhů.“uvedl tě do tvé komnaty a odešel. Pokoj byl velký, prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou prostorovou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Nebyla zde jen obyčejná okna, ale francouzské dveře vedoucí na balkón. Vyšel jsi na balkón, abys zvenčí prozkoumal jistě nejlepší vyhlídku na celou zadní stranu panství. Formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Uprostřed stála momentálně nefunkční kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie. A za ní už byla jen divoká příroda. Zde muselo být v létě opravdu nádherně. Zasněžená louka poseta ovečkami s černými nohami, se táhla až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. Vrátila jsi se do pokoje, najednou vyšla ven z koupelny služka a sdělila ti, že koupel máš připravenou a šaty visí ve skříni. S tím se s úklonou vzdálila. |
| |
| Sídlo, pokoj, koupel a čisté šaty Nechám se provést sídlem, zevnitř je ještě víc ohromující jak zvenčí, dech se mi lehce zatají, i když stále z té krásy cítím sálající chlad a jakousi přísnost. Naopak největší teplo jsem vždy cítila na farmě, která byla sice také rozlehlá, ale její stavby byly z prostého kamene, obyčejné nízké zídky, všechno účelné, ne pro majestát. Jak se tak říká, majitel dělá sídlo, takže se v mém podvědomí začal tvořit jistý obrázek o Westomorvých, ale zdaleka ne jen z hlediska jakéhosi chladu. Fascnoval mě smysl pro detail, jak má vše své místo, do něhož přesně zapadá. I když se tu střetávalo hodně různých kultur a vlivů, jaksi podivně to do sebe zapadalo. Pohledem jsem přelétla brnění na chodbách, nakonec jsem stanula přede dveřmi, u nichž mi bylo řečeno, že zde bude můj pokoj. Na majordoma zlehka pokývnu hlavou, ještě jednou mu poděkuji, pak vstoupím dovnitř, ve tváři nemálo ohromený výraz. Ten volný prostor se mi líbil asi nejvíce, žádné přehršle nábytku... Jen tak pro sebe jsem se pousmála. Výhled z balkonu mne také potěšil, opět otevřená krajina.... Vrátím se zpět a dveře pečlivě zavřu, aby sem netáhlo, ještě jednou se rozhlédnu po pokoji a trochu se leknu služebné, pro svou zaujatost teď už i detaily jsem se nesoustředila na nic jiného. Zlehka dívce pokývnu hlavou, pak zhluboka nadechnu a vydechnu. Tohle bude ještě dlouhý den.... Ale moje ze zimy prokřehlé tělo se na koupel těšilo. Vešla jsem do koupelny, kde čekala kouřící lázeň, která krásně voněla. Nechala jsem z těla sklouznout šaty a ponořila se do víc jak příjemně teplé vody, na chvíli jsem se potopila celá. Ještě chvíli jsem relaxovala, ale nakonec jsem se začala mýt. Pach koňské srsti a slámy, který mě nevadí a je mi dokonce i příjemný a tak nějak ke mě patří, se momentálně musí skrýt pod vůni mýdla a růžové vody, neboť se mezi touhle společností prostě "nenosí". Vydrhnu se, vstanu, natáhnu se pro osušku, do níž se zabalím a opatrně vylezu, aby mi nepodklouzla noha. Ve skříni chvíli přebírám šaty. Ty, do nichž je potřeba korzet zamítnu, sama si ho neutáhnu tak, aby to bylo dobré. Takže zbydou jen ty ze Španělska a pak další, které nám poslali nějací příbuzní z Francie. Byly stažené už pod prsy s celkem odvážným půlkruhovým výstřihem a krátkými rukávky. Látka byla sněhobílá, lehounká, mírně průsvitná. Pousmála jsem se. Tyhle šaty se mi zamlouvaly, skýtaly totiž hodně volnosti a i pohodlí, i když... co se týkalo kalhot, tak ty přecejen větší, alespoň dle mého názoru. Pečlivě si vysuším dlouhé vlasy, které si jsem naštěstí schopná upravit i bez pomoci Heleny. Na krk dám sametovou, širší stužku, ještě se zkontroluji v zrcadle. Podle konvencí dokonalá, křehce působící bledulka prokmitne mi hlavou, o něco později myšlenka, že snad tyto šaty nikoho moc nepobouří, odhalovaly daleko víc nahé kůže, než je tady zvykem, ale ve Francii začínaly být nesmírně v módě. Prý empír... Ale byly vskutku minimálně tak pohodlné, jak vypadaly... Ještě několik okamžiků jsem seděla před zrcadlem, ale hleděla jako by skrz něj. Nakonec jsem vztáhla paži, mezi prsty uchopila zvonek a zahýbala zápěstím. Pokojem se rozlehl lehounký zvuk, ale přesto dost ostrý, aby byl slyšet. Položila jsem zvonek zpět na komodu a čekala, dokud se neozvaly kroky. Na to jsem sepomlu zvedla a pohled upírala na kliku ode dveří... |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Oči se mi rozšíří lehkým překvapením a hned, jak mi dojde že spodní prádlo opravdu není součástí jeho oděvu, naskáčí mi na lících červené flíčky. Sklopím oči a s pobaveným a zároveň stydlivým úsměvem se koušu do rtu. Čím víc bloudí mé oči po jeho těle, tím stydlivější a zdráhavější jsem. Přeci jen, je to poprvé, co vidím nahého muže. Nkonec se ale překonám, lehnu si na bok když si lehne vedle mě a chvíli si ho prohlížím. Přizvednu se, hlavu si opřu tak abych ho mohla líbat na rty a krk, rukou mu hladím hruď a břicho a jednu nohy pokrčím a nám na ty jeho. Nakonec, ostýchavě zajedu rukou k jeho klínu, chci mu oplatit jeho "službičku". Rozhodně není mé laskání nic extra, chvíli trvá, než přijdu na to jak a stále se dosti stydím. Doteky jsou jemné, ostýchavé.. |
| |
| Niekde v sídle "Milý Thomas, keby som vedel rozprávať so ženami, nebol by som starý mládenec, nemyslíte?" neodpustil si fórik na svoj vlastný účet. Ľudia boli väčšinou prekvapení, keď niečo také utrúsil, neočakávalo sa, že by si šľachtic mohol robiť srandu sám zo seba. Mal rád tie neveriace výrazy na ich tvárach... "To víno poznám. Teší ma, že konečne spoznávam jeho tvorcu." zasmial sa uznanlivo "Udalosť roka... No, bojím sa, aby to so všetkými tými titulmi nebola skôr príšerná nuda. Obľubujem skôr trochu neformálnejšie príležitosti v kruhu priateľov, pretože viem, že tam si aspoň neurobím hanbu..." zasmial sa. Spoza rohu sa vyrútil holčina v ružových šatoch a vletela pod stolík. Váza ruží na ňom položená sa nebezpečne zakymácala. Ďalšia na úteku pred gubernantkou? Čo mi to sakra len pripomína? pomyslel si, zakrútil hlavou, ale nakoniec sa postavil tak, aby zakryl poslený vytŕčajúci kúsok jej šiat. A urobil to v poslednú chvíľu. spoza rohu vybehol dôvod, prečo tá malá holčička utekala. Veľmi pádny dôvod s nožnicami v ruke. Na jej úklon odpovedal rovnako (iba jemne naznačený hlavou) a usmial sa. "Nie, obávam sa, že sme nikoho takého nevideli." odpovedal, nahodiac čo najneutrálnejší výraz. Klamanie mu vždy išlo, v podstate o to aj v jeho práci išlo. Stáť pred zhromaždením ľudí a klamať im do očí... |
| |
| Úsměv z mé tváře nemizí ani ve chvíli, kdy se objeví hraběnčin manžel, jistě velký lamač dívčích srdcí, věčný pokušitel. Nevadí mi ani tak to, jak obskakuje mou ženu - vlastně je zvláštní sledovat, že o ní má taky někdo zájem a dává jej najevo tak okatě, ačkoliv jen kousek od něj stojí jeho žena, jako spíš to, jak se chová. Je mi nepříjemný kvůli sobě, ne kvůli ní. "Jistě, že ne. Jen mi ji vraťte co nejméně rozmazlenou vaší péčí a krásou vašeho domu, těžko bych pak sjednával nápravu," střelím po Claudii mírně škodolibým pohledem a usměji se o něco víc, než dosud. Vyvíjí se to vskutku zajímavě, jen co je pravda. Claudie padne za oběť pánovi domu a bude-li to dřív, než se dopustím neřesti já sám.. je zbytečné nad tím uvažovat. V hlavě mi však vyvstává otázka, jestli vskutku natolik toužím zůstat s touto opravdu velmi okouzlující ženou, o které jsem už nejednou za tu malou chvíli smýšlel jako o objektu mé touhy. "Snad bych vám mohl s něčím pomoci, nebo vás na chvíli odtrhnout od všech těch povinností," věnuji jí vlídný úsměv a další, drobnou, úklonu. |
| |
| Hostinec: S obavami se rozhlédnu ještě jednou po dvou mužích, jež nám uvolnili místo a velmi laskavě se na ně usměji, z mého hlasu med téměř ukapává, když k nim promluvím. Moc si vážím vaší chápavosti, pánové. Je mi ctí sedět právě u vašeho stolu. Děkuji vám. Zlehka kývnu hlavou a posadím se na s úsměvem poděkuji i chlapci, jež se téměř tetelí blahem, když ví, že může obsloužit tak vážené hosty, stejně tak, jako si asi uvědomuje, kolik zlatek ho za tuto práci čeká. Cuknu sebou, když se Duncan zmíní o oddělených pokojích a pak se na něj zadívám, v očích klid, vyrovnanost a upřímnost. Duncane, můžeš spát kdekoliv jen chceš. Pokud chceš oddělené pokoje, budu jen ráda, jen, obávám se, že by toho mohl některý z těchto mužů využít. Pak alespoň zde slyšeli, že pokoj budeme mít společný. Zhluboka se nadechnu a zavolám si chlapce, abych si vyslechla, co bude připraveno na večeři. Ráda bych se dozvěděla, co je v kraji nového. Můžeš se posadit posléze k nám a povečeřet s námi, prosím? Ráda bych se dozvěděla vše, co se změnilo. Sleduji výraz chlapce a zlehka upiji z číše lehkého vína smíchaného s více než poloviny vodou. Se zájmem si prohlížím ostatní osazenstvo. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Povolím sevření a tím má možnostu utéct, ale hned na to jí chytnu a snažím se dostat nad ní a tak způsobím, že se kutálíme po místnosti. Zastavíme až o stůl, kdy já jsem nahoře a moje nohy okamžitě zaklíní její a rukama chytnu její ruce. Díky menší pranici mám dech zpátky. Sehnu se a kousnu jí do rtu. "Jsi pěkná dračice, tohle se mi líbí." řeknu s radostí, jak se na to těším. Sehnu se a znova jí políbím, tentokrát s kousnutím počítám a nemíním přestat. Jednu nohu posunu po její tak, že jí kolenem tlačím přes sukni mezi její nohy. Její ruce násilím zvednu nad její hlavu a držím. Tentokrát já kousnu jí do jazyka. Povolím polibek a zadívám se na ní.V očích je radost a ještě něco, co se dá těžko pojmenovat, možná zákeřnost. Držím její ruce a jelikož je udržím jednou rukou, druhou mám volnou a chytnu jí za bradu a zmáčknu, takže nemůže mluvit. "Vyrazila jsi mi dech, děvko." zasyčím a pustím její bradu. Hned na to se napřáhnu a silou jí praštím do břicha, aby pochopila, kdo jsem. Sehnu se a než stačí zařvat, dál jí líbám, přitom rukou sjedu mezi její nohy a začnu jí vyhrnovat sukni a následně sundavat spodní prádlo pod sukní. Nemazlím se s tím a jsem připraven jí v přípravě vzpoury stisknout ruce víc a nepustit. Mé nohy stále drží ty její tak, aby nemohla ani kopnout. Ted využívám celou váhu svého těla. |
| |
| Margot Swanson Čekala jsi, brzy se ozvalo zaklepání a pak vešla mladší služka “Dobrý den, lady.“pozdravila tě a uklonila se. “Máte nějaké přání, lady?“zeptala se. Dívka to byla ve tvém věku s hnědými vlasy a tmavě hnědýma očima. Sir John Drake Žena vzdychla “Dobrá. Děkuji. Teď mě omluvte, pánové. Musím ji najít.“omluvila se a zmizela v chodbě. “Už je pryč?“špitla dívka z pod stolu a ucítil jsi jak prostrčila hlavu mezi tvými koleny, rozhlédla se. “Ano. Je pryč.“odpověděl ji Thomas. Dívka vylezla “Děkuji. Morgana mi chce ostříhat vlásky. Ale já nechci. Chci je mít hodně dlouhé, jako ta princezna Rapunzel z pohádky.“usmála se. Pak pohlédla z jednoho na druhého “Vy tu také zůstanete na zimu?“zajímala se. Šatičky měla ušmudlané, jak klečela na podlaze. Gabriela de la Crull Jeden z mužů, kterým jsi poděkovala za uvolnění stolu kývl hlavou, ale pak se znovu ponořil do rozhovoru se svým přítelem. Usadili jste se a vysvětlila jsi Duncanovi, jak to bude se spaním, chápavě přikývl “Ano. Chápu. Ty myslíš opravdu na vše, drahá sestřenko.“řekl tiše “Později si s hostinským v soukromí promluvím a požádám ho ještě o pokoj pro sebe.“pustil tvou ruku. Zavolala jsi si chlapce, který byl tvým pozváním překvapen “Vaše veličenstvo. Bylo by mi ctí s vámi povečeřet. Ale bohužel nemohu. Jsem v práci.“zdvořile odmítl “Ale na chvíli se mohu zdržet a rychle vám povědět co chcete vědět. Teď mě prosím omluvte.“uklonil se a odešel. Museli jste nějakou dobu počkat, ale konečně vám přinesli jídlo. Bylo to do zlatova pečené kuřátko s pečeným bramborem a dušenou zeleninou. “Prosím. Nechte si chutnat.“řekl mladík “Nebudu vás rušit u jídla. Až dojíte přijdu.“znovu se uklonil a šel pryč. Duncan se na tebe podíval “Na vesnického kluka je docela vychovaný.“řekl. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Překvapilo tě, jak bylo jeho mužství hebké, horké a na dotek příjemné. Alecovi se zkrátil dech, chvíli si tvé doteky užíval a pak se trochu natočil na bok a znovu položil ruku do tvého klínu a začal ti dráždění oplácet. “Nestyď se. Děláš to dobře.“políbil tě “Ber to takhle…“vzdychl “… budeš mít zkušenosti pro příště.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Konečně se vzpamatovala a znovu se začala cukat, prala se s tvou rukou, kterou jsi ji svíral ruce nahoře. Vzpouzela se, vrtěla, trhala sebou a otírala se svými prsty o tvou hruď což tě vzrušovalo. K tvému překvapení po chvíli ti polibek oplatila i když se stále bránila. |
| |
| Sir Henry Douglas Tvá žena se na tebe ohlédla, ale jen na okamžik než se znovu zadívala na hraběte. Ten se také ohlédl a ujistil tě, že tvou drahou polovičku nerozmazlí nebo se o to aspoň pokusí. Lady Lisa se na tebe podívala a usmála se “Obávám se, že odtrhnout mně od mích povinností je zhola nemožné. Stále přijíždí hoste a to mě velice zaměstnává. Zrovna teď bych se měla setkat s jednou mladou dámou, která přijela před vámi, ale oddávala se ještě koupeli. Pokud chcete můžete jít se mnou, nakonec přece jen se u večeře všichni seznámíte.“zahákla se ti do ruky “Pojďme dovnitř, sire Douglasi. O svá zavazadla se neobávejte. O ty už je postaráno.“ujistila tě. “Slyšela jsem, že máte velkou zálibu v básních. Máme tu vlastní knihovnu a mnoho knih s básněmi. Některé by se vám jistě mohli líbit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Ještě chvíli a už to nevydržím.. Hruď se mi stahovala, jak jsem se snažila potlačit vzdechy, aby žádný kolemjdoucí neslyšel. Když začne i on, nepřestávám, sem tam zakloním hlavu, se slastným vydechnutím protočím panenky a tělem mi projíždí volny vzrušení. Líbám ho, občas ho vnávalu chtíče kousnu jemně do spodního rtu. Zkušenosti.. Vydechnu také a tlumeně odpovím. Chci veškeré zkušenosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Sklonil hlavu a jemně tě kousl do ňadra, viděla jak je vzrušený. A ty jsi na tom nebyla jinak i když na tobě to nebylo tolik vidět jako na něm. Dal masíroval ten malí, tvrdý hrášek schovaný v tvém klíně. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Tak je zrušíme? je to napůl otázka a na půl návrh. Především však prosba. Nevím, co se to se mnou děje, jsem jako omámená. Jedno vím ale jistě. Chci aby on byl můj první, ne nějaký starý muž který si mě jen "koupí". Chci abys to byl ty, na koho budu vzpomínat.. Zašptám a líbám ho a rukou se věnuji jeho vrušené chloubě. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "A třeba si nenajdeš žádného starého muže. Třeba o tebe bude mít zájem nějaký mladý, pohledný šlechtic. Nebo se zamiluješ a pak bys toho litovala. Musíš si být úplně jistá, že to chceš."přitiskl tě těsně ke svému tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Ale taky to bolet nemusí, já to chci s tebou. Víc se k němu přitisknu, úpěnlivě se na něj dívám. Já prosím o sex.. Dojde mi. Cudnsot sama asi nebudu. Jsem si úplně jistá, že to chci. Teď tady a s tebou. Na panenství ženy se klade moc velký důraz. Jediné, čeho bych litovala by bylo, dkybych to dnesk neudělala. Putuji mu rty po tváři, místy ho líbám a něžně koušu. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Vsunul ti ruku pod záda, pomalu se s tebou otočil, že ležel na tobě "Jen mě hodně mrzí, že se pak nejspíš už neuvidíme, květinko."vsunul mezi vás druhou ruku, kterou znovu položil do tvého klínu, ale tentokrát do tebe opatrně vsunul prst, nejspíš aby si tě připravil. "Máš nádherné rty. Úplně jsem se do nich zbláznil."zašeptal předtím než tě znovu políbil a jemně tě kousl do rtu, který následně začal sát. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Otočil se a taď leží na mě, mezi mýma očima a já si jej s úsměvem prohlížím. Nelituju toho, že jsem změnila své rozhodnutí. Až se budeme vracet, donutím Clarisu, aby jsme se tu opět zastavily. Slíbím mu. Musím ho pak opět vidět, chci to. Vykulím oči a zalapám po dechu, když do mě strčí prst. Už yb bylo pozdě, říci že nechci, ale já stejně chci. Usměju se, když mluví o mých rtech, když se přisaje na můj spodní ret dělám občasně totéž s jeho horním rtem. |
| |
| Na chodbe s dievčinou "Prajem veľa šťastia pri hľadaní." uškrnul sa za odchádzajúcou Morganou. Dnes sa ešte rozhodne nabehá... Skoro mu jej prišlo ľúto. "Ano, už je preč. Práve si ju odsúdila na celodenné blúdenie po sídle." zasmial sa, vyjadriac svoje myšlienky nahlas. "Princezna Rapunzel? Tá, čo bola zamknutá vo veži? No, ja som ju chudáčika vždy ľutoval. Muselo byť nepríjemné, keď sa ten princ aj v zbroji šplhal po jej vlasoch hore." zasmial sa. Toto môžu iba dospelí... Za každou rozprávkou vidia fakty a pokazia každú srandu... "Ale ak si ich necháš narásť, určite si ťa prídem namalovať. Súhlasíš?" Zasmial sa, spomenúc si na svoju záľubu v maľovaní. Asi presedlá z krajiniek na dlhovlasé dievčatká, zasmial sa v duchu. "Neviem, či na celú zimu. Ako dlho budem môcť." odpovedal a prvý krát sa seriózne zamyslel, ako dlho bude vlastne celá táto udalosť trvať. neudal žiaden termín, kedy sa vráti... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Myslím, že jsi připravená."šeptl a zvedl se a pohladil tě o bocích. "Ale budeš se muset do něčeho zakousnout. Kdyby jsi vykřikla."zamyslel se a zvedl se, našel svůj kožený pásek a vrátil se k tobě "Kdyby tě to hodně bolelo... zakousni se do pásku. Ale neboj se, bolest pak přejde a začne se ti to líbit."ujistil tě "Připravená?" |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Budu sem jezdit častěji, neuvidím tě každý den a ani každý týden, ale nebude to tak,že se uvidíme dvakrát a pak sbohem. Dávám ti své slovo. Usměju se a bolíbím jej jemně na nos. Zakousnout? Nechápavě si jej prohlížím, přinese pásek a já pochopím. Dobře, ano, chápu. Jsem připravená. Usměju se na něj, vezmu si ten pásek a ještě jej políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "A tvůj slib beru vážně. Budu na to spoléhat."mrkl a pak se nadechl. Pohladil se, políbil a pak se nad tebou vztyčil, jemně ti roztáhl nohy od sebe. Pohladil tě po vnitřních stranách stehen, pak na tebe jemně nalehl, tak aby tě netlačil. Cítila jsi, jak do tebe opatrně vniká, hezky pomalu, když narazil na tvou panenskou blanku zůstal stát. Čekal až si zvykneš, nejspíš to nedělal poprvé "Teď to asi zabolí. Připrav se."šeptl. Uchopil tě za boky a udělal jeden prudký pohyb dovnitř, kdy tě celou zaplnil a pak znovu ztuhl, aby jsi si zvykla a prvotní bolest odezněla. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Znova se začne bránit a tak jí více stisknu ruce a přitlačím je k zemi. Její hrud se nadouvá a ona se pode mnou kroutí a snaží se vysmeknout. Nedovolím jí to a více se na ní položím. Její prsa mě dráždí i přes oblečení. Jak má sundaný kalhotky, vyhrnu její sukni jak nejvýš to jde a sjedu rukou mezi její nohy. Stále se brání, ale polibek se změní, oplatí mi ho. Hodná......ale za tohle tě nepustím. Pochválím jí v duchu a dlaní přejedu po jejím podbřišku. Přestanu jí v polibku kousat a už jí jen líbám, prozkoumávám její ústa a aspon v polibku přestanu být krutý. Jak dlaní jedu níž, prstem vjedu mezi její pysky a vjedu do ní. Jak jsem v ní, zajedu do ní naplno a pokrčím prst tak, abych jí podráždil. Bud se přestane cukat a tím jí to nebude tolik bolet. Protože jak sebou hází, můj prst a nehet nepůsobí zrovna nejpříjemnější pocity. Stín mezitím vstal a lehl si ke dveřím, jen otráveně nás sledoval. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když jsi začal bloudit prsty po jejím podbřišku znovu na tebe vyvalila oči a trhla sebou, ale to ti nezabránilo v tom do ní vsunout prsty, prohnula se v zádech a tlumeně ti vykřikla do úst. Bránila se, ale když zjistila že si tím jen sama ubližuje přestala. Zadívala se ti do očí, vzpurně se zamračila, ale to zmizelo ve chvíli když jsi tvé dráždění začínalo být příjemné. I když se bránila tomu do dát najevo přesto po chvíli přivřela oči a tiše zasténala. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Raději se s ním líbám, abych přišla na jiné myšlenky. Opět několikrát pomalu vydechnu, než kývnu. Alec prudčeji přirazí a já jen syknu. Opět se zastaví, podívám se na něj. To je všechno? Ani to nebolelo.. usměju se. Jen to zabolelo, ale to hned zmizelo. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Jak do ní vjedu, tlumeně vykřikne díky polibku a propne se. brání se a tak jí to bolí. Ale dojde jí to a přestane. Dívá se mi do očí a já jí i při polibku. Necítím k ní nic, jen si jí jednoduše chci vzít za její neposlušnost. Mračí se, ale po chvili přestane a dokonce i tiše zasténá. Usměji se a dám jí menší pauzu při polibku. Přitom přidám další prst, abych jí podráždil natolik, aby nekřičela o pomoc.. Skloním se a hryznu jí do krku. " Neřvi a třeba se ti to bude líbit." zašeptám drze a na to jí znova políbím. Nepouštím jí a ještě chvili jí dráždím. Pak dám ruku pryč a jednou rukou sundavám svoje kalhoty, abych si jí vzal úplně. Jak je mám dole, natisknu se na ní a ona může cítit na stehně můj penis. Přestanu jí líbat a čekám, co řekne. Ruka znova najde její klín a vjede jako nic mezi její pysky a prsty do ní jdou bez obtíží. Je to příjemný pocit cítit její tělo a to, jak mě do sebe nedobrovlně pustila. Tohle tě určitě ještě včera ani nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Vztáhl ruce dozadu a ukázal ti, že ho jimi máš obejmout kolem pasu. Jen co jsi to udělala, znovu se opřel o postel, zadíval se ti do očí a pomalu se začal pohybovat. Také neměl kam spěchat, čekal až to začne být příjemné tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Znovu ti polibek oplatila a musel jsi uznat, že uměla líbat dobře. Když jsi si sundal kalhoty cítil jsi jak na chvíli zamítavě ztuhla. Konečně jsi ji dal šanci něco říci, zadívala se ti do očí, ale pak hlavu odvrátila na stranu "Nebudu křičet."slíbila ti. Zavřela oči a zvrátila hlavu se zasténáním dozadu, když jsi ji znovu začal prsty prznit. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Jak si sundám kalhoty, cítím, jak ztuhne, ale nepřestanu. Ted nemyslím na nic jiného než na to, jak si jí vemu a tím jí potrestám. Přestanu jí líbat a dívám se na ní. Oplácí mi pohled a pak to nevydrží a odvrátí hlavu nastranu. Slíbí, že křičet nebude, ale i tak jí moc nevěřím. Ženským se věřit nedá...nikdy. napadne mě a jen jí sleduji její hlavu zvrácenou dozadu a zasténání. Usměji se, protože tohle je moje chvíle. Více jí koleny roztáhnu nohy a vyndám z ní prsty. Zatlačím na její rameno a posunu si jí niž, abych do ní mohl lépe proniknout. Jsem vzrušený z jejího přemožení a i její polibky a steny mi pomohli, abych si nemusel ještě nějak pomáhat. Příjde mi i trochu hezká. Jak jí posunu níž, penis pronikne mezi její pysky a zajede do její pochvy už tak připravené od mých prst. nazvednu se a opřu se o ruku, kterou držím její ruce. Druhou volnou rukou hladím její nadra a tiše vydechnu pod tím pronikáním hlouběji do ní. Přirazím naplno,. pohyby pánví jdou nejdříve pomalu a pak přidám na intenzitě. Tisknu její nadra a různě je hladím, jak si užívám jejího těla a stoupá tím mé vzrušení. I přes její slib jí znova líbám. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Jsem vyjímka.. Tlumeně se pousměju a vzdychnu. Obejmu ho kolem pasu a nehty občas řkrábu po zádech. Chvíli si zvykám na ten pohyb, přivýkám tomu a když to ve mě začne vyvolávat známé ale zesílené vzrušující pocity, začnu proti němu sama přirážet. Vzepnu se a líbám ho na rty, vpíjím se do těch neuvěřitelných kolouškovských očí. |
| |
| "Návštěva" Zlehka pozvednu obočí, pak jemně pokývnu dívce hlavou, na rtech úsměv. Zběžně si ji prohlédnu. Vypadá stejně stará, jako jsem já sama, což způsobí, že se, nejprve spíš podvědomě, uvolním. ,,Pár drobností snad, nebudu tě zdržovat dlouho, jistě máš na práci lepší a důležitější věci." odvětím, pak jí pokynu rukou ke křeslu, sama se posadím ke komodě a otočím se tak, abych na dívku viděla. Mám neochvějné nutkání si s ní popovídat, snad díky shodnému věku, možná i tomu, že jsem k něčemu takovému už dlouho neměla příležitost. Tiše povzdychnu. ,,Prve, jestli se smím zeptat na tvé jméno.... Já jsem Margot. Klidně mi tak můžeš říkat, nevadí mi to...." vybídnu ji a pousmátí na tváři se mi ještě o něco rozšíří. ,,Jestli by to bylo možné, chtěla bych pár drobností, týkají se všechny vpravdě jen jedné věci, či spíše osoby. Odhaduji, že jsme stejně staré a já tyhle umělé masky škrobenosti nenosím přespříliš ráda, takže ti to řeknu narovinu. Má guvernantka, Helena, by měla dorazit taky sem. Jestli tě můžu poprosit, abys mě na to co nejdřív upozornila, pokud možno dřív, než se se mnou bude mít šanci setkat." odmlčím se, na chvíli se zadívám směrem k oknu, ale po té opět stočím zrak na dívku. ,,Druhá věc... Byla bych ti moc vděčná, kdybys zjistila, jak se vede Oliverovi. Je to Connemarský hřebec a myslím, že díky jeho zlaté srsti a černé hřívě si ho nemůžeš splést. A to... poslední.... to spíš časem. Byla bych ráda, kdybys, pokud ti to povinnosti dovolí, za mnou chodila vždycky ty. A kdybys něco potřebovala, tak se na mě můžeš kdykoli a s čímkoli obrátit, neboj se, nikomu to neprozradím, ať by se jednalo o cokoliv. Jak jsem už řekla... Já těmhle sešlostem moc neholduji. Váš majordomus si mě spletl se služebnictvem... Občas si říkám, že by bylo lepší projít spíš dveřmi pro něj, než hlavní branou, ale s tím asi nenadělám nic..." pokrčím zlehka rameny, pak se pomalu zvednu, přejdu k oknu, uchopím závěs mezi prsty a mírně jej odhrnu. ,,Jak jsi tady vlastně dlouho? Jestli tě ale zdržuji, tak se omlouvám, byla bych nerada, abys kvůli mě měla problémy." dodám po chvíli, načež se otočím zpět na dívku. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Marně zatlačila na tvou ruku co ji stále svírala ruce za hlavou. Začal jsi se v ní pohybovat, ale jak už to bývá zmocňovali se ji přírodní pudy. Nohama tě objala kolem pasu a sama začala k tobě zvedat pánev. Její odpor zcela odpadl, polibky ti oplácela a vzdychala ti do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Přestal si tě přidržovat za bok a položil ji na tvé ňadro, které začal hníst. Náruživě tě líbal a stále více těžce dýchal a jeho pohyby pánví se vystupňovali spolu s rozkoší, která se ve vás probouzela. |
| |
| "Potěšující zpráva, avšak pochybuji, že bych si našel čas, abych si knihy pročetl. Hosté vždy znamenají zábavu. Je to dlouho, co jsme se ženou navštívili podobnou společenskou událost," bez námitek se ujmu role hraběnčina společníka, nakonec, vždyť kromě knih také zmínila mladou dámu a koupel, což je až příliš lákavé, než abych odmítnul. "Váš manžel z vás musí mít radost, víte o svých hostech málem víc, než o sobě vědí oni sami. Buď máte peníze k placení špehů, nebo je to vaší bystrostí a kontakty. Osobně bych sázel na to druhé," ani jsem jí nechtěl lichotit. Má kčekávání jsou však vcelku zklamána, ač doprovázím krásnou a neznámou ženu, která má jako každá svá tajemství, zanechává mne to zcela chladným. Dáma a její koupel mne sice nadchla, ale stále musím myslet na Claudii a to, jak dlouho bude v jejím dobrém stavu trvat, než podlehne. Pokud ne hraběti, pak někomu jinému, na tom nesejde. Sklenka vína a dobrá kniha by to zpravila, možná nakonec zdejší knihovnu přeci jen využiji. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Tlačí na mojí ruku, nejspíš se z toho chce dostat. Jen jí ruce zatlačím zpátky, ted jí nepustím. Bude držet jak já budu chtít a jak dlouho budu potřebovat. Podřídí se a nejspíš se smířila se svým osudem, její nohy mě obejmou kolem pasu a spolupracuje. přidam na pohybech, jak v rychlosti, tak i více přirážím.Líbám jí a dovolím si i líbat její krk a sjíždím polibky do dekoltu. Rukou hladím její tělo přes oblečení, až jí sám rukou sjedu na zadek, nadvzednu si jí a stisknu.Ovšem její ruce nepustím. Její spolupráce mi pomáhá a tak se to nakonec líbí i mě více než jen kdyby ležela a nechala se ojet. Pohybuji se v ní rychleji, sám začnu sténat a zavřu oči. Mé vyvrcholení se blíží, přírazy se přidají na tvrdosti, ruka vyjede a zatlačím znova na její rameno, abych jístáhnul níž, jak to jen jde. Zavřu oči a nechám extázy projít celým mým tělem a mé sperma zaplní její tělo. Jsem propnutý a teprve ted mé sevření rukou povolí. Trvá to jen chvili, přesto potom musím zhluboka dýchat. Vyjedu z ní a její nohy ze sebe shodím. Sehnu se a naposledy jí políbím, na rozloučenou. Přitom jí už jen zlehka sevřu spodní ret zuby. Vstanu a tím jí pustím ze svého sevření. Ve stoje si zapínám kalhoty a pozoruji jí, co udělá. |
| |
| Sir John Drake “Ať si hledá. A třeba ať si ostříhá vlastí vlasy.“bručela si holčička, ale když jsi mluvil o Rapunzel rozzářila se “Trocha tahání za vlasy neuškodí. Určitě ji taky tahali ti pitomí kluci v dětství za vlasy. Musela být zvyklá. Nejlepší, ale je že pak měla svého krásného prince. Já bych chtěla taky svého prince co kvůli mně zabije ježibabu a vyleze po zdi.“všimla si ušpiněných šatů a začala si je oklepávat. “Namalovat mě? Tak jo… jen nesmím Morgan dovolit aby se ke mně přiblížila s nůžkami.“souhlasila dívenka. “Kam jdete?“zeptala se nakonec. Margot Swanson Dívka byla z tvé otevřenosti na rozpacích a po chvíli váhání si k tobě sedla a uvolnila se “Jmenuji se Patrika, ale hodně lidí mi říká Panenko, lady… Margot.“prozradila ti své jméno. A usmála se když jsi začala mluvit o své guvertnance “Jistě. Jakmile se o ní dozvím, hned za vámi.. tebou přijdu. Je mi trochu podivné, že jsi sem přijela sama.“zavrtěla se a udělala si větší pohodlí. “Věřím, že o vašeho… tvého koně je dobře postaráno. Máme dobrého stájníka. Ale pro tvůj klid se na něj půjdu podívat.“slíbila ti. Usmívala se, měla hezký úsměv “Jsem tu skoro od začátku. Necelý rok. Jak se sem pan a paní nastěhovali tak o dva měsíce později mě majordomus přijal. A nebojte se… neboj se. Nezdržuješ mě. Jestli ale chceš abych ti sloužila já, můžeš požádat paní domu o to, abych se stala tvou osobní služebnou.“ navrhla ti. |
| |
| Sir Henry Douglas “Zcela vás chápu. Musí být velice těžké mít manželku, která často ulehá s nemocí. Jistě je to velice omezující. Není divu, že Claudie tak radostně zářila, když jste sem přijeli.“usmála se. Lady Lisa a vešli jste do sídla. Když jste prošli vraty do sídla musel jsi se rozhlédnout. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznal jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. Zasmála se “Ah ne.. žádní špioni. Jen jsem si vyslechla několik drbů. Poslechla jsem si to co si lidé mezi sebou říkají. A i když hodně věcí je spíš přehnaných, tak přesto se tu a tam objeví něco zajímavého.“přiznala se ti. “Ale nemyslete si, že věřím všemu co se kde šustne.“ujistila tě, že není naivní. “Tak jak jste se rozhodl, sire Douglasi? Budete mne a lady Swanson dělat společnost?“podívala se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Čím blíže bylo tvé vyvrcholení tím hlasitěji sténala a prohýbala se v zádech a když jsi konečně došel orgasmu krátce vykřikla. Začal jsi se upravovat a díval jsi se na dívku, která ještě stále ležela na zemi, paží si zakryla oči a snažila se uklidnit. Když se ji trochu zklidnil dech, zvedla se a začala se upravovat, urovnala si šaty natáhla si spodní kalhotky a uhladila vlasy. Pak na tebe pohlédla, přišla k tobě, chytla tě za límec a políbila na rty. Hned na to od tebe ustoupila a vrazila ti facku, pak se otočila a šla ke dveřím ještě než zmizela z pokoje jsi zahlédl na jejích rtech úsměv. |
| |
| Rozhovor Musím se pousmát, když se zmíní o tom, jak jí zde říkají. Stejně tak tomu, jak stále kličkovala mezi tykáním a vykáním. Zadívám se na ní, pak lehce položím svou dlaň na hřbet její ruky. ,,Dobře, Patriko... A nemusíš být nijak zneklidněná, v mojí přítomnosti se chovej jako.... v přítomnosti své kamarádky. Odhaduju, že jsme stejně staré, takže nějaké oslovení jako "lady" můžeš v mém případě vynechat a být přirozená. Ale hlavně ne proto, že to chci já.... Spíš kvůli tobě. Sama vím, jak nerada se přetvařuju před společností... Není nad to, když je člověk svůj. Ale díky za tvojí ochotu. A jestli se ti ten můj návrh nezamlouvá, že bys mi byla k ruce, tak můžeš odmítnout, hůl ani ječivý křik na tebe nevytáhnu, to se nemusíš bát." povzbudivě se na ni usměji, pak lehce mrknu, na to spustím dlaň, která spočívala na její ruce zpět k tělu. ,,A Panenka? Tak mi říkají.... doma. I když teď už moc ne... Prý by to působilo hloupě a po pravdě řečeno.... To slovo je spojené s pár věcmi, které možná souvisí s vnějším, ale ne vnitřním vzhledem, alespoň co se mě týče." usměji se ještě o trochu víc. ,,Nejradši bych všechny večírky a plesy co se tu plánují vynechala a jela se projet na Oliverovi.... Tady ani nebude s kým si normálně popovídat... No, případně zneužiju tebe, jestli nic nenamítáš. Připomínáš mi jednu dívku z vesnice, kde má moje sestra farmu. Zvlášť zezačátku jsme se hodně vídaly, ale pak... No, řekněme, že mě už nepustili." pokrčím zlehka rameny. ,,Prý bych pochytila nějaké špatné mravy.... No, to podle toho, když se tak ohlédnu zpátky, stejně nepomohlo..." opět se usměji, tentokráte je ten úsměv dost široký. ,,Abych ti pravdu řekla... Já jsem Heleně prostě ujela.... A jsem teď ještě o hodně raději, že jsem to udělala..." pohled při posledních slovech upřu kamsi do neznáma, v očích se mi zamihotá pár světélek, která však opět pohasnou. Na to opět pohled stočím na dívku, čekajíc, co odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Ash Perez pro Dívka se sebere a též se upraví tak, jako by se nic nestalo. Čekám slova špíny, které na mě bude vrhat, ale neudělá to. Příjde ke mě a chytne mě za límec. Chytnu její ruku, abych jí případně jednu vrazil, pokud mě zase kopne. Místo toho mě políbí a já jí polibek nevracím. Ustoupí a tak jí pustím, a hned na to dostanu facku. Odchází z pokoje a já vidím, jak se usmívá. Přeci jen se ti to líbilo.....a odpor jsi jen hrála....proradné ženské, říkají ne, a myslí ano. a jen co odejde, zkontroluji kluka, zda je stále mimo či už ne. Přejdu k umyvadlu a opláchnu si ruce, sám si oholím tvář. Pak se posadím a pustím se do snídaně. Stín se ke mě posadí a já po pár soustech dám na zem jeho žrádlo, co mu přinesla. Druhou snídani nechám na stole, je stejně bez chleba a určená pro Nika. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Nemůžu ani jednoho z nás ohrozit hlasitými projevy. Chtivě ho líbám, nemůžu se ho nabažit. Ta rozkoš a krása ve mě vyvolává i smutek. Proč jen nemůžeš být navždy můj? Mám ale plán, jednou, až budu bohatá mu budu moci dát určitý finanční obnos, aby byl blíž a společensky na vyšší úrovni. Pak se s ním mohu scházet víc a nikdo to nebude řešit. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Přesto to nebylo příjemnější než vaše milování, které se pomalu blížilo k vrcholu. Jeho pohyby se pomalu zrychlovali, což ti způsobovalo ještě větší potěšení. Slyšela jsi jak se Alecovi vydralo z hrdla tlumené zasténání. Naštěstí tlumené tvými ústy, takto jste si navzájem vypomáhali aby jste nebyli hluční. Ještě chvíli jste se milovali, když konečně zvedl hlavu "Květinko... já už..."prozradil ti tiše že jeho čas se blížil. |
| |
| "Zdejší vzduch by jí mohl prospět, snad její zdraví touto návštěvou neohrozíme," řeknu se zcela vážnou tváří a možná by se v mých očích našlo i trochu starosti, ale stále je to lež a na tomto faktu se nic nezmění. Když onemocní, bude nemocná, jsem zvyklý, pokud ne, pak se toho taky moc nestane. Bohaté zdobení domu mne na okamžik okouzlí. Je to jako ocitnout se ve zcela jiném příběhu, ne jen navštívit jakési známé, i když podle Claudie tyhle lidi stejně neznáme. Mají dobrý vkus, minimálně, paní domu je vzdělaná žena, nebo se umí přetvařovat. A panuje zde velmi příjemná atmosféra. "To si vskutku nemyslím. Ono totiž stačí změnit slovo tuhle a támhle a ze zcela obyčejného pracovního oběda je rázem aférka hodná královské rodiny, se všemi podrobnostmi," řeknu bez zájmu a dál svou náhlou myšlenku nerozebírám, nudit se mohu i jindy a sám. "Velmi rád vás doprovodím," přikývnu o něco vzrušenějším tónem. |
| |
| Margot Swanson "Dobře, ale raději ti budu tykat jen v soukromí. Kdyby to viděl majordomus tak by mě mohl potrestat, že jsem drzá nebo něco takového." Chápavě kývala hlavou, když jsi mluvila o své vesnické kamarádce "Chápu. Je to zcela pochopitelné. Lidé co nemají šlechtický titul či hodně peněz tak nejsou spoutáni mravy. Nejspíš se obávali, že začneš lézt po stromech jako opice, honit po dvoře slepice nebo prožívat nevinné románky."trochu se začervenala. Usmála se, když jsi řekla že jsi svému ocásku utekla "Ty jsi asi hodně svá. Utéci své gardedámě. Chvíle svobody. Ale opravdu to stojí za to co se stane pak když se ji dostaneš do rukou?"vstala "Teď mě omluv. Půjdu se zeptat jestli tě mohu zavést k Lady Lise."ještě počkala na to co řekneš. Ash Perez Stín s radostí zhltl jídlo, které jsi mu dal a strčil ti hlavu do dlaně, pohladil jsi ho a on si zase lehl. Čekal jsi ještě chvíli a konečně se Niko probudil, zasténal a převalil se na bok. Pak se ztuhle posadil "To bolelo jako čert, sakra."podíval se na tebe "To to bude vždy takhle bolet?"zeptal se a začal se sunout po posteli, aby spustil nohy na zem. |
| |
| Sir Henry Douglas "Doufám, že ano. A i kdyby ji skolila nemoc mám tu velice schopného lékaře. A také mám jistý tajný bylinný recept."usmála se trochu tajemně. Vedla tě chodbou do které by se vešli tři lidé vedle sebe. Na zemi byl hustý rudý koberec. Odvedla tě od salonku, který byl spíš salón, byl velký a prostorný se spoustu stolečků, křesel a sofa, sem by se jistě vešlo aspoň dvacet dam ve svých největších šatech. Odvedla tě k nejbližšímu stolečku, všiml jsi si že na každém stolečku byl malí zvoneček. Prosím, posaďte se. Ale máte pravdu, stačí málo k tomu aby vznikly drby. Ale jak jsem říkala, nemusíte se obávat toho, že věřím všemu."pousmála se. Vzala zvoneček "Máte na něco chuť? Kávu? Čaj? Či něco k jídlu?"zajímala se. |
| |
| Konec volnosti Pokývnu hlavou. ,,Stojí to za to.... Vždycky...." odvětím a pousměji se, náhle se mi zazdá, jako bych opět cítila tu vůni slámy a ještě něčeho jiného.... ,,A co se týče majordoma, chápu tvoje starosti, ale s tím si nelámej hlavu. Osobně bych mu to vysvětlila a nemyslím, že by se ptal na důvody.... Ale je jasné, že to nepůjde takhle hned. I revoluci je třeba vést nejprve potichu, krůček po krůčku... jako malé dítě.... Teprve až když se udrží na nohou, tak je schopné chodit...." pousmátí na mé tváři se ještě o něco rozšíří. ,,A že jsem svá.... Nebudu přeci nikdo jiný, jen proto, že to chtějí ostatní, když vím, že by mě to vlastně zabilo-to mé skutečné já? Myslím, že mě chápeš, jak to myslím.... A co se týče lezení po stromech.... K opici se sice přirovnat nemůžu, oproti té jsem nešikovná, ale jinak to docela zvládám..." trochu šibalsky se pousměju a mrknu na ni, pak pokývnu hlavou. ,,Tak dobře, ať to mám za sebou. Nebudu tě už zdržovat..." |
| |
| Pokoj Stín sežere svojí porci a pak si žádá o pohlazení. Vyhovím mu, protože jsem ve velmi dobré náladě. Jen co ho pohladím, přestane mě otravovat a sám se položí na zem. Dojím snídani a pak se opřu a pozoruji toho kluka. Probere se a hned hovoří jak je zvyklý. Zamračím se a neodpovím. Jen vstanu a vemu talíř s jeho snídani. Začnu z ní ujídat, jen tak, pro zábavu. "To doufám, že nemluvíš na mě. Jinak bych ti jednu musel znova fláknout. " upozorním ho a talíř s jeho snídani hodím na zem. " Tvoje porce." a odejdu si sbalit věci, protože každou chvili tu bude kočí a náš kočár. |
| |
| Na chodbe Musel sa zasmiať. Decká naivita bola nádherná. Možno práve toto chýbalo jeho sídlu a jeho životu... "To je pravda, kvôli poriadnemu princovi by sa to oplatilo." zamyslel sa naoko. Bola škoda, že teraz už princovia nepobehovali po krajine a nezabíjali všakovaké ježibaby... "A čo sa pitomých klukov týka, tak práve z tých vyrastú ti princovia, zabíjajúci ježibaby a oslobodzujúci princezné vo vežiach. A nie všetci ťahajú za vlasy..." pokúsil sa chabo obrániť mužskú časť populácie. Ale vysvetľuj to desaťročnému dievčatku, však? "Tak ti prajem veľa šťastia pri ukrývaní. Budem sa na teba veľmi tešiť." zasmial sa spokojne. O tom, že portrétovanie je pre model strašlivá nuda sa zatiaľ šíriť nebude, to má čas... A obával sa, že keď slečna zistí, že dlhé vlasy sú pre chlapcov lákavejší cieľ na ťahanie, rýchlo ju tá princezná Rapunzel prejde... A pri jej ďalšej otázke sa musel zamyslieť. "Vieš, že ani neviem? Tuná môj spoločník navrhol, aby sme išli pozdraviť dámy, ale kde sa tie nachádzajú, to mi je záhada. Toto sídlo je obrovské a ja som tu zatiaľ iba pár hodín." priznal sa s úsmevom |
| |
| S vřelým úsměvem zavrtím hlavou v odmítavém gestu, zatímco jsem se usadil v pěkném salónku. "Cítím se spokojen, nedělejte si starosti," přeměřím si její postavu pohledem, možná dost z toho vzhledu dělají šaty, často to tak bývá, ale v obličeji je velmi pohledná. Oči, ty zaujmou na první pohled. Zavrtím se, abych přestal uvažovat, proč je tak zvláštní. "Snad neurazím, když vám položím dosti troufalý dotaz. Budete mít velké výdaje, ano, sice si ozvláštníte a snad zpříjemníte dny, ale jinak.. nač to vše?" odvrátím od ní pohled, abych nepůsobil příliš zvědavě vůči její osobě, a začnu si prohlížet vybavení místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. K čertu s bolestí a s tím, že jsem se měla odevzdat až manželovi. Nikdy nebudu litovat, že jsem se podvolila. V návalech vášně zatínám nehty do Alecových zad a vzpínám se proti němu. Tlumím jeho vzdechy a on mé. Najendou se zasekně a huhlavě mi zdělí že už.,. Co už? Jsem v téhloe branži nováček a Clarisa opravdu netráví svůj čas hovory o sexu. Na jeho výrazu však vidím, že je to spíš pro něj nejlepší část, tak přikývnu. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Alec se kousl silně do rtu a celý se napnul, viděla jsi jak mu cukají svaly na zádech, naběhla žilka na spánku a tlumeně zasténal. Chvíli jen seděl a oddychoval, pak se na tebe podíval a rozpačitě se pousmál "Promiň. Ale už jsem to nedokázal oddálit."omluvil se. Pořádně se otřel a znovu si lehl mezi tvé nohy a položil ti mazlivě hlavu na ňadra. |
| |
| Sir Henry Douglas “Jak si přejete. Já si přesto řeknu o čaj. Jsem si jistá, že ta mladá dáma si jistě také ráda napije.“zazvonila zvonečkem. Za chvíli přišel sluha kterému řekla o čaj, ten se hned zase vzdálil. Podívala se na tebe, když jsi se ho zeptal, usmála se “Jistě, že nejste troufalí.“ujistila tě “S manželem jsme prvních několik let manželství cestovali. Ale nakonec jsme se vrátili do naší vlasti a rozhodli se už úplně usadit. Také jsme se rozhodli, že by bylo vhodné se seznámit se šlechtici a navázat přátelské vztahy. Dalo by se říci, že to byl tak trochu politický tah.“vysvětlila ti. Objevila se služebná, pěkná šestnáctiletá dívka, uklonila se “Hraběnko. Lady Swansonová je již připravená na setkání s vámi. Mohu ji přivést?“zeptala se. Lady Lisa přikývla a služebná se vzdálila. “Tak za chvíli ji tu máme. Je to zvláštní bytůstka. Podle všeho sem přijela na koni, oblečena jako chlapec a přijela sama bez gardedámy, která snad dorazí až zítra.“ |
| |
| Margot Swanson “Nezdržuješ, samozřejmě.“usmála se a odešla. Seděla jsi a čekala, mezitím venku začalo mírně sněžit z tvého okna to pomalu vypadalo, jako z pohádky. Konečně se ozvalo klepání a po tvém vyzvání vešla Panenka “Lady Lisa tě už očekává v malém salonku. Doprovodím tě tam.“řekla “Později se jistě seznámíš i s hrabětem.“usmála se. “Jsem si jistá, že se ti bude líbit. Je velice galantní a jeho pohled by rozpálil snad i ledovou královnu.“informovala tě. Ash Perez Niko se zarazil “Omlouvám se. Promiňte. Nakonec… přece jen na tohle nejsem zvyklý.“omluvil se a sklonil se s obtížemi pro talíř a začal jíst. Nejspíš měl pořádný hlad, protože talíř dočista vylízal “Kam vůbec míříme, pane?“zeptal se a postavil se. Sir John Drake “Hloupost. Kluci jsou malí a otravní. Princové jsou dospělí.“odporovala ti dívenka se sebejistotou v hlase. “Takže to jdete do těch velkých skleníků. Půjdu s vámi. Stejně jsem chtěla jít za matkou.“vzala tě za ruku a drou vzala za ruku zase Thomase. “Aha… takže tam se přesunuli. Myslel jsem, že jsou ještě dámské odpočívárně.“pronesl. “Já vás tam zavedu.“nabídla se dívka a už vás tahala za ruce dál chodbou. “U matky mě Morgana nebude hledat. A třeba matku přemluvím aby nedovolila to stříhání.“plánovala si. |
| |
| Do náruče konvencí? Nikdy... Upřela jsem pohled do okna, oči sledovaly ladný pohyb snášejících se vloček. Jedna z nich náhle prudce zakroužila, zatřepotala se a opět zmizela. Všechny ostatní padaly dál, snášely se jako peříčka k zemi. Sklonila jsem hlavu, vnímala jsem, jak se do mě vkrádá vzdorovitá úzkost. Nesmím se tomu poddat. I přes všechny ty mravy zůstat stále sama sebou.... Jako ta jedna vločka mezi tisíci ostatních.... Ještě se otočím, dojdu k zrcadlu. Shlédnu sebe a své šaty. I když nejsem nijak nalíčená, stejně si připadám... uměle.... Jako nějaká panenka... Výrazné, modré oči, černé vlasy v kontrastu s velmi světlou pletí... Tu jsem nenáviděla ze všeho nejvíc. Vzpomněla jsem si na Španělsko a na to, jak mi slunce zbarvilo pokožku nádherně do bronzova. A že si mě pletli s cikánkou? No a? Právě kvůli tomu jsem se pak cítila ještě svobodnější... Z téhle melancholie mě probere hlas Patriky. Chvíli trvá, než zvednu hlavu a podívám se na ní, očima ještě sleduji snášející se sníh, ale nakonec se na dívku obrátím. Na její slova pokývnu hlavou a dojdu ke dveřím. Na zmínku o hraběti se však pousměji a zlehka pozvednu obočí. ,,Hrabě Westmor? Ale...?" začnu se tiše smát, pak zlehka nesouhlasně pokývu hlavou. ,,Zní to zajímavě, ale... pro mě ne...." dodám, úsměv na rtech se mi mírně stáhne, do očí se na okamžik vkrade závoj snění. ,,Ale jinak chápu...." dodám ještě k Patrice, pohlédnu na ni již normálně a nechám se vést do salonku. |
| |
| Pozorně naslouchám vyprávění hraběnky, pohledů jí však věnuji jen málo. Oceňuji, že je upřímná a nesnaží se vykroutit. "Oh, tak. Jistě máte spoustu zábavných i vážnějších, přesto poutavých, historek," odpovím a neočekávám další odezvu na toto téma, pro mou osobu je tato věc uzavřena minimálně pro tuto chvíli. Lady Swansonová, o té jsem zřejmě neslyšel. Marně dumám nad jménem dívky, která by se za pár okamžiků měla dostavit a doplnit tak naši společnost. A přijela na koni, převlečená za chlapce. O té jsem jistě jakživ neslyšel, ačkoliv o podobné výstřelky není nouze. "Opravdu? Tomu se mi nechce věřit," zasměji se a zavrtím nad tím hlavou, už nyní mne zajímá, jaké to děvče bude. Jestli dáma s divokým srdcem, která touží po volnosti, nebo hloupá děva, kterých je Londýn plný, když se člověk lépe podívá. Vyslovit své urážející doměnky se však neodvážím, ostatně bude pro ně čas i později a možná budou na místě, takto bych mohl zbytečně vypadat otcovsky. |
| |
| Pokoj. Otočím se na Nika. " A co je mě do toho, že nejsi zvyklý. Dřív než ten svůj zobák otevřeš, tak si rozmyslíš, co řekneš. Rozhodně ti to neuškodí." vyjedu po něm a pak se dál věnuji svým brašnám a uklizím své věci, co mám po pokoji. Zeptá se mě, kam to vůbec míříme. " Do Skotska, naše rodina dostala pozvání na zimní sezonu strávit tam a tak jsem něco jako rodinný vyslanec, co bude trávit čas s lidma se stejným či větším počtem peněz jako má naše rodina...a ty máš tu čest, že jedeš se mnou a spravíš si pohled i chutové vnímání." řeknu jasně a připravím tašky na odjezd. Pak ještě vyndám papír a pero, vše připravím na stůl. " Napiš vzkaz pro matku." řeknu a uklidím lahvičku s alkoholem, která má být na jeho záda. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Sleduji jej, jak ze mě sleze a povytáhnu se na loktech výš. Dívám se co dělá a musím přiznat že jsem překvapena. Chvíli na něj nechápavě koukám, než mi všechno dojde. Začervenám se nad svou hloupostí, naivitou a neinformovaností. Lehnu si a on si opět lehne na mě, tentorkát už jen tak. Jemně ho rukou hladím po zádech, nehty ho škrábu a užívám si že je u mě. Děkuji ti.. Zašeptám. |
| |
| Margot Swansonová Patrika se na tebe usmála “No to nemůžeš vědět. Až ho uvidíš pak teprve můžeš soudit.“řekla a odvedla tě do malého salónku. Od jednoho stolku vstala žena před kterou na stolku stál tác s horkým čajem, když jsi se narovnal teprve teď jsi si mohl svou hostitelku prohlédnout. Byla ještě celkem mladá, možná tak něco přes dvacet pět let, na sobě měla úchvatné šaty. Taft. Spousty metrů šustícího a vířícího taftu, tkaná osnova různých barev, které se měnily a mihotaly. Světle modrá hrající duhovými barvami, která vlastně nebyla modrá, ale stříbrná. Když přišla až k tobě všiml jsi si že u ucha má malou jizvičku a dvě na rameni, památka na prodělané neštovice. Obličej měla jemný, jemuž dominovaly vpadlé tváře a lícní kosti. Její hluboko zasazené oči zářili jako dva naleštěné měděné rendlíky. Měla kulaté a enormně velké hnědé oči s hustými řasami, jejichž barva se zdála být až umělá, protože až příliš ladila s jejími světle hnědými a lesklými vlasy. Její pleť neměla alabastrovou bledost, ale hřejivě mírně nahnědlou. Ale nebyla tam sama, také tam byl nějaký muž. Že by její manžel? Ale když Lady Lisa řekla jeho jméno pochopila jsi že to její manžel není. Byl pohledný, vysoký a krásné dlouhé vlasy hnědé barvy. Ash Perez “Já se to naučím.“slíbil Niko zkroušeně a jak jsi na něj vyštěkl trhl sebou. Se sklopenou hlavou poslouchal jak jsi mu říkal, kam jedete, ale už na to nic neřekl. Chopil se papíru a tužky a napsal na něj krátký vzkaz který ti podal, abys si ho zkontroloval. “Matko. Odjíždím. Neměl o mě strach, jsem v pořádku. Nevím kdy se vrátím. Dávej na sebe pozor. Tvůj Nikolas.“ “Je to v pořádku?“zeptal se. |
| |
| Sir Henry Fouglas – Margot Swansonová Zasmála se “Ano. To ano. Jsem si jistá, že si je moc rád vyslechnete. Ale to až někdy příště. Snad až zde budou všichni hosté.“objevil se sluha, který přinesl čaj. Mlčky ho položil na stolek s úklonou se zase ztratil. “Také si myslím.“odpověděla konečně “Tuším že s ní se nudit nebudeme.“vzhlédla. Slyšeli jste kroky “Zdá se, že už je zde.“postavila se a ty také. Dovnitř vešla služebná a hned za ní mladá dívka, které bylo také šestnáct možná sedmnáct. Slečna Swansonová měřila asi necelých 170cm, štíhlé postavy, dlouhých, havranních vlasů, sahajících až do pasu, s kovově modrým odleskem, oproti tomu je její pleť porcelánově bílá a hebká jako hedvábí, obličeji dominují modré oči v barvě moře. Služebná se omluvila a vycouvala ven. “Slečno Swansonová, ráda vás poznávám. Prosím. Sedněte si k nám a řekněte jaká byla cesta. Ah ano… Lady Swansonová. Toto je Sir Henry Douglas Marlborough. Sire Douglasi. Toto je lady Margot Swansonová.“představila vás “Doufám, že vám nebude vadit slečno Swansonová, že nám tu bude dělat sir Douglas společnost?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pak k tvému překvapení se svezl dolů "Teď tě potěším způsobem, který se ti určitě bude moc líbit."zabořil hlavu do tvého klína. Za okamžik jsi cítila na svém nejcitlivějším místě jeho horký jazyk. |
| |
| Společnost "navíc" Po Patričiných slovech se pousměji dost zvláštním způsobem, jako bych věděla něco, co ona ne. A je to pravda... Když mne dovede do salonku, na okamžik se mi stáhne žaludek, ale nakonec zhluboka vydechnu a podaří se mi se uklidnit, alespoň navenek. Uvnitř se cítím stále jaksi podivně rozechvělá. Stojím vzpřímeně, nechýlím hlavu ani ramena, přesto to nepůsobí křečovitě, naopak, přirozeně a uvolněně. Jen v žaludku je napětí, které ještě o kousek vzroste, když Patrika odejde. Ještě se za ní pootočím, ale hned na to si uvědomím, že pozornost bych měla nyní věnovat paní domu. Trochu neochotně stočím oči zpět k salonku, pohled mi téměř okamžitě přitáhne snad až příliš velká barevnost a pompéznost. Chvíli mi přijde, že se v ní ztrácím, konečně se mi však podaří najít v té změti hraběnku. Krátce si ji prohlédnu, je zcela jistě svým způsobem krásná, zvlášť její oči se nějak nedají zapomenout... Zlehka skloním hlavu v mírném pokývnutí, na to se na ni opět zadívám. Oproti jejím šatům si v těch empírových z Francie připadám jako oděná pouze v něčem, co není nepodobné noční košili. Ale to pohodlí bych nemněnila... ,,Potěšení je i na mé straně. A děkuji za pozvání. Nejen za sebe, ale i za svou sestru s manželem, ti se bohužel dostaví až o tři dny později, měli nějaké neodkladné záležitosti, ale nesmírně se těší, až se s vámi shledají." odvětím s lehkým pousmátím na rtech. Kéž bych také jejich nadšení sdílela... Raději bych běhala s vesnickými dětmi a spala s Oliverem ve stáji.... prokmitne mi hlavou. Můj pohled se po té upře i na muže, kterého paní Lisa představila jako sira Douglase. Pousměji se na něj stejně "zdvořilostně" jako předtím na hraběnku, též mu pokývnu hlavou. Po tomhle krátkém seznamovacím rituálu bude jistě následovat další, mnohem delší. V duchu se modlím, abych něčím, čímkoli, nešlápla vedle. Netušila jsem, že tu bude mít hraběnka ještě společnost, ke všemu mužskou. ,,Společnost sira Henryho mi nečiní problémy..." dodám pak a posadím se. Stále přemítám, jak odpovědět na dotaz hraběnky ohledně cesty. Nakonec se však vzpamatuji. Nenech se svázat. přikážu sama sobě. ,,Co se cesty týká.... Domnívám se, že jste již byla informována o tom, že byla... poněkud netradiční... Ale na její průběh si nemůžu.... Nemohu nikterak stěžovat. Snad možná jen na tu sněhovou vánici první večer." na chvíli se odmlčím, před očima mi prokmitne vzpomínka a s ní spojená vůně slámy.... Nakonec se opět proberu, mírně se pousměju. ,,Popravdě.... z jistých důvodů příliš neholduji cestování v kočáře... Ale naštěstí jsem necestovala sama, doprovod mi chvíli dělal jistý sir Drake." opět se mi vybaví menší extempóre s výstřelem, návštěvou jeho pokoje a nakonec tím, jak.... ujel. Panebože jak já takovéhle řeči nesnáším.... Tyhle škrobené rozhovory, vybírat slovo po slově aby dalo správnou větu dle etikety... prokmitne mi hlavou a začínám cítit, že je to na mě trochu vidět, což se mi líbí ještě méně. Teď se tady přetvařuji a přitom je to to, co nejvíc nesnáším. ,,Chtěla jsem se zeptat, o Heleně, mé gardedámě nějaké zprávy nemáte? Díky tomu, že jsem strávila cestu v sedle a ne pohodlí kočáru nemám zcela přesnou představu, jak dlouhou dobu to sem trvá...." pronesu nakonec lehce omluvně, na to se neubráním a pohled mi sklouzne k oknu, kde se stále snáší sníh. Tváří mi prokmitne jakýsi zvláštní stesk, nakonec se však přinutím podívat zpět na hraběnku, na níž se nevím proč musím opět pousmát. Nadechnu se, ale nakonec to definitivně vzdám. ,,Promiňte. Musím se vám k něčemu přiznat. Vživotě jsem nebyla na podobné sešlosti, nevím, jak to tady chodí co se týče chování a vyjadřování a... k etiketě jsem nikdy láskou nezahořela..." napůl vyhrknu, pak se chvíli odmlčím. ,,Jak říkají u nás, jsem černá ovce rodiny..." pronesu tónem, který kupodivu není nijak pokorný či zklamaný, jak obvykle u podobných prohlášení bývá. ,,A má sestra vkládá naděje do toho, že se pod vlivem zdejšího prostředí... Naučím chovat..." prohodím s trochu širším úsměvem a dost nadlehčeně. To spíš dřív uteču, nebo se zblázním... pomyslím si ještě, konečně cítím, že napětí uvnitř mě povolilo a nakonec zcela zmizelo. |
| |
| Pokoj Niko se zklidní a po mojí odpovědi už nemá žádné dotěrné otázky. Zatímco píše vzkaz, upravím se a obléknu si kabát. Urovnám vše a učešu se, než jsem schopný vyrazit z pokoje. Niko dopíše vzkaz a dá mi ho přečíst. "Projedu ho pohledem a kývnu na souhlas. Napiš na to adresu a jméno matky, kočí to matce odnese a nebo nějaký posel z hospody." Nakáži mu ještě a jak to provede, vemu lístek a schovám si ho do kabátu. Podám mu deku, do které se má zabalit mimo jeho věcí. "Oblečení ti koupím cestou." podotknu a posadím se ke stolu, kde nervozně tukám do stolu, kdy mi příjdou říct o kočáru. Nerad čekám, ale s klukem jít mezi ostatní hosty jít nemůžu. Nejspíše i odtud budu muset jít zadním vchodem. |
| |
| Jen co do salónku vstoupí očekávaná slečna, na mé tváři se objeví velmi příjemný a uklidňující úsměv, který, jak se zdá, je dokonale upřímný a nehraný. Věk děvčete mne nepřekvapuje, přece jen být starší, hlídá si jí manžel a jistě se na toto sídlo nežene v koňském sedle jako nějaký mládenec. I když, představa třicetileté obtloustlé dámy převlečené za muže je docela zábavná. "Velice rád vás poznávám, lady Swansonová," hluboce se slečně ukloním a dovolím si jí políbit ruku, jak se sluší a patří na každého slušného muže. Dívka se mi zdá poněkud neklidná, ale snad je to jen její mládí nebo ostych přede mnou, který se tak podle vetřel do hraběnčiny přízně a zůstal jejím společníkem do této chvíle. Posadím se zpět na své místo a krátkým pohledem ženy srovnám. Dále jejich porovnávání nechám být a raději naslouchám Margotině vyprávění a vysvětlování, ačkoliv není určeno mně, ale hraběnce. Při konečném dívčině přiznání nemohu jinak, než se pobaveně usmát. Trochu její nechuť chápu, ale na druhou stranu dívka zřejmě neví, oč přichází. S vybranými slůvky a chováním se dá zahrát tak úžasné divadlo před druhými, že si toho oni sami ani nevšimnou a ještě za to jsou schopni obdivovat. Být proti tomu svůj, přirozený, je příliš prosté a nudné. Do hovoru se nemíchám a držím se taktně zpátky, občas není na škodu jen tak poslouchat a být sám mimo dění. |
| |
| Hostinec: Pohodlně se posadím, stále přemýšlejíc o tom, zda zastavit v tomto hostinci byl opravdu dobrý nápad, ale při představě, že bych měla cestovat v tomto počasí i nadále a to v kočáře mi přejede po zádech mráz a já se viditelně otřesu. Zlehka nakrčím nosík, když si uvědomím, že stejně nemám na výběr a rukou si z vlasů vyčešu sníh, jež ještě nestihl roztát. Se zájmem pak sleduji chlapce a jeho až příliš dobré vyjadřování. Mé myšlenky putují všude, kde se jen dá a přemýšlím, jak mu umožnit daleko lepší budoucnost, než má tady. Zhluboka se nadechnu, stále ještě sledujíc jeho projev. Jde vidět, že se mě na něm něco zaujalo a podle všeho to nenechává chladným ani Duncana. Moc ti děkuji, budu ráda alespoň za těch prá okamžiků. Jsem si jista, že můj budoucí choť též. A teď běž, ať tě nezdržujeme od práce. Ráda bych se najedla a poté se odebrala do svého pokoje. Pokynu mu lehce rukou, ve znamení, že již opravdu může jít a zadívám se na Duncana, jemuž se hlavou honí asi podobné myšlenky, jako mě, ovšem, nejsem si jista, jestli on si uvědomuje, co chci udělat. Toho chlapce je zde škoda. Jsem si jista, že u dvora by našel uplatnění, stejně nyní nemám na cestu žádné páže a nebylo by vhodné přijet bez doprovodu. Už jen to, že jedu pouze s tebou by mohlo vzbudit pozornost. Ráda bych toho chlapce viděla v naší společnosti, možná i jako našeho chráněnce, co říkáš? Nevěřím, že sem ve skutečnosti patří, nesedí mi sem. A pak je mladý, byla by škoda zmařit takový přirozený talent, co říkáš? Zahledím se na Duncana a pomalu začnu způsobně jíst, stále přemítajíc nad chlapcem. Chuť jídla mě velmi překvapí, zvláště pak proto, když si uvědomím, do jak obyčejného hostince jsme se to dostali. O to více toužím, aby bouře do rána přešla a já se konečně ocitla venku, na čerstvém vzduchu a pak, v sídle, kde nás již jistě očekávají. |
| |
| Niekde v sídle "Rakúsy korunný princ má teraz sedem rokov." zasmial sa. "Takže to, že sú dospelí tiež nemusí byť pravda... A tak isto poznám veľa dospelých, čo sa správajú ako deti..." dodal ešte. Jo, ale tí už neťahajú za vlasy holčičky... Majú lepšie veci na hranie..." pomyslel si ešte sám pre seba a zamračil sa. Ona si to pravdepodobne nevšimne čo sa Thomasa týka... Tomu to môže byť ukradnuté. "V skleníkoch? No teda, toto sídlo je čím ďalej tým zaujímavejšie...." začudoval sa a nechal sa spokojne viesť. Len keď spomenula jej matku, zaváhal. "A kto je vlastne tvoja matka? Veď sa vlastne ani nepoznáme. Sir John Drake k tvojim službám." jemne sa uklonil s úsmevom na perách. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Zeptala jsem se a nevěřícně si jej prohlížela. To přece není možné, aby něco předčilo milování s ním. Nevěděla jsem, co tím myslí a jen jsem ho zkoumavě pozorovala opřená o velký polštář. Pomalu sjel opět k mému klínu a k mému překvapení začal.. Ouu... Zasténám a zakloním hhlavu, která se mi návalem vzrušení zamotala. Nevím, jestli je to lepší ale je to pžasné. |
| |
| Ash Perez Niko přikývl a udělal co jsi mu řekla. Pak už jste jen čekali na to až vám přijdou říct že je kočár připraven. Čekali jste čtvrt hodiny, když se konečně ozvalo zaklepání. Přišla ta druhá dívka co tu obsluhovala a oznámila vám, že před hostincem čeká kočár. Vyšli jste z pokoje, Stín po tvém boku a Niko za tebou, sešli jste dolů po schodišti a odešli zadním východem, nezapomněl jsi předat zprávu pro Nikovu matku, zaplatil jsi a vyšli jste ven. Obešli jste stavení a uviděli jste kočár. Nebyl sice nový ale aspoň nebyl ošuntělí. Měl černou barvu s malou lucernou, která momentálně nesvítila. Kočí čekal u kočáru, na hlavě měl Cylindr a tvář mu zdobil šedý vous “Sire.“pozdravil tě “Kam chcete abych vás odvezl?“zeptal se. Jistě, nikomu jsi neřekl kam máš namířeno kromě Nika. Gabriella de la Crull Duncan se za mladíkem chvíli díval a pak pohlédl na tebe “No nejsem si jist. Neměli bychom dát na první dojem, Grabriello. Kdo ví jak se ve skutečnosti chová. Třeba se chová takto jen před šlechtici.“moc tvému nápadu nedůvěřoval a také se pustil do jídla. Stejně jako ty ho překvapí, že kuře je dobré “Musejí tu mít dobrého kuchaře. Chutná to jako co vaří náš Fernando doma.“pochválil si. Dojedli jste, mladík znovu přišel a vše postupně poodnášel a znovu se k vám vrátil a dolil vám “Pokud se mnou stále chcete mluvit tak teď mám chvíli času.“zeptal se jestli jste nezměnili názor. Sir John Drake Dívenka nafoukla tváře “Tomu odmítám věřit.“nechtěla přijmout ten fakt že i nějaký malý kluk může být princem. Zastavila se když jsi se ji představil “No abych nezůstal pozadu. Já jsem Vikomt Thomas Cornwell.“představil se také. Dívenka od vás odstoupila a vysmekla vám menší pukrle “Těší mě. Já se jmenuji Kasandra de Montan.“a zase vás vzala za ruce. “Má matka se jmenuje Daniela de Montan.“ o ní jsi slyšel. Je to čerstvá vdova po Jamesi de Montan. Válečném hrdinovi, který před několik měsíci zemřel, znal jsi ho ne sice dobře, ale už jsi se s ním setkal. “Babička ji přemluvila aby sem přijela, ale nechtěla nás nechat doma tak nás vzala sebou. Říkala že tu bude určitě víc dětí, ale zatím tu je jen můj protivný bratr.“ |
| |
| Sir Henry Douglas – Margot Swanson Lady Lisa ti nalila čaj do šálku a pak sobě, nabídla i Henrymu, ale ten odmítl tak konvičku odložila. “Ano. Vaše sestra nám poslala dopis. Vše nám vysvětlila i když jsme očekávali, že přijedete s lady Helenou.“usmála se “Řekněme že váš nevšedný příjezd na nás zapůsobil. Už se to rozneslo mezi sloužícími.“usmála se a nezdálo se, že by ji to vadilo. “Chápu vás. I já cestování v kočáru nemám zrovna v lásce, je to zbytečně zdlouhavé a nepohodlné.“souhlasila se tebou. Znovu se usmála “Sir Drake? Tak to jistě ráda uslyšíte, že tento gentleman je také náš host. Zrovna teď by měl být v pánském salónku.“ “A o slečně Heleně bohužel nic nevíme. Tuším však že brzy dorazí. Snad zítra nebo pozítří. Nakonec jistě vyrazila na cestu hned jak zjistila, že jste ji ujela.“řekla pobaveně. Napila se čaje “Drahá, Margot.“řekla už méně oficiálně “Myslím, že není toto nebude problém. Nejsou tu žádní novináři, kteří by o vás šířili drby. Myslím, že stačí když se trochu blíže seznámíte s ostatními hosty a budete se moci chovat přirozeně. I když by bylo lepší, kdyby jste nechodila v oblečení pro muže. Jestli však v tom máte.. jistou libůstku. Tak aspoň v soukromí. Nechci totiž tvrdit že všichni hosté jsou tak tolerantní jako já.“ pohlédla na sira Douglase. “Ale neměli bychom zapomínat na našeho společníka. Sire Douglasi. Nechtěl by jste také něco říci? Nechci aby jste se cítil.. jak se dnes říká, jako kůl v plotě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Trvalo to ještě pár sekund, nebo spíš minut, těžko jsi odhadovala čas, když jsi ucítila jak se tvé útroby začali stahovat, cítila jsi pnutí ve stehnech až jsi konečně dosáhla orgasmu. Alec měl dost duchaplnosti aby ti zakryl rukou ústa a hned na to jsi vykřikla. Tak tohle byl ten pocit o kterém mluvil. Nemohla jsi než souhlasit. Alec se zvedl a lehl si vedle tebe, zadíval se na tebe a jemně tě objal kolem pasu, čekal než se uklidníš. |
| |
| Kočár Čekáme už jen chvili, kdy nám jedna z dívek řekne o kočáru. Zvednu se a vemu si svá zavazadla. Niko by je správně měl nést, ale spravovat mu stehy nechci, stačilo jejich dotahování. Po zaplacení a předání vzkazu se vydáme zadním vchodem ven. Čeká tam kočár i s kočím, který má vous. Prohlídnu si ho a jen mu přikývnu na souhlas. " Pomožte mu do kočáru, hned jsem tu. " řeknu a já sám dojdu ke kočáru a dám si tam svá zavazadla. Stínu ukáži a on ihned zaujme místo v kočáře. Já sám odejdu ke stájím, kde čeká má drahá Pomsta. Přivítám se s ním a pohladím ho po pěšince. Upravím mu hřívu a pak si ho připravím na cestu. Zkontroluji, zda je správně najedenený a napojený a jak jsem spokojený, zaplatím za jeho ustájení a vydám se s ním ke kočáru. Jak se blížíme ke kočáru, cítí pach cizích lidí a ze mě i Nika. Nespokojivě frkne a trochu se vzpírá. Trhnu uzdou a pak ho pohladím. " Klid, nevoní ani Stínu, musíš ho chvili vydržet....ale na tvém hřbetu nepojede....zatím." zašeptám a hřebec znova trhne hlavu. Pak se však nechá upoutat za kočár a já sám jdu za kočím. " Do sídla v North Berwicku blízko Edinburghu." nakáži a pak se zadívám na koně. " Nechvátejte, nechci mít strhaného koně." nakáži a pro jistotu mu dám malé dýško předem, aby měl motivaci mě poslouchat. Sám se pak usadím do kočáru a dám povel k odjezdu. |
| |
| Při hraběnčiných slovech se uvolním už úplně. Vypadá to, že přecijen tu mravy nebudou z tak těsného kabátu, jak jsem se bála a jak je tomu na menších sídlech a podobných. To bude patrně tím... Docela určitě... Uvelebím se o trochu víc v křesle, přičemž stále poslouchám, co lady Lisa říká. Chystám se ochutnat čaj, ale.... její další slova způsobí, že se k tomu nedostanu. Zadívám se na ni trochu překvapeně. ,,Sir... Drake je... tady? No, ne že by mi to bylo proti mysli, ale obávám se, aby to u něj z jistých důvodů nebylo naopak... Naposledy, když jsem ho viděla, nasedlal koně a zmizel, byl to sotva mžik.... A tak nějak mám podezření, že to má souvislost se mnou.... Snad se pletu...." dokončím a konečně se napiji. A jestli se nemýlím, tak to tady zcela jistě nebude tak nudné, jak jsem se bála.... Možná živé až příliš.... pomyslím si, natáhnu se a položím hrneček zpět na stolek. Zpráva o Heleně mi však vrátí zpět dech, oči se mi rozzáří, tváří prokmitne lehčí pousmátí. ,,Zítra či... pozítří? Tak to jsem vážně ráda, že jsem tím kočárem nejela.... Bůhví o co všechno bych přišla... A co se týče toho oblékání... Libůstku v tom až tak nemám, jen snad tu, že na koně je to daleko pohodlnější a mimoto tady na Olivera bohužel nemám dámské sedlo, takže jízda v šatech je zcela vyloučena... Což mé gardedámě asi moc po chuti nebude, jako ostatně spousta dalších věcí... Ale s tím si hlavu vpravdě moc nelámu. Nanejvýš pro její větší klid se na vyjížďky budu plížit podel zdí paláce a vyjíždět za tmy, abych nedělala rodině ostudu a nevyvolávala zde příliš velké pobouření." dodám opět se širším úsměvem, ale je na mě celkem znát, že mě osobně nějaká pobouření nevadí. Spíš snad i naopak... ,,Jinak děkuji za čaj, je výborný a celkem osvěžující, i když na stravu a ubytování cestou si stěžovat nemohu...." tváře mi po těch slovech lehoulince, skoro neznatelně zrůžoví. Vybaví se mi totiž momentálně něco trochu jiného, než stravování v hostinci... Na další hraběnčina slova zlehka přikývnu a zadívám se na sira Douglase, který tam doteď jen mlčky seděl. Předtím jsem si ho nijak moc neprohlížela, spíše jen zběžně, teď je to trochu jinačí... Pohledem sklouznu přes jeho tvář a oči k vlasům. Zlehka mě zamrazí, nedá se říct, že by tenhle muž neměl kouzlo, to rozhodně ne. Na tváři se mi po té usadí lehčí úsměv způsobený uvědomněním, že i já moc dobře vím, jak výhodná může být pozice "pouhého" posluchače.... Někdy snad až příliš... |
| |
| Na ceste do skleníkov "Obrázok nemám, ale prisahám. Sedemročný princ. Ruský princ má... myslím, že štrnásť.. Oni sa ako princovia už narodili. Nemôžu za to." rozosmial, vidiac výraz na jej zdesenej tvári. Je pravda, predstava rozmaznaného sedemročného chalana, na ktorého si nikto netrúfa ani šáhnout, aby nebol potrestaný, bola... Odporná. "Aj princovia ťahajú za vlasy, aby si pripravili svoje budúce princezny. Oni to určite nemyslia zle." usmial sa povzbudzujúco. Pre boha, veď ja s ňou hovorím ako s dospelou. Kazím jej sny... Už viem, prečo nie som otec... pomyslel si trochu skrúšene. "De Montan? Skutočne?" viditeľne sa rozžiaril. Meno mu hovorilo veľa. Dnes už nebohého pána de Montan osobne poznal. Stretol sa dokonca aj s jeho ženou, Danielou. Ale o dcére nikdy nehovoril... "Tvojich rodičov som už pár krát v Londýne stretol. Zvláštne, že sa nikdy nezmienili o takej okúzľujúcej dcére." podivil sa trochu. "Ale to je asi tým, že som ich zas až tak dobre nepoznal... Tak teda, veď nás." dodal ešte, pobídnuc svojich spoločníkov. Táto cesta trvala už veky a on sa zatiaľ beznádejne stratil... |
| |
| Pobaveně se usmívám a svůj úsměv nešikovně skrývám za dvěma prsty, které mám před ústy. Je to nešikovné a tudíž je zřejmé, že chci, aby můj výraz byl vidět a možná tak na něj jen upozorňuji. "Věřte mi, hraběnko, že se jako kůl v plotě ani přinejmenším necítím. Je to už dlouho, co jsem mohl být svědkem podobného rozhovoru a musím říci, že každý takový má pro muže svůj přínos," přejdu pohledem k Margot "A pokud má přítomnost nevadí lady Swansonové, pak mi nečiní problém zůstat tichým pozorovatelem i nadále. Času na to obvyklejší seznámení budeme mít ještě spoustu, nebo v to alespoň věřím," plynule se vrátím očima zpět k hraběnce a s téměř neznatelným pokynutím hlavy se na ni usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Bože můj.. Vydechnu plná rozkože, když už pomalu odeznívají i poslední zbytky orgasmu. Víc se k němu přitulím a omámeně se choulím v jeho náruči. Proč jen nemůžeš jet se mnou? Jak tě tady můžu zanechat s myšlenkou, že nějaká jiná mi tě ukradne... Zašeptám smutně. |
| |
| Margot Swanson – Sir Henry Douglas Lasy Lisa oplatila siru Henrymu úsměv “Jak si přejete, sire. Ale kdyby jste přece jen měl cokoliv na srdci tak se neobávejte se vyslovit.“položila mu krátce ruku na paži než se znovu otočila na Margot. “Ano. Sir Drake je zde. A jsem si jistá, že kvůli tobě to jistě nebylo, jak naznačuješ.“mávla rukou. “Pokud jde o oblékání. Máš jistě pravdu. Myslím, že je zbytečné ti nabídnout dámské sedlo, že?“napila se čaje. “Pokud máš obavy z toho že budeš dělat ostudu rodině. Tak bych mohla tu a tam si vyjet na koni s tebou. Myslím, že pak by to mělo být v pořádku. Co říkáš?“znovu se napila čaje. “Jsem ráda, že ti chutná.“dolila si čaj. “Doufám, že se ti tady u nás bude líbit. Doufám, že se mi tu podaří udělat přátele na celý život.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Možná…. Tedy. Po tom co jsi odešla spát tak přijela další šlechtična a nabídla mi, abych jel s nimi. Jako páže? Nebo osobní sluha. Řekl bych, že míří tam co ty.“začal pomalu “Ještě jsem to nepřijal. Mohl bych být s tebou… ale nevím jak by to probíhalo. Jak moc často a jak bychom to zvládli tajit. Nevím jak bych se udržel, kdybych viděl jak se ti muži dvoří a já musel být klidný a dělat že nic. Co si o tom myslíš?“zeptal se na tvůj názor. Přikryl vás dekou a prsty tě hladil po paži. |
| |
| Ash Perez “Jistě pane. Nemějte obavy.“slíbil ti kočí a šel si sednout. Počkal jsi až se Niko nasouká do kočáru a pak ty. Sedl jsi si naproti němu, Niko se trochu vrtěl ale nakonec se klidně usadil. Uslyšel jsi, jak kočí zapráskal bičem a kočár se rozjel, za chvíli jste byli z vesnice venku a jeli jste po cestě, kterou svírala z obou stran zamrzlá pole. Niko mlčel a díval se z okna, nakonec se na tebe podíval “Budeme na noc zastavovat, pane?“zeptal se a začal se zase vrtět. Sir John Drake “Nene… já tomu nevěřím. A basta.“stále Kasandra trucovitě odmítala. “Ale myslí. Kluci jsou hloupí. Na tahání za vlasy není nic legračního a oni to stejně dělají. Tak jsou hloupí.“ Thomas se usmál “Nesnaž se, příteli. Je to tvrdohlavá, mladá slečna. Ona na to však přijde časem sama.“řekl. Kasandra se na tebe podívala “Vy jste znal mého otce?“zeptala se a pak se zamračila “A otec o mě nikdy nemluvil?“našpulila rty. Thomas do tebe šťouchl, když jsi se na něj podíval viděl jsi jak si poklepal na čelo jako kdybys se snad zbláznil. “Ale to je jedno.“mračila se a vedla vás dál do Oranžérie. Šli jste dál chodbou, došli jste k úzkému schodišti, sešli jste dolů. Před vámi byli dveře, Kasandra je otevřela a vešli jste do Oranžérie. Nečekal jsi, že vejdeš rovnou do skleníku. Ale bylo to takto pohodlnější. Aspoň jste se nemuseli oblékat teplejší oblečení. Ve skleníku bylo teplo a trochu dusno, ale dalo se to zvládnout. Zimní zahrada byla celkem velká, plná květin, tropických rostlin a i stromů, vše bylo barevně sladěné takže to bylo velice příjemná podívaná pro oči. Uprostřed Oranžérie bylo volné kruhové prostranství kde byli rozestavené stolky se židlemi, kde sedělo osm žen. Žádné z nich nebylo více jak třicet let, seděli tam v hloučku, popíjeli čaj, jedli sušenky a povídali si. “Skleník je sice krásný, ale mému oku přece jen nejvíce lahodí krása něžného pohlaví.“prozradil ti Thomas. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Ach pojeď prosím, přijmi to. Budeš se mít lépe a budeš se mnou. Kdykoliv jen budeš chtít a já zvládnu zařídit, aby na to nikdo nepřišel. Ach prosím tě, pojeď. Přijmi její nabídku. ASni nevíš, jak moc šťastná bych byla. Pevněji se k němu přitisknu a pořádně ho obejmu. Prosím vtisknu mu polibek na rozpálenou kůži. Prosím prosím další polibky. Prosím Upřu na něj psí oči. |
| |
| Na cestě Kočár se rozjede a tak se pohodlně posadím naproti Nikovi a zavřu oči. V tichosti si užívám nudnou cestu. Po chvili , kdy jsou kolem jen zmrzlá pole, Niko se zeptá a tak otevřu oči. Zase se začne vrtět." Nemáš pohodlí, že se vrtíš víc než stín?" zeptám se nepříjemně Nika. " Zastavovat budeme jen, když dorazíme do vesnice nebo aspon k slušnější hospodě. Spát můžeš tady a ošetřit tě za jízdy taky dovedu. Počítej, že tě to stejně nemine, at už budeme kdekoliv. Každý ráno a večer." hovořím kompromisně ohledně ošetřování, ale je znát,že ohledně přespání nemám jasno. Nejspíš se rozhoduji na cestě. Zavřu oči a pohladím Stína, který leží u nohou. " Ale cestu zbytečně protahovat nebudu." a tak je čím dál více možné, že se bude spát i v kočáře. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Jak bych ti mohl cokoliv odepřít, květinko."dlouze tě políbil. "No.. a teď bychom se měli oba zvednout. Měl bych ti vyměnit povlečení. Aby jsi ho měla hezky čisté a nebylo nic poznat."tentokrát tě políbil do dlaně "A jestli chceš tak tu s tebou zůstanu až do rána. Stejně musím vstávat brzy abych začal pracovat. Co říkáš?" |
| |
| Hostinec: Tiše si vychutnávám prostou chuť jídla a přemítavě se dívám na Duncana, jež stejně jako já spořádaně sedí u stolu a snaží se nasytit, svůj jistě hladový žaludek. Pobaveně se usměji, když si uvědomím, že to není jen jeho břicho, co má hlad a prahne po něčem, co by ukojilo jeho touhu a dostálo naplnění. Upiji opatrně ze svého poháru, abych skryla pobavení, jež ovšem lehce zchladí jeho proslov týkající se onoho mladého chlapce. Byl to jen návrh Duncane, vždyť vypadá tak dokonale, věř mi, že bychom z něj udělali toho nejžádanějšího muže celého plesu a to jen díky nám. Byla by to zajímavá sázka, nemyslíš? A jsem si jista, že on nebude proti, za pár dní luxusu a doživotní rentu, jež mu poté mohu zaručit, na studia a budoucí povolání. Ten nápad se mi líbí. A jsem si jista, že sázka by mohla ještě zvýšit již tak povedený žert. Zářivě se usměji, neboť k nám přijde onen hoch. Zlehka přikývnu a ukážu mu na místo vedle sebe. Velmi ráda si tě vyslechnu a jsem si jista, že můj drahý snoubenec též. Povídej, nenech se pobízet. Nemáš hlad, nebo snad žízeň? Zeptám se jej zdvořile, ale jde vidět, že svá slova myslím vážně a pokud by si cokoliv přál, měl by to do pár minut na stole. |
| |
| Odpověď sira Henryho způsobí, že vcelku zpozorním, i když navenek to není znát. Taky o sobě hned neprozrazuj všechno. Není na škodu, když má žena nějaká ta tajemství... jako bych zaslechla Veroničina slova. Lidé a zvlášť někteří toho pak dokáží akorát využít.... A ne vždy by ti to pak mohlo být po chuti... Spíš pro sebe si skoro neznatelně pokývnu hlavou. Je fakt, že se svou otevřeností tady.... Mohla bych na to doplatit. Už nejsem u vesnických dětí a podobných, sama už v tomhle světě neplatím za dítě, i když bych jím vcelku ráda zůstala... Obrátím se zpět k hraběnce. ,,Děkuji za nabídku, ale myslím, že to byste pak asi strávila téměř celou dobu v sedle než na večírcích a plesech, co zde hodláte chystat." pousměji se a opět se napiji čaje. ,,Ne, samozřejmě to nemyslím tak docela vážně, ale bývaly doby, kdy jsem na koni trávila víc času, než je obvyklé i pro muže. Měla jsem totiž v hlavě nevyvratitelnou představu stát se poštovní kurýrkou. Ale to platilo hlavně před třemi roky. I když mi tenhle dětský sen připomněl pohled na kurýra, kterého jsme potkali hned v prvním z hostinců. Bohužel mi to stejně není nic platné. Ale nějaké sny by člověk měl mít..." na chvíli se odmlčím a zahledím se ven, pak opět pohledem sklouznu na hraběnku. ,,Ale jestli jste si to nerozmyslela, tak pokud by vás to neodvádělo od povinností, vyjížďka s vámi mi není proti mysli.... A co se toho dámského sedla týká.... Možná pro větší klid si ho občas vypůjčím...." pokývnu hlavou a opět se pousměji. Pak si však na něco vzpomenu. ,,Málem bych zapomněla.... Chtěla jsem se vás zeptat a požádat, jestli to bude možné a ta dívka nemá důležitější povinnosti, jestli bych si směla Patriku vyžádat jako svou osobní služebnou po dobu mého pobytu zde.... Nebude-li to možné, pochopím a nic se neděje..." ujistím ji ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Děkuju děkuju děkuju děkuju Tak ho vyměníme spolu. Usměju se na něj slezu z postele, seberu ze země svojí košilku a spěšně ji na sebe natáhnu. Budu ráda, když tu se mnou zůstaneš. Usměju se na něj. Já mám rakovou radost. Celá zářím, jako by mi slabá záře vycházela z celého těla. |
| |
| Oranžéria "Poznal som ho, ale nie až tak dobre. Hovorili sme spolu zväčša iba obchodne. Myslím, že týždeň po našom stretnutí ani nevedel, kto vlastne som." pokúsil sa to zahovoriť. Bolo pravdou, že sa s ním nepoznal nijak dobre, rozhodne nie tak, aby s ním začal preberať jeho súkromné záležitosti... "To je pravda. Kluci občas nemajú rozum. Ale neboj, oni ho dostanú... A premenia sa na princov na bielom koni. Niektorí na černom..." Zavtipkoval si na svoj účet, hoci nikto z nich to nemohol pochopiť. Ale to už sa našťastie dostali do záhrad. A zas raz ostal bez slov. Rastliny, ktoré doteraz videl iba na ilustráciach kadejakých, často pochybných cestovateľov rástli priamo pred jeho očami. Opatrne zovrel medzi prstami nejakú palmu. Vôňa bola nádherná a prerážala aj trochu neprirodzené parfumy prítomných dám (nie že by sa mu tie vône nepáčili, ale v porovnaní s vôňou skleníka boli... Slabé) Zastavil sa pri kvitnúcej orchidey. Považoval ich za najkrajšie kvety na svete, hoci ich videl iba pár krát v živote. Pokúsil sa vypestovať vlastnú, ale v sivých dňoch Londýna rastlina chradla. A osobne mal pocit, že to bolo aj tým, že nikto na okolí nevedel, ako sa o ňu starať. Maxwell vtedy ako záhradník úplne zlyhal... A on tiež. "Dámy sú aj v Londýne, ale takúto záhradu len tak nevidno..." šepol na oplátku Thomasovi. Nech si o ňom myslí, že je šialenec. V podstate na tom nezáležalo. A zdravenie dám tiež nechal na neho. Nikdy nevedel, čo by mal pri takýchto príležitostiach povedať... |
| |
| "Nemějte strach, hraběnko," věnuji jí další z milých úsměvů, na které se v tento krásný den zmůžu, a posunu se na svém místě, abych si udělal ještě o kousek větší pohodlí. Sir Drake, Drake.. marně bych přemýšlel, zda někoho takového skutečně znám či ne. Claudie by si možná vzpoměla. Vzpomenu si na hraběte a jeho péči o mou drahou ženu, na jeho milé chování a její šťastný obličej, který prozrazoval, že by po boku snesla spíš někoho takového, než-li mě. Jaká smůla, že karty nebyly rozdány jinak. "Skutečně poštovní kurýrkou?" podivím se nahlas a v očích mi žhnou jiskřičky opravdového zaujetí a pobavení v jednom. "Lidé chtějí mnoho věcí, hlavně peníze, zlato, slávu a uznání, vám by ke štěstí stačila poctivá práce. Máte věru krásné sny, ušlechtilé, i když poněkud," zlehka zvednu prst, ale zase jej rychle položím na nohu. "Netradiční a pro vaše rodiče jistě bláznivé," občas mne napadá, jestli se lidé rodí do těch správných těl. Ponechám však prostor pro odpověď naší hostitelce, než budu pokračovat. Pokud budu pokračovat a nenechám si raději vše, co o Margot vím, projít hlavou. |
| |
| Gabriella de la Crull “Takže jestli jsem to správně pochopil. Tomu mladíkovi bychom nabídli místo pážete, ocitl by se mezi šlechtou, udělala by jsi z něj ženami vyhledávaného muže, mohl by si užívat přepychu a ještě nakonec by měl tak zařízené studia a budoucí povolání?“ Duncan se na tebe zadíval “Sázka? Žert? A v čem by spočíval onen žert? Omlouvám se, ale nikde v tom žert nevidím.“zajímal se a napil se vína. “Pokud však na tom trváš já ti to vymlouvat samozřejmě nebudu.“pokrčil rameny. Jak přišel mladík, pobídla jsi ho aby se usadil, sedl si vedle tebe. “Ne děkuji, lady. Je to od vás velice pozorné, ale noc je ještě mladá a já bych měl zůstat střízliví.“odmítl zdvořile. “Tedy. Nejsem si jist co by jste chtěla slyšet. Jednodušší by bylo, kdyby jste mi prozradila co vás zajímá a já bych vám odpověděl jak nejlépe svedu.“navrhl mladík. Sir John Drake Dívka se zatvářila spokojeně “Tak to zní lépe.“řekla a nebyl jsi si jistý jestli myslí to s princi nebo to s jejím otcem. Kasandra pustila vaše ruce “Tamhle je maminka.“řekla a utíkala k jediné ženě, která byla oblečena v černém. Stále truchlila pro svého manžela a tak jak se sluší musí nejméně rok nosit černou, aby ukázala že ji byl manžel drahý a také že je vdova. Měla černé vlasy a šedozelené oči, pamatoval jsi si ji z doby kdy jsi ji viděl poprvé, už tenkrát měla takový smutný úsměv jako kdyby už tehdy tušila že přijde o manžela. Řekl by jsi že ji může být tak dvacet sedm. A také byla velice milá, řekl by jsi že si tě určitě bude pamatovat. Kasandra k ní přiběhla, ke své matce lady de Montan. Její matka se k ní otočila, usmála se na ní tím svým smutným úsměvem, vzala si ji na klín a poslouchala jak si Kasandra stěžuje na svou chůvu. “Mě květiny nikdy přespříliš nezajímali. Ano.. je to krásné, ale květiny se omrzí. Ale na ženy se nikdy neomrzí dívat.“řekl Thomas. “Tak přestaň zkoumat květiny a pojďme pozdravit dámy. Navíc se zdá, že lady de Montan si tě už všimla a slušelo by se s ní prohodit pár slov.“ |
| |
| Sir Henry Douglas – Margot Swanson “Ano… je to opravdu netradiční. Ale copak sny takové nebývají sire? Když já byla mladá snila jsem o tom, že budu včelařkou a následně knihovnicí. Každý by měl mít nějaký ten sen i když některé není možné si splnit.“usmála se na Henryho hraběnka. “Vy jste snad nějaký blázniví sen neměl?“požádala tě abys se jim svěřil. Pak se podívala na Margot “Myslíte Panenku? Jistě. To samozřejmě vůbec není problém. Sloužících tu máme více než dost. Dám instrukce majordomovi, aby o tom věděl a on ji poučí o jejích povinnostech.“ujistila tě že to nebude problém. “A už se těším až si spolu vyjedeme, Margot. Možná by se i další z dam přidali k vyjížďce.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Jsem rád, že máš radost.“pustil tě a sebral z postele deku a polštář které přehodil přes židli. Podívala jsi se na prostěradlo na které byla menší krvavá skvrna. “Také bych měl přinést teplou vodu, abys se umyla.“řekl a spolu jste prostěradlo sundali. Alec z něj udělal kuličku a pohlédl na tebe “Hned jsem zpět.“řekl a vzal svoje oblečení “Zhasni. Teď už zase půjde vidět, že se tu svítí.“jen co jsi lampičku uhasila vyšel ven z tvého pokoje. Čekala jsi asi patnáct minut, mezitím se ti kupodivu po jeho přítomnosti začalo stýskat. Konečně se vrátil a znovu zacpal škvíru mezi dveřmi a ty jsi mohla rozsvítit. Alec nesl karafu s horkou vodou a čisté prostěradlo, které jste spolu zase natáhli. Uložil zpět deku a polštář. Pak se na tebe podíval “Teď se musíš umýt.“řekl a usmál se “Můžu tě umýt?“ |
| |
| "Ah, zřejmě jsem nudnější, než jsem si o sobě kdy myslel," povzdechnu hlasitě a posunu se. "Myslím, že nějaké sny jsem měl, ale nebyly to, promiňte, že se budu toho slova držet, bláznivé sny plné opravdu svobodného rozhodování. Chtěl jsem potěšit otce a vyrovnat se jeho schopnostem, ale řekl bych, že jsou to vzpomínky značně okleštěné a z pozdějšího věku," přiznám a znovu se zamyslím, tentokrát na delší dobu, nad tím, jestli jsem měl či neměl podobné sny. Rozhodně si však na nic takového nevzpomínám a míchá se mi to s tím, o čem kdy mluvili jiní lidé. A to se mnou nemá moc společného. |
| |
| Na slova sira Henryho se jen zlehka pousměji, ale zatím na ně nijak víc nereaguji. Postřehnu výraz v jeho očích, podobný, jako měla většina lidí, když se jim podobné věci ohledně mne donesly a netýkalo se to jen snů... Po hraběnčině odpovědi se to pousmátí trochu změní. Její následná otázka ve mě vzbudí lehčí zvědavost, což se projeví na výrazu v mých očích v očekávání toho, co sir Henry odpoví, i když tuším, že v dnešním světě konvencí to nebude asi nic, co bych za bláznivé označila já a mé očekávání se i splní. Jiskřičky zvědavosti v mých očích opět pohasnou. Otočím se opět na hraběnku. ,,Ano, mám namysli tu dívku, co mě sem dovedla.... A děkuji za vaši ochotu. A co se týče dalších... sice jsem zvyklá jezdit spíše sama, nebo se svou sestrou, ale třeba to bude příjemná změna.... Ale počítám, že v tom případě, aby bylo vše v klidu, vás požádám o zapůjčení dámského sedla a jednou za delší čas budu nucena jet v šatech..." A sešněrovaná korzetem.... A že za to, co jsem provedla, mi ho Helena tentokrát stáhne pořádně, že budu mít svůj, už tak útlý pas ještě tenčí.... pomyslím si a na chvíli se odmlčím, pak se zadívám na Henryho. ,,Abych se vyjádřila k tomu, co jste mi řekl předtím.... Tak děkuji, většinou se spíš setkávám především se slůvkem "naivní", které je vůbec často spojováno s mou maličkostí. A rodiče? Kdepak.... tyhle mé sny a další bláznivé nápady padají na hlavu mé sestře Veronice a švagru, který se jmenuje stejně jako vy. Ještě jsem málem zapomněla na svou guvernantku, která mne stále podezřívá, jestli ve skutečnosti nejsem spíš chlapec než děvče..." zlehka pokrčím rameny, nedokážu v očích skrýt mírně rozverná světélka, která se v nich v tu chvíli zakmitají. ,,A kurýrkou jsem chtěla být především z toho důvodu, že bych mohla trávit veškerý čas se zvířaty a zvlášť jízdu na koni jsem si oblíbila už jako malá." tahle slova pronesu spíš tak nějak k oboum, na to dopiji zbytek čaje, pak si zlehka, sotva slyšitelně povzdychnu a opřu se pohodlněji do křesla, ale nějak se stále nemůžu uvelebit. Zajímalo by mě, jak se má Oliver a to, že o něm ještě nevím mi na klidu zrovna nepřidává, i když navenek to není téměř znát. A není to jen jedna věc, co mě trápí... |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Pevně jej obejmu kolem krku a polibek mu opětuji. To proto, že jsi a budeš se mnou. Usměju se na něj zářivě. Zamračeně se podívám na zašpiněné prostěradlo. Ale fuj.. Dobře, to je dobrý nápad. Pomůžu mu sundat prostěradlo a když řekne, abych zhasla, udělám to. Pak trpělivě(spíš netrpělivě) čekám, až se vrátí. Když se vrátí, nakloním hlavu a vcelku roztomile se na něj usměju. Společně natáhneme prostěradlo a Alec ustele postel. Zeptá se, jestli mě může umýt. Založím ruce za záda, opět nakloním hlavu na stranu a nevinně na něj zamrkám. Musíš |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Odešel k umyvadlu, kde vzal mýdlo a houbu. Pak si přitáhl stoličku na kterou si sedl. "Tak pojď ke mě."vybídl tě. Jak jsi udělala vzal lem tvé košilky "Ruce nahoru."pobídl tě a pak ti přetáhl košilku přes hlavu. Prohlédl si tě, uchopil tě za boky a přivinul tě k sobě, políbil tě na bříško, ale nakonec tě pustil. "Jdeme na to."namočil houbu a namydlil ji. Pobídl tě aby jsi si k němu stoupla zády a vstal, ucítila jsi další polibek na rameni a pak se pustil do mytí. Pomalu ti přejížděl houbou po šíji a zádech, ramena až k oblinám ňader. Postupně tě otíral i suchým ručníkem, nakonec stále tu bylo chladno a nechtěl aby jsi se nachladla. Pomalu sjížděl houbou na tvůj zadeček, na to si už sedl. Když měl záda hotové, otočila jsi se a tentokrát začal od nohou a jel pomalu nahoru. |
| |
| Ash Perez "Ale ne... pane. Mám pohodlí, žen ty rány stále bolí. Ale to bude v pořádku."řekl a konečně se klidně usadil. Když jsi mluvil o ošetřování, zachvěl se a trochu pobledl "Hmm... jistě. Příště to snad nebude už tak bolet."řekl váhavě a pohlédl na stína co ležel na podlaze kočáru rozvalený na boku a pod tlamou se mu utvořila loužička slin. "Ano pane."řekl pokorně a po chvíli si lehl na bok a pokrčil nohy. Vydechl, nejspíš se mu ulevilo. V kočáře bylo celkem chladno, tak jsi si strčil nohy pod Stína a hned ti bylo lépe. Stín když už nic jiného uměl skvěle zahřívat. |
| |
| Kočár Jak řeknu Nikovi o ošetření, zbledne. "Když nebude dělat blbosti a prát se se mnou, tak ne." odpvím, jako by to byla jeho chyba. Jako by si uvolnil stehy sám. Je tu chladno a tak strčím nohy pod Stína, který krásně hřeje a určitě mu to nevadí. Více se přikreji dekou a druhou, která tu je připravená, hodím po Nikovi. " Zkus spát. Pak tě tam bude čekat práce." upozorním ho, že tato cesta je pro něj poslední možnost odpočinku. Sám zavřu oči a snažím se odpočívat po dobu jízdy. Nespím, na to jsem dost odpočinutý. |
| |
| Přítomnost živých a čilých žen, které, jak se nyní zdá, mají tak málo společného s mou drahou Claudií, jsou balzámem pro mé myšlenky ubité stereotypem. Je to jako zakousnout se do osvěžujícího jablka z první úrody, místo celo zimního pojídání sušených a zavařených kousků. "A jak to cítíte vy? Nebyla byste raději chlapcem? Častokráte jsem od různých zdrojů slyšel, že muži mají v životě vše mnohem lehčí, než-li ženy," v běžné společnosti bych takovýto dotaz nikdy nepoložil, ovšem tato debata probíhá otevřeně, v příjemném duchu, i když čaj a šaty, stejně jako salónek, mohou budit dojem nudného odpoledního dýchánku plného stejně nudných a nezajímavých řečí. "Vlastně by se z vašich snů dalo vyčíst mnohé. Ony mlčící tváře zvířat umí být vyčítavé i vzteklé, ale nikdy kvůli jejich hněvu nepřijdete do řečí, ačkoliv někdy jsou lepší pomlouvačné řeči, než-li strávit zbytek života s kulhavou nohou. Mnohá zvířata však nejsou mstivá, jednají v danou chvíli na daný podnět, kdežto lidé..," mám pocit, že jsem se rozpovídal zcela zbytečně, ale chuť mě nutila, abych řekl nahlas to, co už jsme snad všichni tři pochopili. A sice, že slečna nemá lidi a prostředí, ve kterém vyrůstá, dvakrát v lásce. "Omlouvám se. Chvílemi bývám nepříjemně prostořeký," omluvím se Margot, ale neuhýbám pohledem. Co bylo řečeno, nelze vzít zpět. |
| |
| Omluvu sira Henryho přijmu s celkem dost znatelným úsměvem. ,,Nic se neděje.... Sama jsem... no.... většinou také taková." kývnu zlehka hlavou, pak se naoko zamyslím. ,,A být chlapcem? Mohla by to být patrně zajímavá zkušenost, ale.... Ono je to tak, že každá věc má dvě strany a žádná není jednoznačně ideální. Být dívka má také své nesporné výhody, i když na ně přicházím až v poslední době, dřív se mi to tak nepozdávalo. Být chlapcem, po tom netoužím. Narodila jsem se jako dívka a tak to má být...." Ale raději bych byla obyčejným vesnickým děvčetem... pomyslím si tiše, ale nahlas neříkám nic. ,,A co se týče těch zvířat... omlouvám se, sire, ale.... to je asi dobře neznáte.... Ona to také umí, a víc než dobře, měl byste občas vidět Olivera, ale... Spíš bych řekla, že to nemají zapotřebí. Když je nějaký problém, tak si ho přímo vyříkají a je zas klid. Nemají v tom.... zálibu, nebo něco takového. Dost se v tomhle podobají většině vesničanů, které jsem poznala, jako malá jsem trávila více času na rodinné farmě než v sídle a ještě pak častěji ve vesnici, která se nacházela nedaleko." při vzpomínkách se mi v očích objeví lehce snový závoj. ,,Pak už si mě začali doma hlídat, prý bych pochytila špatné mravy.... Což měli pravdu, pro vyšší společnost to skutečně špatné mravy jsou, protože je to něco jiného a často i protikladného.... A to bývá automaticky označováno za špatné... Jak moc uspěli či ne, můžete vidět a slyšet sám....." víc jak výmluvně se pousměji. ,,Ale zas si nemyslete, že trávím veškerý čas jnom někde u koní a ve stáji. Některých společenských událostí se účastním velmi ráda...." v očích se mi zalesknou menší jiskřičky. Jaké mám namysli si však hodlám nechat pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Nevině se zhoupnu z pat na špičky a opět se nevinně usměju. Ano pane.. popobehnu až k němu a když řekne, ať dám ruce nahoru, připomene mi to dětská léta a zachichotám se. Když mě políbil na bříško, pohladila jsem jej po vlasech. Dobře S jemným vrněním se nechám mít, stojím tam jako panenka, jako loutka se zasněným úsměvem a nechám se mýt. Když se otočím k němu, zkoumavě na něj koukám, jeden koutek rošťácky zdvižen k úsměvu. |
| |
| Hostinec: Snažím se potlačit zoufalé zaúpění a s ním i veškeré verbální i neverbální projevy mého obličeje a celého těla, jehož myšlenky a nápad nebyl pochopen. Raději se natáhnu po číši zředěného vína a napiji se, abych byla schopna odpovědět klidným a vyrovnaným hlasem hodný mého postavení a intelektu. Kdybych mohla, mávnu jednoduše rukou, zvednu se a odejdu do svých pokojů. Nechme to tak Duncane, raději. Jsem si jista, že to tak bude lepší. Chvilku s chlapcem pohovořím a poté se odeberu do svých pokojů. Byla bych ráda, kdybychom ráno vyrazili co nejdříve, v sídle nás již jistě očekávají a já musím podat zprávu svému bratrovi. Zlehka se usměji a vyslechni si chlapce, jež viditelně nemá příliš času, nebo mu možná naše společnost nedělá dobře. Nekomentuji to, položím mu pár dotazů a následně se odeberu do svých pokojů. Jsi velmi milý. Ráda bych se dozvěděla něco blíže o tom, jak se lidé v mém kraji mají, zda je zde dostatek práce a je za ni dostatečná finanční odměna. Následně též, zda byla letošní úroda dobrá a lidé budou mít v zimě co jíst. A co krysy? Je s nimi letos stejný problém? A vztah lidí ke koruně? Mluv, nemusíš se bát.. ráda si vyslechnu vše, co bych mohla změnit. |
| |
| Pokývám hlavou. Omluvu jsem přehlédl, neboť jí není třeba, protože má pravdu. Což následně potvrdím slovně. "Pravda, o zvířatech se ještě mám co učit. Opravdový zájem o ně jsem projevoval jen jako malý. Sice ani dnes nepohrdnu dlouhé projížďce na koňském hřbetě, ale sesednutím z něj to pro mě končí," stále se příjemně usmívám. "Ve vyšší společnosti je spousta špatností. Jen některá je vidět a jiná se dá dobře schovat, omluvit či zamluvit," nějakou dobu nespouštím z Margot oči a bloudím po její tváři, hloubám v pohledu jejích očí. Otázku špatných a dobrých mravů, i nevyřčenou otázku na to, jestli souhlasím či ne s jednáním této mladé dámy, odložím na později. "Londýn je nudné město. Krásné, starobylé, ale v jistých ohledech nesmírně nudné, milé dámy," vstanu a pomalým, přemýšlivým krokem přejdu k oknu, ze kterého nezaujatě vyhlédnu ven. "Myslím, že je to jeden z důvodů, kvůli kterým je ošizen můj vztah ke zvířatům," otočím se se širokým úsměvem na tváři, pravou ruku mám schovanou za zády. "Nebo je to zkrátka tím, že jsem nikdy neměl pořádnou snahu poznat něco takového. Stáří mi však ještě neklepe na dveře s takovou razancí, abych neměl čas to napravit." |
| |
| Gabriealla de la Crull Duncan mlčel, nechal otázky na tobě a tiše upíjel víno. Mladík přikývl “Ano, vaše Veličenstvo. Budu se snažit.“nadechl se. “Tento rok se nám podařilo krysy vymítit na minimum. Ale za to se nám zase přemnožili myši, ale s těmi není zase takový problém.“začal ti odpovídat na tvé otázky. “Práce je dostatek i když jsem slyšel poslední dobou si stěžovat dřevorubce, že jak si šlechtici kupují lesy na své soukromé hony, tak mají čím dál tím méně stromů na kácení.“pronesl “Že musí chodit stále dál od domova.“pokrčil rameny “Aspoň tak jsem to slyšel.“ “Ale myslím že platí dost. Samozřejmě si každý stěžuje na málo peněz ale není to tak hrozné aby se s nimi nedalo vyžít.“zadíval se na tebe. “Úroda byla dobrá. Dokonce byla větší než ta v loňském létě.“jako poslední si nechal to o koruně. “Lidé korunu uznávají. Jak to tak bývá najde se někdo kdo si postěžuje, že jinak by to bylo lepší. Ale veřejně to samozřejmě nikdo neprohlásí.“vydechl. “To je myslím vše, ano?“pohlédl krátce na Duncana. Ash Perez “Ale já se s vámi ani minule nepral.“namítl a chytil deku, kterou jsi mu hodil. Přikryl se ji a ještě chvíli se na tebe díval, nakonec tě poslechl a zavřel oči, aby si trochu zdříml. Aspoň tě nebude neustále otravovat nějakýma otázkami. Byly jste na cestě půlku dne, najedli jste se a pak jsi si i ty dříml. Na večer jste dorazili do vesnice, kde jste zůstali na noc. Druhý den jste znovu vyrazili, Nikovo zranění se mu hojilo a zdálo se že se do něj nedostala infekce. Niko začínal být stále více aktivnější, ale neotravoval jak jsi si myslel. Občas se sice na něco zeptal, ale jinak po většinou celou dobu mlčel. Pomalu se mu vracela barva do tváří a kruhy pod očima. A uznal jsi, že je to celkem hezký mladík. Až vyroste… tedy pokud se toho dočká a dřív h nezabiješ, tak by to mohl být velice dobrý svůdník. Byli jste na cestě třetí den a vozka vám oznámil, že pokud se nezhorší počasí večer by jste mohli být na místě. |
| |
| Sir Henry Douglas – Margot Swanson Lady Lisa se na delší dobu odmlčela a upíjela čaj “Omlouvám se, ale bohužel se do tohoto rozhovoru nemohu zapojit. Moc toho o zvířatech jako takových nevím. Jenom pokud jde o koně tak vím jak je řídit, to je tak vše.“omluvila se a odložila šálek. “A velice mě to mrzí. Bohužel se budu muset vzdálit. Mám ještě nějaké povinnosti, ale mám dojem, že vás tu s čistým svědomím mohu zanechat o samotě. Jsem si jistá, že si máte o čem povídat.“usmála se a vstala. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Znovu tě políbil na bříško a pokračoval v mytí. Pomalu vyjel nahoru na tvá stehna a opatrně ti očistil klín, tam si dal zvlášť záležet. Další místa na kterých si dal obzvlášť záležet byli tvá ňadra, ale nakonec s tvou očistou skončil a zase jsi byla čistá a voňavá. Vzal košilku, kterou ti znovu oblékl a pak tě vzal do náruče. "Tak... jsme hotoví. A teď spát."odnesl tě do postele. Lehl si vedle tebe na postel a oba vás přikryl. "Dobrou noc, květinko."dlouze tě políbil, objal tě kolem pasu, ale oči nezavřel. Stále se na tebe ještě díval. |
| |
| Přívětivě se na hraběnku usměji. "Mrzí mne, že tato chvíle nastala tak brzy, ale neloučíme se navěky," přiblížím se k ní, opatrně vezmu její ruku do své, ukloním se a naznačím políbení hřbetu ruky. "Rád budu lady Swansonové i nadále dělat společnost, pokud o to stojí," ohlédnu se na dívku. V tu chvíli mne napadne až nehorázně troufalá nabídka, kterou bych mohl použít, ale nejsem si jist. Nakonec ale nikomu nemůže ublížit, když si trochu zajezdíme. |
| |
| Trochu zkoumavý pohled sira Henryho způsobí, že se mírně zarazím, nevím, jak si to mám nebo nemám vykládat, ale nakonec to nechám být. Jeho slova o Londýně ve mě opět vyvolají pousmátí. Má sice zčásti pravdu, ale když člověk chce, vždy si něco najde... Nebo alespoň někoho, s kým by tu ubíjející nudu městských ulic mohl sdílet... Po té, co se otočí a pronese ta další slova, se musím na chvíli zlehka odvrátit a ovládnout se, abych se nezačala smát, což se mi naštěstí podaří, jen tváře mi díky tomu zlehka zrůžoví a oči se rozzáří o něco víc, než je tomu běžně. Pak se však ozve hraběnka. Překvapeně k ní vzhlédnu. Jistě, chápu, že má povinnosti, ale přecijen.... Takhle náhle? Taktéž se zvednu z křesla, neboť je to slušností a zlehka pokývnu hlavou. ,,Škoda, že tak brzy, ale příležitostí bude ještě zcela jistě dost. Ještě jednou děkuji za pozvání a kladné vyřízení mé prosby ohledně Patriky. Budu se těšit na občasnou vyjížďku s vámi." pousměji se a tím se s ní také vlastně rozloučím. Alespoň prozatím. Jen doufám, že se při své cestě zpět k pokoji neztratím v bludišti chodeb, když mě sem Patrika vedla, myšlenky jsem měla někde zcela jinde.... Pootočím se na sira Henryho a na jeho slova zlehka pokývnu hlavou, pousmátí na mé tváři stále zůstává. ,,Co se týče toho, co jste říkal předtím... Je hezké, že máte snahu, sire. To se musí ocenit.... A stáří? Jestli máte namysli věk, tak na tom až tak nesejde... Záleží, jak stará se cítí vaše mysl a duše.... Od toho se povětšinou odvíjí i ten zbytek.... Zahořklí lidé jsou málokdy svěží a plní života ať je jim třebas pouhých dvacet roků, narozdíl od dalších, kteří tu jsou již padesát let, ale dovedou se smát a to i v těžkých časech...." na chvíli se odmlčím. ,,Zajímavé je, že do té druhé půle patří povětšinou lidé, co mají nedostatky, zatímco ti, co si žijí spokojeně a v blahobytu jsou.... jaksi nešťastní. Možná proto, že mají vše a tímpádem jim všechny všední radosti zevšedněly a neumí si jich ani vážit...." zarazím se. Už bych raději měla mlčet, alespoň na tohle téma... Na okamžik skloním hlavu. ,,Promiňte, tu poslední větu jsem si patrně měla odpustit. Alespoň tu její druhou část...." dodám, po té se však pootočím k oknu, dojdu k němu a mlčky pozoruji tělo krajiny zahalené do bílého šálu. |
| |
| Kočár Zase protestuje, ale pak ztichne a je už ticho. Jsem rád a už si užívám jen tak jízdy kočárem. Najíme se v kočáře a až na noc se ubytujeme ve vesnici. Hned ráno jedeme dál. Jak cestujeme, konečně nám kočí oznámí, že večer tam budeme. Usměji se a prohlížím si dál Nika. Vypadá celkem dobře.....bude z něj jednou pěkný kluk...možná....pokud se dobře zapracuje...třeba nějaký ten rok se bude svět těšit z jeho krásy...ale né moc dlouho. Aby nebyla konkurence. podivně se usměji a zničehonic pohladím Nika po vlasech, spíš mu je více rozcuchám a zase se pohodlně usadím na svém místě. Opřu se a dál ho pozoruji. " Niko, jak se tam těšíš...a co záda?" zeptám se, ale stav jeho zad znám. Vypadají dobře a vypadá to, že bude brzo zdraví. Smůla pro něj, že se tak rychle a dobře uzdravuje. |
| |
| "Chudí mají prosté sny, stát se bohatými. Bohatí už mají vše a touží po věcech, které ani mít nemohou. Minimálně za života ne," pousměji se a zůstanu na místě, na kterém jsem se rozloučil s hraběnkou. "A s tím, jak mnozí nich žijí bych se divil, kdyby dosáhli svého po smrti," další úsměv, tentokrát však připomíná úsměv malého chlapce, který mluví o jiných zle kvůli tomu, čeho se sám někdy účastnil. "I když na druhou stranu jsem se kolikrát sám sebe ptal, jestli se z obyčejných věcí radují opravdu spíše prostí a chudí, nebo bohatí. Vždyť zlato a drahé kameny nejsou v podstatě ničím. To jen lidská společnost je vynesla tak vysoko, aby se kvůli nim mohla prolévat krev." "Neomlouvejte se, lady Swansonová," o něco ztiším hlas, když vyslovuji její jméno. Může se tak zdát, že si nejsem jist, zda-li si jej pamatuji správně, ale stejně možné je, že jsem se jen zamyslel nebo chci změnit původní znění načaté věty. Výraz mé tváře nic neprozrazuje. "Každý jsme nějaký, s různými názory a pohledy na danou věc. Lidé se často bojí, že je druzí budou soudit podle toho, co řeknou, a tak to také je, ale je na tom něco opravdu špatného? Když se znelíbíte jedněm, jsou tady druzí, kteří vás přijmou s otevřenou náručí. Navíc, jak se také říká, ti, kteří vás mají opravdu rádi pochopí a budou tolerovat vše, co řeknete. Je zde sice otázka společenského postavení, ale.. rád vám odpustím cokoliv, když budete sama sebou." |
| |
| Oranžéria KVetiny boli stvorené pre potechu ženy, tak, ako bola žena stvorená pre potechu muža. Z toho logicky vyplýva, že kvety boli stvorené aj pre potechu muža. Toľko Platón." odpovedal s miernym úškrnom. Platónova logika ho vždy fascinovala a občas si pomyslel, že keby sa ňou ľudia riadili, svet by bol omnoho krajšie miesto. A zamyslene hľadiac na tichú nádheru orchidey si povzdychol "Ale máš pravdu, keď už som tu..." usmial sa, preletel pohľadom skupinku dám a odvážne (jemu to ako odvážne rozhodnutie rozhodne pripadalo) vykročil vpred. Už takmer zabudol na krásu pani de Montan. Bola oblečená do čierneho, ako sa na vdovu patrí, hoci to v tejto pestrofarebnej spoločnosti (dám aj kvetov) pôsobilo trochu zvláštne. A keď sa na neho usmiala, prebehli mu po chrbte zimomriavky. Ako len mohol zabudnúť? Jej úsmev bol nesmierne krásny a nesmierne tajomný, ako keby tá drobná žena vedela omnoho viac, ako my čo i len tušíme. Keď ju stretol prvý krát, pripomenula mu Monu Lisu. "Dobrý deň, dámy. Sir John Drake k vašim službám." prihovoril sa a pohľadom spočinul na vdove de Montan. Jeho hlas bol jasný a radostný, nebolo na ňom poznať, o čom pred chvíľou uvažoval. "Keby som čo i len vedel, že tento dom bude skrývať takéto skvostné tajomstvá, ponáhľal by som sa viac." pokúsil sa polichotiť prítomným, jemne sa usmievajúc. Obzrel si každú z prítomných a musel uznať, že Thomas mal pravdu. V porovnaní s niektorými bledla aj krása kvetov, ktoré ich obklopovali. Keby túto myšlienku počul Maxwell, zomrel by od šťastia... venoval krátku úvahu komorníkovi, ktorý sa ho o fakte, že ženy sú krajšie ako kvety pokúšal presvedčiť už veľmi, veľmi dlho... |
| |
| Sleduji ještě pár chvil venkovní krajinu, konečky prstů zlehka zaháknu za sametku, co mám na krku, ale nakonec paži opět spustím zpět k tělu. Pootočím se k Henrymu v tom okamžiku, kdy řekne, že se nemusím omlouvat. Mírně pozvednu obočí a oči se mi zlehka rozšíří tak trochu překvapením, ale nijak víc nereaguji, dál naslouchám jeho dalším slovům. Ta poslední způsobí, že se mi na tváři objeví zčásti pobavený úsměv. ,,To je od vás milé, sire.... Dost velkorysá nabídka, nečekala jsem, že se tady něco takového stane.... Kdybych byla domýšlivá, tak by mě možná napadlo, že se mi snažíte vlichotit...." pousmátí na tváři se mi celkem významněji rozšíří, samozřejmě je to úmyslné. Trochu pečlivěji si ho prohlédnu. ,,Ale nemyslím si... Muž jako vy to jistě nemá zapotřebí...." zamítnu předtím svá vlastní slova. Možná proto, že mi opravdu ta předchozí přišla až příliš koketní, možná za jiným účelem... ,,Co se týče toho, zda je špatné někoho soudit podle toho, co říká a na jaké straně stojí... To je dost relativní. Ještě jste zapomněl na jednu skupinu lidí. A sice těch, kteří dokáží využít toho, co o druhých vyzvědí, bohužel většinou jen ve svůj vlastní prospěch, nehledě na tu druhou osobu, jíž to často ublíží, více či méně... To je jedna z těch... špatností vyšší společnosti, takoví lidé jsou nejzákeřnější a nejhorší, protože se dají často těžko včas rozpoznat.... Takže bohužel... sebe a svou přirozenost pro svoje vlastní dobro musím tady držet na uzdě, alespoň trochu.... Jak mi radila i Veronika.... A má pravdu. Už nejsem na vesnici nebo v našem sídle a vzhledem k mému věku mě nechrání už nic podobného dětství...." na chvíli se odmlčím. ,,A s tím zlatem a šperky.... Nejen lidé, ale i zvířata vždy vyzvedávají to, co je nějak... vzácné a ojedinělé, čeho není tak moc... zcela logicky..... Až na to, že u zvířat se většinou jedná o potravu, i když jsou vyjímky, třeba takové straky..." pokrčím rameny s lehkým, teď již opět spíše jaksi zdvořilostním úsměvem, přijdu k oknu ještě o něco blíž a konečky prstů se dotknu příjemně chladného skla. ,,Tohle jsou vcelku.... vážnější a citlivější témata. Jestli chcete, můžeme hovořit o něčem jiném..." dodám ještě po chvíli ticha, otočím se od okna a zadívám se opět na Henryho. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Mám skoro dojem, že vybrování mého těla od slastného vrnění musí být i slyšet. Konečně mě domyl, nechala bych se sice takto hýčkat klidně i hodiny, ovšem začínám být unavená, a když budu mít zítra kruhy pod očima, Clarisa rozhodně nebude vklidu. Když mě odnáší do postele obejmu ho kolem kroku a usmívám se. Detailně si jej prohlížím, neschopna z něj spustit oči. V posteli se k němu pevně přitisknu a uvelebím se. Zvednu k němu hlavu a zadívám se na jeho tvář. Chtěla bych vedle tebe usínat a probouzet se každý den.. Poslední slova už mumlám, jsem vážně unavená, ono se ani není čemu divit. Díky Alecovu tělu je mi i teplo a brzy usínám. |
| |
| Poslouchám mlčky a nutno říci, že skutečně poslouchám. Z počátku ve stoje, nakonec se ale posadím a bradu nepatrně podržím zdvihnutou jen na konečcích prstů, dokud opět nemohu promluvit. V některých věcech musím souhlasit, v jiných případech jsem proti, kvůli vlastním cílům, ale úsměv mne neopouští, stejně, jako z ní nespouštím oči. "Myslím, že vhodnost toho či onoho tématu byste měla posoudit vy," pohled mi na okamžik sjede ke stužce na štíhlém krku, ale v mžiku oka se vrátí zpět, aby prozkoumal tvář a každý zákrut a vlnku vlasů. "Už dlouho jsem nebyl ve společnosti, bavme se o tom, o čem byste ráda. Máme k tomu prostor a věřím, že nebudu nic namítat, ať zvolíte jakékoliv téma," mezi tím sklouzla ruka na stehno a přestala tak podpírat hlavu, což mohlo vypadat dosti zasněně a podivně. Tím spíš vezmu-li v úvahu, že nejsem dívka. |
| |
| Hostinec: Se zájmem naslouchám chlapci, občas se zlehka napijí svého pití, jídlo již odsunu stranou, pomalu si všechny jeho poznámky přehodnocuji a zaznamenávám, abych je později mohla řešit, neboť některé se mi opravdu nelíbí, s jinými jsem naprosto spokojená. Po celou dobu rozhovoru se zlehka usmívám, naprosto ignorujíc své okolí. Ano, myslím, že to by již mělo býti vše. Možná, kdybych nebyla tak unavena, velmi ráda bych se ptala dále, ale teď, pokud mě omluvíš, ráda bych se již ubytovala. Jsem si jista, že lázeň už musí být připravena, stejně jako pokoj. Přejedu hostinec naposledy pohledem a vydám se za chlapcem, jež, jak doufám, mě zavede do mého pokoje, kde na mě čeká horká koupel a následně snad i vhodná postel. Na Duncana se ohlédnu ještě na schodišti a láskyplně se na něj usměji. Poté, bez větších okolků se otočím a ladnými kroky se vydám za chlapcem v naději, že ze sebe konečně dám dolů veškeré to svazující oblečení. Bohužel, ráno pak budu muset najít někoho, kdo mi pomůže zašněrovat korzet, ale to je, alespoň pro tento okamžik naprosto nepodstatné. Myslíš, že by bylo možné za mnou ráno poslat nějakou dívku, jež by mi pomohla s oblékáním? Zadívám se prosebně na chlapce, zvědavě se dívajíc, zda nás Duncan následuje, či nikoliv. Neboť myšlenka na společnou koupel je více než lákavá. |
| |
| Při Henryho výzvě pozvednu zlehka obočí. ,,Vy necháváte takovéto věci na mě? To by mohlo skončit nehezkým nedorozuměním či nelibostí, jak jsem již předeslala, pravidel společenské konverzace a především mezí, kam až se dá zajít, nejsem znalá, pouze velmi okrajově....." odvětím, ke konci s lehčím podtónem, jako bych se snad už předem za něco omlouvala. Sama vím, proč to dělám, znám se až příliš dobře. Mužův pohled mi neušel, ale nechávám to bez nějaké odezvy, snad si jen lehce skousnu spodní ret a v duchu si ještě jednou vynadám za svou předchozí poznámku o vlichocení se do mé přízně. Hned nad tím však v mysli mávnu rukou, nemá smysl se tím zabývat, čas se nedá vrátit zpět, jen si pro příště dám pozor na jazyk. Nerada bych, aby nějaké věci vyzněly jinak než jsou myšleny... A že co jsem občas byla svědkem, zvlášť muži si často a velmi rádi domýšlí a hledají... a pak to použijí jako důkaz své "nevinny"... ,,A že jste nebyl dlouho ve společnosti? Co znamená dlouho a jakou společnost máte namysli? To jste snad zalezlý sám v doupěti jako nějaký jezevec? Moc se mi takový nezdáte, i když lidé jsou všelijací..." řeknu, při posledních slovech se začínám již zlehka smát, nepodaří se mi udržet cukající koutky rtů na uzdě. Nějak mě ani nenapadne se v rámci slušnosti pootočit nebo si ústa alespoň zakrýt dlaní, to si uvědomím spíš později. ,,Nesměji se vám, abyste si nemyslel... Ale spíše té představě...." pomalu vydechnu a zas nadechnu, oči se mi od smíchu opět rozzářily, že měly teď velmi světlou, takřka křišťálově průzračnou namodralou barvu. ,,Budiž vám tohle jako potvrzení mého předchozího varování. Opravdu bych někoho nerada pohoršila ještě dřív, než se všichni dopátrají, že jsem nevychovaná...." zlehka se pousměji a zadívám se na něj pozorněji. ,,No... o mě už víte, že jsem naivní a prostořeká, patrně ještě bláznivá k tomu, ale to si nedělejte starosti, to je běžné a mě to nevadí, možná snad dokonce naopak.... A já bych vcelku ráda také zjistila, jaký jste vy, alespoň zběžně. Ale to je čistě na vás, jaké karty mi rozdáte vy a je jasné, že máte právo většinu si nechat pro sebe. Jako jsem to udělala i já." zlehka pokývnu hlavou, pousmátí na tváři se ještě o něco rozšíří, na okamžik se zadívám ještě ven, ale nakonec obejdu stolek a sednu si na opačný konec pohovky, než sir Henry. |
| |
| Propuknu v hlasitý smích pod náporem otázek, které Margot vymyslela v tak krátkém čase. "Několik měsíců, minimálně dva. Možná se to nezdá, ale je to dost dlouhá doba na to, aby člověk mnohé zapomněl a pak jen těžce vzpomínal, když se objeví ve společnosti," odpovím a věru rád, dobře pobaven. "Co se týče přesnějších informací o společnosti, kterou jsem měl na mysli, jde o takové lidi, které rozhodně nevídám nijak často. S přáteli se samozřejmě stýkám, i když abych řekl pravdu, stýkám se s nimi už mnohem méně, než tomu bylo dříve," znovu se zasměji, tentokrát však zcela nehlučně. "Claudie, má žena, má často podlomené zdraví, je to jeden z důvodů, proč jsem se naučil zdržovat více doma, než v klubech nebo na večírcích." Nad pohoršením jen mávnu rukou, k tomu není třeba slov. Skutečně nemám pocit, že by mne tato mladá slečna mohla pohoršit. "Já..," začnu zamyšleně a uhnu pohledem k zemi, abych našel ta nejvhodnější slova, která by mě dívce přiblížila. Hlavní je správně začít, pak už to jde samo. ".. jsem velmi obětavý." dodám polohlasně jen proto, abych vyplnil vzniklou mezeru, a zeširoka se usměji. Poté pokývám hlavou. "Nu dobrá, nebudu vám ani sobě nic nalhávat. Jsem muž omezený svazkem manželským, muž, který by občas vyměnil všechno své jmění za trochu volnosti. Dokud si to však nepřeberu z jiné strany. Ono jmění totiž lehce dopomůže tomu, abych se pobavil a přitom nedělal nic, co by bylo.. řekněme proti morálce. Miluji knihy, poesii i prózu, tragédie i komedie. A historii. Přesto nepropadám melancholickým náladám a depresím, řekl bych, že jsem velice živý člověk, který má rád zábavu prakticky všeho druhu. Rád naslouchám lidem, bohužel, jsem právě ten případ, který by jisté informace mohl použít ve svůj prospěch. Avšak žádný strach, slečno Margot, jste příliš krásná, mladá a odvážná na to, abych si na vás troufl," mluvím rychle a bez přestávky, nakonec se samozřejmě usměji, už to ke mě tak nějak patří. |
| |
| Grabriella de la Crull Alec přikývl a také vstal “Jistě, lady. Řeknu to některé s dívek aby za vámi přišli.“slíbil ti. Ohlédla jsi se jestli jste bratránek s tebou a samozřejmě, že se držel Alecovi v patách jako nějaký hlídací pes. Alec ti ukázal pokoj ve kterém budeš tuto noc spát, nečekala jsi žádný luxus samozřejmě. Byla to prostá místnost s postelí, skříní, toaletním stolkem a umyvadlem s vodou. Ale aspoň tu bylo čisto a teplo díky krbu. Uprostřed místnosti stála kádě s teplou vodou, to jsi poznala podle toho jak se z ní linula pára. “Prosím. A přeji dobrou noc, lasy. Sire. Váš pokoj je hned vedle.“ukázal rukou. Duncan přikývl a věnoval mladíkovi minci, který se s úklonou vzdálil. Duncan se na tebe otočil “Užij si koupel, drahá. Já také půjdu do svého pokoje. Přeji ti dobrou noc.“vzal tě za ruku, kterou ti políbil. Sir John Drake Prohlédl jsi si ženy, které byli opravdu moc hezké, některé už tolik ne, ale vždy měli nějaký půvab. Ženy k tobě vzhlédli, některé se usmáli, opětovali tvůj pozdrav a některé se dokonce zachichotali. Thomas se usmál “Vidíš že to jde. Dobrý den, dámy.“nezůstal Thomas pozadu. Lady de Montan se na tebe podívala a znovu se usmála, postavila Kasandru na zem a vstala. Přistoupila k tobě “Dobrý den, sire Drake. Ráda vás znovu vidím. A jsem také ráda, že zde vidím známou tvář. Je to již delší doba co jsme se naposledy viděli.“pohlédla na Kasandru, která si stoupla vedle své matky. Položila ji ruku na ramínko “Kasandra mi prozradila, že jste ji zachránil před její chůvou a stříhaní vlasů. Musím vám poděkovat.“usmála se “Děkuji.“ Ash Perez “Záda jsou mnohem lepší. Už to při každém pohybu necítím.“odpověděl. Odmlčel se “Těším… nevím. Nevím jak to tam bude vypadat a tak… ale. Je to sídlo. Tak nejspíš těším.“odpověděl. Vyhlédl jsi z okénka. Konečně jsi měl sídlo Westmorů na dohled. Musel jsi uznat, že to bylo hezké místo, nedaleko bylo jezero, momentálně zamrzlé i když jsi si všiml, že i tak tam někdo seděl a rybařil, zřejmě si vysekal led. Už jsi byl na své hostitele zvědavý. odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro “Já také květinko. Dobrou noc.“slyšela jsi a jeho teplé rty tě pohladili po čele. Pak jsi usnula a zdál se ti krásný sen o Alecovi, kde jste leželi na rozkvetlé louce, leželi vedle sebe, ruce jste měli spojené a povídali jste si. Nic víc. Jen povídali. Když jsi otevřela znovu oči venku již bylo světlo. Pohlédla jsi na místo vedle sebe, které však již bylo prázdné. Trochu tě z toho zabolelo u srdce, trochu jsi doufala, že tu Alec stále bude. Ale zase kdyby tu zůstal nejspíš by tobě i sobě tím způsobil velké potíže. Posadila jsi se, v místnosti bylo teplo jak bylo zatopeno v krbu. Pak jsi si všimla něčeho bílého na nočním stolku. Vzala jsi dopis a přečetla si ho: Drahá Victorie. Noc s kterou jsme spolu prožili byla opravdu úžasná, přesto touhou kterou jsem k tobě vzplál nebyla vůbec ukojena. Těším se až znovu budeme moci být znovu spolu, má krásná květinko. Do té doby aspoň budu na tebe tajně myslet a těšit se až tě budu moci znovu sevřít v náručí a políbit tvé hebké rty. Prosím přijmi tento dárek na důkaz citů, které k tobě chovám. S láskou Alec. Pohlédla jsi znovu na noční stolek. Předtím jsi si toho nevšimla, ale pod dopisem byla schovaná brož. Nebyla nijak drahá, ale byla to opravdu nádherně tvarovaná stříbrná růže. odkaz |
| |
| Pokoj Probudila jsem se do krásného rána. Člověk by neřekl, jak krásnou noc může prožít v takovém zapadlém hotůlku. Pleť mám celou zrůžovělou a v očích se odráží štěstí. Maličko mě to mrzelo, to že s ránem můj anděl zmizel, ale co se dá dělat. Vylezla jsem z postele, oblékla se a pročítala dopis, který mi svíral hruď a rozháněl motýlky v břiše. Dopis jsem zastrčila do výstřihu a v rukou si prohlížela nádhernou brož. Vymýšlela jsem, kam ji schovat. Nakonec jsem si ji připla na botu, pod nabíranou sukní nebude vidět. Ustlala jsem si postel a jen seděla a čekala na Clarisu, její návštvu můžu očekávat každou dchvíli. Zasněně jsem hleděla z okna a myslela na nejhezčí zážitky. |
| |
| Victoria de Maron Stále jsi hleděla zasněně z okna a myslela na svého milého, kterého nejspíš ještě dnes uvidíš, ale nebudeš moci se ho dotknout či jakkoliv se s ním rozloučit. Byla jsi tak zasněná, že jsi ani nezaslechla první zaklepání. Až to druhé tě vytrhlo ze snění a vyzvala jsi, aby vešla. Clarisa nahlédla do tvého pokoje a pak vešla "Dobré ráno, Victorie."pozdravila tě. Ona již byla oblečená a ustrojená a upravená "Venku již nesněží. Můžeme se nasnídat a vyrazit. William již v tuto chvíli nechává zapřáhnout koně a tak do půl hodiny kočár bude přistavený před hostincem."přišla k tobě a trochu ti opravila vlasy. "Zdá se že jsi se dobře vyspala. Tváře máš hezky růžové."usmála se. Vzala tě za ruku a vyšli jste z pokoje, sešli jste dolů do lokálu, který nebyl tak plný jako v noci, ale bylo tu tak patnáct hostů, nejspíš ti co zde také přespávali. Hned jsi očima našla Aleca, který se zrovna bavil s hostinským. Hned si tě všiml, věnoval ti jeden, dlouhý pohled a pousmál se. |
| |
| Příjezd k sídlu. Niko po pravdě poví, že ho záda nebolí a já se jen pro sebe usměji. Není to radost z toho, že se uzdravil, ale z toho, že už bude moci v plné síle na sídle nastoupit jako můj osobní sluha. Vyhlédnu z okýnka a vidím sídlo. Vypadá to dobře....no tam bude dost prostoru a třeba nakonec i nějaká ta zábava...uvidíme...jsem docela zvědavý. pomyslím. " Měl by ses těšit a né váhat, podívej se, kde ted budeš bydlet." řeknu s arogantním tonem. "Až dorazíme, dám ti sehnat nové oblečení a tvoje služba u mě nastane v plné šíři. Už žádné úlevy, sám jsi řekl, že záda necítíš." a potom se začnu škodolibě smát. Niko ani netuší, jaká to je služba u mě naplný úvazek. I když představu asi nějakou má. Jak dojedeme k sídlu, vystoupíme a nechám vzít Nika všechny moje věci. Sám jdu ke své Pomstě a poplácím jí. Pak jí odpoutám od kočáru a hvízdnu na Stína. " Niko, odnes moje zavazadla do našeho budoucího pokoje a nahlas, že jsem přijel. Jdu si ustájit Pomstu." řeknu a všechny pomocníky, co mi ho chtějí vzít odháním, jako sám Pomsta, který se vzpírá při přiblížení dalšího cizího.Někdy ho schválně popustím, aby na nějakého služebného dosáhnul a on dostal pozdrav od jeho kopyta. |
| |
| Hostinec Vylekaně sebou trhnu, když se ozve druhé zaklepání, ale hned se uklidním. Přece jen jsem Clarisu očekávala. Dobré ráno, Clariso. Pozdravím i já ji s úsměvem. Ano, výborně. Jsem tak šťastná, že pojede také. Jinak bych zde seděla v slzách a odmítala se hnout. Nejspíš jsem byla z cesty unavená více, než jsem myslela. Krásně jsem se prospala. Ruku v ruce jsem s ní šla dolů do lokálu na snídani. Ihned jak jsem ho spatřila měla jsem chuť vytrhnout se jí a běžet k němu, skočit mu do náruče a přede všemi mu ukázat svou náklonost. Místo toho jsem se na něj jen dlouze podívala, usmála se a rádoby cudně sklonila oči. S Clarisou jsem se posadila tak, aby k němu seděla zády a nevšimla si ho. Clariso, omluv mne prosím, musím navštívit onu místnost. Usměju se na ni. Strategicky jsem ji také posadila tak, aby k záchodům neviděla. Když jsem kolem něj procházela, sotva znatelně jsem na něj mrkla. |
| |
| Smích sira Henryho mne překvapí, ale spíš mile, než naopak... Když se vysloví o manželce, trochu překvapeně se na něj podívám, pak se zarazím a na okamžik skloním hlavu. No a co sis myslela? Podle jedné vyjímky soudit ostatní? Nesmyslná hloupost... pokárám v duchu sama sebe, jaksi podvědomě se trochu víc posunu směrem od muže, na něhož se však opět zadívám. ,,To s vaší ženou mne mrzí. Podlomené zdraví není nic záviděníhodného ani pro ty, co vyžadují neustálou pozornost okolí a přejí si být opečováváni. Protože i lesk zlata a diamantů časem slábne, jako je to se vším.... Já onemocněla zatím jen jednou.... Kvůli svojí umíněnosti, jak jinak... Dostala jsem zápal plic... a nikdy víc bych už o nic podobného nestála..." nesouhlasně pokývu hlavou. Jak mluví dál a "přizná se", chvilku se na něj dívám pozorněji, přičemž přemýšlím. Nakonec se ale pousměji. ,,Vy patrně víte, jak si získat něčí důvěru a náklonnost, že?" otáži se a úsměv na tváři se rozšíří, v očích zajiskří. ,,Za vaši upřímnost děkuji, ale nemějte obavy, strach nemám. Není k němu vůbec žádný důvod... Nebo vy snad nějaký vidíte?" zlehka pozvednu obočí, na rtech stále úsměv. Jako by mimoděk se rozhlédnu. ,,A kde je vůbec vaše žena? Doufám, že jste ji kvůli jejímu stavu nemusel zanechat doma. To by byla veliká škoda, vypadá to, že to tady bude minimálně velkolepé. A jí by společnost dalších jistě velmi prospěla, hodně lidí v ní pookřeje, až to vypadá, že vůbec nechuraví a jsou snad zdravější než všichni okolo. Už jsem podobných věcí byla párkrát svědkem. Vidět takové je pak nepopsatelná nádhera..." dokončím a posadím se o něco pohodlněji. Tiše si povzdychnu, ale ne nijak smutně. Rozhodla jsem se to kvůli pár věcem vzít z druhého konce. Čím méně si pobyt tady budu protivit, tím lépe a tím rychleji to uteče, než.... Bezděky se pousměji. Navíc.... zatím tu NENÍ Helena, což je o volnost navíc a o důvod navíc, proč se "nemračit". Alespoň ne tak moc. A Veronika s Henrym přijedou ještě déle.... |
| |
| Victoria de Maron "Jistě. Ale pokus se moc nesedat."poučila tě, aby jsi na toaletě raději neusedala. Když jsi procházela kolem Aleca ten se na tebe zadíval a pohledem tě pronásledoval dokud jsi nevyšla postranním východem ven. Toaleta totiž byla mimo hostinec, vzadu na dvorku. Chvíli to trvalo, ale Alec nakonec vyšel za tebou ven. Přistoupil k tobě, vzal tě za ruku a zatáhl tě ještě za roh hostince, aby vás opravdu nikdo nemohl vidět. Pak teprve si tě přitiskl k sobě a políbil tě na rty. "Dobré ráno, Victorie."řekl teprve když jste si vyměnili několik mileneckých polibků. "Jen co jsem otevřel oči nemohl jsem myslet na nic jiného než na tebe."pohladil tě po tváři. Ash Perez "Neříkal jsem, že mě nebolí. Říkal jsem, že už mě při každém pohybu nebolí."řekl, ale po tvém vybídnutí vykoukl z okna a uslyšel jsi jak tiše hvízdl. Kočár zastavil před panstvím, vystoupili jste a pověřil Nikiho, aby se postaral o zavazadla a pokoj kde budeš spát. Stín se protáhl a vylezl ven za tebou a poslušně tě následoval. Pokusy o to ustájit Pomstu nakonec mladíci vzdali a místo toho tě jeden zavedl do stájí. Vyli to rozsáhlé stáje, kam se vešlo minimálně třicet koní. A některé stání už měli dokonce své obyvatele. Bylo tu několik opravdu krásných koní. |
| |
| Za hostincem Ani já ne.. jaká škoda že jsem tě ráno neviděla spát.. Přitisknu se k němu a opět jej chvíli líbám. Děkuji za brož, je překrásná. Hezčí jsem nikdy neviděla. Za chvíli odjíždíme. Musím se jít nasnídat a pak jedeme. Přišla jsem se prozatím rozloučit, než přijedeš za mnou. Nevím, jak by mě donutili odsud odjet, kdybys nejel se mnou. Obejmu ho kolem krku a za chvíli u dlouhými prsty vjedu do vlasů. Vtisknu mu ještě jeden dlouhý polibek, který bych nejraději nikdy neukončila. Běž už, ať to není divné. Políbím ho na nos. Zmizím na toaletě a ušklíbnu se. Opravdu nechutné. Když se vrátím ke Clarise, znechuceně a rozhořčeně se šklebím. Opravdu neuvěřitelně hnusné Rozčiluji se a koutkem oka zahlédnu smějícího se Aleca. |
| |
| Rozloučení - v hostinci Alec tě objímal kolem pasu a hladil tě po zádech "Není za co děkovat. Rád jsem ti ji dal. A aspoň ti bude připomínat ty krásné, společně ztrávené chvíle."usmál se a na chvíli schoval tvář do tvých vlasů. "Nemysli na to. Brzy budeme bydlet pod jednou střechou a budeme se moci vídat kdykoliv budeme chtít."políbil tě na tvář. Chtě nechtě jsi ho musela už poslat pryč "Ano.. já vím. I když se mi nechce tě spouštět z očí byť jen na malou chvíli."políbil tě na ruku "Na shledanou. "rozloučil se a odešel dovnitř. Vrátila jsi se ke Clarise, kde na vás čekala již snídaně "Ano. Já vím. Je to příšerné. Ale tak nemohli jsme očekávat že na takovémto místě by mohli mít toalety čisté."promnula si krk. "Dobrou chuť."řekla a pustila se s chutí do pečeného chleba. Když jste dojedli byla to již jen chvíle než se William objevil s tím, že můžete vyrazit. Spolu s Clarisou jste se zvedli a vydali jste se k východu zatím co William šel vyrovnat účet. Ohlédla jsi se na Alece, který ti poslal nenápadně vzduchem polibek. |
| |
| Protestuje proti mým slovům, ale jak uvidí sídlo, hvízdne. Já vím, bolet budou ještě víc, ale to mě nezajímá. Nebudu tě léčit celou dobu, měl jsi čas cestou, ted jsi prostě můj sluha a hotovo. kdyby se na mě Niko podíval, viděl by jasně moje pevné stanovisko v očích. Jak vystoupíme, Niko veme zavazadla. V něco mu věřím a pokud by se mě jen pokusil obelhat, slíznul by to hůř než od té své svojí holky. Pomsta krásně vyvádí a já ho potom musím pochvalně poplácat po pleci. "Hodný kluk." zašeptám k němu s náznakem lásky v hlase. Dovedli nás ke stájím a vypadali opravdu dobře. Prohlídnu si box, a jsem spokojený. dovedu tam Pomstu a sám si ho očistím, zatímco Stín trpělivě čeká před boxem a hlídá. " Hodný kluk.....no pěkně je tu kousej a pokud tě nějaký bude chtít uhodit, kopni první...a třeba se tady nějaký zalíbíš....však jsi pěkný fešák a tady nejsou jen tak nějaké klisny z trhu pro chudé." hovořím k němu a Pomsta mi ržá se souhlasem a okusuje mi kabát. Po jeho očištění, vysušení a vykartáčování srsti i hřívy s ocasem, zkontrolování jak čisté vody, tak žrádla a podestýlky, ho naposledy poplácám, z kabátu vytáhnu pamlsek a pohladím ho po lysině. Pak se vydám do sídla, kde se těším na pokoj a doufám, že Niko už plní moje příkazy. Musím mu říct o nějaké oblečení, snad tu nějaký ten hadr na služebnictvo mají. pomyslím si a pohladím Stína. Jsem rád, že už nemusím jet kočárem. |
| |
| Oranžéria "Ide, ale ako dlho..." šepol ako odpoveď. Úvod išiel dobre, ale bolo otázne, ako dlho mu to vydrží. V prítomnosti žien sa vždy stával trochu nervózny... Trochu dosť nervózny. Preto moc také spoločnosť nevyhľadával. Aj tu tak trochu dúfal, že iniciatívu prevezme Thomas a on sa zašije dakde do kúta s orchideami. Zdalo sa, že tentoraz mu to nevyjde... "Potešenie je celkom určite na mojej strane, mylady." jemne sa ukolnil. "Pravda, nevideli sme sa už veľmi dlhú dobu. Zdá sa, že na moju škodu. Mimochodom, veľmi ma mrzí, čo sa stalo vašemu manželovi. Bol to veľmi pozoruhodný človek." zatváril sa vážne. Koniec koncov, myslel to úprimne. Poslal dokonca aj list, vyjadrujúci jeho úprimnú sústrasť, ale pochyboval, že v tej záplave iných si ho lady všimla. "No, bolo mi potešením, vaša dcéra je veľmi milá. Chudák pestúnka, odsúdila ju na veľmi dlhé hľadanie. A ak sa mám priznať, skôr som sa obával, že dostanem důtku." usmial sa trochu nervózne. "A mimochodom, mali by ste jej ukázať portrét rakúskeho korunného princa." usmial sa trocha širšie a žmurkol na Kasandru. |
| |
| Vykouzlím další andělský úsměv a zdržím se u dívčiných očí, ve kterých se každou chvíli objevuje něco jiného. Rád bych věděl, jestli se nepokouší o podobnou hru. "Nevím, ale snažím se ze všech sil, abych si trochu vaší důvěry i náklonnosti získal," odpovím zcela otevřeně a s neskrývaným úsměvem. "Jistě, že ne. Bylo by to příliš okaté upozornění, nemyslíte?" zahledím se znovu do očí, které ode mne nejsou vzdáleny ani na délku pohovky, na které sedíme. "Má žena?" podivím se a lituji, že jsem se o Claudii vůbec zmínil. Na druhou stranu jsem alespoň férový, i když zatím bych stejně nemusel nic zamlouvat nebo lhát. "Ale kdepak, vlastně je hlavně její zásluha, že jsme vůbec tady. Doufala, že jí pobyt zde prospěje a k tomu naváže nové přátelské vztahy. Pokud se nemýlím, měla by být v doprovodu hraběte. Ujal se jí ihned po našem příjezdu, jako by se znali celé roky," pousměji se při té vzpomínce, Claudie se rozzářila při všem tom zájmu o její osobu. "Vím, že se už nabídla hraběnka, ale kdybyste neměla nic proti, rád bych se s vámi projel, i když mám obavy, že budete muset být trpělivá. Nejsem si jist dokonalostí svého jezdeckého umění." |
| |
| Při zmínce o hraběti, který možná ještě teď dělal společnost manželce sira Henryho, mi vyvstane výraz Patriky, když o něm hovořila, stejně tak její slova. Nahlas však neříkám nic. Místo toho se pousměji, nakloním hlavu zlehka na stranu. ,,Ze všech sil?" otáži se, v hlase pobavení smísené s lehčím překvapením. ,,Raději si je šetřete na lepší věci..." dodám, pousmátí na tváři se mi ještě o něco rozšíří a koutky jemně zacukají. ,,Mimochodem... Řekla bych, že podle vašich předchozích slov tady nepookřeje pouze vaše žena. Být mimo širší okruh lidí, než je pouze ten rodinný příliš dlouhou dobu neprospívá nikomu. A na náladě také nepřidá, spíš naopak...." slova to jsou míněná víc jak upřímně, s žádným zavádějícím podtónem či něčím podobným. Výraz v mé tváři je vcelku neutrální s lehkým, milým úsměvem. ,,A vyjížďku neodmítnu... Sice to není zas tak dlouho, co jsem přijela a krom.... noci jsem byla v sedle pořád, ale.... tohle se mi asi nikdy neomrzí.... A nepodceňujte se tolik... Často tak činí lidé, co k tomu nemají důvod..." na okamžik se zahledím ven, pak ale očima sklouznu zpět na Henryho. ,,Ale patrně budete muset přenést přes srdce, že nepojedete tak docela s dívkou..... Bohužel tu nemám zatím nic teplejšího na sebe přes šaty.... I když.... možná spíš bohudík... Se zbylým oblečením dorazí až Helena a to zítra či snad dokonce pozítří.... Popravdě.... je to pro mě nemalá úleva...." trochu pobaveně se pousměji. Jistě, myšlenka, že utahování korzetů, lekce slušného vychování, káravé pohledy a vůbec to všechno se zpozdí o den či dokonce dva mi na vcelku dobré náladě spíš ještě přidává. ,,Zajímalo by mě, jestli vůbec existuje nějaká dívka, která by měla ráda svou guvernantku... Nějak si to nedovedu představit, řekla bych, že Helena je dokonalý prototyp..." V očích mi zajiskří a lehce, spíš tiše, se krátce zasměji. Pak však umlknu a můj výraz se trochu zmnění... ,,A ještě něco.... právěže to bylo až příliš okaté, jak jste sám řekl...." hlas mám lehce zastřený, mírně povytáhnu obočí a jeden koutek úst mi povyjede o kousek výš. ,,Ale... zapomeňte na to... Všichni občas vidíme něco skrytého, ale když se ten závěs odhrne, většinou tam nic není..." dodám a výraz jistého uvědomění vystřídá zcela přirozený a milý. Přejedu si dlaní přes šaty, spíš jen tak mimoděk, možná proto, že byla jejich sukně na jedné straně pomuchlaná. Pak opět vzhlédnu, zadívám se na Henryho a pousměji se. ,,A co se té vyjížďky týče... Měl jste namysli dnes, či zítra, pozítří? Pokud jste si to snad z nějakých důvodů nerozmyslel..." narážím samozřejmě na to předchozí, co jsem řekla. na tváři mám stále pousmátí. ,,Každopádně se ale o tom alespoň zmiňte své ženě... Možná se bude chtít připojit..." dodám opět tónem, který je čistě upřímný, bez jakékoli falše nebo náznaku něčeho jiného, na to zlehka kývnu hlavou. |
| |
| Pokoj: S úlevou vydechnu, když spatřím jednoduchý, leč roztomilý a praktický pokoj se vším, co bych mohla potřebovat. Ovládnu touhu ihned vyzkoušet měkkost matrací, tedy spíše její tvrdost a místo toho se ladným krokem vydám ke kádi a konečky prstů zčeřím hladinu, abych vyzkoušela teplotu vody. Usměji se jako malé dítě, jež našlo novou hračku a nadšeně si dál hraji s prsty v vodní hladinou, sledujíc při tom chlapce i Duncana. Ano, to bude skvělé. Pokud budou zítra ráno podmínky, jen posnídáme a vyrazíme dále na cestu. Prosím, poté připrav účet se všemi náležitostmi. Nyní již můžeš jít. Ještě tě poprosím, zda by bylo možné za pár hodin přinést lahev dobrého vína a dvě číše, spolu, dejme tomu, třeba mísou ovoce, stačí toho, jež se urodilo toto léto, nelam si s tím příliš hlavu. Prozatím ti děkuji a přeji dobrou noc. Pošlu chlapce pryč a zlehka se usměji na Duncane, jež nyní svírá mou drobnou ručku ve své. Přitáhnu se k němu, nyní stojím sotva pár centimetrů od něj, naše těla se téměř dotýkají, teplo, jež z nich vyzařuje mi vyráží dech a vhání ruměnec do tváří. Byla by škoda, drahý bratranče, pýtvat v tomto kraji vodou, zvláště pak, tak cenou na poměry tohoto hostince. Co byste řekl tomu, kdybychom si dali lázeň společnou. Alespoň vám bude mít kdo umýt záda.. Řeknu žertovně a se smíchem po něm vystříknu pár teplých kapek. |
| |
| "Abych řekl pravdu, já už pookřál," věnuji slečně další milý úsměv, tentokrát však mnohem hřejivější, než všechny předtím, jako by vyjadřoval vděk a radost z toho, že nemusel prožít další nudný den. Líbí se mi, když mluví, má příjemný hlas a její projev je prostý, bez zbytečného přemýšlení, co a jak bych nyní měla říci. Jsou v tom pocity, momentální myšlenky. Proto jí nechám mluvit a nepřerušuji, bohužel však díky tomu nekomentuji většinu věcí, které jsem chtěl. Na druhou stranu alespoň omezím riziko, že řeknu něco, čím bych mohl urazit nebo znechutit svou dámskou společnost. "Klidně hned, to záleží na vás. Jste slečna, v krásných a jistě drahých šatech, a já bych vás nerad nutil do něčeho, co nechcete. A jak jste už naznačila, venku je zima. Nerad bych, abyste kvůli mně onemocněla," tón hlasu je vstřícný a příjemný, žádná hra. Skutečnost, že se chci projet, klidně počká, důležité je, abych nebyl důvodem žádných zdravotních ani jiných problémů. "Oh, bojíte se, že by žárlila?" teplo je pryč, ale ne úplně, jen nyní v očích hoří ohníčky zvědavosti a úsměv na mé tváři je hodně šibalský, až z dospělého muže dělá dospívajícího mladíka. Ať to bylo přesvědčivé jak chtělo, svou poznámku jsem si nemohl odpustit. "Jestli vás to ale uklidní a nebudete mít pocit, že se málem dopouštíte hříchu, pak jí to samozřejmě řeknu. I když, nemám pocit, že bych musel." |
| |
| Hostinec, loučení To jistě nemohli.. Pokývám hlavou, snažíc se tvářit přísně a vážně. Musím se však hodně snažit, abych se nerozesmála. Dobrou chuť, Clariso. Popřeju i já jí a dám se do jídla. Pokaždé, když se Alec s podnosem jídla protáhne kolem mého stolu si jej všimnu i když dělám že ne. Brzy ho uvidím každá den.. Ta myšlenka mě naplňuje hřejivým pocitem. Oči mi září a celkově jsem v lepším rozpoložení. Po chvíli jsem dojedla i dopila čaj z menšího šálku, pohodlněji se opřela a rozhlédla se kolem. Tak aby jsem na něm nesetrvala pohledem příliš dlouho jsem na Aleca mrkla a opět se otočila na Clarisu. Zrovinka jsem otevírala pusu, že něco řeknu, když přišel William, že můžeme jet. Společně s Clarisou se zvednu a odcházím ke dveřím. Předstírám, že se otáčím na Williama, místo toho udělám, že jsem vzdušný polibek chytila a velice nenápadně si jej "dala" na srdce. Pro všechny, co si všimli to může vypadat, že si jen hraji s medailonkem na krku. Lehce se pousměju a vyjdu ven k připravenému kočáru. |
| |
| Trochu překvapeně se na sira zadívám, pak se zlehka odvrátím a zdusím smích za hřbetem ruky. ,,Drahé šaty? Zdejší lepší společnost by si něco takového nevzala, je pravda, že tady jsem je moc neviděla, ale když, neprodávaly se ani za tolik, co brambory... Ale ve Francii se začínají těšit velké přízni. Dávají mnohem víc volnosti... Hlavně co se týče dýchání a pohybu, což je zrovna pro mě ideální... Osobně dávám přednost spíš praktičnosti před oslnivou nádherou.... Krása bolí.... A v případě té "naší" ženské módy je to skutečně tak.... Už aby se empír dostal i sem, ale to ještě potrvá." zlehka pokývnu hlavou, pousměji se. ,,A že by vaše paní žárlila? No, myslím si, že nemá proč... Jistě je to jemná a elegantní, okouzlující dáma.... Já jsem věčně ušmudlaná a nevadí mi vyválet se v blátě.... Když to přirovnám trochu extrémně... To by k té žárlivosti. Spíš myslím, že jestli by se na to cítila, tak by jí mohlo být líto, že jste se jí nezmínil. Jak jsem předeslala, možná by se velmi ráda připojila, když je na tom ještě o něco hůř než vy, díky jejímu křehkému zdraví..." odmlčím se, chvíli se na Henryho zadívám, v duchu přehodnotím jeho výraz i volená slova.... Ale nijak se o ničem nezmiňuji. ,,Tím že si vyjedu se žádného hříchu nedopouštím, stejně tak vy, když se o tom manželce nezmíníte, ale budete muset počítat s tím, že ji to pak bude třeba dost mrzet... A jestli ji máte rád, tak vám při tomhle pomyšlení asi příliš lehko nebude...." tvář mi zvážní, ale jen na okamžik. ,,Ale to je koneckonců mezi vámi a vaší ženou.... Neberte mě, že vás do toho nutím, nevím, jaká máte.. pravidla..." dodám a pomalu se zvednu z pohovky. ,,Nic to nemění na tom, že se projedu ráda. A klidně hned, nebo spíš za chvíli. Je na vás, jestli půjdete za ženou jí to sdělit, či do stájí, nebo na mne počkáte u mého pokoje, musím se převléci." Uhladím si trochu jednoduchou sukni šatů, pak se zadívám na Henryho v očekávání, jak se vyjádří. |
| |
| Sir John Drake Lady de Montan se usmála “Ah ano. Jistě. O to se pokusit můžeme. Ale obávám se, že by to nebylo nic platné. Ona je ve věku kdy věří jen tomu čemu sama chce. I když bychom mladého prince postavili rovnou před ní tak tomu stejně nevěří.“znovu se posadila. “Děkuji vám za účast. Můj drahý manžel byl opravdu výjimečný člověk. Je jen škoda, že to dobré nevydrží nikdy dlouho.“pokynula ti rukou do druhého křesla “Prosím. Posaďte se, abychom si mohli více promluvit.“požádala tě. Podíval jsi se na Thomase, který se odebral k nedalekému stolu, kde seděli tři dámy a on si jistě jejích pozornost náležitě užíval. “Morgana je dobrá opatrovatelka. Ale dělá hodně věci po svém i když se to dětem nelíbí. Ale umí si s ní poradit, jak jste sám viděl.“zarazila se a rozhlédla se. “Kasandro. Netrhej ty květiny.“pokárala svou dceru, která se zrovna natahovala pro jednu z barevných květin a to že si zašpinila šaty a ruce od hlíny ji vůbec nevadilo. Lady vzdychla “Někdy si říkám, že se mé děti špatně narodili. Syn měl být dívkou a dcera chlapcem. Kasandra pořád někde běhá, vše zkoumá a nevadí ji že se u toho ušpiní. Zatím co Richard je… přespříliš čistotný a poněkud uhlazený. Ale možná je to proto, že se teď považuje za hlavu rodiny.“pousmála se a pohlédla na tebe. “A co vy, sire? Jak se vám daří?“ Gabriella de la Crull Duncan váhal před dveřmi a díval se střídavě na tebe a káď s vodou. Přejel si rukou přes tvář, váhal “Já nevím, nemyslím že bych měl…“ Znovu pohlédl na tebe a nakonec se pousmál “Dobrá Gabriello. Přesvědčila jsi mě“vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Uvolnil svůj nákrčník a rozhlédl se “No… sice to není to na co jsme zvyklí. Ale aspoň je tu čisto.“poznamenal. Přešel ke kádi a zkusil prstem teplotu vody, pak pohlédl na tebe “Chceš pomoci ze šatů?“zeptal se, přistoupil k tobě blíže a zvedl ruku, kterou tě pohladil po tváři. Victoria de Maron Nastoupili jste do kočáru, kde na vás čekali dvě přikrývky díky kterým vám při cestě bude tepleji. William se brzy vrátil a už jde jeli dál. Tentokrát jsi však neměla problémy s nudou, snila jsi s otevřenýma očima. Na oběd jste vůbec nezastavovali, jak jste se domluvili tak jste měli jídlo sebou díky kterému jste mohli jet bez přestávky, kromě chvíle kdy bylo nutné si odskočit, tak jste zastavili v nejbližší vesnici či aspoň v lesíku, když už to bylo hodně nutné. Nakonec jste konečně dorazili do sídla Westmorů. Obě jste vyhlíželi z okýnek navzdory chladnému vzduchu, díky kterým vám růžověli tváře. Ale nemohli jste jinak. Za prvé zvědavost a za druhé sídlo bylo opravdu nádherné. Zde muselo být v létě opravdu nádherně. Zasněžená louka poseta ovečkami s černými nohami, se táhla až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. odkaz |
| |
| Ash Perez Vyšel jsi ze stájí, potkal jsi dvě mladé služtičky, do nesly kyblíky s pomejemi, pohlédly na tebe, na to se začali chichotat a rychle se vzdálili i když se neustále ohlíželi a usmívali se na tebe. Vešel jsi do sídla, kde na tebe čekala velice elegantní žena. Byla ještě celkem mladá, možná tak něco přes dvacet pět let, na sobě měla úchvatné šaty. Taft. Spousty metrů šustícího a vířícího taftu, tkaná osnova různých barev, které se měnily a mihotaly. Světle modrá hrající duhovými barvami, která vlastně nebyla modrá, ale stříbrná. Když přišla až k tobě všiml jsi si že u ucha má malou jizvičku a dvě na rameni, památka na prodělané neštovice. Obličej měla jemný, jemuž dominovaly vpadlé tváře a lícní kosti. Její hluboko zasazené oči zářili jako dva naleštěné měděné rendlíky. Měla kulaté a enormně velké hnědé oči s hustými řasami, jejichž barva se zdála být až umělá, protože až příliš ladila s jejími světle hnědými a lesklými vlasy. Její pleť neměla alabastrovou bledost, ale hřejivě mírně nahnědlou. “Vítám vás Sire Perezi. Jmenuji se Lisa hraběnka z Westomoru. Doufám, že se vám pobyt zde bude více než zamlouvat.“přistoupila k tobě a nabídla ti ruku. |
| |
| Claudie, Claudie, všude samá Claudie. Myslím, že se jí tady bude líbit, všichni o ní mají starost, budou jí obskakovat a sledovat, jestli se jí nedělá zle a podobně. Teprve teď skutečně uznávám, že byl dobrý nápad sem jet. Možná za pár dní změním názor, vždycky se může něco stát. "Počkám na vás v hale, pokud nemáte nic proti. Nechci vypadat jako dotěrný ratlík, který čeká u vašich dveří, až se mu budete moci věnovat," pronesu s pobaveným úsměvem a zvednu se na nohy, abychom mohli vyrazit. Nesnažím se nijak skrývat, že se na vyjížďku těším, tím spíš, když budu ve společnosti mladé a divoké dívky, jakou Margot bezesporu je. |
| |
| Jak vyjdu ze stáje, pohladím Stína a směřuji do sídla. Všimnu si služtiček a jako by mi Stín četl myšlenky, zvedne hlavu a zaknučí. Jen ho pohladím a pokračuji dál. Klid hochu...však já si je najdu a ten jejich smích brzo ukončím, jako té hostinské. a usměji se nad tím už při té vzpomínce. Jak vejdeme, zastavím se, protože na mě už čeká mladá žena. Prohlídnu si jí velmi pečlivě, protože to nevypadá na služku, nejspíše hostitelka. Představí se a nastaví ruku. Ukloním se a náznakem jí ruku políbím. " Děkuji za pozvání a velmi rád jsem to přijal. Pokud mohu požádat o laskavost, přijel se mnou mladý klučina. Je to můj osobní sluha, ale bohužel ho okradli a on nemá své oblečení.Stačí mu staré šatstvo, zbytek mu už zařídím." požádám slušně a pohladím Stína, který si hraběnku zvědavě prohlíží a natahuje čumák, ale nedovolí si jí dotknout. |
| |
| Musím se zasmát tomu, co řekl. ,,Přiznám, že dokážete být vcelku zábavný.... Na to, co je tu za společnost.... Bod pro vás..." pousměji se. ,,Jinak pravda, to bude asi nejlepší řešení... A dlouho čekat nebudete, do chlapeckých šatů není třeba žádných úprav..." pousmátí na tváři se mi o něco rozšíří, koutky jemně zacukají, ale ovládnu se. Cestu do pokoje najdu, i přes svoje předchozí obavy jsem ji patrně podvědomě stejně vnímala. Otevřu dveře, opět je zavřu, pak se natáhnu ke skříni a vytáhnu svoje prozatimní jezdecké oblečení, začnu se převlékat. Pohled do zrcadla mě ale trochu zarazí. Přecijen je to hodně dlouho, co jsem se do něj dívala naposledy. Jen ve spodních kalhotech přijdu blíž. Jsem tohle vážně já? stále nevěřícně a trochu zděšeně prohlížím svoje tělo, které mi ale přijde jako tělo někoho cizího. Jeho křivky se z trochu vychrtlých zmněnily na oblejší, plnější. Boky se rozšířily, pas ještě víc vytvaroval, stejně jako ňadra. Přes to stále nepostrádaly pružnost a pevnost dívčího těla. Zatřesu hlavou, na chvíli zavřu oči, pak se raději odvrátím, v rychlosti na sebe navléknu chlapecké oblečení, vlasy si stáhnu do jednoduchého culíku a vydám se na místo schůzky se sirem Henrym. |
| |
| Cesta Hned jak nastoupím do kočáru, zabalím se do deky. Nechci dát zimě ani nejmenší možnost zakousnout se. Lehce opřená s pohledem upřeným z okénka jsem snila a vzpomínala. Přehrávala jsem si každičký moment toho co byla a snila o tom, co by mohlo být. Celá jsem se chvěla nedočkavostí a z tváře mi nemizel úsměv. Díky mé představivosti a vzpomínce jízda ubíhala znatelně rychleji, ven do zimi jsem musela jen na chvilku, bylo mi tedy dobře. Nemůžu určit, kolik bylo hodin, když jsme konečně dorazili k sídlu. Já ani Clarisa jsme si nemohli nechat ujít ten pohled. Tomu se říká panství.. Překvapeně jsem třeštila oči na tu krásu. S něžným pohledem jsem hleděla na ovečky, než mou pozornost opět získalo panství. Obrovský pozemek a hlavně přilehlé lesy dávají znát honosnost majitelů. Myslím, Clariso, že zde se nám bude vážně líbit. Usměju se na ni. Není to hrané, to sídlo mne opravdu uchvátilo. Jsem zvedavá, jak to vypadá vevnitř. |
| |
| V pokoji, u lázně: Přesvědčila, drahý Duncane? Zadívám se na něj překvapeně a dále si pohrávám konečky prstů s vodní hladinou plnou drobných mýdlových bublinek, jež mi s takovou radostí ulpívají na ruce a praskají, jako by všechny chtěla položit za okusení hebkostí mé dlaně život. Zaplatí každý, i on... Pomyslím si a přejedu jej pohledem, jež by rozehřál i samotného Boha. Udělám pár kroků k němu a postavím se k němu zády, zadečkem se mimoděk otřu o jeho slabiny, přesně tak, aby to vypadalo jako nehoda, nikoliv záměr. Není to, na co jsme zvyklí, ale je to to nejlepší, co nám mohli nabídnout a toho je důležité si cenit, Duncane. Zapomínáš, že oni toho příliš nemají. Podotknu smutně a a dlaní se opřu o káď, pokračujíc v dialogu. Ano, poprosím tě, zda by jsi mi mohl rozvázat korzet, bohužel, to je jedna z mála věcí, jež mi znemožňují se sama o sebe postarat. Ale nemusíš se bát, ráno se o mě již postará někdo z hostince, chlapec mi slíbil nějakou děvečku, jež by mi s oblékáním pomohla. |
| |
| Oranžéria "Pravda, všetci sme si prešli tým obdobím. Je smutné, ako dokáže život brať ilúzie." usmial sa trpko, no bola to iba chvíľka. Život mu pokazil peknú kôpku ilúzii. Ale o elfov ho nepripraví... POsadil sa do kresla a vrhol ďalší zamyslený pohľad. Nevedel, či by sa patrilo hovoriť o jej nebohom manželovi. Je pravda, že to bol veľmi charizmatický človek a dosť pestrá téma na rozhovor, ale... V inej spoločnosti. "Svojhlavé služobníctvo poznám. Za moju prítomnosť vďačíte Maxwellovi, môjmu komorníkovi. Dalo mu to celkom dosť práce..." usmial sa pri tom. "Budem mu asi musieť zdvihnúť plat." povedal a zatváril sa zamyslene. "To nie je nič neobvyklé, lady. Zamladi som poznal zopár veľmi neobvyklých dievčat. Teraz sú z nich slušné a dobre vychované dámy. Aj keď už s nimi nie je toľká zábava." znova sa usmial. Bolo to už veľa rokov dozadu... Zvláštne, ako roky menia charakter... Vytrhol sa z náhlej záplavy spomienok. "Mne? No, obávam sa, že na novinky sa pýtate najmenej vhodnej osoby v tomto sídle. U mňa je všetko v poriadku. Pomaly sa mi rozrastá knižnica. Ach a kúpil som si novú kobylu, ale vás asi nebude zaujímať." odpovedal so smutným úsmevom a zahľadel sa na Thomasa. "Viete, keď tak nad tým premýšľam, od našeho posledného stretnutia sa mi skutočne prihodili iba tie dve veci..." uškrnul sa. |
| |
| Za Claudií nespěchám, vlastně za svou ženou nejdu vůbec. Necítím potřebu oznámit jí, že se jedu projet se slečnou, kterou jsem sotva poznal a která se obléká do chlapeckých šatů, což je kromě její krásy a výřečnosti další důvod, proč mě zajímá, a už vůbec nemám chuť dotazovat se své drahé polovičky, jestli nás nechce doprovodit. Tu chvíli volnosti a radosti z málem mladického kousku si chci vychutnat plnými doušky, ne pln obav, aby Claudie nespadla z koně nebo se jí z cesty a povyražení na koňském hřbetě neudělalo zle. Ve vstupní hale je na co se dívat, nenudím se tedy ani tady při krátkém čekání na Margot. Je to zvláštní, jak člověka dokáže fascinovat cizí dům. Když zaslechnu tiché kroky, otočím se. V první chvíli jsem skutečně zaražen a musím si Margot neustále prohlížet od shoda až dolů, zastavovat se u detailů, a chvíli tak vypadám jako socha bez výrazu. Úsměv na sebe však nenechá dlouho čekat. "Nemůžu říct, že vám to nesluší i takto, slečno Swansonová," Oči už hoří nedočkavostí, až uvidí dívku na koňském hřbetě. Vypadá tak přirozeně, klidně a spokojeně. |
| |
| Victoria de Maron “Také si to myslím, lady.“souhlasila Clarisa. Dojeli jste až před panství, William vám otevřel dvířka a oběma pomohl vystoupit, než jste se stačili nadát objevilo se sluhové, kteří vám začali odnášet zavazadla. William chvíli překvapeně stál, nakonec to byla přece jeho práce, chtěl aspoň se postarat o koně a kočár, ale jak se otočil už jeden ze sluhů s kočárem odjížděli. Chudák William tam stál jako kůl v plotě a nevěděl co má dělat, všechna jeho práce byla už udělaná. Poškrábal se ve vousech a pohlédl na vás “Hmm… mohu vás doprovodit?“zeptal se. Clarisa mu ani neodpověděla, prostě jen k němu přišla a zahákla se do jeho paže “Jistě.“souhlasila. Vešli jste do sídla, ze vnitř bylo ještě hezčí než jsi si představovala. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznala jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. Přistoupil k vám uhlazený muž, nejspíš majordomus, hluboce se vám uklonil “Vítám vás dámy v sídle Westmorů. Mohu vidět vaše pozvánky? Děkuji.“přijal od vás pozvánky, které si jen krátce prohlédl. “Vaše komnaty jsou již připravené. Najdete v nich i své zavazadla. Prosím následujte mě.“požádal vás a vydal se ke schodišti. Vyšli jste po schodech, vešli jste do chodby bohatě zdobenou předměty z cizích zemích. Orientální zbraně, různá brnění, uviděla jsi dokonce i vycpanou hlavu lva. “Prosím, lady.“otevřel ti dveře “Toto jsou vaše komnaty.“otočil se na Clarisu na kterou se galantně usmál “A vaše komnaty jsou hned naproti.“otevřel ji dveře do pokoje, které byli hned naproti tvým. Clarisa nahlédla dovnitř “Oh… to je nádhera….“vydechla, pohlédla na tebe “Nebude ti vadit, když si první prohlédnu pokoj než ti půjdu pomoci s vybalováním?“zeptala se. Sir John Drake “Vašemu komorníkovi mu na vás musí značně záležet. A podle způsobu jak o něm mluvíte jde poznat že je pro vás víc než jen pouhý sluha.“usmála se. Pohlédla znovu na Kasandru, která si právě utírala ruce do už tak špinavé sukně. “No kéž by jste měl pravdu. Já si už někdy myslím, že se z ní stane divoženka.“znovu na tebe pohlédla. Urovnala si sukni “Podle toho jak vás tak poslouchám, tak žijete velice klidný život. Až vám skoro závidím.“usmála se. “Takže jste koupil kobylu? Z jakého důvodu? Chcete snad hříbata?“zajímala se. Margot Swanson – Sir Henry Douglas Odešli jste do stájí, kde byli ustájeno několik koní. Byl tu kůň jak od Margot, tak ti co táhli Henryho kočár, ale bylo tu i další všech barev, rasy a velikostí. Bylo tu zdě i několik výstavních kousků. Pohybovalo se tu několik mládenců co se o koně starali, jeden hřebelcoval, další vyměňovali podestýlku, jiný dávali krmení, kontrolovali kopyta. Rozhodně se nedalo říci, že by koním cokoliv chybělo. Přišel k vám postarší muž s mohutným, černým vousem, nejspíš podkoní “Dobrý den, sire, lady.“pozdravil. “Mohu vám nějak posloužit?“zeptal se “Přejete si připravit koně na vyjížďku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když jsi se o Duncana otřela slyšela jsi, jak ostře nasál vzduch skrz zuby a škubl sebou, nic na to ale neřekl. “Ano já vím. Já to řekl spíš pro to, abych hloupě nemlčel.“řekl, slyšela jsi v jeho hlase nervozitu. Přistoupil k tobě “Jistě, že ti pomohu.“ujistil tě, stoupl si za tebe a položil ti ruce kolem pasu, přejel ti dlaněmi nahoru po štíhlém pasu až k vázání, které začal pomalu uvolňovat. Cítila jsi, jak se tlak kolem tvého pasu povolil a ty jsi se zase mohla plně uvolnit. “Máš nádherně štíhlý pas.“znovu sjel rukama na tvůj pas, ale pak ustoupil. |
| |
| Ash Perez Zatvářila se překvapeně “Oh…. To je strašné. Jsem velice ráda, že se vám nic nestalo.“ Pak se pousmála “Ale jistě. To není problém, nechám mu poslat nějaké oblečení do pokoje. Váš sluha bude mít pokoj hned vedle vašeho a samozřejmě vaše pokoje budou spojovat spojovací dveře aby jste ho měl po ruce.“ Shlédla dolů na Stína “Zdravím tě krasavče.“natáhla k němu ruku, počkala až si ji očichá a pak ho pohladila a poškrábala za ušima “Máte krásného psa.“zase se narovnala. “Omlouvám se za manžela, že vás také nepřivítal, ale má povinnosti někde jinde. Doufám tedy, že vám budu stačit já. Mohu vám nabídnout menší občerstvení? Nebo by jste si raději přál si jít po cestě odpočinout?“ |
| |
| Oranžéria "Maxwell? No, povedal by som, že je to môj jediný skutočný priateľ, aj keď to tak veľmi nevyzerá. Občas sa čudujem, ako to so mnou dokázal vydržať tak dlho." usmial sa úprimne a tiež sa zahľadel na Kasandru. "Berte to z tej lepšej stránky. Aspoň jej nebude robiť problém skrotiť si manžela." zasmial sa a už teraz toho chudáka poľutoval. Na druhú stranu, pravdepodobne žiadna iná ženy by si s ním nevyšla na poľovačku... "Žriebätá? Nie, kdeže. Povedal by som, že iba z praktických dôvodov." zasmial sa srdečne a naklonil sa k nej bližšie. "Balthazar, môj kôň, sa ma už nanosil dosť a myslím, že je čas, aby si aj on užil dôstojnej staroby." dodal, teraz už trochu zamyslene. Ešte stále nevedel, čo s Balthazarom urobiť. To zviera mu prirástlo k srdcu. Ale to má ešte čas. Minimálne dva roky, než vytrénujú Elizabeth... "No a keďže som si všimol, že sa v poslednom čase koňom akosi nepozdávam, musel som si kúpiť kobylu. Je nádherná a až ju raz naučíme behať, trumfne aj kráľovské kone." Zasníval sa na chvíľu, no rýchlo sa spamätal. "Hm... Kľudný život. Nazvali ste to veľmi zhovievavo, moje okolie to väčšinou nazýva nesmierne nudný život..." zasmial sa. |
| |
| Úsměv siru Henrymu opětuji, na jeho slova zlehka pozvednu obočí a pokývnu hlavou, úsměv na mé tváři se mírně rozšíří. ,,Děkuji, půjdeme?" otáži se, společně pak vyrazíme ke stájím, cítím lehčí rozechvění, nemůžu se dočkat Olivera. Sice je okolo spousta dalších koní, ale v mých očích je ten zlatosrstý hřebec s hřívou stejné barvy jako moje vlasy stejně nejkrásnější. Asi jako pro matku její potomek.... Nad tím uvědoměním se musím pousmát, ale to už k nám dojde patrně podkoní. Zdvořile se na něj pousměji. ,,Dobrý den i vám... Děkuji za to, že jste se nabídl, nevím, jak sir Henry ale já si svého koně obstarám sama...." odvětím, mírně kývnu hlavou a vydám se hledat, kam ustájili to moje zlato. Netrvá to moc dlouho, spíš si on našel mě. Najednou stál naproti v uličce. Musím se začít smát. ,,Oli... Kolikrát ti doma říkali, ať si přestaneš otevírat dveře...." lehce ho pokárám, ale pak ho podrbu ve hřívě, která se namodrale leskne. Je jisté, že mě poznal po čichu a pak po hlase. Zavedu jej do otevřeného boxu, zas zavřu, spíš aby mohli stájníci procházet, než že bych se bála, že mi kůň uteče. Ještě mu polichotím, pak ho začnu čistit, nakonec si zjistím, kam dali jeho postroje, nasedlám ho a nauzdím. Celé to trvalo sotva deset minut. Vyjdu ze dvířek, nechám Oliho projít, pak je zavřu a oba vyjdeme ven, aniž bych hřebce držela. Lehce nasednu, pak už jen vyčkávám na sira Henryho, neobtěžuji se dát si nohy do třmenů a otěže jsou volně položené na sedle. Vím moc dobře, co si u Olivera můžu dovolit, stejně, jako to ví i on. |
| |
| Lisa hraběnka z Westmoru Pokloním se s vděčností hraběnce. " Děkuji madam, budu vám vděčný za vaši laskavost. a můj sluha jistě také. " hovořím s úctou, ale uvnitř to dělám s nechutí. Nemám rád tyhle přetvářky...ale musím...aspon ted...nebo mě vyhodí hned na začátku a ted můžu získat oblečení pro toho smrada zadarmo...a pokoj...nic nebude, spát bude se Stíhem....at si nemyslí, že ho nebudu mít pod dozorem. Stín se nechá pohladit, přesto se dívá na mě, zda může si to vychutnat. Nereaguji a tak hraběnce olízne ruku. " Děkuji madam, je to šlechtická rasa. " hrdě prohlásím. Hraběnka se mi omlouvá za nepřítomnost manžela. " Nemusíte se omlouvat, chápu záležitosti vašeho chotě. Rád bych si odpočinul a sluhu seznámil s jeho povinnostmi zde a předal mu oblečení od vás. Rád bych tímto požádal o to občerstvení na pokoj, ale na hlavní chod se mnou už můžete počítat u společného stolu. Mohu se zeptat, v kolik se zde podává jídlo?" zeptám se, abych dodržel čas. To by mě asi otec zabil, přijít první večer hned pozdě. I když u mě je možné i toto. |
| |
| Před podkoním můj úsměv zpola zmizí, nemusím se kvůli milému doprovodu tvářit mile na všechny. Koutky cuknou do mírného úšklebku, když vidím naše koně. S těmi bych moc dobře nepořídil. To děvče mě dočista odrovná! sleduji ji, kterak odchází za vlastním koněm, kterého si hodlá osedlat sama. Mé šance ukázat, že nejsem pohodlím zhýčkaný muž z minuty na minutu klesají, snad mi to alespoň v sedle půjde lépe. "Já budu muset využít vaší zručnosti," oznámím prostě a prolétnu pohledem ustájené koně. Nádherní jsou všichni, ale o jejich krotkosti si troufám pochybovat. Výběr je to těžký, jen co je pravda. "Bude problém s tímhle?" popleskám po krku vysokého grošáka, který vypadá divoce a přitom zvladatelně. Během doby, co čekám na jeho ustrojení, procházím mezi boxy a občas některému z koní věnuji několik dotyků a hlavou se mi honí zcela jiné myšlenky, které se ani přinejmenším netýkají dneška a nastávajících dní. Kůň je mi brzy přiveden a já se hbitě vyšvihnu do sedla. Chvíli předtím jsem si stáhnul vlasy kusem stužky, kterou jsem měl u sebe. Mám za to, že jsem vybral dobře, cítit pod sebou tohle zvíře je trochu jako zápas v ložnici, ale jen málo brání tomu, aby se všechno neobrátilo v můj neprospěch. Pobídnu koně, abych konečně vyjel ze stájí. Rty jsou prohnuty do vlčího úsměvu, ruce pevně svírají otěže a nohy jsou zaklesnuty ve třmenech, látka oblečení se napíná snad u každého švu, které nemají daleko k prasknutí. "Pádící s větrem o závod, hnáni vlastní divokostí jako šelmy za kořistí" řeknu se smíchem nakloněn k Margot, znovu pobídnu koně a vyrazím rychle kupředu, pohled upřený do dálky, snad nebude v cestě nic, kvůli čemu bych musel zpomalit nebo zastavit úplně. |
| |
| Pozvednu trochu překvapeně obočí, pak mi tváří prokmitne úsměv. ,,Co ty na to, Oli? Jestli tohle nebyla výzva, tak nevím, co jiného... Proběhnem se trochu, hm?" Hřebec souhlasně hodí hlavou,zlehounka ho otočím, v půlce toho obratu nakopnu jeden třmen, vzápětí v nich mám obě nohy. Nemusím Olivera dvakrát pobízet k rychlejšímu tempu, ale stejně, abych mu dodala ještě víc chuti běžet, stisknu lýtka a mírně se v sedle nadzvednu, abych tak ulehčila jeho zádi. Zpočátku je cval trošku trhanější, ale pak pobídnu hřebce ještě jednou a stane se z něj cosi jako "plavání", krajina ubíhá kolem v barevných šmouhách a zvíře uhání, jako by se ani kopyty nedotýkalo země. Je mladý a rychlý. Skutečně by se výtečně uplatnil jako kůň poštovní služby, protože svou rychlost dokáže spojit s vytrvalostí a obratností, navíc jako většina koní ze Skotska a Irska, kteří jsou chováni divoce, má i on skvělý orientační smysl a vždy se dokáže za jakýchkoli podmínek dostat domů, nemluvě o tom, že se dokáže pohybovat celkem s jistotou i po strmějších stezkách, co vedou přes útesy. Občas se zamýšlím, proč tenhle kůň vůbec nosí na hřbetu jezdce a k čemu jej potřebuje. Vždyť musí působit akorát jako závaží, jako přítěž.... Netrvá to přespříliš dlouho a pomalu se začneme dotahovat podél boku grošáka, který je sice větší než Oliver, ale... asi nebude mít tak "velké srdce", jak říkali ti, co se v koních vyznali. Nemůžu si pomoct a musím se usmát, pocítím, jak se hřebcovy svaly napnou jako strunka o něco víc a i když se to zdá nemožné, ještě přidá. A to ho vůbec nepobízím. Jenže náhle si uvědomím jednu dost zásadní věc... Způsobí to vzpomínka na tu první noc, kdy jsem málem na svojí zběsilou jízdu nemile doplatila. A nejen já.... Sice to znamená trošku překousnout jakousi hrdost, či jak to nazvat, ale zdraví je mi stále přednější, jak moje, tak Oliverovo. A zdejší terén mi není vůbec známý a pod sněhem se může skrývat cokoli-i hluboká propadlina a kdyby si hřebec zlomil nohu, je konec. Trochu hlasitěji zasyčím, současně s tím přitáhnu hřebci otěže. Ten jen velmi neochotně zpomalí, dokonce se chvíli vzepře a pokusí vzepnout, ale ví, že nesmí. Nakonec se zastaví úplně. Sehnu se a poplácám ho po krku. ,,Ty bys byl schopný běžet takhle hodně dlouho, třeba i celou noc, vím.. ale nebudeme to přehánět, ano? Zas si nemusíme zlámat vaz....." A to jsem si myslela, že ženatý muž bude mít víc rozumu.... shovívavě a lehce pobaveně se pousměji. Je to vlastně taky pro další dobrou věc. Alespoň bude mít sir Henry pocit, že není tak špatný jezdec, jak tvrdil.... Což není i tak, jen by měl raději myslet na zdraví svoje i toho zvířete, bůhvíjak dlouho stál kůň v boxu a jestli dlouho, tak neměl šanci se zahřát lehčí prací a mohl by si nepěkně natáhnout sval nebo natrhnout šlachu... Zhluboka se nadechnu čerstvého a trochu mrazivého vzduchu, na to pobídnu Olivera do kroku, přičemž on ukázkově sbalí hlavu a pěkně našlapuje pod sebe. Když jsem mu zabránila v běhu, musel se prostě předvést jinak.... Jako velké dítě.... pomyslím si s něžným úsměvem a paží přejedu po hřebcově mohutném krku, na který se nakonec pohodlně položím, ruce svěsím podél něj a nohy zas nechám vyklouznout ze třmenů, přičemž ty ještě přehodím křížem přes sedlo, aby nemlátily zvíře do slabin. Cítím se víc jak příjemně a uvolněně a odolávám nutkání uvelebit se ještě pohodlněji a spát, protože k tomu teplá, měkká srst a houpavý krok koně doslova vybízí. |
| |
| Omlouvám se za zdržení Panství Vidíš Williame, máš se tu jako pán. Přesně, jak si zasloužíš. Mrknu na něj a pousměju se. Více se zabalím do teploučkého kožíšku. Přeci jen, je chladno a ani zde slunce nehřeje více. Když se do něj Clarisa jako by nic zavěsí, zachichotám se. Šli přede mnou, já se celkem loudala jako nějaké jejich neposedné dítko, kterému se moc nechce na návštěvu ke známým. Spíše jsem nechtěla dělat nevítanou společnost a raději jsem si prohlížela sídlo zvenčí a zkoumala vše, kam až mé oko dohlédlo. ...... (By Bulma, pro delší příspěvek kopíruju:p) Vešli jsme do sídla, zevnitř bylo ještě hezčí než jsem si představovala. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou mozaikou, strop zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznala jsem některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. .......... Majordomus, který nás přivítal se mi rozhodně nelíbí. Už od pohledu to je starý zapšklý protiva. Určitě by si rozumněl s Clarisou se všemi jejími příkazy, zákazy a tak dále. Jistě Clariso, jak je libo. Jen se rozkoukávej. Usměju se na ní, já sama sobě také galantně otevřu dveře, v duchu paroduji Clarisino štvitořivé děkování a zapluji dovnitř. Pokoj je to nádherný. Zastaviím se hned tři kroky od dveří, jen se nadechnu a vydechnu. Nádhera. Rozhodně mi nevadí, že mě sem rodiče poslali. Být v takovém luxusu, navíc s Alecem, který doufám dorazí. |
| |
| Dech a koňské nohy dopadající za mnou do sněhu se ztrácí v hučení větru kolem mých uší, přesto jsem si jist chvílí, kdy mě Margot začala dohánět, stejně jako tou, kdy jsem se jí vzdálil. Jelikož jsem koně tou chvílí nepobízel, a byl si tedy jist, že udržuje ono rychlé tempo, musela svého koně přitáhnout sama. Žuchnutí jejího těla do sněhu bych snad slyšel, kdyby se něco takového stalo. Přesto mne ta volnost pohybu a rychlost, jakou se kůň žene, uchvátila a nechtěl jsem se jí jen tak vzdát. Nechal jsem tedy koně běžet ještě kus, než jsem přitáhl otěže a nakonec koně otočil, abych se mohl vrátit. Cítím se jako vyměněný, jako bych se vrátil o několik let nazpět a zase si užíval mládí – toho pravého chlapeckého, ne prodlužovaného mužského, které nakonec za moc nestojí – a tak ani nevěnuji pozornost uvolněným pramenům vlasů. Ve tváři mám jasný spokojený úsměv. Zpátky se vracím mírným poklusem, nechci to zvíře uhnat, ale stejně mám pocit, že jsem se o to už trochu zasloužil. Rozhodně bude rád za své místo ve stáji. Ve skutečnosti mě ale zdraví zvířete příliš nezajímá, ne proto, že bych s tím neměl zkušenosti, ale čistě proto, že mě to nezajímá. V tomto se s ní nikdy neshodnu, to je mi jasné, ale dokud se nenajde kůň, který by mě opravdu okouzlil a já si jej zamiloval, o čem ž velice pochybuji, pak pro mě jejich zdraví bude vždy druhořadé. "Prokazujete mi snad laskavost a necháváte mě vyhrát tento malý, neplánovaný a zřejmě nepříliš rozumný závod, drahá Margot?" objedu kolem slečny a jejího koně kolečko, načež koně stočím tak, aby kráčel po Oliverově boku. "Nakonec to ale bylo zřejmé rozumné. To víte, muži, chtějí všechno hned a za každou cenu, zvlášť, když se na chvíli cítí zase jako malí kluci, kteří smí vše," chytím koně jen jednou rukou, druhou si konečně vjedu do vlasů, abych zastrčil vlasy za ucho. |
| |
| Sir John Drake “Nudný? Pokud se nudíte, proč proti tomu něco nepodniknete? Je spousta zajímavých věcí co se dá dělat.“zamyslela se. “Přesto teď mě nic nenapadá. Mám dvě děti, vzrušení mám až nad hlavu až do stáří.“pousmála se. “Pokud jde o vašeho koně. Slyšela jsem, že v Cambridge je jeden majitel hřebčína, který odkupuje starší koně a nechává je u sebe v poklidu dožít. Až si vycvičíte tu klisničku můžete tam svého koně odvést. Slyšela jsem že tam už je aspoň deset takových koní.“promnula si dlaně. “Tak mě napadlo. Nechtěl by jste se jít se mnou a dětmi projít? Slíbila jsem jim, že se půjdeme podívat na ty ovečky na pastvině…. Aspoň myslím že to jsou ovce.“zeptala se trochu váhavě. Victoria de Maron Prohlížela jsi si pokoj, krásná postel s nebesy, která vypadala měkce jako bílí obláček, čelo postele bylo z tmavého dubového dřeva s vyrytými spirálami a javorovými listy. Podlahu zakrýval měkký perský koberec, žádná chladná podlaha, která by tě studila do chodidel. Přesto tu bylo trochu chladno. Sametové závěsy, velké otevřené okno se dveřmi na balkon, vyhlédla jsi z okna ven a viděla jsi, že z balkonu vedou schody dolů do zahrady a do Oranžérie. Další dveře vedli do koupeny, kde byla porcelánová vana, musel to být Japonský porcelán protože nohy měli podobu dračích tlap nebo možná lvích a také zdobena japonskými kresbami. Dále tam bylo velké zrcadlo, porcelánové umyvadlo a polička z různými přípravky na mytí. Uslyšela jsi zaklepání na dveře, když jsi vyzvala aby šel dále dovnitř vklouzla blonďatá dívenka s trochu odstátýma ušima. Bylo ji tak možná čtrnáct, ještě mlaďounká “Dobrý den, lady.“řekla a předvedla ti trochu nemotorné pukrle “Jsem tu k vaším službám. Máte nějaké přání? Mohu se postarat o vaše zavazadla. Připravit koupel? Nemáte hlad? Mohu vám přinést cokoliv si budete přát.“ Sir Henry Douglas – Margot Swanson Váš závod polekal několik ovcí, které se zděšeně rozutekli, ale toho jste si příliš nevšímali. Dostali jste se až k lesu, které byli nádherně zasněžené jako kdyby se jich dotkl holí děda mráz. Stromy se pod tíhou sněhu nad vámi skláněli jako moudré sudičky a schovávali vás do objetí stínu. Slunce chvíli svítilo, chvíli bylo pod mrakem, ale když svítilo sníh se tak třpytil až to bodalo do očí. Uslyšeli jste dusot kopyt, když jste se ohledli viděli jste jak po zasněžené pastvě proběhlo asi deset koní a za nimi muž na koni, které je měl nejspíš na starost, byl to krásný pohled jak koně, neosedlaní se ženou po bílé ploše. odkaz |
| |
| Ash Perez “Jistě. Tak… snídaně se podává v osm hodin, přesto není povinné aby jste se ke snídani dostavili včas. Sama si ráda někdy trochu přispím.“usmála se. “Oběd je podáván v jednu hodinu a večeře je podávána v osm hodin večer. Ani poběd není povinný. Jenom večeře. Na tom si opravdu zakládám. Tedy samozřejmě kromě dnešního dne. Chápu že někteří mohou být po cestě unavení.“znovu pohladila Stína. “Pokud jde o občerstvení tak vám samozřejmě nechám ho poslat do vašich komnat a také oblečení.“pak zvedla ruku dlaní nahoru “Tak prosím. Pojďte se mnou. Zavedu vás do vašeho pokoje.“vyzvala tě a pak se otočila a vydala se ke schodišti. Od schodů jste vešli do chodby, pokrytou kobercem a bohatě zdobenou předměty z cizích zemích. Orientální zbraně, různá brnění, uviděla jsi dokonce i vycpanou hlavu lva. “Prosím. Snad vám bude pokoj vyhovovat.“usmála se na tebe “Teď mě omluvte. Půjdu vydat pár rozkazů.“rozloučila se, obrátila se na podpatku a vydala se zpět chodbou. Když jsi vešel do svých komnat musel jsi uznat, že majitele sídla rozhodně při zařizování nešetřili. Podlaha byla pokryta tmavým dřevem, před krbem byla kožešina z medvěda. Prostorná postel s měkkými peřinami, když jsi se jich dotkl pochopil jsi, že peřiny jsou vycpány husím peřím. Niko ti právě vybaloval oblečení do šatní skříně a snaživě vše rovnal na pracovním stole, aby na košilích neudělali faldy a nebyli tak zmuchlané. Podíval se na tebe, ale hned se zase pustil do práce abys byl spokojený. |
| |
| Oranžéria Spokojne sa zasmial. "Ja svoj život nepovažujem za nudný." odpovedal zo smiechom. "Vždy si rád doprajem toho, čo mám rád. Nemôžem za to, že mám rád knihy a príjemnú prechádzku na koni a nie je mojou najväčšou túžbou nechať sa zjesť zaživa nejakým domorodým kmeňom pri prameňoch Nílu." dodal. "Z toho som už vyrástol..." uškrnul sa ešte naposledy a zahľadel sa na Kasandru. "No, rozhodne vám tie vaše dobrodružstvá nezávidím. To je príliš zodpovedné aj na mňa..." zakrútil hlavou s úsmevom. A zatváril sa trochu vážnejšie. Na Balthazarovi mu záležalo viac, ako na niektorých ľuďoch. Bolo to zvláštne... Podľa európskych filozofov by to nemalo byť nič, iba Machina Animata, a človek sa do toho mohol zamilovať asi tak, ako do železnej tyče. A predsa... Filozofi boli často iba veľmi múdrymi hlupákmi... "O tom hřebčíně som tiež už počul. Je to moja posledná možnosť. Chcem mať Balthazara pri sebe tak dlho, ako sa len bude dať. Jeho služby už využívam, je to vynikajúci veterinár a presne vie, čo Balthazarovi urobí dobre." zasmial sa potichu, zahĺbený do spomienok. Veru, preskákali si s tým koňom veľa... "Samozrejme, rád vás doprovodím. Aj ja som premýšľal nad malým výletom medzi ovce. Je tu nádherne. Také... sídlo mojich snov." usmial sa a galantne jej pomohol vstať. Bol prekvapený. Tým, že si ho pamätala, aj tým, že ho brala... Inak. Prirodzenejšie, ako ho brali ostatní. Bola to skutočne príjemná zmena... |
| |
| Lisa hraběnka z Westmoru Vypadá to slibně, protože podle mluvy hraběnky, je povinná jen večeře a z toho se případně vždy dá nějak vymluvit a nebo to chvili dodržovat, i když i to bývá problém. Super...takže jídlo mi budou nosit do pokoje a já budu mít čas na svojí vlastní zábavu podle svých vlastních představ....začíná se mi to zamlouvat. potulně se i v přítomnosti hraběnky usměji. Nechám se vést hraběnkou a spořádaně jdu vedle ní, přitom s tín se mi drží u nohy a nepředchází. Je znát jeho poslušnost a oddanost. Vše to tu vypadalo dobře, vyzdobé, draho, na první pohled je znát jejich třída a jmění. Pozorně is vše prohlížím a některé kousky zbraní či trofejí se mi zamlouvají. Stin dokonce tiše zavrčí na lva. Hraběnka se rozloučí a tak se jí naposledy pokloním a bez klepání vejdu do pokoje, který je mě určený. Niko už maká a vypadá to, že se opravdu snaží. Pokoj vypadá dobře a jen co se dotknu postele, jsem maximálně spokojený. " Ty a Stín spíte u krbu.Nebo by jsi snad chtěl spát sám vedle?" zeptám se Nika a zastavím se za ním, přitom Stín si vše očuchává a hledá svoje místo, které mu bude vyhovovat. Chytnu Nika za ruku a prudce ho otočím k sobě čelem, zvednu mu obličej a vražedně se mu zadívám do očí. " Tak jak se ti tady líbí, Niko?" zeptám se hlasem, který je tak přehnaně sladký, až v sobě slyšitelně skrývá past. |
| |
| Vzhlédnu, když uslyším, že se Henry vrací. Trochu se protáhnu, chůze a teplo mě vážně napůl ukolébaly. Na jeho slova, která pronese, jakmile k nám dojede, se musím pousmát. ,,No... mám-li být upřímná.. jak jste si sám přál..." koutky mi zlehka zacukají, ,,Tak prokazuji laskavost spíš Oliverovi a sobě. Zdejší terén mi není známý a i kdyby... sněhová pokrývka dokáže skrýt nepěkné ledové překvapení. Mám s tím své zkušenosti. Takže v jistých věcech se i já držím zpátky, ač mi jinak rychlejší jízda není proti mysli." zlehka pokrčím rameny. ,,A co se mužů týká.... Z předchozích zkušeností v dětství vám mohu dát za pravdu a podle vašich slov se asi mnohé nemění. A díky za tohle ujištění, alespoň vím, na co si dávat pozor..." dodám s trochu vědoucím pousmátím. Vzápětí mou pozornost upoutá muž, ženoucí stádo. Sníh odletující od koňských kopyt vypadal vskutku kouzelně, i když pro mě už ne tak, jako dřív. Nášlapky co se takhle tvoří způsobují při svém uvolnění dost nepříjemné zakopávání. Ještě moc dobře si pamatuji, když se mi to stalo s Gulliverem a to byl o dobrých deset čísel vyšší, než Oliver. Tenkrát si doslova kleknul a ve mě pořádně hrklo... Zanechám vzpomínek a popustím hřebci otěže, nakonec je z rukou nechám vyklouznout zcela. Oliver nebyl lekavý, jediné, čeho se děsil-jak jsem zjistila nedávno, byla střelba. Ve skrytu duše proto doufám, že tady, kde jsou pastviny a ovce, se nikdo s puškou vyskytovat nebude. Vnímám, jak sníh vrže a křupe pod koňskými kopyty, krajina je zde skutečně pěkná, skoro škoda nechat si ujít takovou podívanou kvůli zběsilému trysku. Po chvíli přecijen raději poberu do rukou Oliverovy otěže, stejně jako shodím opatrně třmeny, aby ho nekleply do břicha a dám do nich nohy, na to se usadím korektněji. Bože jak já tyhle pojmy nesnášela... Stisknu rty, pak se pootočím na Henryho. ,,Zmínil jste se, že máte rád knihy... Většinou takoví lidé mají rádi i hudbu... Je tomu u vás také tak, nebo se tomuhle... "pravidlu" vymykáte?" otážu se, načež následuje vcelku obyčejné pousmátí. |
| |
| Popleskám koně po krku a pak rukou volně sjedu po hebké srsti až k sedlu a konečně se zase narovnám. "Tak takhle je to.. ale nic se nestalo ani jednomu z nás, takže ten risk za to stál," nyní si prohlížím Olivera, ale nic mi to nedává, ale líbí se mi. Ne však víc, než ten, kterého jsem si na dnešní zpočátku zběsilou projížďku vybral. Pohledem pro změnu zase chvíli bloudím po zasněžené krajině a muži s koňmi, který se prohnal kolem nás. Kdepak, takhle jsem se necítil už moc dlouho. Ani náruč ženy nevrátí muži tak báječný pocit. "Hudbu?" Podivím se nad tou otázkou, neboť se vrací k otázkám a odpovědím, které padly ještě v teple a bezpečí našeho „nového“ domova. "Hudbu mám samozřejmě rád, to snad všichni lidé, ale kromě toho, co mi bylo vtloukáno do hlavy jako mladému o ní příliš nevím. Takže základy, u některých vím něco do hloubky, ale to zahrnuje jen skladatele a některé hudebníky, o kterých jsem četl. Sám na nic nehraji, na to bohužel nemám talent a stálo by mě to víc snahy, než kterou jsem ochoten do toho dát," poposednu a protáhnu si levou ruku, ve které mi začalo trochu brnět. "Zkrátka rád poslouchám, někdy i obdivuji, rád si zatančím, ovšem dvojhru na klavír po mě chtít nemůžete, musel bych s lítostí odmítnout," vykouzlím další z milých úsměvů. "Proč se ptáte? Jen ze zvědavosti, nebo je v tom něco jiného?" |
| |
| Sir John Drake Lady de Montan přijala tvou ruku a vstala “Děkuji, sire Drake.“poděkovala za pomoc. “Musíme se jít, ale první převléknout. Venku je zima, navrhuji tedy, že bychom se setkali u schodiště?“navrhla a zavolala k sobě Kasandru. “Najdu prosím, svého bratra a přijďte za mnou.“pohladila ji po vlasech. Kasandra se zatvářila nespokojeně “Dobře.“řekla neochotně, otočila se spěchala pryč. “Děkuji bohu za to, že mám Morganu. Nevím, jak bych ty dva sama zvládla. I když se přiznávám, že Morganě dávají také pěkně zabrat.“pohlédla znovu na tebe. “Teď mne omluvte. Půjdu se převléknout.“vysmekla ti menší pukrle, nadzvedla si trochu šaty a vyrazila také k východu. Ash Perez Když jsi se zeptal Nika jestli nechce spát vedle, zaváhal a ohlédl se na tebe, polkl “Ne pane.“řekl “Budu spát tam kde mi řeknete.“sklopil oči. Bolestí zamrkal, když jsi ho prudce otočil a zadíval se ti do očí, naprázdno otevřel ústa. Už se naučil dávat si pozor na to co říká a to bylo dobře. “Je tu opravdu hezky, pane.“řekl opatrně “Krásné sídlo. Líbí se mi tu. To je… oproti mé vesnici velký rozdíl.“odpověděl. Stín si našel kožešinu u krbu, tam se chvíli točil a čenichal než si lehl na bok a blaženě vyplázl růžový jazyk. Margot Swanson – Sir Henry Douglas Jeli jste dál až jste se sešli na úzkou pěšinku, která vedla až mezi stromy. Vaši koně se po ní vydali, nešli daleko když se po vaší pravé straně objevil zamrzlí rybník, kolem kterého bylo několik stromů a pod nimi lavičky. Na rybníku byl už nějaký pár, drželi se za ruce a společně bruslili. |
| |
| Chvíli neodpovídám, protože můj pohled upoutal pár, bruslící na ledu. Vypadalo to vskutku kouzelně. S trochu nepřítomným výrazem a rozzářenýma očima jsem mírně přitáhla hřebci otěže a dívala se, jak pár bezpotíží klouže po zamrzlém rybníce. Vypadalo to tak snadno.... ,,Promiňte...." omluvím se po chvíli ticha, když se trochu proberu, rozpačitě se na Henryho pousměji. ,,Není to nádhera?" pokývnu bradou k páru na rybníce, v očích mám až lesk malého dítěte, které je něčím skutečně okouzlené. Těžko se mi od toho odtrhává pohled, ale není slušné, když.... ,,Vpodstatě... vlastně jen tak.... A litovat nemusíte, umění hry na klavír mi skutečně není dáno....." usměji se na něj. Na chvíli skloním hlavu, pozoruji vločky sněhu co ulpěly na větývkách. Po chvíli vzhlédnu opět k Henrymu. ,,Já hraji na housle.... Už... pár let. Ale skoro před stejně dlouhou dobou jsem opustila různé známé klasiky a spíš si jen tak.... lidově vržu, jak říká náš podkoní. Nevím, prostě mám asi stále blíž k vesnici než panským sídlům...." zlehka pokrčím rameny, pak pohled opět upřu na bruslaře. ,,Jednu dobu jsem si přála se to naučit. Ale zjistila jsem, že jsem na bruslení strašné nemehlo." odlehčeně se zasměji, pak opět zlehka pobídnu hřebce do kroku, vzápětí se zarazím. ,,Nebo... chcete už jet zpátky?" |
| |
| Můj pokoj Nestačím zírat. Všechno je tu tak krásné a vkusné. Je to všechno sladěné, ne jako v sídlech, kde jsme byly s matkou na návštěvě. Ano, i tam byly překrásné věci. Ovšem obvykle nakombinované bez ladu a souladu. Jen aby se majitel pochlubil vynaloženými penězi. Ale tady. Až mi přechází zrak. Chtěla bych se seznámit s architektem tohoto sídla...je to úchvatné.. Okamžitě jsem se zamilovala do té postele a perského koberce.Takový chci taky domů, prosím. V myšlenkách vyslovím němmé přání. Pomalounku, vychutnávajíc si měkký koberec dojdu až k obrovským oknům a proskleným dveřím a vyhlédnu ven. Ještě lepší.. Okamžitě mám chuť vyjít ven a podívat se tam, ještě jsem však nedokončila prohlídku pokoje. Vycházka tedy počká. Se stejným okouzlením si prohlížím koupelnu. Ta je zas laděná do orientálních dálek, přitom i toto nesourodé spojení ladí ke všemu zde. Popojdu k zrcadlu a prohlédnu se. Jen tak mimochodem. Zastrčím neposedné vlasy a tak, chci udělat dobrý dojem a ne vypadat jako nějaká šmudla. S obdivování dalších neobjevených věcí mne vytrhne zaklepání. Urychleně vběhnu do pokoje a vyzvu klepajícího, aby vstoupil. Je to mladičká, ušatá a celkem roztomilá dívka. Dobrý den, říkej mi Victorie, pokud chceš. Usměju se na ni. Děkuji, to je dobré. Zavazadla si vybalím sama, ovšem kdybys byla tak hodná a připravila mi koupel, byla bych ti velice vděčná. Přeci jen, být tak dlouho v kočáře.. Jsem celá ztuhlá, ráda se zahřeju a uvolním svaly po tak dlouhé jízdě. |
| |
| Victoria de Maron Dívka znovu vysmekla pukrle, které se ji už vydařili více než ta předchozí. "K vaším službám, lady."řekla "Kdyby jste potřebovala cokoliv jiného.. stačí zavolat. Jmenuji se Janne."řekla. "Hned vám jdu připravit koupel."znovu se uklonila a pak odešla. Neuběhlo ani deset minut a ozvalo se znovu zaklepání na dveře, ale tentokrát to byla Clarisa. Když tě uviděla usmála se "Tak co říkáš Victorie? Nejsou to nádherné pokoje? Čekala jsem, že budu spát s ostatními sloužícími nebo dostanu nějaký malí pokojíček, ale takové luxusní komnaty, to jsem vůbec neočekávala."usmívala se a přešla k tvým zavazadlům, které začala ihned vybalovat. "A to tady zůstaneme celou zimu. Nádhera."měla dobrou náladu. Po dalších deseti minutách, znovu někdo zaklepal a tentokrát to byla Janne ještě s dalšíma třemi dívkami, které nesli velké džbány s horkou vodou a studenou. Odešli do koupelny kde naplnili vanu "Lady. Vaše koupel je připravená."řekla Janne. |
| |
| Stín si ulehne na pohodlném místě, zatímco já držím Nika za ruku a poslouchám jeho rozpačitou odpověd. " To jsem rád, že se ti tady líbí. ....přinesou ti nějaké oblečení, aby jsi mi nedělal ostudu. " a pak ho pustím a sám si vemu jednu už složenou košili. Pozorně se podívám, jak je složená a hodím mu jí zpátky na hlavu. " Ještě jednou a pořádně....až skončíš, přijd sem a ukaž mi záda." řeknu a natáhnu se do duchen. Je to rozdíl od přespání v kočáru. "Až někdo zaklepe, otevři, bude to jídlo a to oblečení. A běda ti, jestli někdy uslyším jediné slůvko proti mě či jak jsi se ke mě dostal...řekl jsem, že jsme byly přepadený." hovořím chladně a v hlase je znát výhružnost. |
| |
| Bruslící pár mě už na první pohled nenadchl, natož abych jej obdivoval. Možná je to na mě, jakožto na muže, příliš zamilovaně romantické, možná mám jen nepříliš dobré vzpomínky na své dovádění na ledu. "Spíše mě fascinují pádící koně, než bruslení," odpovím krátce, ale slušně a pravdivě, což by se v dnešní společnosti mělo cenit víc, než bezduché přikyvování a hlasité přesvědčivé souhlasy, že na tuto věc není. Zároveň je to ale další kousek z Margot, který dotváří mou představu o ní. "To mi budete muset zavrzat, už teď jsem zvědavější víc, než se na první pohled asi může zdát," zcela upřímně se usměji a ulpím na dívce pohledem. "Minimálně doufám, že budu moci naslouchat za dveřmi, ačkoliv jsem se tomu chtěl vyhnout už při dnešním kratičkém čekání před vyjížďkou, ale teď to alespoň nebude vypadat tak moc hloupě." Otočím koně jednou kolem dokola, abych se pořádně rozhlédl, co je kolem nás, a přitom nepustil pod oblečení více chladu, než je bezpodmínečně nutné. "Běžně bych se asi rozhodl podle času, ale protože nyní nemám ani zdání, kolik hodin je a co se chystá, měli bychom se vrátit. Přece jen, žádná mladá dáma nemůže přijít o ty mnohdy nudné čajové dýchánky, vyšívání a společné večeře." |
| |
| Zadívám se na sira Henryho trochu překvapeně, ale nechybí v tom i pobavení. ,,Za dveřmi?" na chvíli si skousnu spodní ret, abych zadržela smích. ,,Vcelku zajímavá představa. Co by si o vás pomysleli ostatní? Navíc to není moc bezpečné v případě, že byste se držel blíž... Občas mám ještě zlozvyk z dětství, kdy jsem dveře spíš napůl rozrážela, než otevírala. Takže vás raději předem varuji. Nerada bych komukoliv způsobila újmu na zdraví...." pobaveně se pousměji. ,,Ale jestli vám to za takové riziko a případné řeči stojí, tak můžu říct, že jsem polichocena.... Ale... Případně stačí zaklepat..." zlehka pokývnu hlavou, ještě se zadívám na bruslaře. ,,Musím se přiznat, že mě fascinuje asi vše, v čem je volnost a svoboda, i když občas jen zdánlivá...." dodám spíš polohlasně, pak se přinutím odtrhnout oči od ledové plochy, co se leskla jak zrcadlo. Otočím Olivera zpět k sídlu. ,,Víte, že dokážete jednou zmínkou člověku skoro zkazit den? To o těch čajových dýcháncích a podobném jste si mohl odpustit, protože s jejich zábavností jste uhodil hřebíček na hlavičku...." nadhodím samozřejmě spíš v žertu a se smíchem, i když skutečnost je taková, že mě zrovna tyhle věci moc nelákají. Když je možnost, raději trávím čas nějak užitečněji, než sezením u stolku a bavením se.... vlastně skoro o ničem. Jaké má lady Ostricková nové šaty, a že ty její matky už dávno vyšly z módy.... To ne. Když už se nemůžu dostat ven, tak si raději zahraji na housle nebo si přečtu nějakou knihu, ale tohle "babské tlachání" mne opravdu nenaplňuje. Jistě, jsou tu i jiná témata jako děti a rodina, manžel... Jenže to se mě netýká už vůbec, takže je to skutečně.... Nezáživné... |
| |
| Oranžéria Hľadel za odchádzajúcou Kasandrou a usmial sa. "Verím, že to s nimi nemáte ľahké. Možno preto som nikdy netúžil mať vlastné. Bojím sa zodpovednosti. A osobne by som asi dosť ľutoval ich vychovávateľov." zasmial sa potichu a spomenul si na Morganu. Kto vie, kde tá úbohá žena teraz blúdi... "Dobre teda, budem vás očakávať pri schodisku." odpovedal na pukerlík jemným úklonom a hľadel, ako odchádza. Pravda, bola skutočne okúzľujúca... Sám pre seba sa usmial a uklonil sa aj zvyšku prítomnej spoločnosti. "Lúčim sa s vami, milé dámy. Dúfam, že sa ešte uvidíme." pozdravil a kývol na pozdrav Thomasovi. ... Onedlho bol vo svojej komnate a premýšľal, čo na seba. Nakoniec zvolil najpohodlnejšiu kombináciu, jazdecké čižmy (ktoré mu medzitým niekto vyčistil), teplé tmavé nohavice, dlhý čierny kabát a kašmírový šál. Vyzeral elegantne a napriek tomu sa necítil tak mizerne, ako napríklad vo fraku. Na hlavu si narazil malý klobúk s tvrdou strieškou, ešte raz sa obzrel v zrkadle a uznal, že konečne vyzerá normálne. Teda, až na ten klobúk, ale na ten zase nedal dopustiť... A tak, o pár minút na to trpezlivo čakal pri schodisku, pohrávajúc sa so striebornou retiazkou hodín, ktoré mal vo vrecku... |
| |
| "Vždyť ostatní vlastně ani neznám," s úsměvem nad tím mávnu rukou. "Claudie sice tvrdila, že s některými z nich jsme se už viděli, ale copak to znamená, že je známe? Jediného, koho tady kromě své ženy znám, jste troufám si říci vy. A přesto to není takové, jaké by to mělo být, ačkoliv na první den naší.. známosti.. to je velmi dobrý začátek," nezdá se, že bych tušil, kdo všechno je přítomen, ale co hůř – nebo možná líp, jak se to vezme, nejspíš mě to ani nezajímá, dokud dotyčné neuvidím. "Mě to stojí za každé riziko, otázkou je, jestli i vám," dodám, ale je to jen pobídnutí k tomu, aby nad tím přemýšlela, ne přímá otázka, na kterou bych chtěl znát odpověď. "Tak to se velice omlouvám, opravdu mě to mrzí, ale o zlých věcech by se nemělo mlčet. Právě naopak, mělo by se o nich mluvit tolik, aby lidem nakonec nepřipadaly tak hrozné, jaké ve skutečnosti jsou," s úsměvem pokrčím rameny. "Snad.. kdybych vás pozval na další společnou vyjížďku, zmírnilo by to onu zkaženost dnešního dne?" |
| |
| Komnaty Děkuji, zatím mám všeho dostatek. Děkuji, Janne. Usměju se na ni, ale to už vypochoduje. Když odejde, otevřu si zavazadla a začnu vybalovat. Zatím jen na postel, nemám takovou praxi jako Clarisa, která okamžitě všechno bezchybně dá na své místo. Navíc, ona když se do něčeho položí, tak naplno. Já vybaluji, sleduji dění kolem sebe a sem tam se zvednu a jdu se podívat skrz skleněné dveře na zimní zahradu. Vykasám sukni a z boty odvážu kytičku od Aleca, kterou připevním k provázku na závěsech u postele. Ať vypadá, že tam má být. Alecu, nemohu se tě dočkat... Zrovna ubíhám myšlenkami opět k závratným tématům, když se ozve zaklepání. Předpokládám, že je to Janne. Nehnu se z místa a vyzvu ji ke vstupu. Je to však Clarisa, která se rozplývá nad pokojem i celým tímto honosným sídlem. Ano, opravdu. Překrásné..Za chvíli mi přijde služebná udělat koupel. Jsem celá rozlámaná. Tuším, že tím dám Clarise najevo, že po koupeli chci být sama. Chci se jít třeba projít, poohlédnout se. Jí samozřejmě řeknu, že si chci odpočinout. Teď už opravdu přijde Janne a s nějakými dalšími mi připraví koupel. Mohu tě požádat o pomoc, Clariso? Natočím se k ní zády, aby mi pomohla rozvázat korzet. Když to udělá, jdu se ponořit do koupele, kde ona mi jako obvykle myje záda. Nejspíš se už nezmění. Děkuji, Clariso. Prosím, jsem z cesty unavena. Ráda ybch si odpočinula. Běž se zatím porozhlédnout po zámku, co ty na to? Nebo najdi Williama, i pro něj je toto celé nové. Z šatny si vyndám lehčí šaty a obléknu si je. Dá se věřit, že v nich chci jen odpočívat a zároveň se dají nosit ven. |
| |
| ,,To skoro vyzní, jako byste neznalost ostatních užíval jako štít pro vlastní ochranu...." zlehka se pousměji. ,,A troufáte si, vcelku dost.... Po asi hodině o někom tvrdit, že ho znáte.... Když často jednoho člověka nepoznáte úplně ani za celý život. Na druhou stranu je fakt, že toho o mě momentálně ze všech současných obyvatel sídla víte asi nejvíc...." pozvednu mírně obočí a pokrčím rameny. ,,A vlastně na první den je to víc než dost... Moje upovídanost mě jednou dostane do pěkných problémů, Veronika mě tím straší pořád a myslím, že má pravdu.... Jenom si to plně uvědomit a něco s tím dělat. Po jehle a režné niti však sáhnu až v nejzazším případě...." opět se pousměji. Ale vážně bych se měla držet trochu zpátky, i když povídat si o snech a zálibách je ještě vpořádku, jenže od toho mi zbývá už jen malý krůček k trochu víc osobnějším tématům. Možná dobře, že Helena přijede. Alespoň nějaký zdvižený prst budu mít neustále před očima. Sice až zítra, nebo dokonce pozítří, ale do té doby to nějak vydržím. Po jeho větě o podstoupení rizika se usměji o něco víc. Tyhle "hrozby" jsou sice různé, ale podstupuji jich dost, takže si dokážu spočíst následky. Alespoň zatím se mi to vždy dařilo a věděla jsem, co případně čekat. ,,A zlé věci...." nesouhlasně pokývám hlavou a musím se opět zlehka krátce zasmát. ,,Zrovna ty dýchánky ještě tak hrozné nejsou... Vyjádřil jste se pomalu jak o mučírně, kde jsou skřipce a podobné věci... K tomu by se dal přirovnat spíš ženský šatník, než trochu prázdné řeči a témata, o kterých se většinou hovoří v čistě dámské společnosti u čaje." chvíli se zadívám k obzoru, pak se opět otočím na sira Henryho. ,,Takže vaše omluva není třeba, myslela jsem to spíš v žertu... Ale jestli i tak vaše pozvání platí, tak ho s radostí přijmu...." pokývnu hlavou, v očích mi mírně zazáří. ,,Příležitostí nadýchat se čerstvého vzduchu není nikdy dost...." dodám ještě s mírným pousmátím, oči opět upíraje na cestu před sebou. |
| |
| Ash Perez Když jsi po něm chtěl aby ti pak ukázal záda trochu pobledl, věděl co to znamená, že mu zase vypálíš ránu tím hrozný driákem. “Jistě, pane.“odpověděl jen a začal košili co jsi mu hodil na hlavu znovu skládat, měl jsi dojem že to schválně protahuje aby tu chvíli oddálil co nejvíc. Když měl košili složenou, dal ji do skříně a ještě překontroloval ostatní oblečení. Někdo zaklepal, Niko šel hned otevřít. Dovnitř vešla dívka, tak patnáct ji mohlo být, víc ne. “Dobrý den Sire.“pozdravila tě a mírně se uklonila tak aby neupustila tác s jídlem. Ten položila na pracovní stůl a pak z podpaží vytáhla hromádku s oblečením, kterou položila vedle tácu. Pak se otočila k tobě a znovu se uklonila “Budete si přát ještě něco, pane?“zeptala se. Měla baculaté tváře s mírně růžovími tvářemi a trochu kypřejší postavu, nebyla ošklivá ale zase nebyla kdo ví jak krásná. Tak nějak prostě průměrná. Sir John Drake Dámy z Oranžérie se s tebou rozloučili a ty jsi se šel připravit. Lady de Montan to samozřejmě trvalo o něco déle než tobě, nakonec musela ustrojit ne jen sebe ale i dvě své ratolesti. Ale nečekal jsi zase tak dlouho aby tě to otrávilo, lady se objevila na schodišti, na sobě stále černé šaty, ale měla na sobě více vrstev spodniček, aby ji hřáli nohy a ruce měla schované v rukávníku. Na hlavně měla čepec, který ji zakrýval uši. Obě její děti byli také ustrojené v teplém. Kasandra měla tentokrát modré šaty a stejně jako její matka měla rukávník, ale o hodně menší. Její syn jehož jméno jsi si nematoval, možná ho ani neříkala, ten mě na sobě kalhoty nohavice zastrčené do vysokých bot a kabát zapnutý až ke krku, jako jediný neměl čepici za to si nesl dřevené sáňky. Lady de Montan spořádaně, pomalu sešla schodiště zatím co děti se předháněli kdo bude dřív dole. “Omlouvám se, že jste musel čekat. Naštěstí se mi ty dva podařilo obléci v rekordním čase.“usmála se na tebe “Můžeme jít.“sama ven vykročila. Děti tam na vás už dávno čekali. Kasandra seděla na sáňkách zatím co její bratr ji táhl. “Dnes je krásná den. I když sníh je díky slunci tak bílí až to bodá do očí.“poznamenala a vydali jste se směrem k pasoucím se ovcím nebo kozám či co to bylo. Všiml jsi si že se k vám blíží dva jezdci na koních, jaký byl pro tebe šok když jsi v jednom jezdců poznal to drzé pískle co jsi poznal v hostinci. Margot Swanson – Sir Henry Douglas Otočili jste své koně a pomalu jste se vraceli k sídlu. Jak jste se blížili potkávali jste stále více hostů aby si užili hezkého dne. Margot si všimla že ze sídla vyběhli dvě děti, jedno neslo sáňky, které hned obsadila holčička zatím co chlapec ji vozil. Na to ven vyšla žena v černých šatech, hned jsi věděla že je to vdova, černá znázorňovala dobu smutku za ztrátu manžela. Až vymění černou za barevnější šaty dalo by se říci, že se smířila se ztrátou manžela a je připravená přijmout dvoření případných zájemců. Nakonec žena bez manžela a když už není nejmladší není zrovna dobré. Zvlášť když má ještě děti. Větší šok byl zase pro tebe když jsi v muži který je doprovázel, poznala sira Johna Drakeho, toho přespříliš starostlivého muže z hostince. Když Sir Henry stočil koně směrem ke stájím všiml si nedaleko stojícího altánku, hned jsi poznal že žena v něm je tvá žena a samozřejmě stále v doprovodu hraběte, který ji držel za ruku, něco ji říkal a ona se tomu z plných plic smála až se ohýbala v pase. Tvá žena musela hraběte hodně zaujmout, že s ní vydržel tak dlouho. Victoria de Maron Clarisa pořád něco říkala, skládala ti oblečení a mluvila, pomáhala ti se svlékáním a pořád breptala o sídle. Nakonec jsi ji svou otázkou utnula “Samozřejmě. Kdybys cokoliv potřebovala nebo chtěla jít se projít tak za hodinu budu zpět na pokoji.“vstala a odešla. Konečně jsi byla sama, chvíli jsi čekala než jsi ji byla jistá že Clarisa byla pryč. Pak jsi vyšla ze svých komnat a vydala se na průzkum. Potkávala jsi na chodbách nejen sluhy, ale také další šlechtice, kteří tě i přes to že tě neznali pozdravili. Prošla jsi kolem pánského salonku odkud se táhl pach doutníků, nahlédla jsi dovnitř když jsi procházela kolem, bylo tam hodně mužů že někteří neměli ani kde sedět. Sešla jsi schodiště a prošla portálem vpravo a dostala jsi se do malého dámského salonku, který byl momentálně prázdný. Nakonec jsi zabloudila až do kuchyně, kde panoval všeobecný ruch. Místnost byla naplněná vůněmi, že jsi ani nerozpoznala co je co. Bylo tu spousta lidí, co běhali sem a tam, aby zkontrolovali jídlo. Ale zdálo se, že vše je sehrané, nikdo nestrkal do nikoho, nikdo si nepřekážel. Tedy až na tebe, někdo do tebe vrazil a zanadával “Sakra, do háje!“ zanadával mladík s čepicí kuchaře na hlavě. Kvůli páře, kouře nebylo v místnosti zrovna vidět, komín nestačil vše odvádět ven, takže jediné co jsi viděla z jeho tváře pořádně byli tmavé oči “Co tady okouníš? Nemáš nic na práci?“zeptal se podrážděně “Ne? Tak mazej umýt nádobí.“vrazil ti do náruče špinavý hrnec. Pak se sám sklonil k podlaze aby asi uklidnil to něco co nejspíš kvůli tomu rozsypal. Sarah, Countess of Dalkeith “Lady. Již tam budeme.“oznámila ti Nora, která i přes zimu vyhlížela sídlo z okénka kočáru ve kterém jste jeli. Nora po celou dobu cesty nemluvila o ničem jiném než o tom, jak bude asi sídlo vypadat a jací jsou jeho majitelé. To ji zajímalo nejvíce, nakonec se nestává tak často aby se zčistajasna objevili hodně bohatí šlechticové co pozvou šlechtice snad z celé Anglie a Skotska na zimní sezónu. Lord zvedl hlavu a zadíval se na Noru, ale neviděl nic zajímavého tak si zase hladu položil a zavřel oči. Ležel na zemi v kočáře, ležel ti na nohou a tím ti krásně chodidla zahříval. Godiva byla zase byla přivázána k vašemu kočáru, takže ani ona nechyběla. Vaše zavazadla jistě už byla v sídle, protože jste je poslali kočárem o den napřed. Už trvalo jen pár minut než jste zastavili, kočí otevře dvířka, Lodr samozřejmě vyrazil ven jako první a šel si stranou ulevit než se vrátil ke kočáru a čekal na tebe. Pak vám oběma pomohl ven z kočáru. Začala jsi se rozhlížet. Viděla jsi formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Uprostřed stála momentálně nefunkční kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie. A za ní už byla jen divoká příroda. Zde muselo být v létě opravdu nádherně. Zasněžená louka poseta ovečkami s černými nohami, se táhla až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. Dřív než jste vůbec stačili dojít ke dveřím ty se otevřeli sami a vyšlo ven několik mladíků co se ujali kočáru, odstrojili koně a ty pak odvedli nejspíš do stáje zatím co další mladíci odtáhli kočár pryč. Stejně tak udělali s Godivou, kterou vedli také do stájí. Na to ven vyšel uhlazený komorník, takový ten s pichlavýma očima ale jistě svědomitý a pracovitý “Vítám vás na panství Westmorů, lady.“přivítal vás a uklonil se a pak vás odvedl dovnitř sídla. Když jsi prošla vraty do sídla musela jsi se udiveně rozhlédnout. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznal jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. Komorník se k tobě otočil “Mohu vidět prosím, vaší pozvánku.“požádal vás. Nora byla u vytržení a hned si všechno prohlížela i když jen očima, Lord ti seděl u nohou a čekal. odkaz Sir Roderick McKenna Nebylo ti to po chuti. Ale co se dalo dělat, musel jsi se nechat uvést do společnosti a také se objevila skvělá příležitost. Přišla ti pozvánka na strávení zimné sezóny na panství Westmorů, nikdy jsi o nich neslyšel ale k čertu s tím. Bude tam jistě kde jaká smetánka a to bylo hlavní a nemusel jsi tam zůstat ani po celou zimu. Možná by stačilo jen chvíli, absolvovat nějaký ten ples a pak se omluvit a jen zase domů. Nechal jsi tedy odeslat že pozvání přijímáš a nechal jsi předem i odeslat svá zavazadla a o den později jsi ty se svým sluhou vyjeli na cestu na koních. Cesta na panství trvalo pár dní, cestou vás nepotkali žádné nesnáze až na tu hroznou zimu, měli jste však štěstí na hostince a tak jste mohli každou noc spát hezky v teple. Hned jak jste byli na dohled sídla jsi ho poznal. Nic jiného to být nemohlo. Viděl jsi formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Uprostřed stála momentálně nefunkční kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie. A za ní už byla jen divoká příroda. Zde muselo být v létě opravdu nádherně. Zasněžená louka poseta ovečkami s černými nohami, se táhla až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. K sídlu jste dorazili zrovna ve chvíli, kdy komorník uváděl dovnitř dámu v černém, hned jsi věděl že to byla vdova spolu se svou služebnou a měl jsi dojem že jsi zahlédl i Vlkodava. Ale vás si nevšiml, což bylo nejspíš tím že zrovna zavíral dveře a věnoval se plně dámám. Tvůj sluha se k tobě obrátil “Možná bychom se měli první postarat o koně než se ohlásíme, pane. Komorník se aspoň první postará o dámy.“navrhl. odkaz |
| |
| Moc dobře vidím, jak to protahuje . Posadím se na posteli, pohodlně, a tak do toho ticha, co tu nastalo, začnu klepat prsty o dřevo. Nevyhneš se tomu a čím déle to budeš protahovat, tím déle tě budu trápit....a umím trápit...a tebe budu trápit rád. Zrychluji v rytmu a dávám najevo svojí netrpělivost, jak Niko kontroluje ještě ostatní oblečení. " Jestli začneš vše najednou předělávat, vychutnám si tě potom." řeknu do ticha a přestanu klepat prsty o dřevo. Místo toho se ozve jiné klepání, na dveře. Niko otevře a vejde dívka. Prohlídnu si jí a jen co sem dá věci, tak rukou naznačím, aby odešla a to co nejrychleji. " Až budu něco chtít, řeknu si. Zatím je to vše." řeknu bez slušnosti a s náznakem v hlase, jak mě otravuje. Jen co vypadne, vstanu a jdu přímo k Nikovi. " Přestan se tu schovávat za uklízení, nebo ti to ošetřím tak, že se budeš modlit o smrt po celou dobu uklízení tohoto pokoje." vyjedu po něm a je znát, jak mě rozčiluje jeho chování a schovávání se před některými mými příkazy. Na to ukáži na postel a vemu do ruky vodičku, i když je možné, že jí nepoužiji. Teda, nemusím podle stavu zad, ale pro to, jak moc a ochotně se mi Niko omluví. Zda vůbec se omluví. |
| |
 | Cesta k sídlu Cesta je dlouhá a ubíhá pomalu. Chápu nadšení Nory, setkání s novými lidmi a objevování nových míst je vždy fascinující. Ale já nemám moc náladu na rozhovor. Jsem spíše tichá, hluboko v mojí duši se usadil smutek a melancholie. Pohled na zimní bezútešnou krajinu to jen umocňuje. A jak by chmurných myšlenek nebylo dost, podám Noře mou oblíbenou knihu dekadentních básní. Když má tolik energie, nechám ji předčítat. Poslouchám verše a dívám se z okna kočáru. Grey Lorda bezděky hladím rukou po hlavě, kterou mi položil do klína. Vlhkým čenichem několikrát strčí do mé dlaně a já vím, co mi tím chtěl naznačit. Podívám se na něj, na mé tváři se objeví úsměv, ale oči zůstavájí smutné. Z kapsy pláště vylovím pamsek, kterých u sebe vždy pár mívám. Grey se posadí, díky své velikosti se mi dívá téměř do očí, položím mu pamlsek na čenich. Je to taková naše malá hra. Pes vyčkává na pokyn, když mu dám svolení, nadhodí si pamlsek a ještě ve vzduchu ho chňapne. Usměji se na něj, pohladím ho po hlavě a on se ke mně znovu schoulí. Kočár se zastavil, zřejmě jsme na místě. Vypustím Greye ven a sama se rozhlédnu kolem. Je to tu... hezké, takové otevřené. Docela jiné než Dalkeith manor. Bílý zámek, alej, lavičky... a les je tak daleko. Dalkeith manor jsou snad jen lesy,... lesy a starý dům z černého kamene. Jeho chodby jsou ponuré a tmavé, i služebné se v noci bojí do nepoužívaných částí domu. Kdysi jsem měla pocit, že si tam snad nikdy nezvyknu... a nyní se mi zdá, že už nedokáži žít jinde. Povzdychnu si a pomalu vystoupím z kočáru. Gray se vrátil ke mně, je to mohutný vlkodav tmavě šedé barvy, v kohoutku mi sahá k pasu. Nechávám ho volně, nikdy nepoznal vodítko nebo jaké to je být uvázaný. Moje první starost je o Godivu. Zamířím k ní a jemným, konejšivým hlasem na klisnu promluvím. Odfrkne si a skloní hlavu, abych ji mohla pohladit po nose. Godiva je dobře stavěná klisna plemena shire, anglických chladnokrevníků, v kohoutku je vyšší než dospělý muž. Doufám, že tu pro tebe budou mít dost velké stání. Pomyslím si, když poplácám Godivu po krku na rozloučenou, a předám ji do péče sluhy. "Dobře se o ni starej a nepokope tě." Můj hlas je klidný, ale chladný. Svoje slova myslím naprosto vážně. Godiva je zvyklá na mne a mého štolbu, vzhledem k její velikosti, bude v jejich zájmu, aby kobyla byla spokojená. Gestem ruky naznačím Grey Lordu, aby mne následoval. Pes se drží sám od sebe vedle mé nohy. Jdu pomalu, rozhlížím se kolem sebe. Všechno je tu vzdušné, elegantní, zdobené, světlé... Připadám si, že sem nepatřím. Moje duše zůstala kdesi v hlubokých lesích Dalkeith manor. "Noro." Pokynu komorné, aby ukázala majordomovi mou pozvánku. Grey sedí vedle mne, klidný jako vždy, cítím, jak se mně zlehka dotýká bokem. Jsem středně vysoká žena, oblečená celá v černém. Na první pohled je zřejmé, že držím smutek, mé oblečení je konzervetivní neodpovídající dnešní módě, avšak z kvalitních a drahých látek. Na sobě mám černý plášť podšitý kožešinou, která tvoří dolní lem pláště a hluboké kapuce. Černé vlasy jak havraní křídla jsou zčesané a uvázané do pevného drdolu na týlu hlavy. Moje pleť je bledá, bledší než by bylo zdrávo, tváři dominují hluboké tmavé oči a hezky vykrojená ústa, která však bez úsměvu působí tvrdě. Je těžké odhadnout můj věk. Na jednu stranu není na mé tváři ani jediná vráska, na druhou oči působí starším, vážným a zachmuřeným dojmem. Výraz mé tváře je hrdý a odměřený, tělo i hlavu držím zpříma. |
| |
 |
|
| |
| Na prechádzke aj s malým prekvapením Nemusel čakať dlho. Zatiaľ ho ešte neznudila výzdoba vstupnej haly (dosti veľkolepá, ale tak trochu... neútulná). Práve so záujmom prehliadal dubové obloženie, keď vkročila ona. No, vlastne skôr vplávala. Pristihol sa pri myšlienke, že čierna jej nesluší, ale rýchlo ju zahnal. Usmial sa a vybehol po schodoch a galantne jej pomohol dolu. "Vyzeráte okúzľujúco." Zaklamal mierne. Teda, nie úplne, skutočne bola okúzľujúca, ale tá čierna... "Nemuseli ste sa tak ponáhľať, pani moja. Ja mám času celkom dosť." usmial sa a zamieril von. Deti sa už očividne nevedeli dočkať. Teda, aspoň Kasandra, jej brat (ako sa on vlastne volá, spýtal sa zúfalo sám seba) vyzeral, ako keby sa tak trochu nudil. Zahľadel sa na panstvo a spokojne sa nadýchol mrazivého vzduchu. Na nebi nebolo ani obláčika, čo bolo na anglické pomery dosť nezvyklé. Ale rozhodne si nesťažoval. Bolo to nakoniec veľmi príjemné... "Eskymáci majú na to také zvláštne okuliare. Nedokážem si predstaviť, ako vyzerajú, ani ako fungujú. Myslím, že to pre mňa ostane naveky zapovedané tajomstvo." zasmial sa spokojne, torchu si zaclonil oči a zahľadel sa na zvery, ktoré vlastne boli ich cieľom. Boli to jednoznačne ovce, alebo skôr veľké chumáre vlny, snažiace sa, aby ostali v teple. A ešte ani neboli v polovici, keď uvidel aj niečo iné, pozoruhodnejšie. "To nie je možné..." vydýchol potichu, mysliac si, že ho klamú oči. Pred ním na poníkovi išla tá podarená mladá slečna, s ktorou mal tú česť po ceste. Snažil sa tváriť neutrálne, možno si ho ani nevšimne. A ak všimne, tak nespozná. Keby toto bol čo i len tušil, nevytiahol by päty z domu. Trapasy si ho vždy nájdu... |
| |
| Cestou zpět jsem toho už moc neřekl. K předešlým tématům jsem se vracel jen málo, spíše jsem načínal nová a to pouze ta, která nebyla na delší rozhovor. Snad mne už všechno to povídání přestalo bavit, ale podle lehce zamyšleného výrazu a málem kalného pohledu je jasné, že nad něčím přemýšlím. A pak náhle, jako bych přišel na řešení svého problému, pookřeji a usměji se. Přesto už nepadnou žádné důležité informace. "Jen se podívejme," zastavím koně a nějakou chvíli hledím směrem, kde se Claudie tak výborně baví s hrabětem, pánem domu. Nejsem si příliš jist, co pociťuji. Nejméně je v tom žárlivosti, ta se zatím drží u země jen s tím, že je má žena. Podobně, jako by si někdo hrál s mým psem. "Čerstvý vzduch dělá opravdové zázraky," poznamenám znovu a pobídnu koně, abychom je mohli nechat ustájit. Nepochybuji o tom, že si Margot bude chtít svého koně obstarat sama, a já stejně nemám kam spěchat – Claudie, jak se zdá, ve mně nevyvolala žádné hlubší pocity. |
| |
| Zbytek vyjížďky probíhal tak nějak symbolicky, útržkovité rozhovory, skládající se spíš z pár vět mi dovolovaly se trochu odpoutat a ponořit se trochu do sebe a vlastních myšlenek. Myšlenek na věci, co se staly po cestě sem, co se děje teď, o tom, co jsem se zatím dozvěděla o siru Henrym či Westmorových... Stále častěji však zalétávaly k těm, provoněným slámou... Všimla jsem si, že ze sídla vyběhly děti, společně s nimi vyšla patrně jejich matka, jejíž oděv vystavoval a dával na vědomí, jaká tragédie ji postihla. Zlehka stisknu rty, jistě není lehké být sama a starat se k tomu o dvě děti. K těm jsem sice zvláštní vztah neměla, ale do těchhle jsem se dokázala víc jak vcítit... Dost zarmucující přijít o někoho blízkého... Slovy se to nedá popsat, nebo dalo by, kdyby jimi lidé tak neplýtvali, až ztratila svůj původní význam... Teprve po pár dalších krocích a zhoupnutích v Oliverově sedle začnu vnímat i přítomnost muže, který je doprovází. A kdyby se hraběnka nezmínila, že je zde, patrně by to byl tak trochu... nepříjemný šok, ovšem takhle se to omezilo jen na chvilkové vnitřní napětí. Tahle situace by stejně dříve nebo později nastala, nejpozději patrně u dnešní večeře... Slova sira Henryho mne na okamžik donutí stočit svou pozornost jinačím směrem, zahlédnu ženu s mužem v altánku, patrně se dobře bavila. Po poznámce co Henry pronese o čertvém vzduchu se mi čelo zlehka podmračí přemýšlením. Že by to byla... jeho žena? Tak to tedy přešel vcelku s chladem... Ale podle toho, jak se o ní předtím vyjadřoval... A pokud je tohle skutečně Claudie... Pak ten muž musí být hrabě Westmor... vybaví se mi, co mi o něm řekla Patrika, ale zatím mi na něm nic zvláštního či přitažlivého nepřišlo, spíš naopak. Neměla jsem z něj příjemný pocit, takže jsem oči stočila zpět ke vdově, dětem a jejich doprovodu, k němuž jsme se blížili. Nemám vlastně důvod být jakkoli křečovitá a dávat tak na odiv nějaké podezření pro to, co se stalo po cestě, takže když se dostanu dostatečně blízko, mile, lehce zdvořilostně, ale přirozeně se pousměji. ,,Dobré poledne madam... sire Drake.... Krásný den na to nadýchat se čerstvého vzduchu, neníliž pravda...." kývnu oběma zlehka hlavou. ,,Přeji příjemnou procházku... uvidíme se patrně u večeře... Tedy zatím nashledanou..." opět se pousměji, tentokrát o něco víc a pobídnu Olivera k lehčímu klusu, abych dohnala Henryho. Na to dám hřebci volnost, aby sám došel až ke stájím, s lehkostí z něj sklouznu a nechám ho jít za sebou pomalu jak psa, ochotně mě následuje zpět do stání. Tam ho vcelku rychle vyčistím, přecijen mám jistou praxi a stájníkovi přesně sdělím, co mu mají dát za krmnou směs. Otřu si ruce do kalhot, i když se to na dívku nesluší, ale tak co. Přemýšlím, co dál.... Do večeře zbývalo času dost... Hra na housle? Čtení knihy? Menší obhlédnutí zatím vnitřku sídla? Možností by tu pár bylo... jen pro kterou z nich se rozhodnout.... Začínala jsem vnímat, jak mi mráz nepříjemně štípe do prstů, ruce jsem měla pěkně červené, ale... zas tak mi to nevadilo, za vyjížďku a čerstvý vzduch to rozhodně stálo. |
| |
| Obhlídka, kuchtička Zaplať pánbu! Pomyslím si, když Clarisa, která je z toho všeho lehce rozívená, konečně odejde. Na průzkumu jsem opět všechno zkoumala. Miluji umění, zastavila jsem se u každé sochy, tapiserie, obrazu.. Prostě všeho, co jen náznakem připomínalo umění. Do pánského salonku jsem jen zběžně nakoukla, jen jsem se dívala, zda tam čirou náhodou není onen muž, jenž s sebou chtěl vzít Aleca. To by vypovídalo o tom, že už je tu. Ale není. Dámský salonek je prázdný, jen jej projdu a prohlédnu si jak to tam vlastně vypadá. Dál procházím a bloudím, až zabloudím do kuchyně. Se zaujetím mě vlastním přihlížím ruchu, který v kuchyni panuje. Vůně poletující místností mi naplnili nos a jen jsem se zasnila, jaké dobroty nejspíš připravují. Z toho mne vyrušil až náraz a náhlý křik. Já, já moc se omlouvám. Zakoktám omluvu, ovšem jeho další slova mne překvapí. Eh.. Dostala jsem ze sebe jen a ruce s hrncem pro jistotu natáhla před sebe, nevím nevím, jak bych Clarise vysvětlila mastné fleky. Zvlášť když údajně spím. Se značně nejistou tváří se rozhlédnu, kde je dřez. S hrncem v bezpečné vzdálenosti se tam dostanu a chvíli přemýšlím. Nikdy jsem nádobí nemyla.. Na moje nezkušené ruce je horká voda a saponát také není nic moc. Ale snažím se, nádobí spíš šmudlám a ruce do horké vody nořím jen chvílemi, ovšem povedlo se. Nádobí vypadá čistě. Jsem na sebe i patřičně pyšná. |
| |
| Hostinec - koupel: Se zájmem si jej prohlížím a najednou si uvědomím jednu, tolik palčivě poukazující věc, že i přesto, že je mladý, krásný a vyzařuje z něj neuvěřitelné charisma, nepřitahuje mě tak, jako dnes ráno, v kočáru. Se stejnou palčivostí si pak také uvědomím, že je to tím, že nyní je již snadnou kořistí, tudíž je možno jej zlomit. Snadná kořist? Byly doby kdy jsem prahla po takových, učila jsem se díky nim, ale dnes? Podlehnout po pár slovech a dotycích? Kam spěje toto vše? Copak je možné, abych tak lehce zkrotila divokého hřebce a udělala z něj poslušného chovného hřebečka? Smutně se na něj zahladím a přestanu čeřit hladinu vody, rozhodnuta poslat jej pryč, pohled na něj mě poté jen usvědčí o tom, že je to opravdu dobrý nápad, jehož nebudu litovat, především pak proto, že on je přeci králův posel, jež mě má hlídat a tímto bych jej na sebe upoutala tak definitivním rozhodnutím, že bych se jej již nikdy nezbavila a vzhledem k tomu, jak blízko má ke králi, hrozila by mi, po jeho přímluvě další svatba a tato myšlenka se mi opravdu ani trošku nelíbí. Drahý bratranče, omlouvám se, ale udělalo se mi nevolno. Pokud tedy dovolíte, dopřeji si lázeň a následně si půjdu lehnout. Byla bych velmi ráda, kdyby jste vy udělal to samé. Ráno chci vyrazit co nejdříve, už tak máme zpoždění, jež jsem na naší, tedy původně mojí cestě, vůbec neplánovala. Přeji vám dobrou noc. Poté zlehka kývnu na dveře a otočím se k němu zády, opět plně zabrána do svých myšlenek a především her s hladinou v kádi. |
| |
| Ash Perez Jak jsi Nika varoval, aby věci nezačal předělávat viděl jsi jak ztuhl a v ramenou se mu objevilo napětí. Dívka se ti uklonila a odešla, Niko zavřel skříň. Pomalu se k tobě otočil, viděl jsi jak mu poskočil ohryzek jak ztěžka polkl "Omlouvám se pane."řekl s očima sklopenýma a šel k posteli. Sundal si tu hnusnou košili a lehl si na postel na břicho. Ty jsi si prohlédl jeho ránu, kolem rány byla kůže zarudlá a v místě kde stehy stlačovali kůži k sobě se objevili drobné stroupky, jak se už rána hojila. Stiskl jsi kůži kolem rány a zatlačil. Niko sykl, ale žádný hnis se neobjevil tak se rána hojila správně. Sir John Drake Lady de Montan se na tebe usmála "Děkuji, sire."řekla polichoceně "Ah... jistě. Ale přesto není slušné nechat vás příliš dlouho čekat." jak jste šli sníh vám křupal pod nohama. Děti se bavili, tedy spíš jen Kasandra její bratr ji táhl na saních a nejspíš ho to moc nebralo, ale nestěžoval si. Možná ho matka něčím uplatila. Dobrovolně by to jistě nedělal. Lady se také zasmála "Eskymáci? Já slyšela že vypadají jako Indiálni jen mají na sobě husté kožichy aby se chránili před zimou."řekla pobaveně. Ale pak se trochu zarazila "Co není možné?"zeptala se ale než jsi stačil odpovědět přijela ona mladá slečna k vám. Zdvořile se usmála ,,Dobré poledne madam... sire Drake.... Krásný den na to nadýchat se čerstvého vzduchu, neníliž pravda...." kývla na vás hlavou. ,,Přeji příjemnou procházku... uvidíme se patrně u večeře... Tedy zatím nashledanou..." rozloučila se a odjela. Lady de Montan se také váhavě rozloučila a pohlédla tázavě na tebe "Vaše známá?"zajímala se "Překvapujete mě, sire Johne. Nečekala bych že máte tak mladé přítelkyně."pronesla. Kdo ví co si teď mohla myslet. Co když si myslela, že máš nějaký důvěrnější vztah s tak mladinkou dívkou? Sir Henry Douglas Hrabě si tě všiml, jak tam sedíš na koni a díváš se jejich směrem. Usmál se, ale těžko rozeznat o jaký tip úsměvu zrovna šlo. Mohl to být stejně tak přátelský úsměv ale také i pohrdavý. Zamával ti a pak udělal gesto, jako kdyby tě zval k nim. To se už otočila i Claudie a všimla si tě, ale náladu ji to nezkazilo a dokonce ani nevymanila ruku z hrabětovi, po chvíli se zase odvrátila a zadívala na hraběte. Dojel jsi ke stájím, kde jsi už viděl jak Margot odvádí koně dovnitř stájí. Přišel k tobě podkoní a přidržel ti koně aby jsi mohl sesednout "Doufám, že se vám projížďka líbila, sire?"zeptal se přátelsky a popleskal koně po krku. Margot Swanson Zdálo se, že sir Drake byl tvým objevením otřesen a nezmohl se ani na pozdrav nebo ho možná nestihl. Jen žena s kterou si vyšel na procházku tě váhavě rozloučila a ty jsi se vydala ke stájím. Mládenec se ti chtěl postarat o koně, ale ty jsi odmítla a vše si zařídila sama. Oliver byl spokojený a neustále do tebe strkal nosem, jako kdyby si chtěl hrát nebo hledal nějakou dobrotu. Přemýšlela jsi co dělat, možností bylo mnoho, ale ne takové které by tě bavili. Možná by jsi mohla přemluvit sira Douglase jestli by si s tebou nešel nakonec přece jen zabruslit na jezírko. "Dáte si, lady?"nabídl ti ten starší pán s kterým jsi se poznala před projížďkou. Podával ti šálek s čajem "Máme tu vždycky dvě plné konvice." Victoria de Maron "Ale jo prosím tě. Hlavně už jdi a nepleť se tu."pobídl tě už mírněji mladík a šel si za svou prací a ty jsi se vydala ke dřezu, kde byla už připravená teplá voda, která byla celkem relativně čistá, nejspíš nedávno vyměněná. Nemohla jsi být na sebe pyšná moc dlouho, protože najednou zleva i zpráva u tebe přistálo další špinavé nádobí, které potřebovalo umýt. Přišla k tobě nějaká dívka "Ty jsi nová co? Viděla jsem, jak to tady matláš. Chceš pomoct? Takhle to nikdy neuděláš a budou jen přibývat a přibývat."usmála se "Jmenuji se Dobroslava. Ale všichni mi říkají jen Slava nebo Slaví." Gabriella de la Crull Bratránek zaváhal, ale pak přikývl. Nejspíš byl tvou změnou názoru překvapený. "Samozřejmě. Hlavně aby se vám udělalo lépe."přišel k tobě a vzal tě zlehka za ruku na kterou tě letmo políbil "Dobrou noc."rozloučil se a pak potichu odešel. Bedlivě jsi se umyla, pak přišla dívka která vše bedlivě uklidila. A nakonec jsi se uložila ke spánku. Další den jsi si trochu přispala, nakonec ta jízda kočárem pěkně unavovala. Probudilo tě až klepání na dveře. Vešla dívka, která ti pomohla se obléknout. Když jsi sešla do lokálu snídaně byla již připravená a čekal tě i bratránek. Pronesli jste spolu pár zdvořilých slov a v poklidu se najedli než kočí přistavil kočár. Zdálo se že bratránek se po včerejšku vzpamatoval a zase se snažil chovat tak jak by měl. Tedy odpustit si nevhodné důvěrnosti. Když jste vyšli ven překvapilo tě to, že tam na vás čekal ne jen kočí ale i ten sympatický mladík, Alec. "Říkal jsem si... že by vás potěšilo když ho vezmeme sebou, jak jste včera říkala. Tak jsem si s ním promluvil a on rád souhlasil, že s námi pojede."usmál se Duncan. Alec se vám poklonil a pak ti nabídl ruku, aby ti pomohl nastoupit do kočáru "Vaše Veličenstvo."pozdravil tě mladík. "Aspoň jsem tedy doufal, že vás to potěší."dodal Duncan. |
| |
| Ve stájích Chování sira Johna se dalo předpokládat, nevyčítala jsem mu ho, jen jsem doufala, že proti němu snad nebude mít výhrad. Stejně, věděla to hraběnka, že se známe od vidění a jistě by to netrvalo dlouho a dozvěděli by se to i ostatní. A navíc... nebylo proč se stydět nebo něco zapírat, Drake narozdíl ode mě může mít co se týče všeho, co se stalo, svědomí naprosto čisté... Musela jsem se začít smát, jak do mě Oliver žďuchal čumákem. Jindy bych ho asi trochu okřikla, ale teď mi to přišlo... svým způsobem roztomilé, nebyl hrubý a nebolelo to. ,,Ty jsi miláček, viď...." podrbu ho nakonec ve hřívě, přestane si hrát, přivře oči a drží jak beran. ,,No jo, po tomhle zkrotneš vždycky, co?" pousměji se, zatímco ještě přemýšlím nad tím, co tedy budu dělat. Nevím, proč se mi do mysli vkrade vzpomínka na bruslaře, jenže zaprvé to skutečně neumím a zadruhé.. pochybuji, že by na to sir Henry přistoupil, takže to zas rychle pustím z hlavy. To už vážně z nějakého zoufalství vymýšlím takovéhle.. vlastně nesmysly a nemožné věci? Pomalu se začínám smiřovat s myšlenkou, že si patrně zajdu do knihovny, podívat se po nějakém zajímavém titulu, zavřu se do pokoje a v klidu si budu číst. Ostatně jsem to už dlouho nedělala a sira Henryho.... řekněme nechci obtěžovat, i když nemůžu říct, že by mi jeho společnost byla nějak nepříjemná, spíš naopak. Otočím se od hřebcem když se mi za zády ozve hlas. Okamžitě poznám toho muže, co nás ve stájích přivítal a usměji se na něj. ,,Děkuji.... To je od vás milé.. Minimálně na zahřátí rukou přijde vhod...." kývnu mu zlehka hlavou, vyjdu ze stání, zavřu jej a vezmu si od muže šálek s kouřícím čajem, který krásně voněl. Zatím mi spíš opravdu slouží jako zahřívadlo na prokřehlé prsty, které začínají příjemně brnět. Nakonec se opatrně, pomalu napiji. ,,Opravdu dobrý. Ještě jednou díky... Krásně hřeje..." dodám vděčně. ,,Je to tady vskutku pěkné, prostorné. Zahlédla jsem i pár opravdu nádherných kousků, nebála bych se říct až výstavních a je vidět, že tu mají všichni koně skutečně výbornou péči, to se jen tak nevidí. I Oliver tu vypadá spokojeně a to je vcelku náročný....." pobaveně se na muže usměji. ,,Takže děkuji i za něj...." pokývnu hlavou, pomalu se vydám stájovými uličkami zpět k východu, nějak nemůžu postát. Občas se pozastavím u některého ze stání, když mne na zvířeti, co v něm stojí, něco upoutá, ale.... Oliver je prostě Oliver. Při tomhle uvědomění se musím pousmát.Dojdu skoro až k východu, kde se opřu o stěnu a vyčkávám, patrně na Henryho, i když mě napadlo, že bych mohla chvíli zůstat i tady a víc si s tímhle mužem popovídat. Každopádně alespoň rozloučit bych se se sirem Douglasem měla, pokud nepřijde ještě s jiným návrhem. Uvědomuji si totiž, že momentálně sama být nechci. |
| |
| Přestane uklízet a nejspíš má dost velký strach. A má ho oprávněně. Uvolním mu místo tak, že přejde k mé posteli a já ho položím jen na přehoz. Do peřin ho vůbec nepustím. Jak tam leží, strhnu z něj tu hnusnou košili a rovnou jí hodím do ohně. Jak se položí, přitlačím na jeho krk tak, že se mu tvář zaboří do peřin. Pak stisknu ránu, ale hnis se neobjeví. Jen zlehka přejedu po ráně alkoholem, ale už ho to nemůže tolik pálit. Má to skoro zahojený. Narovnám se a vodičku schovám. Chytnu Nika za vlasy a jeho obličej otočím k sobě. " Ještě někdy na mě zkus takovéto hry, protahování a vymýšlení, jak mě přechytračit a zjistíš, jak dokáži být s nožem přesný já." a z hlasu je jasný, že to není jen plácnutí do větru. Chytnu ho za ruku a postavím ho na nohy. Dovedu ho k hromadě oblečení a ukáži na to. "Tohle je ted tvoje, tak si to uklid, převlékni se a přijd sem ke mě, dostaneš najíst." dám mu rozkaz a sám se zadívám na jídlo. Zavolám na Stína a on dostane svojí porci. Ovšem sám už čeká, až začnu jíst já. Přisunu si jednu porci a pustím se do jídla, kdy chvili po mě začne jíst i Stín. |
| |
| Oplatím hraběti jeho úsměv, ale víc najevo nedám, včetně toho, zda se k nim připojím či ne. S neurčitým výrazem, či spíše nevýrazem, stočím koně ke stájím. Sesednu lehce a zpříma se podívám na podkoního, který byl téměř okamžitě k mým službám. "Velmi," odpovím v první chvíli stroze a přejedu rukou po koňském těle, které jsem na to, že je zima, jistě protáhl a zahřál. "Zasněžená krajina, koňský hřbet a krásná mladá žena po boku, co víc si může muž přát," dodám už s úsměvem, naposledy sjedu dlaní po koňském krku a vycházkovým krokem se vydám k východu, kde už čeká Margot. "Přijměte prosím mou omluvu za to, že jsem vás nechal čekat. Pospěšme dovnitř, poupata v takové zimě lehce uvadají," v čas pak stáhnu ruku, která se málem dotkla dívčina ramena, čímž bych ji objal kolem ramen, a s omluvným gestem vykročím kupředu. |
| |
| Prechádzka s prekvapením Stuhol prkvapením. Zo všetkých živých stvorení tu najmenej čakal práve túto jednu slečnu. "Dobrý deň." zamrmlal sotva počuteľne. Zrovna, keď to začalo byť zaujímavé, urobilo sa to ešte... Zaujímavejšie. To zase musel priznať. Ale čo, je to veľké sídlo, nemusia sa ani moc stretávať... "Priateľkyňa? Nie, nepovedal by som. Stretli sme sa po ceste, za dosť podivných okolností. Myslím, že som zo seba tak trochu urobil hlupáka..." odpovedal po pravde, zamyslene hľadiac za odchádzajúcou dvojicou. Skutočne to tu začínalo byť zaujímavé. Niekedy sa sám seba pýtal, prečo zrovna on musí byť ten, prenasledovaný svojimi vlastnými omylmi... Ale čo, niekto musel... "Eskymáci vlastne aj sú indáni, ktorí žijú ďaleko na severe. Aspoň teda najnovšie poznatky tomu naznačujú." strhol sa a vrátil sa k pôvodnej téme. Niečo o tom náhodou vedel, pretože jeden z jeho známych strávil istý čas v Amerike a riskoval život pri bláznivých výpravách do divočiny. Samozrejme sa s tým nezabudol náležite chvastať, takže o indiánoch a ich zvykoch John vedel viac, než niekedy túžil zistiť. "Vraj majú asi štyridsať výrazov pre sneh." dodal ešte jednu zbytočnú informáci a znova sa zahĺbil do seba. |
| |
| Kuchyně Pyšně se dívám na mnou umyté nádobí, fakt jsem to ještě nikdy nedlala, tak jsem na sebe hrdá. Doma na to máme služebnictvo, nedělám nic sama, i když bych někdy i chtěla. Radostná nálada mě přejde, když si všimnu dvou hroud nádobí, které přistáli vedle mě. Jak to někdo může dělat? Jak zvládne umýt tolik nádobí? Uvažuji nad tím, ale to už mě osloví další dívka. Otočím se na ní a usměju se. Mohla by si všimnout, že na služebnou mám moc jemnou, nikdy neopálanou pleť a jemé, pěstěné ruce. "Ano, přijela jsem se s vou komornou dnes." Usměju se na ni a dám si prst před rty, na znamení, že má být zticha. Jmenuji se Victorie, neříkej kdo jsem, ale prosím, pomoz mi. Tohle já nikdy nezvládnu, nikdy jsem to nedělala". Usměju se na ni opět a doufám, že mě neprozradí. Clarisa by mi dávala další sáhodlouhá vyprávění a o to já opravdu nestojím. Sorry šéfová, jsem nějaká zapomnětlivá a věně utahaná teď, budu se snažit odpovídat rychleji:) |
| |
| Když zaslechnu kroky, směřující ke stájím, zvednu hlavu. Na omluvu sira Henryho se pousměji. ,,Vpořádku, nic se neděje, přišel jste akorát a byli tak laskaví, že mi na zahřátí dali teplý čaj." odvětím, vzápětí se mi čelo mírně, skoro neznatelně podmračí, trochu se zarazím nad tím gestem, ale nakonec to nechám být a rozejdu se za ním, vedle něj srovnám trochu krok. ,,A že uvadají je možné, ale.... to platí především pro ta, co lidé uchovávají u teplého domácího krbu. Ta pěstovaná venku v zahradách či rostoucí planě přecijen něco vydrží...." dodám v ujištění, že tím počasím co je vskutku nijak netrpím, i když jeho slova tak trochu chápu, vzhledem ke stavu jeho ženy. I přes to, že ta momentálně nevypadala, že by jakkoli strádala. Trochu jsem se pozastavila nad tím, zda je... vhodné, aby, jak by řekla Helena: mladá, svobodná dívka trávila volný čas s mužem, co je zavázán manželstvím. A asi to nebude poprvé, co trochu zalituji neznalosti etikety, při jejímž výkladu jsem skutečně moc pozor nedávala. Mě na tom nepřišlo nic špatného, byli jsme se projet a popovídat si, i když jsem se občas musela tak trochu zamyslet nad tímhle manželstvím. Také proto, že se to vlastně už týká mě samotné a vsadila bych krk na to, že mě sem poslali i za účelem vyhledání někoho jiného, kdo by zas svázal manželstvím mě... Když se octneme zpět v sídle, zadívám se na Henryho, okamžik stisknu rty, ale pak se pousměji, i když trochu nejistě. ,,Děkuji za hezkou vyjížďku a i doprovod, ale... Nerada bych vás nějak zdržovala možná ne od povinností, ale spíš od trávení volného času dle vašeho přání." Cítím se tak trochu hloupě a ještě tak trochu jinak, ale těžko se to popisuje. Možná je to proto, že mě ještě v dětství vlastně izolovali nejen od vesničanů, ale i chlapců a krom stájníka, který byl spíš jako můj strýc, Henryho, což byl vlastně můj druhý otec a zahradníka v sídle žádní muži nebyli a ti všichni vlastně byli mou rodinou. Takže jsem občas tápala, co říct, nebo jak se zachovat, aby to nevyznělo nějak jinak, než chci. Což už se mi během poměrně krátké doby několikrát "povedlo"... |
| |
| Ash Perez Niko stiskl rty a sklopil oči “Ano pane. Omlouvám se.“řekl podřízeně ale ruce měl zatnuté snad v pěst snad poslední náznak odporu. Vstal, vzal si oblečení a šel s ním do kouta místnosti, kde se svlékl a začal si oblékat připravené oblečení. Stín se odplížil od krbu, nakonec ta hořící košile moc dobře nevoněla a pro citliví psí čich to mohlo být nepříjemné. Ale zrovna jsi ho zavolal takže se mohl beztrestně vytratit ze svého místa. Jídlo bylo samozřejmě skvělé, nic jiného se také nedalo čekat. Po chvíli k tobě přišel i Niko, v novém oblečení vypadal mnohem lépe a lépe mu sedělo, ale potřeboval by ještě trochu ostříhat vlasy a koupel by se také hodila. “Hotovo pane.“oznámil ti váhavě a strkal si prst za vysoký límeček, který ho škrtil. Sir John Drake Lady de Montan se na tebe podívala a pak směrem za Margot “Aha.“řekla “Zvláštní. Kde má Gardedámu?“nechápala ale pak zavrtěla hlavou. “Zdá se že od doby co jsem byla mladá já se nějaké věci změnili.“pousmála se a znovu jste se vydali za dětmi, které se rozhodně kvůli vám nehodlali zastavovat a už byli o pěkný kus od vás. Když jsi ji prozradil kolik výrazů mají Eskymáci pro sníh zatvářila se překvapeně “Cože? Tolik? A proč? Tedy… proč mají tolik výrazů pro sníh?“zajímala se a na Margot již zapomněla. “Děti! Neutíkejte nám!“zavolala aby se vám děti neztratili z dohledu. “By mě zajímalo proč Eskymáci tedy Indiáni odešli do tak nehostinné země, přijde mi to jako nerozum žít někde kde je věčná zima.“ Victoria de Maron Slava se na tebe ohromeně zadívala už když jsi začala říkat že jsi sem přijela se svou komornou “Komorná?“opakovala ohromeně a zadívala se na tebe. Stiskla rty když jsi ji naznačila ať je potichu a nic neříká. “Já… omlouvám se, lady… netušila jsem.“zeblekotala tiše “Tady bývá někdy tak špatně vidět, že se poznáváme jen podle hlasu.“ospravedlňovala svou chybu. Pak se otočila a pustila se do práce “Moc mě mrzí, že jsme si vás spletli, má paní.“zaváhala “Neměla by jste tu být, lady.“řekla tiše “Já… samozřejmě můžete odejít já se o to nádobí už postarám.“dávala ti možnost jak se odtud vytratit. Dívala jsi se jak umívá nádobí, bylo vidět že to nedělá poprvé, pracovala rychle. |
| |
| Záhrada Podivil sa. "Gardedámu? Tú pravdepodobne nechala niekde po ceste. Je to dlhá história, ktorú by vám pravdepodobne vedela vysvetliť lepšie." pousmial sa smutne. Čo už, raz zo seba hlupáka urobiť nechal, už to neodčiní. Ale aspoň mal čisté svedomie... Zachoval sa viac ako otec, než ako chlap. Což bola zvláštne uspokojivá myšlienka. "A od doby, čo ste boli mladá sa nič nezmenilo, drahá lady. Svet by sa za tých pár rokov zmeniť nestihol. Ona je iba... Výnimka, povedal by som. Ale bez dobrodružných postáv by bol svet trochu fádny..." Zamyslel sa, no rýchlo sa spamätal. Je vonku s dámou, nie je čas na filozofiu. "Prečo majú toľko mien pre sneh? Asi preto, že okrem neho tam na pomenovávanie veľa nie je. A myslím si že aj preto, lebo sneh je pre nich posvätný. Tak mi to vravel ten známy." pokrčil plecami a zamyslel sa. Prečo vlastne? Zrejmá otázka. A prečo ho, u všech svatých? nikdy predtým nenapadla? "Ako sa to vezme, nehostinných. Občania najmocnejšieho štátu sveta žijú v krajine, kde večne prší. Tiež mám niekedy chuť pomenovať si každý druh dažďa, čo nám tí zhora nadelili.. Keď im to vyhovuje, nemáme im čo vyčítať. Oni sa možno divia nám, prečo žijeme v takom horku." pousmial sa a pozrel sa na deti, ktoré sa aj napriek varovaniu pomaly vzďalovali. |
| |
| Jím a Stín už taky jedl svojí porci, když příjde Niko. Otravuje mě při jídle a tak se na něj otočím a dost zle si ho prohlídnu. Vstanu od stolu a chytnu ho za ruku, kterou si rovnal límeček. " Nechovej se jako barbar, přestan si hrát s límečkem. Nebo ti ho utáhnu tak, že tam ten prst nedostaneš." pohrozím mu a pak si ho velmi dúkladně prohlídnu. Vypadá v tom opravdu velmi dobře,...je to dost pěkný kluk.....jen už dodělat jeho vlasy, vykoupat, trochu to jeho chování a mohl by být víc než jen nějaký otrhanec z ulice. Pro svojí lepší kontrolu k němu přičichnu a nehraně se zašklebím. " Smrdíš jako to prase. Sundej ty věci, nebo budou páchnout po tobě. Zatím si sedni na tu kožešinu u krbu a najez se, půjdeš se vykoupat." a strčím do něj, aby mi už pod nosem nesmrděl. Zatímco se Niko svléká, zavolám obsluhu a řeknu jim přání dvou koupelí a taky nějakého holiče. Pak vemu večeři pro Nika a dám mu jí až bude sedět podle mého přání nahý na kožešině. Vrátím se ke svému jídlu a pokračuji tam, kde jsem přestal. Stín zůstane i po jídle ležet u mých nohou. |
| |
| Teplo vnitřních prostor sídla není zpočátku vůbec příjemné, nýbrž bodavě bolestné a zlehka mravenčivé. Pro příště bych měl zvolit lepší a hlavně teplejší oděv. Zdejší zima není stejná, jako ta Londýnská. Přesto se tvářím spokojeně a jediným pohybem, kterým chci rozhýbat krev v těle a zbavit se nepříjemného pocitu, jenž za chvíli sám odezní, je promnutí rukou. "Jsem rád ve vaší společnosti, drahá Margot, a rozhodně nemám pocit, že bych trávil svůj volný čas tak, jak bych nechtěl. Jste příjemná mladá energická dáma, jejíž společnost mě jistě neomrzí ani za pár dní, a pak pochybuji, že by se zde našel někdo zajímavější, než-li vy," odhrnu chladné vlasy z lící a rozepnu první dva knoflíky, aby se teplo dostalo blíž k tělu a nemuselo svádět boj s vymrzlou látkou kabátku. "Jsem skutečně šťasten, že jsem měl tu čest vás poznat a vyjet si s vámi, rozhodně toho nelituji. Ať tato slova znějí lacině jak chtějí, mluvím čistou pravdu," přiložím ruku na srdce a hluboce se ukloním. Nepřestávám se usmívat ani po narovnání, kdy se dlouhé hnědé vlasy svezly z ramenou na hruď a už tam zůstaly. Nepůsobím teď tedy dojmem uhlazeného šlechtice, pokud tak vůbec kdy vypadám, nýbrž dojmem divokým a nesvázaným. "Chápu však, že byste chtěla trochu času pro sebe a pak.. si zřejmě stále děláte starosti kvůli mému stavu ženatého muže. Potulovat se s mou osobou po okolí, jako bychom se znali spoustu let, na vás zřejmě nevrhá dobrý stín," krátce se odmlčím. "Ale třeba to všechno říkám jen proto, abych uklidnil sám sebe a neměl pocit, že se mnou nechcete být," úsměv na vteřinku opadne, ale pak se vrátí, i když jen ve své poloviční síle. |
| |
| Noc, i přes veškerá má očekávání proběhla v pořádku a já, ač na podmínky, jsem se vyspala překvapivě dobře. Už jen při té myšlence jsem si uvědomila, že ona zastávka měla více pozitiv, než problémů, ale poté se mi myšlenky zastavili u Duncana. Popuzeně jsem se zamračila nad vlastním nezodpovědným a především nebezpečným chováním. Uvědomila jsem si, až nyní, s konečnou platností, jak náročná bude cesta pro nás oba v jednom kočáře. Zamračila jsem se, ale s vděčným úsměvem poděkovala dívce, jež mi pomohla s oblékáním a do dlaně jí vtiskla minci, pravděpodobně největší, jakou kdy ve svém krátkém životě dostala. A poté se naposledy přejedu pohledem. Pro dnešní závěrečnou část cesty jsem zvolila černou saténovou košili, jež byla částečně ukryta pod pevným korzetem, jež dívka utáhla možná až příliš, k nim černé saténové kalhoty a krátké řasená sukně, přímo ušitá na cestování. Bylo mi jasné, že na sídle vzbudím pozdvižení, neboť tento oděv se sice na dámu mého postavení hodí, ale je pro ni velmi odvážný. S úsměvem si přehodím přes ramena plášť shodné barvy jako zbytek oblečení a zašněruji boty sahající mi těsně nad kolena. Mnozí by při pohledu na ni řekli dokonalá, ona věděla, že její vnější krása má jen zamaskovat tu zrůdnost v ní. I přesto jsem se usmála a vyrazila ven. Před hostincem: Cesta hostincem byla tentokráte klidná, neboť byl v tak ranní hodinu prázdný, až na dva, k smrti opilé muže, jež by pro ni neznamenali sebemenší nebezpečí. Uvolněně pozdravím kočího a políbím na čumák jednoho z koní, snažíc se odreagovat od myšlenek na cestu. Klisnička zastříhá ušima a já se rozesměji jako malá dívka. Poté ji pohladím a zvednu oči k Duncanovi, jež mě již stihl pozdravit a následně i vyrazit dech. Poplašeně se zadívám na chlapce a pak se široce usměji. Duncane, děkuji, to je... neuvěřitelné. Nadšeně jej obejmu a ihned se otočím k chlapci, abych se mohla věnovat jemu. Jde vidět, že jeho mládí mu brání dát najevo strach, což se mi líbí. Od něj ruce pryč... nezaslouží si být zkažený zrovna tebou. Je to dítě, snílek.. je to, vhodný kandidát na studenta, učně. Zatraceně Gabriello?! Ano? Jsem si jista, že je.. a ženy jej pak budou milovat. Andělsky se usměji a ukáži směrem ke kočáru oběma mužům. Myslím, že je čas vyrazit. Tvé platové podmínky a vše, co je potřeba, projednáme v kočáře. Také ti budeme muset obstarat nějaké vhodné oblečení a to nejedno. Nemusíš se bát, o to vše se postaráme s Duncanem. A poté, poté bychom měli vymyslet, kým budeš... a věř mi, že tam můžeš být kymkoliv. Pobaveně se usměji nad myšlenkou, že i kdybychom jej představili jako králova syna, každý by nám uvěřil. S Duncanovou pomocí nasednu do kočáru a jakmile nasednou, dám povel kočímu, aby vyrazil. |
| |
| Jeho slova mne přinutí se pousmát, i když je to poněkud váhavé. ,,Ne, že bych vám za každou cenu chtěla odporovat, ale.... Jistě tu bude lidí více než dost a snad každý člověk je svým způsobem zajímavý. I když u některých to není patrné hned na první pohled. Záleží, zda jste ochoten hledat, či to raději nechat být a ušetřit si námahu..." zlehka pokývnu hlavou. ,,A co se týká vašeho manželství... Mě osobně to není tak docela překážkou, není nic špatného si vyjet a prohodit pár slov... Navíc, pokud díky tomu někdo další nestradá," vzpomenu si na jeho rozesmátou ženu ve společnosti hraběte. ,,A jestli něco bude vrhat nějaký stín na mou osobu, budu to patrně já sama díky své.... "nevychovanosti"?" pobaveně se pousměji a na chvilku se odmlčím, pak však pokračuji. ,,Čas pro sebe si umím najít. Jeho nedostatkem v minulosti jsem nerpěla, ale tady by byla škoda se zavírat samotná do pokoje." na okamžik zaváhám, ale nakonec jsem se nadechla. ,,A věřte mi, že kdybych nebyla ráda ve vaší společnosti, tak vám to dám najevo. Toho se zas neostýchám." pousměji se, i když vnitřně se trochu zarazím, protože nevím, kde až jsou hranice. Na jeho poslední slova se ale vpodstatě nic jiného ani odpovědět nedalo. Pokud bych ovšem nechtěla lhát. ,,Pokud by vám nebylo proti mysli... Možná bych využila vaší vášně pro literaturu. Chtěla jsem se zajít podívat do místní knihovny, ale se svou nerozhodností bych tam buď strávila zbytek dne až do večera, nebo bych si ji po částech přestěhovala do pokoje. A to bych kupříkladu vám nemohla udělat... Tak jestli byste mi nějaký titul z těch, co zde budou nedoporučil.... Pro případné chvíle nicnedělání nebo když v noci občas nemůžu usnout, tak si čtu. I když Veronika hrozí, že budu pak mít špatný zrak..." pousměji se. |
| |
| Sir John Drake Lady de Montan se krátce zasmála “Nechala ji někde po cestě? Ach… to zní legračně. Její gardedáma musí být jistě značně rozlícená. Kdyby mi takto utekla svěřenkyně…“zavrtěla hlavou. “Dobrodružné postavy? To jistě ona je, když utekla své gardedámě. Co ji to vůbec napadlo. Z toho by mohl být skandál. Snad si to uvědomuje.“vytáhla jednu ruku z rukávníku a vzala tě za rámě. Když jsi ji vysvětlil proč mají Eskymáci tolik názvů pro sníh začala se upřímně smát “Promiňte.“omluvila se “Ale bylo to legrační.“podívala se na tebe a usmívala se, trochu silněji stiskla tvou paži. Dostali jste se až k ovečkám, povídali jste si a zatím co jste se procházeli děti bobovali. Když to děti přestalo bavit šli jste k ovečkám, lady de Montan vytáhla z rukávníku váček ve kterém měla sůl, dala vždy trochu soli do dlaní dětem a ovečky jim ji pak olizovali z dlaně. Strávili jste venku dobré dvě hodiny, když lady prohlásila že už začíná být prokřehlá a vydali jste se zpět do sídla a hlavně také by se chtěla připravit na večeři protože čas už docela postoupil. Vrátili jste se do sídla a doprovodil jsi je až k jejím komnatám, Kasandra si vysekla malé pukrle, vypadala tak roztomile ale pak šla do komnaty za svým bratrem který jak se zdálo chtěl být z nějakého důvodu uvnitř první. “Děkuji vám za příjemně strávené odpoledne, sire Drake. Doufám že si to někdy zopakujeme.“mile se na tebe usmála, stiskla ti krátce ruku a pak se otočila a vešla do svých komnat. Zjistil jsi že nejsou daleko od tvých, snad jen o čtyři pokoje dál. Ash Perez Niko se na tebe zadíval “Omlouvám se pane. Já… nejsem na to zvyklý a škrtí to.“řekl váhavě “Promiňte pane. Budu se snažit být takový jak si přejete.“pípl. Jak jsi se k němu nahnul, polekaně ucukl ale hned se zase uklidnil “Ano pane.“přikývl a začal se zase svlékat. Mezitím jsi vyřídil koupel a Niko se nahý usadil na kožešinu před krb a začal jíst svou porci, kterou měl snězenou celkem rychle. Měl asi hlad. Ty jsi také dojedl a čekali jste už jen na koupel, která se dostavila celkem brzy. Předtím než jsi otevřel jsi poslal Nika vedle aby ho sluhové neviděli nahého. Když byla koupel připravená, zavolal jsi Nika a ten se vykoupal, když si umyl vlasy tak jsi mu je ostříhal. Když se znovu oblékl už vypadal jako opravdový osobní sluha, pěkný chlapec a teď už i čistý, teď jen si ho trochu převychovat. Čas ale celkem postoupil a tak by ses měl připravit na večeři. Tohle byla první oficiální večeře z které jsi se nemohl vymluvit. Niko váhavě stál u postele “Co mám dělat pane?“zeptal se Sir Henry Douglas – Margot Swanson Vešli jste do sídla a šli jste se převléknout do ze studeného oblečení, po tom co jste se převlékli jste se znovu setkali u schodiště jste se vydali do knihovny, kde jste strávili skoro celý zbytek odpoledne. Čas vám utekl celkem rychle a nastal čas jít se ustrojit na večeři. Sir Henry doprovodil Margot k jejím komnatám a pak sám odešel do komnat které sdílel se svou manželkou. Sir Henry Douglas Když jsi vešel do komnaty tvá žena zde již byla. Claudie se na tebe otočila a usmála se, vypadala vcelku spokojeně. Tváře měla zdravě růžové, ale to bylo jen díky přechodu ze zimy do tepla. Seděla u toaletního stolku a hřebenem si upravovala vlasy “Zdravím tě drahý.“pozdravila tě a znovu se otočila k zrcadlu. “Jak jsi si užil první den strávený na tomto úžasném sídle?“zeptala se “Hrabě Jarrod mi celé odpoledne dělal společnost. Je to skvělý společník a hostitel, zná tolik zajímavých historek a vtipných. Až mě od toho smíchu bolelo břicho.“vsunula si do vlasů sponky. Postavila se, vzala si jedny ze svých nejlepších šatů, fialově bílé s výrazným živůtkem a nadýchanými rukávy, moc ji to slušelo. “Jak vypadám?“chtěla znát tvůj názor. Margot Swanson Když jsi vešla do svých komnat tak tam na tebe už čekala Panenka “Dovolila jsem si zde na vás počkat abych vám pomohla s oblékáním.“vysvětlila ti důvod své přítomnosti. “Viděla jsem vás se sirem Douglasem, zdá se že si celkem… rozumíte jestli to mohu říci.“mluvila když ti pomáhala s oblékáním, hlavně s korzetem s kterým jste obě chvíli zápolili. “A také jsem viděla jeho ženu, lady Claudii. Krásná žena a zdá se že ta si zase značně rozumí s hrabětem. Celé odpoledne se kolem ní motal.“snažila se tě učesat zatím co jsi si upravovala šaty. “Budete mě pak večer potřebovat? Abych vám pomohla zase se vysvléknout?“zajímala se, nakonec kdo ví kdy ta oficiální večeře skončí, jistě zde bylo již mnoho hostů a jestli se bude každý představovat jednotlivě tak to bude jistě na delší dobu. “Jistě si večer užijete, lady. Je tu tolik zajímavých lidí. A hodně mladých lidí. Já bych si samozřejmě nikdy nedovolila myslet na někoho ze šlechticů i když hodně z nich jsou velice pohlední. Ale pokud jde o mne tak to že si hodně z hostů přivezli své osobní sluhy což je příležitost pro mne se seznámit.“bavila tě svými řečmi. Victoria de Maron Zůstala jsi v kuchyni, celkem se ti zalíbila práce v kuchyni, ten shon, pokřikování, syčení páry z hrnců, vůně koření a navíc tě nikdo nepoznal. Nikdo nevěděl že jsi šlechtična kromě Dobroslavy, které jsi to sama řekla. Nakonec se nebylo čemu divit, každý měl příliš mnoho práce aby si tě lépe prohlédl a navíc tu bylo pěkně zamlženo tak by si tě museli prohlédnout pěkně zblízka. Slava se ti snažila být ve všem nápomocná, dokonce ti dovolili abys míchala polévku. “Lady.“oslovila tě Slava “Již je pozdě. Brzy bude večeře, měla by jste se jít připravit.“informovala tě a pak tě navedla až k východu. Rozloučila se s tebou a pak odešla znovu do kuchyně zatím co ty jsi šla do svého pokoje a musela jsi si znovu nechat připravit koupel, protože jsi byla cítit pachy z kuchyně. Clarisa přišla zrovna ve chvíli kdy jsi si rozčesávala vlasy a pomohla ti jak s oblékáním tak s úpravou vlasů. “Je to tu nádherné! Prohlédla jsem si velkou část sídla a musím říci, že ten kdo to tu zařizoval má dobrý kombinační vkus.“libovala si když si zdobila vlasy perličkami. Na sobě jsi měla modrobílé šaty s nadýchanou sukni a výraznou mašlí zdobící tvůj štíhlí pas. “Jsi moc krásná. Jistě z tebe nespustí oči mnoho mladých šlechticů.“usmála se na tebe. Gabriella de la Crull Mladík jménem Alec se na tebe váhavě usmál “Jste velice štědrá, Vaše Výsosti.“pronesl a uklonil se. Původně chtěl jet vedle drožky, ale po tvých slovech nastoupil k vám do kočáru aby jste si mohli promluvit o tom jak to s ním bude. Usadil se vedle Duncana, který se zdál mírně rozpačitý. Asi z toho co se stalo včera večer. “Až dorazíme mohl by si prozatím půjčit něco z mého oblečení než mu seženeme krejčího který by mu připravil oblečení na míru.“navrhl Duncan po chvíli jízdy. “Myslím že jistě najdeme něco co by mu dobře sedělo.“nabídl se. Alec se na něj usmál “Děkuji, sire.“poděkoval a opřel si dlaně o kolena. Pak upřel své kolouší oči na tebe “Omlouvám se, Vaše Výsosti. Ale jak jste to myslela že vymyslíme kým budu?“zeptal se zvědavě “Tím jste snad myslela… že mám předstírat že jsem ze šlechtického rodu?“zajímal se “Promiňte mi, ale to je možné? Myslel jsem si že je něco takového… nezákonné.“všichni jste poskočili jak kočár najel na kámen. VŠICHNI kromě Gabrielli Všechny vás navštívili sluhové, kteří vám oznámili že za půl hodiny začíná večeře a že se všichni máte dostavit do hlavního sálu z kterého budete uvedeni k večeři. |
| |
| Kočár: Bedlivě naslouchám Duncanovi i tomu, co chlapec, v návalu radosti, či čehokoliv jiného štěbětí. Můj úsměv zmizí ve chvíli, kdy chlapec řekne poslední, dá se říci mou větu. Zamračím se, téměř vykřiknu, když kočár najede na kámen, ale um kočího, ani vozovku raději nekomentuji, místo toho se zadívám na chlapce. Ne, tak jsem to nemyslela. I přesto, že bych si mohla tak vysokou hru dovolit, není to to, co si představuji. Chci z tebe udělat svého schovance, ovšem, musíš si také uvědomit, že to nemůže být ledajaký chlapec. K tomu je potřeba příběh, dobrý příběh, jež všem ukáže, že tobě toto místo náležitě patří. Popravdě, když vidím tvou povahu, je mi naprosto jisté, že jeden z těch příběhů jsi opravdu zažil. Nevímm povídej mi o svém dětství, času máme dostatek a jistě najdeme něco, co by se dalo využít. Nehledě na to, že my tě s Duncanem jistě rádi poznáme. Zadívám se Duncanovi do očí a omluvně se usměji, jakoby tušíc, nad čím přemýšlí. Poté jej sjedu pohledem, následně i chlapce. Bylo by to od tebe milé, Duncane, ale obávám se, že ty máš již daleko mužnější postavu, než Alec. Snad najdeme něco vhodného a onoho krejčího budeme muset najíc co nejdřívě. Byla bych nerada, kdyby Aleca zasáhly klepy kvůli takové malichernosti, jako je oděv. Zvláště pak, pokud je schovancem nejlépe oblékané ženy zde. A moc dobře vím, že i tvůj šatník má jen ty nejvytříbenější kusy. Usměji se , když si uvědomím, kde nejraději bych viděla jeho oblečení - tedy na zemi, abych se mohla pokochat jeho nádherným svalnatým tělem. |
| |
| Niko projde koupelí a dokonce si ho sám ostříhám. Vypadá pak mnohem lépe a i já si dám pořádnou koupel po namáhavé cestě. Čas je neúprosný a tak než se naději, je čas k večeři. Niko stojí u postele, ted vypadá opravdu pěkně a ptá se na práci. " Ty nemáš práci? " zeptám se natvrdo a přejdu k němu. Přítáhnu si ho a skoro vypadá, že mu jednu fláknu. " No jsi tu první den, ...dám ti na výběr. Bud půjdeš se mnou na večeři a budeš se koukat, co dělají sluhové a nebo tu zůstaneš, připravíš vše na můj příchod. " řeknu a ani mu neřeknu, co myslím tím připravení na příchod. Sám se začnu oblíkat, své věci házím po zemi i po posteli a připravuji se na večeři ve společnosti. Vypadá to, že během chvíle jsem schopný udělat nepořádek. Jak jsem oblečen a připraven, vyrazím na večeři až s Nikem či bez něj, Stín mě ovšem jako můj věrný společník doprovází. |
| |
| Gabriella de la Crull Alec se zatvářil úlevně, nejspíš se lekl představy že by si hrál na šlechtice a možnosti že by se na to přišlo. To že by se stal schovancem mu nejspíš přišlo o hodně méně riskantní. Jak jsi zamítla Duncanovu nabídku aby si vzal něco z jeho oblečení chápavě přikývl "Máš pravdu."souhlasil "Jsem si jist že hraběnka z Westmoru jistě bude mít nějakého krejčího, snad nám ho zapůjčí."pak se zadíval na Alece čekaje na jeho příběh. Alec se na tebe zadíval "Předem se omlouvám jestli můj příběh nesplní vaše očekávání, Vaše Veličenstvo."řekl první, pak se nadechl "Má matka byla gardedáma u šlechtické rodiny McGregorů."začal. Jméno McGregor ti bylo povědomé, ale nic konkrétního jsi si nemohla vybavit. "Žil jsem v jejich domě do svých desíti let, kdy tam matka pracovala. Díky tomu se tak nějak orientuji v přítomnosti šlechticů. Bohužel nikdo nevěděl že jsem levoboček sira McGregora, ale nějak... se to provalilo a matka přišla tak o práci. Sir McGregor mě samozřejmě odmítl uznat za svého syna a tak jsme upadli do chudoby. Z matky se stala švadlena a já si vydělával jako poslíček. Bohužel matka mi před dvěma roky zemřela na zápal plic. Dál jsem tam různě pracoval až jsem se nakonec dostal sem do toho hostince. A to je vlastně vše, Vaše Veličenstvo."dovyprávěl zkrácenou verzi. Duncan se tvářil zamyšleně "McGregor.... ty znám. Je to celkem vážená rodina. Zrovna nedávno se jejích nejmladší dcera provdala za Hraběte Segeela."informoval tě. |
| |
| Vychádzka "To neviete, pani moja. Možno si jej gardedáma teraz niekde spokojne užíva, rada, že sa jej zbavila. Tvrdohlavé slečny s patentom na rozum nikdy neboli u vychovávateľov obľúbené." pousmial sa a dúfal, že to nezoberie až tak veľmi vážne. "Viete, škandál z toho nebude. Ani jedna z nich sa tým chváliť nebude. A okrem toho, slečna Margot cestovala v prestrojení, takže podozrenie určite nevzniklo." dodal ešte na margo Margot (hehe). A potom... Jej blízkosť ho prekvapila. Väčšinou si od neho ľudia držali náležitý odstup a jemu to vyhovovalo. Ale v tomto prípade to bolo nesmierne príjemné... "Som rád, že vás to rozosmialo. Smiech je v týchto smutných časoch veľmi vzácny. Možno by som mal poďakovať ja." usmial sa a na chvíľku mu zmizli vrásky starostí okolo očí. Po dlhom čase sa usmieval aj dušou, nie iba telom. Čo dodať k ovciam... Boli také, aké ovce majú byť. Skôr šedé ako biele, ospalo si hľadali nejakú potravu pod pokrývkou snehu. Šírila sa okolo nich tichá vôňa paniky, sena a to zvláštne živočíšne teplo, Vďaka ktorému je každá noc strávená v stajni príjemná. Spomenul si na staré časy poľovačiek, keď strávil nejednu noc v prítomnosti nejakého zvieraťa (tie so ženami sa nepočítali). Bolo to zvláštne, ale až teraz si uvedomil, ako skvelo sa mu spalo. Balthazar bol v tomto veľmi vstriecny. Bol asi jediný kôň, ktorý rád spával poležiačky a nikdy nepohrdol jeho spoločnosťou. Ale to už je dávno... Výlet sa pomaly končil. Zima sa pomaly začala plížiť aj skrz hustú vrstvu oblečenia. A decká sa tiež už zrejme náležite vyblbli. Cesta do sídla bola pomerne rýchla a príjemná což bolo spôsobené aj predstavou vyhriateho sídla, ktoré tam čakalo... "Aj ja ďakujem, lady. Budem skutočne nesmierne rád, ak si to zopakujeme." odpovedal s úsmevom, jemne sa uklonil a pobozkal jej ruku. A keď sa zatvorili za ňou dvere, dovolil si ďalší úsmev. Do vlastných komnát priam dotancoval. A v momente, keď sa do pol pása vyzliekol, aby sa mohol poumývať, niekto mu zaklopal na dvere. Chvíľku sa nádejal, že to bude ona, ale to by bolo nelogické. Hodil na seba košeľu a otvoril. Stál tam sluha. Kruté sklamanie, oproti očakávaniu. "Dobrý podvečer, pane. Večera začína o pol hodiny. Pani vás prosí, aby ste sa dostavili do hlavného sálu." oznámil sluha úctivo a rezervovane. Poďakoval a zatvoril dvere. Rýchlo dokončil očistu, hodil na seba večerný oblek (veľmi pohodlný) a s celkom slušnou časovou rezervou sa dostavil do hlavného sálu. A čakal... |
| |
| Komnaty Velmi příjemné společnosti slečny Margot jsem si užíval téměř celý den a rozhodně nemohu říci, že bych litoval jediné minuty strávené v její společnosti. Čiší z ní energie. Ale všechny krásné chvíle mají svůj konec a tak jsme se i my museli rozejít. Ne, že by mě v dalších chvílích čekalo něco méně zábavného. Do pokoje vstoupím vcelku tiše a s úsměvem na rtech, který ani zdaleka nemůže patřit Claudii. Nejsem si ani jist, jestli žárlím kvůli ní samotné nebo kvůli tomu, že hrabě je k ní mnohem více přívětivější než ona mladá dáma ke mně. "Báječně. Byl to úžasný den, už velmi dlouho jsem se tak nebavil. Příjemné zpestření všedních nudných dní," odpovím své manželce a pomalu přejdu ke skříni, abych se vhodně oblékl k večeři. Dokonce k tomu převlékání mám chuť. Ruce se pomalu vnoří mezi jednotlivé kousky mých šatů. "Všiml jsem si, miláčku, že jste spolu byli velmi uvolnění. Vlastně si myslím, že není nikdo z přítomných, kdo by si nevšiml té dobré nálady panující mezi vámi," mluvím klidně a nezaujatě. Když se Claudie oblékne, mám já teprve vybráno. Nic příliš okázalého ani výstředního a zároveň nic staromládeneckého nebo nedej bože přesně podle manželčina gusta. Bílá košile, tmavě zelený kabátek a kalhoty z tmavé látky snad budou to pravé. "Nádherně, drahoušku," přejdu k ní a letmo jí políbím na krk, pak na tvář a znovu na krk. Ruce mi přitom sjedou po jejích pažích až k bokům a po těch níž, dokud mne nezastaví sukně šatů. "Také jsem někoho našel. Velmi výjimečná krásná mladá dáma, divoká a přesto ostýchavá." Ještě půlhodina společného času před námi, pokud ovšem má milovaná neuteče z pokoje dřív. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Claudie se na tebe zadívala "Jsem ráda, že jsi se bavil stejně dobře jako já."řekla a ani jsi v jejím hlase nezaslechl žádnou ironii. Nejspíš byla ve stejně dobrém rozpoložení jako ty a neměla chuť si kazit náladu nějakou slovní přestřelkou. Jak jsi zmínil že si nejspíš každý všiml jak si s Hrabětem rozumí jen na okamžik se zamračila. "Nejspíš ano. Ale jsem si jistá, že i ostatní hosté brzy na vlastní kůži pocítí příjemnou společnost hraběte."pokrčila útlými rameny. Uhladila si sukni, pochválil jsi její vzhled což na její tváři vyloudilo úsměv. Přistoupil jsi k ní, vzhlédla k tobě, ale neustoupila před tebou a ani tě neodstrkovala. Políbil jsi ji na krk, na tvář a znovu na krk zatím co tvé ruce bloudili po jejím těle. Zarazila se, když jsi začal mluvit o Margot "Ano. Viděla jsem vás. Ta dívka je jistě zvláštní. Již dlouho jsem neviděla ženu aby jela na koni bez dámského sedla. Doufám, že nás pak seznámíš."pronesla a objala tě rukama kolem pasu. Zvedla k tobě oči, měla maličko bojovně vysunutou, nebyla naštvaná. Ale spíš se tvářila jako někdo kdo hodlá bojovat. Těžko říci jestli to bylo tvými řečmi nebo žárlivostí vůči Margot. Chvíli se na tebe dívala než si stoupla na špičky a políbila tě na rty. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro "Na vlastní kůži říkáš?" potutelně se usměji, ale ani já to nemyslím zle, jak to tak vypadá. Nebo to dobře hraji. "Je odvážná, trochu ztřeštěná, ale příjemně. Zkrátka od každého trochu," jedna ruka stále bloudí po těle, ale její dráha je vybírána náhodně, jak se mi to zrovna hodí. "Určitě a rád, alespoň nebude mít pocit, že děláme něco špatného," políbení na rty přijmu se stejným úsměvem, jaký mám na tváři už delší dobu. Jenže nyní jej zlehka, něžně a láskyplně opětuji. "Co mi to s tebou jen udělal..," zašeptám a vtisknu polibek na krk pod ucho, načež se vrátím k vlahým rtům, které hodnou chvíli laskám jen tak trochu, než jazykem proniknu dovnitř. |
| |
| Pro krásu se musí trpět? Nikoli, ale pro módu bohužel... Zbytek dne utekl vcelku rychle a hlavně příjemně, nakonec jsem si z knihovny díky pár radám sir Henryho nesla asi pět knih. Poděkuji Henrymu za společnost a doprovod, když vejdu do pokoje, trošku mne překvapí Patrika. ,,Popravdě jsem tě nečekala, ale je fakt, že... přecijen na první večeři zde se tyhle šaty moc... nehodí..." skloním hlavu a rukou přejedu přes lehounkou látku, v duchu se rozloučím s pohodlným empírovým střihem. Povzdychla jsem si a do rukou vzala indigově modré šaty se širší sukní, která byla prostřižená do tvaru obráceného písmene "V", dávala tak nahlédnout na spodničku, která měla stejnou barvu jako celé šaty. Ty byly vcelku prosté, neholdovala jsem přehnaným ozdobám, ale zas víc jak dost upoutávaly pozornost svou barvou, která kontrastovala se světlou pletí a černými vlasy. Když mi Patrika utahovala korzet, nakonec nešlo jinak, než se chytit rukama něčeho pevnějšího, dýchalo se čím dál hůř, rozhodně jsem se nezmohla na víc, než na chabé kývnutí hlavou na Panenčina slova. Konečně jsem se mohla narovnat, uhladila jsem sukni a přejela dlaněmi po korzetu. Ten byl díky ocelovým kosticím pevný jako skála. Posadila jsem se k zrcadlu a nechala služebnou, aby mi rozčesala vlasy. ,,Jestli budeš tak hodná, tak večer tvou pomoc uvítám. Ale kdyby tě to mělo vytrhnout z milé společnosti některého z mládenců, tak si s tím nedělej starosti... A neříkej mi lady... Stejně tak mi tykej... Chápu, že je to pro tebe asi nezvyk, ale... když už si spolu povídáme vcelku dost otevřeně, tak se ta obřadnost k tomu nehodí..." pootočím se na ni a pousměji se. Natáhnu e ještě po úzké, černé stužce, co přilehne těsně ke krku a teprve teď se pořádně zadívám do zrcadla. Mám dojem, že se na mě dívá někdo jiný. Párkrát rychle zamrkám, snad ve snaze a v naději, že se ten přelud rozplyne, ale ne.... Je tam stále... Dívá se na mě nějaká cizí žena. Má po pás dlouhé, jako noc černé vlasy, modré oči, alabastrovou pleť... v kontrastu s indigovou modří se zdá, jako by její rty byly červenější, než ve skutečnosti jsou... Černá stužka obepínající štíhlou šíji, v hlubokém výstřihu se dmoucí, plná ňadra v kontrastu se štíhlounkým pasem, od nějž vykvétá jako převrácený makový květ široká sukně.  Skloním hlavu a polknu. Ať se bráníš, jak chceš, Margot.... ty NEJSI dítě... Už ne... pootočím se na Patriku. ,,Vpořádku, díky. Myslím, že můžeš jít...." napůl hlesnu. Když za ní zacvaknou dveře, krátce se ještě zadívám na ten odraz, ale nakonec se pomalu zvednu, vlasy nijak neupravuji, nechám je jednoduše rozpuštěné, jen dva prameny podél spánků vzadu sepnu menší sponkou, aby tak alespoň trochu svázaly další neposedné prameny. Po troše váhání sáhnu konečně po klice a vydám se na místo, kde se mají sejít i všichni ostatní... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Tvá poslední poznámka ohledně Margot vyvolala Claudii v očích jakýsi záblesk, ale nemohl jsi ho určit. Začal jsi ji líbat na krk a na citlivou kůži pod uchem, vzdychla a usmála se "Pššštt... teď mlč drahý."požádala tě jemně a přivřela oči když jsi ji začal líbat na rty. Jak jsi zapojil i jazyk, dobrovolně ti rty otevřela a polibek opětovala. Tiše vzdychla a pevněji sevřela tvůj pás než dlaněmi přejela od tvého pasu ke košili, kterou ti celkem rychle rozepnula a tak se dostala k tvé nahé hrudi. Začala tě hladit po prsních svalech, bříšku a ramenou. Těžko říci co se stalo, snad hrabě něco řekl možná něco udělal, ale výsledek byl takový že byla celá žhavá do milování se s tebou. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Letmý úsměv na mé tváři okamžitě smaže chuť dotknout se jejích rtů a dráždit jí polibky tak dlouho, jak jen budu schopen. Jak mé ruce bloudí po pažích a pasu, zvednou se kus výše a konečky prstů si probijí cestu až do výstřihu. Zde se už nechovají tak něžně, ale trvdě a žádostivě, stejně jako se rty domáhají dalších polibků a hruď ji jen zlehka postrkuje k posteli. "Mám slova rád, neumím mlčet," zašeptám s příměsí hrdelního zvířecího zavrčení a dvěma naléhavými polibky rozehřeji štíhlý krk. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Claudie vzdychla "Však já tvé rty už zaměstnám."řekla tiše. Uvolnil jsi šněrování jejích šatů a dostal tak na svobodu její drobná ale oblá ňadra. Znovu tě objala a zlehka zatnula nehty do kůže "Ach Henry..."vzdychla zadýchaně a znovu tě políbila. Dotlačil jsi ji až na postel a pak stačil jen jeden pohyb a shodil jsi ji na postel. Sukně se ji vyhrnula a tak jsi mohl vidět její pohledné nohy, které tě momentálně uvítali mezi sebou. Hned jsi se k ní přidal a uvelebil se mezi jejíma nohama, kterými tě sevřela kolem boků a znovu si tě přitáhla k polibku. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Ruka se z ňader přesune mnohem níž a zlehka se sune po odhalené nožce. Rty i jazyk si stále vynucují své a otevřené oči září jasným plamenem. "Ahh!" zavrčím zlostně a odtáhnu se. Ruka přestane škádlit nožku a místo toho pohladí tvář. "Musíme počkat, miláčku. Sice bych..," prsty opustí tvář a chtivě se vnoří mezi ňadra, která hladí spolu s pohledem. ".. chtěl, ale po tak dlouhé době.. Není škoda to promrhat na krátkou chvíli rozkoše, když se po jídle můžeme vytratit na mnohem zajímavější a netradičnější místo," políbím nevýraznou mezeru mezi prsy a vzhlédnu. Jak se zdá, jsem pevně rozhodnut si za svým návrhem stát, ale zároveň nechci Claudii rozhněvat. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Claudie zrychleně oddychovala a překvapeně na tebe pohlédla, když jsi zavrčel. Zvedla ruku a sundala si z obličeje zbloudilí pramen vlasů co se ji uvolnil z účesu "Počkat?"opakovala zklamaně, zhluboka se nadechla a vydechla. Zvedla se na loktech a zadívala se ti zkoumavě do tváře, vypadalo to trochu směšně s tím jak měla odhalená ňadra. Stále tě však objímala nohama, jako kdyby odmítala tě od sebe pustit. Jak jsi ale zmínil zajímavější a netradičnější místo, pozvedla se zájmem obočí. Zadívala se ti do očí "Opravdu?"zeptala se "Tebe nějaké takové místo napadá?"chtěla vědět co se ti honí v hlavě. Zvedla se o něco víš a políbila tě na bradu, než konečně přestala svírat tvé boky "Ale máš pravdu, Henry."pronesla a začala si zakrývat odhalené křivky. "Teď není ta pravá chvíle. Když za chvíli se musíme dostavit na večeři. Nepřišli bychom včas."zvedla k tobě znovu oči v kterých se zrcadlila obava, ale nesvěřila se. Nakonec se pousmála "Víš... asi by jsi ze mě měl vstát, drahý. Abychom se mohli připravit."připomněla ti že na ní stále ležíš. |
| |
| Kuchyně, přípravy Ne ne, Slavi, ráda bych tu zůstala. Pokusím se již nikomu nepřekážet. Usměju se na ni, raději si šaty přepásám zástěrou, abych je neušpinila a Clarisa se nezlobila a pustím se do práce. I když, ani tady vlastně moc nezjistím o tom, co to rpáce je. Slava dělá skoro všechno za mě a když už mě nechá něco udělat, stejně jsem si všimla, že to ještě opraví. Takže jsem spíš na obtíž, než li nápomocná. Ah, děkuji, Slavi. Doufám, že o našem malém setkání nikomu neřekneš a brzy se opět potkáme. Usměju se na ni, svléknu zástěru, ještě zamávám a vyběhnu z kuchyně. Naštěstí mám paměť dobrou a do pokoje trefím. Rychle si nechám připravit koupel a požádám Janne, aby odnesla někam načichlé šaty a nikde se o nich nezmiňovala. Když jsem hotova s koupelí a rozčesávám si vlasy, vtrhne dovnitř Clarisa. Úlevně vydechnu, nevím, jak bych jí vysvětlovala, že smrdím jako náš pozdější chod. Ano, souhlasím, prohlédla jsem si to již při příjezdu. Nádhera, opravdu. Ráda bych si promluvila s tím, kdo toto sídlo zařizoval. Myslíš, Clariso, že je to práce hraběnky a hraběte? Zajímám se a poslušně, jako beránek držím, když mi pomáhá do šatů a češe. Mám zapletené vlasy projasněné perličkami. Šaty jsou krásné, to ano. Na můj vkus však příliš honosné, moc nevinné. Ovšem nebráním se, nikdy se nebráním. Plním přání matky a otce a chovám se příkladně, tvářím se jako anděl ke kterému mě přirovnávají a na všechny se usmívám. Někdy sama sobě přijdu jako maska, soška která má výraz na věky vrytý do kamene. Nejspíš máš pravdu. Usměju se na její poznámku o šlechticích a předstírám, že mě to těší. Že vdavky jsou to jediné, po čem prahnu. Alespoń na pár okamžiků chci být svobodná, sama sebou, obyčejná. Prostě Victorie, ne lady. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Prohlížím si jí a ten nadhled mi dělá dobře. Díky tomu, že dosud nebyla těhotná, natož aby porodila, se její křivky zachovaly a i když je místy vidět, že často strádá díky nemocem, pořád není k zahození. "Oh. Přijít na první večeři pozdě, to by neudělalo dobrý dojem," zlehka se zapitvořím, ale je jasné, že ani já ve skutečnosti nechci přijít pozdě. Zítra možná, ale tento první večer bychom se měli všichni snažit. Minimálně před večeří a na jejím začátku. "Ale jistě," postavím se a ještě předtím, než se sám začnu upravovat a pokusím se zničit důkazy o našem nepovedeném dovádění, nabídnu ruku, abych Claudii pomohl vstát. |
| |
| Ash Perez Když jsi si Nika přitáhl viděl jsi v jeho očích strach “Já… půjdu s vámi, pane. Aspoň se něčemu od ostatních sluhů přiučím.“řekl nakonec. Jak jsi se začal oblékat a pohazovat věci na zem, on je zase sbíral a začal uklízet, aspoň uklidil něco málo. Jak jsi byl hotový vyrazil jsi dolů do sálu a Niko tě spěšně následoval. Sešli jste po schodišti z kterého jste už mohli vidět několik hostů, kteří se zde sešli a diskutovali mezi sebou zatím co čekali až budou uvedeni do jídelny. Niko se držel u tebe a mlčel, zvědavě se rozhlížel a prohlížel si vše co ho zajímalo. Sir John Drake Stál jsi v hale a čekal jsi až započne večeře a také jsi se díval ke schodišti jestli už nejde lady de Montan. Hala se pomalu plnila, zatím jsi tak zběžně spočítal přes dvacet hostů a tušil jsi že jich přijde ještě více. Ucítil jsi letmí dotek na paži, otočil jsi se a již dříve než jsi ji spatřil jsi věděl kdo to je. Lady de Montan se na tebe usmála, na sobě měla zase černé vlasy, lehčí než ty které měla venku, ale těžko rozeznat střih když šaty mají stále stejnou barvu. Zahlédl jsi její děti, které se motali mezi ostatními hosty “Doufám, že vás neobtěžuji tím, že vyhledávám vaší společnost, Sire Drake?“zeptala se tě vdova a zlehka se štíhlými prsty dotkla tvého zápěstí než ruku stáhla. Margot Swanson Panenka se usmála “Omlouvám se. Musím si na to zvyknout. Jsem zvyklá všem vykat.“pronesla omluvně a upravila ti sukni. “Večer samozřejmě přijdu a pomohu vám.“ujistila tě “Ať už mládenec nebo ne… své povinnosti nehodlám nijak zanedbávat.“ujistila tě že večer ti pomůže. Jak jsi se začala prohlížet v zrcadle, ustoupila aby ti ve výhledu nepřekážela “Velice ti to sluší, Margot. Jsi krásná.“ujistila tě a pak přikývla “Dobrá. Přeji ti příjemně ztrácený večer.“uklonila se a pak tiše odešla. Ještě chvíli jsi se pozorovala než jsi se vydala do hlavní haly, kde už čekalo přibližně přes dvacet šlechticů. Jak jsi scházela za schodů, všimla jsi si sira Drakeho znovu ve společnosti té vdovy. Všimla jsi si i pohledů některých mužů, zvlášť těch mladších. Victoria de Maron Clarisa pokrčila rameny “Těžko říci. Ale jestli bych si měla vsadit… tak buďto Hrabenka a nebo si na to někoho najali.“odpověděla a ještě zkontrolovala jestli ti šaty dobře sedí. “Krása.“řekla spokojeně “Tak pojďme.“pobídla tě a už tě hnala ven z pokoje a pak do haly, kde se museli shromáždit snad už všichni hosté. Padesát, přibližně, to bylo hodně lidí. Rozhlédla jsi se, zahlédla jsi toho muže z hostince, ten se psem a i teď ho měl u sebe. “Tedy… netušila jsem, že je tu tolik hostů. Když byli každý jinde vypadalo to že jich tu je méně. A podívej kolik pěkných, mladých, gentlemanů tady je.“naznačila směrem k hloučku mladíků, kteří se živě bavili. Ale tebe příliš nezajímali, čekala jsi na svého Aleca a rozhodně se ti s nimi nechtělo mluvit dokud nebylo vyhnutí. Sir Henry Douglas Claudie vydechla a přijala tvou ruku, pomohl jsi ji na nohy. Krátce se na tebe zadívala, pousmála se ale pak se také začala upravovat. Znovu. Tentokrát jsi byl dřív než tvá žena, která si ještě dodělávala účes který se při vašem lašování mírně poničil. Ale už ji to netrvalo dlouho a vstala, nabídl jsi ji rámě a spolu jste se vydali dolů do haly, kde byli shromážděni snad již všichni hosté. Tak padesát, plus mínus. “Oh… je tu opravdu hodně lidí.“poznamenala Claudie a zlehka stiskla tvou paži o něco pevněji. “Myslíš že to jsou všichni pozvaní nebo že ještě další hosté dorazí?“zajímala se a sešli jste schodiště. Už na něm jsi si všiml lady Swansonové, která na sobě měla méně zdobené šaty než ostatní ženy, krásné modré barvy, přesto na ní vypadali půvabně. |
| |
| Všichni Hraběnka s Hrabětem se objevili záhy, hrabě jak jinak doprovázel svou půvabnou manželku, která na sobě měla tentokrát šaty barvy čerstvě uzrálých hroznů a hnědé vlasy v dlouhých loknách ji spadali volně na záda. Zatím co hrabě na sobě měl kombinaci bílé, hnědé a červené, košile byla bílá na ní hnědá vesta a přes ni ještě červený, honosný kabát zdobený zlatými nitěmi, kalhoty měl také hnědé. “Dobrý večer.“pozdravil vás hrabě zvučným hlasem a hraběnka se zatím jen přívětivě usmívala. “Některé z vás jsem bohužel neměl možnost přivítat osobně, tak mi dovolte abych to udělal teď. Vítám vás na panství Westmorů.“zeširoka se usmál. “Doufám že pobyt v sídle pro vás bude příjemným zpestřením v zimní sezóně.“otočil se na svou ženu, kterou rukou pobídl aby se chopila slova. Tentokrát na vás promluvila hraběnka “Teď se prosím odeberme do jídelny po pravé straně.“ukázala elegantně rukou “Kde se usaďte dle vaší volby. Hned jak budou všichni usazeni začne se podávat první chod. A prosím… nechte si chutnat.“když dořekla sestoupila s manželem posledních pár schodů a šli s ostatními hosty do jídelny. Jen co jste se usadili, podívala se polévka, obyčejná hrachová ale přesto chutnala výtečně. Pak následovalo pečené maso, saláty, horké brambory nebo smažené, každý si mohl vybrat co si přál. A nakonec po půl hodině přátelské konverzace následoval sladký zákusek a kapka alkoholu. To už jste se mohli postavit od stolu a povídat si s kým chcete a ne jen s tím koho máte na dosah. Děti, kterých tu bylo přesně šest měli stůl odděleně, ale hlídal je jeden sluha, aby se chovali slušně a nerušili dospělé. Sir Henry Douglas Během jídla jsi si všiml, že tvá žena dostala jiné jídlo než ostatní, skládalo se z býlích kousků masa, těstovin a jakýchsi luštěnin. Když bylo po jídle, mohli jste vstát od stolu a napít se kapky alkoholu všiml jsi si že se hrabě motá kolem tvé ženy a ne jen on, ale i hraběnka a oba se na ní usmívali. Claudie byla z jejich pozornosti potěšena a úsměvy jim upřímně oplácela. Sir John Drake Lady de Montan se při večeři usadila vedle tebe a nezávazně s tebou po celou dobu hovořila. Znovu jste probrali koně a také ti prozradila že v létě nechá syna už učit jezdit na koni. Zdálo se že se s tebou dobře baví, často se usmívala, hlavně na tebe a viditelně byla ráda že si má s kým povídat a s kým trávit čas. Victorie de Maron Clerisa se viditelně bavila, nakonec neměla příliš mnoho šancí aby večeřela v tak vybrané společnosti. I když si postěžovala že by byla ráda, kdyby tu měla Williama, že by jistě také byl nadšen. Po dezertu se ti povedla Clarisi na chvíli zbavit a mohla jsi se po jídelně sama projít se skleničkou vína v ruce. “Pssstt.“slyšela jsi někoho, jak na tebe někdo sykl. Rozhlédla jsi se, první čeho jsi si všimla bylo velké okno, venku již byla tma. A pak následně dlouhého závěsu vedle okna z kterého na tebe někdo mávl abys šla k němu. Magor Swanson Během jídla a i po něm jsi si připadala poněkud osaměle. Moc lidí jsi zde neznala, jen hraběnku, sira Drakeho a sira Henryho. Ale ti každý byli někde jinde a tak jsi si aspoň tu a tam povídala s lidmi okolo, ale to neměnilo nic na tom že jsi je příliš neznala. Zrovna jsi dojedla dezert a přemýšlela co by jsi tak mohla dělat, když k tobě přišla dívenka, tak jedenáct let, na sobě měla bledožluté šaty s volánky a v hnědých vlasech žluté mašle. “Dobrý večer, lady.“vykouzlila drobné pukrle. “Prosím. Mohla by jste mi říci, jak se jmenujete?“zajímala se a nevinně se na tebe usmála. Ash Perez Niko se během večeře držel u zdi a ani nedutal. Jen pozoroval střídavě tebe a střídavě sloužící co nosili jídlo, uklízeli nádobí a všeobecně se starali o pohodlí hostů. Když bylo po večeři, váhavě se přesunul k tobě, ještě chvíli s tebou pobyl než se k tobě nahnul “Omlouvám se, pane že vás vyrušuji. Jen jsem se chtěl zeptat jestli bych se mohl vrátit na pokoj a připravit ho na váš návrat?“zeptal se tě. |
| |
| Hala,Večeře Snad to brzy zjistíme. Odpovím Clarise a pak se již vydáme do haly. Překvapeně se rozhlížím, kolik nových lidí zde je. Všichni se živě baví, komunikují spolu a jediný s kým mohu hovořit já je má komorná. Výborně. Ano, vidím, úžasné. Opáčím s umělým úsměvem a jen zběžně pohlédnu k partě mladíků. Snad tu budeš brzy se mnou, Alecu. Pomyslím si a pak již věnuji pozornost Hraběti a Hraběnce. Oba jsou moc hezcí,m upravení a velmi zajímaví. Ráda bych si s nimi později pohovořila a vyřídila poděkování od rodičů. U večeře jsem si sedla vedle Clarisi, jak jinak. Vedle mě seděla postarší dáma, která pořád a pořád mluvila. Z neustálého zdvořilého úsměvu mě již bolí tváře a jen doufám, že to brzy skončí. Omluvte mne prosím. Usměju se na dámu, když dojím poslední chod. Způsobně se zvednu, vezmu si skleničku vína a jen se procházím po místnosti. Je to opravdu obrovská jídelna, stejně jako zbytek sídla zdobená a honosná. Překvapeně se zastavím, když zaslechnu nějaký zvuk. Syčení a jelikož tady u okna jsem jen já, bylo to nejspíš na mě. Nedůvěřivě udělám pár kroků směrem k oknu, zastavím se a vyčkávám. Několikrát to opakuji, proi okolí předstírám, že si něco prohlížím. Nakonec jakoby ledabyla dojdu k onu, zahledím se ven a jen čekám. Za závěs se raději nedívám. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Slečno, Victorie?"šeptl hlas z poza závěsu. "Mám vám vyřídit vzkaz."mluvil muž, no podle hlasu jsi poznala že je to muž. "Někdo na vás čeká, slečno Victorie."mluvil tiše, závěs se zavlnil jak se muž za ním pohnul. "Ten muž vám vzkazuje, že na vás počká ve výklenku za schodištěm."pronesl a závěs se znovu pohnul. Když jsi se pootočila už jsi jen viděla jak muž co ti přinesl vzkaz spěšně vyšel ven z místnosti. |
| |
| Večeře, sídlo, ale myšlenky jinde Netrvalo dlouho a objevili se Westmorovi, oba velmi dobře oblečení, přecijen na první večeři se všemi hosty. Nebylo divu. Dle jejich pokynů jsem se společně s ostatními odebrala do jídelny, kde jsem se posadila na první z židlí, co mi přišla do cesty. Zrovna mě nijak nesešlo na tom, kde to je. Beztak tu byli samí cizí lidé a osobně jsem neměla potřebu momentálně s někým hovořit. Už během toho, co jsem šla z pokoje jsem se zamyslela a vpodstatě přes celou večeři byla tak nějak "mimo" celou tuhle společnost. Hlasy, cinkání příborů, chuť jídla... To všechno bylo jaksi daleko, i když to bylo na dosah ruky. Já naopak zcela zřetelně cítila to, co bylo vzdáleno snad až příliš... Vůni slámy, příchuť jeho rtů... Zlehka a příjemně mě zamrazilo. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, jenže na to byl korzet až moc těsný. Nedovedla jsem si představit, že bych v něčem takovém měla strávit vpodstatě zbytek života. Tohle mě trochu vytrhlo z myšlenek, ale aspoň jsem byla schopná plně postřehnout, co se kolem mě děje. Alkohol jsem vynechala, nikdy jsem ho nepila a ani jsem s tím nechtěla začínat. Víno ani podobné mému jazyku nijak nelahodily. Povzdychla jsem si a vstala, hlavou mi opět prokmitla jedna něžná vzpomínka, když se ozval dívčí hlas. Mírně jsem škubla hlavou, pak shlédla na dívenku. Tváře mi zlehka zrůžověly, jako by mě přistihla při něčem, co se nesluší. A vlastně to tak bylo, až na to, že do hlavy mi nikdo nevidí. Nejistě jsem se na ni pousmála. Děti vážně nebyly mou parketou, zatím jsem jim nepřišla nijak na chuť, stejně jako alkoholu. A stejně jako u něj - dokud mě vyloženě nebyly nuceny, nevadily mi. ,,Dobrý večer." odvětila jsem a v lehčí úkloně sklonila hlavu. ,,Margot. A ty, mladá dámo?" opět pousmátí, tentokrát už jistější. Vzpomněla jsem si, jak se mnou jako s malou hovořili cizí lidé, když jsme byli kupříkladu ve městě. Ale i tak jsem nebyla nijak jistá. Vždyť je to jen dítě.... Na ty se musí pomaleji, mazlivě a bezstarostně, stejně jako na zvířata. S Oliverem vycházíš dobře, tak proč by ti tohle mělo dělat problémy? - Protože Oliver nemluví? odpověděla jsem v myšlenkách sama sobě, zatímco jsem čekala, co ta malá odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Eh..ano? Překvapilo mě, že mě ten hlas olsovil jménem. Jak mohl přes ten závěs vidět? Co kdyby tam se mnou ještě někdo byl? No, dál jsem takové otázky neřešila a jen jsem poslouchala. Vzkaz? Někdo na mě čeká? Kdo? Jaký muž, tak odpovězte přece! Neodpověděl, místo toho se jen spěšně vytratil z místnosti a mé otázky zůstaly nezodpovězené. Jsem hodně zvědavá a pomyšlení, že na mě někdo čeká, je silnější než já a myšlenky o nebezpečí. Rozhlédnu se, abych se ujistila, že Clarisa je pryč a nikdo mě nevidí. Rychle vyběhnu z místnosti a spěchám na místo určení. Kdo by mě mohl volat? |
| |
 | soukromá zpráva od Tony Ronson pro Doběhla jsi až ke schodišti, obešla jsi ho a našla výklenek, kde by se jistě v pořádku vešli i tři lidé. Ale nikoho jsi zde neviděla, že by to byl jen nějaký vtip? "Neměla by jste chodit za muži o kterých nevíte co jsou zač."uslyšela jsi tobě známí hlas. Ucítila jsi jak dotyk na tvém pase a pak tě zatlačil hlouběji do výklenku, aby na vás nikdo neviděl. Otočil si tě k sobě, byl to Alec, tvůj Alec. Přitiskl tě k sobě "Chyběla jsi mi lásko."řekl tiše "Nemohl jsem se tě vůbec dočkat."šeptal tiše a usmál se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Už když ten hlas uslyším, zamrazí mě z toho. Urychleně se otočím a s výrazem nejvyššího štěstí se podívám na toho, kdo si mě zavolala a koho jsem čekala. Alecu! Tlumeně vykřiknu. Obejmu ho kolem krku a nedočkavě ho políbím. Ani já tebe se nemohla dočkat, myslela jsem na tebe dnem i nocí. Chyěl jsi mi. Opět ho políbím, hlouběji a vášnivěji. Kdy jste přijeli? Přišel jsi o večeři, ach, jsem ráda že jsi tady. Koukám na něj jako na svatý obrázek. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro Polibek ji také oplatím, dychtivě ji k sobě tisknu, nechtělo se mi odtrhnout od jejích hebkých rtů, ale musel jsem ji odpovědět. "Přijeli jsme teprve před chvílí. A zmeškaná večeře nikomu vadit nebude... zúčastníme se ji příště... ale aspoň jsem tě snadněji našel, lásko."znovu tě políbil. "Nejraději bych tě už nikdy nepustil z náruče. Už nikdy se mi nesmíš takhle vzdálit. Bez tebe doslova uvadám."zabořím tvář do jejích vlasů a nadechnu se. "Dostal jsem se do přízně princezny. Sestry krále... stal jsem se jejím chráněncem. Teď jsme možnosti být spolu víc než kdy předtím."políbím ji na tvář a neodolám a líbnu ji i na krk. |
| |
| Večera Prišiel akurát včas. Nestihol sa ani poriadne poobzerať, kde kto je, keď sa objavili páni domu. Bol na nich rozhodne príjemný pohľad, tvorili nádherný pár. Je skutočne zvláštne, ako sa niektorí ľudia k sebe hodia. Otázka je, čo navždy... V jedálni sa usadil tak povediac bokom. Videl tu mnoho známych tvárí, ľudí, ktorých poznal a ktorí poznali jeho, ale aj tak dal prednosť tomu malému kútiku neznámych osôb. Pozerali sa na neho síce tak trochu podozrievavo, ale ich názor mu mohol byť dosť ukradnutý... No a v tej chvíli sa tam objavila lady de Montan. Celkom suverénne zamierila k nemu (jej detí sa ujal dosť odstrašujúco vyzerajúci sluha, ktorý ich láskavo uviedol k stolu im určenému). Zachoval sa ako gentleman, zdvihol sa, jemne sa jej uklonil a usadil ju na miesto. Trochu ho to prekvapilo, predsa len, v tejto miestnosti mala lady omnoho viac a omnoho lepších známych. Ale rozhodne z toho nebol smutný... Večera bola... No, výdatná. Po oboch stránkach. Veľmi príjeme sa porozprával a ešte príjemnejšie sa najedol. Výber bol vskutku ohromujúci, hoci ho pokladal za tak trochu... Luxusný. Bol zvyknutý na trochu skromnejšie večere (vraj by mal držať figúru). "Ak chcete, aby sa váš syn skutočne naučil jazdiť, nájdite mu ako učiteľa absolventa španielskej jazdeckej školy. Keď si tí ľudia sadnú na koňa, máte pocit, ako by boli s ním jedna duša." odporučil jej. Skutočne obdivoval umenie tých ľudí, či sa týkalo cvičenia koní, alebo ich jazdy. V ich podaní to všetko vyzeralo aboslútne prirodzene... "Má učil jazdiť môj otec a podľa toho to aj vyzerá. Pred pár rokmi som si najal jedného španiela, aby ma odnaučil všetkým tým zlozvykom. Chudák starý pán, myslím, že som v ňom zanechal hlbokú traumu. Viete, ako to je. Starého psa novým kúskom nenaučíte..." usmial sa a v duchu toho pána učiteľa znova poľutoval. Áno, bol vtedy už dospelý, ale človek sa toho prirodzeného vzdoru voči učiteľom len tak nezbaví. Musel mu uznať, že ho o jazdení naučil mnoho, ale aj tak sa vždy vrátil k tomu, na čo si za tie roky už zvykol... "Ak chcete, môžem ho za vami poslať. Určite bude rád, keď ma znova uvidí..." uškrnul sa, takmer až škaredo. |
| |
| Večeře Jdu do haly a Niko mě následuje. Jak uvidíme naše hostitele, oba si prohlídnu a potom náznakem se pokloním, nic se nemá přehánět. Vypadají dobře....opravdu jsou bohatý...a vypadají oba dobře.....opravdu je to tu na úrovni...ale asi jen oni. sklouznu pohledem kolem. To si tady mám někoho najít...jediný, co jsem si našel, je osobní sluha...kterých doma mám dva. pohledem skončím na Nikovi. Rozejdeme se do haly. Sednu si ke kraji a to z důvodu, aby Stín si mohl lehnout u mých nohou. A tak mám společnost jen z jedné strany. Jsem za to rád, z obou strach bych už asi skřípal zuby. Jídlo je na velmi dobré úrovni a chuti. Po pár soustech se rozdělím i se Stínem, ale ten vždy dostane trochu a pak případné kosti či zbytky, co já nejím.Niko stojí stranou a tak ho nechám, at sleduje obsluhující a učí se. Vedle mě seděl nějaký mladík, ani ho neznám a snažil se být vtipný, nebo mě to tak přišlo.Neznám jeho jméno, prostě se posadil vedle mě. Mlčel jsem a ani jsem se jeho vtipům nesmál. Spíš jsem se díval po okolí arozmýšlel, kdy vypadnu. Ještě chvili do mě bude něco takového hustit, a dostane pěstí, že to jeho šlechtičný nos ještě nezažil.....at si tímto otravuje ty paničky tady,....komedie...vše je jen pitomá komedie.Nemám rád tyto dýchanky, raději jsem pozoroval ty služky a usmál se, jak jsem si vzpomněl na něco ze své minulosti. Niko ke mě přišel a chvili tu byl se mnou a nerušil, potom mě však požádal, zda by mohl jít. " Pokud sis vše zapamatoval a zvládneš se ode mě zítra starat tak, jak jsi zde viděl, můžeš jít." odpovím mu a vypiji sklenku s alkoholem. Niko odejde a já sám se po chvili také zvednu. Krátce se omluvím svým sousedům, a spolu se Stínem opustíme halu a vydáme se ven, projít se po okolí. Stýská se mi po Pomstě....co by jsi řekl hochu, projedeme se.....dáme tomu mladíčkovi nahoře čas,...aspon se porozhlídneme, zda tu není lepší zábava než tyhle nudné večeře, které miluje moje otravná matka. podrbu Stína za uchem. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Já mám takovou radost, nemohla jsem se tě dočkat. Zajímalo by mě, jak se bude tvářit Clarisa, až tě někde uvidí. Zasměju se a prohlížím si ho. Neboj, nevzdálím se. Máme na sebe spousty času a možná ještě víc. Usměju se potutelně a ta představa mi vyvolá lehkou červeň do tváří. Hrozně si mi chyběl, prosím, ujisti mě, že se mi jen nezdáš. Že tady opravdu jsi a taky budeš. Zvednu hlavu a vážně se mu zadívám do očí. Postavím se na špičky a políbím ho na rty. Je hezká? To je první věc, co mě zajímá. Přeci jen, nejsem hloupá ani princezna si nevzeme někoho, kdo se jí nelíbí. Určitě si od toho něco slibuje. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro "No... nejspíš se bude divit. A mohlo by ji i pojmout podezření... ale to bych řešil až se tak stane."pronesu. Usměji se jak se začervená, neodolám a políbím ji na obě červené tváře. "Ujistit tě? Rád tě ujistím o své pravosti."řeknu a pak ji dlouze, vášnivě políbím a líbal jsem ji tak dlouho dokud nezačala zrychleně dýchat. Pak teprve jsem se od ní odtáhl "Stačí ti tohle jako důkaz?"zajímal jsem se přejel rty k jejímu uchu a mezi rty stiskl její ušní lalůček. Pamatoval jsem si moc dobře, že se ji tohle líbí. "Taky tě ještě můžu štípnout."řeknu a má ruka sjede z jejího pasu na zadeček, který byl schovaný pod silnou látku šatů. "Kdo? Princezna?"zeptám se a začnu se na ní znovu usmívat "Ano. Je moc krásná."odpovím ji po pravdě. "Ale ty jsi podle mě mnohem krásnější."zlehka ji do ušního lalůčku kousnu. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Ona určitě pojme podezření. Zasměju se a zavrtím nad Clarisou hlavou. Když mě pak ujišťuje, podlomí se mi kolena a já na něm zpoloviny visím. Když se pak ode mě odtáhne, musím se ho přidržet, lehce se mi motá hlava. Když se vzpamatuju, zasněně se na něj podívám a smívám se jako blázínek. Takhle mě můžeš ujišťovat častěji, možná s menší razancí. Málem jsem omdlela, jak jsi mi zamotal hlavu. Lehce vyjeknu, když mě štípne a káravě se na něj podívám. To se dělá? Rozesměju se a žadoucně zvednu hlavu, aby mě líbal. Když řekne, že je princezna krásná, dokonce moc krásná, zamračím se. Ne zlobně, ale spíš lehce ublíženě. Bojím se, že o něj přijdu. Vážně? Začervenám se a několikrát nevinně zamrkám, spíš tedy rádoby nevinně. |
| |
| Večeře Claudii odpovím jen polohlasným "Nevím, snad by ale měli být všichni" a dál se k této záležitosti nevracím. Není mi příjemné být mezi tolika lidmi a vědět, že znám sotva pět z nich. Jídlo si bezesporu užívám a snažím se vzít si kousek od každého, abych měl přehled, co v tomto domě stojí za to jíst a co naopak ne. Jenže po zábavném odpoledni ve společnosti jisté dámy mám takový hlad, že mi všechno připadá dokonalé. Zvláštní, že předtím mi ani nedošlo, jaký mám hlad. Když se Claudie vytratí od stolu, věnuji jí jen krátký pohled. To ale bohatě stačí k tomu, abych se zamyslel nad tím, jak to vlastně s dopisem bylo. Jestli oni zvali nás nebo je Claudie uprosila a tím pádem je zdá déle, než mi původně chtěla říct. Nakonec ale co je mi po tom, líbí se mi tady a nemohu si stěžovat. Můj zájem o Claudii v tu chvíli opadne a já pohledem vyhledám Margot. Naneštěstí je v tu chvíli zaneprázdněna rozhovorem s jakousi mladinkou slečnou a já je nechci rušit. Nechám si proto dolít vína a zůstanu sedět u stolu, možná na první pohled znuděný, ale uvnitř velmi spokojený. |
| |
| Margot Swanson Dívenka se na tebe usmála “Ráchel. Jmenuji se Ráchel, slečno Margot.“odpověděla a usmála se na tebe “Máte moc hezké šaty, krásná barva.“řekla a uhladila si svou sukýnku. “A jaké máte příjmení, slečno Margot?“chtěla vědět. Za zády Ráchel jsi si všimla, že se tam sir Douglas se sklenkou vína pohybuje zcela sám. Ale ne na dlouho, přišla k němu jeho žena a usmívala se na něj jako rozjařené sluníčko. Za to jsi si hned všimla hraběnky, která se míchala zkušeně mezi hosty až se zastavila u vás. “Ah! Slečna Swansonová!“zahalekala zpěvavě “Jak se vám zde zatím líbí, má drahá?“zeptala se a usmála se na Ráchem, která se ji drobounce uklonila. “Velice vám to sluší, slečno Swansonová. Nebude vadit když vám budu říkat prostě jen Margot? Nakonec budeme ten delší dobru bydlet pod jednou střechou. Budeme tak trochu jako rodina. Nemyslíte?“mrkla na tebe. Ráchel se tiše omluvila, že už asi půjde. Sir John Drake Lady de Montan se ti po jídle zahákla do rámě, procházeli jste se po jídelně, upíjeli víno a povídali si. “Ach ano. Byla to jedna z možností, ale když mi doporučujete i vy takového učitele, tak jistě se pokusím takového sehnat.“stiskla ti na chvíli pevněji paži. Usmála se “Opravdu? To jste byl až tak zlobiví?“krátce se zasmála, ale jak jsi řekl že by jsi jim toho učitele poslal zatvářila se překvapeně “To by jste byl moc hodný! Byla bych moc ráda.“ “Také jsem uvažovala o tom, že bych Gregoryho poslala do školy pro mladé rytíře. Dokonce sám o tom i začal mluvit, ale nejsem si jistá jestli je to pro něj. Slyšela jsem že tam jsou přísní.“odmlčela se. “Omlouvám se.“řekla po chvíli a omluvně se na tebe usmála “Asi začínám být trochu usedlá. Nemluvím o ničem jiném než o svých dětech. Ještě vás tím unavím.“ Ash Perez Niko zaváhal, rozhlédl se ale pak se ti uklonil “Ano pane. Nashledanou.“rozloučil se a pak se odebral pryč, zpět do tvého pokoje. Vyšel jsi z jídelny se Stínem v patách, vyšli jste ven do chladného vzduchu a z temné oblohy se líně snášeli bílé vločky. Odešli jste do stáje kde bylo spousta koní, ale kromě mladíka co podřimoval na kostce slámy tady již nikdo nebyl. O koně již bylo postaráno a tak tu zůstal už jenom mladík co koně hlídal, aby je čirou náhodou nikdo neukradl. Někteří koně se na tebe krátce zadívalo, ale pak se vrátilo ke svým žlábkům, našel jsi Pomstu rychle. Jen co jsi se k ní přiblížil otočila se k tobě a natáhla k tobě hlavu abys ji pohladil. Srst se ji leskla, i hřívu měla učesanou a oba žlábky plné. Uslyšel jsi dívčí smích, z druhé strany stáje dovnitř vešla dívka s mladíkem, tiše se smáli a jen co se za nimi dveře zavřeli začali se objímat. No nebylo divu, stáje jistě byli často využívané jako místo dostaveníčka mladých milenců. Sir Henry Douglas Pomalu a v klidu jsi upíjel víno, vrátila se Claudie posadila se vedle tebe a napila se vína, ohlédla se a pak pohlédla na tebe “Zachraň mě.“zakňučela najednou aniž by ji zmizel úsměv z tváře. Pak se na tebe zadívala “Hrabě s Hraběnkou jsou velice hodní a pozorní. A první to bylo milé… ale začínám z té jejich přehnané starostlivosti být nesvá.“prozradila ti. “Prosím drahý. Nepůjdeme již?“požádala tě a ohlédla se na vaše hostitelé, kteří se naštěstí pro ní teď věnovali i jiným hostům. “Hraběnka pořád mluví o tom, jak náchylnosti na nemoci vyléčí a hrabě zase jestli něco nepotřebuji a je i schopen přerušit mluvu uprostřed věty aby se mě na to zeptal.“znovu pohlédla na tebe. Položila ti ruku na předloktí “Navíc… neměli jsme něco naplánované, drahý?“zeptala se. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro “Copak jsem ti tímto motáním hlavy neukradl srdce?“zeptal jsem se ji sladce a znovu ji k sobě pevněji přitiskl. Začnu ji znovu líbat když ho k tomu i když beze slov vybídla, ani si nevšiml že jsme spolu zacouvali až ke stěně na kterou jsem ji přitiskl a sám se svým tělem přitiskl na její měkké tělo, ženské tělo. “Ne… říkám to jen proto, abys měla radost.“řekl a pak jsem se krátce zasmál “Samozřejmě že to myslím vážně.“políbil tě znovu na rty “Získala jsi si mě už když jsem tě poprvé spatřil. Ty tvé ohnivé vlasy, tvá krásná tvář, rty, lesk v očích.“rozplýval jsem se nad její krásou. Zadívám se ji do očí “Až budou všichni spát… můžu za tebou přijít do tvých komnat?“zeptám se ji. “Touha po tobě mě div zevnitř nesžírá.“ |
| |
| Drobné rozhovory Úsměv jí oplatím a shlédnu na své šaty. ,,Díky. Jsou sice obyčejné, ale tuhle barvu mám ráda...." Při její další otázce mě napadne, že ta malá je nějak zvědavá, ale... Tohle ostatně patří snad ke všem dětem. A dokud ta zvědavost nepřekračuje rámec mezí, tak se jim to ani nedá vyčítat. ,,Swansonová. Spíše irské jméno, vím, ale původně jsem odtamtud." opět se pousměji, krátce vzhlédnu. Koutkem oka zavadím o sira Douglase, ale první tu mám společnost, i když sice mladičkou a v příští chvíli se k němu stejně připojí jeho žena. Tak, jak to má být... To už ale mou pozornost upoutá hraběnka. Tak nějak samovolně se na ni pousměji. ,,Děkuji. A věřte, že nebude. Osobně si na to titulování moc nepotrpím, ostatně jako vůbec na už trochu přehnanější obřadnosti. Slušnost ano, ale květnatá? No, nevím..." odvětím a mimoděk se rozhlédnu kolem. ,,A co mohu říct za tu krátkou dobu strávenou zde.... Ano, líbí. I když.... venkov je venkov, je to tam tak nějak víc domácké a útulnější, bez urážky. Možná víte, co tím myslím." trošku omluvně se pousměji, pak kývnu na rozloučení té malé slečně. Chvilku ji sleduji pohledem, zatímco se snažím zbavit nevím proč stále víc a víc dotírajících myšlenek, co zadrhávají dech a zároveň tak trochu vhánějí slzy do očí. Co když už ho neuvidím? A i kdyby. Jaká je šance, že by.. poštovní kurýr a já...? tiše si povzdychnu. Možná bych měla skutečně dospět a přestat snít. Možná... |
| |
| Stáj Odejdu se Stínem do stáje. Jen tu podřimuje nějaký mladík a to tu má hlídat. To nemyslí vážně...tahle se hlídají koně....to snad nemyslí vážně...jen co pohladím své zlatíčko, tak zjistí, co je to zač...snad bude v pořádku. Pomsta je v pořádku a vypadá to, že má co jíst a tak se usměji. " To je dobře...starají se tu o tebe dobře? Pokud ne, kousej a kopej, máš na to plné právo." přejedu mu dlaní po pleci. Náhle uslyším dívčí smích. Zbystřím a prudce tím směrem otočím hlavu. Spatřím mladíka s dívkou, jak se objímají a nejspíše u toho neskončí. " Asi bude zábava....." poznamenám hlasem plným vzteku, co si dovolují. Otevřu Pomstu, který už ví, co to znamená. Otočím se na dvojici a vyrazím k ní. ,"Co si to dovolujete? Copak jste podkonní, nebo jdete hrabat hnůj? Ne, tak vypadněte." vyjedu po nich a to už se k nim rozeběhne Stín, který jen krátce štěkne a na to s vrčením si to jde vyřidit s těmi, co mě rozčílili. Postupuji pomalu, ale je na mé tváři znát vztek. Pomsta jde za mnou, vzpíná se a uši má stáhnutý dozadu. Nejspíš jí taky chybí prohánění lidí po krajině. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Ukradl, ukradl. S úsměvem horlivě přitakávám, nemůžu se na něj vynadívat. Ukradl a myslím, že jentak ho zpátky nedostanu. To, že mě přitiskl na zeď neřeším, jen na kratičký okamžik se modlím, aby se nezašpinily. Detektiv Clarisa by ihned pátrala, od čeho to je. Daleko víc než myšlenky na šaty jsem však vnímala Alecovo tělo na svém. Ty.. Zasměju se. Moc mě nezlob. Pak ale vypočítává, čím jsem si jej získala a já se jen polichoceně červenám. Ano, přijď. Budu se na tebe těšit, teď se již však musíme rozloučit. Nesmím dopustit, aby si Clarisa všimla, že tam nejsem, či mě šla, nedej bože, hledat. Pak by to bylo velmi nepěkné. Času na sebe budeme mít moc a moc. Přitisknu mu své rty na jeho a chvíli ho líbám. Nějak se od tebe nemohu odtrhnout. Tak ještě poslední. Z poslední je ještě několik dlouhých polibků a pak, opět celá rozechvělá, se konečně vydám zpět do sálu. |
| |
| Annabella MacLeod of Dunvegan “Jsme zde, slečno.“oznámila ti Olivie, tvá služebná kterou jsi si vzala z domova. “Sídlo Westmorů je již na dohled.“řekla a zase se usadila a uvolnila ti tak okénko z kterého jsi mohla vyhlédnout i ty. Sídlo Westmorů bylo rozlehlé stejně jako jeho pozemky, které se táhly kam až tvé oko dohlédlo včetně lesa. Jen málo šlechticů měli možnost vlastnit i lesy. odkaz Dorazili jste až před sídlo, kde vám vozka otevřel dveře od kočáru a pomohl jak tobě tak tvé služebné ven. Pak odběhl k bratům na které klepadlem zaklepal a zase spěchal ke kočáru aby začal sundávat ze střechy vaše zavazadla. Tedy většinu jste již poslali o pár dní předem, ale co se nevešlo do jednoho kočáru jste vzali ještě sebou. Jedno křídlo vrat se otevřelo, otevřel vám postarší muž už se začínajícími šedinami, vypadal na komorníka než na dveřníka. “Dobrý večer.“pozdravil vás muž a nechal vás vejít “Prosím. Vaší pozvánku.“požádal vás. Jen co jste mu ji odevzdali zavolal sloužící co se šli postarat o vaše zavazadla. Otočil se znovu na vás “Vítám vás v sídle Westmorů, lady Annabell.“uvítal vás “Velice se omlouvám, ale večeře již proběhla. Všichni hosté jsou stále ještě v jídelně. Večeři vám samozřejmě nechám poslat na pokoj.“ujistil vás zatím co sluhové nesli kolem vás zavazadla. “Přejete si abych vás uvedl do jídelny mezi hosty?“navrhl ti a uklonil se ti. Když jsi vešla vraty do sídla musela jsi se udiveně rozhlédnout. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznal jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. |
| |
 | Příjezd na sídlo Podívám se po služebné nepříjemným pohledem a jedovatým hlasem s jízlivým úsměvem jí odpovím. "To bych si bez tebe vskutku nepovšimla." Cesta z Isle of Skye byla díky špatnému počasí poněkud delší, než jsem čekala. Takže moje nálada připomíná teplotu venku - je na bodu mrazu. Neustálé klevetění služebné tomu také zrovna moc nepřidává. Ještě jednu větu a zpátky domů jdeš pěšky. Ušklíbnu se sama pro sebe v duchu. Nutno říct, že představa nebohé služebné brodící se vánicí a žadonící o milost se mi docela zalíbila. Z podobných myšlenek mě vytrhne otevření dveří. Přidržím se jen velmi zlehka vozkovy ruky a vystoupím ven. Než se postará o další věci a ujme se nás majordomu, rozhlédnu se po okolí. Nevypadá to tady zle, nakonec by tady mohla být i zábava... Na majordomův pozdrav odpovím jen pokynutím hlavy. Ukážu mu pozvánku a nechám se uvést dovnitř do haly. O svoje zavazadla se nikterak nezajímám, to je práce služky, aby vše bylo v pořádku. Využiji chvilky a rozhlédnu se po sále kolem sebe. Je to něco zcela jiného, než chladný a starý hrad Dunvegan, sídlo našeho rodu. Vše je takové vzdušné, lehké... zařízené pohodlně a elegantně. Otec by nejspíš pronesl něco o tom, že s tak velkými okny se to k čertu nedá bránit. Myšlenka na otce vyvolá na mé tváři úsměv. Podívám se na majordoma. "Děkuji." Odpovím melodickým hlasem ohledně večeře. "Ano, ráda bych se seznámila se s hostiteli a místní společností." Přikývnu a usměji se. Ačkoliv jsem byla na cestě, jsem oblečená do šatů, jaké mnoho dam obléká jen na zvláštní příležitosti. Můj otec mě vždy zahrnoval pozorností v podobě šatů, šperků a všemožných dárků. Rozmazloval mne a hýčkal, pro svou dcerušku chtěl vždy jen to nejlepší. Odložím si karmínový plášť s velkou kapucou lemovanou černou kožešinou a kožešinový rukávník. Podám svrchní oděv služebné, aby se o něj postarala. Upravím si dlaní sukni šatů a jsem připravena vejít. Na první pohled mi může být tak něco kolem dvaceti let. Má tvář je mladá, bez jediné vrásky. Hebká světlá plať, jak z alabastru. Jemnou, půvabnou tvář rámují husté nádherné kadeře měděné barvy, které v mohutných vnách spadají jak vodopád po zádech až těsně nad zadeček. Vlasy mám rozpuštěné, jen horní část je sepnutá zlatou sponkou vykládanou smaragdy vzadu, aby prameny nepadaly do očí. Ve tváři vynikají hluboké oči barvou připomínající svěží zelěň listů prosvícenou sluncem za mřížovím dlouhých černých řas a svůdně vykrojené krvavě rudé rty. Oblečená jsem do šatů z tmavě zeleného hedvábného šanžánu vyšívananého zlatými nitkami. Široká, dlouhé sukně jemně šustí při každém kroku a barva šanžánu se mění podle dopadu světla od zelené až po téměř černou. Žensky klenutý hrudník je pevně sevřený v korzetu ze stejné látky s pracnou zlatou výšivkou. Štíhlou šíji obepíná široký černý náhrdelník se slonovinovou kamejí. Hlavu mám hrdě vzpřímenou a rovná záda. |
| |
| Večeře Půlka poháru je už skoro pryč a Margot je neustále obskakována někým, kdo mi brání se k ní přiblížit. Sice „brání“ není to pravé slovo, ale do řady se rozhodně stavět nechci a raději bych byl zachráncem tiché chvilky, než další na pořadí. Když se k tomu všemu vrátí Claudie, na náladě mi to nepřidá. Doušek vína sklouzne do žaludku a já se na ní vážně podívám. "Snaží se jen být milí, nic víc. Nebo v to tedy doufám," postavím pohár na stůl před sebe a uždíbnu kuličku hroznového vína z mísy. Koutky úst znatelně vyletí výš. "Víš, je to zajímavé. Ještě odpoledne bych si myslel, že jsi s hrabětem dokonale šťastná a něco podobného od tebe nikdy neuslyším, ale jak se zdá, mýlil jsem se a stále zůstávám zářivou hvězdou na tvém nebi," Usměji se a natáhnu ruku ke Claudiině tváři, která po měsících útrap nabyla zdravé barvy. Mé prsty něžně hladí sametovou kůži. "Zářivá Luno, paní oblohy, teď prosím já tebe - zůstaňme ještě chvíli. Je zde jistě tolik hvězd, které by mohly zazářit daleko za mnou," nepřestávám se usmívat. Ačkoliv nejsem v nejlepší náladě, nechci se stahovat do ústraní a ticha čtyř stěn, toho jsem si doteď užíval plnými doušky. |
| |
| Margot Swanson Usmála se na tebe “Tak to jsem velice ráda, že se vám zde líbí. Ale jestli by jste chtěla trochu… své venkovské svobody nedaleko od sídla je vesnice. Museli jste jí projíždět, ale chápu že jste si ji nemuseli všimnout, nakonec kdo by v té zimě pořád koukal z okýnka.“popleskala tě lehce po ruce. “Teď mě prosím omluvte. Jistě si brzy zase promluvíme Margot. Jste tak milá dívka!“otočila se a zase plula mezi hosty. Šaty ji dosahovali až na zem takže to opravdu vypadalo jako kdyby plula. Ash Perez Mladý pár vykřikl, muž polekaně a dívka vyděšeně. Rozběhli se rychle zpět k východu. Stín jim chňapal po nohách “Blázne!“obvinil tě muž předtím než zabouchl za sebou a Stín narazil do dveří, začal na ně škrábat a párkrát vyštěkl než se otočil a vrátil se k tobě. Pomsta zafrkala a zahrabala kopytem a kývla hlavou jako kdyby říkala „A mají to“. Mladík co předtím podřimoval se samozřejmě díky hluku probudil a zíral na tebe s pootevřenou pusou. Asi ještě neviděl jak někdo poštval na někoho psa. Sir Henry Douglas Claudie si povzdychla “Ah ano… odpoledne byl hrabě velice pozorný, vtipný a prostě dobrý společník. Ale teď v kombinaci s hraběnkou… teď se hrabě chová jinak než odpoledne. Jako kdyby čekal že každou chvíli omdlím. A to je mi už poněkud nepříjemné.“svěřila se ti tvá manželka. Zadívala se na tebe když jsi ji pohladil po tváři, přikývla “Dobře. Jak si přeješ drahý. Ještě chvíli to vydržím.“odmlčela se “Uh… zase cítím na sobě jejich pohled.“zachvěla se “Co kdybys mi představil tu mladou dámu s kterou jsi trávil odpoledne ty?“navrhla. Annabella MacLeod of Dunvegan - VŠICHNI Komorník se uklonil “Prosím následujte mne.“požádal tě. Olivie zaváhala “S prominutím, lady. Já půjdu do vašich komnat vám vybalit.“uklonila se ti služebná a spěchala za sluhou s jedním tvým zavazadlem. Komorník vešel do jídelny, ta byla opravdu velká s dlouhým stolem nyní se skleničkami alkoholu a talířky se sladkými zákusky. Jídelna nebyla tak honosně vyzdobena jako hlavní sál, ale rozhodně byla elegantní, otevřená vypadalo to že je větší než doopravdy je. Komorník si odkašlal a pak zabouchal podpatkem do podlahy, bylo to celkem hlasité a tak přitáhl pozornost všech. “Dámy a pánové! Představuji vám lady Annabellu MacLeod of Dunvegan.“uvedl Annabell a pak se vzdálil. Hraběnka s Hrabětem se objevili záhy, hrabě jak jinak doprovázel svou půvabnou manželku, která na sobě měla tentokrát šaty barvy čerstvě uzrálých hroznů a hnědé vlasy v dlouhých loknách ji spadali volně na záda. Zatím co hrabě na sobě měl kombinaci bílé, hnědé a červené, košile byla bílá na ní hnědá vesta a přes ni ještě červený, honosný kabát zdobený zlatými nitěmi, kalhoty měl také hnědé. “Vítám vás v našem sídle, lady Annabell. Nebude vám doufám vadit, že vás budu oslovovat jménem že ne? Já se jmenuji Lisa. Jsem opravdu moc ráda že jste zde. Toto je můj manžel. Jarrod.“představila Annabelle svého manžela. Sympatický blonďák, skoro bílými a s delšími, vlnitými vlasy a mužnou tváří. Vysoký, ramenatý a skoro její oblíbený tip muže. Hrabě tě vzal za ruku “Velice mě těší že vás poznávám a že vás můžeme přivítat v našem domove, lady Annabell.“sklonil se a políbil tě na hřbet ruky, déle než by bylo vhodně. Pak se zase narovnal a zeširoka se na ní usmál. “Jaká byla cesta?“zajímal se. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro "Ještě jsi ani neodešla a už se nemůžu dočkat až budu zase s tebou."řeknu se rty těsně u jejich. Několikrát se ještě políbíme než se vzdychnutím se od ní odtrhnu "Jistě. Já vím. Tak utíkej.. honem, honem než podlehnu a zase tě nesevřu v náručí."pohladil jsem ji po tváři a uvolním ji místo aby mohla projít. Pohladil jsem ji ještě po pasu a pak ji nechal odejít. Čekal jsem dokud nepřestanu slyšet její kroky a pak odejdu i já. |
| |
| Victoria de Maron Vrátila jsi se do sálu, kde na plno vypukla konverzace, hosté se bavili mezi sebou a někteří jistě nezůstali jen u jedné skleničky. Prošla jsi kolem hraběte s hraběnkou, kteří mluvili s okouzlující zrzkou, kterou jsi viděla poprvé. Musela teprve dorazit, jí by jsi si jistě všimla, nakonec moc zrzků tady nebylo. "Victorie!"už jsi slyšela Clarisu jak se k tobě žene "Kde jsi byla? Už tě kdo ví jakou dobu hledám."postěžovala si a postavila se před tebe. "Kde jsi byla?"mluvila už tišeji "Neměla by jsi se toulat. Toto je skvělá příležitost k tomu se seznamovat."usmála se "Viděla jsem tu několik opravdu pohledných mladíků. Co kdybychom se na ně podívali spolu?"navrhla. |
| |
| Nad jejich výkřiky i mé oslovení se zasměji, protože oba zdrhli jako zbabělí psi. Poplácám pochvalně Pomstu i pohladím Stína, jak ke mě přiběhne. " Hodný zlatíčka.....tak to je dobře.." v hlase není vztek, ale radost. Ovšem výraz i hlas radosti zmizí, jak se můj pohled zaměří na mladíka, co tu má hlídat. " Co čumíš jako vyvoraná myš. Chrápeš tu místo hlídání." vyjedu po něm a Stin se zaměří na něj a zavrčí. Pohladím Pomstu, ale pohled na mladíka se nemění. " To tě mám nakopat, aby jsi mi donesl mé věci?Kde mám uzdu, sedlo a další věci. Jedu se projet, tak dělej, co máš.Ještě ti dovolím pomoci mi Pomstu osedlat." řeknu a snad jako by to měla být čest. Jak přinese mé věci, začnu Pomstu připravovat na vyjíždku, jako první začnu u hlavy a mladíka nechám, aby ho nandal obsedlal.Pomsta po mladíkovi chnape, kouše ho a ohrožuje kopytama. Rozhodně to mladík nemá lehký. Stín stojí u mého boku a nepřátelsky si mladíka přeměřuje. |
| |
| Večera "Och, len pokračujte, pani moja. Počúva sa to omnoho príjemnejšie ako to, čo obvykle počúvam ja." usmial sa povzbudzujúco. Prišiel si sem oddýchnuť od politických rečí a od naškrobenosti Parlamentu a táto milá dáma mu to viac než uľahčovala. Bol nesmierne rád, že ju stretol. "Rytierska škola? Tá ustanovizeň ešte funguje?" spýtal sa prekvapene. Mal nejasný pocit, že mu ktosi vravel o ich zániku. "Viete, to je škola skôr pre problémové deti. Máte pravdu, sú nesmierne prísni, ale určite to spĺňa svoj účel. Je to škola, ktorá z chlapcov robí mužov v najkratšom možnom termíne." povedal zamyslene a predstavil si jej syna, zatvoreného v múroch tej dosť pochmúrnej inštitúcie. "Viete, myslím, že rytierska škola je správne miesto pre chlapca, ktorý je odhodlaný vybudovať svoju kariéru v armáde. Ja som vychodil celkom obyčajnú školu a to, že viem málo o taktike a stratégii zatiaľ ako veľkú nevýhodu nepociťujem." usmial sa neurčito, ani smutne, ani veselo, tak... neutrálne. "Najprv by som mu vysvetlil všetky výhody a nevýhody a rozhodnutie by som nechal na ňom. Ak má odvahu a pevnú vôľu tam ísť, úspech má už z polovice zaručený." dodal ešte jednu múdrosť, ktorá platila ako o armáde, tak aj o tej škole. Pre tých, ktorí tam nešli dobrovoľne a bránili sa tomu miestu to bolo utrpenie... |
| |
| Večeře Vděčně se na Claudii usměji a na znamení skutečných díku zvednu její ruku ke svým ústům a zlehka jí políbím. Její přání mě však zaskočí. Seznámení ohně a vody je to poslední, oč jsem dnes stál. K mému štěstí však nahrává příjezd další z dam, která je nám touto chvílí představena. Do žádného z obou představení se neženu. "Musí jim být divné, že je ti během jednoho odpoledne lépe. Proto čekají a mají obavy, to je.. obvyklé," řeknu s menším zaváháním, protože u mě to tak obvyklé není. Zkrátka už kolik měsíců předpokládám, že Claudii bude špatně a nebude schopná téměř ničeho. "Nedáš si víno? Na tuto roční dobu je opravdu výborné," postrčím hroznovou kuličku Claudii až ke rtům. "A netvař se tak utrápeně, Claudie. Po dlouhé době si máme užít hezký večer ve společnosti, nemysli na ně. Podívej, stejně si už našli novou oběť, kterou budou moci alespoň okamžik otravovat místo tebe," pokrčím rameny a dopiji své víno. Pak natáhnu ruku a sám se postavím, aby dáma nevstávala první a já jí případně mohl chytit do náruče – nejsou to obavy, ale slyšet mé myšlenky Claudie, vysloužil bych si přinejmenším otrávený pohled. A já se přece snažím být milý. "Pojď, třeba už přestali poletoval kolem slečny Swansonové." |
| |
| Jídelna Služebné již nadále nevěnuji pozornost, jen gestem ruky ji odkáži, aby šla připravit můj pokoj v cizím sídle, jak jsem zvyklá. Když totiž není vše podle mých představ, dokáži být pěkně nepříjemná. Pak už jen následuji komorníka do jídelny. Vcházím s hlavou vztyčenou, pomalým, elegantním a lehkým krokem. Kolem mých kotníků jemně šustí hedvábný šanžán, který ve světle září nádhernou zelenou barvou podtrženou zlatou výšivkou. Krátce se rozhlédnu kolem sebe, ale i tento pohled mi stačí, abych si připomněla rozdíl mezi moderním, krásným zámkem a starým, nedobytným hradem. Přemýšlím, proč mě sem vlastně matka poslala. Mám takové podezdření, že to nebylo zrovna z nejčistčích úmyslů. Poslední dobou mám pocit, že mě nemůže vystát ještě více než dříve, že by byla nejraději, abych už byla provdaná... a nejlépe někam hodně daleko od otcovského hradu... Moji pozornost upoutá manželský pár našich hostitelů. Při seznámení se jen lehce ukloním hlavou. "Děkuji vám za přivítání, drahá hraběnko. Ovšem, klidně mi říkejte Annabella." Promluvím melodickým, tichým hlasem. Jen u svého jména dikcí zdůrazním poslední slabiku. Na své skotské jméno jsem hrdá a vadí mi, když ho někteří poangličťují vynecháním poslední samohlásky. Při další větě se půvabně usměji. "To je od vás milé. I já jsem ráda, bohužel cesta se poněkud protáhla." Tak trochu to zní jako omluva, že přijíždím až tak pozdě. Ale jen trochu... Otec mne učil, že šlechtična se nikdy neomlouvá... za nic. Políbení ruky hraněte mne ponechá chladnou. Nic moc mužného a charismatického na něm nespatřuji... má úzká ramena a příliš jemnou tvář, ovšem nic na sobě nedám znát. Dívám se na něj hlubokýma zelenýma očima lehce se usmívaje. "Děkuji, jste milý. Moře bylo poněkud neklidné." Odpovím na otázku ohledně cesty. Poněkud neklidné... ve skutečnosti jsem měla chvílemi pocit, že se ta kocábka v bouři a vichru převrhne a já místo u večeře skončím ve vlnách... možná na poslední chvíli zachráněná temným korzárem. No... vlastně to nebyla až tak špatná představa. Ovšem pochybuji, že tady někoho takového potkám. |
| |
| Zamyšlení Při hraběnčiných slovech o vesnici se zlehka pousměji. ,,Možná... jestli se někdy najde čas. Každopádně děkuji za upozornění." Koutky úst jemně zacukají při zmínce o vyhlížení z okénka. Toho jsem byla ušetřena. Sice jsem si tak plnými doušky vychutnala mráz, který se dostával skutečně všude, ale za to s tím byla spojená jakási měkce příjemná volnost. Napůl zamyšleně kývnu hraběnce, pak si stoupnu kousek stranou, abych nepřekážela. Ozvalo se několik ran, které byly víc jak dostačující k tomu, aby se snad všichni po tom zvuku otočili. Komorník uvedl ještě dalšího hosta. Nijak mne nepřekvapilo, že je mi jméno cizí. To byla ostatně všech, která jsem zatím zaslechla. Krátce jsem si lady Anabell prohlédla a co jsem mohla jako dívka soudit, byla vcelku hezká, dle odění jistě z nějaké zámožnější rodiny. Ihned k ní přispěchali naši hostitelé. Sklouzla jsem pohledem stranou. Už od chvíle, co jsem hraběte viděla s manželkou sira Henryho jsem z něj z neznámých důvodů... neměla příliš dobrý pocit. Raději jsem vedla myšlenky k hraběnčiným slovům. Výlet do vesnice by nebyl špatný nápad, navíc by byl spojený s hezkou vyjížďkou, i když.... Možná by se neobešel bez jistých obtíží, které představovala jak Helena, tak v téhle věci dokonce i Veronika s manželem. Už tak bude vcelku zajímavé sledovat následky toho, že jsem gardedámě prostě... ujela. Ano, pevné konvence, stejně jako utažený korzet, který mi ukrádal dost dechu, se mi příčily a dávala jsem to najevo. Myšlenky mi zalétly k Oliverovi. S tím se vynořila i chuť jít se za ním podívat do stájí a vzpomínky na to, jak jsem u něj hlavně jako menší spávala, hned vedle jeho kopyt. Na tváři mi to vyvolá lehké pousmátí... |
| |
| Ash Perez Mladík co hlídal koně se zvedl, aniž by cokoliv řekl a šel ti pro postroj na Pomstu, sice Pomsta kousala ale mladík se vždy vyhnul takže se zakousla jen do jeho oblečení a kopytům se také obratně vyhýbal. Asi měl s koňmi zkušenosti “Přeji vám příjemnou projížďku pane.“řekl pak otráveně a šel ke vratům které ti otevřel. Stín zavrčel, ale pak se postavil a čekal až nasedneš, vyrazil jsi k vratům, sklonil jsi se abys se nepraštil a vyjel jsi s Pomstou ven do mrazivého vzduchu, z nebe se stále líně snášeli vločky, takže projížďka by měla být bez problémů. Pomsta vyrazila vpřed ráda že se může zase proběhnout, problém byl v tom že byla tma a neviděl jsi moc daleko před sebe, ale to nebránilo Pomstě v tom aby se nehnala jak o závod. Brzy jste narazili na první stromy, jak jste se přiblížili k lesu, přinutil jsi Pomstu zpomalit a našli jste lesní cestu kterou by jste mohli jet dál. Brzy jsi nalevo od sebe uviděl osvětlenou ledovou plochu. Zamrzlí rybník byl osvětlený pouličními lampami, které někdo na noc zapálil aby se tam dalo bruslit i v noci. A někdo tam byl, ale těžko se dalo určit jestli je to někdo ze šlechty nebo nějakých sluha. Sir John Drake Lady se Montan se na tebe usmála “Vy toho o tom víte opravdu hodně. Po pravdě nemám tušení jestli ta škola ještě funguje, ale když o ní začal mluvit syn myslela bych si že asi ano.“upila vína a pak ho odložila na tác který nesl sluha co šel kolem vás. “Já si moc nepřeji aby se z chlapce stal voják. Myslela bych si že ho smrt jeho otce od toho odradí… ale asi je celý po manželovi. Ten také na své vojsko nemohl nechat dopustit. Ale jak pak také dopadl.“vzdychla “Ale odepírat bych mu to nemohla. Jestli je opravdu tak odhodlaný tak jen co by mu začali růst vousy mohl by utéci k vojsku a to by bylo horší. V té škole ho aspoň naučí vše potřebné.“mírně se zamračila “Nikdy jsem nedokázala pochopit co vás muže na tom tak přitahuje.“zaváhala. Podívala se na tebe “Nemohl by jste s ním o tom promluvit vy? Máte jak vidím více informací a mohl by jste mu také něco o vojácích a válkách říci. Možná ho zkusit odradit. Nakonec jste muž a od vás by to jistě přijal lépe namísto ode mě. Je už dost starý aby si přestal myslet že jeho rodiče ví všechno. Teď už mi říká že to nechápu protože jsem holka.“pousmála se. Sir Henry Douglas – Margot Swanson “Doufám že mi to dobré zdraví chvíli vydrží. Víš co je na nemoci to dobré drahý? Že když se uzdravíš cítíš se skvěle.“řekla Claudie. Zadívala se Henrymu do tváře když ji ke rtům přiložil hroznové víno, odpověděla mu tím že ho přijala a nechala si ho Henrym zasunout do úst. “Ano. Je opravdu dobré.“souhlasila Claudie. Vzdychla “Omlouvám se, drahý. Máš pravdu. Nechci ti kazit večer.“řekla a přijala jeho ruku a vstala. “Myslím že bychom si mohli rozumět. Vypadá jako milá dívka.“řekla a nechala se Henrym vést k lady Swansonové. Margot si zase mohla všimnout, že se sir Henry zvedl a spolu se svou manželkou mířili rovnou k ní. Jen co k tobě došli, lady Claudie se na Margot celkem přátelsky usmála. Annabella MacLeod of Dunvegan Hraběnka se usmála “Samozřejmě. Nakonec nejste jediná kdo přijel později než jsme si mysleli. To počasí si dělá co chce. Už dvakrát se objevila ošklivá sněžná bouře, díky které byli pozdrženy i přípravy na příjezd hostů. Naštěstí se nám vše podařilo stihnout.“ Hrabě se narovnal a pak ruce složil za zády “Ano. Asi jsme s manželkou nevybrali zrovna dobrou dobu na takovéto sešlosti. Ale toto je naše první sezóna v této zemi, máme se ještě co učit. Příště jistě budeme pozvání rozesílat na léto či jaro. To je příhodnější počasí.“pronesl hrabě. “Nepřejete si něco k pití dámy?“navrhl že vám přinese občerstvení. “Ano. Víno drahý. A co vy Annabello?“podívala se na tebe hraběnka. “Ani nevíte jak jsme rádi že jste naše pozvání přijala. Měli jsme trochu obavy jestli posel vaše sídlo nalezne. Slyšeli jsme že je celkem odlehlé.“mluvila dál hraběnka s nadšením které se málokdy vidí. |
| |
| Benevolentně se usměji při hovoru o počasí, jak se zdá oblíbené to anglické téma. No a navíc dokonale neutrální, člověk nikoho neurazí, když prohlásí "Dneska je veznku hezky." Na neutrální rozhovory si většina anglické šlechty potrpí. "Jistě, počasí na britských ostrovech je vždy tak říkajíc nevyzpytatelné, zvláště na severu." Přidržím se tedy společenské konverzace. Osobně dávám přednost spíše jiným tématům, ale co naplat. "Skutečně? A odkud pocházíte, není-li to tajemství." Zeptám se trochu se zájmem. Moc často se nestává, aby se sem nastěhoval někdo nový a hned pořádal podobnou sešlost. "Já bych po té zimě venku dala přednost něčemu vřelejšímu." Na rudých rtech vykouzlím půvabný úsměv. "Třeba dobrou skotskou whiskey." Doplním stále se usmívaje. Asi není příliš ve zvyku, aby žena a zvláště mladá křehká žena pila tvrdý alkohol. Ale mám v sobě skotskou krev, můj otec často za zimních večerů sedí v knihovně před krbem s dobrou knihou a sklenkou té nejlepší whiskey. Já tento nápoj poprvé ochutnala, když mi bylo osmnáct. Otec otevřel druhou ze dvou lahví, které koupil, když jsem se narodila. První tehdy vypil s přáteli, druhou nechal na mé osmnáctiny. "A prosím bez ledu a vody." Specifikuji své přání jemně melodickým hlasem. Vůbec nechápu, jak do whiskey někdo může dát led a vodu, úplně tím zničí tu hřejivou, teplou chuť. Pak už se zas věnuji hraběnce. Skutečně to nebudou angličané, ti mají studenou krev a ona je až příliš dychtivá a horlivá. Zmínka o odlehlosti mého domova vyvolá na mé tváři jemné, líbezné pousmání. Ačkoliv je to starý hrad a většina šlechty by ho dávno vyměnila za něco modernějšího a pohodlnějšího, mám to tam ráda. "Ano. Stále žijeme na rodovém hradě Dunvegan. Je to taková rozlehlá pevnost z tvrdého kamene na ostrově Skye. Je to jeden z nejstaších hradů v celé Anglii. Také je opředený mnoha legendami." Pohled mých očí je o něco měkčí, teple zelený, když hovořím o svém domovském sídle. Hlas mám melodický a jemný. |
| |
| Po večeři – Margot Swanson "Je to velmi milá dívka," ujistím svou ženu s úsměvem a stisknu její ruku ve své, aby neměla pocit, že právě teď hraji proti ní. Na to budu mít i dost času později, nyní jsem rozveselen přítomností slečny Swansonové, se kterou snad už za chvíli budeme mluvit. "Když miluješ mě, zalíbí se ti i ona, uvidíš. Není jako já, ale rozhodně není jako oni," hlavou jen nepatrně pohodím k ostatním hostům po mém boku, kteří si nás prakticky nevšímají. Pustím svou ženu a přestanu jí tak být oporou, a ukloním se Margot. Je to zbytečné a nečekané, ale jak se zdá, baví mě to. Napovídá tomu náhlý rozpustilý úsměv, který se ale brzy ztratí z mé tváře a nahradí jej klidný rozvážný výraz. "Slečno Swansonová, dovolte mi vám představit mou ženu Claudii," usměji se na ni a pokývnu hlavou ke Claudii. "Claudie, Margot Swansonová," představím obě ženy, ale nedávám si na tom záležet. Nemám rád formality, ale bez nich by to vypadalo nezdvořile. Takto se mezi námi trochu té zdvořilosti přece jen objevilo. "Doufám, že jsem vás odpoledne příliš neutahal a užíváte si večera plnými doušky, Margot," k boku své ženy se nevracím, místo toho zůstávám stát mezi oběma ženami, ale můj pohled patří jen jedné. Té mladší, se zdravějším a živějším vystupováním, co mohu z vlastní zkušenosti soudit. |
| |
| S Clarisou Omlouvám se, Clariso,zapomněla jsem se. Prohlížela jsem si ten krásný nábytek a celý interiér, až jsem se zapomněla a zašla jsem dál, než jsem měla v úmyslu. Vysvětlím jí,kde jsem byla a usměju se. V myšlenkách se toulám pořád, myslím na svého Aleca, který je již tu, se kterým jsem strávila nejkrásnější chvíle svého života a které jistě ještě zažiji. Třeba hned dnes večer. Dobře, podíváme se na ně. Svolím. Odporovat by stejně nemělo cenu, nikdy to nemá cenu, vždy si prosadí svou, případně začne s tím svým "ách,éch, vždyť já to, Victorie, dělám jen pro tvé dobro, ách éch". Tak kde máš ty pohlédné mladíky? Pohlední možná jsou, ovšem stejně tak jsou jistě i nadutí a nafoukaní. Ne jako Alec. Myšlenkami se opět dostanu k Alecovi a jsem v tom zas, skoro nevnímám, co Clarisa říká. |
| |
| Projíždka Mladíkovi se podaří Pomstu osedlat a já se jen vnitřně bavím. Na jeho otrávený výraz se zle podívám a kdyby byl v mých službách, nejspíš by ted schytal výprask a ještě bych ho vyhodil. Takhle jen nasednu a jeho švihnu bičem. "Ještě jednou tě takto zastihnu chrápat a nepřejdu to jen výhružkou." oznámím mu a pak vyrazím ven. Běžím s Pomstou okolím a Stín se obratrně drží u jeho nohou. Musím zpomalit, protože začne sněžit a já za chvili nevidím. Přeci jen to tu tolik neznám a riskovat zranění jak Pomsty či Stína nehodlám. V lese postupujeme opatrněji a po cestě, což se Pomstě moc nelíbí a rád by jel skrz stromy jak je zvyklý, ale já otěže držím pevně a on mě poslechne. Po chvili jízdy narazíme na zamrzlý rybník a na něm je kdosi, ovšem za podmínek, ve kterých jsem sem dorazil, nerozeznám, kdo to je. Zpomalým a krokem se přiblížím k rybníku, abych zjistil, kdo na něm bruslí a já sám zhodnotil, jaký výhody či nevýhody pro mě toto setkání bude mít. At už bude jakéhokoliv druhu. |
| |
| Sir Henry a lady Claudie Z mého napůl zasnění a zamyšlení mne probral pohyb, co jsem postřehla koutkem oka. Otočila jsem se tím směrem a spatřila, jak ke mě míří sir Henry s manželkou. Když se ukloní, tváří mi prokmitne lehčí překvapení, ale současně s tím se musím pousmát. Čímž tak oplatím úsměv jak Claudii, tak jejímu choti, který nás představil. ,,Dobrý večer." dodám ještě k ženě, pak se pohled stočí na Henryho. ,,Nemusíte si dělat starosti. Sama jsem vám říkala, že vydržím daleko víc, než se zdá. Což se vztahuje k tomu, že jsem co to bylo možné, pobývala především na vesnickém sídle a pomáhala i s různými pracemi. Oproti dnu tam se dnešní odpoledne dalo nazvat víc jak odpočinkovým, snad až lenošivým. Ale to druhé samozřejmě bez toho srovnání nikoli, abyste mne nechápal špatně." koutky úst v úsměvu jmeně zacukají, v očích se zaleskne. ,,A plnými doušky bych snad i ráda, bohužel šaty tomu vcelku účinně brání, dovolují sotva polovic." dodám a tiše si povzdychnu. Je po večeři a já už se teď těším, až ze sebe ten těsný krunýř sundám a osvobodím tak tělo z jeho sevření. Konečně se budu moci opět skutečně zhluboka a volně nadechnout. ,,Já doufám, že jste si vy oba užili nějak příjemně zbytek dnešního dne, který se, až na tu trochu mrazu, vydařil vcelku hezky, alespoň co mohu já samotná soudit." podívám se při těch slovech na oba, je fakt, že z Claudie jsem trochu rozpačitá, ale proto, že nevím, o čem bych s ní mluvila nebo na co bych se jí měla zeptat. Na ty typicky ženské řeči, jak jsem již předeslala dnešní odpoledne, mne příliš neužilo. Naoknec však přecijen jedna "univerzální" fráze padne, i když se mi zdá trochu uniformní. ,,Máte opravdu krásné šaty. Sluší vám to." je v tom vzdáleně cítit ta lehčí rozpačitost, ale.... vskutku si přespříliš nevím rady. O nemoci začínat nechci, už tak ji s tím jistě bude obletovat či již obletuje více lidí a já tomu nehodlám přidávat. Vím, jak je to nepříjemné a zvlášť, co jsem ji viděla dnes odpoledne a i teď měly její tváře zdravější barvu. Takže o to by to bylo horší, se s nějakou soucitností vyjadřovat. |
| |
| Po večeři – Margot Swanson "Doufal jsem, že je to jedna z těch ženských lží, kdy se žena snaží ze všech sil vyrovnat mužů, ale měl bych vašim slovům více věřit, drahá Margot," povzdechnu si a posunkem pozdravím právě procházejícího muže, přičemž se po něm i krátce ohlédnu. Jeho tvář mi připadá známá, ne však zajímavější než přítomné dámy. Podívám se zpět na svou ženu a se širokým úsměvem na Margot. "Ale jak se zdá, budu muset pro zítřejší den vymyslet něco skutečně náročného, abych vás jak se patří utahal," úsměv poklesne. Buď s díky odmítne nebo nabídnu přijme, nezdá se být jednou z těch, které by hledaly zbytečné výmluvy, když se mohou vyjádřit přímo. Navíc to, že se mnou má mluvit bez ostychu jsem Margot už řekl, jenže nyní nejsme sami. A pak, nic mi nezaručuje, že kladná odpověď bude znamenat můj úspěch. Jenže je to už dlouho, co jsem nějakou věc tak moc chtěl. Zbytek rozhovoru nechám dámám, ostatně jsou to ony, které se měly seznámit a zjistit, jak dobrými přítelkyněmi by se mohly stát. Líbila by se mi rivalita, bohužel se zřejmě nedočkám. |
| |
| Po večeri Zatváril sa neisto a rozhliadol sa po okolí. "Pohybujem sa v kruhoch, kde je informovanosť základ, pani moja. Ale týmto si skutočne nie som istý. Vravelo sa o zrušení, ale postihnúť tak starobylú a ctihodnú inštitúciu len tak rýchlo z povrchu zemského neodpracú." povedal zamyslene, čerpajúc viac menej zo svojich vlastných skúseností. Vedel, aké je ťažké vyťať strom, ktorý mal stovky rokov na zapúšťanie koreňov... Samozrejme, metaforicky. So sekerou si veľmi nerozumel. Zamračil sa, keď hovorila o manželovi. O mŕtvych iba v dobrom, však? Irónia v jeho myšlienkach dosahovala obrovských hodnôt. "Čo nás na tom tak baví? Tých rozumných na tom nebaví nič, ale považujú to za svoju povinnosť. Je to práca, ako každá iná. Možno im to prináša väčšiu česť, alebo podobné veci, ale je to práca..." povzdychol si. A niekto tú prácu robiť musí, aj keď nechce. "Zvyšok sú surovci, ktorí kašlú na česť a ktorým ide iba o krv. Aj to má istú výhodu. Aspoň sú pod kontrolou a nepotulujú sa nám po uliciach. Teda, väčšinou nie, dodal si v duchu. A na ďalšiu vetu prekvapene zamrkal. Keby nemal sebaovládanie, na ktoré je pyšný, skončilo by to omnoho, omnoho horšie. "Pani moja, ledva ma pozná. Som pre neho obyčajný cudzinec a nemá ku mne ani trochu dôvery. Keby som ho začal prehovárať, pôjde do tej školy priam na just." pokúsil sa z toho vykrútiť. "Ja mu toho o armáde aj tak veľa nepoviem, pretože som sa jej našťastie širokým oblúkom vyhol. Ale skúste mu ukázať niektorých veteránov v nemocnici. Možno ho prejde chuť..." pousmial sa. Boli ich plné hospice, plné nemocnice a plné ulice, veteránov bez rúk, nôh a bez cti... Aká zvláštna irónia osudu, bojovali za Anglicko, aby získali česť a pritom stratili všetko. |
| |
| Annabella MacLeod of Dunvegan “Původně jsme ze Skotska, ale hodně jsme cestovali tak můžeme říci že náš domov je celý svět.“odpověděla ti hraběnka Lisa. Hrabě se uklonil “Samozřejmě. Hned vám to donesu.“pronesl, otočil se a odešel. “Oh ano… musí to být skvělé místo.“vydechla hraběnka “Doufám že jednou si vaše překrásné sídlo osobně prohlédnout.“ Hrabě se vrátil se skleničkami, Skotskou whisky pro tebe a víno pro svou ženu “Zmeškal jsem něco?“zeptal se s úsměvem. “Ne, drahý.“odpověděla mu Lisa “Až se budete chtít odebrat do svých komnat Annabello stačí když oslovíte nějakého ze sluhů a on vás tam odvede.“řekla Lisa. “Říkala jste že vaše sídlo je plné legend. Můžete mi nějakou říci, prosím?“požádala tě zvědavě. Všimla jsi se jak se Lisa ohlédla na další hosty, dvě ženy a jeden muž, ale pak se zase podívala na tebe. (Margot, Henry, Claudie) Henry Douglas – Margot Swanson Claudie se zájem poslouchala váš rozhovor, ale prozatím se do něj nevměšovala. Prohlížela si Margot a nejspíš ji hodnotila. Když Margot řekla že má hezké šaty a sluší jí to, usmála se “Děkuji, lady Swansonová. I vám to velice sluší. Henry mi vyprávěl o vašem společně stráveným dnem a hovořil o vás velice hezky. Zatoužila jsem vás poznat.“řekla s přátelským úsměvem. “Doufám že na příští výlet by jste mne vzali se mnou, pokud mi bude dobře.“řekla a stiskla Henrymu paži. Victoria de Maron “Támhle… řekla bych že to jsou ti největší krasavci tady.“pronesla Cleris živě a vedla tě k hloučku tří mužů. “Pánové.“oslovila je Cleris “Dovolte abych vám představila lady Viktorii de Maron.“tři muži se k tobě otočili. Viditelně to byli sourozenci, byli si v jistých rysech podobní. Nejvyšší s delšími černými vlasy byl nejstarší s tvrdými rty a šedomodrýma očima, u zbylých dvou se dalo těžko určit který z nich je starší. Byl jen nepatrně menší než jeho černovlasý bratr, měl dlouhé blond vlasy a zelené oči, a poslední mladík měl vlnité, světle hnědé vlasy a modré oči. Všichni tři bylo pohlední, štíhlí a podle oblečení i zámožní. “Těší nás, lady Victorie.“řekl nejstarší, černovlasý. Vzal tě za ruku a zlehka na ni políbil “Jmenuji se Ambry.“pak ukázal na blonďáka “Toto je můj mladší bratr Bernard.“blonďák ti také políbil ruku. “A nejmladší bratr Idar.“představil hnědovlasého a stejně jako ostatní ti políbil ruku. “Velice nás těší.“pronesl Idar. Clarisa se k tobě naklonila “No nejsou pěkní?“usmála se. Ash Perez Přiblížil jsi se k zamrzlému rybníku a díval jsi se na bruslaře, byl to muž už jsi ho poznával. Byl neuvěřitelně vysoký a na ledu se pohyboval se stejnou jistotou jako na zemi. Bruslil pozadu, na jedné noze a vyskakoval jako nějaká krasobruslařka. Nejspíš využíval této pozdní noční hodiny, aby si mohl nikým nevidět zabruslit. Ale na to abys viděl jeho tvář jsi byl ještě daleko, musel by jsi slézt z Pomsty a dojít si k rybníku po svých, protože cesta k rybníku byla na svahu a viděl jsi jak se na ní leskne led což by pro Pomstu mohlo být nebezpeční, zvlášť když ona je taková že musí jít přinejmenším rychle. Sir John Drake Lady de Montan přikývla “Nejspíš máte pravdu. A omlouvám se, neměla jsem po vás něco takového chtít.“řekla omluvně “Chůvy neposlouchají. To jen mě i když jak jsou starší tak už ani to ne. Bojím se toho až budou starší nebudu je už zvládat vůbec.“vzdychla. Na chvíli se odmlčela a stiskla tvou ruku, přešli jste k jednomu z velkých oken u kterého bylo o poznání chladněji. Zadívala se na tebe a usmála se “Musím ale říci, že jsem velice ráda, že jsme se zde znovu potkali. Mezi šlechtici se těžko hledá takto přátelský a upřímný člověk, jako jste vy. Je to příjemná změna, hovořit spolu aniž bychom museli být spoutáni tolik společenskými konvencemi.“zadívala se ti do očí a znovu se usmála. “Když jsem mluvila s hraběnkou zmínila se o tom že nedaleko v lese ruiny nějakého hradu. Napadlo mě jestli by jste třeba se mnou se tam nechtěl jít zítra podívat?“navrhla ti. “Děti budou s chůvou. Vymysleli si že chtějí sáňkovat celý den. Nějaká soutěž kdo to vzdá dřív. Ale je dobře že se nějak zabaví.“ |
| |
| Po večeři – Margot Swanson Otočím se ke své ženě a shlédnu na ní s úsměvem na rtech. Musí to být zvláštní pohled po letech hádek a neustálého popichování, provokací a záletů - ostatně by mě zajímalo, o kolika z nich Claudie ví a jak moc si je bere k srdci. "Pokud ti bude dobře, drahá, rádi tě mezi sebou uvítáme," mohl by to být falešný úsměv, ale jsem opravdu tak dobrým hercem, abych se dokázal tvářit tak upřímně? "Vím, že dnes je ti lépe, ale není v mém zájmu, aby se ti přitížilo nebo ses do něčeho nutila, ano?" pohladím jí po hřbetě ruky a její sevření mé paže považuji za projev její majetnické povahy. Stejně dobře se ale za ty roky mohla naučit být herečkou ona a toto mělo být varování. Život je tak krásný, když chce člověk v obyčejných věcech vidět něco víc. |
| |
| Sir Henry a lady Claudie ,,Možná byste měl..." odvětím s lehčím pousmátím na jeho poznámku o tom, že by mi měl příště víc důvěřovat. Zvlášť, když sám chtěl, abych já věřila jemu. Na další slova o utahání se úsměv ještě o něco rozšíří, ale nic dalšího se už nestane. Otočím se na Claudii. ,,Také vám děkuji. A co vám mohl vyprávět? Byla to sice hezká, ale... jinak obyčejná vyjížďka. A zbytek dne strávený v knihovně. Vděčím vašemu manželovi za to, že to nebyla delší doba a díky své občasné nerozhodnosti tam nesedím doteď." Pak vznese návrh, že by příště ráda byla s námi. Ostatně, proč ne, čerstvý vzduch a nějaká změna jí jistě prospějí, jak bylo vidět již dnes. Všimnu si, jak Henrymu stiskla paži, ale... nijak dál se nad tím nepozastavuji. Místo toho se opět usměji. ,,Myslím si, že je to dobrý nápad. Slyšela jsem o vašem stavu, tak by byla dost velká škoda, kdybyste nevyužila příležitosti, když se budete cítit lépe. Zbývá ještě doufat, že se vydaří takové počasí, jako bylo dnes." je to míněno vskutku upřímně. To lehčí napětí ze mě tak nějak spadlo a je to znát jak na tónu hlasu, tak uvolněnějším postoji a svým způsobem víc rozzářených očích. ,,Takže... Jestli se to vše takhle krásně sejde, neměla byste nic proti případně další vyjížďce a pak třeba ještě něčemu dalšímu, co by se naskytlo?" krátce se zadívám i na Henryho, jestli se k tomu nechce nějak vyjádřit. ,,Od hraběnky jsem se doslechla, že je kus odsud menší vesnička, tak mě napadlo, že bychom se mohli jet podívat tam. Ale jestli máte jinačí návrhy, ráda si je poslechnu." dodám již k oběma a opět se pousměji. Sice, jestli pojedeme s Claudií, budu nucena obléci si šaty, ale co už. Za příjemný výlet do pro mě mnohem domáctějšího prostředí, než je zde, to rozhodně stojí a stává se to nicotnou maličkostí. |
| |
| U zmrzlého rybníka v lese Jak se přiblížím, dá se to už lépe poznat. Postava je mužská a vysoká. Jezdí dost dobře a ted jede pozadu a tak nevím, kdo to je. Zadívám se na svah, co v něm je cesta a pak pohladím Pomstu po krku. " Dobrý...tady na mě počkáš...až hvízdnu, budeš u mě a pojedeme dál." pošeptám mu do ucha a sesednu. Lusknu a Stín je hned u mě a oba pomalu sestupujeme k rybníku. No ...to bude nějaký sladouš, že tu jezdí jako nějaká slečinka...pff...s tím si poradím. a přibližuji se. Jak jsem dostatečně blízko, zastavím se a prohlížím si toho chlapa dost odměřeně. " Jezdíš jako nějaká ženská." řeknu dost nahlas, spíš to na něj zvolám dost ironickým tonem a je mi jedno, zda je to nějaký šlechtic či ne. |
| |
| Seznamování se Poslušně jdu za Clarisou, podívat se na její objev. Ano, musím uznat, že jsou hezcí. Všichni tři. Je to nejspíš nějaký jejich společný rys, to je na nich tak přitažlivé. Nechám Clarisu, aby mne představila. I když nejraději bych se představila sama, mluvit přece umím taky. Popořadě se na ně na všechny usměju. I mne velice těší, Ambry, Bernarde, Idare. Usměju se na ně. A teď jako co? Budu tady stát a usmívat se a Clarisa bude konverzovat? Raději bych byla s Alecem.. Když zaslechnu Clarisinu poznámku, na chvíli strnu. Jistě ji slyšeli i oni. Otočím se k ní s prosbou, zda by mi nezavázala mašli. Je to ovšem jen zástěrka. Ještě než se otočím, tlumeně zašeptám, aby toho nechala, že těm mladíkům to jistě není příjemné. |
| |
| Kočár, stále někde na cestě: Pozorně naslouchám chlapci, jehož příběh mě začne zajímat více a více, přesně od okamžiku, když zaslechnu pro Duncana i mě známá jména. Můj úsměv se rozšiřuje, uvnitř se směji jako malá liška, navenek jako anděl, toužící okouzlit každého, kdo se na něj podívá. Bratrancova poznámka na závěr Alecova proslovu mě jen ujistí v tom, že vzít chlapce s sebou byl velmi, ale opravdu velmi dobrý nápad. Alecu, abych pravdu řekla, lepší příběh, než utvořil tvůj život sám, bychom s Duncanem nikdy vymyslet nedokázali, to mi věř. Tvůj původ by však měl zůstat co nejdéle v tajnosti, ani já sama si nyní asi neuvědomuji, jakou lavinu to vše může spůsobit. Jsi sice levoboček, ale jako takový mýš nárok na majetek svého otce, zvláště pak v případě, že si to přál tvůj otec. Ale to teď není podstatné. Své příjmení bys nyní neměl používat, mohlo by to přinést problémy. Nebo ne, Duncane? Můžeme o něm tvrdit, že je pouze vzdálený příbuzný? Projde to? Přejedu pohledem nejdříve chlapce, poté Duncana, svůj pohled na něj nechám upřený déle, než je nutné. Nakonec sjedu pohledem k oknu kočáru, poslouchající odpověď a modlící se, abychom konečně dorazili do cíle. |
| |
| rozhovor s hostiteli Na informaci, že pochází hraběnka s hrabětem ze Skotska jen s lehkým úsměvem přikývnu. Ze Skotska možná, ale ze skotské krve není ani jeden z nich. Zvláště ne hrabě. Vím dobře, jak vypadí skoti. Jsou to mohutní muži se širokými rameny, silnýma rukama, ostrými rysy ve tváři ošlehanými větrem z Vysočiny a věčně planoucíma očima. Můj otec není jen šlechtic, je především vůdce klanu, náčelník... a bojovník, jako snad všichni horalové. Na venek však nedám ani nepatrně najevo, nač myslím. Mohu se zdát nanejvýš malinko nesoustředěná, což se dá snadno připsat náročné cestě a rozhlížení po novém prostředí. Hraběti jsem věnovala líbezný úsměv a úklonu hlavy než odešel pro nápoje. Většinou se dívám na hraběnku, se kterou hovořím, ale moje oči občas přelétnou i zbytek jídelny a zdejší osazenstvo. "Hrad by se vám zdál asi dosti nepohodlný, od svého vzniku nebyl přestavován a jeho smyslem byla obrana nikoliv pohodlí. Ale má svoje kouzlo. Mám Dunvegan velmi ráda, stejně jako celý ostrov." Odpovím upřímně. Skutečně mám svůj domov opravdu ráda. Jeho staré silné zdi, skály nad mořem i šumění příboje. Starobylou síň s lomenými oblouky, kde vždy zasedali muži z klanu s otcem v čele. Tajně jsem se jako malé děvčátko skrývala za sloupy a pozorovala je. Otec mě jednou přistihl, ale místo zloby si mě posadil na klín. Od té doby mi právo účastnit se klanových jednání zůstalo, i když jsem dospěla. Jako jediné ženě za celou historii klanu MacLeodů. Na hraběnčinu narážku ohledně návštěvy Dunveganu nereaguji, elegantně ji přejdu i díky hraběti, který se vrátil s pitím. Poděkuji mu a vezmu si od něj sklenku se skotskou. Letmo k nazlétlé tekutině přivoním, pak zlehka upiji. Ucítím nahořklou chuť následovanou příjemným teplem. "Děkuji. Jistě, ráda vám některou z legend povím, ale dnes jsem již na takové vyprávění příliš unavená." Svoje slova doprovodím opět půvabným úsměvem. Cesta byla zdlouhavá a náročná, na vypravování legend se už dnes necítím, ale zítra nebo někdy později se tohoto ráda zhostím. |
| |
| Po večeri s lady Usmial sa, aby tak trochu zahnal sociálne faux pas. "To je v poriadku, pani moja. Ak si to želáte, porozprávam sa s ním. Ja len... No, som skeptik. Proste sa mi nechce veriť, že by mi mohol nejak dôverovať." Áno, večný skeptik. To je presne to, čo si, pomyslel si takmer zúfalo. Raz sa to nevyplatí. Možno skôr, ako by si vôbec želal... "Som rád, že vám môžem byť oporou počas zimnej sezóny." zasmial sa a tentoraz to myslel so všetkou vážnosťou. "A vidíte. Zase sa prejavil ten môj hlúpy skepticizmus. Keby nebolo môjho komorníka, nikdy by som sem nešiel. Moje argumenty boli... No, že by som tu nikoho nepoznal. Že by som bol v tejto spoločnosti vysokopostavených ľudí... Ako sa vraví, piate koleso u vozu." Pristúpil k nej bližšie a jemne ju vzal za ruku. "Budem mu asi musieť zdvihnúť plat, pretože mi dal najlepšiu radu, akú len mohol." zasmial sa. A o chvíľu žasol. Nejasne si spomínal, že na vychádzky by mali pozývať muži ženy, nie naopak. Ale nie, že by mu to nejak vadilo, to ani náhodou. "S radosťou, pani moja. Som skutočne zvedavý, čo za hrad to tu vlastne je. Nespomínam si, že by som o ňom niečo počul..." zamyslel sa a už teraz sa tešil. |
| |
| Sir Henry Douglas – Margot Swanson Claudie se usmála “No říkal mi že strávil zbytek dne s velice sympatickou, mladou dámou. A je pravda že již delší dobu jsem Henryho neviděla tak spokojeného.“pronesla a pohlédla na svého manžela. “Samozřejmě drahý. Když mi to mé zdraví dovolí.“řekla a pohled znovu stočila na Margot. “Vesnička? Jak roztomilé. Ráda bych se tam podívala. V prosté vesnici jsem nebyla snad nikdy když nepočítám chvíle kdy jsme jimi projížděli.“přikývla nadšená tou myšlenkou. “Je tak milé jak se každý zde stará o můj zdravotní stav. Ale jsem v pořádku, nejspíš to dělá ten chladný vzduch. A jsem tomu opravdu ráda. Aspoň se tak mohu více věnovat Henrymu.“pohlédla k oknu za který se skrývala černo černá tma. Ash Perez Muž na ledě zabrzdil a otočil se směrem k tobě “Jestli se ti to nelíbí tak se nedívej.“odpověděl ti a udělal elegantní obrátku a přibruslil blíže. Poznal jsi že je mladý, ale asi starší než ty přesto jsi nemohl stále ještě identifikovat jak vypadá. “Navíc jsem se o tvůj názor neprosil.“odsekl. “A vůbec… co tu děláš tak pozdě? Normální lidi v tuhle dobu většinou nebývají venku v takové zimě.“pronesl a začal jezdit pozadu sem a tam. Victoria de Maron Mladíci to samozřejmě slyšeli a začali se usmívat “No… já vás nechám. Kdyby něco budu támhle opodál.“řekla Clarisa a vzdálila se aby jste si mohli v klidu promluvit. “Madam Clarisa je velice svérázná žena. A myslím že bych mohl říci, že je ten tip člověka co na srdci to na jazyku.“pronesl Ambry. “Mě to přijde milé. Tak otevřeného člověka potkáš málokdy.“odpověděl Idar staršímu bratrovi. Bernard přikývl “Je to osvěžující.“a zadíval se na tebe. “Pijete víno, lady Victorie?“zeptal se Bernard “Mohl bych vám skleničku přinést?“zajímal se. Teď už na tebe hleděli všichni tři “Madam Clarisa říkala že jste velice půvabná. A měla pravdu.“řekl Idar. Ambry zvedl oči k nebi “Nezapomínej na nás bratře a nestrhávej všechnu pozornost na sebe.“usmál se. “Omlouvám se. Když jsme všichni pohromadě nemůžeme jinak než se škádlit a handrkovat.“omluvil se Ambry. Gabriella de la Crull Alec se pousmál “Nemějte obavy má paní. Nehodlám svůj původ nikde vykládat. Nedělalo by to dobrotu, zvlášť mezi lidmi s kterými žiji.“odpověděl. Duncan ti pohled oplatil a přikývl “Myslím že ano. To by mohlo projít pokud v tom nebude nikdo více šťourat.“pronesl. Alec chvíli mlčel a přemýšlel nad tím o čem jsi mluvila “Opravdu si myslíte že mám šanci získat otcův majetek? Myslel jsem že to by mě musel nejdříve přiznat za svého potomka.“pronesl váhavě. “Jsem vám za tuto šanci velice vděčný, Veličenstvo.“pronesl a pousmál se. Už byla tma když jste konečně dorazili k sídlu Westmorů. Bylo to velké sídlo, bohužel pozemky jste ve tmě nemohli vidět. odkaz Už bylo pozdě a tak nikdo nevyrazil hned ven aby se postaral o koně a vaše zavazadla. Alec tiše hvízdl když vystoupil a vzhlédl k sídlu “O takovém životě bych si mohl nechat jen zdát.“pronesl. Duncan se pousmál a došel k vratům na které zaklepal za chvíli se otevřeli a majordomus si vás prohlédl, hned se narovnal “Vítám vás na sídle Westmorů. Omlouvám se… dnes jsme již nikoho nečekali. Pojďte prosím dál.“řekl rychle a pak zavolal sluhy, kteří se hned vyřítili postarat o koně a kočár a zavazadla. Vešli jste a prohlédli si hlavní sál. Podlaha byla zdobena krásnou, barevnou Mozaikou, strop byl zdoben zase reliéfem znázorňující jakousi Řeckou slavnost. Rozpoznala jsi některé z Řeckých božstev jako je Afrodité, Zeus a Apollón. Ze stropu také vyseli nádherné křišťálové lustry, zdi lemovali sloupy, které se táhli až ke dvojtému mramorovému schodišti s pozlaceným zábradlím. Na každé straně byli dva velké portály a uviděl jsi i dveře pro služebnictvo, které se schovávali za sametovými závěsy. Místnost to byla velká, určitě se využívá i jako taneční sál. Komorník se uklonil “Omlouvám se ale večeře již proběhla. Ale všichni jsou stále v jídelně. Jestli si přejete nechám vám připravit pozdní večeři a uvedu vás?“zeptal se. Annabella MacLeod “Oh… trochu nepohodlí dokáži zvládnout. Nakonec většinu svého života jsme procestovali a někdy jsme trávili noci i v místnostech menších než je přístěnek na košťata. Ah… to byli doby.“na okamžik se zasnila. “Ano… všechna stará místa mají své kouzlo.“vzpamatovala se nakonec. Hrabě se usmál “Má drahá manželka má velice romantickou duši. Miluje cestování a prohledávání hodně starých míst.“prozradil ti. Hraběnka objala jeho paži a pohlédla a zamilovaně na něj pohlédla, než pohlédla znovu na tebe “Ano. Samozřejmě. Jsem hrozně neomalená. Už jste jedla? Jestli ne hned vám nechám něco připravit. Není možné aby některý z hostů byl o hladu.“ Sir John Drake “Ne každý musí být optimista. Já jsem optimista… aspoň v to doufám. Tak si myslím že bych tak mohla váš pesimismus vyrovnat.“jak jsi ji vzal za ruku, neucukla a místo toho tvou ruku jemně stiskla. “Já bych vašemu komorníkovi také měla poděkovat. Jsem opravdu ráda že jste zde.“zadívala se ti do očí než ji mírně tváře zčervenali a sklopila oči. “Já také žádné zříceniny neviděla, ale jsou schované v lese, tak to bylo nejspíš tím.“znovu se na tebe zadívala a už se nečervenala. “Už vás, ale budu muset opustit. Děti by měli jít spát. Už teď jsou vzhůru déle než by měli.“vzdychla “I když se přiznám, že vás nerada opouštím. Ale aspoň se mohu těšit na náš zítřejší výlet.“ |
| |
| Po večeri Navzdory šťastiu, ktoré v ten okamih prežíval sa musel zamračiť. "Pani moja, neviem, či toho optimizmu budete mať na takú titánsku úlohu dosť." V duchu si zazúfal. Tá veta sa dala pochopiť všeliako. Pozitívne, negatívne, dokonca aj vôbec nijako. Hm... Znova začínal filozofovať nad slovíčkami. Ale to bola predsa jeho práca, nie? Posudzovať slová iných a vlastné... "Svoj skepticizmus som založil na silných základoch pozorovania. Po pár rokovaniach v Parlamente by ste rovnaký postoj zaujali pravdepodobne aj vy..." Trochu sa usmial, spomenúc si na niektoré malichernosti, ktoré sa s takou vervou v tej vznešenej spoločnosti riešili... Aby sa potom odložili ad acta. Smial by sa na tom z plna hrdla, keby to nebolo zároveň také desivé. "Máte pravdu, už je neskoro." zadíval sa jej do očí. Škoda, že je neskoro, pomyslel si. Nechcelo sa mu s ňou lúčiť. Ani trochu. Zvláštny pocit... "Ak dovolíte, odprevadím vás k vašim komnatám. Ja sa tiež asi poberiem. Mám v kufri ešte jednu knižku, ktorá vzdoruje môjmu úsiliu." zasmial sa. Síce už teraz tušil, že bude premýšľať nad úplne inými udalosťami a Stratený Raj bude jeho poslednou starosťou (symbolika je mocná zbraň. On svoj Raj možno práve našiel). Ponúkol lady rameno, aby sa mohla pohodlne oň oprieť a pohľadom preletel sále, hľadajúc jej potomstvo. To bude pravdepodobne ten najväčší problém... |
| |
| Sir John Drake Mile se usmála "No uvidíme co můj optimismus všechno vydrží."pak mírně pokrčila rameny. "Kdyby mě byť jednou pustili do Parlamentu jsem si jistá že by jste měl pravdu."zlehka ti pohladila ruku. "Budu ráda když mě doprovodíte, sire Johne."usmála se a zahákla se do tebou nabídnutého rámě a začala se také rozhlížet. Naštěstí tu bylo málo dětí a tak stačilo jen prohlédnout ty co seděli u stolku, kde jste našli jejího syna a dcerušku jste našli jak si hraje s panenkou s jinou holčičkou. Dětem se sice moc nechtělo, ale nakonec se spolu s vámi vydali ven z jídelny. Rozloučili jste se s vašimi hostiteli a šli jste k vaším pokojům. Když jsi lady de Montan doprovodil ke dveřím jejích komnat pustila děti dovnitř a otočila se k tobě "Děkuji za příjemně ztrávený den. Opravdu se mi líbilo s vámi trávit čas."řekla "A opravdu se těším na zítřejší den."zaváhala "Dobrou noc, sire Johne."stoupla si na špičky a políbila tě lehce do koutku rtů. |
| |
| Dívám se na toho muže, je vysoký a o něco starší než já. Prý se na něj nemám dívat, jen se více na něj zaměřím. Nakonec mi odsekne, že se o můj názor neprosil. Na to se začnu smát. " Já ti ho dávám zadarmo, měl by sis ho vážit.....a dívat se budu na koho chci a ted jsi mě upoutal ty.....slečinko." řeknu arogantně a dívám se na muže, co jezdí pozadu kolem. Stín se na mě podíval a pak na muže, s kterým se tu slovně handrkuji. Nakonec se posadí u mé nohy a zívne. Jen ho pohladím po hlavě. " Mám rád projíždky v noci.....v zimě.....nejsem jako okolo mě, protože já jsem svůj a jedinečný.....a to spíš více nenormální jsi ty, že tu bruslíš jak nějaký pošuk takto večer." hovořím k muži a slyším, jak Pomsta zaržála. Slyší můj hlas, ale čeká na písknutí. |
| |
| Seznámení "Dobře, já se nebudu nikam ztrácet, neměj strach, Clariso." Usměju se na svou gardedámu povzbudivě. Nevím, čeho se pořád obává, stejně mám oči jen pro jednoho mladíka. "Ano, to tedy je." Kývnu Ambrymu na jeho úvahu a lehce se rozesměju. Přijde mu to milé? Možná kdyby jej toto "otevřené" jednání pronásledovalo každý den, tak milé by mu to nepřišlo. Idarovi i Bernardovi pak již jen kývnu na souhlas. "Ano prosím, to by bylo velmi milé." Usměju se na Bernarda, když mi nabídne skleničku vína. Cítím se maličko nesvá před pohledy tří vysokých bratrů. Zvláště poté, co mi jeden z nich polichotí. Sklopím oči a s ruměncem na tvářích mumlavě poděkuji. Oni se pak začnou handrkovat, bratrům se nesjpíš nelíbí, že mi netsihli polichotit první. Jen tak tam stojím a předstírám, že pozoruji dění kolem. "Musíte si spolu užít mnoha zábavy." Zasměju se. |
| |
| Po večeri Vedúc hraběnku sálom, priam žiaril hrdosťou. V jeho očiach si viedol najkrajšiu osobu v sále. To, že mal na to niekto iný názor bola už chyba toho dotyčného. Deti našli pomerne rýchlo, koniec koncov, v sále ich bolo pomenej. Celí táto sešlost mala byť odpočinková akcia. A s deťmi na krku (akokoľvek dobre vychovanými) sa odpočíva iba ťažko, ako si občas povzdychla jeho vlastná matka. Bolo zvláštne, ako mu tie dávne slová uviazli v spomienkach... Zo zamyslenia sa prebral až takmer pri hraběnkiných komnatách. Dosť skoro na to, aby vnímal, čo rozpráva. Minulosť sa mi zase pletie do života, posťažoval si v duchu. "Pani moja, potešenie je na mojej strane. Lepšiu spoločnosť by som na celom panstve nenašiel." usmial sa spokojne a následne bol nesmierne prekvapený polibkem. Koniec koncov, ak dobre vedel, k takýmto veciam sa ako prví mali odhodlávat páni. Prvý krát sa v prítomnosti ženy začervenal. "Aj ja sa nesmierne teším, pani moja. Dobrú noc." Prkenně sa uklonil. Rozhodne ho to zarazilo viac, ako si bol ochotný pripustiť... Vydal sa čo najrýchlejšie do svojej izby. Zhodil zo seba všetko, čo nutne nepotreboval a pohodlne sa usadil do kresla. Vzal Stratený raj. Otvoril ho na strane, kde prestal. Po dvoch minútach ho zase odložil. Nedokázal čítať. V momentálnej situácii nedokázal nič. Bol totiž šťastný... |
| |
| Po večeři – Margot Swanson Jen na oko zamyšleně Claudii přikývnu a strhnu svůj pohled bokem. Zdá se, že snažit se dál zůstat s Margot osamotě je nemožné a pokud nějaká ta šance je, stálo by mne mnoho sil svou ženu odloudit pryč. Sice by mi mohli pomoci hrabě s hraběnkou a kapka alkoholu, ale pokoušet zdraví své ženy by bylo pro tento večer moc. A nakonec sama Margot nevypadá, že by vysloveně stála o chvilku se mnou, pokud to ovšem není součást její hry na spořádanou mladou dámu. "Má snad někdo pocit, že se lidé baví? Myslím skutečně," vrátím se pohledem k oběma ženám a zlehka stočím rty do úsměvu. "Nejsem už nejmladší, ale stejně mi tady chybí něco, co by lidi rozproudilo. Ty zdvořilostní konverzace přece musí už všem lézt krkem," rozhlédnu se po nejbližších přítomných, ale obávám se, že mne tento večer nikdo nepodpoří. A ty další pravděpodobně také ne. "Stačilo by něco jen trochu netradičního," řeknu nakonec smířeným polohlasem. |
| |
| V sídle: Se zájmem si vyslechnu služebného, aniž bych jakkoliv reagovala na menší komplikace při příjezdu, aniž bych nějak prodiskutovala jeho nabídku se svým doprovodem, přejdu rovnou k věci a jednoduše a bez velkých skrupulí promluvím k muži. Obávám se, že by bylo velmi nevhodné přijít k večeři v těchto cestovních šatek, navíc jsme po cestě unaveni a především chlapec bohužel při cestování ztratil své zavazadlo, nebo spíše mu jej v hostinci ukradli i s jeho oblečením a toto bylo jediné, co na chlapce sehnali. Myslíte, že by se dala zařídit jeho náhrada, vše samozřejmě zaplatím, jen opravdu nevím, kde bych nyní scháněla krejčího. Ráda bych pro chlapce kompletní výbavu, jsem si jista, že se o to dokážete postarat s brilantností, s jakou jste nás přijal. Zářivě se na něj usměji, doufajíc, že mou nabídku přijme a bude ochoten pomoci. Ještě jednou si prohlédnu vstuní prostory a zlehka se usměji, po zdlouhavém cestování se necítím opravdu dobře a tak raději pokračuji. Ráda bych vás požádala, zda by mi mohla v mých komnatách připravená horká lázeň a jsem si jista, že ji i chlapec, i můj bratranec ocení. K hostům se přidáme až na snídani. Pokud mě paní domu bude chtít vidět, velice ráda se s ní setkám ihned po koupeli. Snad pochopí mé zdržení. Ohlédnu se na Duncana, v očích tichou prosbu, že bych tentokrát lázeň nechtěla absolvovat sama, nemluvě pak o celé noci a poté zklouznu pohledem na chlapce, sledujíc jeho chování v naprosto neznámém prostředí. |
| |
| Sir Henry a lady Claudie Pousměji se na slova lady Claudie, je v tom i jistá shovívavost. Již jsem se setkala s ženami z "naší" vrstvy, které, pokud nad vesnicemi neohrnovaly nos, nakonec byly přes počáteční nadšené reakce zklamané. Další dokonce zdrcené. Pach dobytka, spíš bláto, než pevná půda pod nohama, velmi volné mravy vesničanů a tvrdá práce, vpodstatě obyčejné, menší ušmudlané domky. Pro mě to byl symbol svobody a volnosti, současně s tím jsem si však uvědomovala, že získané tvrdou prací. Pro většinu šlechtičen pak představa jakési opuštěné romantiky, která je při poznání skutečnosti opustila ještě dřív, než místo té snové našli skutečné kouzlo venkova. Která z nich bude asi Claudie? ,,Tak to jsem ráda, že souhlasíte. Víte, mám spíše negativní zkušenosti s podobnými návrhy dámám, jako jste vy. Nic ve zlém. Ale bahno, sláma a zvěř jim zrovna dvakrát nevoní." pousměji se a zlehounka pokrčím rameny. Vzápětí stočím svou pozornost k siru Henrymu. ,,Rozproudilo?" otážu se řečnicky, zatímco se rozhlédnu kolem sebe stejně jako předtím on. Na tváři se mi objeví úsměv. ,,Vpravdě... někdo tohle za zábavu označuje, já bych to nazvala společenskou konverzací, kterou většina kultur a národů na... "úrovni" považuje za jakýsi nezbytný rituál." koutky mi neposlušně zacukají pobavením, jelikož jsem si před vyřčením téhle věty vzpomněla na různé vědecké cestopisy a vyprávění, kde používali obdobné termíny při popisování nově objeveného. Ještě jednou se rozhlédnu kolem, ale to už se mi v hlavě zrodil nápad. Zatím je to poznat podle usmívajících se jiskřiček v očích, když se podívám zpět na Henryho a jeho ženu. ,,Omluvíte mne na moment?" usměju se a kývnu jim hlavou, již předtím jsem vyhledala pohledem hraběnku a vzápětí se k ní vydala, přecijen, alespoň hostitelé by měli být připraveni na to, co se bude dít. Současně s právem můj návrh zamítnout. Tak se však nestalo, takže téměř sotva co jsem se k hraběnce přitočila, jsem se zas obrátila a zamířila k východu ze sálu, ještě pohledem zavadila o Henryho, na tváři trošku tajemný úsměv. Prosmekla jsem se vzápětí mezi dveřmi a zamířila do svého pokoje. Tváře mě lehounce štípaly, do rukou a prstů se vlila jako by horká krev. Usmála jsem se sama pro sebe, stiskla v rukou housle, co jsem vyňala z pouzdra a opět se vydala zpět k sálu. Nástroj jsem však přede dveřmi do něj skryla za záda a teprve až pak vešla dovnitř, zůstala jsem stát kousek přede dveřmi. Ještě jsem se s neskrývaným lehčím pobavením a zvědavostí rozhlédla po přítomných, pak jsem ale vytáhla housle a začla hrát. Když rozproudit, tak jak jinak lépe, než pravou irskou hudbou? odkaz Už při prvních tónech jsem se musela spokojeně usmát - místnost měla skvělou akustiku, takže hra skutečně vynikla. Pomalu jsem během ní sešla zpět do sálu a pomaličku se začla proplétat mezi hosty, sem tam se chvíli zastavila na místě. Ale za nějakou dobu jsem vnímala jen hudbu, lidské tváře ani jejich výrazy pro mě přestaly být jakkoli důležité. Na mě samotné bylo víc jak dobře znát, že mě hra opravdu baví a díky tomu stále víc rozvrkočené vlasy mi skutečně nevadily. Postupem času se oba prameny, co je svazovaly, uvolnily a zalochtaly na tvářích. Když jsem skončila, teprve pak jsem vnímala, že mám zrychlenější dech a patrně trochu víc zrůžovělé tváře, stejně jako se nedaly zapřít rozzářené oči. |
| |
| Po večeři – Margot Swanson Začal jsme být velmi rozladěný z celého večírku, či jak tuto sešlost nazvat. Jednak zde není mnoho takových, kteří by mi hned padli do oka a já měl s kým a hlavně o čem debatovat, a pak tady není už vůbec nikdo, kdo by na tom byl aspoň trochu jako já. Claudii a Margot při svých úvahách z neznámých důvodů prostě vyloučím a vůbec se na ně neohlížím. Proto také téměř mávnu rukou, když se Margot omluví a odcupitá kamsi pryč. Podívám se po Claudii a natáhnu se pro dvě sklenky vína v doprovodu úšklebků a cukání svalů v obličeji takovým způsobem, že by se nejeden z hostů mohl stydět za to, jak nehorázně je nudný. Změna přijde až ve chvíli, kdy odkláním sklenku od rtů a postřehnu Margotin pohled i úsměv. Zamračím se a konečně tuto mladou slečnu přijmu do svých úvah o tom, že ne všichni jsou nudní. Tázavě pohlednu na Claudii, ale ta nebude vědět o nic víc, než já. Nakonec se mi na rtech rozlije spokojeně nedočkavý úsměv plný očekávání. Na divokou Margot s houslemi hledím nevěřícně, ale potěšeně. Výborný nápad a to jsem v tu chvíli ještě netušil, kolik života umí dát ostatním pouhými několika tahy smyčce. To vše mne donutilo odložit vína stranou, zaposlouchat se do libých tónů a nechat se unášet místy nestydatými představami o krajinkách a jisté sličné dívce jménem Život. Z lovecké pozice mladých laněk bych měl přejít k otřepanějšímu, ale společensky přijatelnějšímu dvoření se – vždyť to pískle je naproto úžasné! – ale bohužel pro tuto chvíli a mnoho jiných, jsem ženat. Culící se nakloním se Claudii. "Nemám na všechny zase tak špatný vliv, vlastně některým doslova prospívám a oni mě. Hned se vrátím," nečekám ani na odpověď a s potleskem v dlaních vykročím vstříc Margot, která dohrála. Chuť prohlížet si její tělo a padnoucí šaty mne opustila a nahradil jej pocit radosti z pouhého výrazu dívky, z jejích zářících očí i úsměvu. "Výborně!" zvolám pochvalně. Můj potlesk trvá a neutichá ani když jsem jí natolik blízko, že by stačilo natáhnout prsty, abych se jí dotkl. "Úžasné, divoká vílo, máte můj obdiv," zašeptám k ní a usměji se na ty, kteří stojí nejblíže. |
| |
| Ash Perez Muž se ironicky zasmál “Ty jsi tedy nafoukanej.“řekl pobaveně. “Ale ne… opravdu. Svůj názor si klidně nech pro někoho pro koho to má význam.“řekl nakonec “Já bývám vděčný. Ale ne za hlouposti jako je tahle.“udělal na ledě elegantní oblouk “Možná jsem slečinka. No a co? Po tom ti nic není.“odfrkl si otráveně. Zastavil se a podíval se na tebe “Možná jsem blázen. Co ty víš? Je to tak že dělám co mám rád, jako ty jezdíš tak já rád bruslím. A dělám to v noci protože mám led jen pro sebe. Nikdo mi nepřekáží, nikdo neruší…. Tedy většinou. Zrovna se na jednoho otravu dívám. Co kdyby jsi zase jel?“mávl rukou jako kdyby tě odháněl. Pak se zarazil “Nebo snad závidíš? No jistě! Sám bruslit neumíš a tak se mi posmíváš aby jsi si tak vynahradil to že to neumíš.“zasmál se “Tak si dojdi pro brusle a já tě to naučím závistivče.“ Victoria de Maron Všichni tři se přestali dohadovat a začali se usmívat “To ano. Jsme prostě bratři. Vyrůstali jsme spolu a takhle je to mezi námi stále stejné. Neustále mezi sebou přátelsky bojujeme.“řekl Bernard. “Takže si tohle naše škádlení neberte nijak vážně.“řekl Idar s úsměvem. “A to jste ještě neviděla naše opravdové souboje. Jsme náruživí šermíři.“prozradil ti Ambry. “Prozraďte nám, lady Maron. Jaký máte názor na lov?“zeptal se tě Idar “Nelákalo vás někdy zkusit jít lovit třeba zajíce?“ Najednou začali hrát housle, bratři se rozhlédli “Zajímavá melodie.“řekl Ambry a rozhlížel se. I další hosté se zdáli zvědaví a za chvíli jste už viděli jednu mladou slečnu jak hraje na housle, procházela mezi hosty a zdála se hudbou zcela pohlcena, černé lesklé vlasy a pohledná tvář s bledou pokožkou. Vypadalo to ale že je to také host. Když skončila začali muži tleskat “Opravdu nevšední. Ale líbí se mi to.“řekl Idar. “To byla myslím nějaká cikánská skladba.“prozradil Bernard. odkaz Sir Henry – Margot Swanson Hosté Margot tleskali a mumlali pochvalná slova, někdo se dožadoval i další skladby a jiní začali přemýšlet co je to za hudební styl co jsi právě hrála. Když se Henry po chvíli ohlédl po své ženě, tak ta už byla pryč. Nejspíš se rozhodla na tebe nečekat. Za to k vám přišel hrabě “Lady, Swansonová. To bylo úžasné! Hrajete opravdu nádherně. A příjemně jste zpestřila tento večer. Být po mém tak by tu bylo více zábavy, ale hraběnka si myslela že první večer by měl být klidnější kvůli seznamování.“usmál se. “Doufám že při další příležitosti nám znovu zahrajete.“usmál se a pak se otočil na Henryho, položil mu ruku na rameno “A vám gratuluji, sire Henry. Má žena mi prozradila tu skvělou novinu. Velice vám to přeji.“usmál se rozzářeně. Jenže co myslel to Henry neměl vůbec tušení. Gabriella de la Crull Sluha se uklonil “Samozřejmě, vaše veličenstvo. Hned ráno k vám pošleme krejčího, aby mladému pánovi vzal míry a připravil mu oblečení.“ujistil se a narovnal se “Prozatím pánovi nechám přinést nějaké oblečení.“podíval se na Aleca “Předem se omlouvám pokud vám oblečení nebude příliš sedět, ale jen co se s krejčím setkáte začne vám připravovat potřebný šatník.“omluvil se i jemu. Alec přikývl “To je v pořádku. Hlavně když se to dá nosit.“řekl shovívavě. Sledovala jsi ho, byl poměrně klidný i když se fascinovaně rozhlížel, ale jistě nebyl jediný koho hlavní hala uchvátila. Duncan se na tebe zadíval, znovu jsi viděla váhání v jeho očích, ale pak přikývl jak ti potvrdil tvou němou prosbu. “Samozřejmě, Vaše veličenstvo. Koupel připravíme, samozřejmě. Už se dokonce připravuje. Prosím následujte mě. Odvedu vás do vašich pokojů.“znovu se uklonil a vydal se před vámi nahoru po schodišti na horní podestu a do dlouhé chodby, prošli jste kolem pánského salónku kde jsi zahlédl tři gentlemany, jak si povídají nad rozehranou dámou a pokuřují při tom z dýmek či doutníků. Nejspíš se už vytratili z jídelny, aby pokračovali ve hře. Podlahu dlouhé chodby zakrýval červený koberec, zdi byli vymalovaný vínovou barvou, minuli jste několik rytířských zbrojí, či vystavených zbraní z dob minulých či některých, které se nosí i v této době však ve vzdálených zemích. Pokud chodbu nezdobily zbraně, zdobili je gobelíny či portréty dam a pánů. “Zde je prosím vaše komnata. Kdyby jste cokoliv potřebovala stačí zazvonit a co nejdříve za vámi přijde některý ze sluhů.“uvedl tě do tvé komnaty a odešel. Vyhlédla si ještě ze dveří a dívala se kam vede Duncana a Aleca. Měli pokoje hned vedle tebe. Pokoj byl velký, prostorný a zařízený tak, aby ti zde nic nechybělo. Obývací salónek a ložnice se ti ihned zalíbily svou prostorovou jednoduchostí. A to světlo v ložnici! Nebyla zde jen obyčejná okna, ale francouzské dveře vedoucí na balkón. Vyšla jsi na balkón, abys zvenčí prozkoumala jistě nejlepší vyhlídku na celou zadní stranu panství. Formální zahradu stromů a sousoší lemovala široká pěšina, podél níž byly v koutcích roztroušeny lavičky. Uprostřed stála momentálně nefunkční kašna. Za zahradou se rozprostírala oranžérie. A za ní už byla jen divoká příroda. Zde muselo být v létě opravdu nádherně. Zasněžená louka poseta ovečkami s černými nohami, se táhla až k lesu na obzoru. Linie vzdálených stromů uzavírala panství jako otevřená náruč a celý pozemek sjednocovala a spojovala. Lesy. Pouze královská rodina a hrstka šlechticů měli své vlastní soukromé lesy na lov. Uslyšela jsi hluk z pokoje, vrátil jsi se a uviděla jsi služebnou jak vyšla z koupelny, uklonila se ti “Vaše koupel je připravena, vaše veličenstvo.“s tím odešla. Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, když jsi otevřela tak Duncan vešel do tvých komnat “Jsi si jistá, že chceš abych tu byl?“zeptal se tě na rovinu. Sir John Drake – druhý den Nakonec jsi šel spát s myšlenkami na Danielu de Montan. Druhý den jsi se probudil o něco později a zjistil jsi že jsi propásl snídani. Proto jsi si nechal připravit pozdní snídani v pánském salónku. Po snídani jsi se celý rozjařený, šel převléknout na výlet který jsi měl dnes podniknout s lady de Montan. A bez dětí. Vzpomněl jsi si na ten letmí polibek, který ti věnovala. Sice by něco takového měli dělat první muži, ale přece jen už nejste žádní mladíci co se stydí za každý významnější pohled a máte svá léta. Sešel jsi dolů do hlavního sálu, kde jsi na Danielu čekal. Ji to také netrvalo dlouho a objevila se na schodišti, na paži se ji houpal košík a na sobě, měla znovu černé, těžké šaty s kožešinou lišky kolem krku, aby ji nebyla zima. Když se uviděla usmála se a došla až k tobě “Dobré ráno, sire Johne.“pozdravila tě a položila ti ruku v rukavičce na paži. “Můžeme jít?“zeptala se tě. |
| |
| Po večeři – Margot Swanson Nespouštím z Margot oči, i když zatím mlčí, kdežto všichni kolem jsou nadšeni jejím výkonem, včetně samotného hraběte. Ovšem mám pocit, že hrabě je zvyklý lichotit všem, bez ohledu na jeho skutečný názor na věc. Třeba se v něm ale mýlím. Jen co mi však položí ruku na rameno a sdělí mi těch několik vět, úsměv na tváři mi zmrzne. Pak však rychle opadne a já jen chápavě kývnu hlavou, zuby odhalené v úsměvu. "Děkuji vám," po očku se znovu podívám směrem, kde jsem nechal Claudii, a pak se podívám na druhou stranu. Není zde. A hrabě buď ví něco, co já ne, nebo je to jen součást jakési hry.. a na ty já dnes nemám náladu. Hm, omluvte mne prosím. Byl jsem natolik nadšen vašim výkonem, Margot, že jsem nechal svou ženu samotnou a ona se mi zatím ztratila," ustoupím o krok od hraběte, Margot ještě naznačím úklonu, a hned poté se mírným krokem vydám sálem. Ještě se rozhlížím mezi přítomnými hosty, ale nečekám, že svou ženu uvidím. Skvělou novinu, no výborně. Co může být tak báječného a já o tom nevím? s úsměvem naposledy pohlédnu do sálu, projdu dveřmi a zamířím do našich pokojů. Situace však moc úsměvná není, neboť nemám ani tušení, co mě čeká. Mám sice několik tipů, ale nechci sázet ani na jeden. |
| |
| Po večeři Poslouchám, jak láskyplně Bernard mluví o svých bratrech. Pobaveně se usměju a pohlédnu i na ostatní, vidím stejnou jiskru v jejich očích. Ať už jsou jakkoli rozdílní, jsou si i neuvěřitelně podobní. Nejen v rysech základních, ale i v ůsměvech, jisře v oku, stylu, jakým spolu mluví, prostě nejde přehlédnout jejich rodinná soudržnost. "To je pěkné. Já jsem si vždy velmi přála sourozence, ovšem nebylo mi přáno, bohužel." Usměju se opět na všechny. "Oh, to jistě neberu." Zasměju se pobaveně zvonivým smíchem po Idarových slovech. "Tak to bych velmi ráda viděla, doufám však, že to není nic nebezpečného." Opatrné obavy nelze přehlédnout. "Lov?" Zamyšeleně si prohlížím své ruce a uvažuji, jak bych odpověděla. "Nikdy jsem na lovu nebyla, takže nevím. Ovšem nemusíte mě dvakrát přemlouvat, pokud mě s sebou chcete vzít na nějakou loveckou výpravu. Mileráda se něčemu přiučím." V mluvě mě přerušil tón houslí a se zájmem se otočím. Miluji hudbu, sama hraji na klavír a Clarissa mě nutila hrát na harfu. Natahuji krk, abych viděla zdroj té krásné melodie, až ji spatřím. Vím, že byla také na večeři. Je zhruba stejně stará jako já, výborně, možná bychom mohli být přítelkyněmi. "Nádherné" Zvolám a přidám se k potlesku. Svévolně tleskám do rytmu a pohupuji se. "Úžasná hudba, nemyslíte? Až to člověka nutí tančit, musím se opravud nutit zůstat stát." Rozesměju se a jen na okamžik se otočím na bratry, následně se opět zadívám na hrající dívku. |
| |
| V sále - sir Henry, hrabě/Stáje - Oliver Úplně mne z opojení hudbou probere až potlesk. Trošku prudčeji a hlouběji se ukloním a snažím se udržet rozbouřenou krev a tělo v klidu. Nejradši bych se rozběhla a tančila, ale... na to není vhodná doba ani místo. Ale dovolím to aspoň jiskřičkám ve svých očích. ,,Děkuji. Ale myslím, že co se týče přídavku, nejsem ta, co by mohla či měla rozhodnout." kývnu všeobecně okolostojícím hlavou, housle nechám v ruce sklouznout podél těla. Pohledem kloužu po přítomných, ale vzápětí jej upřu jediným jasným směrem. Komu patří ten hlas, co zvolal pochvalné slovo je jasné. Sir Henry se blíží čím dál víc, zatímco se mi zklidňuje tep i dech a poněkud rozverný úsměv se stahuje do decentnějšího, mírně polichoceného. Po tom, co zašeptá se mírně pokrčím v kolenou. ,,Děkuji. Ale bez vás..." nedokončím, zadívám se na něj a opět se usměju. Tentokrát se mi však přes rty a v očích mihne něco, co by tam patrně být nemělo, jelikož je to minimálně nevhodné. Koketovat s ženatým mužem? Nemyslitelná věc. Ale... já byla prostě jen rozjařená ze hry. To je tak špatné, když má člověk, nebo dívka jako já pro něco takovou vášeň? Podle Heleny rozhodně. Díky momentálnímu rozpoložení mne příchod hraběte víceméně překvapí. I jemu se mírně ukloním, ale je to již vcelku prosté, i když ve tvářích se stále nedá zapřít lehký ruměnec a v očích lesk. ,,Děkuji." odvětím trošku stroze, pak se na hostitele zadívám, ale... Nic, o čem tak skoro až zasněně a s nadšením mluvila Panenka, se ve mě neodehrává. Že bych byla horší jak ona Ledová královna? Možná spíš naopak až příliš rozpálená na to, aby to šlo ještě více. ,,Uvidíme. Pokud to bude vhodné, nevidím v tom překážku." zlehka, se zdvořilým úsměvem hraběti kývnu. Slova určená Henrymu vnímám jen napůl. Nehodlám vyzvídat ani nic podobného, prostě jsem to "jen" slyšela, jelikož jsem stála jen kousek vedle. Ale podle výrazu sira Henryho se jednalo o něco, co on sám patrně neměl tušení. Tenhle pár je záhadnější čím dál víc, i když možná jen příliš popouštím uzdu své bujné fantazii. Navíc byl celkově fakt, že manželství pro mne bylo velkou neznámou, do níž jsem se já osobně nijak nehnala. Když se sir Henry rozloučí, jen mu kývnu a sama začnu pomýšlet na to, že se patrně vzdálím. Ne, že bych byla unavená ale... nemám potřebu vést rozprávkové hovory s přítomnými lidmi. Spíš... rozhodnu se podívat za Oliverem do stájí. ,,Jestli mne omluvíte, také se vzdálím. Ještě jednou děkuji za vaši pohostinnost." možná trochu zbrkle se hraběti ukloním, učiním sotva dva spořádané kroky, ale nakonec se moje chůze promění v poloviční běh, který neustává, dokud se nedostanu do svého pokoje. Nějakým zázrakem se mi povede vyvléct z korzetu a šatů celkově, na sebe navléknu splývavou noční košili z bílé, lehoulinké látky, rukávy k loktům s bohatší krajkou a úzkou stužkou pod ňadry. Přes ramena si přehodím víc jak teplý pléd, co mi přivezla sestra z ciziny a vydám se ke stájím, k Oliverovi. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro "Jistě. Na shledanou."rozloučil se s významným úsměvem hrabě a ty jsi šel hledat svou ženu. Procházel jsi sál, ale nikde jsi ji neviděl. Pak mohla jít jedině do vašich komnat. Nejspíš už ji došla trpělivost a odešla. Cestou jsi se ještě rozloučil s hraběnkou a vydal jsi se za svou ženou. Trochu jsi zabloudil, musel jsi se vrátit, ale nakonec jsi vaše komnaty našel. Claudie tam samozřejmě byla, převlečená už do noční košile, seděla u toaletního stolku a česala si vlasy do hladka. Ohlédla se na tebe, ale pak se zase zadívala do zrcadla "Už tě ta mladá dáma omrzela?"zeptala se chladně. "Myslela jsem že se tě dnes už vůbec nedočkám."odložila hřeben a pak kouskem vaty si začala stírat make-up. "Divím se, že jsi se objevil tak brzy po mém odchodu."vzdychla, ale pak pokračovala v odličování. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro "Myslím, že mne ta mladá dáma plná překvapení a kypící životem neomrzí ještě dlouho," tiše za sebou zavřu dveře a už bez jakéhokoliv náznaku úsměvu nebo pokusu o mír se o ně opřu. "Doufám, že v tom nehledáš víc, než v tom je. Osobně by mě nudilo mluvit o tvém vztahu s hrabětem," špičkami prsů se odrazím od dveří, přejdu ke Claudii a položím jí obě své ruce na ramena. Zlehka, a zadívám se na její tvář do zrcadla. Přesto se zdám být křečovitý a chladnější, než kdy dřív. I když jsem zvědavý, rozladěnost mne provázela celým večerem a stejně tak se cítím nyní. "Když už sem zmínil hraběte, gratuloval mi ke skvělé novině. Smím vědět k čemu vlastně?" |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Odložila vatu a zadívala se na tebe do zrcadla, stiskla rty. Pak si odfrkla "Jakém vztahu?"odsekla "Jistě že by tě to nudilo. Sotva ti stojím za povšimnutí."odstrčila tvoje ruce a vstala. Založila si ruce na prsou a přešla k posteli na kterou se posadila. Promnula si krk s náznakem únavy "Skvělá novina? Tím si nejsem tak jistá."nedívala se na tebe. "Jsem těhotná. Aspoň podle hraběnky. Říkala že to na mě poznala hned jak mě uviděla."řekla a dívala se na své ruce co chovala v klíně. Ale pak se na tebe zadívala v očích slzy "Je to pro tebe skvělá novina, manželi? Nebo spíš skvělá pohroma?"zeptala se tě. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Její výlevy žárlivosti nechávám být, na něco takového skutečně nemám náladu. Jen pozorně sleduji každý její krok a trpělivě čekám, jakouže to novinu mám očekávat. Jenže to, co uslyším, mi vyrazí dech. Sice to byla jedna z mých možností zakončení dnešního večera. Zůstanu stát na místě a mlčky, se rty pevně semknutými k sobě, hledím na svou ženu. Nevěřím tomu a snad skutečně ani nechci. Proč teď? Tak najednou? Mám věřit, že takové věci přicházejí po rocích snahy až tehdy, když člověk vzdá svou víru? Bláznovství. "Něco takového nepoznáš sama?" zeptám se s mrazivou krutostí, ale pak výraz mého obličeje o něco povolí. "Hraběnka není porodní bába, aby ti mohla motat hlavu takovýmto způsobem," krátce se odmlčím a pohled mi mimoděk sklouzne s jejímu pasu a bříšku. Cožpak bychom si toho nevšimli? Nemyslím, že bych svou ženu někdy příliš zkoumal, ale já nebo ona bychom to měli poznat, pokud máme být rodiči. "To posuď sama. Opravdu chceš na svět přivést dalšího nezkrotého vlka nebo slabé holoubě, možná od každého trochu?" zadívám se Claudii do očí, pohnu se a posadim se vedle ní. Teď nakonec, to nebyl vtip ani ostrý natož pak chladný tón. Byla to čistá úvaha muže, který netuší, jak se zachovat a čemu skutečně věřit. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Po tvých prvních slovech sebou trhla a znovu sklonila hlavu, hřbetem ruky si začala otírat oči "Já nevím... nevím jak se to pozná. Možná že nemám tak silné ženské smysly, jako jiné ženy."odpověděla. Podívala se znovu na tebe "Nevím. Hraběnka... vypadala že je o tom přesvědčená. Měla z toho upřímnou radost. Proč by to jinak říkala, kdyby o tom nebyla přesvědčená?"zavrtěla hlavou. Po tvých dalších slovech zvedla prudce hlavu a polekaně se na tebe zadívala. Rukama si objala břichu, jako kdyby ho chtěla chránit "Co... cože?!"vyjekla a odsunula se od tebe. "Ty... to dítě nechceš? Chceš snad.... chceš snad zavolat doktora a... a... aby dítě odstranil? Ne... to nikdy nedovolím."zamračila se na tebe. "Tak dlouho... jsme se o dítě snažili až jsme ztratili naději že se to někdy podaří. A teď... když... když asi jsem těhotná tak nevíš jestli chceš aby se narodilo? Jak to můžeš říci Henry?"zase se ji v očích objevili slzy. "Možná že právě dítě, že právě dítě nás konečně sblíží."podívala se dolů na ruce, kterými si objímala břicho "Však se podívej na naše manželství. Je to katastrofa. Nemáš mě rád, jsme spolu spíš jen z povinnosti, pořád se hádáme. Už tě ani nepřitahuji, spíš se mnou jenom proto když nemáš po ruce někoho lepšího. Třeba příchodem dítěte do našeho manželství přinese nějaký smysl."poslední slova už říkala tiše, ale díky tomu že jsi byl blízko jsi ji slyšel. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Jen co Claudie začne vyšilovat, začnu se usmívat, až nakonec propuknu v hlasitý smích. Přesto jí nechám mluvit. Když jí dojdou slova, natáhnu k ní ruku a dotknu se té její, stále sebou trhající smíchy. "Tohle sis připravovala dopředu, miláčku?" zvědavě se na ní podívám druhou volnou rukou si hrábnu do vlasů a znovu se tlumeně zasměji. "Nic takového jsem neřekl a říci jsem ani nechtěl. Ptal jsem se tebe, jestli jsi připravena přivést na svět dítě, které bude mít z každého z nás trochu, nebo z jednoho víc. Pochybuji, že to s takovým potomkem bude lehké," zklidním se úplně. "Každé manželství je katastrofa a čase se rozpadá, udržované může být pouze za předpokladu, že si oba z manželů dokáží sehnat to, co potřebují. Vím, jaké máš představy o lásce, ale věrní muži se stávají zatrplými nudnými staříky, pokud si nenajdou lepší zábavu. Znáš mě, víš jaký jsem a že v jistých ohledech nemám hranice. Přiznávám to a nestydím se za to, kdybych se změnil, nebyl bych to já. A to, že tě nemám rád," odmlčím se a v mém obličeji se objeví zamyšlený výraz. "Rád se s tebou hádám, rád tě provokuji, asi je to krutý způsob vyádření lásky, ale láska to je. K lásce patří nenávist, to myslím sama velice dobře znáš, a já také. A mé chvíle lhostejnosti, jak jsem řekl - muži se jen málokdy vydrží celá léta dívat na jedinou ženu. Kdybych tě chtěl opustit, dávno tady nejsem, Claudie, a opravdu nezůstávám kvůli tvému chatrnému zdraví." |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zamračila se na tebe "Jistě že nepřipravila!"ohradila se. Otřela si oči "Ano. Jsem připravená. Chci přivést dítě na svět i kdybych při tom měla zemřít."řekla zcela vážně. A při tom to bylo i docela možné s jejím zdravím není ani jisté že dítě donosí. Když jsi začal mluvit o vašem manželství, zadívala se na tebe a pak začala vrtěl hlavou "Nejde tak o věrnost. Jako o zájem. Vím že... nejsem ideální žena, zvlášť kvůli tomu mému zdraví... ale mohl by jsi projevovat trochu víc zájmu o mě."vzdychla "Už mě ani nenavštívíš když jsem nemocná a ani už mě třeba jen tak nepolíbíš, třeba i jen na tvář. Mě tyhle drobnosti schází."zadívala se na tebe a náhle tě objala. "Někdy mi prostě scházíš."vzdychla. |
| |
| Ráno Prebudil sa s trhnutím, ako keby robil niečo zakázané. Prekvapene sa obzrel okolo seba, chvíľu nechápuc, kde vlastne je. Celý včerajší deň mu pripadal iba ako sen.. Ešte stále bol oblečený. Knihu mal položenú na prsiach. Netušil, dokedy si čítal, ale keď už raz začal, nedalo sa prestať. Zobudil sa tak, ako aj zaspal. Jeden pohľad von oknom mu prezradil, že už je dávno po raňajkách. Slnko bolo vysoko. Premýšľal, prečo ho nikto nezobudil. Asi na to nedal príkaz.Zabudol, že tu nemá Maxwella, ktorý by na takéto veci už myslel s istou iniciatívou... Vyšiel von na chodbu, zastavil prvého služobného, ktorého stretol a požiadal ho o raňajky. Priniesli mu ich v takmer rekordnom čase. V tomto sa sťažovať rozhodne nemohol... O tri štvrte hodiny už bol najedený, umytý, oblečený a vrcholne nervózny. Ano, bola pravda, že by sa nemal cítiť ako hlúpy puberťák, ale.. Niektoré veci boli nad jeho sily. Dolu zišiel presne na čas. To znamená o desať minút skôr, ako sa na gentlemana sluší. A keď zostúpila po schodoch, nemohol sa ubrániť úsmevu. Zase za neho premýšľalo telo a obchádzalo pri tom mozog tak veľkým oblúkom, akým to bolo možné. "Dobrá ráno. Opäť vyzeráte nádherne, pani moja." uklonil sa, vzal jej košík (aj to sa na gentlemana patrilo) a nastavil jej rameno. "Môžeme vyraziť. Dúfam, že ste mali príjemnú noc." začal rozhovor trocha neohrabane, ale dúfal, že sa to časom zlepší. Čo sa to vlastne so mnou robí, sakra? pomyslel si ešte s dávkou zúfalstva a vyšiel do krásnej zimnej krajiny. |
| |
| U Ledu Muž dál jezdí a dokonce mě uráží do nafoukanců. " Dávej si bacha na tu svojí hubu, já nejsem nafoukaný, já jsem bohatý. To je rozdíl a jako bohatý mám právo být kde chci a dělat co chci a ted tu můžu být a sledovat tě celou dobu." a stále se nemíním hnout. Jak přijede a prohlíží si mě, dívám se mu přímo do očí. Jeho slova jsou na vysvětlenou, ale já výrazem dávám najevo, že mu nevěřím. Pak mě vyhání,ale jak natáhne ruku, Stín zavrčí a já se zasměji. " Ne, ty jsi zábavnější. Čekám, kdy ti sem příjde partner." dodám uštěpačně. Muž se ale začne taky smát a naráží se do toho, že to neumím. Dotkne se mé pýchy a přistoupím blíž k ledu. " Já ti nic nezávidím. Bruslit umím, ale jsem tu na náštěvě, kde si mám najít ženu. A na to nepotřebuji brusle. Takže máš štěstí, dneska ti neukáži, jak jsi tady ubohý s těma tvýma otočkama nebo piruetama." držím si svojí hrdost, která však byla už podle mého rozčíleného hlasu pořádně uražena. Stojím u ledu, ale na něj nevstoupím. Vím, že bych si namlátil a to riskovat nechci. Teda, je drzej jak veverka. No počkej, jen co vylezeš z toho prokletého kluzkého ledu. plánuji, jak si ho pak podám. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Komnaty Velice rád bych rozebral to, co cítím, ale nejsem toho schopen. Lépe řečeno, nevím. Nejraději bych se vrátil dolů a ještě se chvíli bavil, na druhou stranu mám pohnutky k tomu zůstat a pořádně si promyslet, co všechno se změní, pokud je hraběnčin úsudek správný. Spíše v těhotenství nevěřím, než věřím, protože právě proto, že je Claudie tak křehká a neoplácaná vrstvami tuku, dbá na sebe, bych čekal, že takovou věc prostě pozná. Pro její tělo to musí být neuvěřitelná změna. Neříkám nic, hledím na ní svým obvyklým nesdílným a odměřeným pohledem, jenže kdybych se díval jinak, bylo by jasné, že se něco změní. Nejspíš skutečně nevěřím, že se něco změní. Claudiino obětí však opětuji. Držím ji pevně a přitom lehce, občas jí pohladím a skloním hlavu k jejímu rameni, přesto se o něj neopírám. "Pak, pokud je to pravda, budeme mít dítě," sjedu rukou po jejích zádech. "Nečekaná změna, hlavně proto, že jsem už nedoufal, že by se to někdy stalo." |
| |
| Victoria de Maron "Samozřejmě, že to není nebezpečné. Tu a tam získáme nějaké šrámy, ale to nic není." uklidnil tě Bernard. Když jsi souhlasila s tím vydat se s nimi na lov, Idar se rozzářil "Opravdu? Tak v tom případě vás mile rád zvu na zítřejší lov, který chceme s bratry podstoupit. A bude nám ctí když se lovu zúčastníte." usmál se na tebe. Když jsi říkala, že tě ta hudba nutí tančit, přitočil se k tobě Ambry "To ano. Docela mi rozproudila krev. Škoda že přestala hrát. Hned bych vás vyzval k tanci." uchopil tě lehce za ruku, ale po chvíli ji zase pustil. "Co by jste řekla tomu, lady Maron kdybychom na lov vyrazili hned zítra po obědě?" navrhl Bernard. Margot Swanson Vešla jsi do stájí, kde tě přivítalo příjemné teplo, vůně sena a pižma. Na jednom kvádru sena seděl pacholek, který podřimoval, nejspíš tu hlídal koně. Když se ale za tebou hlučně zavřeli dveře vyskočil polekaně na nohy, vyjekl a vyděšeně se rozhlédl. Pak až tě uviděl se uklidnil "Ah... lady." zablekotal a uklonil se ti. Byl to ještě chlapec, mladší než ty "Omlouvám se. Polekala jste mě. Na chvíli jsem si myslel, že se už vrátil ten blázen." oddychl si. "Mohu vám nějak pomoci, lady?" nabídl se ti. Ale v tu chvíli jsi už viděla Olivera, jak si zase sám otevřel stání a jde vesele k tobě. Mladík se znovu lekl, když kolem něj Oliver prošel a začal k tobě strkat čumák aby jsi ho pohladila. Sir John Drake Daniela de Maron se polichoceně usmála, když jsi ji řekl jak ji to sluší. "Děkuji, sire Drake." řekla a nechala si vzít košík a pak přijala tebou nabízené rámě. Vyšli jste ven, bylo dnes krásně slunečno, slunce se odráželo od bílého sněhu a tak to trochu bodalo do očí. "Ah... vyspala jsem se skvěle. Ještě že jsem šla tak brzy spát. Děti byli na nohou už velice brzy, ale naštěstí jsem spala dost dlouho na to, abych nebyla unavená. Navíc... jsem se velice těšila na to až půjdeme spolu na procházku." podívala se na tebe a usmála se. Podívala se před sebe a volnou rukou si zaclonila oči "Dnes je tak nádherně. Den jako stvořený pro procházku. I když ten sníh bodá do očí." Chvíli mlčela "Možná.... bychom mohli v soukromí přestat se oslovovat tak... formálně? Já... byla bych ráda, kdyby jste mi v soukromí mohl říkat jménem." navrhla a byla trochu na rozpacích ze svého návrhu. Ash Perez Muž si odfrkl "Já jsem taky bohatý. No a co? To se z toho mám snad zbláznit? Děláš jako kdyby ti to snad dávalo právo vtrhnout i do kostele a dožadovat se malé "službyčky" od nějaké z jeptišek." to že jsi bohatý mu nedělalo žádné vrásky, ale rozhodně jsi ho neděsil, dokonce snad ani neštval. Spíš byl sarkastický nebo výsměšný. "Ale když chceš tak se dívej." přijel blíže "Máš hezkého psa. Schön Hund." pronesl v Němčině, všiml jsi si že Stín začal mávat ocasem, ale jen na chvíli. "Partner? Ale to ne... já jezdím sám. Já totiž nemám rád bruslaře co se mi nevyrovnají. Mám pocit že mě pak svazuje to, že nebruslí tak dobře jako já. Tak jsem trochu samotářský bruslař." prozradil ti a zase bruslil pozadu. Dotkl se tvé pýchy, snažil jsi se ho za to co nejvíc urazit "Tak proč jsi tady a nehledáš si nějakou nebohou ženu co by jsi si vzal?" zeptal se tě "A když říkáš že umíš bruslit... tak mi to někdy předveď ať mě přesvědčíš. Pokud nebude hustě snažit budu tu zítra znovu. Tak přijď." pobídl tě "A jestli jsem ubohý... v tvých očích možná ano. Bohužel jsi jen jeden z mála. Bruslení je umění, stejně vážené jako tanec. Je navíc mnohdy mnohem složitější." dýchl si na ruce "Ale už asi půjdu. Začíná mi být zima. Takže se rozloučíme, pane uštěpačný." |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Claudie tě držela v obětí, po chvíli se odtáhla, ale stále se tě dotýkala rukama. Zadívala se na tebe a přikývla "Ano... nejspíš. Ale pro jistotu se ujistím a požádám hraběnku aby sem zavolala lékaře, který nás o tom ujistí." otřela si oči. "Já v to po pravdě také nedoufala. Myslela jsem, že prostě... má častá churavost zapříčinila mou neplodnost.... ale jestli je to pravda... je to.. zázrak." začala se usmívat. Naklonila se znovu k tobě a políbila tě na rty "Budu se teď modlit, aby to byla pravda. Abych ti dala dědice, můj drahý." vydechla, ale vypadala šťastně, dívala se na tebe s úsměvem. Znovu tě objala a znovu políbila, opřela se do tebe tělem a i přes její křehkost tě povalila na postel. "Hmm... neslíbil jsi mi náhodou něco, před tím než jsme odešli na večeři?" zeptala se tě rozzářeně a pohladila tě po tváři. Ale nakonec pozvedla tázavě obočí "Nebo by jsi se snad raději vrátil dolů mezi hosty?" zajímala se. |
| |
| Na prechádzke Prekrásny zimný deň. Slnko svietilo na bielu pokrývku, ktoré ležala na krajine. Mrazivý vzduch štípal v pľúcach a všetko vyzeralo nesmierne mierumilovne. Na chvíľu sa nebesá zľutovali a zoslali nám pokoj. Bolo to až neuveriteľné. A rozhodne veľmi príjemné. "Ak sa mám priznať, ja som zaspal s knihou v náručí. Každou chvíľou očakávam seknutie v krku." zasmial sa. Naposledy, keď ho chrbtica zradila, dva dni chodil ako doska, vystretý a neschopný sa otočiť. Hoci ho pri tom nikdy nepristihol, komorník sa mu za chrbtom strašne smial. "Ja som sa tiež veľmi tešil. Prespal som raňajky, ale toto som si jednoducho nemohol nechať ujsť..." zahľadel sa na lady s úsmevom. Jej návrh očakával, s tým sa nedalo nič robiť. Tak už to chodí. Aj to bola jedna z jeho hlúpych vlastností. Mal ich veru viac, než dosť... "Pani moja, bude mi cťou, ak ma budete oslovovať John." uklonil sa mierne, ale hneď nato trochu zneistel. "Viete, Daniela, ja... No, nie som zvyknutý na neformálny rozhovor... Teda... Ak by som náhodou... No, viete, preriekol sa, alebo tak, upozornite ma. V Londýne sa na formalitky skutočne potrpí..." povzdychol si smutne. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro "Popravdě bych byl rád chvíli sám," odpovím jí stručně a přejedu rukou po jejích vlasech, jejichž pramínky si rozložím mezi jednotlivé prsty. Dokonce se k tomu zasněně usměji, ale víc neudělám. Včetně toho, že hned neutkám. Je ale dobře, že neumí číst myšlenka, protože by jí puklo srdce žalem. A možná by to tak bylo lepší. Dědice? Tuhle myšlenku jsem sice nikdy nezavrhl, ale necítím se právě teď na to, abych vychovával dítě. Abych ztratil svou volnost, když je ona nemocná. Nebo – nedej Bože – aby zemřela při porodu a mě to děcko zůstalo na krku. Třebaže si nejsem jistý tím, co chci, rozhodně vím, co bych oželel. Zapojím trochu svého herectví a zamračeně, ale starostlivě, na Claudii pohlédnu. "Navíc se v takových věcech nevyznám, ale neublížilo by milování dítěti? Víš, že jsi křehká," ale přesto jí nechávám dost prostoru k tomu se vyjádřit a klidně mou domněnku odmítnout a vrhnout se na mě. |
| |
| Stáje Vstoupím a hned se mi podaří někoho vyděsit, skryji pobavený úsměv hřbetem ruky, ovšem ne tak jiskřičky v očích. Sama jsem se trochu lekla rány, co způsobila vrata až po nějaké chvíli, tudíž tenhle "výsměch" nepatřil zdaleka jen mladíkovi, ale spíš tomu, jak jsme se oba pěkně lekli. ,,Nic se neděje. Spíš bych se měla omluvit já, chodím tu jak duch a děsím tak lidi okolo sebe." mile se usměju. ,,A.... blázen? No, pokud se ho bojíš víc, jak strašidel, tak to patrně musí stát za to..." pohled mi zabloudí v příští chvíli někam za hochova ramena, odkud se po téměř nenápadném cinknutí vynořil stín. A blížil se. Opět mi zacukají koutky. Jestli tohle všechno napětí a nervozitu způsobila představa toho jistého blázna... Docela ve mě rostla zvědavost, co je to za člověka. Ale to už do mě žďuchne Oliver, krátce se zasměju. ,,No jo... úprky ze stájí, to je naše, co? Ani hřebík přes petlici nám nezabrání, viď?" pronesu k němu a poškrábu ho mezi ušima, tam, kde to má rád. Natáhne hlavu, slastně přivře oči a táhle si oddychne. Málem jsem na mladíka zapomněla. ,,Myslím, že to zvládnu sama. Ale díky." pousměju se, přejedu dlaní po koňském čele a hedvábné srsti až k měkkým, sametovým nozdrám. Když trochu nadzdvihne hlavu, vtisknu mezi ně polibek. ,,Zlatíčko... Zítra se pojedeme projet do vesnice. Bude to asi trochu delší zajížďka, ale to ti nevadí, že?" usměju se a zadívám se do čokoládových, matně se lesknoucích očí. Jako odpovědi se mi dostane souhlasného frknutí. ,,Já si to myslela..." zašeptám a obejmu ho kolem krku, o chvíli později pocítím, jak mě hebounkými pysky šacuje. ,,Oli... Tohle nemá kapsy a já nejsem spižírna. Mimoto máš určitě něco ve žlabu, ne?" zvedl hlavu a zadíval se na mě. Řekla bych, že skoro až vyčítavě. Pak se napůl otočil do uličky, která vedla k jeho stání, jako by říkal: "No tak se podívej sama." Nesouhlasně s úmsěvem pokývu hlavou a rozejdu se tam. Žlab měl skoro prázdný, zbylo jenom trochu semínek ovsa na jeho dně. Oliverova záliba v jídle mi byla známá, ale zas se to nesmělo přehánět. A v jeho mlsounství by seno teď skutečně nesežral. Přesto se nahnu a nějaké mu donesu. Následoval mě jak pes, ale když zjistil, že je to zas jen ta sušená tráva, odfrknul si téměř opovržlivě a opět na mě upřel mandlové oči. ,,Mlsoune. Přestaň bý tak vybíravý. Nic jiného totiž nedostaneš, byla by z tebe za chvíli koule." schlípl uši a sklonil hlavu, otočil se ode mě. ,,Dobře, tak si trucuj." pokrčím rameny a otočím se k odchodu, ale nakonec to dopadne jako vždycky. A sice tak, že si hřebec opře hlavu o moje rameno jak o rozhlednu a popřípadě se nechá drbat na čumáku a hlavě. ,,Jak dlouho tady už pracuješ?" vyhledám pohledem onoho mladíka. Snad jako bych mu chtěla vynahradit to nemilé probuzení předtím. |
| |
| U ledu Muž mě stále uráží a dokonce říká, že je taky bohatý. Pch...bohatý...to bude nějaký ta zkomolená modrá krev...se říká, že blbnou..není nad zdravý jádro..jako jsem já. Jak promluví na Stína, ten zavrtí ocasem. Zle se na něj podívám a Stín okamžitě přestane. Rudnu vzteky nad tím, co vše mi říká. " Hele, jsi mi pěkně drzej...počkej.....já ti ještě ukáži, jak umím perfektně bruslit....ty jeden zbohatlíčku....stejně takto to svoje bohactví profutruješ a nebo spončí pod ledem jako jednou tvoje tělo." hovořím a je znát, jak mě moc jeho slova vytočila. Jak naznačí, že půjde ven, zasměji se. " Tak jen pojd.......už je nejvyšší čas a rodiče se o tebe určitě už bojí." urážím ho dál a postupuji tak, abych na něj případně mohl zaútočit. Ovšem při vhodné chvili, třeba když ke mě bude zády a nejlépe sehnutý. |
| |
| Sir John Drake Usmála se na tebe a na chvíli ti položila ruku na prsa, pak se ti zadívala do očí. “To je v pořádku. Nakonec si zvykneš. Ale jsem ráda, že souhlasíš.“ Stáhla ruku a znovu se postavila vedle tebe. Chytila se tvého lokte a šli jste dál. S pousmáním se na tebe zadívala. “Na ztuhlý krk pomáhá jeho masáž. Kdyby se ti to stalo, mohla bych zkusit ti ho rozmasírovat.“ Nabídla ti ochotně. “Po pravdě jsem také málem zmeškala snídani. Nechtělo se mi stávat z postele, nebýt dětí možná bych v ní nakonec i zůstala. Cesta sem byla dlouhá a večeře se také protáhla do pozdních nočních hodin. To si vybralo svou daň.“ Chvíli jste nemluvili, protože jste museli vyšlapat menší kopeček a i když jsi Daniele pomáhal, uklouzlo a spadla do sněhu, div tě nestáhla sebou. Ale ona se jen zasmála vlastní nešikovnosti a zase vstala. Setřepala sníh ze šatů a už bez dalších pádů jste vyšli kopeček a drželi se při tom za ruce. Chvíli jste stáli aby se vám uklidnil dech a Daniela se rozhlížela, aby se zorientovala. “Tudy…“ Řekla a vedla tě mezi stromy, kde po chvíli chůze byl sníh odhrabaný aby tak trochu vznikla schůdnější cesta k zřícenině. Tu a tam jste přes koruny stromů zahlédli střechu hradu, ale při dalším kroku zase mizela. “Jsem velice zvědavá na ten hrad. Zajímalo by mě kdo v něm žil. A proč ho nechali zchátrat.“ Řekla Daniela. Margot Swanson Mladík si znovu sedl a sledoval tě jak se mazlíš s Oliverem. Po chvíli potřásl hlavou. “Je zvláštní že se k němu chováte skoro jako k člověku.“ Pronesl pobaveně. Když jsi se zeptal jak dlouho tu pracuje zamyslel se. “Asi dva měsíce. Moc dlouho ne.“ Opřel se zády o dřevěnou stěnu. “No on byl ten muž asi horší než duch. Přišel sem mladý pár, aby… mohli být spolu v soukromí. Ale když přišel ten muž, seřval je a pak na ně poštval svého psa. Úplný blázen.“ Poklepal se na čelo a podíval se na Olivera. “Jak se vůbec dostal ven? Myslel jsem si že jsou všichni bezpečně zavření.“ Postavil se a šel se podívat na stání které dostal Oliver. Zkusil jestli není zámek rozbitý nebo uvolněný, ale když zjistil že není zavrtěl jen nechápavě hlavou. Ash Perez “No sice jsem drzý, ale aspoň nejsem sprostý jako ty. Copak šlechtici by neměli být ušlechtilí? Elegantní a kultivovaní? Aspoň to mi všichni vždy tvrdili. Ale ty nejsi ani jedno jak tak koukám.“ Řekl trochu zklamaně. “Ale… slyším ve tvém hlase agresi. Měl by jsi s tím něco dělat. Jsem si jistý, že lidé tě pro to moc v lásce nemají.“ Vytvořil poslední elegantní oblouk než zamířil k tobě, smykem zastavil kousek od tebe až tě postříkala ledová sprška. “Jmenuji se Erik. Těší mě, že tě poznávám zuřivče.“ Pronesl a stáhl si šálu z obličeje. Mohl jsi se tak zadívat do celkem pohledné tváře mladíka ne o moc staršího než ty. “Jestli chceš můžeme se spolu vrátit do sídla.“ nabídl ti a dřepl si aby si rozvázal brusle. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pohladila tě po tváři. "Nemyslím se že by to vadilo, to snad až později až kdybych měla bříško." Odpověděla ti. Natáhla se a políbila tě dlouze na rty, pak tě ale pustila. "Ale jestli se ti chce samotit tak musíš jít jinam. Já jdu spát. Ale tvůj dnešní slib si vyberu to si buď jistý." Znovu tě políbila, ale pak strčila nohy pod peřinu a položila se. "Až půjdeš samotit sfoukni svíčky, drahý. Děkuji. A dobrou noc." Popřála ti, pousmála se a pak už jen zavřela oči. |
| |
| soukromá zpráva od sir Henry Douglas Marlborough pro Kývnu hlavou, ale nezdá se, že by mě ta odpověď přesvědčila, protože se k ničemu nemám. Rajská hudba pro mé uši přijde až ve chvíli, kdy svolí k tomu, že můžu jít. Nechám se líbat a měkce oplácím, vždyť je přece tak křehká.. "Dobrou noc, Claudie. Prosím, dávej na sebe pozor," sfouknu poslední svíci, ohlédnu se do tmy a projdu zpátky na chodbu. Dveře zapadnou – svoboda! Takže v tom má prsty hraběnka. Výborně. Její manžel bude stát při ní, ostatně, kdo by byl proti vdané a těhotné ženě, která už celé měsíce stůně. Tu trochu štěstí si přece zaslouží, nikdo ji nebude odsuzovat. Nejsem ochoten připustit, že pokud je těhotná, je to mou zásluhou. O žádného ukňučeného haranta s ní nestojím. Závazky a její hloupá naivita, že mezi námi vzplane láska. Někdy mi připadá ještě hloupější, než naše služky. Pomalým krokem vyrazím kupředu. Zpátky do sálu se vracet nechci čistě proto, že tam budou naši hostitelé. Pohlédnu skrze okno ven a mám jasno. Kdo by mi mohl upřít noční vyjížďku? Pročistím si hlavu a sestavím alespoň hrubý plán toho, jak dál. Dokonce mě přešla chuť na nějakou necudnou muchlovačku se služkou. |
| |
| Stáje Podívám se na Olivera a pohladím ho po čele, pak očima sklouznu zpátky na mladíka, usměju se a zlehka pokrčím rameny. ,,Je to přítel... Kamarád. Rozumíme si a narozdíl od lidí umí držet jazyk za zuby... Takže se mu nikdo nemusí bát svěřit nějaké tajemství." úsměv na tváři se o něco málo rozšíří. ,,Myslím, že zvířata a lidé k sobě nemají zas tak daleko, jak si většina myslí..." opět se podívám na hřebce, vztáhnu ruku a shrnu mu čupřinu z čela na stranu. ,,To neznáš, že můžeš zašeptat svoje přání do koňské hřívy... a ono se pak vyplní?" otážu se mladíka. Alespoň tak mi to řekla jedna ze služebných, která stejně jako já pocházela z Irska. Vím, že to možná vyznělo dětinsky, ale... proč se uzavírat do světa za nějakou zdí a držet se zuby nehty těch "skutečných" věcí? Každý člověk má v sobě dítě, jenže často, jak stárneme a dospíváme, si kolem něj stavíme právě tu zeď, aby nemohlo ven a my se tak... nějak nezesměšnili před ostatními. A někdo má těch zdí hned několik. Myslím, že není správné, aby tam to dítě zůstalo... Zvážním, když mi mladík vysvětlí, co se tady vlastně stalo. Povzdychnu si a přejedu rukou po hedvábné srsti. Mlčky pokývnu hlavou. ,,Někteří lidé se buď neumějí chovat proto, že nechtějí a další proto, že zapomněli." pokrčím zlehka rameny, dál se k tomu už nevracím. Koutky úst mi pobaveně zacukají smíchy nad pdivem, jak si Oliver dokázal otevřít. ,,Naučil se to už dávno. Stáj jsme mu pak nechávali otevřenou, protože to nemělo smysl. Zkoušeli jsme všechno možné, ale... vždycky si nějak dovedl najít cestičku." podrbu zvíře pod bradou, to se krátce pootočí směrem ven, chvíli nastraží uši tím směrem, pak si odfrkne a zas pocítím, jak si uvolněně opře hlavu o moje rameno. Mírně se na mě natlačil plecí a přivřel oči, vyžadoval tak drbání. Krátce jsem se zasmála a začla ho jemně šimrat mezi nozdrami, pak na čele. ,,Dva měsíce... Hm... asi nejsi z té vísky kousek odsud, že? Nebo nevíš alespoň kudy tam vede nějaká cesta, co by se hodila i na vyjížďku a jak je to přesněji daleko? Ráda bych se tam podívala a Oli potřebuje pohyb, jinak pak vyvádí hlouposti, protože má pak příliš energie." v posledních slovech zazní lehce potlačovaný smích, když si vzpomenu, jak jednomu stájníkovi kdysi právě z rozpustilosti ukradl čepici a ten muž ho dobrou půlhodinu honil po výběhu. Jen proto, aby, když už to očividně vzdal, k němu Oliver přišel a pustil mu čapku z tlamy přímo do klína. |
| |
| Prechádzka "Myslím, že s mojim krkom to ešte nebude také zlé. Prežil som aj zopár horších nocí, keď mi bolo perinou nebo a poduškou kamenie. Možno to bolo dávno, ale verím, že ešte stále nepatrím do starého železa." zasmial sa úprimne, predierajúc sa snehom do kopca. A premýšľal. V poslednom čase mu okrem toho premýšľania veľa nezostávalo a trochu ho mrzelo, že si ním kazí aj tie príjemnejšie a lepšie chvíľky... "Mohla si ostať v posteli, ja by som vám... Ti to nijak nezazlieval. Cesta je skutočne dlhá a namáhavá, obzvlášť v počasí, ktoré vládlo. Hoci je pravdou, že snehová vánice je pre mňa značne príjemná záležitosť, iní to tak ružovo vidieť nemusia..." Predstava padajúcich vločiek, roztápajúcich sa na rozpálenej srsti jeho koňa, to zvláštne príjemné ticho mu náhle vhupsla do hlavy a pousmial sa. Nebol romantik, ale niečo v tom počasí v ňom prebúdzalo dojatie, skryté pod mnohými vrstvami výchovy. A tak, v opare príjemných spomienok a pocitov kráčal do kopca. Samozrejme, jej pád ho trochu vystrašil, bola by skutočne neuveriteľná smola, keby si nejakým spôsobom ublížila. V prvom rade preto, že by jej nevedel pomôcť. Vedel ošetrovať zlomeniny, strelné rany, seky mečom a kto vie čím ešte, dokázal spoľahlivo vyliečiť každú mysliteľnú nesmrteľnú chorobu (aj to patrilo k jeho výchove, značne netradičnej a na šľachtica zbytočne praktickej), ale v jej prítomnosti sa cítil... zmätený. Ako keby mu niečo vycuclo všetky jeho dovednosti. Asi by iba stál a nemo hľadel... Ale jej smiech ho prebral. Nič zlé sa nestalo. Ako obvykle, bol iba prehnane pesimistický. Ako obvykle... "Možno bol hradný pán jedným z mnohých udatných rytierov, ktorí padli vo Vojne dvoch ruží." nadhodil jednu z teórií. "Možno bol bezdetný a nenašiel sa nikto, kto by jeho panstvo mohol spravovať. Sluhovia museli to pochmúrne miesto bez pána opustiť, rozpŕchli sa po okolí a hrad potichu zarastal brečtanom a trávou." povedal tajomne a zahľadel sa udaným smerom, ako keby mohol zrakom preniknúť skrz zahmlené storočia. "Alebo si iba neopatrný sluha zapálil v teple maštale a v pohodlí sena fajku..." zasmial sa potichu a jemne ju chytil okolo pása. |
| |
| Sál Omlouvám se za zdržení "To jsem ráda, že to vím. Uklidnilo mě to." Usměju se na ně všechny mile. Sem tam se ohlédnu, abych vypozorovala dění kolem. "Oh, děkuji za pozvání. Idare." Rozesměju se a mrknu na něj. "Ovšem co si s sebou mám vzít? A mimochodem, mohu vás o něco poprosit, pánové?" Zeptám se jich a nevinně na ně zamrkám. "Velice by mě pomohlo, kdyby jste mi pomohli s jakýmikoli Clarisininými námitkami a také, zda ji ubezpečíte, že se o mě dobře postaráte i bez jejího dozoru." "Jistě bude mnoho dalších příležitostí k tanci, pane Ambry." Opětovně se usměju. "Ano, to je výborný nápad, Bernarde." Ujistím jej, znovu se usměju. Mohla bych se vlastně usmívat pořád. Mimoděk se rohlížím, kdy se zjeví Clarissa nebo kdokoli, aby tento dýchánek rozproudil. |
| |
| UPOZORNĚNÍ Takže jak to lidi vidíte? Totiž k mému překvapení mi hrají jen čtyři hráči :D Což mě najednou docela překvapilo, protože jsem měla dojem, že je vás trochu víc :D Tohle je spíš upozornění pro Pereze a Gabriellu :P Ale tak... kdo chce dál hrát? Docela bych ocenila vyjádření od Ashe a Gabrielly. Gabriello... vím, že máš hodně práce, ale už jsi hooooodně dlouho nenapsala tak by mě zajímalo jak to vidíš. A ty Perezy zrovna tak :P Vím že noví pejsek ti zabírá hodně času, ale také by mě zajímalo co bude. Chceš dál hrát? |
| |
| U Ledu Postříká mě sprškou, ani se nehnu a pak se oklepu. "Erik....nejsi žádný šlechtic....nevím, asi budeš synáček služky či tak." urazím ho. " A já o žádnou lásku nestojím...co chci, to si vemu a toho si vemu a láska jsou jen kecy." a přistoupím blíž, jak se sehne a sundavá si brusle. Na tváři se mi objeví hnusný úsměv a kopnu ho zestrany do žeber. " Přestaň mě laskavě urážet. Já nejsem slečinka, co si to nechá líbit." okřiknu ho a písknu na Pomstu. Jen na krátko se na mladíka nedívám a pak se na něj plně zaměřím, kdyby se chtěl případně bránit. |
| |
| Sir Henry Douglas Vyrazil jsi ven, venku bylo chvíli příjemně chladno, ale pak chlad začal pronikat i skrz oblečení a příjemné to už nebylo. Vyrazil jsi ke stájím, viděl jsi jak z pod vrat vychází světlo, tedy tam někdo byl. Vešel jsi a k tvému překvapení jsi zde našel lady Swansonovou, jak hladí svého koně a povídá si s pacholkem, stačil jsi jen zaslechnout, jak se ptá na cestu do vesnice kousek odsud. Margot Swanson Zeptala jsi se, jestli nezná to, že když zašeptáš přání do koňské hřívy, že se splní. „Nic takového jsem neslyšel. Jen to s padající hvězdou, ale o hřívě to ne.“ Přiznal se. Pacholek začal vrtět nechápavě hlavou nad tím, že si Oliver dokáže sám stání otevřít, jakékoliv. „Máte chytrého koně.“ Pronesl a znovu se usadil na slamníku. Začala jsi se zajímat o vesnici nedaleko panství, přikývl. „Ano. Většina z nás tady je z té vesnice. Je to blízko a dobře si tady vyděláme. Měli jsme štěstí. Naše vesnice upadala, lidé hodně mluvili o stěhování do větších vesnic nebo měst, ale teď díky hraběti a hraběnce je vše zase dobré a snad ještě lepší.“ Vysvětlil ti, jak díky tomuto sídlu jejich vesnice vzkvétá. „Ale pokud chcete vesnici navštívit, tak stačí, když pojedete kousek cestou kterou jste sem přijeli zpět. A když se budete dívat vpravo tak uvidíte další cestu, která se stáčí na sever. Je ale neudržovaná, ale nemůžete ji přehlédnout. Každý den tudy někdo chodí nebo jede a tak můžete vlastně jít jednoduše po stopách, stačí se jich držet a jste za chvíli u nás ve vesnici.“ Popsal ti cestu, jak se tam dostat. Najednou se dveře od stáje otevřeli a dovnitř pronikl chladný vzduch, oba jste se tím směrem podívali a ty jsi uviděla sira Henryho Douglase. Pacholek hned vstal a uklonil se mu. Sir John Drake Daniela zavrtěla hlavou a usmála se. „Ale to ne. Vždyť naše procházka bylo vlastně to jediné co mě donutilo vstát. Tolik jsem se těšila.“ Ujistila tě. „Ano... sněhová vánice je krásná... ale myslím, že být někde venku a být vánice, tak bych něco takového neříkala. Já se ráda na takové bouřlivé počasí dívám, ale z bezpečí a tepla domova.“ Oprášila si z šatů ještě trochu sněhu a poslouchala tvé teorie proč je asi hrad opuštěný a stejně jako ty se tvému vtípku o nepozorném sluhovi začala smát. „Jsi velice vtipný Johne.“ Řekla když se dosmála. Ještě chvíli jste šli až jste narazili na starou, neudržovanou cestičku. Někdo tudy v nedávné době šel, to jsi poznal podle napůl zasněžených šlápot ve sněhu. Jistě jste nebyli jediní koho ta zřícenina zajímala. Konečně jste došli až k hradu, oba jste se zastavili, aby jste si ho mohli prohlédnout. odkaz Daniela vydechla. „Musel být kdysi opravdu krásný. Škoda, že ho tu nechali na pospas času a přírodním živlům.“ Řekla a prohlížela si ho. „Pojďme se podívat dovnitř. Třeba tam bude nějaké místo, kde bychom se mohli posadit.“ Řekla a šli jste dovnitř, prošli jste dírou ve zdi, kterými bývali asi dveřmi. Uvnitř to nejspíš někdo uklidil od sutin, protože tu byla jen zasněžená kamenná podlaha a někdo sem dal i dřevěnou lavičku. „Zdá se, že hrabě s hraběnkou mysleli na všechno. Jistě je napadlo, že sem budou chtít lidé chodit a tak to tu upravili. Prozíravé.“ Řekla a vzala si od tebe košík. Shodila z lavičky sníh a pak na ní košík postavila. „Než se pustíme do jídla, tak si to tady prohlédneme.“ Znovu tě vzala za ruku a vydali jste se dalšími dveřmi do druhé místnosti, kde bylo něco co vypadalo jako hodně stará a popraskaná pekařská pec a kromě ní i schody do dalšího patra. „Oh páni... oni si tu museli péct vlastní pečivo, škoda že toho tady nezůstalo víc.“ Pak tě pobídla k tomu jít nahoru, celá zvědavá co tam bude. Opatrně jste vyšli po kamenných schodech, kde jste narazili na těžké, dřevěné dveře. Pokusila se je otevřít, ale neměla dost síly tak jsi se do toho musel opřít sám. Dveře se hodně těžce otevírali, panty museli podlehnout korozi, ale neskřípali tak možná byli jen hodně utažené. Ale k vašemu překvapení se za dveřmi nenacházela žádná další napůl zbořená místnost, ale zařízená ložnice, s krbem, postelí, záclonami, obrazy, kobercem a se vším co k tomu patří. „Tedy... tohle jsem nečekala...“ Řekla Daniela, když jste vešli. Rozhlížela se po místnosti. „Zajímalo by mě k čemu to tu mají takto zařízené.“ Tobě to, ale bylo jasné. Jistě sem chodívali milenci, kteří si přáli soukromí, nebýt viděni a ani slyšeni. „Ale můžeme to tu aspoň využít k tomu se v klidu naobědvat. Aspoň to nebude při sezení... studit.“ Podívala se na tebe a pak přešla k oknu z kterého vyhlédla. „Možná, že to tady hrabě s hraběnkou opravují.“ Řekla. Byl jsi přesvědčený že i ona ví k čemu to tady slouží, ale asi z toho byla příliš na rozpacích, aby to řekla nahlas. odkaz Victoria de Maron Idar se zamyslel. „No co... hm... vlastně nepotřebujete nic jiného než sama sebe. Pokud však umíte zacházet s nějakou zbraní, nebylo by od věci.“ Řekl s úsměvem. Když jsi pronesla to jestli by pro tebe nemohli něco udělat, hned jsi si získala veškerou jejich pozornost. Ambry se usmál. „Jen nemějte obavy, lady Victorie. Mi to s vaší gardedámou vyřídíme. I když by bylo nejspíš vhodné, aby jela také. Nakonec hodně lidí si stále myslí, že nechat muže se ženou o samotě je... hodně nevhodné.“ Pronesl zamyšleně. Bernard mávl rukou. „Nebude přece o samotě s jedním mužem. Budeme tam tři. To nebude nikdy o samotě jen s jedním z nás a navíc tam s námi bude ještě sluha co bude obstarávat ulovenou zvěř.“ „Tak... to by bylo tedy vyřešeno.“ Usmál se Idar. „No... říkám to nerad, ale asi se s vámi rozloučím.“ Pronesl Ambry. „Je pozdě a cesta byla dlouhá, začíná na mě padat únava. Velice rád jsem vás poznal, lady a těším se na zítřejší lov.“ Vzal tě za ruku a dvorně ti ji políbil, než se ještě uklonil a vydal se pryč. „Všiml jsem si, že Ambry není jediný. Začíná se to tady pozvolna vyprazdňovat. Nebudete chtít doprovodit k vaším komnatám, lady Victorie?“ navrhl si Bernard. Ash Perez On nejspíš tvůj útok čekal, protože když jsi se rozmáchl, uhnul a ty jsi jeho tělo zasáhl jen lehce špičkou, což mu nijak neublížilo. „Nejsem šlechtic? Ale... a já žil celý život v domnění že ano. No... ale myslím, že se o tom přesvědčíš na vlastní oči dřív než se naděješ.“ Řekl se smíchem. „A neurážím tě... jen si z tebe dělám legraci. A jestli se ti to nelíbí, tak se přestaň chovat jako vůl, pak s tím přestanu a budu se k tobě chovat jak se sluší. Ale takhle... proč si nedělat legraci z vola?“ zasmál se a sundal si brusle a nazul si boty. Pomsta i přes tu špatně schůdnou cestu k tobě přišla a nesouhlasně zafrkala, nakonec na té zmrzlé cestě si mohla snadno zlomit nohu a ty by jsi ji musel nechat zabít. „Přeji dobrou noc.“ Pronesl Erik a také hvízdl. Předtím jsi si toho koně nevšiml, ale stejně jako tvoje Pomsta přiběhl. Byl to dobře stavěný hnědý kůň s lesknoucíma, inteligentníma očima. Erik na něj nasedl a už se kůň i s jeho jezdcem začali šplhat nahoru do svahu na cestu a vyrazili pryč, směrem k panství. |
| |
| Prekvapivá vychádzka Kráčal posledných pár metrov po cestičke k hradu. Jakožto lovec si všimol aj stôp na zemi. Niekto tu bol a pomerne nedávno. Nie, že by ho to nejak znepokojovalo, možno to bol záhradník, alebo poľovník. Proste slúžiaci, ktorý tu bol za nejakým poslaním. No a keďže bol chlap, ktorý nevie robiť dve veci naraz, skoro prešvihol jej reč. "Tak to som poctený. Ešte sa mi nestalo, že by niekto vstával iba kvôli mne. A to počítam aj svojho komorníka." usmial sa. Cesta sa konečne otvorila do čistiny, na ktorej stál... Hrad. To bolo vlastne to prvé, čo mohol povedať. Obyčajný kamený gotický hrad, akých bolo po Anglicku kopec. Tento vyzeral na zrúcaninu veľmi zachovane. Potom sa rozosmial znova. "Ja a vtipný? Tak teraz ale preháňate... Teda, preháňaš. Nikto ma tak nenazval... No, vlastne nikdy, povedal by som..." dodal nakoniec zamyslene. "Ale máš pravdu. Je tu krásne." súhlasil a vošiel spolu s ňou do hradu, ruka v ruke. A tu ho čakalo druhé prekvapenie. Hrad bol uprataný. Žiadne ruiny, žiadne sutiny, nič. Čisto vyzametané námestie, dokonca lavička. Toto miesto bolo skutočne navštevované, čo by vysvetlilo aj stopy. Všetko to bolo také... zvláštne príjemné. Len tá zima... Predstava, že bude sedieť na zmrznutej kamennej lavičke... Ale skôr, než sa k tomu dostali, Daniela ho znova vzala za ruku (zvláštne elktrizujúci pocit, znova sa vrátil do detstva) a vydala sa s ním na prieskumy. Pec prešiel bez povšimnutia (nemali drevo, ani kresadlo) a keď narazili na dvere, Daniela takmer vykríkla nadšením. Chvíľku sa pokúšala otvoriť ich, ale nakoniec sa do toho oprel on. "Nech sa o toto miesto stará ktokoľvek, mal by dačo urobiť s dverami..." zaúpäl a poriadne sa zaprel. Dvere nakoniec povolili a na ich druhom konci bola.... "Spálňa?" vydýchol prekvapene. Ale po chvíľke sa rozosmial. Najviac ho asi dostal Danielin komentár. "No, ak mám byť úplne úprimný, milá Daniela, pochybujem, že to tu obnovujú. Skôr by som povedal, že sem chodí miestny pán, keď chce byť sám s... dobrou knihou." usmial sa. "Čo myslíte, bude im vadiť, ak si tu trošku zakúrime?" zahľadel sa na krb, vedľa ktorého bola aj pekná kôpka dreva a na rímse dokonca ocieľka. Odvtedy to išlo už rýchlo. Založil oheň v krbe, zbehol pre koš a rozložil ho na nízkom stolíku, ktorý bol veľmi príhodne aj s dvoma stoličkami v miestnosti. "Zatiaľ veľmi zaujímavý výlet, čo povieš?" usmial sa, keď Danielu usádzal na jej miesto. |
| |
| Sir John Drake "Nepřeháním. Mě opravdu přijdeš velice vtipný." Odporovala ti a prohlížela si okolí z okna. Když jsi se zeptal, jestli nebude vadit kdyby jste si zapálili v krbu a trochu to tady zakouřili. "Myslím, že to vadit nebude. Nakonec kdyby nechtěli aby to tu někdo používal, tak by ty dveře zamkly." Řekla. Nechala se tebou usadit, jak se v místnosti začalo oteplovat, odložila si kabát a dokonce si sundala boty, které dala k ohni a zatvářila se spokojeně, pohlédla na tebe. "Ano. Také si myslím. Tolik soukromí jsem neměla ani nepamatuji a je tady tak božský klid." Rozhlédla se. "Možná bych sem občas zašla, kdybych si chtěla odpočinout od dětí. Ticho to je něco co vám pak schází." Řekla, pak se otočila ke košíku. Otevřela ho a začala ven vyndavat jídlo a také víno, dvě číše, zabalený koláč, kus chleba, zralého sýru, uzené šunky, stále ještě teplé uvařené brambory ve slupce, hroznové víno a dvě hrušky. "Doufám, že nejsi zklamán. Nebyla jsem si jistá, jaké jídlo se na takoví výlet hodí." Řekla a nakonec vytáhla nůž na krájení. "Sice jsem si myslela, že poobědváme v divoké přírodě, ale musím říci, že takto to také není špatné." Podala ti láhev vína, aby jsi ji otevřel, zatím co ona začala krájet chléb. |
| |
| Hniezdočko lásky a neznámeho zloducha :P Zamyslel sa a zahľadel sa na ňu. "Na svete je mnoho vtipnejších a zaujímavejších ľudí. Veľa z nich mám tú česť poznať. V porovnaní s niektorými som ja nezaujímavý prostáčik." poznamenal, ale usmieval sa pri tom. V tomto okamihu mu to nevadilo a predsa len, pochvala od tak krásnej ženy potešila jeho ego. V miestnosti za začalo oteplievať a tak si aj on zložil kabát a posadil sa. "Neviem posúdiť. Nemám deti, zato kľudu a ticha mám viac, ako dokážem zniesť." zamyslel sa nahlas. Filozofia, to bolo jeho. Zatiaľ ňou však neotravoval nikoho, iba náhodné myši, preháňajúce sa po prázdnych izbách jeho sídla. "Ticho je príjemné iba vtedy, keď je s vami niekto milovaný, s ktorým ho môžete zdieľať." šepol do praskania ohňa. Niektorí by dodali "ako raz jeden veľký muž povedal", ale on to neurobil. Bola to totiž jeho vlastná myšlienka. "V tejto chvíli je ticho nádherné..." dodal ešte na záver zasnene, ale to bolo rýchlo preč. "Ak si budeš želať, môžeme sem chodiť častejšie.Koniec koncov, prišla si si sem oddýchnuť, nie?" usmial sa. Možno to bola trochu egoistická ponuka, ale čert to vezmi. Konečne stretol ženu, s ktoru chcel stráviť viac času než jedna noc... A keď pozeral na hojnosť potravín, ktoré so sebou priniesla (Ktoré teda priniesol on), zasmial sa. "Daniela, aj keby sme nemali nič, bol by som spokojný, pretože si so mnou ty. Ale toto... No, pravdu povediac, to je aj na dva výlety." odpovedal so smiechom a konečne odšpuntoval víno, nalejúc ho do plechových čaší, ktoré tiež boli v košíku. "Obed v divokej prírode rozhodne nie je to, čo sa o ňom hovorí, nie v takejto zime. V letných mesiacoch si to môžeme vynahradiť v mojom letnom sídle. Krajina je nádherná a určite sa ti tam bude páčiť." navrhol ešte mierne nesmelo a podal jej pohár s vínom, pomáhajúc jej s prípravou ako len vedel a vládal bez toho, aby zavadzal. |
| |
| U Ledu Uhne mojí ráně a ještě se mi směje. Svírám pěsti, ale nezaútočím. Jeho slova mi v tom zabrání. Cože...brzo se o tom přesvědčím? Že by byl nějak spřízněný s hostiteli....no pokud je tam taky, nebude problém mu to vrátit později...až to nebude čekat. " Tak to jsem zvědav, jak mě o tom tvém původu přesvědčíš..Nechovám se jako vůl, kdyby jo, zmlátil bych tě tu už předtím a nezačal bych hovor. A jestli se ti moje chování nelíbí, tak mě laskavě ignoruj." a čekám, až přijde Pomsta. Jen co je u mě, vyhoupnu se do sedla. Na jeho koně se jen krátce zadívám. " Tvůj kůn je jako ty, obyčejný." a na jeho přání dobré noci nic neřeknu. Jen plivnu na zem na znamení, že jeho chováním a slovy opovrhuji. Vím, že u některých by to nejspíš vyvolalo agresy, ale u tohoto se nebojím. Počkám, až odjede a pobídnu Pomstu. Nevracím se, naopak jí otočím a vyrazíme zpátky do lesa, Stín mě následuje bez zbytečného volání. Plánuji minimálně hodinovou jízdu po setkání s mladíkem, na uklidněnou, teprve pak se vrátit do sídla. Nejdříve však chci jít s Pomstou do stájí, abych se o něj postaral. Lidi nesnáším, ale Pomstu i Stína mám svým způsobem rád a tak si je obstarám sám a nebo na jejich ošetření velmi přísně dohlížím. |
| |
| Stáje Není mým cílem poslouchat za dveřmi, jako bych se snad něčím provinil, do stájí tudíž vejdu klidně a dokonce se zatvářím překvapeně, když spatřím Margot, i když jsem o ní věděl už podle hlasu. "Jaké příjemné překvapení, lady Margot," věnuji jí příjemný úsměv a pomalu jdu jejich směrem, těsně u nich se můj úsměv prohloubí. "Má starost o svého koně?" v mém hlase není stopy po výsměchu, jen čistý zájem. Oči zatím prozrazují mírnou úlevu, nebo nechuť k tomu vracet se o domu. Svůj zájem projevuji hlavně lidem, ale koně sleduji ve vhodných krátkých chvílích též. |
| |
| Stáje „Tak teď už to víš.“ odvětím a krátce s pousmátím pokývnu hlavou. To se vzápětí rozšíří, po stájníkových slovech o chytrosti hřebce. „Vím... a také s ním kvůli tomu byly zpočátku problémy. Jak je zvíře chytřejší jak jeho pán, tak to většinou nedělá dobrotu, ale my už si svá pravidla a hranice za ten čas určili a oba se snažíme je dodržovat.“ dodám ještě, pak se zaposlouchám do jeho slov o vesnici. Zpočátku se mi lehce starostlivě podmračí čelo, ale po té, co se vysloví o našich hostitelích vystřídá mírnou zasmušilost zas pousmátí. „Zdá se, že Westmorovi jsou patrně pro zdejší kraj podobným požehnáním, jako pro hladového čerstvá krmě. A že není udržovaná nevadí. Oliver si svede poradit i s útesy a skalisky na pobřežích. Maximálně mě po cestě někde nechá.“ koutky úst zlehka cuknou vzhůru smíchy. Ne, že by se to už nestalo, především zpočátku, kdy jsme si vyjasňovali před nedávnem zmíněné mantinely, kam až kdo může u toho druhého zajít. No a naposledy to bylo vcelku nedávno. Měla bych se omluvit. Alespoň za to chování pak v hostinci určitě. pomyslím si a současně s tím se tak i rozhodnu. Je pravdou, že mé vyjadřování a způsoby by byly omluvitelné u osmiletého dítěte, a to také ne zcela, pokud nemá dělat ostudu rodině. A to si Veronika s Henrym nezasloužili. „Každopádně díky, pomohl jsi mi.“ kývnu s úsměvem mladíkovi, zlehka poplácám hřebce po mohutném krku a podrbu ho na čele. Vzápětí se otevřou dveře. Pod závanem skutečně ledového vzduchu se mi po zádech zprvu pomalu rozběhne mráz, jehož vlna nakonec pohltí celé tělo. Přitáhnu si šál, co jsem měla doteď spíš ledabyle přehozený přes ramena víc k tělu. Přecijen noční košile z lehoulinké látky zrovna dvakrát nehřeje, jenže díky teplu, co tu bylo, mne to doteď nenapadlo. Stejně jako to, jak by se asi tvářila Helena. V noční košili? Do stájí? Před nějakého mladíčka a nakonec ještě před šlechtice? Krátce skloním hlavu, vlasy tak spadají trochu do tváře, snažím se zadržet smích, což se nakonec podaří, tohle pohnutí nakonec prozrazují už jen rozzářené oči. „Dobrý večer. Popravdě... překvapení je patrně oboustranné. Vás bych tu rozhodně nečekala.“ odvětím a úsměv mu opětuji, když přijde blíž, zadívám se na Olivera. Ten s nastraženýma ušima a mírně vytaženým krkem nasával vzduch. Snad jako by se snažil vycítit, zda se nenese nějaká laskomina. Drknu zlehka bokem do jeho plece, i když vím, že si z toho nic dělat nebude a je to pro něj asi jako zalechtání mouchy. „Oli, neloudi.Už tak jsi zmlsaný až běda.“ podrbu ho pod bradou. Jak se sir Henry přiblíží, zvíře natáhne krk ještě víc, div, že si ho nevykroutí. Nespokojeně mlasknu. „Olivere... ale už dost...“ zlehka ho plesknu přes čumák, ještě chvilku zkouší, ale nakonec si dá říct. „Omlouvám se. Občas ho chytají rádoby rozpustilé nálady.“ znovu si vzpomenu na muže a čepici, znovu koutky úst zlehka cuknou. „Starost? Hm... tak se to říct nedá. Spíš... zvyk je tak nějak železná košile a těžko se ho zbavuje. Jen jsem mu chtěla popřát dobrou noc, jinak by patrně ani jeden z nás neusnul.“ prohodím v lehčím žertu, i když se za ním skrývá část pravdy. „A pořád lepší, než aby si on začal dělat starosti o mě.“ dodám a podrbu Olivera na krku. „Co vás sem přivedlo? To už se snad všichni rozešli a spánek nechtěl přijít, nebo...“ nedokončím, jen se dost výmluvně pousměji. Jestli má na podobné sešlosti podobný názor a baví se jimi obdobně jako já, tak pro něj to gesto bylo zcela jasné. A samozřejmě je v tom jistá sympatie. Jak by také ne, když mezi tak trochu konvenčními a upjatými pravidly potkáte někoho, kdo na ně nahlíží alespoň v podobném úhlu? |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zadívala se na tebe, pousmála se. „Příliš se podceňuješ, Johne.“ Mírně tě pokárala za to, jak sám sebe před ní shazuješ. Pak se zasmála. „Jestli někdy budeš mít vlastní děti, pak teprve dokážeš ticho doopravdy ocenit, Johne. V tomhle mi věř.“ Jestli to bylo opravdu někdy tak hrozné nebylo divu, že si pořídila chůvu pro své děti. Když jsi začal mluvit o tom, že ticho je příjemné jen v přítomnosti milovaného, chápavě se pousmála. Ale po tom co jsi pronesl, že v tuto chvíli je ticho nádherná, zatvářila se zaskočeně a pak ji rozkošně zrudly tváře, jak byla na rozpacích. Zvedla ruku a začala si pohrávat s vlasy, které měla sepnuté na temeni hlavy a jejich konečky nechala vyset volně, aby orámovali její tvář. Chvíli měla sklopené oči a navíjela si vlasy na prst, dokud své rozpaky nezvládla potlačit a znovu k tobě vzhlédla. Přikývla. „To je dobrý nápad. Je to tu příjemné a ideální na odpočinek.“ Souhlasila a nechala ruku znovu klesnout do klína. Podívala se na jídlo, které ona připravila a ty přinesl, pokrčila rameny. „Jen jsem nechtěla, aby jsme nějak strádali.“ Odpověděla a znovu se pousmála. Vzala si od tebe číši s vínem a znovu se na tebe překvapeně podívala, zamyslela se nad tvým pozváním. Mlčky tě pozorovala a pohrávala si s číší, kterou držela a najednou se ji na tváři rozvinul další úsměv, ale v tomhle jsi zahlédl náznak hravosti. Natáhla se a překryla svou drobnou rukou s rozkošnými drobnými prstíky tvou velkou ruku. Měla ji hebkou skoro jako samet, ale od chladu venku stále trochu studenou, jak se ještě nestačila prohřát. „Ráda přijímám tvé pozvání. Moc ráda trávím léto na venkově.“ Odpověděla ti konečně a pak pomalu zasunula své malé prstíky do tvé drsné dlaně. Co asi musela cítit, když se dotýkala tvé ruky poznamenanou prací, když její pokožka je tak hebká. „Na co si připijeme?“ zeptala se tě a stále se ti dívala do očí. |
| |
| Sál "Inu, otec mě kdysi učil střílet z luku, myslím si však, že bych byla spíš na obtíž, než nápomocna. Pokud to tedy nevadí, pojedu jen jako divák." Usměju se na trojici bratrů a rozhlédnu se po sále, abych očima vyhledala Clarisu, která samozřejmě celý tento rozhovor pozoruje. Naštěstí je dost daleko, než aby slyšela. "Souhlasím. Budete tři a bude snámi i váš sluha. Navíc, jak jste si mohli povšimnout, hlas Clarisy je, jak to říci, minimálně nepřeslechnutelný. Všechnu zvěř by vyplašila." Rozesměju se, opět se na Clarisu podívám a usměju se. "Potěšení i na mé straně, Ambry. Přeji vám příjemné spaní." Nechám si políbit hřbet ruky. "Děkuji za nabídku, Bernarde, avšak támhle na mě čeká Clarisa." Naznačím směr a omluvně pokrčím rameny. "Bylo mi s vámi velmi pěkně, ráda jsem vás poznala. Idare, Bernarde. Dobrou noc." Rozloučím se s nimi a odejdu za Clarisou. "Byli orpavdu velmi milí, Clariso. Jsem však již velmi unavena. Můžeš tu klidně zůstat a ještě se bavit, pokud chceš. Já již půjdu spát." |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Na chvíľu sa zamračil. "Och nie, žiadne podceňovanie, ja iba konštatujem fakty. Je to už raz tak..." odpovedal, ale vážnu tvár si neudržal. Bolo mu príliš dobre na to, aby zadržal úsmev. A vôbec, jej tvár, presvedčená o opaku, doslova zapálená spravodlivým rozhorčením nad jeho rečami bola skutočne rozkošná... "Verím ti. Deti sú krásne, sú milé, ale vychovávať ich to musí byť značne namáhavé. V tomto obdivujem každú jednu ženu. Že na to mali trpezlivosť. Že na nás mali trpezlivosť." zasmial sa, spomenúc si na svoje detské časy a na príbehy, ktoré mu o tom občas vravel komorník. Začervenala sa a na chvíľu táto dospelá žena vyzerala ako mladé dievča, ktorej niekto po prvý krát urobí kompliment. Moc sa tomu nečudoval, aj on mal pocit, že sa zas a znovu vracia do mladých čias. To už sa pár krát stalo, ale tentokrát to vyzeralo tak, že by tam chvíľku mohol ostať. Dosť dlhú chvíľku... Prekvapene sa zahľadel na jej rúčku vo svojej dlani. Keby ju teraz zatvoril, stratila by sa mu tam celá. Pozrel sa jej do tváre, no videl tam iba spokojný úsmev. "Výborne, hneď ráno posielam posla služobníctvu, aby začali chystať." zasmial sa a predsa len jej rúčku zovrel do dlane. Skutočne sa mu tam strácala, drobná, zamatovo hebká, nádherná ako jej majiteľka... "Prípitok? Navrhujem na... Na kľud a ticho." usmial sa, hľadiac jej priamo do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Daniela ti opětovala stisknutí ruky. „To přece nespěchá, Johne. Zima je ještě dlouhá a chvíli potrvá než se vůbec oteplí. Myslím, že zcela postačí když pošleš posla až na začátku jara, to je dost času.“ Začala tě palcem jemně hladit po ruce, trochu tě to lechtalo. Pohled ti oplácela, pousmála se a přikývla. „Tedy na klid a ticho... a na společně strávené chvíle.“ Dodala. Přiťukli jste si, trochu se napila než číši odložila. Ještě chvíli jste se drželi za ruce, než jemně vyprostila ruku ze tvé a pustili jste se jídla. Během jídla jste si povídali, vyprávěl jsi ji o svém letním sídle, Danielu hodně nadchla myšlenka vyjížďky na lodičce a také každoroční Jarmark v přilehlé vesnici. Když jste se najedli, zůstalo vám ještě dost i na pozdní svačinu, Daniela vstala a přešla k oknu z kterého vyhlédla. Venku začalo zase sněžit i když jen jemně, uhladila si šaty a po chvíli se k tobě vrátila, stále se mírně usmívala, zdála se že víc ani spokojená být nemůže. Tentokrát se, ale usadila hned vedle tebe až jste se dotýkali stehny, objala ti paži a díky této poloze jsi docela zřetelně cítil měkkost jejího ňadra. Ji to nejspíš nevadilo, nebo si to neuvědomovala. Opřela si hlavu o tvé rameno, její vlasy tě zalechtali na krku, když jsi se nadechl ucítil jsi její vůni, připomínalo ti to kombinaci šeříku a okvětních plátků růže. Po chvíli vydechla. „Zítra asi odložím smuteční šaty. Už držím smutek za manžela víc než dlouho. Navíc... by to vyvolalo skandál, kdyby se zjistilo, že stále držím smutek za manžela a při tom se scházím s jiným mužem. To by nedělalo dobrotu.“ Pousmála se. Pak na tebe jedním okem pohlédla. „Co si o tom myslíš, Johne? Myslíš, že bych měla?“ zeptala se. Musel jsi se ji hodně líbit, když byla ochotná kvůli tobě odložit smuteční šaty. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "To teda spěchá. Keby išlo o mňa, nemuseli by sa tam ani len objaviť, ja už by som si to tam pripravil sám. Ale ak máš prísť ty, musí to byť dokonalé. Ani celý čas sveta by nestačil na poriadnu prípravu. Musím sa ale uspokojiť aspoň s tými pár mesiacmi..." zasmial sa srdečne a jelikož sa mu vysmekla, začali jesť. A on nevedel zatvoriť ústa. Kecal, kecal a kecal, ako nadšený puberťák, snažiaci sa zapôsobiť na stydlivú puberťáčku. Vyrozprával jej všetko o zámočku, o jeho okolí, o Temži, ktorá je v tých krajoch čistá a krásna, o jarmokoch, o pohostinnosti dedinčanov, o tichých zákutiach na rybačku, kam celý deň nevkročí noha človeka, o hojnosti lesnej zveri, proste o všetkom, čo romanticky založenú ženu ani v najmenšom nezaujíma. Lenže... Ona vyzerala, ako keby hltala každé jeho slovo. Zopár vecí ju dokonca nadchlo. Možno iba zle odhadol silu lásky. A keď sa posadila vedľa neho, takmer spadol prekvapením. Tisla sa k nemu a on k nej, ako keby... Ako keby v momente, keď sa pustia mal nastať koniec sveta. Nádherne voňala. Tá vôňa mu v podvedomí prebudila niečo dávne, čo tam doteraz iba spalo. A teraz to bolo hore a on zistil, že tá vôňa ho definitívne sotila do priepasti lásky... Jemne ju pobozkal do vlasov a mal pocit, že ak nebude opatrný, rozsype sa mu pod rukami. A hneď sa aj prekvapene nadýchlo. Jej otázka ho zarazila, dnes už ani nepočítal, koľký krát. Nemohol sa ale ubrániť úsmevu, pretože teraz s istotou vedel, že ona k nemu cíti niečo viac, než k obyčajnému mužovi. A to z neho urobilo najšťastnejšieho chlapa v okolí. "Ja... Je to tvoja voľba, ale..." chvíľu premýšľal, ako to vyjadriť. "Skutočne si myslíš, že som hodný byť mužom, ktorý ťa zbaví vdovských šiat?" spýtal sa vážne a potom si uvedomil, ako to mohlo vyznieť. Jedny vdovské šaty mala práve na sebe. Začervenal sa, ale viac nepovedal. Radšej nie... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro „Já nejsem zase tak náročná.“ Smála se tvému ujišťování, že ani těch pár měsíců na přípravu tvého sídla nebude stačit. Usmála se když jsi ji pohladil po vlasech, vlasy měla stejně hebké jako pokožku, husté lesklé a hebké vlasy, jen do nich zabořit prsty. Když jsi se zarazil, napjatě na tebe hleděla, zvědavá jak na to zareaguješ, ale tvá odpověď ji zarazila stejně jako tebe předtím její otázka. Pohlédla dolů na své šaty a pak vybuchla smíchy což by se ve společnosti považovalo za neslušné, ženy se měli smát jen lehce, nebo hihňat, ale doopravdy se hlasitě smát až z toho píchá v boku by neměli. Což bylo jen ku škodě mužů, protože ženský smích, ten upřímný je snad stejně krásný jako zpěv. Musela se tě pustit aby se chytla za bolaví bok, znovu v obličeji zčervenala i když teď to nebylo rozpaky. Po chvíli se začala uklidňovat, ale musela se ovíjet rukou, oddychla si. „Promiň mi to... jen... to... ah... ten dvojmysl to bylo... hrozně legrační.“ Zakrývala si rukama rdící tváře. Když se ji zklidnil tep nechala znovu klesnout ruce do klína a začala si šaty upravovat, jak nejspíš stále myslela na tvé přeřeknutí ohledně svlékání jejích šatů. „Víš, Johne. Jde spíš o to, že se na to již cítím připravená. Teprve před pár dny jsem se začala cítit osaměle. Zvažovala jsem, že bych zase se uvedla do společnosti, jako žena co je k mání. Ale zase je tu ten problém... s dětmi. Jaký muž by si chtěl začít se ženou co už má děti?“ pozvedla tázavě obočí, jako kdyby k tomu snad chtěla vyjádření muže. „Moc takových mužů není.“ Kousla se do rtu. „A to že jsi ochotný se se mnou stýkat i když víš, že mám dvě děti s kterými jsi se i setkal. To už hodně o tobě vypovídá.“ Znovu se k tobě přisunula a objala ti paži. „Víš... v mém věku a dvěma dětmi na krku budu ráda, když si přinejmenším najdu milence. O trvalém partnerovi, nebo snad druhém manželovi mohu snad leda tak snít.“ Pokrčila rameny. „Ale teď si uvědomuji, že jsem ti stále neodpověděla. Takže... na jednu stranu... je to kvůli tobě, ale na druhou je i na čase abych se černé zbavila. Já ji ani tu barvu nemám ráda.“ Krátce se zasmála nad tou ironií. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Potešil sa jej smiechu, bol to (konečne) smiech úprimný a... Nákazlivý. Zdalo sa, že si z jeho nervóznych rečí neberie nič, čo by ju mohlo nejak uraziť. To bolo len dobre, lebo on keď si pustí hubu na špacír, vždy to zle skončí... "No, som rád za tvoj smiech, ale pravdu povediac, nebolo to tak myslené. Niekedy proste neviem nájsť tie správne slová. Podivné je, že sa mi to vždy stáva v prítomnosti nežnejšieho a krajšieho pohlavia." Jeho jazyk v parlamente bol ostrý, argumenty neotrasiteľné a postoj pevný. Preto ho nemali moc radi. Keby vedeli, že pred neho stačí postaviť ženu a bude takto tárať, asi by moc dobrú kariéru v politike neurobil... "Daniela, si krásna. Ber to ako prosté konštatovanie faktu. Keby si nechodila v čiernom, pravdepodobne by stáli pod tvojim balkónom s lutnou v rukách celé zástupy zaľúbených mužov a nedali by ti zažmúriť oka. To len ja som taký nevychovaný buran, že som skúsil." pokrčil plecami vážne. "Je síce pravda, že polovica by to vzdala, keby sa dozvedela, že máš deti, ale to je iba ich chyba. Boja sa zodpovednosti. V tomto sú chlapi veľmi zvláštni. Na jednej strane si trúfajú riadiť celý štát, vyvolávať obrovské bitky, starať sa o každého v ich krajine a zľaknú sa možnosti, že by sa museli starať o dieťa." neodpustil si drobné rýpnutie do svojho pohlavia. Nakoniec, mal v tom pravdu. Chlapi boli zvláštni. "A pokiaľ ide o mňa (ak ide o mňa, dodal si v duchu), pred zodpovednosťou neutekám. A okrem toho, si toho hodná. Necúvol by som, ani keby si mala štyridsať detí. Si jednoducho okúzľujúca." usmial sa a privinul si ju k sebe. "Na post milenca neašpirujem, na to už som trochu moc starý, ale..." usmial sa a nechal zvyšok vety nedopovedaný. Možno na to príde, možno nie... "No, ja mám čiernu celkom rád, ale som toho názoru, že slečny, panie a dámy by mali byť trochu veselšie oblečené. Svet je potom omnoho krajším miestom na život. usmial sa zasnene. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Krásně se na tebe usmála. „Nemusíš se omlouvat. To je jedna z věcí co se mi na tobě líbí, že mě dokážeš tak rozesmát.“ Řekla a pohladila tě po paži, kterou ti objímala. Začal jsi ji ujišťovat, že je krásná a nemít smuteční šaty byla by jistě obletována nápadníky, zatvářila se polichoceně, ale viditelně tomu nevěřila. Když jsi pronesl, že jen ty jsi takoví nevychovaný buran, znovu se zasmála. „Ah... a já jsem tomu tak ráda, že jsi takoví...“ krátce se zasmála, „nevychovaný buran.“ Napřímila se a zlehka tě políbila na tvář. „Je od tebe milé, že to říkáš, Johne. Ale vím jaká je pravda. Jsem stará, je mi skoro třicet a tak už je jen hodně malá šance na to, že bych mohla mít další děti. A muži chtějí děti, nakonec ano. To pak titul, jmění i vzhled není podstatný, když žena nemůže svému muži dát děti. Sice si může zamilovat mé děti, mít je rád jako vlastní... ale pořád to nejsou jeho děti.“ Odmlčela se. Pak se znovu krátce zasmála. „Ah... Johne. Líbí se mi tvé odhodlání, přesvědčení s jakým to říkáš a tvá milá slova mě zevnitř zahřívají až mám skoro pocit jestli se má hlava náhodou nevznáší někde v oblacích.“ Pohladila tě po tváři. Když jsi nechal větu nedokončenou, pozvedla překvapeně obočí, ale úsměv se ji rozšířil a v očích ji zazářila světélka, jak tvá slova pochopila. „Máš pravdu. Nakonec mnohdy barva šatů dokáže u ženy podtrhnout její nejkrásnější vlastnosti.“ Stále měla ruku položenou na tvé tváři a palcem tě hladila po líčku. Okamžik tě sledovala, než sklopila víčka a dál tě sledovala skrz husté řasy. „Nechtěl by jsi mě políbit, Johne?“ zeptala se náhle a trochu nesměle, mírně k tobě pozvedla hlavu jak ti nabízela své růžové rty polibku. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Stará?" podivil sa mimoriadne úprimne. "Čo ja viem, ženy okolo tridsiatky sú najlepšími spoločníčkami, či už pri stle, alebo na loži a..." náhle sa zarazil. Zase si pustil hubu na špacír. Takéto veci sa v prítomnosti dám nerozprávajú. Prekliata prostorekosť... Ale na druhú stranu, mal pravdu. Staršie ženy presne vedia, čo chcú a dokážu to aj náležite povedať. Mladučké panny tiež vedia, čo chcú, ale mlčia ako zarezané. Človek im potom ubližuje, ani nevie ako. Keby si mal vybrať, voľba by pre neho bola jasná... "A prečo by si nemohla mať deti? Pozri sa na sedliakov. Keď som bol naposledy v letnom sídle, v dedine porodila žena, ktorá mala za sebou päťdesiat jarí a dieťa bolo krásne a zdravé. Kňazi ospevujú zázraky Boha, pričom zabúdajú, že ľudské telo jest zázrak omnoho väčší a hodnotnejší. Dieťa sa tak, ako láska môže zrodiť v tom najnečakanejšom okamihu." usmial sa na ňu povzbudivo. "A vôbec, načo potrebuje muž deti, keď mu po dome budú pobehovať ďalšie dve? Nie, tým smerom sa moja túžba neobracia. Z môjho rodu nevzišlo veľa dobrého." dodal, o niečo skľúčenejšie. Spomenul si na otca a spomenul si aj na to, čo vykonal. Jeho rod si nezaslúžil pokračovanie. "Svet mužov je čiernobiely. Vidno to v istej... nenápaditosti, do akej sa odievajú. Farby boli stvorené ženám pre radosť a bola by škoda, keby ich nevyužívali. Skutočne vedia podtrhnúť ich krásu..." zasmial sa spokojne, celkom zabudnúc na chmúrne úvahy, ktoré ho trápili iba pred chvíľkou. A na jej ďalšiu otázku už neodpovedal. Prečo by mal? Odpoveď predsa obaja poznali... A políbil ji. Po chvíli sa odtiahol a zahľadel sa je do očí, vidiac v nich ten istý výraz, aký by videl v tvári svojej. Pevnejšie si ju privinul a pobozkal znova... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když jsi začal mluvit o tom, že ženy v jejím věku jsou nejen dobré společnice ale i pokud jde o milostný život, zadíval jsi se na ní s obavou jak se na to zatváří. Ale její mírný úsměv ti prozradil, že si z toho nemusíš dělat těžkou hlavu. Nakonec mohl jsi to tušit už z jejích předešlých reakcí, že z toho nebude nijak pohoršená. Pak jsi ji začal ujišťovat o tom, že pokud jde o neplodnost tak toho se bát nemusí, nakonec její dvě zcela zdravé děti toho byli důkazem. Kdo ví kdo ji tohle napovídal. Nebo jestli to není nějaká další hloupost od církve, stejně jako když zrovna nedávno začala církev tvrdit, že barva ženských vlasů vypovídá o její skutečné povaze. Církevní hodnostáři zakládali svou teorii na skutečnosti, že vlasy vyrůstají přímo z mozku. Ohnivě zbarvené vlasy měli muže varovat před divokým duchem ženy. A protože v Anglii rostly ze dvou třetin lesy, barva kůry lesních kmenů byla považována za barvu vcelku normální a žena s vlasy takového zbarvení měla nedostatek představivosti a fantazie. Vlasy černé jako hodina s půlnocí – která, jak každý ví, je hodina čarodějnic, korunovaly hlavy žen vychytralých až příliš, mazaných a nevyzpytatelných. Tytéž církevní autority dokonce tvrdily, že sama pramáti Eva měla vlasy černé jako prvotní hřích. Nicméně žena, jejíž vlasy byly zářivě plavé, musela být dokonalá. Hloupá teorie, takže od té doby hodně žen tráví čas bělením vlasů na slunci, nebo si vtírají do vlasů citróny. Jestli teď někdo roznesl to, že ženy ke třicítce už nebývají plodné no tak nebylo divu, že nevěřila, že by snad mohla doopravdy muže zajímat. Kolik žen teď asi věřilo, že už nemají šanci najít si manžela? Znovu opřela hlavu o tvé rameno, ale nemluvila. Snad neměla žádné argumenty nebo nad tvými slovy vážně uvažovala. Řekl jsi že z tvého rodu nevzešlo mnoho dobrého, narovnala se a zadívala se ti do tváře. Zavrtěla hlavou. „Tomu příliš nevěřím, Johne. Nic dobrého? Sice tě neznám příliš dlouho, ale rozhodně se právě dívám na jednu dobrou věc.“ Pousmála se. A pak se zasmála. „Ano... a ženy tu jsou proto aby mužům ten černobílí svět prosvětlovali.“ Souhlasila. Pak jsi si ji přitáhl do náruče a políbil na rty, Daniela tě objala kolem krku a beze studu se k tobě přitiskla. Rty měla měkké, vláčné a teplé, po chvíli jsi se odtáhl a zadíval se ji do očí, které měla po polibku mírně zastřené, nakonec se asi díky tobě opravdu vznášela v oblacích. Pevněji jsi ji stiskl v náručí, vaše těla se přitiskla k sobě tak, že vás od sebe oddělovalo jen pár vrstev oblečení. Ňadry se tiskla k tvému hrudníku a i přes vlastní srdce a oblečení jsi jasně cítil jak se ji rozbušilo srdce. Po chvíli hlasitě vydechla a celá v tvém náručí zvláčněla, najednou rty pootevřela a umožnila ti tak přístup k hlubšímu a intimnějšímu polibku. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Zdalo sa, že táto žena je doslova neuraziteľná. Na poznámky o zdatnosti milostnej sa iba pousmiala. Kto vie, možno si vedela svoje. On si rozhodne svoje vedel, ale nechcel sa priveľmi šíriť. Nie je múdre vravieť svojej láske o minulých záletoch. Inšpirácie si vezme málo, ale smútku a hnevu až priveľa... A keď skončil s rozprávaním o ženách plodných aj po tridsiatke, vyzerala veľmi, veľmi zamyslene. Veľmi dúfal, že jej verí. Skutočne videl dieťa, vyjduvšie z lona päťdesiatničky a nebol to jediný prípad. Dokiaľ trvala láska, dovtedy sa plodili deti. Občas by rád vedel, kto takéto hlúposti vymýšľa. Mal chuť poriadnu mu vraziť, vyváľať ho v dechte a perí a vystaviť na Piccadily. Tridsaťročné ženy sú v najväčšom rozpuku krásy a síl a on im niekto povie, že už nemajú šancu... Zakrútil hlavou, ale nehovoril nič. Nebolo treba nič dodať... Vôbec nebolo treba hovoriť. Pretože bol v raji. Nemal chuť vyvracať informácie o dobre, ktoré vzišlo z jeho rodu, mal tak trochu obavy, že to nakoniec sama zistí. Ale nehovoril nič, pretože tu bola nádej, že všetky jeho hriechy boli odpustené a on konečne nájde kľud... Lásku už našiel... Tisla sa k nemu, srdce jej prudko bilo. Túžil po nej, tak ako nikdy po nikom predtým. Chcel z nej strhnúť smútok, pritisnúť sa k jej nahej hrudi a počúvať tlkot jej srdca... Pevne ju objal, možno sa bál, že mu ujde, ale jej oči hovorili niečo iné. Ona už od reality ušla. Využil jej pootvorené pery a pobozkal ju znova, vášnivo, tak ako to len Francúzi vedia. Zvláštny národ, tí francúzi... Mizerní v boji a veciach svetských, ale v posteli toho navymýšľajú... Jednu ruku jej položil na zátylok a nežne si preplietol prsty s jej vlasmi. Nebolo na nej ničoho nedokonalého. Skoro mal pocit, že sa mu sníva... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Daniela ti polibek oplatila, zdálo se že to není poprvé co se takto líbila, no je přece pravda, že francouzský polibek byl už poměrně rozšířený. Chutnala po víně a zralých hroznech, jednou rukou ti vjela do vlasů a druhou ti jemnými prsty hladila po krku. Překvapilo tě, když tě jemně kousla do rtu a i přes polibek jsi ucítil jak se usmála. Jak jsi ji začal hladit ve vlasech uvolnila se ji sponka a vlasy se ji rozpustili k tvému překvapení je měla dlouhé snad až po zadek a měla je mírně vlnité, to byla skoro rozkoš zabořit do nich prsty. Po chvíli náruživého líbání, kdy se ti krev hrnula do jistých míst jen ne do mozku se odtáhla i když zůstala k tobě přitisknutá. Olízla si rty, které měla citlivé po polibku zadívala se na tebe, tváře červené a v očích lesk, položila si ruku na prsa které se ji zrychleně zvedala a klesala. „Úplně jsi mi... sebral dech.“ Řekla tiše a usmála se. Dotkla se prsty svých rtů, které byli po polibku snad ještě růžovější než předtím. „Tak krásně mě už dlouho nikdo nepolíbil.“ Řekla a stále se mírně usmívala. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Keď chlap bozkáva ženu, krásnu ženu, nepotrebuje premýšľať. Vraví sa, že orgazmus je jediná chvíľa v živote muža, keď mu hlavou neletia myšlienky. Ak je to pravda, v tých okamihoch prežíval orgazmus. A keď telo nechce premýšľať, pošle všetko krv do orgánov dôležitejších... Musela si všimnúť, bola pritisnutá príliš blízko. Začervenal sa. Telo ho zase zrádzalo. Ale skôr, než sa začal cítiť skutočne trápne, spomenul si, že táto žena už nie je neskúsená a vie, čo a ako. Zrazu mu to ani trošku nevadilo... Prekvapene zaznamenal jemné kusnutie do pery a aj jej drobný úsmev. To, že jej tiahlo na tridsiatku nič neubralo z jej priam dievčenskej roztopašnosti. Potešil sa ešte viac. A znova ju pohladil po vlasoch, pomaly, rozkošníciky. Nakoniec sa dostal až (na jeho prekvapenie) k jej zadočku. A keď už tam bol, neodpustil si jedno pohladenie aj na túto časť ženského tela... No a ako všetky dobré veci, aj polibek nakoniec skončil. Hľadel jej do očí, zamilovaný až po uši a možno aj vyššie. "Pravdu povediac, mňa ešte nikto tak nádherne nepolíbil." usmial sa a prešiel jej dlaňou po tvári. Nebolo to tým, že by bol nejak neskúsený, to zase nie, ale... Nikdy v tom nebola taká vášeň. Nikdy v tom nebola taká rozkoš... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zadeček měla pevný a oblí, na chvíli tě i napadlo jaké by to asi bylo kdyby jsi se ho mohl dotknout aniž by ti při tom překáželo její šaty. Zatvářila se potěšeně a tentokrát se dotkla prsty tvých rtů. „O důvod víc proč takové polibky opakovat častěji.“ Řekla tiše. Přidržela si tvou dlaň na tváři o něco déle a pak tě políbila do dlaně a nakonec přitiskla rty na každý z tvých prstů. Bylo to velice něžné a intimní. Zadívala se ti do očí a přitiskla svou ruku ke tvé a propletla si s tebou prsty. „Moc ráda jsem s tebou, Johne.“ Prozradila ti. „Připadám si krásná a žádaná.“ Zvedla se aniž by pustila tvou ruku a opatrně se ti usadila na klíně. Obšťastnila tě krásným úsměvem. „Líbí se mi, jak se na mě díváš a jak se mě dotýkáš, jak mě líbáš.“ Znovu tě objala kolem krku, jen jednou rukou, druhou měla stále propletenou s tvou. „A chtěla bych aby jsi se mě dotýkal a líbal víc.“ Znovu tě políbila i když teď to bylo jen lehké jak ti přejela rty po tvých. „Jsem moc ráda, že jsme sem šli. Tohle jsem sice neplánovala, ale jsem šťastná že jsme zde našli takové příjemné místo kde máme soukromí.“ Znovu tě jemně líbla na rty. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "O dôvod viac, prečo s takými polibkami nikdy neprestávať." zasmial sa spokojne, s istou rozkošou, skôr duševnou než telesnou, pozoroujúc, čo mu to stvárala s rukou. To bola tiež jedna z vecí, ktoré nikdy predtým nezažil a o ktorú už nikdy nechcel prísť. "Ale veď ty si krásna a žiadaná." znova sa zasmial, srdečne, priamo z hlbín duše. "Si tá najkrajšia žena na panstve a až odložiš smútok, budem ich od teba musieť odháňať násilím." stále sa smial, šťastný a spokojný. Zahľadel sa na jej prsty, drobné a hebké, spletené s jeho. Napadlo ho, aké hebká musí byť jej pokožka, keď ruky má jemnejšie od hodvábu. Posledné zvyšky krvi, ktoré sa ešte zdržiavali v horných partiách sa nahrnuli nižšie, obzvlášť, keď si mu sadla do klína. Kto vie prečo mu napadlo, či ju to netlačí. Iba v duchu pokrčil plecami. "A ja ti môžem sľúbiť, že ťa budem bozkávať a dotýkať sa ťa ako dlho len budeš chcieť." usmial sa, opätujúc jej letmý polibek jedným o niečo dlhším. Znova ju jemne ohladil po vlasoch a znova zaparkoval na jej zadočku. "Myslím, že toto miestečko by tu nečakal vôbec nikto. A moja radosť z toho, že sme sem šli nepozná hraníc." V tomto neklamal. V momente, keď sa začal zmierovať s tým, že skončí ako starý mládenec, našiel ženu, s ktorou by chcel prežiť celý život.... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Tvé lichotce se zasmála. „Mě stačí bohatě, že jsem nejkrásnější pro tebe.“ Zatahala tě jemně za límeček až se ti uvolnil knoflík a odhalil tak více tvůj krk. „Nejkrásnější na panství... hlavně to tam moc neříkej, aby se Hraběnka neurazila.“ Projela ti prsty vlasy. Mírně si poposedla, jistě tvou erekci cítila, na chvíli se zatvářila váhavě, snad uvažovala jestli nemá slézt, ale nakonec zůstala. „Hmm... takže mě líbat a dotýkat se jak dlouho budu chtít? To zní velice dobře.“ Jak jsi ji položil ruce na zadeček začervenala se a krátce se zasmála. Trochu si vykasala sukni, která se ji zamotávala do noh, odhalila ti tak pohled na její kotníky a kousek lýtek. Znovu tě políbila, přitiskla se k tobě, pak tě políbila na bradu, tvář a i na odhalený krk. „Nemáš pocit...“ řekla jak se znovu odtáhla, vyprostila jemně prsty z tvé a hladila tě po prsou. „Že je to trochu rychlé? Sice se známe už roky, ale to bylo jen tak zběžné. Teprve po příjezdu sem jsme se pořádně seznámili a sblížili. A už se k sobě tiskneme, líbáme jako kdybychom byli milenci co se po delší dobu neviděli.“ Usmála se nad tou myšlenkou. „Je to zvláštní... můj nebožtík manžel se mi dvořil dlouhé čtyři měsíce a během té doby jsme si nevyměnili víc než jen pár nesmělých polibků. U tebe je to... jiné.“ Znovu tě políbila na tvář k tvému překvapení tě najednou zlehka kousla do ušního lalůčku. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Čo sa hraběnky týka, môže sa urážať koľko chce, tvoju krásu neprekoná. A koniec koncov, aj ona bola kedysi zamilovaná a vie, ako vtedy človek vidí svet..." pokrčil plecami s úsmevom. Keď si trochu poposadla, malo to dvojitý efekt. Začervenal sa, pretože teraz naisto vedel, že ho cítila a trochu sa zaradoval, pretože tak zmiernila tlak, ktorý sa na tie partie vyvíjal a ktorý... No, nebol až tak príjemný, ako si mnohé slečny blahosklonne myslia. "Koľko len chceš a kam len budeš chcieť. Tak prisahám!" odpovedal, zatváriac sa vážne, ale keď ho začala bozkávať na tvár a krk, nevydržal a rozosmial sa. A vidiac jej červeň, presunul ruku trochu vyššie, objímajúc ju okolo pása, ruku položenú na jej brušku. "Myslíš, že rýchlo? Keď sme boli mladší, dvorenie nás bavilo. Teraz... teraz už máme za sebou nejaké tie roky a ono aj to dvorenie už nevyzerá tak príťažlivo, ako predtým." Bola tu aj iná teória. Keď sme boli mladí, netušili sme, akú rozkoš skrýva ženský klín, preto sme si mohli dovoliť nadbiehať celé mesiace a roky. Teraz, keď už to vieme, chceme ženy dobyť čo najrýchlejšie, aby sme v tých miestach mohli rozkoš prijímať a rozdávať. Doba sa nám uponáhľala... "Ale ak chceš," nedal najavo svoje myšlienky, plynulo pokračujúc v tom, čo začal, "môžeme spomaliť. Ja ti budem galantne dvoriť a ty sa budeš rozkošne červenať vždy, keď ti opovážlivo pobozkám rúčku." zasmial sa, ale bolo vidno, že to myslí vážne. Stačilo povedať a... Jej odpoveďou bolo nečakané kusnutie do ucha. Znova sa rozosmial a posunul ruku vyššie, dotýkajúc sa zľahka, končekom jediného prsta jej ňadra. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Pousmála se. „To máš naprostou pravdu. Tenkrát to bylo něco jiného, bylo to...“ zaváhala a hledala to správné slovo. „naivně romantické.“ Dokončila větu a zasmála se. Pak zavrtěla hlavou. „Ne... galantní dvoření ne... navíc... myslím že tu hranici jsme už dávno překročili.“ Řekla a znovu přitiskla rty k tvé tváři. Když jsi se dotkl jejího ňadra na okamžik se napjala a zhluboka se nadechla, zahleděla se ti do očí. Tvářila se nerozhodně, olízla si rty a pak se kousla do spodního rtu. „Pokoušíš mě Johne. A já jsem žena slabé vůle.“ Mírně tě pokárala, zatím co tě chytla za zápěstí ruky, které jsi se dotýkal jejího intimního místa. Naklonila se k tobě blíž a tvou ruku si přitiskla si ji k ňadru, Daniela nebyla nijak hodně vyvinutá, ale i tak ti padlo přesně do dlaně. V očích ji zahořeli čertovské ohníčky, rozechvěle vydechla a její srdce ti tlouklo do dlaně. „Víš jak dlouho jsem se už netěšila mužské pozornosti a dotyků?“ zeptala se tiše. „Ty rozhodně víš jak svádět.“ Znovu tě políbila. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Naivne romantické! To je to správne slovo! Si poklad." zasmial sa srdečne a nežne ju pobozkal. Cítil, ako časť napätia z nej spadla. Končekom prsta ju jemne na prsníku pošimral, len tak, aby videl, čo sa stane. "Na galantné dvorenie by sme už asi ani nemali trpezlivosť. Vtedy to vyzeralo, že máme všetok čas sveta. Teraz... No, akosi nám ubudol..." zašepkal potichu a zamyslene. No pravdu povediac, mal na mysli iné veci než záhadu zrýchľujúceho času... "A ty pokúšaš mňa, Daniela." usmial sa nakoniec, keď mu ona sama presunula ruku na ňadro. Bolo... Mäkké a veľké presne tak, ako to mal rád. A tam niekde, pod vrstvami oblečenia cítil jej stvrdnutú bradavku, ktorá ho doslova pálila do dlane, ako hrášok v tej rozprávke o zablúdenej princeznej, a... A jej srdce. Cítil, ako splašene bije, ako sa trepoce láskou a rozkošou. Keby si v tú chvíľu priložila ruku na jeho srdce, pocítila by to isté... "Vieš, ako dlho som nemal v náručí ženu?" spýtal sa trochu smutne, ale v tejto chvíli skutočný smútok cítiť nemohol. "Vieš koľké roky som nemiloval a nebol milovaný? Nie, neviem zvádzať, ale viem, čo sa vám ženám páči..." pohol palcom, jemne jej tak spomínané ňadro hladkal, opätujúc jej polibek, znova vášnivo, po francúzsky... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Jak jsi ji pošimral na prsu koutky úst ji zaškubali v úsměvu a ostřeji se nadechla. Souhlasně přikývla. „Ano... teď bychom měli žít jako kdyby každý den měl být poslední.“ Kousla se do rtu a mírně přivřela oči, když jsi ji znovu políbil tak oči zavřela úplně, přitiskla se k tobě a po chvíli líbání ti zasténala do úst. „Asi přicházím o rozum.“ Zamručela zadýchaně. Prudce se od tebe odtáhla a pak vstala, ucítil jsi zklamání, bylo příjemné ji držet v náručí a mazlit se s jejím měkkým tělem a líbat ji na rty. Uhladila si šaty a pak k tobě natáhla ruku. „Pojď, Johne. Něco s tím uděláme.“ Řekla se zatajeným dechem. Když jsi ji vzal za ruku a zvedl se, hned se otočila a odvedla tě k posteli na kterou se posadila, trochu si nadzvedla šaty, aby si mohla zout boty. Jen co byli dole posunula se na posteli aby jsi se k ní mohl přidat. „Pojď ke mě, Johne.“ Pobídla tě a natáhla k tobě znovu ruku, vypadala na té velké posteli bezbranně, ale rozhodnutá tím co ti tímto nabízela. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Carpe diem, láska moja." zasmial sa, vychutnávajúc si jej reakcie na láskanie. Veľmi sa mu páčila, keď rozkošnícky zatvárala oči, aby si vychutnala každý jeho dotyk. Prešiel rukou aj na druhé ňadro, pomaličky, rozkošnícky zo hladkajúc prstami. Zbláznil sa aj on, o tom nemal žiadne pochybnosti. O rozum prišiel už vo chvíli, keď sa ich pery prvý krát spojili... Takmer vykríkol, keď si odsadla, pocit prázdnoty ho týral väčšmi, ako to kedy dokázalo jeho svedomie. Ale ohníky v jej očiach mu navrávali, že ešte celkom neskončili. Prijal jej ruku a postavil sa. Videl, ako si rozkošne napráva šaty a usmial sa. Skutočne neexistovala činnosť, pri ktorej by nevyzerala nádherne a vzrušujúco. A keď si na posteli začala vyzúvať topánky, pochopil do úplnosti. Zasmial sa a doskova skočil ku nej na postel, tiež sa v rýchlosti vyzúvajúc. Pritúlil si ju, hladiac ju po tele kam len dočiahol, zľahka ju bozkávajúc na tvár, krk a ústa. "Tak predsa budem muž, ktorý ťa zbaví vdovských šiat?" zasmial sa, nahmatajúc prvý z množstva špagátov, ktorých sa musel zbaviť, aby sa dostal k jej chvejúcemu sa nahému telu. A zastavil sa, ako keby čakal na jej súhlas. V tomto bol vždy mierne rozpačitý... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Jak jsi skočil na postel postel se zavlnila a Daniela se posunula skoro až ke kraji, jen co se pérování uklidnilo zase se od kraje odtáhla a ty jsi se k ní mohl přitisknout a začít ji zbavovat oblečení. Zasmála se. „Vypadá to tak.“ Řekla a natočila hlavu mírně na stranu, když jsi ji líbal na krk aby jsi k němu měla lepší přístup. Vydechla když jsi se začal zabývat zapínáním jejích šatů, začala tě rukou hladit ve vlasech až jsi byl celí rozcuchaný. „Jen škoda, že si je pak budu muset znovu obléknout.“ Vydechla, když jsi šněrování šatů uvolnil úplně a už stačilo je jen z ní stáhnout. Pod černými šaty měla ještě jedny, tenoučké, bílé a stažené korzetem. Otočila se na břicho, aby jsi se dostal k vázání. „Prosím vysvoboď mě.“ Požádala tě a jen co jsi byl v půlce, korzet se uvolnil úplně a Daniela úlevně vydechla. Sundal jsi ji ho, když jsi pohlédl na její pas neviděl jsi žádný rozdíl mezi tím když ten korzet má nebo nemá, vypadala pořád stejně štíhlá. Otočila se k tobě už jen v tech tenoučkých šatech a přisunula se k tobě, sama tě začala svlékat. Pustila se do rozepínání tvé košile, když začala odhalovat tvou hruď vždy tě na něj co knoflík políbila. Jak byla košile úplně rozepnutá pohladila tě po nahé hrudi až dolů na břicho než tě objala kolem pasu a pohladila tě po zádech. „Jsi tak příjemně horký.“ Řekla s úsměvem a nehty tě lehce poškrábala na lopatkách. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Vidiec, kam až Danielu posunulo zavlnenie matracu spôsobené jeho, síce efektným, ale dosť detinským, skokom, musel sa zasmiať. O to radšej si ju privinul A keď videl, že predsa len dovolila, s vervou sa pustil do šnúrok. Bozkával ju na každú novo sa objavenú časť tela, radostne a skotačivo. Jemne jej láskal ňadra, zadoček, občas nesmelo pohladil aj jej Venušin pahorok, skoro sa až bojac tajomstiev, ktoré skrýva. A neprestával ju bozkávať, kam ho len ústa zaviedli. Občas ju roztopašne kusol do uška, baviac sa pri tom ako malé dieťa. Nakoniec sa dostal až ku korzetu a ľútostivo sa na ňu zahľadel. Byť uväznený v takom mučiacom nástroji... "Aby ti bolo jasné, pokiaľ sme spolu, žiadne korzety sa nekonajú." prehlásil s úsmevom a konečne víťazoslávne odhodil tú rozšnurovanú potvoru čo najďalej do kúta, jemne jej masírujúc chrbát. Skrz jemnú, takmer priesvitnú spodničku to síce nebolo to pravé, ale aj tá troška postačí... Na chvíľku... Nakoniec sa predsa len vzbúrila, obrátila ho na chrbát a postupne ho začala zbavovať všetkých vrstiev oblečenia, čo ich mal na sebe. Spokojne sa pri tom vrtel, hladiac ju po vlasoch, pomáhajúc jej, ako len vedel a ako mohol... hoci, očividne nebolo treba... Nakoniec sa k nemu pritisla. Neodolal, pritiahol si ju bližšie a vtisol jej vášnivého francuzáka. "Za to ďakuj sebe, ty si rozpálila moje chladné srdce." odpovedal s úsmevom, keď sa konečne od seba odtrhli. Rukou sa jej dostal pod šaty štekliac ju končekmi prstov sa vyštveral hore po jej nahom rozhorúčenom stehne až k jej zadočku. Zatvoril oči a sústrdil sa iba na to, čo kričali jeho hmatové bunky. Natiahol sa aj druhou rukou, celý proces zopakoval aj na druhom stehne a nakoniec skončil s oboma rukami na jej zadočku. Usmial sa a pokračoval vyššie, pomaličky, sústredene, vyzliekajúc ju z poslednej vrstvy oblečenia. Nechtami jej škrabkal chrbát a keď sa dostal až k miestam, kde sa začínala jej pôvabná šija, zastavil sa. Iba na chvíľku. Jediným šikovným pohybom z nej dostal biele šaty a tak, konečne pred ním ostala nahá. "Už som ti spomínal, že ťa milujem?" spýtal sa s nežným úsmevom, spomenúc si, že pred pár hodinami jej ešte vykal. Obrátil ju nežne na chrbát. Prvý krát poriadne videl jej ňadrá. Boli dokonalé, dve deti na nej nezanechali pražiadne stopy. Sklonil sa a horúcim jazykom jej zľahka prebehol po oboch bradavkách. Nežne ju pobozkal na údolíčko medzi prsiami, pokračoval vyššie, cez krk, bradu až na jej ústa. Tam sa chvíľu zdržal a nakoniec sa tou istou trasou vrátil až k brušku (bradavky samozrejme nevynechal)... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zasmála se. „Tak dobře. Žádné korzety.“ Slíbila ti a to, jak rychle souhlasila ti jasně řeklo jak moc má ten stahující kus oblečení, ráda. Když jsi ji začal masírovat, blaženě zakňourala. „To je příjemný...“ Zalibovala si. Polibek ti oplatila. „Ale Johne. Ty jsi nikdy neměl chladné srdce.“ Pohladila tě po tváři a olízla si rty které měla po polibku vlhké. Ostře se nadechla, když jsi vklouzl rukou pod její šaty a putoval s ní nahoru po její teplém a hebké noze až nahoru na zadeček, zachvěla se. Začal jsi ji stahovat šaty, kousek po kousku jsi odhaloval její měsíčně bledou, ale hebkou pokožku. Nakonec zvedla ruce, aby jsi ji mohl snadněji sundat šaty až před tebou byla jak ji bůh stvořil, nesnažila se stydlivě zakrývat i když ji tedy tváře více zrudly. Zadívala se na tebe, když jsi řekl že ji miluješ. „Ne... ještě jsi mi to neřekl.“ Odpověděla s úsměvem. Prohlédl jsi si ji, byla krásná a jedinou známkou toho že má děti byli drobné jizvy po stranách břicha. Ramena měla úzká a ženská, pas štíhlý a pěkně klenuté boky, její tělo mělo tvar přesýpacích hodin. Jak jsi se dotkl horkým jazykem ztuhlých bradavek mírně sebou škubla a zasténala, putoval jsi jazykem po jejím těle což ji způsobovalo chvění jako kdyby ji snad byla zima, ale nebyla, v místnosti bylo teplo víc než dost. „Johne...“ vydechla a chytla tě za ramena do kterých mělce zatnula prsty. Přejela ti rukama po zádech a pažích. „Jsi tak silný.“ Vydechla ohromeným hlasem, fascinovaně si tě prohlížela. Vjela ti prsty do vlasů a něžně se na tebe usmála. |
| |
| Victoria de Maron Všichni tři mladíci ti políbili ručku, nakonec se ti uklonili a vydali se pryč ze sálu. Clarisa se k tobě hned otočila na tváři samí úsměv. “Nene… půjdu s tebou. Také na mě již padá únava.“ Řekla a vzala tě za ruku, vydali jste se k vaším komnatám. První jste se ještě tedy zastavili u hostitelů, kterým jste popřáli dobrou noc. Pak jste vyšli ven a vyšli jste schodiště. “Tak… povídej, Victorie. Jací jsou? Který se ti nejvíce líbí? Všichni tři jsou moc pohlední, krasavci… ach… být muži takoví za mích mladých let, tak bych možná byla teď někde úplně jinde.“ Dramaticky si zamávala rukou před obličejem jak se ovívala. Ash Perez Zasmál se. “Jistě že nelíbí a ignorovat tě? To nejde, když mě otravuješ. Beztrestně tě nenechám mě urážet. Začni se chovat jako člověk nebo si na tohle zvykej.“ Odpověděl ti a vyrazil opačným směrem než ty. Rozjel jsi se dál až jsi uviděl proti ztemnělé obloze se vypínat ruiny hradu, jel jsi tryskem kolem něj když jsi postřehl jak se v hradě objevilo světlo. Pohlédl jsi na ruiny, kdo by v takovou dobu si prohlížel zříceninu hradu? Možná že to je jen nějaký chudák co se tam chce trochu chránit před zimou noci. Nebylo by to nic nenormálního, ten drzej floutek to určitě nemohl být, ten odjel na druhou stranu. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Spokojne sa zasmial a na chvíľku prestal so všetkými formami láskania. "Skutočne som to ešte nehovoril? Moja chyba, moja preveľká chyba." Na chvíľu sa odmlčal, jazykom sa dostal až k jemnému ochlpeniu jej venušinho pahorka. "Musím to nejak napraviť..." zasmial sa znova, na chvíľku sa vrátil, pobozkal ju a znova sa srdečne zasmial, keď si mu pochválila svaly. Bol trochu ironický smiech, pretože posledný rok nerobil prakticky nič iné, než hlivel doma a pomaly priberal. "Daniela, preháňaš. Ale kedysi by som ti to aj uveril..." usmial sa a a urobil niečo, čo v tých dobách robilo iba málo mužov. Znova skĺzol jazykom po jej tele, ale tentokrát ho chĺpky nezastavili. Jemne jej oblizol klitoris a zahľadel sa jej do tváre, ponad jej vlniace sa bruško a divoko sa vzdúvajúci hrudník. Tento pohľad úplne miloval. Čo sa milovania týkalo, bol toho názoru, že žena sužovaná rozkošou je omnoho príjemnejšia ako mnohé orgazmy, ktoré mal tú česť prežiť. A vidiac, že má úspech pokračoval. Zatiaľ iba nežne, zľahka sa jej dotýkajúc jazykom, skúmal terén, chcel vedieť, kde má najcitlivejšie miestečko, aby sa práve na to mohol sústrediť. |
| |
| Cesta do pokoje "Clariso!" Rozesměju se a nevěřícně na ni pohlédnu. "Z tebe by byla výborná herečka v divadle." Usměju se na ni. Laskavě, skoro jako matka na dítě. Role se někdy opravdu obracejí. " A na to, stejně jako na vdavky a život plný lásky pozdě není. Jsi přece krásná žena." Opět se na ni usměju. Dnes jsem lichotka sama. "Všichni tři byli opravdu velmi milí, pohlední a zdvořilí. Nechci však soudit den před večerem. Zítra s nimi jedu na lov, snad nic nenamítáš. Rozhodně nemusíš mít starost o mou čest, vychovala jsi mne dobře, navíc, budou tři a s nimi i sluha. Ty si zatím můžeš udělat volný den a snad i zajít za Williamem. Pro něj je to jistě něco nového, nemusí nikomu sloužit, ba naopak. Ovšem ani to nemusí být to pravé ořechové. Zjisti, jak se mu zde líbí. To už dojdeme k mému pokoji. "Dobrou noc, Clarisso. Nechám ještě zavolat služebnou a dopřeji si koupel. Nemusíš mi pomáhat, zvládnu to sama. Jen se umyji a půjdu spát. Jsem dnes již velice unavena. Dobrou noc, Clariso." Zopakuji přání dobré noci ještě jednou, aby si byla jista, že opravdu nic nepotřebuji a políbím ji na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro „Někdy nejsou slova potřeba k tomu vyjádřit své city.“ Řekla zadýchaně, napnula se když jsi sjel jazykem skoro až do jejího klína. „Och!“ Vydechla překvapeně a stiskla stehna k sobě, zadívala se na tebe z pod přivřených víček. „Já vím co vidím, Johne.“ Odporovala ti jemně a položila si ruce na žebra, pomalu zase odtáhla nohy od sebe, aby jsi měl měl přístup k tomu nejintimnějšímu místu jejího těla. Stačilo jen chvíle zkoumání a už se se sténáním prohýbala v zádech a tiskla pevně v rukou povlečení na peřině. Znovu vykřikla, když jsi nejspíš našel její citlivé místo, začal jsi ho zkoumat, aby jsi se ujistil a to jak se kroutila a rozkošně kňourala jsi věděl, že jsi našel to co jsi hledal. V očích měla lesk, jako při horečce, tváře červené, rty pootevřené a ve tváři výraz naprosté blaženosti. Najednou zvedla ruku a paží si zakryla oči, jako kdyby se snad za svůj výraz styděla. „Oh proboha! Bože!“ Vykřikla náhle a celá se napnula když jsi ji dohnal až k vrcholu, celá se rozechvěla a horce oddychovala. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Clarisa zapřemýšlela, ale pak přikývla. „Dobrá. Věřím ti děvenko. Vím že se budeš chovat jak se patří.“ Usmála se. „Hlavně je pořádně poznej. Pak chci znát všechny detaily a také kdo se ti nejvíc zamlouvá.“ Stiskla ti ruku. „A o mě neměj obavy. Když budu někoho chtít tak si ho seženu. U mě už seznamování nemá takové komplikace jako u nevinné panny jako jsi ty.“ Zastavili jste se před tvým pokojem. „Dobře. Dobrou tedy, dítě.“ Také tě líbla na tvář a odebrala se do svého pokoje zatím co ty jsi šla do svého. Zatáhla jsi za šňůrku a tak přivolala služebnou, které jsi řekla o koupel. Přikývla a odkráčela. Za chvíli ti začali nosit vodu a naplnili ti vanu v koupelně, vyměnili ti ručníky za čisté a odešli. Vykoupala jsi se, užívala si teplou vodu a umyla si každý kousek těla, nezapomněla jsi použít i vonný olej do vody, aby jsi krásně voněla. Nakonec přijde za tebou tvůj milí Alec. Po koupeli jsi seděla před zrcadlem a rozčesávala si vlasy, když se ozvalo škrábání na dveře. Odešla jsi ke dveřím a tiše se zeptala kdo to je. „To jsem já. Alec. Otevři lásko.“ Slyšela jsi ho šeptat. Hned jsi ho pustila dovnitř, Alec za sebou hned zavřel a zamkl dveře, pak se na tebe s úsměvem otočil. „Ahoj anděli.“ Řekl stále tiše a popadl tě do náruče, hned tě začal něžně líbat na rty. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Netrvalo to dlho a to správne miestečko našiel. Ženské telo zmietaná vášňami je nádherné. Telo milovanej ženy zmietané vášňami ešte krajšie. Nemohol si pomôcť, ale keby vedel maľovať, zaoberal by sa práve takýmito obrazmi. Kašľal by na verejnú mienku, na puritánov, parlament. Chodil by od ženy k žene a maľoval ich rozkoš. A miloval ich rozkoš... Boh ho ale takým talentom neobdaril, preto sa spoliehal iba na prchavé spomienky... Pritlačil a podľa hlasného výkriku vedel, že pritlačil správne. Usmial sa, hoci to rozhodne nemohla vidieť. Robil presne to, čo ho naučila iná staršia a skúsenejšia milenka. V tomto bol podľa jej slov majster sveta, ale to asi hovorila každému.... Jej vyvrcholenie prišlo rýchlo, až príliš rýchlo. Mala pravdu, dlho niečo také nezažila. Posledný krát ju nežne oblizol a znova sa po jej tele vydal hore, kde ju víťazoslávne pobozkal a pritisol sa k nej, aby cítila jeho penis. "Niekedy aj slová pomôžu, ak sú skutky dvojzmyselné..." odpovedal. Kto vie, mnohí by mohli povedať, že jediné, o čo mu išlo bolo dostať sa jej pod sukňu... "A okrem toho, tak nádherne to znie..." zasnil sa a znova ju pobozkal, ešte stále sa chcejúcu rozkošou. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Když Clarisa mluví o nevinné panně, zakuckám se. Když se vykašlu, celá rudá se na ni podívám, tvářím se nevinně. "Omlouvám se Clariso, zaskočilo mi. Nejspíše si ještě raději nechám donést čaj." Zašvitořím sladce a usmívám se. Užívala jsem si koupel. Miluji vodu, zvláště teplou a ono příjemné uvolnění, kdy nemusím dělat nic jiného, než ležet ve vodě a hřát se. Když se vykoupu, natřu se vonou mastí a obléknu do noční košilky, skutečně ještě služebnou poprosím o čaj a posadím se k toaletnímu stolku, kde se dlouhou dobu věnuji svým vlasům. Když pak uslyším ono slaboučké, ale tolik očekávané škrábání na dveře, vyskočím jako na trní a mám pocit, jako by mi vibrovalo celé tělo. V břiše cítím motýly a na zátylku příjemné mrazení. Snad jsem se ani ptát nemusela, věděla jsem, že je to on, ale pro jistotu. Co kdyby. "Alecu!" Nedočkavě jej vtáhnu do své ložnice, nechám jej zamknout dveře a hned jej obejmu kolem krku a nedočkavě přijímám a oplácím vytoužené polibky. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro "Tolik.... jsi... mi chyběla." Řekl během polibků, které ti věnoval. Přitiskl tě těsně ke svému, pevnému tělu a zabořil tvář do tvých vlasů, zhluboka se nadechl tvé vůně. "Tak nádherně voníš... byl jsem od tebe jenom chvíli a tolik jsi mi chyběla." Odtáhl se od tebe a usmál se. Jemně tě uchopil za bradu a zvedl k sobě tvou tvář. "Jsi stále krásnější." Znovu tě zlehka políbil na rty. Ozvalo se zaklepání na dveře, to byla nejspíš ta služebná s čajem. Ohlédl se, znovu tě políbil a pak se schoval do koupelny. Otevřela jsi služebné dveře, jen položila čaj, zeptala se jestli něco dalšího nepotřebuješ a když jsi řekla že ne s přáním dobré noci se odporoučela. Znovu jsi za ní zamkla a Alec zase vyšel ven z koupelny. "Už se těším na dobu, kdy se nebudeme muset schovávat, květinko." Řekl s mírným úsměvem a přešel ke konvici s čajem, nalil čaj do šálku a pak ti ho podal. Vzal tě jemně za volnou ruku, kterou si přitáhl ke rtům, začal tě něžně líbat do dlaně a na prsty. "Jednou budeme svoji. To ti slibuji." Řekl zcela vážným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Když jsi se k ní vytáhl a přitiskl se k ní, odtáhla ruku a zadívala se na tebe. Polibky ti oplácela a s přivřenýma očima tě poslouchala, po tvých posledních slovech se jen usmála, ale nic k tomu neřekla. Pohladila tě po tváři, znovu políbila, než rty tě začala hladit po krku a ramenou. „Krásně voníš.“ Šeptla tiše zatím co rukou sjela dolů po tvém břiše až k tvé erekci, která se až bolestivě vzpínala k nebi. Jemně tě za něj chytla a začala tě po něm jemně jezdit, nijak se toho nebála a dotýkala se tě zkušenými prsty ženy, která ví jak se muže dotýkat. „Lehni si na záda.“ Pobídla tě a rukou ti zatlačila do hrudi. Jak jsi se uvelebil na zádech, ona se ti obkročmo usadila na břiše, pohladila tě po prsou, prsty ti přejela po bradavkách než sáhla za sebe a znovu uchopila tvé mužství do ruky, nadzvedla se a pak se pomalu posadila, cítil jsi jak jsi vnikl do žáru jejího těla. Zasténala a dosedla na tebe úplně. Rukama se zapřela o tvou hruď a pomalu se na tobě začala pohybovat. |
| |
| Projíždka Jedu tryskem a v hlavě mám stále smích mladíka, který mě neskutečně uráží. V ruce svírám otěže i tak je držím pevněji, než bych musel, jak celým mým tělem projíždí vztek. Já ti dám....mladíčku namyšlený.....šlechtičný...jsou blbý....špatný, přešlechtěný....potřebují...dostat lekci, že i my můžeme mít poslední významné slovo...o tom se ještě přesvědčíš. V dálce se rýsuje silueta nějaké ruiny hradu. Nevěnuji jí pozornost do chvíle, než spatřím světlo. Prudce Pomstu zastavím a otočím se na ruinu. "Ale ale...copak..někdo...kdo nemůže spát..nějaká ta ...chudina.....ta, co mi umí tak krásně schladit žáhu, když prosí o život?" Bolestně pobídnu Pomstu k trysku směrem k ruinám, až Pomsta zaržá a postaví se na zadní, než vyrazí. Stín běží za námi jak jeho jméno příznačně naznačuje. Zastavím v ruinách a seskočím z Pomsty. Jen krátce svého krásného hřebce poplácám a učima už šmejdím, kde by se mohl ten chudák ukrývat. Se Stínem u nohou se vydám na průzkum ruiny, dýku si připravím do ruky. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Hm... Ak ja voniam krásne, potom na svete neexistujú slová, ktoré by opísali, ako nádherne voniaš ty..." šepol s úsmevom a zatvoril oči, keď sa ho dotkla. Skutočne vedela, čo robí. Jej nežná rúčka robila doslova zázraky a po chvíli mal dojem, že vyšiel z raja do nejakého iného miesta, kam chodia po smrti dobrí bohovia... Poslušne sa nechal obrátiť na chrbát. Aj v tomto presne vedela čo robí. Skúsená milenka, to je zázrak boží. Končekmi prstov jej láskal stehná a keď mu dovolila vstúpiť do seba, prudko vykríkol, opanovaný rozkošou nebývalých rozmerov. Pritiahol si ju bližšie, aby ju mohol bozkávať a bozkával ju vedený obrovskou vášňou. Už len ten pocit, že bol s ňou, že bol v nej, bol napĺňajúci. Dalo by sa povedať, že viac nepotreboval... Po chvíli však aj jeho rozkoš stúpla do hraníc, odkiaľ nebolo návratu. Vzopäl sa, rýchlo Danielu obrátil na chrbát a tesne pred vyvrcholením z nej vykĺzol, ostriekajúc jej celé brucho... Takmer ospravedlňujúco sa natiahol, z nohavíc hodených na zemi vytiahol kapesník, jemne ju poutieral a ľahol si k nej, ešte stále dychčiac od rozkoše. Pevne ju objal a pobozkal. "To bolo... Najkrajšie milovanie, aké som kedy zažil..." zašepkal, prekvapený tým, ako tá pravda podivne znie... |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro "Ty jsi mi taky chyběl!" Láskyplně si ho prohlížím a pohladím po tváři. Opět se nechávám líbat, když cítím jeho rty skoro na svém krku, ve svých vlasech, dostanu husí kůži a jen se lehce ošiju. "To jistě nejsem." Zasměju se zdráhavě ale velmi polichoceně. Do tváří se mi hrne červeň. Vyrušilo mě zaklepání na dveře. Ve své radosti z Alecovi přítomnosti jsem úplně zapomněla na služebnou a objednaný čaj. Trhnu sebou, ale v zápětí mi to dojde. Položím Alecovi ukazováček na rty. Poslala jsem mu ještě vzdušný polibek směrem do koupelny a otevřela jsem dveře. Zdvořile jí poděkuji, snažím se tvářit nadmíru unaveně a rozespale. Když odejde, opět zamknu, otočím se zády ke dveřím a opřu se o ně. Čekám, až Alec vyjde z koupelny. Nad tím, co řekl se zamyslím. Celá zrůžovím a rozněžním se. Je to tak nádherná představa. Vezmu si od něj šálek a přemýšlím nad tím i po dobu co piji čaj, i po dobu, kdy kvůli hýčkání druhé ruky mám co dělat, abych šálek udržela v rukou. "Vážně?" Otočím se na něj. Výraz malého dítětě, štěstí a nedočkavosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro Usmál se na tebe. "Vážně, květinko." Řekl a pustil tvou ruku, aby jsi se mohla napít čaje, všiml jsi toho jak jsi byla z jeho jemných polibků na tvou ruku rozrušená. "Nehodlám se tě vzdát a dát tě nějakému nafoukanému šlechtici. Mám teď velkou šanci získat šlechtický titul. Když se mi to podaří, hned tě přijdu požádat o ruku." Pohladil tě po tváři. "Pokud tedy na mě počkáš a nenecháš si zamotat hlavou nějakým." Políbil tě na tvář a pak tě nechal si vypít čaj. Posadil se na kraj tvé postele. Najednou se přestal usmívat, zamračil se. "Jen doufám, že to nepotrvá moc dlouho. Děsím se toho, že by to mohlo trvat roky." Povzdychl si. "To bych pak po tobě nemohl chtít aby jsi na mě čekala." Vydechl a sundal si boty a pak se na tvé posteli natáhl, složil si ruce za hlavou, zadíval se do stropu. "Mizerné tituly. Žít u nás na vesnici tak to je pak úplně jedno jestli jsem syn sedláka a dívka dcera rychtáře." Pronesl nespokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Daniela se na tebe usmála a přetáhla přes vás přikrývku, přitulila se k tobě a spokojeně vydechla. Hladila tě po hrudi a hlavu si opřela o tvé rameno. „Souhlasím.“ Řekla tiše a zasmála se. „Nádherné.“ Znovu spokojeně vzdychla a zavřela oči. „Nejraději bych odtud aspoň několik dní neodešla... škoda, že to nejde.“ Zavrtěla se a přisunula se k tobě tak, aby se tě dotýkala co nejvíce. „Ale jsem teď tak najednou... hrozně unavená... ale příjemně unavená.“ Usmívala se i když měla zavřené oči. Objala tě jednou rukou kolem pasu, trvalo to jen chvíli než začala podřimovat, poznal jsi to podle toho jak se ji zklidnil dech a celá se uvolnila. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Uhniezdil sa v posteli, aby mu spod prikrývky netrčal zadok a usmial sa. "Nič nám nebráni vracať sa sem častejšie... Prinajhoršom, moje komnaty sú tak trochu zastrčené na konci chodby..." zasmial sa potichu, hladiac jej chrbát. Vášeň si na chvíľku dala prestávku na whiskey. Teraz prišla únava... "Len si pekne zdriemni. Urobí ti to dobre..." odpovedal, ale zistil, že už zbytočne. Daniela podriemkavala s rozkošným úsmevom na tvári. Nikdy nevidel tak spokojnú ženu. A spokojná bola kvôli nemu. To vedomie bolo... Zívol. Možno by ju mal nasledovať... Trochu si upravil polohu, odhrnul pramienok jej vlasov, ktorý ho šteklil pod nosom, zatvoril oči a po chvíľke sa ocitol v tom podivnom kraji na pomedzí bdenia a spánku... A stále videl jej usmievajúcu sa tvár... |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Měl jsi příjemné sny které obsahovali samé černé hedvábí, jemné polibky a ženské měkké tělo v náručí. Což vlastně nebyl tak docela sen. Když jsi se probudil Daniela stála u krbu, zabalená do přehozu na postel a přikládala dřevo do ohně. Z pod přehozu ji vykukovalo nahé rameno, chvíli do ohně šťouchala aby se pořádně rozhořel než se narovnala. Teprve když jsi vystrčil ruku ven z pod deky jsi ucítil, že se v místnosti ochladilo. Daniela se zachvěla a odšourala se zpět k posteli do které hned vklouzla, aby se zase zahřála. Když jsi pohlédl z okna ulevilo se ti, že byl venku stále ještě den, mohlo být snad tak po poledni. Daniela si všimla, že jsi vzhůru, usmála se a znovu se k tobě přitiskla. "Probudil mě chlad. Teď už to bude dobré." Zavrtěla se. "Ale stejně jsme už spali dost. Až se místnost zase trochu zahřeje, měli bychom dojíst co jsme si přinesli a pak vyrazit zpět. Noc přichází brzy." |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Mal nádherný sen. Sedel v tichej miestnosti a prišla za ním žena oblečená v čiernom. Sadla si mu do klína a... S trhnutím sa prebral a keď sa rozhliadol, uvedomil si, že to nie je iba sen. Tá, o ktorej sníval stála pri krbe a snažila sa znova rozložiť oheň. Až vtedy si uvedomil, aká je tam zrazu zima. Ladne sa postavila, přehoz jej trošku skĺzol a na chvíľku odhalil kúsok jej nahého, snehobieleho chrbta. Usmial sa. Otočila sa a po špičkách prebehla miestnosť a vkĺzla do postele. Privinul si ju. Cítil, že sa triasla zimou. Poriadne ju prikryl a pritisol sa k nej pevnejšie. Krv sa mu zase mimovoľne začala valiť do spodných partií, ale podľa toho, čo vravela na niečo také už znova chuť mať nebude. "A nemohli by sme ostať dlhšie? Cestu si pamätám..." šepol s nádejou, ale vedel, že je rozhodnuté. A okrem iného, mala ešte deti. Ktorým sa po nej určite stýská. A budú chcieť vedieť, kde bola, s kým tam bola, čo robili... Už teraz videl, ako sa pri tom bude červenať. Nežne ju pobozkal a tak, ako len dočiahol (pritisnutý k nej, nie je to až tak ľahké...) a mohol jej masíroval chrbát, v snahe trochu ju zahriať. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Nad tvým návrhem se zamyslela, opřela si hlavu o tvé rameno a mírně našpulila rty. "Je to moc lákavá představa zůstat tady. No možná bychom mohly... ale... do večeře se musíme vrátit do sídla. U večeře nesmíme chybět. Stačila už snídaně a oběd." Když se trochu v místnosti oteplilo vytáhla ruce z pod peřiny. "Ale co tu chceš celou tu dobu dělat?" zajímala se a vyprostila opatrně z pod tebe své dlouhé vlasy, které se ji pletli snad všude, přesto to bylo hezké jak měla dlouhé vlasy, to už moc v módě nebylo, teď se vlasy nosili střižené nanejvýš po lopatky. Ale nejspíš to bylo přesně to na co myslela, když se snažila uložit tak aby se za vlasy netahala. "Asi se nechám ostříhat. Když jsem v posteli sama tak to nevadí, ale takhle." Hodila vlasy za sebe. Řekla to nevinně, jako kdyby opravdu nemyslela na to, že by jste se mohli znovu milovat a nebo tě možná zkoušela. Kdo ví co se ženám honí hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Zdalo sa, že na deti nemyslí tak naliehavo, ako sa na prvý pohľad zdalo. "Dobre, do večere budeme v sídle. Rozhodne by sa to patrilo..." zasmial sa spokojne a trochu sa posunul, aby jej neležal na vlasoch, keď si ich bude spod neho vyťahovať. "Nuž, čo by som rád robil..." pritisol sa k nej pevnejšie, krv sa začala dolu sťahovať o dosť rýchlejšie. "Čo by si si len priala. Stačí si povedať a som celý tvoj." povedal a s vypätím všetkých síl sa pokúsil udržať si vážnu tvár. Nakoniec sa mu to podarilo celkom presvedčivo. Pohladil ju po vlasoch. Boli nádherne hebké, neskutočne príjemné na dotyk a vlsnité. Dodávali jej vzhľad nevinnej mladučkej panny. Len si ich upliesť do copu, aby po nich mohol vyšplhať udatný rytier... Skoro sa začal smiať, pretože si spomenul na jej dcéru. Teraz vedel, po kom má nechuť k strihaniu. Krv sa náhle začala vracať späť do hlavy. "A prečo by si sa mala strihať? Sú nádherné. Fascinujúce. Skoro by som povedal, že majú vlastnú osobnosť." odhrnul jej prameň, ktorý jej ako keby náhodou splýval cez ňadrá. Bradavky mala znova drobné a tvrdé, kto vie, či od zimy, alebo od túžby. Samozrejme, urobil to pomaly a dal si záležať, aby jej nechtami prešiel po tých najcitlivejších miestečkách, so záujmom sledujúc jej tvár. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Zasmála se a pak si natočila pramen vlasů na prst. "To máš pravdu. Zvlášť po koupeli jsou jako živé. Ještě víc se zvlní a rozčesat je snad jen o něco méně bolestivé než porod." Potřásla hlavou a setřásla vlasy z prstu. "Takže... cokoliv? Hmm..." Zamyslela se, ale moc dlouho nepřemýšlela, když jsi ji začal "nenápadně" dráždit na prsou. Zhluboka se nadechla a tváře ji trochu zrůžověli, zadívala se na tebe a zasmála se. "Ty rošťáku." Dloubla tě prstem do prsou. "Ty jsi musel v tom celibátu opravdu trpět." Pořád se smála než odkopala peřinu a převalila se na tebe. "Nakonec si myslím, že to přece jen bude spíš po tvém." Mrkla na tebe hravě a políbila tě na rty. Během chvíle jste se znovu navzájem dotýkali a mazlili se, až byla vaše těla v jednom ohni. Znovu jste se milovali, tentokrát jste si něhu odpustili a vložili do toho všechnu dlouho potlačovanou touhu a podle toho to také vypadalo. Trochu tě bolelo na kříži jak se ji tam při milování zarývali paty a na zádech jsi získal pár červených pruhů od jejích nehtů. Daniela zase získala také pár škrábanců na citlivé kůži od tvých vousů, plus červený cucflek na krku. Když bylo po všem znovu jste leželi vedle sebe, přitisknutí jeden k druhému a odpočívali. "Připadám si tak živá!" Smála se Daniela. "Ale zároveň mě milování nikdy tak nevyčerpávalo. Buďto je to stářím a nebo jsi tak dobrý milenec, Johne." Mrkla na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Tak som to zrovna nemyslel." zasmial sa jej rozprávaniu o vlasoch. "Ale ak vravíš, že rozčesávanie je ako pôrod... No, budem musieť zľaviť zo svojich estetických požiadaviek a ostrihať ťa, alebo ti schovať hrebene. Rozcuchaná si ešte krajšia." pochválil ju. Väčšina chlapov považovala rozchucané dlhé vlasy za nesmierne erotické a on nebol ani najmenšia výnimka. "Ja? Rošťák? Ty by si mala niečo urobiť so svojou krásou, pretože mi stačí na teba pozrieť a túžim ťa pomilovať." rozosmial sa spolu s ňou a keď už jeho úklady boli odhalené, pohladil jej ňadrá poriadne. "No, trpel som ten celibát dobrovoľne. Nemám právo sa sťažovať." pokrčil nakoniec plecami a doslova zúrivo sa na ňu vrhol. O pár minút si ju pritúlil, ťažko oddychujúc. Na chrbte ho veľmi príjemne pálili ranky od jej nechtov a s pocitom hrdosti hľadel na je cucflek. Na jej šťastie bol slušný a urobil ho tak, aby nemusela aj v spoločnosti nosiť šálu. "Unavená? Ja som na tom opačne, neviem sa ťa nabažiť." zasmial sa nakoniec a jelikož stará nebola, poznámka o tom, že je dobrý milenec mu veľmi príjemne pohladila ego. "Ale asi je to všetkou tou vášňou. Milovali sme sa, ako keby mal nastať koniec sveta." zasmial sa pri spomienke na jej výkriky. "A mám taký pocit, že to je čím ďalej tým lepšie..." pobozkal ju, vášnivo a prudko, natiahol sa a jemne sa dotkol jej ženskosti. Jednoducho, nemohol sa jej nabažiť.... |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro Poslouchám, jak plánuje. Jak nadává na možné jiné zájemce. Náhodou, zde v sídle, kde si podle Clarisy mám vybrat manžela, nejsou žádní starci. Ale to raději nebudu říkat nahlas. Když řekne, že pokud se mu podaří získat titul, hned mě přijde požádat o ruku, usměju se. Láskyplně si jej prohlédnu a konečně si vypiji čaj. Odložím šálek na komodu a otočím se k němu. "Samozřejmě, že počkám." Usměju se na něj a prohlížím si výraz zamyšlění usazený na jeho tváři. Opřu se o zeď a stále jej jen pozoruji. Jak přemýšlí, zlobí a rozčiluje se. Poslouchám, coříká a představuji si sama sebe jako svobodnou stařenu, která stále čeká na svého Aleca. Chvíli se jen dívám, jak leží v mé posteli. Ten pohled se mi líbí. Ta postel je daleko lepší než ta v hostinci, příjemnější, měkčí a voňavější. Je to jako srovnávat mezka s koněm. Pomalu se rozejdu k němu a klaknu si vedle něj na postel a nakloním se k němu. "Pokud již nebudu stařena a ty si nevybereš mladší, budu jenom tvoje." Usměju se na něj. "Notak, nerozčiluj se." Políbím jej na čelo, poté se osmělím a věnuji mu dlouhý polibek na rty. |
| |
| Stáje "To já sám sebe před sotva půl hodinou také ne, to mi můžete věřit, drahá," oblečení této mladé dámy věnuji jen pramálo pozornosti, nesejde na tom, a zrovna mne to rozhodně nepobouří. Vyvolává to sice jisté otázky, ale nic, co bych si několika různými odpověďmi nemohl vysvětlit sám, když už mi narostla hlava. Koneckonců, jsem rád, že zvládnu aspoň tohle, když už ne zcela zažehnat jednu možnou pohromu, která čeká v domě. Pohladím Olivera, ale tichým hlasem - kterým mluvím skutečně jen ke koni, ačkoliv má slova může zaslechnout jak Margot tak podkoní - konstatuji, že nic na mlsandu nemám. Při Margotině vysvětlení s poloúsměvem kývnu a znovu hřebce pohladím. "Tuším, že to samé, co vás," zamračím se. Nemám sice chuť povídat tady, co všechno se stalo, ale stejnou měrou cítím, že jí nechci tak docela lhát. "Je to příšerná společnost. I kdybych chtěl uznat, že nejsem žádným svatouškem a taktéž se mnohým, ne-li rovnou všem, zdám jako ten nejhorší případ, nevzdám se toho, že je to banda nudných vymýšlivých lidí. Jako když pomatený sedlák ráno s nadšením sděluje své ženě, že jde vyházet hnůj," nechám ruku z Olivera volně klesnout k tělu. "Mohl bych to také omlouvat svou za léta manželství získanou nespolečenskostí nebo svou přílišnou kritičností a otevřeností. Možná by v tom mohly být názory, které lidé nemají rádi, ale přesto..," nechám větu vyznít do prázdna a tím pádem také ztiším hlas, ve kterém mohu své rozčilení skrýt už jen stěží. Ubohý osud nešťastného, nespokojeného člověka. "Je mi líto, že vás tím zatěžuji," asi jsem z toho všeho opravdu mimo, protože i nyní mluvím zcela vážně. "Neměl jsem něco takového v úmyslu, jenže náhoda nás svedla do hromady a bohužel, už ne tak zcela náhoda, jako spíše rozhořčení nad vlastním životem a vším kolem mne donutilo mluvit," pomalu přejdu k dalšímu koni ve stání. |
| |
| Stáje Úsměv z mojí tváře mizí čím dál víc, čím víc slov sir Henry vyřkne. Obočí nakonec cukne v mírném podmračení. Bude to takto vypadat? Skončí to nakonec takhle? A co je horší? Slovo manželství stále víc dává rovnítko k neštěstí a trápení. I když bych ráda věřila něčemu jinému, tak v tomto ohledu není příliš dovoleno snít. Vlastně je to téměř zakázáno. A já bych s tím měla přestat, nebo z těch výšin spadnu do hluboké propasti... Na jazyku mne pálí otázka, ale nahlas ji nevyslovím. Co se stalo? Co se vám stalo? šeptám tiše v mysli, možná tak trochu očima, avšak pevněji stisknu rty. Jazyk tahle slova nesmí pustit ven. Nemůžu vyzvídat. Nejsem na vesnici, nejsem mezi dětmi, neměla bych se plést do věcí, s nimiž nemám nic společného. Přináší to jen problémy. Přesto bych ráda pomohla. Proč? Protože jsem už taková. Navíc, když se jedná o někoho, kdo svým způsobem nějak sdílí můj pohled na jisté společenské zákonitosti této doby. „Nic... se neděje.“ vyslovím zpočátku váhavě, to se však vzápětí změní. „Alespoň trochu to pomůže a uleví. Občas to může vést i k řešení. Občas...“ Ale v čem bych já asi tak mohla pomoci... naivní, v těchto věcech absolutně neznalá a nezkušená. „Možná se to zdá jako nic, ale stále je to lepší, než když to v sobě člověk dusí úplně.“ Ještě chvíli Henryho sleduji, pak skloním hlavu a pohladím Olivera po čele. Náhle mi ta všechna slova, co jsem řekla, přijdou prázdná a k ničemu. Jen jako chabá náhražka za... co vlastně? Nevím. „Pokud... budete chtít, tak zítra po snídani se chystám s Oliverem jet do té vesnice, co je tady poblíž. Budeme rádi za společnost.“ ozvu se po chvíli ticha, tváří prokmitne trochu rozpačité pousmátí. „Asi už půjdu. Je pozdě a zima.“ tiše si povzdychnu. „Tak pojď, krasavče. Půjdeme spát, oba. Abychom to zítra pěkně zvládli a nezapadli někam do závějí.“ usměji se na hřebce, do pěsti vezmu pramen jeho žíní a zatáhnu za něj. Trochu neochotně se otočí, ale nakonec mě následuje bez jakýchkoli pobídek zpět do svého stání. Ještě ho podrbu mezi ušima a dám pusu na čumák, než zavřu a zajistím dveře. „A žádné úprky. Jasné?“ zlehka mu pohrozím, ještě chvíli se na něj dívám, ale pak se rozejdu zpět. „Přeji vám oběma dobrou noc. A díky za radu ohledně cesty.“ s posledními slovy se otočím hlavně na mladíka, pousměji se a rozejdu k východu. Než vyjdu ven si ještě přitáhnu pléd, aby se mrazivý vzduch nedostal tak snadno k tělu a vykročím zpět k sídlu. |
| |
| Ash Perez Zastavil jsi před starým, napůl rozpadlým hradem, když jsi vzhlédl stále jsi v okně viděl to světlo. Vešel jsi do díry, které kdysi bývali hlavním vchodem, kupodivu to tady bylo uklizené, dírou ve střeše do místnosti nasněžilo, ale nebyli tu žádné sutiny, v koutě rostl keř růží jen momentálně úplně holý a byla tu i lavička. Vydal jsi se dál až do další místnosti, kde jsi viděl obrysy staré pece a schody, které vedli nahoru. Zarazil jsi se protože jsi najednou uslyšel skřípění kamene o kámen a přicházelo to od shora. Vyšel jsi po schodech když jsi se ocitl před masivními dveřmi. Dveře se hodně těžce otevírali, panty museli podlehnout korozi, ale neskřípali tak možná byli jen hodně utažené. Ale k tvému překvapení se za dveřmi nenacházela žádná další napůl zbořená místnost, ale zařízená ložnice, s krbem, postelí, záclonami, obrazy, kobercem a se vším co k tomu patří. Vešel jsi a rozhlédl se, v krbu ještě doutnaly rudé uhlíky, ale v místnosti nikdo nebyl. Rozhlížel jsi se, ale nikde nikdo i když jsi věděl jistě, že tu někdo byl. A to skřípění kamene, že by tu snad někde byla tajná chodba? Margot Swanson Mladík vypadal nervozně, když Henry vešel. Podíval se na tebe, zpět na Henryho a pak zase na tebe a raději nic neříkal. Když jsi se rozloučila, usmál se a popřál ti dobrou noc. Oliver zafrkal na rozloučenou a koukal se za tebou. Co nejrychleji jsi prošla zimou co venku panovala a vešla zase do sídla. Odešla jsi do svého pokoje, kde jsi se uložila ke spánku. Chvíli ti to trvalo, ale nakonec jsi usnula a probudila se až ráno, když ti někdo klepal na dveře. Budila tě služebná která ti oznámila, že za hodinu je podávána snídaně a také, že dorazili zavazadla Heleny a že ona sama by měla dorazit snad po poledni. No... rozhodně tě čekal nepříjemný rozhovor. Sir Henry Douglas Muž, který hlídal ve stájích se na tebe zadíval, když Margot odešla. Pokrčil rameny. „Mohu pro vás něco udělat?“ zeptal se a šel zkontrolovat stání u Olivera aby se ujistil, že je dobře zavřený a zase neuteče. „Chcete osedlat koně? Nebyl by jste dnes první kdo si chce vyjet na pozdní vyjížďku. Už tu byl jeden blázen, poštval svého psa na mladý pár od služebnictva. Myslím, že kdyby je ten pes chytil, tak by mu vůbec nezabránil v tom aby je potrhal. Prostě blázen.“ Potřásl hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Daniela se usmála a dotkla se svých vlasů. „Měl by jsi mě vidět po ránu, tohle ještě nic a nevím jestli bych ti připadala ještě krásná.“ Zasmála se. Zadívala se na tebe a pohladila tě po paži zatím co ty jsi ji pohladil po ňadrech a potěšeně vyjekla, když jsi se na ní vrhl. Stulila se ti pak do náruče a hladila tě prsty jemně po pasu. Znovu se po tvých slovech zasmála. „Asi ano. Po pravdě ve mě probouzíš pocity které jsem myslela, že už jsou dávno pryč.“ Políbila tě na rty. „Hmm... to je pravda. Ale to není kvůli konci světa, je to prostě... vášeň.“ Znovu jsi ji začal líbat a ona ti polibky opětovala, když jsi začal hladit po ženství, zavrtěla se a vzdychla. Zdálo se, že ti stačilo málo k tomu aby jsi v ní znovu probudil touhu, poznal jsi že Daniela je velice vášnivá žena. „Jsi rošťák...“ zamumlala s rty u tvých a přehodila ti nohu přes bok a přitiskla se k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro Zadíval se na tebe, natáhl ruku a pohladil tě po ruce, už se nadechoval k odpovědi, když jsi ho políbila. Zavřel oči a polibek ti opětoval, pak tě objal a strhl na sebe, váš polibek se stal vášnivější. Po chvíli se s tebou převalil, tak jsi byla pod ním, odtáhl se a zadíval se ti do očí. Usmál se. „Ty víš jak zbavit muže starostí.“ Řekl a otřel se tváří o tvou. „Jen nechci aby to trvalo věčně. Nechci aby jsi se trápila čekáním na mě.“ Znovu tě lehce políbil. „Kéž bych měl nějaké jmění co by nám zajistilo budoucnost, to bychom pak spolu mohli i utéci, ale ani tohle nemám.“ Svalil se zase vedle tebe a přitáhl si tě do náruče. „Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude chtít princezna vzít služby. Nesmíš to nikde říci, ale chce mě vydávat za šlechtice. Nechápu její pohnutky, ale nevadí mi to. Díky ní jsem tady a možná také díky ní se budeme moci vzít dřív než se nadějeme.“ Zadíval se na tebe. „Ale není to tak úplně lež. Abych se ti přiznal mám šlechtickou krev. Můj otec je šlechtic, bohužel jsem levoboček a neuznal mě jako svého syna.“ Vysvětlil ti, zatím co tě hladil hřbetem ruky po tváři. |
| |
| Stáje Opět nechávám mluvit Margot bez přerušení, zatímco se uklidňuji hlazením koně. "Velice rád vás doprovodím, pokud o to skutečně stojíte," krátce se ohlédnu. Kůň je klidný a poslušný, nechá se hladit a neloudí laskominy jako Oliver. Ačkoliv mi není o moc lépe, alespoň jsem se uklidnil. Bohužel mám stále dojem, že s dalším výlevem momentálních myšlenek přijde i další výlev vzteku, třeba už méně kontrolovaný. Tolik jsem se změnil, ta situace mne donutila jednak a chovat se jinak. Je to příšerné a zároveň svěže inspirující. "Dobrou noc, Margot," rozloučím se s pohledem upřeným na koně, ale nakonec se musím ohlédnout za odcházející slečnou a doprovázet ji pohledem, dokud je to možné. Další pohled věnuji muži ze stájí. Nevím, co přesně jsem tady přerušil, ale nemohu se divit ničemu. Vrátí se mi vyrovnaný výraz, zatímco poslouchám jeho slova. "Opravdu? Povězte mi o tom muži víc. Někdo z hostů nebo místní?" vyjížďka, kouzelná představa, ale nejsem dostatečně oblečen a ani v nejmenším nestojím o to ulehnout s horečkami. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "No, je to je pravda. To asi krásna nebudeš." pokrčil plecami a na chvíľku sa zahľadel do stropu. "Keď si to tak predstavujem, pravdepodobnejšie budeš nádherná." dodal a snažil sa nesmiať na jej výraze. Pritúlil si ju, hrajúc sa s prameňom jej vlasov. "Ty vo mne prebúdzaš pocity, o ktorých som si myslel, že ani nemám." priznal sa po pravde. Vzdával sa akejkoľvek nádeje na lásku, alebo na niečo, čo by sa aspoň podobalo na vzťah. "No, ja som tiež rád, že svet sa nekončí, pretože máme na vášeň ešte zopár desaťročí." zasmial sa. "A vášne na celé storočia..." šepol ešte potichu, skôr pre seba. A potom... potom sa jej venoval. Táto porcia rozkoše bola iba pre ňu. (teda, aj pre neho, jej výraz bol viac než uspokojujúci). A okrem iného, aj keď by vôľa chcela, telo nestíhalo. Aj to bolo prekliatie chlapov... |
| |
| Zřízenina Vejdu dovnitř, světlo tam stále je. Ovšem zarazí mě, jak to tu je uklizený. Tady se o to někdo stará? O starou ruinu? To bude chudý šlechtic, který ztratil své majetky a nechce se vzdát svého starého sídla? pomyslím si a tiše se zasměji představě, jak někdo té jejich modré krve tu žije v zimě a o pár kůrkách chleba. Vystoupám po schodech a zarazím se. Někdo tu je...a je blízko..musím rychle. a doběhnu ke dveřím. Ztěžka je otevřu a zůstanu stát. Co tohle.....má být? jsem úplně mimo. Ale to trvá jen pár sekund, než se se Stínem pustím do šmejdění a prohlížím si věci, zda se tu najde něco cenného. Někdo tu byl...ale odešel..že by se mě bál..určitě..nuzák nechce být vidět...by se musel stydět. a přivolám si Stína. "Hledej." a Stín se pustí do šmejdění. Narovnám se a ještě jednou se rozhlédnu, dýku stále připravenou. " Halooo? Je tu někdoooo?" zavolám a začnu se smát. " Srabe." ukončím své snahy a pustím se do prohledávání pokoje. |
| |
| Sir Henry Douglas „Z hostů, pane. Nikdy nemluvím o pánech neslušně, ale tenhle je úplně šílený. Jestli si, ale bude zkoušet něco na mě tak šlechtic nebo ne, vezmu ho lopatou.“ Řekl rozhodně. „Bez urážky pane, ale tohle by si neměli dovolovat ani šlechtici.“ Znovu se posadil na kvádr slámy. „Je mladý, ještě kluk co si nejspíš myslí že svět je jeho hrací hřiště a všichni ho musí poslouchat a nechat si všechno líbit.“ Přitáhl si vedle sebe opravdu lopatu, aby měl z toho kluka vítr. „Dával bych si na něj pozor, pane. Ten je schopný všeho. Nejspíš jako malí kluk trápil zvířata k smrti.“ Zavrtěl hlavou. „No... mohu pro vás ještě něco udělat pane?“ zajímal se. Ash Perez Prohledal jsi pokoj, byli tu ale obvyklé předměty, postel s měkkými polštáři, židle, krb, měděný svícen, koberec, nějaká ta tapiserie na zakrytí holých stěn. Prostě normální ložnice, ale ať jsi hledal jak jsi chtěl nenašel jsi žádnou osobní věc která by prozrazovala kdo tady sídlí. Stín čenichal s nosem přilepeným k zemi, vždycky se přiblížil ke krbu, ale kouř z něj ho vždy odehnal a kýchal. Nakonec si schlíple sedl a svěsil hlavu s tím že ti nemůže pomoci. Ale ty jsi pochopil, že nejspíš se nějaká tajná chodba nachází za krbem, všiml jsi si jak se k němu Stín vždy přiblížil, ale kvůli kouři nemohl stopu dál sledovat. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Asi jsi na chvíli usnul, protože když jsi znovu otevřel oči Daniela v posteli nebyla, ale slyšel jsi ji jak si spokojeně brouká. Otočil jsi se a uviděl jsi ji jak sedí nahá na židli a prsty si projíždí vlasy, aby se zbavila zašmodrchaných pramenů. Stmívalo se, oknem do místnosti pronikalo oranžové světlo slunce, barvilo její pokožku do bronzu a vlasy se ji leskly. Všimla si, že se na ní díváš. Usmála se na tebe. „Měli bychom se obléci a vrátit se do sídla. Už se připozdívá.“ Vstala a beze studu k tobě přišla, sklonila se a políbila tě měkce na rty. Pak se, ale odebrala ke svému oblečení a začala se oblékat. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro S trhnutím sa prebral a uvedomil si, že zase nie je tam, kde bol pred... Chvíľkou? Vedľa neho nikto nebol a hlavou mu prebehla príšerná myšlienka, že to všetko bol iba sen, krásny, ale sen. Prudko vstal a rozhliadol sa. Daniela sedela na stoličke, hmkala si nejakú melódiu a s halvou rozkošne naklonenou na stranu si prstami rozčesávala vlasy. Okrem nich na sebe nemala vôbec nič a on pocítil, že má na ňu znova chuť. Vonku potichu a pomaly zapadalo slnko a o si s istým zdesením uvedomil, že nič také už nestihnú. Preto, keď ho prišla políbit si ju pritiahol bližšie (pekne krásne je prstami zajel do vlasov a rozcuchal všetko, čo sa snažila vyrovnať) a polibek jej opätoval tak vášnivo a radostne, ako to len dokzal. "Máš pravdu..." povzdychol si a sledoval, ako jej nahota pomaly mizne pod vrstvami oblečenia. "Túto časť neznášam." postavil sa, aby jej pomohol s obzvlášť vzdorujúcimi časťami textilu. Jemu to trvalo podstatne kratšie (pretože sa obliekal podstatne pohodlnejšie). A o pár minút už boli znova na ceste, brodiac sa snehom späť k sídlu, ruka v ruke. "Mňa by tak trochu zaujímalo, ako to celé vysvetlíš deťom." usmial sa, kež už mali sídlo na dohľad. Slnko už takmer úplne zapadlo a budova sa pomaličky ponárala do tieňov noci. Bol to veľmi romantický pohľad a on znova pocítil túžbu pomilovať ju. Ale so všetkou tou civilizáciou okolo to nebude také jednoduché. Pritiahol si ju, pobozkal ju a spolu vykročili k spoločnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro "To nevím, ale tebe zbavit starostí chci. Notak, nemysli na věci, které nejsou přímo teď. Teď jsem tu já, jsem s tebou a po nikom jiném netoužím." Nevinně na něj hledím, ležíc pod ním. "Zatím jsme zde a můžeme být spolu. Nejsme tu přeci jen na pár dní, nýbrž snad na celou zimu. Celou zimu budu jen tvá." Když se svalí vedle mě, přitulím se k němu a jen se usmívám. Poslouchám, co říká, lehce se mračím. Ale to jen tak, aby si toho nevšiml. Výraz nespokojenosti spustilo opětovné mluvení o princezně. Jsi krásný a pokud se jí líbíš, nic jí nezabrání.. Pomyslím si, ale nahlas raději neříkám nic."Ale co ti, kteří tě viděli jako obsluhu v hostinci? Co Clarisa? Pozná tě.." Pak poslouchám jeho přiznání a opět se zamračím. Tentokrát to však nehodlám ani skrávat. "Vidíš! Tak v čem jsou šlechtici lepší? Jak může žít s klidným svědomím, když ví, že jeho syn se někde trmácí!" Rozlobím se."Jsou nevěrní svým ženám, které slepě věří jejich šlechtické dokonalosti, a aby byl jejich život stále tak dokonalý, raději zavrhnou dítě!" Rozohním se, jsem opravdu rozčilená. Oči mi divoce planou, na levé tváři se z rozčilení udělala malá červená skrvnka a rusé vlasy, snad vlivem osvětlení, působí ještě ohnivěji, než obvykle. |
| |
| Ruina V pokoji není nic moc, je zařízený celkem obyčejně. Stín dává najevo, kam vede stopa, ale díky kouři tam nemůže. Pochválím ho, protože i tak vím, že tu někdo byl a šel tudy. Prohlídnu si pokoj a rozvalím se v posteli. " Já vím....nejspíš se sem vrátíme a prohledáme to tu důkladněji. .....vypadá to, že at je tu kdokoliv, žije tu už nějakou dobu a tak tu bude i zítra." podrbu Stína za uchem. " Hodný kluk......zítra se vybavíme a vyrazíme sem. Ted jsem unavený, pojedeme zpátky. Niko by tam měl čekat. A jestli ne....." výhružně se mi zvedne ton, jak si pomyslím na neposlušnost. Na to se zvednu, rozpáři aspon polštáře, rozháži knížky a vydám se zpátky k Pomstě, abychom vyrazili na cestu zpátky. |
| |
| Stáje Takže některý z hostů se zdá být horší než já? Připravil mne o mé prvenství ve chvíli, jako je tato, a já to budu muset nechat bez odezvy. V každém případě jsem za takovou informaci vděčný, rád bych se s tím mladým mužem setkal, ať už je to kdokoliv, abych si mohl potvrdit nebo vyvrátit stájníkova slova. Nedokáži se však zbavit návratné myšlenky na to, zda-li je skutečně schopný všeho a měl bych si na něj dávat pozor. Zní to až příliš dobře na to, aby to byla skutečně pravda. "Zvláštní, že jsem si jej nevšiml. Často k sobě přitahuji podobné typy, avšak tento jako by se mi vyhýbal, i když na panství nejsem dlouho. Děkuji za informace," vytáhnu z kapsy drobný peníz a hodím jej mladíkovi. "Ne, tohle mi bohatě stačilo, alespoň mám o čem přemýšlet před spaním," ještě okamžik stojím na místě, než zcela nevědomě pohodím hlavou a vydám se stájí nazpátek. Mohl bych toho muže využít? Čeho všeho by byl schopen? A Margot? Stála by za to, nebo jiná? Přemítám, když mi přestane být teplo a vlády se ujme vlezlý chlad. V momentě se začnu třást, zastrčím marně ruce do kapes, ale i přesto postávám venku a hledím do tmy přede mnou. Ne, měl bych na to jít chytřejším způsobem a nemíchat do svých záležitostí jiné, nebo se snad už sám bojím, že Claudii s dítětem nezvládnu? Nakolik slabý může být silný muž v jednom nešikovně napsaném dni. Musím si pamatovat, že ne všechna šílenství popsaná v příbězích jsou smyšlená. Toto je tragédie. Odmítám se vrátit do sídla. Mohl bych zůstat venku, ale nejsem dostatečně oblečen, a vracet se do stájí nemá smysl. Možná bych mohl navštívit kotce se psy, avšak vedlo by to pouze k nemoci. Kde je konec letním záletnickým večerům, kdy se dá být venku po celou noc a bez újmy na zdraví. Vyrazím tedy zpátky do domu, nikoliv však do svých komnat ani zpátky na večírek, pokračuje-li, ale na nějaké tiché klidné místo, kde mne nebude nikdo rušit. Potřebuji něco vymyslet – něco, cokoliv – jen aby mi to ulevilo. |
| |
| Ash Perez Vrátil jsi se k Pomstě, Stín tě následoval a občas kýchl jak se zbavoval kouře který ho lechtal v nose. Pokoj v ruině tě zaujal, kdo tam asi bydlí? A zdá se, že tam jsou i tajné chodby, jak jinak by ti unikl? Vrátil jsi se do sídla, když jsi odvedl Pomstu do stáje, hlídač byl hned na nohou. „Chcete, abych se vám postaral o koně pane?“ zeptal se tě. Dovolil jsi mu to a musel Pomstu pochválit, když ho hned začala kousat. Vrátil jsi se do svého pokoje, kde jsi našel Nika jak leží ustrašeně stočený v koutě a spí. Nejspíš ho čekání na tebe unavilo a zavřeli se mu oči. Sir Henry Douglas „Nemáte zač, pane.“ řekl a chytil minci, kterou jsi mu hodil a s mírným úsměvem si ho schoval. Odešel jsi ven, ale hned jsi se do sídla nevrátil, chvíli jsi zůstal mrznout venku a přemýšlel co dělat. O Margot, Claudii a dítěti, o tvých dostaveníčkách a létě na které jsi se těšil stále víc. Vešel jsi do sídla, ale na večírek jsi nechtěl a ani do komnat kde spala tvá žena. Vydal jsi se tedy na zdař bůh chodbami. Všiml jsi si že v pánském salonku se svítí. Zvědavě jsi nakoukl do pootevřených dveří. U pootevřeného okna seděla žena, tvého věku možná i o něco starší. Vlasy měla zlatavé blond a spletené do copu. Na sobě měla šaty v kombinaci béžové a bílé, šaty odhalovali celá rameno a výrazný živůtek. (šaty jako na obrázku) Co tě ale nejvíce překvapilo to, že kouřila doutník, slyšel jsi o tom, že někdy některé ženy tohle tajně dělají, ale nikdy jsi žádnou neviděl ba jsi ani neznal žádnou z které by to bylo přinejmenším cítit. Nohu měla přehozenou přes nohu a pohupovala bosou nohou nahoru a dolů, jako do rytmu nějaké písně kterou slyšela jenom ona. Neznal jsi ji a neviděl jsi ji ani na hostině, možná že dorazila mezi posledními. odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Daniela se na tebe lítostivě usmála, také by raději ještě zůstala v tomto pokoji, v soukromí které vám poskytovalo. Když se oblékala a ty jsi zaprotestoval, zasmála se a mrkla na tebe. „Dřív než se naděješ, budou zase dole.“ Řekla laškovně. Poděkovala ti za pomoc s oblékáním a za chvíli jste už šli zpět do sídla. Drželi jste se za ruce a Daniela se na tebe nepřestávala usmívat. Když jsi se zmínil o dětech úsměv zmizel. „Hmm...“ pronesla zamyšleně. „Něco vymyslím. Děti jsou ještě malé, takovéhle věci moc nebudou chápat. Myslím, že nějakou chvíli jim prostě nebudu nic říkat.“ Řekla nakonec. Když jsi si ji přitáhl do náruče a políbili jste se, úsměv se ji zase vrátil. Chvíli se držela v objetí než jste se vydali zase dál. Než jste došli až k sídlu pustila tvou ruku a místo toho provlékla ruku tvým ráměm jak se slušelo. Vešli jste a doprovodil jsi Danielu až k jejímu pokoji, kde se na tebe otočila. „Děkuji. Bylo to krásné.“ Řekla tiše. Rozhlédla se, pak tě objala kolem krku a dlouze políbila. „Uvidíme se u večeře.“ Pohladila tě po tváři a odstoupila od tebe. Vzala si od tebe košík, který jsi celou dobu nesl, usmála se a pak vešla do pokoje a ty jsi na chodbě osaměl. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro Victoria de Maron Zadíval se na tebe, usmál se. „Jsi tak krásná, když se hněváš.“ Řekl a pohladil tě po tváři, která byla červená zlobou. „Nikdy jsem neřekl, že šlechtici jsou lepší než obyčejní lidé. Jen oni se za takové považují. No a jak s tím svědomím může žít... asi dobře, když se o mě nikdy nezajímal.“ Políbil tě zlehka na rty. „Pokud jde o to jestli mě poznají... to se nějak vyřeší... prostě se řekne asi pravda. Že jsem levoboček, kterého se otec zřekl a proto mě princezna vzala pod svá křídla. Nakonec nejsem tedy jen obyčejný sedlák.“ Pokrčil rameny. „Nebo možná princezna vymyslí něco jiného. Nevím... byl to její nápad.“ Pohladil tě po vlasech. „Tak celou zimu...“ vrátil se k tomu o čem jste mluvili předtím. Vyhrnul trochu látku tvého oblečení a začal tě hladit po hebkém stehně. „To je opravdu dlouhá doba.Kterou náležitě využijeme.“ mrkl na tebe a začal tě líbat na krk. |
| |
| Margot Swanson Když tě služebná probudila vstala jsi a umyla se, pak jsi se začala oblékat. Během oblékání, se ozvalo zaklepání a dovnitř vešla Panenka. „Dobré ráno.“ Pozdravila tě s úsměvem a pomohla ti s oblékáním. „Tak si představ, že dnes večer mám schůzku. Je to Lerry z kuchyně. O něco starší, ale hrozně pěkný a je vtipný. Jsem z toho celá nesvá, je zkušenější a nevím jestli třeba neočekává něco víc... no však víš.“ zachichotala se. „Neměla by jsi pro mě nějakou radu?“ „Jaké máš dnes plány, Margot?“ zajímala se a jak jsi se posadila k zrcadlu začala ti česat vlasy. „A jak se ti tu zatím líbí?“ zajímala se a usmívala se jako sluníčko. |
| |
| Pánský salonek Někdy mne skutečně mrzí, že nejsem ten typ, co by jen tak dokázal stát a dívat se na krásu před sebou. Tím spíš to nedokážu, jedná-li se o ženu, navíc porušující pravidla. Což stojí za úvahu o tom, kolik nezbednic se ve vysokých kruzích pohybuje – tolik zajímavých žen, rozhodně na první pohled! "Považoval bych tento zlozvyk minimálně za otravný, nicméně jsou chvíle, kdy něžné bytosti nezbytně doplňuje a dává jim příchuť nedotknutelna," usmívám se, když vcházím do salonku. Buď to dámu urazí, nebo se vyleká tak, že propálí koberec, nebo to s ní vůbec nehne. Jsem zvědav, i tak mi pohled uteče od výrazu její tváře k postavě skrývané pod šaty. "Nerad ruším, ale nepoznat některé dokonalé výtvory Boží, nemohl bych usnout," umím to i líp, jsem si vědom, ale šetřím si ty vhodnější lichotky na později. Navíc pociťuji mírnou únavu a před očima mám místy Margot, jak hraje na housle a baví celý sál. |
| |
| Návrat Vrátím se k Pomstě a pohladím ho po krku. Nasednu a jen se ohlídnu k pokoji. Nemysli si, že se přede mnou schováš....my si tě najdeme.....s tím počítej. Vztekem za nedopadení neznámho vrazim paty Pomstě do slabin, až se vzepne a bolestně zaržá. Tryskem vyrazí pryč a Stín nás jak jeho jméno napovídá pronásleduje. Vrátím se do stájí, absolutně nespokojený. Uražený a ještě mě přechytračil nějaký hlupák bydlící v ruinách. Seskočím z Pomsty a na otázku hlídače se musím hodně držet, abych mu nevrazil pěstí. " Je to tvoje práce, ne?" odseknu mu a než odejdu, pohladím Pomstu po plecích a rozloučím se s ním jemně jak kdyby to byla žena. Něco zašeptám do jeho ucha a Pomsta odfrkne. Chvili pozoruji hlídače, jak se o mého koně stará. Pomsta ho kouše a je jeden z nepříjemných koní jako jsem já. Myslím, že než skončí tato slavnost, budu trnem v oku všech. Vrátím se do pokoje, až když je o Pomstu postaráno. Vejdu do pokoje a Stín si ihned najde místečko co nejblíž teplu a zalehne. Můj vztek se obrátí na ustrašené klubíčko v rohu. Přejdu k Nikovi a kopnu ho do zadku. " Vstávej...nevíš, že přišel tvůj pán...a má hlad...kde mám nějaký to jídlo?" seřvu ho a pro jistotu znova kopnu. Kašlu na to, že spal. Potřebuji se uklidnit, najíst a Niko je nejsnadnější obět. |
| |
| Zbytek večera Vyšla jsem ze stájí, tělo ovanul ledový vzduch, ale kupodivu se nezachvělo zimou. To spíš něco uvnitř mě. Zběsilé bušení kopyt do zimou ztvrdlé země, odletující sníh od koňských kopyt, dva jezdci, bok po boku letící krajinou jako jeden... Srdce tlouklo v rytmu úderů kopyt, až k zalknutí a do očí málem vhrkly slzy, jak se plicím nedostávalo vzduchu. Přitáhla jsem pléd a se skloněnou hlavou snad až příliš rychle a náhle vyrazila k sídlu. Nebylo to kvůli mrazu, co se vtíral stále víc a víc ke skoro nahé kůži, nebylo to kvůli občasnému zafičení ledového větru. Zabouchla jsem dveře svého pokoje a opřela se o ně, zprudka vydechla a pevně zavřela oči, zaklonila hlavu. Teprve o několik chvil později se dostavila jakási podivná úleva, dech se pomalu zklidnil, stejně jako tlukot srdce. Pár dalších okamžiků jsem tam tak stála, pléd se svezl z ramenou, stačila jsem jeho cíp zachytit do dlaně, než spadl na zem. Napřímila jsem se a vydala k posteli, šál odložila na křeslo a posadila se na pelest. Co se to děje... nebo spíš.. co se to stalo? Možná... jsem neměla, ale... Nesouhlasné pokývání hlavou následoval tichý povzdech. Zkusila jsem se myšlenkami soustředit spíše na něco jiného, kupříkladu na zítřejší vyjížďku. To se ukázalo jako alespoň trochu účinné. Oliver a jeho přítomnost byly vždy hojivým balzámem a tady to neplatilo jinak. Lehla jsem si a přikryla se, ale po chvíli zas vstala a došla pootevřít dveře na balkon, zakryla je průhledným závěsem, takže dovnitř proudil čerstvý, i když studenější vzduch a bylo vidět na modravou oblohu posetou hvězdami. Hlavou ještě prokmitlo dětské přání, abych se směla stulit do slámy k Oliverovi, než jsem opět ulehla a konečně zavřela oči. Ještě nekonečně dlouho to však trvalo, než si pro mě spánek konečně přišel a i v něm jsem nenalezla přespříliš klidu... Nový den Stejně těžko, jako se mi usínalo, jsem i procitala. Vše jako by bylo stále zahaleno snovou mlhou, tím oparem, co všemu dává nadpozemský nádech. Zcela mne probralo teprve až zaklepání služebné, i když její slova procházela skrz mne. Snažila jsem se úpěnlivě zachytit alespoň poslední zbytky toho pocitu, co mi přinesl sen. Vnímala jsem svůj zrychlený dech a stejně tak narůžovělé tváře, které pod uvědoměním, co se mi vlastně zdálo, zčervenaly ještě více. Se zklamaným výdechem jsem sklouzla pohledem na prázdné místo vedle sebe. Jako by tu byl... Skutečně byl, ležel vedle mě a... Tohle se nehodí, Margot. Nejde to. Vždyť on je přeci... Není to možné. Tohle by společnost nikdy nepřijala, co na tom, že si rozumíte a i víc... To nehraje roli a pravidla jsou jasná. Bolestně jsem stiskla rty a stejně tak i víčka. Přesto jsem tohle nechtěla jen tak přijmout. Ne, aniž bych se alespoň pokusila nějak vzdorovat. Ne bez boje... i když ten byl již předem ztracený. Vstala jsem, opláchla se a došla ke skříni, abych si vybrala šaty. Ty byly tentokráte zelinkavé, mírně do pastelova s lehčím, vyšívaným zdobením. K nim pak patřil i jezdecký kabátek, který jsem odložila na později, po snídani se pro něj zastavím, až půjdeme na vyjížďku. Dlouho jsem už v dámském sedle nejela. Snad až příliš dlouho... Pohled, co putoval přes místnost, se zastavil na služebné, zatímco jsem si zpětně vybavila vše, co mi říkala. Helena? obočí se mírně pozvedlo. Dál jsem jakékoli pohnutí nedávala najevo a soustředila se spíš na nasoukání se do šatů, které byly jen o mizivý kousek pohodlnější, než ty, co jsem měla na sobě předchozí večer. Nechtěla jsem si kazit představu výletu tím, co mě čeká až po něm. Další zaklepání mne donutilo se otočit, objevila se mě známá dívčí tvář, co mi na té mojí vykouzlila alespoň lehounký náznak úsměvu. Ale ten pocit úzkosti se nakonec vytratil zcela. „Dobré.“ kývnu jí hlavou, zatímco druhou služebnou propustím. Po té poděkuji Panence za pomoc s oblékáním a posadím se před zrcadlo. Růž z tváří se vytratila, stala se už pouze jemným nádechem na líčku. Několik okamžiků trvalo, než jsem si uvědomila, že mi dívka češe vlasy. Občas to dělávala Veronika, která si je nemohla vynachválit. Málem jsem o ně jednu dobu přišla, právě z důvodu, že jsem je nechtěla česat a od Heleny to striktně odmítala. Zachránila mne opět moje milovaná sestra, i když Henry nad tím jen lehce nesouhlasně pokyvoval hlavou. „Radu?“ zadívala jsem se na Panenku trochu zaskočeně, ale její rozzářený výraz mne nejen upokojil, ale ten přísvit jako by se zčásti konečně přenesl i do mých očí. „V tomhle ti asi těžko poradím, sama se nevyznám. S chlapci jsem si hrávala jako osmiletá, ale to bylo jen nevinné kamarádství, nic víc. Pak padlo to hloupé rozhodnutí a s muži jsem se nesměla vídat vůbec, čas padl na výuku etikety a podobných věcí, i když jsem spíš častěji utíkala k Oliverovi, nebo svého času Baltazarovi.“ lehce nesouhlasně pokývu hlavou. „Mrzí mě to. Snad možná neslibovat mu něco, co by k tomu vedlo... nevím. Ale jsem ráda, že seti líbí a budu na tebe myslet.“ pousměji se. „A dnes?“ krátce se zadívám ven, pak na svůj odraz v zrcadle. „Po snídani... chci se jet podívat do vesnice, co je nedaleko. Venkov mi moc chybí a alespoň za tu chvilku tam budu moc vděčná. Ten chlapec ve stáji mi poradil cestu, takže to snad bude bez větších potíží. A podle všeho... by měl jet i sir Henry s manželkou. Alespoň doufám. V opačném případě... si s Oliverem vystačíme i sami, co nám koneckonců zbude. Jen jsem trochu nervózní z dámského sedla. Dlouho jsem s ním nejela, nemluvě o Oliverovi. Bohužel se asi budeme muset vzdát nějakých divočejších kousků. I když to stejně, s ohledem na lady Claudii. Nerada bych, aby se jí cokoli stalo.“ na chvíli se odmlčím. „Stejně je to zvláštní...“ pohled mi zaostří kamsi za zrcadlo, ale po chvíli zas zpět. Raději navážu na další téma. „Je tu hezky. Vypadá to, že jsou tu... vcelku milí lidé, hostitele nevyjímaje. Jen... se mi doneslo něco o nějakém mladém šlechtici, co se nechová zrovna podle etikety, ale tak, že tím dost ubližuje ostatním. Nevím, neznám ho, netuším, kdo by to mohl být. Ale raději si dávej pozor. Má prý psa. Zatím jsem ho zde neviděla.“ |
| |
| Sir Henry Douglas Ženu jsi překvapil, to jsi poznal tím, jak uprostřed pohybu ztuhla a podívala se na tebe. Vyfoukla obláček kouře a narovnala se a prohlédla si tě. „Tak to musíte mít velice neklidné sny. Takových dokonalých výtvorů je mnohem víc.“ Pousmála se, natáhla se a udusila doutník v popelníku. „Překvapil jste mě. Myslela jsem že všichni jsou na seznamovací večeři nebo šli spát.“ zadívala se na tebe. „Je nejspíš dobře, že mě načapal tak tolerantní gentleman. Jinak bych mohla přijít do řečí.“ podívala se na doutník a povzdychla si. „Vím... je to hrozný zlozvyk. Okoukala jsem ho od otce. A tu a tam... si tohle mužské potěšení dopřeji.“ vysvětlila ti. Přehodila si cop na záda a nazula si pantofli na jemnou nožku. „Vy jste.... Sir Douglas že ano?“ zeptala se s váháním jak si tvé jméno vybavovala. „Jmenuji se lady Erika Serelas.“ představila se ti. Ash Perez Když jsi Nika nakopl vyjekl a hned se probudil, zmateně pomrkával, ale pod tvým řevem se přikrčil a stáhl se dozadu ke stěně. „Hned vám jídlo přinesu.“ řekl mírně, kousek se odplazil, ale pak vstal a utekl ke dveřím z kterých rychle vyběhl. Když utíkal, vyprovokovalo to Stína k tomu aby ho ten kousek pronásledoval. Pak nespokojeně vrčel u dveří, chodil sem a tam než se vrátil zpět ke krbu. Nik se vrátil s podnosem během deseti minut, přinesl ti jak maso, tak sýr, pečivo a i ovoce. Také sklenici vína, vše položil na stůl a pak hned zacouval zpět do rohu, kde se skrčil a sám sebe objal, sledujíc tě napůl s obavami a napůl i s nenávistí. Margot Swanson „Ah to je hloupé... kvůli tomu, že jste dospívající dívka vzdát se svých přátel a při tom právě kluci jsou ti nejvěrnější přátelé. Aspoň pro dívku. Dívka a kluk se nepohádají kvůli šatům nebo kvůli klukovi kterému se oběma líbí.“ usmála se. „Ale aspoň ti koně... já sice s žádným neměla nikdy nějak bližší vztah ale slyšela jsem že to jsou také věrní přátelé.“ Zavrtěla hlavou. „To nevadí. Já se po pravdě ptám každé ženy co potkám, napůl abych se pochlubila, ale také opravdu proto že jsem z toho celá nervozní.“ vysvětlila ti. „Ah... tak do vesnice. Tak to ti moc přeji příjemný výlet. Lidé tam jsou milí, tedy kromě pana Ryanise. To je hrozně protivný člověk a říká se o něm že zabíjí kočky a psy, ale zatím mu to nikdo nedokázal.“ prozradila ti. Začala ti dělat jednoduchý, ale pevný účes, který by ti měl vydržet i při jízdě na koni. odkaz „Tak je to.“ řekla a posadila se, zamračila se když jsi se zmínila o tom výtržníkovy mezi šlechtou. „Ano... také jsem o tom slyšela. Brat a Elen mi o něm říkali. Šli do stájí aby vyhledali trochu soukromí, jsou do sebe hrozně zamilovaní. A on na ne úplně bez důvodu zaútočil. Jako kdyby ho štvalo jenom to že tam jsou. Byl na ně odpornej a poštval na ně svého velkého psa, který by určitě neváhal je pokousat. Brat říkal že jestli ještě jednou tohle udělá tak mu je jedno jestli je to šlechtic nebo ne, ale půjde mu zlámat ruce.“ prozradila ti. „A neboj... popsali mi ho. Dám si na něj pozor.“ slíbila ti. |
| |
| Pokoj Vidím, jak se přede mnou krčí jako nějaký štěně. Ani Stín se přede mnou takto neplazil. Nechám ho popohnat od Stína a ani ho nezarazím, klidně at se Nikovi zakousne do zadku. Stín je nespokojený jako já, nejspíš cítí ze mě moje rozčarování. Mám to ale služebníka...chrápe tu, když má čekat na pána...a co tu mám..nic...to mám čekat o hladu...co se sakra naučil...nic. zlostně bouchnu do stolu a shodím z něj všechno, co na něm je. Jak Niko přiběhne, podá mi jídlo s pitím a odcouvá do rohu. Oženu se po něm jak mě míjí a trefím ho do zad. Pak se posadím a pustím se do jídla. Během jídla si všimnu, jak na mě hledí. " Copak.....nenávidíš mě...chceš radši být jinde.....já ti řeknu, kde by jsi ted měl být...v pekle." hovořím, aniž bych se na něj podíval už víc. Sáhnu rukou k pasu a vytáhnu dýku. Hodím jí k němu do rohu. " Zkus to.....určitě ta myšlenka proběhla tvojí palicí." řeknu a dál jím. Stín se zvedl a sedl si vedle mě, kde čekal na svůj příděl žrádla. Vím, že ted riskuji, ale aspon si pak budu moct hrát víc než jsem původně zamýšlel. I když to nevypadá, jsem ve střehu a hlídám si ho. A pokud vážně zaútočí jsem připravený mu útok zmařit. Nehledě na to, že Stín by mě bránil velmi rychle. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro "Ale nie dosť skoro..." povzdychol si potichu, skôr pre seba, než pre kohokoľvek iného. To, čo cítil teraz necítil už celé roky. Vlastne... ešte nikdy nie. Prvý krát v živote nevedel, čo sa to vlastne okolo neho deje. Pocit, že mu realita uniká pomedzi prsty bol povznášajúci. Vonku bolo chladno tým príjemným spôsobom, ktorý môže človek zažiť iba počas slnečného januárového dňa. Slnko svietilo do očí, oranžová guľa pomaly miznúca za horizontom. Vietor si na chvíľu dal pauzu a svet vyzeral neskutočne mierumilovne. Kráčal s ňou ruka v ruke v tom krásnom tichu, keď netreba slov. Porušili ho až pred sídlom, ale na tom nezáležalo. Všetko krásne sa končilo tu, v spoločnosti zviazanej hlúpymi pravidlami, ktoré dodržiavajú hlavne preto, lebo ich dodržiavajú ich predkovia. človek je najhlúpejšie zviera na svete... Zrazu pocítil, ako pustila jeho ruku a oprela sa mu namiesto toho o rameno, tak, ako sa sluší a patrí. Zrazu pocítil na svojich predkov a ich prekliatu prudérnosť neskutočný hnev, ktorý skľudnil iba pohľad na Danielu, ktorej sa v tvári odrážali presne tie isté isté myšlienky, ako jemu. "No, ja si myslím, že deti to pochopia. Tvoja dcéra určite ano." zasmial sa pri spomienke, ako ju prvý krát stretol. Vošli do sídla, prešli okolo niekoľkých viac, alebo menej nevšímavých hostí, s úctivým úklonom okolo prefrnglo nejaké služobníctvo a nakoniec zastavili pred dverami jej komnaty. "Potešenie na mojej strane" odpovedal jej s úsmevom a vystrúhal jej jednu z najlepších poklôn, aké poznal. A keď si uvedomil, že sa nikto nepozerá, opätoval jej polibek, ako keby mal byť posledný. "Ešte nikdy som sa tak na večeru netešil." pošepol a venoval jej ešte jeden ľahučký polibek. Dvere sa zatvorili a on ostal zase sám. Chvíľku váhal, či nemá zaklopať, vyhnať služobníctvo, deti a pomilovať ju, ale nakoniec to zavrhol. Na to je ešte čas... Pomaličky, centimeter po centimetri, sa zahľadený do zeme presunul do svojej izby. Zazvonil a prikázal si vaňu. Všetko išlo strašne pomaly, myšlienky sa vliekli a všetky spomienky sa odohrávali ako keby pred storočím. Nemohol na ňu nemyslieť. Celkovo sa správal ako zamilovaný puberťák. Keby Nesedel na posteli (a neskôr vo vani), pobehoval by slepo po izbe a narážal do vecí. Bol to nádherný stav mysle a on si ho plnými dúškami vychutnával. Nakoniec, po istom čase (nevedel povedať, koľko uplynulo hodín) stál oblečený do spoločenského na upätí schodiska a očakával Danielu, aby sa k nemu mohla pripojiť na večeri. Čas sa znova vliekol a on iba nedočkavo prešľapoval, cítiac sa nádherne... |
| |
| Pánský salonek Nijak se do salonku nehrnu, hezky krok po kroku, pomalu a jistě. S úsměvem na rtech. Naslouchám jí a konečně věnuji také trochu pozornosti salonku jako takovému. Když řekne mé jméno, jen se usměji. Nečekal jsem, že bych zůstal neznámým návštěvníkem tohoto panství. "Hm, ano. Bohužel, když mne znáte, tak jistě víte, že v mé společnosti do řečí přijdete, ať už svůj zlozvyk skrývat budete nebo ne," krásné je na tom to, že si sama může vybrat, zda půjde či nikoliv. Vždy mne zajímá, kolik jsou toho dámy schopné obětovat, jen aby mne poznaly nebo se mi přiblížily. Jsem náfuka, to zajisté, ale na druhou stranu s kolika jinými muži by zde zůstala? "Jsem rád, že vás poznávám, lady Eriko," dojdu až k ní pokud svolí, políbím hřbet její ruky. |
| |
| soukromá zpráva od Victoria de Maron pro "Já si nemyslím, že by byli šlechtici lepší než obyčejní lidé. Alespoň nekteří. Ty sice nejsi tedy jen obyčejný sedlák, ale to není ten důvod, proč se mi tak líbíš." Víc se k němu přitulím. Líbí se mi cítit jeho blízkost, jeho vůni, jeho horkou kůži. ůVážně se nemohu dočkat, jak se bude Clarisa tvářit." Rozesměju se lehce, ale dál se věnuji jemu. "Zítra vyrážím na lov, už jsem ti to říkala?" Nevím, jestli se mi tam chce. Ale přes den bych stejně s Alecem být nemohla, takhle se aspoň zbavím Clarisy a přítomnost tří bratrů byla veskre příjemná. Myslím, že zítra to nebude o nic horší. I když, možná jim ten lov zkazím. Nevím, zda se budu chtít dívat, jak zabíjejí srny a jiná zvířata. "Ano, celou zimu budeš jen můj." Rozverně se usměju. Lehce se napnu, když cítím elektrizující dotek jeho dlaně na svém stehně a zavrním, když mě líbá na krku. |
| |
| Ash Perez Nik k tobě vzhlédl, když jsi na něj znovu promluvil, zadíval se na dýku co jsi mu hodil a pak zase na tebe. Pomalu se natáhl a vzal dýku, kterou sevřel tak pevně až mu zbělali klouby na rukou. Díval se střídavě na tebe a na dýku, viděla jsi jak to zvažuje, nakonec si ale povzdychl a pomalu vstal. Uchopil dýku za ostří a vydal se pomalu k tobě, Stín zavrčel. Ale Nik k tobě jen přišel a podával ti ji zpět. „Ano, pane. Myslel jsem na to. Ale nemám k tomu to udělat dost odvahy.“ Odpověděl ti mdlým hlasem. Když jsi si dýku vzal, hned se zase stáhl do kouta, jako kdyby se bál, že po něm dýkou bodneš a zase se skrčil v koutě. Stín se uklidnil a zase položil hlavu na zem, po chvíli zavřel oči a možná usnul. „Budete si přát ještě něco pane?“ Zeptal se po chvíli Nik ze svého kouta, kde se nejspíš rozhodl že bude bydlet. Tudíž co nejdál od tebe. „Proč jste takový?“ uslyšel jsi jak řekl tiše, že jsi si nebyl jistý jestli se ptá tebe nebo sám sebe. Sir Henry Douglas Prohlédl jsi si salónek. Byl vymalován do barvy lesní zeleně, nacházela se tu lenoška potažená tmavě zeleným sametem a mnoho měkkých, čalouněných křesel. Zdi zdobilo vystavené paroží nebo obrazy s krajinkami nebo zachytávali nějaký lovecký moment. Podlaha byla z tmavého třešňového dřeva. Erika se usmála. „Ano. To vím, sire Henry.“ Odpověděla a sklonila se, aby si lépe nasadila střevíček. „Ale tenhle druh pomluv mi nevadí. Nebylo by to poprvé co jsem přišla na takových řečí a nemohu tvrdit, že by mi to vadilo. Všichni jsou tak prudérní. Předstírají že jsou dokonalí příklady cudnosti a při tom to dělají všichni.“ Znovu se na tebe zadívala. „Nejsou jako vy nebo já. Nám nevadí co si o nás ostatní myslí. Rádi si děláme co chceme a nejvíc ty věci co ostatní odsuzují.“ Když jsi k ní přišel, nabídla ti ruku a tak jsi ji na ní políbil, dokonce ti ruku stiskla. „Proč se vlastně takto společenský a oblíbený šlechtic jako vy potuluje po sídle úplně sám?“ Zeptala se když vymanila ruku z tvé, přešla ke dveřím z kterých vyhlédla a pak je zavřela. |
| |
| soukromá zpráva od Tajemství pro Musel jsi na ní stále myslet, na to jak je krásná, milá, chytrá a že se k tvému překvapení směje tvým vtípkům a dokonce i upřímně. Myslel jsi na to, jak je její pokožka hebká, jak je její tělo měkké a poddajné, myslel jsi na to jak chutná jak její ústa tak její ženství a jaké to bylo se s ní milovat. Musel jsi se nakonec donutit na to nemyslet, protože tě to vzrušovalo a takhle by jsi se z pokoje nedostal. Kupodivu se ti to podařilo, myslel jsi tedy na Danielu ale už jsi nemyslel na milování se s ní. Už připravený jsi počkal u schodů a nemohl jsi se dočkat až ji znovu uvidíš a budeš mít ve své blízkosti. První se objevili její dvě děti, které se hnali napřed ze schodiště, oba tě pozdravili ale ani na chvíli se nezastavili dokud neseskočili poslední schod a upalovali do místnosti, kde jste měli večeřet. Otočil jsi se aby jsi mohl vidět scházet dolů Danielu k tvému překvapení na sobě neměla černé šaty, jak předtím řekla bylo načase ukončit smutek. Měla na sobě tmavě modré šaty s bílím lemováním, ramena měla odhalená a živůtek ji pevně obepínal ňadra a nadzvedávali ji je. Vlasy měla vyčesané nahoru do kudrlinek a hrdlo zdobili bílé perly. Zadívala se na tebe a hned se usmála, sešla až k tobě. „Johne.“ Oslovila tě tiše a oči ji zářili, nabídl ji ji rámě a ona tě za něj chytla, sešli jste dolů a vešli do jídelny, která byla prázdná až na prostřený stůl a dvě děti co se usadili už ke stolu pro děti. „Zdá se že tu jsme první.“ Poznamenala Daniela zbytečně a tak sjela rukou z tvého rámě a pohladila tě po holé kůži na ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Tony Ronson pro Zadíval se na tebe a tiše se zasmál. „Já vím... nakonec jsem se ti líbil i když jsi si myslela, že jsem jen obyčejný sedlák.“ Políbil tě znovu na krk. Prozradila jsi mu, že zítra míříš na lov, zvedl hlavu a zadíval se na tebe. „Ne. Neříkala. Buď opatrná. Kéž bych mohl s vámi... “ přejížděl prsty po vnitřní straně tvého stehna a zanechával za sebou horkou stopu. „Moc rád bych ti byl pořád na blízku a ochraňoval tě.“ Políbil tě tentokrát na klíční kost. Zvedl ruku a začal ti uvolňovat šňůrku vepředu, jak se chtěl dostat k tvým prsům. „A ještě déle než zimu.“ Řekl náhle a odhalil další kousek tvého těla. „Půjdu za tebou klidně i na konec světa, květinko moje.“ Zadíval se ti do očí. „Když se mi nepodaří získat titul, abych si tě mohl vzít... jednoduše si tě unesu.“ Mrkl na tebe a začal jemně obsypávat polibky vrcholy tvých ňader. „Můžu zůstat přes noc, květinko?“ zeptal se tě tiše a pomalu tě svlékal. |
| |
| soukromá zpráva od sir John Drake pro Hlava sa mu išla rozskočiť. Útržky spomienok a pocitov mu prúdili mysľou, nevediac, kde je skutočne ich miesto. A všade videl ju. Nemohol sa brániť úsmevu. Celkovo sa správal ako zamilovaný puberťák. Usmial sa nad tou myšlienkou a cynik v jeho vnútri podotkol, že druhá puberta predsa nastáva až po päťdesiatke. Znova sa musel usmiať. Tak trochu spredpokladal, že ešte nevyrástol ani z tej prvej... Vrhol posledný pohľad do zrkadla. To, čo mal na sebe určite postrádalo eleganciu a šmrnc všetkých tých výkrikov poslednej módy, ktorými sa pýšili ostatní hostia, ale malo to jednu významnú výhodu. Bolo to pohodlné... Upravil si límček. Túto štvrťhodinu už asi desiaty krát. Zdalo sa, že konečne vyzerá k svetu. Maxwell by sa smial, až by mu slzy tiekli, tým si bol viac než istý... Nervózne poklepkával prstami po zábradlí, do taktu muziky, ktorú iba on počul. Zo všetkých síl sa snažil vyzerať ctihodne a nedávať najavo, ako moc by chcel byť úplne inde a rozhodne nie sám. Ozval sa dupot. Zdvihol hlavu, strasúc zo seba posledné zvyšky denného snenia. Okolo neho prefrngli Danieline deti. Obe slušne pozdravili, ale inak neprejavili najmenší záujem. Zdalo sa, že Daniela mlžila dobre. Znova zdvihol hlavu a znova v tej správnej chvíli. Práve kládla nohu na prvý schod a... Niečo na nej bolo iné. Chvíľu mu trvalo, než si uvedomil, že na sebe nemá čiernu. Aj tu dodržala sľub, pomyslel si rozjarene. Vyzerala priam nebesky, keď ladne schádzala dolu a jemu sa skoro zastavilo srdce radosťou. V tej chvíli zložil maturitu v sebaovládaní, pretože jeho tvár a telo chceli robiť úplne iné veci než ich nútil robiť. Dovolil si ľahký úsmev, aj keď to hrozilo výbuchom nekontrolovateľnej radosti. Jemne sa jej uklonil, nabídl jí rámě a galantne ju odviedol do jedálne, kde bolo... Ako sa ukázalo úplne prázdno, ak sa nepočíta zopár osamelých služobníkov a dve rozjašené deti. "Aspoň si môžete vybrať miesto, ktorá najviac vyhovuje vašim potrebám, pani moja." zahral sa na cudzieho džentlmena a s pobavením sledoval jej nesúhlasný výraz. Potlačil túžbu pobozkať ju, uspokojil sa iba s jemným zovretím jej ruky. Nechal ju, aby si vybrala miesto, ktoré jej najviac vyhovovalo, znova ju galantne, tak ako si to celá tá hlúpa etiketa vyžadovala ju k nemu doviedol. Usadil ju a venoval jej drobný úklon. "Máte nejaké zvláštne prianie, pani moja?" spýtal sa a využil poklony, aby ju nenápadne pohladil po ramene a posadil sa vedľa nej, aj keď mal nepríjemné tušenie, že ho odtiaľ čoskoro niekto vyženie... |
| |
| V pokoji Moc dobře vidím, jak si dýku vzal a jak to v palici srovnává a rozmýšlí. neudělá to..dává mi čas, abych se připravil......měl to vzít a vyrazit...nepřemýšlet..jednat pudově jako zvíře...čím víc člověk myslí, tím ztrácí odvahu. pomyslím si, ale nic neřeknu. Zvedne se,ale drží jí za ostří. Stín vrčí, ale dokud nezaútočí, Stín nevystartuje. Niko hovoří né útočným hlasem a tak se Stín uklidní. Položí mi to a řekne, že nemá odvahu. Nic neřeknu a nechám ho, at se stáhne. Jak se zeptá, co ještě, otočím se na něj a mrštím po něm kus pečiva. " Připrav mi postel, to budu spát na zemi jako ty nebo Stín?" vyjedu po něm a pak se znova vrátím k jídlu. Ano, mohl jsem po něm tu kudlu hodit, ale ještě ho tu potřebuji. Jak dojím, dám Stínu zbytek masa a nechám ho to sežrat a pak odpočívat. Slyšel jsem jeho poznámku a tak se svléknu jen do spodního prádla, abych zalezl do postele. Stín si lehne k posteli u mě. Ležím na zádech, a rozmýšlím, zda s ním mám hovořit či ne. " Jsi srab...Niko....malej srab.....ale nevyčítám ti to. Je dobře, že sis to rozmyslel, protože by ráno odnášeli tebe, aby tvé tělo někde v mělkém hrobu nechali ležet. " hovořím a zavřu oči. " Proč jsem jaký? Krutý...hnusný.....násilný? protože jsem....takový.....rodiče mi jasně dali najevo, že mám právo být takový....a já toho využil a jsem....beru si co chci a koho chci.....říkám si co chci...a nesnáším lidi, co jsou tu kolem. ....ale tebe mám rád.....svým způsobem....jinak bych tě tenkrát dorazil. " hovořím se zavřenýma očima a poslouchám jeho pohyby, jeho dech." Vím, že mě nesnáší......ty jsi asi vyrůstal v lásce a chudobě a smířil jsi se s chudobou, ale doufal jsi v lásku. A jak se ti to otočilo? Jsi chutý a bez lásky, která tě chtěla zabít......já vyrůstal v majetku a nenávisti, lži a přetvářce....a co očkávám, jen nenávist, boj a prachy....a mám to.....chápeš Niko už proč jsem takový? " na tváři se objeví úsměv. Že bych v něm ....zasel zrníčko nenávisti.....a on byl jako já....nebo o maličko mírnější..bral ho jako....mladšího....ne....prostě hračku, co by....byla jako já.....to by tady asi všichni utíkali, jen bych se někde objevil...né..Niko být takový nedokáže. Bude vždy srab a mrzáček, co se krčí v koutě. Zaposlouchám se do tmy, zda Niko už spí a nebo bude mít další pitomé otázky. |
| |
| Pánský salonek Dovolím si být poněkud nezdvořilý a zatímco se lady Erika vydala ke dveřím, zamířím já k jednomu z křesílek. Vypadá to, že jsem našel dobrou společnost, a toho stání a chození přece jen už bylo dost. Navíc nemám zájem o to, abychom tady strojeně stáli a mluvili spolu, když si můžeme udělat pohodlí a víme, že to tomu druhému nebude vadit. "Byl jsem si venku pročistit hlavu, i když původně jsem chtěl navštívit jednu vílu, kterou je tady občas možno zahlédnout. Štěstí ale dnes nestojí po mém boku," zasměji se. "O společnost jsem popravdě ani moc nestál. Všichni se tváří příliš vážně a věrně, než aby dokázali být dobrými společníky. Avšak, našel jsem anděla, který mi z té neskutečné otravné nudy možná pomůže, i když jsem jej vyrušil při rozjímání nad věcmi mnohem důležitějšími," pohodlně se opřu, lokty opřu o opěrátka a dlaně spustím na nohy. Cítím se hned příjemněji, skoro jako doma. |
| |
| Sir John Drake Daniela se usmála a zavrtěla hlavou. „Ne. Mám vše co potřebuji.“ Odpověděla a pohodlně se usadila. Objevil se u vás sluha, který vám nalil víno, aby jste tu neseděli jen tak bez ničeho a dětem přinesl také něco k pití, vypadalo to na čaj. Daniela se chopila skleničky a trochu se napila, chvíli jste si povídali a hleděli si při tom do očí, který jasně říkal že by jste oba byli nejraději někde jinde v soukromí. Vzpamatovali jste se, když jste uslyšeli rázné kroky, do místnosti vešla hraběnka z Westmoru, usmála se na vás. „Dobrý večer.“ Pozdravila a vydala se k vám. „Jste tu brzy, ale nebojte se. Brzy se začnou ostatní přicházet.“ Ujistila vás a zářivě se usmála na Danielu. Hraběnka opravdu zářila, měla na sobě zlaté šaty, které podtrhovali její tmavé vlasy. „Ah, drahá! Vidím, že jste konečně odložila smutek za manžela. To jsem moc ráda. Vypadáte úchvatně, že sire Drake?“ Otočila se na tebe a zadívala se na tebe takovým způsobem, až jsi měl pocit, že snad ví co je mezi tebou a Danielou. Což nebylo možné, protože jste to na sobě nedali nijak znát. „Děkuji, hraběnko.“ Řekla Daniela polichoceně. „Ale... říkejte mi prostě jen Liso.“ Mávla rukou jako by o nic nešlo. Ash Perez Nik se zase zvedl a mlčky odešel k posteli, kterou ti začal připravovat ke spaní. Když se k němu přiblížíš stáhne se z tvého dosahu. Po tvých slovech Niko dlouho mlčel, když jsi otevřel oči trochu jsi se polekal protože Niko se nad tebou nakláněl a v obličeji neměl žádný výraz, prohlížel si tě jako kdyby něco hledal. „Ne.“ Odpověděl a odtáhl se. „To že vám řekli, že takoví můžete být neznamená že takový být musíte. Ale vy se v tom vyžíváte. Máte duši černou jako noc.“ Stáhl se až do kouta na své místo. „Nevím co se vám líbí na tom, že vás všichni nenávidí, nesnáší a nejste nikde vítaný. Až si to jednou uvědomíte bude pozdě. Pak budete vidět zrádce na každém kroku. Kde kdo vás bude mít chuť zabít. Jednou vás to zničí. Jestli se chováte ke všem svým sluhům tak krutě nedivte se až jednomu jednou rupnou nervy a ve spánku vás podřeže.“ Mluvil tiše. „Budete si ještě něco přát.“ Zeptal se pak víc nahlas a neosobně. Sir Henry Douglas „Bohužel... štěstí je vrtkavé.“ Souhlasila s úsměvem a dala si ruce v bok, zatím co tě od dveří pozorovala. „Snad se vám podaří vaší vílu zastihnout někdy později.“ Popřála ti. Po tvé odpovědi se upřímně zasmála. „To je pravda. Ale můžeme být rádi že aspoň naše hostitelka není tak úzkoprsá, jak jsem se původně bála. Hned po každém chce, aby jsme ji říkali jménem a na titul nehleděli.“ Potřásla hlavou. Erika zvedla ruku a schovala si pramen vlasů za ucho. „Možná pomůže?“ pozvedla elegantní obočí a pomalým, houpavým krokem se vydala k tobě. „A jakou pomoc by jste si představoval?“ Zastavila se těsně u křesla v kterém jsi se uvelebil, předklonila se a rukama se opřela o opěrku aby měla oči ve stejné úrovni jako ty, navíc se ti nabídl pěkný pohled do výstřihu, který byl trochu volnější tak by stačilo trochu nahnout stranu a viděl by jsi dva růžové body. Erika nepřeháněla když tvrdila, že je lehčích mravů i když je tu i šance, že neví jak moc odhaluje. |
| |
| Večera v sídle Obsluha bola promptná (možno až moc, čím lepšia obsluha, tým menej súkromia) a o malú chvíľku mali na stole čaše s vínom. "Nič vám nechýba? Tak v tom prípade si so mnou určite pripijete na dokonalé časy." zasmial sa, pozdvihol čašu a jemne si s ňou priťukol, stále sa strácajúc v jej očiach. Bolo ťažké predstierať, že sa medzi nimi nič nedeje. Ten pocit, že si nemôže dovoliť jediný letmý dotyk bol... No, pre neho znovaobnovenou inkvizíciou. Zas raz na nej videl podobný výraz ako mal on, túžbu po absolútnom súkromí. Ak bude pekne, zajtra pôjdu znova na prechádzku. Nemusia zrovna na hrad, stačí, keď budú niekde sami... Úplne sami. Je zvláštne, ako človek, ktorý našiel lásku zrazu stráca celý svet... Rozprávali sa pri víne. Keby sa ho niekto opýtal, o čom ten rozhovor bol, nedokázal by odpovedať. Obsah nebol dôležitý. Pri podobných stretnutiach smotánky sa dosť často ukazovalo, že obsah rozhovorov absolútne nie je dôležitý, dôležité je iba s kým sa ten rozhovor vedie. V tomto okamihu sa rozprával s najdôležitejšou osobou na svete. A dokázal by sa s ňou rozprávať hlboko do noci, keby ich všetci nechali pekne na pokoji... Lenže, to by chcel určite moc... Do miestnosti doslova vtrhla hraběnka. Tá žena vyzerala, ako keby mala nevyčerpateľné zásoby energie. A úsmevov... "Dobrý podvečer, hraběnko." postavil sa a v rámci slušnosti jemne políbil hostiteľke ručku. Jej uistenie, že hostia sa onedlho objavia mu radosti tiež veľmi nepridalo, ale na sebe to rozhodne nedal poznať. "Tak jest. Vyzerá veľmi okúzľujúco. Čierna je veľmi fádna farba, ktorou by mali byť potrestaní iba muži." podotkol a s prekvapením si všimol hraběnkin výraz. Takto sa dokáže pozerať iba žena, ktorá vie a keď nevie, aspoň tuší. Mozog mu zase začal spriadať podivné teórie o tajných chodbách, ktoré do hradu vedú o tom, že hraběnka tam bola a všetko videla, o... Rýchlo s tým prestal a pokúsil sa zase vyzerať normálne. Ako keby sa to jeho netýkalo. Koniec koncov, čo na tom vlastne bolo také zlé? "Máte tu nádherné okolie. Pre milovníkov poľovačiek je vaše sídlo skutočným rajom." pokúsil sa odviesť tému do úplne iných končín. "Londýňan sa musí za takouto krásou trmácať dni na koni, vám stačí pár krokov. Nemôžem povedať, že vám nezávidím." usmial sa (jeden rýchly pohľad vrhol aj na Danielu) a ponúkol hraběnke stoličku, pre prípad, že by sa chcela touto konverzáciou zdržiavať trochu dlhšie... |
| |
| V Pokoji Otevřu oči a Nikko je nade mnou. Sakra..jak mohl tak neslyšně... prolítne mi hlavou a zle se na něj podívám. Naštěstí se hned stáhne. Poslouchám jeho slova a zakroutím nesouhlasně hlavou. " Možná být takový nemusím, ale jsem. A měnit se nebudu. Stejně jednou se najde horší a ten mě sesadí z tohoto místa, co tu ted mám. Jsem zástupce zla v této jakoby skvělé společnosti. Ale nemysli jsi, i ten nejmilejší pán tu občas použije bič na svého sluhu. A jestli mě zabije sluha a nebo jiný šlechtic, protože ho urazím, nevidím v tom moc velký rozdíl. Jeden pobuda jako druhý. " mám zase zavřený oči a už Nikka nesleduji. Dokázal mi, že dokáže něco, co jsem nečekal. A to by se nemělo stávat. Zeptá se mě, zda ještě něco nepotřebuji. Otevřu oči a zadívám se na něj. "Co jsi tu u mě chtěl? Proč jsi se nade mnou nakláněl? Chtěl jsi mě zabít až ted?" mluvím bez známky zloby v hlase, i když to neznamená, že jí v sobě nemám. |
| |
| Pánský salónek "Hra," dodám jen, když se zmíní o naší hostitelce. Když se tak nakloní, neubráním se pohledu do jejího výstřihu. Jsem pobavený tím, jak se snaží, i když zrovna tohle jsem nechtěl tak rychle. Vlastně váhám nad tím, jestli to vůbec chci. Ne kvůli Claudii, ale kvůli Margot. A taky trochu kvůli sobě, po měsících klidu, kdy šlo všechno podle mých plánů toho dneska na mě bylo moc. "Uvolnění?" usměji se na ni. "Pokud nemáte nějaké vlastní návrhy. Rád si je vyslechnu. Jen doufám, že nemyslíte na noční vyjížďku," nakloním se o kus dopředu, měl bych jí tedy být až nebezpečně blízko. "Takže?" Stojí za to popřemýšlet, jestli se mi víc líbí v roli lovce nebo lovené zvěře. Zatím nevím, třeba je tohle její osobní hra. |
| |
| Všem se moc omlouvám, ale tuhle jeskyni ruším. Nehodlám se na nic a nikoho vymlouvat. Je to moje chyba. Vy jste skvělý hráči, ale v tomhle případě jsem jako PJej selhala já. Moc se omlouvám a doufám, že se nebudete kvůli tomu na mě zlobit. Moc vám všem děkuji a doufám, že se znovu v nějaké jeskyni střetneme. |
| |
| Néééééééééé!!!!! |
| |
| :'( |
| |
| No, můj názor a postoj znáš, bavily jsme se o tom dost :( Leda ještě zkusit to prostě nechat být nějakou chvíli - jeskyně jako položka navíc ti myslím nepřekáží a my jsme si už, řekla bych, zvykli čekat i delší dobu a jelikož nás to doteď nepustilo, tak bych řekla, že další průtah to nezmění. Ale je to na tobě, jestli ještě počkáš, zda se ti třeba za měsíc, dva odpočinku nevrátí chuť, nebo ne. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR