Zelené pláně
hrálo se Denně
od: 02. července 2007 22:00 do: 19. března 2009 16:49
Dobrodružství vedl(a) Awasai
| |
 | Silmelom....to kouzelné slůvko zná každé dítě, ale je skutečné? nebo je to vážně jen legenda? Ale co když ne? Je to nejspíše jediná naděje, jak zachránit princeznu. Ale kde ho hledat? Vždyť nikdo ani nevěří že existuje... Král se rozhodl k poslednímu možnému kroku. Princezně již nezbývá moc času a tak povolal mocného mága, který princeznu uspal kouzelným spánkem a tím ji dal naději. Avšak její srdce i přes veškerá kouzla přestává být a tak nezbývá moc času. Král nabídl odměnu tomu, kdo přinese prastarý kámen a nebo najde jakýkoliv jiný způsob jak vyléčit princeznu. 1 000 zlatých a rytířský řád každému, kdo alespoň přinese pravdivé zprávy o tom kameni. Co se vlastně stalo? Princezna se svými chůvami a s kněžkou vyrazila do lesa. Chtěli uctít svátek lesní bohyně Adry. Avšak se již nevrátili. Princeznu našli místní obyvatelé ležet v trávě. Celý průvod i s koňmi a psi zmizel beze stop. Ani jediná stopa po nich nezbyla. Toto se stalo již před několika měsíci a od té doby se spousta lidí vydala hledat prastarý kámen a také všichni královi alchymisti se snaží vyrobit lék na její záhadnou nemoc, avšak zatím bez jakéhokoliv výsledku. |
| |
| Projdete velkou dubovou branou a naskytne se vám pohled na nádherné město. Ten pohled by byl úchvatný, ale něco ho kazí. Z oken místního paláce visí černé prapory a každý, koho potkáte, má na tváři ustaraný výraz. I strážní u brány se nepousmáli. Procházíte širokými a čistými ulicemi. Nikde není slyšet smích. Jen ticho. Po chvíli začne to ticho být až nesnesitelné a zdá se že všem obyvatelům vlezlo i na mozek. Dojdete až na místní náměstí. Uprostřed stojí velký chrám zasvěcený místní bohyni lesa. I zde stejně jako v ulicích potkáváte spoustu lidí, ale nikdo vám nevěnuje pozornost. Všichni se věnují své práci. Dále je na náměstí velká kamenná tabule. Zde je přišpendlen velký kus pergamenu. Dále spousta dalších kousků, avšak tento pergamen se od ostatních velmi liší. Hlavním důvodem odlišnosti je velká rudá pečeť. Každý, kdo dodá jakoukoliv informaci o Silmelomu, nebo najde jakýkoliv způsob jak zachránit královskou dceru z jejího prokletí, bude odměněn 1 000 zlaťáky a rytířským titulem. Zájemci se hlaste u hradní stráže. Podepsán sám král Jiřík II. V tom vám pod nohy vběhne malé smějící se dítě. Smích se rozlehne po celém náměstí. Všichni lidé, kteří smích zaslechli se k vám nyní otočí. Dítě se zastaví a tázavě se zadívá na vás. Jedna žena přiběhne a vezme dítě do náruče. Hned takto před vámi ho ohne přes koleno a začne ho mlátit. Nikdo nic neřekne ani neudělá. Ticho protíná jen nářek trestaného dítěte. |
| |
 | Predo mnou bolo mesto. Veľké, krásne, tiché. Stráže pri bránach iba tak postávali, takmer letargicky púšťali kohokoľvek. V tomto čase by stačila hŕstka vojakov na dobytie mesta a jeho obyvatelia by si to cez slzy ani nevšimli. Smutne som sa usmial a pokračoval vo svojej ceste. Z okien paláca visia čierne stuhy. Dokonca aj spôsob, akým vejú vo vetre vyžaruje smútok. "Pre boha, kam som sa to dostal? Skoro ako mesto duchov, akurát príliš zaľudnené." pomyslel som si a začal premýšľať nad okamžitým odchodom. Bohužiaľ, nutne potrebujem prácu a toto mesto je moja jediná príležitosť. Došiel som až k tabuli a prečítal som si jeden jediný pergamen, ktorý tam visel. Jeho obsah ma zaujal, no chcel som to pustiť z hlavy. Silmelom bol púha legenda. Tadiaľ cesta k záchrane nevedie... Z úvah ma vytrhlo niečo tak nepatričné, že som sa takmer zľakol. Okolo mňa prebehlo dieťa so smiechom na perách. Ten zvuk bol nákazlivý, musel som sa usmiať aj ja a rovnako to zapôsobilo na občanov mesta. Netrvalo to dlho, chmúrna nálada predsa len prevládla. A keď matka začala tomu dieťaťu ešte nakladať päť a dvadsať na zadok, niečo sa vo mne vzbúrilo. Som predsa Nohoruka aj s mojim slávnym Rockrollom. Toto sa len tak nenechá. Pristúpil som k matke. "Madam, nechajte to dieťa, nezaslúži si to. V smiechu je ukrytá nádej a toto mesto potrebuje nádej ako soľ. Týmto vám slávnostne sľubujem, že pôjdem hľadať Silmelom, aby som vám a vášmu dieťaťu vrátil úsmev." povedal som jej. Poslednú vetu som neplánoval, len tak mi vykĺzla a myslím, že ju budem ešte trpko ľutovať. Vlastne ani neviem, kde sa tie slová vzali. Obvykle si na rytierske prejavy moc nepotrpím. Uklonil som sa a odišiel. Verím, že tá pani ostala zo mňa veľmi prekvapená. "Moja veľká huba ma raz zabije. Ale čo by som nespravil pre tisíc zlatých... Kruci, s tým by som mohol vypadnúť z tejto zeme niekam, kde častejšie svieti slniečko. Alebo domov... Veru, domov mi už chýba..." prebehlo mi hlavou cestou k palácu. Ten bol čierny. Stráže boli v čiernom, vlajky boli černe, halapartne si začiernili a ešte aj stolík, za ktorým sedel verbíř bol čierny. Ten, keď som prišiel, vrhol nepekný pohľad. Nuž čo, som malý a musím sa vyrovnať s predsudkami. "Želáte si? Pane?" spýtal sa a ja som mal pocit, že slovo "pane" z neho vypadlo len s krajnou nechuťou. Zaváhal som, ale predsa len, dal som Sľub s veľkým S. "Chcem sa prihlásiť na tú výpravu za Silmelomom. Som Nohoruka a verte, že na veľkosti nezáleží." Povedal som mu. To by ho mohlo na chvíľu vykoľajiť a nakoniec ma tam aj zapíše. Inak, som zvedavý, koľkí sa na to dajú ukecať. Dúfam, že nebudem sám... takže, som hobbit, skoro typického výzoru. Krátke hnedé vlasy, chlpaté nohy, príjemný usmievavý ksichtík. Som pomerne malý, u hobbitov takmer podpriemerný, no to nič nemení na fakte, že už som slávny. Kolujú o mne povesti, hoci ani nie tak o mne, ale o kameni, ktorý nosím. Ten kameň sa volá Rockroll a je považovaný za kúzelný. Ľudia si inak nevedeli vysvetliť, prečo ho vláčim so sebou. Malo to iný, prozaickejší dôvod, ale ten moc nešírim. A kameň nosím ďalej. Čo keď majú ľudia predsa len pravdu? |
| |
| Nohoruka: Když promluvíš a vyrušíš tak ženu z jejího díla, udiveně na tebe pohlédne. Všichni lidé nejsou v černém a i když oblečení této ženy je barevné, tvář zpola zakrývá závoj. I přez něj však dokážeš poznat její obavy a strach. "Mladý muži, nemáš právo se do tohoto plést. Smích..k čemu nám je smích? Jestli se princezna neuzdraví, nemá král žádného dědice. Co potom bude s námi? Trůn by se dostal do rukou jeho bratrance a věř synu, že on by celé království zničil." V jejích očích se oběví slzy. Pustí dítě a to s pláčem odběhne pryč. Žena povztane. "Budeš ještě litovat sých slov, ale věř, že ti jsme vděční za tvá slova útěchy." Přistoupí až k tobě a vytáhne malou podlouhlou věc. "Ať ti přinese štěstí." Její oči se na chvíli usmáli. Stejně jak se žena oběvila i zmizela. Lidé okolo se začali rozcházet, ale tohle vše nebyl sen. V ruce třímáš dýku zvláštního tvaru. Když ji zkusíš uchopit, jako by sama vrostla do ruky. Tohle nebude obyčejná dýka. Takové se nikde, kde jsi byl nevyráběli. Po chvíli, kdy se všichni lidé kolem již rozejdou za svou prací a také smutkem, vydáš se tedy splnit svůj slib. Cesta tě zavede až k branám paláce. Když stráže usliší, že se chceš vydat na tu výpravu, nevěřícně zakroutí hlavou, ale i přesto tě vpustí dovnitř. Jeden z nich se tě ujme. Mladý muž (něco kolem 18-19 let) jde tiše vedle tebe. Je celý oblečen v obyčejném kroužkovém brnění a u pasu mu visí jednoruční meč a malá kuš. Zavede tě přímo do paláce, do hned prvních dveří nalevo. Vztoupíš do menší místnosti no spíše salónku. Několik pohodlně vypadajicích křesel a vysoké zdi. Úzké okno nepropouští moc světla. Avšak dostatečné osvětlení způsobuje oheň plápolající v krbu. Voják se s tebou rozloučí kývnutím a rychle odejde. Chvíli čekáš sám a zde v této místnosti se tě pochmurné myšlenky jen zmocňují víc a víc. V tom se otevřou malé postraní dveře pro služebnictvo. Dovnitř vztoupí dva muži. Nejspíše nějaký králův rádce a hned za ním sám král. Muž před ním má na sobě černé kalhoty, vysoké boty a obyčejnou bílou košili. Sám král má na hlavě jen tenkou zlatou korunu. Není oblečen nijak zdobně. Černý plášť zakrývá celé jeho tělo. Oba si tě pečlivě prohlédnou a usadí se každý do jednoho křesla. Král na tebe upře svůj pohled. "Vítej mladý muži. Ještě chvíli počkáme, zda-li se najde ještě někdo, jehož mysl ho ošálí v touze najít silmelom." Je vidět, že ztratil již veškerou naději. |
| |
| Musel som uznať, že darček ma prekvapil a veľmi potešil. Neobyčajná dýka od ešte menej obyčajnej ženy. Akurát ma škrelo, že som sa jej nestihol poďakovať. "Hm.. Zbraň je to pekná, skvelá a dám soj kameň nato, že je magická. Ale ešte som nikdy nepočul, že by zbraň niekomu priniesla šťastie." Pomyslel som si smutne, znova som zabalil dýku do látky, v ktorej som ju dostal a opatrne ju uložil do batohu vedľa Kameňa. Možno nakoniec aj ten je magický. Kto vie, svet je zvláštny. Prekvapene som pozoroval veci, ktoré sa okolo mňa diali. Najprv ma povodili po paláci a nakoniec som skončil v najprepychovejšej miestnosti svojho života. Až na fakt, že bola temná a svojským spôsobom nepríjemná sa mi páčila. Kreslá boli čalúnené a tak som si jedno z nich vyskúšal. Bol to iný zážitok ako drevené lavice, dokonca som sa cítil pohodlnejšie ako na väčšine slamníkov, na ktorých som spal. Otvorili sa dvere a vošiel nejaký človek, oblečený jednoducho, no pohodlne a zrejme aj draho. A na moje nevýslovné prekvapenie hneď za ním vošiel kráľ. Okamžite som sa steperil z kresla a hlboko sa uklonil. Kráľa visím prvý krát, no akosi tuším, čo sa sluší. "No, vyzerá to na veľmi zvláštny deň. Koho stretnem ako ďalšieho? Hlavne, aby to nebol sám Smrť." pomyslel som si zvesela. "No, neviem, či bola moja myseľ ošálená túžbou, sir. Ja... dal som jeden sľub, že sa pokúsim pomôcť a veľmi rád by som ho splnil, vaše veličenstvo. Alebo sa o to aspoň pokúsil." odpovedal som, prekvapený tým, že ani kráľ neverí na Silmelom. Musel byť skutočne zúfalý, keď povolil takú výpravu. Zdá sa, že je to skutočne posledná záchrana. |
| |
 | Projdu unaven dlouhým lesem najednou stojím před sebou mám brány města. Na sobě mám černou kápy a u pasu mám šavli a bandasku s vodou. přistoupím k bráně chci projít branou ale zastaví mě voják.Hej co ty pohledáváš v našem městě co tu budeš dělat. hledám nocleh a chci se v hospodě občerstvit. dobřá tedy pokračuj. Projdu tedy branou a pokračuji dál do města pokouším se najít hostinec a narazím na zeď s pergamenem, přečtu si ho. Hmm tak mohl bych se pokusit pomoci když už jsem tu ale už se stmívá raní ptáče dál doskáče stavím se na hradě zítra ráno. jdu dál, kolem mě si každej hledí své práce nikde nikdo nic neříká ale proč?? všichni jako by měli nějakou starost nebo se něčeho báli nemám chuť nikoho oslovit ikdyž mi to vrtá hlavou pokračuji do hostince. příjdu nikde nikdo jen pár lidí co si hledí svéhon zaujal mě jeden stůl kde hrála hrstka lidí karty ale byly jako všichní jiní ticho tohle je divné město přídu k šenkýři. Šenkýři hledám nocleh máš ještě volný pokoj a taky bych prosil víno a polévku na pokoj šlo by ? |
| |
 | Po hodné chvíli se vynoří zpod větví stromů vyšší štíhlá postava, celá zahalena s plášti a s kápí staženou hluboko do čela. Při její chůzi je možno zahlédnout meč bastard připnutý k jejímu pasu a také při bližším zkoumání luk a toulec šípů na jejích zádech. U jeho nohou tiše kráčí velký černý(na barvě nezáleží to j na tobě) pes, jeho asi jediný přítel. Přiblíží s ek bráně a v tu chvíli mu vojáci zastoupí cestu. "Kam míříš mladý muži." otáže se jeden. "Hleádm pouze nocleh." Odpovím a vojáci mě konečně vpusít do města. Nevěnuji pozornost smutku, tklerý se tiše plíží uličkami a ovládá jednu mysl za druhou. Ocitnu se brzy na náměstí a zaujme mě pergamen, Přečtu si ho a bez jakékoliv reakce s eodeberu do nejbližší hospody, kde si obědnám pivo. |
| |
| Hostinec u prasečí hlavy-Patras,Mesiah Otevřete dveře menšího hostince a udeří vás vůně pečeného masa. Po kouři není ani památky. Hned jak vstoupíte dovnitř ujme se vás hostinský. Doteď se vám název této krčmy zdál naprosto obyčejný, ale jakmile spatříte hostinského, je vám jasné dle čeho se hostinec jmenuje. Hostinský, postarší muž opravdu připomíná spíše prase než člověka. Měl by co dělat, aby se protáhl vůbec širokými dveřmi, kams e normálně vejdou dva dospělý muži. Na hlavě pokryté růžovou kůži má pár blonďatých vlásků a očka podlitá krví na vás pokukují. „Ale jistě pánové.“ Donese každému z vás to co jste si chtěli obědnat a u Mesiaha se zastaví. V ruce třímá malý klíček. „mladý muži, platí se při předání klíče. Co bych já z toho měl? Ráno utečeš dřív než já vstanu a co potom? Hezky předem.“ Zavrtí odmítavě hlavou. Jinak místnost není moc velká, ale je tu několik stolů a jen u jednoho sedí jeden voják. Oči rudé a před sebou korbel piva. Salónek na hradě-Thrall, Nohoruka Když vstoupí další zájemce. Královi oči si ho smutně prohlédnou. „posaď se pane a vyslechni si mé rady.“ Pobídne Thralla a počká až se usadí. „Myslím, že nás více nebude a tak možná bude lepší to již dlouho nezdržovat. Jak víte, má dcera je velmi těžce nemocná a proto jsme se rozhodl k takovémuto činu. Každý z vás snad ví co je Silmelom. Je to prastarý kámen ukrývající v sobě moc bájného čaroděje. Když on umíral ukryj ji do kamene, aby jeho následovníci, mohli ovládnout vše co patřilo jemu. Je to bláznivá představa, ano vím, ale nic jiného nezbývá.“ Smutně si povzdechne a podívá se na svého rádce, ten jen přikývne. „Poslední zprávy o Silmelomu, jsou ze sousedního království. Vládne tam král Jindřich a dostal jsme s volení s vysláním dužiny a také k odnesení kamene, pokud by ho družina našla. To bude první místo, kam vás vaše cesta povede. Král vás již očekává. Vím, že budete potřebovat nějaké vybavení a tak vám chci nabídnout veškeré služby. Dobře si rozmyslete co budete chtít a stačí, když vše řeknete tady panu komornímu a ten vám vše dodá. Máme pro vás přichystané zásoby na 14 dní cesty. Dostanete koně, aby jste se mohli pohybovat rychleji. Jediné co pro vás mohu ještě udělat, je dát vám mapu a popřát hodně štěstí.“ Kývne na komorního a ten každému z vás podá kožený vak a dohromady dostanete srolovaný pergamen (mapu). V každém vaku je sušené maso, chléb a další potraviny, dále voda na 14 dní. „Až dorazíte do sídelního města, pošlete mi prosím dopis o vašem příjezdu Hodně štěstí.“ S tím se schoulí do křesla a zahledí se do plamenů v krbu. |
| |
| zaplatím a poděkuji hostinskému usednu do zadu ke stolu a přemíšlím o tom jak pujdu zítra ke králi za chvíly dorazí horká hovězí polévka a víno najím se a pak v klidu popijím číši červeného vína jak asi princezna vypadá a co král jaký je ?? najednou mě zaujme naproti mě u stolu sedí postava v kápi má podobrou jako já že by taky chodec ?? pozoruji ho u nohy mu leží velký černý pes nevím kdo to je není mu pořádně vydět do obličeje nenápadně na něj koukám a pozoruji ho jak se bude chovat |
| |
| po chvili si muz sedne k volnemu stolu kousek od vojaka kde rychle vypije pivo poté ukáže na hostinskyho aby mu prinesl este jedno pivo zatím si sedne k vojakovi a zepta se ho " co se vam stalo??? a proc tu je takovy smutek a ticho?? kdyz v jinych vesnicich je smich a radost a tady si kazdy je hledi své práce a ani se neuasměje" |
| |
| Sídlo vlkodlaků Do jeskyně se přiřítí mladý vlk. Jeho prudké oddechování svědčí o dlouhém a rychlém běhu. Jakmile se ocitne v šeru skály jeho tělo se změní, chlupy zmizí a postaví se na zadní. Mísot vlka tam sotjí mladý muž. Na rameni má ošklivou ránu,a le díky jeho regeneraci se to snad brzy zahojí. "Pane nesu šopatné zprávy." Přibelhá se k tobě blíže. "upíři chystají útok. Musíme s tím něco udělat." Potom omdlí a skácí se v bezvědomý na zem. |
| |
| Takmer neveriacky som pozrel na obludu, čo vtrhla do miestnosti. Zdalo sa, že kráľ si z toho moc nerobil, ale ja som orka ešte nevidel inak, ako vojnového zajatca. Počas kráľovho monológu som z z neho nedokázal spustiť oči a premýšľal. Slová okolo mňa iba tak poletovali, ich spracovanie som nechával na inokedy. "Čo tu sakra chce? Ak s ním budem v družine, je to naprostý koniec. Kľudný spánok si asi neužijem." pomyslel som si smutne, ale rozhodol som sa, že mu dám šancu. Sluch zachytil vetu, že môžeme dostať, čo si len zažiadame a dalo mi dosť práce potlačiť nutkanie zneužiť to. "Viete, potrebujem nejaké krúžkovanú košeľu, krátky mečík a lucernu aj s olejom. Myslím, že tie veci nie sú ani drahé, ani nejak vzácne." povedal som komorníkovi. Potom, keď sme s orkom osameli, pokúsil som sa nadviazať kontakt. "Ehm... Nazdar, som Nohoruka. Hobbit. Nie sú vaši ľudia našim nepriateľom, alebo dačo také? Ja len, že je to zvlášte, vidieť ťa tu." oslovil som horu nazelenalých svalov. Som zvedavý, čo odpovie. Zaujímalo by ma, čo ho vyhnalo na cesty a prečo cestuje po krajoch, jemu zväčša málo naklonených. |
| |
 | Sídlo vlkodlaků Když přiběkne vlk,stále jen sedím a s úsměvem se na něj dívám,ale když se promění na člověka a má nějakou nepěknou ránu na rameni tak se zamračím.Když sem vyslech co se děje a on se skácel,zvolal sem. Všichni sem.Když sem to dořek v očích se mi zableskla vlčí chuť po krvavém mase. Ty mu pomoz a ošetřiho!Křiknu na jednoho,procházím se po jeskyni sem a tam a je vidět,že nad něčím přemýšlím.Když se na ně opět otočím v mích očích lze spatřit hněv. Upíři se chystaj za útočit a mi tu sedíme.Povím zlostně a pokračuju. Musíme zaútočit dřív než zaútočí oni a nebo je vlákat do pasti,ale já jsem pro útok,je snad někdo proti mě?Zeptám se nevrle. Jakmile padne tma na jungli tak vyrazíme,to my jsme pány lesa a tak to zůstane.Tma příde brzy tak se připravte.Řeknu a pohladím dva vlky co sedí u mne pak něco pošeptám ptákovi co mi sedí na rameni a on někam odletí.Já se vrátím na svou židli a začnu si brousit meč. |
| |
| Hostinec: Patras: Voják se na tebe zadívá očima podlitými krví. Jeho pohled je plný nenávisti a smutku, osamělosti… „Co je mi do toho co se stalo králi. Všichni se ho věčně zastávaj, ale kdo pomohl mě? Moji ženu i dítě zabili a on se ani neobtěžoval začít řešit vraždy mezi svými lidmi. Nenávidím ho!“ Poslední větu zařve a vztekle do sebe vylije zbytek korbelu, co měl předtím před sebou. Praští do stolu a pomalu odejde. Dveře za ním prudce zabouchnou. Tvůj pes jen vztekle zavrčí. Mesiah: Pozoruješ tobě až moc povědomého muže. Ten se tiše začne bavit s vojákem, ale nejspíše se něco nedaří. Vidíš jak voják roste. Jeho vztek nabírá obrátky, až to nevydrží a všechen si ho vylije. Vidíš jak něco muži říká, ale nerozumíš mu. Pouze poslední větu zařve. „Nenávidím ho!“ Hodí do sebe zbytek korbelu, co předtím ležel před ním a vztekle za sebou zabouchne dveře. Udiveně sleduješ jeho odchod a vzpamatuje tě až zavrčení psa, toho povědomého muže. Pes mžourá na tebe a vrčí. Palác-sál(Nohoruka, Thrall) Komorník vstane a mile se na vás usměje. Vytáhne kus pergamenu a brk. „Tak tedy dobrá. Pro hobita zbroj a malý meč. Myslím, že to náš kovář zvládne. A dále?“ S otázkou se otočí na krolla. Je vidět, že má trochu strach, ale i tak neuteče ani pohledem. Pečlivě si vše zapíše a uklidí. „Tak pánové. Dnes ještě přespíte zde. Náš milostivý král dal pro vás připravit pokoje a všichni se sejdeme v západním křídle v hlavním sálu na večeři. Prosím následujte mě.“ Ukáže na dveře kudy jste přišli a s uctivou poklonou vás vybídne. Vede vás do uvítacího sálu a dále po schodech nahoru. Dlouhou chodbou a ukáže na dveře nalevo a napravo. „zde budou vaše pokoje.“ Mile se usměje. „Do sálu půjdete touhle chodbou až nakonec a potom velkými dubovými dveřmi doprava.“ Ukloní se a odejde. Vstoupíte do svého pokoje. Oba pokoje jsou zařízené stejně jen zrcadlově. V každém je velké okno, které osvětluje celou místnost, krb, postel, stůl. Na posteli, máte každý malý váček s pár zlatými na cestu. Asi se o tom zapomněli zmínit a pro hobita tma jsou připravené i slavnostní šaty. S krollem buď nepočítali a nebo nenašli jeho velikost. Sídlo vlkodlaků Jeden z vlkodlaků vezme zraněného na ramena a odtáhne ho hluboko do jeskynního bludiště. Nejspíše ho ošetří a nechá prospat. Ostatní vlci se odeberou za svou prací. Tiše přemýšlíš co asi mají v plánu. Potom si vzpomeneš co říkal váš pán, když odcházel na dlouhou cestu a předával ti velení. Možná měl pravdu, ale proti útok by byl lepší ne? Sídlo upírů „Katharino“. Ozve se ti v hlavě hlas tvého pána. Neváháš a přispěcháš. Vstoupíš do hlavního sálu vašeho sídla uprostřed neprostupné džungle. „Měli tu špehy. Nejspíše vědí o našem plánu. Chci, abys zjistila, co vše vědí a co chystají. Běž a přines mi dobré zprávy.“ Rozkáže a tobě nezbývá nic jiného než ho poslechnout. Vaše sídlo tu vystavil on a díky kamenu, který prý ukrývá někde tady, má obrovskou moc. Nebylo to poprvé co jsi byla svědkem rozhovoru dalších dvou upírů, kteří touží po tom, získat ten kámen i jeho moc. Sama si po tom zatím nezatoužila, nejspíše by si ho nedokázala použít. Nyní se ti to stalo znovu. V jedné chodbě narazíš na dva mládence. Patří k vám, to vycítíš, ale to co říkali se ti moc nelíbí… Gugur: MH:Sepiš jak jsi přišel do města i k vojákům. Odtamtud na tebe budu reagovat já:-) |
| |
 | Sídlo upírů Odcházela jsem od svého vznešeného pána s poklonou a se slibem, že úkol vykonám. Procházela jsem jednou z chodeb vedoucích od pána, kamenné zdi osvěcují pochodně a můj stín tančí po stěnách. Dokonce už stihli vyvěsit i pár obrazů (většinou vraždících upírů) po sídle, protože náš pán má obrazy rád. Zdá se mi, že pro umění má cit... Z myšlenem o pánovi a o tom, jak účinně bych mohla odposlouchávatvlkodlaky mě vyrušili hlasy. Říkám ti, mít ten kámen, mohli bychom ovládnout všechno! Ano, ale jak se rozdělíme?Zasyčí druhý upír.To teď není důležité, důležité je, jak ho získat...a případně ho dostat i krutou metodou... Teď už jsem došla až k nim. Byli od nás, poznala jsem to podle tetování na rameni ve tvaru draka držícího růži, které mám i já, jenomže jinak upravené, kvůli postavení. Jeden byl vyšší, světlé vlasy svázané, měl nezvykle opálenou pokožku a nepříjemně pronikavé modré oči. Druhý byl úlisný, malý a nepříjemný, s krátkými a neumytými vlasy a těkavým, zrádným pohledem. A v tu chvíli jsem to nevydržela-jsem pánovi plně oddána. Zasyčela jsem, oči mi zrudly a zuby se mi prodloužili a já jsem toho vyššího přirazila ke zdi. Rychle oddychujíc a probodávajích ho vraředným pohledem jsem mu přitiskla dýku ke krku, ale zároveň jsem se i bála, že by byl silnější a zabil by mě on. To jsem však nesměla dát najevo. Zasyčela jsem na něj: Pána se nikdo ani nedotkne, neřáde. Nebo tě zabiji a tvé tělo hodím psům. |
| |
 | ďaleko pred bránou mesta sa objaví prach z cesty. Po chvíli je vidno nejaké veľké zviera, vzdialene pripomíanúce obrovksého býka. A na ňom malého jazdca humanoidnej postavy. Čím je bližšie bráne, tým je jasnejšie že nie je žiadnej bežnej rasy. Ani elf, ani polelf, a určite ani človek. Je to goblin. Má vyholenú hlavu, veľké širké uši, a v nich plno príveskov. Oblečený je do akéhosi koženého hábitu. Pod ním mám vestu a nejaké kožené kalhoty. Na býkovi má ešte prehodené dva vaky, každý na jednej strane veľkého sedla, a taktiež tam má zavesenú dlhú kopiju na ľavej strane a na pravej tulec so šípkami a kušou. Preletím na svojom Nex-Werebullovi cez bránu a šiniem si to po hlavnej ulici až na námestie. Tam zastavím a efektne z neho zoskočím. Pozriem na tabuľu. To vyzerá zaujímavo. Práca, a ešte k tomu presne pre mňa. Nex Werebull zatiaľ hlasito vydýchne a vypustí z nozdier trocha štipľavého dymu. Khľud Reekeh. Bhuď phokhojný. poviem s výrazným prízvukom goblinčiny. Pohladím ho medzi veľkými zahnutými rohmi a obzriem sa po námestí. Určite si ma už všetci všimli. |
| |
 | Město Po dlouhém putování za něčím, co by zabavilo moji znuděnou duši a dokonce by to i vydělalo pár zlatých, ocitám se najednou před městem. Když projdu branou, pár lidí i stráží odvrátí nechutí pohled od mého strašného a zjizveného vzezření a já se jen pohrdavě pousměji a hledím si svého. Jdu dál, s cílem najít jakýkoliv hostinec nebo místo odpočinku, kde by bylo něco k snědku za pár cinkavých mincí, dojdu k nějaké místní nástěnce, vývěsní tabuli nebo něčemu na tento způsob. Jsou tam papíry a jeden mě upoutá nejvíce. Je na něm rudá pečeť a významně vyhlížející písmo. Chvíli na něj zamyšleně hledím a pak řeknu náhodnému kolemjdoucímu: Mohl bys mi prosím přečíst tenhle svitek? a ten, komu to říká se odvrátí, když uvidí pár velkých jizev okolo očí a nosu. Ale já ho chytím za ruku řeknu teď už s velkým důrazem a výzvou: Chtěl bych vědět, co je tady napsáno. To pronesu ještě celkem tichým a velice hlubokým hlasem k postavě a povolím stisk, když chce přijít blíže k té nástěnce. Každý, kdo dodá jakoukoliv informaci o Silmelomu, nebo najde jakýkoliv způsob jak zachránit královskou dceru z jejího prokletí, bude odměněn 1 000 zlaťáky a rytířským titulem. Zájemci se hlaste u hradní stráže. Král Jiřík druhý. řekne postava stařeckým mužským hlasem. Na to povolím stisknutí a nechám muže odejít. Je to sice pěkná odměna, ale co je ten blábol to nevím, a léčit také neumím, takže z toho asi nic nebude. a dodám si: To na to nemají kleriky? ale pak se jen otočím a chci se rozejít někam, kde bych utopil svoji žízeň. Chvíli přemýšlím, ale to mi nikdy moc nešlo a tak vyrazím první uličkou, kterou uvidím. |
| |
| Palác - Sál Veľmi vytrvalo som sa snažil zapamätať si cestu do vlastnej izby. Niekedy sa čudujem, ako si to tí králi môžu všetko pamätať. Hobbit by sa z toho zbláznil. Niet nad útulný malý domček s plnou komorou. To mi pripomenulo jedinú vec, na ktorej polovičnému záleží viac ako na živote - žalúdok. No moje úvahy boli prerušené potešujúcou správou, že večera sa podáva onedlho... Prezliekol som sa do slávnostných šiat. "vyzerám ako princík. Fuj." pomyslel som si a pokúsil sa napraviť oblečenie tak, aby ma nerezalo, netlačilo, neškrtilo. Výsledok bol ešte horší. "Hm. To mi bude namojdušu pekná výprava. Prihlásili sme sa dvaja a z toho jeden je ork. Stále si neviem spomenúť, či sme s nimi vo vojnovom stave... Pre vlastné zdravie dúfam, že nie." Zhrabol som zlaté, prepočítal som ich a usmial som sa. Možno to nakoniec aj bude stáť za to. Možno... Vyšiel som von, zamkol za sebou a vydal sa na dlhú a strastiplnú cestu do sálu. Rozhodol som sa, že pôjdem za vôňou jedla. Zavedie ma to alebo na miesto určenia, alebo do kuchyne, čo by bolo ešte o kúsok lepšie. Akurát mi v hlave vŕta ten Ork... Ani sa npredstavil. Ako ho budem volať? Hej ty zelený? začínalo mi to robiť starosti. raz ráno by soms a nemusel zobudiť... |
| |
| Nevypadá to, že by se ti dva zmohli na to, mi něco udělat. S tichým zavrčením jsem ho pustila a odešla jem, v doprovodu jejich vylekaných pohledů. Potěšilo mě to i udivilo zároveň a má sebejistota stoupla ještě výš. Když jsem přošla chodbou i větší, na kterou ta malá navazovala, ocitla jsem se u velkých kamenných dveří, u kterých stráli naši stráži odění v brnění. Kývnu jim na pozdrav a oni ustoupí a velké dveře mi otevřou. uprostřed těchto dveří je velký znak našeho pána, ten znak, který mám navždy vpitý do ramene. Vejdu do tmavé noci a mé oči si okamžitě zvyknou na příjemnou tmu. Po nebi už kdosi rozhodil hvězdy a bledý měsíc se mi zaleskl v rudých očích. Ocitla jsem se najednou v té zrádné džungli a snažila se zaslechnout sebepatrnější zvuk, praskot větviček pod vetřelcovýma nohama. Zatím se nikde nic nehnulo a tak jsem se, se sídlem za zády a hustými stromy a keři vydala do ještě větší tmy. Vešla jsem tiše do stínů a snažila se být co nejnepatrnější. Chvíli jsem ještě hledala v porostu stopy a poslouchala zvuky a potom jsem se vydala směrem, kde jsem si myslela, že by mohli být vlkodlaci. |
| |
 | Po několikadenním pronásledování neznámé stopy se ocitám na pokraji hvozdu a jaké je moje nepříjemné zjistění, když před sebou spatřím město zahalené v černém. Jakoby nestačilo, že stopy vedou k městské bráně, čímž je moje snaha najít a dohonit jejich majitele téměř zmařena, ale navíc celé město vyzařuje pocit smutku a prázdnoty. Dlouho se rozmýšlím, zda raději nepřespat v lese, ale mé unavené tělo této alternativě úspěšně vzdoruje a najednou si uvědomuji, že mé nohy mě bezmyšlenkovitě dovedly až k hlavní městské bráně. Stráže, které stojí u masivních vrat, si mě zvědavým pohledem prohlížejí. Když příjdu až k nim, jeden ze stráží mi zastoupí cestu a zeptá se: "Co vás přivádí do našeho města v tak pochmurný čas?" Otočím hlavu a podívám se na druhého strážného, který nervózně přešlapuje na místě a pomyslím si, "nudná to práce." "Hledám nocleh a něco teplého k jídlu", vysvětluju strážnému. Ten se na mě podezřívavě koukne, jakoby tuto odpověď neslyšel dnes poprvé a kývne hlavou na souhlas, že můžu pokračovat dál - do města. Město na mě působí pochmurnou atmosférou, zvláště když jsem z mládí zvyklý na na barevné slavnosti plné zpěvu a tance. Moc si nevšímám lidí okolo, nasazuji si kápi, na zádech mám tornu se šípy a přehozený dlouhý luk, u pasu se mi pohybuje elfí katana a dýka. Na těle mám kožené brnění, které mi říká pane už několik let, a také podle toho vypadá. "Proč jsem se jen nezeptal strážných, kde je nejbližší hostinec!!!": vyčítám si. Chvíli trochu bloudím, až se dostanu na rozlehlé náměstí, kterému vévodí překrásný chrám. Ladnou chůzí se vydám přímo k chrámu, náhle mě však zaujme kamenná tabule, která je oblepena pergameny. "Snad zde najdu nějaký hostinec": pomyslím si a vyrazím přímo k ní. První co na této tabuli však zřím je pergamen z velkou červenou pečetí. Po jeho přečtění nejsem o nic moc chytřejší, a tak vyrazím k verbíři, doufaje, že tak zjistím víc. První co verbíř vysloví, když k němu příjdu je:"Jméno?!!" "Irschin": odpovím a verbíř něco náhle naškrábe na nějaký svůj kousek pergamenu. Další co z verbíře vypadne je: "Jste tu kvůli princezně a Silmelomu???" Jelikož mě zajímá o co se jedná, odpovím:"Ano." |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Sídlo upírů: Katharine: Vydáš se skrz džungli. Sami jste si vytvořili stezku vedoucí až k jejich sídlu, jež tvoří velký jeskyní systém. S krytá mezi stromy se ocitneš až u vchodu do jejich sídla. Vidíš několik vlkodlaků odbíhat ven a také ptáka odlétat kamsi pryč. Neváháš a přiblížíš se ke vchodu. Hned ve vstupní jeskyni stojí muž a něco si pro sebe brumlá je tam naprosto sám. Mariana: Zaslechneš vyděšený a přidušený výkřik. Zpoza rohu pozoruješ tvou dobrou kamarádku Katharine, která drží pod krkem jednoho z upírů. Moc dobře víš co jsou zač a měla si to štěstí, že jsi zaslechla i jejich předchozí rozhovor. Zas plánují útok na vašeho pána. Je ti jasné, že stejně nemají šanci a nechápeš, proč si je váš pán stále drží tak blízko. Jsi vyrušena jedním rozkazem. V hlavě zaslechneš hlas. „Přijď ke mně.“ Tvůj pán rozkazuje a ty jsi nucena poslechnout. Vstoupíš do velkého sálu a s úklonou ho pozdravíš. „Mariano, vlkodlaci chystají útok. Nechtěl bych, aby se dostali až k nám. Vezmi si pár našich lidí a připravte na ně malinké překvapení v okolní džungli.“ Je vidět, že mu to dělá radost. „běž a vypořádej se s nimi dle tvého rozhodnutí.“ Ukáže na dveře…. |
| |
| Město: Gugur: Na náměstí stojí pár zvědavců. Slyšíš tichý šepot narušující klid tohoto města. Několik dětí na tebe ukazuje a šeptá něco svým matkám, avšak ani jediné slovo a brzy se všichni zase rozejdou za sovu prací. Přesně dle pokynů se vydáš k branám paláce. Stráže jakmile tě spatří se přichystají k obraně. Zahlédneš i několik lučištníků. „CO chceš mladý muži? Slož své zbraně, pokud přicházíš v mírů a nechej venku svého přítele.“ Ozve se nějaký hlas od hradeb. Korgar: Lidé , kteří sem tam potkáš a projdou okolo tebe, si tě vcelku zvědavě prohlíží. Avšak své pohledy před tvým kloní. Jedno malé dítě na tebe ukáže a něco zamumlá, avšak pohlavek od jeho matky ho uklidní a s brekem je unášen pryč. Ulička ústí u místní školy. Velkou světlou budovu obepíná park a v něm pod stromy posedává pár studentů, v černých uniformách. Někteří jen posedávají, všimneš si i několika s knihou rozloženou na klíně a nebo také jednoho, který asi usnul… Thrall: Odcházíš z paláce a přemýšlíš kam jít. Cestou sem sis všiml několika hostinců. Jeden stojí hned u náměstí a potom několik cestou od brány tam. Jinak netušíš, kde by jsi tu mohl přespat. Dle úvahy, by nebylo dobré, kdyby někdo našel krolla pod svým oknem. Asi by se mu to moc nelíbilo a ty by jsi mohl skončit v místním žaláři. |
| |
| Palác Nohoruka: Vydáš se do chodby a zůstaneš stát. Zmateně se rozhlížíš, jelikož netušíš kudy se vydat. Jaksi tě tvůj orientační smysl zradil a nedokážeš se soustředit. Šaty nejsou moc pohodlné. Škrtí kde se dá a ty jsi nucen je pořád povolovat. Ucítíš lehkou vůni pečeného masa. Vydáš se po ní a po delším hledání dojdeš k velké bráně. Pootevřeš a nahlédne dovnitř. Dlouhé stoly plné jídla a ta vůně. Začnou se ti sbíhat sliny. V sálu je teprve pár lidí. |
| |
| Verbíř: Irschin Verbíř si tě prohlédne a potom ukáže na jednoho z pomocných vojáků. „Doveď ho za komorníkem. Ten ho ubytuje a nejspíš se vše dozví až na večeři.“ Strážník ti pokyne a společně se vydáte velkou branou do paláce. Ocitáte se ve vstupní hale. Nalevo jsou dveře a před vámi dřevěné schodiště, po kterém se vydáte nahoru. Projdete dlouhou chodbou a nakonec tě strážný nechá stát u velké brány. Zpoza ní slyšíš šepot a hluk, ale žádný smích. Po chvilce se strážník vrátí v doprovodu staršího muže. Muž je oblečen ve svátečných šatech. Pečlivě si tě prohlédne a potom s lehkou úklonou pozdraví. „Zdravím vás pane. Vy jste tu prý kvůli Silmelomu. Vítám vás u nás, prosím, aby jste mne následoval. Bohužel jste přišel trochu déle a tak vás pozvu rovnou na seznamovací večeři. Další účastník je již v sále.“ Usměje se a otevře nějaké dveře. „Prosím ubytujte se tu zatím pane a já vám dám přinést nějaké sváteční oblečení, hodné ke stolování s králem. Potom jen bych byl rád, kdyby jste si sepsal seznam věcí, které vám mám sehnat na cestu.“ Usměje se a odejde. Za chvilku se objeví mladá služebná. S úklonou vstoupí dovnitř, položí šaty na postel a zase odejde. Pokoj je vcelku prostorný a i když se bude brzy stmívat, stále prozářený slunečními paprsky. Pohodlně vyhlížející postel je v levém rohu místnosti naproti oknu. Dále tu je velký dřevěný stůl a na něm umyvadlo zrcadlo a hlavně čistá voda. |
| |
| Jakoby mě vybízel, abych po něm skočila... Mlsně se olíznu. Stále jsem schovaná v křoví, teď se ale rozhoduji vylézt. Muž je podsaditější a středně velký, jeho tvář zatím nevidím. Vytahuji svou dýku a tesák, každý do jedné ruky a už cítím, že přišel vhodný okamžik, protože muž se obrátil pohledem jinak. Teď! Přestanu se schovávat a protože muž nebyl daleko, stačí mi k překonání vzdálenosti jediný skok. Skočím tedy na něj jako střela z nebe a tím ztratí rovnováhu a spadne na zem. Dýku mu vrazím do srdce-ještě že je tak ostrá, kovali ji nejzručnější kováři, jinak by mu hruď neprobodla-kousnu ho a co nejrychleji se nasytím, protože vlkodlaci mají velmi jemný čich a rychle by mě mohli odhalit. Nestihl vydat ani poslední hlásku, protože jsem byla moc rychlá. Vstanu, utřu si pusu a vejdu dveřmi do prázdné chodby, s odhodláním splnit svůj úkol... Předtím jsem nedoplnila můj vzhled, takže tady je: Vzhled: Má uhlově černé vlasy, které jí zdobí pár modrých pramínků a žhnoucí, rudé oči. Je štíhlejší, střední postavy. Má silnější nohy a k tělu trochu krátké, poznali byste to ale jen, kdybyste se na ně zaměřili. Má malinko širší ramena, stejně široká jako boky a na rtech jí pohrávají dva ostré zuby. Nejraději nosí svůj černý, dlouhý plášť, nosí boty pod kolena s vysokou podrážkou, černý korzet a na krku má kámen ve tvaru rudé slzy. Za pasem má schovanou zdobenou, stříbrnou dýku a tesák a na rameni má vytetovaného draka držícího růži. |
| |
 | Sídlo upírů - džungle Dívka, která před chvílí vešla do sálu, si před svým pánem shodí z obličeje kápi černého dlouhého pláště...objeví se oči tmavě zelené až s nádechem do hněda, vzdorovitě hjledící na muže před ní...pokloní se a způsobně poslouchá, co má její pán na srdci...jakmile skončí, opět se pokloní, avšak nerada opět shýbá svůj hřbet před nějakou autoritou, kterou jen stěží respektuje, ale respektuje...a to je hlavní... Při elegantní otočce se její plášť zvířil a odhalil štíhlou dívčí postavu, hezky a plně tvarovanou...Dívka je menší postavy, vlnitých delších černých vlasů, avšak někdy ji potkáte i s vlasy rudými jako zapadající slunce...u boku se jí pohupuje delší lehký meč, podobný kataně, ale ta to však není...jediným pohybem jej může rozložit ve dvojí...a jako smrtícími křídli zahubit nepřítele...meče jsou zvláštně kované...střbrné a černou slitinou jsou na nich vyleptány ornamenty, které rovněž zdobí její šíji jako rozsáhlé tetování sahající ažz na berda...to je však skryto pod záplavou oněch nádherných vlasů a po pláštěm, pod nímž se ještě skrývá temně rudá košile a živůtek obepínající dívčin vosí pas...na krku se do hlubokého dekoltu pohupuje přívěšek...opět jakýsi ornament...tentokrát v písmenu N...ožené kalhoty dokreslují její štíhlé nohy a vysoké boty, rovněž z tmavé kůže jsou úkrytem pro pár dýk...rychlým krokem odchází z tohoto temného sálu do stájí, kde pískne na jednoho osedlaného koně...je jím její věrný statný vraník...pobídne ho do cvalu a pak i do trysku...nakonec se ocitne na nádvoří tohoto velkolepého hradu...honosného sídla upírů...zde ji již čeká mnoho vojáků se stříbrnými šípy a jinými zbraněmi...stačila je svolat telepatií...Její kůň se párkrát otočí kolem své osy a ona ho konečně uklidní... Jste připraveni?! Pronese velitelským, sebevědomým, melodickým hlasem a dostane se jí mnohého přikývnutí...a sborového mručení... Musíme zas a opět zastavit ty neodbytné vlčky co se sem snaží dostat...takže snad každý víte, co máte dělat...koně necháme v bezpečném místě v džungli a sami se po stromech dostaneme k nějakému výhodnému místu...kde je postřílíme šípy a následně dobijeme přeživší...je to všem jasné?! zeptá se přísně...mírně se zvedne vítr odlesky pochodní si tančí jako stíny na její alabastrové tváří, která jakoby více bledla pod náporem měsíčního světla...mírně třepne s halvou, jakoby chtěla odehnat jakousi nočí můřu,a le to jen její kůže více zbělá a v plných rtech se objeví dvba bělostné špičáky...její oči dostanou nádech do ruda a ona po dalším souhlasném mručení vykřikne... Tak jedeme!!! Paty zaryje svému koni do slabin...ten se vzepře na zadní a zběsile buší kopyty do vzduchu před sebou...pak se mírně uklidí a tryskem vyrazí z bran tohoto hradu, či sídla... Vyjíždím, jak mi bylo přikázáno a zua mnou se žene tlupa krvelačných upírů... Zas ta hloupá smečka...že si ty přerostlý a zdivočelý psiska jednou nedaj pokoj... syknu ve své mysli a mé oči mírně zazáří...dostaneme se až do džungle po asi hodině jízdy...zde necháme koně a dál se hbitě pohybujeme po stromech...najdeme si příhodná místa, kolem cesty, kudy určitě projdou a já dám povel k přípravě a vyčkávání...telepatií se mi opět ozve souhlasné mručení... To třeba neumí mluvit?! odfrknu si v duchu a s lukem a s tříbrnými šípy rovněž čekám, až se ta smečka přižene... |
| |
| Město Jak tak jdu městem, potupně zjišťuji, že tak hnusný barbar jako já je tu asi vcelku ojedinělá atrakce. Důkazem je nějaké malé škvrně, co na mě ukazovalo prstem a ještě něco nesrozumitelně mumlalo a já až potom pochopil, že to není nějaký šaman a to mumlání že nejsou zaříkadla, ale obyčejné dítě. No, ale teď už je jeho matkou nebo zkrátka nějakou ženou odnášeno pryč. Koukám, že bití malých dětí je tu asi na denním pořádku a není zakázané. Ta ulice byla nekonečná, ale když jsem z ní vyšel, nespatřil jsem boží chrám v podobě hospody, ale jakousi školu nebo učiliště. V přilehlém parčíku je dost studentů na to, aby utišili můj hlad. Pak zaženu myšlenky na kanibalismus a nechám studenty s jejich knihami, které mně nic neříkají. Jdu dál a najednou zjistím, že se nacházím znovu na tom prokletém náměstí, protože ta ulice musela být do kruhu...Žíla na mém čele vysokou rychlostí zatepe a mě zacuká sval kolem oka. Mám chuť rozbít pár věciček. Pak radši svůj kyj nechám na zádech a otočím se, že to vezmu jinudy a pak se mi úžasem otevřou ústa...Hospoda... pomyslím si a vesele se oblíznu, když uvidím znak korbelu s pivem na vývěsním štítu. Jak to, že jsem si ji nevšiml??? řeknu si a uhodím se do hlavy... Dál už to neřeším a jdu dovnitř. Když to udělám, tak pár lidí stichne při pohledu na mou poďobanou levou tvář, což způsobily plameny o vysoké teplotě. Co je, co čumíš? málem vyhrknu na nejbližšího dědka, kterému div že nevypadla dýmka z úst. Pak nechám ale hospodu hospodou a sednu si do rohu a sám, odkud si objednám pivo. Když přijde hostinský, tak se zeptám: Vy jste hostinský? a po jeho kladné odpovědi pokračuji: Dalo by se tu přespat, co? řeknu, trochu zavrčím a pak hodím na stůl měšec s penězi. Moc jich tam sice není, svou poslední výplatu jsem skoro utratil, ale přecijen to zacinká a doufám, že to hostinského přesvědčí. Čekám na jeho odpověď a sumu za přespání, usrkávajíc přitom z korbelu zlatého moku. Ještě pak oznámím něco o mase, které bych rád snědl s chlebem a pak se už na nic nesoustředím. |
| |
| hostinec počkám až odejde se psem na pokoj, já dopijím víno hmm to bylo ale divné, asi už pujdu na pokoj ať se na zítra vyspím jsem už unaven dopiji víno a už bych chtěl jít na pokoj jenže se ještě musím stavit u hostinského pro klíč ten hostinskej vypadá jako pořádnej vydřiduch to nebude asi lacinýa tak jdu kolik mám zaplatit i s pokojem a dáte mi prosím klíč už si pujdu lehnout |
| |
| Palác- iba bohovia tušia, kde presne S radosťou som zistil, že som zablúdil. Ako obvykle. Ocitol som sa v nejakej chodbe, podobnej ako dve pretým. Zo stien na mňa pozerali portréty neznámych, no určite už dávno mŕtvych ľudí. Možno sa mi to iba zdalo, ale všetci mali dosť nesúhlasný pohľad. "Starajte sa o seba, hej?" povedal som im, no nepríjemného pocitu som sa nezbavil. A tie prekliate šaty to ešte zhoršovali. "No sakra. Ak byť šľachticom znamená nostiť zle padnúce šaty a bývať v dome plnom mŕtvych ľudí, som rád, že patrím k chudobe." pomyslel som si a mykol som límcom. Ozvalo sa prasknutie. Už ma to tak veľmi neškrtilo, no nebol som z toho šťastný. Šľachta si potrpí na výzor. Najbližšie zrkadlo (a bolo ich tu dosť, aj keď obtiahnutých čiernym súknom) mi však ukázalo, že až tak katastrofálne to nie je. Uľahčene som si vydýchol. Nos mi pošteklila lákavá vôňa, a ja som si uvedomil, kedy som jedol naposledy. Na môj vkus to bolo privysoké číslo... Lačne som tú vôňu nasával a akosi podvedome som utekal chodbami. Nakoniec som dorazil k bráne. Otvoril som ju a vôňa ma takmer omráčila. Vidiac všetky tie plné stoly ma napadlo, či som medzitým neumrel a nedostal sa do raja. "Ehm.. Prepáčte, toto je sál, kde sa má konať tá slávnostná večera? Akosi som stratil mapu paláca." spýtal som sa najbližšieho sluhu. Ten na mňa vrhol povýšený pohľad. "Uhádli ste, pane. vy ste asi ten dobrodruh. Tadiaľto prosím." odpovedal strojene a zaviedol ma na moje miesto. Pri pohľade na to všetko jedlo ma stálo veľa síl ovládnuť sa a nevrhnúť sa na to hneď teraz. A keď som zazrel všetky tie príbory, odolával som inému pokušeniu. "Onedlho budeš mať tisíc zlatých... Nepotrebuješ kradnúť príbor. Sakra." presviedčal som sám seba, čakajúc na zahájenie hostiny. Bolo to priam utrpenie.... |
| |
| Verbíř: Po mé kladné odpovědi na verbířovu odpověď nastala chcíle ticha, v které si mě verbíř měřil svým pohledem, jako by ještě v životě nikdy neviděl elfa. "Podivnej chlap!!!", pomyslím si. V tom okamžiku se verbíř pootočí k přihlížejícímu vojákovi.„Doveď ho za komorníkem. Ten ho ubytuje a nejspíš se vše dozví až na večeři.“, zněla jeho slova. Voják na mne pokyne rukou abych ho náledoval. Po chvíli se ocitáme u velké brány. Voják mě na okamžik ponechal o samotě. Ticho, které vládne celým městem je zde narušováno neustálým šumem a pohybem, vycházejícím zpoza velké brány. Když se člověk pořádně zaposouchá je zřejmé, že se tam něco děje. Z dumání o co se za dveřmi nejspíš jedná mě vyruší starý známý voják, který přichází v doprovodu postaršího muže. Muž má na sobě bohatě zdobené šaty, které vypovídají o tom, že byl nejspíš odvolán z nějaké slavnosti. Když se muž přiblíží, přívětivě ho pozdravím a představím se: "Zdravím vás mé jméno je Irschin." Muž mi sdvořilost opětuje a zavede mě do prostorného pokoje. Pokoj je velký a mému unavenému tělu se nejvíce zamlouvá pohodlně vyhlížející postel. Ihned jak se zavřou dveře, sundám ze sebe vše nepotřebné a namířím si to přímo k posteli, vyzkoušet, zda je opravdu tak pohodlná, jak vypadá. Dříve než však vůbec stačím dojít k posteli, ozve se od dveří. "Ťuk, ťuk." "Dále." Nevrle odpovím, jelikož jsem se už těšil na teplou postýlku. V zápětí toho však lituji, jelikož ve dveřích se objeví pěkná, mladá služebná. "Nesu vám sváteční šaty pane." řekne a pokládá je na postel. V tu chvíli si uvědomím, že nevím kam mám přesně jít. "Ten postarší muž říkal něco o sálu, ale jak mám vědět, kde ten sál je!?" "Zeptám se služebné." Probleskne mi hlavou. "Prosím vás nemohla byste mi říci, jak se dostanu do sálu, prý tam má být nějaká slavnost?" Poté co mi služebná podrobně popsala cestu, využil jsem umývadlo a převlékl jsem se do šatů položených na posteli. Před odchodem jsem si ještě vzpomněl, že ten postarší muž po mně chtěl seznam věcí potřebných na cestu, a tak jsem mu na kousek pergamenu sepsal vše potřebné a pergamen nechal na stole. Pergamen: lano, šípy s postříbřenými hroty, pěkný dlouhý luk, šupinovou zbroj se všemi chrániči, šavli, dýku, lucernu, vybavení na přežití v přírodě(křesadlo, jídlo, pití...atd.) Poté jsem se už vydal do sálu vstříct svému osudu. |
| |
 | Už se slunce sklání k večeru, když projíždím krásně zdobenou dřevěnou branou města, jehož jméno sice stojí nad průčelím, ale já je dosud na svých cestách nepotkal. Vlastně celý tento kraj je mi zatím cizí. Kus před jeho hranicemi jsem se, po úspěšně zakončeném dobrodružství, rozloučil s jednou družinou, k níž jsem se před týdnem na chvíli přidal a rozhodl se prozkoumat ještě mnou nenavštívený kraj. Před městem jsem trochu zvolnil křepký Větrův cval do rychlejšího kroku, neboť v záři zapadajícího slunce jsem zahlédl černé praporce na zdech zdejšího, zřejmě královského, sídla a usoudil, že do města, v němž je smutek pánem, se nesluší přijet cvalem. Projel jsem branou a sotva se kopyta mého věrného přítele dotkla dlažby uvnitř města, zastavil jsem, sesedl a dále koně vedl. Přesto, že lidé zde očividně drží smutek, nebrání tato skutečnost kapsářům, probírat kapsy zdánlivě bezbranným a nepozorným cizincům. Jeden z nich se pokusil takto oloupit i mě ale, aniž bych na okamžik pustil Větrovu ohlávku, nebo snad udělal viditelný pohyb, zůstal lapka připoután ke kapse mého pláště, kterou se chystal "prozkoumat". Samozřejmě, že kouzlem. Je to velmi mladý muž. Vlastně ještě kluk ne o moc starší, než jsem byl já, když jsem si v učení dal své mágské jméno. "Nemáš peníze na jídlo, chlapče? Tohle není nejlepší způsob, jak je vydělat. Vědí o tom, co děláš, rodiče? Máš rodiče? Jak se jmenuješ, chlapče?" Promlouvám k němu vlídně. Ale stále jsem ještě ono poutací kouzlo nezrušil. Pomalu tedy v nesourodé trojici, tvořené chlapcem, mužem a koněm, vcházíme na hlavní náměstí. Zde mě zaujal pergamen s vyhláškou a tak, než kluk odpoví, pergamen několikrát pečlivě přečtu. Popis postavy: Tmavovlasý muž se zřetelně elfskými rysy v půvabné, na první pohled přívětivé tváři. Na lidské roky odhadem stár tak 25 - 28 let. Tedy poměrně mladík. Smaragdově zelené, hluboké oči však prozrazují laskavou moudrost a hlubokou zkušenost muže mnohem staršího. A tenké stříbrné pramínky, jimiž prokvétají mé havraní vlasy svědčí o mnoha ztrátách. Každý je za jednoho přítele. Oblečen chodím, neprocházím-li se zrovna po paláci, nebo po královském městě, v prosté elfské říze, většinou světle modré, či bílé barvy, bez zdobení a bez opasku přes ramena přehozený dlouhý, cestovní plášť hnědé barvy sepnutý prostou stříbrnou sponou. Jakmile však přijíždím k městu, či vstupuji ke dvoru, stačí krátké gesto a můj takřka prostý šat se běhen několika minut, běhen nichž udělám sotva dva kroky, či můj kůň jednou vystřídá nohy, změní v šat hodný mistra magického umění. Jdu-li pěšky a koně jen vedu, v pravé ruce třímám překrásnou mágskou hůl vyřezávanou do podoby kmene štíhlého stromku, obtočeného odsdola vzhůru pružnámi hadovitými těly tří navzájem propletených draků, jejichž polorozevřené tlamy tvoří podstavu pro na pohled křehký "altánek" v hlavici hole, v jehož středu. chráněn sloupky a se špicí prostupující lehce stříškou, trůní velký krystal aktivního smaragdu. Hůl, které říkám Odelion, je mistrovským dílem neznámého dávného elfského mistra řezbáře a je vyřezána z jediného kusu světlého dřeva. Pravděpodobně z kmene mladé višně. Jedu-li na koni, hůl by jste marně hledali, přesto, že i tehdy ji mám u sebe. Zato bává právě tehdy vidět stříbrný meč v prostém koženém pouzdře a také má kuše, nesená na koženém řemeni přepásaném mi přes levé rameno a pravý bok, šikmo přes hruď a záda. Můj kůň, Vítr, je bílý hřebec s dlouhou, hustou, tmavě šedou hřívou a ocasem ( MH: Pro znalce: Pžedstavte si bílého Andalusana s tmavě popelavými znaky ). |
| |
| Upíři: Mariana: Ukryjete se v džungli a vyčkáváte. Dlouho se nic neděje a ty cítíš, jak tví lidé si stěžují, jejich trpělivost již přetéká a mají všeho plné zuby. Odmítají se hnout a nechtějí tu již čekat. Avšak potom si toho všimneš. Zaslechneš šouravý krok a spatříš ho. Mladý muž, skoro celý od krve. Vypadá na pokraji mdlob, ale víš moc dobře, že patří k vám. Nikdy jsi ho neviděla, ale určitě je upír, jsi si jistá. V tom se někteří z tvých lidí spustí na zem a napadnou ho. Muž se začne bránit a ošklivě zraní dva z tvých lidí, ale dál to již nezvládne. Spadne na zem a tví lidé ti zakryjí výhled na jeho postavu… Katharine: Skočíš po vlkodlakovi a on ti uhne. Rychlostí blesku se na tebe vrhne a ostré drápy zaryje do kůže. „Co tu děláš? Kdo jsi?“ Otáže se a zařve. „Lidi je tu špeh.“ Ukáže své tesáky a ještě přitlačí. Nedokážeš se ani pohnout a veškeré tvé schopnosti tě opouštějí. Nakonec omdlíš… Ucítíš palčivou bolest a ta tě hned probere. Otevřeš oči a vidíš nad sebou toho muže, kterého jsi se pokoušela napadnout. Jsi spoutaná a nejspíše okovy, které tě připoutávají ke stolu budou chráněné, protože s nimi ani nehneš. „Tak povídej. Jak jsi se sem dostala? Kdo jsi?“ Začne tě muž zpovídat. |
| |
| Hostinec: Korgar: Hostinský k tobě zamíří i když ne moc nadšeně. Výraz jeho tváře jasně hovoří o tom co si o tobě myslí. “Budete si přát pane?“ Otáže se úlisně a jeho oči těkají po tvém těle a strach se ani nesnaží zakrývat. „Jistě že tu máme pokoje. I pro vás by se tu jistě jeden našel.“ Na chvilku se zamyslí. „Za dva zlaté a máte to i se snídaní.“ Usměje se a za chvilku přijde i s korbelem objednaného piva. V ruce má malý odřený klíček. „Tak co vezmete si i pokoj?“ Za pultem se objeví mladá holčina. Rychle rozlije pivo a donese ho k partě gardistů, kteří vypadají již trochu opile a jejich nejapné poznámky tomu jen nasvědčují. |
| |
| Palác-hostina: Irschin Nohoruka Služebná se trochu začervená, ale udrží se a moc si tě neprohlíží. “Stačí dojít na konec této chodby a projít tou velkou branou, omluvte mě.“ Rychle se otočí a zmizí. Tobě nezbývá nic jiného než vyhovět přání verbíře a obléknout si sváteční šaty. Nejsou moc pohodlné, ale nějakou chvíli v nich vydržíš. Vstaneš a chystáš se odejít. Šaty tě nepříjemně škrábou a dřou snad úplně na všech místech najednou. Je v nich strašné horko…. Vyjdeš na chodbu a na konci spatříš mladého muže nakukujícího za bránu.(Nohoruka) Oba společně vstoupíte do rozlehlého sálu. Sál je poloprázdný, tedy prozatím. Stoly jsou postavené do velkého oblouku směrem ke dveřím. Ujme se vás služka, jež nesla Irschinovi šaty. Zavede vás na místa kousek od krále. Kousek od vás sedí muž, který byl s králem v salónku a Irschina zavedl na pokoj. Stoly jsou plné jídla a mladé služebné rozlévají víno. Spoustu jídel vůbec neznáte, ale každý z vás tu objeví i nějakou pochoutku, kterou podávají ve vašich rodných zemí. Nejspíše zástupce krále si vás všimne a pozdraví vás. Sál se pomalu naplní a nakonec zazní pochmurný hlas trubek. Všichni povstanou a do sálu vkročí král. Posadí se uprostřed největšího stolu a všechny pobídne k jídlu. |
| |
| Kdesi v džungli DOST UŽ!!! Vždyť nevidíte, že je upírem?! Křiknu na své muže a rovněž skočím dolů...přehodím luk a šípy zpět přes rameno a vytasím svůj meč... pokud by se mi ještě někdo hodlal postavit na odpor...nedopadl by příliš dobře...očekávám, že se mí muži zachovají podle rozkazu a uhnou...přejdu k muži a zabodnu svůj meč do země vedle něj...Kleknu k němu a shodím svou kápi... Kdo jsi a co tu děláš? A co se ti vlastně stalo? Zeptám se ho a prohlédnu si jeho rány... Vy ostatní...čtyři z vás nechť jdou hlídat přístupové cesty...dva tu zůstanou a zbytek se vrátí na stromy a to hned a bez zbytečného remcání!!! Křiknu na své muže a očekávám okamžité splnění mých přání...pak se opět věnuji tomuto záhadnému muži...tedy upírovi... |
| |
| Valen: Kluk sebou celou dobu lomcuje a snaží se svou ruku odtrhnout z tvé kapsy. Přilepenou ruku chytne zdravou a marně se snaží odlepit. „Pane pusťte mě!“ Vykřikne najednou a znovu prudce škubne rukou. Sám sobě tím akorát působí bolest. „Rodiče nemám a peníze taky. Nikde mi práci nedají kvůli věku.“ Vykřikne, když vidí, že se blížíte k náměstí a znovu se pokusí osvobodit. |
| |
| Na náměstí: "Pustím tě, chlapče. Ale už nekraď. Víš, i kluk tvého věku může pracovat. Třeba ve stáji. Nebo jako poslíček. Nebo......zkusil jsi už jít někam do učení?" Chvíli se odmlčím a pečlivě si přečtu, kam že se to vlastně mají zájemci jít ptát. Už cestou opět k chlapci promluvím. "Možná, že bych tě mohl vzít za učedníka já. Chtěl bys?" Ale to už se pomalu blížíme k verbířské kanceláři místního královského vojenského sboru. Z dálky, ještě při chůzi, zdravím muže v uniformě králových barev, který sedí u malého stolku před kanceláří. Nyní, neboť jsem před vstupem do města použil kouzlo měnící mé šaty, působím, spíše než jako odměnychtivý dobrodruh, jako mág. Jako mistr čaroděj, jímž také jsem. |
| |
| Valen: Mladý kluk za tebou neochotně skoro běží. Tvůj krok je na něho příliš velký. "Pusťte mě!" Křikne a znovu se pokusí vyvléct z tvé kapsy. Asi si uvědomí, že je jeho snaha marná a tak smutně sklopí hlavu. "Rád bych pracoval u koní. Jsou to nádherný zvířata." Zvedne hlavu a v jeho očích se zračí nadšení. Alespoň to o koních byla pravda. |
| |
| Mé smaragdové oči mu hledí zpříma do očí a v tu chvíli se mu zdá, jako bych měl moc, vidět do jeho mysli. Ve skutečnosti se ale nesnažím použít telepatii, ačkoliv vlohy k ní, tvrdil mistr, prý mám. "I práce u koní se pro tebe, myslím najde. Jsi, zdá se, bystrý chlapec. A zvídavý. A nadšení ti, jak vidím, také nechybí." Říkám a chlapec cítí, jak se kouzlo, které jej předtím drželo, zvolna vytrácí. "Jdi a sbal si věci. Pro začátek se budeš starat o mého koně a kočičku." Zní můj, jak jinak, než vlídný, rozkaz. Když chlapec odbíhá, ještě jej chvíli sleduji očima a poté přistoupím ke stolku, za nímž sedí uniformovaný muž. "Dobrý večer." Pozdravím. "Rád bych se pokusil pomoci vaší princezně. Poradíte mi, kam jít? Jsem zde cizincem." |
| |
| Kluk si spokojeně prohlédne svou ruku. "Jistě pane." Naznačí ti úklonu a brzy se ztratí ve změti uliček. Před tebou sedí mladý muž. Má na sobě obyčejnou kroužkovou košili, dlouhé černé vlasy spleténe do složitého copu a celkem křivý nos. Jeho oči si tě znuděně prohlédnou. "Další blázen, který se chce vidat na tu hloupou cestu smrti? Stejně ten kámen nenajdete." Začne se dost hlasitě smát, ale nakonec mávne na jednoho mužíka. Mužík přiběhne, je o dost menší než sám verbíř a jeho pohled si ho mrzutě změří. "Doveď tady muže za komorníkem." Křikne na něj a mužík ti naznačí cestu do paláce. Zavede tě do menšího salónku a zase zmizí. Dost dlouhou dobu tam čekáš, až se objeví postarší muž. (Popis je někde hned na začátku) Mile se usměje a zvědavě si tě prohlédne. "Zdravím tě pane a vítám tě v našem království v tuto nepokojnou dobu. Již se několik dobrodruhů a poutníků přihlásilo a nyní večeří v západním sále. Chtěl bych ti nabídnout nocleh a také teplé jídlo společně s námi." lehce se ukloní a otevře malá dvířka, kterých sis nevšiml. Jinak salónek je menší čtvercová místnost s krbem, ve kterém ještě stále plápolá oheň, a několika křesli. |
| |
| Verbíř a následně v královském sídle: "Bláznem mne ještě nikdo nenazval, mladý muži. Jste první. Budu tedy toto oslovení považovat za lichotivé." Odpovím, když mne mladík v kroužkové košili, místo zdvořilého pozdravu, který by se hodil, jakožto odpověď na můj pozdrav, nazve bláznem. To komorník.....onen postarší muž, jež mě tak vlídně vítá laskavými slovy.....to je něco jiného. "Dobrý večer, pane komoří. Ano, doba je dnes zlá. I v mnoha jiných končinách. Povečeřím rád v dobré společnosti, neboť chvíli již putuji sám jen s koněm a kočičkou. A to jsou sice věrní, leč mlčenliví přátelé. Můj kůň stojí přede dveřmi, pane komoří. Byl by zde štolba, ochotný jej ustájit a počastovat vodou a mírkou ovsa smíchaného s melasou a mrkví? A.......kočičce by přišlo vhod něco málo zbytků od večeře a miska mléka na zapití." Usměji se na komorníka a stejně jako předtím chlapci, i jemu se na okamžik zahledí můj nedozírně hluboký, smaragdový pohled, do očí. Poté se mírně skloním a dvířky, která přede mno otevřel, zřejmě do té doby splývající dokonale s reliéfem stěn, vejdu do jím předeslaného západního salonku. "Dobrý večer a dobrou chuť. Nenechte se rušit. Jen přisednu a povečeřím spolu s vámi, pokud dovolíte, pánové." Už jsem na svých cestách viděl mnohé družiny, někdy ještě bizarnějšího spojení členů, nepozastavuji se tedy nikterak nad skutečností, že zde za stolem společně sedí ork, elf, hobit a goblin. |
| |
| Hned poté co jsem si oblékl šaty, které mi byly doneseny, uvědomil jsem si, že začíná první úkol tohoto dobrodružství - dojít v těchto šatech do sálu. Mnohým by to připadalo jako prkotina, ale pro dobrodruhy, kteří jsou zvyklý na své pohodlné brnění, je to téměř noční můra. Tak i já jsem se musel zhostit tohoto úkolu s co největší grácií, a tak jsem se zhluboka nadechl, zatnul zuby a vyrazil. Co krok to "nepředstavitelné" utrpení, šaty kousaly, řezaly, škrtily, no prostě se chovaly všelijak, jen ne pohodlně. A tak když jsem spatřil velkou bránu a v ní menší postavu pomyslel jsem si: "Tak snad už jsem u konce!!!" Postava, která nakukovala do místnosti za velkou bránou, vypadala podle výšky a šířky na hobita. Když jsem se k ní přiblížil, mile jsem pozdravil a představil se:"Buď zdráv mistře hobite, mé jméno je Irschin." Pousmál jsem se a s jiskrou v oku se zeptal: "Také máte tak pohodlné šaty?!" Pak jsme oba v doprovodu mě známé osoby vyrazili do místnosti a nechali se unášet jeden z nás horami nádherně aranžovaných všech možných pochutin a druhý krásou naší průvodkyně. Z míst, na které nás zavedla, byl dobrý výhled na všechny zúčastněné osoby, ne že bych jich tu zatím bylo mnoho, ale s postupem času se sál začal zaplňovat. Ddůležitě vypadající muž v překrásně zdobených šatech na nás kynul svoji pravicí. "Asi nás zdraví.", proběhlo mi hlavou, a tak jsem vstal a poklonil se. Náhle se místností rozezněl zvuk trubek, který probudil všechny pospávající přítomné, dokonce jsem si všiml, že jeden postarší muž sedící téměř naproti nám, nejspíš doopravdy spal a neočekávaný hluk ho téměř shodil ze židle. "V takovéhle chvíli se přece nemůžeš smát a zvláště za těchto okolností!!!", říkal jsem si, ale v duchu jsem se smál, až jsem se za břicho popadal, bylo to poprvé, od chvíle co jsem zavítal do těchto končin, co jsem se cítil uvolněný. Se zvukem trubek zavítal do sálu i král, který všechny pozdravil a zahájil hostinu. Jídlo vypadalo úchvatně. Zvuky vycházející z mého žaludku, napovídaly o stavu, v jakém jsem se nacházel, a tak nebylo žádným překvapením, že podobně jako hobití dobrodruh sedící po mé pravici jsem se rychle pustil do konzumace pokrmů ležících na stole. |
| |
| Palác - sál Neznámy hlas, ma vytrhol s mojej biedy a takmer sa mi zastavilo srdce. Obzrel som sa a za mnou stál elf, navlečený v šatách, ktoré mu zjavne nesadli. Aspoň v tom nie som sám... "Som Nohoruka, teší ma. A veľmi rád by som vás poprosil, aby ste sa už nikdy nepriplížili za môj chrbát. Takmer som umrel." Odpovedal som mu. Znova som si napravil nohavice, znova sa ozvalo zlovestné zapraskanie. "Šaty? Som rád, že nie som šľachtic. Toto je utrpenie." dodal som s úškľabkom. Miestečko sme dostali pekné, s výhľadom, hoci mňa skôr zaujímalo to, čo bolo na stole. Priamo predo mnou sa týčila hora pečeného seliatka, vedľa boli zemiačiky, dusená zelenina, pečené kurčatá, holuby... Nepochybujem, že tu niekde budú mať aj vysmážané kobylky s pikantnou omáčkou, tak obľúbené v južnej časti nášho malého kraja. Takmer podvedome som odzdravil radcu, ktorý nám zakýval. Odpil som si vína a snažil sa nemyslieť na jedlo. Pre mňa to bola strašná skúška, pozerať na všetky tie dobroty a nemôcť sa ich ani dotknúť... Keby to bola hobbitia večera, všetci by už boli najedení a tí, čo by prišli neskoro by mali smolu. Zazneli fanfáry. Po druhý krát som mal pocit, že moje srdce sa na to všetko vykašle a dá si šlofíka. Prišiel kráľ. Napriek šoku som takmer zakričal radosťou. Znamená to, že prichádza čas žranice. S skutočne tomu bolo tak. "Every man for himself!" zašeptal som si a pustil sa do všetkého toho predo mnou. Nakladal som na tanier plnými priehršťami. Až dodatočne som si spomenul na slušnú výchovu. Namáhavo som prehltol. "Prajem dobrú chuť." Povedal som s milým úsmevom okolosediacim a znova sa ponoril do kráľovstva nezdravých, no zato strašne chutných pokrmov. |
| |
 | Mesto : Šinu si to štrekou mezi domky a nepřestavam sa divat jak to dotyčnaj štavitel totálně zvrtol. Naši ogaři by to vyštavěli po svém, a ťach oken to byl strašnaj tupac. Moj dědok by řekol, kopňata ho do šišky a až se mu rozsviťa zburá to sám z vostoudy Paveza na zadoch sa hůpala a me vysechalo v kru, tak sam si to šinol k nejbližšej nálevně zvedav co tam nalevaju. Cesto jsem narazal na par šaškov a kejklířov a calkam sam sa pobaval a podorovaj ja zlatku. Nalevna už byla viďat, nějákaj děva mi ju doporučíla tak to tam zkušam. Do dveřej vejdo pajzl vysokaj asejc (150 centimetrů ) par colov, hlavu ma zdobie dluhé hnědé vlasy a vůsi. Oďan som v kombinacije platovej a krožkovej zbroji s koženejm podšiťam takža tolak nehlučam, velky frňák a dluhá obočí s uhlíkovajma očama. Na zadoch sa hupa paveza a u bokov dve valečna kladiva s budci a háky. Držam sa z příma a dloubnu tomu praseti do pupku. ,, Osam piv a honam vyschla ma v kru´´ svalim svu zadnicu na žedlu a prasknu pěsťu do stlu. Slinu mam ako prase. |
| |
| Mariana: Tví lidé tě poslechnou a jen jeden z nich ho přidrží u země. Upír se lstivě usmívá. Vytrhne se ze sevření jednoho z vašich a pokusí se postavit. Podívá se na tebe a vyhrne rukáv své róby. Na zápěstí odhalí tetování ve tvaru černého draka. Nevíš co to má přesně znamenat, ale ten znak znáš. „Můj pán mne poslal k vám.“ V tom si vzpomeneš. Ten znak patří k upírovi sídlícímu daleko až za hranicemi, je to přítel tvého pána a vaše dva klany si po staletí pomáhají. |
| |
| Palác-hostina(Nohoruka,Valen,Irschin) Do místnosti vstoupí vám neznámý muž.(Valen) Sál je již plný a všichni jedí tiše a jen sem tam zaslechnete tichý šum a šepot. Lidé postupně dojedí a dopijí víno. Rozloučí se s králem a sál se pomalu začíná vyprazdňovat. Valen je usazen k ostatním dobrodruhům. Sál se brzy vyprázdní a zůstane tam pouze král a jeho komorník a tedy vy. Král se podívá k vám a přisedne si. Komorník zůstane stát. „Tak. Vaším prvním úkolem, bude se dostat ke králi Jindřichu. Víte lidé pochybují o tom, že se někdo k tomuto úkolu přihlásí. Kolují sice řeči, že se takový blázni našli, ale i přesto by bylo vcelku dobré, kdyby jste se představili jako vyslanci krále. Pro jistotu vám dáme dopis s dalšími informacemi pro Jindřicha. Pečeť našeho krále by měla všechny zvědavce přesvědčit o naší pravdě. U Jindřicha budete mít možnost zjistit další věci. On sám měl kdysi možnost ho spatřit a tak vám dá lepší rady než. Jen prosím, s nikým o vašem úkole nemluvte. A bude lepší, když nebudete kámen nazývat jeho pravým jménem.“ Komorník se rozejde ke dveřím. „Dovolte mi doprovodit vás do vašich pokojů. Zítra brzy ráno, ještě za svítání vás budou u zadní brány čekat koně i s veškerými věcmi.“ Doprovodí vás do vašich pokojů. |
| |
| Buldun: Už když přicházíš do hostince tě všichni tázavě sledují. Nejspíše většina z nich ještě trpaslíka nikdy neviděli. Hostinský ti věnuje úsměv, ale nepodaří se mu zakrýt jeho překvapení, když si objednáš osm piv. Společně s mladou děvčinou začne nalívat a postupně před tebe stavět plné korbely. Pivo je to výborné, ale na vaše určitě nemá. Ale jsi nucen uznat, že na lidi je tento mok výborný. Hostinský neváhá a postupně před tebe postaví i zbylé korbely a tiše tě všichni pozorují. |
| |
| džungle Prohlédnu si neznámého od hlavy k patě a hlavně jeho zranění...pak si vyhrne rukáv a ukáže mi tetování černého draka... Dobře...pojď se mnou...Vy sostatní na stromy a vyčkávat!!! rozkážu svým mužům a neznámého odvedu kousek stranou...přitom ještě nezapomenu vzít svůj meč... Čeho si žádá tvůj pán? A co tě na cestě potkalo, že sji tolik zraněný, krom tedy zranění od mých vojáků... zeptám se ho a rozhlédnu se... Zde totiž není radno se teď poghybovat a zrovna celý zakrvácený....každou chvíli má tudy proběhnout smečka vlkodlaků...my máme za úkol je pobít...být vámi, tak se rovněž schovám na strom, tam jsete relativně v bezpečí...teď s vámi nemohu poslat žádného ze svých mužů a já také nemohu odjet... dopovím a čekám na odpověĎ na všechny své otázky... |
| |
| Hostinec : Enem ja přede mna začne sazet už prolejvam hdlo, mok ja to celkam dobre a tak chetnu u pateho slinu. Nyní věru není tento dóm nálevna, ale ucházející hospa. u třeťaho už začenam bet moc vesel a u osmeho poručam dalše dvě, preče jen je dobre zaokruhlit to. Po vusech kanou kapěnky moku aj ma žravů. ,, Hospodo maš něčehos do huby, požral bych sa něčeho. Pečínku bys třebes nemal?´´ loupnu po něm okem a prohlédnu si hosty okolo. Tahnul sem sa takovu štreku asejc až z naših hoor tak je moja chuťka pochopitelna. Teperva začenam bejt přívětiv a pobrukuju si eden naš rem. ,,Strme skálky rustu, trpasleci maji kožu tlustu... kameni jam nevadí, sic sa enem hledají ...´´ |
| |
 | džungle Vylezu zpátky na strom jak si přeje Mariana, ikdyž bych nemusel. Její telepatické rozkazy neposlouchám nebo si z nich vybírám to co potřebuji. Teď sedím na stromě opřený o větev. Luk co mne tlačil do zad jsem si vzal do ruky. Dlouhá černá róba s kápí skrýva až nebezpečnou pečlivost připravenosti k boji. Na zádech z róby čouhají dva jílce krátkých stříbrných mečů podobných wakizashi, nyní je zde i toulec, který tam nebývá až zas tak často. Na hrudi a za pasem našlo své místo několik stříbrných vrhacích dýk a hvězdic. Černá halena, kalhoty a kožené černé boty skvěle ladí s mladíkovími krátkými černými vlasy. I jeho oči jsou černé. Špičaté uši nasvědčují tomu, že byl kdysi příslušníkem rasy elfů, ale to nikdo nemůže teď videt, jelikož náš neznámí má od doby kdy ho ostatní viděli stále kápi na hlavě. |
| |
| Spokojne som sa usadil a sledoval, ako sa sála vyprázdňuje.toto bola najlepšia hostina za posledných sto rokov, to by som bol ochotný odprisahať. Zakýval som ešte novopríchodziemu a spokojne som sa venoval tráveniu. Počúval som, čo kráľ hovorí, no len tak, jedným uchom. Musel som sa uškrnúť, bo vyslanca som ešte nerobil. "Ehm.. Vaše veličenstvo? Mal by som otázku. Ako vyslanci budeme musieť nosiť takéto šaty?" spýtal som sa kráľa, keď skončil. Toto ma veľmi zaujímalo, pretože ak áno, radšej sa vykašem na ten sľub a budem nečestný chudobný hobbit v pohodlných šatách. Vypočul som si odpoveď a nechal som sa doviesť na izbu. Tam som zo seba zhodil šaty, chvíľu sa producíroval tak, ako ma pán boh stvoril, užívajúc si ten pocit slobody. No zdravý rozum nakoniec prevládol, hodil som na eba nočnú košeľu (ktorú mi niekto prezieravo nachystal a vliezol do postele. Zajtra veľmi skoro ráno vstávam a nechcel by som to prepásť.... |
| |
| Palác-hostina: Nikdo, vyjma mile vypadajícího mladého hobita, mi neodpověděl na pozdrav, nikdo ale také neprojevil námitky proti mému přisednutí. Posadil jsem se tedy tiše ke stolu a nechal se, během hostiny, jako ostatní, obsluhovat při jídle. Nepromluvil jsem ani slovo ani při, nebo po dokončení proslovu, jenž k nám měl král. Vše jsem pozorně vyslechl a pečlivě si uložil do paměti. Pouze poté, co ostatní hosté odešli a v místnosti zůstal pouze král, mladý hobit a já, nechal jsem nejdříve promluvit hobita a poté jsem i já promluvil. "Děkuji za vaši milou pohostinnost, Vaše Veličenstvo. Mé jméno je Valen Andragorn a rád budu jedním z těch, kteří přinesou zdraví vaší spanilé dceři. Nepožaduji na cestu nic, jsem plnně vybaven. Snad jen trochu jídla a vody. Koně mám vlastního. Jen bych chtěl, nežli odjedeme za svým posláním, spatřit princeznu. Jsem nadán magií mimo jiné i léčitelskou a dovoluji si vznést zde naději, že by má léčba mohla snad princezně trochu ulevit." Pronesu své přání, vpravdě neskromné a povstanu a přesto, že se při tomto rytířském gestu, řadícím jasně mou osobu k urozeným, značně ozývají má ostatním ukrytá stará zranění, pokleknu před králem na pravé koleno, umožňujíc mu tak pokořit mne, pokud by chtěl. Je to gesto důvěry a oddanosti nižšího šlechtice vyššímu. |
| |
| Ojoj. To jsem nečekala. Otevírám oči do šera,i když mě zaslepuje hořká bolest hlavy. Roce mám svázané za hlavou, i nohy mi dtrží pouta, připomínající mi dávné doby, než jsem zapomněla, jaké to je být chycená. Okamžitě si to začnu vyčítat, mlha se z mé hlavy už zvedla a já začínám přemýšlet. Mé rudé oči, předtím hledící, ale nevidící si našli tvář toho vlkodlaka a vzdorně do so ní zabodlo. Výčitky neznají konce, ale navenek není nic znát. Brzo se dočkáš smrti, vlčku... Řeknu posměšně a zalomcuji pouty na rukou. Rychle jsem si uvědomila, že ani kouzlem to tak jednoduché nebude...a že se odtut hned nedostanu. Pouta jsou příliž pevná. Chytil se mě stud za to, že jsem snad ani nevešla do brány a že můj úkol není splněný. Pak jsem dostala vztek a nakonec jsem v duchu příšerně proklínala to zvíře přede mnou. |
| |
| Džungle: (Mariana, Wyien) Muž se bez jakýchkoliv problémů vytrhne ze tvého sevření. Úsměv hrající mu na tváři se ti ani trochu nelíbí. Tetování schová a pomalým krokem jde dál. „Promiňte mi, ale tato záležitost se týká pouze mého a vašeho pána.“ Naznačí lehkou posměšnou úklonu. „Dokáži se o sebe postarat a co se mi stalo? Nemusí vás to zajímat.“ Ušklíbne se. „A být vámi, schovám se na strom jako ostatní. Ti vlčci jsou blízko.“ Znovu se ukloní a klidně a pomalu se vydá dál. Vypadá to, že ta jeho zranění mu vůbec nevadí. Chvíli tam stojíš a pozoruješ ho, v tom tě upoutá varování vaší hlídky, něco se blíží. Vězení- Katharina: Vlkodlak se tváří spokojeně. Je vidět, jak moc se krotí a neublíží ti. „Neboj se holčičko. I kdyby bylo to co říkáš pravda, ty se toho nedožiješ.“ Ukáže své tesáky. Nejspíše se nedokáže přeměnit pořádně, protože pach z jeho úst a tesáky schované za rty ho prozrazují již z dálky. Stále si tě prohlíží. „Tak koukej začít zpívat holčičko.“ V ruce se mu něco zaleskne. Pomalu kráčí k tobě a věc v rukou schovává. Tělo ti začíná ovládat strach o holý život, ale utéct se ti nepodaří. Vlk-muž je už přímo u tebe a jeho pohled ti nahání strach ještě větší. Znovu otevře ústa a chystá se něco říct, ale nestihne to. Jeho tělem projde něco stříbřitého a on padne vedle tebe. Někdo ti uvolní ruce i nohy a rychle tě zvedne. „Hlavně neječ.“ Zaslechneš a aniž by jsi stihla něco udělat ocitáte se opět v džungli a míříte po cestě pryč. Muž vedle tebe ti nikoho nepřipomíná. Je celý zahalený v černém, jen když jeho plášť vlaje kolem jeho těla, zahlédneš rudou róbu schovanou pod ním. Po určité době muž zpomalí. „Běž říct tvému pánu, ať očekává návštěvu a kámen střeží víc než kdy dřív. O mě se zatím nezmiňuj, ale ještě se uvidíme.“ Kývnutím hlavy se s tebou rozloučí a zmizí. Nejspíše použil nějaký teleport a nebo trik, který ty sama neznáš. |
| |
| Hostinec-Buldun: Jeden z přísedících se zvedne a pomalu odchází. (Korgar). Hostinský tě nesleduje nijak moc přívětivě, ale neprotestuje. Nalije další dva korbele piva a položí je před tebe na stůl. Děvečka se někam ztratila a možná je to i dobře. Lidé okolo si tě nejapně prohlížejí, nikdo si netroufne říct ani slovo. Nejsou asi moc zvyklý na trpaslíky s vousy od piva a veselou náladou. Než stačíš vypít první korbel piva, na stole před tebou leží i objednané jídlo. Hostinský to položí na stůl a beze slova odejde. Po chvíli se vrátí a aniž by se na tebe podíval se tě otáže. „Budete si přát ještě něco jiného? Budete chtít také pokoj?“ Otře stůl politý pivem, které trochu vystříklo z korbelu, který si prudce postavil na stůl. Hostinec-Korgar: Hostinský ti podá trochu odřený klíček a s úklonou ti popřeje dobrou noc. Avšak dřív, než stihneš vystoupat po schodech nahoru do patra, zaslechneš bujarý hlas trpaslíka. Vypadá již docela připitě. Asi to přehnal s tím zlatavým mokem. Ohlédneš se a nedokážeš se ubránit úsměvu. Všichni hosté se tváří ne moc potěšeně z trpaslíkovi návštěvy. Vydám se od svého pokoje. I když si zvyklí na trochu jinačí ubytování, musíš uznat, že i tohle je únosné. Pohodlná postel nalevo od okna, skříň na tvé věci a stůl se zrcadlem, čistou vodou a jednou dřevěnou židlí. Na stole stojí svíčka, nejspíše má poskytovat hlavní zdroj světla, avšak nikdo ji ještě nezapálil. Neváháš a ulehneš do postele. Stále zezdola slyšíš rozjetého trpaslíka a usnout se ti moc nedaří. |
| |
| Hostinec-palác(Nohoruka,Valen, Irschin) Král si vás všechny pohlédne a na jeho staré vrásčité tváři se objeví úsměv. „jistě, že tyto šaty nosit nemusíte. V nich nelze vydržet den. I já jsem to vždy nesnášel, avšak patří to k slušnému vychování.“ Smutně si povzdechne a překvapeně sleduje Valena a jeho gesta. Své překvapení se ani nesnaží zakrýt a vybídne tě, abys povstal. „Tvé přání ať je splněno mladý muži. Promiň mi mé pochyby, možná tě podceňuji, ale bylo tu spousta mágů, alchymistů, léčitelů a nikdo z nich nic nesvedl.“ Smutně zavrtí hlavou a vstane. „Dobrá. Půjdete se mnou. Ostatní se můžete vrátit do vašich pokojů a oddat se odpočinku. Věřte mi, že po cestě už ho moc nebude.“ Mávne na sluhu a ten odejde velkou branou, kterou jste přišli. Přidrží ji pootevřenou a vybídne vás, aby jste ho následovali. Zavede vás do svých pokojů a popřeje dobrou noc a hodně štěstí. Valen: Král počká až ostatní odejdou a zamíří k bočním dveřím. „Dcera je mým jediným potomkem. Má žena zemřela u porodu a ona je jediný člověk, kterého tu mám. Pokud zemře, zůstanu sám a po mé smrti zůstane království bez panovníka. Právo na trůn získá můj vzdálený bratranec a ten není dobrým vládcem.“ Posmutněle projde několika chodbami. Je to čiré bludiště, sám bez svých kouzelných schopností by jsi se zde asi nevyznal. Nakonec se král zastaví před schodištěm jako by ani nahoru jít nechtěl. Nakonec se však rozhodne jít dál. Schodiště končí až u menších dubových dveří. Král je otevře a ocitnete se v menším sále. Vypadá to na princezniny komnaty. Ona sama leží ve své posteli. Je očarovaná a jen díky tomu pořád naživu. Nemůže ji být víc jak 17 let. Tvář má mrtvolně bledou, ale všechny životní funkce jsou zatím v pořádku. „Náš čaroděj ji uvedl do umělého spánky a tím zpomalil nemoc, kterou byla napadena.“ Dívka má havraně zabarvené lokny rozprostřené po polštáři kolem své hlavy. Víčka stisknuta a ruce složené podél svého těla. Tiše oddychuje přikryta dekou až po prsa. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro V tom se ozve tlukot křídel a pták ti přistane na rameni. Zpráva, kterou ti nese tě nepotěší. Skupinu, kterou jsi vyslal čeká veliké překvapení. V džungli na ně čeká skupina upírů a dokoce s posilami. Bohužel už je asi pozdě. Také ti sám vysvětluje, že cestou zahlédl dva upíry, spíše upíra a upírku utíkat směrem odsud a že je možné, že vědí, něco co vědět nemějí. To je vše co ti řekne a odletí ven. Asi má hlad. |
| |
| Hostinec U Prasečí hlavy ,, Co sa mysláš ža sam něake břídil, přihoď ešťa troja´´! Řeknu vesele a pak jej čapnu za ruku. ,, Neviáš o něakém kšaftě, sam žoldák tak sem zvedav estla o necem nevieš´´? Usmevám se na ňa. Tož většena lidu nálevníky podcuňuje ale oňa su lecky znaluší než knihmolové... Tak kopnu do sebe ty piva hned a začnu se živit. |
| |
| Hostinec Dostanu klíč a hostinskému za vše slušně poděkuji, i když jsem to nikdy ve zvyku neměl, ale tady se mi moc nechce budit pohoršení. Odeberu se nahoru k pokoji, který má stejné číslo jako můj klíč. Než se stačím vyškrábat nahoru, zaslechnu hlas. Podle tónu a barvy mi připadá, že dotyčný už dnes asi něco vypil. Otočím se a spatřím typického konzumenta piva - trpaslíka. Všichni hosti v jeho blízkosti se smějí a jsou veselí. Jak ho pozoruji, ani já se po chvíli smíchu neubráním, ale pak již pokračuji do svého pokoje. Vejdu do celkem obstojně vypadajícího pokoje. Postel, nábytek a umyvadlo s čistou vodou... Typický hostinský pokoj. Své věci odložím do skříně, některé jiné položím na zem či jinam. Trochu se opláchnu v umyvadle a zahledím se z okna. Na stole, který tu je, stojí bílá svíčka střední velikosti. Nemám čím bych ji zapálil a tak se nechám zahalit temnotou a ve tmě ulehnu s cílem usnout. Jenomže nějak pořád nemůžu zabrat, buď mám moc živé myšlenky nebo je to tím trpaslíkem dole. Takhle přemýšlím a snažím se usnout již hodnou chvíli, ale zdola je stále slyšet trpaslíka. Nakonec nad tím vším jen zavrtím hlavou a nechám trpaslíka trpaslíkem. |
| |
 | Džungle Wrrrrrrr…. Poslední dobou si tu upíři až moc dovolují…. Bude potřeba je zkrotit. Doposavad si povětšinou dělali otroky oni z nás, je čas to změnit! Bohužel.. tohle sama nezvládnu… bude třeba najít více spojenců…. Nebýt Stříbrovlase, možná bych to již vzdala… avšak i on bojuje za stejnou věc… má hvězda ve stínech… poslední plamínek naděje… to on mi dal sílu znovu bojovat.. aniž by o tom věděl! To pro něj tu stále jsem… Oheň, zdroj světla a tepla jež jsme rozžehli, již pomalu dohořívá. Tiše se převalím na břicho. Prameny mých dlouhých černých vlasů zaplaví mé nahé tělo. Mé svůdné ženské křivky však ještě zvýrazní. Líně pozvednu ruku a položím jí svému společníkovi na obnažené rameno. Lehce přejedu svými drápky po jeho šíji, krku a zádech. Je to tak dávno, co můj rod vyvraždili upíři, ale já nikdy nezapomněla. Právě touha pomstít je, mě vrátila zpět k životu. I když jen polovičnímu. Ve dne nikým, ale v noci nebezpečná šelma prahnoucí po smrti a zabíjení. Nyní ta šelma však musí být umlčena. Nemůžu vpadnout do úkrytu upírů a začít s nimi bojovat sama nebo jen se Stříbrnovlasem. Sic bychom jich mnoho vzali do hrobu s sebou, nebyli by všichni a to by bylo k ničemu. Tahle havěť se množí jako krysy. Jedinou možností je najít více spojenců ve vlastních řadách. Poté by se dala spustit nějaká invaze. O tom prozatím ale je zřejmě zbytečné přemýšlet. Hlavní je teď najít sídlo. Dle informací jež jsem si vyzjistila , mělo by být kdesi v téhle džungli. Zadívá se mezi hustý porost stromů. Její oči jím přímo prostupují. Hledá každou stopu jež by jí prozradila, kdy by se mohlo sídlo nacházet Ty včerejší stopy drápů jež byly na stromě vyřezány, budou nejspíše dobrým vodítkem. Řekla bych, že se pomalu ale jistě blížíme k našemu cíli… největšímu sídlu Vlkodlaků. Její pohled sklouzne ze stromů na svého společníka, jež leží téměř vysvlečený vedle ní. Pomalu se k němu natáhne a svými rty jej začne laskat na zádech a páteři... |
| |
| Palác Potešený kráľovou odpoveďou som sa mu hlboko uklonil. "Milý človek. Rozhodne nemal byť kráľom, dokážem si ho predstaviť ako hostinského. Proste, veľmi milý chlapík." pomyslel som si zvesela. takíto ľudia sa páčia mojej náture. Nechal som sa odviesť sluhom, šťastný, že nemusím blúdiť sám. A ešte šťastnejší som bol v momente, keď som zo seba zhodil tie prekliate šaty. Chvíľku som len tak pobehoval po izbe, tešiac sa zo skvostnej nahoty, no po chvíli som si uvedomil, že sa správam detinsky. Obliekol som sa do nočnej košele, prezieravo nachystanej na posteli a zaľahol. Chvíľku som ešte sledoval prácu pavúka v jednom rohu, no prestalo ma to baviť. Sfúkol som sviečku na svojom stolíka a pri jemne pootvorenom okne som zaspal, obklopený naprosto nebývalým pohodlím. takto som si predstavoval nebo... |
| |
 | Džungle Otočím hlavu a koukám jak má společnice pozoruje okolí...Poté se trošku lenošně otočím na záda, obejmu svou společnici, pak ji posadím na sebe a políbím... Ach kdyby tak věděla co k ní cítím a jak moc rád jsem že s ní můžu být...Byl to snad osud že sem ji potkal a nebo taky jen náhoda každopádně sem se do ní zamiloval tak moc že za ni položím i život bude-li třeba... Zlato vyrazíme už na cestu???Cítím že už jsme blízko cíle... Nadhodím jen tak svuj nápad a znovu se přisaji k jejím rtům a jednou rukou ji při tom hladím na bříšku kdežto druhou ji přejíždím po zátylku... Co bych asi teď dělal nebýt jí???Ach ano byl bych nejspíš někde upálenej nebo bych padl při rvačkách s upirama...To ona mě ještě drží na živu...Nehodlám ji jen tak ztratit to i kdybych měl položit svůj život za její tak dokud tu budu nic se jí nestane...Na tohle sem přísahal sám sobě... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Již dlouho jste nehrália enbudu vás za to trestat. Jen pokud možno jen co tu budete mi prosím napište soukromou zprávu a nebo v jeskyní poště ať se dohodneme na pokračování;-) Moc vám děkuji:-) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Již dlouho jste nehrália enbudu vás za to trestat. Jen pokud možno jen co tu budete mi prosím napište soukromou zprávu a nebo v jeskyní poště ať se dohodneme na pokračování;-) Moc vám děkuji:-) |
| |
| Džungle K mému pánu tě nepustím...ne teď... řeknu mu rozhodně a přiloží ostří svého meče hbitě k jeho krku... Půjdeš s námi ať se ti to líbí, nebo ne...mí muži...ti pomohou na strom když si tolik zraněn... odseknu a s ironií písknu na své muže, mimo jiné i na WYJENA... Pomožte pánovi na strom...jakmile tu skončíme...doprovodí nás zpět... mí muži ho hbitě chytí a na stromě ho pohlídají...i já vyskočím na strom a napnu luk s postříbřenými šípy... Připravte se a tiše...jakmile budou v našem středu...palte...vydám povel a pak palte podle libosti...a hlídejte našeho hosta!!! rozkážu telepatií a poslední slova jdou nejspíše k Wyjenovi... Proč já ho svěřím zrovna tomu, co má problém mně uznat jako jeho vůdkyni... nadávám si v duchu sama sobě a vyčkávám, až ty přerostlé psiska doběhnou... |
| |
| Džungle Zatímco pomáhám trochu se vzpírajícímu upírovy do koruny stromu, mé oči probodávájí Nassiu. Mě bude říkat co mám dělat, pche. Vylezu společně za naším hostem a připravím se k boji. Nassinina slova vezmu jako když mi někdo odznámí výsledek boje v půli zápasu, když už dávno vím jaká strana vyhraje, díky nemalím finančním dávkám jistých bohatých měšťanů. No nepovídej. chtěl bych jí říct, ale nakonec si to řeknu jen v myšlenkách. |
| |
| Sleduji, jak se pomalu tělo mého věznitele kácí k zemi, když ho probodává lesklá zbraň. S´trach svírající mi útroby zmizel stejně jako pouta na mých zápěstích. Vstala sjem, ještě se mi trochu motala hlava. Nevěděla jsem, jak poděkovat tomu..muži...ani jsem nevěděla, co je zač a poč mi pomohl. Prostě jsem se jen nechala vyvést z té hnusné budovy, páchnoucím tím špinavým rodem. A pak, když bylo po všem, zmizel ten neznámý stejně rychle jako se objevil a mi zůstal v uších jen jeho vzkaz. Neváhala jsem a rozešla jsem se do noci, k našemu sídlu. Hlavou mi bzučelo spoustu otázek a pocitů, když jsem procházela branou. Už jsem ani nevnímala cestu k Pánovi. Stanula jsem před jeho dveřmi a kousla se do rtu. Jak vysvětlím svou neschopnost? Ale teď je důležitější předat vzkaz. Ozvalo se zaklepání na těžké dveře, které mě od Pána dělily. |
| |
| soukromá zpráva od Valen Andragorn pro Chvíli pak stojím a hledím na ležící dívku, skoro ještě dítě. Jako bych ji snad pohledem mohl udržet při životě. "Máte velmi krásnou dceru. Ale...je ještě téměř dítě. Tak mladý by nikdo neměl zemřít. Přesto, jak se zdá, té krásné dívce kdosi, nebo cosi bere energii, potřebnou k životu. Nebyla princezna unavená a posmutnělá, než onemocněla? Nestýkala se bez dozoru třetí osoby s někým, koho vy by jste neznal? Neměla....hmm.....třeba známost?" Táži se a při tom zkušenými pohyby rukou nad místem, kde kouzlo královského čaroděje tvoří kolem princezny ochranný obal, pomocí magie zjišťuji dívčin skutečný stav. Co zjišťuji se mi, přes značné zpomalení procesu díky právě tomu kouzlu, nechce líbit. "Možná......že bych se mohl pokusit té vaší dívence ještě trochu pomoci, Vaše Veličenstvo. Použiji stejné kouzlo, jaké použil váš dvorní čaroděj, jen je trochu upravím, aby se na ně to jeho kouzlo navázalo. Podaří-li se to, princezna se bude moci na pár minut týdně probrat, bez rizika zhoršení stavu. Pokud ne, posílí kouzlo alespoň již existující zpomalení a poskytne nám tak delší čas na hledání kamene i případné příčiny nemoci. Kouzlo ale musí být vytvořeno v naprostém klidu. Jsem si vědom že svou dceru nesvěříte samotnou do rukou muže, jehož neznáte, ačkoliv má minulost vám jistě není neznáma. Nevidím důvod, proč by jste nemohl procesu přihlížet. Ale, prosím aby jste nezasahoval. A to i v případě, že budete mít nějaké otázky, nebo kouzlo bude vypadat jinak, než to původní." A maje tak své vysvětlení i prosbu za dostatečné, soustředím se na vytvoření kouzla doufaje, že král poodstoupí a poskytne mi k jeho vytváření bezpečný prostor. Mé ruce se automaticky skládají do potřebných runových znaků a ve vzduchu nad princeznou kreslí složitý obrazec kouzla. obrazec modře zasvítí a pomalu mizí, jak se z něj modrá, příjemná zář rozprostírá kolem princezny. Dívka je na několik vteřin silou magie jemně pozdvižena deset centimetrů nad lůžko a poté, co se modrá záře spojí s pouhým okem laika neviditelnou aurou původního kouzla, je opět jemně položena. když modrá záře zcela nového dvakrát tak silného, kouzla zanikne v neviditelném obalu kolem ležící dívky, jako bych se právě probral z hlubokého transu promluvím ke králi. "Kouzla jsou spojena, můj pane. Zda bude možno zkusit princeznu na několik vteřin probudit, či zda jen došlo k posílení bariéry, kterou musí překonat ten, nebo to, co bere princezně energii, to zjistíme až za dvě hodiny. Až se obě kouzla dostatečně sehrají a stabilizují. Zatím však není důvod. proč by to jít nemělo." Ale sám jsem vyčerpán, ikdyž najevo to nedávám. |
| |
| Hospoda: Buldun: Hospodský se na tebe trochu již vyděšeně podívá. Rychle donese co žádáš a nenápadně naznačí své ženě a dceři, ať raději do lokálu nyní moc nechodí. „Samozřejmě že vím o nějaké práci.“ Lehce se usměje a posadí se poblíž tebe. „Král shání odvážlivce. Jeho dcera vážně onemocněla a nyní ji drží při životě pouze kouzlo, které zpomalilo průběh nemoci a tím jí prodloužilo život. Jediné co by ji mohlo zachránit je prastarý kámen Silmelom. Slyšel jste o něm? Je to kámen, hodně starý, prý do něj jeden čaroděj skryl svou moc. Avšak toho zabili a kámen zůstal. S pomocí té moci, se dá udělat vlastně skoro cokoliv. Ale bude problém ho najít…“ Prohlédne si tě. „Víte, přeci jen je to možná pouze báchorka. Nikdo neví, kde by se Silmelom měl nacházet.“ Ušklíbne se. Doteď tě oslovoval jako muže, asi tu trpaslici vážně nikdy neměl. Patras: Konečně se ti podaří usnout, ale někdo tě vzbudí. Chtěl jsi se vydat do paláce, avšak strážní tě tam již nevpustili. Venku se již dávno setmělo a ty ležíš na své posteli. Zaposloucháš se do ticha noci a uvědomíš co tě vzbudilo. Dole v lokále je stále živo a nejspíše nějaký ochlasta vyřvává na celou budovu. Otočíš se na druhý bok a pokusíš se znovu usnout, ale nedaří se. Pokaždé když zavřeš oči, znovu uslyšíš pronikavý hlas toho nejspíše muže dole. Začínáš toho mít dost….. |
| |
| Džungle: Lykaón a Arganit: Oba vstanete a trochu neochotně se vydáte dál. Tušíte, že zde nejste sami a vše se vám jen potvrdí, když uslyšíte šramot a z jedné větve poblíž vás se zvedne malý ptáček a kamsi odletí. Oba kráčíte bok po boku a vaše smysli vás varují. Někde poblíž je nějaký upír a nebo skupina upírů, ale kde? Zastavíte se a marně rozhlížíte. Nikde nikoho nevidíte, ale vaše smysli se nikdy nepletli… Mariana: Přiložíš ostří svého meče k jeho krku a on si tě vklidu prohlíží. “Měla by jste si srovnat mužstvo a připravit se. Už jsou blízko. Věnuje ti úsměv a rozplyne se v páru. V tom zaslechnete někoho přicházet. Všude kolem je ticho a tví lidé o tom nejspíše vědí také. Všichni se schovali a jen ty sama stojíš nyní dost nápadně na cestě. Rozhodneš se zjistit co to je. Tvé smysli tě nezklamou a brzy sleduješ z dostatečné vzdálenosti mladý páreček. (Arganit a Lykaóna) Wyien: S pobavením sleduješ jak se tvá údajná velitelka baví s neznámým upírem a ten ji pak zmizí doslova jako pára nad hrncem. Neubráníš se úsměvu, ale něco tě varuje. Cítíš někde poblíž přítomnost někoho na koho čekáte již dlouho. Tvá velitelka nedává pozor a tak se ti naskýtá možná jediná příležitost, ukázat ji co v tobě je… |
| |
| Valen: Král se nestačí divit. Tiše sleduje všechny tvá gesta a lze v něm rozpoznat touhu vykřiknout a zabránit. V očích se mu zračí strach až šílenství. Když přestaneš kouzlit zmateně se na tebe podívá. Tvá odpověď ho lehce uklidní. Tiše pozoruje bledou tvář své dcery a smutek v jeho tváři mluví za vše. Nakonec se posadí na okraj princezniny postele a s velkou dávkou smutku a také lásky i něhy se zadívá na mladou dívku. Smutně si povzdechne. „Děkuji ti mladý muži. Měl by jsi se jít vypsat. Věř mi, že vaše cesta nebude jednoduchá a od zítřka toho spánku moc nebude.“ Vážně se na tebe zadívá. „Ohlídám ji a kdyby se cokoliv dělo, pošlu pro tebe.“ Naznačí lehký úsměv. „Přeji ti dobrou noc a hodně štěstí na cestu.“ Do dveří vstoupí služebná a odvede tě do tvého pokoje. Pokoj je čistý a útulný. Pohodlně vyhlížející postel stojí napravo ode dveří. Stůl se zrcadlem a čistou vodou vpravo a přímo naproti tobě je okno. Které již neposkytuje moc světla. Při bližším prohlédnutí najdeš na stole ještě svíčku, která má sloužit nejspíše jako náhradní zdroj světla. |
| |
| U princezny "Děkuji, Vaše Veličenstvo. Ale i vy by jste se měl alespoň chvíli prospat. Vačí dcerušce by teď nemělo nic hrozit." Odpovím a ačkoliv má tvář zůstává vážná a kdyby mne král lépe znal, tušil by, že něco na té nemoci mi dělá starosti, v mých očích se na chvíli zračí vlídný náznak uklidňujícího úsměvu. Ukloním se králi a nechám se služebnou dovést do svého pokoje. V pokoji Jsem unaven tak, že se sotva držím na nohou, ale dříve, než si srovnám v hlavě všechny divoce tam vířící myšlenky a než se pokusím dojít k nějakému, alespoň uspokojivému závěru, nedokázal bych v klidu usnout. Po pokoji se příliš nerozhlížím, pouze počkám, až se služtička rozloučí, na odchodu jí popřeji dobrou noc a lehkým pohybem ruky na dálku rozsvítím svíčku, stojící ve svícnu na stolku u postele. Umyji se, je-li čím. Zabezpečím magicky pokoj proti všem formám nezvaných návštěv. Rozestelu si a zbavím se svrchních vrstev šatstva. Ale lehnout si ještě nejdu. Vzal jsem si od stolu židli a přistavil ji k oknu. Sedím na ní, pozoruji měsíc a hvězdy na obloze......a v klidném tichu třídím své myšlenky. Dokud mne sama nepřemůže únava. Sice ještě nejsem tehdy s výsledkem třídění hotov, ani zcela spokojen, ale tělo už si samo říká o spánek. Ulehnu tedy. zhasím kouzlem svíci a pozorujíc dohasínající knot a třepotání netopýra za oknem, vedoucím nejspíše do zahrady, usínám. Snad bude ráno moudřejší večera. |
| |
| kdyz se zňičehonic probudí tak si vezme boty a zbytek svich veci a psa a jde se psem dolu do hospody kde je pořád živo schlédne co se kde děje.Potom odejde se psem cestou ke strážím aby se zeptal jestli by se mohl přidat k družině co bude hledat náký kamen na uzdravení princezny, cestou kolem se ale kouka jestli neni okolo neco nezvyklého |
| |
| Hospada na odchodu: Ucucnu pieva a dojem poslednech soustou. Přitom ho stalu poslůcham. Odsunam korbelov a nakloňam se na žedlu. ,, Na všech rečů krapet pervdy´´ odpověm mu s ousměvom. ,, Možnejc sem o podobnom kamenov slušal od mojej starej baby´´zapriemešlam a otěram si mastná ručiska do vůsů. Před seba polužam zlatejch za žvanec a mok a jeden za inšformaciů. Zvednu sa a seberů sva dvoja kladiva a zasunam je za pus. Pavezu zavěšam na hřbet. ,, Ať sa ti darie možiku´´ plácnu jej po brieše a kývnuvší všum na rozlučenu zmezam smerom k palacu. |
| |
| džungle To si ještě vyřídíme holomku... Syknu na prchajícího muže...můj meč pak naštvaně prosviští mlhou...která po něm zůstala...mé smysly opravdu zavětří vlkodlaky...ale není jich mnoho...proto jen dám svým mužům telepatií rozkazy... Připravte se......pak si řeknu, že by nebylo nejlepší potulovat se sama...co když jich je více přímo kousek ode mne... Wyiene...pojď......syknu k němu opět telepatií...doufám...že mně v tomto poslechne, protože pokud ne...stihnul by ho krutý trest za neuposlechnutí mého rozkazu...svůj meč zasunu do pochvy po svém boku a natáhnu luk se stříbrnými šípy...v dálce spatřím dvě postavy...ukryji se do křoví tak, aby nebylo nic slyšet...natáhnu tiše dva šípy a zaměřím dvojici...tiše vyčkávám a napínám sluch...abych zjistila co nejvíce... |
| |
| Džungle Zlá předtucha se po chvíli změní v jistotu. Natáhnu svůj luk míříc přesně na místo, kde je naše hrozba. Čekám až se přiblíží jen o pár kroků víc. Pozoruji jak Mariaňini muži na mne jen hledí, jako kdybysi chtěli poklepat na čelo. Když jim a i mne v hlavě zazní její "Přípravte se..." už asi chápou co dělám. Je nesoustředěná, ale asi na vedení této armády stačí... Její další větu poslouchám jen tak na půl a po vteříně si uvědomím, že mi asi něco chtěla. Jelikož nevím kam bych měl jít, tak zůstanu na své pozici. |
| |
| V paláaci:(Všichni co jsou na pokojích) Usnete klidným spánkem. Netrvá to dlouho a někdo vstoupí do vašeho pokoje. Ne moc vřele vás všechny probudí.. "Král vás chce vidět. Bude na vás čekat dole v jídelním sále. Vezměte si všechny své věci, nejspíše budete muset vyrazit na cestu." Když jsi jsou jisti, že jste vzhůru, odejdou a nechají vás napospas vašim myšlenkám a věcem. V sále: Vstoupíte do sálu, kde jste večer hodovali společně s půlkou království. Král již na vás čeká a teprve když se sejdete všichni, promluví. "Bohužel jsme nucen pozměnit vše ohledně vaší cesty." Jeho hlas zní unaveně a smutně. "Našli jsme mezi námi špeha. Někdo se o vaší cestě dozvěděl. Nejspíše vás budou chtít zlikvidovat. Pošlu s vámi ještě hlídače, tak doufám, že vše zvládnete. Jsem nucen vás poslat ještě před svítáním. Tohle nebudou čekat a vám to získá čas, dostat se odsud a třeba se jich i zbavit." Smutně si povzdechne a ve dveřích se objeví jeden ze sloužících. "Přeji vám hodně štěstí. Buďte rychlí a obezřetní, Jindřich na vás čeká a snad vám dokáže poradit." Rozloučí se s vámi a sám usedne unaven na židli. Sluha vás vyvede zadním vchodem ven. Na každého z vás tu čeká kůň (pro ty menší tma jsou poníci). U Valenova koně stojí mladý kluk a drží otěže dvou koní. Vypadá nyní umytě a vcelku spokojeně. Vesele se usmívá. U nohou mu leží velký černý pes. "Omlouvám se, že jsem se neukázal dřív." Lehce se ukloní směrem k Valenovi. "Jeďte rychle. Kousek odsud je les. Jeďte přes něj, bude pro vás dobrým úkrytem před zraky zvědavců. Mapu máte každý přibalen mezi věcmi." S tím se ukloní a tiché bouchnutí dveří svědčí o jeho odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Mariana z Laressu pro |
| |
| Katharina: Dveře se před tebou otevřou. Pán sedí sám ve svém křesle a zřejmě tě očekává. "CO mi neseš za zprávy? Doufám, že jen samé dobré." Zní trochu naštvaně a když se rozhlédneš, spatříš i muže, který tě zachránil sedět v kouske od tvého pána. S ním tam je ještě jeden. Je mu podobný (vypadají jako dvojčata), ale ten druhý má v očích jiskřičky. Připadá ti jako malý uličník. |
| |
| Upíří sídlo, pánova pracovna Ostýchavě vejdu, můj pán sedí v křesle. Je elegantní, jako vždy-má na sobě černou košili a stejné barvy kalhoty. Ale jeho pohled se mi nelíbí, jakoby mě přibíjel svou vahou k zemi. Když se rozhlédnu, vypadám překvapeně. Ten muž tu už je... Zajali mě, pane...Ale tomuto muži se mě podařilo osvobodit. Řekl mi, že Vás přijede navštívit, že ho máte očekávat, ale jak vidím, tak už dorazil. Z vlkodlačích plánů nevím nic...Zklamala jsem. Sklopím hlavu. |
| |
| Vlčí sídlo: Když mi pták zdělí tyto zprávy tak se zamračím,v mích očích je vidět hněv. Všichni sem! Zařvu velice hlasitě,čekám až všichni přiběhnou a pak spustím. Kdo z vás ví o nějakých upírech poblíš jeskyně.Promluvím a čekám na odpověď. |
| |
| Večer v hostinci Odporný hlas trpaslíka konečně opustil mou mysl a já se vydal do krajiny, kde se rodí sny. Ale asi jsem neměl zažít takové krásy, a proto mě prakticky hned probudilo ranní sluníčko. Ráno Teprve svítalo a paprsky dopadly na mé jizvy v obličeji. Ale to jsem už stál na nohou připraven a dokonce i zajímavě rozhodnut. Finanční nouze mě přinutila přihlásit se na ten úkol, tu výpravu, co pořádá král. Předtím jsem to ale nerbral dosti vážně, tak si moc podrobností nepamatuji... Na stole leží zlatá mince a dveře se pomalu zavřely. Slunce již zesílilo a mě oslnilo. Natáhl jsem ruku proti němu a snažil se poptat po královském paláci. Lidé zde byli možná ochotní, ale mě samozřejmě poradila až městská stráž. Ne, já nejsem žádná potvora, já hledám palác! mluvím k jednomu z ozbrojených mužů u brány. A zanedlouho konečně odcházím na místo, odkud bych měl vyrazit. Už mám po krk zvědavých pohledů, které mě obsypávají ze všech stran. Ze strachu o svou odměnu to lidem na potkání neříkám a pokračuji v cestě. |
| |
| Palác Veľmi nešetrne mnou niekto zatriasol. Mal som krásny sen o jedle a pohodlí. Keby bola niekde poruke dýka, chlapík by zle skončil. Vysvetlil mi, o čo ide a odišiel. Vzdychol som a pomaly začal baliť. Celý svet pôsobil ako sen, možno som sa ani poriadne neprebral. Vyhodil som ťažký batoh na plecia, skontroloval izbu, či v nej náhodou nie je niečo, čo síce nie je moje, ale mohlo by sa mi to hodiť a vyrazil som dolu. "Dobré ráno prajem." povedal som ospalo a zdrevnatelo sa kráľovi uklonil. "Tak teda, aké novinky pre nás máte? spýtal som sa a čakal, čo je dôvodom takého skorého ranného rozruchu... |
| |
| V paláci Vlastně mne nebylo třeba budit, neboť , jakožto čaroděj, který se nemůže již nějakou dobu těšit tím, že není znám, jsem si velmi brzy zvykl spát len velmi lehce, takže dříve, nežli mne sluha mohl začít budit, zaslech lsem v pokoji jeho kroky, probudil se a posadil. "Dobrý den. Zřejmě již je čas vstát. Nu, chvilku počkejte hned s vámi půjdu k ostatním." Oslovil jsem jej, dříve. než ke mě došel a stihl něco udělat, či říci. Vstal jsem, použil magii k posvícení, umyl jsem se a oblékl tak rychle, jak jen to bylo možné. A ještě si ve spěchu upravujíc vlasy, již jsem se vydal za zjevně spěchajícím lokajem do místnosti, kde nás čekal král. Jeho proslov jsem vyslechl souistředěně a v absolutní tichosti. rozloučil jsem se pak s králem pouze pokynutím hlavou a povzbudivým úsměvem a spolu s ostatními se nechal sluhou Jindřichem odvést ven. Zde na nás už čekali naši koně. Na mě tam , s mým věrným hřebcem Větrem, čekal i můj nový učedník. S povděkem a milým překvapením jsem shledal, že chlapec je pečlivým pomocníkem a koně že vzorně vysušil, vyhřebelcoval a dal mu krmení a vodu. Kůň se zdá dobře nakrmen a napojen, v dobrém stavu, odpočatý a zvědavě stříhá ušima v předtuše další, nové, cesty za dobrodružstvím. Jen doufám, že i chlapec si trochu odpočinul, když strávil celou noc ve stáji, aby se mi postaral o koně, ikdyž nemusel. Zkontroloval jsem uzdění, upnutí sedla, připnutí a obsah sedlových brašen a nastavení třmenů, něco z uzdění jsem utáhl, třmeny maličko povolil a jedné brašně dopnul řemen, ale jinak byl kůň ustrojen skoro bezchybně. Dokonce chlapec odolal i pokušení nahlédnout do brašen, což vítám, vzhledem k jeho minulosti a situaci, za jaké byl učiněn mým učedníkem, s povděkem a s úctou k jeho snaze napravit se. Dobře jsem si také prohlédl velkého černého psa u chlapcových nohou. Měli jsme mít průvodce. A....můj učedník neříkal, že má psa. Možná, že tím průvodcem bude on.Tenhle pes. Sahl jsem tedy do té bližší ze svých dvou sedlových brašen a zatím, co se s námi Jindřich loučil, vylovil jsem odtud kousek sušené jelení kýty. Pomalu jsem se shýbl a nabídl kousek masa psovi. Jestli si jej vezme, mohl bych jej, až maso sní, zkusit trochu přátelsky podrbat za ušima. Mám psy a zvířata vůbec, moc rád. Mezitím se Jindřich s přáním dobré cesty uklonil a spěšně odešel a ostatní se chystají na cestu. I můj učedník už sedí v sedle svého, vypůjčeného, koně. Tmavé hnědky s malou bílou hvězdičkou na čele a inteligentním výrazem tmavě hnědých očí. Jako by v sedle seděl od jaktěživa. |
| |
| Katharina: Tvůj pán si udržuje kamenný výraz. “ Ano slyšel jsem. Ale zavolal jsem si tě také kvůli jiné věci. Království ze středu země, na nás vysílá jakousi skupinu lidí. Nevím o co chtějí usilovat, ale bude lepší se proti nic připravit. Zde tito pánové, nám přinesli podrobnou zprávu. Vyslal jsme již několik špehů, kteří by je měli zastavit a upřímně doufám, že se jim to povede. Byl bych rán, kdybys vzala Marianu a Wyiena a pokusili se o nich zjisti něco více. Nejlepší by bylo dostat se přímo mezi ně.“ Jeho pohled ztvrdne jako když tuhne vosk. Kdo ví proč, se ti připomněl vosk, ale možná to má něco s tím společného. Začínají tě napadat uštěpačné poznámky a provokace a jsi ráda, že pán nemá ve zvyku číst, vaše myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Kovy vlčí: Seběhne se jen pouze několik jedinců. Kdo ví proč ti to ani nepřijde divné. Všichni se na tebe dívají zvláštně a nikdo nic neví. Vztek tě pomalu zaplňuje a ty nedokážeš myslet na nic jiného. Váš pán odešel a ty jsi se ujal moci…můžeš s nimi dělat co se ti zlíbí a tvůj vztek ti to jen připomíná. Z ničeho nic vběhne do jeskyně mladý vlk. Rychle vykoná proměnu do lidského těla a udýchaně doběhne k vám. “V lese…jsou tam nějací dva vlkodlaci a vypadá to, že se chytnou do upíří pasti.“ Mladý muž vypadá viděšeně. |
| |
| Korgar: Strážní i když s obličejem zkrouceným do znechucených grimas, ti nakonec poradí. Netrvá to dlouho a dorazíš k branám paláce. Palác je rozložitá budova, plná věžiček, velkých oken a hlavně obehnána pevnou zdí. Nedělá ti velký problém projít branou až přímo k bráně do paláce. Tam se tě ujme jeden ze sluhů. Zavede tě do vstupní místnosti, odkud přímo proti tobě roste jakoby samo od sebe, staré dřevěné schodiště. Sluha tě pobídne a ty jsi donucen odejít do malých dveří nalevo. Ocitneš se v menší místnosti. Několik křesel různě rozložené proti krbu, ve kterém ještě hoří několik polen. Nic jiného v místnosti není, až na holé stěny a jedno okno. (podrobnější popis je někde na začátku jeskyněJ) Posadíš se do pohodlného křesla a rozhlížíš se kolem sebe. Dveře se tiše otevřou a dovnitř vstoupí starší muž. Tentokrát bez doprovodu. Jeho tváře zdobí temný stín. Jak se zdá, muž již několik dní pořádně nespal. Na sobě má vcelku obyčejnou bílou košili. Jen ti připadá, že je z nějaké velmi drahé látky. Tmavé kalhoty a vysoké černé boty. Není nijak ozbrojen. Muž se posadí do nejbližšího křesla a plameny z krbu, ozáří jeho hlavu prokvetlou stříbrem. Svůj smutný pohled upře přímo na tebe. “Slyšel jsme pane, že se chceš přidat k mé družině. Ta však již dnes brzy ráno vyrazila. Zkoumavě si tě prohlédne od hlavy až dolů. “Smím znát důvody tvého rozhodnutí? Věř mi, že cesta nebude jednoduchá a kdo ví, jestli se vrátíte živí.“ |
| |
| Před palácem: Sluha odejde a zůstává na vás, co budete dělat teď. Pes si maso do Valena po dlouhém váhání vezme a sežere ho. Na nikoho z vás nepůsobí, jako strašlivý a nebo inteligentní tvor. Od většiny z vás se nechá dokonce pohladit. Vydáte se tedy na cestu. Mladý chlapec, kterého zná pouze Valen, se drží poblíž svého nového mistra. Vyjedete od zadního východu z paláce a zamíříte k lesu směrem, kudy vám bylo nařízeno. Netrvá to dlouho a na vaše tváře dopadnou první zlatavé paprsky vycházejícího slunce. Černý pes, připomínající nyní za světla spíše vlka, kráčí jako první a vede vás po malé pěšině. Když se kolem vás světlo trochu rozprostře, spatříte na obzoru stromy. Les se pomalu blíží, avšak tímto tempem, tam dorazíte spíše pozdě odpoledne. Cestou se vám nepřihodí nic zvláštního. Nenarazíte na nic zvláštního a vlastně ani na žádnou bytost. Ticho, rozprostírající se mezi vámi je už k nevydržení. Zastavíte, aby jste se trochu najedli a nezdržíte se dlouho. Les se stále přibližuje a s ním i první část úkolu. Pozdě odpoledne, když se slunce kloní již nízko k obzoru, zastavíte ve stínu stromů. Pěšina se již dávno ztratila a tak teď budete muset najít cestu, která by vás provedla mezi houštinami. Les je něčím zvláštní. Jako by i sem dopadl smutek z království, které brzy chystáte opustit. Neslyšíte veselý zpěv ptactva. Jediné, co patří mezi zvuky lesa, je šumění vánku, v korunách stromů. |
| |
| Egrip: Tvé cesty tě zavedou až k menší vesničce. Netrvá dlouho a dorazíš až k ní. Ukazatele ji pojmenovávají jako Erai. Lidé tu žijí prostým životem a většinou se starají sami o sebe. Máš možnost, zahlédnout spoustu žen, mužů i dětí pracovat na poli, kde se starají o svou brzkou úrodu. Dorazíš na menší prostranství zhruba uprostřed vesnice. I když doteď ti připadala jako jedna z nejmenších vesniček, které si kdy viděl, nyní ti dochází, že až tak malinká není. Kolem tebe stojí několik budov. V přízemí jsou krámky, jako prodejna různých nástrojů, koželuh a také tu objevíš i kováře a další menší obchůdky. Uprostřed vesnice stojí velká kamenná deska. Na ni je připevněna spousta listin. Návrhy na práci, prodej, kup a spousta dalších. Lidé si tě moc nevšímají a raději se věnují své práci. Sem tam se stane, že se některý zastaví a pečlivě si tě prohlédne, ale spíše je to proto, že na cizince asi nejsou zvyklí. Dokonce několik dětí se rozeběhne za tebou, ale hlasité kárání rodičů, je včas zarazí. |
| |
| Kazana: Zdá se ti nádherný sen. Znovu jsi v laboratoři svého otce a zkoušíš vytvářet vše co tě napadne. Záhadně se ti vše daří a vše funguje jak má. Dveře se však neotevřou. Po dost dlouhé době ti to začíná být divné a tak se je pokoušíš otevřít sama, ale ono to nejde. Začínáš mít strach, že se odsud nikdy nedostaneš. Zamrazí tě v zádech a ty se otočíš. Připadá ti, jako ybs někoho viděla v koutě kam až nedohlédneš. Silueta, ano určitě tam někdo je... Zničheo nic se ze stínu vynoří několik postav a vydají se proti tobě.... V tuto chvíli se probudíš. Jsi sama a ležíš v pracovně svého otce. Na všech věcech leží silná vrstva prachu a je tu dost tma. Vstaneš a rozhlédneš se kolem sebe. Do nosu tě udeří silný zápach. Nejspíše jste tu nechali nějakou surovinu, která velmi rychle shnila,a le jak je to možné? Vždyť včera večer bylo vše v pořádku. Jak je možné, že se vše změnilo za jedinou noc? |
| |
 | Vesnice Chvíli zůstanu na malém návsí, a užívám si krásný vánek který po dlouhé a náročné cestě příjemně rozevlál volnou světlou košili. Jelikož jsem celkem vyčerpán, úplně jsem zapoměl na mé obvyklé způsoby a když se po chvíli rozhlížení proberu, zjistím že nejsem až tak nenápadný jako obvykle bývám. Pohled na zdejší lidi mě opět vrátí do reality, trochu si opráším oděv a povytáhnu kožený opasek zakončený ozdobeným pouzdrem. Zhluboka se nadechnu a vyrazím sebejistě k velké kamenné desce, neohlížejíce se na okolní lidi. Hmm takže malá velká vesnice ? Možná že bych trochu mohl nahlédnout do zdejších obyvatel a jejich mravů. Trochu škodolibě se ušklíbnu. Dojdu dostatečně blízko listin pověšených na desce, upravím si tmavé vlasy bránící mi ve výhledu a pokouším se vyčíst co zde stojí. |
| |
 | Podzemní laboratoř Cítím chlad. V Ústech mám jak na poušti a celé tělo mne bolí. Bolavý žaludek mne začíná probouzet a já ničemu nerozumím. Všude je tma a já si jen matně uvědomuji že je to proto že mám stále ještě zavřené oči. Dýchám přerývaně jak se všechny mé tělesné pochody snaží vrátit do normálu. Cítím škubání všech svalů v mém, těle. Vzpomínka "Ale otče...", pokusila se naléhat, ten ji ale jen gestem zadržel. Když uviděl že jeho dcera sklonila hlavu poklekl před ni. "Mocné jest jméno tvé, dcero. Náhoda osudu. To jest tvým osudem. Nespojitelné ve tvém jméně se snubí... Víš že zítra již konati se bude můj soud. Musíš nyní odejít do říše snů...", pravil k ní, ale dívka se jen rozplakala. "Vím otče že zklamala jsem tě... Po synovi volalo tvé srdce... Proč učil jsi mne i když nikdy nemohu býti chlapcem?", ptala se svého otce. "Jsi tím nejcennějším co kdy jsem měl krom tvé matky. Ta však život dala aby ty jsi směla žít. Älchymie jest tím jediným co jsem ti mohl předat. Já učil tě, neb známo mi bylo že nadejde můj čas." "A proč tedy nejdeš spáti ty?", skočila mu do řeči. On si ale jen povzdychl. "Já musím postavit se svému osudu. Ty ale musíš kráčeti dál v mých šlépějích. V laboratoři, kterou jsem pro tebe ukryl jsou všechny mé knihy a poznatky. Je tam má truhla i magie, kterou ti odkazuji, Kazano. Lidská dívko elfího jména. Je čas..." Současnost Ta vzpomínka mne zasáhne jako nic jiného co jsem doposud poznala. Vidím to jako by se to stalo včera. Pro mne vlastně ano. Jak dlouho jsem spala? Kde je můj otec? Prudce otevírám oči z nichž se teď derou pálivé slzy, jak si oči odvykly plakat po dobu mého zimního spánku. Ani kapka nesmočí chladnou kamennou zem v laboratoři. Nemůže minimálně do doby než svlažím své rty a doplním tak tělo tolik potřebné tekutiny. Chvěji se zimou a stejně tak bázní i tíhou vlastních vzpomínek. Snažím se vstát, ale příliš mi to nejde. Proklínám elixír, který pro mne otec vyrobil. Je zde přítmí a mé oči dlouho přivykají tomu že by měli opět vidět. Musím rychle odsud. Musím vyjít ven… Zapotácím se když vstanu. Musím počkat až se vyrovná tlak v mém těle aby se mi přestala motat hlava. Když se tak konečně stane mám možnost spatřit různé křivule a flakónky. Celou destilační aparaturu přesně takovou jakou jsi ji pamatuji. Jen je na všech velká vrstva prachu a pavučin. Pavučiny mi nevadí. Mám pavouky docela ráda a tak pomalu přecházím k místu kde na stole leží stará kniha vázaná v kůži. Podél jedné zdi je celá otcova knihovna. Vzpomínka ”Nesahej na to!”, okřikl ji otec, který se právě soustředil na tekutinu z níž vycházel čpavý kouř. Držel lahvičku s podivným obsahem v rukou a ve světle svícnového lustru si ji prohlížel a zkoumal usazeninu na dně flakónku. ”Ano, otče…” píplo malé děvčátko, která zrovna brala do rukou kus plastické hmoty, která jinak ležela v nejzazším rohu police. Přešla nyní k němu a pozorovala jeho práci. Současnost Procházím kolem pracovního stolu a rukou sebírám pavučiny z křivulí. Mé srdce se třese nevyhnutelným poznáním. Musela jsem spát dlouho. Všechno vyhlíží podivně staře. Jak dlouho…? Jak… Jak dlouho…? Z náhlého popudu se vrhám ke dveřím rychlostí o níž jsem si myslela že ještě dlouho nevyvinu. Dveře jsou staré a zaklíněné. Marně s nimi douho zápasím, než se vrátím roztřesená zpět ke stolu a vyjmu svíčku ze svícnu a zažehnu ji křesadlem. Sotva tak učiním bvezmu malou olejničku a pokusím se promazat dveřní panty. Trvá dlouho než se olej projeví a mě to v této místnosti vonící stářím a tajemnem připadá jako celá věčnost. Konečně se dveře pohnuli a já po strmých schodech pospíchám nahoru, kde tuším východ do budovy starého paláce. Doufám alespoň že je tam palác, který si pamatuji. Nevím kde se v mém těle vzalo tolik sil, že jsem schopná téměř běhat. Nyní to ale není důležité. Laboratoř jsem nechala za sebou a všechna její tajemství zůstala v ní. Pro mne je ale důležité jen to co mne čeká venku. Konečně přibíhám ke zdi, která by měla ústit do mého pokoje v paláci hraběte jemuž jsme s otcem sloužili. Tam se ale zastavím. ”Co to děláš? Nevíš co tě čeká venku…”, zarazí mi vnitřní hlas, který jako by patřil mému otci a já si uvědomím že má pravdu. Sejde pomalu zpátky do laboratoře a seberu všechno co bych mohla potřebovat. Starou knihu, truhličku se surovinami. Marně přemýšlím nad původem toho zápachu až uzřím že se jeden z flakónků nezavřel úplně a jeho obsah vykvasil a porostl plísní. No fuj… Teda tati…,pomyslím si. A beru tu věc do rukou. Tak tohle tu už být nemusí… Jak je možné že se to zkazilo tak rychle? Uvědomím si znovu naléhavost s níž musím pryč a vezmu vše co poberu. Tedy vlastně tu nakonec opět všechno nechám. Jsem zmatená a nedokážu si udělat v hlavě žádný plán. Knihu vrátím na místo a truhlu také. Znovu jdu nahoru a v ruce mám jen to co musím vyhodit a to je flakónek se zkaženým páchnoucím obsahem. Za normálních okolností by se mi zvedl žaludek, ale teď to příliš ani nejde. Mám šílený hlad a žízeň. Tělo mě poslouchá jen tak napůl a pořád se cítím jako v nějakém šoku. Konečně jsem nahoře na schodech a jemně zatlačím na kámen otevírající celý mechanismus. Zeď do mého pokoje se otevře a mé oči na okamžik oslepí slunce linoucí se do pokoje rozbitým oknem. Chvíli marně mžikám aby si mé oči přivykly. Tentokrát se mi slzy z očí spustí. Nejprve bolestí nad světlem, které dovnitř vniká a pak i poznáním. V místě, které bývalo mým pokojem není nic. Vůbec nic. Žádné koberce, žádný lustr ani postel či skříň. Místnost je zcela prázdná. Okno kde byla vytráž s podobiznou mé dávno mrtvé matky je rozbité a dveře, které oddělovali můj pokoj od zbytku paláce jsou pryč. T-to n-není možné…, chtěla bych říct, ale má ústa zůstanou otevřená v němém úžasu. Zoufalá vyjdu na světlo a rozhlížím se. Jdu pomalu a opatrně volím každý svůj krok. Vzpomínám jaké to tu bylo. Na okno, které do místnosti vrhalo různé barvy když se slunce opřelo do vytráže. Na postel z ebenového dřeva, která měla i nebesa. Na to jak mi starý hrabě četl pohádky, když byl můj otec zaměstnán v laboratoři a byl už čas jít spát. Na malou šperkovničku, která stávala na mém nočním stolku i když v ní byl vlastně ukrytý jen otcův pečetní prsten. Ano i náš rod jej měl i když jsme nikdy neměli šlechtickou krev. Teď mi to konečně dochází. Vzpomínka ”Aqua Soporiferum, jest lektvar schopný uvésti tě do stavu zimního spánku, jež ale může trvati i stovky let aniž by tvé tělo podléhalo zákonitostem času.”, vysvětloval jí otec, když jí ukazoval svůj nejnovější objev. *** ”Je čas…” Současnost. Klesám do kolen. Konečně jsem došla poznání a pláči už mi nebrání ani zesláblost mého těla. Je jedno jak dlouho jsem spala můj otec ať jeho soud skončil jakkoliv již jistě není mezi živými… |
| |
| Upíří sídlo Dobrá pane. Vydám se na cestu hned teď. Kde mohu nalézt mé společníky? |
| |
| Uličky tohoto města Co je mu? pomyslím si, když vidím, jak na tváři toho dstrážného postupně vystupují vrásky. Pozitivně beru to, že mi poradil a vydávám se na cestu. Po krátké době skutečně dorážím podle rady k bránám místního paláce. Ani se kdovíjak nerozhlížím a vejdu dovnitř branou. Palác Pak se již rozhlížím trochu víc, vidím, že palác je celkem bohatě zdobený všelijakými věžmi a okny. To je hnus. Proč ty lidi kladou takový důraz na krásu sídla. Jak v tom pak mohou žít nebo válčit, když je to vyzdobené, ale k boji naprosto nevhodně uzpůsobené. pomyslím si, i když to možná není případ tohoto paláce. Náhle se ocitám u brány do vstupu a ujme se mě nějaký posluhovač. Poslušně ho následnuji množstvím spletitých chodeb, až dojdeme do nějaké místnosti. Síň v paláci Nikdo zde není, aspoň na první pohled to tak vidím a tak se rovnou posadím do jednoho z pohodlně vyhlížejících křesel bez vyzvání a dívám se do dohořívajícího krbu. Zanedlouho se dveře otevírají a dovnitř vstupuje nějaký muž. Je rozhodně o dost starší než já a právě se posadil do křesla proti mě. Jak jistě víte, všichni potřebují peníze. Já taky. Slyšel jsem o velké odměně. odpovím a pak ještě dokončím: Jak to myslíte, že už vyrazili? Jak jsou asi daleko? Při rozhovoru si toho muže prohlížím. Vypadá starostlivě a není ani ozbrojený. Ale on si mě prohlíží jako nějaký divný akvarijní úkaz, exemplář, který nikdo nikdy neviděl. Opětuji mu trochu zlověstně pohled, přece jenom mi to není zrovna dvakrát příjemné, když se na mě všichni koukají kvůli tomu, jak jsem ošklivý. Ale s tím jsem se dokázal vyrovnat, stejně jako s jejich pohledy a odměřeností. |
| |
| Když se otočím na mladého vlka tak se mé oči zalesknou barvou krve. Di zjisti co ti upíři chystají,ale buť opatrný a vrať se co nejdříve. Povím mu.Pak se podívám na jedno z mužů co stojí předemnou a křiknu. Ty okamžitě přiveď ostatní. Když muž odběhne,tak si všechny prohlížím,mé oči vypadají děsivě a když si mě někdo pořádně prohlédne ,Tak zjistí že se mi nervozitou kleou ruce.Když dorazíi zbytek tak zařvu. Kdo z vás ví o těch upírech co tu byly.Ať vystoupí vpřed.Čekám až vystoupí. |
| |
| soukromá zpráva od Wyien pro |
| |
| Na cestě za posláním Podrbal jsem psa a shledal, že je přátelský. Přijde mi to příjemné, má-li to být náš průvodce. Cestou není nikomu z mých společníků do hovoru, jen můj učedník je zvědavý a dychtivý. A tak mu, pro ukrácení dlouhé chvíle, všťěpuji první základy, které musí, jako budoucí magik znát. Zjišťuji při tom, že je oddaným a pozorným žákem. Na oněch dvou krátkých zastávkách se jej tedy pokouším naučit správná gesta některých z nejjednodušších kouzel. A také jej trénuji v určování léčivých, jedlých a jedovatých rostlin a hub. Jen.....to nepřirozené ticho a pusto všude kolem nás mne poněkud zneklidňuje. Je to.....docela zlověstné. Nu, uvidíme co se z toho vyvrbí. Zatím však budu raději ve střehu. Nerad bych byl něčím nebo někým nemile překvapen...........nebo zabit dříve, než stačím útoku zkusit předejít.......Je to tu jako pověstné ticho před bouří. |
| |
| Egrip: Nejčastěji zde najdeš lístek, kde stojí, že leckterý obchodník, hledá pomocníka a nebo bohatší páni hledají pracovní sílu na pole. Zaujme tě jeden. Jako jeden z mála je psaný na pergamenu a je o dost větší než ostatní a tak zakrývá i některé kolem. Hledám někoho, s plnou dávky odvahy a touze po dobrém výdělku, jako doprovod pro jeden velmi moc cenný předmět. Podpis je nečitelný. Dále je tam pak několik oznámení, například o velkém suchu a tedy, že lidé mají šetřit vodou. Jinak nic moc zajímavého nenajdeš. |
| |
| Kazana: Zaslechneš tichý zvuk. Jako by něco vráželo do vzduchu. Než stačíš setřít slzy, zamrazí tě v zádech. Za tebou stojí postava, celá zahalena v bílý šat. V ruce vyřezávanou hůl, s hlavou v podobě dračí tlamy. Ta svírá zářiví safír. Z té ženy jako by vycházelo světlo a nebo je to jen tím, že nyní koukáš proti slunci? Kdo ví? Avšak tvé oči zaostří a ty si ji konečně můžeš prohlédnout pořádně. Její vlasy jsou černé jako havraní peří a tvář naopak bílá jako sníh, rudé rty a nezajímavější jsou její oči. Chvíli máš pocit, jako by se něčím třpytili, ale možná se ti to zdálo, je to jen okamžik a když se znovu na ni zadíváš. Nyní jsi si jistá. Její oči jsou temně zelené. Žena si tě prohlédne a lehce se usměje. Natáhne tvým směrem ruku. “Pojď mohu ti pomoci. Jsi tu sama a pokud zůstaneš a místní lidé tě najdou, ublíží ti.“ Nejspíše schválně volí mírná slova, aby tě nevystrašila. |
| |
| Katharine: Tvůj pán se jen ušklíbne. “Venku chystají past na nějaké vlkodlaky…myslím, že k nám míří, tak jsem je tam poslal. Dojdi pro ně a řekni jim co jsi se dozvěděla. Pokud by ti nevěřili, dej jim tohle.“ Mávne rukou a vedle tebe se objeví lesklý podnos dopisem a pečetí. “Teď už běž..jakmile budete připraveni na cestu, přijďte sem.“ S tím se otočí znovu k těm dvou mužům a začne se s nimi tiše bavit. Tebe si již nevšímá. |
| |
| Korgar: Král si tě pečlivě prohlédne. “Takže peníze, A jak si mohu být jist, že mě nezradíte, když vám někdo nabídne o trochu více peněz?“ Smutně skloní pohled a hodnou chvíli trvá, než ho znovu zvedne. “Dobrá..co mi zbývá než vám věřit….vyrazili před pár hodinami. Venku na vás bude čekat kůň a nějaké zásoby. Vydejte se tudy stále po pěšině. Ta vás dovede k lesu. Přes něj musíte přejít a dostat se až za hranice království. Tady dostanete něco, díky čemu vám budou věřit, že patříte k nim.“ Podá ti bílou obálku s rudou pečetí. “Tohle jim předejte a vše by mělo být v pořádku. Zaručeně je poznáte. Zbytek vám poví snad již oni.“ Mávne na sluhu a ten tě s lehkou úklonou pobídne k chůzi. Vyvede tě ven, kde jak již bylo řečeno čeká kůň a nějaké zásoby. |
| |
| Kovy vlčí: Nikdo neudělá ani krok dopředu ani dozadu. Buď o tom nevědí a nebo dělají hloupé, i když spíše nikdo nic neví. Možná na to budeš muset přijít sám. Z některých pohledů poznáš, co si asi teď někteří z nich myslí. Rozhodně však nejsou nadšeni z tvé vlády. |
| |
| Na cestě za posláním: Jste nuceni sesednout a koně jen vést. Tím se vaše cesta značně zpomalí. Chvíli to trvá, ale nakonec se vašemu průvodci podaří nají skuliny, mezi ostrými trny houštin a statnými kmeny stromů. Ticho vás v ten okamžik obklopí a jste nuceni se pozastavit. Vaše oči nejdříve musí přivyknout šeru. Rozhlédnete se kolem sebe a ten strašlivý pohled vás moc neuklidní. Vůbec to není takový ten klidný a proslunění, bezpečný les, jak vypadá z venku. Zde je plno zla. Sami cítíte nebezpečí, které může číhat na každém rohu. Pokud nikomu nebylo do řeči již po cestě, tady již neřekne ani slovo. Pomalu se vydáte dál netrvá to dlouho. Všichni máte brzy šaty potrhané a škrábance od suchých větviček a trnů po celém těle. Pomalu vás cesta začíná zmáhat a sotva se držíte na nohou. Přesně jak řekl král…cesta je namáhavá a spánku si již moc neužijete. |
| |
| Co pak ? Máte někdo nějaké připomínky?Zeptám se s úšklebkem. Až se setmí tak se vydáme do upířího sídla,ale ze strany z které by nás něčekali.Povím a gestem ukážu ať zmiznou. (PJ:Dej mi vědět až se setmí.) |
| |
| Sídlo upírů Naposledy se pokloním a potom vyjdu z místnosti. Pro dnešek bych ho už neměla moc rozčilovat... Vydávám se studenými chodbami ven z rozlehlého hradu a lehce vycítím, kde přesně jsou Wyien a Mariana. Prodírám se podrostem. Vlkodlaci?? Zasyčím a spěšně je vyhledám. Sdělím jim, že na nás čeká pán a Marianě podávám obálku, kteou jsem vzala s sebou. |
| |
| Vesnice Přelétávám očima z jednoho lístku na druhý, než se ovšem zastavím u největšího, a několikrát přelouskám ty velká písmena. Takže nebezpečný podnik, to se podívejme co se tu nenajde. Ovšem zarazí mě nečitelný podpis. No téhle cedule si nikdo nemohl nevšimnout, snad někdo bude vědět oč se jedná. Porozhlédnu se zamyšleně po okolních lidech, ale jelikož mi nikdo nepadne do oka, nasměruji se směrem ke dveřím ve kterých bych nejpravděpodobněji čekal místní hospodu. |
| |
| Džungle Když se Katharina vydrápe k nám nahoru do koruny stromu a vytáhne dopis, vezmu ho a otevřu. Jelikož mne Katarina vidí poprvé asi si mne prohlídne trochu blíže: Mám na sobě černé kalhoty a černou halenu kryje kožený plášť. Na rukou mám černé kožené rukavice a boty jsou také kožené - černé. Bledý obličej a sytě černé zorničky zakrývá černý klobouk kryjící delší čené vlasy. Na zádech luk a v pochvě wazakashi (jap. krátká katana), toulec u pasu. Přečtu si ten dopis a pak ho podám Nassii. Konečně něco pořádného a né honění pejsků po lese. Dám si luk na záda a připravím se na cestu. Slezu ze stromu, kde počkám na obě slečny. |
| |
| V ruinách paláce Tvář skrývám v dlaních abych se nemusela dívat na to jak se toto místo od doby, kdy jsem šla spát, změnilo. Nechci se dívat. Nechci to vidět.¨ Náhle zaslechnu podivný zvuk. Snad máchnutí křídel, nevím jistě. Když vzhlédnu poté co mne v zádech zamrazí uvidím tam státi postavu v bílém s vyřezávanou holí. Je zvláštní. Temné černé vlasy, zelené oči a bledá tvář. Je jako přízra, který se mi zjevil a nyní mne k sobě volá... Dívám se na tu ženu. Jen s obtížemi rozumím jejím pečlivě voleným slovům. Je krásná..., pomyslím si. Krása vždy neznamená dobro a to vím jako to ví asi každý, ale z jejího hlasu vyzařuje jistá moudrost, kterou míval v hlase i můj otec. Slzy, které jsem si nestihla otřít setřu nyní a jen s vypětím všech sil hnána vlastní zvědavostí vstávám z kamenné země. "Proč měla bych vás následovati, paní? Jak znáti mohu, zda vaše úmysly čisté jsou...?", ptám se stále ještě plačtivým hlasem. "Ať jakkolivěk doba pokročila, nesmím nyní opustiti místo toto, paní... Pokračovati musím v díle otce svého..", vypravím ze sebe plna úzkosti. Oči své upírám do tváře druhé ženy. Uvědomuji si své postavení. KLdyby mi chtěla ublížit mohla by to udělat a já bych nic nezmohla. Dveře do otcovi laboratoře zůstali otevřené, kdyby chtěla vstoupit dovnitř měla by nyní snadnou cestu. Přestou doufám v moudrost jejího hlasu i v její vzezření, které se zdá být velice půvabné. Je to snad duch? , napadá mě že ještě blouzním po účincích lektvaru. "Koliko let uplynulo od časů otce mého a hraběte Gredona de Willafrana, pána panství tohoto?", zeptám se když konečně začne u mne převládat rozum a přirozená zvídavost. |
| |
| Ešte stále rozospatý som kráčal vpred. Nepozastavoval som sa nad ničím, prečo by som mal? Boli sme v kráľovstve, pod ochranou jeho veličenstva. No moja mienka sa mierne pozmenila pri Lese. Bol to Les s veľkým L. Hustý, temný, plný strachu. A tichý. "Zdá sa, že tu aj lesné zvery držia smútok za princeznou." pokúsil som sa zavtipkovať, no vyznelo to dosť nervózne. To som však ešte netušil, čo ma čaká. Im sa išlo. Mali dodriapané oblečenie, ruky. Vysokí ľudia. Do pekla aj s nimi. Všetky konáre, ktorými oni už prešli mňa šľahli a keďže som bol v príhodnej výške, priamo do ksichtu. Začal som pomaly zaostávať. Nevládal som sa predierať tou húšťavou. Krvácal som snáď po celej tvári, aspoň som to tak cítil. A krv je v lese nebezpečná. Utešovala ma myšlienka, že ani vlci sa cez také krovie neodvážia. "Hej, počkajte!" zakričal som za družinou, ktorá sa mi pomaly začínala strácať z dohľadu. Ostáva mi iba dôfať, že ma počuli. Potrebujem oddych a veľa liečivých lektvarov... |
| |
| Na cestě za posláním: Sice vím, že mne to zdrží, ale když slyším zezadu hobitovo volání, předám Větrovu uzdu svému učni a vracím se pro našeho malého souputníka. Už předem je mi jasné, že jeho prodírání se houštím si zřejmě žádá u mou odbornou pomoc léčitele. "Pojďte, pane hobite, vezmu vás na záda. Alespoň dokud nebudeme na nějaké méně trnité stezce." Zní má slova k malému mladíkovi spíše jako vlídná pobídka, nežli jako nabídka řešení problému. "No nestůjte tu, jako hromádka neštěstí. Nemáme čas a má záda už na sobě nesla mnohokrát i tíhu dospělého muže. Nejsem ýádná sušinka a chvíli vás opravdu nést vydržím. Přinejmenším tak projdeme lesem o něco rychleji." |
| |
| Síň v paláci Beru do ruky obálku s pečetí krále (aspoň si myslím, že je to pečeť krále). O odpovědi chvíli přemýšlím. Po této chvíli přemýšlení se pokusím promluvit trochu mírnějším hlasem, než je pro barbara typické: Myslím, že i barbaři mají svou hrdost, ať už jsou sebehnusnější, ale stejně vám nezbývá nic jiného než mi věřit, jak jste řekl. řeknu. Odcházím z místnosti. Palác Společně se sluhou dojdeme ke koni, který mi byl nejspíše přidělen. Nasednu na něj, pokusím se poděkovat sluhovi a vydám se na cestu. Jedu tudy, kudy mě ten muž, ať již to byl kdokoli možná král, nabádal. Alespoň se snažím. |
| |
| Les Stáli jsme tam, uprostřed lesu a sem tam se kolem nás rychle prošel upír. Wyien si právě pročítal dopis, který jsem já ale bohužel neviděla. Váhala jsem, zda si ho mám pročíst taky? Co kdyby tam byly nějaké cené informace? Nebyl ale určený pro mě. Takže ne. Byla hluboká, temná noc, ale to našemu zraku nevadilo. Naopak. Samotný les jakoby ztich, očekávaje blížící se bitvu, nebezpečí, smrt...Všechna zvířata se nejspíše roztekla co nejdál odtut. Sem tam v lese prosvítalo studené měsíční světlo. Vydali jsme se tiše k sídlu, naše kroky byly sotva slyšet. Před námi se vynořila obrovská, ponurá stavba a my jsme zamířili k hlídané bráně. Sídlo upírů Prošli jsme stavbou tou dobře známou cestou až k Pánově pracovně. Okolo se rozeznělo duté zaťukání na černé dřevo dveří. |
| |
| Telepatií přivolám zbytek a ti dva vlkodlaky obklíčí...dám jim pokyn ať si s nimi udělají co chtějí a sama jdu vyhubovat Wyienovi, který se kdesi vybavuje... Řekla jsem ti, abys šel se mnou...neuposlechl jsi...už mně stále nebaví tě upozorňovat na rozkazy...jsi pod mým velením...tohle bylo poslední připomenutí a varování...a nečekej, že to nebude mít dohru... obořím se na něj a sjedu pohledem Kath... Copak přinášíš za zprávy od pána? podá mi dopis a já si jej pozorně přečtu... Tech...Co je v něm Awas? kývnu a se všemi se vydáváme zpět do paláce do Pánovy pracovny... |
| |
| MH: dopis jsem si vzal jako prvni Při nesmyslném Marianině vyjetí na mě se zasměji a pak se na ní podívám. Jsi pod mím velením! napodobím její hlas a rozesměji se znovu. A to ti řekl kdo, slečinko, že já jsem tu pod něčím... natož tvým velením? Jestě chvilku se jí dívám do obličeje a se rozejdu k městu. |
| |
| Jakmile začne předvádět svou hloupost jen jej ironicky sleduji a bavím se nad jeho ješitností... Opravdu chceš vědět kdopak mi to pověděl? Co třeba ten, pod čí jsi ochranou hlupáku?! Tohle trpím naposled...ještě jednou...a nebudu milosrdná... povídám mu jakmile ho rukou velmi pevně přidržím za rameno...opravdu nevraživě se mu zahledím do očí a jakmile domluvím pustím ho...jde směrem k paláci a já se s Kath zdržuji za ním... Tak co Kath...nějaké novinky? zeptám se jí vcelku mile a jakékoli Wyienovy protesty neregistruji... |
| |
| Ehm...Málem mě dostali, Nassi... Zachmuřím se. Všechno to bylo divné. Když jsem byla v té místnosti, mučírně, přišel tam jakýsi cizinec, vytáhl mě odtamtut a zmizel a řekl mi jen vzkaz pro Pána. Potom jsem ho uviděla, jak jsem došla k Pánovi-byl s ním v pracovně. A zdá se, že ten cizinec má dvojče... |
| |
| Mírně se na ni zaškaredím když řekne mé staré jméno, které zná opravdu málokdo... hmm...opět se vrátit do minulosti?...raději ne... Opravdu?...jak tě mohli dostat? k muži u pána se nevracím...brzy jej potkám... |
| |
| Cestou když jdeme k městu si vybavuji Nasiiin pohled a její slova. Ten pod jehož jsi ochranou... Vždy se rozesměji. Taková slečna jako ty Nassi, by neměla lhát, a to ani sama sobě. řeknu zahleděn před sebe do džungle. Chvilku přemýšlím jestli o jejím chovaní mluvit s Pánem, ale zatím to asi nechám být - usoudím nakonec. |
| |
| Jeden zablešenec byl silnější, než vypadal a já ho podcenila... Řeknu rozzlobeně skrz zuby. Nebyla jsem dost opatrná. Ale jaké novinky jsou u vás? |
| |
| Hlavně že jsi v pořádku...a u nás?...u nás se nedělo vcelku nic...zajali jsme dva...vojáci s nimi už něco udělají, své rozkazy mají...a jinak?...Wyien si zase myslí, že má vyšší šarži...což teby nemá...hlupák...nafoukaný ješita... zanadávám si ke kath na Wyiena...jen se směje a spolu vhcázíme do upířího sídla... upíří sídlo pokloním se pánovi pouze zlehka, ale s úctou...ví, že mám velmi nerada autority...netrpí mi to, ale já už jsem taková... Pane...volal jsi nás? |
| |
| Ušklíbnu se při Nassiině nadávání na mě. Na každého dojde... Při vstupu do Pánovi místnosti si sundám klobouk a pokynu mu pokloněním hlavy. Čekám co řekne. |
| |
| Jdu s Arganit lesem když tu najednou ucejtím v podvědomí přítomnost upírů. Lehce se rozhlédnu, ale nic nevidím a neslyším.Nakloním se k Arganit a šeptnu ji že tu nejsme sami že cítím přítomnost upírů, ale at se nezastavuje a jde stále dál že jsou daleko a navíc nejsou směrem kam jdeme. Poté rozepnu poutko u pochvy meče a pokračujeme směrem kam méme jít jen přitom trošku uhneme stranou aby sme se dostali z dostřelu luku pokud nějaký mají. Krucinál co tu dělají upíři vím sice že se v téhle končině vyskytují ale maj bejt na míle daleko a ne tady. Co se sakra chystá doufám že do jeskyně kde sídlí vlkodlaci dorazíme včas. |
| |
| Upíři-Nassia,Wyien,Katharine Dopis: Následujte Katharinu a přijďte do paláce. Mám pro vás nový úkol. Nechte vlkodlaky těm amatérům. Tohle je důležitější. Toť vše i podpis chybí. Písmo je kostrbaté a jako ho ten někdo psal narychlo. Cesta: Do paláce se dostanete bez problému a do sálu, kde vás očekává pán i dvojčata také. Pán si vás přejede pohledem a potom se otočí k pro vás novým mužům. Pořádně na ně nevidíte, jelikož se schovávají ve stínu, kam se světlo ze svícnů nedostane. Nakonec se začne věnovat znovu vám. “Díky našim špehům jsem dostal zprávu o nějaké družině, kterou král Jan II. Znovu vyslal. Míří nejprve do království Jindřicha. Vypadá to, že král se již o nás dozvěděl a posílá je proti nám. Chci, aby jste zjistili více o jejich cestě, úkolu i o nich samotných. S vámi půjde jeden můj přítel. Veškeré otázky můžete dávat jemu. Nyní se běžte připravit. Vše co se nachází u nás je vám k dispozici.“ S tím mávne rukou a pohledem vás vyprovodí ke dveřím. |
| |
| Les "Nie, nie, žiadne také, ja len potrebujem chvíľu oddychu. Aby som chytil druhý dych." namietol som zdvorilo a zastavil. "O takomto čase by som už pozeral po nejakej svačinke, nech to bolo hocičo. Plánky sa v takýchto chvíľach cenia nad zlato, aj nezrelé trnky. Čo tam po tom, že sú trpké, kyselé a čo ja viem ešte, hlavne sa dajú jesť." Ozvalo sa zakřučení môjho žalúdku, no snažil som sa naďalej tváriť vznešene. Ja som to proste nebol... "Fajn, môžeme ísť." prehlásil som s pompou a ako prvý sa skutočne vydal vpred, v ústrety tŕňom, bolesti a namáhania. Ostalo mi iba dúfať, že to budem mať čím skôr za sebou a z neba sa znesie niečo, čo ma zachráni... |
| |
| Egrip: Rozhlédneš se kolem sebe. Nikde nespatříš nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo hostinec. Po asi hodině a půl neustálého hledání, objevíš malou budovu. Cedule, která kdysi visela nad dveřmi, je nečitelná a hlavně, půlka leží na zemi opřena o stěnu budovy. Přes okna se nedá dovnitř ani nahlédnout, jelikož špína prach a nejspíše ruce nějakých dětí(dle kreseb vyryté do té špíny) tomu brání. Vstoupíš dovnitř a do nosu tě uhodí smrad kouře. Někdo zapálil v krbu a komín je nejspíše ucpaný. Avšak jak to tak vypadá, nikomu z místních to nevadí. Hostinský stojí u nějakého muže a tiše se s ním baví. Nevraživě po tobě střelí pohledem a toť je asi vše. Ostatní si tě nevšímají. Hostinský je starší muž, v zástěře, která nejspíše kdysi bývalá bílá a čistá. Jeho knír je plný zbytků a kousků jídla. Je trochu podsaditý a je vidět, jakou má oblibu v dobrém jídle. Muž se kterým se hostinský baví, k tobě sedí zády. Je celý zahalen v tmavém oblečení. Tmavé mastné vlasy mu spadají hluboko pod ramena. Více na tu dálku a v tomhle šeru nepoznáš. |
| |
| Kazana: Mladá žena sleduje tvé počínání a jen se lehce usmívá. Všimla si tvých rozpaků a tak se nesnaží snížit vzdálenost mezi vámi. “Něco ti ukážu.“ Usměje se povzbudivě a poodejde až tam, kde končí zbořenina hradu. “Mnohé věci se změnili do té doby, co jsi usnula. Uplynulo více jak tisíc let“ Mávne před sebou rukou. Všude tam, kde kdysi stávali královské zahrady, stáje ale i obytné domky vašich poddaných, je nyní jen široká pláň, plná zelené trávy a kvetoucích květin. “Časy se změnili a toto místo může být pro tebe nebezpečné. Často se tu sházejí dobrodruhové a snaží se objevit záhadu vašeho paláce a knihovny, která jediná odolala zubu času.“ Žena se na tebe vážně zadívá. “Mohu ti pomoci, pokud budeš chtít.“ |
| |
| Cesta Lesem: Po krátkém odpočinku pokračujete dál. Brzy se šero začne měnit a začne se stmívat. Měli by jste se raději připravit k spánku. Nasbírat dřevo a rozdělat oheň, není pomocí všech žádný problém. Při plápolavém světle ohně vám všem dochází, jaký úkol složil král na vaše bedra. Do hlavy se vám postupně dostává nálada stejně smutná, jako je i ticho lesa… Korgar: Celý zbytek dne se nepřihodí nic zvláštního. Cesta je jednotvárná a jen několikrát se zastavíš, abys svlažil své rty douškem studené vody a nebo zahnal hlasitý ohlas svého žaludku. Brzy se začne šeřit a tehdy dorazíš až k lesu. Tam pěšina končí. Dál jsou již jen kmeny sotrmů a hustá křoviska… |
| |
| Cesta Od té doby, co jsem odjel z města, jsem si ještě neodpočinul. Rozhodnu se to napravit a na chvíli zastavím a slezu z koně, prohlédám zásoby na něm připnuté a najdu měch s vodou, případně placatku. Pořádně si loknu, i když za mě cestuje zvíře vedle mě. Taky něco sním, ale zatím jen málo, takový hlad ani nemám. Pak jedu dál. Až se soumrakem dojíždím na první trochu zajímavější typ krajiny na mé cestě. Přede mnou stojí es a celkem obyčejný, alespoň mi to tak na první pohled připadá. Kdybych byl elf, možná bych poznal na tomhle lese i něco víc, ale elf nejsem, takže to vidím jen takhle. Ale čeho si ještě stihnu jako laik všimnout, je konec cesty hned u lesa. Pak už je tam jenom lesní porost a stromy jako v každém lese. Po malé přestávce opět budu pokračovat v cestě. |
| |
| V ruinách starého hradu Následuji ženu - přízrak, před sebou. Dojdu až tam kde místo panských zahrad a domů poddaných zůstala jen pláň. Louky plné květin jsou nádherné a lákaly by ke hrám, ale na to teď nemám myšlenky. Nasaji čerstvý vzduch a vůni rostlin až z té vůně téměř omdlím jak je svěží a čistá. Zakolísám, ale znovu získám rovnováhu a upřu svůj zrak na ženu před sebou. Obrovské soustředění mne stojí pochopiti obsdah jejích slov. Tisíc let...? To by ovšem znamenalo... To by znamenalo že je vše ztraceno... dílo otce mého... Co mám nyní učinit? Slova té ženy jsou moudrá. Ale co má přísaha? "Nemohu opustiti místo toto a zanechat zde vědění, které ušitrivši čas, zůstalo v knihovně uloženo. Pravdivá vaše slova se zdají býti a já uznati nucena jsem, že pomoci odmítl by jen rozumu pozbytý člověk. Přijmu pomoc vaši, paní, pokud úmysly vaše čisté jsou tak jak se zdají. ", odpovím ženě před sebou a zvuk vlastních slov slyším jako ozvěnu, která stále ještě nedolehla do nejzazších koutů mé mysli, která se ze všech sil snaží udržet si zdravý rozum. "Pokud vaše pomoc, znamenáti má odchod můj z těchto míst, vězte, že půjdu. Ale půjdu jen s věděním, jež mi otec zanechal a nesmí se dostati do rukou těm, kterým nnáleží jej znáti." Pokud jsem spala tisíc let? Jak je možné že ví kdo jsem? Jak je asi stará? Je to snad elfka? Či je jinačí z bytostí věky přečkávající?, mýhají se mou myslí otázky na něž neznám odpověď. Má tvář je zmatená a v očích se leskne strach, nepochopení a bolest, kterou v sobě skrývám za maskou netečnosti vlastní tváře, kde jen ty vytřeštěné oči dávají znát že jsem si stále ještě plně neucvědomila skok v čase, který jsem vykonala svým spánkem. |
| |
| Upíří sídlo Znova se pokloním pánovi a na jeho přání se otočím a vyjdu ze dveří. Na rozdíl od Marianovi jsem já pánovi slepě oddána. Dělám vše, co mi řekne a většinou příkazy plním do puntíku, proto jsem jeho důležitým služebníkem, nebo se to tak alespoň zdá. Obdivuji ho. Jediné, co po nás chce, je, se mu plně odevzdat...A pak se nám náležitě odmění. Požaduje naprostou oddanost a já mu ji ráda poskytnu, to, že pro něj pracuji a v takovém vysokém postavení je podle mě můj největší úspěch. Chvatně si obstarám věci, které budu potřebovat pro dlouhé stopování a cestování. Není toho mnoho, abych neměla velkou zátěž, ale věci, které mám u sebe mi dokonale vystačí. V poslední chvíli se zastavím ve svojem pokoji. Rudé, těžké závěsy rámují okno, ve dne mi vždy skvěle posloužily. Je tu málo nábytku, postel z černého dřeva, stolička, malá skříň a umyvadlo. Je tu šero, skoro tma, která se zde vyskytuje neustále. I když je pokoj střídmě zařízený, je pěkný. Nevím, jestli bych se snad měla vrátit k pánovi do pracovny, nebo bych snad měla zůstat tady? Po chvíli se rozhodnu, že se tam vydám, kam bych přece měla jinam jít. Projdu pár chodbami vedoucími k pánovi. |
| |
| u Pána Na srozuměnou kývnu hlavou a se sebejistým pohledem si prohlížím tmou zahalené muže...není to zas tak těžké, mé upíří smysly jsou bystré, ale přeci jen...nevidím vše... Nový úkol...opět...ale nakonec...proč ne...ale sledovat...lidi...?...hmmm...a jak počítá se sledováním za dne??? problesknou mi hlavou myšlenky, které by se pánovi zrovna moc nelíbily...ale budiž...s mírnou úklonou odcházím ze sálu a ještě stačím Wyiena zpražit pohledem... Proč s námi musí jít zrovna i on??? Po cestě potkám jednoho ze sluhů paláce...přikáži mu, ať přichystá mého koně...do svého pokoje si dojdu pro šaty, zbraně a pár maličkostí, které budou zapotřebí...něco málo pošlu do stájí, kde je vše přichystáno k mému statnému vraníkovi...nezkortitelnému...pak opět vycházím nahoru k pánově pracovně...před ní se potkám s Kath...mrkneme na sebe a otevíráme dveře, vedoucí do oné pracovny...vejdeme a já s opět mírnou úklonou pozdravím Pána...pak opět kývnu na znamení, že jsem na cestu připravena... |
| |
| U Pána: Počkám až všichni odejdou a postavím se zpět na své nohy. Tato komedie mne vždy pobaví. Otevři mi zkratku prosím tě. řeknu Ronaldovi když se rozejdu směrem k němu. Část skříně jež zastává funkci knihovny se potichu otevřela a já do ní vklouzl. Normální člověk by se v nastalé tmě utopil, mé upíří oči však dokázali jistě najít cestu systémem chodeb a schodů až do mého sídla v podzemní části paláce. Tento obrovský komplex je vetší než se ze shora zdá. Některé chodby po dřívějších panovnících nejsou ještě plně prozkoumány. Nechám si připravit vybavení - služebná už ví jaké přesně a mezitím si zajdu do jednoho z jeskyních jezírek si zaplavat. Když se vrátím je vše jak má být a proto se před cestou ještě posilním. Zpátky se vracím skoro stejnou cestou, až na to že ze systému chodeb vylezu kousek před vstupem do Ronaldovi síně - síň jeho veličenstva. Otevírám dveře a vcházím, dvě společnice už tu dávno jsou. |
| |
| Korgar: Netrvá dlouho a ocitneš se naokraji lesa. Avšak cesta zde končí. pěšina zničeho nci zmizela v trávě a před tebou se rozkládá jen lesní porost, spousta keřů a malých stromků. Pokud chceš dále pokračovat za družinou, musíš najít jinou cestu. Po dlouhém hledání, kdy obloha začne tmavnout, objevíš další úzkou pěšinu. Snad se tamtudy mezi ostrými trny protáhneš.... |
| |
| Kazana: Následuješ ženu, aniž by jsi jen tušila kam míříte. "Vaše umění, usí zůstat zachováno. Neobj se, laboratoř tvého otce zůstane zachovaná, dosud ji nikdo neobjeivl a také to tak ještě dlouho zůstane..." Na hodnou chvíli se odmlčím. "Seženeme ti nové oblečení. Takhle to vypadá zvláštně. Neboj, naučím tě žít v dnešní společnosti a potom ti pomohu začít nový žiovt a třeba i sehnat bytosti, jež by byli ochotni naučit se něoc z tvého umění." Na obzoru se vynoří malá vesnička. Žena se zastaví. "DO večera se musíme dostat tamhle..je tam slušný hostinec." Pozvedne žena ruku a ukáže do dáli. hned poté se znovu rozejde. Ačkoliv se to nezdá, cesta utíká rychle... |
| |
| Upíři: Pán se baív se oběma muži. "Představuji vám vaše nové průvodce. Mají základní informace o vaíš cestě a vše vám řeknou v pravý čas." Nechá chvíli pauzu a pro něoc odejde do kouta místnosti. "něoc jsme pro vás přichystal. Díky otmuhle, váms lunce neublíží." pozvědne tác z ebenovéh dřeva a na něm stojí několik větších karaf. Všechny jsou plné zářivě zelenou tekutinou. "Každé ráno před rozbřeskem stačí spolknout jedinou kapku. Šetřete si ho. Oba muži si vezmou sovu karafu a vyjdou ze dveří ven. |
| |
| Na cestě se ženou Následuji ženu a cesta je dlouhá. Poslouchám co říká ale sama nevím co říct. Byla jsem uvržena do pro mne neznámé doby a odvedena z místa kde jsem vyrůstala. Všechno se změnilo a svět je plný nebezpečenství, které sama pořádně neznám a neumím si jej představit. "Vy budete učiti mne zdějším zvykům?", zeptám se zvědavě. V mém hlase zaznívá mírná letargie. Nechci a zároveň chci se učit novým věcem. V mém srdci ale roste smutek. ačínám si pomalu uvědomovat že je můj otec opravdu mrtvý... Těším se až budu ve vesnici a v pokoji sama. Toužím teď po samotě jako sůl abych se mohla vyplakat. |
| |
| U lesa Rozhodnu së, že teď je čas jít lesem a doufám, že tam nebudou nepřátelští elfové, i když oni takoví obvykle nebývají, ale zkrátka, že nenarazím na ně nebo na cokoli jiného, co by možná mohlo moji cestu spomalit, v horším případě překazit. Pomalu vstupuji křovím, svého koně vedu za sebou a doufám, že to přejde... Jenže to křoví asi nebude tak lehké projít, dokonce to asi nepůjde, protože je dost vysoké a divoké, takže děsně škrábe a trhá všechny šaty, co mám na sobě a i když ani ty nejsou moc komplikované, tak se radši rozhodnu tudy nejít, má zbroj, tedy její měkčí místa by to mohla celkem odnést. Rozhodnu se vést koně dál podél lesa, jestli nenajdu nějakou cestu, ale po nějaké době už je to dlouho, takže nasednu a dál jedu. Ale i tak to trvá dlouho, než dorazím k první, zdá se, prošlapané cestě. Vypadá to podivně, skoro jako past. Ale zkusit to musím. řkenu si a vejdu, tedy vjedu, pokud to jde a dokud to jde. |
| |
| Rozejdu se směrem, kde jsou vyskládané lahvičky a jednu si připnu za opasek a schovám pod pláštěm. Pak se podívám na Ronalda a pokynu mu na pozdrav, ikdyž vím, že to může být naše poslední setkání, nějak sme si na to zvykli, neloučit se nijak vzlášť. Pak si nasadím na hlavu kápi a zamířím za našimi průvodci. |
| |
| Na cestě lesem Zatímco ostatní jdou na dřevo nakrmím a napojím spolu se svým učedníkem koně. Všechny. A zkiontroluji, zda jsou dobře uvázaní a přitom mají dost volnosti, kdyby se chtěli popásat na jesní trávě. Pak vyhledám vhodné místo, daleko od všeho, co by se mohlo vznítit a založit v lese požár a tam upravím ohniště, které s učněm potom obestavíme po okolí nalezenými kameny a vysteleme březovou kůrou. Ta rychle chytně dokonce i za vlhka. mnohdy stačí jen maličká jiskřička. Mezitím, než přijdou ostatní, pošlu učně, aby se v blízkém okolí podíval po divokém česneku, tymiánu a mateřídoušce. A zatím, co hledá, pustím se do přípravy večeře. To tak.....svěřit tuhle práci ženské. Připomene mi má nynější činnost slova mého vlastního otce. Byl nejen dobrý ve své profesi, ale uměl i skvěle vařit. K mému štěstí nebyl na svou dovednost skoupý a naučil mě to. Už mnohokrát se to hodilo, když měli přátelé hlad a nikde nebyl hostinec. Od dob, co jsem otce opustil vím, že některé koření se všude najít nedá a nosím si jej s sebou. Moc místa nezabere. Když bylo přineseno dříví na ohěň a také bylinky, pro které jsem poslal svého učně....kupodivu našel kromě bylinek také velkého hříbka....dal jsem do kotlíku několik kousků sušeného hovězího masa, přidal cibuli, sůl, pepř, učněm přinesené bylinky, nakrájeného hříbka a trochu mleté papriky, zalil jsem to vodou......Pak jsem, pomocí velmi snadného kouzla, rozdělal malou jiskřičkou oheň na připraveném ohništi a když se dostatečně rozhořel, na dvě, mezitím z lísky nedaloko tábořiště uřírnuté vidlice jsem umístil silný, čerstvě uříznutý lískový prut a na něj zavěsil kotlík. Zatím co oheň ozařuje potemělé, ztichlé okolí a ostatní posmutněle posedávají nebo polehávají okolo ohniště, zamyšleně teď dřevěnou naběračkou míchám naši bublající večeři, do které jsem před půlhodinou přidal pět velkých bramborů, které bozi vědí odkud donesl můj učeň a před pěti minutami vše zahustil zaprášením moukou. Nikomu z nás není do řeči. Všichni dumáme o tom stejném.....o našem úkolu a jeho nelehké splnitelnosti. Ale hlad snad máme i přes tu náladu všichni. |
| |
| Kazana: Dále již celou cestu žena mlčí. Bezy po jejich slovech dorazíte mezi první malé baráčky vesnice. Moc lidí tu nepotkáte. Vlastně jste narazili jen na skupinku dětí, hrající nějakou hru s klacíky a pár vesničanů chystající se domů po celodenní práci. Žena tě mlčky provede až do středu vesnice, kde zamíří ke dveřím jedné chatrče. Bez váhání otevře dveře a vstoupí dovnitř. Dveře ti samozřejmě přidrží a očekává, že půjdeš za ní. |
| |
| S poděkováním si vejmu od pána lahvičku a pohlédnu mu do očí. Pozdravím ho, ukloním se mu a pak bez jediného pohledu zpět vyrazím ven za společníky. Cestou palácem na mě dotírají myšlenky, otázky a nápady, přes to mlčím. Snad bude čas vyptat se na ty věci po cestě. |
| |
| Ve vesnici Následuji ženu, která mlčí. Jdu vznešeným krokem mladých dam ve starých drahých šatech, které jsem dostala darem od svého otce. Jsem ještě velmi mladá, ale přeci jen za těch tisíc let člověk trochu zestárne i při takovém spánku jký jsem prožívala já. Nahlížení do jiných světů pomocí todesu mi umožnilo neukončit své vzdělávání, ale nyní je to všechno pryč. Je to zvláštní. Nepoznávám kraje kolem. Nepoznávám lid. Jejich šaty, jejich tváře. Jsou tak jiní... Pokračuji a pozoruji děti hrajícíé si s klacíky... Takové dětství já nikdy neměla..., postesknu si. A nikdy mít nebudu..., z mých očí vyteče několik slz a já je hbitě setřu. Nechci vypadat jako slaboch. Dámy mohou plakat, ale k práci Alchymisty to nepatří. Je to umění mužů a já tedy musím co nejvíce chovati se jako muži mé doby. Ačkoliv vlastně... Nevím jaké doby. Nevím co mám dělat, co je či není správné... Stojíme u nějaké chatrče. Žena jež mě doprovází bez váhání otevře a čeká že půjdu za ní. Mě se ale nechce. Co když je to past? Proč by to dělala? Třeba... Ne.. to asi ne... , rozhlédnu se a uvidím zvídavé pohledy místních, které občas zanechají své tváři blízko okenních tabulí, aby si men prohlédly. Je mi jasné že v této době vypadám zvláštně. šaty neobvyklého střihu z drahých látek, účes, který už dávno móda úplně pohřbila, bledé tvářé a pleť. Vlastně ne žena ale ještě dítě stjící před chatrčí v doprovodu krásné ženy, která vypadá jako přízrak. Raději bych se neprobudila... , napadne mě. Raději bych skutečně snila dál. Zemřela bych třeba a pak šla do nebe za svým otcem. Nebo do pekla?, nechci ani pomyslet. Pohlédnu do očí té ženy. V mém pohledu je úzkost strach a bolest vzpomínek. Přesto ale udělám tolik potřebné tři kroky abych již stála v chatrči. |
| |
| Korgar: Pomalu se prosoukáš mezi křovisky a brzy se z toho dostaneš. Kolem tebe se sešeří a tvé oči hodnou chvíli přivykají tmě, tedy skoro nic nevidíš. Po hodné chvíli se tedy rozhlédneš. Ten pohled je zarážející, dokonce trochu děsivý. Všude kolem se zvedají temé kmeny stromů, ke korunám stromům, přes houstnoucí tmu nedohlédneš. nikde není vidět jediné živé zvíře, ani zpěv ptáků nedorazí k tvým uším. Jako by něco bránilo, bay se dostalo sem dolů. |
| |
| Kath, Wyien, Mar: Všichni tři se sejdete u bran paláce. Všichni máte připravené své koně se zásobami. nečekáte dlouho a objeví se také oni dva muži. Teprve teď si všimchni všimnete, jak jsou si podobní. Oba jsou naprosto stejní, jen jeden má oči více do modra, zatímc o durhý více do zelena. Oba naskočí na černé hřebce postávající opodál a ohlédnou se za vámi. Nejspíše očekávají, že vyrazíte společně na cestu. |
| |
| V lese: (družina) Do okolí se rozlehne libá vůně jídla a všems e začínají sbíhat sliny. Zde v lese je dosti zima a tak těm, kteří nejsou dostatečně oblečeni, anskočí husina a čím dál více je to láká k poskakujícím plamínkům pod kotlíkem. Koně přivážete, avšak ti se nemají čeho napást. Na zemi je jen staré seschlé listí a jehličí. (je teprve pozdější jaro a tak ostatní listy jsou vysoko v korunách stromů.) To ticho vás uspává, avšak něco si získá pozornost zpět. Každý kdo nestihl usnout musel slyšet cinkot zbraní, nejspíše někde v okolí. |
| |
| Kazana: Hostinec není nijak veliký. Asi deset sotlků rozkládajících se po tvé pravici zeje prázdnotou. Po té levici spatříš plnoštíhlého muže bez jediné známky vousů či vlasů. Ten podřimuje a přitom dost chrápe. žena k němu zammíří a cesotus e ohlédne do vzdáleného kouta. Teprve nyní tam spatříš malého hobita ucucávajícího korbel piva. Žena žďuchne do hostinského a ten se probere. V tu chvíli se po místnosti rozlehne mrtvolné ticho. Chvíli s ním tiše mluví a potom na tebe kývne. Zamíří naproti vstupním dveřím do hostince, kde nahoru stoupá malé dřevěné schodiště. Pod schodištěms e zastaví a počká na tebe... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hodláte v mé jeskyni ještě někdy pokračovat s hraním? Byla bych velmi, ráda, kdyby jste s emi nějak ozvali. Moc děkuji. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hodláte v mé jeskyni ještě někdy pokračovat s hraním? Byla bych velmi, ráda, kdyby jste s emi nějak ozvali. Moc děkuji. |
| |
| Lykaón: Společně s tvou přítelkyní se zvednete ze země a rozhodnete vydat dál. Tíži vás nepříjemný pocit. Víte, ež jsou blízko,a le jak hodně? kde přesně? V tom se ozve divoký řev a spousta upírů se na vás vrhne. Aniž byjste stihli něco udělat, oddělí vás od sebe. Zahlédneš svou přítelkyni, jak se přemeňuje a začíná všechny kolems ebe trhat. Na tebe se vrhnou pouze tři upíři. Každý z jiné strany. |
| |
| Poplácám po boku mého černého koně, obrátí na mne svou nádhernou hlavu s chytsýma, planoucíma očima. Pozorně si prohlédnu muže, i ten nejjemnější detail. Dá se jim vůbec věřit? Nasednu, chytím uzdu a vydám se, i přez mé pochybnosti, k nim. |
| |
| Družina Zatím co míchám večeři a kouzlem se pokouším dodat malému plamínku dostatečnou sílu, aby zahřál mé zimou se klepající společníky, mé uši se pozorně zaposlouchají do onoho v lese nezvyklého zvuku. Meče? Boj? Tady?......Nu....je to tu dost divné místo. Ale kde se tu vzal zvuk boje? A najednou mi dojde, že jsem ve slovech krále, který nás na výpravu vyslal, zaslechl zmínku o vlkodlacích a upírech, žijících v lese. V tomhle lese? Žeby? "Slyšíte to, přátelé? Kdesi nedaleko odtud se zřejmě řeší na meče jakýsi spor." Upozorním družinu na to, co slyším. Rozhodnutí, jak s informací naložit, je na každém z nich. Já tu vůdce dělat nehodlám. |
| |
| Když se na nás sesype ta banda upiru okamžítě tasím meč. Krucinál teď ne nesnáším upíry naneštěstí je jich jen málo ještě že tak. Tak pojďte šmejdi. Ty tři co jdou po mě jednoho po druhým rychle vyřeším a pak se vrhnu na zbytek upíří bandy. |
| |
| V hostinci Rozhlédnu se po domku do něhož mne žena přivedla. Až nyní zjišťuji že je to hostinec. Zvláštní místo. Toto že je hostinec, krčma, nálevna...? Malý domek se schátralou fasádou bez vývěsního štítu se znakem a názvem? Do jaké doby jsem se to probůh dostala? Polévá mne strach a sleduji malého hobita zatímco žena mluví s plešatým mužem. Neposlouchám jejich rozhovor i když jsem hrozně zvědavá čeho se týká. Pravidla slušnosti to zakazují a tak to nedělám. Uvnitř v místnosti to ale přeci jen nevypadá tak zle. Nikde nejsou pavučiny ani nánosy prachu. Hobit usrkává svůj nápoj vcelku bez výhrad takže asi ani nápoje zde nejsou nekvalitní. Trochu mne to uklidní. Když žena zamíří ke schodům, pomalým a vyrovnaným krokem mířím za ní. Nechce se mi nechávat si je v zádech ale toužím dozvědět se více a to se mi může podařit, jen pokud budu pozorná a poslušná té ženě. |
| |
| Les No nazdar, toto vypadá. řeknu si, když vejdu trochu hlouběji do lesa a tam na mě najednou padne obrovská tma. Nevidím skoro nic, vlastně je to ještě horší, je tu tma jako v pytli, bez světla se dál jít nedá a já bohužel žádné nemám. Přesto to zkusím, tedy jít dál, ale ve výsledek nedoufám a on se taky nedostavý ve své doré formě. Po chvíli zakopnu o pařez a tak tak, že jsem neupadl, opřel jsem se o svého koně, pro kterého to tady taky musí být strašné. Možná bych měl jít spát, aspoň trochu si odpočinout. Ale náhle se situace s tmou trochu zlepší, i když toho moc nevidím, aspoń pár kroků před sebou zem a její povrch rozeznám. Dokonce najdu i ten bludný kořen, o který jsem si před chvílí málem přerazil nohu, ale on ani není tak velký. Ovšem po tmě je to těžké a i když te´d není úplná, vypadá to, že jsem si již trochu zvykl, noční tvor opravdu nejsem a tak bych se mohl utábořit. Přesněji řečeno, najdu nějaké to měkké místo, ale řeknu si, že ještě chvíli vydržím a tak vedu koně za sebou ještě chvilku. |
| |
| Les Spokojne ukolísaný príjemnou vôňou jedla a ešte príjemnejším teplom ohňa som zatvoril oči. Vnemy sa ešte posilnili a na tvári sa mi objavil široký úsmev, napriek mojej doškriabanej tvári (o nohách sa nezmieňujem, z tohto lesa sa moje chodidlá budú spmätávať ešte dlho...). "Aj keď je to starý smradľavý a takmer nepriechodný les, je tu krásne. Po tej noci medzi múrmi je to takmer príjemné. Možno by to chcelo nejakú postieľku... Hm... Keby sa dal skombinovať spánok vonku s poriadnou mäkučkou perinkou, bolo by to dokonalé. A ešte zariadiť, aby bolo stále večné leto..." pomyslel si slastne a chvíľku rozoberal celú tú predstavu, tak príjemnú pre každého hobbita. Ani si to vlastne neuvedomil, no ocitol sa presne na hrane spánku. Tam, kde myšlienky sú vždy nejasné, rozostrené. Bolo ťažké zistiť, čo je sen, a čo sa skutočne deje. Bol to presne ten stav mysli, keď každá myšlienka vyzerá ako skvelý nápad a keď to už-už vyzerá, že sa skutočne aj stane. Bol to presne ten moment, po ktorom každý spachtoš tak strašne túži. A preto mu ten šuchot a cinkot pripadal ako niečo prirodzené, niečo, čo prišlo s jeho myšlienkami. No nič netrvá večne... Hlboko som si povzdychol, keď ma Valenov hlas vytrhol zo snenia. Bolo to krásne, aj keď som si vlastne už nepamätal, o čom to bolo. Ostal iba prchavý dojem a túžba nikdy sa nezobudiť. Až o chvíľu mi došlo, o čom vlastne ten Valen hovoril a veľmi ma to nepotešilo. "Meče? No, pokiaľ nejdú k nám, niet sa čoho obávať, dúfam..." povedal som a pre istotu som vytiahol tú tajomnú dýku, čo som dostal do daru. "No, idem sa kuknúť, čo to tak kto zase stvára. Možno niekto potrebuje našu pomoc, kto vie." dodal som ešte a mierne potácavým a rozospatým krokom som sa vydal za zvukmi. Zatiaľ som sa skrýval, nepotreboval som, aby ma uvideli. Možno, ak tam bude niekto vznešený v problémoch, tak mu pomôžem. Ale iba možno. Hobbiti nie sú od prírody bojovníci. |
| |
 | Střet: ,, Hor rech červove, řežete se ako baby s jáhlema´´. Zařvu a na plno uhodím svým kladivem do země pod nohamy. Vše se otřese a nejbližší nepřátelé padnou k zemi. ,, Goraaaa...!!!!´´ Zařvu a otočím se v rotaci. Lapka to měl o fous, byl rychlej a vyhnul se. Na cestě se s velkým obouručním kladivem ohání zelené monstrum, dva a půl metru svalstva a vzteku. Zelená drsná kůže a výrazné špičáky na spodní čelisti. Nadočnicové oblouky, mimochodem veliké se tyčily nad očima z nichž snad chvílemi sálal plamen. Oděný byl v zlatými runami zdobené zbroji. Každý krok byl hlučný a kladivo jímž máchal bdilo posvátný děs a hrůzu. ,, Ochuttnate ocelovou hubu´´!!!. Jeden z lapků pozdě zareagoval a to co bývalo člověkem se proměnilo v letící kus neforemného shluku krve a kostí. S hlasitým žuch... se svalil do trávy. Vítězně zařvu a otevřu dokořán tlamu. Hrozivý zjev na chvilku div nedonutí nepřátele zkamenět. |
| |
| Vyhoupnu se na svého koně. Přijde mi jako kdybych ho už snad znal. Poplácám ho po krku a všimnu si našich průvodců. Pozdravím je pokynutím a počkám až nasednou, pak je následuji. |
| |
| Družina Všem z naší skupiny, kteří měli hlad a zájem jsem rozdal večeři, když tu se mladý hobit Nohoruka probudil ze svého polozasněného stavu mělkého spánku. A velmi neradostně s trochou nervozity v hlase vyjádřil svůj názor na mnou sdělenou skutečnost, že nedaleko od našeho tábořiště se bojuje. "Ano meče, mistře hobite. A.....dle nlasitosti zvuku jejich narážení o sebe nebude ona šarvátka daleko." Odpovím mu. Ale zatím co mluvím, mladík už se sbírá a nepevným krokem míří přímo směrem, odkud zvuk boje zaznívá. Nekolika rychlými kroky jej dostihnu. "Kam si myslíte, že jdete, mladíku? Na výlet? V lesích mohou mezi sebou bojovat různá individua......například soupeřící bandy lupičů v šarvátce o kořist.....ale, v tomto lese to nejspíše nebudou jen souprřící bandité. Opravdu chcete vkročit krokem, z něhož je na první pohled patrná rozespalost třeba mezi bojující upíry a vlkodlaky? Tuším, že nám bylo řečeno, že právě oni zde kdesi sídlí." Zastoupím hobitovi cestu. Ve stejný okamžik mi po boku....sice nepříliš rozhodně, ale přece...stojí můj učeň. Akorát předtím zapoměl odložit misku s jídlem, které si už podruhé přidal. |
| |
| Družina Nezaváhal som ani na chvíľu. "Prečo by som mal vkročiť medzi nich? Ja chcem vedieť, kto si tu tak promptne vybavuje účty a nič viac nepotrebujem. Ak sa tam budú sekať upíri a vlkodlaci, určite medzi nich nevbehnem, ale čo najskôr sa odtiaľ vyparím." odpovedal som mierne urazene a pokračoval v ceste. "Nikto mi nebude hovoriť, čo mám a čo nemám robiť! Som slobodná bytosť!" pomyslel som si ešte hnevlivo, no to ma rýchlo prešlo. Nie som taký a to je dobré. "A okrem toho, na oháňanie mečom je treba pomerne veľa voľného priestoru. Ak je tam nejaká cesta, alebo dačo, radšej pôjdem po nej, ako sa znova predierať tou prekliatou húšťavou, plnou tŕňov." povedal som ešte jeden dôvod, ktorý mi dodatočne napadol. |
| |
| Družina "|Jak ráčíte, vážený pane." udělal jsem krok stranou a umožnil tak rozespalostí nestabilnímu hobitovi projít. "Jen.....memyslím si, že by bylo na první pohled znát že upíři a vlkodlaci jsou upíři a vlkodlaci, neútočí-li na sebe zuby a drápy, ale mečem." |
| |
| Mierne som si povzdychol. "Veď vravím, že sa nemienim bezhlavo vrhnúť. Keby som nebol opatrný, už pomerne dávno by som tu nebol." pokúsil som sa ukľudniť jeho obavy. "A okrem toho, hobbitit sú od prírody dobrí v schovávaní. Traduje sa, že najlepší z nás umrel pri hre na schovávačku, lebo ho nikto nemohol nájsť. Skutočne nemusíte mať žiadne obavy. Vrátim sa onedlho." dodal som ešte, usmial sa na nich a potichúčky, teraz už aj prebratý som odišiel za zdrojom luku. |
| |
| Upíři: Oba muži již sedí v sedle a pomalu vyjedou ze dvora po pěšině přímo do džungle. Jedou oba jako první a celou dobu mlčky. Cesta je jednotvárná a ani si nevšimnete, že již dávno vyšlo zase slunce. Najednou se kolem vás vše rozzáří sytými barvami. Nejspíše je to zaviněno tím, že koruny nad vašimi hlavami prořídli. První paprsky slunce dokonce dopadnou i na vaše těla, avšak tentokrát vás to nepálí. Nic se vám nestane… Cesta je až moc jednotvárná a také dost únavná. Oba muži mlčí a tak je vcelku i nudná. |
| |
| Jedu za průvodci a při slunečních praprscích dopadající na můj šat mám nutkání zastavit a skovat se do stínu. Vidím ale, že to není potřeba. Jedu mlčky a jednotvárnost cesty mne ubíjí. |
| |
| Družina: Mezitím co se Valen a Nohoruka dohadují, někteří členové vaší družiny zmizí mezi stromy. S nimi zmizí i váš průvodce. Jakmile se kdokoliv z vás vydá za zvukem. Můžete spatřit zelenou potvoru (viz Khruulův příspěvek a popis). Kolem něj je spousta krve. Spatříte kousek od něj ležet hromadu krve a nejspíše kostí. Asi to kdysi býval jeden z lapků. Kolem něj jinak pobíhají další tři a marně se snaží dostat až k němu. Jeden z nich má horní část kožené vesty plné krve. Vypadá to, že už nemá ani obličej. Ostatní dva jsou k vám zády. Zatím si vás ani jeden z nich nevšiml. |
| |
| Korgar: Bloudíš mezi kmeny a najdeš místo, které by se dalo uznat za vhodné k utáboření. Avšak něco tě vyruší. Zaslechneš nějaké hlasy a zvuk boje. (popis viz v příspěvku pro družinu). Vypadá to zvláštně. Takový tichý les a někdo tu bojuje. |
| |
| Kazana: Žena tě zavede do prvního patra. Nenajdeš tu nic jiného než bludiště chodeb a plno dveří. K jedním z nich hned u schodů žena zamíří. Vytáhne odkudsi ze svého oblečení malý klíček a dveře odemkne. Přidrží ti je a pobídne tě ke vstupu do malého pokojíku. Sama vstoupí hned po tobě a dveře zavře. Zevnitř strčí klíček do klíčové dírky. Sama se posadí na jednu postel. Pokojík je malý. Naproti dveřím je vcelku velké okno. Na každé straně je jedna postel a hned za dveřmi napravo menší skříň a nalevo stůl s nádobou čisté vody. |
| |
| Družina: Neušlo mi, že i ostatní se vytrácejí. Potichu tedy následuji hobita k místu, kde velký zelený tvor bojuje s bandity. Moc jich už nezbylo a ti co zbyli také už nevypadají moc dobře. Přesto se stále snaží bojovat. Buď jsou mimořádně hloupí, nebo má ten Ork u sebe něco, co jim za ten boj stojí. Napadne mě. Ale do boje nezasahuji. Jsem jen pozorovatelem, pečlivě skrytým v trnitém houští. Zatím. Než bude mé pomoci třeba. Pokud bude. A tiše doufám, že ostatní zatím neutekli, že se šli prostě také podívat. |
| |
| V hostinci Vejdu do malého pokoje. Nezaráží mě že má klíče. Jinak by mne nahoru přeciž nevedla. Když jsme uvnitř a ona za námi zavře dveře, pohlédnu na ni. "Zvláštní jest místo toto, paní... Neméně zvláštní pak jste vy. Odpusťtě, prosím, troufalost mou, jež zváti dala by se drzostí, avšak toužím znáti jméno vaše a vše co mi o době této můžete pověděti.", řeknu jí tázavě. V mých očích je jasná a zřetelná zvědavost. Tentokrát již doufám že mi odpoví. vím že bychom měli jíti spát, ale i když jsem značně unavena neb mé tělo není zvyklé po tak dlouhém spánku na velikou námahu nechci jít spát. Ostatně mne stále svírá žízeň a hlad. |
| |
| Cesta Nahoru, dolů..Nahoru, dolů... Houpe se kůň, kdyř kráčíme cestou. Neodvažuji se těch dvou cizinců zeptat na otázky, které mě tolik pálí. A to slunce...Jaký hnus hnusu, jaký děs! Jak něco tak strašného může existovat. Stáhnu si kápi ještě více do obličeje, abych na paprsky nemusela hledět a ušklíbnu se. Stromy, stromy, stromy.... Není to poprvé, co takhle cestuji, proto jsem na podobná putování zvyklá a cestu snáčím bez potíží. |
| |
| Cesta Celou dobu mlčíma nesnažím na sebe nijak upozorŇovat...hlavně nejvíce ignoruji toho hlupáka Wyiena co si neumí připustit, že jeho nadřízenou jsem já..a.el budiž...však to pozná v pravou chvíli...s naším pánem se rozloučíme jednoduše...pak dlouze jedeme...nemám to příliš ráda,a le zvyk je zvyk...nepříjemné ticho se rozhodnu přerušit docela brzo...rptožoe už mne to příliš nebaví... Takže...co jste vy dva zač?...a co nás tedy čeká? zeptám se s mírnou dávkou lhostejnosti...jedeme vcelku pohormadě, takže to všichni slyší... na slunce příliš nedbám...ale zvyk je zvyk...snažím se před ním skrýt co nejvíc...proto kápě putuje co nejníže... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Upíři čapnou tovu spolčenici a zmizí mezi stromy a lesním porostem. S teobu zůstanou jen upíři, kteří tě obklíčili. Jendoho z nich srazíš na zem a roztháš na kusy..avšak další dva se na tebe vrhnou. Jeden z nich ti udělá obrovskou a pálící tržnou ránu na boku. Druhý s ena tebe vrhne, ale okusí ostří tvých drápů a tesáků. Kdžy zůstane první upír sám, pochopí, že nemá šanci a raději se vydá na útěk... |
| |
| Neprítomen som zíral na tom čo sa dialo predo mnou. Lapkovia boli asi fakt žhaví. Ja by som to už po prvom údere vzdal. "Fajn, videl som, čo som chcel. Môžeme ísť. Ak od neho nič nechceš..." povedal som Valenovi šeptom. Ja už som viac nepotreboval. Nechcel som prísť o kožu, ale v hlave mi skrsali nepríjmené myšlienky o férovosti boja. Možno keby som tu bol sám a vážil by som si svojho života menej, vbehhol by som tam. Ale keď tu boli aj ostatní, nechcel som riskovať ich životy a ani svoj... |
| |
| "Jemu ne, příteli." Usmál jsem se. Možná to není dobrý nápad, ale třeba by ten ork malou pomoc ocenil. Přecejen je na ně sám. Každopádně by mě zajímalo, jak ten boj dopadne. "Ale možná bude třeba "poromluvit" si s těmi bandity co zůstali. Přecejen by ten ork mohl už být bojem unaven." |
| |
| Někde v lese Našel jsem místo, kde by asi šlo přespat. Jelikož na mě tenhle les nepůsobí moc dobře, nepohrdnu jím a pomalu dám, spíše položím na lesní zem nějakou pokrývku, deku, kus nečeho jiného, kůži nebo zkrátka něco měkkého, na co bych si mohl lehnout a pokud něco takového vůbec mám. Koně přivážu k nějakému starému stromu, který jsem našel na slepo, když jsem ohmatával místo, kde se uložím, jestli tam nejsou nějaké nerovnosti a náhodou jsem našel kořen. Kůň je unaven, takže, zdá se, již usnul. To byla tedy rychlost. Půjdu taky spát, už mi nic nebrání. V tom zaslechnu zvuk boje. Tak přece jenom mi něco ve spánku brání. Je to opravdu zvuk boje, ale kdo by tady proboha teď v tuhle hodinu bojoval? To nevím, takže to půjdu zjistit. Koně nechám tam, kde je a opatrně se přilížím k místu, odkud ty zvuky vycházejí. Samozřejmě jsem se schoval v nějakém křoví nebo za stromem, který byl pro mé účely dost velký a pak jsem vykoukl. |
| |
| Upíři-cesta: Dvojčata, kteří vás vedou, zpomalí své koně a nechají se dojed. Podívají se na sebe a pak ten nalevo promluví. "Náš pán, bratr vašeho vládce, se doslechl o jakési skupině bláznů, kteří věří, že jsou schopni získat ten kámen." Odmlčí se a jeho dvojče pokračuje: "Proto se náš pán rozhodl, převzít vše do svých rukou. Váš vládce i s kamenem je v bezpečí a my máme zjistit, co je ta skupina zač a pokud možno je zlikvidovat. Nejlépe všechny přivést živé, aby si pánové také užili nějakou srandu." Hlas druhého z mužů je až děsivě ledový. Oba umlknou a je vidět, že se sami jen tak s vámi bavit nezačnou. Cesta ještě trvá dlouho a teprve, když stromy prořídnou a vy všichni vyjedete z již řídké džungle, odvojčata se zastaví. Nikdy jste až takhle daleko nebyli. Před vámi se rozkládá zelená krajina. Široko daleko nevidíte žádné obydlí, jen samé zelené kopce a místy skupinky stromů. "Měli bychom si na chvíli odpočinout. Cesta je ještě dlouhá." Oba seskočí ze hřbetu koní a odsedlají je. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| U mýtiny- boj orka a neřádů: MH: prosím Orka aby s enám také vyjádřil. Hra: Banditi se marně snaží a Orka obestoupí kolem dokola. Ani jeden si netroufá zaútočit. Jak si ti bystřejší z vás všimli, oba na sebe nenápadně pohazují hlavou a nejspíše se snaží domluvit co dál. Ork se na chvilku zarazil..možná je unaven, možnás e jen připravuje na další děsivý útok. |
| |
| Hostinec-Kazana: Žena přejde ke stolu, kde si teprve teď všimneš mísy s ovocem. Nabídne ti a potom se posadí na jednu z postelí a vybídne tě, aby jsi ji napodobila. Počká až se usadíš a teprve potom začne s vyprávěním. "Jmenuji se Edwina, ale já nejsem důležitá. To co by tě mělo zajímat, je dnešní doba a tvůj život. Musím ti bohužel oznámit smutnou zprávu...ano asi to tušíš..tvůj otec byl opravdu popraven. Mluvila jsem s ním tehdy a on mi řekl o tobě. nemusíš se mě bát, slíbila jsem, že se o tebe postarám. Jistě sis všimla, že je naprosto jiná doba. Časy se změnili a ty jsi poslední pozůstalá z vašeho rodu. Já ti mohu pomoci se s touto dobou sžít. Zkusím tě naučit dnešním zvykům, seženu dnešní oblečení a také tě naučím hovořit dnešní řečí. Ale to co vše umíš, si zachovej, třeba se to jednou bude hodit. Také by jsi měla počítat s tím, že nebudeš žít tak pohodlně jako doteď. Seznámím tě s důležitými lidmi třeba dokážeš i pomoci s jejich úkole." Žena se usměje a pootevře okno. "Tak a teď si odpočin, čeká nás ještě dlouhá cesta." |
| |
| vampire4835.jpg Popis naší mise zní celkem logicky. O neupovídanosti naších společníků se dá říct jen to, že mi vůbec nevadí. Sesednu také z kone a se sedlovím nakládám jako oni. Nakonec se posadím do stínu jednoho košatého listnáče, nedaleko od nich s kápí zakrývající většinu mého obličeje, přecejen to slunce. |
| |
| Boj: Funím a pevně svírám svou zbraň. Lapkové mě obcházejí jak krysi sýr. Chvilku nehnutě stojím a pak vztekle zařvu na toho před sebou. Ozvěna mého pokřiku otřese listím a ptáci vzlétnou ze svých skrýší. Rty vybrují a špičáky zlověstně ční ven z mé tlamy. Ránu pěstí lapka nečekal. Okovaná rukavice pro něj byla drsným překvapením. Něco v něm křuplo a zhroutil se k zemi. ,, Umrete ako hnidy´´ Odplivnu si . |
| |
| V hostinci Přijmu jablko, které mi žena podává. S chutí se do něj zakousnu. Mám takový hlad. Posadím se taktéž ráda. Vždyť je mé tělo po dlouhém spánku celé prokřehlé. Tisíc let... Tisíc let... Vyslechnu si vyprávění Edwiny. Můj otec... tušila jsem to ale te´d když to vím... Slzy se mi vedrali do očí. Nerchci plakat, ale nedokážu to. Jak to může jen tak říct? Kdo vlastně je? tohle nedává smysl. Já to takhle nechci. Ne... Prosím tohle ne... Je tak chladná.. tak chladná... "To nemůže přečiž pravdou býti. Nesmí, přec... Otec můj nebyl zločincem. A jak... Jak možné bylo by aby tisíc let trval život váš a řitom v bdělém stavu prodlévala jste? Nejste ze starého lidu elfů... Jak tedy možné to jest? Cožpak lze obelstít čas?" ptám se. Má mysl je zastřená bolestno uvzpomínkou na to jak mě otec dával spát. Proklínám okamžik kdy jsem pozřela onen lektvar. snažím se uklidnit, ale celá se třesu. Něco ve mě stále odmítá přijmout holou skutečnost a něco jiného to nikdy nepřijme. Vím že je to pravda. Musí být, jinak by se nestalo to co se stalo. Přijde mi to jako sen, ale jsem nucena to přijmout. Žena vstává a otevírá okno. Závan čerstvého vzduchu mě přiměje vzhlédnout. "Odpusťte mi, paní. žal můj jest veliký..." vypravím ze sebe bolestně a taktéž vstávám. Bolavé nohy mne sice nechtějí poslechnout ale nakonec to udělají. Na to poslední její větu už nic neříkám. Vlastně ani není co. To bylo pouihé oznámení.... Co proti mne, máš osude. CO učinila jsem zlého toli, že tohle si zasloužím? COpak je zde vlastně mým úkolem? Pomoci těm lidem, a kdož že to vlastně je? Co mají učinit a nebude mne to život stát? Mám pocit že všechny tyto otázky jsou vlastně zbytečné neboť odpověď přijde časem ale to je právě to čeho se bojím. Čas... Edwina potichu odejde a já zůstávám hledět z okna. Je nádherná noc a dění v ulicích města je nepatrné. Jsem stará tisíc let ale stále jsem jen dítětem... Co zde zmůžu? ptám se sama sebe i hvězd sídlícíh na nebi. Jak se asi změnila hvězdná obloha? napadne mě. Nemá otcvů zvětšovací drobnohled, ale i tak se snažím poznávat jednotlivé hvězdy a jejich seskupení. Na kus pergamenu si začnu zakreslovat body coby jednotlivé hvězdy a pokouším se rozpoznat několik souhvězdí. Netrvá mi však dlouho a únava mne přemůže. Uznám že déle již nevydržím čekat vzhůru a půjdu si tedy lehnout. Po tisíci letech spánku v zatuchlé laboratoři je pro mne spaní při otevřeném okně jako balzám na tělo i duši. Přesto mi trvá ještě dlouho než usnu. Pláču totiž pro svého otce pro to že jsem mu nedokázala pomoci a že jsem utekla do spánku než bych to umožnila jemu... Proč jsi mne otče dal spát, proč jsi nešel sám? Proč tohle všechno se muselo stát? Mě by nic neudělli a tebe by nenašli... Nakonec přeci jen usínám... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Družina - les "Kľudne môžeme ostať, tiež som zvedavý, ako to dopadne. A vyspovedať banditov... vynikajúci nápad. Musia byť dobre praštení, že na neho útočia." zašepkal som zaujatý bojom. Ten ork by sa nám dobre hodil do družiny. Rád by som síce vedel, čo sa prihodilo tomu prvému, tomu z paláca, ale to sa už asi nikdy nedozviem. A v hlave sa mi začal rodiť plán. Som malý, milý, neozbrojený hobbit. Možno, keď odrovná tých banditov, sa mu budem môcť ukázať bez toho, aby ma rozmliaždil. Risk je zisk, vraví sa.... |
| |
| Družina - les "Ale pokud je ten ork pobije , moc zpovědí z nich nedostaneme." Uchehtnu se. Ale vtom se hobit vedle mě za křovím na nějak povážlivě dlouhou dobu zamyslel a v ozkách mu prazvláštně zajiskřilo šibalstvím. A mě je jasné, že pokud vyleze ven, budu nuset ven taky. |
| |
| Družina - les "Čo?" vytrhol ma zo zamyslenia. "Aha, no, tak to vypáčime z orka. Hm... ale ten to nemusí prijať dobre... Ostaň tu." povedal som potichu s neprítomným pohľadom. Vytiahol som svoju dýku a vybehol z krovia. Bol som obrátený na banditu, orka som si akože nevšímal, no kolená sa mi potajomky triasli. "Ahá, tak tu si! No poď hajzlík, ja to z teba dostanem!" vykríkol som na banditu. Potom som sa otočil na orka: "Prepáč priateľu, potrebujem ho živého. Keď s ním skončím, môžeš si s ním robiť čo sa ti zapáči." povedal som napohľad istým hlasom. A keď to prekvapený bandita čakal najmenej, vrhol som sa na neho, mieriac dýkou na nohy, aby nám nezdrhol. A modlil som sa, aby ma nezabil ani bandita, ani ork... |
| |
| Boj Boj zvládám, ale nováček mě svou otázkou dočista zaskočí. Lupič využije situace mé indispozice a pokusí se bodnout, to však přiletí pěst v mé okované rukavici a on ulehne k ,, zimnímu spánku´´. Těžké obouruční kladivo si hodím na rameno a nahodím úsměv pohybující se mezi totálním šílenstvím a slibem krevní msty. Plácnu prcka přez rameno. ,, Klidňo je sežer, mě by stejně nechutnaly´´ odpovím s ftipem. ,, Takovýhle prcek a jaků to má kuražu´´. ... S úsměvem od ucha k uchu sleduji počínání toho mrněte. |
| |
| Družina - setkání s orkem S úsměvem, jasně značícím pobavení nad počínáním mladého hobita, vystoupím zpoza keře. "Ano, kuráž mému mladému příteli nechybí. Jen občas bývá kuráže více, než rozmyslu. Neberte to, prosím osobně, pane, ale nebylo od něj rozumné plést se do boje, když si orkský válečník vyřizuje své účty s bandity." Reaguji na orkova slova. |
| |
| Družina, randevouz s orkom Trochu sa vykuckám, keď ma popláca po ramene. Zabehla mi vlastná slina. A okrem toho, to priateľské gesto by zvalil z nôh menšieho koňa. "Ja ho jesť nebudem, ľudia mi nechutia. Majú zvláštne sladké mäso. A často sú šľachovití. Ja chcem od neho iba informácie. A preto ho potrebujem živého." dostal som zo seba nakoniec. Usmial som sa ešte na Valena. "Bez rozmyslu? Nič nerobím bez rozmyslu. Všetko najprv zvážim, až potom sa do toho bezhlavo vrhnem. Ako vidíš, ešte stále žijem." povedal som mu so smiechom. "Ale vystrašený som riadne. Táto moja rádoby odvaha mi uberá viac života ako všetky choroby sveta dokopy..." pomyslel som si smutne. I zahľadel som sa znova na orka. "Čo robí orkský bojovník uprostred takéhoto hnusného zarasteného lesa? Okrem decimovania banditov, samozrejme..." spýtal som sa ho so záujmom |
| |
| Družina: ,, Cestu ja je nahodou prekvapit...´´ Odpovím pyšně. ,, ...někoho jistě čekat´´ Dopovím a začnu otírat krev z kladiva i zbroje. ,, Je pravdu, zde ošklivo jest... u nás být lépe´´. Odpovím hrdě při vzpomínce na pláně kde můj klan sídlí. ,, Hledám jest zkušenosti ve svět´´ pokračuji dále. ,, Aněj pořádne bojovat oni´´ odpovím. ,, Sežral bych něčeho´´ odpovím a přejedu svou obří prackou po kručícím břichu. |
| |
| Družina, randevouz s orkom "Nu dobrá, dobrá, příteli........tentokrát se opravdu nic nestalo." Směji se, jak se hobit vehementně hájí. A ještě s úsměvem doznívajícím mi ve tváři se obrátím na orka, který právě prohlásil, že mu po boji vytrávilo. "Pokud ostatní nebudou proti, táboříme na dnešní noc kousek odtud. A.......snad ještě zbylo dost z naší večeře, aby to nasytilo orkského válečníka. Smím se zeptat na vaše jméno, abychom vám stále neříkali orkský válečník? Mé jméno je Valen Andragorn...a ten malý muž zde je pan Nohoruka." |
| |
| Družina: ,, Khruul Redborog´´ představím se a poplácám Valena po rameni svou tlapou. ,, Spíše kance ulovit´´ Navrhnu a opět se usměji ... orkský úsměv je takřka nečitelný ... ,, Jít mi´´ pobídnu ty dva, přitom zvednu omráčeného lapku ze země a jako kus hadru ho nesu sebou. ,, Mi se ho zeptat, on říct vše ´´ odpovím jistě, mohlo to vyznít až strašidelně z úst monstra jako jsem já. |
| |
| Družina: Ork nyní působí vysloveně strašlivě. Cákance krve a nějaké hmoty na jeho těle, dodávají strašidlený výraz žu tak velkému tvorovi... Společně vyrazíte k tábořišti. Netrvá dlouho a naleznete místo, kde jste sídlili, ale...má to mallý háček..bystřejší z vás, si jistě všimli, že koně, jsou pryč. Někdo je nejspíše odvázal. Vaše věci jsou rozházené takřka po celé mýtince. Po zkontrolování zjišťujete, že vše důležité je pryč a to i dopis od krále (nemluvě o penězích, všech zbraní a vše cenné co jste ve svých věcech zanechali.) Korgar: ASleudješ boj a opravdu jsi nucen přiznat, že ten válečník je skvělý. Pobil všechny bandity. Sám schytal jen pár škrábanců. Nakonec z křoví vyleze malý hobit a po chvíli ještě nějaký mladý muž. Společně s orkem odcházejí a berou sebou i omráčeného banditu. |
| |
| Kazana: V klidu usínáš a ačkoliv je tvůj žal skoro nesnesytelný, tak to jsi si neodpočinula již dlouho. Noc je klidná a čerstvý vzduch nedovolí zlím snům, aby tuto chvíli zkazili... Ráno se vzbudíš a z okna již do msítnosti dopadají sluneční paprsky. Na sotle nyní leží džbán s vodou a dvě dřevěné číše. Spolu s nimi také dva talíře a na každém z nich namazaný krajíc chleba. Na druhé posteli posedává ona žena. "To jak jsme přežila otlik let, ti povyprávím jindy, teď to není důležité. Jen ti mohu říci, že nejsem to jak vypadám." Tajemně se usměje a přostrčí k tobě talíř. "Najez se. Jaksi můj přítel se asi zdržel, nechám mu tu vzkaz a vyrazíme." Ona sama se zakousne do druhého krajíce chleba. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| I já tedy odsedlám svého koně...sedlo hodím na zem k jednomu stromu a zhruba k nim, abychom nesedeli, či leželi všichni příliš daleko od sebe...koně nechám volně pobíhat...ví co si může dovolit a kam až jít a tak se drží poblíž... A kam až to vlastně jedeme?...Myslím tedy nějaké víceméně přesné určení místa, kde se s nimi máme setkat...kolik jich je? Co jsou zač? Tím myslím jestli jsou to Upíři, vlci, nebo lidi...chtělo by to říct nám toho trochu víc... Mrknu na ně a začnu si pohrávat s jablkem, které jsem si vytáhla...jedno hodím koni a druhé si vytáhnu pro sebe... |
| |
| Paní odpověděla na mou otázku včerejší až dnes, ale vlastně to chápu. Stejně bych si včera z její odpovědi nevzala totéž co dnes. Rozhodně cítím hlad a tak když mi paní přistrčí jídlo ihned se zakounu do chleba. dbám na dobré vychování a tak jím jen velmi pomalu a tak abych příliš nedrobila, nebo něco podobného. Není to jak vypadá...? ˇkým tedy je? Ale mohu se vůbec ptát? Své otázky strčím do pozadí. mám hlad a ten jse teď přdnější než nějaké řeči. Kam vlastně máme dále jít? Na to jsem ale rozhodnut áse zeptat hned po jídle. to ostatně netrvá dlouho. Snídaně je fuč a kldyž paní vstane vstanu já též. "Odpustivši mi, paní, ale kam nyní povede cesta naše?" ptá se Edwiny na další postup naší společné cesty. Ostatně ta cesta je to jediné co nyní mohu dělat. "Kterýžto přítel váš, zdržel se a kde?" položím další svojí otázku. Jsem velice zvědavá a ta zvědavost se odráží i v mých očích... |
| |
| Kazana: Skoro ve stejné chvíli jako ty dojí a dostrčí zpět svůj talíř. Na tvoji otázku se jen usměje. "Je to mladá dívka, chtěla jsem tě s ní seznámit, jsem si jistá, že si budete rozumět." Dá oba talíře na sebe a porozhlédne se po pokoji. Konečně zavře okno. "Prosím zabal si věci, já zatím si dole promluvím s hostinským..jo abych nezapomněla, vezmi si prosím obyčejné šaty a tyto si schovej pro lepší příležitost." Usměje se a poté položí vedle tebe hromádku nějakého oblečení. Sama poté odejde. Oblečení se skládá z obyčejný kožených kalhot, lehké blůzy a také tenkého pláště. |
| |
| Dívka? Že bych měla konečně kamarádku...? Pak se Edwina zvedne a dá talíře na sebe. Řekne mi ať se převléknu a položí na mou postel. Zavře za sebou dveře a já začnu odhalovat z čeho se skládá můj nový oděv. Kožené kalhoty, halena a plášť. Kalhoty? Mám si obléct kalhoty? To je přeci oděv pro muže... Že by zdejší ženy směly nosit kalhoty? Přemýšlím. Zkouším si kalhoty nasadit, ale jsem tím zcela znechucená. Nakonec jsem se převlkéla a své šaty složila a sbalila do vaku, kde mám i několik dalších pro alchymistu nepostradatelných věcí. Učešu si vlasy a sepnu je sponou stejně jako jsem to měla včerejšího dne. Nakonec vyjdu ze svého pokoje a sejdu dolů, kde čekám Edwinu, která je již zcela nedočkavá. A nebo jsem nedočkavá já? |
| |
| Družina: Sleduji je a pak mne překvapí jejich ležení ... ,, To i nás být lépe, neozbrojen vy na prd ...´´ konstatuju a potěžkám své obouruční kladivo ... Runy jež ho pokrývaly jej spojovaly magickou silou s mím vědomím. Sednu si k ohni a pracky skoro vrazím do ohně... ,, Dnes noc chladná´´ další reálné oznámení .. Sedím a jen je pozoruji a hodnotím.. ,, Kam vy jít?´´´optám se po chvilce ticha. Z vaku vytáhnu kus sušeného soleného masa, a s hlasitým.... ,,Křup´´. Se zakousnu... |
| |
| Družina: "Ani beze zbraní či zbroje, nemusíme být ještě neozbrojení. Ani na prd." Bráním to, co zbylo z naší družiny....tedy mě a hobita. "A kam že jdeme? Než jsme byli okradeni a necháni zde osudu, měli jsme my dva a ještě nekolik ostatních namířeno ke králi Jindřichovi s důležitým posláním." Zde se poprvé po dlouhé době opět projevuje, že nabudu zcela mírné povahy. neboť při slovech "okradeni" a "ponecháni osudu" poměrně zdastně a se značnou prudkostí odkopávám zbytky zbudovaného a poté zničeného a vplundrovaného tábora, ve snaze najít některé ze svých věcí, které se zřejmě zloději, nebo zlodějům ( možná našim bývaklým společníkům ), nehodily. Tohle někomu neprojde. Tohle někomu šeredně neprojde. |
| |
 | Právě svítá. Sluneční paprsky jemně prozařují našedlou oblohu, postupně začíná padat světlo i na les ze kterého se právě vynořila mladá dívka. Paprsky ozařují její štíhlou postavu zahalenou v tmavě zeleném plášti. Kápi má staženou hluboko do čela takže jí není vidět do obličeje. Na chvilku se zastaví zvedne oči k obloze a chvilku ji pozoruje, pak se se sobě vrozenou ladností protáhne a vydá se přes louku směrem k pěšině vedoucí k nedalekému městečku. Když dojde na pěšinu viditelně zrychlí. Její chůze se dá srovnat s chůzí člověka který ví že jde pozdě. Však taky má proč spěchat, ozvala se jí dávná přítelkyně kterou už dlouhou dobu neviděla. Je tu však ještě jeden důvod který podnítil jeji zvědavost, přítelkyně jí poslala vzkaz ve kterém ji žádá o pomoc avšak bez žádného bližšího určení. Zatímco se jí tak honí hlavou všechny možné myšlenky o tom i onom slunce vystoupá vysoko na oblohu a prozáří celý kraj svým jasným žlutým slunečním světlem. Dívka zatřepe hlavou jako by se chtěla zbavit dotěrné myšlenky. Nepovšimnuta projde branou do města, za celou cestu nepotkala jedinou živou bytost a i tady se zdá že většina obyvatel ještě spí. Projde městečkem až k hostinci. Před ním se zastaví, zdá se jí že ji někdo pozoruje ale když se rozhlédne kolem sebe nikoho nevidí. Možná už jsem trochu paranoidní probleskne jí hlavou. Opět se tedy otočí k hostinci, vezme za kliku a vejde dovnitř. hostinec Zvenčí skoro nebylo poznat že tenhle nevzhledný malý domek je krčma. Zevnitř však vypadá přijatelně pár stolů napravo zeje prázdnotou ale vše se zdá celkem čistě uklizeno. Dívka si zkoumavě prohlédne celý lokál a pak se otočí nalevo kde za pultem podřimuje hostinský. Jemně nakrčí nos, dojde až k pultu a jemně zakašlá aby vzbudila pozornost hostinského. Nic. Zakašlá tedy znovu o něco důrazněji. Evidentně spící hostinský hlasitě chrochtne, nadskočí a málem leknutím spadne ze židle na které podřimoval. Dobře ti tak, nemáš spát v práci. pomyslí si dívka sarkasticky. Na hostinského se však mile usměje a ještě než se ten chudák stihne vzpamatovat promluví. Dobrý den přeji, hledám tu přítelkyni. Měla jsem se tu s ní setkat ale nejspíš už jsem ji prošvihla... Má černé vlasy a je možné že necestuje sama projistotu dodá dívka aby pomohla hostinskému si vzpomenout i když to nevypadá že by sem zavítalo moc hostů. Usmívá se na rozespalého mužíka a čeká co jí řekne. |
| |
| Družina - tábor Všetko bolo krásne vyrabované. Zdá s, že banditi, ktorí na ceste našli svoj koniec neboli jediní v okolí. A ja som začal pociťovať strach. Nevenoval som pozornosť tomu, čo vravia, nevenoval som pozornosť akútnemu nedostatku zbraní (ja som svoju dýku mal, nič iné mi treba nebolo) a začal som prehrabávať zvyšky tábora. "Len nech mi nezobrali môj kameň, lebo ma šľak trafí. Toľké roky námahy a nakoniec mi ho ukradne nejaký idiot!" pomyslel som si zúfalo. Veci lietali. Torny, konáre, kamene, zvyšky šiat, obaly to zásob, všetko. Hádzal som to za seba v nádeji, že objavím jednu hlúposť, ktorej som sa mal zbaviť už dávno a ktorú si držím iba preto, že aj "motyka môže raz vystreliť". A konečne som to našiel. Nepoškodený batoh a vedľa neho ležal kameň. "Mám to!" vykríkol som šťastne a zovrel v náručí jediné dedičstvo po svojich rodičoch, kúzelne obyčajný kameň, Rockrollom nazvaný. A vtedy som sa aj vrátil do reality. "Poslanie u kráľa Jindřicha... Prečo mám taký podivný pocit, že to všetko je už zbytočné? Ukradli nám poverovacie listiny. Kráľ nám neuverí, ani keby chcel. A sme takmer bez peňazí. Vysmeje nás a pošle na šibenicu..." podotkol som trpko a sadol som si k ohňu, zvierajúc kameň ešte stále v náručí... |
| |
| Les, na výpravě Odložím si věci a také usednu pod rozložitý strom. Zatímco já jsem se ostýchala se vyptávat, Mariana se do otázek pustila hned. Koně jsem také odvázala sedlo, ale uvázala jsem ho. Vytáhla jsem měch, napila jsem se a pak si otřela ústa. Tázavě se podívám na jednoho z dvojčat a čekám na jeho odpověď. Všude kolem se vznáší vůně jehličí a hub a právě také vůně krve, kterou mám v měchu. |
| |
| Družina: Nebe jež se doteď zdálo naprosto klidné a hvězdná záře doprovázena lunou, jasně osvětlovala mýtinu, se prudce zatáhlo. Hlasitá rána, doprovázená světelným efektem, dala jasně najevo, srážku několika těžkých černých mraků. Na zem dopadly první kapky a toto jemné mrholení se brzy změní ve strašlivou bouři. Prudce se zvedne vítr a začne ohýbat koruny stromů, listí spadané již na zemi se zvedne ve víru divokého tance. Vašimi těly otřese zima a déšť se pomalu, ale jistě dostává i do posledních zákoutí doteď ještě suchého oblečení. Bouře se rozrůstá do nevídaných rozměrů a nejspíše potrvá dlouho…bude potřeba najít nějaký úkryt a usušit nejen sebe, ale také vaše šaty a sesbírat rozmáčené věci. |
| |
| Kazana: Žena si tě spokojeně prohlédne a usměje se. „Má drahá…sluší ti to…má přítelkyně tu má vzkaz, doufejme že nás brzy dožene.“ Kývne na hostinského a vyjde ven z hostince kde počká na tebe. „Tak..nyní se musíme setkat s ní. A také začít s tvým výcvikem…jak předpokládám, zajímáš se o učení svého otce..tedy doufám, že ti budu nápomocna.“ Vytáhne ze svého vaku menší knihu v kožených deskách. „Prozatím ji uschovej, až bude potřeba, poznáš to. Zatím ji však neotvírej. Máme nyní jiný úkol…musíme tě také naučit zacházet se zbraní…nebudu tu pořád, abych ti pomáhala…brzy se naše cesty rozejdou a ty budeš muset být schopna se o tohle všechno postarat.“ Žena se usměje a zastaví. Teprve nyní si uvědomíš, že jste dávno opustili vesnici a že cesta začala prudce stoupat. Když se nyní rozhlídneš, zjistíš, že stojíš na vrcholku jakéhosi kopce a přímo pod tebou se rozkládají hluboké lesy. |
| |
| Eorin: Není to ani tak městečko, jako spíše vesnička…ačkoliv je ráno, moc lidí nevidíš, ještě je na ně asi časně. Hostinec najdeš snadno a uvnitř vlastně ještě nikdo není kromě podřimujícího hostinského. Ten když na něj mluvíš, se prudce oklepne a ospale na tebe zamžourá. „Ale jistě paninko, že si váženou paní pamatuji.“ Usměje se a začne pod pultem něco lovit…po chvilce vytáhne složený pergamen a podá ti ho. „Mám vám tohle předat.“ Usměje se a zase se natáhne, ruce dá za hlavu a dlouze zívne. Když pergamen rozložíš, spatříš tma jen pár slov. Vyrazili jsme dále, sejdeme se v lese, sama víš nejlépe kde (pamatuješ na naši skrýš u tajemného Dubu?) Podpis chybí. |
| |
| Na Edwinina slova jen kývnu. Jsem slušně vychovaná a tak její poznámku, kterou beru jen jako popichování, které mi přijde zcela nevhodné k současné situaci v níž se právě nacházíme... Pak mi Edwina podíává knihu a říká že si mylsí že budu chtít pokračovat v učení svého otce. Musím se hodně snažit abych nepropukla znovu v pláč. Knihu uschovám do svého batohu. Poté řekne že se musím naučit bojovat. "Bojovat, paní? Tož jak přejete si. Je-li boj nezbytný nyní pro mé žití, budu se jej učiti se zápalem stejným jako vše jiné. Laskava jste, paní..." říkám slušně. Zcela upřímná ta slova však nejsou. Nechci bojovat. vím že otec bojoval pro dobro. Vím že mě učil být silná a chytrá. Že mě učil že někdy není jiného zbytí... Ale já bojovat nechci. Není to nic pro mě. Potřebuju svoji laboratoř, knihovnu svého otce a všechno to co jsem byla nucena v našem úkrytu nechat., říkám si zamyšelně. Náhle poznávám že stojíme na kopci. Před námi v údolí se rozprostírají hluboké lesy a mě zabolí u srdce. Přijde mi že každý další krok mě stále více vzdaluje všemu minulému a že mi takto nezbyde nic jiného než vybledlé vzpomínky, kterým stejně nikdo neuvěří. "Sečkejme, paní. Dívka o níž mluvila jste, nedokáže dostihnouti nás, pokud tempo pochodu držeti budeme takové jakým nyní jest..." řeknu s nádechem melancholie ve svém hlase. |
| |
| Družina: ,, Dobrá déšť´´ Nadhodím odpočívajíc jako kámen. V mém domovu bylo leckdy drsněji a tak mi to zjevně nevadilo. ,, Hodně voda, zelená list na obrodu´´ Konstatuji a sleduji co ta partička udělá. ,, Nedaleko, velká doom, né pršet, né zima´´. Navrhnu, sledujíc ty slabé tvory jak se třesou a promokají. Mí lidé, žilili v horších podmínkách a brnění bylo náležitě chráněno ovčím tukem, což také způsobovalo dosti nepříjemný zápach... |
| |
| Družina: Snažím se posbírat to, co zůstalo z mých věcí a zároveň moc nepromoknout. Ale v tom dešti to nejde. A vytvořit proti dešti štít už nemá význam, stejně jsme už mokří. Všechno je mokré. A najednou přijde spásný nápad od někoho, od koho bych to nečekal. Totiž od našeho nového známého. Toho orkského válečníka. "A....není ten dům někým obýván, Khruule? Ono by se těm, kteří tam žijí nemuselo moc zamlouvat, kdyby na dvěře zaklepali tři promočení cizinci." Když je navíc jeden z nich ork dodal jsem málem. Ale.......řešení naší momentální situace by to mohlo být. |
| |
| Družina: ,, Zima medvěd spát, teď prázdné´´ Odpovím a zvednu se. ,, Já počkat ´´ řeknu a z váčku vytáhnu jaké si drcené směsi, které vložím do úst a začnu je přežvykovat ... Okolo se rozšíří trpký čpavý zápach nepodobný ničemu co by mohli znát ... Jak je obsah mé tlamy řádně rozžvýkán flusnu jej do měchu s vodou a promíchám... Do rána času dost, pak to zkvasí a já si popiju po našem... |
| |
| Družina Dážď bol neočakávaný a naprosto nevítaný. O chvíľu boli suché iba tie miestečká, na ktorých sme sedeli. Oheň tiež z toho nebol dva krát šťastný a už skôr skomieral, ako dával nejaké teplo. "Veď nás. Ale rýchlo, lebo tu niektorí z nás zakapú na zápal pľúc. Radšej budem bývať v chajde s medveďom, ako by som mal takto moknúť." povedal som Khruulovia nasledoval som ho v prípade, že by nás skutočne niekam odviedol. "Načo som ja len opúšťal rodnú noru? Aha, vyhnali ma... Tak nič..." pomyslel som si trpko. |
| |
| "Hobit má pravdu." Dokončil jsem sběr věcí, které by se mohly hodit a svázal je do kusu něčeho, co asi kdysi býval něčí plášť. "Pojďme, než tu promokneme a dostaneme zápal plic." A s tím neúhledným rancem se hotovím vydat na cestu. |
| |
| Družina: Beze slova je tedy vedu a neodpustím si cestu trním ... Při tom je konejším slovy ... ,, Mi blýzko, krok tolik´´ Po travnaté stráni sejdeme k menší skále a do úžlabiny mezi skalním masivem kde hrozivě vyhlíží velký tmavý vchod do jeskyně. ,, Tady´´ Jdu dál a vejdu do vnitřních prostor kde se vše promění ve větší centrální místnost... mírný zápach nějákého zvířete a kosti dávají znát, že zde někdo přebývá... |
| |
| Družina Po mierne nepríjemnom pochode, hlavne kvôli tŕňom a rýchlo sa tvoriacemu blatu, som sa konečne ocitol na mieste, ktoré bolo suché. Trocha vadil zápach a kosti. "Ehm... Khruul? Si si istý, že sa sem tá obluda nevráti? Nerád by som skončil v niekoho žalúdku. Hobbiti sú vždy prví na rade. Volá sa to predkrm..." povedal som smutne, no rozhodol som sa prijať veci tak, ako prídu. Spokojne som si sadol a vybalil z batohu všetky premočené veci, ktoré som, ako na niečo použiteľné, nazbieral v tábore. Teraz sa však vyskytol druhý problém. "Nemáme oheň..." povzdychol som si sklamane. Vrhol som rýchly pohľad po jaskyni, či náhodou neuvidím kôpku suchého dreva, nazbieranú nejakým pedantným medveďom, no nedával som tomu veľa šancí. "Asi neviete, kde sa dá uprostred búrky zohnať suché drevo, však?" spýtal som sa a otriasol som sa zimou. Začínalo byť pomerne chladno. Možno sa nakoniec tomu zápalu pľúc nevyhnem.... |
| |
| Družina Odhodlanš kráčím za orkem, v duchu připraven téměř na cokoliv. Ale na obrovskou jeskyni plnou ohlodaných kostí, ne vždy zvířecích a zřetelného pachu medvědího pyžma jsem opravdu nečekal. S nosem mírně pokrřeným nevábností zdejšího puchu proto oslovím orka. "Ano Khruule......skutečně zo tu vypadá, jako by to zvíře jeskyni opustilo jen před malou chvílí. Ale jestli sem opravdu do zimi nepřijde, třeba by se dalo toho nevábného odéru zbavit, když ty kosti a jiné pozůstatky po medvědovi dostabneme odtud pryč." a štítivě začnu nohou jrdnu kost posouvat sněrem k východu z jeskyně. " Pokud bude vůbec nšjaké dřevo, oheň obstarám." Odpovím během toho "odklízení" Nohorukovi. Ale.....Je tu někde studánka, Khruule? Nebo pramen? Uvařím teplou polévku, pokud bude voda." Ikdyž momentálně se mi dělá natolik zle, že ne jídlo nemám ani pomyšlení. |
| |
| Družina: Podrbu se na hlavě a zamyšleně si oba prohlédnu... ,, Vy zůstat já jít´´ odpovím jim a s tím nechám kladivo v jeskyni a opustím ji... Slejvák mi nevadí a když praští blesk do nedalekého stromu ani nehnu brvou... ( pochodující hromosvod :-D ) Z nedalekého potoka co zřejmě přitéká odněkaď z hor naberu vody a seberu dříví v nedaleké houštině, je mokré, ale to nevadí... Vezmu hořící poleno ze stromu a s hlukem přicházejícího medvěda vejdu do vnitř. Dřívý složím na zem a naházím do něj kosti a ostatky co se ostatní snaží vyházet, hořící poleno pak položím a suché zbytky mrtvých chytnou jako olej ... Mokré dříví se za chvilku vysuší a také vzplane... Jeskyni tak zalije teplo a světlo... ,, Medvěd ... vrátit se déle ... on lov... u řeka´´...... Bez čekání si sednu zpět ke kladivu a opřu se o skalní masiv. |
| |
| Družina: Všichni se vydáte za Khrulem a kuposivu vás po hodné chvíli opravdu zavede k nevelkému ústí jakési jeskyně. Avšak tou dobou jste všichni již dávno promočení. Všem vám je zima a vaše oblečení by se dalo použít jako další zdroj vody. Zastavíte se u ústí jeskyně a nejednoho z vás uhodí do nosu puch rozkládajícího se masa. Vstoupíte dovnitř a už se vůbec nedivíte. ze začátku to jde, ale čím hlouběji jdete, nacházíte více zežloutlých úlomků kostí a často i hnijící kusy masa. Suché dřevo teď již nemáte šanci sehnat, ale jak sám Khrull udělal, přinesl dřevo a dokonce hořící klacek, avšak kdžy oheň rozdělá, stačí zhasnout. Malé plamínky několikrát zablikají a zase uhasnou. Mezitím vším přinesete vodu, avšak ta je celá zakalená a hnědé. Nejspíše do říčky déšt nahnal dosti hlíny a bahna. |
| |
| Kazana: Edwina tě zamlkle pozoruje a nakonec se k tobě otočí čelem. "Něco ti povím, ale je důležité, aby jsi byl asilná a měli bychomt aké vyrazit dál." Otočís e zase čelem k cestě a pomalus e rozejde dále. Počká až ji bdueš následovat. "Znala jsem tvého otce...sám mě požádal, abychs e o tebe postarala, kdyby se tohle opravdu stalo. Říkal mi o tom elixíru který ti dal vypít, ale údajně jsi měla spát jen několik dní. Nenzám tajemství vašeho panství a už vůbec ne vaší laboratoře, chodila jsme tam každý den a čekala, dza se neukážeš. To se také stalo a jás e rozhodla vyplnit vůli tvého otce. Chápu,ž e nechceš bojovat, že se to enchceš ani učit. Věř mi,ž e kdyby to nebylo nutné, nebudu tě do toho nutit, avšak v dnešní době je spousta lidí a tvorů, tkeří tě budou pronásledovat pro tvé umění a budou bojovat o tvůj život. Je důležité, aby jsi se dokázala ubránit a dokázala nést dál vaše umění. Mohu ti ukázat,ž e boj nemusí být jen zdroj a povaha zabíjení, ale také radost a umění. Více tě však naučit nemohu." Posmutněle skloní hlavu a všomá si cesty pod jejíma nohama. |
| |
| Upíři: Utáboříte a strávíte vcelku poklidnou noc. Ačkoliv máte pocit,ž we jste sme tam něoc zaslechli, nikdo vás nevyruší a vy ráno znovu vyrazíte dál. Dvojčata vás vedou a na jídlo se tentokráte nezastavíte. Dvojčata jedou kousek před vámi a na nikoho z vás ani nepromluví. Brzy po poledni, kdy slunce se zdá je nejvýše, spatříte na obzoru několik domů... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Družina: Ačkoliv se snažím nedat najevo nic co by se dalo vyložit jako slabost, začínám se nekontrolovatelně chvět zimou. Také jsem nejspíše už přiotrávený hnilobným puchem v jeskyni, neboť se mi značně zdvihá žaludek. Jit ale ven se mi moc nechce, neboť tam stále silně prší. Dokonce mám pocit, že prší ještě víc než předtím. Potlačujíc tedy nevolnost, snažím se na prstech prokřehlé pravé ruky složit prsty do znaku runy Igni a jejím použitím v magické formuli rozdělat oheň, kterému by nevadilo, že dřevo je mokré a kosti, které na hranici přidal Khruul nejsou čisté a vysušené. |
| |
| Na cestě s Edwinou Edwina se zastaví a ohlédne se na mě. Jako by snad mohla číst mé myšlenky začne povídat o tom co mě nejvíce trápí. Znala mého otce? Proč mi to říká až teď? Jak moc se znali? A proč si přál tohle? Jak jsem vůbec mohla spát tak dlouho? Pak Edwina řekne že je čas pokračovat a mě dojde že můj návrh počkat na to děvče co má jít za námi neprošel. Pokračujeme dále do toho Údolí. Vůbec se mi tam nechce, ale přeci jen krása dne mi dodá trochu ztraceného odhodlání. Ano je to odhodlání mě nyní vede dál. Odhodlání splnit vůly svého otce. |
| |
| Co takhle odpovědět na to, co jsem se ptala?! řeknu vcelku naštvaně asi minutu po tom, co mi nikdo na mé otázky neodpovídá... tsche! odfrknu si a odcházím kousek do lesa...mám je docela na dohled...mezi stromy lamentuji nad povýšeností některých a nenávistně sekám mečem...dalo by se říct, že se cvičím...mezi větvemi se protahuji a pak si vlastně jen sednu do trávy...po nějaké té hodince se vrátím a lehnu si ke svému sešdlu...ostatní spí...i já usnu, avšak spánkem lehkým s rukou na dýce... ráno mne rpobudí slunce...osedlám svého koně a spolu s nimi vyrážím, avšak již jim nedůvěřuji ani za mák a odmítám s nimi komunikovat... |
| |
| Družina Zuby mi drkotali veľmi hlasno a môj mozog intenzívne myslel na slnečnú žiaru, na oheň, teplé ponožky, sucho a varené víno. Bola by to dobrá stratégia, keby ho telo nepresviečalo, že to, čo si myslí sa deje niekomu omnoho šťastnejšiemu. Vraj existujú mnísi, ktorí svoje telo prinútia veriť, že mu zima nie je. Raz takého mnícha musím stretnúť a to umenie z neho dostať. Začal som sa prechádzať po jaskyni, dúfajúc, že sa zahrejem aspoň pohybom, keď už ničím iným. Strhol som sa pri Kruulovom príchode, pretože som mal pocit, že prichádza medveď. Veľkosť by sedela... S nádejou som sledoval ohník, ktorý sa nesmelo rozháral. V mojich očiach to bol princ na bielom koni, záchranca, jediný pravý a licencovaný. A potom zhasol. "Sakra..." precedil som pomedzi zuby a začal som poskakovať dokola, v márnej snahe zahriať sa. "Mám divnú dýku, čarovný kameň, no ani jedno, ani druhé mi nezachráni život. Čert aby to vzal všetko!" pomyslel som si ešte trpko, po očku sledujúc, čo to ten Valen robí... |
| |
| Družina: Valen nakonec rozdělá oheň. Ačkoliv to vypadalo nadějně, oheň nestačí na to, aby vás zahřál a vysušil vaše mokré oblečení. Dovnitř jeskyně se dostane ledový závan a venku zahřmí hrom. Následuje záblesk světla. Oblečení vás studí čím dál víc, bolest hlavy, škrábání v krku..nic neobvyklého. Brzy všichni usnete. Únava po dlouhé cestě udělala své. Ráno se všichni vzbudíte. Všichni jste v pořádku, jak se zdá, majitel této jeskyně se neukázal a tak se vlastně za noc nestalo nic zvláštního. Všichni jste prokřehlí a oheň do rána vyhasnul, nebylo již čím přikládat. Ráno je sychravé, ale už alespoň neprší. Po vyhlédnutí z jeskyně zjišťujete, že prudký vítr scházel i silné větve z korun stromů, kterés e nyní povalují všude okolo v blátě. Avšak to není ani tak hrozné jako spíše obrovské stopy, které se tam jasně rýsují. Stopa určitě není lidská, spíše připomíná nějakou velkou šelmu no i když..kdo ví co to mohlo být? |
| |
| Upíři: Jedno z dvojčat se otočí na Marianu. Spraží ji pohledem, avšak k odpovědi se nemá…. Brzy dorazíte až k malé vesničce. Kupodivu, ačkoliv je teprve odpoledne, moc obyvatel se tu neukazuje. Je pravda, že několik málo lidí jste spatřili na polích, ale zde je skoro mrtvolné ticho. Projede mezi několika domy a ocitnete se na nemalém prostranství, odhadujete, že jste zhruba uprostřed vesnice. Okolo vás je několik vyšších domů, zde domy vypadají i čistěji a honosněji než na okraji. Spatříte dokonce i nad vchodem jednoho z domů, starý oprýskaný štít, dříve nejspíše visel rovně, nyní však visí na posledním zrezivělém háku. Štít je odřený a sotva na něm rozeznáte několik slov: U prasečí hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Sleduješ upíry, nocují nedaleko lesa a tak ti nezbývá než čekat. Noc proběhne v klidu. Je pravda,ž e zaslechneš zvláštní zvuky, které nemůže vydávat jen lesní zvěř, ale nic se nestane, evidentně se ti to stvoření vyhlo. Ráno se vydáš dál na cestu. Upíří míří do jedné z menších vesniček, kterých je jak víš v okolí docela dost. Neváháš a následuješ je. Oni se však zastaví uprostřed vesničky. (popis viz jejich příspěvek. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina neváhá a vydá se dál. Údolí je v podstatě pokryté lesním porostem. Ten klid, který vyřazují tyto stromy tě trochu uklidní. Edwina najednou vypadá více vyrovnaně. “Tento les je hodně starý, tyhle stromy tu jsou již stovky let. A opravdu, když se rozhlédneš, stromy již nejsou tak útle, aby vůbec šlo jejich kmen obejmout, muselo by se sejít alespoň pět lidí. “Zavedu tě do jednoho z místních domů, nějakou dobu tma pobudeme, má kamarádka, dorazí tam, nechala sem jí u hostinského vzkaz. Tam tě připravíme na další cestu.“ Usměje se na tebe a vyčkává odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro "Přijměte mé díky, paní..." řeknu jen. Přijde mi že více ani není zapotřebí. Prostě je to tak jak to je. Je mi nepříjemné nosit oblečení mužů, ale na druhou stranu je to zvláštní a člověk má vyzkoušet co nejvíc věcí. "Paní? Kraje tyto krásné jsou, leč nepoznávám jich..." podotknu jeden ze svých postřehů. Přijde mi že neznám celý tento les i když tu musí být již hodně stovek let. Ty stromy mi jsou cizí i když z nich na mě padá jakýsi klid, který mi připadá téměř přízračný. Trochu si povzdechnu. "Učiním vše co v silách mých bude, jen. Prosím odpustivši mi má první pochybení. Mnohé věci cizí se mi zdají... Netoužím zklamati vás ni otce svého. Učiním vše co potřebno jest..." dodám ještě odhodlaně ale mírně zasněným hlasem. Snažím se vrátit do vzpomínek. Snažím se vzpomenou si na svého otce... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Neděkuj mi, ještě nemáš vůbec za co. Udělám co budu moci, abych tě začlenila do dnešního života, hodně se toho změnilo. Ani nemůžeš tento les znát, obyčejní lidé se mu vyhýbají, povídá se okolo tohoto místa spousta pověr.“ Sama pro sebe se usměje a hned se zase začne ptát. “Umíš ovládat nějakou zbraň? Pověz mi něco o sobě, co tě baví, co umíš, jak daleko jste se s tvým otcem dostali ve tvé výuce, umíš číst?“ Kráčíte dál a strom míjí strom, kmen míjí kmen a naopak. Nakonec se ocitnete na rozlehlé mýtině, uprostřed ní stojí menší chatrč jen ze dřeva. Edwina neváhá a otevře dveře. “Zde budeme čekat na mou přítelkyni a také zde tě něco společně naučíme, abys dále mohla již sama.“ Usměje se a počká až vejdeš dovnitř. Chatrč se skládá ze dvou místností, ta větší slouží jako jídelna, kuchyň dohromady. Uprostřed je starý oprýskaný stůl a několik židlí. Nalevo je krb a před ním leží na zemi stará kožešina nějakého medvěda. Napravo jsou dveře od menší místnůstky. Tam je pouze jedna postel. ůBudeme to tu muset trochu uklidnit, ale myslím,ž e to nebude problém.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| hostinec, cesta Zběžně přejedu vzkaz očima. Mnohokrát děkuji dobrý muži usměji se na něj, hodím na stůl minci a vyjdu opět ven. Trochu zamžourám do ranního slunce a pak projdu prázdnou vesničkou. Na chvíli se zastavím a rozhlížím se přitom přemýšlím kudy to bude nejkratší. Po chvíli se vyrazím... Cesta mi ubíhá ani nevím jak, hlavou se mi honí všechno možné. Jdu úplně automaticky takže mě trochu překvapí když cesta po které jdu začne stoupat a nedaleko přede mnou se zvedá známýkopec. Vytrhne mě to ze zamyšlení, zvednu oči ke slunci a s údivem zjistím že už je téměř poledne. Rozhodnu se že se zastavím na menší oběd. budou na mě muset počkat o trochu déle, přece kvůli tomu nevynechám oběd. prolétne mi hlavou a trochu se pousměji. S chutí se zakousnu do obilné placky a poté do jablka. Když se cítím dostatečně posilněná na další cestu trochu se protáhnu a vyrazím dál. Vyjdu kopec a přede mnou se rozevře nádherný výhled do údolí které je téměř celé pokryté rozlehlými lesy. Začnu scházet dolů z kopce, po čase dojdu na okraj lesa a opět v zamyšlení se začnu proplétat mezi stromy sejdu z pěšiny a vydám se směrem k tajemnému dubu. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Proč mi o ní otec nikdy nic neřekl? A co tu mám dělat? V nové době? Nepamatuji si téměř nic ze svého snění ač vím že jsme navštěvovala po tu dobu mnohé světy... Musím si vzpomenout... To už ale Edwina položí své otázky a já se na okamžik zamyslím přičemž se zahledím do kroun stromů, kde právě vidím přeletět sojku. Je tu vlastně krásně, když se to tak vezme to jen já se na to dívám jako by to nebylo skutečné... Také komu se podaří prospat tisíc let... Všechno je jaksi nepřirozené. Už jen to jak lidé mluví... "Vládnouti zbraní, nebylo mi dáno. Učena jsem v alchymii a lekci pamatuji si desátou z učení otce mého. Však tuším, že znáti umím povícero, neb ve snění činila sjem navštěvovati mnohých světů. Avšak mé vzpomínky zastřené se mi zdají..." vyslovím další věc která mě trápí a snažím se neustále nevzpomínat na otce a jeho učení. Jeho lekce a hlavně... Hlavně tu poslední... To už ale přijdeme k dřevěnému srubu a Edwina mi oznámí že tady budeme čekat, než přijde ona její kamarádka. Přikývnu na slouhlas jejím slovům a sama vejdu dovnitř. Je to tu na pohled pochmurné. Alespoň mi to tak připadá. Ano je to vřelejší než polorozbořený palác hraběte u něhož jsme bydleli, ale i tak mi to přijde nevlídné. Celý tento svět mi připadá nevlídný a vzdálený. Udělám to. Pomohu zdejším lidem jak budu moci. Budu činiti dobro tak jak si otec můj přál..., přesto však vím, ež jen to bduu dělat. Nemám proč dělat něco jiného. Čeká mě životy, kdy nebudu vlastně víc než jen prázdnou skořápkou, který se bude snažit chráni všechny kolem sebe... "Nikolivě, paní. Poklidím..." přosvědčím Edwině a sama vejdu do jedné z místností, kam položím svou tornu s věcmi a začnu uklízet. Podívám se jestli je zde někde koště a něco co by se dalo použít jako lopatka. Všude je tolik prachu... |
| |
| Hostinec, hostinec. Co tam? zeptám se sám sebe a nepřestávám se ohlížet kolem sebe, jako jsem to dělal celou dobu v této vsi. Přecejen, už dlouho jsem nebyl mezi lidmi a co já vím, jestli teď není nějaký zvyk poutníky kamenovat. Jdeme dovnitř nebo tu budeme jen tak postávat? zeptám se našich průdoců. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Dobrá, naučím tě ovládat nějaké zbraně jaké si sama vybereš. Přeci jen se po světě toulá dost lapků a zlodějů a je třeba se naučit bránit proti takovýmto lidem.“ Kývne na souhlas a nechá tě poklízet. Sama se přikrčí u krbu a zakryje ti tak výhled. Sem tma se odtáhne, aby přidala ještě poleno, kterých je tu ale pomále. Když se naposledy odtáhne hoří v krbu již oheň a vydá do místnosti trochu světla a hlavně tepla. Věnuje ti úsměv a poté se začne přehrabovat v různých věcech a najde několik svíček, které rovnoměrně rozmístí po místnosti a zapálí. Konečně je zde vidět. I ty nakonec najdeš něco co asi mělo být koště a něco co sloužilo jako lopatka. Edwina ti pak přiběhne na pomoc a netrvá to dlouho a společně tu jakš takš poklidíte. “Teď si odpočin, má přítelkyně by tu měla být co nejdřív,e poté si dáme ještě něco k jídlu ano?“ To vška již spatříte malou postavu, která se blíží směrem k chatrči, ačkoliv okna jsou špinavá, lze postavu rozeznat. MH: Nyní šeptáte mezi sebou…Kazana a Eorin |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Dobrá, naučím tě ovládat nějaké zbraně jaké si sama vybereš. Přeci jen se po světě toulá dost lapků a zlodějů a je třeba se naučit bránit proti takovýmto lidem.“ Kývne na souhlas a nechá tě poklízet. Sama se přikrčí u krbu a zakryje ti tak výhled. Sem tma se odtáhne, aby přidala ještě poleno, kterých je tu ale pomále. Když se naposledy odtáhne hoří v krbu již oheň a vydá do místnosti trochu světla a hlavně tepla. Věnuje ti úsměv a poté se začne přehrabovat v různých věcech a najde několik svíček, které rovnoměrně rozmístí po místnosti a zapálí. Konečně je zde vidět. I ty nakonec najdeš něco co asi mělo být koště a něco co sloužilo jako lopatka. Edwina ti pak přiběhne na pomoc a netrvá to dlouho a společně tu jakš takš poklidíte. “Teď si odpočin, má přítelkyně by tu měla být co nejdřív,e poté si dáme ještě něco k jídlu ano?“ To vška již spatříte malou postavu, která se blíží směrem k chatrči, ačkoliv okna jsou špinavá, lze postavu rozeznat. MH: Nyní šeptáte mezi sebou…Kazana a Eorin |
| |
| Upíři Jedno z dvojčat na mladého upíra otočí a zamračí. Pobídne vás a vy tedy vyrazíte k hostinci. Zevnitř vás asi již zpozorovali, protože ven vyjdou dva mladí zhruba šestnáctiletí chlapci a pozdraví vás. Nabídnou péči o koně. Jak jste si stačili všimnout, kolem domu vede cesta dozadu, kde slyšíte ržaní několika koní, nejspíše stáje. Pokud dovolíte, chlapci se ujmou vašich koní a vy můžete vstoupit dovnitř. Uvnitř vypadá putyka úplně obyčejně, ale je tu alespoň čisto. Hostinský již běhá za pultem a honí mladou děvečku. Není tu moc stolů,a el všechny zejí prázdnotou. Vlastně je tu také mrtvo stejně jako ve vesnici. Vzadu spatříte úzké schodiště vedoucí kamsi nahoru, kde nejspíše budou i pokoje. Za pultem lze spatřit malá dvířka, která vedou nejspíše do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Abych si odpočinula vyhlédnu z okna... Jsem znovu ve své laboratoři a otec drží v ruce křišťálovou trubičku. Vypadá docela obyčejně. Chce mi něco ukázat a já se nemohu dočkat co to bude. "Posečkej, otče, co shlédnouti mám pověz mi..." naléhám ale on jen udeřil trubičkou o stůl a ta začala jemě vybrovat jako ladička. Pak se tou trubičkou dotkl své ruky a pak i mojí. Mou rukou projelo mravenčení a otec se usmál. "Pozři na nás orlojík, Kazano," přikázal mi s úsměvem a já se podívala na nástěnné hodiny v laboratoři které stály... Do zorného úhlu se mi dostane něco, co mě vytrhne z mých vzpomínek. Slzy mi stékají po tvářích a já si je setřu, abych lépe viděla a mohla zaostřit toho, kdo přochází, Těžko ale říct nevyznám se v dnešních lidech. Může to být dívka, ale stejně tak muž... "Madam?" ohlédnu se na Edwinu, "Madam, kdosi vede své kroky k domu tomuto..." vypovím a po očku se vždy dívám ven |
| |
| Družina Nenávidím zimu, pomyslel som si a zachvel sa. Oheň, šikovne Valenom vykúzlený nedával príliš veľa tepla. Hoci to stačilo na to, aby som počas noci uschol, teplo mi nebolo. A noc bola nekonečná. Potichu som sa drkotal pri ohni, tak blízko, ako som len mohol. Z jednej strany biedne teplo, z druhej vlhká zima. Zvieral som batoh s Rockrollom a modlil som sa (nie prvý krát) aby skutočne mal magickú moc, ktorú mu pripisujú a zachránil mi zdravie. Nakoniec som ho vložil do ohňa, nechal rozohriať a potom ho zase vložil do batohu a objal. Trochu ma to rozohrialo, no to už začínalo byť pre moje zdravie neskoro. Hlasito som kýchol. Super, pomyslel som si. Už len to mi chýbalo.... Slnko konečne vyliezlo spoza horizontu, hoci kvôli mrakom sme si nemohli vychutnať ten krásny pohľad. Už dve hodiny som kýchal ako o závod. Ak ma niekto v okruhu kilometra nepočul, musel byť určite hluchý... "tak čo, vyrážame? Pohľadajme rýchlo nejaký hostinec, potrebujem teplú stravu, posteľ a veľa kľudu." povedal som ostatným a potvrdil som to ďalším kýchnutím. Už ma to pomaly prestávalo baviť. Urobil som pár cvokov, ktoré ma mohli rozohriať, ale bohvieako to nepomohlo. Smutne som sa usmial. Toto je najhoršia výprava vôbec... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Po dlouhém cestování konečně dorazíš ke království, je to trochu zvláštní, být mezi tolika lidmi po takové době. Lidé sit ě nevšímají, ano vždy se na tebe podívají a klidí se ti z cesty. Je tu povětšinou ticho, pokud nezaslechneš jak někdo na někoho nadává a nebo jak si stařenky vyměňují své drby.Uslyšíš odkudsi i pláč dítěte. Nakonec najdeš i náměstí. Je to asi největší volné prostranství, které zde vůbec najít. Uprostřed je sněhobílá kašna. Ale voda v ní je zakalená a něco jako vodotrysk tma vůbec nefunguje, U kašny sedí na zemi mladá žena a pláče. Její šat je špinavý a otrhaný. Prozatím si tě nevšimla. MH: šeptáš pouze mě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Uličky města jsou úzké, malé, tiché, ale zároveň čisté. Kolem je dost lidí, i když na tak velké město jich je příliš málo. Procházíš uličkami až dorazíš na menší prostranství, jsi si jist,ž e to není hlavní náměstí a po chvíli se ti to jen potvrdí, na jednom z rohových domů objevíš dřevěnou ceduli se šipkou, jsi si jist,ž e ukazuje směr jistě do středu města |
| |
 | V rychlosti kouknu na šipku která ukazuje směrem do středu města. Dívám se na domy, na uličky, na lidi... Pořád dokola kolem sebe. Mmm... Uličky jsou tady čistý. To se hned tak všude nevidí. Pořád si pro sebe mumlám všelijaký poznámky k tomuto městu. Měl bych si zajít prvně doplnit zásoby, něco na jídlo a něco dobrýho k pití bych si dal. Džbánek piva by to spravil. U toho bych mohl zkusit štěstí v kostkách. Snad by se mi povedlo něco vyhrát a přividělat si tak. Usmívám se nad svými myšlenkami. Jo ještě jsem se chtěl mrknout do nějaký knihovny. Jestli tady ovšem nějaká je. No zeptat se můžu vždycky. Prvně ale moje cíle budu hledat sám. Pokračuju v procházce k centru města. |
| |
| Družina Snažil jsem se udržovat ten chabě plápolající ohýnek dokud jsem byl schopen neusnout. Ale ke konci už nebylo kromě znovupřikládámí už částečně ohořelých materiálů, nebo pokusu magicky udržet plamen na posledních řeřavých uhlících a přitom neusnout, co na oheň přiložit. Nakonec i snažení neusnout se mynulo účinkem a já, v opět se prohlubující vlhké zimě, usnul neklidným, nehlubokým spánkem. Několikrát jsem se dokonce probudil, díky vlastnímu hlasitému drkotání zuby. A dosud....nebo opět.....navlhlé oblečení a studená podlaha pokrytá jen vlhkou houní nutně způsobily, že hobit Nohoruka zdaleka nebyl jediný, kdo stihl přes noc nastydnout. Už nad ránem, když mě probudil poslední záchvat drkotání zubů, jsem musel už zadržet kýchnutí,aby neprobudilo ostatní. Pokusil jsem se tehdy zabalit víc do pláště, ale i jím se zima a lezavé vlhko po deštivého večera a vlhké noci prokousalo. Ráno mne tedy zastihlo nepříliš vyspalého. A prokřehlého stejně, jako ostatní. Jako by kýchání bylo stejně "nakažlivé" jako zívání, kýchl jsem hobitovi na srozuměnou. "Ano....pčík.....Měli bychom se zdvihnout a pokračovat v cestě....pčík.....někam dso tepla." A také jsem se hned zdvihl a začal balit to, co z mých věcí mi včera neznámý zloděj nechal. "Tak pojďme, přátelé......Ať jsme z té nevlídné mokré zimy pryč co nejdříve." |
| |
| Družina: Vyrazíte tedy všichni společně. Z vašich věcí nezbylo skoro nic. Jste bez jídla i vody. Upřímně, po dlouhé promrzlé noci, by se vám něco na zub vcelku hodilo. Přesto vyjdete před jeskyni. Stopy v bahně jsou jasně viditelné. Je jich tu mnoho, jaks e zdá, poslední noc nebyla zase tak klidná jak se zdálo. Při bližším ohledání nezjistíte nic nového. Stopy připomínají tvarem lidské, avšak lidské nejsou. Na místě, kde by měli zet otisky prstů, se vám naskýtá pohled na několik prohlubní. Jako by onen člověk měl místo nehtů zahnuté drápy, jež se při každém kroku zaryly hluboko do bahna. Obloha nad vámi zahřmí. V podstatě tu není ani moc světla, husté černé mraky, které ne a ne odejít se stahují stále blíže k sobě. Po chvíli se i zableskne. Okolo není nic. Za vámi zeje prázdný černý otvor z jeskyně, ze které jste právě vyšli a před vámi? Jen plno tmavých kmenů a pochroumaných korun stromů. Po zemi v bahně se válí spousta malých i větších větviček. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Netrvá ti to dlouho a dorazíš až k centru. Centrum zdejšího města tvoří obrovské prostranství. Uprostřed stojí bílá kašna plná hnusné zelené a stojaté vody. Kdysi tu býval asi i vodotrysk, ale ten nyní ze záhadných důvodů nefunguje. Náměstí je skoro liduprázdné, spatříš u kašny plakat mladou ženu. Naříká tak hlasitě, že ji nelze přeslechnout. Má na sobě otrhané špinavé šaty. Dále je tu také nějaký muž (Sawerin). Jinak vidíš na úplném samém konci stát několik babek, které si vesele a dosti hlasitě předávají místní drby. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Rozhlížím se po náměstí. No přímo se jí zeptat... Babek se ptát raději nebudu. Přistoupím tedy k muži. Zdravím tě. Mé jméno je Xzar. Jen mě napadla taková otázka, nevíš co se tady děje že ta mladá žena tak pláče? Na chvilku se odmlčím. Ty jsi místní? Že je tady tak málo lidí... |
| |
| soukromá zpráva od Endar pro Cestou sem si náhodně všiml nějakých stop. Sakra kde se tu berou vlkodlačí stopy. Pomyslím si spíš pro sebe. Chvilku si stopy prohlížím, ale pak jdu dále po stopách upírů. |
| |
| Družina Strhol som sa pri tom prekliatom hrmení. "Celý čas, čo sme trčali v paláci a pred tým bolo krásne. No len čo vytiahneme odtiaľ päty, začne byť hnusne. Tomu sa teda vraví smola." povzdychol som si a na dôvažok som si poriadne kýchol. A to priviedlo môj pohľad k zemi. "To sú teda riadne divné stopy, nemyslíte? Vyzerá to, že si niekto poriadne dlho nestrihal nehty..." pokúsil som sa zavtipkovať, no neznelo to príliš veselo. Namal som najmenšie tušenie, čo by to mohlo byť, ale na myseľ mi prichádzalo slovo "príšera". Otriasol som sa a znovu kýchol. Mal by som s tým prestať, lebo na nás privolám každú obludu v doslechu. "Neviete niekto, ktorým smerom je najbližšie ľudské obydlie? Celkom rád by som bol konečne v teple pod strechou." spýtal som sa ešte, aby reč nestála. |
| |
 | soukromá zpráva od Sawerin pro Ohlédnu se okolo sebe. Že by tohle bylo to město? Musí... Rozhlížím se okolo sebe, když konečně dojdu na náměstí. Nějak jsem si již na rušná města odvykl. Nejen, že tu bloudím, ale připadám si tu nějak nesvůj. Obzvlášť, když to tu neznám a nevím co od zdejších lidí čekat. Nevím proč, ale pohled mi sklouzne na ženu u kašny. V duchů jí lituju. Není na tom o nic lépe, než já. Když se blíže podívám, připadá mi, že nevipadá vůbec špatně. Jak tak přemýšlím, stočím své kroky směrem k ní. A jak tak přemýšlím a nekoukám kolem sebe, vrazím do nějakého muže... |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Bum... Zamyšleně jsem vrazil do muže, až se zapotácel. Jejda... Promiň... Nechtěl jsem do tebe vrazit... Snažím se omluvit svou nešikovnost... Vážně... A podám neznámému ruku a pomůžu mu zpět na nohy. Víš, nestává se mi každý den, aby na mě někdo koho neznám promluvil. Obzvlášť takhle na ulici... Možná se ani nedivíš. Jsem lehce zarostlý. Přez sebe mám ošoupanou tmavou tuniku. Na opasku se mi houpe Opotřebený lovecký tesák a mé kalhoty i boty již mají svá nejlepší léta za sebou. Hmm... Tedy, abych se taky představil... Jsem Sawerin... Podám mu ruku. Jo... Nevim co pláče... Já jí nic neudělal... Vlastně, teď jsem o tom taky přemýšlel... A co že ty se o ní zajímáš? Většina lidí okolo by jí jen s úšklebkem přešla... Podívám se zamyšleně ještě jednou na dívku... Ty si myslíš, že jsem místní? Tak to ne... Dnes jsem přicestoval... Hmm... Na chvíli mi probleskne hlavou... Neslyšel jsi náhodou nějaké zvěsti o zdejší... Jak se to... Princezně? |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu otevřeš oči. Připadá ti to zvláštní, cítíš jak ti v hlavě prudce pulsuje krev. Máš pocit,ž e se ti hlava musí každou chvíli rozskočit do všech stran. Celé tvé tělo je poseté modřinami. Některé jsou temně fialové, ale většina se již pomalu ztrácí. Většinou jsou do zelena a nebo již do žluta. Rozhlédneš se kolem. Kupodivu jsi zde sám. Ležíš na rozblácené zemi a tvé oblečení je nasáklé vodou. Teprve nyní ucítíš její chladivý účinek na svých zranění. Jsi celý zamazaný. Nechápeš co se stalo. I kdybys si namáhat hlavu jakkoliv nemáš šanci zjistit co se ti vlastně stalo. Po chvíli zjišťuješ, že tvá pravá ruka je v nepřirozené poloze a děsivě bolí. Rozhlédneš se znovu kolem….spatříš kolem sebe spousty kmenů. Vysoké stromy s korunami vysokými stejně, jako je menší hora za tebou. Kdo ví proč, ale máš pocit, že tma byl určitě nějaký vchod. MH: Šeptáš pouze mě |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyběhneš z chrámu a do tváře tě udeří ledový proud vzduchu. Podzim se již chýlí ke konci a díky němu je počasí stále méně přívětivější. Před chrámem je v tuto dobu liduprázdno a tak není žádný problém odsud rychle zmizet. Chrám se nachází nad městem. Je na něj vidět snad ze všech koutů. Odsud vede jediná cesta a to do města. Vydáš se prozatím tedy tam. Nemáš u sebe žádné jídlo, vlastně skoro nic. Máš jen své věci od matky a ty ti na cestách nepomůžou. Zaslechneš za sebou nějaký šum. Několik desítek sáhů za tebou se nachází stráž, ta stráž, která tě nachytala v chrámu, ta samá stráž, která tě viděla již několikrát. Jeden z nich na tebe ukáže a oba ještě přidají do kroku. Stále ti ještě zbývá asi dvacet sáhů, než se budeš moci ztratit v uličkách města. MH: Šeptáš prozatím pouze se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Od té doby co jsi vyšel z města, utekla již dlouhá doba. Na tvých cestách již veškeré tvé oblečení prožilo svoje. Tedy ačkoliv se o ně staráš, je již staré a dosti opotřebované, ale dlouho si nenarazil na větší vesnici a nebo městečko. Malé osady v těchto končinách nejsou nijak neobvyklé. Na sever odsud se rozkládá totiž les. Moc dobře víš,ž e je to jeden z nejvíce zachovalých, méně prostupných a největších lesů vůbec na celém světě, alespoň se to vykládá. Také víš, že jsou chytře postavené nedaleko největšího města v kraji. Je to královské město a tedy jedno vlastně z nejbohatších. Kráčíš dál a před tebou se cesta rozdvojí. Dokonce je tu rozcestník. Šipka doleva nese název: Salev a šipka doprava: Kardrat. Salev je hlavní město a druhý název si nikdy neslyšel. MH: Šeptáš pouze mě. |
| |
 | soukromá zpráva od Mellind pro Zavřu oči a zkusím se začít soustředit. Začnu tlumit bolest ve své hlavě. Pravidelně do toho budu dýchat. Pak radši cvičení zanechám, bolest těla mne stejně příliš rozptýluje. Opřu se o kmen jednoho stromu. Chvíli budu stát a zvykat si na modřiny. Pak začnu šlapat na místě, abych se zahřál a abych protáhl bolavé svaly. Nakonec se opět pokusím uklidnit bolest mé hlavy. Zatím nebudu pátrat, co se stalo. Zkusím se podívat směrem, kde tuším vchod. Kdyžtak se tam pak dobelhám... |
| |
 | soukromá zpráva od Sakkaku pro Rukou si setřu kapičky potu z čela, srdce mi bije jako o život, jsem opravdu unavená. Přitom cíl se zdá být tak blízko...Mám ale skoro pocit, že už to mé tělo nezvládne, náhlý závan chladu mě oslabil ještě mnohem víc. ,,No tak, vzmuž se přeci...do města je to už jen kousek...", myslí se snažim přesvědčit své tělo k dalšímu pohybu. Stráže se blíží. ,,To přeci zvládnu...", vydechnu a znovu se zadívám za sebe. Zoufalství a strach přeci jen donutí mé kroky udělat několik kroků, a pak další a další, až se dám do běhu. Snažím se něco vymyslet, ale nejde to. Z námahy mě rozbolela hlava a mám, co dělat, abych dokázala utíkat. ,,Měla bych je nějak zdržet...aspoň na chvilku...", unikne mi jedna z myšlenek. Ale co když už dávno prokoukli mé triky? Mé schopnosti jsou zatím v rozpuku... Na svá kouzla potřebuji klid, alespoň trošičku, nesmí mi šlapat na paty stráž, proto se snažím ještě zrychlit, teď je mou jedinou šancí vplout do města a zamíchat se mezi dav, nebo alespoň v klikatících se uličkách. Tam pak mohu klidně změnit svou podobu a vyčkat, než se situace uklidní. |
| |
 | soukromá zpráva od Tansen pro Je to nad věčnost co jsem byl v jednom z věších měst tohoto světa. Pomalu chodím od místa místu a sem tam něco, pokud je kde a co. A jak jdu dál na severe tak lidská obilí pomalu ztrácejí, vesnic ubývá a pořádné město aby pohledal. I moje oblečení toho má dost za sebou, černý plášť je pokryt prachem z cesta a ani moje tunika a kalhoty nevypadají jako nové. O mích botech ani nemluvě. Jejich podrážky by mihly vyprávět příběhy té cesta. Přijde mi to jako věčnost a po nějaké době narazím na rozcestník a podívám se na něj. Selev hlavní město..a to druhé místo kde to je? Kam se vydat.. Chvíli se rozmýšlím a pak se vydám na to místo co jsem v životě neslyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Vykulím na Sawerina oči. O tom nevím nic. Ale povídej, jestli by jsi potřeboval pomoc... Pomůžu ti rád. Nechce se mi cestovat samotnému. No jen mě zajímá proč je tady všude tak málo lidí, takovej klid. Na chvíli se zamyslím... Ty, Sawerine, co kdyby jsme se zeptali té dívky co se ji stalo, proč tak pláče. Nabídnout ji prostě pomocnou ruku. Třeba by nám pak odpověděla na nějaký naše otázky. Mohla by vědět něco o městě i o princezně. Co ty na to? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Podívam se tázavě na Xara... Svou myšlenku však nahlas neřeknu... Víš, nejsem zvyklej cestovat s někým... Hmm... Ale nelíbí se mi tu. Projednou asi udělám výjimku... Chvíli se divím sám nad sebou. Porušuju vlastní zásady... Jako by mi něco říkalo, že to je v tuhle cdhvíli to nejlepší... Ale na Xara se přívěstivě zašklebím. Dobře, máš recht. Za optání nic nedáme... Ale stejnak mi to přijde divný, že se o ni tak zajímáš... Třeba má dobrý důvod proč tam sedí... Je vidět, že jsem silně nedůvěřivý. Už je to douho, co jsem byl v nějakém městě naposled... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Bolest hlavy se ne a ne uklidnit. Když se pokusíš zahýbat s rukou,zjistíš, že to nejde. Kost je skoro jistě zlomená. Modřiny sice krutě bolí, ale pohyb ještě zvládneš. Pohlédneš směrem k jeskyni. Hora se táhne jen kousek nad koruny zdejších stromů. Díky tomu zjišťuješ, že místní les je velmi starý, až skoro neuvěřitelně. Hora je pokryta mechy, lišejníky a podobným porostem. Dokonce na jednom místě spatříš malou bříšku rostoucí přímo ze skály. Avšak to vše je až hodně vysoko nad tebou. Zahledíš se však na Holou skálu před sebe. Nic tma nevidíš, jen skála, nepravidelné výklenky a kámen opracovávaný vodou i jinými živly. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyrazím kdyžtak pryč od skály. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Donutíš se běžet ještě větší rychlostí. Cítíš, jaks e ti svaly na nohou bolestně zkracují a vytváří tak mohutnou křeč. Najednou probíháš bránou a ocitáš se ve městě. Světla rychle ubývá a tak tu již nenajdeš moc lidí. Za branou stojí další stráž, avšak ta si tě prozatím nevšímá. Dolů vedou schody. Po schodech dolů míří několik osamělých lidí, ale jinak nic moc. Máš jedinečnou šanci jim utéct, zhruba pět sáhů pod tebou, se schody rozdvojují a jedny míří stále dolů a druhé zabočují mezi domy. Ohlédneš se..strážci již pomaluji přibíhají k bráně, máš poslední šanci, pokud se ještě zdržíš, jistě tě chytí. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Pokrčím rameny. A rád si povídám s lidmi.Pojď, zeptáme se. Vycházím směrem ke kašně kde sedí dívka. Po cestě k ní se dál ptám: Máš teď konkrétně z města někam namířeno? Já se tady jen zastavil doplnit zásoby o nějaký drobnosti. A odkud pocházíš? |
| |
| Družina Zamezil jsem včas dalšímu kýchnutí, takže se ozvalo jen něco jako tiché "Pčík." a pak smrkání, tlumené kusem látky, nejspíš kapesníkem. "Možná že to ošklivé počasí, to okradení i ty stopy v blátě nějak přímo souvisejí s naší cestou. Dokonce bych tuto možnost nazval pravděpodobnou." Odpovím a opět tiše kýchnu a následuje opět kapesníkem tlumené smrkání. "Kde je tu nejbližší lidské obidlí netuším, ale rád bych předpokládal, že tu někde bude alespoň hájovna, kde nás nechají usušit se a ohřát. Jinak z toho všichni onemocníme." |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Snažím se, seč mohu, nevnímat křeč, která mi vstoupila do nohou. Teď nesmím na tu bolest myslet. Rychle se rozhlédnu a je mi hned jasné, že mám poslední šanci uniknout svým pronásledovatelům. ,,Buch buch...", cítím jak mé srdce tluče jako o život. ,,Teď, nebo nikdy.", pomyslím si a zabočím. ,,Musím se ztratit někde mezi domy.", hnána touto jedinou nadějí přikazuji svému tělu, aby ze sebe vydalo ještě víc. Každičký sval se mi napíná, jako by měl za chvíli prasknout, dlouho to tak nevydržím, ale na záchranu mého života to přeci stačit musí. Jakmile vběhnu k domkům, snažím se ještě za pohybu zorientovat, nesmím si teď vybrat špatnou cestu. Strážníci se zde jistě vyznají o dost lépe, než já. Kdo ví, zda by je iluze stěny, nebo plotu dokázala odradit a uvěřili by ji. I když, v tom spěchu. ,,Přeci jsem nic tak zlého neudělala..", bolest ve mě zároveň vyvolá i jistý pocit lítosti nad sebou samotnou. Je těžké se těmto myšlenkám ubránit, když mi skoro doslova naráží na hlavu, stejně jako se tma rozlévá po ulicích města. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Já jsem doma všude a nikde... Z jakýho pohledu to bereš... A následuji Xzara... Cestou se nervózně ohlížím... Na tak velké město tu ěch lidí optravdu není moc... A výrazy v tváři těch ostatních raději ani nevnímám... No... Já jsem přišel hlavně pro informace... Myslím, že bych se tu mohl dozvědět něco, co by mi pomohlo... A dál už věc nerozvádím... Když dojdeme k dívce, nejprv si ji prohlédnu. Nevím proč, pořád je mi na ní něco divnýho... Pak se ale osmělím a sehnu se k ní blíž. No tak... Sáhnu do tlumoku na svých zádech a po chvilce vytáhnu pruh snad ještě čisté láty. Pak jí ho podám... Copak se ti stalo maličá...? Nemusíš plakat... Konejšivým bručivým hlasem začnu. Neboj nic se ti nestane... Pokouším se mluvit jasně, ale bručivý nádech mého hlasu má asi opačný efekt. Pak se prosebně otočím na Xzara... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Mám to zkusit já? Sednu si vedle dívky a vezmu ji rukou kolem ramen. Tiše k ní promluvím. Copak se ti stalo? Teď už se nemusíš ničeho obávat. Já a Sawerin ti pomůžeme jestli to bude v našich silách. Málem jsem zapomněl, mé jméno je Xzar. Zkouším se dívce podívat do očí. |
| |
| Družina: Mezitím co se společně vybavujete vám oboum přejede mráz po zádech. Zvedne se prudký ledový vítr a ozve se táhlé zavytí. Připomíná vlčí, ale tohle je hlubší a delší. Více děsivější. Pomalu vám dochází co to asi je za stopy. Nedaleko od vás zašustí suché listí. Pomalu se zdvihne ve vzdušném víru, aby zase kousek odtamtud ulehlo na zem. Vítr ještě zesílí a ozve se další hrom. Skoro stejně s ním se po nebi snese klikatý blesk a udeří. Nebylo to zrovna moc daleko. Schyluje se k další bouřce. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Dojdete až ke kašně a tiše promluvíte na dívku. Otočí k vám svou uplakanou tvář. Teprve nyní poznáváte, že to není zdaleka tak dívka, jako spíše žena. Na chvilku se pokusí přemoci své slzy. “Šlechetní pánové! Můj syn se ztratil! Prosím! Pomozte mu! Najděte ho!“ Pak se však již neovládne a začne hlasitě vzlykat. Po již takhle rozmočené tváři se rozkutálí další slzy. Žena je oblečena v jakémsi hodně starém hávu již neurčitelné barvy. Světlé vlasy spletené do copu a černé oči plné bolesti. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Dojdete až ke kašně a tiše promluvíte na dívku. Otočí k vám svou uplakanou tvář. Teprve nyní poznáváte, že to není zdaleka tak dívka, jako spíše žena. Na chvilku se pokusí přemoci své slzy. “Šlechetní pánové! Můj syn se ztratil! Prosím! Pomozte mu! Najděte ho!“ Pak se však již neovládne a začne hlasitě vzlykat. Po již takhle rozmočené tváři se rozkutálí další slzy. Žena je oblečena v jakémsi hodně starém hávu již neurčitelné barvy. Světlé vlasy spletené do copu a černé oči plné bolesti. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina se na tebe usměje a vstane. “Víš co? Jak ji znám, bude to chtít protáhnout, začneme tedy připravovat jídlo Sami.“ Usměje se a přistoupí ke zdi, na které visí spousta věcí. Je tu spousta kovových kruhových nádob. Nikdy jsi takové neviděla. Edwina neváhá a přistoupí, vybere jednu nádobu a podá ti ji. “Napln ji vodou.“ Mrkne na tebe a sama vezme svou tornu a začne vyndávat jakési balíčky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina se na tebe usměje a vstane. “Víš co? Jak ji znám, bude to chtít protáhnout, začneme tedy připravovat jídlo Sami.“ Usměje se a přistoupí ke zdi, na které visí spousta věcí. Je tu spousta kovových kruhových nádob. Nikdy jsi takové neviděla. Edwina neváhá a přistoupí, vybere jednu nádobu a podá ti ji. “Napln ji vodou.“ Mrkne na tebe a sama vezme svou tornu a začne vyndávat jakési balíčky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Skála vypadá naprosto obyčejně. Ať se snažíš jakkoliv, nic zde neobjevíš. V hlavě ti stále tepe a celé tělo bolí, avšak chůze zatím schopen jsi..Jsi velmi unavený a moc dobře víš,ž e daleko se nedostaneš. Najednou se zvedne prudký vítr. Zaslechneš vzdálené zavytí, připadá ti jako vlčí. Zaslechneš hrom a na nebi spatříš také záblesk, jak se zdá, je to vše hodně daleko od tebe, prozatím. Prudký vítr začne znovu nahánět temné mraky a tak světla velmi rychle ubývá. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Rozeběhneš se jednou z uliček..každou chvílí se na tvou cestu napojuje nějaká menší ulička…zatočíš doleva, pak doprava….Víš,ž e stráže jsou stále za tebou, ale již je nevidíš. Jen sem tam matně zaslechneš nějaký jejich výkřik. Najednou zahneš do další uličky a přímo proti tobě stojí zeď. Málem do ní vrazíš. Cesta dál zaručeně nevede. Stojíš uvnitř úzké a špinavé uličky. Je ti jasné, že ses od nějaké větší hlavní ulice musela dostat hodně daleko. Světla rychle ubývá, vlastně již není moc vidět. Slyšíš cinkot jejich zbrojí, jsou již blízko. Napravo od tebe jsou dveře do jakého si asi hostince. Dveře jsou černé, špinavé od bláta a dosti odřené. Když si to místo lépe prohlídneš, zjistíš, že nahoře kdysi býval štít, ten tam dnes již chybí. Místo něj jsou ve zdi jen dvě díry po kovovém nosníku. Nikde nevidíš okna. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vykročíš tedy doprava. Cesta se brzy zúží a změní spíše v pěšinu než nějakou cestu a kde končí? Když se začne pomalu stmívat, spatříš před sebou střechy nějaké vesničky. Z komínů se kouří a jinak nikde nikdo…Když se setmí, dorazíš konečně na okraj vesničky. Vlastně je to spíše pár domků rozestavených kolem cesty. Nedělá ti problém se rychle orientovat. Většina domů jsou rodinné domky, uprostřed je hostinec, na tak malou vesničku je docela velký a dle ržání, přecházejícího i ze zadní části domu, lze soudit,ž e má i stáje. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Rozhlédnu se, zjistím, odkud jde vítr. Zkusím jít proti němu, abych se od bouřky a deště dostal co nejdále. Jsem si jist, že určitě nastydnu, možná chytím i zimnici. Jdu proto, abych co nejdříve našel nějaké teplé místo, nechci umrznout. Vlk? Nebudu dál naslouchat a přinutím tělo, ať jde co nejrychleji. Snažím se sledovat své okolí, zda tam na mne něco nečíhá, stále nevím, co se mi stalo... Soustředím se na chůzi. Hlavu zpravím až na to bude čas, teď mi hrozí hloupá smrt pro nepřízeň počasí. Nezastavuji se, zahřívám sebe i vodu ve svém oblečení... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro No jo, třeba z toho něco i budu mít. Ale co když ne? Otočím se zpět na Sawerina a tiše mu zašeptám do ucha. Co ty na to? Co si o tom myslíš? Já nevím... Otočím se zpět na ženu a pak zpět s tázavým pohledem na Sawerina. Poškrábu se přitom za uchem a pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pomalu a líně jdu dál a začínám si nadávat že jsem se vydal do někam, do místa o něž jsem ani neslyšel. Cesta se kroutí a brzy mi spíše připomíná polní cestu než sinici. S takovou skončím někde v lese nebo mezi patsvinami. Pomyslím s jdu dál zvědav kam mě moje nohy zanesou. Oto je větší moje překvapení když spatřím proužky dýmu stoupající k oblakům a nakonec jsem i rád. S troškou štěstí se dnes i najím teplého jídla.. Přidám do kroku a k večeru dojdu k malé vesničce pokud se těch pár domů dá nazvat vesničkou a ne jen pár domy u cesty. K mému nesmírnému potěšení tu mají i hospodu a tudíž nebo jak v to doufám i teplé jídlo a volný pokoj snad. bezva je tu hospoda sice tu není co ukrást jak je vidno, ale co třeba se pletu.. A s úsměvem jdu dál k hospodě. Vejdu dovnitř a posadím se ke stolu a rozhlídnu se po lokále. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Ale když... Hmm... Pohlédnu ženě do očí... Zatraceně... Jestli tu budu jen ztrácet čas kvůli nějakýmu spratkovy... Grr... Nakonec se ovládnu... Nelíbí se mi to... Vyměním si s Xzarem pohled... Dobře, můžem se po něm podívat... Hmm... Pokud přestaneš na chvíli brečet a řekneš nám, co se stalo... A taky bys mi mohla říct, jestli nevíš náhodou něco o zdejší princezně... Nejsem moc zdvořilý. Mluví ze mě jistá mrzutost. Po tolika hodinách bdění se mi ani nelze divit. Pak špitnu Xzarovi. Jediný co tim můžem ztratit je čas... |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Skoro jsem si myslela, že by mi útěk mohl vyjít, ale narazila jsem. Probíhat uličkami v neznámém městě je také pěkně riskantní a vlastně jsem s tím měla i počítat. Beztak už bych možná neměla sílu běžet dál. ,,Kdybych si mohla alespoň chvilku odpočnout...", zazní mi v hlavě myšlenka, ale jak se zdá, nebude mi to ještě nějakou chvíli dopřáno. Zaznamenám dveře vedle sebe, ale přesto váhám. Vypadají dosti sešle, kdo ví, co se za nimi může skrývat. Pokud bych vešla dovnitř a pronásledovatelé mě zahlédli na cestě sem, byla bych nejspíš ztracená. Snad by mi ale mohla pomoci tma, která se vkrádá do ulic. ,,Kdybych se tak dokázala proměnit v kočku a někam se schovat...", napadne mě, ale jediné, co dokážu, je ošálit smysly... ,,Ale vlastně...", v hlavě se mi zrodí nápad... ,,Vytvořím kopii sama sebe...", dokončím své myšlenky. Takové kouzlo bych měla být schopná na chvíli udržet a snad bych odvedla strážníky o kousek dál, zatímco bych se mohla schovat. Iluze nemusí být ani příliš dokonalá, neboť je tma a tak nemusím na postavě vykreslovat detaily. Zapletu prsty do sebe, tak jako vždy a před očima se mi formuje postava, kterou chci vytvořit, snad mi to nezabere tolik času.... Snažím se onu postavu z myšlenek přenést také do reality... ,,Vyslat ji jen kousíček druhou uličkou..."... |
| |
| Družina: Zatím co jsme mluvili, na chvilku jsme se s hobitem zastavili, zkoumajíc během hovoru stopy. V náhlém poryvu větru jsem se otřásl zimou. Nebo to nebylo jen zimou ale i něčím jiným? Něčím, co vyvolalo náhlé, táhlé zavití.....ne vlčí a ne lidské....? Neskutečné. Vzbuzující hrůzné představy. A vzpomínky. "Ten, kdo zde v noci obcházel nebyl zvíře......ale také to nebyl člověk. Pojďme odtud! Rychle!" Zazněl poprvé v mém hlase jasný podtón rozkazu. Nejspíše vedený strachem, který pohání zjištění původce stop a mé představy, navozené zkušenostmi s kýmsi jemu podobným. Chvěji se, když svižně přidávám do kroku. Možná zimou, ale daleko spíš čímsi jiným. "Je jedno, zda narazíme na nějaké stavení, nebo budeme muset až do nejbližší vsi. Nezáleží na dešti. Na zimě. Ten, kdo tu v noci obcházel je tisíckrát nebezpečnější, než jakákoliv nemoc. A pokud je mé tušení správné, to vití nepocházelo od vlka a nebylo pozdravem přicházející bouřce. Rychle. Čím dříve budeme pryč z lesa, tím lépe." Zjevně se opravdu něčeho bojím. A strach je zčejmě tak silný, že se v rychlosti chůze nyní vyrovnám rychlosti, jakou jde náš orkský nový spolupoutník. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Ona dáma pozdraví a když mluví a zmíní se že máme pokračovat, nevím co si o ní mám myslet. Copak ona nám nepomůže? Inu... Třeba je to vážený host. To ale asi nebudeme kamarádky..., posmutním trochu a uvědomím si, že jsem stále ještě nenaplnila nádobu vodou. Už-už chci vyběhnout ven ke studni, ale v tom mě Eorin pozdraví. Nerozhodně zamrkám a pak se jí na pozdrav ukloním. Udělala bych pukrle, ale nemám sukni... "Dobrého včera nechejte si přát, paní Eorin, i mé srdce plesá, že vás nyní zřím," odpovím jí a pak se vydám ven pro tu vodu. Chvíli zápasí s rumpálem u studny, ale nakonec se dovnitř vrátím i s konví, kterou podám paní Edwině a s jiskřičkami v očích pozoruji její počínání v kuchyni. "Madam, smím nějako ruku k dílu přiložiti?" zeptám se Edwiny. |
| |
| Družina Zdesene som sa zastavil. "Čo tým myslíš, že to nebol ani človek, ani zviera?" spýtal som sa, neistota sa pomaly menila na hrôzu. Začal som si spájať udalosti. Zavytie. Nie vlčie. Určite nie psie. Divné stopy. Strach vo Valenovych očiach. Búrka. Značne som pridal do kroku, aby som im dvom vôbec stačil. Ale hnal ma adrenalín, myšlienky na únavu a zimu prídu až potom. "Ale... Vlkodlaci predsa neexistujú, nie? Je to iba... povera. Rozprávka. Matka ma nimi strašila, keď som bol malý a vravela mi o nich a smiala sa pri tom. Oni... Neexistujú. Však?" v tom poslednom slove bola už značná dávka zúfalstva. Zase sa mi rúcali nejaké predstavy o svete. A dokonca som zabudol aj kýchať... |
| |
| soukromá zpráva od Endar pro Naše sakra stále si nemohu zvyknout že mou družku zabili a přemejšlím v množném zpusobu. Ach jak je mi smutno. Zaženo představy smutku a vydám se dovnitˇř vesnice. Všude je až příliš klid. Nikde nevidim žádné děti ani ženy jediné kdo se tu pohybuje jsou muži a i ti vypadají že se něčeho bojí a že někam pospíchají. Zastavuju jednoho kolemjdoucího. Hej mladíku kde jsou všichni??? Snad tu nejste jen samí muži a čeho se tak bojíte kam všichni utíkáte? Vysypu na něj příval otázek. Trošku moc otázek najednou ale to nevadí on to zvládne určitě si to přebere, i když je to jen člověk. Při poslední myšlence se ušklíbnu. |
| |
| Družina "Obávám se, příteli, že vlkodlakům zřejmě nikdo skutečnost, že jsou pověrou dosud nesdělil." Odpověděl jsem hobitovi, aniž bych se při tom zdržoval zpomalením chůze. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro MH:Jdeš proti větru, aby jsi byl co nejdále od bouře? Není to blbost, Vítr tu bouři přináší ne;-) Ale jak chceš:-P Hra: Kráčíš tedy dál, prozatím se vytí neopakuje, to však nemusí být vůbec dobré znamení. Vítr je dost silný a tak chůze proti němu tě rychle unavuje. Ačkoliv se snažíš zahřát, ledový vichr pronikne úplně všude. Chvíli tedy bojuješ a kráčíš dále. Skála se brzy ztratí kdesi v zemi a ty se dostaneš již jen mezi stromy. Ztrácíš velmi rychle přehled, jakmile se mezi stromy ztratí již i skála, nemáš tušení kterým směrem si přišel. Netrvá to dlouho a první dešťové kapky se začnou snášet na zem. Díky tomu, že tvé oblečení je již takhle dosti promočené, není to vůbec příjemné… Mezi stromy něco zaslechneš….je to zvláštní…tušíš,ž e tam něco/někdo je, ale ani díky svým schopnostem, nemůžeš odhalit kdo to je…. Šeptáš s Valenielem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Jako obvykle se večer odebereš do lesa. Moc dobře tušíš co tě čeká, nedaleko odsud se v jedné z opuštěných chatrčí usídlila jedna žena s jakousi dívkou. Tu ženu jsi tu již několikrát viděl. Netušíš co je zač, ale jaks e zdá, les ji má rád a tak snad v ní problém nebude. Ale nyní, když se konečně rozhlédneš, je zarážející to jak se les chová. Ačkoliv cítíš blížící se bouřku, listy v korunách stromu naštvaně ševelí. Kmeny vrzají a vůbec to není ten krásný a líbezný zvuk jako obvykle. Nakonec i ty zaslechneš něco mezi stromy a hned chápeš. Spatříš jakéhos muže (Mellind), vypadá trochu dezorientovaně, určitě je promočený z předešlé bouře, trochu se třese a vypadá potlučeně, ale hlavní je to co má na sobě..dlouhé kouzelnické roucho. Už chápeš, proč dnes les, tolik vyvádí. Evidentně tě zatím nevidí. Šeptáš s Mellindem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena se snaží uklidnit a po hodné chvíli se jí to dokonce podaří. “Můj syn…pane….vyrazil s onou družinou a v lese…někdo ho unesl….Není to ani dva dny. Zůstal prý na mýtině u koní, on je miloval pane a pak..pak už tma nebyl.“ Znovu se rozpláče. Jak to vypadá, nikdo si oné ženy ani nehodlá všimnout. Jak to tak vypadá, jediný kdo si vás všiml je jeden ze strážných procházející svou denní hlídku. “hej pánové…co tu děláte? „ Podívá se na ženu, ale k té nic nepoví. Stojí nedaleko od vás a tak si nejde nevšimnou jeho čisté uniformy, vyleštěného meče (začínáte pochybovat, že by ho byl vůbec schopen vytáhnout z pochvy a vzít do ruky) a naštvaného pohledu. “Dám vám jednu radu, nestarejte se o nikoho, o krále, jeho dceru ani o toho chlapce co se ztratil pokud je vám život milí a teď odsud vypadněte!“ Zamračí se a žena se přikrčí ještě více pod kašnou. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena se snaží uklidnit a po hodné chvíli se jí to dokonce podaří. “Můj syn…pane….vyrazil s onou družinou a v lese…někdo ho unesl….Není to ani dva dny. Zůstal prý na mýtině u koní, on je miloval pane a pak..pak už tma nebyl.“ Znovu se rozpláče. Jak to vypadá, nikdo si oné ženy ani nehodlá všimnout. Jak to tak vypadá, jediný kdo si vás všiml je jeden ze strážných procházející svou denní hlídku. “hej pánové…co tu děláte? „ Podívá se na ženu, ale k té nic nepoví. Stojí nedaleko od vás a tak si nejde nevšimnou jeho čisté uniformy, vyleštěného meče (začínáte pochybovat, že by ho byl vůbec schopen vytáhnout z pochvy a vzít do ruky) a naštvaného pohledu. “Dám vám jednu radu, nestarejte se o nikoho, o krále, jeho dceru ani o toho chlapce co se ztratil pokud je vám život milí a teď odsud vypadněte!“ Zamračí se a žena se přikrčí ještě více pod kašnou. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vstoupíš dovnitř…hostinec je jako obvykle poloprázdný. Jen v jednom rohu sedí asi pět postav. Všechny jsou oblečeny v naprostém černém oblečení. Poznáš mezi nimi dvě ženy. Hostinský tě sjede pohledem a nakonec se zeptá a to dokonce vlídným hlasem. “Čím vám mohu sloužit pane? Smím vám nabídnout něco k jídlu? Nebo snad k pití? Mám tu výbornou polévku, před chvíli ji má žena dovařila.“ Uličnicky na tebe mrkne a pak si nevlídně prohlédne znovu své osazenstvo. Šeptáš mě a Wyienovi. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Šeptáš mě a Tansesovi. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina uličnicky zamrká na menší dívku a usměje se. Nakonec přijme nádobu s vodou. “Děkuji ti. Myslím že teď už nebude potřeba. Příště budete vymýšlet něco vy.“ Opět zamrká a ukáže směrem ke stolu s lavicí. “Posaďte se a zatím popovídejte, budete společně trávit ještě spoustu času.“ Rozbalí jeden balíček a vytáhne z něj proužky masa, které nechá ležet, na stole, dále vytáhne ze své brašny ještě jakési sušené rostlinky. Najde starý nůž a začne je různě krájet. Když voda v hrnci v krbu azčne vřít, přihodí proužky masa, po chvíli ještě směs nadrcených a nakrájených rostlinek. Pak už jen chvíli míchá a nakonec dá na stůl tři keramické misky, které našla. Začne polévku nalévat a ačkoliv ještě v hrnci zbylo, přiloží do ohně a nechá ho dál u něj, aby nevystydl. Podá vám všem lžíce. “Přeji vám dobrou chuť.“ Sama začne jíst a nechá prostor pro vaše seznámení a případné otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina uličnicky zamrká na menší dívku a usměje se. Nakonec přijme nádobu s vodou. “Děkuji ti. Myslím že teď už nebude potřeba. Příště budete vymýšlet něco vy.“ Opět zamrká a ukáže směrem ke stolu s lavicí. “Posaďte se a zatím popovídejte, budete společně trávit ještě spoustu času.“ Rozbalí jeden balíček a vytáhne z něj proužky masa, které nechá ležet, na stole, dále vytáhne ze své brašny ještě jakési sušené rostlinky. Najde starý nůž a začne je různě krájet. Když voda v hrnci v krbu azčne vřít, přihodí proužky masa, po chvíli ještě směs nadrcených a nakrájených rostlinek. Pak už jen chvíli míchá a nakonec dá na stůl tři keramické misky, které našla. Začne polévku nalévat a ačkoliv ještě v hrnci zbylo, přiloží do ohně a nechá ho dál u něj, aby nevystydl. Podá vám všem lžíce. “Přeji vám dobrou chuť.“ Sama začne jíst a nechá prostor pro vaše seznámení a případné otázky. |
| |
| V lese – družina: Kráčíte dál. Přeci jen to není příjemné, brzy se zase začnou z oblohy snášet první kapky. Znovu se zableskne a znovu se zve vytí, ale tentokráte o hodně blíže. Pokud nyní nenajdete úkryt, promoknete ještě více, pokud nerozděláte oheň ještě více nastydnete a pokud zastavíte, nejspíše vás ta potvora chytí. Kráčíte dál, míjíte strom za stromem, kmen za kmen a brzy se napojíte na malou pěšinku. Dešťové kapky se brzy valí plným proudem a zpomalí tak vaše tempo, ale přeci je tu nějaká dobrá zpráva. Na té pěšince ještě místy zahlédnout stopy kopyt a lidských nohou. Ačkoliv jsou stopy napůl rozmočené díky dalšímu dešti, nemůžou být moc staré, protože by je jinak předešlá bouře již dávno smyla. Nad vámi sjede další blesk a ozve se hromová rána. Spatříte jen několik jisker a potom strom za vámi vzplane jasným plamenem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Postava před tebou pomalu nabírá obrysů, až před sebou spatříš sebe. Není to t tak dokonalé, barva oblečení není příliš podobná a obličej také není příliš obdobný, ale což. Pošleš postavu uličkou ven. Sotva vyběhne z uličky zaslechneš řev stráží. Tvá kopie se rozběhne dál a hned za ní proběhnou kolem tebe stráže, jak se zdá, tebe si vůbec nevšimli. Měla si velké štěstí, mezitím se setmělo a zde v zapadlých uličkách není ani osvětlení. Stojíš tedy v naprosté tmě. Kroky a řev stráží se brzy vzdálí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Mladík sebou prudce škubne. “ppohybuje se tu nějaké stvoření, které napadá slušné občany.“ Zablekotá a poté se ti vytrhne a rozeběhne se pryč. Po chvíli zaslechneš prudké bouchnutí dveří. Zůstaneš tu naprosto sám, den se rychle chýlí ke konci a brzy nastane noc. Sotjíš uprostřed malého prostranství. Kousek do tebe je hostinec, starý oprýskaný štít hlásá její název: U prasečí hlavy. Jinak zde nic zajímavého není. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Eorin se ani na nic neptám. Ne, že bych nebyla zvědavá, ale připadá mi, že ani ona se moc k řeči nemá a tak se jen snaží nevypadat příliš nadšeně a zároveň i vystrašeně jak si i připadám. Pak nám Edwina nalije polévku a já počkám až nás hostitelka vyzve k jídlu. Jakmile se tak stane a já sním svou porci trochu zdráhavě se na Edwinu zadívám. "Paní...? Smím znáti... Jak dlouhý čas pobudete zde s námi?"zeptám se Edwiny a v mé tváři je znát nervozita a strach, že odejde a já zde zůstanu jen s Eorin. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Jdu stále jistějším krokem mezi stromy, v čase, kdy pomalu začíná pršet. Spozorním, když před sebou něco zaslechnu. Zastavím se a strnu na místě. Připravím se na možnost útoku, zopakuji si pár věcí, které se mi teď určitě můžou hodit. Svou levou dlaň zvednu před obličej, a tam ji nechám. Naslouchám, doufám, že mé špinavé oblečení nebude v lese až tak nápadné. Udělám velmi pomalý krok k některému stromu. Jemně našlapuji, abych byl co nejtišší, přesouvám se zvolna. Stoupnu si ke stromu tak, aby byl mezi mnou a zdrojem zvuku. Opřu se o strom levým ramenem, svou dlaní si ale stále chráním obličej. Vynutím od své hlavy veškeré soustředění, kterého je schopná a pomalu vykouknu spoza stromu. Snažím se zjistit, co přesně se skrývá v lese přede mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Endar pro Jdu ke dveřím a zkouším za ně zatáhnout když se dveře otevřou vcházím do místnosti po které se znovu rohlédnu a najdu sio prázdnej stul v rožku co nejdál od případných lidí. Trošku ponuré místečko. Co asi myslel tím stvořením co napadá lidi že by to byli ti upíři co sem je sledoval? Pomyslím si jen tak pro sebe a zavolám na hostinského. Dostanu tu prosím něco k jídlu a pití? |
| |
| Družina - les Už zase som vyzeral ako zmoknuté kura. Krásne sa rozpršalo a to, čo pred chvíľou bolo bahno, teraz sa zmenilo na brečku ešte horších charakteristík. Drkotali mi zuby, no nejaký zvláštny strach mi nedal spomaliť. "Možno by sme to tomu vlkodlakovi mohli povedať my. Možno uzná, že máme pravdu a len tak zmizne." pokúsil som sa trochu odľahčiť situáciu. Nepredpokladal som však, že to nejak zabralo.... A potom... "Stopy! A tie vyzerajú ľudské! vykríkol som, zahliadnuc tie spásonosné stopy na rozbahnenej zemi. Dotyční mali dokonca aj kone, čo bolo ešte o kúsok lepšie, pretože to zrejme neboli banditi. "Ideme za nimi, snáď nás dovedú do civilizácie." zavelil som a dal som sa plahočiť smerom, ktorým išli aj stopy. Dúfal som, že nemajú príliš veľký náskok a že ich dostihneme skôr, ako ich stopy úplne zmyje dážď... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Dobře dobře, vždyť už jdeme. Rozumím nebudu se o nic starat a nebudu mít žádné problémy. Je to jasný. Otočím se k Sawerinovi. Že už jdeme, příteli. Pomalu se začnu sunout z náměstí pryč k nejbližší uličce. To je divný... Rozumíš tomu Sawerine? Špitnu směrem k novému společníkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Wyien pro |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na postavy v černám a usměji se pak se věnuji hostinckému. Ano ta polévka bude dobrá děkuji a pivo a také jeden pokoj pokud máte volný. Poté co odejde se jen dívám na tu skupinku lidí a tak na ostatní v lokále. Tak dvě ženy v černém jo.. Pak se s úsměvem zvednu a pomalím krokem k nim jdu lokálem. Snad by mohli vědět kde to vlastně jsem nebo tak něco. Promiňte mi mojí drzost, ale jak se jmenuje tahle hmm vesnice pokud se to dá tak nazvat ? Zeptám se s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na postavy v černám a usměji se pak se věnuji hostinckému. Ano ta polévka bude dobrá děkuji a pivo a také jeden pokoj pokud máte volný. Poté co odejde se jen dívám na tu skupinku lidí a tak na ostatní v lokále. Tak dvě ženy v černém jo.. Pak se s úsměvem zvednu a pomalím krokem k nim jdu lokálem. Snad by mohli vědět kde to vlastně jsem nebo tak něco. Promiňte mi mojí drzost, ale jak se jmenuje tahle hmm vesnice pokud se to dá tak nazvat ? Zeptám se s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Wyien pro |
| |
| soukromá zpráva od Wyien pro |
| |
 | soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro Pomalu kráčím po mechu a snad drobná nepozornost při pohledu k západu mne mírně vyvede z tempa a já omylem přehluším zpěv ptáků přešlápnutím jedné z větví. Jestě mi schází Černý kořen a Bradavičník... Povzdchnu si v duchu. Jaké to byly časy, když se les táhl nepřerušen celé dlouhé míle... niní lidé plení a vypalují kvůli půdě pro svá pole, aby je zneuctily svou přítomností... Šelest větru mne varuje... listí stromu pod nímž mi byl prozrazen nepřítel mírně v hojném počtu klesne k zemi. Můžeš slyšet nepřestávající šlépěje, ale když už bys měl neznámého spatřit není tam nic jen ten podivný zvuk. Pohlédneš k zemi a upoutají tě lámané větvičky a ohýbaná tráva procházející kolem tebe, pokusíš li se máchnout, zřejmě tobě neviditelnému nepříteli... promáchneš na prázdno, kroky ustanou. ,, Stromy nemají rádi lesk oceli´´ Pronese jaký si klidný hlas do ztracena... ,, Popudil jsi je´´ Pokračuje v načaté tónině... tvé nohy náhle omotají šlahouny a celé tvé tělo pevně sevřou do jakého si kokonu tak, aby ses nemohl hýbat, ale mohl dýchat... ,, Mohou tě zabýt....´´ Stisk smrtelného sevření mírně zesílí , ale je cítit, že pouze naznačuje svoji sílu. Z druhého stromu opodál jako by snad zázrakem prošla osoba. Je to vysoký mladík v jelenici a s pokrývkou hlavy udělanou také z jelení trofeje... V ruce svýrá holi na jejímž konci nyní svítí jasný zelený plamen. Dlouhé cůpky bílých vlasů zakončí záplet s pery. Krásná hladká tvář elfa na tebe pohlíží, klidným a vyrovnaným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Když uslyším hlas bez těla, celé mé tělo ztuhne v očekávání. Levá dlaň se zachvěje, temné oči zamhouřím, abych lépe viděl. Slova cizince poslouchám jen na půl, čekám, kdy přijde jeho útok. Ve chvíli, kdy se pode mnou začne rozrůstat vegetace, levou dlaní zakroužím před svým tělem. Zhmotním kolem sebe čirou sílu, obklopující mne, nepropouštějící nic ven, ni dovnitř (a dle dlohých hodin polemiky o praxi umožním jen okolnímu vzduchu, ať volně prochází. Nechám rostliny, ať klidně stoupají po této silové schráně, vejcovitě uzavírající mé tělo. Zvětšené sevření rostlin si ani neuvědomím, jeho síla se rovnoměrně rozkládá po mém silovém obalu. Začnu shluboka dýchat a sbírat síly. Nechci se teď unavovat příliš komplexními vzorci, budu teď používat pouhé prazáklady své vědy. Napřáhnu svou mysl. Jemně nechám působit její sílu na rostliny a pomalu je shrnu ze štítu dolu, tak, aby se jim nic moc nestalo, nic prudkého. Rostliny se nemají na obalu čeho chytit, tohle není obtížné. Je možné spatřit horní půli mého těla. Jsem ve velmi ušpiněných zelených šatech. Vlasy jsou rozcuchané, jejich barva se ztrácí pod nánosy bahna špíny. Obličej i holou kůži mám posetu tmavými podlitinami a četnými škrábanci. Levou otevřenou dlaň si držím před krkem, pravou ruku nechávám volně viset. V očích je neklid, strach a ještě něco. Na elfovu pohrůžuku zareaguji: "Ještě jsi tak ale neučinil." Řeknu to tak, jako bych byl zvědav, z jakého důvodu tak neučinil, ne proto, že by se mu to ještě nepovedlo. Začnu sledovat elfa, vyprázdním mysl a připravím se zareagovat, když se o něco pokusí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Dovnitř vkročí další mladý muž. (Lykaón) Lykaón: Vkročíš dovnitř, hostinský se právě věnuje jakémusi mladému muži, který si objedná dost hlasitě polévku a pivo. Poté se odebere ke stolu do rohu, kde jako jediní další zákazníci sedí asi čtyři postavy, dva muži a dvě ženy, celý v černém. Tanses plus Wyien: Dvojčata (dva mladíci v černém) si nově příchozího jen změří pohledem a dále si ho nevšímají, raději se pustí do svého vína. Hostinský brzy donese objednané jídlo Tansenovi a poté se začne věnovat nově příchozímu. Lykaónovi. “Tak máme tu volné veškeré pokoje. Jeden je za dva zlatý, pak tu jsou větší, ale ten by stál pět.“ Usměje se. “K jídlu..jistě co si ráčíte přát? Mohu vám nabídnout čerstvou polévku? Právě ji žena dovařila a je jí celý hrnec. A k pití..mohu vám nabídnout pivo a nebo dobré červené víno.“ Šeptáte pouez mezi sebou, tzn: Wyien, Tansen, lykaón. (Mě nešeptejte já to zde vidím) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Dovnitř vkročí další mladý muž. (Lykaón) Lykaón: Vkročíš dovnitř, hostinský se právě věnuje jakémusi mladému muži, který si objedná dost hlasitě polévku a pivo. Poté se odebere ke stolu do rohu, kde jako jediní další zákazníci sedí asi čtyři postavy, dva muži a dvě ženy, celý v černém. Tanses plus Wyien: Dvojčata (dva mladíci v černém) si nově příchozího jen změří pohledem a dále si ho nevšímají, raději se pustí do svého vína. Hostinský brzy donese objednané jídlo Tansenovi a poté se začne věnovat nově příchozímu. Lykaónovi. “Tak máme tu volné veškeré pokoje. Jeden je za dva zlatý, pak tu jsou větší, ale ten by stál pět.“ Usměje se. “K jídlu..jistě co si ráčíte přát? Mohu vám nabídnout čerstvou polévku? Právě ji žena dovařila a je jí celý hrnec. A k pití..mohu vám nabídnout pivo a nebo dobré červené víno.“ Šeptáte pouez mezi sebou, tzn: Wyien, Tansen, lykaón. (Mě nešeptejte já to zde vidím) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Dovnitř vkročí další mladý muž. (Lykaón) Lykaón: Vkročíš dovnitř, hostinský se právě věnuje jakémusi mladému muži, který si objedná dost hlasitě polévku a pivo. Poté se odebere ke stolu do rohu, kde jako jediní další zákazníci sedí asi čtyři postavy, dva muži a dvě ženy, celý v černém. Tanses plus Wyien: Dvojčata (dva mladíci v černém) si nově příchozího jen změří pohledem a dále si ho nevšímají, raději se pustí do svého vína. Hostinský brzy donese objednané jídlo Tansenovi a poté se začne věnovat nově příchozímu. Lykaónovi. “Tak máme tu volné veškeré pokoje. Jeden je za dva zlatý, pak tu jsou větší, ale ten by stál pět.“ Usměje se. “K jídlu..jistě co si ráčíte přát? Mohu vám nabídnout čerstvou polévku? Právě ji žena dovařila a je jí celý hrnec. A k pití..mohu vám nabídnout pivo a nebo dobré červené víno.“ Šeptáte pouez mezi sebou, tzn: Wyien, Tansen, lykaón. (Mě nešeptejte já to zde vidím) |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro ,, Co pohledáváš v mém lese?!!! Smrteníku...´´ Ač by jiné zřejmě situace zaskočila, já byl stále klidný, příroda mne obdařila bezpočtem dovedností jimiž jsem mohl hvozd chránit... ,, Zde není radno volně se toulat mezi starými prohnilími duby´´ Mávnu rukou okolo. Jako by se zvedl pach zloby, je vidět, že les poslouchá mých pokynů.. ,, Jestli chceš vyvést z lesa, řekni si a já tvůj život ušetřím odejdeš li v úctě k tomuto živoucímu organismu´´ Je znát úcta s jakou to říkám. |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro ,,Povedlo se...", oddechnu si a s radostí sleduji, jak se ode men strážníci vzdalují a honí se za přeludem. Přesto ale nesmím dlouho váhat. ,,Dříve nebo později můj trik prokouknou, do té doby se musím někde ukrýt.", řeknu si v duchu. ,,Pokud je tohle opravdu nějaký hostinec, mohla bych jít sem. Ve městě jich bude jistě víc a pokud bych změnila svou podobu, mohla bych se tu ukrýt alespoň do zítřejšího dne.", pomyslím si a opatrně vylezu ze slepé uličky, kde jsem se doposud ukrývala. Zkusím zjistit, zda má budova, u níž jsem stála, nějaká okna, kterýma bych mohla nahlédnout dovnitř... ,,Také si zítra musím doplnit zásoby...a možná koupit i nějaké oblečení. Snad na to budu mít...", zásoby se mi opravdu tenčí a tady by bylo nebezpečné předvádět na veřejnosti své triky, když po mě pátrají... |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Sevřu ruku v pěst. Pak ale jen pohlédnu na svého společníka jak odchází. Pomyslím si něco o koním hnoji v hlavě strážného a se zuby sevřenými se pomalu obrátím na ženu. Pomalým, velmi pomalým pohybm podřepnu a špitnu jí do ucha tak aby to strážný neslyšel... To co potřebuju vědět je důležitý. Závisí na tom... Hodně... Pokud máš ráda syna, přijď v noci za hostinec... Mrknu na ženu a věnuju jí letmí úsměv... Pak vstanu... Dobře dem... Proč zbytečně dělat potíže... Nenávistně pohlédnu na strážníka a zrychlím krok... V uličce se rozhlédnu, jestli nás někdo nesledoval... Neruzím tomu. Vůbec... Řek sem jí, ať přijde v noci za hostinec... Pokud se něco chceš dozvědět, stejně jako já... Hmm... Bude to dlouhá noc... A dále se už snažm tomuto tématu vyhýbat... Pak se zastavím a otočím ke Xzarovi... Heleď, kde je tady hostinec...? |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Naslouchám dál, a přemýšlím, může-li někdo živý vyřknout jeho slova vážně. Zaplaším vzpomínky na dlouhé debaty o přírodě, životě a jejich významu. Nedám na sobě nic znát, jsem stále zraněn, nechci riskovat souboj. Stále elfa sleduji. "Budu si stromy i les držet ve stejné úctě, jakou mám ke všem živým bytostem. A zůstávat tu nechci, čím dříve v teplém bezpečí nějakého stavení, tím lépe.", můj hlas zní přes bariéru podivně tlumeně a hluboce, se slabou ozvěnou. Skoro jako bych mluvil z velké jeskyně, nebo z propasti. Dále jsem ve střehu a v očekávání dalšího elfova úderu. |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro ,, On ti ukáže cestu z lesa´´ Odpovím mu a vypustím jej ten se vznese a začne poletovat kam si mezi stromi. Já pak jako kouzlem opět zmizím. Zlatí poustevníci... co jsem to teda chtěl... sakra už vím.... k potoku tam určitě nějáké budou... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nenajdeš jediné okno. O to je to zvláštní, navíc není slyšet ani jediný hluk. Ulička je prázdná a hodnou chvílí je ticho. Nad Hlavou ti přelétne sova. Je to zvláštní, sova se ve městech normálně nevyskytuje. Najednou se v ústí uličky objeví postava. Je celá zahalena v tmavém rouchu rudé barvy. Rozejde se až k tobě. Je to postarší muž, jeho vlasy již dávno ztratily barvu, nyní jsou čistě bílé. Má dlouhou a zjevně pečlivě opečovávanou bradku až na prsa. “Co tu děláš? Neměla by se schovat? Stráže za chvíli přijdou na to, jak si je oklamala…pojď..Mohu ti nabídnout prozatím místo, kde tě nenajdou. Ale budu za to chtít maličkost.“ Natáhne k tobě ruku a lehce se ušklíbne. Jeho tvář je hladká a jako by ani tomu muži nepatřila. Muž vypadá starý,a le dle tváře mu nelze říci více jak třicet let. |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Chvíli bloumám po ztemělé uličce v naději, že naleznu alespoň něco. Celé mi to tu připadá jaksi podivné. ,,To ticho tady se mi ani trochu nelíbí...", pomyslím si a začínám pociťovat obavy. Sovy, která mi prolétne nad hlavou, se docela ošklivě leknu. Přitisknu se ke zdi jednoho z domů. ,,Ja se sem jen dostala?", položím si v duchu otázku. Nejraději bych teď byla někde úplně jinde, rohle místo je snad prokleté... Z ošklivých úvah mě vytrhne hlas muže. Jeho podivný vzhled a slova mě rozhodně příliš nepřesvědčí o jeho důvěryhodnosti. ,,Jak o mně vůbec může vědět?", napadne mě... Ustoupím před ním o krůček dál.. ,,Mohl by mě i udat...", tento nepříjemný fakt mě nejspíš donutí k tomu jeho "nabídku" přijmout... ,,A jak vám vůbec mohu věřit?", promluvím k němu, i když je mi jasné, že je to otázka takřka zbytečná, nedá mi to... ,,Co byste chtěl za oplátku?", položím po chvilce další...je na mě dosti patrná nervozita, jednám nerozvážně, uvědomuji si to, ale nemohu s tím nic udělat...jsem tu přeci jen zcela sama. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Nad poznámkou že to začíná být zajímavý se trošku pousměju. Jak nás od ní hned vyhnal... Plácám si pro sebe. No na hostinec se musíme zeptat kde tady je, taky jsem ho hledal než jsme se potkali.Myslím ale že do večera to určitě zvládneme. Kdyžtak se můžeme někoho zeptat na cestu. To by tajný být nemělo. Na chvíli zavřu pusu. Tak jdeme hledat ten hostinec. Pronesu a vydám se dopředu rovnou za nosem. Taky trošku doufám že tu hospodu najdeme rychle, chtěl bych si trošku odpočinout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Valeniel vypustí ptáčka. S jeho zamáváním křídel se mezi stromy objeví další postava. Je celá oblečena v bílých šatech, zvýrazňující její štíhlou postavu. Černé dlouhé vlasy má spletené do dlouhého copu. V něm má zapletené bílé kvítky nějaké rostlinky. Upře své zelené oči nejdříve na Valeniela a pak i zkoumavě na druhého muže (Mellinda). Přistoupí k vám blíže. “Potřebuji tvou pomoc.“ Podívá se na Valeniela a mága si prozatím nevšímá. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Valeniel vypustí ptáčka. S jeho zamáváním křídel se mezi stromy objeví další postava. Je celá oblečena v bílých šatech, zvýrazňující její štíhlou postavu. Černé dlouhé vlasy má spletené do dlouhého copu. V něm má zapletené bílé kvítky nějaké rostlinky. Upře své zelené oči nejdříve na Valeniela a pak i zkoumavě na druhého muže (Mellinda). Přistoupí k vám blíže. “Potřebuji tvou pomoc.“ Podívá se na Valeniela a mága si prozatím nevšímá. |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro ,, Je něco co nemůže tvoje moc pokořit, že se obracíš zrovna na mne... Moudrá´´? Mírný hlas se nezmění ani pro ni. Jsem přísný a zrovna mám svou práci... ,, Jsem zaneprázdněn sběrem bylin...´´ Odbydu ji trochu stroze. Mám dost problémů s bruxou a ještě tohle... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Oba se vydáte za nosem. Přímo před vámi se vina úzká a dlouhá ulička. Je pozdní odpoledne a tka je světla dost, alespoň prozatím. Projedete uličkou a ta se napojuje na jednu z hlavních ulic. Kupodivu ani zde není moc lidí. Nedaleko vás kráčí mladý pár. Žena je celá zahalena v honosných tmavých šatech. Mladík ji nabídl rámě a společně rychle kráčí a brzy se ztratí za rohem jednoho z domů. To co však upoutá vaši pozornost, je vývěsní štít nedaleko. „U tří pavích per“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Oba se vydáte za nosem. Přímo před vámi se vina úzká a dlouhá ulička. Je pozdní odpoledne a tka je světla dost, alespoň prozatím. Projedete uličkou a ta se napojuje na jednu z hlavních ulic. Kupodivu ani zde není moc lidí. Nedaleko vás kráčí mladý pár. Žena je celá zahalena v honosných tmavých šatech. Mladík ji nabídl rámě a společně rychle kráčí a brzy se ztratí za rohem jednoho z domů. To co však upoutá vaši pozornost, je vývěsní štít nedaleko. „U tří pavích per“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina dojí a nechá prázdnou misku na stole. “Omluvte mě, někdo na mě ještě čeká, hned se vrátím, spolu to snad zatím nějak zvládněte, pokud by to jinak nešlo, dojděte pro dřevo, zkusím cestou něco přinést.“ Zamrká a v tom okamžiku vyběhne ven. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina dojí a nechá prázdnou misku na stole. “Omluvte mě, někdo na mě ještě čeká, hned se vrátím, spolu to snad zatím nějak zvládněte, pokud by to jinak nešlo, dojděte pro dřevo, zkusím cestou něco přinést.“ Zamrká a v tom okamžiku vyběhne ven. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Budu chtít jen, abys přivedla jednu dívku sem do města, nic víc a nic míň.“ Natáhne k tobě ruku. “neboj se nic ti neudělám. Jen bychom měli zmizet, strážníci se již vracejí.“ A opravdu, jen co to dořekne, uslyšíš křik stráží. Hlasitý dupot, pokud teď nezmizíš, jistě vás tu objeví. “Zkus mi věřit, pokud nebude chtít, nechám tě zase jít. Pojď se mnou někam, kde ti budu moci vše v klidu vysvětlit.“ Výraz jeho tváře není zrovna příjemný, možná ten škleb, ale měl být opravdu přátelský. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Pozdě... Zase je pozdě... Vždycky je pozdě... Čas... Tak nehostinný a rychlí je čas. Věčný nepřítel všech... Všichni stárnou a rostou. Mnoho alchymistů se jej pokoušelo překonat. Nikomu se to zcela nepodařilo, i když můj otec byl nejblíže... Nejblíže tak moc, že mne na celé tisíciletí uspal. A proč to všechno? Aby mě ochránil? Možná... Proč ale? Co mám teď dělat? Žena, která vypadala, že ví teď odešla a nesdělila kdy se vrátí... Snad přijde brzy, ale co když ne? Co když mě opustila jako otec? Co když mě také nechá samotnou? A kdo je Eorin? Kdo je ta, která má být mou kamarádkou a přitom se jako kamarádka vůbec nechová? A jak se k ní mám chovat já? Co povídat a vůbec něco snad? Bojím se tohoto světa, tohoto času. A přece musím jít dál, ač žal v mém srdci je ještě příliš čerství... Z výru myšlenek mě vytrhne až křeč v noze z toho jak jsem se nenadále postavi a tak se znovu posadím a nohu protáhnu. Celkově mě všechno bolí. Přeci jen jsem spala tak dlouho, že mi nyní i krátká chůze snadno unavý nemluvě o celodením pochodu. Unaveně a přitom trochu smutně, nejistě a vzpurně se podívám na Eorin, jako bych zkoumala její oči a skrze ně i její duši. "Paní Eorin, Smím míti otázek pár?" zeptám se aniž bych uhnula pohledem za kterým se skrývají erupce pocitů. |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Po jeho prvních slovech stále váhám. ,,Přivést dívku?...Určitě to nebude jen tak a kdo ví, co je vlastně zač.", honí se mi hlavou. Jeho slova sice už zní trochu přesvědčivěji, ale přesto...stále je pro mne neznámým cizincem. Přesvědčí mě až zvuk blížících se strážných. ,,Nemám opravdu jinou možnost...teď už bych jim neutekla.", toto pomyšlení mě opravdu příliš netěší, ale nemohu se jen tak vzdát. ,,No dobrá tedy...", hlesnu, přistoupím blíže k muži a přijmu jeho ruku. ,,Snad je to dobré rozhodnutí...", pomyslím si a vyčkám, co se bude dít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Když promluví elf, vyslechnu i jeho. Z toho, co zatím řekl, si o něm udělám pro mne dostačující obraz. "Nebudu vás dál připravovat o čas. Zbohem.", řeknu jemně a pomalu začnu couvat od obou postav za bílým ptákem. Stále budu hlídat své okolí, nevěřím ani ptákovi, že mne vyvede bezpečně z lesa. V hlavě si opakuji dávej pozor, soustřeď se., abych se nerozptyloval jinými myšlenkami. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Zakřičím radostně. A jsme tady. A to máme ještě hromadu času se mrknout dovnitř, co se tam děje. Nebo máš nějaký jiný plán? Kouknu se na Sawerina. Já bych to viděl uvnitř, chvilku posedět, nějaký pití na občerstvení... A večer je tady za chvilku. Usmívám se jak koukám na vchod do hospody U tří pavích per. Nebo když teď víme kde to je, chceš se ještě kouknout do města nebo tak kolem? Kde je co zajímavýho. Povídej. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Po chvíli jsi schopná se dokonce rozhlédnout kolem sebe. Klečíš na tvrdé podlaze pokryté dřevěnými prkny, které jsou nějak přibité k sobě. Pohlédneš vzhůru, nad tebou se sklání onen muž. Za ním lze na zdi spatřit velkou podobiznu dalšího muže. Muž na obrazu je oděn ve zdobném zlatém kouzelnickém rouchu. Přísný pohled, dlouhé vousy a prošedivělé vlasy a zakroucená dřevěná hůl s rubínem na konci, mu dodávají ještě větší pocit majestátnosti. Pod obrazem stojí u zdi stůl, je celý pokryt různými lejstry, některé se válejí i pod ním na podlaze. Místnost je čtvercová, za tebou jsou velké dubové dveře. Z jedné strany vedle nich stojí stará a trochu již oprýskaná skříň z tmavého dřeva. Vedle ní je postel. Z druhé strany u dveří sedí na zemi černá kočka a právě si oblizuje packu. Muž se skloní k tobě. “Jsi v pořádku? Nechce se ti zvracet?“ Starostlivě si tě prohlédne. On vypadá zcela v pořádku. Přitáhne k tobě křeslo, kterého jsi si předtím nevšimla. Všimneš si, že napravo od tebe je krb, uvnitř plápolá oheň a dodává dostatek světla i tepla. Druhé křeslo, prozatím zůstává u něj. “Posaď se, nechceš čaj? Trochu tě to probere. Asi si ještě nikdy necestovala teleportem co?“ Pomůže ti do křesla. Kočka někam zmizela. Netrvá to dlouho a na dveře někdo zaklepe. Na vyzvání dovnitř vstoupí malé stvoření. Jeho kůže je trochu dozelena, je oblečen v honosných šatech, na tváři úsměv. Dlouhé světlé vlásky plné loken jen dokreslují půvabnou tvář a zdůrazňují zašpičatělé uši. Položí tác, který přinesl na malý stolek u krbu a zase se odporoučí. “Dobrá, teď ti vysvětlím tvůj úkol a nějak se dohodneme.“ Podá ti jeden šálek horkého čaje. Čaj voní medem a při prvním (i dalším) ochutnání se ti na jazyku rozline snad jedna z nejsladších chutí, kterou si doteď poznala. “Chci, abys sem přivedla jedno prosté děvče. Jmenuje se Tereza. Říkají ji Terka. Žije nedaleko odsud na okraji lesa se svými rodiči a svým bratrem. Je trochu zvláštní, skrývá prazvláštní schopnosti o kterých sama neví a nechápe je. To je důvod, proč bych se s ní chtěl setkat a nabídnout ji pomoc. Myslíš,ž e to zvládneš? Samozřejmě odměna tě nemine a samozřejmě se postarám o veškeré věci důležité na cestu.“ Přitáhne druhé křeslo a usadí se naproti tobě s druhým šálkem v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena si vás oba prohlíží. “Vím, to můžeš udělat i však tam, kde je tě více potřeba, mám pro tebe spoustu novinek. Věř mi, že tě to bude zajímat.“ Nenechá se odbít a poté pohlédne na muže, který začne couvat. Její pohled je zvláštní, není nepřátelský ani nijak nevrlý, avšak dostatečně varovný. Bílí ptáček mezitím zmizel, bohužel jste ho nechali odletět. Mellindovi se trochu znovu zamotá hlava. Zakopne a prudce spadne a to přímo do bahna. Žena znovu upře svůj pohled na něj. A to dost nedůvěřivě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena si vás oba prohlíží. “Vím, to můžeš udělat i však tam, kde je tě více potřeba, mám pro tebe spoustu novinek. Věř mi, že tě to bude zajímat.“ Nenechá se odbít a poté pohlédne na muže, který začne couvat. Její pohled je zvláštní, není nepřátelský ani nijak nevrlý, avšak dostatečně varovný. Bílí ptáček mezitím zmizel, bohužel jste ho nechali odletět. Mellindovi se trochu znovu zamotá hlava. Zakopne a prudce spadne a to přímo do bahna. Žena znovu upře svůj pohled na něj. A to dost nedůvěřivě. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dopadnu a snažím se popadnout dech. Zkontroluji štít, zda stále drží a rychle jej případně poopravím. Ležím na zemi, sotva dýchám a v hlavě stále zmatek, ten štít je to jediné, co mi může dát chvíli času, kdyby se mí dva "společníci" rozhodli, že se jim zamlouvám spíše bez dechu... Na zemi budu ležet delší chvíli, odpočinu si, klidně i v bahně. Přetočím se na levý bok, kleknu na jedno koleno a pak se zvednu. Rychle se otočím k těm dvěma. Soustředím se na svůj štít. Zamračím se na oba dva, pozorně ještě jednou prohlédnu tu ženu. Vůbec se mi nezamlouvá její pohled. Opřu štít o strom a sám se opřu zevnitř o štít. S pravou rukou hýbu co nejméně, levou přitisknu palcem k hrudi. Rozhlédnu se po ptákovi. Nepřekvapuje mne, že zmizel. Toliko k oné pověstné "dobrotě" přírody.. Snažím se pročistit si hlavu. Musím vymyslet, jak se od těch dvou bezpečně dostat. Ani jeden z nich nevypadá, že by to byl zrovna svatý člověk. "Možná vás o čas přeci jen připravím. Rozhodl jsem se tu posečkat, dokud neodejdete pryč. Nenechte se rušit, nevšímejte si mne." Dál je sleduji, po pádu si ještě rychle zopakuji, zda mám pár kouzel připravených... |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Dojím a mlčky čekám než dojí i Edwina s Kazaou. Už už otevírám pusu abych mohla Edwině říc že s ní potřebuju na minutku mluvit. Ovšem ona mne předběhne, omluví se a zmizí dřív než stihnu cokoliv říct. S otevřenými ústy koukám na dveře kterými zmizela. Mírně otráveně zavřu ústa To je od tebe fakt milý, zmizet zrovna když s tebou chci mluvit pomyslím si. To mi snad dělá naschvál tohle už bylo nejmíň po desátý Otočím se na Kazanu a usměju se. Jo tak teď je asi ta chvíle na rozhovor co?....cože? "smím míti otázek pár?" Proboha děvče kdo tě učil mluvit? pak mi ale dojde ještě jedna věc Ona mi řekla PANÍ??? proboha to vypadám tak blbě. Něco z mého zděšení se mi musí promítnout i na tváři protože dívka naproti mě, mne pozoruje ještě nervózněji. Opět se na ni usměju Ale jistě, ptej se na co chceš, pokud budu moci tak se ti pokusím odpovědět. A nejsem žádná paní říkej mi Eorin Trpělivě čekám co z ní vypadne. Vypadá chudák jak třesoucí se klubíčko nervů... pche prej paní, ty kdybys věděla... pobaveně se usměji |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Nakonec Eorin řekne, že se mohu ptát nač chci a tak se nervózně pousměji. "Paní..." odmlčím se a pak si uvědomím že chtěla, abych jí oslovovala Jménem a tak tedy udělám jak žádala, "Eorin... I Vy jste otce mého směla znáti? Či snad paní Edwina jest vaší přítelkyní. Čemu mne učiti máte? Odpusťte prosím, zvídavost mou, leč nic o době dnešní netuším ni o Vás." ptám se jí a snažím se mluvit slušně, jak mě vždycky učili. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Zvědavost je naprosto přirozená zvláš pro tebe řekla bych vzhledem k tomu že jsi se ocitla v naprosto jiné době. Teď k tvým otázkám...Ne tvého otce jsem bohužel neměla tu čest poznat. Edwina je již několik let mou přítelkyní a požádala mne abych jí v této situaci pomohla, předpokládám že hlavně s tvou výukou. Ovšem víc toho bohužel nevím, řekla bych že jsem na tom podobně jako ty Edwina nám toho ani jedné moc neřekla pousměji se Nepříjemný pocit mít tak omezené množství informací, tím spíš že zrovna mě se to většinou nestává Tak máš ještě nějaké otázky? přijdeš mi vystrašená mohu vědět z čeho jsi tak nervózní, doufám že to není kvůli mně? |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Domluví a já se znovu vrátím do chvíle, kdy jsem se probudila na hradě starého pana hraběte pro kterého můj otec pracoval a věrně mu sloužil... "Ale otče...", pokusila se naléhat, ten ji ale jen gestem zadržel. Když uviděl že jeho dcera sklonila hlavu poklekl před ni. "Mocné jest jméno tvé, dcero. Náhoda osudu. To jest tvým osudem. Nespojitelné ve tvém jméně se snubí... Víš že zítra již konati se bude můj soud. Musíš nyní odejít do říše snů...", pravil k ní, ale dívka se jen rozplakala. "Vím otče že zklamala jsem tě... Po synovi volalo tvé srdce... Proč učil jsi mne i když nikdy nemohu býti chlapcem?", ptala se svého otce. "Jsi tím nejcennějším co kdy jsem měl krom tvé matky. Ta však život dala aby ty jsi směla žít. Älchymie jest tím jediným co jsem ti mohl předat. Já učil tě, neb známo mi bylo že nadejde můj čas." "A proč tedy nejdeš spáti ty?", skočila mu do řeči. On si ale jen povzdychl. "Já musím postavit se svému osudu. Ty ale musíš kráčeti dál v mých šlépějích. V laboratoři, kterou jsem pro tebe ukryl jsou všechny mé knihy a poznatky. Je tam má truhla i magie, kterou ti odkazuji, Kazano. Lidská dívko elfího jména. Je čas..." *** ”Nesahej na to!”, okřikl mě otec, který se právě soustředil na tekutinu z níž vycházel čpavý kouř. Držel lahvičku s podivným obsahem v rukou a ve světle svícnového lustru si ji prohlížel a zkoumal usazeninu na dně flakónku. ”Ano, otče…” pípla jsem ustrašeně a odložila kus plastické hmoty, kterou jsem nalezla, která jinak ležela v nejzazším rohu police. Přešla jsem nyní k němu a pozorovala jeho práci. *** ”Aqua Soporiferum, jest lektvar schopný uvésti tě do stavu zimního spánku, jež ale může trvati i stovky let aniž by tvé tělo podléhalo zákonitostem času.”, vysvětloval jí otec, když jí ukazoval svůj nejnovější objev. *** ”Je čas…” Cítím chlad. V Ústech mám jak na poušti a celé tělo mne bolí. Bolavý žaludek mne začíná probouzet a já ničemu nerozumím. Všude je tma a já si jen matně uvědomuji že je to proto že mám stále ještě zavřené oči. Dýchám přerývaně jak se všechny mé tělesné pochody snaží vrátit do normálu. Cítím škubání všech svalů v mém, těle. Zasáhne mne vzpomínka na otce jako nic jiného co jsem doposud poznala. Vidím to jako by se to stalo včera. Pro mne vlastně ano. Jak dlouho jsem spala? Kde je můj otec? Prudce otevírám oči z nichž se teď derou pálivé slzy, jak si oči odvykly plakat po dobu mého zimního spánku. Ani kapka nesmočí chladnou kamennou zem v laboratoři. Nemůže minimálně do doby než svlažím své rty a doplním tak tělo tolik potřebné tekutiny. Chvěji se zimou a stejně tak bázní i tíhou vlastních vzpomínek. Snažím se vstát, ale příliš mi to nejde. Proklínám elixír, který pro mne otec vyrobil. Je zde přítmí a mé oči dlouho přivykají tomu že by měli opět vidět. Musím rychle odsud. Musím vyjít ven… Zapotácím se když vstanu. Musím počkat až se vyrovná tlak v mém těle aby se mi přestala motat hlava. Když se tak konečně stane mám možnost spatřit různé křivule a flakónky. Celou destilační aparaturu přesně takovou jakou jsi ji pamatuji. Jen je na všech velká vrstva prachu a pavučin. Pavučiny mi nevadí. Mám pavouky docela ráda a tak pomalu přecházím k místu kde na stole leží stará kniha vázaná v kůži. Podél jedné zdi je celá otcova knihovna. Procházím kolem pracovního stolu a rukou sebírám pavučiny z křivulí. Mé srdce se třese nevyhnutelným poznáním. Musela jsem spát dlouho. Všechno vyhlíží podivně staře. Jak dlouho…? Jak… Jak dlouho…? Z náhlého popudu se vrhám ke dveřím rychlostí o níž jsem si myslela že ještě dlouho nevyvinu. Dveře jsou staré a zaklíněné. Marně s nimi douho zápasím, než se vrátím roztřesená zpět ke stolu a vyjmu svíčku ze svícnu a zažehnu ji křesadlem. Sotva tak učiním bvezmu malou olejničku a pokusím se promazat dveřní panty. Trvá dlouho než se olej projeví a mě to v této místnosti vonící stářím a tajemnem připadá jako celá věčnost. Konečně se dveře pohnuli a já po strmých schodech pospíchám nahoru, kde tuším východ do budovy starého paláce. Doufám alespoň že je tam palác, který si pamatuji. Nevím kde se v mém těle vzalo tolik sil, že jsem schopná téměř běhat. Nyní to ale není důležité. Laboratoř jsem nechala za sebou a všechna její tajemství zůstala v ní. Pro mne je ale důležité jen to co mne čeká venku. Konečně přibíhám ke zdi, která by měla ústit do mého pokoje v paláci hraběte jemuž jsme s otcem sloužili. Tam se ale zastavím. ”Co to děláš? Nevíš co tě čeká venku…”, zarazí mi vnitřní hlas, který jako by patřil mému otci a já si uvědomím že má pravdu. Sejde pomalu zpátky do laboratoře a seberu všechno co bych mohla potřebovat. Starou knihu, truhličku se surovinami. Marně přemýšlím nad původem toho zápachu až uzřím že se jeden z flakónků nezavřel úplně a jeho obsah vykvasil a porostl plísní. No fuj… Teda tati…,pomyslím si. A beru tu věc do rukou. Tak tohle tu už být nemusí… Jak je možné že se to zkazilo tak rychle? Uvědomím si znovu naléhavost s níž musím pryč a vezmu vše co poberu. Tedy vlastně tu nakonec opět všechno nechám. Jsem zmatená a nedokážu si udělat v hlavě žádný plán. Knihu vrátím na místo a truhlu také. Znovu jdu nahoru a v ruce mám jen to co musím vyhodit a to je flakónek se zkaženým páchnoucím obsahem. Za normálních okolností by se mi zvedl žaludek, ale teď to příliš ani nejde. Mám šílený hlad a žízeň. Tělo mě poslouchá jen tak napůl a pořád se cítím jako v nějakém šoku. Konečně jsem nahoře na schodech a jemně zatlačím na kámen otevírající celý mechanismus. Zeď do mého pokoje se otevře a mé oči na okamžik oslepí slunce linoucí se do pokoje rozbitým oknem. Chvíli marně mžikám aby si mé oči přivykly. Tentokrát se mi slzy z očí spustí. Nejprve bolestí nad světlem, které dovnitř vniká a pak i poznáním. V místě, které bývalo mým pokojem není nic. Vůbec nic. Žádné koberce, žádný lustr ani postel či skříň. Místnost je zcela prázdná. Okno kde byla vytráž s podobiznou mé dávno mrtvé matky je rozbité a dveře, které oddělovali můj pokoj od zbytku paláce jsou pryč. T-to n-není možné…, chtěla bych říct, ale má ústa zůstanou otevřená v němém úžasu. Zoufalá vyjdu na světlo a rozhlížím se. Jdu pomalu a opatrně volím každý svůj krok. Vzpomínám jaké to tu bylo. Na okno, které do místnosti vrhalo různé barvy když se slunce opřelo do vytráže. Na postel z ebenového dřeva, která měla i nebesa. Na to jak mi starý hrabě četl pohádky, když byl můj otec zaměstnán v laboratoři a byl už čas jít spát. Na malou šperkovničku, která stávala na mém nočním stolku i když v ní byl vlastně ukrytý jen otcův pečetní prsten. Ano i náš rod jej měl i když jsme nikdy neměli šlechtickou krev. Teď mi to konečně dochází. Klesám do kolen. Konečně jsem došla poznání a pláči už mi nebrání ani zesláblost mého těla. Je jedno jak dlouho jsem spala můj otec ať jeho soud skončil jakkoliv již jistě není mezi živými… Vzpomínky se mi vrátily a přišly nečekaně. Snažím se je vypudit ze své mysli, ale nejde mi to. Slzy mi vyhrknou do očí a já se musím od pohledu Eorin odvrátit, neboť se stydím za svou slabost. Nedokážu potlačit pláč a stesk po otci, který je pryč. Vymizel z paměti všech kromě Edwiny, která mi ani neprozradila co je zač. Kéž bych se nikdy neprobudila... Kéž bych nikdy nešla spát... |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Sem tam se moje černé oči podívají po tom muži co přišel do lokálu v téhle díže po mě. Hmm že bych se neztratil sám ? A ztratil jsem se vůbec ? Ne jasně že ne jen nevím kde sem jo to bude ono o ztracení nemůže bej řeč. Usměji se a stále čekám na odpověď, ale ta ne a ne přijít.Když se ani do té doby co mi hostincký donese jídlo a pití nedozvím to co jsem chtěl vědět tak si jen vezmu jídlo a pití k vedlejšímu stolu a posadím se k němu s pustím se do jídla. Moje oči sledují lokál. Kam jsem to zase došel asi to bude nějaká zapadalá díra. Co asi ona to je zapadlá díra, jen pár statků, domů a hospoda. A ta je tu to jediný co tu stojí za povšimnutí asi.. Dívám se po místních a i po těch co tu očividně nebylí a začínám se nudit… Pomalu jím a čekám na odpověď na otázku co jsem položil. Snad se dočkám…. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Sem tam se moje černé oči podívají po tom muži co přišel do lokálu v téhle díže po mě. Hmm že bych se neztratil sám ? A ztratil jsem se vůbec ? Ne jasně že ne jen nevím kde sem jo to bude ono o ztracení nemůže bej řeč. Usměji se a stále čekám na odpověď, ale ta ne a ne přijít.Když se ani do té doby co mi hostincký donese jídlo a pití nedozvím to co jsem chtěl vědět tak si jen vezmu jídlo a pití k vedlejšímu stolu a posadím se k němu s pustím se do jídla. Moje oči sledují lokál. Kam jsem to zase došel asi to bude nějaká zapadalá díra. Co asi ona to je zapadlá díra, jen pár statků, domů a hospoda. A ta je tu to jediný co tu stojí za povšimnutí asi.. Dívám se po místních a i po těch co tu očividně nebylí a začínám se nudit… Pomalu jím a čekám na odpověď na otázku co jsem položil. Snad se dočkám…. |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Celý svět se přede mnou náhle zhoupne a opravdu jen silou vůle udržím obsah svého žaludku na svém místě. Na čele mi vyrazí krůpěje potu a před očima mžitky. Celá ta chvilka cestování mi přišla skoro nekonečná. Tvrdou podlahu pod mými koleny nakonec i uvítám, mám alespoň jistotu, že už se nepohybuji někde v meziprostoru. Stejně ale potřebuji chvilinku na to, abych se mohla pořádně nadechnout a uklidnit se. ,,To bude v pořádku...", odpovím na mužova starostlivá slova a pokusím se trochu o úsměv. Má bledá pleť rozhodně ale nenasvědčuje tomu, že by mi bylo bůhvíjak dobře. S radostí pak přijmu jeho pomoc a místo k sezení. Od samotného klečení na podlaze mě už začala pomalu bolet kolena a teď se mohu alespoň pohodlně opřít. ,,Ne, opravdu necestovala.", odpovím pravdivě. Na bytůstku přicházející do místnosti se usměji a s vděčností přimu šálek toho hřejivého nápoje. ,,Děkuji.", hlesnu a krátce na to se napiju. ,,Opravdu výborný čaj...takový jsem snad ještě nikdy neměla." Horkost, která se mi právě rozlila do těla a pohodlné sezení mi přeci jen vrátí barvu do tváří. Začínám se konečně cítit dobře a lépe si uvědomovat situaci ve které jsem. Stráže naštestí nejsou nikde. Ale příliš času na rozkoukávaní se okolo sebe nedostanu. Muž opět spustí. Bedlivě naslouchám a snažím si zapamatovat vše, co říká. Jakmile svou řeč dokončí, přeci mi to nedá. V hlavě mám pár otázek... ,,Chcete jen, abych přivedla to děvče?", zopakuji jeho slova. ,,Vždyť se umíte teleportovat, mohl byste jí sem přivést sám...", vyslovím první domněnku. ,,Nebo tomu snad brání rodiče?", ptám se dál. Zdá se mi to opravdu divné, jistě zde musí být nějaký háček, jinak by tu už ona slečna dávno seděla. Ale vím, že nemohu odmítnout, protože mě zachránil před jistým želářem. |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro ,, Je to zajímavější než hledání vzácných bylin?´´ Hraně se rozhlédnu okolo. ,, Co zmůže druid,když to nedokáže moudrá dračice´´? Povím mírným hlasem svou otázku. Niní si ji prohlížím pohledem z očí do očí, nikterek nehodlám uhnout a tak je možné, že vydržíme toto dokazování sebedůvěry předvádět snad i do večera. Drobný ptáček sedne na mé rameno a já ho pohladím. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Ale já si projdu todle město... Eště sem tu nebyl... Trochu se rozhlédnu kolem... Ten strážnej mi neseděl... A navíc se nemůžu spolíhat jen na jednu uřvanou ženskou... Jindy by mě málo lidí zcela vyhovovalo, ale najednou se cítím divně. Velký město a prázdný ulice. Žena. Stráž. Všechno mi to nějak víří hlavou. A ještě jedna věc. Nemám v měšci zas tolik, abych proseděl celý vodpoledne v krčmě... Opřu se o zeď budovy. Můj výraz začne být lehce nervózní. Koukám kolem sebe a přemýšlím kterou cestou se vydat. Dobře... Nevim jestli pudeš se mnou... Ale je to tu velký město... Kdyby náhodou se něco dělo, sejdem se tady. Nejlíp hned po setmění... Poposunu si tlumok na zádech na pohodlnější místo a pomalu vykročím. Nevím kam, nevím kudy... Vím jen, že se chci něco dozvědět. Minimálně to, jak vypadá město, do kterého mě osud zavál... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Počkej, počkej... Půjdu s tebou. Kdyby se něco dělo tak jsme aspoň dva. Snad se něco stane, ale jen to dobrý... A kde chceš začít? A hledáme něco konkrétního? Po cestě se dál ptám Sawerina. A odkud vlastně pocházíš?Já taky nejsem místní, tak když už jsme se k tomu dostali.... Na chvíli se odmlčím. No že je tady málo lidí to je fakt, na to jsem koukal hned na začátku když jsem přišel do města. Je to tady velký a tak málo lidí. Na tom určitě něco bude. Myslíš si to taky? |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro "Paní, Eorin... Tedy Eorin... Odpustivši mi, prosím... Přesto, že po tisíc let, mé oči světlo tohoto světa spatřiti nemohly, žal můj na nad strátou otce mého jest ještě příliš čerstvý. Netřeba však lítosti," dodávám ihned a snažím se být silná. Chce se mi palkat a v mé tváři je mé trápení znát, leč jnak je můj hlas pevný. "Nežádám si lítost vaši. Již plně vnímati začala jsem slova vaše. Děsí mne doba v níž se ocitám, pro nevědomost mou. Trápí mne stesk i chování Edwiny rovnako vaše. Dohnati musím historii za posledních tisíc let. Učiti mám se v boji a pokračovati v učení otce svého. Učiti mám se i mluvě dnešní a zvykům lidí. Jen... Necítím se připravena býti..." odpovím nakonec i na její předchozí otázky. Snažím se vypad vyrovnaně ale vyrovnanost je to poslední co teď cítím ve svém nitru. |
| |
| soukromá zpráva od Endar pro Hmmm dva zlaté to je celkem hodně ale tak podejt dám mu je aspon se vyspím. No vemu si ten menší pokoj za dva zlaté a k jídlu si dám tu polévku. K pití bych si dal pouze víno. Poté se nachvilku odvrátím od hostinského a podívám se z okna. Mimochodem co se tu děje že tu nikde nejsou vidět děti a ženy a i ti muži stále někam spěchají. Promluvím znova k hostinskému. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Nemohu ti nabídnout pohodlí, ani plné bezpečí, ale myslím, že teplé jídlo a střecha nad hlavou,alespoň na jednu noc, by mohla postačit co říkáš?“ Neusměje se, ani jediný její pohyb nenaznačí jakékoliv sympatie či antipatie k mágovi. “Jestli chcete, pojďte se mnou, navíc tobě Druide, musím někoho představit, mám ti toho hodně co říci.“ S tíms e otočí a pomalou chůzí se vydá mezi stromy….jak se zdá, nechá vše na vás… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Nemohu ti nabídnout pohodlí, ani plné bezpečí, ale myslím, že teplé jídlo a střecha nad hlavou,alespoň na jednu noc, by mohla postačit co říkáš?“ Neusměje se, ani jediný její pohyb nenaznačí jakékoliv sympatie či antipatie k mágovi. “Jestli chcete, pojďte se mnou, navíc tobě Druide, musím někoho představit, mám ti toho hodně co říci.“ S tíms e otočí a pomalou chůzí se vydá mezi stromy….jak se zdá, nechá vše na vás… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se starostlivě rozhlédne a poté přijde ke stolu, kde se usadil ten nově příchozí (Lykaón). “no pane…lidé se bojí…v noci tu bylo viděno nějaké stvoření a již napadlo dva vesničany…někdo říká,ž e to byl medvěd, pověrčivý mluví o vlkodlaku a výjimečně dokonce i o upírovi, ale prý to bylo hodně chlupaté. Ale znáte to…babské povídačky..každý si k tomu něco přidá, něco odebere..bůh ví co je na tom pravdy.“ Pokrčí rameny a postaví před něj na stůl láhev vína, kterou na místě otevře a také obyčejnou číši. Poté se odráčí vrátit zpět ke své práci… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se starostlivě rozhlédne a poté přijde ke stolu, kde se usadil ten nově příchozí (Lykaón). “no pane…lidé se bojí…v noci tu bylo viděno nějaké stvoření a již napadlo dva vesničany…někdo říká,ž e to byl medvěd, pověrčivý mluví o vlkodlaku a výjimečně dokonce i o upírovi, ale prý to bylo hodně chlupaté. Ale znáte to…babské povídačky..každý si k tomu něco přidá, něco odebere..bůh ví co je na tom pravdy.“ Pokrčí rameny a postaví před něj na stůl láhev vína, kterou na místě otevře a také obyčejnou číši. Poté se odráčí vrátit zpět ke své práci… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se starostlivě rozhlédne a poté přijde ke stolu, kde se usadil ten nově příchozí (Lykaón). “no pane…lidé se bojí…v noci tu bylo viděno nějaké stvoření a již napadlo dva vesničany…někdo říká,ž e to byl medvěd, pověrčivý mluví o vlkodlaku a výjimečně dokonce i o upírovi, ale prý to bylo hodně chlupaté. Ale znáte to…babské povídačky..každý si k tomu něco přidá, něco odebere..bůh ví co je na tom pravdy.“ Pokrčí rameny a postaví před něj na stůl láhev vína, kterou na místě otevře a také obyčejnou číši. Poté se odráčí vrátit zpět ke své práci… |
| |
| Družina - les Ani mě není nejtepleji, ostatně jako všem ostatním. Navíc se o mne, kromě strachu z možného napadení vlkodlakem, začíná pokoušet nějaká choroba, pozvolna se líhnoucí z nočního nachlazení. Není mi tedy dvakrát do smíchu. Za příznivějších okolností bych nejspíše hobitovu vtipnou poznámku kvitoval nějakou další. Nyní se ale sotva zmůžu na dvouslovnou odpověď "Nemyslím si.", pronesenou přes rameno zatím co pokračuji v chůzi. Poté, co jsou na cestě nalezeny stopy koní, doprovázených lidmi, svitne mi, stejně jako ostatním, v duši naděje na brzké nalezení nějakého přístřešku. Alespoň suchého, nebude-li tam zrovna teplo. Hobitova další slova proto nekomentuji a raději je rovnou proměním v čin tím, že ještě trošku přidám do kroku. Nejsem však rychlochodec a navíc jsem opravdu oslaben počínající nemocí. Proto po chvíli zpomalím a nakonec zastavím a počkám, až mě ostatní dohoní. |
| |
| soukromá zpráva od Valen Andragorn pro Navíc......pokud vím, má můj kůň na pravé přední noze kopyto trochu odštíonuté a odštěp bývá na stopě vidět. A.....zdálo se mi, že ono nepatrné vroubkování, coby stopa po odštípnutém kopytě, na jedné ze stop bylo. Jenže.....hmm......mám horečku a mohl jsem se díky ní zmýlit... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž se úlisně a nepěkně usměje. Z jeho úsměvu až mrazí v zádech. “Ta dívka sem musí jít dobrovolně, já zde mám sovu práci a je třeba, získat její důvěru, aby mohla přijít. Neměla by jsi s ní mít problém, tedy pokud již neobjevila své schopnosti, to by pak mohli nastat..ehm…no takové malé komplikace.“ Zasměje se zhluboka. “Není schopna své schopnosti ovládnout, pokud se již schopnosti začali projevovat, bude problém zůstat s ní někde v úkrytu, o to je důležitější čas, za který se sem dopraví.“ Muž na tebe upře svůj pohled. “Tak co myslíš, zvládneš to? Z města tě dostanu raz dva, zbytek už budeš muset zvládnout sama, ale dám ti někoho sebou, díky němu, budeme moci být ve spojení.“ Usměje se a do klína mu vyskočí černá kočka a usadí se. Upře na tebe své zářivě žluté oči a lehce vlní ocasem. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu, co poví o ženě onen druid. Dračice... Moudrá. Hm. Návrh té ženy mne překvapí. Nejsem si jist, zda jí můžu jen tak důvěřovat. Stále ale lepší něco, než nic. "Ano, to určitě ano, to by bylo... Moc by to vše usnadnilo, v pravdě tak. Jdu opatrně za ženou, nespouštím ji z očí. Hlídám si i druida. Svůj štít dál již nedržím, ale jsem připraven jej znovu zavolat. Moc nemyslím, snažím se jen, abych mohl jít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro Mírně se pousměji a vyrazím opačným směrem k potoku... Mám času dost... nejdřív ty kořínky... S klidem prvního listopadového vánku tak zmizím oběma z dohledu... U potoka zastihnu pijící Elis, srnka klidně popijí dál a tak ji neviděsí ani když ji poplácám po boku. ,, Koukám, že to asi bude zase pěknej kousek... Thar se činí´´ Pronesu s nádechem vtipu. Jediné co zvíře udělá, že ke mne zavede pohled oka. ,, No co si nemůžu dovolit trošku vtipu?... ´´ Pronesu uraženě.... Pak si všimnu svých vytoužených bylin a jemně je prsty ze země vyhrabu. Zlatým srpkem odříznu a vše dám do váčků. Ani zbytek nepřijde na zmar... bylo by to plýtvání... Zjevím se vycházejíc ze stromu řed dračicí... ,, Já jsem les ... kde je on jsou mé oči, uši a smysly.... tam je i má přítomnost ... Nahodím neutrální výraz a následuji ji po jejím boku. Rovný s rovným. Možná je drak, ale já jsem příroda... Ona čerpá magii a znásilňuje ji... já žádám les o jeho moc... |
| |
| Družina: Přesně jak Valen tuší, rozpozná mezi bahnem a spoustou stop otisk kopyt svého koně, není těžké je najít už díky znaku kováře, jež okoval jeho koně. Také lze nalézt stopy někoho menšího, možná to byl váš mladý podkoní, evidentně dosti kulhal a místy jsou místo stop jen dlouhé a hluboké rýhy, nejspíše ho tudy někdo tahal. Vydáte se tedy podle stop, občas se stopy ztrácejí, přeci jen…jste v lese a voda blaho znovu přetvořuje. Jdete stál podle nich, nebe opět hrozí další bouři, už to snad ani není normální. Najednou stopy zmizí a vy vystoupíte na lesní mýtinu, to by nebylo tak zajímavé, jako věž uprostřed ní. Věž je obrostlá břečtanem a mechy, tedy až na brány, stopy se na mýtině ztratili v trávě a jen těžko je budete dále hledat. Opět zahřmí a v dálce se ozve další zavytí, je tentokráte o trochu dál, než předtím. Znovu se začnou snášet první kapky deště dolů k vám… |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Je na mě patrná nejistota. Nejsem si jistý kudy. Prostě jdu, kam mě nohy nesou. Nevím proč ale začíná se mě zmocňovat pěkně blbá nálada. Xzarovi otázky sice slyším ale nevěnuji jim přílišnou pozornost. Hmm... Kde bychom se mohli něco dozvědět? Ptám se po několika metrech chůze. Nejspíše sám sebe. Trochu natáhnu krok. Jsem zamyšlený a chvíli ani nevnímám že Xzar mi úplně nestačí. Pomoz mi přemýšlet. Napadá tě nějaký místo kam bychom mohli zajít a dozvědět se co nejvíc? Ohlédnu se po společníkovi. Až teď si uvědumuju, že je hezký kousek za mnou. Zastavím se. Když ke mě dorazí rychle na něj spustím. Umíš číst? A tázavým výrazem na něj pohlédnu. Trochu vykulím oči. Jestli jo, něco by mohlo být v knihovně... A ukážu prstem zcela náhodný směr. Kde se domnívám, že by mohla stát... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Při této otázce trošku vyvalím oči. Pak se ale rozesměju. Jasně že umím číst. Povídám stále s úsměvem na rtech. No věř nebo ne, do knihovny jsem chtěl taky zajít, než jsem tě potkal. Takže jdeme tam? A... S troškou nejistoty v hlase se zeptám Sawerina. Řekneš mi víc o ty princezně? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Ty vážně umíš číst? Nevěřícně se podivím. Já sice pár písmenek poznám a umím se podepsat ale číst... Hmm... Stydlivě se poškrábu na hlavě. Sice nevim jestli to budu potřebovat, ale naučil bys mě to? Prosebně se na Xzara podívám. Pak se vzchopím a trošku uklidním. Tak tedy dobře. Pudem do knihovny. Ty něco zjistíš v knihách a já od lidí... Jako bych něco zapomněl a na poslední chvíli si vzpomněl. Ohledně princezny toho moc nevim. To se potřebuju dozvědět. Vim jen že je nemocná a nějak uspaná a potřebuje lék či co... Sám tomu moc nerozumím... Proto... ukážu znovu náhodným směrem. Dem do knihovny... Zvednu hlavu vzhůru vykročím zvoleným směrem. A po pár metrech zeď... Hmm... Že bych se spletl? Nejistě se rozhlédnu. Heleď, když už umíš číst, nejspíš jsi učenec, kouzelník nebo kněz. Ale kněží nechodí do krčmy. No to je jedno... Budu ti důvěřovat... Tedy kudy? |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Pronesu klidným hlasem. A ty chceš zachránit království? Teď od tebe slyším poprvé že princezně něco je. No ale mrkneme na to co se dá zjistit. Třeba v té knihovně opravdu něco bude. Jo ale to taky nevím kde je. Musíme ji najít. Myslím ale že podle nějakých směrovek by jsme ji mohli potkat. Ty šipky a ukazatele mě dovedli až na náměstí a u hospody byla taky nějaká vývěska. Rozešel jsem se nejbližším směrem, do nejbližší ulice, uličky...A koukám po nějakých nápisech co by nás nasměrovali směrem ke knihovně. Po cestě promluvím k Sawerinovi. Taky mi prozradíš nějakou věc v čem se vyznáš? |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Endar pro Zamyšleně se pustím do jidla, ale víno moc nepiji spíš ho co nejméně pozorován vylejvám. Dobrý muži mužu ještě nachviličku? Houknu směrem k hostinskému a přitom si prohlížím přísedící v hospodě... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Sedím u stolu a pokusila jsem se Eorin odpovědět na její otázky. Lépe řečeno položit ty své. Nechci aby seo mne bála. Vím, že mě teď čeká hodně perných dní. Nechci zklamat svého otce. chci si zasloužit hrdě nést jeho odkaz, ale pojednou se necítím být připravená. Přežila jsme tisíciletí, ale stále je mi jen dvanáct let... Naslouchám jí a bedlivě se snažím upamatovat si její slova. Když se zmíní o tom, že předemnou nechce mluvit nezdvořile jen chápavě a snad i trochu vděčně přikývnu. "Vděčna jsem vám, že neuchýlíte se ke lži. Obtížné jest pro mne překonati strach, leč snažiti se budu, Eorin..." opatrně vyslovím její jméno. Sdělí mi, ež bych se měla prospat, ale já se tu necítím v bezpečí. Když Eorin vstane sama se hbitě postavím a otevřu ústa. To už se ale Eorin zmíní o Edwině a věření. V první chvíli se zděsím, ale pak si uvědomím, že každý holt není dobrý kuchař, janže to už Eorin odchází pryč a jde ven. Dveře se zaklapnou a já zůstávám uvnitř sama. Sama... Vyhlédnu ven z okna a slzy se opět hlásí o své místo. Nechci je vpustit... Proč já, otče? Proč jsem spala tisíc let? A co mne zde čeká? Nedokážu to? Neměla bych truchlit. vím, ež smrt je součástí života, vím že tvá duše žije dál... A přesto. Přesto mi schzíš a já se bojím. Bojím se že tě zklamu otče. Nechci tě zklamat. Tebe, ani Edwinu a Eorin... hlava mi poklsne... Ne! Nechci brečet. Nebudu plakat. Už ne... Už nikdy nebduu plakat, přísahám! Přísahám že už nikdy nebudu plakat..., říkám si a zhluboka se nadechnu abych potlačila své slzy. Zavřu oči a místo vzpomínek se pokouším soustředit a vyhnat všechny myšlenky z mé hlavy. Vybavím si několik pouček a pak sáhnu do svého batohu, který jsem si odnesla z hradu, kde jsme se probudila. Berouc do ruky pergamen začnu pomocí brku a inkoustu, který mám taktéž s sebou psát záladní alchymické pomůcky a poučky, jako bych se snad snažila sepsat učebnici. Zaměstnávám tak svou mysl a paměť. Smutek ze ztráty otce nemizí, ale takto mám alespoň pocit, že nezahálím. Nechci zahálet. Eorin má pravdu. Odkládání mi nepomůže... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena se prudce otočí a změří si Mellinda ne moc nadšeným pohledem. “Dovolíš? Zkusím ti pomoci.“ Přistoupí blíže. “CO tě přesně bolí? Neboj, nic ti neprovedu, jen budeš moci jít v klidu.“ Pokud čaroděj dovolí, přistoupí žena k němu a postupně přiloží ruce k místům, odkud pochází jeho bolest. Pokaždé se opakuje to samé, pod jejíma dlaněmi se rozzáří zelené světlo, bez jakýchkoliv slov a jakékoliv gestikulace a bolest povolí. V hlavě ti přestane tepat a tělem se ti rozlije příjemné teplo a trocha energie, poté se jen usměje. Pokud Mellind odmítne, kráčíte dál. Tak či tak, je žena celou dobu tiše,k brzy se však ocitnete na mýtině uprostřed níž stojí dřevěná chatrč. MH:Nyní čeptáte mezi sebou, Kazanou a Eorin. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena se prudce otočí a změří si Mellinda ne moc nadšeným pohledem. “Dovolíš? Zkusím ti pomoci.“ Přistoupí blíže. “CO tě přesně bolí? Neboj, nic ti neprovedu, jen budeš moci jít v klidu.“ Pokud čaroděj dovolí, přistoupí žena k němu a postupně přiloží ruce k místům, odkud pochází jeho bolest. Pokaždé se opakuje to samé, pod jejíma dlaněmi se rozzáří zelené světlo, bez jakýchkoliv slov a jakékoliv gestikulace a bolest povolí. V hlavě ti přestane tepat a tělem se ti rozlije příjemné teplo a trocha energie, poté se jen usměje. Pokud Mellind odmítne, kráčíte dál. Tak či tak, je žena celou dobu tiše,k brzy se však ocitnete na mýtině uprostřed níž stojí dřevěná chatrč. MH:Nyní čeptáte mezi sebou, Kazanou a Eorin. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte bůh ví kam, pomalu se smráká a tak je skoro jisté, že i kdyby jste dnes knihovnu našli, dovnitř se již nedostanete. Cedule…upřímně směrnici na knihovnu nenajdete. Na místní palác a náměstí ( a obdobná místa ano) ale jinak nic moc zde popsáno není. Bloudíte tedy nazdařbůh uličkami a vypadá to, jako by jste chodili stále dokola. Najednou odbočíte do jedné z temnějších uliček. Najednou vám cestu zahradí mladý hobit. “A šlechetní pánové….jistě jste po dlouhé cestě…nabízím všem cizincům ubytování, samozřejmě za nějaký malý peníz. Jistě nemáte kde spát a jídla jste moc nepozbyli. Dovolte, doprovodím vás, můj dům je za rohem.“ Ukloní se a ukáže vám směr ven z uličky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte bůh ví kam, pomalu se smráká a tak je skoro jisté, že i kdyby jste dnes knihovnu našli, dovnitř se již nedostanete. Cedule…upřímně směrnici na knihovnu nenajdete. Na místní palác a náměstí ( a obdobná místa ano) ale jinak nic moc zde popsáno není. Bloudíte tedy nazdařbůh uličkami a vypadá to, jako by jste chodili stále dokola. Najednou odbočíte do jedné z temnějších uliček. Najednou vám cestu zahradí mladý hobit. “A šlechetní pánové….jistě jste po dlouhé cestě…nabízím všem cizincům ubytování, samozřejmě za nějaký malý peníz. Jistě nemáte kde spát a jídla jste moc nepozbyli. Dovolte, doprovodím vás, můj dům je za rohem.“ Ukloní se a ukáže vám směr ven z uličky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se znovu nakloní k Lykaónovi. “Co byste rád mladý muži? Nasadí strojený úsměv. Jakmile si objedná, hostinský zaleze dozadu. Po chvíli objednávku donese mladá dívka, nemůže ji být více než sedmnáct let. Vcelku pohledná blondýna, vyšší štíhlé postavy a na svůj věk dost vyvinutá. Věnuje vám milí a upřímný úsměv a poté se zase otočí a zamíří k otci. MH:Šeptáte mezi sebou tedy Lykaón, Tansen a Wyien, nezapomínejte ani na něj, zkusím ho dohnat, aby něco napsal a trochu sebou pohněte;-) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se znovu nakloní k Lykaónovi. “Co byste rád mladý muži? Nasadí strojený úsměv. Jakmile si objedná, hostinský zaleze dozadu. Po chvíli objednávku donese mladá dívka, nemůže ji být více než sedmnáct let. Vcelku pohledná blondýna, vyšší štíhlé postavy a na svůj věk dost vyvinutá. Věnuje vám milí a upřímný úsměv a poté se zase otočí a zamíří k otci. MH:Šeptáte mezi sebou tedy Lykaón, Tansen a Wyien, nezapomínejte ani na něj, zkusím ho dohnat, aby něco napsal a trochu sebou pohněte;-) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se znovu nakloní k Lykaónovi. “Co byste rád mladý muži? Nasadí strojený úsměv. Jakmile si objedná, hostinský zaleze dozadu. Po chvíli objednávku donese mladá dívka, nemůže ji být více než sedmnáct let. Vcelku pohledná blondýna, vyšší štíhlé postavy a na svůj věk dost vyvinutá. Věnuje vám milí a upřímný úsměv a poté se zase otočí a zamíří k otci. MH:Šeptáte mezi sebou tedy Lykaón, Tansen a Wyien, nezapomínejte ani na něj, zkusím ho dohnat, aby něco napsal a trochu sebou pohněte;-) |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro No s tím že jsme na cestách máš pravdu, ukázat nám taky můžeš kde máš dům. Můžeme se na noclehu a ceně domluvit, ale ještě máme nějaký zařizování tady ve městě. Takže nám mlžeš ukázat kde by jsme spali, ale vrátili by jsme se ještě trošku později. Je to tak Sawerine? Podívám se zpátky na hobita. A kolik by jsis vlastně chtěl účtovat za jednu noc. |
| |
| soukromá zpráva od Endar pro Zeptám se hostinského. Když příjde mladá a vcelku vyvinutá mldá dívka tak si ji pořádně prohlédnu a pak ji oplatím její usměv. Vcelku mladá hmmm to by bylo soustíčko má krásný a mladý masíčko hmmm. Honí se mi v hlavě ale okamžitě tyhle myšlenky zaháním nemužu jí ublížit natoh je moc pěkná. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Sedím a jím své jídlo a popíjím pivo. Mím učím neunikne, ani rozhovor, jednoho návštěvníka a zřejmě lovce. Upíři, vlkodlaci, ale pravdou je že jsem tu nikoho nepotkal když nepočítám těch pár lidí v hostinci.. Pomalu přejedu pohledem těch pár lidí kteří mi neodpověděli na to, kde jsme a tak co dojím se zvednu a vydám se k hostincéku. Podívám se za jeho dcerou a pak zase na hostinckého. Hmm promiň příteli, ale kde se to vlastně nacházím ? Zeptám se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Sedím a jím své jídlo a popíjím pivo. Mím učím neunikne, ani rozhovor, jednoho návštěvníka a zřejmě lovce. Upíři, vlkodlaci, ale pravdou je že jsem tu nikoho nepotkal když nepočítám těch pár lidí v hostinci.. Pomalu přejedu pohledem těch pár lidí kteří mi neodpověděli na to, kde jsme a tak co dojím se zvednu a vydám se k hostincéku. Podívám se za jeho dcerou a pak zase na hostinckého. Hmm promiň příteli, ale kde se to vlastně nacházím ? Zeptám se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Wyien pro |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Hmm... Hobit... Kysele se na hobita podívám hned jak domluví. Chvilku, šlechetnej pane... Pak chytnu Xzara za rameno a odtáhnu ho pár metrů, kde šeptem zpustím, tak aby to mrňous neslyšel... Neblázni... Jsme tu teprv jedno odpoledne a ty už se chceš nakvartýrovat někomu do domu... Vyčítavě se podívám... Ty si asi moc pozor nedáváš... Mysli, proč by takovejhle skrček v tuhle dobu šel za náma a nabízel nocleh? Z dobrý vůle určitě ne... Hodím očkem po hobitovi a nervózněji než obvykle pohlédnu zpět. Smrdí mi to. A sakra moc... I v hostinci si musíš dávat pozor, natož v domě kulatýho prcka... Zamyslím se... Ale na druhou stranu, můžem se od něj něco dozvědět... Ale já u něj spát nebudu... Ty se vyspi, já budu hlídat a v noci zajdu za krčmu. Snad tam ta uřvaná panička bude... Ale pokud se nám ten bastard pokusí něco udělat, věř mi, že mu podříznu hrdlo... Zle se podívám. Počítám, že Xzar se mnou asi souhlasit nebude, ale nemůžeme se na potkání bratříčkovat s každým... |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Že právě někdo jako ona by mi pomohl? Podivné. Zkusím pohnout pravou paží, ohmatám ji, zda je stále zlomená. Ostatním zraněním nevěnuji žádnou pozornost, protože již konečně můžu opět bezbolestně myslet. Začnu se usmívat, neb mám konečně radost, od chvíle, co jsem vyrazil na cesty. Do této chvíle jsem byl odkázán jen na náhodu a milosrdenství svého okolí, teď již můžu alespoň něco udělat. Čistá a připravená mysl dodá klid mému srdci. Přestanu se usmívat a jen jdu. Nechám, ať má hlava začne pracovat, ať vše, co jsem do teď odkládal, ať znovu rozmyslím. Začnu být více ve střehu. Podívám se ještě na ženu v bílem. "Děkuji. Já... teď vám něco dlužím." Budu ji sledovat cestou, jak kráčí, jak se chová. Je velmi zajímavá. Určitě ji budu muset déle studovat. Možná, možná mě sama něco naučí. Pochybuji ale, že by mne mohla teď něčemu naučit. Přeci jen ale... Pýcha je teď nebezpečná, možná opravdu něco ví. Dorazíme na mýtinu. Cvičně rychle vyprázdním duši, schovám své myšlení a připravím si v něm i mimo něj několik štítových kouzel. Nebudu sbírat žádnou energii, jen trochu potrápím své myšlení, ať se trochu rozehřeje. Mé okolí nepozná nic, snad jen, že chvíli hledím do neurčita. Pokud někdo nečte mou mysl, nepostřehne, že připravuji kouzla, nemá ani jak. A mysl mám schovanou. Po přípravě se znovu usměji, jsem rád takto v bezpečí. Pokud mí společníci vstoupí do srubu, budu je následovat. Rozhlédnu se, zda je někdo uvnitř a případně jej tiše pozrdavím: "Dobrý den." |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Že právě někdo jako ona by mi pomohl? Podivné. Zkusím pohnout pravou paží, ohmatám ji, zda je stále zlomená. Ostatním zraněním nevěnuji žádnou pozornost, protože již konečně můžu opět bezbolestně myslet. Začnu se usmívat, neb mám konečně radost, od chvíle, co jsem vyrazil na cesty. Do této chvíle jsem byl odkázán jen na náhodu a milosrdenství svého okolí, teď již můžu alespoň něco udělat. Čistá a připravená mysl dodá klid mému srdci. Přestanu se usmívat a jen jdu. Nechám, ať má hlava začne pracovat, ať vše, co jsem do teď odkládal, ať znovu rozmyslím. Začnu být více ve střehu. Podívám se ještě na ženu v bílem. "Děkuji. Já... teď vám něco dlužím." Budu ji sledovat cestou, jak kráčí, jak se chová. Je velmi zajímavá. Určitě ji budu muset déle studovat. Možná, možná mě sama něco naučí. Pochybuji ale, že by mne mohla teď něčemu naučit. Přeci jen ale... Pýcha je teď nebezpečná, možná opravdu něco ví. Dorazíme na mýtinu. Cvičně rychle vyprázdním duši, schovám své myšlení a připravím si v něm i mimo něj několik štítových kouzel. Nebudu sbírat žádnou energii, jen trochu potrápím své myšlení, ať se trochu rozehřeje. Mé okolí nepozná nic, snad jen, že chvíli hledím do neurčita. Pokud někdo nečte mou mysl, nepostřehne, že připravuji kouzla, nemá ani jak. A mysl mám schovanou. Po přípravě se znovu usměji, jsem rád takto v bezpečí. Pokud mí společníci vstoupí do srubu, budu je následovat. Rozhlédnu se, zda je někdo uvnitř a případně jej tiše pozrdavím: "Dobrý den." |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Že právě někdo jako ona by mi pomohl? Podivné. Zkusím pohnout pravou paží, ohmatám ji, zda je stále zlomená. Ostatním zraněním nevěnuji žádnou pozornost, protože již konečně můžu opět bezbolestně myslet. Začnu se usmívat, neb mám konečně radost, od chvíle, co jsem vyrazil na cesty. Do této chvíle jsem byl odkázán jen na náhodu a milosrdenství svého okolí, teď již můžu alespoň něco udělat. Čistá a připravená mysl dodá klid mému srdci. Přestanu se usmívat a jen jdu. Nechám, ať má hlava začne pracovat, ať vše, co jsem do teď odkládal, ať znovu rozmyslím. Začnu být více ve střehu. Podívám se ještě na ženu v bílem. "Děkuji. Já... teď vám něco dlužím." Budu ji sledovat cestou, jak kráčí, jak se chová. Je velmi zajímavá. Určitě ji budu muset déle studovat. Možná, možná mě sama něco naučí. Pochybuji ale, že by mne mohla teď něčemu naučit. Přeci jen ale... Pýcha je teď nebezpečná, možná opravdu něco ví. Dorazíme na mýtinu. Cvičně rychle vyprázdním duši, schovám své myšlení a připravím si v něm i mimo něj několik štítových kouzel. Nebudu sbírat žádnou energii, jen trochu potrápím své myšlení, ať se trochu rozehřeje. Mé okolí nepozná nic, snad jen, že chvíli hledím do neurčita. Pokud někdo nečte mou mysl, nepostřehne, že připravuji kouzla, nemá ani jak. A mysl mám schovanou. Po přípravě se znovu usměji, jsem rád takto v bezpečí. Pokud mí společníci vstoupí do srubu, budu je následovat. Rozhlédnu se, zda je někdo uvnitř a případně jej tiše pozrdavím: "Dobrý den." |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Náhle se otevřou dveře. Nečekala jsem, že by se Edwina vrátila tak brzy a tak první, kdo mne napadne je Eorin. Sotva však vzhlédnu uvidím Edwinu a s ní i další dva muže, které neznám. Kdo to je? Koho to sem vede? Proč? Copak jsme zlobila? Udělala jsem něco špatně? Zlobí se na mě? Říkala že lidé v této době jsou zlí? Co mám dělat? Jak se chovat? v mém srdci roste panika i když v mé dětské tváři není nic znát. Nakonec vstoupí i Eorin a postaví se ke zdi, kde se opře a se zřkíženýma rukama vyčkává. Na sucho polknu, ale ačkoliv právě uvnitř prožívám největší tragédii ve svém životě na povrchu je má tvář lehce zachmuřená, ale jinak se zdá být vyrovnaná. Slušně se postavím zcela rovně. Na sobě mám kožené kalhoty, hlaenku a vestu. Na první pohled je znát, že mi dané oblečení není pohodlné neustále se vrtím a upravuji si ho. Obzvlášť nohavice. Odhadem je mi asi tak dvanáct let. Mám dlouhé světlé vlasy a zelené vědoucí oči... Postavím se rovně a ruce sepnu v úrovni klína. "Dobrého večera přeji vám, ctění pánové, paní Edwino, Eorin..." při oslovení, se vždy zadívám do očí tomu koho oslovuji a když kynu pánům na pozdrav udělám naučené pukrle, kterému chybí už jen ta sukně, kterou bych si mohla přidržet. Když se opět postavím rovněschovám popsané pergameny, inkoust i brk. "Jméno mé jest Kazana Oxarien," představí se ještě. Na mé tváři je znát, ež ještě nedávno mé oči ronily slzy, ale po nich už zbyly jen lehce zarudlé oči a několik od soli poznamenaných cestiček po mé tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Náhle se otevřou dveře. Nečekala jsem, že by se Edwina vrátila tak brzy a tak první, kdo mne napadne je Eorin. Sotva však vzhlédnu uvidím Edwinu a s ní i další dva muže, které neznám. Kdo to je? Koho to sem vede? Proč? Copak jsme zlobila? Udělala jsem něco špatně? Zlobí se na mě? Říkala že lidé v této době jsou zlí? Co mám dělat? Jak se chovat? v mém srdci roste panika i když v mé dětské tváři není nic znát. Nakonec vstoupí i Eorin a postaví se ke zdi, kde se opře a se zřkíženýma rukama vyčkává. Na sucho polknu, ale ačkoliv právě uvnitř prožívám největší tragédii ve svém životě na povrchu je má tvář lehce zachmuřená, ale jinak se zdá být vyrovnaná. Slušně se postavím zcela rovně. Na sobě mám kožené kalhoty, hlaenku a vestu. Na první pohled je znát, že mi dané oblečení není pohodlné neustále se vrtím a upravuji si ho. Obzvlášť nohavice. Odhadem je mi asi tak dvanáct let. Mám dlouhé světlé vlasy a zelené vědoucí oči... Postavím se rovně a ruce sepnu v úrovni klína. "Dobrého večera přeji vám, ctění pánové, paní Edwino, Eorin..." při oslovení, se vždy zadívám do očí tomu koho oslovuji a když kynu pánům na pozdrav udělám naučené pukrle, kterému chybí už jen ta sukně, kterou bych si mohla přidržet. Když se opět postavím rovněschovám popsané pergameny, inkoust i brk. "Jméno mé jest Kazana Oxarien," představí se ještě. Na mé tváři je znát, ež ještě nedávno mé oči ronily slzy, ale po nich už zbyly jen lehce zarudlé oči a několik od soli poznamenaných cestiček po mé tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Náhle se otevřou dveře. Nečekala jsem, že by se Edwina vrátila tak brzy a tak první, kdo mne napadne je Eorin. Sotva však vzhlédnu uvidím Edwinu a s ní i další dva muže, které neznám. Kdo to je? Koho to sem vede? Proč? Copak jsme zlobila? Udělala jsem něco špatně? Zlobí se na mě? Říkala že lidé v této době jsou zlí? Co mám dělat? Jak se chovat? v mém srdci roste panika i když v mé dětské tváři není nic znát. Nakonec vstoupí i Eorin a postaví se ke zdi, kde se opře a se zřkíženýma rukama vyčkává. Na sucho polknu, ale ačkoliv právě uvnitř prožívám největší tragédii ve svém životě na povrchu je má tvář lehce zachmuřená, ale jinak se zdá být vyrovnaná. Slušně se postavím zcela rovně. Na sobě mám kožené kalhoty, hlaenku a vestu. Na první pohled je znát, že mi dané oblečení není pohodlné neustále se vrtím a upravuji si ho. Obzvlášť nohavice. Odhadem je mi asi tak dvanáct let. Mám dlouhé světlé vlasy a zelené vědoucí oči... Postavím se rovně a ruce sepnu v úrovni klína. "Dobrého večera přeji vám, ctění pánové, paní Edwino, Eorin..." při oslovení, se vždy zadívám do očí tomu koho oslovuji a když kynu pánům na pozdrav udělám naučené pukrle, kterému chybí už jen ta sukně, kterou bych si mohla přidržet. Když se opět postavím rovněschovám popsané pergameny, inkoust i brk. "Jméno mé jest Kazana Oxarien," představí se ještě. Na mé tváři je znát, ež ještě nedávno mé oči ronily slzy, ale po nich už zbyly jen lehce zarudlé oči a několik od soli poznamenaných cestiček po mé tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro No ber to takhle, může nám říct cenu a třeba to bude levnější než hostinec. Pokud ne, budu spát prostě jinde. Dopředu nic platit nehodlám. No a pokud bude levnější, klidně bych u něj spal. A pokud by mi něco chtěl ukrást... Tak mu třeba uříznu prsty. S úsměvem pokrčím rameny. Ty, ale mě by taky zajímalo co by ta ženská povídala. Tak budeme spát raději v hostinci?A pokud z hobita chceš vytáhnout nějaký rozumy, tak se ho ptej. Úplně klidně. Ty jo, mě ta věc s tou princeznou začíná zajímat víc a víc. Že mě vezmeš sebou na tuhle výpravu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Mladíku, nacházíš se na největší královské obchodní křižovatce. Pokud chce někdo odjet z hlavního města na jih, což chce každý, musí přes nás. To samé obchodníci z jihu cestují také přes nás, také proto, že je to nejkratší a nejlepší cesta.“ Evidentně trochu přehání, jelikož jste nikdo neviděl ani obchodníka, natož místí obyvatele. Jedna postava v černých (jedno z dvojčat) se jen uchechtne a prohodí něco na styl: a já jsem nejvyšší bůh. Poté se zase raději věnuje tichému rozhovoru se svým bratrem. Hostinský se znovu nakloní k Tansenovi. “Mladíku, kdybys byl ochoten to risknout a zjistit mi, co to tu obchází, vyplatil bych ti 100 zl a pokud by jsi ji dokázal porazit, jsme ochoten dát za její hlavu klidně i tisíc. Vesele na tebe mrkne. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Mladíku, nacházíš se na největší královské obchodní křižovatce. Pokud chce někdo odjet z hlavního města na jih, což chce každý, musí přes nás. To samé obchodníci z jihu cestují také přes nás, také proto, že je to nejkratší a nejlepší cesta.“ Evidentně trochu přehání, jelikož jste nikdo neviděl ani obchodníka, natož místí obyvatele. Jedna postava v černých (jedno z dvojčat) se jen uchechtne a prohodí něco na styl: a já jsem nejvyšší bůh. Poté se zase raději věnuje tichému rozhovoru se svým bratrem. Hostinský se znovu nakloní k Tansenovi. “Mladíku, kdybys byl ochoten to risknout a zjistit mi, co to tu obchází, vyplatil bych ti 100 zl a pokud by jsi ji dokázal porazit, jsme ochoten dát za její hlavu klidně i tisíc. Vesele na tebe mrkne. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Mladíku, nacházíš se na největší královské obchodní křižovatce. Pokud chce někdo odjet z hlavního města na jih, což chce každý, musí přes nás. To samé obchodníci z jihu cestují také přes nás, také proto, že je to nejkratší a nejlepší cesta.“ Evidentně trochu přehání, jelikož jste nikdo neviděl ani obchodníka, natož místí obyvatele. Jedna postava v černých (jedno z dvojčat) se jen uchechtne a prohodí něco na styl: a já jsem nejvyšší bůh. Poté se zase raději věnuje tichému rozhovoru se svým bratrem. Hostinský se znovu nakloní k Tansenovi. “Mladíku, kdybys byl ochoten to risknout a zjistit mi, co to tu obchází, vyplatil bych ti 100 zl a pokud by jsi ji dokázal porazit, jsme ochoten dát za její hlavu klidně i tisíc. Vesele na tebe mrkne. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Chci vám někoho představit. Toto je Valeniel.“ Kývne směrem, kde stojí muž s jelení maskou. “A tento mladý muž, byl zraněn a tak jsme mu nabídla nocleh, alespoň pro tuto noc, omlouvám se ti, ale tvé jméno neznám.“ Kývne na Mellinda a poté rukou naznačí Eorin, ať jde s ní ven a zanechá Kazanu společně s oběma mladými muži znovu o samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Chci vám někoho představit. Toto je Valeniel.“ Kývne směrem, kde stojí muž s jelení maskou. “A tento mladý muž, byl zraněn a tak jsme mu nabídla nocleh, alespoň pro tuto noc, omlouvám se ti, ale tvé jméno neznám.“ Kývne na Mellinda a poté rukou naznačí Eorin, ať jde s ní ven a zanechá Kazanu společně s oběma mladými muži znovu o samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Chci vám někoho představit. Toto je Valeniel.“ Kývne směrem, kde stojí muž s jelení maskou. “A tento mladý muž, byl zraněn a tak jsme mu nabídla nocleh, alespoň pro tuto noc, omlouvám se ti, ale tvé jméno neznám.“ Kývne na Mellinda a poté rukou naznačí Eorin, ať jde s ní ven a zanechá Kazanu společně s oběma mladými muži znovu o samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Chci vám někoho představit. Toto je Valeniel.“ Kývne směrem, kde stojí muž s jelení maskou. “A tento mladý muž, byl zraněn a tak jsme mu nabídla nocleh, alespoň pro tuto noc, omlouvám se ti, ale tvé jméno neznám.“ Kývne na Mellinda a poté rukou naznačí Eorin, ať jde s ní ven a zanechá Kazanu společně s oběma mladými muži znovu o samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Musím s tebou probrat pár důležitých věcí." Pokyne ti, ať jdeš za ní a zamíří do lesa. " Jde nejen o tu mladou dívku, ale i o mě, o tebe a onoho druida, jež sem ho přizvala na pomoc." Smutně se zastaví a opře o strom. "Nevím jak dlouho u budu moci zůstat. Jistě víš co se děje v jižních království. Jindřich, ten starý hlupák chce najít SIlmelom a poslal prý nějakou družinu bláznů, jež si myslí, že ho najdou. Navíc do toho se z jižní džungle vypravilo pár upírů, nevím co to má znamenat, dze jste v bezpečí,a le entuším na jak dlouho, možná se budete muset brzy vydat na cesty. Zjistím vše co bude v mých silách a doženu vás. Bude to všechno na tobě. " Začne chrlit svá slova a její tvář se čím dál více chmuří a chmuří. MH:Moc dobře víš, že Edwina je jen jméno, pod kterým vystupuje. Její původní jméno bylo Adelain, ale to zavrhla. Dlouhou dobu ji nazývali bezejmennou, ale poté ji někdo nazval Edwina, dle lidového názvu jedné vesničky pro lunu a už jí to zůstalo. Takés e kdysi proslýchalo, že byla vyřčena jakási věštba, ale to ti Edwina již mnohokrát rozmlouvala. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Druhého muže představit nemohla, protože jeho jméno údajně nezná. Čekala jsem hodně věcí. Třeba, ež nás usadí k jednomu stolu a poví nám proč je nás zde najednou tolik, že se nějak seznámíme... Jenže místo toho žena v bélém, Edwina, z ničeho nic požádala Eorin, aby šli spolu ven a pak se za nimi zavřely dveře. Mé oči se rozšířili. Snad jsem chtěla něco říct, ale nestihla jsem nic. V místnosti jsme nyní jen tři z toho já, dvanáctiletá dívka a dva neznámí muži z nichž jen u jednoho jest mi známo jméno. Dívám se na dveře a pak pohledem přelétnu ty dva. Nevím co mám dělat, ani co říkat... Proč mi tohle dělá? co jsem jí udělala? Jak mě tu může nechat s nějakými cizinmci o samotě? Obzvlášť po tom ci mi vyprávěla? Já to přece nechtěla. Nevím o nich nic... co když jsou nebezpeční? panika v mém nitru roste a snad se i trochu ukáže v mých očích. "Echm..." odkašlu si taktně, neb jsme všichni překvapeni. No dobře... Msuím... Musím zůstat rozumná. Nejdříve je třeba všechno vyhodnotit a teprve posléze lze činiti jakékoliv závěry... říká si a i když je v mých tvářích jasně znát červěň ustoupím od stolu a pokynu oběma hostům. "Ctění hosté, odpustivši mi zaváhání dobrné. Však zaujmětě místa svá a vyčkejte návratu paní skromného domu, jen s pohostinností, jíž mohu nabídnouti vám já." povím jim a dojdu k plotně, kde nandám další porce polévky a oba talíře pak přinesu našim hostům. "Dobré chuti, nechť jest vám přáno," popřeji ještě a a dám svůj batoh stranou. Sama postávám vedle stolu. nohy se mi třesou. Horkost se mi vkradla do tváří a neustále mám potřebu polykat jak jsem nervózní. Jinak na sobě ale nedávám nic znát. Alespoň se o to snažím. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Druhého muže představit nemohla, protože jeho jméno údajně nezná. Čekala jsem hodně věcí. Třeba, ež nás usadí k jednomu stolu a poví nám proč je nás zde najednou tolik, že se nějak seznámíme... Jenže místo toho žena v bélém, Edwina, z ničeho nic požádala Eorin, aby šli spolu ven a pak se za nimi zavřely dveře. Mé oči se rozšířili. Snad jsem chtěla něco říct, ale nestihla jsem nic. V místnosti jsme nyní jen tři z toho já, dvanáctiletá dívka a dva neznámí muži z nichž jen u jednoho jest mi známo jméno. Dívám se na dveře a pak pohledem přelétnu ty dva. Nevím co mám dělat, ani co říkat... Proč mi tohle dělá? co jsem jí udělala? Jak mě tu může nechat s nějakými cizinmci o samotě? Obzvlášť po tom ci mi vyprávěla? Já to přece nechtěla. Nevím o nich nic... co když jsou nebezpeční? panika v mém nitru roste a snad se i trochu ukáže v mých očích. "Echm..." odkašlu si taktně, neb jsme všichni překvapeni. No dobře... Msuím... Musím zůstat rozumná. Nejdříve je třeba všechno vyhodnotit a teprve posléze lze činiti jakékoliv závěry... říká si a i když je v mých tvářích jasně znát červěň ustoupím od stolu a pokynu oběma hostům. "Ctění hosté, odpustivši mi zaváhání dobrné. Však zaujmětě místa svá a vyčkejte návratu paní skromného domu, jen s pohostinností, jíž mohu nabídnouti vám já." povím jim a dojdu k plotně, kde nandám další porce polévky a oba talíře pak přinesu našim hostům. "Dobré chuti, nechť jest vám přáno," popřeji ještě a a dám svůj batoh stranou. Sama postávám vedle stolu. nohy se mi třesou. Horkost se mi vkradla do tváří a neustále mám potřebu polykat jak jsem nervózní. Jinak na sobě ale nedávám nic znát. Alespoň se o to snažím. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Na venek působím divně. Ušpiněná vyzáblá tvář nemá žádný skutečný výraz. Očima hledím kamsi do dálky, nebo spíše dovnitř. Špinavé vlasy na mé hlavě ještě spíše říkají, že jsem buď bláznivý tulák, žebrák, nebo snad i nějaký malomocný. Schválně budu udržovat obličej uvolněný, bez výrazu. V hlavě si podržím ještě tak dvě techniky, budu je mít připravené, jinak se spíš začnu vracet k tomu, co se vlastně stalo. Pro jistotu budu přemýšlet v cizím jazyce. Mé myšlenky budou čistě verbální, nenechám tak nic, čemu by mohli porozumět ti, jež by mi nahlédli do hlavy. Prázdnou bublinu v mysli si stále budu opatrovat. Mimoděkem budu sledovat dívku. Co to mohla psát? Zadívám se, kam odložila popsané listy. Sleduji dívčino chování. Teď již přestanu myslet na minulost. Již mám teorie, ještě je ale brzy na to, soudit, jak přesné jsou. Sleduji její nervozitu, ale i její chování a mravy. Budu ji pozorovat nenápadně. Zahledím se opět do neurčita, směrem ke stolu. Přitom se budu snažit všímat si toho, co činí. Na výzvu dívky se usadím ke stolu. Podívám se na polévku, pak zpět na dívku a ještě na druhého elfa (jsem také elf). Uvědomím si, že jsem se zapoměl představit. Teď s tím již nic neudělám. Působím jako žebrák, nebudu pro ně důležitý, nemá cenu se představovat. "Děkuji.", poděkuji za polevku a dám se do jídla. Jím pomalu. Během jídla otevřu své třetí oko a zahledím se na dívku. Budu pátrat po tom, jak moc je v ní síly i to, jaká ta síla je. Budu studovat původ této síly i její specifika. Nahlédnu na její schopnosti. Na druhého elfa se podívám taky, ale spíše ze cviku, tuším, co tam uvidím. Pokud někdo z těch dvou čirou náhodou sleduje třetím okem mne, nejdříve pozná, že i já sleduji jej. Nijak zatím ani jednoho z nich nebudu ovlivňovat, pokud se právě "nedívají", nepoznají vůbec, že jsem vůbec něco učinil. Dál pomalu jím polévku. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Na venek působím divně. Ušpiněná vyzáblá tvář nemá žádný skutečný výraz. Očima hledím kamsi do dálky, nebo spíše dovnitř. Špinavé vlasy na mé hlavě ještě spíše říkají, že jsem buď bláznivý tulák, žebrák, nebo snad i nějaký malomocný. Schválně budu udržovat obličej uvolněný, bez výrazu. V hlavě si podržím ještě tak dvě techniky, budu je mít připravené, jinak se spíš začnu vracet k tomu, co se vlastně stalo. Pro jistotu budu přemýšlet v cizím jazyce. Mé myšlenky budou čistě verbální, nenechám tak nic, čemu by mohli porozumět ti, jež by mi nahlédli do hlavy. Prázdnou bublinu v mysli si stále budu opatrovat. Mimoděkem budu sledovat dívku. Co to mohla psát? Zadívám se, kam odložila popsané listy. Sleduji dívčino chování. Teď již přestanu myslet na minulost. Již mám teorie, ještě je ale brzy na to, soudit, jak přesné jsou. Sleduji její nervozitu, ale i její chování a mravy. Budu ji pozorovat nenápadně. Zahledím se opět do neurčita, směrem ke stolu. Přitom se budu snažit všímat si toho, co činí. Na výzvu dívky se usadím ke stolu. Podívám se na polévku, pak zpět na dívku a ještě na druhého elfa (jsem také elf). Uvědomím si, že jsem se zapoměl představit. Teď s tím již nic neudělám. Působím jako žebrák, nebudu pro ně důležitý, nemá cenu se představovat. "Děkuji.", poděkuji za polevku a dám se do jídla. Jím pomalu. Během jídla otevřu své třetí oko a zahledím se na dívku. Budu pátrat po tom, jak moc je v ní síly i to, jaká ta síla je. Budu studovat původ této síly i její specifika. Nahlédnu na její schopnosti. Na druhého elfa se podívám taky, ale spíše ze cviku, tuším, co tam uvidím. Pokud někdo z těch dvou čirou náhodou sleduje třetím okem mne, nejdříve pozná, že i já sleduji jej. Nijak zatím ani jednoho z nich nebudu ovlivňovat, pokud se právě "nedívají", nepoznají vůbec, že jsem vůbec něco učinil. Dál pomalu jím polévku. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro To by tak scházelo... nikdo si to nesmí číst... jsou to jen mé poznámky... Alespoň za tím .Třeba to jednou bdue učebnice, ale teď? Teď jsou to jen mé poznámky... Musím provést mnoho zápisků... O účincích Aqua Soporiferum o všem co jsem zde viděla, co se bduu učit... Srdce mi v hrudi polašeně tluče a když zachytím pohled toho muže rozpačitě se usměji. Alespoň poděkoval..., pomylsím si a posatvím se bokev se svým vakem vedle sebe a pozoruji jak jí. nohy mě bolí. Celý den jsem chodila a to všechno po tisíciletém spánku. Má mysl po tu dobu navštěvovala mnoho světů a tak mám ještě trochu problém akceptovat skutečnost, ale i tak, jsem již mnohem více při vědomí než v prvních chvílích svého probuzení. Neustále přešlapuji na místě. V nohách mi nepříjemě mravenčí a také se stále v kalhotách necítím ve své kůži. Ten muž mě stále pozoruji. Zabdonu svůj pohled do jeho očí. Dívám se na něj zkoumavě. Vypadá jako tulák. Ale také by to mohl být jen extravagantní člověk, který třeba vůbec není takový, jakým se na první pohled zdá. Proč se tak dívá? chce mi snad ublížit? co když vůbec není obyčejný? Co když s ním jsou síly, které nedokáži zastavit? Kouzelník to nebude, i když... Nidky nevím..., zamyslím se. Dává mi problém uvažovat chladně protože jsem stále vnitřně smutná a mám strach. Zadívám se na něj hledajíc v jeho auře toky magie. Je-li s ním magie, poznám to. Těžko budu odhadovat kolik jí má na to mám poměrně málo zkušeností v tomto směru, ale na druhou stranu je to dobré na procvičení... Nemohu nahlédnout do jeho mysli, ale pokud dokáže ovládat magii poznala bych to. Sama u sebe žádnou nemám. Jsem alchymistka. Znám telurické prody a umím se podle nich orientovat. Dokonce umím pracovat i se surovou formou této síly, ale aktuálně u sebe nemám nic takového. Dokonce ani žádný magický předmět. Věšechno co jsem mohla mít zůstalo v otcových laboratořích... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro To by tak scházelo... nikdo si to nesmí číst... jsou to jen mé poznámky... Alespoň za tím .Třeba to jednou bdue učebnice, ale teď? Teď jsou to jen mé poznámky... Musím provést mnoho zápisků... O účincích Aqua Soporiferum o všem co jsem zde viděla, co se bduu učit... Srdce mi v hrudi polašeně tluče a když zachytím pohled toho muže rozpačitě se usměji. Alespoň poděkoval..., pomylsím si a posatvím se bokev se svým vakem vedle sebe a pozoruji jak jí. nohy mě bolí. Celý den jsem chodila a to všechno po tisíciletém spánku. Má mysl po tu dobu navštěvovala mnoho světů a tak mám ještě trochu problém akceptovat skutečnost, ale i tak, jsem již mnohem více při vědomí než v prvních chvílích svého probuzení. Neustále přešlapuji na místě. V nohách mi nepříjemě mravenčí a také se stále v kalhotách necítím ve své kůži. Ten muž mě stále pozoruji. Zabdonu svůj pohled do jeho očí. Dívám se na něj zkoumavě. Vypadá jako tulák. Ale také by to mohl být jen extravagantní člověk, který třeba vůbec není takový, jakým se na první pohled zdá. Proč se tak dívá? chce mi snad ublížit? co když vůbec není obyčejný? Co když s ním jsou síly, které nedokáži zastavit? Kouzelník to nebude, i když... Nidky nevím..., zamyslím se. Dává mi problém uvažovat chladně protože jsem stále vnitřně smutná a mám strach. Zadívám se na něj hledajíc v jeho auře toky magie. Je-li s ním magie, poznám to. Těžko budu odhadovat kolik jí má na to mám poměrně málo zkušeností v tomto směru, ale na druhou stranu je to dobré na procvičení... Nemohu nahlédnout do jeho mysli, ale pokud dokáže ovládat magii poznala bych to. Sama u sebe žádnou nemám. Jsem alchymistka. Znám telurické prody a umím se podle nich orientovat. Dokonce umím pracovat i se surovou formou této síly, ale aktuálně u sebe nemám nic takového. Dokonce ani žádný magický předmět. Věšechno co jsem mohla mít zůstalo v otcových laboratořích... |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Tak přeci jen pracuje s magií. Ale nepřímo. Její mysl je zatím zcela nepoznamenaná řádným kouzelnickým výcvikem. Zřejmě teoretik. Hodně studuje. Možná se z ní časem něco vyloupne. Spozoruji, jak se zadívá do asterácia a hledí na mou auru. Dívka spatří podivnou auru. Její velikost je stejná jako u obyčejného člověka. Ale její struktura a celkové sestavení je podivně pokroucené, skoro až znetvořené, někdy i s ryze novými prvky. Na četných místech se nacházejí zatím latentní energické zhuštěniny. Energetické toky této aury nevypadají normálně, jsou spíše jako velmi hluboké jizvy, vymleté po dlouhodobém užívání. Jdou rozhodně do větší hloubky než ty u obyčejných lidí. Pokud dívka někdy viděla auru mága, může si domyslet, že magický výcvik způsobuje právě takovéto zjizvení aury. Zásoby energie také bývají magikům a čarodějům vlastní. Přesto, i čarodějové pouze prohlubují své energetické kanály svými kouzly. V této auře vypadají tyto toky jakoby vytvořené zcela od základu uměle, jakoby voperované. Má hlava jasně září aktivní energií. Uprostřed čela je záře nejsilnější, pracuje teď ale celá hlava. Uzřím dívčin pohled, jdoudí do hloubky. Rychle trhnu pohledem pryč. Původní aura zmizí jako pára nad hrncem, dívka ji mohla vidět pohých pár úderů srdce. Má aura teď vypadá zcela obyčejně, skoro jako by byla i zanedbaná. Svou skutečnou auru držím pod umělou náhražkou. Nenechám dívku pohlédnout skrze iluzi. Určitě si toho všimla. Snad ale jen na chvíli. Snad ji nedojde, o co jde. Pokud je čarodějka, byť jen teoretická, nebude jí to divné. Oči mám stále upřené do talíře, svou myslí ale bleskově střelím k té dívčině. Napojím se do její hlavy. Rychle a znenadání, nedám jí čas, aby hlavu uzavřela. Přesto ale zatím nepůjdu do žádné hloubky a i na kraji její duše půjdu jemně a potichu, abych jí nezpůsobil bolest. Nechám ji v hlavě zaznít: Kdo jsi zač? A kam tak hledíš? |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Ta vzpomínka je velmi silná a přišla nečekaně. Nechtěla jsem vzpomínat. To jen ta zvláštní aura. Ta jaksi rýhovaná aura plná magie. A také... Hlava.. .hlava magicky aktivní právě teď... Přesně mezi očima... tam se soustředí... Stačilo mrknout a to co jsem viděla je pryč. Mé oči se rozšíří. Necítím se dobře... Cchi se uzavřít, bojím se toho muže. Muž se zahledí do svého talíře a já zavřu oči. Snažím se vytěsnit ze své mysli všechyn obrazy minulosti. Všechno co se událo. Soustředím se a představím se černou prázdnotu. Je tou součástí mých meditačních cvičení, která provádím za účelem zvýšení koncentrace. V mé mysli tedy lze spatřit jen tmu. Občas ještě není dokonalé. Je cítit panika a strach. Stejně jako i nezměrné vědění a poznáví, které mysl jednotlivce nemžůe posbírat za jediný a ještě k tomu tak kratičký život, jako je dvanáct let života. Nejsem elfka a o to je to zvláštnější... Snad si ale toto poznání sama neuvědomuji. Je znát chaos nyní pečlivě skrývaný za černou clonou. Nebylo by těžké ji prolomit. Můj strach mi neposkytuje dostatečnou oporu, ale tobě stačí kraj mé mylsi k tomu abys mi vnuknul svou myšlenku. Myšlenku, kteármne vryuší a donutí se více snažit. Přes to ale cítíš, že tě z hlavy nevyháním, jen se snažím abys nemohl proniknout dále. Jméno mé jest známo vám, leč vaše skryto zůstává mi. Vy první jste tímž, kdož pohled svůj upíral směrem mojím. Odpustivši mi, pane, nezdvořilého opětování snažení vašeho, leč opatrnosti nikdy nazbyt není... |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Veškeré vzrušení z jejího počínání, nadšení z toho, že zná alespoň nějaké základy svaté vědy, že se snaží, to vše ihned odejde z mé hlavy. Nechám své myšlení prázdné. Nechám dívku, ať klidně vstoupí hloubš, nenechám ji tam nic, s čím by cokoliv mohla udělat. Pokud se odváží a vstoupí hloubž, projdu přes její spojení přímo do její hlavy. Tento trik používám velmi rád. Vycítím její strach. Vím, že přes něj by se mohlo dostat hloubš do duše, ale je to nejisté. Pokud ona vstoupí, sama se mi otevře. Předpokládám, že něco takového nezná, přeci jen, její snahy o zvládnutí základních technik nejsou ještě dostatečně úspěšné. Ve své bublině v mysli si nechám projít pár myšlenek. Má strach. Ví, že si má vyprázdnit mysl. Zatím staví do cesty čerň, ale to se vše časem naučí. Umí odpovídat. Je dobrá. Má potenciál. Pokud vstoupí, podívám se, co vše ví. Nechám svou mysl, aby kolem oné otevřené prázdnoty zbudovala slabou zídku, akorát tak silnou, jako obyčejnou mysl, která se nebrání. Nechám dívku si myslet, že tu zídku probořila sama, že ona se dostala do mysli mne. Ona "zeď" bude opravdu velmi slabá, čistá myšlenka jí projede jako šíp vzduchem. Odpovím jí. Jmenuji se Mellind. To ale není důležité. Teď je důležité to, kdo tě naučil hledět do hloubky a mluvit bez hlasu. Je v tobě mnoho, co by stálo za rozvíjení. Pověz mi něco o sobě. |
| |
| Družina - les Vstúpili sme na čistinu. Niekde nad nami sa spúšťala ďalšia búrka, ako keby tie predošlé dve nestačili. V tráve už nič nebolo vidno. "No, a tu sme tie stopy..." zdvihol som hlavu a uvidel vežu, najprekvapivejší prvok celej čistiny a potichu a veľmi zbytočne som dokončil vetu: "...stratili." Mierne som pookrial. "Tak čo, vtrhneme tam? Sme iba obyčajní pocestní, čo by sa radi schovali pod strechou. Čo také nám urobia?" spýtal som sa a významne na nich žmurkol. Počkám si, čo mi povedia, nechcem byť ten, čo nás voženie do pasce.... |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Vyslechnu si jeho nabídku a chví, chvíli přemýšlím. Takže mam honit něco..nikdo neví co jen se dohadujou..Jo proč ne ? Povím a usměji se. Asi jsem se zbláznil, ale nebudu se nudit.. A navíc se tu zorientuju.. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Vyslechnu si jeho nabídku a chví, chvíli přemýšlím. Takže mam honit něco..nikdo neví co jen se dohadujou..Jo proč ne ? Povím a usměji se. Asi jsem se zbláznil, ale nebudu se nudit.. A navíc se tu zorientuju.. |
| |
| Družina - mýtina Prohlížím si tu věž před námi a přemýšlím. Jsme promrzlí, nastydlí, promoklí, hladoví, a po noci v medvědí jeskyni a dnu stráveném cestou po rozbahněné cestě také asi špinaví odraní a nepříliš vábně vonící. A tohle je věž. Může to být jen strážní věž v pohraničí, nebo zbytek po vojenské pevnosti, ale také to může být místo obydlené. V lepším případě pouze bandou zlodějů. V horším.....hmm......raději nemyslet na to kdo, nebo co tam může žít. Ale nahlas pak řeknu: "Mistře Nohoruko, ty stopy tu jistě neskončily jen tak. Je možné, že ti, kterým patřily, se před deštěm skrývají právě v té věži. Pokud ano.......kam dali koně, které nám ukradli? Znak kovářského mistra, vyražený na podkovách mého koně je velmi jedinečný, ten bych poznal kdekoliv." Chvíli se odmlčím a pokračuji. "Navíc jsem si bezpečně jist, že minimálně můj kůň a můj učedník jsou s nimi. A chlapec je, zřejmě zraněn. Pokud by ale opravdu byli v té věži, koně by zde byli uvázaní. Což nejsou. Navrhuji, aby jeden ze skupiny skusil ve směru kterým jsme šli dosud, obejít věž a prozkoumat konec mítiny na protilehlé straně. Opatrně. A my ostatní zatím zkusíme, zda někdo ve věži přebývá. A pokud možno, také kdo. Pokud je věž nějakou léčkou, či pastí, alespoň ten jeden z nás se tak zachrání." Moc sice nevěřím, že bude můj návrh přijat a pokud, že vyjde, ale stále je to lepší, než zbrkle vtrhnout do té věže, když nevíme, zda tam ti, které celý den stopujeme, vůbec šli, nebo zda, či kdo tam bydlí. Vyčkávám tedy, co na to ostatní a v myšlenkých si zároveň pohrávám s několika desítkami možností, kam mohli námi stopovaní....teď už vím téměř jistě, že jsou to zloději......zamířet ještě než vůbec na mýtinu vstoupili. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Oboum se vám celým tělem rozjede Prudká bolest, některé svaly se sevřou do bolestivé křeče a toho, jež nebyl na takovou ránu připraven, nejspíše bolest srazí na kolena. Kazana: “nepouštěj ho tam..tvá hlava je asi jediné místo, které patří pouze tobě, nenechej se od něj zlákat, je to mág a může být v tomhle nebezpečný… Tentokrát to není takové jako od mága, nikdo se ti do hlavy nedostal, jako by myšlenka sama vklouzla do tvé hlavy, bezbolestně a beznásilně. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Oboum se vám celým tělem rozjede Prudká bolest, některé svaly se sevřou do bolestivé křeče a toho, jež nebyl na takovou ránu připraven, nejspíše bolest srazí na kolena. Mellind: Zeď před tebou je neproniknutelná. Pokud se znovu pokusíš ji překonat, něco bolestně sevře tvou mysl, teprve, když napůl upadáš do mdlob ji pustí a to se stále opakuje dokud to nevzdáš. Tohle si ještě nikdy neviděl. Jako by to byla stále nevyřešená záhada. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Pocítím hroznou bolest. Jako by přišla odnikud projela celým mým tělem zcela nečekaně a já se jí sotva mohu bránit. Myšlenková zeď v mé mylsi mě překvapí a vyděsí. Až tento panický děs mě přiměje kompletně uzavřít svou jinak příliš zranitelnou mysl. “nepouštěj ho tam..tvá hlava je asi jediné místo, které patří pouze tobě, nenechej se od něj zlákat, je to mág a může být v tomhle nebezpečný…, pronikne ke mě cizí myšlenka. Tak přeci... Je nebezpečný... Co mám dělat? Co dělat když se bojím? Co mi udělá? Já ho sem nechtěla pustit... Nechtěla jsme aby mi lezl do hlavy... Bojím se ho... Mé tělo padlo k zemi v bolestných křečích... Dost... Prosím dost.. já už to nikdy neudělám už si nikoho nepustím do hlavy, prosím netrestej mě... Prosím... Už budu hodná... slzy mi tečou z očí... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Pocítím hroznou bolest. Jako by přišla odnikud projela celým mým tělem zcela nečekaně a já se jí sotva mohu bránit. Myšlenková zeď v mé mylsi mě překvapí a vyděsí. Až tento panický děs mě přiměje kompletně uzavřít svou jinak příliš zranitelnou mysl. “nepouštěj ho tam..tvá hlava je asi jediné místo, které patří pouze tobě, nenechej se od něj zlákat, je to mág a může být v tomhle nebezpečný…, pronikne ke mě cizí myšlenka. Tak přeci... Je nebezpečný... Co mám dělat? Co dělat když se bojím? Co mi udělá? Já ho sem nechtěla pustit... Nechtěla jsme aby mi lezl do hlavy... Bojím se ho... Mé tělo padlo k zemi v bolestných křečích... Dost... Prosím dost.. já už to nikdy neudělám už si nikoho nepustím do hlavy, prosím netrestej mě... Prosím... Už budu hodná... slzy mi tečou z očí... |
| |
| Družina: Obejdete věž a z druhé strany je jaksi vypoulená. Vypadá to na stání tak maximálně pro dva tři koně, více určitě ne, ale ržání není slyšet. Avšak pach výkalů a slámy je cítit dostatečně. Malá stáj je celá ze dřeva. Jak se zdá, nejspíše tu někdo nedávno šel, ale stopy jsou již rozmáčené a tak z nich nelze něco vyčíst. Jinak kolem asi nic nespatříte. Věž je kruhovitého tvaru, stoupá vysoko nad vaše hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Výborně, mohu ti zajistit nocleh i jídlo. Ostatní si asi budeš muset opatřit sám. Možná náš starosta bude něco vědět, mohu it jen ukázat místa, kde byli ostatní napadeni. Možná by jsi mohl vidět i ty, avšak moc po nich nezůstalo. Těla budou pohřbena teprve za dva dny za městem.“ Spokojeně se usadí. “Tedy, budu doufat,ž e mě nepodvedeš.“ Podá ti malý pozlacený klíček. “Nejlepší pokoj, jaký mám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Výborně, mohu ti zajistit nocleh i jídlo. Ostatní si asi budeš muset opatřit sám. Možná náš starosta bude něco vědět, mohu it jen ukázat místa, kde byli ostatní napadeni. Možná by jsi mohl vidět i ty, avšak moc po nich nezůstalo. Těla budou pohřbena teprve za dva dny za městem.“ Spokojeně se usadí. “Tedy, budu doufat,ž e mě nepodvedeš.“ Podá ti malý pozlacený klíček. “Nejlepší pokoj, jaký mám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Výborně, mohu ti zajistit nocleh i jídlo. Ostatní si asi budeš muset opatřit sám. Možná náš starosta bude něco vědět, mohu it jen ukázat místa, kde byli ostatní napadeni. Možná by jsi mohl vidět i ty, avšak moc po nich nezůstalo. Těla budou pohřbena teprve za dva dny za městem.“ Spokojeně se usadí. “Tedy, budu doufat,ž e mě nepodvedeš.“ Podá ti malý pozlacený klíček. “Nejlepší pokoj, jaký mám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Začnu tiše úpět bolestí a syčet. Nehty druhé ruky zaryji přes šat do levého stehna. Tisknu zuby k sobě, ale jazykem rozevírám čelisty, aby zuby nepraskly. Rychle zmobilisuji svou mysl a postupně začnu uspávat své tělo. Uvolním sval po svalu, aby si odpočaly a vzpamatovaly se z bolesti. Podívám se na poškrábanou nohu. Rozhlédnu se kolem stolu, podívám se, jak reagují ostatní. Přikročím k dívce, prohlédnu ji, a pak, stejně jako své svaly, začnu uvolňovat i ty její. Dopomohu si přitom ale vlastní energií, do hlavy jí zatím vstupovat nebudu. Pomůžu jí vstát. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Začnu tiše úpět bolestí a syčet. Nehty druhé ruky zaryji přes šat do levého stehna. Tisknu zuby k sobě, ale jazykem rozevírám čelisty, aby zuby nepraskly. Rychle zmobilisuji svou mysl a postupně začnu uspávat své tělo. Uvolním sval po svalu, aby si odpočaly a vzpamatovaly se z bolesti. Podívám se na poškrábanou nohu. Rozhlédnu se kolem stolu, podívám se, jak reagují ostatní. Přikročím k dívce, prohlédnu ji, a pak, stejně jako své svaly, začnu uvolňovat i ty její. Dopomohu si přitom ale vlastní energií, do hlavy jí zatím vstupovat nebudu. Pomůžu jí vstát. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Když vidím, jak stejně trpí i dívka, pomyslím si: Ach tak. Takže ona snad žárlí. Nechce, aby se ta mladá dívka rozvinula, nechce, abych ji něčemu naučil. Proč ji tak mučí? Měl bych té dívce pomoct, ale vyrovnám se síle dračice? |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Nedá se říct, že by se mi situace, do jaké jsem se dostala, zrovna zamlouvala. Ale vždycky může být hůř. Moc ráda bych muži přede mnou důvěřovala, ale z jeho smíchu až zamrazí. ,,Dítě, co nedovede pořádně ovládat své schopnosti...to může být opravdu nebezpečné.", pomyslím si. Sama moc dobře vím, jak je dětská mysl křehká, zvláště pak dívčí. Není tomu dlouho, co jsem odrostla dětským střevíčkům, i když vzpomínky na tu chvíli stále ještě trochu bolí. ,,Myslím, že stejně nemám na výběr.", odpovím muži a lehce se pousměji. ,,Udělám vše, co bude v mých silách.", dodám po chvilce a pak trochu sklopím zrak. ,,Dlužím vám to.", v mém tónu zazní i něco z té vděčnosti, i když se stále necítím úplně v bezpečí. Když se zmínil o pomocníkovi, skoro naivně jsem čekala rytíře na bílém koni, o jehož sílu bych se snad mohla opřít. Ale ta černá kočka má opravdu uhrančivý pohled... Hned si vzpomenu na pohádky z dětství o čarodějnisích, jež je nosívaly na ramenou. Kdo ví, co v lidech vzbuzovalo větší hrůzu. ,,Umí ta kočka snad mluvit?", zeptám se náhle, vzpomenu si jen na další detaily příběhů, které jsem slýchávala. Pak se za to ale trochu zastydím, vím, že se stále chovám tak trochu jako dítě... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Někdo se ale nademnou sklání. Cítím jeho přítomnost. Jeho dech... Co mám dělat? Kdo to je? Kde je Edwina? Kde je Eorin? Proč mě tu nechali? Proč jsem nemohla spát navěky? Tati kde jsi? Proč Otče, proč? Já takhle nechci žít... Tohle já nezvládnu... Prudce otevřu své uslzené oči a poznám, ež se na demnou sklání ten muž, který mi vstoupil do hlavy. Dýchám přerývaně a hleídm na něj se strachem ale následně i vzdorem. Ač se bojím pokouším se vstát. Pokud mi nabídne pomoc odmítnu ji. Není to slušné, ale já to udělám, protože teď se jej velice bojím. "O-odpu-pustivši m-mi..." vypravím ze sebe vyděšeným koktavým hlasem načež jako bych nemohla popadnout dech. "Toť nezvyk pro jest, mladý mágu. Poprositi bych chtěla vás zda jž více nevstupoval byste do mýst utajených zraku jiných..." stále se třesu jako osika. Pořád mi to všecho připadá jako trest a bojím se dalšího kontaktu s tímto mužem, ale jak jinak mám zabránit, aby mi lezl do hlavy než tím že ho o to poprosím? Můj pohled je ustrašený a prosebný. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Někdo se ale nademnou sklání. Cítím jeho přítomnost. Jeho dech... Co mám dělat? Kdo to je? Kde je Edwina? Kde je Eorin? Proč mě tu nechali? Proč jsem nemohla spát navěky? Tati kde jsi? Proč Otče, proč? Já takhle nechci žít... Tohle já nezvládnu... Prudce otevřu své uslzené oči a poznám, ež se na demnou sklání ten muž, který mi vstoupil do hlavy. Dýchám přerývaně a hleídm na něj se strachem ale následně i vzdorem. Ač se bojím pokouším se vstát. Pokud mi nabídne pomoc odmítnu ji. Není to slušné, ale já to udělám, protože teď se jej velice bojím. "O-odpu-pustivši m-mi..." vypravím ze sebe vyděšeným koktavým hlasem načež jako bych nemohla popadnout dech. "Toť nezvyk pro jest, mladý mágu. Poprositi bych chtěla vás zda jž více nevstupoval byste do mýst utajených zraku jiných..." stále se třesu jako osika. Pořád mi to všecho připadá jako trest a bojím se dalšího kontaktu s tímto mužem, ale jak jinak mám zabránit, aby mi lezl do hlavy než tím že ho o to poprosím? Můj pohled je ustrašený a prosebný. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Můžeš to domluvit... S tebou se asi bude bavit víc a líp než se mnou... Vyptávat se ho začnem později... U něj... Vyslechnu i další slova poškrábu se na bradě a dodám... Ale jo, porát... Koukam, že tebe už se nezbavim... Třeba si po cestě pomůžem... A vřele se usměju... Ale abych to uved na pravou míru, princezna je mi putna... Nezajímá mě... A stejně tak ani ty mě nebudeš zajímat, pokud proti mě vytáhneš dýku... Rozesměju se a poplácám bracha po zádech. Pak se jen otočím směrem k hobitovi... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Na chvíli se zamyslím a představím si co bych s nějakou tučnou odměnou dělal. No to se stejně časem dozvím. Proč vlastně hledáš, teď už teda hledáme princeznu. Začnu se taky smát a otočím se společně se Sawerinem k hobitovi. Pak směrem k tomu malému muži promluvím. Tak nám tedy ukaž kde by jsme měli spát. A kolik vlastně chceš za noc? Povídej. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Takové vyvádění kvůli pomoci - v tom je slabost lidí, bojí se přijmout pomocnou ruku. Opět se usadím na židli a jemně se na dívku usměji. "Neboj se. Nebudu nic zkoušet bez tvého svolení. Ale radil bych ti, aby jsi začala něco dělat pro svou hlavu. Máš mnoho možností, jistě by stálo za to rozvíjet to, co je ti dáno. A jsem si jist, že by jsi se naučila i jak do své hlavy nepouštět nikoho, koho nechceš... Ale to záleží na tobě.", mluvím jemným klidným tónem. Snad na to přistoupí, snad se nebude bát - strach je tak hloupý, co se týká neznámého. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Takové vyvádění kvůli pomoci - v tom je slabost lidí, bojí se přijmout pomocnou ruku. Opět se usadím na židli a jemně se na dívku usměji. "Neboj se. Nebudu nic zkoušet bez tvého svolení. Ale radil bych ti, aby jsi začala něco dělat pro svou hlavu. Máš mnoho možností, jistě by stálo za to rozvíjet to, co je ti dáno. A jsem si jist, že by jsi se naučila i jak do své hlavy nepouštět nikoho, koho nechceš... Ale to záleží na tobě.", mluvím jemným klidným tónem. Snad na to přistoupí, snad se nebude bát - strach je tak hloupý, co se týká neznámého. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Dělat něco pro svou hlavu? ale to já přeci dělám. Kdybych žil můj otec... Kdyby žil mohla bych se od něj učitdál. Teď jsem odtržena od své laboratoře. Otcovi knihovny... Edwina říkala, že musíém jít. Nechci to tak... Nedá se ale nic dělat. Jednou budu jako můj otec. Budu mít moc chránit celé světy... Zbývá už jen dokončit jeho teorii a uvést v praxi... Ale copak teď mohu? Teď když se musím učit spoustu jiných věcí. Hledím na toho muže a očima jej zkoumám. Nenahlížím mu do hlavy, i když je můj pohled spalující. Nesnažím se vidět nic víc, než je patrné na první pohled a přece je můj pohled uhrančivý upřený do jeho očí. "Mnohé učiti se musím. Pro rozvíjení a učení přivedena jsem byla... Do harmonogramu výuky mé, nechť tedy i obrana mysli zařazena jest. Lekce vaše, užitečnou mi byla..." vypovím. Pracně hledám slova abych se správně vyjádřila ale nakonec se mi to podaří. Pořád se třesu. Je na mě vidět nervozita stejně jako i má tvrdá snaha ji překonat. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Dělat něco pro svou hlavu? ale to já přeci dělám. Kdybych žil můj otec... Kdyby žil mohla bych se od něj učitdál. Teď jsem odtržena od své laboratoře. Otcovi knihovny... Edwina říkala, že musíém jít. Nechci to tak... Nedá se ale nic dělat. Jednou budu jako můj otec. Budu mít moc chránit celé světy... Zbývá už jen dokončit jeho teorii a uvést v praxi... Ale copak teď mohu? Teď když se musím učit spoustu jiných věcí. Hledím na toho muže a očima jej zkoumám. Nenahlížím mu do hlavy, i když je můj pohled spalující. Nesnažím se vidět nic víc, než je patrné na první pohled a přece je můj pohled uhrančivý upřený do jeho očí. "Mnohé učiti se musím. Pro rozvíjení a učení přivedena jsem byla... Do harmonogramu výuky mé, nechť tedy i obrana mysli zařazena jest. Lekce vaše, užitečnou mi byla..." vypovím. Pracně hledám slova abych se správně vyjádřila ale nakonec se mi to podaří. Pořád se třesu. Je na mě vidět nervozita stejně jako i má tvrdá snaha ji překonat. |
| |
 | Věž Procházím se po místnosti, občas se kouknu z okna jestli nejde můj mistr, také občas zkontroluju zraněného chlapce. Když už mě to přestalo bavit vzala sem si knihu a šal jsem si sednout do křesla k oknu, abych viděla ven. Četla jsem si asi deset minut když jsem se pdoívala z okna a zahlédla jsem někoho malého byl to zřejmě hobit a šel ve společnosti půlelfa teda pokud jsem dobře viděla. V hlavě jsem si připravovala magická slova kdyby byli potřebná. Co tu chtějí? Tady nemají co pohledávat, jedině, že by ode mě něco potřebovali, ale co by kdo potřeboval od 17cti leté elfky kouzelnice? pomyslela jsem si. Neměla bych sejít dolů a zeptat se jich co tu pohledávají? Asi radši jo. řekla jsem si. Sešla jsem tedy dolů vyšla jsem ven a došla k hobitovy a půlelfovi. "Kdo ste? A co to chcete?" zeptám se zatím s klidem a čekám na odpověď. |
| |
| Družina - u věže Právě jsem se chystal zkusmo zapískat oblíbenou melodii mého čtyřnohého přítele, abych zjistil, zda je v té stáji za věží, když z věže vyšla mladinká elfka s pochopitelnou otázkou, co tu děláme. "Dobrý den. Mé jméno je Valen Andragorn a zde můj souputník, příslušník národa půlčíků, se jmenuje Nohoruka. Nechceme vám nijak ublížit, slečno." Ujal jsem se, vlídnými slovy, slova. "Vlastně jsme neměli vůbec zdání, zda zde někdo přebývá, nebo ne." A odkašlu si, neboť mě z chladu a promočení začíná značně škrábat v krku. "Promiňte, stihl nás cestou dvakrát déšť a jsme zřejmě trochu nachlazení. Víte......byly jsme před téměř dvěma dny okradeni a ponecháni bez koní, většiny věcí a pro naši cestu důležitých listin v lese napospas divé zvěři a pravděpodobně i něčemu horšímu. A....." Opět si odkačlu a dokonce i potichu kýchnu. ".....tak jsme, zastižení prvním lijákem, přenocovali v medvědí jeskyni a během dne byli cestou sem stiženi dalším. Když už jsme přestávali doufat, narazili jsme na stopy těch, kteří nám odcizili koně a s nimi odvlekli i mého mladého učedníka. A.....stopy nás dovedli až sem." A pokus o vlídný úsměv a lehkou dvornou úklonu opět přeruší krátký záchvat kašle. |
| |
| Před věží Někdo jim ukradl koně? A kolik jich asi bylo? pomylsím si. "Zrovna nedávno sem přišel jeden muž a přivedl tři koně a jednoho chlapce, ketrý leží nahoře ve věži mohu vám ty koně ukázat jestli chcete." řekla jsem vlídně. "Ten chlapec má ošklivou ránu na krku. A jestli budete chtít můžu vás vzít dovnitř do tepla." dodala jsem vlídně a čekala na reakci. Co ten muž je vlastně zač? Zloděj či co? Nechá mi tu zraněného chlapce a tři koně.pomyslela jsem si. |
| |
| Před věží "To by od vás bylo velmi milé slečno. Obojí." Usměji se na dívku. "Teplo a sucho by jistě pomohlo a trocha čaje, kdyby byl, by zmírnila nachlazení. A pokud ti tři koně jsou opravdu naši.......bylo nás více ale ostatní zřejmě utekli, nebo byli odvlečeni.......nebudeme vás dlouho obtěžovat, za jejich obstarávání se vám odměníme a rychle odjedeme. Směl bych vidět i toho zraněného chlapce? Myslím, že bych mu mohl pomoci." Odpovím. A jen čekám, kam nás děvče vezme nejdříve. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina najednou vlítne dovnitř. (rozhovor s Eorin venku, odehraji později, takhle nebudeme čekat.) Ve dveřích se zastaví a ačkoliv je její tvář zachmuřená, spíše zamračená, její klidný pohled sjede na Kazanu a poté také na Mellinda. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Rychle přistoupí ke Kazaně a donutí ji se usadit na lavici. Mága jen spraží pohledem. “Myslím,ž e je čas se uložit k spánku.“ … Venku se mezitím totiž zešeřilo. Je zvláštní jak zde rychle padne tma. Ještě několikrát zaslechnete to zvláštní vytí, ale je dostatečně daleko. Navíc sebou Edwina přinesla další sesbírané dřevo a přikládá do krbu, takže oheň nemůže vyhasnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina najednou vlítne dovnitř. (rozhovor s Eorin venku, odehraji později, takhle nebudeme čekat.) Ve dveřích se zastaví a ačkoliv je její tvář zachmuřená, spíše zamračená, její klidný pohled sjede na Kazanu a poté také na Mellinda. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Rychle přistoupí ke Kazaně a donutí ji se usadit na lavici. Mága jen spraží pohledem. “Myslím,ž e je čas se uložit k spánku.“ … Venku se mezitím totiž zešeřilo. Je zvláštní jak zde rychle padne tma. Ještě několikrát zaslechnete to zvláštní vytí, ale je dostatečně daleko. Navíc sebou Edwina přinesla další sesbírané dřevo a přikládá do krbu, takže oheň nemůže vyhasnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina najednou vlítne dovnitř. (rozhovor s Eorin venku, odehraji později, takhle nebudeme čekat.) Ve dveřích se zastaví a ačkoliv je její tvář zachmuřená, spíše zamračená, její klidný pohled sjede na Kazanu a poté také na Mellinda. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Rychle přistoupí ke Kazaně a donutí ji se usadit na lavici. Mága jen spraží pohledem. “Myslím,ž e je čas se uložit k spánku.“ … Venku se mezitím totiž zešeřilo. Je zvláštní jak zde rychle padne tma. Ještě několikrát zaslechnete to zvláštní vytí, ale je dostatečně daleko. Navíc sebou Edwina přinesla další sesbírané dřevo a přikládá do krbu, takže oheň nemůže vyhasnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina najednou vlítne dovnitř. (rozhovor s Eorin venku, odehraji později, takhle nebudeme čekat.) Ve dveřích se zastaví a ačkoliv je její tvář zachmuřená, spíše zamračená, její klidný pohled sjede na Kazanu a poté také na Mellinda. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Rychle přistoupí ke Kazaně a donutí ji se usadit na lavici. Mága jen spraží pohledem. “Myslím,ž e je čas se uložit k spánku.“ … Venku se mezitím totiž zešeřilo. Je zvláštní jak zde rychle padne tma. Ještě několikrát zaslechnete to zvláštní vytí, ale je dostatečně daleko. Navíc sebou Edwina přinesla další sesbírané dřevo a přikládá do krbu, takže oheň nemůže vyhasnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Mág si tě celou dobu prohlíží a kočku hladí. Jeho hravý úsměv je vcelku nepříjemný. “Jestli umí mluvit? Zkus poznat sama, i když jsem ještě nevyděl zvířecího pomocníka a to ani u mágů, který umí mluvit.“ Mág vypadá velice pobaven a začne se smát. “Uch…promiň. Pokud chceš, půjčím ti nějakou knihu o magii. Měl bych tu mít i nějakou o iluzích, s ní by jsi měla zvládnout rozšířit své schopnosti a něčemus e přiučit. Jednou to budeš potřebovat.“ Mág vstane a shodí kočku ze své klína. Ta seskočí na zem a dlouze se protáhne. Zamlaská (umí kočka vůbec mlaskat?) a vyskočí k tobě na křeslo, kde se o tebe otře. Mág mezitím zabrousí do velké skříně, kterou jsi předtím viděla. Začne v ní štrachat. Pokud budeš chtít nahlédnout, je tam plno knih, staré i nové hábity, různé kovové znaky, křídy, svíce a podobné věci. “Bohužel ji tu nemám, ale zajdu do knihovny a zkusím ji najít.“ Pak se jemně usměje na svého mazlíčka a aniž by z něho spustil oči pokračuje. “Nedáš si něco k jídlu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hobit se jen zářivě usměje a při slově princezna trochu zarazí. “Vy chcete zachránit princeznu? Jste bláznivci? Všichni jež se o to pokoušeli se už nikdy nevrátili!“ Zavolá trochu vyděšeně a otočí se na patě. Ukáže směr do temné uličky, která nejspíše spojuje dvě hlavní ulice. “Tam, musíme projít tou zatáčkou a dostat se na hlavní ulici.“ Usměje se a pomalu se s vámi rozejde. V jeho očích se nebezpečně zableskne. “Kolik za noc? Pokud si vezmete společný pokoj, tak pouhé tři zlaté za noc, co vy na to?“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hobit se jen zářivě usměje a při slově princezna trochu zarazí. “Vy chcete zachránit princeznu? Jste bláznivci? Všichni jež se o to pokoušeli se už nikdy nevrátili!“ Zavolá trochu vyděšeně a otočí se na patě. Ukáže směr do temné uličky, která nejspíše spojuje dvě hlavní ulice. “Tam, musíme projít tou zatáčkou a dostat se na hlavní ulici.“ Usměje se a pomalu se s vámi rozejde. V jeho očích se nebezpečně zableskne. “Kolik za noc? Pokud si vezmete společný pokoj, tak pouhé tři zlaté za noc, co vy na to?“ |
| |
| Před věží: Pokud se rozhodnete jít do stájí, první co zahlédnete, jsou lesklé hřbety vašich koní. Valenův kůň vesele zaržeje, když zaslechne své ho pána. Koně jsou opravdu ve výborném stavu. Stání jsou čistá a voňavá, voda nikdy nechybí a jak se zdá, jsou i pravidelně živeni. Navíc to vypadá, že s nimi někdo asi trénoval, jelikož ačkoliv to byli pouze dva dny, jsou všichni hubeni a při škrábáním kopytem (Jako právě dělá Valenův kůň) se jim po těle rozehrají svaly. Jejich srst j lesklá a hladká, jako by to snad ani nebyli oni. |
| |
| Veža "Teplo! Čaj!" vykríkol som tak nadšene, ako to len premočený hobbit zvládne. "Aj by som vás objal, milá slečna, keby som na vás dočiahol!" zvolal som ešte, aby som vyjadril hĺbku svojho šťastia. Do stajní som vbehol ako prvý. Bol to krásny pocit, keď mi na hlavu nič nekvápalo a okolo bola príjemná vôňa sena a ešte príjemnejšie teplo. O kone bolo zdá sa skvele postarané. Netuším, čím to všetko revanšujeme, ale hádam sa nejaká službička nájde. Mierne som sa strachoval o toho chlapca, predsa len, rana na krku... kto vie, kto mu to spôsobil... |
| |
| "Ale zajisté pojďte za mnou"řeknu a usměju se na ně. Jsou docela milý. A co je vlastně ten půlelf zač? Hmm to je jedno. "Koně vám zatím vrátit nemohu dokud se nevrátí můj mistr a nezeptámse ho, ale můžete tu chvíli pobýt. Čaj vám uvařím ráda." řeknu "A odkud vlastně jste?" zeptám se ještě. Doufám, že se můj mistr brzy vrátí. pomyslim si. Co kdybych šla s nimi tam kam míří? Aspoň bych se podívala do světa a nebyla bych pořád jen ve věži a mohla bych si vyzkoušet lépe jakou mám skoro můj bratr moc. prolétne mi hlavou. "Kam máte namířeno? A promiňte ani jsem se nepředstavila jmenuji se Táre" |
| |
| Věž Opětovné setkání s našimi koňmi mne příjemě zahřálo u srdce a jakmile se to jen trochu hodilo, přivítal jsem se se svým koněm. "Větře, Větříčku." šeptal jsem chvíli do hřebcovy lesklé, upravené dlouhé hřívy, objímajíc jej s dojetím až neuvěřitelným. Někomu by se mohlo možná zdát, že přivítání je až dětsky láskyplné. "Vždyť je to jen zvíře." řekl by leckdo. Jenže......Já a on jsme už spolu procestovali kus světa. Častokrát jen sami dva. A mnohokrát jsem, donucen okolnostmi, s bolestí v duši i ve zraněních z boje, jen díky jeho rychlým nohám, bistrému vnímání a neskonalé věrnosti vyvázl z nebezpečnáho boje živý a potom často znaven a ztrápen usínal ve stínu stromů s hlanou opřenou o bok ležícího Větra. Proto bylo odloučení pro mne i pro něj jistě bolestné, přesto, že o něj bylo zřejmě dobře postaráno. Když ale opadl pocit radostného dojetí a já zpozoroval, že ti dva, hobit a elfská dívenka, mě pozorují zřejmě dost nechápavě, opatrně jsem uvolnil své objetí. "Odpusťte. On......Je mi víc přítelem, než jen dopravním prostředkem. Postrádal jsem jej. A on mne." Omlouvám se a na mé tváři se objeví úsměv. Snad i trochu provinilý, za ten náhlý citový výlev. Ale to už se dívka živě zajímá o směr a cíl naší cesty. "Pojďme na ten čaj. Při něm, v teple, se bude lépe vyprávět, slečno Táre. A lépe tak uteče čas, než se vrátí váš mistr." Odpovím, abych nezavdal příčinu k dalším otázkám. A už cestou do věže jem to nevydržel a zajímal se."Můj kůň měl kožené řemení, zdobené kovem, sedlo ze světlé kůže a k němu připjaté dvě brašny. Byl k nim přivázán meč a ještě jistý předmět, mající pro mě velký význam. Tou věcí je hůl......Zvláštní hůl. V její hlavici je zasazen smaragd velikosti slepičího vejce. Přišel k vám, slečno Táre, múj kůň už odstrojen, nebo ty věci jsou někde v pořádku v bezpečném úkrytu před zloději?" Zní to dost naléhavě, přičemž doufám, že věci jsou zde. |
| |
| věž Ta otázka mě zarazila takže jsem se zastavila a chvíli jsem přemýšlela. "Abych pravdu řekla sedlové brašny jsem neprohlížela, ale můžete je prohlédnout klidně hned zavedu vás tam." řekla jsem a čekala na reakci. Věřím jim a ten člověk co ty koně přived se mi už na první pohled nelíbil věděla jsem, že to nebude jen tak. pomyslela jsem si. |
| |
| Věž: Sedlové brašny a další věci, zůstali ve stáji. Pokud se tam vrátíte: S údivem zjišťujete, že skoro vše je na svém místě, tedy až na Valenovu zajímavou hůl...Nohoruka také najde sv= některé věci ačkoliv je určitě do sedlových brašen nedával, ale ta darovaná dýka zde také není. Pokud se rozhodnete jít do věže: Projdete malou boční brankou, které si předtím dobrodruhové nevšimli. Uvnitř je sice trochu zatuhlý vzduch, ale přeci jen dostatečné teplo, po chvíli jste nuceni sundat pláště a i tak je vám dost teplo. Hned za dveřmi vstupujete do velké kruhové místnosti. Přímo naproti vám je několik uhlově černých skříní a za vašimi zády, se táhne obrovská knihovna. Lemuje zeď až bůh ví kam a přitom se kolem ní stáčí točité schodiště vedoucí do dalších pater. První strop je dobrý deset sáhů nad vámi. Dále je zde po vaší levici věšák. Na něm lze nalézt několik plášťů a dokonce pod ním i některé z bot. Jedny jsou až přespříliš zablácené. Dále v této místnosti není nic zajímavého. |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro To mne zajímá... co stříbrná může chtít po mě? pomyslím si s myšlenkama jinde a pozoruji nastalé dění... |
| |
| soukromá zpráva od Valeniel Racca Fána pro To mne zajímá... co stříbrná může chtít po mě? pomyslím si s myšlenkama jinde a pozoruji nastalé dění... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Když už se zdálo, že chvíle plné nervozity nikdy neskočí vtrhne dovnitř Edwina a tváří se přísně, ale také ustaraně. Leknu se. Nečekala, jsem že se zde objeví. Už jsme se vzdala naděje, že se snad vrátí v dohledné chvíli, ale tak nějak tuším, že nějakým způsobem vycítila co se stalo mezi mnou a mágem. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ ptá se mě. Pokusím se usmát, ale není mi do smíchu a tak se ani můj úsměv nezdaří. Edwina ke mě přijde a usadí men na lavici. Dýchám nepravidelně.Stále se trochu bojím. Nedělá mi dobře, když je kolem mne pořád tolik nejasných otázek, které mi nikdo nechce zodpovědět. Můj zmatek z této doby trvá ba dokonce ještě vzrůstá s každým dalším člověkem, kterého potkám... Edwina se zmíní, že je čas jít spát. Alé já ještě nechci jít spát. Jsem unavená, ale teď se bojím jít spát. Koneckonců prospala již velmi, velmi douho... "Již nyní, paní? Nutné to jest? "zeptám se. Obdobně jsem se vždycky ptala svého otce, když mě posílal spát. Zatřesu hlavou jako bych snad mhola tu vzpomínku setřást. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Když už se zdálo, že chvíle plné nervozity nikdy neskočí vtrhne dovnitř Edwina a tváří se přísně, ale také ustaraně. Leknu se. Nečekala, jsem že se zde objeví. Už jsme se vzdala naděje, že se snad vrátí v dohledné chvíli, ale tak nějak tuším, že nějakým způsobem vycítila co se stalo mezi mnou a mágem. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ ptá se mě. Pokusím se usmát, ale není mi do smíchu a tak se ani můj úsměv nezdaří. Edwina ke mě přijde a usadí men na lavici. Dýchám nepravidelně.Stále se trochu bojím. Nedělá mi dobře, když je kolem mne pořád tolik nejasných otázek, které mi nikdo nechce zodpovědět. Můj zmatek z této doby trvá ba dokonce ještě vzrůstá s každým dalším člověkem, kterého potkám... Edwina se zmíní, že je čas jít spát. Alé já ještě nechci jít spát. Jsem unavená, ale teď se bojím jít spát. Koneckonců prospala již velmi, velmi douho... "Již nyní, paní? Nutné to jest? "zeptám se. Obdobně jsem se vždycky ptala svého otce, když mě posílal spát. Zatřesu hlavou jako bych snad mhola tu vzpomínku setřást. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Když už se zdálo, že chvíle plné nervozity nikdy neskočí vtrhne dovnitř Edwina a tváří se přísně, ale také ustaraně. Leknu se. Nečekala, jsem že se zde objeví. Už jsme se vzdala naděje, že se snad vrátí v dohledné chvíli, ale tak nějak tuším, že nějakým způsobem vycítila co se stalo mezi mnou a mágem. “Jsi v pořádku? Není ti nic?“ ptá se mě. Pokusím se usmát, ale není mi do smíchu a tak se ani můj úsměv nezdaří. Edwina ke mě přijde a usadí men na lavici. Dýchám nepravidelně.Stále se trochu bojím. Nedělá mi dobře, když je kolem mne pořád tolik nejasných otázek, které mi nikdo nechce zodpovědět. Můj zmatek z této doby trvá ba dokonce ještě vzrůstá s každým dalším člověkem, kterého potkám... Edwina se zmíní, že je čas jít spát. Alé já ještě nechci jít spát. Jsem unavená, ale teď se bojím jít spát. Koneckonců prospala již velmi, velmi douho... "Již nyní, paní? Nutné to jest? "zeptám se. Obdobně jsem se vždycky ptala svého otce, když mě posílal spát. Zatřesu hlavou jako bych snad mhola tu vzpomínku setřást. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Vyhrknu na hobita. Tři zlatý je docela dost peněz. Pronesu k němu suše. Prvně si asi prohlídneme jak ten pokoj vůbec vypadá.No a jestli jsme bláznivci... Vrátím se na začátek rozhovoru... Každý je svým způsobem tak trochu blázen. Mám pravdu? Zvednu oči směrem k hobitovi i mému příteli Sawerinovi. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Na připomínku o bláznech se jen lehce zamračím a hobita probodnu pohledem. Udělám několik kroků vpřed a postavím se těsně před něj. Proč myslíš, že jí chceme zachránit? Tázavě se mu zahledím do očí... Myslíš, že celý svět se točí jen kolem ní? Že každý, kdo uslyší, že je potřeba zachránit nějakou nafintěnou slečinku sebou kecne na zadek a udělá vše proto? že by kvůli tomu nastavil vlastní krk...? Jsi bláhový člověče. A vůbec nic ti do toho není. Položím ju jednu ruku na rameno. Klesnu v kolenou, abych se dostal na stejnou výškovou úroveň. Můj pohled je přísný. Víš, řeknu ti to takhle. Na hobita si velmi troufáš. Udělal jsi na mě dojem. Co takhle jeden zlaťák za jednoho na noc a ta nám dáš pár informací k tomu. Pak možná zapomenu na tvou troufalost a drzost... Zablýskne se mi v očích... |
| |
| Věž Když jsme přišli na místo kde byly sedlové brašny oni nenašly své nejdůležitější věci pak jsme se tedy vydali nahoru do věže. Když jsme přišli nahoru řekla jsem "Tak teď vám uvařím čaj, který bude bylinkový, a vy mi povyprávíte o vaší cestě, jo a támhle leží ten chlapec." když mluvím o chlapci ukážu na pohovku kde leží a má ošklivou ránu na krku. To by mě zajímalo kam měl ten chlap namířeno. Až příde můj mistr musím mu to říci a vydat se s nimi na cestu a pomoct jim. Přece jenom ten kdo ovládá oheň a má ho jako svého bratra tak má obrovskou sílu takže by sem se jim mohla hodit pomyslim si. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Usměje se na Kazanu a poté se otočí k Valenielovi. “Byla bych ráda, kdyby jsi se mnou ráno šel ulovit něco k jídlu. Neboj znám zákony lesa…mohu tě ujistit,ž e tohle nebude zabíjení pro legraci. Potřebujeme všichni jíst.“ Donutí vás všechny nakonec nějak ulehnout. Kazana dostane možnost spát v malém pokojíku, ostatní se musí nahečmat okolo krbu, nebo kdekoliv po podlaze. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Usměje se na Kazanu a poté se otočí k Valenielovi. “Byla bych ráda, kdyby jsi se mnou ráno šel ulovit něco k jídlu. Neboj znám zákony lesa…mohu tě ujistit,ž e tohle nebude zabíjení pro legraci. Potřebujeme všichni jíst.“ Donutí vás všechny nakonec nějak ulehnout. Kazana dostane možnost spát v malém pokojíku, ostatní se musí nahečmat okolo krbu, nebo kdekoliv po podlaze. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Usměje se na Kazanu a poté se otočí k Valenielovi. “Byla bych ráda, kdyby jsi se mnou ráno šel ulovit něco k jídlu. Neboj znám zákony lesa…mohu tě ujistit,ž e tohle nebude zabíjení pro legraci. Potřebujeme všichni jíst.“ Donutí vás všechny nakonec nějak ulehnout. Kazana dostane možnost spát v malém pokojíku, ostatní se musí nahečmat okolo krbu, nebo kdekoliv po podlaze. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Usměje se na Kazanu a poté se otočí k Valenielovi. “Byla bych ráda, kdyby jsi se mnou ráno šel ulovit něco k jídlu. Neboj znám zákony lesa…mohu tě ujistit,ž e tohle nebude zabíjení pro legraci. Potřebujeme všichni jíst.“ Donutí vás všechny nakonec nějak ulehnout. Kazana dostane možnost spát v malém pokojíku, ostatní se musí nahečmat okolo krbu, nebo kdekoliv po podlaze. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro „Ne onen čaroděj ráno odejde, když tak ho k tomu donutíme. Nevím co je zač a nehodlám dopustit, aby nás všechny zdržoval. Abys věděla, Kazana je alchymistka. Valeniel ji pomůže s bylinkařením a podobnými věci. Na tobě bude zbytek Nemusíš tma spát. Nechám to na tobě. Já budu hlídat a ráno nás seženu něco pořádného k jídlu. Neboj se, ještě tu asi pár dní zůstanu.“ Konejšivě ti položí ruku na rameno a vrátí se do chaty, pokud nevymyslíš další otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Nesahejte pane na mě.“ Křikne a odskočí od tebe. “Nebudu s vámi smlouvat.“ Z obou stran uličky se k vám nahrne několik mužů. Vždy se vejdou dva vedle sebe a to tak, že mají prostor i k boji. Všichni jsou vesměs ozbrojeni stejně. V rukou mají různé meče, díky tmě nelze vidět co za meče vlastně mají. Jsou oblečeni v kožených zbrojích, dokonce lze zahlédnou jednoho, který má kroužkovou košili. “Půjdete teď s námi. Mě tu nikdo urážet nebude.“ Sám ustoupí o krok dozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Nesahejte pane na mě.“ Křikne a odskočí od tebe. “Nebudu s vámi smlouvat.“ Z obou stran uličky se k vám nahrne několik mužů. Vždy se vejdou dva vedle sebe a to tak, že mají prostor i k boji. Všichni jsou vesměs ozbrojeni stejně. V rukou mají různé meče, díky tmě nelze vidět co za meče vlastně mají. Jsou oblečeni v kožených zbrojích, dokonce lze zahlédnou jednoho, který má kroužkovou košili. “Půjdete teď s námi. Mě tu nikdo urážet nebude.“ Sám ustoupí o krok dozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se a vezmu si od hostinckého klíč. Asi to bude dost nebezpačný, nebo se fak bojí, když mi nabízejí tohle.. Hmm starosta ho jsem chtěl obrat, ale ohle bude asi lepší.. No nezbívá ti než mi věřit, že ? Povím a klíč si zasunu do kapsy a unovu se podívám ne čtverici sedící u stolu. Co jsou zač ? Tak jdeme ? Zeptám se ho... |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se a vezmu si od hostinckého klíč. Asi to bude dost nebezpačný, nebo se fak bojí, když mi nabízejí tohle.. Hmm starosta ho jsem chtěl obrat, ale ohle bude asi lepší.. No nezbívá ti než mi věřit, že ? Povím a klíč si zasunu do kapsy a unovu se podívám ne čtverici sedící u stolu. Co jsou zač ? Tak jdeme ? Zeptám se ho... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Otočím se na mého společníka. Je to tak Sawerine? Potom promluvím zpátky k mužům a malému hobitovi. A kam to vlastně půjdeme? Pořád sleduju co dělají a jak zareagují na moji asi hloupou otázku. Vy po nás chcete peníze nebo co? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Než cokoliv řeknu, otočím se na svého společníka. Nenápadně na něj mrknu... Ále copak... Něco ti nevoní? Neudržím se. Do toho prcka si prostě musím rýpnout. Neříkej, že se budeš schovávat za druhé... Víš co ti řeknu, jsi velmi zvláštní... Udělám krok blíž. Přičemž sleduji muže a držím si patřičný odstup. Dávám si na každý jejich pohyb sakra pozor. Jednou nám nabídneš nocleh, podruhé přivoláš služebníčky... Buď jsi šlechtic, nebo člen podsvětí. Pořádně se zamyslím. Pak se otočím na Xzara a dodám... Počkej ještě s tím ustupováním... Pokud mě má někdo omezovat, chci vědět proč... Vyzívavě pohlédnu na Hobita. Reflexivně pohladím, jílec tesáku... |
| |
| Věž Skutečnost, že mé věci jsou téměř kompletní nemůže nijak vyvážit rozhořčení a smutek nad ztrátou hole. Když už pro nic jiného, šlo o velmi unikátní starou práci elfského mistra řezbáře. O to víc unikátní, že hůl nebyla ze dřeva ale z jiného materiálu. Mistr mi kdysi svěřil, že by dokonce mohlo jít i o roh jednorožce, ale spíš šlo o kost některého z mnoha druhů vysoké zvěře, nebo o roh nějakého zvířete s rovnými rohy. Každopádně se taková hůl jrn tak nesežene. Na druhou stranu nepůjde ani tak lehce neprodat, pro svou jedinešnost i pro velikost a čistort smaragdu vsazeného v její hlavici. Která by musela být zničena nebo poškozena, aby mohl být vyjmut. To je pro mne trochu zadostiučiněním a na letmý okamžik to na mých smutně stažených rtech vyvolá lehký úsměv. Ale ne na tak dlouho, aby si toho někdo všiml. Ponechám své věci na místě, jen si z nich vezmu suché náhradní oblečení a do tajné kapsy v plášti při tom nenápadně skryji průvodní listinu od krále a malý váček s penězi. Není jich v něm mnoho. Nebývá mým zvykem, abych vozil s sebou příliš velké částky peněz. A pak se vydám za elfskou dívkou dovnitř, do věže. Když nás provede skromě zařízenou místností, sloužící zřejmě v domě jako vstupní hala, spojená s knihovnou. Je tu příjemné teplo, které ale po chvíli začíná přewrustat v horko. Rozepnu tedy sponu pláště a po chvíli nenápadně povolím vázání košile. Dívka nás vede dovnitř a pak mluví o čaji a ukáže nám, kde leží zraněný chlapec. Jdu k němu, přikleknu k pohovce a opatrně zkoumajíc ránu, nahrazuji myšlenky na ztracenou hůl myšlenkami na bylinky a kouzla, použitelné k vyčištění a léčbě takhle ošklivých zranění. Jen doufám, že jsi tohle své první nedobrovolné dobrodružství přežil, chlapče. Neměl jsem tě brát s sebou. Zadoufám při tom v duchu. A raději zkontroluji, zda už opravdu není pro mládence na léčení pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Před spánkem ještě provedu několik cviků na mysl a pak prostě usnu. Uvědomuji si svůj risk, když hodlám věřit těm lidem, že mi nic neprovedou, ale spoléhám na své pocity i na to, že se v nejhorším snad vzbudím. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Před spánkem ještě provedu několik cviků na mysl a pak prostě usnu. Uvědomuji si svůj risk, když hodlám věřit těm lidem, že mi nic neprovedou, ale spoléhám na své pocity i na to, že se v nejhorším snad vzbudím. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Před spánkem ještě provedu několik cviků na mysl a pak prostě usnu. Uvědomuji si svůj risk, když hodlám věřit těm lidem, že mi nic neprovedou, ale spoléhám na své pocity i na to, že se v nejhorším snad vzbudím. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Edwina řekne, že je to nutné, že opravdu musím jít spát. Trochu posmutním. Otcův lektvar mi trochu pozměnil režim a i teď, když jsem vzhůru bude trvat ještě dlouho než se mé těle sné pochody upraví do normálních cyklů dne a noci. Pak Edwina začne mluvit s tím, kterého představila coby Valeniela. Pozoruji ho teď svýma pronikavýma očima a periferním viděním sleduji i mága, který se ukládá ke spánku. "Madam, jest ještě několikero věcí, jež nedopřávají mi spánku. Nerozumím, proč místo toto vybráno bylo pro učení mé? Kým jest Eorin a co učiti mne bude? Pán Valeniel, jest ochráncem tohoto lesa? Odpustivši mi prosím zvídavost mou, leč toužím odpovědi znáti."zeptám se hned jak se postavím na nohy. Jsem vlastně připravená jít spát, vždyť se nedá čekat, že by mi Edwina odpověděla tak, aby mě její odpověď uspokojila, ale i tak jsem se zkrátka musela zeptat... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Edwina řekne, že je to nutné, že opravdu musím jít spát. Trochu posmutním. Otcův lektvar mi trochu pozměnil režim a i teď, když jsem vzhůru bude trvat ještě dlouho než se mé těle sné pochody upraví do normálních cyklů dne a noci. Pak Edwina začne mluvit s tím, kterého představila coby Valeniela. Pozoruji ho teď svýma pronikavýma očima a periferním viděním sleduji i mága, který se ukládá ke spánku. "Madam, jest ještě několikero věcí, jež nedopřávají mi spánku. Nerozumím, proč místo toto vybráno bylo pro učení mé? Kým jest Eorin a co učiti mne bude? Pán Valeniel, jest ochráncem tohoto lesa? Odpustivši mi prosím zvídavost mou, leč toužím odpovědi znáti."zeptám se hned jak se postavím na nohy. Jsem vlastně připravená jít spát, vždyť se nedá čekat, že by mi Edwina odpověděla tak, aby mě její odpověď uspokojila, ale i tak jsem se zkrátka musela zeptat... |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Edwina řekne, že je to nutné, že opravdu musím jít spát. Trochu posmutním. Otcův lektvar mi trochu pozměnil režim a i teď, když jsem vzhůru bude trvat ještě dlouho než se mé těle sné pochody upraví do normálních cyklů dne a noci. Pak Edwina začne mluvit s tím, kterého představila coby Valeniela. Pozoruji ho teď svýma pronikavýma očima a periferním viděním sleduji i mága, který se ukládá ke spánku. "Madam, jest ještě několikero věcí, jež nedopřávají mi spánku. Nerozumím, proč místo toto vybráno bylo pro učení mé? Kým jest Eorin a co učiti mne bude? Pán Valeniel, jest ochráncem tohoto lesa? Odpustivši mi prosím zvídavost mou, leč toužím odpovědi znáti."zeptám se hned jak se postavím na nohy. Jsem vlastně připravená jít spát, vždyť se nedá čekat, že by mi Edwina odpověděla tak, aby mě její odpověď uspokojila, ale i tak jsem se zkrátka musela zeptat... |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Počkej ještě řeknu když vidím že Edwina je na odchodu. Co přesně jsi myslela tím zbytek?... Zajímalo by mne kam půjdeme až tu nebudeme moci zůstat?.... povzdechnu si ..Za tu chvíli jsem si stihla všimnout že Kazana je velmi citlivá a také bych řekla že se jí nelíbí způsob jakým s ní jednáš, mě se to ostatně také nelíbí. Má mnoho otázek na které nemá odpověďi ale ty je myslím znáš ne? Tak proč si s ní pořádně nepromluvíš? Byla bych velice ráda kdybys to udělala. Já to za tebe udělat nemohu a myslím že alespoň tohle jí dlužíš když ses rozhodla o ni postarat. S těmito slovy se otočím ani nečekám na odpověď protože na Edwinu začínám mít čím dál tím větší vztek a nechci říct něco co bych pak nemohla vzít zpět a odejdu do lesa. Když jsem dostatečně daleko a mám jistotu že mě nikdo neuvidí přeměním se do své kočičí podoby. Ještě chvíli se pak procházím lesem. Když se dostatečně uklidním vrátím se na dohled. Vyšplhám vysoko do koruny jednoho z okolních stromů, najdu si dobrou pozorovací polohu a skryta větvemi a listím stromu se uvelebím ke spánku s vědomím že zde mne nikdo nevidí. Ještě chvíli pozoruji dění v chatrči zdá se že už se také chystají jít spát. Zavřu oči které teď mají jasně fialovou barvu a během pár vteřin usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Dnes si dej ještě pauzu a trochu se prospi, projdi si osadu, ej tu pár obchodů, tak to snad nebude tak těžké." Zamrká na Tansena a poté jukne opět do kouta směrem k postavám v černém (i k Wyienovi) poté se usměje i na Lykaóna. "Mohu vám nějak pomoci ještě mladý pane?" |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Dnes si dej ještě pauzu a trochu se prospi, projdi si osadu, ej tu pár obchodů, tak to snad nebude tak těžké." Zamrká na Tansena a poté jukne opět do kouta směrem k postavám v černém (i k Wyienovi) poté se usměje i na Lykaóna. "Mohu vám nějak pomoci ještě mladý pane?" |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Dnes si dej ještě pauzu a trochu se prospi, projdi si osadu, ej tu pár obchodů, tak to snad nebude tak těžké." Zamrká na Tansena a poté jukne opět do kouta směrem k postavám v černém (i k Wyienovi) poté se usměje i na Lykaóna. "Mohu vám nějak pomoci ještě mladý pane?" |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Koukej jít zpátky a poslouchat. Vše se dozvíš zavčasu." Muži začnou pomalu kráčet obezřetně k vám. Všichni mají své zbraně připravené. Sawerin pozná, že čepele jsou stříbrné, jak se zdá, byli připravené skoro na vše. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Koukej jít zpátky a poslouchat. Vše se dozvíš zavčasu." Muži začnou pomalu kráčet obezřetně k vám. Všichni mají své zbraně připravené. Sawerin pozná, že čepele jsou stříbrné, jak se zdá, byli připravené skoro na vše. |
| |
| Věž Mohli by ste mi říci kampak míříte? Možná, že kdybych šla s vámi mola bych vám býti nápomocná. S ohněm jsme skoro jako bratři" řeknu a čekám co mi odpovědí. Tak co kam, kampak? Achjo mistře vrať se prosím už se vrať. pomylsim si a čekám co se bude dít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Pojď se mnou, myslím,ž e by bylo dobré, abych ti konečně dala alespoň nějaké odpovědi, kterýhc budu schopna." Počká, až se Kazana vydá za ní. I kdyby jste chtěli magicky či normálně poslouchat, nemáte šanci něco zaslechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Pojď se mnou, myslím,ž e by bylo dobré, abych ti konečně dala alespoň nějaké odpovědi, kterýhc budu schopna." Počká, až se Kazana vydá za ní. I kdyby jste chtěli magicky či normálně poslouchat, nemáte šanci něco zaslechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Pojď se mnou, myslím,ž e by bylo dobré, abych ti konečně dala alespoň nějaké odpovědi, kterýhc budu schopna." Počká, až se Kazana vydá za ní. I kdyby jste chtěli magicky či normálně poslouchat, nemáte šanci něco zaslechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Věnuje ti úsměv a vyčkává nejspíše další tvé otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Zamyslí se a poté přistoupí opět k tobě a podá ti stříbrný klíč. "Kdyby jste nevěděli co a kam, s tímhle se dostaneš do mého sídla,t am pro vás bude bezpečno za jakýhkoliv okolností." Kdžy se zmíníš o Kazaně trochu posmutní. "Ano vím to. Vše ji povím, vše co bdue v mích silách." Poté tě již konečně nehcá spát a vrátí se do chaty. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Hmm... Asi budeme muset spolupravcovat... Grr... Sevřu ruce v pěst. Uvědomuji si, že nemáme moc na vybranou. Naštvaně svěsím ruce podél těla. Chvíli se můžem chovat... "Rozumně..." Otočím se ke Xzarovi, začnu mluvit šeptem, nepotřebuji, aby nás slyšel někdo cizí... Pst... Heleď, teď hned mi řekni, v čem vynikáš, v čem jsi fakt dobrej. Pokusim se něco vymyslet. Nehodlám se nechat odvést jako krysa... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro No jsem takovej trošku kouzelnej. Něco malýho svedu vyčarovat. Stačí takhle? Tak rychle vymýšlej. Jojo.Ještě něco stihnu seslat. Tak koukej říct tvůj plán Sawerine. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Srdce v hrudi mi poskočí. Konečně to vypadá, že se něco dozvím a má přirozená zvědavost mě nenechává chladnou. Když nás Ewina zavře ve vedlejším pokoji pozoroně naslouchám jejím slovům. Vlastně mi toho až tak moc neprozradila, ale to že mne nepošle hned spát, ale vyčkává a to mi dodá naději, že se třeba ještě něco dozvím. Trochu se zamysím. Najednou mi připadá, že mám tolik otázek a nevím kde začít... "Madam, předem přijměte díky, mé že uvolila jste se otázky srdce mého zodpověděti." povím nejprve a postavím se jí čelem. Jsem tak trochu unavená a stále trochu v šoku z té událost s mágem a právě vzpomínka na něj mě přiměje se zeptat: "Otázek více jest. Příkladem třeba jest... To vy jste původcem byla myšlenkové zdi jež rozdělila spojení navázané mezi mnou a mágem? Slova jež ulpěla v mé paměti vám patřila?" zeptám se tázavě a přitom odložím své věci někam k oknu a do batohu zastrčím i pergameny, kam jsem si začala psát své zápisky. "Také pak... Jest Eorin tedy učetelkou mou ve zbrani a pohybu ve světě, jenž pohnul se tíhou věků. Mistr Valeniel učiti bude mne bylinkám a lektvarům... Tomuž ráda jsem neb, obě tyto dovednosti mé zdokonalovati nutné jest. Však přesto. Laboratoř potřebovati budu a Knihy otce mého. Všk i knihy z doby dnešní... A o jinou věc pak ýžádati musím, pakliže mám učiti se rychleji. Zda-li vaše moc tak velká jest, že směla byste navrátiti mi vzpomínek zašlých na světy jenž podobu spánku navštívila mysl a má a vše čemu jsem se naučila v nich..." požádám nakonec a opět se na Edwinu podívám. Vím že je to možná trochu troufalé. Mé srdce bije opřekot. Nevím co čekám. Je mi jasné že mi poví, ale tak nějak doufám, že mi konečně poví více, ež mi třeba uvolní mé vzpomínky a já si vzpomenu bna vše co jse zapoměla šokem z probuzení... |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro Ve chvíli, kdy se mi muž zasměje, se začnu stydět ještě o trochu víc. Že já vůbec něco řikala, měla bych se konečně odnaučit rychleji mluvit, než myslet. Má neopatrnost už mě přivedla do lecjaké šlamastyky. Jakmile se však zmíní o knize, zpozorním. Další vzdělání je přeci to, po čem tolik toužím. ,,Mohla jsem to čekat, je taky mágem...a nejspíš i hodně mocným. Kdo ví, zda přečetl každičký svazek uložený v jeho knihovně.", napadne mě. Nebýt toho, že ve mě vyvolává tak nepříjemný dojem, bych se ho nejspíš zeptala, zda by mě sám nemohl něco naučit. Ale to by asi bylo příliš snadné. ,,Byla bych vám opravdu vděčná..", špitnu. ,,Je toho ještě moc, co se musím naučit.", dodám po chvilce. ,,Snad tu knihu opravdu najde..." Kdyby se mě ale nezeptal na to, zda chci něco k jídlu, asi bych na svůj hlad dočista zapomněla. Samozřejmě mi opravdu dost vyhládlo! Poslední dny byly opravdu namáhavé. ,,Pokud vás to nebude příliš obtěžovat...", nadnesu. Mám teď pocit, že těch laskavostí chci až příliš a nepříjemně mě to s ním svazuje. ,,Ale měla bych si pak pospíšit, nic není zadarmo..." |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Víš, je to všechno děsně složité. Víš...do svéhopůvodního domova se nemůžeš vrátit, ne teď, ale mohu ti poskytnou jiný úkryt. Nyní jsi v bezpečí zde. Vím o tom,ž e budeš potřebovat laboratoř a různé knihy. Je spousta bytostí, které by tě rádi získali, už díky tvému původu. Tomu musíme především zabránit. Proto jsi nyní tady, ale ani zde nemůžete být dlouho. Brzy se bduete msuet vydat na cesty. Já...nevím jak dlouho budu moct zůstat s vámi. Mám plno práce a spousut neodkladných věcí. A k oné zdi, ano byla jsme to já. Dávejs i prosím na něj bacha. Nevímc o ej azč, ale mohl by ti ošklivě ublížit. Nepouštěj ho do své hlavy. Pokud to půjde, mohu it předat některé z mých znalostí v tomto oboru, le nemáme moc času." Pohlédne znovu na tebe a očekává další otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "DObrá tedy, nechámt ě chvíli odpočinout, jídlo ti donesou za chvilku. Tu knihu ti během dneška přinesu. Zítra ráno vyrazíš na cesty, tady máš nějaké peníze,dk yby jsi si chtěla něoc koupit. Pokud bdueš něco potřebovat, řekni si. A ejdno avrování, pokud půjdeš do města, změň svou podobu,s tráže tě stále hledají. Mrkne na tebe a poté vyjde ven z místnosti. Jaks e zdá, knihu ve skřni nenašel. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| Družina: Vystoupáte po schodehc nahoru a prvně zamíříte do menšího pokoje, dke by měl ležet zraněný chlapec. Pokoj je prozářený sluncem. Je tu teplo,a le ne takové horko jako dole. Čerstvý voňvý vzduch dává jasně najevo jaks e tu o něj staraj. Chlapec leží v posteli, kolem krku má široký obvaz a náplast. Ty jsou sice ještě trochu promáchané od krve, ale narozdíl od ěch starých, které zahlédnete na sotle, je to nic. Chlapec schytal řeznou ránu do krku. Díky tomus e tkaé bdue hodně špatně hojit, i když to vypadá lépe, avšak není schopen mluvit. Kdykoliv se o to pokusí, nevyjde z jeho otevřených úst ani hláska a zároveň se mu zkřiví tvář bolestí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Družina Klečíc u chlapcova lůžka promluvím k nwmu několik tichých konejšivých vět a přitom se lehce, téměř otcovsky, dotknu jeho tváře. Částečně proto, abych konejšení slovy podpořil i gestem a částečně také proto, abych se přesvědčil, zda se do rány nedostala infekce a mladík nemá horečku. Pomalu pak přiložím svou pravou ruku lehce na ránu, aniž bych se rány přímo dotýkal. V následném soustředění nemohu vnímat nicm než to, na co se soustředím a slova zvědavé mladé elfky mi tedy unikají. |
| |
| soukromá zpráva od Valen Andragorn pro Tedy ono všeobecně známé přívětivě namodralé, hojivé světlo, v oblasti mezi mou rukou a pacientovým zraněním. |
| |
| Družina Sleduji půlelfa jak léčí chlapce. To by mě zajímalo co je to zač a ten hobit také. Už by se mohl vrátit můj mistr abychom mohli odejít. pomyslím si a jsu se podívat k okénku jestli už můj mistr nejde. Pak se vrátím opět na křeslo. Posadím se a začnu upíjet čaj. Kam míří? Odkud jsou? Rozhodně jsou mi sympatyčtí a rozhodně půjdu s nimi. prolétne mi hlavou. |
| |
| Družina "Ou..." vykĺzlo mi, keď som zbadal toho malého chlapca. Bol som skutočne rád, že ho vôbec ešte vidím živého. S takou ranou na krku... Na chvíľu som dokonca aj zabudol na stratu darovaného noža. Bolo to veľmi nepríjemné. Hobbit sa snaží a príde nejaký hajzlík, ktorý ho oberie aj o to najcennejšie, čo mal. "Ešteže mi nevzali môj kameň. To by bol trpký koniec mojej snahy." pomyslel som si s istou úľavou. A nakoniec som sa obrátil na elfku. Vyzerala zamyslene. Koniec koncov, len tak sme jej vtrhli do domu. A bol to vlastne jej dom? "Kto tu vlastne býva? Či ste na celú vežu sama, milá slečna?" spýtal som sa jej s detsky nevinným výrazom, takým, aký len hobbit dokáže vykúzliť. |
| |
| soukromá zpráva od Sakkaku pro ,,Děkuji vám.", řeknu a skloním hlavu. ,,Za všechno.", dodám vzápětí s vděčností. Ale jsem pak i skoro ráda, že je rozhovor u konce. Odpočinek je teď přesně to, co potřebuji. ,,Tak už zítra...do té doby snad stihnu načerpat alespoň nějaké síly.", pomyslím si. ,,Nic jiného mi asi ani nezbyde. Ještě bych se měla zamyslet nad podobou, co na sebe vezmu.", napadne mě. Musí to být hlavně něco nenápadného. ,,Ještě štěstí, že v tom mám takovou praxi.", na rtech se mi při této myšlence na chvilku usadí úsměv, vzpomenu si na předešlá šťastná léta. Teď už se musím snažit sama, abych se měla dobře... |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro A dokázal bys, mlhu, dým, nebo já nevim co, třeba je oslepit, nebo... Nebo... Sakra... Prostě něco, abychom mohli proklouznout kolem nich... šeptám Xzarovi trochu nervózně první co mě napadne... Sakra, proč veškerá kouzla co umim jsou jen s mincema, nebo balíčkem karet... Grr... Pak se porozhlédnu po ostatních... Zašklebím se na ně... Dobře, kam nás chcete dovléct...? Vykřiknu nahlas první otázku, co mě napadne, abychom s Xzarem získali ještě nějaký čas... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Začínám si v hlavě dávat do kupy zaklínadla na neviditelnost. Prvně sesílám kouzlo na Sawerina a hned potom na sebe, abych se dalším zaříkávadlem zase nezviditelnil. Jakmile kouzlo sešlu, říkám si pro sebe. Vidí mě? Nebo nevidí. Zkusím se pohnout nějakým směrem. Nejbližším směrem k hospodě kde jsme měli původní sraz s onou ženou. Dám se opatrně na cestu kolem mužů abych se nikoho nedotkl, abych se nějak nezviditelnil... |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Když vidím jejich zmatené pohledy, jen se zamračím... Co se to děje? C´í tím lehké mravenčení v zádech... Ohlédnu se pio svém společníkovi. Nikde. Co se to stalo? Zabili mě? A kde je Xzar... Rukou instinktivně sáhnu po tesáku... Co to? Já... Já nejsem vidět... Ani moje věci... Zmateně se zatvářím a rozhlédnu kolem sebe... To... To je kouzlo? Jasně, tak Xzarovi se něco přece jen povedlo... Začnu se v duchu radovat. Že bych tomu hobitovi podřízl hrdlo...? Ne... To by nebylo čestné... Teď musím najít Xzara... Naposledy se rozhládnu, abych se ujistil, že mě opravdu nevidí... Ještě, že mám na sobě jen ty kusy kůže... Být z kovu, to by byl randál... A z veselou myslí se prosmýknu kolem vojáků... Hmm... A co teď... Jasně, uřvaná ženská... A zamířím směrem k hostinci... |
| |
| Družina: Valen se přiblíží k chlapci a ten na něj vrhne vystrašený pohled. Když se Valen pustí do léčení v chlapcových očí se jeví nevyslovitelný strach. Avšak Valen se tím nenechá odradit. Spatříte slabé modré světlo jež zahřeje vaše srdce. Rána na chlapcově krku se viditelně zlepší. V podstatě se zacelí, ale je vidět, že bude stačí prudší trhnutí hlavou a rána se může znovu rozšklebit. |
| |
| Družina: "Neboj se, chlapče. Mě se přece nemusíš bát. budečš zase v pořádku. O to se postarám." Promluvím konejšivě na vystrašeného mladíka. A vidouc, že rána se nezacelila a co víc....že při sebenepatrnějším pohybu hrozí opět otevřením, pokusím se trochu víc soustředit a dát do léčení trochu vlastní síly, nejen magii. Rychleji mě to vyčerpává......ale hodlám opravdu chlapce zachránit. Na čele mi při tom vyrazí trochu krůpějí potu. Hodil by se někdo, kdo by mi čelo otřel, ale momentálně nejsem schopen o to požádat. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec ti přinesou i jídlo. Hovězí pečeně a rýži. Když dojíš znovu se objeví mág a usměje se na tebe. "ukáži ti kde budeš spát. Ráno tě má žákyně vyvede ven a bude tam na tebe čekat kůň i se všemi potřebnými věcmi." Naznačí ti, aby si ho následovala Vyjde ven z místnosti. Z místnosti vedou točité schody směrem dolů. Když už máš pocit, že se ti hlava nemůže více točit, muž se staví u jedněch malých dveří. "přeji příjemnou noc, kdyby jsi cokoliv potřebovala, víš kde mě máš najít." Mrkne na tebe a zase zamíří po schodišti nahoru. Pokud vstoupíš do pokoje: Pokojík je menší než místnost nahoře a je čtvercový. Naproti tobě je okno jež vrhá do místnosti jen čerství vzduch a tmu noci. Napravo od tebe leží na sotle zapálený svícen se třemi svíčkami. Nalevo od tebe zase postel a vedle ní skříň. U stolu sotjí jedna dřevěná židle, jinak zde nic není. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Kleju si pro sebe. Přitisknu se co nejvíc ke zdi opatrně abych nežďuchl do některého z mužů. Abych se nezviditelnil. Pořád sleduju toho malýho hobita. Každý jeho pohyb. Přece to nebude nějakej kouzelník. Pořád sleduju zda se neobjeví jen ta nejmenší skulinka. Pořád připravený k útěku. |
| |
| Družina Chvíli jsem nevnímala co se děje, ale hned sem se vzpamatovala. "No v tuto chvíli jsem tu sama, ale jinak tu jsem se svým mistrem, který je momentálně ve městě, a já nevím kdy se vrátí" odpovím hobitovi. "Kam máte tedy namířeno? Ráda bych šla s vámi až se vrátí mistr, protože jistě se vám bude hodit někdo kdo je s ohněm téměř bratr." řeknu a vyčkávám na reakci. |
| |
| Družina: Chlapec se na Valena prosebně podívá, ale zdá se, že se trochu uklidnil. Znovu se opakuje to samé. Valen se soustředí a pak jen lze spatřit modravé světlo, jež má nejspíše chlapce vyléčit. I tak se to moc nepovede. Zůstane tenká jizva, jež rudě září, avšak zranění se zdá vcelku v pořádku. Chlapec se pokusí o jen o úsměv. V tu chvíli se ozve rána, jako by někdo shodil celou skříň. “Táre! Táre! Kde si? Rychle, potřebuji tvou pomoc!“ Ozve se hluboký hlas někoho, kdo nejspíše byl nahoře. Netrvá to dlouho a dovnitř vrazí postarší muž. Jeho oblečení dává jasně najevo, jakého je postavení. Jeho dlouhý světlé modrý čarodějný hábit je zdobený zlatou nití. Přes ramena má ledabyle připnutý cestovní plášť. Holou lebku celou pokrytou různými tetování a znaky. “Táre, potřebuji,a by jsi připravila pár věcí. Nějaký chlápek se ve městě pokoušel prodat pár magických předmětů a chci je prozkoumat, ale vyskytly se problémy a ta… Větu však nedořekne, protože si všimne ostatních. “CO yv tu děláte a kdo jste?“ |
| |
| Družina Rozběhnu se k mistrovi povím mu všechno co se stalo. "Ta co? Co se stalo? Ráda vám pomůžu" řeknu a čekám co s bude dít dál. Kdyby někam šel okamžitě se rozběhnu za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hobit se nepěkně usmívá a potom trochu pobledne. Jako by zkameněl. “Hoši nechte je jít.“ Znovu nasadí onen škleb a jeho služebníci chvíli váhají, nakonec se vška rozestoupí. Hobit hledí vašim směrem a vyčkává. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Netrvá to dlouho a Edwina vyjde ven a zavře za sebou dveře. Na všechny z vás se usměje i když její pohled se na chvíli zastaví na mágovi, poté vám jen popřeje dobrou noc a sama začne hledat ve své brašně. Nakonec vytáhne deku a usadí se u krbu. Noc strávíte v klidu, avšak ráno… Slunce teprve pomalu stoupá k obzoru, takže je zde ještě skoro tma, ale Edwina před krbem leží na zádech, ruce rozhozené do stran. Deka je odhozená stranou a její stříbrné oči jsou strnule upřené ke stropu. Její hruď se zdvihá a rychle zase klesá pod náporem nádechů, kterých stíhá nepočetně. Na jejím čele se objevili kapičky potu a z jejích očí pomalu stékají kapičky tekutého stříbra. Vypadá jako v tranzu a vůbec si vás nevšímá, možná ani neví, že tu jste. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Netrvá to dlouho a Edwina vyjde ven a zavře za sebou dveře. Na všechny z vás se usměje i když její pohled se na chvíli zastaví na mágovi, poté vám jen popřeje dobrou noc a sama začne hledat ve své brašně. Nakonec vytáhne deku a usadí se u krbu. Noc strávíte v klidu, avšak ráno… Slunce teprve pomalu stoupá k obzoru, takže je zde ještě skoro tma, ale Edwina před krbem leží na zádech, ruce rozhozené do stran. Deka je odhozená stranou a její stříbrné oči jsou strnule upřené ke stropu. Její hruď se zdvihá a rychle zase klesá pod náporem nádechů, kterých stíhá nepočetně. Na jejím čele se objevili kapičky potu a z jejích očí pomalu stékají kapičky tekutého stříbra. Vypadá jako v tranzu a vůbec si vás nevšímá, možná ani neví, že tu jste. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Netrvá to dlouho a Edwina vyjde ven a zavře za sebou dveře. Na všechny z vás se usměje i když její pohled se na chvíli zastaví na mágovi, poté vám jen popřeje dobrou noc a sama začne hledat ve své brašně. Nakonec vytáhne deku a usadí se u krbu. Noc strávíte v klidu, avšak ráno… Slunce teprve pomalu stoupá k obzoru, takže je zde ještě skoro tma, ale Edwina před krbem leží na zádech, ruce rozhozené do stran. Deka je odhozená stranou a její stříbrné oči jsou strnule upřené ke stropu. Její hruď se zdvihá a rychle zase klesá pod náporem nádechů, kterých stíhá nepočetně. Na jejím čele se objevili kapičky potu a z jejích očí pomalu stékají kapičky tekutého stříbra. Vypadá jako v tranzu a vůbec si vás nevšímá, možná ani neví, že tu jste. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Netrvá to dlouho a Edwina vyjde ven a zavře za sebou dveře. Na všechny z vás se usměje i když její pohled se na chvíli zastaví na mágovi, poté vám jen popřeje dobrou noc a sama začne hledat ve své brašně. Nakonec vytáhne deku a usadí se u krbu. Noc strávíte v klidu, avšak ráno… Slunce teprve pomalu stoupá k obzoru, takže je zde ještě skoro tma, ale Edwina před krbem leží na zádech, ruce rozhozené do stran. Deka je odhozená stranou a její stříbrné oči jsou strnule upřené ke stropu. Její hruď se zdvihá a rychle zase klesá pod náporem nádechů, kterých stíhá nepočetně. Na jejím čele se objevili kapičky potu a z jejích očí pomalu stékají kapičky tekutého stříbra. Vypadá jako v tranzu a vůbec si vás nevšímá, možná ani neví, že tu jste. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský si vás přestane všímat a i postavy v černém se brzy zvednou a odjedou kamsi. Trochu prudce za sebou přivřou dveře. Pak se však ozve podivný zvuk. Zvenku se ozve děsiví křik, při kterém normálním lidem vstávají vlasy hrůzou. Poté dupot a řev několika lidí, díky hluku jim však není rozumět. Následuje výstřel. Hostinský se jako kdyby zkameněl na místě zastaví. Vykulí oči a roztřesou se mu ruce. Přejede vás pohledem a poté sklouzne jím na dveře hostince. Netrvá to dlouho a hostinský se probere ze šoku. Rychle zamíří za pult a když se zase vynoří, v ruce drží kuši a vytáhne také pouzdro plné šipek. “Hajzl jeden hnusnej! Mě tu živnost ničit nebude.“ Odplivne si na zem a znovu se podívá ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský si vás přestane všímat a i postavy v černém se brzy zvednou a odjedou kamsi. Trochu prudce za sebou přivřou dveře. Pak se však ozve podivný zvuk. Zvenku se ozve děsiví křik, při kterém normálním lidem vstávají vlasy hrůzou. Poté dupot a řev několika lidí, díky hluku jim však není rozumět. Následuje výstřel. Hostinský se jako kdyby zkameněl na místě zastaví. Vykulí oči a roztřesou se mu ruce. Přejede vás pohledem a poté sklouzne jím na dveře hostince. Netrvá to dlouho a hostinský se probere ze šoku. Rychle zamíří za pult a když se zase vynoří, v ruce drží kuši a vytáhne také pouzdro plné šipek. “Hajzl jeden hnusnej! Mě tu živnost ničit nebude.“ Odplivne si na zem a znovu se podívá ke dveřím. |
| |
| Družina: Sice nejsem zcela spokojen s výsledkem léčení, dovedu to i lépe.......jenže ne u téměř oddělené hlavy od těla. Takhle bude ještě třeba přikládat chlapci na jizvu léčivé výhonky červeného břečťanu, než bude i ta zcela zhojena. A.......nevím proč, ale zřejmě mu zůstaly poškozené hlasivky. Nebo nu je možná odstranili. to jsem nezjišťoval. Vytvořit nový orgán beztak nedovedu. Nikdo to neumí. Pohladím chlapce po hlavě a konejšivě pronesu: "No vidíš, už je zase v še dobré. Nebo skoro dobré. Teď se pokus, chlapče, chvilku spát. Ztratil jsi hodně krve a hodně sil." A snažím se do toho konejšivého tónu opatrně vplést slabší uspávací kouzlo. Právě, když se zdá, že kouzlo zabralo a chlapec usíná, ozve se hluk a hlasitý hluboký hlas. Zdvihnu se od lůžka a krokem o mnoho rozvážnějším, než dívenčin radostný běh, ji tiše následuji. Mezitím už dívka vypráví svému mistrovi, je z něj na první pohled znát, kým je, co se zde v jeho nepřítomnosti událo. Cestou tedy sáhnu do kapsy v plášti a vylovím z něj královskou průvodní listinu. "Omlouvám, se, ctěný pane kolego, pokud jsme, já a můj hobití přítel, narušili svým příchodem klid vašeho domova. Mé jméno je Valen Andragorn. Cestujeme z pověření krále Jiříka II. za důležitým posláním do domu krále Jindřicha." Odpovím na mužovu otázku, zjevně mířenou na mě......a s lehkou úklonou, naznačenou pouze hlavou, neboť i já jsem si dobře vědom svého současného postavení mezi magiky, mu podávám průvodní listinu. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Setřu jednu z oněch slz a promnu ji mezi prsty. Začnu ji zkoumat, pohlédnu na ni všemi způsoby co znám. Pak pohlédnu na ženu na zemi. Přiložím ruku k jejímu čelu a též si ji důkladně prohlédnu. Zkusím zjistit, co se s ní děje, probouzet ji rozhodně zatím nebudu. Až potom se podívám, jak reagují ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Setřu jednu z oněch slz a promnu ji mezi prsty. Začnu ji zkoumat, pohlédnu na ni všemi způsoby co znám. Pak pohlédnu na ženu na zemi. Přiložím ruku k jejímu čelu a též si ji důkladně prohlédnu. Zkusím zjistit, co se s ní děje, probouzet ji rozhodně zatím nebudu. Až potom se podívám, jak reagují ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Setřu jednu z oněch slz a promnu ji mezi prsty. Začnu ji zkoumat, pohlédnu na ni všemi způsoby co znám. Pak pohlédnu na ženu na zemi. Přiložím ruku k jejímu čelu a též si ji důkladně prohlédnu. Zkusím zjistit, co se s ní děje, probouzet ji rozhodně zatím nebudu. Až potom se podívám, jak reagují ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Jen se usměji na hostinckého a pomalu a pokojně jí..Lidé začnou opouštět pohodlí a teplo tohoto hostince a já pomalu dopíjím svůj korbel piva když v om se ozve křik z venku. A za dveřmi co se zabouchnuli se rozpoutá jakási povyk a pak výstřel. šlehnu pohledem po rozklepaném hostinckém a ten zaleze za pult. Hmm dobrý no bezva.. Pak se k mému údivu vrátí s kuší. Hmm asi máš tusení co se tu děje tak co mě trošku uvéct do obrazu ? Jsem tu novej..pokud tě to nebude moc zdržovat. Povím hostinckýmu a z pochev vyndám dvě dýky a čekám co se dovím nebo co se bude dít.. Bude veselo!! |
| |
| Družina: Mág překvapeně zamrká a pohlédne na sovu žačku. Nakonec však převezme listinu od Valena a s mírným úšklebkem si ji přečte. Poté ji opět sroluje a podá Valenovi. “Vítejte tedy v mém domě. Rád bych se vám věnoval, ale bohužel mám několik neodkladných věcí.“ Kývne na vás a nakonec se ještě představí. “Omluvte mou nevychovanost. Mé jméno je Arnold.“ Napřáhne ruku směrem k Valenovi a poté i k malému hobitovi. “Víš Táre, jsou věci na které máš opravdu dost času. Musím pomoci jedné své dávné přítelkyni. Ty by jsi měla dále studovat a zkusit se podívat na ty věci co mám nahoře. Určitě bude co zkoumat a ten hlupák se to snažil prodat pod cenou, takový poklad.“ Zavrtí hlavou a rozhlédne se po místnosti. “Táre prosím, přichystej mi něco k zakousnutí a něco k pití, samozřejmě pohostit i naše hosty. Potřebuji se před tou cestou opět posilnit.“ Mávne rukou a nabídne tak všem místa. Při pohybu jeho ruky se objeví několik židlí a dokonce jeden stůl připoutá vaši pozornost, když se nenápadně připlíží a postaví mezi vás a mága. “Toho si nevšímejte, dělá to tak vždycky.“ Lehce se pousměje a trochu zvědavě a pečlivě si vás začne prohlížet. |
| |
| Družina Začnu připravovat něco k jídlu a k pití když jsem hotová přinesu to na stůl. "Mistře chtěla jsem se vás zeptat jestli bych mohla odejít s těmito muži až budou odcházet" řeknu s nadějí v hlase a čekám na reakci. Věci? Poklad? Nemohli by to býti ty věci co hledají? Možná jo. pomyslim si a usrkávám ze svého čaje. Pak si začnu pohrávat s plamínkem, který sem si vytvořila na ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se na tebe podívá trochu naštvaným pohledem. “Co by se asi mělo dít? Zase je to tady! Ta potvora vtrhla nejspíše do vesnice, můžeš se jít přece sám podívat ne,“ Lehce přivře oči, když se zamračí a čelo mu zvrásní několik hlubokých čar. Řev venku neutichá, stále se překřikují muži, dusot kolem dveří svědčí o svém… Pokud vyjdeš ven: Jakmile otevřeš dveře a vyjdeš ven, vrazíš do nějakého mladíka probíhajícího kolem. Ten jakmile má možnost, se postaví na nohy a peláší pryč, co mu nohy stačí. Před tebou vidíš několik skupinek postarších mužů, ale i mladíků. Všichni mají v ruce nějakou zbraň. Vidíš několik chlapů s kuší, vidlemi, kopími a dalšími a dalšími zbraněmi, které lze vůbec zde sehnat. Vyděšený křik, který si slyšel uvnitř hostince je pryč. Křik, který slyšíš nyní, je jen dohadování chlapů. Každá skupinka zamíří na jinou stranu. Nejspíše chtějí osadu prohledat. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se na tebe podívá trochu naštvaným pohledem. “Co by se asi mělo dít? Zase je to tady! Ta potvora vtrhla nejspíše do vesnice, můžeš se jít přece sám podívat ne,“ Lehce přivře oči, když se zamračí a čelo mu zvrásní několik hlubokých čar. Řev venku neutichá, stále se překřikují muži, dusot kolem dveří svědčí o svém… Pokud vyjdeš ven: Jakmile otevřeš dveře a vyjdeš ven, vrazíš do nějakého mladíka probíhajícího kolem. Ten jakmile má možnost, se postaví na nohy a peláší pryč, co mu nohy stačí. Před tebou vidíš několik skupinek postarších mužů, ale i mladíků. Všichni mají v ruce nějakou zbraň. Vidíš několik chlapů s kuší, vidlemi, kopími a dalšími a dalšími zbraněmi, které lze vůbec zde sehnat. Vyděšený křik, který si slyšel uvnitř hostince je pryč. Křik, který slyšíš nyní, je jen dohadování chlapů. Každá skupinka zamíří na jinou stranu. Nejspíše chtějí osadu prohledat. |
| |
| Družina Jemne som sa uklonil novopríchodziemu kúzelníkovi a trochu zdvorilo som si kýchol. Kto vie, či pozná kúzlo, ktoré lieči nádchu... "Ja som ten Nohoruka. Hobbit. Možno ste o mne počuli." predstavil som sa s nádejou, no v tunajších končinách som bol zdá sa že ešte dosť neznámy. Niekedy to nebolo na škodu veci... Samozrejme, prejavil som trochu záujmu aj o privezené zboží, stôl bol skúr pomôckou ako prekážkou. Čo ak tam nájdem svoju dýku? |
| |
| Družina: Nechám pýna domu pečlivě si pročíst listinu a pak si ji vezmu zpět a opět ji pečlivě uschovám v tajné kapse v plášti. S úsměvem a s povděkem přijmu přičarované posezení i příslib možného pohoštění. Vždyť jsme od včerejšího večera nic pořádného nejedli. Nechám jestě Nohoruku, aby se představil, ale když se hodlá vrhnout po věcech, které si pán domu přinesl s sebou, přesto že mezi nimi tuším a hlavně vycítím svou hůl, jemně svého druha zadržím. "Děkuji za laskavé přivítání ve vašem, mistře Arnolde. I za nabídku posezení a případné krmě. Jen si nejsem jist, zda jsme pohostinnosti tohoto domu již nezneužívali příliš dlouho. Promluvím ne k hobitovi ale. se zdvořilou úctou, k našemu hostiteli. "Jen.....pokud by to nebyla ode mne přílišná troufalost.....směl bych si, samozřejmě za vaší přítomnosti, prohlédnout ty magické předměty, o kterých jste se zmínil. Já a můj společník Nohoruka jsme totiž byli nedávno v lese okradeni. A.....každý z nás postrádá jistou, jemu drahou, magickou věc." |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Když Mellind promne slzu mezi prsty, je t jako když tuhne vosk. Na prstech se ti vytvoří stříbřitý povlak. (Pokryje se tenoučkou vrstvou čistého stříbra.) Jakmile sesbíráš několik slz, je zajímavé, že zůstávají v tekutém stavu. Žena vůbec nereaguje ani na dotyky. Hodnou chvíli leží a vytřeštěně zírá do stropu. Z jejích očí přestanou téct stříbřité slzy a ona sebou několikrát prudce škubne. Pak najednou zamrká a její oči získají opět zelenou barvu. Hodnou chvíli trvá než se jen posadí, ale i tak vypadá dosti vyděšeně. Její pohled není pevný a jasný, ukazuje na zmatek, který nejspíše prožívá. Podívá se na Mellinda a v jeho rukou spatří lahvičku se stříbrnou kapalinou. Trochu s e zamračí, ale neřekne ani slovo. Rychle vstane a připevní si na záda opět sovu brašnu. Podívá se na Valeniela. “Postarej se o Kazanu, ale Eorin má hlavní slovo, tak ji nedráždi. Ještě se snad uvidíme, musím jít.“ Pohlédne naposledy i na Mellinda a aniž by počkala na vaše reakce, vyběhla ven a ztratila se mezi stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Když Mellind promne slzu mezi prsty, je t jako když tuhne vosk. Na prstech se ti vytvoří stříbřitý povlak. (Pokryje se tenoučkou vrstvou čistého stříbra.) Jakmile sesbíráš několik slz, je zajímavé, že zůstávají v tekutém stavu. Žena vůbec nereaguje ani na dotyky. Hodnou chvíli leží a vytřeštěně zírá do stropu. Z jejích očí přestanou téct stříbřité slzy a ona sebou několikrát prudce škubne. Pak najednou zamrká a její oči získají opět zelenou barvu. Hodnou chvíli trvá než se jen posadí, ale i tak vypadá dosti vyděšeně. Její pohled není pevný a jasný, ukazuje na zmatek, který nejspíše prožívá. Podívá se na Mellinda a v jeho rukou spatří lahvičku se stříbrnou kapalinou. Trochu s e zamračí, ale neřekne ani slovo. Rychle vstane a připevní si na záda opět sovu brašnu. Podívá se na Valeniela. “Postarej se o Kazanu, ale Eorin má hlavní slovo, tak ji nedráždi. Ještě se snad uvidíme, musím jít.“ Pohlédne naposledy i na Mellinda a aniž by počkala na vaše reakce, vyběhla ven a ztratila se mezi stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Když Mellind promne slzu mezi prsty, je t jako když tuhne vosk. Na prstech se ti vytvoří stříbřitý povlak. (Pokryje se tenoučkou vrstvou čistého stříbra.) Jakmile sesbíráš několik slz, je zajímavé, že zůstávají v tekutém stavu. Žena vůbec nereaguje ani na dotyky. Hodnou chvíli leží a vytřeštěně zírá do stropu. Z jejích očí přestanou téct stříbřité slzy a ona sebou několikrát prudce škubne. Pak najednou zamrká a její oči získají opět zelenou barvu. Hodnou chvíli trvá než se jen posadí, ale i tak vypadá dosti vyděšeně. Její pohled není pevný a jasný, ukazuje na zmatek, který nejspíše prožívá. Podívá se na Mellinda a v jeho rukou spatří lahvičku se stříbrnou kapalinou. Trochu s e zamračí, ale neřekne ani slovo. Rychle vstane a připevní si na záda opět sovu brašnu. Podívá se na Valeniela. “Postarej se o Kazanu, ale Eorin má hlavní slovo, tak ji nedráždi. Ještě se snad uvidíme, musím jít.“ Pohlédne naposledy i na Mellinda a aniž by počkala na vaše reakce, vyběhla ven a ztratila se mezi stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Když Mellind promne slzu mezi prsty, je t jako když tuhne vosk. Na prstech se ti vytvoří stříbřitý povlak. (Pokryje se tenoučkou vrstvou čistého stříbra.) Jakmile sesbíráš několik slz, je zajímavé, že zůstávají v tekutém stavu. Žena vůbec nereaguje ani na dotyky. Hodnou chvíli leží a vytřeštěně zírá do stropu. Z jejích očí přestanou téct stříbřité slzy a ona sebou několikrát prudce škubne. Pak najednou zamrká a její oči získají opět zelenou barvu. Hodnou chvíli trvá než se jen posadí, ale i tak vypadá dosti vyděšeně. Její pohled není pevný a jasný, ukazuje na zmatek, který nejspíše prožívá. Podívá se na Mellinda a v jeho rukou spatří lahvičku se stříbrnou kapalinou. Trochu s e zamračí, ale neřekne ani slovo. Rychle vstane a připevní si na záda opět sovu brašnu. Podívá se na Valeniela. “Postarej se o Kazanu, ale Eorin má hlavní slovo, tak ji nedráždi. Ještě se snad uvidíme, musím jít.“ Pohlédne naposledy i na Mellinda a aniž by počkala na vaše reakce, vyběhla ven a ztratila se mezi stromy. |
| |
| Ve věži: Mág si vás bedlivě prohlíží. “Ty věci mám uschované nahoře. To je mi líto,ž e vás okradli, ale s tím vám opravdu nepomohu. Ty věci…raději zatím ne. Můžou být nebezpečné a musím je nejdříve prozkoumat.“ Odmítne slušně vaši žádost a pousměje se na Táre. “Pokud mi řeknete, kam to bude. Možná se delší dobu zdržím u přítelkyně, takže by jsi tu byla stejně sama a je na čase, abys s e vydala na cesty, ale nezapomínej co jsem tě naučil.“ S prvními slovy se otočí i k ostatním. Jakmile se opět otočí k Táre, v jeho očích je vidět trochu smutek, ale také láska a něha…takhle se chová snad jen matka ke svému dítěti. Když se konečně před vámi objeví jídlo, které Táre narychlo připravila (Táre možná napsat co si vůbec ukuchtila), dojde pro láhev dobrého červeného vína a každému z vás nelije. Poté se mlčky pustí do jídla. |
| |
| Ve věži Trochu posmutním. Skýtala se mi zde naděje, že získám zpět i svou hůl, ale asi mi není souzeno se sní shledat. Pak se mi ale náhle zjeví střípeček naděje. M "Dobrá, když ne, pak tedy ne. Vy jste zde pánem domu. Máte tedy právo mou žádost odmítnout. Dovolte však, abych směl, jen zkusmo, krátkou magickou formulí přivolat předmět mě drahý a mě náležející. Je-li mezi těmi věcmi, zjeví se a já vám budu neskonale vděčen za jeho záchranu z rukou nepovolaných." |
| |
| Družina Jídlo, které jsem připravila jsou jen obložené chleby. Ohýnek, se kterým si hraju na ruce zvětším a stále si s ním hraju. S ohněm je zábava. Dá se s nim dělat plno věcí. po chvíli ohýnek uhasnu. Jdu k mistrovi a vlepim mu polibek na tvář za to, že mi dovolil jít s nimi. "Jdu se podívat na ty věci" řeknu a odběhnu nahoru kde ty věci jsou. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec jste byli oba propuštěni a vydali se zpět k hostinci. Ačkoliv se vám podařilo utécy, tentokráte by jste si měli dávat pozor kudy půjdete. Nakonec se však vymotáte z bludiště ulic a uličke a zůstanete stát před hostincem. Neváháte se vydat dozadu, jelikož žena yb tu na vás měla již dávno čekat. Jak jste ais tušili, již tam byla, ale vypadala jinak. Ačkoliv světlo přicházející z oken hostince nedává dostatek možností, vidíte, že máš na tváři velkou bouli a již dostatečně tmavého monokla. Trochu vyděšeně se rozhlíží a kdžy vás uslyší, prudce sebou škubne a vyděšeně se k vám otočí. Pak vás ale rozpozná a rozeběhne se k vám. "Pomozte mi rposím..nemohu tu dlouho být..manžels e zlobí..prosím anjděte ho!" |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec jste byli oba propuštěni a vydali se zpět k hostinci. Ačkoliv se vám podařilo utécy, tentokráte by jste si měli dávat pozor kudy půjdete. Nakonec se však vymotáte z bludiště ulic a uličke a zůstanete stát před hostincem. Neváháte se vydat dozadu, jelikož žena yb tu na vás měla již dávno čekat. Jak jste ais tušili, již tam byla, ale vypadala jinak. Ačkoliv světlo přicházející z oken hostince nedává dostatek možností, vidíte, že máš na tváři velkou bouli a již dostatečně tmavého monokla. Trochu vyděšeně se rozhlíží a kdžy vás uslyší, prudce sebou škubne a vyděšeně se k vám otočí. Pak vás ale rozpozná a rozeběhne se k vám. "Pomozte mi rposím..nemohu tu dlouho být..manžels e zlobí..prosím anjděte ho!" |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro "Odpustvši mi, paní... Nebylo tužbou mojí dotknouti se vaší hrdosti. Však předzvěst cesty ve vašich slovech jest jako trn v srdci mém..." vypovím a svěsím hlavu. "Znalosti jež vašimi jsou, přijmouti budu ráda, však jediná z otázek mých ještě nezodpovězena zůstávivší... Zda dokázati mohla byste v mysli mé nastoliti řád a vrátiti na místo své vzpomínky na svéty vzdálené." zeptám se ještě. hlas se mi třese, jako bych tušila že žádám že celé tohle mé chování je jaksi nepatřičné. vím že se musím naučit přijímat věci takové jaké jsou, že čas je jedna z nejsilnějších mocností a obelstíti jej se může vymstít samotnému tvůrci. Bojím se každého dalšího dne, leč musím počkat až jak Edwina odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na hostinského a usměji se. Stáhnu si kápi do čela a vydám se ke dveřím. Hmm tohle bude těší než to vypadá. Povzdechnu si a prudce otevřu dveře a vyrazím ven z hostince. Skoro ve dveřích vrazím do jakého si mladíka ten se po krátké chvíli zvedne a potom co se na mě podívá peláší jako o život pryč, div se nepřerazí, jak pospíchá, jako bych měl mor. Pousměji se a vydám se k odvážnější skupince vesničanů co vypadájí, že jdou na nějakej lov nebo, že se alespoň hodlejí bránit, něčemu z čeho mají dost velký strach. Pohledem přejdu jejich zbraně kuše, vidle, kopí… Podívám se směrem jím odcházejí ozbrojení vesničané a zamířím jiným, směrem, kterým nešli. Pokud bych se chtěl schovat a vyrážel na lov, lup, važdu..neopouštěl bych město, jen bych se zahrabal, a čekal. Přemýšlím zatím co mé nohy vycvičené léty zlodějny neslyšně jdou vesnicí. Mé oči těkají po temných zákoutích, a smysli napnuté a hledají náznak nebezpečí. Dýky už nemám v rukách, ale jsem připraven je tasit, když budu muset. A tak já muž v černém, zloděj pomalu a beze spěchu procházím vesnicí a hledá… Hledám, ale vlastně nevím co chci najít. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Klídek... Uklidni se... Nemůžeme ti pomoci, když nám neřekneš víc... Zmateně se podívám na Xzara, co si on o tom myslí. Proč s tím tvůj manžel nesouhlasí... A sakra proč tu jsou všichni tak divný...? Prošel jsem uŽ pěknou řádku měst, ale žádné se tomuhle ani zdaleka nepodobalo... Klidně ženě pohlédnu do očí a pomalu jí položím ruku na rameno... Uděláme co budeme moci... Ale musíš nám říct víc... Nechápeme nic z toho co se tu děje... A to nemluvím o jistých nepříjemnostech po cestě... Opět tázavě odvrátím pohled ke svému společníkovi. Nejsem si jistý, co všechno té ženě můžeme říct... |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ona svěří tu mladou dívku do péče druida? Co ten ví o magii? Co teď? Mohl bych ji učit? A naučit se něco od ní? Něco jistě ví. Ale ta dračice, ta může vědět mnohem více. Těžká volba. Zhluboka se nadechnu, pohlédnu na tekuté stříbro ve flakonku a velmi jemně se usměji. Možná, že ne až tak těžká. Ponořím svou mysl do toho tekutého stříbra. Nebudu se s ním slučovat, jen budu sledovat jeho vazbu na dračici. Půjdu po ní, a budu tak sledovat tu, jež slzy prolila. V chatrči budu jen tiše sedět, naslouchat tomu, co řeknou přítomní, soustředit se ale budu na dračici. Půjdu přes podstatu stříbrných slz, dračice mne tak nebude moci napadnout, napadla by i sama sebe. Budu se skrývat těsně vedle ní, budu se maskovat jako jen další vazba k jejím slzám. Nahlédnu na auru dračice. Prozkoumám ji a zkusím pochopit, co se tu v chatrči stalo. Ze cviku a také pro přípravu rovnou odlehčím své tělo - připravím jej na průchod hvězdnou(asteráciovou) sférou, na přímou teleportaci k dračici. To však budou pouhé přípravy, nikdy jsem nic podobného nezkoušel a pokud nebudu muset, radši to nechám na později. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Promluím klidným hlasem k ženě. A že je tohle město celý divný, to je pravda. Na chvilku se odmlčím a poslouchám jak Sawerin mluí k ženě. Nemusíš tu být dlouho, stačí pět minut a nikdo se zlobit nebude. K manželovi se vrátíš brzy a my se dozvíme něco o klukovi. Jak vypadá, kdy zmizel, kde... Jen se trošku uklidni a něco málo nám o tom řekni. |
| |
| Ve věži – družina: Táre vlepí mágovi pusu na tvář a on se na ni usměje a hodnou chvíli sleduje dveře, jimiž ona odešla. Poté se otočí opět k Valenovi a úsměv mu zmizí z tváře. Jeho oči však zůstávají klidné. “Mrzí mne co vás potkalo v lese, ale bohužel i kdyby ty věci dříve patřily vám, nyní patří mne a jsou velice důležité pro můj výzkum. Tím pádem vám nemohu dovolit si je odnést.“ Zavrtí hlavou a nespouští vás z očí. “Vaše kouzlo by zde nemělo fungovat. Proti tomuto je mé sídlo zabezpečeno. TO víte, uprostřed lesa se najde spoustu bytostí.“ Pokrčí rameny a konečně dojí. Táre: Vyběhneš pár schodů nahoru a otevřeš tiše dveře do mistrovi pracovny. Delší dobu tu již nikdo nebyl, avšak i tak je zde čisto. Na dřevěné desce stolu leží dva balíčky. Jeden podlouhlí a druhý o hodně kratší. Oba jsou zabaleny v obyčejný kus látky. Pokud je rozbalíš najdeš (jak si nejspíše očekávala) hůl, jež by seděla popisu Valena a dýku. Dýka však vypadá jinak než obyčejné, které si vídala u některých lidí. Její rukojeť je zdobena různými znaky a čepel nemá jediný kaz. Je vidět,ž e jistě nebyla používaná k věcem k jakým slouží takovéto zbraně. |
| |
| Vo veži Zatváril som sa sklamane. Ľahko získal, ľahko stratil, tak sa vraví. "To je skutočne škoda, pretože tú dýku som dostal... Vlastne ani neviem od koho. Taká zvláštna a tajomná pani to bola. Ale ak ju potrebujete na výzkum... No, dúfam, že tým dobre poslúžite celému ľudstvu." povedal som sklesle. To stretnutie možno bolo nejaké riadenie osudu, možno som mal s tou dýkou vykonať niečo veľké. Zabiť draka... No, to vzhľadom k veľkosti dýky asi nie, ale čo čokoľvek iné. A teraz som ju takto stratil. Naveky. A okrem toho, bolo by príliš trúfalé dúfať, že medzi tými predmetmi bude práve moja dýka... "Tak čo Valen, kedy plánuješ vyraziť? Chcem to mať už konečne všetko za sebou." povedal som posmutnele. a pohladil batoh na chrbte. Už sa konečne musím toho prekliateho balvanu zbaviť, ak teda nerobí nič neobyčajné... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Edwina se na tebe usměje. “Víš pořádek v tvé hlavě…možná je to ještě trochu tím nápojem. Uvidíš, že se to srovná. Bude to všechno těžké, ale zvládneš to.“ Posmutněle se usměje. “Drž se Eorin, ta ti pomůže. Ale pozor na toho mága. Vůbec se mi nelíbí co dělá. Mohl by ti ošklivě ublížit. Možná mu křivdím, ale dle mě něco chystá. Možná budu nucena brzy odejít. Postarat se o svůj domov, ale určitě se zase brzy vrátím.“ Slabě se usměje. “Teď už spi, potřebuješ spánek, aby si tvé tělo zvykle. Přeci jen to není lehké po takové době zase žít normálně.“ Nakonec se zvedne a tiše za sebou zavře dveře….. MH:Reaguj už i na ráno;-) |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Plížíš se vesnicí. Málo kdy na někoho narazíš, i když někoho potkáš, většinou si tě nevšímá, místo toho jde dál a trochu nejistě se ohlíží přes rameno, jako by se mohlo stát,ž e se za ním plíží nějaký nebezpečný stín. Je to zvláštní, ale hodnou dobu nic nenacházíš. Po hodné chvíli se situace kolem uklidní. Vesničané se vrací s prázdnýma rukama. Vypadá to, že tentokráte byl útok odražen bez oběti. Lidé se vracejí za sovu rodinou a slunce se chystá pomalu k západu. Strávil si tu několik hodin. Brzy zůstaneš venku sám….kráčíš stále dál. Jako neblahé tušení tě za krkem začne mrazit….pak spatříš postavu. Je celá zahalena v černý plášť pošitý stříbrnou nití. Je to mladý muž, ačkoliv jeho tvář zdobí dlouhá jizva. Vlasy má vyholené a na hlavě vytetovaný nějaký znak. Sleduje tě bedlivým pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Zvednu se, zahledím se na lahvičku ve své ruce a pak zpět na Eorin. "Tohle? To není nic důležitého, jen malý bezvýznamný detail.", řeknu klidně a lahvičku schovám do své potrhané róby. Nesnažím se ji schovat ani rychle ani nenápadně, nehodlám nic maskovat. "Jsou tu důležitější věci. Ta žena v bílem, jmenovitě. Je třeba zjistit, kde je a co se s ní děje. Tuším, že její zdraví je v ohrožení., mluvím k Eorin pomalu a tiše. Narovnám svá záda, rozhlédnu se po chatrči a zadívám se na Kazanu. Pak zpět na Eorin. "A také je důležité, co se bude dít s touto dívkou. Má potenciál a je pro ni nebezpečné, když jej teď nebude rozvíjet.", řeknu k Eorin a nechám ticho, aby podtrhlo má slova. Chvíli hledím jen tak do prázdna, široce otevírám oči. Pak opět zaostřím a pohlednu na Kazanu a dále na Eorin. "Tak mne napadá, netušíte, kam naše přítelkyně v bílem odběhla? Nebo co se s ní snad děje? Nepotkala jste ji náhodou venku?" Stále hledím na Eorin, oči vůbec nemhouřím, stále mluvím klidným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Zvednu se, zahledím se na lahvičku ve své ruce a pak zpět na Eorin. "Tohle? To není nic důležitého, jen malý bezvýznamný detail.", řeknu klidně a lahvičku schovám do své potrhané róby. Nesnažím se ji schovat ani rychle ani nenápadně, nehodlám nic maskovat. "Jsou tu důležitější věci. Ta žena v bílem, jmenovitě. Je třeba zjistit, kde je a co se s ní děje. Tuším, že její zdraví je v ohrožení., mluvím k Eorin pomalu a tiše. Narovnám svá záda, rozhlédnu se po chatrči a zadívám se na Kazanu. Pak zpět na Eorin. "A také je důležité, co se bude dít s touto dívkou. Má potenciál a je pro ni nebezpečné, když jej teď nebude rozvíjet.", řeknu k Eorin a nechám ticho, aby podtrhlo má slova. Chvíli hledím jen tak do prázdna, široce otevírám oči. Pak opět zaostřím a pohlednu na Kazanu a dále na Eorin. "Tak mne napadá, netušíte, kam naše přítelkyně v bílem odběhla? Nebo co se s ní snad děje? Nepotkala jste ji náhodou venku?" Stále hledím na Eorin, oči vůbec nemhouřím, stále mluvím klidným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena k vám zvedne prosebně oči. “Malý kluk, blonďaté vlasy nosí zásadně svázané černou kůží. Měl by být oblečen v prostý šat. Nevím co si tma sám počne. Je ještě tak mladý, neumí se o sebe ani sám postarat. Je v tom lese. Prý ho tma někdo viděl mířit. Ale všichni co se tma vydali, se nevrátili. Proto o tom tady nikdo nechce slyšet. Navíc je princezna nemocná a jak se zdá, není dobrovolníků, aby se vydali hledat jediný lék. Prý odsud vyrazila nějaká skupina, není to tak dávno, ale dle mě to jsou lži, nikoho takového jsme neviděla, i když tu byl nějaký pulčík.“ Rychle setře své slzy a znovu se začne nervózně rozhlížet. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena k vám zvedne prosebně oči. “Malý kluk, blonďaté vlasy nosí zásadně svázané černou kůží. Měl by být oblečen v prostý šat. Nevím co si tma sám počne. Je ještě tak mladý, neumí se o sebe ani sám postarat. Je v tom lese. Prý ho tma někdo viděl mířit. Ale všichni co se tma vydali, se nevrátili. Proto o tom tady nikdo nechce slyšet. Navíc je princezna nemocná a jak se zdá, není dobrovolníků, aby se vydali hledat jediný lék. Prý odsud vyrazila nějaká skupina, není to tak dávno, ale dle mě to jsou lži, nikoho takového jsme neviděla, i když tu byl nějaký pulčík.“ Rychle setře své slzy a znovu se začne nervózně rozhlížet. |
| |
| Ve věži Kupodivu i po této odpovědi zůstávám klidný. "Pak tedy doufám, že vám má hůl dobře poslouží coby oběkt výzkumu, jak řekl můj společník, poslouží dobré věci a nebude během výzkumu znična či poškozena. Odhlédnu-li totiž od její hodnoty pr mou osobu, coby předmětu darovaného nebo spíše zděděného po velmi vzácném příteli a částečně pietního, je to poměrně unikátní umělecké dílo. Umělecké dílo již nenapodobitelné. Proto bych byl rád, je-li po skončení vašeho výzkumu reálná možnost, že hůl získám zpět, aby byla neporušena." Možná jsem tak řekl mistru Arnoldovi více, než bych měl, ale mám rád ve věcech jasno a jsem zvyklý jednat na rovinu. Nicméně zdá se, že se i já chystám k odchodu. "Děkujeme za milou pohostinnost a možnost usušit se zde a získat zpět alespoň koně a ostatní své věci. Za péči o koně, o mého učedníka a za úschovu věcí, samozřejmě, rád zaplatím. Za nás oba. Ale déle už by nebylo vhodné zneužívat pohostinnosti tohoto domu. Pojďme příteli. Je před námi ještě daleká cesta. A slečna Táre se také již nemůže dočkat cesty s námi." Ne, poravdu v tom není ironie. Pouze zdvořilost. Vždyť přece není nutné souhlasit s počínáním hostitele, abychom k němu mohli být slušní a zdvořile poděkovat. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Konečně otevřu oči. Nevyspala jsem se příliš dobře, ale vše je tak nějak... Vzdálené... Edwina už zde není a tak se obléknu. Chvíli přemýšlím co si obléci, ale nakonce se usmyslím, že Edwinu poslechnu a znovu si obléknu ony nepohodlné kožené kalhoty, halenku i vesku. Dělá mi to problém. Nevím pořádně jak se to zavazuje, ale nakonec se mi podaří správně umístit jak kalhoty, tak zavázat vestu a pak už mi jen zbvývá vyjít z pokoje. Vejdu do místnosti vedle a tam uvidím Eorin, která se právě vrací a mága. Ještě jsem rozespalá, ale pohled na Mága mě okamžitě probere k ostražitosti. Když pak k eorin mluví a je z jeho slov jasně znát, že mluví o mě něco ve mě se trochu ohradí. "Jest pravdou, mágu ctěný, že mladší než duše vaše jsem v mnohém, přesto však starší než představivši si umí vaše mysl. Proč jednati se mnou přes prostředníka, jež mou přítelkyní má se státi, jak Edweina říkati a doufati? O učení mé, obavy nemějte, věci důležitější nyní jsou a já učiti se budu řádně, neb má cesta jest důležitou a mé poslání velkým!" ohradím se a pak teprve si uvědomím, že jsem možná prozradila příliš a že také mluvil o tom, že zde Edwina není. "Paní Edwina odejivši? Ona nerozoučiti se s námi? Tak brzy již volal ji domov její?" otočím se na Eorin a hlas se mi nepatrně zatřese. V mých očích září dychtivá zvědavost. Cítím že mám hlad. Rozhlédnu se po místnosti, jako vytržena z kontekstu věcí hladovící po čwemkoliv přistoupím k plotně, abych se podívala zda nezbylo ze včerejšího večera ještě trochu té polévky. "Kde jest pan Valeniel?" zeptám se ještěeorinnakukujíc pod pklici hrnce. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Konečně otevřu oči. Nevyspala jsem se příliš dobře, ale vše je tak nějak... Vzdálené... Edwina už zde není a tak se obléknu. Chvíli přemýšlím co si obléci, ale nakonce se usmyslím, že Edwinu poslechnu a znovu si obléknu ony nepohodlné kožené kalhoty, halenku i vesku. Dělá mi to problém. Nevím pořádně jak se to zavazuje, ale nakonec se mi podaří správně umístit jak kalhoty, tak zavázat vestu a pak už mi jen zbvývá vyjít z pokoje. Vejdu do místnosti vedle a tam uvidím Eorin, která se právě vrací a mága. Ještě jsem rozespalá, ale pohled na Mága mě okamžitě probere k ostražitosti. Když pak k eorin mluví a je z jeho slov jasně znát, že mluví o mě něco ve mě se trochu ohradí. "Jest pravdou, mágu ctěný, že mladší než duše vaše jsem v mnohém, přesto však starší než představivši si umí vaše mysl. Proč jednati se mnou přes prostředníka, jež mou přítelkyní má se státi, jak Edweina říkati a doufati? O učení mé, obavy nemějte, věci důležitější nyní jsou a já učiti se budu řádně, neb má cesta jest důležitou a mé poslání velkým!" ohradím se a pak teprve si uvědomím, že jsem možná prozradila příliš a že také mluvil o tom, že zde Edwina není. "Paní Edwina odejivši? Ona nerozoučiti se s námi? Tak brzy již volal ji domov její?" otočím se na Eorin a hlas se mi nepatrně zatřese. V mých očích září dychtivá zvědavost. Cítím že mám hlad. Rozhlédnu se po místnosti, jako vytržena z kontekstu věcí hladovící po čwemkoliv přistoupím k plotně, abych se podívala zda nezbylo ze včerejšího večera ještě trochu té polévky. "Kde jest pan Valeniel?" zeptám se ještěeorinnakukujíc pod pklici hrnce. |
| |
| Ve věži: Arnold se jen usměje. “jistě že nebude poškozena. Ano všiml jsem si, ž eje to úplné mistrovské dílo a mohu vám slíbit jen jedno.“ Na okamžik se odmlčí, vstane a rozhlédne se po vás všech. “Pokud jsou ty věci vašim opravdovým majetkem, dostanete je zpět. Budete však jejich vlastnictví muset dokázat. Teprve poté vám je budu moci vydat. Tak či tak, své ukradené věci dostanete zpět.“ Když se s ním rozloučíte, postupně vám každému podá ruku. Nakonec se ještě otočí na Táre. “Připrav našim hostům a samozřejmě i sobě na cestu vše co si budou přát. V mé pracovně najdeš v té malé truhličce ve skříni nějaké peníze. Jídla i vody je zde dost. Pokud budete potřebovat, najde se tu i nějaké další vybavení na cesty a samozřejmě nějaké zbraně.“ Usměje se a znovu kývne na rozloučení. Ve dveřích se však ještě zasekne. “O toho chlapce se nebojte. Bude v pořádku, jen má asi poškozené hlasivky. U něj v pokoji by měly být nějaké léčivé prostředky, tak je vezměte sebou a přeji hodně štěstí.“ S tím vyjde ze dveří a zavře je za sebou. Dle zvuků stoupá po schodech, až se ozve další bouchnutí dveří… |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Ve vesnici Snad celé hodiny se procházím vesnicí a bez úspěchu, bez jediné stopy po tom koho hledám. Ani vlastně nevím koho hledám.. Sem tam něho potkám, ale to jsou jen vesničané a ty ode mě utíkají, jako bych měl nakažlivou nemoc a ohlížejí se přes rameno. Když zahnu do jedné uličky tak mě zamrazí v zátylku a pak spatřím týpka co nevypadá zrovna, jako vesničan..Pokud si nevyholil hlavu a nakoupil novej plášť. Má hezkej plášť, ale asi mi ho nedá.. že bych našel to co hledám. Pořádně si ho prohlédnu a ruce se posunou blíž dýkám. Hmm dobrý večer nějak jsem se ztratil, neporadil by jste mi ? Zeptám se a pomalu a obezřetně se vydám k němu a vytáhnu dýky… |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Zamyslím se a tázavě se podívám na Sawerina. Není snad možné aby se tvůj syn vydal hledat ten lék sám? Promluvím k ženě. Chíli se odmlčím a pak ještě dodám. No vidíš že nám můžš povědět spoustu zajímavých zpráv když chceš, stačí se jen trošku uklidnit. Povídám dál ženě. Je to tady ve městě samá záhada. Kroutím hlavou. No nějaké informace už máme tak se vydáme na cestu Sawerine? Nebo máš ještě nějaký otázky tady k ženě? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Hmm... Momentíček... Máj ještě... Ještě jednu, poslední otázku... Nervózně začnu... Potřeboval bych, z jistých důvodů, vědeť, co je s princeznou... Je to fakt nutný... A hlavně, jestli něco nevíš o tom léku... Vychrlím ze sebe... Ze všech těch lidí jsem už značně nesvůj a za tenhle den toho bylo také dost... |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Onen cizinec z tebe nespustí mandlové oči. Vypadá to zvláštně. Jeho kůže nabere s každým tvým dalším krokem temně modrý nádech. Jeho pohled tě propaluje a když ho oslovíš nechá si chvilku na odpověď. “Nelži mi..moc dobře vím, co tu chceš najít…vážně věříš tomu,ž e zrovna ty najdeš onu bytost, kterous e pokouší zabít celá vesnice? Již mnoho dobrodruhů tu bylo a o tohle se pokoušeli. Nakonec se z lovce stala kořist a z kořisti lovec.“ Jeho tvář se zkřiví úšklebkem. Jeho oholená hlava se zaleskne v paprscích slunce a dodá mu ještě děsivější vzhled. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro žena se snaží trochu utišit, ale i tak její občasné vzlyky narušují ticho kolem a rozléhají se tichým městem. Při Sawerinově otázce na něj nechápavě pohlédne. “Princezna záhadně onemocněla. Je to již dávno. Místní lidé se snažili nalézt lék, ale princezna postupně chřadla, až se mágové rozhodli pro jeden ukrutný a jediný možný čin. Vymysleli kouzlo, kterým princeznu uvrhli do hlubokého spánku. Nemoc se tak díky tomu zpomalila a princezně dali čas. Mnoho udatných pánů i rytířů se ji snažilo pomoci, ale nic nezabírá. Na chvilku se odmlčí a nervózně rozhlédne. “Říká se,ž e král navštívil jednu vědmu a ta mu doporučila najít Silmelom. Jen ten prý může princeznu zachránit a vyléčit. Ale znáte to…ten kámen je jen legenda. Ale i tak se našlo spousta dobrodruhů, kteřís e o jeho nalezení pokusili, ale ani jeden z nich se nevrátil. Nejspíše zjistili, že tne kámen je jen pověstí a tak se vrátili domů.“ Žena dokončí své vyprávění a otřese se, jak ji nepříjemný pocit přejede po zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro žena se snaží trochu utišit, ale i tak její občasné vzlyky narušují ticho kolem a rozléhají se tichým městem. Při Sawerinově otázce na něj nechápavě pohlédne. “Princezna záhadně onemocněla. Je to již dávno. Místní lidé se snažili nalézt lék, ale princezna postupně chřadla, až se mágové rozhodli pro jeden ukrutný a jediný možný čin. Vymysleli kouzlo, kterým princeznu uvrhli do hlubokého spánku. Nemoc se tak díky tomu zpomalila a princezně dali čas. Mnoho udatných pánů i rytířů se ji snažilo pomoci, ale nic nezabírá. Na chvilku se odmlčí a nervózně rozhlédne. “Říká se,ž e král navštívil jednu vědmu a ta mu doporučila najít Silmelom. Jen ten prý může princeznu zachránit a vyléčit. Ale znáte to…ten kámen je jen legenda. Ale i tak se našlo spousta dobrodruhů, kteřís e o jeho nalezení pokusili, ale ani jeden z nich se nevrátil. Nejspíše zjistili, že tne kámen je jen pověstí a tak se vrátili domů.“ Žena dokončí své vyprávění a otřese se, jak ji nepříjemný pocit přejede po zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Tak, teď už víme docela dost věcí. Jsme připraven na cestu lesem. Aspoň doufám že jsem připravenej. Co ty Sawerine, ještě nějaký otázky co by jsi chtěl položit? Nebo už toho víme dost. Rozhlížím se kolem jestli nás zase nepotká nějaký nemilý překvapení jako minule s tím obtloustlým hobitem. Ten hobit je zmetek. Však mu to jednou vrátím. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dlouhou chvíli nic neříkám, mhouřím oči a soustředím se. Zaostřím zrak zpět do chatrče. "Tedy dobrá. Hmm... Hmm... Nu, nehodláte-li hledat Edwinu, zřejmě vás tu opustím. Pevně doufám, že mladá slečna nezapomene na své lekce, není nic cennějšího... Tedy zbohem.", mluvím klidně, bez výrazných emocí. Otevřu dveře a vyjdu ven. Pak vyjdu dále do lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dlouhou chvíli nic neříkám, mhouřím oči a soustředím se. Zaostřím zrak zpět do chatrče. "Tedy dobrá. Hmm... Hmm... Nu, nehodláte-li hledat Edwinu, zřejmě vás tu opustím. Pevně doufám, že mladá slečna nezapomene na své lekce, není nic cennějšího... Tedy zbohem.", mluvím klidně, bez výrazných emocí. Otevřu dveře a vyjdu ven. Pak vyjdu dále do lesa. |
| |
| Ve věži Začnu si balit všechny potřebné věci, jídlo, vodu a jiné vybavení. K pasu si strčím dýku, do ruky si vezmu kovanou hůl, která má konec ve tvaru plamene. Ten horní konec. Připravím zásoby i našim hostům. Pak vezmu ty dva vaky se zásobami, jídlem a vodou do ruky. Seběhnu dolu do místnosti. Jeden vak hodím půlefovi a druhý hobitovi. "Tak teď bych vám mohla ukázat nějaké zbraně abyste si mohli vybrat teda pokud vám můj mistr nevrátí ty vaše věci. On je zatím prozkoumá, tak se pojďte podívat na ty zbraně. No a potom ještě osedláme koně." řeknu a čekám na jejich reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pomalu sek němu blížím. Vypadá docela zajímavě. Jo docela jo, víš ty nezapadáš do kolonky sedlák..Příteli. Povím s úšklebkem. A z lovce kost pro stopovací psi..krále zločinec..Takže mi asi moc neporadíš co ? Možná se ptám špatně. Povím a pousměji se. Nelíbí se mi.. A ty jsi lovec hádám, ale z každá ho je jednou kořist. Povím potichu a stále jdu pomalu blíž a dýky mam v rukách..... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyjdeš z chýše a zamíříš mezi stromy. Tušíš směr, kterým se Edwina vydala, ale její stopa je velice slabá. Následuješ ji a slunce mezitím vystoupí vysoko na oblohu, takže již mezi stromy není taková tma, spíše šero. Trvá to dle tvého odhadu alespoň několik hodin, než vkročíš na další mýtinu. Tahle je však o hodně menší než ta, na které stála chatrč. Mýtina se zdá prázdna. Avšak ne pro tebe. Cítíš jemný záchvěv vzduchu....ačkolvi ta chvíle již skoro vyprchala, stále dokážeš vytušit proud energie...někdo mocný se tu o něoc pokoušel ale o co?... Vstoupíš na mýtinu a zalije tě oslnivé slunce. Tvé oči ne a ne přivyknout. Nakonec se tak stane...Cítíš se však zase zesláblí. To co zabraňovalo bolesit hlavy polevilo. Ačkoliv bolest není taková, rozhodně to není příjemné. Uprostřed mýtiny je rozratá zem. Ačkolvi je všude sucho, zde je rozházená mokrá hlína a bahno. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ve chvíli, kdy mne opět dožene bolest, zavřu oči a přestanu myslet. Nenechám bolest, aby vstoupila do nitra mé mysli, budu bojovat o každý kousek příčetnosti a čistého rozumu. Obnovím ve své mysli bublinu prázdna, kam budu moct schovat své vědomí. Dám pozor na to, aby do ní bolest nepronikla. Přestanu v hlavě s bolestí bojovat, uvolním se, a nechám, aby si činila, co umí a pak odezněla (však přeci jen ji nebudu pouštět do hloubky). Zavřu oči a otevřu své třetí oko. Podívám se, co vše tu je za stopy energie, jaké mají vzory a zkusím odhadnout, k čemu byly použity. Podívám se na rozrytou zemi, zkusím odhadnout, co to mohlo způsobit. Prozkoumám, zda rozrytá půda pochází z této mýtiny. Nakonec se podívám, zda tu není stopa Edwiny silnější - zda se tu na chvíli nezastavila. Po všech těchto průzkumech se ještě jednou podívám na bolest - nevypadá to na přemíru únavy z použití magie. Zkusím se podívat na její původ, zda to třeba není cizí zásah, či tak. Z bubliny prázdna zkontroluji svou mysl, zda není vážně poškozena a zda v ní není něco cizího. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž se ani nepohne. Jak se zdá, ani tvé zbraně ani ty, jste na něj dojem neudělali. Narovná se v ramenou a jeho oči se ušklíbnou. "Jsi odvážný mladíku. Jen by jsi si měl dávat pozor, s kým mluvíš a jak. Nejsem lovec a nejsem kořist. Jsem strážce!" Povytáhne jedno skoro neznatelné obočí. "Asi nevíš co to znamená, ale pověz mi něco. Víš vůbec co tu na tebe čekáš? Proti čemu bojuješ, Kdo tě přivedl na ten sebevražedný nápad?" |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Ušklíbnu se a zastavím se. Tak strážce jo ? Hmm dobrá. Pokrčím rameny. Ale nespouštím ho z očí. Dobrá tedy, povídej, proti čemu to stojím a kdo mě přivedl na ten nápad, se potulovat nocí a hledat, když ani nevím co hledám, nevím koho chci najít. A proč se všichni v téhle vesnici, tak bojí, něčeho..A proč zrovna já, to mam zarazit, já noční tvor, zloděj… Povím muži a zadívám se mu do očí. Kdy mě chtě zabít, tak to už udělal, tak si ho poslechneme.. |
| |
| soukromá zpráva od Lisa d'Oror pro Proč? co jsme udělala špatně? Co se jim nelíbí? Chovám se snad tak nepatřičně? můj pohled padne z eorin na misku s jahodami a cítím jak se mi v ústech sbíhají sliny. Ne... Neudělám jí tu radost, abych jí prosila o jahody. Nemá mě ráda. Nezáleží jí na mě. ani mě neposlochá. Tak jo. dokážu jí, že na to mám! dokážu mýchat lektvary tak dokážu i vařit a učit se nové věci. Dokážu všechno když budu chtít. Otec si z nějakého důvodu přál, abych překonala celé věky v hlubokém spánku a tzeď by si jistě přáíl abych pokračovala v jeho díle. mám spoustu nápadů... vzpomenu i na poznámky z minulého večera a usednu ke stolu. Pak si vzpomenu na batoh a rychle ještě vstanu, abych si pro něj došla a vyndala z něj pergameny kalamář a uhlík. Všechno si rozložím na stůl před sebou a začnu pokračovat v tom co jsme psala včera. Navážu na poznámky, které jsem si udělala a snažím se nevmíat hlad, který mne začíná sužovat. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž si tě prohlédne. “Ptal jsme se tebe..nauč se odpovídat na otázky a sám otázky klást tak, aby se nikdo nevyhnul odpovědi. Jedno z pravidel zlodějů pokud se nemýlím.“ Protočí oči a pomalu se otočí zády. “pokud to chceš vidět, pojď za mnou.“ Rychlím a tichým skokem se dostane mezi dva domy. Pokrčuje dál až ti zmizí z očí. Pokud jdeš za ním: Brzy tě vyvede z vesnice na nejbližší kopec, kde zůstane stát. Slunce zrovna vychází a odtud je asi nejlepší výhled z okolí. “Býval spoluobčanem této vesnice, avšak místní ho nenáviděli. Vzali mu všechno co měl.“ Mávne rukou pod sebe a ty spatříš jakousi temnou siluetu jež se pomalu blíží k lesu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Bolest poleví a ty zkontroluješ své tělo, nic se ti nestalo a stopa magie již skoro téměř vymizela. Magie zde byla využita k nějaké přeměně, či teleportaci. Avšak ne obyčejné. Její stopu však již nemůžeš vystopovat, možná ji dokonce někdo zakryl. Stojíš uprostřed mýtiny, někde v lese sám a trochu zesláblí co uděláš? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Myslím, že toho víme dost... A zároceň vůbec nic... Hmm... Vidím, že Xzar začíná být nervózní... A není sám... Myslím, že je na čase jít... Tohle město se mi už protivý... Pošeptám svému společníkovi... Snažím se ale zachovat chladnou hlavu... Běž za svým mužem... Ale pokud se tě ještě jednou dotkne... Ať se modlí, abychom se to nedozvěděli... Naštvaně zavrčím... Místo aby ten chlap byl rád... Takhle starostlivou ženu... Hmm... Takovou druhou by nenašel... Rozhlédnu se kolem sebe... Ženu pár kroků vyprovodím a sám zamířím k východu z města... Tak pojď Xzare... Tedy, jestli tu ještě něco nepotřebuješ... uchechtnu se a přívětivě se usměju... |
| |
| Ve věži Pozoruji dívku při práci a občas se jí snažím i být nápomocen. Sám si také balím. Teď už mám zase co a do čeho. Když nás vyzve k prohlídce zbraní, zdá se mi to jako velmi dobrý nápad. "Zbraně bychom mohli potřebovat i v případě, že nám budou naše věci vráceny. Býval jsem, jako mladý, s mečem v ruce docela zdatným protivníkem. Snad si z té doby ještě něco pamatuji" Odpovím a následuji ji do zbrojnice. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Hmm jo.. Povím potichu a, jako stín následuji muže, ze vesnici a na kopec, kde se na chvilku zadívám na vesnici a pak sleduji to co mi ukázal. Hmm dobrá býval jím, a mstí se. A co je zněj nyní ? A co strážíš ty ? že by jeho, povídej dál. Pokud ho mam dost, nebo pokud to mám přežít tak musím vědět víc o tom proto čemu jsem a do čeho jsem se to dostal. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena se jen posmutněle usměje a rychlím krokem vyrazí. Kousek ji doprovodíte a ona se pak ztratí ve spleti temných uliček až i její kroky utichnou. Zůstanete stát před hostincem. Jako předtím okna hostince vrhají temné a dlouhé stíny kolem vás a jen dokreslují posmutnělou atmosféru jež hraje v tomto městě. Kam však dál? Vyrazíte k bráně. Je temná noc. Osamělá dvojice strážných na ochozu ani tentokráte nechybí,a le vůbec si vás nevšímají. Brána je však zavřená. Jak vám bylo již řečeno, brána se se soumrakem zavírá a za úsvitu znovu otevírá. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Žena se jen posmutněle usměje a rychlím krokem vyrazí. Kousek ji doprovodíte a ona se pak ztratí ve spleti temných uliček až i její kroky utichnou. Zůstanete stát před hostincem. Jako předtím okna hostince vrhají temné a dlouhé stíny kolem vás a jen dokreslují posmutnělou atmosféru jež hraje v tomto městě. Kam však dál? Vyrazíte k bráně. Je temná noc. Osamělá dvojice strážných na ochozu ani tentokráte nechybí,a le vůbec si vás nevšímají. Brána je však zavřená. Jak vám bylo již řečeno, brána se se soumrakem zavírá a za úsvitu znovu otevírá. |
| |
| Ve věži: Táre vás zavede zpět dolů do přízemí, kde teprve nyní objevíte malá dvířka skrytá v zemi. Táre je otevře a odhalí tak schody klesající hluboko kamsi do temnoty. S tímto problémem vám pomůže několik loučí, jež najdete v jedné staré skříni. Nejspíše někdo věděl, že zde budou potřeba. Pomalu sestoupíte po starých dřevěných schůdkách a ocitnete se ve čtvercové místnosti. Odsud vedou další dvě temné chodby, které se však s šeru ztratí úplně. Po stěnách zde visí několik mečů (od krátkých obyčejných až po obou ruční , které jsou vám k ničemu). Lze tu najít také spoustu štítů různých druhů i velikostí a samozřejmě nechybí ani několik luků. Při troše hledání se zde dá najít skoro vše. Dokonce je tu i pár figurín navlečených do různých zbrojí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro "Ještě si nepochopil. Tak za prvé chci aby jsi věděl,ž e proti němu nemáš žádnou šanci. Nemohu ti nic vyprávět, pokud ho chceš poznat, sejdeme se zase za soumraku." S tím zamíří do vesnice a stratí se ti mezi domky. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyryju do země kolem mne kruh o průměru alespoň půl metru. Sednu si do něj a zavřu oči. Kdyby mne tu přeci jen někdo chtěl napadnout, tohle bude alespoň dobrý základ. Delší chvíli budu jen tak sledovat tmu pod víčky, nebudu se vůbec na nic soustředit. Uvolním svou mysl, aby prošla všemi myšlenkami, jež ji napadají. Dorozmyslím ty důležitější. Pak začnu sbírat sílu ze svého okolí a z vyšších prostorů. Načerpám ji do své mysli a do svého těla. Uložím tuto sílu tak, aby byla jednoduše přístupná, ale zároveň tak, aby se samovolně moc neztrácela. Otevřu oči a vytáhnu stříbrnou lahvičku. Nezbývá než portál na slepo. Musím pojistit tělo, aby to přežilo. Jestli se naše dračice vydává do pekelných světů nebo jiných krásných míst, bylo by dobré, kdybych tam přežil alespoň minutu. Zabalím své tělo do průhledné čiré koule z energie. Projdu všechny důležité části svého těla a zafixuji si jejich podobu v mysli. Svou mysl pak přesunu do lahvičky se stříbrnými slzami. Nechám mysl, aby prošla kamkoliv, kam ji cesta zavede. Slzy pocházejí od dračice, stopa mezi ní a slzami zcela zmizí leda tehdy, když by dračice zemřela, nebo přišla o svou duši. Budu trpělivý, nechám mysl, ať jde vlastní cestou. Ve chvíli, kdy bude má mysl na místě, vtáhnu tělo do vyšších prostor a nechám jej se přesunout za myslí. Tam jej opět zhmotním. Ihned, jak toto udělám, zkontroluji nejdříve energetickou kouli kolem sebe a pak také své tělo. Jistou část energie ještě mám, připravím se, kdyby bylo třeba ji použít. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro No, tak máš nějakej nápad jak přes bránu teď přejít Sawerine? Nebo to necháme na ráno. Na chvilku se odmlčím. Můžeme zkusit stráž přemluvit, zkusit dát nějaký drobný do kapsy... Nebo se mrknout po nějakým spaní v hostinci... Pro jakou možnost by jsi byl ty? Zeptám se mého společníka. Sotva dopovím svoje otázky, už se ženu k bráně. Koukám kde je nejbližší strážný. Když ho konečně najdu, špitnu k směrem k němu: Kamaráde, nemohli by jsme projít ven? |
| |
| Ve zbrojnici "Tak si vyberte já nic nepotřebuji. Jsem spiše na magii ." řeknu a čekám až si vyberou. Stejně bych to neunesla i kdybych chtěla. S mečem neumím, s lukem taky ne. vlastně jen trošku z dýkou a holí. Jinak mi de jen kouzlení. Už se těším na výpravu pomyslím si. Zvětším trochu plamen na loučích. Pomocí své magie. |
| |
| Ve zbrojnici "I já jsem mág, slešno Táre. Magie ale není nevyčerpatelná. A.....pokud dojde během boje na chvíli, kdy magie je tak málo, že nejste schopna vykřesat ani jiskétku, natož plamínek, či jiné kouzlo, pak...slečno Táre....je dobré mít po ruce zbraň. V ideálním pžípadě takovou, která vám dobře padne do ruky a umíte s ní zacházet." Pokouším se mladé čarodějce postoj tipu: "vystačím si pouze s magií" vymluvit. Ale nijak nenaléhám. Jen uvádím důvod z praxe, proč to není dobrý nápad. Je dospělá, sama si zvolí. Mezitím potěžkám v ruce několik mečů. Schválně vybírám zbraně co nejobyčejnější. Pžíliš zdobená zbraň může zdobením zakrývat nějakou vadu. Například špatnou vyváženost. Několik mečů si vyzkouším. Zkontroluji i vyvážení a ostrost. Nakonec si vyberu obyčejný meč bez zbytečnáho zdobení, zato ostrý jako břitva, dobře vyvážený a dobře mi padnoucí do ruky. Už na cvičných výpadech je vidět, že jsem asi opravdu kdysi prošel šermířským výcvikem. Pečlivě prohlížím také zde vystavené luky. Některé jsou opravdu krásné a jejich cena by musela zbrojíři vynést malé jmění. Ale....já hledám trochu jinou střelnou zbraň. "Kuše by se nenašla, slečno Táre?" |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Hmm... Počkej chvilku... a zatahám Xzara za rukám. Omluvně se podívám na strážného... Víš... špitnu tiše Xzarovi a pokračuju, stačí, že už proti nám stojí ten Hobit... Další nepřátele si nemůžem dovolit... Hmm... Navíc, nemáme čím je podplatit... Hmm... Sakra... Ani další zbytek noci bychom tu neměli trávit... poškrábu se na hlavě... Podívám se na okolní hradby a střechy domů... Pst... Heleď... Dostal jsem nápad... Máš lano? A hlavou kývnu směrem ke hradbám... Za určitých okolností bych byl schopný je přelézt... Má to ale jeden háček... Nebezpečný háček... A stiším hlas ještě víc a Xzara odtáhnu kousek stranou... Řekněme, že mám malé tajemství a při přelézání těch hradeb bych ti mohl něco udělat... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pohlédneš na lahvičku a tvým tělem se prožene spousta energie. Najednou si připadáš naprosto všemocný, tedy skoro….Vypadá to jako by si letěl..pod tebou se míhají stromy, které pomalu přejdou v hluboký hvozd. Vzduch je nasáklý vodou a po chvilce spatříš i širokou řeku, jež les protíná skoro na dvě stejné poloviny. Slunce je již vysoko a ty hodnou chvíli cestuješ tak dál. Pak však pohasne. Něco ho totiž zacloní. Zvedne hlavu a spatříš mohutný ostrov plující vzduchem. Hlavou ti proběhne vzpomínka. V ní vidíš mohutné lesknoucí se sídlo, to však hned zmizí a ty zamíříš k ostrovu. Před tebou se rozline pohasínající záře. Vidíš bránu ukovanou z čistého stříbra. Ta brána však nehlídá vchod který by měla, leží rozlámaná na zemi a záře stříbra pomalu upadá. Jako by stříbro tu již bylo příliš dlouho, jelikož pomalu černá. Najednou jsi tma kde si byl. Máš opět své tělo, jen s rozdílem. Louka je daleko a ty stojíš u té kovové brány. Tělem ti projíždí zvláštní pocit, nejistota, strach..možná je to ještě z tvého pokusu sledovat dračici. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Tak zítra, strážce. Povím za ním a znovu se podívám na domky, temnotě noci a pomalu se vydám nazpět do hostince a přemýšlím o tom co jsem se dozvěděl. Hmm bude to zajímaví..pokud to přežiju.. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Řeknu Sawerinovi a omluvně pokrčím rameny.Možná bych věděl ještě lepší způsob než teď shánět lano a lozit tady po hradbách. Ale pak bych si měl trošku odpočinout. Stejně už máš takový malý tušení kdo jsem. Říkám pološeptem a jakmile to dopovím tak se usměju. Vezmu teď Sawerina za rukáv já a jdeme z dohledu strážných. Když se ujistím že nás nikdo nevidí... Začnu se seoustředit. Začnu si předříkávat zaklínadlo. Myslím na hyperprostor. Chci sebe a Sawerina dostat za hradby. Dostatečne daleko, snad aby nás nikdo neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro (Kde vlastně přesně jsem? Stále v lese na mýtině, ale s bránou? Nebo na létajícím ostrově s bránou?) Bráně věnuji jen krátký pohled a hodlám ji projít. Hned potom se ale zastavím a podívám se, zda tu není nějaká kouzelná past. Podívám se, zda neuvidím nějakou energii. Nenechám podivný pocit, aby nakazil mé myšlení. Zkontroluji své tělo, zda je v pořádku. Zkusím si uchovat co nejvíce z onoho pocitu moci, jistě se to bude hodit. Tak takhle chutná dračí moc. Nesmím to přehánět, mohl bych se na tom stát závislý. Zřejmě jsem čerpal ze samé dračice. Hmm, jsem zvědavý, co na to řekne. Každopádně, takhle si zahrávat teď chvíli nebudu, musím nechat svou moc, aby dohnala trochu tu její, abych jí tolik neokrádal o sílu. Bohové ví, co by mi pak provedla. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| Zbrojnica "Jé, toľko železa pokope som už dlho nevidel." vykríkol som nadšene, vyberajúc si zo skutočne širokého sortimentu. Chvíľku som sa preberal medzi krátkymi mečmi, keď som konečne našiel jeden, presne mi padnúci do ruky. Trocha som ním zašermoval, aby som sa tým skutočne uistil. A s výsledkom som bol nesmierne spokojný. Vzal som si ešte jednu dýku (keby mi ju dobrý ujo kúzelník nechcel vrátiť) a krátky luk s tulcom šípov. "Veru tak, milá slečna, vždy sa oplatí mať poruke aj pádnejší argument, ako obyčajnú mágiu. Verte mi, viem, o čom vravím." podporil som Valenovo tvrdenie a znovu skusmo zamával mečíkom. Mohlo to byť veru aj horšie, pomyslel som si... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský tě uvítá se smutným úsměvem. "Doufám,ž e máš hlad! Přichystal jsem pro tebe něoc malého k snědku a počítám s tím,ž e si budeš chtít i odpočinout." Ačkoliv se snaží, je v jeho hlase stále cítit a slyšet strach, utrpení a bolest. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu ale jistě odříkáváš složitou formuli pro své kouzlo....pro člověka nezvyklého an takovouto věc, je hyperprostor velice náročný. Sawerinovi se zatočí hlava a když se společně objevíte za branami města, neudrží se na nohou a dopadne tvrdě na zem. Jak se zdá, na takovýto pokus nebylo město připraveno. Stráže si vás ani nevšimli i nadále chodí sem tam po rhadbách a ospale mžourají do tmy, jako by snad doufali na nějaké zpestření nudné noční služby. Je již jistě po půlnoci a temná obloha značí,ž že východ slunce je ještě daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu ale jistě odříkáváš složitou formuli pro své kouzlo....pro člověka nezvyklého an takovouto věc, je hyperprostor velice náročný. Sawerinovi se zatočí hlava a když se společně objevíte za branami města, neudrží se na nohou a dopadne tvrdě na zem. Jak se zdá, na takovýto pokus nebylo město připraveno. Stráže si vás ani nevšimli i nadále chodí sem tam po rhadbách a ospale mžourají do tmy, jako by snad doufali na nějaké zpestření nudné noční služby. Je již jistě po půlnoci a temná obloha značí,ž že východ slunce je ještě daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro (Jsi na ostrově, promin psala sem to narychlo, jelikož původní příspěvek se mi smazal.) Bránou projdeš bez nejmenších problémů. Víš,ž e zde bylo jistě mnoho pastí nastražených pro nechtěné návštěvníky, ale spíše to vypadá, že veškerou moc, do brány vloženou někdo odčerpal. Možná proto stříbro nezáří svou bílou září. Jakmile se za branou rozhlédneš, připadáš si jako v jiném světě. Stojíš na měkkém zeleném trávníku a před tebou se vina cesta skládaná z temně modrých kamenů, lemovaná vysokými duby a buky. V dáli spatříš i les...stromy vypadají velice staré. Avšak něco tuto nádheru ruší..daleko před teobu se do výše zvedá mohutná hora. Spatříš na jejím vrcholu bělostné věže a fiály, jež odrážejí sluneční paprsky tak, až z toho bolí oči. To co tě však nejvíce zaujme, je zvuk srážení kovu na kov. Zvuk může přicházet v podstatě odkudkoliv, ale i tka jsi si skoro jistý, že se po pravém boku hory něco děje.... |
| |
| Ve zbrojnici: Prohlédnete si všechny zbraně a Valen opravdu najde meč, který by mu vyhovoval. Je až podivně přesně vyvážený, při troše očištění lze také poznat nejspíše původního majitele. Avšak rytina je již přebroušena a nedá se řádně přečíst. Při prohledávání místnosti lze najít v rohu místnosti i dvě kuše. Obě jsou pohozené v rohu a jaks e zdá, potřebovaly by dosti vyčistit. Ale je tu i pár šipek, ale je jich málo. Valeniel: Při jendé příležitosti vycítíš pohyb energie. Jak se zdá, je tu více věcí, než by se dalo tušit. Pokud začneš hledat, v jedné skříni objevíš velkou vyřezávanou hůl z nějakého bílého dřeva. Celá rukojeť je zdobená runami, které si však ještě neviděl. Nejhezčí však na ní je její hlava. Vršek hlavy je vyřezáván do podoby hlavy draka. Drak má otevřenou tlamu a v ní dokonce i malé zoubky. Jeho lehce přivřené oči lehce nahánějí hrůzu. Kor když spatříte dva malé safíry zobrazujíc jeho oči. V záři |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Hmm... Snad nás nikdo neviděl... Heleď... Nemohl si toho tvýho kouzla někdo všimnout...? Tedy bylo to kouzlo ne... Já jen... Ještě jsem nikdy nic takovýho neviděl... Omluvně pohlédnou na Xzara. Zavětřím a lehce se mi zablýskne v očích... Takže dem... Přihrbým se a rozhodným krokem vykročím kupředu... Pohodím hlavou kupředu a svému společníkovi tak naznačím, že bychom měli kvypem vyrazit... Hmm... Z toho města mám pořád zježené chlupy všude po těle... A co ten hobit... Až se mi znovu dostane pod ruku... Grr... Honí se mi hlavou nejrůznější myšlenky... Před námi však teď stojí zcela jiný úkol... |
| |
| Ve zbrojnici Najdu si na mnou vybraný meč pochvu, schovám jej do ní a připevním si jej k opasku. Poté zahládnu v rohu místnosti ledabyle pohozené dvě kuše. Okamžitě k nim zamířím. Jsou neudržované a plné prachu, jak se na nich v tom rohu usazoval. Povzdechnu si, vyndám z vlastní, znovunalezené, brašny hadřík na čištění zbraní a s láskou jím obě vyčistím a maolejuji ty části, které je naolejovat třeba, olejem ze lněných semen, který v torně nosím na vaření a taky do olejové lucerny. Potom jednu z nich zdvihnu a zkouším, zda je v pořádku. Vypadá hezky, když je vyčištěná. Zkusím pevnost tětivy v púovoleném stavu i v napnutém. Zkontroluji chod spouštěcí kličky. Dlouho si ji pak prohlížím, zda někde nenajdu jméno výrobce. Šipky mi starost nedělají, ještě mám vlastní ikdyž kuši mi kdosi odcizil už před měsícem. Nechtělo se mi jich vzdávat. Co kdybych třeba našel kuši, která by se mi líbila? A......našel jsem. Je z tmavšího dřeva, než ta moje ukradená, s lučíštěm zklíženým v trochu jiné kombinaci. Ale stejně pevná, stejně dobře vyvážená, a při troše dobré vůle a šikovnosti by mohla být i stejně přesná a úderná. Neříkám nic. Jen zbraň vezmu při odchodu s sebou. Nakonec se ještě otočím, vrátím se, avezmu polovinu ze zdejší zásoby šipek. Pro jistotu. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pomalu a jako duch se pohybuji městem, městem z něhož je cítit strach, strach co jen tak nezmizí. Lehce vezmu za kliku a vejdu do lokálu. Jo hlad nám a místo k odpočinku se také hodí. Povím a posadím se ke stolu. V jeho hlase přes to, že se snaží zaslechnu náznak strachu a vlastně se mu ani nedivím, když vidím ty lidi kolem. Bude to těžší než si myslím. Pomyslím si a čekám na o co mi hostinský donese k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Nějak mě to zmohlo. Pak když slyším že na mě Sawerin mluví: Omlouvám se, příště ti to řeknu předem. Pak... Sotva popadám dech... Teď půjdu, ale pak si budu muset odpočinout. A vydám se na cestu. Stejně by mě zajímalo... Ty, Sawerine, můžu se tě zeptat... V čem vynikáš, jaké je tvoje povolání. Moje už jsi asi poznal?Ale dá se říct že jsem v mém oboru začátečník. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Takže budu i já... Nikdy jsem nedělal nic moc... Nebyl nikdo, kdo by mě něco naučil... Přesto však jsem však přičichl k obchodu, magii, hraničářství i zlodějině... Ale nikdy bych si netrouf říc, že něco z toho umim... Povzdechnu si... Pro jistotu se rozhlédnu kolem sebe a zaposlouchám se, jestli tu jsme skutečně jen dva... Řekněme, že mám jedno malý-velký tajemství, kvůli kterýmu jen utíkám z místa na místo... Opět si povzdechnu a chvíli rozmýšlím svá další slova... Víš Xzare... Určitě sis všiml, že Hobitovi poskoci měli stříbrné zbraně... Asi věděli něco co ty ne... Viditelně zavětřím a vycením neobvykle sešpičatělé a ostré zuby... V očích mi nenápadně blýskne... Doufám, že jsi pochopil... Svůj pohled na okamžik toužebně upřu na měsíc nad námi a smutně pokračuju... Přesně kvůli tomuhle musím utíkat... Sám před sebou... Ale už mě to unavunje... Určitě sis všiml, že jsem se dlouze vyptával na princeznu... Víš, ona mě v nejmenším nezajímá... Mě jde o ten lék... Pokud totiž pomůže jí, pomůže i mě... S nadějí v očích na tebe pohlédnu... Předem tě prosím... Dej si na mě pozor... Já sám nevím co udělám v příštím okamžiku... Pak se jen odmlčím... Je mi jasné, že normální lidé odsuzují jak magii, tak cokoliv nadpřirozeného... Hmm... Ty magii ovládáš... Snad mě pochopíš... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro A jak jsi k tomu přišel? Pomalu se zase rozejdu dopředu. No to že si mám dávat pozor... Jenom se pousměju. Bohužel když spím tak se hlídat nemůžu. Budu ti asi muset věřit. Nic jinýho mi ani nezbývá No a s tou princeznou, rád ti pomůžu. Po cestě bych mohl najít a naučit se spoustu dalších zajímavých věcí. A cestování mi navíc nevadí. Povídám stále za chůze. A máš teď představu kterým směrem vlastně půjdeme? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Nad otázkou se trochu zamyslím... Víš... Já ti vlastně ani nevím... Neobjevilo se to ze dne na den... Ale moc se mi o tom nechce mluvit... Řekněme, že to je ta část mé historie, na kterou se snažím zapomenout... A otočím se ke Xzarovi s trochu ublíženým výrazem... A věř mi, nebude mi vadit, pokud na mě nakonec budeš muset seslat i nějaké kouzlo... A s úsměvem tě poplácám po zádech... Hmm... Pokud na mě bude fungovat... Opět se rozhlédnu okolo... I tak ti děkuju za pomoc... Ale teď už bych měl rád tu ženskou z krku... Nevim proč... Ale mám z toho blbej pocit... Ženem se do průseru... Povzdychnu si při posledních slovech... No... A ohledně cesty... Říkála něco o skupince dobroduhů... Ty by určitě hned za městem z cesty nesešli... Takže bych se rád držel týhle pěšiny, dokud nenarazíme na něco, co by nám mohlo napovědět... Zatvářím se velice přesvědčivě a sebejistě... Znovu se rozhlédnu kolem... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Ty, Sawerine... a kdy myslíš že by jsme si mohli odpočinout?Přece jenom už je pozdě. Pak z ničeho nic začnu povídat: A proč bych na tebe měl sesílat nějaký kouzlo? Ty se nedokážeš ovládat? Proč bych se před tebou měl bránit? Při pokládán otázek stále pokračuju v cestě. A oni tě tady ve městě znají? Koukám že jsi pořád nějak nervózní. Znáš toho hobita? Nebo tě snad chtěl chytit? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Nevim... Nevim... Fakt NEVIM... Trochu nerudně se na tebe osočím... Nechápu, jak se to dozvěděli... Neříkam tomlidem na potkání... A vůbec netušim, co to je za skrčka... Nechám se trochu unést emocemi... Jseš unavenej? Fajn já taky... A nasupeně z tlumoku vytáhnu ošoupané plátno, na které si o kousek dál lehnu... Cloumá se mnou vtek... Ani nevím proč... Za chvíli se otočím zpět ke svému společníkovi. A s trochu vlhčím tónem začnu... Promiň... Nemyslel jsem to tak. Jen mě to prostě štve... Popotáhnu... Víš, když to na mě přijde... Nedokážu se ovládat... Snažil jsem se... Ale nejde to... Dodnes si pamatuju svou první oběť... Zeslabím hlas... Už na další rozhovor nemám sílu... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu se oba uložíte k spánku a podivná nálada vás neopouští ani tehdy. Nerozdělali jste oheň ani nic podobného,a však možná, že šelma má nějaký šestý smysl, kdy vycítí další šelmu a celou noc vás jediné zvíře nevyrušilo. Avšak i tak je pro vás noc velice neklidná. Každou chvíli máte tušení něčeho zlého…mrazí vás v zádech…každou chvíli se převalujete a do rána se pořádně nevyspíte. Nakonec, když je již slunce dosti vysoko vás zbudí dlouhé a táhlé zavití. Oba otevřete oči a spatříte rozesmátého chlapce. Jeho rozježené světlounké vlasy a špinavý obličej. Chlapec se hlasitě rozesměje a , obrátí se čelem k hradbám a rozeběhne se pryč. Je zvláštní, že jste se dříve nevzbudili. Jak se zdá, denní provoz je již v plném ruchu. Obchodní vozy kolem vás projíždějí vcelku velkou rychlostí a do kol střílí kameny. Kupodivu vás žádný netrefí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu se oba uložíte k spánku a podivná nálada vás neopouští ani tehdy. Nerozdělali jste oheň ani nic podobného,a však možná, že šelma má nějaký šestý smysl, kdy vycítí další šelmu a celou noc vás jediné zvíře nevyrušilo. Avšak i tak je pro vás noc velice neklidná. Každou chvíli máte tušení něčeho zlého…mrazí vás v zádech…každou chvíli se převalujete a do rána se pořádně nevyspíte. Nakonec, když je již slunce dosti vysoko vás zbudí dlouhé a táhlé zavití. Oba otevřete oči a spatříte rozesmátého chlapce. Jeho rozježené světlounké vlasy a špinavý obličej. Chlapec se hlasitě rozesměje a , obrátí se čelem k hradbám a rozeběhne se pryč. Je zvláštní, že jste se dříve nevzbudili. Jak se zdá, denní provoz je již v plném ruchu. Obchodní vozy kolem vás projíždějí vcelku velkou rychlostí a do kol střílí kameny. Kupodivu vás žádný netrefí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský ti donese talíř s několika plátky čerstvého a voňavého chleba. Dále před tebe psotaví otevřenou sklenici voňavého džemu a k tomu korbel horkého odvaru. Jeho vůně tě láká, avšak nazelenalá barva moc ne. "Tak přeji dobrou chuť, snad tě to postaví na nohy po probdělé noci." Usměje se na tebe ačkoliv jeho kruhy pod očima prozrazují,ž e již několik nocí nespal. |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Vyhrknu ze sebe když se vzbudím a vidím všechen ten ruch kolem. Héj, kamaráde. Měli by jsme se dát na cestu a ne se tu povalovat. Na chvíli se odmlčím. Ty, Sawerine, máš něco k jídlu nebo si mám začít něco shánět? S touto otázkou se usměju. Něco bych si dal. Pronesu polohlasem a začnu hledat jestli něco u sebe nenajdu, co bych si dal. Ty jo, křupavou pečínku bych si dal... mmm... Zasním se nad touto myšlenkou. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyrazím volným krokem k hoře. Budu se přibližovat zprava, abych mohl co nejdříve spatřit, co způsobuje ten zvuk. Po cestě si opět připravím základní obranná kouzla, rozmyslím si však i jaké kouzlo proti kouzlu sestavím, kdyby bylo potřeba. S takovou přípravou pak půjdu v klidu dál. Vždy čas od času pošlu své vědomí napřed, aby pohlédlo na horu zblízka, abych nebyl překvapen někým, kdo se skrývá. Zkusím takto s předstihem zjistit, co se děje na boku hory. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro V hostinci Děkuji. Poděkuji mu a podívám se mu do tváře. Jak dlouho jsi asi nespal..příteli ? Ale pak se pustím do jídla, které voní výtečně zvláště ten ovar, ten tedy voní hezky, ale ta barva..už nic moc. Ale nakonec se s chutí pustím do jídla, a taky proč ne od rána jsem nic nejde a tak cokoliv se dá jíst je více než vítáno v mém žaludku. Vesměs, se věnuji jídlu, ale jen občas se podívám ven oknem a v takových chvílích přemítám co mě čeká… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu se přibližuješ k hoře a v uších t zazní mohutný řev nahánějící hrůzu. Do nosu tě uhodí pach krve. Kráčíš pomalu dál a před tvýma nohama přistane zabloudilí šíp s bílým opeřením. Konečně se přiblížíš a spatříš co se to vlastně děje… Pře obrovskou dubovou branou, jež vede do nitra hory, stojí stříbrná dračice v celé své kráse. Smutný obraz doplňuje blížící se skupiny skřetů, obrů i jiných stvůr a především…stroužky rudé krve, valící se po jejích zářivých šupinách a tvořící na zemi v trávě kaluž krve. Všude kolem leží již spousta mrtvých skřetů..jaks e zdá, dračice dělala co mohla..spousta zohavených těl to jen potvrzuje. Dračice se vzepne a její řev odradí pár skřetů,a by se na ni vrhli. Nejspíše v to doufala, jelikož otevře svou tlamu plnou ostrých zubů a skřety sežehne na popel proud čiré energie. To však asi bylo na dračici moc..přední nohy se jí podlomí a její tělo napůl ulehne na zem. Pomalu se začne znovu zvedat..její hruď se v rychlém tempu zvedá a zase klesá… Menší skupinu skřetů to nejspíše nabije odhodláním a tak s rozběhnou s vítězoslavným pokřikem vstříc vlastní smrti. Několik oštěpů proletí vzduchem a bezpečně se odrazí od stříbrných šupiny. Jen jeden se trefí na místo, kde již několik šupin chybí. Dračice znovu zařve a vzduchem e roznese smích. “Dost!“ Skřeti mezi sebou začnou dělat úzkou štěrbinu kterous e protáhne vyšší a vyhublý muž. Je celý zahalen v černý háv kryjící mu i obličej a hlavu. Jediné co lze spatřit jsou kostnaté ruce plné zdobných prstenů. “konečně…vážně sis myslela, že mě můžeš porazit?“ Dračice s naposledy zkusí postavit a nakonec to vzdá. Z jejích útrob vyjde vzteklé zavrčení. “Zničila si svou rodinu, své přátele si obětovala za svůj mizerný život a teď tu ležíš na kolenou před mýma nohama.“ Skřeti se dají do hromového smíchu. “Prozraď mi to tajemství….tvůj rod je mrtvý..jsi poslední…nečeká tě nic jiného…“ “Nikdy se to nedozvíš….jednou tě dostanou..nejsem sama…nikdy to nezískáš!“ Muž se jen uchechtne a pozvedne ruku..pak však ztuhne a otočí hlavu tvým směrem. Dračice se naposledy vzepne, vyrazí s mohutným řevem vpřed. Tvůj a její pohled se setká… “Zachraň ji!“ Ozve se ti v hlavě Edwinin hlas a pak upadneš od bezvědomí.. Kdesi u malé vesničky: Konečně se začneš probouzet. Zvedá se ti žaludek, ale jinak jaks e zdá jsi v pořádku…v hlavě ti zní stále její hlas..ale koho máš zachránit? Chvíli ti trvá než se trochu zorientuje….ležíš na prašné cestě vedoucí do malé vesničky. Z komínů domů se kouří, ačkoliv jaks e zdá slunce teprve vyšlo…. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Upamatuji se na vše, co se dělo, uložím to pečlivě do mysli. Zjistím, co způsobilo, že jsem omdlel. Mohla to být buď Edwina, nebo chyba ve mne, nikdo jiný na mne v tu chvíli nebyl napojen, nikdo se nedokáže jen tak napojit, by to druhý nepocítil. (to mi připomíná, že od teď nebudu do hlavy pouštět ani žádné zprávy - bude-li mi někdo chtít něco říct, pustím jej jen těsně před svou mysl, by mohl povědět, co chce, však bez toho, aby na mne získal spojení) Ihned vyženu z mysli všechny larvy a vše, co tam nepatří. Zcela ji vyprázndím. Zcela se odprostím od všech myšlenek. Obrním svou mysl, nechám si každého myslet, že má mysl není, jako by její místo ani neexistovalo, jako bych myšlenkově neexistoval. Vše skryji pod obal, jehož tvar i vlasnosti se budou podobat normálnímu okolí, však využiji toho, že nelze vidět do jeho hlubin a tam z něj učiním nepropustnou stěnu, jež svým tvarem bude rozkládat síly tak, že stěně nic neublíží. Až teď si dovolím přemýšlení. Dračice po mne chce službu. Hmm, to se hodí. Tedy - koho chce, abych ale zachránil? Snad tu malou nadanou dívku? Netuším - jistě mi pošle další zprávu, pokud není hloupá, nebo pokud ještě někde žije její duše - myslím, že ano, přinejmenším alespoň v jejích slzách jsou zbytky. Chvíli se budu soustředit na flakonek ve své kapse, zkusím pocítit, co z něj teď vychází. Pak opět začnu přemýšlet. Kdo mohl být ten kouzelník? Byl to snad nějaký mág? Nebo jen pouhý břídil s mocí? Těžko říct, skoro by stálo za to si s ním promluvit. Nevypadalo to, že je s Edwinou zadobře. Nevím, jistě, pokud je pravým mágem, mohli bychom se bavit čistě akademicky a studijně. On by to jistě chápal, a když tak o tom přemýšlím, Edwina nepochybně také - tedy jestli jsou pověsti o té dračí moudrosti pravdivé. Dále přestanu myslet a začnu řádně cvičit svou mysl - posílím její sílu - aby nebylo vůbec snadné projít mými štíty a omráčit mne. Pocvičím také její přesnost, rychlost a ostrost, abych já naopak byl silnějším soupeřem v souboji myslí. Zopakuji si pár postupů - taková porážka mne zahanbuje - tedy, pokud to byla dračice, není to tak hrozné, protože jsem ji pustil do hlavy - to však zahanbuje můj smysl pro opatrnost. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dlouhou dobu ležím bez toho, abych se pohnul. Srovnávám si věci v hlavě. Pak, snad po půl hodině nebo po hodině se posadím. Rozhlédnu se pořádně okolo. Prohlédnu své tělo. Zvednu se, opráším a znovu se rozhlédnu. Zkusím vykročit k vesnici. Půjdu rychlým krokem, rozpohybuji své tělo. Při chůzi si ještě připravím několik štítových kouzel - jako vždy. Zopakuji si postupy, seberu něco z energie a budu ji mít připravenou k rychlému využití. Ve vesnici zkusím najít radnici, nebo snad hostinec, kde bych se směl přeptat ostatních, kde to vlastně vůbec jsem. Musím se dostat do knihovny, abych směl prozkoumat ty slzy a také abych zjistil, co to bylo za ostrov, kde jsem byl. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dlouhou dobu ležím bez toho, abych se pohnul. Srovnávám si věci v hlavě. Pak, snad po půl hodině nebo po hodině se posadím. Rozhlédnu se pořádně okolo. Prohlédnu své tělo. Zvednu se, opráším a znovu se rozhlédnu. Zkusím vykročit k vesnici. Půjdu rychlým krokem, rozpohybuji své tělo. Při chůzi si ještě připravím několik štítových kouzel - jako vždy. Zopakuji si postupy, seberu něco z energie a budu ji mít připravenou k rychlému využití. Ve vesnici zkusím najít radnici, nebo snad hostinec, kde bych se směl přeptat ostatních, kde to vlastně vůbec jsem. Musím se dostat do knihovny, abych směl prozkoumat ty slzy a také abych zjistil, co to bylo za ostrov, kde jsem byl. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Poklidné místo se pomalu probouzí. Lidé opouští své domovi a u všech z nich lze vidět dýky i krátké meče. Pomalu se hrnou ke své práci. Avšak jejich pochmurné obličeje nemají jediný důvod změnit svou grimasu. Vkročíš do vesničky. Vesnice je tvořená do kruhu a uprostřed ní najdeš snado hostinec. Avšak těžko říct, kdo je starostou či jen správcem a kde ho najít. Vstoupíš do hostince. Hostinský, obtloustlí muž s hlubokými kruhy pod oči, se právě stará o jakéhosi mladíka, jež vypadá dosti unaveně (Tansen). Hoastinský opět zaleze za pult a schová velkou kuši na zem. Opře se rukama o stůl a rozhlíží se po svých návštěvnících, i když je vidět, že jeho mysl se touzlá daleko. Po chvíli se dveře otevřou a dovnitř vstoupí jakýsi další muž. Hlauv má oholenou a na lebce vytetované jakési znaky. Je celý oděn ve vznsoný šat a za rukus e mud rží amlá holčička (Tereza). Tansen muž eokamžitě opzná. Je ot ten strážce s ekterým mluvil v noci. Muž se usadí do kouta a mávne na hostinského. Ten přiběhne a po chvíli jim nese korbel piva, nějaký chléb, džem a trochu másla. Nyní šeptáte pro: Mellind, Tansen a Tereza |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Poklidné místo se pomalu probouzí. Lidé opouští své domovi a u všech z nich lze vidět dýky i krátké meče. Pomalu se hrnou ke své práci. Avšak jejich pochmurné obličeje nemají jediný důvod změnit svou grimasu. Vkročíš do vesničky. Vesnice je tvořená do kruhu a uprostřed ní najdeš snado hostinec. Avšak těžko říct, kdo je starostou či jen správcem a kde ho najít. Vstoupíš do hostince. Hostinský, obtloustlí muž s hlubokými kruhy pod oči, se právě stará o jakéhosi mladíka, jež vypadá dosti unaveně (Tansen). Hoastinský opět zaleze za pult a schová velkou kuši na zem. Opře se rukama o stůl a rozhlíží se po svých návštěvnících, i když je vidět, že jeho mysl se touzlá daleko. Po chvíli se dveře otevřou a dovnitř vstoupí jakýsi další muž. Hlauv má oholenou a na lebce vytetované jakési znaky. Je celý oděn ve vznsoný šat a za rukus e mud rží amlá holčička (Tereza). Tansen muž eokamžitě opzná. Je ot ten strážce s ekterým mluvil v noci. Muž se usadí do kouta a mávne na hostinského. Ten přiběhne a po chvíli jim nese korbel piva, nějaký chléb, džem a trochu másla. Nyní šeptáte pro: Mellind, Tansen a Tereza |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Poklidné místo se pomalu probouzí. Lidé opouští své domovi a u všech z nich lze vidět dýky i krátké meče. Pomalu se hrnou ke své práci. Avšak jejich pochmurné obličeje nemají jediný důvod změnit svou grimasu. Vkročíš do vesničky. Vesnice je tvořená do kruhu a uprostřed ní najdeš snado hostinec. Avšak těžko říct, kdo je starostou či jen správcem a kde ho najít. Vstoupíš do hostince. Hostinský, obtloustlí muž s hlubokými kruhy pod oči, se právě stará o jakéhosi mladíka, jež vypadá dosti unaveně (Tansen). Hoastinský opět zaleze za pult a schová velkou kuši na zem. Opře se rukama o stůl a rozhlíží se po svých návštěvnících, i když je vidět, že jeho mysl se touzlá daleko. Po chvíli se dveře otevřou a dovnitř vstoupí jakýsi další muž. Hlauv má oholenou a na lebce vytetované jakési znaky. Je celý oděn ve vznsoný šat a za rukus e mud rží amlá holčička (Tereza). Tansen muž eokamžitě opzná. Je ot ten strážce s ekterým mluvil v noci. Muž se usadí do kouta a mávne na hostinského. Ten přiběhne a po chvíli jim nese korbel piva, nějaký chléb, džem a trochu másla. Nyní šeptáte pro: Mellind, Tansen a Tereza |
| |
 | soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Na sobě mám obyčejné venkovské šaty, již dosti potrhané a trochu špinavé. Hodím si své hnědo černé vlasy dozadu a s chutí si namažu chléb máslem a na něj nandám velkou vrstvu marmelády. Skoro okamžitě krajíc chleba skončí v mém břiše. Má ruka vyletí na kraj stolu a poté zase sklouzne zpět do klína. Neblbni holka...nemůžeš to všechno sníst...co by si o tobě pak mysleli? Chce ti přece pomoct, říkal to! Pomalu skloním hlavu a zahledím se smutně na své ruce. Okolních zákazníků si nevšímám, není mi do nich nic a oni se o mě také zajímat nemusí. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Na sobě mám obyčejné venkovské šaty, již dosti potrhané a trochu špinavé. Hodím si své hnědo černé vlasy dozadu a s chutí si namažu chléb máslem a na něj nandám velkou vrstvu marmelády. Skoro okamžitě krajíc chleba skončí v mém břiše. Má ruka vyletí na kraj stolu a poté zase sklouzne zpět do klína. Neblbni holka...nemůžeš to všechno sníst...co by si o tobě pak mysleli? Chce ti přece pomoct, říkal to! Pomalu skloním hlavu a zahledím se smutně na své ruce. Okolních zákazníků si nevšímám, není mi do nich nic a oni se o mě také zajímat nemusí. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Jídlo ve mně docela rychle mizí. Hostinský měl pravdu, postaví mě na nohy. Pohled jen sem tam bloudí po prázdné hospodě, pak se s zavrzáním otevřou dveře a dovnitř vstoupí muž co mi zovna nesedí na vesničana, letmo si ho prohlídnu a dojídám poslední zbytky jídla. Hostinský uklidí svou kuši a já si znovu pohlídnu toho chlápka, ale pak bez zájmu odklidím svůj zrak a unaveně se zadívám ven a přemýšlím. Z mích úvah nad tím co musím udělat a co mi povídal muž co se představil jako strážce mě vytrhne další zaskřípání dveří. Otočím hlavu a všimnu si muže jehož jsem potkal v noci. Co tu dělá ? A kdo je tam holčička.. Pomyslím si a chvíli svého přítele z minulé noci sleduji, pak se zvednu a pomalu donesu hostiinckému na polt prázdný korbel od vývaru, ošatku co zbyla po chlebu a zbytek zavařeniny co voněla tak skvěle a co chutnala snad ještě líp. Děkuji příteli, bylo to dobré. Poděkuji s úsměvem a vydám se za strážcem a tou dívenkou. Kdo je a proč tu sním je ? Dobrý den, příteli. Máte tu volno ? Pozdravím ho a ukážu na jednu volnou židli. Letmo se usměji na holčičku. Asi má hlad. Pomyslím si a čekám co mi strážce odpoví. Nerad sedím sám. Dodám ještě. Kdopak jsi Strážče ? A proč já ?? A zase se mi v hlavě pomalu začne přemílat to co mi pověděl při našem posledním setkání. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Jídlo ve mně docela rychle mizí. Hostinský měl pravdu, postaví mě na nohy. Pohled jen sem tam bloudí po prázdné hospodě, pak se s zavrzáním otevřou dveře a dovnitř vstoupí muž co mi zovna nesedí na vesničana, letmo si ho prohlídnu a dojídám poslední zbytky jídla. Hostinský uklidí svou kuši a já si znovu pohlídnu toho chlápka, ale pak bez zájmu odklidím svůj zrak a unaveně se zadívám ven a přemýšlím. Z mích úvah nad tím co musím udělat a co mi povídal muž co se představil jako strážce mě vytrhne další zaskřípání dveří. Otočím hlavu a všimnu si muže jehož jsem potkal v noci. Co tu dělá ? A kdo je tam holčička.. Pomyslím si a chvíli svého přítele z minulé noci sleduji, pak se zvednu a pomalu donesu hostiinckému na polt prázdný korbel od vývaru, ošatku co zbyla po chlebu a zbytek zavařeniny co voněla tak skvěle a co chutnala snad ještě líp. Děkuji příteli, bylo to dobré. Poděkuji s úsměvem a vydám se za strážcem a tou dívenkou. Kdo je a proč tu sním je ? Dobrý den, příteli. Máte tu volno ? Pozdravím ho a ukážu na jednu volnou židli. Letmo se usměji na holčičku. Asi má hlad. Pomyslím si a čekám co mi strážce odpoví. Nerad sedím sám. Dodám ještě. Kdopak jsi Strážče ? A proč já ?? A zase se mi v hlavě pomalu začne přemílat to co mi pověděl při našem posledním setkání. |
| |
| Ve věži: Když si každý z vás konečně vybere to co chce, vrátíte se zpět nahoru a zakryjete opět padací dvířka. První co vás zaujme je hlasité bouchnutí a Táre zavalí nepříjemný pocit. Vyběhnete za zvukem a první co spatříte je krvavá stopa vedoucí až k tělu Tářinýho mistra. Ten když Táre spatří, opatrně zvedne zakrvácenou ruku od svého břicha. “Musíš ji zachránit..nesmějí ji dostat…sídlo je zničeno, Edwina mrtvá…..musíš ji najít…ona…“ Jeho ruka dopadne s hlasitým bouchnutím na zem a jeho oči se protočí, ústa zůstanou otevřená dokořán a vyvalí se z nich stroužek krve. Z ruky však vypadne něco lesklého, upatlaného od již zasychající krve. Pokud to prozkoumáte, zjistíte, že je to cosi stříbrného ve tvaru šupiny, i když trochu větší, než mývají sladkovodní ryby, které znáte. Jak se zdá, Tářin mistr zemřel násilnou smrtí. Po celém těle má malé řezné rány, avšak smrtící pro něj nejspíše byla rána do břicha, ze které se valí další krev a zároveň také jakási nahnědlá kapalina ne zrovna vábné vůně. Jak jistě všichni víte,s e smrtí Tářinýho mistra na jeho místo nastupuje jeho učeň. Tedy Táre se stává právoplatným majitelem této věže, ale také majitelem sídla v hlavním městě a co hlavně…je povinna nastoupit do rady celého království. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský si teprve nyní všimne Mellinda a nedůvěřivě si ho prohlédne. “mohu vám nějak pomoci pane? Máte nějaké přání?“ Mezitím strážce zvedne hlavu a rukou ukáže na volné místo vedle sebe. “Klidně se posaď příteli, smím tě na něco pozvat? Hostinský, tomuto pánovi přines o co požádá!“ Zavolá na hostinského a očkem mrkne po Tereze, jež se krčí v rohu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský si teprve nyní všimne Mellinda a nedůvěřivě si ho prohlédne. “mohu vám nějak pomoci pane? Máte nějaké přání?“ Mezitím strážce zvedne hlavu a rukou ukáže na volné místo vedle sebe. “Klidně se posaď příteli, smím tě na něco pozvat? Hostinský, tomuto pánovi přines o co požádá!“ Zavolá na hostinského a očkem mrkne po Tereze, jež se krčí v rohu. |
| |
| "N...nééééé. Mistře to né. Ne to nemůže být.... kdo to udělal? Proč? K čemu to bylo?" řeknu a do očí se mi vhrknou slzy. Vím, že přijdou povinosti vím, že budu muset nastoupit do rady celého království, ale bojím se toho, bojím se, že to nezvládnu. "Teď přídou samé problémy, povinosti, ale v první řadě musíme zachránit Edwinu.Jak už řekl můj mistr musíme ji zachránit, ale já to nedokážu, nedokážu opustit věž, nedokážu opustit mistra. Byl pro mne jako mj otec, a teď , teď zemře." dodám třesoucím se hlasem. Po chvíli pláče se bezvládně zhroutím na zem(nervové zhroucení) a upadám do bezvědomí. |
| |
| Ve Věži Narozdíl od mladinké Táre mne skon páne domu nezasáhl natolik, abych ztratil přehled o situaci. A protože jsem pečlivě poslouchal a vryl si každé slovo umírajícího mága do paměti, vím, že tím, koho je třeba zachránit, není Edwina. Neboť mrtvým již není třeba ochrany. Nejsem žádný nemotora a tak jsem všas zachytil pád Tářina bezvládného těla. A jelikož už mám, kromě magie, v diagnostice a léčení nějakou tu praxi, pokouším se ihned otřesem omdlelou dívku probrat. Nejdříve to zkouším jemným popleskáváním dlaní po tvářích. "Proberte se, slečno Táre. Proberte se." |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Posadím se a na jeho pozvání jen zavrtím hlavou. Ne nechci, ale děkuji. A co tě sem přivádí, pokud se mohu zeptat ? A kdo je tan mladá dáma, která ti dělá společnost ? Zeptám se a usměji se na dívenku. Co se jí asi stalo ?? |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Posadím se a na jeho pozvání jen zavrtím hlavou. Ne nechci, ale děkuji. A co tě sem přivádí, pokud se mohu zeptat ? A kdo je tan mladá dáma, která ti dělá společnost ? Zeptám se a usměji se na dívenku. Co se jí asi stalo ?? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Měl jsem tě asi varovat, že jsem si za tu dlouhou dobu zvykl, že usnout můžeš kde chceš... zablýskne se mi v očích. Příště se včas ozvy... Chápu, že ti to asi nebylo příjemný... Zazubím se v podstatně lepší náladě než včera. Pak se zvednu. Zavětřím a zrak mi lačně sklouzne na nepříliš vzdálené křoví. Hmm... tak ty máš hlad? špitnu... Pomalu se přikrčím a tichým, plíživým pohybem se vydám k cíli. Ani na okamžik z něj nespustím oči... Vypláznu jemně jazyk... Hmm... Vítr vane proti mě... Necítí mě... Ještě kousek. Dva kroky... Má ruka další okamžik bleskurychle vystřelí do prostru přede mnou. Něco jsem uchopil. Skočím. Je mi jedno jak a kam dopadnu. Překulím se a svou kořist usmrtím hrizancem do krku... Zem skropí malá červená loužička... Vítězoslavně zajíce uchopím za uši a přinesu ke Xzarovi... Co bys řekl menší pečínce... Hmm...? a s úšklebkem ho vybídnu dál od cesty... Dobře... Já se postaral o jídlo... Dokážeš rozdělat oheň? Nebo mám vytáhnout své křesadlo? Nebo raději syrové? váhavě se zeptám... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Oooooo..... A začnu se hned víc usmívat. No křesadlo... Asi to tvoje, já totiž moc vybavení u sebe nemám. Spíš nemám teda žádný, cestuju nalehko. Akorát s jídlem abych došel kam zrovna jdu, ale včera jsem si nestihl nějak nakoupit... Pokrčím výmluvně rameny. Ale oheň rozdělám. Dychtivě se natahuju po křesadlu a začínám shánět nějaký suchý halouzky na ohýnek. Po čase když nanosím dost větviček a udělám oheň... už se to peče... To bylo dobrý jak jsi během chvilky sehnal snídani. Mám si sehnat nějaký to ybavení ještě nebo toho máš dostatek? Přece jenom jsme kousek od města, tak tam můžu ještě zaběhnout. Nebo smlouvat s cestujícíma co tu chodí po cestě. Nějaký drobný bych tady snad v kapse našel. A začnu se šťourat po kapsách. Nebo spěcháme? |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Trochu vyděšeně mrknu na nově příchozího a poté hned zpět na svého snad „přítele“. Nakonec jen sklopím oči a lehce zrudnu. CO tu chce? Odkud se znají? CO se vůbec bude dít? Vyplašený pohled mladé laně přejede opět přísedící a nenápadně sevřu v dlani další krajíc chleba, který poté začnu trhat na kousky a pomalu vkládat do úst. Pohledem zkontroluji deník ležící vedle mě na lavici a evidentně mě to uklidní. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Trochu vyděšeně mrknu na nově příchozího a poté hned zpět na svého snad „přítele“. Nakonec jen sklopím oči a lehce zrudnu. CO tu chce? Odkud se znají? CO se vůbec bude dít? Vyplašený pohled mladé laně přejede opět přísedící a nenápadně sevřu v dlani další krajíc chleba, který poté začnu trhat na kousky a pomalu vkládat do úst. Pohledem zkontroluji deník ležící vedle mě na lavici a evidentně mě to uklidní. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce jen pokývne hlavou a nenápadně sleduje Terčino chování a také občasným pohledem hlídá Mellinda, jež stále postává nedaleko. “Vede mě sem můj úkol.“ Nasadí tajemný úsměv a znovu mrkne po Mellindovi. “Tohle je Terka, dcera místních, půjde ke mně do učení.“ Přísně se na dívku podívá a rukou ji naznačí směr ke Tansenovi. “Tohle je můj přítel, seznam se s ním, je možné, že se uvidíte častěji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce jen pokývne hlavou a nenápadně sleduje Terčino chování a také občasným pohledem hlídá Mellinda, jež stále postává nedaleko. “Vede mě sem můj úkol.“ Nasadí tajemný úsměv a znovu mrkne po Mellindovi. “Tohle je Terka, dcera místních, půjde ke mně do učení.“ Přísně se na dívku podívá a rukou ji naznačí směr ke Tansenovi. “Tohle je můj přítel, seznam se s ním, je možné, že se uvidíte častěji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na hočičku a pousměji se. Tak ty máš učně ?? Hmm možné asi ano. Povím s úsměvem a podívím se zase na holčičku. Já jsem Tanes, rád tě poznávám. Povím a otočím se zase na strážce. Ten úkol má něco společného semnou co ?? Zeptám se. Půjdeme se dnes zase projít příteli ? |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na hočičku a pousměji se. Tak ty máš učně ?? Hmm možné asi ano. Povím s úsměvem a podívím se zase na holčičku. Já jsem Tanes, rád tě poznávám. Povím a otočím se zase na strážce. Ten úkol má něco společného semnou co ?? Zeptám se. Půjdeme se dnes zase projít příteli ? |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Vyvázli jsme jen tak tak... Byli bychom blázni vydat se zpět hned teď... Nejdřív bych se chtěl dozvědět co a jak... A co je sakra s tím synem... Pustím sevření... Nějaké to vybavení v tlumoku ještě mám... není to sice kvalita za zlatku, ale zatím jsem s tím vždy přežil... Přehrábnu v tlumoku... Několik předmětů zachrastí a vyndám křesadlo... Pak se na Xzara usměju... Šetři síly, dokud můžeš... Vytáhnu tesák a narychlo nashromáždím kousek troudu a jakž takž suchého chroští... V zemi udělám malý ďůlek a neskládam je do něj... Špičku čepele položím doprostřed a chvíli zkušeným pohybem přejíždím křesadlem o ostří.. Za okamžik vylétnou jiskřičky a zastaví se v troudu, který začne doutnat... Opatrně se sehnu, přikryju doutnající žhavík dlaněmi ze stran a jemně fouknu... Po pár dalších zafoukáních se skutěcně rozhoří drobným plamenem... Přilžím na něj pár větviček tenkého chroští... Hmm... Na jaký způsob máš zajíce raději? Zamyslím se a poškrábu se na hlavě... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Naslouchám dál Sawerinovi. No zajíce mám rád na všechny způsoby. Už se začínám oblizovat. Sednu si k ohni a čekám na svůj příděl. Doufám že dostanu pěknej kousek. No a jak se najíme tak můžeme hned pokračovat v cestě. Pronesu ještě jednu větu a už se jen v klidu dívám jak se začíná zajíc na ohni připravovat. Tiše a bez pohybu koukám a jen čekám... |
| |
| Ve věži: Když se Táre konečně probere, je trochu zmatená...mrtvé tělo mága stále leží vedle vás a již chladnoucí a tuhnoucí krev vytvořila kolem jeho těla tmavou kaluž, jež skoro okamžitě zahltí celou místnost hnusným pachem...pachem smrti... Ale co dál? Mág vás o něco požádal, ale co to vlastně bylo? Uslyšíte zaržání vašich koní..něco je asi znervóznilo. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec společně vyrazíte do lesa....les hýří životem..nad hlavou vám proletí bílá hrdlička a hlasitě zatrylkuje, když se usadí na jedné větvi... Eorin ucítí prudké píchnutí v místech, kam schovala klíč... Pokud se na něj podíváte, celý stříbrný klíček zčernal..jako by byl už kolik let na vzduchu a jeho povrch tak zreagoval. Možná Eorin dojde co se stalo, možná také ne..ale není to jistě dobré znamení... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec společně vyrazíte do lesa....les hýří životem..nad hlavou vám proletí bílá hrdlička a hlasitě zatrylkuje, když se usadí na jedné větvi... Eorin ucítí prudké píchnutí v místech, kam schovala klíč... Pokud se na něj podíváte, celý stříbrný klíček zčernal..jako by byl už kolik let na vzduchu a jeho povrch tak zreagoval. Možná Eorin dojde co se stalo, možná také ne..ale není to jistě dobré znamení... |
| |
| Když se proberu sem strašně zamtená, vedle mne leží mistrova páchnoucí mrtvola, koně jsou nějací nervˇozní a já nevím co mám dělat. Po chvíli rychle vstanu a rozběhnu se ke koním. Co se to děje, co máme dělat, co bude dál, zvládnu všechny ty povinosti?zeptám se sama sebe v mysli. |
| |
| Ve věži: "Měli bychom co nejdříve uchystat mistru Arnoldovi důstojný pohřeb." Začnu uvažovat prakticky, když se dívka konečně probere. "A odjet. Tuším, že to tu moc bezpečné není. Dýky, byl-li ten zvláštní předmět dýkou, totiž nelítají vzduchem samy od sebe." A tu, jako by chtěli potvrdit má slova, začnou koně ve stáji poděšeně frkat, mlátit kopyty a ržát. "Myslím, že čas právě vypršel." Konstatuji a zdvihaje se z podřepu, natáhnu ruku, aby se jí mohla Táre zachytit, až se bude zdvihat ze země. "Rychle ke koním. Na pohřeb, bohužel, už nebude čas." |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Když se na mě strážce přísně podívá, ruce se mi roztřesou a já opatrně vztanu a lehce se ukloním. "jjjá...(hlasitě polknu a vrhnu na strážce pohled) jseem Tereza." Podám Tansenovi svou ruku a pokusím se o trochu vyděšený úsměv. Nakonec se posadím na lavici a provinile se podívám na strážce. Nakonec opět sklopím pohled a zůstanu zírat na zem ke svým nohám... V hlavě mi utkví nádherný pohled...Vidím velkou stříbrnou bránu a za ní plno stromů a jakousi cestu dlážděnou modrými kameny..pak to vše najednou zmizí a místo stromů vidím jen spáleniště, brána již není na svém místě... nakonec se vrátím i svou myslí zpět do hostince. Kdo ví proč v očích se mi hromadí slzy a má tvář dosti pobledla. Znovu se rozhlédnu kolem sebe a znovu se zastavím pohledem na Mellindovi, přikrčím se do kouta, jako by mě nikdo nemohl vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Když se na mě strážce přísně podívá, ruce se mi roztřesou a já opatrně vztanu a lehce se ukloním. "jjjá...(hlasitě polknu a vrhnu na strážce pohled) jseem Tereza." Podám Tansenovi svou ruku a pokusím se o trochu vyděšený úsměv. Nakonec se posadím na lavici a provinile se podívám na strážce. Nakonec opět sklopím pohled a zůstanu zírat na zem ke svým nohám... V hlavě mi utkví nádherný pohled...Vidím velkou stříbrnou bránu a za ní plno stromů a jakousi cestu dlážděnou modrými kameny..pak to vše najednou zmizí a místo stromů vidím jen spáleniště, brána již není na svém místě... nakonec se vrátím i svou myslí zpět do hostince. Kdo ví proč v očích se mi hromadí slzy a má tvář dosti pobledla. Znovu se rozhlédnu kolem sebe a znovu se zastavím pohledem na Mellindovi, přikrčím se do kouta, jako by mě nikdo nemohl vidět. |
| |
| Na útěku: Společně vyrazíte do stájí. Koně vypadají velmi rozrušeně. Nervózně hrabou kopyty a pohazují hlavou. Avšak po pár pohlazeních a tichých laskavých slovech je není těžké uklidnit, všechny je řádně osedláte a připravíte se na cestu. Jak se zdá, po věcech, kvůli kterým takto vyvádějí, není ani památky. Vyvedete koně před stáj a nasednete do sedel. Obloha nad vašimi hlavami rychle tmavne a může za to mohutný černý mrak, jež již zakryl slunce. Možná, že cesta lesem nebude až tolik příznivá a klidná.... Dříve než dorazíte mezi první stromy, zvedne se i prudký vítr a koně udržíte jen tak tak. Každou chvíli sklopí uši k hlavě a odmítají posušnost. Mohlo by se tak lehce stát, že některý hůň se splaší a vyhodí svého jezdce ze sedla, nebo se rozeběhne naslepo do lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Poté z několika větví vytvořím jednoduchý rožeň... Za chvíli ze zajíce již odkapává mastnota a ve vzduchu to nádherně voní pečínkou... Zalovím v mošničce a posypu ho troškou různých sušených bylinek... Za notnou chvíli se zajíc zdá být už definitivně hotový... Sundám ho z jednoduché kontrukce větví... Ostrým tesákem ho rozetnu na dvě zhruba stejně velké části. Jednu bez váhání podám Xzarovi... Když vidím, jak se začíná cpát, mám z toho jen dobrý pocit a i já se do jídla pustím... Hmm... Mmm.. Ale moc.. Mmm... jsme se zdrželi... pokračuju s plnou pusou.. Před poledním... Mmm... už budem muset být na cestě... Mmm... I tak se bude stopa špatně hledat... Mmm.. A vyplivnu opodál malou kůstku... |
| |
| Na útěku: "Možná bychom měli ten jes objet." Navrhuji když pode mnou kůň po třetí zamává při pokusu vjet do lesa předními kopy ve vzduchu. "Ani mě se do toho lesa moc nechce......Lecos se o něm vypráví. A.......Nebyl to právě tenhle les, Nohoruko, kde jsme viděli ty zvláštní stopy a kde se nám nakonec ztratil i ten ork?" |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Díky! A už mám plnou pusu toho dobrýho jídla. Když za chvilku dojím, utřu si mastnou pusu. Tak, musím tě pochválit jakej jsi kuchař. Jsem spokojenej, najedenej a usmívám se na všechny strany. Jsem připravenej na cestu. Na chvíli se odmlčím. Ty umíš stopovat? Tázavě se podívám na Sawerina. Já totiž moc netuším kterým směrem se dát. Pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vkročím do hostince a zastavím se u majitele. Vypadám velmi nepěkně. Jsem oděn do dlouhé splývavé kutny, která však je špinavá téměř všude, na několika místech i značně poničená a prodřená. Její původní barva snad byla tmavě zelená, ale to již teď nelze určit. Na několika místech jsou velké fleky od zaschlého bahna. Tvář není skoro vidět, jak je zakryta dlouhými špinavými vlasy. Vlasy spadají až na ramena a jsou značně zanedbané a zacuchané. Oči se v obličeji podivně ztrácí, vypadají skoro omámeně nebo opile. Má postava je menší, než u průměrného človeka, kráčím však stále vzpřímeně s rovnými zády. "Dobrý den,"promluvím k hostinskému. Hlas je tichý, rychle zaniká, je však podivně naladěn, jakoby se pomalu přeléval vzduchem. "Potřebuji informace. Můžete mi povědět, jak daleko je to k nejbližšímu městu s knihovnou? A také, kde vlastně teď jsme?" Nesnažím se na hospodského nějak zapůsobit, za prvé to stejně neumím pouhými slovy, za druhé k tomu nemám správný oblek. Musím získat nějaké zdroje - peníze. Takhle dlouho nevydržím, již teď mám hlad. Rozhlédnu se po hostinci. Nikomu nehledím přímo do očí, nechci poutat pozornost. V mysli stále držím připraveny nějaké ty triky. Když spatřím holohlavého muže, zkusím odhadnout, co znamenají symboly na jeho lebce. Spozoruji, jak na mne holohlavý i jeho malý doprovod čas od času pohlédnou. Znervózním. Zhluboka se nadechnu. Ve chvíli, kdy se holohlavec usměje mým směrem, přimhouřím oči. Seberu většinu síly a koncentruji ji ve své hlavě. Mé oči se změní z opilecky otupělých na nepříjemně zacílené. Hledím přímo na muže, nemrkám a necukám pohledem. Ze všeho nejdříve zkontroluji a ještě posílím své vnitřní uspořádání, své obrany a zopakuji si štítové postupy. Hned potom připravím svou mysl, by byla schopna ihned udeřit. Zahledím se na muže i na jeho dva společníky (na Terezu i Tansena). Podívám se nad hmotný svět, budu hledět na jejich magické vyzařování, budu hlědět, jaký mají potenciál i jaké mají schopnosti. A také budu hledět, zda kdokoliv z nich již nechystá nějaký svůj úder. (Kdyby se k něčemu takovému nědko odhodlal, vztyčil bych tři své štíty a pak bych hleděl, jak co nejjednoduššeji odvrátit hrozbu. A hned potom bych udeřil) Nepustím nikoho z nich do své hlavy, pokud se mnou bude chtít někdo mluvit beze slov, pustím jej jen těsně před svou mysl, aby tam zanechal svou zprávu. I kdyby nabízel svou mysl jako místo, kde by se odehrál rozhovor, nevkročím dovnitř. Během všech těchto duchovních úkonů nebudu jevit žádnou významnější fysickou aktivitu, budu stále klidně stát. Jen ti, jež hledí, co se děje se silami kolem mne, jen ti spatří, že síly kolem sebe pohlcuji a formuji. Pro ostatní to vypadá, jako bych se náhle zahleděj do jednoho místa a na něj se soustředil. Pokud nikdo ze tří nezačne konat nic magického a nepodnikne žádnou jinačí akci, jež by mne mohla ohrozit, zůstanu tam dále stát. Budu se před nimi mít však stále na pozoru. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vkročím do hostince a zastavím se u majitele. Vypadám velmi nepěkně. Jsem oděn do dlouhé splývavé kutny, která však je špinavá téměř všude, na několika místech i značně poničená a prodřená. Její původní barva snad byla tmavě zelená, ale to již teď nelze určit. Na několika místech jsou velké fleky od zaschlého bahna. Tvář není skoro vidět, jak je zakryta dlouhými špinavými vlasy. Vlasy spadají až na ramena a jsou značně zanedbané a zacuchané. Oči se v obličeji podivně ztrácí, vypadají skoro omámeně nebo opile. Má postava je menší, než u průměrného človeka, kráčím však stále vzpřímeně s rovnými zády. "Dobrý den,"promluvím k hostinskému. Hlas je tichý, rychle zaniká, je však podivně naladěn, jakoby se pomalu přeléval vzduchem. "Potřebuji informace. Můžete mi povědět, jak daleko je to k nejbližšímu městu s knihovnou? A také, kde vlastně teď jsme?" Nesnažím se na hospodského nějak zapůsobit, za prvé to stejně neumím pouhými slovy, za druhé k tomu nemám správný oblek. Musím získat nějaké zdroje - peníze. Takhle dlouho nevydržím, již teď mám hlad. Rozhlédnu se po hostinci. Nikomu nehledím přímo do očí, nechci poutat pozornost. V mysli stále držím připraveny nějaké ty triky. Když spatřím holohlavého muže, zkusím odhadnout, co znamenají symboly na jeho lebce. Spozoruji, jak na mne holohlavý i jeho malý doprovod čas od času pohlédnou. Znervózním. Zhluboka se nadechnu. Ve chvíli, kdy se holohlavec usměje mým směrem, přimhouřím oči. Seberu většinu síly a koncentruji ji ve své hlavě. Mé oči se změní z opilecky otupělých na nepříjemně zacílené. Hledím přímo na muže, nemrkám a necukám pohledem. Ze všeho nejdříve zkontroluji a ještě posílím své vnitřní uspořádání, své obrany a zopakuji si štítové postupy. Hned potom připravím svou mysl, by byla schopna ihned udeřit. Zahledím se na muže i na jeho dva společníky (na Terezu i Tansena). Podívám se nad hmotný svět, budu hledět na jejich magické vyzařování, budu hlědět, jaký mají potenciál i jaké mají schopnosti. A také budu hledět, zda kdokoliv z nich již nechystá nějaký svůj úder. (Kdyby se k něčemu takovému nědko odhodlal, vztyčil bych tři své štíty a pak bych hleděl, jak co nejjednoduššeji odvrátit hrozbu. A hned potom bych udeřil) Nepustím nikoho z nich do své hlavy, pokud se mnou bude chtít někdo mluvit beze slov, pustím jej jen těsně před svou mysl, aby tam zanechal svou zprávu. I kdyby nabízel svou mysl jako místo, kde by se odehrál rozhovor, nevkročím dovnitř. Během všech těchto duchovních úkonů nebudu jevit žádnou významnější fysickou aktivitu, budu stále klidně stát. Jen ti, jež hledí, co se děje se silami kolem mne, jen ti spatří, že síly kolem sebe pohlcuji a formuji. Pro ostatní to vypadá, jako bych se náhle zahleděj do jednoho místa a na něj se soustředil. Pokud nikdo ze tří nezačne konat nic magického a nepodnikne žádnou jinačí akci, jež by mne mohla ohrozit, zůstanu tam dále stát. Budu se před nimi mít však stále na pozoru. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Po dojezení udusám ohniště, zahrabu zeminou a skryji pod nános listí a větývek... Málokdo by poznal, že ještě před chvílí zde dva jedinci snídali... Hodím si mošnu přez rameno a jen s úsměvem odpovím... Víš Xzare... Každý mí stopovat... Máme to dané od přírody... Jen někdy rychleji, protože ví přesně co má hledat... A vyrazím zpět k cestě... Víš... Mám takovýpocit, že nešli se jen tak projít... Měli určitě nějaký cíl... A ren nebyl těsně za hradbami města... Takže pokud se dáme kousek po cestě, nic nezkazíme...A poplácám bracha po rameni... |
| |
| "Sakra!" zanadávám si nahlas. "Opravdu cesta lesem nebude bezpečná, ale kudy pojedem koně sou sotva zvladatelný!" houknu na Valena. Tohle nám tak chybělo! pomyslím si. |
| |
| Na kraji lesa - na útěku "Pokud nebudeme nutit koně vstoupit do lesa, snad se uklidní. Pokud ne, nejspíš budeme meset hledat skrýš a přenocovat zde." Odpovím. "Ale to by také mohlo znamenat minimálně že se zdržíme. V horším případě že nás ty problémy, před kterými bylo nutné...řekněme....rychle ustoupit, nejspíše doženou." |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Povzdychnu si při myšlence že budu muset jít větší kus cesty pěšky. Tak tedy půjdeme. Sklopím hlavu a vydám se na cestu. A až budeme někde scházet z cesty tak mi řekneš? Povídám za chůze. Jsem docela zvědavej kde je ten kluk. A jak myslíš že to všechno je? Máš ponětí kam můžeme jít? Po cestě koukám po okolí a pobrukuju si oblíbené písničky které znám. I když jen omezený počet. Máš u sebe teda dostatek vybavení na cesty? Raději se ptám víckrát abych se ujistil. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Sklopím hlavu a nastražím svfé vybroušené smysly... Zvolním tempo. Tak aby i Xzar stačil. Většinu z jeho písniček neznám, ale se zájmem poslouchám... Oči však nespouštím z cesty... Dávám pozor na vśechny vůně, pachy, odlesky, stopy... Hmm... Zamyslím se nad Xzarovou otázkou... Vybavení je zvláštní pojem... Obvykle když ho potřebuješ, není... Mám pár základních věcí... Ale smyslem přežití je umět improvizovat... Nezlehčovat si cestu něčím, co vyrobil někdo pěd tebou... Umět si poradit... Hmm... Nebo jak mi to tenkrát ten kouzelník říkal... Zmateně se poškrábu na hlavě... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte tedy dál. Cesta je vyschlá od slunečních paprsků, avšak Sawrinovi bystré oči snadno najdou sotpy kopyt koní, táhnoucí obchodní vozy i lidi jej doprovázející. Avšak něco, co by vám napovědělo se bude velmi těžko hledat. Po cetsě míjíte osamocené vozy, dokonce i muže s něčím co připomíná štráfku. Veze jakési pytle a nijak si vás nevšímá. Cesotu minete i některé zajímavé odbočky, avšak je jasné, že po obchodních stezkách by asi tajná skupina nikdy nevyrazila a tak jdete stále rovně. Brzy po poledni se cesta změní na obyčejnou pěšinu. Je vidět,ž e tudy dlouho nikdo nejel. Avšak stopy kopyt v zaschlém a ztvrdlém bahně přeci jen prozrazují nějakého návštěvníka. Nakonec cesta skončí a vy stojíte před hustou hradbou stormů, měnící se dále v les. Meiz kmeny stormů je plno roští a ostrých trnů. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte tedy dál. Cesta je vyschlá od slunečních paprsků, avšak Sawrinovi bystré oči snadno najdou sotpy kopyt koní, táhnoucí obchodní vozy i lidi jej doprovázející. Avšak něco, co by vám napovědělo se bude velmi těžko hledat. Po cetsě míjíte osamocené vozy, dokonce i muže s něčím co připomíná štráfku. Veze jakési pytle a nijak si vás nevšímá. Cesotu minete i některé zajímavé odbočky, avšak je jasné, že po obchodních stezkách by asi tajná skupina nikdy nevyrazila a tak jdete stále rovně. Brzy po poledni se cesta změní na obyčejnou pěšinu. Je vidět,ž e tudy dlouho nikdo nejel. Avšak stopy kopyt v zaschlém a ztvrdlém bahně přeci jen prozrazují nějakého návštěvníka. Nakonec cesta skončí a vy stojíte před hustou hradbou stormů, měnící se dále v les. Meiz kmeny stormů je plno roští a ostrých trnů. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se zkušeně usměje a Mellind může spatřit, jak nenápadně nohou schovává kuši, která zpod pultu lehce vyčuhuje. Hrdě zdvihne hlavu a napřímí se. “Vítám vás mladý pane na největší obchodní křižovatce a lovecké osadě Erlandu našeho království. Do hlavního města vede vcelku pohodlná cesta, avšak pěšky vám to může trvat tak dva až tři dny.“ Pohledem zkontroluje, zda ho slyšeli všichni a poté se jen samolibě usměje. “Mladý pane, neměl by jste zájem o práci? Máme tu problém s nějakou potvorou a již tamhleten mladík (ukáže na Tansena) již přislíbil, že nám pomůže. Nepatřím sice mezi nejbohatší, ale 100 zlaťáků, nocleh a dobré jídlo vám za to nabídnout mohu.“ Vesele na Mellinda zamrká a jeho únava je tatam. “Dobře si to rozmyslete pane, musím obsloužit hosty.“ Vesele se usměje a vezme do ruky korbel piva, který odnese ke stolu, kde sedí Tereza, Tansen a onen zvláštní muž. Usměje se na Terku. “Tak co holka? Dáš si ještě něco? Nemáš hlad?“ Při jeho slovech mu cizinec věnuje jeden ze svých nepříjemných pohledů a hostinský se raději vrátí zpět za svůj pult a začne leštit sklenice, přitom po očku sleduje Mellinda a jeho úsměv roste čím dál více. Mellind: Jsi si až převelice jist, že ty znaky jsou vytvořeny spojením několika znaků jiných, avšak nedokážeš ani odhadnout jejich význam. Trochu tě to zaráží… Tansen a Tereza: Strážce se lehce pousměje na Terezu. Je to první úsměv, který věnoval i ji. “Myslím, že jsme již odmluveni příteli.“ Promluví velice tiše, avšak pozorný posluchatel by jeho šepot zaslechnout mohl. Znovu se podívá směrem k Mellindovi, ale i poté se dále věnuje vám. “Musíme spolu ještě mnohé projednat.“ Poté s podívá na Terezu. “měla by si jít zase cvičit, víš co máš dělat a tu knihu konečně schovej, musíš se naučit i jiné věci, než si vymýšlet ty tvé příběhy, básničky a hloupé poznámky.“ Jeho hlas je tvrdý a pevný, odmítavý jakéhokoliv odporu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se zkušeně usměje a Mellind může spatřit, jak nenápadně nohou schovává kuši, která zpod pultu lehce vyčuhuje. Hrdě zdvihne hlavu a napřímí se. “Vítám vás mladý pane na největší obchodní křižovatce a lovecké osadě Erlandu našeho království. Do hlavního města vede vcelku pohodlná cesta, avšak pěšky vám to může trvat tak dva až tři dny.“ Pohledem zkontroluje, zda ho slyšeli všichni a poté se jen samolibě usměje. “Mladý pane, neměl by jste zájem o práci? Máme tu problém s nějakou potvorou a již tamhleten mladík (ukáže na Tansena) již přislíbil, že nám pomůže. Nepatřím sice mezi nejbohatší, ale 100 zlaťáků, nocleh a dobré jídlo vám za to nabídnout mohu.“ Vesele na Mellinda zamrká a jeho únava je tatam. “Dobře si to rozmyslete pane, musím obsloužit hosty.“ Vesele se usměje a vezme do ruky korbel piva, který odnese ke stolu, kde sedí Tereza, Tansen a onen zvláštní muž. Usměje se na Terku. “Tak co holka? Dáš si ještě něco? Nemáš hlad?“ Při jeho slovech mu cizinec věnuje jeden ze svých nepříjemných pohledů a hostinský se raději vrátí zpět za svůj pult a začne leštit sklenice, přitom po očku sleduje Mellinda a jeho úsměv roste čím dál více. Mellind: Jsi si až převelice jist, že ty znaky jsou vytvořeny spojením několika znaků jiných, avšak nedokážeš ani odhadnout jejich význam. Trochu tě to zaráží… Tansen a Tereza: Strážce se lehce pousměje na Terezu. Je to první úsměv, který věnoval i ji. “Myslím, že jsme již odmluveni příteli.“ Promluví velice tiše, avšak pozorný posluchatel by jeho šepot zaslechnout mohl. Znovu se podívá směrem k Mellindovi, ale i poté se dále věnuje vám. “Musíme spolu ještě mnohé projednat.“ Poté s podívá na Terezu. “měla by si jít zase cvičit, víš co máš dělat a tu knihu konečně schovej, musíš se naučit i jiné věci, než si vymýšlet ty tvé příběhy, básničky a hloupé poznámky.“ Jeho hlas je tvrdý a pevný, odmítavý jakéhokoliv odporu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se zkušeně usměje a Mellind může spatřit, jak nenápadně nohou schovává kuši, která zpod pultu lehce vyčuhuje. Hrdě zdvihne hlavu a napřímí se. “Vítám vás mladý pane na největší obchodní křižovatce a lovecké osadě Erlandu našeho království. Do hlavního města vede vcelku pohodlná cesta, avšak pěšky vám to může trvat tak dva až tři dny.“ Pohledem zkontroluje, zda ho slyšeli všichni a poté se jen samolibě usměje. “Mladý pane, neměl by jste zájem o práci? Máme tu problém s nějakou potvorou a již tamhleten mladík (ukáže na Tansena) již přislíbil, že nám pomůže. Nepatřím sice mezi nejbohatší, ale 100 zlaťáků, nocleh a dobré jídlo vám za to nabídnout mohu.“ Vesele na Mellinda zamrká a jeho únava je tatam. “Dobře si to rozmyslete pane, musím obsloužit hosty.“ Vesele se usměje a vezme do ruky korbel piva, který odnese ke stolu, kde sedí Tereza, Tansen a onen zvláštní muž. Usměje se na Terku. “Tak co holka? Dáš si ještě něco? Nemáš hlad?“ Při jeho slovech mu cizinec věnuje jeden ze svých nepříjemných pohledů a hostinský se raději vrátí zpět za svůj pult a začne leštit sklenice, přitom po očku sleduje Mellinda a jeho úsměv roste čím dál více. Mellind: Jsi si až převelice jist, že ty znaky jsou vytvořeny spojením několika znaků jiných, avšak nedokážeš ani odhadnout jejich význam. Trochu tě to zaráží… Tansen a Tereza: Strážce se lehce pousměje na Terezu. Je to první úsměv, který věnoval i ji. “Myslím, že jsme již odmluveni příteli.“ Promluví velice tiše, avšak pozorný posluchatel by jeho šepot zaslechnout mohl. Znovu se podívá směrem k Mellindovi, ale i poté se dále věnuje vám. “Musíme spolu ještě mnohé projednat.“ Poté s podívá na Terezu. “měla by si jít zase cvičit, víš co máš dělat a tu knihu konečně schovej, musíš se naučit i jiné věci, než si vymýšlet ty tvé příběhy, básničky a hloupé poznámky.“ Jeho hlas je tvrdý a pevný, odmítavý jakéhokoliv odporu. |
| |
| Na útěku: Věž stojí uprostřed nevelké mýtiny. Tedy – stromy se nedají nikudy objet. Z mýtiny vede několik cest, jedna je z jihu – tj. ta, kterou jste přišli. Druhá spíše pěšina vyšlapaná zvěří vede na severo-západ a třetí, již skoro zarostlá pěšina, vede na východ. Neměli by jste mít žádné problémy se koňmo dostat jakoukoliv pěšinou do lesa. Mračna na obloze se začnou rychle pohybovat a doprovází to silný poryv větru. Zvláštní je to,ž e se mraky stáčejí do velkého kruhu, alespoň dle toho co můžete mezi stromy vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Upřu své zelenavé oči na onoho podivného muže u pultu (Mellinda) a snažím se alespoň něco zaslechnout v jejich rozhovoru. Cože? On je láká na jistou smrt! Děsivě přimhouřím oči a mé čelo se zkrabatí. Vrhnu na hostinského hodně zlí pohled (alespoň e o to snažím). Ve skutečnosti to však vypadá, jako nevinný pohled malé holčičky. Nakonec hostinský přijde i k nám a já ho stále propaluji oním pohledem, dokonce má tu drzost se mě ještě na něco ptát. Uraženě zakroutím hlavou, ačkoliv moje břicho tvrdí opak. Hostinský zase odejde a já se v duchu musím usmát, když si uvědomím, jak můj učitel dokáže odpudit jenom pohledem. Doufám,ž e tohle mě jednou také naučí. Mohl aby to být zábava. Dokonce mi věnuje i úsměv, ale stejně jako vždy, mě nakonec pošle pryč. Uraženě vstanu a praštím rukama o stůl, až málem vyjeknu bolestí. Kousnu se do rtu, aby se mi nikdo nemohl smát a vezmu do ruky svoji knihu. Ještě se zastavím a otevřu pusu ve snaze vnést námitka, avšak přísný pohled učitele bohužel funguje i na mě. Dám mu na hlavu pytel a bude pokoj! Už nebudou žádné poučné pohledy! Cestou jemně strčím do Mellinda, ale dělám, že je to jen náhoda..nakonec vyjdu z hostince ven a zamířím za celý tento dům. Má tváři posmutní a já se opřu o stěnu, která je stále ještě ve stínu budovy. Proč je na mě pořád takovej? Vždyť jsme mu nic neudělala! Smutně a opatrně zkontroluji knihu, zda se jí nic nestalo a opatrně ji položím až ke zdi na zem. Nechci se učit s tím hloupým klackem! K čemu to? Vždyť umím spoustu jiných věcí, na co bojovat s klackem, když je můžu spálit na popel? -Ale nezapomínej, že to neumíš ovládat, pamatuješ jak to dopadlo minule? Smutně a zklamaně skloním hlavu a zvednu obyčejnou dřevěnou tyč, kterou mi tu učitel nechal připravenou, abych se mohla cvičit. Poodstoupím od stěny domu a vlasy si hodím za ramena. Hůl uchopím pevně do obou rukou a začnu cvičit. Krok vlevo, kryt, otočka, útok… Hůl mi vyletí z ruky… Proboha to je taková zbytečnost! |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Upřu své zelenavé oči na onoho podivného muže u pultu (Mellinda) a snažím se alespoň něco zaslechnout v jejich rozhovoru. Cože? On je láká na jistou smrt! Děsivě přimhouřím oči a mé čelo se zkrabatí. Vrhnu na hostinského hodně zlí pohled (alespoň e o to snažím). Ve skutečnosti to však vypadá, jako nevinný pohled malé holčičky. Nakonec hostinský přijde i k nám a já ho stále propaluji oním pohledem, dokonce má tu drzost se mě ještě na něco ptát. Uraženě zakroutím hlavou, ačkoliv moje břicho tvrdí opak. Hostinský zase odejde a já se v duchu musím usmát, když si uvědomím, jak můj učitel dokáže odpudit jenom pohledem. Doufám,ž e tohle mě jednou také naučí. Mohl aby to být zábava. Dokonce mi věnuje i úsměv, ale stejně jako vždy, mě nakonec pošle pryč. Uraženě vstanu a praštím rukama o stůl, až málem vyjeknu bolestí. Kousnu se do rtu, aby se mi nikdo nemohl smát a vezmu do ruky svoji knihu. Ještě se zastavím a otevřu pusu ve snaze vnést námitka, avšak přísný pohled učitele bohužel funguje i na mě. Dám mu na hlavu pytel a bude pokoj! Už nebudou žádné poučné pohledy! Cestou jemně strčím do Mellinda, ale dělám, že je to jen náhoda..nakonec vyjdu z hostince ven a zamířím za celý tento dům. Má tváři posmutní a já se opřu o stěnu, která je stále ještě ve stínu budovy. Proč je na mě pořád takovej? Vždyť jsme mu nic neudělala! Smutně a opatrně zkontroluji knihu, zda se jí nic nestalo a opatrně ji položím až ke zdi na zem. Nechci se učit s tím hloupým klackem! K čemu to? Vždyť umím spoustu jiných věcí, na co bojovat s klackem, když je můžu spálit na popel? -Ale nezapomínej, že to neumíš ovládat, pamatuješ jak to dopadlo minule? Smutně a zklamaně skloním hlavu a zvednu obyčejnou dřevěnou tyč, kterou mi tu učitel nechal připravenou, abych se mohla cvičit. Poodstoupím od stěny domu a vlasy si hodím za ramena. Hůl uchopím pevně do obou rukou a začnu cvičit. Krok vlevo, kryt, otočka, útok… Hůl mi vyletí z ruky… Proboha to je taková zbytečnost! |
| |
| "Tohle se mi nelíbí, pojeďme tou pěšinou na severozápad" houknu na Valena. Snažím se uklidnit koně, aby tak neviváděl. |
| |
| Na úteku Situácia sa celkom náhle zvrtla k omnoho horšiemu. A ja, ako správny hobbit som nechal voľný priebeh panike. A ako obvykle, netrvalo to dlho. Vzal som si všetko, čo som potreboval a vybehol za ostatnými von. "Sakra, to je divné počasie..." vyjadril som istý údiv nad tým, čo som tam zbadal. Pokúsil som sa nejak ukľudniť poníka, aj samého seba. Je to predsa iba počasie, to nám neublíži, jedine ak... Hlasné kýchnutie sa ozvalo po okolitom lese. ... jedine ak nachladneme. "Dobre slečna Táre, veďte nás." povedal som s jemným povzbudzujúcim úsmevom a dúfal, že pri tom nevyzerám príliš hlúpo... |
| |
| soukromá zpráva od Xzar pro Řeknu jedno slovo a zastavím se před tím lesem. No tak já se dál nedostanu. Umíš stopovat i v takovým hustým lese? Protože jestli ne, tak já už vůbec ne. A podívám se tázavě na Sawerina. Co říkáš těm stopám, víš jak starý můžou být? |
| |
| Na útěku: Po chvilce dohadování vyrazíte na severo západ. Za vámi uhodí do věže, ze které jste právě utekli, blesk a proboří část střechy. Po chvíli nahoře vyšlehnou plameny a z oblohy se spustí déšť. Snažíte se uklidnit koně a co nejrychleji z tohoto místa utéci. Když se dostanete dál, koně se již uklidní natolik, že se již jistě nesplaší. Cesta se po chvíli rozšíří a vy již můžete jet klidně všichni vedle sebe. To co jste však viděli, ve vás zakořenilo strach. PRšet již dávno přestalo a znovu vysvitlo slunce, jehož paprsky zbarvili listí stromů, lemující cestu, do světle zelena. |
| |
| Podívám se na obluhu a sem ráda, že už zase svítí slunce. "Aspoň, že se udělalo hezky. Jenže co teď?"řeknu s mírným úšklebkem. Hmm, smě v pěkný bryndě. To by mě zajímalo kdo mého mistra zabil, A´t to byl kdokoliv já se pomstím. pomyslím si a při vzpomínce na svého mistra se mi v očích zalesknou slzy. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ještě chvíli se mám na pozoru a nespouštím oči z podivné skupiny. Nakonec však má pozornost stejně zeslábne, i pohled se zjemní a ztratí onu podivnou tvrdost. Síly opět uvolním zpět do okolí. V hlavě si přesto ponechám připraveny obrazy svých štítů. Mimoděkem se podívám na hostinského, abych si vyslechl jeho návrh. Jeho úsměv mne opět znervózní. Srdce se podruhé rozbuší rychleji. Shlédnu muže od hlavy k patě a zároveň zřím více z jeho podstaty. Pak se opět pokusím se zklidnit, začnu dýchat volněji a opřu se o pult. Peníze potřebuji, stejně jako jídlo a postel. Ale nelíbí se mi, že toho muže napadlo, že bych byl vhodný k takové práci. Vždyť ani nemám žádnou zbraň. A také je to zdržení. Pohlédnu na hostinské a tichým hlasem se jej přeptám: "Povězte mi, prosím, oč přesně se jedná. A také - co to vůbec je za stvůru? Zvážím vaší nabídku, ač již teď musím přiznat, že mne zaujala." Chvíli počkám, sleduji úsměv hostinského. Nelíbí se mi. Koncentruji sílu ze svého okolí. Teď si však připravím i nějaké ty nehezké hračky, se kterými mi můj mistr zakazoval si v dětství hrát. Nabiju své paže i pohled silou blesků a ohňů. Vše držím pod povrchem, jen zhluboka dýchám. Pomalu se ukročím tak, abych mohl vidět jak tři návštěvníky hostince, tak i hostinského samotného. Můj pohled se zaměří na holohlavého. Vzpomenu na mistrova slova. Jak poznat mágy? To je jednoduché - na první pohled je vůbec nepoznáš - nemají žádné speciální prsteny, cejchy ani odznaky. Nenosí hole, ani rituální meče a dýky - tedy ne mezi smrtelníky. Všechny takové věci si mágové střeží a schovávají. Pravý hledač pravdy a držitel moci nepotřebuje, aby jej každý poznal. Pamatuj si to. Měj se spíše na pozoru před těmi, co vypadají jako mágové - protože ti lační po moci - a po uznání té moci. Jsou nebezpeční, protože je vede vnitří touha. A hlavně - to je ze všeho nejdůležitější - nikdy neznevažuj titul, který si tvůj sok přivlastní. Nikdy totiž nevíš, co za tím titulem stojí. I mágové používají lsti a podvody. Dál sleduji holohlavého. Nemám teď vůbec dobré postavení. Netuším, co je on zač - může být mágem, ale stejně tak může být pouze součástí nějakého učení, jež od mágů čerpá a stejně tak může být pomatenec, co nic neví. Držím svou energii - jsem připraven k útoku - to mi však znemožňuje pracovat více i jinačím způsobem - teď se nezmohu na moc velké kousky, dokud budu držet blesky v sobě. Mohl bych zkusit nějaká znamení, zda by je Strážce poznal - dle toho bych pak mohl určit, k jakému stylu magie má nejblíže. Když uslyším, jak posílá dívku ke cviku, v duchu se usměji. Tedy disciplína a řád - nezačíná to nejhůře. Všimnu si pohledu mladé dívky. Mé oči jsou mdlé, jako by hleděly stále do světa opilců, bláznů a vyšinutých. Ale jiskry soustředění tam jsou stále skryté. Sleduji dívčino chování a nevím, zda se v duchu smát, nebo ne. Úsměv si nakonec nedovolím, nemám právo soudit a nemohu si dovolit se rozptylovat. Stále se mi to všechno nějak nelíbí. Dívka kolem mne projde a přitom se mne dotkne. Leknu se a v hrudi mi to pořádně hrkne. Emoce strachu jen dále posílí sílu blesku v mé ruce. Pravice se reaktivně zvedne do úrovně pasu. Dříve, než si uvědomím ten čin, blesk se probudí a začne hledat svůj cíl. Sevřu prudce ruku v pěst a zadržím onu energii ve svém těle, aby se vůbec neprojevila na venek, aby ji obyčejný člověk nemohl spatřit. Nepustím energii vůbec ze svého předloktí. Pravá ruka i obličej se sevřou v křeči - ruka proto, že ji zevnitř ničí blesk, obličej proto, že bolest je pro mne nezměrná a téměř neovladatelná. Ze rtů vypustím dlouhý výdech, však bez hlesu. Pravou ruku, stále sevřenou v pěsti, zevnitř spálenou, lehce přiložím k hrudi. Podívám se na dívku a s jemnou úklonnou tiše povím: Och, pardon. Nechám dívku odejít a chvíli se sbírám z vlastní medicíny. Zkusím rozhýbat ztuhlé prsty. Pak toho kvůli bolesti nechám. Další blesk si nechám připraven, ale ne tak silný, nechám jej v jednom ze zákoutí své mysli - tam se vejde spousta věcí, nehrozí nebezpečí, že by blesk poškodil mysl. Pohlédnu na strážce a poprvé se usměji já. Jemně skloním hlavu. Počkám si na odpověď hostinského a pak se pomalu vydám ven, po stopách dívky. Jsem zvědavý, copak tě tvůj průvodce učí - copak asi musíš jít teď cvičit? Překvap mne, ukaž, že nejste nějací čarodějové. Takto si mluvím pro sebe, zapomínaje vůbec na to, že to byla právě dívka, která se částečně podílela na nabíjení mé ruky. Obejdu hostinec, abych mohl spatřit dívku, jak mává s holí. Zklame mne to. Cvičení s holí? Ach ne, tedy to jistě nebudou mágové. Snad nějaký řád bojových mnichů, nebo něco podobného. Když hůl vyletí dívce z ruky, řeknu tak, aby mne slyšela: "Hůl není žádná zbraň. Hůl je nástroj a opora poutníků." Stojím rovně, levou ruku mám volně spuštěnou, pravou stále křečovitě sevřenou v pěst, před svým břichem. V hlavě mám připraven blesk i štíty. Jinak je má hlava čistá. Můj hlas je bez emocí, ty by byly stejně skryty jen v hlavě. Sleduji pečlivě dívku, jak zareaguje, zda se bude rozčilovat, nebo ne. A také mne zajímá, jak odpoví a zda bude dále cvičit s holí. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ještě chvíli se mám na pozoru a nespouštím oči z podivné skupiny. Nakonec však má pozornost stejně zeslábne, i pohled se zjemní a ztratí onu podivnou tvrdost. Síly opět uvolním zpět do okolí. V hlavě si přesto ponechám připraveny obrazy svých štítů. Mimoděkem se podívám na hostinského, abych si vyslechl jeho návrh. Jeho úsměv mne opět znervózní. Srdce se podruhé rozbuší rychleji. Shlédnu muže od hlavy k patě a zároveň zřím více z jeho podstaty. Pak se opět pokusím se zklidnit, začnu dýchat volněji a opřu se o pult. Peníze potřebuji, stejně jako jídlo a postel. Ale nelíbí se mi, že toho muže napadlo, že bych byl vhodný k takové práci. Vždyť ani nemám žádnou zbraň. A také je to zdržení. Pohlédnu na hostinské a tichým hlasem se jej přeptám: "Povězte mi, prosím, oč přesně se jedná. A také - co to vůbec je za stvůru? Zvážím vaší nabídku, ač již teď musím přiznat, že mne zaujala." Chvíli počkám, sleduji úsměv hostinského. Nelíbí se mi. Koncentruji sílu ze svého okolí. Teď si však připravím i nějaké ty nehezké hračky, se kterými mi můj mistr zakazoval si v dětství hrát. Nabiju své paže i pohled silou blesků a ohňů. Vše držím pod povrchem, jen zhluboka dýchám. Pomalu se ukročím tak, abych mohl vidět jak tři návštěvníky hostince, tak i hostinského samotného. Můj pohled se zaměří na holohlavého. Vzpomenu na mistrova slova. Jak poznat mágy? To je jednoduché - na první pohled je vůbec nepoznáš - nemají žádné speciální prsteny, cejchy ani odznaky. Nenosí hole, ani rituální meče a dýky - tedy ne mezi smrtelníky. Všechny takové věci si mágové střeží a schovávají. Pravý hledač pravdy a držitel moci nepotřebuje, aby jej každý poznal. Pamatuj si to. Měj se spíše na pozoru před těmi, co vypadají jako mágové - protože ti lační po moci - a po uznání té moci. Jsou nebezpeční, protože je vede vnitří touha. A hlavně - to je ze všeho nejdůležitější - nikdy neznevažuj titul, který si tvůj sok přivlastní. Nikdy totiž nevíš, co za tím titulem stojí. I mágové používají lsti a podvody. Dál sleduji holohlavého. Nemám teď vůbec dobré postavení. Netuším, co je on zač - může být mágem, ale stejně tak může být pouze součástí nějakého učení, jež od mágů čerpá a stejně tak může být pomatenec, co nic neví. Držím svou energii - jsem připraven k útoku - to mi však znemožňuje pracovat více i jinačím způsobem - teď se nezmohu na moc velké kousky, dokud budu držet blesky v sobě. Mohl bych zkusit nějaká znamení, zda by je Strážce poznal - dle toho bych pak mohl určit, k jakému stylu magie má nejblíže. Když uslyším, jak posílá dívku ke cviku, v duchu se usměji. Tedy disciplína a řád - nezačíná to nejhůře. Všimnu si pohledu mladé dívky. Mé oči jsou mdlé, jako by hleděly stále do světa opilců, bláznů a vyšinutých. Ale jiskry soustředění tam jsou stále skryté. Sleduji dívčino chování a nevím, zda se v duchu smát, nebo ne. Úsměv si nakonec nedovolím, nemám právo soudit a nemohu si dovolit se rozptylovat. Stále se mi to všechno nějak nelíbí. Dívka kolem mne projde a přitom se mne dotkne. Leknu se a v hrudi mi to pořádně hrkne. Emoce strachu jen dále posílí sílu blesku v mé ruce. Pravice se reaktivně zvedne do úrovně pasu. Dříve, než si uvědomím ten čin, blesk se probudí a začne hledat svůj cíl. Sevřu prudce ruku v pěst a zadržím onu energii ve svém těle, aby se vůbec neprojevila na venek, aby ji obyčejný člověk nemohl spatřit. Nepustím energii vůbec ze svého předloktí. Pravá ruka i obličej se sevřou v křeči - ruka proto, že ji zevnitř ničí blesk, obličej proto, že bolest je pro mne nezměrná a téměř neovladatelná. Ze rtů vypustím dlouhý výdech, však bez hlesu. Pravou ruku, stále sevřenou v pěsti, zevnitř spálenou, lehce přiložím k hrudi. Podívám se na dívku a s jemnou úklonnou tiše povím: Och, pardon. Nechám dívku odejít a chvíli se sbírám z vlastní medicíny. Zkusím rozhýbat ztuhlé prsty. Pak toho kvůli bolesti nechám. Další blesk si nechám připraven, ale ne tak silný, nechám jej v jednom ze zákoutí své mysli - tam se vejde spousta věcí, nehrozí nebezpečí, že by blesk poškodil mysl. Pohlédnu na strážce a poprvé se usměji já. Jemně skloním hlavu. Počkám si na odpověď hostinského a pak se pomalu vydám ven, po stopách dívky. Jsem zvědavý, copak tě tvůj průvodce učí - copak asi musíš jít teď cvičit? Překvap mne, ukaž, že nejste nějací čarodějové. Takto si mluvím pro sebe, zapomínaje vůbec na to, že to byla právě dívka, která se částečně podílela na nabíjení mé ruky. Obejdu hostinec, abych mohl spatřit dívku, jak mává s holí. Zklame mne to. Cvičení s holí? Ach ne, tedy to jistě nebudou mágové. Snad nějaký řád bojových mnichů, nebo něco podobného. Když hůl vyletí dívce z ruky, řeknu tak, aby mne slyšela: "Hůl není žádná zbraň. Hůl je nástroj a opora poutníků." Stojím rovně, levou ruku mám volně spuštěnou, pravou stále křečovitě sevřenou v pěst, před svým břichem. V hlavě mám připraven blesk i štíty. Jinak je má hlava čistá. Můj hlas je bez emocí, ty by byly stejně skryty jen v hlavě. Sleduji pečlivě dívku, jak zareaguje, zda se bude rozčilovat, nebo ne. A také mne zajímá, jak odpoví a zda bude dále cvičit s holí. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Sleduji jak hůl letí vzduchem a s tichým ťuknutím dopadne na dlažbu. A můžu to všechno cvičit znova, proč se s tím ksakru musím učit? Je to jen kus dřeva. Smutně a pokorně skloním hlavu a udělám krok směrem k svému učebnímu předmětu, avšak sluch mě varuje. Prudce zvednu hlavu, když uslyším něčí kroky a lehce se přikrčím, jako kočka chystající se ke konečnému skoku. Tenké obočí se mi stáhne a z části zakryje světle zelené oči. Oči se soustřeďují přímo na místo, kudy přichází onen cizinec. Když promluví a zůstane stát, svěsím ramena a ušklíbnu se. “Ano a také učebním předmětem, zlobivých a neposlušných dívek.“ Sehnu se a opět zvednu hůl do ruky. Poté se úsměvným a pobaveným pohledem zaměřím na cizincovu spálenou ruku a povytáhnu nahoru obočí. “Copak se vám stalo?“ Snažím se v sobě udržet smích a tak se raději otočím a sehnu pro svůj deník a pečlivě ho zkontroluji, nakonec ho znovu uložím na jeho místo. Opět vstanu a přejdu blíže k cizinci, pečlivě si ho prohlédnu od hlavy až k patě a přitom mi pramen havraních vlasů spadne do obličeje. “Zajímalo by mě, kde se u nás vezme takovýto cizinec? Místní nejsi, to bych tě znala a z okolí nejsi taktéž.“ Přejdu drze na tykání a začnu mladého muže obcházet kolem dokola a přitom se trochu drze, neslušně a provokativně ušklíbnu. Nakonec, když zase dojdu zpět na místo odkud jsem vyšla, usadím se u stěny hostince a opřu se zády o stěnu. Rozpustím si vlasy, aby zakryji má ramena a také mé uši, které by na první pohled mohli vypadat prapodivně zašpičatělé na člověka, ale na druhý pohled již ne. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Sleduji jak hůl letí vzduchem a s tichým ťuknutím dopadne na dlažbu. A můžu to všechno cvičit znova, proč se s tím ksakru musím učit? Je to jen kus dřeva. Smutně a pokorně skloním hlavu a udělám krok směrem k svému učebnímu předmětu, avšak sluch mě varuje. Prudce zvednu hlavu, když uslyším něčí kroky a lehce se přikrčím, jako kočka chystající se ke konečnému skoku. Tenké obočí se mi stáhne a z části zakryje světle zelené oči. Oči se soustřeďují přímo na místo, kudy přichází onen cizinec. Když promluví a zůstane stát, svěsím ramena a ušklíbnu se. “Ano a také učebním předmětem, zlobivých a neposlušných dívek.“ Sehnu se a opět zvednu hůl do ruky. Poté se úsměvným a pobaveným pohledem zaměřím na cizincovu spálenou ruku a povytáhnu nahoru obočí. “Copak se vám stalo?“ Snažím se v sobě udržet smích a tak se raději otočím a sehnu pro svůj deník a pečlivě ho zkontroluji, nakonec ho znovu uložím na jeho místo. Opět vstanu a přejdu blíže k cizinci, pečlivě si ho prohlédnu od hlavy až k patě a přitom mi pramen havraních vlasů spadne do obličeje. “Zajímalo by mě, kde se u nás vezme takovýto cizinec? Místní nejsi, to bych tě znala a z okolí nejsi taktéž.“ Přejdu drze na tykání a začnu mladého muže obcházet kolem dokola a přitom se trochu drze, neslušně a provokativně ušklíbnu. Nakonec, když zase dojdu zpět na místo odkud jsem vyšla, usadím se u stěny hostince a opřu se zády o stěnu. Rozpustím si vlasy, aby zakryji má ramena a také mé uši, které by na první pohled mohli vypadat prapodivně zašpičatělé na člověka, ale na druhý pohled již ne. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na holčičku, jak odchází a jen se pousměji. Také mě štvalo se učit..ale. Pak mě to začalo bavit. Povím s úsměvem Strážci a zachytnu kousek rozhovoru co povídá hostinský muži co mi nepřijde, jako místní. Asi mi v hledání po našem příteli přibude další pomoc. Odtuším, a prohlídnu si muže co mizí ven za Terezkou. Tak o čem, jsi to chtěl mluvit příteli ? A co se zrovna učí Terezka..možná bych jí dovedl pomoct pokud to není nic magického, jsem kdo jsem, jak jsi konec konců mohl vidět včera večer. Nabídnu mu mou pomoc a zároveň mu položím otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na holčičku, jak odchází a jen se pousměji. Také mě štvalo se učit..ale. Pak mě to začalo bavit. Povím s úsměvem Strážci a zachytnu kousek rozhovoru co povídá hostinský muži co mi nepřijde, jako místní. Asi mi v hledání po našem příteli přibude další pomoc. Odtuším, a prohlídnu si muže co mizí ven za Terezkou. Tak o čem, jsi to chtěl mluvit příteli ? A co se zrovna učí Terezka..možná bych jí dovedl pomoct pokud to není nic magického, jsem kdo jsem, jak jsi konec konců mohl vidět včera večer. Nabídnu mu mou pomoc a zároveň mu položím otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Na cestách: Při svých cestách si již potkal mnohé, ale takové království jako vede král Jiřík jsi ještě nenašel. Celá země je zahalena smutkem z náhlé nemoci princezny i z prozatím nenalezeného léku. Kolují pověsti, že celé hlavní město je hlídáno, aby se nestalo,ž e si někdo bude užívat, když královská rodina trpí. Král Jiřík vládne sám, jeho žena zemřela při porodu jejich dcery, tak však již delší dobu stoná a nikdo nebyl schopen ji vyléčit. Mágové ji prodloužili život, zakleli ji do dlouhého spánku, který zpomalil její životní funkce a také tím zpomalil průběh nemoci. Nikdo není schopen říci, co je to za nemoc a jak ji léčit. Slyšel si také nějaké povídačky o tom,ž e zoufalý král navštívil jakousi vědmu, která mu řekla, že princeznu může zachránit jedině Silmelom. Pradávný kámen, který je již jen legendou, kdo ví jestli vůbec existoval. Na svých cestách e dostáváš do středu celého království. Království vzkvétá, jelikož lidé jsou zde povětšinou přátelští, poctiví a pracovití. Díky pár lidem a obchodníkům, které si potkal, víš,ž e nyní musíš na jih, čeká tě dlouhá cesta lesem. Je to obchodní trasa a moc dobře víš,ž e za lesem je ještě před hlavním městem jakási lovecká a obchodní křižovatka a hned za ním vede cesta do hlavního města. |
| |
 | soukromá zpráva od Elendyl pro Dozvěděl sem se z různých povídaček, že princezna je nemocná a i to, že ji mágové zakleli do spánku, aby se jí pokusili prodloužit život. Takhle smutnou zemi sem ještě nevyděl. Buď mají všichni princeznu tak rádi, nebo je k tomu donutil král, pomyslel sem si když sem slyšel o princezně. Konečně sem se dostal do středu království a dozvěděl sem se, že musím jít na jich. Přes nějaký les a pak přes křižovatku k hlavnímu městu. Podle instrukcí se vydám na jich směrem k lesu a pak dál přes něj. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Tansen: Strážce se na tebe usměje a pohodlně se opře a začne šeptat. "Terezka je zvláštní číslo. Je malá, tvrdohlavá, nebojácná, netrpělivá a hlavně namyšlená. Musí se naučit nepodceňovat svého protivníka a zároveň nespoléhat jen na své zvláštní schopnosti. Musí se naučit, jak je zakrýt, aby ji nikdo neodhalil, a především úctě a trpělivosti. Čeká ji dlouhá a složitá cesta" Nad tvou nabídkou se zamyslí a nakonec se opře rukama o stůl. Nakloní se k tobě. "Pokud to myslíš vážně, mohl by jsi mi pomoci vést mé lekce. Potřebuje nějakého protivníka, kterého nezná. Učí se boj s holí, avšak je převelice netrpělivá a nesoustředěná, pár ran by ji neuškodilo, co ty na to?" Trochu nepěkně se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Tansen: Strážce se na tebe usměje a pohodlně se opře a začne šeptat. "Terezka je zvláštní číslo. Je malá, tvrdohlavá, nebojácná, netrpělivá a hlavně namyšlená. Musí se naučit nepodceňovat svého protivníka a zároveň nespoléhat jen na své zvláštní schopnosti. Musí se naučit, jak je zakrýt, aby ji nikdo neodhalil, a především úctě a trpělivosti. Čeká ji dlouhá a složitá cesta" Nad tvou nabídkou se zamyslí a nakonec se opře rukama o stůl. Nakloní se k tobě. "Pokud to myslíš vážně, mohl by jsi mi pomoci vést mé lekce. Potřebuje nějakého protivníka, kterého nezná. Učí se boj s holí, avšak je převelice netrpělivá a nesoustředěná, pár ran by ji neuškodilo, co ty na to?" Trochu nepěkně se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Tansen: Strážce se na tebe usměje a pohodlně se opře a začne šeptat. "Terezka je zvláštní číslo. Je malá, tvrdohlavá, nebojácná, netrpělivá a hlavně namyšlená. Musí se naučit nepodceňovat svého protivníka a zároveň nespoléhat jen na své zvláštní schopnosti. Musí se naučit, jak je zakrýt, aby ji nikdo neodhalil, a především úctě a trpělivosti. Čeká ji dlouhá a složitá cesta" Nad tvou nabídkou se zamyslí a nakonec se opře rukama o stůl. Nakloní se k tobě. "Pokud to myslíš vážně, mohl by jsi mi pomoci vést mé lekce. Potřebuje nějakého protivníka, kterého nezná. Učí se boj s holí, avšak je převelice netrpělivá a nesoustředěná, pár ran by ji neuškodilo, co ty na to?" Trochu nepěkně se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Konečně spatříš v dálce před sebou hradbu stromů. Je to zvláštní, tohle místo tě naprosto okouzlí. Cesta se najednou strácí mezi kmeny stromů a v jejich sítnu. Do nosu tě uhodí vábivá vůně květin a jehličí a do uší zase naopak přenádherný tón ptačích trylků. Pomalu vykročíš k tomuto svatému místu a jakmile projdeš první hrabou, vše okolo utichne. Nedokážeš zaslechnout nic co se děje mimo tyto stromy. Jako by ani okolní svět neexistoval. Cesta se před tebou klikatí a pomalu strácí na prašnosti. Avšak co je zvláštní, je tu najednou ticho. Možná že nějaká šelma vyplašila zvěř, možná ne...Po chvíli to však pochopíš. Zaslechneš frkání koní a nakonec se zpoza stromů vyřítí dva koně. Na jednom z nich sedí jakýsi mladý mág (Valen) a za ním mladý hobit (Nohrouka) vedle nich jede na koni mladá pohledná dívka (Táre). MH:Nyní piš již bez šeptání. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro MH:Piště dál bez šeptání. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro MH:Piště dál bez šeptání. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro MH:Piště dál bez šeptání. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se. Také jsem se učil trpělivosti a umění boje, musím umět přežít. Povím a vzpomenu si na své výprasky a pak se znovu podívám na strážce. A jako co používá tu hůl ?? Měla by se jí učit používat, jako meč, rád ti pomohu, protivníka dostane, budu jí ho dělat a pár výprasků ? Jan pokud bude nepozorná, naučí se bránit s holí a i s ostatními zbraněmi pokud to budeš chtít. Jo a dáš mi taky hůl ? Nebo si jí musím někde ukrást. Povím šeptem a usměji se a čekám a v mích očích ve vidět že se těším na nějakou činnost. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se. Také jsem se učil trpělivosti a umění boje, musím umět přežít. Povím a vzpomenu si na své výprasky a pak se znovu podívám na strážce. A jako co používá tu hůl ?? Měla by se jí učit používat, jako meč, rád ti pomohu, protivníka dostane, budu jí ho dělat a pár výprasků ? Jan pokud bude nepozorná, naučí se bránit s holí a i s ostatními zbraněmi pokud to budeš chtít. Jo a dáš mi taky hůl ? Nebo si jí musím někde ukrást. Povím šeptem a usměji se a čekám a v mích očích ve vidět že se těším na nějakou činnost. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se. Také jsem se učil trpělivosti a umění boje, musím umět přežít. Povím a vzpomenu si na své výprasky a pak se znovu podívám na strážce. A jako co používá tu hůl ?? Měla by se jí učit používat, jako meč, rád ti pomohu, protivníka dostane, budu jí ho dělat a pár výprasků ? Jan pokud bude nepozorná, naučí se bránit s holí a i s ostatními zbraněmi pokud to budeš chtít. Jo a dáš mi taky hůl ? Nebo si jí musím někde ukrást. Povím šeptem a usměji se a čekám a v mích očích ve vidět že se těším na nějakou činnost. |
| |
| Cesta k lesu Cesta až k lesu probíhá celkem poklidně. Už z dálky se mi les hodně líbil, ale když sem vešel do lesa, tak najednou bylo všude ticho. Co to zase u všech rohatých i s chlupami je? Pomyslím si, ale pak když zaslechnu odfrknutí koně je mi vše jasný. Aha jezdci vyplašili všechnu zvěř. Ani se nedivím, pomyslím si a pokračuji v cestě. Najednou proti mě vyjedou tři jezdci. Buďte pozdraveni, pozdravim jim. |
| |
| Když se před námi zjeví mladý elfí muž, tak zastavím svého koně. Přejedu ho zajímavím pohledem. "Buď zdráv." odpovím muži. Muž vidí tak 17 letou dívku s blonďatými vlasi, zhruba 170 cm vysoukou a štíhlou. Na sobě mám róbu v barvách ohně a a k ní připnutý černý plášť s kápí. "Táre jméno mé." představím se muži. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu odpověď dívky. Omyl, neposlušné dívky bývají holí pouze trestány, učí se jiným věcem. Neposlušné dívky se učí vařit, uklízet a šít. S holí se učí ti, jež jsou příliš vznětliví, aby někomu vážně neublížili. Promluvím tichým hlasem: "Opravdu? To musí být velmi zvláštní díkvy, když se učí bojovat. Ženy nejsou určeny hrůzám boje. Leda že by byly nečím výjmečné." Dlouze se na dívku zadívám a zdvihnu lehce obočí v náznaku otázky. Když se zahledí na mou ruku, opatrně ji zabalím do volného rukávu. Lehce zavrtím hlavou a zamumlám: "To nic není." Nijak dál se tomuto tématu nevěnuji, neupozorňuji na něj, nechám dívku, ať na něj zapomene. Když spatřím, jak se stará o svůj deník, neodolám a podívám se na jeho magické vyzařování. Nepředpokládám, že by tak mladá dívka mohla mít očarovanou knihu, přesto se ale podívám. Dále zkusím nahlédnout do jeho obsahu. Nechám jej, ať mi z deníku vyvstane před očima, abych směl vědět, o čem dívka vůbec píše. Neměl by v tom být problém, mladé dívky píší silné emoce a ty se jednoduše přečtou. Mistr mne takto učil číst i naučné knihy, které byly mnohem těžší. Ale i to je možné, jen to žádá trochu více času. Zarazí mne dívčin tón i drzý způsob mluvy, ke kterému se tak náhle uchýlí. Když kolem mne začne obcházet, znejistím a dostanu strach. Něco takového jsem nečekal, ta dívka si až příliš věří. A to nemusí být vůbec dobře. Její chůze v kruhu mi připomene mistrovo varování: "Dávej pozor na ženy, ať vypadají jakkoliv, ať jsou staré, jak chtějí. Jsou ti nebezpečné, pokud nebudeš obezřetný. Nejhorší jsou ty, které mají moc - ne takovou moc, jako my, ony nikdy nepůjdou tak hluboko a neochvějně jako mág. Přesto - mají výhodu, že svou moc mají od začátku. Některé z nás to fascinuje. Uvědom si, že ten náskok je i jejich brzdou. Dále si pamatuj toto. Žena, která tě obchází, krouží kolem tebe, ta se tě snaží očarovat. Nezáleží na tom, jak, důležité je to, že chce změnit tvou vůli. Je jedno, jakým směrem půjde, nebo kde se tak bude dít, je i jedno, kolikrát kruh dokončí - její záměr je jasný a pokud má moc, jsi v nebezpečí. Pamatuji na pár mladých mágů, kteří byli takto očarováni. Jeden měl štěstí, dva smůlu. Vždy to bylo stejné - v lese na vysokém kopci - tam se čarodějky uchylují nejraději - kolem ohniště - tam je kruh, po kterém budou chodit, aby zavřely tvou vůli. Máš jen pár možností - zabít je, utéct, nebo se nenechat očarovat." Vzpomenu na mistrova slova a ještě před tím, než dívka dokončí kruh, vyprázdním svou mysl a zevnitř ji posílím vlastním štítem. Nenechám dívku, aby překročila tuto hranici. Její otázku ignoruji, skoro ji ani nevnímám. Nelíbí se mi její chování, ani to, že si jej může dovolit. Jsem si opět jistější sám sebou - protože to nevypadá, že tu půjde pouze o rozhovor. "Kdo vůbec jsi? A odkud? Kde jsi sehnala to, co máš?" Oči přimhouřím a opět se nabiji silou. Stavím štíty, jemně a plynule. Ukládám oheň i blesk. Mysl naostřím a čekám, pokud by bylo třeba bodnout. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu odpověď dívky. Omyl, neposlušné dívky bývají holí pouze trestány, učí se jiným věcem. Neposlušné dívky se učí vařit, uklízet a šít. S holí se učí ti, jež jsou příliš vznětliví, aby někomu vážně neublížili. Promluvím tichým hlasem: "Opravdu? To musí být velmi zvláštní díkvy, když se učí bojovat. Ženy nejsou určeny hrůzám boje. Leda že by byly nečím výjmečné." Dlouze se na dívku zadívám a zdvihnu lehce obočí v náznaku otázky. Když se zahledí na mou ruku, opatrně ji zabalím do volného rukávu. Lehce zavrtím hlavou a zamumlám: "To nic není." Nijak dál se tomuto tématu nevěnuji, neupozorňuji na něj, nechám dívku, ať na něj zapomene. Když spatřím, jak se stará o svůj deník, neodolám a podívám se na jeho magické vyzařování. Nepředpokládám, že by tak mladá dívka mohla mít očarovanou knihu, přesto se ale podívám. Dále zkusím nahlédnout do jeho obsahu. Nechám jej, ať mi z deníku vyvstane před očima, abych směl vědět, o čem dívka vůbec píše. Neměl by v tom být problém, mladé dívky píší silné emoce a ty se jednoduše přečtou. Mistr mne takto učil číst i naučné knihy, které byly mnohem těžší. Ale i to je možné, jen to žádá trochu více času. Zarazí mne dívčin tón i drzý způsob mluvy, ke kterému se tak náhle uchýlí. Když kolem mne začne obcházet, znejistím a dostanu strach. Něco takového jsem nečekal, ta dívka si až příliš věří. A to nemusí být vůbec dobře. Její chůze v kruhu mi připomene mistrovo varování: "Dávej pozor na ženy, ať vypadají jakkoliv, ať jsou staré, jak chtějí. Jsou ti nebezpečné, pokud nebudeš obezřetný. Nejhorší jsou ty, které mají moc - ne takovou moc, jako my, ony nikdy nepůjdou tak hluboko a neochvějně jako mág. Přesto - mají výhodu, že svou moc mají od začátku. Některé z nás to fascinuje. Uvědom si, že ten náskok je i jejich brzdou. Dále si pamatuj toto. Žena, která tě obchází, krouží kolem tebe, ta se tě snaží očarovat. Nezáleží na tom, jak, důležité je to, že chce změnit tvou vůli. Je jedno, jakým směrem půjde, nebo kde se tak bude dít, je i jedno, kolikrát kruh dokončí - její záměr je jasný a pokud má moc, jsi v nebezpečí. Pamatuji na pár mladých mágů, kteří byli takto očarováni. Jeden měl štěstí, dva smůlu. Vždy to bylo stejné - v lese na vysokém kopci - tam se čarodějky uchylují nejraději - kolem ohniště - tam je kruh, po kterém budou chodit, aby zavřely tvou vůli. Máš jen pár možností - zabít je, utéct, nebo se nenechat očarovat." Vzpomenu na mistrova slova a ještě před tím, než dívka dokončí kruh, vyprázdním svou mysl a zevnitř ji posílím vlastním štítem. Nenechám dívku, aby překročila tuto hranici. Její otázku ignoruji, skoro ji ani nevnímám. Nelíbí se mi její chování, ani to, že si jej může dovolit. Jsem si opět jistější sám sebou - protože to nevypadá, že tu půjde pouze o rozhovor. "Kdo vůbec jsi? A odkud? Kde jsi sehnala to, co máš?" Oči přimhouřím a opět se nabiji silou. Stavím štíty, jemně a plynule. Ukládám oheň i blesk. Mysl naostřím a čekám, pokud by bylo třeba bodnout. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Cesta Ze skupinky vyjela mi naproti jedno děvče. Nemohlo mu být víc než 17 let. Nejvíc mě zaujalo její oblečení, které je dobře viditelný i na velkou vzdálenost díky jeho barvě. Měla delší blonďaté vlasy. Jak je vysoká nemohu odhadnout jelikož sedí v sedle. Pozdravila mě a představila se. Já sem kývl hlavou a odpovím. Já se jmenuji Elyndyl a jsem chodec, představím se z lehkou poklonou. Můžou spatřit před sebou elfa ve středních letech (300-500 let). Mám delší hnědé vlasy spletené do copu na zádech a sem oblečen do hnědo zelených cestovních šatů. Jakožto elf dosahuji 210 centimetrů, po mým boku jde velký sněhově bílí vlk. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Skoro neznatelně a hlavně spokojeně se usměji, když cizinec znejistí a znervózní. Pak však ucítím jemný záchvěv, když se pokusí zjistit co je můj deník zač. “Ani se o to nepokoušej.“ Zavrčím na něj a znovu se postavím, v mých očích planou nebezpečně živ ohníčky. “Kdo jsi, že se snažíš dostat do soukromých věcí jiných? Takovéhle věci by ti měli být jedno.“ Zavrčím nebezpečně a deník znovu uložím na zem, odkud ho nemá šanci sebrat, odkud se nedostane řeze mne. Opatrně zvednu ze země hůl. “Řekni mi jednu věc..kdo ti dává právo si takhle zahrávat? Další namyšlený čarodějík, co si myslí,ž e má všechno?“ Zhnuseně se zaškaredím. “Nemám ráda čaroděje ani mágy…nikdy nic nechápou a jde jim jen o jedno..každého koho můžou využijí.“ V očích se mi lehce zableskne a zorničky se zúží. Lehce se přikrčím a rozkročím nohy, připravena se jakkoliv bránit, i kdybych měla použít některou ze svých schopností. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Skoro neznatelně a hlavně spokojeně se usměji, když cizinec znejistí a znervózní. Pak však ucítím jemný záchvěv, když se pokusí zjistit co je můj deník zač. “Ani se o to nepokoušej.“ Zavrčím na něj a znovu se postavím, v mých očích planou nebezpečně živ ohníčky. “Kdo jsi, že se snažíš dostat do soukromých věcí jiných? Takovéhle věci by ti měli být jedno.“ Zavrčím nebezpečně a deník znovu uložím na zem, odkud ho nemá šanci sebrat, odkud se nedostane řeze mne. Opatrně zvednu ze země hůl. “Řekni mi jednu věc..kdo ti dává právo si takhle zahrávat? Další namyšlený čarodějík, co si myslí,ž e má všechno?“ Zhnuseně se zaškaredím. “Nemám ráda čaroděje ani mágy…nikdy nic nechápou a jde jim jen o jedno..každého koho můžou využijí.“ V očích se mi lehce zableskne a zorničky se zúží. Lehce se přikrčím a rozkročím nohy, připravena se jakkoliv bránit, i kdybych měla použít některou ze svých schopností. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se na Tansena usměje. "Dobrá tedy, jsme domluveni. Nepudeme se za ní podívat? třeba se alespoň podíváš, co jži umí a neumí." Znovus e usměje a vstane. Na stole nechá pár mincí a otevře dveře. Ty drží toevřené dokud sám neprojdeš... (čti nyní i příspěvky od Terezy a Mellinda. Vkročit tma můžete kdy chcete:-) ) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se na Tansena usměje. "Dobrá tedy, jsme domluveni. Nepudeme se za ní podívat? třeba se alespoň podíváš, co jži umí a neumí." Znovus e usměje a vstane. Na stole nechá pár mincí a otevře dveře. Ty drží toevřené dokud sám neprojdeš... (čti nyní i příspěvky od Terezy a Mellinda. Vkročit tma můžete kdy chcete:-) ) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se na Tansena usměje. "Dobrá tedy, jsme domluveni. Nepudeme se za ní podívat? třeba se alespoň podíváš, co jži umí a neumí." Znovus e usměje a vstane. Na stole nechá pár mincí a otevře dveře. Ty drží toevřené dokud sám neprojdeš... (čti nyní i příspěvky od Terezy a Mellinda. Vkročit tma můžete kdy chcete:-) ) |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Uvědomím si, že si dívka všimne mého nahlížení. To by neměla, takové věci není lehké spatřit. Chvíli ji poslouchám, tvářím se neutrálně, zcela nezaujatě. Dívko, dáváš mi kázání o zneužívání moci. Sama ale nevíš, že sotva před chvílí jsi se pokusila učinit něco mnohem odpornějšího. Soudíš, aniž by jsi vůbec viděla, kdo je viníkem. Uvolním se, stojím zcela v klidu, mysl mám také uvolněnou, ale stále držím svá kouzla. Když dívka začne mluvit o pýše čarodějů, v duchu se usměji. Něco takového znám, nevyhne se tomu nikdo z Umění - tedy nikdo, kdo se může dostat opravdu někam dál. Její zhnusení mne nepřekvapuje. Na podobné reakce jsem již zvyklý. Zajímalo by mne, zda ty tedy něco chápeš, když my ne. A kdo dává právo tobě se chovat takto... Dál sleduji dívku, přimhouřím oči, když se postaví tak, jako by chtěla skočit. Nebudu ji dráždit, ale také nebudu zcela pasivní - ať sama ukáže, jak moc se umí ovládat. A jestliže má moc - jako že má - tak se ovládat potřebuje. Pak potichu promluvím: Tak mne tedy pouč, pokud tomu rozumíš. Oči se mi zalesknou, provokativně se usměji. Tuším, co odpoví - to dělá každý - nikdo neodpoví přesně, většinou se jen vyhne otázce. Stále stojím klidně. A pak si konečně uvědomím, proč vůbec mne zajímá nějaká trochu nadaná dívka. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Uvědomím si, že si dívka všimne mého nahlížení. To by neměla, takové věci není lehké spatřit. Chvíli ji poslouchám, tvářím se neutrálně, zcela nezaujatě. Dívko, dáváš mi kázání o zneužívání moci. Sama ale nevíš, že sotva před chvílí jsi se pokusila učinit něco mnohem odpornějšího. Soudíš, aniž by jsi vůbec viděla, kdo je viníkem. Uvolním se, stojím zcela v klidu, mysl mám také uvolněnou, ale stále držím svá kouzla. Když dívka začne mluvit o pýše čarodějů, v duchu se usměji. Něco takového znám, nevyhne se tomu nikdo z Umění - tedy nikdo, kdo se může dostat opravdu někam dál. Její zhnusení mne nepřekvapuje. Na podobné reakce jsem již zvyklý. Zajímalo by mne, zda ty tedy něco chápeš, když my ne. A kdo dává právo tobě se chovat takto... Dál sleduji dívku, přimhouřím oči, když se postaví tak, jako by chtěla skočit. Nebudu ji dráždit, ale také nebudu zcela pasivní - ať sama ukáže, jak moc se umí ovládat. A jestliže má moc - jako že má - tak se ovládat potřebuje. Pak potichu promluvím: Tak mne tedy pouč, pokud tomu rozumíš. Oči se mi zalesknou, provokativně se usměji. Tuším, co odpoví - to dělá každý - nikdo neodpoví přesně, většinou se jen vyhne otázce. Stále stojím klidně. A pak si konečně uvědomím, proč vůbec mne zajímá nějaká trochu nadaná dívka. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Levou rukou nahmatám v kapse flakonek se stříbrnými slzami. Zkusím vycítit jeho strukturu, jak má spletená vlákna. Na stejnou věc se podívám u dívky. Zkusím se napojit na flakonek - jemným vláknem, které nepřenese celou mysl, ale dovolí drobné zprávy. Použiji slzy jako naváděcí maják k duši Edwiny. Pošlu ji zprávu. Povídej, je ta dívka, co je přede mnou ta, kterou chceš chránit? A pověz také - proč? Chvíli čekám a doufám, že si s odpovědí pospíší, protože nemohu bezdůvodně riskovat to, že se dívka po mne vrhne s celou svou silou. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Znuděně si odfrknu a opovážlivě se usměji. "Žádáš odpovědi, ale sám neodpovídáš. Co jsi zač? Proč jsi sem vůbec přišel?" Vyjedu na něj zhurta a zamračím se. "Asi si slyšel co se tu děje....pak se nediv, že nějací podivíni jako ty vzbuzují přílišnou pozornost." Ani na okamžik neuvolní svoje tělo. Oči upírám do cizincových a ani na okamžik nepustím jeho pohled.Vyprázdním a soustředím svou mysl, aby nemohl, i kdyby se mi do ní vlámal, něco vidět. Vzpomenu si na slova jednhoo moudrého muže a lehce znejistím, pak však i tuto myšlenku vyženu ze své hlavy a znovu nabydu svou jistotu. Vyčkávám, nechystám se útočit..připravuji si možnou obranu. Proti psychickýmu útoku, kterého nejspíše bude schopen a možná i odpověď na fyzický. Fyzicky mám výhodu, nebude moc silný ani rychlý, ale co psychicky? Spoléhám na svoje schopnosti, vždy mě z problémů vytáhly a komu záleží na tom, že vytvořili spousty jiných. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Znuděně si odfrknu a opovážlivě se usměji. "Žádáš odpovědi, ale sám neodpovídáš. Co jsi zač? Proč jsi sem vůbec přišel?" Vyjedu na něj zhurta a zamračím se. "Asi si slyšel co se tu děje....pak se nediv, že nějací podivíni jako ty vzbuzují přílišnou pozornost." Ani na okamžik neuvolní svoje tělo. Oči upírám do cizincových a ani na okamžik nepustím jeho pohled.Vyprázdním a soustředím svou mysl, aby nemohl, i kdyby se mi do ní vlámal, něco vidět. Vzpomenu si na slova jednhoo moudrého muže a lehce znejistím, pak však i tuto myšlenku vyženu ze své hlavy a znovu nabydu svou jistotu. Vyčkávám, nechystám se útočit..připravuji si možnou obranu. Proti psychickýmu útoku, kterého nejspíše bude schopen a možná i odpověď na fyzický. Fyzicky mám výhodu, nebude moc silný ani rychlý, ale co psychicky? Spoléhám na svoje schopnosti, vždy mě z problémů vytáhly a komu záleží na tom, že vytvořili spousty jiných. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Opatrně se zkusíš napojit na duši Edwiny, avšak ani tka se nestane. Spojení sice najdeš, ale skoro okamžitě se vytratí. Je to zvláštní, ale něoc není dobře. Tereza: Udělá se ti lehce mdlo před očima. Cítíš jak velmi rychle slábneš a strácíš sílu. Je to divné, ještě se ti to nestalo. Kolena se ti lehce roztřesou, avšak zatím to není zpozorovatelné. Najednou tě popadne mohutná vlna vzteku (sama víš co to se tebou udělá). Jen tak tak si zabráníš, vrhnout s ena onoho cizince (Mellinda). |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Opatrně se zkusíš napojit na duši Edwiny, avšak ani tka se nestane. Spojení sice najdeš, ale skoro okamžitě se vytratí. Je to zvláštní, ale něoc není dobře. Tereza: Udělá se ti lehce mdlo před očima. Cítíš jak velmi rychle slábneš a strácíš sílu. Je to divné, ještě se ti to nestalo. Kolena se ti lehce roztřesou, avšak zatím to není zpozorovatelné. Najednou tě popadne mohutná vlna vzteku (sama víš co to se tebou udělá). Jen tak tak si zabráníš, vrhnout s ena onoho cizince (Mellinda). |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ještě než vůbec začnu věnovat pozornost Tereze - v jednom krátkém okamžiku - urychlím své myšlení, bych měl dost času a začnu hledět na spojení i na to, co se s ním děje. Začnu pozorovat, jak a proč se ztrácí. Zkusím jej zachytit, aby zůstalo. Zkusím se podívat na druhý konec, abych viděl, jak je na tom Edwina. A nakonec zkusím porovnat, v čem si je podobná ta dívka s tím spojením - zda od Edwiny nevede nějaké spojení k dívce (třeba citové). |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pousměji se a pak spolu se srážce vyjdu ven a podívám se na dívenku s a muže. Hmm a co takhle zloděje co ? Zeptám se a usměji se na dívenku a podívám se na její hůl. No možná potřebuješ soupeře, tahle se koukám učíš dobře….ale ta hůl se má kmitat vzduchem, tak už co umíš, co ses naučila, tahle to vypadá že zatím nic noc, ale možná se pletu tak mi to ukaž a pak si budeme povídat, taky mě štvalo se učit, ale díky tomu co jsem se naučil ještě žiju, znám lidi co stí m zabíjí. Povím a snažím se jí vyprovokovat k ničemu jinému než k hádce o tom kdo je kdo..nebo o co tu jde.. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pousměji se a pak spolu se srážce vyjdu ven a podívám se na dívenku s a muže. Hmm a co takhle zloděje co ? Zeptám se a usměji se na dívenku a podívám se na její hůl. No možná potřebuješ soupeře, tahle se koukám učíš dobře….ale ta hůl se má kmitat vzduchem, tak už co umíš, co ses naučila, tahle to vypadá že zatím nic noc, ale možná se pletu tak mi to ukaž a pak si budeme povídat, taky mě štvalo se učit, ale díky tomu co jsem se naučil ještě žiju, znám lidi co stí m zabíjí. Povím a snažím se jí vyprovokovat k ničemu jinému než k hádce o tom kdo je kdo..nebo o co tu jde.. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce dorazí hned po Tansenovi a sjede Terezu zklamaným pohledem. Další pohled věnuje Mellindovi. “Co se tu zase děje?“ Otázku vypustí jen tak do vzduchu, ale pak svůj naštvaný pohled upře na Terezu. “Zklamala si mě, měla si cvičit a ne tu vysedávat a bavit se s cizinci.“ Pohlédne na Mellinda. “Myslím, že už to stačilo, měl by si odejít.“ Zamračí se a poté s podívá na Terezu. “Přivedl jsme sem svého přítele, aby ti pomohl s hodinami, avšak jak hledím, nemáš o to jediný zájem. Dnes odejdeš do svého pokoje a nechci vidět, že se pokoušíš zase utéct. Zůstaneš až do rána doma, dokud si pro tebe nepřijdu. A znovu si promyslím, zda vůbec tvé učení má cenu.“ Počká až Tereza i Mellind odejdou a nehodlá dělat výjimky. Oba vyprovodí zamračeným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce dorazí hned po Tansenovi a sjede Terezu zklamaným pohledem. Další pohled věnuje Mellindovi. “Co se tu zase děje?“ Otázku vypustí jen tak do vzduchu, ale pak svůj naštvaný pohled upře na Terezu. “Zklamala si mě, měla si cvičit a ne tu vysedávat a bavit se s cizinci.“ Pohlédne na Mellinda. “Myslím, že už to stačilo, měl by si odejít.“ Zamračí se a poté s podívá na Terezu. “Přivedl jsme sem svého přítele, aby ti pomohl s hodinami, avšak jak hledím, nemáš o to jediný zájem. Dnes odejdeš do svého pokoje a nechci vidět, že se pokoušíš zase utéct. Zůstaneš až do rána doma, dokud si pro tebe nepřijdu. A znovu si promyslím, zda vůbec tvé učení má cenu.“ Počká až Tereza i Mellind odejdou a nehodlá dělat výjimky. Oba vyprovodí zamračeným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce dorazí hned po Tansenovi a sjede Terezu zklamaným pohledem. Další pohled věnuje Mellindovi. “Co se tu zase děje?“ Otázku vypustí jen tak do vzduchu, ale pak svůj naštvaný pohled upře na Terezu. “Zklamala si mě, měla si cvičit a ne tu vysedávat a bavit se s cizinci.“ Pohlédne na Mellinda. “Myslím, že už to stačilo, měl by si odejít.“ Zamračí se a poté s podívá na Terezu. “Přivedl jsme sem svého přítele, aby ti pomohl s hodinami, avšak jak hledím, nemáš o to jediný zájem. Dnes odejdeš do svého pokoje a nechci vidět, že se pokoušíš zase utéct. Zůstaneš až do rána doma, dokud si pro tebe nepřijdu. A znovu si promyslím, zda vůbec tvé učení má cenu.“ Počká až Tereza i Mellind odejdou a nehodlá dělat výjimky. Oba vyprovodí zamračeným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Poslouchám slova strážce a sleduji rekci neznámého a Terezku. Hmm em počkej příteli, třeba se nemá proč učit..třeba už vše umí, dej jí šanci at ukáže, co umí..Poslat jí do pokoje můžeš dycky. Ale najít si nového žáka trvá dlouho Pomyslím si dodám. Možná ní jen tak máchat holí nudí a proto se tu vykecává, jo není to omluva, ale spíš výmluva, protože bez, tréninku jí někdo zabije, pokud neovládá magii. Dovol jí ještě ukázat co se naučila a pak pokud uznáš za vhodné že jí to bavit nebude a že se bude chtít dál vykecávat tak jí pošli spát..ale i já jsem jen stěží dělal, to co ně nebavilo. Přiznám se a vzpomenu si že nemám, žádnou hůl. Dáš mi nějakou hůl ? Příteli at se koukneme co se během rozhovoru naučila s holí ? Zeptám se ho a podívám se na Terezku. Už je to na tobě. Pokud se chceš učit.. No tak ukaž co ses naučila a přesvědč svého mistra, že jsi tu něco dělal kromě toho rozhovoru a že zvládneš s tím klackem, alespoň máchnout proti mě. Povím a snažím se jí pomoct tím, že v ní probudit trochu vzteku vůči mě, aby popadla ten klacek a nemusela jít do pokoje. Usměji se na ní a podívám se na strážce, ale přitom po očku sleduji dívenku, abych stihnul, zareagovat na to kdyby jí třeba napadlo, na mě zaútočit. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Poslouchám slova strážce a sleduji rekci neznámého a Terezku. Hmm em počkej příteli, třeba se nemá proč učit..třeba už vše umí, dej jí šanci at ukáže, co umí..Poslat jí do pokoje můžeš dycky. Ale najít si nového žáka trvá dlouho Pomyslím si dodám. Možná ní jen tak máchat holí nudí a proto se tu vykecává, jo není to omluva, ale spíš výmluva, protože bez, tréninku jí někdo zabije, pokud neovládá magii. Dovol jí ještě ukázat co se naučila a pak pokud uznáš za vhodné že jí to bavit nebude a že se bude chtít dál vykecávat tak jí pošli spát..ale i já jsem jen stěží dělal, to co ně nebavilo. Přiznám se a vzpomenu si že nemám, žádnou hůl. Dáš mi nějakou hůl ? Příteli at se koukneme co se během rozhovoru naučila s holí ? Zeptám se ho a podívám se na Terezku. Už je to na tobě. Pokud se chceš učit.. No tak ukaž co ses naučila a přesvědč svého mistra, že jsi tu něco dělal kromě toho rozhovoru a že zvládneš s tím klackem, alespoň máchnout proti mě. Povím a snažím se jí pomoct tím, že v ní probudit trochu vzteku vůči mě, aby popadla ten klacek a nemusela jít do pokoje. Usměji se na ní a podívám se na strážce, ale přitom po očku sleduji dívenku, abych stihnul, zareagovat na to kdyby jí třeba napadlo, na mě zaútočit. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Dobrá tak to tedy zkus.“ Sebere druhou hůl, která zůstala nedotčena opřena o zeď a hodí ji Tansenovi. Strážce s posadí a zády se opře o stěnu hostince. Se viditelným napětím sleduje dění. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Dobrá tak to tedy zkus.“ Sebere druhou hůl, která zůstala nedotčena opřena o zeď a hodí ji Tansenovi. Strážce s posadí a zády se opře o stěnu hostince. Se viditelným napětím sleduje dění. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Dobrá tak to tedy zkus.“ Sebere druhou hůl, která zůstala nedotčena opřena o zeď a hodí ji Tansenovi. Strážce s posadí a zády se opře o stěnu hostince. Se viditelným napětím sleduje dění. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Najednou s přiřítí můj mistr s tím podivínem a mě zmizí úsměv z tváře. Vrhnu na Mellinda varovný pohled a já naivně zvednu hůl ze země a pevně ji uchopím do ruky. Pokorně skloním hlavu a snažím se přemoci svůj vztek nad jeho slovy a nad sovu hloupostí. Tohle mě mohlo napadnout, proč jsme to nechala zajít tak daleko? Má pravdu jsem hloupá, nezasloužím si jeho čas a snahu. Otočím se na patě a zamířím ke stěně hostince, kde leží můj deník, avšak dříve než se stačím sehnout, mě zastaví slova mistrova přítele. Překvapeně se otočím a tázavě na něj poohlédnu a sjedu ho pohledem. Asi není tak hloupý jak jen vypadá. Uvidíme co dovede. Konečně se mi na tváři objeví úsměv a já spokojeně nechám knihu knihou. Pomalým krokem, očima upřenýma proti svému novému nepříteli a s holí pevně v ruce a ťukající si s ní do kroku, vyrazím blíže k němu. Najednou e prudce zastavím, hůl přitáhnu k tělu a lehce se ukloním. Pak zvednu pohled, prudce se rozkročím, hůl roztočím a zastavím ji tak, aby mi zůstala před tělem pevně v obou rukách. Pohodím vlasy a sleduji svého protivníka v lehkém přikrčení. V duchu odhaduji jeho další kroky a připravuji se na možnou obranu i útok. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Najednou s přiřítí můj mistr s tím podivínem a mě zmizí úsměv z tváře. Vrhnu na Mellinda varovný pohled a já naivně zvednu hůl ze země a pevně ji uchopím do ruky. Pokorně skloním hlavu a snažím se přemoci svůj vztek nad jeho slovy a nad sovu hloupostí. Tohle mě mohlo napadnout, proč jsme to nechala zajít tak daleko? Má pravdu jsem hloupá, nezasloužím si jeho čas a snahu. Otočím se na patě a zamířím ke stěně hostince, kde leží můj deník, avšak dříve než se stačím sehnout, mě zastaví slova mistrova přítele. Překvapeně se otočím a tázavě na něj poohlédnu a sjedu ho pohledem. Asi není tak hloupý jak jen vypadá. Uvidíme co dovede. Konečně se mi na tváři objeví úsměv a já spokojeně nechám knihu knihou. Pomalým krokem, očima upřenýma proti svému novému nepříteli a s holí pevně v ruce a ťukající si s ní do kroku, vyrazím blíže k němu. Najednou e prudce zastavím, hůl přitáhnu k tělu a lehce se ukloním. Pak zvednu pohled, prudce se rozkročím, hůl roztočím a zastavím ji tak, aby mi zůstala před tělem pevně v obou rukách. Pohodím vlasy a sleduji svého protivníka v lehkém přikrčení. V duchu odhaduji jeho další kroky a připravuji se na možnou obranu i útok. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Obratně do jedné ruky chytnu hůl co mi má sloužit, jako zbraň a jednou jí protočím v ruce do níž jí chytnu a usměji se a pak se s úsměvem zadíván na Terezku. Hmm bezva, tak se mi to líbí Pomyslím si a sleduji její kroky. Krok, krok, krok, pak se zastaví u ukloní se, jen kývnu hlavou a podívám se, jak stojí a pomalu se vydám k ní. Pomalím krokem a pomalu kolem ní začnu kroužit a přitom táhnu konec hole po zemí a držím jí jednou rukou. Pohybuj se nikdy nestůj a nečekej. Dopovím to když se dostanu zase před ni a můj klacek mihne vzduchem, ale nechci jí ublížit jen narazí do její hole a pak rychle uhnu na levou stranu aby se musela pootočit, ale tentokrát, ale o něco pomaleji, aby stihla odrazit útok máchnu holí po jejím , levém boku. Dívej se mi do očí a ne jen na hůl. Povím s úsměvem a stáhnu se abych jí dal příležitost útočit |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Obratně do jedné ruky chytnu hůl co mi má sloužit, jako zbraň a jednou jí protočím v ruce do níž jí chytnu a usměji se a pak se s úsměvem zadíván na Terezku. Hmm bezva, tak se mi to líbí Pomyslím si a sleduji její kroky. Krok, krok, krok, pak se zastaví u ukloní se, jen kývnu hlavou a podívám se, jak stojí a pomalu se vydám k ní. Pomalím krokem a pomalu kolem ní začnu kroužit a přitom táhnu konec hole po zemí a držím jí jednou rukou. Pohybuj se nikdy nestůj a nečekej. Dopovím to když se dostanu zase před ni a můj klacek mihne vzduchem, ale nechci jí ublížit jen narazí do její hole a pak rychle uhnu na levou stranu aby se musela pootočit, ale tentokrát, ale o něco pomaleji, aby stihla odrazit útok máchnu holí po jejím , levém boku. Dívej se mi do očí a ne jen na hůl. Povím s úsměvem a stáhnu se abych jí dal příležitost útočit |
| |
| Cesta "Zdravím tě, Elendyle." Pobídl jsem svého koně a postavil se s ním Táre po boku. Chodec může tak lépe vidět, jak vipadám. Vidí středně vysokého pohledného muže v jehož mladě vypadající, bezvěké tváři i štíhlé postavě se, i přes zřetelně lidské rysy, nezapře elfská krev zastoupená nejspíše více než z poloviny. S vlasy černými jako havraní peří a očima barvy nejčistších horských smaragdů. Věch oších je na první pohled patrná vlídná upřímnost......a podívá-li se pozorovatel lépe, zahlédnwe v jejich nezměrné hloubce jiskru moudrosti, jaká by mohla být ve značném rozporu s mým mládím, kdyby skutečně mládím bylo. Jen jediný, tenoučký stříbrný pramen vlasů, lemující mi jemě levou stranu obličeje od vysokého čela přes skráň, kolem mírně zašpičatělého ucha, by mohl usvědčit mou mladost z vědomé lži. Na koni sedím vzpřímeně a s jistou důstojností i přesto, že ještě před chvílí zvíře neklidně tancovalo a já jej musel uklidňovat. Na sobě mám světlou košili z jemné a jistě kvalitní látky, která, se svýmí krajkami, okolo šněrování a krajkou lemovanými rukávy, je jedinou zdobenou sdoučástí mého, pravděpodobně cestovního, oděvu, dále světle hnědá kabátec a tmavé kalhoty dolní částí nohavic končící v pevně a pohodlně vypadajících vysokých jezdeckých botech ze světlé kůže. Na rukou nemám jezdecké rukavice ale zato nelze přehlédnout prsten, zdobící prsteník mé pravé ruky. Masívní zlatý kroužek, zakončený vystouplou plochou obroučkou obepínající velký, hladce vybroušený rubín s jakousi, ze vzdálenosti kde chodec Elendyl stojí nerozluštitelnou rytinou. Neboli typický pečetní prsten. Jelikož většinu mé bostavy, tedy i mou osobní výbavu, kryje dlouhý a široký světle hnědý cestovní plášť, není patrné, mám-li nějaké zbraně. Mé jméno je Vamen Andragorn, ten hobit v pozadí, po mé levici je můj přítel Nohoruka a ten mladíček, který před chvílí málem spadl z koně, je Jan, můj učeň. Vyznáš se dobře v tomto lese, Elendyle?" Zakončuji představení zbytku skupiny otázkou, kterou momentálně pokládám za velmi důležitou. |
| |
| Cesta Já jsem chodec. Chodím po všech krajích už dlouho, ale takhle smutnou zem jako zde jsem ještě nikdy nevyděl. Znám to co je za mnou. Tím už jsem prošel. Je tam v podstatě střed království s poměrně pohostinými lidmi. Pak vím, že pokud projdu lesem na druhou stranu ve směru odkud jste přijeli, tak se dostanu na rozcestí a z něj je možné se dostat do hlavního města. Tam sem se chtěl podívat a hlavně zjistit co je pravda na řečích, že v městě se nesmí nikdo smát, když se královská rodina trápí Řeknu k tomu poloelfovy co se představil jako Valen. Ve mě snad pozná elfa, ale nijak se ho na nic nesnažím upozornit. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| Cesta Vystrčil som sa spoza veľkých ľudí, prekvapená a rozosmiata hobbitská tvár. "Hej, ja som ten Nohoruka. Ten s kameňom. Čo je vraj magický." zasmial som sa, pretože v tomto kraji ma očividne nikto nepoznal. Bolo to priam oslobodzujúce, pretože nikto odo mňa nechcel, aby som mu kameňom vyliečil príbuzného. A nikto sa potom nesťažoval, keď to nevyšlo. "Pravdy je na tom dosť. Skutočne sa tam nikto nesmeje, ani nie preto, žeby to mali zakázané, ale preto, že nechcú. Niet tam o čo stáť. My sa potrebujeme dostať do toho kráľovstva, z ktorého si prišiel." povedal som s trpkým úsmevom, spomenúc si na smejúce sa dieťa v smutnom dave... |
| |
| Otočím se na vždy pohotového Nohoruku a pak zpět na Elendyla. "Máme celkem na spěch, tak pokud chceš a pokud to Nohorukovi a Valenovi nebude vadit můžeš nás doprovázet." navrhnu Elendylovi. Další ruka navíc se může hodit. napdane mě. Pak jen čekám na Elendylovu reakci. |
| |
| Podívám se na tu elfku Táre. Ale jistě proč ne? Mohly byste mi, ale třeba říct proč odtud utíkáte a kam, že máte takový spěch a chcete mimo království, řeknu a zařadím se vedle Táry. Z jedný strany je ona na koni a z druhý strany se mnou jde můj bílí vlk. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Onen mladý muž si zřejmě o sobě hodně myslí. Jakmile udělá krok ke mně, přikrčím se a vzhlédnu k němu. Udržuji mezi námi vzdálenost a nedovolím mu, aby mě začal obcházet. Z ničeho nic zaútočí a já se půlobratem dostanu z jeho dosahu, přitom využiji síly odstředivé síly a prudce na něj udeřím z boku. Následuje rychlý úkrok stranou a rána ze shora, která odkryje jeho tělo, poté ho kopnu do rozkroku. Ať už scéna dopadne jakkoliv, neustále s pohybuji, uskakuji a kryji jeho rány, každý jeho útok oplácím třikrát tak rychle a samozřejmě rychlými a prudkými seky. “Základní pravidlo přežití, nikdy nepodceňuj svého protivníka, ačkoliv se zdá velice slabí, nikdy nevíš jaký trumf drží v rukávu.“ Nespouštím svého protivníka z očí a tentokráte ho začnu plíživým krokem obcházet já sama. “Jsou věci zbytečné a potřebné, myslím, že náš souboj nemá dále potřebu.“ Usměji se a pokud souhlasí, znovu se mu ukloním a poděkuji za pěkný zápas. Poté kývnu na mistra a čekám na jeho reakci. Pokud nepřistoupí, neváhám ho zasypat sprškou dalších útoků. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Onen mladý muž si zřejmě o sobě hodně myslí. Jakmile udělá krok ke mně, přikrčím se a vzhlédnu k němu. Udržuji mezi námi vzdálenost a nedovolím mu, aby mě začal obcházet. Z ničeho nic zaútočí a já se půlobratem dostanu z jeho dosahu, přitom využiji síly odstředivé síly a prudce na něj udeřím z boku. Následuje rychlý úkrok stranou a rána ze shora, která odkryje jeho tělo, poté ho kopnu do rozkroku. Ať už scéna dopadne jakkoliv, neustále s pohybuji, uskakuji a kryji jeho rány, každý jeho útok oplácím třikrát tak rychle a samozřejmě rychlými a prudkými seky. “Základní pravidlo přežití, nikdy nepodceňuj svého protivníka, ačkoliv se zdá velice slabí, nikdy nevíš jaký trumf drží v rukávu.“ Nespouštím svého protivníka z očí a tentokráte ho začnu plíživým krokem obcházet já sama. “Jsou věci zbytečné a potřebné, myslím, že náš souboj nemá dále potřebu.“ Usměji se a pokud souhlasí, znovu se mu ukloním a poděkuji za pěkný zápas. Poté kývnu na mistra a čekám na jeho reakci. Pokud nepřistoupí, neváhám ho zasypat sprškou dalších útoků. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vrátíte se do chatrče. Je to zvláštní, váš žaludek se svírá neznámým pocitem. A další zvláštnost vás teprve čeká. Jakmile vstoupíte do temné místnosti uvnitř chatrče, přivítá vás tiché zahoukání. Malý sýček sedící na hraně stolu. Vykulí na vás svá žlutá očka a zakroutí hlavičkou. Znovu tiše zahouká. Na jednom pařátku má přivázanou správu je převázaná černou kůží a zapečetěna pečetí se znakem košatého stromu. Pokud správu vezmete, není v tom problém, problém je, když se pokusíte pečeť přelomit. Ať to zkoušíte jak to zkoušíte, nepodaří se vám to. Zabalíte si nakonec věci a vyjdete ven, sýček vyletí ven také a vy můžete vyrazit. Pták se vám ztratí, ačkoliv jeho přítomnost můžete tušit i nadále. Vyrazíte pryč, ale kudy? Kazana je zamlklá a mlčenlivá. Za to Eorin ví co má dělat….tedy snad… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vrátíte se do chatrče. Je to zvláštní, váš žaludek se svírá neznámým pocitem. A další zvláštnost vás teprve čeká. Jakmile vstoupíte do temné místnosti uvnitř chatrče, přivítá vás tiché zahoukání. Malý sýček sedící na hraně stolu. Vykulí na vás svá žlutá očka a zakroutí hlavičkou. Znovu tiše zahouká. Na jednom pařátku má přivázanou správu je převázaná černou kůží a zapečetěna pečetí se znakem košatého stromu. Pokud správu vezmete, není v tom problém, problém je, když se pokusíte pečeť přelomit. Ať to zkoušíte jak to zkoušíte, nepodaří se vám to. Zabalíte si nakonec věci a vyjdete ven, sýček vyletí ven také a vy můžete vyrazit. Pták se vám ztratí, ačkoliv jeho přítomnost můžete tušit i nadále. Vyrazíte pryč, ale kudy? Kazana je zamlklá a mlčenlivá. Za to Eorin ví co má dělat….tedy snad… |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec najdete snad místo, kterým by se dalo projít, aniž by jste se zamotali do spletitých větviček plných ostrých trnů. Popravdě vás k tomuto průchodu zavedou ty stopy, které se snažíte sledovat. Možná,ž e tento průchod objevili i ti, kteří šli před vámi a možná, že ho jen vytvořili..každopádně, je tohle jediná možná cesta. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Nakonec najdete snad místo, kterým by se dalo projít, aniž by jste se zamotali do spletitých větviček plných ostrých trnů. Popravdě vás k tomuto průchodu zavedou ty stopy, které se snažíte sledovat. Možná,ž e tento průchod objevili i ti, kteří šli před vámi a možná, že ho jen vytvořili..každopádně, je tohle jediná možná cesta. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Kráčíte naslepo mezi stromy a ne a ne si vzpomenout na cestu, která by vás zavedla na to správné místo. Kazana jde těsně za Eorin a celou dobu mlčí, zahloubána do svých myšlenek. Její tvář se ani na okamžik nepousměje. Stromy začnou houstnout a vy máte čím dál větší problémy se prodrat mezi ostrýma větvemi a jejich trny, které se vám nemilosrdně zabodávají do kůže a způsobují malá zranění. Kapičky krve vám tak zbarví místy oblečení do ruda. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Chvíli se kriji, ale pak jsem stejně poražen děvčátkem, ale pak stejně skočím na kolenouch a děsnou bolestí v rozkroku. Pomalu se zvednu ze země a začnu se smát. Jo to ušlo no, dobrá práce dík za lekci Terezko, ale co si to zopáknout no. Povím s úsměvem a narovnám se. Moc se mi to líbilo. Ale jde to určitě i líp. Asi mě baví dostávat nářez, ale co je to změna. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Chvíli se kriji, ale pak jsem stejně poražen děvčátkem, ale pak stejně skočím na kolenouch a děsnou bolestí v rozkroku. Pomalu se zvednu ze země a začnu se smát. Jo to ušlo no, dobrá práce dík za lekci Terezko, ale co si to zopáknout no. Povím s úsměvem a narovnám se. Moc se mi to líbilo. Ale jde to určitě i líp. Asi mě baví dostávat nářez, ale co je to změna. |
| |
| Uprostřed lesa: Váš rozhovor se prodlužuje. Špatný pocit se vám po takové chvíli začne znovu plížit do vašich myslí. Víte, že je to tu nebezpečné, kor pro ty, jež zažili bouři u věže. Pak se ozve něčí výkřik. Dlouhý, táhlý a vysoký tón, jež se vám zaryje hluboko do uší. Evidentně je to ženský křik. Pokud jdete po sluchu: Chvíli e proplétáte mezi kmeny bez nějakého jistého cíle, pak jeden z vás objeví mladou ženu. Je smrtelně pobledlá a nejspíše v bezvědomí. Jaks e zdá, buď omdlela a nebo upadla do tvrdého bezvědomí či spánku. Její životní funkce jsou stabilizované a jaks e zdá v normě. Ať se však rozhlížíte jak chcete, nespatříte nic, co by jí tohle mohlo provést. Pokud necháte výkřik výkřikem: Váš rozhovor nenaruší nic, kromě tichého zahoukání jakési sovy. (Zkušený hraničář pozná malého sýčka, který se schovává vysoko ve větvích rozložitého buku a bedlivě vás pozoruje.) |
| |
| Bavíme se mezi sebou když tu zaslechneme nějaký táhlý ženský výkřik. Vydáme se za ním a vlk se naježeně pohybuje vedle mě. Po chvíli spařím nějakou mladou ženu. Je dost pobledlá a nejspíše v bezvědomí. Co tady? Kde se tu vzala? Pomyslím si a rychle se k ní vydám. Vlk se mi drží po boku a opatrně se k ní blíží. Já k tý ženě kleknu a skontroluji jak je na tom. Podívám se jestli nění zraněná atd. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce celou dobu sedí a bez mrknutí sleduje zápas Terezy a Tansena. Slabě se usměje, když se Tansen chytí za slabá místa, však úsměv rychle skryje. Jakmile souboj skončí, vyskočí na nohy a zamíří opět k vám. Vrhne rozzlobený pohled na Terezu, od Tansena vezme hůl, kterou hodí Tereze. “Doufám, že ti nic není.“ Starostlivě si tě prohlíží, pak se však otočí opět na sovu žačku. “Běž si odpočinout, vychloubaní pro dnešek bylo dost. Hned za svítání vyrazíme.“ Poté věnuje pohled Mellindovi. “Pokud uznáš za vhodné, přijmi mé pozvání na něco dobrého k pití i jídlu.“ Slabě se pousměje a mrkne na Tansena. “Půjdeme si odpočinout, tohle zaslouží pořádnou večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce celou dobu sedí a bez mrknutí sleduje zápas Terezy a Tansena. Slabě se usměje, když se Tansen chytí za slabá místa, však úsměv rychle skryje. Jakmile souboj skončí, vyskočí na nohy a zamíří opět k vám. Vrhne rozzlobený pohled na Terezu, od Tansena vezme hůl, kterou hodí Tereze. “Doufám, že ti nic není.“ Starostlivě si tě prohlíží, pak se však otočí opět na sovu žačku. “Běž si odpočinout, vychloubaní pro dnešek bylo dost. Hned za svítání vyrazíme.“ Poté věnuje pohled Mellindovi. “Pokud uznáš za vhodné, přijmi mé pozvání na něco dobrého k pití i jídlu.“ Slabě se pousměje a mrkne na Tansena. “Půjdeme si odpočinout, tohle zaslouží pořádnou večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce celou dobu sedí a bez mrknutí sleduje zápas Terezy a Tansena. Slabě se usměje, když se Tansen chytí za slabá místa, však úsměv rychle skryje. Jakmile souboj skončí, vyskočí na nohy a zamíří opět k vám. Vrhne rozzlobený pohled na Terezu, od Tansena vezme hůl, kterou hodí Tereze. “Doufám, že ti nic není.“ Starostlivě si tě prohlíží, pak se však otočí opět na sovu žačku. “Běž si odpočinout, vychloubaní pro dnešek bylo dost. Hned za svítání vyrazíme.“ Poté věnuje pohled Mellindovi. “Pokud uznáš za vhodné, přijmi mé pozvání na něco dobrého k pití i jídlu.“ Slabě se pousměje a mrkne na Tansena. “Půjdeme si odpočinout, tohle zaslouží pořádnou večeři. |
| |
| V lese Začuli sme výkrik a hoci z lesa sa zvykne ozývať všeličo a vo všeliakých tóninách, toto neznelo veľmi šťastne. "Tak už vieš, prečo sa chceme dostať z tohoto prekliateho lesa?" povedal som značne sarkasticky a tiež sa vydal za výkrikom. Mladá žena, ležiaca na zemi. Zdalo sa, že ešte žije. ťažko povedať, či to bolo pre ňu dobré. "Ešte aj chudáka bezmocnú ženskú tu prepadli. Bol som aj v lepších krajoch, len čo je pravda." povzdychol som si a podal som Elendilovi fľašku s vodou. "Skús jej navlhčiť čelo, možno ju to preberie. Dúfam, že je v poriadku..." dodal som ešte, no to, že v to dúfam hlavne kvôli tomu, aby sme ju nemuseli eventuálne niesť, to som nepovedal... |
| |
| V lese: Ženina hlava je zdobena blonďatými loknami, světlá pleť a obyčejné šaty značí její původ. Evidentně nepatří mezi nejbohatší. Však rozhodně není zanedbaná. Vlasy má čisté (tedy až na pár větviček a jehličí, které se jí zamotalo do vlasů). Jaks e zdá, je naprosto v pořádku, alespoň na těle nemá ani škrábanec. Vnitřní zranění lze také vyloučit, zorničky nejsou rozšířené, dýchá pravidelně i tep již zpomaluje. Však cos e jí tedy stalo? Mohlo ji něco vyděsit, ale mohla se také praštit. Jakmile se jí pokusíte převrátit či zvednout, začne se probírat. Její oční víčka se nepatrně pohnou, ozve se bolestivý vzdech a nakonec otevře oči. Její pohled je zmatený a stejně nechápavě se rozhlíží. Po hodné chvíli se opře o lokty a podezřívavě si vás prohlíží. “Kdo jste? Co se stalo?“ Odsune se dál od vás. |
| |
| V lese My jsme tvoji přátelé neboj se, ale co se stalo bys nám měla říci spíš ty, řeknu k dívce a pomohu ji vstát. Neboj se nic ti neuděláme to ti slibuji, řeknu a můj vlk přijde blíž. Posadí se a pozoruje tu dívku. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Pohlédnu na svého mistra a jeho chování mi srazí úsměv ze rtu. Provinile skloním hlavu, odevzdám hůl a nechám jeho slova sešlehat mou maličkost. Smutně vzhlédnu k Mellindovi a přistoupím k Tansenovi. “Omluvte mou drzost a neznalost pane. Je mi to líto:“ A se smutně svěšenou hlavou se odeberu sebrat svůj deník. Když se narovnám znovu prosebně pohlédnu na svého mistra, však jeho neoblomný pohled svědčí za vše. “Mistře dovol mi ještě se projít, je ještě brzo na spánek a noc je dlouhá.“ Nahodím prosebný pohled a ať už dovolí či ne, odeberu se za vesnici. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Pohlédnu na svého mistra a jeho chování mi srazí úsměv ze rtu. Provinile skloním hlavu, odevzdám hůl a nechám jeho slova sešlehat mou maličkost. Smutně vzhlédnu k Mellindovi a přistoupím k Tansenovi. “Omluvte mou drzost a neznalost pane. Je mi to líto:“ A se smutně svěšenou hlavou se odeberu sebrat svůj deník. Když se narovnám znovu prosebně pohlédnu na svého mistra, však jeho neoblomný pohled svědčí za vše. “Mistře dovol mi ještě se projít, je ještě brzo na spánek a noc je dlouhá.“ Nahodím prosebný pohled a ať už dovolí či ne, odeberu se za vesnici. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na strážce a přikývnu hlavou. Jo přežiju to. Hmm je dobrá uznávám, podcenil jsem jí, a taky jsem za to zaplatil. Přiznám se a podívám se na oblohu. Od včerjší noci jsem nespal. No pokud nebude vadit tak bych něco malého pojedl, a pak bych si šel na chvilku lehnout. Povím pousměji se na strážce a na dívenku a pomalu se vydám do hostince. takhle se nechat zmlátit…Hmmm ach jo. A to ten den tak hezky začínal.. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na strážce a přikývnu hlavou. Jo přežiju to. Hmm je dobrá uznávám, podcenil jsem jí, a taky jsem za to zaplatil. Přiznám se a podívám se na oblohu. Od včerjší noci jsem nespal. No pokud nebude vadit tak bych něco malého pojedl, a pak bych si šel na chvilku lehnout. Povím pousměji se na strážce a na dívenku a pomalu se vydám do hostince. takhle se nechat zmlátit…Hmmm ach jo. A to ten den tak hezky začínal.. |
| |
| I já jel s ostatními za výkřikem a stejně jako oni našel omdlelou blonďatou dívku. Byl bych se tehdy rád sklonil a dívce pomohl, ale sešlo se nad ní více zachránců, než by bylo třeba. Dívku ta pozornost, zdá se, také po probuzení dost vylekala. Držím se proto stranou a nesnažím se jejímu strachu a zmatení ještě přidávat tím, že na ni začnu mluvit spolu s Elendylem a Nohorukou. Jen se snažím udržet si na rtech přívětivý úsměv. A přimět tiše své společníky, aby na dívku naspěchali. Ze všeho nejméně totiž potřebujeme, aby zase omdlela.....nebo od nás se strachem utekla a někde se jí něco stalo. |
| |
| V lese Prebrala sa a očividne jej nebolo nič až tak strašné. Uľavilo sa mi, predsa len, nešťastia a smrti bolo na tejto ceste už dosť... Rozmýšľal, kam sa vlastne podel ten prvý ork, ten s ktorým sa stretol ešte v meste. Bolo zvláštne, že mi to prišlo na um až teraz... Prvý predpoklad bol ten, že sa zľakol, ale to určite nebolo ono... No, k predpokladu druhému sa nejak nedostal... A keďže bol Elendyl zrazu príliš iniciatívny, zmohol som sa iba na príjemný úsmev (čo u takého milého hobbitka ako som ja nie je problém) a na krátke: "Hej, sme priatelia." Viac vlastne ani nebolo treba povedať... |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Sleduji dívku, jak stojí s napjatými svaly a je připravená na souboj. O bojování tolik nevím, ale vím, že takhle, mladá dívko, brzy dostaneš do svalů křeč, nebo se velmi rychle unavíš. Poučka, kterou mi můj mistr neřekl: Uvolněný dotek dokáže jak pohladit, tak poranit. Napnutá ruka se hůře ohýbá. Zajímalo by mne, dívko, zda to chápeš. Zahlédnu dívčinu přípravu mysli. Ale tak přeci jen něco zajímavého. Jestli pak ví, co vůbec provádí? Škoda, že je to opět tak křečovité. Buď začíná, nebo je to dlouhodobý samouk. Otevíráš mi mysl, dívko. Spatřím dva nově příchozí. Tansenovu poznámku o zlodějích s klidnou tváří přejdu, jako bych ji vůbec neslyšel. I slova toho holohlavého strážce lehce ignoruji. Jen se podívám k němu, a pak se zamyslím. Opět ještě jednou zkontroluji kouzla. Překvapí mne Tansenův zásah. Vyslechnu jeho slova a v duchu se zasměji. Copak jsi ty zač? Mág, kterého baví se učit? Ne, to jistě ne. Kouzelník, možná samouk, možná následovník zvláštního řádu. Bojuješ s holí. Tedy i bojovník. Ustoupím dále, aby mohli ti dva volně bojovat. Souboj se mi vysloveně hnusí, jsem otráven, ale pokusím se nedat nic znát. Snad jen pohrdavý pohled na tu scénu mne jistě prozradí. Souboj doslova přetrpím. Tansenovy pochvaly dívce neposlouchám, nechápu, jak kdokoliv může někoho chválit za něco tak necivilizovaného. Na Strážcovo pozvání ale slyším. "Přijímám. Je pár věcí, jež si žádají osvětlení." Ještě zaslechu dívčinu prosbu o procházku nocí. Mladá samotářka? To snad ne. Ubožák mistr, teď jej začínám skoro litovat. Jemně se usměji a následuji oba muže do hostince, dívku jen po očku sleduji. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Sleduji dívku, jak stojí s napjatými svaly a je připravená na souboj. O bojování tolik nevím, ale vím, že takhle, mladá dívko, brzy dostaneš do svalů křeč, nebo se velmi rychle unavíš. Poučka, kterou mi můj mistr neřekl: Uvolněný dotek dokáže jak pohladit, tak poranit. Napnutá ruka se hůře ohýbá. Zajímalo by mne, dívko, zda to chápeš. Zahlédnu dívčinu přípravu mysli. Ale tak přeci jen něco zajímavého. Jestli pak ví, co vůbec provádí? Škoda, že je to opět tak křečovité. Buď začíná, nebo je to dlouhodobý samouk. Otevíráš mi mysl, dívko. Spatřím dva nově příchozí. Tansenovu poznámku o zlodějích s klidnou tváří přejdu, jako bych ji vůbec neslyšel. I slova toho holohlavého strážce lehce ignoruji. Jen se podívám k němu, a pak se zamyslím. Opět ještě jednou zkontroluji kouzla. Překvapí mne Tansenův zásah. Vyslechnu jeho slova a v duchu se zasměji. Copak jsi ty zač? Mág, kterého baví se učit? Ne, to jistě ne. Kouzelník, možná samouk, možná následovník zvláštního řádu. Bojuješ s holí. Tedy i bojovník. Ustoupím dále, aby mohli ti dva volně bojovat. Souboj se mi vysloveně hnusí, jsem otráven, ale pokusím se nedat nic znát. Snad jen pohrdavý pohled na tu scénu mne jistě prozradí. Souboj doslova přetrpím. Tansenovy pochvaly dívce neposlouchám, nechápu, jak kdokoliv může někoho chválit za něco tak necivilizovaného. Na Strážcovo pozvání ale slyším. "Přijímám. Je pár věcí, jež si žádají osvětlení." Ještě zaslechu dívčinu prosbu o procházku nocí. Mladá samotářka? To snad ne. Ubožák mistr, teď jej začínám skoro litovat. Jemně se usměji a následuji oba muže do hostince, dívku jen po očku sleduji. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se jen zadívá Terezčiným směrem a zakroutí hlavou. Rukou vám naznačí, aby jste ho následovali. Podrží vám dveře do hostince a sám poté vyrazí k hostinskému, se kterým si chvíli šeptá než vybere prázdný stůl a usadí se u něj. Hostinec se touto dobou začíná lehce plnit. Všechno to jsou místní lidé kteří se tu zastavili na jídlo, nebo na karty s přáteli. Strážce se po vás podívá a usměje se. “Myslím, že by sme ji měli trochu zkrotit.“ Podívá se smutně na Tansena. “Příliš si věří. Je slabá velmi slabá, bude potřebovat Tvrdý režim, než dostane šanci přežít.“ Povzdychne si a hostinský před něj postaví korbel piva. “Dejte si co chcete, vše sem zařídil.“ Tentokrát slova patřila nejspíše vám oboum. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se jen zadívá Terezčiným směrem a zakroutí hlavou. Rukou vám naznačí, aby jste ho následovali. Podrží vám dveře do hostince a sám poté vyrazí k hostinskému, se kterým si chvíli šeptá než vybere prázdný stůl a usadí se u něj. Hostinec se touto dobou začíná lehce plnit. Všechno to jsou místní lidé kteří se tu zastavili na jídlo, nebo na karty s přáteli. Strážce se po vás podívá a usměje se. “Myslím, že by sme ji měli trochu zkrotit.“ Podívá se smutně na Tansena. “Příliš si věří. Je slabá velmi slabá, bude potřebovat Tvrdý režim, než dostane šanci přežít.“ Povzdychne si a hostinský před něj postaví korbel piva. “Dejte si co chcete, vše sem zařídil.“ Tentokrát slova patřila nejspíše vám oboum. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se jen zadívá Terezčiným směrem a zakroutí hlavou. Rukou vám naznačí, aby jste ho následovali. Podrží vám dveře do hostince a sám poté vyrazí k hostinskému, se kterým si chvíli šeptá než vybere prázdný stůl a usadí se u něj. Hostinec se touto dobou začíná lehce plnit. Všechno to jsou místní lidé kteří se tu zastavili na jídlo, nebo na karty s přáteli. Strážce se po vás podívá a usměje se. “Myslím, že by sme ji měli trochu zkrotit.“ Podívá se smutně na Tansena. “Příliš si věří. Je slabá velmi slabá, bude potřebovat Tvrdý režim, než dostane šanci přežít.“ Povzdychne si a hostinský před něj postaví korbel piva. “Dejte si co chcete, vše sem zařídil.“ Tentokrát slova patřila nejspíše vám oboum. |
| |
| V lese: Dívka vyděšeně zakoulí očima a ruce se ji roztřesou. “Kdo jste?“ Vzmůže se na jednoduchou otázku a odtáhne se ještě o kousek dál. “Co tu děláte?“ Hlas se jí roztřese a ona s pokusí postavit. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Můj mistr se i s ostatními otočí a odejde a já konečně zůstanu sama. Počkám než uslyším zavírat se dveře a s tichým povzdechem a skloněnou hlavou konečně vyjdu zpět do rušných ulic. Lidé se právě vracejí ze svých polí a z práce. Mám co dělat, abych se jim zvládla vyhýbat, souboj byl pro mě příliš namáhavý. Kdo ví proč, sebral mi víc energie, než by bylo žádoucí. Vymotám se z vesnice a zamířím na své oblíbené místo. Chvíli musím jít po cestě a pak odbočit na malý kopec. Lidé o něm tvrdí, že skrývá velká tajemství. Na vršku totiž roste rozložitý dub. Staříci z vesnice o něm vykládají bájné příběhy a pohádky pro ty malé, když večer sedají u ohně. Pamatuji si jak i já, na Velký svátek seděla s ostatníma mladýma u ohně a onen tulák nám vyprávěl příběh o chudém kupci, který zde našel své štěstí, také o malém dráčeti jež se ztratilo ve světě lidí a o jeho rodu, který ho nakonec zase našel a přijal… Smutně se opřu zády o strom a deník pevně stisknu v rukou. Možná by stálo opět něco napsat… Znovu se pokusím otevřít přezku pevně svazující desky knihy, však se mi to nepodaří. Jen zakroutím hlavou. Jak se to ale mohlo stát? Proč nejde otevřít? Musí to nějak jít, musím v tom pokračovat. Smutně knihu položím vedle sebe, opřu hlavu o strom a zavřu oči. Nechám svou mysl se volně toulat, však udržuji ji na dosah. Smysl však naopak zbystřím, aby mě nikdo nemohl překvapit. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Můj mistr se i s ostatními otočí a odejde a já konečně zůstanu sama. Počkám než uslyším zavírat se dveře a s tichým povzdechem a skloněnou hlavou konečně vyjdu zpět do rušných ulic. Lidé se právě vracejí ze svých polí a z práce. Mám co dělat, abych se jim zvládla vyhýbat, souboj byl pro mě příliš namáhavý. Kdo ví proč, sebral mi víc energie, než by bylo žádoucí. Vymotám se z vesnice a zamířím na své oblíbené místo. Chvíli musím jít po cestě a pak odbočit na malý kopec. Lidé o něm tvrdí, že skrývá velká tajemství. Na vršku totiž roste rozložitý dub. Staříci z vesnice o něm vykládají bájné příběhy a pohádky pro ty malé, když večer sedají u ohně. Pamatuji si jak i já, na Velký svátek seděla s ostatníma mladýma u ohně a onen tulák nám vyprávěl příběh o chudém kupci, který zde našel své štěstí, také o malém dráčeti jež se ztratilo ve světě lidí a o jeho rodu, který ho nakonec zase našel a přijal… Smutně se opřu zády o strom a deník pevně stisknu v rukou. Možná by stálo opět něco napsat… Znovu se pokusím otevřít přezku pevně svazující desky knihy, však se mi to nepodaří. Jen zakroutím hlavou. Jak se to ale mohlo stát? Proč nejde otevřít? Musí to nějak jít, musím v tom pokračovat. Smutně knihu položím vedle sebe, opřu hlavu o strom a zavřu oči. Nechám svou mysl se volně toulat, však udržuji ji na dosah. Smysl však naopak zbystřím, aby mě nikdo nemohl překvapit. |
| |
| V lese: "Jsme poutníci." Ujmu se slova a můj hlas jemně hladí a plaší strach. "Putujeme s posláním od našeho krále, ke králi sousední země." Přes mou tvář, vážnou, od chvíle, kdy jsme znovu na cestě, přeběhne letmý přívětivý úsměv. "Zaslechli jsme váš výkřik, slečno. A rozhodli se pomoci, pokud bude třeba. Co se vám vlastně přihodilo?" |
| |
| V lese: Děvče se vyplašeně rozhlédne, však po Valenových slovech vypadá klidněji. Několikrát se kolem sebe pečlivě rozhlédne a přidrží se kmenu stromu, když se pokouší znovu vstát. Zamíří svůj pohled na Valena, jaks e zdá, jen on ji dokázal trochu uklidnit a přimět mluvit. “Zde nemůžeme mluvit mladý pane, v tomto lese mají i stromy uši.“ Zašeptá tajemně a znovu e rozhlédne kolem, poté se pomalu a vrávoravě vydá mezi stromy. “Pojďte za mnou.“ Zamíří mezi stromy a chvíli ji následujete. Vypadá to, jako by jste se točili kolem dokola, je zvláštní, že se tu dívka tak vyzná. Před vámi se najednou stromy rozestoupí a odhalí tak pohled na malou chaloupku. Dívka bez váhání zamíří ke dveřím a vstoupí dovnitř. |
| |
| V lese Poslouchám jak se s ní baví ostatní a když vyrazí tak jdem za ní. (nebo aspoň já) Dovede nás k nějaký chatce. Celou cestu mám ruku na jílci meče a vlk je poblíž mě. Jakmile je před stromy nebezpečné mluvit, tak už je asi zle, pomyslím si, ale mlčím a klidně ji následuji. Vstoupím za ní do chatky a rozhlédnu se kolem sebe. Co se ti stalo na tom místě? Zeptal jsem se jí, když jsem si prohlídl místnost. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Moje pamět se opět jednou ukazuje jako něco velmi nestálého ať přemýšlím jak přemýšlím, nemohu si vzpomenout kudy mám jít. Moje nálada se rapidně zhoršuje a nejen kvůli tomu že si nemohu vzpomenout na cestu ale i kvůli tomu že Kazana celou dobu mlčí jako kdyby jí vyřízli jazyk docela mi ty její otravné otázky na všechno chybí nehledě na to že cesta je čím dál víc zarostlá různými trnitými keři a podobným bordelem. V takovémhle prostředí se opravdu nedá přemýšlet natož se snažit si na něco vzpomenout pomyslím si hořce a zastavím se před hustým křovím kterým bychom asi neprolezly. Rozhlížím se kolem sebe kudy by ta cesta byla méně náročná. Zdá se že vlevo je nějaká cestička no i kdyby nic jiného mezi stromy tam prosvítá více světla. Půjdeme tedy touto cestou. Po pár krocích se nečekaně zastavím. V očích mi svitne světýlko poznání No výborně, už vím kudy jít zajásám a usměji se na zmateně se tvářící Kazanu která do mě při mém nečekaném zastavení narazila Že mi to ale trvalo dodám ještě v duchu a znovu se dám do kroku nejspíš bychom se mohly zastavit na jídlo v nějaké blízké vesničce, aniž bych si to uvědomila bude jistě brzy čas na oběd a já jsem toho moc neposnídala zamyslím se když mi zakručí v žaludku a Kazana už také jistě bude mít hlad…docela mě překvapuje že si za celou dobu ještě na nic nestěžovala…tedy ne že by mi to vadilo ušklíbnu se |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Nasleduji strážce zpět do budovy hostince. Posadím se ke stolu ke dvěma společníkům a ještě před tím, než se vůbec začnu rozhlížet, podívám se třetím okem na onu dívku, kam jde. Pokud si všimnu, že na ní její mistr dohlíží také, přestanu s tím, aby ji mohl v klidu hlídat. Pokud tak on nebude činit, postarám se o to sám. Přeci jen, když se tu po okolí potuluje ta stvůra... Na strážcovu poznámku o Tereze se tiše usměji. Nejdříve si u hostinského poručím nějaké jídlo s masem a čistou vodu do poháru. Pak se podívám na strážce: "K vaší svěřenkyni - je vůbec s podivem, že cvičíte někoho takového. Tam, odkud pocházím, tam by si svým chováním cvičení nezasloužila. Musí na ní být něco velmi speciálního - a i tak, je podivuhodné, že stojíte za ní - máloco by omluvilo její způsoby." Otočím se na druhého společníka. Usměji se a povím: "Mimochodem, hezký zápas." Počkám, zda hostinský přinese jídlo. Nakonec ještě jednou promluvím ke Strážci: "Když už tedy mluvíme o té dívce, kde se dostala ke svému deníku? Vím, komu patřil před tím." Pohlédnu na holohlavého muže a sleduji, jak se bude tvářit. Jsem velmi zvědavý, jestli ví o tom, co já již dlouhou dobu tuším. Nenechám jej, aby vešel do mé mysli; také budu slušný a nebudu hledět do té jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Nasleduji strážce zpět do budovy hostince. Posadím se ke stolu ke dvěma společníkům a ještě před tím, než se vůbec začnu rozhlížet, podívám se třetím okem na onu dívku, kam jde. Pokud si všimnu, že na ní její mistr dohlíží také, přestanu s tím, aby ji mohl v klidu hlídat. Pokud tak on nebude činit, postarám se o to sám. Přeci jen, když se tu po okolí potuluje ta stvůra... Na strážcovu poznámku o Tereze se tiše usměji. Nejdříve si u hostinského poručím nějaké jídlo s masem a čistou vodu do poháru. Pak se podívám na strážce: "K vaší svěřenkyni - je vůbec s podivem, že cvičíte někoho takového. Tam, odkud pocházím, tam by si svým chováním cvičení nezasloužila. Musí na ní být něco velmi speciálního - a i tak, je podivuhodné, že stojíte za ní - máloco by omluvilo její způsoby." Otočím se na druhého společníka. Usměji se a povím: "Mimochodem, hezký zápas." Počkám, zda hostinský přinese jídlo. Nakonec ještě jednou promluvím ke Strážci: "Když už tedy mluvíme o té dívce, kde se dostala ke svému deníku? Vím, komu patřil před tím." Pohlédnu na holohlavého muže a sleduji, jak se bude tvářit. Jsem velmi zvědavý, jestli ví o tom, co já již dlouhou dobu tuším. Nenechám jej, aby vešel do mé mysli; také budu slušný a nebudu hledět do té jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Po několika hodinách stromy začnou řídnout a vy máte možnost napojit se na jednu z hlavních cest v okolí. Moc dobře víš,ž e cestou vás čeká několik vesnic a teprve před hlavním městem z cesty musíte sejít. Teprve navečer se vám však podaří objevit malou vesničku. Není již tak daleko a nepotrvá tak dlouho než konečně ulehnete do měkké postele. Vesnička je spíše sadou, skládá se z několika domků, okolí je plné polí a jaks e zdá, lidé jsou již zalezlí doma. Procházíte mezi domky a narazíte dokonce na jakýsi hostinec. Je jen na vás, zda vkročíte dovnitř či ne. MH:Piš i pro Tansena, Mellinda a Terezu |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský vás skoro okamžitě obslouží. Donese každému co si poručí. Strážce si hraje s korbelem, již skoro prázdným, a nakonec ho vyprázdní úplně a položí na desku stolu. “Její způsoby nic neomlouvá, avšak přeci jen její nadání stojí za zkoušku.“ Pohlédne ti do očí, avšak ani náznakem e nepokusí vniknout do tvé mysli. “Ano deník zdědila po své rodině. Bohužel však ani jeden z nich nežije. Nyní se o ni starám já a její chráněnci. Pokud se vše podaří, dospěje a nejspíše si založí svou rodinu.“ Odpoví lehce vzdorovitě a bez mrknutí oka tě pozoruje. Mellind: Mladá dívka se vydala kousek za vesnici. Strážce ji nejspíše nehlídá a nebo pokud ano, tak takovým způsobem, který tebe nenapadl. Cítíš z dívky plno emocí, stesku a možná i strach, nesnáze a nepochopení. Je zvláštní kolik se do takové malé dívky vejde. MH:Pište i pro Eorin |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský vás skoro okamžitě obslouží. Donese každému co si poručí. Strážce si hraje s korbelem, již skoro prázdným, a nakonec ho vyprázdní úplně a položí na desku stolu. “Její způsoby nic neomlouvá, avšak přeci jen její nadání stojí za zkoušku.“ Pohlédne ti do očí, avšak ani náznakem e nepokusí vniknout do tvé mysli. “Ano deník zdědila po své rodině. Bohužel však ani jeden z nich nežije. Nyní se o ni starám já a její chráněnci. Pokud se vše podaří, dospěje a nejspíše si založí svou rodinu.“ Odpoví lehce vzdorovitě a bez mrknutí oka tě pozoruje. Mellind: Mladá dívka se vydala kousek za vesnici. Strážce ji nejspíše nehlídá a nebo pokud ano, tak takovým způsobem, který tebe nenapadl. Cítíš z dívky plno emocí, stesku a možná i strach, nesnáze a nepochopení. Je zvláštní kolik se do takové malé dívky vejde. MH:Pište i pro Eorin |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský vás skoro okamžitě obslouží. Donese každému co si poručí. Strážce si hraje s korbelem, již skoro prázdným, a nakonec ho vyprázdní úplně a položí na desku stolu. “Její způsoby nic neomlouvá, avšak přeci jen její nadání stojí za zkoušku.“ Pohlédne ti do očí, avšak ani náznakem e nepokusí vniknout do tvé mysli. “Ano deník zdědila po své rodině. Bohužel však ani jeden z nich nežije. Nyní se o ni starám já a její chráněnci. Pokud se vše podaří, dospěje a nejspíše si založí svou rodinu.“ Odpoví lehce vzdorovitě a bez mrknutí oka tě pozoruje. Mellind: Mladá dívka se vydala kousek za vesnici. Strážce ji nejspíše nehlídá a nebo pokud ano, tak takovým způsobem, který tebe nenapadl. Cítíš z dívky plno emocí, stesku a možná i strach, nesnáze a nepochopení. Je zvláštní kolik se do takové malé dívky vejde. MH:Pište i pro Eorin |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pomalu jdu za Strážcem a posadím se ke stolu a jen poslouchám své společníky. U hostinského si obědním pivo. Hmm no hezkej vejrask to jo. Povím na to co mi poví cizinec a usměji se a napiji se piva. Jo a hmm, jak jsi jí našel příteli ? Zeptám se strážce, možná že to už povídal, ale já jsem tak nějak moc neposlouchal. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pomalu jdu za Strážcem a posadím se ke stolu a jen poslouchám své společníky. U hostinského si obědním pivo. Hmm no hezkej vejrask to jo. Povím na to co mi poví cizinec a usměji se a napiji se piva. Jo a hmm, jak jsi jí našel příteli ? Zeptám se strážce, možná že to už povídal, ale já jsem tak nějak moc neposlouchal. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pomalu jdu za Strážcem a posadím se ke stolu a jen poslouchám své společníky. U hostinského si obědním pivo. Hmm no hezkej vejrask to jo. Povím na to co mi poví cizinec a usměji se a napiji se piva. Jo a hmm, jak jsi jí našel příteli ? Zeptám se strážce, možná že to už povídal, ale já jsem tak nějak moc neposlouchal. |
| |
| Uvnitř chatrče: Dveře se za vámi s hlasitým skřípotem zavřou. DO nosu uhodí silná vůně bylinek. Uvnitř je temné šero, které vám brání se řádně rozhlédnout a navíc zasévá do vaší mysli pocit strachu a beznaděje. Po chvilce se však vše vylepší. Chatrč je rozdělena na pár místnosti. Nyní stojíte v asi největší z nich, jež je používána jako jídelna a zároveň kuchyň. Uprostřed stojí starý oprýskaný dřevěný stůl a kolem něj rozvrzané židle ze stejného druhu dřeva. Nalevo až u zdi lze najít krb a kolem ve zdech plno dřevěných kolíků, na které je přidáno kuchyňské nádobí. Podél zdi také stojí ještě další stůl sloužící jako přípravna. Právě na něm lze spatřit hned několik druhů bylinek. (Zkušený bylinkář by poznal klasickou šalvěj, bolehlav a jim podobné rostlinky.) Napravo jsou dveře do další místnosti,t y jsou však zavřené. Vedle nich stojí stará skříň, která vypadá,ž e se musí každou chvíli rozpadnout, však ať čekáte jak čekáte, nic z toho se nestane… Dívka se opře lehce laškovně o stůl a přejde vás pobaveně pohledem. “Vítejte u nás doma, tady můžeme mluvit.“ Věnuje vám zářiví úsměv a pohlédne na zavřené dveře, poté se vrátí k vám. “Tam venku..děje se něco nenormálního..poslední dobou i zvěř opouští svá hnízda i pelechy a odchází pryč. Však teprve dnes jsme zjistila co se děje.“ Nasadí tajemný výraz a odeběhne zapálit jednu ze svící, která lehce osvětlí místnost a dodá jejímu výrazu ještě větší děsivý podtón. “V našem lese se usídlil duch!“ Zašeptá svá poslední slova a důležitě pokývá hlavou. |
| |
| V chatrči Pokud se zde nachází ten duch, tak by to mohlo být. To proto jsi vykřikla a upadla do bezvědomí? Zeptám se a nenápadně dám ruku na jílec krátkého meče. Pokud je mi známo, tak duchové mohou ovládnout při jistých okolností lidské tělo, které jim není schopné odolat. Rozhodně nic neponechám náhodě a postavím se tak, že je mezi námi stůl. Vlk se posadil Taky tak, abychom byly za stolem. Jelikož není tak vysoký, tak v případě potřeby by mohl lehce proklouznout pod stolem. A kde se nachází? Zeptám se opatrně. Budu jen rád, když se spletu, ale radši se splést než pak být překvapen. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Po několika hodinách konečně vidím o trochu víc světla než po celou dobu prosvítalo mezi větvemi stromů. Když vyjdeme z lesa rozhlédnu se kolem sebe. Ano, jistě, tady už to poznávám, napravo od nás by měla být jedna z větších cest. Vydám se neomylně směrem kde tuším cestu. Po pár minutách se skutečně vyjdeme z lesa úplně a napojíme se na cestu. Přesto že je cesta poměrně široká a vede až k hlavnímu městu nepotkáme za celý den téměř nikoho. Než konečně dojdeme do vesnice kde je alespoň přijatelný hostinec začne se stmívat. Ani ve vesnici to nevypadá že by zde vůbec někdo byl. Venku je naprosto prázdno. Hostinec je vlastně jediné místo které vypadá obydleně. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Rozhlédnu se kolem sebe. Ani tady není moc plno, vykročím k menšímu stolu v rohu a naznačím Kazaně aby zavřela dveře a šla za mnou. Mlčky se posadím ke stolu naproti Kazaně a čekám jestli si nás hostinský nebo tak někdo všimne a přijde nás obsloužit. Nemám ráda tyhle malé vesnické rádoby hostince obsluha většinou nestojí za nic a navíc o vás hned každý ví.Jestlipak se tu dá přespat napadne mě okamžitě. Představa že by sme musely přenocovat někde venku není zrovna ideální. Ne že by mi přespávání venku nějak vadilo… tedy pokud zrovna neprší ale ona pohlédnu na křehkou dívku naproti sobě by z toho asi nebyla moc nadšená… |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Po několika hodinách konečně vidím o trochu víc světla než po celou dobu prosvítalo mezi větvemi stromů. Když vyjdeme z lesa rozhlédnu se kolem sebe. Ano, jistě, tady už to poznávám, napravo od nás by měla být jedna z větších cest. Vydám se neomylně směrem kde tuším cestu. Po pár minutách se skutečně vyjdeme z lesa úplně a napojíme se na cestu. Přesto že je cesta poměrně široká a vede až k hlavnímu městu nepotkáme za celý den téměř nikoho. Než konečně dojdeme do vesnice kde je alespoň přijatelný hostinec začne se stmívat. Ani ve vesnici to nevypadá že by zde vůbec někdo byl. Venku je naprosto prázdno. Hostinec je vlastně jediné místo které vypadá obydleně. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Rozhlédnu se kolem sebe. Ani tady není moc plno, vykročím k menšímu stolu v rohu a naznačím Kazaně aby zavřela dveře a šla za mnou. Mlčky se posadím ke stolu naproti Kazaně a čekám jestli si nás hostinský nebo tak někdo všimne a přijde nás obsloužit. Nemám ráda tyhle malé vesnické rádoby hostince obsluha většinou nestojí za nic a navíc o vás hned každý ví.Jestlipak se tu dá přespat napadne mě okamžitě. Představa že by sme musely přenocovat někde venku není zrovna ideální. Ne že by mi přespávání venku nějak vadilo… tedy pokud zrovna neprší ale ona pohlédnu na křehkou dívku naproti sobě by z toho asi nebyla moc nadšená… |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Po několika hodinách konečně vidím o trochu víc světla než po celou dobu prosvítalo mezi větvemi stromů. Když vyjdeme z lesa rozhlédnu se kolem sebe. Ano, jistě, tady už to poznávám, napravo od nás by měla být jedna z větších cest. Vydám se neomylně směrem kde tuším cestu. Po pár minutách se skutečně vyjdeme z lesa úplně a napojíme se na cestu. Přesto že je cesta poměrně široká a vede až k hlavnímu městu nepotkáme za celý den téměř nikoho. Než konečně dojdeme do vesnice kde je alespoň přijatelný hostinec začne se stmívat. Ani ve vesnici to nevypadá že by zde vůbec někdo byl. Venku je naprosto prázdno. Hostinec je vlastně jediné místo které vypadá obydleně. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Rozhlédnu se kolem sebe. Ani tady není moc plno, vykročím k menšímu stolu v rohu a naznačím Kazaně aby zavřela dveře a šla za mnou. Mlčky se posadím ke stolu naproti Kazaně a čekám jestli si nás hostinský nebo tak někdo všimne a přijde nás obsloužit. Nemám ráda tyhle malé vesnické rádoby hostince obsluha většinou nestojí za nic a navíc o vás hned každý ví.Jestlipak se tu dá přespat napadne mě okamžitě. Představa že by sme musely přenocovat někde venku není zrovna ideální. Ne že by mi přespávání venku nějak vadilo… tedy pokud zrovna neprší ale ona pohlédnu na křehkou dívku naproti sobě by z toho asi nebyla moc nadšená… |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Trochu se najím a napiju. Snažím se jíst pomalu, tiše a slušně. Otřu si ruce i ústa a znovu se zahledím na strážce. To, že necítím jeho pohled v mé hlavě, to pro mne nic neznamená. Hlavu si pročistím a vyprázndím a nakonec ještě zaštítím - nenechám se ukolébat pocitem bezpečí. Dívčiny emoce mne moc nepřekvapí. Tak mladá a takové problémy. Ach, mladá dívko, smiř se se světem, dříve, než ti svět udělí těžkou ránu. Ale pokud jsi to, co myslím, měla by jsi se sebrat, rychle. V duchu se ještě usměji nad dívčinými emocemi. Vyslechnu si odpověď strážce. Trochu mne překvapí. "Od její rodiny? To by znamenalo... to by vysvětlilo mnoho. Ale... ale... její nadání - vždyť to ani není ono nadání v pravém slova smyslu, není to to, co se u podobných cení - vždyť v disciplíně a kázni nadaná vůbec... leda že by... Leda že by tohle celé nebyl výcvik, ale dohled a výchova... Nepředpokládám, že by někdo, jako vy, učil někoho, jako tu dívku, nečemu, o čem se ze slušnosti jen tak nemluví. Mám pravdu? Nebo opravdu riskujete její podstatu? Víte, co se stává na vrcholu sil s těmi, kteří tam vystoupají?" Poslední slova šeptám, nechci budit rozruch u lidí kolem. To, že je vyslechne třetí přísedící, to mi moc nevadí, tuším, že jej podobná slova nepřekvapí. Jsem také zvědavý, co přesně strážce ví a co vlastně učí. Jsi tedy jedním z velkých, nebo opravdu jen člen nějakého slepého řádu? Když jsi z řádu, možná nebudeš vědět tolik, aby jsi z ní udělal více, nebo vlastně méně, než teď je. A pokud jsi velký, tak jistě nejsi tak pošetilý. Necháš jí, aby se sama rozhodla. A její "rodina" - ti jsou na sebe příliš pyšní - ona nepůjde až nahoru. Všimnu si, že přijde známá s chatrče. Nechám ji, ať se usadí, nebudu na sebe vůbec poutat pozornost. Budu v klidu sedět a dál jíst, pokusím se, aby si mne vůbec nevšimla. Podívám se přes odraz na noži, kdo s ní sedí. Pak se případně i ohlédnu, abych směl spatřit i Kazanu. Nečiním žádné prudké pohyby, budu se chovat přirozeně. Možná si mne všimnou, možná ne. Pak znovu pohlédnu na strážce. "Víte, normálně bych nikomu nemluvil do jeho stylu výuky, vůbec by mne to nezajímalo. Ani tento zvláštní případ by mi nestál za to, abych se motal do vašich výkladů. Ale obávám se, že je mi dáno oprávnění mluvit do záležitostí té mladé dívky. Rád bych tedy slyšel váš předběžný plán." Poposednu si na židli a čekám. Jsem stále uvolněný, ani magii si nepřipravuji. Hledím na strážce a čekám na jeho reakci. Věřím tomu, že kdyby něco zkusil, tak že stihnu zareagovat. Držím si v sobě klid, občas se pro jistotou podívám na dívku. Při pohledu na strážce nemám v obličeji žádný výraz. Toto je otázka domluvy, sem emoce nepatří. A nebo je to otázka moci. Ani tam emoce nepatří. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Trochu se najím a napiju. Snažím se jíst pomalu, tiše a slušně. Otřu si ruce i ústa a znovu se zahledím na strážce. To, že necítím jeho pohled v mé hlavě, to pro mne nic neznamená. Hlavu si pročistím a vyprázndím a nakonec ještě zaštítím - nenechám se ukolébat pocitem bezpečí. Dívčiny emoce mne moc nepřekvapí. Tak mladá a takové problémy. Ach, mladá dívko, smiř se se světem, dříve, než ti svět udělí těžkou ránu. Ale pokud jsi to, co myslím, měla by jsi se sebrat, rychle. V duchu se ještě usměji nad dívčinými emocemi. Vyslechnu si odpověď strážce. Trochu mne překvapí. "Od její rodiny? To by znamenalo... to by vysvětlilo mnoho. Ale... ale... její nadání - vždyť to ani není ono nadání v pravém slova smyslu, není to to, co se u podobných cení - vždyť v disciplíně a kázni nadaná vůbec... leda že by... Leda že by tohle celé nebyl výcvik, ale dohled a výchova... Nepředpokládám, že by někdo, jako vy, učil někoho, jako tu dívku, nečemu, o čem se ze slušnosti jen tak nemluví. Mám pravdu? Nebo opravdu riskujete její podstatu? Víte, co se stává na vrcholu sil s těmi, kteří tam vystoupají?" Poslední slova šeptám, nechci budit rozruch u lidí kolem. To, že je vyslechne třetí přísedící, to mi moc nevadí, tuším, že jej podobná slova nepřekvapí. Jsem také zvědavý, co přesně strážce ví a co vlastně učí. Jsi tedy jedním z velkých, nebo opravdu jen člen nějakého slepého řádu? Když jsi z řádu, možná nebudeš vědět tolik, aby jsi z ní udělal více, nebo vlastně méně, než teď je. A pokud jsi velký, tak jistě nejsi tak pošetilý. Necháš jí, aby se sama rozhodla. A její "rodina" - ti jsou na sebe příliš pyšní - ona nepůjde až nahoru. Všimnu si, že přijde známá s chatrče. Nechám ji, ať se usadí, nebudu na sebe vůbec poutat pozornost. Budu v klidu sedět a dál jíst, pokusím se, aby si mne vůbec nevšimla. Podívám se přes odraz na noži, kdo s ní sedí. Pak se případně i ohlédnu, abych směl spatřit i Kazanu. Nečiním žádné prudké pohyby, budu se chovat přirozeně. Možná si mne všimnou, možná ne. Pak znovu pohlédnu na strážce. "Víte, normálně bych nikomu nemluvil do jeho stylu výuky, vůbec by mne to nezajímalo. Ani tento zvláštní případ by mi nestál za to, abych se motal do vašich výkladů. Ale obávám se, že je mi dáno oprávnění mluvit do záležitostí té mladé dívky. Rád bych tedy slyšel váš předběžný plán." Poposednu si na židli a čekám. Jsem stále uvolněný, ani magii si nepřipravuji. Hledím na strážce a čekám na jeho reakci. Věřím tomu, že kdyby něco zkusil, tak že stihnu zareagovat. Držím si v sobě klid, občas se pro jistotou podívám na dívku. Při pohledu na strážce nemám v obličeji žádný výraz. Toto je otázka domluvy, sem emoce nepatří. A nebo je to otázka moci. Ani tam emoce nepatří. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Trochu se najím a napiju. Snažím se jíst pomalu, tiše a slušně. Otřu si ruce i ústa a znovu se zahledím na strážce. To, že necítím jeho pohled v mé hlavě, to pro mne nic neznamená. Hlavu si pročistím a vyprázndím a nakonec ještě zaštítím - nenechám se ukolébat pocitem bezpečí. Dívčiny emoce mne moc nepřekvapí. Tak mladá a takové problémy. Ach, mladá dívko, smiř se se světem, dříve, než ti svět udělí těžkou ránu. Ale pokud jsi to, co myslím, měla by jsi se sebrat, rychle. V duchu se ještě usměji nad dívčinými emocemi. Vyslechnu si odpověď strážce. Trochu mne překvapí. "Od její rodiny? To by znamenalo... to by vysvětlilo mnoho. Ale... ale... její nadání - vždyť to ani není ono nadání v pravém slova smyslu, není to to, co se u podobných cení - vždyť v disciplíně a kázni nadaná vůbec... leda že by... Leda že by tohle celé nebyl výcvik, ale dohled a výchova... Nepředpokládám, že by někdo, jako vy, učil někoho, jako tu dívku, nečemu, o čem se ze slušnosti jen tak nemluví. Mám pravdu? Nebo opravdu riskujete její podstatu? Víte, co se stává na vrcholu sil s těmi, kteří tam vystoupají?" Poslední slova šeptám, nechci budit rozruch u lidí kolem. To, že je vyslechne třetí přísedící, to mi moc nevadí, tuším, že jej podobná slova nepřekvapí. Jsem také zvědavý, co přesně strážce ví a co vlastně učí. Jsi tedy jedním z velkých, nebo opravdu jen člen nějakého slepého řádu? Když jsi z řádu, možná nebudeš vědět tolik, aby jsi z ní udělal více, nebo vlastně méně, než teď je. A pokud jsi velký, tak jistě nejsi tak pošetilý. Necháš jí, aby se sama rozhodla. A její "rodina" - ti jsou na sebe příliš pyšní - ona nepůjde až nahoru. Všimnu si, že přijde známá s chatrče. Nechám ji, ať se usadí, nebudu na sebe vůbec poutat pozornost. Budu v klidu sedět a dál jíst, pokusím se, aby si mne vůbec nevšimla. Podívám se přes odraz na noži, kdo s ní sedí. Pak se případně i ohlédnu, abych směl spatřit i Kazanu. Nečiním žádné prudké pohyby, budu se chovat přirozeně. Možná si mne všimnou, možná ne. Pak znovu pohlédnu na strážce. "Víte, normálně bych nikomu nemluvil do jeho stylu výuky, vůbec by mne to nezajímalo. Ani tento zvláštní případ by mi nestál za to, abych se motal do vašich výkladů. Ale obávám se, že je mi dáno oprávnění mluvit do záležitostí té mladé dívky. Rád bych tedy slyšel váš předběžný plán." Poposednu si na židli a čekám. Jsem stále uvolněný, ani magii si nepřipravuji. Hledím na strážce a čekám na jeho reakci. Věřím tomu, že kdyby něco zkusil, tak že stihnu zareagovat. Držím si v sobě klid, občas se pro jistotou podívám na dívku. Při pohledu na strážce nemám v obličeji žádný výraz. Toto je otázka domluvy, sem emoce nepatří. A nebo je to otázka moci. Ani tam emoce nepatří. |
| |
| V chatrči: Dívka nejspíše očekávala větší nadšení, úlek či možná ještě něco jiného…Po tvých slovech se jen ušklíbne a snaží se tak zamaskovat zklamání, což se ji moc nepovede. Zklamaně postaví svíci opatrně na stůl a nechá konec zalít voskem, aby svíčka nespadla a nezapálila celý dům. “Ne tady není…asi je někde v lese..ale víte co se říká přece…duchové jsou jen duše mrtvých, které nemohly odejít na další cestu. Možná ho tu někdo zabil a on jen čeká na vhodnou chvíli aby se pomstil!“ Dívce v očích vzplanou nadšené plamínky, její pohled je plný nadšení a očekávání. ,b>“Tak co myslíte? Kdy se dáme do řešení?“ Věnuje vám úsměv. Najednou se chatrčí ozve slabý stařecký hlas. “Dceruško…c se to tam děje, Kdo tma je?“ Dívčino nadšení opadne a prstem před svými rty vám naznačí, ať jste potichu. Pomalu a po špičkách dokráčí k zavřeným dveřím a tiše je otevře. “Babi to jsme já…přivedla jsme si pár přátel.“ Pak se dveře znovu zavřou a vy další rozhovor neslyšíte. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Stůl - Mellind, Tansen a Strážce: Strážce se podívá na Tansena a usměje se. “Nebyl to výprask příteli, musíš ji nejdříve umravnit, aniž by sis všiml, použila snad všechny podvody, které zná. V tomhle je šikovná.“ Ačkoliv slova měla býti spíše útěchou, nezakryje malý úšklebek. Objedná si další pivo a zarazí se na Mellindovou poznámkou. Zamračí se, však co jeho gesto mělo znamenat..to ví asi jen on. “Nevím kde jsi se něco takovéhohle dozvěděl, ale mohu tě ujistit jen v tom, že nejde o nic zvláštního. Mám ji jen připravit na život, možná zasvětit do řemesla, to však ukáže až čas. Je to ještě malá holka, však disciplína a snaha je důležitá.“ Znovu e usměje a pohlédne ti do očí. “Nevím kde si slyšel takové věci, ale věř mi nebo ne, ona je jen trochu divoká mladá dívka.“ V tu chvíli do hostince vchází Eorin. Pouze Mellind ji zná, ostatní vidíte vcházet dvě dívky. Jedna z nich, která vypadá,ž e skupinku vede (Eorin – popis snad dodá) a druhá, mladá dívka, spíše ještě holčička. Nervózně se rozhlížejíc a tisknoucí k sobě svůj vak. Eorin: Otevřeš dveře a uhodí tě do nosu vůně masa a piva. Hostinec je vcelku plný, však volných stolů je tu i tak dosti. U některých stolů sedí místní vesničané a odpočívají po namáhavé práci, sem tam hrají karty. Však skupinka vzadu se naprosto vyhýba stereotipu. (Tansen, Mellind a nějaký muž.) Mellinda poznáš skoro okamžitě, ale kdo tě více zaujme je muž jistě vyššího věku s oholenou hlavou. Když spatříš vytetované znaky na jeho holé lebce a dlouhý háv, do kterého je oděn, na něco si vzpomeneš. (Napíši do soukromě zprávy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Stůl - Mellind, Tansen a Strážce: Strážce se podívá na Tansena a usměje se. “Nebyl to výprask příteli, musíš ji nejdříve umravnit, aniž by sis všiml, použila snad všechny podvody, které zná. V tomhle je šikovná.“ Ačkoliv slova měla býti spíše útěchou, nezakryje malý úšklebek. Objedná si další pivo a zarazí se na Mellindovou poznámkou. Zamračí se, však co jeho gesto mělo znamenat..to ví asi jen on. “Nevím kde jsi se něco takovéhohle dozvěděl, ale mohu tě ujistit jen v tom, že nejde o nic zvláštního. Mám ji jen připravit na život, možná zasvětit do řemesla, to však ukáže až čas. Je to ještě malá holka, však disciplína a snaha je důležitá.“ Znovu e usměje a pohlédne ti do očí. “Nevím kde si slyšel takové věci, ale věř mi nebo ne, ona je jen trochu divoká mladá dívka.“ V tu chvíli do hostince vchází Eorin. Pouze Mellind ji zná, ostatní vidíte vcházet dvě dívky. Jedna z nich, která vypadá,ž e skupinku vede (Eorin – popis snad dodá) a druhá, mladá dívka, spíše ještě holčička. Nervózně se rozhlížejíc a tisknoucí k sobě svůj vak. Eorin: Otevřeš dveře a uhodí tě do nosu vůně masa a piva. Hostinec je vcelku plný, však volných stolů je tu i tak dosti. U některých stolů sedí místní vesničané a odpočívají po namáhavé práci, sem tam hrají karty. Však skupinka vzadu se naprosto vyhýba stereotipu. (Tansen, Mellind a nějaký muž.) Mellinda poznáš skoro okamžitě, ale kdo tě více zaujme je muž jistě vyššího věku s oholenou hlavou. Když spatříš vytetované znaky na jeho holé lebce a dlouhý háv, do kterého je oděn, na něco si vzpomeneš. (Napíši do soukromě zprávy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Stůl - Mellind, Tansen a Strážce: Strážce se podívá na Tansena a usměje se. “Nebyl to výprask příteli, musíš ji nejdříve umravnit, aniž by sis všiml, použila snad všechny podvody, které zná. V tomhle je šikovná.“ Ačkoliv slova měla býti spíše útěchou, nezakryje malý úšklebek. Objedná si další pivo a zarazí se na Mellindovou poznámkou. Zamračí se, však co jeho gesto mělo znamenat..to ví asi jen on. “Nevím kde jsi se něco takovéhohle dozvěděl, ale mohu tě ujistit jen v tom, že nejde o nic zvláštního. Mám ji jen připravit na život, možná zasvětit do řemesla, to však ukáže až čas. Je to ještě malá holka, však disciplína a snaha je důležitá.“ Znovu e usměje a pohlédne ti do očí. “Nevím kde si slyšel takové věci, ale věř mi nebo ne, ona je jen trochu divoká mladá dívka.“ V tu chvíli do hostince vchází Eorin. Pouze Mellind ji zná, ostatní vidíte vcházet dvě dívky. Jedna z nich, která vypadá,ž e skupinku vede (Eorin – popis snad dodá) a druhá, mladá dívka, spíše ještě holčička. Nervózně se rozhlížejíc a tisknoucí k sobě svůj vak. Eorin: Otevřeš dveře a uhodí tě do nosu vůně masa a piva. Hostinec je vcelku plný, však volných stolů je tu i tak dosti. U některých stolů sedí místní vesničané a odpočívají po namáhavé práci, sem tam hrají karty. Však skupinka vzadu se naprosto vyhýba stereotipu. (Tansen, Mellind a nějaký muž.) Mellinda poznáš skoro okamžitě, ale kdo tě více zaujme je muž jistě vyššího věku s oholenou hlavou. Když spatříš vytetované znaky na jeho holé lebce a dlouhý háv, do kterého je oděn, na něco si vzpomeneš. (Napíši do soukromě zprávy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Stůl - Mellind, Tansen a Strážce: Strážce se podívá na Tansena a usměje se. “Nebyl to výprask příteli, musíš ji nejdříve umravnit, aniž by sis všiml, použila snad všechny podvody, které zná. V tomhle je šikovná.“ Ačkoliv slova měla býti spíše útěchou, nezakryje malý úšklebek. Objedná si další pivo a zarazí se na Mellindovou poznámkou. Zamračí se, však co jeho gesto mělo znamenat..to ví asi jen on. “Nevím kde jsi se něco takovéhohle dozvěděl, ale mohu tě ujistit jen v tom, že nejde o nic zvláštního. Mám ji jen připravit na život, možná zasvětit do řemesla, to však ukáže až čas. Je to ještě malá holka, však disciplína a snaha je důležitá.“ Znovu e usměje a pohlédne ti do očí. “Nevím kde si slyšel takové věci, ale věř mi nebo ne, ona je jen trochu divoká mladá dívka.“ V tu chvíli do hostince vchází Eorin. Pouze Mellind ji zná, ostatní vidíte vcházet dvě dívky. Jedna z nich, která vypadá,ž e skupinku vede (Eorin – popis snad dodá) a druhá, mladá dívka, spíše ještě holčička. Nervózně se rozhlížejíc a tisknoucí k sobě svůj vak. Eorin: Otevřeš dveře a uhodí tě do nosu vůně masa a piva. Hostinec je vcelku plný, však volných stolů je tu i tak dosti. U některých stolů sedí místní vesničané a odpočívají po namáhavé práci, sem tam hrají karty. Však skupinka vzadu se naprosto vyhýba stereotipu. (Tansen, Mellind a nějaký muž.) Mellinda poznáš skoro okamžitě, ale kdo tě více zaujme je muž jistě vyššího věku s oholenou hlavou. Když spatříš vytetované znaky na jeho holé lebce a dlouhý háv, do kterého je oděn, na něco si vzpomeneš. (Napíši do soukromě zprávy. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Úplně si na tyto nevýrazné osoby zapomněla, ale teď jsi si vzpomněla..dokonce si o nich četla, mají být něco jako ochránci starých artefaktů, pravidel i prastarých ras. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Mé vědomí se pomalu propadá i proti mé vůli do říše snů, až s ponoří úplně. Mé smysly povolí a obezřetnost je ta tam. Bloudím ve tmě a najednou přede mnou někdo zažehne svíčku..malé světýlko, které mě vedou onou černou chodbou. Najednou se kolem mě vše rozzáří…Obrovský sál plný lidí, ale nejsou tu jen lidi..jsou tu i elfové..všichni udělají uličku a hledí ke mně jako ke královně..jsou oblečeny ve vzácné a drahé šaty vyšívané stříbrnou nití a zdobené drahými kameny. I já mám na sobě drahé šaty…ale jsou jako jediné celé bílé, vyšívané stříbrem, s dlouhým závojem. Pokynu všem na pozdrav a jakýsi mladík vesele se usmívající, v jehož očích září zlato, mě nabídne rámě a doprovodí až na druhou stranu…. Najednou se proberu a zprudka otevřu oči. Obloha již zešedla a rychle tmavne. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a zjišťuji, ž můj deník je pryč. Vyskočím na nohy a začnu ho hledat…čas však hraje proti mně….. V hostinci: Prudce rozrazím dveře hostince a aniž bych se zastavila nalítnu ke stolu, kde sedí Mellind, Tansen a můj učitel. Prudce odstrčím všechny co mi překáží a rukama s zapřu o desku stolu. Můj velmi bledý obličeje a vyděšený výraz svědčí o svém..navíc větvičky a suché kousky listů zamotané v mých vlasech budí velmi zvláštní dojem. “Deník.“ Zašeptám a upřu vyděšený pohled na svého učitele. “Ukradli ho..někam zmizel.“ V očích se mi objeví slzy a kolena se roztřesou tak, že se div nesložím na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Mé vědomí se pomalu propadá i proti mé vůli do říše snů, až s ponoří úplně. Mé smysly povolí a obezřetnost je ta tam. Bloudím ve tmě a najednou přede mnou někdo zažehne svíčku..malé světýlko, které mě vedou onou černou chodbou. Najednou se kolem mě vše rozzáří…Obrovský sál plný lidí, ale nejsou tu jen lidi..jsou tu i elfové..všichni udělají uličku a hledí ke mně jako ke královně..jsou oblečeny ve vzácné a drahé šaty vyšívané stříbrnou nití a zdobené drahými kameny. I já mám na sobě drahé šaty…ale jsou jako jediné celé bílé, vyšívané stříbrem, s dlouhým závojem. Pokynu všem na pozdrav a jakýsi mladík vesele se usmívající, v jehož očích září zlato, mě nabídne rámě a doprovodí až na druhou stranu…. Najednou se proberu a zprudka otevřu oči. Obloha již zešedla a rychle tmavne. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a zjišťuji, ž můj deník je pryč. Vyskočím na nohy a začnu ho hledat…čas však hraje proti mně….. V hostinci: Prudce rozrazím dveře hostince a aniž bych se zastavila nalítnu ke stolu, kde sedí Mellind, Tansen a můj učitel. Prudce odstrčím všechny co mi překáží a rukama s zapřu o desku stolu. Můj velmi bledý obličeje a vyděšený výraz svědčí o svém..navíc větvičky a suché kousky listů zamotané v mých vlasech budí velmi zvláštní dojem. “Deník.“ Zašeptám a upřu vyděšený pohled na svého učitele. “Ukradli ho..někam zmizel.“ V očích se mi objeví slzy a kolena se roztřesou tak, že se div nesložím na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Mé vědomí se pomalu propadá i proti mé vůli do říše snů, až s ponoří úplně. Mé smysly povolí a obezřetnost je ta tam. Bloudím ve tmě a najednou přede mnou někdo zažehne svíčku..malé světýlko, které mě vedou onou černou chodbou. Najednou se kolem mě vše rozzáří…Obrovský sál plný lidí, ale nejsou tu jen lidi..jsou tu i elfové..všichni udělají uličku a hledí ke mně jako ke královně..jsou oblečeny ve vzácné a drahé šaty vyšívané stříbrnou nití a zdobené drahými kameny. I já mám na sobě drahé šaty…ale jsou jako jediné celé bílé, vyšívané stříbrem, s dlouhým závojem. Pokynu všem na pozdrav a jakýsi mladík vesele se usmívající, v jehož očích září zlato, mě nabídne rámě a doprovodí až na druhou stranu…. Najednou se proberu a zprudka otevřu oči. Obloha již zešedla a rychle tmavne. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a zjišťuji, ž můj deník je pryč. Vyskočím na nohy a začnu ho hledat…čas však hraje proti mně….. V hostinci: Prudce rozrazím dveře hostince a aniž bych se zastavila nalítnu ke stolu, kde sedí Mellind, Tansen a můj učitel. Prudce odstrčím všechny co mi překáží a rukama s zapřu o desku stolu. Můj velmi bledý obličeje a vyděšený výraz svědčí o svém..navíc větvičky a suché kousky listů zamotané v mých vlasech budí velmi zvláštní dojem. “Deník.“ Zašeptám a upřu vyděšený pohled na svého učitele. “Ukradli ho..někam zmizel.“ V očích se mi objeví slzy a kolena se roztřesou tak, že se div nesložím na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se na strážce. No mě to příšlo, jako výprask, ale jo maš pravdu..zase na druhou stranu se nebudu nudit. Vyprázdním svůj korbel a po jeho vzoru si dám další, korbel zlatého noku a jedním uchem poslouchám to co si povídají, a spíše ze zvyku, než z nutnosti se dívám po lokále. Hmm divoká a svéhlavá, tvrdohlavá a vzdorovitá. Ale možná se pletu. Povím s úsměvem, když zaslechnu poslední větu strážce a pak dovnitř stoupí jaké si dvě dívky, jen je přelitím pohledem. Hmm no to jsem. Ale myšlenku nedokončím a pak se k nám, jako velká voda přižene. Terezka a začne povídat něco o deníku a o tom, že ho někdo ukradnul. Postavím se dřepnu si k ní. Tak dobrá pomalu, se nadechni a povídej, kde ti deník někde zmizel, nebo kde ti ho někdo ukradnul, at víme kde začít hledat. Asi mě má za pako. Ale ze dvou vět toho moc nevyčteme...A spánek je v tahu, zase |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se na strážce. No mě to příšlo, jako výprask, ale jo maš pravdu..zase na druhou stranu se nebudu nudit. Vyprázdním svůj korbel a po jeho vzoru si dám další, korbel zlatého noku a jedním uchem poslouchám to co si povídají, a spíše ze zvyku, než z nutnosti se dívám po lokále. Hmm divoká a svéhlavá, tvrdohlavá a vzdorovitá. Ale možná se pletu. Povím s úsměvem, když zaslechnu poslední větu strážce a pak dovnitř stoupí jaké si dvě dívky, jen je přelitím pohledem. Hmm no to jsem. Ale myšlenku nedokončím a pak se k nám, jako velká voda přižene. Terezka a začne povídat něco o deníku a o tom, že ho někdo ukradnul. Postavím se dřepnu si k ní. Tak dobrá pomalu, se nadechni a povídej, kde ti deník někde zmizel, nebo kde ti ho někdo ukradnul, at víme kde začít hledat. Asi mě má za pako. Ale ze dvou vět toho moc nevyčteme...A spánek je v tahu, zase |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se na strážce. No mě to příšlo, jako výprask, ale jo maš pravdu..zase na druhou stranu se nebudu nudit. Vyprázdním svůj korbel a po jeho vzoru si dám další, korbel zlatého noku a jedním uchem poslouchám to co si povídají, a spíše ze zvyku, než z nutnosti se dívám po lokále. Hmm divoká a svéhlavá, tvrdohlavá a vzdorovitá. Ale možná se pletu. Povím s úsměvem, když zaslechnu poslední větu strážce a pak dovnitř stoupí jaké si dvě dívky, jen je přelitím pohledem. Hmm no to jsem. Ale myšlenku nedokončím a pak se k nám, jako velká voda přižene. Terezka a začne povídat něco o deníku a o tom, že ho někdo ukradnul. Postavím se dřepnu si k ní. Tak dobrá pomalu, se nadechni a povídej, kde ti deník někde zmizel, nebo kde ti ho někdo ukradnul, at víme kde začít hledat. Asi mě má za pako. Ale ze dvou vět toho moc nevyčteme...A spánek je v tahu, zase |
| |
| Chatrč Když dívka odejde, tak se posadím a rozhlídnu se po okolí. Ta dívka je nějaká pomatená. Proč ho chce hledat? A navíc proč si myslí, že zrovna mi ho chcem hledat, pomyslím si zaraženě a podívám se na naše. Co si o ní myslíte? Podle mě ji asi trochu straší na věži. Pak se jí ještě zeptáme co se stalo než omdlela jelikož to by mě zajímalo, pronesu k ostatním a zase se zamyslím. Nemůže být ovládlá duchem, kterýho chce najít jelikož ten by nikdy nesnesl ve svý blískosti někoho jinýho, pomyslím si. Aspoň něco je tu dobře. A to že je tu zatím bezpečno, pomyslím si trpce, ale jinak to nechávím být. Jsou tady dvě to je dobře. Asi jí s tý samoty už začíná hrabat, pomyslím si s uměvem a podívám se na dveře, kde zmizela, pak čekám na reakci ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Onen mladík, který se mnou dnes bojoval, se mě začne vyptávat, však já zprvu neodpovím. Všechna má vůle a síla se soustřeďuje, aby se mi nepodlomila kolena a udržela jsem slzy v očích, tam kde mají být. Nakonec se sesunu na židli jako hromádka neštěstí. Několikrát se zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Nesmíš jim ukázat,ž e máš slabinu…využili by ji a učitel by se zlobil..dokaž jim, že jsi silná. Brada se mi roztřese a já stěží ze sebe dostanu jen pár slov. “Vesnice-dub-kopeček-spala-večer.“ Smutně skloním hlavu a sevřu oční víčka tvrdě k sobě, abych tak z očí vyhnala všechny náznaky slz. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Onen mladík, který se mnou dnes bojoval, se mě začne vyptávat, však já zprvu neodpovím. Všechna má vůle a síla se soustřeďuje, aby se mi nepodlomila kolena a udržela jsem slzy v očích, tam kde mají být. Nakonec se sesunu na židli jako hromádka neštěstí. Několikrát se zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Nesmíš jim ukázat,ž e máš slabinu…využili by ji a učitel by se zlobil..dokaž jim, že jsi silná. Brada se mi roztřese a já stěží ze sebe dostanu jen pár slov. “Vesnice-dub-kopeček-spala-večer.“ Smutně skloním hlavu a sevřu oční víčka tvrdě k sobě, abych tak z očí vyhnala všechny náznaky slz. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Onen mladík, který se mnou dnes bojoval, se mě začne vyptávat, však já zprvu neodpovím. Všechna má vůle a síla se soustřeďuje, aby se mi nepodlomila kolena a udržela jsem slzy v očích, tam kde mají být. Nakonec se sesunu na židli jako hromádka neštěstí. Několikrát se zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Nesmíš jim ukázat,ž e máš slabinu…využili by ji a učitel by se zlobil..dokaž jim, že jsi silná. Brada se mi roztřese a já stěží ze sebe dostanu jen pár slov. “Vesnice-dub-kopeček-spala-večer.“ Smutně skloním hlavu a sevřu oční víčka tvrdě k sobě, abych tak z očí vyhnala všechny náznaky slz. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu pečlivě strážcova slova. Posadím se na židli rovně a usměji se. Uvnitř se však nesměji. Jeho slova ve mne na chvíli vyvolají strach z nebezpečí. Uklidním se. Podívám se na dívčinu podstatu. Udělám tak velmi rychle, aby nikdo nestihl zareagovat - podívám se od boku. Nepotřebuji vidět vše dopodrobna, není třeba preciznosti - podívám se rychle, aby ani dívka, ani strážce nezakryl můj zrak. Hledám její zdroj, podstatu. Pokud uvidím prázdno, způsobené maskováním, bude to stejný důkaz, jako kdybych viděl pořádný zdroj. Vím co hledám, to je má výhoda. Vrátím se rychle zpět. Mysl mám stále čistou. Zbuduji kolem sebe dva ze svých vyšších štítů, ty dva, které nelze spatřit a které nechrání před obyčejnými zbraněmi. Zaostřím se, koncentruji své vnímání na strážce. Jsem připraven na jeho útok a už si chystám svou odplatu. Řeknu ještě mimoděkem: "Na život ji mnohem lépe připraví rodina, nebo lidé ve vesnici." Sevřu ruce v pěst a skládám v nich energii. Dovnitř vletí Tereza. Uvolním pěsti a energii v nich nechám rozplynout do okolí. V hlavě však stále držím ostří. Podívám se pomalu na ní a pak zpět na strážce. Projdu si zpětně své sledování dívky, zda nezjistím, kde mohla knihu ztratit, nebo kdo ji mohl odcizit. Také nahlédnu do vyšších prostorů. S deníkem jsem měl již tu čest, vím trochu, jaké má magické otisky. Podívám se, zda je někde v okolí, či zda je v okolí někoho mocného. Vrátím se zpět a opět začnu bedlivě sledovat strážce, ve všech třech rovinách. Nehodlám být cílem žádné lsti jako útoku zezadu, zezhora, či zevnitř. Zvednu se ze židle a řeknu dívce: "Pojďte mi ukázat, kde přesně je ten dub, kde jste ztratila deník" Přitom hledím po očku stále na strážce. Ohlédnu se na něj zpět, kývnu hlavou a povím: "Je ještě pár věcí, které si žádají své vysvětlení." |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu pečlivě strážcova slova. Posadím se na židli rovně a usměji se. Uvnitř se však nesměji. Jeho slova ve mne na chvíli vyvolají strach z nebezpečí. Uklidním se. Podívám se na dívčinu podstatu. Udělám tak velmi rychle, aby nikdo nestihl zareagovat - podívám se od boku. Nepotřebuji vidět vše dopodrobna, není třeba preciznosti - podívám se rychle, aby ani dívka, ani strážce nezakryl můj zrak. Hledám její zdroj, podstatu. Pokud uvidím prázdno, způsobené maskováním, bude to stejný důkaz, jako kdybych viděl pořádný zdroj. Vím co hledám, to je má výhoda. Vrátím se rychle zpět. Mysl mám stále čistou. Zbuduji kolem sebe dva ze svých vyšších štítů, ty dva, které nelze spatřit a které nechrání před obyčejnými zbraněmi. Zaostřím se, koncentruji své vnímání na strážce. Jsem připraven na jeho útok a už si chystám svou odplatu. Řeknu ještě mimoděkem: "Na život ji mnohem lépe připraví rodina, nebo lidé ve vesnici." Sevřu ruce v pěst a skládám v nich energii. Dovnitř vletí Tereza. Uvolním pěsti a energii v nich nechám rozplynout do okolí. V hlavě však stále držím ostří. Podívám se pomalu na ní a pak zpět na strážce. Projdu si zpětně své sledování dívky, zda nezjistím, kde mohla knihu ztratit, nebo kdo ji mohl odcizit. Také nahlédnu do vyšších prostorů. S deníkem jsem měl již tu čest, vím trochu, jaké má magické otisky. Podívám se, zda je někde v okolí, či zda je v okolí někoho mocného. Vrátím se zpět a opět začnu bedlivě sledovat strážce, ve všech třech rovinách. Nehodlám být cílem žádné lsti jako útoku zezadu, zezhora, či zevnitř. Zvednu se ze židle a řeknu dívce: "Pojďte mi ukázat, kde přesně je ten dub, kde jste ztratila deník" Přitom hledím po očku stále na strážce. Ohlédnu se na něj zpět, kývnu hlavou a povím: "Je ještě pár věcí, které si žádají své vysvětlení." |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu pečlivě strážcova slova. Posadím se na židli rovně a usměji se. Uvnitř se však nesměji. Jeho slova ve mne na chvíli vyvolají strach z nebezpečí. Uklidním se. Podívám se na dívčinu podstatu. Udělám tak velmi rychle, aby nikdo nestihl zareagovat - podívám se od boku. Nepotřebuji vidět vše dopodrobna, není třeba preciznosti - podívám se rychle, aby ani dívka, ani strážce nezakryl můj zrak. Hledám její zdroj, podstatu. Pokud uvidím prázdno, způsobené maskováním, bude to stejný důkaz, jako kdybych viděl pořádný zdroj. Vím co hledám, to je má výhoda. Vrátím se rychle zpět. Mysl mám stále čistou. Zbuduji kolem sebe dva ze svých vyšších štítů, ty dva, které nelze spatřit a které nechrání před obyčejnými zbraněmi. Zaostřím se, koncentruji své vnímání na strážce. Jsem připraven na jeho útok a už si chystám svou odplatu. Řeknu ještě mimoděkem: "Na život ji mnohem lépe připraví rodina, nebo lidé ve vesnici." Sevřu ruce v pěst a skládám v nich energii. Dovnitř vletí Tereza. Uvolním pěsti a energii v nich nechám rozplynout do okolí. V hlavě však stále držím ostří. Podívám se pomalu na ní a pak zpět na strážce. Projdu si zpětně své sledování dívky, zda nezjistím, kde mohla knihu ztratit, nebo kdo ji mohl odcizit. Také nahlédnu do vyšších prostorů. S deníkem jsem měl již tu čest, vím trochu, jaké má magické otisky. Podívám se, zda je někde v okolí, či zda je v okolí někoho mocného. Vrátím se zpět a opět začnu bedlivě sledovat strážce, ve všech třech rovinách. Nehodlám být cílem žádné lsti jako útoku zezadu, zezhora, či zevnitř. Zvednu se ze židle a řeknu dívce: "Pojďte mi ukázat, kde přesně je ten dub, kde jste ztratila deník" Přitom hledím po očku stále na strážce. Ohlédnu se na něj zpět, kývnu hlavou a povím: "Je ještě pár věcí, které si žádají své vysvětlení." |
| |
| Chatrč Znova trochu prekvapený vývojom som nasledoval ostatných. Dievča, nech bola ktokoľvek, si očividne z faktu, že omdlela moc nerobila a vcelku veselo nás odviedla do jej domu. A ja som takmer vykríkol prekvapením. Jej zbierka bylín by bola požehnaním pre akúkoľvek kuchyňu, kdekoľvek na svete. Samozrejme, našli sa aj výnimky, sušené kvety ľuľkovca, alebo listy bolehlavu by som do jedla nedal, jedine, žeby ma svet už omrzel. Ale zvyšok zbierky bol ohromujúcou zásobou korenín, byliniek a iných príjemných vecí. "Téda, máte super chalúpku." povedal som jej obdivne a keď odišla za babičkou (pravdepodobne, mohol to byť aj vlk), trochu prekvapenejšie som sa pozrel na Elendyla. "Neviem, na cestách som stretol aj šialenejších ľudí. Mne sa zdá byť vcelku normálna, až na to, že stále žije s babičkou." pokrčil som ramenami. To, že sa v lese usídlil duch ma akosi neprekvapovalo, mnohé by to vysvetlilo. Nevedel som síce, ako by sa proti tomu dalo bojovať, ale tak trochu som dúfal, že to ani nebude naša strarosť... Rozhodne nie moja... |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Rozklepu se jako malé štěně při závanu studeného vzduchu. Hlavu sklopím a dál bojuji se slzami, které se nechtějí vzdát a derou se mi do očí. Pohlédnu na svého učitele a hledám u něj útěchu. Však onen cizinec mě hned začne lákat. Upřu na něj trochu vylekaný a zkoumavý pohled a znovu nejistě pohlédnu na mistra. “Vy tam nemůžete.“ Odpovím tiše a prosebně pohlédnu znovu na učitele. No tak..řekněte něco….. V duchu ho prosím..však jen on ví, co pro mě ta kniha znamená..je jediným dědictvím. Poslední nadějí, jak najít sovu pravou rodinu..on to ví. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Rozklepu se jako malé štěně při závanu studeného vzduchu. Hlavu sklopím a dál bojuji se slzami, které se nechtějí vzdát a derou se mi do očí. Pohlédnu na svého učitele a hledám u něj útěchu. Však onen cizinec mě hned začne lákat. Upřu na něj trochu vylekaný a zkoumavý pohled a znovu nejistě pohlédnu na mistra. “Vy tam nemůžete.“ Odpovím tiše a prosebně pohlédnu znovu na učitele. No tak..řekněte něco….. V duchu ho prosím..však jen on ví, co pro mě ta kniha znamená..je jediným dědictvím. Poslední nadějí, jak najít sovu pravou rodinu..on to ví. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Rozklepu se jako malé štěně při závanu studeného vzduchu. Hlavu sklopím a dál bojuji se slzami, které se nechtějí vzdát a derou se mi do očí. Pohlédnu na svého učitele a hledám u něj útěchu. Však onen cizinec mě hned začne lákat. Upřu na něj trochu vylekaný a zkoumavý pohled a znovu nejistě pohlédnu na mistra. “Vy tam nemůžete.“ Odpovím tiše a prosebně pohlédnu znovu na učitele. No tak..řekněte něco….. V duchu ho prosím..však jen on ví, co pro mě ta kniha znamená..je jediným dědictvím. Poslední nadějí, jak najít sovu pravou rodinu..on to ví. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Učitel s podívá na Terezu a po chvíli přemýšlení konečně promluví. “Půjdu s ní, Tansen půjde s námi, však ty…“ Podívá se na Mellinda. “Musíš zůstat tu…do toho se prosím nepleť. „ Jeho slova nesnesou odporu. Vstane a pomůže vstát i Tereze, kterou táhne ke dveřím. Ve dveřích se zastaví a podívá na Tansena, pokud se Tansen zvedne, podrží mu dveře a pak je zavře. Pokud ne, odejde s Terezou sám. Před hostincem:-Tansen, Tereza Noční vzduch vás udeří do tváře. Mezi domy se šíří stín a tma, vaše těla pokryje husí kůže a chlad pronikne hluboko pod vaše oblečení. Strážce to však ignoruje a rázným krokem zamíří mezi domy. Sem tma se otočí, zda ho následujete, jinak jde několik kroků před vámi. Zastaví se až za vesnicí a pohlédne na ono místo, kde předtím nejspíše seděla Tereza. Je to malá vyvýšenina, na které vyrůstá ze země mohutný dub. Jeho větve tvoří husté sletiště koruny a dle tichého houkání, se na něm uhnízdila nějaká sova. Najednou e otočí a šeptem spustí: “Teď mi pověs co všechno e stalo a kdo ten deník mohl ukrást. Podívá se znovu na Terezu a zároveň i na Tansena. “Ten deník je velká vzácnost, patřil mocnému rodu a je to jediné vodítko k její rodině, je pro ni moc důležitý, ačkoliv je zabezpečen mocným kouzlem.“ Začne tiše vysvětlovat. V hostinci: - Mellind , Eorin Zůstanete tu v podstatě sami. Již i vesničané odcházejí do svých domovů odebrat se klidnému spánku. Hostinský otře prázdné stoly a pokračuje tak, dokud neodejdou všichni hosté. Nakonec se posadí za svůj provizorní pult a nenápadně vás občas sleduje. Jste poslední dva hosté, každý však u jiného stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Učitel s podívá na Terezu a po chvíli přemýšlení konečně promluví. “Půjdu s ní, Tansen půjde s námi, však ty…“ Podívá se na Mellinda. “Musíš zůstat tu…do toho se prosím nepleť. „ Jeho slova nesnesou odporu. Vstane a pomůže vstát i Tereze, kterou táhne ke dveřím. Ve dveřích se zastaví a podívá na Tansena, pokud se Tansen zvedne, podrží mu dveře a pak je zavře. Pokud ne, odejde s Terezou sám. Před hostincem:-Tansen, Tereza Noční vzduch vás udeří do tváře. Mezi domy se šíří stín a tma, vaše těla pokryje husí kůže a chlad pronikne hluboko pod vaše oblečení. Strážce to však ignoruje a rázným krokem zamíří mezi domy. Sem tma se otočí, zda ho následujete, jinak jde několik kroků před vámi. Zastaví se až za vesnicí a pohlédne na ono místo, kde předtím nejspíše seděla Tereza. Je to malá vyvýšenina, na které vyrůstá ze země mohutný dub. Jeho větve tvoří husté sletiště koruny a dle tichého houkání, se na něm uhnízdila nějaká sova. Najednou e otočí a šeptem spustí: “Teď mi pověs co všechno e stalo a kdo ten deník mohl ukrást. Podívá se znovu na Terezu a zároveň i na Tansena. “Ten deník je velká vzácnost, patřil mocnému rodu a je to jediné vodítko k její rodině, je pro ni moc důležitý, ačkoliv je zabezpečen mocným kouzlem.“ Začne tiše vysvětlovat. V hostinci: - Mellind , Eorin Zůstanete tu v podstatě sami. Již i vesničané odcházejí do svých domovů odebrat se klidnému spánku. Hostinský otře prázdné stoly a pokračuje tak, dokud neodejdou všichni hosté. Nakonec se posadí za svůj provizorní pult a nenápadně vás občas sleduje. Jste poslední dva hosté, každý však u jiného stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Učitel s podívá na Terezu a po chvíli přemýšlení konečně promluví. “Půjdu s ní, Tansen půjde s námi, však ty…“ Podívá se na Mellinda. “Musíš zůstat tu…do toho se prosím nepleť. „ Jeho slova nesnesou odporu. Vstane a pomůže vstát i Tereze, kterou táhne ke dveřím. Ve dveřích se zastaví a podívá na Tansena, pokud se Tansen zvedne, podrží mu dveře a pak je zavře. Pokud ne, odejde s Terezou sám. Před hostincem:-Tansen, Tereza Noční vzduch vás udeří do tváře. Mezi domy se šíří stín a tma, vaše těla pokryje husí kůže a chlad pronikne hluboko pod vaše oblečení. Strážce to však ignoruje a rázným krokem zamíří mezi domy. Sem tma se otočí, zda ho následujete, jinak jde několik kroků před vámi. Zastaví se až za vesnicí a pohlédne na ono místo, kde předtím nejspíše seděla Tereza. Je to malá vyvýšenina, na které vyrůstá ze země mohutný dub. Jeho větve tvoří husté sletiště koruny a dle tichého houkání, se na něm uhnízdila nějaká sova. Najednou e otočí a šeptem spustí: “Teď mi pověs co všechno e stalo a kdo ten deník mohl ukrást. Podívá se znovu na Terezu a zároveň i na Tansena. “Ten deník je velká vzácnost, patřil mocnému rodu a je to jediné vodítko k její rodině, je pro ni moc důležitý, ačkoliv je zabezpečen mocným kouzlem.“ Začne tiše vysvětlovat. V hostinci: - Mellind , Eorin Zůstanete tu v podstatě sami. Již i vesničané odcházejí do svých domovů odebrat se klidnému spánku. Hostinský otře prázdné stoly a pokračuje tak, dokud neodejdou všichni hosté. Nakonec se posadí za svůj provizorní pult a nenápadně vás občas sleduje. Jste poslední dva hosté, každý však u jiného stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Učitel s podívá na Terezu a po chvíli přemýšlení konečně promluví. “Půjdu s ní, Tansen půjde s námi, však ty…“ Podívá se na Mellinda. “Musíš zůstat tu…do toho se prosím nepleť. „ Jeho slova nesnesou odporu. Vstane a pomůže vstát i Tereze, kterou táhne ke dveřím. Ve dveřích se zastaví a podívá na Tansena, pokud se Tansen zvedne, podrží mu dveře a pak je zavře. Pokud ne, odejde s Terezou sám. Před hostincem:-Tansen, Tereza Noční vzduch vás udeří do tváře. Mezi domy se šíří stín a tma, vaše těla pokryje husí kůže a chlad pronikne hluboko pod vaše oblečení. Strážce to však ignoruje a rázným krokem zamíří mezi domy. Sem tma se otočí, zda ho následujete, jinak jde několik kroků před vámi. Zastaví se až za vesnicí a pohlédne na ono místo, kde předtím nejspíše seděla Tereza. Je to malá vyvýšenina, na které vyrůstá ze země mohutný dub. Jeho větve tvoří husté sletiště koruny a dle tichého houkání, se na něm uhnízdila nějaká sova. Najednou e otočí a šeptem spustí: “Teď mi pověs co všechno e stalo a kdo ten deník mohl ukrást. Podívá se znovu na Terezu a zároveň i na Tansena. “Ten deník je velká vzácnost, patřil mocnému rodu a je to jediné vodítko k její rodině, je pro ni moc důležitý, ačkoliv je zabezpečen mocným kouzlem.“ Začne tiše vysvětlovat. V hostinci: - Mellind , Eorin Zůstanete tu v podstatě sami. Již i vesničané odcházejí do svých domovů odebrat se klidnému spánku. Hostinský otře prázdné stoly a pokračuje tak, dokud neodejdou všichni hosté. Nakonec se posadí za svůj provizorní pult a nenápadně vás občas sleduje. Jste poslední dva hosté, každý však u jiného stolu. |
| |
| V chatrči: Dveře se znovu tiše otevřou a vy zaslechnete první ťuknutí dřevěné hole o podlahu. Ve dveřích se objeví velmi stará žena, její vrásky připomínají hluboké jizvy, navíc, když slabé světlo svící ještě prohlubuje jejich stín. Zastaví se ve dveřích a pohodí řídkými bílými vlasy. Hned za ní s objeví ta mladá dívka a pomůže stařeně dojít až k váma usadí ji u stolu. “Takže to jste vy? Ti blázni, které poslal ten starý jinoch Jiřík? Vážně věříte, že uspějete?“ Stařena se rozkašle, však ani to ji nevezme úsměv ze rtů. “Co tu pohledáváte? Tady v lese nic moc nenajdete. Jestli máte získat informace, jste na velmi špatném místě.“ Odvětí stařena a pokyne slabě rukou své vnučce, která odeběhne ke krbu a dá vařit do malého kotlíku vodu. Poté se vrhne na bylinky a několik z nich vezme a nasype do malých hliněných hrnečků (zřejmě ruční výroby). Zkušení bylinkář a pozorovatelé, si všimnou, že Bolehlav a jiné jedovaté byliny, zůstaly bez povšimnutí. “Omluvte neomalenost mé vnučky, smím vám nabídnout bylinkový čaj? Dodá vám sílu a zahřeje. Posaďte se pánové a dámo, buďte vítáni u nás doma, je to skromné, však nic jiného vám nabídnout nemůžeme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu všechna slova, co mi říká strážce. Nenechám jej odejít. Když se zvedne, zvednu se též. Chytím jej za ruku a pohlédnu na něj. "Nejsi tu od toho, aby jsi mi říkal, co mám dělat, drahý Strážce. Ta dívka je pod mou ochranou a od teď ji nehodlám opustit. Nehodlám ji nechat jen tak jít do tmy venku." Po tom, co to dořeknu, ještě více posílím své štíty, nenechám se strážcem nijak omezovat. Nezadrží mne tu. Vyjdu s ostatními před hostinec. V hlavě jsem stále připraven, tuším, že již brzy se to vše rozřeší. A začínám se obávat výsledku. Tedy, vidíš Edwino, že my adepti se pro vás draky až příliš obětujeme. A vy na oplátku pouze ukazujete, jak jste mocní. Jestli tě ještě někdy potkám, čekám odpovědi. Jsem zvědavý, co uvnitř dělá Eorin, ale ne až tak zvědavý, abych tam zůstávál. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu všechna slova, co mi říká strážce. Nenechám jej odejít. Když se zvedne, zvednu se též. Chytím jej za ruku a pohlédnu na něj. "Nejsi tu od toho, aby jsi mi říkal, co mám dělat, drahý Strážce. Ta dívka je pod mou ochranou a od teď ji nehodlám opustit. Nehodlám ji nechat jen tak jít do tmy venku." Po tom, co to dořeknu, ještě více posílím své štíty, nenechám se strážcem nijak omezovat. Nezadrží mne tu. Vyjdu s ostatními před hostinec. V hlavě jsem stále připraven, tuším, že již brzy se to vše rozřeší. A začínám se obávat výsledku. Tedy, vidíš Edwino, že my adepti se pro vás draky až příliš obětujeme. A vy na oplátku pouze ukazujete, jak jste mocní. Jestli tě ještě někdy potkám, čekám odpovědi. Jsem zvědavý, co uvnitř dělá Eorin, ale ne až tak zvědavý, abych tam zůstávál. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Vyslechnu všechna slova, co mi říká strážce. Nenechám jej odejít. Když se zvedne, zvednu se též. Chytím jej za ruku a pohlédnu na něj. "Nejsi tu od toho, aby jsi mi říkal, co mám dělat, drahý Strážce. Ta dívka je pod mou ochranou a od teď ji nehodlám opustit. Nehodlám ji nechat jen tak jít do tmy venku." Po tom, co to dořeknu, ještě více posílím své štíty, nenechám se strážcem nijak omezovat. Nezadrží mne tu. Vyjdu s ostatními před hostinec. V hlavě jsem stále připraven, tuším, že již brzy se to vše rozřeší. A začínám se obávat výsledku. Tedy, vidíš Edwino, že my adepti se pro vás draky až příliš obětujeme. A vy na oplátku pouze ukazujete, jak jste mocní. Jestli tě ještě někdy potkám, čekám odpovědi. Jsem zvědavý, co uvnitř dělá Eorin, ale ne až tak zvědavý, abych tam zůstávál. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Než se stačíš řádně zvednout, strážce ti vytrhne velmi snadno ruku z tvého sevření. “Ta dívka není pod tvou ochranou a nikdy nebyla. Nejsi hoden, abys se stal jejím ochráncem, ani já jím nejsem, má předky z mnohem mocnějších vrstev, než si dokážeš představit, proto tu jsme já, abych ji připravil na jejich setkání, neopovažuj se nás sledovat.“ Zamíří k východu a když se je pokusíš následovat, nestačíš ani dojít ke dveřím a ucítíš v zádech štípnutí. Zatmí se ti před očima a ty se skácíš na zem. (Další část zašlu již soukromě) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Než se stačíš řádně zvednout, strážce ti vytrhne velmi snadno ruku z tvého sevření. “Ta dívka není pod tvou ochranou a nikdy nebyla. Nejsi hoden, abys se stal jejím ochráncem, ani já jím nejsem, má předky z mnohem mocnějších vrstev, než si dokážeš představit, proto tu jsme já, abych ji připravil na jejich setkání, neopovažuj se nás sledovat.“ Zamíří k východu a když se je pokusíš následovat, nestačíš ani dojít ke dveřím a ucítíš v zádech štípnutí. Zatmí se ti před očima a ty se skácíš na zem. (Další část zašlu již soukromě) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Než se stačíš řádně zvednout, strážce ti vytrhne velmi snadno ruku z tvého sevření. “Ta dívka není pod tvou ochranou a nikdy nebyla. Nejsi hoden, abys se stal jejím ochráncem, ani já jím nejsem, má předky z mnohem mocnějších vrstev, než si dokážeš představit, proto tu jsme já, abych ji připravil na jejich setkání, neopovažuj se nás sledovat.“ Zamíří k východu a když se je pokusíš následovat, nestačíš ani dojít ke dveřím a ucítíš v zádech štípnutí. Zatmí se ti před očima a ty se skácíš na zem. (Další část zašlu již soukromě) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Než se stačíš řádně zvednout, strážce ti vytrhne velmi snadno ruku z tvého sevření. “Ta dívka není pod tvou ochranou a nikdy nebyla. Nejsi hoden, abys se stal jejím ochráncem, ani já jím nejsem, má předky z mnohem mocnějších vrstev, než si dokážeš představit, proto tu jsme já, abych ji připravil na jejich setkání, neopovažuj se nás sledovat.“ Zamíří k východu a když se je pokusíš následovat, nestačíš ani dojít ke dveřím a ucítíš v zádech štípnutí. Zatmí se ti před očima a ty se skácíš na zem. (Další část zašlu již soukromě) |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu přicházíš k vědomí, však nemáš sílu ani pohnout hlavou, i oční víčka ti dělají velké potíže. Připadáš si jako po nějaké droze, nemůžeš zaostřit, vůbec nechápeš co se stalo. Točí se ti hlava a poprvé si připadáš jako malé dítě, které je oddáno na milost a nemilost. Pokusíš se pohnout rukama, však bezvýsledně. To samé tvé nohy, odmítnou se jakkoliv pohnout. Pokusíš se sebrat trochu síly a zjistíš, že jsi jako otrok, jako by něco v tobě, bránilo tvé hlavě se soustředit, či se jen pokusit něco připravit. Chvíli ještě tedy odpočíváš, snažíš s nabrat energii, ačkoliv začínáš tušit, že je to marné. Po chvíli to zkusíš znovu..tentokráte (sice ještě rozmazaně) ale i tak se dokážeš rozhlédnou kolem sebe. DO uší se ti zaryje křik mladíka. “Už s probírá!“ Ten zvuk ti roztřeští hlavu jako zvon. Mladík se k tobě nakloní a začne si tě pečlivě prohlížet, jeho drzý úsměv it nahání husí kůži. Kopne do tebe a začne se smát. “Edgare nech toho a vypadni odsud.“ Ozve se další hlas a ty slyšíš bouchnutí dveří a zachrastění řetězů. “Tak jaké to je? Jaké to je být bezmocný…pro někoho kdo touží po moci..nemít ani sílu..“ Ačkoliv muže nevidíš, vysmívá se ti a cítíš jeho přítomnost. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pro Mellinda byl ten příspěvek, jak ho strážce varoval. Tensen a Tereza jsou někde venku a všímají si pouze příšpěvku o deníku. Prosím aby vy dva ste psali jen pros ebe. Mellind jen mě a Eorin totéž. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pro Mellinda byl ten příspěvek, jak ho strážce varoval. Tensen a Tereza jsou někde venku a všímají si pouze příšpěvku o deníku. Prosím aby vy dva ste psali jen pros ebe. Mellind jen mě a Eorin totéž. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pro Mellinda byl ten příspěvek, jak ho strážce varoval. Tensen a Tereza jsou někde venku a všímají si pouze příšpěvku o deníku. Prosím aby vy dva ste psali jen pros ebe. Mellind jen mě a Eorin totéž. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pro Mellinda byl ten příspěvek, jak ho strážce varoval. Tensen a Tereza jsou někde venku a všímají si pouze příšpěvku o deníku. Prosím aby vy dva ste psali jen pros ebe. Mellind jen mě a Eorin totéž. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Hospoda a venku Pomalu se zvednu a podržím dveře, strážci a pak se vydám za mi a jeho žákyní do města. Za městem Přitáhnu si plášť blíže k tělu abych tak, alespoň zahnal chlad co se mi dere na kůži. Následuji strážce městem a jen se pousměji když si všimnu lidí co se po nás kouknou. Za městem se kouknu na město a potom co se dozvím něco málo o tom deníku tak se kouknu na strážce a Terezku. No já toho o magii skoro nic nevím, ale pokud se to dá ukrást a navíc spící holce. No hmm, nebo bych k tomu musel mít nějaké zvláštní schopnosti, abych ho dokázal ukrást. No jde o že ho mohl vzít někdo třeba na objednávku. Sledovat Terezku a pak si pro něj jen dojít. Pokrčím rameny. No ale to nezmaná, že ho nenajdem. Pokud k jeho ukradení nepotřebuji žádnou zvláštní schopnost, tak ho na zpátek ukradnu sám. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Hospoda a venku Pomalu se zvednu a podržím dveře, strážci a pak se vydám za mi a jeho žákyní do města. Za městem Přitáhnu si plášť blíže k tělu abych tak, alespoň zahnal chlad co se mi dere na kůži. Následuji strážce městem a jen se pousměji když si všimnu lidí co se po nás kouknou. Za městem se kouknu na město a potom co se dozvím něco málo o tom deníku tak se kouknu na strážce a Terezku. No já toho o magii skoro nic nevím, ale pokud se to dá ukrást a navíc spící holce. No hmm, nebo bych k tomu musel mít nějaké zvláštní schopnosti, abych ho dokázal ukrást. No jde o že ho mohl vzít někdo třeba na objednávku. Sledovat Terezku a pak si pro něj jen dojít. Pokrčím rameny. No ale to nezmaná, že ho nenajdem. Pokud k jeho ukradení nepotřebuji žádnou zvláštní schopnost, tak ho na zpátek ukradnu sám. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Zkusím se scholit na bok a přitisknout si kolena k tělu. Oči držím stále zavřené Snažím se nevnímat kopanec ani hlasy kolem mne. Vše soustředím jen do své hlavy. Mé soustředění narušuje krom neznámého agensu také moje vlastní cítění. Jsem plný hořksti nad svým neúspěchem, jsem rozezlený do běla, že jsem se už po druhé nechal podobným způsobem převést. Tohle není dobré. Jednou se to odpustit dá. Ale mág si nemůže dovolit stejnou chybu dvakrát. Zavřu oči a snažím se nemyslet a spát. Vím totiž, co přijde až myslet začnu. Slova cizince o bezmoci mne přemýšlet donutí. Zasáhl mé slabé místo. Jaké to je? Jaké myslíš? Ponižující? Pokořující? To jsou jen jemné příchutě. Nečekal jsem, že to bude takové. Přemýšlím nad svou situací. Vím, že jsem selhal. Vím, že už jistě nedostanu další příležitost k tomu, abych nastoupil na cestě k Povznesení. Zklamal jsem sám sebe, svého mistra, své rodiče i své město. Zklamal jsem své učení a filosofii. Zklamal jsem i tu dračici s tím jejím nelogickým úkolem. Vím, že i kdybych tuto kobku přežil, neměl bych žádný důvod dál žít. Vím, od této chvíle jen stěží budu ještě vůbec nějaký čarodějíček, natož pak opravdový mág. Má vůle již není, byla zlomena o můj neúspěch. Držím zavřené oči. Skane jedna slza, možná dvě, více ne. Promarnil jsem svůj život, mé učení bylo neúspěšné. Měl jsem volit jinak. Ale neměl jsem možnost. Toto byl můj úkol a já jej nebyl schopen dokončit. Nejsem hoden dál žít. Mistře, jestli mne slyšíš, učiň mi laskavost a nenuť mne se dál vláčet s mým neúspěchem. Ukonči to. Dál jen sním o tom, jaké by to bylo, kdybych přeci jen došel na konec. A pak opět přijde jedna slza. A nakonec mne ještě napadne, jaké by to bylo, kdybych nebyl sám. To si představit nedokážu. Mým životem byla magie - umění a věda. To teď asi skončí. |
| |
| Chatrč Po chvíli vstoupí nějaká stará žena. Krátce po ní vejde dovnitř i ta dívka. Ta už přežila dost zim, pomyslím si a přeletím ji pohledem. Pak se pohledem zastavím na dívce, ale dávám si pozor, aby z mého obličeje nešlo nic vyčíst. Tak no ani se nedivím, že zešílela. Ta vypadá, že by z ní zešílel každý, ale to je jedno, pomyslím si a vrátím se pohledem k stařeně, která začne mluvit. Nevím jak to říct dámo a tak budu mluvit přímo. Tak za prvý o žádných bláznech nevím teda aspoň z mý skupiny, odmlčím se na chvilinku a pak pokračuji a za druhý neznám žádného vašeho Jiříka jak mu říkáte ať je to kdo je to. Nevím proč bychom neměli uspět i když nevím co myslíte vy, mluvím klidně a i pomalu. Jinak bychom zde vůbec nebyly kdyby tady slečna neomdlela a my ji nenašly. Jinak tenhle les není váš tak se nechovejte jako jeho paní, na poslední slova dám důraz i když stále mluvím klidným hlasem. A bylinkový čaj rádi přijmeme když už jsme se sem dostaly a museli si poslechnout vaše skvěle vymyšlený pohádky, pokývnu hlavou jako uznáním nad pohádkami a posadím se. Mluvil jsem neustále klidným tónem a z tváře mi nešlo vyčíst nic jako by byla z kamene. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Můj učitel se chystá vyrazit, ale do cesty mu vstoupí onen cizinec. Chvilku spolu mluví a můj učitel vypadá rozhořčen, něco mu poví a potom mě odvede pryč. Zaslechnu jen bouchnutí něčeho o podlahu. Nechápu to… Dveře se přede mnou otevřou a moje nohy, samotné bez mé vůle, vyjdou ven. Ledový vzduch mne udeří do tváře a způsobí další nával slz. Tentokrát to nevydržím. Několik stříbřitých kapek se mi skutálí po tváři. Znovu se mé tělo roztřese, ale tentokrát chladem. Najednou stojím za vesnicí a hledím na onen pahorek. Můj pohled zabloudí na ono místo, kde jsem předtím seděla a do nohou se mi vrátí síla. Vytrhnu se svému učiteli z rukou a rozeběhnu se tryskem přímo k pahorku, nevnímám okolí, nyní pro mě existuje jen pahorek a můj deník. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Následuje chvíle ticha, jako by dotyčný věděl , znal dopovědi na své otázky. Když se pokusíš převalit na bok, ucítíš na své hrudi nějaké chladné předměty, kterou jsou k ní pevně přilepené. Navíc se kolem tebe něco omotá, ale nejsi schopen rozeznat co. “Můžu tě odsud dostat, můžeš získat zpátky svou chatrnou moc..můžeš získat mnohem větší.“ Začne do tvé hlavy zasévat zrnko naděje. “Promysli si to, léky brzy přestanou částečně účinkovat a budeš se moct pohybovat.“ Zaslechneš tentokráte i tiché kroky a hned potom bouchnutí dveří… Další den následuje znovu jeho návštěva, znovu ti nabízí možnost útěku a tak to jde po několik dní. Během té doby se jakš takš zotavíš. Celou dobu se o tebe stará onen mladík, kterého ten tajemný muž poprvé vyhnal. Když sis e druhý den probudil, léky již povolili a ty si se mohl konečně rozhlédnout. Jis v malé čtvercové místnosti. Na hrudi tě studí něco kovového a zpod oblečení od tebe vedou jakési šňůry, které ústí do malého stroje v koutě. Bohužel e k němu ale nedostaneš, jelikož při tvém převalení ses zamotal do oněch kabelů a navíc jsi pevně připoután okovem ke stěně, abys jsi se nemohl odkulit ještě někam pryč. Mladík za tebou chodí pravidelně několikrát denně, krmí tě odpornou kaší,. Máš pocit,ž e možná ona tě udržuje při životě a zároveň tolik zesláblého. Má delší blonďaté vlasy, však jeho pohled je nezlomný, drzý až děsivý. Vždy minimálně třikrát denně tě řince nakrmit a poté opět odejde, aby pak přišel znovu. Dle tvých počtů musel uběhnout alespoň týden od té doby co jsi se probral a znovu k tobě zavítá onen tajemný. “Můžu tě poslat od minulosti..lépe to pochopíš…ale přineseš mi ten deník. Uvidíš tma jak tu dračici tak malou Terezu. Chci jediné tu knihu..může v ní být hodně napsáno a díky ní, budeš moci získat moc.“ Škodolibě se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vidíš, jak na onoho poblázněného kouzelníčka, kterého si viděla v lese, namířil hostinský zpoza pultu něčím, co připomíná vzdáleně kuš. Čaroděj se okamžitě zhroutil k zemi a hostinský onu zbraň zase schoval. Poté věnoval dlouho pohled tobě. “Měli by jste si pamatovat, že jste nic neviděli. Stačí slovo, a bude to horší než si dokážete představit.“ Kdo neví proč tvůj pohled se ho odmítá pustit, musíš mu stále hledět do očí a tak můžeš jen koutkem oka zahlédnout, jak tělo čaroděje někdo táhne pryč. Neodkážeš říct kdo nebo co, ale po chvíli je to jasné, jeho tělo zmizelo. Kazana stále hledí na hostinského vyděšeným pohledem, oči upřené přímo na místo, kde stál, když k vám promlouval, prázdný výraz prozrazuje, že asi jeho slova nebyla obyčejná. |
| |
| V chatrči: Žena povytáhne obočí (kdyby tam ještě nějaké bylo). Pohlédne na tebe. “Abys věděl, tento les tu stojí dlouho a není můj váš ani ničí jiný, však starám se o něj již dlouhé časy a ty by jsi měl vědět, že právě stojíš u mě doma, tento les díky všemu můžu nazvat svůj.“ Stařena se slabě usměje a její oči zabloudí k Valenovi. “Však tebe jsem se na nic neptala, jsi tu teprve krátce….nemáš ani ponětí o tom co se ti děje před očima.“ Znovu se usměje a vyhledá Valenův pohled. “Pověs mi, mocný pane…co si myslíš,ž e vás hledalo ve věži? Nebo to byla opravdu jen bouře?“ Pohled upře na Valena a nespouští ho z něj. Mladá dívka s mezitím zle podívá na Elendyla. !Babička je mocná druidka, jedna ze starých strážců lesa, svým chováním ji urážíš a urážíš celý les.Jsi mladý, však tvá hloupost neomlouvá tvé chování.“ Zřetelně se zamračí. “Aby si věděl, ti dva pánové, jsou velmi mocní a čeká je velmi zvláštní cesta. Jsi hloupý, že jsi se jich ani nezeptal kams e ženou, daleko od civilizace. Navíc sami dva.“ Zle se usměje a postaví před Elendyla velký korbel silně aromatické látky. Vrátí se zpět ke kotlíku vařící vody, který před chvilkou sundala z ohně a nalije do dalších dvou podobně velkých korbelů opět vodu. Během okamžiku je celá chatrč prosycena vůní bylinek a trav. Všem vám podá hrnek a teprve poté podá jeden i své babičce a sama si zahřívá prsty o poslední z nich. |
| |
| V chatrči Přelétnu obě jediným bezvýrazným pohledem. Je mi úplně jedno jestli to je nějaká druidka nebo jestli to je cokoli jiného. Les patří všem a nikdo ho nemůže nazývat svým, stejně jako vzduch dýchají všichni a ani ten nikdo nemůže nazvat svým. Pouze hamižní lidé si přivlastňují lesy a říkají jim jejich. Jsou všech a tak to bude ať si říká kdo chce co chce, odpovím klidně. Ha typický lidé by se dalo říct. Všichni lidé co jsem potkal jsou stejní. A asi se nezmění. Nemusí se jimi proto sice opovrhovat, jsou to taky živí tvory jako ostatní i když se staví vysoko nad nimi a mnohdy jsou mnohem níž než prostá zvířata, pomyslím si nezaujatě. Tvá babička může být mocná druidka, ale stále je to prázdné slovo. Ochránce lesa. Ještě jsem neviděl žádného který by si ten název skutečně zasloužil a to i mezi elfy. Les se nedá urazit slovy jednoho poutníka, který se dívá na svět svýma očima a vidí. Pro les není nikdo z nás víc než jen další živí tvor, odpovím klidně dívce a na chvíli se odmlčím. Moje chování? To je naprosto v pořádku. Dokonce si troufnu tvrdit že ho mám lepší než tvoje babička. Ani u orků by někoho kdo jim zavítá do domu jako přítel neuvítaly takovými slovy jako ona. Ať se chová jak chce to mi je naprosto jedno, ale ať nečeká, že se já budu chovat jinak. Já jsem taky sám daleko od civilizace. Vždy jsem putoval sám a když mohu putovat já, tak proč by nemohly putovat taky dva pánové. Jejich cesty jsou v nedohlednu a nikdo neví jak se budou vyvíjet. Nikdo nikdy nedokáže prohlédnout tajemství budoucnosti a je lepší ho nevědět. Silní být mohou, ale takových je spousty ať už duchem nebo paží, dodám po chvíli a kouřícího korbele si ani moc nevšímám. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Pravidelně jím, spím a přežívám. O návrhu staršího muže vůbec nepřemýšlím. Ještě před nedávnou dobou bych zkoumal. Přemýšlel bych, jakou moc mi může nabídnout, proč tak činí, co z toho bude mít on, zda to není past, či jen žert. Také bych tušil, že znalostí mi mnoho nabídnout nemůže, jen čistou sílu. Věděl bych, že takové zkratky nejsou důležité, věděl bych, že na cestě vzhůru síla i vědění přicházejí ruku v ruce - ten kdo má sílu, ten se dozví. A ten kdo ví, ten získá sílu. Teď čas od času mne podobná myšlenka napadne. Je však velmi rychle ztracena, utopena ve zmatené mysli. Jsem na mrtvém bodě, nemohu se rozpohybovat - nedokáži přemýšlet o své budoucnosti, protože tam vidím jen zklamání z životního neúspěchu. Nechci přemýšlet o budoucnosti. Stále si v hlavě musím opakovat, že nevím o způsobu, jak dojít ke svému cíli. Už tam možná vlastně ani dojít nechci. Teď už mi pomohou jen zázraky, pomoc z vnější, milosrdenství mocných. Ale to není to, po čem bych toužil. S pomocí z vnější bych přišel o možnost dostat se na vrchol vlastními silami. A jinak se tam dostat nedá. Nemůžu si nechat pomoct a nemám sílu jít dál. Jsem ve slepé uličce. Cizinců se nebojím. Nemám už co ceného bych mohl ztratit. Důstojnost, moc, znalosti, moudrost, to vše mne již opustilo. Život zlomeného má ještě menší cenu, než žádnou. Vyslechnu mužovu nabídku a v duchu se vysměji sám sobě. Začnu opět přemýšlet, ač velmi zvráceným a nihilistickým způsobem. Je mi vlastně jedno, co se teď stane, nebojím se ptát na cokoliv, stejně to zřejmě nic nezmění. "Do minulosti? He... Proč tam nejdeš sám? A proč bych ti měl věřit? A nebo ty mne? Co je v té knize tak cenného? Proč radši nehledáš bohy a arcimágy?" Vím, že pravý mág, ten který nastoupí cestu, ten nepotřebuje již učitele ani knihy. Sám jsem se kdysi učil, jak se učit z okolí, od duchů i bohů. Ale to je dlouhá cesta. Mnoho čarodějů lačnících po moci rádo zneužívá zkratek, které mágové objevili. Znovu se usměji. Ten muž je netrpělivý. A nebo je v tom deníku něco o dracích. Proč bych měl pomáhat někomu takovému. Teď nevím nic, nemůžu se správně rozhodnout. Ať si mne vezme Osud, není nic, co bych mohl udělat správně. "Pověz mi o tom všem více. Musím vědět." Poslední záchvěv mé pravé podstaty... |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Dívám se na strážce a čekám co mi odpoví pokud vůbec něco, ale než se dočkám něčeho co by, alespoň částečně ukojilo mojí zvědavost po to se dozvědět co musím umět abych dokázal ukrást takovou věc, se Terezka vytrhne svému učiteli z ruky a běží k pahorku a nezdá se, že by vnímala moc okolí. Vypadá to, jako by měla jen jeden cíl. Terezko! Zavolám za dívenkou a letmo se podívám na strážce a rozběhnu se za Terezkou, protože nevěřím, že by vůbec vnímala to, že na ní někdo volal, jménem. No tak Terezko, zastav se. Možná jim nešlo o ten deník, ale. Zbytek nechci ani domyslet a přidám abych dohnal holčičku co má přede mnou náskok. Musí to vypadat směšně, zloděj co se honí za holčičkou.. |
| |
| "Mýlíte se, Elendyle. Pokud někdo má právo nazývat les svým, jsou to právě druidi, od nepaměti spojující s lesem a vůbec přírodou svuj vlastní život. Svou moc. A své umění. Tento les je, podle všeho, velmi starý. A ačkoliv z hlediska majetkového opravdu nikomu nenáleží, tato stará moudrá žena jej právem nazývá svým. Dává mu život, stejně jako on jej dává jí. Pečuje o něj. A on ji chrání. Jsou propojeni. Patří jeden druhému." Odvětím na Elendylův proslov ohledně lesa a jeho vlastnictví, či nevlastnictví. A dalších jeho slov si snažím nevšímat. Raději se obrátím na starou druidku. "Já a jistě ji ostatní, s vděčností přijmu skromné pohostinství tohoto domu. A ke tvé otázce, ctěná druidko, mohu odpovědět pouze tím, že nemám tušení co, nebo kdo to mohl být, ale ať to byla bytost, či snad nějaký úkaz, nebo drak, se kterým prý mág kterému věž patřila, předtím zápasil, bylo to zlé, rozzlobené a mocné. A rozhodně to jde po členech Rady. Proč, nemám zdání. Možná mu něco udělali. A možná z čiré radosti z páchání zla." Odpovím stařeně. Ano, jsem si vědom, že jsem vlastně nic neřekl, ale co také říkat, když vlastně nevím, co to bylo. |
| |
| V chatrči: Druidka se usměje a okem koukne na Elendyla. “Pokud chcete, můžete zde přenocovat, však aby jste mohli býti spolu, museli by jste spát zde. Bohužel postelí je nedostatek pro tak početnou návštěvu. Možná pro vás ráno budu mít více rad než nyní.“ Žena se znovu usměje a pobídne vás v pití, sama hrnek vypije do dna. “Nebojte se, posilní vás to a dodá sílu. Je to směs bylin, kterou jsme natrhala v lese, jinde některé z nich nenajdete.“ Znovu e usměje a konečně se řádně podívá na Elendyla. “Les skrývá mnohá tajemství, možná více, než můžete tušit mladý pane.“ Žena se zvedne a pomocí své hole se vykulhá ven. Zato dívka znovu sedí jak na trní. V jejích očích září nadšené hvězdičky. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž si odfrkne a ucítíš jeho dech na zátylku. “Ta kniha je důležitá pro můj výzkum. Pokud se budu moci do ní podívat, dosáhnu velkého objevu a poté už nebude problém vrátit ti tvou moc, kterou si tak lehkomyslně pozbyl.“ Dokonce cítíš chlad, který z něj stoupá. “Do minulosti, jelikož dnes by si ho nezískal, pokud ho přineseš z minulosti, bude to mnohem snadnější než dnes, kdy je pečlivě hlídám a proč tma nejdu sám? Protože musí zůstat někdo, kdo zajistí, abys se mohl vrátit.“ Odpoví alespoň na nějaké tvé otázky, však více už se nedozvíš, jelikož znovu odejde a nehcá tě vlastním myšlenkám. |
| |
| V chatrči Ano druidi se snaží chránit les. Ještě jsem ale nikdy nepotkal druida, který by si zasloužil říkat ochránce lesa nebo jeho vlastník, jak říkají lidé, odpovím Valenovy. Les chrání všechny kdo jsou ochotni mu pomoc. Les vý naše myšlenky a tak může rozhodnout kdo mu chce ublížit a kdo naopak mu pomoct a kdo ho nechá být. Já mám nejradši lesy, ale jako chodec jsem prošel spousty krajů a území i tam kde lesy nejsou. Viděl jsem lidskou nenasytnost, jak ničí lesy sekerou a plamenem, řekl jsem, ale přesto jsem celou dobu mluvil klidně. Napiji se z hrnku, který mám před sebou a pak odpovím vědmě. Ano věřím, že tenhle les má spousty tajemství jako většina starobylích hvozdů. Docela rád odpočívám když zabrousím do starého hvozdu u středového stromu zvaného taky matka lesa. Je tam vždy klid a mír. A pokud dovolíte, tak se raději na noc natáhnu před chalupou pod stromi. Líp se mi spí, když mám nad hlavou větve stromů, kterými občas probleskne nějaká hvězda nebo kus oblohy, , řeknu klidně a dopiji pití v hrnku. V lese se mi bude spát rozhodně líp než tady v tý chalupě. Mám rád prostor a volnost, tady bych se cítil jak ve vězení, pomyslím si, ale jinak je mi to celkem jedno. Moji spolucestovatelé určitě rádi u vás přespí a ráno uvítáme vaší pomoc pokud k něčemu bude, řeknu k vědmě a čekám co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Běžím co mi moje nohy dovolí a ani si neuvědomuji jaké nebezpečí mi hrozí. Vidím jen ten dub…před očima stále vidím svůj deník a do očí se mi vženou znovu slzy. Jak jsme jen mohla být tak hloupá! Musím ho najít, získat zpátky..za každou cenu! Když přiběhnu konečně na kopeček, slzy se mi po tváři již ženou proudem. Jakmile vystoupím nahoru, div s nezhroutím, jelikož nikde knihu nevidím a nenapadne mne hledat stopy po zlodějíčkovi. Místo toho dopadnu na zem na kolena a rozbrečím se..vzlyky se musí rozléhat na všechny strany. To,ž e za mnou Tansen běží a volá na mě absolutně nevnímám. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Rozmýšlím. Netuším, o čem je ten výzkum. Nehodlám se účastnit něčeho, o čem řádně nevím. Může to být výzkum draků. Může to být něco na jejich pěstování, nebo také na zničení. Ač draky nemám zrovna v lásce, nehodlám nějak zasahovat do jejich věcí. Také nerozumím mužově logice. Připravím si pro něj pár otázek, jestli příjde. "Za prvé - když ty sám půjdeš do minulosti, nejen, že se sem můžeš vrátit, ale ty to ani nebudeš potřebovat, pokud ti jde o výzkum. Dále stále netuším, co je to za výzkum. A také - když odmítnu?" Ještě přemýšlím o moci, kterou mi slibuje. Nebudu se ptát na to, jak mi ji chce předat, je tolik způsobů, jak dát moc. Spíše přemýšlím o vlastní moci, o tom, co jsem dělal. Mistrova slova: Nehledej moc - být mágem není o moci. Být mágem, znamená hledat, poznávat, chápat, vnímat. Dojít osvícení, pochopit, získat moudrost. Z takového poznání plyne mimo jiné i moc. Ale moc je jen jedním ze střípku celé existence mága. Neboj se, že ztratíš moc, neboj se, že ji nezískáš - opravdu, není tak důležitá. Přijde sama, bude označovat tvou moudrost - jak tvé poznání poroste, tak poroste i tvá moc. Tato moc, z moudrosti, z podstaty bytí, ta ti nemůže být nikdy zcizena. I kdyby byla, hned se k tobě sama navrátí - není to zdroj síly, není to žádné dračí srdce, kouzelný prsten nebo něco takového. Vše vychází z pochopení. Můžou ti sebrat tvou sílu, ale ta se sama vrátí. Jako když nabereš vodu ze studny - voda se v ní za čas opět nashromáždí. Tvým úkolem není hromadit vodu, ale kopat studnu. Nesnaž se mít moc, snaž se pochopit, o čem moc vůbec je. Pak, i když ti seberou tvůj měch s vodou a vypijí vše z tvé studny, voda se k tobě zase vrátí. Jediný, kdo tě může připravit o moc, o tu pravou sílu, jež se snoubí s posláním mága, jediný, kdo toto dovede, jsi ty sám - jen ty sám dokážeš ignorovat vše, co jsi se před tím naučil, jen ty můžeš přestat věřit tomu, o čem jsi dávno věděl. Tak poznáš pravou moc. Ne dle její síly, ale dle toho, že vychází jen z tebe samotného. A také, no, ale to až na někdy jindy... Dál přemýšlím o moci, jak o ní mluvil mistr. Vše, co řekl, je logické. Myslím, že o je jako boj se zbraní - ač válečníkovi odcizí zbraň, on moc neztratí - stále umí šermovat. Přemýšlím, co se stalo se mnou. Zřejmě jsem nezískal svou moc z poznání. Možná jsem byl jako upír, kradoucí sílu ze svého okolí - tato moc mi klidně mohla být sebrána. Nedošel jsem na své cestě dál, než za dveře. Začínám si znovu zoufat nad svým neúspěchem, nad tím, že jsem se nic nenaučil a nic nepochopil. |
| |
| soukromá zpráva od Sawerin pro Zamyšelně hledím do hustého porostu... Xzara jsem úplně vypustil z hlavy... Hmm... To se mi vůbec nelíbí... Poškrábu se na hlavě a zamračím se... Ne že by mi nějak záleželo na pár škrábancích, to ne... Ale když už nejdu sám... S hlubokým výdechem vkročím do houští... Zatnu čelisti a nevnímám bolest. Rukama, které zdobí tenké rudé proužky, si kryju obličej... Čím jsem hlouběji, tím je les temnější... Nevadí mi to... Připomíná mi to léta dávno minulá, jen z toho nemám dobrý pocit... Tak jak jsi na tom Xzare? Ještě jsi nevykrvácel? zavtipkuju... Ticho mě donutí se otočit... Xzar nikde... |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Běžím za holčičkou a je vytět, že nevnímá co na ní volám. Patnu vedle ní na kolena a chytnu jí za ramena. Notak najdme ho, ale potřebujeme tvou pomoc. Povídej, jde jsi byla a kde byl tan deník, notak ukradnu ho zpátky, jan co se dovím kdo ho má Terezko. Povím a podívám se ti do oplakaných očí. Ale pořebujem vědět víc povídej. A pořád se ti dívám do očí a doufám, že mě vnímá. |
| |
| V chatrči: Dívka si jen něco zabrumlá a rozhlédne se kolem. “Pokud vás to neurazí, budete muset spát zde, přinesu vám nějaké přikrývky, aby vás to zde nestudilo, však moje babička potřebuje teplou postel.“ Dívka odeběhne do vedlejší místnosti a po chvilce se ozve rána, tříštěného porcelánu. Chvíli je ticho a nakonec dívka celá zarudlá studem, přinese několik tlustých dek a také jednu velmi starou kožešinu. “Myslím, že klidně můžeš spát venku.“ Zle se ušklíbne na mladého hraničáře a podá ostatním deky, kožešinu podá hraničáři. “Pokud by jste něco potřebovali, vzbuďte mě, budu spát u babičky.“ Rozloučí se a odejde společně s babičkou do malého pokojíku a tiše za sebou zavře dveře. Plameny svíček vydávají jen slabé světlo a tak se každý kout zdá jako nejlepší útočiště pro nechtěné noční můry. |
| |
| V chatrči: Převezmu od dívky deku, určenou pro tuto noc mě a slušně za ni poděkuji. Nejsem zhýčkaný a nepotřebuji ke spánku pohodlnou postel. Vyspím se, bude-li třeba, i na podlaze. Vyhledám tedy v místnosti vhodné místo, kam bych se uložil, odepnu plášť a složím si jej pod hlavu, coby polštář. Pak, ještě než se uložím, starostlivě skontroluji, jestli i ostatní se pohodlně uložili. "Dobrou noc, přátelé. Tuším. že nás ještě čeká zajímavá noc a neméně pozoruhodný den.....možná několik dní." Popřeji jim. A poté uléhám, abych za pár minut dal volnost únavě, jíž jsem snad jen silou vůle do té chvíle držel na uzdě. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Po velmi dlouhé chvíli, kdy můj uplakaný pohled krouží pořád dokola kolem, padne také na mladíka, jež mě nakonec dohnal. Začnu ještě více vzlykat. “já…jájá já nevím.“ Padnu mladíkovi do náruče a stulím se do malého klubíčka. “Je to všechno moje vina. Byla to nejcennější věc, jakou sem jen měla a mohla mít.“ Slzy neberou stále konce a můj obličej dostává nachovou barvu. Skrz clonu slaných kapek snad už ani nevidím. |
| |
| Chatrč- venku Trochu se pokloním k dívce, ale je to mysleno spíš jen jako narážka. Vezmu si kožešinu a přehodím ji přez opěradlo nějaké židle. Všem přeji dobrou noc, řeknu a klidně vyjdu ven z chaty. Ať říkali cokoli už mi je to jedno. Najdu si jeden strom, který se mi zamlouvá a vylezu opatrně, abych něco nezlomil nahoru. Tak a teď se vyspím. Není to poprvé a doufám ani naposled do se vyspím na stromě, pomyslím si a natáhnu se tak, abych měl na očích chatku. Chvilku se zkrz větve koukám na oblohu a po chvilince usnu lehkým spánkem. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž se tentokráte nevrátí. Občas se ti zdá, že stěny cely ti padají na hlavu…že se svírají do stále větší blízkosti..však když tě mají rozdrtit mezi sebou, vždy ta iluze zmizí. Několik dní po sobě se opět neděje nic. Slyšíš, jak občas kolem tvé cely někdo projde, nebo se jen tiše proplíží, ale nic co by bylo neobvyklé. Jednotlivé dny od sebe poznáš, že ti přinesou k snídani kousek okoralého chleba, dále následuje jen hnusná kaše místo oběda a večer nic. Tvé tělo je stále zesláblé a místama i bolí. Však dá se to vydržet, není to nic, co by si neznal. …. Znovu se ozve šramot nedaleko tvé cely. Zachytíš tichý rozhovor nejspíše dvou stráží: “Proč ho musíme vzít zrovna my? Copak tady od toho nejsou jiní?“ „Mlč a pojď, rozkazy se musí plnit.“ „Je to mág, nikam nejdu, ať si ho třeba vezme samotné peklo.“ Ozve se dupnutí a po chvíli tupá rána. Následuje prudké otevření dveří do tvé cely. V nich stojí zarostlý a podsaditý starší muž s černým plnovousem. “Tak jdeme ty špíno.“ Ozve se znovu bručivý hlas a strážný tě chytne v podpaždí a jediným tahem tě vytáhne na nohy. “Jestli se pokusíš o jediný podfuk, tvoje hlava bude zdobit naši bránu.“ Jeho smrdutý dech se ti opře do tváře a muže tě začne táhnout ven. Hned za dveřmi uvidíš nehybné tělo dalšího vojáka, jelikož je však tváří dolů, těžko říci, zda ještě žije. Voják tě táhne dál chodbou, až se zastaví u jedné z větších cel. Otevře dveře a strčí tě dovnitř tak, že upadneš. “Budeš mít společnost!“ Škodolibě se usměje a dveře znovu zabouchne. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Jen co vkročíš do houštiny, po rukou i nohou ti začnou stékat malé strůžky krve. Najednou to vše skončí. Div ne propadneš na druhý konec. Les je velmi tmavý a temný. Zlo, které z něj vyzařuje, je cítit čím dál více. Star zmizel a to ti na klidu přidá ještě méně. Však pozor…uvnitř tebe se začíná něco dít…cítíš, jak se v tobě něco probouzí. Ze začátku je to jen pocit, pak to začne stoupat na povrch… Na čele ti vyraší pot a do tvé mysli se začnou vkrádat obrazy. V prvním vidíš velmi mladou dívku, spíše ještě holčičku, jak leží na zemi v kaluži krve. Všude je tma a okolo nikoho necítíš. Dívenka má tmavé havraní rovné vlasy, slepené cákanci krve. Je oblečená v koženou kazajku z tmavě hnědé kůže, zpod ní vykukuje cár bělostných šatů. Na nohou má kalhoty a vysoké boty z hnědé kůže. Kousek do ní leží dlouhý luk zdobený prapodivnými znaky. Pak obraz najednou zmizí, ale pocit přetrvává, najednou dostaneš hlad..chuť…cítíš pach krve…. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Přemýšlím, proč muž nepřichází se svým úkolem a proč se jej nemohu dál optat na nejasnosti. Přemýšlím i o jiných věcech. Začnu se řádně věnovat nejzákladnějším cvikům své mysli. Pokusím se vybojovat si nazpět trochu vyrovnanosti a klidu. S odevzdaností se věnuji těmto cvičením, snažím si je si vůbec nehnustit, spíše je naopak brát za to jediné, co mne teď naplňuje. Upnu se na základní techniky celou myslí. Nezajímám se o čas. Pokusím se podlehnout jeho plynutí bez vnímání nějakých prodlev. Přesto jsem z takového stavu vyrušen rozhovorem. Poznám, že jeden z mluvčích se bojí. Chápu i proč. Vím, že by se toho jistě dalo využít, ale teď to nebude snad třeba. Nechám se odvést do jiné cely. Snažím se kráčet vzpřímeně, nemluvím, nehýbu vůbec oblyčejovým svalstvem. Prohlédnu novou místnost a pokusím se pochopit smysl mého přesunu - tuším nějakou zradu, je klidně možné, že staří obyvatelé vězení byli přepadeni a toto jsou již nové stráže. A nebo je zde někdo či něco, co mne má nějakým způsobem zneschopnět; nebo naopak já to. Hledím a pozoruji. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Poslouchám děvčátko plačící v mém náručí a vlasně ani nevím co jí povědět a tak jí jen lehce hladím po vlasech. A budeš jí zase mít, dostanu jí nazpět. Povím a zadívám se na dub. Vzpomeseš si, jen zklidni mysl, no tak umíš to, strážce by si tě nevybral jen tak. Musel to být někdo, kdo věděl, jak je ten deník duležitej, jinak by ho nekradl. Musel bít tichy, ale kdo a proč ? Pověs mi něco o tom tvém deníku ? Zeptám se a v naději se rozhlížím kolem, jestli si něčeho nevšimnu.. |
| |
| MH:Prosím o strpení, teď je třeba (kvůli času) trohcu setrvat, některé události budou mít vliv na vašem pokračování, zkusím s tím hnout co nejdřív. Platí pro hlavní duržinu a Mellinda. Děkuji |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Marně se snažím zadržet hlasité vzlyky a slzy řinoucí se mi po tváři. Nakonec, s trochu třesoucíma se rukama, se pustím Tansena a několikrát zhluboka nadechnu. Jak se to jen mohlo stát? Mou tvář zakryje temný stín smutku. “Já..usnula sem..když…když sem se probudila…deník byl pryč.“ Odpovím popravdě na mladíkovu otázku a ani nepřemýšlím nad pravdivostí jeho slov. Z ničeho nic zavětřím a zvednu hlavu. S lehce přimhouřenýma očima se rozhlížím kolem sebe. “Počkej tu chvíli a najdi mého mistra.“ Zvednu se tiše na nohy a rukou umlčím případné otázky. Kývnu hlavou a ačkoliv přes slzy moc nevidím, potichu se začnu krást z kopce dolů…. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Dívám se za dívenkou a zavrtím hlavou. Kam si kruci myslí že jde ? Tohle bych jí měl povědět já a ne ona mě. Pak se potichu zvednu a nakonec uznám, že mi je vlasně fuk, kam jde a že já bych na její místě udělal to samé, ale toho kdo to ukradl bych zabil. No snad to nezajde tak daleko, ale já jsem zolděj a ty myslí jinak..co když ...ne dohajzlu. Starej tryk, dej kočce myš a chytne se sama. Bleskne mi hlavou jedna poučka a vydám se nazpět hledat jejího mistra, protože jen on mi dokáže podati a jí najdem pak, lehce. Rychlou chůzí se vydám nazpět do míst kde jsme ho opustili... Snad si dá pozor..ale.. Nem jsem rači jít za ní ? No chybama se člověk učí a ona se učí.. Kde je strážce ?? |
| |
| V Chatrči (I před ní – pro Elendyla): Všichni o jste v chatrči, jste se nakonec ponořili do hlubokého spánku. Stejně tak i Elendyl venku. Zdají se vám sny, o domově, rodině, děctví, šťastných chvílích a vy se ve spánku usmíváte. Uprostřed noci vás však z takových chvil vyruší hlasitý jekot….úúúúúúúúúúú..ozývá se mezi stromy. Jediný ELendyl však vidí co se děje. Elendyl: Vzbudí tě hlasitý výskot (viz výše). Rozhlédneš se kolem a chvíli ti trvá, než tvé hlavě dojde, co se děje. Mezi stromy spatříš stříbřitou postavu. Je to spíše jen silueta, Postava muže se mihne kolem „tvého“ stromu a zamíří blíže k chatrči, několikrát ji obejde a zase se od ní vzdálí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hodnou dobu sedíš, dokonce na tebe zapomenou i s jídlem a žaludek se ti čím dál více začíná hlady svíjet. Chvílemi už přemýšlíš, jestli by nebylo lepší, se v budoucnosti těchto pocitů zbavit dopředu. V tom se prudce otevřou dveře. Zády k tobě stojí jeden ze strážných a něco za sebou vleče. Nemáš čas si to moc prohlédnout, ale vypadá to jako malé bezvládné tělo. Odvleče to někam za tebe a jen slyšíš jak se skoro dusí smíchem, přijde k tobě. “Vidíš to, splnil sem svůj slib, můžete se seznámit, ale dlouho tu nebudete.“ Znovu se nepříjemně ušklíbne a odejde, dveře za sebou prudce zabouchne a zamkne. Po chvílí zkoumání v malém nehybném uzlíčku rozpoznáš mladou dívku z hostince (Terezku). MH: Nyní si šeptejte mezi sebou. |
| |
| Hele duch. Že já si koleduji o smrt, pomyslím si a z úsměvem seskočím ze stromu. Vytáhnu luk, založím šíp a namířím přímo na ducha. Vím, že pokud jsi zkutečně duch, tak ti to nic neudělá. Co od nás chceš? Zavolám na něj hlasitě. Já jsem vážně blázen naprostý blázen. Chci se nechat zabít nebo co? Pomyslím si, ale ani se nehnu. Natáhnu tetivu až k uchu a čekám. Rozhodně se mi moje rozhodnutí nelíbí, ale co se s tím dá dělat. Když už se nechat zabít, tak to bude aspoň duch a ne nějaký démon, pomyslím si a pak ještě dodám. Třeba nám chce jen něco říct a pak nás nechat. No je to slabá naděje, ale co. Teď rozhodně necouvnu, usmyslím si a dál čekám co se z něj vymáčkne. Nemusíš se bát. Neublížím ti stejně nevím jak se dá ublížit mrtvému duchu, oslovím ho. Taky nevím jak by mohl duch ublížit mě teda kromě vystrašení k smrti což se asi stalo tý holce. No co já se zastrašit nedám tak lehce, pomyslím si a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Chvíli hledáš a nakonec ho uvidíš. S někým se baví, ale když k němu dojdeš, už tma stojí sám. Rozhlédne s školena a prudce přiblíží svou tvář k tvé. “kde je Tereza?“ Vyštěkne až se trochu lekneš. |
| |
| Setkání s duchem: Duch je již dál od chatrče a jen se otočí k tobě. V jeho tváři toho není moc znát, jelikož se slívá v jednu skvrnu. “hůůůůůůůůůůůůůůůů“ Ozve se a duch zamíří rychle pryč, jako by se rozplynul, zmizí ti z pohledu za jedním stromem, ale už zpoza něj nevyjde. |
| |
| Pomalím krokem se vydám k tomu stromu a podívám se tam kde zmizel jestli něco nenajdu. To je zvláštní proč zdrhal? Pomyslím si. Asi jsem po něm měl vystřelit, abych se ujistil, že to je zkutečně jen duch, pomyslím si ještě než tam dojdu. Tak tohle bude ještě zajímaví, zamumlám si pro sebe zatímco prohledávám to místo kde zmizel. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Pohlédnu na dívku. Dotknu se jejího čela, abych zjistil, zda nemá horečku. Jsem rád, že mne něco vytrhne z mého přemýšlení. Nejsem si vůbec jist svým léčitelským uměním, a už vůbec si teď nejsem jist, jak je to se mnou a magií. Prohlédnu dívku tedy běžnými metodami, zda je v pořádku, či snad nějak zraněná. Pokusím se ji nevzbudit, aby se mohla řádně prospat. Přikryji ji dekou či hadry, aby jí nebyla zima. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro “Ještě se neprobudila?“ Položí ji ruku na čelo a nakonec po tobě hodí váček. “Tohle ji nacpi pod jazyk a bude v pořádku.“ Rozváže ti ruce a odejde. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Terezka leží na zemi a začne se trochu klepat, má zimnici. Pokud ji začneš cpát jídlo, začne se dávit, jak se zdá, nebyl to moc dobrý nápad….pokud nic neuděláš, vypadá to, že se udusí. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Při přetáčení na bok jí spadnou vlasy dozadu a na krku objevíš malou ranku, možná po nějaké šupce, či těkžo říci po čme jiném. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Čekám a sleduji dívku, kdyby se jí náhodou přitížilo. Pokud bude až příliš zahřátá, tak z ní na chvíli sundám deku, hned ji však potom ale přikryji. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Bličej mi stvrdne a pohlédnu mu do očí. Tohle jsem nečekal. Hledá deník. Odvětím a otočím se k místu kde stojí dub a pak zpátky. Bude někde ve měste asi. Co je na tom denníku tak duležitího ? Dokážeš jí vycítit nebo tak něco ? |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážcova tvář potemní, jeho oči zakryje temný stín a on jen smutně zavrtí hlavou. Pohlédne směrem k dubu a chvíli přemýšlí. “Vypadá to, že tu není, neodkáži ji vycítit, je příliš silná a ani o tom neví. Musela se dostat do potíží. Znovu s podívá na tebe a zavane lehký vítr. “Dá se ti věřit? To co ti možná řeknu, se nedá vrátit a může se stát, že to ohrozí i tvůj život, chci vědět, zda jsi ochoten to risknout, namočit se do takové situace a přitom zda jsi schopen nikomu neříci ani slovo.“ Zadívá se ti do očí. |
| |
| Mívám poměrně mělké spaní. Zřejmě jsem si je už vypěstoval na nesčetných výpravách, kterými jsem za svůj dosavadní život prošel. Nicméně právě ono mělké spaní, podpořené ještě podvědomou ostražitostí a podivnými nešťastně hučivými zvuky venku způsobilo, že jsem se můj krásný sen náhle rozplynul a jáse vzbudil. Chvíli zkouším znovu usnout, ale k tomu houkání se venku přidal i Elendilův hlas a mě zvědavost smíšená se starostí o něj prostě nedovolí usnout. Zdvihnu se tedy, vezmu si svůj plášť a meč. A tichounce, snažíc se, aby ani jediné prkénko v podlaze nezavrzalo a nenarušilo poklidný spánek ostatních, vyjdu ven. Tam se chovám velmi tiše a nenápadně, aby mě Elendil, ani jeho poloprůsvitný smutný společník nepostřehli. Neváhám ale ani chvíli, když duch Elendilovi utekl, sledovat jeho počínání. Zatím schovaný pečlivě za stromem. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se mu do očí a potom co poví mi přejde mráz po zádech. Já jí tam nechal jít samotnou. Nachal jsem jí udělat to co bych udělal já sám, ale. Pak se doknu jeho ramene. Přátelé mi věřit mužou a navíc kuli mě muže bejt v nebezpečí. Měl jsem jít sní. Obličej mi ztvrde v masku a pak se pousměju. Jo rysknu to a co se životem, když nemám pro co žít ? Jsem jen zloděj. Nechci a by se jí něco stalo a to co mi povíš si vezmu do hrobu, budu li muste Příteli. Povím a pousměju se. Ale musíme jí najít nechci žít stím že jí moje rozhodnutí zabilo. |
| |
| Venku: Elendyl: Neváháš se za strom sklonit a kupodivu nic nenajdeš. Duch se rozplynul a ty jediné co najdeš, je tlustý hnědý kmen a velké kořeny zarývající se do země, kde hledají vodu a živiny. Možná , že se duch vypařil do vzduchu (:-D). MH:Prozatím sis nevšiml Valena. Valen: Vidíš, jak Elendyel se sklání za strom, jak se zdá, duch zmizel a on ho marně hledá, však něco se ti nezdá. Ze svých zkušeností a mnoha knih víš, že duchové se neobjevují jen tak někde… |
| |
| Stále skryt za tím též stromem, zkusím se na tento úsek lesa podívat z hlediska magického. Pokud se povede kouzlo, které k tomu potřebuji aktivovat, hodlám pečlivě prozkoumat okolí i za cenu, že se dám Elendylovi vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Valen Andragorn pro A jelikož vím, že stejně, jako se duchové náhodně neobjevují, náhodně nemohou ani mizet, spojím předchozí kouzlo s kouzlem Vidění neviděných. |
| |
| Zatiaľ v chatrči Bol som unavený, no všetok ten rozruch naokolo ma mierne vyplašil. Najprv to tiahle zavytie, výkrik, alebo čo to vlastne bolo... Oni tu majú sovu, alebo niečo? spýtal som sa rozospato, no keď som videl Valenov tichý úprk, prebralo ma to. Narýchlo som zozbieral všetky veci, hlavne moju dýku a vyšiel na čistinku za Valenom. Ale... nevidel som nič. Ani jeho, ani Elendyla, ani tú sovu, nič, iba tmu. Haló? spýtal som sa do tmy potichu. |
| |
| Prudce se otočím k chatě kde někdo zavolal a uvidím hobita. Můžeš klidně spát ten duch je zdá se pryč, řeknu mu klidně. Stejně je to divný, pomyslím si a rozhlédnu se kolem sebe. Jak by mohl tady být takový duch? To je nějaký nesmysl a hlavně co chce? Pomyslím si ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Jsem zvědavý, co se asi stalo s tím deníkem od Edwiny, který tato mladá dívka nosila. Nic neříkám. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| Vonku Duch? On tu bol duch? spýtal som sa vyľakane a pritisol sa chrbtom k chajde. Neznášam duchov! Sú... Strašní. Mŕtvi by mali byť mŕtvi, predsa! zašepkal som ovalený nečakanou hrôzou. Už len to by mi chýbalo. Duchovia! Si si fakt istý, že sú preč? spýtal som sa ešte pre istotu. Fakt som nepotreboval, aby na mňa vybehol spoza rohu... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se slabě pousměje a jemně tě chytí za ruku, svět kolem tebe se začne rozplývat. “Není obyčejnou dívkou, jakous e zdá.“ Najednou se vše znovu vyostří a vy stojíte v lese. Nedaleko se zaleskne něco stříbrného. Po chvíli spatříš mladou dračici, je ještě menší než se povídá, ale nese něco v tlapách. Stále se otáčí, až pak se celá stříbřitě zaleskne a její tělo se změní. Po chvilce, kdy tělo se zmenšilo, křídla zmizela, ostré drápy též…na jejím místě stojí mladá elfa. V rukou drží šedé dračí vejce. “Pochází z jednoho z nejstarších rodů, však i ti měli své nepřátele a tak ji její sestra donesla k nám na zem. Jakmile se vejce vylíhlo, uvěznila ji do lidské podoby a zanechala kousek od vesnice, kde se jí ujali chudí lidé.“ Obraz kolem vás se znovu začne měnit a ty stojíš tentokráte na louce, uprostřed louky leží veliké rozvalité tělo, stříbrná dračice však po nádherných šupinách ji stéká mnoho pramenů temně rudé krve. “Terčina sestra se vrátila do sídla, však jejich rodiče zabili, znovu vystavěla vše do původní podoby a proto také tak dopadla. Jejich nepřátelé ji našli a když bránila sídlo, těžce ji ranili. Společně sebou však odtamtud vzala nějakého muže, nevím přesně kdo to byl, ale možná dostal úkol. „ Dračí oči vyhasnou, stříbrný plamen zmizí a tekuté stříbro se přestane přelévat. Stříbrná víčka zakryjí oční bulvu a dračí tělo tak zůstane chvíli ležet. Však ne na dlouho… Tělo najednou z průsvitní a rozdělí se na malé třpytivé úlomky čehosi, co se za chvilku rozplyne ve vzduchu. Však mezi stromy s objeví nějaká postava, pomalu jde blíže a blíže, až v ní rozpoznáš malou holčičku. Její oči poznáš, stejné zdobí půvabnou tvář Terezky. Dívka se připlíží blíže a smutně se rozhlíží po mýtině, vzadu z brašny ji vykukuje jakási kniha a ona začne na mýtině něco hledat. Po chvíli něco zvedne ze země, něco co se stříbřitě leskne a schová to. Poté se vše opět rozplyne, poslední co zahlédneš ostře je její ustaraná, trochu vyděšená, ale přesto půvabná tvář. “Ten deník, dostala od své sestry, je to jediné, co ji může přesvědčit o jejím původu. Její sestra do něj skryla vše co jednou bude třeba. Deník je však zapečetěn.“ Znovu promluví a obraz se naposledy začne vyostřovat. Stojíte na vrcholu nějaké věže. Pod tebou je ohromná hora od níž je vytesán ohromný palác. Stříbrné věže rostou do výše a pod tebou spatříš chumel. Je to neskutečné, ale i tak vidíš naprosto zřetelně, co se tam děje. Pod vámi probíhá krvavá bitva. Mnoho roztrhaných těl leží po zemi a cákance krve slepují trsy trávy, však zaujme tě pár výjimečných. Těla mladých draků, jež jsou celá obalena ve slizu a tmavé krvi, jaks e zdá, bitva byla prohrána, ale ačkoliv je to jasné, stále pokračuje. Nádherná stříbrná dračice, s modrými blánami v křídlech a také drápy a tesáky, se urputně brání hromadě skřetů a také obrovi, který se po ní rozmáchne a srazí ji k zemi. Dračí tělo je pokryto rudými skvrnami a četné šupiny jsou rozlámané, nebo i dokonce vytrhané. Dračice s již nezvedne a skřeti jen vítězoslavně zavyjí. Zuřivý řev druhého a zároveň posledního živého draka , zažene některé z nepřátel na útěk, ale několik obrů, jež z pozadí hází ohromné kameny, se neleknou. Jeden z ohromných šutrů prorazí bránu a celou ji zničí. Černý drak znovu zavře a vrhne se do hordy skřetů a několika obrů, však sám proti takové přesile nestačí…. V tom se obraz znovu rozplyne. “Takhle probíhala bitva, ti dva, poslední žijící, byli její rodiče, oba zemřeli a později podobně skončila i její sestra. Možná teď chápeš zájem a obavy o její maličkost.“ Znovu stojíte vzadu za vesnicí nedaleko starého dubu… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Použiješ kouzlo a jelikož Nohoruka na sebe obrátil veškerou Elendylovu pozornost, podaří se ti zůstat nezpozorován. První z kouzel (vidění magie) se ti docela povede. Však ne tolik jak jsi očekával. Spatříš tenkou stříbrnou nitku, jež vyznačuje slábnoucí stopu po používání kouzel, nit se však ztrácí u stromu a po chvilce zmizí úplně. Druhé kouzlo ti nijak nepomůže, jak se zdá, mohl to být nakonec pravý duch a nebo možná někdo, kdo se umí parádně schovávat. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Bolestně zasténám a zůstanu ležet na zádech. Celé mé tělo je jako cizí, všude svědí, pálí a dokonce se na některých místech tvoří modřiny. Jedna taková zrovna z jedné strany po celé délce mé tváře. Pokusím se pohnout prsty, což s docela daří, však zvednou ruku nebylo rozumné. Svalstvo je ochablé ještě po uspávadle či jedu a tak, když ruku zvednu, bezvládně spadne a já znovu zasyčím bolestí. Dalších pokusů se protentokrát vzdám. Pochopím sovu beznaděj a v očích se mi začnou tvořit slzy. Vzpomenu si na mladého mužíka, jež se přidal k mému mistrovi, na čaroděje, jež se mě bláhově pokoušel porazit a nakonec…nakonec si vzpomenu na svého mistra. Musím to dokázat, nemůžu mu udělat takovou ostudu. Projede mi hlavou bolestivá myšlenka. “Tome….kéž by si tu byl.“ Zasténám tiše naposledy, než mi víčka klesnou a já omdlím. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Uložíš se k spánku, však ne na dlouho. Tvé smysli zbystří něčí pach. Pod stromem se znovu objeví onen strážce a mladík, jež byli v hospodě, tentokráte, bez Terezy. Strážce něco Tansenovi zašeptá, však tomu ještě nerozumíš. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Než se naději, tak mi strážce ukazuje výjev toho co se stalo v dávné minulost. Při jeho vykladu se nezmohu na jediné slovo, jen sladuji a poslouchám. Poté se ukážeme u dubu a já jen kývnu hlavou a zavřu usta. Jo chápu příteli, ale tekon jí musíme najít a já musím splnit co jsem slíbil. Už jen kuli tomu že jsem jí to slíbil. Je mi jedno kdo ho má a koho budu muset zebít, nebo co se budu muset naušit abych to dokázal, ale dostanu ho zpátky a jí najdeme. Povím odhodlaně a podívám se mu do očí. Nebyl, jsi ten muž ty ? Zeptám se ho a dál se mu dívám do očí. Tak to je něco…. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Než se naději, tak mi strážce ukazuje výjev toho co se stalo v dávné minulost. Při jeho vykladu se nezmohu na jediné slovo, jen sladuji a poslouchám. Poté se ukážeme u dubu a já jen kývnu hlavou a zavřu usta. Jo chápu příteli, ale tekon jí musíme najít a já musím splnit co jsem slíbil. Už jen kuli tomu že jsem jí to slíbil. Je mi jedno kdo ho má a koho budu muset zebít, nebo co se budu muset naušit abych to dokázal, ale dostanu ho zpátky a jí najdeme. Povím odhodlaně a podívám se mu do očí. Nebyl, jsi ten muž ty ? Zeptám se ho a dál se mu dívám do očí. Tak to je něco…. |
| |
| "Nemohu to tvrdit a jistotou, přátelé, ale pravděpodobně to byl opravdu duch." Promluvím do napjatého ticha po Nohorukových třech otázkách. A, samozřejmě, se přestanu ukrývat za stromem. "Pokud to opravdu duch byl, duchová větčinou bývají magicky vázáni k určitému místu. Kupříkladu k místu skonu osoby, jejíž duch se zjevuje. Duch nejčastěji zůstáva k takovému místu vázán, nebyla li smrt osoby zcela přirozenou." Zřejmě tím ani jednomu ze svých společníků příliš mnoho na klidu nepřidám. "Ve většině případů se pak duchové živým zjevují proto, aby je buď před něčím vatrovali, nebo aby po nich žádali pomoc. Říkal, mistře Elendyle, ten duch, kromě toho smutně znějícího kvílení, něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Valen Andragorn pro Ale to kouzlo nemělo vyhledat stopu po zbytkové magii, zanechané tím duchem ale ukázat, jak je na tom magicky ten úsek lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| Proč se tu plížíš okolo? Zeptám se nevrle Valena když vyleze z poza stromu. Tady si každý leze všude a nějaký duch si tady ze mě střílí to snad není možný, pomyslím si naštvaně. Dobře třeba ho zabiji ještě jednou, řeknu s úsměvem, ale ten hned zmizí a mizerná nálada se mi vrátí. Tak dobře řekněme, že to byl duch. Co pak tu asi chtěl? Zeptám se do vzduchu protože pochybuji, že by někdo z těhle dvou věděl odpověď. Řekni ti to takhle sotva si mě všiml, tak zdrhnul, odpovím Valenovy a podívám se mezi stromy. Měly bychom se zeptat tý staré čarodějnice vevnitř kdo jim tady umřel, navrhnu jim i když nepředpokládám, že by některý chtěl s ní o tom mluvit. Myslí si o tý starý babizně bůh ví co. A přitom jediný co dělá je, že říká o lese že ji patří. Přitom se ani nedokáže zbavit jednoho ducha. To si říká strážce lesa? Phe, pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Terezčino tělo zůstane nehybné. Těžko říci co se s ní stalo. Však netrvá to dlouho. Večer dovnitř znovu vrazí stráže. Otevřou dveře a zastaví se v nich. Chvíli se jen tak rozhlíží po tmavé místnosti a jeho šklebivý pohled padne nejdříve na tebe a potom na Terezu. “Copak? Nezvládl si to? Dal si ji to co sem ti dal minule?“ Přejde k Tereze a jeho místo ve dveřích zastane jiný strážný, kterého si ještě neviděl. První, již tobě známý, přejde k tělu a převalí Terku na záda. Ona se však ani nehne. Chvíli ji sleduje a nakonec i prsty přiloží ke krku. Nakonec ji zvedne do náruče a nepěkně s ena tebe zašklebí. “Budeš tu tedy muset zůstat sám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se zastaví a zamračí. “Jaký muž?“ Otáže se a je vidět, že neví o čem mluvíš. “Obávám se, že Terku dostali, musíme zjistit, kde ji drží.“ Dopoví a pohlédne směrem k vesnici. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Dotknu se jeho ramne a usměju se. Ale to mě jen tak napdlo, zmíni jsi se o nějakém muži ve svém příběhu. Pak se podívám na ne vesnici a oči se mu zuží a tvář svrdne. No máme práci, musíme zjisti kdo jí dostal a dostat jí zpátky. Sice nevím jestli mi na to budou stačit sili a schopnosti, ale jdem nato kamráde. Potichu se zasměju a vydám se k vesnici. A kde vlasntě začneme ? Ty jsi tu ten hmm moudřejší, já jsem, jen krysa z kanálu. Povím a jdu dák k vesnici. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce vykročí rychlým a tichým krokem vedle tebe. “Nejsi jen ten za koho se považuješ, to však zjistíš časem sám. Začneme tam, kde to vše začalo. Tedy v hostinci.“ Jeho tvář vypadá zamyšleně, ale je to od té doby, co jsi se zmínil o tom, že onen muž by mohl být on. “Víš je spousta lidí, ale časem zjistíš i víc, teď musíme najít Terezu. Chovej se k ní i nadále tak jako teď, nesmíme dovolit, aby pojala podezření, zatím nic neví, ale časem to pozná.“ Odpoví tiše a vkročí do hostince. Dveře prudce rozrazí, lokál je prázdný, ale za barem stojí hostinský a baví se s nějakým chlapem oblečeným v hnědé kůži. Strážce neváhá a zamíří k nim. “Kde je?“ Opře se hned na hostinského a ten se na něj jen nechápavě podívá. Strážce s rozhlédne po lokále. “Kde je ten podivný mág? Ten šašek? A kde je Tereza?“ Hostinský na něj jen zírá. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Rychlím a tichým krokem ho následuji a usmívám se. No uvidíme, jak o dopadne. Jo budu se k ní chovat, jako do tet. Potvrdím než vstoupíme do hospody a pak jen sleduji, jak si to namíří k hostinskému. Ten muž co snáma popíjel, než jsme odešli. A dívenka s níž jsme odcházeli. Povím na vysvětlenou a prohlídnu si muže v kůži. Něco se mi tu nelíbí. Ale co bych taky čekal, když se tu děje to co se tu děje. |
| |
| "Neplížím se Elendyle. Jen mne probudily zvuky, vydávané tím duchem. To víš, můj spánek je už, díky ne vždy dobrým zkušenostem z cest, mělký." Odpovím. "Jen jsem pozoroval, co se děje, aniž bych tě při tom rušil ve tvém počínání." Trochu zívnu a zakryji si při tom zdvořile ústa rukou. "Ano, té vědmy bychom se rozhodně, měli zeptat. A to nejen na původ onoho ducha. Ale......proč ji budit vprostřed noci, když ráno, jak se říká, bývá moudřejší večera. Nerozmyslíš si to přecejen, Elendyle, a nevyspíš se raději dnes uvnitř?" |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážný zvedne její tělo do náruče a odnese ji pryč. Druhý strážný vypadá trochu vyděšeně, ale přesto dveře zabouchne. Po několik dní to pak zůstane stejné. Stále sedíš sám ve své již prázdné cele a sem tam ti přinesou jídlo. Dle tvých počtů se to tak opakuje po sedm dní. Pak se ale vše změní…. Znovu jako každý den sedíš ve své cele a očekáváš již brzy svůj příděl jídla, v tom hrobové ticho najednou protne něčí bolestný výkřik. Po něm následuje hlasitý smích několika strážných (některé z nich poznáváš). Vyděšený napůl ještě dětský hlas zaječí znovu. “Dejte ty ruce ode mě pryč vy prasáci.“ “Ale no tak děvenko, bude se ti to líbit.“ Další hluboký smích, ona dívka znovu zaječí bolestným a zoufalým výkřikem. Trhá ti to uši. Po chvíli však utichne. Chvíli na to ti přinesou rozesmátí strážníci jídlo a přivlečou i Terezu. Celé její tělo je potlučené a plné modřin i tržných ran. N obličeji má několik tržným z kterých vytékají malé stroužky krve. Modřina kolem oka se ještě zvětšila a nyní chytá tmavě fialový odstín. Dívčiny oči zalité slzami, které se mísí s krví, se na tebe podívají a nakonec jsou schovány za zmodralému víčky. Strážný ti podá misku s jídlem a Terku odhodí do rohu, kde ona zůstane ležet na podlaze a tiše vzlykat. Sama je zahalena jen v roztrhaných, starých a velmi špinavých šatech, její hadry hodí vedle ní na zem. Poté odejdou. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážný zvedne její tělo do náruče a odnese ji pryč. Druhý strážný vypadá trochu vyděšeně, ale přesto dveře zabouchne. Po několik dní to pak zůstane stejné. Stále sedíš sám ve své již prázdné cele a sem tam ti přinesou jídlo. Dle tvých počtů se to tak opakuje po sedm dní. Pak se ale vše změní…. Znovu jako každý den sedíš ve své cele a očekáváš již brzy svůj příděl jídla, v tom hrobové ticho najednou protne něčí bolestný výkřik. Po něm následuje hlasitý smích několika strážných (některé z nich poznáváš). Vyděšený napůl ještě dětský hlas zaječí znovu. “Dejte ty ruce ode mě pryč vy prasáci.“ “Ale no tak děvenko, bude se ti to líbit.“ Další hluboký smích, ona dívka znovu zaječí bolestným a zoufalým výkřikem. Trhá ti to uši. Po chvíli však utichne. Chvíli na to ti přinesou rozesmátí strážníci jídlo a přivlečou i Terezu. Celé její tělo je potlučené a plné modřin i tržných ran. N obličeji má několik tržným z kterých vytékají malé stroužky krve. Modřina kolem oka se ještě zvětšila a nyní chytá tmavě fialový odstín. Dívčiny oči zalité slzami, které se mísí s krví, se na tebe podívají a nakonec jsou schovány za zmodralému víčky. Strážný ti podá misku s jídlem a Terku odhodí do rohu, kde ona zůstane ležet na podlaze a tiše vzlykat. Sama je zahalena jen v roztrhaných, starých a velmi špinavých šatech, její hadry hodí vedle ní na zem. Poté odejdou. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Strážný mě odhodí na podlahu jako nějakou kost, rychle a po kolenou se vplížím do rohu, kde se vyděšeně přitisknu ke stěně a marně se snažím zahalit cáry hadrů své tělo plné modřin. Špinavou rukou si setřu kapičky krve a rozmažu si tak černé šmouhy po celém obličeji. Tiše syknu, když se ozvou další a četné rány i modřiny. Vedle mě přistane hromádka mého oblečení a já se vtisknu do rohu ještě více. Strážníci jen donesou jídlo onomu čarodějovi a nakonec odejdou. Ztěžka otevřu modrá víčka a pohlédnu směrem, kde tuším sedět onoho muže, opatrně a pomalu k sobě přitáhnu kusy oblečení a navlíknu si je přes staré hadry, které mám na sobě, alespoň tak zakryji i části těla, které by nebylo slušné ani vhodné ukazovat. Snažím se ze všech sil potlačit bolest i další zával slz,a len daří se mi to. Znovu se mi rozkutálejí po tváři. Znovu e schovám do rohu a přitisknu kolena k tělu, abych zabírala co nejmenší plochu.Zavřu vysíleně oči a vyhublé nohy pevně stisknu rukama. Tiše se rozpláču a dál si rukama rozmazávám tmavé skvrny po obličeji. Co mám dál dělat? Znovu a znovu před sebou vidím tu tunu chlapů, kteří si ze mě udělali hračku. Bolestně si stisknu jednou rukou břicho a schovám hlavu mezi kolena. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Hostinský se jen vyděšeně podívá na onoho chlapa a ten se úlisně pousměje. “Ten nebezpečný zločinec je v bezpečí. Již delší dobu se ho snažíme dopadnout a on stále unikal, až zde jsme dostali upozornění, na podezřelou osobu a chytili ho, nyní je na cestě do hlavního města, kde bude postaven před řádný soud.“ Neznámý vážně pokývá hlavou a falešně se usměje. “Jinak o žádné dívce nevím.“ Podívá se na hostinského a ten povytáhne ramena. “Odešla s vámi Terka pokud se nemýlím, ale tu jsme naposledy viděl tady s váma, nevím kde je.“ Znovu pokrčí rameny a zavrtí hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Poslouchám tu povídačku co nám vypráví onen muž. Nebezpečný zločinec hmm možná a já jsem andílek. A co udělal ten zlodinec co je ehm v bezpečí ? Podívám se na svého společníka a chvíli uvažuji jestli by jsme to neměli zkusit jinak, ale pak mi dojde, že asi ne. Takže tu oprvadnu není a nebyla jo ? no tak dobrá. Povím, ale moc jim neveřím. A kdo jsi ty chlape ? Zeptám se muže v kuži. Prostě se mi nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Tiše strom obejdu a ocitnu se vedle Tansena. Schválně jestli se leknou? pomyslím si s úšklebkem Ehm ehm, ozve se tiše avšak důrazně dívka stojící vedle tebe, neviděli jsme se už někde?...Co vy dva tu takhle pozdě děláte? nevinně se usměje a přitom, jak si můžete všimnout, se jí zeleně zalesknou oči. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Eorin tu nebyla, tka s ní proísm odehraj tenhle rozhovor Tansene. Uvidíme jeslti apk pude s váma nebo ne, nic se stejně nezmění. Omlouvám se, zapomněla jsme na to. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Eorin tu nebyla, tka s ní proísm odehraj tenhle rozhovor Tansene. Uvidíme jeslti apk pude s váma nebo ne, nic se stejně nezmění. Omlouvám se, zapomněla jsme na to. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Najdenou se vdele mě ozve nějaký hlas. Je tichá. Ruka mi nejede k jílci dýky, protže, kdyby nás chtěla zabít, tak by se chovala jinak. Podívám se na dívku. Možná ano, možná ne. Pousměju se a prohlídnu si jí. Mi se to procházíme, ale otázka je co tu děláš ty ? Povím a usměju se víc. A mam ještě jednu otázku jak se jmenuješ ? Pokud jsme se viděli, tak jsem zapoměl tvoje meno. Mě přátelé říkají Tensen a nepřátelé hmm. Vylděli jsme se ? Zopakuji její otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Pousměju se Procházíte se?..to samé bych myslím mohla říct i já ale vy dva rozhodně nevypadáte že by ste si vyšli z vesnice jen tak na procházku. tázavě zvednu obočí. Ano viděli jsme se v té hospodě ve vesnici kývnu hlavou směrem k nedaleké vesničce Mé jméno je Eorin...mám dojem že jsi nedořekl co jsi chtěl říci, nepřátelé ti tedy říkají jak Tansene? posměšně se ušklíbnu |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Pousměju se. No snad tak nevypadáme, ale to ty Eorin také ne. Kývnu hlavou a lehce se usměju. Jo jasně, hospoda. Tam je k vidění mnoho lidí. Nakloním se blíž k Eorin a posměji se když uvidím její ušklebek. No nepřátelé moje jemno neznají protže jsou mrtví.. A pokud ne tak mi říkají lehce zloději. Usměju se a zase se odtáhnu. Hmm n dobrá někoho tu hledáme a copak tu tedy děláš ty Eorin ? Zeptám se jí znovu. |
| |
| Rušit? Mě bys nerušil toho se nemusíš bát, ale raději mám někoho na očích než aby se schovával vzadu, odpovím. Dobře stejně jsem se jí chtěl zeptat až ráno. A ne rozhodně si to nerozmyslím. Ten duch by o mě nevěděl kdybych se mu neukázal, takže jsem spokojený dobrou, řeknu a zase se vyšplhám do koruny stromu. Na ráno se začínám těšit, pomyslím si a natáhnu se mezi větve jak jsem ležel předtím. Po chvilce kdy sleduji skrz větve oblohu usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Shlédnu zbědovanou dívku. Potichu vstanu a pomalu ji přikryji dekou či čímkoliv, co bych zde našel. Vůbec se jí nebudu dotýkat, nepochybuji o tom, že teď by to pro ní nebylo vůbec pomocí. Posadím se a hledím na stěnu. Tak. Takže zlomili i tu dívku. Jako by v tom byl nějaký vyšší smysl. Ale ona má štěstí. Zlomili jejího ducha přes tělo. Tělo se vyzdraví a duch zapomene. Už nikdy nebude stejná. Svět je ošklivé místo, ale s tím nemohu nic dělat. Učinil jsem, co jsem mohl, dívce více nepomohu. Teď už by to stejně ani nedávalo pořádně smysl. Promnu si oči a dále zírám na stěnu. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Nechtělo se mi zůstávat ve vesnici, nemám ráda příliš velkou společnost...Navíc lidé mají většinou spoustu hloupých otázek když někdo jako já cestuje bez "doprovodu" způsob jakým to řeknu naznačuje že tím to považuji za uzavřené. Jak vidím tak nejen ve vesnicích mají spoustu hloupých a nepodstatných otázek pomyslím si, navenek se však usměju. Pokud se nepletu byla tam s vámi ještě nějaká dívka, ale tady ji nevidím...že by ona byla ten koho hledáte? Zajímavé je že i já zde někoho hledám. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Jo otázky, taky jich mam dost, ale to všichni. Povím a podívám se k vesnici a pak na Aorin, když se zmíní o Terezce. Ano jí hledáme..někam se hmm zatoula..A koho hledáš ty ? zeptám se bez nějakého obalu. Možná bychom si mohli pomoci, pokud jsi pro víc očí vic vidí. Pak si jí znovu zkoumavě prohlídnu a jen letmo zavadím o strážce pohledem a kouknu se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Pj: Po několik dnech se dovnitř znovu vrátí onen muž, co mluvil s Mellindem. Tentokrát však nevěnuje Mellindovi ani jediný pohled. V ruce nese nějakou knihu, Může vám být povědomá, ale Mellind pozná, že je podobná Terezčinu deníku, však pouze vzhledem. Muž přijde blíže k Tereze a knihu ji ukáže. “Copak se stalo děvče? Ublížili ti?“ Nepříjemně se ušklíbne. “Co mi povíš o své knize? Odkud ji máš? Dokážeš ji otevřít?“ Jeho hlas je silně podlézavý až výsměšný… Tereza: Ubrečenýma očima sjedu knihu a můj pohled se zarazí na malé rytině dole na deskách. Přestanu poslouchat jeho slova a s varovným zasyčením se odrazím od země a vrhnu se po deníku. Však něčí tvrdá ruka mě srazí opět k zemi, bolestně zavzlykám a odtáhnu se zpátky od kouta. Však ruku toho nepříjemného muže zdobí velký kousanec. Pj: Muž sykne a dřív než stačí Terezu nakopnout, se dovnitř vřítí strážný a udeří ji pěstí do zátylku. Muž jen schová poraněnou ruku do rukávu, však spatříš pár kapek krve, které odkápnou na zem. “Měla by sis uvědomit kam patříš, nebo to, co se dělo nedávno, si bude opakovat každý den.“ S tím se muž otočí a odejde i s onou knihou. Tereza: Zachumlám se do deky, kterou mi přinesl mladý čaroděj. Kupodivu se ke mně chová na rozdíl od ostatních pěkně. Zalezu do rohu a snažím se přemoci bolest, kterou mi můj dokonalý nápad přihodil. Chvíli tak sedím a zvednu zaslzené oči opět k čarodějovi. Proč to vlastně dělá? Proč je tu vlastně se mnou? Vzpomenu si na incident se strážnými a přitáhnu si deku blíže k tělu. Většina modřin se ještě více zabarvila a rozrostla, však bolest už není taková, ačkoliv občas se nedá vydržet. Hodnou chvíli tma sedma přemáhám své pocity i slzy, nakonec se však napůl ochraptělým hlasem optám. “Proč to vlastně děláš?“ Ačkoliv jsme ta slova div ne zašeptala, celou se rozlehla dost hlasitě. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Tak zatoulala jo?...Já? Já hledám svou svěřenkyni, taky se mi tak nějak zatoulala. Podívám se nedůvěřivě na strážce který od té doby co jsem přišla nepromluvil. No pokud by to tvému společníkovi nevadilo tak klidně můžeme hledat společně...i když tedy dost pochybuju že bysme něco našli. Podívám se zpět na Tansena. A kde vy dva jste se tu vůbec objevili? Neviděla jsem vás přicházet... |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Podívám se na strážce a pousměju se. Jo zatoulala. Poté se pohledem vrátím k Eorin. Bydlíme v tom hostinci, kde jsi mě viděla. A ty jsi ubytována, kd pokud ne také v tom hostinci ? Zeptám jí a podívám se k vesnici. Prč bychom nemohli najít ? A jak vlasně vypadá tvá svěřenka ? Když jí budme hledat, spulu s naší Tereskou. Pousměju se a podívám se na Strážce. Pokud teda nebude vadit že nás bude o jednoho víc ? Pokud nejsi proti příteli. Zeptám se ho. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Sleduji tiše muže, když přinese knihu do cely. Všimnu si, jak se dívka tváři a přimhouřím oči. Nepřekvapí mne mužovo jednání. Je v pozici moci, může si to dovolit. Kdybych byl na jeho místě, snad bych se nejdříve zkusil řešit vše po dobrém. Ale i tak chápu, proč takto jedná. Jde za svým cílem, ať je jakýkoliv. Když se dívka na muže vyřítí, trhnu pravou rukou, snad v touze dívku zastavit mocí, kterou již nemám. Uvědomím si to rychle a ruku skloním, pokusím se vypadat, jako bych nic neučinil. Vše sleduji a čekám, co muž udělá. Tak přeci jen není zlomená. Hloupá, netrpělivá, příliš rozčílená, ale přesto ne zlomená. Možná proto, že si vše řádně neuvědomuje. Vědět je příliš definitivní, pro ní ještě je naděje. Možná bláhovost je přeci jen k něčemu důležitá. Dívčina otázka mne překvapí. Podívám se na ni a v přemýšelní se zamračím. Pak se opět začnu dívat na stěnu před sebou. "Proč dělám co? Proč jsem tě přikryl dekou? Nebo proč tu sedím? Věz, že tu nejsem ze své vůle. Nežádáš si o radu, žádnou ti tedy nedám. Ale promluvím k této zdi. S tím, co uslyšíš, jednej jak chceš. Věz zdi přede mnou, která mi bráníš svobodně odejít a dožít v klidu můj čas, věz, že moudrý pozná, kdy je vhodný čas k boji a kdy je vhodný čas k tomu vzdát se. Nemá smysl bojovat dnes do hořkého konce, když moudrý může zítra vyhrát. Věz zdi, že všechny pocity, ať ty ušlechtilé, nebo ty neušlechtilé, které tě nutí dnes bojovat, tyto pocity tě také dnes zbavují tvého uvažování. A pak zdi, tvůj soupeř má výhodu, neboť on uvažuje. Věřím zdi, že mi rozumíš." S tím se podívám do stropu a chvíli jej sleduji. Pak pohledím na dívku. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Mladík na mě promluví a já zprvu nevím co říct. “Myslela jsme, proč mi pomáháš.“ Odpovím tiše a smutně skloním hlavu, dříve než spustí další slova nezabráním si v další otázce. “Proč si tedy tady?“ Ve chvíli, kdy začneš mluvit ke zdi, nepřestávám na tebe doslova zírat. Jakmile se však podíváš na mne, rychle stočím pohled k oné zdi a snažím se zakrýt ruměnec rostoucí mi ve tváři. Ten krásně doplňuje modřinu, která se rozrostla skoro přes půl tváře. Proč tohle dělám? Musím se odsud dostat. Vzpomenu si na svůj deník a…. Po tváři mi znovu začnou stékat slzy a já jen znovu skloním hlavu. “Promiň mi to, neměla jsme tě….rušit.“ Odpovím spíše již šeptem a zabalím se více do deky. Mou tvář zahalý náhlý smutek a strach. Zorničky se rozšíří, ačkoliv se zdá, že to více není už možné. Otočím se čelem ke zdi a tak hodnou chvíli tak sedím. Po několika hodinách, kde uvnitř bojuji sama se sebou, najednou prudce vyskočí na nohy a chytnu se zdi. Zamotá se mi hlava, ale já začnu pomalu přecházet po „své části“ cely a přemýšlím nahlas. “Musí odsud vést nějaká cesta ven, mistr mě již určitě hledá a možná je s ním i ten mladík. Musím jim nějak poslat správu.“ Stočím pohled ke stropu a vzpomenu si na matku a sokolíka, o kterém tvrdila, že ho dostala za nějaký dobrý skutek. Kdybych věděla jak. Smutně si povzdechnu a znovu začnu přecházet sem a tam, vypadá to, že ani nevnímám okolí. “Proč tu vlastně jsem? Co…“ Vytřeštím oči a podívám se směrem, kde sedíš. “Deník, musím dostat ten deník, určitě je někde tady.“ Vykřiknu najednou až příliš hlasitě a přiběhnu (tedy spíše se dokulhám) dvířkům od naší cely. Začnu je rukama prohmatávat a po hodné chvíli to vzdám a sesunu se bezvládně na zem. Smutně opět skloním hlavu…. Pohlédnu opět na tebe. “Řekni, že se odtud dostaneme.“ Upřu na tebe prosebný pohled. Co to dělám? Jasně mi přece dal najevo, že se mnou nechce mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce si novou dívku (Eorin) chvíli nevraživě prohlíží, ale nakonec přikývne… MH:Dále platí příspěvky, v hostinci, přepíšou je kvůli katušce. Pište tedy jen mezi sebou. Ve vesnici: Strážce vykročí rychlým a tichým krokem vedle tebe. “Nejsi jen ten za koho se považuješ, to však zjistíš časem sám. Začneme tam, kde to vše začalo. Tedy v hostinci.“ Jeho tvář vypadá zamyšleně, ale je to od té doby, co jsi se zmínil o tom, že onen muž by mohl být on. “Víš je spousta lidí, ale časem zjistíš i víc, teď musíme najít Terezu. Chovej se k ní i nadále tak jako teď, nesmíme dovolit, aby pojala podezření, zatím nic neví, ale časem to pozná.“ Odpoví tiše a vkročí do hostince. Dveře prudce rozrazí, lokál je prázdný, ale za barem stojí hostinský a baví se s nějakým chlapem oblečeným v hnědé kůži. Strážce neváhá a zamíří k nim. “Kde je?“ Opře se hned na hostinského a ten se na něj jen nechápavě podívá. Strážce s rozhlédne po lokále. “Kde je ten podivný mág? Ten šašek? A kde je Tereza?“ Hostinský na něj jen zírá. Ve vesnici Rychlím a tichým krokem ho následuji a usmívám se. No uvidíme, jak o dopadne. Jo budu se k ní chovat, jako do tet. Potvrdím než vstoupíme do hospody a pak jen sleduji, jak si to namíří k hostinskému. Ten muž co snáma popíjel, než jsme odešli. A dívenka s níž jsme odcházeli. Povím na vysvětlenou a prohlídnu si muže v kůži. Něco se mi tu nelíbí. Ale co bych taky čekal, když se tu děje to co se tu děje. V hostinci: Hostinský se jen vyděšeně podívá na onoho chlapa a ten se úlisně pousměje. “Ten nebezpečný zločinec je v bezpečí. Již delší dobu se ho snažíme dopadnout a on stále unikal, až zde jsme dostali upozornění, na podezřelou osobu a chytili ho, nyní je na cestě do hlavního města, kde bude postaven před řádný soud.“ Neznámý vážně pokývá hlavou a falešně se usměje. “Jinak o žádné dívce nevím.“ Podívá se na hostinského a ten povytáhne ramena. “Odešla s vámi Terka pokud se nemýlím, ale tu jsme naposledy viděl tady s váma, nevím kde je.“ Znovu pokrčí rameny a zavrtí hlavou. Hostinec Poslouchám tu povídačku co nám vypráví onen muž. Nebezpečný zločinec hmm možná a já jsem andílek. A co udělal ten zlodinec co je ehm v bezpečí ? Podívám se na svého společníka a chvíli uvažuji jestli by jsme to neměli zkusit jinak, ale pak mi dojde, že asi ne. Takže tu oprvadnu není a nebyla jo ? no tak dobrá. Povím, ale moc jim neveřím. A kdo jsi ty chlape ? Zeptám se muže v kuži. Prostě se mi nelíbí. MH:Snad vám dojde co je od koho a kde je tučně a kde kurzíva, nějak už nezvládám toho mco napsat. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce si novou dívku (Eorin) chvíli nevraživě prohlíží, ale nakonec přikývne… MH:Dále platí příspěvky, v hostinci, přepíšou je kvůli katušce. Pište tedy jen mezi sebou. Ve vesnici: Strážce vykročí rychlým a tichým krokem vedle tebe. “Nejsi jen ten za koho se považuješ, to však zjistíš časem sám. Začneme tam, kde to vše začalo. Tedy v hostinci.“ Jeho tvář vypadá zamyšleně, ale je to od té doby, co jsi se zmínil o tom, že onen muž by mohl být on. “Víš je spousta lidí, ale časem zjistíš i víc, teď musíme najít Terezu. Chovej se k ní i nadále tak jako teď, nesmíme dovolit, aby pojala podezření, zatím nic neví, ale časem to pozná.“ Odpoví tiše a vkročí do hostince. Dveře prudce rozrazí, lokál je prázdný, ale za barem stojí hostinský a baví se s nějakým chlapem oblečeným v hnědé kůži. Strážce neváhá a zamíří k nim. “Kde je?“ Opře se hned na hostinského a ten se na něj jen nechápavě podívá. Strážce s rozhlédne po lokále. “Kde je ten podivný mág? Ten šašek? A kde je Tereza?“ Hostinský na něj jen zírá. Ve vesnici Rychlím a tichým krokem ho následuji a usmívám se. No uvidíme, jak o dopadne. Jo budu se k ní chovat, jako do tet. Potvrdím než vstoupíme do hospody a pak jen sleduji, jak si to namíří k hostinskému. Ten muž co snáma popíjel, než jsme odešli. A dívenka s níž jsme odcházeli. Povím na vysvětlenou a prohlídnu si muže v kůži. Něco se mi tu nelíbí. Ale co bych taky čekal, když se tu děje to co se tu děje. V hostinci: Hostinský se jen vyděšeně podívá na onoho chlapa a ten se úlisně pousměje. “Ten nebezpečný zločinec je v bezpečí. Již delší dobu se ho snažíme dopadnout a on stále unikal, až zde jsme dostali upozornění, na podezřelou osobu a chytili ho, nyní je na cestě do hlavního města, kde bude postaven před řádný soud.“ Neznámý vážně pokývá hlavou a falešně se usměje. “Jinak o žádné dívce nevím.“ Podívá se na hostinského a ten povytáhne ramena. “Odešla s vámi Terka pokud se nemýlím, ale tu jsme naposledy viděl tady s váma, nevím kde je.“ Znovu pokrčí rameny a zavrtí hlavou. Hostinec Poslouchám tu povídačku co nám vypráví onen muž. Nebezpečný zločinec hmm možná a já jsem andílek. A co udělal ten zlodinec co je ehm v bezpečí ? Podívám se na svého společníka a chvíli uvažuji jestli by jsme to neměli zkusit jinak, ale pak mi dojde, že asi ne. Takže tu oprvadnu není a nebyla jo ? no tak dobrá. Povím, ale moc jim neveřím. A kdo jsi ty chlape ? Zeptám se muže v kuži. Prostě se mi nelíbí. MH:Snad vám dojde co je od koho a kde je tučně a kde kurzíva, nějak už nezvládám toho mco napsat. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dívčiny řeči opět probudí mou mysl. Začnu přemýšlet o nečem novém a pevně se toho chytnu, abych se nemusel vracet ke svému neúspěchu. "Proč ti pomáhám? Nevím, nemyslím, že bych ti nějak pomohl.", řeknu klidně, nemohu si odpustit upřesnění situace. "Jsem tu proto, že si asi oni myslí, že jsem více, než ve skutečnosti jsem. A také proto, že jsem dělal chyby." Všimnu si, že dívka nepochopí, proč mluvím ke stěne. Mohlo mne napadnout, že takto mladá bude ve všem vidět zradu a násilí. Asi má smůlu. Nedokázal bych jí asi správně vysvětlit, jak se věci mají, ne, když si myslí, že všichni zde jsou proti ní. Neřeknu nic, ať dívka koná, jak myslí. Sleduji stěnu a uklidním mysl. Pokusím se o základní nahlédnutí světa z vyšších rovin. Nebudu se nijak usilovně snažit - toto je pro každého řádného učně samozřejmostí - pokud mi to nepůjde, znamená to, že je se mnou skutečně něco špatně. Zkusím sebe sama přesvědčit, že ještě má smysl, alespoň se snažit neklesnout ještě níže, než jsem. Z mého cvičení mne vyruší dívčino náhlé procitnutí. Když vidím, jak jí záleží na tom deníku, povím jí: Ten deník si bude držet náš věznitel někde v bezpečí. Tuším, že se pokouší do něj dostat a tuším také, že se mu to nakonec povede. Pověz, co je v něm tak důležitého? Tak schválně, je toto skutečně člen dračího rodu? Je ten deník skutečně odkaz Edwiny? A o co jde našemu vězniteli? Snad ta dívka poví více, hodilo by se to. Dostat se odsud? To by jsi měla vědět ty, vždyť ty jsi tu ta "mocnější". Ale řekl bych, že náš věznitel nebude žádný neznalec. Myslím, že to je nějaký mág - tedy skutečný mág. A potom - nu ani draci se sem nedostanou. Jinak - myslíš, že je radno tvému mistru důvěřovat? |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Překvapeně zamrkám, když konečně promluvíš přímo ke mně. Udělám několik váhavých kroků směrem k tobě. “Musí se mu dát důvěřovat, jinak by mě rodiče nikdy nedovolili s ním odejít.“ Prohlásím sebejistě. Spojím před sebou zmodralé a odřené ruce. Jeden z prstů na pravé ruce je hodně oteklý, možná i zlomený, jak sis totiž všiml, ještě jsem s ním nepohnula. “Ten deník…“ Smutně skloním hlavu a začervenám se. “Já…já vlastně nevím, ale proč bych tu jinak byla? Ten deník zmizel a chvíli na to…ocitla jsem se tady.“ Dopovím a znovu si povzdychnu. O co se vůbec snažím? |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Hledím na dívku. Všimnu si i jejího zraněného prstu - teď tu jsou ale důležitější věci. Ach, škoda že je to pouhá dívka, kterou nikdo neučil nedůvěřovat lidem a podezírat všechny. Obávám se, že její "mistr" ji zpracoval příliš dobře. Uvidíme, co s tím půjde dělat. Mohla by nás alespoň dostat ven. Škoda, v tom deníku by mohlo být něco zajímavého. "Co víš o svých rodičích? A co víš o svém mistrovi? A o ženě v bílém, Edwině?", zeptám se dívky klidně. "Tušíš trochu, kdo jsi zač a čeho jsi schopna? Pokud ano, jistě víš, že se odsud dostat můžeš." |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Překvapeně zamrkám. “Proč se mě na ně ptáš?“ Popojdu ještě blíže, takže jsme ještě menší kousek do tebe. “Můžu ti je…(zarazím se, ale pak pokračuji dál)…někdy ukázat, bydlí na okraji vesnice, kde jsme se poprvé viděli“ Znovu se začervenám “Otec, nic zvláštního, pracuje na poli a vše co vypěstuje prodává, abychom měli peníze na jídlo. Matka dříve dělala hojivé mastičky, ale dnes už ne, buď pomáhá otci na poli a nebo se starala o mne.“ Pokrčím rameny a zahledím se ti do očí. “Strážce je skvělým přítelem rodičů, proto mu mohu věřit. Nevím co je zač, ani co mě čeká, ale doufám,ž e lepší věci než tady.“ Odpovím tiše a lehce přimhouřím oči. “O jaké ženě v bílém to mluvíš, Erwina..kdo to jako má být?“ Povytáhnu úzké obočí. “Čeho jsem schopná? Aktuálně tak možná nakopat každýmu chlapovi co na mne sáhne.“ Upřímně s konečně usměji a přisednu v podstatě vedle tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Znervózňuje mne to, jak se dívka přibližuje, však jediné, co učiním, je, že si kolem levé ruky omotám kus své deky a ruku i s dekou zvednu před svou hruď mezi sebe a dívku. Přivřu oči. "Nic, byl jsem jen zvědavý." Dívčina zlobná odpověď ohledně jejích schopností mne pobaví a zarmoutí zároveň. Ach ne, to je opravdu strašné. Ta dívka je teď pouze vraždící stroj, toužící po pomstě. Ani se nesnaží se krotit. Tu jestli něco naučím, pokusí se zabít každého muže, který jí vstoupí do cesty. Ale asi se odsud jinak nedostaneme. "Myslíš, že by jsi to dokázala? Naposledy, co jsem viděl, tak tě ten strážný praštil, aniž by jsi vůbec něco stihla udělat. Jsi jen slabá dívka, hračka pro muže. Většina bude silnější jak ty, většina s tebou zmůže, co se jim zachce. Nepřeceňuj své síly, dostane tě to jenom do problémů - v tom mi můžeš věřit." Skutečně mi to můžeš věřit, já sám jsem příkladem. Toto byla krutá lekce, bojím se, že tě tím velmi raním. Ale ty to potřebuješ. Musíš si uvědomit, že tvůj vztek je k ničemu, že se musíš naučit ovládat, mladá dívko. Jinak se nikam nehneme. "Tedy drahá dívko, vysvětli mi, co tě mistr učil a proč vlastně - myslíš, že takto učí běžné obyčejné dívky z malých vesnic?" |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Tvá ruka, jež se záhy objevila mezi mnou a tebou upoutá mou pozornost. Chvíli na ni hledím a nakonec provinile skloním pohled. “Víš, můj mistr…jsme mu prý zavázaná. Vybrala si mne a mým úkolem je učit se. Neznám ho dlouho, vlastně jsem s ním odešla teprve, když jsme se viděli poprvé i my dva.“ Pronesu trochu smutně a opět vstanu, je vidět, že jsem příliš nervózní. Slzy se mi znovu vhrnou do očí a já odejdu zpět do svého rohu. “Máš pravdu, nic tady nezmůžu, tebe možná pustí, alespoň budeš mít ode mě klid.“ Pohlédnu na deku, kterou jsme předtím ze sebe shodila a nechám ji tma ležet. Přitáhnu kolena k tělu a obejmu je pažemi. “Promiň mi to.“ Skloním hlavu na kolena a dál bojuji proti slzám, které ne a ne ustoupit. Dlouhou chvíli tak sedím, až mě rozbolavělé tělo donutí změnit svou polohu. Opatrně se zvednu a zatnu zuby, ne moc pevný spánek a málo stravy…to vše se již výrazně podepsalo na mém tělu. Lehnu si na zem a otočím tvář ke zdi. Nemusím být stále pod dohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Nerozumím, za co se dívka omlouvá. Nic neříkám, jen ji sleduji. Když si lehne a zadívá se do stěny, velmi, velmi potichu přijdu za její záda, abych byl od ní vzdálen na sedm kroků. Usadím se do meditačního sedu a uvolním mysl. Ze všeho nejdříve se musíš prospat, mladá dívko. Toto snad ještě zvládnu. Nebo možná už. Přeci jen vím, jak se s věcmi pracuje, když už nemám moc. Zavřu oči a začnu zhluboka dýchat. Uvolním svou mysl. Otevřu oči a velmi, velmi jemně nechám svou mysl, aby se napojila na dívčino tělo. Nebudu se jí bourat do mysli ani do duše. Jen začnu splývat s jejím tělem. Dávám si na čas, nespěchám, nechci učinit chybu a ani nevím, zda to ve svém současném stavu vůbec zvládnu. Napojen na její tělo, zkusím pomalinku dívku uspat. Pokud se mi povede i toto, přes její tělo vystoupám se svou myslí do jejích snu. Opět, půjdu nenásilně, velmi pomalinku, nebudu vůbec prosazovat svou vůli, spíše budu splývat s její. Jestlipak se ti zdají sny? Dnes by se ti jeden sen zdát mohl. Alespoň se uvidí, jakou máš moc. Ve snu mi to zjevíš. A pak, přes tvůj sen, pokusíme se tvou sílu použít k otevření toho zámku, jež nás zde drží. Nebo ke kontaktu snad ještě živé Edwiny, když jí na tobě tak záleží. S těmito myšlenkami se snažím vstoupit do dívčina snu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Pomalu ale jistě se ti daří ponořit do její říše. Terka se v klidu dodal konečně pevnému spánku a nic nepoznala. DO tváře tě uhodí ledový vítr. Ucítíš nějaký odporný zápach, ze kterého se ti zvedá žaludek. Stojíš na spálené zemi a kdesi před tebou se k nebesům tyčí hora. Nikde není vidět jediný strom, tráva ba ani jediná květina, země vypadá zpustle a zničeně. Cosi ti to připomíná,a le těžko říci co. Pomalu se vydáš k hoře. O něco zakopneš a spatříš modrý kámen, celý začouzený a z části již rozpuštěný. Jdeš dál a ve skále spatříš zbytky čehosi..tehdy ti to dojde…. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ve snové říši se mi vrátí mé sebevědomí. Zde není třeba moci, jen vůle a představivosti. A to mi výcvik snad zajistil. Celé prostředí vyčistím do absolutní prázdnoty. Všude je jen černá. Kolem stvořím hvězdy. Vznáším se v tomto neprostoru a obléknu svou mysl do nějakého viditelného těla. Chvíli se tu jen tak vyžívám a poletuji, užívám dívčinu mysl k vlastnímu odreagování. Pak si zavolám dívčinu spící mysl do této části snu. A nahlédnu do její podstaty, abych věděl, zda je skutečně součástí dračího rodu, či zda má moc. Vítej ve vlastním snu, promluvím pak k dívce. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Soustředíš sovu mysl na jediné..vyčistit okolo do absolutní prázdnoty, to se ti však nepodaří. Kolem tebe se stále rozléhá spálená a zničená zem a dokonce se ti ani nepodaří obléknout svou mysl do nějakého těla. Zaslechneš něčí kroky a před tebou e vynoří jakoby ze země Tereza, ale tentokráte to není to malé děvče. Tato dívka je vyšší, krásnější… Je oblečena v čistou a nově vypadající koženou zbroj, úzké hnědé kalhoty a vysoké jezdecké boty. V ruce něco drží. Na chvíli e zastaví a pohlédne směrem k hoře, nakonec se rychlím krokem vydá k ní, až se ti ztratí z očí. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Nevšímám si věcí, co se dějí okolo mne, dokud se mi nepodaří ovládnout ten sen, nebudu si jej vůbec všímat. Když se mi skutečně nedaří, proberu se, protože jen ztrácím čas, hrát si ve snech teď opravdu dovolit nemůžu. Podívám se na spící dívku. Zavřu oči a vyčistím svou mysl. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Snažíš se vyčistit si mysl, ale po chvíli se začne dívka prudce převalovat…něco brumlá, po chvíli začne doslova křičet. Na čele ji vyraší pot. Převalí se čelem k tobě a prudce otevře vytřeštěné oči. Její dech se velmi zrychlil…. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Snažíš se vyčistit si mysl, ale po chvíli se začne dívka prudce převalovat…něco brumlá, po chvíli začne doslova křičet. Na čele ji vyraší pot. Převalí se čelem k tobě a prudce otevře vytřeštěné oči. Její dech se velmi zrychlil…. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Prudce otevřu oči a vymrštím tělo do vzduchu tak, že se posadím. Zmateně se rozhlédnu kolem až můj pohled padne na mladíka. “Co to děláš?“ Šok mi ani nedovolí s odtáhnout dál. Sevřu v dlani svůj přívěšek na krku a začnu ho mnout. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Když se dívka začne převalovat, nenechám se tím vyrušit, v klidu se dál soustředím. Až když se probere, pomalu na ní pohlédnu. Nerozumím moc tomu, co se s ní děje, ale začnu se tvářit, jako by to mělo být každému jasné. "Spi dál, jen noční můra. Nenech se tím rušit. Spi." Zatracené sny. Už ani tam se neovládnu. Je to špatné, takhle to mohu rovnou vše zabalit. S tou dívkou se odsud nedostanu. A sám už vůbec ne. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Já nejsem ubytovaná nikde, v tom hostinci se mi nechtělo zůstávat, raději se vyspím veku pod hvězdami nebo někde v koruně stromu. Odpovím na otázku a usměju se. Má svěřenka? Mladá dívka odhadem tak dvanáctiletá, má světlé vlasy a je tak trochu... přemýšlím jak to říct ...jiná. Dodám jelikož mě nenapadá jak jinak bych to vyjádřila. Má takový zvláštní způsob vyjadřování Neříkám že bysme je nemohli najít, jen říkám že já už jsem to tu v okolí prohledávala několikrát a nic jsem nenašla. Ale možná že společně budeme mít větší šanci Provokativně se ušklíbnu na strážce který evidentně není moc nadšení představou že bych se k nim měla přidat. |
| |
| V chatrči a u chatrče: Venku se trochu ochladí, takže zbytek noci není až tak příjemný jaký byl doteď. Na noční obloze se prohání mraky, jako by hráli nějakou nepochopitelnou hru… Brzy však nastává úsvit. Dlouho potom, co již slunce muselo vystoupit na obzor, s první sluneční paprsky dostanou skrz koruny stromů až k vám. Nízko u země začnou rozhánět mlhu. Konečně po velmi dlouhé době to vypadá, že bude pěkný den, bez deště i mraků. Ještě než s probudíte, do místnosti vstoupí mladá dívka a tiše začne procházet místností a něco shánět a dělat. Probudí vás vábivá vůně bylinného čaje a jak se zdá i něčeho víc. Když otevřete oči, mladá dívka rozkládá na stůl dřevěnou mísu s ovocem, hliněné hrnky s čajem a také něco, co vám docela připomíná obyčejný chléb a také hroudu něčeho žlutého, co jste ještě nikdy neviděli. Když spatří, že i vy jste již vzhůru, vesele se usměje. “Dobré ráno vám vše.“ Prohlédne si vás a lehce s zamračí. “Kde je váš přítel? Doufám,ž e se netoulá někde v noci po lese.“ Vypadá jako pohoršená matka, kárající své malé dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Protáhnu se a s velmi zamračeným výrazem s podívám po tmavé místnosti. “Nebyla to noční můra jen…byl to velmi zvláštní sen.“ Podezřívavě si tě prohlédnu. “Ty o tom něco víš?“ Přejedu tě zkoumavým pohledem. “Víš, často se mi zdají divné sny, ale…ne takový.“ Odpovím trochu smutně. |
| |
| Ráno se probudím spolu s prvními paprsky, které ke mě proniknou. Slezu z stromu a vezmu si své věci. Protáhnu se a vejdu do místnosti. Dobré ráno všem, taky jste se vyspali tak výtečně jako já? Zeptám se jich a protáhnu se. Cítím se stejně svěží jako bych celou noc strávil v paláci a spal v kuse. Tak teď se zeptáme paničky na toho pěkného duch a co tak může chtít. Pak bych si šel zalovit do lesa. Možná je nepříjemná, ale zásoby potřebuje a to věčné ovoce je na nic. Všichni jsme masožravci a jsme v přírodní rovnováze. Pokud se to nebude přehánět, tak ji nenarušíme, pomyslím si. V lovu se celkem vyznám. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Naslouchám dívčiným slovům a vůbec mne nepřekvapují. Jak by řekl mistr: "Sny - buď rád, že se ti běžně nezdají - sny jsou totiž většinou pouze a jenom zpráva, kterou se snažíš říci sám sobě, zpráva o tom, že s tebou není něco v pořádku. Jistě, jsou i věštěcké a jiné sny - ale to ty nepotřebuješ, budeš schopen stejných věcí beze snů. Sny jsou pouhý únik, pokřivený a tmavý obraz skutečnosti, nic, s čím by jsi se měl skutečně zabývat, pokud to nebude vysloveně třeba. Dávej si na ně pozor, nechtěj snít." Moc dobře vím, že mistr nemluvil o snech, které si člověk tvoří sám - o cílích, o ideálech a touhách. Nepřekvapuje mne, že se dívce zdál zvláštní sen, spíše se dívím, že mne podezírá, že o tom něco vím. "Ne, nemám moc tušení, o čem mluvíš. Spi dál, potřebuješ sílu." A hlavně klid a zodpovědnost, jak se silou zacházet. Ač, mám takový dojem, že toho se ani já, ani ty nedožijeme. Rozhodně ne, když se nedovedu ovládat ve snu a ty, když se nedovedeš ovládat v hněvu. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Poslechnu si to o její svěřence a pousměju se když si všimnu jejího pohledu. Jo čím více nás bude tím je rychleji najdeme. Pousměju se a vejdu do hostince, kde si vyslechnu hostinského a toho chlápka. A kampak uklidili našeho přítele kamaráda..toho zločince ? Zeptám se a v duchu se musím usmát. Hmm asi do basy…to toho neoblíbeného hotelu. Pak se podívám na hostinského a čekám kdo z nich mi něco poví. Ikdyž nečekám moc kloudnou odpověď. No tak povídejte. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž v černém se na tebe tázavě podívá. “Jak jsme již řekl! Byl dovezen do hlavního města, nejspíše jsou ještě na cestě. Tam vyčká až do řádného soudu a na rozsudek. Ty ho znáš?“ Nepříjemně s usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž v černém se na tebe tázavě podívá. “Jak jsme již řekl! Byl dovezen do hlavního města, nejspíše jsou ještě na cestě. Tam vyčká až do řádného soudu a na rozsudek. Ty ho znáš?“ Nepříjemně s usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro “Nemohu už spát, musíme s odsud dostat, ale nevím jak. „ Zašeptám a zavrtím hlavou. “No tak, přeci…musíš něco vědět..řekni…poraď…musí tě něco napadnout….já..sama to nezvládnu.“ Vypadá to,ž e jsme znovu plna energie. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Sleduji dívku a vůbec se mi nelíbí, jak mluví. Nemohu ji naučit, jak užívat svou sílu, ne teď, když vůbec nevím, co by mohla provést. A ne, když má té síly příliš, to nikdy není dobře. "Měl jsem plán, ale na to se nedokáži dostatečně ovládat. Obávám se, že teď tu nejsem více platný, než jako pouhá malá myška. Leda že..." Ledaže... Tedy... to je zajímavá myšlenka - to ji naučit mohu.. Opět bych se stal upírem, pro tu chvilku s mocí, opět bych šel proti moudrosti a poznání. Ale... Když bychom se pak dostali ven, měl bych před sebou ještě spoustu života, abych se něco naučil.. "Je to hloupý nápad a nebezpečný. Nedovedu si představit, co by to s tebou mohlo udělat. Raději ne." |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Okamžitě se chytnu tvých slov. “Povídej. No a? Tak to bude nebezpečné, ale pokud e nám podaří dostat odsud, je to určitě jediná možnost. Když tu zůstaneme zemřeme, nevím jaké mají plány s tebou, ale mě nenechají žít dlouho. Řekni co je příliš nebezpečné?“ V očích se mi rozhoří odhodlané plamínky a doslova až vstanu z místa, kde jsem doteď seděla. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Podívám se na dívku starostlivým pohledem. Věděl jsem,že takto odpovíš, moc dobře jsem to věděl. Nesnáším manipulaci. Ubohá dívko, i teď si nejsem jist, zda budeš souhlasit. Stále se smutně a ustaraně dívám dívce do očí. "Možná... Mohu tě naučit, jak by jsi mi předala svou sílu, zdroj magické moci. S ním bych pak dokázal dále pracovat. Umím to, tedy uměl jsem ovládat magickou moc, dokud jsem jí měl. S tvou silou nás mohu odsud zkusit dostat rovnou, nebo alespoň budeme mít zbraň, se kterou budeme moci jít dál. Pochopím, když nebudeš chtít, ta oběť je možná příliš velká. Nedivil bych se, kdyby jsi tu raději zůstala." Moc - ty dívko máš zdroj síly a to je vše. Pokud budeš se snažit, získaš moc nezávislou na jakémkoliv zdroji, nezávislou na víře, na původu ani na krvi. Moc, po které prahne mé bytí. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Najednou se zarazím a překvapeně zamrkám. “Myslím, že jsi se trochu splet. Nemám sílu, kterou bych ti mohla dát a už vůbec ne žádnou sílu, díky které by jsme se mohli dostat ven.“ Zase si posmutněle sednu. “Hm co takhle se zbavit stráží? Bývají tu jen po dvojicích, vlákáme je dovnitř zavřeme je tu. Řevu si nikdo všímat nebude, pak se jen dostat na povrch a daleko odsud.“ Nadhodím bláznivou a vlastně nesplnitelnou myšlenku. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Usměji se na muže a podívám se muži tvrdě do očí. Hmm přijde mi jako voják…Nemám vojáky rád. No ne neznal, jen jsem snim vypil asi jedno pivo a pak jsem se rozešli. Povím a podívám se na strážce a na Eorin. Tak do hlavního města..no ona si všimla asi zájmu který věnoval jejímu deníku. Musíme ho najít. Pokud tam šli. No možná bychom mohli jít..mám práci. Podívám se tázavě na strážce. Věříš mu příteli ? Já moc ne. Pak čekám na to co mi poví. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Poslouchám dívku a uvědomím si, že i kdyby o své moci věděla, asi by se jí nechtěla vzdát. Vyslechnu i její plán na útěk. "Obávám se, že to vůbec nebude možné. Jsem učenec, ne žádný rváč, nebo něco takového. Nedovedu si představit, jaká lest by je tu dokázala oklamat. Mimo to - v tomto vězení jistě budou další stráže. Ty sama víš, že jsi slabší, než jeden dospělý muž. Já na tom nebudu o moc lépe." Opravdu hrozná situace... Ven se probojovat nemůžeme. Nemá smysl se o cokoliv pokoušet, snad jen kromě cvičení... Začnu opět cvičit svou mysl.. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Byli tu jen dva určitě. Začnu chvíli vpzomínat a snaížms e vynechat ty nechutné a odporné chvíle. "Ne počkej, nerozumíš mi. Svoji základnu neob jak to nazvat mají jinde, my jsme jen v jedné z jejich skrýší. Měli by tu být dva a vždy navečer se mění. Možná by se to dalo nějak udělat." Vrhnu na něj prosebný výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Ta dívka si moc věří, a nebo věří tomu, že něco zvládnu já. "Troufáš si - já ti nijak nemohu pomoci s tím, že bych ty stráže jakkoliv přemohl. A ty sama - nevím, jestli to dokážeš. Nemáme lest, není past, není mnoho, co by se dalo použít. A nevěřím, že po zdejší vydatné stravě bychom jim mohli dlouho utíkat" Doufám, že dívka ví, o čem mluvím. Pokud to vezmeme rozumně, bude lepší, aby nám byla zařízena poprava - už proto, že s velitelem se vždy lépe domluví na čemkoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Jen co domluvíš, ozve se v zámku u dveří rachocení klíče. Po chvilce se dveře pootevřou a dovnitř vklouzne jeden z mladších strážných. Dveře za sebou zase zavře a podívá se směrem kde oba sedíte. Chvíli váhá a nakonec přikročí k vám. "Tery musíte odsud zmizet. Stráže jsou venku, můžete jít pryč zadním vchodem." Posmutněle se zadívá na Terezu a nabídne ji ruku. "Tohle je poslední možnost jak se odsud dostat, zítra vás chtějí rozdělit. Teb..." Podívá se na Mellinda. "Pošlou pro tu knihu a tebe..." Znovu vrhne na Terezu trochu mateřský pohled. "Hodlají využít jako donucovací prostředek a pak zabít." V očích se mu zalesknou slzu, ale snaží s eot zamaskovat zamrkáním. "Zavedu vás k chodbě, nakonci ní jsou padací dveře, kudy přitáhli Terezu. Jimi se dostanete kouske za vesnici a odtamtud si vezměte své věci a odejděte. Nevracejte se, spolupracuje tu s nimi celé okolí, ačkoliv někteří stále neví co se děje. Nesmí vás nikdo vidět rozumíte?" Pokud Tereza přijme, pomůže ji vstát a nakonec nabídne i pomocnou ruku Mellindovi. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Jen co domluvíš, ozve se v zámku u dveří rachocení klíče. Po chvilce se dveře pootevřou a dovnitř vklouzne jeden z mladších strážných. Dveře za sebou zase zavře a podívá se směrem kde oba sedíte. Chvíli váhá a nakonec přikročí k vám. "Tery musíte odsud zmizet. Stráže jsou venku, můžete jít pryč zadním vchodem." Posmutněle se zadívá na Terezu a nabídne ji ruku. "Tohle je poslední možnost jak se odsud dostat, zítra vás chtějí rozdělit. Teb..." Podívá se na Mellinda. "Pošlou pro tu knihu a tebe..." Znovu vrhne na Terezu trochu mateřský pohled. "Hodlají využít jako donucovací prostředek a pak zabít." V očích se mu zalesknou slzu, ale snaží s eot zamaskovat zamrkáním. "Zavedu vás k chodbě, nakonci ní jsou padací dveře, kudy přitáhli Terezu. Jimi se dostanete kouske za vesnici a odtamtud si vezměte své věci a odejděte. Nevracejte se, spolupracuje tu s nimi celé okolí, ačkoliv někteří stále neví co se děje. Nesmí vás nikdo vidět rozumíte?" Pokud Tereza přijme, pomůže ji vstát a nakonec nabídne i pomocnou ruku Mellindovi. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Sleduji mladíka a zdravý rozum mne varuje - nechce se mi vůbec věřit někomu takovému, může to být jen příliš dobrý herec. Na druhou stranu, nevím, proč by si s námi náš věznitel takto hrál. Věřím tomu, že onu dívku si přísně hlídá a nepustil by k ní někoho, komu by zrovna nedůvěřoval. "Proč bych ti měl věřit? A také - co se to tu tedy děje? Pro koho pracuješ a proč nás vedeš ven?" Pomocnou ruku přijmu, ale to nijak nezmírní mou nedůvěru k maldíkovi. Podívám se ještě na dívku, zda z jejího výrazu nepoznám, co si o tom strážném myslí, případně, zda jej již odněkud nezná. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Vyděšeně s epřikrčím a marně se snaížm schovat za svého snad nového přítele. Kdžy vška spatřím mladíka jen tiše zvednu hlavu as pusou dokořán sleduji jeho počínání. Když ke mě natáhne ruku chvíli mi trvá, než si uvědomím co to vlastně dělá. Nakonec skloním hpoled a zavřu pusu a tiše postávám kousek od nich. Mellind se hned začne tázat a dříve, než mladík odpoví, tiše promluvím já. "Pokud nevěříš jemu věř mě. Vše it vysvětlím." Hlas zní chmurně neli až zlomeně. Pak se vška otočím k mladíkovi. "Proč to děláš? Bude tě to stát život." Oči se zalesknou a já jen naprázdno otevřu a zavřu pusu, však nic neřeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Mladík vám oběma pomůže vstát a posmutněle se usměje. "Víš jsou věci, které nejde vysvětlit, má slova ti nemám jak potvrdit, ale buď mi vuěříš a uvidíš a neob neuvěříš a stejně zemřeš." V jeho očích zašveholí uličnické plamínky, vška to hned přejde, když se do slova pustí Tereza. Otočí se k ní a veselý výraz překryje chmur. "Slíbil jsem,ž e se o tebe postarám." Zašeptá jen do ticha a nakonec hrdě zvedne hlavu. "Tak jdeme, poslední možnost, za chvíli nejspíše dorazí další stráž a pokud tma nebudu, bdue zle, tka honem." Vyrazí ke dveřím a nenápadně z nich vykoukne. Nakonec na vás mávne ať jdete za ním a vyád se pryč. Pokud jdete za ním: Vstoupíte do úzké uličky dlážděné kameny a osvícené několikapochodněmi. Ulička vede stále rovně a ke konci se velkým obloukem stáčí doprava. Podlaha zde již není tak rovná a je tu větší tma, jak se zdá, pochodně již vyhasínají. "Tahle ulička vede k poklopu, je tma malá západka, tkerou musíte nejdříve povolit. Pokud se dostanete ven, za vesnicí, kde bydlí terčiny rodiče najdete ještě nějaké zásoby, potom odsud vypadněte a neohlžíejte se. Být vámi radějis e nai nezmiňuju kdo a odkud jste." Mladík s eusměje a vyád se ryhclím a tichým krokem zpět. Pokud za ním nejdete: Mladík jen znovu nakoukne do cely. "Je ot vaše rozhodnutí." Zahledíms e směrem k Terce a v očích se opět objeví slzy. Nakonec celu zavře a zamkne. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Mladík vám oběma pomůže vstát a posmutněle se usměje. "Víš jsou věci, které nejde vysvětlit, má slova ti nemám jak potvrdit, ale buď mi vuěříš a uvidíš a neob neuvěříš a stejně zemřeš." V jeho očích zašveholí uličnické plamínky, vška to hned přejde, když se do slova pustí Tereza. Otočí se k ní a veselý výraz překryje chmur. "Slíbil jsem,ž e se o tebe postarám." Zašeptá jen do ticha a nakonec hrdě zvedne hlavu. "Tak jdeme, poslední možnost, za chvíli nejspíše dorazí další stráž a pokud tma nebudu, bdue zle, tka honem." Vyrazí ke dveřím a nenápadně z nich vykoukne. Nakonec na vás mávne ať jdete za ním a vyád se pryč. Pokud jdete za ním: Vstoupíte do úzké uličky dlážděné kameny a osvícené několikapochodněmi. Ulička vede stále rovně a ke konci se velkým obloukem stáčí doprava. Podlaha zde již není tak rovná a je tu větší tma, jak se zdá, pochodně již vyhasínají. "Tahle ulička vede k poklopu, je tma malá západka, tkerou musíte nejdříve povolit. Pokud se dostanete ven, za vesnicí, kde bydlí terčiny rodiče najdete ještě nějaké zásoby, potom odsud vypadněte a neohlžíejte se. Být vámi radějis e nai nezmiňuju kdo a odkud jste." Mladík s eusměje a vyád se ryhclím a tichým krokem zpět. Pokud za ním nejdete: Mladík jen znovu nakoukne do cely. "Je ot vaše rozhodnutí." Zahledíms e směrem k Terce a v očích se opět objeví slzy. Nakonec celu zavře a zamkne. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Sleduju hovor dívky i mladíka, vyslechnu si jeho řeč o důvěře a jen tiše kývnu. Stále mu nevěřím. Vsázím se zde na dobré chování a hloupý slib a naivní okouzlení mladíka k dívce. To je opravdu již holé šílenství - ale co, já nemám co ztratit. A tu dívku zabije on, ne já. Pokud na nás čeká past... hmm. Budiž. Následuji mladíka ale pohlídám si i to, že dívka jde s námi. Když nás mladík opustí, pro jistotu chtím dívku za lem oblečení a hned ji táhnu pryč, nenechám jí čas na žádné citové výlevy. Teď je třeba se dostat pryč. Půjdu podle slov mladíka a pokusím se dostat na povrch. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Kradete se tmaovu uličkou a nejde se vám zrovna nejlépe. Tma nakonec zvítězí a louče vyhasnou. Nakonec už se spíše plížíte než jdete, ale nakonec oba vrazíte do stěny před sebou....pokud začnete hledat, ve stěně je zabudovaných několik schůdků. Kdžy vylezet nahoru, ucítíte nad sbeou dřevěný poklop, přesně jak o něm mluvil onen mladík. Však dke hledat západku? |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Kradete se tmaovu uličkou a nejde se vám zrovna nejlépe. Tma nakonec zvítězí a louče vyhasnou. Nakonec už se spíše plížíte než jdete, ale nakonec oba vrazíte do stěny před sebou....pokud začnete hledat, ve stěně je zabudovaných několik schůdků. Kdžy vylezet nahoru, ucítíte nad sbeou dřevěný poklop, přesně jak o něm mluvil onen mladík. Však dke hledat západku? |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Budu se řídit čistě hmatem. Nahmatám okraje poklopu, abych zvěděl, jakého je tvaru. Najdu spáru mezi poklopem a stropem a tu budu sledovat - měl bych prsty nalézt panty a rozhodně také onu západku. Pokud ji naleznu, ohmatám ji a pak s ní pohnu tak, aby poklop byl uvolněn. Připravím se na to, že by se poklop mohl otevírat dolu a mohl mne tak udeřit. Otevřu poklop a pokusím se vvydrápat nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Podaří se ti najít západku, ale trvá ti hodnou chvíli než ji otevřeš. Ačkoliv není zarezlá, je velmi těžké s ní pohnout a vysunout ji. Když otevřeš poklop (který je docela těžký), vydrápeš s enahoru a za teou i Tereza, ovšem ji to dělá docela problém. Nakonec poklop zavřete... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Podaří se ti najít západku, ale trvá ti hodnou chvíli než ji otevřeš. Ačkoliv není zarezlá, je velmi těžké s ní pohnout a vysunout ji. Když otevřeš poklop (který je docela těžký), vydrápeš s enahoru a za teou i Tereza, ovšem ji to dělá docela problém. Nakonec poklop zavřete... |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž se na tebe podívá. "Opravud to je velice zajímavé." Koukne na hospodského a ten jen přikývne. "Myslím, že jsme slyšel jiné věci. Co o něm víš? A koho vlastně hledáte?" Začne vyzvídat. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Muž se na tebe podívá. "Opravud to je velice zajímavé." Koukne na hospodského a ten jen přikývne. "Myslím, že jsme slyšel jiné věci. Co o něm víš? A koho vlastně hledáte?" Začne vyzvídat. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce jen pokývá hlavou a dost nepříjemně přitom probodne muže v černém pohledem. Vyjdete pomalu ven a do tváře vá uhodí jemný vánek. Ale kam dál? Co bduete dělat? Strážce chvíli rozjímá a nakonec se rozejde kousek dál od hostince kde s ezastaví. "Možná yb jsme se mohli zastavit za Terčinýma rodičema, jistě nám poví víc." Tázavě se na vás dva podívá. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce jen pokývá hlavou a dost nepříjemně přitom probodne muže v černém pohledem. Vyjdete pomalu ven a do tváře vá uhodí jemný vánek. Ale kam dál? Co bduete dělat? Strážce chvíli rozjímá a nakonec se rozejde kousek dál od hostince kde s ezastaví. "Možná yb jsme se mohli zastavit za Terčinýma rodičema, jistě nám poví víc." Tázavě se na vás dva podívá. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Mám trochu problém, ale nakonec vylezu i já ven a nadechnu se čistého vzduchu. Modřiny po celém mém těle jsou dosti viditelné, ale mě to nijak moc nezajímá. Spíše se posmutněle rozhlédnu kolem a nakonec se podívám na Mellinda. “Musíme odsud vyrazit pryč, máš nějaké plány kam pudeš? Možná by stálo za to se stavit u našich, ale to asi až ráno, mohli by se vyděsit, kdybychom tam vrazili teď.“ Pronesu trochu ostýchavě. V hlavě se mi honí spousta myšlenek. Opatrně se prsty dotknu velké modřiny na tváři a poté sebou cuknu, rána stále bolí. “Víš já..mohla bych jít dále s tebou?“ Vyrazím najednou ze sebe a rychle stočím pohled k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Pomohu dívce a rozhlédnu se po okolí, co vše budu moci vidět. Poslechnu dívku a přemýšlím. Co dál? Potřebuji najít nějaké klidné místo, kde bych se mohl dát dohromady... Mistr.. hmm, mohl bych zkusit jít za ním - poradil by mi, co jsem udělal špatně a zároveň by se postaral o tu dívku - tedy doufám, že by jej zajímala - mohla by. "Obávám se, že bude lepší, když rovnou vyrazíme pryč odsud - vypadá to, že mnoho lidí ve tvé vesnici může pracovat pro našeho věznitele - a nemá smysl pokoušet štěstí, aby se o nás dozvěděli - půjdeme - rovnou, nebudeme se zdržovat. Možná vím, kam jít." Počkám, zda dívka bude souhlasit a vydám se někam pryč od vesnice. Ani pořádně nevím, kam jdeme, potřebuji najít nějaké město - stejně netuším, kde by teď mohl mistr být. |
| |
| V chatrči: Ráno vás probudí sluneční paprsky, které jako první vklouznou dovnitř špinavými okny. Jak se zdá, Elendyl byl mezi prvními, kteří se probudili do voňavého rána. Vzduch je pročištěn ranní rosou a jak se zdá, dlouho pršet nebude, nebe mezi stromy, které jediné lze spatřit, je zářivě modré. Hned co se vzbudíte, otevřou se dveře do oné tajemné ložnice a dovnitř vstoupí mladá dívka. Tiše a po špičkách se vydá mezi vámi až k druhé stěně chatrče, kde jsou pověšené různé byliny. Některé vezme a přendá je jinam, však z některých utrhne a vloží je do malé dřevěné misky. Po chvíli, když to vypadá,ž e má vše je rozmělní a rozdáno malý dřevěných hrnečků. Rozdělá v krbu oheň a vloží tma kotlík plný vody. Spokojeně s rozhlédne a teprve teď si všimne, že jste vzhůru. “Přeji krásné ráno.“ Věnuje vám úsměv a hned se pustí do přípravy snídaně. Odkud si vytáhne něco, co by možná mělo nahradit klasický chléb, který se peče v každé civilizované vesnici. Jakýsi cárem otře stůl a dá na něj několik ze dřeva dělaných věcí, které připomínají talířky. “Nemohu vám nabídnout nic extra, však přijměte alespoň toto, mělo by vám to dodat energii. Pokud to půjde, odpoledne bude maso.“ Dostane ze sebe trochu lámavě a dveře do malé ložnice se znovu otevřou. DO malé místnosti vstoupí ta stará žena s dřevěnou holí v ruce. Hůl klape do jejího pomalého kroku, však úsměv na staré vrásčité tváři ještě nevyprchal. “Přeji vám příjemné ráno.“ S tím dojde až ke stolu a usadí se na kraj lavice. |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Překvapeně zamrkám, čekala bych, že mě odmítne. V hrudi se mi rychle rozbuší srdce a já chvíli překvapením nevím, co na to říci. “Půjdu s tebou ráda.“ Po delší době na své tváři vykouzlím příjemný a upřímný úsměv. “Však, potřebujeme nějaké věci na cestu, jestli chceš, můžeš jít se mnou a počkat za domem, můžu doma něco sehnat.“ Odvážně zvednu pohled a zahledím se ti radostně do očí. “Kam vlastně půjdeme?“ Dojdu opět až těsně k tvému boku, ráda, že jsi přijal mou žádost. |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Dívka má pravdu, na cestu budeme něco potřebovat - ale, je to velké riziko. To nepotřebujeme. Budeme se muset spolehnout na věci co najdeme a také na to, že cestou narazíme na lidská osídlení. "Raději nikam nechoď - půjdeme rovnou, do vesnice se raději vracet nebudeme. Ty jsi zdejší - kde je nejbližší město? Tam začneme. Jídlo a zásoby - to nasbíráme cestou. Další cestu - však uvidíš." Pokud nás nikdo nechytí... |
| |
| soukromá zpráva od Elen Veassë *Mei* pro Při otázce na okolí se zarazím a rozhlédnu. “Já nevím, nikdy jsme s nedostala dál, než za vesnici, okolí vůbec neznám.“ Pokrčím bezmocně rameny. “já…já myslela, že ty budeš vědět kudy.“ Upřu na tebe oči a jen tak tě z nich nechci spustit. |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Pro mě za mě, třeba. Odpovím bez zájmu Mě by spíš zajímalo kam půjdeme potom? Má někdo z vás dvou nějaký nápad? Zamračeně se podívám se nejdřív na Tansena a poté na strážce. Hm? Zdůrazním svou otázku zdvižený obočím a čekám jestli mi některý z nich konečně odpoví. Dosavadní vývoj situace se mi ale vůbec nelíbí a o to horší je že nějak ani nevím co bych měla udělat...mám jít s nimi, nebo mám raději jít do Edwinina sídla jak bylo původně v plánu? Třeba bych tam nalezla odpovědi alespoň na některé ze svých otázek. zamyslím se a chvíli nepřítomně koukám před sebe A kam proboha zmizela Kazana?.. Tahle otázka mě pálí asi tak ze všeho nejvíc. Že já jsem radši nezůstala v teple a pohodlí domova mohla jsem se dál zaobírat mou oblíbenou četbou a různými filozofickými otázkami..touhle dobou bych se nejspíš vyhřívala někde u krbu a...no rozhodně bych neměla tolik starostí. Achjo povzdechnu si...když si uvědomím že jsem to řekla nahlas pokusím se to zakrýt úsměvem a znovu zopakuji svou otázku. Tak kam tedy potom půjdem?..No rozhodně by sme tu neměli jen tak stát, kde vlastně ti její rodiče bydlí? |
| |
| soukromá zpráva od Mellind pro Tak tedy - necháme to náhodě - ono to stejně lepší už nebude. "Hmm, jdeme tudy" Ukáži směrem, kterým by nějaké to lidské osídlení i mohlo být. Hádám. Vyrazím jistě v před, nezastavuji se. Dbám na své okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte tedy na cestu a ani jednoho z vás by nenapadlo se ohlédnout po vesnici, kde nejspíše mistr hledá sovu učednici. Trvá to poměrně dlouho, než s přímo před vámi objeví první paprsky slunce a nakonec i část ohnivého kotouče, který se pomalu probouzí do dalšího dne. Padá na vás únava a obzvlášť na Terezu. Její nohy se pletou, však i nadále se drží v tempu hned po boku Mellinda. Jak se zdá, cesta bude trvat dlouho, ať hledíte kam hledíte, nespatříte ani kouř stoupající k obloze, ani nic jiného, co by naznačovalo blízkosti nějakého lidského obydlí. Napravo do vás se až daleko před vás táhne široký pás lesa, však dorazit k němu by mohlo trvat i hodiny. Nalevo teče řeka, ta je však také docela daleko |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte tedy na cestu a ani jednoho z vás by nenapadlo se ohlédnout po vesnici, kde nejspíše mistr hledá sovu učednici. Trvá to poměrně dlouho, než s přímo před vámi objeví první paprsky slunce a nakonec i část ohnivého kotouče, který se pomalu probouzí do dalšího dne. Padá na vás únava a obzvlášť na Terezu. Její nohy se pletou, však i nadále se drží v tempu hned po boku Mellinda. Jak se zdá, cesta bude trvat dlouho, ať hledíte kam hledíte, nespatříte ani kouř stoupající k obloze, ani nic jiného, co by naznačovalo blízkosti nějakého lidského obydlí. Napravo do vás se až daleko před vás táhne široký pás lesa, však dorazit k němu by mohlo trvat i hodiny. Nalevo teče řeka, ta je však také docela daleko |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Když se vydáme, ven tak se zabalím do pláště a lehce se zachvěju. Hmm zatracenej vítr. No nevím kde bydlí, ale náš přítel to dozajista ví. Podívám se na Strážce a přistihnu se při myšlence, že jsem zvědavej, kdo ten chlápek vlastně je, a proč toho tolik ví. Ne nejdříve musíme, najít Terezku a Eorinin svěřenku. Napomenu se, abych zkrotil svojí zvědavost. Kudy, k jejím rodičům....A pak bych šel zkusit to místo, kam odvedli, našeho přítele..toho podivína, mága, nebo co byl zač. |
| |
| Chatrč Stojíme v chatrči kam jsem vešel z venku potom co jsem se probral, když se vyplíží do místnosti ta mladá co jsme ji předtím potkali v lese. Začne přemisťovat bylinky a pár si jich utrhne. Vloží je do dřevěné misky a pak rozdělá oheň. Teprve potom co nad něj dá kotlík s vodou si nás všimne. Začne rozprostírat. To jsem byl neviditelný, že si mě všimla teprve teď? Pomyslím si jelikož jsem tam stál celou dobu. Tobě ho přeji též, odpovím jí. Tý brďo kdyby to byla ta stará tak řeknu že je slepá, pomyslím si a usměji se. Pokud byste potřebovali tak vám klidně skočím ulovit nějaké maso. Les je štědrý na všechny, nabídnu jim. Jsou sice mrzutý, ale pomoct bych jim mohl stejně i když si ta stará baba myslí, že ten les je její, pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce vypadá posmutněle a trochu překvapeně hledí na Eorin. “Jsi mladá a víš toho tolik, budu rád, když půjdeš s námi, tvé vědomosti se nám mohou hodit a navíc, jistě máš podobný cíl jako my.“ Poslední slovo zdůrazní a významně se na tebe podívá. “Ještě si budeme muset promluvit.“ Posmutněle se pousměje. “Její rodiče bydlí hned za vesnicí, ale bude na ně již pozdě, měli bychom počkat od rána.“ |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce vypadá posmutněle a trochu překvapeně hledí na Eorin. “Jsi mladá a víš toho tolik, budu rád, když půjdeš s námi, tvé vědomosti se nám mohou hodit a navíc, jistě máš podobný cíl jako my.“ Poslední slovo zdůrazní a významně se na tebe podívá. “Ještě si budeme muset promluvit.“ Posmutněle se pousměje. “Její rodiče bydlí hned za vesnicí, ale bude na ně již pozdě, měli bychom počkat od rána.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eorin Wit pro Tolik? Dyť ty vůbec nemáš tušení co já vím nebo nevím...mladá usměju se no v jistém slova smyslu ano, jak se to vezme. Zkoumavě si ho prohlížím. Že by mi četl myšlenky aniž bych o tom věděla....nesmysl. Řeknu si a ihned to pustím z hlavy. Já že mám podobný cíl jako vy? No pokud tím myslíš najít někoho kdo se mi ztratil pak ano. To jak se na mě dívá naprosto ignoruji. A o čem bychom si my dva asi tak měli promluvit? hm? Ježiš co po mě proboha může chtít? A vůbec, co si myslí vždyť mě vůbec nezná. Znovu se začnu mračit. A navíc musíme zase čekat, protože ti chudáčci by jistě nepřežili kdyby k nim někdo přišel takhle pozdě..určitě by sme je vzbudili protože tady jak jsem si stihla všimnout se chodí spát se slepicema...kam sem se to zas dostala. No fajn jak je libo, kde tedy počkáme když jsi najednou tak chytrej? Zeptám se podrážděně. Jé, jak ráda bych se teď někde stočila do klubíčka na měkkém polštáři se spoustou květin okolo a spala a spala...třeba až do soudnýho dne. Zasním se a své okolí vnímám jen částečně. |
| |
| V chatrči Probudil jsem se, vzhledem k té malé noční procházce, nebývale odpočatý. "Dobré ráno." věnuji pozdrav a přívětivý úsměv nejen zdravící dívce, ale i všem okolo. Dokonce i té včera z nějakého mě neznámého důvodu mrzuté staré vědmě, která se, kupodivu, dnes usmívá. I Elendylovi, který vipadá, jako by nevěděl, zda má vejít a posnídat s námi, nebo si jít ven k snídani najít kořínky a lesní plody. Snažím se pak pomoci dívce s prostíráním stolu. Ale zvládla to sama a tak usedám. "To je v pořádku. Skromná, leč energii dodávající snídaně je vždy vítána. Naše poslání nepočká. Ani v příjemném, pohostinném prostředí, jaké je zde. A trocha stravy bohaté na energii je n takovém případě větším přínosem, nežli vydatné lukulské hody." Odpovím dívce. "Co se odpoledního jídla týče, rád bych, pokud budou ostatní souhlasit, byl tou dobou již opět na cestě. Ovšem i pokud souhlasit nebudou a zůstaneme není maso nezbytně nutné, pokud vy slečno, či zde ctěná vědma, obvykle maso nejíte. Kvůli nám nemusíte porušovat své zvyklosti. Nikdo z nás není natolik nevděčný a natolik zhýčkaný, že by musel mít maso každý den." A můj pohled, který při mých posledních slovech míří na Elendyla jako by říkal: Nemyslím, že je rozumné pokoušet se provokovat. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Poslouchám ty dva a jen zívnu. Hmm rači bych spal..dva dna jsem porádně nespal. Zavrtím hlavou abych to vyhnal z mysli. No povídat si můžeme po cestě k těm lidem ne ? Usměju se prohlédnu si oba dva. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se jen pousměje a pokývá hlavou na Tansenův nápad. “Musíme se proplést mezi domy až dozadu, na konci vesnice by měl stát jejich dům.“ Mávne rukou a společně se vydáte dál. Přesně jak říkal: proplete se mezi domy a spatříte vcelku velký dům. Neváhá zajít až ke dveřím a rozhlédne se po obloze. “Je vcelku pozdě, ale jaks e zdá, ještě nespí.“ Pohled do okna vám jeho slova potvrdí, zevnitř místností vychází nějaké světlo. Několikrát zaklepe na dveře a ty se po chvíli otevřou. Za nimi spatříte starší ženu, její vlas je již dosti protkán stříbrem, pleť stínována hlubokými vráskami. Překvapeně si vás prohlédne a nakonec pohledem skončí na tváři strážce. “Chtěli bychom s vámi mluvit.“ Usměje se on na ni a žena vás pozve dovnitř. Vejdete do vcelku prostorné místnosti, Po pravé straně, kde se linou podél zdi dřevěné schody lze spatřit i dřevěný stůl a několik židlí. Přímo naproti je prostorný krb ve kterém vesele plápolá oheň. Uvnitř krbu je také kotlík a dle zvuku to vypadá,ž e se v něm něco vaří, však žádná vůně z něj nevychází. Před krbem leží kožešina medvěda, i když zrovna veliký nebyl. Na stole ještě spatříte dohasínající olejovou lampu. “Mohu vám něco nabídnout?“ Pronese stařena tichým a nakřáplým hlasem směrem k Tansenovi a Eorin. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Strážce se jen pousměje a pokývá hlavou na Tansenův nápad. “Musíme se proplést mezi domy až dozadu, na konci vesnice by měl stát jejich dům.“ Mávne rukou a společně se vydáte dál. Přesně jak říkal: proplete se mezi domy a spatříte vcelku velký dům. Neváhá zajít až ke dveřím a rozhlédne se po obloze. “Je vcelku pozdě, ale jaks e zdá, ještě nespí.“ Pohled do okna vám jeho slova potvrdí, zevnitř místností vychází nějaké světlo. Několikrát zaklepe na dveře a ty se po chvíli otevřou. Za nimi spatříte starší ženu, její vlas je již dosti protkán stříbrem, pleť stínována hlubokými vráskami. Překvapeně si vás prohlédne a nakonec pohledem skončí na tváři strážce. “Chtěli bychom s vámi mluvit.“ Usměje se on na ni a žena vás pozve dovnitř. Vejdete do vcelku prostorné místnosti, Po pravé straně, kde se linou podél zdi dřevěné schody lze spatřit i dřevěný stůl a několik židlí. Přímo naproti je prostorný krb ve kterém vesele plápolá oheň. Uvnitř krbu je také kotlík a dle zvuku to vypadá,ž e se v něm něco vaří, však žádná vůně z něj nevychází. Před krbem leží kožešina medvěda, i když zrovna veliký nebyl. Na stole ještě spatříte dohasínající olejovou lampu. “Mohu vám něco nabídnout?“ Pronese stařena tichým a nakřáplým hlasem směrem k Tansenovi a Eorin. |
| |
| V chatrči: Dívka s usměje a přisedne si ke stolu. Každý z vás má před sebou znovu velký hrnek vonícího čaje a také nějaký chléb. Dívka usedne a nabídne každému z vás, i ještě stojícímu Elendylovi. Vědma počká také až si každý z vás vezme. “Jak budete chtít, myslím, že vám má vnučka může malinko pomoci, jistě se vám na cestu budou hodit nějaké hojivé masti a byliny, doufám,ž e někdo z vás je dokáže používat.“ Podívá se na Valena a pustí se do snídaně. Snídaně jinak proběhne v klidu, pokud nemáte nějaké otázky. Po snídani vám vnučka předá dvě ze dřeva vydlabané hluboké mističky, víčko mají přivázané provázkem, a tři kožené pytlíčky. “Snad vám dobře poslouží, v kožených váčkách najdete pár hojivých bylin a v těm miskách jsou dvě mastě, jedna je pro vás a druhá pro vaše koně. Ale nevkládejte je do otevřené rány, nemuselo by to dopadnout dobře.“ Usměje se dívka a vy znovu vyrazíte na cestu. Na cestě: Celé odpoledne se prodíráte mezi stromy a později narazíte na jednu z mnoha cest protínající tento les. Teprve když se začne stmívat spatříte průchod mezi stromy. Konečně vás cesta vyvedla ven. Krajina se trochu stáčí dolů, však v dáli konečně spatříte hory, vysoké skalní útvary, klenoucí se až k samotným nebesům. Hory značí hranici mezi královstvími, překročíte jej a dostanete se ke svému prvotnímu cíly. V lese byla větší tma než venku, však slunce rychle zapadá a stíny se prodlužují. Zdá se, že se vaše cesta stočila nedopatřením na severozápad. Původní směr byl pouze sever, ale co naplat? Zde je cesta, možná jediná možnost jak překročit hory. |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Lehce kývnu hlavou, když mi dá strážce za pravdu a vydám se za ním. Proplétáme se mezi domy a já se cítím, jako ryba ve vodě. Kolik nocí, jsem takhle bloudil městem. Usměji se sám pro sebe, prohlídnu si velký dům, k němuž směřujeme. Hmm bej pozvanej, jaká to změna, většinou..tedy skoro nikdy nejsem pozván. Hmm nikdy, většinou vždy se zvu sám. A majitel ze mě nemá přílišnou radost. Zadívám se do očí, ženy co nám otevře a sleduji strážce dál do domu, stejně, jako naší hostitelku. Hezký baráček. Letmo okem zloděje, si prohlížím místnost. Podívám se na kůži medvěda a pak, na schody kamsi do patra. Má asi bohaté rodiče. Ne Paní, jste, laskava, ale ne. Odpovím na nabídku, která mi přišla, spíše zdvořilostní, ikdyž. Jak to, že nás v takovou hodinu pozvaly dál ? bez otázek, jak znají strážce ? A kdo ten chlápek je ? Banda cizích lidí se jim, napakuje do baráku a oni se ještě ptají co nám mohou nabídnout ? Ne co se tu děje. But jim nemáme co ukrást a nebo se nebojí, že jim něco provedeme. Protože, jsou, tak mocný že by jsme to nedokázali. Nebo že by mu tak věřili ? |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Vyrazíte tedy na cestu a ani jednoho z vás by nenapadlo se ohlédnout po vesnici, kde nejspíše mistr hledá sovu učednici. Trvá to poměrně dlouho, než s přímo před vámi objeví první paprsky slunce a nakonec i část ohnivého kotouče, který se pomalu probouzí do dalšího dne. Padá na vás únava a obzvlášť na Terezu. Její nohy se pletou, však i nadále se drží v tempu hned po boku Mellinda. Jak se zdá, cesta bude trvat dlouho, ať hledíte kam hledíte, nespatříte ani kouř stoupající k obloze, ani nic jiného, co by naznačovalo blízkosti nějakého lidského obydlí. Napravo do vás se až daleko před vás táhne široký pás lesa, však dorazit k němu by mohlo trvat i hodiny. Nalevo teče řeka, ta je však také docela daleko. Čehos i určitě všimnete, že zeleně dosti ubývá. Tráva postupně místy žloutne a začne mizet. Pás lesa se začne vzdalovat a řeka úžit. Vypadá to, že směr nebyl vybrán zrovna dobře. Slunce vystoupá vysoko na oblohu a začne zem zahřívat svými posledními teplými paprsky. Tedy do té doby, než únava zmůže Terezu. Za Terezu: Nohy se mi pletou a sama už ani nevím co dělám, možná že jen zbyteček vůle mě drží ještě na nohou. Krajina se mění a mé oči se klíží víc a víc. V jednu chvíli už to nejde vydržet a prostě nohy odmítnou poslušnost. Mé tělo dopadne tvrdě na zem a jen s námahou e posadím. “Takhle to dál nejde, mám žízeň. Musíme pro vodu a také by jsme si měli odpočinout a sehnat konečně něco pořádného k jídlu. Pod slunečními paprsky září moje modřina ještě lépe než předtím. |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Jakoby mladý pár návštěvu předpokládal. Je to zvláštní, chovají se jako by se vůbec nic nestalo. Postupně vás všechny usadí a nabídnou pití i jídlo. Je tu příjemně, oproti chladné noci je tu teplo. Dokonce vás po chvíli oheň v krbu donutí sundat svrchní vrstvy oblečení. Nakonec se k vám usadí i Terčiny rodiče a opatrně se podívají na strážce. “Obávám se, že vaše dcera byla unesena.“ Pronese strážce bez jediné známky citlivosti a soucitu. Muž jen jemně uchopí ruku své ženy a smutně skloní hlavu. “Chtěli bychom vás požádat o radu, něco čeho jste si všimli, něco divného..cokoliv…“ Muž se ženou se na sebe jen podívají a nakonec žena pomalu tiše, ale jasně spustí. “Terka..ona…není naše dcera. Když byla ještě malé dítě, přinesla ji má velmi dobrá přítelkyně. Její rodiče zemřeli a ona je posledním potomkem jejich rodu. Měli jsme ji vychovat a ochránit před těmi, co zabili její rodiče. O ničem sama neví, vše by mělo být v tom deníku, který dostala…“ Žena se odmlčí a prosebně se zadívá na svého muže, v tom jim však strážce skočí opět od řeči. “Ona není vaše dcera?“ Vykulí na oba oči a poté mrkne na Eorin i na Tansena. Jak se zdá má nápad… |
| |
| soukromá zpráva od Stín osudu pro Jakoby mladý pár návštěvu předpokládal. Je to zvláštní, chovají se jako by se vůbec nic nestalo. Postupně vás všechny usadí a nabídnou pití i jídlo. Je tu příjemně, oproti chladné noci je tu teplo. Dokonce vás po chvíli oheň v krbu donutí sundat svrchní vrstvy oblečení. Nakonec se k vám usadí i Terčiny rodiče a opatrně se podívají na strážce. “Obávám se, že vaše dcera byla unesena.“ Pronese strážce bez jediné známky citlivosti a soucitu. Muž jen jemně uchopí ruku své ženy a smutně skloní hlavu. “Chtěli bychom vás požádat o radu, něco čeho jste si všimli, něco divného..cokoliv…“ Muž se ženou se na sebe jen podívají a nakonec žena pomalu tiše, ale jasně spustí. “Terka..ona…není naše dcera. Když byla ještě malé dítě, přinesla ji má velmi dobrá přítelkyně. Její rodiče zemřeli a ona je posledním potomkem jejich rodu. Měli jsme ji vychovat a ochránit před těmi, co zabili její rodiče. O ničem sama neví, vše by mělo být v tom deníku, který dostala…“ Žena se odmlčí a prosebně se zadívá na svého muže, v tom jim však strážce skočí opět od řeči. “Ona není vaše dcera?“ Vykulí na oba oči a poté mrkne na Eorin i na Tansena. Jak se zdá má nápad… |
| |
| V chatrči Když dívka nese na stůl snídani, rychle vstanu od stolu a pomohu jí, aby toho nenesla mnoho. S tichou vděčností, rovnou snad pokoře svatého muže, pak přijímám to skromné jídlo, které je nám předloženo. “Budeme vám velmi vděčni, ctihodná vědmo. Masti a byliny rozhodně nepřijdou na zmar.“ Poděkuji staré ženě, když nám nabídne, že nám její vnučka dá byliny a masti. Víc není třeba dodávat. Z jejího pohledu, který na mě chvíli ulpěl je mi jasné, že správně předpokládá, že mezi námi bude léčitel.....a že jej, možná, dokonce vidí ve mě. Když se nám pak opravdu dostane slíbených darů, opatrně je od dívky převezmu a venku pečlivě uložím do jedné ze sedlových brašen na místo, kde předpokládám, že byliny nenavlhnou a neznehodnotí se a kde by ani masti nedošly újmy. “Velmi děkujeme. Za vše.“ Poděkuji pak. “Dáme pozor, aby se masti nedostaly do otevřených ran......a aby ony ani byliny nebyly znehodnoceny.“ Chvíli zaváhám, zda se jí nemám zeptat, jestli nechce jet s námi. Vypadá tu ale spokojená....a nás nečeká procházka sadem růží. Tak se jí nakonec jen na rozloučenou trochu ukloním, vyhoupnu se do sedla......a pobídnu koně, abychom opět vyrazili na cestu. Na cestě Cesta se odehrává v zamlklém zadumání. I já o lecčems přemýšlím a zhodnocuji to. Nikomu z nás není do hovoru. Dokonce i naši koně propadli melancholické náladě a snaží se našlapovat opatrně a co nejtišeji. Když nás cesta konečně vyvede z lesa, už padá soumrak. Přejedu zkoumavě pohledem po cestě, nyní se stáčející trochu na severozápad. Je to zajížďka.....ale jediná možná cesta, jak relativně bezpečně přejít hory na hranicích. Chvíli pozoruji okolí. Pak můj pohled na okamžik spočine i na horách na obzoru. Přesto, že cesta byla poklidná, jsme už celý den v sedle a mé tělo se hlásí o zaslouženou dávku odpočinku. Nikde, široko daleko, však není ani stopy po nějakém osídlení, neřku-li dokonce vísce. Přes značnou únavu mě neláká vyhlídka noclehu zde, na okraji lesa o kterém se vyprávějí mnohé báchorky. Ne, že bych byl pověrčivý, nebo na ty povídačky dal, ale už jsem v poslední době viděl mnoho věcí, které se stát neměly.......a na každém šprochu bývá pravdy trochu, jak říkávala otcova matka. “Pojedeme přes noc, nebo jste už unavení a utáboříme se?“ Obrátím se tedy na ostatní s otázkou. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
| |
| Omlouvám se za zdržení, ale přestěhovali jsme se a nešel nám tu internet a teprve včera to tu opravili..jeskyně samozřejmě pojede dál.... |
| |
| Tak přeji hodně sil v naplňování smyslu slova "samozřejmě". :-) |
| |
| soukromá zpráva od Tansen pro Sedím u těch lidí a sleduji oheň v krbu. Nevím proč, ale oheň se mi vdicky líbil. Poslouchám povídání, ale některak mě nepřekvapí to co už vím. A hmm tak ne.. Zatvářím se překvapeně a lehce se dotknu pláště co mám položen na kolenách. A jak je další část toho příběhu ? Měli jste jí chránit, před něčím, někým, ale určitě jste museli vědět, před kým ne ? Nebo, alespoň tušit. Zeptám se, když nedoufám v jednoznačnou odpověď a už vůbec ne v jasnou. Zase ten podivný deník co se ztratil. Zajímavé. Pokojně čekám co se dozvím a dál se dívám do plamenů. Kdo je strážce ? mág, no jednou se to dozvím. |
| |
| Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR