Země draků
hrálo se Denně
od: 11. dubna 2009 21:55 do: 15. července 2009 10:49
Dobrodružství vedl(a) Isolda
| |
 | Před dávnými časy žili draci. Byli rozděleni podle barev.Dominantní avšak krutou rasou byli černí draci které ostatní nenáviděli a ještě víc nesnášeli jejich dračího vůdce jménem MORROGH. Snažili se ovládnout tehdejší svět a pokoušejí se o to pořád. Ostatní draci se snaží přerušit vládu černých, ale nedaří se. Jsou moc silní. MORROGH je zlý a sadistický, pokud je nějaký drak neposlušný, prostě na něj vychrlí kyselinu leptající i dračí šupiny, nebo ho nechá zmrzačit. Prostě je ten nejhorší a nejkrutější vládce který kdy byl. Ostatní draci spolu žijí v míru. Mají se rádi a neválčí mezi sebou. Naopak pořádají dračí sněmy aby probrali jak zničit Morrogha nebo převést jeho draky na stranu dobra… Modří draci chrlí led Černí oheň a někteří kyselinu Zlatí uspávací dech a sou magičtí dokáží čarovat Červení chrlí oheň Zelení a hnědí ovládají zem Dračí země je rozdělena do pěti částí. Černí žijí na jihu Modří a jim podobní kteří mají moudrého ale umíněného vůdce Barrotha, žiji na severu Červení a ostatní podobní jim, žijí na západě pod velením Annotha. Zlatí draci a další draci s podobnou barvou žlutá atd. mají za královnu mocnou dračici Lesianu žijí na východě A někde uprostřed žijí hnědí a zelení a ostatní draci + někteří míšenci které jejich rasy odvrhli s vládkyní, hnědozelenou dračicí Mailoreou. Draci kromě dráčat se mohou měnit v lidi… |
| |
 | Severní království zrovna něco vyřizuji s mým vrchním radním (bílý drak) když v tom dva modří hlídači přitáhnou černé mládě v příšerném stavu.... hmmm zamylsím se.... špeh by to být mohl....černí draci jsou schopní nechat se i zmrzačit aby se mezi nás dostali.... přemýšlím nahlas |
| |
 | Severní království zrovna jsem ve své kousek od ledového paláce když vidím jak do něj nesou zraněné černé dráče.... ihned se rozletím dovnitř... hlavní bránou vletím do Barrothova sálu ve chvíly kdy nahlas přemýšlí o tom zda je mláďě špehem či ne.... Barrothu můj pane a vládče cožpak nevidíš že je to pouze ubohé dráče jenž bylo vyhnáno z jihu.... myslí si že toto malé bezbrané dráče by se mohlo enchat dobrovolně zmrzačit? a ještě ke všemu takto?! vychrlím an něj spoustu otázek a pohlédnu na to maličké a očima naznačím něco jako "neboj se" pak pohlédnu zase na Barrotha a čekám co odpoví... |
| |
 | Severní království Zrovna jsem se prokopal do severního království když v tom mi přes hlavu přejde modrý drak."Hej to nemáte úctu k žlutým drakům a mláďatům? Vždyť se na to černé mládě koukněte, je raněné a sotva chodí, takhle dlouho nepřežije."řeknu střážcům co necou černé mládě do hradu."Hej počkejte!"zařvu na střážce a rozběhnu se jejich směrem. Ihned po vztupu uvidím krále Barrotha a Silkaru jak u něčem mluví."nejspíš mluví o mláděti, měl bych jim něco říct."Pomyslím si a ihned začnu namítat."Úplně souhlasím se Silkarou můj pane. Vždyť by mohlo takové mládě něco udělat, vždyť sotvy chodí, aji křídlo má jen kost obalenou kůží a blány ji odtrhaly." Řeknu a ihned přistoupím k mláděti které sotva dýchá."Nejdřív potřebuje doktora, pak ji vyslíhejte do aleluja, jenom teď potřebuje doktora bay se dožila příští hodiny!"Řeknu a začnu hledat doktora. |
| |
 | Vysoko nad severním královstvím Chladivý až mrazivý ranní vzduch mi zpříjemňoval let. Už mnoho hodin jsem strávila ve vzduchu, a nezáleželo mi na nepohodlí z hladu či žízně. Polární země už mi nebyly domovem, proto jsem z nich odletěla. Na černých šupinách se mi leskly krystalky ledu a zakrývaly tak jemnou bílou obrubu každé z nich. Hluboko pode mnou a přeci na dohled, leželo Severní království, sídlo draků nejbližších mému rodu. Při vzpomínce na ztracené blízké mnou projela ostrá bolest, až jsem ve vzduchu zakolísala, Jednou se vrátím... vrátím se a najdu vaše vrahy... mi proběhlo hlavou.... Jsem totiž poslední... Poslední z rodu Hvězdných draků.... |
| |
 | Lesy kolem středu země Svítá. Plachtím nad svým královstvím. Nádhera! Vítr mi proudí pod křídly. Pode mnou je velké množství zelených a hnědých draků. Všichni pod mým velením. Pozorně sleduji jih země. Morrogh tam má svá vojska. Na východě žijí zlatí draci pod velením královny Lesiany. Na severu král Barroth a jeho modří draci. Je to velmi spravedlivý král. Je ale tvrdohlavý. A nakonec západ a rudí draci. Těm vládne Annoth. Horlivý válečník za právo. Až moc horlivý. Nesnáším boje. A jsem přesně uprostřed všech střetů. Jsem míšenka. Odstrčili mě, vykázali. Přitom jsem nic neudělala. Podívám se pod sebe a vidím, že es pomalu blížím k Annothovým hranicím. Neklidně si odfrknu a vracím se zpět. Zpět do mého království. Stáhnu křídla pevně k tělu a obrovskou rychlostí se řítím k zemi. Těsně nad vrcholky stromů křídla znovu roztáhnu a nechám je naplnit vzduchem. Znovu stoupám. Slunce už skoro vystoupilo nad obzor, ze všech dračích králů, jsem to asi jenom já, kdo si to užívá. Mohutným řevem vítám slunce. Mí draci se ke mě brzy přidávají. Do minuty už řve celé mé království. |
| |
 | Poblíž hranic černých draků. Několik set metrů nad zemí si létá rebel rudý draků je vidět že na tom fyzicky velmi dobře a jeho křídla už mají nalétáno velkou spoustu hodin. Ladně létá a vypadá to jako by sa nadnášel na mracích a jen tak dělá akrobatické kousky ve vzduchu! Kdyby se tak něco dělo? Kdyby tady aspoň nebyla taková nuda! Sakra hm tak tady se asi nic nestane heh a to si říkají černí odloučení a ti co vše kazí to jo! Vždyť ani nevylezete! zavřeštím na jejich území pak se hbitě otočím a letím si obhlédnout jiné hranice. Snad se tam bude něco dít nebo z té nudy umřu! Já jsem oheň a oheň když nepálí a nehoří tak vyhasne! říkám si pro sebe a namáhám svá křídla jak nejvíc jsem schopný, je to pro ně dobrý trénink aspoň budou silnější než je teď mám Ať se tady něco děje! řeknu si pro sebe a zhluboka zívnu když vletím do území modrých. |
| |
 | Království->Východ->Někde Jdu za svou paní aby mi dala rozkazy. Řekne mi ať letím ven a prohlédnout okolí. V poslední době je nějaká no divná a nešťastná. Vlastně to je už od doby co se ztratil její syn a Altraxan. Znala sem ho. Byl to krásný drak i člověk. Dokonce sem ho měla ráda…možná i milovala. Jenomže za těch x let co se nevrátil sem smutek překonala. Naše paní, ale ne. Je pořád nešťastná. Nemohu ji nikdy pochopit, neboť já nikdy neztratila syna. Nemohu vědět jaké to je, ale začínám si uvědomovat, že mi něco začíná chybět. Ale co to je? Na to sem nepřišla. Když občas du kolem dvou draků, samce a samice je mi do breku, obzvlášť když se spolu vesele baví nebo si říkají jak se milují. Píchne mne u srdce. Pocítím obrovskou samotu. Momentálně sem prošla kolem páru, mezi nimiž cupitalo dráče. Láska, přátelství Altraxan mi chybí….Nikdy sem se neodvážila mu říct co k němu cítím…Sem to, ale blbá. Musím ho najít…Ale co když je mrtvý? Poslední otázka, kterou sem si položila mě ranila ještě víc. Odrazím se od země a letím kamsi pryč. Sem někde v dračí zemi, ale ne na území zlatých. Nejspíš sem na území černých, nebo někde mezi těmito hranicemi. Letím ve vzduchu. Pak se zastavím a úzkostně zařvu. Na chvilku přistanu. Koukám se kolem.Pak zase vzletím. Zahlédnu zlatý záblesk a srdce se mi rozbuší jako o život. Je to on, prosím, ať je to on…. Řeknu si. Je to drak zlatý drak.(Altraxan) Rozletím se k němu. “Altraxane!“ Zařvu na něj tak aby mě slyšel. |
| |
 | Severní království Létám si v oblacích. Bezstarostně sleduji dění před sebou na východě. Domov zlatých draků. Od lesního království se šíří řev. Roste. Musí výt snad celé království královny Mailorey. Letím tam. Vítají slunce, to mě mohlo napadnout. "Blázni, uctívají slunce? K tomu by se snad Mailorea nesnížila. Ona není blázen. Alespoň myslím." Mluvím sám k sobě. Přes hluk větru a přes řev mě nikdo nemůže slyšet. Letím směrem k zelenému království. Řev už utichá. "Chci mluvit s vaší královnou." řeknu dvojici draků hlídajících hranice. |
| |
 | Východní království Sedím ve své jeskyni v člověčí podobě a jen tak se povaluji.Je ráno, takže jsem se před chvílí vzbudil a to znamená, že si budu brzo muset sehnat něco k jídlu. "A to tak lehce nepůjde..."Pomyslím si mrzutě.Před pár týdny totiž nejspíš zvířatům došlo, že v lese loví drak. "Ale že jim to trvalo..." Ven se mi nechce, ale nedá se nic dělat.Neochotně se zvednu a jdu ven před jeskyni. "Počasí teda nic moc."Povzdechnu si, když zvednu oči k zamračené obloze.Rychle se přeměním a vzlétnu.Udělám pár otoček, abych si protáhl křídla a letím nad lesem, jestli náhodou nezahlédnu nějakou tučnou kořist. |
| |
| Mé království Přišel posel od hranic: "Má paní, je tu modrý drak a žádá o slyšení." Jen přikývnu a letím k hranicím. Dva zelení stojí u jednoho modrého. Pomalu se schází další. U hranic jsou velké květiny s růžovými květy směřujícími dolů. Na povel můj, nebo kohokoli z mých draků se natáhnou a polepí draka bílou tekutinou, že se nebude moci pohnout. "Kdo jsi a co chceš?! Na můj povel tě můžou roztrhat moji draci. Mluv rychle, nemám moc času!" Vykřiknu hned po ladném přistání. Ve skutečnosti mám času kolik chci, ale stejně se s ním nechci zdržovat moc dlouho. "Čekám na tvou odpověď, draku! Mluv!" |
| |
 | Někde neznámo kde Když jsem opustil tělo mrtvého prince zlatých draků a nechal ostatní ať ho dopraví k královně tak jsem procestoval skoro všechny země. Dosáhl jsem hodvě velkých znalostí kouzelné moci zlatých draků. Procestoval jsem všechyn království jako drak i jako člověk. Nikdo nikdy nevěděl kde se objevím příště. Mohl jsem v lidské podobě zmizet na půl roku v pralese a objevit se někde na druhé straně známého světa kde jsem se proměnil do dračí podoby. Moje magická moc která se dlouhým cestováním zdokonalila téměř na mistrovskou úroveň mi dávala moc nepozorovaně cestovat po celém kontinentě a neměl jsem problémy se vyhýbat zlatým drakům kteří se mě vydali hledat. Z dlouhých bojů jsem si odnesl spousty spálenin zranění kyselin a podobně. Mnohokrát mi až šlo o život a jen štěstím jsem se z maléru dostal zase ven. Naprosto jsem přestal komunikovat s draky a přetrhal jsem všechny cesty kterými by mě mohli najít. Kromě pár kterých jsem zrovna v chvíli pomohl mě za celích zhruba padesát let nikdo neviděl. Nepočítám lidi a podobní kterým jsem pomáhal často i v dračí podobě. Osvojil jsem si schopnost přežívat v divočině naprosto nezávisle na schopnostech což ještě ztížilo možnost mě vystopovat. Zrovna jsem si jednou protahoval křídla nad lesíkem kde jsem byl zrovna ubytovaný. Rozhodl jsem se tam zůstat do zimy a schromáždit nějaké zásoby i když jsem je nepotřeboval rád jsem žil jako normální no skoro normální člověk. Když tu zaslechnu známí hlas jak mě volá. Vím že nemám šanci utéct když už mě viděla tak se jen snesu k chajdě kterou jsem si sestavil a čekám až přiletí. |
| |
| Zelené království "Přicházím v míru, paní Mailoreo. Můj pán o tom neví, ale chci tě požádat o pomoc. Můj pán by asi nesouhlasil, ale Morrogh je moc silný. Nikdo z vládců to nejspíš nepřizná, ale zoufale potřebujeme vaši pomoc. Nechci být nezdvořilý, královno, a vím že vás ostatní vyhnali kvůli barvě, ale já jsem taky míšenec. A to hodně vzácný. Jedna z mých ras už nejspíš neexistuje, jsem míšenec bílého a modrého draka, povedlo se mi to skrývat, ale vím že vám to můžu říct. A jménem mého vládce vás prosím o pomoc. Pán bude zuřit! |
| |
| Někde Doletím k drakovi a přistanu. Nemohu uvěřit svým očím. Je to on...on krásný Altraxan. Proměním se do své druhé podoby. Zlaté vlasy spadající mi až po ramena. Oblečena v zlatých šatech. Oči jsou zelené a mají dračí tvar. "Al..Altraxane....ty...ty žiješ..." dostanu ze sebe a v očích mám slzy štěstí. Divím se, že mi rdce nevyskočí z hrdla. "Myslela jsem, že si mrtvý, ale ty žiješ..." dodám sem z toho mimo. Ještě uvidí můj kříž na krku. Nikdy sem ho nesundala. |
| |
| Dolů na zem Ruch je stále větší, a je mi jasné, že si mně musí brzi povšimnout. Mírně stáhnu křídla a zamíří dolů. Získanou rychlost můžu v případě ohrožení využít v boji. Nikoho tu neznám a nikdo nezná mně, takže se to může zdát. Jak klesám, uvědomuji si také, že jsem o něco větší a mohutnější než většina zde žijících draků. Dalí bojová výhoda. Kolem vzdušných stráží proletím už dost velkou rychlostí, takže mně ani nezvládnou oslovit, natož zastait. jediné dost velké místo, kde zvládnu složit křídla, je vně hradu, hned za opevněním. Jen pár stop nad zemí plně rozevřu křídla, tlak vzduchu vyrovná mou rychlost a já bezpečně dopadnu na všechny čtyři spáry. Křídla nechávám napůl složená, kvůli bezpečnosti a možnosti vzlétnut. Divoké oči mi žhnou, jak pozoruji přibíhající vyděšené modré draky. Nevím, čeho se na mně tak bojí, ale tiše zasičím. Nenechám se nikterak ovládat. Pokud budou chtít násilí nebo mně zpoutat, odnesou si to. |
| |
| U lesa a u mojí chajdy Stojím tam v obyčejné kožené zbroji kterou mají na sobě většinou dobrodruzi. Tady nemá cenu se snažit schovat nebo utéct, pomyslím si a jen sleduji jak přistává a proměňuje se. Buď pozdravena Elinar. Mělo zůstat u toho že jsem mrtví, řeknu jí a vejdu do chajdy. Předpokládám že jde za mnou tak postavím na čaj. Posaď se tady u mě není to jako v paláci ale už jsem si zvykl, řeknu a kývnu k dřevěné židli. Dům vypadá na to že už tu nějakou dobu stojí a taky ještě nějakou dobu stát bude. Vypadá však mnohem víc jak dům člověka než jako dům draka je i jasný že jsem ho stavěl v lidské podobě a místo drápů používal sekeru. |
| |
| U něj doma "Ne Altraxane, tohle není pro draky. Naše paní tě potřebuje. POchop..ona je enšťastná, je nešťastná z toho, že jí zemřel syn i když víc smutní kuli tobě..." řeknu. I když sem mu neřekla celou pravdu asi to vycítí. "POslouchej. Teď bude potřeba každý drak. Brzo jistě bude dračí sněm. Budeme nejspíš útočit na Morrogha a jeho stoupence. Bude tě potřeba ty se musíš vrátit. Je to tvoje povinost. A konečně budeš moci pomstít dračího prince. Královna tě bude potřebovat a ostaní draci také." promluvím tiše a je vidět, že to myslím vážně. "Vrať se se mnou. Udělej to kuli královně a kuli světu a kuli....ne to poslední nech plavat." šeptnu. To poslední nedořeknu jen v mysli ano. Kuli mě... |
| |
| Chatrč Neodpovídám a čekám až se čaj začne vařit. Pak ho naliji do šálků a postavím a na stůl. Posadím se naproti ní a napiji se svého čaje. Takže už je přestává bavit je mít nad sebou vážně brzy, pomyslím si a v její řeči vycítím že v určitý části mi neříká pravdu. Zajímavé vyprávění ale tenhle boj se mě už netýká. Boje jsem se vzdal když byl zabit princ královny. Už nejsem drak občas se na něj měním ale to je vše. Žiji dlouho životem člověka a nijak mi to nevadí, řeknu a přistoupím k oknu. Pomsty jsem se vzdal už zhruba před padesáti lety, řeknu a zamyšleně se koukám z okna. Na radu přijdu když mi dáte vědět kde a kdy se koná ale do království se nevrátím, řeknu po chvíli a obrátím se na ní. |
| |
| Chatrč Praštím rozhněvaně do stolu. "Ty se musíš vrátit...je to tvoje povinost vůči východnímu království. Ty musíš! Kuli královně. Víš ona tě brala skoro jako vlastního syna! Pořád o tobě mluví. Přeje si aby si žil a aby ses vrátil domů. Tvůj domov je na východě ne tady! Ty patříš mezi draky! Možná žiješ jako člověk, ale tady(klepnu na místo kde má srdce.) tady si pořád drak. To že si drakem nezměníš! Vrať se, prosím. Udělej to kuli...kuli¨...kuli mě....já..no totiž nikdy sem ti to neřekla..ale miluji tě. Jestli se nevrátíš zlomíš mi tím srdce. Niukdy sem se neodvážila ti to říct. A po celou dobu co jsi byl pryč sem smutnila. Cítila sem samotu. Ale ty žiješ...ty si tady a žiješ. Hřeje mě to u srdce, ale pokud se nevrátíš...nezvládnu to bez tebe." šeptnu a v mých očích se lesknou slzy. Sedím na židly a koukám do stolu. Slzy se mi řinou z očí proudem. |
| |
| Chatrč Moje povinnosti k království jsou už dávno pohřbené, řeknu a pak poslouchám jak mluví dál. Má poměrně dost dlouhou řeč. Je trochu překvapující ale zase ne tolik. Myslel jsem si že se tak jak se chovala když jsem byl poblíž chová normálně ale nejspíš, jsem se spletl. Bohužel má pravdu v tom že ať udělám co chci drakem zůstanu toho mě nikdo nezbaví neboď je to moje pravá podoba, pomyslím si a zamyšleně ji sleduji. Pomalu ji přistoupím a rukou ji setřu slzy z obličeje. Nebreč víš kolik je na světě mladých draků? Není důvod aby někdo tak krásný jako ty brečel kvůli mě drakovy který se přestal cítit jako drak, řeknu potichu a pohladím ji po vlasech. Rozmyslím si to do zítra přespíš tu dnes? Zeptám se jí. |
| |
| mé sídlo severu stačím cotva dokončit pouhou myšlenku a do paláce vletí jako blesk fialová kráska Silkara a začne hájit to dráče..... rozzlobeně vyfouknu obláček ledového dechu.... achjo... pomyslím si a koukám po všech čertech jen né na ní.... do toho se přidí nějaké dráče s hafem keců o doktorovi.... Silkaro.....uvědom si že jen zvažuji rizika....a... chci pokračovat ale to mě přeruší ta dovlečená "špionka".... vyslechnu co říká a jsem nerozhodný ještě víc..... její otec je sám Morrogh....mube po něm....to že tvrdí že nechce bude jen a jen hra....ale nechci si rozbouřit Silkaru či jiné draky.... popřemýšlím nad tím a nakonec řeknu Nu dobrá....Silkaro postarej se o ní....až bude schopna výslechu laskavě mi to oznam.... říkám to jako bych se musel dobrovolně vzdát nějaké hračky jen abych mohl zůstat tam kde jsem..... kam sme se to dopracovali....nakonec nás budou ovlivňovat fialový míšenci.....kdyby nebyla tak krásná a neměla jednoho z rodičů modrého tak by t již nebyla a do mého rozhodnutí by nemluvila řeknu si maličko pohrdavě a nakonec se seberu ny všechny hodim ignoraci a když se proměním do lidské podoby jdu se trochu projít..... |
| |
| severní palác v rozhořčení čekám na Barrothovo rozhodnutí a netrpělivě mávám ocasem... málem s ním sejmu malého Dramase jenž vyleze krátce po mé řeči a začne drmolit svoje.... když o mě začne mluvit jako by mě znal sto let podívám se na něj s výrazem že nevím co si mám myslet... heleď...maličký...my se známe? asi mám menší výpadek paměti jestly ano... dodám vduchu.... ve chvíly kdy Barroth stále přemýšlí promluví i polomrtvé dráče jenž dovlekli..... chudák...jak jí může nevěřit?! zeptám se sama sebe krátce na to vyřktne Barroth své rozhodnutí nebojte pane...dám vám vědět ujistím ho před jeho odchodem ale je patrné že už mě nejspíš ignoroval.... vemte jí ke mě...a nějak opatrně vždyť vidíte její zranění řeknu těm dvěma co jí přivlekli..... sama pak jdu pomalu za nimi.... |
| |
| Gathorg letíš a letíš....pohledem bedlivě zkoumáš zem pod sebou a vyhledáváš nějakou kořist ale v místě ke jsi pobýhá jen pár drobných zvířátek jenž by byli ta a jedno až dvě sousta.... nakonec doletíš až skoro k hranicím východní země a spatříš tam menší stádo...nebo spíše skupinků srnek ze vzduchu napočítáš osm kusů z toho jeden jelen s velkým parožím....... Annoth jsi ve svém ohnivém království a přemýšlíš nad vším nad čím se přemýšlet dá..... hlavně nad úhlavním nepřítelem všech Morroghem.... tvé stráže jenž jsou poblíž hranic jihu ti řekli že Morrogh zase zbrojí a že už má sice hodně černých draků a dračic a i spoustu nemrtvých ale jak je vidno buď čeká na správnou příležitos k útoku nebo něco pozdrželo jeho plány.... své myšlenky bys rád s někým prodiskutoval ale tvůj syn Drei zase někde lítá.... můžeš ho jít hledat a nebo nabroušeně čekat až se vrátí sám..... MH: omlouvám se Annothovi za šílenej příspěvek ale nějak nemám nápad..... Pro všechny: když budete měkde na mrtvým bodě se svou fantasií nebo ste psali příspěvek směřovaný na mě a já si ho nevšimla tak se nebojte připomenout já vám pak napíšu ;) |
| |
| Venku na nádvoří Kolem mně už je poměrnmě dost modrých draků.. Asi je baví zírat na mně, šeptat si a ty v lidské podobě držet tasené zbraně. Ale mně už dochází trpělivost. Neletěla sem ty spousty kilometrů kvůli tomu, abych pak jen stála a čekala, až se někdo uráčí mi věci objasnit. Z hlavního sálu vyrazil nějaký muž a hned mu všichni uskakovali z cesty. Zas další naparáděnej pohlavár ohodnotím nákladnost jeho oblečení a odfrknu si. Trpělivost už vzala naprosto za své, roztáhnu tedy křídla a oslovím ty modrásky. To už jižní draci ztratili všechnu úctu a pohostinnost? Nebo si snad nikdo z vás nevybaví, odkud jsem? porozhlédnu se po vyděšených nebo naštvaných tvářích. Když nikdo z vás, já slušnost znám. Mé jméno je Shay, jsem z rodu Hvězdných draků... Původně jsem vás přiletěla požádat o chvíli pohostinnosti... Ale jak tak koukám, asi o ní přestanu stát... domyslím si zbytek proslovu a trochu posmutním. Otec mi vždy vyprávěl, že modří jsou naši příbuzní... že nás váže pouto ledu a že nikdy neodmítají pomoct nám, seveřanům. |
| |
| Před hradem "No, ne tak úplně, ale je tu drb žes oblítla celý království černejch za jednu hodinu, a vrátila ses bez škrábnutí".Řeknu jako odpověď na otázku jestli se známe. |
| |
| nádvoří severu sotva vylezu ven na ledem pokryté nádvoří ve své lidské podobě mladého blonďáka s jizvou přes pravé oko v lehké stříbrné zbroji s modrozlatými symboly a tmavě modrým pláštěm se s dalšími ozdobnými klikyháky ozve se hlas z výšin..... to bude dneska dlooouhej den řeknu si pobaveně a vyslechnu dračici nezhora.... chvilku přemýšlím zda se mám proměnit a vyletět za ní nebo odpověď jen tak zavolat.... nevím však jako moc bych byl slyšet a proto zvolím let..... hvězdný drak...taková ctěná návšťěva.....pohostíme ji prohodím k drakům kolem a ti se pak pomalu začnou rozcházet.... já se proměním zase v draka (jizva přes pravé oko zůstává) a vyletím do oblak za Shay..... máš pravdu....jižní na pohostinost zapoměli již dávno.....mé jméno je Barroth a jsem vládcem severu.... řeknu když jsem dostatečně blízko.... .....jsi zde vítána dodám ještě a pomalu začnu plachtit dolů a doufám že mě následuje.... dole přistanu a proměním se zpět na člověka...... pak čekám na Shay |
| |
| Nádvoří Ve vzduchu se prudce otočím, když na mne král promluví. Nepochopil, že pro mne je jižanem i on, ale to nevadilo. Ale jelikož sem velmi unavená, krátce přikývnu a klesám za ním. Opět musím přistát před branou a v duchu si trošku vrčím že mám tak dlouhá křídla. Po přistání se trochu zachvěji a přeměním se v mladou dívku. Dlouhý černý plášť se stříbrnými znaky, u pasu dýku, na zádech bandalír... několik vrhacích nožů. Když se rozejdu, je vidět, že kulhám na pravou nohu. |
| |
| Nádvoří co vás k nám přivádí? zeptám se když ke mě dojde v podobě krásné mladé dívky která sice kulhá ale to mi nijak nevadí...vždyť já sám dívky své jizvě nejsem žádný krasavec..... je zvlátní..... řeknu si při pohledu na ní a ještě se chci omluvit...asi jste tam nahoře čekala moc dlouho ale řešil jsem menší problémek takže jsem si vás tak trochu nemohl všimnout.... řeknu na menší obhajobu..... |
| |
| nádvoří Pomalu dojdu až k němu a obezřetně si ho prohlédnu. Je sice modrý ale... po našich válkách prostě nedůvěřuju nikomu. Pak ale pokývnu hlavou a ještě odeženu dlouhé černé vlasy z tváře. Každý pán má své povinnosti. To znám. Proto se neomlouvej, Výsosti. hlavou naznačím úklonu. A co mě sem přivádí... možná válka, možná konec mého rodu. Řešit to tady nemohu a s tvým odpuštěním, ani nechci... Pochopila jsem, že zde máte své starosti.. ty mé by zde vyvolaly jen další zmatek. tiše prohodím. Popravdě... zatím nesmím těmto drakům říct pravdu. Nepomohlo by to nikomu. Chtěla bych tě jen požádat o pár dní, kdy bych si zde mohla odpočinout a konečně se věnovat zanedbaným šrámům. trochu nejistě se usměji, ale pak zas nasadím svou studenou masku. City jsem se odnaučila dávat najevo. |
| |
| nádvoří také jako bych měl tvář pod maskou...bez jediného úsměvu nebo jiného pohybu ve tváři jí pozoruji.... teoreticky by i ona mohla být špěh...je víceméně černá.....ale ke hvězdným drakům jsme vázáni a ona nebude na straně těch černých zrůd.... prběhne mi v hlavě myšlenka.... Shay....pro tebe jsem Barroth.....a chápu tvé starosti.....proto když mi to nechceš říct nebudu tě nutit.....ani já nejsem k okolí natolik důvěřivý.....na tvém místě bych se choval asi podobně.... řeknu a zpomalím chůzi budeš tu moct zůstat jak dlouho budeš chtít krátce se na ní zadívám ale nakonec strhnu pohled zase před sebe vybereš si místo na odpočinek sama nebo chceš abych tě doprovázel? zetptám se s lehce pozdvihnutým koutkem v náznaku úsměvu..... |
| |
| nádvoří Poprvé za celou dobu se trochu pousměji. Nemyslím, že by bylo nejlepší, abych se hned na začátku ztratila. podotknu. A navíc, při mé rychlosti bch cestu zpět hledala týdny. Pokud by ti to tedy nevadilo, a neovádím li tě od tvých povinností, ráda využiji tvé nabýdky. pak se mu zadívám do očí, jako bych zaslechla jeho myšlenky. Nehodlám tvé pohostinosti nijak zneužít Barrothe. dořeknu tiše, tak aby to slyšel jen on. |
| |
 | Palác Zlatého Východu - Východní Království (Lože Královny) Mám hrozné sny... A nedokážu se jich zbavit. Jsou pořád stejné! Letím nad rozlehlým lesem... Kde to jsem?, ptám se sama sebe. Tohle není moje území. Znám každý kout svého království. Chci zpět domů... Proč tu nikdo není? Přistanu na rozlehlé mýtině... Synu? Můj synu, kde jsi? Mám hrozný pocit. Podlamují se mi nohy. Co se to děje. Co je to tam? Pomalu otáčím hlavu se strašnou předtuchou. Vzdala bych se svého trůnu, jen aby to nebyla pravda. Synu! Hlas se mi zadrhává z hrdle. Celé mé zlaté tělo se otřese. Ne. To nemůže být pravda. On tam neleží... Není mrtví! Ne! Zaslechnu za sebou šustění a kroky belhající postavy, soudím lidem podobné... STŮJ! Zařvu z plných plic! Stůůůůj! Ve spánku se prudce otočím, až bouchnu ocasem do velké nádoby ze zlata. Ta dopadne a zařinčí. Zvuk se nese celým palácem. Vymaním se z objetí toho zbytku spánku, co ještě nazahnal padající kov a otevřu oči. Lesknou se slzami. Vím že za chvíli přispěchají sloužící... Je mi jasn, že dalším otázkám neuniknu... |
| |
| nádvoří všimnu si jejího úsměvu.....sice malý ale přesto krásný..... jistě....já vás rád doprovodím...problém co jsem měl je prozatím vyřešen a tak se mohu plně věnovat vám..... řeknu zdvořile..... pak se mi zahledí do očí chvilku pohled opětuji ale pak ucuknu...jako vždy.... na její poznámku pouze kývnu... když sme řekl že jsem nedůvěřivý nemohu říci že jí věřim ale zároveň říct narovinu že jí nevěřim je taky blbost protože jí vlastně věřim ale nejsem si tím úplně jist.... urovnám si to v hlavě a jdem někam.....někam....sám něvím přesně kam.... |
| |
| Nádvoří a hrad Jak jdeme, trochu přemýšlím... Vypadá to, že kvůli mmně neznámému důvodu uvádím Barrotha do nepříjemné situace, a to dělám nerada. Chvíli si s ním snažím držet, krok, ale noha bolí, takže zpomaluji. Alespoň mám čas si prohlédnout palác i s jeho obyvateli. Mnozí na mně zaraženě hledí... Nehcápu... U nás jsem bývala naprosto obyčejná, nezajímavá... to asi budou dělat ty jizvy a šrámy... Raději skloním hlavu, abych unikla jejich pohledům. |
| |
| Nádvoří -> sídlo Jdem dál ale až po chvilce si uvědomím že jsem zase moc rychlý.... zastavím a počkám na Shay omlouvám se nějak si neuvěmuji vážnost tvých zranění a moc pospíchám sám nevím proč.... řeknu omluvně na to si všimnu že sklopila hlavu...evidentně kvůli okounějícím okolostojícím.... nevšímej si jich...je to dlouho co k nám zavítal někdo úplně odjinud..... omluvím se za ostatní..... takže...chceš nejdřív najít nějaké doupě pro tebe nebo si chceš prohlédnout mé ledové království? zeptám se ale tuším že bude unavená a zvolí raději odpočinek.... |
| |
| Sídlo Podívám se na něj, Raději bych hned našla místo, dke si budu moct sednout a odpočinout si, pokud ti to nevadí... trochu se pousměju a pokývnu... Pomalu ho následuju... jeho hrad se sice našemu podobá jen vzdáleně, ale stejně vzpomínky trochu zabolí.... Znovu se podívám na Barrotha a zkouším ho odhadnout... Severní král je trochu záhadou.. Svou zem určitě drží pevně v ruce... ale mám z něj zvláštní pocit... taky má své rány. |
| |
| sídlo mě to nevadí...chápu tě....máš za sebou jistě dlouho cestu prohodím po cestě.... projdeme velkým sálem a vedu jí po schodech nahoru... doufám že to pro tebe není moc namáhavé....technicky vzato jsme mohli letět ale nevím jestly by to šlo lépe či hůř zamyslím se jelikož jsem zpozoroval že je jako drak o kus větší než já.... nakonec jí zavedu do volného a prostorného pokojojeskyně u níž byc jen dodal že je prostorově dost velká pro draka a zároveň zařínená pro člověka..... ze stropu dokonce vysí rampuchy ale žádná extra zima tu není.....(tedy ohnivému drakovi by asi trochu byla...xD) tak...doufám že ti to zde bude vyhovovat a kdybys něco potřebovala stačí říct komukoli kdo zde projde a on mě vyhledá oznámím jí a pak čekám jestly ještě neřekne nějaké přání...... |
| |
| Východní království-u hranic V lese se, k mémuvelkému zklamání, nic nenachází a tak letím dál až skoro ke hranicím když tu spatřím houf srnek a jednoho jelena. "Jídlo!!!"Pomyslím si nadšeně a velkou rychlostí se na stádo snáším. Srnky ani nestačí zareagovat a já si už dvě z nich odnáším v zubech.Dosednu na zem a letím si pro další.Stádo se sice rozprchlo, ale snadno je hned dohoním a chňapnu jelena.Odnesu ho na stejné místo jako ty dvě předtím a letím pro poslední kus.Přinesu si největší srnu, co ve stádu zbyla a zakousnu se do nich. "Zatím to bude muset stačit, ale na zahnání největšího hladu je to akorát." Když se pak najím, proměním se do své lidské podoby a jdu do své jeskyně zpátky pěšky. "Malá procházka po snídani neuškodí." |
| |
| sídlo Já mu jen tiše poděkuji a s žuchnutím dopadnu na postel. I když jsem pořád ověšená zbraněmi, ta úleva se mi zračí ve tváři. Usměji se na něj a počkám, až odejde. Postupně sundávám bandalír, obasek a idalší věci a odložím je na malý stolek, kde je budu mít v případě potřeby hned po ruce. K mému velkému potěšení protéká vedlejší místností čistá voda. Je sice naprosto ledová, ale na to jsem zvyklá. Po dlouhé době si dopřeji koupel. Chladná voda utiší bolest a i v noze přestane pulzovat. Budu se muset stavit u nějakého léčitele.. pomyslím si. Po hodné chvíli vylezu z vody a teplý vzduch na mokré kůži je velmi příjemný. Mám ráda své lidské tělo.. občas i víc než dračí. Z jediného svého zavazadla vyndám čistou košili a volné kalhoty. Pak se s povzdechem uvelebím v křesle a vrhnu se na jídlo, které mezitím někdo donesl do mého pokoje. |
| |
| moje doupátko nechám si přinést dráče k sobě a hned začnu zkoumat její zranění.... poté se proměním a od těch dvou si nechám přinést ještě několik věcí a provedu základní ošetření..... to bude trvat než se zcela zotaví...hlavně to křídlo.... pomyslím si starostlivě.... ale dráče přísahám ti že jestly se ukáže že si vážně špeh tak ještě předtim než Barroth odsoudí mě tak tě vlastnotlapně zabiju nad touto myšlenkou se však musím lehce pousmát.... nakonec si sednu vedle zplacatělého kamene na kterém dráče leží a čkám jestly se vzbudí..... |
| |
| ledový palác - Silkařino doupě na její úsměv se pokloním a dám se na odchod.... rázkým krokem jdu ke schodišti....po cestě potkám jednoho ze stráží v paláci a bez jakéhokoli výrazu ve tváři jen ledově oznámím šoupni k jejímu pokoji někoho.....nešmírovat a chovat se nanápadně....kdyby něco potřebovala přání vyplnit....bv případě že by scháněla mě najdete mě buď u mě...nebo...no...však víš... stráž se jen pokloní a jde směr pokoj já se ještě na něj otočím a dodám jo a....netvařte se na ní jako by byla vězeň.....je tu přece hostem.....tudáž vy nejste ostraha nýbrž bodyguardi řeknu s úšklebkem a sejdu schody..... doufám že dnes již nebudou žádné další návšťěvy..... řeknu si nasadím o něco píjemnější výraz a namířím si to k Silkaře..... doujdu tam a hned od vchodu si všimnu že si to dráče vzala k sobě.... ne moc příjemně se při pohledu na ní zašklebím a pak se rozhlédnu po překrásné dračici kterou však nevidím... až po chvilce si mé bystré oko všimne dívky sedící na kameni u stěny pozorujíc dráče v bezvědomí... taky sis jí nemusela tahat domů....je spousta míst kde si ji mohla nechat... promluvím k ní a vejdu aniž bych se ptal zda smím dál..... nejdeš se proletět? zeptám se mile jak to jen jde..... vzhledem však k mé aktuální náladě to moc mile nezní...ovšem Silkara mé druhy nálad zná..... |
| |
 | Moje pracovna Dnešní pozorování nám přineslo spoustu nových poznatků, které jsme dosud nevědli mylí Elastone. Při dnešní bitvě té modré dračice co jsme tak sčasně z rána ulovi.... našli an anšich hranicíh nám dal více než dost začínám totiý už pomalu chápat odkud berou oni svoji sílu rádoby ledu. Taky jsem u nich zjistil, že mají většinu mozku stále aktivní což poukazuje na to proč na ni na začátku málem nefungoval můj dech a taky proč se vzpírala prvotnímu příkazu rozdrásat svému druhovi krk za to ten stříbrný co s ní letěl to byla jiná sice z něho moc nezbylo, ale i ten zbytek dokazuje, že možná budou stejně tak dobří jako my.. Dopovím a zadívám se na svého učedníka. Víš, Elastore my černí draci jsme něco víc. Jsme nejvíce nadaní na čern...na magii a v boji jsme schopni se vyrovnat těm tupým rudým drakům co slovo magie nedokážou vyslovit natož pochopit. Přejdu od učedníka se stolu a vytáhnu si pergamen s podivnou formulí. A teď můj milý Elastore mé vrcholé dílo formule umožňující vyvolání nemrtvého, ale né jaké znáš ty žádní nemotorní dračí zombíí, kteří se ani létat nenaučily, či snad kostliví draci jenž mají jediný problém a to křehké kosti, ale doopravdické pžízračné draky má to však jeden problém... nezjistil jsem stále, jak je ovládat a udržet je na našem světě delší dobu než je jedna hodina a s jejich myslí, která zůstává. Prota nnáhle skonali naši dva milý kolegové, kteří měli za úkol oživit toho stříbrného zvěda. Usmažil je bleskama. Pousměju se a usrknu vína, které mi leží na stole. Já měl naštěstí to štěstí, že ta modrá kráska žádná kouzla neuměla. A teď pokud dovolíš bych tyto nové zprávy sdělil našemu mocnému vůdci. Němý společník pouze kývne hlavou. Z tohodle draka jednou něco bude. Já otevřu dveře mojí pracovny a zamířím si to do pracovny mého pána, pána temnot Morrogha. |
| |
| moje doupě v severním království sedím na kameni kousek od malé a dál jí pozoruji když v tom od vchodu uslyším známý hlas.... zprvu sebou drobně cuknu pak se ale oklepu a ihned odpovím Já se o ní postarám sama tudíž bylo moje nejlepší rozhodnutí vzít jí k sobě.....kde jinde bych o ní mohla pečovat celý den hm? jsem lehce vevedená z míry a na druhou jeho otázku jen nechápavě koukám pokud vím řekla sem že se budu starat o malou takže...ne...promiň...stav se jindy odpovím a zvdnu se abych zkontrolovala její stav a on viděl že se jen neflákám...:D |
| |
| Elisera pomalu začínáš přicházek k sobě... slyšíš hlasy...coříkají však rozeznáš až po chvilce... někdo se o tobě dohaduje..... pak ucítíš lidské ruce na svém těle a zjišťuješ že už tolik nekrvacíš a tvá zranění jsou skvěle zajišťěna..... pomalu otevřeš oči (po Barrothově odletu) a uvidíš něco jako elfku s dlouhými světlými vlasy a v krásných fialových šatech jak ještě kontroluje tvá zranění.... |
| |
 | Morroghovo království Jsem stráž před Morroghovým doupětem. Přichází Elanor, vědec mého pána. Proměním se v člověka. Jsem vysoký, hubený, ale silný. Mám tmavou kůži a zlatou tuniku s pláštěm. "Tak co, vědátore? Co přinášíš za zprávy? Nejsem si jist, že tě pán přijme. Je zaneprázdněn." Řeknu a zastavím ho. Se zvednutým pravým obočím čekám na odpověď. |
| |
| Mé království "Dobrá! Kelte, vezmi si dva draky dle svého výběru. Poletíte se mnou!" Řeknu a pohlédnu na cizího draka. "Veď nás!" Obrovskou silou máchnu křídly a vystřelím k obloze. Máme příznivý vítr. Kelt vybral dobře, dračici Welu, mou oblíbenkyni a Nela, jejího bratra. Ten modrý míšenec je velice zvláštní. Pro jistotu kývnu na Kelta, aby na draka dával pozor. Blížíme se k modrým strážcům. |
| |
| U Morroghovi pracovny Jak dojdu k pracovně svého pána promění na mě osoba o jejíž působení v královských službách mám jasno bude mít velice krátké trvání. Vědátore ?? Neumíš se chovat slušně a civilizovaně plaze ?? Jestli nevíš, kdo jsem rád ti to zopakuju s pořánou dávkou blesků. A teď jdi a uveď mě, nebo na příští pitvě si tě podrobně rozeberu. Pak mu dále už nevěnuju ani pohled. Jak si tidle podřadní plazi dovolují mě oslovovat pochopím to u mého pána jeho bratra, či snad mých spolupracovníků, ale tendle co mi nesahá ani po kotníky ?? Zkřívím obličej úšklebkem. Aspoň více draků, kteří podpoří nevědomky můj výzkum. |
| |
| Království modrých Letám si vysoko ve vzduchu a bavím se tím že pozoruji jak hlídkyzelených střeží mé hranice ale nikdo si mě zatím nevšimnul je to k posměchu zeleného rodu že si nehlídají pořádně nebe ale pak si všimnu zvětšené aktivity Hm co se ti tu děje nějak rušno! pomyslím si a pak si všimnu že kolem mě proletí Mailorea královna zelených Tak to už bude něco když i už je ona tady! uvydomým si a letím k zemi kde přistanu vedle stráže Zdravím bratře jak se vede? Říkál jsem si že se skočím podívat do vaší země u nás se nic neděje! Tak se ale radši nahlásím aby jsi z toho neměl problém že jsi si nevšiml rudého! odpovím a je vydět že jsem ho zaskočil Ehm....počkej Rudý! Ale...ty vykoktá Já znám cestu díky! odpovím s posměchem a vzlétnu směr palác. Po chvíly tam jsem proměním se v člověka v rudé kápi a se zakritým obličejem vejdu do paláce a dívám se co se tu děje za pozdvižení. |
| |
 | Pláž u království modrých draků Na pláži, na mokrém písku, mokrém od rozbouřeného moře, plném ohromných, tmavě modrých a bílých od zpěněné soli, slaných vln, zvedajících se vysoko do vzduchu a tyčících se vysoko jako věže hradu, na tom písku se prochází mladá dívka. Je krásná, avšak má nepřítomný pohled - tiše si zpívá ponurou melodii, nechává v písku za sebou drobné otisky jejích nohou, pravidelné stopy. Divoký vítr, vanoucí od moře, jí fouká do obličeje, a černé vlasy s vybělenými pruhy jí poletují kolem celého těla - má je dlouhé až po kotníky, konečky vlasů na sebe nabírají zrníčka písku z moře. Vítr její vlasy cuchá, odfukuje do různých pramenů a zakrývá dívce výhled; pohled velkých, azurově modrých očí se světelnými odlesky, pohled, směřující přímo k zámku, který je však zatím velmi daleko. Má na sobě dlouhé, černé šaty, povlávající ve větru, po kolena roztrhané na cáry, a přestože jsou skrz naskrz mokré a vítr je studený, dívka sama je naprosto suchá a necítí zimu. Černé mraky, které se nad ní stahují; pouze a jedině nad ní, však také moře je rozbouřené jen poblíž jí samotné. Všechny tyto známky svědčí o tom, že je s touto dívkou něco v nepořádku, jako by kolem sebe měla magickou auru. "Ese ´ria da ladouri, dala si´meria ve´re da miro... uirta wol cirio mer da si´sou, ve´re ´ria da ladouri... ari ´eio ma re´ele!" Z jejích úst vychází prapodivná řeč, jako by nebyla z tohoto světa, a přece je z ní cítit jakýsi jiný jazyk. Vzduch kolem dívky zhoustl, v černých mracích nad ní se objevily blesky, ozářily oblohu a marky nad mořem potemněly. "Ese ´ria da ladouri, dala si´meria ve´re da miro... uirta wol cirio mer da si´sou, ve´re ´ria da ladouri... ari ´eio ma re´ele!" Dívka opakuje tyto slova neustále dokola, přitom si prazvláštně splétá prsty a vlasy kolem ní poletují jako při nějakém tanci. Šaty, které má dívka na sobě, se při každém slově trhají víc a víc, přesto, že dívka není nijak vysoká, dá se ji zahlédnout až z hradu - její azurové oči svítí jako dvě lucerny, černé mraky a rozbouřené moře kolem dívky jsou nepřehlédnutelné. Těsně před dívkou zajiskří zlatavý, svítící blesk, a ozve se dunivé hromování jeho společníka, tak hlasité, že je slyšet daleko od dívky. "Ese ´ria da ladouri, dala si´meria ve´re da miro... uirta wol cirio mer da si´sou, ve´re ´ria da ladouri... ari ´eio ma re´ele!" Dosud dívka melodii jen šeptala v prazvláštním rytmu, nyní ji křičí do rozbouřeného moře a její tělo jako by jí nepatřilo. Svítící oči nabírají zašikmeného vzhledu, uhlově černé vlasy s bílými prameny jakoby mizely v oblacích páry, která vystupuje dívce z nozder - ano, z nozder, protože její obličej skutečně není lidský, celé tělo mohutní, po těle se objevují šupiny. Dívka křičí bolestí, jak se jí svaly, kůže i kosti napínají, přesto však nepřestává se svou melodií: "Ese ´ria da ladouri, dala si´meria ve´re da miro... uirta wol cirio mer da si´sou, ve´re ´ria da ladouri... ari ´eio ma re´ele!" Při poslední slabice melodie dívka vykřikne velkou bolestí a poslední článek proměny je dokončen. Azurově modrý drak s lesklými šupinami, dlouhým ocasem a blanitými ostny na hřbetě zařičí, máchne ohromnými křídly a vzlétává do vzduchu. Prolétávají kolem ní ostatní draci, její bouře koelm ní však neutichá, ani když vzlétává vysoko do vzduchu, napíná dlouhý, štíhlý krk a velké, safírové oči upíná k paláci. Naposledy zařičí a vrhá se ke hradu. Vzduch kolem ní je nabytý energií a elektřinou, je těžký a dusný jako před bouří. Je to bohyně moře, Kalypsó. Právě dorazila do paláce. |
| |
| u Silkary -> cesta k chrámu -> chrám na její odmítnutí pokrčím rameny nu dobrá....tak....tak mi pak dej vědět až bude nějak v pořádku řeknu trochu zklamaně a pak se proměním a letím k chrámu Auril bohyně chladu a zimy.... před chrámem se proměním a než vstoupím sundám si ze zad z pod plášťě obouruční meč pak vstoupím... přejdu co nejblíž k oltáři mé dračí bohyně a v polokleku rozjímám..... tohle je jediné místo kde chci být rušen jen v nejnunější situaci.... |
| |
 | Poznávání Už je to tady. Nevím proč teď, nevím proč dřív. Ale to není hlavní. Hlavní je, že už se dokážu proměnit. Ještě stále nejsem dospělá, ale blíží se to. Přesto už teď je ze mě při proměně člověk. A jak už to tak bývá, po první přeměně se jde na zkušenou. Těšila jsem se. Těšila jsem se až probádám všechna možná území. Můžu letět kamkoli, však musím si dát pozor na jižní hranice. Kdo ví, jakbych se ubránila. Už po tři generace se mé rodině vyhýbá magie a ani ke mě se zatím nedostala. Neubránila bych se. Na to myslím, když posedávám na vršku vysoké skály a dívám se na širou krajinu. Pomalu se zvednu a postavím se. Mám dlouhé černé vlasy, vrhající tisíce odlesků. Bílou, skoro porcelánovou pleť a zlaté oči. Ovšem v draší přeměně nejsem jako ostatní z mého rodu. Což je divné. Jsem celá bílá, zprvu si rodiče myslely, že je to jen do první přeměny. Ovšem není. Má kůže je bílá, vrhající zlatavé a metalické odlesky. A oči, Ty jsou ještě zajímavější. Jsou duhové. Pomaloučku popojdu až k okraji skály a skočím. Skočím ještě v podobě lidské a dole, těsně u mořské hladiny vyrovnávám let již jako drak. Letím vstříc dobrodružství. |
| |
| Chatrč Kouknu na Altraxana. "No já nevím....naše paní mě poslala na průzkum. Měla jsems e vrátit večer, ale tak dyštak jí řeknu pravdu, protože na ní nemá smysl něco hrát." šeptnu. Políbím ho, ale sedím. "Dobře přespím tu....Vůbec nevíš jak jsi mi chyběl. Ani já sem to nechápala, do dneška. Dneska sem si uvědomila, že mi chybíš..hrozně si mi chyběl." usměji se. "Doufám, že se k nám vrátíš, protože já mé paní zůstanu věrná až dokonce svých dlouhých let." dodám. Pak se kouknu na svůj kříž na krku. "Už jen kuli rodičům. On mi je zabil." šeptnu. |
| |
| u mě v jeskyni krátce po Barrothově odletu zpozoruji že se dráče probírá... hned začne pokládat zmatené otázky na které se jen usměji... neboj maličká.....já jsem Silkara a si v mém doupěti které je poblíž středu severní říše odpovím mile neboj se dítě...Morrogha tu nenajdeš...a já se postarám o to aby mu tě nikdo nevydal..... ubezpečím ji v klidu lež a pověz kdo jsi ty a hlavně kde si se tu vzala..... řeknu a zase se posadím na kámen vedle ní.... |
| |
| Chatrč Ta počká. Trpělivost má když nic jiného, řeknu jí a polibek ji oplatím. Sednu si naproti ní přes stůl a chvíli piji čaj. Vím že bys ji jen tak nezradila. Avšak nepočítej že se tam vrátím natrvalo i kdybych se rozhodl s tebou ráno vrátit tak tam nezůstanu. U draků se necítím vítán dřív nebo později se zase stáhnu někam mimo i když už asi nikdy nezmizím jako teď, řeknu zamyšleně. Vstanu a začnu připravovat jídlo. Jelikož moc nelítám tak nepotřebuji tolik jídla jako normální drak. Já se proletím tak maximálně jednou dvakrát za den a to jen proto abych si protáhl křídla takže mi normální porce pro člověka stačí. Uvařím velký kotlík masové polívky. Pokud by ti to nestačilo asi by sis musela ulovit mám tu sice nějaké zásoby ale abych nakrmil hladového draka to není, řeknu jí a postavím před ní misku s jídlem. Já si taky naberu polivku a pustím se do jídla. Mě bohatě stačí jedna miska polívky a pak jen sleduji jak jí ona. |
| |
| Sídlo Po vydatném jídle se na chvíli natáhnu na postel. Z jedné rezervní košile natrhám pruhy látky a obvážu si škubající ránuna noce. Ostatní jsou jen oděrky. Blíží se bouře. Slyším ji přicházet i přez tlusté ledové stěny. Vztanu, vezmu na sebe zpět své šaty i zbraně a vyjdu z mých pokojů. Na chodbách skoro nikdo není, a ti, co tu jsou pobýhají. Zkuším si vybavit cestu, kterou mmě sem Barroth vedl. Konečně se vypotácím na práh jeskyní. Venku ječí vítr a jemu se snaží odolávat modří draci. Přitisknu se k jednomu z ledových sloupů a čekám. Někdo přichází |
| |
 | Les S nechutí sleduju od okraje louky, jak drak postupně odnese a sežere všchny silné kusy. Zabít další z nich a stádo už nepřežije, ikdyž už nemají samce takže nepřežijou stejně jestli nenarazí na jiné stádo. Odtrhnu pohled od hodujícího draka a lehkým mávnutím ocasu odeženu zbytek stáda, kerý se za mnou roztřeseně ukrýval v domnění, že jsem hromada větví a listí. Jídlo musí počkat, mám před sebou ještě dlouhou cestu. Dřív než se stihne odtrhnout od žrádla zmizím v lese, jen tráva se ještě chvíli zvedá v místě kde jsem ležel. Lov bude muset počkat cestou. Tak kdepak to bylo. Nasaji vůni zraněné dračice a svižně se vydám po její stopě. Celou cestu se budu muset držet pod krytem stromů. |
| |
 | Království černých Ráno se probudím, je pěkně hnusné, svítí to odporné slunce a až sem sylším jak se brácha vzteká. Ježiš ten má zase náladu... pomyslím si a vylezu ven ze svého doupěte. Dojdu k místu kde je bratr. "Příště nadávej potišeji." řeknu a protáhnu se. Zaslechl sem jak nadává někomu do troubů atd...Že sou neschopný. "Pořád tu mrňavou krysu nenašly? Já ti to řikal, měl jsi ji hned zabít, ale snad neví nic o našich plánech, ale zase při troše štěstí ji zabijí ostatní. Koneckonců má černou barvu. A pokud vím svoji matku nezná." prohodím. "No nic letím na lov." dodám a vznesu se. Pak letím na naše obvyklé loviště. |
| |
 | Jižní palác temnoty jsem v "trůním sále" a zrovna nad něčím přemýšlím když vejdou dva z hledačů mé milované dcerušky která je nezvěstná.... samozřejmě mi sdělí že jí ještě nenašli....to se dalo čekat.... pěkně si zanadávám až to vzbudí nejen bratra ale i další v okolí.... bez ní se nevracejte jinak z vás nechám vypreparovat a budete sloužit jako exempláře v dračích školách zavrčím bez ohledu na to že školy asi nevedeme.... Slyšel si mě někdy nadávat potišeji?! zavrčím na bratra ale na tom co dál říká něco bude.... Jo...zabijou jí sami....protože je tak blbá že roztroubí že je moje dcera...... zasměji se ale i tak bych si jí rád pomaličku zabil sám..... v tom ještě uslyším od brány nějaký rozruch... jako člověk vyjdu a vidím jak se Oseth dohaduje s Elenorem.... Osethu...to je dobrý...Elanore pojď dál.... přejdeme zase zpět do místnosti tak doufám že aspoň ty mi neseš nějaké dobré zprávy zeptám se když jsme sami |
| |
| U Morrogha Jak z dveří vyjde můj pán hluboce se ukloním. Vaše mocná Temno dušnosti jistě, že nesu dobré zprávy. Dořeknu a vejdu do trůnního sálu, kde si všimnu jeho velkého bratra. Já pane vždy nesu nové dobré zprávy avšak ty dnešní budou asi nejlepší. Díky těm barevným zázrakům co nám furt létají kolem hranic jsme s posledním úlovkem zjistily, jak vyvolat dračí duši. Ovšem zatím ani já se svými psychickými dovednostmi je nedokážu zkrotit. Buď se stane, že duše v ohromném zmatku a chaosu, že je zase na světě začne vraždit všechny kolem sebe, a nebo pakliže by to byl dosti mocný jedinec mohl by se ovládat sáma pokud bysme takhle oživily nějakého starého třeba zaltého draka byl by to pro nás problém. A teď ta nejúchvatnější část. Tyhle duše jsou zranitelné pouze energetickými kouzly ,žádné fyzické útoky na ně neplatí ani dračí dech můj pane. A hlavně oni sami dokáží ve svých formách čarovat. A to je zatím vše plus to, že nějaká menší skupina přišla, jak vylepšit konstrukci kostěných draků, aby se nerozsypali po větší srážce s nepřítelem. Nebo aspoň po zničení šli zase použít. Pak se chvíli zarazím a nechám svůj jazyk chvíli odpočívat. Jinak pane co vaše dcera už se našla ?? Dořeknu a posadím se na své obvyklé místo . |
| |
| Palác Zlatého Východu Poté co jsem se zotavila ze svých příšerných nočních můr, uklidnila jsem sloužící, že už mi opravdu nic nechybí. Nedůvěřivě zavrtěli hlavami, když odcházeli. Nedivím se jim..., pomyslím si trochu nešťastně, ale za okamžik potom už nabydu svou ztracenou hrdost a přejdu do trůnního sálu. Je ještě pořád pozdě večer, měsíc se do druhé poloviny noci ještě nepřehoupnul. Pomalu přejdu ke svému trůnu, plošině vyvýšené několik metrů nad okolní prostor a pohodlně se usadím. Mělo by přijít několik mých draků se zpraávami o situaci v Království. Neočekávám nic zajímavého, ale tahle rutina se už mnohokrát osvědčila. Přišla jsem sem dveřmi vedoucí na chodbu, která vedejen do mé komnaty. Za okamžik by se měli otevřít hlavní dveře, za kterými by teď už mělo čekat několik sloužících se zprávami a další draci, kteří se měli vrátit ze svých poslání... |
| |
| Nad hranicí sverního království "Konečně jsem skoro venku, pojedu za svou chůvou aby mě po dlouhé době viděla."Řekne si při svém letu k paláci. Když tak letí tak má rozhled po celém království. Najednou uvidí jak nějaká dívka skáče z útesu a náhle se mění v diamantového draka."Cože, diamantovej, no, krátká přestávka po dlouhém letu krajinou neuškodí. Aspoň poznám nějaké nové kamarády."Řekne si a ihned letí naproti té diamantové dračici."Halo, ty diamantová, jak se jmenuješ?"Zeptá se dračice když je dost blízko aby ho slyšela. Přistane a ihned se změní do lidské formy ve svých hnědozlatých kalhotách a košili, s vlasy upravenými do dlouhého koňskeho ocasu. |
| |
| Nad hranicí sverního království Líbí se mi, jak se leskne můj odraz v mořské hladině a odráží se do všech směrů. Občas dělám hlouposti, nad hladinou dělám obraty a rotace. Prostě hloupnu. Miluji létání. Přelétnu skoro nad celým pobřežím, když se ke mě přiblíží nějaký další drak. Překvapeně na něj otočím hlavu a letím stejně rychle, prudce vzlétnu nahoru, kde se proměním zpět. Jak je vidno, jsem ještě mladá, takřka mládě a je podivné, že jsem již přeměněná. Jmenuji se Lavernie, ovšem slušností je představit se první. Usměju se na tázajícího. Mám smětanově bílou pokožku, havraní vlasy a zlaté oči. |
| |
| "nad hranicí severního království "Jmenuji se Dramas, zlatý drak co žil v paláci jako kuchyňský chlapec. Je mi potěšením potkakt v těhle končinách diamantového draka." Řeknu a slušně se pokloním na důkaz mé přízně.MH:mamka chce abych šel spát, vlastně jsem doopravdy mládě, nejen ve hře ale i v realitě. Takže odepiš poštou a nečekj na odpověď hned. |
| |
| Drei - království modrých stráže se na tebe obezřetně dívají ale jinak působí přátelsky... jdeš směrem k paláci když v tom kolem tebe prolítne rychlostí blesku modrý ledový drak.... podíváš se kam letí a vidíš že přistává kus od nedalekého chrámu dračí bohyně Auril... když se na draka zadíváš zjistíš že to byl sám Barroth a v lidské podobě pak vcháí do chrámu.... pokud s ním chceš mluvit měl by si jít k chrámu a slušně počkat až vyjde nebo za ním drze vejít s rizikem že se tě strážci pokusí zastavit....a nebo můžeš zjistit odkud letěl že si tě ani nevšiml..... |
| |
| V jeskyni poblíž místa přistání Přesléká se do svých nejoblíbenějších šatů, rukavice z nichž jedna má něco jako chránič, boty na které je jedna jako rukavice, má též chránič, bílého tryka bez rukávu a tmavých kalhot, přesk které je přehozený jakoby plášť na opasku, na krku mám neustále něco jako krýž na kterém se v místě přeseknutí dělá trojúhelník a další je za tím prvním v kruhu. na opasku mám měč který jsem měl skrytý, tohle jsi vždy nasazuje po přeměně protože vždy na sobě mívá hnědozlaté kalhoty, hnědé boty a bílou košily. "Takže Lavernie, kam máš namířeno? Já mám v plánu jít za chůvou co žije v kuchyni paláce zlatých."Řeknu slušně svoje plány a zeptám se diamantové dračice která je nyní ve své lidské formě. |
| |
| Chatrč-->Venek "No víš....třeba se tam nakonec rozhodneš zůstat natrvalo, kuli mě. Určitě tě uvítají." šeptnu a pomalu jím polévku. Sem trošku smutná z toho co řekl. POvzdechnu si. Dojím poslední sousto a odložím talíř. "Budu spát venku." řeknu a odjdu ven. Proměním se na draka a schoulím se do klubíčka. Sou slyšet dračí smutné vzlyky zpod křídla kde mám hlavu. Bojím se, že to bez něj nevydžím pokud se časem zase stáhne. Nejde mi usnout. |
| |
| Chatrč Třeba ano. možná mi bude stačit místo toho abych se zase stratil změnit místo a místo paláce abych odletěl na hranice kde není moc draků. To však teď nevím, řeknu jí a uklidím misky. Vymyji kotlík a všechno vrátím na své místo. Mezitím se Elinar vytratí ven. Je to drak celým srdcem. Neměla mě najít, pomyslím si a koukám se na ní z okna. Je to opravdu sakra dlouho co jsem naposledy letěl velkou vzdálenost. Snažil jsem si tady na zemi udržet kondicy ale nejsem si jistý.... Ale co měl bych to zvládnout nezeslábl jsem to bych cítil, přemýšlím a poslouchám ticho noci a vzlyky Elinar. Jak je to dlouho co jsem naposled byl mezi draky? Nevím je to dlouhá doba, pomyslím si a potichu vyjdu ven. Narozdíl od Elinar zůstávám v lidské podobě. Mírně ji pohladím po šupinách. |
| |
| Přistání Kam se chystám? Já vlastně ani nevím, letím na zkušenou. K modrým, červeným a zeleným drakům. Kam přesně však nevím. Posadím se na kámen kus od jeskyně, kam si zalezl, nejspíš aby se převlékl. Já sice nevím, proč se převléká, když za chvíli zase poletí, ale je to jeho volba. Já na sobě mám dlouhé stmetanové šaty. |
| |
| Přistání "Tak se mnou pojeď do království zlatých. Už jsem byl u modrých ale tam jenom zajali skoro mrtvou černou. A navíc chůva uvidí někoho jiného něz Lesianu pořád."Řeknu a změním se zpět, jde mi pořád vidět zvláštní druh kříže. |
| |
| Přistání, let k rudým.. Já sama pocházím z království zlatých, ještě jsem ani nepřeletěla hranici a měla bych se vracet? Tím bych moc zkušeností nenabrala. I já se změním na draka a několikrát máchnu křídly. Jistě se brzy zase potkáme, do té doby na schledanou, Dramasi. Pokrčím se a následně odrazím, roztáhnu křídla a letím. Mířím do království červených. Vím, že je to dalko a nejlogičtější by bylo vzít to postupně, ale já dělám to, co mě napadne první. Vždycky. |
| |
 | Zdravím, změna PJe byla provedena. Přeji mnoho zábavy při dalším hraní. Laakii - admin |
| |
| Přistání: "No, když pojedeš dále než k moři tak získaneš stejně zkušenosti, aspoň poznáš něco z paláce, ale můžeme letět kam chceš ty, já stejně nemám moc na práci. Ale nikdy jsem nebyl za hranicí rudých, ale budeme muset přeletět křížence. Mám dost zásob, ale nevím jestli to vystčí na cestu. Proto se chci vrátit k chůvě aby mi dala zásoby."Řeknu a změním se na draka potom co se na chvíly změnil na člověka aby si zkontroloval zásoby. "Uh, nemáš taky hlad, něco můžu rychle před letem ukochtit, ale lehkýho a energetickýho."Řeknu a opět se změním z hladu na člověka a začnu vařít, na chvíly jsem si změnil pusu na dračí a udělala plamen, potom jsem začal vařit ryby na cibulce a s rýží. |
| |
| Ledový palác Stále nehnutě stojím v průčelí, opřená o jeden ze sloupů. Každou chvíli někdo přiletí nebo naopak zmizí. Draci tu žijí v neustálém schonu. Klid by se tu jen steží našel, poté, co nyšli to černé dráče. Na chlad jsem sice zvyklá, ale škubnutí v noze mě donutí zas vejít dovnitř. Opatrně procházím, co nejmíň zatěžujíc zraněnou nohu. Netuším, kam jdu... Po chvíli se přede mnou otevře jedna větší síň, plná polic. Knihovna... tady by možná mohlo být něco, co by mi pomohlo... Za pokus to stojí.. vejdu do prostoru ozářenému loučemi. Pročítám jednotlivé názvy na hřebech svazků, občas některou knihu vyndám. Projdu sice všechny řady, ale nakonec mám v náručí jen asi 5 knih. Donesu je k jednomu ze stolků, loučí zapálím tlustou svíci a pak ji vrátím do držáku. |
| |
 | Můj temný palác Zamyšleně naslouchám hlasu Elanora a také tak zamyšleně na něj hledím. Uvnitř však myslím na něco jiného. Na to, jak najdu svojí dceru a opět jí ublížím. Kdepak můžeš být tatínkova holčičko? Však já si tě najdu. Když Elanor dopoví, co měl na srdci, tedy spíše tu dobrou zprávu. Pohledím na něj opět jinak. Trochu víc temněji, než bych měl. Dobrá tedy. Pokračujte v tom dál. A když budou lepší výsledky oznamte mi to. A to okamžitě. Poté se mně zeptá, zda jsem svoji dceru nenašel. Rozčileně se na něj podívám a třísknu do něčeho. Ve vzteku se však nezajímám do čeho. Ne svoji dceru jsem nenašel. Ale já jí najdu to mi věř. Však naše cesty se jednou spojí. A toho dne bude litovat. pravým rozčileně. V mé krvi to vře, ale i přesto se snažím uklidnit. Dál na něj zamyšleně pohledím. Ještě nějaké zprávy mi neseš? Či ne? Myslím si, že bych asi já měl jít hledat svoji dceru. Než ti nemožní poskoci. nevím, zda jsem to myslel vážně, ale řekl jsem to. Možná bych toho byl schopen. Ale to byli nejspíš plané slova. Poškrábu se na bradě a dál hledím na svého společníka se zaujetím. Velmi mne zajímá, zda nese nějaké další zprávy. |
| |
| Před domem Ležím před domen a tiše vzlykám. POcítím přítomnost Altraxana. POhladí mne po mých zlatých šupinách. Lechce se zachvěju. Vystrčím hlavu zpod křídla a kouknu se svýma zlatýma očima na Altrxana.Roztáhnu křídlo aby si lehl ke mě. Postrčím ho tam hlavou, takže ho k tomu donutím. Opatrně ho přikryji křídlem a hlavu si strčím k němu abych na něj viděla. Z oka mi vyteče jedna vlká slza. Steče po šupinách. Kdyby to nebyla hlína, ale byl by to kámen tak je tam menčí slaná louže. Takhle se to vsáklo do země. Ktrá je najendou bahno. |
| |
| Před domem Pohladím Elinar po šupinách a ona se na něj podívá. Doslova mě donutí abych k ní šel pod křídlo a dá tam i hlavu. Pohladím ji po tváři. Obejmu ji krk. Pak pomalu vyklouznu z pod jejího křídla abych jí ho nezlomil a proměním se na draka. Položím k ní hlavu a přitulím se k ní. |
| |
| Před samotným Morroghem Na šéfovo rozkazy jen kejvám hlavou. Jistě pane všechno bude. I když pochybuju, že se vše dozvíte ihned. Než ty mrtvoly z pokusů zase poslepujem a dozvíme se, kde jsme udělali chybu. Jak začne mluvit o dceři nasadím svůj krásný skřetí úsměv nad, kterým by se rozplynula kdejaká ropucha. Víte pane mohli bysme se já a mí muži provést rituální obřad, kde bychom mohli aspoň na chvíli spattřit, kde vaše dcera je. To však závisí na Magické odolnosti místa, kde je vaše dcera a pokud by byla na území modrých, či snad zlatých mohli bychom ji spatřit jen na necelou minutu. Promnu ruce, jak krásně jsem to vymyslela u svého pána si šplhnul. Avšak modleme se, aby se jí cestou něco nestalo třeba, že by ji zabily nějací rudí. To by pak znamenalo válku. Z mé tlamy se ozve skřek vzdáleně připomínající uchechtnutí. Kéž by chcípla nečitstá mrcha. Jen hanobí neposkvrněný plášť našeho pána. |
| |
| Mé temné království Jakmile začne hovořit o tom rytuálním obřadu, zamyslím se nad tím a usoudím, že to není špatný nápad. Musím uznat, že máš velmi dobré nápady. Copak si jedl? Chytrou kaši, i když se říká vtipná kaše. Pro tebe však bude nejspíš platit ta chytrá kaše. promluvím k němu a zasměji se svému vtipu. Někomu to připadá, až moc trapné a nepěkné. Ale co už. Pak mi řekne, že bychom se měli modlit, aby jí cestou nezabili žádní rudí. Poškrábu se na hlavě a zahledím se na Elanora. To by ani nebylo špatné. Zabít dvě mouchy jednou ranou. To není vůbec špatné. I když spíše bych jí viděl rád mrtvou, svoji rukou. Opřu svůj pohled na židly, které já naproti mně. Pozoruji chvíli její materiál. Je dřevěná. Je dřevěná? Dřevo. Proč mne to vůbec udivuje? Hodně věcí je ze dřeva. Ano..ano.. Je to přírodní materiál. A až moc dobře hoří. Krása vidět všechno v plamenech. Poté svůj pohled odvrátím opět na Elanora. Kdyby jí zabili, mohli bychom vyhlásit válku a tak odbít dvě mouchy jednou ranou. Je to možné? Spíše bych bral tu možnost ji zabít vlastníma rukama. promluvím k němu a promnu si bradku. Dál na něj hledím. Dal bysis něco na pití? Co tak červené víno? zeptám se ho a mé tváři se objeví zvláštní úsměv, který se nedá jen tak popsat slovy. |
| |
| Letím na svoje obvyklý loviště. Ulovím tám několik jelenů. A několik navíc jich vezmu pro mého bratra. Pak se vracím zpátky. Proměním se na člověka. a ve dvou rukách v pohodě táhnu mrtvé srny. Dojdu k paláci mého bratra a bez ohlášení vejdu. jeho stráže se mi klaní. Vypadám teď jkao na ikoně, jen meč mám u opasku. Nikdy neukazuji svou tvář v lidské podobě. Jediný co mi mohou vidět sou dvě zářive skvrny uvnitř temné kápě, což sou mé oči. "Ach bratře já si dám mile rád. Nesu ji snídani." řeknu a hodím před bráchu si šest srn. Táhl sem tři v jedné ruce a tři ve druhé. "A vítej Elanore..Myslím, že je to brilantní nápad jít s epodívat kde ta špína je." odpovím a podkápí se usměji což neni vidět. |
| |
| U Morrogha Nabídnutým vínem nepohrdnu a přikývnu na souhlas. Jsem si vědom, že vás trápí jakého hrozného zločinu se dopustila avšak pokud by se stalo to, že byste mi povolil vstoupit do její hlavy a prohlédnout její myšlenky nic takového by se nestalo. Napiji se vína a položím skleničku. Teď pokud mě omluvíte půjdu přichystat tu malou vizy. Ukloním se a odcházím pryč. |
| |
U Otce "Hrozný den všem pánové, jak je tati, včera jsem zmrzačil znova tréningového zajatce a pak použil nekromancii a trochu kovu a vrátil mu nohu, za chvíli už z něj bude jen kovový drak bez mozku a srdce, to se bude hodit pro experimenty Elanore, ahoj strejdo, zase jenom šest jelenů. Ale jinak vám chci říct že jsem se jen tak prolétával a viděl diamantovou se zlatým a ještě jsem cítil v království modrých když jsem použil krití, cítil jsem sourozenecké pouto, sto pro že "SESTŘIČKA" ještě žije a někdo se o ni stará do výslechu. Tati, co dostanu za tuhle informaci, další díl temného puzlle na ovládnutí světa nebo další pokřetí jež děláš tak rycchle že se to ihned zahojí a vůbec to nebolí pokud jste černí."Řeknu a přisednu si o kousek dál a začnu si číst svoji oblíbenou knihu: Jak ovládnout svět za pomocí nekromancie(podle skutečné věždby). |
| |
| Můj dům, Můj hrad Chci ještě něco dodat na svoji obhajobu, když promluví ten Elanor. Uvnitř pociťuji vztek, který se snažím, jako správný diplomat potlačit. V této chvíli se vůbec nehodí nadávat. Proč bych také měl? Pak však příjde můj bratr ze svého lovu. Nalije si sklenku vína a hodí přede mne snídaní. Zahledím se na něho rozpačitě, jelikož vůbec nerozumím tomu, co udělal. Velmi mne to překvapí. Poškrábu se na bradě. A pak přejdu zrakem svého syna, který ke mně začne promlouvat. Chytré malé mládě. A to jak si hraje? Dobře jsi ho vychoval. Ano velmi dobře si ho vychoval. na mé tváři se objeví ten prazvláštní úsměv. Pak přejedu pohledem Elanora, který se mi omluvil a odchází. Tobě bratře děkuji za snídani, ale myslím si, že nějak mne přešla chuť, co se týká té moji dcery. Musím ji za každou cenu najít. Leda tak, co si dát večeři, tak jak to mají šlechtici na svém hradě? Velká hostina. To by neznělo špatně. promluvím ke svému bratrovy, k tomu zakuklenci a zákeřně se usměji. Poté můj zrak spočine na Dardraga, mého syna, který si právě čte. To že tvoje sestřička žije. To já vážně skvělá zpráva. Ale lepší by byla, kdybychom věděli, kde je. Rád bych jí našel a zničil jednou pro vždy. A za to co jsi udělal tomu svému zajatci, tě velmi chválím. Jsi šikovný po tatínkovi. Dobře jsem tě vychoval. Co říkáš na moji hostinu? pravým ke svému synovi a jsem u toho velmi zamyšlený. Ten nápad s hostinou mne velmi nadchl. Rád bych ho vykonal. To by se dalo přečíst z mých očí. Jež velmi dobře vnímají tu atmosféru a tu hostinu si přemítají. |
| |
| Ptpčím se na synovce. "To víš, už nejsem tak mladý." usměji se i když to není vidět. Nikdo kromě mého bratra neví jak vlastně vypadám. "Bratře, víš jakej malér bude to pokud jí modří uvěří, pak ji nedostaneme, a pokud ano bude to velice těžký úkol. Ta mrňavá je víc vychtralá než sme čekali. A pokud modří zjistěj, že je napůl jejich krve tak jí podle mého začnou věřit, ale určitě budou chtít uspořádat dračí sněm...." řeknu a napiji se vína. "Nechápu, proč si vůbec bral tu modrou dračici....kdyby se to nestalo nebyla by Elisera...a neměli bychom problémy s ní." zavrčím si pro sebe částečně. POmalu si sundám kápi protože sem tu jen já a brate. "Už mě nebaví nosit kápi, ale takhle nemohu chodit mezi ostatními..." řeknu.(Půl hlavy je lebka a půl je podrápanej obličej.Obě oči mi červeně září.) Sice se mi to nemuselo stát pokud bych tě nebránil, ale zase by si nemohl být vládcem, protože by tě otec zabil. Je to holt složitý." opět promluvím a dopiji víno. Jinak moje vlasy sou černé jako uhel. Teda ty co mi zbyly. "Jinak tvůj syn je velice dobře vychován" a na půlce mého obličeje, na té nelebkovaté mi přelétne úsměv. Pak si zase nasadím kápi. "Teď mne omluv, jdu si něco zařídit." omluvím se bratrovi a odejdu. Nechám tam brášku samotnýho chudinku:-D. Pak jdu na naše pohřebiště draků. jen jím rychle projdu a du někam dál. Do temných lesů. POkračuji ještě dlouho lesem pak, dorazím k jedné jeskyni odkud se ozývá vrčení. "Drasile, to jsem já tvůj pán Dark Heart." řeknu a vrčení ustane. Vejdu do jeskyně, projdu kus chodby a pak je tam orzlehlá místnost kde je napůl zombičí drak a na půl kostěný. Je to můj výtvor, nikdo kromě mě o něm neví. Neni, jako mi ostatní je o dost menší, zhruba o velikosti psa. Pohladím ho a předhhodím mu kus plesnivého masa. I když je napůl kostěnej, pořád chce žráýt. Na zombičí půlce má stejně zombičí žaludke, takže se mu to má kde vstřebávat. ůHochu dneska se půjdeme projít auž nebudeš patřit mě, ale mému bráškovi." uculím se a pohladím ho po kostěné hlavě. POliviny má nepravidelné. Zrovna trup má, ale jako zombie. |
| |
| Ledový palác Po dlouhé době jsem se konečně prokousala těmi knihami... v textu bylo jen pár zmínek, ale i tak se ta námaha vyplatila. Uložím srolované poznámky k opasku a vracím knihy zpět do jejich polic. Nevím, kolik uběhlo času. Vždy, když sem zaujatá knihami, moc nevnímám. Svíce už skoro dohořela, louč už taky jen poprskává. Skrz ledová okna do chodeb prosvítá slabé světli dne. Asi jsem v knihovně strávila celou noc. Po chvilce bloudění najdu komnaty, co mi byly propůjčeny. Potichu sbalím to něco málo, co jest mím majetkem. Posnídám, obléknu cestovní šaty a zbraně a s tornou přez rameno procházím zpět ven, na nádvoří. |
| |
| Před domem Altraxan pak vyleze z pod křídla a změní se na draka. Přitulí se ke mě hlavou a já mu dámmou hlavu an hřbet. Křídla si pohodlně složím. "Dobrou noc a hezké sny ať se ti třeba zdá jak jsme zabili Morrogha." šeptnu a olíznu mu tvář. Pak pomalu usínám. Vydávám tiché mručení. |
| |
| V lese Lehce se ji dotknu hlavou a přikriji ji křídlem jako bych ji objímal. Obtočím kolem ní ocas a hlavu si položím k ní. Znám hezčí sny než boj s nějakým černým drakem, odpovím potichu. Otřu se o ní hlavou a taky pomalu usínám. Je to už dlouho co jsem naposledy spal v dračí podobě. strašně dlouho. |
| |
 | V mém pokoji Vyvaluji se v posteli po každo denním průletu po hranicích. Annothovi totiž sloužím jako zvěd a posel. Bohužel se od svých rudých bratří liším svoji tělesnou stavbou. Nejsem tak velký a mohutný jako mí druhové, za to se pyšním velkou rychlostí. Zrovna dnes jsem měl co do dokazování při menším závodění s partou černých. Více než střet s nimy mě děsí však nízský počet rudých hlídek an jejih hranicích. Postupem času co se dozvídám se draci ztrácejí a nejenom živý, ale i těla. Potom co jsem dnes zpravil Annotha o dnešním dalším úbytku anšich válečníků. Odpočívám ve svém pokoji a čekám až mě můj pán zase někam povolá. |
| |
| Skála Děkuji za nabídku, ale ráda bych nějakou dobu cestovala a poznávala svět sama. Dobře? Ale jistě se brzy vrátím a najdu si tě. Usměju se na něj a skočím z útesu. Při letu sepřeměním, na krátko ho oslepím diamantovými odlesky z bělostných šupin a rozletím se vstříc svému osudu. Tak, kam poletíme? Rozhodnu se, že si prostě proletím zemi, jak nejdál mi vystačí síly a až pak se někde na nějakou dobu usadím. Letím neuvěřitelně dlouho. Několikrát se zastavím, něco ulovím, alepak letím dál a dál. Rozhlížím se po nádherné, rozmanité krajině, jsem jí tak zabraná, že už ani nesleduji kde jsem a jaké hranice zrovna přelétávám. Nádhera Opět přistanu k večeru, zapadající slunce se nádherně odráží v diamantových šupinách a pak seproměním. Stejné odlesky nyní vychází i z temných vlasů a oči v tomto světle září jako tekuté zlato. |
| |
| Lavernie Když slunce začne zapadat rozhodneš se přistát. Nevíš jak dlouho si letěla, ale cítíš značnou únavu. Si u něakého velice tmavého lesa. Teda na mýtince v tmavém, lese. Sem tam azslechneš jak v křové probšhlo nějaké zvíře. Strach nemáš, ale cítíš jako by tě odněkud někdo pozoroval... |
| |
| Sem v jeskyni u svého výtvoru a budoucího dárku pro bratra, když začne jeskyně tmavnout a já pochopím, že začíná večer, ale pak zaslechnu něco jako kdyby na mýtině kus od jeskyně přistál drak. Podle zvuků dopadu je to mladá dračice ale pochybuji, že je černá,. Něco zavrčím a vyjdu ven. Zahlédnu, na mýtině ženu.... Tohle neni černá....určitě ne. Znám každou co tu je, ale tuhle ne... pomyslím si. Vyjdu na mýtinu. Ona může vidět pouze dvě červená světla jinak nic jen zakuklenou postavu. "Kde se tu bereš? Kdo jsi? A co tu děláš?" promluvím temným hlasem. |
| |
| Mýtina v lese Strachem jsem nikdy zrovna neoplívala a ani teď se to nemění. Se zavřenýma očima odpočívám, hodlám tu strávit noc, přenocovat, než poletím dál. Z tiché meditace mě vytrhnou tiché blížící se kroky a pak i hlas. Neleknu se, jen seklidně otočím a pohlédnu na muže žhnoucíma zlatýma očima. Přiletěla jsem a myslím, že tomu, co tu dělám se říká nocování. Děkuji za krásné přivítání. Odpovím jasným i když něžným hlasem. Otočím se zase zpátky a hledím si svého. Ty červené očia temný les, nejsem snad na území černých, že ne? Upřímně doufám, že ne. A kdyby náhodou ano, doufám, že mi pomůže zastrašení a předstírání nekonečné moci i když žádnou nemám. Radši ale zmizím.. Pokud vám ale zabírám místo.. Půavně se zvednu a bez ohlédnutí odcházím. |
| |
| Chytnu ji pevným stiskem ruky za rameno a proměníms e na mohutného černého draka. "NIKAM NEPUDEŠ!" zařvu na celej les. "Vstoupila si na území černých...nevědomost se neomlouvá." zavrčím. Je přitlačená mým mohutným, pařátem k zemi. "Nezkoušej se měnit...Nebo tě zabiju...hned." dodám- Pevně ji sevřu kolem dokola a vzeltím mohutným odražením se od země a máchnutíém křídel. Letím k sídlu mého bratra. Bez vysvětlení po proměně táhnu Lav za sebou a když sme v žalářích hodím ji do speciální cely ze které by se nedostal ani Morrogh. "Takže odkud jsi?" zeptám se temně. |
| |
| Sídlo, cela Zlobím se sama na sebe. Jaká nerozvážnost mě přivedla na území černých? Teď už docela strach mám, ale nedám to na sobě znát. Stále se snažím bránit, vytrhnout se mu a naprosto nesmyslně utíkat celým sídlem černých a snažit se utéct. To se mi však stejně nepovede. Místo toho mě hodil sem, donějaké odporné kobky. Ale já se odsud dostanu, nějak.. Odevšad a odnikud.. Odpovím vzpurně a pohodím hlavou. Jsem zavřená v kobce, dělí nás bitelná mříž. Stáhnu se až ke zdi a otočím se k němu bokem, takže se na něj nedívám a jeho další otázky ignoruji. |
| |
| Po delší době ztrávené v mé pracovně se rozhodnu prohlédnout můj sortiment králíků na pokusy a vybrat si ideálního jedince na pokusy. Prohlížím si cely a vybírám si draka, který na tom vypadá dobře. Bohužel to vypadá, že tu jsou jen špatné kousky. Náhle uslyším povědomí hlas, který mě zavede k Dark Heartovi a jeho zajatkyni. Copak Dark Hearte rozhodl jsi se využít mých služeba pohodlných cel ?? A vysvětli mi co tu dělá tadle spanilá kandidátka na mé pokusy ?? Uchechtnu se a prohlédnu si ženu. A taky my vysvětli co ona dělá v jedné z mých nejlépe magicky uzamčených cel ?? Je snad nějak speciální než zbytek těchdle ubožáků ?? |
| |
| Usměji se nad tím jak je vzpurná. "No dobře. Budu to považovat za to, že pocházíš ze země nikoho, i když o tom mám silné pochybnosti." Zvednu se a chci odejít když se objeví Elanor. "Zdravím tě Elanore. A ano, je vyjímečná, neboť přistávala jako by byla velmi vzácný diamantvoý drak. Po oslavě bratrových narozenim si sem zajdu pokecat, jenomže teď spěchám pro jeho dárek. A jestli nebude chtít povídat tak Ti ji věnuju an pokusy." pohodím hlavou a uculím se ještě víc jen to není poznat. Pak jdu pro Drasila do ejskyně. Zabalím ho do deky a vezmu do náruče. Dojdu do síně mého drahého bratra a usměji se. "Vše nejlepší k narozenímá brácha." vykřiknu. Drasila postavím na zem a sunndám deku. KOstěné nohy zacvakaly o kamennou podlahu. Je to kostěnej a zombie drak zároveň. Trup máá jako Zombie a ocas taky ale nohy krk, křídla a hlavu má kostěnou. Je velký jako pes. "Je to Drasil. Sám sem to vytvořil. I když ej tak malý dokáže prokousnout hrdlo draka. Je užitečný na lov, či na boj. jen tak něco ho nezabije. Sice nic nejí, ale když mu dáš plesnivé maso s chutí to sežere. Létá a nedělánepořádek pokud nic nezabije nebo nerozbije. Je poslušný. Sestavil sem ho díky nekromancii a ze zbytků draků se kterými dělá Elanor pokusy." řeknu. Kývnu an Drasila a on okamžitě přiběhne s cvakáním o podlahu k Morroghovi. |
| |
| Cela Na poznámku o zemi nikoho jen nezaujatě pokývu hlavou. Ať si říká co chce.. Tohle bych zrovna pohodlností nenazvala, ale proti gustu.. Řeknu, aniž bych to někam směřovala, nebo někomu adresovala. Prostě to jen tak řeknu, jakoby mimochodem. Jako by byla velmi vzácný diamantový drak..Tady někdo oplívá inteligencí.. Protočím oči v sloup. Prý jakoby, tak buď ano, nebo ne. Že taky přeju.. Mávnu rukou, zvednu se a dojdu k zamřížovanému oknu. Skusím protáhnout ruku mříží, ale dostanu ránu. Au, sakra... |
| |
| Můj hrad Naslouchám svému bratrovy a jen přikyvuji. Nějak nemám náladu se s ním vybavovat, či nějak moc mluvit. Myšlenkama jsem někde jinde. Nepřítomnej. Nejspíš v myšlenkách hledám tu, které se podařilo uniknout. Její jméno nechci vyslovit ani ve své mysli. Jde mi to proti srsti. Ano, ano. Je pravdou, že jsi jí neměl nechat utéct. Neměl jsi jí vůbec připravit na tento svět. Teď toho můžeš pouze litovat. Utekla ti. Zdrhla ti. Pokud najde svoji maminku, kdo ví zda jí budou věřit. Jak si to jen mohl dopustit? promlouvá tiše ke mně můj druhej hlas. Snaží se mne vykolejit, což se mu také podařilo. Třísku do stolu. Nikdo to neslyší, jelikož můj bratr je dávno pryč. A rozhlédnu se kolem, či snad někoho nespatřím, když ne. Prohrábnu si ve vlasech. Je pěkné mluvit v minulosti, ale bylo by lepší myslet na teď. A teď jí budu muset najít a zničit jí. Doufám, však že jí nenajde její matka. I když, mohla by jí věřitt? pokračuji dál ve svém schizofrenickém rozhovoru a pokusím se o nepatrný úšklebek. U ní je možné všechno. Vždyť si jí nezabil a to jsi měl. opět si rejpne do mne. 1:0 pro něho.. To už však spatřím svého bratra, jak ke mně přichazí a nejspíš má nějaký dárek. Prohlédnu si ten jeho výtvor a usměji se. Je velmi milé, cos vykonal můj bratře. Ano ona je taky roztomilá. Málem bych zapomněl na svoje narozeniny. promluvím a poškrábu se na bradě. To už je v mé blízkosti ta malá příšerka. Zlehka jí pohladím a zahledím se na ní. Vážně děkuji. Máš dobrej vkus. Hned zítra s ní zajdu na lov. Dneska, bych rád ty svoje narozeniny, jak říkáš, oslavil. řeknu a pokusím se o nepatrný úsměv naznačující, že se celkem těším na to co vykonám. |
| |
| Pomalu přistoupím k cele, kde se právě slečna chystala utéct. Nemysli si. Tam kam tě cložil Dark Heart sse pryč nedostaneš zvláště, když je to má cela pro extrémně nebezpečné příspěvky. Radím ti s ním spolupracovat, jelikož on je asi tvá jediná naděje, že tě nebudu vyslýchat já a já si vyslýchání užívám. Úchylně si olíznu ret a mrknu na ní. Jinak chtěl jsem se zeptat jako diamantová dračice využíváš jakého dechu ?? Oheň ?? Led ?? Nebo snad kyselinu, jako většina černých draků ?? |
| |
| Cela Vypadalo to snad, že se chystám protáhnout mřížema? Zeptám se ho s výrazem který říká "no ty si ale blbej". Velice se mi líbí, že jste hned na první pohled odhadli, kdo je tady nebezpečný. Rádoby arogantně se usměju. Tak, a teď sázim všechno na svoje herecké umění.. Tak pojď dovnitř, vyslechnout mě.. V očích se mi nebezpečně blískne. Žádného a všech.. Většina černých draků? Vypadám snad jako černý drak? To mě docela uráží, když srovnáváš sebe se mnou. Opět se arogantně ušklíbnu. Do toho, buď sebevědomá a ani je to nenapadne.. |
| |
| Před celou Na její reakce se rozesměju. Ale hloupoučká já nejsem obyčejný černý drak. Ušklíbnu se nad její rádoby nadřazeností. A neboj se my tě tu zkrotíme a to i bez toho anižbychom museli do tvé cely. A každý pokus o útěk se nám tu trestá ztrátou končetiny tak pozor máš jen 5 pokusů. Ušklíbnu se a otočím si dále vybírat své pokusné králíky. Zajímalo by mě co s tou arogantní slepicí udělá Dark Heart. Pokud bude dost protivná udělám z ní svojí otrokyni. Postavu an to máa trpět bude tak , či tak. Po spásném nápadu se ďábelsky zasměji a pak si vyberu jednoho mladého zeleného draka, kterého jsme objevily nedávno. |
| |
| Cela No, to vidím.. Opět se ušklíbnu, zbytek si nechám pro sebe. Jen ať si třeba domyslí, co jsem měla na jazyku. Jé, no tak to se nemám čeho bát, co? Když teda nepůjdou do mé cely, tak je mi to celkem jedno a já vymyslím způsob, jak se odtud dostat. A k čemu bych asi pak byla, bez nohou a rukou? Odseknu a kysele se na něj zašklebím. Když odejde, oddechnu si. Notak, notak, vymysli něco, vymysli něco.. Když však zaslechnu srdcervoucí křik nějakého mladého draka, celá ztuhnu. Vidím, jak ten který mě tady otravoval někam táhne skoro ještě dráče. To jak vříská je nervydrásající. Zavřu oči a zacpu si uši. Nohy přitáhnu k hrudi a maličko se houpu sem a tam. Nechci to slyšet, nechci to slyšet.. |
| |
U Otce "Ahoj otče a vše nejlepší, dofám že neruším? Nic moc jsem ti nesehnal, leda hostinu z receptů co mi čmajzla jedna moje agentka u zlatých. Ale jediné co jsem ti sehnal je VNZ kit, ale chybí mi to co máš zmrzačit. Ale doufám že je tu někdo kdo ví jestli není něco dobrýho ve věznici." Řekne a pozdraví. jde do kuchyně aby řekl kuchařům ať to donesou."Otče, máme zde třicet skvělých pokrmů, jsou pozváni tvoji nejoblíbenější generálove a nepozval jsem tchýni, nechtěl jsem abys mi zlomil vaz. Nyní, jakmile dovezou předkrm což bude chvíly trvat, ti řeknu to co jsem se dozvěděl od agentky. Zjistila že letos má být jejich první den oslavy narození jejich prince a ten samí den kdy se stratil. Doufám že mě pochválíš za to že jsem sehnal informace a ty nejlepší pokrmy. A už je zde předkrm, tak přeji dobrou chuť."Řeknu ještě a popřeji, vemu si příbor abych mohl začít jíst ale čekám až pronese někdo přípitek. |
| |
| chrám Auril -> palác Dokončím svou modlitbu a vrátím se ven naplněn klidem a duševní silou. vezmu si svůj meč jenž jsem před chrámem odložil u stráží a pak se vrátím do chrámu. Ani netuším jak dlouho jsem byl uvnitř.Když je drak v chrámu a zamyšlen čas letí hrozně rychle..tedy alespoň mě. Vrátím se do paláce a jediné co mě napadne je zajít za onou milou návštěvou která jak doufám ještě neutekla. Jdu ke dveřím aktuálně jejího pokoje a po zaklepání o led se zeptám Mohu dál Shay? Pak čekám zda se ozve -kladně či záporně |
| |
| Ledový palác Dveře se otevřely právě ve chvíli, kdy jsem chtěla sáhnout po klice. Málem jsem instinktivně přešla do útoku, teprve pak mi došlo, s kým mám tu čest. Omluvně skloním oči a pozdravím. Barroth se tváří zaraženě, že stojím oblečená, s nohou jen nedbale ovázanou a cestovní tornou přez rameno. Cítím povinnost vše vysvětlit. Složím batoh na zem, a pokynu mu k jednomu stolku. Počkám, až se usadí a pak si sednu proti němu. |
| |
| V lese poblíž mé jeskyně Po delší procházce lesem konečně uvidím svůj "domov"-mou jeskyni.Zalezu dovnitř a uložím se na svou vyrobenou postel-kusy kůže ze zvířat.Sice tuhle jeskyni obývám už dlouho, ale stejně jsem si tu nikdy nezvykl. "Nejspíš bych měl začít zkusit žít někde ve městě.S lidmi už jsem nebyl hrozně dlouho..." A pak usnu. Po několika hodinách se probudím.Nechám všechny věci tak jak jsou, jen je shrnu do kouta, aby nebyly moc náoadné a vyjdu z jeskyně.Proměním se ve žlutého draka, vzlétnu a letím přes onen les, přes který jsem ráno šel a dál a dál.... |
| |
| Ledový palác Otevřu dveře a pomalu vcházím ale když vidím Shay v kratčím bojovém postavení a následně pak pohlédnu na její róbu zarazím se. že by se jí tu nelíbílo? Zeptám se sám sebe a neunikne mi gesto na židli.Poklidně k ní přejdu a usednu se zamyšleným výrazem čekajíc na vysvětlení. Sedne si naproti mě a já se nemohu nezeptat. Ty odcházíš? Proč? Nelíbí se ti tu snad? |
| |
| Ledový palác Pozoruju jeho zmatenou tvář. Chvilku jen mlčím, pak sáhnu do pouzdra a vyndám stočené pergameny. Jsou popsané drobným písmem, některé Barroth dokáže přečíst, jiné znaky nezná. Konečně se mu podívám do tváře a pokusím se o nejistý úsměv. Ano, asi budu muset odejít. Ne, jistě že se mi tu líbí... Kde jinde by se draci více podobali mým rodným, než tady na severu? Možná bych tu mohla být i šťastná a zapomenout na minulost... na chvíli se nepřítomě zahledím z okna. Ale mám určité závazky a povinnosti... A ty mi nedovolí zapomenout... můj pohled se vrátí zpět k němu. Nevím, co očekávat... Sám jsi asi pochopil, že utíkám... cejtím se hrozně, ale je to tak... Už delší dobu jsme měli problémy, ale teprve nedávno vypukla otevřená válka... bohužel, ač je náš rod velmi silný... nepřítel je mocnější a my jsme ho podcenili... opěk skloním oči plné bolesti. Nevím, kdo další ještě přežil... Nevím, kolika z nás se podařilo zmizet... Teď už mi nezbývá než se pokusit zjistit co nejvíc a vrátit se.. vím, že ostatním už to nic nevrátí ale... dlužím jim to. při těch slovech nevědomě žmoulám pergameny. |
| |
| Ledový palác Chápavě poslouchám a když skončí svou řeč posmutněle povzdychnu. Chápu tvé závazky.Popravdě do dnes nějaké nemá že? Pousměji se ale ne nijak nadšeně Doufal jsem že zůstaneš déle...já... Chvi dokončit větu ale nakonec v sobě zbytek udusím protože mé závazky si s tím protiřečí Opravdu hodláš utíkat tak brzy? Navíc...co tvá noha? Poukáži na to jak jí má nedbale ovázanou Máme skvlé léčitele kdyby sis našla ještě chvilku třeba by ti pomohli od bolesti Navrhuji ale v duchu se napomínám Takhle jí neukecáš ledovče! A letět s ní taky nemůžeš protože musíš vyřešit to dráče...mimo to ani nemáš zákoného nástupce co kdyby se něco stalo hm? Můj vnitřní hlas není zrovna optimista ale má v mnoha věcech pravdu. Pro tuto chvíly raději zmlknu. |
| |
| Ledový palác Vím, že Barroth má pravdu... V tomhle stavu nemám moc šancí na to splnit vše, co by bylo třeba.. ale poparvdě, to nebudu moct nikdy. Ne sama... Ale já nemám jinou možnost. Já si tento osud nevybrala... Cítítm, že by byl rád, kdybych zůstala... ani nevím proč, ale trochu mě to potěší... doteď jsem si tu připadala jako cizí host... vážený, ale přes to někdo, kdo sem nepatří. Uvnitř mě se svádí boj... Odpovědnost, odkaz mých předků, prosti únavě, bolesti a určitému, nepopsatelnému štěstí... Mohla bych mít možnost někam patřit... ¨Nedokážu skoro mluvit, krk stažený, oči neklidně těkají z místa na místo. Jeden roh pergamenu je už celý užmoulaný. |
| |
| Ledový palác Mlčí.Jednoduše vytuším že se rozhoduje a přemýšlí.Nedivím se.Vím co jsou povinnosti a i já sám kdybych chtěl sebevíc nemohu se jich zbavit tak jednoduše. Snažím se jí hledět do očí když vstanu a jdu k ní ale její oči, její krásné oči jsou tak neklidné že to prakticky není ani možné. Nemusíš nic říkat jestly nechceš. promluvím a to už jsem jen necelý krok od ní. Pokud se teď nesebereš a neutečeš tak máš neomezeně času si to rozmyslet. s těmito slovy se podívám na pergameny které žmoulá a v klidu je od ní převezmu aby je nezničila úplně (pokud je ovšem pustí dobrovolně) A kdybys přeci jen šla...bránit ti nebudu.jen chci aby věděla že zde budeš vždy vítána ať se rozhodneš jakkoli Smutně se pousměji protože představa že by najednou zmizela ve mě vyvolává pocit prázdnoty.že by pocit z toho že mé dvoření Silkaře je marné? že by to bylo mým nízkým sebevědomím co se žen týče?Nevím. |
| |
| Ledový palác Povzdechnu si a odevzdaně si nechám pergameny vzít... Přeci jen, nechci zničit několikahodinovou práci. Ruce radši složím do klína, protože nevím, co s nimi dělat. Vím, že má pravdu... vím to, a jsem ráda, že ji má, protože to dost ulehčuje jednu stranu pomyslných vah. Stojí jen kousek ode mě a teprve teď si všimnu věcí, které jsem dřív neviděla. Smutné, unavené oči, slabé vrásky starostí ve tváři. I jedna nezhojená jizva, kterou už ani čas nevymaže. Konečně se vše alespoň trochu uklidní a já jsem zas schopná přemýšlet. Ze všech možností, nacházím jedinou, která mi dovolí tu zůstat, a zároveň nezradím svůj rod. A také, i když nerada, si přiznám, že tu nechci zůstat jen kvůli odpočinku a zranění. Vzhlédnu k němu... Dobrá... zůstanu.. asi máš pravdu... Ale dovolím si něco navrhnout. Vím, že vy i všichni ostatní draci jste na pokraji války... Černí si zas vedou svou, jako vždy... trochu si odfrknu. Já vám vypomůžu se vším, co bude třeba. Vím toho mnoho, o boji, taktice i ostatních věcech... a pak, až bude ve vašich zemích klid... podívám se mu do tváře, Vy pomůžete mně. S napětím čekám, jak zareaguje. |
| |
| Ledový palác Tiše vyčkávám její blížící se slova s jejími pergameny v levé ruce. Když promluví vyslechnu jí a lehce pozvednu koutky do menšího úsměvu Myslím že tohle ani nemusím s nikým rozebírat.Přijímám. Jsem rád že zůstane.Ovšem čekají nás důležité věci. Ano Morrogh a jeho černí stoupenci si vedou svou a dle posledních zpráv se z hranic ztrácejí stráže. Poznamenám starostlivě ale nakonec se podívám na svitky a jedndoduše obrátím list. Copak je tohle? zeptám se a pozvedu ruku s pergameny. |
| |
| Ledový palác Pomalu vztanu a vezmu pergameny zpět... Podklady, které se nám jednou budou hodit,... Až se se mnou vypravíte na sever... Zatím myslím, je bude nejvhodnější někde dobře uschovat... Je v nich hodně věcí, které by neměl číst nikdo nezasvěcený. Pokud budeš chtít, časem ti vše podrobně vysvětlím.. Vložím pergameny zpět do pouzdra a to mu podám. Ty spíš budeš vědět, kam to uschovat. A prosím, neříkej zatím nikomu, na čem jsme se dohodli... I vítr má uši, a já nechci touto dohodou na vás přivolat další nebezpečí. čekám, až pouzdro převezme. Snad sem neudělala chybu, když mu věřím. Oni můžou mít špehy i zde. Ale bez důvěry nic nezískám a tak nezbývá než riskovat. Snad se znovu nespálím, v srdci mám už tak dost trnů. |
| |
| Moje království Hladím dál dárek od svého bratra a hledím dá se říct, že do blba. Pravou rukou si podpírám bradu. Jakmile spatřím svého syna, jen se nad tím pousměji. A čekám na to, co si opět vymyslí. Poslouchám jeho jakýsi monolog a jen se nad tím usmívám. A dál hledím do blba. Ten můj syn je ukecanej. Vážně, úplně upovídanej. Po kom jenom je. Není náhodou po mé ženě. Ta je také nesmírně ukecená a když jsem u ní, kde vlastně je. (myslím že Karitias se se mnou domlouvala na tom, že bude Dardragova matka) pomyslím si a dál hledím na svého syna. Když přichystají hostinu, pouze přikývnu, ale nic nedělám. Hledím na osazenstvo, ale s nikým se nebavím. Rád mám totiž ticho, které se sna udrží. Hladím stále ten svůj dárek, který se mi velice zamlovuá. Pořád si opírám bradu. Možná na malou chvíli tu hlavu zvednu, ale to v ten moment, kdy si obědnám ještě jednu sklenici vína. To je moje celkové chování. Dalo by se to nejspíš připisovat k mému stáří, či k velkým obavám týkajících se moji dcery. |
| |
 | U Morrogha Téměř neslyšnými ladnými pohyby vejdu do místnosti kde se Morrogh opět nalévá vínem. Jen nad tím protočím oči a zezadu ho obejmu kolem krku a zešeptám mu sladce do ucha Všechno nejlepší Krátce na to sjedu pohledem k tomu něčemu co hladí. Copak to je? Zeptám se stejným šepotem ovšem už ne tak sladce jako udiveně. Jednou rukou si projedu dlouhé černé vlasy které mi napadali do obličeje a dám je stranou.Ruku pak vrátím zpět kde jsem jí do teď měla a vyčkávám co mi Morrogh řekne překného.Ovšem neskrývám obavy z jeho nepřítomného výrazu. Mh: Ohledně Dradraga - tohle mi není podobný rezignuji na nevlastní matku :D |
| |
| Má drahá Můj nepřítomný výraz se změní, když do místnosti příjde má drahá. Jejíž jméno je vážně překrásné a to nemluvím o jejím těle, no prostě o všem. Když je u mě blízko, přestanu hladit ten svůj dárek a začnu se jí věnovat. Nejdřív však odložím sklenici s vínem. Poté se k ní otočím, tak abych jí mohl políbit. To je dárek od mého bratra. Je to malý drako-zombie. Či něco takového. odpovím jí a přitáhnu si jí k sobě, spíše se pokusím jí usadit na svůj klín. Jakmile se mi to podaří, místo zvířete hladím, svoji překrásnou a přitom jí sem tam věnuji pár polibků. Drahá, co říkáš na takovou procházku při temném měsíci? Jen ty a já. pošeptám jí do ucha a uvnitř doufám, v to že řekne ano. Už nechci totiž být v tomto blázinci. Mám toho plné zuby. Hlavně potom, co moje dcera utekla. |
| |
| Můj milý Roztomilé Prohodím svým tajemným hlasem a zkoumám drakozombie.S tím ale přestanu hned jak jsem posazena svým milým na jeho klín. Přitulím se k němu rukama kolem krku a můj pohled jasně hlásá - "To je moje!" Občas si ukradnu polibek z jeho rtů chvilkama mi to vrací on a jeho dotyky si neskonale užívám. Po jeho šeptem vyřčeném návrhu se zářivě usměji. Jistě drahý. Polibkem zapečetím svůj souhlas a jsem připravena nechat se Morroghem vést pryč kam jen on bude chtít. |
| |
| Odešel jsem ven z paláce. Teď se procházím po anšem území. Hlavou mi proudí myšlenky. Ta diamantová by mohla posloužit. Ale nejdříve ji budeme muset zkrotit, a hlavně se do toho nesmí připlést ten malej skrček Dardrago...Morroghovi to řeknu sám. Ale musím mu zakázat aby ji pouštěl...sice ej vládce černých ale nadruhou stranu ej to můj bratr...no něco se vymyslí. přemýšlím. V podobě draka vyletím na vysokou skálu kde zařvu tak halsitěm, že se to rozhléhá až k paláci Morrogha. Pak si lehnu a pozoruji krajinu zalitou měsícem. Tohle je moje oblíbené místo, protože je tu soukromí většinou sem tu sám. Nadechnus e nočního vzduchu a složím si hlavu an přední pařáty. Už nikdy enbudu vypadat jako dřív...to kouzlo už sem zkoušel tolik... přemýšlím a najednou se mi rozsvítí. Od doby cos em ho zkoušel naposled už uběhla pěkná řádka měsíců...možná by se to dalo....od té dovby sem docela zesílil....Zkusím to... napadne mě a odrazím se od skály. Sletím dolů a v lidské podobě doběhnu do své jeskyně. Tam si sednu a kouknu se na sebe do "zrcadla". Sundám i kápi. Pak azčnu mumlat s dlaní u svého obličeje nějaké zaklínadlo.Ruka mi temně září.....cítím bolest....bolest obličeje nesnesitelnou. Křičím bolestí a začnus e zmítát v bolestný křečích a přitom řvu. Nakonec to ustane. Zvednu se ze země a kouknu se na sebe do "zrcadla" a opravdu...fungovalo to. Můj obličej je normální...oči mám opět uhlově černé.....vlasy mám na obou stranách stejné, vbšechno je jako dřív. Zajásám hlasitě a usměji se. Pak si vezmu lahev vína a začnu pít. Super, jen teď nějakou dobu nebudu kouzlit...vyčerpalo mi to všechnu mag energii. pomyslím si. |
| |
| slibovaná procházka při měsíci Zaposlouchám se do jejího překrásného hlasu, líbí se mi její hlas, vlastně mne celá okouzluje. Může se takto zamilovat ten největší záporák? ptám se sám sebe a pohledím na Kariatis. Kariatis. pošeptám její jméno a políbím ji, právě v té chvíli se zvednu ze svého křesla, nabídnu své překrásné rámě a vydám se s ní po svém území. Ano měsíc nám do toho svítí a osvětluje nám cestu. Je to velmi překrásné. Na malou chvíli se zastavím, pořád ve své podobě. Přitisknu k sobě svoji drahou a vášnivě ji políbím. Na malou chvíli se však odtrhnu a pohladím ji po vlasech. Hledím ji upřeně do očí. Proč jsem tě nepotkal dřív? položím ji hloupou otázku, které se i já zasměji. Stojíme před temným lesem, který je tichý. Jen vítr si hraje s korunami stromů, je to pěkná podívaná. Avšak v té romantice mne vyruší řev mého bratra. Nechápavě se podívám na Kariatis. Chci svého bratra najít, možná mu i pomoci, ale vůbec nevím kde je. Ta bezmoc mne rozčiluje. Proto vztekle začnudo všeho kopat, ale přitom si držím odstup od své milé. Sakra. Všechno je to na níc. Utekla mi dcera, která kdo ví kam šla. Mrcha jedna. A bratr tady řve, jako kdyby se mu něco stalo. Syn.. o tom ani nemluvím. Proč se to všechno musí, tak kazit? do toho křičím smyslu zbavený. Až když vybuju svoji energií, sesunu se na zem a do té tiše buším, jako malé dítě, kterému sebrali hračku. Nesnáším, když se u mne vyskytuje bezmoc. Kariatis. Nezradíš mne? položím ji otázku a upřu na ní svoje oči v naději, že řekne pravdu. |
| |
| Nesnášim svého...ehm asi švagra...a nebo jen budoucího? Mlčky se svým stále záhadným a svůdným úsměvem jdu s Morroghem tam kam od zvolí s naprostou oddaností. Na jeho otázku se zářivě usměji ale nijak to nekomentuji. Z krásné tiché atmosféry nás vyruší řev.Řev Morroghova bratra.Starostlivě hledím na svého milého stále ozářena aurou nebepečné krásky.Na jeho slova nereaguji.Tvář mám bez výrazu.A jsem ráda že není nikdo kdo by mi mohl číst myšlenky. Nemáš si pořizovat děti když ti pak utečou a nebo nepovedou Jeho náhlá otázka do mě narazí jako formule o velikosti monstertracku. Pochybuješ snad o mě? A já si myslela že jsem jediná komu věří...nebo už taky ne? Sotva slyšitelně k němu lehkou chůzí přejdu a přikleknu k němu.Obě chladné bledé ruce mu položím na tváře a něžně ho políbím. Víš že nejsem jako ona nebo kdoholi jiný...mě přece můžeš věřit.Bolí mě když to neděláš Na slovo "ona" dám patřičný vrčivý důraz a může jen domnívat zda jsem měla přesně na mysli jeho bývalou ženu nebo jeho dceru. Jinak mluvím starostlivě až utrápeně. To mi snad vážně už nevěříš? |
| |
| Koukám se na sebe do svého "zrcadla" a usmívám se. Učešu si vlasy a opláchu si obličej. Vezmu si na sebe černý plášť, kožené kalhoty a koženou tuniku. Vše je černé. Můj meč je vidět u mého opasku. Kápi an hlavě už nemám. Vyjdu z jeskyně a proměním se na draka. Vyletím nahoru a začnu dělat salta ve vzduchu a občas do toho vypustím plameny. Každý na mě pozná, že se radujia hlavně nikdo už nevidí m= červené oči, které jsem měl. Vidím svého bratra a Kariatis jeho ženu se kterou má toho otravu Dardraga. Přistanu přímo unich a proměním se. Sem zase normální...v obličeji. "Zdravím." usměji se. Pak směřuji podívat se na hřbitov. Je vidět, že sem zase jako sem býval za mlada. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR