Život bez zdi
hrálo se Denně
od: 04. května 2007 19:30 do: 11. února 2008 17:38
Dobrodružství vedl(a) Lai
| |
 | Ve městě Kenjou,v jednom z největších měst ve státě Wartha,nastalo povstání. Nedalo se nijak potlačit a povstání se začalo rozšiřovat. Vláda se rozhodla o radikální řešení. Po celé části města, kde jsou nepokoje zastavila barikády a v rekordním čase zde vyrostla 10 metrová zeď s žiletkovým drátem na vrcholu, která celou tuto část uzavřela před zbytkem města a okolím světem. V této násilně uzavřené části města se začalo žít vlastním životem bez hranic a pravidel.Vlády se zde ujal rozsáhlý japonský gang, který si říká Ramna. Měli krom jiných obchodů prosperovali dobře i v obchodu s drogami,zbraněmi a alkoholem.Nikdo si na nedostatek tohoto druhu zboží nemohl stěžovat ani po uzavření. Bylo k sehnání na každém rohu.Lidé zde umírali častěji než jinde, a to nejen díky závislosti, ale také díky nemocem, zranění či jen tak, že se někomu nelíbili.Vládl zde všeobecně chaos, rivalita o strhnutí vlády gangu Ramna, nepořádek. Přestali zde fungovat školy, nemocnice, policie, lékárny.Nikdo se o lidi uvnitř tohoto zvláštního kruhu ze začátku nestaral. A tak se povstalci, i rodiny, co nestihli utéct před zavřením, museli naučit žít každý sám za sebe. Po delší době se vláda převážně změnila, vyměnili se její členové a obyvatelstvo města Kenjou zvýšili tlak na řešení zdi. V okolí se, i přes přísná opatření, objevují ve větší míře drogy a mladí lidé se o zeď začínají zajímat jako o zdroji výhodného obchodu. Nová vláda se rozhodne udělat pokus a to, že vybere mládež mezi 15-25 lety. Vezme pár jedinců z života z chaosu a zařadí je do školního procesu. Chce vyzkoušet, zda je ještě šance dostat aspoň mladý zpět do světa pořádku bez drog a násilí a nebo už je nutné jiné, další radikální řešení. Vše bude záležet na chování vybraných mladíků a dívek. Po celé uzavřené části se tato zvěst rozběhla rychlostí blesku. A ať se to nezdá, nabídka dostání se ven za zeď, z dosahu gangu Ramna,vyvolá velký zájem.Plno mladých lidí se chce dostat ven či je k tomu tlačí jejich rodiče, kteří ještě nepodlehli nátlaku okolí. Ale tuto šanci dostat se ven, po pečlivém šetření, budou mít jen opravdu malá hrstička z uchazečů. |
| |
| Někteří na tento okamžik čekali celou dobu,jiným je to jedno.Víte, co má právě přijít, zprávy o tomto mluvili jasně a srozumitelně. Nastává ta chvile, kdy se konečně po dlouhé době mají otevřít obrovská vrata. Vrata, jenž pro mnohé z vás jsou možná cestou do jiného života, možná lepšího, možná horšího. Nad zástupem čekajících se ozve typický zvuk vrtulníků a vrata se s obrovským skřípěním začnou otvírat. Zástupu se pomalu se rozšiřující škvírou naskytne pohled na obrněné vozy, nespočet nějrůznějších zbraní mířící přímo lidi u brány. Hluboký hlas zahlásí přes reproduktoru: "Uklidněte se. Jak jste se doslechli, vyberem z vašeho středu několik dívek a chlapců. Ti, kteří neodpovídají požadavkům, vzdalte se. Zájemci postupujte branou jednotlivě sem k nám.Každý ať zde odevzdá případnou svojí zbraň. Kdo tak neučiní či uvidíme náznak odporu, střílíme. Toto je dobrovolné, takže kdo o to nemáte zájem, Odejděte!" Hlas nenaznačuje jakékoliv emoce,přesto je ve vzduchu cítit jakési napětí. Každý, kdo projde branou, narazí na vojáky, kteří jej nasměrují ke vchodu do velkého světlezeleného stanu.Dostane příslušné číslo a do pytle se stejným číslem dá své případné zbraně. Pak projde vchodem do stanu, kde je ještě jednou pečlivě zkontrolován na zbraně. Stan je prostorný asi pro padesát osob a každá zde má vlastní židli opatřenou číslem. Jakmile je stan zaplněn, vojáci zastaví průchod. Další zájemci čekají,až bude skupina před nimi vyřízena a poté se stejným způsobem pokračuje dál. I ve stanu jsou vojáci se střelnými zbraněmi připravený kdykoliv zasáhnout.Z druhého konce stanu se odhrne plachta a popořadě jsou jednotlivci posílaný před komisi. Druhým vchodem se zájemce dostane ven ze stanu. Před ním sedí za umělohmotným bílým stolkem dva muži a dvě ženy.Všichni jsou oblečený v tmavě zelených uniformách, ženy s upravenými vlasy v drdolu. První z prava sedí muž, mohutný a má pichlavý pohled.Na jeho tváři je znát, že mu začíná rašit vous.Jeho vlasy jsou tmavé, na krátko ostříhané,husté tmavé obočí ,nos rovný, celkově působí uhrančivým dojmem. Další je žena, tmavovlasá, s příjemnýma modrýma očima. Její postava je silnější i její tvář je buclatá.Na tváři se jí od sluníčka jemně objevují pihy kolem maličkého nosu. Vedle ní sedí druhá žena, taktéž hnědovlasá, ovšem její oči jsou tmavě hnědé, tvář oválná, postava štíhlá.Plet má oproti silnější ženě bledší. Poslední je muž, vlasy i obočí jsou bílé, jeho tvář je vrásčitá a působí jako dobrácký děda na penzi.Jeho tělo není už vypracované, zub času si s ním dost zahrál,přesto je znát, že si snaží udržet figuru a každou chvili podvědomě zatahuje břicho. Všichni si každého zájemce od stolu prohlídnout a každému dají stejné otázky. "Jak se jmenujete? Umíte číst, psát a do kolika dopočítáte? Máte nějaké koníčky? Jaký je váš názor na dění kolem vás a co si myslíte o tomto projektu?Kde žijete a co myslíte, že vás čeká na druhé straně zdi?" Vše pečlivě zapíšou a opíšou si uchazečovo číslo přidělené vojáky. Po zodpovězení otázek je každý odveden do druhého stanu, stejného jako předtím. V první skupině se mezi ostatníma dostali na řadu Hikaru Miki jako 36 a Tom Drago jako 49. |
| |
 | Již od svítání sedím u brány a sleduji, jak se místo začíná zaplňovat lidmi. Načervenalá obloha naznačuje příchod nového dne. Náhle spatřím vrtulníky a pomalé otevírání brány. Za ní stojí mnoho vojáků a vozů. Zřetelně vidím jen velkou spoustu hlavní namířených směrem ke nám. "Člověk aby se bál udělat špatnej pohyb, jinak schytá tokovýho olova do těla, že by se musel zvedat jeřábem. To se nás bojej?" Vrata se zastaví, ozve se hlas a já se snažím prodrat co nejblíže. Projdu branou a dělám co lidé předemnou. Odložím svůj drahocený nůž a posadím se na židli, která mi byla určena. " No to by mě zajímalo co se bude dít teda." Konečně jsem přišel na řadu a tak rychle vztanu, projdu pod plachtou a stanu před komisí. " To je, ale banda. Tak tihle budou rozhodovat o tom kdo projde a kdo ne. To je tedy pěkné." Vyslechnu si otázky a pokusím se na ně odpovědět. "Jmenuji se Hikaru Miki. Číst a psát umím. Základy pro počítání mám, jen mi chybí cvik. Nemám žádné koníčky. Dění kolem mě nevnímám. Tady za zdí jde hlavně o přežítí. Tenhle projekt je dobrá možnost vrátit se zpět do normálního života, což bych velmi rád. Nyní žiji v polorozpadlém domě, kde jsem bydlíval s rodiči. na druhé straně zdi je šance žít způsobem, který nám tu byl vzat a já bych se moc rád k němu vrátil. Je to mým velkým snem a přáním, znovu žít a nebát se o život na každém kroku." Po odpovědích mi dá komise najevo, že mám odejít. Vojáci mě odvedli do jiného stanu než jsem byl před tím a posadili mne na židli s mým číslem 36. Musí být na me zvláštní pohled na toho malého muže, s výškou kolem 167cm, tmavými vlasy. Mé oči jsou tmavě hnědé. Na sobě mám staré roztrhané oblečení, které už si toho dost zažilo. Není nikterak nové jsou to spíše zbytky oblečení, které jsem vyhrabal v troskách mého domu. "Snad jsem odpověděl na vše dobře. Prosím ať mě vezmou pryč odsud do normálního světa." |
| |
 | Prochazim kolem strazi pomalu a s rozvahou. Nechci vzbudit sebemensi duvod ke strelbe. Nemam rad strelne zbrane. Kdyz prochazim kolem kontroly, drzim ruce nahore, aby na ne bylo videt. Kdyz dostanu cislo a vyzadaji si me zbrane, na chvili se zamyslim, ale stejne vyhrnu rukav a odepnu pouzdro z leve ruky v nemz se nachazi nejaky nuz. Hodim ho do pytle a stahnu rukav. Kdyz se necham jeste jednou prohledat vejdu dovnitr a posadim se na zidli s mym cislem. Nikoho ve stanu neznam, coz mne ale vubec neprekvapuje, jelikoz neznam nikoho. Rukou si pohazuji tmavehnedou minci a cekam dokud na mne neprijde rada. Prvni, druhy, desaty, ctyricaty a nakonec vyhlasi me cislo. Postavim se a pokracuji k pultu u nehoz se mne ptaji na otazky. "Jmenuji se Tom Drago, Cist umim docela dobre s psanim je to horsi, jelikoz sehnat neco cim a nac psat je za zdi nemozne. Matematiku zvladam az po zakladni binomiku, trigonometrii a rovnice. Takze pomerne dobre. Rad ctu, jak je mozna patrno, jinak se snazim prezit. Subjektvni nazor muj neni zase tak dulezity, ale myslim si ze jsou za zdi lide kteri si to zaslouzi. Mi rodice o to usilovali ctyri roky, a usilovali by i do ted, kdyby nezemreli. Ziji tady vsude kolem. Podminky jsou zde zcela stejne, polorozpadle domy. Ale jinak v byte ve kterem sme puvodne bydleli, byt je to jen ruina. Nevim co mne ceka na druhe strane, byl jsem prilis mlad abych vedel jake to tam bylo a zcela jiste se to zmenilo. Mohu tedy rict jen to ze mne tam snad bude cekat zivot ve kterem nebudu muset hledat jidlo v popelnicich a porad se divat kolem zdali mne nekdo nechce zabit." Pockam si az mne odvedou dale a vyckavam co se bude dit. Vzhled: Chlapeckou tvar lemuji stredne dlouhe bilo-sede vlasy a na vas hledi cerne oci. Tom je 180cm vysoky chlapec ve veku sesnacti let s dobre stavenou atletickou postavou. Je videt ze ma dobre vypracovane svalstvo, coz je vzhledem k tomu kde zil pomerne logicke. Nosi cernou vestu, pod niz je cerne triko, s popustenymy rukavy, kvuli pouzdu co ma na predlokti. Cerne kalhoty a tenisky neurcitelene barvy jsou veskere jeho obleceni, byt je to dobre udrzovano. |
| |
| Konečně se v druhém stanu objevilo všech 50 uchazečů.Chvili po posledním vstoupí všichni čtyři komisaři.Postaví se do řady, starší muž viditelně kulhá na pravou nohu. Silnější žena se ujmula slova a promluví k celému stanu. "Snažili jsme se být objektivní a vybrat ty nejvhodnější z vás. Ted budem číst čísla a jména.Každého, koho zmíníme, at se postaví a dojde sem k nám." ukáže na místo před nimi, kde se jako na povel připraví vojáci a vytvoří půlkruh pro pár uchazečů. Žena předá slovo staršímu muži a ten mohutným hlubokým hlasem začne číst. "V tomto kole jsme vybrali dva.Číslo 36, Miki Hikaru a číslo 49, Tom Drago. Ostatní prosím, odevzdejte svá čísla,a za ně dostane zpět své zbraně. Prosím, postupujte pomalu ven. A opět opakujem, v případě protestu je zde povolení zabíjet, tak si to nedělejte ještě horší." Na to se všichni čtyři obrátí a vrátí se zpět na svá místa připravený na další skupinu 50 zájemců. Vojáci hlídají chování nepřijatých lidí a odvádí je zpět k vratům a zpět za zeď. K vybraným zájemcům přistoupí velký, skroro dvoumetrový černoch s typickou moskulaturou. Také on je ve vojenské uniformě, která je mu velmi těsná.V ruce jako jeden zmála nedrží pistol,ale jeho vzhled působí dost autoritativně. "Vy dva, půjdete za mnou." Na to vás společně s dalšími 4 vojáky odvede do vzdálenější, asi 300 metrů, nízké jednopatrové budovy. Na ní je rychle namontovaný červený kříž. Projde s vámi dveřmi a dovede vás do haly pro takových 20 lidí. Hala je vyzdobená obrazy, pohodlné polstrované židle, na zemi koberec šedivé barvy. Na stěně je velká plazmová televize, v který běží kreslené pohádky. "Zde počkáte na ostatní." S tím odejde a vy tam zůstanete jen ve společnosti dvou vojáků. Další chodí venku a budovu hlídají. Často se dívají oknem k vám do haly. |
| |
| Jak komise opustí druhý stan, posadí se za stoly, dají znamení ruky o puštění dalších 50 zájemců. Postup je stejný jako u první padesátky. Ovšem nepokoje začínájí vřít a u vrat začíná být čím dál větší tlačenice. Vojáci dokonce musí uklidnit jednoho mladíka, který se tlačil dopředu přes dvě dívky, zásahem pažbou zbraně do spánku. Zhroutí se k zemi a vojáci jej umístí rovnou zpět za zed, kam chodí ti, jenž nepostoupili. Na řadu se dostane Kosyasu Yuu jako 20 a Kim Anderis jako 42. Když prochází Yuu vraty, z davu dívající se v povzdálí se ozve výkřík "Zrádce", ovšem i když jeho majitel má určitě silný hlas,Yuu slyší tento výkřik velmi tlumeně a částečně ztracen v hluku vycházejícího z okolního davu. |
| |
 | Vyrazil jsem brzo, ale i přesto už u vrat čekalo dost lidí.Našel jsem si flek a čekal. Zvuk helikoptér mi zvedl,ale vrata svým zvukem mojí pozornost přitáhla zpátky.Co se objevilo za vraty jen potvrdilo, že pro ostatní jsme my, za zdí, něco jako špína a dávaj na nás sakra pozor. Hlas dá jasný instrukce a kolem mě se protře plno lidí, kteří mezi uchazeče nepatří. Nevěnuji jim jediný pohled.Snažím se dostat co nejdříve k vratům a projít jimi.Už tam skoro jsem, když vojáci průchod zastaví. A tak se dívám po vozech a dále čekám.Cítím, že bratr je blízko, cítím jeho pohled a pomalu klopím pohled k zemi.Čekání mi příjde neskutečně dlouhé. Je tu, určitě je tu. Jak to, že mě nechce zastavit. A proč taky? Pro něj to bude jedině výhoda, on ví, že já takový nejsem.Nejsem jako on a otec.A on bude ten, kdo nastoupí po otci.Já bych byl jen překážka.Chudák matka, dlouho tady nevydrží.Radši bych,aby šla ona než já,ale neprošla by.Jestli mě vyberou, zkusím se pro ní vrátit. Dočkám se a vojáci začnou pouštět další.A mezi nimi jsem i já. Chci jít pomalu a spořádaně,ale ze zadu na mě tlačí a začíná to pěkně vřít. Těsně před tím, než projdu vidím mladíka, jenž porušil pravidla a rychlý zásah.V ten moment se na chvili zástup uklidní a já mohu projít relativně v klidu.Ten mi ovšem opět veme vzdálený výkřik. TO bylo na mě? Ne, nebylo. Sbohem bratře,měj se tu dobře a ochranuj matku. Projdu vraty,příjmu číslo a do pytle dám své zbraně. Pokračuji do stanu, kde se opět bez náznaku nasilí nechám zkontrolovat. A posadím se na příslušnou židli. Další čekání, co tam se bude dít? Pohledem přejedu po lidech kolem mě, též nervozních,co bude dál. Jsem na řadě, zvednu se a s hlavou vztyčenou dojdu až ke komisi. Postavím se před jejich stůl a vyslechnu si otázky. Kdo asi jsou.Copak toto organizujou vojáci? Chvili po položení otázek si vzpomenu na své jméno a pak napsané do hlíny. "Jsem Kosyasu Yuu. Počítat umím podle mého názoru velmi dobře,a napsat a přečíst umím třeba své jméno a " má hrdost v hlase zmizí a já znervozním. Dojde mi, jak naivní byl nápad sem jít a doufat, že projdu. " a své příjmení. Mezi mé koníčky patří matematika, baví mě řešení sudoky. nervozita opadne, vzpomínka na sudoku mi pomůže získat zpět hrdost do hlasu. No co, bud mě příjmou takovýho jaký jsem, a nebo nepatřím nikam. "Co se děje kolem mě? Vidím lidi uzavřený v kruhu, kteří potřebují pomoc a vědí, že nepříjde. To chcete slyšet?A můj názor na tento projekt?Konečně někdo uslyšel tiché volání a rozhodl se jednat.Já jsem do nedávna žil v malé místnosti, ale i o tu jsem nedávno přišel.A co mě čeká na druhé straně? Na této straně zdi mě možná čeká šance přesvědčit vás, že někteří z té obrovské masy lidí, si zaslouží lepší život než tam mají k dispozici." Dopovím a otočím se od komise bokem hledaje pohledem, kam ted. Ihned se mě ujme voják a odvede mě do druhého stanu. Sednu si zpět na židli, stejnou a zároveň jinou.Pomalu mi dochází, co vše jsem řekl a že mé šance na vybrání jsou mizivé. Perfektní! Už vidím bratra, jak se mi směje, že nedokáži uspět ani v tomto. Pokud se vrátím, chci,aby mě zastřelili dřív, než ho uvidím. Nesnesu jeho pohled, plný výčitek a soucitu zároveň. |
| |
| Muj vzhled Mám odbarvené vlasy,delší ofina padající mi do očí obzvláště přes pravý oko ,vzadu mi dosahují až mezi lopatky.Mám zvláštní barvu očí, přelývající od hnědé do modré.Má tvář je hodně mladistvá a s jemnými rysy.V levém uchu mám malý zlatý křížek.Při mé výšce 175 mám široký ramena a tělo dobře stavěné. Nejsem žádná vychrtlina,ale taky žádný namakaný borec. Na sobě mám volné černé triko s dlouhými rukávy,přes to přehozenou vestu neurčité světlé barvy s plno kapsami. Z ramen je znát, že byl nedávno odpárán nějaký znak.Vesta je už dost obnošena a začíná se trhat na koncích.Tričko je ve velmi dobrém stavu. Na nohou mám kapsáče, také již dost obnošené,ale stále si drží dosti vypranou zelenou.Nohavice zakrývají vysoké pevné,ale též ošoupané a okopané boty tmavé barvy,špičky mají už barvu celkově sedřenou,tkaničky jsou na koncích roztřepené. I když je oblečení dost používané a obnošené, mezi ostatními vypadá velmi dobře a zachovale. |
| |
 | Vyrazím s Martinem k vratům. Než tam dojdem, je tam takové množství lidí, které jsem si předtím ani představit nedovedla a nový stále přicházeli. Vrata se otevřou, a po prvních instrukcích se začnou hrnout první zájemci. Díky malému vzrůstu jsem velmi snadno odstrčena těmi,co se rvou dopředu. Popravdě ani se tam moc netlačím, v mysli se vracím zpět domů. Proč jsem na to přistoupila, však to zvládnem společně i bez peněz. Proč to neotočím a neodejdu.Já tu být vlastně nechci. Na to se otočím a rvu se na opačnou stranu od vrat, jde to mnohem lehčeji. Najednou cítím něčí mohutné ruce, co mě obejmou a stisknou.Vyjeknu a otočím se. Je to Martin, drží mě a já vidím v jeho očích slzy. Pevně mě obejme a na to nadzvedne do vzduchu a posadí si mě na ramena. "Bylo mi s tebou fajn, Kim. Jsi prima žabka,a nemysli si, že nevím o těch výletech." Na to se rozejde zpět k vratům, odráží lidi svým tělem a bez problémů se společně dostanem až skoro k vratům. Plno mladých očí na něj kouká, on, padesátiletý chlap s holkou v šatech na ramenou. Zastaví se před branou a tam mě s ramen sundá. Jemně do mě strčí, takže se mě hned ujmou vojáci. "Hodně štěstí." slyším jeho slova a pak mi mizí v davu. Následuji vojáka, na pytel se dívám jak na něco úplně cizího a zakroutím hlavou, že zbraň nemám. Na co zbraň, tu měl Martin a ty moje jsou v mém pokoji a tam se taky vrátím. Projdu do stanu a po prohlídce se posadím na židli s příslušným mým číslem. Sedím rovně a dívám se před sebe, jak mě to naučili.Ruce složené v klíně tiše vyčkávám,až příjdu na řadu. Mé číslo 42 je skoro ke konci,ale čekání mi nevadí. Usmívám se na lidi kolem mě a jejich nervozní obličeje. Moje číslo je konečně na řadě, tak se zvednu, upravím sukýnku a stužku ve vlasech, vyrovnaným krokem jdu tam, kam šli ti přede mnou. Komise mě nijak nepřekvapí, tak nějak jsem takové složení čekala. Usměji se na ně a udělám menší úklonu, další vštípený zvyk. "Dobrý den dámy a pánové." řeknu a počkám, až mi řeknou, co po mě požaduji. "Mé jménno je Kim Anderis. Díky dobré domácí výchově umím základy četby, psaní a počtů.Ráda si čtu, tvořím obrázky a píši krátké povídky. Bohužel ukázky mé tvorby mám doma. Názor na dění kolem mě nemám, jelikož nemám takové obzory, abych si mohla nějaký názor utvořit.Tneto projekt je podle mě dobrý nápad, určitě pomůžete plno lidem, kteří zde už začali ztrácet naději na pomoc.Bydlím v pomalu se rozpadajícím,ale stále vyhovujícím domě s mými prarodiči, kteří mě vychovali. A venku, tam někde mám rodiče." Odpovím na otázky a znovu se ukloním. "Nashledanou." rozloučím se s nimi. Celou dobu hovořím vyrovnaným a silným hlasem,aby mě i ten stařík dobře slyšel. Po rozloučení se odeberu s vojákem do druhého stanu. Posadím se na židi s mým číslem a s rukama v klíně znovu čekám. Tak, a jdu domů. Babi, dědo, otevřete branku, vaše vnučka se vrací. Na tváři mi hraje úsměv, celkově působím spokojeným dojmem. Jsem 15 letá dívka, postavičkou na pohled křehkou dívčí, do výšky jsem taky moc nevyrostla, něco okolo 130 cm.V mém kulatém obličeji asi jako první zaujmou mé velké tmavě modré oči. Světle hnědé vlasy mám střižené do mikáda a v nich je zapletená červená stužka pro jejich držení od obličeje. Na sobě mám ručně šité, červeno-bílé šaty sahající mi po kolena.Horní vršek drží dva tenké proužky bílé látky.Na krku se blýská modrý kamínek na kůžičce. |
| |
| Další skupina skončí a komise opět předstoupí. Tentokrát se slova ujme mladší muž. "Děkujem, že jste se přišli a nyní přečtem čísla a jména těch, jenž sem předstoupí před nás." Ukáže rukou na příslušné místo a zahledí se do papírů. Přečte čísla asi pěti uchazečů, mezi nimiž je i číslo 20, Kosyasu Yuu a číslo 42, Kim Anderis. Ostatní jsou opět poučený o chování a pořádku a odvedený zpět za zed. Nejedné tváři je vidět zklamání a slzy. Pět štastně vybraných je odvedeno do společenské místnosti, kde již čekají Tom Drago a Miki Hikaru. Komise se vrátí na místo a probíhá další skupinka 50 uchazečů. Tam se dostane jako 15 Kea-Lee Mink a jako 50 Margareth Burton. Jejich postup je stejný jako u předchozích. |
| |
| Komise vstoupí a do mého srdce vstoupí tísnivý pocit. Tak a je to tu.Nový život nebo smrt.Zvláštní pocit. Můj život v rukou těchto čtyř lidí. Muž začne mluvit a já nespouštím oči z jeho rtů.Vysloví mé jméno a číslo a já na něj stále zírám. Oni mě vybrali, oni rozhodli o novém životě,je to pravda? Voják ,co se přiblížil k mé židli potvrdil jejich slova a tak vstanu a dojdu na určené místo. Podívám se po ostatních,zvláště po těch, kdo byli vybraný jako já. Není jich mnoho, popravdě jsem jich čekal víc.Ale já o tom nerozhoduji. Nevybraný začnou odcházet a my jsme odvedeny do nějaké místnosti. Vejdu do vnitř asi jako třetí a rozhlídnu se kolem sebe a na ty, jenž už tam jsou. Cože, jenom dva? To je hodně uzké síto, když z padesáti projdou dva. Pomalu projdu místnost a prohlídnu si obrazy. Po zběžné prohlídce přejdu do zadní části místnosti. Tam se opřu o stěnu a dívám se na ty, jenž mají se mnou přejít do nového života. Ani to však netrvá dlouho a já zavřu oči, v hlavě mám tolik myšlenek, že jsou zmatené a smotané dohromady. |
| |
| Jak čekám, všimnu si malého kluka, který sedí napravo od mě a má v očích slzy. Celý se klepe a stále vyhlíží příchod těch čtyř.Pozoruji ho a když ucítí můj pohled a otočí se, mrknu na něj. Moc odvahy mu to nedodalo, jen se otočil a z očí tečou další slzy. Konečně vstoupí komise a z jejich úst se line ortel pro naší padesátku. Postupně čte čísla s jmény a já čekám, kdy řeknou i toho chlapce. Ale neřeknou, místo toho řeknou mě. Voják mi naznačí, že jsem to já,ale já vstát nechci. Úsměv mi z tváře zmizel a já rukou ukáži na toho hocha. "Ale já nechám místo jemu, on to potřebuje víc než já." Ovšem na to nikdo nebere ohled a voják mě silou zvedne z židle a přistrčí k vybraným.Radostná nálada mě opustí a já jen smutně přihlížím, jak se ten chlapec na mě uslzenýma očima dívá.Naštěstí další jméno bylo jeho a on s najednou štastným výrazem míří mezi nás.Uklidním se a na mou tvář se vrátí úsměv. Bude tu s námi. Snad bude štastnější a nebude už brečet. Přesto má můj úsměv namále, když se podívám na zbytek lidí,co neprošli. Jak se blížíme k budově s červeným křížem, pocítím nenápadný tlak v podbřišku. Ale ne, to ne. To je určitě ta voda, co do mě Martin cpal horem pádem,abych to v tom davu zvladla. Očima šmejdím po něčem, kam by se případně dalo odskočit,ale vojáci nás vedou hromadně a nějak se neohlížejí na to, zda někdo má nějaký potřeby. Konečně jsme v místnosti s kobercem, televizí,ale hlavně s židlema. Rychle se posadím na jednu z nich a odmítám vstát.Pozorně si ze své židle prohlídnu místnost,ale hlavně hledám určité dveře,které by mi dost pomohly. Ovšem nikde je nevidím. Kde tu mají záchod, já to tu dlouho nevydržím. Prosííím, moc prosím, at to někoho napadne. Ne, nevypadá to, že by to někoho zajímalo. Pohledem sjedu na vojáky, kteří tu s námi jsou.Už se chystám vstát a jít se zeptat,ale pak si vzpomenu, jakou silou mě vytáhnul jeden ze židle a tak radši dál sedím. Nohy se mi pod sukýnkou kříží, přesto tlak na podbřišek nepolevuje. Půjdu, nepůjdu, půjdu, nepůjdu. Jestli vstanu, tak to mám tak na rychlý sprint,ale rozhodně né na domlouvání se či případné jiné čekání a zdržování. Jak to, že na to nikdo nemyslel? Co já bych ted dala za keřík, za louku, či prostě za kout, kde bych si mohla ulevit. Nechci moc, vyleštěnou mísu či nějaké vymoženosti, jen si chci odskočit. Nohy si můžu ukroutit, myslí se snažím zadržet ten pocit a se zavřenýma očima myslet na něco úplně jíného. Ruce obejmou židli kde to jen jde a plnou silou se jí drží. Ne, nevydržím. Musím něco udělat.Zeptat, jasně, zeptat,ale z židle, třeba někdo z těch soukromníků mi poradí a když ne, tak asi zkusím toho vojáka napravo, vypadá sympaticky.Ale to je opravdu poslední možnost. Naberu dech, otevřu oči a polohlasně ze sebe dostanu otázku pro okolí. " Nevíte někdo, kde bych si tady mohla odskočit?" Mé ruce křečovitě svírají židli a kdyby to šlo, mám nohy obtočený dvakrát.Na první pohled jsem akutní případ. |
| |
| Jeden voják si všimne chování Kim a něco pošeptá druhému kolegovi. Pak přejde ke Kim a sehne se k ní. "Pokud se ti chce hodně na toaletu, tak pojd se mnou." Přejde ke dveřím a počká na Kim, následně jí odvede. Druhý voják se postaví do pozoru a je více ostražitý. Za chvili se vrátí Kim a voják se zařadí zpět na své místo. Něco pošeptá druhému a oba se zasmějí. Dále vás opět pozorují kamennými tvářemi. |
| |
 | Tak a je to tady. Na co jsem se už pár dní připravovala konečně nadešlo. Pár našich mi závidělo, že se můžu dostat na druhou stranu, přesto mě povzbuzovali, že to zvládnu a tak podobně. Takový kecy jsou mi ukradený. Buď to dám a nebo ne. Nic takovýho jako štěstí není, je to jen na vás a já si věřila, že to dám. Jinak to pro mě nemá cenu, na druhou stranu se dostat stůj co stůl musím. Vkráčím do náborového centra, nebo jak tady tu věc nazývají, těžké nezašněrované boty rozvíří prach. Krátce se rozhlédnu kolem sebe a jdu si vyslechnout jakéžeto mám pořadové číslo. Hm, patnáct, to není zas tak špatný. Jsou i lepší, ale tohle voní vítězstvím pomyslím si s lišáckým pousmátím a poodejdu se posadit kousek dál, než si mě uráčí zavolat a zeptat se na jejich pár tak důležitých otázek. Bundu si malinko rozepnu, rusé vlasy přehodím přes rameno, rukou v kožené rukavici bez prstů zalovím někde v zadní kapse kalhot a vytáhnu složený kousíček papíru. Pak se opřu hlavou o dlaň, můj pohled směruje ke stolu s rádoby porotou a čekám až vyvolají mé číslo. Když se tak stane, pomalu vstanu ze země, přehodím batoh přes rameno a lehkým krokem vykročím ke stolu. Dobrý denpozdravím porotu, hlavu lehce nakloněnou na stranu, ve tváři jemný úsměv. Se stejným výrazem si vyslechnu i jejich otázky, na chvíli jakobych nad nimi přemýšlela, a pak se vrátila do reality. Jmenuju se Kae-Lee Mink. Píše se to s pomlčkou, jako K-A-E pomlčka L-E-E, ale čte se to jako Kejlí. Mink se píše tak jak to je. Pak se zarazím, našpulím rty, udělám nešťastný výraz a nakloním se blíž k porotě.Počítat umím, číst taky, ale se psaním to už nebude taková sláva. Umím napsat svý jméno, pár desítek dalších slov, ale zbytek..., na okamžik sklopím oči dolů.Teď když tak začnu od konce. Bydlím, mno jak to říct? Na ulici, přežívám s tím, co mi kdo dá za malou výpomoc, proto to chci taky zkusit na druhé straně. Nečekám, že to bude lepší, ale bude to jiné. Aspoň pro mě. Vím, jak to vypadá tady a je to hnus, povím vám. Sami moc dobře víte, jak je téměř nemožné dostat se na druhou stranu a tenhle projekt je pro mě prostě příležitost, jak se pokusit svůj život změnit. Na to se odmlčím, otočím se k odchodu, ale pak si to ještě rozmyslím. Málem bych zapoměla. Koníčků taky moc nemám, snad jen to, že jsem ráda mezi lidmi. Mrknu na porotu a ležérně se přemístím na "čekací plac". |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Po touze dostat se za zeď přišla změna. Stach. Strach z toho, zda jsem schopen vše nové zvládnout a dokázat se zapojit tak, jako bych se za zdí narodil. Trochu přemýšlím nad jedním mladíkem, který byl přiveden po nás. Díky němu se mi oživilo spousty myšlenek, které jsem potlačoval v hloubi své mysli. "To...to ...to sand není možné. Přeci jsem ho viděl zemřít, a... ale ta podoba. Vždyť on vypadá skoro jako Hezounek. " |
| |
 | Když dojde řada na mě zvednu se a dojdu před porotu, snažím se vypadat co nejklidněji i když je na mě poznat, že mi to vůbec nejde a prsty na rukou se mi pořádně třesou. Proto, když se zastavím, dám ruce za záda a jednou rukou si chytím tu druhou. Se svojí drobnou postavou skoro budím dojem, že každou chvilku zmizím a rozhodně mi nebude víc jak dvacet let, spíš o několik méně. Porozhlédnu se po porotě modrýma očima, než mi dojde, že se mě na neco ptali a čekají na moji odpověď. A na cvhíli na ně váhavě koukám, jako bych snad ani neuměla mluvit. "Mám jim říkat pravdu? Můžou na to přijít? Lepší bude jenom částečně." "Margaretha Burton. Zvládám čtení, psaní a počty. Také ovládám chemii..." Na moment se zarazím a napůl se doplním a opravím. ...tedy, spíš jí mám jako koníčka, ne že bych jí nějak výborně ovládala. Bydlím tak nějak všude možně kde se dá,... jako myslím tam kde se pro mě najde místo výměnou za moje služby, které se většinou týkali... sepisování nečeho, počtů a tak podobně. VNa druhou, vaší stranu, se chci dostat, abych zplnohodnotila svůj potenciál a také dokázala, že ne všichni tam za zdí jsou to... zvířata ale lidi co zaslouží druhou šanci... myslím tím teda vůbec šanci jako takovou na normální život... kterou aspoň někteří takto dostanou... A doufám že mě čeká právě ta šance. Pak se zarazím a raději zmlknu a zůstanu stát se skloněnou hlavou, takže se mi moje dva copy svezou z ramen a zůstanou vyset ve vzduchu. Pak se přeístím |
| |
| Do stanu vejde porota a slova se ujme silnější žena.I ona jak podle programu poděkuje za účast a vyjmenuje ty, jenž postupuji. Mezi nimi číslo 15 Kea-Lee Mink a 50 Margareth Burton.Celkem v tomto kole postupuji 4 lidi. Spolu s Kea-Lee a Margareth ještě dva kluci, 15 a 24 let. Zbytek byl poslán zpět. Skupina vybraných byla přiřazena do místnosti k již vybraným a ponechány pospolu s televizí a vojáky. Takto to pokračovala tak dlouho, dokud se v konečné místnosti nenacházelo dvacet mladých lidí. Následně se ozvalo ze strany vrat střelba, řev a skřípění brány, která se opět začala uzavírat.Nejeden vrtulník přeletěl nad budovou, v níž se všichni nacházíte. Po dobu celé jedné kreslené pohádky se nic neděje. Pak se ozve hluk z chodby před místností a jsou slyšet hlasy porotců a ještě nějaké další. Otevřou se dveře a vejde celá porota v doprovodu mohutného černocha a dalších vojáků. Za nimi jdou tři lidi (dva muži a jedna žena - muži blondáci, žena červnovlasá,všichni nakrátko ostříhaný) v bílých dlouhých pláští , s deskami v rukou a něco si už při pohledu na vás zapisují. Voják, co odvedl Kim na záchod, přistoupil k černochovi a něco mu pošeptal. Ten to poslal dál staršímu muži z poroty. Ten jen kývnul a dal to zapsat jednomu muži v bílém plášti. Slova se ujmula znovu ta silnější žena. "Vás dvacet bylo vybráno na nový způsob života. Je na vás znát i podle vašich odpovědí, že jste dost dost odlišný a přitom jste si tak podobný. Nebudem vás poučovat moc dlouho. Čeká vás toho hodně a všichni určitě chceme co nejdříve začít. Nevíme, zda to všichni zvládnete,ale doufáme aspon v dobré výsledky z vaší strany. Takže abych nezdržovala, řeknu vám dnešní program, co vás čeká. Nyní po skupinách, nejdříve hoši a pak dívky, půjdete do sprch, kde se řádně vykoupete. Vaše šaty odevzdáte a dostane nové, které budete nosit. Pozdější úpravy jsou na vás,ale ze začátku všichni dostanete něco jako školní uniformu. Po sprchách budete odvezeni na lékařskou prohlídku, kde vám bude odebrána krev a další vyšetření. Při nalezení nemoci nasazeny léky. Po vyšetření budete odvezeni do ubytovny, kde budete jen vy. Tato ubytovna je spojená s vaší školou. Budete mít zbytek dne prozkoumat obě budovy a zítra se začne testem. Sice plno z vás řeklo, že psát i číst umí. Ale my chcem znát stupeň vašich znalostí." Podívá se po ostatních porotcích, ti jen přikývnou a tak pokračuje. "To je od nás pro ted všechno, má někdo nějaké dotazy?" Podívají se po vás a všechny i sebemenší reakce jsou zapisovány. |
| |
| Myšlenky mě zaměstnají natolik, že pak už nevnímám, kdo všechno další přistupuje. Oči zavřený, opřen o stěnu vypadám, jako bych spal ve stoje. Až zvuk zavírající brány mě probere a já otevřu oči. První pohled padnul na kluka, co tu byl už když jsem přišel a má na sobě dost otrhaný oblečení. Tebe asi zachránili včas, jinak by jsi tu asi nemusel být.Podle oblečení. Počet lidí, kteří se tu nashromáždil za dobu mého přemýšlení mě značně překvapí. Cože? To už je konec a nás je tu dvacet? Vstoupí porota a žena začne mluvit.Poslouchám pozorně a snažím si udělat představu o tom, co bude následovat. Dá prostor pro otázky a já zapřemýšlím. Asi tak všechno řekla. Nový život, nový věci, nový prostředí.Co udělají s tím starým? Podívám se po ostatních a pak zezadu se ozvu. "Měl bych dotaz, když dostanem nový oblečení, co se stane s tím naším starým? " Můj hlas se roznese místností do toho ticha až se sám překvapím a maličko zčervenám nervozitou, že až tak moc jsem vystoupit v pozornost nechtěl. |
| |
| Padne první dotaz a paní se usměje na mladíka, jenž našel odvahu a zeptal se. "Jistě, vaše šaty. Jsou mezi vámi v nich velké rozdíly a jak bylo řečeno, dostane všichni nové, jednotné oblečení. Toto vaše vám bude odebráno a zničeno. Pokud by si někdo přál něco z toho zachránit, necht to řekne ted. Pak už na to nebude brán zřetel." Usměje se a čeká na další dotaz. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Přišla jsi mezi posledníma a viděla jsi, jak lidi tuší, že se bude končit. Jak se rvou o místo a snaží se dostat přes vojáky. Když vaši poslední skupinku vedli do budovy k ostatním vybraným, ozvou se i výstřely. Ozvou se hlasy zraněných a řev davu, skřípot brány zavírající ostatním jejich naděje. Jen chvili postávaš v místnosti s polstrovanými židlemi, kobercem a televizí,když příjde porota s ostatními. (Jen mi soukromě písni tvé odpovědi porotě na otázky v předchozím příspěvku a pak veřejně jako jedna v místnosti s ostatními) |
| |
 | soukromá zpráva od Hayashi Mitsuki pro Heh... Vypadne ze mě, když párkrát zmateně zamrkám na ty čtyry kašpary, který mě probodávají kamenným pohledem. Nepříjemně mě z nich zamrazí v zádech. Vypadají, jako kdyby po mně měli každou chvílii začít házet odpadky se slovy typu "fůůůůj!" Jestli si urychleně nenajdu něco na přikrytí hlavy, sem si jistá, že tady z toho nevylezu... bez něčeho na hlavě. Pomyslím si nejistě a nenápadně se kolem sebe rozhlédnu doufajíc, že zahlédnu něco jako kastrol. Já... Začnou třesoucím se hlasem, při čemž se stáhnu ještě více do sebe. Nejistě si začnu žmoulat krátkou sukni od světle hnědých, potrhaných šatů a hnědočerné oči sklopím k zemi. Ale mno tak Mitsuki, co to děláš? Nedovolíš přece Suki a Omuře, aby tě porazili... Heh, to určtiě, ty dvě kačeny se nedostanou ani za vlastní stín, natož sem... Při této povzbudivé myšlence se trochu více napřímím a nasadím pohrdavý úsměv... Který mi náhle zkamení na tváři. Dá se dostat za vlastní stín? Napadne mě. Trochu se zamračím... Totiž... Menuju... Jmenuji se... Opravím se s výmluvným zazubením. Mitsuki Hayashi. Dostanu ze sebe. Číst, ovšem že umím číst, vždyť je to můj největší koníček. Přečetla sem spoustu knih, spooouuustu. Třeba.... Ehm... Třeba... Zarazím se. Sakra sakra sakra!! Podělanej štos papírů mi to všechno zkazí!! Hihi... Zaculím se na porotu doufajíc, že sem ještě před několika vteřinami chtěla uvéct nějakou knihu, kterou sem přečetla. Mno... A počítat. To samozřejmě umím taky, nejsem přece žádnej neger ne? Vypadne ze mě. Chci říct... Takto by to řekl nevzdělaný a hloupí šlověk, který si zaslouží žít za tou hroznou zdí, v tom ještě horším světě... Ale já... Já... Já taková nejsem to mi věřte a proto si myslím, že bych měla dostat šanci, stejně jako lidi natolik vzdělaní a chytří jako jsem já, žít lepší život, než ten, co sme žili do teď... Ve špíně a temnotě. Kde nemáme co jíst a ani pít... Udělám na porotu velké,, smutné, sí oči a pak náhle skloním hlavu s menším popotáhnutím. Páni, nějak sem se rozkcela... Asi bych se měla brzdit... Jop... Ukončíme to, strapnila sem se už dost. Já... Já... Promiňte. Zavzlikám a s obličejem v dlaních uteču do sálu, odkaď mě přivedli |
| |
| Au! Vyjeknu, když mě jeden voják ze zadu strčí do místnosti a já kvůli nečekanému úderu do zad spadnu na zem. Hned se z odřených kolen překulím do sedu a nohy přitáhnu k sobě. Zraněná místa si začnu silně mnout dlaní. Pálííí! Přecedím skrz zuby. Ani si neuvědomím kde to jsem, ale otrávené mumlání toho imbecila, co do mě vrazil, toho si všimnu moc dobře. Sice právě odchází opět ven, ale s tím si hlavu nedělám. Prudce se postavým a co nejvíce se napřímím ve snaze, být větší. Hej! Ty tam! Jen se vrať a řekni mi to pěkně do očí! Zakřičím, ignorujíc pohledy ostatních. Ale né.. On se vrací. Prolítne mi hlavou, jakmile si pověimnu zaražení muže a lehkého ohlédnutí. Můj bojovný postoj okamžitě povadne a já se schloulím co nejvíce do sebe. Hodný... Zůstaň, zůstaň... Hodný pejsek. Prosím ho v duchu. Možná to zachráním nevinným pohledem, který mám tak v oblibě. Jiná možnost mi už nezbívá. Hihi... Vypadne ze mě při omluvném zazubení, při kterém se co nejvíce narovnám, až prohnu a ruce dám za záda. Sakra, sakra... Ta blbá gorila se nezastavuje, copak nejsem dost sladká? Zamračím se. Chci pryč, neměla sem sem lézt a ty dvě mařeny nechat vyhrát. Neumím se ani podepsat, natož napočítat do 10, jediný co umím je něco šlohnout, nebo někoho pěkně načutnout do zadku. Prolítne mi hlavou, když hledím na děsivého chlapíka, jak se ke mně neustále přibližuje. |
| |
| Voják se přibližuje k dívce, jenž se s ním chce nejspíš prát.Zubí se na ní a má asi v úmyslu udělat jí něco jiného. Těsně před Mitsuki Hayashi ho zarazí ruka jeho velícího. Zpraží ho pohledem a pošle ho hlídat ven. |
| |
| Jak se muž stále přibližuje, začíná být čím dál tím větší a proto mě kvůli své narůstající výšce donutí stále více a více zaklánět hlavu. Kdybych to neudělala, mohl by můj zrak spočinout někde úplně jinde a při mé výšce 160cm a jeho, která je nejspíše tak 3 metry, asi vím kde O_o. Chce mě zabít, chce mě převálcovat, chce mě nechat explodovat! Začnu panikařit v duchu, také je to znát na mém vystrašeném výraze. Ten se ale změní v tu chvíli, co se začne to velké cosi, co se ke mně celou tu dobu valí, podivně zubit. Chce si hrát! Vyjeknu radostně někde v mé mysli a mé koutky se mírně stočí nahoru, při čemž na mé tváři vykouzlí milý úsměv, ale nadzvednuté obočí ho ihned změní v překvapený. Ale... Je moc blízko. Zarazím se nakonec, když je muž jen,... může to být metr... ode mě a stále se nezastavuje. Můj úsměv z tváře zmizí a já ho nahradím mírně znechuceným úsklebkem, při čemž se trochu pootočím na pravou stranu a vtáhnu se do sebe. Uleví se mi, když si všimnu, že ho silná paže jeho nadřízeného zastavila. Ha... Vysypu ze sebe výtězně a pohrdavě si o sebe otřu dlaně, na náznak očištění rukou od prachu z těžké práce, přeprat tohle monstrum. Spokojeně se otočím, chystat se konečně prohlédnout místnost a lidi kolem mě. Teprve teď mi pořádně vydíte do tváře. Je bledší a šedomodré oči jí v barvách ani moc nezvýrazňují. Přesto ten kdo se mi podívá do obličeje, určitě si jako první všimne právě jich. Né kvůli barvě, ve které jestli má něco zářit, tak jedine jiskra vzrušení, či napětí, ale kvůli jejich velikosti. To už se o mých rtech říci nedá, jsou lehce růžové a na bělejší pleti lehce zaniknou. Celý můj obličej oplývají dlouhé, sněhově bílé vlasy, které mám právě teď zapletené do dvou copů. Na sobě mám plandavé, krátké šaty.. Končí mi kousek pod zadkem. Místy jsou potrhané a špinavé, stejně jako má kůže, lesknoucí se pod kapkami potu. |
| |
| Dostanu odpověd, která se mi nelíbí.Ovšem mé rozčarovaní nad odpovědí se ztratí v mé snaze splynout se stěnou. Zase na sebe upozornovat.Nekoukejte se na mě. Ne, prosím, nic zajímavýho tady vzadu není. Sjedu kritickým zrakem své oblečení a pocítím touhu se vrátit. Tam mi nikdo mojí vestu ani kalhoty brát nebude. "Rád bych si nechal boty a triko." řeknu svůj požadavek a doufám, že mi někdo vyhoví a nechá mi je. By mě ještě zajímalo, co provedou s věcma, co mám sebou.Taky zničí?Ne, nebudu se ptát. Ptejte se někdo jiný.V botech si schovám své věci, co budu chtít zachovat.Jo, to mi nechaj.Mluvili jen o oblečení, né o věcech. S pohledem zase k zemi čekám, až se ozve i někdo jiný. |
| |
| Sedím na židli a houpu nohama. Někdy se podívám na vojáka, jenž mě vedl na záchod. Usměji se,ale on má stále stejný kamenný výraz.A dívá se na obrazovku, na pohádky. Pomalu přicházejí další, každého si prohlídnu.S nadějí na ně hledím doufaje,že si ke mě někdo sedne.Ano, někteří si sednout,ale dál ode mě.Pohladím dlaněmi šaty a jako voják se začnu dívat na pohádky. Ozve se vrtulník,skřípění brány.Otočím hlavu směrem ven, v očích se mi objeví slzy. Babi, dědo,už vás asi neuvidím. Schovám tvář do dlaní a zadržuji vzlyky,jenž třesou mým tělem.Nevnímám porotkyni o tom,co bude.Až hlas mladíka mě probere a zaposlouchám se. Oni spálí moje šaty, babiččiny šaty? Ne. To ne. Hřbetem ruky otřu slzy a nesměle zvednu ruku. Ráda bych si nechala svoje šaty, babička se s nimi dlouho dělala. Pípnu na paní a znova schovám tvář do dlaní. |
| |
| Kosyasu Yuu vysloví, co chce zahránit.Chvilku po něm se ozve Kim Anderis. Jako na povel dívka v bílém plášti zapíše zachování věcí. Žena se rozhlédne po místnosti a nevidí žádný další náznaky otázek. Pokud je to vše, tak postoupíme.Nyní půjdou všichni chlapci s námi, dívky zde zůstanou a vyčkají,až na ně bude řada. Vyjdou na chodbu a nechají otevřené dveře. Vojáci rozdělí skupinku na dívky a chlapce.Chlapci jsou pod dozorem odvedeni ven, místnost s dívkami se opět zavře střežena předchozími vojáky. Vydáte se doprava, kde je táhlá dlouhá chodba.Zdá se, že vede kolmo dolů.Sklon není moc patrný,ale je znát.Jdete asi pět metrů, kdy vojáci zastaví.Příjdou k vám čtyři mladíci a začnou si každého prohlížet. Vejdou do místnosti a nechají otevřené dveře. Jsou zde jednoduché poličky s trikama a kalhotami. Každý dostane svojí velikost volného bílého trička bez nápisu a zelené kalhoty volné a velkou bílou osušku.Do rukou černé botasky. Každý dostane svůj balíček hadrů a postupuje se dále. Jde se asi dalších metrů a vejde se do levých dveří. Za nimi se skrývají skříňky a uprostřed jsou dvě lavičky.Jeto malá místnost a navazuje na vykachličkovanou bílou velkou místnost. Jsou zde oddělené sprchové kouty, tři na každé straně. Skládají se z neprůhledných plastových stěn, a vepředu jsou poloviční dveře, za nimi je závěs.V každé sprše je připravené nové mýdlo, šampon. Voda se spouští na senzor jakmile někdo vstoupí. Je nastaveno na přijatelnou teplotu,ale lze jí snížit či zvýšit dvěma tlačítky s plus a mínus. Stojí zde čtyři mladíci držíc pytle na vaše staré šatstvo. Až se svléknete, hodte své věci do pytlů a vysprchujte se. Pak se oblékněte triko s kalhotami.Až to budete mít hotový, projdete dveřmi s napisem VEN.Tamty. Ukáže na dveře naproti těm, jenž jste přišli.Na to vojáci odejdou až na dva, jenž se postaví u skříněk. Mladíci s pytli na vás koukají a pohodí pytli na znamení, že jsou připravený. |
| |
| S rukama spojenými za zády a s trochu znuděným výrazem si prohlédnu místnost. Teda, měla jsem to v plánu, ale mou pozornost v tuhle chvíli nezískali vyzdobené zdi, ani podlaha, ale lidi, co tu poslušně sedí a většinou jim zrak směřuje na velkou televizy s kreslenými pohádkami... Je to zvláštní pohled. Možná je to tu, aby sme si pro začátek trochu rozšířili své kulturní znalosti. Napadne mě, při čemž se zamyšlenou tváří zadívám do pohádky. Nebo je to úvod, jak náš život teď bude vypadat. Třeba jako pohádka. Při této domněnce se mírně pousměji. Jo, ale pohádky sou nudný. Přeruším svou radost, negativní myšlenkou a opět se přestanu smát. Odvrátím pohled od pohádek a zkumavě si svým zvědavým pohledem projedu každého, v téhle místnosti. Můj pohled spočine na světlovlasém chlapci, který právě teď začal mluvit. Něco s oblečením myslím, moc dobře mu nerozumím, ruší mě hlasitá televize. A teď ta dívka... Musím otočit hlavu úplně na druhou stranu, sedí daleko od sebe. Rozumím jí už lépe, sedí blíž ke mně. Chtějí nám vzít šaty? Já chci svoje šaty, pracně sem si je... S trochu zamračeným výrazem hledím na dámu, která vše tyto požadavky zapisuje, ale najednou se zarazím a prudce se podívám na tu malou dívku, na kterou sem koukala ještě před chvílí. Není to náhodou ta holka, jak jsem jí asi před dvěma týdny šlohla ty bílé boty? Trochu se vyděsím a svůj pohled zabořím ihned do země. Chvílemi po dívce ale nenápadně juknu. Ne není. Zazubím se ve své mysli. Hm? Zvednu zvědavě hlavu, když žena promluví. Ale já! Já bych si taky ráda nechala své... Snažím se přerušit slova té ženy, ale nevnímá mě. Dává všem chlapcům povel, aby někam šli. S těmi vojáky. Haloo! Zavolám jemným hláskem a přiběhnu k pultu, za kterém žena sedí. Taky bych si prosím nechala své šaty. Zazubím se. Místnost už je poloprázdná, všichni kluci odešli pryč. Nejistě se ohlédnu. Sou tu všude prázdné židle a jen pár je jich obsazených dívkami. Než se mi žena chystá odpovědět, snažím se vybrat to nejlepší místo. Sednu si obžidli vedle té holky, co jí nohy nedosáhnou na zem. Je to nejdál k té televizy, dobře na ní uvidím, aniž bych musela zaklánět hlavu. A obžidli, protže se nerada dotýkám lidí. Někdy mi to nevadí, ale stává se mi, že když se někoho delší dobu dotýkám, sem pak hodně protivná... Divný... |
| |
| Velmi nerad se odlepím od zdi a posunu se šouravým krokem ke skupince ostatních kluků.Jdu někde uprostřed a moc se kolem sebe nekoukám.Jdu s pohledem k zemi a počítám kroky, než jsem zastaven.Zvednu hlavu a všimnu si mladíka, jenž si mě měří pohledem.Obezřetně si jej prohlídnu, nelíbi se mi to,co dělá. Ale on odejde a přinese mi věci.Sotva stačím dát ruce před sebe a už si přeměřuje dalšího.Další mi předá boty, které chytám prstami pravé ruky za tkaničky.Postupujem dál a já si prohlížím věci, co jsme dostali. Příjdu si jak nějaký zvíře než člověk. To takto s námi budou zacházet pořád? Dojdem k dalším dveřím a tam jdem dovnitř.Podívám se na skříňky a na sprchový kouty.Vojáci odejdou a nechají nám volný prostor. Najdu si skřínku co nejblíž sprchovým koutům.Položím dané věci na lavičku, připravím si ručník a začnu se svlékat.Nejdřív si sundám boty,dám je do skřínky.Pak začnu vyndavat cennosti z kapsiček.Maličký medailonek s přetrhnutým řetízkem, tužku, prázdný papír a složený obrázek.Schovám si to do skřínky. Sundám si zbytek oblečení a i triko skončí ve skříňce.Při sundání trika se objeví dlouhá jizva přes břicho,ale z jizvy je poznat,že to nebylo hluboké.Rychle hodím oblečení do pytle a chytnu svůj ručník. Snažím se nedívat kolem sebe na ostatní.Cítím, že mé tělo dělá něco, co si ted nepřeji. Ne, to není možný.Já nechci. Vždyt jsou jak já, tak proč? Skoro sprintem vlítnu do první sprchy.Okamžitě se spustí sprcha a já slastně zakloním hlavu.Uklidnuji dech a přídám si teplou.Nechám na sebe padat vodu ještě chvili,než si začnu mýt vlasy. |
| |
| Místnost Žena zaregistruje i náhlou třetí žádost o uchování věcí.Prohlédne si dívku a její šaty. Ty si chceš nechat tyto roztrhaný hadry?Proč? Nechápavě se dívku prohlídne a pak nad tím mávne rukou. Dobře, když chceš, ale nechám ti je vyprat. Nechá zapsat i tento požadavek a opustí místnost. |
| |
| Pomalu vycházím s ostatními do chodby kamsi do neznáma. Nikdo nic neví jen prostě jdeme dlouhou chodbou buhví kam. Rozhlížím se kolem sebe a po ostatních, ale nic nového a zvláštního nepozoruji. Po chvilce chůze se zastavíme a obržíme oblečení. " Páráda, konečně vypadnu z těhleh hnusnejch hadrů." Pak ještě obržím boty, za ně jsem taky velmi rád. Jelikož ty moje jsou těsně před rozpadnutím. Naše skupinka vyrazí dál a za okamžik se opět zastaví. Tentokrát u skříněk. Vyslechnu instrukce co mám udělat a tak jsu a vybru si jednu z volných skříněk. Dám si tam to nové oblečení, protože starých hadrů se budu zbavovat. Osušku uvážu kolem pasu, vezmu špinavé hadry a vyrazím je vyhodit do jednoho z pytlů. Když je vyhodím dojdu před jeden ze sprchových koutů, před kterým nechám osušku a vcházím do vnitř se umýt. |
| |
| Jo? Dostanu ze sebe s nadzvednutým obočím a tázavým výrazem, když opět obrátím hlavu k ženě. Mno... Já... Pro-tože... Pro... Zakoktám se, její otázku jsem nečekala, i když vlastně bych jí čekat měla, když jsou mé šaty vážně hodně poničené a taky dost špinavé. Misty je ale ještě stále vidět prosvítat bílou ^^. Protože sou moje. Vyhrknu ze sebe a pravou rukou si zmáčknu sukni od mých šatů. Vyprat? Vyjeknu. Ale né!! To né! Když je vyperete, scvrknou se a já už si je na sebe nebudu moc nikdy vzít. Prohlásím a skloním hlavu, při čemž si dlaněmi pohladím látku na mém břiše. Je špinavá, místy jsou zaschlé i kapky krve, které mi dost často tečou z odřených paží, na kterých jsou vidět škrábance a odřeniny. Ještě nejsou zacelené, musí být čerstvé. Tak jo, tak mi je vyperte... Ale pak v nich budete chodit vy. Zamumlám posmutněle a pomalým krokem si jdu sednout na své vybrané místo, vedle té dívky. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Nachází se zde mladík,co mluvil v hlavní místnosti.Zrovna má na hlavě šampon, zavřené oči a k tobě je zády.Tvojí přítomnost nezaregistroval. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Opravdu jako hezounek. Nevím, kdybych nevěděl, ze zemřel myslel bych si že tenhle klučina je on." Stojím tam s ním a prohlížím si jeho krásné tělo. Odhodlám se potichu promluvit, aby to nezaregistrovali ostatní, že se nějaký takovýhle omyl stal. " Snad mě nezmlátí, opravdu to byla náhoda, ale co teď? Třeba když vyjdu ven tak už mne do jiné sprchy nepustí." "Ehm.. Promiň, moc se omlouvám spletl jsem si sprchu. Hlavně mě nebij. Myslíš, že bych se tu mohl také osprchnout? Bojím se, že když odud vylezu už mě do jíné nepustí. A já jsem pořádnou sprchu neměl už hodně dlouho. Prosím." Trošku nevěřícně koukám na toho kluka co stojí předemnou. Stále mě fascinuje jeho vzhled. |
| |
| Místnost Uslyším nový hlas.Taky si přeje mít své šaty,ale podle hlasu ženy nejsou tak docela v pořádku.Zvednu své uplakané oči, dívku vidím rozmazaně. Popotáhnu, otřu slzy.Rozhovor poslouchám napůl,v hlavě vidím babi.Šije nové šaty. Dívka si sedne kousek ode mě.Nejblíž ze všech,co tu jsou.Pokusím se na ní usmát. Třeba se jim to povede a nesrazí se. zkusím dívku povzbudit. Hlas je ještě prosycen pláčem, nedodá moc důvěry ve vyřčená slova. |
| |
| Místnost Smutně zamrkám na podlahu ve snaze zahnat nepříjemnou vzpomínku. Ale když mě ta dívka osloví, zvednu hlavu a poslechnu si jí. Má uslzené oči, taky bych se teď nejraději rozplakala, ale nemám to ve zvyku. Ta holka nemá pravdu, určitě nikdy nic neprala. Jen mě utěšuje, i když by to zrovna teď potřebovala více než já. Já totiž nechci utěšovat, nepomáhá mi to. Pomohlo by mi jen se vrátit odkud sem přišla, nebo tu sázku prostě prohrát. Nepovede. Jednou sem prala kalhoty mýmu kamarádovi. Řekl mi, ať to udělám. Jenže se scvrkli a on už je nikdy nemohl nosit. Vysvětlím té dívce přesvědčivě doprovázena souhlasným přikyvováním. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Ozve se hlas a já se přistanu vtírat šampon do vlasů.Neotočím se za hlasem, zavřený oči a zrychleným dechem se snažím smířit s tímto překvapením. Jo, jasně.Klidně se osprchuj.Je tu toho dost pro oba. řeknu a snažím se,aby to vypadalo vyrovnaně.Ale v hlavě představa, že vedle mě stojí nahý kluk, mi klidu nepřidává. A fantazie se přidává, nedaří se mi zklidnit dech. Smyji z vlasů šampon a otevřu oči.Otočím hlavu a podívám se na spolusprchovatele.Okamžitě zrudnu, překonal mojí představu.A já ho znám, to jeten v otrhaných šatech.Jak tam stojí tak nahý, tělo se bouří a já nezvládám jeho reakci na mladíka.Uvolním mu místo a jdu více ke stěně koutu.Snažím se,aby nic neviděl,ale více pečlivému zraku to ujít nemůže. "Prosím." naznačím, že se může umejt. |
| |
| Místnost Aha......ale třeba tady to umí líp....a nebo mají lepší možnosti.... snažím se najít nějaký důvod.Nenacházím, sklopím hlavu k zemi a smutně oddychnu. Asi máš pravdu...zničí ti to... Začnu znova kopat nohama ve vzduchu a přejedu dlaní po šatech. Můžu ti pak ušít nový....jestli by jsi chtěla...ale nebudou jako ty...co máš ted.. Podívám se po dívce, prohlídnu si její šaty a pokrčím rameny. Nevypadá to těžce. Otřu oči a usměji se. Já jsem Kim Anderis a ty? pokusím se o navázaní kontaktu. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Že bych ho vrušoval? Že by byl stejný jako já? Přitahuji i já jeho? I když vypadá vystrašeně asi se toho bojí, že by mohl být na stejné pohlaví jako je on." Chvíli ještě ho ještě pozoruji a pokusím se o menší rozhovor. "Ty se mě bojíš? Ani jsem se ti nepředstavil, jmenuji se Hikaru.A ty? Všiml jsem si zvláštní věci, ale neboj nikomu to nepovím. Nestyď se za to prosím, také jsem míval kdysi takový problém, ale jeden můj kamarád mi ukázal, že se za to stydět nemusím." Přátelsky se na společníka ve sprše usměji, abych ho trošičku uklidnil od strachu o kterém si myslím, že vím z čeho je. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro hlesnu a hlavu opřu o chladné dlaždice. Studenou sprchu, potřebuji studenou. Hooodně studenou Mladík se ze sprchy ozve a já po něm jen loupnu okem. "Yuu, watashi wa Yuu desu." zamyslím se nad jeho oslovy o strachu. "Já, já se tě nebojím.A ty ,ty jsi na kluky? Já nesmím, nemůžu." Hlas se ztratí.Schoulím se v koutě do klubíčka a nechám na sebe padat kapky odražené od Hikarova těla. |
| |
| Místnost Zvednu hlavu k dívce Myslíš? Zeptám se jí s nadějí v hlase. Její prohlášení mě donutí zamyslet se. Třeba má pravdu, vždyť sem to dělala poprvé a kvůli té nehodě taky naposled. Třeba když to dělali poprvé, taky se jim to stalo a teď už to umí. Asi má vážně pravdu, třeba mi je nezničí... Co? Z přemýšlení mě vyruší její následující věta. Ale ty si říkala... Začnu rozpačitě spolu se zmateným zamrkáním. Myslím, že nemá cenu tu větu dokončovat, vzdala to. nemá to cenu... Opět poklesnu. Ušít? Ty bys to uměla? Najednou se rozzářím. Šít, umět šít, to musí být dost těžký. jo, chci je ušít... I kdyby se mi nescvrkli bych je mco chtěla ušít. Vychrlím ze sebe doprovázena s výmluvným zazubením. Mně říkají Mitsuki. Představím se jen svým křestním jménem, nejsem si jistá, jestli by příjmení na něco potřebovala. Ze široka se usměji. Ahoj. Pípnu radostně na náznak, že mě těší, že jí poznávám. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Nebraň se tomu, začne nám snad nový život mimo zď a tam to nikomu vadit nebude. Já jsem si taky myslel, že nesmím. Jenže to prostě se nedá ovládnout. A věř mi, když tomu necháž volný průběh bude ti dobře a nebudeš se trápit." Velice opatrně Yuu začnu hladit, aby mu to bylo příjemné a zezačátku to nezaregistroval. Sleduji jen jak jeho tělo reaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Nový život?Myslíš, že tady to vadit nebude?Mají pravidla, zákony, jak víš, že tam není něco proti tomuto?" Podívám se na Hikaru a dostanu chut jej za odměnu polibit.Kousnu se do rtu a odvrátím se s pohledem ke zdi. "Volný průběh, jak myslíš volný průběh?Abych nechal tělo,aby si dělalo,co chce?" Tělo vnímá moc dobře Hikarovi dotyky a má reakce je čím dál znatelnější. Zavřu oči, rozpolcen mezi krásným pocitem a ničívým svědomím. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Yuu-san, i kdyby to zákony zakazovali ten svět je veliký a věř, že tam bude líp a lidé jako mi se vněm snadno ztratí a nikomu to nepřijde. Tohle je normální. Je normální být na kluky." Zaregistruji všechny reakce mladíkova těla. "Jo, prostě tělu nebraň. ono dobře ví co chce a co potřebuje. Věř mi." Pomalu přibližuji své rty k jeho, až se promění v dlouhý polibek. Mé hlazení na těle Yuu nepřestává a i mé tělo reaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Normální." Tiše zopakuji než se Hikaru začne přibližovat. Věřit? Dokáži vůbec věřit?Počkat, on , on mě chce. Myšlenka se ztratí v dotyku rtů a já se ze začátku vyrovnávám s tímto pocitem.Můj první polibek. Jsem mimo, tělo zrychlí tep, zčervenám a nervozně se jednou rukou chytnu Hikarovi paže.Krev se nahrne dolů a projeví se v plné velikosti.Po prvních chvilich po dotyku se trošku vyrovnám a pokusím se polibek vracet podobnými pohyby Hikarových rtů. Z pod ofiny ukápne slzy, která se ztratí v kapkách vody. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Chvíli se s ním líbám. Je v něm cítit, že to dělá prvně a proto se ho snažím vést. Mám přeci jen trošku zkušenosti díky Hezounovi. Mé tělo se projeví na plno, jsem u Yuu s plně stopořeným pohlavím. Lehce vzdálím své rty od jeho a koukám, že i s Yuu to dělá divy. Podívám se na něho. Do jeho krásných oči. "Chceš poznat trošku víc? Pomohu ti neboj se nebude to bolet. Bude to příjemné. Jen mi věř. Zůstne to mezi námi. Chci ti pomoci." Čekám na vyjádření Yuu, zda mohu mu ukázat více nebo ne, protože ho nechci vylekat. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro To je všechno tak krásný? Se mi z toho až zamotala hlava. Uvědomím si mírné točení hlavy a na chvili zase zavřu oči. "Víc?" V hlavě se objeví obrazce toho, co jsem nechtěně viděl u nás.Zavrhnu tuto vzpomínku a představím si pocity z polibku, mého prvního, a Hikarovu tvář. Aniž si to pořádně uvědomím, kývnu hlavou k souhlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Zvednu hlavu a koukám na vrzušeneho mladíka. Opět spojím své rty s jeho a má ruka v jeho rozkroku mu začíná ulevovat ten tlak, který tam je. Potichu se jen zeptám. "Líbi se ti to Yuu-san?" |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Polibky přestanou a já otevřu oči. Cítím tep ve spáncích a má hrud se zrychleně pohybuje, nevnímaje vodu na ní padající. Hikaru mě znova políbí, už se od začátku zapojím a vracím polibek stejnou měrou. Jeho ruka mi však nedovolí dlouho si polibek užívat, oddělím naše rty a vzdychnu slastí.Mé tělo se podvoluje rozkoši a já se jednou rukou držím Hikaru s vypětím sil,abych nepadnul úplně na podlahu.Hlava je zvrácená dozadu a čím dal častěji se ozývá vzdychot. Na jeho otázku jen ztězka přikývnu doprovázených dalších vzdychotem. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Co? Proč?" Zbytek otázky zmizí v dalších polibkách a já zapomenu, že ležím.Hikaru se začne snižovat s polibky,zvednu hlavu.Hned ale spadne, oči zavřený, ruka se zatne a sevře Hikarovu paži. Jeho jazyk se dotkne penisu a já se prohnu.Druhá ruka hledá oporu,ale jen klouže po mokrých dlaždičkách.Vzdychám rychleji a mé tělo se prohýbá pod přívalem slasti.Ruka přejde z paže a začnu hladit Hikaru po těle, kam dosáhnu. Po chvili se mé tělo více napne a já nechtěně zatnu prsty do Hikarova těla.Hlasitě zasténám a už nezadržím příval, jenž jde do Hikarových úst. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro " Jak jsem rád, že se mi to povedlo. Mám se ho zeptat zda by si to také chtěl zkusit?" Polkunu a usměji se na Yuu, ktrý je v šoku.Vůbec se mu nedivím, jelikož prožil něco takového prvně ve svém životě. Můj penis stále neochabl, jsem vrušený, z toho všeho co se událo. "Doufám Yuu-san, že se ti to líbilo. Na mě je stále vidět, že mě se to líbilo zcela jistě. Chceš pomoci ty mě? Nenutím tě, jen zda tě to láká." Opět se usměji a čekám, jak bude Yuu reagovat na mou otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro On, on mě dovedl k vyvrcholení? Jen tak, aniž by věděl, kdo jsem? Proč? Otevřu oči a malátně se začnu zvedat ze země.Ruka mírně podklouzne a já padnu na lokty.Tiše syknu a udělám druhý pokus.Kleknu si vedle Hikara. "Ari, Arigato Hikaru." Ještě jednou se prodýchám a pokračuji. Libilo.Moc.A, a můžu zkusit. Ale já, já to nikdy, nikdy nedělal. skloním zrak k dlaždičkám, stále červený, ovšem ted i studem. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Sleduji jak je Yuu ohromen a jak sotva mluvi. Vzpomenu si na sebe, když jsem to samé poprvé poznal já sám. Skoro se v tom vidím. "Pokud to chceš zkusit mile rád tě nechám. Nevadí, že jsi to nikdy nedělal, zkus to samé co já, uvidiš, že tě to ovládne a budeš si vědět rady a pak budeš dělat vše podle sebe a já věřím, že na konci budu na tom stejně jako ty, Yuu-san." Vezmu jeho ruku a polozim na sve tělo. Opět Yuu začnu líbat. Hladím znovu jeho aby mohla jeho fantazie plně pracovat. Rukou projizdím jeho mokré vlasy a vášnivě ho líbám. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Zkusím to.Musím. Pokud to nepůjde, tak na to nejsem.Jinak to nezjistím. Hikaru mě znova políbí a já okamžitě jeho polibky. Vkládá do toho vášnivost a já to zkusím taky. Nejdřív jsou to nesmělé pohyby, které se stávají dravější a vášnivější. Ruka, jenž položil sám Hikaru na sebe sjede krouživými pohyby po břiše, k podbřišku až na jeho penis.Prsty jej opatrně zkoumám a pomalu začínám pohybovat do rytmu, jakým Hikaru dýchá.Druhá ruka jej drží v sedě a také zajede do Hikarových vlasů. Chvili si hraji s jeho penisem a druhá ruka přejíždí z vlasů na záda a zpátky.Stále zavřenýma očima se odlepím od jeho rtů a pomalu začnu sjíždět polibky dolů. Má ruka opustí jeho vlasy a začne jej hladit po hrudi a dráždit bradavky.Líbám Hikaru na krk, pomalu dolů na prsní bradavky a z nich po chvili dolů na břicho.Přitom jej rukou hladim a dráždím. Naznačím mu,aby si lehnul a postupuji k již lépe přístupnému podbřišku.Ruka se stále pohybuje v rytmu jeho dechu a pohybů těla. Podívám se na Hikaru, zda se mu to zatím líbí.I přes snahu je znát, že jsem nervozní a některé pohyby jsou stále neohrabané. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro " Je jako Hezounek, myslel, jsem, že již něco podobného nezažiji. Díky za Tebe Yuu." Když si všimnu náznaku, abych si lehl udělám to, snažím se mu to co nejvíce ulehčit. Tak se položím a nechávám Yuu volnou ruku, ať dělá co se mu líbí a baví ho to. Cítím na sobě velice zvídaví pohled. Usměji se na Yuu, aby se nebál, že se mi to velice líbí. Pod vší to rozkoší se prohýbám a vzdychám, ne však naplno, jelikož si uvědomuji ipřítomnost ostatních v jiných sprchách a proto své vzdychání a sténání krotím. Má ruka si stále hraje s jeho vlasy a hladím ho kam je dosáhnu. Mé tělo se prohýbá pod tím krásným pocitem a dotyky. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Líbí, jemu se to libí.A mě taky.Tak já jsem vážně na kluky. Skloním hlavu k Hikarovi podbřišku a začnu jej znova líbat a olizovat jeho břicho.Postupuji dolů a zastavím se u kořene Hikarova údu.Jemně jej oblíznu a jazykem postupuji nahoru.Cítím v hlavě znova tlak ve spáncích.Ja podle vzoru Hikara vemu jeho penis do úst a zkusím jej též sát. Přitom jazykem dráždím jeho špičku.Postupně zrychluji pohyb.Pomáhám si i rukou.Druhou jej hladím po těle, hlavně po břiše a vnitřní straně stehen. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Mé tělo se žačíná více prohýbat a můj dech je čím dál tím rychlejší. Penis je maximálně stopořen ústech Yuu. Jeho hlasení je mi velice příjemné. Teplé kapky vody citím jak na mne dopadají. Cítím, že to již brzy přijde. Všimnu si však, že Yuův úd opět stojí. Jsem mile překvapen. Rukou se na něj snažím dosáhnout ,abych mu ještě jednou pomohl od tlaku. Jenže jsem už tak blízko orgasmu, že již nejsem pořádně schopen ho vzít ani do ruky. Snažím se chytit mokré podlahy, ale nejdeto. Prsty po kluzkých dlaždičká jen sklouznou a tak se chytnu Yuuovi paže. Celkem pevně Mé tělo se ještě jednou mocně prohne a přijde vyvrcholení. Celkem mocný výstřik jde přímo do Yuuových úst. A mé tělo padne vyčerpáním celé na zem. Po několika sekundách ještě přijde menší výstřik, o kterém však nevým kde si našel cíl. Otevřu oči a hledím na Yuu a usmívám se na něj. "Chlapče neříkej mi, že jsi to dělal poprvé." "Arigatou, Yuu-san. Nemusíš se bát, byl jsi skvělý" |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Spolknutí si uvědomím až pozdě a tak se snažím dělat,jako by nic. "Jsem rád, že se ti to libilo,Hikaru-san." Nevím, co mám ted dělat. Posadím se přímo pod sprchu a dívám se přes proudy na Hikaru. "Zkusil jsem trošku pustit svoji fantazii. A taky." Zakloním hlavu a nechám proudy padat na obličej. Proč mu to říkám? Vždyt ho to nemusí zajímat. Nezajímá ho to a já bych měl mlčet. Podívám se na Hikara a usměji se. "Proč jsi to vlastně udělal? Jen kvůli tomu,aby jsi mi pomohl?" zvídavě se zeptám a uklidnuji svůj dech a tep. Krev už začíná být zpátky tam, kde byla před sprchami. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Zvědavě se podívam na Yuu, co chtěl říci a najednou začal mlčet. Dívám se na Yuu a přemýšlím, jak mu vysvětlit, proč jsem mu pomohl. "Víš Yuu-san, měl jsem stejný problém, jako ty a stejným způsobem mi byly otevřeny oči. A viděl jsem, že i ty bys toto potřeboval, tak jsem to zkusil. Snad ti to nevadí a pomohlo ti to trošku." Trochu zklopím hlavu, nad tim jak premyslim, zda jsem neřekl něco špatně. "Snad se Yuu neurazí, snad jsem neudělal chybu." |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Jakoby dořeknu myšlenou větu, snažím se zamaskovat, aby nebylo znát,že to nebylo to pravé. Hikaru odpoví proč to udělal a já skloním hlavu k dlaždičkám. Já už myslel, že v tom bylo něco víc. A ne jen zaučovací lekce. Stejně to už dělat nebudu. Proč jsem vůbec do toho šel? Protože se mi libil už tam v místnosti v tech otrhaných hadrech, kvuli jeho rtům a očím? Špatně, celý je to špatně. Zažil jsem něco, co ještě v životě ne. Za to ti děkuji,Hikaru-senpai. Díky tomuto zážitku už vím, že jsem jako ty.Našel jsem odpověd. Mluvím spíše k zemi než na Hikara.Chvilemi se hlas ztrácí ve zvuku vody. Lepší čas jsem si vybrat nemohl. Zabouchnout se do kluka, kterýho sotva znám a nejspíš pomáhal i tam za zdí. Měl jsem zůstat doma, at mě klidně zabijí. začínám propadat depresi. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Odmlčím se a vmém hlase se ozve strach. " Mám mu to říci nebo ne? Když mu řeknu, že mě přitahuje asi uteče.. Pochybuji, že já jeho bych mohl nějak vzrušovat." Zakoukám se na Yuu neutrálně a zamyšleně zároveň. " Chci ti něco říct. nevím jak to ode mne vezmeš, ale ...ale...ale přitahuješ mne. Líbíš se mi. Promiň, ale musel jsem ti to říci. Když se mnou již nepromluvíš pochopím to." Skloním hlavu k dlaždičkám a je mi do breku. |
| |
| Mitsuki se představí a mě se na tváři objeví nehraný radostný úsměv.Naposledy popotáhnu,ale pláč je pryč. Ahoj. Nakloním se k ní a chci si šáhnout na skoro rozpadlé šaty.Kousek od jejich okraje se zastavím a podívám se na Mitsuki. Můžu?A ty šaty ti ušiji ráda. I tě to můžu naučit. Je to jedna z mála věcí,co umím. v hlase se objeví pýcha nad svým uměním. I když moje šaty šila moje babička.Byla moje učitelka. Pochlubím se a seskočím ze židle.Doskočím k dívce a zatočím se před ní.Šaty se rozevlají a ukáži svojí krásu.Je na nich znát novota. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro On se tím chtěl sblížit? Jemu se líbím? To říká každýmu či jen někomu? Na druhou stranu, kdybych se mu nelíbil,asi by s ním moje dotyky nic neudělali.I když můj bratr říká, že když je nouze, každá díra dobrá. Dívám se na Hikaru a jeho pohled do dlaždiček.Natáhnu k němu ruku a přitáhnu si ho k sobě.Nejsem namakanec,ale nějakou tu sílu mám. Pokud je to tak, že se mu líbím, tak se nebude bránit. A pokud mi kecá, ne, to by dělat neměl.Neměl. Vzpomenu si na rychlou sprchovou lekci a taky na to, jak jsem viděl zacházet bratra s jednou dívkou než jí přede mnou znásilnil.Hikara si přitáhnu co nejblíž to jde a stále jej za ruku držím,aby neutekl. Druhou mu chytnu hlavu a zvednu k sobě. "Hikaru-san, nebreč, prosím" Přiblížím se k němu a pod přímým proudem sprchy jej políbím. Tak jak mě to on naučil. |
| |
| Jakmile mi Kim pozdrav opětuje a já si všimnu jejího radostného úsměvu , trochu se uchychtnu. Nevím, jestli je to tím, že se s ní bavím, ale jestli ano, ještě nikdy sem neviděla někoho, kdo by se takhle radoval z toho, že se seznámil s někým novým... I když, tohle prostředí, tohle místo, náš budoucí život... Nikdo o těhlech věcech vlastně nic neví, je dobré si tu najít co nejvíc přátel. Možná bych měla udělat to samé... Můj úsměv se z milého a mírného změní taktéž na rozzářený a široký, jako je ten dívky naproti mě. Jo, teď už naproti mě... Skoro nestačím otočit hlavou a už seskajuje ze své židle a utíká blíže ke mně. Trochu se zarazím, ale pak se mi přece jen jeden koutek zvedne na horu a mně na tváři plápolá vítězný, možná trochu arogantní úsměv, není tak ale myšlen. Co? Ne! Vyjeknu reflexivně a její nataženou ruku, která se chce dotknout mých šatů ji ošklivě odstrčím. Probodnu jí vyčítavým pohledem a trochu se zavrtím na své židli. Naučit mě šít? Ne... Nechci to umět... Je to nuda, žádný vzrůšo. A navíc, proč se učit šít, když teď znám tebe? Zazubím se a opřu se o opěradlo. Na její další větu se jen pousměji a souhlasně přikývnu hlavou... S plamínkama v šedomodrých očích sleduji její sukni, jak se volně točí kolem jejích nohou... Šaty... Nosila jsem je skoro celý svůj život, jen párkrát jsem na sobě měla kalhoty. Už me nebaví mít stále jen sukně a jiné šactvo vyhrazené pro dívky. Chci kalhoty! Počkej, zastav se! Křiknu se smíchem, seskočím ze židle a chytnu jí za pas tak, aby se zastavila... Překvapí mě její výška, je možná tak o hlavu menší než já. Ale říká se, co ja malý to je hezký ^^... Trochu se od ní odtáhnu a nadechnu se. Já bych nechtěla šata. Ušij mi prosím kalhoty... A triko. Prohlásím své přání a usměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Neučinil tak. Posadím se vedle něj a obejmuho. Jen tam tak mlčky sedím a užívám si té chvíle pod sprchou. "Yuu-san, jak me je s tebou dobře, kdybys to tak věděl." "Yuu-san, sand jsem se tě nějak nedotkl svými slovy, to bych nerad. Jen jsem ti řekl pravdu." Ještě více se přitulím k Yuu a zavřu oči, nechám na sebe padat vodu, a přemýšlím co si asi Yuu myslí. |
| |
| Přestanu se točit a obrátím své velké oči na dívku. Kalhoty a tričko?Jo, dobře. Ale budem muset sehnat látku a nádobíčko na to.Snad nám to tam povolí. Usměji se a pak nakloním hlavu nastranu. Co za to? Vypláznu jazyk a zakroutím hlavou. Vtip, nic nechci.Možná najít kamarádku,ale to nemůžu žádat za šaty. Naposledy se zatočím a usadím se znova na židli. Nuda. řeknu mírně zklamaně a začnu znova kopat nohama ve vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Takže je pravda,že se ti líbím, Hikaru-san?" přitisknu si ho blíž, až musí cítit můj tep. Mám mu to říct? Proč ne? Sice se ted budem vídat,ale nač si pořád na něco hrát. Sám mi řekl, že mám být sám sebou.Nebo něco v tom smyslu. "Víš, já, mám dotaz.Asi né moc příjemnej, jen bych to rád věděl. Jestli, no jestli ,jsi zaučil hodně kluků jako ted mě?" pro jistotu si ho více chytnu, aby neutekl. "Můj brácha o mě říkal, že jsem srab.Vlastně i otec.Jenže já nechci být jen nějaká loutka. Už ne.Prosím, řekni mi upřímně, co bude ted s námi?" Vím, že ho ted stavím do dost nepříjemné pozice,ale já chci vědět, jestli cítí něco podobného, co já a nebo si jen zase kladu falešné naděje. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Ano myslím to vážně, že se mi líbíš Yuu-san." Pak začne mluvit o nějakém dotazu. Celkem mám z toho, jak to naznačuje strach co to bude, ale nakonec se z toho vyklube celkem zvláštní dotaz, který jsem opravdu nečekal. "No popravdě ty jsi první Yuu-san, první koho jsem zaučoval. Jednou jsem byl zaučen já, a teď jsem poprvé zaučoval, já a doufám, že naposledy. Táhne mě to k tobě, a tak snad spolu i zůstaneme, pokud budeš chtít. Nevím co s námi bude, ale chtěl bych být s Tebou Yuu-san...Mám tě rád a o se známe jen chviličku. Jsi opravdu zvláštní kluk. A neboj se moje loutka rozhodně nebudeš." |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Já jsem první zaučený, první.Má mě rád, on mě má rád. Ani pořádně neví, kdo jsem.Ale to já taky nevím a cítím k němu něco podobného,jako k bratrovi.Lásku? možná. Copak já pořádně můžu vědět,co je láska?Ze světa násilí , obchodu a smrti.Jistě že to znám. Můj bratr a matka mě opklopovali lásko a já je. A to ted cítím i k Hikaru-kun. Uvědomím si cit a podvědomně si Hikara přitisknu k sobě přimo pod proud.Skloním hlavu a zašeptám. "Arigato, Hikaru-san.Chci být s tebou, stále s tebou.Já, já tě mám rád, Hika-kun." Oddálím se od něj a podívám se mu do očí. Mé oči jsou zarudlé od vody i slz. "Proč myslíš, že jsem zvláštní? Jsem stejný jako ty.Myslím.Známe se krátce,ale zážitků mám s tebou víc než s kýmkoliv jiný." dívám se na něj, ale často mrkám. Oči mě pálí. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro " Ani nevím proč jsi zvláštní, prostě mi to přijde. Normálně bych tě asi zaučovat ani nešel, ale ty si ve mě něco probudil, něco co se kdysi ztratilo, ale prosím nemluvme o minulosti. Je příliž bolestivá, a myslím, že nejn v mém případě." V objetí Yuu je mi velice příjemě a je to na mě znát. "Yuu-san, co myslíš, že teď s námi udělají? Co s námi bude? Celkem se do mě pouští strach z toho co s námi budou dělat než nás pustí do normálního světa." Trošku smutně z myšlenek, kteráé jsem vyslovil, se podívám na Yuu, ale nedoufám, že bude mit odpověď, protože je ve stejné situaci jako já. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Co bude ted?Říkali něco o testech. A pak nějakou školu. Takže asi nás vyšetří, zda nejsme nakažlivý.A pak nás umístí stranou a seznámí s pravidly tohoto světa.Nejspíš něco jako školou. Myslím, protože se mě ptali na to, jestli umím číst a psát a počítat.Asi projdem školou a pak nás snad pustí ven. Ale je to jen můj odhad.Udělat s námi můžou cokoliv. Je nás celkem dvacet a jsme odzbrojený. To oni zde mají palebnou sílu." Dám mu pusu do vlasů a dojde mi jak dlouho už teče voda. "Asi bychom měli už vyjít.Celou cestu ti budu nadosah.Pokud oto budeš stát." Pomalu vstanu a pomůžu i Hikarovi vstát. "Asi by jsi měl vyjít první ty, já se musím ještě umejt trochu tím jejich mýdlem.Divně voní, a kdyby to necitili, nevím,co by mi provedli." Pozbudivě se usměji na Hikara a dám mu krátký polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro " Asi máš pravdu Yuu-kun." Chvíli mlčím a pak mi dojde, že říkal něco o tom, abychom už šli ven. " Jistě už jsme tu pěkně dlouho, tak jo, já vyjdu ven první a ty se pořádně umyj. Jinak o tvou přítomnost stát budu a moc děkuji, když mi budeš nablízku." Na poslední větou co Yuu řekl moc nepřemýšlím arychle odpovím. "Jo to teda pěkně smrdí to jejich mýdlo fakt děs." Hodím na Yuu úsměv a vyšlu k němu jeden vzdyšný polibek. Vycházím ven ze sprchy,abych se mohl utřít osuškou, kterou jsem nechal venku. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Než otevřu dveře od sprchy , otřu se a ováži si ručník kolem pasu. Vyjdu ze sprchy s plachým pohledem králíka. |
| |
| Vyjdu ze sprchy před, kterou leží má osuška. Voda ze mě kape, celkem hodně a tak se začnu rychle utírat. Když už na mě nezůstala jediná kapka, krom vlhkých vlasů uváži si osušku kolem pasu a mířím zpět ke skříňkám. Otevřu "svou" skříňku a začnu na sebe oblékat věci, které jsme dostali cestou sem. "Ach, jak velice příjemná sprcha to byla." Když jsem sám se sebou spokojený upravený a řádně oblečený. Odcházím Dveřmi s nápisem VEN, jak nám bylo řečeno. |
| |
| Vyjdu ze sprchy a podívám se kolem sebe. Již jsem osušený a ručník mám kolem pasu uvázaný. Pro jistotu si jej ještě přidržuji. Všichni ve sprchách, dobrý.Ted jen projít, rychle oblíknout a pryč. Přeběhnu ke své skřínce a rychle se oblíknu. Vlasy jen prohrábnu prsty,upravím aby padali opět přes pravé oko.Vezmu si ze skřínky své poklady , své staré boty a tričko si do ruky a vydám se k dveřím s nápisem ven.Ještě se otočím ke skřínce, zda mám vše a pak mizím za dveřma. |
| |
| Po celou dobu se od ostatních držím kousek dál, v obličeji s neustále dosti netrpělivým výrazem. Netrpělivým? Ne to nebude ono... je v tom víc, vyjukanosti než netrpělivosti. Obav z toho, co má přijít. "Od teď na to budeš zas sama, dokud si nenajdeš někoho nového, ale do tý doby, seš sama... už aby bylo pár týdnů pryč." Když padne výzva k dotazům, otevřu pusu, že se zeptám, ale jsem předběhnuta a tak zas rty pevně sevřu k sobě, i když se mi mírně chvějí. Po zodpovězení otázky se už už chci zeptat ale zas mě předběhně jiná dívka, tak zas pusu zavřu a už jí raději ani neotevírám. Jenom se chytnu pravou rukou za levou a kousek ukroí zpět s tím, že mi nohy zůstanou trošku překřížené, ale nijak zvlášť křečovitě, že by se mi snad chtělo na záchod. "Stejnak to byla blbá otázka, oni to musejí mít nějak zařízené tak jako tak. Jen doufám, že to budou mít dobře vymyšlené i pro nás." Jenom se podívám za odcházející ženou a dál zůstanu stát ve svém malém vesmíru samoty. |
| |
| Na Kimininu otázku jen souhlasně přikývnu, spolu s rozzářeným úsměvem na tváři. Když pak nakonec souhlasí spokojeně se zavrtím na židli a nejistě kmitnu očima z Kim na tu dámu za pultem. Přitáhli mě její oči, které nás zaujatě sledovaly. Když se mé oči střetly s jejími, ještě chvíli mě probodávala pichlavým pohledem a pak ho opět zabořila do svých papíru... Po zádech mi přejel mráz. Co? Podívám se zpět na Kim, když se vzpamatuju. Jistě... Nádobí...Ano, snad nám to povolí. Ehm... Mýt nádobí? Proč po tom tak toužíš, co je na tom zábavného. Mně by vůbec nevadilo, kdyby nám to přímo zakázali. Ohrnu nespokojeně nos a trochu arogantně se zatvářím. Otázka "co za to" mě trochu zaskočí, nemám co Kim nabídnout. Co? Co za to? Ale... Já-já nic nemám. Pohlédnu na Kim vystrašeně a lehce si přejedu dlaněmi po bocích, na náznak, že nemám ani kapsy, ve kterých bych měla něco mít. Co za to? Já nic nemám, vůbec nic... Leda, že až mi ušije nové oblečení, může si nechat tyhle šaty... Ale... To... Zamyslím se, ale pak svůj návrh hned vyloučím. Značně se mi ulevý, když řekne, že je to jen vtip. Hm... Jo nuda. Nebaví mě to tu. Chci jít taky pryč, jako kluci. kam myslíš že šli? Zeptám se zvědavě dívky, sedící vedle mě. Do cukrárny. Vypadne ze mě s blaženým úsměvem. |
| |
| Do cukrárny? zvídavě zvednu hlavu a podívám se na dívku. Nedávala jsem pozor, asi na nějakou prohlídku.Nebo něco takového.Ale cukrárna je dobrý napad. Třeba nás tam vemou. Nadchnu se pro nápad a představím si velkou zmrzlinu. Velká pistaciova s čokoladou a piškotem.V kruhovem kornoutu.Jako byla v jedny knižce. zasním se a olíznu se. A nebo si dat cerstvy chleba, krupavy a zaroven mekky.Babicka delava dobrej,a nechavala mi patku. Napadne me druha pochutina,co mam rada. |
| |
| Veškeré pošťuchování a vedené konverzace mě nechávají chladnou - víc než jen chladnou. Jen tam stojím, kousek stranou od ostatních, nakloněnou hlavu, jako bych přesto naslouchala, dlouhé rusé vlasy přehozené přes rameno. Padne otázka, či spíše rozkaz ohledně našeho starého oblečení a nahrazení novým. S povzdechem pohlédnu na svou koženou bundu a roztrhaný džíny. Co, navlečou nás do uniforem alá anglická internátní holčička? No co, proto tady taky jsme aby z nás udělali slušně vychovaný dámy, ne žádnej dobytek napadne mě, nahlas ovšem nic z toho neřeknu. Namísto toho se usměju na toho člověka, který očekává mou odpověď, jestli si některýho kusu oblečení cením víc než života. U mě spalte všechno. Je to jen pár potrhanejch kousků někde vyhrabaných na smetišti. Nemají pro mě vůbec žádnou citovou hodnotu. Ono na druhou stranu není nad to, dát se do pořádku, vykoupat se a navlíct se do čistého oblečení okamžitě odmítnu nechat si jakýkoliv kus těch mejch cárů. Namísto toho na "dozorce" laškovně mrknu a přijdu o kousek blíž k děvčatů. Ahojky holky, máte se? Koukám, že už jste se seznámily, to je dobrý - znát někoho tady, když jste vlastně všude nový. Pokud vám to nebudem moc vadit, mohla bych se zapojit do vaší konverzace? Stejně se asi budeme vídat častěji než je často, což by nebylo nejlepší se ignorovat. Mimochodem jsem Kae-Lee. pousměju se na ně a natáhnu k nim ruku a kožené rukavici bez prstů. |
| |
| S divokými plamínkami v očích pohlédnu na Kim a zkoumavě si jí prohlédnu. Vypadá zvláštně, když přemýšlí... Když je zasněná. Můj výraz se při pohledu na ní změní možná v trochu znechucený, i když... Né to není on, je to spíše nechápvý, výraz s nadzvednutým obočím a pokřiveným nosem. Heh... Jo... Přikývnu souhlasně na Kimininu odpověď ohledně té zmrzliny. To "jo", je s protáhlejším "o" a nezní ani moc jako "jo", ale spíše jako "yeah"... Víte co myslím ne? Takovéto zasněné "jo". ^^ Jakmile ale začne Kim básnit o chlebu, hned přestanu snít o pomerančové, nebo jahodové zmrzlině, v křupavém kornoutku, ale opět se na Kim kouknu tím nechápavým pohledem. Chleba? Vyjeknu překvapeně, doprovázena znechucením. Fuj! O chlebu a vodě sem celý život. Já chci zmrzlinu! Prohlásím nešťastně a trochu zklomím zrak. Můj pohled zpočine na Kiminino nohách, které se poslušne bimbají ve vzduchu. Je tak malá, že nedosáhne nohama na zem... Je to legrační. Hm? Pohlédnu na dívku, která se k nám přiblížila a napojila se na náš rozhovor. Jo máme se. Zazubím se na ní utopená v myšlenkách, jak to vlastně myslela. Eh... Mno... Já... Hezká Opět se výmluvně zašklebím, když mi Kae-Lee podá ruku s koženou rukavicí. Nikdy sem s tutěmi zvyky nebyla seznámena, nikdy sem je nepoužívala. Já sem Mitsuky. A tohle je Kim... Ušije mi šaty... Prohlásím nadšeně doprovázena se souhlasným přikyvováním. Obrátím se na Kim s jiskrami ve vočích, pobízejíc jí, aby té nové také něco řekla. |
| |
| Nedivím se, že dívka protestuje proti mému chlebu. Jednou jsem ochutnala chleba z ulice, blivajz. Přistoupí jiná dívka a tak poslušně zvednu zrak.Neskrývavě si jí prohlídnu, s úžasem v očích.Zaktřepu hlavou a usměji se na Mitsuki a pak na Kae-Lee. Já jsem Kim, jak už řekla Mitsuki. U Kae-Lee oblečení dojdu k závěru, že i jí by se hodili nový věci. Umím šít a jestli chceš, taky ti něco udělám seskočím ze židle a obejdu dívku, prohlížeji si podrobněji její stav oblečení. Neptám se a mezi dvěma prsty sevřu na pár vteřin látku jejího oblečení. hm...hm....obě dvě to máte na rozpadnutí, jak dlouho je vlastně nosíte? Já ty svoje mám první den. Babi je šetřila na nějakou hodně velkou slávu. zachmuřím se a obrátím se k televizi. Na setkáni s rodiči....poznají mě vůbec....budou o mě ještě stát? Stojím zaraženě a zírám na kreslenou postavičku s podivným šišlajícím přízvukem. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Dále reaguj již na to, že jsi byl s ostatními odveden do sprch, takže popiš pocity, cestu, rozloučení s hadry a tak, prostě si brůžo projdi a seznam se. Není tak dlouhé, aby jsi to nezvládnul a reaguj. Mě soukromě odpovědi a veřejně cestu se skupinou chlapců do sprch, kde se i popíšeš, jak vypadáš a co máš zatím na sobě, než to vyhodíš. A ještě si prosím změn ikonku, kde by ti byl vidět obličej a odpovídal tvému popisu. |
| |
 | soukromá zpráva od Leito Betushi pro Odevzdám svoje věci a jsem rad že se zbavuji těch roztrhanych,vlezu do sprchy a kde si pridam trochu teple vody a pečlivě se umeju,pak si na sebse obleknu bílé tílko a poté si oblíknu zelené kalhoty a dam si botasky a čekám co se se mnou bude dít dal,nohou netrpělivě poklepavam o zem a je videt že jsem dst rozrušenyJak na vojne pak se trošičku váhevě vydam ke dveřím s nápisem:VEN odkud vyjdu |
| |
| Kdyz tazan jsem zdali zachovat chci si nejake to obleceni, pomlcim, sahnu do vnitrni kapsy vesty a neco delam. Po chvili vytahnu ruku ven a tenke lanko, necele dva milimetry hrube, zakoncene dvema krouzky tak akorat pro prsty. Prijdu k jednomu z vojaku a podam mu to. "Ted uz to nejspise nebudu potrebovat." Hlas je ledovy, jakoby ocekaval ze ho vojak na miste zastreli za poruseni pravidel a presto klidne dal pokracuji. Jdu schvalne posledni a tak abych se vyhnul veskerym pohledum ostatnich. Davam si opravdu velky pozor nato aby nevideli hlavne ma zada. Do pytle nahazim veskere obleceni vcetne bot a s vyfasovanymi hadry a minci v dlani pokracuji dal do sprch. Muze byt zivot za zdi horsi nez uvnitr? Prozatim se mi to moc nelibi. Pohravam si s myslenkami, zatimco reguluji teplotu vody, nejdrive moc studena, moc se mi to nelibi, pote prilis tepla, ale asi tak po pul minute sem si zase zvykl na ovladani sprchy a vlazna voda smyva necistotu z meho jiz tak dost zniceneho tela. Kdyz vsak voda zacne stekat i po zadech zaupim bolesti, div se mi nepodlomi kolena. Musim to vydrzet. Proste musim Po necelych deseti minutach jiz prevleceny odchazim dvermi jenz maji byti branou do takzvaneho noveho zivota, zcela ignorujic ostatni. Soustredim se jen nato abych se o sebe postaral sam. |
| |
| Venku před východem z šaten,stojí mladý,16 letý chlapec,má hnědé vlasy a měří asi 187 cm,Zkoumavě koukám svýma modrýma očima po těch co právě vyšli a čekám co se se mnou bude dít ted.Na sobě mám jen bílé tričko a zelené kalhoty s botama. Za zdí to bylo zábavnější pomyslim si a opřu se o zed |
| |
| Tikám očima mezi Kim a Kae-Lee. S mírným úsměvem poslouchám malou dívenku, co sedí vedle mě na židli. Na židli, která je ob jednu té mojí. Když se Kim představí, nenápadně na souhlas a pohlédnu na Kae-Lee, abych neprošvihla její reakci... Její výraz v obličeji, náhlý pohyb, cokoliv, co by naznačovalo aspoň něco málo o jejích myšlenkách. Myšlenkách o Kiminino jméně, nebo o tom mém... Třeba nás vůbec nevnímá a myslí na něco jiného, nebo na někoho. I když, to asi ne, mám pocit, že Kim sleduje docela se zájmem... Ale může se přetvařovat. Za chvíli se přistihnu, že jediná kdo tu Kim nevnímá jsem já. Stále na něco myslím, kdyby to aspoň nebyly takové zbytečné věci. Ale dělala sem to celý život a myslím, že už se to nikdy neodnaučím. Na jakou slávu? Vyhrknu ze sebe rozpačitě a párkrát zmateně zamrkám. Mno jo, na jakou slávu? Prohlásím opět tu samou otázku, když si uvědomím, co sem to vlastně řekla. Teď už mi ale v očích jiskří zvědavost a napjetí. Ze zaujatého pohledu mě v pozadí vyruší pohyb. Aniž bych se přestala šibalsky kousat do spodního rtu, mé oči se stočí jiným směrem. K chlapci, co právě odevzdal nějakou věc vojákovi a s klidným výrazem odešel za skupinkou ostatních chlapců. Něco říkal, ale nevím co, nerozuměla jsem mu... Ten hlas si ale zapamatuji. Prohlédnu si vojáka, jenž drží strnule v ruce podivnou věc. Nedokážu rozpoznat co to je. Kouknu se na jeho obličej a pořádně ho začnu zkoumat. Z počátku se voják tváří zaraženě a zmateně.. Možná neví co má dělat... Třeba bych toho mohla využít, jeho rozpačitosti. Seskočím ze židle a doběhnu k němu. Cestou jsem omylem šťouchla Kae-Lee do ramene. U muže ze zastavím a reflexině hmátnu po věci, která mu leží v dlaních. Otočím se k němu zády a udělám krok v před, aby mi jí voják nemohl vzít. Schoulím se do sebe a se zájmem v očích si jí začnu prohlížet... Je divná... Zvláštní... Je to zbraň. Zbraň se sem přece nosit nesměla, musel jí odevzdat hned u vchodu. Pohlédnu ke dveřím, ve kterých před chvílí Tom zmizel... V očích se mi zajiskří a na tváři se objeví mírné pousmátí. |
| |
| Tom odevzdá svojí utajenou zbraň vojákovi. Vojákovi oči jsou plné udivu nad mladíkovou drzostí,ale neřekl nic. Zato druhý se zašklebí a zakroutí hlavou. Toto byla asi tvoje první moudra věc, kluku.Aby nebyla poslední. V tom okamžiku přiběhne dívka, Hayashi Mitsuki a veme si zbraň. Voják se probere ze svého udivu díky hlasu svého kolegy a nemá náladu na další legráci od vás. Pohotově přistoupí k dívce, která se dívá za Tomem.Využije moment jejího překvapení a na její tváři přistane pažba od jeho zbraně.Dívka se skácí k zemi se ztrátou vědomí.Voják se sehne k dívce a vyrve strunu z její ruky, až jí po struně zůstane rána v dlani.Dívku nechá ležet tam, kde spadla bez dalšího zájmu.Zbraň předa odcházejícímu veliteli a postaví se na své místo. Dívka se po chvili probere a s bolením hlavy si uvědémí, že v místech rány od pažby bude pořádná modřina.Rána na ruce pálí a maličko krvácí. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Nechají tě vysprchovat , vyhodit věci a jen co chceš odejít dveřmi s nápisem VEN tě dva vojáci chytí za ruce a odtáhnou dveřmi, kterými jste přišli. Za nimi jdou další a v případě tvých velkých protestů dostaneš rány dokud se neuklidníš. Jsi odveden do malé místnosti bez oken, bez jediného nábytku. Jen holé stěny. Za dveřmi již stojí celá komise a další vojáci. Stále drží a ti dva muži v bílých pláštích k tobě příjdou a sundaj z tebe všechno oblečení. Jak jsi nahý, jeden si navlíkne gumovou rukavici a provede důkladnou prohlídku všech tvých tělních otvorů. Po negativním výsledku tě hodí k holé stěně a následuje za tebou dokonale prohledané oblečení. Byl jste přijat do skupinky pro novou sanci.To vsak take znamena respektovani urcitych pravidel. Tady uz nejste za zdi a pokud budete i nadale ignorovat nase pravidla, tak to pro vas nema vyznam. Takze nam ted laskave řekněte, jaký je váš postoj. Pokud chcete tu novou šanci, musíte se našim pravidlům podvolit a pokud nechcete, strčíme vás zpátky. To, co jste provedl , vám příště nebude tolerováno. řekne starý muž z poroty a vojáci na tebe míří zbraně, čekají , jak se vyjádříš. |
| |
| soukromá zpráva od John "Lobo" Basara pro Na chvili se zamyslim nad tim jak pokracovat a pote dokoncim celou myslenku: "Nejsem jako ty ostatni ovecky co nakraceli dovnitr, neozbrojeni, v podstate odsouzeni na porazku, kdybyste chteli. Neni vsechno zlato co se trpyti. A proto dokud sem si nebyl jist, tak sem si chtel ponechat alespon tu nejmensi moznost sebeobrany. Nikdo z vas tady nejspise nezije od deseti let sam, bez kohokoli kdo by se o nej byt jen sluvkem postaral. Nikdo z vas nemusel spat na hole zemi venku na ulici, zatimco v dome horel pozar, ktery nikdo nehasil. Nikdo z vas nemusel byt tri dny bez jidla ci pitne vody, doufajic ze najde alespon skyvku chleba. Tohle vas nauci hlidat si zada a presto to vsechno nebylo dost. Mozna mate pravdu, nejspise nepotrebujete samostatne myslici osoby s pudem sebezachovy, nejspise chcete jen loutky. Jestli ale opravdu chcete vedet jake to tam venku je tak poslouchejte toto." Je videt ze jsem extremne rozcileny, protoze zatinam pesti a menim intenzitu hlasu. Ale rychle se uklidnim a sundam si triko. Pohled jaky se naskytl na zada je pro nektere temer neunosny, ani sebelepsi vycvik vas mnohdy nepripravi na vsechno. Zada jsou pokryta desitkami hlubokych jizev, nektere jsou mensi, jine vetsi. Ale vsechny jsou zpusobeny nozem, coz je na prvni pohled patrno. "Tohle je odkaz sveta za zdi, tohle je to co jste zpusobili. Tohle je pozustatek toho kdyz se nekdo pokusil chranit druhe. Slyste co vam povim, i kdyz to bude znamenat to ze mne hodite zpatky mezi tu zver tam. I kdyz ne vsichni jsou takovi. To je taky pravda. Nadech a hluboky vydech, jakoby se prenasejici chystal k pokracovani nejake dulezite casti, dava tusit ze jeste neminim koncit a ze to bude na par minut. Bylo mi asi trinact let, priznam se ze ani poradne nevim kolik mi je dnes, mozna uz mi bylo sedmnact, mozna ne. Za zdi je tezko pocitat dny, bez kalendare. Ale pamatuji si to, kazdy den to citim. Bylo rano, mel sem tehdy stesti, nasel sem dva krajice chleba a pul litru pitne vody, nepouzite, jelikoz to pro mne bylo vice nez dost, rozdelil sem se s nekolika dalsimi detmi z vedlejsiho domu, sice potom bylo mene nez bych chtel, ale aspon sme zahnali hlad na nekolik hodin a zhasili zizen na den. Sel sem hledat dal, zdali najdu dalsi trosku jidla pro hladove krky. Sel sem dal. Do zakazaneho uzemi, do mista kde sice jidlo byva, ale lide se od tama nevraci. Plizil sem se a verte mi ze tam je to nechutne, kdyz sem se podival kolem videl sem starsiho muze, tedy myslim si ze byl starsi, urcite starsi nez ja, jak se tam rozkladal, pomalu a jiste z nej vrany strhavaly posledni zbytky masa. Vite jake to je? Ten smrad linouci se od tela, neda se to prirovnat, ale je to jakobyvam nekdo pod nos strcil velmi zahnivajici vejce, smichany s nejakou odporne pachnouci hmotou, takovou tou co vypousti ty velke roury naopacne strane zdi a potom mozna, ale jen mozna budete vedet jak to pachne. Ale plazil sem se dal. Jidlo bylo dulezite, porad tam je dulezite jidlo a voda taky. Dostal sem se az do mist kde se obvykle vyskytuji ruzne bandy, takzvane gangy. Tohle uzemi patrilo Divokym psum. Tak si rikali. Zvedl sem se, ale porad tak abych nebyl prilis vysoko. Nastesti sem byl maly, tak sem nebyl moc videt. A bohuzel, nemel sem stesti, ani troska jidla, ani dzbanek vody. Nic. Rozmrzele sem se vracel, kdyz se priritili Psi a tahli za sebou nejakou divku. Mohla byt tak stara jako ja. Tahli ji na provaze, bylo mi jasne co s ni chteji udelat. Znasilnovani tam probihalo casto i na ulici, pred zraky ostatnich. Kdyz prisli bliz, poznal sem divku od vedle z domu. Pravidelne sme se stridali o to kdo bude mladsim schanet jidlo. Kdyz se zastavili, byli tak na metr odemne. Videl sem jasne co delaji a zuril sem. Mel sem vztek, musel sem ji zachranit. Starala se o deti a tihle parchanti by ji zabili. V podstate bezmyslenkovite jsem vytahl nuz a ty tri kroky nez sem se dostal k prvnimu z tech smejdu sem vzal tryskem. Bold sem mu nuz do prostor, kde ma byt podle knih srdce. Nuz pronikl hluboko. Dost nato aby ho zabil. Jane nevahala, prominte ano jmenovala se Jane, bohuzel, uz nezije, minuly tyden zemrela na chripku, nedalo se nic delat, nevahala a utekla. Stihl sem zranit jeste jednoho z nich, ale i tak jich bylo deset a ja sam, oni dospeli a ja dite. Nemel sem sanci. A s tim sem se tak nejak smiril, hlavni je to ze se bude mit kdo postarat o deti. Neni to ironie, ja tu jsem, ale osoba ktera si to doopravdy zaslouzi ne? No ale abych se vratil. Videli jste tyto jizvy? Ty mam od te doby, sest hodin, sest dlouhych hodin mi do zad pomalu vyrezavali jizvy, cekali kolik toho vydrzim a za jak dlouho chcipnu. Byla to jejich pomsta zatoze sem jim zabil clena. Takhle se tam lidi chovaji. Nekteri se chovaji hrozne a jini, jini delaji vse proto aby pomohli druhym. Ti co pomahaji by tu meli byt. Proc tu jsem ja? Protoze chci vedet jestli to na druhe strane je opravdu takove jako se vypravi v knihach. Lide nosi pekne saty, nemusi se bat o zivot, maji jidla dostatek, mohou pracovat, a mohou zit." Navleknu si tricko a jeste dodam. "Pokud si ted myslite ze sem nepatrim, dejte mi alespon nekolik leku ktere dokazi srazit teplotu. Snad to zachrani tech par deti co tam zustaly pod dohledem takovych jakym jsem byl ja pred tremi lety." |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Porota si vyslechla vše, co jsi řekl a nastala chvilka hrobového ticha.Přerušil ho hlas muže z poroty. Musel si hodně vytrpět, ale nečekej od nás nějaký soucit.Pro to tu nejsme. Život tam byl již delší dobu monitorován a víme, že nejsi jediný, kdo něco takového zažil. My jsme svůj názor vyjádřili tvým příjmutím do tohoto programu.Ale ted chcem vědět tvůj názor. Ano, zatím jsi poznal toto naše bezpečností opatření, kdy se k vám chováme jako ke zvířatům. To příznáme.Ale tím se chráníme my.Dovolit vám zbraně, pozabíjete se navzájem a nebo napadnete naši ochranu. My nemáme takové schopnosti jako vy a tak toto je naše obrana.Pochopení našeho jednání je na tobě, my chcem jen dát vám všem stejné podmínky, ale k těm se musíte nějak dostat. To znamená smířit se tím, že chvili budete muset něco přetrpět. Jak koupele, vyšetření a další kroky, o kterých jste všichni předem informováni. Žádný z vás nemůže říct, že neví,co bude dál ,co se týká nejbližší budoucnosti.To je vaše výhoda oproti zvířatům,ty ze strachu koušou a škrábou, i když je jim pomáháno.Nevědí, co se děje a co se dít bude. Vy to víte. Věř tomu, chlapče, nebo ne, ale nejste jen loutky. Chcem,aby jste se předvedli a dostanete prostor. Ale ten zatím nenastal. Celý tento projekt je o důvěře. Takže bud nám věř a chvili to překousni. Sílu na to máš podle těch zad a nebo to řekni narovinu a vrat se tam odkud jsme tě před chvili vytáhli. Jeho oči se zabodnout do tvých a na tváři kamenný výraz. Věřiš...nevěříš rukama udělá pohyb připomínající váhy. |
| |
| soukromá zpráva od John "Lobo" Basara pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| Chlapci Za dveřmi s nápisem VEN se nachází malá místnost s oknem u stropu a nedávno natřenými modrými vraty.Do této malé místnosti nepronikne moc světla a tak jsou zde rozsvíceny ještě dvě žárovky. Je zde více teplo a tak vám vlasy velmi rychle schnou. Postupně se zde všichni scházíte, až konečně do místnosti vejde poslední. Na krátký okamžik zůstáváte sami a bez dozoru. Po deseti minutách vkročí do místnosti vojáci a každýmu z vás zkontrolují vlasy a čichnou si, zda jste se poctivě umyli. Najdou jednoho, co si nejspíš nevzal šampon a tak ho z místnosti odvedou.Za chvili se vrátí, vlasy s tričkem mokrý, ve vlasech ještě zbytky šamponu.Kluk dělá jakoby nic a zaklepe hlavou, takže nejbližší postříká sprškou vody a šamponu. V té chvili se začnou otvírat vrata a jak se škvíra rozšiřuje, vidíte před nimi stát malý autobus. Uvnitř sedí na zadních sedačkách dva vojáci a hlasitě se směji nějakému vtipu. Vás ani nezaregistrovali. Vraty k vám projde dívka v bílém plášti a upraví si pramen vlasů. Očividně je před vámi dost nervozni a nepomáhají jí ani vojáci hlídající jí záda. Nadechne se a promluví melodickým příjemným hlasem. Takže co vás bude ted čekat. Takže, ehm, nastoupíte do tohoto připraveného autobusu a ten vás dopraví do kliniky. Prosím, sedejte si na prostřední sedačky, v předu a v zadu budou vojáci. Na klinice projdete řadou zdravotních testů, abychom v případě zjištění nemoci mohli včas zasáhnout a pomoci vám se vyléčit. Až tam dorazíte, prosím, následujte vojáky do sálu, odkud vás si doktoři budou brát na jednotlivá vyšetření. Po absolvování testů budete převezeni na ubytovnu, kde budete po určitý čas pobývat. Ustoupí vám z cesty a dveře autobusu se otevřou. Vojáci vevnitř teprve ted zpozorní. Prosím, nastupte si. vybídne vás a rukou ukáže ke dveřím. Autobus zavře dveře, až všichni nastoupí a vojáci se posadí na příslušná sedadla u řidiče a vzadu. Jede s vámi starší muž z poroty, který si každýho z vás po dobu cesty prohlíží. Jedete městem, které je rozlehlé a veliké. Vysoké vícepodlažní budovy lemují cestu, na nich jsou velké bilbordy s reklamou a různými ukazateli. Hodně často míjíte místa ze zelení, kde si hrají děti, rodiny s jejich domácími mazlíčky a na lavičkách sedají starý i mladý páry. Někteří se podívají na autobus projíždějící kolem a dokonce malé děti vám mavájí. Město působí klidným, spokojeným životem, na který nikdo z vás není zvyklý. Lidi zde chodí v čistém oblečení, beze strachu a s rovnými zády. |
| |
| Děvčata Jen co se za chlapci zavřou dveře autobusu, vejde komise bez staršího muže, do místnosti k děvčatům.Silnější žena se ujme slova. Chlapci zdárně prošli sprchou a ted jsou na cestě na kliniku. A vás čeká stejná procedura.Prosím pojdte hromadně za mnou. Vyjde z místnosti na chodbu a vydá se ke sprchám.Vojáci pomůžou děvčatům držet se pohromadě a vydají se s nimi za ženou.I vy poznáte sklon chodby dolů.Žena se zastaví u čtyř mladých kluků, kolem 25 let, kteří k vám ihned přistoupí. Každou si prohlídnout, odběhnou a přinesou její hromadu nových věcí. Hromada se skládá z bílého trička (stejné co chlapci) , spodní prádlo, světle modrých kalhot volné a bílou osušky, k tomu bílé sportovní tenisky. Dále tu stojí mladičká dívenka, kolem 18. Žena k ní přistoupí a ukáže na ní. U této slečny si můžete vzít hygienické potřeby, pokud by jste zrovna potřebovaly. tím jsou namysli hlavně vložky, tampony a další potřeby speciálně pro ženy. Jakmile má každý svojí hromadu, žena se rozejde dál. Zastaví se po pár metrech a zatočí do leva. Vejdete do sprch, kde předtím byli hoši,ale vše mezitím bylo vyměněno, jako mejdla, a vydezinfikováno. V první části místnosti se nachází skříňky a uprostřed jsou dvě lavičky.Dráhá část je větší, vykachličkovaná, bílá. Jsou zde oddělené sprchové kouty, tři na každé straně. Skládají se z neprůhledných plastových stěn, a vepředu jsou poloviční dveře, za nimi je závěs.V každé sprše je připravené nové mýdlo, šampon. Voda se spouští na senzor jakmile někdo vstoupí. Je nastaveno na přijatelnou teplotu,ale lze jí snížit či zvýšit dvěma tlačítky s plus a mínus. Stojí zde čtyři mladá děvčata držíc pytle na vaše staré šatstvo. Až se svléknete, hodte své věci do pytlů a vysprchujte se. Pak se oblékněte triko s kalhotami.Až to budete mít hotový, projdete dveřmi s napisem VEN.Tamty. Ukáže na dveře naproti těm, jenž jste přišli.Odejde a s ní i vojáci.Ti jsou vystřídány ženami v uniformě, také ozbrojenými.Děvčata u skříněk okamžitě rozprostřou pytle připraveny příjmout vaše staré hadry. |
| |
| Děvčata Když se obě děvčata představí, pousměju se a očima je obě zhodnotím. Trošku mladé a koukám i nerozumné a lehkovážné, ale co není může být. pomyslím si, nahlas ovšem nic neřeknu. Nikdo nemusí znát mé myšlenkové pochody. Na Kiminu nabídku malinko přimhouřím pravé oko, jako by mi svítilo do očí a tím druhým se na ni upřeně zadívám. Ušít? Mno nikdy mě to tak nenapadlo, ale promiň. Vymyslela bych si něco na co nemáš střih, a nebo látku. Ale pokud máš po kapsách kožedělnou šití soupravu, tak bych ráda nějakou sukni. A nebo bys mi mohla uháčkovat třeba síťovaný spoďárky. rozesměju se na celé kolo, ale nijak si Kim nedobírám. Až si otevřeš živnost, možná si u tebe objednám celou garderóbu. To už nás ale svolávají, abychom si pospíšily a šly se vysprchovat, smýt ze sebe špínu, která neviděla kartáč už notně dlouhou dobu. Pokývnu holkám hlavou, aby šly taky a rozejdu se směrem za ženou do sprch. S lehkým úsměvem a žertovným mrknutím na toho mladíka, který mi přinesl nové a čisté oblečení. Naopak u druhý slečny, která nám nabízí hygienický potřeby jen zavrtím hlavou. Někdy příště. Zatím to není nikterak nutný.. Ve sprchách - totiž přesně řečeno v převlíkárně - se nijak neostýchám. Jako první jde pryč z hlavy můj baret a já roztřesu dlouhé rusé vlasy po ramenou a ještě níž. Potom si shodím boty - jsou sice těžké (motorkářské), ale tkaničky jsou zavázaný jen tak halabala, takže je vlastně pomalu stačí jen z nohou skopnout. Na lavici vedle mě taky přistane kožená bunda, roztrhaný džíny, dámský zelený triko bez jednoho rukávu (všechno to pamatovalo daleko lepší časy) a titěrný kalhotky. Podprsenka ani není třeba, protože jsem pod tričkem žádnou neměla. Shrnu svlečený oblečení do nevzhledný špinavý hromádky a s hranou nostalgií je hodím do pytlů, který v rukou drží slečny. Za nevzhledné modřiny, krátký i delší a hlubší jizvy a škrábance na nahým těle se vůbec nestydím. Naopak je naprosto nepokrytě vystavuju, stejně jako neuměle vytetovaný nápis na břiše, lehce obkroužený zarudlými skvrnkami - varovné zbytky infekce a otravy krve. Pak už bez dalšího otálení nakráčím do sprch, kde se spustí voda a já nastavím tvář jejímu bičování. |
| |
| Hm... Pomalu otevřu oči, doprovázena s hlasitým, rozmrzelým vydechnutím. Z počátku nic moc nevidím, jen zamlžené, barevné fleky, které před mýma očima rozpustile běhají. Pak... Je tma, dlouhá a černočerná tma. Ne, není černočerná, občas se v ní mihne něco barevného, jako když zavřu oči. A teď... Zase světlo. Vyvolá to ve mě menší pocit paniky, ale nestačím ho začít vnímat dokonale, protože se můj obraz začne pomalu zaostřovat. Místnost... Je tmavá a od někud se line zvuk dětských smíchů. Jde to z televize, ve které hrajou pohádky. Párkrát zamrkám, abych se pořádně vzpamatovala a pohledem zpočinu na dvou dívkách. Kim a Kae-Lee... Pokusím se zvednout, opřu se o ruce a posadím se do zkrouceného sedu. Teprve teď si uvědomím, jak moc mě bolí hlava. A také trochu pravá strana čelisti. Au... Vypadne ze mě unaveně a rukou si šáhnu na čelo. Když ale ucítím pálivou bolest v dlani, prudce s ní trhnu a vyděšeně na ní kouknu. Táhne se na ní podlouhlý, mělký řez. Když si ho prohlédnu trochu víc, zjistím, že je uvnitř zbarvený do sitě červena, ale krev z něj neteče. Musel mi to udělat ten voják, když mi vytrhnul tu věc z ruky. Ten voják...Prudce se ohlédnu, ale opět zabořím svou hlavu do dlaní, abych sklidnila silnou bolest. Chci zpátky. Ta sázka byla pěkně blbá. Blbá sázka a já blbá ještě víc, že sem do toho šla. Vyčítám si vduchu. Když se opět podívám na muže, který mě uhodil, mé oči se zalesknou slzami, ale ani jedna z nich nevyteče. Už dlouho sem nebrečela... A hodlám v tom pokračovat. Držím sesvých zvyků, svého učitele a to co mě naučil.. Plakat je potupa... Nesmím brečet... Připomenu si. Můj výraz se změní v nenávistný a zároveň v něm prosvítá hrdost. Neohrabaně se zvednu a promnu si čelist... Ale na bolest hlavy nemá, ještě nikdy mě tak hlava nebolela. Proto to nevydržím a opět si přilepím chladnou ruku na čelo. Au.. Zafňukám. Trochu s zapotácím a poraěnou ruku zatnu v pěst. Možná ze vzteku, ze zlosti, nebo ze smutku a ponížení. Rozhlédnu se kolem sebe. Všechny dívky jsou pryč... Možná šli za klukama. podívám se na dveře, ve kterých chlapci před tím zmizeli. Ještě jsou otevřené, vchází do nich poslední dívka z malého hloučku a chystá se zavřít. Tudy Vypadne ze mě a krkolomně se rozejdu. Pevně chytnu za kliku a otevřu dveře. Se skloněnou hlavou a bez jediného pohledu na vojáka se vydám za ostatními. Ostatní dojdu, až když se zastaví v dívčích šatnách a pozorně poslouchají tu ženu. I kdž jsem přišla o trochu později, zas tolik sem jejího monologu neprošvihla. Vlastně.. právě začínala. Problém je v tom, že jsem půlku nevnímala. Hy... Hyg... Hygmetické potřeby? Proběhne mi hlavou, když zaslechnu slovní spojení "hygienické potřeby". Nevím proč, ale teprve teď jsem se tak nějak vzpamatovala. Co to je? Zvednu zvědavě hlavu a pohlédnu na mladou, zmiňovanou dívku s trochu pořkiveným výrazem... Možná mírně nechápavým. Ostatní se rozešli do šaten a já se rozhodla navštívit tu holku. Zeptám se jí, co to je. Hi. Vypadne ze mě nervozní pousmátí. V předu spojím ruce a trochu se narovnám. Já...Ehm... Co to máš? Zeptám se jemným hlasem, výmluvně se zazubím a opatrně ukážu na velikou skříň. Váhala jsem, jestli jí nemám otevřít a podívat se, abych jí nemusela otravovat, ale nechtěla sem si vysloužit další ránu do hlavy. |
| |
| Děvčata Dívka se na Mitsuki usměje. Otevře dveře a ukáže dívce balení s různými druhy a značek vložek a tamponu, je tu také pěna na holení. Ne žiletky či cokoliv ostrého. Dole se nachází i nějaké náplastě, obvazy a balení s prášky proti bolesti. Tady jsou věci na dny, kdy krvácíš. Tady na upravu zevnějšku,ale tím se asi moc nezabíváte a v případě rychlé potřeby, tak i náplastě a prášky proti bolesti.Takže co budeš chtít? Ochotně nechá Mitsuki, at si vše prohlídne a vybere. |
| |
| Jakmile se dívka otočí ke dveřím, aby je otevřela, reflexivně se kousnu do spodního rtu a zvědavě té dívce nahlížím přes rameno. Jak přemýšlím ať přemýšlím, nenapadá mě, co by mohly "hygmetické potřeby" být. Myslím, že kdyby sme nebyli v dívčích šatnách, které patří ke koupelnám, asi bych ani nevěděla, že to souvisí s čistotou, nebo umýváním. Jakmile je skříň otevřená, jemně dívku vedle mě odstrčím, abych pořádně viděla. Trochu zmateně zamrkám na několik desítek barevných balíčků a různých krabiček. Trochu nejistě k nim přistoupím a se znechuceným výrazem popadnu krabičku tampónů. Co to... Vypadne ze mě, když si se skřiveným obličejem prohlížím tu věc. Jakmile mi to dívka vysvětlí, mírně se zděsím... Urychleně postavím krabičku zpět, stáhnu se do sebe, skloním hlavu a zrudnu. Já... To... Nic. Odpovím jí rozpačitě na její otázku a urychleně se odtamtud uklidím ke sřkíňkám. Kdyby to řekli hned a hlavně normálně a né jako tataři, tak bych tam nelezla. Zamračím se, při nadávkách, které se mi rodí v hlavě. Mnohem lepší to bylo za zdí... Tady je všechno tak strašně... Vyumnělkované a tak složité. Doloudám se ke skříňkám a rozhlédnu se. Zaberu si jednu co nejblíže ke sprchám, abych to měla blízko a začnu se svlékat... Trochu nejistě, zatažená do sebe a co nejvíce narvaná do úzkého otvoru skříňky. Když se rozhlédnu kolem sebe, trochu z tuhnu. Nikdy sem neviděla tolik nahých těl, stejné jako to moje. Vlastně sem ve svém životě viděla jen dvě... To mé a mámi. A to jen když sem se jí hrabala z dělohy O_o. Každou tu dívku se snažím ignorovat, ale přesto mě něco táhne k tomu, abych si je prohlížela. Sou stejné a přitom tak jiné... Zaražená při vslékání sleduji ostatní. Když narazím na Kae-Lee, neubráním se pohledu na svá, po někud menší... O hodně menší..ňadra, která jsou ještě teď pod roztrlými šaty. Jakmile je ale odhalým, ihned je zase zakreji osuškou. Začíná mi být horko a ten nepříjemný pocit ve mě se stále zvětšuje... Nejistě hodím své staré věci do pytle a rozejdu se do sprchy. Trochu popoběhnu... Aaa! Vyjeknu, když na mě začne téct vlažná voda, jen co udělm do sprchového kouta jeden krok. Ještě jsem zabalená v ručníku, myslela jsem, že si ho pak dám ven malou škvírou ve dveřích. Myslela jsem, že si to pustím sama. Nalepená u zdi a s vyděšeným výrazem na tekoucí vodu, hluboce oddychuji... Hlasitě polknu. Zmáčený ručník vyhodím ven, tak jsk sem měla v plánu a vlezu si pod proud vody. příjemně chladí, ale až moc na mé rány na rukou a nohách. Zatnu zuby, zavřu oči a začnu ze sebe smývat špínu. Nakonec pálení na škrábancích a zraněné dlani přejde a já se můžu omýt i šamponem... Dělala sem to naposledy před 5 lety, proto nezapomenu šampon ještě dvakrát rozlejt. Nakonec to nějak zvládnu a zmrzlá na kost vyběhnu ven ze sprchového kouta. Na náznak mrazu se mi objeví "husí kůže", ale té si nikdo nestačí všimnout.. Doufám... Honem se zabalým do svého, škoda že mokrého ručníku a odběhnu ke své skříňce. Mokré, dlouhé vlasy, které byly sepnuty dvěma gumičkami, které mám teď navlíknuté na ruce mi ručník ještě více promáčí. Ale né... Zašeptám zoufale a kvůli stracené odvaze, za kterou může úder do hlavy, se nezeptám a nevezmu si nový ručník, ale začnu se utírat tím mokrým. Ať dělám co dělám, takhle se ale neutřu :( |
| |
| Autobus Vejdu do autobusu a sednu si podle pokynu do stredu, otočím se a pohlednu na vojáky za mnou doprovod pomyslim si a s úšklebkem se otočím na zpět. Kývnu na ty co se mnou sedí v busu jak je? zeptám se jich |
| |
| Děvčata Stojím u Kae-Lee, dlaněmi projíždím po šatech a dívám se po MItsuki. Jak jim mám vysvětlit, že tou slávou myslela setkání? A nebo až se zed zboří a bude vše jako dřív?pochopili by to? Než se stačím rozhodnout, Mitsuki odejde. Nechápavě se na ní dívám, nevšimlaj sem si proč odešla.Podívám se po Kae-Lee,ale ta vypadá, že si ani nevšimla, že odešla. Dívá se na mě.Usměji se a pokrčím rameny. Ráda vytvářím nové oblečení. S látkou, co chceš ty, tak s tou jsem ještě nedělala. Tu jsme u nás doma neměli. Radost se změní ve smutek a uhnu před Kae-Lee pohledem. Promin Jdu si sednout zpátky na své mistečko a dlouhou chvili si krátím pohádky. Najednou jsem ráda, že tu jsou. Příjdou členové komise a po krátkém proslovu odvádějí nás. Zhoupnu se ze židle a postupuji s ostatními ven. Vzpomenu si na Mitsuki a začnu se po ní rozhlížet. Vidím jí,ale ona mě nejspíš ne.Zkusím jí zamávat,ale voják mě postrčí , ztratím jí z dohledu. Uraženě na něj vypláznu jazyk a zařadím se mezi ostatní. Mám radost, že se konečně hýbem a nemusím jen sedět. Najednou zastavíme a já nezastavím poskok, narazím do dívky předemnou. Zčervenám a tiše se omluvím.Udělám krok dozadu a čekám, co se bude dít. Příjde ke mě slečna a podá mi nějaký oblečení. Ale já nechci, já mám své šaty. namítám,ale nebere to v potaz a jde za ostatními.Uvidím Mitsuki a znova jí zamávám. Nevidí mě, baví se s dívkou. Zklamaně pustím ruku kolem těla a postupuji s davem dál. To takto šli i kluci? Měli to stejný a nebo jiný? Rozejdem se, tak své myšlenky nechám na později. Dojdem do místnosti se sprchami a jen od pohledu na ně mě polije pot. To budem, jako hromadně?....ale já..nemuzu hromadně.. koktám ze sebe a červenám, když vidím ostatní dívky se svlékat. Chci se vrhnout na nejbližší skřínku,ale je tam Mitsuki a asi taky na toto není zvyklá.Uhnu pohledem a najdu si jinou skřínku. Otevřu jí a pomalu, velmi pomalu se začnu svlékat. Příjde ke mě dívka s pytlem, tak jí dám věci, co chci vyhodit. Šaty složím a uložím do skříňky.Chce mi je vzít,ale položím na ně ruce. Ne, ty ne, mám to dovolený. Rozhlédnu se kolem sebe a vypadá to, že už skoro všechny dívky jsou ve sprchách. Klepu se za dveřmi skříňky a čekám.Ručním mám kolem těla omotaný, aby zakrýval co nejvíce.Daří se díky mé drobné postavě. Sotva vyjde první dívka, vletím na její místo. Ručník sundám jen pár vteřin předtím, než na mě dopadne voda.Přehodím ho přes dveře,upravím si teplotu vody na teplejší a pustím se do očisty. Mé tělo je oproti jiným bez jizev. Na nohou mám jen pár modřin, spíše z neštastných pádů než z nějakých šarvátek. Tělo je čisté i vlasy, přesto vše důkladně opláchnu. Čistota půl zdraví povídala babička Dokonce si začnu ve sprše pobrukovat melodii mé oblíbené písničky. Dokonale zapomenu, kde jsem. Skončím se sprchou, chytnu po paměti ručník a začnu si sušit vlasy.Zvednu hlavu a v tom mi dojde, že se na mě dívají ty dívky od pytlů a nejen ty. Bleskově ztrhnu ručník z hlavy a omotám kolem mokrého těla. Celá ruda, až na patách vběhnu ke skřínce.Velmi zběžně se otírám,chci být co nejrychleji oblečená.Hotovo, mokrou osušku nechám na lavičce, do náruče vemu své šaty a bez jediného pohledu na lidi kolem mě zmiznu za dveře s nápisem VEN. |
| |
| Chlapci Projdu dveřmi.Do tváře mě udeří teplo,které zde je.Další šok dostanu, když si místnost více prohlídnu. Co je to za místnost? Tady bude ta prohlídka? Najdu si místo stranou a z skrytých zad si prohližím ty, jenž už tu jsou.Uvidim Hikara a pohledem sklouznu k zemi. Více k sobě přitisknu své staré věci a v pravé ruce své poklady. Jen zlatý rozbity řetízek je omotán kolem maličku a vytvaři dojem prstynku.Slyším neustále otvírání dveří, jak další vchází do místnosti,nezjistím, že tam už jsou i vojáci. Až jeden voják ke mě přístoupí zkontrolovat vlasy, trhnu sebou více ke stěně. Prohlídnu si vojáka s nervoznim úsměvem a nechám si zkontrolovat vlasy. Blbnu, už blbnu. Mam se chovat sebevědomě a jsem vystrašenej jak kralik.Uctu,musim si zachovat úctu. Nebudu se chovat jako tam a pořád se schovávat.Toto jsem si vybral já. Otevřou se dveře a já zahlídnu autobus s vojáky.Nechce se mi opouštět mé místo a tak uvitím příchod té dívky. Její hlas zní sympaticky a to co říká mě uklidní.Ukaze k autobusu a ja se k nemu s novou nadeji vydam.Vejdu dovnitř a posadím se na volnou dvojsedačku někde vzadu. Vojáky už začínám ignorovat.Cestou na kliniku se ven nedivam, divam se na svoji hromadku veci zabrán do vzpomínek. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Udělám jeden velmi bázlivý pohled na něj, v ruce sevřu medailonek. Nevím, zda mě viděl, zase jsem se vrátil k zemi. Chci byt s nim, znova se ho dotykat, libat. Libilose mi to.Může mi dát další lekce? Spíš bude mi je chtít dát? Nekoukej po něm,ale ty jeho vlasy, rty. Proč mě tak najednou lakají. Předtím jsem toto necitil, k nikomu. Tak proč k němu? |
| |
| Chlapci V další místnosti stojím stranou a nikoho ve svém okolí si nevšímám. Nemám ani důvod. Jen na koho se občas podívám je Yuu. Pak přijde voják kontrolovat umyté vlasy zřejmě. Cuknu sebou, protože jsem byl překvapen, když ke mě přistoupil. Nechám si čuchnout k vlasům. Šampon z nich ucítil a šel kontrolovat další. Opadl ze mě strach, který spolu s vojákem přišel. Ohmátavám si řetízek zavěšený na krku. Na řetízku mám pověšený malý čtyřlístek pro štěstí, který jsem dostal kdysi dávno. Posléze se začnou otevírat dveře a jimi přichází mladá slečna. Když nám řekne, že nás zkontrolují a pomohou nám od případných nemocí jsem jenom rád. A tak tu mladou dívku poslechnu a jdu si sednou do autobusu. Jde těsně za Yuu a posadím se přes uličku k němu. Občas se na něj podívám a nevšímám si vojáků okolo nás. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Ach, jak ten hoch je krásný. Celý hezoun a trochu já. Když jsem se bál toho že jsem homouš. Je tak krásný to jeho tělo oči rty vlasy, vše je tak dokonalé, že to ani není možné. Doufám, že ho mé zaučování nějak neodradilo. Snad si o mě nemyslí nic špatného. Doufám, že mi věří. Kéž by mě mohl někdy milovat a kéž bychom se spolu mohli někdy milovat. Muselo by to být něco úžasného. Mám ho rád. Mám ho jenom rád?" Když se vedle něj posadím v autobuse a podívám se letmo na něj jak tam sedí myšlenek stále přibývá. "Chtěl bych se tě teď dotknout Yuu-san. Chytit tě a nikdy tě nepustit. Ty sprchy byly fantastické. Snad budeš chtít pokračovat. Chtěl bys se mnou žít? Ach kdybych se odvážil ti to říci, ale asi je na to příliš brzo." |
| |
| Chlapci Po půlhodinové cesty, která proběhne v tichosti až na hovor vojáků s mužem z komise. Na Leitovu otázku se ozve jen několik mručivých odpovědí.Z nálady všech vycítit, že nemají náladu se nějak bavit a navazovat přátelství. Autobus zastaví na parkovišti, kde je pro něj vyhrazené speciální místo.Je to blízko bočního vchodu do kruhovitě postavené,asi 15 metrový vysoký budovy. Její omítka je pomalována jakoby dětskými motivy přátelství mezi zvířaty, lidmi. Je z maleb cítit ochota lidí pomoci zraněným a potřebným.Okna přímo v této malbě zvenku zanikají, při bližším pohledu je lze snadno poznat. Jste odvedeni dovnitř bílou chodbou, vás skoro u zdi míjejí sestřičky a poplašeně se po vás koukají.Budovou se šíří hluk od davu lidí,ale vy se krom sestřiček s nikým nesetkáváte. Jste vedeni vedlejší nepoužívanou chodbou.Po stěnách i tady jsou dětský kresby všeho možného, od kytek a přírody po dvojice vodící se za ruce. Jste odvedeni do další, ano , další místnosti. Bílé, dostatečně slunečně ozářené místnosti,na stěnách obrázky krajiny a města z leteckého pohledu. Na jednom je vidět i váš nedávný domov.Vejdete a po obou stranách máte troje dveře. Mezi nimi jsou židle a uprostřed stoly s různými časopisy a omalovánky. Na každém stole je malý hrnek s pastelkama základních barev.Naproti vám jsou velká okna, která jsou částečně zamalovaná. I přesto sem svítí slunce jako by tam žádné kresby nebyli. Vojáci se postaví ke každým dveřím a nechají vás, at se posadíte , kam chcete. Posadte se na židle a vyčkejte zde, dokud vás sestřičky nezavolají vaším jménem. Nyní jim předám váš seznam a za chvili vás budou postupně volat. Chvili si můžete zkrátit četbou či kreslením. Shrne vaši situaci muž z komise a odejde z místnosti. Po patnácti minutách se otevřou první dveře vpravo hned u okna a v nich se objeví hlava blondaté paní kolem 30 s brýlemi na nose.Vlasy má ostříhané do mikáda její čokoládové oči si vám rychle prohlídnou. Leito Betushi a Tom Drago Sestřička vyjde, je vysoká a štíhlá, takže většina z vás jí sahá jen po ramena. Počká, dokud dotyčný neprojdou dovnitř a zavře. Po dalších deseti minutách se otevřou druhé dveře , na levé straně uprostřed, objeví druhá sestřička, malíčká černovlasá paní kolem 50.Ve vlasech již začíná mít typické stříbro svého věku. Miki Hikaru a Kosyasu Yuu Sestřička zavře dveře, až když volaný zmizí ve dveřích. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 40 let, tmavé vlasy ulízlé dozadu a robusního těla. Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Tady vám uděláme prohlídku vašeho těla, budem hledat známky infekce, nezhojené rány či jizvy podnícené a nedobře zhojené. Svlékněte si zatím jen trička a sedněte si na lehátka.Sestřičce nadiktujte, pokud máte nějaké zdravotní potíže, at je to s trávicím systémem či jiné a zda máte nějaká nezhojená zranění v citlivých místech. Prostě řekněte vše o svém zdravotním stavu. A nechá vás vyzpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 40 let, tmavé vlasy ulízlé dozadu a robusního těla. Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Tady vám uděláme prohlídku vašeho těla, budem hledat známky infekce, nezhojené rány či jizvy podnícené a nedobře zhojené. Svlékněte si zatím jen trička a sedněte si na lehátka.Sestřičce nadiktujte, pokud máte nějaké zdravotní potíže, at je to s trávicím systémem či jiné a zda máte nějaká nezhojená zranění v citlivých místech. Prostě řekněte vše o svém zdravotním stavu. A nechá vás vyzpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 25 let, světlé vlasy střižené na ježka a tělo sportovní postavy.Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Posadte se do křesel a sundejte si trika. Zde vám odeberem krev, sliny a některé další tekutiny z vašeho těla. Následně uděláme jejich analýzu a řeknem vám výsledek. Případě nemoci se hned započte s léčbou. Pokud máte strach či nemáte rádi krev, řekněte a my vás přivážem ke křeslu. Nemíníme tady někoho honit jen proto,že se bojí injekce. Jasný? Jeho hlas ukončí větu jako jasnou věc a počká, dokud si nesednete. Sestřičky začnou připravovat stěrky a injekce. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 25 let, světlé vlasy střižené na ježka a tělo sportovní postavy.Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Posadte se do křesel a sundejte si trika. Zde vám odeberem krev, sliny a některé další tekutiny z vašeho těla. Následně uděláme jejich analýzu a řeknem vám výsledek. Případě nemoci se hned započte s léčbou. Pokud máte strach či nemáte rádi krev, řekněte a my vás přivážem ke křeslu. Nemíníme tady někoho honit jen proto,že se bojí injekce. Jasný? Jeho hlas ukončí větu jako jasnou věc a počká, dokud si nesednete. Sestřičky začnou připravovat stěrky a injekce. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro A je tam jasně napsáno, že zaujali své místo po stranách místnosti a vás nechávají být. Tak si toho vojáka vymaž a jinak to můžeš nechat. I když to bude o to kratší, může to být. A soukromý příspěvek neposílej odlišný mě a Tomovi. Pošli jen Tomovi a vše v něm řekni nahlas. Aby jsi nemusel celý dělat znova, máš to tu vše zkopírovaný. Chlapci když dojedeme k budově a já si všimnu obrázku na ni,zděšeně vykulim oči Tak to je hodně špatnej for, tady určitě budou děti květin pomyslim si a dal zděšeně koukám na dům To je hruza! opakuji si pořád v hlavě Otočím se na straže stojící za mnou To je ale nádherny domek řeknu silně ironicky a ušklíbnu se na ně,pochvilce se otočim a ještě nevěřícne minutu koukám na obrazky,potom se vzpamatuji, když zaslechnu rozkaz aby jsme vyšli z domu. Budova Když si všimnu několika hezkých sestřiček spokojeně se usměju na pár z nich, očima občas kouknu na kytky a držící se pary namalovaných na zdech a pomalu cítím depresi z tohoto místa At už jsem pryč,pomyslím si Čekárna Než dojdu do čekárny pomyslím sikolik místností ještě ,všimnu si leteckeho pohledu na muj stary domov a zastavím se,sleduju obraz a pomalu se vracim do dětství a mojí matku fetacku,poté se mi vybaví jak jsem utekl a přidal se do jednoho z městskych gangů,kde ukradnu své první auto.Ze vzpomínek mě vratí zpět na zem jeden z vojáků,který mě surově bouchne do zad a povýšeně mi řekne Pohni,špino! Cítím jak se ve mě zvedna vlna vzteku a nenavisti Nech si tu špínu,hajzle! Akorat si dovolujes kdyz máš zbran,bez ní ses akorat sketa,který každej rozbije hubu ,otočím se k němu zady a udělám krok dopředu,zničehonic mě srazi rana do zad, kterou mi dal ten voják Hajzle?Moc si dovoluješ chlapečku nakopne mě a poté mě zvednou další dva Pokračuj rozkážou mi. Naberu rovnovahu a nenávistně kouknu na vojaka,pote se otočim a vejdu do čekárny. Sednu si do křesla a vezmu si papir a pastelku,začnu něco malovat.Obrazek maluju asi za 10 minut dokreslim obrazek a zmuchlam ho,poté ho hodim k vojakovi co mě nakopnul Pro tebe vojačku usměju se. Vojak si rozbali papír kde je nakreslen jeho obličej plný děsu a strachu,v hlavě má díru od kulky, obrazekl je opravdu dobre vystínovany atd. Za to zaplatíš řekne vztekle,ale ve stejnou dobu si me zavolá sestřička(doktorka). Já v klidu vztanu a usměju se na něj Až jindy vejdu do dveři,Ve dveřích se ještě kouknu na sestřičku Ahoj reknu ji a zmizim ve dveřich Dobrý den pozdravím slušně celou ordinaci a posadím se jak mi řekl ten muž. Poté se dlouze zamyslim a po 5 minutach odpovim Mám bolesti v krku a to je asi všechno dodám po chvilce měl jsem u nás jednoho z nejlepších doktoru takže by jizvy a rany měli bát v porádku sundám si tričko. Mám celkem svalnatéé tělo plné jizev.Na žebrech,kam mě kopnul ten vojak je vidět obrovska podlitina Myslím že tohle bude největší problem. usměju se na sestřičku Je to čerstve asi 15 minut,jeden z těch vojáčku mě surově kopl a slyšel jsem nějaké křupnutí,takže nevím,možná je to zlomene Ikdyž mám po těle mnoho jizev,nemám žádné viditelné značky po jehlách.Jen řezné a bodné rany,U ramena mám zašitou ranu od kulky,všechny ty jizvy jsou vyborně zašitě a zahojené. Jo ještě k té bolesti krku,mám i sýpavé dýchaní řeknu zamyšleně mám to asi tyden Dobrý den pozdravím slušně celou ordinaci a posadím se jak mi řekl ten muž. Poté se dlouze zamyslim a po 5 minutach odpovim Mám bolesti v krku a to je asi všechno dodám po chvilce měl jsem u nás jednoho z nejlepších doktoru takže by jizvy a rany měli bát v porádku sundám si tričko. Mám celkem svalnatéé tělo plné jizev.Na žebrech,kam mě kopnul ten vojak je vidět obrovska podlitina Myslím že tohle bude největší problem. usměju se na sestřičku Je to čerstve asi 15 minut,jeden z těch vojáčku mě surově kopl a slyšel jsem nějaké křupnutí,takže nevím,možná je to zlomene Ikdyž mám po těle mnoho jizev,nemám žádné viditelné značky po jehlách.Jen řezné a bodné rany,U ramena mám zašitou ranu od kulky,všechny ty jizvy jsou vyborně zašitě a zahojené. Jo ještě k té bolesti krku,mám i sýpavé dýchaní řeknu zamyšleně mám to asi tyden |
| |
| Chlapci když dojedeme k budově a já si všimnu obrázku na ni,zděšeně vykulim oči Tak to je hodně špatnej for, tady určitě budou děti květin pomyslim si a dal zděšeně koukám na dům To je hruza! opakuju si Otočím se na straže stojící za mnou To je ale nádherny domek řeknu silně ironicky a ušklíbnu se na ně,pochvilce se otočim a ještě nevěřícne minutu koukám na obrazky,potom se vzpamatuji, když zaslechnu rozkaz aby jsme vyšli z domu. Budova Když si všimnu několika hezkých sestřiček spokojeně se usměju na pár z nich, očima občas kouknu na kytky a držící se pary namalovaných na zdech a pomalu cítím depresi z tohoto místa At už sem pryč,pomyslím si Čekárna Než dojdu do čekárny pomyslím sikolik místností ještě ,všimnu si leteckeho pohledu na muj stary domov a zastavím se,sleduju obraz a pomalu se vracim do dětství a mojí matku fetacku,poté se mi vybaví jak jsem utekl a přidal se do jednoho z městskych gangů,kde ukradnu své první auto.Ze vzpomínek mě vratí fakt že už všichni sedí,rozejdu se a sednu si na židli a zacnu si číst noviny |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro Ikdyž mám po těle mnoho jizev,nemám žádné viditelné značky po jehlách.Jen řezné a bodné rany,U ramena mám zašitou ranu od kulky,všechny ty jizvy jsou vyborně zašitě a zahojené. Jo ještě k té bolesti krku,mám i sýpavé dýchaní řeknu zamyšleně mám to asi tyden |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Dobrý den pozdravím slušně celou ordinaci a posadím se jak mi řekl ten muž. Poté se dlouze zamyslim a po 5 minutach odpovim Mám bolesti v krku a to je asi všechno dodám po chvilce měl jsem u nás jednoho z nejlepších doktoru takže by jizvy a rany měli bát v porádku sundám si tričko. Mám celkem svalnatéé tělo plné jizev. Ikdyž mám po těle mnoho jizev,nemám žádné viditelné značky po jehlách.Jen řezné a bodné rany,U ramena mám zašitou ranu od kulky,všechny ty jizvy jsou vyborně zašitě a zahojené. Jo ještě k té bolesti krku,mám i sýpavé dýchaní řeknu zamyšleně mám to asi tyden |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Poprvé se podívám před sebe až po vstupu do další místnosti, nejspíše nějaké čekárny. Zaujmou mě fotografie města. Neposadím se, prohlížím si fotografie na stěnách ponořen do myšlenek. Z těch mě vytrhne až hlas říkající mé jméno. Vejdu do dveří a zastavím se pár kroků od těch podivných křesel.Z hlasu doktora cítím lhostejnost, nechce se mi sedat do křesel.Teprve ted zjistím přítomnost Hikara.Zčervenám a odvrátím se od něj. Nesmím na něj pořád myslet. Jsem ted na nějaké prohlídce a nesmí tu poznat že,že něco bylo.Jak se ovládá tělo? Poplašeně se podívám po Hikaru a po sestřičce. " Já se injekcí nebojím, nemusíte mě přivazovat." vyhrknu ze sebe a přistoupím k jednomu z křesel.Své poklady položím pod něj a nešikovně si začnu sundavat tričko. Díky třasu a nervozitě z toho, jak mé tělo reaguje na blízkost Hikaru se mi podaří tričko na zádech roztrhnout.Zastavím pohyb a dřepnu poslepu do křesla. On to pozná, všichni to poznají. Ten doktor i ta ženská je mi jedno, ale Hikaru-san ne. Prosím, at to nepozná. Sundám konečně triko a hodím jej vedle křesla.Bokem koukám po Hikaru a snažím se poznat jeho myšlenky. Co se mu honí hlavou? Reaguje na mě jako já na něj?I ted, mimo sprchu?Je taky nervozní jako já? Po chvilce koukám na Hikaru otevřeně. Uvědomím si to dost pozdě a celý červený sklopím zrak na své boty. |
| |
| soukromá zpráva od John "Lobo" Basara pro Mluvim ke komisi, kompletne ignorujic toho druheho. Je evidentni ze mi jeho pritomnost neni moc po chuti. Lze vsak jen tezko rict proc. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestři přivezte tu náhradní plachtu zezadu Sestra se zakaboní nad prácí navíc,ale poslušně doběhne pro plachtu. Objeví se na železném rámu neprůhledná bílá plachta, přes kterou jsou vidět jen slabý stíny.Plachtu dá mezi lehátka,veme si své poznámky a čeká na druhou odpověd.špičkou boty poklepává do podlahy. Soukromí máte, tak mluvte. doktor je v hlase rozladěn,ale stále se chová profesionálně. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestři přivezte tu náhradní plachtu zezadu Sestra se zakaboní nad prácí navíc,ale poslušně doběhne pro plachtu. Objeví se na železném rámu neprůhledná bílá plachta, přes kterou jsou vidět jen slabý stíny.Plachtu dá mezi lehátka,veme si své poznámky a čeká na druhou odpověd.špičkou boty poklepává do podlahy. Soukromí máte, tak mluvte. doktor je v hlase rozladěn,ale stále se chová profesionálně. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Jako blesk z čistého nebe, se najednou začlo vystupovat. Byli jsem na místě. Když nás vedou budovou bůh ví kam, snažím se drže v blízkosti Yuu. Zastavíme se čekárně a chvilku potom vyleze sestřička, kerá nahlas vyřkne mé a jméno Yuu, že prý máme jít do vnitř. Paní vypadá velice sympaticky a já bezestrachu vstupuji dovnitř. Za námi sestřička zavře dveře a já se ocitnu, podle mě, v narychlo udělané ordinaci. Před námi sedí celkem mladý doktor, ale jeho hlas je velice autoritativní a skoro, jako by nám chtěl nahnat strach. Vyslechnu si ho a přitom po očku koukám na Yuu. Je čas odpovědět. "No, já taky nemám strach, takže přivazovat mě taky nemusíte" odpovím poněkud nejistým hlasem. "No strach mám, ale nesmím vypadat jako měkkejš. Lana za potřebí na mě nebudou...Když tak sleduji Yuu-san mám obavy, zda jsem mu neublížil. Vypadá dost vystrašeně. Moc rád bch ho utišil, ale asi by mě umlčeli" Koukám po ordinaci, když uslyším zvuk trhající se látky. Okamžitě se otočím za zdrojem zvuku a zjišťuji, že je to Yuu. "Chudinka, snad mu dají nové. Přeci ho nenechají lítat po světě s roztrženým tričkem." Nad svými myšlenkmi se nenápadně pousměji a začnu si vyslíkat své triko a jdu se posadit do druhého křesla. Když tak sedím ve svém křesle podívám se na Yuu. Naše pohledy se setkají a já se na něj pousměji a kývnu hlavou, aby se nebál, že to zvládneme a bude dobře. |
| |
| S pobledlým obličejem z pár posledních událostí, hlavně z vojákova výpadu na Mitsuki, takže jako správná poslušná ovečka jdu s ostatními dívkami. Ovšem když procházím okolo dívky která vydává potřeby osobní péče a zaslechnu slovo prášky tak se zarazím a ukročím stranou, aby případně díky jdoucí za mnou do mě nevrazili. Přijdu k dívce a Mitsuki a počkám až dívka bude mít čas a bude na mě řada. "Dobrý den já bych... totiž... mohla bych poprosit o jedny vložky a pak bych se ráda zeptala na ty prášky, to máte víc druhů, nebo jedny univerzální?" Zeptám se dívky s lehce omluvným pohledem a hned na to lehce bolestivý výraz. |
| |
| Dívky Dívka si prohlídne Margareth a podá jí jeden balík. Tyto jsou podle mě nejlepší z těch tady, snad se ti budou hodit a prášky jsou jen jedny. Ne univerzální,ale zaženou bolest v oblasti podbřišku. Podá jedno platýčko s prášky Vem si jeden denně a výjmečně při velkých bolestech dva. Kdyby to nepomohlo do pul hodiny, řekni si pak u doktora, dá ti lepší. Pozbudivě se na Margareth usměje a čeká na další přání. |
| |
| Mírně se ukloním hlavou dívce a namířím si to konečně ke sprchám protože já osobně nehodlám být dašlí, kterou by voják měl s chutí uhodit. "Škoda, není to sice zrovna to co bych ráda, ale lepší než nic. Pak si ještě zajdu za tou doktorkou i když to bude asi o něco horší si o to říct." Vyzvednu si kopičku oblečení a sundám ze sebe svoje bývalé pak, ne bledá ale rudá v opbličeji rychle zapadnu pod jednu sprchu s obličejem stále sklopeným k zemi. V rychlosti se osprchuji, i když přesto důkladně. Na udělání si copánků jako jsem měla předtím asi nebude oc času takže si nechám vlasy rozpuštěné a obléknu se tak rychle jak to jen dovedu. Pak se vydám za Kim bez jediného slova nebo pohledu stranou. |
| |
| Promočený ručník, ovinutý kolem mého těla si po důkladném narvání do skříňky, ze předu rozbalím a hodím si ho přes ramena. Když pak ale po chvilkovém chladu na mé spodní části těla zjistím, že osuška není tak dlouhá, jak bych potřebovala, s menším vyjeknutím si jí opět stáhnu dolů a prudce se otočím čelem ke dvoum lavičkám. Co je tohle za blbý fóry? Zeptám se sama sebe, s trochu vyděšeným obličejem, doprovázena hlubokým odeechováním z menšího šoku. Měli napsat varování... Něco jako: Pozor, kdo se neumí oblíct ve skříňce široké asi 10 cm, před několika dalšími nahými lidmi, ať sem neleze!! Trochu si oddychnu a po malém zkontrolování situace, začnu s novým pokusem se obléct. Na podruhé už mi to docela šlo. Když vynechám boj s podprsenkou, kterou jsem si sama neuměla zapnout, to docela šlo. A to sem ještě od ostatních odkoukala, že se to dává na prsa... Stejně by mi byla k ničemu, když sem jí před tím použila na nohy, abych si je po utření opět nenamočila v loužích vody, všude kolem, tak sem jí hodila do pytle, kam se hází staré oblečení. Nebyla mi příjemná... Zamumlám někde hluboko v mé mysli, když se snažím najít východ. Je to docela nepříjemné a těžké, chodit v oblečení, které velkým nasáknutím vody náhle váží více než vy. Asi to nebyl dobrý nápad, utírat se ručníkem, co byl mokřejší než já ^^. Snad si kapek, které ze mě tečou plným proudem nikdo nevšimne. |
| |
| Děvčata Když na mě dopadne proud teplé vody, začnu si celou tu očistu vychutnávat. Proč taky ne? Už je to nějakou dobu, co jsem se pořádně umyla, když nepočítám občasný déšť, kterým jsem se pravidelně nechávala zráchat, abych se aspoň zbavila povrchové špíny. Ale studený liják se rozhodně nemohl srovnávat s tímhle. Tohle byl jen o krok vzdálený ráj. Bohatě jsem si napěnila vlasy šamponem a snažila jsem se je pořádně vymýt od špíny, která mi k sobě dokonce místy slepila vlasy a utvořila jakési "zacuchance". Než jsem se jich všech pořádně zbavila musela jsem si hlavu smýt a našamponovat aspoň čtyřikrát. Se špínou na těle to bylo malinko horší. Na tu bych potřebovala snad rejžák. Ale nic takového tady není, proto se musím spokojit s obyčejnou houbou a mýdlem. Proto mi to trvá o něco dýl, než jsem čekala, ale odměnou je téměř do běla (inu zázraky neumím ani já ani to mýdlo) vydrhnutá kůže a čistý obličej. Zastavím vodu, vystoupím ven ze sprchy a začnu se utírat do sucha. Vlasy si jen promačkám, o jejich vysušení se zrovna teď moc nestarám. Když už na sobě nemám téměř ani kapičku vody, nasoukám se do přiděleného oblečení, opět bez sebemenší známky jakéhokoliv studu, stejně jako jsem se zbavovala svého starého oblečení, které už touhle dobou možná bude někde ve spalovně. Chvíli uvažuju nad tím, že bych si - stejně jako předtím - na sebe nevzala podprsenku, ale nakonec to zavrhnu. V kombinaci bílýho trička a prosvítajících bradavek by mě asi odsuď hnali sviňským krokem a to hodně rychle. Zavážu si tkaničky na teniskách, pak si jen prohrábnu mokrý vlasy a nechám si je přes ramena dopadat na přední i zadní díl trička, které z nich začíná malinko nasávat vlhkost. Protože to vypadá ještě na chvíli času, pohodlně se usadím na lavičce v převlíkárně a můj pohled směřuje ke špičkám sněhobílých tenisek. No teda, takový oblečení bych si na sebe nevzala ani násilím a teď v nich tady sedím naprosto dobrovolně. pomyslím si s potutelným úsměvem ve tváři. Vypadám jako nechutně rozmazlená bohatá holčička v domácím úborku. Jen mě ještě postavit na dokonale výstavně pěstěnej trávník, do ruky vodítko s Pembroke Welsh corgi, nakázat se usmát od ucha k uchu a můžete si mě vyblesknout jako fotku nad krb. Po očku sleduju ostatní holky, jak na tom jsou s oblíkáním a pomalu v duchu odpočítávám vteřiny, než se objeví někdo "zhora" a nakáže nám sbalit si saky paky - teda kdo je ještě má - a vypadnout odsud. Netrpělivě okopávám špičky tenisek a s rostoucí radostí pozoruju jak jejich dokonalost klesá s každým kopnutím. |
| |
| Děvčata Vojáci zkontrolují sprchy a opozdilce odvedou za dveře do další mistnosti. V této místnosti je dost teplo a vojáci vám začnou kontrolovat umyté vlasy. Zjistí neblahou věc a to, že většina z vás je stále mokrá díky dlouhým vlasům a jejich nedostatečnému vysušení. Odejdou a každé dají další nový suchý ručník na dosušení. Nechají vás chvili v této místnosti,aby jste se zbavili co nejvíce vody.Na to se otevřou dveře a jste odvedeni k autobusu, který předtím odvezl chlapce. Po půlhodince cesty dorazíte i vy na kliniku. Jste odvedeny do čekárny, kde předtím čekali chlapci. Ted tu sedí jen dva a oba se drží tváře. Jeden má v očích slzy. Jen se po vás podívají a poplašeně se dívají na dveře kolem. Na stěnách obrázky krajiny a města z leteckého pohledu. Na jednom je vidět i váš nedávný domov.Vejdete a po obou stranách máte troje dveře. Mezi nimi jsou židle a uprostřed stoly s různými časopisy a omalovánky. Na každém stole je malý hrnek s pastelkama základních barev.Naproti vám jsou velká okna, která jsou částečně zamalovaná. I přesto sem svítí slunce jako by tam žádné kresby nebyli. Vojáci stojí u každým dveřím a jen vás bezeslov pozorují. Posadte se na židle a vyčkejte zde, dokud vás sestřičky nezavolají vaším jménem. Nyní jim předám váš seznam a za chvili vás budou postupně volat. Chvili si můžete zkrátit četbou či kreslením. Shrne vaši situaci silnější žena z komise, která s vámi jela autobusem a odejde z místnosti. Po deseti minutách se otevřou dveře a sestřička zavolá jednu z dívek. Chlapci se za ní soucitně podívají,než dívka zmizí za dveřma. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ovážou vám ruku a změří vám tlak, následně vám vemou krev, výtěr z krku, z koutku oka, maz z ucha a stěrkou seberou pot a vemou si i vaše sliny. Ještě chvili sedte, za chvili vám řeknem výsledky a začnou pracovat se vzorky, které získali. Po chvili vám řeknou, že podle vzorků jste zdraví, sice jste pošli nějakými nemoci,ale váš imutní systém se s nimi vypořádal a vaše výsledky jsou uspokojivé. Ještě uděláme test na alergie a reakce na to navás nandají plno přísavek po horní polovině těla a čekají. Někde se vám udělají menší červená kola a jinde nic. Sundají je po deseti minutách a vše zapíšou. Miki Hikaru je náchylnější na jeden pyl ze stromu,ale ten se zde ve velké míře nevyskytuje, takže pro vás to nic neznamená. Kosyasu Yuu je alergický na pracha vypadá to, že i navelký množství roztočů. Projevuje se to u vás rýmou,ale vážnější reakci nemáte. Taky nic významného. Můžete jít. sdělí výsledky a začne připravovat přístroje na další pár.V tom příjde žena z komise a předá mu další seznam. Nahlas si povzdechne, příjme seznam a pokračuje v přípravě na další. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ovážou vám ruku a změří vám tlak, následně vám vemou krev, výtěr z krku, z koutku oka, maz z ucha a stěrkou seberou pot a vemou si i vaše sliny. Ještě chvili sedte, za chvili vám řeknem výsledky a začnou pracovat se vzorky, které získali. Po chvili vám řeknou, že podle vzorků jste zdraví, sice jste pošli nějakými nemoci,ale váš imutní systém se s nimi vypořádal a vaše výsledky jsou uspokojivé. Ještě uděláme test na alergie a reakce na to navás nandají plno přísavek po horní polovině těla a čekají. Někde se vám udělají menší červená kola a jinde nic. Sundají je po deseti minutách a vše zapíšou. Miki Hikaru je náchylnější na jeden pyl ze stromu,ale ten se zde ve velké míře nevyskytuje, takže pro vás to nic neznamená. Kosyasu Yuu je alergický na pracha vypadá to, že i navelký množství roztočů. Projevuje se to u vás rýmou,ale vážnější reakci nemáte. Taky nic významného. Můžete jít. sdělí výsledky a začne připravovat přístroje na další pár.V tom příjde žena z komise a předá mu další seznam. Nahlas si povzdechne, příjme seznam a pokračuje v přípravě na další. |
| |
| Děvčata Když už si i pro nás dojde někdo, koho poslalo vedení, s úsměvem vstanu z lavičky a nechávám se odvézt do vedlejší místnosti. To že mi pak vzápětí někdo vrazí do ruky nový a suchý ručník, abych si vysušila mokrý vlasy, přejdu jen s krátkým zavrčením. Předkloním se, vlasy přehodím přes hlavu a začnu si je projíždět ručníkem, abych z nich vysála přebytečnou vlhkost. Chvíli to trvá, ono to zabere nějakou dobu, když nemá člověk délku vlasů na ježka, ale těsně pod lopatky. Poté vrazím, teď už mokrý ručník, nejbližšímu vojákovi do ruky. Pak k němu nakloním i hlavu, aby mi mohl prohrábnout pořádně vlasy a zkontrolovat, jestli jsou dostatečně umyté a bez vší a veškerý tý havěti, co tak ve vlasech dokážou objevit. Když prohlídka vlasového porostu skončí, ledabyle si vlasy zatočím do volného uzlu.Takhle mi aspoň nebudou nijak překážet. Poté se nechám eskortovat do autobusu, který nás odveze na další, tentokrát lékařskou prohlídku. Cestu si krátím pokusy o komunikaci s ostatními děvčaty. Vypadají sice skoro všechny mladší než, já, ale na nějaký to tlachání přeci nejsou (ani já a osobně nemám) žádná kritéria. Vstoupím do místnosti čekárny a rozhlédnu se kolem dokola. Vypadá to tady jako u děckýho doktoranapadne mě okamžitě, ale pak si uvědomím, že to možná svým způsobem dětský doktor bude. Povzbudivě mrknu na oba chlapce, kteří vypadají jako vyjukaní zajíčci a pokusím se jim dodat trochu odvahy zdviženými palci. Pak se posadím, tedy spíš téměř rozvalím, na nejbližší židli a rozhlížím se po nějaké zábavě. Kreslit se mi nechce - abych se i přiznala skoro vůbec to neumím a tak si nebudu hrát na žádnýho supermana a malovat jako tříleté retardované děcko. Namísto toho se nakloním ke stolku, hrábnu po jednom z časopisů a ponořím se do něho. Jedním okem však stále sleduju dveře, kdy se v nich objeví někdo, kdo mě zavolá dovnitř. |
| |
| Snažíc se ignorovat kapky, které mi stékají z mokrého trika pokračuji s davem dívek, který jsem po neúspěšném a zdlouhavém oblíkání šatů, které se mi kvůli mokré kůži na tělě nepříjemně nalepovaly, dohnala a odcházím s ním ven ze šaten. Po menším vyždímání bílého trika jsem dospěla k cíli, že si teď nepřipadám jako oblizlý plátek sýra a že už mi kvůli mé neshodě s podprsenkou, neprosvítá hrudník. Zima mi ale být nepřestala... S rukami spojenými u pasu se s třesoucí chůzí snažím držet krok. Po tvářích mi sjíždí kapky vlažné vody, jako po tobogánu a z mokrých rtů se slaňují také další a další kapičky. Jsou všude... Zajíždí z krku až za výstřich, kde mi lechtivě sjíždějí po břiše a zastaví se až když narazí na kalhoty, nebo je zarazí látka z trička. Nikomu to ale problém nedělá, takže zůstavám klidná. pohledem se snažím vyšmátrat Kae-Lee a Kim, ale nedaří se mi to. Sem jedna z posledních, asi budou někde ve předu. Do autobusu si sednu, vyčkávajíc na jednu z dívek, že si ke mně přisedne. Žádná to ale neudělá a proto se spokojeně zavrtám do teplé sedačky, abych se trochu zahřála. Že po mně pak na sedadle zbyde větší loužička, nikomu neřeknu. Hele! Malování! Vyjeknu, jakmile nás zavedou do místnosti s čistými papíry a pastelkami. Jestli je tohle jedna ze zkoušek, určitě v ní prospěju, malování mě vždycky bavilo ^^... Urychleně si sednu na židly, otočím se k psacímu stolku, popadnu černou pastelku a začnu s ní jezdit po papíře. Snažím se, přece jen kdyby to byla nějaká prověrka, ale jakmile uslyším něččí hlas, že si malováním můžem jen zkrátit chvíli, trochu poklesnu, ale aniž bych soustředěně zastrčila vyplázlí jazyk, si spokojeně maluju dál. Dám to Kim... Napadne mě, když se dívám na svůj výtvor. Jsem tam já a Kim, sedíme tam na židli a koukáme se spolu na pohádky. Běží v té televizy, která byla v té místnosti ještě před sprchami. A ještě... Zamyslím se a opět začnu malovat. Přimaluji tam vojáka, jak je na demnou s napřaženou bejzbolovou pálkou a se soustředěně přivřenýma očima, vyměřujíc si, jak velkou ránou má uhodit a lízátko, které má Kim zamotané ve vlasech. zvednu pohled od papíru a rozhlédnu se, hledajíc menší dívku. Kim! Vyjeknu, zvednu se ze židle a doběhnu ke Kim, podávajíc obrázek. Líbí se ti? Zazubím se. |
| |
| Děvčata V další místnosti se rozhlížím kolem sebe a hledám aspon jednu známou tvář.Konečně mám pocit, že jsem zahlídla Mitsuki,ale do cesty mi vstoupí voják.Převezmu od něj osušku a dosuším vlasy.Už jsem tak skoro suchy. Poděkuji a vrátím mu ručník s dětským úsměvem nevinnosti. Zdržím se před autobusem, a nastoupím jako poslední. Spatřím Mitsuki jak se válí na sedačce.A vidím i Kae-Lee.Rychle se rozhoduji,vyhraje Kae-lee. Nechám Mitsuki její pohodlí, vypadá tam spokojeně. Jen bych jí tísnila. Usměji se na Kae-Lee a sleduji cestu s nevyčerpatelnou zvědavostí. Přijedem ke klinice a zajásám nad kresbami na budově i vevnitř. Ty jsou krásný, taky bych se jim tu chtěla mít svůj obrázek. Co asi dělají ty, co to malovali. Dojdem do čekárny a já začnu pobíhat po místnosti a prohlížet si fotografie. To je takový maličky ze vzduchu? Nikdy bych to neřekla, když jsem byla tam uvnitř. Najednou uslyším hlas Mitsuki a podívám se po ní. Ukazuje mi svůj výtvor. Vemu si jej od ní a můj pohled padne na lízátko ve vlasech. Hezký,ale já..já mám něco ve vlasech?Začnu si jednou rukou projíždět ve vlasech hledajíc sladkost. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestři, pojdte sem a přineste mi dezinfekci.Jinak ty jizvy vypadají celkem slušně zhojený, ale pro jistotu ty čerstvý vydezenfikujem. Dále jsi říkal kašel a dýchaní. Veme si přístroj a začne přejíždět chlapcově hrudníku a krku. Přístoj studí a divně pípá. To nevypadá dobře.Dostaneš antibiotika a taky nějaké léčiva, která budeš užívat po tři dny. Otočí se , a posadí se za stolek.Přístroj položí na stůl.Pohledem jen tak zběžně prohlídne Toma,ale více se věnuje papírům na stole.Sestřička prinese dezinfekci a natře jizvy, které si o to říkají. Pak injekcí vpraví do hochova těla anitibiotika.Podá mu krabičku s léčivy. Jsou v ní velký dvoubarevný kapsle. Dvakrát denně si je položíš pod jazyk a necháš rozpustit. Ted si to triko nedávej, vydrž deset minut, až se dezinfekce dostane tam, kam má. Podá instrukce sestřička a vrátí se na své místo. Můžete jít.Zahlásí doktor nekompromisně. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestři, pojdte sem a přineste mi dezinfekci.Jinak ty jizvy vypadají celkem slušně zhojený, ale pro jistotu ty čerstvý vydezenfikujem. Dále jsi říkal kašel a dýchaní. Veme si přístroj a začne přejíždět chlapcově hrudníku a krku. Přístoj studí a divně pípá. To nevypadá dobře.Dostaneš antibiotika a taky nějaké léčiva, která budeš užívat po tři dny. Otočí se , a posadí se za stolek.Přístroj položí na stůl.Pohledem jen tak zběžně prohlídne Toma,ale více se věnuje papírům na stole.Sestřička prinese dezinfekci a natře jizvy, které si o to říkají. Pak injekcí vpraví do hochova těla anitibiotika.Podá mu krabičku s léčivy. Jsou v ní velký dvoubarevný kapsle. Dvakrát denně si je položíš pod jazyk a necháš rozpustit. Ted si to triko nedávej, vydrž deset minut, až se dezinfekce dostane tam, kam má. Podá instrukce sestřička a vrátí se na své místo. Můžete jít.Zahlásí doktor nekompromisně. |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Zpátky do čekárny, půjdete na další testy. A zaboří se zpět do svých papírů. |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro Začnu sledovat dívky na chodbě a znuděně si pobrukuju takže ted budu čekat na ten zbytek. řeknu a zamyslím se doktor mi ani neřek co mi je vytáhnu prášky v domění že je napsáno proti čemu jsou |
| |
| Postupně se do čekárny vrací chlapci, každá dvojice v jiném rozpoložení.Nechá se jim chvili oddech a znova začnou vykukovat hlavy a volat jak kluky, tak děvčata. Jedna sestřička si zavolá Kim Anderis ještě s jednou nenapadnou dívkou kolem 20 let. Další sestřička si zavolá Kae-Lee Mink a Hayashi Mitsuki. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce. Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. Další, tak se do toho dame.Tak děvčata, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude. pozbudí vás s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce. Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. Další, tak se do toho dame.Tak děvčata, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude. pozbudí vás s úsměvem. |
| |
| Rozhlédnu se po místnosti a jako první zamířím k oknům ze kterých se pokusím vyhlédnoout ven. Až pak po chvilce přejdu k stolu a vezmu si jeden papír a pastelku a začnu si kreslit. Boty, malý boty, malý červený boty, malý červený třpitivý boty, malý červený třpitivý boty bez tkaniček, malý... prostě boty které se nejspíš hodí někam do tanečního sálu na společenskou akci než na chození po městě. Nic jiného na obrázku nemám než tenhle pár no spíše střevíčků. Při tom si pro sebe potichounku cosi mumlám. Když sestřičky vyvolávají jména a zvou si ostatní k sobě tak se postavím v jedné ruce s červenou pastelkou a v druhé ruce s obrázkem. Ale mě si nezavolají a já tak zůstanu stát na místě s naprosto zmateným výrazem ve tváři rozhlížejíc se kolem sebe. "Co to? Že by na mě zapoměli? Nebo jsem snad neprošla a teď mě hodí zpátky. Doufám že ne." Začnu panicky těkat očima přes místnost. |
| |
| soukromá zpráva od Kae-Lee Mink pro Odhodím časopis na stůl, postavím se a zamířím ke dveřím. Cestou se ještě otočím na Mitsuki a povzbudivě se na ni usměju. Bude to fajn, jsou horší věci,dodám. Projdu dveřmi a rozhlídnu se. Zubařská ordinace. No jó, tak s ní si moc netykám, naposledy jsem byla u zubaře jako...to už si nepamatuju kdy. Takže začínají od nejhoršího, možná aby zjistili, jak lehko se dá ta drůbež, kterou vybrali, vyděsit. Jak to bude působit na mě, to netuším. Nikdy jsem nevěděla, jaký to je, ale podle mě je život na ulici plný větší bolesti než je nějaký vrtání zubů. Ačkoliv - bez mučení se přiznám, že ani nevím jak moje zuby vypadaj a v jakým jsou stavu. I když to tetování na břiše - při vzpomínce na toho masochistického "odborníka" s úchylným úsměvem se otřesu - bylo tady dobrý peklo, nejen při samotným tetování, ale i při následném, dosud trvajícím hojení. S úsměvem přikráčím k jednomu křeslu a vhupsnu na něj. Tak jo, per to do mě, ať je po mě! prohlásím se stejným úsměvem s jakým jsem sem vešla. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Výsledky dopadli dobře,ale následuje další test. Dívám se na to, co na mě připevnuji a začínám cítit nutkání si vše servat a poškrábat se na všech místech, kde se ty přístroje mě dotkly. Držím se a ruce zatnu do opěradla. Jsou to pro mě dlouhé minuty, než je sundají. Zděšeně se podívám na fleky, co se mi objevili po těle. Zmizí mi to, že jo? zoufale se podívám na sestřičku. Doktor začne říkat diagnozu a ja se nestačí divit. Já jsem alergický? No ne, já jsem alergik,ale doma mě rýma neobtěžovala, až na pár vyjímek. To jsem netušil Dostanem povel k odchodu, seskočím z křesla, rychle si nandám roztrhnuté triko, do naruče své věci a s uklonou odcházím. "Sayonara" a vyjdu do čekárny podvědomě stále hldajíc si Hikaru. |
| |
| Vyjdu z ordinace, v náručí své cennosti a staré hadry. Nesedám si. Najdu si volné místo u jednoho z obrázků a opřu se o zed. Všímavější si můžou všimnout červených flíčků po krku a náznak roztrhnutého trika na zádech.Čekám na další zavolání, očima střídavě sleduji zbývající dveře. |
| |
| Heh... Joo! Prohlásím s napjetím a vzrušením, při čemž se trochu přikrčím ke Kim, abych oproti ní nebyla tak vysoká. A to že sedí a já stojím, tomu ještě dodává korunu. Vytejká ti mozek! Vyjeknu, snažit se Kim postrašit, ale zadržované chechtání mi to vše zkazí. Trochu zklamaně z toho, že se mi Kim npovedlo vystrašit si sednu vedle ní a se zájmem si obrázek prohlédnu To je lízátko. Přiznám, ukážu prstem na sladkost, kterou má dívka zamotanou ve vlasech a mírně se pousměji. Dělá tě mladší. Zazubím se a hrdě si poplácám na hruď, abych připomněla, že tenhle výtvor jsem nakreslila já... Já a nikdo jiný. Hm? Zarazím se, když uslyším jméno mé nové kamarádky. Volá jí nějaká ženská, která vyšla z těch dveří. Mile se na Kim podívám a aniž bych věděla, kam jí vezmou, čekám, až půjde. Ahoj... Zašeptám ještě a pohodlně se na židli zavrtím... Za chvíli čeká to samé mě... |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Než vám povolí seskočit, sestřička k vám příjde a každé z vás dá malou tašku s věcmi na správnou ústní hygienu a do všeho vás v rychlosti zasvětí. Na to jste propuštěny zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Než vám povolí seskočit, sestřička k vám příjde a každé z vás dá malou tašku s věcmi na správnou ústní hygienu a do všeho vás v rychlosti zasvětí. Na to jste propuštěny zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Vyzvou vás, at se posadíte. Sestřička začne připravovat nástroje a doktor zatím k vám klidným hlasem hovoří. Takže, ted jste na prohlídce našich zvukovodů, krku. Podíváme se vám do uší, do krku a zjistíme, zda nemáte s něčím problém. Kolikrát ho můžete mít a ani o tom nemusíte vědět. povídá a natahuje si na ruce ochrané rukavice. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Vyzvou vás, at se posadíte. Sestřička začne připravovat nástroje a doktor zatím k vám klidným hlasem hovoří. Takže, ted jste na prohlídce našich zvukovodů, krku. Podíváme se vám do uší, do krku a zjistíme, zda nemáte s něčím problém. Kolikrát ho můžete mít a ani o tom nemusíte vědět. povídá a natahuje si na ruce ochrané rukavice. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Podle toho, jak se tváří tu musí být a přitom asi měli dělat něco jiného. Nebo jít domů. My je tu jistě zdržujeme a jim to určitě vadí." Po odebrání vzorků sedím a čekám, na to co mi doktor řekne. Jsem mile překvapen, když zjistím, že nejsem nemoc a ničím netrpím. Pak přijde test na alergie. Nikdy jsem nepostřehl, že bych alergiscký byl, ale i tak se nechám vyšetřit bez řečí. Nenápadně pokukuji celou dobu co jsme spolu na Yuu a sleduji, zda se cití dobře. Náhle se ozve hlas, který říká že jsem alergický na nějaký druh pylu. Vemzmu to jako fakt a jsem rád, že jsem zdráv i přes drobnou alergii. "Arigatou!" Nahlas poděkuji lékaři a spolu s Yuu odcházím ven z ordinace zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Jsou tam otočné židle a před ními je naznačený páskou pruh. U otočné židle je dřevěná otevřená krabice a v ní jsou různě popsaná sklíčka. u krabice jsou podivné rozkládací brýle s výměnými skly. sestřička vám naznačí, aby jste se posadili. Tady zkontrolujem váš zrak, zjistíme, jestli nemáte nějaký problém. Jeden bude vždy otočený a druhý bude číst to, co mu ukáži. Pokud něco bude moci rozeznat, tak se mu nasadí brýle a zkusí to znovu. Pohovoří k vám doktorka a do ruky veme ukazovátko. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Jsou tam otočné židle a před ními je naznačený páskou pruh. U otočné židle je dřevěná otevřená krabice a v ní jsou různě popsaná sklíčka. u krabice jsou podivné rozkládací brýle s výměnými skly. sestřička vám naznačí, aby jste se posadili. Tady zkontrolujem váš zrak, zjistíme, jestli nemáte nějaký problém. Jeden bude vždy otočený a druhý bude číst to, co mu ukáži. Pokud něco bude moci rozeznat, tak se mu nasadí brýle a zkusí to znovu. Pohovoří k vám doktorka a do ruky veme ukazovátko. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Výzvu uposlechnu a posadím se do jednoho z křesel. V klidu si poslechnu doktora, i když uvnitř se klepu jako ratlík, jelikož mám strach. Nikdy jsem nic takového před tím nezažil a je to pro mě dosti nové a neznámé. " Dobrá, budu vám věřit doktore." Snažím se nějak odpovědět. Sleduji jak si nandavá rukavice a strach je ještě větší. "Snad to nebude bolet." |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro kývnu na sestřičky jako že chápu a sednu si do jednoho z křesel Který má začít, zeptám se |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro Jakmile začnou padat první otázky moje barva přejde z bledé na světle růžovou, ta na tmavší až postupně celá črevenám. "Cože co? Takovyhle otazky mi snad ani nemužou davat, o tom se přece s nikym nemluví." Chvili nervozně těkam očima než začnu trhaně odpovídat. "Bude mi sedumnáct... a no... tu první už jsem samozřejmě měla... a naposledy před půl měsícem." Na chvíli se zarazím a pak se decentně rozhodnu jednu z otázek přeskočit. "Mám bolesti jenom když mám menstruace... ale jinak žádné další problémy nemám." Při tom všem mam pocit že mi praskne hlava z toho jak jsem nervozní a tlak mám vyšší než parni lokomotiva v parnim kotli. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Co to znamená a proč mám pocit, že to nebude už příjemné. Mě to svědí, Hikaru, máš taky strach jako já? poškrábu se a posadím se. Mám oči rozšířené strachem a obavami. Sleduji každý pohyb v ordinace. Jsem napnutý a hledám podporu u Hikaru. Stačí jeden pohled na něj a o trochu se uklidním. Vím, že je tu se mnou a to mi stačí. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Jste v pořádku, slyšíte to?" zopakuji to slovo od slova. Počkám na Hikaru a až s ním vstanu. S malou uklonou se rozloučím s doktorem a otevřu dveře do čekárny. Nechám Hikaru projít předemnou a usměji se na něj. Hikaru, Onegai, já bych chtěl být s tebou, bez tohoto všeho, snad tušíš aspon to, co cítím. Já vím, že bych neměl, nevím, ale přesto to cítím.Jak postupujeme takto spolu, cítím to čím dál hlouběji a jasněji. Každým okamžikem je můj cit k tobě, Hikaru, silnější. Vše se snažím dát do toho pohledu, který zmizí vstoupením do čekárny a zavřením dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Po chvilce slyším v mém uchu větu a následně je mi řečeno abych ji zopakoval. "Váš zdravotní stav je uspokojivý, slyšíte to?" Odpovím a čekám co se bude dít dál. Je nám řečeno abychom odešli. Otočím se směrem ke dveřřím, které Yuu otevře a nechal mě jimi projít. Opět vcházím do čekárny a posadím se na jednu volnou židli. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ordinace je plná přístrojů a uprostřed jsou dvě lehátka. U lehátek jsou malé stolky s lékařským náčiním. Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 40 let, tmavé vlasy ulízlé dozadu a robusního těla. Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Tady vám uděláme prohlídku vašeho těla, budem hledat známky infekce, nezhojené rány či jizvy podnícené a nedobře zhojené. Svlékněte si zatím jen trička a sedněte si na lehátka.Sestřičce nadiktujte, pokud máte nějaké zdravotní potíže, at je to s trávicím systémem či jiné a zda máte nějaká nezhojená zranění v citlivých místech. Prostě řekněte vše o svém zdravotním stavu. A nechá vás vyzpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ordinace je plná přístrojů a uprostřed jsou dvě lehátka. U lehátek jsou malé stolky s lékařským náčiním. Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 40 let, tmavé vlasy ulízlé dozadu a robusního těla. Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Tady vám uděláme prohlídku vašeho těla, budem hledat známky infekce, nezhojené rány či jizvy podnícené a nedobře zhojené. Svlékněte si zatím jen trička a sedněte si na lehátka.Sestřičce nadiktujte, pokud máte nějaké zdravotní potíže, at je to s trávicím systémem či jiné a zda máte nějaká nezhojená zranění v citlivých místech. Prostě řekněte vše o svém zdravotním stavu. A nechá vás vyzpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Pak se otočí na druhou tabulku s čísli. Pokud umíš číslice, tak je přečti, pokud ne, dáme ti papír a obkreslíš je A začne ukazovat dvojice čísel, sestři připraví tužku a papír a podle odpovědi je podá či ne. Čísla jsou: 58,69,41,25,19,37,09. Čísla jsou jinými barvami než pozadí a některé ti splývají. Po odpovědi ti naznačí, že můžeš jít. |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Vejdu dovnitř a koukám po všech těch možných přístrojích a na dvě lehátka, která tu jsou. Vyslechnu muže, který nám řikal co nás tu čeká. Teď jde na mě strach, nevím proč, ale jde a není ho málo. Když nás vyzve k tomu, abychom řekli o svých problémech začnu šátrat v paměti moc dobře to nejde, protože má mysl myslí jen a jen na Yuu. "O žádném problému co by mě trápil nevím." Odpovím stručně a kouknu se na Yuu a čekám co odpoví on. Svléknu ze sebe tričko a čekám na další vyšetření v této ordinaci. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Pak se otočí na druhou tabulku s čísli. Pokud umíš číslice, tak je přečti, pokud ne, dáme ti papír a obkreslíš je A začne ukazovat dvojice čísel, sestři připraví tužku a papír a podle odpovědi je podá či ne. Čísla jsou: 58,69,41,25,19,37,09. Čísla jsou jinými barvami než pozadí a některé ti splývají. Po odpovědi ti naznačí, že můžeš jít. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro " Ted mám na sobě ještě reakci z předchozího vyšetření na alergie. Problémy s trávicím ústrojím ani jiným nemám. Menší škrábance mám,ale nic vážného. Větší jizvu mám jen na břiše,je ale zahojená dobře a bez komplikací." Povím sestřičce i doktorovi. Tiše doufám, že budem moci jít. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestřička přijde s dezinfekcí a natře Yuuovi jeho jizvu. Tak a můžete jít. Jste vyjímky, že nemají na sobě nic. Většinou tu mají těla plných jizev. Jste opět poslány do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestřička přijde s dezinfekcí a natře Yuuovi jeho jizvu. Tak a můžete jít. Jste vyjímky, že nemají na sobě nic. Většinou tu mají těla plných jizev. Jste opět poslány do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Nad poznámkou sestřičky se nepozastavuji. poděkuji a odcházím zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od John "Lobo" Basara pro Kdyz mi naznaci abych odesel. Kyvnu hlavou a vydam se smerem ktery mi byl urcen. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Stojí zde dvě ženy, a na stěně visí tabule různě barevná, čísla uvnitř odlišné barvy a taky druhá svítící tabule s různě velkými obrázky v řadách. Jsou tam otočné židle a před ními je naznačený páskou pruh. U otočné židle je dřevěná otevřená krabice a v ní jsou různě popsaná sklíčka. u krabice jsou podivné rozkládací brýle s výměnými skly. sestřička vám naznačí, aby jste se posadili. Tady zkontrolujem váš zrak, zjistíme, jestli nemáte nějaký problém. Jeden bude vždy otočený a druhý bude číst to, co mu ukáži. Pokud něco bude moci rozeznat, tak se mu nasadí brýle a zkusí to znovu. Pohovoří k vám doktorka a do ruky veme ukazovátko. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Stojí zde dvě ženy, a na stěně visí tabule různě barevná, čísla uvnitř odlišné barvy a taky druhá svítící tabule s různě velkými obrázky v řadách. Jsou tam otočné židle a před ními je naznačený páskou pruh. U otočné židle je dřevěná otevřená krabice a v ní jsou různě popsaná sklíčka. u krabice jsou podivné rozkládací brýle s výměnými skly. sestřička vám naznačí, aby jste se posadili. Tady zkontrolujem váš zrak, zjistíme, jestli nemáte nějaký problém. Jeden bude vždy otočený a druhý bude číst to, co mu ukáži. Pokud něco bude moci rozeznat, tak se mu nasadí brýle a zkusí to znovu. Pohovoří k vám doktorka a do ruky veme ukazovátko. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Vyzvou vás, at se posadíte. Sestřička začne připravovat nástroje a doktor zatím k vám klidným hlasem hovoří. Takže, ted jste na prohlídce našich zvukovodů, krku. Podíváme se vám do uší, do krku a zjistíme, zda nemáte s něčím problém. Kolikrát ho můžete mít a ani o tom nemusíte vědět. povídá a natahuje si na ruce ochrané rukavice. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Vyzvou vás, at se posadíte. Sestřička začne připravovat nástroje a doktor zatím k vám klidným hlasem hovoří. Takže, ted jste na prohlídce našich zvukovodů, krku. Podíváme se vám do uší, do krku a zjistíme, zda nemáte s něčím problém. Kolikrát ho můžete mít a ani o tom nemusíte vědět. povídá a natahuje si na ruce ochrané rukavice. |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro Ukážu tázavě na křeslo a sednu si do něj. Jediné co chci říct je,že bych prosil vyčistit zvukovody,mám tam moc špínu a bubínek mi proto moc neslouží,jinak jsem neměl nikdy natržený bubínek. řeknu jen tak pro zmenu,protože čekám že to budou chtít vědět |
| |
| Zubařská ordinace a následně opět čekárna Po zdlouhavé a nudné proceduře, si naposledy vypláchnu pusu, strhnu si z krku papírový ručník, otřu si jím ještě mokré rty, pak ho zmuchlám do koule a pokusím se trefit koš, stojící v rohu ordinace. Netrefila jsem se. Ups, ujede mi, ne však provinila, jako spíš laškovně. Seskočím z křesla dolů, udělám pár kroků do rohu, sehnu se pro ručník a teď už jej "způsobně" hodím ho odpadkového koše. Mockrát děkuju za ty zuby, není nad to mí čistej chrup. mrknu na svou zubařku, která se se mnou tak dlouho otravovala. Mitsuki je již taky hotová, ale když zamířím ke dveří, ještě mě obě zubařky zastaví a pronesou krátkou přednášku o tom, jak udržovat zuby čisté, jo jasně, já chápu, minimálně tři minuty, všechny zuby, nejen zepředu, ale i ze zadu, pořádně zajet až na dozádu na stoličky, a pak vyčistit každej zub zvlášť, abychom se vyhnuly i plaku. Popadnu taštičku se zubním kartáčkem a pastou a konečně vyjdu zpět do čekárny, kde se svezu na nejbližší židli. Tak co nás asi čeká teď? Naženou nás do druhejch dveří, dostanem taštičku s vložkama a názorně nám předvedou, co s nima? odfrnku si. Pak se natáhnu zpět pro časopis, který jsem si četla předtím, než mě zavolali dovnitř. |
| |
| Zubařská ordinace --> Čekárna Už vím proč mi o tomhle nikdo nikdy neřek! Zaúpím v duchu, současně si přejíc, aby už tohle hrozné vyšetření zkončilo. Bolí to jak čert, cítím uvnitř každého zubu nepříjemné pálení, jako kdyby mi ho vevnitř něco zapálilo. Určitě se mi z něj musí kouřit, být v plamenech. Ta ženská nademnou, s tím štítem přes obličej mi tam šťourá vrtačkou. Říká tomu tak... Nenávidím zubařské vrtačky. Zapalujou mi zuby. Těším se, až mi tam zase napatlá tu podivnou hmotu, která mi zub příjemně schladí. A to jak mi jí tam vždy pevně zamáčkne je mi také příjemné... Celou dobu mám křečovitě zavřené oči, nutí mě je mít zavřené prudké světlo, které mi svítí přímo do tváře, strach a pak také slzy, které nesmím dovolit pustit ven. Konečně poslední vypláchnutí, trochu vystrašeně pohlédnu na Kae-Lee. Ta se zdá naprosto v pohodě, právě si hraje s odpadkovým košem. Hupsnu ze sedadla a prchám ke dveřím, těsně za Kae-Lee, která se otevřenými dveřmi chystá vyjít ven. Nalepím se těsně za ní, chytnu se trámů a trochu se k nim přitáhnu. Tím dívku předemnou donutím trochu popoběhnout. Ještě jim poděkuj. Jo... Tak za tohle vám fakt pěkně děkuju. Při této ironické myšlence, probodnu nenávistným pohledem obě zubařky a dva prsty, které si namířím na své oči, pak přesunu jejim směrem, na náznak, že za tohle si je najdu. Přesně tohle dělal Hiatari, když jsem něco provedla ^^. Hed jak vejdem do čekárny předběhnu nepříjemným vetřením Kae-Lee a sednu si na nejbližší sedačku. Dívka si sedne vedle mě. Zadívám se do taštičky, kterou jsem dostala v ordinaci po vyšetření. Zaujme mě pasta na zuby. Ještě než si jí stačím vykydnout na nové, ještě stále vlhké oblečení, pohlédnu na Kae-Lee s roztáhlím úsměvem. Heh... Joo... Souhlasně přikývnu a na náznak,který říká něco jako "To sou dnesdka způsoby" se ze souhlasného kývání stane nesouhlasné. Fakt? Vypadne ze mě trochu zamračeně a já se zvědavým pohledem na Kae-Lee čekám, na odpověď. Můj úsměv z tváře hned zmizel, stejně jako zájem o to, vykydnout si pastu na triko. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro Sice se v duchu rozhodnu, ale i tak to ze mě jde pomaleji než se pohybuje servírka v nádražním bufetu. "No já totiž... ano... teda jako ten styk... zaileí... a to nebylo to vubec hezky a potom... se to... ani do mě tamtoNoTakNevimJestliSeToPočítá..." Celou dobu jsem rudá v obličeji a konec věty téměř nesrozumitelně rychle vychrlím abych to už měla konečně za sebou a koukám seloudobu na svoje nohy, kterýma klimbám ve vzduchu a doufám že přidušeného slova po "styk" si vubec nevšimnou jak jsem ho potichu zamumlala. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ordinace je plná přístrojů a uprostřed jsou dvě lehátka. U lehátek jsou malé stolky s lékařským náčiním. Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 40 let, tmavé vlasy ulízlé dozadu a robusního těla. Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Tady vám uděláme prohlídku vašeho těla, budem hledat známky infekce, nezhojené rány či jizvy podnícené a nedobře zhojené. Svlékněte si zatím jen trička a sedněte si na lehátka.Sestřičce nadiktujte, pokud máte nějaké zdravotní potíže, at je to s trávicím systémem či jiné a zda máte nějaká nezhojená zranění v citlivých místech. Prostě řekněte vše o svém zdravotním stavu. A nechá vás vyzpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ordinace je plná přístrojů a uprostřed jsou dvě lehátka. U lehátek jsou malé stolky s lékařským náčiním. Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 40 let, tmavé vlasy ulízlé dozadu a robusního těla. Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. Tady vám uděláme prohlídku vašeho těla, budem hledat známky infekce, nezhojené rány či jizvy podnícené a nedobře zhojené. Svlékněte si zatím jen trička a sedněte si na lehátka.Sestřičce nadiktujte, pokud máte nějaké zdravotní potíže, at je to s trávicím systémem či jiné a zda máte nějaká nezhojená zranění v citlivých místech. Prostě řekněte vše o svém zdravotním stavu. A nechá vás vyzpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Kae-Lee Mink pro Je to jen holčina a potřebuje trochu vzrušení, i když jen takového napadne mě. Když se však podiví nad tím, co jsem před chvíli pronesla, odložím časopis zpět na stůl a pohladím ji po hlavě. Neboj, žabko. To jsem si jen dělala legraci z toho, jak tady probíhaj lékařský prohlídky. Nemusíš se bát, že by ti to někdo vysvětlil ručně a stručně. Spíš dostaneš nějakou tu brožurku nebo jak se tomu tam nějak říká, vysvětlím jí svá poslední slova, když vtom nás opět volají do ordinace, tentokrát jiné. Tak pojď, ať už to máme rychle za sebou, pobídnu ji, sama vstanu ze židle a zamířím dovnitř. Doktor se mi ani trochu nelíbí, což dám najevo pouze sevřenými rty, nahlas ovšem nic neříkám. Jen následuju jeho pokyny, přejdu k lehátku a jedné ze sestřiček a posadím se naproti ní. Přetáhnu si bílé tričko přes hlavu, a potom jednou rukou rozepnu sponu na podprsence. Špína už je po důkladné sprše pryč, jedinou do očí bijící vadou na kráse je velká zarudlá skvrna táhnoucí se kolem mého nepříliš starého tetování. To se jim asi nebude líbit, ale co, skrýt už to nemůžu, proto se o tom ani nezmíním. Zdravotní potíže? Zrovna teď? Mno to nedokážu zas tak nějak říct. Jen to špatný, co je na první pohled vidět....trávicí systém? Jo, aha vy myslíte tohle.. mno občas teda po jídle zvracím, to je pravda. Nebudu to tajit, aby pak nikdo nebyl překvapený, až ho v jídelně náhodou ohodím....a citlivá místa?...Můj pohled sjede ke kalhotům, kde se v jejich horní části sbíhají švy. Mno, nevím, jak to berete, ale už delší dobu nemám menstruaci, ačkoliv předtím jsem ji mívala....sem tam. dodám nakonec a čekám co na to sestra. |
| |
| soukromá zpráva od Hayashi Mitsuki pro Žabko? Podivým se nad jejím oslovením a hned na to mírně zkřivým obličej. Jak na tohle přišla? Zapřemýšlím, současně s lehkým otřásáním, ale pak se opět věnuji dívce předemnou. S neutrálním výrazem a občasným mrknutím jí poslouchám. Možná by stačila odpověď "Ne", hrozně mě vysiluje někoho poslouchat >:(. Na její pobídnutí jen souhlasně přikývnu, položím igelitovou taštičku na své místo a jdu za Kae-Lee Ordinace, do které vejdem, se mi vůbec nelíbí. Je divná, nepůsobí na mě dobrým dojmem a ten dědula za těmi lehátky také ne. Jeho hlas je hluboký a mně připaná i trochu tajemný. Se zvědavým rozhlížením kolem ho jedním uchem poslouchám a druhým zase pouštím ven. Proto zapomenu jak na to, že si máme sundat trička, tak i na to, že máme říct, co nás trápí. Když postřehnu Kae-Lee, jak si sundává triko a pak i podprsenku (omlouvám se, nevím jestli jí má sundanou, nebo jen rozepnutou, moc sem to nepochopila :( ), i hned začnu dělat to co ona. Pak se ale zarazím, mám být před nimi nahá? TO určitě, nechám si ho... Třeba si toho ani nevšimnou ^^. Shrnu si tričko zpět dolů a přiťapkám k lehátku, na kterém sedí Kae. Místo abych si sedla na to druhé, vyhopsnu na to samé a trochu si poposednu blíže k dívce... Necítím se tady moc dobře. S občasným újížděním očí na její hruď, kterou jí z celého srdce závidím, si poslechnu co říká. POčkám až domluví a aniž by sestřička stačila cokoliv odpovědět, doprovázena s hravým kopání nohou začnu. A mě zase někdy ostře píchá v břiše. Tadyhle... Sáhnu si dlaní na pravou stranu v podbříšku. Posledně mě to bolelo asi... Zamyslím se a na chvíli přestanu kopat nohama. ...Asi před třemi dny. A k tomu jsem měla teplotu a zvracela, ale Hiatari říká, že to mám z jídla. Takže to asi nic nebude. Usměji se. Ale bolí to jako čert. Nahnu se ke Kae-Lee a jemně jí syknu do ucha, což ihned zamaskuji nevinným úsměvem na doktora a sestřičky. A citlivá místa? Zacituji Kae-Lee, snažíc se nahodit hlas jako má ona. Eeeee... Právě teď mě dost pálí oči, ve sprše se mi do nich dostal šampon do vlasů Zazubím se. A tady máte moje všechny rány. Mám je jenom na nohou a rukách víte? To je ale jen od toho, když třeba spadnu... Nebo semtam šlápnu na nějaký ten střep. Zaculím se a opřu se rukama do zadu. Abych nezapomněla, nedávno mě kousla krysa. Sem, koukněte se! zamračím se a nastavím zraněné zápěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro "Tohle snad sundavat nemusim... nahoře nemam nic co by jí mohlo zajímat... a stejně se mi tam nechce..." Povzdychnu si nahlas ale pokračuju pomalu v převlékání nakonec vylezu ven v oné černé sukni, kterou mi podala sestřička a zůstanu chvíli stát na místě než si uvědomím že mi už doktorka řiíkala že si mám lehnout. Pomalu udělám jak mě poprosila a zavřu oči, věřící ve pštrosí efekt hlavy v písku "když nevidim já je tak oni neuvidí mě". |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Já, klidně počkám, Hikaru-san, začni. " vyzvu svého kamaráda a sám se otočím na židli tak, abych nic neviděl. Zavřu oči a vidím před sebou jeho obličej. Zhluboka vydechnu, jak moc bych si přál být s ním někde jinde a sám. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Pak se otočí na druhou tabulku s čísli."Pokud umíš číslice, tak je přečti, pokud ne, dáme ti papír a obkreslíš je". A začne ukazovat dvojice čísel, sestři připraví tužku a papír a podle odpovědi je podá či ne. Čísla jsou: 58,69,41,25,19,37,09. Čísla jsou jinými barvami než pozadí a některé ti splývají. Po odpovědi ti naznačí,že se ty sám máš otočit a Yuu je na řadě s čtením. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Pak se otočí na druhou tabulku s čísli."Pokud umíš číslice, tak je přečti, pokud ne, dáme ti papír a obkreslíš je". A začne ukazovat dvojice čísel, sestři připraví tužku a papír a podle odpovědi je podá či ne. Čísla jsou: 58,69,41,25,19,37,09. Čísla jsou jinými barvami než pozadí a některé ti splývají. Po odpovědi ti naznačí,že se ty sám máš otočit a Yuu je na řadě s čtením. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro |
| |
| Vyjdu z ordinace, v obličeji celkem červená a s nějakými prášky a letákem v rukách a urychleně přejdu k jedné ze židliček na kterou si sednu. Ale když k ní dojdu tak si to zas rozmyslím a raději přejdu k oknu. "Když sem přečkala tohle tak už to snad bude v pohodě, už snad ani nemuže být něcohoršího určitě ne..." po očku se podívám po ostatních v čekárně ale rychle uhnu pohledem zpět k oknu, jako bych se bála že mi ostatní z pohledu vyčtou co se dělo. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Jediné kde jsem měl trošku větší prodlevu, bylo u nejmenších typů avšak i ty jsem přečetl. Hm, mohl bych mít i celkem dobrý zrak. Sice jsem trošku váhal u těch malinkatých slov a čísel, ale to není nic tak hrozného.....Myslím na tebe Yuu. Pořád. Mám tě v mysli, a doufám, že i ty tam máš mne. Po konci mé prohlídky jen tak stojím v ordinaci a čekám na výsledky. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Kytka, kniha, pistole, dům, balik, auto, strom, kytka, dům, strom, pes, dům , kytka....." na poslední, nejmenší mžourám,ale nepřečtu. S číslicemi však problém žádný nemám. 45, 73, 86, 29, 44. Už se začínám zvedat, že budem moci odejít. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Po té, co to Yuu už lépe přečte, mu podají jednoduché brýle , tenké a vkusné. "Tady máš brýle a ty používej na čtení. Nemusíš je nosit pořád, jen když se budeš na něco koukat či si číst." Brýle jsou v kusném pouzdře modré barvy. Dá se to do malé taštičky a ta skončí u Yuu. Po té dá znamení k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Po té, co to Yuu už lépe přečte, mu podají jednoduché brýle , tenké a vkusné. "Tady máš brýle a ty používej na čtení. Nemusíš je nosit pořád, jen když se budeš na něco koukat či si číst." Brýle jsou v kusném pouzdře modré barvy. Dá se to do malé taštičky a ta skončí u Yuu. Po té dá znamení k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Yuu chlapče vždyť tobě ty brýle celkem sluší. Halvně když ti pomohou číst, třeba je jednou sundáš, ale teď je doufám budeš nosit. Náhle vidím jak brýle mizí v pouzdře a za záda. Nijak to neřeším a pomalu odcházím zpět do čekárny. Ve dveřích se ukloním na rozloučenou s doktorkou a pak zmizím úplně. |
| |
| Vejdu do čekárny,sjedu pohledem přítomný. Posadím se na židli. Tašku v ruce. Malá igelitová taška s obsahem něčeho modrého. Podívám se dovnitř, okamžitě jí zavřu. Netušil jsem. Nepotřebuji je. To je trapný, už chci mít konec. Znaveně sedím na židli. |
| |
| Po Yuu vejdu do čekárny i já. Rozhlížím se kolem sebe a hledám očima místo, kam se umístím. Už by mohl být konec těhle prohlídek. Nemá to konce...a...a já začínám být lehce unavený. Rozhoupu se a vydám se směrem ke zdi, kde se opřu a s hlavou sklopenou pozoruji špičky svých bot. |
| |
| Otevřo se další dveře a zavolají Yuu a Hikaru na další prohlídku. U dalších dveří vyjedou z vozíkem a na něm sedí Mitsuki. Odvezou jí pryč bez jediného otočení na další. Mají viditelně na spěch. Kim vyjde z dveří a dívka,co byla s ní je také odvedena pryč. Jde však po svých a vojáci do ní dost hrubě strkají. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce. Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. Další, tak se do toho dame.Tak hoši, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude. pozbudí vás s úsměvem. Strohá jde k Yuuovi a přívětivější k Hikarovi. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce. Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. Další, tak se do toho dame.Tak hoši, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude. pozbudí vás s úsměvem. Strohá jde k Yuuovi a přívětivější k Hikarovi. |
| |
| Vejdu do čekárny, s naposledy se podívám na dívku odvádějící pryč. Proč udělala takovou chybu, vždyt musela vědět, že to se nesmí. Co s ní ted bude, uvidím jí ještě. Snad na ní budou hodný. Posadím se naproti Margareth. Dívám se na časopisy a papíry, ale nešáhnu ani po jednom. Nemám na to náladu. |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro zeptám se a znuděně a častečně i unaveně zívnu |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Proč ke mě jde ona,copak tu nemůžou být dvě milý. Já nemám rád bolest, já nechci bolest. Co mi bude dělat? Koukat do pusy , tam už mi koukali. Se strachem očekávám další dění. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Proc musi byt zubarky zle? Neprijemna doktorka si vezme do párády Yuu. Chudinka Yuu. Přál bych mu tu milejší. Já se tedy vydám za svou doktorkou. Posadím se do křesla, vypláchnu ústa a vystrašeně čekám. Koukám kolem sebe pouze očima, a hrozně mě děsí cinkot nástrojů. Jen mi neubližte mám zuby v pořádku nechte mě jít prosím, nemučte mne tady tímhle vyšetením. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Než vám povolí seskočit, sestřička k vám příjde a dá vám malou tašku s věcmi na správnou ústní hygienu a do všeho vás v rychlosti zasvětí. Na to jste propuštěny zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Než vám povolí seskočit, sestřička k vám příjde a dá vám malou tašku s věcmi na správnou ústní hygienu a do všeho vás v rychlosti zasvětí. Na to jste propuštěny zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Gomene, to bolí, proč to děláte, mě ty zuby nebolí. Jen co skončí, rychle si vypláchnu a chci jít pryč. V očích se lesknou slzy. Nechci už více bolesti. Nechci další vyšetření. Sestřička mě zastaví a tak si ještě napůl ucha vyslechnu rady, vemu své věci s novou taštičkou a rychle utíkám do čekárny, jen s malou úklonou a tichým rozloučením. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Zvuk vrtačky mě drásá a já mám chuť utéci někam hodně daleko od toho tvuku, který vydavá. Tedy vydavají jsou tu totiž dvě. Je to hrozná "hudba" pro moje uši. Chci se podívat na Yuu, ale nemohu protože zavírám, před tímhle vyšetřením oči a snažím se myslet na něco jiného příjemnějšího. Moc to, ale nejde. Nikdy jsem se zuby neměl problémy, proč mi to nenechali a nevěřili mi? To si myslí, že jim lžu? Proč mě tak trápí? Doufám, že je toto už poslední vyšetření. Moc bych si to přál Yuu....pro nás oba. Vyšetření je u konce a já se začínám vzpamatovávat z toho děsného zážitku. Uchopím balíček s ústní hygienou a poslouchám, jak ji mám používat. Raděj to budu používat než skončit zase tady, stěmi hroznými nástroji. Když jse nám řečeno, abychom odešli učiním tak velice rychle. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Příjdou tam dva muži v pláštích a řeknou,at se tam položíte. Hlavu doprostřed toho kruhu. Jen co si tam lehnete, začnou vám přivazovat nohy a ruce. Na hlavu napojí sondy a odejdou. V této pozici zůstanete po dobu deseti minut. Po té k vám příjdou, sundají sondy a odepnou vás. Jeden ukáže na dveře. "Tam počkejte na ostatní, už máte vše za sebou." Za dveřma je velká místnost, kde je televize, na zemi barevný koberec, všude jsou židle a taky postel sestavená ze tří složených matraček. Na stěnách jsou namalovaný kreslené postavy z pohádek. V televizi je nauční pořad o přírodě, zrovna o tygrech. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Příjdou tam dva muži v pláštích a řeknou,at se tam položíte. Hlavu doprostřed toho kruhu. Jen co si tam lehnete, začnou vám přivazovat nohy a ruce. Na hlavu napojí sondy a odejdou. V této pozici zůstanete po dobu deseti minut. Po té k vám příjdou, sundají sondy a odepnou vás. Jeden ukáže na dveře. "Tam počkejte na ostatní, už máte vše za sebou." Za dveřma je velká místnost, kde je televize, na zemi barevný koberec, všude jsou židle a taky postel sestavená ze tří složených matraček. Na stěnách jsou namalovaný kreslené postavy z pohádek. V televizi je nauční pořad o přírodě, zrovna o tygrech. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Vejdem do další místnosti a udiveně se dívám na ty divný lehátka. Jak jsem zvyklej, poslušně uložím své věci a lehnu si na lehátko. Stále se dívám na Hikaru. Cuknu sebou, když mě začnou uvazovat. "Co to děláte? Co to má znamenat." Vzpínám se,ale drží pevně. Ležím a očima těkám na Hikaru. "Víš, co to znamená? To je další vyšetření? Proč jsme ale uvazaný?" ptám se nahlas. Než si to vše srovnám v hlavě, příjdou znova a sundají ze mě všechno. Seskočím z lehátka a vemu své věci. Vražedně se dívám na ty v bílých pláští.Nedůvěřivě pokračuji do další místnosti. Mysleli to vážně, máme vše za sebou? Stačí jeden pohled do místnosti a vím, žeje to pravda. Plácnu sebou na matrace, natáhnu se a zavřu oči. "Joooo, už klid." Spokojeně poznamenám. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Stojí zde dvě ženy, a na stěně visí tabule různě barevná, čísla uvnitř odlišné barvy a taky druhá svítící tabule s různě velkými obrázky v řadách. Jsou tam otočné židle a před ními je naznačený páskou pruh. U otočné židle je dřevěná otevřená krabice a v ní jsou různě popsaná sklíčka. u krabice jsou podivné rozkládací brýle s výměnými skly. Sestřička vám naznačí, aby jste se posadili. "Tady zkontrolujem váš zrak, zjistíme, jestli nemáte nějaký problém. Jeden bude vždy otočený a druhý bude číst to, co mu ukáži. Pokud něco bude moci rozeznat, tak se mu nasadí brýle a zkusí to znovu." Pohovoří k vám doktorka a do ruky veme ukazovátko. Ukáže na Kim a naznačí jí, at se otočí a Margareth at se připraví na čtení. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Objevíme se v nějaké další místnosti s podezřelými lehátky. Už od prvního pohledu se mi nelíbí. Uposlechnu a také si lehnu na lehátko. Náhle mě začnou přivazovt k němu což mě vyděsí, bohužel jsem to postřehl pozdě a nemohl jsem se vysmeknout. "Yuu-san já...taky nevím co to je zda je to vůbec vyšetření...nevím co to s námi dělají." rychle odpovídám na otázky od Yuu. Divím se, že to ještě dokáži. Pak nás začnou zase odepínat. Co to mělo znamenat?...Ha, už je konec prohlídek a vyšetření? Bylo by to moc fajn. Odcházím dveřmi, které nám byly ukázány. Vidím, jak Yuu sebou flákl na matrace a když vidím, že tu zatím nikdo není, jdu udělat to samé. "Ano, je to skvělé. Máme všechna ta vyšetření za sebou Yuu-san." |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Jsem rád, že to mám za sebou. Od těch zubů mě bolí celá pusa. Teda, pokud bude všechno takový, to nás teda ještě čeká. Co myslíš, Hikaru-san?" Zadívám se na lvi, kteří zrovna skolili antilopu. "Proč tu pouští zrovna toto?" podívím se nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Taky jsem moc rád, že to mám za sebou. Doufám, že tohle bylo to nejhorší tady za zdí a že to dobré nás teprve čeká. Nebo myslíš, že ne?" Podívám se na televizi pozorněji a vidím jak se lvi ládují ulevenou kořistí. "Nevím, asi nic lepšího nenašli." Pokusím se nějak odpovědět i když je má odpověď dosti hloupá. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Já myslím, že toto bylo to nejhorší, co dalšího by po nás chtěli. Jsme celkově vyšetřený, tak co ještě víc?" Zamyslím se, ale nic mě nenapadne. Podívám se znova na televizi. "Myslel jsem, že je to pro děti,ale tohle by děti přece neměli vidět." fascinovaně hladím na televizi a lvi od krve. |
| |
| soukromá zpráva od Kae-Lee Mink pro To co mi sdělují jak doktor tak sestra poslouchám jen tak na půl ucha. Stejně to nejsou nijak konkrétní věci, žádný konečný výsledek, jen takový instrukce, co se bude dít dál. Mitsuki narychlo odvážejí někam pryč, kvůli slepýmu střevu nebo nečemu podobnému, fakt nevím - zamávám jí a zavolám pár slov na uklidněnou. Pak se opřu rukama o lehátko a vyčkávám na krevní testy. Moc se mi nechce, ale co mám dělat. Když zazvoní telefon, trhnu sebou a pozoruju doktora, jak do něj přikyvuje a něco povídá. Hezkýýýý, otrava krve, já věděla, že to budu mít i s prémií pomyslím si zlomyslně, nahlas ovšem neřeknu nic, jen nasadím nešťastný výraz a na rozhodnutí ohledně tabletek jen přikývnu. Pak se natáhnu pro podprsenku a tričko. Ač by mi to vůbec nevadilo, myslím, že by nebylo vhodný se jen tak sebrat a odejít do čekárny. Oblíknu si podpsenku, tričko přetáhnu přes hlavu a s přehnaným "nashledanou" mizím z vyšetřovací místnosti. |
| |
| Rozrazím dveře ordinace, ve které jsem právě byla a vracím se do čekárny. Rozhlédnu se kolem sebe, očima hledám prázdnou židli, kam bych se mohla usadit. Vyberu si jednu pod oknem. Posadím se na ni, pohodlně před sebe natáhnu nohy a roce založím na prsou. Teď už se mi moc nechce brát si časopis a pokračovat ve čtení. Tyhle prohlídky mě začínají štvát. Ale co jsem chtěla to mám, tušila jsem, že to nebude procházka růžovým sadem. Začnu si tichounce pohvizdovat, přeskakovat očima z výhledu z okna na dveře ordinací, sem tam si zkusím tipnout, které z nich se otevřou a zavolají mě. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Také doufám, že toto bylo to nejhorší co s námi dělali. Na další prohlídky už nemám nervy, už teď jsem to chtěl zabalit, ale jeden pohled na tebe a věděl jsem, že se nesmím vzdát." Podívám se také na televizi a vyslechnu si Yuu názor. "Ono, stejně se k tomu dřív či později dostanou. Podle mě tohle patří k přírodě a asi bych na to svoje děti koukat nechal. Je to přirozené. Jen silní jedinci mohou přežít. Skoro jako my nemyslíš Yuu-san?" |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Po tom všem, co jsem si dneska zažil, jo, přijdu si jak silné zvíře. " Pohled zesmutní. "Ale za zdí jsem spíš byl ta kořist, než dravec." Vzpomenu si na mě a mojí rodinu. Její chování ke mě a obzvláště chování otce. Jednou jsme se měl stát dravcem a ničit takový, jako jsi ty, Hikaru. Ale nedokázal jsem to. Jsem jen slaboch. Přiznám si v duchu a položím se břicho, obličej schovám položením na ruce. |
| |
| vejdu do cekarny, jiz se nezabyvajic prohlidkou. Jedine co mne ted zajima je to co se bude dit dale. Ostatne jako vetsinu zdejsich. Uspokojivy zdravotni stav. Nejspis mohu byt rad ze sem v poradku. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro "Pardon." Zamžourám párkrát očima, mírně natáhnu krk a zamrkám. pak si ptotřu oči a ještě jednou zamrkám. "Eééé pardon, ale to mám číst takový šmouhy?" Zeptám se, i když ne zrovna moc slušně asi, doktorky která se mi chystá ukazovátkem naznačovat co mám číst. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "No to to máš pravdu po těhle vyšetřeních jsme dva silní samci." Zasměji se a položím se blíže k Yuu. "Nic si z toho nedělej Yuu-san, taky jsem byl kořist a né dravec. I když být dravcem tam byla jsitě veliká výhoda." Přitisknu se k němu a obejmu ho. Ty jsi smutný?...Proč? Co se stalo? Na co mysliš Yuu-kun? Snad se tě na to nemusím ptát a povíš to sám. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Hikaru-san, být dravec není všechno a výhoda to tuplem není. Vysvětlovat ti to já ale nemůžu, to po mě nechtěj. Třeba na to jednou příjdeš sám. Zesílím stisk a hlavu položím do jeho vlasů. Vnímám jejich vůni a zavřu oči. "Když si to myslíš." poznamenám tiše a dál vnímám vůni jeho vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Užívám si tepla Yuuova těla. "A co si myslíš ty? Myslíš, že je lepší být kořistí?" Byt lovná zvěř je něco strašného, podle mě je vždy lepší být lovec. Svou myšlenku neřeknu na hlas a udusim jí v sobě. Začnu Yuu hladit po zádech a tulit se k němu jak kočka ke svému pánovi. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Smutně si vzdychnu. "Já? Já chci být sám sebou. Né jen kořist či jen dravec,ale oboje. Podle potřeby. Měl jsem možnost poznat obě strany a ani v jedné nevidím jednotvárné řešení. " Povolím sevření,ale neodtahuji se. Tak co, jak si toto přebereš? Poznáš, co jsem byl či to nepochopíš. A nebo to přejdeš,onegai,přejdi to, Hikaru-san. Můj dech je velmi pomalu, mé ruce se začnou mírně třást. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Nevím co se děje a začínám mít o Yuu strach. Políbím ho na tvář a pokračuji ve škrábání na zádech. "Copak je s tebou Yuu-san? Pročpak se ti klepou ruce? Povídej mi něco, prosím." Tisknu se k němu a má ruka přejede ze zad do vlasů. a hraji si s jeho vlasy. V hlavě však mi hlodá myšlenka jak to myslel, že byl dravcem a proč se začal třást. Nahlas se však teď neptám a nechám si to na někdy příště. Mé tělo vnímá Yuu trochu jinak, začíná na mě být znát, že jsem vzrušený a že mě Yuu moc přitahuje. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Otočím se na Hikaru a v očích mám smutek. "Co ti mám povídat, Hikaru-san? Jaký jsme měl život před tímto? A nebo moje sny? Co chceš ode mě slyšet?" Zeptám se jemně, očima si zblízka prohlížím jeho tvář. " Těch rukou si nevšímej, za chvili mě to přejde. Občas se mi to stává, třeba, když, když jsem nervozni." Sklopím oči a své ruce spojím tak, že se mi přestanou třást. Hikaru-san, moc rád bychti vše řekl, alen emůžu. Nejde to. Nesnášel by jsi mě za to. To nemůžu připustit. Moje minulost je zavřena a já se o ní tady otevřene nezmíním. Bude to mé tajemství až do hrobu. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Povídej o čem chceš. Třeba jak se cítíš po těch vyšetření?" Yuu je velmi blízko ě a já se k němu ještě více přiblížim a políbím na rty. "Proč jsi nervozní?A kdy se ti to stalo naposledy?" Tiše ležím vedle Yuu a dychtivě čekám na odpovědi na moje otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Nechám se unášet dotykem našich rtů. Dost mi to pomůže. "Po vyšetření, dost znaveně. Už mě zuby tolik nebolí,ale opakovat bych to nechtěl.A jak se cítíš ty?" Ruce se pusti a začínám hladit Hikara po celém jeho těle, přes záda, boky, hrudník až na nohy. Dělám to opatrně, a stále trochu nervozně. "Naposledy nervozní tak,aby se mi klepali ruce? Ted na vyšetření, předtím ve sprše.Vlastně dneska celý den jsem tak nějak nervozní." Při vzpomínce na sprchu zčervenám a ruce stáhnu k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Doktorka počká, až dívka uvidí a začne znova ukazovat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro "Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce." Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. "Další, tak se do toho dame.Tak hoši, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude." pozbudí vás s úsměvem. Strohá jde k Tomovi a přívětivější k Leitovi. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro "Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce." Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. "Další, tak se do toho dame.Tak hoši, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude." pozbudí vás s úsměvem. Strohá jde k Tomovi a přívětivější k Leitovi. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "No já bych to taky nechtěl opakovat rozhodně ne. Třeba u vyšetření zubů tam to bylo pro mne snad nejhorší. A pak jsem měl strach při tom úplně posledním vyšetření, jak nás spoutali." Hlazení se nsažím oplácet stejnou né-li větší měrou. Chci, aby Yuu bylo taky tak dobře jako je teď mě vedle něho. "To na tebe tak moc působím, že se ti klepou ruce Yuu-san? Já doufám, že ne nerad bych ti ubližoval...nechci ti ubližovat!" řeknu s velkým důrazem na slovo nechci. Když se Yuu stáhne k sobě, hned ho zase přítáhnu blíže a ruce mu nastavím tak, aby mě objímal. Hladím ho po zádech a dám mu polibek na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Iie, ...neubližuješ mi..jen..jen jsem si vzpomněl..na nás..a tak nějak..se .sty...stydím." Vykoktám a ani se na Hikara nepodívám. Cítím se trapně, a tak jen Hikara objímám. Netroufnu si mu oplacet hlazení. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro To jsem rád, ž eje ti se nou dobře Yuu-san, snad ti se mnou bude krásně i nadále co budeme spolu. Pokud budeš chtít Yuu. "Yuu-san pročpak se stydíš? Copak se děje? Vzpomněl sis na nás? tomu nerozumím." Pomaličku zavřu oči a přemýšlím na co si Yuu mohl vzpomenou a zač by se měl stydět. Nic mě nenapadá a trochu mě mrzí, že přestal s tím velice příjemným hlazením, které na mě tak uklidňujíce působilo. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro " Já...vzpomněl jsem si..na nás..v té sprše...a tak nějak..se cítím..trapně." Na chvili ztichnu, otevřu oči a podívám se na Hikara. " Já...moc se mi líbíš..a chtěl bych...si to třeba zopakovat...je to..správný?" vyhrknu rychle a sklopím oči. Jsem rudej jak rak. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Rozhodně se za toto trapně cíti nemusíš. Podle mého názoru teda. Hm?" Pak je chvíli ticho a Yuu se rozhodne opět podívat na mě podívat. Moc mě to těší. Náhle zněj vyjde to, že by chtěl zopakovat to co se odehrálo ve sprchách. Při pomyšlení na to mé tělo reaguje nevím jak to zkrýt, ale snažím se. "I ty se mi moc líbíš Yuu-san. Jsi moc krásný. Ty by jsi to chzěl zopakovat? ...Není na tom nic špatného. Podle mě je to správné." Překvapeně sleduji Yuu, který rychle sklopil oči. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro " Líbím? ..I přes to..že o mě nic nevíš? ..Povíš mi něco o sobě, Hikaru-san?" Opatrně se zeptám a prstem začnu jezdit po matraci a psát své jméno. "Hikaru-san..Jaký byla tvoje první reakce, když jsi zjistil..že se ti líbí..kluci?" Otočím se na Hikara a oči zvídavě na něj hledí. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Ano líbíš se mi Yuu-san.... Něco o mě? Moc toho není a ještě je to dosti nudné." Odpovím rychle, protože se mi nechce vzpomínat na minulost. "Má první reakce? Byl jsem dost překvapený, stejně jako tobě se mi tomu nechtěl věřit a přiznat si, že bych mohl být na stejné pohlaví jako já. Proč se ptáš Yuu-san?" Tázavě se koukám na Yuu proč se na toto ptá, i když vnitřně to tuším. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Odpovím tiše a znovu skloním oči k matraci. Ruce se mi začínají znova klepat nervozitou. Nemůžu mu říct svojí minulosta chci po něm jeho,to není fér, nesmím se bát, tady už nikdo minulost řešit nebude nebo snad on ne. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro "Ješto asi bude chtít o kousek..." Prohlásim a z samotného tónu je jasné že absolutně nejsem nadšená z toho, že budu muset nosit brýle, abych pořádně viděla na dálku. Pak až mi opět zvednou dioptrie už vše přečtu bez větších potíží. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Povím Yuu na okraj našeho rozhovoru. " I já s tebou chci být časteji a doufám, že spolu budeme. I já se trochu bojím citů, ale take po tobě toužím, a citím k tobě něco velmi hlubokého." Zaregistruji opět stoupajíci třesot rukou. "Copak se děje Yuu-san, pročpak jsi nervozní?" Přitisknu si ho k sobě co nejvíce a prsty projíždím jeho vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Já, já bych ti to rád řekl,ale nemůžu. Nemůžu ti říct mojí minulost. Chci na ní zapomenout, tenkrát jsem měl i jiný jméno. Nechci na to vzpomínat." Ztichnu a silně se k Hikaru přitisknu. "Něco víc, něco hlubšího? Co, Hikaru-san, co?" Toužím slyšet ty slova, moc bych si přál je slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Myslím si Yuu-san, že to chceme všichni co jsme byli za zdí. Nechceme se vrátit k té bolesti." Po přitisknutí začnu Yuu lehounce škrábat na krku. "Já..no..hlubšího? Však víš jak to myslím ne?" Je mi jasné, že bych měl být upřímný a ty slova říci. Jen je to pro mě vždy těžké, když tyto slova má milovaná osoba slyšet odemne poprvé. "Já..miluji tě Yuu-san, moc tě miluji a je mi s tebou moc dobře." Zavřu oči a zčervenám. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro On mi to řekl, on mě miluje. Přitisknu se více na Hikaru a najednou ho začnu líbat. Nejdříve jemně a pak do toho vložím vášeň, kterou ve mě Hikaru probudil ve sprše.Jazyk pomalu,ale zuřivě proniká do Hikarových úst. Nádhera, je to nádhera. Hikaru, jsi báječný. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Pomaličku přidávám vášeň, kterou v sobě mám, ale nepouštím jí ze sebe naplno jen pomalinku a něžně. Jedna má ruka hladí Yuu po zádech a druhá tiskne jeho hlavu ke mě. Yuu, ty jsi skvělý. Miluji Tě a chci to křičet na celý svět, ale zatím nemohu. Musíme vydržet. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Vypadá nádherně....Hikaru...moc bych si přál, abychom mohli být takto pořád spolu. Začínám rukou prozkoumávat jeho tělo. Jednou rukou se držím,abych na něm neležel plnou vahou, druhou jezdím po jeho bokách a ve vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Kae-Lee Mink pro Mno co, asi to nakonec bude nějaká dost důležitá prohlídka, na které budu muset být sama. Projdu dveřmi a v tu chvíli mi to dojde. Jasně, soukromá prohlídka na gyndě, je mi to víc než jasný. Ordinaci sice dokážu malinko rozpoznat, nikdy jsem ovšem do nečeho takovýho nevkročila. No, co nejsem nějaký strašpytel, proto se nechám beze slov odvést sestřičkou k vyšetřovacímu lůžku. Když mě poučí co mám dělat, pokývnu hlavou a stáhnu si jak kalhoty i spodní kalhotky a položím je na blízkou židličku. Pak se "vyšvihnu" na lehátku, posunu se až na jeho spodní část, paty opřu do podivných držáků. Pak se pohodlně položím. Opět přichází na řadu obligátní série otázek. Tentokráte - narozdíl od předchozí ordinace - nad nimi příliš moc nepřemýšlím a odpovídám, tím, co mě napadne. Můj věk je malinko tajemství, ale že jste to vy, paní doktorko, je mi 23. První menstruaci jsem měla něco po čtrnáctých narozeninách. A tu poslední..., tady se malinko zarazím, řekla bych tak 4 možná pět měsíců zpět, přesně to nevím, nevedu si agendu. Jo, tak s někým už jsem spala a nejen jednou, ale bohužel vám neřeknu kolikrát už to bylo. Momentálně žádný problémy nemám, aspoň teda žádný, který by byly nějak bolestivý nebo tak podobně. krčím rameny a čekám, co nastane dál |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Zvednu své ruce jednou začnu Yuu hladit po zádech až tam kam jen dosáhnu a druhá zůstala v jeho vlasech, které jako by tak nějak různě zamotávám. Jednoduše si s nimi hraji. "Miluji tě, Yuu-san!" Po těchto slovech lehce nadzvednu hlavu a jeho k trochu stáhnuk sobě. Naše rty se dotknou a já mírně otevřu ústa z nichž vysunu svůj jazyk do úst Yuu. mi...miluji tě...Yuu-san....a prosím miluj ty mne. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "To jsou ta nejkrásnější slova, co jsem slyšel za celý svůj život." špitnu Hikaru do ucha a po té svými rty přejedu po jeho krku. "Gomene nasai, Hikaru-san." |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Cítím jeho rty na svém krku a mé ruce si ho přitáhnou blíže k sobě. Naše hrudníky se dotýkají a ze mě sálá teplo. Do ucha Yuu šeptnu:"Proč se omlouváš Yuu-san?" Teď začnou mé rty líbat Yuu po krku a přidám k tomu jemné hryzání do krku. Mé ruce stále hladí Yuu kam jen dosáhnou a dělám to velice jemně a dráždivě. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Já, Já, já už ani nevím, asi za mé chování. Moc rád bych k tobě byl upřímnej a řekl ti o sobě vše,ale nejde to." Dořeknu to a uvědomím si naší blízkost, rukou sjedu na Hikarův zadek a jak jej na sebe přitlačím, dám mu přes oblečení ochutnat své plné vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od Nikki Yahara pro Jen co Margareth domluví, otočím se a nechám na ní, zda se otočí ke mě zády či mě bude sledovat. Dám doktorce znamení, že jsem připravená. Postupně , pomalu a bez velkých problémů přečtu vše to, co mi doktorka ukáže.Skončím a čekám spolu s Margareth na konečný verdikt. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro Kdyby jsi si viděla za záda, tak by jsi mohla pozorovat jak s každým tvým přčteným písmenkem moje ramena jdou níž a níž. No dobře moc dolu ne, nejsem přece opice, ale dost depresivnim dojem pusobim. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Než vám povolí seskočit, sestřička k vám příjde a dá vám malou tašku s věcmi na správnou ústní hygienu a do všeho vás v rychlosti zasvětí. Na to jste propuštěny zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Než vám povolí seskočit, sestřička k vám příjde a dá vám malou tašku s věcmi na správnou ústní hygienu a do všeho vás v rychlosti zasvětí. Na to jste propuštěny zpět do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Sestřička podá Margareth černé jednoduché brýle , tenké a vkusné. "Tady máš brýle a ty používej na pořád." Brýle jsou v kusném pouzdře červené barvy. Dá se to do malé taštičky a ta skončí u Margareth. Po té dá znamení k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ordinace je prostě zařízená, stolky se zkumavkami, různými přístroji, chladícimi boxy a dalšími náčini jako někde v laboratoři. Uprostřed jsou dvě polohovací křesla. Na opěradlech jsou i popruhy na případné přivázání. Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 25 let, světlé vlasy střižené na ježka a tělo sportovní postavy.Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. "Posadte se do křesel a sundejte si trika. Zde vám odeberem krev, sliny a některé další tekutiny z vašeho těla. Následně uděláme jejich analýzu a řeknem vám výsledek. Případě nemoci se hned započte s léčbou. Pokud máte strach či nemáte rádi krev, řekněte a my vás přivážem ke křeslu. Nemíníme tady někoho honit jen proto,že se bojí injekce. Jasný?" Jeho hlas ukončí větu jako jasnou věc a počká, dokud si nesednete. Sestřičky začnou připravovat stěrky a injekce. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Ordinace je prostě zařízená, stolky se zkumavkami, různými přístroji, chladícimi boxy a dalšími náčini jako někde v laboratoři. Uprostřed jsou dvě polohovací křesla. Na opěradlech jsou i popruhy na případné přivázání. Naproti dveřím je stůl a tam sedí muž přes 25 let, světlé vlasy střižené na ježka a tělo sportovní postavy.Zvedne oči a zběžně si vás prohlídne. "Posadte se do křesel a sundejte si trika. Zde vám odeberem krev, sliny a některé další tekutiny z vašeho těla. Následně uděláme jejich analýzu a řeknem vám výsledek. Případě nemoci se hned započte s léčbou. Pokud máte strach či nemáte rádi krev, řekněte a my vás přivážem ke křeslu. Nemíníme tady někoho honit jen proto,že se bojí injekce. Jasný?" Jeho hlas ukončí větu jako jasnou věc a počká, dokud si nesednete. Sestřičky začnou připravovat stěrky a injekce. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Vejdete do narychlo zařízené zubařské ordinace.Proti vám jak dvě obludy stojí dvě velká polohovací křesla. U každého je stoleček s různými škrabadly. Sestřička za vámi zavře dveře a od stolu v rohu k vám přistoupí doktorka. Vypadá mladě, ale její obličejový rysy jsou dost strohé. "Posadtě se do křesel, po levé ruce máte skleničky s vodou, vypláchněte si jí ústa a vyplivněte vodu do kanálku též po vaší levé ruce." Z nenápadných dveří příjde druhá doktorka, starší,ale na první pohled přívětivější. "Další, tak se do toho dame.Tak děvčata, šup do křesel, at to máte rychle za sebou.A nebojte, bolet to nebude." pozbudí vás s úsměvem. Strohá jde ke Kim a přívětivější k Margareth. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Trochu se bojím proč mi to nechceš říci, ale co se dá dělat Yuu-san. Nutit tě nemohu." Tiše zašeptám do jeho ouška a následněho jemně olíznu. Pomalu rukou sjizdim nize a a pod kalhoty, kde zacnu prejížděti po jeho penisu. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Proč? Protože by jsi mě nenáviděl. Proto ti to nemůžu říct, ani Yuu se nejmenuji. Copak by jsi mi pak mohl říkat, miluji tě? Neměl jsem s tím začínat. Z chmurných myšlenek mě dostane dotek ruky v mých kalhotech. Je to tak najednou a tak intenzivní, až nahlas vzdychnu a mírně se prohnu. Hikaru-san. Zašeptám do Hikarova ucha.V obličeji rudnu. Penis v kalhotech se napřímý jak to jen jde a přímo narazí do jeho ruky. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Jemnými polibky sjíždím Yuuovi k penisu. Políbím špičku jeho penisu a následně ho celý olíznu. Sjedu ještě o trochu níže a zanu olizovat jeho varlata a chvilkama je beru do úst a lehce saju. Pozoruji co to s Yuu dělá a zda se mu to líbí. Rukama ho jemně škrábu po těle a nohách. Cítím, že i já jsem již plně vzrušen a můj úd chce taky lsakat. Je to jasně vidět, už to nemohu skrývat. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Jak se jeho jazyk dotkne mého prokrveného místa, vzdychnu a prohnu se. Zrychleně dýchám a přestávám vnímat, kde jsem. Jeho doteky, sání mého penisu mě dovádí k šílené slasti. Vzdychám a prohýbám se pod jeho doteky. Můj penis touží po dalších a dalších. Vzdychám jeho jméno a rukama ho hladím ve vlasech. Mé oči jsou zavřený, nevnímám nic jíného. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Nepřestávám, v sání jeho penisu a varlat. Nepravidelně to střídám. Chvilku penis, chvilku varlata. Ruka přajíždí po jeho hrudníku a vnímá každé prohnutí těla. Na chvíli přestanu sát a shodím, z něj i triko. A pak se se vrátím polibky zpět a má sta se opět věnují činosti ve které přestala. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Nadvezdnu se a nechám Hikaru sundat mi triko. Přitom rychlým pohybem se snažím sundat i to jeho. Přitáhnu si jeho tvář dřív, než mi stačí zmizet dolů. Něžně a přitom vášnivě ho políbím. Nevydrží u mě dlouho a já ho ani nedržím. Nechám jeho rty sjet po mém těle dolů, hrát si s mými citlivými a nyní dost prokrvenými partiemi. Mé vzdychání je hlasitější a častější. Jeho jmého vždy procítěně vyslovené. Mé ruce ho stále hladí po jeho hlavě, ve vlasech a sjíždějí na krk a lopatky, kde jej hladí a něžně škrábou. Ačkoliv sprcha nebyla před dlouhou dobou, netrvá to dlouho, a Hikarovo mazlení se dočká odměny. Mé vyvrcholení příjde náhle a nečekaně. Jen se prohnu a rukama sevřu Hikarovu hlavu, kdy jí tlakem tisknu na své tělo. Mé sémě znovu skončí v Hikarových ústech. Po vyvrcholení nedokáži ani zvednou hlavu, dojde mi co se dělo a celý rudý se stydím div se neschovávám pod pohovku. Nedokáži se na něj podívat a tak jen špitnu. "Gomene Hikaru-san, jsem se nějak nestihnul ovládat." Je mi trapně za mé zrychlené dýchání, za mé vzdechy a dokonce i za mé sémě. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Triko jdu z Yuu jedna bseň jelikož mi on sám pomáhá a nadzvedne se. Ani nevím jak, ale i jemu se povede sundat na půl i mé triko a tak aby nám nepřekáželo ho ještě sundám a nechám se políbit. Zrovna mám Yuuv úd v ústech a poctivě a celkem dost saju jako bych chtěl vše z něj vycucnout. Po varlatech přejíždím rukou, která je masíruje. Cítím jak Yuuv penis je tvrdý jako kámen a začíná pomalčku pocukávat. Slyší jak sténá čím dál rychleji a hlasitěji. Netrvá dlouho a cítím jak proud jeho semene proniká do mých úst. Nasaji poctivě co nejvíce semene aby mi neunikla ani kapička. Má ústa se oddálí a sleduji Yuu, přičemž stále laskám jeho penis. Promluvil ke mě, ale já to ukončit stále nechci. moc se mi to líbilo. Přiblížím své rty k jeho a políbím ho. Po chvilince to zopakuji a můj jazyk proniká do jeho a pomalu z něj při líbání odtéká jeho semeno, je to zvláštní, ale vcelku příjemný pocit. Tiše doufám, že se to líbí i Yuu. |
| |
| soukromá zpráva od Kae-Lee Mink pro Spustím nohy z držáků, pak sklouznu z lůžka na malou stoličku pod ním. Ještě chvíli nechám sestřičku vyčkávat, protože se oblíknu - jen si vlastně natáhnu spoďárky a kalhoty, ale pak se posadím na židli blíže k doktorce. Vezmu si od sestřičky tabletky, návod i kalendářík - ačkoliv jak se znám se svou zapomětlivostí, stejně si nebudu pamatovat, že si mám něco zapisovat. Nastavím sestře ruku, nechám si nabodnout žílu a odebrat trochu krve na testy. Pak se zamyslím nad tím, co se mě ptá doktorka. Nevím, ale myslím, že se nestalo nic zvláštního. Prostě klasický život na ulici. Někde se musíte válet v té špíně na zemi, pár dní nemít co do hu..pardon, úst ...ale myslím, že tenhle stereotyp se moc nezměnil. krčím rameny |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro On se naštval, zcela určitě se naštval, a nebo na něco čeká? Ve stejný okamžik mi příjde odpoveď. Ucítím jeho rty podivné chuti na mých. Zavřu oči a nechám Hikarův jazyk proniknout do mých úst. Líbám se s ním vášnivě. Je to jiný, cítím něco v ústech. Hned mi nedojde,co to je, až po pár poklnutí. Otevřu oči a jen se dívám před sebe. Já polykám vlastní semeno? Má pro mě zvláštní příchut, jinou než Hikarovo. Na jednu stranu ho chci vyplivnout,ale díky polibky všechno poctivě spolknu. Nechci si Hikara od sebe odehnat. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Líbilo se ti to Yuu-kun?" Nespouštím z něj oči a čekám na odpověď. Pak mi, ale bleskne hlavou jedna myšlenka a položím se vedle něj. Cítím se skvěle, bylo to krásné i přes to, že já jsem vrcholu nedosáhl. Užívla jsem si toho jak to Yuu prožívá. Tak se mi to snad povedlo, už se nebojí. Tedy alespoň v to doufám. Ležím na boku a koukám na Yuu. Jednou rukou mám podepřenou hlavu a druhou masíruji jeho penis, jako bych doufal, že se znovu postaví. Mám tě moc rád Yuu-kun snad i ty mě, ale nemohu se tě stále ptát...Občas mě láká znát tvou minulost, ale třeba mi ji řekneš ty sám. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro Já polikal vlastní sémě. Vlastní v polibku s Hikarem. Ležím, dívám se do stropu. Zamyšlím se nad otázkou. "Bylo to jiný. Zvláštní pocit mi svírá vnitřnosti po uvědomění, co se ted stalo." Odpovím popravdě. Otočím hlavu na Hikara a v jeho očích hledám odpověd na moje pocity. Nevydržím to. Začnu si jeho tvář prohlížet, příjde mi nesmírně krásný. Stejně jako to, co pro mě dělá. Můj penis je stále ochablý, i přes krásné masírování. "Arigato Hikaru-san. " poděkuji tiše za jeho krásné chování ke mě. Pomohlo mi to, trochu jsem se uvolnil, zapomněl na rozhovor. Otočím se na bok, dívám se Hikarovi do očí. Jednou rukou přejedu po jeho tváři, prsty zajedu do jeho dlouhých vlasů. Nejdřív ho jen hladím, pak si ho tvrdě přitáhnu. Zavřu oči při dalším našem polibku. Netrvá dlouho, povolím sevření a naše rty rozpojím. Ztěžka dýchám, očima přejížídím po jeho obličeji. Ruka sjede po zádech na jeho pas a já se k němu přitisknu. Jsem mu ted tak blízko, že mu dýchám do tváře. "Byla by to celkem legrace, kdyby sem ted někdo vlítnul." řeknu s úsměvem, stále si Hikara prohlížím. Nemohu se na něj vynadívat. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Skončí a nechá tě zase vypláchnout. KIm už je hotová, u ní se ozvala vrtačka snad jen jednou a krátce. Než stačíte sesesdnout a odejít, dají vám obě doktorky každé tašku s zubním kartáčkem ,pastou a dalšími věcmi na zdravý chrup. Po vás s práním hezkého dne propustí do čekárny. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro "Děkuji." Automaticky poděkuju a slezu z křesla poněkud zdřevěněle a vyjdu ven do čekárny. |
| |
| Vejdu do čekárny z další ordinace, kde se tentokrát párkrát ozvala zubařská vrtačka. V rukou další tašku s novými věcmi. "Za chvilku budu ověšená jak vánoční stromek." Utrousim pro sebe poznámku a v rychlosti se rozhlídnu po čekárně, kdo tu vlastně ještě je. Hned na to ale přejdu trochu prkeně k oknu a přejedu pohledem po dveřích, kde jsem už byla a jestli mě ještě něco čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro "Neděkuj Yuu-kun mě se to také moc líbilo." Přiblížím své rty k jeho a blízkost se změní v dlouhý polibek. Pak se naše rty opět oddálí a já jednou rukou hladím Yuu po tváři. a zamilovaně na něj koukám. "No bylo by to asi hodně zajímavé, kdyby nám sem teď někdo vběhl. Opravdu, že jo." Začnu se smát té představě i když vůbec netuším co bych dělal, kdyby se to opravdu stalo. "Ach, Yuu-kun, jak já tě moc miluji!" Vlepím mu další polibek a hodně si ho k sobě přitisknu.Nechávám se unést tou krásou polibku, který právě teď probíhá. |
| |
| soukromá zpráva od Kosyasu Yuu pro "Ještě jednou díky,ale radši bychom se měli oblíknout. Nevíme, za jak dlouho sem někdo opravdu nevlítne." Posadím se a začnu se upravovat a oblíkat. Přitom pohledem často zavadím na Hikaru a pohladím ho. Je tak krásný,ale nejde to. Nemůžu dopustit, aby nás někdo přistihnul. Né ted. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Pak mi řekne, že bychom se měli obléknout, ale vůbec se mi nechce. Nechci ztratit z očí, jeho krásné tělo. Chci se ho stále dotýkat a zkoumat každý jeho záhyb. Však uznám kývnutím hlavy, že má pravdu pomalu se začnu oblékat. "Máš pravdu Yuu-kun, máš pravdu. Každou chvíli by někdo cizí mohl přijít a co pak...Však se ještě uvidíme a budeme spolu jistě ještě mnohokrát sami...co?" Mrknu na něj na znamení, že se s ním chci zase vidět a být s ním. Jsi tak krásný Yuu-kun, moc krásný kluk a mám tě moc rád....Nechci o tebe přijít. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| soukromá zpráva od Leito Betushi pro zavřu opatrně oči a čekám na jehlu |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Unavená se dostaneš jako poslední do společné místnosti, kde již jsou ostatní a čekají, co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Projdeš dalšími testy až nakonec se dostaneš do společné místnosti, kde je pohovka, několik křesel, židlí, televize s pohádkami a stůl s psacími potřebami a časopisy. Už tam sedí Miki Hikaru a Kosyasu Yuu a povídají sí. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Projdeš dalšími testy až nakonec se dostaneš do společné místnosti, kde je pohovka, několik křesel, židlí, televize s pohádkami a stůl s psacími potřebami a časopisy. Už tam sedí Miki Hikaru a Kosyasu Yuu a povídají sí. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Není moc nálada a všichni jsou tak nějak zdrchaný z vyšetření. |
| |
| Všichni se postupně sejdete ve společné místnosti po posledním vyšetřením. Je zde větší pohodlí než v čekárně, přesto jste v nemocnici. Dorazí poslední, Kae-Lee Mink a chvilku za ní příjde zřízenec nemocnice. "Máte se připravit, za deset minut vyrážíte dál." Řekne rychle a co nejrychleji zmizí. Je na něm vidět, že mu vaše společnost není příjemná. Opravdu po deseti minutách za vámi příjdou vojáci a porota. Odvedou vás do autobusu a pokračujete v cestě. Tentokrát mlčky, na každého z vás působí trauma z nemocnice a nebo jen jste z toho všeho unavený. Dojedete k velké budově stranou od ostatních a i zde kolem plotu hlídají vojáci,ale není to tak hrozný jako byla zed vaší minulosti. Budova je čistě bílá.Nová. Odvedou vás do velké místnosti v přízemí. Na první pohled jídelna. Jsou zde stolky, tací a taky okýnka, za kterýma budou nejspíš pak kuchařky. Tam se vojáci rozptýlý po budově a zůstanou tam jen porota. Silnější žena každému z vás dá jeden klíč. Starší muž se přitom ujme řeči. "Máte toho jistě za sebou dost. Tak už vás pro dnešek nebudeme trápit. Zítra v deset se tu objevíme a provedeme společné testy, podle kterých vás zařadíme do skupin. Každý z vás dostal klíč od svého pokoje. Ty se nacházejí v nejvyšším patře. Chlapci mají pokoje nalevo a dívky na pravo. Uprostřed je vždy někdo, kdo vámbude kdykoliv připraven pomoci. Sprcha a toaleta je v každém pokoji. V druhém patře budovy jsou místnosti pro zájmové kroužky. Zatím je tam jen knihovna se studovnou,ale jen co si najdete nějaký koníček, bude určitá místnost pro to připravena. V prvním patře jsou třídy, kde budete dohánět to, co jste ve svém dosavadním životě zanedbaly. Zde se podává jídlo. Ráno v osm, ve dvanáct a pak v šest. Pokud budete chtít něco jiného a nebo budete mít hlad i jindy, bude tu od sedmi do deseti večera otevřený malý obchod. " Ukáže na malý obchod, ted zavřený, naproti dveřím do jídelny. " Pro dnešek je to vše. Za hodinu bude večeře, ted se odeberte do svých pokojů. Zítra v deset se znova uvidíme." Na to se otočí a odejde. Tom dostal č. 45, Kim 98, Kae-Lee 78, Margareth 90, Hikaru 25, Lucien 12, Yuu 30, Leito 38. (Pokoj je prostorný. Je zde jednoduchá povlečená postel, která se dá otevřít a úložném prostoru je náhradní deka,stůl s jednou židlí a na něm lampičkou a pod ním koš na odpadky, dále se zde nacházejí tři zapuštěné skříně, dvě malé skřínky , noční stolek u postele a nad postelí je velká poklička. Na pravo jsou vždy dvoje dveře, jedny na záchod a druhý do sprchy. Okna jsou směřována na západ u kluků a na východ u holek.Ve skříních jsou školní uniformy a jednoduché plandavé věci na nošení jen tak. Dále boty i ponožky. Vše je to základní, aby jste tady nemuseli chodit nahý. Neutrálních barev. ) |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Na stole je chudá večeře. Hold dieta. Nějaká kaše a minerální vodu. (Máš pokoj č. 67) |
| |
| soukromá zpráva od Hayashi Mitsuki pro Z pod vyhřáté peřiny, ve které jsem zachumlaná úplně celá, až na nevinně hledící oči, koukám na sestřičku, která mi říká spoustu věcí. Upřený pohled přeruší jen občasné, rozrušené mrknutí. Dokonce i když automaticky přikývávám na její řeči hlavou, nezpouštím z ní oči. Slabou bolest v podbříšku ucítím až tehdy, kdy sestřička odejde a já se zvědavě posadím. To, co mi tu celou dobu povídala, šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven, proto se jí nebojím neposlechnout. Syknu, spíše leknutím, než bolestí a zamračeně nadzvednu peřinu. Jsem oblečená v bílé, noční košily, která je mi více než velká. Rukávy mi jdou přes poškrábaná zápěstí a dlaně. Zvědavá a nedočkavá odhodím peřinu a začnu si košily zběsile vyhrnovat. Dostala jsem žihadlo. Napadne mě a oči se mi naplní strachem. Melanie, mi o tom jednou vyprávěla... Prý ho dostala... Do paty a tři měsíce nemohla chodit. Podivný bílý čtvereček, který mám přilepený na pravé straně podbříšku mě o tom přesvědčí. Ústa se mi pootevřou zděšením. Ještě nikdy jsem nedostala žihadlo... Ani nevím, jak to vypadá... Napadně mě. Strach trochu ustoupí a mě naplní vlna váhání a zvědavosti. Opatrně zvednu dlaň a teď již krátkými a čistými nehty začnu odlepovat bílou vrstvu lepenky. Trochu to štípe, ale nevadí mi to. Aaa... Pokoj protne vysoké vypísknutí, když spatřím pod bílím polštářkem zarudlé místo, ze kterého se line podivná, zapáchající zelená hmota, která mě pod odkrytí začala mírně pálit. Začalo to hnisat! Zpanikařím, vatičku opět opatrně, pomalu, roztřesenými prsty zalepím, bezmyšlenkovitě vyklouznu z postele a v dlouhé, bílé noční košily vyběhnu ze svého pokoje. V podbříšku mě nepříjemně píchá, ale není to nic hrozného. Počkejte! Tak počkejte! Letím za sestřičkou, která před pár minutami odešla z mého pokoje. |
| |
| Za celou dobu nic neřeknu. No ne teda že bych nějak mluvila předtim to taky ne, takže to teď není ani tak divné. Oproti předchozím společným chvílím teď ale věnuji každému a každé přítomné o mnoho kratší pohled, středně dlouhý místním správcům, nebo kdo to je a pak jenom koukám střdavě zarytě na stůl a zem. "Pokoj... sprcha... postel... spát." Celkově koukám spíš jako loutka s prázdně namalovaným výrazem v obličeji. Naprosto automaticky si vezmu klíč od pokeje, do kterého potom odkráčím. I když nebýt ve stojací poloze tak mojerychlost by odpovídala plazení se. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro |
| |
| celou dobu mlčky koukám z okna autobusu a mlčím.Čas od času kouknu na svoje nové prášky. Když dojedeme na místo a já uslyším nové informace,jen zvednu oči v sloup. Vezmu si klíče a pomalu se vydám do svého pokoje. Odhodím si věci na postel a vydám se znovu do sprchy.Posadím se pod ní a pustím vodu,zavřu oči a přemýšlím. Asi za hodinu vylezu ze sprchy a začnu si pomalu rozmistovat věci,kartáček si dám do koupelny,věci si dám do skříně a vyzkouším si svoje nové věci,poté si lehnu na postel a pokusím se usnout |
| |
| Trochu naštvaně vypochoduju z ordinace, dopadnu na židli, založím ruce na prsou a mračím se. To oznámení mi moc radosti nepřidalo, nic nenadělám, ale nakrknutá teda jsem. Nikoho kolem sebe si nevšímám a toho chlapa, co nám přišel oznámit - teda spíš vyštěknout - že si nás přijdou za krátkou dobu vyzvednout, ani téměř nezaregistruju. Když si pro nás přijdou vojáci a naženou nás do autobusu jako stádo ovcí, mlčím a bez jakéhokoliv provokativního slova vejdu dovnitř a posadím se na nejbližší volné místo. Opřu hlavu o okno a zavřu oči. Jsem už z toho všeho docela unavená. Ne tedy, že by se to nějak mohlo rovnat životu na ulici, ale bylo to jiné, nečekané a člověka to docela vyčerpalo. Trochu málátně pak vystoupím z autobusu a následuji skupinu dovnitř a vyslechnu si krátké uvedení. Pak ještě chvíli uvažuju, jak asi přesně bude vypadat 78, trochu moc vysoký číslo na moji hlavu, ale pak toho nechám. Stejně můj klíč bude pasovat jen do jednoho zámku, takže kdybych se v algebře trochu zmýlila, tak je to pořád logika a selský rozum. Vystoupám do nejvyššího patra, dám se doprava a odemknu si dveře do pokoje. Pak za sebou zakopnu dveře, rozvalím se na postel, aniž bych se nějak otravovala s vyzouvání se, ruce si složím pod hlavu a rozhlížím se kolem sebe. Docela luxus, řekla bych. Teda aspoň na mě. Teď si tady hodinku poležím, a pak vyrazím na večeři. A tu si doufám užiju bez dlouhých, zkoumavých pohledů vedení. |
| |
| Konečně konec vyšetření. Ve společné místnosti se posadím na zem a jen zavřu oči. Jsem unavená, ztahaná a v rukách držím plno taštiček s plno věcma od kontrol. Další převážení. Sednu si sama a usnu i za jízdy autobusem. Probere mě prudké zastavení autobusu, až se bouchnu o sklo do hlavy. Vystoupím a následuji ostatní. Dostaneme poučení a možnost odejít na pokoj. Jen co můžem, pomalu se odeberu na pokoj. Jdu vedle Margareth, nějak jsem si na ní během vyšetření zvykla. Nic neříkám. Svůj pokoj najdu rychle a s pouhým zamáváním na rozloučenou zalezu do pokoje. Sundám si boty a i věci. Jen ve spodním prádle si lehnu do postele a zavřu oči. Mám hlad,ale ještě hodinku musím vydržet. Díky babičce vím, co je hodina,ale co ostatní. Než stačím nad tím více přemýšlet, usnu. |
| |
| Do místnosti začnou chodit další. Očima sleduji každýho nově příchozího. Sedím na pohovce. Po příchodu poslední nám oznámí další odjezd. Připravím si svoje věci, vejdem do autobusu. Cestou sedím mlčky. Vystoupíme u další budovy. Odvedou nás do další místnosti, prý jídelna. Tak pro dnešek konec. Ani nemám hlad po tom všem. Zítra nějaký testy. Jaký? Co budou testovat? Copak toho už o nás nevědí dost? Bez rozloučení s porotou se vydám do svého pokoje. Počítat umím, pokoj najdu bez problémů. Zalezu do něj a zamknu za sebou. Chci být sám.Stojím jen tak ve svém pokoji. Vyndám fotky a dám je na stůl. Sednu si na židli, ruce opřu o roh stolů, hlava mi padne do dlaní. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro Do svého pokoje vpadnu hned na to a pečlivě si vyskládám napřed věci z tašek na postel a stůl a začnu je rozdělovat do skupinek, podle toho, kam co dám. Nejvíc problémů mám s pastou na zuby, jestli jí mam dát k lékům a podobným věcem do skříňky, nebo k věcem užitkovým jako mýdlo a podobně do koupelny. Nakonec ale vyhraje koupelna, do které si taky zalezu a rychle si vyskládám kartáček na zuby a spol. na patřičná místa a jako další věc ze sebe rychle schodím oblečení, protože jediné na co momentálně myslím je sprcha, která bude o dost příjemnější než ta která nám byla za dne dopřána a která nebyla rozhodně dostačující. Oblečení nechám rozmístěné na podlaze koupelny ve stylu kam to padne tam to bude a zalezu si pod sprchu. Otočím kouhoutky a uskočím stranou, protože samozřejmě první jde studená vlna. Pečlivě si nastavím teplotu na příjemně teplou a vlezu si pod proud vody, kde zůstanu chvíli stát jenom prostě s obličejem natočeným na proud vody. Pak se pomalu otočím aby mi voda spadala na záda a krk. Sáhnu po mýdlu a tentokrát pořádně se umyju a stejnou péči pak věnuju vlasům. Ale i když už jsem hotová tak ze sprchy nevylezu, místo toho si sednu na mástě a zůstanu sedět pod příjemným proudem vody jen tak se zavřenýma očima. V duchu si pomalu odpočítávám čas, jako nějakou tichou říkanku na uklidnění. |
| |
| soukromá zpráva od Margareth Burton pro |
| |
| Po necelé hodině se vyšourám ven z pokoje, ne zrovna moc upravená, jako bych při oblékání ani moc nepřemýšlela. A taky se v mém pokoji buď strhla menší soukromá průtrž mračen, nebo sem se ani neobtěžovala pořádně vysušit vlasy, protože ty mám celé mokré a místi mi z nich kape voda. Takle upravená se jako správné strašidlo vydám plouživým krokem ze svého patra dolů do jídelny, kde nám měla být slíbena večeře. Bohužel jsem dorazila dřív než za hodinu jak nám bylo řečeno a tak se prostě jenom posadím k jednomu z prázdných stolů a... čekám. |
| |
| Přesně, jak bylo řečeno, tak v určenou hodinu se po celé budově rozezní melodie pomalejší písničky, která je po pár sekundách utnutá. Znamení, že je čas jít na večeři. Jen co se ozve tato melodie, otevřou se okýnka a za nimi se objeví ženy v bílých pláští, ale kuchařského stylu. Dvě vyjdou s vozíky a začnou dávat na stoly vázy s květinamy, příbory a hrnky s čistou perlivou vodou. Jedna vyrazí i k Magareth a jakoby by tam nebyla, dá před ní vázu a příbor, podá jí skleničku. " Pokud už máte hlad, jděte k okýnku, dostanete večeři. Stačí si tam vybrat." A dál se věnuje ostatním stolům. Potom doprostřed dovezou velkou nádobu s teplým čajem a u toho na vozíku hrnky.Vše stihnou dřív, než dorazí ostatní a zmizí v kuchyni. U okýnek je lístek a taky fotografie s jídlem. Jsou tři druhý a dneska jeto jedna studená - chleba s pomazánkou, dále rýže se zeleninou a třetí je kousky kuřete s bramborem. Kuchařky jsou za zvláštním sklem, kdy slyší i vidí případnou objednávku, stačí ukázat prstem na obrázek, a spodní volnou částí prostrčí talíř s vybranou pokrmí. Netváří se moc mile, ale kdo by na jejich místě jo. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Projdeš stanem a za ním sedí za umělohmotným bílým stolkem dva muži a dvě ženy.Všichni jsou oblečený v tmavě zelených uniformách, ženy s upravenými vlasy v drdolu. První z prava sedí muž, mohutný a má pichlavý pohled.Na jeho tváři je znát, že mu začíná rašit vous.Jeho vlasy jsou tmavé, na krátko ostříhané,husté tmavé obočí ,nos rovný, celkově působí uhrančivým dojmem. Další je žena, tmavovlasá, s příjemnýma modrýma očima. Její postava je silnější i její tvář je buclatá.Na tváři se jí od sluníčka jemně objevují pihy kolem maličkého nosu. Vedle ní sedí druhá žena, taktéž hnědovlasá, ovšem její oči jsou tmavě hnědé, tvář oválná, postava štíhlá.Plet má oproti silnější ženě bledší. Poslední je muž, vlasy i obočí jsou bílé, jeho tvář je vrásčitá a působí jako dobrácký děda na penzi.Jeho tělo není už vypracované, zub času si s ním dost zahrál,přesto je znát, že si snaží udržet figuru a každou chvili podvědomě zatahuje břicho. Všichni si každého zájemce od stolu prohlídnout a každému dají stejné otázky. "Jak se jmenujete? Umíte číst, psát a do kolika dopočítáte? Máte nějaké koníčky? Jaký je váš názor na dění kolem vás a co si myslíte o tomto projektu?Kde žijete a co myslíte, že vás čeká na druhé straně zdi?" Vše pečlivě zapíšou. |
| |
| Napřed se chci zvednout, když vidím blížícíse personál jídelny, ale rozmyslím si to když to vypadá, že jim tam nebudu vadit a zůstanu sedět. "A.. ano děkuji." Odpovím na jejich oslovení a vydám se k jídelnímu lístku kde celkem dost dlouho studuju a vybírám si co bych si asi tak mohla dát, vzhledem k tomu že tu ještě nikdo další není. "Dobrý den... teda večer. Rada bych si dala to s tim kuřetem prosím." Ukážu na patřičný obrázek a řeknu dost nervozně, jelikož žádat a dostávat timhle způsobem jídlo jsem ještě nikdy nezažila, tak nevím jak přesně by to mělo probíhat. "A ten čaj si můžu nalít jen tak?" Zeptám se ještě obsluhy za okénkem. |
| |
 | soukromá zpráva od Hibari Khouji pro Zůstanu před nimi stát a vyslechnu si, co všechno ode mě budou ctít. Ušklíbnu se nad jejich otázkama. Jasně že umím počítat, jinak bych nic nevydělal. "Hibari Khouji. Takže, číst a psát umím a počítat taky, jak jinak bych mohl vydělat v kšeftech?" Zavrtím hlavou. "Koníčky? Hm, kromě práce a kamarádek nic, ale myslím, že o už stejně teď bude pryč, takže momentálně nic." Zašklebím se a trochu se k nim nakloním. "A na poslední tři otázky vám odpovím dohromady. Za zdí to houste, čekají se změny a já bych rád měl hlavu na svým krku pokud možno neporušenou, takže tenhle projekt mi ji může zachránit." Zase se narovnám. S odpovědma jsem skončil. Jestli chtějí ještě něco vědět, ať se ptají. |
| |
| Margareth dostane své vybrané jídlo, aniž by jí kuchařka odpověděla na její pozdrav. Podívá se na čaj a jen podotkne " Čaj si berte podle své chut, natočit si to snad zvládnete." než se otočí k ostatním, aby s nimi se mohla dál bavit. A dál se o Margareth nezajímá a čeká, až příjdou ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od "Dozor" pro Jsi s otstatními převeden do místnosti, kde dostaneš nové věci, staré se spálí, a svojí první pořádnou sprchu. Po osprchování jsi s ostatníma odvezen do nemocnice, kde projdeš několika testy. Celkově vyjdeš zdravý až na alergii na prach a roztoče, taky na srst u koček a psů, zuby máš asi 4 vyvrtaný a oči v pořádku. Uši a ostatní orgány taky, zranění jsou dobře zahojená a nic není zanícené. Po únavných testech jste znovu odvezeny dál, tentokrát do oplecené, hlídané budovy, která se stane pro ted vaším domovem. Vyslechneš si kázání od komise a dostal jsi pokoj č. 5. A nyní už zvoní na večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Hibari Khouji pro Dostanu erár, kterej se mi teda vážně nelíbí, ale přežít jsem chtěl, tak musím držet hubu a krok. Nicméně sprcha mi trochu zvedne náladu, takže jsem na tom líp a rozčilení odezní. co taky jinýho. Nemocnice. Nikdy jsem v žádný nebyl a potřeba to taky nebylo. Připadal jsem si jako zvířata před výstavou. Jestli mám dobrý zuby, jestli jsem dobře stavěnej a tak. Ale mazlíčka mít nebudu, abych se náhodou neudusil. A popravdě, nemám ke zvířatům moc kladnej vztah. Zvlášť když mi jejich mrtvoly chodili častěji jak noviny. Takže v pohodě. Dorazíme na místo. Přijde mi to skoro jako za zdí, jenom plot je jinej. A ještě nás bude hlídat armáda. Připadám si jako ve vězení? Asi, nejsem si jistej, jak to tam vypadá. Každopádně unavenej jsem, takže vezmu svůj klíč a svršky a vejdu do svýho pokoje. Vypadá docela dobře, ale bydlel jsem si skoro podobně i za zdí. Chvíli si to jenom tak prohlížím a pak se převlíknu. Hlad mám jako vlk a krom toho to bude příležitost se podívat, s kým tady vlastně jsem. Ani jsem na něj nekoukal, nebylo to nutný. |
| |
| Zamknu za sebou a vydám se do jídelny. Klíč strčím do kapsy u kalhot a jdu docela rychle. Ani vyčerpání z celýho dne mi nezabrání mít pořádnej hlad. Stoupnu si poslušně do řady a neremcám. Jenom sleduju, jak kuchařka utře tu holčinu, když se na něco nejistě zeptá. Sám omrknu, jak to chodí, takže se vyhnu tomu, abych s nima vůbec mluvil. Jenom ukážu na příslušný obrázek té zeleniny s rýží nebo co to má ten zázrak být. |
| |
| Ozve se melodie,nejspíš znamení na večeři.Hodina uplynula,odpovídá to.Vemu si své zachráněné černé triko s dlouhými rukávy místo erárního,na nohy si dám své vysoké pevné boty.Vyjdu z pokoje,jdu na večeři.V půlce se zarazím,vrátím se zamknout. Musím si dávat pozor,tady se zamyká.Na to moc zvyklej nejsem. Dojdu do jídelny.Rozhlídnu se,postavím se do fronty u okénka.Vyberu si rýži.Ukážu na obrázek,bezeslova převezmu talíř.Místa je tu dost,sednu si stranou.Napiju se,pustím se do jídla. |
| |
| Probudí mě zvláštní melodie. Vyskočím z postele. " Večeře!" Vykřiknu nadšením a hned se začnu oblíkat do svých šatů od babičky. Rychle se učešu prstama, aby nebyly vlasy moc přeležený, smotám je stužkou. Na vršku hlavy udělám vkusnou mašličku a vypálím na večeři. Ovšem jen co zavřu dveře od pokoje a zamknu, jdu jako slušně vychovaná dívka. Nesmím lítat...musím být hodná. Jak procházím kolem vojáků, každého slušně pozdravím pokynutím hlavy. Dojdu do jídelny a usměji se na již přítomný. " Dobrou chut." popřeji jim všem nahlas a už se řadím k okýnku. " Dobrý večer, paní kuchařko, prosila bych to kuře s bramborem." řeknu sladkým hláskem dítěte a nasadím andělský úsměv. Ukáži na příslušný obrázek a nechám si od nepříjemné kuchařky podat talíř. Její protivná nálada tu mojí nezkazí, měla jsem krásný sen a taky mám hlad. Rozhlídnu se a uvidím Margareth, hned si to s talířem vyrazím k ní. " Ahoj, máš tu volno?" zeptám se slušně a posadím se. Nezačnu jíst, čekám, zda řekne, zda tu volno má či ne. |
| |
| Chviličku jenom tak postávám a koukám, kam bych si mohl sednout. Všimnu si holčiny, kterou předtím tak setřela kuchařka a u ní sedí ještě nějaká holka. A mě se nechce večeřet samotnýmu, takže rovnou zamířím k holkám. A taky se chci seznámit. "Ahoj holky." Usměju se na ně a přistrčím talíř k nim. Přisednu si. "Si přisednu, jo?" Spíš jenom tak oznámím a zaváhám, když se chopím příboru. "Já sem Hibari." Představím se, aby to nebylo tak blbý a taky aby nebylo to trapný ticho. |
| |
| Po "milé odpovědi příjemné" kuchařky jsem jenom přikývla a odkráčela k jednovu z volných stolů, ale nesedla jsem si, jenom jsem si tam odložila tác s jídlem. Na to jsem si ještě došla pro čaj, kde chvíli koukám na hrnečky než jeden vezmu z jejich vyskládané hromádky a naleji si čaj. Jen co dosednu za svoje jídlo je u mě také Kim na jejíž otázku jenom zamrkám. "Ona se mě ptá?" na takovou otázku jsem rozhodně připravená a nečekala jsem že by se někdo vubec mohl ptát. "No jo ano... jistě." už se chystám pustit do jídla, do kterého mi sem tam spadne z vlasů kapka vody když si spíš jen s oznámením přisedne Hibari. "Margaretha Burton." Pílnu jenom tiše a zůstanu tak trochu strnule koukat na jídlo. Pak přeci jen hlavu zvednu a podívám se okolo jako bych hledala kdo ještě další si chce snad přisednou. |
| |
| Margareth se tváří chvili překvapeně, ale nakonec svolí k přetrpění mé společnosti. Upravím si talíř, slušně vemu příbor do ruky, když se k nám posadí další. Je nějakej hovornej a dokonce se nezapomene představit. Usměji se na něj a upravím si šatičky od babičky. Natáhnu k němu ruku. " Ahoj, já jsem Kim...Jak se ti líbí tvůj pokojík? Mě se líbí moc, jen ti vojáci mi nahání hrůzu. Ty jejich zbraně." Maličko se oklepu, abych potvrdila svá slova a hned na to se na jednoho vojáka jako sladká panenka usměji. Ihned skloním stydlivě pohled a přivoním k jídlu. " Ráda tě poznávám, Hibari. At ti chutná. " Na to se pustím do jídla. Jím slušně, vychovaně a dost civilizovaně. Dobrý to je, ale na babiččiny dobroty to nemá. Pochválím přeci jen svým způsobem nové jídlo. Při pomyšlení na babičku nenápadně posmrknu. |
| |
| Jenom překvapeně zamrkám, jak se cukrová panenka zachová. Taková může bejt zatraceně nebezpečná anebo taky neškodná. Zatím těžko říct. Nicméně nabízenou ruku přijmu a lehce stisknu. "Těší mě." Stihnu říct, než mě zavalí otázkama. "Pokojík je celkem fajn né že ne, ale doma sem měl lepší." Zakřením se, když začne mluvit o vojákách. "Mají hnusný pistole. Jenom Colty." Odfrknu si a zapíchnu vidličku do talíře. Zasním se a před očima vyvstane obraz mýho milovanýho Allrounda. Jenomže ten rozplyne a já jsem zpátky v jídelně. Pátravě se podívám na Margarethu. Je tichá a to můžu bejt rád, že vůbec řekla jméno. "Rád tě poznávám." Kývnu na ni a usměju se. "A dobrou chuť." Začnu se konečně ládovat. Nejím nijak přehnaně civilizovaně, však se to za Zdí taky nikdo nenaučil. A nebylo to potřeba k přežití. |
| |
| Jím jako slušná dívka a jako slušná dívka při jídle nemluvím. Ovšem moc dobře poslouchám a usmívám se. Tohle kdyby viděla babička...a Martin...jenže ten...snad se mají dobře...a jak se vyzná ve zbraních...jenže tady i ty jeho hnusný pistole dokáží ublížit..chudinka Mitsuki..jak dostala pažbou. Vzpomenu si a na moment přestanu jíst. Hned se však omluvně usměji a pokračuji v jídle dokud nemám vše snědené. Jak dojím složím příbor a rozhlídnu se, kam se dávají talíře. " Máte někdo nápad, kam se tady dává špinavý nádobí? Ráda bych se vrátila na pokoj, mám tam něco rozdělaného." řeknu sladce po jídle a očima se ptám jak Hibara, tak Margareth. |
| |
| Když uslyším melodii jen se líně vyvalím z postele a obuju si boty. Cestou ke dvwřím se ještě svaím v koupelně a oplachnu si ospalý obličej.poté vyjdu na chodbu a zamknu za sebou dveře,klíč si dám do kapsy kalhot a šouravým krokem se vydám do jídelny. V jídelně si stoupnu do froonty a snažím se zjistit co je vůbec v nabdce a jak to chodí.Když se na m dostane řada jen líně ukážu na rýži a vezmu si talíř,nachvíli se zastavím a hledám volný stůl.všimnu si jednoho malého stolku u okna a vydám se k němu. Sednu si ke stolu a mlčky se pustím do jídla,se zamyšlením čas od času kouknu zamyšleně z okna |
| |
| Dojím jenom chvilku po Kim. Spokojeně se opřu o opěradlo židle a dám si ruce za hlavu. Zhoupnu se na židli a našpulím rty. "Docela bych si zapálil..." Pronesu poměrně zamyšleně a teprve pak si všimnu, že se Kim na cosi ptala. "Cože?" Zamrkám, když se vrátím do reality, přesto mám zatracenou chuť na ty proklatý cigára. Stejně nevím, co bych tady dělal jinýho, než že bych si zakouřil a přidal tak další hřebík do rakve. "Jó, tak to nevím." Odpovím, když si nějak uvědomím, na co vlastně ptala. Sundám ruce a položím je na stůl. Rozhlídnu se kolem. "To sou všichni takový samotáři nebo co?" Řeknu jen tak nazdařbůh, když zjistím, že kromě nás sedí všichni po jednom. "Pfff, to bude votrava...to ají za Zdí bylo větší vzrůšo..." Podotknu a tentokrát očima začnu hledat, kde bych sehnal aspoň jednu cigaretku. Ha, bufet...snad tam budou mít ají něco pro dospělý, i když jsou to tady skoro jenom samý děti... Padne můj zrak na bufet. Až vyřešíme talíře, půjdu se tam hned zeptat. Tohle bude moje spása. |
| |
| Pokoj --> jídelna K rozespalému otevření víček, a mrzuté odkopnutí vyhřáté peřiny mě donutí neznámá hudba, která mi na několik vteřin zazní v uších. Nespokojeně se zavrtím a s nevrlým zamračením se posadím. Ehm... Zamlaskám ještě v mírném polospánku a nohy schodím z postele. Au! Vyjeknu, jakmile ucítím prudkou bolest v podbříšku. Pohled mi spočine, na poznamenaném místu... Zapomněla sem. Protřu si rozespalé oči a vztanu. Zůstat v postely? Tak ať mi do pokoje necpou hitparády. Pomyslím si, když se loudám ke skříni, kterou pak s tenkým zavrzáním otevřu. Pomalu a opatrně se obleču, tak, abych nepříjemné bodnutí v břiše cítila co nejmíň. Opláchnu si obličej a vlasy stočím do volného drdolu. Sejdu po schodech do rušné jídelny, kam mě zavedl zvuk cinkotu příborů a odsouvání židlí. Trochu překvapeně se zahledím do davu. Kim Rozzářím se a rozejdu se s krz těsné uličky k dívce. Omlouvám se, promiňte.. Zdovolením. Pardon! Opakuji, možná už trochu automaticky když vrážím do lidí, co vklidu večeří. Kim! Oslovím jí s úsměvem a sednu si, bez toho, abych se ptala jejích společníků, vedl ní. |
| |
| Ovšem jak to vypadá, ani jeden nezná odpověd. Dokonce Hibari začne mluvit o svých chutích na cigaretu. Jen zúžím očka a ve tváři se na malý momet mihne výraz znechucení. " Cigarety ...jak to můžeš kouřit...takový hnus...a jestli se ti za Zdí žilo líp, tak se tam vrať. Já musím tady najít svý rodiče....dokonce jsem musela opustit svojí babičku a dědu." začnu mu bouřlivě vysvětlovat a do hlase se začne projevovat bolest, kterou cítím z opuštění lidí, které jsem milovala. Co to tu plácám, já se chci taky vrátit....rodiče jsem neviděla ....ani si je nepamataji..jen jako šedivou fotku u babičky na stolku...jinak nic. V očích se zalesknou slzy a tak raději vemu talíř do ruky s umyslem najít místo, kam s ním mám jít. Než se stačím zvednou od stolu, uslyším své jméno a prudce se otočím. Je tam Mitsuki a sedne se k nám ke stolu. Popotáhnu a usměji se na ní smutným úsměvem." Mitsuki...co se stalo? Co ti udělali..kam jsi vůbec zmizela..a jak ti je?" Přesunu svůj smutek na starost o Mitsuki, která nás uprostřed vyšetření bez vysvětlení opustila. Pustím talíř zpátky na stůl a na židli se otočím celým tělem k ní. |
| |
| Jenom překvapeně zamrkám, když se spustí ta lavina slov. "Brzdi, panenko...každej má svoje potřeby a já se tady nudím." Řeknu jenom a už se přižene další. Skoro si začínám připadat jako ve školce. Bože, tady je to samý dítě... Zatvářím se zničeně. Takhle si nevrznu dokud nevypadnu ven...sákra...to se spíš ukouřím k smrti... Zvednu se. S talířem nevím co, tak ho tam nechám. Však se o to budou muset postarat sami. "Tak zatím..." Rozloučím se s holkama a zamířím k bufetu, abych se poptal, jak je to s dostupností nikotinu. |
| |
| Dojím své jídlo.Naposledy se rozhlídnu po místnosti jídelny, nevidím nikoho pro mě zajímavého.Naposledy se napiju.Vstanu od stolu, zamířím zpátky k sobě do pokoje. Nepřišel, proč?Asi ještě spí nebo odpočívá.Škoda,jdu si lehnout,mám toho za dnešek dost. Prohrábnu si vlasy,padají mi do očí.Vystoupám po schodech,bez nálady vstoupím do svého pokoje. |
| |
| Dneska má ještě buffet zavřeno,ale čirou náhodou tam je jedna pracovnice a všimne si přicházejícího muže. Ihned zaleze a vyděšeně kouká na vojáka a na muže. Přiblíží se k okýnku a zeptá se hrubým hlasem."Co si budete přát...otevřeno máme až od zítra." Vysvětlí a čeká, že muž odejde. |
| |
| Jenom mě ženská uvidí, vyděšeně se schová. Jenom překvapeně zamrkám. Všimnu si jejího pohledu na vojáka, takže zůstanu stát v jakési pomyslné bezpečné vzdálenosti od ní a okýnka. "Slečno..." Začnu mile a neškodně. Naprosto mírumilovně. "Promiňte, že ruším...máte tam jednu krabičku cigaret a zapalovač? Víc nechci." Usměju se na ni, aby se netvářila tak vystrašeně. Ohlídnu se na vojáka, aby věděl, že nic nechystám a na důkaz toho ukážu prázdné ruce. |
| |
| Voják se tváří nečinně a jakoby netečně. Žena za okýnkem se uklidní a podá ti jak krabičku cigaret značky, kterou vidíš poprvý a zapalovač. Dá ti to na pult a stáhne se dozadu, dokud si to nevemeš. Jen co s tím zmizíš, začne se dál věnovat přípravám na další den. |
| |
| Zabrejlím na krabičku a značku. No co...od teď bude všechno nový... Pokývám a přijdu blíž. Obojí si vezmu a znovu se usměju na ženskou. "Ó díky Vám, jste moje spása." Mávnu rukou na pozdrav a odtáhnu pryč od okýnka. Rozhlídnu se. Zapochybuju, že bych si mohl zapálit rovnou tady a taky nevím, kolik z těch vpodstatě ještě dětí snese cigaretovej kouř. Soudě podle reakce cukrový panenky nic moc. Zapřemejšlím a dojdu k názoru, že ven mě stejně nepustí a zastřelit se nechcu nechat. Ještě taky prašivým koltem. Zamířím do svýho pokoje i s kořistí. Rovnou otevřu okno a přesunu se k němu. Otevřu krabičku a přivoním. "Docela slušný..." Pochválím místní cigarety a jednu vsunu mezi rty. Obratně a celkem trénovaně si připálím a natáhnu kouř do plic. Spokojeně vyfouknu z okna. Nechci mít vevnitř moc smradu. Jo...pít se tu nedá...kouřit jenom omezeně...souložit není s kým...co je tohle sakra za místo...horší jak v hrobě... Zavrtím hlavou nespokojeně a dopřeju plícím další porci kouře. |
| |
| Co já vim. Prohodím lhostejně s flegmatickým pousmátím a spokojeně se zavrtím na židli, která podezřele zavrže. Měla sem si s sebou vzít vlastní. Nejlépe tu rybářskou... Když sem jí vyděla naposledy, vypadala ještě docela použitelně. Pomyslím si s trochu nevrlým pohledem, kterým probodnu žluté hrabičky v náručí napuchlé veverky, která se nepřirozeně zubí na ubruse, ležíc na jídelním stole. Mno, naposledy si pamatuju, jak trůnim v tom vozejku... Strachy mi vypadl chlup! Prohlásím vyčítavě. Mno a pak... čau... Sem se probudila.... Do mého pokračování prostrčím slovíčko naznačujíc lhostejného pozdravu, který ani nevím, komu věnuju. Trochu nechápavě spočinu pohledem na "muži" (for Pj: Jak chceš xDDD ), který právě odešel od našeho testu. A to byl kdo? Zeptám se, aniž bych koukla na Kim |
| |
| Poslouchám Mitsuki a na odcházejícího Hibariho jen zamávám rukou. Nakláním se k ní a přitom si nevědomky rukou upravuji šaty. " Ahoj." Prohodím na rozloučenou s Hibarim. Jeho odchod však upoutá pozornost Mitsuki a tak se dívá za ním a už né na mě. Vstanu od stolu a talíř nechám jako on na místě. " To je Hibari...konečně našel čas se představit...co, líbí se ti, že na něj tak slintáš?" začnu Mitsuki provokovat a prstem jí štouchnu do ramene. Ovšem né silou, nevím, co jí dělali. " Asi půjdu na pokoj, vůbec nevím, co ted dělat, tak se natáhnu a dospím ten sen, co se mi zdál. A co budeš dělat ty, budeš jíst?" Zeptám se Mitsuki a přitom si znova rukou upravím šaty. |
| |
| Zamračeně si prohlíží odcházejícího muže, který se zamyšleným pohledem a s krabičkou v ruce míří pryč z jídelny. "Kouření způsobuje rakovinu" Přečtu na balení cigaret, které jsou ve výloze u místního bufetu. "Kouření snižuje plodnost" (I když, v tomto případě to všemu jen napomáhá nemýlím se? =P). Cože? Vyjeknu znechuceně, při čemž mi po zádech přejede nepříjemný mráz. Mírně se zachvěju a postavím se. Kim, do sta ti možná nenapočítám, ale co se týče vkusu, nějaký ty znalosti ještě mám" Odseknu, na čež se naoko urazím. Pohled mi spočine opět na Hibaru... zachytím jen jeho záda a černé, krátké vlasy, které rychle mizí za rohem. Jíst? Ne, měla sem večeři v pokoji. Totiž.. ještě jí tam mám.. Nějakou klobásu nebo co. Vypadne ze mě a já jen lehkomysleně zakroutím hlavou. Ty půjdeš spát? Proč? Budem psolu na pokoji a budem vzhůru celou noc. Zazubím se a prákrát nevinně zamrkám. |
| |
| Zachichotám se nad její reakcí ohledně Hibariho. " Takže líbí, když se tak urážíš....Mitsuki je zamilováná do Hibariho..Mitsuki je zamilovaná do Habariho." začnu zpívat říkačku. Jen to zopakuji dvakrát a zvážním. "Jít k tobě?To mě zveš? Jasně, pokud mě pozveš, tak půjdu a můžem být spolu celou noc a povídat si." zasměji se a nechám na Mitsuki, zda pozváná oficiálně do pokoje.Protože jinak než oficiální pozvání slušná dívka nebere, jak říkala babička. |
| |
| Kim!Víš co? Zavrčím, při čemž lehce svraštím obočí. Dívku naproti mě probodnu naštvaným, pomstichtivým, možná i trochu ukřivděným pohledem. Něžně jí uchopím za pravou paži, rozejdu se, takže silou, kterou jí za sebou zatahám způsobím, že se rozejde zamnou. Mlč. Dokončím svou větu s doprovodem protočení hnědých očí (nejsem si jistá, ale je možné, že jsem je na začátku měla modré. A jestli o, tak se omlouvám Pj, mrknu do životopisu xDD) a se znuděným vydechnutím. Jo zvu. Přikývnu nadšeně, na čež se nevinně zazubím. Ukážu ti sůj pokoj. Skříň a postel. Prohodím rozzářeně, když se v myšlenkách utápím nad obrázkami, kde sedím v tureckém sedu na měkkém koberci a naproti mně sedí Kim. Dívej se! Upozorním jí, když klíčem odemykám zaseknutý zámek. Sakra. Zakleju tiše a párkrát nevrle zakmytám kouskem stříbrného kovu. Dívej se! Prohlásím opět s šibalsky nadzvednutým obočím, když uslyším soihlasné klapnutí dveří a tlak, který náhle povolil. S menším zavrzáním dveře otevři a vtáhnu dívku dovnitř. Vidíš? To je moje. Usměju se a hopnu do měkkých pěřin, které poslušně leží na psotely. Spokojeně se do nich zavrtám a mile zamrkám na Kim. Nechceš se ke mně přestěhovat? Zamumlám z pod vyhřáté deky. |
| |
| Oficiální pozvání se stane drapnutí za ruku a přímo odvedení do pokoje. Směji se u toho a poslušně jdu za Mitsuki. Ze začátku má problémy se zámkem,ale nakonec ho odemkne a ukáže mi svůj pokoj. Je stejný jako můj,ale neřeknu to. "Máš to tu krásný." pochválím a jen se dívám, jak Mitsuki skočí na postel. Běžím za ní a posadím se naproti ní. " Mitsuki, já nevím, zda by to šlo,ale budu tě sem navštěvovat...jen se venku podívám na číslo pokoje a budu tu každou volnou chvilku, dobře?" zamítnu její nabídku , protože sama nevím, zda je to možné a riskovat takto na začátku nechci. Nejsem jako Mitsuki, neriskuji viditelně. |
| |
| Viď? A víš co? Mrknu na ní šibalsky a napjatě se kousnu do rtu. Je to jenom moje. Dokončím, při čemž všechno tajemno, které bylo v mém výrazu i tonu hlasu, zmizí. Vyhrabu se z pod peřiny a též si sednu... Do tureckého sedu. Ale proč ne? Nebudu tu sama! Je to možná všechno moje, ale... Nepřidali k tomu žádné přátelské balení. Zamračím se. Jakmile si všimnu nechápavého výrazu kamarádky, která se pohodlně usadila naproti mě, protočím oči. Kamarád na cesty, domácí mazlíček... drak v cestovní velikosti... Prostě něco! nemohla bych tu být sama. Vysvětlím a plácnu dlaní do peřin. Tak víš co? Když né ty ke mně, tak já k tobě. Zazubím se, zhoupnu nohy z postele a vyskočím. Zatahám za peřinu, abych dala Kim najevo, že má slést.... Chci si sbalit ^^ |
| |
| Můj pokoj a tak dále Překvapeně zamrkám a posadím se na posteli. Tohle bych tedy rozhodně nečekala, že se mi podaří na tak krátkou dobu, jako byla řečená hodina do jídla, upadnout do lehké dřímoty. Původně jsem si jen myslela, že si trochu dáchnu, jen se natáhnu na posteli a budu zírat do stropu nade mnou, ale nakonec přeci jen zvítězila únava a já zatvrdla jako batole do dobrém jídle. A když už se zmiňuju o jídle, pravděpodobně je nejvyšší čas vypadnout směr jídelna a dát si něco na večeři. Postavím se na nohy, povytáhnu si pás bílých sportovních kalhot - sakra já si snad na něco takového ani nezvyknu. Tkaničky, které jsem si uvolnila, aby mi kecky příliš nesvíraly nohu při odpočinku, nechám rozvázané. Stejně léta zkušeností mě uvtrdila v tom, že je naprosto nemožné si tkaničky přišlápnout a dopadnout na držku. A myslím, že žádné pravidlo přikazující mít tkanice pevně zavázané tady není. Vyjdu z pokoje a zamířím do jídelny. Místní osazenstvo obdařím širokým úsměvem, ač možná většinu z nich ani neznám, popadnu tác a přiženu se k výdejnímu okýnku. Chvíli se rozhlížím po nabízených jídlech, začíná se mě zmocňovat euforie a já nevím, co si vybrat dřív. Dejte mi jednu porci támhletoho, pořádnej nášup toho co máte po pravý ruce, ne ne ne ještě tam přidejte tak jednu naběračku, pak trochu tamtoho no jak se tomu nadává, přesně tam jak ukazuju, a víte co, dejte mi ještě kus toho hnědýho támhle. Nějaký zákusek by nebyl? zahrnu obsluhující kuchařku žádostmi. Nakonec odcházím s porcemi, které by v hojné míře nakrmili tři pořádné chlapy, vyhlédnu si nejbližší volné místečko. Máte tu volno? zeptám se přisedících, pak se posadím a neuvěřitelnou rychlostí do sebe začnu veškeré to jídlo ládovat. |
| |
| soukromá zpráva od Miki Hikaru pro Spolu s porotou a několika vojáky odcházím a nasedám do autobusu, který nás odveze někam, kde budeme bydlet. Trochu se bojím, jak to bude vypadat. Vejdeme do budovy a vojáci se rozprchnou. Paní, začne rozdávat klíče. Na mne se také dostalo a tak koukám jaké číslo pokoje mám. Chvilku přemýšlím co to je za číslo, ale docvakne mi to po chvilce přemýšlení. Náhle se ozve hlas, který popisuje, kde se co v této budově nachází. Poslouchám ho pečlivě, ale pochybuji, že si vše zapamatuji hned na poprvé. Určitě budu bloudit a pokud ne zlobit se rozhodně nebudu. Pán se pořádně ani nerozloučil a odešel, ale proč by taky ne, když sme pro ně plevel. Doufám, že se to časem změní. Odcházím podle návodu, který jsem slyšel do posledního patra, kde se dám do leva, abych našel svůj pokoj číslo 25. Sleduji Yuu, do kterých dveří zajde on. Viděl, jsem ho sice někam jít, ale zapomněl jsem, které dveře to byli a tak se ho musím zeptat až se potkáme. Vejdu do pokoje a zjišťuji, že to není tak špatné. Je to sice ve velmi jednoduchém stylu, ale mě to připadá jako luxus. Podívám se po ručníku a odejdu se vysprchovat. Pustím si na sebe horkou vodu, která mi pomáhá se uklidnit. Teď se cítím dobře a užívám si jak kapky vody dopadají na mou kůži. Po několika minutách ze sprchy odcházím hodím na sebe oblečení a sedím na posteli. Koukám se po pokoji a přemýšlím co teď budu dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Nikki Yahara pro Hned na to opustím její pokoj a vydám se do svého. Sice mě tíží zlé myšlenky o mém chování, ale ty rychle zapudím. |
| |
| Někteří s večeří, jiný bez večeře v břiše, ale všichni jste se dostali do svých pokojů, kde jste strávili svojí první a překvapivě klidnou noc. Mohli jste slyšet kroky vojáků, kteří vás hlídali, ale nic jiného noční klid nerušil ,ani výstřely zbraní, ani bomby či něčí pláč a křik. Pro vás až nezvykle tichá noc. Ráno vás bud probudilo svítání a nebo tichá melodická hudba, která označovala, že je připravena snídaně. V jídelně bylo velkým písmem na dveřích napsán vzkaz s číslicí 10:00 a pro ty, co to neznají i namalované ručičky a jejich umístění. Nad vzkazem byly umístěny velké hodiny. Od tohoto vzkazu vedly šipky přímo do jedné velké místnosti, kde se měli konat testy. |
| |
| Po vydatné večeři zamířím do pokoje, dám si krátkou sprchu, ale opravdu jen krátkou, spíš takový kočičí olíznutí, dalo by se říct. V posteli se chvíli převaluju, je pro mě docela nezvyk spát v měkké posteli, s polštářem a přikrytá peřinou. Nakonec to vyřeším tak, že sklouznu v pyžamu na zem a tam se uvelebím a konečně usnu. Ráno se nechám probudit hudbou. Protáhnu se na zemi, chvíli ještě ležím, oči upřené na strop, pak se však zvednu, navleču si včerejší oblečení. Pak si jen párkrát pročešu kartáčem dlouhé rusé vlasy, vyčistím si zuby a už už bych zamířila do jídelny, když si vzpomenu na tabletky, které jsem dostala od doktorky. S lehkou nechutí je vyhrabu z šuplíku a tabletku jen tam na sucho polknu. Teď už konečně opustím pokoj a zamířím do jídelny. Koukám, že z ostatních tady nikoho nevidím. Přemůžu nechuť jíst, a vezmu si aspoň džus a nějaké to ovoce. Na cokoliv jiného by mi teď žaludek protestoval. Odložím tác s jídlem na jeden ze stolů, zakousnu se do jablka a jdu si přečíst, co je napsáno na dveřích jídelny. Chvíli mi trvá, než celý vzkaz přelouskám, pak zamířím očima k hodinám v jídelně. Tak to mám ještě nějaký čas, pomyslím si spokojeně a zamířím zpět ke stolu dorazit snídaní. |
| |
| Večer ještě dopřeju plicím pár slušných nikotinových dávek, využiju možnosti provést večerní hygienu a s čistým tělem i duchem zalehnu. Spí se mi jako na obláčku, což je docela příjemná změna. I když jsem míval postel solidní, tohle byl holt jinej svět. Ráno mě probudí až hudba. Nikdy jsem nebyl ranní ptáče a všechny kšefty stejně začínaly až po obědě, takže žádnej stres. Z postele vylezu jenom pomalu a rozvážně, aby mě náhlý vstávání neublížilo. Pak na sebe hodím něco z eráru, protože se přece po jídelně nebudu producírovat nahej. Nehledě na to, že by mi mohla bejt takhle zima. Pak si dopřeju ranní cigaretku, abych nastartoval tělo a hned poté sejdu dolů do jídelny. Chvíli koukám na tu ceduli a zarazím se, proč je to tam napsaný tolika způsobama. Zavrtím hlavou a vejdu. Snídani si obstarám velkou, protože mám docela hlad. Pohled na hodiny prozradí, že mám ještě moře času, takže se rozhlídnu po jídelně. Vlastně je tady jenom jedna holka, takže zamířím rovnou k ní. "Dobrý ráno, máš tu volno?" Zeptám se jí docela slušně. Přece jenom snídat sám je docela otrava. |
| |
| Ráno mě probere hudba, kterou si začnu po chvili broukat. Vyskočím živě z postele, opláchnu si obličej, učešu se a dám si svojí mašličku do vlasů. vyčistím zuby a umeji si ruce. Na to odejdu z koupelny a oblíknu si své šatičky. Upravím je dlaněma, aby nebyly vůbec zmačkane a ještě se několikrát protočím před zrcadlem. Usměji se na sebe a stále s písničkou v hlavě se vydám na snídani. Dohopsám celá štastná k jídelně a na každého vojáka se usměji. U jídelny je cedule a tam hodiny. Zkontroluji čas, ještě snídani v klidu stihnu a tak vkročím do jídelny. Už zase jdu jako slušná dívka, jak mě učila babička. Dojdu k okýnku, dostanu snídani a s tácem projdu kolem dvou již přítomných. "Dobré ráno Kae-Lee a Hibari." mírně se pokloním a posadím se stranou. Broukám si písničku a velmi slušně a vychovaně jím snídani. |
| |
| Pohlédnu na příchozího mladíka, jehož jméno si nemůžu vybavit..možná jsme se včera ani navzájem představili. Poklepu dlaní na prázdnou židli uv svého stolu. Mám volno, to je jasný... na okamžik se zarazím a nakrčím nos a po tváři se mi rozleje úsměv.Koukám, že tady si někdo neodpustil ranní cigárko. Jinak mimochodem, já jsem Kae-Lee, myslím že jsme ještě neměli tu čest si potřást pacičkami. Uvolním trochu místa se svým tácem s ovocnou snídaní, postavím se (při představování je přeci zdvořilý vstát) a natáhnu k mladíkovi ruku. Když kolem nás projde Kim, otočím za ní hlavou, až se mi dlouhé rusé vlasy rozletí a usměju se na ni. Ahojky, proč tak sama, pojď si k nám přisednout, my tě přeci nekousnem. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR