Život není legrace
hrálo se Domluvený termín
od: 11. července 2010 15:01 do: 26. září 2012 15:01
Dobrodružství vedl(a) Wolvie
| |
 | Katastrofa zasáhla celý svět. Nikdo už si přesně napamatuje, co ji způsobilo a jaké byly okolnosti, ale důsledky jsou zřetelné více než dost. Svět se změnil, to, co bylo před Katastrofou je dávná minulost. Ani Čechy na tom nejsou jinak. A právě v Čechách se bude odehrávat Váš příběh. Příběh v postapokalyptické krajině, která nikoho nevítá s otevřenou náručí a ve které nic není jenom tak zadarmo. |
| |
| Kim Probouzíš se na zemi, v ruinách bývalého činžovního domu, na okraji Prahy. Obloha je šedivá jako ocel, a z pobořeného okna vidíš ven. Přímo proti tobě se proti zamračenému nebi rýsuje obrovská betonová stavba, most, který, sice také poznamenaný okolnostmi a zubem času, ale téměř nezměněn přečkal jak Katastrofu, tak těžké časy po ní. Ze svého úkrytu vidíš, že na na mostní části vedoucí nad líně se vlekoucí, špinavou a páchnoucí Vltavou, stojí zhruba uprostřed pevnost. Pevnost je zhotovená ze všeho možného, železobetonových kusů zdí, tvárnic, dřeva a spousty dalšího materiálu. Ozývá se odtamtud nejenom hluk strojů a motorů, ale i křik lidí. Před pevností jako takovou matně rozeznáváš něco, co vypadá jako zátarasy proti vozidlům a velkou, masivní bránu, uzavírající v jednom směru celý most tak, aby se přes něj nedalo projet. Patrik Kap. Kap. Kap. Z okapu nad tvou hlavou padá jedna kapka na druhou a to, jak se pokaždé rozstříkne o tvou hlavu tě už pomalu začíná dohánět k šílenství. Bohužel, zasekl jsi se tady. Je to široko daleko nejbezpečnější úkryt, který jsi v té rychlosti dokázal najít. Ono narazit na jednotku Reichu pročesávající okolí není zrovna dvakrát šťastná situace. Pouzdro, které ti dal lékárník a které máš doručit do Emauz, jedné ze základen Církve máš pevně připásané našikmo přes záda. Je to dlouhý kovový tubus s elektronickým zámkem na víku a je natřen neutrálně šedou barvou. Nevíš co je v něm, ostatně jako posla tě to nemá co zajímat. Tvůj cíl je jasný. Emauzy. Jenomže teď jsi se zasekl tady, kus od Vltavy směrem k městu. Krčíš se pod kusem vlnitého plechu a na hlavu ti kape voda. Kdyby tě chytli, na nic by se neptali a okamžitě by tě začali šacovat. Jednotky Reichu mají z nějakého důvodu pocit, že můžou cokoliv. David Velitel vaší jednotky huláká na všechny strany rozkazy. Napůl německy, napůl česky a všechny stejně hloupé. Vrtá ti hlavou, jak se jenom takovýhle imbecil mohl dostat do takovéhle funkce. Nemá ani polovinu zkušeností co ty, ale z nějakého důvodu ti zrovna teď velí. Ty a tví spolubojovníci prohledáváte okolí. Jde o zcela rutinní akci. Najít, co by se dalo zužitkovat, zabavit vše užitečné od lidí, na které narazíte a kdyby někdo kladl sebemenší odpor, zlikvidovat. A samozřejmě, pokud byste narazili na jakoukoliv vietnamskou nebo jinou podobnou špínu, exemplárně popravit se všemi náležitostmi. Jenomže za ty dvě hodiny venku jste nenarazili na nic. A velitel z toho dělá drama. Poupravíš si na hlavě helmu a jdeš hledat dál, k hromadě, ze které trčí kusy trámů, vrak auta a kus vlnitého plechu. Félix a Troy Poté, co jste v Barrandienu (pevnost postavená na Barrandovském mostě) prodali pár lahví něčeho, co Troy vybagroval kdoví odkud, několikrát se stačili pohádat a Félix zapomněl, kudy se jde ven, jste se ocitli venku u brány. Obrovitá, na velkém tiráku přimontovaná, konstrukce z železných desek, dřeva, řetězů, ostnatého drátu a kdoví čeho všeho ještě se pomalu odsouvá. Řidič v tiráku pomalu plynule popojíždí a vytváří tak mezi betonovými sloupy a bránou samotnou mezeru velkou tak akorát na to, aby prošla skupina lidí ven. Nejdete ven sami, ještě pár dalších lidí stojí okolo vás. Hlídky z věží hlásí, že most je čistý, stejně jako prostor za ním, ale abyste raději neriskovali a drželi se uprostřed, nepřibližovali se ke krajům a byli lehce přikrčení. Podíváte se na sebe, pokrčíte rameny a když vám dá hlídka povel, procházíte bránou ven. Slyšíte, jak se brána za vámi opět zavřela. Kim |
| |
 | Pod plechem Jestli na mě ta voda bude kapat celou dobu, zešílím z toho. Jestli mám vymyslet, jak se odtud dostat, tak musí... přestat.. kapat. Zavřu oči, abych se uklidnil a nastražím uši, abych co nejlépe slyšel jednotky Reichu. Co mám dělat? Když tady zůstanu, najdou mě. Když je napadnu... Tak ze mě moc nezbyde. A útěk.. Otevřu oči a zakoukám se na oblohu. Ten by mohl vyjít, jestli už jsou venku dlouho a našli toho dost. Vytáhnu si z opasku lovecký nůž a podržím jej v ruce. Ne, že by to na ně nějak moc platilo... Ale aspoň něco. Musím si sehnat nějakou devítku, kdybych zase na někoho podobně šílenýho jako na průzkumníky Reichu... Kap. Do p*dele už... Připravím se k útěku a rozhodnu se zariskovat. Bokem pomalu vyjedu hlavou k okraji úkrytu, abych zjistil, kolik jich vůbec je. |
| |
 | Průzkum Nechápu, jak se mohl takový šašek vypracovat na velitele jednotky. O vedení týmu toho vím víc než on a v pěstním souboji bych ho rozsekal na maděru, tím jsem si jistý. Potřebuju udělat nějaký trhák, objevit tajné sídlo rákosníků nebo negrů, abych se dostal na nějakou slušnou pozici, takhle mohu sbírat odpad donekonečna. Nabitu a odjištěnou pistoli si strčím do pouzdra. Jdu k hromadě sutin a doufám, že se z vraku dá něco použít, i když kdo by tu nechal v téhle době něco funkčního jen tak na ulici. Jdu kolem šrotu a nohou rozhrnuji kusy železa. Snad se neříznu, otrava krve by mi ještě tak sházela! Ty tam, jdi zkontrolovat, zda není nic v tom autě. Směruji se na jednoho, co jen stojí a nic nedělá. A ostříhej se, máš vlasy jak hipík. Mihne mi hlavou, když vidím jeho 2 cm dlouhé vlasy z podhelmy. Dál se věnuji sutinám. |
| |
 | Před Barrandiem Už když jsme stáli s Troyem před bránou a čekali, až s ohromná vrata otevřou, vzdal jsem pokusy o to obhajovat svůj navigační smysl, který je kvůli silné skleróze dost ubohý. Tiše jsem si prohlížel skupinku lidí, která opouštěla pevnost s námi. Ti jsou místní? Nebo taky obchodníci? Hmm, možná je lepší nevědět, neodpustil jsem si myšlenku. Všichni vypadali podezřele. A my mezi ně zapadali. Když se před námi otevřel pohled do pražské kotliny nad kterou se vznášela těžká mračna, zhluboka jsem si povzdechl a jako kdybych trucoval, bez poznámky vyrazil na most. Ten vypadal celkem stabilně, až na části vedoucí nahoru na kopec. Z některých nalomených krajnic trčely dráty a kusy betonu, skála pod nimi se drolila a jisté bylo, že jen čeká, až pod nimi někdo projde, aby na něj mohla spadnout. Tramvajová trasa, která musela kdysi vést z centra na Barrandieský kopec byla odjakživa mimo provoz. Stejně by nám byla k ničemu, protože my se centru ani nepřiblížíme. Troy říkal, že tam bychom nepochodili a navíc se tam poflakují jednotky Reichu, které nemají moc obchodního ducha. Tedy směřujeme pryč z města, na jih a snad narazíme na nějakou příjemnou vesnici ve které by jsme měli kde hlavu pod střechou složit, jelikož to vypadá, že z těch nazlobených mráčků ještě dnes zakape. A to dost kysele. |
| |
 | před Barrandiem Konečně mám na zádech o pár kilo míň. Dokonce se mi dnes podařilo vyšmelit dvě lahve pochybného rumu za armádní nosný systém. Jen co vyspravím pár postranních kapes a zbavím se pro mne zbytečný camel back, ulevím svých zádům rozložením váhy příštích nálezů. Francouz zapráskaná, nikdy nenese snad ani polovinu toho co já, ale vínečko moje sosá rád. Hlídka na věži 'návštěvníky' pevnosti pobídá k pohybu, ale já se tam s těmi ostatními mačkat nehodlám. Využívám oné volné chvíle, kdy se stádo lidu tlačí k východu, abych si zapálil. Aby si tak vypíchali oči o ten ostnaný drát všude kolem, to by byla psina. Jeden muž z hlídky zahaleká ať jdeme i my a ještě pár rad. Podívám se na Felixe, takřka nastejno pokrčíme rameny a jdeme. Jakmile se brána zavře, zmocní se mne na okamžik pocit takové... nahoty. To mám vždy, když vyjdu mimo území, kde mám díky strážím zaručenou bezpečnost. Alespoň víceméně. Nemám rád když mi někdo dává chytrácké rady, ale tentokrát se budu podle doporučení řídit. S největší pravděpodobností se tu v okolí pohybují jednotky Reichu a na ty bych nerad narazil. Ačkoliv by mi to teď v podstatě mohlo být jedno, jelikož veškeré zboží jsem prodal a zbraň by mi snad nevzali. Když je Reich daleko, tak je mám v podstatě rád. S většinou jejich "věrouky" i souhlasím, ale vysvětlujte to potom nějakým žíznivým hrubiánům, kteří se příslušností k Reichu považují za sílu s pravomocí brát a neplatit. Maximálně kopancem. Naštěstí se mi něco takového stalo jen jednou a od té doby si dávám pozor. |
| |
| Heidi a Moritz Procházíte rozbořenými budovami. Už delší dobu máte oba nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje. Koneckonců, Praha je velká a kdo ví, co se tu všechno může skrývat. Nenápadnými posunky, které máte mezi sebou domluvené už dávno, jste se domluvili, že budete dělat jakoby nic a občasný pohyb zachycený periferním viděním a zvuky drolícího se zdiva navenek ignorujete. Nacházíte se na místě, které se kdysi jmenovalo Smíchov. Ti lidé, které jste potkali včera a se kterými jste následně seděli v noci u ohně vám vyprávěli spoustu příběhů, podle nich zaručeně pravdivých, vyčtených ze starých záznamů. Jenomže jak to tak vidíte, většina z toho bylo spíše souhrn více či méně zajímavých vymyšlených historek, které se vyprávějí, aby bylo k čemu vzhlížet. Najednou se ozvalo zapraskání dřeva, na hlavu vám spadlo pár kusů zdiva a přímo před vás se zřítil člověk. Navlečený v různorodé směsi oblečení a hadrů, na hlavě plastový kýbl s vyřízlým kusem na obličej. Ihned se sbírá na nohy. Vypadá zmateně a dost zuboženě. „Zdrhejte! Je tu hlídka!“ huláká. Jarech Když procházíš okolo sutin jednoho domu, všimneš si pohybu. Instintivně se skryješ za zeď a nenápadně pozoruješ, co se děje. Asi dvacet metrů od tebe někdo chodí, rozhlíží se. Vypadá to na holku. Mladá holka, tmavé vlasy, na sobě všechno možné. A taky má nějakou divnou ruku. Vypadá poměrně ostražitě, ale tebe si vůbec nevšimla. Tedy alespoň se tak tváří. Místo toho zírá nahoru, na most. Nevypadá nijak nebezpečně, ale člověk nikdy neví... |
| |
| Patrik Ze svého úkrytu toho moc nevidíš. Ale bokem, přímo asi tři metry od tebe stojí jeden z vojáků. Na hlavě má helmu a kouká zhruba tvým směrem. Právě poslal někoho zkontrolovat auto. Okolo, podstatně dál, jich stojí ještě asi pět, ale vždy nejméně okolo šesti metrů daleko. Jejich velitel vyřvává nějaké povely a nadávky. David Koutkem oka najednou zahlédneš nějaký drobný pohyb. Z té velké hromady přímo před tebou. Někde u toho vlnitého plechu, co se povaluje nahoře. Je možné, že to byla jenom kapka z toho okapu, co je nad ním, ale co když ne? Troy a Félix Pomalu se vydáváte pryč od pevnosti. Přikrčený a sledující dění na pravoboku. Někteří z těch, co jdou s vámi naprosto očividně ignorují doporučení stráží od brány. Podíváte se na sebe a pokrčíte rameny. Je to ostatně jejich život. Pomalu míříte kupředu, až se dostanete do úrovně, kdy se most napojuje na své další rameno. Jedním směrem míří dolů, podél Vltavy, druhým, zdá se, do centra. Vybíráte proto to dolů a už narovnaní scházíte pomalu dolů. Po vaší pravici je pár rozpadlých domků, kdo ví, k čemu dříve sloužily. Jak tak procházíte, vidíte nějakého člověka, jak se krčí u jedné ruiny a něco napjatě pozoruje. Vás si evidentně nevšiml. |
| |
 | V sutinách V žaludku mi zakručí, až mám pocit, že ten rachot mi musí shodit na hlavu zbytky betonového torza domu. (Nedokážu si na zdejší megalomanské trosky zvyknout; s odporem procházím pod nimi a v noci se budím při každém zaskřípění. Cítím se mezi nimi děsivě viditelný. Nedokážu je vnímat jako skrýš.) Navyklým pohybem přitisknu sevřenou pěst na žaludek a nejistě pozoruji tu holku. Neotáčí se, takže jsem nemohl být tak hlasitý, jak mi připadalo. Přesto ji musím oslovit. Přesněji - konečně někoho musím oslovit. Lepší ji než kohokoli jiného. Alespoň nevypadá jako někdo, kdo ze mě udělá hromadu karbanátků. Přesto se nemohu odhodlat a až když mi skoro mizí za kusem betonu s rezavými dráty úmyslně zohýbanými do tvaru dravých ptáků (umění? značka gangu? hra?), donutím se udělat pár kroků na volnější prostranství. "Počkej!" zavolám a samotného mě zaskočí, jak ochraptěle zní můj hlas. Odkašlu si a ukazuju prázdné ruce. (Směšné. Jako bych dokázal někoho přesvědčit, že jsem nebezpečný.) "Jen bych se chtěl na něco zeptat. Na cestu..." Hlas mi vyzní do ztracena. Sám sobě připadám jako blázen. Jarech: vyhublá šlachovitá postava neurčitého věku, něco mezi pět a třiceti a smrtí. Je vysoký, ale málokdo si to uvědomí - záda má lehce shrbená a nedívá se na lidi svrchu. Na první pohled je jasné, že není žádný rváč. Přerostlé tmavé vlasy mu padají do obličeje - modré oči, propadlé tváře - a dioptrické brýle naznačují, že možná umí nejen číst a psát, ale ještě ví, co čte. Oblečený je relativně slušně, i když je podle oblečení znát, že ještě nedávno tak vyhublý nebyl. Má jemné ruce a nikoli nedůvěryhodnou tvář. Přes rameno brašnu, žádné viditelné zbraně. |
| |
 | V sutinách domu na okraji Prahy Nutno říci, že mne naše máti stověžatá trochu zklamala. Kodrcat se takřka sto kilometrů po silničkách z roztrhaného betonu, v jehož prasklinách bují zmutovaná vegetace, není zrovna příjemné - a to jsem ještě musela dojít poslední kus pěšky – a s prvním světlem mi druhdy hlavní město připomnělo jen trochu větší, šedivější, a lépe opevněný Mělník. Jacek mne včera navečer vyhodil kus od Prahy s tím, že dál nejede (Bóže, Jacíčku, co ti to udělá? Ještě kousek, už jsme skoro tam! – Blázníš, holka? Myslíš si, že pražské silnice unesou kamion? Kdepak, jen maž hezky po svých!) a ve večerním šeru se to ponuré město zdálo i docela pěkné. V mihotavém světle hvězd holt špína i bezútěšnost krapet zaniká. Ale teď, s kalným ránem, jsem si z okna prohlížela tu příšernost na železobetonovém mostě a dětské představy o krásném, neponičeném městě se mi jedna za druhou vykuřovaly z hlavy. Ve třiceti letech! Tak co, někdo vystřízliví dříve, někdo mnohem později. Inu, pohyb, pohyb, pojďme dovnitř, pobídnu se v duchu a zaškaredím se na sebe ve střepu zrcadla, visícího na stěně. Rozhodně jsem si potmě mohla vybrat lepší ubytování, než dům napůl v sutinách, ale znavenému stačí málo. Napůl pohmatu si hledám cestu špinavou místností. „Počkej!“ Vůbec jsem si ho nevšimla. Vůbec! Leknutím nadskočím a otočím se po hlase, vytrhujíce si zpoza opasku svou milovanou Berušku, brokovnici s dvěma upilovanými hlavněmi a upravenou spouští. Tiše čekám, co z ranního návštěvníka vypadne. Vypadá dost zanedbaně, neřkuli hladově, tak radši svěsím zbraň. „No, myslím, že kdybych byla místní, vybrala bych si trochu lepší místo na přespání,“ zazubím se na něj po chvilce trapného ticha, stále si opatrně udržujíce vhodnou vzdálenost. „Ale třeba budu vědět. Kam míříš?“ ---- Kim: Menší žena s rovnými, tmavými vlasy a lehce šikmýma očima, ale s pletí a rysy Evropanky. Nebo alespoň míšenky. Tmavý polodlouhý plášť je uválený a špinavý – evidentně sloužil před chvílí jako deka a matrace v jednom – a pod řadou rozepnutých knoflíků visí košile a zašedlé montérky, které snad kdysi bývaly khaki. Z kapsy kouká nůž, u pasu vidí očko na brokovnici. A pravá ruka, která tříma v ruce tu zhanobenou zbraň, je kloubnatá a téměř bílá, s více prsty, než by měl slušný člověk mít. |
| |
 | Smíchov "Ich habe nicht erwartet, dass wir in Prag ankommen!" Usměju se na sestru a podívám se kolem sebe na trosky. Někdo by možná řekl, že je to hnus, ale potom, kde jsme vyrůstali se mi to popravdě líbí. Krátce se podívám na sestru jak se na to tváří ona, ale asi jí to bude jedno. "Hast du eine Ahnung wo es lang geht. Ich weiß nicht!" Kývnu ramenama a krátce se podívám kolem sebe. Něco tu je podezřelý. Naznačim to Heidi a jdu dál. Asi nás opravdu někdo sleduje. Nadruhou stranu to v tomhle městě bude asi docela normální. Přecejenom očekávám, že to tu bude žít trochu víc než někde v lesích za Prahou. Jdeme dál ulicí dokud nám nespadne pod nohy nějakej cizák s kýblem na hlavě. Popravdě se mi chce dost smát. Chápu, že lidé mají málo věcí, ale dělat si přilbu s kýble to je opravdu vtipné. Nakonec ze sebe něco vykoktá. Chvíli mi trvá než si to přeložim. "Jak daleko a kdo?" Zamumlám docela nerudně. Nejsem si ani jistý jestli jsem to řekl dobře, ale určitě pochopí co po něm chci. Rychle si projedu očima okolí, kde by se dalo schovat... |
| |
| V sutinách Tváří v tvář brokovnici ruce zdvihnu až k ramenům. Vzdávám se! Jsou pohledy, třeba ty směrem do hlavně, na které se nedá zvyknout. "Zdá se, že naznačuješ jistou naději," polknu, "že to TAKHLE nevypadá všude." Nerozhodl jsem se předem, co všechno vlastně řeknu, a nejistota mě nyní mírně paralyzuje. Nutně se potřebuji dát dohromady - vím to dobře - psychické i fyzické vyčerpání dlouhé řady dní, kdy jsem byl na cestě, si však vybralo nemilosrdnou daň. S povzdechem svěsím ruce. "Přicházím z..." Východu? Jihu? Západu? "Z daleka. V Praagu... Prahe," opravím se rychle na místní název, jak jsem ho už včera zaslechl, "jsem poprvé. Slyšel jsem, že tu možná ještě fungují nějaké nemocnice." Celou cestu jsem o ničem jiném nepřemýšlel, než - strčím tím hlavu do oprátky? Bude to první místo, kde mě budou hledat, nebo to poslední? Ale mám vůbec jinou šanci? Trochu pokrčím rameny. "Už mě přestalo bavit motat se tu dokola. Tak jestli třeba nevíš... kudy? Někam? K nějaké?" Schopnost inteligentně se vyjádřit se zřejmě odplazila pryč, když jsem na chvíli usnul v nějakém příkopě. |
| |
| V sutinách "Promiň." Nenadálá potřeba se omluvit mne vlastně ani tolik nezarazila. Střílela jsem do lidí už hodněkrát (či alespoň jejich směrem), ale pokaždé to byli dálniční banditi nebo někdo, z něhož na deset metrů kolem čišelo, že vraždí na potkání. Mířit na vyděšeného utečence - to se přeci nedělá. Nebo ano? Co já vím, co se v Praze nosí. Ale každopádně Kim, Kristýna Švimberská, podobné podpásovky nevede. "Jenom jsem se lekla." Snažím se zařadit přízvuk svého společníka, ale nepřipomíná mi nic, s čím bych se setkala. Trochu měkčí než němčina, ale pod takovou kategorii spadá téměř cokoli. Zažila jsem si s tím své, etnický původ přeci je něco dělá a formulovat hrdelní hranatá německá slova se mi nikdy moc nedařilo. I česky trochu huhňám, když jsem ve spěchu či ve stresu. "Tak to jsem na tom podobně," pokrčím rameny a vsunu si ruce do kapes. Možná bych si měla na pravačku natáhnout rukavici, ale vždycky se mi z té odporné gumové kůže udělá vyrážka. "Taky jsem teprve přijela a o nemocnicích jsem slyšela asi tak, že existují, a že je vedou křesťani. Nicméně..." Hlavou mi prokmitne spásná myšlenka, a pohlede bezděky zabloudím k oknu, za kterým se rýsuje ta megalomanská stavba na bývalém mostě. "Myslím, že tam dole by to mohli vědět. Stejně jsem si říkala, že se tam půjdu pozeptat, kudy nejlépe dál do centra, tak to můžeme vzít společně." Ještě jeden pohled na zanedbaného muže přede mnou. "Jestli se ti teda chce." |
| |
| Za mostem Na rozdíl od ostatních, jistě otrlých frajerů, se s Troyem držíme uprostřed mostu, dokud z něj nesejdeme. Pokračujeme dál po rozbité silnici, které po okrajích pomalu ale jistě pohlcuje příroda. Ještě pár let a bude to tu neprůchodné. Nebo se o to možná někdo stará, kvůli komunikaci a obchodu. Města a vesnice jsou mezi sebou přeci ve spojení a tohle vypadá jako jediná silnice z jihu, která spojuje okolí s tou pevností. “Ty víš, kam ten…kam to vede?“ zeptám se mimoděk a rozhlížím se po okolí. Pár desítek metrů před námi se něco hýbe u sutin spadlého domu. Zaostřím do dálky, ale moc mi to nepomůže. Ovšem vypadá to na člověka... “Hele, …co to tam, là bas?“ řeknu svou lámanou češtinou se silným francouzským přízvukem a ukážu rukou před nás. “Co tam hledat? …eh, krysu?“ dodám spíš pro sebe a podívám se tázavě na Troye. |
| |
| Za mostem Jdeme pomaleji a obezřetněji než mnozí co jdou po mostě s námi. Tedy alespoň já, za sebe na Felixe se nedívám. Kdoví kam jen ta odbočka, na niž nás s vůdčí jistotou vedu, směřuje. Obvykle si seženu mapu lokace předtím, než se do ní vydám, ale mapu Prahy jsem si nesehnal, jelikož ji jen víceméně míjíme a poptat se na mapu okolí jsem jednoduše zapomněl. Chtěl jsem to udělat v Barrandiu, ale jak jsem si udělal radost tím nosným systémem, všechno ostatní jsem vytunil z hlavy. Nepraktické, vskutku, ale pro mně bohužel typické. Nu což ale, v podstatě nám stačí, že míříme na jih, Čechy nejsou tak veliké, takže se nám nějaké dlouhodobé bloudění přihodit nemůže. “Ty víš, kam ten…kam to vede?“ slyším najednou za sebou. Když se mě ve chvíli soustředěného pozorování okolí a přemýšlení o trase Felix na cestu zeptá, přijde mi to jako provokace. V odpověď jen zamručím, v duchu se vymlouvajíce na cigáro v ústech a obě ruce zaneprázdněné bagáží. Honem stáhnu zbytek cigára, odklepávaje popel pohazováním hlavy. Za léta praxe jsem se naučil, jak si co nejvíce užít cigáro za co nejkratší dobu. Po chvíli se ozve Felix znovu. Lábá skutečně někdo je. Celou dobu jsem se díval spíše do stran a nevšiml si toho člověka vpředu. Sevřu ruku v pěst a zvednu ji do výše ramen, čímž Felixovi naznačím aby se zastavil. Sám popojdu pár kroků do strany. Paranoidní zvyk. "Aby nám tak fušoval do řemesla, třeba tam taky hledá chlast," řeknu potichu. "I když.. nejspíš ne, čumí tam jak chleba z tašky." |
| |
| V sutinách Nepatrně skloním na hlavu na souhlas a v poděkování, ve snaze o jakousi zdvořilost. Mám v hlavě prázdno. Přijde mi to skoro k smíchu - chci být zdvořilý a nevím jak! Není to zase tak dávno, přesto mi to připadá jako celá staletí; příliš důsledně jsem se vyhýbal lidem a zaobíral se pouze sám sebou. Uvědomuji si až teď, že jsem ani nedoufal, že se dostanu tak daleko a chybí mi proto jakékoli pořádné plány. Vyspat se, v klidu a pohodlně, a pořádně se najíst. To je přesně to, co bych potřeboval, aby mi znovu začal fungovat mozek. Snad ještě bude příležitost. "Děkuji, společnost skutečně uvítám." Vnímám jako své selhání - ačkoli jsem to nemohl nijak ovlinit - že jsem oslovil někoho, kdo není místní. Je mi to lehce nepohodlné, i když bych samozřejmě mohl snadno odmítnout a zkusit někoho dalšího. Tu dívku ale necítím jako ohrožení a to nakonec rozhoduje. Možná i pro ni bude má přítomnost prospěšná. Dva je víc než jeden. "Dorazila jste sem za obchodem?" zeptám se ve snaze o zdvořilou konverzaci a vzápětí mi dochází, jak neomaleně ta otázka vyzněla. "Samozřejmě nechci vyzvídat," předvedu pokus o úsměv, "to jen... u nás má Praha pověst takovou, že by bez dobrého důvodu jen tak dobrovolně nikdo nepřijel." Asi jsem to moc nevylepšil, ale v duchu nad tím mávnu rukou. Pár kroky se k ní připojím. Brokovnici sklopila, ale stejně se snažím, aby mi bylo vidět na ruce. "Já jsem Jarech," napadá mě náhle a tak napůl k ní natáhnu ruku, napůl nerozhodně zarazím; vlastně si nejsem jist, jestli je i v těchto krajích zvykem políbit ženě při seznámení dlaň. |
| |
| Ruiny Počkat! Co to bylo? Kapka vody? Cikán? Krysa? Rejžožrout? Znovu vyndám pistoli a namířím na plech. Ať je tam kdokoli, jménem Reich vylezte! Jinak budeme střílet! Řeknu, až zakřičím velmi rázně a mířím na místo pod plechem. Schnell! Svým jednáním připoutám pravděpodobně i ostatní členy Reich. I idiota velitele. Snad tambude nějaká žlutá svině, která by nás zavedla k dalším. |
| |
| Pod plechem Do prdele! Všimnul si mě! Chvíli nevím, co mám dělat. Snad mi nic neudělají. A ta bedna nevypadá příliš zajímavě, snad ji nevezmou... Nakonec si otřeseně zastrčím nůž zpátky do pouzdra, dám ruce nad hlavu a pomalu se zvednu. ,,Klid, už lezu! Už jdu ven!" S divoce bušícím srdcem se zvednu a velmi pomalým krokem s rukama nad hlavou se rozejdu směrem k vojákovi, který si mě všimnul. Není nad vzteklé nácky. Hlavou mi prochází, co se teď asi bude dít. Seberou mi všechno? Zastřelí mě? Nechají mě jít? Cítím, jak se mi napínají všechny svaly a adrenalin se mi hrne do hlavy. Klid, utéct můžeš i později. |
| |
| Ruiny Přecijen zpoza plechu někdo vylezl. K mému smutku to nevypadá ani na cikána, ani na rejži. Kdo k čertu seš a proč se tu schováváš! Antwort mir! Co máš u sebe? Vy dva nečumte a prohledejte ho! Pokynu hlavou vojákům, zatímco stále mířím na toho šmejda. Scheise! Další pražskej žebrák. Ale stejně ho odvedeme na velitelství, na pokusy se hodit bude. Jeden pohyb a rozstřelim ti tu tvou vlasatou hlavinku zmrde! |
| |
| V sutinách Holka nešťastná, dávej si pozor na to, s kým se bavíš. Měl by tam být, hlavně v cizích městech, nulový průnik. Jako bych v duchu slyšela Zdeňka, jak nesouhlasně mlaská při představě, že všechno nezvládám sama. A Matouš by se tomu zezadu tiše šklebil a přikyvoval. A Tobiáš by se nezapomněl vyjádřit k tomu, jak tenhle Jarech vypadá. Tak víte co, strejdové, běžte do háje. Když se vám to nelíbí, měli jste si sem poslat někoho jiného. "To je v pohodě," utnu omluvu toho muže, kterého zatím, aniž by to tušil, paralelně v duchu ochraňuji před pomyslnými narážkami a zlotřilostmi svých strýců a spolupracovníků. "Taky bych sem nejela, kdyby nebylo nutné. Za obchodem ani tolik ne, ale společnost, pro kterou fachám, tu má pobočku a docela by se jim hodil řidič..." Zarazím se. To slovo zní tak hrozně noblesně, až se mi chce usmát. "Tedy - řídím ty, kamiony. Velký auta." Jarechovo nenadálé přátelské gesto mě trochu zarazí. Už dlouho mi nikdo ruku nepodal - ale možná to bylo i tím, že chlapi doma věděli, že mi ruku podávat nesmí, protože by mi sebemenším stiskem mohli rozdrtit všechny prsty. Vztáhnu ke svému společníku nesměle levou ruku. "Já jsem Kim. Zkráceně z Kristýny. A prosím, ráda vám potřesu rukou, ale radši levačkou, neb ta pravá je trochu křehká." Automaticky jsem přešla podle Jarechova vzoru na vykání. Tak, a teď, když jsme se tak hezky domluvili, rychle zmizet. "Tož vzhůru," začnu se prodírat sutinami směrem k východu. "Jarechu, máte nějakou zbraň? Asi nebude potřeba, ale kdyby náhodou." |
| |
 | Smíchov Moc nadšená Prahou nejsem. Není tady nic, o co bych přímo stála a po včerejší noci jsem tak nějak znuděná a otrávená. Na náladě mi nepřidává ani to, že nás někdo zřejmě sleduje. Jediné, co je na tom celém dobré je Moritzova přítomnost. "Nein. Ich auch nicht," Ušklíbnu se a rozhlídnu se kolem. Nevidím nic a nemůžu se dívat zase tak moc, jak bych chtěla, a tohle procházkové rozhlížení se je přece jen na nic. A pak před nás spadne někdo s kýblem na hlavě, načež opravdu musím vykulit oči. "Mein Gott! Das ist schrecklich," zamračím se na muže v kýblu a rovnou se rozhlídnu a zaposlouchám. Hlídka? Zopakuji si v hlavě a kouknu na Moritze, jestli něco zaznamenal, nebo tady jen stojíme před nějakým bláznem. Stejně ale přešlápnu na místě a připravím se na možný útěk, přece by bylo neskutečně hloupé nechat se tady jen tak chytit. |
| |
| Moritz a Heidi „Jo, hlídka Reichu! Asi dva baráky vodsaď! Jestli máte dost rozumu, tak se pakujte, telata německý!“ mele „hlava v kýblu“ a sbírá se rychle na nohy. Pak ještě ukáže směrem pryč: „Jsou tamhle, tak bacha!“ Odstrčí vás a uhání pryč. Kyblík mu na hlavě legračně nadskakuje. Jenomže to je asi to poslední, co je na téhle situaci legračního. Zámek Ze svého úkrytu vidíš všechno naprosto jasně. Nějaký mladík stojí s rukama nad hlavou a míří na něj několik vojáků Reichu. Máš je na mušce, jako na porážce. Mají sice helmy, ale v souvislosti s tím, co mají jinak na sobě je to spíše směšné, než obranný prvek. Toho, co těm dalším dvěma rozkazuje ti sice jeden z vojáků kryje, ale to by zase takový problém být neměl. |
| |
| Smíchov Ten cizinec mluví hrozně rychle a skoro mu nerozumím. Jediný co mu pořádně rozumím a čím jsem si jistý je Reich. Zamračím se když to uslyším a krátce se podívám na Heidy. Ona je z Prahy už tak dost naštvaná a ještě tohle. Domlouvat se s ní hodlám až ten kýbl vypadne. "Es ist in Ruhe, Es ist nur Reich!" Řeknu tomu s kýblem v hlavě a sleduju jak mizí mezi troskama. Sám vím, že to moc v klidu neni a že rozhodně nemám náladu se s nima jakkoliv dohadovat. "Schováme se in einem Haus!" Ukážu na nejbližší dveře do domu a vejdu dovnitř. I po těch letech to tu dost smrdí a je tu celkem chladno. Stejně mi to nedá a jdu do vyšších pater, abych si je mohl prohlídnout z nějakého okna. Docela by mě zajímalo jestli tu jsou stejný jako u nás... |
| |
| V sutinách Pravou ruku dívky Kim přejedu jen nejzběžnějším pohledem - je patrné, že to pro mě není nijak exotický obrázek. Přijmu levou a zlehka ji políbím, jak káže mrav. Pravačka přitáhne pohled až po onom pozoruhodném prohlášení. "Řidička?" zopakuji překvapeně. "Očekával bych, že pro takovou práci budete potřebovat plnou sounáležitost obou rukou. Fragilní kosti a nízký svalový tonus... Máte můj obdiv, pokud jste se s takovou nevýhodou dokázala prosadit do tak obtížného povolání." Vykročím směrem, pro který se rozhodla v naději, že ví, kam jdeme. Já musel zabloudit naprosto - Praag jsem v noci napůl obešel, částečně zahnán z cesty tlupou opilých pobudů, možná žoldáků, soudě podle jakýchsi náznaků rozdílných uniforem, do kterých byli navlečení. "Zbraň nemám," potvrdím její neblahé představy a mám jistou obavu, že tím jsem v jejích očích na ceně nezískal. "Zatím se mi povedlo každého přesvědčit, že bych měl zůstat naživu, pouhými slovy." Dlužno dodat, že většinou velice nahlas vykřikovanými. |
| |
| Smíchov Reich? Takže Reich, no výborně. To nám chybělo. Zamračím se znovu a ohlédnu se ještě jednou, jestli neuvidím aspoň něco. To už ale kýblák peláší pryč a Moritz mizí v jednom z domů. Mám dojem, že schovat se hned v tom nejbližším nebude nejlepší nápad, ale lepší tohle, než žádný úkryt. Vydám se tedy za Moritzem, jen tolik nespěchám, pokud za sebou hlídku vyloženě neslyším. "Na ja, na ja, wir haben erste Problem in Tschechien. Mit Reich, das ist nich gut. Ich werde hier bleiben," Řeknu Moritzovi než mi zmizí z dohledu. Chci se podívat po nějakém zadním východu, kterým se případně dalo dostat ven. Úplně nejlepší by zřejmě bylo dostat se tam, kde už hlídka byla, ale zase tolik se ve městě neorientuju a zkoušet to jen tak by se nemuselo vyplatit. Sice jsem se tady učila, ale ne, že bych se potloukala ve velkém po městě a znala tady každý kout. Navíc už je to docela dávno, až mi připadá, že jsem tady vlastně nikdy nebyla. Opatrně se tedy plížím dole a snažím se být co nejvíc ostražitá. Pokud nic nenajdu, půjdu za Moritzem nahoru. |
| |
| Poblíž sutin Jako na povel se zastavím, když mi to dá Troy najevo svou rukou a dál civím do dálky. Člověk dál hrabe, hledá, pak nastane zvrat a přidá se k němu nějaká žena. “Oh voilá, maintenant…dva!“ zmateně zagestikuluji jejich směrem a pak založím ruce na prsou. Jaká to náhoda, že si nás ještě nevšimni, očividně mají dost práce sami se sebou. Chlap jakoby zapomenul, že něco hledal a vřele se věnuje té ženě, která je ozbrojená stejnou zbraní jako já, čehož si záhy všimnu. Snad mi to přijde sympa, nebo ti dva nevypadají tak agresivně, ale vypadne ze mě: “Peut-être …oni dva vědět,…eeh, kam to vede!“ Troy se na tohle nezatváří zrovna moc nadšeně, tak přidám, i když mám co dělat, abych nezačal chrlit věty ve svém rodném jazyce, jak to mívám ve zvyku, když jsem naštvaný, nebo mám nutkání horlivě něco sdělit. Což by nebyl zrovna chytrý krok, když ho chci přesvědčit… “Voyons Troy, my…my nevě-..nevíme, kudy to vede a co tam je. A kdo tam, …schovanej. My jít,…nevědět…a pak ratatata!“ házím rukama do všech stran, pak gesty naznačím střelbu ze samopalu. “Já jít zeptat, tu attents!“ dodám nakonec a založím si ruce zpátky na prsa. Nevidím problém v tom se těch dvou zeptat. Tedy, až dokončí svůj rozhovor, přeci se tam nebudou vybavovat do večera. |
| |
| Poblíž sutin "Blbče vole!" psiknu na Felixe. "Musiš tak halekat proboha?" Hektické, nerozvážné a vysoce netaktické chování mého francouzského přítele ve mně dokáže vařit krev. Ta holčina vpředu má brokovnici proboha. Ze svého místa by nás možná jednou ranou dokázala pocuchat oba. "Vběhni tam a polekej si je sám, ty.. pako. Kdoví co to je zač, jak ona tak ten pobuda. Nějakej sifl na nás hodí." Rozhlédnu se znovu obezřetně po okolí. Krom dvojice před náma nikde nic podezřelého. Vždycky jsme zatím nějak došli bez pomoci tak proč bychom měli mít problémy teď? Ano vím, že většina populace si chce v míru žít a přežít a vím, že takhle blízko pevnosti by snad žádní padouši nepřepadávali, ale člověk nikdy neví. Otec mi od malička vtloukal do hlavy, že nezdravá paranoia je nejlepší přítel zdravého těla. |
| |
| Poblíž sutin Trochu ustoupím když se na mě Troy slovně vrhne, ale nepřesvědčí mě. Kdybych se tolikrát neptal na cestu, určitě bych se nedostal až sem do Čech. Sice si nepamatuji, jak moc jsem se ptal kdy na cestu, ale určitě tomu tak bylo. “Sifl?“ zvednu obočí. Zatím mi přišlo, že nejnemocněji vypadám vždy já se svým obličejem a rukama, že by mě měl někdo trumfnout? “Já říkat, že jít!“ zopakuji důrazně a mávnutím ruky dám najevo, že mi úplně jedno, že si Troy zůstane pozadu. Vyrazím vstříc těm dvěma u sutin. Vypadá to, že se je rozhodli opustit a jdou tak nějak naším směrem. Výborně, to se hodí! “Allô, mon amis! Attendez, j’ai la question!“ rozkřiknu se na ně a přátelsky roztáhnu ruce. Kdo ví jestli se vzdávám, nebo je chci obejmout. Ti dva vidí, jak se k nim blíží starší muž vyšší postavy ve dvouřadém špinavém kabátu a těžkých vojenských botách. Na zádech má větší batoh ze kterého visí plynová maska, přes rameno na řemenu brokovnici (jak má zvednuté ruce, pažba se neprakticky houpe dopředu), od krku mu vlaje potrhaná pruhovaná šála a na rukou má tmavé kožené rukavice. Když přijde blíž, jsou na jeho tváří vidět podlouhlé mokvající rány a panenky v očích má světlé jako kdyby byl slepý. Celkově vypadá nemocně, ale rozhodně se podle toho nechová. |
| |
| Zámek Ležíš v patře a míříš, když najednou uslyšíš pod sebou nějaký lomoz. Někdo tam dole chodí. A nejspíše to nebude jen jeden člověk. Opatrně, úplně nehlučně se poposuneš k díře mezi prkny a dole vidíš dvě postavy, jedna evidentně holka, druhý kluk. Nevypadají nijak nebezpečně, ale na druhou stranu, kdo ví, co jsou zač a proč se tu potulují, když je přímo na druhé straně domu hlídka. Moritz Vidíš schody, které sice nejsou úplně v pořádku, ale člověka určitě udrží. Vedou do patra nahoru. |
| |
| V sutinách „Přímo lékařská definice.“ Trochu mě to vyvedlo z míry (skoro tak jako letmo políbená ruka. Odkud je ten člověk?). Soudě podle podvyživené postavy a propadlých tváří jsem automaticky předpokládala, že Jarech hledá nemocnici, aby se v ní nechal ošetřit. Nechtěla jsem se ho vyptávat, ale zvědavost zvítězila. „Vy jste doktor?“ „Obdiv není snad ani na místě, na šaltpáku moc síly nepotřebujete,“ pokrčím rameny. „A když se zadře něco v elektronice, jsou tenké prsty docela výhoda. A s tou zbraní zase obdivuji já vás – nevěděla jsem, že ono známé přísloví o slovu mocnějšímu meče se vztahuje i na palné zbraně.“ Nemám jasnou představu o tom, kam směřujeme dále, ale pevnost pod oknem vypadá jako dobrý výchozí bod. Opatrně si vybírám cestu sutinami, dotápu ven z domu, a otočím se podél zdi - - přímo do náruče něčeho, co v tom krátkém okamžiku leknutí nejvíce ze všeho připomíná oživlou mrtvolu. Zdaří se mi zadusit výkřik v krátké vydechnutí a zatímco podvědomě couvám a hledám nejistými krůčky oporu na rozsekané zemi, Beruška vyletí ze svého poutka do střeleckého nápřahu. Přes dvojitou upilovanou hlaveň se na svět hned kouká veseleji (tedy, je-li člověk na správné straně pušky, samozřejmě). „Pozor,“ syknu za sebe, tam, kde se (alespoň v to doufám) nachází Jarech. Nemocný – musí to být nemocný, s těmi mokvavými šrámy! A ty oči! - něco prohlásí neznámým jazykem. Nerozumím ani slovo, tak radši stojím na místě a nehýbu se, napůl krytá za kusem betonového kvádru. |
| |
| V sutinách Tolik k mé schopnosti udržet se inkognito. "Jsem lékař," připustím trochu neochotně. "To s tou zbraní ovšem není má zásluha. Zatím jsem žádnou na ulici ležet nenašel, takže jsem nebyl nucen rozhodovat se, jestli by bylo vůbec vhodné ji vlastnit. Domnívám se však, že nikoli. Působit zranění je pro lékaře... kontraproduktivní." Jak honosně to zní. Přitom bych byl rád za čisté obvazy, abych mohl rozklad kolem sebe alespoň zpomalit... Nemluvě o tom, že bych napřed potřeboval kurz, velmi podrobný, jak se se zbraněmi vlastně zachází. "Ostatně, to slovo mocnější meče je přesně to. Doktor. Když dost nahlas křičíte ´nestřílet, jsem lékař´, skoro vždycky to zabere. Zatím to zabralo." Jen je pak, skoro vždycky, nutno si to tvrzení odpracovat. "V tomto mají řidiči patrně menší nevýhodu," pokusím se úsměv, ale už nezjistím, jestli byl pokus o vtip přijat tak, jak byl myšlen. Tohle tu nechají běhat jen tak? vyděsím se, když spatřím chlapíka před námi. "Rozumím jenom slovu ´otázka´, " hlesnu ze svého chabého úkrytu za zbytkem zdi. Bohužel to vůbec nevypovídá o tom, jestli mu jde o odpolední počasí nebo náš majetek a životy. |
| |
 | Úkryt Skvrna špíny mezi betonovou sutí, trubka se starým hadrem mezi trčícími žebry železobetonu, zvrásněná tvář za letokruhy latí. Když nemáte duši, můžete nehybně ležet celý den. Slunce se prohnalo po obloze, po betonu několikrát stekla moč, vak s vodou na zádech se uprázdnil. Žaludek tiše zpíval nočním hvězdám. Nebo třeba dva. Ráno opět odhalilo výhled na plac, který Reich považoval za své teritorium a spousta svobodných lidí za místo k bezpečné cestě. Slunce přechází dál. Nějaký mladík se objeví na scéně, ale vzhledem k vlasům nemá s Reichem co dělat. Skryje se a to už na scénu přichází hlavní představitelé mého divadla. Zbylé zuby se do sebe zatnou, ruce po milimetrech přesunou pušku do správné pozice. Levačka sejme hledí z dalekohledu, ale překryje jej, aby se neleskl. Levé oko zatím vidí víc než dost. Reich kluka vyčmuchá – v tom jsou skvělí. A taky v tom prozradit mi, kdo je velitel. Odkryju puškohled, přiložím prst na spoušť a stisknu dálkové ovládání. Pět metrů od velitele se spustí starý přehrávač a můj chraplavý hlas mu popřeje „GUTE NACHT!“ VSS Vintorez je východní ostřelovačský puška s integrovaným tlumičem a používá podzvukovou munici schopnou probíjet prostředky osobní ochrany – testováno na árijcích. Účastníci mého testu si mohou povšimnout, že projektil má dost síly, aby prorazil přilbu, prosvištěl lebkou a s neznělým cinknutím vyboulil čelní stranu přilby a svezl ji veliteli do zakrváceného čela. Kromě dalšího, který stál dostatečně blízko, abych rychle přemířil a nahradil mu dehet v plicích olovem. „GUTE NACHT!“ zasekne se zlomyslně přehrávač pod tenkou vrstvou suti. „GUTE NACHT!“ |
| |
| Ruiny Trhnu sebou překvapením, když se za vojáky Reichu spustí rádio. Vidím, jak jeden z nich padá v zemi s dírou v hlavě. I přes nenadálý zmatek se mi na povrch prodere jediná myšlenka: Teď, nebo nikdy. Pomalým pohybem si vytáhnu lovecký nůž a počkám, až mezi vojáky Reichu vypukne zmatek. Ten okamžik přijde, když ti, kteří jsou mi nejblíže, se otočí k rádiu. Dlouho napínané svaly se konečně uvolní a vypustí tak dlouho zadržovanou sílu. Skočím do zákrytu za jednoho z vojáků, kteří mě přišli ohledat, aby na mě nemohl vystřelit ten, co mě našel. Přiskočím k němu (ohledávači). Chytnu jej za helmu a nožem jej bodnu přímo do ní (do krku). Pistole, musím najít, kde má pistoli! Uvědomím si, ale to už se běžím schovat na plech, pod kterým jsem se schovával. Kap, pomyslím si pobaveně. |
| |
| V sutinách Silně zbrzdím jakmile mi ta žena nastaví hlaveň své zle vypadající brokovnice před tělo. Vlastně se úplně zastavím a ruce zdvihnu ještě výš v gestu absolutního vzdávání, jak nás to učili u Bonapartistů (a že se nám to tolikrát hodilo). Má brokovnice nyní visí z ramene ve vertikální poloze. “Non, non! Nestřílet!“ začnu opakovat, jako bych se obhajoval a zírám vyděšeně na ženu. “Já…neudělat nic. Já…eeh comment dit-on, hmm.. ah oui! Zeptat se na cestu!“ vysoukám ze sebe a doufám, že takový dotaz nebude spouštěcím mechanismem mé smrti. Až teď mi dochází, proč jsou tak vyděšení, bohužel nic s tím dělat nemohu, kdybych si přes nos přetáhl šálu, už si nimi moc zřetelně nepopovídá. Ne že by mi bylo dobře rozumět i tak…ale můžu se snažit jak chci, ale ten zdejší jazyk je strašně složitý ve všech ohledech. |
| |
| Smíchov Poslechnu si ještě co mi řiká sestřenice a zamračim se. Zase je líná někam vyšplhat. "Na ja" Zavolám ještě jejím směrem a prohlídnu si schodiště. Moc mě netěší jak vypadá. Nadruhou stranu tu jsou ty domy snad víc jak sto let tak to snad ještě nějakou dobu vydrží. Ještě jednou se podívám za sestřenicí co tam dělá a když se mi ztratí z dohledu, pomalu vylezu po schodech do některého z vyšších pater. Je pravda, že tu budem asi docela v pasti pokud nás někdo najde, ale možná se bude dát utýct aspoň půdou. V některém z vyšší pater se opatrně přiblížím k oknu a podívám se do ulice jestli už neuvidím hlídku Reichu... |
| |
| V sutinách Nevím, jak tobě, ale mě v tomhle rozbombardovaném světě přichází každá známka humoru vhod. Pobaveně přikývnu na souhlas. Občas mi přijde, že vtipy, podobně jako prostředí, pod vlivem radiace zahořkly a zesurověly. A mezi černým cynismem se cokoli, co není myšleno alespoň trochu zle, zaleskne jako diamant v kusu kamene. Jako naschvál přichází po této poslední soudné myšlence ono nemilé překvapení v podobě hlučného cizince. Otázka? To se může ptát na cokoli - aha - on? ono? se (to) ptá na cestu. Proč po mě dnes všichni chtějí popis cesty? To vypadám tolik jako místní? "Déjà vu," zavrčím tiše shodou okolností jediné francouzské slovo, které znám, a již podruhé během několika minut sklopím zbraň, navíc ještě z úplně stejného důvodu, jako předtím. Asi bych měla něco dělat se svým odhadem na lidi. S vypětím ovládnu vlastní nakvašenost - cizinec sice drží ruce vzhůru, ale proč provokovat naštvaným tónem hlasu? Cestu kam? Jestli míříte ven z města, na jihozápad, tak to bych věděla, ale jinak bohužel, nejsem místní. |
| |
| Poblíž sutin Otevřu hubu dokořán v němém úžasu nad chováním mého tupého kolegy. On snad vzal můj chabý pokus o sarkasmus vážně! Nemůžu.. ale co už. Buď dostane ránu do hlavy a já se tak zbavím outěžku, anebo se dozvíme kudy kam. Občas je třeba nahlédnout i na pozitiva. Ale zatím žije. Nebude to tak zlé, ale i tak se raději hned nepostavím čelem ku brokovnici. Jen tak vylezu zpoza krytu, aby bylo vidět že jsem tu taky. I se zbraní. Na tuto vzdálenost má můj gewehr G36k mnohem větší šanci na kritický zásah než brokovnice. Podmračeně sleduji scénu. Felix s nápomocí velikášských gest praktikuje se znalostmi jazyka českého francouzko-českou jazykovou gymnastiku a ti dva cizáci se oba tváří zmateně jako včely, co se narodí s třetím křídlem. Můj táta mi vždycky vtloukal do palice, abych nikdy nelekal cizí lidi. Skončíš tak s dírou v hlavě dřív než stačíš pozdravit. Když se poštěstí, ani tam mezi ně nebudu muset chodit. |
| |
| V sutinách Mírně zvednu obočí, když z úst té ženy vyjde francouzské slovo, sice s podivnou výslovností ale…Že by jsme se už potkali? pomyslím si v duchu, ale nechávám to plavat, takových podobných situací jsem už zažil. Teď se musí řešit důležitější věci. “Oui, oui! Jiho..jihozápad, d’accord!“ přitakám nadšeně a ruce mi klesnou v souhlasném gestu. Zpátky je nedávám, žena sklopila zbraň a už nevypadá, jako by mě chtěla zamordovat. Svojí brokovnici na rameni upravím zpátky do svislé polohy a řemen posunu víc ke krku.“Já a… mon ami, eeh, přítel, jít tam a nevědíme co tam,“ vydrmolím a ukážu za sebe, kde někde opodál tuším Troye. Když se otočím, vidím ho jenom kousek, schovává se. “Tss, quel poltron…“ zabručím si pro sebe a svůj pohled vrátím zpátky na ženu a čekám, co poradí. Nebo jestli se vyjádří její přítel, který se zatím neukázal ve své celé kráse. |
| |
| V sutinách Neochotně vylezu ze svého úkrytu. Připadá mi nevhodné nechat tam dívku samotnou a schovávat se - přes tu jistou nemalou výhodu brokovnice. Pokud ale hledá cestu, cítím s ním jistou sounáležitost. "Ven z města nebo dovnitř města?" zeptám se pomalu a nahlas, protože mi připadá, že jeden mluví o voze a druhý o koze. Na druhou stranu, ten jazyk je mi povědomý jen velice, velice vzdáleně. "Intro urbs? Foras urbs?" zkusím poskládat větu ze slov řeči, která je tomu jeho přeci jen bližší než čeština; ale samotnému mi to zní příliš divoce. V náhlém návalu obav se rozhlédnu kolem nás. Může to být jen návnada... třeba by někomu stálo za to i to nic, co u sebe máme. |
| |
| V sutinách Takže ještě jeden. Na opatrnost je asi už pozdě, ale přesto zapátrám pohledem v okolí, jestli neuvidím někde čirou náhodou stopu ještě někoho dalšího. Bůhví, kolik jich tu je. Tři? Čtyři? Dvacet? Ani s Jarechovou pomocí si nejsem jistá, jestli se navzájem chápeme. Zatím nás sice nikdo nezastřelil, takže nejspíše se chlapík s plynovou maskou opravdu jen zcela obyčejně ptá na cestu, ale kdo ví, co přinese další vteřina. Mávnu rukou ve směru, ze kterého jsem se včera pod rouškou tmy dopotácela až do pražských sutin. Někde za rozbitými ulicemi začíná prorostlá a oprýskaná, ale stále ještě pojízdná dálnice, která kdysi vedla do Prahy skrze jakési pomenší těžařské město. Vím o něm jen, že tam bývalo havířské muzeum, ale většina exponátů byla hned po Katastrofě rozkradena coby užitečné vybavení. "Když půjdete na jihozápad, támhle tudy," pro jistotu ukážu směr ještě jednou, "Dojdete za hodinu k cestě ven z města." Snad se chápeme. |
| |
| V sutinách Když ten muž vyleze ze svého úkrytu, krátce si ho prohlédnu a vyslechnu jeho otázku. “Ven! Ven z města,…“ odpovím horlivě a hodím rukou směrem od Barrandia. Konečně náznak toho, že mi rozumí, i když já zase nerozumím tomu druhému, co řekne. Ale nezní to jako ten místní jazyk. “Zá hodinu? Mais c’est magnifique!“ zakývnu několikrát radostně hlavou, když mi žena sdělí další údaje. “A…tam quelque ..město? Vesnice?“ zeptám se ještě. Rád bych měl jistotu, že nepůjdeme do pustiny. Pohledem přejíždím z jednoho na druhého, očividně jsou schopní mi oba podat další informace, alespoň mi to tak přijde. |
| |
| Smíchov Chvíli se toulám dole, ale nedá se říct, že bych našla něco zajímavého. Jen opuštěné prostory, bordel válející se kde se mu jen zlíbí a nějaká ta havěť. Svou neúspěšnou misi tedy ukončím a vydám se za Moritzem do patra. A protože jsem se zdržela nějakou dobu dole, je jasné, že jednotka Hlídky mohla postoupit a klidně už může být tak blízko, až by se mi to nelíbilo, snažím se tedy pohybovat co možná nejvíc tiše a dávat si pozor na zbytečná zakopnutí nebo odkopnutí nějaké cinkavé věci. Po cestě ještě seberu ze země nějaké kamínky a dám si je do kapsy, pro všechny případy, mohly by se totiž hodit. "Ich bin hier, Moritz," oznámím svému milému když se dostanu na doslech k němu. Nechci totiž křičet a přilákat tím pozornost Hlídky. |
| |
| V sutinách Vypadá to, že mají naspěch. Mimoděk mne napadne, jestli je vůbec nejlepší mířít do Prahy přes tu pevnost, co jsem viděla z okna. Co když se tam něco semlelo - co když z toho důvodu tihle dva prchají? "Je tam město, ale až daleko," odpovídám pomalu a co nejsrozumitelněji. Soustředím se, abych nesklouzla do podvědomého nešvaru mluvení nahlas s někým, kdo neovládá češtinu. Mnoho lidí řeší jazyková nedorozumění zvýšením hlasu, přestože to vůbec nedává smysl, ale je těžké se toho vyvarovat. "Den, dva dny cesty pěšky? Nevím přesně, jela jsem tam autem." Čas vyzvědět něco na oplátku. "A tam. V Praze," ukážu ve směru, odkud se ti dva chlapíci vynořili, "Je tam nebezpečno? Jak se dostaneme do města?" |
| |
| V sutinách Když mi ta žena sdělí nějaké počty, chvíli jako bych si to v hlavě přebíral a přemýšlel. Pěšky…dva dny, to je trochu moc. Nu, uvidíme, co na to řekne Troy… řeknu si v duchu pro sebe a mimoděk se podívám přes rameno. Můj společník se stále skrývá, ale on by to nazval jinak…něco jako „kryju ti záda“. Myslím, že by už taky mohl vylézt, tihle dva jsou stejně ztraceni jako my… Z dumání mě vytrhne její otázka. “Uhmm…Barrandium fajn,“ kývnu hlavou. “Praha…? Hm-m…,“ pokrčím rameny. “My …allons, …eeh, okolo. Praha, ne,“ zavrtím opět hlavou. Při slově „allons“ prsty jedné ruky chodím po dlani druhé a slovo „okolo“ doplním točením ukazováčku. Snad to bude dávat smysl a ona pochopí, že jsme dál jak do Barrandia nešli. |
| |
| Kim, Jarech, Félix, Troy Situace pomalu dozrála do bodu, kdy si obě skupinky cizinců začaly rozumět, ale mohlo to být také jenom zdání. Kim trochu znepokojilo, když ji Félix dal tak nějak najevo, že o Praze nemá ani zdání. Troy vyhlížející z úkrytu si pokládal otázku, kdy už celé to vyptávání na cestu skončí. Snad ho vyšší moc vyslechla, nebo to byla jenom shoda náhod, když se sutiny, ve kterých stál už jen Jarech, daly do nenápadného pohybu. Stalo se to během pár vteřin. Načatá stěna z cihel a zbytku omítky, která byla už předtím podivně nahnutá, již nemohla nadále odolávat síle gravitace a za doprovodu drolení, ran a následně i lidského výkřiku, se zbořila a Jarechovi, který stál u ní, zavalila spodní část těla. Jak to Jarecha povalilo, praštil se do hlavy a upadl do bezvědomí. Pokud se ostatním povede ho zpod cihel dostat, bude určitě potřebovat odbornou lékařskou pomoc. Jaká to ironie. Zámek Zámkovi se podaří na scénu vnést dostatek napětí. Začne hubit vojáky Reichu jako králíky a brzy se mu podaří pročistit prostor. Z přehrávače se stále ozývá ono děsivé “GUTE NACHT!“. Mezi zbylými vojáky nastal zmatek, nevědí, kam dřív střílet, velitel hledá odstřelovače, který páchá v jeho jednotce takové ztráty. Je schopný vystřelit na všechno, co se hýbe, kromě svých mužů. Tak se stane, že vystřelí do vedlejšího pokoje ve tvém patře. Že by tam někoho zahlédl, nebo tě odhalil? Moritz Když vystupuješ po schodech nahoru do dalšího patra, zaslechneš střelbu a následně všechen ten hluk zvenku. Jeden z pokojů je otevřen a zdá se prázdný. Zbyla tam jen židle se zlomenou nohou a převrácený stůl. Okna jsou napůl vymlácená a zašpiněná. Skrz ně je dobře vidět na scénu, kde jsou odstřelování vojáci Reichu. Jejich velitel tě spatří v okně a ihned po tobě vystřelí. Naštěstí to schytá jen zbytek skla, ale tebe to přinutí se od něj rychle distancovat. Patrik Dostaneš se zpátky do svého starého úkrytu, odkud můžeš pozorovat dění. Asi tři metry od tebe během chvilky padne mrtvý voják a z ruky mu vypadne pistole. Stačilo by se jen natáhnout a byla by tvoje. Velitele, zdá se zaměstnalo něco v okně, měl by sis pospíšit, dokud zírá někam tam nahoru. |
| |
| Znovu v úkrytu Na nic nečekám a se skloněnou hlavou se rozeběhnu k pistoli. Sklouznu se na zem asi metr před ní, aby na mě vojáci měli co nejvíce práce zamířit. Ve skluzu vezmu pistoli do ruky a co nejrychleji vystřelím na nejbližšího vojáka. Nečekám, jestli jsem ho trefil a rychle, ale co nejpřesněji zamířím na velitele. Vystřelím. Během sekundy zamířím k vojákovi, na kterého jsem střílel jako na prvního a sklouznu se za něj. Pokud neleží na zemi nebo když se svíjí, po cestě do něj ještě vystřelím. Tohle mi moc nepomůže, uvědomím si. Když už jsem u něj, zkusím rychle najít nějaké zásobníky. Koneckonců, nábojů není nazbyt a pistole je bez nich k ničemu. Jak skončím s prohledáváním, rozeběhnu se zpátky k mému úkrytu. Skočím dovnitř a lehnu na zem, přičemž čekám až to všechno skončí. Srdce mi buší jako o závod a pod náporem adrenalinu vnímám vše neobvykle ostře. Z plechu se uvolní kapka a spadne mi přímo na hlavu. Trhnu sebou, jak s leknu. No dohajzlu... |
| |
| Znenadálý rachot kamení probudí šestý smysl dřímající klesi hluboko pod povrchem "civilizační" slupky. Bezhlavě se vrhám vpřed, co nejdál od neviditelné hrozby za zády. Zároveň mi poslední špetka rozvahy velí, abych se nehnala přímo na toho podivného cizího chlápka a jeho tichého přítele. Z provizorního úkrytu v rohu zborcelé budovy se odvážím podívat se za sebe. Krajina zkázy se přemístila a ruiny, najednou zase tiché jako předtím, se zdají na první pohled úplně stejné. Až na Jarecha. Chvíli zaváhám, a pak se vrhnu na místo, kde ještě před chvílí stál ten tajemný lékař. Rychle hážu cihly za sebe a snažím se mu uvolnit nohy. Jestli budou ti dva jen stát a koukat, asi na ně začnu křičet. |
| |
| V sutinách Můj nedůvěřivý postoj vůči těm dvoum cizincům se během okamžiku mění v něco ve stylu kristovanoho!, jakmile se na toho chlapíka zřítí část domu. Ta holčina a Felix zdá se vyvázli bez újmy. Neohrabaným pohybem přehodím svou pušku přes rameno a při zápolení s popruhem, ve kterém jsem si nějakým způsoem nechal loket, se již rozbíhám k ostatním. Přiběhnu tam celý udýchaný a hned Felixe plácnu do zad, protože tam stojí celý tumpachový jako tvrdé i grecque. "Tak co panebože?" Křiknu na něj ještě a sám odkopnu několik menších kusů sutiny a rukama se snažím odvalit ty větší. Některé zkřehlé cihly, spojované ještě křehčí maltou se mi drolí pod rukama, což věci absolutně nepomáhá . Nevidím ani, jesti je ten chlap při vědomí nebo ne. Ohlédnu se na tu dívčinu která je zdá je plně zabrána do záchraných prací. A to je dobře, alespoň si tak nevšimla mého chvilkového zaražení se a kyselosti, jež se mi vydala na pochod přes obličej. Ať už částečně nebo zcela, byla to Asiatka. To znamená "žádné bratříčkování." Jakmile to půjde, chytnu Felixe za flígr a půjdem si po svých. Ne že bych byl nějaký extrovní rasista, ale ti nebezpeční cápci s nebezpečnými ideály podporovanými nebezpečnými Maschinenpistolemi rozhodně rasisti jsou. Každopádně pokračuji v odhrabování, dál nedávajíce nic najevo. Nehodlám si dělat zbytečné nepřátele. |
| |
| V sutinách Docela dost mě vyvede z míry to, co přeruší náš rozhovor. Možná proto zůstávám stát na místě a civím na zavaleného cizince v čerstvě sesypaném domku. Probere mě Troyova rána do zad a já se přidám k odhazovačům. Beze slova beru, co mně přijde pod ruku a házím to za sebe, nebo vedle sebe, ale ne zas tak neohrabaně, abych někoho trefil. Na některé části je nutno použít hrubou sílu a spolupráci. Ta část, co spadla na jeho nohy měla zhruba metr na metr. Bylo nutné ji rozebrat cihlu po cihle. Když je Jarechovo tělo odkryto, všichni teď vidíme, jakou zkázu napáchalo na jeho těle. Je v bezvědomí, špinavý, ze zraněné pravé nohy prosakuje skrz nohavici krev. “Aider moi…On ven, opatrně,“ promáchnu rukama. Nemám vůbec tušení, co s ním pak uděláme, může mít zpřerážené kosti, vnitřní krvácení, cokoliv. Nevyznám se v tom, ale dokážu si to odvodit z toho, co vidím. |
| |
| Zámek – skrýš ostřelovače Abych mohl trestat, musím žít. Abych mohl žít, nemohu zbytečně riskovat. Pustím pušku, převalím se na záda a s pistolí v ruce prohlédnu svou místnost. Opatrně se po zádech posunu dál, dokud se nedostanu k hromádce suti, za kterou se posadím. Čekám, zda se z vedlejší místnosti ozve nějaký zvuk, nebo bude pokračovat palba na mou pozici. Není čas čekat, a tak se ani ne po minutě opatrně přesunu do místnosti, kam výstřel Reichu nesměřoval a opatrně čistím další zničené místnosti směrem k té, kde by mohla být jiná osoba. Jsem rychlý, tichý při vstupu, ale pak mne lze zaslechnout. Čím blíž jsem však k podezřelému místu, tím jsem opatrnější. |
| |
| v domě Scheiße! Je to pěkně v prdeli, měl jsem kliku, že mě kulka netrefila. Co je horší, že si mě všimli. Vezmu si několik svých věcí a podívám se kolem sebe. kde je doprdele zase Heidy, hm asi zmizela, při takových situacích jí to jde velice dobře, ale najde si mě snad Nevím jak je to v Praze, ale někde maj tyhle domy propojené půdy, je možné, že i tenhle dům. Rychle vyběhnu ke schodišti a utíkám přímo nahoru. Pokud mě budou chtít vypálit je to konec |
| |
| U domu a v domě – Moritz, Patrik, Zámek Patrikův náhlý útok vyvede vojáky z míry. Prvního sice sejme, ale s velitelem už takové štěstí nemá. Ten pošle zbytek svých mužů nahoru do domu a sám si to namíří tam, kde tuší Patrikův úkryt. Měl by rychle něco dělat, dokud má čas, jinak skončí špatně. Zbytek vojáků už vybíhá patra domu. Příšerně dupou, jako kdyby chtěli být slyšeni, nebo tím snad nahánění strach. Jsou už jen dva, ale nabito mají a střelivo v zásobě také. Když Zámek čistí místnosti, zahlédne na chodbě osobu vybíhající o patro výš. Nejspíš má namířeno na půdu, nebo střechu. Je to Moritz, ale o Zámkovi ještě neví. Za to o vojácích ano. |
| |
| Dům Zbraň mi sama sjede na osobu na chodbě, ale ta stihne zmizet. Jsou tu. A není čas brát si pušku. Vypadnu na chodbu tak rychle a bezpečně, jak to jen jde a vlezu zpola zaházenými dveřmi do výtahové šachty. Kabina dávno spadla do přízemí, ale servisní žebřík je pořád na místě a vede přímo do strojovny výtahu. Už tam kdysi někdo bydlel, ale momentálně jsem si z toho udělal skrýš já. Těžké přístupné, ne snadné na odhalení a dá se dobře bránit – je tam tma jak v pytli a já mám boj ve tmě rád. |
| |
| Odhazované kousky sutě tiše cinkají o rozpukaný beton jak několik párů rukou hrabe v prachu. Spojení proti společnému nepříteli? Asi sotva. Jarech už je uvolněný. Opatrně ho vytahuji ven a pryč od hromady spadaného zdiva. Bůhví, třeba tam toho nahoře ještě kus je. Snažím se mu nahmatat tep - ani nevím, jak se s takovým člověkem zachází, nejhorší, co se stalo u nás, byla ruka uříznutá motorovou pilou, která se vymkla z kontroly. Jak se pozná, že je někdo naživu? Jak se pozná, že sice je naživu, ale nemá cenu ho zachraňovat? "Takže ještě jednou," obrátím se unaveně k těm dvěma, veškerá opatrnost hozená za hlavu. Koneckonců, když mě doposud neodstřelili, nemuseli by ani později, "Jak to vypadá tam vzadu? Vyhodí cizince s polomrtvým na zádech, nebo má smysl to zkusit?" |
| |
| V úkrytu Jen co v duchu přestanu nadávat na kapající plech, uslyším nějaké rozkazy. Takže jsem velitele netrefil... Tohle je vážně v háji. Vyměním původní zásobník za nový z těch, které jsem našel u vojáka. Když mám někoho vyřídit, je lepší mít více nábojů ve zbrani. Zvlášť, když "vyřizovat někoho" nepatří k běžné denní náplni kurýra. Slyším, že vojáci se někam rozběhli, a potom kroky směrem ke mě. Nic lepšího mě nenapadne, tak vezmu nůž a co největší silou jej hodím směrem ke zvuku kroků, abych velitele rozptýlil. Během okamžiku vykouknu, zamířím a střílím z částečného krytu mého úkrytu, dokud jej netrefím. Koneckonců, on není krytý vůbec. |
| |
| V sutinách Když je chlapík vysvobozen zpod hromady sutiny, ta holčina ho hned vytáhne na volné, suti prosté prostranství. Chvili gestikuluji rukama, mlčky nabízejíce pomoc, ale ona mu hned kontroluje puls a co já vím co ještě. Zdá se, že se v tomhle vyzná, minimálně mnohem víc než já. Když se nás zeptá na situaci v Barrandiu, chvíli mlčím, než mi dojde na co se ptá. "Uhh.. No, s polomrtvým nebude problém, ale kdoví jak se budou koukat na cizince." Bezděky se ironicky ušklíbnu. Hned ale zase zvážním, mohla by to brát jako provokaci. Rychlým pohledem vyhodnotím vzdálenost brokovnice a její majitelky. "Opravdu nevím, snad nebudou mít nic proti, když uvidí zraněnýho. Viděli jsme tam hned několik lidí, co se tam z něčeho kurýrovali." To je den, proboha. |
| |
| Dům Jakmile vyběhnu patro na chvíli se zastavím a opřu se o zábradlí. Jsem docela udýchaný, dneska jsme toho nachodili až moc. Přiznám se, že bych uvítal nějakou pauzu, která teď bohužel nepřijde. Slyším jak zamnou někdo utíká do schodů a potom ho i na chvíli doběhnu. "Sakra!" První návštěva Prahy a takhle to dopadá! Dál už se nezdržuju na místě a utíkám do vyššího patra, pokud možno až na půdu. Nepředpokládám, že by tam bylo moc věcí, protože domy takového domu jsou totálně vybrakované, ale třeba tam najdu nějaký místo, kde se schovat... |
| |
| U domu a v domě – Moritz, Patrik, Zámek Před domem se situace uklidní. Patrikův plán vyjde a velitel div neskončí jako cedník. Štěstí se na něj usmálo a on se skácí na zem a pomalu se kolem něj šíří kaluž krve. Zbytek vojáků je až moc zaměstnaný lidmi v domě, tedy to, co se stalo před ním, je nezajímá. Odhadují, že střelec z okna opět zaútočil a je třeba ho zneškodnit. Proběhnou celé patro, kde Moritze zahlédli v okně a vyrazí všechny dveře, na které narazí. Vždy je to tak, že jeden hlídá na chodbě a druhý koná hlasitou práci. Když jsou všechny dveře otevřené a nikde nikdo, proběhne mezi nimi krátký rozhovor, kdy se jeden druhého ptá, jestli něco nepřehlédl. Druhý se obhájí tím, že označí prvního za vola a navrhne jít prozkoumat horní patro. Celý tento rozhovor se odehrává u výtahové šachty a jde dosti hlasitý na to, aby ho slyšel jak Zámek, tam Moritz. Ten na půdě objevil prázdný prostor s jednou rozpadající se papírovou krabicí a vymlácenými střešními okny. Ve střeše je plno děr a v podlaze chybí pár prken, takže pohyb je omezený. Je to starý dům a podle toho taky tak úděsně dopadl. Na zemi se válí několik mokrých papírů a spousta prachu. Smrdí tam hniloba a pokud se Moritz rozhodne odkrýt krabici, shledá se s mrtvolou člověka neurčitého věku. Už tam asi leží dlouho, ale někdo ho stihl připravit o oblečení a výbavu. Mezitím před domem je relativní klid. Patrik má dost času na to konat, co se mu zlíbí a to jak se svým získaným časem, tak se zastřelenými vojáky naloží ve svůj prospěch. |
| |
| Cizince. Projede mnou slabé zachvění. Tohle už jsem neslyšela dlouho, ten slabý, trochu posměšný, trochu soucitný podtón. Jak daleko je Praha od radioaktivitou zamořené zóny jižních Čech? Kontakty se od přerušení spojení udržují hůře, ale přeci jen, co kdyby tu měly ty prokleté koncerny a skupiny nějaké spojky? "Musím tam tak jako tak," povzdechnu si nahlas. A když tam přijdu s ním, alespoň se pozornost nebude soustředit na mě. Chvíli zvažuji své možnosti - jak velkou mám šanci, se svou konstitucí vrabčáka a znetvořenou rukou, odtáhnout tělo dospělého muže do relativně vzdáleného bezpečí? "Jak je to přesně daleko? Kilometr? Dva?" Možná bude lepší ho tu chvíli nechat a zajít pro pomoc. Bože, proč se o něj vůbec starám? |
| |
| v domě Bohužel je to tam přesně takové jako jsem čekal. Znovu si prohlédnu půdu jestli tam nebude aspoň něco, kde bych se mohl schovat nebo dveře na jinou půdu kudy případně utéct, je tam leda tak hovno. "Heidy! Potřebuju pomoc!" Řeknu trochu zoufale a přiběhnu ke krabici. To bude opravdu nenápadné, jediné místo kam se schovat! I tak krabici odstrčím, abyc se podíval jestli v ní něco neni a případně se do ní schoval. Je to ještě horší než jsem čekal. Chytnu si pusu když uvidím mrtvolu. Chtělo se mi zařvat, ale tím bych na sebe tak akorát upozornil. Jdu dál od mrtvoly, protože může být nositelem nějaké infekce. Pomalu přejdu k místu, kde nejsou tašky a podívám se dolu na ulici jestli tam jsou ještě ty vojáci. Jdu opravdu potichu, aby podlaha vrzala co nejméně. Také skontroluju jestli by se případně nedalo vylézt na střechu a jít po střeše do jiného domu. I když je sedlová, mohlo by to jít... |
| |
| Před domem Pečlivě se rozhlédnu, jestli na náměstí někdo není. Pak se rozeběhnu k veliteli, prošacuju ho a vezmu si zásobníky a jestli najdu užitečné věci jako zápalky, vysílačku, nůž, nějaké pilulky nebo provaz, tak si je vezmu a strčím si je do své kožené tašky. Pistoli zajistím a zastrčím si ji za kalhoty. Přiběhnu k rádiu, které stále něco hraje a vypnu jej. Zajímalo by mě, kdo po vojácích Reichu v první řadě začal střílet... Ale Reich nenávidí většina lidí, mohl to být kdokoliv... Vytáhnu si z tašky PET lahev s vodou a pořádně se napiju, protože mám úplně vyprahlé hrdlo po takové nenadálé akci. Když vidím, že mi už téměř žádná voda nezbyla, rozeběhnu se středním tempem do nejbližšího nerozpadlého domu, abych vyzkoušel, jestli tam nějakou vodu nenajdu. V některých domech by mohlo i fungovat potrubí... I když by ta voda mohla být rezavá nebo od bahna, je šance že tam bude i zbytková čistá voda... Vejdu do domu (do jiného, než kam běželi vojáci Reichu) a zkouším, jestli v nějakém kohoutku není voda a jestli není nějaká voda v ledničkách nebo ve spížích, i když to není příliš pravděpodobné, za pokus to rozhodně stojí. |
| |
| V sutinách Když se nám povede vytáhnout Jarecha ze sutin, začne mu cizinka kontrolovat tep, ale vypadá na to, že to je všechno, co umí. Sám jsem na tom možná ještě hůř, nějakou první pomoc jsem dávno zapomněl, takže kdyby se Troyovi na našich výpravách stalo něco podobného, asi bych ho nedopatřením nechal nejspíš umřít. Vstanu od polomrtvého a hodím si pušku zpátky na rameno. Troy se rozmluví o Barrandiu a z jeho tónu hlasu je znát, že k té cizince moc důvěry a sympatií nemá. Do konverzace se nemíchám, jelikož to, co se dělo v té pevnosti na mostě se mi pomalu vytrácí z mé sklerózou postižené paměti. “Ah non, to…to je Là-Ba! Tam!“ hodím rukou k Barrandiu a puška mi opět trochu sjede z ramene. Troy se teď tváří, že nehodlá pomáhat, ale mně je té cizinky líto, přeci nepotáhne to tělo až na most. Otočím se na svého společníka a čekám jeho reakci, jako kdyby to byl on, kdo rozhoduje o tom, co můžu a nemůžu udělat. |
| |
| V sutinách Chvíli jen tak stojím a přemýšlím co dělat dál, ačkoliv to pro zraněného asi není zrovna nejlepší. Rozhoduji se, jestli dívčinu se zraněným doprovodit do Barrandia a nebo si pro jistotu hledět svého. Ona by se teoreticky na něj taky mohla vybodnout, ale zdá se, že to rozhodně nehodlá. Ten muž zdá se u sebe němel ani zbraň (leda bych si ji předtím nevšiml a teď zůstala pod sutí), chudák hodný... a naivní bezpochyb. Začne ve mě hryzat svědomí, anebo spíše vědomí, že by do mě potom moje externí francouzské svědomí hlodalo špatně artikulovanými poznámkami po zbytek našeho putování. "Meh.. vezmeme ho spolu, vždyť bys ho ani neutáhla takovou dálku. To bude chvilka a hned si pak si pudem po svych, žejo." dodám ještě s pohledem upřeným na Felixe. |
| |
| V sutinách Ale, že by pomoc bližnímu nevymřela ani v dnešní době? Pravda, křestané jsou rozlezlí všude, ale zrovna tihle dva nevypadají moc jako samaritáni od Milosrdných bratrů. Jejich nenadálá pomoc mi ale přichází velice vhod - jak málo stačí na otřesení pocitu samostatnosti. Ještě ráno jsem si byla jistá, že se postarám sama o sebe a nikoho nebudu potřebovat a ejhle - tři hodiny později, jeden raněný, ne-li přímo mrtvý, a život se hned zdá jiný. "Díky," přijímám (lehce neochotnou?) nabídku dříve, než si to můžou rozmyslet, "Nebudu vás dlouho zdržovat." Porozhlédnu se kolem, jestli někde na hromadách suti neleží cosi alespoň relativně tyčovitého tvaru. Mám na sobě dlouhý kabát, bude stačit ho sepnout a se dvěma břevny z něj budou polní lehátka jedna báseň. |
| |
| Skupinka u sutin - Kim, Troy, Félix Podaří se vám najít dvě kovové trubky z bývalého vodovody. Musíte je násilím vyrvat ze země a sutin, aby se vám je podařilo dostat. Jedna je kratší a jedna delší, obě zrezavělé a špinavé. Kim obětuje kabát a Jarecha můžete v pořádku naložit na provizorní nosítka. Félix je hned ochotný, že ponese jeden konec, otázka je, kdo se zhostí druhého. Patrik Proběhneš neúspěšně první dvě patra, kde na tebe kohoutky jen zlověstně syčí, ale vodu nevydají. Ledničky a spíže jsou vyrabované, jediné, co v nich najdeš jsou maximálně prázdné lahve. Pokud zamíříš do sklepa, zjistíš, že pohybovat se v něm bude obtížnější. Ale najdeš tu kupodivu dva kohoutky, které fungují. Z jednoho teče rezatá voda, z druhého také, ale v jedné z uliček je ještě jeden kohoutek, jen tě od něj dělí sesypaná zeď s otvorem, kterým by prolezl akorát tak jezevec. Sutiny vypadají, že by se daly násilím odstranit. |
| |
| V sutinách Námi vyrobená nosítka jsou více než pofidérní. Jednu z opěrných tyčí jsem musel několik metrů vláčet za sebou a bušit s ní o zem aby z ní opadaly alespoň ty větší kusy betonu. Jako výstelka, nebo jak se tomu říká, bude sloužit kabát slečny. Předtím jsem měl chuť ji navrhnout aby si přetáhla přes hlavu alespoň kapucu, aby v pevnosti nepřitahovala moc pozornosti, ale to je teď nejspíš pasé. Jakmile jsou nosítka hotova a chlapík naložený Félix se hned vrhne k jednomu konci. Oba potom na mě upřou nepříjemně tázavé pohledy. Jako by snad byla otázka kdo vezme druhý konec. No jistěže já, vy paka. Félix si šikovně stoupnul k tomu konci, kterým se bude dívat přes raněného dopředu a na mě zbývá ten, kde musím stát k nosítkám zády. To mně vskutku netěší, jelikož puška, rozměrný byť splasklý batoh a nesedící nosňák vcelku překáží. Na chvíli mě napadne, že by mi pušku vlastně mohla vzít tady slečna, ale tu myšlenku vzápětí zapudím. |
| |
| Skupinka u sutin putující do Barrandia Nosítka Troy s Félixem nakonec dopravili až do Barrandia, které asi před dvěma hodinami opustili. Na skupinku padlo několik zvědavých pohledů. Pár z nich bylo i zamračených a jak tušil Troy, směřovaly na Kim. V Barrandiu jste našli něco jako kliniku. Nedisponovala sice žádným přemoderním zařízením, ani neměla v pořádku hygienické podmínky, ale Jarecha po malé domluvě přijali. Napožili ho na opravdová nosítka a nastal problém v placení. Teď před vámi stojí někdo, kdo si říká chirurg a čeká, co mu řeknete na požadovanou sumu, kterou po vás chce. Není to suma, kterou by někdo z vás měl u sebe, ale možná by ho šlo uplatit v naturáliích, nebo mu prokázat malou službu. Vypadá, že by na to i přistoupil. |
| |
| Na domě – Moritz Tvoje imaginární přítelkyně jako kdyby se na tebe vykašlala, v hlavě ti jen hučí ze stoupající hladiny adrenalinu a strachu z ozbrojených vojáků, kteří hodlají vtrhnout za tebou na půdu. Když se vykloníš ven na ulici tak vidíš, jak zeje prázdnotou. Válí se tam jen těla mrtvých vojáků a od jednoho z nich si viděl někoho odběhnout. Střecha se zdá být pro lezení jako stvořená. Na jejím vršku je vedený drát, nejspíše pozůstatek hromosvodu, nebo televizního kabelu. Tak i tak, vypadá, že by tě mohl alespoň trochu jistit. Střecha končí na obou tvých stranách po cca desíti metrech a na pravé straně navazuje na další dům se stejným typem střechy, jen je převýšený o celé jedno patro. |
| |
| V ulicích Smíchova – Mortion Před tvýma očima se dvě ulice od tebe odehrála přestřelka mezi příslušníky Reichu a někým, koho chtěli mermomocí dostat. Měl si nutkání zasáhnout, ale zbývající vojáci zaběhli někam do polorozpadlého 6-ti patrového domu s poničenou fasádou, kde se pravděpodobně nalézají doteď. Dostal si úkol od Mafie: najít a zneškodnit člověka, který má doručit tubus neznámého obsahu (samozřejmě Mafie ví, co obsahuje, proto po něm tak pase) do Emauz. U pevnosti Barrandia jsi zjistil, že se tam nějaký člověk s tubusem na zádech zdržoval, tedy musel pokračovat dál po levé straně řeky. Pokud by se ti podařilo dostat se do Emauz dříve, než on, máš vyhráno. Ale co když ho ti vojáci Reichu zneškodnili dřív, než ty? Možná bude dobré místo prohledat a zkontrolovat mrtvoly. |
| |
 | Smíchov - přestřelka Ulice Smíchova, místo, kde to kdysi žilo relativně poklidným životem. Nyní se zde, jen několik desítek metrů přede mnou odehrává přestřelka. Někdo, kdo nejspíš nevyznává žádné z mě známých vyznání a na druhé straně...na druhé straně stojí Reich. "Jak já je nenávidím," říkám si, svíraje svou zbraň. "Nesmím se prozradit, byly by to jen komplikace!" okřiknu sám sebe a jen dále ze svého krytu pozoruji souboj. Netrvá dlouho a střelba utichne. Přeživší vojáci Reichu zmizí ve vysoké budově poblíž. Teď je řada na mě. Opatrně vylezu ze svého krytu a zamířím k mrtvým tělům. "Při troše štěstí u sebe budou mít alespoň náboje mojí ráže. Pokud budu mít hodně štěstí, jeden z mrtvých bude muž, kterého hledám," říkám si, zatímco se přibližuji. Neustále se rozhlížím a čekám, kdy a kde se někdo objeví. Jsem připraven v případě potřeby skočit do nejbližšího krytu a začít střílet. Přeci jen v tom nejsem nejhorší a pár nábojů mi ještě zbývá. |
| |
| Na střeše Heidy se na mě vykašlala stejně, jako vždycky, když jde do tuhého. Podívám se ještě jednou kolem sebe jestli jí tam neuvidím a vylezu na střechu. Z počátku mám trochu obavu, ale nakonec zjistím, že se po polorozpadlé střeše neleze zase tak špatně. To pujde, nekoukej dolu! Chvíli to opravdu dodržuju, nevydrží mi to moc dlouho a podívám se dolu. Skoro jsem se pustil, ještě, že tam byl ten drát. Na malou chvíli mě zaujme co se dole děje. Vidím tam nějaké postavy, možná je jenom jedna (Mortion). Dál se jí už nezaobírám a lezu dál po střeše. "Doprdele to se může stát jenom mě!" Zanadávám nad převýšením vedlejšího domu. Těžko se do něj totiž dostanu. Rychle vylezu na špičku střechy a podívám se na druhou stranu domu jestli tam nejsou nějaké balkony nebo terasy, po kterých by se dalo vlést do domu... |
| |
| Smíchov – Moritz a Mortion Moritz na střeše má štěstí, domy se totiž na odvrácené straně stýkají ve dvoře ve tvaru obdélníku a všechny mají ochoz. Bohužel zábradlí už někdo stihnul rozebrat a důsledkem nestability domů se onen ochoz v některých částech sesypal, tedy není možné ho kolem dokola obejít. Jelikož se dole na dvoře někdo asi zabydlel, je tam neskutečný nepořádek a smrad. Ani by ses nedivil, kdyby si tu a tam našel výkaly, jelikož odér tomu napovídá. Nebo možná smrdí jen kanál uprostřed. Ale určitě v tom bordelu bydlí spousta prašivých krys a potkanů, kteří jsou nositeli nebezpečných nákaz. Měl by sis pospíšit, jelikož tvůj pohyb po střeše vojáci Reichu zaslechli a jsou ti opět v patách. Jeden z nich vylezl na střechu, něco zahuhlal a druhý se k němu přidal. Musíš se rozhodnout rychle, nebo ti budou dýchat na záda. Kupodivu ještě nevystřelili, možná si šetří náboje. Mortion, pokud mu sluch dobře slouží, slyší ze střechy hlasy a pohyb. Vyruší ho, když obírá mrtvoly na ulici, ale bohužel všechny náboje, jako kdyby je už někdo vybral. Když se podívá na střechu, uvidí tři muže. Dva ozbrojené, od prvního pohledu příslušníky Reichu a jednoho civilistu, který se jim očividně snaží prchnout a zachránit si tak život. Možná ta přestřelka byla právě kvůli němu, ale kdo zabil všechny ty vojáky tady dole? |
| |
| Smíchov "Sakra! Zakleju, "tolik střelby a nikdo nemá náboje? To by se z toho jeden..." slova však umlčím, když zaslechnu jakýsi zvuk přicházející shora. Otočím se a co nevidím. Na střeše dva příslušníci Reichu honí jakéhosi muže. Tentokrát však již pokušení neodolám. Rozhlédnu se po okolí a vyhlédnu si místo, jež mi připadá, jako nejvhodnější kryt. Zakleknu, zamířím zbraní na příslušníky na střeše. Pár okamžiku jen pozoruji a zaměřuji. Prásk, prásk prásk, zaštěká moje útočná puška na pozdrav těm fašistickejm sviním. |
| |
| Smíchov – Mortion, Moritz a Zámek Rány z Mortionovy pušky vyvedou oba vojáky Reichu z míry a dokonce i z rovnováhy. Byli plně soustředěni na Moritze a přesvědčeni, že všichni ostatní jsou pryč. “Scheisse!“Jeden z nich zakolísá a než ho stihne druhý chytit, noha mu ujede a on spadne. Tak prudce se chytne drátu na hřbetu střechy, že ho vyrve a sveze se po taškách. Některé z nich se uvolní a spadnou s hlasitým křachnutím na chodník. Naštěstí Mortion se skryl v sutinách protějšího domu, který jako kdyby někdo napůl odstřelil. Příslušníci Reichu mají na tu chvilku dost starostí sami se sebou. Je to příležitost pro Moritze k útěku, nebo protiútoku, protože se jeden voják snaží vytáhnout toho druhého. Stejně tak Mortion může oba ve vteřině oddělat. Zámek ve své skrýši slyší jen rachot a hlasy ze střechy. |
| |
| Smíchov Pozoruji ty sráče, jak se zakolísají. Srdce mi poskočí radostí, když spatřím, že jeden z nich se řítí dolů k zemi. opět lehce posmutním, když se k jeho štěstí zachytí za drát hromosvodu. Druhý příslušník se mezitím vzpamatuje a začne tomu visícímu pomáhat zpět na nohy. A to je přesně ten okamžik, na který já čekám. Opět přiložím tvář na pažbu, pečlivě zamířím na stojícího. "No počkej ty svině!" Pomyslím si a při režimu jednotlivé střelby stisknu spoušť. Karabina ještě jednou štěkne a při příležitosti hrudníku toho parchanta v mých mířidlech z hlavně vyletí kulka ráže 5,56x45mm. |
| |
| Zpátky v Barrandiu Doškobrtali jsme se s raněným anonymním až do v podstatě polní nemocnice v Barrandiu. Cesta nebyla příjemná, sutiny a bordel se pletly pod nohy a v prostoru Barrandia jsem si připadal jak na odstřel. Hah, pamatuji, jak jsem kdysi dávno jako malý kluk hrával na zašlých konzolích hru, kde jsem prodával věci náhodným potulným a pak je o pár zlatých bohatší zabil a vzal si své zboží zpět. Přesně tak nějak jsem se cítil... jen úplně naopak. Krucinál je to jen jedna asiatka kterou ani neznám, jedna z mnoha co se tu nejspíš potloukají, musím se odnaučit být tak paranoidní. Felčar v onom skromném lazaretu samozřejmě svou práci nedělá z dobré vůle a lásce k bližním, ale hned po ujištění se, že pacient do pár minut neumře, po nás začně požadovat nějakou formu gáže. Zapískám tři noty první rozverné melodie co mi přijde na mysl, rozhlížejíc se po rozích místnosti, čímž jasně naznačuji svůj "no na mě se nedívej" postoj k věci. Peníze postrádat nehodlám a i když doktor vypadá že možná by ho šlo uplatit i v naturáliích, jak moje zásoby směnného alkoholu, tak i zásoby optimistického altruismu jsou již dávno pryč. |
| |
| Smíchov Střela zasáhne svůj cíl a ze stojícího je ve zlomku vteřiny letící. Přesněji dolů ze střechy. A druhý, který byl ještě před chvílí visící, se k němu přidá, jelikož se drát přetrhne a střešní tašky ho neudrží na místě. V poslední chvíli se zachytí okapu, ale ten není ani zdaleka tak pevný, jako se zdál být hromosvod. Nadělá přitom mnoho hluku a skončí na ulici poblíž svého kolegy. Ti dva už to nerozchodí. Mezitím civilista zmizel z dohledu a není po něm ani slechu. Zapadl někam za střechu, možná pokračoval v útěku, rozhodně ti za záchranu života neděkoval jako by měl spoustu svých starostí. |
| |
| Smíchov "A máte to vy sráči!" Poskočí mi srdce radostí, když vidím, jak se obě mrtvá těla válí, jen několik metrů přede mnou. Osoba na střeše je již dávno pryč, kdesi v nedohlednu, "prosté díky by stačilo," odfrknu si směrem k cizinci. Následně vylezu z úkrytu a dojdu k novým tělům. "Tihle již snad náboje mít budou ne? Vždyť stříleli," říkám si, když jejich těla prohledávám. Také kromě jejich kapes zkontroluji jejich zbraně. Po dokončení této činnosti se vrátím ke svojí práci, od které mě vyrušili, svým pohybem po střeše a začnu prohledávat těla, z předchozí přestřelky, jíž jsem se nezúčastnil. Když se vrátím k původním tělům, pokračuji v hledání onoho tubusu po němž mafie tak moc touží. "Snad najdu, alespoň nějaké stopy, když ne přímo tubus." |
| |
| Smíchov Čerstvě zabití náckové jako by měli tendence s sebou ještě škubat. Rozhodně kolem sebe nadělali dost paseku, jednomu se rozrazila lebka a druhý dopadl na bok, už mrtvý, takže ani necítil všechno to lámání kostí ve svém těle. V každém případě divoká zvířata, masožraví mutanti a podobná havěť se díky těmhle shlukne na místě ještě před západem slunce. Když prohledáš dva čerstvě mrtvé, najdeš u obou po jedné MP5 se dvěma plnými zásobníky s náboji ráže 9mm, které jediné najdou u tebe nějaké využití. Pád ze střechy oběma zbraním něco porouchal, nebo zlomil. V případě zbytku mrtvol je všechno vybrané. Ani svačina jim nezbyla. Jedinou podivnou věc, co objevíš, je staré rádio. Vypadá funkčně. Pokud ho zapneš, do ticha se ozve jen německé GUTE NACHT a pak jako by mu došly baterky. |
| |
| Skrýš v domě Právě jsem sám se sebou sehrál šachovou partii jen ve své hlavě. Odporný způsob krácení dlouhého času, ale co se dá dělat – výstřely a křik sotva utichly. Budu si muset dojít pro pušku. Nejspíš ji odnesli, ale za pokus nic nedám. Ještě hodinu, pak projdu dům, zkusím něco najít a rychle vypadnu do skrýše. Jídlo, voda, jód – muj životní kód. |
| |
| Smíchov "Jak se klepou ty prasata!" Bavím se, pohledem na ty mrtvý nacistický sráče. Lebka jednoho z nich se roztříštila a její střípky jsou k nalezení v obrovské kaluži krve v místech, kde je to, co zbylo z hlavy. Tělo druhého bylo takové, jakoby rozteklé z toho, jak měl rozdrcenou většinu kostí. "Příšery jako žrádlo pro příšery. Jak ironické." pomyslím si a společně s touto myšlenkou mě přepadne hlasitý smích. Nezúčastněný pozorovatel by si musel myslet, že mi přeskočilo. Když mě smích přejde na tolik, abych mohl dále fungovat, začnu je prohledávat. Začnu od zbraní, tedy od toho, co z nich zbylo. Po tom pádu z jejich MP5 moc nezbylo. "Proč jen se musej vyrábět z plastu? Nemůžou bejt kovový jako moje M4?" Odfrknu si, pak si uvědomím, že moje USP je od stejného výrobce a že je taky z větší části z plastu. "Alespoň, že ty zásobníky jsou kovové." Dva vypáčím z trosek zbraní a u každého mrtvého se mi podaří najít ještě jeden. "Čtyři plné zásobníky do MP5. To je 120 nábojů. Škoda jen, že je budu muset přepáskovat do svých pistolových zásobníků. To zabere dost času." Při další prohlídce se mi podaří nalézt rádio. Vypadá provozuschopně a tak přepnu přesunu spouštěcí tlačítko do polohy zapnuto. Rádio krátce zašumí "Gute nacht," ozve se z něj a nastane hrobové ticho. I šum ustane. Gute nacht, jeden z toho mála německých výrazů, kterému rozumím. "Já ti dám dobrou noc ty nacistická sračko!" Zakleju a rádio vypnu. Přijde mi škoda jej vyhazovat může se ještě někdy hodit. Uložím jej tedy do batohu. Prohledám ještě zbytek těl, ale tentokrát se mi již nepodaří nalézt vůbec nic. Vrátím se tedy k tělům, jež jsem prohledával před tím, než se tu objevili ty nacistický parchanti a pokračuji v hledání onoho tajemného tubusu. |
| |
| Barrandium Vůbec se mi nelíbí postoj toho chirurga. Proč by nemohl udělat dobrý skutek a toho v bezvědomí si tu pár dní nechat na pozorování? Možná proto, že dneska nikdo nepracuje zadarmo... Nikdo z přítomných se netváří, že by měl po kapsách něco, čím by se dalo ošetření zaplatit. Dokonce ani já ne. Při prohledávání kapes najdu akorát roztrhaný hadrový kapesník, nějaké šperháky, šroubky a prášky. Jo tak tady jsou, já si říkal, že jsem je někde ztratil, pozastavím se nad nimi, ale rychle je zas schovám, jako bych se bál, že by mi je chtěl chirurg vzít. “Já nemít nic,“ přiznám nahlas a pokrčím rameny. Pohlednu na slečnu, co přišla a s námi a čekám, že se nějak vymluví i ona. |
| |
| Smíchov Vydáš se dál ulicí, kterou se prohání vítr signalizující příchod bouřky. Je jasné, že jestli začne pršet, nebudeš moci už venku déle pobíhat, jelikož každý moc dobře ví, že není zdravé v dešti postávat. Je ticho. A díky tomu tichu po pár desítkách metrech zaslechneš něco, co by se dalo identifikovat, jako lidský hlas. Chroptivý lidský hlas. Vychází z jednoho z baráků, které nejsou tolik poničené jako ostatní. Má jen zničené poslední patro a opadanou omítku, ale jinak vypadá v pořádku, že by ses nedivil, kdyby v něm někdo bydlel. Pokud se rozhodneš za hlasem jít, rozpoznáš mužský hlas vycházející ze sklepa onoho domu. Volá o pomoc, ale z posledních sil. Najdeš ho zavaleného sutinami stropu. Je mladší než ty, ale do tváře mu je špatně vidět, jak mu do ní teče krev z odřenin na hlavě. Otřel by si ji, ale jedna ruka mu uvízla společně se zbytkem těla po betonem a kdyby se pokusil uvolnit druhou, musel by si ji vyhodit z kloubu. I přes tak podivně zkroucenou a bolestivou pózu žije. Ovšem pokud nic neuděláš, dlouho už nebude. |
| |
| Smíchov Po tubusu ani památky. Rozhodnu se tedy jít dál ulicí. Netrvá dlouho a s příchodem větru, vše utichne. "Ticho před bouří," pomyslím si, "a tohle bude velká bouře." Rozhoduji se, že se ukryji v jednom z místních domů a pokusím se postupovat dále sutinami domů, bude-li to možné. Pokud ne zůstanu ukrytý, dokud bouře nepřejde. Blížím se ke mnou vytypovanému domu, když tu zaslechnu z domu přímo vedle mě jakýsi sten. Zaposlouchám se a zjistím, že je to lidský hlas. Navíc mluví česky, "žádnej blbej nacista," pomyslím si. Vydám se tedy směrem, odkud hlas přichází. Budova Přízemí, téměř nepoškozené budovy působí opuštěným dojmem. Pokud by člověk pominul hromadu omítky a střepů po zemi a nebral v potaz vylomené či jinak zničené dveře, řekl by, že tento dům je v pořádku. Při chůzi za hlasem zjišťuji, že to, odkud onen hlas vychází, je sklep domu. Hlas pomalu, ale jistě odumírá a tichne. Brzy bude po ticho. Sejdu tedy několik schodů do sklepa. Trocha světla sem dopadá sklepními okny, zbytek temných míst osvětluje moje ruční svítilna. Netrvá dlouho a stanu před zavalenou postavou. Již na první pohled je poznat, že důvod jeho zavalení je utržený strop. To je taky prostor, kterým na něj dopadá velký kužel světla. Vypnu svítilnu a uklidím ji zpět do kapsy batohu. Poté přistoupím k zavalenému mladíkovi. "Nebojte, jsem zde příteli, pomohu Vám," řeknu mu a začnu odendávat sutiny z jeho těla. Uvědomuji si, že jej musím udržet při vědomí, jinak by riziko jeho úmrtí mohlo být příliš vysoké. "Já jsem Mortion, a ty? Co se tu stalo?" Ptám se, abych ho nutil udržovat se při vědomí do doby, než bude schopen se hýbat. |
| |
| Smíchov Jakmile jsi mu uvolnil druhou ruku, nezareagoval tak, že by si ji stáhl před sebe, ale zůstala ležet bezvládně dál na zaprášené zemi. Buď ji má znecitlivělou, nebo zlomenou. Velké kusy stropu se nedají odstranit, ať se snažíš sebevíc. Podařilo se ti alespoň uvolnit mu záda. Na nohou mu ale leží celistvý trám. Mladý muž se snaží mluvit, spíše ale chrchlá, nejspíš z důvodů nějakého vnitřního zranění. “D-děkuju, pa…padlo to a …já, já nemůžu d…dá-dát dál..,“ říká ztěžka a pak se rozkašle, až mu z pusy lítá krev, která se na tváři mísí s tou z čela. Všimneš si jedné věci, co uvízla společně s ním pod sutinami. Je to černé, oválné a podlouhlé a mladík to měl s velkou pravděpodobností na zádech, než se stala nehoda. Tubus. Má potrhaný látkový obal a promáčklý povrch z lehkého kovu. Žádný otvor, jen škrábance. |
| |
| Smíchov - sklepení domu "Tubus!" Bleskne mi hlavou, "tohle je ten, kterého celou dobu hledám!" Potlačím triumfální úsměv, který se mi snaží vtlačit do tváře, aby muž nic nepoznal. Pokusím se odsunout ještě několik kamenů, ale nepodaří se mi to. Už jsou moc velké. "Omlouvám se, ale nedokážu Vás vyhrabat, příteli. Tyhle sutiny a trámy už jsou příliš těžké na to, abych je sám odstranil. Je mi to líto." Svěsím ruce podél těla, přičemž mi pravá ruka zavadí o pistoli. Začnu si pohrávat s myšlenkou, Zkrátit jeho trápení a prostě mu prohnat kulku hlavou. "Já budu mít tubus, on nebude trpět. Oba budeme spokojení." Nechám ruku, aby se opět dotkla pistole, pohlédl bych mu do tváře, abych viděl jeho výraz a poznal, zda s tím souhlasí či má strach ze smrti, ale tvář má zabořenou v kamení a prachu. Netrvá dlouho a rozhoduji se. "Žijeme v tvrdém světě. Člověk s tím musí počítat, jinak tady nemá co dělat," pomyslím si a vytáhnu pistoli. Pomalu zamířím na hlavu stále ještě chroptícího muže. PRÁSK! Když kulka zasáhne jeho hlavu, uklidím zbraň zpět. "Teď jsme na tom oba lépe, nevyčítejte mi to," zašeptám do ticha. Přikleknu k nyní již mrtvému muži. Rychlým prohlédnutím kapes a ohmatáním těla zjistím, zda u sebe nemá nic, co by se mi mohlo hodit. Poté vytáhnu ze sutin tubus a pomalým krokem vyjdu opět do chodby, jíž jsem vstoupil do budovy. |
| |
| Smíchov Zvuk výstřelu se rozlehne dlouhou chodbou sklepení domu, které je očividně rozlehlejší, než se na první pohled mohlo zdát. Následuje mu jako ozvěna hřmění zvenku. Bouřka se přibližuje. Mladík nijak neprotestoval. Bylo to buď tím, že byl se svým osudem smířen, nebo už neměl na jakýkoliv vzdor sílu. Při prohledávání mrtvého těla zjistíš, že to byl s velkou pravděpodobností on, kdo prošacoval příslušníky Reichu tam u domu. Tak ti i dojde, že on byl nejspíš součástí té přestřelky. Možná Reich po tom tubusu šel také, nebo měl ten mladík jenom smůlu, že na ně narazil. A jelikož víš, že neonacisté nemají problém s tím zabít kohokoliv, kdo jim přijde do cesty, nedivil by ses tomu. Ty naopak nemáš problém s tím zabít jakéhokoliv z nich, což by ti mnozí přičítali k dobru. V chodbě, co vede do sklepení ale narazíš na další překážku. Pach krve, čerstvá mrtvola, to přiláká zvěř rychle. Je jich pět. Zdivočelí psi, ze kterých se vlivem špatného prostředí stali agresivní predátoři. Uši mají přitisknuté k hlavě, tesáky obnažené, srst na krku i zádech jehličkovitě naježenou. Výhružně vrčí na svou překážku. Stojíš jim v cestě stejně jako oni tobě, ale na vyjednávání oni určitě nebudou. Stačí jakýkoliv prudký pohyb a vrhnou se na tebe. (hoď si šestistěnnou kostkou, pokud budeš útočit/bránit se) |
| |
| Barrandium Situace se nakonec vyvrbí a chirurg zaúkoluje všechny, příchozí. Kim je poslána na Vyšehrad, odkud má přinést zásoby prášků, které dostane vypsané na lístku papíru. Ani moc neprotestuje a vyrazí. Pak se chirurg obrátí na Félixe s Troyem a z jeho tváře lze vyčíst, že pro ně si připravil něco těžšího. Félix to hned pozná a řekne mu, co si myslí. “My….my nechodit daleko! Jasný?“ Snaží se to říct co nejlepší češtinou, ale přízvuk mu to nedovolí. Muž v bílé zástěře a ošoupaných kanadách to ale ignoruje a vrazí mu do ruky další seznam. “Víte kde je Zbraslav? Víte. Tak v klášteře by měli mít tyhle zásoby. Pokud to stihnete do dvou dnů, tak si tu vašeho kamaráda necháme jak jen bude nutné,“ řekne a založí si ruce na prsou. Félix se podívá na Troye, aniž by mu seznam ukázal a strčí si jej do kapsy. Nic neříká, stejně jako chirurg, který už jen čeká, až se oba návštěvníci odporoučí, aby za nimi mohl zavřít a vrátit se ke své práci. Když vyjdou ven před Barrandium, prožene se kolem nich vítr, který zvedne prach na mostě. "Déšť," ukáže Félix na mraky, které se ženou na Prahu od západu. |
| |
| Barrandium Jakmile Felix začně protestovat, automaticky se musím přidat. "My nechodit nikam, jasný?!" vychrlím za demonstrativního mávání rukou. "A není to náš kamarád, já ho viděl jen z padesáti metrů než se nechal zasypat jak mravenec do cukru." Můj odpor je marný.. A Felix se ani nesnaží! S kapitulačním výrazem strčí ten nákupní list do kapsy. Mávnu rukou a protočím oči. Třeba na tom místě narazíme na nějaké mešní víno nebo mešní vodku. Přinejhorším si necháme část.. čeho? Léků? Nejspíš. Nakonec i to je dobrý obchodní artikl. Otočím se na patě a vyrazím k bráně, následován věrným Watsonem. Když vyjdeme z prostor Barrandia, musím přimhouřit oči, jelikož mi silný vítr vmete trochu prachu do obličeje. "Fujtajksl.." ulevím si bezděky. "Déšť." pronese sporadicky Felix a já mu musím kývnutím dát za pravdu. Od západu se na Prahu vyvalila již pěkně nasáklá bouřková duchna. "No to je radosti dneska.. musíme se někam schovat. Nechci mít od toho kyselyho deště zase vyžranou barvu na oblečení. Někde tu myslím byla benzina, tam snad bude klid." |
| |
| Směr benzínka – Troy a Félix Oba vyrazili dost svižným krokem, který později u bývalého železničního mostu změnil v běh, jelikož začaly padat první kapky kyselého deště. Vítr hnal mračna velkou rychlostí, což mohlo i znamenat, že se bude jednat jen o přeháňku. Zastavili jste se až ve vyrabované boudě, která kdysi sloužila jako obchod a pokladna. Regály byly prázdné, o čemž jste se hned také přesvědčili. Tahle benzínka je moc blízko Praze na to, aby v ní ještě něco zůstalo. Ale jako přístřešek pro přečkání bouřky postačí bohatě. |
| |
| Benzina Neochotně doběhnu až pod střechu budovy staré benziny. Automaticky se zběžně porozhlédnu po regálech a i se ohnu pod pult, ale samozřejmě nic nenajdu. Bylo by pošetilé a naivní očekávat i sebemenší poklady takhle blízko k 'civilizaci'. Už i posledni kapky benzinu beztak někdo hadičkou vycucal. Vyhoupnu se na pult a shodim veškerý náklad a výbavu vedle sebe. Nic naštěstí nevypadá na to, že by to pod krátkou sprškou nějak utrpělo. Rozmrzele zakývu nohama, hluk kanad narážejících do plastu nebo dřevotřísky nebo čeho upoutá Félixovu pozornost. Stojíce u dveří se svěšenými rameny se na mě zadívá svým klasickým zmateným pohledem. S mírným zamračením odvrátím hlavu. Nemůžu se zbavit pocitu, že nebýt jeho altruismu a ochoty, tak máme o polovinu míň problémů a otravných věcí na pořadu dne. Ne, to není pocit, já to vím. |
| |
| Sklepení Se spokojeným úsměvem na tváři a tubusem odcházím od mrtvého těla. Avšak úsměv z mé tváře opadne ve chvíli, kdy se na kraji chodby střetnu se psy. "Sakra! Další problém do sbírky!" S jistotou udělám klidný úkrok vlevo a natočím se ke psům levým bokem, přičemž záda přitisknu ke stěně. Obě ruce nechám podél těla, avšak pravou se lehce dotýkám zbraně. Levou ruku mám připravenou nastavit kterémukoli ze psů, pokud by se rozhodl na mě zaútočit. "Snad je pro ně ta mrtvola za mnou lákavější, než já sám. Chodbu jsem jim uvolnil, doufám, že jim to postačí," říkám si, čekajíce zda budu nucen střílet či nikoli. |
| |
| Skrýš v domě Čas se vleče. Silou vůle se nutím nedívat na hodinky a v hlavě rozebírám a čistím zbraně, na které se vrhnu, sotva odsud budu muset vypadnout. Konečně se podívám – ještě dvacet minut. Patnáct. Pět. Za trest si dám o pět minut víc, a pak potichu slezu z úkrytu, opatrně vyjdu na chodbu a zaposlouchám se do zvuků domu. S pistolí v ruce se vydám do patra, kde jsem nechal pušku. Ujistím se, že nikde nikdo není a s velkou obezřetností (sám rád pokládám pasti) se pokusím svou zbraň vyzvednout. Ať s ní nebo bez se vypařím kanalizační přípojkou domu – pokud se od minulého měsíce nesesula. Tak jako tak je můj nejbližší úkryt v kanálech. |
| |
| Sklepení – Mortion Psi divoce větřili a pomalu postupovali chodbou dál. Drželi se v hloučku, dokud kolem tebe neprošli a pak jeden z nich, co vzhledem připomínal bývalého dobrmana, vyrazil kupředu směrem k sutinám, pod kterými ležela mrtvola mladého muže. Za prvním s vrčením vyrazil druhý a pak třetí, ke kterému se hned přidal čtvrtý. Všichni čtyři páchli jako…no jako mokrý pes, co se ještě vyválel v rybině a odpadcích. Až si měl nutkání si dát ruku před nos. Poslední čtyřnohý nepřítel byl otrhaný pudl, kdysi možná bílý. Jelikož jeho velikost nebyla zrovna hrůzostrašná a on věnoval větší pozornost mrtvole, než tobě, povedlo se ti kolem nich proklouznout ven na ulici. Je na tobě, jakou cestou se budeš ubírat dál, jestli se vrátíš přes Barandium, nebo zvolíš nějakou zkratku... Ale bude to muset být rychle, protože první kapky kyselého deště už padají na zem. Kanalizace – Zámek Povedlo se ti skrýt v kanalizaci. Byl to chytrý krok, déšť pro tebe teď nepředstavuje tak velké nebezpečí jako pro ty, co zůstali na povrchu. V kanalizacích je tma, že na krok vidět není. Odevšad je slyšet kapání vody, nebo její tok. Můstek, na který si sestoupil, má jen pár metrů na každou stranu, pak je nutné absolvovat cestu za mokra. Občas sem a tam proběhne velká krysa, nebo se ozve její pískot. |
| |
| Ulice Střet se psí smečkou se obešel bez větších komplikací, když jsem jim dal najevo, že nejsem překážka. Vystoupal jsem po schodech a octl se v ulici, kde se před nedlouhou dobou střílelo. I já jsem se zůčastnil. "Bude pršet," postesknu si, když pohlédnu na temné nebe. Bude to kyselý déšť. V tomhle období jsou to převážně kyselé deště. Naneštěstí, jsou tyto deště nepřátelské pro lidský organismus. "Budu to muset vzít delší cestou, skrze budovy. Snad narazím na nějaký dobrý úkryt, či vchod do bývalého metra," říkám si, ačkoli vím, jak je chůze troskami metra nebezpečná. Možná, že i tajně doufám, že to metro nenaleznu. Vydávám se ulicí zpět směrem odkud jsem přišel. "Bude lepší se Barrandiu vyhnout. Čím méně lidí potkám, tím lépe pro mě." |
| |
| Mortion – Ulice Ulice je rovná, dlouhá, beton na silnici rozpraskaný a zaprášený sutí padající z okolních baráků. Snad všechny vypadají, že se zanedlouho zřítí. Koukáš do ulic, které míjíš, až na konci jedné z nich spatříš bývalou zastávku autobusů. Nástupiště a parkovací místa jsou prázdná. Na rohu ulice si všimneš bývalého army shopu a hospody. Rozbitá okna, vyvrácené dveře, budou tam nejspíš jen prázdné police. Nástupiště má kupodivu ještě kus střechy podepírané kovovou konstrukcí. A hle, na zemi se válí bývalá cedule s šipkou do metra. Žlutá, Béčko, domyslíš si. Takhle z dálky vypadá, že bude průchozí. Za autobusovým parkovištěm je rozsáhlá avšak nízká budova bývalého Smíchovského nádraží. Dveře jsou všechny zavřené a zabarikádované. Z nebe začínají padat první kapky. |
| |
| Ulice smíchova Kráčím rychlým krokem ulicí zpět odkud jsem přišel. Většina budov je naneštěstí jako úkryt před deštěm napsrosto nepoužitelná. Přidám ještě trochu do kroku, když si jednouo boční ulicí ěčeho všimnu. Nejprve mě upoutá autobusová zastávka, poté si ale všimnu ještě něčeho. "Metro!" Rozsvítí se mi v hlavě červená kontrolka. Neváhám a procházím ulicí, dveře a okna jsou zde stejně ve většině města zabarikádovaná. Při opětovném pohledu na konec ulice si všimnu jěště něčeho, co jsem předtím přehlédl. "Armyshop a hospoda! Tam by se, pokud bodou ještě přístupné, možná dalo najít něco málo užitěčných věcí. Záleží kdy začne pršet," říkám si, když uslyším dopadat první kapky "Sakra!" Zakleju a přejdu z chůze do lehké poklusu. |
| |
| Metro B – Smíchovské nádraží Jakmile zaběhneš do metra, spustí se prudký liják, který až agresivně bubnuje na střechy, včetně té na autobusovém nástupišti. Dole v metru na nástupišti je vymeteno, ale ne doslova. Na zemi je nepořádek sestávající se z prachu, sutin a zbytků bývalého okolního vybavení. Protější vchod je opět zabarikádovaný, protože se jedná o další vstup do budovy nádraží. Kromě šumění deště je tam ticho. Pomalu procházíš po nástupišti a kontroluješ kolejiště. V pravém tunelu před stanicí stojí opuštěná vlaková souprava. První vagón je z půlky na nástupišti, zbytek v tunelu. Dveře jsou zavřené, ale mají vymlácená okna. |
| |
| Kanalizace Opřu se o stěnu, zavřu oči a dlouze naslouchám lijáku shora, šplouchání kanalizace i zvukům zvířat. Krysy. Většinou nebývají tak hladové, ale jeden nikdy neví. Zkontroluju, jestli je nůž pevně v pochvě a cvaknu spínačem vojenské baterky. Zase ji ale vypnu – musím šetřit energii. Posvítím si na místo, kde končí můstek, vypnu baterku a slezu do vody. Každých deset kroků si bliknu. Vždy, než rozsvítím, zavřu pravé oko, které už si na tmu začalo zvykat. Nejbližší úkryt je ve staré kontrolní místnosti. Odsud to může být půl hodina, hodina chůze. Vysušit, třeba i převlíknout a jít sehnat jídlo. Nemůžu vyžírat zásoby jen tak. |
| |
| Metro B – Smíchovské nádraží "Štěstí stálo tentokrát na mé straně," pomyslím si, když seběhnu do stanice metra. Několik zářivek kupodivu ještě svítí a částečně osvětluje nástuiště, takže zde není naprostá tma. Kráčím pomalu přes sutiny. Dojdu asi doprostřed nástupiště a pohlédnu na tabuli, ukazující plánek metra, jež se nyní povaluje po zemi. Zjistím, že pokud se chci dostat zpět do Barrandia, nejlepší bude vydat se po směru koleje číslo dvě. "Stačí mi urazit jen jednu zastávku. Potom budu muset pěšky, přes Radlická pole. Ale to až přestane pršet." Rozhlédnu se po nástupišti a když spatřím vlak, který trčí z tunelu, kterým se mám vydat, neváhám. Dojdu k vlaku, opatrně vyrazím několik střepů, o které bych se mohl pořezat a vlezu do vagónu. Zamířím k zadní části vlaku, která vede směrem jímž jsem se chtěl vydat. Procházím vagón po vagónu a mířím do zadní řidičovy kabiny. "Zdalipak by se to dalo ještě rozjet? Nebo alespoň rozsvítit svetla?" Říkám si, zatímco prostupuji vlakem, a doufám, že ano. |
| |
| Mortion - Metro B – Smíchovské nádraží Postupuješ stále dál do větší tmy. Vagón se zdál být prázdný až do té chvíle, kdy se ozval hlas. “Stůj,“ Byl varovný, něčím tlumený. Jako by osoba měla na hlavě masku. Stále si ale nevěděl, kde přesně stojí. Nechtěla se ukázat. Pak se ozvala střelba, což tě ujistilo, že daná osoba má zbraň. Zněla jako obyčejná MP4. Ale ve chvíli, kdy si uviděl záblesky a zaslechl elektřinu, už sis tak jistý nebyl. Bylo slyšet ještě vrčení a kňučení, které utichlo ve stejnou chvíli, jako elektřina. Díky zábleskům jsi mohl získat trochu přehledu o situaci. Zahlédl si onu osobu a nějaké zvíře, kterého se chtěla zbavit. Vypadalo to jako rotvajler na steroidech, alespoň podle stavby těla. “Co tady chcete, kdo jste?!“ Nebyl sis jistý, ale měl si pocit, že na tebe dotyčný začal mířit, což se po chvíli ukázalo jako pravda, když se dostal na světlo. Zastavil se asi dva metry od tebe a chtěl slyšet odpověď. Byl vyšší než ty a měl na sobě staré vojenské oblečení. Hodně staré, tobě až cizí, ale v dobrém stavu. Jediná plynová maska byla novějšího typu. |
| |
| Benzinka Déšť se díkybohu spustil hned poté, co jsme zaběhli do benziny. Nejdřív agresivně bubnoval do střechy, která musela být z horní strany jistě prožraná, pak zeslábl a pršelo dál. Mezitím, co Troy prohledával všechny možné úložné prostory, já stál u dveří jak na stráži a koukal ven vyraženými dveřmi bez skel, která se válela na zemi jako podivná ostrá podestýlka. Vždy, když jsem zašoupal nohama, ozvalo se do ticha hlasité zapraskání, které doprovázelo šumění deště. “Hm, ty…našel něco?“ otočil jsem se na Troye a zeptal se špetkou zájmu v hlase. Bylo mi jasné, že tu bude prázdno jak po výprodeji, ale třeba mohl najít alespoň nějakou drobnost. |
| |
| Ve vagonu "Hm, takže je tu tma jak v prdeli a já už asi nemám žádnou baterku" říkám si, když vidím, že zde žádné světlo nesvítí. Zastavím se okamžitě, když předemnou kdosi řekne, abych zastavil. Netrvá dlouho osoba, jíž patřil hlas ukáže, že je ozbrojená a že s tím umí zacházet, když jen několika málo střlami zlikviduje divokého zmutovaného psa. Když ten chlápek vystoupí ze stínů a ukáže se mi, uvidím osobu, uděnou v šatech jež vypadají, že zažili několik válek. "Nechtěl bys nový hadry frajere?" Nehodlám zbytečně komplikovat situaci a pomalým, klidným pohybem zvedám ruce do výmluvného gesta do úrovně ramen. Dlaně mám obrácené k tajemné osobě. Zbraň neodkládám, ale držím ji pravou rukou za pažbu a levou za hlaveň. "Klídek, přicházím v míru jo?" Řeknu a začnu mu hned vysvětlovat situaci. "Nečekal jsem, že tu někdo bude, přišel jsem se sem jen schovat před tim zasranym kyselym deštěm, co je venku." "Nesejmeš mě hned, že ne?" Pronesu přátelským tónem a usměju se. |
| |
| Benzina Nepřestávám rytmicky bušit patami do pultu pode mnou. Když mi Felix položí svou otázku, skoro bez pohnutí hlavou na něj vrhnu svůj 'to se ptáš vážně' pohled. "Nemyslíš, že bys to už dávno věděl, kdybych něco našel? Věř, že mezi všemi mými přáteli co tu jsou s námi přítomni, bys byl ty, kdo by se o mym nadšení z naprosto nepravděpodobnýho nálezu.. čehokoliv dozvěděl jako první." Po chvíli mi výraz změkně, povzdychnu si a odvrátím obličej směrem k policím, ze kterých si nejspiš někdo snažil postavit malou pevnost. Dle efektivity a provedení to nejspíš byly děti.. Kruciš já mám Felixe rád, neni to špatný chlap, ale jak mě někdy dokáže štvát maličkostmi je až zarážející. |
| |
| Kasární část budovy Smíchovského nádraží – Tomáš Venku se rozpršelo. Kapky kyselého deště narážely na sklo, spojovaly se a pomalu stékaly dolů na parapet. Ty jsi seděl u stolu a četl sis zprávu od vedoucího zásobovače. Byla psaná tak bravurním škrabopisem, že ti přišlo, jako by ten člověk pomalu zapomínal umět psát a jeho písmo se měnilo ve změť čar a vlnek. Přesto si rozluštil, že budeš mít v dalších dnech opět co na práci. ČEZ vysílá za Prahu dva vagóny plné zásob a zbraní. Měly by se dostat až do Radotína, kde na ně bude čekat karavana nákladních vozů střežená dvojicí pandurů. Radotín se totiž nachází moc blízko Černošic, kde má jednu z malých základen Reich. Ten vedl i několik soubojů o blízkou cementárnu s ČEZem. Už je tomu tři roky, co továrna zeje prázdnotou, nejsou peníze na její zprovoznění, nebo jakékoliv opravy, na to je moc rozsáhlá a poničená. Reich se nebál dát najevo, že když ji nemůže mít on, tak nikdo a nešetřil výbušninami. Druhý důvod k bdělosti během cesty jsou nevyzpytatelní mutanti, především zdivočelá stáda zvěře lesních kopytníků, kteří se bezhlavě vrhají na všechno, co jim přijde do cesty. Slyšel si vyprávět historky o takových útocích. Zvěř je schopná převrátit vše od obyčejných kontejnerů až po tank a je třeba do nich vystřílet celý zásobník, než se zastaví a klesnou k zemi. Na vlastní oči si už pár takových kusů spatřil a pokud si s nimi přišel do kontaktu, historkám si mohl lehce uvěřit. Byl to pěkný výhled na další akci, rozhodně lepší, než jen sedět na zadku a leštit si kvér. Mohl ses pomalu dát do příprav, vlak měl vyrazit ještě před rozbřeskem. Měl si v povinnosti se nahlásit do služby u vrchního zásobovače a pomoci s nakládáním, protože při takové akci je každá ruka navíc k dobru. Smíchovské nádraží, metro – Mortion “Jo, jo, hezká výmluva!“ zareaguje muž podrážděně a pohodí zbraní v ruce, jako by ti naznačoval, aby si zůstal s rukama nad hlavou. Ještě si to rozmyslim… Ke komu patříš, hm? Jestli seš nácek, tak skončíš jak ten čokl, to ti garantuju!“ zvýší hlas a nepřestává mířit. Tvůj úsměv na něj nejspíš nefunguje. Buď je to šílenec, nebo stráž. Možná obojí, rozhodně ho budeš muset nějak přemluvit, aby nevystřelil. |
| |
| Ve vlaku "Příteli, jestli mi nevěříš, můžeš se jít ven podívat," pokračuji přátelským hlasem, "ale ten déšť opravdu není příjemný. Ke komu patřím? No to je těžká otázka. Sám bych se označil spíše za samotáře, ale občas pracuji pro Mafii." Chvilku se odmlčím a poté pokračuji naprosto ledově klidným a upřímným hlasem: "Ale řeknu ti jednu věc, příteli. Ještě jednou, mě označíš za nácka a budeš to ty, kdo skončí jako ten pes. A budeš ještě prosit, aby tvoje smrt byla tak rychlá. A to i za cenu, že bych tu měl sám zařvat. Ty zasraný nacistický svině, jsou to, co na tomhle světě nenávidím ze všeho nejvíc. Jsou to ti, které zabíjím, téměř na potkání!" Po těchto slovech nasadím opět přátelský hlas, "mimochodem, za poslední hodinu mám na účtě dvě ty svině," dodám, přičemž ruce mám stále ve stejném postoji. |
| |
| Smíchovské nádraží, metro – Mortion Když si tomu chlapovi začal vyhrožovat, vypadalo to, že by tě nejraději užuž střelil, ale poslední informace změnila jeho názor. Konečně. Ještě chvilku se na tebe díval a pod maskou přestal křivit obličej ve vzteku na tebe. “Dvě říkáš, hm?“ Sklopil zbraň. “Takže tady obcházej… fajn.“ Vytáhnul masku a ty jsi mu konečně viděl do tváře. Alespoň co z ní zbylo, protože ji měl podivně zkroucenou, jako kdyby ho zasáhla nějaká kyselina. Namísto očí měl dvě malé škvírky, kterýma tě nepřestával pozorovat. “A chtěl bys jich odprásknout víc?“ Aby otázku zdůraznil, naklonil hlavu trochu na stranu. |
| |
| Troy a Félix – cesta na Zbraslav Mraky se začaly po hodině protrhávat. Vy jste se buď nějak zabavili, nebo jste jen mlčky čekali, až přestane pršet. Déšť pomalu ustával, vzduchem se nesl odporný zápach Vltavy, který vždy zavál na břeh vítr. Vyšli jste z benzinky, až když kapky přestaly padat a oblohou se zas táhla jen inverzní mračna, skrz které bylo vidět slunce jako bílou zářivou kouli. Podle polohy se dalo odhadnout, že je kolem třetí hodiny. Měli jste času tak akorát, abyste se na večer dostali na Zbraslav, kde budete muset nejspíš přespat, pokud nechcete riskovat návrat do Barrandia za tmy. |
| |
Kasární část budovy Smíchovského nádraží Nasadím si brýle a sednu si ke stolu. Brýlím chybí leví sklo, mně by bylo k ničemu, a pomáhají mi při čtení všelijakých škrabopisů. Tenhle vypadá jako práce. Při zmínce o Reichu mě bodně v levém očním důlku. Pohledem sjedu ke své levačce, ke křivě srostlému palci, k chybějícím nehtům. Upálit je. Narazit na kůl. Mrknu a vrátím se ke čtení. Nemám už moc času. S nedojezeným kusem zmutovaného ovoce jedné a přilbou v druhé ruce se jdu nahlásit k pisateli zprávy. Na sobě maskáče s kolenními chrániči, hruď a záda mi chrání zbroj z tmavého kovu, přes rameno svou ruskou karabinu pana Kalašnikova. |
| |
| Ve vlaku Když můj společník konečně uzná, že jsem nepřišel se špatnými úmysly a sklopí zbraň, pochopím, že situace se uvolnila a svěsím ruce se zbraní opět k pasu, přičemž zbraň uchopím za pažbičku a za předpažbí. "Konečně! Ještě chvíli a dostal bych křeč..." Pomyslím si a nechám jej pokračovat v proslovu. "Víc? Sakra třílel bych je po stovkách, kdyby mi to munice dovolila!" Zasměju se. "Proč pak se ptáš? Máte je tu snad někde v okolí? Už jsem si dlouho pořádně nezastřílel." |
| |
| Metro B Smíchovské nádraží, před kanceláří – Mortion Muž se najednou jakoby rozzáří, v jeho zohavené tváři se objeví úsměv, skoro až šibalský a vezme tě volnou rukou kolem ramen. “Chlape jeden, přesně takovýho tu potřebujeme, pojď se mnou!“ Ani nečeká, že budeš protestovat. Vyjdete ven z vlaku a přejdete k jednomu ze schodišť nástupiště, po kterém vystoupáte až nahoru. Muž vytáhne nějakou kartičku z jedné z kapes u pasu a tu strčí do bývalého validátoru. Na displeji, který se po pár zablikání rozsvítí, následně vyťuká nějaký číselný kód a voilá, velké kovové dveře v jedné ze stěn se otevřou. Když těmi projdete, ocitnete se v úzké chodbě. “No pojď, ani zouvat se nemusíš,“ zavtipkuje chlap a dalšími dveřmi tě vpustí prvního. Ocitnete se v docela rušné hale, které dominuje oprýskaná freska u stropu a velký lustr, který ale momentálně nesvítí. Ani se nestihneš řádně pokochat a muž tě žene dál. Cestou potkáváte pracovníky ČEZu, které rozeznáš podle černé pásky na rameni se žlutým bleskem. Hned víš, o jakou základnu se jedná. Stále ale netušíš, proč by tě sem ten chlap tahal. Jdete ještě několik minut různými chodbami, stoupáte po schodech, až se zastavíte před masivními dvoukřídlými dveřmi, před kterými stojí a čeká další muž oblečený v maskáčích, v ruce drží přilbu a na rameni mu visí zbraň. “Tak jsme tady. Ničeho se neboj, všechno vyřídíme a budeš si moct zastřelit tolik nácků, kolik budeš chtít,“ uklidňuje tě tvůj průvodce tišším hlasem a zůstává otočený čelem k tobě. Kasární část budovy Smíchovského nádraží, před kanceláří – Tomáš Když si vyšel ven, uvědomil sis, jak nádraží opět ožilo. I v této části je vidět na chodbách neustále někoho pobíhat, jako kdyby byl poplach. Napadne tě, jestli náhodou celé přípravy nemají trochu zpoždění, protože obyčejně bývá před akcí téměř klid a všechno probíhá téměř hladce. Před kanceláří vrchního zásobovače čekal jen jeden člověk a ten hned po tvém příchodu šel na řadu. V ruce měl papír podobný tvému, ale rozpoznal jsi v něm díky bílé pásce s křížem lékaře. S těmi ses moc nevídal, protože byli neustále ve službě a pendlovali mezi základnami, zkrátka kde je bylo třeba. Bylo jasné, že na akci pojedou s tebou a byl si za to rád. Lidí, co se vyznají ve zdravotnictví je málo. I když víš, že někdy obchodují s mafií, nemůžeš jim to mít za zlé. Přísady do léků se dají sehnat i u ní. Mezitím, co si čekal, až na tebe přijde řada, uslyšel si v chodbě povědomý hlas. Pokud ses otočil, spatřil si tobě známého rotmistra Hanzla, jak vede nějakého neznámého muže směrem ke kanceláři(Mortion). Neuniklo ti, jak mu Hanzl slibuje pěknou řež příslušníků Reichu. Tebe si zatím nevšiml, protože stojí zády. Jestli ti vede nováčka, je jasné, že s tebou, coby velitelem, bude muset mluvit také. |
| |
| Benzina Když už se konečně vyjasní a pomine veškeré nebezpečí ne přiliš nebezpečných, ale přeci jen dost nepříjemných svědivých bolístek z deště, vylezeme z úkrytu jak do nového dne. Slunce relativně hezky svítí, alespoň tak hezky jak jen to umí skrze mračna. Pro efekt se zhluboka nadechnu a protáhno ruce.. tato akce jest brzo následována tuberáckým zakašláním. Hnus, ale když už, tak pořádný. Zapálím si cigaretum přemýšlejíc kolik by takovýchto bylo třeba, aby to člověku vypálílo čuchové buňky. S félixem prstama projedeme pár možných tras na Zbraslav. Nakonec si vybereme jednu, která je sice krapet delší, ale zase jsme o ní slyšeli že je relativně bezpečná. Hlavně co se fauny týče. Utáhnu všechny přezky na nosňáku (moc jich tam není) a připáskuju co by mohlo plandat a dělat hluk. Félix učinní stejně a svižným krokem vyrazíme |
| |
Kasární část budovy Smíchovského nádraží, před kanceláří „Zdravím,“ naznačím zasalutování pravačkou. Na levé ruce mám zvláštní kovovou rukavici a vůbec mám na sobě železa, jak kdybych se chystal proměnit v tank. „Někdo novej?“ Přejedu jednookým pohledem mně zatím neznámého Mortiona. Nevypadá jako problém. |
| |
| Hra pokračuje Nechutně se mi uleví, když se situaci naprosto promění a můj "kolega" se stany přátelským. Ačkoli je mi lehce nepříjemné držení kolem ramen, nic nenamítám a poslušně jej následuji. Po opuštění vlaku se před námi objeví schodiště. Na jeho druém konci, můj nový přítel otevře pevně vypadající, nejspíše pancéřové, dveře a zavede mě dovnitř. Již ve velké hale si všimnu černé pásky na pažích a když v dalších chodbách potkáme další lidi s touto páskou, uvědomím si, kde jsem. "Sakra, ČEZ, že mě to nenapadlo hned..." povdychnu si, "alespoň se budu moct porozhlédnout po nějakých užitečných věcech." Netrvá dlouho a naše kroky se zastaví. Přes rameno svého průvodce, který ke mně nyní stojí čelem spatřím muže v maskáčích, s přilbou v zápěstí a zbraní přes rameno. "Ten není jako ti ostatní šašci, tenhle vypadá jako profík," uvědomím si. Sotva můj růvodce domluví, "profík" ode dveří přistoupí a ozve se. "Zdravíčko, příteli, slyšel jsem, že prý scháníte někoho, kdo umí zacházet s bouchačkou a nebojí se zmáčknout spoušť, je to tak? Pokud ano, tak jsem tady. Mortion jméno mé," představím se a podám "profíkovi" ruku. |
| |
Kasární část budovy Smíchovského nádraží, před kanceláří „Přátelé ještě nejsme,“ oznámím nezaujatě a pevně stisknu nabízenou ruku. „Tomáš Veselý.“ Pokynu hlavou ke kanceláři. „Jak tam vejdeš, důvěřujeme ti. Nezklam nás.“ Otočím pohled oka k rotmistru Hanzlovi. „Pojďte se mnou oba, ať to vyřešíme jedním vrzem.“ Vstoupím k vrchnímu zásobovači, slušně pozdravím a uvolním místo rotmistru s doprovodem. „Nová krev.“ |
| |
| Na chodbě Poté co se mi "profík" představí jako Tomáš Veselý mi předvede pevný stisk ruky, jaký se často nevidí. Následně mě upozorní, abych nezklamal jejich důvěru. Následky si dokážu dost dobře představit. Poté otevře dveře kanceláře vejde a podrží nám dveře, aby jsme mohli vstoupit také. průchod. Vejdu. "Nezklamu Vás," řeknu polohlasně směrem k Tomášovi a následně plným hlasem pozdravím, muže, jenž se v kanceláři nacházel již před námi. Za mnou vstoupí můj doprovod. Dveře se zaklapnou. |
| |
| Kasární část budovy Smíchovského nádraží, kancelář – Tomáš a Mortion Hanzl sebou trochu trhne, když si všimne Tomáše. Hned na to vypadá, že by něco řekl, ale jelikož se vyjádří Mortion sám jen zakývá hlavou. Oba vás pak bez dalšího slova následuje do kanceláře. Ocitnete se v místnosti, která vypadá spíše jako skladiště. Ten dojem vyvolává nespočet nejrůznějších skříní, kartoték, šuplíků, beden a i stolů je tu víc, než jeden, ale jen ten, co patří vrchnímu zásobovači, je celkem poloprázdný. Všechny úložné prostory vyplňují papíry, dráty vedoucí buď z jednoho počítače, či přístroje do druhého, nebo jakoby odnikud nikam, kovové desky s dalšími lejstry, vzorky zboží, či produktů a nejrůznější serepetičky všemožných tvarů a velikostí. Stručně řečeno, je tam bordel jak v tanku a možná jen Mortiona může překvapit, jak tu ten člověk může proboha pracovat. Do toho všeho se ve vzduchu vznáší zápach cigaretového tabáku a veteše. U stolu asi dva metry před vámi sedí zavalitá osoba staršího muže s mastnými vlasy. Není to žádný štramák, vypadá spíš jako úředník, kterého vyhodili z práce kvůli nedodržování osobní hygieny. Než věnuje pozornost vám příchozím, ještě dostuduje nějaké materiály, nejspíš týkající se předešlého předvolaného. Nastane tedy taková ta trapná chvíle ticha, kterou ruší jen bzučení přístrojů, šustění papíru a nějaké klapání, co vychází z neznáma. “Takže…koho tu máme?“ odloží papír a zvedne oči. Nos se mu pod jeho popelníkovými brýlemi potí. Prvního si vezme Tomáše. “Ah, to jste vy, Veselý. Dostal jste zprávu, to jsem rád. Koukám, že jste jako vždy připraven ihned vyrazit, takže vás nebudu zdržovat. Jen jsem chtěl připomenout…“ mlaskne nahlas a vezme k ruce desky z druhé hromady v levé části pracovního stolu, pak nalistuje a pokračuje:“…až budete předávat zboží, dohlédněte na své muže, aby se zdrželi jakýchkoliv poznámek ohledně příslušníků církve. Kazí nám to obchodní vztahy.“ Ke konci nasadí káravý tón, který je až protivný. Tomáš mu přesto musí dát za pravdu, protože sám dobře ví, jaké nejapné poznámky a nadávky kolují mezi mužstvem a zásobovači ohledně zákazníků tohoto rázu. “Mohu se tedy na vás spolehnout,“řekne se slizkým úsměvem ve tváři a dodá: “Nyní se odeberte do skladiště dva, vlak vyjíždí z první koleje, přesně v pět.“ Na chvíli se odmlčí, protože čeká už jen, že mu Tomáš zasalutuje a odejde. “A vy v doprovodu rotmistra Hanzla račte být kdo?“ obrátí se rovnou na Mortiona. Hanzl ho ale nenechá už nic říct a odpoví sám. “To je posila. Na tuhle akci. Určitě se bude hodit, rád střílí nácky a je mladej, mladý lidi potřebujeme jako sůl. Potkal jsem ho dole v metru, má železný nervy, žejo?“ plácne Mortiona po zádech aby mu dal zapravdu. Vrchní zásobovač si Mortiona změří pohrdavým pohledem. Nejraději by asi vstal, aby si ho prohlédl z blízka, ale jeho postava mu to nedovolí a když by se pokusil obejít stůl, určité by něco shodil na zem… “Hm, dobrá tedy, ale mám podmínku. Veselý, vezmete si ho na starost! Když přežije, udělám mu tady záznam a přijmeme ho. Vaše jméno, prosím?“ Jako by byl najednou rád, že se Tomáš nevzdálil tak rychle. Pro Mortiona to tedy měla být zkouška ohněm. |
| |
Kancelář „Rozumím, chlapi se budou chovat slušně, jedeme ze skaldiště dva, kolej jedna v pět.“ Kývnu a podívám se na nováčka. „Já ho zacvičím.“ Mírně na Mortiona kývnu. Tak mluv. |
| |
| V kanceláři Poslouchám rozhovor a dávám pozor o čem je řeč, abych co nejlépe pochopil situaci. Když se konečně dostanu ke slovu řeknu: "Jmenuji se Mortion, ale musím je podotknout, že ty nervy o kterých mluvil pan Hanzl nejsou tak úplně pravda. Je to spíš o tom, že nemám vůbec žádný pud sebezáchovy." Pohlédnu z vrchního zásobovače na Tomáše a potom zpět, "takže jaké jsou další pokyny?" |
| |
V kanceláři a cestou k vlaku „Teď jdem.“ Zasalutuju zásobovači. Cestou se rozpovídám. „Budeš se držet poblíž mě, oči na stopkách a žádný hrdinství a šílený kousky – každá mrtvola nakrmí mutanty a udělá lebkounům radost.“ Trochu se zamračím, jak se zamyslím, pak pokrčím rameny. „Kdybys nevěděl, radši buď za vola a zeptej se. Když budeš mít pocit, že něco vidíš, radši ať to zkontrolujem, než aby byl průser. A k flanď-... ke členům církve se chovej slušně. Mysli si co chceš, cestou si říkej co chceš, ale do nich se neser.“ „Teď pojď, ukážu ti vlak.“ |
| |
| Kasární část budovy Smíchovského nádraží, kancelář -> Nástupiště – Tomáš a Mortion Vrchní zásobovač si zapíše poslední informace a pak vás oba propustí. Mortion následuje Tomáše chodbami a schodišti, které se za chvíli mění v haly a nástupiště. Čím blíže jste nástupišti, tím více lidí potkáváte. Někteří zdraví Tomáše, ostatní si hledí své práce. Všichni do jednoho ale mají něco na práci a jeden cíl. Tím jsou nákladní vagóny vlaku, který stojí na první koleji, nejblíže skladištím. Všechny jsou kovové a bytelné. Některé mají malé otvory, ze kterých sem tam čouhá hlaveň nějaké zbraně. Už to může Mortionovi napovědět, že cesta nebývá žádný výlet vláčkem s rodinou na víkend. Stejně tak když mu Tomáš ukáže to, co všech šest vagónů potáhne. Je to hybrid, který nejvíce připomíná pancéřový vlak. Ohromný kovový kolos s ještě více místy a střílnami, včetně menšího kanónu uprostřed přední masky. Mezitím, co se oba kocháte pohledem na místní chloubu ČEZu, po širokém nástupišti jezdí dál vozíky i menší nákladní auta s bednami všech velikostí. U každého otevřeného vagónu stojí člověk, který kontroluje čísla beden dle seznamu, který má s sebou. Ostatní kolem něj vykládají a nakládají. Nebude určitě od věci začít pomáhat. |
| |
| Cesta na Zbraslav – Troy a Félix Vyrazili jste po silnici podél Vltavy, která dávala svou přítomnost znát pokaždé, když zavanul vítr. Silnice byla z obou stran porostlá téměř neprostupnou křovinatou džunglí, ze které sem a tam trčely holé větve stromů jako ruce čekající na vytáhnutí ze zhouby, která je pohlcovala. Na druhé straně směrem k Vltavě byl porost sice nižší, ale stejné hustý a nebezpečně vyhlížející. Oba jste se snažili jít prostředkem, co nejdále od obou okrajů, ovšem i silnice byla uprostřed dělená svodidly, které příroda už na pár místech vyrvala ze země a obrůstala úponky plevelu všeho druhu. Některé se i plazily po silnici jako by se chtěly spojit s bujným porostem na krajích silnice. Jednou se jí to povede a vy můžete jen doufat, že se toho nedožijete. Po prvním kilometru se po pravé straně silnice objeví zástavba Malé Chuchle, z poloviny již zarostlá vysokou vegetací. Za malou křižovatkou, na které je z nějakého důvodu nejvíce rozbitá silnice, se nachází bývalé dostihové závodiště s tribunou. Celé prostranství je prázdné s minimem stromů a keřů. Proto vás ani nepřekvapí, jako spíš vyděsí, když zahlédnete stádo zmutovaných jelenů se srnami, které se potuluje pár metrů od silnice. Zatím si vás nevšimli. |
| |
Nástupiště „Tohle je naše kráska,“ představím Mortionovi lokomotivu, „jak se dá do pohybu, staví až v cíli. Jinak je totiž moc snadnej cíl pro těžší zbraně.“ Vytáhnu se dovnitř a představím Mortiona topiči. „Když sem vleze, neustřel mu hlavu.“ Provedu nového strážce vlaku vagony – jsou propojeny s lokomotivou původními tunely, které nejsou neprůstřelné, ale není skrz ně vidět. „Velitelé vagonu otevírají dveře podle ksichtu – už se nám pár potvor prokousalo do přestupový chodby. To pak bylo zajímavý.“ Mohl bych vyprávět spoustu historek, ale proč? „Do pěti máš volno. Já zkontroluju tenhle tank, náklad a svoji výstroj.“ Projedu si strniště. „Jestli chceš, máme na základně kněze. Bude v kanceláři v hlavních budovách.“ Ukážu směrem, kde flanďáka vídám nejčastěji. |
| |
| Nástupiště "Pěknej kousek," pronesu uznale, když spatřím ocelový kolos, a přejdu do humornějšího tónu, "do tý bych se i zamiloval." Spolu s Tomášem pomalu procházíme obrovským železným kolosem a já obdivuji, jeho bytelnost. Netrvá dlouho a krátká prohlídka skončí. "Dobře, půjdu se tu trochu porozhlédnout. V pět hodin se ti tu budu hlásit, zasalutuji a vydám se najít nějakou jídelnu. |
| |
| Ve vlaku – Alberto Vždy den dva před akcí nemůžeš spát. Nemá cenu se přemáhat. Máš toho tolik na starosti, že by tě spánek jen zdržoval a tak obíháváš všechno potřebné. Tvá cesta nejčastěji vede ze řídícího centra do vlaku, přičemž ve své mašině trávíš času dost. Kontroluješ všechny vagóny a jejich nákladní prostory, stav zevnitř a zvenku a nyní se nacházíš uvnitř vlaku a přemýšlíš, co ještě je třeba a čekáš, až ti dojde zpráva o stavu trati. Před chvílí kolem tebe prošel Tomáš s nějakým nováčkem a teď se spolu loučí venku na nástupišti. Cesta do jídelny – Mortion a Damian Mortion se vydá z nástupiště zpátky do budovy, kde tuší jídelnu. Nikde nejsou žádné směrovky, každý, koho potká vypadá, že je příšerně zaměstnaný, i když jde s prázdnýma rukama. Najednou se Mortion ocitne zpátky v hale, kudy už jednou prošel s Tomášem. Vede z ní tolik dalších chodeb, že na chvíli skoro zapomene, kudy přišel. Dva vedou dolů, dva nahoru a další jsou zavřené. V jedněch právě vychází postava, která nejde přehlédnout. Je celá ve skafandru a míří jeho směrem. Damian měl celkem dobrého pamatováka na to, aby poznal novou tvář mezi těmi, které vídá každý den. Při cestě do skladu, kde měl začít pomáhat s nákladem těžkých beden se zbraněmi, spatřil v hale neznámého a nedalo mu to, aby se ho nezeptal co hledá, protože jeho nejisté pohyby a točení na patě dávalo jasně najevo, že se při nejmenším ztratil. |
| |
 | Základna Už ani nevím, jak je to dlouho, co jsem odešel ze své rodné země a začal se potloukat světem. Ovšem vím, jak je to dlouho, co jsem tady u ČEZu. Dva a půl roku. A líbí se mi to tu. Za pár hodin jdu zase na akci, takže jediné, co teď musím, je překontrolovat svou výbavu a obranné systémy vlaku. Zrovna jsem mířil do skladu, pomoci s nakládkou zbraní, když jsem si všiml nové tváře. Vypadal celkem nejistě a vypadalo to, že se asi ztratil. Zamířím si to přímo k němu a kdybych mohl, asi bych se usmál. "Ty jsi tu novej a ztratil ses, co?" zazní nepřirozený hlas reproduktorů mé helmy. Někdo, kdo mě už zná déle, by v tom hlase poznal úsměv, ostatní v tom slyší jen neemoční elektronický hlas, který velmi špatně paroduje španělský akcent. |
| |
Základna Chvíli postávám u vlaku a přemýšlím. Prohlížím si spojovací průchody, malinké střílny a zvažuju, důležitou věc – svou zbroj. Černý kov není nejlehčí, občas dokáže omezit a bojová rukavice na levé ruce není z nejlehčích a dost stěžuje práci s řízením mašiny a několika málo kontrolními panely na palubě. Na druhou stranu... udeřím se do zakovaného břicha, na druhou stranu mě z tohohle germáni budou muset vyloupat, aby se mi dostali na kůži. Okamžitě zalituju, že jsem se dostal k těmhle vzpomínkám a jdu do zbrojnice vlaku překontrolovat, jestli tam pořád je dost náhradních neprůstřelných vest a obyčejných přileb. Stačí mi jedna, to kdybych se cestou rozhodl shodit tenhle kotel. „Alberto,“ kývnu na vojáka. „Všechno v cajku?“ |
| |
| Sakra, kdo stavěl tohle bludiště? Po několika dlouhých minutách bloudění po hale se končně dostanu na místo, jež můžu považovat jako výchozí bod - hala. Zmateně se rozhlížím po okolí a snažím se přijít na to, která chodba by mohla vést do jídelny. "Nahoru nebo dolů?" Pomyslím si, když tu mě upoutá vysoká postava navlečená v kuse železa mířící mým směrem. "Španěl?" Řeknu si, když na mě promluví a oddychnu si, že se konečně našel někdo, kdo by mi mohl poradit. "Jo, to teda ztratil. Máte tady někde jídelnu nebo tady bloudím zbytečně? Za pár hodin mi jede vlak, tak by se předtím rád najedl," zakončuji veselým tóném. |
| |
| Základna "Jasně, že máme. Schodama dolů, tam bys měl narazit na velkou místnost. Pojď za mnou, ukážu ti kde je," ukážu mu na schody dolu k jídelně. Sám tam sice nechodím, ale jako každý tady vím kde je. "Říkal jsi, že jedeš vlakem?" zeptám se ho ještě. "V tom případě se ještě uvidíme, já jsem Damian," představím se mu a podám mu ruku schovanou v rukavici a tu neprodyšně spojenou s rukávem skafandru. |
| |
 | Vlak Ve vlaku je pohodlí. Nikterak veliké, ale příjemné. Už se těším, až se vyspím po téhle cestě, teď bych stejně neusnul! Na to je moc práce a netrpělivost mého já mi nedá klidu, dokud nedokončím prohlídku. Vyjdu ven se svým kladivem na zkoumání spojů, brzd a kol. Jsem unavený a trochu malátný. Ruka hrábla do kapsy a vytahuje cigaretu. Škrt.. Plíce mi zaplnil cigaretový kouř. To uvolnění.. Procházení kolem vlaku probíhá rutinně jako vždy. Ostatně dnes je tu tolik vojenské aktivity, že by se nikdy snad ani neodvážil zaútočit na vlak a něco poškodit. Poklepu svým kladivem na další spoj. Drží. Brzda vypadá taky v pořádku. Přejdu k dalšímu. Zajímalo by mě, kdy přijde ten poslíček, na kterého čekám. Nedopalek letí do kolejí dál od vlaku. A zase další spoj: "Co to tady kape?" Letmý pohled na kapalinu a přičichnutí. "Jaký PRASE!!! Kdo mi tu chčije na vlak k sakru!" Má ruka sletí do kapsy a vytahuje cigaretu. Škrt.. Škrt.. Škrt.. Došel benzín. Hmm, uklidni se Albi, to bude v pohodě, uvidíš. "A ty seš sakra kdo?" odměřím se naštvaně na Tomáše. "Um, promiň Tome. Někdo si mi tu ulevil na vlak. Jsem poněkud rozrušený. Jinak je všechno v pořádku, vypadá to, že nás ta holka odveze v pohodě bez poruchy, alespoň doufám." usměju se a poklepu rukou po karoserii (alespoň té suché části). "A nemáš náhodou sirky nebo zapalovač?" ukážu mu cigaretu... |
| |
Vlak Sjedu okem na loužičku. „Prasata,“ zamručím a začnu se prohledávat. Z kapsy vylovím akorát cíp hadru a z druhé výmluvně vytáhnu zavírací nožík. „Ale co znám Patrika, tak si k pultu namontoval zapalovač.“ Náš mašinfíra Patrik bez cigarety nevydrží ani chvíli. Vykouří všechno – tabák, bylinky, chemii. Většinou tak mívá ovládací pult sám pro sebe a nebojí se upravit si ho k obrazu svému. |
| |
| Konečně cesta... "Mortion, těší mě.," řeknu a přijmu nabízenou ruku, "takže v pět u mašiny? Mimochodem, děkuji za pomoc při hledání cesty." Po rozloučení s novým známým zamířím po schodech dolů do míst, kde by seměla nacházet jídelna. "Snad konečně zaženu ten hlad," pomyslím si. |
| |
| Základna Kývnutím se rozloučím s Mortionem a po chvilkách přemýšlení se odeberu ke své práci. Pomoci odnosit bedny se zásobami k vlaku a pak ještě překontrolovat bezpečnostní systémy vlaku. Hlavně obranné zbraně. Bedny jsou konečně za mnou a teď ty zbraňové systémy. Dojdu k vlaku akorát tak, že ještě slyším Albiho jak na něco nadává. On pořád jen nadává. "Co je? Někdo ti nachcal do kávy? Nebo si ztratil zapalovač?" řeknu jízlivě jeho směrem a vylezu na mašinu. "Doufám, že jsi na ty systémy zase nehrabal. Nechce se mi to zase celý programovat." Dojdu k prvnímu z obranných systémů a začnu ho projíždět pomocí diagnostického programu, který patří do softwarové výbavy mé helmy a mých implantátů. Bože, jak já zbožňuju ty imploše pro dálkovou komunikaci se svými systémy. "Albi, nekuř prosím u těch systémů, ano? Opravdu mě nebaví vytahovat z nich pak popel," utrhnu se na něj zpočátku španělsky. |
| |
| Jídelna – Mortion Když dole pod schody otevřeš velké dvoukřídlé dveře, shledáš se v rozsáhlé místnosti a nízkým stropem. Všude jsou stoly, židle, zkrátka nijak se to neliší od jakékoliv jídelny, co si kdy viděl, ať už fungující, či opuštěné. Napravo je dlouhý pult, kde se vydává jídlo, ale je prázdný a za ním nikoho nevidíš. Všechny dveře jsou zavřené. V rohu místnosti sedí u stolu dva chlápci a povídají si. Odhodláš se jich zeptat, kde dostaneš jídlo, ale oba tě odbudou sdělením, že jídlo teprve bude a jeden z nich v khaki vestě mrskne rukou na hodiny nad vchodem a prohodí, že ještě půl hodiny musíš čekat. |
| |
| Jídelna Při zjištění, že mě čeká půl hodinové čekání se posadím na některou z židlí a čekám. Když se spustí výdej, najím se a poté se vydám najít nástupiště a prohlédnout si ještě jednou vlak. Zbytek času strávím tam. |
| |
| Smíchovské nádraží – brzo ráno Ať už jste se rozhodli strávit zbylý čas jakkoliv (i když rozkazy velely pomáhat s nákladem, ale našly se i tací, kteří se věnovali více své vlastní přípravě na cestu), v pět ráno se velká většina základny ČEZu shromáždila na nástupištích okolo vlaku. Vojáci a ozbrojený doprovod se hlásil v řadách, všichni prošli kontrolou, nikdo se nedostal do vagónu bez svého jména na seznamu. Jedním takovým, kdo kontroloval své podřízené byl Tomáš. Zato strojvůdce Alberto nedočkavě přešlapoval v své mašiny a čekal, až uvidí, že jsou nástupiště prázdná a může se vyrazit. Vše už měl zkontrolované a tip ťop, přesně tak, jak to měl rád. Jen tohle hromadné nastupování mu lezlo krkem, jelikož vždy protáhlo odjezd. Vykuřoval už několikátou cigaretu. Jakmile se Tomáš dostal do stísněných prostor vagónu se zbraní v ruce, měl co dělat, aby se někam dál protáhl. Střed vagónu vyplňovaly ty ohromné bedny se zbožím, které vídal venku a které nakládal jeřáb přes otevírací střechu. Prostor kolem nich byl sotva pro jednoho člověka a musel zůstat průchozí. Nějaký pěšák Tomáše popostrčil dál a řekl, že musí přestoupit do dalšího vagónu. Ten vypadal prostorněji. Střílny byly ve dvou řadách a uprostřed už byla jen naskládaná munice. Tam už zůstal a čekal, až se vlak pohne. Výhled skrze střílny nebyl nijak ohromující, ale muselo ti to stačit. Škoda, že tenhle vagón neměl kulometné hnízdo na střeše. Do jednoho takového se ale dostal Damian, ale ne na jeho obsluhu. Měl na starost zbraně a systémy obecně. Kdyby došlo ke střetu, byl by v pohotovosti. Že mají dráhy zpoždění platí i zde. Vlak se konečně pohnul po půl sedmé. Kola zaskřípala a kolos se dal do pohybu. Nejel rychle, ani nemohl, protože koleje byly staré a vlak dost těžký na to, aby se hnal osmdesátkou. Maximální rychlost byla 40km/h. Cesta do Radotína měla trvat necelou půlhodinu. Ale nástrah bylo dost. |
| |
| Jede jede mašinka... "Tak jsem tady, šéfe," pronesu směrem k Tomášovi, na jehož seznamu je moje jméno. Vzápětí vystoupám po schůdkách do útrob železné krásky. Pomalu ale jistě procházím vagon, ihned za lokomotivou, k němuž jsem byl přidělen. Projdu jej několikrát a hledám veškerá slabá místa, která by mohl potencionální nepřítel použí proti nám. Když se konečně vlak pohne, urychleně se přesunu do přední části vagonu a zaujmu takové místo, abych viděl oknem, či dírou dopředu, ale přitom byl v krytu proti náhodným střelám. Jeden nikdy neví. Ještě jednou překontroluji veškeré své věci. "Sakra! Musím co nejdřív doručit ten tubus! Jestli to neudělám, tak budu v pěkný kaši. A s mafií si není radno zahrávat," pomyslím si a překontroluji nepoškozenost tubusu na zádech. Dokonce překontroluji i jeho zapečetěnost. Poté jej vrátím zpět na záda a dál se věnuju cestě před námi. |
| |
| Vlak - práce začíná Když je vše naloženo, nastoupím do vlaku a ještě jednou projdu celý vlak a všechny palebné postavení. Vše několikrát překontroluji, projedu to i diagnostickými programy a pak se vydám do vagonu se střešním kulometným hnízdem, kde se usadím. "Vše funguje jak má?" zeptám se obsluhy a když se mi dostane kladné odpovědi, pohodlně se usadím a připravím se na okamžitý přesun k problémovému stanovišti, které by se mohlo cestou ukázat. |
| |
Vlak Kývnu Mortionovi, aby nastoupil, zkontroluju pohledem ostatní a jdu si užít nastartování motoru. „Kdyby něco, dej vědět,“ plácnu Patrika po rameni a nechám ho řízení. Když je v kabině, tak ho společnost akorát sere. Utábořím se ve druhém vagonu, kde občas vyhlédnu střílnou ven. Takhle blízko stanici je zatím bezpečno, ale možná už brzo uvidíme spoustu nepříjemných věcí. Popadnu vysílačku interkomu a vyzkouším, jestli funguje: „Veselý posádce: šťastnou cestu!“ |
| |
| Přerušení cesty Pravidelné drkotání mašiny a nejrůznější zvuky od skřípění, bouchání a jiných ran všem uvnitř, co nestojí u okna dává vědět, že se kolos ještě hýbe. Ti, co mají štěstí a mohou vidět pomalu ubíhající krajinu, zjišťují, že venku je pěkná divočina, což podtrhne ještě stádo splašených jelenů, kteří se na něčem pásli u tratě. Jakmile uslyšeli píšťalu vlaku, trhli sebou a dali se do běhu přes dlouhou pláň, která bývala kdysi slavným chuchelský závodištěm. Nekonečná mračna se valila oblohou a jen málo slunečních paprsků skrze ně prosvitlo a těm, co je spatřili se mohlo zastesknout po jejich teplém doteku a modré obloze. Nebyl ale moc čas na to snít a básnit si už jen v duchu o tom, jak by bylo, kdyby bylo… další rány vlaku vás probraly. Po dalších desíti minutách vlak musel zastavit. Alberto dostal zprávu od průzkumného vozu, že na trati je překážka, což musel Tomáš rozhlásit svému mužstvu pomocí neuvěřitelně uprskanému a šumícímu rozhlasu. Nejednoho člověka napadlo, proč rozhlas ještě nikdo nespravil… |
| |
Výluka „Pozor! Pozor!“ zahlásím do rozhlasu. „Všichni na svá místa! De Castelo do prvního vozu!“ Čekal jsem problémy, ale doufal jsem, že to bude něco menšího – pár přiblbých banditů, zdivočelá zvíře, ale ne tohle. „Vezmeš si Rodrigueze a toho novýho Mortiona. Prohlídnete okolí, dost možná je to přepadení. Žádný hrdinský kousky – něco uvidíte, vrátíte se to nahlásit. Hm?“ Když už není co říct, jdu zorganizovat odklízení sutin. Je nás dost, ale pár chlapů musí zůstat na hlídce ve vlaku. |
| |
| Výluka Uvelebený v kulometovém hnízdě začínám pomalu klimbat, když v tom sebou vlak zakucká a zastaví se. Hned na to se ozve z rozhlasu hlas Tomáše a já s otráveným pohybem slezu z věže. "Taky jsem ten rozhlas mohl dát do pořádku," zabručím skrz helmu a vydám se na cestu do prvního vozu. Jakmile tam dorazím, šéf začne vydávat rozkazy. "Nikdy jsem nepochopil, proč specialista přes zbraňový systémy musí odklízet bordel na trati," zavrčím spíše pro sebe a mávnu na Mortiona a Alba. "Dělej Albe, na cigáro bude čas později," zavrčím na přítele a vyrazím se s oběma muži podívat na překážku. "Taky nechápu, proč jde strojvůdce," zavrtím hlavou, ale to jsme už venku z vlaku a míříme k překážce. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Drag Oncave Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Tak tedy tímto se s vámí loučím. Ti, kdo měli příležitost přečíst si Diskuzi před zrušením vědí můj důvod ukončení. Ti, kteří ne shrnu to do jednoho kouzelného slova: neaktivita. Jeskyně pokulhávala celé dva roky, doba je to dlouhá, hráči se střídali a snažili se, jak jen mohli. Bohužel se nám nepodařilo dosáhnout ani 200 příspěvků, ba ani pořádně rozehrát příběhy jednotlivců. Přesto děkuju za hru, když se to rozjelo, bylo to fajn. Koncept hry a světa si nechávám samozřejmě v šuplíčku a kdyby mi někdy přeskočila nálada, třeba ho ještě vytáhnu, nebo svěřím někomu důvěryhodnému, kdo by to dokázal utáhnout x) Takže apokalypse v českých zemích zdar a nazdar! |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR