Andor.cz - online Dračí doupě

Historie Alagaësie

Alagaësie před vládou Galbatorixe

Dříve než lidé, dokonce dříve než elfové, osídlili Alagaësii trpaslíci. Spolu s nimi zde divoká zvířata, magická stvoření a také draci. Asi sto let po trpaslících připluli přes moře elfové. Už od úplného začátku se elfové a draci neměli rádi.

Vše to začalo, když bláhový mladý elfský lovec ulovil a zabil jednoho draka. To byla však velká chyba. Draky to velmi rozzuřilo a začali na elfy útočit, což byl začátek dlouhotrvající krvavé a brutální války.

Válka trvala velice dlouho a postupně se zhoršovala. Oběma rasám pomalu, ale jistě začalo hrozit vyhynutí. Konflikt díky neschopnosti se dorozumět neustále sílil. Tento problém vyřešil první Dračí jezdec Eragon. Když jeho drak dostatečně vyrost a on sám se stal mocnějším, začali společně cestovat po celé Alagaësii a snažili se tyto dvě rasy usmířit. Během jeho putovaní se mu podařilo uzavřít konečně mezi draky a elfy příměří.

Protože se Eragon ve spojení s drakem stal mnohem silnější, draci se rozhodli dávat elfům dvě nebo tři dračí vejce ročně, a dali tak vzniknout dalším Dračím jezdcům. Postupem času se síla Jezdců ohromě zvětšila a nakonec měli větší vliv než kterýkoliv z králů, královen a obyvatel Alagaësie.

Tento mír trval po mnoho stovek let, než se stal novým jezdcem Galbatorix. Poté co byl přepaden a jeho drak zabit, zešílel a začal toužit po pomstě. Poté, co mu Jezdci odmítli kvůli jeho psychickému stavu dát nového draka, začal ve svém šílenství novou krvavou válku.



Alagaësie pod vládou Galbatorixe

S pomocí Morzana a Křivopřísežníků Galbatorix zabil každého známého Jezdce kromě jednoho. Vrael byl nejmoudřejší a zároveň jediný, kdo mohl Galbatorixe svými silami porazit. Nakonec, v poslední bitvě na Utgardu, Galbatorix Vraela srazil na kolena a zabil.

Od té doby vládne Galbatorix Alagaësii se svým zvráceným zlým černým drakem Šruikanem. Jeho síla nebyla nikdy zpochybněna až do dne, kdy se Eragon, syn jednoho farmáře z Carvahallu, dotknul jednoho ze zbývajících dračích vajec a přivedl zpět rasu, kterou celá Alagaësie neviděla po stovky let… Dračí jezdci znovu povstali.
Avšak jeho cesta nebyla úspěšná. Našel Vardeny, spojil se s nimi, bojoval po jejich boku, zabil Stína Durzu, ale při cestě do Du Weldenvarden byl přepaden a zabit. Spolu s ním zahynula i jeho dračice Safira. Vardenové se naštěstí stačili ukrýt na novém, neznámém místě.

Ale teď se má historie opakovat. Našli se prý další jezdci, svitla nová naděje...

Svět už není co býval

Někde hluboko v Du Weldenvarden

Blesk pročísl noční oblohu a osvítil skupinku v kruhu stojících mohutných kamenných sloupů. Všude kolem byl hustý les, ale jako kdyby kameny bránily jakémukoli růstu, v těsné blízkosti se porost ztrácel a čím hlouběji jste do kruhu vstupovali, tím byli rostliny nižší. Uprostřed něj stál oltář vytvořený z valounů nasbíraných někde v lese, ale deska oltáře byla z pevného mramoru z něhož vystupoval znak královny Islanzádí.

Lesem byla cítit magie. Doslova pulzovala, když jste se ke kameni přiblížili moc blízko. Pulzující magie se začala měnit na změť světel, která se rozdělila na tři různé barevné odlesky. Ty se rozletěly do vzdálených končin.

Jeden paprsek (Akhésa), dopadl do oblasti Jezera Woadark,ležící na řece Toark, den cesty od města Teirm, kde se mimojiné nachází William a Zí. Jeho barva byla jasně zelená a byla vidět až z města.
Druhý (Vuryn) - barvou připomínající písek - dopadl do míst okolo elfího města Ceris u jezera Eldor na přesně opačné straně říše. Poblíž zrovna měli cestu - nezávisle na sobě - Warken a Zereth Alkertos
Třetí barvy rudé (Není jezdec-není jméno) dopadl přesně doprostřed spojnice těchto dvou, nedaleko místa Kirtan avšak mimo ochranu lesa. Osud tomu snad přál, že zrovna tudy má cestu Akali a Aidian - opět ale ne spolu.

Byla to znovu ukradená - první je ukradl Galbatorix - dračí vejce. Elfům se je podařilo ukrýt a po dobu dlouhých tří let zpívali kouzlo, které je mělo přinést co nejblíž jejich budoucím jezdcům. Draci spali po dobu dlouhých stovek let, aby se navrátili, až jich bude potřeba.

Toto svítání je na den přesně pět let poté, co se Eragonovi - sunu Bromovu vylíhla jeho Safira. Nyní se má osud opakovat. Protože bitva, rozhodující o osudu Alagaësie se nezvratně blíží.

Elesméra

Od dob, kdy padl tvůj drak uplynulo mnoho času a od té doby žiješ v Elesméře a živíš se tím, že plníš úlohu posla královny Islanzádí a Hrotgarem, králem Domova společenstva trpaslíků a Města trpaslíků v Beorských horách, kde byli kdysi schováni i Vardenové.

Jenže nastal čas, kdy jsi měla býti zproštěna této povinnosti. Nastal čas pomsty.
Královna si tě zavolala k sobě a moudrým hlasem k tobě promluvila:
Kheresso, dnes v noci provedli naši kouzelníci po třech letech trpělivého vyzpívávání a zaříkání složité kouzlo. Vejce, která byla ukradena Galbatorixovi byla vyslána do říše. Snažili jsme se, aby byla co nejblíže jejich budoucím jezdcům, ale ani nám se nepodaří jim je přemístit do klína. Najdi je. Ověř je, vycvič je. to je tvůj úkol.

Na chvíli se odmlčí a dodá:
Kdyby jsi měla jakékoliv podezření, že by mohli přejít na Galbatorixovu stranu, zabij je. Jak jistě víš, stačí zabít jezdce.
Podívá se na tebe smutně, jakoby si připoměla tvou ztrátu a pokračovala v proslovu:
nenech se zaslepit touhou po pomstě, pomstou nic nezískáš.
Jakmile je najdeš všechny tři musíš se s nimi dostat do Carvahallu, místa, kde se narodil Eragon. Tam na vás bude čekat přítel. Poví vám co dál. Vkládám do tebe naději a víru Kheresso. Nechť nad tebou hvězdy bdí. Jdi, pospíchej, není času nazbyt.


**Odpověď prosím také soukromě**

Cestou necestou až ke světlu

Kdesi v dračích horách
Ze zaklapnuté knihy se zvehne prach. Sakra vážně bych si tu měl uklidit. Knihu položím na řezbami zdobený stůl. Pomalu se zvednu z velkého, velice pohodlného křesla. Stoupnu si a protáhnu se. Klouby mi zaprotestují a v zádech pořádne křupne. Při tom zvuku by se kdejaká slabší nátura už dívala na obsah svého žaludku. Ještě pořádné lupnutí krkem a vykročím k oknu. Pohled na dračí hory mi vždycky zvedne náladu. Ta horská úbočí jsou prostě nádherná.

Podívám se po místnosti ve které stojím. Kulatá místnost, typická pro věž jako je ta moje, je plná knih. Jsou v knihovnách, na stole, na podlaze, prostě všude. Mezi nimi vedou úzké cestičky. Všechno je plné prachu a pavučin. Vážně bych se měl pustit do úklidu...
Bollr! Řeknu a ozve se šustot. Vzápětí se přede mnou se objeví koule tvořená vším odpadem z celé místnosti. Brisingr! Kouli pohltí smaragdově zelený plamen. Za okamžik po nepořádku nezbyde vůbec nic.

Tak je to lepší. Pomyslím si když přecházím k velkému starožitnému zrcadlu. Je na čase zjistit co se ve světě děje. Draumr kópa! Řeknu a na zrcadle se rychle začnou střídat obrazy. Teirm, Dras-leona, Gil-ead, všude ta divná atmosféra...ten klid před bouří. Je čas vyrazit. Znovu začít ovlivňovat historii světa...hahaha.. Ukončím kouzlo a výjdu z místnosti.

Obléknu si cestovní oblečení...věci které jsem na sobě neměl už roky. Nosím černou koženou zbroj, vyztuženou kostmi a ocelí. Na rukou a nohou mám ocelové chrániče. Na záda si připášu meč. Už jen při letmém dotyku mě pokouší. Dnes ne... Na to hodím dlouhý, černý plášť a do ruky vezmu svojí hůl.

Sejdu dolů po točitých schodech. Dole ve stáji na mě už čeká můj kůň, Dauthvindr. Pohladím ho po černé srsti. Dlouho jsme se neviděli příteli. Řeknu mu myslí. Potom na něj nasednu a vyjdedu ven. Tam se ještě naposled podívám na svojí věž. Zbohem...tak zase někdy Pomyslím si a odjedu směrem k Teirmu.

Podívné světlo
Moje cesta pokračovala dlouhé měsíce. Od Teirmu k Uru"baenu, pak Aberon. Naposledy Tarnag a pár trpasličích měst....trpaslíky není těžké ošálit, i když jsou opatrní, tak s kouzly nemají moc zkušeností....stačilo se držet dál od chrámů a kněží. Teď sedím tady u ohně, na břehu jezera Eldor. Čeká mě nejtěžší část mojí cesty. Zjistit co se děje nového u elfů. Už jenom proniknout do lesa bude těžké. A to raději vůbec nemyslím na to jak se budu pokoušet dostat do nějakého města.

Na ohni se peče zajíc a už začíná vonět, proto ho sundám a začnu večeřet. Musím si to užít.....u elfů si to neužiju....všimli by si kdyby jim začala mizet zvěř. Jíst maso nepořebuju, ale chutná mi. Mnozí, zlvášť elfové, nejsou schopni pozřít ani hlt masa po tom co prozkoumali mysl velkého počtu živočichů. Já jsem měl také ze začátku nechuť k masu, ale pro někoho s tak "rozvrstvenou" osobností to časem přestal být problém.

Právě dojídám, když tu se na nebi objeví paprsek světla. Má zlatou barvu a dopadne zhruba 600 metrů od místa kde sedím (odhad). Okamžitě vstanu a krátce se podívám na Dauthvindra, ale rozmyslím si to...na tak krátkou vzdálenost to nemá smyls. Rozeběhnu se co mi jen síly stačí. Za necelé dvě minuty jsem na místě. Stromy na okraji lesa jsou ožehlé, některé i zlomené. Uprostřed leží kámen. Příjdu blíž...né kámen...vejce!
Už se ho chystám zvednout, když tu zachytím nějakoho jiného. A je blízko. A sakra!

Na hranicích Du Weldenwardenu

Byla jsem zrovna na cestě k Eldoru, můj dědeček mi vyprávěl, že právě tam jednou potkal draka a jeho Jezdce. Neřekl mi ale kdo ten jezdec byl, nebo jak se jeho drak jmenoval. Ráda jsem naslouchala jeho příběhům o nádherných, majestátných zvířatech, kteří se nezalekli ničeho a nikoho. Od nikoho jsi nenechali poroučet a vládly nepředstavitelnou silou.
Vždy jsem dědečkovi vysela na rtech, když mi večer, po mém učení a cvičení vyprávěl tyto příběhy. Často se stávalo, že učení i cvičení byly tak vyčerpávající, že jsem během těchto příběhů usnula a nikdy jsem se nedozvěděla konec.
Dnes tomu už tak ale není. Podle našich měřítek jsem již dospělá a proto mohu jít kam chci a já se rozhodla jí o jezeru Eldor, o kterém mi dědeček tolik vyprávěl. Nedržela jsem se iluze, že bych zde mohla potkat draka nebo Jezdce, ale chtěla poznat ono místo, které dědeček tolik miloval. Na noc jsem se ubytovala v Cerisu ale něco mi říkalo, abych nespala a sledovala noční oblohu. Jako druid se byla více "věřící", v těchto pocitech a intuicích. Zatím se mi ještě nestalo aby moje intuice nebo pocit selhal. Vždy se něco stalo, dobrého nebo špatného... A poté, jako rána z čistého bere, nádhernou noční oblohu prozářila záře září.
Stejně jako se rozzářila obloha, rozzářili se i mé oči. Bylo to přesně jako to vyprávěl dědeček.... Popadla jsem svou kabelu a hůl a vyrazila jsem ven no noci, za onou září.
Nevím jak dlouho jsem sledovala , nebo se aspoň pokoušela nějak odhadnou kam to asi mohlo letět, když jsem vycítila něčí přítomnost. Byl blízko, velmi blízko. Elf to rozhodně nebyl, elfí přítomnost by byla jinačí, tahle byla těžká, velmi těžká. Elfí je lehká jako ranní rosa... V mysli jsem jsi pohrávala s myšlenkou, ve které jsem nejspíše tušila, možná o koho jde, ale to se nedozvím dokud se nedostanu blíže.
A poté jsem to uviděla, leželo to na lehce ohořelém suchém listí, větvičkách a trávě. Kámen? Ne, ten by nebyl tak pravidelný.
Ne, to nemůže být... projde mi hlavou a poté jsem zahlédla toho muže! Moje intuice se nemýlila, byl to člověk! Uchopila jsem svou hůl a vrhla se naproti tomu člověku. Je mi jedno co jsi ostatní myslí, ale já nemám ráda lidi a hlavně lidi v Našem lese...
Odrazím se a skočím, dopadnu tak, že mi stačí udělat krok do předu a mám Ten kámen bezpečně v ochraně mezi mýma nohama. Hůl namířim na člověka, netvářim se zrovna příjemně...

Setkání

Sakra to se vážně může stát jenom mě. Mám na dosah dračí vejce když tu prostě musí vyběhnout elfka. Mohla to být moje vstupenka do Elesméry. Pomyslím si při pohledu na elfku stojící nedaleko ode mě. Rychle sklopím pohled. Frethya Pošeptám. Beze slov by to bylo jistější, ale nehodlám riskovat. Nehledě na to že na tuhle vzdálenost to nemůžou slyšet ani ty nejlepší elfské uši.

Zabít jí....Sakra zase...Ne! Nebudu se chovat jako chladnokrevnej vrah. Můžu to nějak okecat. Třeba s ní i bojovat, ale né zabíjet. Vždyť se to nakonec může obejít bez násilí. Pomyslím si když sleduji její dlouhý, ladný let/skok. Měl bych dost času jí hned zasáhnout. Moje svaly už se automaticky stahují. Klid...pomalu...nepokaz to.

Počkám až dopadne. Potom se zlehka opřu o hůl. Je mladá...nebude zas o tolik starší než já. To je dobře...nesnáším elfy který si myslej že znají všechna moudra světa jen proto že mají o jedno dvě staletí náskok. Na pohled vypadám klidně, ale ve skutečnosti jsem ve střehu. Kolem mysli si vybuduji naprosto neprostupnou obranu.

Zvednu ruku, a v elfském pozdravu se prsty dotknu rtů. Atra esterní ono thelduin.
Řeknu naprosto vyrovnaným hlasem.

Vzhled:

Wyrda (Osud)

Projížděla jsem lesem na svém fríském hřebci s hlavou v oblacích. Tápala jsem v minulosti a snažila se přijít a spoustu věcí, které přetrvávali snad věčnost.
Draci...
Byli s námi snad celou věčnost a žili jsme všechny rasy společně v míru, ale všechno se změnilo, avšak to je dlouhá historie. Nyní všechno bylo jinak, ale já spokojená nebyla. Jako půlelf jsem byla proti krutovládě Galbatorixe. Nenáviděla jsem jej z celého svého srdce, rpotože naše naděje vyhasla potom co byl Eragon zabit, avšak mezi stromy jsem zaslechla šeptání, že je nová naděje, že se najdou nový jezdci, ale pořád jsem se jen bála toho, že to není možné. Avšak nepřestávala jsem nikdy doufat.

***

Jsi si jistá, že tímhle směrem to je do Kirtanu nejblíže? občas mě Onyxovo otázky štvaly, ale jen jsem se položila na jeho krk a nechala ho klidným krokem jít dál lesem.
,,Ano, drahý koníku jsem si tím jistá. Důvěřuj mi také prosím trošku. Ve městě se ubytujem tak na dva dny a budem pokračovat dál." řekla jsem svému zvědavému ohři a zavřela na jeho krku oči, ať si po dlouhé cestě odpočinu. Nepotřebovala jsem tolika spánku jako obyčejný člověk, ale dlouho jsem nezahmouřila oči a nyní se to projevilo.
Avšak i přes zavřené oči jsem záblesk a , když jsem otevřela oči viděla jen rudou žář.
Myslíš totéž co já? zeptal se mě Onyx, ale bez vánání jsem ho pobídla tryskem kupředu směrem odkud jsem slyšela dopadnutí.
Má elfská polovička mě vedla směrem, kde bych měla najít TO co tak dlouho hledám. Onyx musel kličkovat mezi stromy a já se na něm držela bez sedla jen za hřívu. Takováto jízda mi byla pohodlnější.
Už z dálky jsem viděla ohořelé stromy a seskočila jsem z Onyxe během jízdy a rozběhla se k oné rudé VĚCI. Cítila jsem jak se mé ruce třesou a jsem nervozní. avšak obavy, že jsem záblesk neviděla jediná byly mnohem horší. Obávala jsem se, že Galbatorix má poblíž své lidi, které budou vyhledávat jeho vejce, ale do elfského lesa by si neměli troufnout vkročit, ale všechno je jednou poprvé.
Sundala jsem si plášť ze svých zadm, rpotože na vejce jsem nechtěla šáhnout holýma rukama. Možná jsem se bála, možná jsem jen chtěla počkat na lepší příležitost. Zaposlouchala jsem se do okolí a zaslechla kroky někoho dalšího, avšak byl to člověk, né příliš opatrný.
Rudé dračí vejce jsem zabalila do pláště a došla zpět k Onyxovi, kde vejde společně s pláštěm dala do brašny. Vytáhla jsem dýku, kterou jsem někde ještě ukradla a neslyšným krokem se blížila směrem odkud jsem slyšela kroky. Onyx díky černé barve si lehl na zem a splynul s okolím. Byla jsem připravené vetřelce zabít, ale nejprve jsem musela zjistit co je zač. POkud to byl někdo od Galbatorixe slitování nepozná.

Člověk? Tady?
Co jsi o sobě ten člověk myslí, že dělá?! Jen tak se prochází po Našem lese s jeho hlučnýma a těžkýma nohama. Všechno tu okolo jistě zničí a rozdupe, nemluvě o zvířatech, která jsou jistě již teď velmi vystrašená byť jen z jeho přítomnosti tady.
A ten kámen, už jen při letmém pohledu je mi jasné, že tohle kámen není. Je to vejce, dračí vejce o kterých mi vyprávěl dědeček. Příběhy, které jsem jako "malá" milovala, teď nějak ožily. Nikdy jsem na vlastní oči neviděla dračí vejce. Věděla jsem, že královna Islanzádí prý nějaká zajistila, před útokem zla, ale byli to jenom šeptanice mezi stromy a zvěří. Znáte to, jedna veverka uviděla tohle, pověděla to jiné a ta to zase překroutila podle sebe. Vždy jsem byla spojená s přírodou, ale tak trochu mě zaráželo, proč jí ostatní elfové nerozumí tak dobře jako já. Byla to otázka, která nebyla nikdy zodpovězena a spoustu tajemnství jsi dědeček vzal sebou, když odešel z tohoto světa...
Nicméně svraštím nazlobeně čelo a přivřu oči. Rozhodně nepůsobím, že bych ho tady ráda viděla. Nepřestávám na něj mířit svou holí. Moje hůl, totiž není obyčejná hůl, ale o tom až jindy... Promluví na mě mou řečí, už je za to bych jen měla sprovodit ze světa....
"Člověk, který sem přijde jsi buď přeje zemřít, nebo je to naprostý blázen... ke kterým by jsi se přidal ty?" řeknu suše, ledově, bez známky jakékoliv emoce.

To nám to začíná...

Sakra ta mi to moc neulehčuje. Nechová se zrovna dvakrát přátelsky. Ach ta výbušnost mládí...možná by bylo lepší potkat někoho staršího...ale zase né moc. Jenže tohle si člověk nevybírá. Že bych jí měl přeci jen zabít? Ne, nesnáším tohle našeptávání...možná jenom trošku zmlátit....hmm...to by nemuselo být na škodu. Holt takhle to dopadá když se chce člověk dohodnout. Lehce si hůl vykopnutím přesunu i do druhé ruky, abych získal bojový postoj.

Takovou neslušnost bych od elfky nečekal. Ale co...Nepatřím ani do jedné skupiny. Patřím do té která se chce na to vejce podívat, a kterou štvě jak se chováš, a má v úmyslu ti dát za vyučenou. Řeknu naprosto klidným tónem.

Ještě než jí dojde význam mých slov, tak zaútočím. Přesunu jednu ruku dozadu a druhou trochu uvolním. Potom prudce bodnu. Hůl mi rychle začne proklouzávat v levé ruce, zatím co se pravá přibližuje k té levé. Bod jí míří do středu hrudníku. Hmm...buď uhne, čímž mi uvolní cestu, nebo se to pokusí odklonit....což se jí nepovede, páč jí nemyle překvapím...pff..člověk...to si určitě myslí...ha...ta dostane..třeba jí to přidá na zdvořilosti. I když si to nemyslím...

Copak to je?

Sou to tři dny kdy mně otec poslal do Teirmu abych osobně doručil jednomu obchodníkovi na zakázku dělané brnění. Otec byl šel sám, jenže mu nebylo dobře tak jsem se nabídl že pojedu sám. Sbalil jsem si nějaké jídlo a pár věcí na cestu, půjčil jsem si otcova koně Bleska a vyrazil jsem na cestu. Cesta byla docela klidná. Jel jsem z Daretu rovnou k řece Toark a pak dál do Teirmu podél řeky. Přijel jsem do města a předal jsem brnění tomu pro koho bylo určeno. Prohodily jsme pár slov a pak jsem se rozloučil a šel jsem si koupit ještě nějaké jídlo na zpáteční cestu. Zrovna když jsem projel branami města, uviděl jsem jasně zelený záblesk nebo co to bylo. Myslím že to bylo někde u jezera Woadark. Pokud jsem to viděl já, mohl to zahlédnout i někdo jiný. Proto jsem jel rychle a cestou jsem nikde nezastavoval. Když jsem začínal být unavený, tak jsem si na pár hodin lehl a usnul jsem. Když jsem vstal, rychle jsem něco snědl, nechal Bleska se napást a pak jsem pokračoval dál k jezeru. Dorazil jsem tam za několik hodin. Chvilku mi trvalo než jsem našel to co zřejmě způsobilo tu "záři". Zhruba dvacet metrů přede mnou jsem uviděl ožehlou trávu a na ní něco leželo. Sesedl jsem z Bleska, vzal jsem ho za uzdu a pomalu jsme šli k té věci. Nějakých pět metrů před tím jsem nechal stát Bleska a sám jsem šel k té věci. Opatrně k tomu dojdu a skloním. Hele vypadá to jako nějaký kámen. Nebo nějaký kus kovu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Usměji se a skloním se k tomu. Prohlédnu si to a pak to opatrně uchopím do rukou. Jednou rukou na to slabě klepnu. Zdá se že to bude dost pevné. Chviličku si to ještě prohlížím a pak se zvednu a přijdu s tím k Bleskovi. Opatrně to vložím do jedné ze sedlových brašen a vyhoupnu se do sedla. Rozhlédnu se kolem a pak vyjedu směrem k Daretu. Nejedu moc rychle, ale zase se nějak netoulám.

Lidé, co jiného od nich čekat. Je to odporná, arogantní rasa, která jsi myslí, že jsi mohou vzít vše, že vědí vše a že jsou nejmocnější na světě. Jak se opovažuje mne napadnou? A ještě na území, které je mou zemí, kde mi bude pomáhat sama příroda... a rozhodně mu tu neponechám tady ono vejce. Navrátím ho tam, kam patří, do Ellesméry.
Člověk vede svůj útok na vrchní polovinu mého těla. Snadné se takovému útoku vyhnout. Pokusím se uhnout tak, že se prostě skrčím, během toho se pokusím ze země sebrat ono vejce, pevně jej sevřu a cítím, že rána už někde nade mnou proletěla a rozhodně bude následovat další. Na nic proto nečekám a překulím se do strany - jde o pokus o jakýsi kotoul, ale s tím vejcem a mou holí v rukách to šlo trochu hůře. Nicméně jsem doufala, že ho tímto tak trochu zmatu a dostanu tak možnost utéct.
Po překulení se okamžitě zvedám ze země, neohlížím se nazpátek a dávám se do běhu. Ano běh, jediná z mnoha věcí, ve které lidé rozhodně nevynikají.
Cítím, jak se mi vejce lehce vysmekává a tak jsi ho trochu poposunu výš, pod moje poprsí. Potřebuji získat trochu času, abych jej mohla uložit do kabely a mohla tak běžet rychleji... a poté mi to dojde. Moje hůl. Neohlížím se, kde ten člověk je a pronesu v duchu prosbu k přírodě okolo mě:
"Stromy, strážci tohoto lesa, pomozte mi svými kořeny, ochránit toto vejce!"
Doufala jsem, že mě vyslyší a vyšlou své kořeny, aby alespoň chytli onoho člověka za nohy. Je mi jedno jestli mu ublíží nebo ne, v tento okamžik jsem jenom potřebovala, aby se nějak zastavil....

Smůla

Útok se nevydařil tak jak jsem chtěl. Elfka ani neuskočila, ani se nepokoušela bránit. Místo toho se skrčila, a sebrala vejce. Docela mě tím překvapila. Okamžitě přehmátnu a bod přeměním v úder směrem dolů. O zlomek vteřiny pozdě. Elfka se stihla, trochu neobratným kotoulem, dostat z mého dosahu.
Sakryš...je rychlejší než jsem si myslel. Už je to dlouho co jsem bojoval s někým podobně rychlím jako já. Ona podcenila mě, ale i já podecenil ji. Měl bych víc trénovat.

Rychle utíká pryč. Rozeběhnu se za ní, ale stihnu udělat jen několik kroků, než se mi kolem nohou obtočí kořeny. Zatracení elfové, zatracený stromy....! Ve hněvu řeknu Brisingr! Plameny v mžiku promění kořeny v popel. Sakryš! Zakleju když rychle uplácávám plamínky na svých kalhotách. Kdyby mě tak někdo viděl...určitě by pukal smíchy. Kriticky si prohlédnu kalhoty, a potěšeně zjistím že nejsou poškozené.

Můj hněv je jako mávnutím kouzelného proutku pryč.

Elfka ale mezi tím zmizí kdesi v lese. I s dračím vejcem. Teď abych jí hledal všude po lese. Měl jsi jí přece jen zabít.... Můj tok myšlenek je najednou přerušen. Všimnu si totiž předmětu v trávě. Leží tam nějaký klacek..Najednou mi svitne naděje. Její hůl! Okamžitě dojdu k místu kde udělala kotoul a seberu hůl která tam leží. Už vím co udělám...
Zahloubaný do myšlenek, ale velice potěšený se rozbíhám směrem kterým se elfka utekla.

Wyrda (Osud)- doplnění

Zastavila jsem se sotva pár metrů od Onyxe a pevně sevřela dýku. Měla jsem hrozné dilema, avšak přesto včechno jsem byla odhodlána to udělat. Na patě jsem se otočila a vážně došla opět k Onyxovi, který vůbec nechápal co se děje.
Jsi v pořádku Akali? ptal se mě, ale odpověď z mé strany nedostal. Hrabal jsem v brašně, i když opatrně, abych podebrala vejce i s pláštěm. Sedla jsem si na zem a zády se opřela o svého fríského hřebce. Vejce zabalené ve svém plášti jsem si položila do klína a odhalila opět jeho rudou barvu.
Užasle jsem jej několik okamžiků pozorovala a potom jej zvedla proti obloze zda-li přes skořápku něco něuvidím, ale marně. Leč dotkla jsem se vejce jako to kdysi dělávali jezdci, když si hledali svého draka. Lehce jsem se pousmála sama pro sebe a vejce i opět položila do klína.
Zapomněla jsem na toho člověka, který se blížil mým směrem a zůstala sedět jak smyslů zbavená. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, ale především tolik představ.
Dračí jezdec..
Avšak kroky vetřelce jsem zaslechla blízko a vyrušil mě z mého snění. Z úsměvu na tváři jsem se rovnou zamračila a vejce opět zabalila a schovala jej do brašny.
S dýkou v ruce jsem si opět stoupla odhodlána bránit draka, kterýho jsem nalezla i proti přesile, leč jsem slyšela pouze jeden pár nohou. Člověk si nemůže být jistý co se děje.
Pokud prohraju musíš utéct s vejcem k nejbližším elfům. Ti se o něj postarají. Rozumíš Onyxi?! pohlédla jsem přes rameno na svého koně, který si odfrknul a lehce kývnu hlavou, kterou opět položil potom na zem.
Tak pojď, ať jsi kdokoliv nebo i cokoliv..

Milé přivítání..
Akali a její prapodivná kobyla..

Už je to celkem dlouho, co jsem tudy procházel, nejraději se držím ve městěch, a ačkoliv mám tohle místo rád, jak jsem říkal, dlouho jsem zde nebyl.
Mám však velice rád zdejší lesy, které mi vždy připomínaly krásu přírody. Vždy jsem zde napsal nějakou tu hezkou písničku a doufám, že ani dnes to již nebude jinak, což by bylo dobré, lidé z městečka budou rádi, když uslyší zase nějakou další hudbu za zvuku mé harfy a mého zpěvu.
Ach ano.. zpěv.. a zvuk harfy. Krásné to melodie, tóny větvící se v překrásnou harmonii, za pohledu na stromy a a okolní přírodu, která zase svými zvuky dodává dílu tu čarovnou moc.
Kráčel jsem tedy ani né moc daleko místa Kirtan a prozpěvoval si, jakou melodii asi to vymyslím a přemýšlel nad slovy, když tu, kde se vzal, tu se vzal blesk!
Prostě šleha! Mega! Grande! Prostě obří šleha kousíček ode mne! Malinaktej! Dobře, asi až tak malinkatej nebyl, bylo to kolem sto metrů, ale i tak to byla rána jak z děla!
To si teda pište, lidi!

Chvátavým pohybem a popravdě asi i celkem komickým jsem se vydal k místu.
Jelikož jsem tak nějak tušil, že jsem si asi nevšiml jediný, raději jsem si do rukou vzal krátký luk a k tětivě jsem přiložil šíp, kdyby se objevil někdo ne zrovna nejhodnější. Jde o obyčejný luk, nic kouzelného ani zázračného.

Došel jsem až ke křovisku, přes které jsem si všiml elfky.. nebo lidské ženy? Nevím to jistě, ale měla rudé vlasy, to si dobře všímám. A také má černého koně.. nebo kobylu. Řekněme kobylu.
Tiše jsem se blížil, jelikož jsem si moc dobře všiml dračího vejce, které žena uschovala.
Nechci to vejce, pouze mne zajímalo, oč jde. Tiše jsem tedy vyšel s tím, že nechci nic udělat. "Ehm.. zdravým.. viděl jsem záblesk a chtěl jsem se sem jít podívat."
Podrbu se s úculem ve vlasech. "Mé jméno je Aidian a nehodlám o vejce bojovat.."
Ušklíbnu se a čekám na reakci ženy..

Kdo si počká,....

Tedy chtěl jsem hůl zvednout...Ale nešlo to. Zapřel jsem se nohama, a zatáhl ze všech sil. Zaryl jsem se skoro až po kotníky do země, ale jediné čeho jsem dosáhl byl pocit že se hůl malinko pohnula, ale možná se mi to jen zdálo....každopádně nebylo poznat že by se nějak hnula. Potom prověřím hůl všemi zaklínadli na odhalování kouzel, které znám. Tu hůl určitě nezvednu. Je pevně svázána magií. Velmi starou a mocnou. Je vyhrazená na jednotnou skupinu, a nikoho jiného neposlechne. To určitě není výtvor té elfky. Tím jsem si jist. Co se dá dělat, budu jí tu muset nechat...

Potom se zahlédím na nebe...Už není čas. Honit elfku po lese v noci se mi moc nechce. Bude lepší se utábořit. Rychle roztáhnu svojí mysl do dálky a navážu spojení s Dauthvindrem. Nejsem ješte za ochraným pásmem lesa, takže to není problém.
Budeš to tam ještě muset vydržet sám. Tady se to protáhne. Potkáme se až k tomu bude příležitost. Odpovědí je mi mlčení, ale z jeho pocitů poznám že se s tím smířil.

Rozpřáhnu ruce, a začnu velice rychle, ale zárověň pečlivě, vyslovovat slova ve starověkém jazyce. Umím je zpaměti, a části ani jim nerozumím, ale už se mi mnohokrát osvědčila. Tohle kouzlo mě naučil ještě můj mistr, i když je pravda že jsem tam přidal pár svých "vychytávek". Když to mám za sebou, tak se ještě schýbnu k holi a pronesu krátkou větu. Po tom všem kouzlení pocítím slabý úbytek sil. Zvláštní....i přez to všechno co jsem udělal proto abych byl silnější, stále mě taková to kouzla dokážou vysílit. Zajímalo by mě jestli to tak má i Galbatorix. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Adurna! Tímto slovem ještě vysuším zem, a pak si na ní lehnu.
Kdo říká že kouzlení nemá své výhody.

Cesta-Spánek

Na cestě jsem byl několik hodin. Všiml jsem si že se začalo stmívat. Asi bych si měl najít nějaké místo na přespání. Když jsem jel sem, tak jsem cestou našel jedno celkem pěkné a klidné místečko. Je to sice ještě tak hodinu jízdy, ale co se dá dělat. Jedu ještě dál a přemýšlím zda mně někdo nesleduje. Bylo by docela zvláštní kdybych to světlo viděl jen já. Nakonec dorazím na malou mýtinku která je obrostlá starými stromy a vysokou trávou. Sesednu z Bleska a najdu nějaké místo kde bych mohl přespat. Tam uvážu Bleska k malému stromku a jen kousíček od něj si udělám táborák. Nasbírám nějaké kameny a dám je do kruhu. Do nich nanosím nějaké suché listí na podpal a několik větviček. Pak pomocí křesadla rozdělám oheň. Chvilku mi to zabere, ale nakonec se to povede. Vezmu si kousek masa a chléb. Maso si opeču v ohni a pak se pustím do jídla. Když dojím, tak se pořádně napiji vody z měchu. Chvíli jen tak sedím a dívám se do ohně. Pak se zvednu a ze sedlové brašny vezmu ten "kámen" a deku. Deku položím vedle ohně a lehnu si na ní. "Kámen" položím mezi sebe a ohniště. Zadívám se na něj a přejedu po něm rukou. Povrch je hladký a lesklý. Vážně divná věc. Možná že se mi podaří zjistit o tom více. Teď bych se měl pořádně vyspat. Domů je to ještě docela daleko . Pousměji se a zadívám se na vycházející hvězdy. Jednou rukou kámen objemu a pak zkusím usnout.

Kdyby ses snažila k holi dostat, nepůjde ti to. cítíš kolem hole nějaké silné mocné kouzlo, ktreré ji obklopuje zhruba 80m v poloměru kruhu. Ale pokud si ji dokážeš přivolat kouzlem, půjde to...

Vysvětlení kouzel:

Vytvoří kolem mě kruh(samozřejmě jen pomyslný, nic hmotného) který mi dá vědět kdyby ho někdo nebo něco porušilo, nebo v něm už je. Tím něco myslím naprosto všechno od mravence, až po draka. (kouzlo samo řadí informace podle důležitosti.) Okruh kouzla je nastavitelný.(teď je to asi 80 metrů v průměru.)

To kouzlo co jsem použil na tu hůl je variantou slova letta, akorát se aktivuje při dotyku. Druhá část zaklínadla je to že odpuzuje zvířata. (aby se nestalo že kolem daného předmětu bude sedět zvědavá, ztuhlá myš nebo veverka.)

... Společnost ...

Napínala jsem své uši, ale po nějakém tom okamžiku nebylo ani zapotřebí. Zaslechla jsem, že se kroky zpomalily, ale především daná osoba našlapovala pomaleji a více opatrně. Myslela si, že se ke mě přiblíží a přepadne mě, nebo o co jde? Zahleděla jsem se do křoví odkud se během chvilky vynořil.. chlapec?
Jen jsem jej užasle pozorovala a pozvedla koutek k úšklebku. Byl to pouhopouhý člověk, ale kuráže měl celkem dost. Jen tak sem přijít a chovat se takhle. Potichu jsem se zasmála a celého si jej prohlédla.
,,Viděl jsem záblesk a šel jsem se jen podívat? Přitom víš, že mám vejce, ale bojovat o něj nechceš. Jsi zvláštní, abych ti pravdu řekla. Avšak, abych tedy byla zdvořila.." uculila jsem se. ,,Jmenuji se Akali, tomu že o vejce nechce bojovat věřím, ale pokud ti o něj nejde co tedy tady děláš? Sem nemají jen tak lidé přístup, i když abych pravdu řekla jsi něčím zvláštní. Možná tím, že nemáš ani nejmenší ponětí co se děje. Nebo něco víš?" zeptám se vážně a pohlédnu na něj skrze vlasy, které mi spadly přes obličej.
Byl to pouhý člověk, kluk který vypadal opravdu neškodně. Neměla jsem zapotřebí z něj pociťovat strach. Zastrčila jsem dýky opět do opasku a vlasy si strčila za ucho.
,,Co víš o tom vejci?" pozvedla jsem vážne obočí a otočila se k němu zády a vracela s k Onyxovi, který si mezitím stoupnul. Vyhoupla jsem se na jeho hřbet a došla k naší blonďaté společnosti.
Vypadá neškodně.. udrousil Onyx a já se jen usmála.
Ano vypadá, ale přesto by mě zajímalo jeslti opravdu mluví pravdu. odpověděla jsem svému hřebci a pohlédla z jeho hřbetu na kluka, který stál po levém boku mého koně.

Nevím kolik času uplynulo, nebo jestli mě ještě ten člověk pronásleduje, nevím ani kam pořádně utíkám. Uvědomila jsem jsi, že mi někde musela vypadnout moje hůl, ale to je věc, kterou bych teď neřešila, kromě mě jí stejně nikdo nemůže zvednout... Jediné, na čem záleželo, bylo to, abych ochránila to vejce a co nejrychleji jej odnesla do nejbližšího města, kde by o něj můj Lid měl postarat.
Zastavím se abych trochu vydechla. Vejce jsi tisknu zuřivě k hrudníku oběma rukama a rozhlížím, se na všechny strany. Nepociťuji strach, pouze nechci, aby ten člověk dostal to, co patří mému Lidu. Poté ale zahlédnu něco v dálce, nevím jestli je to skutečné nebo jenom iluze, ale nemám čas to zkoumat. Začnu couvat, aniž bych jsi uvědomila kam vlastně couvám.
Když chci udělat další krok, pocítím však, že pod mou nohou není již nic, jenom vzduch, ale bylo již pozdě na nějakou reakci. Jediné co jsem stihla se aspoň podívat kam padám - byla to asi dvoumetrová skalka, která byla z vrchu přikrytá nafoukanou hlínou a starým listím, takže nebylo poznat, co se tam ukrývá. Jediná reakce, na kterou jsem se zmohla bylo to, že jsem jsi vejce přitiskla co nejvíc k sobě, abych jej třeba neupustila a ono se potom nerozbilo.
Ozvala se tupá rána, a bolest projela celým mým tělem. Na pár vteřin jsem měla vyražený dech, ale vejce bylo naštěstí v pořádku, aspoň myslím. Neměla jsem čas jej zkoumat, protože se mě zmocňovali mrákoty, poté co jsem pocítila tupou bolest na temeni hlavy. Vejce se mi vykutálelo ze sevření a spadlo jemně do listí na zemi. Co se dělo dál už nevím, protože se mojí mysli zmocnila temnota...

Vyklubání

Aaa, chce se mi ven. Už poněkolikáté si pomyslím, když ucítím jak moje vejce padá. Co se to děje? Poděsím se, ale pak naštěstí ucítím jak dopadnu na měkko. Nicméně ten pád bylo vlastně docela štěstí. I když skořápku nerozbil, tak jí aspoň oslabil. S nadějí do ní začnu trkat hlavou. Po asi čtvrt hodině (ve vejci se čas měří sakra špatně) se mi povedlo prorazit. Po další chvíli jsem vytvořil dostatečně velkej otvor abych prolezl. Když vylezu, je mi zima. Po rozhlédnutí vidím, pod nějakou skalkou a o kus dál leží v bezvědomí jakási bytost. Po chvíli rozmýšlení se k ní přimáčknu abych nabral aspoň nějaké teplo.

Osud je opravdu démon.

Krajinu začalo po dlouhé noci zalévat mdlé ranní světlo.
Na stéblech trávy se leskla rosa, a jen podtrhovala krásu těchto klidných letních rán.
Každou chvíli zafoukal lehký větřík a strhl dalších pár listů z vysokých dubů rostoucích všude kolem. Jak se ráno tiše a pomalu probouzelo, začali se po celém lese ozývat zvuky, připomínající že toto místo je opravdu plné různorodého života.

Jeden z mnoha slunečních paprsků se prodral zelenou korunou stromů a opřel se mi plnou silou do tváře.
Chvíli mi to bylo jedno, dokonce to bylo i příjemné, ale nakonec mě společná síla světla a tepla, zkombinovaná do jednoho bodu na mé tváři probudila.
Můj dech se v okamžiku probuzení nepatrně zrychlil, ovšem jen na prchlivý moment, než jsem ho ovládl a znovu jsem splynul s okolním lesem.

Po několika hodinách spánku jsem se cítil téměř stejně unavený jako před ním.
Ovšem na tom nezáleží důležité je, že jsem se probudil a ne rukou nemám pouta anebo v hrudi díru.
Pomyslím si a pomalu a obezřetně se zvednu ze země.
Listí a tráva, kterými jsem se před odpočinkem zamaskoval, se s jemným zašustěním sesula z kožené přikrývky, pod kterou jsem trávil část noci.
Několika rychlými, přesto pro lidské ucho téměř nepostřehnutelnými pohyby složím přikrývku, připnu si zbraně, které jsem měl při spánku rozložené kolem svého improvizovaného lože, a pomalu si protáhnu rozbolavělé svaly.
Chvíli uvažuji o možnosti rozdělat oheň a po tolika dnech pouze studených jídel a kazící se vody si uvařit alespoň trochu kávy, a možná si i opéct kus srnčího.
Nakonec pokušení odolám, a spokojím se s krajícem okoralého chleba a kusem ovčího síra.
Ovšem můj žaludek mě za tuhle volbu opravdu nenávidí. Ovšem tohle jídlo má oproti jiným jednu značnou výhodu. Není sice nejchutnější, a rozhodně mi po něm nebude nejlépe, ovšem zažene hlad, a dá se jíst za chůze, což je pro mě teď ze všeho nejdůležitější.
Přeci jen včera se mi podařilo zabít čtyři muže z jedné, z obvykle pětičlenných hlídek, které pravidelně prochází okolí, a hledají uprchlíky, a muže, u nichž se dá docílit vstupu do Galbatorixovy armády.

Většinou se mi podaří zabít všechny, aniž by si uvědomily, že se něco děje, ovšem včera jsem je bolestně podcenil.
Myslel jsem, že jde o obyčejnou hlídku, které touhle oblastí prochází každé dva dny, a nevšiml jsem si šestého muže sedícího v zákrytu ostatních, mimo světlo plamenů.
Bez sebemenšího náznaku strachu, jsem si našel úkryt mezi několika stromy, takže jsem dokonale splýval s okolím a zamířil jsem.
Po prvních třech střelách, z nichž každá si našla cíl v jednom z vojáků, se muž probral z letargie, a pohlédl mým směrem.
V ten okamžik jsem si ho všiml a na okamžik jsem zaváhal, v jeho očích se značilo ohromné soustředění, a něco si pro sebe začal mumlat.
Bohužel mi došlo moc pozdě, s kým jsem měl tu čest, bleskově jsem vystřelil jeho směrem, ale bylo už moc pozdě.
Chvíli před tím než mu můj šíp mohl projet hrudí, zaječel jedno jediné slovo. JIERDA.
Jen při vzpomínce na tu chvíli mi naskakuje husí kůže.
Můj luk se totiž zlomil přesně v okamžiku, kdy kouzelník dopadl mrtev k zemi.
Chvíli jsem jen tak stál a pozoroval rozlámané dřevo ve svých rukách, byl to jen mžik, ale během něj jsem už zaslechl kroky více mužů než by tu mělo být. Ve své domýšlivosti jsem si nevšiml druhé skupiny mužů, která se nejspíš skrývala poblíž.
To se mi začalo vymstívat, co nejrychleji jsem vběhl do křoví, a téměř jsem se srazil s vojákem prodírajícím se tím samým podrostem.
V mích očích se při spatření muže třímajícího meč a zápasícího s kusem keře, který se mu zakousl do rukávu, na okamžik objevil strach, naštěstí mé tělo reagovalo zcela instinktivně, oba meče umístěné na mích zádech, byly v tak sevřeném podrostu naprosto nepoužitelné, proto jsem vytrhl zpoza pasu dýku a tvrdě jsem mu ji vklínil mezi žebra.
Nestihl ani vykřiknout, jen mi vydechl trochu krve na plášť.
Věděl jsem, že kdybych ho nezabil já tak on mě určitě ano, ale i tak byl jeho pohled zcela nesnesitelný, přímo bolestivý.

Bezhlučně jsem muže položil na vlhkou zemi, z jeho hrudu stále ještě velice rychle vytékala krev a vpíjela se do trávy.
Od toho okamžiku jsem co nejtišeji běžel lesem a snažil se setřást pronásledovatele.
Dokud slunce nezapadlo, nezastavil jsem se, a neustále jsem sledoval, jestli muži nejsou za mnou, mnohokrát jsem změnil směr, a vracel se po svých stopách, jen abych je zmátl.
Když slunce konečně zmizelo za obzorem a na jeho místo nastoupil mdlý měsíc, a téměř stejně jasné hvězdy, unaveně jsem doklopýtal ke skrytému dolíku na jedné z mnoha mýtin, zamaskoval jsem se spadaným listím, mechem a vlastně vším co jsem našel.
Jen co jsem ulehl, a odepnul zbraně, usnul jsem, nebo možná omdlel, sám nevím.

To vše se stalo včera, dnes jsem téměř na kraji lesa a prohlížím si nedaleký Term.
Město, jež mi je více než známě, narodil jsem se v té pasti ze dřeva, železa a kamene. Už nikdy jsem se sem nechtěl vracet.
Bohužel nemám na vybranou, dochází mi zásoby, a musím si nechat vyrobit noví luk.
S penězi problém mít nebudu, to jsem si jistý, královi muži jsou placeni celkem slušným množstvím mincí, a po smrti jsou jim k ničemu, tak si je od nich vždycky vypůjčím, až je budou chtít spět tak si pro ně přijdou samy.
Na chvíli se zastavím a ještě jednou pohledem spočinu na městě. Jak já tohle nenávidím.
Zašeptám, a z cestovního vaku vytáhnu cestovní plášť, který jsem sebral jednomu z vojáku, kterého jsem před pár týdny trefil šípem do oka, a tak byl plášť po vypraní, celkem použitelný.
Tenhle trik jsem v podobných městech už párkrát použil a povětšinou bez větších potíží. Znechuceně si ho hodím kolem ramen, a u krk sepnu sponou se symbolem království.

Term

Pomal procházím davem a snaží se na sebe moc neupozorňovat, přeci jen se mezi davy kupců, vojáků.
A obyčejných lidí bez problémů ztratím.
Při průchodu bránou si mě sice jeden ze strážců zevrubně prohlíží, ale nakonec jen unaveně mávne rukou a pustí mě do města.
Po prvních pár krocích mě téměř srazí k zemi obrovský hluk a množství pachů, oboje znám moc dobře, ale dlouhým pobyte v přírodě, popřípadě v menších vesnicích jsem podobným výdobytkům civilizace zcela odvykl, a nyní mě neskutečně odpuzují, jako vše co tyto oázy lidské zkaženosti poskytují.
V hlavě se mi rozezní varovné zvony, když kus před sebou zaslechnu rytmické tření oceli o ocel, a pravidelné dupání okovaných bot.
Pohlédnu směrem, odkud se zvuk ozývá, a znovu musím bojovat o mužnost udržet se na nohou, vidím velkou skupin vojáků, jak si proráží s tasenými meči cestu davem přímo ke mně, co je ale horší, než tahle skutečnost, je že v jejich čele je jeden z mužů, kteří včera přežili můj útok, a ukazuje přímo na mě.
V okamžení se otočím, a jen tak, tak uhnu halapartně, která by mi minimálně prosekla trup, takhle se zaklínila do žeber ženy stojící vedle mě.
Její křik nebyl zrovna příjemný ovšem dal mi čas, abych se procpal panikařícím davem, a zamířil k nedalekému lesu.
Bohužel po pár vteřinách běhu začali kolem mě dopadat šípí, dokonce jsem ucítil náraz, jak se jeden z nich zabodl do mého vaku s přikrývkou.
Tato skutečnost mě donutila vystupňovat tempo běhu na maximum. Naštěstí jsem se dostal do bezpečí lesa dřív, než m mohl nějak z šípů zasáhnout.
Zaslechl jsem městské zvony, a křik stráží, ano slyšel jsem je, ale nevnímal, v hlavě jsem si totiž procházel všechny možnosti, které nyní mám.
Mě úvahy byly náhle přerušeny příšernou bolestí v rameni, klopýtl jsem, ale přes to jsem běžel dál, z ramena mi prýštila krev, ale na tom nezáleželo, musel jsem se dostat pryč, co nejdál budu moct.
Šíp mi prošel svaly v rameni, protrhl plášť a druhou stranou vyšel ven, takže mi trčel notný kus z ramene.
Po několika mílích jsem padl na kolena, a oddychoval jako raněné zvíře, má tunika, i plášť byly silně nasáklé krví, nemohl jsem jinak, několik rychlými řezy jsem rozpáral jak plášť, tak i tuniku pod ním, a zkontroloval ránu, vypadala čistě, ovšem po dlouhém běhu se celkem zvětšila.
Nemohl jsem jinak, rychle jsem nanosil dřevo a zapálil malí oheň, do kterého jsem položil dýku.
Začal jsem soustředěně dýchat, a zlomil jsem dřík šípu pár palců od rány, už po tomhle počinu mi tělem projela silná vlna, bolesti.
Chvíli jsem si ks šípu prohlížel, a poté jsem si ho vložil mezi zuby, a trhnul zbytkem šípů. Bolest byla strašná, několik dalších vteřin mi bylo jako bych dostal ránu kladivem do hlavy.
Avšak věděl jsem, že to nejhorší mám ještě před sebou, s posledních sil jsem z ohně vytáhnu dýku, a za bestiálního úpění jsem si jí přiložil z obou stran k ráně.
Tohle byla pravá zkouška síly, cítil jsem, jak se mi peče maso, a také jsem to slyšel, nakonec jsem upadl do bezvědomí.
Když jsem se konečně probral, slunce vycházelo, oheň uhasl, ale má rána naštěstí nekrvácela, vytáhl jsem rezervní černou tuniku, přehodil jsem přes sebe svůj vlastní plášť, připlul si zbraně, a pomalou chůzí vyrazil od města, věděl jsem že pokud se budu šetřit rána se během pár dní zavře, a vše bude v pořádku.

O pár týdnů později kdesi u jezera Woadark

Procházel jsem se po břehu a pozoroval krásné odlesky, které způsobovala voda, před chvíli jsem se umyl, a nyní si jen užívám krásu těchto mírumilovných okamžiků.
Přesto už mám veškerou výstroj připravenou jen se zvednout a jít.
V tom se nedaleko ode mě zableskne, není to, jako každý blesk je to spíš světelný kužel co stoupá ze země, chvíli přemýšlím, že bych to nechal být, ale nakonec mě přemůže zvědavost a já doběhnu na místo až když jsem zahlédl nějakého chlapce, jak sbírá podivný kámen ze země, a cpe si ho do brašny. Usměji, když si uvědomím, pro jakou kravinu se mohou lidé nadchnout, když v tom si všimnu ožehlého kruhu okolo místa, kde ještě před chvílí kámen ležel.
Téměř nemohu dýchat, když si uvědomím, co jsem právě vyděl.
Bohužel, kluk právě nasedl na koně a klusem vyráží pryč.
Bez rozmyslu se za ním rozběhnu, tohle je to pro co by i králové vraždili, přede mnou leželo dračí vejce.
Běžím mnoho hodin a sleduji stopy koně, vím, že nemám šanci ho dohnat, ale na tom nezáleží, i kdybych se k němu dostal až ráno, nevadí, hlavní je to vejce.
Nakonec zahlédnu uvázaného koně, a spokojeně si oddechnu, tiše se přiblížím k táboru, a zahlédnu kluka, jak leží u vyhaslého ohniště.
Jako stín dojdu přesně za něj, vytáhnu menší z dýk, a přiložím mu ji ke krku, tak aby to cítil a probudil se.
Poté mu druhou rukou surově přimáčknu obě ruce k zemi, a zasyčím.
Kdo u všech démonů jsi, pro koho pracuješ, a co chceš dělat s tím vejcem. A odpověz rychle nebo tady brzo poteče tvoje krev.

Venku

Jak dlouho jsem spala? Nevím. Jen vím, že mě probudil náraz. Líně jsem se převalila a chtěla dál odpočívat. Tak dlouhou dobu jsem čekala, že už jsem přestala doufat v nalezení toho jediného, co mě dokáže pořádně probrat. Skořápka neměla jedinou prasklinku ale zanedlouho jsem cítila, že je slabější. Nebo jsem silnější? Nějakou dobu jen přemýšlím nad tím, co se asi tam venku za skořápkou děje. Chci už ven! Probudí se ve mně instinkt vyvolaný bůh ví čím a nutí mě vylézt ze stísněného prostoru. Nějdřív skořápku jen oťukávám a zkouším jak moc je pevná. Za chvíli do ní strkám už silněji a neustávám dokud se neobjeví prasklinka. Malá ale mám naději ddostat se odtud pryč. Po nějaké době je už ve skořápce dostatečně velká díra. Namáhavě vvylezu. Venku je zima a nepomáhá ani to, že mám tělo pokryté lepkavou blánou z vejce. Začnu se jí zbavovat. Možná mi pak bude tepleji. Něco otřu do trávy a něco slížu. Roztáhnu pomuchlaná křídla ale hned je zase stáhnu. Před sebou vidím... něco. Hýbe se to. Pátkrát zmateně zamrkám. Opatrně postoupím blíž. Natáhnu krk a trošku to očuchám. Znova zamrkám a přijdu zase o kousek blíž. Nakloním hlavu na stranu a pak se znova natáhnu k tomu něčemu a šťouchnu do toho čumákem. Sálá z toho teplo. Přijdu blíž a stočím se do bezprostřední blízkosti. Cítím jak do mě přechází část tepla které ta věc vydává.

Návštěva

Probuzení nebylo zrovna takové jak bych si ho představoval. Otevřel jsem oči a na krku jsem ucítil chladnou ocel. Chvíli po tom mi někdo přimáčkl ruce k zemi a uslyšel jsem nějaký hlas. Kruci. Já tušil že mně někdo bude sledovat. Měl jsem za sebou zametávat stopy. Zamračím se a pak očkem mrknu po tom kdo mi drží dýku u krku. Zdá se že je to nějaký muž. I přes to jak mně probudil, rozhodnu se že budu milý.
Zdravím. Jmenuji se William. Pro nikoho nepracuji. Před několika dny jsem přijel do Teirmu abych doručil jednu zásilku. Když jsem odjížděl uviděl jsem nějaké světlo. Zvědavost mi nedala a já se k němu rozjel. Tam jsem našel to vejce? . Povytáhnu obočí a podívám se na to vejce. Takže vejce. Žádný kámen. Páni. Nikdy jsem takové neviděl. Určitě to není jen tak ledajaké vejce. Pousměji se a pak se opět věnuji mé "návštěvě".
Nechci s ním nic dělat. Nevěděl jsem co to přesně je. Přeci jen takovéhle vejce se nenajde každý den co? Když už je o něm řeč, co je to za vejce?. Zeptám se a počkám zda mi cizinec odpoví. Myslím že ta dýka není nutná. A mohl by jste mi pustit i ruce. Slibuji že se o nic nepokusím. Pronesu přátelsky a čekám co cizinec udělá. V případě že mně pustí se opatrně posadím a toho muže si pořádně prohlédnu. A kdopak jste vy? Smím li to vědět. Pronesu zvědavě a stále na toho muže hledím.
Najednou něco zaslechnu. Rozhlédnu se a uvidím že se něco děje s tím vejce. Zvědavě se na něj dívám. Vypadá to že se to co je uvnitř líhne? Hele. Syknu na toho cizince a stále se dívám na vejce. Na vejci jsou prasklinky. Po chvilce se vejce celé pukne a objeví se.... co to vlastně je? Podívám se na cizince a pak na to co vylezlo z vejce.
Když vidím jak se to zbavuje blány ze skořápky tak se pousměji a čekám co to udělá dál. Když se to zbavilo skořápky, opatrně to přišlo ke mně a šťouchlo to do mně čumákem a pak se mi to stočilo k nohám. Znovu se pousměji a zkusím to opatrně pohladit po hlavičce a přehodit přes to kousek deky.

Zoufalá situace, obětuji cokoliv.

Chvíli si kluka prohlížím, a když začne vysvětlovat, jen přikyvuji hlavou.
Pomalu stáhnu nůž zpátky, a vsunu si ho zpět za opasek, pomalu přejdu, na druhou stranu ohniště, a rozdělám oheň.
Když se mě zeptá na jméno, jen se ušklíbnu a vzhlédnu od ohně.
Jméno, no říkají mi Azrael, a omlouvám se za tohle nepříjemné probuzení, ale musíš mě pochopit, nemám s lidmi z království příjemné zkušenosti.
Zavrčím a jakoby mimoděk, si promnu rameno.
Mimochodem, to vejce, které jsi našel, nejspíš patří drakovi, nikdy jsem ho sice neviděl, ale odpovídá popisu, který nám nechali jezdci.
Smutně se usměji a zahledím se Williamovi do očí.
Chlapče, tohle není hra, měl bys mi to vejce dát a odejít domů, před nikým nezmiňuj, že se ti něco podobného stalo.
Prosím zachrání ti to život, a když tohle vejce předám vzbouřencům, myslím, že bychom mohli mít šanci svrhnout samotného Galbatorixe.
Během toho co mluvím, zaslechnu jemné zapraskání, a jakoby nespokojené zavrčení.
Vyděšeně pohlédnu na vejce, a všimnu si že prasklo, a malí drak z něj pomalu začíná vylézat ven.
Deprimovaně se na mládě podívám, a jen zavrtím hlavou. Nakonec se ale přeci jen, donutím k úsměvu, a podívám se na Willa.
Gratuluju ti, myslím, že ses právě stal dračím jezdcem.
A teď pokud budeš tak laskav, pojď se mnou.
Všechno ti vysvětlím, cestou, ale musíme se co nejrychleji dostat do Surdy.
Protože pokud nás najde jakýkoliv z členů království, pak já jsem mrtví a ty otrok, takže si vbal všechny věci a pojď HNED.
Na konci věty už skoro křičím, a pro jistotu uvolním oba měče na zádech, aby se dali okamžitě vysunout. Protože pokud byla má cesta doposud nebezpečná, pak teď je beznadějná.
Nakonec k nim ale pomalu přistoupím a poněkud smířlivěji z brašny vytáhnu kus zvěřiny, a položím ho i s dýkou vedle draka.
Myslím že by jsi ho měl nakrmit, bude to dlouhá cesta, a aspoň si na tebe zvykne, neměl by hned po narození přijít do kontaktu s někým jiným než s tebou. Tak šup.
Zavelím, a začnu kontrolovat okolí, jestli nás někdo nesleduje.

Jezdec???

Udiveně se podívám na Azraela. Jezdec?. Pronesu zmateně a podívám se na malé dráče které je schouleno u mých nohou. Takže ty jsi drak. Páni. Já budu dračí jezdec. To se mi ani nechce věřit. Kdyť jsem jen prostý kovář. Pousměji se a opatrně zabalím dráčka do deky tak aby mu byla vidět hlavička. Podívám se na Azraela a pak vezmu maso i s dýkou které vedle mně položil. Díky. Kývnu vděčně hlavou a ukrojím kousíček masa. Opatrně ho vezmu a zkusím ho dát dráčkovi. Pokud si ho vezme, tak ukrojím ještě pár dalších kousků a opatrně ho budu krmit. Až sní všechno maso, nebo až nebude chtít, tak dráčka položím opatrně na zem a stoupnu si. Dýku vrátím Azraelovi a pokud zbude nějaké maso tak i to. Dojdu k Bleskovi a odvážu ho. Vezmu si z druhé sedlové brašny kladivo a dýku. Kladivo si dám na pravou stranu opasku a dýku na levou. Pohladím Bleska po hřívě a pak dojdu k dráčkovi. Zvednu ho a přijdu k Bleskovi. Slabě ho plácnu a on se trochu skloní. Pak se opatrně dostanu do sedla. V jedné ruce držím dráčka zabaleného v dece a v druhé držím otěže. Otočím se na Azraela. Dobrá. Pojedu s tebou do Surdy a budu pomáhat vzbouřencům proti králi. To je teď přeci má povinnost. Ale mám prosbu. Než se tam vydáme, rád bych jel ještě rychle do Daretu. Chtěl bych rodičům aspoň napsat dopis a musím otci něco předat. Prosím. Je to pro mně velmi důležité. Zdívám se na Azraela a čekám co odpoví. Pokud svolí, tak se vydáme rychlou jízdou směrem do Daretu. Budu dávat pozor aby mi dráček třeba nevypadl z rukou.

Jídlo, jídlo, jídlo!

To něco se mě dotkne na hlavě. Pak se to přeze mě snaží přehodit kus nějakého hadru. Tiše zavrčím. Vůbec se mi to nelíbí. Teď jsem vylezla ze skořápky a už zase mě chtějí do něčeho zavřít? Začnu se bránit tlapama. Když mi ale začne být větší teplo, jen spokojeně zavrním a přivřu oči. Ovane mě úžasná vůně. Otevřu oči dokořán a rozhlížím se. Předemnou drží ten něco kousek červené věci. Očuchám ji a pak ji rychle seberu do tlamy. Je to tuhé ale proti mým zubům naprosto bezbranné. Brzy už to polykám a natahuju se pro další kousek.
Když mě odloží na zem, sleduju co bude dělat. postaví se na dvě nohy. Chtějí mě tady nechat! bleskne mi hlavou a začnu se dobývat z toho kusu hadru. Jeden odejde k čtyřnohému stvoření. Potácivě se vydám za ním. Cestou klopýtám o nerovný povrch.
Po chvíli jsem znova v teple toho měkkého hadru a vysoko nad zemí a spokojeně podřimuju.

Sporné rozhodnutí.

Jenom pokývám hlavou, a prohlídnu si oba dva zkoumavým pohledem. Dobře tedy, tak jeď, ale nezapomeň že ti budu celou cestu v patách a kdybys jsi se o něco pokusil,tak přísahám při krásných tvářích elfek, že tě chytnu za límec, a dostanu tě do Surdy, klidně polomrtvého.
Zakloním se, a zmizím ve stínech lesa, a rozeběhnu se směrem k Daretu. Potřebuju si vytvořit alespoň malí náskok, vydržím sice běžet celý den, ale rozhodně nejsem tak rychlí jako Willův kůň.
Jen doufám že udělá to co řekl a nezkusí vzít do zaječích, nechtělo by se mi zabíjet tak krásné zvíře jako je to jeho, ale když nebude zbytí tak udělám cokoliv.
Podobné myšlenky se mi honí hlavou, když kličkuji mezi stromy, a snažím se neustále sledovat cestu.

Cesta domů

Podívám se na Azraela a zavrtím hlavou. O nic se nepokusím a na útěk ani nepomyslím. Nejsem zas takovej hlupák. Řeknu vážně a pak jen mávnu na rozloučenou a vyrazím na cestu. Po několika hodinách celkem rychlé jízdy se na chvilku zastavím. Mám už otlačený zadek a Blesk by si měl taky aspoň na chvilku odpočinout. Nechám ho napást a napít z nedalekého potůčku. Asi na pět minut si sednu do trávy a pak znovu vyrazím na cestu. Všiml jsem si že dráček podřimuje. Pousměji se, opatrně ho k sobě přitisknu a jedu dál.
Cesta je docela dlouhá a namáhavá. Trvá ještě dva dny než dojedu k Daretu. Kousek před městem se zastavím a rozhlédnu se. Asi by nebylo moudré kdybych byl všem na očích, proto na chvilku dráčka v dece zabalím úplně a vyrazím jednou starou cestou kterou jsem objevil. Vede jen kousek od našeho domu. Před domem se zastavím a slezu z Bleska. Dráčka stále svírám v náručí a Bleska zavedu do stáje. Z brašny vezmu několik měšců a pak se opatrně vplížím do svého pokoje. Zdá se že rodiče spí. Doufám že je neprobudím. Ve svém pokoji položím dráčka na postel a sundám z něj deku. Usměji se na něj, pohladím ho po hlavičce a vezmu si pergamen, tuž a brk. Sednu si na postel vedle dráčka a začnu psát rodičům dopis. Napíši v něm něco jako že jsem se vydal do světa, že je mám moc rád a takové věci. Utřu si slzu která mi stékala po tváři a pak položím pergamen na stolek. Chvilku se dívám po pokoji a vzpomínám na všechno co jsem v tomhle domě zažil. Je mi teď moc líto když musím odejít. Ale vzbouřenci mně potřebují. Musím jim pomoci v boji proti králi. Možná se o mně rodiče jednou dozví a budou na mně hrdí. Vezmu si batoh a nacpu do něj nějaké věci. Vezmu si ještě rukavice bez prstů abych zakryl značku na své ruce. Přes sebe přehodím černý plášť s kapucí a batoh si dám na záda. Vezmu dráčka a znovu ho zabalím do deky. Pak se velmi opatrně přesunu ke spíži, vezmu si nějaké jídlo a nakrmím dráčka masem. Měšce jsem nechal otci v mém pokoji. Měl bych už jít. Opatrně se znovu vplížím do stáje a vezmu si Bleska. Vyvedu ho ze stájí a pak se opatrně dostanu do sedla. Naposledy se podívám na náš dům a pak vyrazím tou ukrytou cestou pryč z Daretu. Dávám si velký pozor aby mně nikdo nesledoval. Jakmile se dostanu pryč z města, vyjedu směrem na jih, k Surdě. Cestou se rozhlížím zda někde neuvidím Azraela. Snad se mu nic nestalo.

Dlouhá cesta, s koncem v nedohlednu.

Snažím se Williama pronásledovat, ovšem i když se opravdu snažím, tak tempu naplno běžícího koně nestačím, a po několika hodinách se mi oba ztratí.
Je to celkem nepříjemné ovšem po dnešním dni, jsem příliš vyčerpaný, abych se snažil oba dva pronásledovat, i přeš všechen výcvik, jsem jenom člověk.
Bože, kéž bych nebyl člověk. To by byl život.
Zavrčím a protáhnu se, oheň rozdělám téměř okamžitě, už v tom mám celkem praxi, konečně ze sebe stáhnu zpocené oblečení, a stojím na chladném větru jen v kožených kalhotách, dokonce si sundám i boty, abych se cítil líp.
Úlevou zavzdychám, a znovu si protáhnu všechny svaly, nedaleko mě je konec jezera, a i přes všechny instinkty co mě varují, abych si šel lehnout a odpočinul si, mám přeci jen svou hlavu, a pomalu vejdu do vody.
Je tak neskutečně příjemná, už hodně dlouho jsem se necítil tak dobře jako ve chvíli kdy si s mím tělem pohrávají vlny a splachují ze mě veškerý pot i krev které se na mě za několik posledních týdnů nashromáždili.
Ležím jen tak na znaku, a nechávám se houpat vlnami, v uších slyším šumění vody, a nad hlavou mi tlumeně září hvězdy, a já se cítím tak… dokonale prázdný, úžasný pocit.
Jednou rukou si prohrábnu vlasy, a nechám vodu, aby si se mnou alespoň chvíli dělala cokoliv se jí bude chtít.
Mé unavené tělo přijímá odpočinek v chladivé vodní náruči bez námitek, a já dokonce na pár okamžiků usnu, což se mi ale vymstí, jelikož se mi jedna ze zbloudilých vlnek dostane do úst a nosu.
Rozkašlu se a pro jistotu se vrátím zpět ke břehu.
U ohně se zastavím, z cestovní brašny vytáhnu přikrývku, a rozložím ji na zemi, své zbraně přikryji pláštěm, přičemž si ještě sundám kalhoty, a nechám je sušit nad ohněm, poté konečně spokojený s celým dnešním dnem ulehnu na přikrývku, a v okamžení usnu, za zvuku šumějící vody.

Ráno m probudí zvuk několika větších zvířat pobíhajících okolo, jen co se vzbudím, zmizí v nedalekém podrostu, ale to nevadí, stejně nemám čas je lovit, rozhodně né bez luku.
V tichosti se obléknu, a trochu se procvičím, stihnu si ještě uvařit lehkou snídani, dokonce i šálek kávy, a konečně, když už mám všechno připravené vyběhnu směrem k Daretu.
Je to nepříjemná, a velice dlouhá cesta, i tak se k městu dostanu celkem rychle.
Ani se nesnažím jít do města a raději si odpočinu nedaleko města, na jedné z vyvýšenin, z níž mám celkem obstojný výhled na cestu.
Netrvá to moc dlouho a William kráčí s koněm po cestě.
Počítám, že mu tak půl dne zabere cesta tam a dalšího půl dne cesta zpět.
Když mi tato skutečnost dojde, zvolna se svalím na zem, a usnu spánkem ne nepodobnému bezvědomí. O mnoho hodin později se probudím a jen tak pozoruji cestu spravuji si výstroj, a vůbec se nějak snažím zabýt čas.
Po nějaké době konečně zahlédnu osamělého jezdce, seskočím dolů, a rychle se proderu podrostem na cestu, a mrknu na Willa, který je jen pár kroků ode mě.
Rychle k němu přeběhnu, a vytáhnu starou zmačkanou mapu, a ukážu na nejnovější cíl naší cesty.
Nastala menší změna plánu, měli bychom se sem.Ťuknu prstem do mapy, na místo obrovského lesa rozprostírajícího se hned nad pouští.
Vardenové říkají že tam žijí elfy, doufám že je to pravda, protože je to mnohem blíž, a elfové rozumí drakům lépe, než kdokoliv jiný. Co říkáš, souhlasíte?

Azrael, William + Akhéza

William: Jakmile ses draka dotkl, zacítil jsi na dlani šílenou bolest, která se to rozlila do hlavy, asi ses o draka spálil...

Zatímco se bavíte a jdete, najednou kolem sebe uslyšíte lehký šramot a když se na chvíli zastavíte, najednou je kolem vás asi tucet elfů, někteří vyzbrojení luky, míříc na vás a další s meči v rukou. jeden z nich vystoupí vpřed a promluví na vás Obecnou řečí:
Nechcete-li zemřít, radím vám dobře říci kdo jste, který z vás je jezdec a říct, jaké máte úmysly. pokud se o něco pokusíte, budete mrtví dříve, než se nadechnete.
Pak se na vás jen dívá zvídavým pohledem a očekává odpověď. Je vidět že svá slova myslí naprosto vážně.

----------

Warken + Vuryn

Vuryn -> Cítil jsi jen hadr, který na tebe spadl a najednou byloa všude kolem tebe tma...

Warken -> Ani jsi necítila, že s tebou někdo hýbe, ale když jsi se probudila, ležele jsi svázaná v elfím provizorním táboře. Vedle tebe leželo v uzlíku z hader něco, co sebou strašně "šilo" (Vuryn). Přistoupil k tobě elf a začal mluvit:
Než cokoliv řekneš, věř, že když řekneš něco, co se nám nebude líbit, nebudeme váhat ani chvíli a zabijeme tě, Jezdče.
Zadívá se na uzlík a rozdělá jej. Z něj vypadne na zem mladý drak, vylíhlý před několika hodinami.

Oba -> Elf dál kouká na Warken a čeká, zda něco odpoví...

Elfové

Zaslechnu lehký šramot, ale nevěnuju mu pozornost, a zvolna se zařazuju vedle Willa.
Když v tom se kolem nás vyrojí tlupa elfů, má první reakce, je okamžité přikrčení a obě ruce na jílcích mečů, když v tom jeden z nich promluví, a jasně nás varuje.
Proto zvolna spustím ruce k bokům, a pomalu si prohlédnu všechny z nich.
Po shlédnutí výrazů na jejich tvářích mi dojde že pokud neuděláme co řeknou, jsme okamžitě mrtví.
Nedělám si naděje, že bych je mohl byť jen na okamžik zdržet, proto jen kývnu hlavou a začnu.
Jmenuji se Azrael, a jsem jedním z členů svobodného hnutí Vardenů.
Mé úmysly jsou prosté pozabíjet co nejvíce vojáků království než začne invaze, nebo než budu sám zabit. To je asi vše, jo jezdec teda rozhodně nejsem.
Zašklebím se na vůdce elfů a popostoupím o krok k němu.
Ale pokud smím tak bych se vás taky na pár věcí zeptal, jako třeba proč jste tak daleko od vašich lesů, proč na nás sakra míříte, anebo, alespoň na vaše zatracené, jméno. Zavrčím už téměř rozzuřeně, a posílám blesky ze svých očí do očí toho sebestředného ušatého hajzla.

Elfové!

Jel jsem pár hodin, než jsem konečně potkal Azraela. Přiběhl ke mně a ukázal mi nějakou mapu. Dobrá. Tak tedy půjdeme tam. Možná tam vážně žijí. Tak jedeme. Pousměji se a pomalu vyjedu vedle Azraela. Netrvalo dlouho a zaslechl jsem nějaký šramot. Azrael tomu nevěnoval pozornost, tak jsem si řekl že by to nemuselo být nic důležitého a pokračovali jsme v cestě. Najednou se kolem nás vyrojily elfové. Někteří mají meče a jiní na nás míří luky. Páni. To sou vážně elfové. Prej je nikdo neviděl sto let a najednou je jich tu jako much. Jen bych si přál abychom je potkali za jiných okolností. Nevypadají moc přátelsky. Podívám se na elfa který na nás promluvil a pak mrknu na Azraela. Vypadá že je docela naštvaný. No, snad neudělá nic unáhleného. Počkám až Azrael domluví a pak spustím já. Zdravím. Jmenuji se William a jsem jezdec. Mé úmysly? Chci bojovat proti Galbatorixovi. Bohužel zatím nejsem dost silný a můj drak je ještě malý. Mysleli jsme že vy elfové by jste nám mohli pomoci. Řeknu přátelsky a sundám si kapuci. Podívám se na dráčka a opatrně ho k sobě přitisknu. Pak se podívám na ty elfy a čekám jaká bude jejich reakce.

**odteď prosím šeptem, ok?**

Elfové

Azrael "vyjel" na elfa, který k vám promluvil, ale jak je vidět, s ním to ani nehlo, naopak zůstává ledově klidný. Nejprve si vyslechne vaše "proslovy" a pak odpoví. Nejprve se otočí k Azraelovi:

Tak zaprvé milý Vardene... Neprozrazuj svou totožnost tak rychle, co kdybychom byli ve službách Galbatorixe? byl by jsi už mrtev. Příště buď chytřejší... Naštěstí, tady jste mezi přáteli, smíme-li vás tak nazývat...
A na jeho povel sklopí elfové zbraně. Někteří obdivují dráče, nemajíc odvahu se k němu přiblížit, někteří koukají na Willa, s nadějí, ale i nedůvěrou. Pak elf pokračuje:
Jmenuji se Eldrin, jsem poslem královny Islanzádí. Naši kněží tři roky zpívali své kouzlo aby vejce našla své Jezdce a jak vidím, alespoň v tomto případě jsme byli úspěšní.
Pak se podívá na Willa:
Nechť nad tebou hvězdy bdí mladý jezdče, máš před sebou dlouhou cestu plnou nástrah, nebezpečí a utrpení, ale snad bude zdárná. pokud něco potřebujete, nebojte se mě o to požádat, byl jsem pověřen vám vyhovět ve všem, bude-li to v mých silách...
Pak se lehce usměje a očekává odpověď...

Zvláštní setkání

Ušklíbnu se, a jemně na elfa kývnu. To se dalo čekat, alespoň že nejsme provrtáni šípy.
Zvolna si zajistím oba meče, na přezky, aby mi při chůzi či běhu nevyjížděli a zvolna se protáhnu.
Eldrine, pokud ti tak smím říkat, zachoval jsem se, tak jak bylo nutné, proti byť jen jedinému elfovi sám nemám šanci.
To vy ale dobře víte, a co se týče důvěry, vaše rasa je nejdůvěryhodnější v celé zemi. Pokud nebudu moci věřit vám tak už nikomu.
Což také není zrovna od věcí, člověk je pak v bezpečí.
Podívám se na Willa, a usměji se.
Myslím že na cestu budeš mít mnohem mocnější ochranku, něž jsem já Williame.
Jen mi prosím slibte, že informujete Vardeny o pokroku ve vašich snaženích, přeci jen, jsou jednou z posledních sil, které mohou stát na vaší straně v boji proti království.
S těmi slovy se stáhnu zpět, a počkám, jak reaguje Will.

Elfové

Pozorně si toho muže který na nás promluvil prohlédnu. Zřejmě to bude nějaký vůdce. Zatím to nevypadá že by chtěl vydat rozkaz k útoku, za což jsem vděčný. Nerad bych zemřel kvůli nějakému nedorozumění. Jakmile onen muž promluví, pozorně ho budu poslouchat. Nemohl jsem si nevšimnout že na mně a na dráčka nějací z těch elfů koukají. Snažím se tvářit a vypadat odhodlaně. Podívám se na Azraela a trošku zmateně na něj promluvím. Jak to myslíš? Chystáš se snad někam odejít?. Zvědavě povytáhnu obočí a podívám se na Eldrina, jak se nám elf představil. Je mi velkou ctí že vás poznávám Eldrine. Pronesu přátelsky a trochu se ukloním. Podívám se na dráčka zda je v pořádku. Jsem teď trochu zmaten. Tihle elfové nás zřejmě mají odvést jinam nebo nám nějak pomoct. Radši už mlčím a čekám co se bude dít dál.

Elfové

Eldrin se jen zlehka usměje na Azraelovu řeč a zavrtí hlavou.
Špatně jsi mě pochopil příteli, nemůžeme jít s vámi a ani tě nemůžeme nahradit jako strážce Jezdce. To je tvůj úkol, osud vás svedl dohromady, takže teď musíte onu cestu vykonat spolu...

Pak se na vás ještě jednou podívá a pokračuje:
Jaké máte další plány? Kam půjdete? Máte vůbec nějaké pořádné vybavení, nebo něco?

Návštěva?

Chvíli se celý svět třese ale brzy si na ten pravidelný pohyb zvyknu a on mě začne uspávat. Zrovna, když už jsem byla na okraji spánku se všechno zastavilo. Ozvaly se stejné zvuky, které vydávali svýma tlamama ti dva. Jenže teď jich bylo víc. Začnu natahovat krk abych získala lepší výhled. Všechno utichne a každá z těch bytostí se na nás dívá. Měla bych něco udělat? Něco strašidelného? Nebo se mám radši schovat? Těkám pohledem po přítomných a nakonec stočím pohled na mojeho... průvodce? Přítele. Zvědavě ho sleduju. Možná na něm poznám, jestli se jedná o dobré bytosti nebo zlé... Znovu se mezi sebou začnou dorozumívat a tak se kolem sebe začnu rozhlížet... co jsou zač?  Začnu se dobývat z deky ven. Nohy mám úplně stuhlé od ležení. Chtěla bych se na chvíli projít. Čím více se ale snažím vymotat tím více se zdá, že mě látka vězní ve svém sevření. Nakonec ze sebe vydám napůl zoufalé zamručení a snažím se látku rozkousat.

Nečekané zjištění

Pokývám hlavou, a smutně se pousměji.
Dobrá, pokud je to nutné půjdu s ním, stejně není nic důležitějšího, co bych mohl dělat.
Ale i tak pane, nejsem kouzelník, nedokážu ho ochránit před tím, co nejde odrazit mečem, nebo zašítit vlastním tělem.
Zvažte prosím možnost doprovodit ho do elfech lesů, a vycvičit, lépe než se to nám povedlo u Eragona.
Nakonec zašeptám, a rovnou vytáhnu před sebe těch pár zbraní, co jsem si sebou přinesl.
Nevím, co si s sebou vzal vyl ale já mám svou vlastní výbavu.
Zvednu oči a zlomyslně se ušklíbnu.
Myslím, že když narazíme na osamělé vojáky, tak se s nimi dokážu vypořádat, ale s větší skupinou budu mít asi problémy. Mám sebou dva jednoruční scimitary, dvě dýky, a pár bojových jehel.
Nic speciálního, ale na zneškodnění vojáků království to stačí.
Zvednu se ze země, a prohlédnu si zbraně u svých nohou, mnohokrát mi zachránily život, vlastně tolikrát že už to ani nepočítám.

Co bude dál?

Poslouchám jak se baví Azrael s Eldrinem a zjišťuji že dráček se probudil. Rozhlíží se kolem a pak se podíval na mně. Pousměji se a něžně ho pohladím po hlavičce. Vypadá že je docela zmatený. Neboj se. Jsou to přátelé. Nikdo ti neublíží. Zašeptám k dráčkovi a pomůžu mu ven z deky. Deku strčím do brašny a pak slezu z Bleska. Dráčka opatrně položím na zem aby si trošku protáhl nohy. Skloním se k němu a zašeptám. Klidně se projdi, ale nechoď moc daleko. Nerad bych aby ses mi tady někde ztratil. Pousměji se a znovu dráčka pohladím. Pak se zvednu a podívám se na Azraela a Eldrina. Já mám u sebe jen dýku a kladivo. Ale myslím že mi to bude stačit. Zatím nic jiného nepotřebuji. Jen bych rád věděl co bude dál? Půjdeme někam do lesa k elfům?. Zeptám se a pak sleduji dráčka jak cupotá po zemi.

Svačina

Položí mě na zem. Hned jsem šťastnější. Vydává ke mně ty dorozumívací zvuky ale já nevím co znamenají. Zní naléhavě. Usměje se, pohladí mě a dál už si mě nevšímá. Udělám pár váhavých kroků a podívám se na svoje tlapy. Chvíli je pozoruju a pak se rozběhnu dopředu a napálím to do něčí nohy. Vypísknu. Zatřepu hlavou abych se tošku vzpamatovala a pak se podívám na to stvoření. Cítím lítost. To jsem nechtěla.
Roztáhnu křídla a párkrtá jimi mávnu. Opatrně tu bytost obejdu a vydám se na průzkum okolí. Je tady spousta věcí. Většina z nich je tvrdá a veliká, ale na zemi leží i menší věci. Najednou mi těsně nad hlavou proletí nějaké zvíře. Sleduju ho. Mohla bych ho sníst, ale to by se muselo vrátit. Jenže létající zvíře už je hodně vysoko. Znova zamávám křídly a rozhlédnu se kolem sebe. Zase mám hlad. Spatřím oranžové zvíře (veverka kdyby to někomu nedošlo). Zdá se, že si mě nevšimno. Ve svých drobných tlapách drží nějakou hnědou věc a vybírá z ní kousky, které pojídá (to byla asi šiška :D). Otočím se na svého přítele. Složím křídla a tiše se plížím. Už jsem na dosah. Vyskočím a chňapnu zubama po zvířeti. Zvířátko se chvíli zmítá v mojí tlamě ale sotva skousnu silněji ochabne. Roztáhnu křídla a bráním svůj úlovek, před někým, kdo by mi ho chtěl vzít. Jednou tlapou ho přidržím u země a začnu trhat maso. Drobné kosti mi křupou mezi zuby. Zvíře bylo ale malinké a zhltla jsem ho na třikrát. Zaplaví mě pocit spokojenosti. Trošku jsem se proběhla, něco jsem snědla... Vracím se tedy zpátky k mému dvounohému příteli.

Z louže pod okap....

Když se mrákoty a temnota zmocnila mojí mysli, čas i prostor jakoby se pro mě najednou zastavil. Jediné, co jsem mohla vnímat byla ona temnota uvnitř mojí mysli. Všechny ostatní mysli, jakoby všechny najednou prostě vypli. Necítila jsem nic, nic, naprosto vůbec nic.
Proto když jsem trochu přišla k vědomí, to co jsem pocítila bylo velmi šokující. Naprosto nečekaně šokující.
První šok přišel s tím, že i když bylo moje tělo po zřejmě několika hodinách bezvědomí, v lehké ztuhlosti, rozhodně jsem nepředpokládala, že nebudu moci pohnout žádnou končetinou.
Vzhledem k tomuto zjištění následovat druhý šok a to ze zjištění, že se nemohu pohybovat né díky ztuhlosti, ale díky poutům! Toto zjištění lehce probudilo mé stále otupěné smysli, a teprve teď jsem začala vnímat okolí kolem sebe. Vnitřně jsem cítila, že bude co chvíly svítat, v čemž mě i ubezpečovalo nebe, které bylo velmi světlé a přesto, ještě místy temné.
A tehdy přišel třetí šok a to z toho, že jsem, zřejmě v zajetí, mých vlastních lidí!
Jeden z mých lidí mi řekl podivnou větu.
"Jezdec? O čem to tady mluvíte? Já přece nejsem žádný Jezdec! Zachránila jsem vejce, před chamtivím člověkem! Utíkala jsem s ním lesem, kde jsem spadla ze skály a od té doby jsi nic nepamatuji! Probudila jsem se až tady...." moje slova skončí uprostřed věty, když jsi uvědomím, že tu nikde okolo nevidím ono vejce, které jsem chtěla zachránit.
"Vejce! Našli, jste to vejce?! Je to vejce v..... bohové...." vydechnu. Ano, takto se dostáváme ke čtvrtému a poslednímu šoku. Ten elf přede mě vysypal z nějakého hnusného pytle dráče, sotva pár hodin staré.
"Takže se vylíhlo...." řeknu spíš pro sebe.
"Je onen, "šťastlivec" někdo z vás?" řeknu směrem k elfovy.
"A mohli by jste mě rozvázat, jsem jedna z vás, jedna z Lidu. Navíc jsem druid, takže nepředstavuji žádné nebezpečí...."

Probuzení do tmy

Vstanu ještě za tmy. Odstraním všechny kouzla co jsem umístil do okolí. Zbytečně by mi čerpali energii. Hmmm...ta elfka se tu neukázala. Že by tady tu hůl jen tak nechala? Asi se po ní půjdu podívat. Rychle vstanu a podívám se na stopy které tu elfka zanechala. Je tma, ale to mým očím to nevadí. Měsíční světlo pronikající korunami stromů pro ně svítí stejně dobře jako polední slunce.

Bohužel mi to elfka vůbec neusnadnila. Její lehký krok nezanechává skoro žádné stopy. Protože nejsem moc dobrý stopař tak si pomůžu kouzlem Ukaž elfské stopy! Pronesu ve starověkém jazyce kouzlo. Na zemi se ukáže několik stop ohraničených slabou září. Nakonec se mi podaří zjistit kudy běžela. Rychle se tím směrem rozeběhnu, ale neustále dávám pozor abych neztratil stopu. Mysl mám uzavřenou abych jí nevyplašil.

Po hodině rychlé chůze dorazím k prudkému srázu. Sejdu dolů a hledám jakékoliv stopy. Kdybych žádné nenašel zopakuji kouzlo na hledání stop.

Trochu děsivá..
Akali a zase ta její kobyla.. Vadná kobyla!

Část po části jsem si prohlížel ženu, či snad dívku? No, číst myšlenky mi snad neumí, takže řekněme ženu s rudými kadeřemi a velice výraznýma očima. Dalo by se možná i říci, že je děsivá, takže by mi asi nic neprošlo, kdybych zkusil nějak zaútočit. A proč vlastně? Útočí na mne? Ne, ale co když se o to pokusí. Asi by se jí to povedlo, ale o tom nemohu mít jistotu.
"Ano, přesně tak. Viděl jsem ten mega velký záblesk přímo sem těsně vedle té kobyly! "
Ukazuju užasle na černou kobylu a snažím se tak vyjádřit, že jsem viděl ten blesk.
"A potom ta záře a vše! A vy zase děsivá, abych se přesněji vyjádřil.."
Ušklíbnu se a zamyslím se.
"Mé ctěné jméno je Aidian a velice mne těší."
Zaculím se. "Copak tady dělám? Chtěl jsem si zase prohlédnout zdejší přírodu a krásu krajiny, složit nějak tu písničku a takové věci, které dělávám."
Na ústech mi stále hraje široký úsměv. "Že nemám ponětí?"
Nechápavě brouknu. "Myslíš o situaci v zemi?"
Založím si ruce a zadumám se. "Děda mi vyprávěl o historii a něco o příšerách a stvořeních. Něco o dračích jezdích, vejcích a..."
A v tu chvilku mi to došlo! "To je dračí vejce!"
Zaculím se a začnu víceméně poskakovat kolem. "Z toho se vyklube malý dráček!"
Směju se, když další rána na moje mozkové buňky. "Takže ty jsi jistě ten dračí jezdec, ke kterému se chci kvůli dědovi přifařit! Říkal mi ať nějakého najdu!"
Ušklíbnu se tomu, kolik nových informací mi tato žena "řekla".
"Teď už o tom vejci vím dost!"
Zasměju se. "Kam máš teď namířeno?"
Zazubím se na ni a přejedu prsty po strunách harfy.

Cesta

Hlavně někam pryč.

Jeho prohlížení si mě samotné mě lehce znervozňovalo, ale hodila jsem to za hlavu. Byl to nějaký mladý kluk, který měl nejspíše svůj svět. Harfy a všechno je krásné, ale na místě, kde byl právě teď mu to bylo k ničemu.
,,Není to kobyla.. Je to jako spadnutí hvězdy. A co se děsivosti týče.." zasměju se a zavartím hlavou. ,,Jen jsem se bála co tady chceš, takže se ti omlouvám. A co se skládání básní a písní týče poradila bych ti radši jiné místo, než vedle místa, kde se stalo něco takového jako tady." řeknu mu popravdě a mile.
Avšak při jeho dalším chování sedím jen na hřbetu svého koně a prohlížím si ho jako největšího blázna.
Dobře odvolávám, že je normální.. odotkl Onyx a já se jen začala smát.
,,Malý dráček se vyklube, až si najde drak svého jezdce a pochybuji, že tady ho našel, takže teď mám namířeno do Ellesméry. Takže tě vezmu s sebou. Společnost mi nevadí. Pokud mému koni nebudeš říkat kobylo a budeš se chovat normálně." natáhnu k němu ruku kdyby se nakonec přeci jen odhodlal jet se mnou. Nejsem si jistá jeslti to přijme, ale nebude mít asi na výběr, protože toho ví hodně a jak sám řek. Chce se ke mě přifařit, takže nemám moc na výběr.
,,Rozhodni se prosím rychle. Není moc času na to se tady zdržovat. Takže jedeš se mnou nebo ne?" podívám se do jeho očích celkem dost naléhavě.

Ve společnosti elfů

Elf chvíli kouká po dráčkovi, který pobíhá okolo poněkud zmateně a dokonce se mu na tváři na chvíli objeví úsměv.
Pak se podívá na Willa:
K elfům ne. Musíte do Carvahallu. Do rodiště posledního dračího jezdce. Tam na vás bude čekat spojka... Bude vás kontaktovat.

Omrkne vaše vybavení a lehce pokýve hlavou.
Smím-li vám doporučit kupte si v Carvahalu nějaké maso pro draka a dost teplou přikrývku, přes noc bývá zima.
Pak se otočí a všichni odejdou zpět do lesa...

Elfí tábor

Elf, který s tebou mluví, se ti představí jako Ilris. Pak, když si tě vyslechne pokýve hlavou a sehne se k tobě. Rozváže ti pouta a pomůže ti vstát.

Omlouvám se, ale prosím pochop nás. Po tom, co se stalo s posledním jezdcem si nemůžeme být nikým jisti i když jsi jedna z nás.

Pak se zadívá na draka a pak se otočí zpět k tobě:
Ty nejsi jezdec??? To mi musíš vysvětlit, protože to dráče jsme našli vedle tebe. Takže pokud nejsi jezdec, kde jsi vzala to dráče a proč je vylíhlé. Pokud nejsi jezdec, nemělo by být ve vejci? Drak se vylíhne jen svému Jezdci, ne?

Z toho co ti říká je ti jasné, že se drak musel vylíhnout tobě, protože ten neznámý muž se vejce nedotkl, jen ty.

U srázu

Úspěšně jsi došel až k srázu, kde vidíš jasnou stopu pádu a na zemi je několik malých kousků skořápky stejné barvy jakou mělo to vejce. Než však stačíš udělat cokoliv jiného než to, že zvedneš hlavu, uslyšíš přísným tónem někoho říct:

Radím ti odlož své zbraně na zem a pomalu se otoč s rukama nad hlavou. Míří na tebe osm lučištníků, takže se o nic nepokoušej...

Pojedu na koni! Heč!
Pfe.. a stejně je to kobyla!

Její reakce mne trochu překvapí, byl jsem si jist, že je to kobyla, není možný aby to mělo.. no víte! Tamto! Co mám i já! Prostě je to kobyla a basta! Ale to jí raději říkat nebudu! ~
Vypadala zvláštně. Přišlo mi, že jednou plácne tamto a potom najednou zase tamto, ale možná to byl pouze můjo osobní dojem, kdo ví, já ne..
"Spadnutí hvězdy?"
Zamyslím se. "A ty už jsi to viděla? Jaký to bylo?"
Nadšeně se culím. Avšak ona pokračuje.. "Omluva přijata ~ . "
A stejně je děsivá! Pokračuji.. "O tom vím, ale proč se toho tolik bát.. Nemám tendence se bát věcí, o kterých toho nevím tolik. Možná by se dalo říce nic, většinu věcí jsem už zapomněl. Mohla by jsi mi to více vyjasnit, vzpomínky na yprávění rodiny mám jen matné.."
Zasměju se a prohrábnu si vlasy, aby mi tolik nelezly do čela. "A jak ho pojmenuješ?Co třeba Kasen?"
Zašklebím se. "Že jo, to je krásné jméno! "
Směju se nadšeně. "A ty nejsi jezdec?"
Ušklíbnu se. "Co si vybavuji z vyprávění dědy, vejce hledá blíže jezdce a možnost, že bych jím byl já jakožto druhý v blízkosti je nulová."
Zaculím se. "Nebudu mu tak říkat! Slibuju!"
Ale budu ~. "Že? Co koby...koníku! Koníku!"
Zasměju se a podrbu se levou rukou ve vlasech. Příjmu ruku a vyhoupnu se na kobylu. "Juhů! Můžeme jet!"
Zazubím se.

Když vidím stopy pádu a zbytky hrkne ve mě. Ale jen na chvilku. Ihned se zase uklidním...ale né moc. Co mě to napadlo. Vejce nerozbije pád, ale drak v něm. To znamená že si zvolil tu elfku a vylíhnul se. Pomalu chystám se znovu vyrazit, když tu uslyším hlas.

To si snad dělaj srandu. Zrovna teď....Ale proč ne? Stejně mě zavedou přímo k ní. Sám bych jí tady mohl hledat ješte dobu. Pomyslím si a pomalu se postavím. Zvednu ruce, otočím se a řeknu.

Jsem přítel. Přicházím v míru. Svoje zbraně vám ale nedám. Je to pro vaše dobro. Přísahám že je nepoužiju proti žádnému elfovi pokuď se mě nepokusí zabít. Přísahám. Půjdu s vámi dobrovolně.

Do Carvahallu!!

Díval jsem se na dráčka a když se rozeběhl a naboural do jednoho z elfů, tak jsem se pousmál a chystal jsem se mu pomoci. Vypadá ale že je v pořádku, takže stojím na místě a bedlivě dráčka sleduji. Chvíli se koukal po okolí a pak se pustil do veverky. Výborně. Už se učí lovit. Usměji se a když se ke mně dráček vrátí, tak se skloním, usměji se na něj, pohladím ho po hlavičce a vezmu ho do náručí. Podívám se na Eldrina a když odchází, tak zamávám na rozloučenou. Podívám se na Azraela a pousměji se. Dobrá. Do Carvahallu to není daleko. Když pojedeme rychle, tak by jsme tam za den mohli být. Tak jedeme?. Podívám se na dráčka, podrbu ho po hlavičce a opatrně se vyhoupnu Bleskovi do sedla. Z brašny vytáhnu deku a dráčka jí opět zabalím, pokud nebude vypadat že se mu to nelíbí. Pak se podívám na Azraela a čekám až bude připraven vyrazit.

Dnes samá překvapení....

Je více než velmi příjemné, když mi rozvážou ony pouta. Trochu jsi promnu zápěstí, protože přeci jenom jsou poněkud ztuhlá a tak nějak přitom naslouchám tomu, co Ilris říká, ale nějak mi to nedává smysl. Následoval pátý šok dne, a já jen doufala, že dnešek už jich nepřinese vícero.
"Já Jezdec být nemohu, říkám, že jsem běžela lesem a poté jsem se mou nešikovností zřítila z menší skály a poslední co jsi pamatuji je to, jak jsem se natahovala po vejce, které mi při dopadu vyklouzlo z rukou..." spolknu poslední pár písmen a upřu pohled na ono dráče.
Ilris má pravdu, podle toho co dědeček vyprávěl, drak se vylíhne jedině, když vycítí svého Jezdce. Jestli je tomu skutečně tak, proč já? Jsem jen obyčejný druid, co umí jenom léčit.... projdou mi hlavou myšlenky. Sedím na zemi a hledím na ono dráče. Zvednu obě ruce a podívám se na ně. Nic. Znamení gedwëy ignasia - Zářivé dlani na nich nebylo.
Myslím, že jediná možnost, jak vyvrátit nebo potvrdit, že jsem/nejsem Jezdec je dotknout je tohoto mláděte. Opatrně a lehce cukavě k němu tedy natáhnu ruku a vyčkávám, jestli přijde blíž....

Jezdec?

Zatímco jsem pomalu nasával teplo a podřimoval, někdo přese mě přehodil pytel. I přes to, jak jsem se bránil, jsem nebyl schopen se z toho dostat.
Netrvá dlouho a někdo mě, dost neohleduplně, vyhodí z pytle - přímo před tu... bytost co jsem viděl tehdy. Nachvíli nechápavě sleduji o čem spolu mluví. O čem si asi povídají... Pomyslím si, ale pak ta známá bytost ke mně natahuje ruku. Chvíli na ní hledím, ale touha po pohlazení je moc velká a nedá se jí odolat. Tudíž těch pár kroků, i když opatrně, přejdu a párkrát se o ní otřu hlavou.

Bez konce

Při odchodu elfa jen kývnu hlavou, nevím sice co budu dělat v Carvahallu, ale budiž, aspoň je to místo blízko lesů.
Pomalu začnu sbírat ze země své zbraně, a ohlédnu se na Willa, vypadá spokojeně, rozhodně jsou s tím malí ještěrem roztomilí, tedy aspoň trochu.
Je fajn po tolika měsících jen neustálých bojů, vražd a skrývání vidět někoho, kdo je, šťastný.
Když na mě William promluví, jen se nenuceně otočím a začnu si pořádně upevňovat přezku přez hruď. Ovšem při zmínce vzdálenosti, se jen ušklíbnu, a lehce povytáhnu levé obočí.
Opravdu den? No tak to by jsi měl začít sedlat našeho malého přítele, příteli, pokud se nemýlím tak bychom na místě mohli být tak za pět dní volné jízdy.
Jídlo si sice budeme muset koupit, ovšem neměl by to být problém.
Ušklíbnu se a zvolna pohladím poslední věc která patří k mé výbavě.
Malí, ovšem celkem plný kožený váček s penězi.
Někdy si holt říkám že královi muži mají zbytečně vysoký plat, co?
Zeptám se a pomalu přejdu k boku jeho koně, za chůze vytáhnu kus sušeného masa, rychlím pohybem ho rozříznu na tři podobně velké kusy, z nichž dva podám Willovi, a jeden si u sebe, nechám.
Ruka mi sklouzne na dračí hlavičku, ovšem ještě než ho pohladím vzhlédnu nahoru na jezdce a s úsměvem se zeptám.
Myslím že tvůj noví mazlíček je vážně k sežrání, můžu?

Cesta

Podívám se na Azraela a usměji se. No jo, tak jsem se sekl. Den možná kdybychom měli koně oba dva a neměli zbytečnou zátěž. Jídla mám ještě docela dost, doma jsem ho doplňoval, takže to by neměl být problém. Ušklíbnu se a když se Azrael zmíní o vojácích, tak jen zavrtím hlavou a usměji se. Když mi nabídne maso, tak zdvořile odmítnu. Díky, ale mám vlastní. A navíc, měli bychom šetřit. Pak pomalu vyjedeme do Carvahallu. Mazlíček?. Povytáhnu obočí a pousměji se. Podívám se na dráčka a mile se usměji. Neboj se, nic ti neudělá. A kdyby jo, tak ho kousni. Ušklíbnu se na Azraela a pomalu pokračujeme v cestě.

"Klidná" výprava

Není to kobyla!

Byla pravda, že sama jsem se začínala ztrácet ve svých slovech, ale ve všech směrech jsem měla nějak pravdu. Pád vejce, které jsme viděli lidé přirovnávali hodně často k padnutí hvězdy, ale bylo jen pár vyjímečných, kteří věděli co se přesně děje.
,,Spadnutí hvězdy jsem nikdy neviděla a tohle také není hvězda, ale dračí vejce. Je to jen přirovnání od lidí. Ti kteří nevědí o co se jedná si myslí, že padá hvězda a jiní, kteří znají legendy a elfy vědí, že to je kouzlo pro vyhledávání a přenesení vejce do blízkosti jezdce." možná jsem mu prozrazovala hodně, ale chtěla jsem at je apson chvilku ticho. Chvilku, chviličku.. To jsem toho chtěla tolik?
Posclouhala jsem jeho bláboly a i Onyx si nervozně přešlápl z nohy na nohu.
Pokud nevyjedem tak ho zašlapu do země.. prohrásil a já ho jen pohladila po krku a on si klidně odfrknul.
,,Je to dobrý nápad, ale jezdec nejsem, leč mám u sebe vejce. Proto jej chci odvézt do Ellesméry. Jméno má drak sám od sebe. Jezdec mu jméno nedává, ale pokud bych si mohla vybrat, tak vzhledem k tomu, že drak bude červené barvy nemám nápad žádný." uculím se.
S mojí pomoci se vyhoupl ze mě na Onyxe. Neměla jsem ráda, když s mě někdo dotýká většinou dané osobě zpřelámu ruce, ale nesmíme otálet, takže pojedem plným tryskem dokud nenajdem místo k utáboření. ,,Chyť se mě nebo slítneš zpátky na zem.." pronesu suše a pobídnu Onyxe zatím jen do kroku.
Víš jakým směrem pojedem? zeptal se mě a já se jen usmála.
Otoč to do leva a potom přímou čarou do Ellesméry. nesmíme se zdržovat. Je to cesta, tak na tři čtyří dny, kdyby jsme byli sami, ale máme další břemeno, takže to bude tak na pět dní. počítala jsem a Onyx jen hodil hlavou na znamení, že souhlasí.
,,Až najdem místo, kde se utáboříme, tak rozděláme oheň najíme se a prospíme. Budem další den cestovat bez přestávky. A nebo ještě zajdem do města pořádit koně, i když ve tvém případě kobylu, ať je cesta rychlejší. Co myslíš?" otážu se svého blonďatého společníka.
Avšak, když se mě chytil kolem pasu, jak jsem mu předtím už říkala nemusela jsem ani nic říci a Onyx vyrazil kupředu. Vlasy mi vlály všude, kolem, takže jsem se jednou rukou pustila jeho hřívy a nasadila si kápy přes hlavu. Neměla jsem to ráda, navíc bych ušlehala toho blonďáčka malinkého za mnou.
Musel se rozhodnout rychle, protože nebylo tolik času. Do města by jsme stihli dojet ještě před setměním a rovnou se vydat na cestu. A nebo bych ho tam mohla vysadit a cestovat sama, protože jeho řečem o dědovi, že se má připojit k Jezdci jsem tolik nevěřila a elfové z něj nebudou mít moc radost, ale udělá jim radost něco jiného.
,,Umíš dobře hrát na tu loutnu?" zeptám se Aidiana. Elfové milují hudbu, ale mají vybíravý vkus, takže pokud neumí hrát dobře nebude tam vítán.

Gedwëy ignasia

Jakmile se tvá ruka a hlava draka dotknou, ucítíš nejprve palčivou bolest, ale ta zmizí stejně rychle jako se objeví. Při pohledu na svou dlaň najdeš doběla rozzářenou značku - tu kterou jsi buď chtěla, nebo naopak nechtěla vidět, když ses podívala poprvé: Gedwëy ignasia.

Ilris se na tebe usměje, dotkne se svých rtů a promluví ve vašem jazyce:
Nechť nad tebou hvězdy bdí Jezdče. Jsem přítel tvůj a nechci tobě ani drakovi ublížit, pokud ty nechceš ublížit nám, jak elfům, tak přírodě.

Hledí na tebe s posvátnou úctou, protože jsi po dlouhé době další jezdec z řady elfů. Posledním byl Eragon a všichni víte jak neslavně skončil.
Pak znova promluví:
Tvé kroky nyní neposměrjí do Elesméry, nýbrž do Carvahallu. Je ironie, že se noví Jezdci mají sejít tam, kde se narodil ten poslední. nevím, kde jsou ostatní, ale pokud ti smím poradit, spěchej, nezastavuj, zbytečně se nezdržuj. Nikdy nevíš, kdo je ti v patách...

S těmito slovy ukáže mezi stromy odkud vyjde skupinka elfů mířící na muže, kterého jsi potkala u vejce... (Zereth)

Elfové

Elfové, trochu zaražení tím, že mluvíš jejich jazykem na tebe pohlédnou ale stejně tři z nich sejdou a odzbrojí tě.

Je to pro tvé vlastní dobro nebýt ozbrojen, obzváště, chceš-li se dostat do našeho tábora a ještě důležitější zamýšlíš-li jej opustit živý.

Pak ti nařídí aby jsi nechal ruce nad hlavou a máš jít před nimi, ale zaváží ti oči. Navigují tě hlasem.

Dodatek:

Zereth má zavázané oči

Elfí tábor

Ilris překvapeně kouká na hlídku, která přivádí NEOZBROJENÉHO muže, kterého Warken potkala u vejce a kterému utekla (Zereth). Jde se zavázynýma očima a za ním několik elfů. Vůdce hlídky dojde k Ilriovi a něco mu rychle poví.
Ten se otočí na Warken a otáže se:
Znáš toho muže? Byl na místě, kde jsme našli tebe.

záměrně se nezmiňuje o vejci a už vůbec ne o tom, že se z něj vylíhlo dráče.

Potřeboval bych aby jste příspěvek ve kterém budete vcházet do nějakého města (např. Yazuac), napsali i mě...tam se totiž potkáme :)

Díky...

Gedwëy ignasia

Když natahuji ruku, zavřu přitom oči. Proč? Sama nevím. Možná jsem nechtěla vidět výsledek, kterého jsem v koutku duše bála, nebo jsem možná jen nechtěla vyděsit to nebohé stvoření přímím očník kontaktem? Myslím, že fér by bylo říci, možná od obojího trochu.
Citím, jak se jeho dech přibližuje k mé ruce, nevím proč ale cítím se na rozpacích. Když se mě dotkne a bude tam znamení... nevím co bych měla dělat. Vždy jsem snila o Jezdcích a jejich nádherných zvířatech, ale vždy to byli pouze sny, sny a nic víc. Jen sny a dědečkova vyprávění. Nikdy jsem se já, sama o sobě nechtěla stát Jezdcem, protože moje schopnosti jsou jen a pouze léčicí a né bojovnické... i Eragon měl aspoň základy boje, když pro zábavu svičil s bratrem Roranem.
Poté pocítím nejprve pod svými špičkami prstů, jemné šupinky, které se nakonec přesunou i na mou dlaň. V té samé chvíli pocítím štiplavou, palčivou bolest, která ale vzápětí zmizí, stejně tak rychle jako se předtím oběvila.
Velmi dobře jsem věděla, co to znamená, ale nechtěla jsem otevřít oči. Nechtěla jsem tomu uvěřit, čekala jsem, že mě někdo každou chvíli probudí a já budu sama, uprostřed lesa, nebo lépe u sebe doma, v mé posteli. Ale jakmile na mě Ilris promluvil, věděla jsem, že to není sen a, že je to skutečné. V našem jazyce se totiž nedá lhát...
Cítím, že stejně jako Ilris, tak i ostatní elfové na mě pohlíželi s pýchou, posledním elfím Jezdcem byl Eragon, kterého jeho zbrklost dohnala, tam kam ho dohnala... přesto, jsi nejsem jistá, jestli jsi drak vybral správně. Nicméně pohlédnu nahoru na elfa a stejně jako on se dotknu svých rtů.
"Věř, že jsou na světě jediné dvě věci, které mi nikdo nepřinutí udělat - ublížit našemu Lidu, zejména a hlavně, ublížit přírodě." řeknu v našem rodném jazyce. Jak jsem řekla předtím, v našem jazyce není možné lhát...
Zůstávám pořád na zemi a věnují se dráčeti, které je velmi roztomilé. Dle ostrých rysů v obličeji a rohustnější postavě usuzuji, že tohle bude sameček. Samičky jsou u zvířat vždy křehčejší, jemnější a tenhle tvoreček by se se vším ihned pral. I když to tak nevypadá, plně naslouchám tomu co elf povídal a přikývnu jenom hlavou. Zjistím, že moje kabele je jen kousek ode mě, natáhnu se tedy pro ní a vytáhnu z ní lehké kožené rukavice, které jsem jsi tam dala, kvůli chladnějším dnům. Vytáhnu i svůj nožík a uříznu z jedné více než polovinu jednotlivých prstů. Poté jsi jí nasadím na pravou ruku, kde mám Gedwëy ignasia. Usoudila jsem, že tohle bude lepší prozatím mít schované. Vrátím vše do kabely a také se vrátím k dráčeti. Sehnu se k němu, takže mám hlavu skoro ve stejné výšce jako jí má on.
Dědeček mi vyprávěl, že být Jezdcem s sebou nese taky jednu povinnost - pojmenovat draka.
Chvíly jsem na něj koukala a přemýšlela. Poté jsem nakonec řekla:
"Halion."


//Pro Pj, na tomhle jméně jsme se dohodli společně přes poštu s drakem:))

Začátek cesty mladého jezdce

Pozoruji krajinu neustále se kolem mě měnící, na cestě jsme už pár hodin, a přes to jsme na cestě potkali sotva pár sedláků a kupců.
Není to nic neobvyklého ale i tak se necítím zrovna nejlíp, ne teď.
Je to zvláštní posledních pár měsíců obstarávali můj kontakt s lidmi převážně občasné návštěvy měst kvůli výstroji a zásobám, a chvíle když jsem bojoval s vojáky krále, a teď?
Cestuji s chlapcem, mladším než jsem já, a máme namířeno do města, jež zná každý ze svobodných mužů.
Místo v němž se narodil a žil poslední z dračích jezdců, jež se odvážil postavit Galbatorixově krutovládě, Eragon, Eragon stínovrah.
Je škoda že padl, byl naší nadějí, aspoň tehdy.
Nyní jak se ukazuje, je to právě on, kdo se stává naší zkázou, celé hnutí odporu se po jeho smrti otřáslo v základech, a k tomu ještě smrt Ažihada.
Musel jsem truchlit, spolu s dračím jezdcem zemřel člověk stejně důležitý jako Eragon, poslední z velkých vůdců Vardenů, a k tomu všemu na jeho místo nastoupil kdo?
Jeho dcera, to roztomilé kotě co sotva dorostlo do matčiných šatů, pche nesahá svému otci ani po kotníky.

Klopýtnu, mé vlastní temné myšlenky mě zradily, rozhodily mi rytmus běhu, a to způsobilo můj neodvratný pád.
Zasyknu, na mé dlani zeje trhlina mezi dvěma pruhy zkrvavené kůže, rána není tak hluboká jak se na první pohled zdá ovšem i tak silně krvácí a není to zrovna příjemný pocit sledovat svou vlastní krev tak bezdůvodně unikající z mého těla.
Pomalu se postavím a opatrně vytáhnu poloplný vak s vodou.
Jemný a chladivý proud na suché kůži je velice příjemný.
V pár okamžicích mi z dlaně levé ruky smyje prach smíchaný s rudou krví.
Sakra, tohle přece nebylo nutné, v příštím městě si budu muset opatřit minimálně dva páry rukavic a noví luk, když už nic jiného.
Zvolna přejdu do běhu a o pár chvil později klusám na stejné úrovní jako William.
Při jeho tázavém pohledu se jen usměji a mávnu zdravou rukou, je to přeci jen má blbost, není třeba mu dávat záminku aby se mi v budoucnu mohl vysmát za neopatrnost.
Je to zvláštní, takový kluk bez výcviku, bez sebekontroly a přece za pár měsíců se stane jednou z nejnebezpečnějších osob v celém království.
Nechápu to, ale co je to už se nikdy změnit nemůže.
No co můžu mu jen trochu pomoct a…a pokusit se ho připravit na to, co ho čeká.

Když se konečně den začne chýlit ke konci poklepu lehce Willovi na nohu a ukážu mu že by měl zastavit, po celodenním běhu jsem celkem unavený, ale i tak jen co ze sebe stáhnu nepotřebná zavazadla a všechny zbraně kromě dýky vyrazím do lesa a o chvíli později už zapaluji oheň.
Unaveně se posadím na jednu stranu a položím na něj malí rovný kámen a něm si později chci upéci kus masa.
Na okamžik zvolna zavřu oči, ale jen na mžik, je toho tolik co musíme probrat a udělat, nejsem žádný učitel ani ctěný rytíř, jsem jen šermíř, ale i tak je pár věcí.
Zvolna vstanu a z hromady dřeva vytáhnu dva rovné kusy, chvíli si je prohlížím a nakonec jeden podám Willovi.
Nevím jestli jsi někdy bojoval s meči, ale tohle je zatím jediná věc kterou tě mohu zkusit naučit, každý jezdec by měl umět bojovat s mečem, a i když je to nedostatečná náhražka tak nechci abychom se navzájem rozsekali na kousky, takže do střehu, a skus mě trefit.
Po těch slovech se ostavím do střehu a zvolna si ho měřím pohledem, jsem sice zvyklí bojovat buď dvěma meči a nebo s mečem v levé ruce, ale i s levačkou dokážu bojovat celkem obstojně.
Zvolna začnu Willa obcházet, a čekám jak zareaguje.

Jídlo?

Ta bytost, o kterou jsem si otřel hlavu se zdá jako by jí něco bolelo ale za chvíli vypadá zase *normálně*. Poté se sehnula na úroveň mojí hlavy a něco pronesla. Halion? Co to asi znamená? Ale líbí se mi to... Pomyslím si a spokojeně zavrním. Jenže už je to docela dlouho co jsem vylezl z vejce, no přinejmenším tak dlouho, abych dostal hlad. Se zájmem pohlédnu na obličej té bytosti. Je to k jídlu? Prolítne mi hlavou a na zkoušku tu bytost kousnu do nosu.

Cesta

Jedeme dál směrem k Yazuacu. Než se vydáme do Carvahallu, asi by jsme tam měli doplnit zásoby. Sice ještě nějaké jídlo máme, ale jeden nikdy neví. Zrovna když se zadívám na oblohu kus před námi, ucítím něco podivného. Je to jako nějaký pocit. Snad spokojenost? Podívám se na dráčka, podrbu ho na krku a podívám se na Azraela. Hele je možné že by se se mnou zkoušel ten dráček dorozumět a nebo mi poslal nějaká...pocit?. Zeptám se zvědavě a čekám na odpověď.
K mému překvapení jsem se jí nedočkal místo toho jsem si všiml jak Azrael zakopl. Z ruky se mu valila krev. Jsi v pořádku?. Zeptám se znepokojeně. Může to vypadat jako obyčejná rána na dlani, ale i to by nám mohlo uškodit. Snad bude v pořádku. Den se začíná chýlit ke konci. Párkrát sesednu z Bleska, aby se mi úplně neotlačil zadek. Azrael mi klepl na na nohu a já jsem zastavil. Vypadá to že se utáboříme. Kousek od ohně uvážu Bleska k menšímu stromku a pohladím ho.
Pak si sednu k ohni který Azrael udělal a dráčka si položím na klín. Dívám se do plamínků a rukou něžně hladím dráčka. Z brašny která je položená vedle mně, vytáhnu kousek masa a podám ho dráčkovi. Podívám se na Azraela a vezmu si ten kus dřeva který mi podal. Opatrně položím dráčka na zem a přikryji ho dekou. Neboj se. Budu hned tady. Zkus mi nikam neutéct. Pousměji se a podívám se na Azraela který začal obcházet kolem mně. Popojdu kousek dál od ohniště a pevně dřevo stisknu. Jsem kovář. Jistě že umím zacházet s mečem. Ale Azraelovi to říkat nemusím. Nerad se vychloubám. Podívám se na něj a chvíli jen tak čekám. Pak opatrně podniknu výpad na jeho levé koleno.

Naneštěstí stihnu ucuknout než, se stane něco špatného.
Trochu zakaboním čelo a zvednu přísně prst a pokárám jej:
"Zlej drak! Zlej!"
"Jestli máš hlad, tak se to říká jinak, nebo ti příště naplácám, jestli uděláš něco podobného zase, ať už jsi drak nebo ne!"
Mám ale takoví pocit, že to asi bude muset chvíly vydržet. Já u sebe žádné maso nemám, protože elfové maso nejedí. Já jsi občas chytím rybu v řece, ale to je skutečně občas.
Podrbu jej tedy po bradou a na krku a řeknu:
"Musíš to chvilku vydržet malej, my tu žádné maso nemáme."
Pořád ale ve mě hlodá ona otázka, proč já? Proč jsi drak vybral někoho, kdo umí jiného maximálně praštit po hlavě holí. Nicméně, dokud nevyroste, tenhle tvoreček je na mě závislí. Jako druid jej nemůžu jen tak nechal osamoceného a bez ochrany, to by bylo proti všem mým přesvědčením a učení, které jsem podstoupila. Vezmu jej do rukou, přesněji do náruče a konečně vstanu.

V tu samou chvíly mi elf pokyne, abych se na něco podívala. Myslím, že pro dnešek bylo překvapení dost, ale zdálo se, že bohové se mnou mají prostě jiné plány. Elfové přivedli člověka. Měl zavázané oči a možná byl i spoután, nevím, neviděla jsem pořádně, jestli je nebo není spoután. To by ještě nebylo tak špatné, ale byl to ten člověk, co se pokusil přivlastnil Naše vejce a také mě surovně a bezdůvodně napadl. A to ještě na území Našeho lesa!
Svraštila jsem čelo a trochu i přivřela oči.
Lidská drzost nezná mezí... projde mi hlavou. Ilris se mě zeptá, jestli jej znám. Neochotně přikývnu.
"Znám." řeknu suše.
"V noci, když jsem šla za zábleskem, které vyvolalo kouzlo, které bylo sesláno na vejce, jsem na něj narazila. Narazila jsem na něj na místě kde přistálo vejce. V poslední chvíli jsem zarazila jeho nenechavé ruce, aby dostali ono vejce. To vejce patřilo Lidu, ne jemu...."
řeknu a lehce se na dechnu a poté pokračuji:
"Bezdůvodně na mě zaútočil. Bez jakéhokoliv varování nebo natož příčiny. Proto jsem urychleně vzala vejce a utíkala od něj lesem pryč. Bohové ví, co by byl schopen takoví člověk udělat právě o takovímto vejcem, když bezdůvodně napadá náš Lid. Moje hůl mi přitom vypadla..." poté se otočím k elfovi a dále pravím trochu tišeji:
"Ty víš, co znamená hůl pro druidy, chtěla bych jí co nejrychleji zase zpátky... "
Vše co jsem řekla, jsem řekla v našem jazyce, protože jak jsem řekla, není možné v něm lhát.

A další den.

Rychle uskočím o krok zpět, a nechám tyč prosvištět pár čísel od mé nohy.
Ušklíbnu se, když mi dojde že Will asi nedrží zbraň v rukou poprvé.
Aspoň ho nebudu muset hlídat jako malé dítě, když sem mi něco stane tak se o sebe postará sám.
Usměji se a zlehka kontruji tyčí na jeho hruď, jen co ho odrazím přejdu do protiútoku, zasypu ho sérií krátkých seků, mířících převážně na trup a nohy.
Neustále se pohybuji na špičkách, jako bych kolem něj tančil, čímž ho nutím být neustále v pozoru.

Po necelé hodině šermu zvolna spustím téměř rozlámanou tyč, a znovu se ušklíbnu, beze slova se posadím k ohni a začnu si opékat kus masa.
Po chvíli když už je táborem cítit vůně bylinek, soly a pečené zvěřiny, se pohodlně opřu o strom kus od ohne, a s úsměvem si prohlížím tmavnoucí les.
Jdi spát Wille, dneska budu hlídat, i když nemyslím že se dnes něco stane, buď jak buď už spi.
Promluvit si můžeme zítra, pokud chceš něco vědět.

Odpočinek

Jak jsem čekal. Azrael mému výpadu hravě uhnul. Ušklíbl jsem se a docela obratně jsem začínal vykrývat údery kterými mně zasypával. Plně jsem se soustředil na boj. Vypadá to že Azrael bude už docela zkušený šermíř. Tak nějak jsem to očekával. Zhruba po hodině šermu Azrael spustil tyč, posadil se k ohni a začal si opékat kus masa. Jen se pousměji a tyč odhodím kousek stranou. Přijdu k Bleskovi a zkontroluji zda je v pořádku. Vypadá to že ano. Pohladím ho po hřívě a sednu si vedle mého dráčka. Když mi Azrael řekne abych šel spát, tak jen zavrtím hlavou. Ne. Nějak se mi nechce. Nejsem moc unavený. Spíš bych si chtěl promluvit. Kdy drak vyroste a jak moc? Kdy začne chrlit oheň? A je možné že by se pokoušel poslat mi nějaký pocit?. Vychrlím ze sebe otázky a napiji se vody z měchu. A jak zemřel poslední jezdec?. Zeptám se trošku smutným hlasem a podívám se na svého dráčka. Těžko si dokážu představit že za pár měsíců bude mnohem větší. Asi už nebude tak roztomilý, ale stejně ho budu mít rád. Usměji se a pohladím dráčka po krku a hlavičce.

Otázky bez odpovědí.

Smutně se na Willa podívám, a zavrtím hlavou.
Wille, já.. nejsem ten praví kdo by ti měl tyhle věci říct, nejsem dračí jezdec, a s nikým z nich jsem nikdy nemluvil, znám jen legendy, a to co se dá najít v knihách.
Vím, že posledním dračím jezdcem byl chlapec, snad mladší než jsi ty, jmenoval se Eragon, stínovrah, jeho drak byl Safira, majestátní zvíře pokryté modrými šupinami a ostny po celém hřbetě i ocase. Pokud vím, tak draci nikdy nepřestanou růst, ale jak rychle vyroste, to ti nedokáži přesně říct, ani jestli je to samice či samec, snad během pár let by mohl tvůj drak vyrůst abys na něm mohl létat, a snad i chrlit plameny.
Nervózně se podrbu na hlavě a rozhlédnu se po okolí, jestli nezahlédnu někoho podezřelého, ale nakonec se obrátím zpět k Willovi a pokračuji.
Co se týče posílání myšlenek, no draci jsou jistě moudrá a vznešená zvířata, ale myslím že nejsou o mnoho chytřejší než malé děti, tedy aspoň dokud jsou takhle malí, je možné že se z tebou snaží komunikovat, ale opravdu o tom nevím mnoho, a budeš to muset zjistit sám, já jsem jen voják, žádný učenec, nebo jezdec, nevím víc než se říká. I když mnozí z nás tvrdí že Safira s Eragonem mluvila, nevím co je na tom pravdy, ale možné je všechno.
Co se týče jejich smrti, vím jen to že jsou mrtví, po vítězné bitvě s urgali, totiž odletěli do říše elfů, tam se ale nedostali, tak byly nejspíš zabiti nebo zajati královými muži. Promiň ale víc ti opravdu říci nedokážu. Snad ještě to že Eragon byl zoufalí bojovník, i když byl dračím jezdcem nebyl o moc lepší nežli ty a nebo já.
Smutně se usměji, a položím se vedle ohniště
Dobrou noc dračí jezdče, dobrou noc draku, nechť nad vámi hvězdy bdí, nechť je mír ve vašich duších.
Šeptnu ještě a spokojeně zavřu oči.

Se Sivir
Uháníme za západem slunce! Iháá kobylo!

"A co třeba ten můj návrh jména? Není to krásné?"
Zaculím se a podrbu se ve vlasech. Přeci jen, je to hezké jméno a bylo by fajn, kdyby se tak dráček jmenoval. Jen.. doufám, že drak nebude moc velký..
"Jakto že nejsi jezdec? Vypadáš tak... jezdecky!"
Zachechtám se s mírným zarudnutím a Sivirka vyráží. Bere mne sebou. A já jsem velice potěšen, jelikož jedu na tý kobyle, která viděla toho draka spadnout. "Helé, koby.. koníku! Jaký to bylo vidět spadnout to vajíčko? "
Na rtech se mi objeví zázub a já kobylu trochu poplácám. "Já si myslím, že by jsme kob.. koníkovi měli připořídit hřebce! "
Usměju se. "Na loutnu? "
Zaculím se. "Né, tu sebou nosím jen, protože je po dědečkovi."
Ušklíbnu se. "Dělám si legraci, Sivirko! "
Začnu se smát. "Potkáme cestou nějaké nepřátele? Umím celkem dobře pískat na píšťalky."
Poušklíbnu se ze široka..

Kirtan

Povzdechla jsem si nad jeho slovy a vyrazila kupředu. Bylo pravdou, že nápad jména pro draka byl pěkný, ale věděla jsem, že drak se už s jménem rodí, takže jsem počítala s tím, že již pojmenován bude.
,,Jo to pěkný nápad, ale jak říkám... Drak se už rodí s jménem." zopakovala jsem mu to samé co jsem říkala před pár okamžiky.
Myslela jsem, že se otočím a brzy mu jednu natáhnu. Byl opravdu ještě dítě, které je ještě horší. ,,Možná jezdecky vypadám, tak pro jízdu na koni, ale dračí jezdec je něco úplně jiného. Pokud nějakého poznáš, tak to pochopíš. Ani nevím jeslti bych chtěla být dračí jezdec. Je to příliš zodpovědnosti, i když velká sláva, ale o tu já nestojím." přiznám vážně, protože jsem se nad jeho slovy zamyslela víc než bych si chtěla pžiznat.
Slyšela jsem Onyxovo myšlenky, kterými chtěl Aidianovi popsat pád vejce, ale s jeho další větou Onyx prudce zastavil a postavil se an zadní a potom vyhodil. Nechal Aidiana spadnou na zem a naštvaně se k němu otočil. Já zůstala sedět na hřbetu svého hřebce a smála se. Chvilku jsem nechala blonďáka sedět na prdeli na zemi, ale potom jsem sklouzla na zem a pohladila Onyxe po čumáku.
,,Klid.. nemůžeš za to, že je blbej." uklidňovala jsem ho a bylo mi jedno co mi Aidian řekne. Když s Onyx otočí přes rameno se podívám na blonďáka a zamračím se.
To co říkal předtím jsem hodila za hlavu a dívala se do jeho očí opravdu naštvaně. ,,Potkal jsi nepřítele právě teď a věř mi, že na mě píštalky nepůsobí, takže buď konečně drž hubu co se Onyxe týče, a nebo se rozloučíme." neměla jsem ráda, když se někdo neumí chovat. Navíc Onyx byl můj a co urazilo jeho urazilo i mě.
Sivir uklidni se.. Je prostě díte nemyslel to tak špatně.. snažil se mě Onyx uklidnit, ale bylo to marné, aspoň v jednom směru. Byla jsem klidná, ale byla jsem zvědavá co blonďáček udělá. Poznal svého nepřítele, protože mě urazil a já nemám ve zvyku rychle odpouštět.
,,Omluv se mu.." řeknu potom co se zhluboka nadechnu a můj pohled se na Aidiana zmírnil, avšak ještě né tak, že bych nebyla schopná ho jíz uškrtit vlastníma rukama. Onyx ho chtěl zadupat do země. Měl by na výběr dokonce, byla bych tak ochotná a dala mu vybrat.
Nesmíme se zržovat...Podotknul Onyx a strčil mi čumákem do ramene. Povzdechla jsem si došla s Onyxem k Aidianovi a bez jediného slova jej posadila na Onyxe a svému hřebci kolem krku přehodila jen tenký provaz, abych se měla čeho chytnou já, protože jsem se vyhoupla na Onyxe také, avšak tentokrát seděl vepředu blonďáček
,,Chyť se hřívy, ale nevytrhej mu jí za to by ti nebyl příliš vděčný." řekla jsem mu když jsem se přes něj naklonila pro konce provazu a pobídla Onyxe entokrát už jen do cvalu směrem do města. Viděla jsem louče, které byly zapálené.

Když jsme projeli branou seskočila jsem na zem a provaz okolo Onyxovo krku schovala uklidila.
,,Koupíme ti koně a jedem dál." oznámila jsem Aidianovi a vydala se městem k místním stájím. Bylo těžké zde sehnat koně, přeci jen elfové na koně příliš nejsou. Jsou to pro ně zvířata a nechtěji je zneužívat pro práci, ale pár jich zde vždy musí mít.
,,Zdravím Tě příteli" pozdravila jsem prodavače elfským jazykem, ale poté se jen usmála a pokračovala dál normálně. ,,Potřebovala bych jednoho z tvých koní, pro svého společníka na cestu do Ellesméry. Potřebovala bych koně vytrvalýho, který vydrží aspoŇ jeden den v kuse na sobě mít jezdce." řekla jsem své požadavky a elf jen kývnul hlavou a pobídl mě, ať jdu za ním.
,,Mám zde na výběr pouze dva koně. Jednoho hřebce, který je spíše na výdrž a potom ještě jednu klisnu, který vydrží dlouhou vzdálenost a je i rychlá, takže tu bych doporučil spíš. Stála by, ale celkem dost víš, že blíé klisny jsou vzácné." řekl mi a pohlédl do mých očí. Peníze mi nedělaly problém, leč měl pravdu co se vzácnosti týče.
Došla jsem k Onyxovi a vyndala vak s mincemi a hodila mu jej. ,,Není to odpovídají cí cena za klisnu, ale mám tohle a myslím, že chápeš, že cena klisny mi je nyní ukradená." dodala jsem, když jsem do rukou vzala zabalené vejce.
Poznala jsem na elfovi jak se soustředí na onu věc, kterou mám zabalenou ve svých rukách a jeho pohled se během pár vteřin změnil a hodil mi vak s penězi zpět. ,,Peníze se ti ještě budou hodit, tohle je důležitější. Osedlám vám ji během chvilky bude řipravená vyrazit." oznámil elf a vydal se připravit klisnu. Já mezitím uklidila vejce a na pár okamžiků věnovala pohled své spolčenosti.
,,Možná jsem blázen, protože mě opravdu hodně štveš, ale společnost uvítám, takže tě vezmu s sebou i do Ellesméry, ale jeslti uděláš ještě nejakou blbost bez váhání ti něco udělám je ti to jasné." oznámila jsem mu, ale s úsměvem na rtech.
Během asi dvou minut čekání jsem si prohlížela město. Věděla jsem, že elfové dokáží vycítit přítomnost vejce, takže jse mnechtěla příliš velký rozruch, což elfovi brzy došlo. Přivedl připravenou kobylu a předal otěže Aidianovi.
,,Jaké jméno jí dáš je jen na tobě. Bude tě následovat kamkoliv." odpověděl a otočil svou tvář ke mě.
,,Jeďte rychle a neohlížejte se. Spadly tři vejce a nikdo neví, kde jsou právě nyní. Nechť nad vámi měsíc bdí." pronesl elf já se bez váhání vyhoupla na hřbět svého koně a jen přikývla.
,,I nad tebou nechť měsíc bdí." pronesla jsem a společně s Aidianem se vydala pryč z města opět do lesa.
Měli jsme teď jasný cíl. Oddálit se od města, najít místo na rychlé utáboření, a po pár hodinách spánku se vydat dál na cestu. Nechtěla jsem blonďáčkovi cokoliv říkat dokud nebudem dostatečně daleko od města. Elfové si draky chrání velice dobře, takže jsem počítala s tím, že za námi vyrazí, tak během půl hodiny. Když jsme byly pár mil od města zastavila jsem se počkala na Aidiana.
,,Pojedem teď tryskem aspoň tři hodiny. Nemám dobrý pocit. Potom se na pár hodin utáboříme, ať se prospíme. potom musíme hned pokračovat dál. Do Ellesméry to jsou tři dny cesty. Pokud budeme mít štěstí za tři dny až bude vycházet slunce by jsme tam mohli dorazit." poznalila jsem mu svůj plán, který byl nyní společný pro nás oba, protože jsem jej přijala jako svou společnost.

Je na mě zlá

Kousnutí do nosu se zjevně bytosti moc nelíbilo, protože začala něco srandovně povídat. Pak mě podrbe na krku. Spokojeně zavrním a na oplátku jí olíznu ruku. Tak bude už něco k jídlu? Pomyslím si nevrle. Pak zmateně pozoruji jak si mě bytost bere do náruče a odnáší mě do stanu. Co se to děje?

Dvě strany mince

Nadutost elfů nezná hranic. Pomyslím si když ke mě příjdou a aby mě odzbrojili. Bohužel budu opravdu muset něco dělat...na ten meč je vážně nemůžu nechat sáhnout. Je to sice trochu riskantní, ale co..Ochraň a udrž můj meč! Pomyslím si. Kouzlo okamžitě vytvoří kolem meče slabou vrstvu, která zabrání dotyku kůže a meče, a zárověň brání jeho vytáhnutí. Elfové mi vzápětí odeberou zbraně, a jak se zdá, tak kouzlo funguje. Nechtěl bych vidět kdyby nefungovalo. Potom mě zavážou oči a odvádějí mě pryč.

Neustále škobrtám. Vůbec se mi nelíbí že hlídání toho abych nenarazil do stromu, má na starost banda elfů. Ha..kdybych narazil, tak se ještě omluvěj tomu stromu.
Ale co mi vadí nejvíc, je to že nevím kam jdu. Teď s tím ale nemůžu nic dělat. Elfové už by si mohli všimnout že kouzlím. U meče to byla nutnost, ale teď se bez zraku prostě budu muset obejít. Musím se holt spolehnout na ostatní smysly. Zaměřím se na sluch. Slyším vítr ve větvích, veverky na stromech, ale co bylo důležité...i kroky mých elfských průvodců. Pomalu mě vedou dál. Nedám na sobě nic znát. Ani stopu po magii nebo nebezpečném chování.

Konečně dorazíme na místo, asi do nějakého tábora, dle zvuků a pachů okolo. Tam už na mě čeká uvítání. Elfka z večera se hned chopí příležitosti aby mě "pošpinila" svojí verzí příběhu. Na to jsem bez vyzvání zareagoval následovně.

To je Jedna verze příběhu. Nechte mě říct tu svojí.Pokuď někdo něco nenamítá (né že bych jim dal na to čas), tak pokračuju.
Viděl jsem záblesk světla, a tak jsem se to zkontrolovat. Našel jsem tam dračí vejce. Chtěl jsem ho odnést vám, elfům. V tu chvíli přede mě skočila tady elfka, s tasenou zbraní. Pozdravil jsem jí elfským způsobem, ale ona mi moji slušnost neoplatila. Místo toho mi začala vyhrožovat. A to mě přesvědčilo že bude lepší když najdu nějakého slušnějšího člena vašeho národa, abych mu vejce nabídl. Svým chováním ve mě příliš důvěry nevzbudila. A tak jsem se jí pokusil od vejce odehnat. Ona ale vzala vejce a utekla. Na noc jsem pronásledování vzdal, ale ráno jsem se jí vydal hledat. Postupoval jsem podle stop, až ke srázu, kde jste mě nalezli. Dál už to znáte.

Na chvíli se odmlčím, ale pak ještě dodám..Chápu že tu máte dvě rozdílná tvrzení, a budete nejspíš v pokušení věřit víc někomu z vašeho rodu, navíc jezdkyni, ale doufám že to nezastře váš úsudek. Pro tuto chvíli vkládám svůj život do vašich rukou. Po tomto proslovu se odmlčím.

Podívám se na Azraela a vyslechnu si jeho odpovědi. Trošku mně zklamalo že mi neřekl více o dracích, ale jeho vyprávění o Eragonovi a Safiře mně velice zajímalo. V mysli jsem si zkoušel představit jejich obraz. Safira musela být opravdu krásný drak. Docela mně mrzí že jsem to vejce nenašel dříve. To bych u možná mohl pomoci a teď by byl možná na živu. Ale na tom už bohužel nic nezmění. Podívám se na svého dráčka a opět ho pohladím po hlavičce. My nedopadneme jako Eragon a Safira. Budeme silnější než oni a jednou porazíme samotného Galbatorixe. Smutně se pousměji a vstanu. Dobrou noc. Odpovím Azraelovi prostě a vyrazím k Bleskovi. Znovu ho zkontroluji a pak se ztratím mezi stromy. Jen zkontroluji okolí našeho tábora a vrátím se zpět k ohýnku. Lehnu si vedle dráčka a zadívám se na hvězdy. Pomalu usínám.

Vzolna se posadím ke stromu a zavřu oči, slyším neustálé šustění listí, a tiché praskání větviček, přesto ani po pár minutách nic podezřelého v okolí nezaznamenám. Vytáhnu přikrývku a hodím si ji za záda, stáhnu ze sebe všechny zbraně, jen si v ruce nechám krátkou dýku, a usnu.
Spím zlehka, jako vždy, ovšem po náročných dnech jsem unavený a tak usnu rychle, a celou noc mě nic neprobudí.



„PJ, prosím napiš nám, aspoň ráno, pokud se nic nestane, jen abych věděl že můžeme pokračovat, a že se vším souhlasím, díky.“

V elfím táboře

Elfové si vyslechnou i verzi Zeretha a pak se Ilris jde pobavit s ostatníma elfama co a jak dál...

Poté si zavolá Warken k sobě a začne:
Jezdkyně, vezmi si svého draka, můžeš odejít, věříme Ti a věříme v Tebe. Ale nejdeme do Elesméry a ani nikam v Du Weldenvarden. musíš se dostat do Carvahallu, rodiště posledního z Dračích jezdců, tam na tebe bude čekat zbytek Jezdců a náš posel. A pokud vím, bude tam na vás čekat i překvapení.
Pak se odlmčí, podá ti vak ve kterém podle hmatu bude nejspíš maso-
Pro draka. Běž, nečekej...
Mluví tak, aby Zereth nic neslyšel. Počká až odejdeš a dojde k Zerethovi:

Carvahall

Pracuješ jako prodavaška v obchodě, který převzal Sloun. On si nechal své řeznictví, ale k němu přibral ještě obchod se spotřebním zbožím jako jsou lana, nářadí, potřeby na cesty a podobně. je to pod tvou úroveň, sama moc dobře víš, kdo jsi, ale chceš-li žít, musíš se skrývat. Dostáváš mizerný plat a mizernou stravu, ale máš co jíst a kde složit hlavu, takže si na poměry, které teď panují v říši nežiješ zase tak špatně.

Jako každé normální ráno vstaneš a chystáš se do práce, když tu ti oknem cosi proletí a do trámu vedle stolu se zabodne šíp, na kterém je připevněn kus pergamenu. Když jej sundáš a rozbalíš můžeš si přečíst toto:

"Víme kdo jsi Královno, nemusíš se ale bát, jsme přátelé. Toto poselství znič hned po přečtení, není bezpečné si jej nechávat. Galbatorixovi byla ukradena tři dračí vejce, které se již vylíhli. Jsou noví Jezdci, tedy i nová naděje. Brzy přijdou do Carvahallu, buď připravená.

Přítel"

taka co teď? Jak teď jít do práce, když jsi právě byla svědkem vlastního odhalení? Jak to může někdo vědět? A mluví pravdu? je to přítel, nebo nepřítel???

Rozhodování

Po mém proslovu zaslechnu tiché šeptání. Bohužel z něj nejsem schopen rozeznat ani jedno slovo. Usliším jak někdo odchází. Potom ke mě někdo příjde. Podle hlasu to bude jeden z elfů.
Řekne mi co má na srdci, a se propadnu do úvah.

Jak se dalo očekávat. Nevěří mi. Ale co...stejně mě chtějí odvést do Elesméry za královnou. Ta část o zkoušce se mi moc nelíbí, ale vždycky můžu uprchnout. Za pokus nic nedám.

Moc na výběr jste mi nedal. Buď boj se skupinou elfů, beze zbraně, a ještě k tomu se zavázanýma očima. Navíc bych pak musel odejít pryč. Na okamžik se odmlčím, jako bych nad tím vážně uvažoval. Nakonec ale doplním..
Nebo jít s vámi do Elesméry, což byl už od začátku mé dlouhé cesty můj cíl. No je tedy jasné že si vyberu druhou možnost. Dokončím svojí řeč s úšklebkem na rtech.

V elfím táboře

Tisknu dráče ve své náruči a pozorně naslouchám usnesené elfů. Díky bohům, je pro mne pozitivní. Vlastně, proč by neměli věřit jednomu z nich?
Sehnu se pro svou kabelu a s dráčetem v jedné ruce jsi jí pověsím na rameno. Elf mi mezitím podá malý vak, ve kterém se obyčejně nosí pečivo, ale dle váhy onoho vaku, to pečivo určitě nebude. Když mi řekne, že to je pro toho tvora, dojde mi, že to bude zřejmě maso.
Z čehož ale vyplývá další otázky, jak to mohli vědět? Jak mohli tušit, že najdou Jezdce? Poslal je snad někdo, nebo něco? Není totiž normální, aby elfové u sebe nosili maso, protože my ho prostě nejíme. Většina z nás jí jedině ryby, ale ty se moc za maso jako takové považovat nedají.
"Nechť hvězdy nad tebou bdí." řeknu v našem jazyce rozloučení a odcházím z onoho tábora. Neohlížím se zpět. Dřív, než se ale vydám do Carvahallu, musím jít pro svou hůl.


Nevím kolik času uteklo, než jsem našla ono místo, kde jsem spadla a ztratila vědomí. V listí byli ještě zbytky špatně ukrytých skořápek z vejce. Zastavím se kleknu jsi do listí. Položím dráče vedle a několik oněch kousíčků skořápky posbírám do ruky. Zírala sjem na ně, jako bych nemohla stále uvěřit tomu, co se stalo během oněch pár hodin.
Poté se podívám na dráče a lehce jej podrbu pod bradou na krku.
"Proč já?" řeknu směrem k němu. Poté mi ale dojde, že on je ještě malý na to, aby mohl vůbec mluvit, tedy aspoň jsem jsi to myslela, vzhledem k tomu, co mi ve svých vyprávěních pověděl dědeček. Nakonec jsi pár kousíčků skořápky schovám do kabely, nevím proč, prostě jsem to udělala. Poté jsem zase vzala dráče do rukou.
Pokračuju dále lesem a lehce poznávám místa, kudy jsem v noci utíkala. Cítím, že i někde blízko je moje hůl. Nakonec jí najdu, lehce zahrabanou v listí. Ten člověk jsi jí chtěl zřejmě přivlastnit, stejně jako to vejce, proto nenávidím lidi. Díky ochranému kouzlu se mu to ale nepodařilo. Přendala jsem jsi dráče do jedné ruky a zvedla jsem ze země svou hůl. Nakonec se vydám naším lesem směrem k Carvahallu. Bude to dlouhá cesta...

Cesta do Elesméry

Elfové ti tedy sundají pásku přes oči a ty vidíš, že jsi v improvizovaném táboře a Elfka, o které si myslíš, že je Jezdec zde není.
elf, který s tebou mluví se na tebe podívá a promluví:
Opravdu si myslíš, že by jsi nás dokázal všechny přemoct a jen tak si odejít? Pochybuji o tom. A radím Ti tento tón nepoužívej a dobře važ slova, jak jsi řekl, tvůj život je v našich rukou.

Pak svolá elfy a rozkáže jim aby se připravili na odchod do Elesméry.
Poté se otočí zpět na tebe.
Oči ti necháme rozvázané, ale zbraně zpět nedostaneš. Pokusíš-li se o útěk, budeš zabit. Napadneš-li jednoho z nás budeš zabit.

Začátek cesty

Konečně mi sundají pásku z očí. ihned si všimnu že elfka/jezdkyně, tu nikde není. To museli být ty kroky co jsem slyšel. No co..alespoň se mě nebude pokoušet zabít.
Na elfovy poznámky raději nereaguji. Můsím se totiž celou dobu držet, abych se nezačal smát.

Kdyby věděli...Je sice pravda že banda elfů by mohl být problém, ale jak mi sundali pásku z očí, tak se myslím vyrovnali šance. Sice jsem jim slíbyl že nepoužiju zbraně, dokuď se mě nepokusí zabít, ale to by nebyl moc velkej problém...hned jak bych jednoho, dva, roztrhal na kusy magií, tak by se mě zabít jisto, jistě pokusili. No nic, třeba někdy příště....

když je všechno připravené na odchod, tak mi elf řekne svoje podmínky.
Jak myslíš... Řeknu.
Když mu odpovídám, tak mi celou dobu cukají koutky, jak zadržuji smích.

Vzhůru do dáli..
Žárli Onyxi, mám klisnu!

"Nestojíš?"
Optám se s překvapením. To je zajímavé, půlelfka s vejce, co nechce být dračí jezdec.
Ani jsem se nenadál a po položené otázce a menším dodatku jsem seděl na své zadnici na zemi před Sivir a koněm.
Ve chvíli zrudnu v celém obličeji, tentorkát to však není kvůli stydu. To je rudnutí vzteku, což u mne vidíte pouze v té době, kdy už to opravdu není sranda ani pro mne a vážně si něco nehodlám líbit.
Ano, možná to působí i celkem vtipně, když mám pro jednou vážný výraz, nezubím, nesměju, prostě nic. Snad mi to přidává i pár těch let navíc, ale to už je na každém, aby posoudil.
Hlavní však je, že se nehodlám omlouvat. Nebo ano, ale rozhodně ne upřímně, upřímnosti se u mne člověk jen tak nedočká. "Tak promiň no.."
Odfrknu si. "Asi se vážně na jezdce nehodíš, ten by se nenechal tak lehce vytočit."
Můj výraz se změní v pobavený úšklebek, tentokrát s vyšším náznakem drzosti, než předtím. To už však sedím na koni a míříme směrem k městu.

Kráčel jsem za Sivir až k prodavači, na tváři mi hrál úsměv, ale ne ten obyčejný, co jindy, byl více ostrý, řekl bych. Pobrnkával jsem si během toho na loutnu, což snad moc pozornosti nepřilákalo. Ano, nastala ta velice vážná konverzace Sivir a kupce, která mne po pravdě, moc vážná nepřišla. Nikdy jsem nebral věci vážně a i když jsem se tak tvářil, často mne znuduly. Třeba jako teď. Měl jsem jít radši do druhé, dědou odhadované, části země, kde mělo spadnout vejce, třeba bych narazil na někoho.. přívětivějšího? Ne, to není to správné slovo, spíše .. normálnějšího? Nevím, jak to říci, ale tahle žena je.. zdráhám se říci divná, ale při nejmenším zvláštní. Vybere mi teda klisnu. A za chvilku, po zaslechnutí nějakého toho cizího jazyka, který já mimochodem neznám, až na slova, která mi děda zdůraznil. Vejce, drak a pozdravy, základní fráze. A ano, vejce a drak ne náhodou. Takže jsem slyšel maximálně tak něco s vejci.

Bláh, bláh, bláh.. Ach ty výhružky, co by si bez nich někteří počali, že? Hlavně ženský.. ~
Ušklíbnu se a vyslechnu si další připomínky a rady, které mi tady přeúžasná Sivir sděluje.
"Dobře tedy..."
Řeknu směrem k Sivir. Zapískám na první píšťalku, jelikož si uvědomuji možnou hrozbu, co když se za námi někdo vydal. Po pár vteřinách se objevuje hejno ptáků, dostatečně ovlivněných píšťalkou a pokyny, které jsem jim dal hrou na harfu. Neboli, vrátit se a zjistit, zda-li na nás nečeká nějaký problém.
Poté si pořádně sednu a soustředím se na jízdu. Až se hejno vrátí, pravděpodoně mi bude znakovat formací, jak to vypadá.

Carvahall

Opět je ráno, cítím dotěrné paprsky slunce na své tváři a nakrčím nos, když si ještě před vstaním z postele snažím vybavit, o čem se mi ještě před chvílí zdálo...

Obývám malou místnůstku s postelí, stolem, párem židlí a truhlicí na věci. Rozhodně to není nic moc, ale lepší jak být venku na dlažbě a žebrat o pár drobných, abych neumřela hlady.

Neochotně vstanu z postele, rukou si prohrábnu rozčepýřené vlasy a hledám lavor s vodou, abych se mohla opláchnout.
„Dala bych cokoli za to, že tu ještě večer byl,“ mumlám si, když se shýbám do truhly pro nějaké oblečení. Najednou se v okně cosi mihne a já strnu, když slyším dozvuky chvějícího se šípu zabodnutého kousek ode mě.
Vytřeštěným pohledem zírám střídavě na okno, truhlu a šíp, který se přestal hýbat a všimnu si, že je na něm cosi namotaného. Rychle po vzkazu šmátnu a zalezlá za stolem si ho čtu.

Po prvních slovech zalapám po dechu a pergamen si přitisknu silně na hruď.
Vědí?! Jak vědí?! Jak můžou?!
Rychle přelétám další řádky a srdce mi téměř vyskakuje z hrudi. Nohy se mi třesou a ruce jsou najednou tak strašně ledové, když třímají ten kus… naděje?

Třeba ještě spím, tohle nemůže být pravda. Nemůžou vědě, kdo jsem, Galbatorix by si ta vejce určitě nenechal ukrást a jaká je šance, že se tu za pár dní zjeví jezdci, kteří mě vezmou sebou a vrátí mi to, co mi po právu náleží?! Ne, to není možné, ale ten vzkaz…

Zmateně se štípnu, abych se probrala, ale ta bolest je tady, teď. Je intenzivní a zůstává po ní červená rýha na mém stehně.

Ne, tohle je skutečné. Naprosto a úplně.

Zmateně koukám na svou nohu, kde pomalu mizí červená skvrna po štípnutí a na dopis. Musím se rozhodnout, teď.

Rychle prohrábnu truhlu, najdu zbytek svíčky a křesadlo. Zapálím ji a pomalu pečlivě pálím každičký kousek toho dopisu, který mi dal naději, dokud z něj nezbude jen hromádka nic neříkajícího popela.
Začnu z truhly vytahovat těch pár věcí, které mám, a skládat je do vaku, který opět uložím do truhly.

Brzy přijdou do Carvahallu, buď připravená.
Ta slova mi doznívají v hlavě jako dotěrná melodie.

Teď musím do práce, ano, pořád to může být jen nějaký krutý žert, který se shodou okolností trefil do jediné správné osoby.

Pohledem zběžně přelétnu místnost, rychle se navleču do jedněch tmavých šatů a ve spěchu vyběhnu ven, abych stihla přijít do práce včas. Hlavou mi probíhá tisíce myšlenek, každou chvíli se ohlížím, zda mě nikdo nesleduje, ale připisuji to spíše své paranoie, kterou posledních pár let a trpím. A mám proč.

Mé myšlenky mě zaměstnají natolik, že si se uvědomím až po pár minutách, když už čekám v obchodě na možné zákazníky. A možná i na ně?

Pomsta...

Položí mě na zem a dá mi kousek masa. Hned se do něj pustím. Trhám ho a polykám. Moc si nevšímám co se kole mě děje, dokud neslyším diné zvuky. Spolknu poslední sousto a ohlédnu se na mé společníky. Vypadá to jako by na sebe navzájem útočili. Zvědavě si je prohlížím a přemýšlím co to asi dělají. Ještě chvíli je sleduju, než mi dojde, že svému příteli nijak nepomůžu. Vydám se tedy do lesa. Nejdu moc daleko, spíš jen bloumám po okolí a prohlížím si co by se dalo použít jako pomsta za to, že ten černohlavý útočil na mého přítele. Nic nenacházím a tak se pokořena okolím vracím zpátky k plápolající horké věci. Stočím se zklamaně do klubíčka a omotám kolem sebe ocásek. Špičkou jemně poklepávám do hlíny a poslouchám jak si povídají.
Podřimuju vedle svého přítele, spíš jen čekám, za celý den jsem toho naspala tolik, že už se mi ani spát nechce. Tajně ho sleduju. Zavírají se mu oči a po nějaké chvilce už pravidelně oddychuje. Strčím do něj lehce čumákem abych zjistila jestli spí. Když nereaguje, posadím se a rozhlédnu se.
Černohlavý sedí opřený o strom. Má přes sebe přehozenou přikrývku a zdá se že spí. Znova pohlédnu na svého přítele a zamrkám nad tím náhlým nápadem. Zaraduju se.
Pomalu a nejtišeji jak to jde se připlížím k černohlavému. Nevím, jestli mě zaregistroval. Každopádně buď spí, nebo dělá, že spí.
Nakloním hlavu na stranu a prohlédnu si tu věc kterou chci získat. Kolik síly budu muset vyvinout abych mu ji vzala?
Pomalu vezmu jeho přikrývku do zubů a nejsilněji jak to jde zatáhnu.

Ležím a má mysl se toulá v minulosti, na místech, která již nenavštívím, byť ani nezahlédnu.
Les šumí, a ukolébává mě do absolutní nečinnosti, je cítit jemná vůně čerstvého jehličí, jež tiše šumí, a padá všude kolem.
Ležím pod širokou dekou, a sním, nestává se mi to moc často, a vlastně jsem, za to i rád, většinou se pak budím zborcený studeným potem.
Najednou cítím horký dech na ruce, a slyším jemné šustění mé přikrývky, nejprve tomu nevěnuji pozornost, avšak když ucítím na nahé hrudi jemný závan nočního větříku, lehce pootevřu jedno oko.
To co spatřím mě celkem pobaví, malý, sotva vylíhlí drak, zápasí s mou přikrývkou jako z nejlítějším protivníkem.
S širokým úsměvem ho ještě chvíli pozoruji, ale nakonec, to vzdám, a znovu zavřu oči, teplota vzduchu ostatně neklesne moc nízko, takže si můžu dovolit spát prakticky nahý, a pro dnešní noc mi kožené kalhoty, a kabát pod zády bohatě stačit.

Bylo něco málo po poledni, dle pozice slunce na nebi, když jsem zastavila na břehu řeky Gaeny.
Položila jsem hůl i dráče na zem. Dráče vypadalo, že by chtělo asi jíst, ale to já taky. V kabele jsem toho moc neměla a tak jsem vytáhla vlasec s háčkem a návnadou pro ryby. Tuhle ryby vyloženě zbožňovali, takže chytit nějakou by neměl být problém, protože jsme stále v Našem lese. Nahodila jsem tedy vlasec do průzračné vody a čekala až se nějaká chytí.
Mezitím, abych jsi zkrátila čekání položila jsem jsi dráče na klín, aby mi mezitím někam neutekl.
(Pro Hala, je mi jedno co na tom klíně budeš dělat, ale žádný, že po mě budeš skákat a jiné:D)

Po chvíli, kdy mezi sebou dvě bytosti se špičatýma ušima mluví, mě jedna z nich podrbe pod hlavou. Spokojeně zavrčím. Co takhle mi dát něco k jídlu? Pomyslím si, když mi zase zakručí v břiše. Nehledě na mě myšlenky mě ta stejná bytost -budu jí říkat třeba...Waere- vzala a vyrazili jsme.

Po nějaké době Waere zastavila a sehla se pro jakýsi předmět na zemi. Vypadal jako stará dřevěná hůl. Poté znova vyrazila. To mě chce s tím klackem mlátit? Pomyslím si a zakňučím.

Waere znova zastavila, tentokrát u nějaké vody. Položila mě a hůl na zem a vytáhla nějaké věci, které po tom hodila do vody a vzala si mě na klín. Proč je hází do vody? Chce o ně přijít? Podivím se její hlouposti a z nudy párkrát zaútočím na šňůrku vedoucí do vody. Po pár minutách mě přestane bavit i to a tak se jenom se zavrčením stočím do klubíčka a usnu.

Chvilku to trvá, ale vlasec se nakonec začne hýbat, což je pro mě znamení, že mám začít vytahovat úlovek. Když ho ale vytáhnu, zjišťuji, že ona rybka je na mě moc maličká, ale pouštět zpátky se mi jí nechce. Zavadím pohledem o podivně páchnoucí pytel, co jsem dostala a poté mám jasno. Vyndám rybce z pusy háček a chytnu jí za ocas, aby mi nemohla utéct.
Poté šťouchnu do spícího dráčete. Zakroutím mu rybkou nad hlavou.
"Vstávej, máš tu oběd...."

Probudí mě jednak hlas a jednak nějaká vůně. Zavrtím ocasem a zvednu hlavu. Se zájmem očichám kroutící se bytost. Co to je? Dá se to jíst? Pomyslím si. Poté mi znova zakručí v břiše. Už skoro šílenej hlady vyskočím po bytosti a nechtěně asi škrábnu Waere. Rychle bytost zhltnu. Konečně něco! Potěšeně zavrním a s vděčným pohledem pohladím Waere hlavou po ruce. Poté se znova stočím do klubíčka, ale oči nechám otevřené.

Nahodím vlasec s návnadou znovu do vody, doufajíc, že tentokrát se chytí něco většího. Ale ani tentokrát jsem neměla štěstí. Chytla jsem sice rybu, ale snad ještě menší než ta předešlá. Protočila jsem oči, vydala jí z pusy háček a znovu jí nabídla dráčeti.
Ať už jsi jí vzalo nebo ne, nahodím naposled do vody a natáhnu se pro svou kabelu. Vytáhnu z ní poslední cestovní elfský chléb a nějakou zeleninu, našla jsem i půlporci uzeného sýra. I když bych raději rybu, pouštím se do jídla, protože jsem nejedla od večera. V táboře se mě ani nezeptali nebo nic nenabídli, takže jsi musím chtě nechtě vystačit prozatím s tímhle.

Po chvíli mi Waere nabízí další jídlo. Už z předešlého jsme byl dost najedený, a tak jen zavrtím hlavou. Poté začne jíst i Waere. Zkusím si přičichnout k tomu, co jí. Znechuceně pšíknu a odskočím. Co to je? Zkusím na to zavrčet, ale nijak to nereaguje. Po jedné z těch věcí seknu tlapkou, ale ani poté nereaguje. Zamyšleně to začnu obcházet a sem tam zavrčet.

Zatímco jím, dráče jsi začne hrát s mým jídlem. Ano, mým jídlem! Neřeknu, kdyby s jeho, ale proč s mým?! Uloupnu kousek z chleba a položím ho na dlaň. Poté onu ruku natáhnu směrem k dráčeti. Nechávám jí plně rozevřenou, netřese se mi.
"Není to špatné, ale tobě to asi chutnat nebude. Ale to neznamená, že to nemůžeš aspoň ochutnat." řeknu jemně a poté kousku do chleba se zeleninou a sýrem, který držím v druhé ruce. Krmit draka chlebem sice není nic extra, ale já mu to nenutím násilím, jen chci aby se s ním seznámil.

Opatrně očichám Waeřinu ruku. Opatrně si z ní vezmu tu věc a ochutnám ji. Fuj! To je hnus! Rozkašlu se a vyplivnu to. Naštvaně odkráčím o pár kroků dál, kde se svalím do trávy. Chce mě otrávit. Zavrčím a zavřu oči.

"Já ti říkala, že ti to nebude chutnat." řekla jsem a dojedla jsem zbytek chleba se zeleninou a sýrem, který jsem třímala v ruce. Poté jsem se natáhla po dráčeti a vzala ho do obouch rukou. Přesunula jsem jsi před obličej, držela jsem ho pod předníma tlampkama. Jeho šupiny byli ještě jemné, něco jako ztvrdlá kůže na patách. Čím starší bude, jakože ten drak, tím budou i jeho šupiny pevnější a tvrdší. V tichosti jsem jsi jej prohlížela. Poté jsem jsi vzdychla a trochu spustila ruce.
Když konečně začneš mluvit... vím, že na to je asi moc brzo, ale velmi ráda, bych věděla, proč jsi tak krásné zvíře vybralo někoho jako jsem já. Někoho kdo v životě nic neznamená....

Bez přikrývky navždy

Stáhnu z něj přikrývku a nejdříve ji od něj kousek odtáhnu. Pozoruje mě jedním okem. Nejdříve mě napadne, že bych mohla přikrývku dát Willovi ale nakonec se rozhodnu ji zneškodnit jednou pro vždy. Ta přikrývka si to jen zaslouží. Začnu s ní bojovat. Sem tam se mi ji podaří natrhnout ale větší škody nevzniknou, teda zatím.
Pro větší pohodlí odtáhnu přikrývku k Willovi. Stočím se mu k boku do klubíčka a omotám si kolem sebe ocásek. Začnu znova cupovat přikrývku. Tentokrát úspěšně. Dřívější natrhnutí mi práci podstatně ulehčí a tak se okolo ozývají pouze zvuky trhající se látky.  Když je mé dílo hotovo, všechny cáry natahám na jednu hromadu a vítězoslavně si na ni lehnu. Zavřu oči a v tichosti podřimuju.

Ráno

Netrvalo moc dlouho a usnul jsem tvrdým spánkem. Ráno mně vzbudily sluneční paprsky které mi svítily do tváře. Otevřel jsem oči. Dráček leží vedle mně a zdá se že ještě spí. Pousměji se a opatrně si sednu. Zjišťuji že jen kousek od dráčka leží na zemi cáry nějaké látky. Rozhlédnu se a podívám se na Azraela. Hned jak jsem se na něj podíval, došlo mi co jsou ty kusy látky kolem mně. Podívám se na svého dráčka. Zdá se že z nějakého důvodu Azraelovi vzal a roztrhal přikrývku. Ušklíbnu se a opatrně vstanu. Zajdu zkontrolovat Bleska a pak vyndám ze svého batohu několik kousků masa, nějakou zeleninu a dva menší kousky chleba. Tiše zkusím rozdělat oheň abych mohl připravit snídani. Chvilku to trvá, ale pak se ohníček rozhoří. Na mé jediné pánvičce kterou jsem si vzal s sebou (říkal jsem si že by se mohla hodit) začnu smažit maso a zeleninu. Jen dva menší kousíčky masa položím stranou vedle dráčka. Když je vše hotové, tak se pustím do jídla. Jím a přemýšlím o těch elfech které jsme potkaly. Něco se mi na nich nezdálo. Na pánvičce nechám polovinu jídla a kousek chleba. Zvednu se a přijdu k Azraelovi. Dobrý ráno. Řeknu trošku hlasitěji abych ho vzbudil. Podívám se na něj, usměji se a položím před něj tu pánev. Udělal jsem snídani. Brzo by jsme se měli vydat dál na cestu. Pousměji se a přijdu k dráčkovi. Pohladím ho a vezmu do rukou ty dva malé kousíčky masa. Jakmile se dráček vzbudí tak ho pohladím po hlavičce a zkusím ho nakrmit.

Vzhůru za dobrodružstvím a ještě dál!
Měla jsem v pěměti jeho překvapení, když jsem oznámila, že nechic být dračím jezdcem, ale sama jsem nad tím trochu přemýšlela. Byl by to úžasný pocit, ale přesto jsem se bála, že bych to nezvládla. Navíc o slávu nesotjím. Jsem ráda, že jsem samotářská, i když jeho jsem k sobě vzala.. Prozatím!

Byla jsem ráda, že nic nenamítal, protože bych opravnu jeho připomínky v tento moment neunesla. Měla jsem dost starostí s tím, že jsem se bála jeslti za námi vyjedou elfové. Avšak nebylo to jediné překvapení. Aidian začal hrát na flétnu a já zpomalila Onyxe, abych se koukla co se bude dít.
Chviličku to trvalo, ale poté jsem zaslechla plácání křídel do větru a přiletěl houf ptáků, které byly snad ovládáni jeho píšťalou překvapeně jsem na to hleděla, ale když se usadil k pořádně jízdě Onyxe jsem opět pobýdla a vyrazila kupředu plným tryskem. Žádné zdržování. Ellesméra nás volá a mi jí nutně potřebujem.

Uháněli jsem krátkou chvilku než e k nám jeho ptáčkové opět vrátili. ,,Kam jsi je poslal?" zeptala jsem se při zběsilé jízdě do větru a dál byla přikrčená u Onyxovo krku a držela se za jeho hřívu. Oba koně úháněli jako o závod kupředu. Nejspíše sami věděli, že se něco děje. Klisně jsem zatím do mysli nenahlížela, ale jsem si jistá, že pochopila z toho co jí sdělil Onyx, že opravdu pospícháme. byla jsem ráda, že jí všechno vysvětlil Onyx místo mně. Neměla jsem čas na to vysvětlovat ještě nějaké kobyle co se děje. Navíc né, když měla na hřbetě takového blázna jako byl ten blonďák.
POčítala jsem dlouhé chvíle které jsme hnali koně plnou rychlostí od vesnice. Asi po dvou hodinách tryskem jsem Onyxovi dovolila zpomalit jen do kroku, ať si také trochu odpočinou. Procházeli jsme lesem a já pozorně posclouhala co se děje kolem nás. Všude bylo všechno v pořádku, ale přesto jsem neměla dobrý pocit. Navíc jsem začínala být unavená, takže by se hodilo najít nějakou pořádnou skrýš.
"Schovej stopy" nebylo zapotřebí více říkat, jen jsem doufala, že aspoň na chvilku to elfy zmate a my získáme náskok. Potřebovali jsme všichni pár hodin spánku. Navíc potřebovala jsem si pořádně prohlédnout vejce. Doufala jsem, že je v pořádku. Při jízdě jsem si jej vzala do klína a držela jej u sebe, protože jsem nechtěla, aby prasklo, a nebo se s ním něco stalo.
Zastavila jsem kousek od jedné skalky a pozorně ji pozorovala.
,,Tady to je.. Tady se na pár hodin prospíme najíme se a pojedeme dál." řekla jsem směrem za sebe, kde jel Aidian a seskočila z Onyxe s vejcem, které jsem nesla v náručí, stále zabalené v mém plášti.
Dovedla jsem svého hřebce k jeskyni a pomalu do ni vstoupila.
,,Oheň" rozevřela jsem ruku kterou jsem předtím držela svého koně a nechala plamínek ozářit jeskyni. Nebyla příliš velká, ale oba koně a i já se svým společníkem se tam vejdem.
Nechala jsem Onyxe na místě a kolem jeskyně posbírala pár větví a založila menší oheň. Nevšímala jsem si blonďáka. potřebovala jsem jednat rychle. Drak byl v ohrožení. 3la jsem po okolí posbírat větve a vrátila se s plnou náručí do jeskyně, kde jsem se usadila k ohni a vytáhla z brašný kus chleba a maso, které jsem nabodla na klacek a ten si držela nad ohněm.
,,Máš něco k jídlu?" otázala jsem se Aidiana a věnovala mu snad poprvé milý pohled. V klíně jsem měla položené vejce.

Město krve.

Celý zbytek noci se převaluji, mám pocit jako by se o mě neustále něco otíralo a rušilo tak mé rudě sny.
Dokonce mě nevzbudí ani sluneční paprsky, až Will, mě probere ze spánku, bleskově se posadím a rozhlédnu se, všechno vypadá normálně, až na to že drak přes noc mou přikrývku kompletně zničil, a udělal si z ní improvizované hnízdo.
Pomalu vstanu, a protáhnu si ztuhlé prokřehlé svaly, obvykle spím bez tuniky, a dnešní noc nebyla výjimkou.
No co, alespoň že se nepustil do kalhot, to by mě nejspíš dokázal naštvat.
Natáhnu si přes sebe černou tuniku a s úsměvem se podívám na draka.
Ty jedna potvůrko, tohle už nedělej, nebo toho budeš jednou litovat.
Zvolna přejdu k malému Willovu ohni, a začnu si prohřívat tělo.
Ano, máš pravdu, ale musíš teď jet beze mě, nedaleko od sud je město, a já potřebuju nutně pár věcí. Pokračuj co nejrychleji do Carvahallu, nikde nečekej, a moc se neukazuj. Já tě snad brzy doženu. Rozumíš? Poslední slovo zavrčím, a bleskově si sbalím těch pár věcí, co mám.
Rychlím krokem vyrazím k městu, ale nakonec se ohlédnu a ušklíbnu se na draka. Dej na toho pitomce pozor škvrně.
Projede mi hlavou, a poté zmizím mezi stromy.
K městské bráně dorazím ani ne hodinu před polednem, stráže si mě nevšímají, ostatně proč taky, jdu klidným krokem, a chci si koupit jen koně, luk, a pár dalších věcí.

Cesta

Azrael nakonec vstal. Vzal si jídlo a šel si ho k ohni trochu přihřát. Při tom mi řekl že musím jet do Carvahallu sám a on potřebuje prý nějaké věci ve městě. Nějak se mi to nelíbilo. Zdá se ale že Azrael se o tom nechce dál bavit. Sbalil si věci a vyrazil směrem ke městu. Chtěl jsem ho poprosit zda by mi vzal nějaký meč, ale už byl pryč. No nevadí. Podívám se na dráčka a pohladím ho po hlavičce. Tak jsme zůstali sami. Snad se mi nic nestane. Pousměji se a na chvilku si sednu. Docela dlouho teď pojedeme, takže by ses možná měl trošku proběhnout. Ušklíbnu se a zadívám se na dráčka. Počkám pár minut abych mu dal možnost protáhnou si trochu nožičky. Pak sbalím všechny věci a uhasím oheň. Dráčka zabalím do mé deky a vyhoupnu se Bleskovi do sedla. Jednou rukou držím dráčka a druhou otěže. Pomalu vyjedeme směrem ke Carvahallu. Zhruba po deseti minutách jízdy pobídnu Bleska aby přidal a klusem vyrazíme přímo ke Carvahallu.

Zase v civilizaci

Vejdu do Daretu, jako už tolikrát předtím. Tentokrát však mám větší kořist než obvykle. Neboť jdu sice pěšky, ale za sebou vedu čtyři koně plně naložené zbožím. Jsou na nich zbroje, zbraně, vybavení, šperky, ale třeba i oblečeni a deky. Ahh....konečně zase ve městě. Už mě unavovalo se jen pořád toulat divočinou. Navíc Daret je výborné místo pro obchod. Nikdo se neptá na to odkuď to mám...všichni jsou rádi že to mám. Ještě jsou dost vyděšení z nájezdů urgalů. A proto berou všechno...

Postupně obcházím jednoho obchodníka za druhým, a postupně odprodávám zboží. Váček se mi nějak moc neplní, protože zároveň nakupuju potraviny a vybavení na cesty. Nakonec zamířím ke stájím. V tu chvíli už mám přeci jen plný měšec mincí. A tak prodám všechny koně až na jednoho, který mi ponese část zavazadel. Nakonec si nechám přivést toho nejlepšího koně co tu mají, i se sedlem. Obchodník sice mírně natáhne cenu, ale mě to moc nevadí. Peněz mám teď dost. Naskládám si vybavení do brašen, nasednu s úmyslem vyrazit pryč...

Zereth:

Elfové tě vedou lesem takovýma cestama, že pokud by jsi někdy chtěl opět najít cestu tam kam jdete, měl bys to hodně těžké. Jejich vůdce k tobě promluví:
Budeš po dlouhé době první člověk, který uvidí naše město, ve tvém zájmu doufám, že zkouškou projdeš.

Jdete dál lesem, když náhle uslyšíš nádherný zpěv, pak ucítíš sladkou vůni a nakonec vejdete do Elesméry - hlavního města elfů.

Zastaví tě na "nádvoří" že zde máš počkat, dokud pro tebe nepřijdou.


Kheressa:

Dostane se k tobě, že do města došel člověk, který má být prověřen samotnou královnou. A ty jakožto nynější královnina pravá ruka musíš být u toho, možná že tímto dnem začne tvá cesta odplaty.

Všichni mimo Aleriona a Arith:

Časem jste se konečně dostali tam, kde jste se měli podle elfů dostat. Do Carvahallu. Rodiště Eragona, posledního Jezdce. Nyní je jen na vás, co uděláte, protože je vám jasné, že musíte čekat na další.

Arith:
Do obchodu, kde pracuješ přiběhl udýchaný Sloun:
Arith, koukej se usmívat a pořádně se hejbat, došli cizinci, tak jim koukej něco prodat, jistě mají dost peněz. A byla by škoda, kdyby mi z toho nic nekáplo. Možná, pokud budeš šikovná dostaneš i nějakou tu minci ty.

Alerion:

//Tobě fakt nevím co na tvůj post napsat, takže si něco napiš, třeba sleduješ ty cizince - Will a spol, nebo jdeš do Carvahallu sám, nebo se s nima seznámíš a půjdete spolu

Nová cesta...

Vskutku krásný den. Do tváře mi svítí slunce zatímco sedím u stromu a vnímám přírodu okolo sebe. Příroda je poměrně klidná stejně jako okolí mého domu, který je daleko od města. Proto mě překvapí, když uslyším kroky a uvidím dítě s pískově žlutými kadeřemi.

"Pěkný den přeji. Mám vám vzkázat, že do města přijde člověk, který je prověřen samotnou královnou, tak ať to víte. pěkný den"

A zmizí stejně rychle jako přišel. Jakožto pravá ruka královny bych u toho měla být, takže vstanu a oděná v lehké tunice zelené barvy si to razím lesní cestou k městu. Sem tam nějaký králík či srnka, ale jinak nic, co by mě vytrhlo z přemýšlení nad tím člověkem. Již z dálky slyším zvuky města a i když je docela tiché, tak jde poznat, že to není další Část lesa. Mířím rovnou ke královně. Nebudu se sdržovat momentálně zbytečným tlacháním. Cestou pozdravem pár známých, minu několik domků z kmene stromu a jsem na místě. Ukloním se a:

"Dobré ráno má královno. Dostal se ke mě posel o dnešní návštěvě a tak jsem si myslela, že bych tu měla být s vámi"

jakmile mi královna odvětí, tak se pomalu napřímím a stoupnu si na královninu levici, kde stávám vždy. Hlavou mi prolétají myšlenky pomsty. Již je to dlouho, co můj milovaný drak nežije. Teď mě možná čeká nová cesta životem. Cesta pomsty...

Konečně DOTEK

Nevím ani jak moc dlouho spím ve vejci a čekám na dotek svého Jezdce. Nevím, zda to co cítím a vnímám je realita, nebo nějaké umělé vědomí, ale TO cítím naprosto jistě. Konečně jsem se dočkal a dotkl se mě můj Jezdec.
Ták, teď napnout síly...

Zapřu se o vnitřní strany vejce, ono udělá "RUP" a z něj se vyřítí rudý, mocný, nebezpečný, oheňplivající, spárytrhající DRAK vypadne na zem maličký dráček, který se sotva udrží na nohou.

Tak zrovna takhle jsem si příchod na svět nepředstavoval.
Pomyslím si a rozhlédnu se kolem sebe.
A první co uvidím je dívčí tvář, která na mě kouká. V ten moment si nevšímám ničeho jiného, protože právě se dívám do očí své Jezdkyni.
Ahoj...
Pomyslím si a lituji, že mě neslyší... A tak jen zakňučím, protože mám HLAD.

Dračí jezdkyně?

Vyndala jsem si pouze kousek chleba, rpotože maso, které jsem měla s sebou, jsem měla na horší případy, ale ten nastal celkem brzo.
RUP
Ten zvuk se mi nelíbil. Rozhlédla jsem se nejprve po jeskyni, leč jsem věděla odkud zvuk vyšel. Pohlédla jsem do svého klína a následovně před své nohy, kde se na zemi válela ona hromádka neštěstí. Rudé cosi, co ke mě vzhlédlo a já jen překvapeně hleděla do dračích očí.
Opatrně jsem natáhla ruku k dráčkovi a vyčkávala jestli něco udělá druhou jsem za zády hrabal v tašce a hledala kousek hadru v kterém jsem měla zabalené maso. Přišla správná příležitost. věděla jsem, že musí mít hlad. Strávil ve vejci několik let možná desítek, nebo stovek let. Byla to příšerně dlouhá doba.
POložila jsem si hadr s masem do klína a hleděla na draka. avšak zvedla jsem pohled k Aidianovi a naznačila mu ať je zticha nebo bude litovat toho, že se narodil. Opět jsem poté pohled sklopila k té hromádce neštěstí a stále měla před ním nataženou ruku. POkud jsem byla jeho jezdec měl by ke mě přijít a já mu dám najíst.

Konec cesty

Elfové mě vedou stále hloub do lesa. Stále si však dávám pozor aby žádný elf ani na okamžik nezavadil o mojí mysl. Takhle jdeme dlouhé hodiny. Jsem rád že to mají elfové v hlavě natolik v pořádku, že mi rozvázali oči. Nechtěl bych takovou dobu jít po slepu. Ani se nepokouším sledovat cestu kterou mě vedou. Nikdy bych nedokázal najít cestu ven. Teda alespoň bez magie ne...

Po nějaké době konečně dorazíme na místo určení. Elesméra je skutečně krásná, to se musí elfům nechat. Stejně ale dávám přednost trpasličí architektuře....má v sobě jistou dávku majestátnosti a starobylosti. Zatímco tady to všude vypadá tak, že bych nevsadil nic na to jestli tu město stojí tisíce let, nebo od včerejška.

Zavedou mě na takové nádvoří, kde mám počkat. Teď začne to méně příjemné. Pomyslím si a potom se začnu soustředit. Všechny současti mojí osobnosti se soustředí na jedinou věc....vytvořit tu nejpevnější obranu okolo své mysli, na kterou se zmůžu. Zbývá mi tak akorát dost soustředění, abych zvládl mluvit.

Jezdkyně

Když uvidím tu, která má být mou Jezdkyní, cítím klid, ale ona vrhne docela výhružný pohled... Naštěstí ne na mě, ale na nějakého blonďáka, který je tu s námi. Pak se opět začne věnovat mi. Natáhne ke mě ruku jako by se mě chtěla dotknout, tak nastavím hlavu, ale vypadá to, že má strach, protože to neudělala.
Tak to udělám já...
Udělám pár nemotorných kroků k ní a dotknu se její dlaně. Může ucítit lehce palčivou bolest a silnou energii. při pohledu na ruku uvidí značku, která se jí na dlani vytvořila.

Pomyslím na to, že mám hlad a ten pocit jí pošlu. Pokud není její mysl chráněná, může jej také ucítět.

Přírustek do skupiny

Dráček, který se choulil na zemi se postavil na své slabé nohy a dotknul se mé dlaně a já jen pohladila, leč jsem cítila onu pálivou bolest, ale rukou neucukla. Spálené maso mi podráždilo nos a já jej lehce přikrčila a podom to rudé cosi vzala do dlaní a položila si to opět do klína. POcítila jsem v moci nějakou další, avšak jen směs pocitů, ale jediné co jsem pocitovala nejvíce byl hlad.
Měla jsem pravdu, že po tak dlouhé době ve vejci bude hladový.
Vytáhal jsem z hadru plátek masa a dýkou, kterou jsem si vytáhla z boty jej rozzeřela na menší části. Lehce jsem se řízla do prsty a po dlani mi stékal proužek krve. teprve nyní jsem si všimla značik od draka na své ruce a lehce se pousmála. Vyndala jsem čistý hadr z brašny a obvázala si s ním dlaň a prst. Nyní jsem zase sklopila zrak do svého klínu a po kouskách krmila dráčka.
Věděla jsem, že ještě s ním nebudu moci mluvit, ale dokud nemůže mluvit nedovím se jeho jméno, pokud nějaké má. Pojmenovávat ho sama nechci. Navíc je to vznešené stvoření určitě nějaké jméno má, a nebo aspoň ví jméno své matky, podle které bych mohla vymyslet jeho jméno. Že to byl drak a né dračice jsem se pouze domnívala, ale spíše jsem si tím byla jistá.
Když jsem svému novému mazlíkovi dala všechny kousky masa zvedla jsem jej v dlaních do úrovně svých oči a prohlížela si jej z blízka. Chtěla jsem zjistit, jeslti je v pořádku a nic mu není. Pohlédla jsem s lehkým úsměvem do jeho černých oči a opatrně jej pohladila po hlavě, když jsem jej opět položila do svého klína.

Carvahall – Obchod se zbožím „pro dobrodruhy“

Den probíhá jako každý jiný. Utírám prach na policích, koukám přes výlohu na ulici. Uvnitř obchodu moc živo není. Tedy do té doby, než se dovnitř vřítí majitel.
Než stačím cokoliv říct, už mě (snad nadšeně? Nebo důležitě?) úkoluje.
„Nebojte,“ odvětím mu poté, co na mě vychrlí své požadavky, ale v ústech mám vyprahlo a kolena se mi klepou vzrušením.
„Udělám vše, co bude v mých silách,“ vykoktám ještě, když Sloun mizí z obchodu pryč.
Když odejde, svezu se na malou dřevěnou stoličku a hypnotizovaně zírám ke dveřím.
Je to možné? Můžou to být… ONI?
Koutkem oka střelím pohledem po dveřích a zalituji, že jsem si své věci na cestu nevzala s sebou již dnes. V mysli se mi opět objeví dopis, který jsem dostala.
Buď připravená…
„Jsem připravená,“ zamumlám pro sebe a s bušícím srdcem dál hypnotizuji dveře obchodu.

Zvláštní cizinec

Když odcházím ze stájí, tak se skoro srazím s nějakým zvláštním chlapíkem. Z nějakého důvodu se mi zdál nějak podezřelej. Jako velitel jsem byl zvyklej poznat když nějakej chlap něco tají, a tenhle má určitě nějaké tajemství. Klidně tomu říkejte šestej smysl, nebo špatné tušení, ale to je jedno. Počkám si až ten chlapík odejde z města, a pak ho sleduju.

Jede o hodně rychle pryč. Stále se ho držím, ale udržuji konstantní vzdálenost, aby nepojal podezření. za několik hodin se cizinec setká s dalším jezdcem. Dál pokračují spolu. Časem se začalo stmívat a cizinci se utábořili. Já sám jsem uvázal koně nedaleko, a sám jsem se plížil blíž.

A málem jsem vykřikl když vidím jak dva muži sedí u ohně a kolem nich pobíhá malé dráče. Jeden z nich, ten kterého jsem sledoval prve, je starší, tmavovlasý, a vypadá na někoho kdo už něco zažil. Zatímco ten druhý je naprostý opak. Světlovlasý, opálený a dobře rostlý mladík. Je na něm vidět že trávil víc času někde za pluhem, než na bojišti s mečem v ruce.
Co tady dělá tak podivná dvojice s drakem? Ten mladší musí být jezdec. Proč by jinak někdo jako on cestoval s drakem. Ten druhý bude nejspíš jeho ochránce či co. Sakra to se může stát jenom mě....Ale kam to jdou...jednou na druhou stranu než jsou hlavní města království. Tak kam...že by k elfům, nebo se schovat do hor? Každopádně to nemůžu nechat jen tak. Budu je hlídat a kontrolovat z dálky. Neodhalím se jim. Bude tak pro mě jednoduší odhalit špehy království kteří by je mohli pronásledovat, nebo případné léčky.

Potichu se zase odplížím pryč. Ráno počkám až vyrazí, a potom také nasednu na koně a pokračuju v pronásledování. Mě se jen tak neztratí, na to mám moc dobrej výcvik. A dohlédnu na to že dorazí k cíli své cesty, ať už je to kdekoliv. Pomyslím si.

Po několika dnech se naše cesta začne ubírat do hor. Až jednoho dne, dva cizinci dorazí do městečka Carvahall. Počkám až kousek poodjednou, a potom do města vjedu také. Sesednu z koně, a opatrně sleduju kam jdou. Cíl cesty je zde....ale co bude teď?

Cavrahall

Nevím jak je to možné, ale Azrael mně znovu dohnal. A to i přes to že jsem jel docela rychle a měl jsem před ním docela velký náskok. Jak to ten chlápek dělá že mně vždycky najde?. Usměji se a jedeme dál. Azrael má konečně koně, takže můžeme cestovat rychleji než před tím. Cestou se snažím přijít na to co nového si kromě koně koupil, ale na nic jiného než na luk jsem nepřišel. Konečně. Cavrahall byl na dohled. Snad bych tam mohl dokoupit zásoby a možná bych si mohl koupit nějaký meč. Nebo luk. Uvidíme. Ještě než vjedeme do Cavrahallu, tak se podívám na svého dráčka. Tak. Teď jedeme do města. Budou tam lidé, tak zkus být prosím potichu a nedělej žádné zbrklosti ano?. Řeknu vážně a pak se na dráčka mile usměji a pohladím ho. Zakryji ho dekou tak aby nebyl vidět, ale aby mohl dýchat. Snad nepotkám žádné zvědavé vojáky. Když dorazíme do města, tak se nakloním k Azraelovi. Hele mohl by jsi jít dovnitř do hospody a pronajmout nějaký pokoj? Rád bych si po cestě odpočinul. Jo a také bych potřeboval dokoupit nějaké věci. Možná bych ti mohl říct co bych potřeboval, dal bych ti na to peníze a ty by jsi mi to koupil. Pokud by jsi byl tak hodný. Nebo by jsi mohl počkat v hospodě, pohlídat mi dráčka a doufat že se tentokrát nepustí třeba do tvé ruky. Řeknu přátelsky, usměji se a rozhlížím se po okolí.

Napište už někdo dál :D dokud jsem ready :D

Hnusná cesta! Samé kolíbání. Už mě to nebaví. Začnu se dobývat s přikrývky. Když jsem však znova přikryta, jen těžko skrývám podráždění. Podaří se mi z pokrývky vystrčit alespoň čumák, takže nemusím dýchat zatuchlý vzduch a můžu se volně nadechnout. Nohy už mám úplně tuhé. Začnu se protahovat a cítím na ocásku chlad. Asi vyklouznul z přikrývky. Stáhnu ho k sobě ale nedaří se mi ho dostat pod ten kus látky. Tak ho alespoň obtočím kolem deky.

Carvahall

Po dlouhých cestách, putování, občasných potřebách se skrýt jste nakonec všichni dorazili úspěšně do Carvahallu, kde se máte podle slov elfích hlídek setkat s "přítelem", který vás má informovat o tom, co dělat dál a možná vás i kus cesty doprovázet.

Carvahall není tím městem co býval... Kdysi - v dobách Dračího jezdce Eragona bylo několikrát vypáleno, ale i tak se město dokázalo po Eragonově tragické smrti, kolem níž je spousta otazníků, dokázalo postavit znovu "na nohy". Neleznete zde několik hostinců, několik obchodů - ty hlavní vlastní Sloun - nerudný lakotnický ignorant.

Půdorys města tvoří kruh, v centru je i tržiště, a čím více se vzdalujete od centra města tím ubývá domků. Nyní je jen na vás jak zjistíte koho hledat, jak zjistit kdo je onen "přítel" a hlavně komu můžete věřit a komu ne.

Shodou okolností jste se doposud dokázali skrývat před strážnými Galbatorixe, možná jste na sebe již narazili, ale zatím o sobě navzájem nevíte. Znáte a věříte jen těm, kdo jsou s vámi od začátku putování (viz. původní skupinky)

Carvahall

Čekal jsem co řekne Azrael. Jeho sdělení mně dost zaskočilo. Omluvil se a vyjel k vardenům. To snad není možné. Jak nás tu mohl nechat samotné?. Podívám se na dráčka. Vypadá že se mu moc nelíbí že je pořád zabalený v dece. Asi by se měl pořádně proběhnout. Azrael nás tu nechal samotné, takže bude na mně abych našel nějaké místo kde bychom se mohli schovat než nás kontaktuje ta spojka. Doufám jen že ti elfové nelhaly. Otočil jsem tedy Bleska a vyjely jsme směrem k lesu, který by měl být nedaleko od vesnice. Nechtěl jsem se u ní příliš zdržovat, protože hrozilo že by nás mohl někdo najít a nahlásit strážím. A já sám bych oddíl vojáků určitě nezvládl. Ne s kladivem a dýkou. Trvalo několik hodin než jsem dojel do lesa. Napadlo mně ale že by mohl být někdo i tam, takže jsem raději zamířil trochu blíže k horám s nadějí že bych třeba našel nějakou jeskyni. A skutečně. Asi po hodině hledání jsem našel takovou menší jeskyňku. Na zemi bylo několik klacíků a trsy trávy, ale jinak vypadala opuštěně. Byla tak velká že jsem se do ní vešel já, dráček i Blesk. Ale moc místa tam už pak nezbylo. No, určitě je to lepší než nocovat v lese mezi stromy. Oheň jsem rozdělávat nechtěl, takže jsem si dal jen kousek sýra a chleba. Dráčkovi jsem dal dva menší kousky masa. Na zemi jsem rozprostřel deku a udělal jsem si v jeskyni takové provizorní místo na spaní. Vzal jsem dráčka do náruče a vyšel jsem s ním ven z jeskyně. Položil jsem ho na zem a usmál se. Tak. Teď se můžeš trochu proběhnout. Ale ne aby ses mi někam ztratil. Znovu se usměji a pohladím ho po hlavičce. Pak rychle zaběhnu pro Bleska aby se mohl taky trochu napást. Určitě má už taky hlad. Nechal jsem Bleska i dráčka a sedl jsem si kousek dál od jeskyně na zem. Začal jsem přemýšlet o tom co bude dál a o tom co mi Azrael říkal o dracích než se vypařil. Díval jsem se při tom na dráčka i na Bleska a dával jsem pozor aby se ani jeden z nich někam nezatoulal.

Carvahall

Poté co se nám podařilo uschovat v jeskyni a následně se vyklubal dráček nabrala naše cesta jiný směr než do města elfů. Mé nové dračí já mě vedlo cestou do jiného města, úplně jiným směrem než byl ten předchozí. Jediné co se zadařilo bylo, že jsme nebyli s Aidianem pronásledování skupinou elfů, nebo snad i něčím horším. Dráček byl stále malinký, ale během celé cesty jsem pociťovala jeho emoce čím dál tím silněji a občas jsem měla i pocit, jako kdyby se ke mě snažil mluvit, nebo jsem zaslechla jeho myšlenky. Jediné co jsem během dlouhé cesty zvládla bylo vymyslet své červené potvůrce jméno- Zerah. Když jsem mu jeho nové jméno vymyslela vypadal šťastně, protože se mi akorát schoulil v klíně, když jsme tábořili, poslední den před zastávkou na onom místě kam mě mé nové já táhlo.
Dračí intuice nás směřovala do menšího města s jménem Carvahall, ale nemohli jsme tam jen tak vjet s drakem v ruce, a nebo i v brašně. Bála jsem se, že by na to někdo mohl přijít a to by nedopadlo zrovna dvakrát dobře. Zůstali jsme utábořeni v lese, protože cesta k horám by vedla okolo města a spozorování Zeraha jsem nechtěla ryskovat. Poslala jsem svého společníka do města pro návé zásoby, protože mi bylo jasné, že dráček bude potřebovat najís, i když jsem se odhodlala s ním jít na lov, avšak nemuseli jsme ani daleko. Kousek od našeho tábořiště jsem nalezla králičí noru. Snažila jsem se Zerahovi říci, ať je trpělivý a až zajíc vyleze, ať jej uloví, jen jsou doufala , že mě pochopí. Sama jsem byla schovaná kousek od zajičí nory a vyčkávala na akci svého čtyřnohého okřídleného přítele.

Cestování

Ta dívka, kterou jsem viděl jako první, když jsem se vylíhl se mi začíná líbit. Pořád si se mnou povídá a je na mě docela milá. Hladí mě, hraje se se mnou... ALE počkat...
Já jsem do háje drak, ne? Ale co, mě se to líbí...

Pomyslím si a posílám jí emoce jako je radost a štěstí... Sem tam taky hlad - docela často ale vždy najde něco čím mě nasytí.

Stále někam jezdíme a cestujeme což se mi líbí, protože svět zvenku skořápky je mnohem hezčí.

Pak jednoho dne mě ale postaví před jakousik díru v zemi a jde pryč...
Cože? Jakože mě opouští a já budu bydlet tady? Si dělá... moment...
nasaju vzduch a ucítím něco, co mě zaujme
Jídlo...

vrhnu se do nory, díky svému tělu se seknu hned na vstupu, ale něco chňapnu do tlamy, takže ten výpad nebyl zbytečný. Vysoukám se ven a držím v tlamě nějakého tvora, který mi tak dobře voněl... Položím si jej na zem, přidržím jednou tlapou a dám se do jídla.

Carvahall

Nevím ani jak už to je dlouho co jsem přišel do tohoto města. Vím jen tolik, že to bude chvíli poté, co zemřel poslední dračí jezdec, Eragon.
Bylo mi řečeno, že zrovna ZDE, na místě, kde se narodil, se musím skrýt, protože přijde doma, kdy mě bude opět potřeba. A jelikož jsem zůstal loajální královně uposlechl jsem a zůstal zde v Carvahallu.
Všichni místní mě mají za potulného vypravěče, někteří za opilce, další za blázna... blázna, který stále věří v návrat dobrých časů.

Jedinný s kým se dá v tomto městě bavit je mladá dívenka (Arith), která dělá služku prodavačku u Slouna v obchodě. Rád k ní chodím na kus řeči, protože kde se nejlépe dozvědět novinky, než v hospodě a obchodě, kudy denně projde několik desítek lidí?

Jako kařdé ráno přijdu k ní do obchodu, položím jí na pult nějaký ten peníz, vezmu si lahev vína a nějaké to jídlo, usměji se na ni a chystám se vyjít do ulic, když se ve dveřích zastavím...

Náhle ucítím "něco" co jsem necítil od dob Eragona...
Jezdec...

Lahev vína mi vypadne z ruky a rozbije se pádem na zem. V obličeji znatelně zblednu...
Otočím se na Arith:
Přijmi mou omluvu Arith-svit-kona...
Oslovím ji zdvořilostním způsobem, hodným elfům a dál nepřítomně hledím do ulic...
bylo to jen zdání? Ne, nemohlo... Jsou zpět...

Carhavall (Všichni píší nadpis doprostřed... ale já ho dám na kraj! :P)

To kolébání ze strany na stranu a stále jedna a ta samá poloha už byly nepříjemné. Vyslala jsem ke svému příteli všeříkající podrážděný pocit. Asi pochopil, jelikož po nějaké době jsme byli na jakémsi tmavém místě a pak... položil mě na zem a něco mi říkal. Moc jsem ho neposlouchala. Roztáhla jsem křídla a oklepala se. Pak jsem udělal dva váhavé kroky kupředu a párkrát poskočila. Měla jsem v sobě až moc energie. Zaútočila jsem na strom... Vydržel... zváštní. Asi je silnější než já.
Will vyvedl z temného místa i to velké zvíře a pak si sedl a opřel se o jeskyni. Chvíli jsem kolem něj jen tak pobíhala a skákala ale zanedlouho se ozvalo moje vyhladovělé bříško. Jednou tlapou jsem se opřela o kmen stromu a natáhla krk do výšky. Zavětřila jsem. Něco lahodného... jedlého... jídlo... jen z toho pomyšlení jsem dostávala větší a větší hlad. Bez dalšího přemýšlení jsem se rychle vydala vpřed. Pachová stopa mě dovedla k čemusi chlupatému poskakujícímu, co mi mezi zuby hezky zakřupalo. Zuby i drápy jsem trhala maso z toho stvoření a nevšímala si okolí.

Carhavall

Z hypnotizování vchodových dveří mě vytrhne až vcházející přítel, kterého ve Slounově obchůdku čas od času vídám, když si jde doplnit informace a načerpat zásoby.
Trochu zklamaně ho obsloužím a čas od času během přípravy věcí pro něj hodím pohled ke dveřím.
No tak, uklidni se. Beztak to byl jen špatný žert...
Uklidňuji sama sebe, když z pultu beru peníze za věci, které si Meldon bere. Když už se chystám k pozdravu na rozloučenou, najednou zpozoruji, že se něco děje. Pohledem spočívám na zákazníkovi, který se chová jinak, než jak ho znám.
Korunu tomu nasadí rozbité víno, které jsme mu právě prodala.
Ah, no super, protočím v duchu oči, rychle se sehnu pod pult, kde vezmu hadr a rychle přejdu ke dveřím, kde začnu sklízet střepy a utírat rozlité víno.
„Škoda dobrého vína,“ pronesu polohlasně během utírání, ale jde spíš o nicneříkající poznámku.
Když mám podlahu více či méně utřenou, zůstanu z kleku a se špinavým hadrem v ruce hledět nahoru k Meldonovi.
„To je v pořádku, stávají se i horší věci...“ pokrčím rameny a zaháním myšlenky na ranní incident.

Obchod

Já a Arith

Vidím Arith, jak automaticky bere hadr a jde uklízet spoušť, co po mě zbyla.
Opravdu se omlouvám...

Pak řekne, že se stávají i horší věci...
Arith... Myslím, že toto, nemyslím to víno, ale to, proč mi vypadlo je ta nejlepší věc, co se mohla stát...

chytím ji za ruku, posunu dál od dveří, zavřu je a zamknu. Zatáhnu okenice, opět ji vezmu za ruku a vezmu jí dozadu do obchodu, kde mají sklad zboží, tam ji pustím a podívám se jí do očí...

To co ti teď povím nemyslím jako žert... Vím, že jsi dnes ráno dostala dopis, který by jsi nikdy nečekala... Vím, kdo jsi a vím toho ještě mnohem více. Ale důležité je To co víš ty... Takže... Co víš o Jezdcích?

Carhavall - obchod

Když Meldon začne mluvit, zprvu ho tak úplně nechápu. Až do teď mi připadal celkem v pohodě, ale teď ho tak úplně nechápu.
Srdce mi poskočí v hrudi ve chvíli, když "Zavře krám" a táhne mě kamsi dozadu mezi regály.
„Eeeeh,“ vydám ze sebe nicneříkající zvuk, ale nijak se nebráním. Zatím.
Co ten potřeštěnec zase chce? Víno si mohl vzít i tady vepředu. A proč by kvůli tomu měl zavírat? No to teda jako...
Když mě vzadu pustí a civí na mě, mám nejspíš výraz "ty sis se úplně pomátl".
Když však začne mluvit, nejprve zrudnu, pak zblednu a když mluví o tom, co jsem zač, nejspíše i zezelenám.
„Jestli to řekneš,“ zavrčím polohlasně, i když mě v zavřeném obchodě nejspíš nemůže někdo slyšet, „Proženu ti nůž mezi žebrama. Ve spánku. Až to budeš nejmíň čekat.“ Jednotlivé věty od sebe záměrně odděluji delší pauzou. Spíše tím ujišťuji sebe než jeho.
Mračím se, je mi očividně zle a když se začne vyptávat na jezdce, mám chuť ho pozvracet úplně.
„To, co vím, není důležité. Ne pro tebe.“ odbudu ho polohlasnými slovy a zle koukám.

Mezi regály

Arith není zrovna dvakrát nadšená tím, co se děje, ale pokouším se jí uklidnit:
Neměj strach, nechci ti ublížit. Ba naopak, budu tě chránit, ale k tomu potřebuju vědět, vše co víš a vše co mi můžeš říct. Neříkám ti abys mi věřila, ale myslím, že by to bylo vhodné, protože jsem jedinný, kdo ti může pomoci

Docela nemilé přerušení u večeře

To si jako fakt myslí, že jí nechám svýho chlupáče? Pche... To se plete...

Jak si tak jím svýho králíka, všimnu si, že z nory vystřelí ještě jeden a než se za ním stihnu rozběhnout, skončí v tlamičce dalšího tvora, který vypadá dost podobně jako já.
A TY jsi kdo?
Vystřelím k tvorovi myšlenkou a jdu k němu. Nejdříve pomalu a opatrně, ale v poslední chvíli po ní skočím a povalím ji na zem, pak se postavím mezi ni a králíka a zlostně zasyčím:
To je MOJE večeře, najdi si svýho

Zároveň hledám mysl své Jezdkyně a pošlu jí pocit překvapení mírného nebezpečí aby se měla napozoru, protože kde je dráče, je i Jezdec.

Společnost

Můj malinký červený ďas rychle pochopil oč se jedná, takže když vytáhnul z nohy králíka a začal se cpát. Radostně jsem se pousmála a sama se zakousla do svého jablka a se zavřenýma očima se opřela o strom. Musela jsem počkat, až se mi Aidian vrátí z města se zásobama, protože já tam nemohu, snad nezabloudí. Avšak z mého přemýšlení mě vyrušil zvláštní nával emocí a pocitů, které nepatřily pouze mě samotné. Otevřela jsem oči a s rukou na své dýce u boku jsem přeskočila spadnutý strom a objevila se tak za zády svého dráčka, který si bránil svou kořist před dalším dráčetem?
,,Zerahe! Přestaň vždyť se tě bude bát!" okřikla jsem svého dráčka a posadila se do dřebu a sledovala další dráče. ,,Když tu jsi ty malinká, tak kde máš svého jezdce?" věděla jsem, že mi to mládě nemůže odpovědět. Nebude o nic starší než můj drak, takže možnost mluvit ještě neovládá. Vzala jsem svého rudého dase do náruče došla ke králíkovy, kterého jsem rozřízla a řeci jen malý kousek hodila směrem k té dračici s úsměvem na tváři. Každý z elfů, nebo i poloelfů je nucen drakům pomáhat a v mém případě tomu nebylo jinak.
,,A ty se opovaž protestovat." poznamenala jsem k červené hromádce v mé náručí.

Carhavall - obchod; mezi regály

Jakkoli se zdá být "starý známý" okouzlující a přesvědčivý jeho "novinkami", neupouštím ze svého podezřívavého a nepěkného pohledu, kterým ho probodávám a snažím se najít nějakou odpověď v jeho oblečení, výrazu tváře, nebo v čemkoli jiném, co by mi ji mohlo dát.
"Já se nebojím," odseknu jako malá holka a dál si hlídám, zda ,teď už nezvaný, návštěvník, nedělá něco, čeho bych se měla obávat a čemu bych se měla bránit.
To chce klid, dejchej, je to jen další blbec, kterej si myslí, že něco ví a přitom mě jen zkouší. Ví houby, jako všichni ostatní, co to zkoušeli... Něco zaslechl a teď zkouší, jestli je to aspoň z části pravda...
"Jestli ti jde jen o to mě chránit, tak se umím dost dobře ochránit sama. Holka, co vede "velkému pánovi" sama podobný obchod jako je tenhle, se o sebe musí umět postarat. Ani si neumíš představit, co za individua sem chodí a jaké nároky si dělají." Podezřívavý pohled se změní do něčeho neurčitého, znechuceného. Pravděpodobně by se to dalo popsat jako obličej někoho, kdo právě snědl pěkně kyselý citron.
"A taky někdo, kdo už docela dlouho pracuje na tomhle místě, musí vědět spoustu věcí, jinak by neuspěl ani v obchodě, ani v ničem jiném. Buď mi řekneš, co mi chceš říct, nebo odejdi - kde jsou dveře víš. Na takováhle setkání nemám čas, já totiž musím pracovat, abych se uživila..."
Poslední větu řeknu nevýrazně, oči mám zabodnuté do těch Meldonových.
Tak, správně, buď ti řekne, co chce říct a nebude z tebe tahat, co víš ty, nebo se sbalí a vypadne. Pro teď jsem spokojená, mé podvědomí a myšlenky souhlasí, tak co dál řešit. Pro teď.

Malá "velká" holka

Arith opět zareaguje jinak, než bych čekal.. Je vzpurná a nepoddajná. Informace, které zná si nechává pro sebe a spíš se snaží vytáhnout něco ze mě...
Šikovná... Stejná jako její otec...
Pomyslím si a zrak se mi lehce zakalí při vzpomínce na svého přítele, kterého jsem viděl umírat a nebyl jsem schopen s tím nic udělat.

Tak tedy od ní kousek odstoupím a podívám se na ni:
Chceš vědět co vím? Fajn, tak mě tedy dobře poslouchej. Povím to jen jednou a nebudu nic opakovat..., povím pevným a rozhodným hlasem
...vím třeba toto. Tvé pravé jméno zní Sharaia a jsi dcerou bývalého dobrého krále. Vím, že jsi vyrůstala mimo palác u falešné rodiny, kvůli bezpečí. Vím také to, že jsi dnes dostala dopis. Vím to, protože ten šíp, na něž byl přivázán byl můj.

Chvíli počkám, než vstřebá tyto informace a pokračuju:
Důvod, proč ti toto vše najednou říkam je ten, že Jezdci jsou zde... V Carvahallu, nebo blízkém okolí. Cítím to. Kdysi jsem bojoval po jejich boku, takže je dokážu vycítit. Musíš se rozhodnout sama. Chceš do smrti sloužit jako Slounova děvečka, nebo chceš změnit svůj osud a jít se mnou vyhledat Jezdce a s jejich pomocí změnit osud Alagaësie?

Carhavall - obchod; mezi regály

Čekám, co z Meldona vypadne hvězdného. Nečekám zázraky až do doby, kdy prohlásí, že už nic nebude opakovat.
Fajn, tak se ukaž, pomyslím si, ale dávám pozor, aby mi neunikla ani hláska z toho, co mi bude říkat.
Jak mluví, překvapení přechází v šok a šok v paniku.
Pane bože, jak to, že toho ví tolik?! Co je sakra zač?
Přestanu se na něj koukat, nevědomky si začnu okusovat nehet, valím oči do prázdna a snažím se vstřebat všechno, co mi Meldon právě řekl. Snažím se rozdýchat příval informací, který se dostal k mým uším.
Nakonec se zády sesunu po jednom z regálů, ze kterého shodím několik věcí, které se rozkutálejí po podlaze.
Když vzhlédnu k Meldonovi, najednou ho vidím v úplně jiném světle, snažím se vnímat i to, co mi říká po odmlce, kterou mi dává na vzpamatování.
Vjedu si prsty do vlasů a dál koukám upřeně před sebe, zmatená, zničená.
Co po mě všichni chtějí, takhle to být nemělo, ten dopis měl být vstupenka na svobodu, mělo to být... Jiné a ne takovéhle! Proč on, proč teď, jsem vůbec připravená něco měnit?
Rychle zatřesu hlavou, abych se probrala a znovu pohlédnu na Meldona.
"Někde tu mám věci," řeknu nevýrazně a snažím se najít místo, kam jsme odložila svůj "balíček" na cestu.

Carhavall - obchod; mezi regály

Ano, ukradl jsem ti nadpis... :D

Sleduji, jak mé informace Arith pošlou "do kolen", ale vzápětí je opět na nohou a je odhodlaná vyrazit.
Jako bych viděl tvého otce...
Pomyslím si a zatím co hledá své věci mluvím k ní dál:
Arith... Toto jméno budeme používat před ostatními. Myslím, že nikomu zatím neřekneme ani to, kdo vlastně jsi. Dokud nepřijde ten správný čas, zůstane to jen mezi námi., sleduji její zběsilé počínání a uklidním ji:
Dnešní den ještě dosloužíš v obchodě, jakmile se setmí, přijdu si pro tebe k tvému domu, buď připravená. Nemůžeme se zdržovat.

Pak se otočím a dojdu ke dveřím, které odemknu, otevřu a vyjdu z obchodu na ulici...

Oni mi brání bránit svý jídlo?

To bych se na to podíval... :/

Moje Jezdkyně je z přítomnosti jiného draka snad nadšená. Vezme mě do náruče, začne mi nadávat a dokonce tomu vetřelci hodí kus masa, které mělo být moje.
Tak to teda ne...
Pomyslím si a začnu sebou kroutit, vzpínat se, vzpouzet a chňapu po své Jezdkyni zoubky.
Okamžitě mě pusť!
Nadávám v myšlenkách, ale je mě jasné, že mě neslyší...

A tak alespoň upírám své oči na vetřelce a posílám mu vzteklé myšlenky:
Já vím, že TY mě slyšíš, my draci mezi sebou mluvíme normálně... Kdo jsi, co tu chceš a kde máš Jezdce?

MOJE jídlo!

Ozve se mi v hlavě hlas. Překvapeně zvednu hlavu a rozhlédnu se po okolí. Svůj pohled zaměřím na stvoření dosti podobné mně. Nicméně neodpovídám a jen se na něj překvapeně
dívám. Kde se tu vzal?

Najednou po mně skočí, povalí mě na zem a postaví se mezi mne a moje jídlo. V hlavě se mi znova ozve ten hlas. JEHO? Jeho jídlo?! MOJE! Výhružně roztáhnu křídla a přikrčím se do útoku. Vztekle zavrčím. Kdo si ho ulovil toho je... moje!

K Willovi vyšlu pocit strachu a ohrožení. Snad ho to přivolá. Kde vůbec je? Jeho jezdkyně na mě promluví. Složím křídla a poorně si ji prohlédnu. Sleduju ji jak bere toho druhého draka do náruče spolu s mým jídlem. Přikrčím se, jelikož v bříšku mi znova zakručí. Když mi hodí kousek masa ihned se na něj vrhnu než pustí svého draka, který by mi byl schopný to málo sežrat.

Posadím se a oba sleduju zkoumavým pohledem. Drak mě provrtává až vražedným pohledem. Vím že na víc se nezmůže. V hlavě se mi znova ozve ten hlas. Jeho hlas. Vzteklý.
"Nevidíš snad? Jsem drak. Jako ty! A tys mi právě ukradl polovinu večeře, nicméně jsem s to se rozdělit o svůj úlovek. Nebudu ti dávat za vinu tvůj vlastní hlad. Můj jezdec je..." pohlédnu za sebe a pak se vrátím pohledem k tomu druhému drakovi, "tam."

Carhavall - obchod; mezi regály

Jen poslouchám, nic neříkám. Tedy do doby, než se zmíní o mém jméně. U té poznámky se ušklíbnu a zadrmolím něco ve smyslu:
"Jistě, nanejvýš nenápadné bude, když mi budou říkat "její královská výsosti Sharaio", to bude bezva..."
Pak zavrtím hlavou s očima v sloup a dodám:
"Byla bych ráda, kdyby to o mně nevěděl nikdo. A to co nejdéle to půjde."
Na zbytk informací už jsem moc unavená. Bylo toho za takovou malou chvíli tolik! Odkývu Meldonovi jeho poslední slova a pomalu se přesunu tam, kam ještě pro dnešek patřím.

Další drak?

Seděl jsem opřený o jeskyni a odpočíval. Z toho dlouhého ježdění jsem měl ztuhlé nohy a byl jsem docela unavený. Dráček kolem mně chvilku jen tak pobíhal a poskakoval. Mně se pomalu začali zavírat oči. Vytáhl jsem tedy svůj měch a trochu se polil vodou abych se probral. Pak jsem vstal a trošku jsem se protáhl. Ani jsem si nevšiml že dráček tu není. Vyšel jsem zpět do jeskyně a zabalil jsem všechny věci. Pak jsem je dal do sedlových brašen které na sobě má Blesk. Najednou jsem ale ztuhl. Ucítil jsem něco dost divného. Snad nějaký pocit? Jako strach a ohrožení. Rozhlédl jsem se a všiml jsem si že dráček je pryč. A sakra. Sem to ale blbec. Naštvaný sám na sebe rychle přivážu Bleska k jiné silnější větvi která je o kus dál. Pak vytáhnu z opasku kladivo a dýku. Ihned se pak rozběhnu a začnu hledat dráčka. Nikde ani stopy. Já to ale nezdávám a hledám dál. Najednou jsem uslyšel nějaký hlas. Někdo na někoho křičel něco jako ať přestane nebo co. Šel jsem k místu odkud jsem ten hlas slyšel. Z dálky jsem uviděl nějakou ženu. Elfku! A v náručí má rudého dráčka. Ať do mně bací blesk. Kdyť tohle je další drak! Myslel jsem že ten můj bude jediný. Pousměji se a pak si všimnu že i o kousíček dál stojí můj dráček. Bez rozmyšlení jsem se k němu rozběhl. Doběhl jsem k němu a pousmál jsem se na něj. Pak jsem se podíval na tu dívku a zaujal jsem bojové postavení. Kdo jsi? Co tady děláš? A jak to že máš draka?. Vychrlím ze sebe otázky a pozorněji si dívku prohlédnu. Nevypadá že by chtěla mému dráčkovi nějak ublížit, ale kdo ví. V dnešních dobách nikdy nevíš.

Další Jezdec?

Pozorovala jsem situlaci mezi dráčkama a Zerah nebyl příliš milý na onu dračici, ale nakonec jsem ji hodila i zbytek králíka, portože naše zásoby pro mého ďasovce vystačí. Viděla jsem její oči, které se upíraly cvilku na mě, ale potom na toho blízne v mé náručí, který s sebou škubal a házel. Avška, když se drak otočil směrem dozadu vzhlédla jsem tím směrem a i s drakem v klíně popadla luk co jsem měla vedle sebe na zemi a do druhé ruky si připravila šíp. Nevěděla jsem co muže ještě přijít, ale když jsem spatřila vyššího blonďatého člověka, který si mě divně prohlížel a i mého draka nejistě jsem pro sebe potichu zavrčela a jeho otázky byly ještě více drzejší. I on byl ozbrojen, tak proč bych nemohla já?
,,Omlouvám se, ale tvé otázky jsou příliš osobní a mohla bych se tě ptát na totéž." poznamenala jsem trošku překvapeně, ale narovnala jsem se a draka si přichytila rukou v které jsem držela luk. ,,Kdo jsem ti může být jedno a jinak zde lovím, ale očividně nastal spor mezi draky o toho králíka, tak jsem přišla jen zjistit co se děje. A draka má každý kdo je dračí jezdec to by jsi měl asi vědět, když jsi nejspíše jedním z nich. tedy pokud se nepletu a tenhle drak není pouze zatoulané mládě." upřu na toho mladíka své tyrkysové oči a stále si jej trochu s odstupep prohlížím.

Setkání

Hu, taková sebranka... :D

Vyjdu z obchodu a dojdu mlčky ke kraji města, kde otevřu svou mysl a zaměřím se na Jezdce.
No tak... Meldone, není to tak složité... Vím, je dlouho co jsi používal svou moc, ale to zvládneš...

Nakonec zaměřím jejich sílu. Zatím slabou, ale i tak patrnou.
Vydám se tedy jejich směrem, opatrně, tiše a nenápadně, hlídaje si, zda za mnou nikdo nejde.

Nakonec dojdu k místu, kde uvidím to, proč sem jdu...
vyjdu ze stínu a beze zbraně s rukama v kožených rukavicích s dlaněmi vzhůru na znamení dobré vůle promluvím nejprve k drakům:

Skulblaka, eka celöbra ono un mulabra ono un onr Šur’tugal né haina. Atra nosu waíse fricai. (překlad: Draku, vzdávám ti úctu a nechci tobě ani tvému Jezdci ublížit. Buďme přáteli.)

Pak se podívám na oba mladé Jezdce:
Nechť nad vámi vládne štěstí. Nechť je mír ve vašich srdcích. Ať hvězdy nad vámi bdí.
Povím a lehce se jim ukloním. Pak si uvědomím, že by nás někdo mohl poslouchat a tak ještě zašeptám:
Atra nosu waíse vardo fra eld hórnya. (Překlad:Ať jsme chráněni před posluchači.)

Pak se opět podívám na Jezdce a promluvím:
Takže vy jste noví mladí Jezdci... A hned dva, výborně i špatně. Ukrýt vás bude mnohem složitější..., pak si uvědomím, jak jsem neslušný a představím se
... Jmenuji se Meldon s´shaii a jsem onen přítel, který vás zde čeká, jak vám jistě řekli elfové. Počkáme zde do setmění a pak půjdeme do města doplnit zásoby, a počkat na ještě jednu naši společnici.

Neříkám to jako otázku, ale jako oznámení toho, co bude následovat.

Vy, draci z něj cítíte velkou sílu, a to, že mluví pravdu

Drak, Jezdec a "přítel"

Poslouchám co mi druhý drak říká a pak přijde jeho/její Jezdec a dá se do řeči s mou Jezdkyní, čehož využiju a v nestřeženém okamžiku spáchám mazaný útěk z jejího sevření (chápajte, prostě jsem sebou zaškubal a plácl sebou o zem).
Dojdu pro svého králíka a donesu jej před dračí mládě.
Jez... Já už měl dost.

pak ale najednou ucítím nějakou sílu a na mýtinu vejde další člověk. Starší, moudře a zkušeně vypadající a promluví ke mě a druhému drakovi Starověkým jazykem.
Uctivě a s pokorou se mu po dračím způsobu ukloním a pak sebou "kecnu" na zadek a poslouchám jeho vyprávění.

Nový

Sleduju Willa jak se postaví do útoku. Tohle jsem ale nechtěla! Chytím do tlamy jednu jeho nohavici a jemně zatahám. Když na mě pohlédne zatřepu hlavou a provinile brouknu.
Mlsně si prohlédnu zbytek chutného králíka. Druhý drak mi kus donese s tím že ho můžu sníst.
"Nechci, je to tvůj díl. Také potřebuješ jíst." Posunu čumákem králíka zpátky a zadívám se zvědavě na druhého draka.

Odkudsi na mýtinku vejde další člověk. Je o poznání starší. Sálá z něj moudrost, zkušenosti a něco mi říká, že bych k němu měla mít respekt.
Když promluví starověkým jazykem jenom se na něj zvědavě zadívám s hlavou na stranu. Stejně jako druhý drak se mu jemně pokloním.
Přejdu k nohám svého přítele a posadím se. Stále toho dalšího člověka se zájmem sleduju a mrskám při tom nevědomky ocáskem.

Co to sakra???

Dívka se zdála být stejně překvapená jako já. Do jedné ruky si vzala luk a do druhé šíp. Byl jsem připraven se na ní vrhnout, pokud by šíp natáhla. Ale naštěstí napřed začala mluvit. Zdá se že jí moje otázky urazily. Omluvně se pousměji a pomalu zandám zbraně zpět za opasek. Kdyby chtěla bojovat, určitě by už dávno střílela. Omlouvám se. Nevěděl jsem zda ti mohu věřit, ale nevypadáš jako někdo kdo by sloužil Galbatorixovi. Opět se pousměji a podívám se na svého dráčka. Já jsem Will. A tenhle drak, není zatoulaný, ale je můj. Pohladím dráčka po hlavičce, pak se zvednu a podívám se na tu dívku. Už jsem se chtěl na něco zeptat, ale najednou se tu objevil nějaký divý člověk. Ruka mi automaticky sjela na kladivo, ale nezdálo se že by chtěl zaútočit. Podíval se na naše draky a pak jim něco řekl, nějakou divnou řečí. Pak se podíval na nás. Začal mluvit a podle toho co řekl mi začal připadat....zvláštní. Na chviličku přestal, ale pak zase začal mluvit. Tentokrát už normálně. Muž se představil jako Meldon s´shaii a řekl že je to ten o kom nám elfové říkali. Ví o těch elfech. Takže asi říká pravdu. Počkám až domluví a pak začnu mluvit já. Zdravím. Já jsem Willl. Je sice moc pěkné o čem tu mluvíte, ale proč bych vám měl věřit? Ani jednoho z vás neznám a vy by jste klidně mohl být Galbatorixův špeh. Ustoupím o krok zpět. Já..musím jít pro svého koně... a pak... pak se musím dostat k elfům. Takže... těšilo mně, ale musím vás opustit. Ještě se na dívku i muže rychle podívám a pak mrknu na svého dráčka. Pojď...Jdeme. Počkám až ke mně přicupitá a pak opatrně vyrazíme k místu kde by měl být Blesk. Nevím zda dělám dobře nebo dělám chybu, ale přijde mi to všechno zvláštní. Potkám elfku která má draka a pak se tam najednou objeví nějakej chlap. To mi přijde dost zvláštní.

Eh? Nějak špatně, ne?

Zaujatě sleduju jak Will mluví s právě příchozím. Po chvíli se dá do pohybu směrem ke koni. Pošlu mu prudký nesouhlas. Tomuhle člověku bychom měli věřit. Alespoň prozatím. Přeběhnu k němu chytím jeho nohavici do zubů a škubnu zpátky. Jenom doufám, že to Will spolu s nesouhlasem pochopí jako skutečnost, že ten člověk nám rozhodně nechce ublížit.
Znovu ho zatahám za nohavici a podívám se mu do tváře. Tiše a krátce zamručím. S nohavicí v tlamě čekám na jeho reakci.

Tolik nových lidí

Byla jsem ráda, že tomu klukovi došlo, že nejspíše se nezachoval nejlépe, takže při jeho omluvě jsem se jen lehce pousmála a stále jej pozorovala. Když začal uklízet své zbraně malou chviličku jsem váhala, ale nekonec jsem jej napodobyla. Přeci tu nebudem proti sobě stát se zbraněmi v rukách, když si máme navzájem pomáhat.
,,Jezdec, který má mládě by Galbatorixovi nesloužil. Král nutí draky vyrůstat rychleji, takže v této rozomilé podobě jsou nejspíše, tak jeden den." pronesu jen jako poznámku, portože jsem donucena opět vytáhnout šíp a luk, když slyším kroky, které se blíží k nám. Avšak co zaslechnu matčin rodný jazyk schovám hned zbraně a lehce sklopím pohled k omluvě. I Zerah pozorně posclouhá, takže jsem ráda, že nejsem jediná. Došla jsem opět k němu, abych si jej vzala do náruče, když mi předtím utekl. Než jsem stihla něco říci byl William rychlejší.
Cože?! Nemůže nikam jít! Jezdci musí být spolu!
V mých očích je zmetek a i moje maličká polovička může cítit rychlou změnu pocitů. Jem ráda, že Willovo dračice má aspoň rozum, avšak nemůže říct vše.
,,Já osobně jsem se elfům vyhla, abych byla upřímná. Potáhnou tě do Ellesméry, kde ti řeknou že jsi Jezdec a má teď zodpovědnost a povinnost trénovat proti moci krále, aby jsem nedopadli jako předchozí. Tento muž se prokázal starověkým jazykem, když sklonil poklonu našim drakům. Je pravda, že to není všechno, ale v tento okamžik jsou draci lepší než mi. Poznají povahu člověka lépe než mi a pokud se jim zamlouvá důvěřovala bych jim." mluvila jsem pouze k Williamovi, ale nakonec se otočila i k Meldonovi s lehkou poklonou.
,,Zdravím tě příteli" pozdravím jej slušněji než normální lidskou mluvou, ale poté v ní pokračuji. ,, Protože, jak jsem říkala sama nevím co elfové přesně po nás chtějí a proč nás pronásledovali, ale své poslání vím. Leč, věřím tvým slovům ve starověkém jazyce, avšak přesto všechno důvěru si člověk nezíská hned, takže pochop jeho chování. Jmenuji se Sivir a můj malý okřídlený, rudý společník je Zerah. Rádi tě poznáváme." pousmála jsem se nakonec mile.

V lese

Na mou přítomnost zareaguje každý po svém... Draci se mi pokloní, což mi docela polichotí, ta dívka vypadá, že je rozmluvy a možná i domluvy schopná, ale ten druhý Jezdec se chystá odejít, navzdory tomu, že se jej jeho drak snaží zadržet.

Podívám se na mladíka a promluvím k němu:
Chlapče... Jsi Jezdec, je rozumné, že se chceš dostat k elfům, ale jak jsem byl spraven, elfové ás našli a poslali sem. Zde jste měli vyhledat mě, nebo spíše já vás. Elfové vám o mě řekli... Kdybych vás chtěl zabít, nebo předat Galbatorixovi, myslíš, že bych přišel neozbrojen?, zeptám se jej a na znamení toho, že opravdu nemám zbraň roztáhnu ruce a otočím se okolo své osy tak, aby si mě mohl prohlédnout.
Než se vydáme k elfům a Vardenům, musíte se vycvičit alespoň v základech... nedokážu vás naučit vše, ale vím něco o dračí magii a Jezdcích., při této větě hořce polknu a zadívám se "kamsik" do prázdna.

V lese

Chtěl jsem odejít a doufal jsem že dráček půjde se mnou, ale místo toho ke mně přiběhl a já jsem ucítil nějaký divný pocit. Určitě to bylo od mého dráčka. Asi se mu nelíbí že chci odejít. To se ještě potvrdí když se mi zakousne do nohavice a dvakrát za ní zatáhne. Dobře, dobře. Nikam nejdu. Skloním se, pousměji a pohladím dráčka po hlavičce. Když jim věříš ty asi budu muset také. Zvednu se a otočím se na tu elfku.

Z toho co říká jsem malinko...zmatený. Vůbec netuším co to je starověký jazyk ale pokud jim mluví, tak by nám mohl možná i lhát v něm. Ale to je přeci dobře ne? Chci říct. Kdyby jsme byli v té Ellesméře, určitě by tam mohli učit nás i naše draky. A to je přece dobře ne? Nechci dopadnout jako Eragon a Safira. Je pravda že byl odvážný, ale asi neměl pořádný výcvik. Kdyby ano, mohl teď ještě žít. Řeknu zkroušeně a začnu si prohlížet toho Meldona nebo jak se předtím ten muž představil. Za dnešní den je toho na mně už nějak moc. Jedu celý den na koni, pak mně opustí Azrael a teď potkám tyhle.

Meldon začal znovu mluvit a dokazoval mi že není nepřítel. Dobře. Budu tedy s vámi a nikam nepůjdu. Ale do města nepůjdu. Teď ne, ani večer. Je tam spousta stráží a já nechci riskovat život svůj ani svého draka. Řeknu rozhodně a pak pokračuji. Jo a kousek odtud jsem našel docela prostornou jeskyni. Mohli by jsme přečkat noc tam pokud budete chtít. Já tam mám ještě koně, takže si pro něj jdu a rovnou tam zůstanu. Pokud budete chtít můžete jít za mnou. Podívám se na dráčka. Tak pojď. Řeknu mile a doufám že tentokrát za mnou vážně půjde. Vydám se směrem k jeskyni od které by měl o kousek dál být připoutaný Blesk. Nemůžu ho tam nechat samotného.

V lese

Ten mladík mi stále nevěří, nebo je spíš opatrný a tak se rozhodnu dát mu pár hodin na přemýšlení.
fajn, tak já tedy pro tu dotyčnou zajdu sám, jen vás prosím, držte se pohromadě a nikam daleko nechoďte a nevyvolávejte moc pozornosti zbytečným hlukem a tak dále...

Pak se otočím a opustím místo našeho setkání.

Arith

Kdybys to nebyla ty, vykašlal bych se na to... Vyděračko... :D

Jakmile opustím naše Jezdce, kteří ještě asi nejsou smíření s tím, co jsem jim řekl, vydám se zpět do Arithina obchůdku.

Vejdu dovnitř, popadnu první lahev s pálenkou, kterou uvidím, posadím se k malému stolečku, který je tam pro případné hosty, kteří by se chtěli ohřát nad hrnkem kafe, nebo čaje a pálenku otevřu. Dám si pořádný hlt a jakmile se obchůdek vylidní, otočím se na Arith:
No, ak to vypadá, že ten náš výlet doplní dva další lidé, respektive jeden člověk a jedna elfka a jejich dva malí mazlíčci., povím, opět si loknu pálenky a pokračuju:
myslím, že tady Slounovi necháme menší sekeru, protože budeme muset nabrat dostatek zásob pro čtyři lidi a dva mladé draky. lepší místo sis opravdu najít nemohla Sha... Arith, zarazím se.

Musím si dávat pozor... Nikdo nesmí vědět, že je to králova dcera..., napomenu se v duchu.

Pak se postavím, dojdu k pultu a podívám se jí přímo do očí...
Sakra, buď ta pálenka zabírá rychle, nebo jsem si prvně nevšiml, že je to pohledné děvče...
odkašlu si, abych se přivedl na jiné myšlenky...
Jsi rozhodnutá tedy jít s námi? Rozmysli se dobře, protože pak už nebude možné couvnout...

Carhavall - obchod

Když se situace trochu uklidní a život se mi, i když na chvilku, vrátí do vyjetých kolejí plných práce, obsluhování a úsměvů i na ty nejpodivnější existence, do obchodu opět vkráčí Meldon. Vezme si, podle mého skromného názoru, opravdu nechutnou břečku, kterou tu pijí snad jen Orkové ve výslužbě a bohatě si z ní zavdává.

Až tě bude bolet břicho, hlava a budeš rád, že doběhneš do nejbližšího křoví s čistejma kalhotama, budu se ti smát.
Škodolibě si sama pro sebe popřemýšlím o tom, co Meldon pije, ale nahlas to nekomentuju. Za ten ranní šíp a dopolední návštěvu mu to tak nějak patří.
Kývnu mu na pozdrav a obsloužím posledního ze zákazníků v krámě, který mi nenechá ani to nejmenší spropitné. Jakmile se za ním zavřou dveře, zamumlám něco o držgrešli, ale to už slyším starého "známého", jak něco povídá.
Z prvotního šoku už jsem se vzpamatovala, takže můžu zas být tou drzou holkou, co se o sebe umí postarat a odpálkovat každého nepříjemného zákazníka, který něco zkouší.
Na Meldonova slova přikyvuji, uvnitř se ale stále bavím tím, jak ho ona pálenka prožene. Jakmile ale opět, i když třeba nechtěně, narazí na mé jméno, popadnu první věc, která mi přijde pod ruku a mrštím s ní po Meldonovi. To, že vzteky minu už je jiná pohádka.
"To jméno neříkej!" procedím naštvaně skrze zuby, ale to už se k mně vydá Meldon v oparu alkoholu.
Jen ať mu to ještě myslí, jen ať mu to po tom sajrajtu ještě myslí, opakuji si v duchu.
Jakmile začne promlouvat, protočím oči v sloup a snažím se nevdechovat to, co si s sebou přinesl.
"Vypadám snad, že tu chci strávit zbytek života? Rozhodnutá jsem byla od první chvíle, co mi do pokoje přistál ten vzkaz. Takže mezi námi, spíš ty si rozmysli, jestli si to s tímhle "Arith, pojď s námi, musíme zachránit svět" nerozmyslíš."
Do své promluvy a hlavně do parodování Meldona přidám trochu teatrálnosti na odlehčení. Moc dobře vím, co ví a co by, v jeho vlastním zájmu, vědět neměl.
"A co se týká zásob, zas tolik mu dlužný nezůstaneme, něco "málo" jsem si tu našetřila, takže..." pokrčím rameny.

Daret

Oslava skupinky žoldáků, kteří mě chytli nebere konce. Většina lidi co aspoň z části tuší co jsem zač se diví a nepochybují o jejich umění s mečem, je pravda že kluci si to náramně užili zbili mě jako psa, ne možná ještě víc.

Kdyby tak ostatní tušili, ano ano jste hrdinové dokázali jste mě přemoci, pche kdybych se nenechal, tak ani jeden z vás nemá hlavu, teď už toho začínám litovat, ale je to součást vykoupení se.

Čas pomalu plyne a já už opravdu nevím jak dlouho tu trčím, nikomu nedělá problém když okolo mě jde odhodit zbytky jídla na nebohého zajatce nebo si na něm vyléčit svůj vztek dobře mířenou ranou do žeber.

Já vám to spočítám, ale ne dnes ani zítra jednou...

Procedím skrze zuby. Další rána do obličeje a následně do žeber už opravdu probudí všechny mé skryté emoce.

To si sakra myslíte, že jsem něco méně než člověk? To, že jsem bojoval s tím hnusným krutovládcem vás asi nezajímá, stejně tak vás nezajímá, že jsem přišel o svého jediného přítele o svého draka. Všechno zlo co jsem páchal nebylo z mé hlavy, byl jsem pod vlivem kouzel a teď když se snažím dostat se na správnou stranu se mi dostane jen kopanců a nadávek? Co to s váma všema je? Nerozumím tomu.

Zařval sem na celé kolo a snad se pár lidí otočilo ke mě a věnovalo pozornost, pak však přišel jeden z těch žoldáků co mě chytili, jen se usmál.

Drž hubu!

Křikl a uštědřil mi tvrdou ránu přímo na spánek, pak už byla jen tma ...

Ledy se pohnuly

Jezdci

Nakonec jste se všichni odebrali za Willem, který nelhal, opravdu má nedaleko uvázaného koně a poblíž je jeskyně, kam se ZATÍM všichni vejdete.

Po chvíli se ozve zašustění křoví nedaleko od vás odkud se vynoří Meldon vedoucí koně naloženého věcma na dlouhou výpravu a za ním jde dívka (Arith), dost kriticky se na Meldona dívající.

Meldon vám ji představí jako Arith a dodá jen toliko, že půjde s námi.

pak vytáhne mapu a ukáže na město Dereth.

"Tam se musíme vypravit nejdříve, zaslechl jsem jisté zvěsti, chci si je ověřit..."

Carhavall – obchod

Navzdory Meldonově nelibosti nechám Slounovi v obchodě za zboží, které jsme si "museli" vzít, tolik peněz, kolik si můžu ze svého platu dovolit.
Až to půjde, splatím to všechno i s úroky...
"A ty poznámky si nech," obořím se na něj ještě před tím, než začne ospravedlňovat fakt, že by se Slounovi nemělo nic dávat, protože je to "držgrešle a prevít", jak už jsem si několikrát vyslechla.
"Dal mi práci a já za ní můžu být jedině ráda," pronesu polohlasně a pomyslím si něco o tom, že jiný by to jistě neudělal a ještě by se mi vysmál do očí. A nejspíš bych to udělala i já sama, kdybych se viděla tehdá, když jsem za Slounem příšla. Byla to zlá doba, ale teď...
"A příště, až mi budeš chtít "sdělit" něco důležitého, netahej mě dozadu, necítím se dobře," mrmlám dál k Meldonovi a pak si teprve udvědomím, že mám věci stále "doma".

***

Na cestě - křoví, plácek, setkání

Vlastně jsem ráda, že jsme mohla z toho obchodu vypadnout. Tohle je zase krork kupředu tím správným směrem. Tedy alespoň doufám.
Čas od času se zamyšleně podívám na Meldona, jak vede koně obtěžkaného zásobami a snažím se si v hlavě srovnat možnosti, jaké mám.
Ano, Arith, tahle cesta bude pořád stejná, jako to křiví, ve kterém se plazíte. Sem tam se ti zvrtne noha, sem tam ti někdo bude chtít prošpikovat žaludek, ale rozhodně ti nebudou chtít vypícnou oči trnitýma větvičkama, to ne...
Střelím skeptická pohled na Meldona.
Třeba bych to měla obrátit, jaká je moje jistota, že ví, kam jde... A jaká je moje jistota, že jsou tam ti, o kterých mluvil, když nás zamlkl v obchodě a zatáhl mě dozadu, je to... Uf..
Snažím se z cesty dostat další větve, ale to už se prodíráme na poněkud přístupnější místo, kde jsou nějací lidé.
Kriticky se kouknu na Meldona.
Tohle jsou "oni"?
Neobtěžuje se mi, jako vždy, říct nic důležitého, jen mě představí.
"Aris, vyslovuje se to Aris," zamrmlu polohlasem a pak už se soustředím na studování mapy, kterou vytáhl.
Jistě, není nad malou zacházku, polknu poznámku a pokrčím rameny. Třeba by mohlo dojít i k jinému představení, než "tohle je Arith", třeba "Tohle je Arith, holka, která mi už nějakej ten pátek prodává věci vobchodě Slouna a už odtamtud, z různých důvodů, potřebovala vypadnout. A tohle je pan X a paní Y..."
Nervózně si prohrábnu rukou vlasy a prohlížím si ty, ke kterým jsme se přidali.

U jeskyně - nový přírůstek do naší povedené sestavy

Vyšel jsem směrem k jeskyni a letmo jsem se ohlédl po dráčkovi. Za sebou jsem uslyšel cupitání nožiček, takže za mnou tentokrát vážně šel, za což jsem byl rád. Ještě než jsem odešel, kývl jsem tomu Meldonovi hlavou na souhlas, jako že rozumím. Sivir a ten její dráček se po pár vteřinách vydali za námi. Došli jsme k jeskyni a já jsem ihned šel zkontrolovat Bleska, zda je v pořádku. Zdá se že ano. Pohladím ho po hřívě, pousměji se a vejdu do jeskyně, kde si sednu a opřu se o stěnu. Zadívám se na svého dráčka.

Pojď ke mně. Pousměji se a pokud ke mně přijde, tak si ho posadím na kolena a začnu ho hladit po hlavičce. Pak se podívám na Sivir. Hele před tím jsi říkala že se tvůj drak jmenuje Zerah že? Jak jsi poznala že je to samec?. Zeptám se zvědavě. A víš o dracích něco víc? Třeba jak moc vyrostou? Kdy začnou chrlit oheň?. Vychrlím na elfku otázky s tím že ona by snad odpovědi znát mohla. Najednou se ale z křoví kousek od nás vynořil Meldon. Vedl koně naloženého věcmi a za ním šla nějaká dívka. Vypadala nějak...naštvaně. Meldon nám řekl že se jmenuje Arith a nic jiného.

Ušklíbl jsem se a podíval jsem se na dívku. Já jsem William. Přátelé mi ale říkají Will. Pousměji se a podívám se na Meldona. Do Darethu? Já tam nemůžu...bydlel jsem tam.... mám tam rodiče.... co když mně tam někdo pozná?. Zeptám se. A navíc...pokud sis nevšiml, máme s sebou draky.... a myslím že jsou už trochu větší, takže pod deku je nenarvem.

Nové plány

Nejprve jsem chvilku váhala než jsem se tedy vydala po Meldonovo slovech, že půjde pro tu dívku do vesnice za Williamem do jeskyně. Musela jsem pouze zapískat, ať za mnou doběhned můj fríský hřebec a společně jsme tedy šli směrem kde zmizela ona dračice.
Před jeskyní byl, již kůň druhého jezdce. Onyxe jsem nechala u jeskyně a zalezla dovnitř za Williamem, který již seděl na zemi s dračicí v klíně. Než jsem se vůbec stihla posadit začal na mě chrlit otázky a já se jen pobaveně pousmála, protože můj dráček ke mě zalezl do klína automaticky.
,,Jo jméno si pamatuješ dobře a byla to intuice. Zkoušela jsem mu dávat jména a on si vybral toto, takže mi je jasné, že je samec. jinak sice jsem napůl elfka, ale nemám také tolik informací. Vím, že drak je tak v kouhoutku do dvou metrů, křídla má velká také nějak tak, ale výška s hlavou se liší podle druhu a podle pohlaví. Většinou jsou samci mohutnější, ale samice zase rychlejši a obratnější. A co se ohně týče záleží opět na daném jedinci, ale co vím tak hlavně na poutu, které si mezi sebou vybudujete. Více asi říci nedokážu." řeknu dříve než se zjevil Meldon s drobnější dívkou.
Lehce se zamračím při ukázání na dané město a dráčka držím ve své náručí a hladím jej.
,,Zdravím tě taktéž, jsem Sivir a jinak s pocity pohledně toho města také nemám zrovna dobré zkušenosti. A navíc o zvěstech ví asi více lidí, což není příliš dobré. A draci se hold budou muset schovat do plášťů a pokusit se skrýt jejich moc před případnými elfy, kteří by se tam mohli vyskytnout..."odmlčím se, ale nakonec se pousměji. ,,Tak kdy se vyrazí?"

Plánování

Will není zrovna dvakrát nadšený tím, že musíme do Derethu, ale přijali Arith nad očekávání dobře...

Podívám se na ostatní a promluvím:
ěřte mi, kdyby to nebylo nutné, nešli bychom tam. Draci ještě nejsou tak velcí, snad se nám je podaří nějak ukrýt a pokud ne, tak můžu do Derethu jít sám s Arith a vy dva na nás počkáte někde poblíž..., zamyslím se, zda jim říci proč tam musím...

Posadím se na zem před jeskyni k ohni (pokud tam není, tak ho rozdělám) a začnu vyprávět:

Jistě všichni znát příběh Eragona a Safiry. Jistě víte, že byli zabiti... Taky istě víte o Murthagovi, který sloužil Galbatorixovi pod přísahou. Jenže ta přísaha z něj byla sejmuta když zabil Eragona a s ním i Safiru, kterou donutil aby mu vydávila své Eldunarí - srdce srdcí. Tak tenhle zrádce království, parchant a vyděděnec říše nejspíše zradil Galbatorixe. Povídá se, že přišel o magické schopnosti, byl mučen, když se pokusil Galbatorixe zabít. Nevím jak, ale podařilo se mu utéci, jenže byl zadržen hlídkou a nyní je držen v Derethu, kde čeká na smrt. Musím ho najít, pokud možno dostat z Derethu a vyzpovídat. Pokud je pravda, co se říká, je de-facto neškodný ale mohl by pro nás být přínosem v nadcházající bitvě a pokusu vrátit na trůn právoplatného následníka trůnu..., odmlčím se na chvíli abych dal svým slovům váhu.

Myslím, že byste se měli vyspat, ráno vyrazíme, vezmu si první hlídku..., pronesu po chvíli...

U jeskyně

Jsem ráda, když se alespoň William a Sivir zachovají trochu víc lidsky a představí se. Jejich zdvořilost jim oplatím krátkým úsměvem, ale hned poté se zaměřím na to, co slyším po představení se.
Jak když ho někdo pozná? Bleskne mi hlavou a střelím pohledem po Williamovi, ale hned se zase soustředím na snahu nehypnotizovat draka v Sivirině náručí.
Pak ale pohled stočím k Meldonovi.
„Ehm, jak sám s Arith? Nemusí na takové rozhodnutí být dva?“ Nadzdvihnu obočí a snažím se moc nemračit, protože dneska už mi toho řekla tahle osoba víc, než je schopný člověk vstřebat za celý den, nebo dokonce týden...
Nakonec rezignovaně pokrčím rameny a plácnu se i se svými věcmi k ohni a zaposlouchám se do známého příběhu okořeněného o nepříliš známá fakta.
Jak Meldon vypráví, chvílemi vypadám hodně zamyšleně, chvílemi se mračím a jednou mi přes tvář přeběhne stín nějaké neidentifikovatelné emoce.
Osvobodit zrádce, může to být trik, zbytek myšlenky už zamumlám nahlas:
„ Třeba vědí o jezdcích, dracích a chtějí je s touhle historkou dostat, protože…“ odmlčím se.
Proč vlastně? Není to jen paranoia?
„.. Ale ne, to mě jen tak napadlo, Meldon asi ví víc jak já… “

Mlč, neupozorňuj na sebe, buď neviditelná a… MLČ! Napomenu se a pak už jen zírám do ohně.
„Jo, spánek bude fajn, už ho potřebuju… Asi…“ snažím se své původní pochyby nějak zamluvit a už se moc neprojevuju.

U jeskyně

Naneštěstí si mých řečí nikdo hodně dlouho nevšímá.
Ale co, ono je to občas lepší, když si tě nikdo nevšímá.
Najednou zpozoruji, jak do mě "něco" drcá. Kouknu se ke své ruce a uvidím krásného tvorečka podobného... Přerostlé ještěrce?
Chvíli na něj jen tak koukám, jak se snaží dobývat mou ruku a pak ji natáhnu, přičemž zkusím zatřepotat prsty, abych zjistila, jak bude dráček reagovat.
Teď jen doufat, že mě nesežere... Ale co, je to momentálně jediná bytost, která si mě všímá a to bude nejspíš dobře.
Probleskne mi hlavou, ale to už uhýbám prsty jedné ruky a druhou vylovím odněkud kus stuhy, či spíše pruh látky, kterým zkusím před dráčkem zatřepat také.

U jeskyně
Arith

Když přede mnou zatřepotá prsty zvednu tlapu a snažím se ji chytit za ruku. Mávám tlapou zatímco sleduju který prst se pohne, přmýšlím jak ho zatavit. Nakonec do něj jen nataženou tlapou drcnu.
Poté co vytáhne pruh látky radostně poskočím v předzvěsi her, roztáhnu křídla, postavím se na zadní a předníma tlapama se snažím látku získat. Když se mi to po nějaké chvíli nedaří, začnu po ní chňapat i zuby.

U jeskyně

Hladil jsem dráčka a sledoval při tom Sivir. Zřejmě toho ví o dost více než já, ale zřejmě také nemá tolik informací. Přesto že je elfka. Hm...intuice. Tak to asi také později zkusím, až bude čas. Děkuji za informace.

Mile se na Sivir usměji. I ona má obavy z toho že bychom měli jít do Daretu. Podle mně by asi bylo lepší kdybychom já a Sivir někde počkali. Ale to rozhodnutí zdá se není na mně. Můj dráček se zvednul a zamířil k Arith.

Zdá se že si jí prohlíží nebo tak něco. Usměji se. Meldon si sedl k ohni a začal mluvit. Pozorně jsem ho poslouchal. Když se zmínil o Murtaghovi, tak jsem se zamračil. Pokusil se zabít Galbatorixe a přišel o magické schopnosti. Pak ještě utekl a teď je držen v Daretu.

Zajímavé. Co když je tam schválně? Mohli ho tam nastrčit aby nás nalákali... ale vypadá to že Meldon věří tomu že je vážně zajat. Hm...vážně doufám že to není žádná léčka. Podívám se na Sivir a pak na Arith. Pousměji se a vstanu.

Zajdu zkontrolovat Bleska zda je v pořádku. Ještě projdu okolí a pak se vrátím zpět do jeskyně. Tam si vyndám deku a lehnu si. Sleduji jak si dráček hraje s Arith. Nesnažím se usnout, zatím jen odpočívám a dávám na ně pozor.

U jeskyně - dráček

Na tváři se mi objeví lehký úsměv, když zjistím, že by si malý tvoreček chtěl hrát.
Konečně je tu alespoň něco veselého!
Třepotám pruhem látky a sledují to nádherné dráče, které si naprosto bezelstně hraje a je jako domácí mazlíček, kterého jsem si nemohla ve své situaci dovolit.
Ještě chvíli střídavě zkouším dráčkovu rychlost a reflexy, když mávám pruhem ze strany na stranu a měním rychlost i směr.
Když už se mi zdá, že "trápím" dráče dost dlouho, mávnu látkou těsně u jeho tlamičky a čekám, zda se chytí, či ne.
Je skvělé, že nevymřeli. Byla by to věčná škoda...
Pomyslím si a culím se na dráčka.

Hra?

Sivir se baví s tím druhým Jezdcem, jehož drak (vlastně dračice) je docela rozpustilá, čímž je svým způsobem roztomilá.
Jen aby si uvědomila jaké je její poslaní... Nejsme tady na hrátky..., pomyslím si, když vidím, jak dovádí s novou dívkou, která mezi nás přišla. Nechávám se laskat svou Jezdkyní a poslouchám vyprávění muže, který ke mě promluvil Starověkým jazykem. Když uslyším Murtaghovo jméno zlostně zasyčím, protože i my, ačkoliv mladí dráčci známe onen příběh zrady...

Pak ale dívka, jež nám byla představena jako Arith vytáhne kus látky, což už nevydržím a seskočím Sivir z klína, přiběhnu k dračici a spolu s ní se snažím látku získat... S ní... Spíše se jí snažím povalit s tlumeným vrčením a uchvátit kus látky pro sebe...

Nadcházející noc

Sleduji jejich reakce, oprávněně se obávají pasti, ale zdá se, že nakonec souhlasí s mým plánem osvobodit Murtagha.

Zatímco si Arith hraje s dráčaty, Will si uléhá ke spánku, ale ikdyž se na něj nedívám, cítím, že nespí. Posadím se tedy ke vchodu do jeskyně a vytáhnu si docela staře vypadající tlustou knihu, kterou popaměti otevřu na určité straně a pustím se do čtení, přičemž se potápím do vzpomínek...

Dráčata, noc

Jakmile se přidá i druhé dráče, už mám úsměv od ucha k uchu.
Jsou opravdu krásní, pomyslím si, ale to už kus látky pouštím, aby si mezi sebou dráčata mohla hrát sama a zaměřím svůj pohled na Meldona, který se zahloubal do jakési knihy.
Zvednu se a přejdu k němu. Kouknu po ostatních a ztiším hlas, kterým k Meldonovi zašeptám poslední slova, která mohou slyšet ostatní:
„Vyprávěj mi o něm, prosím...“
Jsem si jistá, že Meldon ví, o kom mluvím a přesně ví, co bych ráda znala a slyšela.

Hry

Chytím látku do zubů a chvíli se o ni s Arith přetahuji než se k naší hře přidá i drak. Arith látku pustí, čímž ji vlastně nechá nám dvěma. Látka mezi námi je napnutá na každém konci je jeden z nás. Ale to je můj úlovek! Je moje!
Zadívám se drakovi dlouze do očí a tiše ale výhrůžně na něj zavrčím, načež látkou škubnu a zapřu se nohama do země připravená na to, o kus tkaniny se přetahovat.

Sledovala jsem všechno dění kolem, ale svého dráčka jsem při onom jméně raději pohladila, když potichu vrčel. Avšak než jsem se nadála vyskočil z mého klína a šel taktéž soupeřit o kus látky. Položila jsem se na přikrývky a nohy přitáhla o něco blíže k tělu. Nechala jsem Zerahovi dostatek místa u svého hrudníku, kde se může stočit později do klubíčka, ať je v mé blízkosti v bezpečí. Sama jsem pomalu nakonec zavřela oči a pomalu uínala, leč jsem ještě zaslechla Arithina slova, myslela jsem si své, ale nakonec jsem se poddala noci, která panovala kolem nás a usla.
(Vím, že jeto krátké omlouvám se, jen mi teď finišují připravy na maturitní ples a mám trochu dost problémů, leč díky zachránci na bílém koni se vyřešily, tak se ještě musím vzchopit. Děkuji za pochopení. :) )

Bitvááá (o hadr)

Jakmile je kus hadru jen náš a malá dračice na mě zavrčí, spojím se s její myslí:
Myslíš, si, že vyhraješ malá?

Počkám, než bude zatínat úplně a mezitím jí popotahuju, abych jí dal najevo, že toto nebude lehký souboj, jako ulovit mrtvého králíka. Pak najedou skočím po ví, čím jí vychýlím z rovnováhy a přistanu přímo na ní.
Lehce jí kousnu do boku a odskočím...

Tiše jsem ležel a sledoval svého dráčka. Arith si s ním hrála. Nějak mi to nevadilo, spíše jsem byl rád. Byl jsem za ten den docela unavený a ještě hraní s dráčetem...to ž bych asi nezvládl. Po chvíli se drak Sivir zvedl a přiběhl také k Arith. I on chce zdá se získat onen kus látky. Usměji se a dál je tiše pozoruji. Melodn si mezi tím vytáhl nějakou velkou knihu a začal ji číst. Docela by mně zajímalo co to je, jenže ho nechci rušit. Místo mně k němu přijde Arith. Pousměji se a chystám se už opravdu spát. Jenže si všimnu že se draci stále perou o tu látku. A Zerah to zdá se bere vážně. Vůbec se mi nelíbí jak mého dráčka povalil a kousl. Zvednu se a přijdu k nim. A dost! To by stačilo....myslím že pro dnešek už toho bylo akorát. Řeknu přísně a zadívám se na Zeraha. Pak vezmu svého dráčka do náruče (ať chce nebo ne) a odvedu ho na místo kde jsem ležel. Znovu si lehnu a dráčka položím vedle sebe. Přikryji ho dekou a začnu ho hladit a drbat. Pokud by chtěl zase odejít, tak mu to už nedovolím.

Vyprávění

Zvednu oči od knihy a podívám se po ostatních co dělají.
Dráčci se přetahují o jakýsi pruh látky a Will se Sivir vypadají, že už ulehli ke spánku.
Podívám se na Arith a začnu teda vyprávět...

Prohrábnu ohniště a přihodím do něj pár klacíků a jedno větší polínko, aby nám nebyla zima, zatímco budeme sedět a "rozmlouvat".

Pak se na ni podívám, zavřu knihu a tichým hlasem začnu vyprávět:

Co bych ti měl o tvém otci vyprávět?, pronesu otázku, která je více pro mě, než pro ni a po chvíli pokračuji...
Vezmu to tedy od začátku...
Když se královské rodině narodil potomek, bylo provedeno tajné losování mezi dalšími nově narozenými dětmi. A s tím, dítětem, které bylo vylosováno a jeho rodiči došlo k výměně. tento zvyk byl založen už dávno, proto, aby i král poznal život obyčejných lidí a mohl spravedlivě vládnout. A tak bylo naloženo i s tvým otcem. Byl vyměněn za dítě, které se narodilo kovářově ženě, která bohužel při porodu přišla o život.
Kovářův syn byl vychováván jako následník trůnu a tvůj otec byl vychováván kovářem. Nikdo, kromě krále s královnou, kováře a dalších dvou lidí nevěděli o této výměně. Těmi dalšími dvěma byli Jezdci. Královi osobní strážci. Já a mladý nadaný Jezdec jménem Galbaorix....,
na chvíli se odmlčím, napiji se vody a pokračuji:
Díky tomu, že jsme byli Jezdci jsme stárli pomaleji a tak jsme sloužili rodičům tvého otce dlouho a získali si jejich důvěru. To já s Galbatorixem vyměnili tvého otce za kovářova syna. Bylo zákonem, že jej nesmí nikdo kontaktovat. Když bylo tvému otci osmnáct let, byl tajně přiveden na hrad, kde mu byla povězena pravda. Z kovářova syna se stal šlechtic a byli mu uděleny pozemky, kde se odstěhoval i se svým otcem. A z tvého otce se stal král. za ženu si vzal jednu z městských dívek, do které se zamiloval během práce v kovárně. Po pár etech se jim konečně poštěstilo a královna - tvá matka porodila dcerku. Bohužel, také nepřežila porod. Když se Galbatorix dozvěděl o tom, že kráovna je mrtvá a dalším panovníkem Alagaesie by měla být žena rozhodl se uskutečnit svůj dlouho osnovaný plán. Zabil tvého otce a pokusil se zabít i tebe. jeden z Jedců mu v tom zabránili a i když za to položili vlastní život, podařilo se mu tě kouzlem přenést na bezpečné místo. Trvalo mi dlouho, než jsem tě vypátral v Carvahalu.

Domluvím a podívám se na ni s otázkou v očích, zda to je to, co chtěla slyšet...

U ohně

Jen tiše sedím a poslouchám, jak mi Meldon vypráví o mé rodině, kterou jsem vlastně nikdy pořádně nepoznala.
„Je těžké vědět, že jsi někdo jiný a vlastně s tím nemoct nic udělat.“
Pronesu zamyšleně, když mi Meldon dopoví všechno, co uzná za vhodné.
Možná je to pro mě jen další zkouška, stejná, jakou musel podstoupit můj otec, ale obávám se, že za mé ukrývání nikdo nic závratného nedostane. Minimálně ne můj "protivládce".
„Nějak si neumím přestavit, co bude dál. Svrhne se vládce, nastolí se řád a já budu tomu chaosu, který vznikne, vládnout?“
Zírám do plamenů a těším se z jejich tepla. Je to to jediné, co mi v lezavých a chladných myšlenkách pomáhá, abych se nerozbrečela před někým, komu jsem ještě před několika málo hodinami vyhrožovala.
Musíš zůstat silná, Sharai.

Ráno

Když jste konečně všichni usnuli (Meldon držel hlídku celou noc, takže jste si dost odpočali), najednou bylo zase ráno...

Zatímco se posilňujete snídaní, balíte si své věci a děláte další věci k přípravě dalšího putování do Derethu, kam má Meldon namířeno kvůli Murtagha, sedí Meldon nad mapou a vybírá cestu. Sem tam si cosi zamumlá, nebo zavrtí hlavou, ale nekonec je, jak podle jeho výrazu lze poznat, spokojen s cestou, kterou vybral.

Zrovna když se všichni připravíte, že byste mohli vyrazit, uslyšíte jen...
Jo, tady někde by to mělo být...,
...keře se rozhrnou a před vámi stojí šest příslušníků královy armády, nesoucí jakési vaky, které při zahlédnutí vás padly na zem a vojáci tasili meče.
Barde, jsi zatčen za pobuřování a...,
zasekne se, když zahlédne dráčata
a VY se vzdejte, spadáte pod záštitu krále Galbatorixe, kam budete také odvedeni.

A pomalu se k vám přibližují. Momentálně jsou od vás zhruba 5 metrů. Dva z nich mají v rukou nabité kuše a u pasu jen krátké meče, ale ti čtyři, kteří k vám postupují mají meče delší a každý z nich má štít a u pasu se mu houpe dýka.

U ohně

Jsou věci, které se člověk nedozví ani tehdy, když se hodně snaží. Některé otázky zůstanou nezodpovězené, minulost nejasná a budoucnost zastřená.
S těmito myšlenkami se propadám do hlubokého spánku a už jen občas najdu sílu na to, abych zvedla víčka a zamžourala na Meldona, který je klíčem k mým otázkám. K těm co byly, i k těm, co teprve přijdou.

V noci nespím moc dobře, čas od času se s trhnutím proberu a snažím se zahnat podivné sny, které se mi honí hlavou. Snad je to tím, že nespím ve své posteli, snad tím, že se semlelo tolik věcí, které mě nutí přemýšlet i ve chvílích, kdy bych měla odpočívat.

Ráno

K ránu už nemohu spát vůbec. Choulím se pod dekou a zírám k ohništi, ze kterého stoupá už jen výmluvný proužek kouře. Nakonec to nevydržím a posadím se. Prohrábnu si rukou vlasy, protáhnu si přeleželou ruku a několikrát pohnu krkem ze strany na stranu, aby se mi uvolnily zatuhlé svaly.
Tahle rána jsou zlo, pomyslím si, když přejedu pohledem zbytek spících jedinců a trochu jim jejich snad-nerušený spánek závidím.

Opatrně, abych nikoho nevzbudila, se začnu zvedat a skládat si své věci. Opatrně vyštrachám z jedné z brašen chléb a pustím se do něj, protože mi přes noc vyhládlo. Po očku sleduji, jak se ostatní probouzí a také se pouští do ranního „úklidu“ a stravy.
Jakmile jsou všichni připraveni, najednou se něco šustne a já zůstanu zírat směrem, odkud hluk přichází. Naneštěstí je velmi brzy vidět, kdo za tím hlukem stojí.

Rychle zhodnotím situaci.
Šest. Přimhouřím oči a snažím se nevypadat tak vyděšeně, jak se mi snaží namluvit srdce v mém hrudníku, které splašeně tluče, a kdyby mohlo, nejspíše se probije ven a uteče kamsi do lesa.
Šest… A my jsme čtyři. Plus dvě dračí mláďata. Do háje. Šest vycvičených gardistů proti komu? Prodavačce, bývalému jezdci a kdo ví komu, kdo našel dračí vejce? Mohli být čímkoliv, to, že teď mají draky neznamená, že to umí se zbraněmi!
„Do háje,“ uklouzne mi jedna z myšlenek, která naneštěstí velmi dobře vyhodnocuje situaci, ve které jsme se právě ocitli.

Rychle se však vzpamatuji a nespouštím oči z nevítaných „návštěvníků“.
Jediný, co teď může stát při nás, je štěstí. A s tím, kolik jsem ho v životě měla, dost pochybuji, že si to vyberu… vybereme! Právě teď.
Pomalu ukročím levou nohou lehce za sebe, abych měla lepší výchozí pozici, pokud se něco semele. Upřímně se mi nechce po ránu zkoušet náklonnost fortuny ve chvíli, kdy na nás míří dvě kuše a jdou na nás hňupi bez mozku, kteří poslouchají příkazy rádoby krále.
Letmo se ujistím, zda mám své vybavení tam, kde má být a čekám, co bude dál.
Ostatně jako celý život. Čekat. Co jiného ti zbývá?

Nejdřív se s drakem o hadr jen přetahuju. Když se mi zakousne do boku bolestně a možná až moc přehnaně zakňučím. Sotva ode mně odskočí roztáhnu křídla a výhrůžně na něj zavrčím.
Moc se mi nelíbí když se kvůli Williamovi začnu od bitvy s drakem vzdalovat, ale nemám na výběr. Nakonec se jen stočím k Willovu boku a nechám se drbat.

Ráno zůstávám líně ležet a sleduju své okolí. Všichni tu pobíhají. Hlučí. Nenechají mě odpočívat.
Najednou se před námi objeví nových 6 lidí. Z chování ostatních rozpoznávám, že to asi nebudou přátelé. Vzdát se?! Tomu tyranovi?! Hej ty! Musíme něco udělat! Loupnu pohledem po drakovi a zasyčím.

Docela nemilé překvapení

Když je mladá dračice odnesena svým pánem, jsem kontumačně vyhlášen vítězem a tak si odnesu svůj kus hadu ke své Jezdkyni a uvelebím se na svém místečku po jejím boku. éměř okamžitě s klidem a pocitem bezpečí usnu.

Ráno na ní dorážím, dokud mi nedá něco k jídlu a pak hledám dračici k pokračování her, když tu náhle se keře rezestoupí a před náma stojí několik vojáků, kteří jdou po nás.
Zaslechnu hlas dračice ve své hlavě a odpovím jí:
A co chceš dělat? Oni nejsou kus hadru, můžeme na ně vrčet a nebo je kousat do kontíků, myslíš že tím nějak pomůžeme?

Bude souboj... (pokud neumřeme)

Já i dráček jsme ihned usnuly. Nemohl jsem se dočkat až budeme pryč. Sice vůbec nejsem nadšený z toho že bych měl jet zrovna do Daretu, ale... snad Meldon ví co dělá. Ráno jsem vstal brzo. Většina ostatních už ale byla vzhůru. Protáhl jsem se a skromně posnídal. Dráčkovi jsem dal tři menší kousíčky masa. Pak jsem si začal balit věci. Zrovna jsem je chtěl odnést do sedlových brašen, ale uviděl jsem jak se z keřů vynořilo šest Galbatorixových vojáků. Věci mi překvapením vypadly z rukou. A do hajzlu... jak nás mohli najít? Zamračím se a podívám se na ty vojáky. Dva z nich mají kuše. To mi dělá největší starosti, jelikož s sebou nemám žádný štít. A vlastně ani nemám pořádné zbraně. Vojáci se pomalu přibližují. Přemýšlím co udělat, jenže mně nic nenapadá. Podívám se na ostatní zda nemají nějaký nápad. Mně něco napadlo, ale... nevím zda to k něčemu bude. Stůjte! Křiknu na ty vojáky. Postavím se do celé své výšky a drsně se na vojáky dívám. Snažím se vypadat sebejistě. Nemáte šanci. Jsme tu dva jezdci a jeden mocný válečník... můžeme z vás nadělat kaši!! Raději se otočte a jděte domů. Jistě máte rodiny... nemusíte tu dnes umřít. Řeknu a stále se na ně dívám. Vím že mi to asi nespolknou, ale snad je aspoň trošku znejistím a nasadím jim brouka do hlavy, jak se říká.

To se mi snad zdá...

Připravena na nejhorší sleduji vojáky a to, co bude, když tu se rozhovoří William a já na něj zůstanu koukat... Nu, skoro s ústy dokořán.
Cvok. Teď už nám nepomůže ani předstírat, že tu vůbec nejsme... Silácké řeči, ale skutek - utek. Ještě chvíli mluv a bude kaše z nás, varuju ho ve své hlavě, ale má to asi stejný efekt, jako kdybych zpívala rozladěnému démonovi ukolébavku.
To by ti vojáci museli být úplně padlí na hlavu, aby ho vyslyšeli!
Zamračím se, ale opět svůj pohled stočím na vojáky a snažím se zhodnotit kvalitu jejich výzbroje a výstroje a hledám každou skulinku a slabinu, která mi pomůže... Ano, přežít.
Sleduji zejména velikost štítů, snažím se odhadnout tíhu meče a tím i rychlost, s jakou můžou cvičení gardisté útočit, nebo se bránit a pohledem přejedu i ochranu na nohách.
S gardisty jsem, naštěstí, doposud příliš do styku nepřišla, ale pokud tohle oni nebo já přežijí, bude to zlé... Tak či onak.

Nemilé ranní probuzení

Společně se svým dráčkem jsem se nakonec uložila ke spánku a nechala se polapit do říše snů. Klid a pokoj na duši byl opravdu velice uklidňující a já v klidu oddychovala během svého spánku.
Ráno bylo ještě poměrně v klidu, takže jsem se zvládla protáhnout a dojít se opláchnout před jeskyni trochou vody co jsem měla u sebe. Osvěžení bylo velice příjemné, ale vyrazení na cestu směrem do Daretu už tolik příjemné nebylo, kort to překvapení, které nás na cestě zaskočilo.
Slizkej to Galbatorix..
Poslouchala jsem Williamovo slova a povzdechla si s lehkým protočením očí. Opravdu si myslel, že tímto je zažene? Jsou to blázni, kteří mají jediný účel svého života a to sloužit krály i kdyby je to mělo stát život.
Na svých zádech sice mám svůj luk s šípy, ale přeci jen tolik jich ihned nezabiju. Zvládla bych zneškodnit během chvilky jednoho vojáka s kuší, ale přeci jen zbytek by byl potíž. Opatrně, ale přeci pátrám v hlavně vojáka, který stojí v čele. Takto malá skupinka vojáků nemůže být sama bez čaroděje poblíž.
Zeraha mám schovaného ve své náručí, ale slyším a i cítím na dotek jak potichu vrčí a jeho tělo se během vrčení lehce chvěje.
Uklidni se.. Potřebujeme pracovat společně. Ty a Akhésa musíte hlavně přežít. Takže se pokus držet vždy za mnou. promluvila jsem ve své mysli ke svému dráčkovi a soustředila se dále na myšlenky onoho vojáka.
Měli za úkol někoho najít, ale z nás byli taktéž překvapeni. Cítila jsem i lehký závan strachu, ale přeci jen více jsem nezjistila, protože jsem pomalu dala ruku za svá záda a byla jsem připravená vystřelit šíp. Stačil by malý náznak nebezpečí..

Boj

Ráno opět vytáhnu mapu a prozkoumávám okolí abych zjistil kudy nejlépe jít.
Meldone, měl jsi jí říct víc..., zavrtím hlavou, když si šeptám sám pro sebe a věnuji se dál mapám.
Když je vzhůru i zbytek naší výpravy, vydáme se na cestu, ale daleko nedojdeme, neboď hned naproti nám se z křoví vyhrne několik vojáků. Vyslechnu si slova jejich kapitána a sleduji reakce svých společníků.
Wille, tohle asi vážně nezabere..., skoro se rozesměji, ale nemohu si to dovolit. Jsou v nebezpečí životy Jezdců a Atith. Jim ani jí se nesmí nic stát.

Dojdu před Arith, abych jí v případě potřeby mohl chránit vlastním tělem, ale postavím se tak, abych v případě potřeby mohl skočit i před oba z Jezdců s jejich draky. Zlehka se dotknu jejich myslí a promluvím k nim:
Kdyby došlo k nejhoršímu utečte k hoře Narna. Pokud se vám podaří dostat na vrchol a tam vyhodit do vzduchu hrst písku, nebude to trvat dlouho a přijde pro vás skupinka Vardenů, kteří vás doprovodí k elfům, kteří převezmou váš výcvik místo mě., ukončím spojení všech myslí a spojím se jen s Arith, její ochrany, které zabraňují jejímu nazírání a jinému sledování překonám bez problémů, však jsem je také tvořil já a povím jí:
Sharai... Má královno... Odpusť, sotva jsem tě kontaktoval, už ti hrozí smrt.

Celou dobu ale zůstávám ve tváři ledově klidný a sleduji vojáky. Pak vytasím meč. Meče, které jste dodnes viděli, vyrobené z ocele, ať už kalené, damascénské, nebo vyráběné jiným způsobem se nemohli ani v nejmenším podobat tomu, co nyní držím v ruce já, protože můj meč má BARVU. Jílec je obalen v tmavě zelené kůži na jehož vrcholku se třpytí zelený kámen, nejspíše nějaký drahokam. Ale i čepel je zabarvená do zelena. Od tónů čerstvé jarní trávy po odlesky tmavé zeleně. barva se mění s úhlem čepele na slunci.
Pohlédnu kapitánovi vojáků přímo do očí a promluvím:
Myslím, že nemají v plánu se jen tak nechat někam odvést, obzvláště ne, za tím "samokrálem". A víte co..., usměji se ironicky
...ani já.
Nechť vaše tětivy prasknou, vypustím kouzlo ve starověkém jazyce a s mečem připraveným bránit své blízké čekám co bude dál...

Boj

Vojáci se rozesmějí a jejich kapitán, který k vám prve promlouval vyprskne smíchy po Willově proslovu.
Opravdu? A co mi provedeš ó mocný Jezdče? Pošleš na mě svou ještěrku?, odplivne si na zem.
Pak promluví Meldon a vypadá to, že jeho slova vojáky taky nijak neznepokojili, přeci jen je jich víc, jenže když uvidí Meldonův vytasený meč, jejich úsměvy jim spadnou a poté, co Meldon pronese slova starověkého jazyka a zneškodní tím kušníky, jejich tváře dokonce zvážní.
Tuláka zabijte, zbytek zajměte. Kdo zabije tuláka, dostane padesát zlatých na dřevo., zavelí a vojáci se k vám rozběhnou.

Věru nepěkná situace

Když mi v hlavě zazní známý hlas, vytřeštím oči a škubnu sebou.
Pro ostatní to může vypadat jako záchvěv strachu, který to v první chvíli skutečně byl. Pak už je zase ticho.
Sotva stačím zahlédnout, jak Meldon něco vysloví a lučištníci jsou rázem na nic. Všechno se semele tak rychle, že mi ještě chvíli trvá vzpamatovat se.
Kdo zabije tuláka, dostane padesát zlatých na dřevo, zní mi ještě chvíli v hlavě slova vojáka, který skupinu pravděpodobně vede.
Jo, holka, nebejt blbá, zabiješ ho sama. Máš super pozici a stejně jsi mu slíbila, že ho zabiješ, jestli něco řekne. No, skoro to udělal...
Pak už jen sleduji scénu, která vypadá jak v nějakém divadle, kde herci hrají vše zpomaleně.
Vojáci se dávají motivováni velkým obnosem do pohybu a my tam jen stojíme a čekáme.
Do háje, a teď neudělám nic, protože přede mnou stojí Meldon. Bože, umím se o sebe postarat sama! Dělala jsem to většinu svého života!
Zamračím se, rychlým pohybem si zastrčím zbytečně dlouhou sukni za opasek kalhot a rázem jsem mnohem flexibilnější.
Bystřejší si mohou všimnout, že jsem při tomto "módním manévru" vytáhla z opasků ukrytých na vnějších stranách stehen dvě dýky, nebo spíše nože. Jeden vypadá obyčejně, druhý nemá klasickou rukojeť a vypadá spíše jako nůž vrhací, než zbraň na boj z blízka.
A teď budu doufat, že Meldona s jeho ochranitelskou pózou opravdu nezabiju...
Nejsem zvyklá dělat první krok, jen sleduji situaci a vyčkávám, až se vojáci dostanou dostatečně blízko na to, abych jim mohla být alespoň trochu rovnocennějším soupeřem.

Souboj?

Jak jsem čekal. Mému proslovu se ti vojáci jen smály. No aspoň jsem něco zkusil. Na rozdíl od nich. Podívám se na ostatní. Nikdo se evidentně nemá k tomu aby zaútočil. Já vlastně taky ne. Kdybych to zkusil, mohl bych zemřít dříve než bych udělal krok. A taky je zde nebezpečí že by ublížily dráčkovi zatím co bych šel po nich. Zadívám se na vojáky a přemýšlím co by se dalo dělat. Nic mně bohužel nenapadá. Najednou jsem uslyšel něco zvláštního. Jako bych v hlavě slyšel Meldonův hlas jak říkal aby jsme utekly pokud se něco pokazí. Zase nějaká kouzla? Bych byl docela zvědavý zda se to mohu naučit i já. Ušklíbnu se. Jako kovář jsem si nemohl nevšimnou Meldonova meče. Ten mně vážně fascinoval, jelikož jsem nikdy žádný podobný neviděl. Ten kov... vsadím se že z normální oceli to nebude. Vojákům s kušemi praskly tětivy. To byl zřejmě Meldon. Pousměji se a znovu kouknu na ostatní. Když tu budeme pořád jen stát, tak nás stejně zabijou. Nebo zajmou. To je fuk, mělo by se ale něco dělat. Podívám se na svého dráčka. Di do jeskyně. Nesmíš s nimi bojovat, bylo by to moc nebezpečné. Jasné? Jdi!. Řeknu přísně a počkám zda dráček uposlechne nebo ne.

Ono se čekalo jen na mě? O.o

Ne to asi ne... odpovím popuzeně drakovi. Ty ses zbláznil! Jak jako dva jezdci?! A co jako?! Však nás zabijou sotva se k nám dostanou! Ustrašeně se stáhnu za všechny lidi, kteří tu jsou. Nemůžeme nic dělat. Já ani ten druhý drak. Zato Will neztrácí čas a do všeho se vrhá jako největší válečník... kdo je tady pak ne moc dlouho po vylíhnutí?! Vojáci se začnou přibližovat. Ustrašeně na ně hledím. Chci něco udělat, pomoct, ale zároveň vím, že není jak.
Will na mě mluví a přísně hledí. Jsem drak! Já se nebudu schovávat! Mé tiché protesty ve formě dostatečně odporujícího pohledu nejspíš nefungují a tak se opravdu začnu neochotně stahovat do jeskyně.
Pojď aspoň se mnou, nebo tě dostanou.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.