Zpátky k základům – Věž v ruinách
hrálo se Dvakrát týdně
od: 27. června 2008 18:06 do: 19. ledna 2009 15:05
Dobrodružství vedl(a) Belgarion_Kolder
| |
 | Věž v ruinách Najít Kasimalovu věž nebylo v bažinách příliš těžké. Vystavěná na dávno rozpadlém městě dávno mrtvé rasy se vypínala z bahna tak hrdě, jak to umí jen věže čarodějů. Je převážně postavena z trosek, jen poslední patra jsou ze dřeva. Dřeva, které přišlo odtamtud, kde jste se utábořili. Mezi vaším zalesněným pásem suché země, přes nějž jste prošli většinu cesty, a věží obehnanou kolovou hradbou je nějakých dvě stě metrů bažinaté půdy, dvě stě metrů, na kterých se není kde skrýt před střelci. Ve dne přejít nemůžete, a pokud nechcete bojovat s přesilou u brány, zbývá jen nejistá cesta přes zapomenuté město. A proč vlastně? Musíte mít dobrý důvod, velmi dobrý, jinak byste těžko podstupovali takové riziko. Každý máte své důvody a je jen na vás, kolik jste o nich ochotni prozradit ostatním. A jestli dosáhnete svých cílů dřív než ostatní, co pak? Opustíte je, když vás budou potřebovat? Budete dál riskovat? |
| |
| Les v bažinách Kde hledat věž, to věděli jen Estraven a Mazhug, kdo ví, jestli byste se k ní bez nich dostali. Skřeti v bažinách by vám snad ukázali cestu, ale rozhodně by nebyla tak pohodlná, jako byl průchod lesem. Bylo krátce po poledni, když jste mezi stromy spatřili věž a brzy jste došli k okraji lesa. Nakonec jste se rozhodli jít jím ještě trochu dál a dostat se na místo, kde se zalesněná země zakusuje do bažiny tak hluboko, že mezi stromy a troskami pod věží je snad jen dvě stě metrů. Nalezli jste celkem pohodlnou mýtinu, na kterou už dlouho nevstoupil nikdo jiný než lesní zvěř. Skřeti asi donáší zásoby do věže skrz komáry zamořenou bažinu. Konečně nadešel večer, čas sbalit se a vyrazit. Teď může být přechod k ruinám města Pterrů bezpečný. Díky Sverremu máte jistotu, že nějaká chodba jistě povede k vršku stupňovitého města, na němž byla vystavěna věž. Snad se tak skutečně dostanete za hradby. Bažina Rákosí, rozbahněná půda, jezírka a skryté tůně, které vás mohou vcucnout a utopit bahnem a špinavou vodou. Tma vás skrývá před pohledy střelců, stejně tak ale skrývá vám pohled na to, co leží před vámi. Přechod k ruinám nebude tak snadný, jak by se dalo čekat. |
| |
 | "Věž, skvělá věž, před námi věž. Odrazit se, vyskočit, pod věží přistát? Stěží. Nějaké návrhy?" Rozhlédnu se významným pohledem po zakaboněných tvářích. Stejně ani nečekám na odpověď a začnu vypočítávat na prstech. "Nesmíme se držet těsně u sebe. Nějaká dlouhá bidla by pomohla, až tam někdo zahučí. Možná lehké vory, napůl nést, napůl plavat?" Pokrčím rameny a podrbu se v zacuchaných vlasech. "Neumíte třeba někdo lítat?" dodám toužebně a výmluvně zaplachtím rukama. Žel, zůstává jenom u toho - nohy mi dál vězí po kolena v trávě. "Tady je příjemně," mumlám si už jen pro sebe, zády k bažinám, pohled upřený k lesu. Že mě příchod sem zachytil v náladě dosti rozverné je dobré i špatné zároveň. Nejvíce v takovém stavu spolupracuji, ale občas se snažím prosazovat očividné nesmysly. Nicméně zrovna třeba ta bidla nesmysl být nemusí... a lítání by bylo opravdu skvělá věc. Mohli bychom se všichni chytit za ruce, doletět až na úpatí věže a nečekalo by nás úmorné sušení bot. |
| |
 | Za tu dobu, co jsme spolu, jsem si všimla, že v těchto věcech má Estraven dobrý odhad vypěstovaný na zkušenostech, kterých má nemálo. Šlo by to ale bez toho bláznění. Se mi zdá. Tu věž vidí každý z nás. Zhluboka se nadechnu a zamračím se na bažinu. Na bažinu, která je bez jakékoliv lávky. Jsme od cíle tak blízko a přitom tak vzdáleni. "Létat, na koštěti a ještě k tomu komínem! Ale ty vory a bidla by nebyly od věci a to abychom byli dál od sebe, to také ne." Pohlédnu znova k věži a znova na bažiny, pak už se rozhlížím po vhodném pevném a dlouhém klacku. Budu muset popřemýšlet i o tom, jak to udělat, abych se co nejméně zašpinila. Uznávám, půjde to stěží, ale pokusím se o maximum. |
| |
 | Chvíli beze slova zírám na okraj bažiny a přejíždím nevábnou plochu zrakem ke věži a zase zpátky. Z úvah mě vytrhne až vypuknuvší debata. "Na vory je tu koneckonců materiálu dost," pronesu pomalu a pohodím hlavou směrem ke všudypřítomným dřevinám. "Jenže když na té věci poplujeme, budeme u sebe natěsnaný jak slepice na hřadě, takže nemůžeme mít obojí - suchý nohy a udržet mezi sebou rozestup," podotknu skepticky. Po kratičké odmlce, během níž se podrbu na zátylku, dodám: "Každopádně nějakej fortelnej klacek se nám každýmu bude nejspíš hodit i tak," a s těmito slovy začnu pročesávat nejbliží okolí v hledání dřevěného kandidáta, který by splňoval potřebné nároky - pevný a aspoň metr a půl dlouhý. Nevzdálím se však dál než o tucet kroků, aby mi neunikl námět dalšího rozhovoru. |
| |
 | Již notnou chvíli si kartáčuji svůj plášť ve kterém jsem byl přes den zabalen a odpočíval, přičemž utrpěl mnoho zašpinění, malým kartáčkem to jde sice pomalu, ale jde, problém je ten, že již není moc vidět, soumrak rychle padá a za chvíli bude úplná tma, snad opět vyjde měsíc. Během své tolik důležité práce bedlivě sleduji rozmluvu o překonání bažin, nikterak však do ní nezasahuji, mám svých starostí dost, ale pokud by je jen náznakem napadlo, že bych přivolil si ušpinit jen sebemenší kousek svého oděvu, tak se mílí, jistě existuje nějaká suchá cesta. Nakonec se přece jen rozhodnu zapojit do hovoru. "Toto není rybník, ani řeka, abychom mohli použít vory, moc daleko bychom se nedostali. Hepčík." Kýchnu si do rychle připraveného kapesníčku. "Pardon panstvo. Více méně jde každá bažina přejít suchou nohou, na nebezpečná místa by stačilo udělat menší lávku, po které bychom tato místa překonali a mohli pokračovat dál." Kartáček zmizí ve vnitřní kapsičce pláště, již je příliš velká tma na další očistu oděvu. A já konečně zvednu pohled od své práce. |
| |
 | Opřu se o nejbližší strom a podrbu se na hlavě. Ne snad, že bych přemýšlela na špatnou situací pod krásnou věží, to ne… jen mě prostě svědí dlouho nemyté vlasy. Opřu se jednou nohou o kmen a kdybych měla co do pusy, snad bych i žvýkala stéblo. Prozatím se držím zpátky a sleduji návrhy. “Hele, jakou doufám, že si nemyslíte, že se nenamočíme?“ Směřuji svou otázku zejména k baronu fintilovi, který se oblažuje kartáčem. “Suchou nohou se tam dostaneme možná tak ve vašich snech. Neříkal někdo, že tohle bude špinavá práce?“ Pronesu ironickou poznámku, protože za celou tu dobu jsem ještě nepochopila, proč někteří z naší družinky jdou s námi. A dál stojím stranou a do ničeho se prozatím nezapojuji, neb není do čeho se zapojit. |
| |
 | Ostatní se začínají radit jak dál přes bažinu. „Čas na diskuzi, jaká vítaná událost.“ Unaveně jsem plácnul s velkým batohem na zem a posadil se na něj. „Proč lítat? Ti skřeti na druhé straně se tam přeci taky musí nějak dostat. Jinak než přes bažinu to asi nebude. Vory nemají, to by nám stejně zabralo několik dní. Co to odkoukat od od skřetích zásobovačů? I tak bude dost těžké tenhle podmáčený kus hnoje přejít. Ve dne nás uvidí a zastřelí, v noci šlápneme na špatné místo a budeme tu hnít navěky. Leda, že by nás nikdo neviděl..“ Nadhodil jsem první nápad, který mi přišel na jazyk loupl jsem očima po Maianě. „Nedokázala bys nějaké maskovací kouzlo? Nebo aspoň nějakého bahnožrouta, co by sral dlažební kostky.“ Unaveně jsem si povzdechl. Na podobné výlety jsem nebyl vůbec zvyklý, každý večer jsem usínal k smrti vyčerpán. |
| |
 | Tak zrovna tohle fňukání a zoufalé vymýšlení způsobu, jak se nenamočit, se mi dvakrát nelíbí. Něco zahučím, poodejdu a za chvíli se už ozve praskání dřeva. Moje sekera si poradí s kostmi i se dřevem. Táhnu však jen dvě hole, vysoké skoro jako já a pevné, akorát na sevření v dlani. Jeden s naprostou samozřejmostí podám Sverremu. A proč zrovna a jen jemu? Řekněme, že stárnoucí mystik se stal obětí mladé amazonky. Mé projevy náklonnosti, jaké civilizovaní vídají spíš od mužů, mohou někdy působit komicky, ale běda, jak by se mi někdo smál. Anebo vedle něj v noci spal - a už vůbec ne aby na něj dělal oči! Podívám se na kartáčujícího se barona. Hm, baron... pořád nechápu, co to má znamenat, ale asi to bude něco jako "rozmazlený fracek". Jen se divím, že se tím tak honosí. Z nějakého důvodu se pobaveně zašklebím. Právě jsem si představila, jak by to vypadalo, kdybych ho popadla a hodila do té sračky. Chvíli bojuju s tou lákavou myšlenkou. Třeba bych prolomila ledy a oni přestali kecat o vorech. "Na koukání není čas, Svérre," promluvím se svým hrdelním přízvukem. "Půjdu, vy za mnou. Žádnej podraz," zavrčím ještě nakonec, to hlavně směrem k čarodějnici, protože z ní nemám dobrý pocit. Je to koneckonců sokyně a umí něco, čemu já nerozumím. To však neznamená, že se budu bát - je lepší toho druhého nemít rád a zůstat ve střehu. |
| |
 | Lozudurkh Mor Balt, zamrmlem. Kľačím na zemi a sledujem okolie. Je síce tma, ale to mne ako škretovi veľmi nevadí. Dávam si pozor, či nezachytím nejaký zvláštny zvuk či pohyb. To tliachanie mojich spolucestovateľov mi v tom veľmi nepomáha. Sme kúsok od ruín a oni sa začnú sťažovať, že budú mokrí a špinaví. Nevyzerajú veľmi vzrušene z toho, že majú vežu na dosah. Možno teraz dokonca ľutujú, že sem vôbec chodili. Ani by ma to veľmi neprekvapilo. Ľudia radi menia rozhodnutia, ak je im to v tej chvíli prospešné.. A to by sme mali byť radi, že sa nám naskytla takáto nenápadná a na podľa všetkého aj nestrážená cesta. Po krátkej debate sa zdá, že barbarka pôjde do bažiny ako prvá a my ju máme nasledovať. A to som čakal že na každú nebezpečnú či špinavú prácu budú okamžite posielať mňa. Nie že by mi to prekážala, pojem “byť špinavý“ v mojom slovníku nemá miesto. Bahno aspoň ochráni pred všade prítomným hmyzom. Ako nad tým tak premýšľam, capnem si preventívne trochu toho bahna na tvár a odkryté časti tela. Trochu si zoberiem aj na moje obľúbené prežúvanie. A tak prežúvam a čakám, kto pôjde za barbarkou ďalší. Chcel by som ísť posledný, s mojou výškou nestojím o to, aby ma tam niekto začal odzadu potápať. |
| |
| "Jít za světla by bylo šílenství - pokud ještě zítra chcete žít," zavrtím hlavou divoce. "Musíme za tmy - nejlépe hned - ano, teď, mít co nejvíc času, pokud se budeme muset vrátit z míst, kudy neprojdeme, moc bahna, moc vody." Prudce se otočím a udělám pár kroků kupředu, až stojím na samém okraji bažiny. Pozorně si ji prohlížím - pozorněji, než před tím. "Provaz, někdo měl přeci provaz, u koho byl k vidění provaz?" Hektická gestikulace, kterou provázím každé slovo, se nyní omezila na ukazování prstem. "Ty! Ty! Nebo ty?!" bodám směrem ke svým společníkům. "Jít co nejdál od sebe - ano, dobrá cesta. Všichni se pevně drží a každý! Má své bidlo a svoje špinavé boty." Cuknu hlavou zpět k bažině. "Slepí, slepí jako koťata, jsou lidé," říkám si pro sebe a nečekaně se zasměju. Oči mi pobaveně svítí. "Půjdu první, musím jít první" oznámím šťastně a zřejmě mě ta představa doopravdy těší. |
| |
| Překvapeně jsem dar od své zcela neočekávané obdivovatelky s poděkováním přijal. Hůl byla dost dlouhá, takže jestli v močálu utopím, tak podle toho velkýho klacku ostatní poznají kde. … vlastně celé ta záležitost s Bloedwed byla zajímavá. Ačkoli jsem celý svůj život stál o dívčí společnost, dívčí společnost nestála o mě. Pokud bych ,( ovšem velmi výjimečně, jsem přeci v jádru slušný člověk !) na nápoj vybrané krasavice nepoužil Prášek zamilovanosti, zůstal bych mileneckým analfabetem až do svých nejlepších let, tedy do současnosti. (žádný stárnoucí dědek! Cítím se mladě, jen už neběhám tak rychle jako dřív…). A tu o mě projevila zájem dívka s tělem bohyně lásky … a chováním a silou hospodského hromotluka, bohužel. Počáteční hřejivé tetelení na prsou zhaslo krátce potom, co mi dotáhla dva zajíce a se slovy, ať je stáhnu a uvařím, se šla válet. Pánové, pokud by vám někdo nabízel barbarku do společného soužití, nenechte se ukecat. Zavrtěl jsem na její slova odmítavě hlavou. „Nikam se nežeň. Estraven má pravdu, ve tmě vidí o poznání líp než kdokoli z nás, s výjimkou tamhle skřeta. Jenže je trošku eh… zrychlený zmatkář. Raděj bych viděl jako vůdce přes bažinu támhle Mazhuga.“ Navrhnul jsem zbytku dobromyslně. „ A teď ještě odpověď na otázku, kdo že má to lano.“ Zašátral jsem rukou u opasku a prsty vylovil z malého míšku usušený lístek příjemně vonící bylinky, vložil si ho do úst. a úporně ho začal žvýkat. |
| |
| "Ha! Konečně," zahuhlám, když nedaleko jednoho křoviska zahlédnu několik vhodných adeptů na hůl. Na to, abych dosáhl na větve dospělých stromů, nejsem dost vysoký, takže mé sekeře padne za oběť půltuctu z hloučku mladých stromků na okraji lesa. Spokojeně si přehodím zbraň zpátky přes rameno, a kořist odtáhnu doprostřed mýtiny, kde postávají ostatní a spřádají plán, jak překonat bažinu před námi. Beze slova složím náklad na zem. Není potřeba komentářů: kdo chce, ten si vezme. Kdo ne, ať dělá jak myslí. Vyberu si kmen, jenž se mi líbí nejvíce a začnu jej opodál nahrubo očisťovat tesákem. Moc námahy to beztak nedá – pár výhonků, větvičky jdou odlomit a zkrácením na zhruba dva metry odpadá práce s odstraňováním koruny. Sleduji přitom debatu, takže když padne zmínka o lanu, odložím téměř hotové dílo stranou a ozvu se: "Já mám lano." Na důkaz svých slov zašátrám v batohu na zemi, a vytáhnu z něj smotaný provaz. "Akorát se budeme muset trochu uskromnit a jít blízko sebe." Když lano rozvinu, je zřejmé, co touto poznámkou myslím: měří totiž deset metrů. Kdybychom jej chtěli použít všichni, na každého vyjde zhruba metrový odstup. "Estraven ať jde první," pronesu pak zamyšleně a na důkaz svého přesvědčení zamířím k elfovi a předám mu ledabyle složený provaz. Na vysvětlenou, především k amazonce, která se o ten úkol také přihlásila, dodám: "Našel cestu sem, poradí si i skrz bažinu. Elfové nevidí ve tmě o nic hůř než trpaslíci," pronesu hrdě při zmínce o svém lidu. "Dokonce i o něco líp," což připustím už o poznání tišeji a mumlám si to pod vousy. Jestli mě elf slyšel, mělo by takové uznání být pro něj poctou. |
| |
| Úhledně si srovnám plášť, aby mi ani na jedné straně příliš nevyčníval, lehce uvolním knoflík u krku, který mě škrtil a otočím se na Skřítě, opřené o strom poblíž. Práce a špinavá. Do toho bych nikdy nešel, tato slova, nemluvě o jejich kombinaci jsem ze svého života již dávno vypudil. "Drahá komteso, v posledních dnech jsem velmi špatně snil, všechna ta špína kolem, hluk a divný puch, při čemž se nedá spát mi neumožňuje využít vašeho návrhu, i když by byl jistě nejpříjemnější z dosavadních návrhů." Provedu lehkou úklonu a odvrátím tvář ke skupince na kraji močálů. "Já se též přikláním k návrhu, aby první šel pan Mazhug. Jeho rod již mnoho a mnoho generací žije v takovémto prostředí, takže je jistě nejlepším kandidátem, pro tuto službu." Řeknu příjemným hlasem doprovázeným lehkým úsměvem. Je to jen skřet, když se stane nehoda, tak to nebude tak zlé. Pomyslím si, stále se usmívaje. "Každopádně si stále myslím, že lze najít vhodný způsob, jak suchou nohou přejít bažinu, možná kdyby pan Mazhug přešel přes bažinu a zkusil najít nějakou loďku, kdo ví, třeba se poštěstí a když ne, tak můžeme počkat do zítřka, třeba nás napadně nějaká spásnější myšlenka, než se brodit studenou vodou, to je pak o zdraví." Následuje kratičký kašel, následek neblahého pobytu v divoké přírodě. |
| |
| Z labužnického lelkování mě osloví nenáviděné oslovení komteso. Otočím se za oním narušitelem mého pozorování práce ostatní a věnuji mi jeden úsměv, který jakoby říkal Trhni si tou svojí nablejskanou botou. “Fakt škoda, že špatně sníš. Možná by sis neměl lehat tak blízko ostatních, jestli ti nevoní pod nosem… támhle,“ ukážu daleko od nás, “By se našlo příhodnější místo, nemyslíš?“ Nakloním hlavu a pak se, na mě kupodivu, elegantním způsobem odstrčím od kmene stromu a jdu za trpaslíkem, který právě obdělává nějaké kořínky. “Dobrej nápad, mě je jedno jestli si namočím špičky bot.“ Poklepu jej po zádech. “Ať jde elfítě.“ Hodím po Sirtovi zlej pohled, protože zase kecá do něčeho, do čeho by kecat raději ani neměl. |
| |
| Lehce nadskočím, když si uvědomím, že Tordek stojí vedle mě a podává mi provaz. Je skvělé, jak mu to pálí - ani nebylo třeba nic říkat, jenom si pomyslet! Že by četl myšlenky? Zpytavě pohlédnu na trpaslíka, na vteřinku se skloním a zblízka mu pohlédnu do oka, ale ne, nic zvláštního, určitě to byla náhoda. "Spolehlivý Tordek," řeknu spokojeně a poděkuji zdvořilou úklonou hlavy. Vezmu lano, usadím se do tureckého sedu a začnu ho protahovat mezi prsty. Chci mít jistotu, že je v pořádku. "Víš, potřebujeme, abys bylo delší," oslovím ho vlídně a vemlouvavě. "Stačilo by pár metrů. Řekněme... dvojnásobek? To už je moc, viď. Ale každý metřík dobrý, co ty na to? Jenom to zkus, když se ti to nebude líbit, zase se smrskneš." Na okamžik si zakryju oběma rukama oči a pak rychle kouknu na lano, které mi nehybně leží v klíně. Vypadám zklamaně. "Takové hezké lano jsi. A mohlo bys být ještě hezčí, věř mi. Mělo bys spoustu kamarádů." Na chvíli zdvihnu hlavu a hledím upřeně na Sirta, zatímco naslouchám jeho úvahám o čekání na zítřek. "Jeho nebudeme počítat. Ten si myslí, že umí lítat a takové pěkné lano ani nepotřebuje. Však on zjistí, co je voda a bahno. Horší i lepší. Čekat zde? Špatné, moc špatné. Hlučná společnost znamená větší společnost, ale špatnou." Přitáhnu si lano k očím a zírám upřeně na jedno místo. Ale bez námitek pokračuju zase dál. |
| |
| Potěšeně se na Sverreho usměju, když mi poděkuje. Ráda mu dělám radost, i když, na můj úlovek se moc šťastně netvářil. Přiznávám, byli hubení a já se za to v hloubi duše styděla. Příště to bude určitě lepší, to se mi možná podaří přepadnout spícího koloucha. To bude muset zářit štěstím, jaká šikovná žena si ho vyvolila! Úsměv mi zmrzne na rtech, když o mně ostatní začnou svorně pochybovat. Projevila jsem nejvíc odvahy a oni to neocení? S nevolí stisknu zuby, a když jim moje pomoc tedy není dost dobrá, posadím se vedle Sverreho. V elfa, který mluví s lanem, nevkládám moc důvěry, stejně tak do skřeta, u kterého mi nikdy není jasné, jestli na mě mluví, prská, nebo mi nadává. Jeho bramborovitý ksicht má pořád ten nepříjemně zákeřný výraz. Kdyby tu nebyl Sverre, asi bažinu přejdu na vlastní pěst. Nejsem přece žádná ustrašená jalovice. Ale on mě tu potřebuje. A já budu muset překousnout společnost, s níž se rozhodl zůstat. S povzdechem svou kořist jednou rukou obejmu a opřu si o ni hlavu. Než oni se k něčemu rozhoupou, bude ráno. |
| |
| "Děkuji." Prohodím k Tordekovi, když si vezmu jeden z pevných odvětvených stromků, které pro nás připravil. Vyberu si jeden, který je tak o stopu delší než já. "V noci, v noci se probouzí tvorové nám nebezpeční, tvorové, kteří mají lepší zrak než elfové a trpaslíci. Tvorové obývající bažiny, mokřiny a podobná místa. Bestie, které vás dostanou tam, kam potřebují." Blížím se k Estravenovi a vezmu si od něj provaz, který smotám k sobě pod plášť, kde cosi vyvádím s rukama. "Bloedwed, ty, jakožto silná žena, tebe myslím, že bude potřeba vzadu. Zezadu bychom mohli očekávat nejsilnější útoky. Tam je potřeba někoho moc šikovného a důležitého. Vpředu by mohl být Estraven, jak bylo řečeno, dovedl nás až sem, dovede nás i dál. Jeho oči budeme potřebovat. Přeci jen tma bude vhodnější i když je nebezpečná. Je nebezpečnější než den, ale pro naše utajení je vhodnější." Vytáhnu jeden konec a dám jej elfovi do ruky. Pomalu odmotávám s přivřenýma očima, již jsem tiše a hledím do svých dlaní. Kdo by si myslel, že lano již dávno mělo být u konce, ten se mýlí. Šeredně se mýlí. Pokračuji v rolování provazu a když už jsem u konce a jeho délka je zhruba tak dvanáct sáhů, otevřu oči a pousměji se. "I když budeme na laně a byli bychom neviditelní, nedoporučovala bych to. Neuvidíme na toho před sebou, uvidíme-li i tak." Zamyslím se nad tím, v jaké fázi se dnešní noci bude nacházet měsíc a nebo zda budu muset použít magie k slabému nočnímu světlu u našich nohou. "Bude potřeba vědět kam šlapat." Nyní jen doufám, že barbaří žena nepozná pravý důvod, proč jsem usoudila, že by měla jít jako poslední. Snad jí to natolik polichotí, že bude cítit důležitost toho být vzadu. |
| |
| Uchopím konec lana, který mi Maiana podává a s uspokojením pozoruji, jak zpod pláště souká lano o něco delší, než bylo původně. Trocha přemlouvání udělala svoje! Našla se ta správná slova. Je to přeci pěkné a hodné lano, od trpaslíka. Hodím očkem na Mazhuga; tváří se jako by tu nebyl, asi se mu do bažin nechce. Nedivím se mu, taky se mi nechce. Tak to je nejlepší být co nejdřív na druhé straně. Pro lidské oči už je prakticky tma. Dobrá chvíle. "Světlo ne ne a ne," zavrtím hlavou k Maianě. "Dopředu oči, dozadu oči, jak říkáš. Mnoho tváří v oknech!" Vracím se k okraji močálu. "Jdeme, všichni jdeme, nikdo nezůstává s čistýma nohama! Musíte se držet, hodně pevně držet, lano a bidlo. Kdo se lekne, si musí pamatovat - lano, lano, lano. Kdo nemá oči, má obě ruce. Pevně! A mokré boty." Znovu se snažím vykoukat všechno dopředu - zapamatovat si co nejvíc z toho, co je před námi. Ač nabádám k bidlům, sám si jedno, ať už úmyslně, nebo nedopatřením, zapomenu vzít. "Všichni všechno? Pak tedy..." Vyrážíme do bažin. |
| |
| Sleduji elfovo počínání a poněkud nestíhám proud jeho myšlenek zrcadlící se ve slovech. Je to jakoby dva bouřkové mraky do sebe narážely a energie z nich se střetávala a jiskřila v přeměně blesků. Vždy když dojde k takovému nárazu, vyjdou z Estravena nějaká slova. Naštěstí to ale lze poskládat dohromady. Bloedwed se ještě nevyjádřila a já začínám mít pocit, že si někdě na mne, když to nebudu očekávat, vytvoří z nějaké klády pádný argument, který pocítím na své kůži a neubráním se mu. Plášť si vykasám a ve výši boků si jej před sebou uváži za konce na uzel. Pevně se chytnu za lano kus za nočním vůdcem a druhou stranu hodlám vyvažovat a i před sebou prozkoumávat bidlem. Pokračováním provazu mrsknu za sebe, aby se chytil někdo další, jen doufám, že na mne nebudou vát nějaké alkoholové výpary či pronikavá voňavka z bezprostřední blízkosti. |
| |
| Zachmuřím se ještě víc. Nemám ráda ty čáry máry a čarodějnici nevěřím ani nos mezi očima. Ona není jako šamanka našeho kmene. Ta by si úskok nedovolila. Je to člověk z města. A jak jsem se po cestě poučila, těm už čest nic neříká. "Vzadu?! Vzadu chodí srabi!" ohradím se dotčeně. Proč mě sakra pořád chtějí odstrkovat? Copak jsem se předvedla jako neschopná? Naopak! Aspoň že čarodějnice nehodlá jít za mnou, to už bych tuplem vyváděla. Ale i tak sedím vedle Sverreho, tvářím se zarputile a ani se nehnu. Kopou do mé ješitnosti jako do mrtvého panáka. Radši se proto budu akorát tvářit hnusně a nepříjemně, než abych jim všem rozbila lebky jako ořechy. Ale kdo ví, kdy přijde poslední kapka. Copak vypadám jako někdo, kdo se táhne jako vocas vzadu? |
| |
| Po rozhovoru s komtesou se do dalšího rozhovoru již nezapojuji, je mi jasné, že tito zabedněnci, barbaři a prosťáčci neberou můj názor na zřetel, oni vlastně stále žijí ve špíně. No aspoň se konečně umyjí. Po tváři mi proběhne lehký úsměv, ale jen na pár okamžiků. Když pak se rozhodne zapojit i ta tajuplná dáma, tak svou snahu o napravení mysli těch nebožáků vzdám a opatrně na vybraný kousek trávníku položím plášť. Odepnu svou zbraň a položím vedle pláště, poté sundám kabátec, úhledně ho srovnám a položím na plášť, bílou košili s krajkovým límcem také, pak dojde na boty a nakonec na kalhoty s nohavicemi pod kolena. Po chvilce zůstanu pouze v hedvábných spodkách. Po celou dobu lze na mém obličeji sledovat projev naprosté nechuti, provázející představu brodění se bažinou. Nakonec sbalím plášť do balíčku, zbraň připevním na záda, jak nosívají lovčí luk a vezmu jednu z donesených tyčí. Balík oblečení na ní důkladně přidělám a hodím si tyč přes rameno a uchopím lano kousek za tajemnou dámou. Trošku zalituji, že je taková tma, že si ani nemohu prohlédnou její nohy, když se naskytla taková příležitost. |
| |
| Zaujatě jsem sledoval snahu barona Sirta o zabalení věcí. Nesl jen lehký náklad a umně jej zabalil do ranečku. Tiše jsem se smířil se skutečností, že já si asi nohavice ušpiním o něco víc. Podíval jsem se na rozčilenou Bloedwed, sedící po mém boku a napadlo mě, že bych ji, zcela proti pravidlům baronovy etikety, požádal o pomoc tou horší částí práce. Jít kdekoli jinde než vpředu považovala za potupu. Dotkl jsem se proto její ruky, aby se uklidnila a všímala si i mě. „Pomůžeš mi s mými knihami? Jsou velmi cenné nesmí skončit utopené v nějaké bažině. Jít poslepu vedený jen tahem lana uprostřed nebezpečných mokřin je hazard. Všechny jsou pečlivě zabalené v povoskovaném plátně, takže nějaké to drobné namočení vydrží. Prosím?“ |
| |
| S pozvednutým obočím koukám na Sirta, koutky mi cukají. Naštěstí se stmívá, takže na první pohled to nejde vidět, ovšem kdyby se na mě někdo pozorněji podíval, hned se zase začnu tvářit nebezpečně, aby si nemysleli, že jim takovou urážku odpustím. Nakloním hlavu na stranu jako divící se pes. Co to má? "Divný kalhoty," zakroutím hlavou. "A ty, Svérre, se doufám svlíkat nebudeš." Zní to trochu výhružně, což v mém momentálním rozpoložení nemusí být vůbec dobré. Kdyby se svlíkl, ještě by mi ho čarodějnice mohla očarovat a ukrást. To tak! Detail, že to může udělat i s oblečeným Sverrem, mi uniká a jsem přesvědčena, že když je oblečený, tak si nic nedovolí. "Kni-hy..." zamumlám váhavě to slovo a opět se tak prozradím, že mě ty divné věci - až na obrázky - nezajímaly doopravdy. "A na co? Pomůžou nám, když se budu topit? Hm... zatopit..." Ano, jsem barbar. Už mě několikrát napadlo, že bych nemusela shánět suché chrastí. Stačilo by trochu knih... Ale to bych Sverremu neudělala. Lpí na nich jako já na svém koni. Sice dost dobře nechápu, k čemu je mu tolik knih, navíc tady v bažinách - vždyť i já stiskla zuby a nechala koně ve vesnici - ale každý máme svou libůstku. Jenom já jsem praktičtější, koneckonců jsem žena. Musím být. On ať si klidně kouká do knih, bude přece hezky doma, ovšem jen když stihne uvařit a postarat se o koně. |
| |
| Teď, když se k výpravě bažinou uvolil i Sirt, největší odpůrce překonání bažinaté překážky vlastní nohou, zdá se, že skupina nehodlá déle otálet. Což s povděkem přivítám a jdu se připravovat. Rychlými pohyby se pustím do díla: nejprve si sundám plášť a uložím jej do tlumoku. Pak si stáhnu boty a jejich šněrovadla svážu k sobě. Takto spojené je přivážu k třemenu batohu. Nohavice si vyhrnu pod kolena. Jakmile jsem hotov, překontroluji závěsný popruh na své obouruční sekeře a trochu jej poupravím, aby se mi nesla na zádech co nejpohodlněji a neohrožovala mojí stabilitu v nejistém terénu, kde i jeden chybný krok může skončit nevábnou koupelí. Nakonec si ještě starostlivě urovnám svou čapku a pevně ji přitáhnu na hlavu, jako bych se bál, že se v zápětí přižene hurikán a pokrývku hlavy mi odfoukne. Jelikož Bloedwed se Sverrem ještě něco řeší, pokrčím rameny, seberu svou provizorní hůl a jdu se zařadit za polobnaženého Sirta. Pro trpaslíka představuje v pravdě komický výjev, jak se lze domýšlet z potutelného úšklebu, který se mi roztáhl pod vousy. „Hlavu vzhůru, barone,“ prohodím k němu, ačkoliv z mého hlasu jde vyčíst spíše pobavení než nějaké povzbuzení, „bahno prý má blahodárný účinky na pleť. Koneckonců jestli se na tomhle putování jenom trochu zamažeme, můžeme se počítat za šťastné.“ Dodám už o poznání zachmuřeněji a pohlédnu přitom k věži. Pevně uchopím svůj díl lana a jsem připravený vydat se na poslední fázi cesty, ať jsme co nejdříve na druhé straně. |
| |
| No… to… snad ne. Raději se otočím, protože nemám chuť sledovat pánské svlékání. Na tohle mě nikdy moc neužilo a proto se raději decentně vypravím za kouzelnicím a elfítětem. Stále nechápu ty přípravy na přechod bažinou. Jasně, baron je starej fintil a nechce se zamazat, ale trpaslík? Nechápavě nad tím zakroutím hlavou. Já si nic vykasávat nehodlám a z košile si tak batůžek dělat nebudu. Prostě to úplně jednoduše přejdu tak jak jsem. “Tak asi půjdem, ne?!“ zeptám se elfího pošuka a čekám, až vyrazí. |
| |
| Veci sa konečne dali do pohybu. Zdá sa, že nakoniec pôjde vpredu elf a vzadu tá barbarka. Nemôžem povedať že by ma viditeľne bláznivý elf vodca nejako tešil. Aspoň že sa nebojí namočiť. Vlastne všetci teraz vyzerajú byť zmierený s tým, že sa trochu zašpinia, no potom sa to stane. Na našu výnimku som takmer zabudol. Darûkûrz brish. Blato, ktoré som doteraz usilovne žul, vypľujem na zem. Ten flágít sa skoro celý vyzlieko! Aby som sa nezačal smiať, odvrátim sa od prítomných, z hlboka sa nadýchnem a silno si zmačknem ústa. To ma na teraz dostatočne ukľudní. No ten obraz Sirta, ako si úhľadne balí svoje úhľadné oblečenie do svojej úhľadnej kôpky moju myseľ určite tak skoro neopustí U nás v dedine by ho za takéto ženské správanie určite hodili celého do bažiny a vymysleli mu nejakú prezývku. Drit shapat. Určite by sa ujala. Konečne sa však zodvihnem zo zeme a začnem zisťovať, kde je to lano, ktoré nás má viesť. Vyzerá to že pôjdem za tým trpaslíkom. To nieje zlé, aspoň mi nebude zavadzať vo výhľade svojou výškou. Pevne uchopím lano a čakám, kým sa elfoň vpredu pohne. Tak pome, zabrblem na znak pripravenosti. |
| |
| Ještě než se všichni stačili nashromáždit řádně do husího pochodu skrz bažinu, elf už vyrazil. Vezmu si od něj část lana a pevně jej uchopím. Až menší cuknutí značící to, že se již jde přes bažiny, mě vyvede z pozorování skřeta plivající bláto. Opravdu výkvět společnosti. Protočím oči v sloup, ale pak si už začnu dávat na prostor kolem sebe a sleduji Estravena přede mnou. Hlídám si, kam šlape a kdyby náhodou šlápl vedle, tak počkám, až se utopí a půjdu jinudy. |
| |
| Nečekaně mě předběhne Skřítě. Zabít! Ty její alkoholové výpary se teď na mne potáhnou. A za mnou voňavkové výpary! A ještě k tomu polonahého úchyla, který si myslí, že nás oslní svýma křivýma nohama. Sežerou jej komáři a jiná havěť. Horší jak ženská! Jak s tímhle může jít někdo do postele?! Lano trhne. Vyrážíme. Nevím, zda koukat přes Skřítě na elfa, nebo koukat na Skřítě a nebo pod nohy. Držím se pevně lana, bidlo zatím nezapichuji do země a rozhodnu se šlapat tam, kam šláplo Skřítě. Na co ta ho ulovila? Nebo on ji? Lektvary? Vrtá mi hlavou společenství dvou zcela odlišných tvorů. Pak přemýšlím nad zbytkem, který mi hlavou ještě nestačil prolézt. Mazhug, bahýnko.. Je možné aby se v něm utopil vůbec? Další mluví nesmysly, možná smysly, ale tak blábolitě až běda. Měl by se naučit vyjadřovat. Skřítě by se mohlo vydrhnout a pořádně, nejspíš rejžovým kartáčem a levandulí. A trpaslík? Typický trpaslík, ale docela praktický. Trsy trávy v bažině jsou nepevné, klouže to po nich a tak jdu pomalu, doufaje v to, že o kus dál lanem někdo neškubne o něco více, než bude potřeba. |
| |
| Vláček se dá do jízdy, pomalu kroutíc se někam do tmy. Ze čvachtání pod nohami nejsem příliš nadšen, ale nakonec to není tak zlé. Vody tu je zatím jen tak po kotníky, ale jak dlouho to vydrží... Na Tordekova slova zareaguji otočením hlavy s lehkým úsměvem na znamení, že je mi to jasné. "Ale být za každou cenu špinavý, není nutné." Prohodím a můj pohled sjede na skřetího společníka, který si zrovna odplivl. "Tedy aspoň pro mne." Pečlivě našlapuji do míst, které před malou chvílí opustila Maianina noha. Bidlo shodím z ramene a uchopím pořádně těsně pod uzlem s oblečením. Už aby to bylo za mnou. Pomyslím si a zamumlám něco ve smyslu "Zač mě trestáš." s patřičně zdviženým pohledem do míst, kde nás sledovaly hvězdy, společníci nočních poutníků. Při tom na chvíli přestanu sledovat cestu, což se mi okamžitě vymstilo, když jsem šlápl trošičku stranou a noha mi sjela až po koleno do vody. Následovala řada velmi zajímavých výrazů, zatímco se vrácím pohledem zpět na Maianiny nohy, aby se tato situace neopakovala. |
| |
| Bažina Bidla prokázala svou užitečnost, s provazem je to už trochu horší. To víte, když jdete v řadě bažinou, tak zdaleka ne všichni můžete postupovat stejně rychle. První jde vševidoucí elf(ka?), tvor znalý všelijakých nástrah a s bidlem do bahna asi nepíchá prvně, takže může postupovat celkem rychle. To barona jeho odpor ke špíně zrovna nepopohání. Lano se napíná, někde povoluje a co chvíli vám spolucestovatel před nebo za vámi s lanem škubne tak, že se div nevyrochníte. Pevná půda z lesa se snaží v bažině tvořit ostrůvky, na které se dá celkem bezpečně šlápnout, ale jen prvních pár metrů. Pak už se vzdává a vy kráčíte střídavě po bahně, do kterého se propadáte klidně až po lýtka, chvílemi byste rádi chodili po vodě. Bohužel na to nemáte dostatečný náboženský význam, a tak se musíte spokojit s brozením – hladina vody někde skoro u kolen, navíc po kotníky v mazlavém bahně. Brzy zjišťujete, že je často snazší jít tam, kde z vody trčí rákosí – zvlášť ve větším množství vytváří jeho kořenový systém trochu pevnější dno bažiny. A také je větší šance, že se tam neskrývají bezedné díry plné bahna, které vás vcucnou a nepustí. Už snad každý jste si našli místo, kam se vám noha nebo bidlo bořily stále hlouběji a nevypadalo to, že by je mohlo něco zastavit. Jste zhruba tak v polovině, když narazíte na pásy pevnější země. Je rozbahněná jen mírně, dá se po ní jít, ale zdá se, že ne vždy vede přímo k cíli. Každopádně vám pevná země nabízí možnost trochu pohodlnější a možná i bezpečnější přepravy. Brzy ale zjišťujete, že abyste se vyhnuli tůním a bahnu, musíte se často vracet. Tohle pohodlné cestování rozhodně zabere hodně času. |
| |
| Poměrně dlouho vydržím tiše, plně se soustředím na cestu. Nemám rád bažiny - zlobí mě ta nepředvídatelnost, se kterou se zdánlivě dokonale pevné trsy trávy najednou ponoří hluboko pod vodu. Pak se začnu jen tak pro sebe polohlasně smát. Vím rázem dokonale, čím si vylepšit náladu. Začnu si představovat: "Kdo si nevzal boty, boty do roboty? Potom spočítáme pijavice. Vítěz bez bot s pijavicí, ten má zkrátka pod čepicí." Podle vzdáleného náznaku melodie půjde o zcela pomotanou písničku. "Mokří už jsme, cesta přímá, nebo sušší noha kolem dokola?" zamumlám zadumaně a zadupu na pevnějším kousku země. "Cesta přímá," rozhoduji se, jak pokračovat, když už je mi jasné, že ta pevnější místa jsou jenom pro zlost. Ohlédnu se za sebe, trochu se nakloním, chci vidět postupně do všech tváří. Zmáhá někoho cesta tak moc, aby to nespravilo pár nadávek a bylo třeba přeci jenom zastavit - či hledat snazší trasu? |
| |
| Sirtovo balancování a užívání si bahenních koupelí mě poněkud vyvádí z míry, ale zatím se držím. Dává mi zabrat, aby mě nestáhl z pevnějších podloží. Pevnou cestou? Nebo obtížnější? Obtížnější by byla v podstatě svým způsobem bezpečnější. Nevěřím bezpečným cestám, když je na výběr ze dvou. První zdání klame. A málokdo by nás čekal v bažinách a ne na cestě. Přizpůsobuji se Skřítěti, ale i tak trochu Sirtovi, místo aby se on přizpůsoboval mně. A to je šermíř? Moc dobrý balanc vskutku nemá! Ještě párkrát tam zahučí a už nevyleze! |
| |
| Bažina A Estraven, všemi hnusy mazaný elf(ka), rozhodl – hurá do brodění! Jak by to asi dopadlo, kdyby šel první baron? To už se nikdy nedozvíte. „Kvá-ág!“ ohradila se ropucha, když ji Estraven vyrušil holí a žbluňkla do vody. A nebyla poslední, protože jste brzy zaznamenali nejméně další tři. Jsou trochu podobné vašemu skřetovi, v té tmě by si je jeden možná i spletl. Baronovi z Whitecastlu se něco slizkého otřelo o nohu a nebylo to bahno! Maiana ucítila zezadu škubnutí, jako kdyby zbytek skupiny uchvátil hladový bažinný netvor. A zrovna ve chvíli, kdy se chystala udělat krok. Ani opřít se o hůl nepomohlo. Estraven zaslechl šplouchnutí a navíc mu něco trhlo s lanem. Naštěstí ne moc silně, ale i tak musel udělat dva kroky, aby získal rovnováhu. A rovnou do zpropadeného bahna hlubokého až po kolena! Nad kolena. Do půli stehen. Do pasu. A výš. |
| |
| "Prý je z nich dobrá polévka," prohodím konverzačně, zatímco se holí pokusím odpálkovat žábu tak, aby dolétla do nevelké tůňky desítku kroků od nás. Hůl bohužel plavně odletí za ní. Zatímco žába skončí v trnitém křoví, hůl se zapíchne přesně doprostřed vyhlédnuté tůňky. Hmm... S trochou štěstí to bude vypadat jako záměr. Plahočíme se dál, malý boj s každým krokem. "Ouha..." vyjede ze mě překvapeně. Z ryzí nepozornosti se pokusím nabrat rovnováhu tím nejméně šťastným způsobem a stačí dva tři kroky... "Ouha," řeknu znovu, tentokrát se zájmem, a pozoruji, jak se kolem mě svírá těžké chladné bahno. Lana se chytím oběma rukama a zkusím zahrabat nohama, jestli snad něco - ne, spíš zapadnu o kousek hlouběji. "Všichni stát!" houknu rázně. Až zjistím, který ťulpas uklouznul a škubnul lanem tak nešťastně, že jsem skončil tady, strčím mu tam hlavu. |
| |
| Sirt! Bleskne mi hlavou. Sirt, ta bahenní příšera! Já ho zabiju! V tento moment už letím na záda, nenakročená noha se mi začíná bořit do bahna a já tam zajíždím jako oštěp hozený kopijníky. Co to střevo tady dělá?! Co dělá v bažinách?! Proč není na růžových baldachýnových poduškách?! Teď si teprve všimnu, že jsem vlastně taky trhla lanem a mělo to následky i přede mnou. A kurnik! Snažím se pod sebou našlápnout dno. Kde nic, tu nic. Plácám rukama nad hladinou a hledám nějaký záchytný bod. Chytnu se alespoň trsu, na kterém jsem stála. Konečně se otočím hlavou zpět, abych zjistila, co se tam děje. |
| |
| Doposud klidné, byť trochu odpudivé bažiny ukázaly záhy svou pravou, zrádnou tvář. Když se vydáváme znovu na cestu po kratší zastávce na pevné zemi, ostražitě nahlížím kam šlapu a o to menší pozor dávám na své společníky. Najednou ucítím, jak se lano přede mnou zaškubá a čelo zástupu – alespoň tedy jeho část – se hroutí. Šplouchnutí vyvolané čarodějkou, jež se poroučela do té brečky a Estravenovo zvolání mi splynou v jedno. Instinktivně poslechnu a zastavím se tam, kde právě jsem. Nohu již nezvednu k dalšímu kroku. Zároveň se snažím čelit dopředu mě táhnoucímu tahu lana tím, že se zapřu o svou hůl, kterou pevně sevřu oběma rukama. Snad je hůl zapřená o něco pevnějšího než mazlavý nános bahna. Snad ostatní za mnou také uposlechnou elfova pokynu, a nebudou se tlačit vpřed. |
| |
| V houfu přede mnou to začalo povážlivě žbluňkat. Můj sluch sice nedosahuje takových kvalit, jako u špičatouchých, avšak tento drobný nedostatek jsem nahradil drobnou úvahou. Tiché žbluňk s žalujícím kváknutím na konci – to byl s velkou pravděpodobností nějaký obojživelník, obyvatel to zdejších bažin. O něco hlasitější chloust a povel k zastavení. Podle hlasu jsem rozeznal „toelfa“, zřejmě si dopřává blahodárných účinků bahenní koupele. Potom následovalo intenzivnější chlíst s komorním akcentem, vše doprovázené usilovným cachtáním. Vzhledem k tomu, že se neozvala žádná nadávka, vypustil jsem ze seznamu podezřelých Skřítě i Sirta. Neozvalo se ba ani mlaskání a chroupání, tudíž Mazhug zaručeně stále stojí na pevné zemi. Cukatura i napnelismus v laně v mezích, osoba drobnější postavy - nejspíše tedy Maiana. Následovalo silnější zatahání … a nic? Zapíchl jsem kolík – dárek od mé barbarky - do země co mi jen síly stačily. Nebylo to nic moc, ale měl jsem alespoň dobrý pocit. „Dávejte tam vpředu přece pozor!“ Houkl jsem polohlasně na původce problému. „Všichni v pořádku?“ |
| |
| Něco velmi nepříjemného se mi lehce dotkne nohy, což mě natolik překvapí, že místo krok kupředu udělám úkrok stranou. Pak nastala trošku nepředvídatelná situace, když můj úkrok napodobila i dáma přede mnou, ale zatímco já jsem jako již mnohokrát před tím skončil jen po pas ve vodě, tak ona sebou do vody přímo plácla. Co to zase dělají??? Jako slušně vychovaný muž jsem ihned přispěchal dámě před sebou na pomoc, což se ale neprojevilo jako příliš rozumné, neboť jsem zahučel do bažiny trošičku více, než jsem měl od začátku v úmyslu a to po hrudník, k tomu cítím oporu jen pod patou levé nohy, což nevěstí nic dobrého, zvlášť, jestli sebou bude Maiana tolik cukat. Pro jistotu zvednu ruku s bidlem a uzlem na jeho horním konci a zarazím do břehu, abych měl, alespoň takovou další oporu. "Madam, to musíte opatrně, bažiny jsou nebezpečné." Řeknu starostlivým tonem. Co se děje dále v předu moc dobře vidět není, už je moc velká tma, ale čvachtání naznačuje, že jsou na tom podobně. "Ehm. Mohli byste tam vzadu trošku zatáhnout za lano. Děkuji." Stojíc na jedné noze, zapřený o hůl, natahuji k Maianě volnou ruku, abych jí pomohl... |
| |
| "Odsud se nevyhrabu, ne dost opory vlastní," sdělím důrazně, se stopu - drobnou, ale nepřehlédnutelnou - paniky v hlase. "Kdo nevidí, nechť slyší, že nemnoho zbývá." Začíná se mi těžko mluvit, husté bahno jako by mi vytlačovalo vzduch z plic. Ven už mi koukají jenom paže, ramena a hlava. Zajímavý pocit. "Jestli mě odsud OKAMŽITĚ nevytáhnete, budu vás chodit strašit," dodám krvežíznivě, "až do konce dnů vašich!" Ucítím bahno na holé kůži pod krkem. "A vašich dětí!" |
| |
| Čvachtanie a nervózne hlasy predo mnou dokazujú, že elfoň nebolo najlepšia voľba pre bažinového vodcu. Nevidím však veľmi ďaleko dopredu, predsa len je medzi nami v tejto tme vcelku slušná vzdialenosť. Podľa ďalších zvukov usudzujem, že elfoň nebolo zdaleka to jediné, čo sa ponorilo do bažiny. Tak nejak dúfam, že jeden z nich je aj Drit Shapat. Po chvíli sa elfoň opäť ozve. Je nervózny a tak mu niektoré slová nerozumiem. Kaďopádne "vytiahnuť" som pochopil. Preto pevne chytím lano, zapriem sa nohami do zeme tak dobre ako to len táto nestabilná pôda dovoluje a pustím sa do ťahania. Nezamýšľam sa veľmi nad možnými následkami môjho počínania, tak nejak predpokladám, že ostatní sú na moje vopred neoznámené počínanie pripravení. |
| |
| Bahno se lepí, ale naštěstí mám dost pevně sešněrované boty, takže je tu nenechám. Nakonec jsem se rozladěně uvolila, že půjdu jako poslední - seděla jsem tak dlouho, že na mě jiné místo beztak nezůstalo. A jak začíná přituhovat, v duchu mám škodolibou radost. Dobře vám tak, já měla jít první. Ale ne, podceňujete mě. A teď budete chtít, abych vám zachraňovala nevděčný krky. Svým způsobem mě těší, že to budu zrovna já, kdo je, doslova, vytáhne ze sraček. A jestli budou i pak kafrat, vlastnoručně je v té bažině utopím a poskládám si cestičku z jejich těl. Jejich chování se opravdu dotklo mí ješitnosti. "Jasně, první půjde elfák," zavrčím, že mě slyší několik lidí přede mnou. Zkoumavě zapéruju v kolenou, jestli se nepropadám. Ne. Postavím se k průvodu téměř zády, ale to už někdo začíná tahat. Opřu se do toho taky, a protože jsem po cestě sem nikam nezahučela, dávám nohy tam, kde jsem je dala i předtím. Jednou rukou se opírám o pevně zapřené bidlo, abych nespadla, kdyby tah najednou povolil. |
| |
| Sotva co jsem se zapřel před škubnutím vpřed a odolal páchnoucí náruči bažiny, jež otevírala své nevlídné objetí, zdá se, že se lano chce vydat zase zpátky. Nejprve poněkud nesměle, ale posléze, společně s barbarčiným zavrčením, o poznání rozhodněji. Tah provazu nabývá na intenzitě stejně jako Estravenovo zoufalé volání smíšené s výhružkami. Jelikož se baron z Whitecastlu vydal na pomoc čarodějce, usoudím, že zde už mé asistence není třeba. Hůl, jíž doposud svírám v obou rukou, využiji ještě k tomu, abych se s její pomocí otočil o sto osmdesát stupňů. Jakmile se mi to povede a stojím čelem k Mazhugovi, nechám klacek padnout do bažiny. Teď už by mi beztak jen překážel. Maje náhle obě ruce volné, starostlivě si ještě hmátnu na hlavu, abych se přesvědčil, že tam stál spočívá má čapka a nespadla v tom zmatku do té odpudivé břečky. Chvála bohům, je na svém místě! Navzdory tomu, že vězím pomalu až po pás v bažině, se na zlomek vteřiny zatvářím spokojeně. Plivnu si do dlaní, načež oběma rukama popadnu lano. Se zahuhláním "Tak pozor," se se sveřepým výrazem ve tváři přihrbím a začnu rovněž táhnout lano zpátky. |
| |
| Jakmile narazíme na první problém, ovšem ne nečekaný, zastavím se a pozoruji pomalu se potápějícího elfíka. Asi bych mu měla pomoc. Stojím stranou po kotníky v bažině a přemýšlím, jestli ho nechat utopit a nebo ho zachránit. Nejsem samarytánka. Ohlédnu se za sebe, kde se to už začíná ševelit. Několik rádoby dobrodruhů taky spadlo do bahna a pěkně se v něm vyráchalo. Buďte rádi, aspoň na vás nepůjde havěť komáří. V rukách ucítím, jak někdo začíná lanem škubat a tak se pro jistotu přidám. Nechci, abych si svou nepozorností nechala spálit dlaně. "Héééj rup... hééééj rup." Zazní z mých posměvačných úst. |
| |
| Sakryš! Táhni do pekel! Já ti dám "madam, musíte opatrně," když mě stáhneš do bahna, ty pomádo jedna vášnivá! Na co jsi myslel?! "Pardon." Omluvím se těm vpředu. Tebe si ještě podám, panáčku! Počkej až přijde ta chvíle. Chytnu se znova pevně lana a klacku. Zadní část voje dostává skvělý až úžasný nápad. Bloedwed, Swere, Mazhugu a Tordeku! Díky! Jste nepostradatelní! Táhnu lano k sobě, jakobychom se přetahovali. Plížením vpřed, levá střídá pravou. Píď po pídi se vysoukávám z bahna, jde to pomalu a ztěžka, prostě je to slizké, slizké jako náš baron. |
| |
| Bažina Po prvotním překvapení jste schopni jakž takž se dát dohromady a Estraven přestává klesat. Asi nikdo z vás není takový parchant, aby nechal společníka utopit se. Tichou nocí se mimo čvachtání a tichých hlasů rozlehne i jiný zvuk. Zvuk, který sice má své opodstatnění, ale bude mít i své následky: „Héééj-rup!“ Zatím vám ale umožňuje se ve správnou chvíli zapřít a táhnout. Estraven vám i tak sem tam zapadne zpátky, ale daří se vám táhnout elfí špínu z hrobu. Spojili jste síly a společně jste zachránili jednoho z vás. Nezačali jste bláznit a panikařit, ale to byste možná vůbec nemuseli, kdybyste se dali po sušších a pevnějších částech bažiny. Jestli budete pokračovat, čert ví, jestli ještě někdo nezapadne do vražedného objetí. |
| |
| Sotva co se vydrápeme zpět na pevnější půdu, ucedím nevrle ke Skřítěti, původci hlasitého zvolání: "No výborně, ještě bysme mohli zapálit oheň, ať nás taky vidí, když už nás slyšeli." a sjedu pohledem ke věži tyčící se v temnotách noci jako výhružně zvednutý prst. Na okamžik pozoruji zachmuřeně náš cíl, stejně jako zbývající kus cesty, jež nás od něj ještě dělí. Pak se otočím k ostatním. Zkoumavě si je prohlédnu, jestli se někdo z nich nechystá přijít s návrhem co dál. I když ne že bychom měli tolik možností na výběr. Rezignovaně pokrčím svými rozložitými rameny, když se stále nikdo nehlásí. Co naplat. "Měli bysme co nejdřív jít," pronesu tlumeným hlasem ke zbytku družiny. "Nelíbí se mi představa, že tu budeme bloudit až do rána. Po těch pevnejch cestách nám to ještě chvíli zabere, než se domotáme k opevnění," poznamenám, neboť nějak nepočítám s tím, že by se ještě někdo chtěl vrátit do bažin, poté co v nich Estraven málem utonul. Jak jsme si mohli ozkoušet před tím, cesty po pevnějších pásech země se zdají být schůdnější a méně bahnité. Vylovím tudíž z vaku kus hadru, a zatím co čekám jak zareagují ostatní, stírám si to mazlavé svinstvo z nohou, abych se mohl nyní obout. Po pevné zemi hrozí o poznání míň že bych s botami zapadl do nějaké tůně a obuv se tak promočila skrz na skrz. A jen bozi vědí, kolik času budeme mít na druhé straně břehu. |
| |
| "Nic se nestalo, madam, to se může stát každému." Prohodím na omluvu madam. Najednou ucítím a i uslyším, jak vzadu zabrali a já se z poměrně nepříjemné situace začal dostávat na pevnou půdu. Jakmile se můžu zapřít, tak pomohu také tahat. Sice mám nutkání prohlédnou, jak moc jsem si ušpinil spodní prádlo, ale teď bych na to asi neměl ten správný klid. Herr... To bude chtít pradlenu a to rychle. Zvažuji, zatímco tahám. A čistou koupel a masáž... |
| |
| Jít v noci a ve skupině s dlouhými rozestupy má tuze neblahý vliv. Z Tordekova spílání totiž k mým uším dolétlo totiž jen: zapálit oheň . Zašmátral jsem tedy v batohu abych nahmatal moji chloubu, vlastní specialitku: vodou neuhasitelnou pochodeň. „Kdo to chtěl, ty Tordeku?“ Hlesl jsem tiše a rozžal jak předloktí dlouhý klacek, na konci omotaný smradlavou látkou. „Nevím, k čemu to potřebujete, ale máchejte s tím opatrně, nebo by si nás mohli všimnout.“ S dobře míněným varováním podávám zelenožlutě planoucí pochodeň dalšímu v pořadí směrem k Tordekovi, zablácenému Mazhugovi. „ A ne, že ti to upadne!“ Houknu ještě na skřeta. |
| |
| Bažina a ruiny Smrt utopením nebyla určena nikomu z vás, aspoň ne dnes. Světlo pochodně, lano a bidla, to byly pomůcky, díky kterým jste se dostali celkem bezpečně přes bažinu. Jenže není zrovna důvod jásat – jste mokří, špinaví a slizcí černí červi se rozhodli, že se vám chytnou na leckterých nechráněných místech na těle. Máte pod nohama pevnou půdu porostlou travou a před vámi se vypínají trosky stavby, která nebyla vytvořena rukama skřetů, na to jsou do sebe obrovské kamenné kvádry zasazeny příliš přesně. Jako první otvor ve zdi spatřili ti, pro které tma nepředstavuje velkou překážku, ale díky pochodni nezůstal ostatním skryt po delší dobu. Je tohle vaše cesta do nitra trosek, a pak snad do věže? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tak tohle poznáváš. Těžko říct, jaký je účel této stavby, ale způsob, jakým jsou kvádry postaveny na sebe, jak zapadají, že bys mezi ně nezasunul nůž, to je něco, co umí jen zwergové. A vaši nepřátele, jejichž pevnost jsi přišel prozkoumat. I když je ve stěně díra, nemělo by to nijak narušit celkovou statiku. Pokud jich tedy není výrazně víc. A co ji mohlo způsobit? Stáří, nedostatek údržby, vichřice, nebo někdo, kdo se chtěl dostat dovnitř, případně ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro I bez pochodně vidíš dost dobře, takže během pár chvil máš představu, kde stojíte – na stezce. Není to až tak zřetelné, ale trávě se zde nedaří, protože po ní pravidelně někdo dupe. Navíc jsou sem tam vidět pozůstatky stop. Díra, která vede do budovy, by dost možná mohla sloužit jako nějaký úkryt. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tohle je tedy dílo starých pterrů, ptákohlavů, uctívačů slunce a stavitelů hrází? Škoda, že takhle zvenčí nezůstaly žádné nápisy, ale co může být uvnitř? Pterrové těžko, protože ti by nedopustili, aby jejich sídlo mělo takovou hroznou díru ve stěně a kolem něj se rozprostírala bažina. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zdi šeptají. Kámen byl zabit, zkrocen a získal nový smysl, který plnil z vůle dávno mrtvých pánů. Jejich moc odešla s nimi, jejich duše zůstaly. Kameny šeptají, chtějí, aby ses jich dotkl a vyslechl jejich příběhy. Jsou plné sražené krve a hořké bolesti, jsou to kameny zkrocené vrahy. Jejich příběhy mohou utrhnout srdce, pokud si nedáš pozor. |
| |
| Poté co vylezu z bažiny, shledám, že jsem si přivedl nevítanou společnost. Zrovna ta mi brání k pozornějšímu průzkumu okolí, takže se spokojím jen s letmým obhlédnutím otvoru ve zdi. Bližší ohledání ponechám zatím na ostatních. Mám v tuto chvíli i vlastní starosti. Několik prokletých pijavic se mi totiž přisálo k lýtkům. Znechuceně se na ty otravné parazity zatvářím a zvědavě nahlédnu na barona, jakou úrodu posbíral on. Dám se do odstraňování následků bažinného pochodu. Hrstí natrhané trávy si setřu bahno a nečistotu z nohou, ačkoliv jen na hrubo. Důkladnější práci si dám jen v okolí těch několika cizopasníků na mých nohách. Z batohu vylovím láhev na pití a hadr. Okraj látky namočím, a očistím okolí pijavic. Když jednoho za parazitů oddělím, sleduji, jak mi rána krvácí déle, než jindy. Přemýšlím, že bych si je mohl obvázat natrhanou látkou, když mě napadne spásná myšlenka a zamířím ke Sverremu: "Poslyště, mistře alchymisto, nemáte s sebou náhodou nějakou mast proti krvácení na todle svinsto?" pronesu tišeji a zároveň ukáži na pijavicí postižené místo. |
| |
| Oklepu se jako pes, ale samozřejmě to není nic platné. Nezbývá než doufat, že padneme na jakékoli vhodné místo, kde by bylo možné se trochu umýt. "Buďte obezřetní," zavrčím, zatímco vylévám vodu z bot, "jsou tu stopy. Chodí se tu, ne často, ne zřídka. Chodí." I přes riziko, že mě oheň oslní, přistoupím k tomu, kdo zrovna drží pochodeň a vytáhnu nůž. "Nehýbej s tím..." řeknu netrpělivě, když nahřívám jeho ostří. Nevoní to pěkně, když jím pálím pijavice, které se mi přichytily na těle. Je to ale účinná metoda - pouští se ochotně. Jak se dostanu na tu mezi lopatkami zatím nevím, asi až budou ostatní spát a dostane se mi kýženého soukromí. Z nohou to jde ale ale docela rychle - musí to být pohled pro bohy. Odvrátím se, když sundávám ty dvě bestie, co se mi usídlily na břiše a chvíli to vypadá, že se chci skalpovat, když si šmrdlám nožem za krkem. Nakonec se mi ale povede i tu sundat. "Příště, kdo takový hlupák, že strhne jiné do bažiny, já ho tam hlavou napřed ponořím," brblám si pro sebe. Konečně ustoupím krok dva stranou a s hlavou odvrácenou od pochodně a očima zavřenýma čekám pár okamžiků, až zase dobře uvidím. |
| |
| "Nic se nestalo madam, to se může stát každému." Šlehnu po něm pohledem plných blesků. Uvědomuješ si vůbec, že za to můžeš ty?! Děláš to schválně a nebo jsi tak mimo?! Pevná zem pod nohama, bahno všude. V botách i za halenou. Dál se naštěstí nedostalo, protože mi spíše připláclo oblečení na tělo. Skřítě mi připadá jako Mazhug, cítí se tu zřejmě jako doma. Elf a trpaslík se jaksi pitvoří. V momentě, kdy odstraňuji to smradlavé a slizké, začínám chápat i vidět proč - pijavice. Štítivě jednu z nich chytnu a když se to začne hýbat a pekelně pálit na kůži, znechuceně se zatvářím. "Dokáže někdo tohle odstranit?" Předpokládám, že se s tím už určitě setkali, alespoň jeden z nich. Tohle je horší než hejno krys! Ani holí se to nedá odehnat! S úzkostlivým výrazem sleduji to odporné cosi, co nevím jak sundat dolů. |
| |
| Zahudruju si pod nosem cosi sprostého o trpaslíkovi a bitce s elfem a popojdu kousek stranou. Na suchou a hlavně pevnou zem, kde si začnu taky vylévat vodu z bot. To co bývalo ponožkami je děravé a zapáchá snad ještě víc než bahno, co mám na sobě. Rychle se s mokrýma nohama nasoukám zpátky do bot a pořádně utáhnu. Budou zapařené, ale rychleji se usuší, to jo. Pak se začnu prohledávat. Na několika místech na těle mě to nepříjemně pálí a značí to tak nepříjemnou společnost tvora článkovitého. "Příště se snad nechám radši naložit na povoz a budu se vydávat za otrokyni, než jít někam s takovejma blbama." Syčím naštvaně slovo po slově mezi nadávkami na pijavice a když se mi podaří dostat poslední mrchu z třísel, vítězně ji mrštím zpět do útrob bažin. Pak se postavím k těm, co už nakukují do díry. "Jestli dovolíte, půjdu první." Vytrhnu někomu z rukou pochodeň. A ještě než vstoupím dovnitř, pozorně si to kolem prohlédnu, jestli mě nečeká nějaké nemilé překvapení v podobě pasti či jiné libůstky. |
| |
| Věž v bažinách – před několika hodinami „… a pak se v bažinách objevila světla, pane, jako ohně vypadala. Jeden občas slyšel zvuky úst a oni nepřestávat, pane.“ Drobný skřet se hrbil před na lavici dřepící ramenatou postavou v brigantině. Byla tu vidět jistá podobnost, ale mohutný měl mnohem lidštější rysy. Jeho kůže se podobala lidské, ale byla plná bradavicím podobných hrudek skřetí kůže, nos měl celkem normální a tesáky vyčnívaly jen nepatrně. „Nechte je projít,“ zachraptěl neskřet celkem srozumitelně lidskou řečí. „Vezmi si tucet mužů a počkejte na ně u místa předání.“ Ruka v pokované rukavici pohladila toporo bojové sekery, tvrdé oči se odvrátily ke skomírajícímu ohništi. „Jestli neznají znamení, zbavte se jich.“ |
| |
| Huráááá hurááá hurááá Mám to za sebou a ani to tolik nebolelo. Pomyslím se, když se dostaneme konečně na pevnou zem. Tam mě však radost rychle přejde, nejen že mám nejspíše zničené své hedvábné spodky, neboť to nevyperou ani ty nejlepší pradleny, ale k tomu ti podivní tvorové. Pijavice. Četl jsem o nich, dokonce jsem je viděl i jednou používat. "Víte o tom, že tito malí tvorové mají léčivé schopnosti. Prohodím trošku moudra do společnosti a jednu pijavici přejedu prstem. Ona se lehce pohne a mě odporem přejede mráz po zádech. Jak je slizká a v podstatě odpudivá. Chviličku si lámu hlavu, co s nimi, zas tak pohodlné nejsou. Nakonec se podívám na způsob řešení, zvolený ostatními. Tordek zvolil zdánlivě násilný způsob, hodně krvavý. To nebude ono. Skřítě zvolilo pálení a to vypadá lépe. Slyšel jsem, že dobrý způsob bývá sůl, jenže tu tu asi nikdo mít nebude, tak položím balík na zem a po chvilce vytáhnu odněkud břitvu a začnu pijavice taky pálit. Puch to sice byl velmi nepříjemný, ale pořád to bylo příjemnější, než krvavé skvrny, které lze spatřit u Tordeka. Po úspěšném dokončení této jistě nepříjemné práce na chvíli i s prádlem zmizím ve tmě a pak se nějakou chvíli ozývají jisté ostré, avšak přesto nezřetelné výrazy. Po chvilce jsem již zpět oblečen, upraven, jako bych v bažině ani nebyl. Dorazím zpět k ostatním a odněkud z kabátu se z ničeho nic objeví malý flakónek s takovým podivným mechanismem na jeho konci a po chvíli se již notně voním nějakou drahou voňavkou. Přitom mi občas i trošku ustříkne na společníky. |
| |
| Nadskočím snad půl metru do vzduchu, když mě, zcela nepřipraveného, zasáhne pár kapek Sirtovy voňavky. "Co to... ?!" vyjeknu a se zběsilým výrazem v oku se k němu rázem otočím. "Ty otrávit mě chceš?" Z toho puchu mi jde hlava kolem. Předvedu několik zuřivých gest názorně předvádějících, že toho fouňu bez výčitek svědomí napřed škrtím a potom topím v nejbližší tůni, nakonec se ale ovládnu a s tlumeným zavrčením zalezu za Skřítětem do chodby. Je to samozřejmě na pytel - díky té pochodni vidím hůř, než bez ní. "Už abys do jámy plné bodců upadla," navrhnu mile. |
| |
| Aha! Následuji taktéž příkladu vypalování nahřáté čepele nože až do poslední bestie na mém těle. Po chvíli úspěchu, kdy se znova obuji a obleču, cosi mě ovane, cosi mi vlítne do nosu a do očí. "Eh, eh, eh!" Zakuckám se. Je to nepříjemné a pálí a štípe to. "Sirte!" Už to nevydržím. "Dávejte si pozor! Pozor na ostatní, ale i na to, abychom podle toho vašeho pachu nebyli odhaleni na míle daleko!" Obejdu jej, abych nešla za ním a zařadím se k ostatním na další kus štreky, kterou máme před sebou. A to jsme teprve na začátku, panstvo! |
| |
| Při pohledu na Estraven a Maianu se zděšeně podívám také na lahvičku a volnou rukou si klepnu do čela. "Omlouvám se, panstvo, toto není vůně nočních květin, to jsem se v té tmě pomýlil, toto je přípravek proti hmyzu, alchymista, který mi oboje prodal mi to dal bohužel do stejného flakónku. Ale ještě se mi nikdy nestalo, abych to prohodil." Slušně se omluvím, co jen mé postavení dovolí. Jsem určitě nachladl, neboť nic necítím. Lehce položím ruku na čelo, zda nemám horečku, ale spokojeně jí opět spustím, pak se přikloním k jedné zdánlivě živé pijavici a lehce na ní postříkám podivným přípravkem na hmyz. Pijavice se najednou zkroutí a jako by ztvrdne, její kůže náhle popraská... A flakonek s přípravkem je najednou opět schován pod pláštěm a já se již zařazuji za ostatní. Hlavně být rychle pryč z tohoto místa. |
| |
| Ucítit opět pod nohama pevnou zemi byl přímo báječný pocit. Ve skrovném svitu pochodně jsem si našel suché místečko a shodil ze zad tlačící náklad. S tlumeným uvolněným povzdechem jsem se svalil na batoh a začal si olupovat z uvázaných nohavic strupy osychajícího bláta. Na rozdíl od ostatních jsem na své kůži snad až na jednu výjimku nenesl žádnou pijavici, kvalitní hustě tkaná látka prokázala velmi dobrou službu. „Však aby ne, za ty peníze..“ uchechtl jsem se sám pro sebe při vzpomínce na krejčího s bujnou fantazií. Vymýšlel si hrozné částky ovšem jen do té doby, dokud jsem mu nepohrozil, že mu do jeho oblíbených truhlíků plných trpasličích tulipánů nasypu pověstný Sverreho špičkový trávožer. Další domluva o ceně pak nabyla úplně jiných dimenzí, avšak měl jsem pocit, že postranními pohledy do mě zabodává špendlíky, takové ty delší, se žlutou hlavičkou. „Nu ovšemže, pane trpaslíku!“ Vyrazil jsem energicky do útrob svého rance. „Vždycky něco mám, o tom žádná. Byť jsou má zavazadla poněkud neskromná, jsou pokaždé ryze účelná. Kam jsem to jen…Oh!“ Dramaticky jsem vydechl a pozvedl v natažené ruce veliký čirý čtyřúhelníkový krystal, který lámal světlo z mihotajících se plamenů do kouzelných jiskřiček. „Toto je mocný Chlórisódnus, přivážený přímo ze srdce Císařství. Je jedovatý pro všechny zlé tvory těchto bažin.“ Krystal jsem přimáčkl na hlavičku přisáté pijavice. Chvilku se sice nedělo nic ale brzy pijavice skromně zapěnila a odpadla. „Vidíte? A toto..“ Opět jsem chvilku šátral v batohu a vytáhl druhý veliký krystal. Tenhle však na rozdíl od toho prvního mléčný a neprůhledný, takže jím světlo loučí pronikalo jen stěží. „Toto oceníte nejvíc. Krvácející rána je pro tyhle drobné tvory stejným lákadlem jako plástev medu pro medvěda. Proto je důležité prýštění krve zastavit a ránu patřičně vyčistit od krevní vůně, která všechny parazity tak libě dráždí. Toto jest Alumen..“ Při vyslovení jeho jména jsem mírně přivřel oči a tajemně se usmál. Přejel jsem krystalem po krvácející rance, která jako by se mírně zatáhla a během kratičké chvilky změnila na zaschlý stroupek. „Doufám, že si při rozdělování podílu vzpomenete…“ Prohodil jsem jen tak mimochodem a pohlédl trpaslíkovi přímo do očí. Možná, že i přes tmavý závoj noci v tom pohledu zahlédl nenadálý chlad. „ Stačí jen slovo…“ Následoval krátká přestávka. Stále jsem jsem Tordekovi zíral do obličeje a pak jsem alchymistickým kamenem ukázal na kousnutí od pijavic, „ ..kde všude jsi zraněný a ihned to napravíme. Možná to maličko zaštípe, ale takového bijce jako jsi ty, Tordeku, to rozhodně nesloží. |
| |
| Samozřejmě se nikdo neobtěžoval poděkovat. Nad pochodní jenom skřípu zuby a nešetřím tichými nadávkami. A konečně jsme tu. Pořád jsem rozladěná, protože Sverre mi za celou dobu neřekl ani slůvko, vlastně se na mě ani nepodíval. Jako bych tu jenom překážela. Zrovna se nijak moc nezdržuju s tím, že bych se očišťovala nebo ze sebe strhávala pijavice. Jsem přesvědčena, že na mě žádná nevylezla, a pokud ano, necítím ji. Akorát si opucuju podrážky, aby se mi lépe šlo a odupu to nejhorší těžké bahno. Baron-hlupák pak něco vytáhne a začne kolem sebe rozšiřovat puch. Poslední kapka. Když procházím kolem něj do díry, dostane ode mě pořádný šťulec loktem do žeber. "Jestli se kvůli tobě dostaneme do problémů, protože sis zlomil nehet, sežeru tě," zavrčím jako vlčice. Tuším, že ten může nadělat víc škody než čarodějnice, která mi ve srovnání s ním hned přijde sympatičtější. "Svérre, nezůstávej vzadu. Pijavice se nasosají a odpadnou." Vytrhnu od pasu sekeru. |
| |
| Skutečně! Pijavice odpadla jako podťatá! A k tomu stačil jediný kus minerálu. I zpod huňatého obočí je vidět, jak překvapeně valím bulvy na nenadálý parazitův konec. V údivu ani nevnímám štípavé šimrání, jak Sverre na kousanec přikládá druhý, neméně podivně vyhlížející, drahokam. Odstranění zbývajících slizkých hostů je pak hračka. Uznale zamručím, jak příživníci odpadávají jeden za druhým. Spokojeně pokývám hlavou a pohlédnu na Sverreho výrazem, v němž se zableskne respekt, alespoň to tak na okamžik vypadá. Vzdělanec už mi nepřipadá tak nepraktický jako doposavad. Kdybych Bloedwed nepodezíral, že si alchymistu oblíbila z jiných příčin, pojal bych přesvědčení, že jeho schopnosti prokoukla už dávno, a proto se drží v jeho blízkosti. Dokud Sverre pracuje, nepřerušuji jeho výklad. Když se ovšem zmíní o dělbě odměny, pozvolna promluvím, tichým, ale jako kámen pevným hlasem, dívaje se mu při tom do očí: „Samozřejmě, mistře alchymisto, služba nezůstane neoplacena…a jistě se najde způsob, jak odměnit vaše úsilí. Odpovídajícím způsobem, pochopitelně,“ ujistím jej vážným tónem a zároveň mi ztvrdnou rysy v obličeji, nicméně přívětivý výraz se z něj nevytrácí. „Ale ještě je brzo stahovat kožich z lišky, dokud běhá po lese,“ dodám vzápětí. Měli bychom tedy jít, ať nám neuteče,“ prohodím s potměšilým úsměvem ještě k alchymistovi, když vidím, že je hotov. Poté se seberu a bez dalšího slova se vydám ke svým věcem. Konečně si nazuji boty, které jsou krásně suché. Komfort, který zažívá možná ještě leda tak pan baron. Rychle si sklízím svoji výbavu zpět do tlumoku. Přitom si uvědomím, že nikdo z těch nevděčníků mi nevrátil lano, ale nechali jej povalovat na zemi, kam ho upustili, jakmile jsme vylezli z močálu. Zlostně přitom zamručím a šlehnu k ostatním, kteří se shlukují u otvoru ve zdi, pohledem, který nemá daleko k tomu, aby je také proměnil v kámen. Takové lano a takhle jej nechat povalovat po zemi. Láskyplně provaz zvednu, ačkoliv je celý umolousaný od bahna a promočený. Ale zdá se, že po čarodějčině zásahu zůstává stále delší, než normálně bylo. Chvatně jej tedy smotán a vsunu do batohu, kam putuje rovněž třmen z mé sekery, kterou nyní nesu v ruce. Lano mi nedá spát a tak jak pospíchám za ostatníma, zařadím se poblíž Maiany. Ještě než vstoupím dovnitř, prohodím k ženě: „Jestli dovolíte, paní čarodějko, na slovíčko. Jak jste provedla to kouzlo s lanem, víte… zajímalo by mě, jestli teďko zůstane dlouhý, nebo se zas smrskne zpátky? Nerad bych to zjišťoval, až ho budu zrovna používat,“ poznamenám pragmatickým tónem. |
| |
| Rána pod žebra mě trošku překvapila, to že je Bloedwed nevychovaná a neomalená jsem věděl a tak mě ani nenapadlo, že by se třeba omluvila, ale že je i tak neohrabaná, jsem nečekal a tak mě ten úder překvapil.Když vše zakončila lží, kterou se mi snažila nalhat, že mám zlomený nehet, tak jsem pocítil náznak zlosti. "Nic se nestalo." Odsekl jsem za barbarkou, zatímco pilníček doupravoval lehkou záděru na nehtu, které jsem si všiml až po barbarčině vystrašení. Jistota je jistota a rukavice jsou rukavice, natáhnu rukavice, tenounké kožené, přesně kopírující tvar rukou. Všichni se postupně kupí u díry. Nemíním se tam s nimi tlačit. Jsem rozhodnut jít poslední. Jistě tam budou nějaké pavučiny a když půjdu poslední, tak již budou pryč. |
| |
| Bažina a ruiny – díra Skřítě si vydobude první místo u díry i s pochodní a má možnost ohledat okolí, zda tam nejsou nastraženy pasti. Nic tomu nenapovídá, a tak může vstoupit a vy s ní. Mihotavé světlo pochodně dosahuje až na nejbližší stěny, neztrácí se ve tmě, a tak vyvolává dojem, že záře louče zesílila. Boční stěny jsou každá vzdálená tak pět metrů, stěna před vámi je od vás možná víc jak deset metrů. Podlaha je pokryta zeminou, ze které už dávno roste koberec trávy a podél levé, trochu bližší stěny, i hustý pás křoví. „Hááár!“ Z křoví se vyřítí stíny, další se vyrojí jakoby přímo z protější stěny. Jsou nízké, ramenaté, bojechtivě řvou a v prackách svírají zbraně. Ti z křoví jsou blíž, a to zatím vešli jen první čtyři – Skřítě, Estraven, Maiana, za ní předběhl zvědavý Tordek. Bloedwed je zatím ve vchodu a nemůže se zapojit, dokud ostatní neuhnou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Útočníky zaznamenáš dřív než ostatní. Na jeden úder srdce jako kdyby se něco stalo s tvýma očima. Místo normální místnosti spatříš místo mnohem barevnější, plné tvarů, chutí a pachů, a to vše můžeš vnímat na dálku. Aury. Někdo je za keři vlevo, další pak někde vpředu. Je jich přesila a nejsou to lidé, elfové, ani míšenci těchhle dvou, to ti napoví hlasy z minulost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Útočníky zaznamenáš dřív než ostatní. Chvíli před útokem vnímáš silné myšlenky, které do té doby skrývalo napětí: Harvalš dech arasmiš… … esevér biktiš, esevér biktiš.... Jsou v jazyce skřetů, ale jejich význam ti zůstává utajen. Dokážeš rozeznat jen vystrašený a agresivní podtón. |
| |
| "To máte tak, Tordeku." Chvilka zamyšlení následuje po první větě. Zdá se mi být na trpaslíka vskutku inteligentní a bystrý. "Magie je někdy dosti nevypočitatelná a není dobré si s ní zahrávat." Pravím trochu tajemně a přitom se mi v hlavě honí vzpomínky na to, jaké byly mé začátky v oblasti čar a kouzel, v zacházení s magií a následky v blízkém okolí. "Předem nelze ani odhadnout, co se stane v těchto místech s lanem, natož s námi. To, co nás čeká, to nás o tom přesvědčí." V očích se mi zlověstně zablýskne. Náhle sebou trhnu a zahledím se před sebe do díry, kterou se vydáváme. A kruciš! Jestli použiju magii, najdou nás snáz. Ale už asi o nás vědí! Tasím malý meč, který mám u sebe, protože jsem přesvědčena o tom, že než bych stačila magii použít, zvláště na to, na co chci, nemělo by to význam - oběti by byly dříve pobité. O krok ještě ustoupím stranou, abych dala přednost těm, co to s mečem opravdu umí. |
| |
| Spokojeně jsem se usmíval do tmy. Zástupce trpasličího rodu v naší družině zřejmě disponoval výjimečným darem naslouchání. Miloval jsem okamžiky, když jsem své okolí mohl udivovat malými ukázkami tajemných nauk. Přál bych si, aby tolik pochopení někdy projevila i Bloedwed! Byla to jedna z několika věcí, kterou mě dokázala rozčílit. Na mé vyprávění vydržela jen chvíli nechápavě kývat a pak stejně někam zmizela. Snad kdyby jen trošku obdivu dala najevo, nesmírně mě by tím potěšila. „Se ztrátou krve ubývají i síly Bloedwed, čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Namítl jsem. V díře před námi, kde před několika okamžiky zmizela část členů naší výpravy, se náhle začaly linout zvuky bojové vřavy. „Bloedwed! Co se děje?“ Vykřikl jsem tlumeně a rozhlédl se kolem po úkrytu. Bojovnice přede mnou stála těsně u průchodu, jistě musela mít dobrý přehled. |
| |
| "Jasně, pijavice tě vysaje jako upír," odpovím kousavě, protože dneska mi každý jen odporuje. Přikrčím se, když někdo nebo něco zařve. Ale jsem vzadu, vlastně jsem ještě ani nevlezla do díry. Couvnu od ní ke Sverremu a instinktivně ho odstrčím co nejvíc stranou, dál od díry. Ale nehrnu se tam. Mračím se a vyčkávám. Nestojím přímo u vchodu, kousek stranou, ale abych viděla, co z něj vyleze, a mohla tomu rozpoltit lebku. |
| |
| Jediným pohybem vytáhnu svůj dlouhý nůž a do zvuku ostří otírajícího se o kůži pochvy zvolám: "Rychle pobít, oni tady! Přesila vpředu nemalá, velká, ve spěchu! Nelidé..." V rozrušení se mi zřejmě skládají věty hůř než jindy; i když nepochybuji, že je dostatečně srozumitelné. Nečekám, až nepřátelé doběhnou ke mě - nechci se nechat obklíčit a tak dvěma třemi rychlými kroky vyrazím vstříc jednomu z nich, který je ve vhodném postavení - bude se mi muset bránit přes ruku. Snažím se nemyslet na to, že se musím spolehnout na lidi, kterým v boji valně nevěřím. Kolik z nich se jich pokusí schovat? Polovina? Nebo víc? Nebo pochopí, že proti takové přesile každé ruky třeba? Je jisté, že musíme zvládnout vybít ty, kteří číhali v křoví. Dveře, nebo to, co jimi kdysi bylo, ubráníme pak mnohem snáz, pokud u nich budeme první... Se zběsile planoucíma očima a vyceněnými zuby jsem si málo podoben. |
| |
| Užitečná mapa, která zde nebude věčně  |
| |
| Dříve než se stihnu od Maiany dozvědět, jakže se to vlastně má s mým lanem, je náhle v okolí živo. Až příliš. Zařvání, zachrastění v křoví, dupot, stíny - léčka! Už už se chystám vykřiknout varování pro ty venku, ale elf mě předeběhne, jak slyším nesouvislý a vzrušený jekot. Nemám ani zlomek vteřiny nazbyt, abych se staral, jak s tímto signálem naloží zbytek družiny venku. Chytnu sekeru do obou rukou, zlověstně jí nadzvednu a bleskově si vyhlédnu svou oběť. Rozhodnutí je instinktivní a zároveň chladně vypočítavé. Protože jsem vstoupil do místnosti poslední, jsem nejblíže otvoru ve zdi. Nesmí nás odříznout od ostatních, jinak jsme v koncích. Vybírám si tak za cíl protivníka, který je nejvíce na kraji - a nejblíže vstupu. Prudce se nadechnu, mírně přikrčím a dvěma prudkými kroky se odrazím vpřed, míříc k nepříteli ze strany. Doufám, že toho bastarda pohybem zaskočím a zároveň se snažím dávat pozor, abych se nedostal moc blízko ke zdi a měl místo k boji se svou zbraní. Jakmile je skřet na dosah mé sekery, tvrdě došlápnu, prohnu se k řádnému rozmachu ostřím. Snažím se ještě vést, jak jen to jde, úder poměrně nízko - do oblasti pásu. Žíly mi zběsile naběhnou oči planou chladnou nenávistí. |
| |
| Ustoupím návalu za mnou i návalu přede mnou a mimoděk si vzpomenu na starou lupičskou odrhovačku. Tahle príma parta slídilůůů, teď řeší problém tvůůj... Jeden či dva kroky ustoupím do rohu a sleduji, jak se z křoví vynořují podivná stvoření, která zřejmě obývají věž, do které jsme se chystali jít. Měli bychom to moc snadné... bažinu jsme zdolali, ale nečekala jsem, že by nás tak rychle vyhmátli. Takže prostě věděli, že sem jdeme. Buď nás slyšeli a nebo jsou dobří. Tasím svůj krátký meč, ale do boje se neženu. Z torny rychle vytáhnu jakousi lahvičku a pokapu s ní lehce špičku ostří. Nyní jsem připravena se bránit, ne útočit. Od toho tu jsou jiní, kteří mají mozek ve svalech. |
| |
| Boj v díře Jsou to skřeti! Mordy otevřené v bojovém křiku, palice, kamenné sekeromlaty i primitivní kopí v pazourách. Hrnou se z křoví a začínají se objevovat i přímo před vámi. První se s nimi střetne Estraven. Vyšší a možná o fous těžší elf svým dlouhým nožem snadno otevře krk překvapeného skřeta, čímž na sebe upoutá pozornost dvou postranních. Tomu vlevo překáží mrtvola chrlící krev, ale ten vpravo se rozhodl, že elfa probodne kopím. Tordek zaujal krajní tři, kteří vyběhli z křoví. I on vyrazil nepříteli vstříc, máchl sekerou a bez větších potíží přeťal prvnímu skřetovi kopí, rozťal část hrudi a celý břich. Ostří sekery ještě stále mělo dost síly, aby přeseklo stehno zelenonožce, který se chtěl na trpaslíka vrhnout zboku. Poslední Tordekův skřet se zarazil, upustil palici a se zvednutýma rukama a prosebným výrazem couvá zpět do křoví. Elfa i trpaslíka obešel skřet, který se rozhodl udělat krátký proces se Skřítětem. Sekeromlat nad hlavou, zařve a vrhne se na, dle jeho mínění, odpornou lidskou samici. Ještě jste se nevypořádali s první várkou a už abyste bojovali s těmi, kteří vyběhli z nitra této stavby. Pětice skřetů se žene proti Skřítěti a Maianě, ale dost možná ta „zelená vlna“ smete i Estraven. |
| |
| Očekávám posily zvenčí. Statečného šermíře a udatnou barbarku. Kde nic, tu nic. Střídavý pohled na útočníky a na východ ven. Oni nás v tom nechali?! Shlédnu na ty, co tu zůstali. Připravena s mečíkem a odhodlána bránit se do poslední chvíle. Nebo vycouváme ven a i ostatní se s nima budou muset porvat? Použití kouzla v tuto chvíli? Ne, radši ne. Ještě by to schytali naši. "Jestli nás tu njecháte chcípnout, bez nás se dál nedostanete." Zařvu ven a hlídám si naše nepřátele. Jsem si až moc vědoma toho, co nás ještě po cestě čeká. |
| |
| Tam za vodou v rákosí... Půlka skupiny vstoupila do temné a špinavé díry, přestože jí prošli už čtyři a další a další vstupovali, tak pavučiny po krajích otvoru stále odolávali a mě se tam o to méně chtělo. Najednou se barbarka při průchodu zastavila a zepředu se ozval nějaký randál. To chtějí upozornit celé okolí, že jsme zde. Nevěřícně zakroutím hlavou a přistoupím blíže, zevnitř se ozývají jen nějaké nejasné hlasy a šrumec, jako by se někdo přehraboval v hromadě špinavého nádobí. Možná poklad? Opět nějaké hlasy, řekl bych že to byla madam Maiana, ale nerozuměl jsem ani jedinému jejímu slovu. Pro jistotu jsem přistoupil blíž, kdyby náhodou měla nějaké přání přímo k mé osobě. Takže jsem se dostal téměř na úroveň barbarky, stojící u díry a nakukující na dění za ní. ”Copak se to tam děje, madam?” Promluvím k ní, jak se na gentlemana sluší, zatímco nakouknu dovnitř, jak si tam ostatní krátí dlouhou chvíli. Míhání nějakých stínů mi až tak nic neříká, ale zvuk rádoby nádobí se již více podobá zbraním. ”S prominutím, madam.” Lehce rukou odstrčím od díry barbarku, abych mohl projít, ne ve snaze být až tak zdvořilý, jako spíš se snažíc o ní moc nezašpinit. Mihnu se kolem a vstoupím dírou dovnitř, opatrně se rozhlížeje, aby na plášti neuvízla některá z pavučin, situaci důkladně studuji až když vylézám z druhé strany. ”Dámy, pánové, udělejte prosím místo pro pana Briona.” Vstoupím do volnějšího prostoru se zbraní vytaženou z pochvy, ale stále schovanou pod pláštěm. |
| |
| Zas nějaký řev z díry. Ještě chvíli je tam nechám vydusit, a pak bych konečně mohla jít rozbít pár nepřátelských lebek. Ale to se tam cpe baron a dokonce se mě snaží odstrčit! Tak to teda ne! Už tak se musím ve svém demonstrativním trucování přemáhat, abych tam nešla. A rozhodně nepůjdu až po něm. Nenechám se odstrčit, naopak, jak tam nahlížím, vderu se tam i ramenem a neurvale se tak dostanu před něj. Klidně ať padne na rypák. "Bloedwed je dobrá, jen když má zachraňovat krky, co..." huhlám zas, když se přes ty sraby, co nehodlají bojovat, brodím do čela. Jakmile se přede mnou mihne něco podezřelého, prostě tnu - padni kam padni, pustím se do zkurvysynů. Je ve vlastním zájmu ten lemer z družiny, aby uhnuli sekeře. Protože to vypadá, že je mi jedno, čí lebku rozpoltím nebo čí končetina odletí. |
| |
| Tváří se mi mihne uspokojení, když horká skřetí krev skropí zemi. Nemám zrovna vhodnou zbraň pro boj proti kopím a palicím, ale jsem obratnější a to musí stačit. Dva protivníci jsou však příliš. Kopí vypadá nebezpečněji, tak začnu tím - navíc se blíží další nepřátelé a nerad bych se dostal pod jejich špinavé nohy - i když teď by se od mých patrně nepoznal rozdíl... ve skutečnosti trvá jen zlomek okamžiku, než vyprovokuji skřeta k neuváženě rychlému bodnutí, hladce sklouznu stranou podél kopí, popadnu jej a napůl si nepřítele přitáhnu k sobě. Trochu jím ještě setrvačností postrčím tak, aby tvořil štít mezi mnou a těmi, co přibíhají dveřmi. Chabý štít a dosud příliš živý protivník. Zavrčím něco nesrozumitelného, když se nožem obořím na jeho hrdlo. Ne, neprolévám krev rád. Ale skřety nenávidím - nejsou to živé bytosti, jenom bestie. |
| |
| „Zajisté, jen račte, pane Brione se svým nosičem! Ozbrojení a stateční mají samozřejmě přednost.“Naznačil jsem mírnou úklonu, které si však šlechtic s bojem rozbouřenou krví v nočním šeru všiml jen s obtížemi. Nedostatek osvětlení v denní době od západu slunce do Jitřenčina východu, o půlnoci včetně, způsobuje všem cestovatelům veliké zlo, když nevidí na kamenitou cestu před sebou a rozdírají si střevíce a mnohdy i obličeje o štěrkopísčitý povrch. Nicméně, kromě podpory odbytu řemeslného zboží a felčarských služeb má tma během noci ještě jeden důsledek a tím jest skrytí objektů v okolí blízkém. S úspěchem se toho využívá při tak veledůležité činnosti, jako je zmizení v nedalekém houští. Vzhledem k tomu, že všechny okolnosti byly nanejvýše příznivé, rozhodl jsem se vměstnat do nízkého křovinného porostu tzv. křoví a vyčkat na výsledek boje a to ze zcela šlechetných důvodů – jako mrtvý se nebudu moci podílet na obvazování ran statečným bojovníkům a co hůř, s nikým neudělám žádný obchod.. |
| |
| Dva ze skřetů leží na zemi a nevypadají, že by představovali hrozbu. Ten první už určitě ne a druhý se taky nepostaví nějakou chvíli, jestli vůbec. Zbývající skřet je bezbranný. Rychle oddechuji a přemýšlím co s ním, zatímco letmo zhodnotím naši situaci. Dovnitř se sice valí další pětice útočníků, ale příchod Sirta a Bloedwed na scénu vyrovnává situaci a řeší mé malé vnitřní dilema. Nemám v úmyslu se k nim a Estravenovi cpát, ještě bychom si akorát navzájem překáželi. Radši se tak věnuji kapitulujícímu skřetovi. Popojdu tak, abych viděl jak na něj, tak na probíhající souboj vepředu, rozhodnutý, že když tam bude situace fakt zlá, nechám skřeta skřetem a vyrazím ostatním na pomoc. Pohlédnu na svého protivníka, jenž se snaží vycouvat. Hohó, tak žádný takový, pomyslím si. "Zůstaň stát!" houknu na něj stručně a přísně. S těmi slovy k němu namířím zvednutou otevřenou dlaň. Jestli ten šmejd nerozumí jazyku, tohle gesto by chápat měl. Zbraň dál svírám v ruce, ale držím jí sklopenou k zemi, abych skřeta zbytečně nepoplašil. Sleduji jak zareaguje. Pokud neposlechne a pokusí se utéct, jsem rozhodnutý mu to nedovolit. Připravuji se, že se k němu prostě rozeběhnu a zkusím ho nějak zpacifikovat, aniž bych ho musel zbytečně zabít. Je to sice jen skřet, ale příčí se mi myšlenka zabít neozbrojeného soka. |
| |
| Díra v ruinách - Estraven Proklouzneš kolem skřetova kopí, zaštítíš se jeho tělem a nožem snadno otevřeš druhý krk tohoto dne. Jeho spolubojovník se po vás vrhne tak akorát, abys po něm mohl vrhnout krvácející tělo. - Tordek Poslední skřet pochopil, že ho nechceš zabít. Celý se třese, ale pomalu klekne na zem, ruce nad hlavou. Zbraň má téměř mimo dosah. - Ti, co se postavili nebo přimíchali do cesty skřetí pětici Skřítě šaškuje se svým skřetem, popichuje ho a překvapivě to funguje. Když najednou tak rázná barbarka srazí Maianu stranou, tenhle skřet už se válí na zemi a chroptí. Poslední pětice je tu pro barona a Bloedwed. Meč prvního přesekne toporo kamenné palice, zaboří se do skřetího hrudníku a sotva mrtvola spadne na zem, už zase seká prsty a čistě končí životy. Sekera druhé prostě udeří dříve než nepřátelský sekeromlat, rozhodí obsah skřetí mozkovny po okolní a hned se vrhá do dalšího ničení. Jen jediný skřet se zachraňuje útěkem do nitra stavby. A pak je tu samozřejmě Tordekův zajatec. Maiana má odřenou ruku, jak s ní barbarka smýkla, Skřítě dostalo ránu do paže a nepěkně to bolí, nejhůře je na tom ale baronova košile. Pravý rukám je silně zacákaný skřetí krví a ta jde dolů jen velmi těžko. |
| |
| Kosti křupou pod mou sekerou, krev stříká, mozky taky. A podle toho, jak vřískám jako lvice, jsem ve svém živlu. Zastavím se jenom na okamžik, když se skřet přede mnou otočí a začne prchat. V tu chvíli neuvažuju nad tím, co je dál ve věži, vidím jen nepřítele, který nás může dostat do většího maléru - pokud to jde ještě víc. Vrhnu se za ním, ze sekery odlétávají krvavé kapky, pod botou zakřupe skřetí ruka. |
| |
| Díra v ruinách A tak Bloedwed zmizí v labyrintu této prastaré stavby. A co vy? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Temnotu uvnitř stavby narušují jen sem tam visící zdroje podivného světla, které v běhu nemáš šanci zkoumat. Bohatě ti stačí sledování skřeta, což není nic snadného. Několikrát zahne a nakonec zmizí v jedné místnosti. Počká si na tebe a praští tě to stehna palicí. Jenže se přepočítal a za chvíli už má mozek na ramenou. A co teď? Tady je to už dlouho vymydlené, rozmlácené a nejspíš taky vykradené. Jestli je takovýhle i zbytek stavby, tak si na moc peněz nepřijdeš. |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Tudíž se nejdřív kouknu ke stropu, podezřelým dírám ve zdech bych se raději vyhnula, ale hlavně, divám se pod nohy. Než jsem se pustila do tohodle dobrodružství, po pár hospodách jsem se vyptávala lidí, kteří vypadali, že tomu rozumí, jak že poznám past v budově. Strop, stěny, podlaha. Bacha na to. Na všechno. |
| |
| Nečekaně je po boji... jen pomalu si to připouštím a narovnám se z bojového postoje. Skloním se a otřu ostří nože o oděv mrtvého protivníka. Vrátím ho do pouzdra. Mám pocit, jako bych se množstvím adrenalinu, který se mi vylil do krve, trochu motal. Otřu si rukávem čelo a zasmušile pohlédnu směrem, kterým utekla Bloedwed. Napřed se nemůže rozhoupat, potom neví, kdy přestat. Ohlédnu se po těch ubožácích, co nás v tom nechali, odplivnu si směrem k nim - nejraději bych plivnul každému z nich pod nohy, ale jistě nejsou tak nechápaví. Za barbarkou se moc neženu, musíme zůstat v rámci možností pohromadě - jenom projdu ke dveřím, kudy se na nás vyhrnula skřetí posila a rozhlédnu se, co nás tam čeká dál. |
| |
| Mečík mi je momentálně pro parádu, protože než se ke mně stačí přiblížit první skřet, odhodí mě Bloedwed stranou a já si šikovně odřu ruku. Popadne mě mírný vztek, ale pak mi dojde, že to je lepší varianta, než se prát s tím, co se na mne vrhalo. To by nemuselo skončit vůbec dobře. Možná jednoho bych zvládla se zbraní. Neměla-li bych použít zbraně, ale magie, mohlo by to rozmetat i naši skupinku a to by nedopadlo tak dobře, jako teď. Tordekovi se podaří chytit rukojmí, které nám možná prozradí neočekávané, ale pochybuji o tom. Zvědavost mi káže zůstat a počkat na scénu potulných kejklířů, leč zběsilé a slepé poblouznění statečné barbarky mi vcelku nedá spát. Nebylo by dobré o ni přijít soudě dle předešlých dní i chvil. Je sice zvláštní, ale v rámci možností a své jisté omezenosti, žena upřímná a rázná a toho si cením. Proto dlouho nečekám a nezabývám se ani baronem hroutícím se nad svým kusem oděvu, nebo praštěným Skřítětem žmoulajícím si rameno. Nezabývám se ani omytím rány, jen si do ní nenápadně plivnu a otřu to rukávem. Vyrážím za Bloedwed, jednou rukou ohmatávám zdivo a v druhé ruce stále třímám mečík. Mžourám jak slepé štěně a bez pochodně vidím akorát tak velké nic. Nezbývá mi nic jiného, než se zastavit a vrátit se. "Má někdo z vás pochodeň a nebo lucernu?" |
| |
| Ne, jen to ne. Prohlížím zakrvácenou košili. Má oblíbená košile. Cítím, jak se mi propadá zem pod nohama. Chvilkovou slabost vystřídá hněv ke skřetům, kteří ani neumí krvácet, aníž by zakrváceli celé okolí a hlavně mou košili, tak krásně bělostně čistou, přeživší cestu bažinami bez poskvrny, průchod dírou ve zdi, aníž by na ní ta nejmenší pavučinka zůstala. A teď tohle. Tvrdý výraz v obličeji zaměří svůj cíl. Utíkajícího skřeta, cíl pomsty, sladké pomsty. Vyrazím vpřed sledujíc barbarku a kouzelnici. Naštěstí stejně rychle jako vztek dorazil, tak i odešel a já se ovládl a zůstal jsem stát vedle Maiany, shánějící světlo. "Měli bychom počkat na ostatní, madam, pro jednoho to tu je nebezpečné." Zakryji zdvořile důvody svého spěchu kupředu nahranou snahou o ochranu dámy v nesnázích. Po chvilce už z pláště vytahuji menší hadřík a pořádně utírám a později i leštím čepel pana Briona. Smysluplná cesta hadříku nakonec skončí pod keříkem u zdi. |
| |
| Plác! Hadr v ksichtu. Vyškrábu se z křoví a zlým pohledem zpražím barona s jeho čistoskvoucí čepelí. „Ten hadr v mém obličeji, to od Vás nebylo zrovna slušné pane!“ Zahrozím na něj pěstí a utřu si obličej od několika šmouh skřetí krve. „Ještě mi tu zbyla jedna z mých pochodní. Má u sebe někdo křesadlo? Už se na tom pracuje ale ještě se mi pořád nepovedlo tak úplně doladit samovznět tak, aby mi nevzplanuly v zavazadle.“ Chovám se naprosto přirozeně, nebyl jsem pryč přece zase tak dlouho. Chvilku jsem po tmě lovil v batohu a pak podávám druhou ze třech specielních pochodní Maianě. „Výborný boj, avšak obávám se, že ani naše strana neodešla bez škrábanců. Lehčí zranění sem, ke světlu, amputace a mrtví k tamté zídce.“ Mluvím pevně a jistě, jako mužný velitel Krvavý Heft, známý to hrdina z Kroniky o Oslí válce, jedinou dobrodružnou knihou mé knihovny. Má knihovna, sama a opuštěna ve městě! V noci mě budívají noční můry o krysách hlodajících vzácné svitky. Vrátím se! To přísahám, ale nejdříve získáme slávu a poklad! |
| |
| "Jak šlechetné," poznamenám na adresu barona. A s uchechtnutím se bavím zjevivšímu se Sverremu. Nemáš se tak schovávat. S povděkem ale přijmu pochodeň a pohotově lousknu prsty a cosi zamumlám. Smola na konci klacku se rozhoří čistým plamenem a osvětlí prostory kolem nás v dostatečném rozsahu. Přešlápnu z nohy na nohu a rozhlédnu se. Někdo by měl jít za ní. Kousnu se do rtu, ale nic nepoznamenám. Škrábanec na ruce zakryji rukávem, nechci se zadlužit obchodníkovi s deštěm ještě drřív, než to bude nutné. Ze své brašny vytáhnu jen malý vak s vodou a když se Sverre otočí na druhou stranu, opláchnu si trochou vody škrábance na ruce, kterou držím pochodeň a opět to zakryji rukávem. Pak se napiji a opět měch zandám zpět. "Sverre, nemáte obavy o svoji přítelkyni? Ta zranění nejsou tak hrozná, aby vyžadovala okamžitou pozornost, ale kdo ví, co čeká ji," bradou naznačím směr, kam se rozběhla, "neměli bychom tu otálet, ale měli bychom jít za ní." Aby to neznělo až moc starostlivě, pro jistotu dodám: "Budeme ji ještě potřebovat, takového bijce." |
| |
| "Ó promiňte, mistře, nečekal jsem, že jste tak důkladný a kontrolujete i ten poslední keř, zda se tam neskryl některý ze skřetů." Zareaguji trošičku vylekaně na alchymistovo zjevení se. "To bylo nedopatření, já opravdu nerad." Začal jsem se k němu přibližovat s čistým kusem látky, abych mu z obličeje setřel tu skřetí krev, která tam mou vinou ulpěla. Ustal jsem však v půl pohybu, když se Sverre obrátil k madam kouzelnici. A tak jsem mlčky naslouchal rozhovoru až do okamžiku, kdy se mistr Sverre otočil a já spatřil poranění na Maianině ruce. "Mama, vy jste zraněna. Toto vám pomůže. Koupil jsem to u jednoho známého alchymysty a lékaře v hlavním městě." Ani nevíte už odkud, ale opět z pláště jsem vytáhl podivně vypadající proužek látky s malým polštářkem uprostřed. "Stačí ten polštářek dát na ránu a trošku naslinit ty kraje látky, ono to pak drží samo a rána více nekrvácí." To že to po navlhčení také zrovna moc vábně nevoní a že se to nedá téměř sundat zdvořile zamlčím, zdraví je důležitější. |
| |
| „Neměl bych o ní strach, není přeci malé dítě. Bloedewed jich ještě pár desítek zabije, potom se nejspíš unaví a vrátí se. Vybouří si tak svůj temperament konečně i někde jinde.“ Nabízený kapesníček přijmu s potěšením. „Velmi laskav.“ Ocením upřímnou omluvu de Brise a současně ho pokárám za jeho obvinění. „Není nad důkladnost, pane! Nebezpečí hrozí vždy jen nedůsledným a nepřipraveným.“ Zalicitoval jsem důrazně. O pozorné posluchače je však v poslední době velká bída, ani jsem nedomluvil a de Bris se už zajímal o něco jiného. Tentokrát to bylo nějaké zranění, příště to budou mraky na obloze. Zamumlal jsem si pod vousy něco o roztěkané mládeži a šel se zvědavě podívat, čím že se hodlá ošetřit Maianino zranění. Zatím jsem ještě něco takového nezahlédl. „Copak to je? Smrdí to po klihu..“ Shrnul jsem svá dosavadní pozorování a študoval tu felčařinu dál. „Je to drahé?“ |
| |
| "Prý to je, mistře, nějaká zvlášní pryskyřice." Natáhnu ruku k Sverremu, aby si to důkladně prohlédl, očuchal, kdyby chtěl klidně i olízl, i takové jsem poznal. "Bylo to levné jen jeden zlatý za jeden kousek, tak jsem si jich pár vzal, člověk nikdy neví, co ho v divočině potká. A když to je takový zázrak." Pomalu se připravuji tu podivnou hmotu na povrchu látky naslinit a přilepit, tedy přiložit na Maianinu ránu. |
| |
| "Barbarka se o sebe postará," prohodím lhostejně znějícím hlasem k ostatním, co zůstali. Částečně nepochybuji, že Bloedwed je schopná se o sebe postarat. A jestli se vyřítila vstříc většímu nebezpečí, její hloupost. Ostatní kvůli tomu umřít nemusí. Proto má jediná obava pramení z toho, aby se za barbarkou nevrhl bezhlavě i zbytek družiny. Naštěstí, jak se zdá, jsou zaměstnáni obvazováním utržených drobných ranek. "Poslední, co zrovna potřebujem, je vlítnout dovnitř jako hejno splašenejch zajíců. Máme teď zajatce, takže bysme ho měli nejdřív vyslechnout." připomenu ostatním svůj "úlovek". "A kde je vůbec, sakra, ten Mazhug? Neviděl jsem ho od chvíle, co jsme vylezli ven," dodám trochu nasupeně, když si uvědomím, že našeho skřeta pořád nevidím a právě teď by se nám hodil. S těmito slovy pozvolna dojdu k poslušně klečícímu skřetovi a nohou odsunu z jeho dosahu odhozenou zbraň, načež se opět o pár kroků vzdálím. Chviličku si jej zkouamvě měřím a pak na něj promluvím, pomalu a zřetelně: "Rozumíš naší řečí?" zkusím na to na začátek tím nejjednodušším a přitom klíčovým dotazem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zdroji světla jsou jako pěst velké krystaly umístěné ve speciálních držácích. Mnoho jich už bylo odneseno, ale sem tam nějaký ještě visí. Místnost, kam vběhl skřet, je malá, spíš pokojík pro služebnou nebo kumbál, než něco, kde by spal někdo výše postavený. Nezdá se, že by zde byly pasti a prohledávání rozbité postele a dalších kusů dřeva, nepřinese žádné bohatství. Zdá se, že už tu pátral někdo před tebou. |
| |
| V ruinách Chodba, ze které zaútočili skřeti, je temná, protože útočníci přesunuli všechny světlo produkující krystaly za roh, aby nebyli náhodou spatřeni. Krystaly jsou asi jako pěst velké a září matným namodralým světlem. Ve zmatku ošetřování se najde někdo, kdo má čas pohovořit si se zajatcem – Tordek. Kdo ví, třeba se i něco dozví. „Rozumíš,“ kýve skřet rychle kýve hlavou s vyholenými skráněmi. Zdá se, že všichni zdejší skřeti jsou ostříháni stejně, tedy aspoň ti, kterým zbyly hlavy. |
| |
| Pokusy na mně se smradem klihu??! "Barone, jste laskav, ale děkuji, nechci zneužívat vašich služeb." Bráním se odměřeně a chladně. Jestli bude ještě chvilku pokračovat, pak to bude agresivně. Raději vytáhnu na protest hedvábný kapesník a pokouším se jím ovázat ránu. "Tu máte!" Vrazím mu pochodeň a dílo dodělám. "Ah, Mazhug! Možná ještě provádí nějaké bahenní koupele. Přeci jen by mu byly vlastní." "Rozumíš." Tak to je fajn, když rozumíš. Usměji se úsměvem, jenž se dá považovat jak za milý, tak i zákeřný. Zapomínám na okolí a již pro mne není nic jiného, než scéna trpaslíka a skřeta přede mnou. |
| |
| "Do psí řiti!" Vytáhnu svůj meč ze skřeta umírajícího v křečích. "Ten zmetek mě sekl." Chytím si rameno druhou rukou a pevně ránu stisknu. Pálí to a štípe. "Nemohli byste sem hodit taky nějakou felčařinu?" Houknu na Sverreho, který konečně přilezl do díry za námi. "Nebo si z baronova druhého rukávu udělám obvaz." Šlehnu pohledem po baronovi a jeho zakrvaveném rukávu a začnu se chichotat. Trošku posměšně a trošku jako blázen. Chtělo by to rundu... kurňa to pálí Zkřivím ústa v bolestné grimase. Počkám si, zda mě někdo ošetří ruku, i kdyby mi ji jen obvázali rukávem pana Sirta, a poté se vydám za barbarkou, která už čeká někde před námi. Tohle mě přeci nezastaví před pokladem... poslední štavce, holka růžky ven. |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro A pokud ano, opatrně jimi hodlám jít dál. Vykašlali se na mě, nikdo se o mě nezajímá, tak co. A nenechám si od těch lemer sebrat peníze, za které bych mohla doma koupit pár koní do začátku a ještě si nechat vystavět pořádnou roubenou chalupu. Myšlenka na Sverreho v té dřevěnici akorát bolestně poskočí, protože mi začíná docházet, že city nejsou oboustranné, když mi už kolik dní neřekl nic milého, skoro o mě pohledem nezavadil. Povzdechnu si. Pomstít matku a peníze. Na tom jediném záleží. Jakmile budu mocnou ženou, muži za mnou budou jako ovce sami chodit, abych jim dala potomka. Ale to až někdy, až získám vážnost - u tamtěch za mnou s tím ani nepočítám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tady to moc nadějně nevypadá. Projdeš několik místností, často mají dveře vyražené nebo urvané, a vypadá to v nich čím dál tím víc stejně – žádné cennosti, jen bordel. Až v jedněch dveřích tě zarazil odlesk něčeho na zemi. Je to jen lehce orezlá čepel meče napojená na krátké ratiště. To je však dosti poničené. Kromě velkého stáří jsou dobře patrné záseky uprostřed ratiště a dlouhá prasklina, která se od jednoho z nich táhne podél až ke kovové hlavici. odkaz |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro A ono nic. Začínám být vzteklejší čím dál víc. Serou mě oni, sere mě to, že je budu potřebovat, abych osvobodila duši své matky. Kéž bych uměla čarovat jako ona... Skloním se k věci na zemi. Zajímavá zbraň, škoda, že je poničená. Ale i tak si ji hodlám nechat, aspoň něco. Zkouším, jak bych ji mohla zachytit za opasek nebo strčit do vaku, aniž bych ho protrhla a sobě ublížila. Než mě dojdou, bude to chvíli trvat. A zatímco s tím zápolím (u pasu by to asi bylo nejlepší, ač tam patří sekera - tu mám beztak v ruce), natahuju uši, jestli nezaslechnu něco podezřelého. Jsem ve střehu. A až skončím... zase se ohlédnu. Pak se podívám kupředu. Ještě jedna místnost... jedna nebo dvě. A opatrně. Kdybych něco zaslechla, něco, co zní jako nepřátelé, radši se skryju, dokud nebudu vědět, kolik jich je a co jsou zač. |
| |
| Spokojeně pokývu hlavou, když skřet přitaká. Mazhuga ať vezme třeba čert, teď se obejdeme bez něj, když zajatec rozumí. "Tak dobře poslouchej," pronesu k zelenokožci stejně zřetelným hlasem jako předtím a snažím se, aby zachytil každé mé slovo. "Neublížíme ti, když nám pomůžeš," odmlčím se na chvíli, abych skřeta příliš nezahltil informacemi. Když usoudím, že pochopil, pokračuji dál a pevně se přitom dívám skřetovi do očí. "Kolik vás tu je a kdo je velitel?" |
| |
| Ujištěn, že od skřetů máme chvíli pokoj - nepochybně jenom proto, aby se jich za chvíli vrátilo o to víc - vrátím se do vstupní místnosti a přihlížím výslechu skřeta. Nevím sice, k čemu je Tordekovi jméno velitele a jestli je skřet tak hloupý, aby uvěřil, že mu neublížíme - těžko ho můžeme tahat sebou... hmm, těžko ho tahat sebou? Ošklivě se pousměju a postavím se vedle Tordeka s rukama založenýma na hrudi. Čekám, co ze skřeta vypadne. Mám pro něj skvělý návrh, ze kterého bude jistě nadšen. |
| |
| V ruinách – výslech skřeta Skřet už nevypadá ani trochu bojovně a vypadá to, že je ochoten spolupracovat. Co jiného taky může dělat? „Velitel?“ Přelétl pohledem mrtvoly. „Grošanik. Pryč.“ Opatrně ukáže tam, kam odběhla barbarka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zbraň se k nošení za pasem nehodí. Kdybys ji opřela hlavicí o zem, bude ti dosahovat někam po hruď. Tohle se dá nosit asi opravdu jen jako kopí. Nic víc. Ta zbraň sem asi nepatří, nebo ji tu nechali schválně. Je prokletá? Na celém patře už je jen plíseň, bordel, ale to je tak vše. Až na schody vedoucí dolů. Zdá se, že spodní patro je ještě o poznání vlhčí. |
| |
| Skřet přešel otázku ohledně počtu obránců věže mlčením, ale jen bohové vědí, jestli vůbec dovede počítat. Nu, co naplat. Na chvíli se odmlčím, když si povšimnu, že ke mne dorazí elf a postává okolo. Sice se šklebí, avšak neříká nic, takže rozhovor se zajatcem zůstává na mne, zdá se. Věnuji se tak opět skřetovi: "Grošanik, povídáš?" zeptám se jej se zájmem. "A jak ten tvůj velitel vypadá? Jako ty? Nebo jako já, nebo tady elf - či snad někdo z nich?" zakončím svou otázku mávnutím rukou k ostatním společníkům opodál, abych trochu pomohl skřetově představivosti. |
| |
| V ruinách – výslech skřeta Skřet si dá tentokrát s odpovědí načas. Začíná mu být jasné, že se kolem jeho krku stahuje oprátka – viděl totiž elfa. Elf, trpaslík a spousta lidí, samí nebezpeční tvorové. Maminka měla pravdu – zůstaň v bažině, papej žížaly a moc nevystrkuj hlavu. Ale zatím ještě odpovídá: „Grošanik, on já,“ ukáže si na vyčnívající zuby, „ale on…“ zhluboka se nadechne, vypne hruď a snaží se vám dát najevo, že velitel je na skřetí poměry pořádná korba. Asi doufá, že když poskytne více informací, propustíte ho. „Tam,“ ukáže nahoru k věží, „tam jako vy,“ prst se zabodne Sirtovým směrem, „a taky jako… nikdo,“ dokončil, když si vás všechny prohlédl. |
| |
| "Trochu to zkrátíme," řeknu a vytáhnu nůž. Se zájmem, jako bych u zbraň viděl prvně, poklepu prstem na jeho ostří a vyzkouším špičku. Ještě je místy zčernalý skřetí krví z předchozího boje. A já sám musím vypadat po pobytu v bahně a po přestálém boji poněkud... zběsile. Sázím na to. Ani trochu se nesnažím vypadat příčetně. "Zatím... zatím zkrátíme řeči. Možná zkrátíme tebe. Záleží, jak ty moudrý, jak ty nasloucháš. Možná ty celý se vrátíš za bratry svými. Hmmm?" Ušklíbnu se, když vidím skřetův pohled upřený na ostří dlouhého nože. "Povedeš nás, kam my řekneme. Ty povedeš dobře. Povedeš tam, kde nejsou tvoji kamarádíčci, jasné?" Jen tak zlehka si pohrávám s nožem a úplnou náhodou skřeta škrábnu špičkou do tváře, těsně pod okem. Nepatrná kapička krve steče po jeho tváři jako rudá slza. |
| |
| Ruiny pod věží Hrdinsky přešli močál, zbavili se pijavic a vrhli se do temnot prastaré stavby. I přes vnitřní rozepře se jim podařilo celkem dobře obstát v boji se skřetí hlídkou, která tam na ně číhala, ba co víc, získali zajatce! Barbarba Bloedwed, hnaná touhou po uznání, kterého se jí nedostávalo, zmizela ve tmě stavby, aby tam hrdinsky padla, povraždila zbytek družiny, nebo udělala něco naprosto jiného. Než se za ní vydá zbytek, nejspíš bude třeba se vypořádat se zajatcem. V ruinách – výslech skřeta Elfí vyjednávání se buď minulo účinkem, nebo jste narazili na špatného skřeta. „Já neznám chodby tady,“ ohradil se hned a začal zuřivě kroutit hlavou. „Tam mrtví zabíjí a jí,“ ukázal do vchodu, kam zmizela barbarka za prchajícím skřetem. „My tady hlídač, dál nikdo nikdy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Toto patro je částečně zavalené, ale další sesuv snad nehrozí. Našla jsi schodiště – stupně do vyšších pater jsou shora zavalené množstvím suti, ale do nižšího patra vede na první pohled stabilní schodiště. Jeho stupně jsou vlhké, naštěstí ale dost široké na to, aby se na nich dala udržet rovnováha. A poklady? Na tomto patře už nic, čeho by sis všimla. A to jsi prolezla každou vybrakovanou místnost, vyšlapala množství hnusu a potýkala se s mnoha druhy plísně. |
| |
| Ruiny pod věží Vnitřní dilema. Bloedwed zmizela někde v temnotách věže. Když za ní půjdu, vysměje se mé starostlivosti a já získám šanci ji poznat hezky zblízka. Když za ní nepůjdu, pravděpodobně to přežiju a najdu si jinou, která mě nebude nutit vařit. Umí nasekat dřeva na zimu a pěstí zabít bejka.. Budu nejspíš muset nosit zástěru a natáčky… Otřásl jsem se nelibostí. Jestli je Bloedwed v nebezpečí, měli bychom jí pomoci. Co nejdříve! Prohlásil jsem pevně. Aneb pojďte všichni se mnou, z cizího krev neteče. Skřet sice prohlašoval něco o mrtvých hlouběji ve věži, ale každé malé dítě ví, že jediné co mrtvoly dělají je smrad a nepořádek. „Zeptejte se ho ještě na skladiště potravin nebo něčeho užitečného, co by se nám mohlo hodit. Ještě, že jsem si vzpomněl. Nepozorný pocestný, bác! Skřeti ho odtáhnou a všechny třpytivé věci schovají. Pokud nebyli skřeti úplná nemehla, mohl by tam být malý poklad. |
| |
| Ruiny pod věží Zatímco se většina přítomných zabývá nudnou konverzací s tím malým skřetiskem, zaobírám se čištěním mé oblíbené košile. Takto neupraven se přece nemůžu objevit před nepřítelem, však by se mi vysmál. Po chvilce to vzdám a proderu se také k tomu mrňousovi. "A nějaké čisté košile jste neukradli?" Řeknu důrazným hlasem, abych naznačil, že to je to nejdůležitější, co pro nás může udělat. |
| |
| Ruiny pod věží Tak ono jde Bloedwed o život, tedy možná, a my se budeme zaobírat čistými košilemi. Potřesu hlavou. "Barone, jsem si jista, že ve věži, o které jsem přesvědčena, že je obydlena, bude dosti bílých košil. Budou vyskládány, čerstvě vyprány a budou ještě voňavé čistotou. Krásná představa, nemyslíte? Vím, že ten, kdo obýval tyto ruiny, tedy toto místo, že si zakládal na vybraném vkusu poslední doby a velmi, ale opravdu velmi dbal na čistotu a svůj zjev. Myslím, že byste se s ním měl seznámit, zajisté byste našli společnou řeč. Leč obávám se, že jestli tam nedorazíme včas, že nám zmizí i se svými košilemi!"" Zatvářím se zděšeně nad tou představou, že by se něco takového mohlo stát. Opravdu už mě nebaví stát na místě, nemluvě o tom, že to tu moc nevoní, skřeti sem zřejmě chodili odlehčit své potřebě trávícího traktu. Nicméně, jídlo by se nám hodit mohlo, to byl věru dobrý nápad. |
| |
| "Tohle je akorát ztráta času," zabručím a neobtěžuji se zakrývat nasupený tón, přičemž není jisté jestli to míním na skřeta, obstarávání jídla nebo čistých košil. Barbarka zmizela v temných útrobách věže už před nějakým časem a fakt, že se ještě neozvalo žádné ječení, mě začíná trochu znervózňovat. "Správně, podíváme se, na co narazila Bloedwed," podotknu tentokrát už adresně, neboť pohlédnu na Sverreho, jenž o osud válečnice projevil starosti. "A co se týče tebe," obrátím se ke skřetovi, "Ty půjdeš s námi, ať tě máme hezky na očích," promluvím k němu hlasem, jenž skřípe jak železo. "A pamatuj - zkušíš podraz, a budeš litovat, že ses narodil," prohodím ještě výhružně a zašklebím se na skřeta děsivým úsměvem. Jestli někdy slyšel i jen něco málo o trpaslících, tak to, že nemluví do větru. |
| |
| Mluvím s tváří tak blízko skřetovi, že musí cítit můj dech. "Myslím, ano, jistota, že ty lžeš," oznámím mu. Oči se mi lesknou jako v horečce a tvář mám mnohem bledší, než obvykle. Mluvím zvolna, rozvážně, bez pochybností. "A pokud ne, pokud ty mluvíš pravdu... jsi zcela a zcela zbytečný pro nás. Škoda tahat, škoda síly na hlídání, na tahání, na riskování." Skoro líně se natáhnu, uchopím jeho paži a jediným tahem nože mu uříznu malíček. "Už si vzpomínáš na správnou cestu?" vycením zuby v parodii úsměvu. Uříznutý prst mu okamžik držím před obličejem, než povolím prsty a ten bezcenný kousek masa a kosti spadne na zem. Zvolna svěsím ruku. "Ty znát cestu?" |
| |
| Tiše se chechtám stranou. Zdá se, že chycený skřet to má za pár a elfák se taky nezdá. Ten to opravdu nemá v hlavě v pořádku. No což, zatím ale nejde proti mě, takže se o něj starat nebudu. Projdu kolem skřeta, který bezmocně zírá na svůj uříznutý prst. "Taky se tím nemusíš tak chlubit." Prohodím k Estravenovi a jdu za trpaslíkem. "Měli bychom jít hned, nebo se jich tu nakupí... a pochybuju, že by to barbarka v chodbách zvládla sama." Ohlédnu se na elfa, jak je na tom s výslechem, ale nehodlám tu čekat. Zvědavě nakouknu do míst, kde se nám barbarka ztratila hlouběji v pevnosti. Buď měla štěstí a na žádné pasti nenarazila a nebo už je po ní. Tak i tak si myslím, že bychom museli něco slyšet. Je tu dobrá ozvěna a určitě skučení umírající barbarky by stálo za tu podívanou. Nicméně se nic takového nekonalo, proto vstoupím do míst pevnosti kudy se vydala i zrzavá. |
| |
| Znechuceně se obrátím k podivně neurčitému Estravenovi, v ústech hořkou příchuť a v žaludku vlnobití. "Zabít, prosím. Ořezávat zaživa a de facto mrzačit jakoukoli živou bytost je špinavá práce." Ošklivě jsem propálil elfa pohledem a zaškatulkoval jsem si ho do krabičky s nápisem nájemný zabiják. " Jděte si s tím řemeslem aspoň stounout ven za zeď. Měl jsem v plánu se ještě dneska najíst." Všude kolem se válely rozsekané pozůstatky skřetových spolubojovníků, s tím jídlem to asi tak horké zase nebude. |
| |
| Skřet elfovi nedůvěřuje, ale co může dělat? A když se mihne nůž, jen vyděšeně zakřičí a chytne si krvácející pahýl. Oči má vyvalené a plné strachu. „Neznám, mrtví chodí, já nežiju, nechodím!“ vychrlí na trapiče a šokovaně pohlédne na pahýl prstu. „Já domů, já domů,“ zakňučí zničeně. |
| |
| Natáhnu ruku s nožem, že toho nebožáka podříznu - krapet se mi zvedá žaludek a už od toho chci být pryč - když mě zarazí něco na tom, co říkal. "Jací mrtví?" štěknu na něj. "No? Mluv!" Nůž mu držím na krku, stačí jediný pohyb a skřet je minulostí. Ostří nepatrně prořízne kůži a pár kapek skane pod špinavý límec. |
| |
| Ruiny pod věží Snažím se s kamenným výrazem vyposlechnout Maianina slova, ale na konci už nevydržím a na tváři se mi objeví úsměv. "To byl jen vtip, madam. Ale jinak měl, zde mistr alchymista, pravdu, už tu jsme moc dlouho na to, jaké tam dále čeká nebezpečí. Jestli chceme ti svéhlavou bojovnici zachránit nebo jí minimálně pomoc, musíme vyrazit." Na okamžik se zamyslím, během čehož přejdu na chvíli pohledem z Maiany na Sverreho. "Viděl jsem kdysi zaklínadlo věčný oheň. Nebylo věčné ale vydrželo několik dní, co si pamatuji. Nezvládla byste to, madam?" Skloním se a vytáhnu loket dlouho větev, která by mohla posloužit jako louče. Takto zabrán vymýšlením jsem přestal sledovat dění u skřeta, včetně jeho týrání. |
| |
| Skřet ztuhne a pokouší se zvrátit hlavu, o ústup se však raději nepokouší. „Mrtví… mrtví! Dlouho pryč, magie trvá, smrt nespí! Nikdy slunce nevidí, nikdy měsíc nevidí, nikdy nikoho nevidí!“ vychrlil ze sebe další spoustu užitečných informací. Nejlepší turistický průvodce v okolí. |
| |
| Podívám se na barona a připálím mu od své louče tu jeho. "Je zbytečné plýtvat znova magií, když už nám tu louče hoří, nemyslíte, barone?" Sadistické choutky našeho elfa už mě poněkud vyčerpávají - nemám na ně žaludek. Proto se obrátím a jen prohlásím" "dělejte jak myslíte, jdu napřed. Pokud nám má být pan skřet k něčemu, mohl by jít s náma jako první, však on už nám prozradí, kudy ano a kudy ne, když tudy bude muset jít také." Z Estrawena mě objímá hrůza a nepříjemný pocit, proto mu nemíním skřeta vytrhnout z ruky a strčit jej před sebe. Sice jsme již v ústí chodby a na můj zadek už se mi lepí Skřítě, poodstoupím na stranu a udělám místo zajatci a jeho mučiteli. |
| |
| Jen lehce trhnu zápěstím... skřetí tělo se s očima vytřeštěnýma zhroutí k zemi s hrdlem podříznutým, ozve se jenom slabé zachroptění, znám přesně místo, kam zatnout ostří; další mrtvý, krev krvi, krev zemi. Krve je z něj opravdu hodně, vystříkne obloukem, kterému zlehka uhnu, na okamžik mám pocit, že ten proud nikdy neskončí, ale krve je v živých tvorech málo, mnohem míň, než by většinou bylo třeba. Něco nesrozumitelného zavrčím a prudce se otočím, místo abych pokračoval za Bloedwed, vyběhnu ven, odkud jsme přišli. Kroky mám příliš lehké, než aby bylo jasné, jestli jsem se zastavil hned za vchodem, nebo běžel dál. |
| |
| soukromá zpráva od Estraven pro Jenže ono to bylo tak snadné... Tak snadné. Připadám si nesmírně bdělý a střízlivý a ten pocit se mi ani trochu nelíbí. Skoro násilím halím svůj mozek do obvyklé mlhy. Trochu hystericky se uchechtnu. |
| |
| Při pohledu na proťaté skřetí hrdlo, ze kterého trčí rourky tepen chrlících hnusnou černou tekutinu, se mi zvedne žaludek. Ztěžka zalapám po dechu a ale nic naplat, nespokojený žaludek odmítl spolupracovat a náhle jsem si mohl prohlédnout své poslední jídlo zblízka na baronově plášti. Aristokrat neměl šanci uhnout,tak byl tak zabraný do práce na větvi. "Hluboce se omlouvá.....mhm" Druhá dávka směřovala spolehlivě za límec. Mohli jste se jen dohadovat, zda pobledlost v mé tváři byla způsobena brutální vraždou, nebo zděšením nad nešťastnou náhodou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takové to nebylo, tenhle skřet o hlavu nepřišel. Co je to, vzpomínka? Kdy elf Estraven setnul nožem skřeta? „Dobře odvedená práce,“ projede ti hlavou myšlenka v rodové řeči, „smrt nepřítele je třeba oslavovat, ne oplakávat, zvlášť když na to není čas.“ Záda se opírají o hrubý kmen stromu, sněhem pokryté jehličí táhne větve k zemi a skrývá. Skrývá slzy, znechucení a zkrvavenou ruku svírající pazourkový nůž. Opodál umírá zrádce, před chvílí ještě přítel. „Truchlit je třeba za přátele, ale i na to musí být čas.“ |
| |
| Že je elf potrhlý, to bylo jasné už od začátku, ale kdo by řekl, že zajde až takhle daleko. Když podříznul mého zajatce, tváří mi proběhne výraz překvapení, jenž v zápětí vystřídá vztek. Obličej mi zbrunátní, těžce zasípu a oči se přivřou do uzounkých štěrbinek. Nechovám ke skřetům žádné sympatie, ale dokonce i takový zajatec si zasluhuje čestné jednání. Estraven jediným pohybem porušil závazky, které jsou trpaslíkům svaté. Bohužel, než stihnu zareagovat a vzpamatovat se ze šoku, rychlonohý Estraven mizí právě pryč, takže mám tak akorát čas za ním vztekle seknout pohledem. Podle toho, jak se tvářím, bych možná sekl i sekerou. Nicméně s námahou a skřípěním zubů se ovládnu a nerozeběhnu se za Estravenem ven. "Ani kousek cti, co taky čekat od elfů?" zavrčím znechuceně za mizící postavou a odplivnu si. "Ať si jde," nasupeně ucedím na elfovu adresu k ostatním. Ani si nevšímám, jak právě Sverre ozdobil baronův oděv a se sveřepým výrazem potlačovaného vzteku jdu vstříc díře, kudy zmizela Bloedwed. |
| |
| Zmatky nad zmatky a zdržování jednoho druhým. Z Estrawena se mi dělá čím dál tím víc špatně, z pozvraceného barona taktéž a tak čapnu s odporem Skřítě za jeho límec, či co to vlastně má u krku a otočím jej vpřed do chodby. "Jdeme!" Zavrčím tak, jakože nesnesu jakéhokoliv odporu a že jsem schopna zneškodnit každého, kdo mi jej bude momentálně klást. Louč držím nad hlavou toho prcka a v druhé ruce malý meč. "Jsi dobrá na pasti, tak hledej, pokusím se ti svítit, snad z tebe tak neudělám terč." Zdůvodním své chování a obě mizíme z oné místnosti, kde se čas nezastavil, ale kde jsme ztratili času docela dost. |
| |
| Ruiny A tak se po troše zmatku nakonec všichni sebrali a vydali se dál. Ať už tam číhá cokoliv, pravděpodobně už půlku toho zabila barbarka a venku v bažinách na vás stejně štěstí nečeká. Vnitřek stavby na tom není nejlépe – všude vlhkost, plíseň, pavouci a zkáza. Asi zde byly nějaké ubytovny, ale už z nich moc nezbylo. Všechny cennosti navíc vyrabovali skřeti a i těch pár posledních plíšků si jistě nabrala barbarka, která vám na cestě do nitra stavby zanechala mrtvolu toho skřeta, který prchal z boje. Bloedwed jste našli živou a zdravou, jen trochu zaneřáděnou od shnilého dřeva, pavučin a plísní. Navíc je ozbrojena novou zbraní, dosti zvláštní kombinací meče a kopí, se kterou vypadá hrozně drsně. odkaz Důležitá poznámka: Některými otvory ve zdech sem proudí mdlý měsíční přísvit a sem tam lze nalézt držák s chladně zářícím kamenem. Většina ale byla zničena nebo ukradena. Světlo tu tedy je. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zbraň, kterou si Bloedwed přivlastnila, se nazývá scorch a je to cenná součást pterrské kultury. Byla, kromě dýk, asi jedinou zbraní pterrských vojáků, o zbraních otroků se prameny nezmiňují, ale tímhle kdysi staří Pterrové zabíjeli elfy. Zklamáním jsou zdi a artefakty – nástěnné malby se nedochovaly a není ani jisté, že zde někdy byly. Podle velikosti pokojů zde nejspíš sídlili otroci, možná služebnictvo, rozhodně ale ne vyšší kasty. Zářících kamenů není mnoho, ale jistě by se dalo pár ukořistit pro experimenty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jsou to oni! Příběhy o starověcích nepřátelích mluví přesně o tomhle – svítící kameny, zvláštní zbraně (scorche se těm křížencům meče a kopí říká, tušíš), ale také temná magie a hrozivé vraždění. Vše třikrát prokleto nejhoršími kletbami, jaké tvůj národ má. |
| |
| Nechám ostatní za sebou. Možná si ani nevšimli, že jsem vklouzla do otvoru ve stěně za Bloedwed, protože se handrkovali co udělat se skřetem. Milá zlatá poklad čeká, kdo zadkem díru drže... ten ať si nasere, johój. Ušklíbnu se a když se přede mnou vynoří pavučina, opatrně ji odsunu stranou, aby nepřekážela ve výhledu. Je ale jisté, že tudy Bloedwed šla, jinak bych se tu motala do pavučin jako bezmocná muška. Mrtvolu skřeta přeskočím, tiše a ladně jako myška a kdyby mě někdo viděl, zřejmě by mi tu ladnost nevěřil. Alkohol v mé krvi už dávno vyprchal... škoda. "Bloedwed," konečně vidím naší zrzavou barbarku. Nepřekvapuje mě, že je celá, živá a zdravá, akorát mě udiví její nová zbraň. "Hezké." Sjedu klacek s ostřím na konci pohledem a pak se otočím za sebe. Už za mnou dusají opozdilci. "Půjdeme dál, oni nás najdou." Nadechnu se a ucítím, že to tu zatuchlinou smrdí daleko méně než v přední části ruin. "Aaach." zhluboka si oddechnu, ale dávám si pozor, abych se neprojevila příliš hlasitě. |
| |
| Rázně si to napochoduju do otvoru ve stěně, až se málem praštím o roh. Ani se však neohlédnu a mizím v chodbě, kam se přede mnou odebralo Skřítě. Aspoň neztratím stopu, kudy kráčela. Pavučiny mě v chůzi ani v nejmenším neobtěžují, neboť na postavu mých rozměrů visí příliš vysoko. Křupnutí dává tušit, že jsem z nepozornosti šlápl na nějakou mnohanohou potvůrku pobíhající po podlaze. Místo na zem před sebe se totiž zkoumavě rozjlížím po okolních stěnách. U jedné se na okamžik zastavím a letmo přejedu vlhký kámen konečky svých mozolnatých prstů. Přitom si cosi nesrozumitelného zamumlám pod vousy. V tu chvíli zaslechnu, že Skřítě narazilo na Bloedwed, a zase tedy přidám do kroku. Když spatřím barbarku, upoutá mě její nová zbraň. Několik okamžiků si mečokopí beze slova prohlížím se zvláštním leskem v očích. Ten však zmizí, jakmile odvrátím zrak od zbraně a promluvím k její novopečené majitelce. "Rozhodně zajímavá zbraň," pronesu pomalu a v hlase je znát náznak uznání. "Kdopak se s ní musel rozloučit?", dodám o něco hlasitěji a tázavě nadzvednu huňaté obočí. |
| |
| Opírám se ramenem o zeď, ruce mám založené na prsou, a ačkoli jsem čelem ke vchodu, kudy přicházejí ostatní, kryju si záda - stojím v rohu nebo nějakém výklenku. Netvářím se zrovna mile, můj pokus o přátelství dnes definitivně vyprchal kvůli tomu, jak se ke mně chovali. "Ty," odseknu trpajzlíkovi, "se rozloučíš s okem, jestli budeš zírat." Ano, prostě vás ráda vidím. Počkala jsem snad jen proto, že ani já, gerojka, tam nemůžu jít sama. "A nikam, dokud nepřijde čarodějnice a Svérre," zavrčím. |
| |
| Jeden za druhým mizí v díře, kam již před hodnou chvílí zamířila barbarka, měl jsem v plánu jít taky, jenže nyní mám jiné starosti, musím se držet zakrslého stromku, ve kterém se prve schovával Sverre a zhluboka vydýchávat vztek, už všech těch událostí za dnešní den mám až po krk a cítím silné nutkání začít kolem sebe sekat. Hlavně jistým směrem. Sevření stromku povolilo až po chvilce, když mistr alchymista vhodně zvětšil vzdálenost mezi mou a jeho osobou. Další zmizel v otvoru a já si již zdánlivě klidný opatrně sundavám plášť. Radši mít plášť špinavý od prachu země, než od toho, čím mě Sverre podaroval, poté následovala košile, která schytala druhou vlnu... Ruka sjela k panu Brionovi a mé krví podlité oči se s vražedným pohledem rozhlédli, kde že to je viník všech těchto mých muk... |
| |
| S novou zbraní vypadá Bloedwed ještě víc vražedněji. Nikdy nevím, co od této zvláštní ženy čekat a tak zbytečně nevyhledávám její kontakt. Přesto jí jsem vděčna za vytažení z bahna a v podstatě i za to, že vymlácení zdejších obyvatel si vzala na starost bez nás. Ve světlu pochodně ještě zkontroluji pohledem místnost, zda se mi nebude zdát něco podezřelé a pak onu pochodeň uhasím o zeď. Nejsem si jista, zda ony zářící kameny nefungují stejným způsobem, jako pozorující oka a zda nás zdejší pán nehlídá tímto způsobem. Mám k nim jistou nedůvěru a po očku je stále pozoruji. Čekám co bude dál. Asi by bylo ideální, když bychom byli už všichni pohromadě a mohli jsme vyrazit dál do bludiště ruin... |
| |
| Všichni již pomalu zmizeli v hladových útrobách černého otvoru ve zdi a neukojitelná temnota dál hledala nová sousta. Bylo mi z toho zle na duši i na těle. Kdo bude další? Pohlédl jsem na podmračeného barona a potom zpět na zatuchlou díru. Šlechticova ruka si zlověstně pohrávala s hlavicí meče a krví podlitý pohled nevěstil nic příjemného. „Synu rodu vysokého, nenech pudům nízkým ovládat tě!“ Zvolal jsem otcovským káravým tonem a vrhnul se na svoji křehkou tělesnou konstituci velmi obratně do průchodu. Baron Sirt byl sice šlechtic, ale nechtělo se mi nechat svůj křehký život napospas sprosté náhodě. Jen několik kroků za vstupem jsem stoupl do něčeho lepkavého. Znechuceně jsem uskočil stranou a zamžoural kolem sebe. Světla tu bylo jen pomálu, slabé měsíční paprsky a luniniskující plíseň na hnilobou prolezlých zdech. „Je tu tma, nemá někdo po ruce louči?“ Požádal jsem tmu před sebou. Mé oči jen s obtížemi přivykaly tmě, zrak zkažený četbou knih a hojností sladkostí mi už zdaleka nesloužil tak dobře. „No tak.. nehrajte si, je to hloupé.“ Rozkatil jsem se na tmu přede mnou a napřáhl jsem ruce před sebe abych jako nuzný slepý starec cestu ke skývě chleba našel. Houby skýva chleba, tohle byla pavučina… Pomyslel jsem si hořce a otřel si odporný cucek do kalhot a šátral dál. Náhle jsem v dlaních ucítil překážku. Byla hrbolatá, leč měkká a… hmm… teplá. Zhluboka jsem se na nadechl a polkl. Tvar oblostí připomínající milostivou tvář přibývajícího měsíce, pružností připomínající svazek nepopsaných pergamenů a na dotek smyslnější než nejsladší jablko. Myslí se mi prohnaly desítky stránek zapovězených svazků a já poprvé v životě pochopil, že jsem uchopil. A jak to hezky padlo akorát do dlaní… Jenom kdyby to odněkud tolik nesmrdělo kořalou! Šáhy, šáh, šáhy, šáh… Ehm. Hlasitě jsem si odkašlal a zavelel. „Tu nic není, jděmež dál! |
| |
| Přemýšlím o tom, jestli je vhodné se projevit. Žaludeční šťávy nepříjemně stouply v prázdnén žaludku, kde se hromadí zkonzumovaný alkohol z předešlé noci a něco tomu chybí. Chtělo by to nějakého vyprošťováka... chléb lidstva... chtělo by to pivo. A nebo aspoň kořalku. Soustředím se natolik, abych svým říhnutím neprozradila naši pozici, když v tom mě cosi vyruší... cosi, co si může dovolit jen někdo, kdo za to zaplatí. Okamžitě vytřeštím oči a ruka se mi automaticky vymrští. Sverreho dokonale oholená, jak dětská prdelka hebká, tvářička zakusí drsnou ručku opilce. "Do psí díry... vo co ti de šmejde?" Ublíženě si tisknu zmášklé prso a druhou rukou stále hrozím, že Sverre dostane druhou ránu. |
| |
| Čekám. A dočkám se. Dočkám se velice nemilého překvapení, při němž se mi oči nenávistně zúží a svaly ve tváři ztuhnou do nepěkné grimasy napětí. To někdo řádně posral. Vrhnu se ke Skřítěti a Svérremu. Chvíli to vypadá, že nevím, koho udeřit jako prvního, ale vyhraje uražená ženská ješitnost. Ačkoli mi opilka není moc sympatická, Svérre si to u mě taky rozházel. A tak dostane ještě jednu ránu, doprovázenou rozčilenou hrdelní nadávkou v mé řeči. Radši nechtějte vědět, co to znamenalo. Jakmile ukojím své sadistické choutky, zavrčím bezmála jako zvíře, šlehnu výhružným pohledem po ostatních a nemilosrdně drapnu Skřítě za límec. "První. Bez podrazů!" štěknu a strčím ji do dalšího otvoru ve zdi. Nehodlám se s váma srát, holoto. Čeho je moc, toho je moc! |
| |
| O kousek zpět... Otočka byla dokonána a podvědomí padl ze srdce kámen, zůstal jsem zde sám. Sverre nezapřel své zkušenosti a včas se ztratil. Každopádně aktuální stav mysli potřeboval lehce zredukovat vztek, což odnesl jeden z přilehlých keřů, ze kterého několika rychlými pohyby vznikla bonzai, zdánlivě podobná lidské postavě. "Sverre." Upřesnění bylo velmi důležité. Pár okamžiků jsem bonzai sledoval a pak jediným rychlým švihem udělal poslední úpravu, po které upadla část, představující hlavu. A opět jsem pocítil, jak mnou prostupuje klid. Pár minutek očisty košile a pláště lehkým dřením o "čistou" zem a rychle následuji ostatní, jistě budu ještě potřeba. Radši prach než ... Ani radši nepokračuji, aby se můj tak těžký klid opět neztratil. Radši vezmu ze země svou louči, která ještě stále hoří, magie je magie. Očištěn a upraven, co to šlo jsem zastihl ostatní v okamžiku rozmluvy barbarčiny pěsti se Sverreho tváří. Další zadostiučinění. Chvilku jsem pobaveně sledoval, zda to alchymista ustojí, což se mu nějakým zázrakem povedlo, tak jsem se přitočil k barbarce. "Správně děláš, musíš ho zkrotit, vždyť tě ani nenásledoval a nechal tě tu samotnou, kdybys viděla, co tam dělal, když jsi za něj nastavovala svůj život, myslím, že by si ještě jednu zasloužil." K ní potichu prohodím, ale přitom si dávám pozor, abych taky nějakou neschytal. |
| |
| "Mám své oči docela rád," pronesu pomalu a nevrzušeně v reakci na barbarčino odseknutí. Koutky úst mi pohrává pobavený úšklebek, ačkoliv oči se ze zbraně ani nehnou. A byla by škoda se vzájemně loučit, když jsme se tu zase setkali, že," dodám nezměněným hlasem, když opustím pohledem zbraň a pohlédnu Bloedwed do tváře. Pak se opřu zády o kamenou zeď a bez dalšího slova čekám, až do místnosti dorazí zbytek opozdilců. "Lidé... a chovají se jako děcka," utrousím s uštěpačným, avšak slyšitelným, zamručením zpod vousů, když vypukne konflikt v čerstvě se vynořivším intimním trojúhelníku mezi Bloedwed, Sverrem a Skřítětem. Lehké pobavení se záhy změní ve znechucený pohled. Takovými malichernostmi ztrácet čas! "Jestli jste už skončili, máme pořád dost práce," prohodím směrem k trojici, a jdu k dalšímu otvoru. Je nás tu už dost a nemíním čekat, až se pustíme do sebe. Ve věži je jistě dost takových, který to udělají rádi za nás... |
| |
| Sverre, ten chlípník se nezdá. Alespoň toto jsem od něj nečekala. Nicméně reakce Skřítěte a Bloedwed se předpokládat dala. A Sirt? Jeho štítek na škatulce, kterou jsem mu přiřadila, je stále barvitější - intrikán a slizký had. Jdeme do dalšího otvoru, tentokráte v jiném pořadí - Skřítě, Bloedwed, Sverre, Tordek, já a za mnou Sirt. Estraven zatím nikde. Příliš vábně to zde nevoní. Vlhkost a plíseň jsou ve vzduchu stále cítit. Zatuchlost kam se člověk podívá a špína taktéž. Přítomnost pouze naší skupinky se mi nezdá, je mi podezřelé, že tu není nic mimo nás, nic živého. Ani krysa, jen ti pavouci. Pramen vlasů si postrčím za ucho a očima těkám po stěnách, pomalu pokračujíc v cestě před sebou. |
| |
| Po schodech dolů Tordekovi se jde ještě celkem pohodlně, ale pro vás ostatní jsou ty schody utrpením. Nízké, četné a naštěstí dost široké, abyste neuklouzli na jejich vlhkých a často oslizlých stupních. Chytit se můžete leda tak částečně vydrolených stěn a ostatních. Schody vás zavedly do znatelně vlhčího patra. Stěny zde měly nějaké zdobení, ale o většinu z něj přišly. Přesto by se zde možná daly provést nějaké záchranné práce pro získání umění. I když je tu více funkčních krystalů, máte pocit, že je zde větší tma. Jen z nedaleké chodby sem proudí větší množství světla. Podle barvy nepochází z krystalů, nekomíhá se jako oheň, tak co tedy? V okolí jsou velké pokoje, některé mají stále dveře, ale v jiných vidíte řady drobných postelí, truhlice a nějaké stojany. |
| |
| Smutně si mnu bolavou tvář a snažím se si udobřit Bloedwed. „Na cestu jsem neviděl, byla to nešťastná náhoda a teď tohle.“ Ukázal jsem si na otékající oko. „Cítím, že opuchám. Budu potřebovat ledový obklad.“ Zavyl jsem zoufale. „Co tě to napadlo, ty amforo? Obořil jsem se na Skřítě až mi hlas přeskočil. „ Kdyby to aspoň bylo nějaké… k něčemu….Bloedwed, jdeme!“ Otočil jsem se na patě a jako uražený císař si to štráduji vpřed po schodišti. Uraženost je lepší než lektvar proti strachu. Všiml jsem si, že jsou stěny směrem do hlubin zdobené různými malbami, ale pro šero, oteklé oko a myšlenky na pomstu mi nedovolí, abych se nástěnným kresbám nějak věnoval. |
| |
| Jak sestoupíme dolů, na okamžik se zastavím. Se zájmem pohlížím k rozlínajícímu se světlu a naslouchám. Už už to vypadá, že se chci vykročit vstříc světlu, pak si to však náhle rozmyslím, a přesunu se beze slova k jednomu z otevřených pokojů. Náhlédnu dovnitř a začnu pozvolným krokem procházet po pokoji mezi lůžky, abych si jej - a jeho vybavení - mohl lépe prohlédnout. Občas se pokradmu otočím, abych se přesvědčil, zda mí spoleníci ještě zůstávají na chodbě, nebo se vydali hlouběji. |
| |
| Další špinavá díra, to si snad ze mne dělají srandu, copak je takový problém trošku udržet pořádek? Bych je musel zabít, kdyby mi padli do rukou. Sice nevím přesně koho, ale to je jedno, zabít bych je musel, taková nedbalost. Pořádně jsem se zavinul do svého dlouhého pláště, takže z něj koukala jen hlava a můj jediný, zato věrný přítel, na kterého jsem se mohl vždy spolehnout, pan Brion. Zatímco nahoře jsem šel spíše vzadu, zde jsem se vydal mezi prvníma. A vcelku bez problému se mi podařilo doklouzat až pod schody, dokonce jsem si nebyl vědom, že bych se někde pláštěm otřel a magické oheň také nevypadal, že by míní zhasnout a tak se světlem krystalů to tvořilo zajímavé kontrasty. Tordek si vybral jedny dveře, já si vybral nejbližší na druhé straně, ale nevstupoval jsem dovnitř, jen jsem nahlédl, ale stále si hlídal i chodbu k podivnému světlu vzadu. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR