Andor.cz - online Dračí doupě

Pokoj není ani malý, ani velký, oknem do něj svítí odpolední slunce. Je docela útulný a jest patrno, že tam bydlela - nebo bydlí - dívka s velmi romantickými sklony. Všichni najednou se tam nevejdete pořádně, tak hospodský stojí uvnitř, pouští vás postupně dovnitř a ven a bedlivě dává pozor, aby někdo svými prackami neohmatával Markétiny věci.
Pod oknem stojí postel, trochu rozházená, asi na ní někdo ležel, i když v ní patrně nespal... U jedné stěny dvě velké truhly, otevřené, v podstatě plné bez ladu a skladu naházených šatů. Na stěnách různě pověšené obrázky, začasté se zastrkanými květinami, kterých je ostatně dosti i kolem zrcadla visícího nad kosmetickým stolkem. I malá taburetka u stolku je zavalená oblečením a vůbec celkově pokoj budí dojem, že se tu prohnal menší uragán. Hostinský smutně šťouchne nohou do botky povalující se uprostřed mísnosti a povzdychne si.

"Však se klidně vraťte dolů, kuchař vás nakrmí," utrhne se trochu na orka.

"Mlš šábe," okřiknu hostinského a výhružně se na něho podívám.
"Taky můžu bejt užitečnej," řeknu vítězně a začnu po pokoji čichat doufajíce, že získám nějakou stopu..

když mi nepadlo nic do oka vycházím s pokoje a jdu si sednout dolů

Jenom vhlédnu do pokojíku, a pak vyrazím ven z hospody...

Pachů se tu plete mnoho... už příliš mnoho lidí tudy prošlo...

Přijdu pod okno pokojíku, a zkusím najít nějaké stopy tam...
Trime, hledej... přidřepnu k zemi a naznačím hledání pro Trima...
Sama se ale také rozhlížím po stopách...

"Hmmm..." pouze vydám zvuk, který matně připomíná zavrčení a opět se postavím..

Do hospody se s rachotem dostal zkrz úzké dveře mohutný kroll s nazelenalou pokožkou, lehkým kroužkovým brběním na sobě a s těžkým kyjem uchyceným na zádech. Opatrně se posadil. Jednu rundu něčeho dobrýho!

Ked budem v izbe začnem si ju pozorne prezerať. Pozrem pod postel do každej štrbinky. No pri tom tiež sledujem hostinského či sa mu pozdáva čo práve robým a ked spozorujem že sa mu to nepáči tak som ochotný prestať. Pri hladaní stôp vravím hostinskému, ani na neho nepozrem:
Nemala nejakých nepriatelou? Neviete o nikom?

Po chvíli se řekl...Ja viděl nějakej papir, manik před hospodou překládal jako že je potřeba pomoc...tož sem tu

Pod okny je několik sáhů trávníku, dál pak udusaná hlína, kudy jezdí koně do dvora. Přesto je trávním v překvapivě dobrém stavu. Nenacházíš nic, co by se dalo očekávat - žádné otlačeniny od žebříku, žádné zbytky lana... Okno je dosti vysoko... kdepak, tudy asi neodešla... i když, je to přeci jenom pár dní...

Rozcuchaný mladík z kuchyně, který se plácá po hospodě a tu a tam donese někomu špatně natočené pivo, na krolla víc než vyděšeně pohlédne, polkne jaksi a zamektá:
"Hned se to nese, pane! Jen se posaďte, hned jsem u vás! Okamžíček, momentíček, najdu něco speciálního přímo pro vás!" a za okamžik opravdu v nemalém poháru nese cosi "ostřejšího" novému hostu.

"Nepřátelé? Markéta?" Hostinský jenom nechápavě zavrtí hlavou při té myšlence. "Takové to bylo sluníčko naše... na každého se smála, s každým prohodila vlíné slovo... nápadníků, panečku, na každém prstě deset, ale nebyla žádná taková, abyste si nemysleli," zdvihne prst, "Slušné děvče!"

"No a co my tu budeme dělat ?" ptám se ostatních, kteří se mnou zůstali nahoře v pokoji. Šramot a růszné ozvěny zezdola mne svádí k tomu, abych tady nestal jako přebytečná baba a šel si konečně dát vytoužené pivečko a masíčko.

"Nápadníci ?" trochu se zamyslím.
"Mám to, ti pacholci se nemohli dohodnout, čí ta žába bude. A nějakej z nich ji chtěl pro sebe a unesl ji. " řeknu vítězně a očekávám reakce ostatních.

Tady asi nic nebude... pomyslím si trochu smutně a gestem přivolám Trima k sobě...
Ale stejně... Hostinského dcera je o rok starší než já... Že by... vyrazím zpět za hostinským, a trpělivě vyčkávám, až bude chvilku sám...

Myslím, že v takovém případě by tu bylo stop až dost. Tohle vypadá na něco horšího prohodím k orkovi, stále se rozhlížejíce po pokoji. Konečně si vzpomenu na Arga a pobídnu ho aby zavětřil.

Už tu prošlo příliš mnoho lidí... pes obejde místnost a tázavě se na tebe zahledí, cože jako chceš?

"Já jsem zde nic nenašel, uspěli jste vy?" Rozhlédnu se po přítomných a mám se k odchodu, přitom sklesle poznamenám "Nevím, kde bychom měli začít."

Vrátím se spátky do pokoje Víš co Boříku.....řekni nám kdo byli ti nápadníci a my si snima půjdem promluvit Kouknu na Tho.My se jich už nějak doptáme co......... zasmněju se hrdelním smíchem

dopil nápoj a zvědavě pokukuje co se děje nahoře

No nemám moc rád orkou ale tento môže mať teraz pravdu. To bude asi najlepšie riešenie. Ale budeme sa museť rozdeliť, lebo ako hostinský vravý: Nápadníkou mala vela. Pozrem na Solberna a hovorím mu: Ja som tiež nič nenašiel. Chvýlu premýšlam a potom sa otočím k hostinskému a poviem mu:Tu sme myslím skončili. Kde nájdeme tých jej nápadníkou?

Hostinský se zamyslí. "Nejvytrvalejší byl asi Martin Kovář z Louček, to je vesnice za kopcem... chodil sem pořád a pořád a nespustil z ní oči..." Zamračí se. "Myslíte, že by ten, drzoun jeden?!" Zamyšleně se podrbe na bradě. "To by si snad nedovolil... a nebo jo?"

Tak co Thorusi jdeš semnou podívám se na něj a čekám na odpověď

Super. To by mohlo pomôcť. Ale nehrozí nám niečo cestou? Radšej sa tam vydáme v menšej skupinke, keby ten (ako sa len volal) nechcel Markétu pustiť. Tak kto ide so mnou? Poobzerám sa po izbe či tam ešte niekto je.

Spiklenecky se na Alatraxe usměju.
"Jasně bratránku," dodám s úsměvem a dám mu pár ohlušujících ran do ramena, pro nás spíše přátelské poklepání na rameno..

Tak vyražme...můžeš jít snáma zahulákám na Phyl. už na schodech s patra

Jesli nevadi. Sel bych. Vstal sem energicky od stolu a malem jsem prevrhl židli.

před hostincem čekám na ostatní

Vstanu na moje trpasličí nožky a zaburácím Já také do toho jdu a pomyslím si na odměnu ve zlatácích..

"Patřím, nepatřím, to je otázka" pronesu k dívce ještě dole v hostinci a zdržím svůj pohled o něco déle, než ona.

"Začne-li mě tato záležitost zajímat a myslím, že ano, budu k nim nejspíš patřit. Ale pravděpodobně z jiného důvodu, než sem přivedl ostatní" pokračuju tajuplným tónem s nádechem smíchu.
"Pojďme se tam také podívat" navrhnu galantně dívce, při pohledu na procesí za hostinským. Zárověň ji nevtíravě dám přednost.
Ať už jde, nebo ne, půjdu se do pokoje podívat.

V pokoji se rozhlídnu spíše zběžně, nemyslím, že takový dav může něco podstatného najít. Spíše zničí i to, co by tu třeba bylo ...

Zbehnem dole schodmý aby som dobehol ostatných. Díky že ma berete so sebou. Uvidíte že vám budem len a len prínosom. Moment. Však bude za chvýlu noc. No čo? Ja sa v lese v noci nestratím.

Do schodů stoupám před Tamirem – přesto se stále otáčím a na něco se vyptávám.
,,Tak co tě sem tedy přivádí? A co sem - podle tebe - přivání je?"
rukou mávnu ve vzduchu - abych ukázala že myslím ostatní. Na vrcholu schodů se zastavím – tak abych byla o něco víš než on
,, A jak se vůbec jmenuješ?"
usměju se zářivě.

Když si prohlíží pokoj - snažím se moc nepřekážet – i já si ho dobře prohlédnu.

No... to bys měl vědět ty, co děláš, ne? :-D

Jako žena si všimneš něčeho, co muži přehlédli... že na toaletním stolku, mezi vyrovnanými lahvičkami parfémů, mastiček od místní bylinkářky a trochy líčidel s "dokonale přirozeným výsledkem", je spousta prázdných míst... buď to někdo sbalil... nebo ukradl...

Necítíš tu žádnou magii, snad leda slaboučký závan z několika mastiček na toaletním stolku, které Markéta nakoupila u místní bylinkářky.

Nakonec jste si všichni prohlédli pokoj zmizelé Markéty. Vcelku obyčený pokoj poněkud rozmazlené dívky, která měla vkus poněkud růžovější a hrála v něm roli spousta květin a roztomilých obrázků. Možná jste něco zjistili, možná ne; buď jak buď, hostinský vás postupně vystrkal před hostinec, zcela zaujat představou, že Martin Kovář, vytrvalý nápadník, má v jejím zmizení prsty. Horlivě vás pobízí, ať za ním vyrazíte, dokonce sbalí každému trochu jídla na cestu.

I cestu popíše. "Prostě půjdete tudy," ukáže po cestě, která vede ze vsi do mírného kopce a stáčí se do lesa. "A na rozcestí doprava. Zítra touhle dobou jste tam! Levá cesta vede do Kvíčalovic, to byste si zašli."

Svorně i nesvorně, ale raději pospolu, aby někdo nevzal roha a o odměnu se pak nepřihlásil sám, vydali jste se na cestu. Sluníčko jakž takž svítí, máte před sebou ještě pár hodin světla, ptáčci šveholí, kytky u cesty voní a tak dále.

MH: budu až v pondělí. Seznamte se zatím, jděte cestou dál až do lesa, povídejte si (přiměřeně) ať víte, s kým máte tu čest...

No nazdar tolik smradlavých stvoření proč jsem musel na ně natrefit zrovna já Zašklebím se když si prohlížím družinu A spoň že jsi tady ty bratránku bouchnu Thor. se do ramene ........pak si hodím sekeru přes rameno a vyrážím vstříc lesu Dem nebo co zahulákám na ostatní

Ne tak nahlas příteli...třeba nás někdo špehuje a nedůvěřivím pohledem se podívám po ostatních a potom si začnu okukovat sekyry orků.

Bože môj! Tak ked toto budem museť počúvať celú cestu, tak to radšej skočím z veže. V duchu si zanadávam. Idem v skupine ale držím sa čo najdalej od orkou. Kráčam bez slova popri Ranyi, ale náhle sa jej prihovorím: Ja som mal tiež vlka, i ked nie takého krásneho ako máš ty. Mal som ho velmy rád. No jedného dna ma prepadli orkovia. Mne sa podarilo uniknút, ale jemu nie. Z úkrytu som len počul ako jeden z nich máchol sekerou. Od vtedy vždy ked zbadám orka tak som plný hnevu a nenávisti i ked za to ten dotyčný pomôže. Hovorým potichu aby ma nepočuli orkovia.

Čeho pak se bojíš pidižvíku zaburácím na trpa. Snad ne zozvášněných nápadníku a začnu se hlasitě smát

"Toho, že by nás někdo sledoval, bych se nebál. A i kdyby, je nás dost." Změřím si oba orky "Měli bychom slušnou šanci i proti celé loupežnické bandě." usměji se.

"Muhahahahah," začnu se náhle a nečekaně nahlas smát, jakoby se nechumelilo.
"No a co.. tak nás někdo sleduje. Dáme mu na budku a bude po sledování. A loupežníci to samý," mluvím jakoby nic, jako bych si z toho nedělal těžkou hlavu...
"A že chcíplo nějaký divoký psisko rukou orka mě taky nezajímá. Včichni jednou zhebnou, tak už mlčte a jdětě kupředu rychlejc." vybídnu ostatní a pousměju sa na Alatraxe..
"Na ně se musí takhle nebo si začnou dělat co chtěj. Ale to ty ještě vědět nepotřebuješ bratránku. Ty teprve budeš vést svoji osadu. Já už to mám za sebou, ale takovou zkušenost bych znova nechtěl, Ale každý ji jednou potřebuje, ať chce nebo ne. POtom terpve poznáš, jak se chovat k mátohám, jako jsou špičatý ucha a malý, kulatý sudy." přidám do kroku, abych byl co nejrychlejší, ale abych neběžel..

Jo jo dobrá řeč Thorusi a přidam do kroku abych mu stíhal

Velmi usilovně přemýšlím, jestli patřím do skupiny malých sudů, nebo špičatých uší...a co to vlastně hernajs znamená?

"Kdo je u tebe špičatý ucho, ty zelená kůže, nemysli si, že fyzická síla je ta nemocnější" Zařvu na Thoruse a stočím hrot kopí směrem k němu

Ale copak něco se nám nelíbí elfíku chytnu si sekyru do bojového úchopu a zuřivě zavrčím

"Vidíš brátránku, už to začíná," otočím se v Solbernovi a ukážu na něho rukou a cynicky se zasměju.
"Vidíš, takhle to dopadá, když elf nemá představu o realitě, já ho ale nechám, ať taky zkouší ty jeho triky. A když zaútočí, tak bude o jednoho pacholka míň no. S tím se nedá nic dělat." Solberna již ignoruju a jdu dál...

Instinktivně vytrhnu kyj z úchytu na zádech a vycením svoje nikdy nemyté zuby na rozlícené členy družiny.

"Určitě se mi tu něco nelíbí. Jdeme hledat hostinského dceru, ale zatím se pozabíjíme navzájem. Jsem zvědav, jak daleko takhle dojdem. A určitě nemám rád když někdo říká špičatý ucho. Ať si myslí co chce, ale ať je aspoň zticha." Ke konci řeči se poohlídnu po ostatních elfech ve skupině jak na to zareagují a Arga si zavolám k sobě.

Otočím se na patě a pokračuju dál Bylbí špičatí ucho pomyslím si a zasmně ju se nahlas Poslíš bratránku pověz mi něco o té tvoji bývale osadě

Tohle je ta nepodivnější skupina kterou jsem kdy potkala - jen si to přeberu - mámu tu páreček orků - kteří po sobě pomrkávají a vzájemně si pochlebují. Skupinu lidí kteří je tolerují - jen kvůli vidině zisku nebo kdoví čeho jiného. A v podstatě se dá říct - že nikdo z nás nikomu nedůvěřuje.
Zatímco mi hlavou táhnou podobné myšleny – musím chvílemi popobíhat - abych skupině stačila. Přesto na sobě nedám znám - co se mi v hlavě honí.

Zhluboka si povzdychnu, když slyším, že Alatrax chce slyšet o mojí osadě. Je vidět, že mi to radost nedělá, ale i tak se dám do řeči: "Je tomu již mnoho let, co jsem byl z osady ještě s několika přáteli vyhnán, někteří přátelé byli popraveni. Dlouho jsme se schovávali v lesech a připravovali se na návrat. Po dlouhých dvaceti letech jsme toho byli schopni. V osadě se strhla vřava, z které jsme vyšli jako vítězové. Po dlouhých debatách jsem byl posazen do čela osady. Bohužel někteří nepřátelé stále přežívali a zanedlouho se vzbouřili. Opět se nám podařilo zvítězit, ale osada byla zdevastovaná. Už jsem tam nemohl být, a tak jsem odešel.." malinko skloním hlavu, i na orka to je pro mě moc. Avšak slzy mi netečou, protože orci nikdy nebrečí...

Naznačím Ranyi a Solbernovy aby spomalili. Ked som si istý že nás orkovia nepočujú tak začnem hovoriť: Čo keby sme mi traja šli krýžom cez les a nechali orkou tak? Čo vy na to?

Naznačím Ranyi a Solbernovy aby spomalili. Ked som si istý že nás orkovia nepočujú tak začnem hovoriť:Čo keby sme mi traja šli krýžom cez les a nechali orkou tak? Čo vy na to?

Zařadím se na konec skupiny, abych mělvšechny na očích a rozhlížím se po vhodném tábořišti, když tu si všimnu vedle mě pobíhajícího hobita "Ti orkové jsou úplně tupí, oni si myslí, že když jsou větší, tak si můžou dělat co chtějí."

"Třeba jsme tupý, špičatý ucho, ale ty jsi ještě tupější, protože tě tu moc dobře slyšíme," mluvím nahlas...

,,Ale ty máš špičaté uši“
otočím se na elfa - v očích mám jiskřičky veselí – jen ho pošťuchuju.

"Co se mě týče nic bych neudělal raději, v lese jsem jako doma, ale raději počkáme na noc" Pošeptám tiše Phylilovi

strašně nahlas se smněju poznámce Thoruse

"Ty jsi taky malá a neříkám ti skrčku" .
prohodím zlostně.

Jak Phylil psal - šeptej i Ranye, pozor na to

,,Jenže - kdybys mě tak říkal - pochopila bych to."
usměju se na něj
,,Navíc - už mi říkali i hůř."
pronesu polohlasně a na chvíli se zachmuřím.

soukromá zpráva od Solbern pro Ranya
"Co se mě týče nic bych neudělal raději, v lese jsem jako doma, ale raději počkáme na noc" Pošeptám tiše Phylilovi

Dobre. Ako chceš. Bol to len taký návrh. Dlho som nebol v lese a nejak ma to tam tahá. Hovorým potichu Solbernovy.

Držím se poblíž malé dívky, občas na ní počkám. Trochu jsem se zamyslel, proto nejsem příliš komunikativní.

Probere mě až její poznámka na adresu elfa. Pobaveně se usměju a když se dívka trochu zachmuří, vzpomenu si na otázky, které jsem nějak přešel na schodišti v hostinci.

"Já jsem Tamir" řeknu, abych ji trošku rozptýlil. Jen dozní poslední hláska, pokračuju.
"Jak se vlastně jmenuješ Ty?"

,,Já jsem Achaia."
Na malou chvíli se zastavím a podávám mu ruku. Pak už s úsměvem cupitám dál. Přestože nemůžu zahnat vzpomínky - které ve mně vyvolala elfova otázka – tvářím se - že mám skvělou náladu a na všechny se usmívám. Přiznat že i já mám slabé místo - nechci ani za nic.
,,Tak co tě sem tedy přivádí?"
nehodlám nechat tuhle otázku nezodpovězenou

Achich to jsou ale hloupí velcí lidé co všechno si nevymyslí jen aby se mohli proběhnout do vedlejší vesnice. pomyslím si a pak se zájmem pokračují v okukování hospůdky půvabné hobitky a vubec všeho co se v okolí mihne. Vždyť na místě kde se to celé odehrálo můžu nejlépe nasát atmosféru zločinu. Jak dramaticky to zní a přesto je to téměř úsměvné. Vždyť mohla utéct s někým koho její otec, slovutný hostinský němel rád.
No snad alepoň někdo z nich bude mít rozum, třeba ta kráska co má tak úžasně chlupaté nožičky

Neustálé popobíhání mě dohání k šílenství
Proč tam vlastně jdu - jen protože se bojím o svou odměnu?
Cestou se nestále otáčím
Neměl ten hobit poníka? Jistě že ano - když hobita potřebuješ - zaručeně nebude poblíž! Copak se nebojí že něco najedeme a on přijde o peníze.

Svorně jdu za ostatními a vše si prohížím...

"Těší mě!" pronesu s úsměvem.
"Co mě sem přivádí?" zopakuju zamyšleně otázku, ale během chviličky mám odpověď.
"Zvědavost" odpovím s bezelstným úsměvem a v očích mi maličko blýskne.
"Jsem hrozně zvědavý" pojračuju naoko vážně a přikyvuji hlavou.

Pokývu hlavou – líbí se mi ten záblesk v očích.
Jestli nechce - nemusí mi říkat víc. Zadívám se do krajiny a začnu si srovnávat myšlenky – zatím je to jen nesmírná změť něčeho - co do mé hlavy snad nepatří.

Kolem hostince touto dobou příliš živo není. Těch pár místních, co vchází dovnitř nebo (minimálně) odchází pryč, po tobě s podezřením hledí. Jeden z nich dokonce prohodí pár slov s hostinským, ten vyjde před hostinec a ruce si utírá do zástěry.
"Mohu pro vás ještě něco udělat, malý pane?" ptá se trochu udiveně a maličko nervózně, jak tak hledí za skupinkou dobrodruhů mizejících v zákrutu cesty.

V dosti neuspořádané skupině vejdete do lesa. Cesta je poměrně široká, očividně často užívaná kupeckými povozy, s hluboce vyrytými brázdami po kolech. Naštěstí je docela sucho a nebrodíte se bahnem, spíš se trochu práší...

Tiše a se svými myšlenkami kráčím na konci průvodu... Nikde ani stopa po násilném vniknutí... Ani po souboji - bota uprostřed pokoje není důkazem souboje... Takže tu něco nesedí... vrtá mi hlavou únos Markéty, zatímco kráčím s vlkem po svém boku...

Škaredým pohledem pohlížím do zadu na Ranyanu a převážně na vlka Hmmm...to je mi ale skupinka,jediný já jsem normalní možná ještě ten ork by ušel...pomyslím si a rychle bežím do čela průvodu.

Kráčam po chodníku dosť pozadu a pritom som zamyslený a nevšímam si okolie. Mal som sa vydať sám. Alebo aspon s týmy elfmy. Týto bláznivý orkovia môžu toho vela pokaziť a stavým sa že im ide iba o peniaze. Pokrútim hlavou a uvedomím si že by som mal sledovať okolie. Tak začnem dávať pozor a snažím sa vnímať cestu a nájsť nejaké stopy.

Jdu v předu a nahlas se bavím s Thorusem o tom co nám zrovna příde na jazyk ....sem tam sleduji cestu a okolí To jsem zvědav kolik z nás dojde do konce ...kdyby jich bylo moc tak bych jím mohl pomoct s tohoto světa ....měl bych víc zlaťáčků a zašklebím se v šeredném úšklebku

Jak zacházíte hlouběji do lesa, všechno kolem tichne; zklidnil se lehký větřík rozechvívající dosud listí na stromech, ztichli ptáci a všechno vůkol jako by vyčkávalo v podivném napětí. Vesnice, ač vzdálená jen dvě tři hodiny chůze, zdá se nyní dalekou výspou civilizace v neprobádaném hvozdě. Jen projetá cesta je poutem s lidmi, poutem víc než křehkým...

Náhle se objevuje mlha... plazí se po zemi podobna živému tvoru, vztahuje své ručky kupředu a vzhůru, napřed sotva po kolena, ale houstne a naznačuje, že za chvíli nebude vidět ani na krok, ani na ruku, jíž si zamáváte před očima. Ti, kdož pro to mají předpoklady, v ní cítí magii, neurčité podstaty, ale zlovolnou...

"No bezva!" ujede mi přes rty. Na chvíli se maličko zamyslím, pak se pečlivě rozhlížím kolem sebe, snažím si do paměti vštípit každý detail ...

"Asi bychom se měli držet u sebe!" pronesu nezvykle hlasitě.

Při pohledu na mlhu se neubráním úžasu – přestože vypadá tak nepřátelsky – jsem jí fascinována a musím jí obdivovat. Prvních pár vteřin jen stojím a okouzleně ji pozoruji. Z zamyšlení mě proberou až Tamirova slova. Rychle popoběhnu a postavím se k němu co nejblíž. Téměř se ramenem dotýkám jeho ruky.
,,Nevíš co to je?"
zeptám se s neskrývaným obdivem - zatím co pozoruji mlhu.

Probaho naděláte kvůli mlze no a jdeme dál. řeknu nebojácným hlasem...

Vezmu si kyj pevně do ruky a při chůzi se kolem sebe rozhlížím. Snažím se nikoho nezašlápnout ani o nikoho zakopnout.

Vezmu si sekeru ze zad a začnu pozorovat okolí ....spomalím tempo pochodu Co si takhle zahrád an schovku zařvu na ostatní

Prohlédnu si okolí, spočinu zrakem na mlze a po chvíli prohodím jen tak do vzduchu: "Já už jsem toho prochodil hodně, ale takovou mlhu jsem ještě neviděl tohle není normální." A trochu si pospíším, abych nezůstal příliš pozadu, ale aby kolem mě bylo dost místa.

Tak toto sa mi nepáči. Pomyslím si. Zrazu sa ma zmocní velký strach. V takejto hmle mi je luk na nič. Že ja som si nezobral dýku. Do luku si vložím šíp aj ked viem že mi bude manič. Pobehnem dopredu a snažím sa držať uprostred skupiny, aby ma ostatný mohli chrániť mečmy. Cez hlavu si prehodím kapucnu aby som od hustej hmli nemal mokré vlasi.

"Nevím přesně, co to je" odpovím zamyšleně na otázku.
"Každopádně to vůbec není obyčejná mlha. Řekl bych, že je něčím výtvorem ... přemýšlím nahlas. Na rozdíl od Achaii nejsem tak fascinován, spíš mi to dělá starosti.

Popojdu tak, abych nebyl úplně na ráně, v případě nějakého problému. Na čele mi naběhlo několik drobných vrásek.

Dokud to ještě jde, snažím se odhadnout své společníky, zvláště, kdo disponuje magií.

Co pořád všichni děláte,se tady bojíte mlhy. a jdu dál ale okolo mlhy...

Mlha houstne, sotva se vám daří držet cesty... husté bílé kotouče tu a tam vystřídají ještě hustější a bělejší kotouče. Z vlasů a vousů začíná kapat voda, z cesty se už nepráší... Do Alatraxe vrazí zmatená srna, vykvíkne a zmizí zase kdesi v lese.
Zdá se, že není již úplné ticho; i když možná, že tu ten zvuk byl od počátku - jakési prozpěvování mumlavým stařeckým hlasem. Těžko říci, jak daleko je před vámi, stromy a mlha obzvláště zkreslují zvuky velmi. Ale nemůže být nijak daleko, takový třaslavý hlásek to je...

Skloním se ke Trimovi... Zastav ten hlas... Nebo se ztratíme... zašeptám mu do ucha a vlk vyrazí pryč do mlhy, k šepotavému hlasu...

Počujete to aj vy? Ako by niekto v dialke pred nami spieval. Alebo to je nárek? Počiatočný strach zo mna opadol. Idem úplne potichu a snažím sa započúvať do toho vzdialeného hlasu.

"Slyším to i já, Phylile. Měli bychom najít původce tohoto hlasu. Jestli je pravda to, co říkáš, že ta mlha je něčím výtvorem, mohl by něco vědět." Snažím se našlapovat co nejtišeji a naslouchám odkud ten hlas přichází.

Těsně křiknu když sem seknul po srně která do mně vrazila Ksakru už jsem mohl mít večeři spomalím krok a naslouhám hlasu v dáli Co je to zas za hlupotu zašklebím se

Zamyslím sa a po chvýle poviem Solbernovy: No tak ma napodlo že to môže byť aj kúzlo a ten hlas čo počujeme je nejaké zaklínadlo.

"Tím spíš musíme najít jeho původce." Rozhlédnu se kolem a ještě usilovněji se soustředím na ten zvuk

,,Při požáru taky nevstupuješ do ohně - jen abys našel jeho původce."
zamumlám polohlasně.
,,Na druhou stranu - i mě zajímá - kdo to způsobil." řeknu o poznání hlasitěji
Je to nádhera
myslím si když rukou projíždím mlhu - pak si konečně uvědomím - že to může být nebezpečné a pevněji sevřu svou kuš.

Od Ranyiných nohou vyběhne vlk, tiše jako stín zmizí v mlze... dva tři údery srdce a mumlavé prozpěvování se změní ve vyděšené vyjeknutí. "Ajajajaj!" ozve se ještě. Mlhou probleskne ostře bílé světlo...
Achaie, dokonale zaujaté mlhou a nedávající pozor na cestu, se mezitím povede zakopnout a rozplácne se o zem.

Ucítíš krátké nepříjemné začpění... tam někde vepředu se někomu sakra nepovedlo kouzlo, o které se pokoušel. Zákmit bílého světla byl zřejmě jediný efekt, které staříkovo snažení mělo...

Pomůžu Achaie na nohy, možná jsem se i maličko usmál, ale v hlavě se mi asi honí něco jiného ...

"Ten neznámý mě začíná moc zajímat ..." řeknu na vysvětlenou a zrychleným krokem pospíchám směrem, odkud se ozvalo vyjeknutí...

Snažím se dávat pozor, abych nedopadl jako Achaia. Případně se nezamotal do křoví, nenarazil do stromu a podobné radosti ...

Opatrně se rozeběhnu, směrem kde se zablesklo, tupou stranu kopí mám před nohama nad zemí, abych o něco nezakopl. Cestou zavolám Arga a držím si ho po boku.

Rozpačitě se poškrábu na hlavě a po chvíli váhání se rozběhnu stejným směrem jako Tamir a Solbern, kyj v pohotovostní poloze.

Vděčně přijmu Tamirovu pomoc - tenhle zážitek mě z mého zaujetí úplně probere. Ještě chvíli stojím na místě a dávám se dohromady. Pak se vydám směrem - kam utíkali ostatní
Jen se nezblázněte
pomyslím si naštvaně - špatná nálada je jen důsledek nedávného pádu. Je mi jasné že jestli tam někdo je - nemá cenu spěchat - ostatní tam stejně budou dřív. Jdu pomalu a naslouchám - snažím se zaslechnou rychlé kroky ostatních - nebo cokoliv jiného. Kuš pevně svírám v ruce - jsem připravena vystřelit - ale nehodlám ohrozit ostatní - takže hrot šipky míří k zemi.

Pohlédnu na zbytek skupiny a sekeru si připravím před sebe.......Tak jsem zvědavý co je to tam za neplechu a pomalými ale dlouhými kroky vyrazím za ostatními

Pozvolna kráčím za Alatraxem který má krásnou sekyru ale mám hezčí...

Jak běžíte, mlha postupně řídne; dost možná jako by jí přestalo sytit to něco, co jí dosud živilo. Pomalu se rozpadá na jednotlivé kotouče ne nepodobné hustému dýmu, které se drží spíše u země. Ne že by to hobitům zatím pomohlo... Ranya, se zuby stisknutými a plná obav o vlka, div nevykřikne úlevou, když se z bílé hradby vynoří jeho naježený obrys.

Stoupa, který nešel dost rychle, ostatní brzy ztratil z očí a minul poněkud přímý směr; sešel z cesty, aby na ní o pár desítek kroků dál opět narazil, celý zmatený, protože cesta jako by byla kolmá k té původní...

V kruhu, který se stává stále širším, mlha již takřka vyprchlala a ve vzduchu zbyla jen vlhkost a slabý opar. Cesta se tu dělí na dvě další před obrovským balvanem, na jehož vrcholku balancuje v nevalné rovnováze vyplašený stařík, dělá: "Huš! Huš!" na vlka, který pod ním trpělivě čeká a tu a tam se ohlédne, jestli už přichází jeho paní. "Moji zachránci!" ozve se třaslavý hlas plný radosti a úlevy. "Pozor! Je tu vlk! Zastřelte ho!"
Stařík má za sebou očividně mnoho a mnoho zim. Olysalý, vrásčitý tak, jak žádný sochař nikdy nevymyslí, se silně prořídlými zuby, dosud víc než čilýma světlýma očima a v plášti, který pamatuje lepší časy, možná pamatuje i minulou dobu ledovou. Buď jak buď, býval černý a ještě teď jsou na něm patrné zbytky okultistických symbolů. V ruce kleprtá jakousi na loket dlouhou holí.

Co tu chceš dědulo a proč si na nás poslal tu proklatou mlhu zaburáci můj hlas do vzduchu ....pak pomalu sklopím sekeru

Mé rty zvlní úsměv a hvízdnu na vlka, který poslušně přiběhne ke mě...

Povedlo se ti to... skloním se k němu, zatahám ho jemně za ucho a zašeptám mu do něj... Pak ho podrbu na krku na výraz díků a zase se otočím ke staříkovi...

Nic se střílet nebude, je to můj přítel... Ale vy nejste, když nás chcete nechat zabloudit... zamračím se na něj...

"Myslím, že byste mohl slézt dolů, ten vlk vám zatím nic neudělá. Mám pravdu?" Prohodím k Ranye a pokračuji "Kdo vůbec jste?"
Poohlédnu se po ostatních, ale starce mám stále na očích. Kde je ten trpaslík? Snad ho nechají aspoň mluvit.

Tak tu je ten kto môže za únos tej dievčiny. Musí to byť on! Pomyslým si. Agresívne si vyberem šíp a v momente mierim na starca a kričím na neho: TAK KDE JE? A NEROB SA ŽE NEVIEŠ O ČOM HOVORÝM!!!

"Uklidni se Phylile, nech ho aspoň promluvit." Řeknu klidně, jako by to byla jen ta nejmenší věc, ale tvářím se velmi nesouhlasně.

Přitočím se k onomu horlivci s lukem a velmi, velmi důrazně řeknu:
"No tak, dej to pryč" přitom mu hledím přímo do očí.
"V klidu toho vyřešíš mnohem víc" pokračuju mírněji ...

"Ochočený vlk," kouká stařík jako uhranutý a nepřestává se klepat. Ze zvířete odtrhne pohled jenom aby se zahleděl na šíp, který na něj míří.
"Já nevím, proč to děláte," zakňourá náhle ublíženě a div se na svém balvanu nezhroutí. "Nic jsem vám přeci neudělal. Ani nevím, co jste zač!" Kouká dolů a očividně neví, jestli skočit, nebo opatrně slézt. "Vy jste ti lupiči?" zeptá se pak velmi opatrně a očka mu běhají z jednoho na druhého. Takový podivný spolek... kdo by to mohl být jiný...

Podívám se vyjeveně na staříka "Lupiči? Jací lupiči? My jen jdeme do vesnice."
"A vy jste kdo?" Zeptám se již klidněji toho muže a lehce se usměji. To by teda byla pořádná lupičská banda.

Som zmetený. Možno to nebude ten kto ju uniesol. Musel som ho velmy vylakať. Položím ihned svoj luk na zem, prídem k balvanu a hovorím starcovy: Prepáčte za moje správanie. Myslel som si... To je jedno. Môžem vám pomôcť zliesť? A podám starcovy ruku.

"To byste byl moc hodný," přitaká stařec elfovi a s jistými rozpaky, avšak již stařeckou bezprostředností, se opře do Phylilových rukou. "Copak vy jste neslyšeli o lupičích?" podivuje se, zatímco je sundaván z kamene a stále pošilhává trochu poplašeně po Ranyině vlku.
"Objevili se tu docela nedávno, ale už stačili okrást pár kupců." S úlevou vydechne, když konečně stojí na pevné zemi. "Sice ještě nikoho nezabili, ale zdá se, že je to otázkou času..." Opře se o kámen, po kterém ještě před okamžikem poskakoval a vyčerpaně oddechuje.

Spokojeně se usměju. Tiše poslouchám, co ten stařec říká ...

.... a přitom pozoruju spíše své společníky, než jeho.

Mimo jiné zkoumám, kdo z nich může disponovat magií ...

Kromě hraničářské magie, vyzařující měkce a v lese přátelsky, a jen nepatrných drobtů nějakých těch po cestách pochytaných maličkostí, tu zdá se jiný mág není... nebo se dokonale ovládá.

Ked je starec bezpečne na zemi tak si zdvihnem svoj luk a šíp si dám do tulca. Takýto trapas. To sa môže stať len mne. Pozerám zahambene na starca.

Stále naslouchám se sekyrouv ruce...

Pohoupám kyjem, poplácám ho o ruku a olíznu se. Lupiči? KDE?! vyhrknu na staříka. Po chvíli se s omluvným výrazem ve tváři oddálím od starcova obličeje, když si uvědomím, jak mi smrdí z pusy.

Stařec jenom zamrká. "No... někde... v lese..." rozhodí trochu rukama, ale opatrně, patrně v obavě, aby jeho gesto nebylo špatně pochopeno. "Je tu spousta míst, kde by se taková banda mohla usídlit." Pak se, zdá se, odhodlá a opatrně se zeptá: "A vy jste co zač, jestli se smím zeptat, přeci jenom, takový spolek se často nevidí..." dokončí skoro omluvně.

"No, my jsme si přišli vydělat nějaké peníze, víte. Hostinský z té vesnice eh jak se jenom jmenuje? To je jedno, prostě hostinský z vesnice odkud jdem nás poslal do vesnice tímhle směrem," Přitom máchnu rukou směrem místu, odkud jsme přišli "abychom tam pro něj něco vyřídili. Nebojte se není v tom nic nekalého." Ke konci řeči nenápadně mrknu na ostatní. "Ale myslím, že po těch lupičích bychom se mohli podívat."

Při pohledu na nesourodost naší skupiny se musím usmát.
To už všichni zapomněli na tu mlhu - nebo jsem přišla pozdě a něco mi uniklo? přemýšlím zmateně

Jooo lupičíííí Zařvu nahlas a jako pominutý začnu pobíhat kolem a mávat kyjem. V očích mi blýskají světýlka nedočkavosti a touhy po boji.

V očích mám nevyzpytatelný výraz .... možná, že by se tam dala najít schovívavost.

Pobíhající Tharad mi vyloudí zvláštní úsměv na tváři.

je na ně vypsaná aspoň nějaká odměna... křiknu na staříka Když už se máme za nima plahočit sekeru stále držím před sebou abych vypadal co nejhrozivěji To by mohl být konečně nějaký dobrý boj po dlouhé době široce se zakřením s hrozivým odfrknutím

"To určitě myslíte Bořivoje," pokyvuje stařík chápavě a s jistým ulehčením. "Poctivý chlap, tenhle Bořivoj, hospoda dobře vedená, pěkná dcera, dobrý pivo..." Trochu pomlaskne při tom pomyšlení.
A při pohledu na Tharada a Alatraxe mu v očích probleskne naděje. "Opravdu byste se po těch lupičích šli podívat?" sype ze sebe nadšeně. "Takoví siláci jako vy by si s nimi jistě hladce poradili!" Div nenadskakuje nadšením. Dokonce přestal pošilhávat po vlku. "Odměna sice není," připustí vlažně, "Ale spoustu toho naloupili... jenom z jejich lupu byste si všichni mohli dobře žít... no jéje! Nějaký ten pátek."

"Zkusit bychom to mohli, Bořivoj nám dal času dost. Co říkáte?" houknu na ostatní "Nevíte, kde bylo poslední přepadení, popřípadě jakým směrem utíkají? " Začnu se jen tak rozhlížet, kdyby se náhodou kolem objevily nějaké stopy viditelné již z dálky. Nicméně pořád stojím na místě a zvědavě hledím na staříka.

,,A co vy - tu vlastně děláte - takhle sám?" obrátím se na staříka
nedaří se mi překousnout mou nevědomost.
Copak to nikoho nezajímá? Nebo to všichni vědí? Příště půjdu rychleji. slíbím si slavnostně

Hmm..jo..klidně...opmyslím si Hlavně at tam bude jídlo mám hrozný hlad...

Stařík mávne rukou k méně prošlapané cestě. "Co vím, naposledy je viděli tímhle směrem, tahle cesta vede do Kvíčalovic, i když těžko dojdete až tam, dost možná se schovali ve skalách nebo někde v lese. Lišky tu dávají dobrou noc..." Přelétne pohledem Achaiu.
"Jsem místní mág," prohlásí hrdě a trochu se vyprsí - aby vzápětí poněkud schlípnul, když se rozhlédne po zbytcích mlhy po okolí, kterou rychle rozhání lehký větřík. "Mno... a prostě dělám, za co mi kdo zaplatí, když v tom není nějaká špatnost," řekne zarputile, jako by mu někdo odporoval.
"Když ty lupiče chytíte," dodává ještě honem ve zjevné snaze zamluvit své momentální poslání, "mohl bych se za nějakou odměnu u starosty přimluvit..."

Trochu jsem se přiblížil ke staříkovi. Zatím nic neříkám, jen na rtech se mi usadil nic neříkající úsměv ...

Pozorně si staříka prohlížím a čekám, kdo rozhodne, kam se naše roztodivná skupinka vydá ...

"Děláte, za co vám zaplatí? A kdo vám zaplatil za tu mlhu? Řeknu poté, co zaregistruji staříkův pohled na zbytky mlhy a podezřele si ho prohlížím.

"A hlavně proč?" ozvu se poprvé od setkání.

Už stojím téměř vedle staříka. Nicméně, tvářím se přátelsky, upřímně ...

Kašlete na mlhu, jde se na bandity! Jó!!! Vydám slabší bojový křik, ukážu směrem, který říkal stařík a přichystám se na cestu.

Sama pro sebe se samolibě usměji
Takže to taky nevěděli.
A nechcete jít na ty lupiče s náma? Dobrý mág se vždycky hodí - a vy jistě neodmítnete takovou příležitost.
usměji se sladce a spiklenecky na staříka mrku
To víš že jo dědulo - raději tě mít na očích - než za zády. Nevěřím kouzlům!

"Moje nohy už nejsou, co bývaly, děvenko," usměje se stařík na Achaiu a jakoby ještě o chlup seschnul na potvrzení svých slov. "Příliš bych vás brzdil."
Ukáže Tharadovi, který má napůl vykročeno po cestě dál, zvednutý palec. "Tvé nadšení se mi líbí, mladíku! Já být bandita, už se stěhuju!" Na potvrzení svých slov horlivě přikyvuje. A trochu couvá... Tamir a Solbern ale stojí příliš blízko a tváří se příliš významně, než aby mohl dál předstírat, že je neslyší.
"Vůči svým klintům jsem diskrétní," řekne k nim trochu dotčeně.

"Vážně?" řeknu s hraným údivem a pozvednu obočí "Řekl bych, že vše se dá koupit, nebo dozvědět i jinak. Kolik stojí ta vaše diskrétnost?" Demonstrativně potřesu váčkem, ze kterého je slyšet cinkání zlatých mincí. Zatímco je pozornost upoutána na váček dám pokyn Argovi. Ten zatím nenápadně obejde starého kouzelníka a sedne si za něj vedle kamene. Oči i uši má našpicované. Jen čeká na nějaký neuvážený pokus o útěk.

Dojdu co nejblíš k mágovi jsem tak dvakrát větší ve všech ohledech než on ....sejkeru mám zvednutou na úrovni jeho obličeje Co takhle že bys te nám řekl kdo si vás najal a já vám zato neublížím ......... zavrčím tak že se mi pysky přetočí a jdou vidět moje žluté špičaté a dlouhé zuby

Škodolibě se usměji nad Alatraxovou reakcí - přesto se dál tvářím - jako by se nic nedělo.
,,Jen pojďte - všichni tu mají dlouhé nohy...."
kývnu směrem k ostatním
....a já jim nestačím. Trochu zpomalení uvítám"

Zamračím sa na Alatraxa. Prestaň! Pozrem mágovy do očí a hovorým mu: Nás brzdiť určine nebudete. Tak podte s namy. No ale ked odmietnete tak si budem mysleť že máte niečo za ludom a potom už svojho priatela Alatraxa brzdiť v ničom nebudem.

Zašklebím se na mába a pak na Phyl. On mně nazval přítel ........to si sním ještě vyřídím já nechci mít nějakého ušatého kamarádička............... pohlédnu spátky Tak co bude zařvu

Otočím oči v sloup ...
"Tak tady to bude ještě moc složitý ..."



"Diskrétnost se samozřejmě cení" mluvím ke starcovi klidným tónem.
"Ale pochopte, že my jsme pochopitelně zvědavý, z jakého důvodu nás zahalila ta mlha. A nepokoušejte se mi namluvit, že to byla přirozená mlha, která se tu čistě náhodou povalovala ..." pokračuju s úsměvem dál.

Stařík, jak se k němu Alatrax blíží, jenom zdvihá tvář k němu... očividně bledne, oči vykulené, ústa pootevřená, jen jen zalapat po dechu. Připadá si - a vypadá - tak maličký ve stínu velikého orka... Něco se pokouší říct, ale vyjde z něj jen zasípání.
A když ten ještě zařve... staříkovi se protočí panenky, podlomí kolena a složí se jak hromádka karet.

"Sakra, Alatraxi běž na bok." Pokleknu ke staříkovi, zkoumavě si ho prohlédu a potom mu otevřu mu oko a naznačím úder do tváře. Kdo ví, jestli to jenom nehraje.

"Tady silou nic nepořídíš..." prohodím k orkovi a skloním se ke staříkovi.

Nechám Solberna, ať dělá to, co uzná za vhodné, i když na to mám vlastní názor.

"On to nehraje ..." řeknu tiše.

G................................................................ zavrčím něco v orčím jazice ...sekeru si hodím na záda a odejdu kus bokem , odtamaď pozoruji celou skupinu At ti ubozí lidé nevydrží ani upřímný pohled

Panenky protočené, rychle chladnoucí kůže, necítíš tep srdce... zdá se, že staříka klepla pepka.

"Tak, řekl bych, je po něm." Prohodím za sebe a spěšně mága prohledám. Co asi uděláme s tělem? Přece ho tu nenecháme.

V jedné kapse najdeš pár drobných; možná by to vydalo na dvě tři piva. Kousek už poněkud okoralejšího chleba, amulet vyřezaný z kousku dřeva, provrtaný, ale proužek kůže, na kterém visel, je přetržený. U pasu má malý nůž, starý a dosti tupý a ve váčku hrstku bylinek, ve kterých, když k nim přivoníš, poznáš posilující směs, k věku staříka dosti vhodnou. V křečovitě sevřené ruce ještě svírá svou polodlouhou hůl, hladkou, jen s několika řezbami na obou koncích...

Jenom trochu vyděšeně sleduju chování některých členů skupiny...
No hezké... Tak nějak přemýšlím, jestli se nevrátit zpátky k tátovi do kovárny...
Když se stařík sesype, jenom se ten pocit umocní...

Pečlivě sleduju, co u staříka Solbern najde ...

Vezmu si ty peníze a posilující směs.

Zvednu se od mrtvoly s nějakým amuletem v ruce a otočím se na Tamira:"Nevíš co je to za amulet? Mě to nic neříká stejně jako ty rytiny na jeho holi." Ukazuji mu dřevěný předmět a krčím rameny.

"Ukaž, podívám se" odpovím Solbernovi a vezmu si od něj amulet.
Na hůl zatím jen mrknu ...

Zašklebím se na Alatraxe.
Tak to by jsme měli.
pomyslím si sarkasticky
Hodláte tohle praktikovat často?
sama nevím - jestli jsem v šoku - nebo staříkovu smrt beru tak lehce z jiného důvodu.

Copak malé plémně bojíš se?Když nevydrží tak jich není škoda zavrčím na Acha. Jeden mrtvý sem druchý tam , byl to jen člověk ....dívám se po ostatních Tak co jdem na ty lupiče nebo do vesnice?

Tak to sa mi snád sníva. On ho zabil! Neveriacky postávam pri mŕtvole a premýšlam o tom či nepôjdem hladať stratené dievča sám.

Solbern si hbitě přivlastní pár drobných a nějaké bylinky...
Amulet je kousek vyřezávaného dřeva; necítíš z něj moc magie, spíš leda co nabral stykem se svým majitelem. Hračka, kterou si přivydělávají na poutích podvodníci...

Stařík leží na zemi, jeho tělo pomalu chladne... poslední zbytky mlhy rychle řídnou a v chladnoucím podvečerním vzduchu tu a tam vykřikne pták.

Čekám na reakci ostatních...

,,Tak a máme po mlze." zazubím se na ostatní.
Co jim je? - Všichni musí jednou umřít - tenhle stařík alespoň zemřel rychle.

Tak co jdeme dále k vesnici nebo po těch lupičích zavrčím velmi pobouřeně Nerad se opakuji ....tak se konešně rozhodněte stojím u cesty kde prý chodí ti lupiči

Neuspořádaný hlouček dobrodruhů stojí na rozcestí... tři cesty ve tvaru písmene Y; za jejich zády cesta zpět k Bořivojovi, po pravé ruce se vine dál do lesa hojně prošlapaná cesta do vesnice, kde žije Markétin nápadník, vlevo podstatně méně prošlápnutá stezka do Kvíčalovic. Uprostřed těch cest, jako by to byl on, co je ve skutečnosti rozděluje, se rozkládá veliký balvan; a pod ním mrtvé tělo starého muže.
Smíšený les si zatím žije vlastním životem. Ozývají se ptáci a šumění listí, tu a tam zapraská suchá větev. Les není z neprostupných, ale sejít z cesty by znamenalo prodírat se ztěžka křovím, přelézat kameny, zapadat do brázd zvrásněné půdy.

"Hmm..." povzdechnu si.
"Nemyslím, že by to bylo něco pořádného" okomentuju dřevěný amulet.
"Ale jestli nemáte nic proti, zatím si ho nechám, pro případ, že bych se mýlil" říkám hlavně směrem k Solbernovi. Přitom amulet protáčím mezi prsty.

Po chvíli přesunu pozornost ke staříkově holi. Natáhnu se pro ni a zatímco si prohlížím runy, které na ni jsou, hovořím ke zbytku skupinky.

"Jděte kam uznáte za vhodné. Já se nejdřív postarám o tělo. Pak se teprve rozhodnu, co dál ..."

Hůl je velmi stará; nepoznáš ani, co je to za dřevo a řezby, napůl setřelé nesčíslnými doteky, mluví o čtyř živlech; a často se tam opakuje symbol, dávno již neužívaný, tak dávno, že i ta stará hůl je na něj příliš mladá, k ochraně před zlými duchy.
Neochotně leží na tvé ruce... je v ní moc, ale není to moc, která by přijala kteréhokoli pána.

"Ten amulet si klidně nech" prohodím k Tamirovi a pak se otočím k ostatním "Podle mě bychom měli jít nejdřív za tím nápadníkem a po cestě zpět se můžeme podívat po těch loupežnících." Když zavadím pohledem o nehybné tělo, tak ještě dodám:"Nemůžeme ho tu jen tak nechat, co takhle ho spálit?" Začnu se rozhlížet po suchých větvích.

,,Jsme uprostřed lesa - nemyslím že spálení je nejlepší nápad."
zamračím se
Pokud tedy nechceš nadělat ještě větší paseku než teď.

"Les není suchý, navíc se už stmívá. Můžeme se tu utábořit, oheň potom uhasit a ještě se přitom zahřejeme. Pohřeb by byl příliš náročný a určitě ho tu nenecháme sežrat zvířaty." Odpovím Achaie klidně

,,Proč ne - vždycky se ráda ohřeji u ohně - kde se pálí mrtvola."
prohodím s úsměvem a hlase se mi objeví drobný náznak sarkasmu.
,,Ty lesu rozumíš líp"
prohodím na svou omluvu.

klidně se ho zbavte jak chcete ........mě pach hořících mrtvol nevadí zažil jsem ho už hodně stojím opodál a jen se křením v mém podání to spíš vypadá jako posmrtná křeč...............Jsem zvědav kdo to znich vydrží ...............kdo by šeel semnou po stopách těch zlodějů kouknu na ně vyzívavě

,, S tebou nikam nejdu - vraždíš lidi na potkání."
otočím se na Alatraxe - očividně se bavím tím - co udělal - v očích mám jiskřičky veselí.

Já jsem ho nezavraždil to by vypadal jinak vycením tesáky směrem k Acha. Chtěla bys to vidět zavrčím na ní a vytáhnu si sekeru ...........................v očích mám jiskry temnoty

,,Já se tě nebojím" s obličej který neodráží žádný výraz - dojdu až k tobě. Musím zaklonit hlavu - abych se ti mohla podívat do očí
,,Vážně to chceš udělat?"
Všichni musíme umřít. uklidňuji se - moc mi to ale to nepomáhá.

"Uklidni se Alatraxi, tohle počínání nemá žádný smysl. Raději mi pomoz nasbírat dříví." Počkám jestli se Alatrax uklidní a pak začnu sbírat dřevo na oheň.

Začnu se zhluboka sám Ne maličká ......nechci si stebou hrát................pomalu schovám sekeru ..pak si dřepnu Nejen odvahu potřebuješ k vítěství nad smrtí zavrčím teď už spíš neutrálně....rychle se zvednu Tak co bude mrchožrouti křiknu na ostatní

"Spálíme toho kouzelníka a ráno půjdeme dál. Můžeme se rozdělit, pokud se nedohodneme kam, ale to je ještě daleko. Rozhodně se nebudeme hádat ani zabíjet." Poslední slova už říkám se zvýšeným hlasem.

Překvapeně zamrkám nad Alatraxovou reakcí.
,,Ale - já..."
snažím se zareagovat na Solbernovu výtku - ale raději toho nechám a začnu sbírat dříví.

Držím v ruce hůl. Docela důkladně jsem ji prohlédl a vypadá to, že mě zaujala.

Hovor ostatních jako by se mě netýkal, i když ...
Na chvíli mi přes tvář přelétl stín zklamání, ale pak se vrátím do tohoto světa.

"Oheň .... dobrý nápad ..." přejde tiše a roztržitě přes moje rty.
Pak se také dám do sbírání dřeva.

"Nechám si i tohle" prohodím, když se k tobě přiblížím při sbírání dřeva. Ukazuji na hůl.

"Klidně, mě by to asi k ničemu nebylo." odvětím

Bezeslova se vydám urvat pár stromů a větví na oheň a přemýšlím o tom, kdo je asi ve skupině nejsilnější...jen pro všechny případy

Mlčky vyrazím pryč... Pach spáleného masa opravdu nemusím, a abych ještě u pohřební hranice nocovala, na to nemám ani nervy, ani žaludek...

Když Ranya odchází - jen nechápavě zakroutím hlavou.
V tomhle srabu jsme všichni a nikdo neutíká. Jestli takhle reaguje vždycky - tak potěš koště.
pomyslím si rozmrzele - její odchod beru jako projev slabosti a slabí umírají.

Ked Ranya odchádza tak za nou dlho pozerám ktorým smerom kráča (po kial mi to dovolí hustý les). Ked odýde tak poviem ostatným: Radšej sa pôjdem po nej pozreť. Ked sa dlho nebudem vracať tak si z toho nič nerobte. O seba sa viem postarať. Tak to vyznelo dosť čudne... Kráčam do lesa, ale nehladám Ranyu. Bola to vlastne zámienka a nájdem si vysoký strom, vyleziem naň a snažím sa zaspať.To teda bol nápad ho upáliť. To ale sú barbari.

Brzy se ztratíš ostatním z očí... kterou cestou jsi se vydala?

Opravdu se ti podaří najít dub s rozložitými větvemi, kus nad zemí vhodným způsobem propletenými, že s trochou opatrnosti se i můžeš uložit. Vyplašíš malou veverku, která na tebe vrhne krajně vyčítavý výraz, ale jinak místo vypadá klidně. Vítr naštěstí fouká od tebe k nim... nemusíš se obávat, že bys ucítil kouř z pohřební hranice; pokud ji opravdu zapálí.

Kolem je dost hustého křoví, větví i dávno padlých kmenů. Všechno je, dost možná díky mlze, vlhké a nepříjemné do ruky. Pomalu se začíná šeřit... než padne úplná tma ještě nějaká doba uběhne, ale večer je blízko.

K vesnici s Markétiným milým...

Cesta vede mírně do kopce... není prudký a podle terénu vidíš, že brzy se ocitneš na jeho vrcholu. Cesta je hojně používaná, hluboko vyrytá do lesní půdy. Je dosti zřetelná i pro noční pochod, když by na to přišlo. Nikoho za sebou nevidíš ani neslyšíš a vlk je také v klidu... i když je vidět, že za nějakou srnou nebo zajícem by se dvakrát přemlouvat nedal.

,,Není toho už dost?"
kývnu na stále se zvětšující hromadu dřeva a přihodím na ní svůj poslední klacík
Pro nic dalšího už nejde!
rozhodnu se a podívám se na ty - co ještě něco tahají. Pak si sednu na nějaké suché místo a se zájmem je pozoruji.

"Myslím, že by to mohlo stačit" kývnu na Tharada, aby už nerval další větve. Potom se otočím ke zbytku skupiny a se zesíleným hlasem se jich zeptám "Chcete někdo zapálit oheň?"

,,A nechcete někdo něco říct?"
zeptám se
,,Něco jako...hm......byl to dobrý člověk.....nebo tak ?"

"Jestli máš co říct, tak to řekni a můžeš při tom zapálit oheň. Já jsem ho neznal, takže o něm nemám co říct." Odpovím Achaie a stále čekám, jestli se někdo přihlásí o zapálení hranice.

Přeci nebudeš za blbce - teď když jsi s tím začala.
,,Byl to úžasný člověk..."
zahájím svou řeč pomalu
...dokázal dělat nádherné věci...
začínám se pomalu rozjíždět
.. ničeho se nebál - ani lupičů...
No vlastně se bál.
pokradmu se podívám na Alatraxe
Prostě - zasloužil si takovou smrt - rychlou a poklidnou - a zaslouží si důstojný pohřeb.
zakončím svou řeč a náramně se u toho bavím
Nesnáším staré - plesnivé kouzelníky
na oko se tvářím velice smutně - dokonce se snažím vymáčknout nějakou tu slzu. Pak se skloním a pokusím se zapálit improvizovanou hranici.

Naštěstí vás napadlo postavit hranici uprostřed cesty; les to tedy - možná - přežije bez úhony. Stařík si leží pokojně s rukama složenýma na hrudi, byť mírně zkroucený mezi větvemi...
Achaia se snaží zapálit dřevo, ale mokré větvičky jenom usilovně čoudí, mírně doutnají, ale že by se jim chtělo rozhořet se pořádným plamenem...

Těsně před zapalováním hranïce jsem se vzdálil ...

,,Je tu ještě někdo - kdo to chce zkusit?"
zeptám se trochu rozmrzelá nad tím - že mě se zapálit oheň nepodařilo. Pak se postavím a uvolním místo na kterém jsem stála.
To by mě zajímalo komu se to povede.

Viděl jsem někde kolem při hledání dřeva suché roští?

Lehce žduchnu do hobitky a něco si zamrumlám pod vousy a snažím se otevřít ohen...

Prakticky ne... všechno je nasáklé vodou; mlha se tu zřejmě tvořila dlouhodoběji. Najdeš tam sice stromy, jejichž kůra hoří i mokrá - otázkou je, jestli se hranice dokáže rozhořet natolik, aby spálila tělo...

Stoupova reakce mě rozzlobí - a tak když se sehne aby zapálil oheň
Tedy - aby se pokusil zapálit oheň.
rýpne si vnitřní hlásek
projdu okolo a strčím do něj tak - aby při troše štěstí spadl na hromadu dřeva.

Na to do čoudícího ohýnku zahleděný trpaslík nebyl připraven - zahučel do dřeva a pečlivě vyskládaná hranice se rozpadla, dřevo lítá všude okolo jak se tam Stoupa mele, mrtvé tělo se skutálí na cestu...

Hlasitě se směju na celé kolo ....můj smích vypadá jako by padalo kamení .....No jo puste ktomu trponě a takhle to dopadne stále se řechtám a pokyvuji hlavou No vydím maličká že si nic nenecháš líbit křiknu na Acha.

,,Já...to ne.... to byla nehoda. "
tvářím se zmateně a překvapeně. Ve chvíli kdy se Alatrax začne smát to nevydržím a přes vážnost situace se začnu smát taky
.,,Ten den je čím dál tím lepší."
říkám a raději se stáhnu k Alatraxovi - u kterého cítím alespoň nějakou podporu. Trochu bázlivým pohledem si prohlížím ostatní.

To jste udělala naschvál je mě to jasné nesnáším hobity! řeknu zcela na rovinu a dívám se na ni jestli něco nechystá a v očích mě hrají plameny A ještě nesnáším elfy ale ted´ to asi řikat nebudu je jich to dost... a sednu si na zem a zapaluju si dýmku a nespouštím z hobitky oči....

Chovám se jako bych incident neviděl a odejdu. Za chvíli se vrátím s náručí kůry, kterou položím na zem u hranice. "Musíte se pořád dohadovat?" prohodím k ostatním, když rovnám hromadu dřeva a mrtvé tělo pokládám doprostřed. Potom pokleknu k hromádce kůry, zapálím ji, než se rozhoří, udělám do hranicemalý tunýlek a nakonec do něj posunu hořící kůru.

No, to záleží na tom, jak daleko to je k té další vesnici... Pokud tam dojdu do půlnoci, tak půjdu dál... pokud ne, spím v lese...

,,Pak mám štěstí že jsem hobitka a ne hobit."
nedám se vyvést z míry trpaslíkovou zlobou
,,Jen tak mezi námi - já je taky nemám moc v lásce."
mrknu na něj - jsem šťastná že se situace obešla bez většího problému.
Pak se kajícně podívám na Solbernova záda.
Já si nezačala!!!!!!!
chce se mi křičet - nakonec tomu nutkání odolám.

Hmm...to je dobře že je nemáš rádá protože ja taky ne,ale bral bych omluvu... a brousím si sekyru a u toho blafám z dýmky...

Tsss - ten se snad zbláznil?!! Jestli si vážně myslí - že se mu budu omlouvat - tak to se děsně plete
stále stojím dál od ohně a nevěřícně si trpaslíka prohlížím - pak zavrtím hlavou a odvrátím pohled
Ať si tu omluvu sežene kde chce - ode mně ji nedostane

Do půlnoci by ses tam mohla dostat, kdybys šla opravdu hodně hodně rychle a znala terén. Noc je ale tmavá a na vozy vyježděné cestě se noha každou chvíli zvrtne.
Vlk náhle zpozorní, uši našpicované někam vpravo do lesa... a i tobě se zdá, že náhlý poryv větru přinesl sebou dým z ohně. Hranice zůstala daleko za tebou, ta to roozhodně být nemůže...

Hranice konečně chytla a neochotně, ale přec, vzplane... Vlhké dřevo dosti kouří a vítr žene hustý dým dolů po cestě. Když se plameny dostanou až k tělu, chytí napřed oblečení a brzy ucítíte strašlivý puch páleného masa... Stáhnete se svorně proti větru.
Pomalu se stmívá...

Rozhodím si pokrývku na zem, sednu si a při vytahování večeře se ptám ostatních: "Podle mě bychom měli držet hlídky. Jsou tu někde lupiči a navíc musíme hlídat oheň. Beru si první, kdo bude dál? Zakousnu se do sušeného masa a čekám na odpověď.

Kůže staříka se škvaří a černá. Oči v důlcích se začnou postupně, jak teplota stoupá, vařit - a nakonec vybuchnou a po okolí se rozprskne sklivec. Kůže se trhá a puká, jak je vysoušena a pálena stále více a více. Krev, která se začíná vařit v žilách, z ran vzniklých trháním kůže tryská ven a vytváří bubliny, jež hlasitě prskají v ohni. Z pod kůže kape rozpálený tuk, který se škvaří na dřevě a vydává odporný smrad. Vnitřnosti staříka se začínají rozpínat díky pomalému stoupání teploty, zaviněném pozvolným rozhoříváním mokrého dřeva. A pak protrhly břišní svalstvo a opustily tělo v explozi. Mozek je následoval jen zanedlouho a to skrze nos a uši. Jak se oheň postupně zmírňuje, na místě staříka je vidět seškvařená mumie.

Jak tak ležíš na větvi, zjišťuješ, že je čím dál nepohodlnější. Vlastně už tě pořádně tlačí do zad... usilovně hledáš polohu, ve které bys mohl pohodlně ležet, ale daří se ti to čím dál hůř.

Ach jaké blaho je opět slyšet zvuky škvařícího se těla zhluboka se směju a pozoruji reakce ostatních ...........pak popojdu kousek od skupiny a sednu si do tmy ke stromům kde už oheň nedosáhne...............než mně úplně stratíte z dohledu ve tmě ještě slyšíte burácet můj hlas Já vás pohlidám je slišet ironie a sami nevíte jak to vlastně bylo myšleno

Sedím u stromu jsem otočený od ohně a sekeru mám položenou vedle a jemně ji držím pravou rukou ........oči mám zavřené a naslouchám každičkému zašustění či jinému zvuku .............slyším dobře co se děje u ohně ale nevěnuji tomu pozornost Tak jsem zvědavý koho zabiju jako prvního.....minule jsem to nevydržel ani tak dlouho.....bude to ten trpoň nebo nějaký elf......ještě že mám tak slabé nervy jinak by tu byla nuda.......... na obličeji se mi oběví škleb

Z upalování se mi zvedá žaludek a zápach tomu ještě napomáhá - takže se odvrátím a sleduji elfovi reakce
Vždyť to byl jeho nápad.
,,Dobře, já si vezmu druhou."
zareaguji když promluví. Nad Alatraxovou reakcí jen zavrtím hlavou.
Tenhle folklór!!! Ještě že já jsem hobitka.

Chvýlu sa ešte snažím nájsť si polohu, ale nakoniec uznám že sa to nedá a zlezem. Priblížim sa bližšie k družine a ked ich budem mať na dohlad tak si nájdem miestečko na spánok a uložím sa tam.

,,Kam všichni odešli?"
říkám když si připravuji místo ke spaní
,,Neměli jsme zůstat pohromadě?"
Já jim nevěřím - možná už teď shromažďují informace a já to nevím!!!
na tváři se mi usadí ustaraný a mírně rozzlobený výraz

"Nemám důvod jim nevěřit. Říkali, že se o ně nemáme bát a kdyby něco potřebovali, tak se určitě ozvou." Odpovím Achaie a držím svůj díl hlídky v sedě mimo světlo ohně.

,,Hmm - když to říkáš"
zašklebím se když si lehám.
,,Vzbuď mě až budu na řadě s hlídkou"
Jen doufám že se neprobudím a nebudu tu sama.
s touhle myšlenkou pomalu usínám

,,Dobrou noc"
zamumlám než usnu
,,A hezky se vyspěte."
dodám po chvíli rozmýšlení

Našel jsi kupodivu pohodlné místečko pod převislými větvemi jakéhosi jehličnanu... vidíš krásně ven, je tam sucho, nejspíš bys byl v suchu i kdyby pršelo a je tam i docela měkko... mezi stromy vidíš odlesky hranice a tu a tam zaslechneš útržek věty.

Už se úplně setmělo... z hranice se dosud hustě kouří, ve zbylých plamenech je vidět staříkovo ohořelé torzo.
- a nad vámi hvězdy. Bude nejspíš jasná noc, i když vítr je docela silný a začíná být i studený.

Upadnem do hlbokého spánku.

MH: Odchádzam zajtra na dovolenku a vrátim sa 2.1. večer. Ale možno tam bude net tak neviem. Ale radšej so mno nepočítaj.

Dobrovolně se přihlašuji na třetí hlídku. Zatím se schoulím u ohně a snažím se usnout i přes ten děsnej smrad.

Přehodím přes sebe pokrývku, kopí si opřu o strom a soustředěně naslouchám zvukům lesa. Argo leží vedel mě.
Pokud nic nezaznamenám, vzbudím zhruba po třech hodinách Achaiu.

Napůl shořelá hranice se sesune, vyletí jiskry a několik hořících polen se z cesty odkutálí do lesa. Vzhledem k dýmu, jaký vítr žene směrem od vás a kazí výhled, bdícímu Solbernovi chvíli trvá, než si uvědomí, co se stalo... že se oheň začíná šířit a patrně začíná hořet křoví. Jak neochotně doutnaly jeho větve na ohništi, nyní se nechávají ohněm polapit daleko ochotněji. Někde v korunách stromů vyděšeně zakřičí pták...

Jak si uvědomím, co se stalo, ihned vyskočím, chvatně popadnu příkrývku a běžím k hořícímu křoví. Vůbec nestarám jestli někoho vzbudím nebo ne, takže se není čemu divit, když při běhu praskají větve a sem tam odletí nějaký kámen. Když konečně doběhnu ke křoví, začnu dusit oheň přkrývkou a příležitostně odkopávám klacky a další dřevo z dosahu ohně.

Vítr zlomyslně fouká přesně tak šikovně, abych oheň víc a víc rozdmýchával. Brzy vidíš, že na to sám nestačíš... popílek a dým z hranice tě nutí ke kašli, je tma jak v pytli, což sice umožní lépe najít každý zatoulaný plamínek ohně, zároveň ale oslňují a před očima se ti míhají barevná kola.

"Vstávejte!" Zařvu nahlas, abych vzbudil ostatní a sám se zatím snažím držet oheň pod kontrolou, jak nejlépe dovedu. Najednou se hrozně rozkašlu a opřu se o strom, abych nabral nový dech, když to konečně rozdýchám, hasím dál.

Jak se vzbudím, vezmu nějakou větvu a pokouším se hasit a pokud to nepůjde, některá plošší místa přilehnu.

Se škubnutím se probudím
Co se stalo?....To už mám hlídku?
pomyslím si rozmrzele - pak se pomalu rozhlédnu kolem a začnu si uvědomovat co se vlastně děje.
Tupý elf - já mu to říkala.......a to jsem si myslela - že lesu rozumí.
vztekám se v duchu - když vstávám a hledám nějakou větev - abych oheň uhasila
,,Co to tu zase provádíte?"
zeptám se naštvaně a můj hlas je plný výčitek

Je už k půlnoci, když se vám konečně podaří zdolat oheň, který se nenasytně šířil podrostem. Jste špinaví od popele, tu a tam propálené šaty, Tharad sice zachránil mnohé, ale levé rameno a paži má pokryté bolestivými puchýři a zarudlou, citlivou kůží; to když se rozhodl zalehnout příliš rozhořelé křoví. Staříkova hranice stále doutná a čoudí, ale zdá se, že žádné nebezpečí už nehrozí...

Nemohol som sa nezobudiť. Podišiel som bližšie a ked som vydel čo sa stalo, tak som len pokruťil hlavou a vrátil sa na svoje miesto.

Pokřikování nedobrovolného spolku hasičů není sice nejlepší ukolébavkou, ale pořád lepší mu asi naslouchat mírně v povzdálí, než se hrabat popelem. Jak tak zalézáš pod větve svého stromu, zahlédneš na druhé straně kmenu, pár metrů od tebe, zasvítit zvířecí oči...

Podívám se na nebe a když shlédnu zpět promluvím k ostatním: "Achaio, myslím, že už máš hlídku." Téměř nepatrně se pousměji.
Jdu si lehnout, ale když si všimnu Tharadova zranění zareaguji: "Ukaž podívám se ti na to" Na mé tváři je patrné soustředění a současně přejíždím rukou po krolově paži. Kůže se začíná hojit a když skončím je rameno pouze trochu červenější než je jeho obvyklý odstín.

Solbernovo léčení bylo docela úspěšné. Na elfa ujde, že? Kdyby tě jenom popálená ruka po jeho léčebném zásahu tak strašně nešimrala...

Poškrábu si zahojenou popáleninu, podívám se na Solberna a tlumeným hlasem na něj houknu: Dík. Potom se snažím usnout.

,,Hmm - to asi mám."
- podívám se taky na oblohu
,,Jen doufám že ji zvládnu lépe než ty."
- neodpustím si kousavou poznámku k Solbernovi - a narozdíl od něco se usměji široce. Jakmile ostatní ulehnou - zkontroluji oheň a prohledám nejbližší okolí - jestli nenarazím na nějaký zdroj vody.

Poté, co jsem odešel, jsem se porozhlédl po okolí.
Na nějakém příhodném místě jsem si na chvíli odpočinul, zdřímnul ... a znova prohlédl tu hůl.
Ale nic jsem s ní nedělal.

Požír jsem asi zmeškal, vracím se až po delší době.

Když začal hořet les - zaslechl jsi z dálky Solbernovo volání - hůl jako by začala nepatrně vibrovat. Pak to ale přešlo a leží před tebou stejná jako dřív... neživý kus dřeva.
Usnul jsi pod stromem, jehož převislé větve ti zajišťovaly ticho i jakési soukromí. Probudí tě pocit něčí blízkosti: a z druhé strany kmenu vidíš dvě žlutá světla zvířecích očí...

"Ahoj, co Ty tady?"
Sám se divím, co se mi to dostalo z úst. Asi ta rozespalost. Naštěstí mě rychle přejde.

Trochu si přitáhnu nohy k sobě a rukou najdu hůl a pevně ji stisknu.
Druhou rukou se snažím nahmatat v batohu kousek něčeho na zub.

Ale asi jsem pořád nějak mezi bděním a sněním, nějak nemám strach ...

"Vrrrrrau," ozve se odpověď na tvůj pozdrav a světla se pohnou směrem k tobě. Tma je příliš hustá, než abys dokázal rozeznat jakékoli podrobnosti... ale obrys těla je velký, příliš velký na vlka. Snad medvěd...? Nebo...?
"Jrááá... grrrhledááám..."

Zlaknem sa ale nevykríknem. Pomali a hlavne potichu si vložím do luku šíp. Prižmúrim oči aby som lepšie vydel čo je to za zviera. Pritom aj hladám možný útek.

"Vrrraaaauuu," ozve se a světla se nepatrně pohnou, jak jejich majitel přešlapuje.
"Zbrrrrraň neeeeeuuuu..." Obrys těla je velký... příliš velký na vlka. Medvěd snad...? Nebo...?

Prestanem na to stvorenie mieriť a mierim do zeme.
Nechcem ti ublížiť. Len mi povec kto alebo skôr čo si?

Větve trochu zašustí, když se tvor protáhne do tvého úkrytu. Sedí teď, shrbený, naproti tobě, nepodoben ničemu, co jsi kdy viděl. Postava vzdáleně humanoidní... ty nepřirozeně svítící oči... a tma je prostě přílišná.
"Přchííítel... neeeuuu zbrauněééé..." ujistí tě ještě a začenichá k tobě, jako by se chtěl seznámit všemi možnými smysly. "Jrchááá Stan... špauutně mluví, s tlauuuumouuu..." Podle pravidelného šustění se tvor začal drbat za uchem. "Hleeeuuudámme... kdo tyy?"

Vložím si šíp do tulca. Ja som Phylil z rodu elfou. Tu poblíž (ukážem rukou k táboru) je moja skupina. Boli sme vyslaný hladať mladé dievča. A ty si čo za tvora. V tej tme ta vôbec nevidno. A čo vlastne hladáš? Pozerám tomu tvorovy do očí, teda aspon na miesto kde predpokladám že má oči, a čakám na jeho odpoveď.

"Kohopak, nebo copak?" ptám se, očividně rozhodnutý pokračovat ve hře, kterou jsem začal.

"Snad budu schopný a ochotný pomoci" dodám zároveň s tím, jak se zvedám z lehu do stoje.

Achaia brzy zmizela mezi stromy v lese. Je tma, jen řeřavé uhlíky z hranice svítí do noci... někde v dálce se ozval srnec a tu a tam se ozve zahoukání sovy. Větřík šelestí v korunách stromů... je stále chladněji, jakkoli je to příjemná noc.

Sotva zajdeš pár kroků do lesa a Sobern s ostatními ti zmizí z dohledu, zaslechneš vpravo od sebe tichý rozhovor. Zní zvláštně tlumeně, jako by ti, co mluví, byli schovaní pod peřinou... jeden hlas obyčejný, lidský... a druhý je - jiný. Hluboký a truchlivý, ano, ale je v něm něco divného.

"Hleeeuuuudám máááugá," praví tvor, který se představil jako Stan. "Myuslel jsem, že to tyyy... taudy mááálou ludí... jen myyy... a čarrrrrouděj..." Přikývne si pro sebe. "A teď výýý... poutkali vyyyy maughá?" Takhle by nějak mluvil pes, kdyby se jeho tlama mohla naučit mluvit. Necítíš z něj ale nic vyloženě zlého. Jenom něco zvláštního, hodně nezvyklého, magii, jakou jsi dosud nepotkal.

"Hleeeuuuudám máááugá," praví tvor. "Myuslel jsem, že to tyyy... taudy mááálou ludí... jen myyy... a čarrrrrouděj..." Přikývne si pro sebe. "A teď výýý... poutkali vyyyy maughá?" Takhle by nějak mluvil pes, kdyby se jeho tlama mohla naučit mluvit. Necítíš z něj ale nic vyloženě zlého. Jenom něco zvláštního, hodně nezvyklého, magii, jakou jsi dosud nepotkal.

Zastavím se a zatajím dech - snažím se nezpůsobit žádný hluk a potichu naslouchat
Co je zas tohle?
Kdepak - už nikdy nebudu v lese spalovat kouzelné dědečky. pomyslím si vyděšeně - smysli mám napnuté k prasknutí a začíná se mi maličko klepat brada.

Trochu se usměju a maličko uvolním, i když pořád jsem ve střehu.

"Potkali jsme ho a chtěl jsem si s ním promluvit, ale bohužel mi to nebylo dopřáno." povídám docela tiše.
"Je totiž mrtvý" dodám po krátké pauze a bedlivě sleduju následující reakci.

Ano, teď už jsi si jistá - někdo tam mluví. Ale abys slyšela, co říkají, na to jsi moc daleko... máš pocit, že jeden z těch hlasů by mohl patřit jednomu z družinky... jak on se jmenoval... ano, Phylil; druhý hlas zní, jako by nevycházel z tak docela lidských úst. Ale Phylilovi, pokud je to on, zní z hlasu klid.

Jen jsem s úsměškem na tváři sledoval celou scénu z povzdáli u stromu Když to chtěli ať se o to i starají ...stočím pohled někde do tmy

Úplně zapomenu na hledání vody - teď už jen napjatě poslouchám a snažím se co nejtišeji přiblížit ke dvěma hlasům. Snažím se našlapovat potichu – zahnat strach a utišit svou zvědavost – protože zbrklost by mi mohla vše pokazit. Zuby stisku jeden z prstů - abych se donutila dýchat klidněji. Pak se pokusím zapojit i ,čich´ – chci zjistit kolik postav se nachází v mé blízkosti.

Tak to je pes? Zvláštne. Naozaj zvláštne. A čo to je za mága? A vás je tu viac? Od kail si sa naučil hovoriť? V hlave sa mi rodí more otázok, ale zdá sa mi sebecké sa stále len tak pítat. Som na zemi aj rukami, pomali sa k Stanovy priblízim a snazím sa ho pohladit na hlave a poskrabat (podrbat keby si nevedela) za uchom. No keby som vycítil ze ma chce kúsnut tak ruku hned stiahnem.

Tvor na tebe vytřeští oči - dva veliké talíře vyděšeně zírající na tebe. Napřed z něj vyjde jenom vyděšené vykvíknutí, vzápětí ale hlasitě, bolestivě zavyje, až ti zalehne v uších. Plácne sebou na zem, tlapami - rukama (nebo co to vlastně má) si zakryje oči a zoufale se rozbrečí.

Náhle všichni uslyšíte, z ne příliš velké dálky bolestivé, zoufalé zavytí. Možná z lidských úst, ale možná to jen mate zvuk v lese a je to vytí vlčí... buď jak buď, je v něm smutek a žal.

Stan, sotva zaslechne zavytí, vyděšeně nadskočí, až se praští hlavou o větve nad sebou. "Tcho je Khuuubaa!" vyjekne Stan a vyběhne do noci. Běží podivně, napůl po dvou zadních, napůl po všech čtyřech, v hlubokém předklonu... zaslechneš zadusání po jehličí a vzápětí je pryč.

"Tcho je Khuuubaa!" vyjekne kdosi, sotva dozní zavytí. Zaslechneš jenom zadusání po jehličí.. a ten někdo je pryč. A možná zahlédneš velký stín tvora, který běží napůl po zadních, napůl po všech čtyřech... rozhodně běží velmi rychle.

STAN!!! Zakricim dost odvazne do noci. KAM BEZIS?!?!

Alatrax, Solbern, Achaia a Tharad vzápětí po zavytí ještě uslyší Phililův hlas, jak křičí: "Staň! Kam bežíš?!"

Snažím se co nejvíc prohlédnout v té tmě .................rychle se postavím a chytnu sekeru ........čekám jestli ještě něco neuslyším Co to kruci bylo ..........že by svačinka? vyrazím co nejpotišeji (jak jen to ork dovede) k místu odkud sy myslím ža vyšel ten zvuk

Zůstanu stát - ochromena strachem - neschopná pohybu - brada se mi třese - zuby drkotají a já nevnímám ani čas - ani své okolí.
Co......co ..co...co to by...by...by..bylo?

Vstanu, chvíli ještě naslouchám, ale pak se co nejrychleji a nejtišeji rozběhnu směrem, odkud jsem slyšel Phylilův hlas a posunkem tam pošlu i Arga, který tím směrem již hledí se vztyčenýma ušima. Výsledkem mé snahy dostat se tam co nejrychleji a nejtišeji je volný klus, při kterém se ostražitě rozhlížím kolem.

Trochu se zarazím, čekal jsem evidentně lecos, ale tohle opravdu ne.

Trochu se přiblížím ...

"Je mi to líto, sám bych ho rád poznal" podotknu s největší účastí, jaké jsem schopen.
"Můžeme si promluvit někde jinde?" zeptám se naléhavě a trošku netrpělivě.
"To vytí by skoro probralo i mrtvého, když si představím, kdo všechno u ohně je, měli bychom zmizet"
"Asi tady brzo nebude bezpečno" dodám na vysvětlenou.

Vběhneš do lesa... k místu, kde se ozval výkřik, musí být ještě pěkný kus cesty, když tu najednou takřka zakopneš o Achaiu, která se krčí na zemi a klepe se strachy.

Jak jsi tak schoulená do sebe, vystrašená a ztracená... tak jako by toho nebylo dost, najednou o tebe někdo takřka zakopne. Po prvním okamžiku zmatku poznáváš Solberna...

"Když...on... uuuuaaaaa..." tvor vzlyká hlasitě, těžko se dá utišit, celý se třese; určitě teď není schopen chůze. Chvílemi skučí a očividně je v těžkém šoku.
Nedaleko se ozvou lehké kroky. "Khuuubooo?" Hlas je svou modulací nápadně podobný tomu, kterým mluví tvůj nešťastný společník.

Jak se tak valíš lesem, nedaleko od sebe zaslechneš lehké zašustění... dost možná je to Phylil... vypadá to tak...

Těžké kroky valí se z tábora... Alatraxe zjevně probral výkřik a on se teď valí lesem směrem, odkud si myslí, že zazněl. A míří přím na tebe; doufej, že tě nezašlápne.

Vyděšeně vykřiknu, když o mně něco málem zakopne - pak si uvědomím že je to ,,jen" Solbern.
,,Co..co tu proboha děláš?" zeptám se - snažím se a by to znělo sebevědomě a hlavně aby nebyl znát strach. Výsledný efekt trochu kazí fakt - že se mi klepe brada - zadrhávám a maličko se mi třesou ruce.

Achaia, Solbern, Alartax a Phylil, kteří jsou v lese, a Tharad, který se Stoupou, kteří zůstali u ohniště: kdokoli z vás promluví, uslyšíte se vzájemně - jste si blízko.
Přestaňte šeptat.

Ze tmy vyjekne Achain hlas, usilovně se snažící znít statečně: "Co... to tu proboha děláš?"

Héééj Alatrax! Dávaj pozor to som ja. Poviem celý vystrašený. Ten dupe ako slon.
Pohnite sa všetci sem. Musím vám niečo povedať. Stojím na mieste a mávam na nich rukami aby si ma všimli. To som zvedavý či si ma v tejto tme všimnú.

To si ty .............škoda už jsem myslel že by mohla být nějaká sranda jemně zavrčím , stočím směr běhu k Phyl. a přecházím do normální chůze

Je mi jasné, že tvor je poněkud citlivý, takže dále nenaléhám. Snad bych ty mlátičky nějak zastavil.

"Asi Vás někdo hledá." podotknu pravda, ne moc inteligentně.

Jak zakopnu o Achaiu, vrazím do stromu a jen díky tomu jsem neupadnul. Pak se k ní otočím: "Já? Slyšel jsem nějaký výkřik, tak jsem se přišel podívat, co se děje." a zamířím k Phylilovi

,,Něco co tu tu bylo." koktám stále dost vyděšená - v očích se mi objeví jiskřička poznání - když si vzpomenu - co jsem před chvíli slyšela. ,,Bavilo se to s Phylilem." řeknu a hlas je najednou o poznání tvrdší - je v něm zloba.
,,Philile - kde jsi ty malý podrazáku." zavolám naštvaně a vydám se směrem - odkud jsem slyšela jeho hlas.

Tu som!!! Zavolám na Achainu. Ale neviem o akom podrazákovy hovoríš. Musím vám niečo poveť. Počkám kým ku mne pridehný všetci teda Achaia, Solbern a Alartax, a začnem hovoriť:
Tento les sa mi čím tým dalej páči menej a menej. A to som strávil v lesoch celé svoje detstvo. Moc ma pohoršilo ako ste začali páliť telo toho starca, ale nemohol som vám v tom zabrániť a tak som sa vybral prespať do lesa. Po dlhšom hladaní vhodného miesta na prespanie som si lahol tu. No a zrazu na mna hladia dve oči. Urobým dramatyckú pauzu a bavým sa na ich vystrašených tvárach. Až na tej Alartaxovej. Tie oči patrili ostemu Stanovy. Bolo mu hrozne zle rozumieť. Ale na to že to bol !!!pes!!! hovoril až moc dobre.

Můj strach se změnil v zlost.
,,Kdo ví co to bylo?! Jestli zjistím - že plánuješ nějaké ....spiknutí...tak tě zabiju." křičím na Phylila a je mi jedno - že postavička velká necelý sáh - nemůže působit moc hrůzostrašně.)

Ja mám kludnú povahu ale teraz sa začínam hnevať. Nieje to moc na mne poznať ale som velmy nahnevaný.Začnem na Achairu kričať ale nie moc nahlas.
Ako si dovoluješ ma podozrievať z nejakého spiknutia! A k čomu by mi to bolo?! Povedz mi načo by som sa proti vám spikol! A s kým?! S hovoriacim psom?! Teraz už som moc ale moc naštvaný. Stojím tam a čakám na jej rekciu.

Klidně se dívám na Achainu reakci a pak se Phylila zeptám: "A co ten pes, nebo jaks to nazval, říkal?"

Dýchám rychle a přerývavě - z očí mi šlehají blesky - přesto se ovládám natolik - abych nechala výslech na Solbernovi. Poslouchám - i když vypadám - že každou chvíli začnu znovu křičet. Phylilovu otázku úplně ignoruji.

Otočím sa na Solberna, v nom vydím aspon nejakú podporu, a vravým:
Hovoril niečo o čarodejovy ktorý tadialto chodieva. Myslel si zo začiatku že som to ja. Vravel tiež že je ich tu viac, ale tak nejak. Už sa presne nepametám. Potom ho niečo vystrašilo a on bežal týmto ukážem rukou smerom do lesa smerom.
Pohlad mi padne na ostatných a po chvýle dodám:
Navrhujem dve veci: 1) Pôjdeme po jeho stope teraz. Ale to nieje tá lepšia možnoť. Alebo 2) Vyspíme sa a pôjdeme po jeho stope zajtra.

Pohlédnu směrem kam ukázal Phylil, chvilku se zamyslím, ale pak se otočím zpět a pokračuji: "V tom, co říkáš, nevidím žádný důvod ho pronásledovat. Nevzpomněl by sis co o tom čaroději říkal? Třeba jestli ho považoval za dobrého nebo zlého."

"Kuba" si přitiskne tlapy/ruce na tlamu. Slyšet je teď jenom slabé kňučení, i když tělo mu dosud otřásají vzlyky. "Jhak muu to řřřřcheknůůů?" děsí se polohlasně. "Thhen se zblautní! Rrrr..." Světla mu žhnou dosti vyplašeně.
"Khuubou!" zazní o dost blíž a slabé šustění napovídá, že neznámý je blízko. "Tady jsiii... GRRRRRRRRR!" Spatříš další dvojici očí. Tyhle ale nežhnou právě přátelsky. "Tho je oun? Prrrroč nezakchousnutý?!"

"A proč bych měl být?" zeptám se důrazně.
"Nemám žádné nepřátelské úmysly"

Trochu se přikrčím a dávám bedlivý pozor.

Zle si ma pochopil. Vravým Solbernovy. On niečo splietal o čarodejovy ktorý je v tomto lese, ale zrazu ho niečo vystrašilo a utiekol. Myslím že to môže byť dosť dôležité. Ale hlavne ma zaujma čo to bolo zač a či ich je tu viac, lebo to naznačil.

"Tyy... nejchsi lup...rrrr... lupič?" ptá se nově příchozí a celý jeho postoj vyjadřuje podezřívavost.
"Táák... prrroč ublížhil Khuubovii?" Šťouchá, aniž by z tebe spustil oči, do svého druha, který pobrekává vedle něj.

,,Já mu nevěřím - kdo ví - kam nás chce zavést!!" neudržím se
,,Klidně zmizel - nechal nás tu a teď nás chce zatáhnout někam do lesa!! vrčím - pak se zase trochu uklidním a pozoruji ostatní.

Tak ty mi neveríš? Neveriacky pozerám na Achairu. Dobre tak mi never. Pre mna za mna ho stopovať nemusíme. Mne je to jedno. Môžeme pokračovať zajtra dalej. Nahlas si zívnem a hovorým:
Čo takto sa na to vyspať? Zajtra to môžme prebrať. Čakám plný očakávania na ich názory.
Už som aj zabudol aký som ospalý.

"Pokud vím, tak nejsem a nikdy jsem nebyl" odpovím a trošičku se usměju.

Pohledem ukážu na plačícího tvora a tiše pokračuju.
"Snad jsem mu neublížil, to bych rozhodně nechtěl. "

"A jak že se vlastně jmenuje?" zeptám se po chvíli. Aniž bych čekal na odpověď, pokračuju.
"Já jsem Tamir a mým povoláním je služba magii"

"Tak nějak, ráno moudřejší večera." řeknu stručně, zamyšleně odejdu k ohništi a uložím se ke spánku.
Co se ještě stane? Alatrax chce honit lupiče, Phylil stopovat mluvícího psa a ještě máme jít za tím kovářským mladíkem...

Stále si Phylila podezřívavě prohlížím
Co když tohle chtěl celou dobu - co když je tohle jeho plán?! sednu si k ohništi - třeštím oči do tmy a poslouchám zvuky lesa - protože mám stále hlídku. Každou chvíli se podívám na Phylila.

Huch ty ses bál psa ..............to snad ne volám posměšně za Phyli. když jde spátky k ohni .....................jáse tam vydám taky ale v poslední chvíli odbočím spádky ke stromu kde jsem seděl předtím .................ve tmě a odevšech

"Tháák ty čarrrrchouděj?" zajímá se nově příchozí. "Ažgh ouvidíííme Rrrrralpha, bhude rrrád." Šťouchne do svého štkajícího druha. "Touhle je Khuubaaa... je to ještchě mlaudý..." v hlase mu zazní trochu nespokojenost s tím, ja se jeho soukmenovec projevuje. "A jáá Stan," dodá, jako by si dodatečně vzpomněl.
"Cou se vlaustně staloo?" zeptá se ho trochu netrpělivě - i když můžeš snadno získat pocit, že stále hledí spíš na tebe než na něj, nezbaven zcela svého podezření.
Kuba jenom zakvílí... velmi hlasitě, až z toho zalehne v uších... očividně odmítá odpovědět.
"Prrrrro niic za niic taukchle neřřřřřchve," zamračí se na tebe Stan.

Z hlouby lesa se ozve další zavytí... ne tak výrazné jako před tím, vyšší, kvílivé... plné neštěstí.

"Čaroděj?" zamyslím se na moment.
"No, občas mi tak říkají." připustím nakonec.

"Těší mě" uvědomím si společenská pravidla, která jsem zanedbal.

"Tady Kuba se mě ptal, zda jsem neviděl místního mága. Po pravdě jsem mu odpověděl, že viděl, ale že je bohužel mrtvý, takže jsem s ním nestihl ani promluvit." vysvětluji stručně situaci. Pořád jsem ve střehu, ale mluvím celkem přátelsky a s účastí.

"Netušil jsem, že ho to tak vezme u srdce. Asi bych mu to řkl ohleduplněji, kdybych věděl, co to s ním udělá." dodám jakoby omluvně a pokrčím rameny.

Som moc ustatý na to aby som sa s niekym hádal. Vrátim sa do tábora, lahnem si a v momente zaspím.

"Mrrrrtvýý..." opakuje Stan a jeho napjatá postava se celá zhroutí do sebe, když se složí k zemi. "Jak... jak to? Co se muuu přřřřihoudílooo?" vypraví ze sebe zdrceně. "Jsme ztrrrrracenii..."

"Řekl bych, že zástava srdce v důsledku strachu, ale nejsem doktor." pokrčím znova rameny.

"Proč ztraceni?" nevydržím v sobě držet otázku.
"Vlastně,..." zamyslím se a posadím se na zem.
"... můžete mi říct, co se tu děje? Tady v okolí? Neznám to tu a jsem tu krátce, ale začíná mě to tady hodně zajímat." pohledem těkám ze Stana na Kubu a zase zpátky.

"Strrrrachu?" zachrčí Stan. "Vystrrrrašili jste ho?" Potřese hlavou. Zdá se, že se snaží ovládnout - na rozdíl od svého třepetajícího se a neustále skučícího druha. "Neuch touhou," strčí, nebo spíš kopne do něj Stan. "Cou by tomu řřhekla ta tvouje Marrrkéta?"
Otočí se k tobě a zamyslí. "Jsme ztrraceni, prrrotouže není nikouho, kdo by nhás očharoval zpět. Nerrrrad bych zůstal vlkem." I jemu se zachvěje hlas, když vysloví nahlas to, co mu zní v hlavě.

"No, ..." na tváři se mi objeví rozpačitý výraz.
"Jeden Troll si s ním chtěl promluvit, ale váš mág to asi psychicky neunesl" vysvětluju co možná nejtaktněji.

"Kdo vás očaroval? A kdo vlastně jste?" opět podlehnu své zvědavosti.
"Třeba bych vám mohl pomoci" dodám jakoby na vysvětlenou.

Zdálky se ozve zavytí. Je modulované trochu jinak... možná vyšší hlas, je v tom otázka a hledání a nějaké slovo, které ale nedokážeš rozluštit. Musí už být po půlnoci a tma je přílišná, přesto vnímáš Stanův pohyb, když se vztyčí a celý nastraží. Vzápětí takřka stejný pohyb provede i Kuba, i když podstatně méně bystře.
"Najdu ssi tchě," vyrazí ze sebe Stan a zmizí v noci. Kuba bez hlesu za ním...

Noc pomalu přechází k ránu... neděje se už nic moc zvláštního, kromě toho, že Alatrax opravdu strašně chrápe a chvíli před svítáním se stáhnou mraky a začne trochu pršet. Probouzíte se do nevlídného rána. Kalné světlo se prodírá oparem z vypařujícího se lesa. Všude je vlhko a poněkud slizko. Kameny na cestě kloužou. Nepatrně doutnající, ale spíš čmoudící hranice je nyní sesypanou hromadou tmavých ohořelých polen a klacků, se zřetelně vystupujícím torzem ohořelého lidského těla, které se ani nerozpadlo. Hlasy ptáků jsou ostré a hlasité a nevlídné a doširoka se rozléhají.
Prostě pondělí...

3kubnutím se probudím a chvíli cyvím před sebe pak si utřu slinu od huby , popadnu sekeru a opírajíc se io strom vstávám...............hodím kámen po nejblišíím ptákovi a hrubě zavrčím, pak už se vydám ke zbytku hranice.............když už stojím u polozopadlé mrtvoly Zatracení lidi ani po smrti nedají pokoj ................Vstávejte ochrapové, musíme vyjít a zabít pár zlodějů a najít tu stracenou lidskou čubku zařvu hrubým a tvrdým tónem

Když uslyším Alatraxův řev, otevřu jen oči, aniž bych se nějak jinak zřetelně pohnul, chvíli jenom koukám kolem, ale když zjistím, že je to jen další ráno, odhrnu ze sebe pokrývku a vstanu. Pořádně se protáhnu a napiju z vaku, který jsem vytáhl ze svého tlumoku. Potom, již probuzen, popojdu ke zbytkům hranice a když vidím, že oheň nebyl tak účinný, jak jsem předpokládal, prohodím k Alatraxovi: "Měli bychom ho odnést hlouběji do lesa." A sám se s odporem snažím odtáhnout tělo alespoň na okraj cesty.

Já se stím kusem špíny nikam tahat nebudu odpovím nevrle odpovím Sami jste si ho spálili tak se deď o něj starejte zavrčím ještě jednou , pak už jdu k dalším ležícím On si snad myslí že mu budu pomáhat.......................elfovi?

"Jak myslíš" odpovím klidně Alatraxovi a dál smýkám tělo z cesty a Alatraxe dále ignoruji.
Snad se nerozpadne dřív než ho odklidím.

Tělo je poněkud ztuhlé, ale zdá se, že drží docela dobře... poblíž cesty si možná všimneš prohlubně, kam se patrně pohodlně vešlo. Je to nejspíš díra vymletá vodou, nebo snad zůstala po kořenech vyvráceného stromu.

Pomůžu Solbernovi odtáhnout tělo kam chce, a poté se bezeslova pomalu vydám na cestu směrem ke zlodějům.

Nějakou chvíli věnuji protahování - když mám pocit že jsem dost uvolněná - začnu sledovat - co se děje kolem. Otráveně se na Solberna ušklíbnu
,,Po tomhle lese běhají mluvící psi - potulují se tu banditi - a byl tu nějaký zatracený pomatený čaroděj a ty máš největší starost o to - jak zbavit se toho těla. ani mě nenapadne mu pomáhat - sbalím své věci, podezíravě si prohlédnu Phylila a čekám až se na cestu vydají i ostatní.

Ked sa zobudím a zistím že všetci sú už hore hned vyskočím na usmejem sa na nich a hovorým:
Tak čo máme dnes na pláne?

podívám se na Phyl.Já bych to viděl na pronásledovíni těch zlodějů ať je nějaká sranda řeknu se šklebem na tváři...................Aspoň uvidím co ve vás je

Snad jsem si ještě trochu zdřímnul, ale brzy ostatní dohoním.

"Dobré ráno" pozdravím už z dálky. Zjevně mám na spěch, na zádech batoh. Pohledem jsem zkontroloval místo noclehu.

Zaslechl jsem poslední Achaina slova. Aniž bych cokoli říkal, vděčně se na Solberna podívám.

Po malé chvilce uvažování se ptám:
"Tak kam? Jdete na zloděje?"

Nevím jak vy..............a je mi to upřímně jedlo, ale já jdu po těch zlodějích a hledáni nějaké čůzy nechám na flutkách zašklebím se až obnažím tesáky a hnmed na to se otočím na patě a vyrazím směrem ke stezce kam ukázal te čaroděj , pak se kousek od skupiny zastavím a sparvuji sy něco na výzbroji a př tom po očku sleduji kdo jde zamnou

Pomalu se přidám k Alatraxovi a po cestě si zkontroluji vybavení a potěžkám kyj. Dávám si velký pozor na cestu a na porost kolem.

Dnes ráno nemám nejlepší náladu - takže se má podezíravost obrátí i na Tamira.
,,A kdepak jsi byl ty? Taky tě odlákal nějaký mluvící pes, lesní víla, nebo to byl létající krtek?"
- zeptám se dost podrážděným hlasem
Pak se otočím na Alatraxe - který si jako jediný na nic nehraje a o poznání příjemnějším hlasem se zeptám
,,A co máš ty proti hobitím slečnám?" - pomalým krokem za ním vydám a čekám kdo všechno nás bude následovat.

Lesná víla čo? Ty hobitka bláznivá. Pomyslím si ale nehovorým nič.
Počkajte idem teda s vami. Aj tak mi tú historku nikto neverí. A neviem prečo. Žijeme v dobe mágie kde fantázia nemá medze.
Vykročím rezkým krokom plným energie.

Vzduch se začíná pomalu prohřívat, slunce stoupá na obloze a mlha v předjitřního deště mizí. Stařík skončil v proláklině poblíž cesty, zakryt zbytky dříví a kameny, na cestě zůstalo jenom pár stop po velkém ohni. Vydali jste se stezkou vlevo od směru, kterým jste přišli; není tak prošlapaná a vlastně se po ní jde dost špatně. Vede po vrstevnici kopce, kolem přibývají balvany a vypadá to, že se blížíte ke skalám.
Asi by bylo všechno v pořádku, příjemná ranní procházka po sluníčku, kdyby se neozvalo známé - pravda, ve dne o hodně méně děsivé - zavytí. Je blízko a zní podrážděně.

Na Achaina slova reaguju jen mnohoznačným úsměvem a pokrčením ramen.

Pomalu jdu s ostatními, ale nakonec dohoním Phylila.
"Jakou historku? A co se tu vlastně v noci dělo?" zeptám se s tázavým výrazem v očích.

Pozrem Tamirovy do očí a hovorým:
Ale aj tak mi nebudeš veriť. Pokrútim hlavou ale pokračujem dalej: V noci som spal nedaleko tábora a zobudil ma pes. Volal sa Stan. Ked zbadám že na mna neveriacky pozerá tak dodám: Ja som ti hovoril že mi nebudeš veriť. Ten pes totiž vedel rozprávať.

"Ale já Ti docela věřím" odpovím Phylilovi zamyšleně.
"Tohle je úplně klidně možné ..." dodám.

Když usliším to zavytí jen trochu spomalím na čele skupiny a o něco tišeji zato o dost bodráždeněji zavrčím , sundám si sekeru ze zad a držím jí v pravé ruce , stále jdu jen se o trochu více rozhlížím:Pak jen prohodím směrem k Achai. Abych odpověděl natvou otázku.......................Až na to že smrdí jsou chlupaté, strašně zakreslé, otravné a že to jsou hobiti tak vůbec nic zakřením se

Pozvednu kuš a rozhlédnu se kolem.
,,Další tvůj přítel?" otočím se na Phylila - v očích mám nedůvěru a trochu zlosti.
Pak se znovu rozhlédnu
,,Tak to jsou skoro stejné jako ty." ušklíbnu se na Alatraxe - nějak mi nedochází jak nebezpečný může být.

Otočím sa na Achaiu a plný zlosti zasičím:
TY DRŽ HUBU A KROK!!!

Nesouhlasně, skoro pohrdavě se dívám na postavy na vedoucích pozicích a sám se držím více vzadu. Po zavytí se rozhlédnu a nejvíce si dělám starosti o svá záda jinak se moje chůze nijak vyditelně nezměnila, jen výraz je tak trošku zahloubaný.
Když nebudou ticho, tak nejspíš nic neuslyšíme ani neuvidíme

"Stchůjte!" ozve se z křoví vedle cesty rozhodně hlasem, který je patrně dívčí a jehož majitelka má zřejmě nemocné hlasivky. "Zarrrrazte své krrrrrokchy!" Křoví se zahýbe, ale vidět nic není...

Co je tohle za spolek? Kde je ON? Sakra, sakra, sakra! Cítím to přeci... musí tu být... musí mi pomoci...

Tenhle hlas je sice dívčí... ale jinak je to způsob, jakým mluvil včera v noci tvůj noční návštěvník. Napůl člověk, napůl zvíře...

Tenhle hlas je sice dívčí... ale jinak je to způsob, jakým mluvil včera v noci tvůj noční návštěvník. Napůl člověk, napůl zvíře...

Jakmile usliším ten hlas otočím se na patě a rychle chopí sekeru obouruč a trochu se přikrčím Co je to za skřeta vylest ty........................... výhružně zařvu směrem odkud šel hlas

Poděšeně sebou škubnu - ruka kterou držím kuš - se bleskově otočí ke křoví a nervózní prst vyšle šipku - aniž by to nejprve konzultoval s mou hlavou.
,,Upsík." prohlásím když moje ruce - bez mého vědomí - nabíjejí novou šipku - pak konečně přebírám vládu nad svým tělem.
,,Já....já nerada." pronesu omluvným tónem a pokrčím rameny - stále však mířím na křoví.

Nesouhlasně zavrčím nad postupem ostatních, a obezřetně přistoupím ke křoví se snahou vytáhnout toho tvora na světlo.

Trhnutím se otočím ke keři, kopí pohotově v ruce, a očima i ušima se snažím zjistit co nejvíc o tom, co se tam skrývá. Na tváři se zračí spíše zvědavost a vůbec nevypadám, že očekávám nějaké nebezpečí.
Že by loupežnice?
Pomalu postoupím ke křoví na stranu od Tharada.

"Dost!!!" ozve se můj hlas nezvykle zvučně a hlasitě, s nádechem netrpělivosti a znechucení. Trochu to k mému předešlému vystupování nepasuje.

"Nechte toho, prosím" pokračuju už normálně, ale s nevyzpytatelným svitem v očích.
Popojdu až ke křoví a vmáčknu se tam tak abych případně tvořil živý štít, kdyby náhodou někdo následoval Achaiu.

"Zdravím. Můžu vědět, proč nás zastavuješ? Tady a teď" zeptám se přátelsky.

"Áááá!" vykřiknu bolestí, když se mi šipka z kuše zaboří do boku. Jak to, proč? Neohrožovala jsem je přeci... Upadnu na zem, cítím, jak mi teče krev, strašně to bolí... kolem mě zapraští větvičky křoví, do kterého jsem tak ztěžka dopadla.
Napůl v bezvědomí si uvědomuji, že ten hrozný kroll mě vleče na cestu. Ať mě nechá být! To bolí... Pouští mě na zem, až když zakročí ten vysoký člověk. Zděšeně na něj, ale i na ostatní, pohlížím. Zabijí mě... a já se nemůžu bránit.

Jsem vysoká, tedy realtivně: vypadám jako něco mezi vlkem a člověkem s plavou srstí. Jakž takž humanoidní tělo, spíše tlapy než ruce, ve tváři vzdálené stopy lidskosti. Řeč srozumitelná, i když huhlavá a vrčavá, s tlamou se prostě tak špatně mluví...

Cesta uprostřed lesa... mezi větvemi prosvítá slunce a stromy se komíhají v lehkém vánku.
Achaina šipka zmizela v křoví, odkud se vzápětí ozval bolestivý výkřik. Tharad vytáhl z křoví na cestu podivného tvora, který naříká bolestí a šipka z kuše mu trčí z boku. Tamir zakročil příliš pozdě - i když po jeho slovech Tharad onu "osobu" pustil a ta teď leží na zemi a vyděšeně se rozhlíží...

Trochu zmateně houknu Vylečte to...jí
a otočím se na Solberna s nadějí že by toho on byl schopen.

Zkoumavě si prohlédnu stvoření z křoví, skloním se k tomu a začnu konejšivě promlouvat: "Neboj se pokusím se ti pomoct." při tomto pokusu o uklidnění se tvorovi dívám do očí a pak promluvím k ostatním: "Radši držte ty tlapy." Nakonec ulomím opeřený konec šipky a pak ji zkusím opatrně vytáhnout z těla.

Cože? Držet tlapy? Co se mnou chtějí udělat? Vyděšená začnu sebou házet, chci uniknout, nějak, ale nedaří se mi vstát. Chňapnu svými zuby po elfově ruce, ale nedosáhnu.
"Grrrrr," vyrazím ze sebe, ale dochází mi, že to musí znít jako vrčení zvířete a honem vykřiknu: "Neuchte mě býýýt!"

Jakmile se mě pokusí kousnout, uskočím rychle zpět a ruce stáhnu k tělu.
"Nech toho, chci ti jen pomoct. Nemůžu za to, že to bolí." promluvím vyčítavě k lykantropovi."Taky tě tu můžu nechat vykrvácet, ale rozhodně ti nemám v úmyslu ublížit." na chvíli se odmlčím a pak dodám "Jmenuji se Solbern, máš ty nějaké jméno?" Během rozhovoru před sebou držím otevřené ruce na znamení míru.

Hledím na toho muže... vlastně vypadá docela mile... Snažím se uklidnit, i když krev mi hučí v uších a rána tolik bolí.
"Já jsem Marrrrkééta," řeknu nakonec. Nenávidím tom jak teď zní můj hlas... že nemám pořádné šaty a boty a vlasy plné pentlí. "Bolííí to..." zanaříkám.

Pokud si vzpomínám, tuhle sme měli hledat
Ukážu dívce na tlapy a zeptám se: Jak se to stalo?

"Podívám se na to." Znovu pokleknu k Markétě a prohlédnu si ránu. Zkusím zatahat za šipku, ale pak vytáhnu dýku a upozorním Markétu "Budu tu ránu muset naříznout, nebude to příjemné, ale snaž se nehýbat."
Pak už začnu řezat. Zlehka, ne příliš hluboko, ale jen tak, abych rozřízl kůži. Potom zkusím nahmatat hrot a začnu opatrně vytahovat celou šipku.

Tak tohle jsem opravdu nechtěla
- pomyslím si rozmrzele a o pár kroků ustoupím
Jen doufám - že takhle nedopadneme všichni.
- napadne mě a začnu si jen tak mimoděk prohlížet své ruce - nepatrně sebou škubnu - když se zadívám na své nohy - ale vzápětí si uvědomím - že byly chlupaté vždy.

Snažím se být bez hnutí, ale moc mi to nejde... srst na obličeji mám celou umáčenou, jak mi tečou slzy. Raději koukám někam nahoru, abych neviděla, jak do mě Solbern řeže. Když vidím hobitku, jak se tam někde mele - tak jenom doufám - že se mě nechystá dorazit. A ještě kroll! Zvláštní spolek... ale třeba jsou to ti lupiči...? Ba ne, říkali přece, že to jsou samí chlapi...
"Jhá nejsem vrrrrkodlauk," řeknu pro jistotu, "To je všechno kvůli těm lupičům!"

Tvá práce se ti daří velmi dobře, i když sebou Markéta trochu poškubává bolestí - zřejmě nebude nijak zvlášť statečná osoba... hobití šipky naštěstí nebývají otrávené, ani opatřené zpětnými háčky. Když se rána zašije dvěma třemi stehy a dobře obváže, měla by se hojit pěkně.

Vytáhnu skrvavenou šipku z Markétina těla a hodím ji zběžně k Achainým nohám. Pak promluvím k Markétě "To nejhorší je za tebou." usměji se "Teď už jenom zbývá zacelit ránu. To už by bolet nemělo."
Můj obličej se začíná tvářit čím dál neutrálněji, až pozbyde jakéhokoliv výrazu. Začnu dýchat dlouhými, hlubokými dechy a všechno ukazuje na hluboké soustředění. Pravou ruku držím zlehka na ráně a Markéta může cítit žár, který z ruky vychází.
Po chvilce se uvolním, pomalu zvednu ruku a podívám se na své dílo.

"Pálí..." vydechnu vyděšeně, ale nehnu se, dokud Solbern neoddálí ruku. Pak se nadzvednu a koukám překvapeně na místo, kudy pronikla střela do těla... a které teď vypadá, jako by bylo už hezkou dobu pilně léčeno. Pohnu se - trochu to píchá, ale mohu se hábat a skoro nebolí.
"Díky," usměju se na elfa. Má tak hezké oči... Vstanu a trochu upejpavě si prohrábnu vla- srst na hlavě.

"Není zač." Vrávoravě se opřu o kopí a nabírám síly.
"Neříkala něco o loupežnících a proměnění ve vlkodlaka?
Když si trochu odpočinu, zeptám se Markéty: "Cos to říkala o těch loupežnících?" Teď už se tvářím normálně, spíše zvědavě, a z mého hlasu je znát, že ta zmínka o loupežnících mě opravdu zajímá.

Proč a jak ti to udělali?
skočím hned Solbernovi do reči a
nervózně se rozhlížím po okolí jesli se tam nevyskytuje někdo podobný a při tom omylem zašlápnu do země šipku vytaženou z Markéty.

Kým Solbern ošetroval Markétu tak som sa stále obzeral okolo seba. Mám taký zlý pocit že nás niekto sleduje. Možno by som to mal povedať ostatným. Poobzerám sa ešte raz. Nie. Nebudem ich strašiť. Zase my bude mať niekto za blázna. Áno nechám si to pre seba, však je to len pocit, nie? Podídem k Márkéte a čakám na jej odpoveď.

"No," začnu rozpačitě. Byl to tak hloupý nápad! Teď to jasně vidím. A to všechno kvůli tomu troubovi... "To bylo tak," začnu rozkládat a pohodlně se k tomu usadím v trávě. Trochu se zamyslím, abych to vypověděla souvisle.
"Tatínek by mě chtěl provdat za nějakého velkého pána. Ale mě se líbil Kuba a on nemá moc peněz," zatvářím se trochu provinile. "Tak jsme se rozhodli spolu utéct. No a aby se Kuba tatínkovi zalíbil," pokusím se si sednout po člověčím, ale tlapy na to nejsou uzpůsobené a málem se překulím, "Tak jsme se rozhodli vyřídit ty lupiče. Jako že pak budeme slavní a tatínek nemůže nic namítat."

Usměji se nad naivitou těchto dvou mladých lidí "To byl docela bláhový nápad."
Pak řeknu něco o nás "Jestli je tvůj otec Bořivoj z hostince, tak s tím jsme už mluvili, poslal nás za nějakým kovářským synkem do blízké vesnice, že by o tobě mohl něco vědět. Po cestě jsme se ale dozvěděli, že se tady potuluje badna loupežníků a usoudili jsme, že by mohli mít něco společného s tvým zmizením....No, vidím, že daleko od pravdy jsme nebyli." Sednu si naproti Markétě na turka a ještě se zeptám: "Vlkodlaka z tebe udělali loupežníci?"

Nad naivitou té hlupačky otočím oči v sloup a potichu si odfrknu
Ach ta láska - pomyslím si sarkasticky
Při Solbernově vyprávění se neubráním ušklíbnu a tichému zamumlání
,,Jasně dověděli a taky ji řekni - že jste toho dědulu zabili - skoro spálily a hodili pod drn."
Když vidím jak si Solbern sedá - jako by nic - znervózním a začnu se rozhlížet kolem
Kdo ví - co tu může číhat a od se tu vybavuje!!

"Ano, to je můj otec," kývu horlivě, "Ale jak přišel na toho hlupáčka z kovárny?" zasměju se vesele a trochu se ušklíbnu, "Na toho už dááávno nemyslím." Zamrkám přátelsky na elfa.
"A loupežníky jsme ani neviděli," zavrtím hlavou nad jeho otázkou, "Nenašli jsme je. Proměnil nás čaroděj, abychom si s nimi poradili. Víte, byli jsme jenom tři a řekli jsme si, že na ně takhle vyzrajeme." Hrdě se napřímím. Jsem statečná a poradím si s každým! Zvlášť s takovými drápy a zuby.

"Jenže pak nepřišel na domluvené místo, aby nás proměnil zpátky," dodám trochu sklesle, v šatech už bych byla raději. "Tak ho šli mládenci hledat. Víte, je už starý... někdy trochu zmatený a pomalý." Zamávám řasami. To je hrozné, tak pěkný chlap a já vypadám takhle! Už abych se mohla učesat a...

Zaslechnu, že si tam ta odrbaná hobitka něco brblá pod vousy a otočím se na ní. "Co jsi říkala, moje milá?" zeptám se jí mile a přejedu jí pohledem od vlasů, které by potřebovaly kadeřníka po chlupaté nohy.

Pohled té malé fňukny mě rozčílí k nepříčetnosti - chvíli uvažuji o tom - že dokončím co jsem začala a pevnějí sevřu svou kuš - pak se trochu ovládnu a sametovým hlasem prohlásím
,,Říkala jsem- že jsme to milého starého pána potkali a... udělám dramatickou pauzu ve které věnuji hobitce přátelský úsměv - tak odlišný od jejího zubatého
...a zabili. - dokončím větu - jako bych mluvila o počasí a počkám - až jí dojde že třeba zůstane v této podobě.
Taky jsem se zarazila nad tím - že někdo jako ty - možná zůstane celý život vlkodlakem.
- dodám s náznakem hraného smutku v hlase
Ale neboj lidé z tvé vesnice tě budou mít rádi i takhle - kdo jiný by je lépe ochránil.
dokončím povzbudivě svůj proslov

Nevrle se ohlédnu na Achaiu pohledem plným zlosti a vyjadřující jednu jasnou věc: MLČ.
Potom se otočím zpět k Markétě a zkusím trochu zmírnit význam Achainých slov, v mém hlase je stále stopa podráždění, ale ta v průběhu vyprávění pomalu přechází ve slabý smutek: "Asi bych mě uvést věci na správnou míru." na chvíli se odmlčím, abych našel co nejvhodnější způsob, jak vypovědět události včerejšího večera a pak spustím "Po cestě k tomu kováři, jsme došli na rozcestí a tam jsme potkali nějakého starce...nejspíš to byl ten kouzelník, o kterém mluvíš. Je možné, že si nás spletl s loupežníky, nebo prostě nevidí orky moc často." máchnu rukou k Alatraxovi "Prostě se skácel k zemi, když na něj Alatrax promluvil a pak už se nevzchopil." Skončím trošku smutně.
Pak ještě povzbudivě dodám "Ale jsem si jist, že nějaký způsob, jak zvrátit jeho kouzlo určitě existuje."

Při Solbernově přizpůsobeném vyprávění se neudržím a začnu se smát tlumeným smýchem - který se pokusím zakrýt tím - že se rozkašlu
Nevzchopil?! - tak to je přesné. A kde je ta část o tom upalování - zakopáníní a zmínka o tom - že jste ho obrali?!
- znemožňují mi mé myšlenky udržet vážnou tvář - přesto se o to pokouším a samým snažením mi začnou téct slzy - které zaženu až za chvíli - doufám - že si mě Markéta nevšimne - stejně má oči jen pro elfa.

Zavrčím a lehce máchnu rukou směrem k Achaie aby dala pokoj a nezhroutila se z toho.
Takže už žádní loupežníci?
Zeptám se trochu zklamaně.

Pridem tesne k Achaii zohnem sa k nej a pošepkám jej: Ked okamžite neprestaneš, tak ta tu pred všetkými zbijem ako malé decko! Zaslúžila by si si. Namiesto toho aby si sa ospravedlnila, si tak odporná že sa Markéte čudujem že po tebe ešte neskočila. Možno je takto škaredá, (toto poviem obvzlášť potichu aby to Markéta nepočula) ale uvedom si že je silná ako vlk. A ked po tebe skočí, tak kto ta ochráni ked ta tu nikto nemá rád. Ked dopoviem poslednú vetu, tak sa vspriamim, odstúpim o 3-4 kroky dozadu a tvárim sa ako by sa nič nestalo.

Pozorně poslouchám Markétu a v očích mám zvláštní svit. Jen ten, kdo mě dobře zná ví, co znamená ...

"Zcela nepochybně ..." zareaguju na poslední Solbernova slova.
"Ty jsi teď nemluvila se Stanem a Kubou?" zeptám se Markéty měkkce.
"Oni o smrti kouzelníka už tak nějak vědí" dodám tiše.

Zírám na tu mrňavou mrchu bez myšlenky, hezkou chvíli i beze slova... Zabili ho... nejspíš ona osobně... i mě málem, ale jeho... Je mrtvý. Čaroděj je mrtvý. Jako z veliké dálky slyším hlasy ostatních, něco vykládají, ale v hlavě mi to zní jako nejasný bzukot. A toužím jí zabít, rozcupovat, zničit ten výsměšný obličej.
Svaly se mi napnou a drápy se slyšitelně zatnou do půdy, zachrastí v drobných kamíncích, ostré a nebezpečné. Do hobitky začal hučet nějaký elf - nejspíš ji ještě proti mě pobízí - aby mě dorazila - to už je víc, než dokážu snést.
"Gchráááá!" zařvu neartikulovaně a vrhnu se před; šok proměněný v adrenalin a touhu po boji. Už jsem v tomhle těle dost dlouho, abych si zvykla na jeho pružnost a rychlost a sílu. Ne, nevyrháme si pár vlasů a neponičíme šaty. Chci jí vytrhnout srdce...

Stojím vedle Achai a jen tak chvíli pozoruji to stvoření na zemi Tak tohle má být ta lidská čubka vida bylo to lechčí než jsem myslel , moc nevním co ta malá hobitka mumlá a sem tram sjedu pohledem na Solberna jak se snaží vatáhnou tu šipku . Když se to začalo trochu přihušťovat začínám těm rozpravám věnovat více myšlenek.A vtom se to stalo jakmile Markéta vstartovala automaticky jsem po ní švihnul hranou štítu jelikož stojím hned vedle Achaia

Markéta vyrazila jako střela s očima upřenýma na Acháju; Alatraxův štít ji srazil stranou a ona, nedobrovolně válíc sudy, odkulila se o pár kroků dál. Hned se jí ale podařilo vyskočit na nohy...

Cesta vede hustým lesem. Z jedné strany je lemovaná hustým křovím. Z druhé je pár nižších stromků a trocha trávy. Na té ještě před chvílí seděla Markéta - ta teď přikrčeně sedí na cestě ve směru, odkud jste přišli. Tři kroky od ní, také na cestě, stojí Achája. O další dva kroky dál Phylil, hned vedle Tharada. Solbern sedí v trávě, jak ještě před chvílí ošetřoval Markétu a Tamir stojí vedle něho. Alatrax stojí zcela při okraji cesty u travnatého pruhu.

"Ty přijdeš na řadu hned potom!" zařvu, nepříčetná vzteky, na toho všiváka. Někde uvnitř se sama sobě divím - jsem to opravdu já? Asi ta vlčí podoba působí...
...a budou působit i zuby a drápy, jen co tu malou potvoru dostanu. A nikdo a nic mi v tom už nezabrání... teď už tu není nikdo, kdo by mě zastavil.

Přes obličej se mi mihne výraz překvapení, tak rychlou reakci jsem nečekal. Nervózně přešlápnu z nohy na nohu, ale pak se rozhodnu.

"Hlídej druhou stranu" syknu už v chůzi na Solberna. Trochu popoběhnu, abych se dostal mezi Markétu a ostatní.
Pak zvolním a blížím se velmi pomalu k Markétě, s rukou ve vstřícném a uklidňujícím gestu.
Tiše promlouvám...
"Neboj, nikdo Ti neublíží .... ručím za to ... zkusím Ti pomoc, ale musíš Ty chtít, je to jen na tobě."
Čím jsem blíž, tím pomaleji jdu ...

"V klidu mě chvíli poslouchej, zkus mi věřit, nechci pro tebe nic špatného ... je to jen nedorozumění ... ničeho se neboj. Máš můj slib, že se Ti nic nestane ..." pokračuju měkkým a naléhavým hlasem, hodně naléhavým ...

Za chůze se snažím tvářit co nejpřátelštěji ale jsem ve střehu.

Zkusím na Markétu použít malou sugesci, ne moc násilnou. Za prvý jsem to na vlkodlaka nikdy nezkoušel a nevím, co přesně to udělá, za druhé, část koncentrace mám v záloze pro případ náhlého výpadu.
Pokud se na mě vrhne, teleportuju se kousíček stranou, vedle Alatraxe.

Sice mi buší srdce, ale pokusím se jí vsugerovat pocit bezpečí spojený s mou postavou a s mým hlasem, chci aby mi věřila, aby jí bylo dobře ...

Zvednu se ze země s výrazem nespokojenosti. Zběžně kývnu na Tamirův návrh a potom se pozorně rozhlédnu kolem. Spíše mě spíš zajímá, co se děje vepředu. Takže jakmile se porozhlédnu, sleduji dění mezi ostatními. Jen občas se ještě ohlédnu. Co kdyby tu byli i ti druzí dva, v tomhle postavení by si asi nechtěli promluvit.
Přistoupím o pár kroků blíže a kriticky pozoruji, reakce Markéty a Alatraxe. Snad se nebudou chtít prát...

Hej povoro nech toho máme tě dovest zpátky k fotrovi tak tady neděléj žádne blbosti zařvu na Markétu a jen tak pro jistotu se trochu přikčím štít dám před sebe a připravím si sekeru To snad nééé už tak blízko peněz a já ji teď snad budu muset zabít

Při Phylilově proslovu si začnu nepřítomně prohlížet nehty - jako by jeho slova šla jedním uchem tam a druhým ven - když ustupuje potichu zavrčím
,,Žádné tyhle prasečinky s tebou provádět nebudu - klidně se postav na hlavu - jestli tě vzušuje mlácenícení hobitek začni šetřit a mně dej pokoj"
Jenže pak mi začnou docházet jeho slova a já se na Markétu podívám jinýma očima
Ty její zuby jsou vážně.......odpudivé a....
podívám se dobře
...a nebezpečné!!"
- sleduji reakce ostatních a uvědomím si - že tady není nikdo - kdo by byl ochotný mě pomoci - na tváři se mi objeví bolestný výraz a když se na mě Markéta vrhne jen pevně zavřu oči a čekám na svůj konec - jenže ono nic se neděje - vyděšeně oči otevřu a snažím se zjistit co se stalo
Dobře holčičko - tak mě zabiješ - ale svou kůži nedám lacino
- ozve se najednou hlásek v mé hlavě - zvednu kuš a s napětím čekám - jestli Tamirova slova zaberou - při prvním náznaku útoku jsem připravena vystřelit.

Prudce otočím hlavu na toho vysokého muže. Čaroděj! dochází mi a srst na hřbetě se mi trochu zježí, když cítím, že na mě - nějak a nevím jak - působí. Co si to dovoluje... "Nedorozumění," vyštěknu pohrdavě, a trochu svěsím tlapy, jak mi ochabují k útoku přichystané svaly, "Vypadá jinak!"
Skocuji s tou proradnou čubkou, co by mě nejraději zastřelila a pak se možná domluvíme, člověče. Otočím se znovu k hobitce - nějak necítím už tu pravou vervu jako před chvílí, ale odhodlání jí zabít mě žene kupředu.

Kdo bude mít nějaké poznámky k výtvarné hodnotě
této orientační mapky, si to příště bude malovat sám :-)

Než stačila Markéta skočit po Acháje, zarazil ji na místě hrubý, mužský hlas, který vykřikl: "Stát a všici ruce nahoru!" Je to přesně takový ten hlas, co si ho člověk spojuje s hospodskou rvačkou, mohutným břichem a ranou pěsti, která by uzemnila vola.
"Jste vobklíčený!" zahuláká druhý, neméně chraplavý, i když tenhle už by tou ranou pěsti dostal "jenom" koně.
"A tím myslíme vobklíčený ze všech stran!" dodá další, trochu pisklavý, ale doprovázený výmluvným zvukem natahované kuše.
"Joo joo." zabručí čtvrtý neochotně, jako by i tento předlouhý proslov na něj byl moc.
A nevidíte vůbec nikoho.

Začnu se připitoměle umsívat.
Hehe Lupiči
A s výbornou náladou po očku pozoruju odkud to ty hlasy jdou a jestli bych se k nim mohl rychle dostat.

Předtím a i při mé následující akci se budu snažit lokalizovat svůj cíl pomocí ultrasluchu.

Lehce se přikrčím, abych měl energii na následující pohyby.
Co nejrychleji se otočím směrem, odkud vycházel první hlas a skočím se zbraní v ruce tím směrem s lehkým rozběhem. Při skoku vydám nejsilnější válečný křik, jaký jen moje krollí hlasivky dokáží vyprodukovat, a máchnu kyjem co nejsilněji obouruč na místo, kde by měl být lupič tak, abych ho zarazil do země až po uši. Po tomto činu uskočím kousek stranou, aby případná priletivší šipka měla menší šanci na zásah.

Zarazím se na místě a trochu se přikrčím. Pamatuju si příliš dobře, jak bolela šipka z kuše, kterou mi pak ten hezký elf vytáhnul ven, a nerada bych si to zopakovala; planoucí pohled zabodnu do křoví, kde tuším nejbližšího lupiče. Tak jsem je přeci našla - tedy, oni našli nás - buď jak buď, mám chuť někoho rozcupovat a lupič připadá mi jako vhodný cíl. Svaly se mi napnou, jak jsem přichystaná se na něj vrhnout...

Rychle se rozhlédnu, odkud ty hlasy vychází, ale když Tharad vyrazí, je jasné, že stát tady by byla hloupost. Vyrazím co nejrychleji k hlasu, co se ozval jako třetí. Znělo to, že je nejblíž. Běžím lehce přikrčený, ale ne přímo k odhadované pozici loupežníka, raději trošku bokem. Pozorně pozoruji místo, kde ho odhaduji a sem tam s podívám kudy vlastně běžím. Až doběhnu k remízku snažím se být spíš neviděn a kličkovat, aby ze mně nebyl příliš snadný cíl.
Jakmile spatřím svůj cíl, zamířím sprintem přímo k němu. Pokud bude chtít vystřelit, hodím po něm kopí a snad ho to vyvede ze soustředění natolik, aby minul. Pak se na něj z rozběhu vrhnu a pokusím se plně využít svou setrvačnost.

Otočím se rychle k místu odkud vyšel třetí hlas a trochu se přikrčím a schovám za štít .............po očku sleduji co dělá Solbern Hej vy sráči vyleste s toho křoví ať vás můžu všechny rozpárat zařvu a popojdu truchu směrem kam šel Solbern

Pod Tharadem zapraštělo křoví... zjistil brzy, že stojí proti mohutnému barbarovi se sekerou - ten zařve v odpověď hlasem, který si s krolím nijak nezadá, sekerou jen tak tak vykryje ránu mečem. Ne ale zcela a ten ho škrábne do nohy. Tharadův skok mimo ho překvapil a trochu zpomaleně se za ním otáčí...

Solbernovi hvízdnul šíp kolem uší tak těsně, že mu snad nabroušená šipka sťala pár vlásků. Jeho kopí muž s vyplašeným kvíknutím srazil v panice k zemi, jak máchnul svou kuší - znovu ale nabít nestačí, sám to dobře ví a hmatá honem, trochu neobratně, po krátkém meči u pasu. Jsou nyní od sebe snad pět kroků.

Další vzteklé zařvání se ozve od druhého muže, který se vyřítí z křoví a s napřaženým mečem se žene na Markétu, která mu je nejblíž. Čtvrtý zatím vztekle nadává a křoví zapraská, jak se protahuje ven, v ruce kuši, do které zkušeně zakládá šíp.

Trochu s sebou cuknu, když se ozvou ty hlasy. Vyrušili mě ze soustředění. Ale pokusím se udržet si chladnou hlavu. Přikrčím se, ale zůstávám téměř na místě, jen maličko se přesunu směrem k k muži běžícímu s mečem k Markétě. Vypadám, jako bych chtěl podél něj utéci do křoví, ale v posledním okamžiku se rozmáchnu holí a veškerou svojí sílu dám do úderu vedeném na hlavu toho muže ...

Veškerou zlobu nastřádanou v sobě vložím do jediného skoku a vzteklého zařvání... Už toho mám dost a ten muž nepřežije, i kdyby to mělo být poslední, co udělám. Nevím, jak se bojuje proti meči a neumím zcela použít své drápy. Ale jsem si jistá, že když mu je zatnu do krku, že si to šeredně odnese.
"Aaaaaaaaargh!"

Je mi jasné, že na tak krátké vzdálenosti se nezastavím, takže pokračuji v běhu tak dva nebo tři kroky a pak se na banditu vrhnu. Soustředím se hlavně na ruku, která vytahuje meč, snažím se ji odtrhnout od jílce a sám se meče zmocnit. Současně se pokusím kopnout ho kolenem do břicha, abych tak získal trochu času.

Když vidím jak se Solbernovi podařilo srazit protivníka ..................okamžitě vy razím tím směrem aby mu případně pomoch............Nech mi ho já sněho stáhnu kůži ..............štít stáledržím předsebou a sekeru mám připravenou k úderu

Lehce se zhoupnu v kolenou, otočím se směrem k nepříteli a máchnu po něm znovu kyjem ve výšce jeho trupu.

Vložím si do luku šíp a hladám si ciel. Snažím sa držať čo najdalej od lúpežníkou (aspon si myslím že sú to lúpežníci), lebo namám nijakú zbran na bol na blízko.Prečo som si len nezobral tú moju dýku. Ja som vedel že ju budem potrebovať. Ked sa nájde nejaký nepriatel tak po nom samozrejme strielam.

Tharadův protivník bolestně zasupí, když ho kyj udeří do hrudi a paží; upustí svou sekeru ze znecitlivělých rukou a snaží se využít toho, že Tharadova těžká zbraň má svou setrvačnost - jak ji kroll zvedá znovu nad hlavu, kopne a zasáhne ho bolestivě pod koleno. Barbarovy ruce zároveň neobratně hmátnou po Tharadových rukou, aby zabrzdily další úder kyjem.

Markéta se vrhne k muži s mečem, jako by si ani neuvědomovala, že jí jde o život; přílišný vztek jí cloumá, než aby se dokázala ovládnout. Muž své řemeslo ovládá dokonale a zdvihá meč, aby jediným přesným úderem "dívku" zabil... hůl mága však dokáže víc než směřovat energii a lupič překvapeně vykřikne, když ho tvrdé dřevo křísne do hlavy tak, až mu před očima zajiskří. Neupustí meč, ztrácí ale dokonale orientaci, i když možná jenom na chvíli - Markéta se mu ale dostává na dosah.

Solern v plné rychlosti narazí do muže, který stačí jen napůl vytáhnout zbraň - oba upadnou na zem, vzájemně si svírajíc ruce na jílci meče. Na dosah ruky od nich leží zapomenuté kopí i kuše, pro tuto chvíli nepotřebné; muž má sílu, ale kopanci do břicha uhnout nestačil a nyní se zuřivým šklebem, ve kterém ale prosvítá strach, snaží se ze sebe shodit Solberna, který pomalu, ale jistě, získává meč pro sebe.

Phylil nachází v křoví svůj cíl - muž, který promluvil jako poslední, se prodral ven a takřka bez míření vystřelil ze své kuše. Šíp proletěl kolem na dva kroky kolem elfova těla a muž, jehož zrzavé vlasy mu trčí kolem hlavy jako ježčí bodliny, honem nabíjí další.

Alatrax duše zatím v mlází, štítem si rozráží křoví a větvičky pod ním hlasitě praskají... stačí pár kroků a bude moci poplácat Solbernovi na záda.

Chvíli nechám bojovat jen své instinkty, ale když se začnu propracovávat k meči, jednám už cíleně. Co nejpevněji meč sevřu a pokusím se i s ním odvalit se bokem z dosahu loupežníka. Při tom využiji toho, že se sám snaží mě shodit, a tak i jeho sílu, kterou mě převyšuje. V podstatě se nechám odhodit, jen co nejlépe koriguji směr, abych nedopadl příliš tvrdě.

Jen co trochu naberu rovnováhu, rozmáchnu se podruhé, ale temtokrát trochu jinak.

Pokusím se vést úder zespodu, mezi jeho nohama, tak aby byl účinek opravdu strašný ...

Obličej se mi křiví nejen vypětím, ale i pomyšlením na to, co mu nejspíš způsobím.

Jak mě drží za ruce, kopnu ho do břicha zdravým kolenem a pokud oslabí držení mých rukou, pokusím se mu vytrhnout a zasadit poslední ůder kyjem na hlavu kolmo k zemi.

Ještě jedno křoví a už tam budu........., poslední rozrazení štítem, vidím jake oba na zemi bojují .Zastavím se a trochu se přikrčím stít nastavím před sebe a skeru mám volně podel nohy hlavicí dolů..................čekám co se bude dále dít

Zabořím tomu muži drápy do hrudi - jen málo projdou látkou jeho šatů, ale pro mě je nejdůležitější, že si ho tak přitáhnu blíž, že mi neunikne... ne teď, když chci zabořit zuby do jeho hrdla. A drásat a rvát... ať chcípne, všivák jeden... Někde v hloubi duše se klepu hrůzou z toho velkého chlapa a z možnosti, že ublížím člověku...
Mám strašnou chuť na krev.

Solbern se několikrát převalil a teď leží na břiše na dva kroky od překvapeného soupeře. Vzájemně si vyvrátili ruce tak, že meč nyní leží mezi nimi, rukojetí k loupežníkovi, ostřím k elfovi. Chlap leží na zádech a honem se snaží překulit a dostat k meči.

Tamir mířil velmi dobře - udeřil muže mezi nohy a ten se s poněkud bolestným kviknutím předkloní. Meč mu opravdu padá z ruky... Markéta do něj ve skoku narazí, nečekala ale, že se muž předkloní a netrefila se zuby do jeho krku. Vrazila do něj silně a oba spadli na zem, muž na záda a ona na něj.

Tharadův protivník se dobře ovládl a po ráně do břicha sice vztekle zasupěl, ale nepřeklonil se - rána kyjem mu sklouzla po rameni a ochromila levou paži. Stojí nyní s Thraradem těsně proti sobě, krollova levá, a mužova pravá ruka se svírají a blokují navzájem; Tharradův kyj je nyní k zemi.

Alatrax kouká.

Rychle zhodnotím situaci a snažím se využít moentu překvapení, kdy se loupežník soustředí na meč a elfa.Rychlými kroky přoskočím k zlodějií se štítem stále před sebou, sekerou udělám obluk a mířím tak abych zasáhnul chlapa v pohybu do trupu nebo mu tím případně zatarasil cestu.

Chm, takovou příležitost nemohu nevyužít. Napůl chňapnu po Tamirovi - tenhle je můj! Jinak ale nevěnuji čaroději pozornost. Zatímco se muž pode mnou zmítá a snaží se mě shodit - nejsem žádné pírko, což? - držím se usilovně drápy a svaly se mi napínají námahou.
Již s větší jistotou hryznu po jeho hrdle...

Levou ruku se snažím dát postupně dolů. Pustím kyj pravou rukou a pokusím se banditu zasáhnout pravým hákem, před čímž se náležitě zaksichtím.

Co nejrychleji se zvednu do pokleku čelem k nepříteli a když vidím, že už se sápe po meči, provedu jakýsi kotoul tak, abych meč více méně zasedl a moje nohy dopadly na loupežníka. Pokud meč neotočí ostřím nahoru, tak by se mi nemělo nic stát.

Trochu překvapeně uskočím před Markétou. Teď už je mi jasné, že se ho dobrovolně nevzdá.
"To není dobré" dá se číst z nesouhlasného výrazu mé tváře, nicméně Markétě ublížit nechci, proto svoji pozornost upnu jinam.

Rychle přehlédnu bitevní pole a uvažuju, kdo je nejnebezpečnější, případně v největším nebezpečí.
O krolly se příliš nestarám, vím, co dokážou.
Solbern si snad poradí, myslím, že má převahu ...
Takže zbývá muž, který promluvil jako čtvrtý.

O kousek k němu popojdu a rychle si kleknu na jednu nohu. Svůj pohled upřu přímo na něj a během chvilky mám téměř kamenný výraz, jen rty se zběsile rychle pohybují v rytmu tichého šepotu, doprovázeného vláčnými, ale energickými gesty.

Netrvá to dlouho a zvláštní svit v očích mi pohasne.
Na jediný pohled, který by mi někdo věnoval, je poznat, že mi není dobře, bledou zpocenou tvář schovám v dlaních a z kleku se svalím do sedu.
Zhluboka oddychuju ...

"Tamire, teď přijde zkouška ohněm" bleskne mi hlavou, když zakleknu s úmyslem vytvořit jedno z nejobtížnějších kouzel, kterých jsem schopen.
V jediný okamžik uklidním dech, srdce i mysl a začnu spřádat osidla psychického útoku. Mimoděk oceňuju tvrdý dril, spousta věcí se děje tak nějak automaticky, bez vědomé kontroly, skoro jako bych slyšel hlasy učitelů, jakoby stáli vedle mě a radili, stejně jako ještě relativně nedávno.

"Základem je dokonale zmást základní smysly cíle, u člověka samozřejmě zrak a sluch
Soustředím se na to, snažím se proniknout tam kam je třeba, z mnoha možností volím rozostřené vidění a šíleně nepříjemné pískání v uších, chci mu zabránit v nějaké smysluplné činnosti.

"Pak nastává obtížná partie, je třeba vytáhnout ty největší hrůzy, to co má být skryto, musí ven. Nejsi to Ty, kdo ho děsí, je to on sám. O to je důsledek horší. Ty jen otvíráš zamčené dveře, zhmotňuješ představy a dovoluješ jeho mozku, aby si stvořila ty největší hrůzy ... Jako ve snách se řídím zažitými pokyny, cítím, jak mi čelo pokryl studený pot. Obravdu není jednoduché překonat vědomou kontrol cíle, ale věnuju se tomu s největší možnou precizností. Na zlomek sekundy si připadám jako hodinář, který zkoumá neznámé soustrojí a právě přišel na princip... to je dobré znamení.
Nějaké mé druhé já si právě uvědomuje, že jsem dokonale pohlcen. Není cesta zpátky, ať se kolem děje co chce, musím to dokončit!

Obrovské vypětí mě začíná zmáhat, šeptané formulky zvyšující koncentraci už nezabírají, musím si pomoci i gesty. Posledním razantním kouzlo ze své strany ukončím a vší svojí zbývající silou a mocí ho ještě podepřu.

V tu chvíli dostanu obrovskou ránu, návrat do běžného myšlení je bolestný a těžký. Jsem vnitřně zmatený, tohle neznám, ani nevím, co vlastně dělám, vlastně, najednou sedím, všechno mě bolí ... mám hrozně málo vzduchu ...

Už jen jako ozvěnu slyším dozvuky těch povědomých hlasů ...
"Výborně, to je ono, jen pamatuj, až budeš tohle kouzlit naostro, nebude tu žádná bariéra, která kouzlo pohltí. V plné síle ho pocítí cíl, podle svojí inteligence a vyrovnanosti bude zmatený, vyděšený, dezorientovaný, může zešílet, v krajním případě i zemřít. Každopádně, v danou chvíli nebude nijak nebezpečný, bude ho zajímat nejvíc jeho vnitřní svět, bude chtít klid, bude mu vadit světlo, hluk, vlastně cokoli, ale nebude schopen se tomu postavit. Ale pozor, bariéra chrání i tebe. Pokud kouzlo sešleš bez nás, můžeš být na chvíli ochromený, dočasně Ti ubydou duševní i tělesné síly. Tohle všechno se ale srovná, poprvé je to nejhorší, pak už to jde snáze a snáze. Na Tvé úrovni už bys neměl dělat základní chyby, takže se dá říci, že je to docela bezpečné ....

Zhluboka oddychuju, nemám síly, abych se podíval na výsledek. Jen vím, že tenhle v podstatě okamžik způsobil, že do pořádného odpočinku už si nezakouzlím.
Pocit radsti z toho, že jsem to složil dohromady překonává i nepříjemné pomyšlení na to, že jsem momentálně naprosto bezbranný ...

Alatraxova rána je zatraceně dobrá - je to, koneckocnů, ork - muže málem rozpůlí vejpůl, vyhrne se z něj spousta krve a muž začně strašlivě řvát. Solbern, ve stejnou chvíli, odkopne ho poněkud stranou a díky tomu se vyhne i spršce krve, která z něj vytryskne...

Phylilovi proletí kolem těla další šíp. Muž se blíží... teď už nejspíš nemine a je vidět, jak horečnatě vkládá do kuše další šíp, zkušenýma rukama.
Když tu - upustí svou zbraň, odhodí šíp, okamžik jenom třeští oči před sebe, ale pak upadne na kolena a hlavu sevře v dlaních. Skučí a kroutí se jak červ, zdá se, že nevnímá nic kolem sebe...

Achaia leží na zemi podivně schoulená a tiše sténá.

Tharad zasáhl muže do spánku, tomu se protočily panenky a složil se jako domeček z karet, hadrový panáček, z uší mu teče krev a nějak nevypadá ani zdaleka tak nebezpečně, jako před chvílí.

Markéta se zahryzla svému protivníkovi do krku a zuřivě chňape, snaží se prokousat hlouběji, oči rudé zuřivostí a děsivé vrčení z hloubi hrdla; je v ní prámálo lidského...

Překvapeně si prohlédnu krvácející tělo, potom se stejným údivem pohlédnu na Alatraxe a po chvíli tupého zírání konečně promluvím: "Díky" Nakonec ještě dodám "Vůbec jsem si tě nevšiml." Když se konečně vzpamatuji z toho, co se stalo seberu ze země své kopí a vydám se na cestu obhlédnout, co se zatím stalo. První pohled padne na Markétu, stále se zakusující do muže pod ní. Velkým obloukem ji obejdu a zamířím k Achaie. Skloním se k ní, položím jí ruku na rameno a tiše promluvím: "Už je konec, stalo se ti něco?"

Na Solberkovo poděkováni se jen tak zašklebím a otřu si ostří sekery do kalhot a pak prohledám zbytky toho chlapa jestli nemá něco ceného u sebe....................pak se zase vrátím k ostatním

Vezmu si svou zbraň, která mi připotyčce vypadla na zem. Zavrčím, s opovržlivým pohledem přejdu pres muže a jakoby náhodou na něj jěště šlápnu. Dojdu k formující se skupině a prohlížím okolní křoví, jestli nehrozí ještě nějaké nebezpečí.
Žabaři
Zabručím a pohodím hlavou směrem k jednomu tělu.

Krev, KREV! Tak sladká, tak omamná, horká, když mi stéká po jazyku...
Uvědomím si postupně, že muž v mých rukou se nehýbe, zvláčnělý jak hadrová panenka, chladnoucí... mrtvý. Zvolna ho upustím na zem a otřu si ústa. Zírám na něj, překvapená a trochu zaskočená, vztek se pomalu vytrácí a začínám si uvědomovat, co se stalo. Co jsem udělala... já.

Pokouším se vstát a snad se mi to po chvíli i podaří.

"Kdo to ...?"

Jen zkusmo udělám váhavý krok někam stranou, ale roztřesené nohy jako by mě ani neposlouchaly ...
"No tak, hni se"
Ve tváři mám výraz naprosté soustředěnosti, ale zároveň tak nějak strnulý. Skoro jako bych dostal ránu palicí do hlavy.
"Proč to tak bolí ...?"

Po chvíli se pro jistotu posadím čelem k bitevnímu poli. Moje oči bloudí a hledají nějaký záchytný bod ... kterým se po chvíli stane kroutící se muž a následně Solbern sklánějící se nad Achaiou. V očích mám zvláštní svit, snad by se dal přirovnat k odleskům vzdálených blesků ...

"Jak je tohle možné .... proč....?"
Ve vzduchu visí moje nezodpovězené otázky ...

Muž, který tenkrát, kdysi... před pár minutami první vykřikl z křoví, leží nyní v bezvědomí na zemi.

Druhý leží před Markétou, zjevně mrtev, s rozervaným hrdlem a očima bolestně vytřeštěnýma.

Ten, jehož hlas se s takovým výsměchem ozval třetí, ještě trochu chroptí, ale je jasné, že umírá a nepomůže mu už nic... všude kolem něj je spousta krve a on jen zmatenými pohyby snaží se dostat vnitřnosti zpět do svého těla.

Střelec a poslední z mužů sedí na zemi, schoulený do sebe jako ustrašené dítě a patrně pláče, rozmazává si špínu po obličeji a bojí se všeho, snad i vlastních rukou.

U muže jsi našel pár měďáků a stříbrňáků, kousek provázku a docela hezký měděný knoflík. Jediná cenná věc byl holt jeho meč - tedy, jen co by se zbavil stop po rzi a krvi - a i tak by nestál za mnoho.

Jak pročesáváš křoví, padneš na místo, kde asi muži tábořili, než si na vás vyběhli počíhat; u stromu na okraji malé mýtinky mezi kmeny listnáčů tam stojí uvázaný oslík, utrápené, vychrtlé zvíře, na zemi pak několik z trávy a listí hala bala upravených lůžek s nedbale rozhozenými děravými přikrývkami kolem vystydlého ohniště. Tu a tam se válí ohlodaná kost, kousek látky či kůže, zapomenutý zlomený šíp. Muži tu zřejmě ani nebyli dlouho, ani neplánovali moc zůstávat.

Když se skloníš k Achaie, schoulené na zemi, vidíš, že sice ještě dýchá, ale její zranění je tak rozsáhlé a hluboké, že by jí zachránil snad jenom zázrak. Drží si ruce přitisknuté na ráně a mezi prsty teče krev, stále nová... Skelné oči a mělký dech... bude snad zázrak, když na tebe vůbec ještě promluví.
Zachvěje se pod tvým dotykem a něco nezřetelně zašeptá.

Sluneční paprsky bolestivě tě udeří do očí - kolem zpívají ptáci a pranic se nestarají o lidské potyčky. Ostře a bolestně si uvědomuješ ten poklid, tu absurdnost celého místa a chvíle, tu nesmyslnost boje. Jako by svět nabyl nových barev, jásavějších a ostřejších; a ty jsi stál za tlustým sklem, dlaně přitisknuté na té neviditelné překážce a nerozpoznával nic, snad jen ty věci venku uměl pojmenovat, možná...
Stromy.
Tráva.
Oblaka a to žluté je slunce.
A oni... přátelé, snad. A nepřátelé.

Alatrax se vrátil na cestu, tak na půl cesty mezi Solbernem, sklánějícím se nad Achaiou a Markétou, která stojí strnule nad "svou" mrtvolou. Tharad zmizel někde v houští a Tamir, podivně otřesen, zírá na plačícího muže, který sedí na deset kroků od něj na zemi.

Muselo to celé trvat jen pár chvil... slunce si dál svítí a snad jen nepatrný krok popošlo na své pouti a ptáci se překřikují ve snaze ukázat se před těmi svými, listí si pokojně šumí v lehkém větříku a vůbec celá příroda demonstrativně předvádí, jak moc jí nezajímají půtky lidí a jak moc příjemné místo by tohle mohlo být - kdykoli jindy.

"Pane bože!" ustrnu nad Achaiou. Po několika vteřinách bez pohybu odhodím kopí bokem a spěšně pokleknu k Achaie. "Jak se to stalo?...No to je jedno, radši nic neříkej. To bude dobré." řeknu ne příliš přesvědčivým hlasem. Pomalu a opatrně ji přetočím na záda, abych měl lepší přístup k jejímu zranění. Přiložím své třesoucí se ruce na ránu a zavřu oči. Je jasně vidět, že se snažím soustředit, stejně jako když jsem léčil Markétu. Nic se však neděje, jsem příliš rozrušený na to abych se dokázal koncentrovat. Ta rána vypadala prostě strašně, horší než cokoli jsem kdy viděl. Snad kromě zabijačky. Je mi jasné, že i kdybych se dokázal soustředit, nebylo by v mých silách ji zachránit. Možná jen oddálit smrt.

Když vidím co se stalo ty malé hobitce jen nadzvednu pysky a jdu k tomu muži z rostrhaným hrdlem .....................skloním se k němu a ledabyle ho prohlédnu.Pak dojdu k tomu poslednímu a pár ranami se ho pokusím probrat.

Couvám pomalu od muže na zemi. Klepou se mi ruce... co jsem to udělala?
Chtěl nás zabít! Byl to obyčejnej hnusnej lupič!
Uvědomím si, že pod nohama už necítím udusaný prach a kamení cesty, ale trávu. Skloním se k zemi, začnu ji usilovně plnými hrstmi rvát a škubat, otírat si krev z obličeje a z rukou. V hlavě se mi mele jedno přes druhé, nevím co teď, co potom... jenom vím, že na sobě nechci mít jeho krev. Pohyb plný paniky, snažím se ani neohlédnout směrem, kde leží ten chlap...

Zdá se, že alespoň jakousi úlevu tvůj pokus o léčení Acháje přinesl - ale možná, že je to jen okamžik klidu chviličku před smrtí. Doširoka otevře oči a dívá se vzhůru, do nebe, náhle uvolněná a klidná, bledá a plná jasu odkudsi zevnitř...

Solbern se sklání nad Achaiou, ramena podivně svěšená v předtuše, že veškeré jeho umění mu v této chvíli nebude co platné. Dívka leží nehybně, možná už ani nedýchá...

Markétina snaha setřít si krev ze srsti není valně úspěšná; ještě chvíli takhle pokračovat a vyškube si celé hrsti kožichu.

Alatraxovo zjevení se muže nepotěší. S očima vytřeštěnýma hrůzou zvedne hlavu, chvíli na něj zírá a pak s jektajícími zuby snaží se couvnout dozadu, což v sedě moc nejde. "Zmiz, démone, nech na pokoji mocí duši!" mektá zmateně.

Když se snaží utéct srazím ho ránou pěstí do žaludku , když spadne příšlápnu ho k zemi a nakloním se kněmu Buď sticha nebo si vemu víc než tvou duši.........

"To není možné ... jak?" uvažuju pořád o tom, co se stalo, co jsem udělal a kde to vlastně jsem.

"Budu se muset poradit se zkušenějšími .... jen co tohle dodělám. Markéta, ztracená dcera, mág ..." pokouším se urovnat si myšlenky a soustředěním na jednu věc se dostat z toho podivného stavu.

"Mág!!!" rozezní se mi v hlavě mohutným hlasem poznání.

"Že by to ta jeho hůl?" začnu pohledem hledat ten kus dřeva, který jsem celou dobu svíral v ruce.

Po chvíli ale tyhle myšlenky zapudím.

"Musím k nim!" naplní mě odhodlání a znovu se zadívám na skupinku, kterou jsem chtěl bránit.

"Co s nimi uděláme?" ptám se a jsem sama na sebe rozzlobená, jak se mi klepe hlas. Obloukem obejdu mrtvolu a pomalu a opatrně, záda trochu nahrbená a celá nastražená se blížím s tomu velikému orkovi. Z boje se mi dosud chvějí svaly napětím. Mám teď takovou sílu... zvláštní.
Zaplaším myšlenky okolo svého nového těla a soustředím se na zbojníka. "Co se mu vůbec stalo?"

Hůl leží tam, kde jsi ji upustil, pár kroků od tebe... a po dotyku poznáš, že v ní zlehka rezonuje magie, jako by reagovala na cosi. Těžko ale říci, jestli na tvoje kouzlo, nebo na něco úplně jiného... Dřevo, náhle živé a dychtivé, jako by se k tobě samo natahovalo a řezby na něm se pohybovaly způsobem, který oko nedokáže zachytit.

Bez jakéhokoliv výrazu v obličeji dosednu těžce na zem vedle Achai. Bez cíle hledím před sebe a zdá se, že vůbec nevnímám, co se děje kolem. Pohled stále upřený do jednoho bodu, i když ani netuším co za bod to je.

Chvíli přiblble pozoruju tu scenérii se sedícími a ležícími zhroucenými a polozhroucenými postavami. Poté pokrčím rameny, opřu se o nějaký silnější strom a oklepávám si kyj o pařez.
Kam teď?

"Co je zase tohle..."

V mé tváři se zračí tisíce otázek. Ne příliš pevným krokem dojdu k holi, kterou jsem před tím upustil. Chvíli ji zaujatě zkoumám, jako kdybych ji viděl poprvé v životě.
Nevědomky rozpačitě pokrčím rameny ...

Zběžně přehlédnu "bitevní pole" a zadívám se na Markétu.
Pak na hůl, pak opět na Markétu. Chvíli těkám pohledem tam a zase sem.

"Jste v pořádku?" zeptám se nakonec ne úplně nejchytřeji, ale kupodivu vypadám skoro spokojeně, že jsem něco řekl.

Ta hůl je velmi podivné, musím přiznat, že něco takového neznám.

Zkusím jen tak intuitivně vycítit, na co to tak reaguje. Zda na moji magii, nebo snad na Markétu?

Nebo je tu ještě něco jiného?

Ze všech sil se snažím dát vnitřně dohromady, abych byl schopen nějak rozumně fungovat. Zmatený mág jako by ani mágem nebyl, spíš škodí, než prospívá ...

Prohledám jejich provizorní tábor, a vezmu si všechno co vypadá že by se to dalo prodat nebo se mi to jen prostě líbí. Poté jdu skupině říct o svém nálezu.

Lidi!...teda...orci...noo...všichni. Našel sem. Něco.
Ukazuju směrem do houští na jedné straně od cesty a udělám náznak chůze jako že mají jít za mnou.
Při průchodu kolem jednoho bandity si neodpustím na něj opět omylem šlápnout.

Tharadův hlas mě vrátí zpět do reality. S trhnutím se podívám jeho směrem, chvíli tak zůstanu stále se stekným výrazem ve tváři: žádným. Když mi konečně dojde, co říkal, stočím svůj pohled zpět na původní cíl. Po několika dalších vteřinách se ještě jednou skloním nad Achaiou, zatlačím jí oči a šouravou chůzí se vydám k Tharadovi.

Beze slova se pokusím zvednout a velmi opatrným krokem zamířím za Solbernem.

Mhouřím oči a opírám se o hůl. Po několika krocích jsem si udělal malou pauzu, ale nakonec dojdu až k Tharadovi.

Tharad vás vede kousek dál, mezi stromy... na okraji malé mýtinky mezi kmeny listnáčů tam stojí uvázaný oslík, utrápené, vychrtlé zvíře, na zemi pak několik z trávy a listí hala bala upravených lůžek s nedbale rozhozenými děravými přikrývkami kolem vystydlého ohniště. Tu a tam se válí ohlodaná kost, kousek látky či kůže, zapomenutý zlomený šíp. Muži tu zřejmě ani nebyli dlouho, ani neplánovali moc zůstávat.

Hůl, zdá se, reaguje opravdu na Markétu. Když jsi k ní blíž, chvěje se výrazněji... je v ní ukrytá nějaká síla, ne malá, ale určitě nezboří svět.

Sebral sis tam malý váček s několika penízky, schovaný pod jedním z polštářů a pěkný, vyřezávaný dřevěný pohár, který také ležel u jednoho z lůžek. Jinak jsi při svém rychlém průzkumu neobjevil nic moc zajímavého...

"Počkejte na mě!" napůl vykřiknu, když vidím muže - a orky, prostě všechny - mizet v křoví. Vyděsila mě notně představa, že bych tu zůstala sama jenom s mrtvými. Opatrně oběhnu tělo malé dívky, ležící uprostřed cesty, a připojím se k čaroději.
"Určitě tam budou mít hromady zlata a tak, co nakradli," řeknu a v hlase mi zazní jistá naděje a zamyšlení.

"Hmm" zamručím, opřu se o nejbližší strom a pozoruji ostatní. Lupičský tábor mě vůbec nezajímá

Zamyšleně se na Markétu zadívám. Nemám z ní strach, snad na to ani nějak nemám sílu.
Tábor mě také nijak extra nezaujal, zřetelně přemýšlím nad něčím úplně jiným.

Opřu se o hůl a pořád pozoruju Markétu.

Popojdu směrem k tábořišti banditů, když si ale uvědomím, že čaroděj, kterého jsem se chtěla držet, zůstává - a poblíž něj i ten hezký elf - trochu rozpačitě se zastavím a otočím opět k němu. Nejsem pocuchaná? zeptám se málem pod jeho zkoumavým pohledem, když mi dojde, že srst se tak snadno jako vlasy nerozcuchá a tak bude tak divně koukat z jiného důvodu. Asi viděl... ne, určitě viděl... jak jsem zakous-ech-dostala toho chlapa. Bojí se mě snad?
"Jste unavení...?" napůl se zeptám, napůl konstatuji k těm dvěma.

Markétina otázka vyloudí úsměv na mé tváři. Tuhle otázku bych vážně nečekal.
"Trochu ano, alespoň já určitě" odpovím a snažím se, aby můj hlas zněl normálně.

"Proč se ptáš?" neubráním se své zvědavosti a přejdu do slovního protiútoku.

Dál se opírám o hůl a ani když se ke mně Markéta třeba přiblíží, tak neuhnu. Spolu s úsměvem na tváři se mi vrátila i jiskra do očí.

Už jsem otevíral pusu k odpovědi, ale Tamir byl rychlejší. Radši zmlknu a hledím bezcílně přímo před sebe.
Stejně nebylo co říct, ale asi bych se měl opravdu prospat. Zkusím to ještě rozchodit.
Najednou se můj pohled stočí k táboru a já vyrazím na zběžnou prohlídku. Procházím sem a tam a prohlížím si věci, co tu zbyly.

"No..." rozpačitě přešlápnu a pak mávnu rukou mezi stromy, kde se rozkládá ten binec, co ti lumpové asi vydávali za svůj tábor. "Že nejsi ani zvědavý..."
Když ale vidím, že Solbern se vytrhl ze svého zamyšlení, pokrčím rameny, zasměju se a rozběhnu za ním. Přeci mu všechny ty poklady nenechám, že?

Potrhané přikrývky nemají cenu ani jako troud na zapalování ohňů. Ti muži na tom museli být opravdu hodně špatně - zdá se, že jedinné cenné věci byly jejich zbraně, které měli u sebe. Oslík po tobě kouká nesmírně žalostným pohledem, na hřbetě nějaké brašny připevněné, které vypadají v lepším stavu než většina věcí, co tu vidíš. V jednom z pelechů objevíš pěkný vyřezávaný pohár, ale to je asi tak všechno.

Zakroutím s tichým úsměvem hlavou a trochu těžkopádně se se i já vydám za ostatními.

Víc pozornosti, než okolí věnuju tomu, aby mě poslouchali moje vlastní nohy. Snažím se to příliš nedávat najevo, ale dělá mi trochu potíže kordinace pohybů. Pozorný člověk by na to po chvíli přišel.

Než bych něco hledal, raději se postavím téměř doprostřed tábora a znovu se opřu o hůl. Markétu nepřestávám pozorovat, i když je mi jasné, že už je to trochu drzost.

Stále si prohlížím tábor a porost kolem zda se v něm neskrývá nějaké nebezpečí. Když uvidím jak Markéta rychle mění nálady, tak jen obrtím oči v sloup a jdu se věnovat dalšímu bedlivému pozorování a naslouchání.

Po otázce zdali jsme unavení sem trošku rozhozen.
Já a unavenej? Si dělá srandu?
a abych se přesvědčil o pravosti svých myšlenek jen tak praštím vši silou do nejbližšího stromu.

Trhnutím pohlédnu směrem, odkud se ozvala ta strašná rána. Bez zájmu pak sklopím hlavu zpět a zamířím k oslovi.
Trošku ostražitější k němu pomalu přistoupím, podrbu ho přátelsky za uchem a zbavím ho jeho nákladu. Potom osla odvážu, aby mohl volně odejít. Dále už mu nevěnuji větší pozornost než nějakému stromu a podívám se, co to v těch brašnách na jeho zádech vlastně bylo.

Přesunu svoji pozornost k Solbernovi a chvíli ho zamyšleně pozoruji. Pak váhavě a trošku nerozhodně vyrazím jeho směrem.
Každým krokem je moje chůze pevnější a odhodlanější.

Nechám ho prohlédnout brašny a pak tiše promluvím.
"Mohli bychom si o něčem promluvit?" zeptám se a moje oči hledají jeho.
"O samotě" dodám ještě.

"Hmm" zamručím souhlasně a klidně brašny položím tak, aby se z nich nic nevysypalo. Potom se pomalým tempem vydám mezi stromy na kraji mýtinky, o jeden se opřu a zvědavě čekám, co mi chce Tamir sdělit.

Pomalým krokem následuju Solberna. Zřejmě usilovně přemýšlím, protože na čele mi vyskočilo moře jemných vrásek.
Ale než k němu dojdu, jsem rozhodnut a dokonce se mírně, ale nejistě usmívám.

Sednu si ke stromu, o nějž se Solber opírá a začnu tiše něco povídat. Přitom na Solberna vrhám tázavé, ale i zkoumavé pohledy.

"Rád bych Ti něco nabídnul" začnu pomalu a rozvážně.
"Trochu se vyznám v lidech a myslím, že by Tě to mohlo oslovit." pokračuju dál, ale ne moc určitě.
"Co chystáš, až dovedeme Markétu domů, nebo až tahle příhoda bude minulostí. Máš něco v plánu? Nebo by Ti nevadilo cestovat někam daleko, s nejistým časem návratu?" vrším jednu otázku za druhou, aniž bych počkal na odpověď.

Nenapadlo mě, že někdo myslí tak dopředu, proto chvíli neodpovídám a přemýšlím, co mám vlastně v plánu až to tu skončí. "No, zatím jsem o tom nepřemýšlel. Myslel jsem, že se prostě budu toulat dál jako do teď, ale jestli víš o něčem zajímavém rád se přidám." Odpovím nakonec a čekám, co z Tamira ještě vyleze.
Zvláštní, do teď vůbec nevypadal, že by se za něčím honil...

Nijak nepospíchám, sám si třídím myšlenky.
"Asi je to zajímavé jak pro koho." zareaguju opět tichým hlasem. "Nejde o bohatství, ani o nějaký blahobyt" vrhnu na tebe zkoumavý pohled a bez přerušení pokračuju dál.
"Existuje jakýsi spolek, který se snaží prosazovat ..." na chvíli se odmlčím a přemýšlím jak to nejlépe říct.... asi dobro je nejlepší slovo" dopovím.

"I když možná spíš pravdu a spravedlnost, čest ..." dál přemýšlím o tom nejlepším výrazu.
"Nedá se to říct tak jednoduše" ukončím svoje pokusy o definici, ale pokračuju v řeči sám.
"Víš, zdálo se mi, že jsem v tvém chování občas viděl něco, co by Ti to toho spolku otvíralo cestu. Ale rozhodnutí je na tobě. Pokud myslíš, že by Ti to něco přineslo, stačí říct a řeknu Ti další věci." znovu se na tebe zkoumavě podívám.
"Pokud nechceš, neznamená to pro Tebe žádné vázání se na něco, nebo někoho, to snad jen závěrem"

Zrakem přehlédnu okolí a mimoděk potěžkám hůl, kterou pořád držím.

Na zmínky o bohatství nijak nereaguji, ale je vidět, že o tomto spolku pečlivě přemýšlím. Po chvíli pomalu promluvím: "Zatím je to zajímavé, ale já se nerad příliš vážu. Jsem mnohem radši, když mám volnou ruku a zastupuji pouze sebe."
Na chvíli se odmlčím a pak trochu rychleji položím otázku "Je možné z toho spolku - má vůbec nějaké jméno?"Na chvíli zabrzdím, ale hned dopovím svou původní myšlenku "Je možné z něj volně vystoupit?"

"Chápu" poznamenám v klidu.
Trochu se zamyslím a pokusím se na otázky odpovědět co nejlépe, ale abych neprozradil příliš. "Účast je dobrovolná, v okamžiku, kdy se Tvoje názory a postoje začnou vydávat jiným směrem, než odpovídá našim zásadám, můžeš kdykoli vystoupit."

"Za splnění jedné podmínky" dodám ještě. "Nebylo by dobré vynášet citlivé informace a podobně. Prostě by jsi měl mlčet o tom, co jsi se ve spolku dozvěděl a co by veřejně přístupné být nemělo." zkusím dovysvětlit podstatnou informaci.

"Svoboda je důležitý prvek. Nemusíš se nijak vázat, za sebe si rozhoduješ sám. Funguje to tak, že spolek sdružuje osobnosti s podobným smýšlením a názorem na svět a poskytuje jim větší možnosti svět ovlivňovat a prosazovat dobro, než by měl jednotlivec, ale svůj život si řídíš sám. Není to žádná sekta." pokračuju ve vysvětlování a přitom trochu obhlédnu okolí.
"Podívej se třeba na mě. Jdu tam kam chci, dělám to, co chci. Nikdo mi nenařídil, abych po Markétě pátral, prostě jsem jen chtěl. Členství mi jen umožňuje jí pomoci účiněji. Nejsem si jistý, zda ji dokážu dát původní podobu sám, ale vím, že se můžu obrátit na kteréhokoli mága, který je také členem a on mi pomůže. Bez nároku na odměnu, bez průtahů. Stejně tak já pomohu komukoli, kdo to bude potřebovat a přímo, nebo přes spolek mě osloví." rozjedu se v mluvě a únava jakoby ze mě spadla.

Tentokrát je ticho o něco delší, než předtím. "Hmm, myslím, že se k vám přidám, zní to dobře. Jenom doufám, že tam nemáte nějaké přehnané zasvěcovací rituály." poslední větu řeknu s úsměvem na rtech.
A co ta cesta někam daleko, o které jsi mluvil ze začátku? dodám už zase vážně po chvilce.

Taky se usměju, dokonce docela radostně. Pak ale zase vážně pokračuju.
"No, s těma rituálama je to složitější" řeknu se smrtelně vážným výrazem ve tváři."Oni totiž víceméně nejsou." dodám už s tichým smíchem. "On je ten spolek totiž velmi mladý a teprve si buduje určitou tradici a své zvyklosti. Jeho zakladatel si moc nepotrpí na nějaké oficiality, takže speciální rituály nehrozí. A navíc, vážně nejde o žádnou sektu."

Pak se na chvíli zamyslím a pokračuju dál.
"I když, třeba se něco změnilo, za tu dobu, co jsem pryč. Uvažovalo se o tom, že snad jakési oficiální akty vzniknou, ale nevím. A rozhodně není třeba se něčeho bát" znovu se krátce usměju.

"A cesta daleko?" vzpomenu si na otázku. "Musím Tě dovést, nebo poslat do sídla spolku. Tam se rozhodne o tvém přijetí, to sám udělat nemohu, já ne. Sídlo je ne úplně blízko. Před několika lety byl objeven v podstatě nový kontinent a vzniklo tam krásné město. A právě v něm je hlavní sídlo, kde trvale žije zakladatel a jeho nejbližší spolupracovníci. Ale každý člen tam má dveře otevřené, lze tam bydlet jak dlouho je třeba. Dokonce pokud jsi tam, máš dobrou stravu zdarma" dokončím s veselým zasněným pohledem. Pak ale zase zvážním.
"Nějak jsem se moc rozmluvil" pronesu s malým ušklíbnutím.

"To nevadí, myslím, že na tohle téma je toho ještě hodně, co říct." pokračuji v dobré náladě. "O tom si nejspíš ještě promluvíme později, ten nový kontinent bude asi hodně daleko, ale co budeme dělat teď? Zkusíš Markétu proměnit zpáty sám, nebo budeme hledat nějakou pomoc?" zeptám se s ohledem na přítomnost a zkoumavě pozoruji Markétu, jak pobíhá po loupežnickém táboře jako malé dítě.

Trošku se zamračím.
"To právě nevím. Ne úplně rozumím tomu, jak ji ten děda proměnil. je to úplně jiný druh magie, než který ovládám já. Tak nějak prastarý a pro mě dost těžko uchopitelný." taky se zadívám na Markétu a přemýšlím. Pak pozvednu hůl a zkoumavě ji potěžkám.
"Tohle je klíš, ale nevím přesně, jak ho použít. Řekněme, že mě to zajímá z profesionálního pohledu, takže bych to rád zkusil sám, ale přitom mám pocit, že bezpečnější by bylo se s někým poradit. Škoda, že ten kouzelník už nežije" povzdychnu si a už asi po sté prohlížím obrazce na holi.

"V tom ti asi nepomůžu." pokrčím bezmocně rameny "V magii se vůbec nevyznám, ale budu věřit tvému úsudku." Podívám se na tebe a pak na hůl "Rozumíš aspoň něčemu z toho, co je na ní vyryto? Nevypadá, že by měla, nějakou zvláštní moc."

"No, právě že má. Dost zvláštní. A na Markétu reaguje, cítím to." zvednu oči od hole a přejedu zrakem okolí.

"Nerozumím, je to velmi staré, opravdu hodně. Už dávno se to nepoužívá. zajímalo by mě, kde k tomu ten mág přišel." potřesu hlavou a trošku poposednu.

"Ale můžu se plést, do téhle části magie moc nevidím. Nevím co s ní." povzdechnu si nakonec a není jasné, jestli teď myslím Markétu, nebo hůl.

Pobíhám sem a tam po tábořišti, očividně velmi nespokojená - prudkými pohyby rozhazuju věci banditů a tu a tam si pod vousy zabrumlám pár slov, která by slušná dívka rozhodně znát neměla. Ale co, určitě mě nikdo neslyší... Ohlédnu se po těch dvou, Solbernovi a Tamirovi, jak si tak spokojeně sedí pod stromem... opravdu je nezajímá, co se tu dá najít?
Mají dobrý odhad, poklady se nekonají.
A nebo... zastavím se, položím jakousi potrhanou košili, kterou jsem právě držela v ruce a zvolna se narovnám. Třeba to není tak dobrý odhad. Třeba už našli, co tu bylo k nalezení. Našli a neřekli nic.
Otočím se k nim, ruce založené v bok, s velmi hněvivým výrazem ve tváři.

Konec šramocení na mýtině přiláká mou pozornost. To jak se na nás Markéta dívá, ve mně nevyvolává zrovna dobrý pocit, ale za t nějaké otázky: Jak dobře asi slyší vlkodlak, nebo to, co z ní teď je? a další Chce vůbec svou původní podobu?
Zvědavě se dívám, co hodlá udělat a bezděčně sevřu pevněji své kopí.

"Něco je špatně?" zeptám se, když si všimnu, že Markéta přestala hledat a dívá se na nás. Neujde mi její výraz a chvíli přemýšlím, co ho mohlo způsobit, zda náš chvilkový zdánlivý nezájem o ni, nebo to, že jsme hledání něčeho, pokud něco určitého hledá nechali jen na ní.
"Cos hledala?" položím doplňující otázku a nespouštím Markétu z očí. Vlastně ji pozoruju docela důkladně. Přemýšlím, co je to vlastně za osobnost, odhaduju, zda může být nebezpečná, jak ochotně bude spolupracovat, pokud ovšem vůbec bude spolupráci chtít. Prostě si třídím myšlenky.

Ano, něco bylo špatně - Markéta byla ale v jádru hodné děvče a i když nové vlkodlačí JÁ velmi bojovalo s milou blondýnkou, nezvítězilo. Nechala si vysvětlit, že jí ti dva opravdu nic neukradli před nosem... ostatně, takhle chudé bandity aby svět pohledal.

Tak naše milá družinka vzala zajatce a odvedla ho ke spravedlivému soudu do vesnice, která měla z "nebezpečné bandy" tolik strachu. Markéta cestou utekla; obávala se příliš přijetí doma a chtěla najít své, proměnou stejně postižené, druhy. Tamir, Solbern, Tharad, Alatrax a Phylil však neváhali a šli po jejich stopách tak dlouho, až nešťastníky objevili. I na způsob, jak kouzelníkovou holí proměnit je zpět do lidské podoby přišli...
Markéta se nakonec vdala za Josífka z Hořelic, nu což, kdo říká, že když jste s někým vlkodlakem, že si ho pak musíte vzít? Pravda, podle všech těch šestákových románů to měl být někdo ze zachránců, ale když Krol je Krol a Tamir raději brunetky... Byla, pravda, trochu ráznější bež bývala a když se rozzlobila, měla trochu sklony k vrčení. Ale to u hostinské nebývá tak zcela na škodu.

Naše družinka zůstala na zotavenou pár dní ve vesnici. Dobře se měli, jedli, pili, hodovali, až přišel čas odejít.
A cesta jde, pořád dál a dál...