the REBORN
od: 28. dubna 2016 20:45 do: 16. června 2016 21:26
Dobrodružství vedl(a) Inoue
| |
 | První den na škole
Dorazil jsem před školu hromadnou dopravou jako jeden z prvních, vláčejíc svůj kufr. Bylo mi stále blbě z toho, že jsem nechal mamku a Annie samotné, ale tetička říkala, že se o ně postará. Tetičce věřím, ale projistotu jsem si ještě zapálil... jako by to mohlo něco změnit.
Oblečení  Zavazadla |
| |
 | Příjezd
Zdvihnu skleničku a nastavím ji proti světlu. Za okny luxusní limuzíny se míhá svět a já si vzpomenu na tu pošetilou dětskou hru, kdy jsem předstíral, že ve skutečnosti stojíme a svět jede kolem nás. Rty mi zbrádí jemný úsměv. Olíznu si rty. Pozoruji jantarovou tekutinu na jejím dně, na jazyku se mi rozplývá medová chuť. Sladká privilegia, jež přináší stříbrná lžíčka v ústech.
Otto Oblečení Košile |
| |
| Kavárka
Chvilku bubnuju prsty o dřevo stolu a prohlížím si zdejší osazenstvo. Černovláska sedí opodál sama. Jedna starší slečna, taktéž temných vlasů zrovna přivolává svého známého k společnému báblíku.
|
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Howly Sawyer, okrajově Nick Hawkins, prof. Meabh Heart, Daria G. Hart
Pokyne mi na oplátku a vypadá, jako by ho svrběly ruce. Neklidně poposedá a rozhlíží se. Přimhouřím pobaveně oči. Moje domněnka se potvrdí vzápětí: sáhne si do kapsy a zapálí si. Blaženě mhouří oči, možná si to ani neuvědomuje. Propaluje mě pohledem a stále sklouzává níž, k mé košili. Rty mi zvlní úsměv, který zakryju dalším soustem.
Tiramisu |
| |
| KavárnaRainy, okrajově HowlyJasně. Jen se nech obskakovat. Línej i dojít si pro kávu, tse. Jde na mě jízlivost, ale jakmile popotáhnu, začne se rozplývat. A pak se svět zdá snesitelnější. Ani fakt, že je bohatý už mi tolik nevadí. Osud nezměním a kdybych se i já narodil do lepší rodiny, nebo byl pilnější, dělám to samí. Užívat si přece není zakázaný... holt si někdo díky penězům může užívat víc než já. To se stává. |
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, okrajově Howly Sawyer
Obrátím pozornost zpátky ke svému dortíku a kávě. Usrknu a jsem v pokušení zdvihnout malíček, abych podtrhl svou modrou krev. Kdo z nich ji tady má? Nikdo, tím méně ta dýmící továrnička, co se právě podívala do nápojového lístku. Vykulí oči a já odolám pokušení se rozesmát nahlas. Přehání, tak špatné to zase být nemůže. Je sice pravda, že školné mi platí rodiče, ale veškeré další výdaje se platím výhradně ze svého. Není nad to vydělávat si už od čtrnácti a nebýt na ostatních až tak závislý.
|
| |
 | Když náhle přispěchá návštěva… ,,Matko? Co se děje?" Seběhl jsem po schodech, stále v pyžamu. 6 hodin ráno, vstávám vždy o dvě hodinky později.,,Musím ti něco říct, Fabi." ,,Tak dobře, pojďme do pracovny nebo rovnou ke snídani?" Zeptal jsem se. Docela mi nahání strach, co pro mě matka vymýšlí. Řekl bych, že se mi to rozhodně nebude líbit. Měl bych se bát? Co mi sdělí? Stalo se snad něco otci? Nebo podnik? Švestky? Páni, to abych si zabalil a vypadl odsud. ,,Víš přece, co tě čeká?" Začala Maria, má matka, velice pomalu a prakticky jsem se zase nic nedozvěděl, jak se v naší rodině dědí už po staletí. Nikdo nic neřekne, ani za miliardu dolarů. ,,Co myslíš matko?" Zeptal jsem se a posadil se hned vedle ní na pohovku. Urovnala si kostýmkovou sukni, vydechla vzduch a vzala mé ruce do těch svých. Studily, přímo ledové se mi zdály. Třes v nich mi rozbušil srdce. ,,Tvá první proměna." Řekla tiše, aby to neslyšel nikdo z sloužících. Všichni ale přece věděli, o co se jedná. Proč tak mlží, šeptá? Proč se jí třesou ruce? Proč z ní cítím, že se bojí? Nakonec jsem je kývl. Přímo jsem se vpíjel do jejích zelených očí. ,,Nastal čas, abys odjel. Musíš, Fabiane." Zapřísahala mě, třesouce mýma rukama ještě víc. ,,Kam, matko?" Bez řečí. Kamkoli. Rodiče mi o tom vyprávěli. Viděl jsem to. A čeká mě to. Babička, když ještě žila, zastávala post jakéhosi duchovního vůdce. Nikdy jsem to nechápal, jako úplný a stoprocentní ateista, leč rodiče a všichni tvrdí, že to tak prostě příroda zařídila. Matka prý zdědila tuto jakousi schopnost. Ovšem, pravdou jest jedna věc, před krachem burzy se matka málem zhroutila. Snad tedy cítila katastrofu. Podle mě prostě dostala nějakou nemoc, tak se cítila zesláble. ,,REBORN, Fabi." ,,Dobrá, mami. Kdy?" ,,Už dnes. Přišla jsem se rozloučit." ,,Tak já řeknu Lucce, aby mi zabalila." Zvedl jsem se, otočil tělo k telefonu na stolku hned vedle pohovky a zavolal na příslušný kód. Vše jsem své komorné vysvětlil a ta se ochotně dala do balení. ,,Nemám moc času, budu už muset běžet. V poledne se ještě stavím." Zazněl matčin hlas, tentokrát úlevně. Zas spěchala pryč. Celá ona. Nezdrží se. Nikdy. Pořád něco vymýšlí. Podařilo se mi ji vyprovodit a pak jsem sám spěchal nahoru, abych dokončil balení sám. Luccu jsem poslal zařídit další věci a sám jsem se dal do balení. Z kovového věšáku v mé šatně mizel jeden kousek za druhým a pak se zase objevoval úhledně složený v jednom ze dvou kufrů. Trika, košile, svetry, kabáty…. Kalhoty, kraťasy, dokonce jsem tam přibalil i tepláky. To nejlepší nakonec. Pásky, boty, hodinky. ,,Lucco? Nevím, kam jsem dal nabíječku na mobil?" Zavolal jsem do poschodí pode mnou a celý bezradný zase začal přehrabovat věci na nočním stolku, ,,Už jsem vám ji zabalila společně s tabletem, mp3, notebookem a sluchátky, pane." Ozvalo se z pracovny a já si oddechl. ,,Notebook? K čemu, Lucco?" Vyklonil jsem se ze dveří koupelny, kde jsem si právě balil toaletní potřeby. ,,Na úkoly, například, pane di Sal de Mar." Výborně. Když jsem si vybíral, zřejmě už jsem věděl, že bude vážně dobrá. Tato dvaceti sedmiletá dívka myslí na všechno. Můj poklad, dovolil bych si říci. ,,Ach tak. Děkuji." Zavolal jsem, zapnul a zajistil oba kufry, snesl si je rovnou do přízemní haly a posadil se pak ke stolu v jídelně, abych posnídal. Pár vajec nemůže nikomu ublížit. Navíc, trpím hladem bez nadsázky vlkodlačím. ,,Tak co, brácha? Natěšenej?" Ozvala se Emma, má mladší sestra. Puberta s ní pěkně otřásá. V poslední době tropí samé průšvihy. Dokonce se i opila tak, že ji odvezli na záchytku. Nechápu sice, kde berou rodiče tolik trpělivosti, že stále bydlí v jejich domě. Já bych ji musel asi přikovat k posteli. ,,Hej, brácha. Slyšíš mě, sakra?" Zamrkal jsem. ,,Asi jsem se zamyslel. Co ty tady, vlastně?" ,,Přišla jsem se rozloučit." Zafňukala náhle a vrhla se mi okolo krku. S tou holkou to mlátí, vážně. ,,No tak. Nejedu přece do Iráku. Jen pár let, možná ani to ne." Utěšoval jsem ji, možná i sebe. Bude se mi stýskat? To určitě ano. ,,Hlavně se uč, abys nezvlčel." Začala se smát a konečně opustila můj osobní prostor. Porovnal jsem si oblečení a vyšel s ní ze dveří domu. Podíval jsem se před sebe. Už delší dobu bydlím sám. Můj dům. Jen můj. Já, kuchař a dvě služebné. Viděl jsem až na moře, kde se v přístavu houpalo na vlnách několik korábů. Plně naložené lodě spěchali směr celý svět. Amerika, Austrálie, Afrika, Asie. Támhle kotví lodě mého otce. Možná bych už potřeboval dalekohled, abych na ně viděl lépe. Za dvě hodiny odjíždím. Už se mi z toho začínají ruce taky třást. Abych neměl Parkinsona. Horká sprcha mě trochu vzpružila, stejně jsem si ale musel dát doutník. Rituál. Povinný každý den. Dnes jsem ho vážně potřeboval. Téma pro outfit první den v nové škole mi přišlo poněkud zavádějící. Opravdu nemám chuť navlékat se do kvádra. Zrovna dnes. Ne, kašlu na to. Modrá košile, příjemná mikina bez kapuce a šedé kalhoty vypadají skvěle. K tomu obyčejné černé boty a hurá do školy. Po půlhodině strávené ve společnosti hřebenu, tužidla a fixačních krému jsem veškeré snažení vzdal. Vlasy, vlasy. Vše se točí okolo vlasů. Vím, vzhled určuje první dojem. Vážně mě překvapil fakt, který jsem zjistil hned, jakmile jsem se za své ložnice vydal po schodech do přízemí. Tím faktem byla přítomnost téměř celé mé rodiny, včetně matky, otce i všech mých sourozenců. Začínám si připadat, jako bych odjížděl na vojenskou misi, ne na novou školu, kam jedu stejně jen proto, abych někoho nerozsápal. Všichni tam jen tak stáli a já si skoro myslel, že nejsem já ale Popelka, jež zrovna schází ze schodů v šatech z oříšku. Tak zbožně se na mě dívali snad poprvé. Dokonce i nejmladší sestra Ava. To nepochopím. Stará teprve 7 let a jak se dokáže tvářit. ,,Brácha, než pojedeš, něco pro tebe mám." Zazubila se Emma a narvala mi na hlavu černou, snad zimní, čepici. Zvedl jsem obočí a zašklebil se na ni, ovšem po té, co matka prohlásila, že jestli si ji sundám, tak podle ní nejsem 19tiletý Ital, jsem se tedy kousl do rtu a vše přečkal i se zavařeným mozkem. Než jsem pak konečně nastoupil do limuzíny, bez které by se to prostě neobešlo, jak řekl otec, všichni mě objali a v té době už začalo být vážně nějaké divné. Začínám se o sebe vážně bát. Prvotně, aby mě nerozmačkali. Já chci pryč, říkal můj obličej. Pomoc, tihle magoři mě posílají někam, kde se mi to vážně nebude líbit. Chtějí se mě zbavit. Pomóóc. ,,Drž se. A napiš email. Večer ti zavolám." Smála se matka laskavě, zatímco já stál uprostřed hloučku mých rodinných příslušníků a opravdu už chtěl zmizet. Hlavně už mě neobjímejte! ,,Ahoj všichni." Zamával jsem pak z otevřeného okénka limuzíny a konečně zmizel pryč. Cesta? Klidná. Oliver to zařídil. Tedy, ne že by se můj řidič jmenoval Oliver. Toto jméno patří zpěvákovi mé oblíbené kapely. Po celou dobu jízdy hrála jejich hudba. K vyřizování nutností ohledně domu a mých povinností ideální. Vytáhl jsem si mobil a napsal několik emailů přátelům, že večer nepřijdu, že jedu pryč, že se dlouho neuvidíme…. Netřeba všechno vyjmenovávat. Nejvíc mi chybí Andrew. To není záležitost dneška. Toho jsem viděl naposled před týdnem. Docela jsem se s ním rozhádal. Známe se už hodně dlouho a nerad bych to nějak pokazil takovou pitomostí, jako je neshoda týkající se bezvýznamného souboje o jednu osobu v baru. ,,Pane, jsme zde. Vítejte v REBORN." Řidič si očividně užívá, že mě teď dlouho neuvidí. Vystoupil jsem a požádal Raula, ano, to už je jméno řidiče, aby mi odnesl věci do pokoje. ,,Jistě pane." Ušklíbl jsem se nad slovem pán. Jsem já nějaký pán? To rozhodně ne. Otec je pán, to ano, ale já? Kolikrát jsme přemlouval služebnictvo aby mne oslovovalo jménem. Přijde mi, že jsou na to snad dokonce hrdí. Jinak bych pro ně pořád nebyl pán ale pouze Fabian. Schoval jsem mobil do kapsy a vzal do ruky kufr, zatímco jsem Raula následoval do mého pokoje. Jen jsem tak položil své věci a vydal se zpět, abych mu ještě zamával. Fabe, vážně jsi tak sentimentální? Zeptal jsem se sám sebe. Zřejmě ano. ,,Dobře dojeď. Uvidíme se na konci roku." Už zase přepočítávám svůj život na školní léta? To mi chybělo. Raul nastoupil, zabouchl za sebou dveře a nastartoval motor. Brzy mi zmizel z dohledu, já se otočil a vydal, dle pokynů matky, do jakési kavárny. Kavárna ~Rein, Daniel~  Otevřel jsem dveře a uviděl několik lidí. Zejména pak dva další studenty, zřejmě a vydal se k nim. Jeden z nich kouřil a druhý se v něčem rýpal. Sundal jsem si tu vážně pitomou čepici, prohrábl si vlasy a vydal se za nimi. ,,Mohu se připojit, pánové?" Řekl jsem a posadil se na další ze židlí. Jestli zas uslyším něco jako polib si, nebo podobnou volovinu, tak mě tu už nikdo neuvidí. To byste ani neřekli, jaké problémy mi tato počáteční zdvořilost občas přinese. Nejsem jeden z těch parchantů s drogama a chlastem bratříčkujících se. Oblečení |
| |
| Kavárna Rain, Fabion, okrajově Howly  "Černovlásky jsou fajn... Je jako Sněhurka. Vlasy jak havraní peří, pleť bledá jako mléko." Zazubím se na něj. |
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar, okrajově Howly Sawyer
Zadívám se na černovlásku.
|
| |
| Kavárna Rain, Fabion, okrajově Howly Jakmile padne řeč o trpaslících, rozesměju se. Je to celkem příjemný zvuk, na to že tolik kouřím. Dokonce ani nekašlu. Normálně mají mí vrstevníci, kteří kouří stejně jako já, hlas jako padesátník a při smíchu budí dojem, že vyplivnou plíce. |
| |
| Kavárna Dany, Rein, ostatní
Zaslechnu něco o pití, či nepití, vnitřně se zasměji leč, dál se o to již nezajímám. ,,Oh díky." Usměju se. Položím čepici na židli, čímž si ji tak nějak rezervuji a sám se pak vydám k pultu, kde si poručím vafle se sirupem. Mám rád nizozemskou kuchyni a nejen tu. Vlastně jsem tam byl tak pětkrát v životě. Zato ale na delší dobu. Tulipány, víno, jídlo a památky. Větrné mlýny a valy. Vrátím se ke stolu a posadím, kuřáka po pravici, toho druhého po levici. ,,Reservé tu není, takže bych řekl, že vy dva se taky ještě neznáte." Usoudil jsem dle toho, jak se ti dva k sobě mají a když pak přišla nabídka seznámení se zjistil jsem jméno jednoho z nich. Reinhard, ten bude jak telefonní seznam. Nejen co se titulů týče, jak sám zmínil, ale hlavně povahově. Jen podle toho, jak sedí, jak stojí, jak mluví mohu odhadnout, že rozhodně už nežije s rodiči. To bude takový ten typ osoby: Já udělám všechno nejlépe, všechno vím, všechny mám a všechno znám. Takzvaný google syndrom. Nu, to rozhodně vypadá jako zábavná společnost. Už nyní bych si byl téměř jist, že pokud bude příležitost, témata k rozhovoru se rozhodně najdou. Seznámení se přece mohlo obejít bez zbytečné němčiny. Nesnášel jsem ji. Hrozný to předmět. Otec s matkou umí německy perfektně a já se ji prostě učit musel. Čtyři roky a nevím z ní nic. Daniel. Z Německa. Hezké jméno. Rozhodně trochu více normální než to toho s tituly. ,,Ich heiße Fabiano und vor ein paar Jahren habe ich Deutsch lernte." Zasmál jsem se. Ještě něco zvládnu. Podal jsem Danielovi ruku a krátce ji stiskl. Tak jak velí etiketa. A i když měl Reinhard nejdříve podat ruku mě, neberu mu to za zlé. Nemohl vědět.. Podám tedy ruku já jemu.
|
| |
| Kavárna hlavně Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar, okrajově kdo mě zaslechne
Daniel mi stiskne mi pevně ruku a pronese cosi, co mi v první chvíli úplně nedochází. Dva údery srdce trvá, než zamrkám. Vzápětí se představí i náš společník a mně dojde, že bude nejlepší, minimálně před Fabianem, mluvit anglicky. Potřesu mu rukou a tím je pro mě představování pro tentokrát učiněno za dost.
|
| |
 | Já chci zpátky na Ukrajinu! Daniel Gerhard, Reinhard von Riese-Stallburg, Fabiano di Sal de Mar a ostatní Seděl jsem v taxíku a přemítal jsem nad domovem. Ještě jsem ani nedorazil a už se mi stýská. Moje matka měla tehdy štěstí, že ji rodina Kovalenko přijala na post služebné. My oba jsme měli štěstí, protože kdyby tehdy nedostala rozum, asi bych někde hnil v nějaké barabizně. Stejně si stále myslím, že v tom bylo něco víc. Že k ní možná pan Kovalenko něco cítil. Paní Kovalenko nikdy nebyla moc příčetná a někdy možná až nepříjemná. Byla to však spíš její ochranná maska. Všechny starosti jí perfektně zakryla. To si však málokdo uvědomoval. To však nic nemění na tom, že celá ta věc s vlastní dcerou byla přehnaná. Nataliya mohla jet klidně se mnou, kdyby jí to nezakázala a neprohlásila, že ona to prožívala na jejich pozemcích a byla v bezpečí stejně jako všichni ostatní. Je pravda, že jsem neviděl rodné sídlo paní Kovalenko. Celkově jsem o té ženě moc nevěděl a proto jsem si nikdy moc netroufal protestovat, co se proměny její dcery týče. Měla mi to Nataliya za zlé? Možná. Já jen vím, že bych se teď cítil o dost jistěji, kdyby tady byl někdo se mnou. Někdo známý. Nebýt pana Kovalenka, tak bych ani nedostal stipendium. To on obvolal nějaké známé a nakonec jsem tu šanci dostal. Situaci to dosti ulehčilo. I tak si budu muset hodně věcí platit z naspořených peněz od matky. Rodina Kovalenko mi jistě bude taky něco posílat, i když k tomu nemají žádný důvod. Matčina práce u nich je spíše už jen formalita. "Tak. A jsme tady, mladíku," oznámil mi řidič taxíku a já se podíval z okýnka ven. Budova nevypadala nijak zvlášť k světu, ale doma ve městě byly této velmi podobné. V menším provedení, samozřejmě. Vzhled budovy však nebylo to, co mne znepokojovalo. Za to mohlo až dění venku z auta. Když jsem vystoupil a řidič mi vyndával zavazadla z kufru, tak jsem se rozhlížel okolo. Bylo to opravdu různorodé. Najednou jsem se v novém oblečení a se zavazadly plnými nových věcí cítil tak nějak prazvláštně. Možná to vypadá, že jsem bohatší, než ve skutečnosti jsem. A ačkoliv bych jisté zajištění měl, tak nechci matčiny zaměstnavatele, moji druhou rodinu, zatěžovat. Nadechnul jsem se zhluboka a po chvíli jsem zase vydechl. Řidič mezitím stihl vytáhnout všechny mé věci. "Chcete s tím pomoci, mladíku?" usmál se na mne vřele a já zakýval hlavou na znamení nesouhlasu. "Ni, ďákuju. Zvládnu to," usmál jsem se na vteřinku trošku. Vytáhl jsem si z kabátu peněženku a chystal jsem se zaplatit, když muž pokynul rukou. Nechtěl, abych platil. "To je v pořádku. Na shledanou," prohodil pouze svižně a zmizel v autě. Vycouval a odjel. Zbyl jsem tu sám se svými zavazadly. Okolo bylo hodně lidí a musím říci, že jsem se cítil nesvůj. Tohle budou moji spolužáci? Tázal jsem se nesmyslně v hlavě. Ofouknul mne vítr a vlasy se mi nahrnuly do tváře. Vzal jsem vlasy a oběma rukama jsem je zpracoval do přibližného drdolu a ze zápěstí jsem shrnul gumičku a zpevnil tak výstupek na hlavě. Takhle to bude mnohem lepší. Na záda jsem si nasadil batoh s laptopem. V jedné ruce jsem za sebou vezl kufr a v druhé jsem třímal malou koženou cestovku. Vydal jsem se směrem dovnitř. Můj kufr byl těžký, ale nějak jsem ho za sebou dotáhl. Na recepci jsem si vyzvedl klíče, mapku a rozvrh hodin. Slečna byla velmi milá. Asi se jí líbil můj přízvuk. Toho se jen tak nezbavím. Mé dojmy z příjezdu zatím nejsou zrovna špatné. Unaveně jsem si věci dotáhl na pokoj a potom jsem se vydal do kavárny, kde bych se měl seznámit s ostatními. Vešel jsem dovnitř a ztuhl jsem. Koukal jsem po všech přítomných. Někteří nasávali u baru. Jiní seděli sami. Další se cpali zákusky a povídali si. Hlasitě se smáli. Došoural jsem se k baru a promluvil jsem na obsluhu. "Dóbryj ďe.." nedořekl jsem. Došlo mi, že bych asi neměl mluvit rodným jazykem. ".. totiž.. jeden zázvorový čaj, prosím," objednal jsem si a otočil jsem se do prostoru. Nevěděl jsem, kam si sednout. Cítil jsem ten tlak. Povzdychnul jsem si tiše a ačkoliv jsem se za to sám nenáviděl, přesunul jsem se k třem klukům, kteří se mezi sebou bavili. Chtěl sem promluvit, ale místo toho jsem se jen rozpačitě zakuckal. Potom jsem zkusil druhý pokus. "Já.. dobrý den přeji," řekl jsem nervózně a sundal jsem si svůj kabát. Dal jsem ho na židli a posadil jsem se. Ti tři vypadali velmi rozporuplně. Teď mi však šlo především o to, aby si mne moc nikdo nevšímal. Nervózně a tiše jsem si poklepával nohou. Snažil jsem se na ně nedívat. Přesto jsem si však v rámci možností nenápadně prohlížel jejich obličeje. Oděv Zavazadla |
| |
| Kavárna hlavně Yuri Evanishyn, Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar
Můj smích doznívá, když se náhle v kavárně objeví nová posila. Drdol, světlý kabát, zelené kalhoty, šedý rolák. Vypadá nervózně a ne příliš nadšeně. Zadívám se na něj. Zakucká se a pozdraví. Svléká kabát. Oblečení vypadá kvalitně, ale zdání může klamat. Přimhouřím oči. Sedá si a poklepává nohou. Jeho nervozita je víc než zjevná, spíš než ten čaj, co si objednal, by ho možná uklidnilo něco sladkého. Přestože se snaží se nedívat, těká k nám pohledem a v příští chvíli jeho oči zachytím svými.
|
| |
| Kavárna Rain, Fab, Yuri Rain se mi zdá celkem vpohodě. Mnohem víc, než jsem čekal a hyhňal jsem se když se mnou cloumal a nakonec se i tulí. To už se dokonce chechtám a poplácám ho po hlavě. |
| |
| Kavárna Rain, Dany, Yuri
Pozvedl jsem obočí a tak to i zůstalo. Napadá mě jen jediné slovo.Exot. Kdybych v té době dřímal v puse doutník nebo v ruce vidličku, zřejmě by oboje spadlo na zem. Takové přemrštěné citové výlevy, bez známky taktu. Že já raději nezůstal doma. Měl jsem. Nemusel bych si tady připadat tak trapně. Zvedl jsem ukazováček do pozoru a potáhl si obočí kousek níž a pusu si jím zavřel. někdy jsem to tak dělal, možná jsem si přál, aby to za mě dělal někdo jiný. Nikdo ale nebyla příležitost. První dojem říká, utíkej dokud můžeš. Utíkej, než tě dostihnou. Zdrhej a vypadni odsud, dokud tě to nepohltilo, dokud máš ještě čas vypadnout. Dokud sis tu neutvořil nějaká pouta. Dokud ses nezklamal. Nezklamali tě oni. Ostatní. Měl bych zde tedy vytrvat? Nebo raději utéci dřív, než se zblázním nebo o něco pořežu? Rozhoduji se. Pud sebezáchovy říká běž. Zvědavost a troufalost zůstaň. Zůstanu. Pohnul jsem rameny a zas se posadil. Konečně jsme totiž dostal své vafličky. Slečna s černými vlasy mi je podala a lacině se na mě usmála. ,,Děkuji, to je vše." Řekl jsem a usmál se na ni též. Takové dívky u nás nejsou, Tam je to samé solárko, fitness, závislost na botoxu. Kde já to žiju? Na tenhle druh holek je rozhodně lepší pohled. Měl jsem v puse tak třetí sousto, když jsem uviděl rozhodně hezkého mladíka s dlouhými vlasy v drdolu. Není to nějaký model? Sluší mu to. Odhazuje kabát nebo ho odkládá a jen já vidím, jak ho odhazuje, a sedá si. Hm, vypadá moc hezky. Cvičenému sluchu neušla objednávka. Zázvorový čaj? To jsem tedy ještě nepil. Podle toho, jak se skoro třese bych ho tipoval spíš na pořádnou dávku meduňky. Na uklidnění. Reinhard vstává a seznamuje se s mladíkem s drdolem. Pak představuje i nás. Hm, díky. Po podání jistě přijaté ruky mu podám tu svou. ,,Fabiano." Zakřením se vlídně s uklidňujícím tónem v hlase.
|
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Reinhard von Riese-Stallburg a Fabiano si Sal de Mar Doufal jsem, že si mne nebudou všímat. Možná by to tak bylo lepší. Třeba by mi to pomohlo se uklidnit. Stejně vypadali, že se dobře baví. Určitě budou chtít pokračovat a budou se dále bavit. A já si tady budu sedět. Pokud mi donesou můj čaj, tak i klidně lžičku po lžičce pocucávat. Místo toho jsem však střetl pohledem jednoho z nich. Honosněji oděného. Upraveného. Pozdravil mne a usmál se. Jeho úsměv mi prolezl přímo po zádech a já ucítil jemné zamrazení. Kdybych teď nebyl tak ztuhlý hrůzou, asi bych sebou i zatřásl. Možná to bylo trochu hloupé, ale překvapila mne i konkrétní jména. To jsem si ale uvědomil, že tady jsou přítomní příslušníci z různých zemí. A co teprve záležitost titulů. Stál přede mnou a já nevěděl, co bych. Podíval jsem se mírně nedůvěřivě na jeho dlaň. Měl bych? Musím. Nebude to bolet? Asi ano. Měl bych si taky stoupnout? Jsem mimo. Asi by to bylo vhodné. Vždyť jsem se to tak učil. Nataliya by ze mne měla teď takovou srandu, kdyby to viděla. Ale na druhou stranu bych se cítil jistější, kdyby tady byla. Stýská se mi a přítomnost v téhle situaci to jen posiluje. Nakonec jsem zatnul zuby a stále trochu zkoprněle jsem se postavil. Podal jsem mu mechanicky ruku a stisk jeho dlaň. Byla větší, než ta moje. Můj stisk nebyl nic moc. Snažil jsem se, ale moc mi to v současné situaci nešlo. Podíval jsem se mu do očí. Byly krásně hnědé a lesklé. Až jsem se v nich ztrácel. "Já.. Yuri. Jmenuji se Yuri," řekl jsem zasekaně. Rozpačitě jsem se vymanil ze sevření a otočil jsem se směrem k druhému jedinci, který mi podával ruku. Ten poslední mezitím měl jistou tichou poznámku. Teď jsem podával ruku jinému a potřásl jsem si s ním. Nevěděl jsem, jestli je to jen mnou, nebo se oči všech proti mne spikly. Měl takový.. ušlechtilý pohled a já nevěděl, kam se mám přesně dívat. Navíc měli oba, s kterými jsem si potřásl, do jisté míry originální a krásný přízvuk. Jiný, než já, samozřejmě. Vlastně mi byli celkem příjemní. Nebylo mi však příjemné pomyšlení na to, jak rozdílně na tom jsou a že s takovými lidmi budu trávit čas. Já. S nimi. Trávit čas. Ani nevím, jak se to dělá, můj bože. Ačkoliv Fabiano nebyl oděn nijak významně, v jeho hlase jsem cítil jistý sladký nádech. Pozlátko. Za to poslední, z toho jsem cítil jistou prostost. Ať už šlo o jeho odér a nebo o jeho poznámku, kterou jsem teprve teď pořádně zhodnocoval. Chápal jsem ho. Naprosto. V záři těch dvou bylo sice příjemně, ale cítil jsem se jako vetřelec. Asi vteřinku jsem si jej prohlížel a podal jsem mu ruku. "Ty.. jsi tedy Daniel?" zeptal jsem se sám trochu překvapený z toho, že jsem to udělal. Rozpačitě jsem k němu natáhl ruku a na moment, jen kratičký moment, jsem se pousmál. Proč? |
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar, Yuri Evanishyn
Oslovený se postaví a podá mi ruku. Jeho stisk je stejně nervózní jako on sám. Jeho dotek je však až nečekaně příjemný, jako by mě konejšilo cosi přijemného. Pohlédnu dolů na naše jen krátce spojené ruce a přimhouřím oči. Že by v tom bylo něco víc?
|
| |
| Kavárna Rain, Fab, Yuri a... Neopomnělo se na mě.Přestože ti nóbl lidičkové vstávali a třásli si taktně rukou. Pro mě to ale bylo celkem nepřirozené, i když jsem se tomu nebránil. Yuri si potřásl ruku se všemi a pak se obrátil ke mě a pousmál se. Natáhl ke mě ruku a já vstal. |
| |
| Kavárna Rain, Dan, Yuri
Stisk se zdál poněkud rozpačitý, přesto jsem v něm cítil jistou úlevu. Až mi to zježilo chloupky vzadu na krku. Nejsem se zcela jist, ale řekl bych, že Reinhard to cítil taky. Prostě mi to tak přišlo. Že se dívá na svou ruku? Možná nad tím taky přemýšlí? Já nevím. Copak jsem jako matka? Tedy, pokud vůbec něco takového existuje. Na mé tváři vytvořím lehký poloúsměv, když Daniel zmíní sám sebe jako jeho maličkost. To zní tak zbohatlicky. Ale, on není jako Rein, kdepak. Ne. Už od té doby, kdy jsem viděl Reinhardovu aktivitu v okolí jsem si jist, že si žije na velice vysoké úrovni. To, jak sedí, jak stojí, jak mluví. To hlavně. Též to, jak vypadá. Charismatický mladý muž. Ne chlapec, jako Daniel, muž. Oproti němu zřejmě vypadám jako nějaký floutek. Prohrábl jsem si vlasy. Nikdy s nimi nebudu spokojený. Tyhle dráty nezkrotí ani dvě hodiny česání, gelování a čeho všeho ještě. Posadil jsem se. Stále tam na mne čekaly vafle. Jejich vůně mě přímo omamovala. Jak už jsem zmínil, prapůvodní nizozemská kuchyně se prostě musí zkusit. A dnes už každý vafle a hranolky zná. Vidlička napíchla další sousto a já se zas konečně oddával chutí té nadýchané pochutiny.
|
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Reinhard von Riese-Stalburg, Fabiano di Sal de Mar
Nebyl můj úsměv příliš dlouhý? Proč jsem vlastně ruku sám nabídl? Asi mi přišel zajímavý. Asi se mi z nějakého důvodu zalíbil. Možná to bylo právě tím, že byl stín ve světle těch dvou dalších. Čímž nechci ty dva samozřejmě srážet. Nevím nic o jejich předešlém životě. A vzhledově nemám právo ani trochu soudit, protože po té stránce jsem se svou společností nad míru spokojený. Maličkost? Pobavil mne. Chtěl bych o něm vědět víc. Jak to má doma a jakou má rodinu. Co je vlastně zač. Neumím si ho přesně zařadit. Ti další dva by taky něčím mohli překvapit. Mohli a nemuseli. Danielovo držení ruky mi přišlo zvláštní. Přesto jeho ruka stejně jako dlaně Reinharda s Fabianem, hřála. Stisknutí trvalo déle, než ty dvě předešlé. Říkal jsem si, jestli něco nedělám špatně. Držel moji ruku celkem dlouho. Když ji pustil a něco říkal, tak jsem cítil jisté zmatení a rozpaky. Nebyly však mé. Byly jeho. A přenesly se i na mě. Tohle se mi stávalo často. Nechápal jsem ale to držení ruky a jeho následné rozpaky. Mílím se snad? Třeba vůbec v rozpacích nebyl.. třeba se mi to jen zdálo. Zeptal bych se na to jednoho z těch dvou, ale co když budu za hlupáka? Obsluha přinesla můj čaj a já si spokojeně usrknul a držel se hrnku. Do nosu mi zavála vůně Fabianových vaflí. Bylo to lákavé. Dostal jsem teď na ně chuť. Nechtěl jsem však zbytečně utrácet. Chvilku jsem na ně koukal a potom jsem se očima zabodl do Reinharda. Vypadal zamyšleně. Celá ta situace je strašně zvláštní. Chtěl jsem to nějak přerušit. To však znamená promluvit. Já ale nechci. Ale je tu tolik věcí, co mne zajímá. Odkašlal jsem si a tichým, ale zřetelným hlasem jsem spustil. "Nevím. Taky by mne to zajímalo," povzdechnul jsem si. Upil jsem čaje. "A... no.. za jakých podmínek jste se sem vlastně dostali? Jakou máte rodinu... zkrátka.. jak žijete?" vyplivl jsem ze sebe a moje tvář zaplála jemným ruměncem. Neměl jsem se ptát. Jsem trapný. Určitě mi to nebudou mít za zlé. Doufám. Ale.. Oči jsem sklopil z jejich tváří a vůně můj pohled znovu zavedla směrem k vaflím. Nijak jsem nad tím však neuvažoval. Jen to hezky vonělo a nemusel jsem se tak dívat na ně po tom, co jsem řekl. Možná to bylo dokonce nevhodné se takhle ptát. Co mám dělat. |
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar, Yuri Evanishyn
Dan se na nás dívá a posadí se. Poklepává prsty značně iritujícím způsobem. Tlukot nehtů po desku stolu se zarývá do mysli a probouzí ve mně nutkání tu ruku zastavit. Jakkoli, jen když toho nechá. Jako kdyby tu panovalo málo nervozity. Stačí ten Yuriho tichý, byť pevný hlásek. Ruměnec na jeho tváři je až nečekaně přitažlivý a dokresluje ho jako ještě mladšího, než jaký musí ve skutečnosti být.
|
| |
| A je to v pytli Rain, Fab, Yuri, okrajově Kate Fab si vesele žvýká vafle. Yuríkovi se na tvářích objevují rumělce, až by vedle něj jahodová plantáž ve vrcholném období sklizně zbledla závistí. Poťukávám si vesele prsty. Ne že by mě to nějak uklidňovalo, ale vynahrazuju si tím to, že bych musel něco dělat, jelikož když nic nedělám flákám se a když se flákám, přemýšlím a přemýšlením se dostávám do depresí. Začal jsem přemýšlet, jak odpověděl Yurimu na jeho otázku... |
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar, Yuri Evanishyn, okrajově
Daniel se blíží v okamžiku, kdy začínám mluvit o tom, jak jsem se sem dostal. Strne, jako by... Překvapeně sleduji, jak mu vypadává sklenička z tácu a on ji chytá. Na pár okamžiků všechno zamlouvá, aby přede mě postavil skleničku se zelenou slámkou a zadíval se na mě. Tváří se vážně, ale než stačím odpovědět, kopne do sebe svou skleničku.
Jizvy. |
| |
| Kavárna Dan, Yuri, Rain, okrajově Kate
Pokukoval jsem po ostatních, jen tak nenápadně, když se zrovna nedívali. Současně s tím jsem dojídal svůj dezertík a zauvažoval, že pořádnej turek by byl docela dobrý. jsem poněkud unavený. Asi cestou. Přitom jsem se vezl v autě. Pche, v autě. Co kdybych sem musel jet na kole, nebo pěšky. To bych se cítil teprve unavený. Přemítám nad tím, že bych si dal kávu, zatímco se Reinhard dal co řeči. Vyprávěl nám, mě a Yurimu, Daniela někam poslal, což mi tedy nepřišlo zrovna vhodné. přišlo mi jako by jej tam prostě poslal. Běž pejsku. Dál jsem se tím ale nezabýval. Mluvil totiž docela poutavě. Původ dávný, kořeny rodiny… Pokud bych o nich měl mluvit já, zřejmě by mi to trvalo déle. Popsat to nejdůležitější od 11. stol. až do současnosti, to je moje prezentace do hodin historie, kterou jsem dělal před třemi lety. A pak dál. Dospívání, postavení se na vlastní nohy. Působivé. Od 18- ti ve vlastním domě, nyní dokonce i se stájemi a vlastní vinicí. Dobrý byznys, to ano. Já zatím vystudoval škole a po téhle se chystám na další. Čím více škol, tím lépe. Otec si stojí za tím, že prostě musím vystudovat na právníka. Samozřejmě kvůli kličkám a kartelu. Kdo by nechtěl mít v rodině právníka, který váš za všech problémů a podvodů a uplácení pěkně vyseká? Stejně mě to nebaví. Chci psát a kreslit a zpívat a užívat bohémského života. Pokousaný. Těch tu asi bude víc. Co jsem slyšel, my rodilý to nemáme v první proměně tak hrozné. Můj strýc, bratr mého otce, o lupi mannari velice rád, často a hodně mluví. za všechny rodinné oslavy a další příležitosti k hovoření o ničem jsem už leccos pochytil. Odložil jsem talířek, nůž i vidličku, otřel si pusu do ubrousku. To už se Daniel vracel a předvedl nám všem velice dobrý žonglérský kousek. ,,Dobře ty, Dane." Okomentuji, poněkud více neformálně než jsem chtěl. Ale, bylo to štěstí. Brzy dostanu do ruky mojito se žlutým brčkem. kdy by si nedal osvěžující drink? Trochu jsem si ucucnul a položil sklenici zas na stůl. Rein pokračoval v mluvení. očividně se tím docela baví. Obzvlášť, když Danovi vysvětluje to okolo vlků. ten už má svou první proměnu jistě za sebou. Mě to ještě čeká. Vzbuzuje to ve mě resp… Pozvednu obočí, sleduju knoflík za knoflíkem, až zjistím, že Reinovo tělo hyzdí mnoho jizev. Od škrábanců. Přes prsa má pár opravdu velkých jizev. Tedy, nyní jsem rád, že když už musím být vlkodlak, jsme rodilý. Tohle by mi neslušelo. Chudáček Reinhard. Když ho tak vidím, je mi ho líto. Možná by se hodilo trochu atmosféru posunout do uklidněnějšího rázu, napadlo mě a tak jsme rychle řekl první, co mě napadlo. ,,Western nebo Anglická?" Mířeno k Reinovi. Stejně jsme s ena něj zrovna díval, takže střela snad neminula cíl. Koně a já sice nejsme úplně nejlepší přátelé, ale díky mé sestře, která před pubertou jezdila dětský parkur, mám nějaké to povědomí.
|
| |
| Pravda Rain, Fab, Yuri, okrajově Kate "Díky, díky, díky." Pronesl jsem hlasem profesionálního artisty. Uklonil bych se, ale to by skončily drinky opravdu na zemi. Možná bych se s nimi mohl naučit i žonglovat. Vděčně jsem pokýval hlavou Fabovi i zrzce a na rtech mám zubatý úsměv... který ale brzo zmrzne. |
| |
| Kavárna Daniel Gerhard, Fabiano di Sal de Mar, Yuri Evanishyn, Nick Hawkins, Katarina Bello
Sotva domluvím, zeptá se mě ně nedaleký, co se mi stalo a já se na něj bez odpovědi jen nevěřícně zadívám. On neví, proč tu jsme? Kousavá odpověď vedle sedící rusovlásky mě donutí jen zavřít oči a posadit se.
|
| |
| Déšť v dešti Rain, Fab, Yuri Rain si sedne. Vypadá ztrápený celou situací a když šeptne něco o Harrym Potterovi, sám se za svou neznalost zastydím. Opustil jsem rodinu kvůli stipendiu na školu, o které nevím vůbec nic. Chce to na vzduch. Ale Rain mi nápad vezme. |
| |
| Před kavárnou Danny
Nastavím tvář dešti a tiše si povzdechnu. Co jsem vlastně čekal? Asi příliš, když jsem si myslel, že to všichni vědí. O co víc, většina z nich se s tím musela narodit. Pohledy Fabiana a té dívky mluvily za vše. Zachvěju se a není to jen studenou vodou na kůži. Mám chuť zvednout telefon a křičet, že mě nevaroval. A zeptat se, proč mě to zjištění tak překvapilo. Možná by věděl, možná by chápal, co mně uniká.
*vlk = narmo |
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Déšť v dešti Rain, Fab, Yuri Polkl jsem. Za pouhých pár dní se můj život kolosálně změní. K nepoznání. Pak ale Rain pronese větu, která mě trochu znejistí a skombinuje to s pojmem z jiného jazyka. Asi nějaký vlkodlačí slang, či co. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Před kavárnou Danny
Rozesměju se, když se zakoktá a snaží se mě donutit se obléknout. Vypadá rozhozeně, jak se mi zoufale snaží dívat do očí, aniž by pochopil, na co se ho vlastně ptám. To způsobilo to jediné pojmenování, nebo skutečnost, že očividně není orientovaný stejným směrem?
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Jde se chlastat... Rain Rozesměje se a dojde ke mě blíž. Napřed trochu couvnu, když poruší osobní zónu a... Přičichne si ke mě? Tak nějak neúmyslně ucítím a nasaji i jeho vůni. Už se začínám vážně chovat jak pes. Tohle mi příjde jako civilizovanější podoba čuchání k zadku. |
| |
| Na pokoj Danny
"Kdybych se o své zásoby bál, nezval bych tě, abys s nimi zahýbal," zasměju se a přehodím si mokré oblečení přes rameno. Nemá smysl si ho na sebe brát. Minimálně ti půjčím svůj čistý ručník, jestli si nechceš cestou vyzvednout svůj. Ještě že zatím nemáme chlupy. Nemám rád, jak páchnou některé psí rasy, když se namočí."
|
| |
| Jde se chlastat... Rain Rain si frajersky přehodil oblečení a já se s zubatým úsměvem následoval. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Danny se posadí na jediné volné místo na posteli, kde nepřekáží kufry a přihne si z láhve. Zadívám se na něj a vzápětí na kufry. Měl bych je sundat. Daní za volnou postel však bude nedostatek okolního prostoru.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Jde se chlastat... Rain "Nemám rád arogantní a povýšené lidi... Ať už vlky, nebo lidi..." Zabručím a zase si přihnu. Zaksichtím se. Rain se ale chopí jednoho z kufrů. Varuje mě a já se ušklíbnu a otočím hlavu pryč, abych mu dal soukromí, mezi tím ,co se zase napiju. I tak se ale nakonec neubráním pohledu. Na jeho svalnaté nohy... Stehna... Zadek. Přejíždí si po nahém těle ručníkem... |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
I když mám připravené náhradní, nakonec si jen omotám ručník kolem pasu a protáhnu se. Polonahý, svalnatý muž v mém pokoji a nic z toho nebude. Pije a já ho potají pozoruji přes rameno. Jaká škoda.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Omotá si ručník kolem pasu a dojde ke mě. Slyším jeho pohyb. Jsem nervózní. CHci se znovu napít, ale chytí mou ruku do své a sám se napije. Dívá se na mě a já k němu vzhlížím kaštanovýma očima. |
| |
| Kavárna Daniel, Reinhard, Fabiano a okrajově ostatní Nevěděl jsem, jestli byl nejlepší nápad pokládat zrovna tuto otázku. Byl jsem však příliš zvědavý. Trošku jsem se podivil, když se Reinhard přiblížil k Danielovi a něco mu šeptal. Snažil jsem se něco z toho zachytit, ale bohužel bylo jeho šeptání až příliš účinné na to, abych mohl čemukoliv rozumět. Koukal jsem na vafle. Už ani ne z toho důvodu, že by mne tolik lákaly, ale zkrátka abych se nemusel dívat přímo na ně. Daniel odešel k baru a Reinhard začal vyprávět o svém původu. To mne zajímalo. A ať už mi to bylo nepříjemné jakkoliv, tak jsem se zájmem sledoval jeho tvář, když o sobě vyprávěl. A ačkoliv já vůbec nejsem tak schopný a výjimečný, ta jsem byl rád, že je zde někdo takový. Uvažoval jsem, jestli na tom je Fabiano podobně. Pohled jsem lehce otočil k němu. Rozhodně to bylo pravděpodobné. U Daniela si až tak jistý nejsem. Mám z něj takový zvláštní pocit.. že si prošel určitou zkouškou. Cítím z něj pochyby ze sebe samého. Otočil jsem se na něj a sledoval jsem ho, jako bych měl v úmyslu kouknout až do jeho duše. Což samozřejmě neumím. Ale posléze bych si s ním rád sám popovídal. Pokud by o to stál. Ale asi ne. Nejsem zrovna nejzajímavější člověk na světě. Nejsem ani zajímavý v poměru s lidmi v této místnosti, takže asi nemá moc cenu nad tím uvažovat. Povšimnu si nově příchozí dívky. Je celkem.. specifická. Působí docela svérázně. Asi má svůj styl.. všeho.. a nenechá si do toho jen tak kecat. Takové lidi mám celkem rád. ".. zdravím," ucedím skrze nervózně zatnuté zuby tiše. Když Danielovi téměř vypadne pití, které šel objednat. Tak tohle mu šeptal.. Pomyslel jsem si a na setinu vteřiny jsem se pousmál jeho kouskům. Potom jsem se nesměle otočil ke stolu. "Děkuji," otočil jsem se jak na platícího, tak na toho, co to donesl. Zatím jsem však neochutnal a pouze jsem zmateně sledoval Daniela. Asi jsem však nebyl zmatenější, než on sám. Vypadal zaujat. Ale nechápal. To mi chcete říci? To přece není možné, ne? Ale zdá se, že jsem se nemýlil. Reinhard mu to dokázal tím možná.. nejsem si jist, zda-li nejlepším, či nejhorším způsobem. Každopádně mne se to nelíbilo. Ani trochu. Nemám problém s těmi jizvami. Mám problém s tím, že byly vůbec způsobeny. A děsí mne představa, že bych mohl udělat něco takového. Já sám svůj původ pořádně neznám. V dětství to byl oproti dvěma aristokratům naprosto opačný extrém, který by se sem ani nedostal. Matka však potkala správné lidi a vyjednala mi to. Daniel začal jednat chaoticky a zároveň naprosto logicky. Bylo to smutné. Sklonil jsem hlavu. Nemohl jsem se na to dívat. Bylo mi jej líto. Chtěl jsem mu nějak pomoci. Ale.. měl jsem z něj strach. Kdo ví, co by mohl udělat. To je můj věčný problém. Mám ze všeho strach. Nehledě na to, jestli je situace pro mne dobrá, či špatná. Pociťuji všudypřítomné nekončící obavy. A tak to bylo i teď. Když jsem se vzpamatoval, tak dva spolusedící odcházeli a já tu zůstal pouze s tím posledním. S Fabianem. Podíval jsem se na něj. Šlo na mne poznat, že mi předchozí situace rozhodně nebyla příjemná. Ale to jistě ani jemu. Chtěl jsem ty myšlenky zahnat. A proto jsem sám věděl, co bych měl udělat. A to uvrhnout se proti své vůli do něčeho jiného. Nevěděl jsem, o čem bych měl mluvit. Když vidím, co jsem provedl nadhozením předchozího tématu. Chce se mi brečet. Zhluboka jsem vzdychal a doufal jsem, že bude Daniel v pořádku. "To jsem pokazil," brouknul jsem tiše. Snažil jsem se tvrzením sám sebe srabácky ospravedlnit. |
| |
| Kavárna Yuri
Páni, to jsou ale zvraty. Dvěma pánům se očividně udělalo zle. Ať duševně, nebo fyzicky. Zmizeli mi z očí. To zní hrozně. Lépe řečeno, odešli ven. Nečerpat nové síly na čerstvém vzduchu? Možná. A možná ne. Vybalit si a tak? Nemám ani páru. Zůstal jsem u stolu sám. Vlastně ne. To malé choulící se bylo taky člověk. Tedy, bytost člověku podobná. Když tu, je vlkodlak. Takže není člověk. Alespoň bych to tak tipoval. Seděl tam. Choulil se jako myška. Jako malá myška okolo které je z každé strany jedna velká past. Hrozí, že sklapnou, ublíží. Nepřipadám si jako past. Celkově se ta situace zdá poněkud nešťastná. ,,Yuri, můžu se tě na něco zeptat? Není to nic důležitého jen… Já ještě zázvorový čaj nikdy nepil. Jaký je?" Zeptal jsem se, lehce nakloněný k němu. Začít konverzaci právě takto mi přišlo sice docela neohrabané, ale zároveň účinné. Jak rozmluvit nešťastnou dušičku než tím, že se jí zeptáte na něco absolutně nedůležitého. Navíc, nebude myslet na to, co řekl. To jsem pokazil, děl. Bylo mi ho líto. Vypadal sám se sebou docela nespokojeně. Nejraději bych se šel oběsit, říkaly jeho oči. Moc si to bere. Někdo takový prostě je. Prožívá dlouho, vnitřně. Melancholik. Zatímco já prožívám rychle a navenek. Podle temperamentových tekutin jsem sangvinik.
|
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Náhle prudce vstane a chytí mě pod krkem. Zalapám po dechu. Prudce trhnu rukama, vodka mi skropí ruku. Zatíná zuby, připravený mě udeřit. Přivřu oči v očekávání rány. Uděláš to?
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Rainův pokoj Deštík Nebránil se... |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Zajíká se, plytké námitky mu plynou ze rtů, a přesto se nebrání, i když má jedinečnou možnost, jak mě srazit k zemi. Stačilu by zvednout koleno. Nestačil bych uniknout a on by byl volný.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Rainův pokoj Deštík Usmívá se a já z té grimasi i z jeho očí cítím nebezpečí. Na chvilku mi propomíná pavouka, který se blíží ke kořisti, zamotané v jeho pavučině. Mozek zpomalený alkoholem nestíhá jeho střízlivosti včas reagovat. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Laskám mu ucho, než sjedu na krk. Pokrývám mu kůži polibky, ochutnávám ho špičkou jazyka a nemůžu se ho nabažit. Mysl mi otupuje alkohol, ale co na tom záleží. Je jen tady a teď, on a jeho skvostné tělo. Jak rád bych ten krček sevřel obojkem... Pevně, tak pevně, jak jen by mu stačil dech. Zakňourej mi, mazlíčku. Cítím, že se ti to líbí. Tělo tě zrazuje, poddává se mým dotekům. Vím, že chceš víc, tam v hloubi duše toužíš po rozkoši. Můžu ti ji dát...
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Rainův pokoj Deštík Vlhkost úst opustí mé ucho. Horký dech ucítím na čelisti. Krku, kde se zase objeví vlhkost. Saje, hladí teplým jazykem mou kůži. Nevím proč, ale instinkt mi poručí naklonit hlavu na stranu, aby se dostal k větší ploše. Učiním tak. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
"Kdykoli můžeš říct dost a já přestanu," pronesu naposledy. Tyčím se nad ním, jeho rozechvělé tělo uvězněné pod mým. Dívám se mu zblízka do očí a pocit nadvlády mi přejíždí po páteři až do slabin. Jak těžké to bude ho pomalu, důkladně připravit, aby si své poprvé užil a příště mi dovolil víc.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro A jsem v háji... Trochu se chvěju. Cítím jak mi pomalu rudnou tváře do barvy mého znamení. Prohlíží si mě, jako by mě zrovna ulovil. Jako lev co skočí po gazele, strhne jí na zem a škodolibě se na ní usmívá. Bylo na něm vidět, jak ho vzrušuju a ten pocit mi vyvolával v těle mravenčení, stejně jako myšlenky toho, jak to do mě proboha chce nacpat?! Vím jak to gayové dělají - vymýšlel jsem na to oplzlé vtípky. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Svíjí se pode mnou, sténá a já jen tiše zamručím v odpověď. Zaměřím pozornost na její sestřičku. Nesmím ji vynechat, zaslouží si stejnou péči. Bezděky roztáhne nohy a já se jen letmo pousměji. Jako malá, poslušná, povolná kurvička. Moje kurvička. Pohladím ho za odměnu po stehně. Jeho kalhoty mi překáží, jediné, co smí být v mé posteli, je on, jeho kůže a mé hračky.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Cítím z něj, jak se mu to líbí. Jak mu potichu kňučím do uší a jak jde syšet můj zrychlený dech. Pohladí mě po stehně. Zašimrá to i přes mokrou látku a on se začne věnovat i druhé bradavce, které není o nic méně úžasně uspokojena, jako ta druhá. Ba i víc. Slast se mi hmoradí v kalhotách. Poutá mě nepříjemné sevření. |
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Neměl bych taky odejít? Není to trapné? Ze všech možných nepatrných důvodů se necítím vůbec dobře. Navíc nevím, co bych měl dělat. Vidím toho kluka poprvé v životě, o čem bych s ním asi tak měl mluvit? Nejsem si tím jistý. O čem jsme mluvili s Olim? Byly to normální věci. O škole. Ta však ještě ani nezačala. Mohl bych se jej zeptat na první dojem? Asi ještě moc nemůže soudit. A co kdybych s ním mluvil o staré škole? Ne, to ne. Určitě by začal vyprávět o něčem, na co bych nebyl schopen moc zdravě reagovat. Třeba ve škole někoho měl a akorát by mu to toho člověka připomnělo. Pravda je, že já bych nedokázal o ničem zdravě mluvit. Zkrátka se asi budu muset smířit s tím, že ať řeknu cokoliv, tak to bude problém. Třel jsem si ruce nervózně o sebe a koukal jsem na drink, který byl určený mne. Když tu mi spolusedící položil otázku. Nejdříve jsem se na něj otočil a pousmál jsem se na moment. To bylo moje záchranné lano. Měl jsem ten pocit, že tak ta otázka byla myšlena. A já se toho musel chopit. "No.." začal jsem stále trochu nejistě. ".. zázvor má celkem výraznou chuť a je dost aromatický. Může působit až citrusovitým dojmem," začervenal jsem se znovu. Zajímalo by mne, jestli bych neměl.. zkusím to. Snad to nebude působit moc buransky. Vzal jsem hrníček oběma rukama a natáhl jsem se směrem k němu. "Jestli s tím nemáš problém.. nechceš ho vyzkoušet?" pousmál jsem se znovu. Tentokrát déle, než doposud. Maminka vždycky říkávala, že základem je vždy úsměv na rtech. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Bezděky si olíznu rty, když se mu uvelebím mezi roztaženýma nohama a sehnu se mu ke kolenu. Neovládnu se: sáhnu si do klína, sevřu se a s tichým stenem podobným zavrčení si stáhnu předkožku. Palcem si obkroužím špičku. Tak strašně ho chci. Bez okolků ho otočit na všechny čtyři, roztáhnout mu půlky a vniknout do něj bez větších příprav.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Uvelebí se mi mezi nohama, jako kocour a sáhne si do klína. Jde na něm vidět soustředění. Jak se přemáhá, aby si mě hned nevzal. Na jednu stranu mi to polichotilo, na druhou vyděsilo. I tak jsem ho ale nemohl zastavit... ani kdybych sám chtěl. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
O čem jiném se bavit, než o aktuálních věcech. Popsal to báječně. Tak jak jsem si to představoval. Až na pálivost. Zázvor přece pálí, ne? Navíc, mluvil ne jako puberťák, ale jako naučná kniha…O čajích. Proč ne. Mluvení mu sluší. Rozhodně lepší než ten výraz: zabte mě někdo, než to udělám sám. Nabídl mi velice lákavou nabídku. Nyní mi bylo líto, že jsme vafle už dojedl. Taky jsme mu mohl nabídnout, zíral na ně docela dlouhou dobu. ,,To bych rád." Odpověděl jsem nakonec. S úsměvem jsme přijal šálek, přiložil jej k ústům a přičichl si k jeho vůni. Okamžitě mi to protáhlo horní cesty dýchací jako nějaká pálenka nebo něco mentholového. Hmm, lákavé. Napil jsem se, nechal zázvorový čaj v puse trochu poválet, jako víno, a pak spolkl. Jo fajn, tohle sice není káva, ale připadám si více probuzený. ,,Je to dobré, děkuji." Zasmál jsem se. Fajn, čaj. Co dál? ,,Vlastně, ještě jsem o sobě nic neřekl, že? No, já jsem normální nudný umělec. Zpívám, kreslím, píšu, cestuju. A to je tak všechno. Co ty?" Popsal jsem to, co můžu. Za zbytek by mi zaplatil životem. A to bych nechtěl. Vypadá roztomile, když se usmívá.
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Řekl, že by byl rád. Rád. Určitě to byla pouze jen zdvořilostní fráze. Nebo snad ne? Mohlo to mít nějaký hlubší význam? Usmívá se. A už docela dlouho. Znamená to, že jsem to nepokazil? Cítím, že o mne chce vědět víc. Ale já o sobě neumím zrovna nejlépe mluvit. Zatím to ale nemusím řešit. Zatím ne. Fabiano nejdříve zkoumal aroma a poté i trošku ochutnal. Zasmál se a vrátil mi čaj zpět. Nechutnalo mu, nebo mi toho nechtěl tolik vypít? Zmateně jsem střídal pohled z hrníčku na něj. Nebyl jsem si jistý. Pousmál jsem se a tentokrát jsem rty v dané poloze udržel. Takže umělec? Co je na tom nudného? To je náhodou dobré. Zaujal mne tím. A možná o to více díky určité apatii, kterou sám k sobě choval. Přišlo mi to v určitém smyslu přívětivé. Proč to tak rychle utnul? Proč mi neřekl více? Je mi příjemné ho poslouchat. Pravda však je, že mne naplňuje i to, když mi věnuje svoji pozornost a naslouchá mi. Proto se musím snažit vyloudit kloudnou odpověď. Nadechnul jsem se. "Já.. rád se starám o koně. Nevadí mi domácí práce a třeba šít. Nebo různé druhy tanců. A zdravověda není špatná," sdělil jsem mu svůj skromný okruh zájmů. Žádný větší mi nikdy nebyl poskytnut a to i z důvodu mé zdrženlivosti. Možností bylo dost, ale já byl hloupý. Chtěl jsem se však ještě zeptat na něj. "A co tak třeba zpíváš?" vyhrkl jsem ze sebe a opřel jsem se. Ruce jsem stále třel o sebe. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Zdravověda? To je co? Nějaký starší název, jistě. Možná biologie člověka Já vážně nevím. Nevadí mi domácí práce, to zní, jako by si hledal někoho v seznamce. Mám rád koně, zdravovědu, protančím s tebou klidně celou noc, zaštupuju ti ponožky a umeju za tebe nádobí... Jak sladké. ,,Co zpívám? No, vlastní ne. Na básničky v angličtině jsem levej. Kdysi byly pokusy, ale upustil jsem od nich." Odmlčel jsem se, abych pustil do plic trochu vzduchu, že se udusím. Povětšinou, co mám rád. Bring Me The Horizon? Imagine Dragons? Pop-rock, prakticky. Opera, sic jsem v ní podle mé učitelky zpěvu dobrý, mi moc neříká." Pokývl jsem hlavou a podíval se na své ruce na stole. ,,Je ti zima?" Zeptal jsem se. Proč tře rukama o sebe?
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Opravdu to zní zajímavě? Nebo tím myslel, že je to divné? Obával jsem se. Nevěděl jsem, jak si přesně vyložit reakci na to, co jsem řekl. Kdyby maminka nebyla služebnou, tak by jistě byla švadlenou. Vždycky o tom snila. A možná, že se jí to ještě splní. Pan Kovalenko je muž plný tajemství a je možné, že už něco dávno plánuje. Má nás opravdu rád jako svoji rodinu. A co se týče veškerého uklízení, tak u toho jsem vlastně neměl ani moc na výběr. Nataliya byla v tomhle ohledu nepoužitelná a maminka vše nestíhala. Docela mne zaskočil vyjmenováváním žánrů a příkladů toho, co zpívá. Ptal jsem se na to, ale vlastně jsem zjistil, že se v tom moc nevyznám. Určitě jsem o hodně věcech z toho slyšel, ale faktem je, že mne se líbí hodně věcí, co jen tak zaslechnu. Skupiny jsem letmo znal, něco určitě říkala i Nataliya. Začervenal jsem se, když se zeptal, jestli mi je zima. Došlo mi, že jde o mé ruce. Nevěděl jsem však, jak mu vysvětlit, že mi není zima, ale že se tím snažím uklidnit. A tak jsem byl chvíli tiše se sklopeným pohledem. Po chvíli jsem hlavu zdvihl. "Tak to není. Tohle dělám.. když se stydím a snažím se nějak.. zklidnit.." vydal jsem ze sebe pomalu a sekaně. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Stydí se? proč se stydí. Přece mnou? A za co? Nevinnost sama se nemá z co stydět. Navíc, ani co se týče vzhledu na tom není zle. Ba naopak, je hezký, řekl bych. Venku se rozpršelo. Super, doufám, že nepřestane. Déšť mám rád. ,,Na tohle jsem měl vždy tak trochu talent. Můžu?" Zeptal jsem se a ukázal na jeho ruku. Když kamarádka měla svůj první koncert, byla hrozně moc nervózní. Já ji vzal za ruce, řekl jí něco hezkýho...Trochu se uklidnila. Koncert dopadl přímo výtečně. ,,Jsem Z Itálie. Špagety, pizza, Starověký Řím. Co ty? podle přízvuku bych tě tipoval někam na východ." Rozhodl jsem se mluvit o jeho zemi. Tohle téma mu asi bude trochu příjemnější, než to předešlé. Tak se zdál opravdu docela nejistý.
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Nechtěl jsem mu to takhle říci, ale neměl jsem moc na výběr. Nechtěl jsem, aby si myslel, že mám nějaký problém, kdybych mu neodpovídal. Takže jsem to řekl na rovinu. Sice jsem nezněl asi zrovna nejochotněji, ale aspoň věděl, na čem je. Když ukázal na moji ruku, tak jsem mu na moment pohlédl do očí. Snažil jsem se v nich najít jeho úmysly. Ačkoliv jsem cítil, že by mi nic neudělal. Natáhl jsem tedy zlehka ruku směrem k němu a čekal jsem, co s ní bude dělat. Na co by tak mohl mít talent? Nevěděl jsem, každopádně on mluvil dále. Jeho původ mne nijak nepřekvapil, bylo to celkem poznat. Zeptal se mne však na můj. Pousmál jsem se. Odhadl správně, že jsem z východu. "Jsem z Ukrajiny," brouknul jsem čistým, ale stále rozpačitým hlasem. Díval jsem se mu však do očí. Měly v sobě určitou jiskru, která mne vábila. Nemluvě o tom, že měl na poslech velmi příjemný hlas. Jeho efekt na mne jsem za dobu, co tu jsem, nepostřehl poprvé. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Palcem jsem mu přejel po hřbetě ruky. Tedy, spíš ručičky. Měl maličké ruce. Roztomilé. ,,Ukrajina? Tam jsem byl dvakrát. Zajímavá země. Obzvlášť Podkarpatská rus." Žluto modré domečky a příroda. A Černobyl. Zrovna dělají nový sarkofág pro jeden z reaktorů. Vydrží prý asi 100 let. Pak se bude muset vyměnit. přírodní katastrofy, mutace a vše podivné ohledně biologie, to je moje. Od podmořských svítících ryb až po osminohé krávy. Zdá se mi, že se mu možná oči trochu víc rozsvítily. Má hezké oči. Uhrančivé.
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Nechal jsem jej, aby tedy ukázal svůj talent. Uchopil moji dlaň do těch svých. Byly o poznání větší, takže tu moji téměř skryl. Bylo to příjemné a právě proto jsem se možná tak zdráhal mu podívat do očí. Když po dlani přejel svým palcem, tak mi přejel mráz po zádech a rozehnal mi v těle určité zklidňující teplo, které mi ustálilo i mé myšlenky. Už jsem se tolik neobával. Docela mne překvapilo, že ovládá můj jazyk. Zapůsobil tím na mne. A jestliže moji zemi i dvakrát navštívil, tak by asi měl vědět, jak umí být v dost věcech poněkud pozadu. A já nejsem moc výjimka. Na svůj věk jsem poněkud zvláštní. Říkala mi to vždy i Nataliya. Sledoval jsem, jak třímá moji dlaň těmi svými. Následně jsem se zaměřil na jeho tvář. Bylo v ní něco vznešeného, co celý dojem ohledně jeho osoby prohlubovalo. A ty konějšivé doteky. Nejraději bych jej objal. Musel jsem se nad tou představou nadechnout. Zalapal jsem rozpačitě po dechu a chytil jsem dlaní jeho palec. Různou silou jsem jej mačkal. Už jsem se neusmíval. Ale ani jsem nebyl tak nervózní. Zkrátka jsem byl vyrovnanější. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Hebká kůže, světlá a jemná. Zatímco, ta má opálená, to bylo něco jiného. Přímo jsem mohl srovnat odstíny. Podíval jsem se mu do tváře. Oči skláněl a já se podíval tím směrem. Nic zvláštního jsem neviděl. Zřejmě se jen vyhýbá mým pro něj možná nepříjemným pohledům. Stejně jsem si ale nemohl pomoci. Čím déle jsem držel jeho ruce tím déle jsem chtěl vidět ta dvě modrá kukadla. Vlastně to mohlo vypadat docela divně. pro ostatní. Neměl jsem čas se tím zaobírat. Bylo to zatraceně příjemné. Ani nevím, proč. Netuším. Zatřásl jsem hlavou, zamrkal. Asi jsem se ztratil ve svých myšlenkách. ,,Hm, je to lepší?" Zeptal jsem se a usmál se. Rozhodně mne zajímalo, jestli se cítí jinak i on. Já bych teď vzal do ruky kytaru a začal si zpívat. Jen tak. bezstarostně. Uprostřed kavárny.
|
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Ovládá se, vidím na něm, jak nechce prosit. Ale o to dnes nejde. Dnes ti odpustím, mazlíčku, že mě odmítáš prosit. Ale jestli se mi podvolíš...
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Začne se mě dotýkat. Jeho obličej je tak blízko. V údu mi zacuká vzrušením. Erotické napjetí se ve mě hromadí a já polknu naprázdno. Olíznu si rty. Chytí mě cizí dlaň a pomalu mi stáhne předkožku. Jeho jazyk na mě zatančí. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Cítím jeho dlaň ve vlasech. Instinktivně razí pánví vzhůru, ale já ho jen tlakem na kyčle přišpendlím k matraci. Ne, tady vládnu já, mazlíčku. Půjde to podle mých pravidel.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Ani jsem nad tím nepřemýšlel a vystrkoval jsem pánev vzhůru, hladový po každé sekundě v jeho ústech navíc. On mě ale přišpendlí na madračku a tak se snažím alespoň trochu natlačit jeho hlavu. On se ale nenechá a já jsem i tak jako pod zakletím. Poblouzněný. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Na mé polibky odpovídá až nečekaně lačně, jeho chtíč jako by se prohluboval s každou další vteřinou našeho kontaktu. Tohle jsi ty, mazlíčku, a to, co sis doteď myslel, byla jen přetvářka. Falešné mámení nezkušené mysli. Ale já si tě vycvičím, ukážu ti, jak dokonalé to může být.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Obrátí mě na bok ve svém sevření. Třu se o jeho ptáka tím svým. Dýchám zrychleně. Na vrchol to ale zdalka nestačí i když jsem poblázněný touhou se udělat. Pohladí mě po stehně a j áse přistihnu, že začínám to gesto milovat. To šimravé pohlazení které mi vystřeluje až do slabin. Přehodí mou nohu přes svůj bok. Nechám ji tam tak. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Tak lačný.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Pohladí mě po stehně a já slastně zapředu... Pak mě otočí na záda a pod zadek mi dá polštářek. Příjde mi to tak... Rituální. Nevnímám moc co dělá. Jen jeho rady. Je opravdu těžké se uvolnit. Tělo je mučeno rozkoší a svaly se zatínají. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Ukazováček vklouzává do horkého úzkého nitra. Přerývaně oddechuji, když si představím, jak svírá i mě. Odolávat pokušení je tak těžké, tak složíté. Na tohle nejsem zvyklý, kolik jsem ustoupil, abych si ho podmanil pro nejistý výsledek? Až vystřízliví, rozmyslí si to a věčně ho nalévat alkoholem není řešení.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Strká do mě prst a já pravidelně oddechuji. Skousnu si spodní ret a hladím se líně po klíně. Svaly svírají jeho prst. Cítím to. Můj vlasntí pták pulzuje vášní. Zakláním hlavu abych mu odhalil krk, který mi začne opečovávat sladkými polibky. Mručím rozkoší, jako velká kočka... |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Vítězoslavně se usměju a znovu se mu otřu o prostatu. Prostředníček pozvolna vklouzává za svým bratříčkem do úzkých útrob. Na chvíli ustanu, aby si zvykl, a zkroutím se, abych jeho pozornost odvedl polaskáním bradavky.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Zase to udělá a já zalapám po dechu jako kapr na souši. Zamrkám abych od očí odehnal mžitky. Pak ale ucítím, že se blíží něco dalšího... Díky gelu je obrana svalů marná. Tlak se zdvojnásobí a začíná mě to bolet. Zašmátrám rukou, abych zpomalil jeho ruku a pánví jsem se posunu dozadu, jako bych mu chtěl utéct. Pak se ale skloní k mým bradavkám a mistrně odvede pozornost jinam. Ruka z jeho zápěstí opadne a pánev přestane utíkat před jeho prsty. Zasténám a přivírám oči. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Z hrdla se mu derou steny, ale při třetím prstu začne unikat. Dojde mi, že jsem přestřelil, a stáhnu se úplně. Se sebezapřením vytáhnu vlhké prsty z toho proklatě úzkého těla a nechám ho vydechnout.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Pak se najednou stáhne úplně. Zhluboka dýchám. Na kůži se mi perlí pot. Rukou vlhkou z lubu a mého těla mě pohladí po boku a já, přestože se cítím dost... Propíchnutě vzdychnu s mručivým přízvukem. Jsem moc zabraný svými pocity, než abych vnímal jeho pohledy. Když tu mě zase začne hladit po stehně. Zvednu hlavu a na okamžik se mu zahledím do očí, než mi po zádech přeběhne mražení. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Chytí mě za zápěstí a vede mě zpátky. Olíznu mu kůži slanou potem. Bez dechu se mu zakousnu do prohlubně krku, když mi vtlačí prsty zpátky do jeho nitra. Horký, úzký-
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Polknu když se mi zakousne do krku a otevřu ústa. Bolelo to, ale zároveň mě to hrozně vzrušovalo. Bolest lehce změnila přichuť v mých ústech. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Zatmí se mi před očima a veškeré moje předsevzetí, že na něj půjdu pomalu, se změní. Rázně přirazím a na poslední chvíli se zastavím, abych se nedostal na doraz. Jen napůl, těsně přes. Zavrčím. Touha bičovaná pomalostí mi zatemní mysl: stáhnu se zpátky po hlavičku, změním úhel a přirazím znovu.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Bolí to... když to zabolelo ještě víc. V tu chvíli jsem zase na čtyřech a já vyheknu, jako by do mě někdo vrazil nůž. Ruce, které by normálně unesly snad i dvojnásobek mé váhy se začnou třepat. Když se začne stahovat zpátky, zavřu oči a dlouze zasténám. A pak do mě zase přirazí. Mě tělo se pohne ve směru přírazu a mě ze rtů zase unikne zasténání. Je tak hluboko... je tak veliký. Mé nitro se podvědomě stahuje a masíruje ho ve mě svým tlakem, aby si připadal ještě větší. A mě přišel větší též... |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Jeho slastný křik je čím dál hlasitější a nespoutanější. Narovnám hlavu a natáhnu se před sebe. Bude to tvrdé a možná ho to z mé postele vyžene, ale i přesto se natáhnu, chytnu ho za vlasy a vytáhnu si ho k sobě nahoru. Pronikám do něj hlouběji, hlouběji, až na doraz.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Ruka mě chytí za vlasy. Zakňučím a nechám se vytáhnou vzpřímený do klečení na kolenou. A pak se ve mě začne posunovat. Myslel jsem, že je ve mě celý, ale až tď jsem pochopil, že to zdaleka není konec. |
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Jak jsem říkal. Nejraději bych tohoto krásného Itala na místě objal. Asi by to bylo při nejmenším podivné, protože se známe chvilinku a navíc nemám tušení, jak to má vlastně on. Má... rád holky nebo kluky? Jeho chování je.. celkem zvláštní, na to, že jsem kluk. Pohladil mne po duši a já měl potřebu to ocenit. Nevím, kdy potřebu ukojím, ale zcela jistě tak někdy učiním. Musím. Je na mne tak.. milý. Stále mne pozorně sledoval, ale pro tentokrát.. jsem mu chtěl ty pohledy opětovávat. Prohlížel jsem si jej. V zápalu okamžiku mne to ovládlo. Červeň z mé tváře se však nevytrácela, té jsem se zbavit neuměl. "Díky tobě už ano," pousmál jsem se. Nepůsobím náhodou trapně? Usmál se taky, takže to je asi v pořádku. Doufám. Propnul jsem se a našponoval jsem záda. Doléhá na mne ten let. Nejsem ani tak unavený. Spíš jsem celkově nějak zmatený. "Prohlížel sis již školu?" pokračoval jsem v konverzaci a stále jsem se držel jeho dlaní. Pomalu jsem vyjel jednou z mých dlaní o kousíček výš po hřbetu jeho ruky a hravě jsem přejížděl po chloupcích. Příjemně to šimralo. Co.. to dělám. Nenaštve se teď. A.. není to divné? Pane bože.. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Matka mne často brávala za ruku. Strýček je mrtvý…Otce postřelili…Budeme se soudit s Sangliho klanem… přinášela mnoho špatných zpráv. Madre byla něco jako přenašeč informací. Vždy věděla vše první. A každou zprávu, kterou přinesla, korunovala tím, že mě chytila za ruku a třesoucími se prsty ji svírala. Snad se snažila uklidnit mě, pomáhala spíš sobě. Vždy když tohle udělala, už jsem věděl, že přijde něco hrozného. Jen mi tím naznačila: teď se něco stalo a bude to zlé. Červená se. Vypadá roztomile. Nevinně. Jako dítě. Ale, co se skrývá po maskou? Tak hezká tvářička klidně může mít nechutné tajemství. Že by špeh? Di Sal de Marové se nikdy s Ruskem neměli moc v lásce. Ostatně, je to jedno, Rusko nebo Ukrajina. Možná jsem jen paranoidní. Měl bych být. Mám ty nejlepší genetické předpoklady k tomu být nedůvěřivý, paranoidní a despotický muž. Naštěstí, moje chování je od chování rodičů i prarodičů naprosto odlišné. Jsem taková černá ovce. Jediný umělec mezi bankéři, mezi civilními majiteli firem. Jenže, to je jen zástěrka. Ještě o něm vlastně nic nevím. No, nic. Yuri, Juraj, Pěstitel obilí. Slovanské jméno. Původ řecký, od Gregorios. Juri je v japonštině…Tak od toho to asi nebude. Je to kluk. Leda, že by měl dvě velice kreativní matky. Na Ukrajině těžko. Pak... Stydlivý, tichý, hezký, uvnitř chytrý, ale nevyužije toho. Tančí. Jistě skvěle. Jeho matka byla švadlena, možná sloužící. Podle zálib, jako je uklízení, mytí nádobí nebo šití. Bojí se otevřít. Zkrocený, až příliš. Vlasy v ohonu.. Hm, sexy. Kruci! Jak jsem ho tak sledoval a analizoval, ztratil jsem tok myšlenek v pohledu na jeho sladký obličej. Jak dlouho jsem na něj takto zíral jako tele na vrata? Asi dost dlouho na to, aby mu to začalo být nepříjemné. To jsem zas pokazil já, napadlo mě. Rozhlédl jsem se, probudivše se z onoho krásného snu hledajíc záchytný bod, ucítil jsem na ruce lehké zašimrání. Sklonil jsem tvář k původu onoho doteku a už se skoro chystal zaplácnout mouchu, když jsem uviděl skoro až dívčí prsty, jak mne hladí na to samém místě, odkud přicházel do mozku pocit lechtání. ,,Cože, školu? Ne. Zatím jsem neviděl skoro nic." Řekl jsem. Otázka ke mně došla o pár sekund později, než byla vyslovena. A já odpověděl moc brzo na to, abych o tom vůbec měl možnost přemýšlet. Což se stalo chybou, samozřejmě. ,,Vlastně, myslím, že jsem toho viděl dost." Při pohledu na něj jsem se usmál, jak nejoslnivěji jsem uměl. Oči mi přímo zářily. Tedy, já je neviděl ale určitě to tak vypadalo. Cítil jsem se tak. Ano, tebe myslím. No tebe. Tebe s těmi dlouhými vlasy. Tebe vidím a to mi stačí proto, abych tu chtěl zůstat. Neděl jsme úplně to, co jsem si přál říci, leč, jak bych asi zněl?
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Zaregistroval jsem jeho, byť minimální, údiv, když jsem se dotýkal výše na jeho ruce. Pousmál jsem se. To chvilkové překvapení, které nedával tolik na odiv, jsem však já přesto dokázal vypozorovat. A bylo to přemilé. Byl to detail, který jsem zachytil velmi krátce, ale i přesto jsem se mu musel pousmát. Zdá se, že i pan nad věcí umí být velmi roztomilý. Nad čím to ale přemýšlím? Nemůže být přeci možné, abych propadl prvnímu, co se mi nějak víc líbí! Právě jsem si to sám ještě doslova přiznal! Ale když já za to nemůžu. Sám dobře vím, že kdybych opravdu nechtěl, tak se na to vykašlu a jdu pryč. Potom však udělal něco, na co nebylo mé srdce připraveno. Překvapeně jsem zamrkal. Až jsem uvolnil sevření jeho dlaní a pomalu jsem je pustil. Vystavoval mi svůj odzbrojující úsměv a já jen tiše tál pod jeho účinky. Ten úsměv byl pro mě. Usmíval se na mne takto někdo takový. Takový.. fešák. Pořádně jsem si neuvědomoval, co přesně řekl, jen jsem věděl, že mi tím sklonil vcelku hlubokou poklonu. Ani si nemyslím, že jsem si takovou zasloužil. Proč tak znenadání? Měl bych mu to nějak oplatit? V tomhle jsem nikdy nebyl moc dobrý. Co když něco pokazím. Co když jej dokonce místo složení poklony urazím? To bych nechtěl. Je tak dokonalý až se mi tomu nechce věřit.. a.. a.. Hlavně klid, hlavně klid. Nesmím otevřít pusu, dokud si to dostatečně nepromyslím. Jak ale mohu, když mi věnuje zrovna takový pohled? Pozlátko v jeho očích mne svádělo k tomu, abych z něj nestrhával pozornost a abych jej sledoval. To však teď nebylo možné! Sklopil jsem pohled dolů a uvažoval jsem. Červenání samozřejmě nechybělo. V jeho přítomnosti to po tomhle asi nebude zrovna těžké se začervenat. Po kraťoulinké chvilce jsem svůj pohled znovu zvedl. "Vážně..?" ujišťoval jsem se ještě nesměle. Chtěl jsem mu něco také říci. Ale úvahy mi nepomohly a v tomhle okamžiku.. pod tíhou jeho pohledu... zkrátka nedokážu vyjádřit slovy to, co chci říci. Proto jsem zůstal tiše. Místo toho jsem vstal a opatrně jsem se posadil vedle něj. Nevím, co dělám. Nevyplaším ho. Nevyplaším sebe? Takhle z blízky mi byl ještě příjemnější. Zavětřil jsem jeho smyslnou vůni a spokojeně jsem se přisunul blíže a opřel si hlavu pod jeho krk. Jsem v tom až po uši. Z tohodle se už nedostanu. Ale proč by mi to vlastně mělo vadit? Zavřel jsem klidně oči a dlaní jsem jej chytil za ruku. Oddechoval jsem. |
| |
| Kavárna Yuri Evanyshin
Ne, jsi. Musíš být, držel jsi mě za ruku. Nevadilo ti to... Tok myšlenek bourá až jedno velké, ve vzduchu visící, Vážně? Ano, vážně. Opravdu se mi líbíš. Jsi hezký. A nejen to. Jsi přehezký. A myslím, že jsem viděl dost abych se dost dobře dokázal rozhodnout, jestli tu zůstat, nebo ne. Pustil mé ruce, sklopil zrak, všiml jsem si toho až nyní? Ano. Idiot, jsem idiot. Čekám něco zlého. Špatného. Vyjekne a uteče. Přehnal jsem to? Odkloní se a odejde s tvářemi zelenými strachem? To snad ne. Prosím, karmo, stůj při mně. Vstal. Už utíká? Ne, neodcházej. Nechoď pryč. Zůstaň... Zůstal. Díky, karmo. Má krijamánská (nynější) karma stojí při mě. Jen se přesunul. Blíž ke mně. Blíž... Fajn. Co to znamená? No jistě, neutíká a očividně na tom bude podobně jako já. Já muže znám. Už bych dostal hákem. Dvakrát. Sledoval mě., ještě malou chviličku, než provedl radikální útok do mého osobního prostoru. A já bych zavrněl blahem, kdybych nebyl tím dotekem tak okouzlen. Přímo jsem oněměl. Tenhle způsob balení mi je poněkud neznámý. Nikdy jsem do romantiky nešel. Taky jsem většinou byl single. Návštěvy klubů většinou končili v nějakých pronajatých pokojích, kde jsem si řádně užil. Zavolej mi? Neexistuje. ,,Vážně." Vydechl jsem úlevně, šťastně. To je jak sen. Ta škola byla nakonec možná docela dobrý nápad.
|
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Křičí, volá Boha, ale ten mu tady nepomůže. Však co se vtipem říká? Když uvidíš duhu, znamená to, že má Bůh gay sex. Vím, že ho to bolí, i mě, ale rozkoš, kterou mi to způsobuje, je příliš veliká, než aby mi na tom záleželo.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Pohne se a zadek až k pupíku mě zabolí. Chytí mě přes hruď a přepadne se mou zpátky. Uvolním ruce ze svého pozadí, abych nás mohl oba podepřít. Stisknu zuby bolestí, když se začne narovnávat. Jeho jazyk mi klouže po páteři a s ním putuje i rozkoš, která se rozlévá až do konečků prstů- |
| |
| Fabiano di Sal de Mar Ačkoliv se mi z domu moc nechtělo, tak abych řekl pravdu, teď by se mi nechtělo tolik zpět. Nechtělo by se mi kamkoliv. Padl jsem do spárů jeho tepla. Již není úniku a mne to vůbec nevadí. Fyzický kontakt, který nás teď spojoval podkopl nohy mému racionálnímu myšlení. Možná bych zašel i dále, ale docela dobře si uvědomuji, že bych litoval. Položil jsem si ouško na jeho hruď a poslouchal jsem jednotlivé údery srdce. Oddechnul si. Pousmál jsem se. Bál se snad něčeho? Proč by měl? Ačkoliv je mi to velmi příjemné, tak se začínám docela nudit. Zvedl jsem hlavu před jeho obličej a z očí do očí jsem se mu díval. Myslel jsem si, že je to dobrý nápad. Jakmile jsem to však udělal a stanul jsem před jeho očima, tak jsem se zarazil. Ty dva nádherné oblázky záhnědy. Polily mne rozpaky a já se chvíli koukal do boku, chvíli jsem pohled klopil a potom jsem mu zase zkoušel čelit. Cítil jsem z něj silný respekt, ale přitom z něj čišela jakási.. něha. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Naříká a jeho křik se nese celou místností. Ne, ještě dál. Kňourá pode mnou a burcuje mě k další a další činnosti. Jeho nitro se stáhne a je to ta poslední kapka.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Přimáčkne mě i jeho váha, načež tlumeně zasténám. Cítím se... vyflustnutě. Unaveně. Bolavě. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Měl jsem chuť ho začít hladit po vlasech, ale netroufl jsem si. Ten culík bych mu určitě nakonec rozpustil. Což jsem zrovna v plánu neměl. Leč vím, že bych to udělal. Zauvažoval jsem. No, zauvažoval. Docela hluboké to bylo. A pralo se to ve mně. Emoce a racionalita smísená s pachutí despotické paranoii. Kde se ta ve mně vůbec vzala? Fabiane, ty jsi se zbláznil. první kluk a už ti leží na prsou? Tobě hráblo, ne? A, mé podvědomí se objevilo. A má pravou mafiánskou náladu. Když on se mi tak líbí. Že by víla Kňučilka? Ano. No a co? Co by na to řekla matka, kdyby to věděla? Nic. Víla si tvrdě stojí za svým. Racionální myšlení má problém. Jak nic? Je to rusák. Špehoun, špincl... Vytahuje to staré známé. Všichni nejsou zlý. Není, je nevinný jako čerstvě padlý sníh. No to určitě. Nidko nemůžu být. Je to přetvářka. Ne, on takový je. Já tomu věřím... Víla vyhrála. Emoce nad racionálních myšlením. Hurá. Tak dobře Fabiano. Buď opatrný. Blesklo mi nakonec v hlavě. Pak jsem se konečně trochu uvolnil. Zvláštní, to přemítání a myšlení., Nejraději bych ho vypnul a užíval si okamžik. Každou sekundu za sekundou, kdy jsem třímal na hrudi toho hezoučkého mladíka z východu. Bylo to svým způsobem uklidňují, ale zároveň se to zdálo zakázané. Kéž by se nikdy nezvedl. Tok myšlenek ustal, už zase, když zvedl hlavu aby se na mě podíval. Líbí se ti, co vidíš? Napadlo mě a trochu jsem se pousmál. Sklopil zrak, já taky, ale brzy jsem se zas vrátil k jeho obličeji. Náhle jsem dostal strašně, neodbytnou chuť zasáhnout do jeho osobního prostory. Třeba bych mohl.... Aha, zrovna jsem to udělal. Skvěle. Přiblížil jsem se k němu a zatím co jsem jen sledoval, mířil jsem hlavu k jeho levému spánku, na který jsem jej letmo políbil. Jen otření rtů a hladkou hřející pokožku. jenže, když mi můj čin došel, odtáhl jsem se, sklopil zrak a čekal, co se stane. Tohle, tohle jsem pokazil.
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Zase se lehce pousmál. Nemohl jsem se vynadívat, ale zároveň jsem měl problém. Byl jako slunce, které oslnivě září. Nelze se na něj však dívat přímo a stejně tak i já jsem musel odvracet zrak. Chtěl jsem jeho tělo obejmout, silně chytit a již nepustit. To zní jako ne moc dobře promyšlený plán. Nevěděl jsem přesně, co se se mnou děje. V mém životě jsem se nerad seznamoval. Asi šlo o to, abych se o sebe musel starat sám a já se nějak začlenil. Teď mám jeho. Alespoň v to tedy doufám. Nemyslím příliš dopředu? Není to ode mne hloupé? Snad ne. Nadechoval jsem se, že něco řeknu, když se najednou začal přibližovat. Zkameněl jsem a napjatě jsem čekal. Když už se mne skoro dotýkal, tak jsem přes moji zkoprnělost nemohl nic udělat. Odzbrojil mne a já cítil, jak z jediného bodu proudí energie do celého mého těla a všechna má síla pomalu vyprchávala. Zíral jsem. Jakmile se odtáhl, tak jsem se zase vzpamatoval a pomalu mi to docházelo. Nechtěl jsem, aby se odtahoval. Ten oslabující a znavující pocit.. mi byl příjemný. Možná, že bylo načase se vrátit k původnímu plánu. Bez zaváhání, ale s rozumným tempem jsem okolo něj ovinul své ruce a přitisknul jsem jej k sobě. Posunul jsem se dokonce blíž. Seděl jsem na jedné jeho noze. Škrabkal jsem ho na zádech a položil jsem si hlavu na jedno s jeho ramen. Můj horký dech doléhal na jeho krk. Copak se děje? Bojíš se o můj názor? Nebo..? |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
No jo, jenže, já tohle ještě nepraktikoval. Tedy asi. Nevím, třeba jsem možná někdy do romantiky zabrousil, spíš se jsem se ale držel jednorázovek. Tohle je něco úplně jiného. Tak křehké a jemné. Jako ptáče. A já ho zrovna políbil. A přiznávám, bylo to skvělé, i když to byl jen letmý dotek. Lepší než vafle, než čaj, než kafe. Přijde mi, že jsem nic podobného nezažil. A že bych to mohl dělat pořád. Zbystřil jsem, když se pohnul. Mám štěstí, stále se nechystal k útěku. Ba naopak. Objal mě. To jsem tedy nečekal. Objal mě a přitiskl se ke mně. Cítil jsem se jako hrdina, jako ochránce. Jako lev chránící jehňátko. Byl tak blízko, že jsme mohl vnímat tlukot jeho srdce. Zrychlený. Jistěže. Horký dech mi doléhal na krk. Páni, tohle už není roztomilé, to je žhavé. Opíral se o mě a škrábal mě na zádech, možná? Nevím. nemohl jsem pořádně myslet. Stimulovalo mě to. Mohl jsem jen myslet na to, jak je to zatracen příjemné. To musí být podívaná, jistě všem v okolí musíme připadat, jako že se známe léta, když se k sobě tak máme. Přitom, skoro nic o něm nevím. Vím jen, že mám chuť jej ochraňovat. Starat se o něj. Je ticho. Není už ticho moc dlouho? Neměl bych něco říct? Ale, já nevím co. nemám ani páru. Pod tlakem emocí mi vypověděl mozek. Hlasivky hlásí: my nic neřeknem. Tak co tedy? Protáhl jsme ruku pod jeho tělem a objal jej též. Přece tu nebudu jen tak, jak solný sloup. Zavrněl jsem a pohladil jej po hlavě, abych ucítil jeho vlasy. Jemné, hebké. Pak jsem se vydal na pouť po jeho zádech. Hladil jsem je a laskal jako milující matka. nechtěl jsem způsobit jeho a sobě nějaké rozpaky. Rozhodně jsem se nechystal dát svým činům nějaký sexuální podtext.
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar Chtěl jsem jej ubezpečit, že co udělal, je v pořádku. Nemůžu tvrdit, že to pro mne něco neznamenalo. Znamenalo to pro mne opravdu hodně. Rozhodně jsem to vzal jako svolení k neomezenému dožadování se něhy, kterou si nějak vynahradit musím. Doma jsem ji dostával od Nat, Oliho nebo snad i maminky. A tady jsem přijel úplně sám. Je to přece úplně normální, že si někoho takového najdu, nebo ne? Nechci mu však slíbit něco, co nemohu. Vím, že když do toho spadnu, tak se z toho již nedostanu a zvyknu si na náš společně strávený čas a věci.. které budeme dělat. Tenhle symbioticky příjemný stav jsem si užíval, jak jsem mohl. Z jeho doteků se mi mohlo srdce rozskočit. Cítil jsem z něj ochranu, kterou jsem přirozeně vyžadoval. V podstatě ho neznám, ale to mi nezabraní zahrnovat ho něžností. Kdyby měl křivé úmysly, poznal bych to. Zaklonil jsem hlavu a sundal jsem si gumičku. Zaházel jsem si párkrát vlasy a opřel jsem se čelem o jeho čelo. Koukal jsem do těch očí. Jako dva kaštánky. Cítil jsem z nich jistou skrytou hořkost. Ta však teď neměla žádnou moc. U moci bla záře, jež se v očkách odrážela. Povzdechnul jsem si a odtáhl jsem se. Postavil jsem se na nohy. Věděl jsem, že pokud bych nevstal teď, strávil bych zde ještě dlouhou dobu. Protáhl jsem se a pohodil jsem si znovu vlasy. "Jdu se podívat někam dál, popřípadě se stavím si vybalit na pokoji," vysvětlil jsem, ale neodcházel jsem. Čekal jsem, že půjde se mnou. Nebyl jsem si jistý. Ale snad ano. |
| |
| Kavárna Yuri Evanishyn
Vnitřní klid náhle naplňoval každou skulinku mých útrob. Jako v nebi. Jako vlastnit svůj soukromý obláček. Sladký krásný červánek s dlouhými vlasy. Z východu. O tom se mi snad ani nesnilo. Tím se snad vše mění, ne? Čekal jsem nudnou školu. Ředitel, oslizlý maniak, učitelky.. Ani nemluvit. A spolužáci? Pár nafrněných smradů. Kdepak. Ředitele nebo ředitelku jsem ještě neviděl, ale studenti jsou tu vcelku fajn. I když, docela by mně zajímalo, co právě dělá Reinhard a Dan. Asi se procházejí, každý sám, možná spolu. Jak jsem už řekl, jsou docela fajn. A pak je tu jedna samostatná jednotka jménem Yuri. A ta není fajn. Ta je skvělá On je skvělý. Úplně zlatý. Znám ho pár minut a vím, že je tak nevinný, za jak nevinného se vydává? Zřejmě ano. Cítím to tak. Cítím, že bych mu nedokázal ublížit, pro ten jeho úsměv. Pro čistotu vepsanou v jeho tváři. Po ty dvě světle modré oči. Jako z tyrkenitu. Pohnul se. Udělal to, jsem chtěl udělat já. Rozpustil si vlasy, čímž mi umožnil zas úplně jiný výhled. Krásný výhled. Nádherný... Sakra, já se asi zabouchl. Opřel svou hlavou o mou a já vdechl jeho vůni. Voní jako jaro. Miluju jaro. Sledoval jsem jeho kukadla, jak se hýbou. Skláněl je a pak se zas na chvíli podíval přímo do těch mých. Docela jsem si to užíval. Cítil jsem se jako něco zakázaného. Jako neodolatelná pochoutka. Jablko z Edenu. Vstal... Ne, neodcházej, napadlo mě. Chytil bych jej a stáhl si ho zpět k sobě, ale on byl rychlejší. Začal mluvit a já tál jako sníh v létě. Prvotní vyděšení ustálo. Projít se? Proč ne. Třeba budeme mít jinde víc soukromí. Vstal jsem a, nemůžu říct, že jsem si v té chvíli nepřipadal jako pravý gentleman, a nabídl jsem mu rámě. A pak už to zas tak super nebylo, jelikož mi došlo, že o není zrovna to nejskromnější gesto. Natáhl jsem tedy k němu ruku a našel tu jeho. Jen doufám, že mu to nepřijde trapné či nepříjemné. ,,Půjdu s tebou rád." Dodal jsem a zasmál se, s ruměnci ve tvářích, jak jsem se za sebe styděl.
|
| |
| Kavárna Fabiano di Sal de Mar a ti, co mne zaslechnou Očekával jsem, že se mnou půjde. Ale co když to nebere tak vážně jako já? Uvažoval jsem, jestli náhodou nejsem jen jeden z mnoha, s kterými strávil podobné chvíle. Jistě tomu tak bude. Otázka je, jestli i nadále. Je to Ital. Co když takhle vzplane u dalšího člověka, kterého potká? Pochyby přilétaly jedna po druhé a strašily mě. Postavil se a nabídl své rámě. Začervenal jsem se. Na tohle.. jsem nebyl zvyklý. Taková gesta moc dobře přijímat neumím. To už mne však chytil za ruku a já mu opětoval jeho úsměv. Je opravdu krásný, když se usmívá. Jsem si jistý, že by byl nádherný i kdyby se zlobil. To jsem teď však vidět nechtěl, byl jsem rád, že jeho oči teď jen zářily a věnovaly pozornost jen mne. Začervenal se a já se též nesměle culil. "Můžeme?" zeptal jsem se. Tisknul jsem jeho dlaň tou svojí a rozhlédl jsem se ještě po místnosti. "Málem bych zapomněl na kabát!" uvědomil jsem si nahlas a začervenal jsem se hodně. Asi to slyšeli všichni přítomní a všimli si mého pohledu. Jejda. |
| |
| Kavárna a dál Yuri Evanishyn
Zmoknu. To mi ale nevadí. Co Yuri? Vždyť mu bude zima. I když bych jeho tělo odhalené deštěm rád viděl, raději budu když nezmokne tak, jako já. Ano měl, přece ten světlý kabát. Ten baloňák…Ach, tady je. Zapomněl na něj. Sebral jsem ho, než si toho všiml a když pak zpanikařil a začal jej hledat, s uvolněným gestem jsem mu jej podal. ,,Myslím, že tohle je tvoje." Usmál jsem se vlídně a pokud by si jej chtěl obléci, což jsem předpokládal že ano, jelikož venku stále prší, pomohl jsem mu do něj, jakoby on byl dáma a já pravý gentleman. Vypadal trochu vyděšeně, jak vypískl, když si na kus oblečení vzpomněl. Červenal se a já myslel, že tohohle se snad nikdy nenabažím. Je tak moc roztomilý, když se stydí. Strašně, strašně sladký, až to snad ani není možné. ,,Tak jdeme." Zasmál jsem se a stiskl jeho ruku pevněji, zatímco jsem se nenuceným krokem vydal ke dveřím. Otevřel jsem mu dveře, nechal jej projít. Pak jsem prošel já. Stále takový galantní? Ano. Kdy naposled jsem byl s rodiči na nějakém plese, kde jsem se musel motat okolo přelíčených slečen s péřovými boa, zatímco jsem pokukoval po číšnících? No, už je to dlouhá doba. Tohle je ale jiné. Dělám to dobrovolně, dokonce rád. Co bych pro něj neudělal. Jsou to jen maličkosti. Mám rád jaro. A mám rád déšť. Nyní je podzim. Takže, jarní deštíček se nekoná. Přímo průtrž mračen. Možná jsem dokonce někde v dálce zaslechl blesk. Rovnou bouřka? Paráda. ,,Brr. To je zima." Otřásl jsem se po pár desítkách metrů. Zima, zima. Už jsem mokrý až na košili. Kam mě to vede? Kam to vlastně jdeme? ,,Kam jdeme? Na kolej? Nyní, v takovém počasí, asi nemá cenu procházet se po zahradách, nebo přecházet z jedné budovy do druhé." Stiskl jsem jeho ruku, možná trochu neopatrně. Hned jsem ale sevření uvolnil a omluvně jej pohladil palcem tam, kam jsem zrovna dosáhl.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Z kavárny až na kolej Fabiano di Sal de Mar Můj bože.. tohle ne.. musím si dávat na svoje věci větší pozor! Pomyslel jsem si a poplašeně jsem se rozhlížel. Kde je? Kde jen může být? Neříkejte mi, že jsem něco ztratil hned první den, to není možné! Mé poplašené jednání uklidnil až Fabiano. A v jeho ruce.. můj kabát! Pane bože! Já ho ta nechal a on ho měl celou dobu. Udělal jsem ze sebe hlupáka. Začervenal jsem se a nechal jsem si nasadit ten kabát potupy. Ale.. on to tak určitě nevnímá, že ne? Minimálně mu to ukázalo další kousek mého ne zrovna společensky otrlého já. Smál se. Věděl jsem, že to nemyslí nijak zákeřně. Navíc jsem byl rád, že ho takhle mohu vidět. Jeho úsměv byl zkrátka něco. Něco velmi povznášejícího. Zahříval mne u srdce. Nechal jsem se znovu vzít za ruku. Jeho velká dlaň stiskla tu moji, nepatrnou oproti té jeho. Rozdíl byl patrný. Mé ruce byly spíš.. dětského rázu. Jeho dlaně byly jako dlaně muže. Mé ruce mi však nikdy nevadily. I Nataliya vždy říkala, že jsou krásně vláčné a roztomilé. Pousmál jsem se, když mi otevřel dveře a potom jsem mu věnoval starostlivý pohled. Co když hodně zmokne? Snad nenastydne. Pokud ano, tak se o něj budu muset potom alespoň postarat. Plánoval jsem procházku. To už teď, když prší, ale nemá dle mého vůbec cenu. Budeme rádi, když se proběhneme na kolej a tam někde zakotvíme. Pousmál jsem se. "Máš pravdu," brouknul jsem tiše. Být to někdo jiný, tak bych asi byl jízlivější. Zaznamenal jsem stisknutí ruky a i následné pokynutí palečkem. Už jsem se nezastavoval, než jsme se dostali dovnitř. Když jsme byli konečně uvnitř, tak jsem si prohrábl zmoklé vlasy. "A.. co teď?" zeptal jsem se. Nevěděl jsem, na čí pokoj bychom měli jít. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Kolej Yuri Evanishyn
,,Rád bych se převlékl. Takže, jestli mě teď pustíš, přijdu za tebou. Pokud ne, budeme u mě. Respektive, pokud mě pustíš, pomůžu ti vybalit. Pokud ne, pomůžeš ty mě. Co ty na to?" Řekl, že by si rád vybalil. A já taky nemám vybaleno. A rozhodně je to lepší záminka, než ho prostě vtáhnout do pokoje a udělat mu něco, co bych mu zatím udělat nechtěl. Možná to nebyla dobrá volba. Možná to znělo jako rozkaz. Možná jsem mu dal až moc na výběr. Možná jsem ho postavil do těžké situace. Možná.... je jich tolik. Hlava se mi těmi 'možná' úplně plní. Možná jsem to měl říct jinak. Možná jsem neměl říkat nic. A možná zním jako idiot. A možná zním dokonce nadrženě, což nechci. Měl jsem to říci jinak, určitě. Tohle zní tak jaksi podivně. Ale, on si s tím poradí, já to vím.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Kolej Fabiano di Sal de Mar Vlastně jsem ani nevěděl, co budeme nadále dělat. On byl opravdu velmi příjemná společnost, ale mám obavy z toho, že nebudu moc naplnit jeho představy. Ať jsou již jakékoliv. Pochopil by to? Věřím, že ano. Já sám bych si to však možná vyčítal. Chtěl bych ho naplnit takovými pocity jako ještě nikdo jiný. To asi mám celkem velkou "konkurenci". Nic o něm nevím, ale docela tuším, že už měl v minulosti daleko více známostí, než já. Ta představa by ve mne normálně probudila neuvěřitelnou nejistotu, ale teď? Když je tady přímo vedle mě, tak nemám takový strach. Je jako slunce zahánějící mračna všech mých pochybností. Jsem moc rád, že jsem ho mohl potkat. Začervenal jsem se zase a rozpačitě jsem mačkal jeho dlaň. Podobné věci jsem slyšel jen jednou v životě. Od jediné Fabianovy "konkurence". Teď však nemá žádný význam na něj vzpomínat. Podíval jsem se na něj a uculil jsem se. Všechna ta slova z něj vyšla tak rychle, že nevím, jestli měla znamenat ještě něco, co říkal. A já nevím, jak mu mám odpovědět. Když nad tím dumám, tak vím, že by se mi líbilo jít rovnou na jeden pokoj a nějak vše zařídit. Jenže.. stejně tak mám strach z toho, co by se stalo. Bude lepší jít každý na svůj a potom bych mu pomohl vybalit. Bude to tak lepší. "Tak já ti potom přijdu pomoci vybalit," vybral jsem si možnost. Nedalo mi to však. Zakuckal jsem. "A.. pak můžeme jít zase vybalit ke mne. Čas máme, ne?" pousmál jsem se a šel jsem směrem k pokojům. U mého jsem se zastavil a nepouštěl jsem jej. Ještě jsem nechtěl. Stoupl jsem si před něj pousmál jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Kolej Yuri Evanishyn
Stál tam, před těmi dveřmi. Zatáhl bych ho dovnitř... A jistě bych mu ublížil. Ne, ne, Fabiano, dnes ne. A ani zítra, je ti to jasný? Ano, já vím. Zřejmě na něco čekal. Na co? Na co? Teď stojí přímo naproti mě a já nemůžu, nemůžu odolat nutkání. Je to jako žít bez hudby, jako mučivá agonie. No, zas tak zlé to být přece nemůže. Směje se. Vypadá troufaleji a víc odvážně, než před tím. Asi, protože jsme sami. Možná bych, ne určitě ne. Ale, když já po tom tak toužím. přímo mě to spaluje. Já to nedokážu. Nedokázal jsem. Přiblížil jsem se a pohlédl na jeho rty. Volaly mě k sobě. A já poslechl. Zlehka jsem se těmi svými otřel o ty jeho. Jen maličký nevinný dotek. Usmál jsem se jako puberťák, utrousil slabé ,,promiň" a schoval se za dveřmi svého pokoje, který byl hned naproti tomu jeho. Náhoda? Nemyslím, si. Málem bych spadl na podlahu, vážně. Vyhodil jsem ruce do vzduchu a poskočil radostí. Bohužel, mokré=a ledové oblečení mě brzy probudilo a já se běžel převléci. Jenže, kam s mokrým? Mohl bych ho dát usnout ven z okna. Tam, pod okapy, určitě neprší. Štít kolejí, nebo něco podobného, jistě chrání okna. shodil jsem ze sebe ledové oblečení a dal ho tedy na okno. Zatřásl jsem se zimou a otřel do ručníku, který mi služebná, moje milovaná služebná, která myslí na všechno, Schovala do kufru. S oblékáním už to bylo horší. Chtěl jsem se líbit. Jasně, že jsem to chtěl. A tak jsem se začal prohrabovat v kufrech, až jsem našel můj sentimentálně oblíbený svetr. Ten si vezmu. Mám ho hrozně rád. Jako Yuriho oči, úsměv, vlasy, obličej… Dlouhý seznam. Ke svetru tmavě modré denimky. U nás se říká denimové kalhoty. Jinde zas džínsy. A jindy džíny. Kdo se v tom má vyznat? Mohl jsem počkat, až přijde sám, ale popravdě, jsem byl dost nedočkavý. Chtěl být zase s ním. A slyšet jeho smích. Vyběhl jsem z pokoje, pak se trochu uklidnil, nasadil ten můj typický gentlemanský úsměv a zaklepal, načež jsem vzal za kliku a otevřel dveře, Bez vyzvání. Jako ten největší buran. I když, ten by do těch dveří vlétl bez zaklepání a ještě by utrousil nějakou hnusnou poznámku. Rozhlédl jsem se. Ten pokoj je skoro stejný jako můj.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Kolej Fabiano di Sal de Mar Nepůsobil moc spokojeně s mojí volbou. Co však nadělám. Nevěděl jsem, jestli bych měl tedy ještě něco namítnout. Nevím, na co jsem čekal. Na nějaké požehnání? Na rozloučení? Bože, vždyť ho ještě uvidíš za chvíli a budeš na něj mít celý rok. Toho zase naděláš. Ale když já.. když já zkrátka chci nějaké ujištění. Ne, že bych mu nevěřil, ale.. alespoň třeba obětí. Pokud ni nepřijde, tak budu muset odejít a to bude poněkud těžké. Stále nic. Tři.. dva.. jedna.. čas odejít. Chtěl jsem se otočit a zaplout do mého pokoje, když se však přiblížil. Ano! Je to tady! Teď mne obej..me.. a budu moci.. Vytřeštil jsem překvapeně oči a a zčervenal jsem jako jablíčko. Nezmohl jsem se na slovo. On..on.. Nechápal jsem. On mne.. on mne.. to.. Bravo. Byl jsem naprosto vykolejen a zmaten. A on jen zmizel ve svém pokoji. Asi to byl jeho pokoj, do cizího by nelezl. Ale.. omluvil se.. nevím teď.. jak mne bere.. co si myslí.. Nejraději bych mu do toho pokoje vlezl teď a hned. A dožadoval se vysvětlení. Když mne něco trápí, tak to mám tendenci řešit velmi rychle. A někdy unáhleně. Možná bych to moc uspíšil. Možná bych to ukončil. Raději jsem vešel do svého pokoje. Bundu jsem pověsil z okna jako to dělala maminka v levém křídle domu. Tam bydlel personál. Ne moc velký. Ale měli jsme alespoň hodně místa. Vytáhl jsem ručník a vlasy jsem si vysušil. Vyštrachal jsem i kartáč na vlasy a trošku jsem je zkrotil. Potom jsem se rozhodl převléct do něčeho méně.. okázalého. Vytáhl jsem tedy z kufru oblečení a to, které jsem si sundal, jsem poskládal do skříně. Nasadil jsem si tedy teplákové šortky a zvažoval jsem, zda-li není dost teplo. Měl jsem však chuť se nějak schovat a tak jsem si dal jen černou mikinu bez trička. Posadil jsem se a přemýšlel jsem. Nasadil jsem si kapuci. Rozhodně se mi to líbilo.. ale nechci, aby si myslel.. že to neoceňuji a že mi to vadí. Z mého přemýšlení mne vyrušilo zaklepání na dveře. Vyděšeně jsem se díval, když se otevřely. Stál tam on v celé své kráse. Slušelo mu to. Teď, aby nebylo ticho, měl bych mu něco říci.. jinak to bude trapné. Pomalu jsem se postavil. Co bych mu měl říci? Že se mi to líbilo? To bych asi měl.. ale.. nebude to trapné? Nejsem trapný? Místo toho, abych v přemýšlení pokračoval, jsem přišel až k němu a objal ho okolo těla. Ovinul jsem kolem něj mé ruce a hlavu jsem si položil na hrudník. Jsem trapný.. určitě.. Hladily mne rozpaky. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuri Evanishyn
Převlékl se. Stejně jako já. Má kapuci. Kapuci na hlavě. A černou mikinu a zatraceně mu to sekne. Páni, wáu, vypadá perfektně. Čekal jsem toho hodně. Co to mělo znamenat?.. Proč jsi to udělal?.. Co sis vlastně myslel?.. Proč jsi přestal?… To poslední jsem si přál. A přál jsem si to hodně. Po pár chvilkách, kdy jsem si jej jen tak nestydatě prohlížel, jak je pár metrů ode mě a stále se červená, jsem se rozhodl alespoň za sebou zavřít dveře. Otočil jsem je a když fabka doléhala na futra dveří, ucítil jsem okolo sebe něco popínajícího se. Břečťan? Ne, Yuri. Jeho větve s listy se okolo mne pnuly a květ skláněl pestíky k zemi, přímo na mé hrudi. Tedy, měl ruce obmotané okolo mého trupu a hlavu položenou na mých prsou. Bojí se? Neví, co dělat? Rozpaky? To chápu, jistě jsem mu způsobil značné hoře. Omotal jsem ruce okolo něj a zatímco levá svírala jeho boky, pravá se rozhodla, nebo spíš já jsem se rozhodl, sundat mu tu depresivní kapuci. Raději ty krásné vlasy, než černo látku. Sklonil jsem se políbil jej do vlasů. Cítil jsem se jako utěšitel. Všechno je dobré, Yuri, konejšil jsem ho beze slov. Hladil jsem ho ve vlasech a nosem jsem vdechoval vůni jeho vlasů. Voní jako déšť. Říká se, řekni to písní. Já bych to přepsal: řekni to polibkem. Řekni to. V pořádku…
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Držel jsem se jeho těla a snažil jsem se uklidnit sám sebe jeho aroma. Nejsem trapný.. nejsem trapný.. že ne. Opakoval jsem si a hrabal jsem hlavičkou na jeho hrudníku. Chtěl jsem mu dát znamení. Odvděčit se mu. Místo toho jsem já ten, kdo je uklidňován. Tisknul jsem se k němu a kradl jsem si něhu, které mi jeho tělo poskytovalo. Ne. Nejen jeho tělo. On ve své celé kráse. Sundal mi moji kapuci, kterou jsem se snažil chránit. Odhalil mne tváří laskal mé vlasy. Cítil jsem, jak mne drží. A já doufal, že také jen tak nepustí. Ale takhle.. jsem tak nevděčný.. nemůžu se pořád jen bát.. je to úžasný kluk. Byl jsem naštván sám na sebe. Pomalu jsem zvedl hlavu a trochu zaraženě jsem sledoval jeho tvář. Doufal jsem, že z jeho očí něco vykoukám. Z těch hlubokých očí, v kterých jsem se pomalu ztrácel. Přímo mne utopily v jeho kráse. V tu chvíli jsem to zaznamenal. Pocítil jsem to. Musím to udělat. Vím, že to chci. A že pokud by to nebylo teď, tak buď velmi pozdě a nebo dokonce nikdy. Pomalu jsem se postavil na špičky a přiblížil jsem se obličejem k němu. Svými rty jsem pomalu zaútočil na ty jeho. Nervózně jsem ruce přemístil na jeho hruď, abych se opřel a zavřel jsem oči. Konečně. Ano.. Ochutnal jsem jej a mé rty se pomalu rozplývaly. Když jsem si uvědomil, že to trvá moc dlouho, tak jsem se odtáhl a couvl jsem od něj vzad. Tam byla však postel, takže jsem zadkem skončil na ní. Rozpačitě jsem se na něj díval. Odvracel jsem pohled a nasadil jsem si z novu moji kapuci. Nevadilo to? Bylo to v pořádku? Nevěřím tomu, že jsem to udělal. Jsem rád. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Zvedl hlavu, díval se na mě. Přímo na mě. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem málem celý roztál. Světle modré světla mě oslňovala, jako dva halogeny. Pravou ruku jsem usadil na jeho zátylku.Zvedal ke měn tvář a já se cítil jako anděl. Strážný anděl s božským posláním. Zdálo se to jako pocit nekonečného blaha. Nemohlo to být lepší. Vlastně, mohlo. To už bych byl nejšťastnější člověk na světě. Stoupl si na špičky, stále mne sledoval. V tu chvíli se můj mozek odstěhoval někam na Bahamy, nebo ještě lépe, rovnou na Ibizu. Ale i přesto jsem díky instinktům sklonil hlavu níž a pak... To bylo víc než božské. Políbil mě. Yuri, vážně to udělal. Eden. Tančím v ráji. Oči mám zavřené, levou rukou stále ovíjím okolo jeho boků, druhou si jej přidržuji u sebe. U mých rtů. Ty jeho... Jsou tak měkké, tak vláčné a sladké. lepší než vafle, lepší než zázvorový čaj. lepší než cokoli. Vytrhl se mi. Ustoupil a jelikož jeho kroky zastavila postel, upadl na ni. A já? Prostoupilo mnou mravenčení. Chloupky na krku v pozoru. Pohled zastřený, oči ztmavlé touhou. Chci víc, potřebuju víc. Udělám dva kroky a jsem u něj, klekám si na zem, strhávám mu z halvy tu zatracenou kapuci, nijak necitelně, a chytám jej za líce. Tisknu své rty k těm jeho. Já musím, nemůžu bez toho být. Strašně toužím- strašně jsem toužil tohle udělat. Zatřásl jsem se slastí, když jsem se jazykem dotkl jeho spodního rtu. Naznačil, co chci udělat dál.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Seděl jsem tam a nevěděl jsem, co mám dělat. Já.. ho opravdu políbil.. Furt jsem z toho byl zaskočen, že jsem se k tomu odhodlal. Ale byl jsem rád. Jenže.. co bude teď? Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat. Fabiano mi ji dal svými činy. Přiblížil se znovu ke mne a chytil mne za tváře. Rozum mi říkal se mu vysmeknout. To jsem ale neudělal. Zmocnil se mých rtů. Ucítil jsem jeho jazyk na mém spodním rtu a.. chytil jsem jej za ruku a odtáhnul jsem se. Beze slov jsem jej pozoroval a začal jsem se posouvat na posteli dále. Bos jsem se posunul dozadu a vedl jsem ho k sobě na postel. Nelíbilo se mi, jak tam tak seděl. Ale.. jinak.. to bylo.. dokonalé. Začervenal jsem se a dal jsem mu ruce okolo krku. Znovu jsem se k němu přiblížil. "Takhle to bude lepší, ne?" ujišťoval jsem se. Nespouštěl jsem z něj oči. Vměstnal jsem se do jeho objetí a nesměle jsem pokračoval v tom, co jsme začali. Měl bych.. měl bych.. Přemýšlel jsem vteřinku, než jsem to prostě udělal. Pomalu jsem svým jazykem zajel do jeho úst. Nejdříve jen decentně. Vezmi si mne.. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Už jsem se nadechoval, abych se mu omluvil, že jsem pitomec a že jsem ho nechtěl vyděsit, nebo mu nechtěl způsobit něco, co by jej přivedlo do větších rozpaků, než v jakých byl před tím, když v tom se ode mne oddálil a já se lekl ještě víc, než mě k sobě začal vábit. On nechce utéci. Jen nechce zrovna tuto jak to nazvat.. Polohu? Ano, polohu. Mně přijde naopak dokonalá. Vkradl jsem se za ním. Vzal mě okolo krku a já neztrácel ten tmavý pohled. Chtěl jsem ho vyhnat z hlavy, ale nemohl jsem. Nemohl. Byla to neovladatelná emoce. Objal jsem ho. Jako před tím, na zemi. Jako když jsme stáli u dveří. byl tak sladký. Jako teď. A je to pro něj zřejmě těžké. Musím ho pochopit. A chci ho chápat, dát mu tolik času, kolik bude chtít a potřebovat. Na všechno. Musí si být jistý, že ví, co chce. Ale, proč já o tom hovořím. Skoro jsem políbil snad toho nejstydlivějšího člověka na této planetě. Nikdy jsem po tom netoužil. Až nyní. Až nyní chci, aby mi patřil, abych já patřil jemu. Jako jeho ochránce. Lev jehňátka. Nestačil jsem nic říct. Ne, že by nebylo dost času. Já nemohl. Mlčel jsem jako hrob. Než mě políbil. Na rtech jsem ucítil něco mokrého. To on. To on! Jeho jazyk. Není brzy? Není. Vklínil se mezi mé rty a já? Já snad zešílel. V tom jediném okamžiku. Zaplavila mě radost, chtíč, nadšení, zamilovanost. Ani jsem si nedokázal představit, že by on sám... Že by první udělal to, po čem jsem já tak toužil. Zavřel jsem oči a držíc ho za zátylek, nechal jsem svůj jazyk vybízet k tanci ten Yuriho.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Byl jsem zcela pohlcen okamžikem. Začal jsem s představením a on v něm pokračoval. Jakoby to nic nebylo ale zároveň na tom záleželo úplně všechno. Ještě že tu není žádné publikum. Asi by to pro mne bylo daleko složitější a náročnější. Jeho rty ve mne probouzí dávno zapomenutou touhu. Dávno zapomenutou něhu. Přivřel jsem oči a následně jsem si odepřel všechny pocity, které to ve mne budilo. Zalapal jsem po dechu a položil jsem si hlavu pod jeho krk. Usmíval jsem se. Oddechoval jsem. "Neměli jsme náhodou vybalovat?" zasmál jsem se a vyhrnul jsem mu oblečení z bříška. Pomaličku. Díval jsem se mu do očí. Bez jakéhokoliv náznaku necudnosti v mém pohledu. Nejdřív jsem jej pohladil. Je krásně ploché. Byl jsem červený jako rak, ale sám jsem nevěděl, co mne to napadlo. Bříško se mi však líbilo a malovat si na něj obrazce bylo zábavnější, než by člověk řekl. Cítil jsem taky každý sval, každou kost. Mapoval jsem jeho kůži a ohmatával jsem ji. Uchopil jsem svetr a svlékl jsem mu ho úplně. Ulehl jsem znovu do jeho objetí a tisknul se k němu. Sám jsem zatím zůstával oblečený. Ačkoliv by mi nevadilo se svléci. Holá kůže je poněkud.. důvěrnější a.. příjemnější.. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Přestal. Já taky. Nadechl jsem se a olízl si spodní ret. Chutnám teď jako on. A je to skvělá chuť. Zas se ke mně tulí. Musím se usmát. Naplňuje mě o pocitem, že jsme potřebný. Jako plyšák. Velký italský plyšák. ,,To počká, ne?" Šeptl jsem k němu s úsměvem a sledoval co se chystá udělat. Překvapil mě. Usmíval se a já spíš než nevinnou myšičku cítil hravého šílence. Kde se to v něm vzalo? Vyhrnul mi černý svetr o trochu výš a začal prsty klouzat po mém břichu. Příjemné. Velice. Pokračuj. Pak se rozhodl svléci mi svetr úplně. Proč bych proti tomu měl něco mít? Hravý Yuri se mi líbil. Pořád jsem ale nechápal, kde se to v něm vzalo. A co uděláš dál? Kousneš mě do bradavky? Napadalo mě, když se ke mně skláněl, ale musel jsem se zklamat. Kdepak, Plyšák je přece na tulení. A na muchlování. Objal jsem a rukou, kterou jsme měl na jeho zádech jsem zabloudil pod jeho mikinu. Hladil jsme ho směrem nahoru a dolů a náramně si to užíval. ,,A Yuri zůstane oblečený?" Zaprotestoval jsem a zatáhl za lem mikiny.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Přejel mi příjemný mráz po zádech. Našponoval jsem záda, když se jeho dlaň poprvé dotkla mých zad. Spokojeně jsem přivřel očka a nechal jsem ho, aby mne hladil. Jeho doteky.. nechápu to.. je to všechno tak rychlé a zároveň.. Nikdy jsem si na nikoho nezvykal tak rychle. Zvyknout si na někoho znamenalo připustit si ho k tělu, nechat ho se mne dotýkat.. starat se o něj a nechat se opečovávat.. všelijaké další něžnosti. To vše a více bych mu nejraději věnoval, ale stále jsem přesně neměl obrázek o tom, jaký býval. Co dělal doma a jiné. A záleží na tom? Tím si nejsem jistý.. Musel jsem se pousmát jeho poznámce. Chápal jsem to a naprosto ochotně jsem jeho protest respektoval. Uchopil jsem dlaněmi jeho ruce a umístil jsem je obě pod mikinu. Přejížděl jsem jimi po mé kůži, co mne znovu donutilo se spokojeně napnout. Pomalu jsem vyhrnoval mikinu a počkal jsem až to dokoná. Jakmile jsem byl nahoře nahý, tak jsem se k němu naklonil a ovinul jsem mu ruce okolo krku. Jednou jsem sjel na rameno a zkoumavě jej mnul. Čelo jsem si opřel o to jeho. "A co teď?" položil jsem mu otázku, která jakoby se ptala, co by si pán přál. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Sundal jsem mu tu zatracenou mikinu. Zkoušel se s její pomocí přede mnou ukrýt. To se mu tedy nepodařilo. Možná to vědět. Možná to dokonce udělal schválně. Třeba chtěl, abych se kvůli tomu žhavil jako uhlík ve výhni. Ale, musím poznamenat, že jsem si to užil. A náramně si to užívám i nyní. Je vážně hubený. Takový vyžle. S čím ses to dal dohromady, Fabiano? Sklapni, podvědomí, je dokonalý. A sladký a roztomilý a ochrany hodný a prostě jsem se v tom rozplynul. Definitivně. Omotal se okolo mne jako břečťan. Promnul mi rameno. Proč? Asi jen tak. Ty oči. Jsou tak nádherné. Nepopsatelné. Asi jsem se do nich zamiloval. Do těch očí. Do něj celkově. A jak dlouho se znáte? Křičí mé podvědomí. Je to pěkně zákeřná mrcha. Pár hodin, no a co? ,,Hm." Zamručel jsem a položil jej na postel. Ležel na zádech a já se na něj hravě usmál. ,,Je Yuri lechtivý?" Zeptal jsem se a na tváři se objevil nebezpečný úsměv. Skláníc nad ním jsem se z jeho tváře snažil vyčíst každou pohnutku, jakoukoli reakci. Nehodlám jej sice nějak strašit, ale tohle si snad ani nemůžu odpustit.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Zamručel roztomile a já se trochu rozpačitě pousmál, když mne položil na postel. Nevěděl jsem, co měl v plánu. Ale není tolik věcí, co by se teď dala dělat, nebo ano? Věděl jsem však, že něco vymyslí. Jen jsem nedokázal přesně určit, co to bude. Než mi položil otázku. Trošku překvapeně jsem vytřeštil oči. Věděl jsem moc dobře, že jsem lechtivý jako nikdo jiný. Nataliya si ze mne vždy dělala legraci, že i nečekané doteky mne polekaly, protože to zkrátka lechtalo! Ale.. je pravda, že lechtání přináší i neurčitý příjemný pocit. Nějak to po těle roznáší určitý druh uvolnění. Díval jsem se mimo něj do stran a rozpačitě jsem pohledem kličkoval. Nechtěl jsem se podívat do té jeho zapálené tváře a zase se začervenat. Nechtěl jsem se poddat tak jednoduše. Navzdory tomu jsem však svůj pohled věrně zavedl na něj. "Kdo ví.." špitnul jsem. "Proč to nezkusíte sám, pane?" pousmál jsem se. Říkal jsem si o pořádnou lekci. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
,,Slib mi, že nebudeš křičet." Zašeptal jsem mu do ouška a jemně mu na ušní lalůček foukl. Ukázal jsem mu svůj palec a pomalu ho směřoval k jeho klíční kosti, než jsme se dostal ho její jamky a promnul ji. To jsem chtěl udělat už dřív. A tohle taky. Sklonil jsem se a jamku políbil. Pak můj palec putoval dolů, přes střed prsou. Sledoval jsem jeho reakce a usmíval se. Tohle se mi vážně víc než zamlouvá. Mám štěstí, že zrovna já se jej můžu dotýkat. Je tak hebký. Vložil jsem si palec do pusy, ochutnal ho a zamlaskal. Otřel jsem ho do mých denimek a znovu vyznačil trasu, tentokrát od druhé klíční kosti, zas před střed prsou až jsem se dostal na bříško. To už jsem se nemohl udržet a pohladil ho celou dlaní. ,,Líbí se to Yurimu?" Zeptal jsem se a olízl si rty.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Odzbrojen jsem ležel na posteli a čekal jsem, co bude jeho odpověď. Ať už slovní, či skrze činy. Pomalu se naklonil až ke mne. Zatajil jsem dech. Jeho hlas se zarýval do mého podvědomí a probouzel pocity, které jsem ani nevěděl, že jimi ještě oplývám. Křičet? Co se mnou chce vlastně provést? Řekl jsem si v hlavě, než jsem ucítil vzduch na oušku. Projel mnou velmi příjemný třes a ošil jsem se. Čekal jsem, co bude. Věcmi, které dělal, si mne zatím úspěšně přivlastňoval. A já se nebránil. Nemohl jsem. Ať už ze zvědavosti, či nějaké nejasné touhy po něm. Překvapeně jsem zíral na palec. Dokud nezačal přejíždět po mém těle. Těle, které bylo natěšené na to, co bude dál. Každou vteřinou má náklonnost rostla až jsem měl obavy, k čemu všemu to až dojde. Sklonil se. Věděl jsem, že přijde nějaký zvrat. Zaklonil jsem hlavu v opojení okamžiku. Vydal jsem tichoučké tlumené zaúpění. Jinak jsem neustále vzdychal a potlačoval jsem hlasité projevy. Šlo to na mne velmi vidět. Zavřel jsem oči a ponechával jsem hlavu zakloněnou. Než se dostal k bříšku a pohladil ho. Jeho doteky mne zevnitř naprosto spalovaly a já nevěděl, jestli je to jen sen. Rozhodně jsem nechtěl nic uspěchat, ale zároveň.. jsem prostě nemohl odporovat. Olízl si rty. Jakoby něco tušil. Pomalu jsem se podepřel a zlíbal jsem nejdříve jeho spodní ret. Chtěl jsem ochutnat více. Pomalu jsem tedy celý polibek prohloubil a zase, jako předtím, jsem mu vklouznul jazykem do úst. Tentokrát to však bylo o poznání pomalejší, ale vzato důraznější. Chutnější. Nenechával jsem jej přestat. Na to to bylo příliš povznášející a.. uvolňující. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Staral jsem se o jeho potěšení. A bavilo mě to. Strašně. Sledovat jeho vzdechy bylo jako afrodiziakum i pro mě. Bůh ví, kam až bude schopný zajít. Nerad bych ho vystrašil. Když jsem ho políbil, zaúpěl, snad slastí. Musel jsem se zasmát. Cítíc se jako king jsem pokračoval. Slib mi, že nebudeš křičet, řekl jsem. Mělo ho to zmást. Proč by měl křičet? Nechystal jsem se ho znásilnit. Občas jsem musel zastavit své počínání,a bych si ho mohl prohlížet celého. Strašně mě to bavilo. Pozorovat jeho pohyby, jak se mu zvedá hrudník, jak mu pod víčky tikají oči, jak zaklání hlavu. A hlavně, krásně voněl, skoro nepopsatelně. Cítil jsem nějaké drahé dřevo, vanilku, citrón a čerstvě posekanou trávu. Přiblížil se a políbil mě. Pokračoval jsem v hlazení jeho bříška, až jsem došel na bok, který jsem promnul. Znovu vnikl jazykem do mých úst a já musel vzdychnout. Zavřel jsem oči a loupl jimi. Sklonil jsem se tak, aby on mohl v klidu ležet a já ležel vedle než, dotýkal se hrudníkem o hrudník. Vsál jsem jeho ret mezi rty a olízl ho. Má skvělou chuť. Odtáhl jsem se a podíval se na něj, na dvě tři sekundy, než jsem se úplně zbláznil. Vrhl jsem se na jeho tvář rty i jazykem a líbal ho po hraně čelisti, po ušním lalůčku, který jsem taky vzal mezi rty, a pak na krku. Tam to já osobně miluji asi nejvíc. A pak kyčle, ale tam je lepší spíš masírovat. Líbal jsem jeho útlý krček a olízl jeho ohryzek. Nejlepší pochoutka. Chutnal prostě dokonale.
|
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Sedím na posteli, záda podložená polštářkem, a dívám se na Dannyho, jak spokojeně oddechuje.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Budila mě melodická slova neznámého jazyka. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Pohyb za zády mě donutí se otočit.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Položil jsem mu ruce na hruď abych mu zabránil jít blíž. Ale tělo mě zase zradilo. Paže se mi podlomily. Přitiskl jsem se k němu a zabořil jsem mu tvář do krku. Popotáhl jsem. Zase jsem svou rodinu zradil. Nikdy matce nedám vnoučata, ale... V jeho objetí... I přes tu bolest... Jsem nechtěl být jinde. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Vzpírá se, paže se mu podlomí a to nevinné, sladké štěně se ke mně přitiskne. Nos mi zaboří do krku a popotáhne. Pohladím ho po krku a vklouznu mu prsty do vlasů.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Bazén. Při té myšlence mnou projede mravenčení. Na bazéně jsem nikdy nejak moc nebyl i když mám vodu rád. |
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Nevěděl jsem, jestli to na mne nebylo moc. Ale když ono to.. chutnalo tak dobře. Prostě jsem ho chtěl nechat, cokoliv si přál. Ne, cokoliv ne. Cítil jsem, že na to ještě zkrátka.. nejsem připravený. Cítil jsem, že je o trochu dravější, než před pár momenty. To mi nevadilo naopak. Takové tempo mne činilo docela vzrušeným a veškerý kontakt jsem ochotně přijímal. Chutnal po moci. Dával mi jasně najevo, kdo je tady pán. A to jsem v pořádku toleroval. Měl jsem to tak raději. Odtáhl se a já si nejdříve naivně pomyslel, že skončil. Vteřinu předtím, než vystartoval, jsem si však uvědomil, že se pouze svým způsobem asi drží. A potom to udělal. Bylo to jako bomba příjemného, ale zběsilého opojení. Vybalil to na mne tak rychle, že jsem ani nebyl spokojen zareagovat. Jeho činění mne nutilo se svíjet pod jeho ústy. Zamručel jsem spokojeně, ale rozpačitě. Jakmile mi olízl jablko Adamovo, což já postupem času taky velice rád dělával, tak jsem jej ale musel zastavit. Rukou jsem jej ode mne odsunul a posadil jsem se. "Sta.. stačí.." začal jsem nejistě a stejně tak jsem pokračoval. "Víc prosím ne. Nechal jsem se unést," povídal jsem dál s mezerami. "Není to tvoje chyba, jsi úžasný, ale.. já zkrátka nechci první den hned s někým skončit!" vyhrkl jsem. "Nechci s někým spát, když se pořádně neznáme," konstatoval jsem a opřel jsem si záda za sebe. Zasněně jsem se díval do vzduchu. "Chci to až budu vědět, že toho člověka rád budu vídat každý den a bude tolerovat mé nálady. Až budu vědět, že já budu schopen splnit jeho nároky. Až.. až.. budu mít byť malinkou jistotu, že to myslí trochu vážně a něco pro to bude dělat," řekl jsem. "Neříkám, že to nemusíš být ty. A nechápej mne špatně.. nepotrpím si na nějakém stereotypu, ale.. zkrátka musím mít alespoň jednoho člověka z těch, kteří mne obklopují, jistého. Potřebuji vědět, že mne po nalezení jiné zábavy jen tak nenechá být. A nemyslím si, že jsem v tomhle zrovna přísný," dodal jsem nakonec. Je pravda, že s Olim jsem neměl moc příležitostí, ale rozhodně jsem nebyl nějak staromódní, co se tohoto týče. Snad to pochopí. "Tak.. promiň," brouknul jsem a díval jsem se bokem. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Váhá a já ho chápu. Nepatřím mezi průměr, to ani zdaleka, a jeho úzká prdelka byla příliš neodolatelná, než abych se dokázal držet zpátky a nedostal se do něj až po kořen.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Rain Ležím na boku a už ho tolik nemačkám. Je ke mě pořád hodný. Takže mě buď to má rád, nebo se mu se mnou prostě dobře šukalo takže bude prozatím snáší mé dětinské výlevy. Tak či tak to bylo to nejlepší v co jsem mohl doufat. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
Dívám se, jak se pokouší posadit. Tvář se mu stáhne bolestí, sáhne si k otvoru. Krev, čekal jsem to. Právě proto bude nejlepší si dojít nejdřív do sprchy a poté se uvidí, co bude. Vyčítavě se na mě dívá. Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři. Sehnu se a konejšivě ho políbím dotekem motýlích křídel.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Pokoj Pokoj -> Sprcha Pohladí mě po tváří a políbí. I když to bylo hezké a jemné gesto, jisté ublížení to neodčinilo. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Pokoj Danny
"Když na to přijde, byl bych moc rád, kdybys mě měl jednou i plné zuby," zašeptám mu tiše do ucha tiché proroctví a nesnažím se skrýt lehce nadržený tón. Už jen tam myšlenka, jak mě ty prostořeké rtíky sají, je... Mmm... Pohladí mě po předloktí a já ho pozoruji zpod přivřených víček. Váhavě mě políbí na rty a já se mu do nich pousměju. Vyvine se mi z náručí a odchází. Omotám si osušku kolem pasu, druhou si přehodím přes ramena a se sprchovým gelem v kapse zamířím za ním.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Sprcha Rain Zlomyslně se pousměju. "Pozor... Koušu." Nenechám jeho nadřazený tón bez provokace. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Sprcha Danny
Vzhlédnu. Voda mi stéká do očí a znemožňuje mi se pořádně dívat. Chytá mě za vlasy, ze rtů mu uniká rozkošný sten. Dokázal bych ho poslouchat znovu a znovu.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro Sprcha Rain Ze rtů se mi derou steny. Teď je jiný. Nemazlí se. Je divoký a nebezpečně rajcovní. Místo úst má žhavou výheň rozkoše. Touha mi zatemňuje mysl a já si nemůžu pomoct abych nedělal protipřírazy proti jeho úžasné pusince abych mu pronikl až do krku. "Po-počkej...!" Vydechnu přiškrceným hlasem. Už skoro jsem. "Chci… chtěl bych to vyzkoušet..." Projevím se a zadívám se mu do očí. Sehnu se a vtisknu mu na rty plné mé chuti polibek, i když pohyb do předklonu bolel. Chtěl bych vědět jaké to je ho mít v puse a cucat. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Ovšem, nebyla to jen tato podstata. Ne, líbila se mi celá jeho maličkost. Úsměv, oči, ty krásné oči, i jeho tělo, jeho vlasy, chování, jeho ruměnce ve tvářích.... Nekonečný seznam jeho předností. Náhle mě do hrudi zatlačila malá ručka. Yuri. Odtáhl jsem se. Posadil na paty. Začal mluvit. A já se začal bát. Co jsem provedl? Bylo to moc? Nemohlo být. Ale, asi ano. Vždyť jsem ho jen líbal. A jenom na krku, jeho rozkroku jsem se ani nedotkl. Mluvil a mluvil. Chce si být jist, že pro mě něco znamená? Znamená. Bojí se, že bych ho podvedl? Že mě nezná a že bych mu byl schopný ublížit? Seděl tam a díval se pryč. Hlavně ne na mě, napadlo mě. ,,Já..." Zvedl jsem se a možná to vypadalo, že chci odejít, ale místo toho jsem jen obešel postel a dostal se do místa, kam se díval, aby se nemusel dívat na mne. Vetřel jsem se za něj a udělal něco, co jsem ještě nikdy neudělal. Objal jsem ho jako plyšáka. To ale nebylo dost. ,,Promiň. Je mi to líto," řekl jsem a tiskl se k němu, jakoby vážně byl plyšák. nevěděl jsem, co udělat. Kontrolka v hlavě říkala: Tady se někdo chce vázat, zdrhej, dokud můžeš. Srdce říkalo, zůstaň a něco udělej. A já udělal, co by udělal on, kdyby se chtěl za něco omluvit. Nebo jsem si alespoň myslel, že by něco podobného udělal. Mohl jsem donekonečna mluvit, že mi to je líto, že počkám, až bude připravený, že pro mě je někdo výjimečný… To vše jsem mu přece řekl tímhle objetím. Proč se namáhat, stačí řeč těla.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Nechtěl jsem prudce reagovat. Když jsem si však všiml toho náznaku.. toho náznaku.. bál jsem se, že odejde. Že jsem měl moc velké nároky na jeho svobodu.. nebo.. já nevím. Místo toho ale obešel moji postel. Cítil jsem jeho neustálou přítomnost. Byl jsem rád. Nechtěl jsem, aby odešel. To jsem nechtěl. Možná jsem to trochu moc řešil. Ale.. když je okolo mne, tak se cítím bezpečně. A chci, aby to tak zůstalo. A.. on neodešel. Místo toho mne ovinul a silně mne uchopil. Ne moc silně, aby mne to bolelo. Rozhodně mi to omezovalo pohyb, ale nevadilo mi to. Nemusel mi ani nic říkat. Tohle byl jasný souhlas s mými nároky. Nebo tím alespoň dal najevo, že se o to pokusí. Nechal jsem se mačkat a sám jsem si tisknul jeho dlaň k sobě. Uklidňovalo mne to. Trochu jsem však naznačil, aby sevření uvolnil. Nevymaňoval jsem se z něj. Pouze jsem se otočil a přitisknul jsem se znovu. Jeho hlavu jsem si dal na hrudník a sám jsem nos zabořil do jeho vlasů. Krásně voněly. "Jsi dokonalý," řekl jsem již klidně potom jsem se odtáhl hlavou a podíval jsem se mu do očí. Pousmál jsem se na něj pomalu jsem mu naznačil, aby si lehnul do polosedu. Všiml jsem si jeho svetru. Začervenal jsem se. Snad jej to neurazí. Bez dovolení jsem si jej na sebe navlékl a posadil jsem se mu obkročmo do pasu. Přičichl jsem si ke svetru a zasněně jsem zavřel oči. Ihned jsem je však otevřel a dal jsem mu ruce na ramena. Přitáhl jsem si jej k sobě do sedu a ovinul jsem nohy okolo jeho těla. Kmitl jsem pohledem bokem. To bylo však jen na vteřinu. Ihned jsem znovu pohlédl na něj. Na ty milé oči, jistě ještě skrývající spoustu tajemství. To mi však prozatím nevadilo. Přiblížil jsem se k jeho tváři a líbnul jsem se jej na spodní ret. Usmál jsem se. Naše tváře oddělovalo pár milimetrů. Děkuju. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuri
Otočil se ke mně čelem a já měl možnost viděl jeho výraz. Sladký, červenal? Já ani nevím. Zrak se mi snad rozostřoval tím, jak moc milovaný jsem se cítil. Sám jsem plyšový medvěd. Italský plyšák. Položil jsem hlavu na jeho hrudník. Mohl jsem slyšet, jak mu krásně tepe srdce, jak dýchá. Zavřel jsem oči a nevědomky se usmál. Snad spokojeností. Zamručel jsem slastí. Dokonalý? Ne, to on ze zdá jako anděl jako edenský posel lásky. Zvedl jsem hlavu, abych se na něj podíval. Udělal to samé, jen o pár sekund dříve. natahoval se po mém svetru, oblékl si jej. Vypadal skvěle. Teď voníš jako já, napadlo mě. Při té myšlence mi po zádech přejel mráz. Červenal se, zase. Jeho tváře, ten stud bych z nich slíbal. Došlo mi proč, až když se na mě posadil. No, tedy. Ty jeden. Blesklo mi hlavou a usmál jsem se. Můžu být spokojenější? To už snad ani nejde. Říká se, když nosí tvou košili. Je jí velká. Když nosí tvůj svetr, je mu velký. Nevidím jej jako dobité území, je to předzvěst něčeho většího. Skoro jako prstýnek z trávy. Posadil se na mě. Posadil. Na mě. Posadil!!! To je něco úplně jiného. Teď vypadá jako bůh. Jako bůh sexu. A s těmi rukávy, které mu jsou dlouhé, je to ještě lepší. Šmátrl po mě a já si ochotně sednul. Zvedal jsem se se zřetelným zaujetím. Jiskřilo se mi v očích. Určitě jsem se smál. Jako ten největší pitomec. Objal jsem ho. Nechal ho, aby se pohodlně omotal okolo mého těla. Políbil mě. Zlíbal mi spodní ret. Ten jeho byl horký, jako můj. Možná jsem ho měl ještě stále trochu napuchlý. Naše tváře dělilo několik milimetrů. „Di Sal de Mar.“ Řekl jsem. Z možného nechápavého výrazu jsem hlavu vůbec nelámal. „Ze soli z moře. Moje příjmení. Di sal, od mých italských předků a de mar od těch španělských. Před mnoha, mnoha lety se mí sevillští předci přemístili do Itálie, kde oženili syna s dědičkou di salského titulu. Příjmení muselo být dvojaké, jelikož Italka měla vyšší postavení. Zpečetěním tohoto svazku vznikl jeden z nejúspěšnějších rodů v Itálii a zároveň i ve Španělsku. A proto moje jméno zní jako z jiného století.“ Vysvětloval jsem. Podařilo se mi vyhnout nějakému obzvláště zabíháni do detailů. To by bylo nemilé. Zasmál jsem se. „Asi z ním jako nějakej průvodce po tajemném italském hradu, co?“ Odtáhl jsem se, abych se podíval na jeho výraz. Abych zhodnotil možné znechucení, nechápavost… Cokoli, co mi mohl jeho obličej říci.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Ten, co má jméno z jiného století Usmíval se, možná až moc lehce. Ale o to jsem by já uvolněnější, protože jeho úsměv.. zkrátka na mne svítil jako sluníčko. A to je něco, co mi dávalo velkou oporu v mých činech. Koukal jsem na něj tak zblízka a doufal jsem, že zakročí. Muži, kteří konají.. a konají v mém zájmu, tak se mi velice líbí. A on už mi tohle potvrdil. Co však udělá teď? Přemýšlel jsem, než pootevřel ústa. A pak to řekl. Začal mi znenadání vysvětlovat původ svého jména a já absolutně nechápal, co jej tak popadlo. Ale bylo to prapodivné. Což mne ze zvláštních důvodů vůbec neodrazovalo. Ba naopak. Alespoň vím, že mi ne vždy může vyčítat mé občasné chování. Vím, že by to neudělal, ale i přesto. Zasmál jsem se jeho konečné poznámce a přestože se odtáhl, tak já ho nenechal dlouho daleko. Zase jsem si na něm udělal pohodlí a ulehl jsem. "Ale vůbec ne. Jen jsi mne trochu překvapil," pousmál jsem se. Jeho původ, zdá se, není ta nejjednodušší věc k řešení. Ale co ten můj. Nevím, kdo je můj otec a co byl zač. Jen vím, že to byl hulvát. Matku pokousali. Takže v podstatě jsem úplné nic. "Zní to velmi ušlechtile," zvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očí. Zahrál jsem lišácký pohled. "Pozor, aby se neukázalo, že jsem nějaký sicilský mafián, co vás chce jen zničit, když jste tak úspěšní," zasmál jsem se. Bylo to tak hloupé a nereálné, až mi to přišlo legrační. "Unesl bych mladého pána a chtěl výkupné," uchechtl jsem se ještě znovu a natáhl jsem se pro další polibek. Se vší jemností jsem se jazykem vměstnal do jeho vyhřátých úst a pobízel jsem ten jeho, aby se přidal. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Překvapil? Překvapil jsem ho? No, co taky jiného. Alespoň, že jsem jej jen překvapil. Zvedl hlavu a zas se na mě díval těma očima, které už jsem tolikrát popisovala nikdy to nebylo přesné, jelikož, to prostě nejde přesně popsat. Jediné slovo, které se tomu blíží, je dokonalost. Ale i ta se zdá vůči jeho kukadlům obyčejná. Zní to velmi ušlechtile, řekl a já se zapýřil. Spíš jsem jako vykopávka. Naložená v mořské soli, ať to máme kompletně s celou rodinkou. ,,Co že? to bys neu...hmmm," ani jsem nestihl dost vyděšeně vyjádřit své pocity z toho, co právě řekl. On a sicilský mafián? To není možná. Dělal si ze mně blázny? Ano, určitě. Jinak by se takto netvářil, že? Musel jsem ho pustit dovnitř, rty šly automaticky od sebe, jeho jazyku z cesty. Ale, ten můj se nemohl hýbat. Jakoby zdřevěněl. Nemohl jsme mu náhle oplácet polibky. Mozek se skoro škvařil a srdce se málem pohnulo. Zaryl do mě snad nůž a teď jím pomalu otáčel? Nůž to nebyl, spíš párátko. nebyla jiná možnost než přemýšlet o tom, co řekl. Mafián a on? To přece.. Ne, to je blbost. Smál se. Ale, Fabiano, musíš být opatrný. Mnohem opatrnější. Někdo by to mohl využít proti rodině. Nesmíš nikomu věřit. Ani nejlepšímu příteli. Hlavou mi procházely ošklivé myšlenky. Nevěřím tomu, že by Yuri mohl mouše ublížit. Je přece tak sladký. Je to jen přetvářka. Není, já vím že není. Odtáhl se od něj a podíval se mu tázavě do očí. ,,Mafián?" Zeptal jsem se a snažil využít všech svých schopností a dovedností, abych zjistil, jak to myslel. Určitě to byl jen žert. Klid, Fabe. Ta dobrá část mého podvědomí je jako vždy nad věcí. zatímco pichlavý čertík mě nabádá k tomu, abych co nejrychleji tohle ukončil, abych se vzdal toho, co jsem si uloupil do tvého svetru. ,,Tak mafián jo? Abych to z tebe nezkusil vylechtat." Řekl jsem a uchopil ho za boky. Přitáhl jsme si ho k sobě a políbil ho. Vyzvedl jsem ho do vzduchu ale převážil jsem se, takže jsem spadl na postel a on na mě. To mi ale nevadilo a já pokračoval v pusinkování jeho rtů.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Nenechal jsem jej jakkoliv zareagovat a líbal jsem ho. Líbal jsem ho, jak jen jsem uměl. Nevím, jaké to pro něj bylo. Ale z nějakého důvodu byl stále trošku mimo a nijak mi to nevracel. Dělal jsem něco špatně? Nechápal jsem to, ale vzhledem k tomu, že se odtáhl, tak jsem se opravdu bál, že jsem něco pokazil. Koukal jsem na něj zmateně. Byl asi jen překvapený tím mafiánem. Uculil jsem se. "Ano, mafián. Ten nejhorší. V Itálii jsou celkem běžní, nebo ne? Sicilská mafie," poučil jsem ho, jakoby to moc dobře nevěděl. Alespoň jsem si myslel, že ví. Nechápal jsem, co jej na tom tak překvapilo. Vždyť jsem se ani nesnažil to hrát. On však pokračoval a tak jsem se tím více nezabýval. Jeho ruce na mých bocích mne zevnitř rozpalovaly a já cítil určitý dojem.. zakázané necudnosti. Líbilo se mi to, ale neměnil jsem svůj předchozí názor. To rozhodně ne. Znám ho opravdu krátkou dobu. Ani den. Ale cítím, že je to základ pro něco mnohem většího. Toužím po hlubším vztahu s tímto milujícím Italem. S rukama okolo jeho krku jsme se převrhli a on nepřestával v jeho péči. Bylo to velkolepé. Stále jsem však někde v koutku duše myslel i na domov. S ním na blízku by se mi v cizím prostředí jistě usínalo lépe. Přistoupil by na to? Nezbývalo mi nic jiného.. než se zeptat? Ne. Musím jasně vyjádřit, co si přeji. Zastavil jsem jej v soustavném pusinkování, ačkoliv mi to bylo velmi líto. Jeho plné rty byly opravdu pečlivé a jemné.. i smyslné zároveň. "Zůstaň se mnou i přes noc.." vyhrkl jsem a přiblížil jsem se rty k jeho nosánku. Letmo jsem nos políbil a ještě se o něj krátce otřel rty. ".. nechci být sám a mám tě rád," pokračoval jsem těžce. Nechtěl jsem necudnosti. Ale když o něco prosím.. neměl bych také něco nabídnout? Pomalu jsem tedy vzal lem svetru a trošku jsem jej odtáhl z oblasti krku až po hrudník. Mírně jsem zaklonil hlavu, aby byl krček o něco dostupnější. "Vím, že to možná zní hloupě. V podstatě tě neznám.. ale cítím.. že to tak má být a samotnému.. by se mi jen těžce spalo v pohodlí," vysvětlil jsem a čekal jsem, jestli přijme moji nabídku. Ještě jsem mu bokem věnoval vážný pohled. Aby si nemyslel, že se nějak lacině nabízím. Chtěl jsem, aby viděl, jak mu jen chci na oplátku udělat radost, když ji on udělá mne. Zásluhy jsou zásluhy. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Sprcha Danny
Chtěl by přirážet, ale pevně mu sevřu boky a znemožním mu pohyb. Snaží se mě zastavit, zdánlivě přestanu a nechám se políbit. Využiju té drobné chvilky odvedení pozornosti a natlačím ho na studenou zeď. Horká voda a pára ji nestačily ohřát natolik, aby to necítil. Ale o to přesně jde.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro SprchaDěštíkChytil mě za boky a znemožnil mi se hýbat. Alespoň pánví. Já jsem si ale stále hrál s jeho vlásky. |
| |
| soukromá zpráva od VOLNÁ POSTAVA pro Sprcha Danny
Svíjí se pode mnou a zoufale se to snaží prodloužit. Místo toho ho však tělo zradí: cítím, jak se mu svaly zatnou a on se mi vystříká do pusy. Polykám, co mi dává, lačně a bez oddechu. Voda nás nepřestává smáčet, unikne mi krůpěj jeho daru, kterou okamžitě uchvátí proud a odnese do neznáma.
|
| |
| soukromá zpráva od Neaphal pro SprchaRainJeho polykání si vysloužilo můj hluboký respekt. A už vím že pokud udělal tohle i před tím, nedivím se že jsem skončil takhle. Ale zatím si vůbec nemůžu stěžovat. Skoro vůbec. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Ten nejhorší mafián. Proč to téma ještě neopustil? Doufám, že se mi tím nesnaží něco říct. A vyvolává ve mně mnoho pochyb. Ať toho nechá, dřív, než vyskočím z tamtoho okna. Jedna pusa za druhou. Přesně jsem jimi posázel jeho rty. Jakoby byl nějaká skládačka, puzzle, a já chtěl ochutnat každý dílek. Taky, že jsem chtěl. A docela jsem si to užíval. odtáhl se, vyhrkl něco, čemu jsme asi dobře nerozuměl. Zůstaň přes noc, řekl. Jak to myslel? Ale, vážně? Chce, abych se s ním vyspal, nebo spal s ním? Rozhodně ne to první. Ne, já mu chci dát tolik času, kolik jen bude potřebovat, aby si byl jistý, že jsme ten pravý abych ho dokonce možná připravil o pomyslný věneček. já vím, mají ho holky, ale jeho tělo je trochu androgynní. A upřímně, i když jsem si myslel, že androgyni jsou divní, tenhle mi přijde nad míru sexy. Jak to jen udělal? Možná mě něčím omámil. Přece, když jsem se jej poprvé dotkl, zaplavila mě spokojenost. Nepochopitelná. Okouzlil mne? Určitě. Usmál jsem se. Je jako dítě, které chce, abys mu řekl pohádku na dobrou noc. Já sice děti nesnáším, ale tohle bylo nad míru roztomilé, navíc nekřičelo, neslintalo a ani nebrečelo. Nechci být sám a mám tě rád. Oh, tak tím mě úplně dostal. natočil jsem halvu na stranu a myslel, že ho snad samou láskou sním. Sáhl na svetr a stáhl si výstřih níž. Sledoval jsem každičký pohyb jeho hrudníku. On očividně ví, jak na mě. ,,A já jsem pohodlný polštář?" Nakrčil jsem obočí i nos. Musle jsme vypadat zaskočeně a taky tak, že rozhodně nebudu souhlasit. Ale, chci být s ním jakým to jen půjde způsobem. Ať už ho mám celou noc svírat ve svém náručí nebo si ho užít patnáct minut někde za školou. Znechucený výraz se vrátil zpět do toho zamilovaného. Usmál jsem a políbil jej na bradu. ,,Odpověď zní ano. Ano, jasně, že ti dělat plyšového medvídka." Šťastně jsem se zasmál a natáhl jsem se k němu, jak jsem jen mohl, abych ho políbil a čelo. Stále jsem ležel a on ležel na mě. Zvedl jsem ho kousek výš, abych měl lepší přístup k jeho odhalenému krku a od nejspodnějšího místa, na kterému jsem jen dosáhl, jsem si razil polibky cestu, obešel citlivá ohryzek a vrátil se přes hranu jeho čelisti zpět k ústům. Vklínil jsem do nich jazyk a zamručel spokojeností. Zatím byla tanečním sálem jen moje pusa. Teď budu vést já.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Nebyl jsem si jistý, jestli jsem na něj nevybalil moc absurdní věc. Opravdu mu to nebude připadat laciné? Co když si zkrátka bude myslet, že jen zneužívám všeho, co mám, abych jej dostal tam, kam chci? Určitě to tak není! Alespoň.. z něj mám takový pocit. Je hodný. A pozorný! Ohleduplný, milující, pečující. To všechno jsem z jeho očí vyčetl, ač už mylně. Byl jsem však přesvědčen, že mám pravdu a že je takový. Proto nesmím dovolit, aby mi zlé myšlenky zastínily mé uvažování. Nedal mi žádný důvod k tomu, abych takhle soudil. Ale když já.. NE! Utišil jsem sám svoji ustrašenou stránku a čekal jsem, co on udělá. Co mi odpoví. Pohlédl jsem na něj. Z nějakého důvodu.. se usmíval. Tak se mi to líbilo. Tak to bylo správně. Nebo jsem to tak alespoň zkrátka chtěl. Sám pořádně nevím. Asi by se mi líbil s jakýmkoliv výrazem. Jen by zalíbení bylo doprovázeno dalšími pocity. Promluvil a změnil pohled. A jak jsem si myslel. Jeho lidskost dosáhla nové úrovně a v mých očích z něj byl paradoxně o to více pan božský. Ano, poplašilo mne to, ale tomuhle dojmu jsem se ubránit nemohl. Chvíli jsem trošku zklamaně koukal. Bral jsem to jako automatický nesouhlas. Zčistajasna mne však políbil na bradu a mé pocity byly opět rozehřáty sílou jeho něhy. On.. on souhlasí. Neusmíval jsem se. Koukal jsem jako puk. Doufal jsem, že to tak bude. Mé tělo zaplavila neuvěřitelná radost. Bude na mne dávat pozor. A já se mu za to pokusím poodhalit mé já, jak jen to půjde. Vím, že tuhle noc nezvládnu něco více. Ale věřím v jeho sílu. A tím vůbec nemám na mysli fyzickou. Sílu jeho jemnosti. Jeho laskavosti. Tu sílu, která rozbila tu obří zeď, kterou jsem si stále s sebou nosil a stavěl ji mezi sebe a ostatní. "Stačí, když budeš stejný Fabiano jako doteď. Krásný, hodný a trpělivý," prohodil jsem jen rychle k němu a usmál jsem se štěstím. Políbil mne na čelo a já jako bych úplně zapomněl, co jsem s ní prováděl. Jako mrknutím oka. Chopil se mé nabídky a vzal si to, co mu teď náleželo. Problém byl.. že i mne tím obdaroval. A já s tím nemohl nic udělat. Jeho rty zkrátka.. věděly jak na to. Ani jsem nestihl zčervenat do mého obvyklého odstínu, když vnikl do mých úst a a já jeho návštěvu uvítal, jak jen jsem to dokázal. Třel jsem jazykem o ten jeho a možná jen mírně jsem.. mu ustupoval, abych dal jasně najevo, kdo je tu pán. Ruce okolo jeho krku se instinktivně chytily o něco pevněji. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
,,Krásný, hodný a trpělivý." Opakoval jsem po něm. Krásný? Hodný? Trpělivý? Hezký možná. Hodný? No, když zrovna nemám svůj den, tak to se mnou taky žádná zábava není. Ale, s kým ano. A trpělivý? Snažím se. Musím být. Chci tu být pro něj. A mít ho tak jemu to bude příjemné. Ať ho potají okukovat a líbat, nebo.. To druhé. Nechal jsem jazyk tančit s tím jeho a plně si vychutnával chuť Yuriho úst. Byl perfektní. Dokonalý anděl. Myslel jsem, že poslové bohů nejsou. Jsou, právě jsem jednoho přivedl k sobě. Nebo snad on převedl mě k jeho maličkosti. A, nic lepšího mne potkat nemohlo. Jak jsem bez něj mohl dřív být? nyní bych ho nepustil, nikdy se o něj neodloučil. je jako droga. Moje osobní značka heroinu. Držel mě okolo krku, pevně a zároveň jemně. Svíral jsme jeho boky ve svém sevření a rozhodně je odmítl pustit. Nikdy, už tě nikdy nepustím. Teď si můj a já tě nikomu jinému nedám. Docela mě to překvapilo, nikdy jsem v sobě takové majetnické emoce nepociťoval. nyní ale byly zde a s nimi i chuť si Yuriho přivlastnit ještě víc. Označit. Podepsat. A rozhodně ne fixem. To mu přece nemůžu udělat. bolelo by ho to. A musel by nosit šálu. On by jistě nikdy nikomu nepřiznal, že má cucáč. Jeden jediný fialový. Pěknou modřinu. Odtál jsem se a olízl si rty. Ta možnost zněla stále lákavěji. Čím dál, tím více. Ale, ne, já mu tohle nemůžu provést. Nebyl by rád. Podíval jsem se na něj a pak se usmál. ,,Vážně ti vyhovuje být nahoře?" Zeptal jsem se s úšklebkem a pak se začal hihňat.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Tohle bychom mohli dělat, jak dlouho by si jen přál a nikdy by mne to neomrzelo. Chuť má i jeho se mísily a já si nemohl vynachválit práci, kterou odváděl. Držel mne v jeho spárech a bylo to.. nad míru příjemné. Chtěl jsem, aby mne držel. Silně, ale stále jemně. A přesně tak tomu bylo. Byl jsem pohlcen v opojení toho, c se dělo v mých ústech a co mi to navozovalo. Pocit štěstí byl nepopsatelný. Když se odtáhl a já nevěděl, co bude dál. Olízl si rty. Setřel z nich moji chuť a vzal si její poslední doušek. Udělal jsem to samé a zavřel jsem zasněně oči. Zasloužím si to vůbec? Čekal jsem, jestli mi něco poví a také, že ano. Nejdříve jsem se podivil. Počkat... Začervenal jsem se. Došlo mi, že mne provokoval. Seslal na mne zase rozpaky. Nevěděl jsem, co na to mám říci. Měl bych odpovědět nějak mile? Vtipně? Měl bych jej políbit a pokračovat v tom, co jsme začali? Žádná možnost se nezdála jako ta správná. Na jednu stranu mne to nějak vnitřně prudilo, ale né takovým způsobem, abych na něj byl opravdu naštvaný. To by teď snad ani nešlo, kdyby ke mne nebyl vskutku ošklivý. Pustil jsem jej a ruce si stáhl k sobě. Otočil jsem se k němu zády na gesto menšího uražení a ulhl jsem na jeho hruď. Zahrabal jsem se pohodlně do jeho spárů. Zavřel jsem oči a neodpovídal jsem. Stále mne tak příjemně hřál a s účinky jeho přítomnosti na mne bohužel nic neudělám. Jak jsem na to však měl zareagovat? Nic jsem neříkal. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Zachmuřil jsem se nad tím, co jsem řekl. Byla to pitomost. Ale, jenom vtip, přece. Vypadal tak sladce, když na mě ležel, když se na mě díval... Připadal jsem si jako ta nejlepší a nejchtěnější matrace na světě. Lehl si na mě. Alespoň něco ho udržuje stále v kontaktu se mnou. Moje tělo. Jsem dobrá postel? Určitě. Stejně jako plyšák. A milenec. Jsem výborný milenec. Neviděl jsem mu do obličeje, nevěděl jsem, jak se tváří. Byl jsem skoro přehlcen obavami. Pomalu jsem zvedl ruku a sáhl mu na rameno. ,,Promiň." Řekl jsem a sklopil zrak, i když jsem věděl, že mě asi nevidí. Bylo mi líto, že jsem tak zkazil, co mohlo být ještě dokonalejší. A nyní jsem se za sebe styděl.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Věděl jsem, že jsem vztahovačný a některé věci si beru zkrátka trochu více. Také jsem věděl, že on to zle nemyslel. Nebo snad ano? Ne, nebuď hloupý, je hodný a tohle by ti přece jen tak neudělal. Nádech a výdech. Opakoval jsem si a také jsem své příkazy poslouchal. Chytil mne za rameno a v řeči mně vlastní se mi omluvil. Jak bych se na něj mohl zlobit? Jak? Pověztě někdo. Byl tak nádherný, když klopil zrak. Skoro jsem měl chuť jej až trápit ještě déle. Ale věděl jsem, že by to ode mne bylo vysoce neférové a on nic tak špatného neudělal. Když jsem se předtím otáčel, sjel jsem trochu níž, takže když jsem se teď zase obrátil zpět k němu, seděl jsem mu obkročmo na levé noze. Tuto pozici jsem nijak neměnil, byla celkem pohodlná. Chytl jsem jej za bradu a zvedl jsem mu hlavu. "To nic není. V pořádku. Jen to.. mnou trochu zarachotilo," pousmál jsem se a svižně jsem se natáhnul, abych jej líbnul na plné rty. Potom jsem si položil hlavu pod jeho hruď a nohama objímal jednu jeho. Majetnicky jsem jej uchopil za paži a jeho ruku jsem si přitáhl ke své hrudi. Objal jsem ji. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Moje levá noha uvězněná pod jeho tělem a mezi jeho nohama se sice pokusila pohnout, ale poté, co uznala, že to zaprvé nemá smysl a že to nebolí, rezignovala. Otočil se zas ke mně. To jsem rád. Co asi teď udělá? Půjde pryč? To by mi snad neudělal. Když jsem se omluvil... Zvedl mou tvář a já se na něj díval jako štěně, které mu právě roztrhalo nejoblíbenějšího plyšáka. Vzhlížel jsem k němu, jako by to byl doopravdy můj páníček. No, možná že taky byl. Mluvil, ale já neposlouchal. Ztratil jsem se v jeho očích. Vypadal trochu potěšeně, trochu naštvaně a pak pár dalších emocí, které jsem prostě nedovedl popsat. Kdyby se pak ke mně nesehnul, asi bych zůstal v tom okamžiku na vždycky. Nemohl jsem se a něj vynadívat. Uvěznil mou nohu už úplně, až jsem se bál, že mi ji vezme a už mi ji nikdy nevrátí. Asi se mu líbí, moje levá noha. Cekově jsem jistě výborný plyšák, podle toho, jak se po mě plazí. A mě se to líbí. Strašně moc. Je to tak roztomilé. Ať už mě nikdy nepustí. Ležel mi hlavou na břiše, objímal moji nohy i jednu moji ruku. Zůstala mi jedna volná ruka jedna skoro volná noha. Zavrtěl jsem se a zamručel. Takhle bych klidně usnul, napadlo mě a tak jsem volnou ruka zabloudil do jeho vlasů a začal ho v nich výskat a laskat.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Ležel jsem na jeho kůži a načapal jsem se při záměrném a důsledném inhalování jeho vůně. Cítím se trošku jako nějaký úchyl. Není to tak, že bych ho nějak očmuchával. Jen jsem nasával jeho jemnou vůni a zavřel jsem spokojeně oči. Byl to smyslný moment a já si ho chtěl, stejně jako každý okamžik s ním, užít. Uslyšel jsem nepatrné zamručení. Takové, které dělám, když se mi něco líbí. Pousmál jsem se. Začal mne škrabkat ve vlasech a já mu odpověděl jemným zapředením. Jeho ruka v mých vlasech pomalu cestovala a mně to uklidňovalo a stimulovalo. Usměrnilo to mé myšlenky. Začal jsem jej nevědomky škrabkat po bříšku. V hlavě mne mimo jiné běhala vzpomínka na Nataliyu a jak jsme vždy společně relaxovali. Jako bratříček a sestřička, i když to vůbec má sestra nebyla. Ještě chvíli jsem spokojeně pokračoval ve škrabkání, než jsem zčistajasna přestal. Poplašeně jsem zvedl hlavu. Vzpomněl jsem si na hru, co jsme hráli s Nataliyou. Zvedl jsem se, ale stále jsem seděl obkročmo na jedné noze. "Zahrajeme si hru!" zavelel jsem až s přemírou nadšení. Párkrát jsem si hluboce povzdechl, než jsem se zase uklidnil. Usmíval jsem se na něj a vyškrábal jsem se vedle něj a zčervenal jsem. Nejdříve jsem si to neuvědomil, ale tu hru jsme hráli s Nataliyou pouze ve spodním prádle. Vůbec mi to nedošlo. Ale přiznávám, že to může být tak zajímavé, že už si nesmím dovolit couvnout. "Ta hra.. se hraje ve spodním prádle," zčervenal jsem ještě víc a hlavu jsem položil na jeho rameno tak, abych skryl můj výraz. "Nedošlo mi to," zamumlal jsem spíš do jeho kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
A možná bych dokonce i usnul, kdyby se Yuri náhle nezvedl. Zakřupalo mi v noze. Začal jsem se smát. To byl ale křupanec. Muselo to jít slyšet až někde v té kavárně, odkud jsme asi tak před pár hodinami odešli. Zahrajeme si hru. No kdyby řekl ještě: zahrajeme si takovou hru, tak utíkám pryč. Vypadal nadšeně. Opravdu trochu jako šílenec. A roztomile. Jako tygřík. Tygřík s plyšovou myší. Slezl ze mně a sedl si vedle mě. Nechoď pryč, blesklo mi hlavou. Jeho dotek byl tak příjemný. naplňoval mě klidem a spokojeností. Ve spodním prádle? Rozesmál mě. Ok, jdeme na to. Co by chtěl hrát, svlékací poker, flašku? To asi ne. Ale určitě to už hrál, když to zná. Zajímalo by mě, s kým to hrál, za jakých okolností a na co všechno došlo. Že bych už žárlil? Možná bych ho měl trochu vyzpovídat. Ale, otázka: Jsi panic? asi hned první den nebude moc vhodná. Nebo, spal jsi už s chlapem, spal jsi i s holkou? Jsi bi, nebo gay.... Nějak se mi to v té hlavě kupí. Mé odpovědi? Ano, ne, gay. Teď už byl jak rajče. To mě nezastaví. Položil mi hlavu na rameno a snad omlouvajíc se něco zamručel. Nedbal jsem jeho omluv a uvěznil ho pod sebou. Sundal jsem mu triko a řekl:,,Zahrajeme si takovou hru. Ale pozor, hraje se jen ve spodním prádle." Slezl jsem z něj, stoupl si na zem a sundal ze sebe mé džíny. Černé boxerky vykoukly ven. Zvedl jsem si je kousek výš. Sedl jsem si zas na postel a prohlížel si ho. ,,No, jakou hru?" zeptal jsem se s pobízivým úsměvem.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Ani jsem se nenadál a byl jsem opět v jeho spárech. Uvěznil mne pod jeho ctnou osobou a já byl stále červený. Sundal mi vršek. Co to? Nějaký rychlý. Asi jsem jej překvapil. Ale nemyslím si, že více, než sebe. Sám jsem se teď divil, co jsem to měl za návrh. Ne, že by mne to samotného stále nelákalo. Ale teď se k té touze přidaly i určité obavy. Však o nic nejde. A on by mi nic neudělal. Snad. Vysoukal jsem se z kraťasů, když mne uvolnil a odhalil jsem tak též své boxerky, jen šedé. Líbilo se mi, jak byl zapálen. Bylo mi zcela jasné proč, ale sám jsem se stále divil, že jsem jeho úsměv sdílel. Sice rudý jak rak, ale sdílel. Odkašlal jsem si trošku. "No.." chtěl jsem začít, ale když on se na mne tak díval. Musel jsem hodit pohled jinam. Bohužel jsem neplánoval, že to jinam bude zbytek jeho těla. Polknul jsem naprázdno a rychle kmitl pohledem postel. ".. tak třeba.. nejdříve tuhle!" vymáčknul jsem se. "První část této hry je hlavně o mluvení," řekl jsem se zjevným pobavením. Vzhledem k tomu, jak jsem viděl, že je natěšený a ono se bude jen mluvit nejdřív. "Řekni tři věci na mém těle, co se ti nejméně líbí," pokračoval jsem naprosto vážně až vyděračským tónem. Tohle mi celkem jde. I červeň trochu ustoupila. Změřil jsem si ho přísným pohledem v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Byl nádherný, když si sundával kalhoty. Úplně sám, ani jsem ho nemusel přemlouvat. měl šedé boxerky. Musel jsem se usmát. Jeho uzoučký pas... A ty kostnaté ruce s malým dlaněmi a prsty. Na něm snad nemůže být ani gram tuku. Mohl bych se na něj dívat pořád. Každý den, celý den... Až do konce života. Jeho obličej byl fakt už docela červený. Jakoby ho někdo dusil. Pýřil se a já ho sledoval pořád dál. Líbilo se mi to. Odhalený školák. No.... No, co? Co? Koukl se na mě, pak jinam. Copak jsem něco zakázaného. jen si mě klidně prohlížej. Klidně si vykoukej oči. Stejně toho na mě není zas tolik k vidění. Mluvit? Mám mluvit. Já nedovedu mluvit. Chci na něj jen tak nezaobaleně civět. Baví mě, si ho prohlížet. A pořád a pořád. Co, co že mám udělat? To je nemožné. Najdu jednu. Jednu jedinou věc. Víc je pro mě nemožné. On má krásný všechno, oči, vlasy... A ještě jednu bych našel. to jsem dvě. Víc nevím. Možná, že je tak hubený. To by byli tři. ,,Víš, není to pro mě zrovna jednoduché. Proč taková těžká otázka?" Zeptám se ukřivděně, pak ale nasadím hravý výraz a na všech čtyřech se doplazím až k němu. Políbím jej do středu bříška. ,,Tohle je docela těžká hra. A mohla by vézt k hádce. Ale, já přece jen něco našel." Zašeptal jsem mu do ouška. Vzal jsem jeho ušní lalůček hravě mezi rty a trochu stiskl. ,,Hm, Tvá ouška, byť chutnají skvěle, jsou docela daleko od hlavy. Ovšem, tvé krásné vlásky to skryjí." Okomentoval jsem jeho trochu odstáté ucho. Posunul jsem se k jeho obličeji a dal mu eskymáckou. ,,A tento nos se mi k tvému jinam jemnému obličejíčku moc nehodí. Je jako pro německého vojáka." ohodnotil jsem jeho nosík. Nešlo to jinak. Co jiného bych mu vytknul? To se zdá jako kritizovat svou oblíbenou písničku nebo svetr. Nebo tu nejkrásnější osobu, jakou jsem kdy měl možnost vidět. Splazil jsem se ještě níž a lehce mu zvedl bradu. ,,Tohle je poslední,a přece to ani není nějaká vada. je to jen malá rýha." Otřel jsem se rty o jeho bradu. Co nyní? Bude komentovat on mě?
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Nedošlo mi ani to, že si mne bude tolik prohlížet. Ale z nějakého důvodu to bylo velmi povznášející. Líbilo se mi, jak si mne rozhlíží, takže jsem s docela nesmělým výrazem ukazoval různé nepatrné změny pózy. Nemuselo to jít úplně vidět, ale snažil jsem se je opravdu měnit. Už jsem ani moc neřešil to, že jsem se červenal, protože jsem věděl, že to tak je většinu času. Nepřestalo to, ale nepřemýšlel jsem nad tím. Usmíval jsem se na něj. Jeho hravý výraz se mi líbil. V očích se mu jiskřilo. Vypadal celkem zapáleně pro věc, nehledě na to, že tato hra nemusela být vždy příjemná. Ale věděl jsem, že on si to nějak zpestří. Plížil se ke mne jako hladový lev vyhlížející oběť. Chtěl mne sníst. Co jsem však neočekával a měl jsem to asi očekávat, že svůj zadaný úkol splní rovnou. Ucítil jsem jeho rty na břiše a prudce jsem jej stáhl, abych se nezačal smát, jak mne to zalechtalo. Z jeho šeptání mi přejel mráz po zádech, který mne ještě více rozehřál. Cítil jsem jeho přítomnost tak silně, že jsem se bál, abych pod ním neroztál. K tomu mne zevnitř rozpalovala má vlastní touha, kterou jsem však prozatím měl pod svou kontrolou. Ucítil jsem jeho plné rty na mém lalůčku a zachechtal jsem se, jak to lechtalo. Bylo to vlhké, ale hřejivé. Hřejivé jako ostatně všechno, co dělal. Zasmál jsem se, když mi dal eskymácký polibek. A poslední byla má brada. Byl jsem rád, že to řekl takhle narovinu. Mně samotnému to o něm povědělo spoustu věcí a mohl jsem si o něm udělat daleko lepší obrázek, než doteď. "Původně jsi měl všechny jmenované části dlouze zlíbat, ale jelikož sis již něco pro sebe uzmul, tak budu pokračovat já. Já to již znám a musel jsem to dělat a proto si to ..relativně ulehčím," poznamenal jsem jen. Začlal jsem jej nejistě po čtyřech obcházet. Jako bych se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se rozhodl. Přiblížil jsem se k jeho zádům a sehnul jsem se až k lemu boxerek. Políbil jsem tě mezi kyčle a pomalu jsem soustavně líbal každou část páteře i okolo. Svaly na zádech se mi vždycky líbily. Zapojoval jsem i jazyk a třel jsem o jeho kůži, než jsem se dostal až ke krku. Potom jsem jej otočil a přitáhl jsem se ho nad sebe. Nemohl jsem vynechat jeho ohryzek. Ta vystouplá bulka jakoby byla jedním z hlavních důkazů mužství. Nenasytně jsem místo olízl a trošku jej skousl. Potom jsem se část ošetřil líznutí, než jsem na kůži vtisknul vlhký polibek. Olíznul jsem si rty a bez váhání jsem se zase vrhnul na jeho rty. Plné a vášnivé. Olizoval jsem je, mnul jsem je mezi těmi mými, jemně jsem je kousal. Byly tak chutné. Tak, že jsem si musel lehnout, abych přestal. Díval jsem se na něj zespoda. "Tyhle části.. mám zase já na tobě.. nejraději," vysvětlil jsem a oddechoval jsem. Neměl jsem ve spodním prádle těsno, ale rozhodně v něm bylo pevněji, než pár minut nazpět. Pousmál jsem se. "Teď.. zavřu oči.. a ty mi dáš ústa k jakékoliv části tvého těla a já budu hádat, jaká to je," přikázal jsem rychle, aniž by mohl mít námitky. Nebo možná spíš, než si to rozmyslím? To spíš. Zavřel jsem oči a vyčkával jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
A i když zrovna nevypadal jako mladík, kterého jsem si vysnil, byl nádherný. A vím, že nyní už budu moci snít jen a jen o něm. Doufal jsem. že mu ta kritika nějak nebude vadit. Že, když ji doplním polibky, bude to tak lepší. Aby věděl, že pro mě je krásný, nádherný, Že jeho "vady" jsou jen nepatrné. Že nemá chyb. Taky, že nemá. Jak jsem již řekl tolikrát, zdá se pro mě modlou. Musel to dělat? A komu, komu sakra? Že bych už žárlil? No, rozhodně bych chtěl vědět, s kým něco takového praktikoval. jen ve spodním prádle. Možná nakonec není tak čisťoučký, jak se zdá. Asi jsem příliš majetnický. nemusí mě vůbec zajímat, s kým byl, než mě poznal, ne? Není to moje věc. Jeho soukromá věc. A vůbec? jak je to s námi. To spolu teď chodíme? Nebo jsem jenom jeho plyšák? Hračka na spaní a nějaké to občasné pomuchlování a popusinkování? To snad ne. Chci být jeho přítel, partner, kluk, boyfriend... Otáčel jsem za ním hlavu, až to nešlo, tak jsem ji otočil na druhou stranu, abych viděl, co dělá. Obešel mě, po všech čtyřech a jak tak byl u mých zad, políbil mě. Docela nízko. Nečekal jsem to a slabě zamručel. Ale, to ještě nebylo nic oproti tomu, co se mi chystal provést jako další. Zavřel jsem oči. Otevřel trochu pusu. Choval se jako nějaký zkušený milenec. On musel být. Já, měl jsme dojem, že se pod jeho rty prohýbám a že mě rozpaluje jako uhlík. A já byl dost žhavý. Tohle rozhodně nebylo jako ledová voda. Vrněl jsem slastí a vzdychal. Vzdychal jako školák. Jako přecitlivělý mladičký panic. Měl bych se za sebe stydět? Když ono to bylo tak příjemné. Byl jako Sukubus. Bůh sexu, s tu chvíli mi připadalo, že jej dnes musím mít. Celého. Úplně. Vyšukat z něj duši. Za to, jak se o mě teď stará, za to, co mi dělá. Za jeho nenasytný jazyk i ty hebké rty. Musím se držet. Vážně se držet. Mnu rukama deku pod sebou a mžourám. Nahlas dýchám. Co mi to provedl? Vzrušil mě. Tedy, ne tak, abych to musel nějak řešit, ale stejně. Cítil jsem se už ne jako plyšák. Nyní jsem to byl já. Nyní jsem byl už jenom chlap. Pohyboval se svými rty po mých zádech opravdu s lehkostí, zatímco mě tím přiváděl k šílenství. No, skoro. Nutno podotknout, stále mě začínala více a více zajímat jeho minulost. Otočil mě. Já byl jako pod vlivem nějaké extra silné drogy. Ani jsme si toho nestačil všimnout, ani jsem neotevřel oči. Kousl mě do ohryzku. Z přesně toho místa se do celého mého těla začali posílat záchvěvy a záblesky v nervech. Mrazilo to a štípalo. Tak příjemně. Já snad roztaju. Jako sněhulák v létě. Jako zmrzlina. Dravec. Jinak to nedovedu popsat. Taky, v druhé polovině už jsem skoro nevnímal. Plně v zajetí svých pocitů. Nedokázal jsem myslet racionálně. Jen na jedno, Chci ho. Chci. Jako nikdy nic a nikoho jiného. Chci být v něm, mít ho v sobě, cokoli. Ucítil jsem, po dlouhé době, kdy jsem jen vzdychla a sténal, něco n mých rtech. Byly to ty jeho. Líbal mne, ochutnával a já mu to ani nedokázal vracet. Karmo, řekni, čím jsem si zasloužil anděla a zároveň ďábla? Přestal. Došlo mi to až o pár sekund později. Vlastně ani nevím, jestli jsem sebou praštil na postel, nebo jestli jsem spadl rovnou na něj. Vyčerpán, kupodivu. Zběsile jsem oddechovala snažil se vstřebat to, co mi provedl. ,,Hmm." Okomentoval jsme to, co jsme měl udělat. A pak, když už mi to přišlo pitomé, pokusil jsem se něco i říci:" Prosím…Nenuť, nenuť mě se na dalších pět minut hýbat. To co jsi udělal… Bylo velkolepé." Určitě na mě bylo vidět a slyšet, jaké hoře mi způsobil. A, já se za sebe možná trochu styděl. Cítil jsem se jako školák.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Fascinovalo mne, co s ním dělala má péče. Je pravda, že jsem se nechal trochu unést, ale on se nechal unést asi daleko více. Nemohl jsem si však stěžovat. I kdybych chtěl.. to by nešlo ani. Takhle jsem ho ještě neviděl. Byl rozněžněný a to jen díky mým rtům. Znělo to až zvláštně.. nedotknutě. Všechny zvuky, které ze sebe však loudil, se na mne pomalu usazovaly a stahovaly mne stále níž a níž. Věděl jsem, že ho to asi trochu zmohlo, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit, že nad ním mám takovou moc. Neměl jsem v úmyslu to nějak zneužít. Vyslechl jsem si jej a zamrkal jsem. Červený jsem již byl. Vzal jsem jej okolo krku a položil jsem si jej na hrudník, aby si mohl v klidu odpočinout. Jednou rukou jsem jej hladil po paži a druhou jsem mu vjel do vlasů, abych ho mohl lehce škrabkat. Koukal jsem na něj a rozplýval jsem se. Je to ten stejný, co byl před chvílí tak nad věcí a natěšený. Ale rozhodně teď působí dost jiným dojmem. Možná ho asi miluju. Usmíval jsem se jak měsíček na hnoji a bylo mi to úplně jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
,,Hnnn-díky." Zamručel jsem a zavrtal se do jeho hrudi. Každá ruka na jedné straně jeho těla. Asi jsem ho držel za boky, já nevím. Každopádně se mi nechtělo vstát. Nebo se pohnout. Kdybych takhle usnul, zlobil by se? Líbilo se mi, poslouchat jeho srdce. Rozhodně bylo klidnější, než to moje. Já bil jako králík. Pořád jsem ještě totiž nevstřebal to, co mi provedl. Co mi tak slastně udělal. U jiného bych se možná zalkl, možná toho spokojeně vrněl, ale tady? Tady jsem se přímo rozplýval slastí. Políbil jsem ho na hruď, další poděkování, a zas jsem se na něj rozvalil. Bylo to tak příjemné. Dokonce jsme byl až tak nestoudný, že jsem podebral jeho záda rukama a spojil dlaně. Pak se slovy: ,,už tě nikdy nepustím," jsem zavřel oči a čekal, a se můj dech i tep uklidní. Posadil jsem se. Usnul bych. A to by bylo nepříjemné. Ale, mé sezení nemělo dlouhého trvání. Vyškrábal jsem se po jeho těle až nahoru a opřel si lokty vedle jeho hlavy a s úsměvem jsme ho sledoval. ,,Hm, víš jaký to bylo?" Natočil jsem hlavu na stranu a s úsměvem jsem si skousl spodní ret. A kdy jsme se na něj dost vykoukal, rozhodl jsem se na svou otázku i odpovědět. ,,Nepopsatelně sexy." Zajiskřilo se mi v očích, zatímco jsem prstem levé ruky začal přejíždět od jeho čelist až k klíční kosti a zas zpět. A mezitím jsem mu ukradl letmý polibek.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Cítil jsem, jak se mi vrtá rozkošně a stejně smyslně do hrudníku. Leželi jsme tak. Kůže na kůži. A já přemýšlel, že asi ještě nejsem tak marný. Že můžu s lidmi v pořádku vyjít, aniž bych měl obavy. Jistě to neustoupí hned a jistě ještě nějaké přijdou. Ale myslím si.. že jim již budu moci mnohem lépe čelit. A za to může tenhle nepostradatelný italský čumáček. Zastyděl jsem se vnitřně nad tím označením. Ale bylo to tak výstižné. Nejraději bych jej líbal, co je den dlouhý, ale to by mi asi neprošlo. Rozhodně by to nebyl ztracený čas. To v žádném případě. Užíval bych si každou milisekundu. Každý dotek. Každé slůvko. Povzdech. Prožitek! Dal bych mu, co by si řekl. Ale na to teď ještě na ostro opravdu nemám. Už teď si v hlavě vysnívám zkoušk. Jak to asi bude probíhat. Na premiéru si však ještě bude muset počkat. A já věřím, že to oba zvládneme. A znovu mne překvapil, fešák jeden! Sledoval jsem, jak se kousal do spodního rtu. Rád bych to místečko ošetřil. Tak rád. Přistihl jsem se u toužebných myšlenek a cuknul jsem pohledem do strany. Mám něco říct? Mám něco udělat? Nevím. "To.. ty.." řekl jsem trošku zpomaleně. ".. ty jsi nepopsatelně sexy," podíval jsem se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Znovu se mi zajiskřilo v očích. Vypadal tak sladce. Tak slaďoučce jako cucací suk, nebo třeba turecký med. Snědl bych. Snědl bych ho celého. Až by z něj nezbyla ani kostička. A ještě bych se olizoval. ,,Vypadáš tak dokonale, když se červenáš. nebo když se stydíš." Smál jsem se na něj vlídně. Lichotky. Umím lichotit. Umím moc dobře lichotit. ,,Hm, zavři oči." Řekl jsem a když jsem si myslel, že tak učinil, slezl jsem z něj a sehnal své triko. Jeden z rukávů jsem mu převázal vzadu, aby neviděl. Krátce jsem ho políbil, dokonce mu navlhčil rty a pak jsem se usmál. Teď tě mám ve své moci, Yuríčku. Dalo by se toho krásně zneužít, napadlo mě. Mohl bych jej začít mučit tak, jak mučil on mě, ale já nechtěl. Chtěl jsem něco lepšího. ,,A netřes se." Upozornil jsem ho a vzal z kapsy svých džín kapesník, který jsem pak strčil ven z okna. Ano, stále pršelo. Kapesník za pár sekund nasákl vodou. Vyždímal jsme ho a vrátil se na postel. Musel jsme si ho chvíli prohlížet. Jak tam tak leží. Cítil jsem v tu chvíli obrovskou moc. Cítil jsem se jako onen pověstný Christian Grey. Přejel jsem zmuchlaným kapesníkem po hraně jeho čelisti a pak na klíční kost. ,,Co je to. Která část mého těla?" Zeptal jsem se a vlhkost z oné mokré cestičky slíbal.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Jakmile zmínil můj prý dokonalý vzhled, když se červenám, tak jsem se díval někam jinam. Nemohl jsem se mu zkrátka dívat přímo do těch jeho kukadel. Bůh ví, co by to se mnou provedlo a kde bychom potom skončili. Nebo spíš neskončili. Když mi řekl, že mám zavřít oči, tak jsem poslechl. Konec konců, byl jsem to já, který to navrhnul. Ale nechápal jsem, proč mi oči zavazuje. To mi nevěří, že bych je udržel zavřené? "Udržel bych je zavřené i tak," řekl jsem trošku popuzeně, ale neubíralo mi to na náladě. Převzal jsem si o něj polibek. Rty jsem z něj měl vlhké a citlivé. Ačkoliv jsem ho nemohl vidět, cítil jsem neuvěřitelně příjemné horoucí napětí. Ach.. I když řekl netřes se, tak jakmile se mne dotkl, tak ucuknul. Bylo to vlhké. Bylo to studené. Ale neměl jsem tušení, co to bylo, když on byla tak hřejivý. Ten prevít! Zaklonil jsem hlavu, když mne na místě začal líbat. "Potřeboval bych.. to ochutnat. Prozkoumat ústy.. pohladit jazykem.." pronesl jsem s úmyslem jej uzemnit a pohladil jsem jej po hlavě, když se ještě věnoval svými ústy mé kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Jeho kůže se zdála dokonale vlhká. Taky aby ne. A to hovořím jen o jeho krku. Bůh, nebo respektive jen Ďábel ví, co se v těch šedých kazišucích schovává. Byl jsem moc rád, že mi uvolnil místo pro polibky. Pusinkoval jsem ho a mé suché rty náhle byly jako jeho kůže. Poznamenané deštěm, dalo by se říci. Sáhl mi do vlasů a pohladil mě. Už jsem jen čekal, kdy po mě hodí piškotem. Ne, byl tak sladký, tak bezmocný. Když nemohl vidět, co právě dělám. Jen to cítit. „To nelze.“ Zamítl jsem jakékoliv ochutnávání mokrého kapesníku. Byl sice složený, ale stejně mi ochutnávání mých osobních kapes nepřijde jako dobrý nápad. Ještě by třeba ucítil tabák nebo něco podobného. Měl bych si ho možná vyfotit. Tohle se nebude jen tak opakovat. Ne, to je vážně špatný nápad. Copak jsem takový šmejd? Ani náhodou. Tuhle vzpomínku si v sobě chci uchovat navždy. Další akce? Je to tu! Rokem kapesníku jsem přejel hranu jeho čelisti. Olízl jsem si rty a pohlédl na ty jeho. Tak šťavnaťoučké, úplně k sežrání. Nakonec se mi podařilo se udržet, popusinkoval jsem tedy jeho nos i čelo a svou cestu pak vyznačil kapesníkem. A teď? Zeptal jsem se a lehl si částečně na něj a částečně vedle něj. Položil jsem svou hlavu na jeho bříško a dřív než stačil cokoli udělat, nadechl jsem se a vyfoukl rychlostí blesku vzduch přímo proti jeho kůži. Ozval se moc známý zvuk. Začal jsem se hihňat, až jsem svou hlavu volně pustil na jeho bříško a nemohl přestat. Tohle přece dělají maminky prckům. A, sice nejsem jeho máma, ale, když on je tak sladký. Pod pojmem roztomilost si vždycky, 90% lidí, představí mimino, kotě nebo štěně. Já si představím jeho.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Musím přiznat.. že se mi ten jistý pocit bezmoci a závislosti na jeho osobě zamlouval. Uvědomoval jsem si, že jemu se jeho pozice též nemálo líbila. Vlastně bych řekl, že se v tom vyloženě vyžíval. Když si vzpomenu na mé počáteční rozpaky, myslím, že čekal, jestli se nějak více uvolním. Doufám, že jsem mu udělal radost. Zamručel jsem spokojeně. Prováděl se mnou nevídané. Ale je pravda, že jsem vlastně docela náruživý, když na to dojde. To nesmím dopustit. Mohl bych později litovat a to by mi mohlo dost znepříjemnit nadcházející velmi dlouhý pobyt s pokojem přímo naproti jeho. Ale když on je.. když on je.. ani jsem nedokončil myšlenku, když udělal.. tu věc. Když pomocí svých úst a mého břicha vydal ten zvuk. Jestli to šlo, tak jsem se víc začervenal. Ztrhl jsem si z očí kus oděvu. "Héj!" rádoby nazlobeně jsem křiknul. Bohužel jsem nemohl zabránit tomu, jak jsem se smál onomu zvuku a jak hravý a vynalézavý ten můj Ital byl. Můj? Ne, tak jsem ho určitě nenazval. Místo toho, abych řešil jakékoliv další křivdy jsem však dostal chuť svojí reakcí překvapit. Chtěl jsem jej překvapit. Možná zpočátku trošku šokově, ale přesto. Možná, že bych měl zvážit zrušení mého předsevzetí. Ale to se ještě uvidí. Něco se může změnit rychlostí okamžiku! Rukou jsem se mu otřel o bok a tou druhou jsem mu zatlačil na místo pod krkem, abych jej tím donutil napřímit se do sedu. Posadil se obkročmo na jeho klín a dlaněmi se opřel o jeho hrudník. Tak co nejdříve.. Přeskočila mi hlavou jen rychlá myšlenka a už jsem začal. Rty si vybraly ohryzek a začaly jej jemně dráždit. Občas jsem zapojil mírně i zuby a hravě jsem jej zkousl. Když jsem si si myslel, že jsem byl hotov, přejel jsem jazykem a pokračoval jsem nahoru k bradě. Věnoval jsem jí vlhký polibek a přesunul se na ústa. Na silné rtíky, jež pro mne byly zakázaným potěšením od první chvilky, co jsem ho viděl, jen jsem byl příliš zaslepen vlastními rozpaky, abych to nějak řešil. Jazykem jsem mezi ně vklouznul a snažil jsem se mu ukázat to nejlepší představení, co dovedu. Ochutnával jsem jej plnými doušky a nenechával jsem nic zanedbané. Čistě z důvodu škádlivosti jsem se náhled odtáhl, abych jej pozlobil. Pokud něco namítal, tak jsem jej prstem utišil a vrhnul jsem se.. na jeho levou bradavku. Neměl bych zastavit? Rozum říkal ano, ale já nechtěl. Vzal jsem knoflíček mezi rty a začal jej jemně cumlat. Jako by to byl bonbón. Chutnal jsem jej a mnul ho v ústech. Pustil jsem jej a po celém obvodu jej olíznul, než jsem se dostal špičkou jazyka doprostřed a vtisknul jsem na bradavku polibek. Ruka mi vyjela na stejné místo a mírně okolí zmáčkla mezi prsty. Oblíznul jsem bradavku hladově a podíval jsem se mu do očí. Můj pohled říkal, že už jsem přetáhnul to, co jsem chtěl udělat. Ale zároveň v něm šla vidět touha po něčem dalším. Prstem jsem si porovnal boxerky, v kterých nevládnul největší klid. Chceš víc? Tak si to vezmi, než budu litovat. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
A. bylo to zatraceně sexy. Posadil se mi na klín, v tu chvíli bych přísahal, že jsem po celém těle ucítil zamrazení. I když seděl na mně, byl stále o něco nižší, a já měl na něj skvělý výhled. Musely mi přitom jiskřit oči. To je naschvál. Jsem hrozný šmírák. ,,Ach." Vzdechl jsem překvapeně a má hlava šla automaticky do záklony. Kukadla schovaná pod víčky. Vrhl se na mě jako hladový lev. V hrdla se mi drali steny a jedna ruka začala drtit v pěsti prostěradlo. Druhá ho začal hladit ve vlasech. Kousal mě, sál, ochutnával tam, kde jsem to tam miloval. Tohle místo je pro rty snad jedno z nejlepších. Miluji tento mužský znak. Ohryzek. Přímý ukazatel mužnosti. Toho co se může stát jemu, nebo mně. Pokračoval dál a já nemohl než jen těžce oddechoval nechat se tím unést do mého tvůrčího světa. kupodivu, nejlíp maluju po sexu. Nejdřív si užíval mé brady, pak mi vrazil jazyk mezi rty a já jej ochotně pustil dovnitř. Tančil jako baleťák a já se nechal vést. Předal jsem mu otěže. Bylo to tak sexy. Nemohl jsem se toho nabažit. Přestal. Proč přestal? Už nemůže? Otevřel jsem oči a zarazil se, když jsem uviděl jeho potěšený výraz. Co mi to děláš, ty krasavče? Říkal. Chtěl jsem něco říct a otevřel pusu, ale dřív než můj vyčerpaný jazyk a chtíčem ochraptělé hlasivky dokázali něco zkomponovat, byl jsem umlčen jeho ukazováčkem. A pak se na mě vrhl jako divoké zvíře. ,,Sakra." Zaklel jsem měl hlavu zas v záklonu. Vždyť on si nárokuje mé tělo dřív, než si já nárokuji to jeho. Právě jsem přišel o své bradavky. Už nejsou mé, jsou jen jeho rtů. Já mu je moc rád předám. Dráždí mě a já jsem jako na trní. Copak se tohle může? Vzrušit a pak neukojit. Pokud se mnou nechce spát, já to chápu, tak ať mi ani nepřipravuje taková božská muka. Nebo ano? Zdá se to neopakovatelné. Zapojil i prsty i jazyk, než přestal. Zamručel jsem a pak sklonil hlavu k němu, abych se podíval, co se děje. Sledoval mě a urovnával si zrovna lem boxerek. Serval bych je z něj, nebo ho vzrušil k nepříčetnosti a pak mu je pomalu sundával zubama. Jeden jediný záblesk v očích, než jsem jej povalil pod sebe. To přehnal. On to ví. Neměl mi tohle dělat. Neměl. Chce ze mě snad mít nepříčetného milence? Já bych tak chtěl. Já musím… Ne, nemůžu. Skláněl jsem k němu, ale posadil se. ,,Slíbil jsem ti, že se s tebou nevyspím hned první den a chci to dodržet. Nemohu využít tvé náruživosti a i když mě vlastní chtíč po tobě skoro dohání k šílenství, nechci ti ublížit." Řekl jsem a oblékl si kalhoty. Dal jsem mu pusu na čelo a lehl si k němu. Vedle něj. ,,Promiň," omluvil jsem se pak, když jsem svou hlavu směřoval na jeho hrudník, abych své vzrušení řádně zpracoval. Taky proto, že jsem bez jeho doteků prostě nemohl být. Zavřel jsem oči a hladíc ho palcem po tříslech se snažil uklidnit svůj zrychlení tep, i dech.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Viděl jsem, co to s ním dělá. Jasně jsem viděl, že se mu to líbilo. Co dalšího jsem však ještě cítil? Určitě provinění. I obvinění. Prokoukl mne. Věděl, že bych později litoval. A proto mne vůbec nepřekvapila jeho reakce. Překvapilo mne a možná i vnitřně trochu pobavilo, že si to pojistil kalhotama. Bojí se snad, abych na něj opět nezaútočil? Je pravda, že když se dostanu do nepříčetného stavu, tak se z něj těžko dostává. To, co řekl, bylo krásné. Nechce mi ublížit. Asi ho fakt miluju. A zároveň by mne zajímalo, na jaké vztahy byl zvyklý. Protože jeho nádherné oči říkaly něco jiného. Všimnul jsem si. Lehl si na mne a hladil mne po tříslech. Pousmál jsem se a hladil ho ve vlasech. "Na jaký typ.. vztahů jsi byl zvyklý?" zeptal jsem se celkem přímo, ale vcelku milý tónem. Zabarvenějším, než předtím. Byla v něm vypěstovaná jistá něha. Z toho, co se teď stalo. Odráželo se v něm mé přilnutí k němu.. k jeho gentlemanství.. k jeho chuti.. k jeho smyslnosti. No tak, pověz mi to. Já tě neodsoudím. Jsi můj nádherný a rozmilý Ital. A to nic nezmění. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
„Cože? Vztahy? No… Já vztah neměl už dlouho. Spíš jsem se seznamoval s přitažlivými mladíky v barech a pak nějaká ta rychlovka u nich. Jsem hrozný. Já vím.“ Nejdříve jsem zvedl hlavu, pak ale, se slovy, jsem hrozný, jsem mu zas položil hlavu na bříško. Podivnou otázku mi dal. Nečekal jsem, že se na něco takového zeptá. Spíš já se měl zeptat jeho. „Hm. A ty? Má jsi někdy někoho?“ Zeptal jsem se a znovu k němu zvedl pohled, zatímco jsem se na něj vlídně usmíval. Přiblížil jsem se a políbil ho na bradu. „Tak povídej. Jsem jako na trní.“ Zasmál jsem se.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Očekával jsem, že začne vyprávět o bůh ví jakých známostech, ale zdá se, že on opravdu byl spíš na úlety na jednu noc. Nebyl jsem však natolik překvapený, abych z toho byl rozpačitý. Byla to jedna z možných variant v mé hlavě. Nejsi hrozný, miláčku. Vůbec ne. Jsi dokonalý. Chtěl jsem ho ujistit, že to je v pořádku, ale už se přiblížil. Pousmál jsem se. "Tak za prvé, miláčku. Nejsi hrozný. Jsi přímo dokonalý," řekl jsem přímo a pohladil jsem ho po tváři. Svými rty jsem mlasknul o jeho. "Jsi dokonalý, nádherný, neskutečný.. můj," mluvil jsem a za každým přívlastkem jsem mu dal pusu, než jsem konečně došel k tomu poslednímu a zapojil jsem také jazyk. Jenom na krátký moment, než jsem se zase odtáhl. Tak. To bychom měli. "A co se týče mých vztahů.. spíše mého vztahu.. tak byl jeden," začal jsem. "Byl to můj urostlý spolužák. Měli jsme spolu službu. Mno a když jsme na to oba přišli a byli jsme po škole v budově skoro sami, tak jsme měli spoustu čase se.. poznávat," ušklíbl jsem se. "Bylo to příjemné, ale nijak.. vážné," dodal jsem ještě. Koukal jsem na něj a měl jsem chuť se na něj zase vrhnout. Ale když se tak snaží, tak já musím taky. To je můj problém. Neumím brát ohled na sebe. Pak bych litoval. Ale on to zvládá, takže já musím též. Začal jsem jej drbat na bradě. "Co teď?" pousmál jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Vyčkávavě jsem se usmíval. Přímo mi zářil obličej, řekl bych. Lichotil mi a já z toho sice vnitřně šílel, ale zvenku jsem se tvářil jako masíček na hnoji. Až moc příjemné. Mohl bych ho nechal mluvit až do konce mého života. Ovšem, takový megaloman nejsem. A i když jsem si připadal v tu dobu jako king, vnitřně jsem věděl, že jej musím uctívat, že on je jako slunce, jak anděl, kterého prostě musíš milovat. Líbal mne za každým slovem. Můj? Tvůj... Ano, chci být jeho a nikoho jiného. Tak dokonalý, nádherný. Musím jej milovat. ,,Cože? Ty a kamarád? To jsem nečekal." Ne, vážně. Opravdu. Nejsme tedy první jeho školní objev. Nic vážného, řekl. Nic vážného... Nic vážného. To se mi nelíbí. Vůbec. Co když to hledá? Náhradu. Náhradu za jeho starého kamaráda. Jsme pak jen hračka k osahání. Archeologický kousek k prozkoumání zvenčí? To nechci. Vím, nikdy dřív bych tohle neřekl, chci jeho, chci jeho duši. A chci aby on měl tu mou a dokázal s ní zacházet, ,,Počkej, ve škole? Nic vážného? Jak je to mezi nám. Chci říct, ty a já, my spolu teď chodíme?" Zeptal jsem se. Obličej se změnil. Měl jsem plně soustředěný výraz a tvářil jsem se naprosto seriózně. Řekni mi, řekni , jak je to se mnou, s tebou, jak je to s námi? Já nevím. Nevím, proč tak vyšiluju. Vždyť, znám ho chvíli. Pár hodin. A už bych si ho chtěl u sebe udržet navždy a nikdy ho nepustit.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Říkal, že to nečekal. Nebyl jsem si jistý, jestli to je dobré překvapení, nebo špatné, ale měl jsem strach, že spíš to druhé. Přeci jen to nemuselo vyznít úplně dobře. Co když si teď.. co když si teď myslí, že mi na tom vůbec nezáleží? Co když se cítí dotčen? Nebo hůř... co když si myslí, že jsem si jen našel za Oliho někoho jiného? Nevěděl jsem, jestli bych se mu neměl ihned omluvit, nebo jestli bych měl počkat. Jeho pohled se proměnil v mnohem.. nevím, jestli byl napjatější a nebo jen tolik přemýšlel. Každopádně jsem si dokázal představit, co se mu honí hlavou. Chtěl jsem ho konějšit dopředu, ale bylo mi jasné, že by ho to teď spíš asi naštvalo. Chodíme? Začervenal jsem se. "No.. pokud by jsi chtěl a nevadilo ti to... tak klidně.. já.. chtěl bych s tebou.. chodit," pomalu jsem ze sebe vydal celou větu. Blbost, blbost, určitě se mi bude smát a odsoudí mě. Určitě. Já jsem tak hloupý! Rozluč se s jedním člověkem, co tě měl doteď rád. Koukal jsem se mu do očí a čekal až mne rozsoudí. Nečekal jsem nic moc dobrého. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
,,Nepřijde ti to dostatečné? Ležíš tu se mnou jen v trenkách." Zasmál jsem se mile. ,,S někým tak krásným, milým a dokonalým chci být hned teď, bez ohledu na to, jak dlouho se známe. Tvou čistou auru jistě cítí až lidé venku." Ukázal jsem mu svůj zářivý úsměv a rty se otřel o jeho nos, bradu a pak jsem zavítal na to tak chtěné území, kde jsme mohl tančit valčík s jeho vlastním jazykem. Tohle u se zdá a jasné a definitivní. Já se zabouchl. Zabouchl. Do něj. A jsem v tom až po uši. Po dlouhém tanci jsem jej, už s nedostatkem kyslíku, pustil, abych se nadechl a pak jsem mu dal ukazováček před nos. ,,Tohle bude vážné." Pohnul jsem prstem zprava doleva zas v kloubu a položil mu ho na rty. Přejel jsme po tom spodním. Byl hladký, ještě mokrý a horký. Vložil jsem si prst do pusy a labužnicky skousl. Usmál jsem se a přivřel oči. ,,Co byste rád, archanděli Michaeli?" Zeptal jsem. Splním mu všechno co bude chtít. Možná dokonce kvůli něm,u pochovám dítě, i když to vááážně nesnáším. Nesnáším děti. A i přesto nyní chodím, páni, to je tak super, moci to říkat, s chlapcem, který nutně potřebuje plyšového medvěda. Hm, co na to řeknu naši, až, nebo pokud se to dozví? Jak dlouho nám to vydrží? Jaký bude, v posteli? Co řekne sestra? A okolí? Jak to vezme okolí? Napadali mne různé otázky. jedna zajímavější než druhá. Ale, na každou byla jiná odpověď. A vždy zajímavá.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Ani jsem si to neuvědomil, než to řekl. Překvapeně jsem sebou trhnul. Takovou reakci jsem neočekával. Navíc mi nedošlo, že na rozdíl od něj jsem stále v trenkách. Nevadilo mi to. Bylo to pro mne pohodlné a nebyla mi nijaká zvláštní zima. Zčervenal jsem ještě více. Co to říkáš za krásné věci? To mluvíš o mě? Opravdu? Podivoval jsem se nad tím, jak mne dokázal nazvat. Nechápal jsem, co je na mne tak výjimečného. On mne činil výjimečným. V jeho společnosti jsem se tak cítil. Jindy ale ani trochu. Jsem normální a vcelku tuctový. A když mi někdo takový říká.. něco takového.. je to zkrátka nádherný pocit. Nechal jsem se zulíbat. Nechal bych se teď cokoliv. V podstatě jsem mu již náležel. Zamručel jsem spokojeně, než přestal. Ale.. no tak! Začínal jsem na něm být opravdu závislý. Pozoroval jsem, co dělá a snažil jsem se moc zasněně nezírat. On vskutku.. ví jak na mne. Co bych si přál.. co bych si přál? Pozoroval jsem prst, než jsem se jeho dlaň pomalu vzal a prst, který před chvílí měl v ústech, jsem začal jazykem pomalu hladit jazykem. Slízával jsem to, co na něm bylo krouživými pohyby. Vychutnával jsem si to. Potom jsem prst nasál a párkrát jej mezi rty promnul. Vyndal jsem jej z úst a vzhlédnul jsem k němu. "Rád bych.. kdyby jste si vzal.. cokoliv vám teď náleží.. pane," odpověděl jsem. Dělej si se mnou, co jen budeš chtít. Prosím. To mám nejradši. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Vypadal jako zkušená pornoherečka, která s radostí a... No prostě to bylo efektní. Byl jsem za ty kalhoty rád. Tak sexuální... Mohl bych si teď lehnout,s hlavou zakloněnou a se zasněným výrazem zvrátit oči vzhůru. Z toho se už nedostanu. Nemůžu se vynadívat. Nepřestávej, už nikdy. To, co řekl, mi došlo až o pár sekund později, až moc zasněný jsem v tu chvíli byl. Nevnímal jsem. Jen jsem jej sledoval. Prostě jsem to pobral o trochu později. Získal jsem si jeho pohled pro sebe a když to nejméně čekal, začal jsem mluvit. Mluvit a mluvit. ,,Hm, Archanděl Michael je svolný ke všemu? To abych toho využil. Ale, jakým způsobem? Mohl bych třeba..." olízl jsem mu ohryzek, ,,ochutnat jeho jablko z Edenu? Nebo bych třeba..." kratičce jsem ho políbil, ,, mohl ukrást anděli ze rtů polibek. A co udělám dál?" Zeptal jsem se ho, jako otrok čekající na další práci. Mohl bych jím být. Jeho hračkou, pracovníkem. Hlavně jej nikdy neztratit, nemuset se o něj odloučit. Přijde mi to jako nemožná věc. Něco, co bych snad ani nepřežil. A to ho znám takovou chvilku, ale nechci na to myslet. Chci jen vnímat jeho, jeho vůni, jeho rty, tělo, kůži, ty krásné dlouhé vlasy.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Řekl jsem, že by si pán mohl vzít, cokoliv chce. Měl jsem tím opravdu na mysli cokoliv? Cokoliv jako.. cokoliv? Asi ano. Opravdu bych pro něj udělal první poslední. Přímo jsem se chvěl vzrušením. Pousmál jsem se na něj a zůstával jsem tiše. Nechtěl jsem to na něj hned vybalit. Dopřál jsem mu trošku napětí a pouze jsem jej vědoucím pohledem pozoroval. Prstem jsem mu přejížděl po hrudníku a kreslil jsem si různé tvary. Mapoval jsem jeho kůži a pousmíval jsem se. Protáhnul jsem se a zamručel jsem spokojeně. Potom jsem se velice pomalu přiblížil k jeho uchu a nejdříve jsem vydechnul. Nadechnul jsem se. "Pokud by jsi chtěl... mohl by jsi porušit.. svůj slib," zašeptal jsem nejistě. "Tedy.. pokud by jsi chtěl.." dodal jsem. Vím, že to zvládnu. Ale nevím, jak se zachová.. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Lechtal mě na hrudníku a instinktivně zaťal svaly. Vykresloval na mé hrudi obrazce a tvary a já jen čekal, co udělá. Co udělá?Jak se zach...OH MY GOSH!!! ztuhl mi úsměv. Možná jsem se na něj tak pár setin vteřiny díval, než jsem nasadil výraz jménem JakoVážně? a několikrát zamrkal. To by chtěl? To by si přál? Abych ho...Ne, to nemyslí vážně. Nemyslí, že ano? Asi jo. To nemůže být vtip, o tomhle se nevtipkuje. Já..Myslel jsem, že nechce hned první den s někým být. Co změnilo jeho názor? Proč najednou otočil? To je mu italský plyšák tak milý? To se mu tak zamlouvám? Jsem něco extra? Řekněte, jsem něco extra? Ne, já s ním spát nechci... Nechci, dokud on nebude jistě vědět, že mě chce. A tohle se mi nezdá jako pravý moment pro porušení mého slibu, i když jsme nažhavený jako poloniový drátek ve staré žárovce. ,,Jsi si opravdu jist?... Ne, nic neříkej prosím." Nedal jsem mu prostor na bezprostřední okamžitou reakci z očí do očí, místo toho jsem raději ochutnal jeho krk a až pak k němu zvedl pohled. Tuhle chuť si chci uchovat. Je to pravá, nefalšovaná droga. Ano, chci to a chci to dost, to ovšem neznamená, že to musím mít. Dokážu bez toho být. I když, po týdnu by se mi hodilo nafotit nějaké jeho akty. Ne, samozřejmě vtipkuji.
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Opravdu jsem si jist? Pravděpodobně ano. Neměl jsem nikdy moc příležitost v tomhle ohledu sám sebe poznat. Je to vlastně poprvé, co nad tím takhle uvažuji. Takové zkušenosti nemám. A on to už ví, že je v žádném případě nemám. Proto se možná tak strachuje. Nevím ani jaký mám z toho vlastně pocit. Vím jen, že on je naprosto skvělý člověk. A dle všeho.. je můj. A nebylo by to tím pádem naprosto v pořádku? Je to sice pár hodin, ale.. ten pocit je skvělý. A já toužím ještě po nějakém lepším. Možná, kdybych byl na takové situace zvyklý, tak bych byl ve skutečnosti vcelku lehkovážný a rádodajný. Možná.. že takový i postupem času budu. Vše, co potřebuji, je pocit jistoty. A ten on u mne dokázal navodit na jedničku. Takže bych asi řekl.. že si jsem jistý. Důvěřuji mu a jeho péči. Pousmál jsem se. Jednou mojí rukou jsem jej pohladil po hrudníku. Druhou jsem mu ovinul okolo krku, abych si jej přitáhl blíž na sebe a já byl pod ním. Ochutnal jsem ty dva silné rtíky a spokojeně jsem zamručel. Dlaň, kterou jsem jej hladil, jsem pomalu přemístil až k lemu kalhot a rozepnul jsem je. Potom jsem se odtáhl a položil se na postel. Tak co? Usmál jsem se s očekáváním v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Usmál se na mne, ale stále nic neříkal. Nic. No tak, řekni už něco, archanděli... Ukořistil si další polibek a já ochotně přijal jeho rty. Už jsem je přece popisoval. Vykrojené, krásné, dokonalé. Jako celá jeho maličkost. Zavrčel jsem, když se jeho dlaň, ta maličká dlaň, snášela dolů a dolů, až našla lem mých kalhot a já náhle ocitl s rozepnutými kalhotami. Znepokojeně jsme zamrkal. To znamená… Ano? Určitě? Právě se mi vydal všanc. Nabídl mi své tělo na zlatém podnose. Jako bych byl. Cítil jsem se jako… Jako mnich, kterému nabídli krásného mladého muže, svolného ke všemu. Opravdu bych se teď nejraději modlil? Ne, vypařil se. Ne, vzal si ho tak, jak jsem si to sliboval. Nemusel bych. Prakticky, to že mi nepatří fyzicky neznamená, že mi nepatří duševně. A já myslím, že patří. Já patřím jemu. A chci mu patřit. Být jeho po všech směrech. Ležel a pobízivě se na mě díval. Ne, tohle není ta správná atmosféra na To. Takhle to nefunguje, archanděli. Kdepak. Nejdřív z tebe vymámím tvou světlou duši a změním ji do šedi mé rodinné aury. Ne-li přímo černoty. Zajiskřilo se mi v očích, můj pohled trochu potemněl. Máš cos chtěl. Zešil, archanděli.Než se zblázním já. Sklopil jsem zrak, než jsem se vrhl přímo na jeho ohryzek, zatímco jsem jej držel za boky a palci hladil po kyčlích. Sklonil jsem se a olízl mu krk od středu klíčních kostí, přes ohryzek až na bradu. Polaskal jsem hranu jeho čelisti rty a zlehka ji oždiboval. Neumím takový být. Já nejsem milenec, který zahne svou lásku jen něžností. Nejsem to já. Musím mít vždy to vzrušení. Přesto se snažím. Já vím, možná to ani není vidět, ale já vážně chci, aby byl se mnou spokojený, abych byl spokojen já sám se sebou. Nechci jej od sebe odehnat. Chci být tvůj, archanděli. Jen tvůj. A nikoho jiného. Jako, že jsem di Sal de Mar, mám tě rád a nikdy tě neopustím. Přísahám. Vydechl jsem a zavrněl. Přivíral oči. Podíval jsem se tedy na něj dost upřeně, aby dostatečně viděl mé dřív kaštanové, nyní spíš už ebenové, duhovky. Co mi to děláš, archanděli? Skoro jsem se tě nedotkl. Vydal jsem se všanc jeho rtům, zase. Potřebuji to. Nemohu se nabažit. Chytil jsem jeho boky pevněji a přetočil nás oba tak, abych byl pod ním. Odtáhl jsem se od polibku a zadýchaně ze sebe vypravil pár slov. ,,Prosím, ty si vem mě." Vem si mě, než si to rozmyslím a vyšukám z tebe duši, napadlo mě. Takhle je to správně. Pro něj, i pro mě. Nerozhodl jsem se špatně. Navíc, když nebude chtít, bude to snazší. Může přestat. Já bych to pak třeba nezvládl. Navíc, kdy naposled jsem si to nechal udělat?
|
| |
| soukromá zpráva od Yuri Evanishyn pro Můj pokoj Fabiano di Sal de Mar Věděl jsem, že to nebude kdo ví jak něžné a překrásné. Ale on to asi nechápal. Chtěl jsem, aby mi mistr ukázal, jak se to dělá a jak to on dělá. Všechny jeho polibky, jeho jazyk, zkrátka úplně všechno ve mne evokovalo dokonalé pocity, které jsem se pár momentů zpět snažil tak horko těžko potlačit. Nevěděl jsem, jaké to s ním bude, ale ta touha mne dovedla k tou to vyzkoušet. První den, co se známe. I to tomu dodávalo zvláštní, pro mne až exotický dojem. Zkrátka jsem na to byl připraven. Zatím to však vypadalo, že on snad není úplně smířený s tím faktem, že bych mu něco takového dovolil. Mne to však neskutečně lákalo. Seděl jsem na něm. Pomalu jsem se klonil k jeho uchu a polaskal ho. Stále jsem cítil to rychlé proudění krve. To vzrušení z toho, co dělal. Ale líbilo se mi to natolik, že jsem si toho ani nevšímal. Nejraději bych mu pošeptal těmi nejšpinavějšími slovy, aby si ze mne udělal svoji děvku, svého lehkého chlapce. Co by chtěl.. Taková slova se mi však příčila a proto jsem se nosem otřel o jeho ucho a pomalu jsem pošeptal. "Cožpak si byl takhle zpátečnícký a chvilku zpět? Cožpak se bojíš, že mi něco provedeš? Chceš snad vycouvat z toho, co jsme stanovili?" provokoval jsem. Bylo vcelku jasné, že celou dobu šlo o jeho dominanci a to je jediné, co chci teď cítit. Čím chci být pohlcen. Hlavu jsem přesunul znovu k lemu kalhot. Bez okolků jsem mu je stáhnul ke kolenům. A pomalu jsem se ústy vrátil výš k rokroku. Přes látku jeho prádla jsem začal jazykem masírovat obrys, u kterého bylo zcela jasno, že jde o jeho přirození. Potom jsem se o látku otřel nosem a čichnul jsem si té božské vůně. Zamručel jsem spokojeně. Měl jsem teorii, že jej tohle chování jistým chováním popudí a bude chtít, aby bylo po jeho způsobu. Nebo jsem v to alespoň doufal. Lišácky jsem se na něj usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Fabiano di Sal de Mar pro Yuriho pokoj Yuri Evanishyn
Dělal, co jsem chtěl a byl velice… No, překvapil mne. Mile, sladce… Přímo ze mě serval kalhoty a uvěznil mé nohy napůl v nohavicích. Byl jsem nahý. A jakoby svázaný. Svaž mě, Archanděli, uvězni mé tělo. Nedovol mi se tě dotýkat. Sevři mé ruce, upoutej je k posteli. Svrhni mě z útesu, ať upadnu do saténu. Nebo ne, ať upadnu kamkoli, na ledovou podlahu, na písky horoucí pouště, vždy to bude dokonalé. Zavrněl jsem. Víčka přivírající mé oči se náhle odpojila od sebe a já zavrčel. Jako naštvaný vlk. Jako vlkodlak. Naštvaný, podrážděný vlkodlak. Přitom jsem se liboval ve všem, co dělal. Zdál se tak odvážný, tak v dobré náladě. Nic jiného není. Jen jeho úsměv, ty pitomče, říkal zřejmě orgán, jež pumpuje mou krev do oběhu. Zvedl jsem se, jako smyslů zbavený, a uvěznil jsem ho pod svým tělem. Jak jsem vyměnil naše místa, jeho hlava překonávala okraj postel, tak jsem posunul aby ležel pohodlně. Nebo jsme doufal, že je to pohodlné. Predátorsky jsem se na něj usmál. Mohl bych se na něj zdivočele vrhnout, to bych jistě mohl. Sevřít jeho boky, maličké tělíčko..Hm… To zní tak nestoudně, tak divoce a hrdě. Ale, neudělám to. Nechci. Princi v nemožné černé čepici. Hledám tě ve své duši. Jsi tam vůbec někde? Ano, jistě. Tak, budeš takový, jakého tě chce mít. Takový, jakého tě chce mít on. A pak nikdy nebude chtít odejít. Podmínky znáš, princátko. Tak vládni, ne? ,,Andělíčku můj strážníčku…" Začneme od znovu. To bude nejlepší. Chci se do toho dostat. A pak, pak už se kontrolovat jistě nedokážu, ale i tak. ,,Andělíčku můj strážníčku." Zašeptal jsem znovu a políbil jeho čelo, nos i bradu. ,,Opatruj mi mou dušičku." Zavrněl jsem s přivřenýma očima a pohodil hlavou. A teď, teď z něj slíbám kůži… Snížil jsem se a začal od krku, mé oblíbené místo. Líbal jsem ho a ochutnával, sál. Chutnal prostě skvěle. Jako ta nejvybranější lahůdka. A to ještě nemluvím o tom, co se skrývá pod posledním kouskem oblečení, který má na sobě. Otřel jsem se jazykem o jeho ohryzek a pak se zvedl. ,,Opatruj ji ve dne v noci, od škody i od zlé moci. Andělíčku, strážce můj, tělo, duši opatruj." Šeptal jsem mu do ouška. ,,Ale nyní hlavně tělo." Řekl jsem nízkým sexy hlasem, než jsem mu dal pořádnou, francouzskou pusu a hladil ho přitom na bocích. Jemně jsem ho laskal. Miluju jeho holou kůži.
|