Andor.cz - online Dračí doupě

Šestašedesátý ročník Hladových Her

12 krajů. 24 splátců. 1 aréna. 1 vítěz.
Nacházíme se osm let před tím, než byla vylosována Prim, Katniss se dobrovolně přihlásila místo ní, šla s Peetou do arény, oba vyhráli... Jasně, to všichni známe. Ale co se stalo na 66. ročníku Hladových Her? Kdo vyhrál? Z jakého byl kraje? Bylo to snadné vítězství, nebo vybojoval poslední souboj z posledních sil?
Strach, napětí, slzy bolesti, zoufalství i štěstí, a... Naděje. Jen jeden vyhraje - můžeš to být třeba i ty.

Den sklizní

Tahle událost, konající se jednou za rok, je u většiny z krajů asi tak stejně oblíbená jako měsíc zkažená ryba. Ovšem v prvním, druhém a čtvrtém kraji, v těch elitních, se někteří nemohou dočkat losování splátců, že...
Ráno je až škodolibě pěkné, podzimní. Paprsky slunce vás šimrají na tváři, nebe bez mráčku. Když vyjdete ven, je příjemně teplo. Než ale půjdete na obrovské náměstí, musíte se pěkně obléct a učesat. A taky nasnídat a takové ty věci, které celkem dost lidí dělá po ránu, že.
Ať už s rodinou, nebo sami, se vydáte na stejné místo, jako každý rok. V 1. i 2. kraji tenhle plac vypadá poměrně pěkně, sem tam nějaká socha, strom, dokonce pár veverek a samí usměvaví lidé. Tak nějak se nemají čeho bát, je to pro ně něco jako den volna. V ostatních districtech je to ale nudná betonová plocha s betonovým pódiem, velkou obrazovkou nad ním a ploužícími se lidmi. Děs.
Každému z vás odeberou trošku krve, odškrtnou si ze seznamu vaše jméno a pošlou vás do skupinky k vašemu pohlaví a věku. Dívky a ženy stojí na pravé straně, muži a chlapci na levé a mezi oběma polovinami je úzká ulička. Chvíli se nic neděje, ale pak přijde starosta vašeho kraje a řekne nějaký proslov typu "jsem fakt rád, že jste přišli". Asi je jasné, že čím větší číslo kraje, tím víc se tváří jako "všichni jste mi jedno, chci jít spát." Pak přijdou na řadu doprovody splátců, představí se a začnou losovat jména letošních splátců. Překvapivě ani v elitních krajích se za vás nenajdou žádní dobrovolníci.
Pak máte asi čtvrt hodiny na rozloučení se s rodinou a přáteli, poté pro vás přijede vlak. Pro každý kraj je stejný, takže zatímco ve Dvanáctce z něj budete jak u vytržení, První kraj je z něj spíš znuděný. Je tu několik vozů, jeden z nich je lůžkový pro vás dva, další jídelní, pak je tu koupelna... Prostě docela fajn.
Za několik hodin (1. kraj) až necelé dva dny (12. kraj) dorazíte do Kapitolu. Je to skutečně velkolepé město, ani první kraj na něj zdaleka co do výstřednosti, lesku a moderních vymožeností nemá. "Vypadá to, že jsme dorazili." Něčeho na ten způsob se dočkáte od svého doprovodu nebo trenéra. Na nádraží stojí davy Kapitolských lidí a ječí tak, že vám málem zaléhají uši. Město vás vítá...
//Jména a fotky vašeho doprovodu a instruktorů dodám do HP, ale samozřejmě už můžete psát ;-)

Den sklizně

Tak přišel Den sklizně. Pro mě poslední. Už mi bylo 18 let a příští rok bych už nebyla ve slosování. I když jsem navštěvovala jednu ze škol, která mě připravovala na účast v Hunger games, moje přání to nikdy nebylo se jich doopravdy zúčastnit. Jak je zvykem na tento den jsem se patřičně oblékla. Vzala jsem si na sebe jedny z nejhonosnějších šatů, které vlastním. Vybrala jsem si šaty barvy tmavě modré, ale se spousty spodniček a různých volánků. Jako boty jsem zvolila vysoké na body vyšší platformě, abych se nezdála tak malinká. Dorazila jsem s celou svojí rodinou na místo, kde jsem se jakoby registrovala, že jsem dorazila a nechala se zapsat do slosování. Můj otec je vlastně jeden z takzvaných ochránců dalo by se říci něco jako policie země a ten by byl na mě velmi pyšný kdybych byla vybrána. Stoupla jsem si na místo, které mi bylo určeno. Stojím mezi dalšími dívkami.

Vím, že by to byla jistě pocta... Ale já mám trochu jiná přání...

Jsem osoba, co se ráda baví, ráda je něčím extravagantní, ale být zviditelněna až tak, jak by se to stalo díky hrám, bych si nespíš nechala ujít. Začínám být trochu nervozní, chtěla bych to mít za sebou a konečně se vydat domů a večer to zapít s přáteli, že naše poslední sklizen je za námi. Přistoupí na pódium snad nejhnusnější baba, kterou jsem kdy viděla.

"Fuj koho to sem letos poslali."

Nemohu si nechat jen tak pro sebe a svoje myšlenky řeknu na hlas. Dívky, které to kolem mě slyšeli se začnou potichu smát. Ceremoniál je stejný jako každý rok. Přehraje se nějaký přihlouplí film o tom jaká to je čest a takový ty kecy a ta baba přistoupí k losování. Jako obvykle na řadu jdou dívky. Chvíli šmátrá v losovacích lístcích a jak si přečte jméno, přistoupí k mikrofonu, aby ho přečetla nahlas.

"Michelle McCoin."

V uších mi začne znít mé jméno. Nemohu tomu uvěřit. Trochu bezradně se podívám na místo, kde stojí moji rodiče. Vidím pyšný obličej mého otce. Lehce mu přikývnu a můj obličej ztvrdne v jednom neurčitém obličeji.

Ano je to čest...

Ozve se mi v hlavě. Vím, že se každý rok přihlásí spousty dalších, kteří by mě rádi vystřídali.

"Nepřijímám žádné návrhy na dobrovolníky."

Řeknu velmi rozhodným hlasem. Vystoupím z řady a vystoupím na pódium a čekám na kluka, který mě doprovodí.

"Kruciálně" důležitý úvod

Inu, co dodat. Rok se s rokem sešel a opět to tu máme. Hladové hry. Upřímně si nejsem jistý, jestli je mám rád, nebo ne. Vlastně jsem nad tím nikdy tímto způsobem neuvažoval a co hůř – ve svém nekonečném ignorantství se tím ani zabývat nehodlám. Pro mě jsou více či méně příležitostí se s trochou štěstí, odhodlání, chladnokrevnosti a takových těch dalších velmi osobních věcí, zviditelnit.
Dnes je den sklizně… a na mě tak trošičku doléhá tíha mých předchozích rozhodnutí. Ono rozhodnout se účastnit se Her není zase takový průser – už proto, že si to člověk může do poslední chviličky rozmyslet, nechat vylosovaného splátce, ať si tam kamsi jde chcípnout a doživotně žít se svojí osobní hanbou, že neměl odvahu se přihlásit. Průser v pravém slova smyslu nastává tehdy, když se se svým úžasným cílem svěříte spolužákům. Tento průser se násobí, když ti spolužáci, kterým to řeknete – jsou děvčata. Ono – co si budeme povídat. Vždy jsem si s nimi rozuměl, ony mě měly rády a já je mám taky rád… ale ty kvočny prostě mají ohyzdné tendence rozkdákat některé úžasné zprávy prakticky kamkoli je napadne.

No – a jsme u toho. Když jsme nastupovali před budovu soudu… tak na mě spousta mých spolužáků vrhala takové ty významné pohledy typu „jsi borec“ a „věříme ti“ a polovina spolužaček zase takové ty ufňukané na téma „budeš nám chybět – ale přijdem ti na pohřeb, slibujem, Danny!“
Povzdech.
Ne, že bych to měl v plánu, ale tak nějak i kdybych chtěl, mám pocit, že cesta zpátky už jaksi… no, neexistuje. Navíc – já prostě věřím, že se tam dostanu. Ne, že bych se vysmíval smrti do xichtu – spíše si tak nějak nepřipouštím celou situaci v celé její… problematičnosti. Ač to asi nebude to správné slovo.

Na pódium se líně dovleče jakási snědá ženská. Na Capitolské poměry vypadá poměrně ohyzdná a zoufale podprůměrná. No – vlastně tak vypadá na všechny poměry. Celkově tak nějak působí, že ji to, co dělá, absolutně nezajímá. Vzhledem k tomu, že je možné, že si nějaká kamera poté v nějaké z repríz dnešního dne přiblíží záběr do davu, ve kterém stojím, odolám neuvěřitelnému nutkání převrátit oči v sloup. Má cesta za slávou nezačíná zrovna… no prostě nezačíná dobře.
Tak pořád by mohlo být hůř!
Mimoděk mi pohled sjede o kus dál, do jiné skupiny možných kandidátů, kde stojí můj „předrahý a úžasný, prostě nejlepší ze všech“ sourozenec, ta malá mrcha Ethelreda. Mezi jednu z mých nočních můr patří i možnost, že by se účastnila se mnou. Ne proto, že bych měl nějaké vznešené pohnutky jako „ach božínku můj, moje malá sestřička by musela umřít“ ale proto, že bych ji vykuchal hned, jak by to bylo možné, dmul se ještě několik hodin celoživotním zadostiučiněním, že jsem tu svini konečně mohl beztrestně sejmout a pak by mě neměli rádi sponzoři. Tyhle věci se lidem prostě nelíbí.

Přeskočme nyní spolu několik nedůležitých chvilek, jako například představování se naší průvodkyně, která mě začne zajímat, až mi k něčemu bude a několik dalších formalit, které mne nechávají naprosto chladným. Tímto se dostaneme až k důležitému momentu…
"Michelle McCoin."
Ošiju se.
Jako ta pártybuchta?
Moc ji neznám, ale vidina dobrovolně se hlásící Ethel mi přetáčí žaludek.
"Nepřijímám žádné návrhy na dobrovolníky."
…který se okamžitě vrací zpátky s vědomím, že s touhle slečnou budeme asi kamarádi. Dočasní, tedy.

Jako dalšího vybírají jakéhosi třináctiletého chlapce. Už jsem dneska něco říkal o tom, že mám štěstí? Ihned se hlásím jako dobrovolník. A nikdo nic nenamítá. Překvapivě. Žena s kapitolu, připomínající mi ponejvýše ropuchu, mě mdlým hlasem vítá na podiu. Uvažuji nad tím, jestli něco nebere – a jak se vůbec dostala k tomu, že je naším doprovodem. Určitě by se o to poprali i lepší zájemci.
Po známosti, pravděpodobně.

Následuje krátké loučení se s rodinou, které otec odbyde něčím, jako popřáním mi štěstí a matka utrousí, abych pokud možno neudělal před celým světem ostudu. Mám své rodiče rád – nejsou úžasní? Nakonec se za mnou rychle staví pár mých známých, přičemž své sousedce ze školní lavice dám do opatrování (možná trvalého, ale tohle bych momentálně s dovolením opravdu neřešil) svého psa, vysokého hladkosrstého chrta se žlutýma očima. Pak se nechám doprovodit k vlaku. Před nástupem ještě s úsměvem zamávám tam, kde tuším, že by měly být hlavní kamery.
Cestou ničí společnost příliš nevyhledávám – mám takový pocit, že je zrovna dobrá doba na to, abych přemýšlel a přehodnocoval své šance. Přemýšlím o sobě, o své trenérce, o našem příšerném ropuším doprovodu – a taky – a to hlavně – o Michelle.
Možná bych ji měl poděkovat.
Odsunu to na jindy. Nejsem si jistý, jestli náhodou nechce být sama a nerušena… navíc cesta do Kapitolu je velmi krátká. Vždyť na něj z kraje prakticky vidíme.


A nyní to důležité co už není radno přeskakovat

Vystupuji z vlaku, zatímco si, tak trošku schválně až venku upravuji límeček košile a husté hnědé vlasy odhrnuji z očí.
No – tak jsem tady.
Kupodivu mi tohle celé čím dál tím míň přijde jako… ten dobrý nápad, jakým se to jevilo tak od mých… hm – desíti let… až do dneška do losování.

Mávám řvoucím obyvatelům kapitolu – a ostatně beztak nebudu výjimkou. Celkově se tak nějak snažím všem ukázat, jak veselý, úžasný a roztomilý člověk jsem. Ať už to tedy je pravda, nebo není. Na tom vlastně zase tak nezáleží.

Uvědomuji si, že jsem ještě prakticky s Michelle nepromluvil, snad kromě nějakého toho úvodního „ahoj“ – tedy ne, že by teď, před řvoucími lidmi, přes které sotva slyším cokoli jiného, byla ta vhodná doba. Tak na ni jen mrknu a kráčím vedle ní v našem drobném procesí, vedeném ropuší dámou.

Ráno se probudím s obrovským očekáváním. Dneska je Den sklizně.
“Musím se připravit..“
Zamumlám rozespale a vylezu z postele. Protáhnu se, zívnu, divím se, že mi od pusy ještě neteče slina. Pousměju se a nechám si napustit vanu. Naložím se do horké vody, umyju si vlasy, spáchám ranní hygienu a asi po půl hodině vylezu z koupelny, otevřu tam okno, aby se vyvětralo a zalezu s ručníkem kolem pasu do pokoje.
Obléknu si na sebe jednoduché černé tričko, dlouhé černé kalhoty s bílým lemem okolo nohavic a šedou mikinu s příjemným kožíškem uvnitř i okolo lemů. Podívám se na sebe do zrcadla. Vlasy mi začínají pomalu schnout, tak jenom zatřepu hlavou, abych z nich setřásl přebytečnou vodu.
Vydám se do kuchyně, vezmu si tam od matky předpřipravenou snídani a posléze se vydám ven. Vlasy už mám skoro suché, neposedně mi poletují kolem obličeje. Usměji se a spokojeně zavřu oči. Dojdu na celkem pěkné náměstí. Příjemně fouká vítr..
Nechám si odebrat trochu krve. Nasadím si kapuci na hlavu, následně strčím ruce do kapsy. Rozhlížím se okolo, když v tom si všimnu několika dívek opodál. Pozorují mě..? Měkkým úsměvem se na ně usměji a zamávám jim. Uvidím jenom ten blažený výraz.. Musím se od nich odvrátit a ušklíbnout se. Jak snadno se nechají oblbnout..
Na pódium vejde celkem mile vyhlížející žena. Na kapitolské poměry nevypadá zrovna špatně. Žádný zázrak, ale na chudinku nevypadá. Začne losovat z osudí dívek. To ještě tak nějak nevnímám, nejde přeci o chlapce.
Konečně dojde řada na nás. Napnu uši a bedlivě všechno sleduji. Vylosují.. nějakého jiného cápka? Odfrknu si a okamžitě vyběhnu z řady a volám.
“Dobrovolník! Dobrovolník!“
Díky bohu, byl jsem první. Propustili toho kluka a já jsem se spokojeně vydal k pódiu. Když jsem se s ním minul, nevraživě mě pozoroval. Jen jsem na něj mrknul na znamení mého vítězství a usmál jsem se na ženu na pódiu.
Vystoupal jsem nahoru a usmál se roztomile na dívku stojící vedle mě. Podáme si ruce a za potlesku (?) se vydáme dovnitř. Máme se rozloučit s rodinou a přáteli. Přijde za mnou matka. Gratuluje mi a šťastně se usmívá. Když odejde, přiřítí se ještě nějaké dvě holky, zřejmě ty, na které jsem se usmál. Obě dvě rukou lehce rozcuchám ve vlasech, díky bohu za chvíli přijde Mírotvůrce a vyvede je ven.
Spokojeně si oddechnu. Sice mě baví, si s nimi takhle hrát, ale že by mě nějak zajímaly dál, to opravdu ne.
Za chvíli pro nás přijede vlak. Nastoupím dovnitř, znuděně se rozhlédnu a zajdu do svého pokoje. Mávám lidem, kteří se na nás šťastně usmívají. Když odjedeme z města, posadím se na postel, na kterou si na chvíli lehnu. Už to začíná. Vždycky jsem to se zaujetím sledoval. Bude teď nějaké to seznámení s ostatními, úvod do kapitolu.. Navléknou nás do nějakých nudných obleků, abychom „zaujali“ dárce.. Žádná novinka.
Asi po dvaceti minutách se protáhnu a vyjdu z pokoje do „obývací části“ a posadím se do křesla. Rozhlédnu se okolo. Nic moc luxus, zrovna zajímavé to tu není. Snad jen ta rychlost mě trochu udivuje, ale i to mě po nějaké době přejde.
Rozhlédnu se okolo. Copak jsem tu sám, nebo jsou všichni zalezlí na pokojích?

Kapitol čeká

Sedím na jedné z pohodlných sedaček vlaku, který každý rok odváží do Kapitolu dvacetčtyři splátců na smrt. Všechno to pohodlí je mi skoro až nepříjemné, když si pomyslím, jak to vypadá ve dvanáctém kraji. Ta spousta úžasných věcí má dle mého rozptylovat splátce od myšlenek na vlastní smrt, která pravděpodobně brzy přijde. Najednou začnou vyplývat na povrch vzpomínky na nedávnou událost, den sklizně.

Když jsem se přihlásil dobrovolně za jednoho sotva třináctiletého chlapce, musela mne mít většina kraje za naprostého blázna a rodina vylosovaného za svatého. Kdyby jen věděli, že už jsem to dlouho plánoval. Stejně by to nepochopopili, ani by nemohli. Nestrávili většinu svého života jako cíl šikany větších a silnějších dětí ze sirotčince. Léta útlaku člověka doženou k šíleným rozhodnutím.

Ale to už je dávno jedno, není cesty zpět. Buď z her odejdu jako vítěz nebo alespoň zemřu s vědomím, že jsem někomu zachránil život. Litovat svojí volby nemá smysl, litovat sebe nemá smysl, vzdát se nepřipadá v úvahu.
Pokud má člověk v aréně přežít musí mít dostatek energie, takže je třeba spojit příjemné s užitečným a pořádně jíst. Hmátnu po jakési koblize či co to vlastně je a pořádně se do ní zakousnu. Když už jsem padl na takové myšlenky, vyvstane i ta nejpalčivější - budu muset zabíjet a to ne kuřata nebo takové věci, ale lidi. Lidi, kteří se z veliké části účastní nedobrovolně - byli prostě vylosováni...

***

Už to budou dva dny, kdy jsme opustili dvanáctý kraj. Na obzoru už jsou vidět stopy Kapitolu, který je tak odlišný od vzdálenější krajů, jak je to jen možné. Jenom obyčejné budovy mne doslova uchvacují, a to nemluvím o jejich obyvatelých, kteří slovo "výstřední" uvádí úplně na novou mez. Nikdo jiný, než tito lidé by masakr obyvatel jejich země nesledoval s takovým zaujetím a smrt oblíbenců nenesl tak těžce, ovšem v tomhle případě se nejedná o lítost nad smrtí člověka, je to spíš jako kdyby umřel jejich oblíbený závodní kůň. Dal bych cokoli za pohled, když by do arény vypouštěli je.

To už jsme, ale na místě. Několikrát zamávám do davu, ale je to spíš jenom, aby se neřeklo. Poté se zhluboka nadechnu a vystoupím z vlaku.

Hurá do Kapitolu

Čekám trochu nervozně na toho, kdo bude vylosován. Vlastně mám tušení, že se přihlásí dobrovolník, protože po škole se něco šuškalo. Nakonec byl vylosován nějaký 13letý kluk a já se nejistě ošiju. Tak s tímhle hrát bude těžké. Ale jak jsem měla tušení, přihlásil se dobrovolník a to Daniel.

Tak se ten urputák stejně přihlásil...

Musím se usmát, protože jestli on má spoustu obdivovatelek tak já mám spoustu zase obdivovatelů. U naší dvojce se musí uznat, že vážně oplíváme roztomilostí. Po krátkém zamávání všem jsme se odebrali do místnosti, kde jsme se mohli rozloučit s rodinami. Můj otce byl nadšený a furt opakoval jaká to je čest.

Jo doufám, že si to budeš říkat až budu mrtvá...

Mírně se nad tou myšlenkou zasměji. Přišlo se semnou rozloučit i pár mých přátel a musím uznat, že to mě trochu zesmutnilo. Nechci to tu opustit, chci se dál bavit. Vdát se třeba za Phillipa, Marka, Roba a nevím ještě za koho, ale prostě za někoho. Ale ted by tohle mělo být to poslední na co bych měla myslet, ale já opouštím něco, co jsem doopravdy měla ráda. Ještě pár krátkých slov na rozloučenou, pár rozpaků na závěr a já s Dannym nastupuji do vlaku.
Chtěla bych si s Danielem možná povídat, pomohlo by mi to zapomenout, ale to nejde. On se mě straní a tak jeho přítomnost nevyhledávám.
Konečně jsme dorazili do kapitolu. Opatrně vystoupím z vlaku, abych náhodou neupadla na svých vysokých botách. Řvoucí dav mě přímo přimrazí. Nejdříve se dívám do země a dvakrát se zkluboka nadechnu a pomalu zvednu tvář. Moje dlohé řasy se zvednou a odhalí mé čokoládové oči na mé tváři se rozjasní velký úsměv. Všimnu si Dannyho mrknutí mým směrem a tak mu pokynu mírně hlavou. Zvednu pravou ruku a začnu mávat.

Okouzlit lidi snad nebude problém...

Stačí se na nás dva podívat a je jasné, že jsme okouzlující mladý pár. Pomalu prostupujeme davem.

Splátkyně a její "problémy"..

Tento den je vždy již dlouho očekáván. Avšak pro hodně lidí z krajů ani ne v dobrém slova smyslu. Ano, komu by se taky líbila zrovna událost, jako je tahle. Znovu a znovu sledovat, jak vybírají další účastníky Hladových Her, takzvané splátce, to není pro všechny. Ano, Capitol nás takříkajíc zachránil, ale zrovna velká pomoc to nebyla, zvlášť, když nás v podstatě jen zpráskal na hromadu a naše sektory upadly. Já žiji v sedmém kraji, kde se zaměřujeme na dřevorubectví. Máme zde spoustu lesů. Mám to tady celkem ráda. Poslední dobou mám však dost problémy s rodiči. Nelíbí se jim, že nemluvím jen tak s někým. Prý jsem umíněná a kdesi cosi. Prostě se nebavím s lidmi, co mají hloupé a neodůvodněné názory, které nedávají smysl.

Ráno vstanu a jako první si to rázuji ve svém pyžamu s obrázkem žirafy (Sháněla jsem ho dlouho!) a oranžovými kalhotami do kuchyně ke stolku, kde kdysi před dvěma roky ještě každý den byla krásně nachystaná snídaně. Většinou vaječná omeleta, sladká palačinka, či lívance. To byly časy. V té době rodiče ještě chápali ten fakt, že se nehodlám bavit s někým, kdo mi za to nestojí. A teď? Prázdný stůl. Matka otci dělá oběd do lesa na těžbu. Samozřejmě, že já si zase budu muset něco udělat sama. Častokrát vlastně i opatřit. Nejsem rozmazlená, jen jsem si na lehčí život až příliš zvykla. Ale už nějakou dobu se o sebe starám víceméně sama. Je jen otázkou času, než mi něco zašramotí v hlavě a rozhodnu se odejít. Rozhodně do toho nemám daleko. Ze svých tajných zásob ve staré kůlně si vezmu koroptev a slepičí vejce. (Soused má spoustu slepic.) Náležitě jídlo připravím a najím se snad ještě lépe, než rodiče. Vůně se pravděpodobně line celým domem. Což je pro mne celkem úsměvné, jelikož maminka může žárlit. Nemůže, ale musí!

Po snídani si to zamířím rovnou do koupelny, kde si vyčistím svůj vzorný chrup a zalezu si i do provizorní sprchy. Ano, koupelnu jsem si pro sebe zařizovala taky. V komoře, která byla prázdná. Sprchu jsem s Walterem sestrojili na systému pístu. Záchod byl lehčí. To by vymyslel každý. Umyvadlo je stejné jako sprcha. A když už jsem se zmínila o Walterovi, je to jedna z mála osob, které mi opravdu rozumí, a kterému rozumím i já. Vlastně je Walter jediným důvodem, proč zde ještě zůstávám. Po tom, co vyjdu ze sprchy, otřu se osuškou a obléknu do svých zelených šatů. Vlasy si stáhnu do dvou copů a jsem připravena jít opět tam, kam míří většina dětí. Ah, asi si říkáte, kde jsem vzala tak krásné zelené šaty, co? To je jednoduchý. Prací. Navíc jsem měla práci i od mírotvorců. Což celkem namnožila mé jméno v osudí. Ať už šlo o prodej, či donášku potravin, nebo uklízení parcel. Zkrátka a dobře, jsem jeden z adeptů na vylosování. To jsem si uvědomila už dávno. Proto jsem se od té doby s Walterovou pomocí fyzicky, či bojově a psychicky připravovala na tuto možnost. Navíc, umím dobře zacházet se srpem. Mám svou malou zahradu, kde pěstuju zeleninu.

Připravená vycházím z domu a jdu cestou na malý plácek. Potkám i Waltera, který se ke mne přidá. Než dojdeme dát část krve a zařadíme se na místo, kde máme správně být, obejme mne. Trošku mne drtí, ale to mě nevadí. Je jediná osoba, které důvěřuji.
Poté, co dorazíme na plac a stojí tam žena ,která vypadá, jako by spolu s výkaly vypadla z poníka jménem Pinkie Pie. Dala jsem trochu své krve zařadila se zhruba do středu dívčího chumlu, dle mému věku. Jako první se pouštělo již klasicky video o zlé válce a hrdinském sjednocení. Zkrátka další hloupost, která nás, kteří zde nestojíme poprvé, ani nějak zvlášť nepřekvapuje. Prostě stará a ohraná rádoby sláva a čest pro vybrané. První, ostatně jako vždy, budou losovány dívky.
Walter se na mne starostlivě podívá, ale já mu jen odpovím, vcelku dost upřímným úsměvem, že to bude v pořádku. Výkal poníka, který stojí na pódiu svým pařátem zahrabe v osudí. Pomalu otvírá lísteček. Chvilku se odmlčí. A poté už jen slyším, jak se mé ctěné jméno ozývá celým prostranstvím. Ve Walterově tváři se objeví pár vrásek. Nesluší mu. Nejsem nějak naštvaná, naopak, mám radost. Sice budu bojovat na život a na smrt. Ale vím, že mám šanci to vyhrát. Byť jen malou, ale mám. Nejsem neschopná. Pár děvčat se chtělo přihlásit místo mne. „To je dobré, přijímám úlohu splátce.“
Levý koutek se mi trochu pozvedne. Pomalu jdu po schodech na pódium a stoupnu si vedle výkalu poníka. Usměji se, protože to přece musí být, aby mne lidé náhodou nelitovali ne. Ale je pravda, že spoustu jich je zde tak zaslepených, že mi spíše gratulují. Jelikož se po mne chce něco říci, tak si nemohu s mírným ironickým podtónem dovolit neříct : „Šťastné Hladové Hry a kéž nás všechny vždy provází štěstěna.“
Ano, milý úsměv, ironický podtón a zamotané myšlenky, tak bych se mohla z fleku charakterizovat. Byla jsem odvedena do menší místnosti bez oken. Je zde víceméně monotónní světlo. Po chvíli by obvykle přišli rodiče, ale ti nic. Nakonec se objeví Walter a okamžitě mne obejme, tentokrát mnohem více, než předtím. „Bude to dobrý.“
Snaží se mne uklidnit, i když je evidentní, že ta klidnější jsem zde já. „Ano, já vím. Vyhraju to.“
Usměji se a přikývnu.

Poté nás davem v autě nechají přijet až ke vlaku. My to máme tak kolem osmnácti hodin. Podívám se poprvé na toho kluka, jehož jméno jsem uslyšela již na pódiu. „Těší mne, Ryane. Mé jméno je Ariadne.“
Řeknu mu ve vlaku. Poté se zavřu v pokoji a několik těch hodin se snažím vyspat, vím, že energie bude potřeba. Hodinu před příjezdem normálně vstanu a vykonám hygienu. Poté jdu do jídelního vozu, kde pravděpodobně všichni jsou. „Dobré..“
Pozdravím a celkem se usměji. Přijdu k Ryanovi. „Chtěla jsem ti to říci už předtím, ale nějak jsem na to neměla náladu. Nevím, zda- li jsi očekával nějakou extra spolupráci, ale nebudu tě doprovázet na každém rohu. Z ohledu strategie mi to nepřijde vhodné. Ale ani po tobě nepůjdu. Navíc, pokud budeš mít problém, tak se ti budu snažit pomoct. Když o tom tedy budu informovaná. „
Domluvím. Neočekávám, že bude nějak překvapený. Pochybuji, že je to nějaký jednoduchý vořech.

Když dojedeme do Capitolu, tak všem radostně mávám a dělám gesta na způsob, že je chci všechny obejmout, v překladu se prodávám. Abych měla sponzory, je to hold nezbytné.

Jednou takhle na den sklizně...

Tak nějak jsem tušil, že to budu zrovna já.
Ne, že by se mi chtělo vybočovat z mého zajetého stereotypu, ale na nějaké to vzrušení jsem čekal už delší dobu.
Popravdě, miluju vzrušení.
Tak proč mi tak záleží na stereotypu?
To se mě neptejte.

V okamžiku, kdy ta ženská přečte do mikrofonu jméno „Victor“, všichni lidé utichnou. Jen mezi Mírotvorci se ozývá pobavené šeptání. Významně se usměju a ležérním krokem vyjdu z chlapecké skupiny. Ani se nemusím moc prodírat, lidé se přede mnou automaticky rozestoupí. Ach ano, to bude ten důvod, proč už mě stereotyp začínal nudit.
Kolem mě se začnou ozývat nevěřícné, tiché hlasy. „To je on…“. „Jack…“. „Vylosovali Jacka!“. Jen málo osob, hlavně malé děti, se nechápavě otočí na někoho jiného s otázkou „Kdo je Jack?“. Když kolem nich procházím, sladce se na ně usměju. Nesnáším malé spratky, víte?

Vystoupím na pódium. Na rozdíl od ostatních nejsem oblečený do nějakého společenského oblečení. Jsem oblečen ležérně, v kostkované košili a pohodlných kalhotách. Možná až příliš pohodlné na poměry našeho kraje. Avšak já si pohodlí umím zajistit. Já ano.

Pamatuji si, jak probíhalo losování do Hladových Her v předešlých ročnících. Brečící splátci. Brečící rodiče. Pochmurné okolí. Všichni mlčí. Posměšně se podívám na dívku vedle mě. Maya, tak nějak se jmenuje, ne? Cheche, tohle bude brnkačka.
Věnuji naší kapitolské bárbínce oslňující úsměv a nenápadně ji oberu o mikrofon.
„Vážení spoluobyvatelé šestého kraje.“ vyseknu poklonu „Jsem vážně rád za těch sedmnáct let, co jsem zde s vámi strávil.“.
„A ty, Capitole…“ otočím se ke kamerám „Šťastné Hladové Hry!“. Můj tón je nedočkavý, bez jediné kapky ironie. Těším se. Už se nemůžu dočkat. Tak taky tahle věta zní. Avšak pozornější jedinci v ní mohou vycítit i něco jiného. Prohnanost. Prohnanost a očekávání.
Vrátím mikrofon bárbínce, která je docela dost mimo, plácnu si s Mírotvorcem, který mne má odvést pryč a s úsměvem ho následuju. Mlsně si olíznu koutek úst. Ano, tohle bude sranda.

Předpokládal jsem, že návštěvy budu moct vynechat. Přeci jen, kdo by MĚ navštívil? Docela mě ale překvapí, když se na malý moment objeví zdejší Mírotvorecká hlava.
„Hodně štěstí, kluku. I když, ty ho ani nebudeš potřebovat.“ mrkne na mě a jak přišel, tak taky zmizel. Heh, jako bych to sám nevěděl.

Cestu vlakem prospím. Co bych taky měl jiného dělat? Ta holka, Maya, mi nestojí ani za slovo. Když ale konečně dojedeme do Capitolu, nasadím svůj nejokouzlující úsměv a mávám zdejším cvičeným opicím… tedy, chci říct, obyvatelům. Sem tam pošlu nějaké dívce či paničce vzdušnou pusu.
Ano, přesně takový jsem. Úžasný a neodolatelný. A taky dokonalý objekt pro sponzory.

Tak trochu podrázek

"Já kdybych byla vylosovaná, rozhodně bych byla ráda. Šla bych tam a všechny rozdrtila." No jasně. Moje dokonalá sestra, co se bojí i když má jít sama do sklepa, by byla ráda, kdyby měla tu čest jít do tý kreténský soutěže. Určitě. V duchu se ušklíbnu, ale navenek radši nedám nic znát. Ty modřiny z minula ještě rozhodně nezmizely. Jen sklopím oči, nasucho polknu a dál do sebe soukám krajíček chleba. Moje dnešní snídaně.
"Víš co, trapko," obrátí se na mě Liz s jejím panovačným výrazem ve tváři, "radši mi jdi ubalit jointa. Nechci být dneska rozhozená nebo nervozní nebo dokonce podrážděná, víš co tím myslím, ne?" Samozřejmě vím, co tím myslí. Zatnu zuby a přikývnu, vstanu, i když jsem ještě nedosnídala, a radši jdu udělat, co mi nařídila. Za minutku už moje drahá, milá a hodná sestřička už hulí svou oblíbenou trávu.
Jednou do roka se taky musím umýt, že jo. Ta chvíle nadchází zrovna teď. Nanosím si sice ledovou, ale aspoň přibližně čistou vodu ze studně do necek, vezmu něco, co kdysi možná nazývali "houbou na mytí", teď je to ale spíš kus něčeho nedefinovatelného. Pokrčím rameny. Taky se s tím dá mýt. Snad.
Mýt se s tím dalo a o půl hodiny později už se oblékám do svého svátečního oblečení - čistých (to je celkem vzácnost) bílých dlouhých šatů, možná z bavlny nebo z něčeho takového. K tomu černé sandály a nakulmovat si vlasy. A je to. Nejsem ani náhodou hezká, spíš naopak, a vedle své sestry vypadám ještě hůř než ošklivé kačátko, ale co se dá dělat. Lepší už to nebude. Dojdu za ní, pomůžu jí s oblékáním a účesem a počkám, až i ona bude moct jít. "Kdyby mě vylosovali, chceš se za mě nabídnout?" zeptám se za pomoci znakové řeči. Liz jen obrátí oči v sloup. "Jasně, pro svoji malou sestřičku všechno." Nevím, co si o tom mám myslet. Znamená to ano? Nebo to myslela ironicky? Zamrkám, ale to už mě chytí a táhne z domu.
Přetrpím obvyklou proceduru ve formě starostova proslovu a kapitolského filmu. Po něm mám vždycky dojem, že nám tím chtějí říct, jak je vlastně Kapitol tak strašně hodný, že rovnou nevyvraždil celý Panem. "Máš strach, ségra?" zeptá se Liz uštěpačně. Malinko se zamračím, začnu rýt špičkou boty do země, nakonec pomalu přikývnu. Mám strach. "Kdyby tě vylosovali, půjdu místo tebe, jo?" překvapeně k ní znovu vzhlédnu. Liz mi dokonce dá ruku kolem ramen. Co to má znamenat? Vymáčknu ze sebe úsměv a Liz mi ho oplatí zablýsknutím svých bezchybných bílých zubů. Copak je po té malé dávce tak mimo, že by říkala a dělala takovéhle divné nesmysly? "...Je zde přítomná dívka jménem Maya?" zeptá se hlas té ženy z Kapitolu. V tu ránu se ode mě Liz odvrátí, ale mě neunikne špatně maskovaný úšklebek. Ani nevím, jak jsem se dostala na pódium. "Máme zde nějakého dobrovolníka, který by se přihlásil místo téhle mladé dámy?" Ticho. Proč se nehlásíš, Liz? Dělej, tak se přihlaš! Říkalas to! Slíbilas... mi... Ne. Ona mi nic neslibovala. Poraženecky svěsím ramena. Stoprocentně umřu. Kvůli Elizabeth.
Pak to probíhá jako ve snách. Ani se se mnou nepřišla rozloučit. Nikdo nepřišel. Kdo by taky chodil za holkou, co ani nemůže mluvit, co? Pak jedeme. Den. Noc. Další den. A... Jsme tam. Pohlédnu na kluka, na toho... Jakže mu říkali? No jasně, Jack. Má mnohem větší šanci na výhru než já. I tak se ale zkusím udržet co nejdéle...

Ať vás stále doprovází štěstěna!

Dnes mohl být nádherný den. Slunce svítí a rozdává teplo na všechny strany a jen vyzývá k úsměvům a radostnému pobrukování. Jenže není. Den Sklizně není nádherný den. Samozřejmě, že u nás ve čtvrtém kraji se neprožívají tak tragicky jako v jiných, díky profesionálním splátcům, které si trénujeme, ale stejně. Naše nenávist vztahující se k tomuto dnu je stále dost velká, aby se nám nechtělo z postele. Jenže musíme. Vyškrábu se z ní a rovnou zamířím k umyvadlu. Voda v něm je vlažná a příjemně chladí mou rozpálenou kůži. Důkladně ze sebe smyju všechny známky další noci plné nočních můr o rozbouřeném moři a deseti postupech jak stáhnout člověka z kůže. Připravím lehkou snídani z typického zeleného chleba, sladkého ovoce a měkkého sýra a jdu probudit sourozence. Calm už je vzhůru, sedí zachumlaný v tlusté dece a přestože mě je v slaboučké krátké košilce vedro on se klepe. Nejsem jediná, koho pronásledují běsy. Vlezu si k němu a dlouhou chvíli ho mlčky pevně objímám. Kolíbáme se sem a tam jako bychom byli zase o šest let mladší. Nakonec se bratr přestane třást a sám vzbudí holky. Snídáme v tichosti. Atmosféra nejistoty visí kolem jako závoj co nejde strhnout. Po včerejší hádce s Fireballem o mojí účasti na letošních hrách se necítím dobře. Počítala jsem s nimi až za dva roky, kdy dosáhnu osmnáctých narozenin, tak jak to funguje u většiny profíků. Letos měla jít Lisa. Jenže Fireball se bůhví proč rozhodl pro mě a mě trvalo tři hodiny, než mi slíbil, že to tedy zařídí nějak jinak. Absolutně nevím, co tím myslel, ale věřila jsem mu celých šest let. Věřím mu i teď. Přesto nejsem klidná jako obvykle.

Zapletu holkám jednoduché copy a připravím jim nejhezčí šaty, ty v zelených odstínech. Sama si dlouhé lesklé vlasy jen rozčešu a nechám je vlnit se mi kolem obličeje. Vklouznu do šatů tak lehounkých, že vypadají jako z mořské pěny a nazuji kožené sandálky. I Calm vytáhne tu nejbělejší košili. Ve svátečním oblečení se cítím jako svázaná. Nemám z dnešního losování dobrý pocit. Přesto už musíme vyrazit. Na náměstí se necháváme s Calmem zapsat a zatímco se holky přidávají k Anit, my se řadíme mezi ostatní děti ve věku 12 – 18. S kamenným výrazem přežiji jak proslov kapitolského průvodce tak i každoroční video plné kapitolských cintů a propagandy. A pak přijde na řadu losování. Rychle vyhledám očima Fireballa a ten se na mě povzbudivě usměje. Uklidní mě to. Tak to nakonec zařídil… Klidná jsem však asi jen pět vteřin dokud nezaslechnu své jméno. Srdce mi vynechá několik úderů. Nedokážu to pochopit. Jsem si jistá, že jsem se přeslechla. Rozhlédnu se. Nepřeslechla. Oči celého kraje jsou upřeny na mě. Ty Calmovy jsou plné hrůzy. Anitiny zase přetékají slzami, jak si tiskne holky ke svému oblému břichu. Jako v mrákotách dojdu k pódiu, když mi průvodce pogratuluje a já znovu pohlédnu na Fireballa. Jeho vítězoslavný úšklebek mluví za vše. V té chvilce chápu. Sakra… on mě zradil… Mám vztek a chce se mi využít svých letitých schopností a usmrtit toho chlapa některým z těch rafinovaných způsobů, kterým jsem se učila. Přesto však nasadím okouzlující úsměv, tak jak to umím jen já a čekám, až vyberou splátce za mužskou část. Díky bohu to není Calm. Nic víc v tu chvíli ani nemůžu chtít.

Místnost, kde se máme setkat s rodinami je velká a krásná. Sedím v jednom velice pohodlném křesle a čekám, až se konečně otevřou dveře. Nestojí v nich však moji sourozenci nýbrž Fireball, který se šklebí tak, jako by snědl obzvlášť výtečný bonbón.
„Tak takhle jste to zařídil?“ Zasyčím a nenávist mi z hlasu odkapává jako jed. Jeho smích mě řeže hluboko pod kůži. „Proč? Proč já?“ vyštěknu znovu a pevně sevřu ruce v pěstích. Další nechutný vítězný úsměv. „Protože jsi nejlepší, protože jestli někdo může vyhrát tak jsi to ty…“ Je mi na zvracení. Mám chuť ho praštit. Smýt ten úsměv z jeho tváře. „Jestli myslíte, že mě touhle lichotkou uklidníte, jste na omylu!“ Když se Fireballovy tlusté prsty dotknou mojí tváře, otřesu se nechutí. „To není lichotka, to je fakt. Stačí, když využiješ toho, co umíš nejlíp. Jsi nádherná, správně to použij a budou ti zobat z ruky!“ Odstrčím jeho ruku s takovou zuřivostí, že mu ji div nezlomím a prosmýknu se kolem něj, abych nemusela snášet jeho blízkost. „Navíc… máš něco, co chci a když nedej bože nevyhraješ, no…“ Dívám se do jeho malých prohnaných oček a mám co dělat abych se udržela na nohou, když, konečně pochopím. On chce Calma! Chce Calma jako profesionálního splátce! Není divu. Bratr je ve svých 13 o dvě hlavy větší než já, silnější a chytřejší než já kdy budu moct být. Jsem sice nejlepší splátkyně, kterou Fireball má, ale Calm by byl ten nejlepší splátce jaký kdy vůbec měl samotný 4. kraj. Jenže přes všechny předpoklady, které bráška má, je tu jeden, který všechny ostatní zastiňuje. A to jeho laskavost. Tu by musel Fireball v Calmovi zničit tak jako zničil všechny dobré vlastnosti ve mně. Když nevyhraji, Calm se bude muset postarat o holky. A pravděpodobně se o ně postará tak jako jsem to udělala kdysi já. To nemůžu dovolit. „Předpokládám, že chápu dobře, že když nevyhraji, moji rodinu nezabezpečíte.“ konstatuje mrazivě a všechny vnitřnosti se mi kroutí. To už Fireballa vyprovází mírotvorce a jeho úšklebek je mi jasnou odpovědí. Ano chápu.

Konečně přichází moje rodina. Holky se mi vrhnou kolem krku a na to, že je jim teprve osm jsou obdivuhodně odvážné. Vidím, jak jim oči přetékají slzami, ale ony se snaží usmívat. „Máme pro tebe překvapení…“ špitne Hope a Grace vytáhne z kapsy velký náramek plný těch nejkrásnějších mušlí, kamínků, od moře obroušeného skla, pírek a perel nejroztodivnějších barev a tvarů. Viděla jsem je ty poklady sbírat už od mé první sklizně. Patrně na mém symbolu kraje pracovaly celé čtyři roky. Dojatě je sevřu v náručí, chvilku je kolíbám. Nakonec se k nám přidá i Calm co dosud stál u dveří. „Zvládneš to, jsi chytrá, máš na to vyhrát.“ Šeptne a jeho hlas je pevný. Neubráním se ironickému úsměvu. „Páni, nádherná, chytrá… kdybych žila ve světě, kde nezabíjejí děti, všechno by mi skvěle procházelo, co myslíš?“ Calm se na mě pohoršeně zamračí. Vypadá mnohem starší. Tak moc vyspělý až mě to zabolí. Tak snadno by mohl být dalším splátcem, jestli nevyhraju. Není čas říct všechno tak ho jen líbnu na tvář a syknu: „Dávej si pozor na Fireballa…“ Přikývne. Není potřeba říkat nic víc, on to očividně dávno ví. Jak jsem říkala, je lepší než já. Zhruba deset vteřin ještě stojíme v pevném objetí, než do pokoje vtrhnou mírotvorci a odtrhnou ode mě konečně plačící holky. Poslední co vidím je Calmův modrý povzbudivý pohled. Mám pocit, že se každou chvíli zhroutím, ale svým typickým způsobem to zatlačím do zapadlého koutečku mysli a dovolím si jednu slzu. Jen jednu. Do vlaku už nastupuji s nevinným úsměvem, díky kterému vypadám kouzelně jako víla. Vím to. Trénovala jsem ho bůhví jak dlouho dokud nebyl dokonalý. Dokud jsem já sama nebyla dokonalá. Tak teď, když jsem znovu získala svou sebedůvěru, můžeme začít s tou fraškou.

Den sklizně

"Mag, pojď už, musíme přijít včas."
To byl Chris. Jeho mírný a klidný hlas se mě snažil přesvědčit, že doopravdy nemá cenu sedět na židli a zírat do prázdna, umytá, oblečená, upravená; připravená.
Ale mně se doopravdy nechtělo kamkoliv vyrazit. Čím dále čas plynul, tím více jsem tenhle den vnímala jako nanejvýše otravnou záležitost.
"Stejně je to jenom o tom, aby se zvrhlé lidstvo obývající Kapitol ukojilo při pohledu na smrt dvaceti tří z dvaceti čtyř lidí. Podobné jako když vlci bojují o vůdčí postavení ve smečce, jenom s tím drobným rozdílem, že pro ně smrt jednoho z členů doopravdy znamená ztrátu."
Ušklíbnu se. Jestli na tom něco nesnáším, tak je to právě tohle. Říkají tomu 'způsob jak si udržet poslušnost krajů', ale ve skutečnosti je akorát zájem pobavit lidi. Jako obrovská gladiátorská aréna. Odporné, barbarské.
"Já vím, Maggie, souhlasím s tebou. Ale s tím už nic neuděláme."

Čekala jsem, kdy už to bude za mnou. Celé tři roky, co už jsem byla zařazená ve slosování, teď to bude rok čtvrtý, to byla jen jakási povinnost. Přijít, postát si, počkat, kterého chudáka vyberou, možná utrousit téměř imaginární slzu, aby člověk nevypadal jako naprostý necita, a pak jít zase domů.
Ovšem jen co dojde na losování dívek, výsledek mě dost jasně probere.
"Magnolia Susan," ozval se hlas.
Jako bych teď probrala z dlouhého zamyšlení, mé oči se pohnou a já zvednu pohled k pódiu, odkud mé jméno zaznělo.
Tak tady to máme. Aneb nikdy nespoléhejme na to, co se zdá být zřejmé - když měl člověk smůlu tolikrát, snad by ji nemusel mít znovu. Lidé nejsou jediní, kteří klamou.
Vystoupím na pódium. Na tváři dokonalou kamennou masku, i když se zdám být spíše než cokoliv jiného zamyšlená.
Ani se za mě nikdo nabídnout nechtěl. Jen přejedu pohledem kluka, kterého vybrali, aby šel se mnou. Neznám ho, on nezná mě. Upřímně, nijak mi to nevadí.

"Maggie... Bože..."
Jen co byla možnost na krátké rozloučení se s blízkými, Christopher se mi vrhnul kolem krku. Nebo mě spíše objal, doufajíce, že já se vrhnu kolem krku jemu, když vezmeme v úvahu, že je starší a o kolik je vyšší.
Jistě z toho byl víc vynervovaný jak já.
"Nás smůla nikdy neopustí, co?" Rty se zkřiví v hořkém úšklebku.
"Ale klid, Chrisi. I když je to jako nechat dva tucty holubů poprat se o jedinou kůrku chleba, já se nemám čeho bát. Jsem orel," zašklebím se, teď již v tom ale není hořkost, je to takový můj typický úšklebek.
"Dávej na sebe pozor, dobře?" Rozhodl se Chris má slova ignorovat.
Než odešel, na dlouho chvíli jsme své ústa spojili v polibku. Možná posledním.

Další část cesty se odehrávala ve vlaku. Bohužel, nejsem ten typ, kterého by vzrušoval zdejší luxus. Na naše poměry vážně dobré, ale mě to nezajímalo. Spíš jsem se musela sama pro sebe ušklíbnout.
Kolika lidem ve dvanáctém kraji by peníze, které tenhle vlak stál, mohly zajistit vcelku slušný život.
Cesta trvala dlouho. Neměla jsem zájem přemýšlet nad tím, co bude, a tak jsem ji trávila bezduchým zíráním z okna.
Vlastně mi ani tolik nevadilo, že mě vylosovali. Byl to určitý mezník v mém životě. Stejně to už nemohlo být horší. Nikdy. Jediná škoda byla opustit Chrise. Je to dobrý hoch, nevím, co bude dělat, pokud tam zemřu.

Po dvou dnech jsme dorazili na místo. Nechám jít Iana prvního a vystoupím až za ním, pak se zařadím po jeho boku. Asi to bude líp vypadat.
Mám na sobě jednoduché bílé krátké šaty, které podporují mou hubenou postavu, ale zároveň aristokraticky vyhlížející obličej, bledou pleť, modré oči a černé vlasy.
Zcela jistě vypadám sebevědomě, klidně a vyrovnaně. Mávat jsem se ale neobtěžovala. Je mi jasné, že bych se měla více snažit, pokud mám získat sponzory, ale dělat vlezdoprdelku nikdy nebyl můj styl. Navíc je snad jasné, že o nás bude menší zájem už jenom kvůli chudému kraji, ze kterého pocházíme.
Aneb hurá předsudkům.

Sklízíme odpád ~

A je to tady. Den sklizně. Tento den prožiji již po třetí a pokaždé to probíhá podobně. Ráno vstanu, zamumlám si něco v tom smyslu budu tentokrát vybrána ? Poté proběhne malá snídaně i když na jídlo vůbec nemám čas. Po krátké snídani zamířím do koupelny, kde proběhne ranní hygiena.

Cestou ke skříni přemýšlím co si tentokrát obleču.
Tentokrát si vyberu rudě červené šaty a boty na vysokém podpatku a vyrazím na místo sklizně. Je to poměrně velké náměstíčko, kde jsou zástupy lidí. Zdálky na mě mává hlouček dívek, které ihned poznávám. Rychle se za nimi snažím dostat, ale přes vysoké podpatky to není snadné. Chvíli si povídáme, ale nemá to dlouhého trvání protože zaslechneme písklavý hlásek a spatříme malou osůbku připomínající čarodějnici, která se na nás z pódia z široka usmívá.

Jako každý rok se jako první vybírají dívky. Snažím se to nějak zvlášť nevnímat. Avšak.. "Lucia Vallen."
Uslyším své jméno.

Jsem vylosována jako splátce. Chvíli přemýšlím jestli se mám radovat, že můžu reprezentovat svůj kraj nebo mám naříkat kvůli možnosti blízké smrti. Nakonec se rozhodnu pro první možnost. Na zástupy lidí se pokusím usmát, i když to moc přesvědčivě nevypadalo.
Po chvilce vyberou také chlapce ale to nějak nevnímám. Podáme si ruce a paní připomínající čarodějnici pronese ať vás vždy provází štěstěna a jsme odvedeni do malé místnosti, kde může proběhnout malé rozloučení.

Jako první přijde matka se sestrou, které se snažím ujistit, že to vyhraju. Prohlásila jsem to jen kvůli nim, já si tím moc jistá nejsem. Po chvilce přijde i pár přátel, ale nebudou u mě dlouho protože je Mírotvůrci odvedou pryč. Když jsme odváděni ke vlaku, tak mi v uších zní slova tipu: ‚Ty to zvládneš. Půjdeme ti na pohřeb.‘

Když nastoupím do vlaku urychleně se snažím najít svůj pokoj. Natáhnu se na postel a přemýšlím nad svým životem a jaké by to bylo, kdyby se mnou přišel rozloučit také otec. K večeru jdu k jídelnímu vagónu a sedí tam i ten kluk. Vypadá, že je docela v pohodě, ale na povídání moc náladu nemám. I tak tiše pozdravím a jdu si dát něco k jídlu.

Jakmile dorazíme do Kapitolu, tak přemýšlím co budu dělat až vystoupím z vlaku. Budu mávat a usmívat se? Nebo budu dělat, že tam ani nejsem. Moc času na přemýšlení nemám a tak začnu mávat a usměju se. Tento úsměv byl o dost sebejistější než ten, který byl na pódiu v mém kraji.
Poté jsme odvedeni do malé místnosti a čekáme, co se bude dále dít.

Mrk!

Ano, konečně je zde ten den, na který všichni napjatě čekají. No, nevím, zda- li napjatě, ale přinejmenším alespoň trochu jim v mysli něco srší. To není nic tak hrozného v porovnání s tím, který bude letos vybrán. To sice nikdo nějak zvlášť neví, ale jsou zde jisté typy, kdo by se mohl dobrovolně přihlásit. A ano má maličkost je jedna z nich, ačkoliv tedy nevím, proč zrovna já. Když se zeptám, tak jsou mi otloukány o hlavu řeči na způsob „Je to čest.“, nebo „ Budeš reprezentovat náš kraj na Hladových Hrách, je to tvůj osud a já ti k němu gratuluji.“
Nemám rád takové bláboly. Ano, je toho hodně, co mi říkají i v těch nejrůznějších formách, ale vždy mi nějak gratulují. Navíc, poutače s mým obličejem a tvářemi dalších dvou chlapců a tří dívek, kde je nápis, kdo budou ti dva reprezentanti mne také zrovna neuklidňují. Získalo to dost velkou popularitu. Navíc, otec mi již na zakázku nechal vyrobit zbraň. Pochybuji, že někdo bude mít podobnou. Ale silné zbrani musí vládnout i silný splátce. Já s ní do tohoto dne trénoval téměř dnem i nocí a ruce jsem měl pravidelně pořezané. Teď jsou již zahojené. Capitolská medicína je zázračná. Ale také mne to přivádí k tomu, že když od nich tolik věcí přijímáme, tak je zcela jistě možné, že z těch tří favoritů, budu právě já ten, jehož osud bude vyhrát v aréně. Pravděpodobně se to bude hemžit lístečky s mým jménem. Původně jsem nikdy nechtěl jít do arény, ale po tom, co zemřel bratr rukou mírotvorců, změnil jsem názor. Pokud vyhraju, měl bych mít nějakou menší moc. Té budu muset přiměřeně zneužít, aby se jejich moc alespoň částečně omezila. Ano, asi to zní dost pošetile, ale rozhodně lepší než jen sedět a čekat. To mi nikdy nešlo. A nehodlám se v tomto ohledu měnit. Prostě musím vyhrát.

Ještě dlouho se vždy snažím vyhrabat z postele. A ať jde o jakýkoliv den, ani tento není výjimkou. Může se stát, co chce, ale má ospalost po ránu proti tomu neustoupí. Své zlozvyky si budu odpouštět až v aréně. Ve chvíli, kdy budu jistě stát na podstavci mezi ostatními splátci. Mez těmi, které budu muset do posledního zabít. Mně samotnému se tato představa nějak zvlášť nelíbí, natož aby ve mne vzbuzovala nadšení. Ale teď si ještě svůj zlozvyk pozdního vstávání pořádně užiji. Nikdo mi totiž nebude mé návyky měnit teď a tady. A ne, a ne, a ne! Převalím se a znovu hodím přes své tělo peřinu.
Když si asi přibližně ještě půl hodinku stále hovím v posteli, tak už cítím, že jsem připraven vstávat . Pořádně se protáhnu a ve svých tyrkysově zbarvených trenkách si to po schodech dolů krásně rázuju ke stolu do kuchyně, kde mne mamka s otcem již čekají. Ano,oni mé návyky chápou, ne jako ten otravný budík, který jsem schválně raději nezmiňoval. „Dobré ráno, zlato.“
Řekne mamka a položí mi na stůl vaječnou omeletu s rybou a cibulkou. Otec na mne jen kývne a dál si čte něco o candátech. S otcem jsme nikdy nějak zvlášť nekomunikovali. Nebývá důvod. Ale právě tento den se to změnilo s otec se rozhodl na mne sám od sebe promluvit. „Riley?“
Optá se mne otec. „Ano tatí?“
Mírně zažvatlám s vajíčkama a kouskem ryby v puse. Ta ryba je pstruh. Ihned jsem to poznal. Ano, tohle je u dětí ze čtvrtého kraje celkem běžná věc. Nicméně, otec pokračuje. „Uvědomuješ si tu čest, s jakou půjdeš do Hladových her? Jsi nejmladší z navrhovaných na splátce a pravděpodobně bude i velmi mladý oproti splátcům ze všech krajů. Jsem na tebe hrdý. A ještě hrdější budu, až tě dnes vyberou jako toho osudového splátce.“
Taková výjimečnost se jen tak nevidí. Nemám však čas si na to zvykat, protože dnešním dnem se můj život velmi změní. Pokud mě tedy vyberou. Ale, když to všichni tak omývají, že ano, proč by to nemohla být pravda, že jo? Já obvykle takovýmhle věcem věřím. Stejně zde nemám žádné přátele. Měl jsem, ale už nepoznám přítele od dalšího fanatika, který mne viděl někde na plakátu. Ani se mi nechce chodit nějak zvlášť ven. Díky bohu, ještě to počká. Teď se půjdu totiž umýt.

Odejdu od stolu do koupelny, kde si napustím vanu s bublinkami. Sundám si spodky a vlezu do ní. Ležím v ní přibližně půl hodinu a potom se ještě pořádně opláchnu. Poté vyjdu a otřu se ručníkem . Můj ručník s obrázkem kachničky! Poté si vyčistím zuby. Pořádně si vyfénuju vlasy. Učešu je, posprejuji nějakým tím lakem, abych hned nevypadal jako vrabčák a obléknu se do oblečení, co mi mamka nachystala na postel. Že bych si zase lehnul? Nejprve trenky, tentokrát purpurové! Bělostné ponožky s temně rudou košilí. Kravatu černou jako uhel, oblek stejně tak. Naposledy se podívám do zrcadla. Jsem já to ale fešný hoch! Ušklíbnu se a možná mám poslední šanci si prohlédnout svůj pokoj. Ano, můj pokoj. Neurovnaný, neuklizený. Narvaný nejrůznějšími vymoženostmi od otce. Otočím se na chodidle a dojdu dolů, kde si nasadím ladící boty. „Mami! Tati! Můžeme jít, jsem připravený.“
Zavolám do obývacího pokoje, kde jsou moji rodiče už připravení. Oba přijdou a otec má zase něco na srdci: „Filetu jsem ti nechal poslat do Capitolu, měla by tam být ještě dřív než vy.“
Řekne otec. Poté vyjdeme. Máme to kousek, takže nemusím jít někam zvlášť daleko. Spousty lidí se kolem nás hrne a kroutí a další nehezké a otravné věci. Říkám si, že jsem s těmi plakáty asi neměl souhlasit. Ale otec využil mé slabiny. Zeptal se mne na to ráno, kdy na vše odpovídám ano! Jak podlé! Ale teď už si stěžovat nemohu, je to totiž tady!

Nechám si vzít krev a zařadím se do přední řady mezi dva chlapce, kteří také bývají na poutačích. Nejdříve se však losují slečny. Pro mé překvapení, neznám ji. Ale to je dobré, ty, které bývaly na plakátech, by mi stejně nějak moc nepomohly. A už jdou na řadu chlapci. Musí mne vybrat. Předtím jsem si nebyl jistý, ale teď už moc dobře vím, za co stojím a vím, že musím být ten, co vyhraje. Ženská na pódiu pomalu otevírá lístek a její rty se začnou pohybovat. A já už pouze slyším své ctěné jméno. Přijdu na pódium a usměji se na všechny. Mávám. Přijdu k dívce, Empathy se jmenuje. Podám jí ruku a usměji se. Poté se opět otočím na jásající dav. „Doufám ve vaši plnou podporu. Pošlete mi štěstěnu, která mne bude provázet.“
Mrknu na ně. Ano, trochu jsem si to motto poupravil, ale tohle je teď moje motto! A není stejně, takže mě nemohou udat za porušování autorských práv.

Když mne odvedou do malé místnosti, překvapivě ke mne nikdo nepřijde. S rodiči jsem se již stejně rozloučil. Nechám se tedy mírotvůrci spolu s Empathy odvést do vlaku. Cesta trvá asi deset hodin. Většinu toho času koukám z okna, nebo trénuju úsměv do Capitolu. A dvě hodiny jsem prospal.

Když konečně dojedeme do Capitolu, vyjdu z vlaku a usměji se. „Pošlete mi štěstěnu, která mě bude doprovázet na každém mém kroku. „
Mrknu a trochu hříšně se usměji. Nakonec pošlu i hvězdnou pusu. To mne baví.

Den mé smrti
Jaké by to bylo krásné ráno. Vstanu a jdu se umýt. Potom na sebe navléknu sváteční šaty (které nejsou zrovna nic extra). Jdu se nasnídat (taky nic extra). Před odchodem si do boty zastrčím prak. Když už mám dnes zemřít tak si to užiju. Nezemřu se sklopenou hlavou. Do kapsy od kalhot si vložím pár olověných kuliček. Tak kapitole pojď si pro mě.
Vyjdu na ulici. Kolem už procházejí hloučky rodin. Všichni kdo mají dítě v mém věku, na mě vrhají pohledy. Jasně že chápu, co znamenají. To jejich: „kéž by vybrali jeho. Nikomu by nechyběl “. Je jasně patrné. Vídám to už pár let. Zamířím si to na odběr krve. Podívám se na toho kapitolského hajzla, když mi vráží jehlu do ruky. Dívám se mu přímo do očí. Zároveň, se usmívám. Jen ať vidí, že se nebojíme.
Stoupnu si mezi chlapce svého věku. Zase na mě všichni vrhají pohledy. Jasně, jasně přihlásím se dobrovolně. Kdyby ne jsem mrtvý. Vaši miloučcí rodiče, by mě ušlapali. Usměju se a mrknu na přítomné. „Jestli začnou střílet zmizte“. Řeknu potichu. Juj, to jsem je vyděsil.
Pak nám chtějí pouštět nějaké sračky. Teď přišla má chvíle. Skrčím se a vyndám prak. Zasadím olověnou kuličku a zamířím na obrazovku. To už si mě všiml jeden z organizátorů. Pozdě. Vypouštím střelu a ta roztříští obrazovku na kusy. KŘACH! Poté se zvednu s pokleku jen ať je mě vidět na kamerách. „Hlásím se jako dobrovolník“. Tak a je to tu. Teď mě buď mě buď přijmou a nechají mě umřít jako odstrašující příklad nebo mě zabijí rovnou tady. Uvidíme, každopádně jsem si to užil. Stálo to za to. Zamířím si to k prvnímu dozorci, co na mě míří zbraní. „Tak střílej, šmejde“ řeknu mu a roztáhnu ruce. Pokud mě chtějí zabít, takhle by to byla krásná a rychlá smrt. „Jen do toho. Já se nebojím. Jen si pospěš, nechci kazit organizaci hladových her“. V tu chvíli mě někdo sundá.
Kupodivu nevystřeli ostrýma. Jsem na chvíli dezorientovaný. Seberou mi prak a dovlečou mě na tribunu. Než se úplně proberu, vylosují dívku nebo se taky hlásí dobrovolně? Nějak to nevnímám. Pak ještě jednou musím vznést svůj nárok. To už jsem úplně vzhůru, ale nedávám to na sobě znát. V nečekaném okamžiku se vytrhnu svým strážcům a popadnu mikrofon. „Splátci všech, které nepodlézají kapitolu, nabízím Vám dohodu. Spojme se všichni u rohu hojnosti a zničme profíky. Je nás víc. Jsme silnější.“ No jestli jsem kapitol, do teď naštval jen natolik, aby mě zabila nějaká past, tak teď to bude mnohem horší. Raději nedodám poslední větu. Stejně jako je víc lidi v krajích než v kapitolu. Pak mě znovu sundají.

Zabydlení v Kapitolu

Vaši instruktoři spolu s průvodci vás provedou ječícím davem. Hlavně pro ty uzavřenější z vás to může být docela traumatizující zážitek - všichni si vás chtějí prohlédnout a vám dá dost práce se davem Kapitolanů vůbec prodrat.
Nicméně se to všem víceméně podaří a skončíte před obrovským komplexem. "Každý kraj má jedno patro," je vám sděleno průvodcem. Kupodivu všechna patra jsou stejná, nenašli byste sebemenší rozdíl mezi prvním a dvanáctým. Jsou to jakési byty: hned za vstupními dveřmi (které není třeba zamykat - nebo možná je, ale v každém případě jste nedostali klíče) je velký obývák a jídelna s dřevěným leštěným stolem z tmavého dřeva, čtyřmi židlemi ze stejného materiálu, velkou televizí a gaučem. Odtamtud vede pár schůdků ke třem dveřím - váš trenér a doprovod má společný pokoj, vy máte každý svůj.
Když vejdete, jako první vás asi upoutá obrovská postel skoro pro dva lidi. Na podlaze máte stejně jako v obývacím pokoji světlou plovoucí podlahu. U postele je noční stolek s lampičkou a na něm jakýsi zvláštní ovladač, uprostřed pokoje křeslo, skleněný stolek s mísou ovoce, v rohu velká skříň s několika základními kusy oblečení (pro dívky: bílá a černá košile, upnuté i volnější džíny, šaty všech možných délek, barev i střihů, pro chlapce totéž, akorát bez šatů a místo toho se sakem, společenskými kalhotami, kravatou a motýlkem) a celá stěna naproti dveřím je prosklená. Zjistíte, že ovladač slouží k přepínání obrazu za oknem - můžete si nastavit téměř vše od rušných kapitolských ulic přes poušť a les až po výhled na pláž a moře. V pokoji je i televize a dokonce i police s několika knížkami.
U každého pokoje je i vaše vlastní koupelna s vanou a sprchovým koutem se spoustou různých tlačítek, záchodem, umyvadlem a velkou bílou osuškou). Pokud zkusíte vejít do pokoje doprovodu, zjistíte, že je zamčeno, ale vy si bohužel zamknout nemáte jak. Teď je ta pravá chvíle na seznámení, nebo naopak na dlouhou koupel nebo prostě odreagování se. Aspoň malé potěšení před vypuknutím boje o přežití...

Můj nový dočasný domov

Poté, co nás provedou okolo jásajícího davu, jsme odvedeni do budovy, zřízené speciálně pro ubytování splátců. Používá se každým rokem, ač z televizních záznamů se o ní člověk příliš mnoho nedozví. Řekněme, že nebývá považována za důležitější, než samotný přenos děje v aréně, takže se celá každoroční prezentace ubytování smrskává na krátký propagační sestřih shotů interiéru, především pak tréninkových částí.

Jsme vyvezeni do druhého patra, které je vyhrazeno našemu kraji. Musím uznat, že patro, na němž jsme ubytováni, je vybaveno velmi hezky. Obývací... nebo bych možná měl říci spíše společenská místnost je spojena s jídelnou. Předpokládám, že zde se bude odehrávat většina denního dění, pokud tedy zrovna nebudeme trénovat v prostorách, k tomu vyhrazených.
Pohled mi padne na pohodlný gauč, dokonale barevně sladěný s interiérem a velkou televizi před ním.
"Michelle?"
Poprvé svou společnici oslovím. Chtěl jsem to udělat už dříve, ale všude byl příšerný ryk - a vlastně nevím, o čem bych si s ní zatím měl povídat. Počasí totiž jaksi nepokládám za nosné téma.
"Možná by bylo vhodné shlédnout záznamy žní v jiných krajích."
Nadhodím. Tohle by nám mohlo poskytnout dobré startovací téma k rozhovoru.
"Tak, pokud máš zájem, až se ubytuješ... hm... budu tady."
Tak samozřejmě, že se může stát, že se na mě divně podívá a odsekne "NE!" Ale předpokládám, že bude minimálně taky zvědavá na průběh losování jinde.

Pak se odeberu do svého pokoje. Spokojeně si prohlédnu postel a vybavení. Musím uznat, že je zde vše, co bych mohl potřebovat. Holoprojektor zatím ponechám na základním, nicneříkajícím nastavení. Budu mít dost času si s ním pohrát později. Po zkontrolování výbavy své nové šatní skříně seberu jednu bílou košili, černé kalhoty a pár dalších nezbytností, jako jsou ponožky či spodní prádlo a zamířím do koupelny, kde provedu celkovou očistu.

V našem kraji se samozřejmě máme poměrně dobře - ale Kapitolská sprcha mne stejně překvapí. Poté, co mě z ní nějaký extra vtipný program s vůní pomeranče a hřebíčku a snad masážní funkcí doslova vyžene, se vracím zpět, abych se znovu pokusil vybojovat svůj soukromý boj s technikou o denní očistu. Poté, co mě kompletně slije citrusový olej a já si v duchu řeknu, která tlačítka už nikdy nemačkat, se pomalu dostávám do fáze kdy "už vím jak to funguje." Upřímně? Nikdy mě nenapadlo, že má první bitva o život proběhne mimo arénu a v koupelně!

Když vycházím ven, čistě oblečen s vyfoukanými vlasy, které jsou sice hnědé, ale na světle vrhají zrzavé odlesky, mám pocit, že ze sebe smrad pomeranče, citronu... nebo možná limety a hřebíčku nedostanu ještě minimálně týden dolů.
Ve společenské místnosti si zajdu pro trochu zeleného čaje a sedám si na gauč, rozhodnut počkat, až nebo zda Michelle přijde.

Prokletá rodina...?

Nikdy jsem z Hladových Her neměla dobrý pocit.
Většinou mě děsilo jen samotné pomyšlení na ně.
A taky pomyšlení na to, že je velká pravděpodobnost, že jejich vinou jednou zemřu.

Rodina Perems byla v našem kraji tak trochu známá jako prokletá. Šest dětí, z nich čtyři splátci. Tři chlapci, jedna dívka. Zbyli jen poslední, dva sourozenci. Jedním z nich jsem já.
A teď tu stojím, mezi ostatními dívkami, navlečená do přesně padnoucích šatů (někdy je krejčovství výhodou), s černou čepicí ve sněhově bílých vlasech. A čekám. Čekám na… svůj osud? Možná. Nevím. Jen tuším.

Lístky v kole rotují dokolečka. Ani nevím, kolik jich je tam s mým jménem. Radši to ani vědět nechci.
Na poslední chvíli zadoufám, že na mě bude třeba osud hodný a dá mi aspoň…rok, dva života víc.
Ha, prdajz!
„Algiana Perems!“.
S úšklebkem se podívám na svého, o rok mladšího, bratra. Vypadá to, že pokud příští rok vezmou i jeho, tak naší rodině nezbude žádný dědic. I když, ani by neměl co dědit.
Uhladím si šaty a vykročím z davu. Cesta na pódium jako by trvala věčnost.
„Nic? Žádný dobrovolník? Vážně ne? Ale no tak…“.
Jednoho z mých bratrů takhle jednou zachránili. Jenže ho vylosovali i další rok. Peremsovým prostě štěstí nepřeje...

Vystoupám na pódium a chladně se podívám do davu. Následně počkám, až vyvolají i splátce druhého pohlaví a odvedou nás někam… někam.

Přijdou za mnou rodiče a po nich i můj poslední sourozenec, bratr. Nemají mi moc co říct. Naše rodina celkově výmluvnost nepochytila. Až na naši nejstarší sestru… kterou si Hladové Hry vzaly jako první.

Cestu vlakem prospím. Když dorazíme do Kapitolu, s chladnou tváří vystoupím z vlaku. Kapitolané… připadají mi primitivní. Cítím z nich překvapení. No, ani se nedivím. Bílé vlasy mají jenom starci a pošuci tady v Kapitolu. V ostatních krajích to není běžné. Ušklíbnu se a proderu se s pomocí těch dvou davem.

Vejdu do patra osmého kraje a rozvalím se na pohovku. Když už nic, tak aspoň tohle je na Hladových Hrách dobré. Po očku pozoruji svého spolukrajana. Nic neříkám, jen mlčím. A okolí? Jak by mě mohlo něco takového potěšit, když vím, že brzo chcípnu?
Vezmu si z mísy jablko, ze skříně (ale jistě, že mě napadlo, že je na oblečení) si vezmu první košili, která mi padne do rukou, spolu s kalhotami.

Zalezu si do koupelny. Nic mi nebrání natáhnout se do vany a užívat si ten proud vody, stékající mi po kůži. Když se mi na prstech začnou objevovat "varhánky", osuším se a znovu si sednu do obývacího pokoje. Počkám si, až dojde i Samuel.
„Algiana.“ pronesu a podám mu ruku. No a co, že jsme svá jména slyšeli při vyvolávání splátců. Slušné chování nade vše… aspoň někdy to teda platí.

Bitch, please
~Kyle F. Jones~

Někdy si říkám, že bych měla litovat ty nebožáčky, kteří nemají ani na jídlo.
Zůstává to ovšem jen u myšlenek.

Spokojeně se válím ve své rozkošné posteli v naprosto rozkošném doma v rozkošné Vesnici Vítězů ve zcela rozkošném kraji a přemýšlím o tom, jestli bych náhodou neměla vstát. Přece jen, Den sklizně a tak. Papá říká, že bych se měla přihlásit - že už mě víc nenaučí.
Nevěřím mu. I kdybych se učila celý život, pořád by mi měl co říct. Můj papá je jeden z nejlepších.
A já chci být ještě lepší.

Nakonec se ovšem vyhrabu ze postele a mírně rozespalým krokem zamířím k šatníku. Máti mi připravila vskutku krásné oblečení. Červená halenka, černé šaty, červené střevíce - jednoduše, ale tak trochu zvláštně střižené a skvěle padnoucí. Jako všechno, co pochází z prvního kraje - perfektní.
Když se obleču a rychle sčešu černé vlasy do jednoduchého ohonu s pár pramínky kolem tváře, bez jakéhokoliv ohlížení zamířím dolů. Je možné, že svůj pokoj vidím naposledy. Ne, že by mě to nějak dojímalo. Ani se nemusím hlásit. Ještě mám rok, dva.
Ale v duchu již jsem pevně rozhodnutá.

Snídaně proběhne v tichu. Otec mě přivítá jedinou větou - "Dnes, Sorčo?" Mlčky přikývnu. Dvojčata, normálně se pošťuchujíc, zcela zachovávají zdrcující mlčení. I oni cvičí proto, aby jedno vyhráli.
Bylo by vtipné, kdyby letos trénoval splátce otec. Před pár lety svého svěřence dovedl k vítězství. Udělal by si malé repete.
Když vycházíme z domu, já, držíc za ruku dvojčata a rodiče za mnou, vypadá to idylicky.
Z Vesnice vítězů je to na náměstí chvilka.

Odeberou mi krev a zařadí do stáda pestře oblečených dívek. Den Sklizně je svátek a žádná dívka z prvního kraje nevynechá tuhle příležitost se předvést. Se svou jednoduchou kombinací mezi nimi poněkud vyčnívám.
Proslov šťastně ignoruji, skepticky upírajíc pohled na dvojici na pódiu. Srsly - Remi Skatcher? Je to idiot. Myslím, že ho otec trénoval, ale nejsem si jistá.
Ačkoliv místo mě vylosují nějakou šikmookou děvku, je to jedno. Bleskurychle zdvíhám ruku a hlásím se na její místo. Jsem první - kolem sebe vidím zklamané pohledy. Hrdě vztyčím hlavu a nasadím samolibý úsměv.
Propluji uličkou až k pódiu, kde ostentativně pohodím vlasy, dávajíc všem najevo, že jsem na své místo patřičně hrdá. Úsměv mi pohrává na rtech, když postávám na pódiu a sleduji zmatek kolem sebe. Za každých okolností koneckonců musím působit sebevědomě. Je důležité ukázat Capitolu, že jedině já mám šanci vyhrát.
Jistě, můžu taky pohazovat vlasy a házet úsměvy. Ale, řekněme si to upřímně - takový lidé umírají v aréně nejčastěji.

Po mě je vylosován mě zcela neznámý kluk - Kyle? - jehož úsměv zcela klidně opětuji. Je tradicí, že splátci z prvního kraje spolupracují na vyhubení nižších živlů a já tu tradici nehodlám porušovat. Přece jen, jsem profesionálka.

***

Otec přijde. Matka i dvojčata taky.
Ne, že bych to nečekala.

Ciaran i Aildan se na mě nadšeně věší a gratulují mi. Je jim teprve deset, ale tohle moc dobře chápou. Usmívám se. Vždycky jsem svým mladším bratrům šla vzorem.
Máti mi upravuje vlasy a připomíná, ať si nenechám od stylistů diktovat, co mám nosit - "...Jestli budou nemožní, tak se klidně nalič sama..."
A otec se jen spokojeně usmívá.

***

Cesta vlakem je spíše únavná a když konečně zastavíme v Kapitolu, jsem vděčná. Přece jen, zírat do stropu a škrábat po stolech není zas taková zábava.
První dojem - krása.
Kapitol je na první pohled snad ještě krásnější než v televizi. S hrdým výrazem se prodírám davem, občas mávajíc, na tváři hrdý úsměv. Asi jsem šťastná - je to přesně takové, jak jsem si to představovala.

Jakmile dorazíme do bytů, zmizím. Trenér, doprovod, ten kluk - seznamování necháme na jindy. Zapluji do svého pokoje, hned poté do koupelny. Přece jen, jsem tak trochu neupravená po několika hodinovém cestování a víc než trochu zpocená.
Nechám téct vodu v umyvadle a ponořím do ní obličej.

Konečně tady.

//Příspěvek nestojí za nic, ale alespoň něco :D

Samé trable

Ráno. Den sklizně. Hm. Takže dneska je zase ten trapný den, kdy se nic neděje... Se zívnutím se protáhnu a dopřeju si ještě chvilku válení se v posteli, načež vstanu a jdu se umýt a nasnídat. Matka je samozřejmě nemocná.... Už zase. Dávej na sebe a na brášku pozor, Ryane," napomene mě a hned nato zakašle. Jako by Carl byl nějaký mimino. V duchu se ušklíbnu. "Jasně, mami. Hlavně na sebe dávej pozor ty, až budeš zase chtít v pobíhat po venku a makat ještě ve dvě ráno na zahradě," poznamenám trochu kousavě.
Obléknu si svou svátečně vyhlížející černou košili, kalhoty stejné barvy a modrobílé tenisky. Počkám, až budou hotoví i Carl a otec, pak se vydáme na každoroční kreténský rituál.
Přetrpím proslov starosty a takové ty zbytečnosti kolem, dokonce skoro nevnímám začátek losování splátců. První jdou vždycky holky. Nějak moc nevnímám jméno, ale když z davu dívek vystoupí nějaká zrzka, přece jen se po ní ohlédnu. Obličej nic moc, ale zadek ujde a vlasy taky. Líně střelím pohledem po té ženě, co losuje jména.
"Ryan Sidharth." Eh, co? Nejspíš jsem se přeslechl. "Říkala Carl Sidharth, brácho," šeptnu mu. Než ten ale stačí zareagovat, znovu se ozve hlas doprovodu. "Ryan Sidharth, kdepak ho máme?"
"Tak tos trochu nedal." Jako bych to nevěděl. Fu. Okay, jde se na to. Zamaskuju strach a šok a jdu sebevědomým krokem na pódium. S kamennou tváří tam stojím. Je mi na omdlení a jakoby za záclonou vnímám okolí. Pak mě odvedou do místnosti. Carl. "Neboj, zvládnu to."
Otec. "Jasně že mě nezabijou."
Máma. "Neboj, mamko, nepřivezou ze mě domů jenom nos nebo tak něco."
Vlak. Jízda. Jídlo, spaní, jídlo, záchod, spaní. Příjezd. Byt. Koupelna. Usnutí ve vaně. Vylezení a převlečení se do svého oblečení. Na to kapitolský nešáhnu ani omylem. Sníst pomeranč. Lehnout si a čučet ven. Zábava, co? ... Ne, tak ne. Je to nuda.

Party může začít

Po příjezdu jsme byli odvedeni do budovy, kde budeme přebývat. Každé patro patří jednomu kraji a tak naše patro je samozřejmě to druhé. Vyjeli jsme výtahem tedy do našeho druhého patra. Za celou dobu skoro nikdo se mnou nepromluvit. Chtěla jsem se vydat do svého pokoje a možná se tam uzavřít do večeře. Přemýšlet o tom, kde jsem a co to obnáší. Naštěstí z mojí nudné představy mě vytrhne Danův hlas. Pohlédnu na něj a usměji se. Docela mě překvapí, že mě oslovil jménem. Možná bych se podivila, že si ho pamatuje, ale i já ho znala předtím a pochybuji, že on by o mě neslyšel.

"Ráda se podívám, musíme omrknout konkurenci."

Mrknu na Dana a pak s největší noblesou odpochoduji do svého pokoje. Musím si ho prohlédnout. Skočím nejprve do postele a zachumlám se do měkkých peřin. Vypísknu, kdyby za tři dny musela do arény, tak by to tu bylo fakt super. Vysvléknu se ze šatů a v běhnu do koupelny.

Tam moje nadšení ještě stoupne. Prohlížím si nejrůznější čudliky. Je toho tu na ovládání vážně spousty. Naštěstí se trefím na nějakou vodu s vůní růže a i tělové mléko je podobné vůně. Pomocí dalšího ovládání nastavím sušení a moje pokožka je náhle suchá. Moje vlasy jsou lesklé a v krásných kadeřích mi spadají na záda. Doma používám líčidla a tak si lehce zvýrazním oči a načervenám své rty. Ze šatníku si vyberu fialové šaty, které se zavazují za krkem a černé střevíčky na menším podpatku a vydám se za Danym do společenské místnosti.

"Tak jsem tu."

Hlesnu a obdaruji ho úsměvem. Vidím, že má v ruce čaj a tak si já naliji perlivou vodu bez příchutě a sednu si vedle Danyho. Náhle mě zavalí silná vůně pomerančů.

Sakra... to má rád tak moc vůni citrůsů...

Doufám, že mě z toho nebude bolet hlava.

"Tak to můžeš pustit."

Vůně růží? Ruská toaletní voda... T_T

"Tak jsem tu."
Skoro mě poleká. Trošku jsem se zasnil a zapřemýšlel, zatímco jsem nasával vůni jasmínového čaje, takže mi příchod Michelle přijde jako blesk z čistého nebe. Je mi věnován úsměv. Z toho, co o ní vím, svými úsměvy rozhodně nešetří. Přesto jsem za ně rád. Nutí mne přestat přemýšlet nad nepříjemnými věcmi, které se mi poslední dobou honí hlavou.

Když si ke mně přisedne, zaregistruji, že silně voní po růžích. Ta sladká vůně není zrovna to nejpříjemnější, co mě mohlo potkat - ale tak jako obvykle - mohlo být i hůř. Mohl jsem po nich smrdět já. Vlastně bych měl děkovat za citrusy, pomeranče a hřebíček. I přes to, že smrdím tak trošku, jako adventní věnec.

"Tak to můžeš pustit," oznámí mi prostě. Přikyvuji a rukou, kterou nedržím čaj, hledám ovladač. Zapnu televizi a po chvíli zápasením s místní technikou se mi konečně daří najít reprízu dnešních vysílání.
"Začnem dvanáctkou?"
Je to spíše řečnická otázka, protože ve chvíli, kdy se ptám, už pouštím záznam.

Co se týče dívek, vyberou jakousi Magnólii. Mám za to, že si to jméno už za deset nebo patnáct minut nebudu pamatovat, ale na tom vlastně nesejde. Jako obvykle, ve dvanáctce panuje téměř mrtvolná atmosféra. Dívka je pobledlá, ale nutí se ke klidu, když vystupuje na pódium, všude panuje ticho.
"Je mi jí trochu líto."
Utrousím takovým tím neutrálním hlasem, v podstatě aby řeč nestála. Vlastně mi ji není líto ani trochu. Je mi upřímně docela ukradená. Je to ta typická šedá myš z dvanáctky. Jsou tady každým rokem a asi vždycky budou.

Zábavné to začne být až ve chvíli, kdy je vylosováno jméno nějakého malého děcka a... nabídne se za něj někdo jiný?
"Tak to ne, tak to běž..."
Zašeptám s přidušeným smíchem. Tohle je normální u nás - u nás, kde jsou tyto věci vlastně PŘEDEM DOMLUVENÉ. Dvanáctý kraj? To ne, to se mi snad zdá.
"Ten týpek se jako opravdu..." podívám se na Michelle, snad abych se ujistil, že viděla to samé, co já. "... přihlásil sám? Vidělas to?"
Vidělas to taky, nebo jsem sjetý?

U tv

Přisedla jsem si vedle Danyho a vlastně okamžitě se mě zeptal jestli začneme dvanáctkou. Tento kraj je tak nevýznamný a nečekám, že se tam stane něco zásadního. Vyberou dva blbečky, kteří přišli sem jen dopočtu zemřít. Ano pravda jednou za ně vyhrál nějaký chlap, ale to už je vcelku dávná historie. Takže jen krátce přikývnu a v tu chvíli už běží na obrazovce záznam z tohoto kraje. Natáhnu se pro vodu a napiju se. To jsem neměla dělat protože v tu chvíli Dany prohlásí něco ve smyslu, že mu je té dívky líto. Zakuckám se.

"Líto?"

Nejsem bezcitná, ale o tomto klukovi jsem slyšela a slovo milosrdný k nim nepatřilo. To řekl jen, aby řeč nestála. Mě té dívky je asi vážně líto, taková tu skoro nemá šanci. Jak jsem slyšela lidi z dvanáctky mají skoro furt hlad, shánění jídla je pro ně nejdůležitější část dne. A ted tato dívka je ještě k tomu vybraná, aby se stala splátcem. Ale takový je úděl. I já jsem splátce a nechtěla jsem jím být. Moje úsměvy, kterými ted hýřím kolem sebe nejsou tak upřímné, jako obvykle, snažím se za nimi schovat ten strach a obavy, které cítím od doby co jsem slyšela své jméno. Náhle moje myšlenky přeruší volba kluka. Jak patetické, vybrali malé děcko. Ale co se nestalo, přihlásil se dobrovolník.

"Dobrovolník... dvanáctý district... cože ten kluk si šlehnul..."

Dany se vedle mě svíjí smíchy a já mám taky co dělat, abych se nezačala nahlas smát jako on. Jen se můj úsměv více rozšířil. Kroutím nechápavě hlavou. Vždyt na morfiu letí v šestém districtu a né ve dvanáctém.

"Jo přihlásil se sám. Já tomu taky nemohu uvěřit."

Přitakám Danymu. Tohle nepochopím. Podle přenosu to nebyl nikdo z jeho rodiny. Možná to dítě ani neznal. Sakra proč se tedy přihlásil.

"Asi má dobré srdce."

Tuto poznámku řeknu hodně s nadsázkou a tonu mého hlasu je slyšet sarkasmus. Uchychtnu se, tohle jsem vážně nečekala. Myslela jsem že to bude opět nudná sklizen z dvanáctky kde vyberou dvě chudinky a né tohle. Když skončí přenos s dvanáctky kouknu na svého kolegu vedle sebe.

"Tak to byl nejlepší začátek přenosu ze sklizně, na co se podíváme dál? Jedenáctka?

Dobré srdce tyvole!

"Jo přihlásil se sám. Já tomu taky nemohu uvěřit."
Prostě... this shit just got real. Dvanáctka má DOBROVOLNÍKA! Zdá se, že Michelle je v dušení vlastního smíchu o dost úspěšnější, než já, protože má mám se sebou docela dost co dělat. Ale držím se. Do určité míry.
"Asi má dobré srdce."
...DOTEĎ!
Pokud jsem se předtím smál jenom lehce a pod rukou, teď definitivně vyprsknu. Musím odložit čaj na stolek vedle gauče, jinak bych se jím asi i pocintal.
"Dobré srdce? Je to sebevrah!"
Vykuckám se ze sebe.

"Dobré srdce budu mít leda tak já až mu prokážu tu milost, že ho rychle zabiju v prvních minutách v aréně."
Uchechtnu se a podaří se mi uklidnit. Myšlenka na arénu mě tak nějak... řekněme, že mi pomáhá můj smích zvládnout. Už proto, že celá ta věc s arénou prostě... není vtipná, že!
"Tak to byl nejlepší začátek přenosu ze sklizně, na co se podíváme dál? Jedenáctka?
"Jo jasně. Nastavil jsem to tak, že by to mělo přehrávat postupně..."
Takže doufejme, že nejsem debil a udělal jsem to správně.


Přenos jedenáctky už sice tak nějak začíná, ale mou pozornost poutá něco jiného. Přesněji Michellin výběr oblečení na večer.
"Hezké boty," ušklíbnu se, když zahlédnu její podpatky. Domácí obuv, zjevně! "Nejsou trochu nepohodlné?"

Snad v náhlém popudu chytím hravě svou spolusplátkyni za kotník a přitáhnu si jednu její nožku blíž. Jistě, mohla by mi vrazit podpatek mezi oči - ale mám pocit, že to neudělá. Už proto, že dívkám obvykle má pozornost nevadí. Narozdíl od některých jiných kluků totiž nejsem vlezlý a nepůsobím zoufalým dojmem.
Taky, až bych se ve chvíli, kdy držím Michelle ze nohu mohl kouknout, se galantně vyhýbám pohledu pod její sukni - jako by mě nic jiného, než bota vlastně nezajímalo.
"Možná by sis je měla schovat až na dobu, kdy budeš potřebovat na někoho dělat dojem..." Prsty obratně uvolňují pásek okolo jejího kotníku. Netrvá to ani sekundu a jedna bota se houpe za pásek na mém ukazováčku.

„Splátci všech, které nepodlézají kapitolu, nabízím Vám dohodu. Spojme se všichni u rohu hojnosti a zničme profíky. Je nás víc. Jsme silnější.“
"COŽE?"
Pustím vše, co držím v rukou a prudce se otočím k televizi. Prošvihl jsem dívčí volbu. To je mi prakticky jedno, ale ten černoch....
"TO MYSLEL VÁŽNĚ?"
Ne, teď se nesměji, jako u Sebevraha Westa.

Moje boty

Tak moje slova způsobila přesně to co jsem chtěla. Dany se začal smát a já vlastně také. Je to docela příjemné se smát a nějak zapomenout, kde to vlastně jsme. Ale to nejde. Hned to připomene Dany, jeho slova, jak mu prokáže milost a zabije ho okamžitě v aréně.

A budeš mít dobré srdce až budeš zabíjet mě...

Naprázdno polknu. Najednou mi není uplně nejlépe. Nebojím se lidí s distriktu dvanáct, jedenáct a tak. Ale jeden z profíků bude nejspíše můj osud nebo já jejich. Rychle se natáhnu pro svoji sklenici a napiji se. Položím skleničku a v tu chvíli se ozve pochvala na mé boty. Překvapeně se hnědovlasého kluka, co sedí vedle mě podívám.

Proč mluví o mých botách...

Místo odpovědi se usměji, ale je vidět že jsem lehce v rozpacích. Mé rozpaky se ještě více prohloubí, když mě chytne za nohu. Normálně bych asi vykřikla, možná mu vlepila facku. Ale nevím proč, teď mě jeho dotek uklidňuje, je mi příjemný.

"Příště si vemu pytel na brambory. Aby sis náhodou nemyslel, že dělám dojem na tebe..."

Docela na Danyho vyštěknu. Je snad tak domýšlivý, že jsem si to vzala kvůli němu. Já jsem zvyklá se oblékat pěkně. Nosit boty na podpatku je pro mě normální. Ano ve škole jsem spíše ve sportovním, ale ve volných chvílích se oblékám jako dáma nebo koketa, každý tomu říká jinak. Už chci se mu vytrhnnout, ale můj společník my obratně sundá jednu z bot. Rychle se pro ni natáhnu. Jen tak tak botu stihnu chytit než by jí Dany pustil. Pustil i moji nohu, která mu spadla do klína.

„Splátci všech, které nepodlézají kapitolu, nabízím Vám dohodu. Spojme se všichni u rohu hojnosti a zničme profíky. Je nás víc. Jsme silnější.“

Slyším slova toho černocha. Dívku jsme vlastně "prokecali". Ale ty slova mě vyděší. Vyděšeně pohlédnu na obrazovku.

"Já... já... nechci... být zabita od nich...."

Bojím se říct, že mám strach. Nervozně tisknu botu ve svém klíně. Pomalu sundám svoji nohu z Danyho a pohlédnu na něj.

"Tohle jim nesmíme dovolit."

My jsme ti cvičení. Od nás se čeká, že vyhrajeme, někdo z nás. Žádní špinavci z jedenáctého kraje.

Michelle? Já se kurva taky bojím!

Její noha mi padá do klína a položí se kdesi do půlky mých stehen. Možná drobná přátelská šarvátka, ohledně šatů a doplňků, skončila stejně rychle, jako začala. Možná ještě rychleji, protože byla utnuta... řekněme že něčím naprosto nečekaným a šokujícím.

"Já... já... nechci... být zabita od nich...."
Ozve se vedle mě nervózně. Možná i trochu vyděšeně. Beztak že ano - přeci jen, jsme díky výcviku poměrně dobří v zakrývání svého strachu. Takže i malý náznak znamená pro někoho, kdo je věci znalý, že se dost bojíme. Já popravdě chápu její strach, protože i mě samotnému se svírá žaludek.
"Já vím," odpovím tiše. Možná je to ta nejhloupější odpověď, kterou jí můžu dát. Možná jsem měl říct "Já také ne," nebo něco podobného.


"Tohle jim nesmíme dovolit."
Prohlašuje rezolutně, stahuje nohu zpátky a slušně si sedá. Má pravdu. Oba mají pravdu. Ten černoch, který proklamuje početní převahu necvičených splátců - i Michelle s tím, že něco takového, jako velké spojenectví proti profíkům rozhodně nesmí být umožněno. Byl by to dost možná náš konec. A každý ví, že my jsme zde přišli, jako lovci - a oni jsou naší kořistí - ne naopak!

"To... se nikdy nestane."
Snažím se možná přesvědčit i sám sebe.
Spojme se všichni u rohu hojnosti a zničme profíky... Ta slova mi stále znějí v hlavě.
"Nikdy předtím.... se nespojili. Neudělají to ani tentokrát. Je.... je to blbost. Výkřik do tmy."
Ohlédnu se po Michelle a vážně se jí podívám do očí.
Prosím - věř tomu, co jsem řekl. Věř tomu, abych mohl uvěřit taky!

Ne to se nestane

Jestli slova "já vím" mě měli uklidnit. Tak se tam vážně nestalo. Náš uděl je zemřít a pro jednoho zvítězit, ale ne zemřít z rukou těchto. Nikdy to není férová hra, ale pro ně to není férové. Ale co navrhl ten kluk, to by bylo šest proti osmnácti. Ano trénovaní jsou jen tři kraje a většinou se předpokládá, že se spojí. Ale máme se spojit my ne oni.

"To... se nikdy nestane."

Slyším slova Danyho. Jsem ztracená a jeho slova mě vracejí zpátky. Zpátky na pohovku vedle něj. Ohlédnu se na něj a krátce přikývnu. Jeho další slova, jeho pohled do mých očích mě něčím uklidňuje.

"Oni na ten masakr nemají žaludek. Na rozdíl od nás."

Snažím se vykouzlit opět úsměv. Je to pravda, u rohu hojnosti je to velká bitka o věci a ten kdo nezdrhne je skoro okamžitě zabit. Nevím jak se stalo, ale prokecali jsme dva kraje a to desítku a prakticky i devítku. Stejně ti splátci jsou nevýrazní a takový nudní. Vrátila jsem se pohledem na obrazovku. Stále mám v ruce svojí botu kterou mi sundal Dany. Zuji si i druhou botu a složím si nohy pod sebe a na ně si sednu. A přichází sedmička. Zrzavá dívky.

"Ona odmítla dobrovolníky. V dnešním ročníku jsou samý stateční... a sebevrazi..."

Ano já jsem taky odmítla dobrovolníky, ale v našem kraji je to normální. V našem kraji je spoustu dobrovolníků, kteří skoro jeden křičí přes druhého, aby se oni stali splátci.

„Šťastné Hladové Hry a kéž nás všechny vždy provází štěstěna.“
Tak to je vážně originální. Nevím jestli bych byla tak nadšená, že jdu umřít do arény.

"Tak ta její řeč nakonci byla velmi procítěná."

Zahihnám se a otočím se na Danyho, co on na ní říká.

Posílám příspěvek od Sorči, když si teda pouštíte ty záznamy a ji chcete podle všeho taky vidět (Danovi se omlouvám, nějak jsem tu zprávu od tebe našla až teď ^^'

Někdy si říkám, že bych měla litovat ty nebožáčky, kteří nemají ani na jídlo.
Zůstává to ovšem jen u myšlenek.

Spokojeně se válím ve své rozkošné posteli v naprosto rozkošném doma v rozkošné Vesnici Vítězů ve zcela rozkošném kraji a přemýšlím o tom, jestli bych náhodou neměla vstát. Přece jen, Den sklizně a tak. Papá říká, že bych se měla přihlásit - že už mě víc nenaučí.
Nevěřím mu. I kdybych se učila celý život, pořád by mi měl co říct. Můj papá je jeden z nejlepších.
A já chci být ještě lepší.

Nakonec se ovšem vyhrabu ze postele a mírně rozespalým krokem zamířím k šatníku. Máti mi připravila vskutku krásné oblečení. Červená halenka, černé šaty, červené střevíce - jednoduše, ale tak trochu zvláštně střižené a skvěle padnoucí. Jako všechno, co pochází z prvního kraje - perfektní.
Když se obleču a rychle sčešu černé vlasy do jednoduchého ohonu s pár pramínky kolem tváře, bez jakéhokoliv ohlížení zamířím dolů. Je možné, že svůj pokoj vidím naposledy. Ne, že by mě to nějak dojímalo. Ani se nemusím hlásit. Ještě mám rok, dva.
Ale v duchu již jsem pevně rozhodnutá.

Snídaně proběhne v tichu. Otec mě přivítá jedinou větou - "Dnes, Sorčo?" Mlčky přikývnu. Dvojčata, normálně se pošťuchujíc, zcela zachovávají zdrcující mlčení. I oni cvičí proto, aby jedno vyhráli.
Bylo by vtipné, kdyby letos trénoval splátce otec. Před pár lety svého svěřence dovedl k vítězství. Udělal by si malé repete.
Když vycházíme z domu, já, držíc za ruku dvojčata a rodiče za mnou, vypadá to idylicky.
Z Vesnice vítězů je to na náměstí chvilka.

Odeberou mi krev a zařadí do stáda pestře oblečených dívek. Den Sklizně je svátek a žádná dívka z prvního kraje nevynechá tuhle příležitost se předvést. Se svou jednoduchou kombinací mezi nimi poněkud vyčnívám.
Proslov šťastně ignoruji, skepticky upírajíc pohled na dvojici na pódiu. Srsly - Remi Skatcher? Je to idiot. Myslím, že ho otec trénoval, ale nejsem si jistá.
Ačkoliv místo mě vylosují nějakou šikmookou děvku, je to jedno. Bleskurychle zdvíhám ruku a hlásím se na její místo. Jsem první - kolem sebe vidím zklamané pohledy. Hrdě vztyčím hlavu a nasadím samolibý úsměv.
Propluji uličkou až k pódiu, kde ostentativně pohodím vlasy, dávajíc všem najevo, že jsem na své místo patřičně hrdá. Úsměv mi pohrává na rtech, když postávám na pódiu a sleduji zmatek kolem sebe. Za každých okolností koneckonců musím působit sebevědomě. Je důležité ukázat Capitolu, že jedině já mám šanci vyhrát.
Jistě, můžu taky pohazovat vlasy a házet úsměvy. Ale, řekněme si to upřímně - takový lidé umírají v aréně nejčastěji.

Po mě je vylosován mě zcela neznámý kluk - Kyle? - jehož úsměv zcela klidně opětuji. Je tradicí, že splátci z prvního kraje spolupracují na vyhubení nižších živlů a já tu tradici nehodlám porušovat. Přece jen, jsem profesionálka.

Ne, nestane!

Zdá se, že působím dosti přesvědčivě, protože Michelle přikyvuje. Vypadá, že se trochu uklidnila, což uklidňuje i mne samotného. Dodává mi to potřebnou sebejistotu.
"Oni na ten masakr nemají žaludek. Na rozdíl od nás," usměje se na mě. Tentokráte přikyvuji já. Je to dobrá poznámka. Psychická průprava dělá hodně. Navíc - roh hojnosti není zrovna zábavnou záležitostí pro nikoho. Věřím, že ani mi mé první zabití nebude dělat zrovna nejlépe, ale přenesu se přes to během pár sekund. Budu muset.

"Je ti jasné, že ten kluk z jedenáctky bude muset zařvat první, abychom měli jistotu..."
Zabručím tiše fakt, který je beztak stejně zjevný pro všechny. Věřím, že po něm půjdou všichni profíci do jednoho - ať už se nám podaří uzavřít spojenectví a nebo ne. Michelle si zatím sundává i druhou botu a skládá nohy pod sebe.
Já ti říkal že jsou nepohodlné...

Bohužel nám ale během hovoru uniklo několik dalších dětí.
Ksakru, zrovna když je docela vhodné je sledovat, protože jestli se proti nám spojí... ne. Ne. Je to jedno. Neumějí nic. Vyřídíme je!
Když se otočím k televizi zpět, zrovna probíhá volba v sedmém kraji. Na řadě jsou dívky a z osudí losují někoho, jménem Ariadne Van Rijn. Na pódium stoupá drobná pihatá zrzka a vehementně prohlašuje, že se zhostí úkolu splátce.

"Ona odmítla dobrovolníky. V dnešním ročníku jsou samý stateční... a sebevrazi..." komentuje to Michelle.
"Jo, zdá se, že jsme součástí neobvykle silného ročníku." Pomyslím si chmurně, načež se na Michelle ironicky ušklíbnu.
"Jasně. Stejně by se za ni nikdo nikdy nepřihlásil. Řekla to jenom proto, aby zapůsobila na sponzory, které mít stejně nebude. Je to sedmička."
Obrátím oči v sloup a pokrčím rameny. Mluví to za vše.

"Tak ta její řeč na konci byla velmi procítěná." Utrousí pak Michelle. Pomalu se mi vrací humor, jak přestávám myslet na možnost, že se splátci z chudých krajů spojí proti nám.
"Takový patos," uchechtnu se.
Hned po ní na pódium vstupuje jakýsi Ryan Sidharth, chlapec s černými vlasy a divným účesem. Nic extra.

Dívka z šestého kraje je zatím tím nejubožejším stvořením, které jsem doposud mezi splátci viděl. Říkají ji Maya, přičemž příjmení asi nezaregistroval a vypadá, že je nejspíše kompletně nemá. Vypadalo by to, že šestka se letos chystá zažít další ostudu, nebýt chlapce, jménem Viktor. Zdá se, že v davu jeho výběr vzbudil všeobecné pozdvižení. Ostatní si mezi sebou vzrušeně šeptají, zatímco prochází uličkou směrem na pódium. Dokonce i mírotvůrci si mezi sebou něco prohodí.
Zajímavé.
Pak sebere mikrofon a prohlásí, že je nesmírně vděčný za sedmnáct let, které zde se svými spoluobčany prožil. Popřeje i Capitolu šťastné hladové hry. Něco v jeho projevu se mi nelíbí a naplňuje mne nervozitou. Opravdu se zdá, že letošní ročník bude neuvěřitelně silný, co se týče schopných splátců. To mě příliš netěší.

"Hm... tenhle vypadá nebezpečně." Prohodím jen tak, aby řeč nestála. Popravdě, pokud se dostane do onoho proklamovaného spojenectví proti nám... můžeme mít problém.

//PS: díky, PJko :)

Promítání pokračuje dále

"Je ti jasné, že ten kluk z jedenáctky bude muset zařvat první, abychom měli jistotu..."
Tohle nemusel ani říkat. Krátce přikývnu. Ano musí zemřít, my si nemůžeme dovolit, aby nějaký umatlanec z jedenáctky udělal něco, co se prozatím nestalo. Snad to ani nikoho předtím nenapadlo, nebo možná napadlo, ale tento to řekl nahlas. Díky tomu si na záda dal tak velký terč, že se nedá ani přehlédnout.

"Jasně. Stejně by se za ni nikdo nikdy nepřihlásil. Řekla to jenom proto, aby zapůsobila na sponzory, které mít stejně nebude. Je to sedmička."
"To máš pravdu. Od nich se nečeká, že zaujmou."

Odvětím Danymu a hned poté přichází nějaký černovlasý kluk. Je vcelku nezajímavý a tak mi asi v paměti zůstane, že má divné vlasy. Nadále přichází šestka. Vylosují nějakou malou holku. Sakra, té dívenky je mi líto jen jak na to dívám. Je nejspíše němá. Takové děti by do arény by ani pouštět neměli. Radši se k ní nevyjadřuji, nechci ukázat slabost. Jsme na to cvičeni, abychom byli bezcitní a neměli problém někoho zabít, ale u ní možná problém mít budu. Po ní nastupuje blonďatý kluk. Musím uznat, že je vcelku pohledný.

Jo ten by stál za hřích...

Pozoruji jeho příchod na pódium a jeho proslov.

"Tak ten kluk se vážně snaží."

I když je to pouhá šestka, tak se snaží zapůsobit. Možná se mu to podaří. Pak by s ním mohl být problém. Třeba bude žádoucí a bud umře brzo a nebo se přidá k nám, k těm co jsou cvičení. Docela jsem na něj zvědavá jak se bude chovat při výcviku. Poté přichází děcka z pětky a nějak mě neoslovili. Blonďatá dívka a malý kluk. Dále pokračujeme na čtvrtý district a to začínám více vnímat. Přeci to jsou jedni z těch o kterých se říká že jsou profesionální hráči. Taky mají školy, kde se připravují na to, jak jednou se stanou účastníci her. První je vybraná nějaká Empathy.

"Ta holka vypadá, trochu mimo."

Konstatuji ten její výraz, kdy vypadá, že je spíš někde jinde. Když přichází na pódium je podle mě duchem mimo, ale když si uvědomí kde je už se usmívá a hraje tu roli, šťastné splátkyně. A ten druhý splátce, ten mi vykouzlí na tváři úsměv.

"Tak ta čtyřka mi přijde letost slabá."

Tomu klukovi je snad 13. Sakra já myslela, že to mají být profesionálové. Možná ta holka bude k nečemu, ale ten kluk. A jeho slova na rozloučenou se musím trochu zasmát.

"Takové pěkné klišé pro diváky."

Pohlédnu na Danyho co on k těmhle řekne.

Sedíme u bedny... no a co? :D Ostatní stejně beztak dělají prd

"Tak ten kluk se vážně snaží." Zdá se, že Viktor z šestého kraje zaujal i Michelle. Bůh ví, jestli je to proto, že je vcelku pohledný, nebo proto, že v něm, stejně jako já, vidí potenciální hrozbu. Raději se neptám. Je pravda, že na lidi ve svém kraji evidentně působí velmi zvláštně. Ale co my víme o šestém kraji? Nic. Kromě toho, že se proslýchá něco o tom, že tamní obyvatelstvo jede v drogách.

Splátce z pátého kraje sice sleduji, ale nijak zvláště nevnímám. Vím, že blondýnce říkali Jodelle... a zbytek mi, jak se zdá, úplně unikl. Možná proto, že jsem netrpělivě očekával splátce ze čtvrtého kraje. Ti budou v následujících dnech stěžejní. Oni a dvojice z prvního kraje.
Na pódium volají dívku, jménem Empathy Cowl. Zdá se, že se jí moc nechtělo - spíše vypadá, že je tímto vývojem událostí kompletně zmatená. Přijde mi to trochu divné. Samozřejmě, že se to stává. Ze všech tří krajů, vychovávajících profesionální splátce, je největší šance, že právě ze čtyřky vzejde někdo, kdo by profíkem snad ani neměl být. Nebo nechtěl. To je jedno.
"Ta holka vypadá, trochu mimo."
"Hm," odpovím zamyšleně. Možná je to z její strany taktický tah, působit, jako že nikdy splátcem být nechtěla. Vypadat duchem nepřítomná...

To už ale na pódium míří i její nový společník. Přijde mi poměrně mladý a fyzicky ne zrovna nejsilnější. Nicméně se usmívá a mává na všechny strany. Ale notak. I já zachovával během ceremoniálu určité dekórum.
"Tak ta čtyřka mi přijde letost slabá," ozývá se vedle mě.
"Je hrozně mladý," odpovím, snad abych její slova potvrdil.
„Doufám ve vaši plnou podporu. Pošlete mi štěstěnu, která mne bude provázet!“ Volá chlapec z pódia a odchází. Nutí mě to povytáhnout obočí. Těžko říci, zda sponzorům bude připomínat spíše žebráka, žadonícího o jejich přízeň, nebo se jim právě tento tah s velmouvavou, téměř reklamní větou, bude líbit. Zkusil to. A může mu to být ku prospěchu.

"Takové pěkné klišé pro diváky." Michelle v tom má jasno. Prostě klišé. Ano, samozřejmě - jenže celé tyhle hry, úsměvy, mávání, rozhovory s moderátorem her, naše chování a kostýmová přehlídka na vozech, tažených koňmi - vždyť to celé je jedno velké, obrovitánské klišé!
A Kapitolané Hry milují. Takže by se dalo říci, že Kapitol se v klišé všeho druhu vyžívá.
"Sponzorům by se to mohlo líbit."
Pokrčím rameny.
"Upřímně tedy doufám, že se jim to líbit bude. Pokud se s ním spojíme do jednoho týmu, může se nám přízeň jeho vlastních sponzorů taky hodit."

Kapitol

Ačkoliv jsem ve vlaku celou dobu seděl dost na ráně, nikdo krom doprovodu se se mnou nebavil. Doufal jsem že třeba vyjde ta dívka. Přeci jen by to chtělo pomalu začít navazpvat vztahy. Pokud chci přežít, měl bych udělat úplně jednoduchou věc. Pokusit se o spojenectví s ní a druhým krajem. Možná i s několika málo dalšími schopnými jedinci, ale to se uvidí až později.
Když dojedeme do kapitolu, okamžitě rádoby opatrně a nesměle vykukuji z okna a mávám, jako kdybych se styděl. Nasadím si na hlavu kapuci a trochu se začervenám. Pomalu vystoupím z vlaku a zlehounka se "bojácně" usmívám na okolní dav. Sem tam zamávám nějaké paničce nebo skupině upištěných holek a spokojeně capkám za trenérem a doprovodem.
Během cesty není možnost zavést hovor, tak na ni alespoň vrhám kradmé úsměvy, jako pokus o navázání kontaktu. Neúspěšně.
V našem patře se bohužel okamžitě vydá do svého pokoje s absolutím nezájmem o mě, nebo ostatní. Také se odeberu k sobě a tiše si povzdechnu. Poté zajdu do koupelny, kde si dám jen rychlou studenou sprchu a znovu vyjdu v jen s ručníkem kolem pasu. Z místní nabídky oblečení si vyberu černé kalhoty, volnější černou košili, které nechám poslední dva knoflíky nezapnuté a stejně si znovu vezmu mikinu, ve které jsem přijel a zakryju si její kapucí hlavu.
Sednu si pohodlně na postel a pustím televizi. Zrovna dávají ukázky ze dne sklizně. Začnou od nás. Když se kamery zaměří na mě, musím se pousmát. Pokračujeme dál až se musím podivit, že se s dobrovolníky letos roztrhl pytel. Zarazí mě až kluk z jedenáctky. Při jeho proslovu přimhouřím oči do nenávistné uzounké linky.
"Aspoň vím, kdo bude první."
Zamumlám a neklidně dokoukám i ukázku z dvanáctky. Povytáhnu nechápavě obočí. Dvanáctka má dobrovolníka? Sakra, to je konec světa?
Jakmile uvidím i splátce z dvanáctky, vyrazím jako šíp z pokoje a vrazím bez zaklepání k té holce. Automaticky jdu za zvukem, takže jí vrazím bez rozmyslu do koupelny.
"Sakra, viděla jsi to? Říkám, viděla jsi to?! Negr z jedenáctky zatracenej! Prej 'Spojte se proti profíkům!'. Je ti jasný, že se musíme spojit s ostatími a tohohle cápka se zbavit? Musíme najít nějaké další pro-"
V tom se zarazím a všimnu si kde v jaké situaci vůbec jsem. Podle toho okamžitě patřičně zrudnu a s rozpačitým "Promiň." se z koupelny vytratím a vedle ní se podél stěny svezu na zem. Čekám na ni. Nehledě na to, co se mi teď úžasného povedlo, musím ji teď do spojenectví dokopat o něco víc.
Stále cítím, jak mi pulzují tváře. Sakra.. Nehledě na to, kolik mi je, pořád jsem zřejmě korunovamý vůl.

Televize je prostě televize

Ano ten chlapec ze čtyřky je mladý. Nevím proč, ale čekala jsem od čtyřky více. Mají to být profesionální hráči jak já a Daniel. Ale kdo je vlastně ideální. Třeba doopravdy se budou sponzorům oba líbit. Vlastně co jsem udělala já při proslovu, jen jsem odmítla navrhované dobrovolníky, ale i to se sponzorům může zamlouvat. Já doufám, že je hlavně okouzlím jako spoustu lidí doma.

"Máš pravdu, my musíme doufat, že se to sponzorům bude líbit. Vždyt čtyřka jsou taky profesionální hráči a kdyby se stalo to co řekl ten kluk z jedenáctky..."

Sakra proč o tom zase mluvím, ne to se nestane. Nesmí.

"Ale to se nestane, aby povstali proti nám..."

Doufám, že nebudeme moc zahleděni do sebe a nebudeme si tohle vůbec připouštět. Ale podle toho jak jsme z toho byli oba vykolejení. Tak si to připouštíme a oba se toho obáváme. Lepší o tom radši dále neuvažovat a proto se opět otočím na obrazovku. Přišel district 3 a opět ne moc zajímavý hráči. I když ten kluk nevypadá špatně, letos se roztrhl pytel s pěknýma klukama v těchto hrách. Holka vypadá že je docela mladá, ale třeba to tak není. Zatím si myslím, že jí je tak 13. A nakonec přijdeme na řadu mi. Nějak to ani nechci vidět. Skloním hlavu, ale jak uslyším svoje slova, že nepřijímám návrhy dobrovolníku musím zvednout tvář. Mírně se usměji, musím uznat že mi to sluší. Pak je vybrán Dany.

"Tak co myslíš, že jsme udělali dojem?"

Podle mě vypadáme jako roztomilý páreček, který je ale velmi odhodlaný. Přeci já odmítla dobrovolníky a Dany se jako dobrovolník navrhl. Pak mi padne oči na náš doprovod.

"Sakra kde tu ženskou vyhrabali."

Řeknu potichu, protože muže být někde v tomhle apartmá a mohla by mě i uslyšet. A je jasné o kom mluvím, protože její obličej se zrovna objevil na té obrazovce a vypadala tam snad ještě hůř než doopravdy a ani nevím jestli to jde, aby vypadala hůř.

A teď jsme hvězdy i my!

Přichází na řadu třetí kraj, tak trošku skvrnka mezi čtyřmi prvními. Jako jediní si netrénují profesionální splátce - a tím pádem, jako by mezi nás vrchní čtyři prakticky ani nepatřili. Na druhou stranu se může stát, že ve světle posledních událostí bychom mohli naši alianci... rozšířit. Ač to může být stejně nebezpečné, jako prospěšné.
Bohužel, splátci ze třetího kraje mne příliš nezaujmou. Dívka vypadá, jako poměrně obskurní panenka, chlapec pak opětně poměrně mladý a jak už je u kraje techniků zvykem, lehce neduživý.
Možná bychom je přeci jen mohli přirat. Až se všichni obrátíme proti sobě, budou první na řadě a my s Michelle se budeme mít čas se zorientovat... a zabít splátce z jedničky, načež si to... no asi vyřídíme mezi sebou. Co už. Oba dost dobře víme, že Hry mají jen jednoho vítěze.

Na přenos ze svého kraje se poměrně těším. Je dobré vidět, jak jsme vlastně působili, po sestřihu. Média dělají hodně. Sleduji Michelle, která udělala případným zájemkyním o post plátkyně hrubou čáru přes jejich rozpočet, pak i sám sebe, jak hrdým krokem a s lehkým úsměvem kráčím k pódiu poté, co jsem se přihlásil, jako dobrovolník. Také chlapce, který s viditelnou úlevou kráčí ze schodů dolů a míří ke své rodině, která ho dojatě objímá. Emoce jsou vždycky poměrně důležité.
K čemu ten strach? Akademie by si nevzala na triko tu ostudu, kdyby tě doopravdy do Her poslali. Vždycky by se našel dobrovolník. Byť i nedobrovolně.

"Tak co myslíš, že jsme udělali dojem?"
"Nevím," připustím. "Neměli jsme žádnou hezkou řečo Štěstěně, ani nepředvedli jiný typ patosu." Poslední větu pronáším s lehkým ironickým úšklebkem. "Na druhou stranu se to od nás ani nečeká. Jsme vojáci. Dáma na hrací partii šachu také nevede velké proslovy."

Po přiblížení záběru kamery na náš doprovod si Michelle jaksi neodpustí tichým hlasem říci "sakra kde tu ženskou vyhrabali."
"To nevím," podívám se přímo na ni a povytáhnu jedno obočí. "Třeba jim ta loňská přišla příli pěkná. Mimochodem... už s tebou mluvila? Přijde mi totiž taková... apatická. Tak se ptám, jestli je to celkové, nebo mě jen nemá ráda."
Pokrčím rameny. Přenos z jedničky zapauzuji, abychom o nejdůležuitější část programu náhodou nepřišli, kdybychom to třeba zamluvili.

Příjezd do Kapitolu; Návštěva u Iana

Naštěstí pro mě, to, že projít skrz šílící dav pro mě není naprosto žádný problém, jsem nemusela předstírat. Ti lidé mě nezajímají. Vlastně ani to, že jsem teď tady mě nezajímá.
Každý jednou chcípne.
Úšklebek se ani nesnažím potlačovat a pokračuju dál v cestě. Iana si ale nijak zvláště nevšímám, jen jdu vedle něj.
Smrt si prý nemůžeme vybrat. Omyl.
Přejíždím modrýma očima tváře Kapitolanů všude kolem.
Můžu chcípnout v aréně jako zvíře, kořist. Nebo zkroucená v bolestech. Výběr - moje věc. Pokud přežiju, můžu si zvolit tu důstojnější možnost. Kdyby nějaká taková ovšem byla.
Na chvilku sjedu pohledem na tvář druhého Splátce z Dvanáctého kraje, abych zjistila, jak moc pozorný se k davům rozhodl být on.
Snadný to výběr, když na konci rozhodnutí je vždy smrt.
A to už stojíme před obrovským komplexem, který se má na dalších několik dní stát naším 'domovem'. Nebo ubikací. Říkejme tomu jak je libo.
Smlouva s ďáblem by mohla pomoci. Po tom, co bych vyhrála Hry a žila šťastný život bez bolesti. Jaké rozčarování, kdyby zjistil, že nemám dítek, která by si mohl odvést s sebou do pekel jako výměnu za mé štěstí.

Dvanácté patro bylo nejvýše. Jídelnu prakticky přejdu a vydám se do svého pokoje, jako bych o ostatní měla jen pramalý zájem.
Interiér mě asi neohromil tolik, jak by měl. I když jak se to vezme.
"Páni, konečně dětičky dostaly prostor, kde si můžou společně hrát," zamumlám si pro sebe tiše, když mi pohled padne nejprve na postel, která je pro jednoho člověka až nepřiměřeně široká.
Otázka je, jestli se tak Kapitol chce chlubit svým bohatstvím a luxusem a nebo je to vážně míněno jako... Prostor pro 'nečekané návštěvy'.
Rychlé prolétnu šatní skříň, objevím koupelnu i záchod. Jen co zjistím, že se dá přepínat obraz za oknem a má až neuvěřitelnou zásobu obrazů snímajících Kapitolské ulice, vyberu něco, co nejvíc připomíná asi gay klub. Každopádně se kolem potuluje spousta mladých hezkých hochů, ačkoliv dovnitř pravděpodobně bohužel vidět není.
Nebijte mě za to! Kdo by se nekoukal, když je k tomu snad poslední příležitost?!
Obraz tam nechám a vydám se do koupelny, abych ze sebe shodila oblečení, vyzkoušela některá tlačítka, pečlivě se umyla a pak si v šatníku vybrala volnou bílou košili s upnutými džínami. Není to zrovna nejreprezentativnější, ale moc dobře ze sledování průběhu Hladových her z předchozích let vím, že až mě budou chtít mít oblečenou v něčem přitažlivějším, nějaká pověřená osoba to jistě mileráda zařídí.

Z pokoje vyjdu bosá. Nějak nemám náladu se tam dál sama zdržovat. Lepší by bylo zkusit zjistit, jak jsme na tom s trenérem a doprovodem. Můžu jenom doufat, že jde o aspoň trochu schopné lidi, ačkoliv víme, že ve Dvanáctém kraji to nikdy není nic moc.
Ale v jejich pokoji je zamčeno. Bůh ví, kam se poděli.
Další možnost je zkusit zjistit, co za případ je ten můj kolega.
Přejdu ke dveřím, které by měly vést do jeho pokoje. Chvilku se rozmýšlím, ale nakonec vstoupím bez zaklepání, dveře doširoka rozevřu.
"Vítejte v Kapitolu, městě bez srdce!" rozpažím ruce a zahřímám na celou místnost. Po chvilce je možno si uvědomit, že zřejmě paroduju kohokoliv, kdo komentuje či bude komentovat záběry na náš příjezd do města.
Nechám to chvíli efektně doznít, pak nechám spadnout ruce podél těla a vyhledám Iana pohledem, abych se k němu mohla otočit.
"Jak se ti zamlouvá zdejší pohostinnost, Iane Weste?" řeknu stále ještě jakýmsi hraně důstojným hřímavým hlasem a doplním to o patřičnou grimasu a gesto.
Samozřejmě, že ho neznám. Jeho jméno jsem si zapamatovala v tom okamžiku, kdy se dobrovolně přihlásil místo toho malého kluka.

Náš půvabný doprovod

Já jsem i ráda, že jsme neměli žádnou řeč o štěstěně a tomu podobné. Myslím, že jsme vypadali profesionálně a tak jak by profesionálové měli vypadat. Možná jsme mohli vypadat více arogantně. Ale myslím, že jsme byli oba nad věcí. Já jsem svým gestem ukázala, že jsem byla ráda vybraná a Dany zase zachránil chlapce a jeho dodatečný záběr na něj a jeho rodinu jak se objímají. To se bude sponzorům jistě líbit.

"Myslím, že jsme byli přesně to, co se od nás čeká."

Ušklíbnu se a jeden z neposedných mých hnědých pramenů si dám za ucho. Nějak jsem ani nečekala, že na moji poznámku bude Dany nějak reagovat. Ale ani na něj náš doprovod neudělal velký dojem.

"No semnou taky moc nemluvila, asi o nás nemá zájem a to je asi dobře, protože divně smrdí."

Nevím co to je, ale jestli tady v Capitolu jsou super nejmodernější sprchy, kde si člověk může vybrat všelijaké vůně, tak ona to neumí používat.

"Ale naše trenérka je pravý opak. Myslím, že ta nám i pomůže."

Ano trenéři jsou více důležití než doprovod. Jestli budeme mít sponzory, což se od nás předpokládá že jich budeme mít dost. Tak právě trenéři jsou ti, kteří rozhodují o tom kdy nám od sponzorů přiletí nějaký ten balíček. Možná Dany bude mít ještě něco na srdci ohledně naší trenérky, jestli ne tak ho pobídnu, aby pustil poslední záznam a to s districtem jedna, což je poslední district s kterým bychom se měli spojit a je pro nás tedy důležité vidět ty splátce a odhadnout je jaký asi jsou.

smrdí po cibuli!

"No se mnou taky moc nemluvila, asi o nás nemá zájem a to je asi dobře, protože divně smrdí," odpovídá mi má společnice. Takže v té ignoraci nejsem sám. Zase je pravda, že jsem to možná tak nějak začal, protože jsem se nikterak s naším doprovodem nesnažil nejen komunikovat, ale dokonce si ani zapamatovat její jméno. Toho, že by smrděla, jsem si nijak zvlášť nevšiml - ale taky je pravda, že jsem se nijak zvláště nepohyboval v její přílišné blízkosti.
"Michelle..." oslovím ji nejistě a nenápadně se k ní nakloním, "... nevíš náhodou třeba, jak se jmenuje? Mi to úplně ušlo... a říkám jí ropucha."
Omluvně pokrčím rameny, jako by to snad mohla slyšet - což nemůže, protože v místnosti není.

"Ale naše trenérka je pravý opak. Myslím, že ta nám i pomůže."
Tu si zase pamatuji velmi dobře.
"...Lilith?" Zeptám se nesmyslně, jako bychom snad měli trenérek víc.
"Pokud nám nepomůže ona, tak sakra nikdo," přiznám s vážným výrazem. "Viděla jsi někdy záznam jejího ročníku her? Ona byla..." jen zavrtím hlavou, jako by se jednalo o něco tak úžasného, že se to slovy snad ani nedá popsat. Nebo dá, ale zrovna jsem nenašel ta správná.

Jo prostě smrdí

Trochu mě vyvede z míry můj společník. Nejprve řekne moje jméno a pak se ke mě nahne. Obvykle poté přijde něco jiného než ta otázka, kterou Dany vyslovil. Jak on se ke mě přiblížil tak já jsem se od něj zase trochu odsunula. Jako kdybych si nepřála, aby mi narušoval moji osobní zonu. I když předtím jak mi sundal botu to mi tu zonu narušil více než jsem doopravdy chtěla.

"Ehmm... myslím, že je to Agnes... Agnes Liwo... nebo tak nějak."

Vykoktám ze sebe, jako kdybych snad byla rozhozená. Což tedy doopravdy jsem, nečekala jsem takovou otázku a nečekala jsem to jeho přiklonění se ke mě blíže. Naštěstí stočí rozhovor na naši trenérku Lilith.

"Viděla jsi někdy záznam jejího ročníku her? Ona byla..."

"Skvělá... prostě úžasná..."

Samozřejmě že jsem viděla její záznam. Tohle nám pouštějí na akademii, musíme se učit z chytrosti výherců. Byla vážně skvělá, kdybych nemluvila s Danym, řekla bych že doufám, že se mi bude dařit jako jí. Ale to se nehodí, protože kdybych to řekla, řekla bych nahlas že doufám, že ho zabiji a vyhraji. Ano ve výhru doufám i v to že budu jako ona, ale že budu muset jeho zabít. Neznáme se dobře, z našeho districtu nejsme přátele, ale nějak vím, že ho zabít by bylo pro mě těžké. Ale nechci o tom uvažovat, v areně to bude jiné. Věřím v to, že tam budu vědět jak se zachovat.

Seriously, Michelle?

Zdá se, že ve chvíli, kdy se k ní přiblížím, Michelle se odtahuje. Nelze si nevšimnout lehce zmateného výrazu v její tváři, když se pak bez zaváhání ptám na náš doprovod, což jsem měl ostatně celou dobu v plánu. Ono to snad až vypadá, že si myslela, že chci něco jiného, než aby mě pokud možno nebylo slyšet po celé místnosti v případě, že by ropucha vešla. Jako by si snad myslela, že ji chci políbit.
Opravdu Michelle?
Musím se usmát.
To si tedy fandíš, holka.
Upřímně, ne, že bych si tedy nedal říct, kdyby na to přišlo - ale myslet si, že kdykoli se přiblížím, mám za lubem něco podobného jen protože je hezká... ona o mě asi nemá moc vysoké mínění, že?

"Skvělá... prostě úžasná..." doplňuje za mě.
Ne, nepřijde mi to jako vhodné superlativum pro popis Lilithina výkonu. Možná je to jen můj osobní pohled, ale vhodné superlativum snad ani neexistuje. Možná za to může forma sestříhání záznamu, ale tehdy to vypadalo, že výsledek her je jednoznačný už od rohu hojnosti. To, s jakou elegancí a jistotou proplula celou Hrou, schopnost přežít v prakticky jakékoli situaci... upřímně doufám, že nás to naučí taky. Pokud se tedy nejedná o nějaký z těch vrozených talentů, které nelze předat dál.

"Tak... asi budeme pokračovat, hm?"
Ostentativně se zase narovnám, přičemž si opravdu neodpustím ironický úšklebek Michelliným směrem a zvednu v ruce ovladač - aby třeba zase neměla pocit, že chci pokračovat v něčem jiném, co by si třeba mohla myslet, že jsme začali. Musí být jasné, že se jí svým pohledem tak trošku vysmívám za to jak poplašeně se odtáhla.

Naposledy se tiše uchechtnu a obrátím hlavu zpátky k televizi, načež záznam zase spustím.
V prvním kraji se, jako ostatně vždycky, jedná o přehlídku barev a roztodivných kreací, díky tomu, jak se tamní obyvatelstvo zoufale (a neúspěšně) snaží napodobit Capitol a jeho módu.
A opětně zde máme dobrovolnou splátkyni. To by samo o sobě nebylo tak překvapivé. To zajímavé totiž má teprve přijít. Když se totiž doprovod prvního kraje, štíhlá kráska s lehce úlisným úsměvem, zeptá na její jméno, odpoví, že se jmenuje Sorča Serrlaid.

"Cože?" Vydechnu překvapeně. "Serrlaidová?"
Další z překvapení dnešního dne. Společně s námi totiž bude v aréně dítě Serrlaida, muže z prvního kraje, který kdysi dávno sám hry vyhrál. Čekal jsem hodně, ale tuhle bledou černovlásku, tu opravdu ne.

A pak...

S menšími obtížemi se proderu davem. Nezapomenu ale mávat dívkám a posílat jim vzdušné pusy. Též na své tváři držím okouzlující úsměv. Pár dívkám šeptnu do ucha něco na způsob „Zavolej mi, až to vyhraju.“. To jsem celý já. Úžasný a neodolatelný.

Spokojeně se procházím po patře šestého kraje. Slyšel jsem, že Kapitol je luxusní, ale že až takhle… Tak jako tak, kochám se pohledem jak na vybavení. Vdechuji zdejší atmosféru a téměř mi připadá, jako bych sem patřil. I když… svým vlastním způsobem.
„Vidět ty naivní kapitolské panďuláky v kalužích krve… ano, přesně něco takového bych chtěl zažít.“.
Pořadatelé mi poskytli nádhernou příležitost si protáhnout tělo a až teď si to plně uvědomuji. Tohle, tohle si užiju.
Na tváři se mi roztáhne široký úsměv, tolik odlišný od mého obvyklého. Tohle je moje závislost, tohle je moje droga. A chci ji teď hned. TEĎ HNED! Teď hned… Teď…
Ani si to neuvědomím a ležím na posteli ve svém pokoji, se zavřenýma očima, spící polospánkem. Kdysi mi jedna dívka řekla, že tohle je jediná chvíle, kdy nejen jako anděl vypadám, ale i andělem jsem…

//omlouvám se za délku, tlačí mě čas :'D

Sakra proč jsem uhla

Netušila jsem, že to že jsem uhnula bude mít takový dopad na to jak se na mě Dany začne tvářit. Prostě není to můj přítel, zatím není pro mě nic a byl to můj instinkt uhnout. Vždyť ani ne před minutou mi sundaval boty. Jeho úšklebek, jeho vysmívání se mi a uchechtnutí mě naprosto vytáčí. On si fakt myslí, že jsem čekala polibek či co. Sakra je pěkný, roztomilý ale já odmítám kluky ne že on odmítl mě. Zúží se mi oči a nakrčím nos, vím že musím vypadat vcelku naštvaně.

"Tak... asi budeme pokračovat, hm?"
A ještě k tomu zvedl ovladač. Nijak se nevyjadřuji a jen otočím tvář směrem na obrazovku. Zkřížím si ruce pod prsa a vypadám velmi nepřístupně. Snažím se uklidnit, přeci splátci z jedničky nejspíš budou naši spojenci. Ono se nedá říct ani nejspíš, jistě budou, předpokládá se to. Tak konečně první arogantní správce. Jak já tak nemám ráda aroganci. Ta holka co se přihlásila arogancí jen překypuje. Začínám nahlas oddechovat, můj hrudník se zvedá a klesá v rychlejších frekvencích. A pak se ozve ještě její jméno. I Dany je překvapen, vlastně kdyby nepromluvil tak bych snad na něj zapomněla, že sedí vedle mě.

"Tu chci zabít z profesionálů jako první."

Vyštěknu, bylo jasné, že jsem naštvaná už předtím, ale teď můj tón hlasu musel překvapit i Danyho. Ani já nevím jestli bych byla tak vytočená z té Sorči, kdyby mě předchvílí nevytočil sám Dany.

A pak uškrtím tebe...

Sakra jak jsem si mohla připustit se nechat takto vytočit tím usmrkancem. Je arogantní jako ta blbá Sorča.

Sakra co jí je?

Zdá se, že splátkyně z prvního kraje Michelle rozrušila, ne-li rozzuřila. Samozřejmě, byla do jisté míry už popuzená z toho, jak jsem se jí v podstatě beze slov vysmál - ale takovou reakci bych upřímně nečekal. Mám pocit, že v tom bude něco víc, než jen lehká obava z jejích schopností a znalostí. Ty totiž, upřímně, nemůže mít o moc vyšší, než my, nebo kterýkoli jiný profík. Jediné, co by jí její původ mohl poskytnout, a pravděpodobně i poskytne, jsou sponzoři. přeci jen - celý kapitol zná jejího otce. To je určitá výhoda do začátku.
"Tu chci zabít z profesionálů jako první." Michelle v tom má evidentně jasno. Tón, jakým tuto informaci vyštěkne, se mi příliš nelíbí.

Mi osobně Sorča přijde poměrně hnusná, už kvůli faktu, že má stejné, černé rovné vlasy, jako má mladší sestra. To ovšem nesmí nijak zasahovat do hladkého průběhu hry a mé taktiky. Musím s ní vycházet do doby, než nadejde její čas. Musím se chovat tak, aby nepojala podezření, že vůči ní chovám nějaké antipatie.
Pokud ji Michelle někdy v budoucnu projeví otevřené nepřátelství, budu si muset vybrat mezi nimi. Přičemž Michelle je z mého kraje a je mi tím pádem asi nejblíže, ale Sorča bude mít na své straně chlapce z jedničky. Tři proti jednomu by se mohlo jevit, jakožto bezpečnější varianta, než dva proti dvěma - problém by nastal ve chvíli, kdy by oni zbyli dva a já jeden. Mohl bych být další na řadě.
Sakra Michelle, vzpamatuj se!

Je mi jasné, že do celé věci budu muset zasáhnout. A že se momentálně pohybuji na opravdu, opravdu tenkém ledě. Už proto, že jsem svou společnici před chvílí pravděpodobně naštval.
Opravdu jsem si to nemohl odpustit? Jsem idiot?
"Michelle..." zavrním klidným, smířlivým hlasem, který napovídá, že jaksi nemám v plánu už dále útočit na její už tak trošku zraněné ego. "teď mě, prosím, dobře poslouchej."
Tenký led. Mám pocit, že téměř slyším, jak mi praská pod nohama.
"Mi se taky Serrlaidová nelíbí."
Je dobré začít třeba tím, že s ní souhlasím, že?
"Nemyslím si ale, že bychom se tím měli nechat... unést."
Skvělé, teď jsem naznačil že dobře vím, že ji to rozhodilo a že mi to vadí! Střelte mě někdo do hlavy!
"Je třeba si počkat na vhodnou chvíli. Její čas dřív či později přijde."
Chvíli uvažuji, že bych ji mohl snad konejšivě obejmout, nebo ji prohrábnout vlasy, ale rychle tuto myšlenku zaženu. Ještě jsem nedostal pěstí do čelisti.
"A potom ti slibuji, že udělám vše pro to..." nasucho polknu, nerad dávám sliby. Ale někdy holt jeden musí něco obětovat, "že to bude tvá čepel, která ochutná její krev."

Takovej roztomilej zmetek to je

Vím nechala jsem se unést. Měla jsem si tohle nechat pro sebe. Neměla jsem ukázat tuto slabost, ale já bych se takto nezachovala, kdyby mi ten domýšlivý zmetek nenaštval. Sakra co si myslel, že jsem si já myslela. Mám chuť se zvednout a odejít. Zvedla jsem výše svoji bradu a snažím se tvářit, jako že Danyho vedle sebe nevnímám. Začínám mít ho pro tuto chvíli dost. Náhle uslyším svoje jméno. Snaží se mě nejspíše uklidit, ano přehnala jsem to, ale on podle mě taky.

"teď mě, prosím, dobře poslouchej."
Jestli tě dobře poslouchám netušíš. Tvářím se stále stejně, ale mluvíš přímo ke mě tak je jasné, že hluchá nejsem, ale zatím nijak na tebe nereaguji.

"Mi se taky Serrlaidová nelíbí."
Moje tvář lehce klesne, už nevypadám tak naštvaně. Ale stále se na tebe neotáčím a dívám se před sebe. Vypadá to, že přemýšlím o tom co se stalo.

"Nemyslím si ale, že bychom se tím měli nechat... unést."
Tyto slova možná nebyli zvoleny nejlépe. Rychle otočím tvář k tobě a vztek se mi nachvíli objeví opět v očích. Nachvíli přivřu víčka a zhluboka se nadechnu.

"Je třeba si počkat na vhodnou chvíli. Její čas dřív či později přijde."
Vydechnu a otevřu opět oči, zdám se být klidnější.

"A potom ti slibuji, že udělám vše pro to...že to bude tvá čepel, která ochutná její krev."
Lehce přikývnu, začínám si připadat hloupě. Chovala jsem se, jak se skoro neznám. Ale já tak nemám ráda arogantní lidi a chování mého společníka mě tak vytočilo, ta holka mě naštvala. Nebo spíš u ní ta moje zlost degradovala někam, kam jsem nechtěla. Skloním svoji tvář a pozoruji svoje ruce.

"Zapomeneme na to, co se teď stalo."

Zvednu svoje čokoládové oči a pohlédnu na Danyho, pokusím se o přátelský úsměv. Doufám, že bude souhlasit. Nejspíše díky tomuto incidentu jsme propásli posledního splátce a to kluka z jedničky, kterého bychom si ale měli prohlédnout, ale není problém záznam přetočit.

Proč mám pocit že mi to připomeneš, až mě budeš zabíjet?

"Zapomeneme na to, co se teď stalo," říká.
Zdá se, že opravdu vychladla. Dokonce se pokouší o úsměv, ač ten mi přijde poměrně křečovitý.
Netřeba se namáhat úsměvem. Vím, že se z toho do zítra vyspíš.
Odpovím nicméně taky úsměvem, který je o poznání přirozenější - už proto, že já tady z nás dvou nebyl ten vzteklý. Má pravdu. Nebyl to zrovna nejlepší možný začátek... a přesto mám pocit, že si s mou povahou, která rozhodně není ideální, bude muset na podobné incidenty, jako pobavený úšklebek a blbou narážku za poplašené odtažení se zvykat.

"Máš pravdu," odpovídám ji nicméně. "Nebyl to dobrý začátek."
Dobře, dobře, FAJN, ŘEKNU TO!
"Omlouvám se."
Ano, ústupky jsou někdy velmi důležité. Zrovna tady mohou být otázkou života a smrti. Potřebuji mít Michelle na své straně, až půjde do tuhého. Musí mi věřit - alespoň do určité míry. A když už ne poslechnout, tak alespoň vždy zvážit to, co jí budu říkat. Uvědomím si, že ji vlastně vůbec neznám. Že to mohlo být horší. Mohl jsem ji proti sobě nadobro poštvat. Přijít o ni. Mimoděk si povzdechnu. Vím velmi dobře, že o ni přijít nesmím. Ne teď. Ne takhle brzy.

"Přesto... to, co jsem ti řekl o Serrlaidové..." nakloním hlavu na stranu a spiklenecky mrknu, "to platí. Pokud budu mít tu možnost, postarám se o to, abys ji mohla zabít ty, ano?"
Ale ksakru musíš to udělat, až na to nastane vhodná doba. Existuje doba pro eliminaci idiotů a pak existuje doba pro likvidaci konkurence.
"Nerad bych skončil, jako minulí splátci z našeho kraje."
Ano, loni jsme totiž nevyhráli. ANI PŘEDLONI!

Až teď si uvědomuji, že jsme propásli přenos posledního splátce. Bude třeba se na něj podívat znovu, pokud nechceme o nic přijít - a pokud možno tak, aby neběžela znovu Sorča, která by Michelle zbytečně dráždila. Ale na to je ještě ostatně dost času.

Sklizeň
Den sklizně opět nastává den, kdy je všechno jinak. Vzbudím se, vysoukám se z postele a jdu do kuchyně, kde proběhne snídaně. Jakmile dosnídám, tak se do kuchyně dostaví i můj bratr. Pozdraví, a jde si sednout ke snídani. Cestou ke koupelně přemýšlím nad tím jaké by to bylo být v roli bratra. Je mu devatenáct let a tak není ve slosování. Ale nepřemýšlím dlouho protože slyším mámin písklavý hlas, který říká, že si mám vzít čisté oblečení. Hygiena není o nic delší než kterýkoliv jiný den ale i tak se snažím víc, abych nevypadal jako prase. Po hygieně jdu ke skříni abych našel nějaké čisté oblečení. Bezúspěšně. Po chvilce hledání si obleču čistě vypadající kalhoty černé barvy a kostkovanou košili, kterou mám tak rád a jdu k místu slosování.
Místo losování možná kdysi bývalo náměstíčko ale už tomu tak není. Momentálně to je prostranství s malým pódiem, které má vypadat slavnostně. Obětuji kapku krve a jdu ke skupince chlapců svého věku. Po chvilce se na pódiu objeví malá osůbka v zářivě modrých šatech se spoustu kytičkami a zeširoka se na nás usmívá. Jako první pronese vítejte a vzápětí nám pouští film, který jako obvykle končí, ať vás vždy provází štěstěna. A potom probíhá losování dívek. Dívku jsem v životě neviděl a tak to neřeším. Poté probíhá losování chlapců. Splátcem se stane malý chlapec, který bydlí opodál našeho domu. A potom se to stalo. Hlásím se jako dobrovolný splátce. Chvíli přemýšlím jestli jsem to doopravdy řekl nahlas ale hned znám odpověď. Všichni se na mě dívají s obdivem, že jsem tomu chlapci zachránil život. Doprovázený bratrovým zděšeným pohledem jdu k pódiu a osůbka v modrém mi gratuluje,že jsem se stal splátcem. Po chvíli jsem odveden do místnosti bez oken, která vypadá jako by ji nikdo nikdy neuklidil. Po chvilce se mnou přijde rozloučit bratr, který mne po vilce zase opouští se slovy vyhraješ. Po desíti minutách nastoupíme do vlaku, který nás zaveze do Kapitolu. Naposledy pohlédnu na bratra, který nepřítomně zírá mým směrem a poté už vidím vůz se spoustou jídla, které bych rychle ochutnal ale nálada jaksi byla pryč a tak jsem našel pokoj a po zbytek dne zíral do stropu. Další den vyjdu z pokoje abych utišil hlad sedí tam i ta dívka. Pozdravím slovem ahoj a jdu něco sníst. Když dorazíme do Kapitolu, tak nás uvítá dav, ze kterého je mi špatně, ale zamyslím se. Radši budu mávat a usmívat se abych získal sponzory. Vyjdu z vlaku ze široka se usmívám směrem, kde stojí nejvíce dívek ( ty mi hlasitě odpoví) a jdu dál k místu, kde budeme čekat co bude dál……

Kapitol je změna
Kapitol je změna. Už jenom jízda vlakem byl zážitek. Spousta krásných věci, které jsem v životě neviděla. Když jsme přijeli do Kapitolu, tak jsem nějakou dobu přemýšlela jestli budu mávat a usmívat se jako většina lidí nebo budu dělat že tam ani nejsem a budu zírat někam do dále. No.. nakonec jsem se rozhodla pro první možnost a mávala jsem abych získala sponzory. Po odchodu z dosahu lidí z kapitolu nás odvedli do malé místnosti, kde jsme čekali co dál. Po několika minutách nás zavedli do budovy, kde budeme bydlet. Když jsme vyjeli téměř nahoru do patra devátého kraje, kde jsem doposud bydlela. Když jsme se ocitli v bytě, tak jsme spatřili jeho krásy. V bytě byla prostorná jídelna s velkým obývákem. V jídelně je velký stůl z tmavého dřeva a okolo stolu jsou čtyři židle pro každého z nás. Také jsme se pokochali velkým koženým gaučem v prostorném obýváku. Poté jsem rychle šla shlédnout svůj pokoj. Pokoj byl úchvatný. Když jsem žila ve svém kraji, tak jsme si takové věci nemohli nikdy dovolit. V pokoji byla velká postel, do které by se klidně vešli další dvě osoby. Poté můj zrak sklouzl ke skříni, kterou jsem hned musela prozkoumat. Ve skříni bylo tolik oblečení, co vlastnila celá moje rodina a to vše je jenom pro mě. Vzápětí můj pohled sklouzl k malému ovladači na mém nočním stolku. Zmáčkla jsem malé tlačítko a stěna pokoje zmizela. Co to je ? Ale vzápětí jsem přišla na to, že to mění vzhled stěny na levé stěně od postele. Zvolila jsem si obraz lesa a šla se podívat na knihy, které lemují zdi okolo pokoje. Večer jsem šla spát a přemýšlela jsem co se bude dít dál. Ráno jsem vstala a šla do jídelny, kde byl i ten kluk. Od doprovodu jsem zjistila, že se jmenuje Dom. Pozdravím a jdu si dát něco k snídani.

Samozřejmě na mě vše hraje

Můj úsměv mi oplácí úsměvem. S úlevou vydechnu a cítím se poctatně lépe než před pár vteřinama. Mám horkou hlavu a měla bych si na to dávat pozor.

"Omlouvám se."
Zazní v mých uších a skoro tomu nemůžu uvěřit. Nechci, aby na mě bylo ale to překvapení znát. Můj úsměv se rozšíří a jestli předtím vypadal nepřirozeně náhle je tomu pravý opak. Uvědomuji si, že bych na to měla něco říct. Očekává se to ode mě nebo já si to aspon myslím.

"Taky se omlouvám, jak jsem se chovala. Vím, že musíme vycházet se splátci z jedničky. Budu na ni milá jak to jen půjde. Závisí na tom naše životy. Hlavně poté co prohlásil ten kluk z jedenáctky."

Možná jsem konečně přišla k rozumu. Dany mě opět ubezpečuje, že to bude moje čepel kterou naposledy ucítí Sorča.

"Díky."

Je to tak zvláštní děkovat někomu za právě tohle to. Je to nejvíce morbidní, ale takové tyto hry jsou. Tento slib je celý divný, jak tyto hry.

"Nerad bych skončil, jako minulí splátci z našeho kraje."
Já také ne, ale vyhrát může jen jeden, doufám že to aspon bude jeden z nás.

"Letos bude vítěz z druhého districtu."

Ubezpečím Danyho, ale tohle přeci nemohu vědět, všechno ukáže čas a hlavně to jak jsme připraveni ukáže cvičení, které bude provázet nás následující dny. Dany vrátil záznam a nám se naskytl pohled na posledního splátce a to kluka z jedničky. Není překvapení, že se přihlásil jako dobrovolník. Je to prakticky normální na takovýto kraj, jako na ten náš. Je jasné že kluk, který byl vylosován není příliš nadšen.

"Ten kluk nevypadá marně."

Nevím proč, ale něčím mi ten kluk připomíná Danyho. Oba svojí roztomilostí to hrají na publikum. Aby si je pak lidi nepletli.

Uf...

"Taky se omlouvám, jak jsem se chovala. Vím, že musíme vycházet se splátci z jedničky. Budu na ni milá jak to jen půjde. Závisí na tom naše životy. Hlavně poté co prohlásil ten kluk z jedenáctky." Jsem rád, že to pochopila. Na tom, zda se bude chovat rozumně, nebo ne, může dost dobře záviset i můj život. I proto je důležité si ji předcházet. A nechovat se jako idiot.
NE-CHO-VAT-SE-JA-KO-I-DI-OT!
Měl bych si to někam napsat. Čitelně. Velkými písmeny. Barevnými.

Na oznámení o tom, že svůj slib, ač byl dán tak trošku z nouze, hodlám splnit, mi poděkuje. Je to takové zvláštní, prakticky nabídnout někomu něčí život. Jako dárek na usmířenou. Ale zaprvé to zabralo... a za druhé by Sorča stejně jednou musela zařvat. A je jedno, jakým způsobem.

"Letos bude vítěz z druhého districtu," ubezpečuje mě potom má společnice. Jen přikývnu. Dobře vím, že ona tím myslí sebe... a já taky. Takže je vhodné tuto tužbu, která jaksi obsahuje nutnost zabití toho druhého, zaobalit za společné zájmy pro kraj a vyřídit si to mezi sebou, až pro to nastane vhodná doba.

Nakonec tedy vracím záznam tam, kdo jsme prakticky skončili. Losování, náhodný výběr kohosi a následný výkřik “Dobrovolník! Dobrovolník!“ Upřímně, ten kluk se rve k pódiu, jako by na tom snad závisel jeho život. Takové nadšení - to se jen tak nevidí. Zdá se, že chlapec, který byl vylosovaný, s tím příliš nesouhlasí, ale nějak se jej nikdo neptá - a on pro jistotu mlčí.
O sekundu později nasazuje splátce z prvního kraje profesionální úsměv typu "holky, sežerte mě, jsem hrozně roztomilý!"
"Ten kluk nevypadá marně." ...a dle slov Michelle, mu ten úsměv opravdu zabírá.
Raději si ale odpustím poznámku o tom, že by mohl být i úplně zoufalý, ale protože má hezký xicht, je automaticky zařazen do kategorie schopných jedinců. Dalo mi poměrně práci Michelle přesvědčit o tom, aby na mě nebyla uražená a tato věta by mohla vše odstartovat nanovo.

ACH JO, HOLKY!
"Já mu v jeho vlastním zájmu doporučuji, aby byl co k čemu," zavrčím lehce popuzeně. Kde se ve mně vlastně ta zlost bere? Ne snad proto, že má drahá spolusplátkyně evidentně skočila na trik roztomilosti toho kluka, Kyla F. Jonese? Jako by na tom snad záleželo!

Přenos končí. Následné žvanění komentátorů mě příliš nezajímá, takže po krátkém zjištění, že to Michelle nebude nijak vadit, televizi vypínám a dopíjím čaj. Rozhostí se poměrně trapné ticho.

To trapné ticho

Nevím ale přijde mi, že jak Kyle tak i můj kolega Daniel budou hrát na tu stejnou strunu. Jsem dokonalý, krásný a dívky milujte mě. Musím se tomu trochu uchychtnout. Jestli se na mě Dany kvůli tomu podívá, tak jen zavrtím hlavou, že se nic neděje a naznačím aby se dál díval na konec jedničky. Docela jsem ráda, že trenér těch dvou z jedničky není Serrlaid otec Sorči. Možná by si ty to holka přála ale má prostě smůlu a vybrali Remi Skatcher. Na něj si docela pamatuji, trochu netuším jak to že vyhrál, ale byl velmi hezký a to mu k vítězství docela dost pomohlo. Musím uznat, že i teď mu to sluší.

"Já mu v jeho vlastním zájmu doporučuji, aby byl co k čemu,"
Vytrhne mě z myšlenek o pěkném trenérovi napružený hlas mého společníka. Že bych slyšela žárlivost. No jasně dva krasoni z profesionálu na jednom území a vypadá to na docela dobrou zábavu. Já věděla, že si budou podobní a možná si toho Dany nevědomky uvědomil a proto tato reakce. Nechci nijak Danyho ještě více rozrušit, další aféru mezi námi dvouma by už nebyla vhodná a vůbec né přínosná.

"Určitě bude je to taky profesionál. Ale nebude lepší jak ty..."

Sakra proč jsem to řekla. Proč mu takhle pochlebuji. Mám to vlastně zapotřebí. Vykouzlím hned úsměv, aby bylo vidět že jsem to řekla s nádechem humoru. Vím prostě jak mě naštval předtím svojí arogancí tak nechci, aby si mě dobíral právě za toto. Náhle se mezi námi rozhostilo ticho. Proč zrovna po této mé poznámce. V televizi pomalinku odeznělo vysílání z jedničky a tak už nemám ani se proč otočit k televizi. Tak po minutě možná dvou, bylo to pro mě příšerně dlouhá a tichá doba, jsem nakonec promluvila.

"Možná bychom mohli zajít za Lilith a probrat s ní důležité věci ohledně her... taktiku a tak..."

Je dobré, že jsme z kraje který je tak blízko kapitolu, díky tomu jsem tu tak brzy, že máme nějaký ten den k dobru než dorazí ostatní. Než začne Dany odpovídat zvedla jsem se ze svých nohou a rychle jsem se oblékla do bot, které mi pomáhal sundat jak on tak druhou jsem si sundala sama. Ale k tomuhle se už nechci vracet.

Já bych tam nechodil, já bych se válel

"Určitě bude je to taky profesionál. Ale nebude lepší jak ty..."
Musím říct, že tato poznámka mi pohladila ego. Jakkoli byla zbytečná a nepodložená. Michelle se mnou, co já vím, snad nikdy netrénovala a šance, že mě někdy viděla na hodině či tréninku, byla mizivá. Ročníky se obvykle mezi sebou nijak zvlášť nemíchají, co se týče výuky. A samozřejmě nevíme, co Jones umí. Přes to všechno se cítím poměrně polichocen. Ale nevím, co na to asi tak odpovědět - a odpověď typu "Ty budeš taky určitě skvělá" - to už by zavánělo trapnou výměnou planých komplimentů. Proto to ticho.

Takže v konečném důsledku jen poměrně tupě civím do prázdné misky od čaje, kterou držím v dlaních a marně se snažím vymyslet něco, co bych mohl říct. Moc mi to nejde. Uvědomím si, že i kdybych chtěl mluvit třeba o tom blbém počasí - tak ani nevím, jak vlastně venku je.
Nakonec celý problém řeší Michelle a já ji za to v duchu děkuji.
"Možná bychom mohli zajít za Lilith a probrat s ní důležité věci ohledně her... taktiku a tak..."

Aniž by čekala na to, co odpovím, zvedne se a obuje.
"Já nevím," protáhnu váhavě. Moc se mi nechce Lilith rušit... a po dnešní nadílce improvizované kinematografie ve formě přehrávání si záznamů her už mám řešení taktiky tak trošku dost. Musím si to nechat rozležet v hlavě. A na chvíli myslet na něco jiného, pokud možno na něco, co s Hrami vůbec nesouvisí.
"Nechce se mi ji rušit. Navíc... máme dost času, než přijedou splátci ze vzdálených krajů..."takže navrhuji se válet a nedělat nic... "...a než začne oficiální trénink."

Na to, že tady Pártybuchta vlastně oficiálně vůbec nemá být, protože se za ni určitě chystala nějaká dobře vycvičená dobrovolnice, je nějaká snaživá. Možná, že jsem se v ní spletl a opravdu v aréně bude plnohodnotným spojencem. Vlastně v to docela doufám.

Hladové hry.Právě tato událost mnoha lidem změní život. Ať už samotným Splátátcům nebo jejich rodinám. Já jsem jeden z lidí, kterým Hladové hry život změnili.
Nyní jedu vlakem do kapitolu aby, nás ukázali světu. Když vystupuji, tak přemýšlím jestli mám nějakou šanci na výhru. Nemám. Jediné co můžu udělat pro delší přežití je někam se schovat a čekat až se ostatní povraždí.
Jakmile vystupuji z vlaku, tak vesele mávám do oblasti, kde je podle mě kamera a do oblasti, kde stojí nejvíce dívek. Po provedení průvodem nás zavedou před budovu, kde budeme bydlet. Výtahem vyjedeme do desátého patra a tak jsme skoro nahoře budovy. Jakmile jsme vstoupili do bytu, tak jsem přemýšlel jestli se mi to nezdá. Tolik hezkých věcí. Prostorná jídelna se stolem z tmavého dřeva a okolo čtyři židle pro každého z nás a všude spoustu jídla. Které vypadá velice chutně. Poté můj pohled sklouzne k obývacímu pokoji, kde stojí prostorný gauč a naproti je něco jako televize. S naší rachotinou se to vůbec nedá srovnávat. Po shlédnutí skvostů našeho bytu zamířím do pokoje, kde budu po krátkou dobu bydlet. Jako první mě zaujme velká měkká postel, ale není to jediná věc, která mě zaujme. Je tam například skříň se spoustou oblečení, televize, ale ta není pro mé, tak zajímavá jako police s knihami. Jednu si vezmu a jdu si s ní sednout na velice pohodlnou postel. Otevřu ji a chci si číst když do mého zorného pole vstoupí malý ovladač na nočním stolku u mé postele. Tlačítko opatrné zmáčknu a stěnu po pravé ruce zdobí rušné ulice Kapitolu. Chvíli projíždím obrázky a nakonec se zastavím u obrázku farmu, která docela připomínala tu naši.. nakonec to vypnu a jdu si číst knihu s názvem Kapitol. Večer se jdu navečeřet a sedí tam i ta dívka. Docela hezká dívka.. Pozdravím a jdu si sednout k večeři. Večer nemůžu usnout a tak přemýšlím nad budoucností svého života..

Že by volný den

Je mi jasné, že moje poznámka o tom, že bude lepší než ten týpek z jedničky měla úspěch. Poznám to, i když se s Danym neznáme příliš dobře, tohle se dá odtušit. Bohužel nevěděl, co by mi na to odpověděl, ale to je v pořádku, ani já bych nevěděla. Pak přišel tedy dotaz, který jsem měla já, jestli bychom nešli najít Lilith, ale Dany to zavrhl. Dokonce nechce snad dělat vůbec nic.

Vážně mluvím s tím správným Thorne... on a chce lenošit...

To se mi začíná líbit ještě víc. Vlastně kdy mi máme pořádně volný den. Je to smutné, že to je díky hrám, kdy si můžeme odpočinout, protože jinak bychom byli nejspíše ve škole a na tréninku. Je pravda, že víkendy máme volné, ale jsou i takový, že nezahálejí ani v tomto čase.

"Tak co tedy navrhuješ, že budeme dělat?"

Ano zeptala jsem se my, nevím možná chtěl se jít zavřít do pokoje a prostě odpočívat tam. Jestli to byl přesně jeho plán tak se ale zlobit nebudu. Přeci nemůžeme zapomínat na to, že jsme stejně soupeři a tak to bude prostě dokonce naší smrti, aspon jednoho z nás.

Já mám vanu! Fakt je to vana, typane!

Instruktoří nás táhnou ječícím davem, jako asfalt pod tlakem parního válce. Ano, jsem spíše uzavřenější osoba, ale myslím si, že v této výjmečné situaci, to není ani tak na škodu, jako spíš výhoda, když se budu usmívat a podávat ruce. Jak naplánuji, taky udělám. Podávám všem ruce jako by to byli moji staří přátelé a všem věnuji úsměv. Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť hezká, ale Walter (Typan, nejlepší kámoš z mýho kraje..) mi říká, že úsměv mi tak nějak více sluší. Budu se toho tedy držet. Všimnu si jedné kamery. Zamávám tedy do ní a věnuji jí přeslazený úsměv.

Dovedou nás před velikánský komplex. Jo, už si mohu říci, že jsem velká holka. Ušklíbnu se sama pro sebe a nechám se spolu s tím.. Ryanem? Jo, asi tak nějak to bylo. Každopádně se nechám svézt výtahem (Místo svézt jsem tam měl svést. Bylo jako by ji sváděl výtah. xD) do našeho patra, tudíž sedmého. Většinou bývají kraje pátý až devátý celkem vyčleněné a předem odsuzované. Ano, první a druhý, naše známá elita, která o všem ví, všechno zná, prostě naprosto skvělý úžasní over power miláčci. Třetí a čtvrtý jsou takoví ti vyrovnaní, co mají stále dostatečné možnosti a prostředky. Desítka, jedenáctka a dvanáctka jsou jako tři poslední kraje vždy nějak překvapující. Sice nějak zvlášť často nevyhrávají, ale jsou odtamtud zajímaví splátci. A středové kraje? Ty nejsou nic, jen nudné. Ani mastné, ale ani slané, prostě nuda. Ve skutečnosti to tak není, ale myslíte si, že to někoho napadne? Samozřejmě, že ne..

Když vejdeme do bytu, všímám si jeho velmi vkusného vybavení. V sedmém to připomíná vybavení bohatších rodin. Ta moje taková je, ale jak jsem již říkala, s rodiči nějak zvlášť nevycházím, takže si ho nijak zvlášť neužívám. Líbí se mi zde stoly. A podlaha je taky skvělá.
Dojdeme li po schodišti do pokoje, nalezneme pokoj. Popravdě, ano, líbí se mi.
Jen tak pro zajímavost, dovoluji si zmínit, že se od bytu mé jediné šaty, které teď mám moc neodlišují. Jsou stejně vkusné. Taky, co pro mne znamenají!
Zavřu za sebou dveře pokoje a všimnu si ovladače. Ukáže se, že v podstatě mění stěnu, dle mého vkusu. Najdu si tedy pozadí se slunečnicemi, které jsem popravdě nečekala, že zde bude.
Nakouknu do skříně. Oblečení je zde dost. Svléknu si šaty, které jsem měla na sobě, i boty a vezmu si jakési botky z přihrádky na chození po bytě a k tomu červené kraťasy jen po stehna a žluté triko na ramínka. Vlasy si vyčešu do zadu a přidám červenou čelenku. Když už jsem tady, musím si to užít, ne?
Jelikož jsem se oblékla a nedomyslela, že se blíží večer, svlékla jsem se tedy znovu, šla do vany a pořádně se vykoupala. Poté jsem si dala ovocný salát na večeři a šla na svůj pokoj. Popravdě? Nemohu usnout. Copak asi dělá Walter? Ne, nesmím na něj myslet jako nějaká blbka, já budu riskovat život v Hladových Hrách a Walter mi teď nepomůže. Buď já nebo nic.
Ale.. je možnost se nějak domluvit s Ryanem. Pochybuji, že už spí, tady by neusl nikdo. Možná leží, ale to mi ani v nejmenším není překážkou.
Jdu tedy a zaklepu na jeho dveře. Pomaličku vejdu, když si všimnu, že nespí, sednu si na malou stoličku u stolku. "Taky nemůžeš spát? Měla bych otázku. Máš vymyšlenou nějakou strategii? Já popravdě moc ne, ale můžeme nad něčím popřemýšlet. Alespoň tedy něco i bez mistra Slečinky a machírka se sekyrkama.."
Uculím se, abych nevypadala tak nenávistně jako obvykle. Ale stálo mě to nejmíň pět mozkových buněk.

Tak jasně že!

Michelle se po mých slovech zarazí a podívá na mě. Jako by vůbec nečekala, že se jaksi nebudu hnát za tím, abych všechno, co se týče her a strategie, vyřídil co nejdřív. Napadne mě, že asi díky tomu, kolik času jsem obecně strávil tréninkem, možná mám na škole určitou... řekněme pověst.
"Tak co tedy navrhuješ, že budeme dělat?" Ptá se.
Tohle je poměrně zajímavé. Řekla "my," což znamená, že počítá s tím, že se bude... jakémusi nicnedělání věnovat se mnou. Jsem za to poměrně rád. Už proto, že samota by mne možná nutila přemýšlet a přehodnocovat... což už je stejně zbytečné, ne-li přímo škodlivé.

"Hmmm... já nevím." odpovím po pravdě a pokrčím rameny. "Podle toho, co se o tobě říká, jsi větší odborník na trávení volného času, než já," Popíchnu ji lehce. Je ale jasné, že to nemyslím ve zlém. Tedy alespoň doufám, že je. Že se třeba neurazí.

Jsem známá a tak to má být

Tak koukám, že můj společník nemá žádný plán a dokonce to mám vymyslet já. Jeho věta, kterou řekne mě vlastně pobaví.

No někdo se umí bavit a někdo stále trénuje...

Doširoka se usměji a opět se usadím na gauč vedle Danyho. Jestli se obával, že se naštvu tak se doopravdy mýlil. Vážně mě tohle potěšilo, že moje pověst po škole je asi dost známá. Možná bych se ale spíš měla zastydět. Ale proč jsem prostě taková. To nám, ale přináší to, co tedy vymyslím, co budeme dělat. Pořádně si prohlédnu Danyho, jako kdyby právě jeho vzhled by měl rozhodnout naši zábavu.

Já bych věděla...

Na tváři mi hraje takový zvláštní úsměv, asi nejlíp by se popsal něco mezi pobaveným úsměvem nebo takový úšklebkem.

"Tak moc se neznáme. Tak bychom si mohli dávat otázky, abychom se poznali. Vždy jeden dá otázku druhý odpoví a za tu odpověď může položit taky otázku... A nebo můžeme jít prohlédnout tohle apartmá, jsem si všimla že v mém pokoji je okno s holoprojekcí, to tam budeš mít jistě taky. Tak můžeme jít zkusit co všechno umí."

Vychrlila jsem toho docela dost. Nemluvila jsem příliš rychle, ale bylo jasné, že jsem ve svém živlu a že jsem ráda, že jsem to mohla vymyslet já. Doufám jen že to Dany nesmete ze stolu.

Ééééé?

Zdá se, že Michelle se nejenže neurazila, ale dokonce vypadá, že je na svou pověst poměrně hrdá. A zjevně také nepotřebovala moc přemlouvání na to, aby si svůj plán ohledně probírání taktiky rozmyslela. Upřímně nevím, zda třeba nepotřebuje dohánět něco, co zaspala ve škole, když se to mělo probírat a mohlo by jí to v aréně chybět... ale to ostatně není má věc. Já lenošit můžu, protože jsem se na Hry připravoval celý život. Důsledně. Z plných sil. Takže pokud po tom všem, co jsem musel podstoupit jaksi nepředvedu v aréně nijak závratný výkon, těch pár dní tady mě nejspíše nezachrání.

Sedá se zpátky ke mně na gauč... a na mou výzvu ohledně toho, že by měla navrhnout zábavu ona... se tak podivně zatváří a přemeří si mě pohledem. Tak nějak mám pocit, že se opětně blíží jeden z těch momentů vzájemného nepochopení, takže raději jen nervózně čekám, co z ní vypadne.
"Tak moc se neznáme. Tak bychom si mohli dávat otázky, abychom se poznali. Vždy jeden dá otázku druhý odpoví a za tu odpověď může položit taky otázku... A nebo můžeme jít prohlédnout tohle apartmá, jsem si všimla že v mém pokoji je okno s holoprojekcí, to tam budeš mít jistě taky. Tak můžeme jít zkusit co všechno umí," vychrlí ze sebe - a já jsem rád, že jsem se opatrně neodsunul - tak, jako to ostatně udělala před nějakou tou chvílí ona, když měla pocit, že po ní... asi něco chci.

Hra na pravdu? Zarazím se. Zvážím všechna plus a mínus a musím uznat, že je to nakonec dobrý nápad. Bylo by vhodné ji trochu poznat... a nahlédnout do toho, jak vlastně uvažuje a co motivuje její činy. Všechno pak bude jednodušší. Od spolupráce, až po.. ano, po její zabití.
"Tak dobře," připustím. "Ale já začnu."
Pohodlně se opřu o gauč, protože tady můžeme být ještě hodnou dobu... než se rozhodneme jít se podívat na ty holoprojekce.

"Proč jsi vlastně odmítla, aby tě nahradila dobrovolnice?"
I k tomu se hra na pravdu hodí. Tahle otázka mě totiž pronásledovala v hlavě už delší dobu... a nyní je ta nejvhodnější doba se přímo zeptat.

Protože jsem jednala unáhleně

Poznám, že to moje prohlížení bylo Danymu krapet nepříjemné, ale má to mít. Mě to jeho chování, bylo taky tak. Sundávání bod, jeho přiblížení, nevím co dalšího.

"Tak dobře. Ale já začnu."
Můj návrh měl docela úspěch a klidu nechám svého kolegu začít. Usměji se na něj a přikývnu, že mu dovoluji se tedy mě zeptat. Pravda je, že on žádné povolení nepotřeboval a přesně věděl na co se mě zeptat.

"Proč jsi vlastně odmítla, aby tě nahradila dobrovolnice?"
Protože jsem jednala zbrkle, nemyslela jsem a nevážila si svého života. V našem districtu se vždy najde někdo, kdo tě nahradí. Moji přátele by mě dále měli rádi a já bych si dožila svůj poklidný život.

"Myslela jsem, že ta věta zapůsobí na sponzory. Je tak obvyklé, že tě hned někdo u nás nahradí."

Nachvíli se odmlčím. Přeci jsem tohle vymyslela já a vím, že nemluvím až tak pravdu. Ano je tohle poloviční pravda, já si totiž vážně vteřinu přála, aby mě někdo vyměnil, ale mám mu to říkat...

"Přiznám se, že bych se sama nikdy nepřihlásila, i když naši trenéři semnou nesouhlasili. Ale jak jsem ten den uslyšela své jméno a zahlédla svého otce, jak je tak pyšný, tak jsem věděla, že sem patřím."

Nebo ne a já jsem se velmi zmýlila. Jestli to byla chyba aspon vím, že nad ní nebudu muset přemýšlet dlouho a někdo moje myšlenky v aréně utne. Myslím, že jsem odpověděla, na Danyho dotaz více než asi očekával. Takže si odkašlu a položím svůj dotaz já.

"Proč sis zvolil tento způsob života? Proč trénuješ takřka bez odpočinku?"

A bez nějaké zábavy. Ani jeden si z nás tento způsob života sám nezvolil. Vlastně je náš život, trénink stejný. Ale já se z toho volného času snažila vytáhnout více, zkusit vše, co jsem mohla. Někdo by mohl podotknout, že jsem na trénink spíše kašlala, ale tak to u mě nikdy nebylo. Já chtěla vždy žít naplno.

Páč sem borec, woe!

"Myslela jsem, že ta věta zapůsobí na sponzory. Je tak obvyklé, že tě hned někdo u nás nahradí," odpovídá mi po chvilce přemýšlení. Je to pravda. Byla by asi pěkná ostuda, kdyby náhodou vylosovali zrovna profíka a on za sebe nechal jít někoho jiného. Pokud mě její volba do arény jít tehdy pobavila, tak ve chvíli, kdy by z pódia sestoupila dolů, bych se na ni asi díval vyloženě skrze prsty. Jako na někoho, kdo na vojenskou akademii druhého kraje vůbec nepatří.

... jak jsem ten den uslyšela své jméno a zahlédla svého otce, jak je tak pyšný, tak jsem věděla, že sem patřím."
Ach, ta rodina!
Přikývnu, jako že chápu.

Následuje její vlastní právo, položit mi dotaz. Trochu se toho bojím, ale budiž. Když už jsem jednou souhlasil, asi by bylo poměrně hloupé, couvnout.
"Proč sis zvolil tento způsob života? Proč trénuješ takřka bez odpočinku?"
Abych se přiznal, někdy se na to ptám i sám sebe. Proč. Mohl jsem se vykašlat na všechnu tu uraženou hrdost za to, že rodiče mou mladší sestru považují ve všem za lepší. Dostudovat s výbornými výsledky a pak se stát mírotvůrcem. Jedním z těch váženějších.

"Já totiž..." Zvláštní, vždycky jsem se odpovědi na tuhle otázku vyhýbal i v duchu - a nyní to mám říct holce, kterou sotva znám. "To, že mě poslali na akademii jsem vlastně ani moc ovlivnit nemohl... byl jsem na to příliš malý, řekl bych. A i kdybych byl větší, naši by nad tím mávli rukou a odvětili, že dělají to, co je pro mě nejlepší a já bych měl pokud možno mlčet a být vděčný. protože tomu ještě nerozumím.

Začalo to asi tím, že jsem nechtěl skončit jako dozorce v nějakém kamenolomu... určitě jsi tam někdy byla... se školou. Všichni tam chodíme." Jsou to bezútěšná místa. Odporné, prašné, špatně osvětlené sloje ve skalách. Nenáviděl jsem ty exkurze. Ze srdce. "...a pak zjistili, že jsem ...poměrně dobrý, řekl bych. Víš, jak to u nás chodí. Poví ti, jak můžeš být jednoho dne pýchou rodiny, celého kraje... no a mi se ta myšlenka zalíbila."
Navíc jsem věděl, že mí rodiče se celý život snažili být sami splátci - a nikdy nebyli ve svém ročníku vybráni... a já jim chtěl dokázat, že jsem lepší, než oni. A taky, než sestra. Říkal jsem už, že ji nenávidím?
"Tak jsem začal trénovat... a dělat vše pro to, abych se Her směl účastnit."

Nebudu dodávat, že nevím, jestli jsem vlastně udělal dobře. Jen znepokojeně poposednu. To ostatně uvidím tak za týden.
Teď je řada na mě.
"Co si myslíš... jak bude vypadat aréna?"
Tak a jsme u toho, že? Hlavně že jsem se zařekl že nebudu mluvit o Hrách!

Tohle bychom chtěli vědět všichni

Otázkou sem uhodila hřebíček na hlavičku. Vidím na svém společníkovy, že s odpovědí velmi váhá. Raději se přestanu usmívat, aby to nevypadalo, že se mu nějak vysmívám a chci vypadat jako osoba, které se může svěřit s čímkoliv i kdyby to bylo nějak nepříjemné.

"To, že mě poslali na akademii jsem vlastně ani moc ovlivnit nemohl... byl jsem na to příliš malý, řekl bych.
Dany začal vyprávět, vlastně tohle je i začátek mého příběhu. Každý jako malý jdou na akademii. I když je vlastně trénování splátců zakázané, náš district to dělá normálně. Už od mala jsme posláni na akademii.

Začalo to asi tím, že jsem nechtěl skončit jako dozorce v nějakém kamenolomu... určitě jsi tam někdy byla... se školou. Všichni tam chodíme."

"Tak tam snad nechce skončit nikdo..."

Mírně se usměji a nechám Danyho mluvit dál. Jak mu řekli, že může se stát pýchou rodiny a vlastně celého districtu. Možná jsem tohle taky nazačátku slýchávala, no možná i později, ale já tohle už nevnímala. Prostě někdo musí být ten, komu se tohle zalíbí, já taková nebyla, ale přesto jsem zde. Dany dokončil odpověď na moji otázku a hned se tedy chopil toho, že opět může se na něco zeptat on.

"Co si myslíš... jak bude vypadat aréna?"

Je to dost spekulativní dotaz. Nikdo nemůže vědět, co nás může čekat.

"Netuším... přeci každý rok je jiná... ale doufám, že tam nebude příliš zima. Ale nějak nepředpokládám, že by nás tvůrci hodili do krajiny poseté sněhem. Nebo v to teda doufám."

Nakonec pokrčím rameny, protože už nevím co bych k tomu dále řekla. Přišla řada opět na mě a na mé tváři hraje opět ten zvláštní úsměv, který jsem měla, když jsem si Danyho prohlížela.

"Měl jsi někdy holku?"

Vážně nemám problém se na něco takového zeptat. Není na mě vidět ani kapka studu, žádné začervenání, prostě nic. Jako kdybych takovéto dotazy dávala normálně.

WTF!!!!

"Netuším... přeci každý rok je jiná... ale doufám, že tam nebude příliš zima. Ale nějak nepředpokládám, že by nás tvůrci hodili do krajiny poseté sněhem. Nebo v to teda doufám." Její odpověď je poměrně krátká a vyhýbavá. Možná, že nechce tím, že by popsala arénu, ve kterou doufá, odhalit, v jakém prostředí by byla dobrá. Nebo ji to moc nezajímá. Vlastně po zralé úvaze tak trochu tipuji to druhé. Prostě nad tím asi zatím moc nepřemýšlela. Já mám celý seznam arén, které by se mi hodily do krámu - a taky arén, které jsou zařazeny ve složce "kurva, ne!" Ale zjevně to nechce nijak zvlášť řešit, tak jenom přitakám k prohlášení, že zimní arény jsou nepříjemné.

"Měl jsi někdy holku?" Vypálí na mě dotaz v odpověď. Zarazím se. Zarazím se... poměrně dost. Čekal jsem jakýkoli dotaz, ale tohle zrovna ne. Možná by mě méně překvapilo i kdyby se zeptala na konzistenci mé stolice dnes ráno.
Proč se ptá na...?
Zamrkám.
"No... já..." Sleduje tím něco? "To záleží na tom... jak to myslíš."
Odtuším opatrně. Je to totiž poměrně složité. Samozřejmě už jsem s dívkou... spal. Ale nevím, jestli je to to, co chce slyšet. Neměl jsem totiž tak trochu čas s nějakou dívkou chodit. A vlastně na to asi nemám ani povahu, protože jsem to zkoušel a jaksi jsem zjistil, že nedokážu delší dobu s někým sdílet svůj osobní prostor, natož se mu nějak časově podřizovat. Můj pseudo vztah měl tedy poměrně krátkého trvání, kdy ona nepřetržitě fňukala a kňourala, že se nevídáme tak často, jak by chtěla ona a já ji den ode dne víc a víc nemohl vystát.

Nakonec jediná osoba, s níž jsem dokázal vyžít absolutně kdykoli byla má spolužačka Alessia. Ale s tou jsem zase nikdy nic bližšího neměl.
"Neměl jsem... dlouhodobý vztah, pokud to myslíš takhle."
Tak trošku tázavě se na ni podívám, jestli to chce ještě nějak... upřesnit, než se začnu ptát zase já.

Jak já ráda někoho rozptyluji

Možná Dany nebyl až tak spokojený s mojí odpovědí na tu jeho otázku, ale já vážně nad tím nijak neuvažovala. Jsem impulzivní člověk a přemýšlím nejraději za pochodu, nechci o tom přemýšlet teď, když je to prakticky zbytečné. Arény jsou připravovány hodně dopředu a pokoušet se přijít na to jaká bude je prakticky marné. Takže nechme se překvapit. Položím svůj dotaz a vidím ty rozpaky na jeho tváři.

Tak tady to máš... to je za tu tvojí povýšenost, když jsem se odtáhla...

Na tváři mi hraje pobavený úsměv, jako kdybych si užívala to jak se zarazil po tom co jsem vyslovila, to co jsem prostě vyslovila.

"To záleží na tom... jak to myslíš."
Pravou ruku sevřu mírně v pěst a bradu si pak o ní opřu a pokrčím rameny.

"To je na tobě jak na to odpovíš..."

Nechám jeho jak si to přebere a je vidět, že si to přebírá asi ze všech stran protože než odpoví uběhne jistě skoro minuta. Nakonec z něho vypadne odpověď.

"Neměl jsem... dlouhodobý vztah, pokud to myslíš takhle."
No musím říct, že to je trošku nudné, ale jsem ráda, že se s tím popral a něco tedy řekl. Krátce přikývnu, že mě to tedy stačí.

"Mě to stačí, nechci přeci po tobě výčet tvých partnerů."

Nakrátko se zasměji a pak zvednu tvář a pohlédnu do očí Danyho a čekám na jeho otázku.

Hra na pravdu TT_TT

"Mě to stačí, nechci přeci po tobě výčet tvých partnerů," zasměje se Michelle. Kdo ví proč mi to zní tak trochu, jako výsměch. Když se mi pak podívá do očí, jaksi pochopím proč. Ona si to užívá. Užívá si celou tu svoji hru na pravdu a pomalu, ale jistě mě svými otázkami zahání do kouta. Protože zatímco ona zjevně s celou touto podivnou zábavou nemá jediný problém, já v tom tak trochu plavu.
A upřímně, říct o mně, že jsem "trošku horší plavec" je jako prohlásit o černé vdově, že je jenom "tak mírně jedovatá."

Navíc teď před ní, díky své odpovědi, která nejenže nebyla z nejlepších, ale beztak ještě nevyzněla, jak měla, teď vypadám jako idiot.
McCoinová, tohle si vypiješ. Ještě nevím jak... ale já na to přijdu.
Navíc na mě upřeně hledí a evidentně čeká, na co se zeptám já. Jak já bych jí to rád vrátil! I s úroky, které jsou beztak poměrně vysoké.
Bohužel, nevím jak. Jsem v těhle věcech poměrně nový... a kdybych začal vysvětlovat, že "ono to není, jak si myslí," asi bych byl za ještě většího blba.

Takže bude třeba převést řeč na něco jiného. Nebo se dostat na půdu, na které se cítím... pevněji. Všechny otázky mi náhle ale přijdou takové... prázdné. Nevím, co mám říct, takže se na Michelle dlouhou chvíli jen poměrně zoufale dívám. Vlastně bych se nejraději zeptal "Co mám dělat?" a žádal po ní odpověď.

A kdo je teď vítěz

Ano opravdu si to užívám. Od té chvíle, co jsem mu položila ten suprový dotaz až po teď. Vidím na svém společníku, že jsem z něho svojí konečnou poznámkou udělala trochu ňoumu, který neví která zrovna bije. Na tváři mi hraje stále pobavený úsměv a stává se více a více pobaveným. Dlouze mu hledím do očí a čekám, co z něho nakonec vypadne. Ale žádný dotaz, či jakýkoliv zvuk z něj nepadá.

Možná bych mohla ubrat...

Povzdechnu si stylem, tak dobře já tě zachráním. Můj pobavený úšklebek se mění zpátky na vcelku příjemný úsměv.

"Víš co necháme toho."

Stejně jsem tohle kolo vyhrála já. Ano to si myslím, ale snažím se, aby to na mě tohle nebylo znát. Můj hlas byl vcelku konejšivý a milí jak to jen šlo. Zvednu se z gauče a přitom chytám Danyho za ruku a táhnu ho do svého pokoje.

"Půjdeme se podívat na tu holoprojekci."

Je pravda, že předchvílí jsem mu dala dotaz jestli někdy měl holku a tedka ho táhnu do svého pokoje. Ale o hlubším významu téhle akce jsem nějak nepřemýšlela a spíš jsem chtěla převést téma někam jinam. Jsem impulzivní a tohle je toho důkazem vážně nepřemýšlím, co si tedka o tom bude myslet on. Já mu vlastně chtěla pomocí z té nepříjemné situace nějak zmizet, mohla jsem ho v tom více podusit.

Eeeee?

"Víš co necháme toho."
Pocit, že tohle byla tak trošku rána z milosti, je poměrně silný. Lehce sebou škubnu, snad nervozitou. Ona to podle mě musí vědět taky, že mi zrovna prokázala více či méně laskavost - a udělala ze mě vola. Vlastně to udělala beztak schválně, přičemž zkouší, co vydržím, než puknu studem, zlostí... a bůh ví čím ještě. Frustrací, možná. K tomu poslednímu nemám daleko!
To všechno je za tu svlečenou botu, že?

Jako na povel se znovu zvedá, přičemž mě čapne za ruku a táhne pryč.
"Půjdeme se podívat na tu holoprojekci."
Pryč, do svého pokoje! Jen trošku zmateně střelím pohledem ke svým vlastním dveřím, kam bych možná nejraději zalezl a týden se neukázal venku a nechám se téměř bezvládně táhnout pryč.
"Ehm... Michelle..." Dochází ti, jak divně to vypadá, když se mě ptáš na takové osobní otázky a pak si mě táhneš do pokojíčku, že ano? Ale protože tak nějak nevím pořádně, jak pokračovat... zakončím svou větu něčím, jako. "...ne vlastně nic, to je v pohodě."

Upřímně řečeno by mi pozornost holky, jako je Michelle, v žádném případě nevadila. DOMA. Tady, ve chvíli, kdy je jasné, že za pár dní spolu dost možná budeme bojovat o život, je to trošku něco jiného. Uvažuju, jak bych ji měl říct, že nic osobního jaksi... no nehrozí, zatímco mě tak nějak napůl táhne a napůl vede společenskou místností.

Zábava s projekcí

Jak jsem vstala a chytla Danyho jsem nějak na něj už moc nepohlédla. Vlastně až do té doby co uslyším svoje jméno. Nachvíli se zarazím a otočím se na něj. Stále ho držím za ruku a čekám, co z něj vypadne tentokrát.

"...ne vlastně nic, to je v pohodě."
Docela se mi uleví, že mi nevpálil do obličeje nějaká drsná slova. Asi by mě to nepřekvapilo a vlastně ani neublížilo. Tak tedy na něj vrhnu další ze svých zářivých úsměvů a otočím se a dál vláčím sebe a Danyho do svého pokoje. Když jsme za dveřmi tak ho pustím.

"Tak jak se to asi ovládá... Ale asi se mě to nepokusí zabít, jako ovládání v koupelně."

Krátce se zasměji a jen očima kouknu na dveře do koupelny, kde je těch tlačítek na ovládání trochu moc na mě. Začnu si hrát tedy se štelováním k holoprojekci.

"Ty jo to je husté..."

Náhle jsem prakticky bezstarostná a to povýšené chování, které jsem ukázala na gauči je pryč. Usmívám se a sleduji jak se mění projekce - hor, stromů, džungle, města atd...

"Vypadá to dobře co? Na co to mám nastavit?"

Skoro to vypadalo, že jsem na svého společníka zapomněla, ale není tomu tak. Se svými dotazy se od ovládání otočím na něj a samozřejmě s úsměvem na tváři.

Eeeee? (potřetí...)

V pokoji pak Michelle moji ruku pouští a zdá se, že se plně věnuje obrovské holoobrazovce.
"Tak jak se to asi ovládá... Ale asi se mě to nepokusí zabít, jako ovládání v koupelně."
"Jo o koupelně mi ani nemluv..." Utrousím téměř automatikcy v odpověď. Vzpomínka na citrusový olejíček a téměř hysterii při snaze jej ze sebe dostat je ještě docela čerstvá. Ač nyní, s odstupem nějaké té hodiny, mi přijde poměrně úsměvná. Ale to může být taky tím, že jsem po čase sám sebe přestal cítit.

Michelle si mezitím poměrně nadšeně hraje s ovladačem.
"Ty jo to je husté..." zavýskne po chvíli a přepíná programy. Jaksi ji nepoznávám. Ta holka s falešným úsměvem (já vím, že falešný byl, ty moje byly totiž většinou taky!) se mi před očima úplně změnila. Na stěně se mění několikero projekcí. Naštěstí ta, která ukazuje cosi jako svět pod vodní hladinou, se tam zdrží jen na pár sekund. Okamžitě si v hlavě poznamenám, že tuhle si tedy dávat rozhodně nebudu.
Ne - ani ten příboj.

"Vypadá to dobře co? Na co to mám nastavit?" Nakonec se přeci jen otáčí na mě, jako by si vzpomněla, že jsem tam vlastně taky.
"Já nevím, co třeba ta džungle."
Pokrčím rameny.
"Vždycky jsem se do nějaké chtěl podívat," dodám jen tak mimochodem.

Ano. Viděl jsem několik ročníků her v deštném pralese a docela mne uchvátily. Obrovské květiny, spousta míst, po kterých se dá lézt, popřípadě skákat... vlastně tak trošku doufám, že by miletos tento malý... výlet... mohl vyjít. I když těch možností je tady tolik, že... no, asi spíše ne.

Kapitol
Pozoruji svojí trenérku a doprovod. Hnusná nána s kapitolu. Jako všechny kapitolonky. Trenérka vypadá lépe, i když je mladá. Řek bych ale že jsem právě zajistil, že nesežene žádné dary ani kdyby se přetrhla. Poté se zaměřím na splátkyni. Vůbec se ke měn nemá asi doufá, že když se ke mně nebude mít tak jí aspoň někdo podpoří. Dobře jak chce. Já proti profíkům půjdu klidně i sám i když jsem doufal že se přidají úplně všichni.
Jakmile dorazím do pokoje, pořádně si všechno prohlédnu. Poté se pokusím co nejvíc přesunout nábytek, z postele strhám peřiny a prostěradlo a dám to do koutu. Musím si udržet status rebela.
Poté si nasadím kapitolské oblečení, vše si vybírám tak aby to vypadalo jako bych se chystal do rakve.
Jakmile jsem s touto úpravou hotov. Pustím si záběry s losování. Musím se seznámit se svými soupeři. Kdo z nich se ke mně asi přidá? Kdo z nich mi pomůže zabít profíky. Které z profíků asi zvládnu odstranit? Rozdáme si to kapitole jen ty a já. Já mám ale výhodu. Já se nebojím.

V pokoji je fajn

Podle poznámky Danyho chápu, že i on měl menší trable s koupelnou. To vysvětluje tu jeho vůni citrusů. Tak to mu pak odpouštím, že smrděl jak smrděl když jsme se střetli ve společenské místnosti. Vlastně ani já nevoněla jak bych si vybrala, ale nepřišlo mi to tak hrozné jako jeho vůně citrusů a nevím čeho dalšího. Můj společník se vyjádří, že mám nechat hologram džungle a tak vyplním jeho přání.

"Vždycky jsem se do nějaké chtěl podívat,"

"Třeba ti tohle přání tvůrci her vyplní."

Řeknu malinko obavy v hlase. Asi moje přání to zrovna není. Ne že bych se přímo bála džungle, ale nemám přímo ráda prostředí co neznám a vážně v džungle je něco, kde jsem nikdy nemohla být. Byla bych radši za obvyklý les. Nastavila jsem tedy džungli, ale to přivádí otázku co budeme dělat teď. Kouknu tedy na Danyho a možná se v mé tváři vyčíst, že nevím co dále říct.

Má přání

"Třeba ti tohle přání tvůrci her vyplní," jako by dávala za pravdu mým vlastním myšlenkám Michelle.
"Třeba..." odpovídám zadumaně. Popravdě. Arény jsou rozhodnuté vždy tak rok předem od minulých her. Takže by nešlo ani tak o přání, jako spíše o náhodu. ale samozřejmě vím, jak to myslí.
"...ale jak jsi říkala, vlastně budu docela spokojený, když nebude aréna na ledu."
A nejlíp pak na ledu, pod kterým teče voda, třeba na zamrzlém jezeře. To by bylo opravdu kruté.

"Na druhou stranu... bychom měli být schopní přežít ve většině známých podmínek. Popravdě... pokud to můžou přežít ti ubožáci z pětky a níž... tak to zvládneme taky."
Možná se snažím přesvědčit sama sebe. Možná. Máme přeci nejlepší předpoklady pro výhru, nebo ne?
Nicméně mám tak trochu pocit, že nám došla prvotní témata k hovoru. Není to nic neobvyklého, ostatně. Skoro se neznáme. Chce to chvilku času. Při večeři to zase bude o něco lepší... a společný trénink taktéž mnohé vyřeší.

"Každopádně... pokud ti to nevadí, tak bych..."
Naznačím hlavou pohyb ke dveřím, abych naznačil, že bych možná tak trošku... na chvíli zase šel. Srovnat si všechno v hlavě a tak porůznu.

Konec našeho setkání...

"...ale jak jsi říkala, vlastně budu docela spokojený, když nebude aréna na ledu."
Na to jen krátce přikývnu, vážně zimu bych nechtěla zažít. Nikdy jsem jí neměla ráda a tím bych jí snad ještě více nenáviděla. Ale jak uvažuji, tohle už bylo a splátci jim tam chcípali tak rychle, že nepředpokládám, že by to mohlo být znovu.

"Na druhou stranu... bychom měli být schopní přežít ve většině známých podmínek. Popravdě... pokud to můžou přežít ti ubožáci z pětky a níž... tak to zvládneme taky."
Jo a na druhou stranu, oni jsou na to zvyklí a mi až tak ne. Tohle by byla jejich velká výhoda. Ale nakonec dám Danymu za pravdu nevím, jestli proto, abych ho nějak nestrachovala nebo abych svými slovy nestrachovala sebe.

"Máš pravdu, my jsme ti připraveni na vše."

Čas který jsme spolu strávili uběhl velmi rychle. Vlastně na to, že se prakticky neznáme jsme se poznali docela dost na první setkání. A není překvapivé, že si už nemáme teď co říct a je nám možná i trapné, asi v nějakém dalším rozhovoru pokračovat. Dokážou to i další slova Danyho.

"Každopádně... pokud ti to nevadí, tak bych..."
Pro nás oba tyto slova jsou nejspíše vysvobození. I když nevím proč, nakonec mi jeho přítomnost byla příjemná. Škoda že jsme se potkali za těchto okolností, ale asi nejspíš bychom spolu jinak nemluvili. Kývnu na Danyho, že rozumím a přistoupím k pootevřeným dveřím ze svého pokoje, které jsme nechali otevřené. Já je ještě více otevřu, jako kdybych vyprovázela návštěvu ze svého domu.

"Uvidíme se u večeře."

Obdařím Danyho posledním úsměvem a čekám jak vyjde z mého pokoje a pak za ním dveře zavřu.

Velice krátkodobé ubytování

Dokud byl dav pouze za okny vlaku, tak byla ta všechna pozornost upřená na mne a Susan snad i trochu příjemná. Vše se změnilo, jakmile bylo jasné, že náš cíl je někde tam, tam za ječícím davem. Vždycky jsem se velkých skupin lidí spíš stranil, takže jsem byl hodně nesvůj. Zároveň jsem celý ten dav považoval za něco nenormálního a zvráceného, snad kvůli postoji těchto lidí k hladovým hrám. Pokusím se lehce usmívat a občas trhaně zamávám někam do davu, abych skryl svou nejistotu, zmatení a rozporuplné pocity.
To už jsme, ale skoro na konci toho moře z lidských těl a nedaleko před námi je vidět rozlehlý komplex, kam podle všeho míříme. Ubytování a jednoduchá pravidla - každý kraj = jedno patro velmi luxusně zařízené patro.

Dvanácté patro. Má svým zjevem a honosným interiérem odvrátit pozornost splátců od prakticky jisté smrti nebo je to prostě poslední dárek na rozloučenou od pořadatelů her? Kdo ví. Jedno je však jisté, tohle všechno je nepodstatné a možná i zbytečné. Jediná důležitá věc nás čeká za několik dní v aréně. Nejdůležitější věc v životě.

Stejně jako Susan zamířím ihned do svého pokoje. Na všechno bude ještě čas, jediné co teď potřebuji je přestat na chvíli přemýšlet nad budoucností a trochu si odpočinout. Člověk by neřekl, jak může být tohle všechno psychicky náročné.
Vybavení prozatím neřeším snad až na skříň, z které jsem vylovil černou košili a světlé kalhoty, které se ukázali být nadmíru pohodlné a potěšili mne více, než například obrovská postel. Nějak jsem nevěděl, co bych měl dál dělat, posadil jsem se tedy na kraj postele, sledoval Kapitol za oknem a pokoušel si to všechno srovnat v hlavě.

Nemohl jsem tam sedět moc dlouho, když se najednou rozletěly dvěře a v nich stála burácející Susan. Musel jsem se pousmát.
"A nechť tě vždy provází štěstěna." odvětil jsem až s přehnanou vážností, vstal a popošel směrem k ní.
"Škoda, že jsme se potkali za takovéhle příležitosti." utrousím a jenom tak mimochodem opět zabloudím očima k oknu.
"Zamlouvá, nezamlouvá... není to jedno? Stejně to je jenom na okamžik."

Hodnota zvaná "soukromí"
~Kyle F. Jones~

Proud vody postupně smývá vrstvu líčidla a očních linek, které pomalu stékají dolů a vytváří zdání černých slz. Zvednu mokrý obličej a sardonicky se na tu zrůdičku v zrcadle zašklebím. Náhlé odhalené blednoucí modřina pod levým okem a opravdu nádherné kruhy pod očima jednomu přidají na sebevědomí.

Značně znechuceně si ze sebe sundám ono mírně páchnoucí oblečení, s předsevzetím, že co nejdřív poletí do koše. Není zas tak krásné, abych se kvůli němu musela obklopovat pachem potu. A vůbec, jsem v Kapitolu, takže si můžu dopřát trošku toho plýtvání. Hadrů tu, koneckonců mají spoustu.
Rezignovaně si prohlédnu již skoro zahojenou ránu na lýtku, kterou jsem schytala díky své vlastní neopatrnosti od otcova oštěpu a spokojeně můžu konstatovat, že ta mě zrovna trápit nebude. Hromady dalších drobných oděrek rezignuji a raději si zalezu do sprchové koutu. Vany jsem nikdy neměla ráda a vůbec, všelijaké tlačítka a páčky na ní ve mě moc důvěry nebudí. Sežrat se vlastní vanou by byla značně stupidní smrt.

Uklidňující zvuk proudící vody náhle vystřídá zaskřípání dveří a dovnitř vrazí - ach ano, můj drahý BF z kraje.
"Sakra, viděla jsi to? Říkám, viděla jsi to?! Negr z jedenáctky zatracenej! Prej 'Spojte se proti profíkům!'. Je ti jasný, že se musíme spojit s ostatími a tohohle cápka se zbavit? Musíme najít nějaké další pro-"
Nehledě na problém nějakého pojebaného negra střelím po narušiteli vražedným pohledem a nebýt skleněné stěny koutu, která nás odděluje, tak to dostane vroucí vodou tečící ze sprchy. Takhle jen s mírným zadostiučiněním sleduji, jak mizí.
Upřímně řečeno, tady mi jde o princip. Nijak se za sebe nestydím a nehodlám tady vyvádět hysterický záchvat kvůli nějaké blbosti, ale mohli bychom si ujasnit některé základní věci.

Značně frustrovaně si uvědomím, že bych taky mohla vylézt ze sprchy a vyřešit s tím malým zlatíčkem problémy zvané soukromí. Vypnu vodu, vylezu se sprchy a zabalím se do bílého ručníku, který hezky splývá s mojí ubercool bílou kůží.
Tak trochu stále ještě mokrá vyjdu z koupelny, na tváři výraz hodný pravé ledové královny a nohou šťouchnu do toho klubíčka neštěstí.

"Tak, lásko," hlas je přesycen ironií, "cos mi tak nutně potřeboval sdělit o naší černé menšině a zbytku splátců?"

I takhle se to dá řešit.

Capitol (Na rychlo odbitý..)

Poté, co nás prorvali velkým davem, před kterým jsem se opět předváděl, culil se, objímal a posílal vzdušné pusy všem okolo, dovedli nás ke komplexu, kde jsme prý měli bydlet. Komplex byl opravdu obří a popravdě jsem si říkal, že ty hry mi za to doopravdy stojí.

Výtahem nás dovezli do čtvrtého patra, bytu speciálně pro čtvrtý kraj. Čas pro sebe! Řeknu si nadšeně a ušklíbnu se. Prohlédnu si celý byt, je krásně zařízený, líbí se mi! Řeknu rodičům až se brátím, aby tak třeba přeskládali náš. Pokud se teda vrátím, ale nesmím se rozptylovat.

Zapluju do svého pokoje, kde se svleču a hodím na sebe, krom toho, že si nechám trenky i tyrkysový tričko. Čapnu ručník a rázuju si to do koupelny.

V koupelně si napustím vanu, svleču se a odhalím své tělo! (Hu a co bude dál ~.) Ponořím se do bublinkové koupele, ve které na chviličku usnu. Ach, miluju koupání! Ano, miluju! Najím se jedním ovocným dezertem a v růžových boxerkách jdu spát!

Slizeň

Ráno jsem se probudila díky vůni slabé kávy z přízemí. Už jen ta vůně mi připomněla, co je dnes za den. Matka kávu nikdy nedělá, jenom... Jenom na den sklizně... Prohrábla jsem si vlasy rukou a snažila se uklidnit. Nakonec jsem se oblékla do šatů a vydala se vzbudit své sestřičky. Azure se už oblékala, a Magenta byla ještě zachumlaná pod peřinou. Jemně jsem ji probudila, pomohla jim s oblékáním šatů, úhledně složených na komodě. Pak jsme se všechny vydaly dolů.
Ještě že jsou na sklizeň ještě moc malé... myslela jsem si, když jsem ke kávě zakusovala topinku. Byla jsem opravdu nervózní, ale snažila jsem se své obavy odehnat a usmívat se ty dvě mrňata, jako by se nic nedělo.
Po snídani mi matka rozčesá vlasy a dá mi malou sponku s drobnými modrými a fiaovými sklíčky. Vůbec mi nevadí, že to nejspíš poslepovala ze zbytků ve výrobě.

Venku je teplo. Podle mě je to počasí moc veselé na dnešní den. Co se dá dělat. Vezmu obě holky za ruce a i s rodiči se vydáme na náměstí. Snažím se moc nedívat do očí našim sousedům, kteří stejně jako my směřují na to místo hrůzy.

Obejmu všechny členy své rodiny a pak se dojdu zapsat. Už v ohrádce s ostatními děvčaty mého věku vyhledám Helen a lehce ji chytnu za ruku. Třese jí snad ještě víc než mě. Nervózně se na sebe usmějeme.

Přijde starosta. Vyslehnu si proslov a při tom očima stále těkám po náměstí. Starosta představí náš doprovod a pak už jen sleduju jak Kapitolan/ka vytahuje lísteček a přečte z něj... Moje jméno!

Hrozně mě to vyděsí, ale... Než stihnu cokoliv udělat, dav kolem mě se rozestoupí a Helen se slzami v očích pustí moji ruku. Zhluboka se nadechnu, vydechnu. Pak se s bezvadně nacvičeným a přesvědčivým stydlivým úsměvem vydám na pódium. Lehce hodím hlavou, aby si všichni všimli jak se mi na slunci zlatě lesknou vlasy a uvědomuji si, že ve svých bílých letních šatech musím vypadat jako víla, obzvlášť v tomhle kraji.

Rozloučit se se mnou přijde celá moje rodina i stále uslzená Helen. Všechny obejmu a snažím se je přesvědčit, že se vrátím v pořádku. Možná když to budu opakovat stále dokola, přesvědčím i samu sebe... Se sebevědomým úsměvem jim zamávám při nástupu do vlaku a pak se na zbytek cesty zašiju ve svém vagonu. Přemýšlím. Nic jiného ani dělat nemohu, pokud se nechci zbláznit.

Za několik hodin dorazíme do Kapitolu. Při vystupování klopím oči a nesměle se usmívám na Kapitolany.

První večeře v Kapitolu a další ráno

Ať už jste se rozhodli vyplnit váš první den jakkoli, od přehrávání si záznamů losování ostatních splátců až po důkladné koupeli (kterou někteří z vás opravdu potřebovali, přiznejme si to otevřeně), zhruba v šest hodin večer za vámi do pokoje přijde váš doprovod. "Za deset minut je večeře," oznámí vám tajemně.
A opravdu. U stolu se sejdete všichni čtyři i s doprovodem a trenérem. Vybere si tu opravdu každý, i když jsou tu spíš lehčí jídla jako zeleninové a ovocné saláty, jogurty a různé pěny, ale i dortíky všech možných příchutí. Pití je o něco chudší, jsou tu "jen" ovocné šťávy a voda (i když zvlášť pro ty, kteří jsou z chudších krajů, je to jistě dostatek).
Po večeři je vám oznámeno, že byste si měli jít brzy lehnout. Ráno prý začíná program už v osm... Když ale dojíte, je nanejvýš sedm hodin, takže se můžete na něco zeptat vašeho trenéra nebo se ještě chvíli pobavit mezi sebou. Anebo si jít brzy lehnout. Každopádně... Večer je váš.

Ráno vás skutečně vaši trenéři (ne instruktoři) vzbudí už v sedm (někteří dokonce ještě dřív, abyste "měli čas se připravit"). Odvádí vás všechny do jiných místností, kde se vás ujmou ve většině případů dost divně vypadající Kapitolané. Dokonce možná ještě divněji než běžní obyvatelé. Vaši vizážisti.

//Všimla jsem si, že někteří svůj nejnovější příspěvek zakončují tím, jak šli spát. Vy samozřejmě začněte až od druhého dne :D

Večeře

Když mi okolo šesté hodiny vtrhne do pokoje naše ropu... ehm, Agnes... jmenuje se Agnes!... Když mi okolo šesté hodiny vtrhne do pokoje Agnes, zastihne mě v podstatě spát vsedě. Seděl jsem sice na posteli, ale vzhledem k tomu, že jsem byl opřený zády o stěnu, jaksi jsem se neobtěžoval si ani lehnout - tedy ne, že bych měl nějaký spánek původně v plánu. Chtěl jsem přemýšlet!

"Za deset minut je večeře," Oznamuje mi poměrně suše.
"Hm... " odpovím rozespale, aniž bych se na ni nějak řádně podíval. Je mi hrozně nesympatická, ta babice. Nemůžu si pomoct. Člověk by od kapitolana čekal něco vyvoňaného, barevného s ohromným úsměvem... a ono nic.

Trošku si přecuchám před zrcadlem vlasy a následně se vydám na večeři a přisednu si k ostatním.
"Dobrou chuť," pravděpodobně zním ještě pořád trochu ospale, ale vzhledem k tomu, že jsem oběd jaksi přeskočil a ve vlaku jsem na něj neměl myšlenky, mám u večeře poměrný hlad.
O to více mě zklame místní nabídka.

Jogurty...? Ovoce...?
Vrhnu na jídlo lehce zoufalý pohled. Dal bych si... nějaké maso. Pečené. Roštěnou. Hovězí. Na druhou stranu nemá aswi smysl tady někomu vysvětlovat, že tyhle pečená jablka s karamelem opravdu nejsou uzené koleno, takže s povzdechem vezmu zavděk nějakým ovocným jogurtem, který si pro jistotu ještě zhusta přisladím.
Kdo má tohle žrát... Já chci mámu - a její roastbeef.
S téměř ublíženým pohledem si do misky jogurtu sypu borůvky.

Večeře

Nějak jsem čekala, že pro mě přijdou, že bude večeře a tak už dávno jsem se přesunula do koupelny. Pročísla jsem si vlasy, které se mi stále lehce vlní díky koupeli dopoledne. Použila jsem opět líčidla, zvýraznila jsem si oči a na rty nanesla lesk. Jak se přesunuji k šatníku vrhne se mi do pokoje Agnes. Ale jí poznám dřív snad než otevře dveře. Ten smrad cibule jí prozradil hned.

"Večeře je zachvíli..."

"Jo jen se obléknu a jsem tam hned."

Věnuji našemu doprovodu zářiví úsměv, ale jsem ráda že zmizela stejně rychle jak sem napochodovala. Otevřu svojí skříň a podívám se na svoje úbory.

Škoda že jsem si nenechala sehnat ten pytel od brambor...

Tahle myšlenka mi opět vykouzlí na tváři úsměv a skoro šáhnu opět na stejné šaty co jsem měla dopoledne. Ale napadne mě něco jiného. Obléknu se do černých sportovních kalhot a k tomu stejné barvy i mikinu. Jedná se o takový uzký komplet, který vykresluje mojí štíhlou ženskou postavu. Pod mikinu jsem si vzala ještě bílé triko. Mikinu jsem nechala lehce rozepnutou. Jako boty jsem zvolila sportovní tenisky bílo-černé barvy. Takto vyšnořená se vydám na večeři. Už jak přicházím tak se mile na všechny usmívám.

"Přeji hezký večer."

Tvářím se jako, kdybych to bylo uplně normální, že jsem takhle oblečená. Na Dannyho jsem se zatím moc nepodívala. Usednu ke stolu a nemůžu si nevšimnout zklamaný výraz v Dannyho tváři nad podávaným jídlem. Je pravda, že i já bych si představovala něco trochu jiného.

"Nějak tu něco chybí..."

Utrousím spíš pro sebe. Jako mít k jídlu jen zeleninu nebo ovoce je pro mě takové chudé. Možná nás chtějí už zvyknout na to, že v aréně moc jídla mít nebudeme. I když jako profík by to nemuselo tak hrozit díky rohu hojnosti. Nakonec začnu se zeleninovým salátem, který si zaleji jogurtovou zálivkou a k pití si dám pomerančoví džus.

"Tak dobrou chuť."

Trochu s přemáháním se pustím do jídla.

DAMN IT, MICHELLE!

"Přeji hezký večer."
Jak se zdá, ke stolu přichází i Michelle. Jsem příliš zaměstnán úvahami o důležitosti jogurtu ve svém životě (kterými se snažím přesvědčit sám sebe) na to, abych se na ni díval, takže jenom zabručím něco neurčitého v odpověď.
Pak, s myšlenkami na worchesterovou omáčku a něco z grillu, strčím do pusy první lžíci jogurtu. Je to strašné. Myslel jsem si, že mi hladovění bude hrozit až v aréně - ne před ní!

"Nějak tu něco chybí..."
Že sis všimla! Jsem myslel že holky jogurty žerou!
Jen tak asi mimoděk zvednu svůj pohled od jídla, pravděpodobně abych ji počastoval tím nejironičtějším úsměvem, který dokážu nasadit. Prostě. Jsem. Protivný. Z frustrace! Když se na Michelle ale podívám, musím se zarazit dřív, než se svou upřímně hladovou a nespokojenou protivností začnu.

Vlastně mám tak trošku co dělat, aby mi lžička nespadla do jogurtu a neutopila se v něm. Nasucho polknu.
Vždycky jsem měl slabost pro sportovní oblečení na holkách. To nemůžu popřít. A Michelle mě tím, že se převlékla k večeři do něčeho fuknčnějšího, než jsou krátké šaty, opravdu překvapí.
"Já... myslím. Že tu nechybí vůbec nic."
A já myslím, že meleš z hladu, Danny. Vzpamatuj se a přestaň ji zírat na prsa!

Já nic... já muzikant

Jsem zprvu zklamaná, že Dany o mě ani pohledem nezavadil. Ale přeci i já o něj nemám zájem, nechtěla jsem ho nějak vyprovokovat ani tím co jsem si na sebe vzala. Moje poznámka, že něco na stole chybí, zaznamenala úspěch. Dany zvedá oči a já se snažím sledovat jen svůj talíř se zeleninou. Ale zvědavost mě přemůže a zvedám svůj zrak na něj.

Tak kdo tuhle hru umí hrát...

Užívám si toho pohledu Danyho na mě. Jak je zmatený, všechny jeho jízlivé poznámky na mojí osobu jistě hned zapomněl. V těchto chvílích si říkám jaká je škoda, že člověk neumí číst myšlenky.

"Já... myslím. Že tu nechybí vůbec nic."

Ledabyle, jako kdyby mě jeho slova nezajímala si opřu hlavu o ruku, kterou zapřu o loket na stole. Pravou rukou se mírně dloubu v jídle.

"Tak aspoň jednomu tu nic nechybí."

Netuším, co si musejí myslet o tomhle Lillith nebo ta smradlavá Agnes. Ale je mi to vcelku jedno, teď jsem nad věcí já.

Tak abychom to zakecali...

"Tak aspoň jednomu tu nic nechybí," poznamenává Michelle a opírá se o ruku, jejíž loket má položený na stole. Tato poznámka mě tak trošku, no - probere ze snění. Což jsem, mezi námi, tak trochu potřeboval. Nicméně na tuto zcela očividnou provokaci taktně neodpovídám. Ono taky odpovědět něco jako "si naser, McCoinová, byla to má slabší chvilka!" není zrovna... řekněme taktické. A taktika, to je tak trošku základ.

Vracím se pohledem k jogurtu, načež zvednu oči a podívám se na naši trenérku, Lilith.
Chtěl bych se jí na něco zeptat... a je to, PŘEKVAPIVĚ jiná otázka než "kdo tady sakra vymýšlí a dělá jídlo?"
"Viděla jste záznamy letošních žní?" Nejsem si jistý, zda ji tykat nebo vykat, jelikož jep oměrně mladá, ale výkáním nakonec nic nezkazím. "...co si myslíte o splátcích?"
Hlavně jedenáctce!

Večeře

Zatímco Agnes (výjimečně nesmrdí, možná objevila zázraky jménem sprcha, mýdlo a deodorant) si naložila porci salátu s jogurtovým dresinkem, že by se za to nemusel stydět ani slon, Lilith se poněkud umírnila a spokojila se s přiměřeným množstvím kostiček pomeranče, vodního melounu a broskví. Jen se mírně usmívá na vaši... Eh... Říkejme tomu konverzace. Po Danielově otázce jen pokýve, skoro jako by něco podobného čekala. "Ano, pouštěla jsem si ji hned, jak jsme přijeli a převlékla jsem se," sdělí vám. "Podle mého problém představuje víc lidí. Zaprvé dívka z Prvního kraje. Její otec je vítězem jednoho z předchozích ročníků a vsadím krk, že jí dal sakra hodně užitečných rad, takže na tu si dejte pozor." Napije se jahodivého džusu, jako by si nechávala čas na přemýšlení.
"Pak je tu chlapec ze Šestky. Nedávám mu moc šancí, když vyhraje někdo z takové pr... Z takového zapadákova, je to zázrak. Ale vypadal natolik charismticky, že si určitě získá plno sponzorů." Opět krátká pauza. "A nakonec ten z Jedenáctky. Rozhodně ten jeho proslov nebyl dobré znamení. Vypadal dost odhodlaně a taky to není žádné tintítko. Možná si tím dokonce získal sponzory, nevím. Pro Kapitolany je to určitě vzrušující. Být vámi bych se ho zbavila jako prvního." Lol. Lilith nám objevila Ameriku. "Jedenáctka je lůzr," pronese Agnes chraplavě. Za co se jen Druhý kraj tak provinil, že jste slílzli takovou exotku?

... Agnes vole!

Když Lilith sděluje své postřehy, jen neznatelně přikyvuji hlavou. V podstatě na celou věc má stejný názor, jako já... a asi i Michelle, což mě těší. Je dobré vědět, že přemýšlíme podobně. I to by mohlo být znakem dobré předchozí přípravy. Navíc, alespoň se nebudeme přít, co se strategie týče.

"Pokusíme se se Serrlaidovou spojit," oznámím. Taky asi neříkám nic nového - všichni předpokládají, že to tak bude. Je docela obvyklé, že se naše kraje ze začátku hry netají spojenectvím. "... ale bude třeba dobře vystihnout moment, kdy už ji nebudeme potřebovat - a kdy by nám naopak mohla být hrozbou."
Musíme také doufat, že ona si o nás nepomyslí to samé - dřív, než my. Ten moment překvapení už vyhrál nejednu bitvu mezi profesionálními kraji.

a Chlapec ze šestého kraje přišel docela nebezpečný i mi samotnému. Nicméně asi nemá větší cenu jej řešit. Popravdě se nejvíce bojím, že to bude právě on, kdo se spojí s jedenáctkou.
Ten přichází na přetřes vzápětí. Aby taky ne.
"Pro Kapitolany je to určitě vzrušující."
Ano, toho jsem se tak trošku bál. Že to vezmou jako oživení her a své obvyklé miláčky, tedy nás, tak nějak zavrhnou. nebo alespoň odsunou na druhou kolej.
"Být vámi bych se ho zbavila jako prvního."
Ano, Lilith, to také plánujeme udělat.
Možná bychom dokonce mohli přesvědčit Serrlaidovou, aby se s ním pokusila svou bitvu vybojovat ona. My bychom nemuseli riskovat život a možná bychom sfoukli dva problémy jednou ranou. Ale předpokládám, že nebude tak blbá, aby ji nedošlo, kam mířím, až ji to navrhnu.

"Jedenáctka je lůzr," vpadne do hovoru Agnes. Musím se dost krotit, abych se pokud možno ani neusmál, natož nerozchechtal na celé kolo. Agnes, naše ropuška, to evidentně zabila.
"To zajisté je," ostuším klidně. "Agnes, vy pro nás máte nějaké taktické rady, které by se nám mohly hodit?" Nadhodím konverzačním tónem a pokračuji v jídle.
Přeci jenom vypadáte, že už jste tady dlouho. Tak trošku.. přesluhujete, že!

Pokus o spojenectví

Sedím za dveřmi a čumím před sebe. Nudááá.. Je to ženská, což je poznat. Pěkně jí to trv´, než se z té koupelny vyprdelí, jen co je pravda. I když je pravda, nemám si co stěžovat. Konečně uslyším kroky, které se blíží. No, co se dá dělat, měl bych nasadit tu roztomilou masku.
Skloním hlavu do dlaní a zadržuju dech i když se snažím "vydechnout". Takhle se hold uměle rudne. Jakmile ucítím, že do mě šťouchá, o kousek doslova odskočím a díky mé dokonalé technice rudnutí by mě nikdo nerozeznal od přezrálého rajčete.
"E.. Ne, jenom.. Ten černoch z jedenáctého kraje se snaží spojit proti nám všechny ostatní splátce, tak jsem myslel.. No.."
Natáhnu k ní ruku, zlehka se "roztřeseně" usměju a nakloním hlavu na stranu.
"Chtěl jsem ti navrhnout spojenectví.."
Řeknu, vyčkám na odpověď a poté se urychleně odeberu do svého pokoje. Tam jenom bloumám, trhám malému stromku v rohu místnosti jeden list za druhým, přitom ještě každý z nich roztrhám na malé kousíčky. Když v to se na chvíli objeví živá osoba, oznámí mi, že je za chvíli večeře a já se tedy během pár minut posadím k jídelnímu stolu.
Na Sorču se jenom sem tam usměju a sice opravdu neoriginální větou pokusím zavést hovor.
"No, hele.. Nevíte něco o letošních hrách? Jako.. Něco bližšího ostatních splátcích?"
Sice nic moc téma a neoriginální nápad, ale jednak lepší než ticho, druhak.. No, cci si zjistit něco o konkurenci, o ostatních splátcích. O všech.

Agnes je borka, co?

Ropuška se na Dana podívá tak pochybovačně, jako by jí právě řekl, že vyhrála miss Kapitol. "Ani ne," vypadne z ní po chvíli a opět se dá do jídla. Lilith se jen ušklíbne. "Co si o letošních splátcích myslíš ty, Michelle?" zeptá se své druhé svěřenkyně.

Príma véča

Vím, že jsem musela Dannyho naštvat a tím ho dostat z jeho údivu. Je to docela škoda, protože jsem si to vcelku užívala. Nadále se nimrám ve svém salátu, ale jak je položena otázka naší trenérce Lillith tak samozřejmě zpozorním. Lilith začne výčtem několika splátců a není divu že se zmíní o dívce z jedničky. Jak ta mi je nepříjemná. Zatím se k tomu ale nevyjadřuji a občas pokývám hlavou, aby bylo jasné, že poslouchám. Proslov Lillith ukončí náš doprovod a to Agnes. Sakra ta baba musí být senilní a naprosto senilní musejí být ti co jí poslali do dvojky, aby byla náš doprovod.

Za co druhý district trestají... za co trestají nás...

Mám co dělat, abych se nezačala nahlas smát. Rychle začnu do sebe házet salát, aspon bych se začala dusit jídlem, ale naštěstí mi to pomůže. Ale dovrší to Danny, který asi chce Agnes trochu provokovat a tak se jí zeptá na rady. Zakryji si rukou pusu, abych kdyžtak zakryla smích a odstrkuji od sebe salát, a snažím se aby nikdo si nevšiml, že se směji. Rychle se napiji pomerančového džusu a potřebuji si spravit chut nějakým sladkým a tak si vybírám tvarohový dort s ovocem. Mezitím se Agnes odpověděla na Dannův dotaz, ale už nebyla tak vtipná a tak se na mě zaměří Lillith asi jsem toho zatím moc neřekla k tématu.

"Myslím, že jsi Lillith vystihla vše podstatné. Na Serrlaidovou si musíme jistě dát pozor. Už jsem slíbila, že na ní budu milá, i když je mi to proti srsti, něco mi na té holce nesedí a není to že její otec je bývalý vítěz. A co se týká kluka z jedenáctky souhlasím s tebou. Ten musí zemřít první, i když pochybuji že by se ostatní dokázali proti nám spojit. Masakr u rohu hojnosti není pro každého."

Narozdíl od Dannyho jsem Lillith tykala. Ani jsem si to moc neuvědomovala. Po svých slovech se dám do svého dortíku.

Jsem to ale bavič!

Agnes se mým dotazem zdá mírně řečeno vyvedená z míry. Prostě umím překvapit. Ač jsem tak trošku doufal, že začne plácat nějaké nesmysly, kterým bych se pak po večeři mohl soukromě na pokoji smát, odpoví jen "Ani ne," a dál se věnuje jídlu. Tedy... tomu, co tady někdo důstojně jídlem nazývá.

Lilith se ušklíbá, Michelle, zdá se, musí přemáhat smích. Nebo jej spíše rukou, kterou si dala před pusu, zakrývat, aby si jej nikdo nevšiml. Samozřejmě, že jsem si toho všiml! Nicméně to zatím nijak nekomentuji, ani nedávám najevo, že vím.
"Co si o letošních splátcích myslíš ty, Michelle?" ptá se raději Lilith.

"Na Serrlaidovou si musíme jistě dát pozor. Už jsem slíbila, že na ní budu milá, i když je mi to proti srsti, něco mi na té holce nesedí a není to že její otec je bývalý vítěz," odpovídá. Mimoděk na ni úkosem vrhnu takový ten seriózní pohled typu "jsme si něco řekli, pamatuješ?"
"A co se týká kluka z jedenáctky souhlasím s tebou. Ten musí zemřít první, i když pochybuji že by se ostatní dokázali proti nám spojit. Masakr u rohu hojnosti není pro každého."
Zvláštní, Michelle se očividně rozhodla naší trenérce tykat. A vzhledem k tomu, že to nevypadá, že by jí to nějak zvlášť vadilo, asi budu odteď taky.

Nakonec ve mně všechen ten jogurt tak nějak úspěšně zmizel, takže sáhnu po dezertu. Zvláštní je, že místnímu kuchaři asi maso přišlo na večer příliš těžce stravitelné, ale dortíčky na stole nechybí! Stále s uraženě-nenajedeným výrazem si k sobě tedy přitáhnu stejný kus tvarohového dortu, jaký si před pár minutami vzala Michelle.

"...nějaké plány na dobu po večeři, nebo se půjde brzy spát?"
Nadhodím po chvilce tichého přemítání.

V nejlepším je dobré přestat

Svá slova jsem mířila na Lilith a vlastně celou dobu jsem sledovala jí, ale neušel mi ten pohled od Danyho, který patřil mě. Nachvíli sklopím zrak a pohlédnu na svůj tvarohový dortík. Poté svoje oči zaměřím opět na naši trenérku. Ano, něco jsem si slíbili a myslím, že jsem to neprozradila a nějak snad i neohrozila. Po svých slovech se vrhnu na dortík. Je fakt zvláštní, že na stole chybí maso, ale sladkého je tu poměrně dost.

Nechci vědět co se kuchařům dnes honilo hlavou...

Vyjím veškerý tvaroh a ovoce ale korpus je na mě moc suchý a tak ho nechám. Dany se mezitím zeptal jestli je nějaký plán na dnešní večer.

"Já nejspíše půjdu spát. Jestli mi nic dalšího nepotřebujete..."

Při svých slovech pomalu stávám. Postavím se kousek od stolu a pohlédnu na ty tři, co u stolu zbyli jestli mi něco ještě řeknou nebo mě propustí do mého pokoje.

...a ještě je dobré nechat zbytek osazenstva přes noc přemýšlet

"Já nejspíše půjdu spát. Jestli mi nic dalšího nepotřebujete..."
Odpovídá na můj dotaz Michelle a zvedá se od stolu. Popravdě jsem stejně neměl absolutní tušení, co by se tady tak, kromě jedení jogurtu a dortů dalo tak dělat. Rozhovor s Agnes je nejenže neplodný, ale navíc ještě nudný - a Lilith toho zatím také asi na srdci příliš nemá. Ani se jí nedivím. Je první den a nikdo neví, jak se budou věci vyvíjet dál. Spekulovat je zbytečné.

Má drahá spolusplátkyně nicméně zůstává stát u stolu, jako by čekala na souhlas.
"To je dobrý plán." odpovídám tedy, aby netrpěla příliš dlouho a zvedám se také. Dort už jsem samozřejmě stihl více méně spokojeně spráskat.
"Dobrou noc." Podívám se na Agnes a Lilith.
Na odchodu, směrem ke svému pokoji, Michelle míjím. Možná by bylo dobré se s ní před odchodem slušně rozloučit. Možná, že v této myšlence má prsty i fakt, že se mi v tom sportovním tričku opravdu líbí - ale to ponechejme momentálně stranou. Navíc - nepokládala by mi odpoledne otázky, jaké mi pokládala, kdyby mě nechtěla uvést do rozpaků. Což ji teď dost možná budu moci vrátit.
Zastavím se u ní, s lehkým úsměvem se jí podívám do očí a nakloním se blíž. Vím, že tentokrát neuhne, protože se bude bát, že se jí zase vysměju.
"Dobrou noc, Michelle."
Než stačí cokoli namítnout nebo říci, zlehka ji nevinně políbím na tvář a odcházím do svého pokoje.

Ráno

Nikdy jsem neměl problémy s nespavostí, takže i tentokrát usnu prakticky hned poté, co se umyju, převleču a lehnu do postele. I přes fakt, že jsem poměrně daleko od domova a vlastně úplně sám, obklopen cizími lidmi. Byl jsem na to předem připravený, takže vlastně kol a kolem není co řešit.

Své sny ale ovlivnit nemohu. A jsou nejen poměrně divoké, ale také značně zmatené. Jedu ve vlaku, který uhání vysokou rychlostí do kapitolu, za oknem se divoce míhá krajina, kterou jsem nikdy neviděl a vůbec nepřipomíná tu, kterou jsem projížděl doopravdy. Projíždíme hustou džunglí. I holoprojekce na některých oknech ukazuje hustý porost deštného pralesa. Michelle sedí naproti mě, jí dort a vůbec si mě nevšímá. Stejně tak má spolužačka ze školy, Alessia. Její rovné, plavé vlasy se lehce vlní ve větru, který neexistuje, když na mě upírá své zelené oči. Na něco se mě ptala. Nepamatuji si na co. Vlak zastavuje a dovnitř vbíhají někteří splátci, které jsem viděl dnes v televizním vysílání. Nebo tam možná byli celou dobu, protože někteří se v místnosti prostě jen objeví většinu jich přímo nepoznávám, ač ve snu vím s jistotou, že jsem je při prohlížení si záznamů viděl. Nedokáži si zpětně ani vybavit jejich tváře - kromě obličeje chlapce z jedenáctého kraje.
Je větší a silnější, než si jej pamatuji. Pak se vše slívá do jedné ohyzdné krvavé šmouhy. Alessia řve. Michelle se hystericky směje, smět se mi mlží před očima. Zní hymna Panemu. "Jedenáctka je lůzr." Zní mi v hlavě.
A stále slyším ten křik. Teď už ječí i Michelle, ač nevím, co se jí děje. Také nevím, proč mám na rukou tolik krve. A pak najednou je vlak pryč. I splátci, všichni. Všude je jen krev. Spousta. Topím se v ní, s hrůzou si uvědomuji, že mi dosahuje až ke krku, stoupá výš a výš, až nedosáhnu na dno. Zaplavuje mě panika. Vždy plavu jen tam, kde dosáhnu na dno - mám strach z hluboké vody. A tekoucí. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, se krev změní v řeku.
"DANNY!" Někde za mou hlavou se ozve zoufalý křik Alessie a štěkot psa. Ten vzápětí utne vysoké, bolestné psí zaskučení. Theron! Ochromen strachem, s pusou plnou krve.. nebo vody, už nevím, vykřiknu.

Nahlas.
Sedím na posteli, zhluboka dýchám a pevně svírám lem přikrývky. Pomalu, bolestně pomalu si uvědomuji realitu okolo.
Jsem splátcem za druhý kraj. Nic z toho se nestalo. Byl to jen sen. Theron žije. Alessia žije. Jsem v pořádku. Tep se pomalu uklidňuje, prsty, svírající látku se opatrně rozevřou. Pohled na budík naznačuje, že je okolo páté ranní. Už neusnu, vím to. Přitáhnu si kolena k hrudníku a obejmu je, zatímco tupě zírám do stěny před sebou a koušu si spodní ret. Uvědomuji si, že si ze sna pamatuji jen krátké útržky.
Stejně tak si uvědomuji, že by se tyto noční můry neměly opakovat, pokud mám být v klidu a po všech stránkách připravený do arény. To ale neovlivním, mohu jen doufat.

Ve sprše pak strávím skoro hodinu, aniž bych pořádně vnímal, co dělám. S nově nabytým klidem se začíná znovu dostavovat také únava. Za necelou hodinu mě ale čeká dnešní program, takže nemá cenu už usínat. Dnes by si mě měli vzít do péče stylisté. Když jsem se vším hotov, zajdu si do kuchyně opět pro čaj a posadím se na gauč. Místnost je prázdná, což jsem ostatně také předpokládal. Když mne pak jde Lilith ráno probudit, zavolám od gauče, že už jsem tady, že do pokoje nemusí.
Ano, dnes jsem vstával časně. Překvapení, že?

Po snídani pak jdu do jiné části komplexu, kde by na mě měl čekat můj tým vizážistů.
"Dobré ráno..." Pozdravím, když vejdu do místnosti, kde už na mě čekají.

Zabydlení v Kapitolu

Stydlivě, ale zářivě jsem se usmívala na ječící dav. Přehnaně jsem mrkala svými dlouhými řasami adoufa, že se do mě alespoň někteří z těch bláznů zamilují. Konkrétně ti bohatí. Komplex budov je skutečně obrovský a udělá na mě dojem jak svou velikostí, tak luxusem. Nemůžu se nabažit těch drahých materiálů. Vyjeli jsme do třetího patra a já jen zírala. Ve svém pokoji jsem sebou plácla rovnou na obrovskou postel. Takové blaho Na jednu stranu se mi chtělo brečet zoufalstvím, ale na druhou jsem byla šťastná jako ještě nikdy. Jen tak jsem tam ležela a zírala jsem do stropu. Pak jsem se konečně odhodla se zvednout a šla se osprchovat teplou! vodou v luxusní koupelně. Provedla jsem útok na šatník a vybrala si ty nejkrásnější, ale pohodlné šaty, které tam byly a balerínky.
Pak jsem začala zkoumat ovladač a nakonec se rozhodla pro Kapitolské ulice. Nebude od věci trochu je sledovat, abych věděla, jak se jim zalíbit.
Pak si pustím ze stejného důvodu nějaké kapitolské pořady oždibuji při tom lahodné víno, které jsem našla na stolku.

Večeře
Tolik jídla! Jasně že tu kapitolané mají dost jídla, když na ně ostatní kraje, teda kromě těch s prífkama, dřou. Jakmile dojím, obrátím se na trenérku. „Jak rychle mě odrovná nějaká past? Jak moc jsem kapitol naštval? Stihnu zabít aspoň jednoho profíka? Myslíš, že se ke mně někdo přidá?“. Jo, jo já vím moc otázek ale co nemáme moc času.
Pak se obrátím na svojí „kolegyni“ "Co ty stále ses ještě nevyjádřila. Půjdeš se mnou nebo zdrhneš“?
Jsem fakt zvědavý. Doufám, že to tentokrát profíkům natřeme, ať vidí, že jejich kraje jsou ještě méně cenné než ty naše. Hlavní je ale, že naštvu kapitol, jestli se mi podaří uspořádat malou vzpouru, proti pravidlům. Stejně jsem mrtvý, tak co? Já se smrti nebojím. Já se jí budu vysmívat. Třeba má snaha k něčemu bude, a když ne? Ta si aspoň užiju zbytek života…

Ať už mi odpoví, jakkoliv brzo jdu spát. Ráno mě vzbudí brzo, ale na to jsem zvyklý. Dovedou mě k nějakým příšerně vypadajícím kapitolanům. Hnusáci. Chtějí mě připravit o čest, ale to se jim nepovede. Přežiju všechno co semnou budou dělat a budu to ignorovat. Jen ať se snaží, klidně půjdu nahý ale s vztyčenou hlavou. Mně nedostanete hnusní kapitolané. Mě ne já zemřu hrdý.

Rozhovor u véči
(Sorča nechť se Kyleovi vyjádří na jeho otázku v koupelně :D)

Když Kyle položí otázku, první se slova ujme Remi. "Abych řekl pravdu, o nic víc než vy," zahuhlá s pusou plnou šunkové pizzy. "Každopádně, pouštěl jsem si záznamy losování a ten splátce z jedenáctýho kraje mě dost sere, abych řekl pravdu." Když Remi vypustí z úst to sprosté slovo, Melody se zakucká a káravě na něj pohlédne. Remi si jí nevšímá. "Rozhodně bych vám radil stejnou strategii jako každý rok naši splátci praktikují. Spojit se s Dvojkou a Čtyřkou. Prostě utvořit skupinku profíků a těch nepohodlných, jako je Jedenáctka, se zbavit."
Bla, bla, bla. Nic nového pod sluncem a vlastně Kyleovi ani neodpověděl na jeho otázku.

První večeře v Kapitolu a další ráno

Právě jsem dokoukávala záznam losování z dvanáctky, když pro mě přišel můj doprovod.
Večeře! No výborně, pádam hlady.
Přesně za deset minut jsem stepovala u jídelního stolu. Snažím se ochutnat od všeho trochu až je mi špatně.

Po večeři se rozhodnu jít si lehnout, Schoulím se pod peřinou a brečím, dokud polštář není úplně mokrý. V té tmě to na mě nějak dolehlo, vše co jsem v sobě celý den zadržovala teď muselo ven.

Usnula jsem vyčerpáním.

Budíček v sedm. Se snídaní jsem si dala záležet, abych se nepřejedla, protože včera jsem se málem pozvracela. Pak jsem se nechala odvést za vizážisty.

Další ráno

Nakonec polospánek přešel do spánku a já upadl do říše snů.
…ze které mne vyruší až dost nenechavé třesení mým tělem. Ne, vážně, kdo si dovoluje?! Nesnáším vstávání… ale ještě víc nesnáším, když mě NĚKDO budí…!
Nutno poznamenat, že ráno bývám vždy rozmrzelý. Už to ke mně prostě patří. A tenhle chlap si zahrává s ohněm.
Temně se na něj podívám. Je mi jedno, že mě někam potřebuje odvést. Já zas potřebuji sprchu. On si prostě bude muset počkat.
Dám si rychlou sprchu, hodím na sebe košili (…a kalhoty) a následuji trenéra.

Rychle mi dojde, co je tenhle schizák zač. Proč?! Já chtěl holku! S tou bych se domluvil lépe. A navíc, na chlapy nemám nejmenší důvod být milej.
Svalím se do křesla a načučeně si ho měřím.

V Kapitolu

"Ale to je naivita, drahý kolego! Jak můžeš vědět, že je to škoda? Nic o mně nevíš, a stejně myslíš, že jsem člověk, kterého bys chtěl potkat jindy a jinde? S takovými názory nemáš šanci přežít! Za jiných okolností by naše setkání znamenalo, že z nás můžou být přátelé. Tady? Tady si tak maximálně můžeš zkusit neudělat nepřátele."
Moje afektovanost zmizela a tvářím se normálně. Tedy alespoň pokud v mém podání něco mezi arogantním a povýšeným úšklebkem znamená normálnost.
"Tak ty jsi navíc pesimista? Velmi špatná kombinace. Takoví ztrácí čas blbostmi, v jednom kuse, a pak si při všem tom stěžování si na krutost světa nevšimnou, že jim někdo chce vrazit kudlu do zad."
Založím si ruce na prsou.
Tak, a už na něj názor mám. Není špatný proto, že by se choval nějak zle či špatně, jenom ho přestávám považovat za silného jedince.
Ostatně kdo jinej by mohl být tak blbej, aby se nabídl dobrovolně, a potom tady fňukal. Když už nic jiného, myslela bych, že je to magor se sebevražednými sklony a chce si jenom užít tu show.
Na chvíli jen mlčky stojím, jako bych přemýšlela. Pak se na něj znovu podívám.
"Hm, díky, myslím, že nyní mám dostatek dat potřebných k mým osobním závěrům. Pro teď se vzdálím."
Zvednu jednu ruku v pozdravu, obrátím se a dveřmi znovu vyjdu ven. Neobtěžuju se je za sebou zavřít. Proč, když to mohou udělat jiní, že.
Pochopitelně mám v plánu o něm vyzvídat dál. Ale na to bude dost času později.

Při večeři se kupodivu s nikým moc nevybavuju. Spíš sedím mlčky a pohled pozorně upírám na našeho trenéra a doprovod. Sleduju, jak se baví (pokud vůbec) a všechno si pečlivě ukládám do paměti.
Mám pochopitelně v plánu se s trenérem trochu pobavit, ale teď večer to neshledávám nutným.
Mnohem raději ten čas večeře využiju k tomu, abych si nacpala břicho vším možným to šlo. Po tom, jak se žilo ve dvanáctce, je to hotový ráj, a já moc dobře vím, že pravděpodobnost, že po tom, co odejdeme do arény, si ještě někdy dám takhle do nosu... Je velmi, VELMI malá.
Po večeři jsem šla bez nějakého většího vybavování se spát. Ovšem, mlčení ale ne vždy musí znamenat něco dobrého, že.
Tedy, spát jsem přesněji řečeno nešla. Jenom do pokoje. Ne, že bych byla nervózní, ale to nastavitelné okno je fakt chytrá věc.

"Sice nejsem věřící, ale myslím, že se na víru dám, abych vás mohla za buzení v tuhle nekřesťanskou dobu poslat s grácií do p**ele!"
Hodila jsem po trenérovi, který mě vzbudil, polštář, a zachumlám se ještě víc do deky. Díky experimentování s oknem jsem šla spát později, než bylo plánováno, a tohle je vzhledem k těm málo hodinám spánku, které jsem stihla absolvovat, dost brzké probuzení.
Jenomže, někteří lidé dokáží být dost neodbytní. A tak nakonec přesně v osm nula nula stojím tam, kde mám stát, a poněkud nevrle si měřím partičku Kapitolanů, která se o mě má teď, jak už víme z televize, postarat.
"Doufám, drahoušci, že budete tak laskaví, a sfoukneme to rychle. Zrovna dvakrát moc jsem toho nenaspala a nerada bych byla... Zbytečně nepříjemná."

Takové ty žvásty

Potykám si se Samuelem a nějakou chvíli strávím rozhovorem s ním. Ale vážně jenom nějakou. Nejsem moc velká mluvka a navíc… zanedlouho se budeme pokoušet se navzájem zabít. Nebylo by tedy moc korektní, kdybych se s ním sžila víc, než je nutné.

A pak přijde poznámka k večeři.
Tohle bude zajímavé. Slyšela jsem, že se jídlo v Capitolu hodně odlišuje od jídla, na které jsem zvyklá. Samé luxusní delikatesy a tak podobně. No, uvidíme.
A taky že vidím. Jak se na všechno to jídlo dívám, tak vážně dostávám hlad. Hmmm…
Naberu si jídlo, posadím se ke stolu a začnu jíst. Teď vidím, že řeči nelhaly. Tohle je to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedla.
Spokojeně dojím a odeberu se zpět na pokoj. Nemám zájem si s kýmkoliv povídat. Zaprvé mě stejně zabijí a za druhé mi za to ani nestojí. Lehnu si na postel a odeberu se do říše snů.

Ráno jsem dost neurvale vzbuzena a vytáhnuta z postele. Se zíváním na sebe hodím nějaké oblečení a následuji trenéra… no potěš, co je tohle?!
„V…vy….“.
Dostanu ze sebe. Růžová. Všude je růžová. Dostala jsem se snad do pekla?!

Ráno

Ráno se převaluju kolem šesté již vzhůru v posteli a čekám, co se bude dít. Jsem zde, v Capitolu, vybrán do Hladových Her, ten, který se zůčastní krvavé řežby v Aréně smrti.
Ano, asi jsem si nevybral zrovna nejmilejší osud, ale kdo ví, zatím stále není jisté, že nemám šanci vyhrát. Když jsem si z nudy o půlnoci pouštěl záznamy z předchozích ročníků, všiml jsem si, že je hodně překvapujících ročníků, kdy vyhraje někdo nečekaný.

Okolo půl sedmé nás trenéři vzbudí. Nevadí mi to, stejně jsem již nespal, takže to je v pořádku. Dopřeji si raní spršku a najím se, provedu zubní hygienu, obleču si nějaký modrý rolák s černýma kalhotama. Boxerky s ponožkama a botama též.

Odvedou nás každého do jiné místnosti, zajímavé. Ale pak už vím, že jde o stylisty. Jen.. pomoc! Má stylistka je piraňa!

To bylo více než pusa na dobrou noc

Naštěstí moje věta není dlouze opomíjena a vlastně okamžitě se vyjádří Daniel, že je můj návrh dobrý. Nakrátko se na něj podívám a samozřejmě se přidávám k jeho přáním dobré noci.

"Dobrou noc a zítra."

Popřeji naší trenérce a i Agnes, ale to spíše jen proto, že tu stále sedí. Už se chystám odejít, když mi cestu zabrání můj kolega, Danny. Nevím, co má v plánu, ale nakonec z něho vypadne popřání i pro mě, ale hned poté mi dá pusu na tvář. Jako kdyby se nechumelilo se otáčí a odchází. Stojím na místě prakticky přibita a chvíli nevím co mám dělat. Musím něco říct, něco udělat, co si pomyslí ty dvě. Jediné co mě napadne je nad tím pokrčit rameny a za odcházejícím Dannym potichu říct.

"Dobrou..."

Stále plna překvapení odcházím pryč, do svého pokoje

Tohle ti nedaruji ty zmetku... hezký zmetku....

Tákže, kdyby teda dneska přišel ten konec světa... Veselé Nevánoce vám všem, šťastný nový nerok a veselý konec světa!
A kdyby přece jen nebyl, tak prostě... I wish you a merry Christmas ;D


//A doufám, že všichni brzy napíšete, abych vás mohla posunout! ;DD

Ráno jsem vzbuzena trenérem. Když zjistím kolik je hodin, tak se téměř zděsím. Za deset minut šest. Můj bože proč tak brzo ? Řeknu si a ihned dostanu odpověď. „Vzbudil jsem tě dřív, aby ses mohla připravit“. Chvilku se s ním hádám proč tak brzo, ale po chvilce se s ním přestanu hádat protože zjistím, že to nemá cenu. Vykročím si to do koupelny a jdu provést ranní očistu. Když vlezu pod sprchu, tak zjistím, že je překvapivě teplá. Po osvěžující koupeli jdu do kuchyně, kde sedí i ten kluk. Pozdravím a jdu se nasnídat. Vezmu zvláštně vypadající pečivo s meruňkovou marmeládou. Poté se jdu převléknout. Ve skříni najdu docela pohodlně vypadající teplákovou soupravu. Obleču se a podívám se na hodiny. Je sedm hodin a 11 minut. Proč tak brzo? Ještě jednou zaběduji a vezmu si další z knih. Spisovatelé Kapitolu. Chvíli si čtu, ale nemá to Dlouhého trvání protože pro mě trenér přijde a jdeme k našim vizážistům. „Proč tak brzy?“ Opět se optám. Přece nám cesta nebude trvat půl hodiny. Stejně ho nepřesvědčím a tak jdeme . O deset minut později už stojíme ve dveřích a jsme doprovázeni otázkami. Proč tak brzy? Nakonec se mě jeden z personálu ujme a zavede mě do místnosti která vypadá jako márnice. Jedno lehátko, zima a spoustu nástrojŮ a mastí, které jsem v životě neviděla. Když se ujistím, že doopravdy neležím v márnici, tak přijde zvláštní osoba. Je oblečený v koženém obleku z kůže a má zvláštně nabarvený obličej. Ujme se mě a jdou ze mě dělat dobře vypadajícího člověka. To se jim povede po dvou a půl hodinách. Když přicházím do bytu, tak jsem téměř k nepoznání. Večer zase strávím hlavně u knoh a poté jdu s klidem spát.