Andor.cz - online Dračí doupě

Vypravěčka - 22. března 2015 16:31
	Přísně VIP jeskyně mimoně a... ještě většího mimoně.

Vypravěčka - 22. března 2015 18:23

Přípravy k odjezdu Anglie & Francie 6. července, 4:30 Francie s Anglií tak nějak... zjistili, že jsou spolu v domě. V domě Francie, lépe řečeno. Ano, nesnášejí se (krom druhé světové války, kdy se tvářili jako velcí kámoši, jen aby zmlátili Německo, že...), ale přípravy na dovolenou je velice sblížily. (Přeber si to, jak chceš, ale nebylo tím myšleno nic úchylného!) To ráno, kdy měli odjet na letiště, už měl Anglie samozřejmě vzorně sbaleno, zatímco Francie pobíhal po bytě, mírně řečeno, v rouše Adamově. "Hej, Anglie~" prohlásí ležérně, zatímco si suší své nádherné vlasy po osvěžující ranní sprše, "Nachystej mi snídani." Podívá se do zrcadla, zarazí se a s (předstíraným?) zděšením se opraví: "Vlastně ne, nenene! Zapomněl jsem, že neumíš vařit. Onii-san si ji nachystá sám. Jen mi můžeš vyndat nějaké tousty." Pro informaci, letadlo jim letí přesně v 6:00. A Francie se tváří, jako by měl minimálně 50 hodin času. Jak jen se s tím gentleman Anglie popere? A co vůbec dělá u Francie v domě...?! Španělsko & Romano 6. července, 3:00 "Chtěl jsem spát až do večera, sakra, tak mě nebuď," zavrčí Romano na svého opatrovníka, který neměl horší úmysly, než ho vzbudit, aby nepřišli pozdě na letadlo. "Máme ještě spoustu času!" oboří se na Španělsko, když zkontroluje budík. Není žádná vzácnost, že je Romano hned od rána nabručený, ale pokud se to stane, máte jistotu, že takový bude celý den. "Radši mi dej nějaký rajčata!" zavolá za Španělskem. "...sakra." I když to nechce přiznat, má Španělsko svým osobitým způsobem rád. A zrovna teď se to rozhodl vyjádřit způsobem, že se vykopal z postele a začal se soukat do košile a kalhot. "Jseš fešák, Romano!" zakření se na sebe nakonec do zrcadla, nasadí si sluneční brýle a vydá se za Španělskem do kuchyně na snídani.

Anglie (Arthur Kirkland) - 22. března 2015 18:54

Příprava na odjezd Francie "Ták..." Poslední kousek pečlivě položím na komínek oblečení, který je pečlivě složen do praktického cestovního kufru. Mezi věcmi nechybí ani ručník v barvách mého domu, praktické sluneční brýle a opalovací krém s vysokým faktorem (nebo cože to je). Mezitím, co se shýbám a kontroluji, jestli jsem nenechal něco na podlaze, slyším téct vodu. Ach jo, Francie se ještě myje? A má už sbaleno? Jestli ne, tak to letadlo nestihneme. Podívám na své hodinky, zatímco netrpělivě podupávám, čekajíc na svého "milovaného" přítele. Chvíli trvá, než se Francie dovtípí, že by měl něco dělat. Je fajn, že si suší vlasy ale nemůže sušit i zbytek svého těla?! Je to blb, ale je podivuhodné, jak může být tak velký. Vždyť mu ten kondicionér musí lézt i ušima, jak si jej patlá na hlavu. "Eh... nechceš si vzít ručník?" Dívat se na jeho odkrytou obranu je děs a uvažuji i nad tím, že bych mu snad radši půjčil svůj ručník na přikrytí. Nijak se netajím mým postojem k němu, takže jen odvětím něco ve smyslu: "Pokud se ti to bude chutnat..." Ale nejsem tak dobrý kuchař, vlastně se divím, že se dokážu sám najíst. Měl bych někomu říct, aby mě naučil vařit. Třeba Itálii nebo Japonsku. "Jistě, že ti připravím tousty. Na ty do smrti nezapomeneš," řečeno zlověstným hlasem a scary face k tomu. Otočím se na patě a odejdu do kuchyně. Ještě mezi dveřmi na něj výhružně zavolám. "Jestli přijedeme na letiště pozdě, tak mě tam odneseš sám na zádech. A... pocuchám ti účes!" Znovu mrknu na hodinky. Nestíháme, nestíháme. Já mu ty tousty narvu hluboko do krku, ať můžem vypadnout.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 22. března 2015 19:19

Kopeme do Romana aneb. Příprava na dovolenou Romano Probudím se něco před druhou ráno, sám. Z Romanova pokoje je slyšet tlumenné oddychování jeho obyvatele. Připravím se a pak jej probudím. Měl by on pomáhat mě, ale nakonec vždy musím po něm uklidit já. nevím, jestli je tak otravný nebo tak neschopný, možná obojí. Po sprše se převléknu do krátkého trička, jak jinak než červené barvy a kalhot. Kufr již poslušně čeká v rohu na chodbě, takže teď jen společná snídaně. Na tu ale někoho potřebuji... "Romano... Romano... Je čas vstávat!" lehce s ním zatřesu, abych jej probudil. Místo milého "Dobré ráno, Španělsko, to je krásný den, že?" se mi dostane otráveného výrazu. Uraženě dám ruce v bok a oplatím naštvaný ksicht. "Tobě vždycky trvá všechno dvakrát déle. Pokud budeš takhle mrzutý hned ráno, zůstane ti to po celý den. Obleč se, budu v kuchyni." Romano je jako kočka, dělá si co chce a nezkrotíš jej. Odploužím se do kuchyně, kde začnu dělat bocadillo. Já si dám hodně sýra a šunky, do jeho dám hodně rajčat a pancetty. Rychlé, kaloricky vydatné jídlo, které nám bude na snídani stačit. Naservíruji na stůl na talířích a přidám ještě misku se zralými čerstvými rajčaty. Má je hodně rád, tak proč mu jich pár navíc nedopřád? Romano dorazí, ve slunečních brýlých. Chce být asi lepší než Itálie, že dělá takového frajera. Žarlí na ni, protože ona je roztomilá a všichni ji mají rádi. Usměji se na něj. "Máš všechno sbaleno, Romano? Nerad bych, aby jsi všechno dodělával na poslední chvíli."

Francie (Francis Bonnefoy) - 22. března 2015 20:23

Onii-san chce POŽIVATELNOU snídani! Anglie Moje krása je prostě nevyjádřitelná... ničím, pochválím své tělo, když se na sebe koukám do zrcadla v koupelně u Anglie. Povzdechnu si a usměju se na svůj odraz, ale pak už se dám do sušení vlasů ručníkem. Myslím, že ta bezoplachová péče, kterou jsem si opatřil, nechává vlasy trochu moc zplihlé... No, uvidíme. Anglie zase vyšiluje. Jak typické. "Ale chci jen, abys mi je připravil na stůl. Hlavně se je nepokoušej opéct!" zavolám za ním důrazně. Doufám, že je vážně nezačne připravovat! Myšlenka na to, že bych se měl vůbec přiblížit k anglickému jídlu, mě donutí zvýšit tempo příprav. Ještě štěstí, že za tu dobu, co je Anglie mým hostem, se nepokoušel nic vařit a nechal mě předvést mé kuchařské umění. Na cestu si zvolím celkem jeden ze svých lepších obleků, při čemž si nezapomenu svázat vlasy modrou stuhou. Přesně tak, abych byl oblečený do barev své milované vlasti. Ah, ano, ještě malý detail, že? Rudá růže pro Seychely, ke které jedeme. Hotovo. Onii-san je připravený vyrazit. Až na pár detailů, které si včera nestihl zabalit. Do kufru - opět rychleji, než jsem zvyklý, protože jen co pomyslím na muka anglické kuchyně, která by mi mohl přichystat. Jestli se mých toustů jen DOTKNE, upozorňuju, že nesnídám! Dvě nebo tři košile, plavky, pět klobouků pečlivě uložených v krabici. Sluneční brýle. Opalovací krém. A samozřejmě mé dva nejoblíbenější parfémy. "Anglie, doufám, že ses nedotýkal mých toustů!" volám starostlivě, když sbíhám do kuchyně s kufrem v jedné ruce a kufrem v druhé.

Romano (Lovino Vargas) - 22. března 2015 21:49

Tomatooo~! ...aneb Aria=machr přes přechodníky! Španělsko Hned se mi zlepší nálada, když zjistím, že k snídani je hodně, hodně moc rajčat. Dám si ale záležet, aby to na mě nebylo znát. Španělsko si o sobě nesmí moc myslet jen proto, že mi připravil dobrou snídani. "Buon appetito," zamumlám spíš ze zvyku (aspoň nějaké způsoby do mě Španělsko nacpal) než ze zdvořilosti, a rychle se pustím do jídla, přičemž si beru víc rajčat z misky, než bocadilla. No co, mám je rád! "Doufám, že tam budeme dřív než můj brácha, když už jsi mě takhle vzbudil," zamračím se na Španělsko, ignoruje jeho otázku ohledně balení. Jasně že nemám sbalené skoro nic, baka, co si myslíš? Mě neznáš nebo jak? Tím dotazem mi ostatně zkazí celou další snídani, takže ji ještě mrzutěji dojím a odploužím se zpátky do svého pokoje, abych si zabalil. Co to s ním je? Normálně není kdovíjaký machr přes dochvilnost. Že už by se těšil na tu kočku Seychely? Potutelně se usměju, když si vybavím tu malou, ke které jedeme. Jo, URČITĚ se na ni tak těší. Nezdá se, ale někdy je docela kanec. Schválně budu pomalý, abychom skoro nestihli letadlo! ...Řekl jsem skoro. Taky se na ni těším. Je celkem roztomilá. Pamatuje na své předsevzetí si přehnaně pečlivě začnu skládat svoje letní oblečení (...jako bych měl nějaké jiné než letní...), ale brzo mě to přestane bavit a házím to do kufru pátý přes devátý. A co, že to bude zmačkaný? Zmačkaný oblečení je sexy. Ne, nechci slyšet žádný námitky!!! Nakonec se vydáme na letiště, ale schválně nechám čekat Španělsko dlouho, aby byl na trní. Jen ať se vycuká! Uvidí, že Seychely mi beztak dá pusu jako prvnímu. VŠICHNI TOTIŽ MILUJÍ ROMANA!!!!!! ...I když můj brácha je ve všem lepší. Chjo.

Německo (Ludwig) - 22. března 2015 22:21

Přípravy k odjezdu. IST ALLES BEREIT?! 2:30 Itálie Když se vzbudím na přesné zazvonění svého německého budíku, zjistím, že Itálie zase spí vedle mě. Protočím oči. Už jsem na to tak zvyklý, že ani vyděšeně nevyskakuju z postele a nekontroluju si, jestli mám na sobě své trenýrky na spaní. (Poznámka pro jistotu: měl jsem je vždycky. Itálie zřejmě není úchyl. Zřejmě.) Rozcvičím se, osprchuju se, jak jsem zvyklý, a připravím snídani. Pak jdu zpátky do ložnice. "Budíček," zahučím na svého... teď už asi pomalu oficiálního chráněnce. Spí dál. Tenhle tvor je fakt nemožný. "BUDÍČEK!" zařvu možná až příliš vojensky. Ale co se dá dělat, když je někdo takový pohodář jako Itálie. "JEDEME NA DOVOLENOU," pokračuju ve stejně zvýšeném hlasu, abych ho stoprocentně probral, "takže si dáš rozcvičku, nasnídáš se, provedeš ranní hygienu, překontroluješ obsah svého kufru a pojedeš se mnou na letiště, odkud letíme na Seychely," oznámím mu plán dnešního dne. "Na místě určení se rozhodneme, co se bude dít dál." Dělám co nejkratší pauzy, aby ho zas nenapadlo dělat to jeho stupidní "veee", a pak se otočím zády. "Hlavně se prosímtě po sprše převleč do něčeho reprezentativního," řeknu těsně před tím, než odpochoduju na snídani. Jako třeba já. K snídani byl vynikající Wurst, chleba s goudou a jahodovou zavařeninou a černá káva. Prostě ideál. Itálii to možná nevyhovuje, ale má smůlu. V mém domě se jí to, o čem rozhodnu já, že se bude jíst! Po snídani odejdu překontrolovat svůj kufr přesně podle přehledného seznamu, který jsem si napsal už včera. Doufám, že Itálie se zvládne sám aspoň nasnídat. Snažím se nemyslet na to, co všechno by v jídelně mohl rozbít/vylít/zničit/potřísnit/případně ještě něco jiného, protože v jeho případě je možné všechno. Ještě jednou si spokojeně prohlédnu úhledně složený obsah svého kufru. Oblečení? Mám. Vojenskou uniformu? Mám. Kartáček na zuby? Mám. Mein Kampf? Mám. (Ne, kecám, to je trochu moc i na mě, Mein Kampf si s sebou nebere :D) Gel na vlasy? Mám. Překontroluju si v seznamu bod po bodu, jestli jsem opravdu na nic nezapomněl, raději dvakrát. Proto jsem konec konců vstal tak brzy. Zavřu svůj černý plastový kufr, připevním na něj zámeček a odvezu ho jako spořádaný občan před dveře, aby byl přichystaný. Přes khaki tílko, které mám na sobě, si vezmu černou koženou bundu (až dorazíme, můžu si ji sundat, ale co kdyby pršelo), zkontroluju, jestli mám správně ulíznuté vlasy, a nazuju si sandále. Pak se zamyslím. Nebuď blázen, Ludwigu, řeknu si. V kombinaci s koženou bundou vypadají ty sandále a kraťasy divně. Trvá mi jen minutu, než se převléknu do džínů a tenisek. I když to není zrovna můj styl... je to lepší. "Itálie?" zavolám nakonec ode dveří, protože si nejsem jistý, kde právě je. "Jak jsi na tom? Máš posledních-" rychlý pohled na hodinky "-třicet sedm minut do odchodu, takže sebou hoď!"

Anglie (Arthur Kirkland) - 23. března 2015 16:09

Anglie vaří snídani :D Francie Do kuchyně mě nenásleduje Francie, ale Flying Mint Bunny, můj malý kamarád. Posadí se na stůl a sleduje mě, jak prohledávám ledničku svého úhlavního nepřítele. Je to malý roztomilý chlupáček, který dokáže vždy zvednou náladu. Podrbe se packou a protáhne si svá křidýlka. "Nechceš udělat tomu blonďákovi nic provést, že?" otáže se mě svým jemným vysokým hláskem. Usměji se. Původně jsem mu chtěl přiotrávit kafe, to bychom ale potom nestihli letadlo. A v domě Francie by rázem došel toaletní papír. "Ne," pohladím jej po hlavičce. "On si nic takového nezaslouží." Zaslouží. Bunny se spokojeně uculí. Ostatní asi někde lítají. Přestanu se věnovat králíčkovi a zapnu konvici na čaj. Na talíř mu navrším menší hromádku neopečeného chleba, aby si svoji snídani mohl udělat sám. Je to už velký kluk, snad se dokáže najíst sám. Do hrnku sítko s jednou lžičkou Earl Greye, bez cukru. Myslím, že k jídlu si vystačím ceráliemi a mlékem. To není tak těžké udělat. Vše hodím na stůl vedle Bunnyho, který začne věnovat pozornost cukřence. "Dáš jsi cukřík?" podávám kostku cukru svému kamarádovi. Culím se při tom jako debil, ale on je tak ROZTOMILÝ!!! Francie strčí nos do kuchyně, již oblečen a s obavami se ptá, jestli jsem se nedotkl jeho snídaně. Ne, nedotkl. Chtěl jsem, ale neudělal jsem to. Stejně se ale nevinně zašklebím, pořád s rukou nataženou. "To bych ti nikdy neudělal, vždyť mě znáš..." až nápadně zakomponovávám do hlasu ironii, aby mu došlo, jak to myslím. Zase se podívám na hodinky. Není dívání se na hodinky úchylka?! Jestli ano, měl bych se jít léčit. Moje kulinářství nadělalo na lince pěkný bordel. Ale není čas to uklízet. Francie se musí rychle najíst. Vezmu jeden z toustů, které se už stačil opéct a strčím mu jej skoro násilím do pusy. "Dělej, Francie, jez. Nemáme čas." Ach, ta britská dochvilnost.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 23. března 2015 16:42

Ollé Torero!!! Španělsko Pravdou je, že se na dovolenou těším. A jak moc. Sice moje pokožka tolik sluníčka nepotřebuje, však nutně potřebuji pěknou a milou společnost. S Romanem si moc nepopovídám, o Portugalsko je lepší nemluvit a ostatní? Těžko říct. Mám dojem, že tahle vonná růžička Seychely mi o 100% zlepší náladu. Tedy, pokud do toho nebude Romano moc zasahovat, což bude. "Pokud se nebudeš loudat, tak budem," odtuším a opět se zakousnu do jídla. Musím jej alespoň vychovat, jak se sluší a patří. Nemůže to být nezkrotný živel, který kudy jde, tudy je vše zdemolované. Mezitím, co dojídám se Romano odplouží pryč. Nedotkl jsem se jeho křehké dušičky moc? Tak moc soupeří se svým bratrem, že zapomíná, že sám je úžasný. Má nějaké ty drobné vady, ale přesto... Má hrozně nízké sebevědomí. Musím jej něčím potěšit. Po jídle umyji nádobí (měl bych si koupit myčku) a dodělám poslední admistrativní blbosti. Tak, letenky, kufry, Romano... Jo, můžeme vyrazit. Ještě, než zamknu dveře strčím do svého kufru malý balíček převázaný tříbarevnou šnůrkou. Dárek. I když jdeme dřív, stejně se plouží jako šnek na chodeckých závodech. Táhnu svůj kufr a občas se za ním ohlédnu, aby mi nikam neutekl. Na letiště dorazíme právě včas. Dobrý, všechno stíháme. Pokud se někde nezasekneme nebo Romano nestrčí hlavu do odbavovače kufrů, tak vše stíháme. Já se tak na ni těším, ju!!! Snad se jí to bude líbit. Je to takové malé a decentní, žádé velkodary ani zlato. "Odbaví nám kufry a půjdeme k našemu letadlu. Hlavně se mi tu neztrať, nevím, jak bych tě hledal," zamířím s ním do velké haly, kde již stojí hloučky lidí. Rozhlédnu se, jestli někoho nepoznám. Támhle ten vypadá jako Německo, ale to se mi určitě jen zdá. Ten se takhle neoblíká.

Francie (Francis Bonnefoy) - 23. března 2015 17:58

Anglie je na BDSM?! //To video je ňuňu, Simpsonovy jsem už dlouho neviděla xD ty křupinky though... :D// 4:59 (při příchodu Francie) Igirisu -.- První pozitivní zpráva je, že Anglie se opravdu mých toustů nedotýkal. "Très bien," pronesu spokojeně. Jeho ironickou poznámku ignoruju. "V tom případě si je udělám s camembertem a brusink-" Nedořeknu. Anglie si nejspíš myslí, jak je vtipné začít mi cpát opečený chléb do pusy. "Chfi je f kamambéuem a bufinpama," zahuhlám do toustu rozzuřeně. Co tím sleduje? Chce mi snad dát improvizovaný roubík? A paaak~? Otřesu se při pomyšlení na to, co by bylo "pak", a radši svého milého spolubydlícího odstrčím. Chvíli mi trvá, než dojím, pak si teatrálně upravím vlasy a zamračím se. "Neměl jsem tě sem vůbec zvát," zahlásím uraženě a přesunu se ke kuchyňské lince, odkud smetu drobečky a vyhodím je. Nato si začnu připravovat tousty. "Raději jsem si měl říct o baguette," zakroutím hlavou. "Tu bys mi nemohl tak neohrabaně narvat do pusy. Cos tím vůbec sledoval, chtěl jsi mě udávit?!" Ani nečekám na odpověď a s povzdechem, zatímco krájím sýr do toustu, se otočím na Anglii. "Aby ses nepominul, sním si to cestou na letiště," rozhodnu se velkoryse. Ještě brusinky... A... hotovo. "Doufám, že máš připravený dárek pro Seychely, když už je tak hodná a pohostí nás," poznamenám, zatímco mě Anglie už jistě vystrkuje ze dveří. Věčná škoda, že jsem si to nestihl upéct. Takhle je to dobré jen napůl, přemítám. //V dalším příspěvku už nás posuň na letiště, buď od té lásky :D//

Romano (Lovino Vargas) - 23. března 2015 18:23

Brácha... tam... je zase... JAKO PRVNÍ. Španělsko (+Německo, Itálie) Na letiště pochoduju za Španělskem, jako by mě vedl na smrt. A proč? Protože na mě padla únava z toho, že jsem se nevyspal. "Španělsko," zakňourám na protest, když mi připadá, že jde moc rychle. "Nestíhám, sakra." Nakonec ale na letiště dojdeme a já se rozhlížím po velké hale. Letiště moc neznám, co bych na nich konec konců dělal, když doma mám všechno (a hlavně rajčata)? Protože mám málo energie na to, abych dělal nějaké blbosti, prostě se vleču za Španělskem a mračím se na něj pokaždé, když se na mě ohlédne. Nejsem malé děcko, tak mě sakra přestaň kontrolovat!!! chce se mi na něj zaječet, ale... mám málo energie. "Jó furt," zahučím na jeho poznámku o ztrácení se. "Máš s sebou nějaký rajčata? Docela bych si jedno dal," řeknu a začnu se hrabat v jeho kufru. ...No jako doufám, že nějaká vzal! Když zjistím, že se kouká směrem na něco nebo někoho, podívám se tam taky. To je... brácha? A je s tím bramborákem. To ho nemůže chvíli nechat na pokoji, sakra?! "Hej, Veneziano!" zamávám na něj a rozejdu se k těm dvěma. Bramboráka pochopitelně nezdravím! Na chvíli se zarazím a otočím se na Španělsko. "Pohlídej kufry, jdu se pozdravit s bráchou..." řeknu, ale přeci jen si počkám na odpověď, přičemž do svého prohlášení vložím sice mírně, ale přeci jen znatelně tázavý podtón.

Itálie (Feliciano Vargas) - 23. března 2015 19:49

Pojedeme na výlet, jéééé Německo Hlas Neměcka mě probere ze sladkého spánku. Já bych ještě tak spal. A víš co, já budu spát dál. Deset minut nikoho nikdy nezabilo, kor ne mě, takového aktivního jedince. Otočím se na druhý bok s rukama pod hlavou a klidně dřímu dál. Ale ne, on mě nemůže nechat vyspat. Zařve tak nahlas, až mi skoro prasknou ušní bubínky. "Eh... Ohayou Doitsu..." unaveně zamumlám a protřu si své oči. Jeho hlasitý projev je pořád hlasitý, ale tak milý. On se o mě stará, on mě má rád! Chce pro mě jen to nejlepší. A já ho mám taky rád. Že se máme navzájem rádi? "Hai," již více energicky reaguji na jeho rozkazy a přitom kývám do rytmu jeho slov. Většina jde jedním uchem tam, druhým ven. La, la, la, la PASTÁÁÁ!!! Hned po tom, co Neměcko odejde se odploužím do sprchy, kde strávím snad až moc času. Teplá voda mi stéká po zádech a odtéká do výlevky, vše za tónů mého "O sole mio...". (Itálie má příjemný čistý hlas, nezní to rozhodně falešně) Když je moje kůže rudá jako třetí pruh mé vlajky, jdu hledat nějaké to oblečení na sebe. Reprezentativní? Co to je, Doitsu? Budou stačit třeba kalhoty? Já už vím! Navléknu se do tmavě modrý, uvázaný na pěkný uzel okolo krku. Celý svůj výtvor zhodnotím před zrcadlem. Bude se to Německu líbit? Ták, ještě kufr a půjdu se najíst. Když uslyším své jméno, vykouknu z pokoje na chodbu. Jsem již oblečen, ale jsem hladový. "Dobře." Zdá se, že v něm je všechno. Oblečení, svojí uniformu, věci na mytí, boty... Samozřejmě přibalím ještě několik bílých vlajek, co kdyby je Německo potřeboval. I když v nm není tolik věcí, je pěkně těžký a dá mi zabrat, než jej dotáhnu ke dveřím. Uf, tak tohle mám za rozcvičku, Doitsu. K snídani sním chleba jen s tou červenou hmotou. Se sýrem to není vůbec dobré. Brrr... A vůbec, proč nemáme pizzu?! Hm, pizza... dobře obložená Margarita s bazalkou... Já mám zase už hlad! A tak spořádám do sebe další chleba. Na čas a s plnou pusou dobíhám ke dveřím, kde na mě čeká Německo. "Jfem pfiplaven vyflazit..." ohlásím svůj příchod a polknu. "Kam že to vlastně letíme?" Nějak si nevšímám, že jsem skoro celé Německo podrobil/poprskal. A bude tam i brácha Romano? Krátká paměť? Nebo mu Německo cíl cesty neřekl?

Německo (Ludwig) - 23. března 2015 21:21

Ore wa made in Germany! (Já jen, že tě zajímalo, jak zní němčina od Japonců. Tak nějak takhle. :D) Itálie (+Španělsko, Romano) "Co jsi to říkal?" pokusím se Itálii nenápadně naznačit, že se nemluví s plnou pusou. Nečekám, že to pochopí. Už ho znám dost dlouho na to, abych to věděl. Ale i tak za pokus nic nedáš... Když na mě prskne drobečky, jen se s protočením očí (pokolikáté už dneska?!) opráším. Itálie má štěstí, že mám na sobě koženou bundu, na které se to jeho svinstvo nedrží. "NEMLUVÍ SE S PLNOU PUSOU, ITÁLIE!" Ne, už nešlo udržet si klidný tón. "Už jsem ti to přece říkal," odpovím na jeho otázku a dávám pozor, jestli si vůbec dokáže zavázat tkaničky. "Jestli si to nedokážeš zapamatovat, zjistíš to až na místě." Nakonec jsme se vypravili ve 3:32. O dvě minuty oproti plánovanému odchodu, ale co. "Drž se těsně u mně, ne aby tě napadlo odbíhat za nějakýma holkama jako minule," instruuji Itálii hned, jakmile dorazíme do letištní haly. Mám v až moc živé paměti poslední situaci, když jsme někam odlétali. Itálie se zapomněl s nějakou "ale-když-ona-byla-přece-tak-roztomilá!" a NESTIHLI JSME LETADLO. Jedna z mých nejhorších nočních můr, dorazit někam byť jen o chvíli později, se naplnila, a bylo to děsivé. "Nezpívej si. Nedělej 'veee'. Chovej se jako normální člověk," udílím Itálii úsečné rozkazy, zatímco pochoduju téměř vojenským tempem, abychom stihli být odbaveni včas. Když už jsme ve frontě, připojí se k nám nějaký nezvaný člen. Doufal jsem, že tenhle člověk nepojede. To je snad ještě horší, než Anglie a Francie dohromady... No počkat, doufám, že ti dva tam rozhodně nebudou! Zatnu zuby, otočím se zády, ale zatím neříkám nic. Jen se pozdrav se svým bratrem, Itálie. Popovídejte si. Já počkám. Vyřídím všechno za tebe. Jako ostatně vždycky. ...Pokud si myslíš, že to bude nějak takhle, tak se šeredně pleteš, kamaráde.

Anglie (Arthur Kirkland) - 24. března 2015 13:52

Anglie nekoukal na 50 odstínů. On není úchyl :D -Jsem líná počítat čas- Francie Francie to vzal skoro až moc vážně. Copak je takový morous? Ještě mi vynadá, že jsem chtěl, aby dělal. Vždyť by tu snídal dvě hodiny! Ne, jeho dominantní vlastností nebude rychlost. Kdyby byl závodní kůň, nevsadil bych si na něj. Ještě mě SUROVĚ udstrčí! Vždyť si můžu ublížit! "No, neměl," pokrčím uraženě rameny. "Ale pozval, takže mě musíš snést v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozdělí..." Teď to znělo, jako bych si jej chtěl brát. Nenene, Francii si nevezmu ani za všechno zlato Švýcarska. Radši zmknu a opřu se o linku, ze které uklidí bordel. Vezmu svůj hrnek a během toho, co se rozčiluje upíjím svůj již trochu vychladlý čaj. Chutná jako všechny ranní dryáky, dobře a povzbuzivně. "Taky bereš všechno až přehnaně vážně. Měl by ses trochu víc odvázat, jsi jak moc utažený podvazek." Hrnek položím do dřezu, kde jej milostivě umyju. Můj přítel si zatím dodělá jídlo a já jej pak můžu vyprovodit. "Jdeme, jdeme, nejsme tady v muzeu," vystrčím jej ze dveří. Za ním letí i naše kufry. Na poznámku o dárku se zarazím. Je jasně vidět, že jsem mírně zbledl. Dárek? Na ten jsem úplně zapoměl. "Eh... jó ten... mám jej... nahoře..." otočím se na patě a tryskem vyběhnu po schodech nahoru do mého pokoje. Protože jsem tu host, už tu nemám žádné věci, vše je v kufru na dlažbě. Nikde nic není, co by se dalo čórnout a využít. Sakra, co mám dělat? Musím něco vymyslet. No tak, Arthure, použij hlavu. Musí to být něco, s čím mě Seyschely nevyhodí z domu. Musí to být hlavně decentní. Postel, noční stolek, koupelna... Půl vteřiny uvažuji nad tím, že bych Francii urval záclonu a vydával to za nový modní hit. Ne, tak hnusný nejsem. Musím jej využít jinak. vytáhnu všechny šuplíky a jejich obsah hodím obloukem přes rameno na zem. Nic tu, nic tady, nic tam. něco tu být musí... Musí... Nemůžu být za trapného a přinést kytku, když už jí má Francie. Nakonec mě zachrání levandulové mýdlo v dárkové krabičce s eiffelovkou na přebalu. Made in France? To je jedno, Seychely to asi nebude kontrolovat, odkud jsem její dárek pořídil. "Tak, mám jej," vítězoslavně se zjevím mezi dveřmi s mýdlem v kapse. "Můžeme vyrazit." Na kufru zacvaknu číselný zámek. Vpluji do haly, kde sejako had šine dlouhá fronta reptajících cestujících. Plácnu si jemně přes kapsu, abych se ubezpečil, že mám doklady a peněženku. Vše je na svém místě. otočím se na šampónka, který jde vedle mě. Ale on tam není. Asi někam šel nebo se přemístil na druhou stranu. Místo toho uzřím něco, co jsem opravdu vidět nemusel. Vidím tu rozkročené Německo, v kufru hrabající Španělsko a Itálii s Romanem, jak si vyznávají bratrskou lásku. Bože, proč? Proč letí i tihle? Snad tu není i Amerika, jinak bych tenhle nepřežil.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 24. března 2015 17:27

Jsem tu tak sám... Romano + Francie "Promiň, zapoměl jsem je vzít s sebou." Romano je tak otravný, snad se v tom letadle prospí. A snad tam budou mít i ty rajčata. Nejsem Ovoce&Zelenina, abych tahal v kufru kila rajčat. Ušpinil bych si oblečení, rajčata totiž ráda barvý. Všimnu si, že v hale nejsme sami. Již tu je Německo, které poznám a Itálie. "Hej, nehrabej mi v kufru! Pomačkáš mi oblečení," obořím se na něj, ale neřvu. Spíš je to jen výhružné gesto, ale je mi fuk, jestli ty šortky budou zmačkané nebo ne. Snad jej Itálie něčemu přiučí a nebude takový divoch. Když bych jej mohl vyměnit, asi bych to neudělal. Mám jej docela rád, i když mi občas pije krev a leze na nervy. Zamává na svého bráchu a rozejde se k němu. Ať jde, už dlouho se spolu neviděli. Mávnu rukou, ať jde: "Dobře, ale vrať se mi. Byl bych nerad, kdyby jsi u Německa zůstal." O to se nebojím. Nemají se rádi, jako Francie a Anglie... Francie? Hlas plný jemných niancí se rozezní halou hned je jasné, že monsieur La France je tu. K tomu slyším i studený mokrý křapáček Anglie. Anglie byl slabch, který teoreticky nakonec prohrál. Požádal mě o mír. Pff, divím se, že mu nepomohla Amerika.(Anglo-španělská válka (1585 – 1604)- Španělsko vyhrálo díky tomu, že Anglie z nedostatku financí poslala dekret o míru). Postavím se do souběžně dlouhé fronty a když zavítá Francie blíž, pozdravím jej. "Onii-chan...", zamávám na něj a usměji se. "Taky za Seychely?" Hloupá otázka, proč by tu asi jinak byl...

Francie (Francis Bonnefoy) - 24. března 2015 20:13

Jistěže všichni milují Francii onii-san! -To nejsi sama- Anglie, Španělsko Dám si samozřejmě záležet na velkolepém příchodu do letištní haly. Neuniklo mi, že se po mně otočila nejedna mademoiselle. Ale ale, dámy. Měly byste vědět, že teď, aspoň pár dní, patří mé srdce jen jedné. Seychelles, má sladká Seychelles... Neodpustím si samolibé pousmání a pohled na Anglii, na kterého se zástupkyně něžného pohlaví otočí tak leda proto, aby si prohlédly to jeho beznadějné obočí. Někdy je mi ho skoro až líto... Ale vlastně ne. Je to přece Anglie, ne? Odmítl se se mnou oženit, když měl tu příležitost, tak ať vidí, o co přichází! "Onii-chan!" ještě než se zařadíme do fronty, uslyším známý hlas. Otočím se za ním. "Ah, dobré ráno, Španělsko," kývnu na něj, přičemž mi ze rtů ještě nestačil zmizet úsměv, který teď ale získal více potěšený, než samolibý úsměv. "Nečekal jsem, že tu budeš," řeknu trochu překvapeně. A když dodá, že letí za Seychely, moje překvapení se ještě zvýší. "Ano, ano. Zase jednou se jedu podívat na moji malou holčičku," přikývnu na jeho otázku. Pochybuju, že si Španělsko všiml jistého... podtónu na posledních třech slovech. Na tohle je trochu natvrdlý. Ale to nevadí! "Kde máš svého neposlušného pejs- eh, chci říct, kde máš Romana? Letí s tebou?" začnu milou konverzaci, zatímco se jdu zařadit do fronty. Jen tak mimochodem, pár slov z Hetalia Wiki o vztahu mezi Seychely a Francií a Seychely a Anglií (jiné země krom Monaka tam nejsou uvedené :D). Jen se hezky procvič v angličtině! England During their first meeting in the Gakuen Hetalia game, England snaps a dog collar onto Seychelles and claims her as his colony. He uses her like a servant, claiming that she must obey him, though they are able to get along on occasion. In a early image unrelated to the game, Seychelles and other colonies display anger at England. In the main Hetalia comic, their relationship seems to be similar, as she, in Christmas 2011, wanted to prank call him (she even wanted to baton pass this labour to Cuba when she couldn't go further because of the cold weather). However, they are capable of getting along in the present day. In Volume 4, Seychelles was delighted when England asked her to (secretly) host the newly married Prince William and his wife. France In the Gakuen Hetalia game, it is revealed (via flashback) that he helped raise her as a child, and as a result her language is heavily influenced by his. However, in the present he attempts to undress and grope her, much to her shock and disgust; Seychelles wonders if he wants to see what her body has become. In the mainstream Hetalia comic, they are rarely seen together. In her first appearance in the strips, France is walking alongside her on an island. In the Christmas Rampage 2007, France is shown groping Seychelles, much to her dismay. In Hetaween 2011, she was in France's "Peter Pan-themed" team, dressed as Captain Hook.

Itálie (Feliciano Vargas) - 24. března 2015 20:59

Veeeeee Německo + Romano Dorazíme na letiště a hned u vchodu mě německo poučuje, co můžu a nemůžu dělat. No, jo. Budu hodný, neuteču. abych se rozptýlil, otočím hlavu k východu, odkud vychází hlouček lidí. Mezi nimi je i roztomilá opálená dívka. Zelené mini-kraťásky, tričko s výstřihem, květina ve vlasech... Jsem si jistý, že je to Hawai. "Jééé..." neudržím v sobě obdivný povzdech. Tak rád bych šel si s ní popovídat, čistě jenom pro navození mezinárodních vztahů. Její krásné přednosti by se jistě Německu líbily. Škoda, že zrovna odjíždím. Mohl jsem ji pozvat na procházku a udělat ji pasta. Pak bych ji vzal k sobě do ložnice a... hráli společně s Německem Uno. Zírám na ni div ne s otevřenou pusou. Ale Doitsu mě za ní nepustí. Jen na slovíčko... A zakázal mi zpívat. Jestli jej neposlechnu, bude naštvaný. Jsem nerad, když je na mě naštvaný. O mě má rád. Někdo mě volá a mává. Kdo je to? Přimhouřenýma oči zahledím tam, kde stojí dvě postavy. Jedná jen stojí a druhá jde ke mě. Romano! Můj bráška. Pustím svůj kufr Německu k noham. "Jen si promluvím s Romanem, nevadí Doitsu?" Nečekám na odpověď a rychle vykročím bráškovi naproti, aby si to Německo nerozmyslel a nezatáhl za límec zpátky. S otevřenou náručí přijdu k Romanovi a pevně jej obejmu. "Ahoj, Romano. Jak se máš? Je na tebe Španělsko hodný?" Moc otázek na toho malého chudáčka.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 24. března 2015 21:37

Proč nikdo nemiluje Španělsko?! Francie Zdá se, že je Francie v příjemné náladě. To je dobře, když je naštvaný, není s ním řeč. Jako u Romana. Jen s tím rozdílem, že nechce rajčata a vystačí si se sklenkou dobrého vína. Podupávající v pozadí Anglii ignoruji, protože mě nezajímá. On je beznadějný případ. Přitáhnu oba kufry blíže k sobě, abych je nenechal napospas zlodějům. Fronty tu jsou vždycky nekonečné. Poočku mrknu na Romana v pevném těsném sevření Itálie. Mají se rádi, to je dobře, nadzvednu lehce koutky u úst. Pak se začnu opět věnovat Francii. Můj odhad byl správný, skutečně za ní letí. Taky na nevinnou návštěvu, není to milé? seychely bude mít určitě radost! Jen to trochu nechápu s tou holčičkou. To je jeho provincie? Nebo sestra? Ale on nemá sestru, ne? Možná mi něco uteklo. Možná má nějaké nové příbuzné. O tom bych ale věděl. "Eh... to je od tebe hezké..." snažím se vymyslet nějakou orignální otázku, která nemůže vyznít špatně. Nad jeho otázkou zamrkám, zkousnu si ret a pak se zasměji. Vše chronologicky za sebou. "Romano je hodný kluk, jen občas je hodně tvrdohlavý," mávnu rukou směrem k appeninské dvojci. nevidím, co tam dělají a ani to radši nechci vědět. Místo toho mě přepadne chuť si do onii-san drobet dloubnout. Na tváři se mi objeví potměšilý výraz, takový ten, když chete někoho urazit nebo naštvat. Jemně mu hlavou naznačím do míst, kde vojensky postává Německo. "Jsem si jist, že tenhle let je jen ne Seyshely. A Německo tu taky je. Není to skvělé? Máte si toho tolik co říct!" Poslední dvě věty ironií přímo přetékají. Francie a Německo nejsou moc kamarádi, to víme všichni.

Romano (Lovino Vargas) - 24. března 2015 21:39

(Německo se tváří nečitelně a stojí tam, takže jeho srdíčko si vyleju až po rozhovoru Itálie a Romana :D) Brácha. No comment. Itálie, Německo "G...g...g..." vypravím ze sebe jen, když mě můj bratr obejme tak, že mi vycucne všechen vzduch z plic. Nakonec ho odstrčím. "Dusím se, ty debile!" obořím se na něj a zavrtím hlavou. Kdy konečně dostane rozum? Otázka za 100 bodů. a) nikdy, b) nikdy, c) nikdy. Správná odpověď je... NIKDY. "Hodný?" ušklíbnu se. "Musí na mě být hodný," zahlásím trochu samolibě. "Jinak - víš co!" naznačím jedním pohybem ruky přeseknutí krku, což by se stalo Španělsku, kdyby si něco zkusil. Jasněže to nemyslím doopravdy. Vlastně ho mám docela rád. Občas. Když mi dá rajče. "A mam se sakra dobře," zakřením se. "Jedeme k Seychely! Ještě jsem mu to neřekl, ale pak se vsadím se Španělskem, jestli mi dá pusu." Pak mě něco napadne a rázem nasadím vážný výraz. "Hej, Veneziano, vsadil by sis na mě nebo na na Španělsko?" zeptám se ho naléhavě. Řekni že na mě! Řekni že na mě! Řekni že na mě, sakra!!!

Francie (Francis Bonnefoy) - 24. března 2015 22:15

Naštvaný onii-san? Dobře! Jak myslíš! Máš to mít! ...You've been warned. Španělsko které-nikdo-nemiluje-protože-není-zdaleka-tak-gorgeous-jako-Francie :D Aww. Ten Španělsko je tak roztomilý, když je nevinný. Myslím, že jsem se právě rozhodl ho zkazit. Možná se mi dokonce podaří ho přimět, aby přišel o to své panictví se Seychelles? Vlastně ne. Ta je jenom moje. BUDE jenom moje. Ale bylo by zábavné mu někoho dohodit... Nebo... Uvidíme! Během toho, co spřádám své ďábelské plány ohledně připravení toho roztomilého zelenoočka o nevinnost, ho samozřejmě poslouchám. "Je to rozmazlený spratek," prohodím na adresu Romana. Je to pravda. Z těch dvou mám jednoznačně raději Veneziana. Je to sice takový hlupáček něco jako Španělsko, ale je milý a aspoň se chová slušně. Většinou. Dodal bych ještě něco ve smyslu "nechápu, proč se s ním vůbec zahazuješ", ale rozhodnu se, že by toho bylo na toho chudáčka moc. Všechen můj ležérní výraz s lehkým úsměvem a jiskrou v očích je ten tam, když se zmíní o Německu. Ten toreadorský ďábel! Měl jsem vědět, že není nevinný a něco takového si chystá!!! Pomalu se otočím na opodál stojící Německo. Pak zpátky na Španělsko. Pak zpátky na Německo. A pak zpátky na Španělsko. "Tos neměl," zasyčím. Mám sto chutí vytvořit si svůj emokoutek a schovat se v něm, než mě zachrání... KDO VLASTNĚ?! Nikdo mě tu nemá rád! Je tu Anglie, Německo a teď se k nim přidal i Španělsko! Zbývá jenom moje malá květinka Seychely! Zachraň mě a neznásilním tě! (To poslední NEBYLO MYŠLENO VÁŽNĚ, ok? -.- :D) "Zkazil jsi mi náladu na celé ráno. Minimálně." Otočím se k tomu rajčatovému zrádci zády. "Klidně si tu s Anglií popovídejte o tom, jak jsem hrozný! Pomlouvejte si mě tu! Já jdu za... za..." Zarazím se. Není tu nikdo, za kým bych mohl jít! Nikdo, nikdo, NIKDO! Leda že by... Můj pohled padne na toho roztomilého klučíka Itálii. "Za tamtěmi krásnými dámami," prohlásím už zase jako by nic, mávnu k náhodné skupince děvčat a pohledem přes rameno dám těm dvěma najevo, že mají POSLEDNÍ ŠANCI, aby mě odprosili na kolenou. Protože onii-san si nenechá líbit takovou šikanu. ...Ale vážně. On tam bude Německo...?!

Itálie (Feliciano Vargas) - 25. března 2015 15:47

Tomato&Pasta duo útočí! Romano Jsem tak rád, že jej vidím. Obejmutí je pevné, silné, ale Romanovi se nelíbí. Jak to? Vždyť mu jen tím vyjadřuji, jak jej mám rád. U nás se to takhle dělá, objímáme a líbáme lidi, které máme rádi. Hrubě mě odstrčí a vyčiní mi. Ještě že jsem mu nedal tu pusu. Německo nadával, když jsem mu ji dal jako poděkování za záchranu před Egyptem. Nechápu proč. "Pro-promiň brácha. Já nechtěl…" Věř mi, nechtěl. Já nikdy nechci. Ve vzduchu se však během okamžiku vznášet příjemná atmosféra a tak můžeme spolu v klidu pokecat. (Pojďme o to diskutovat :D) Zazubím se, když slyším, že se má u Španělska dobře, nasledované podrbáním se na zátylku z rozpaků, jak na to gesto reagovat. Ale vezmu to s humorem. Jako všechno. "Jestli to tak půjde dál, tak nebudeš bydlet ty u Španělska ale Španělsko u tebe" My taky někam letíme, ale jen jsem zapomněl kam. Možná taky na Seyshely. A co tam budeme dělat? Třeba se chce Doitsu oženit. Proč ale zrovna s ní? Musím se jej zeptat,. rozhodnu se tak učinit po rozhovoru s Romanem "No…" zamyslím se. Španělsko není tak hezký jako Romano, ale bude mít silnou konkurenci. Ale abych jej potěšil, řeknu mu to, jak to myslím. "Takže…" začnu pomalu a vážně, jako bych právě přednášel před OSN. Nesmím jej znovu ranit. To si můj bráška nezaslouží. "Myslím, že bych vsadil na tebe. Ale jen, pokud pusu dostanu taky," zakončím myšlenku. Nikdy jsem Seyshely neviděl, třeba je to kočka. Od ní bude mít polibek jistě hodnotu zlata.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 26. března 2015 06:30

Vždyť Francie není tak nebezpečná... Jo, to říkali o IS taky. (Anglie stojí a čumí do výklenku, zhodnotí též později :D) Věnování: mé drahé Francii "Ale no tak..." nadzvihnu obočí a obrátím oči v sloup. Francie, Francie... Ty bereš všechno moc vážně. No tak, uvolni se. Dej si se mnou siestu a mrkneme se spolu na nějakou pěknou telenovelu, třeba na Esmeraldu. Hlavně nesmí odejít, já tu s ním nechci být sám! Ne s Anglií, přežiju hodně, ale společnost osoby fetující ten svůj čajíček, ne děkuji. Vše teď může vypadat jako vystřižené z nepovedeného filmu. "Ne, prosím… Nenechávej mě tu samotného s tím šílencem!" zoufale chytím jeho ruku, aby mi neutekl. Dávám si ale pozor, aby mezi námi nepřeskočila milostná jiskra. Zadoufám, že je Francie na holky. A kdyby ne? "Já jsem to tak nemyslel..." pokračuji. Anglie je naštěstí mimo. Vůbec nevnímá okolí a zírajíc na odletovovu tabuly si pro sebe něco mumlá. Mohl bych o něm teď říct cokoli a jemu by to bylo úplně fuk. Divnočlověk. "Já... Já se ho bojím." Sice si z něj utahuji, ale teď bych s ním do sporu nešel. Zesílil, rychle a děsivě. Když Anglie se probere ze zasnění a otočí k nám hlavu, rychle se schovám za záda onii-san, aby mě neviděl. Schovka, ha, že mě nenajdeš... Ale divně se na mě dívá, on bude úchyl, vykouknu z poza Francie a dávám si pozor, aby mě čajofil neviděl. Když opět otočí hlavu, oddechnu si. "Nechápu, jak s ním můžeš žít v jedné místnosti." Posadím se na sůj kufr a Romanův si posunu blíže. Kde vlastně Romano vězí? Snad nikam nezmizel. Naštěstí ne, Venezio se s ním živě baví, je aby nevymýšleli nějakou blbost. Jsem pro legraci, jen když ta legrace není páchána na mě. Co se spolu bavíme, odbavovací fronty se zkrátí a už jsme skoro na řadě. Vytáhnu s náprseky svůj pas a letenky. Potřebuji ještě jeho doklad. "Romano, potřebuji tvůj pas. Byl bys tak hodný a přinesl mi jej."

Romano (Lovino Vargas) - 26. března 2015 18:03

Je to kratší, ale nějak dneska u mě není na Romana ta pravá konstelace :D Veneziano~ ...A ten idiot Španělsko. "To zas ne," zamračím se. "Kdo by mě krmil a uklízel po mně?" ...A taky převlékal postel, když se počůrám... Ne, dělám si srandu. Ale brácha by to nepochopil, je natvrdlý. Když brácha začne váhat, nejradši bych ho praštil. Co jako přemýšlí?! Jasněže já jsem z nás dvou lepší, sakra! Když se ale vyžvejkne, zazubím se. "Tak platí," rozhodnu a plácnu bráchu po zádech. "Bráchové Itálie sbalí tuhle dovolenou každou kočku, kterou budou chtít!" rozšířím velkoryse svou nabídku na všechny hezké holky, které tam (doufám!) budou. Ale Seychely zůstává samozřejmě hlavní výhrou. Stoprocentně to bude fakt kráska. "Hele, ten tvůj bramborový šílenec tě asi zabije, jestli tu budeme dýl, tak já padám za Španělskem," oznámím Venezianovi, když se podívám na toho kreténa, jak tam postává a netrpělivě dupe o zem. Divím se, že si nevzal nějaký svoje nacistický holinky nebo tak něco. "Ciao!" doprovodím svůj pozdrav další herdou do zad pro mého bráchu a už mizím. "Dělej, sakra, už mám hlad a chci dostat v letadle nějakou sváču," řvu na Španělsko, když se k němu blížím. Vypadá to, že se zakecal s Francií. Toho taky nemusím. Neznám ho sice tak dobře jako brácha, ale co jsem o něm slyšel, je to pěknej úchyl. Stejně jako Německo. Nechápu, proč se s nima brácha tahá. Až ho oba najednou znásilní, nebudu se divit. "Jak mám sakra vědět, kde mám nějakej svůj pas. Měl jsi mi ho sbalit do kufru, žejo! "

Francie (Francis Bonnefoy) - 26. března 2015 18:46

Mě by zajímalo, jestli dají IS do příští série Hetalie :D (tohle je ještě kratší, ale... nah, nevadí!) Španělsko, Anglie Nevěděl jsem, že se Španělsko až tak bojí Anglie. "Oh?" otočím se s předstíraným překvapením, když mě chytí za ruku. Podívejme se, jak se vybarvuje. "Jistěžes to tak nemyslel. Došlo mi to už dávno," mávnu volnou rukou a otočím se k němu. "Jestli ještě někdy přede mnou řekneš slovo Německo, už ti to tak snadno neprominu," rozhodnu se a vyprostím se z jeho sevření. "Taky to nechápu," pokrčím rameny. "Vlastně ani nechápu, proč jsem ho zval," pokračuju a zatvářím se shovívavě. "Když jsme spolu, moje zářivá přítomnost ale docela vyváží tu jeho divnost, nemyslíš?" Onii-chan je prostě the best. Když Španělsko zavolá Romana, vzdálím se na své místo v řadě, které mi Anglie JISTĚ NĚJAK ZAJISTIL. Protože jestli ne, tak se ten obočnatec ode mě něco dozví. "Hej, Anglie, snažíš se vyvolat u té odletové tabule ďábla, nebo co?" houknu na svého bohužel-spolucestujícího.

Německo (Ludwig) - 26. března 2015 21:01

ITARIA!!! Nadpis mluví za vše Itálie moji ironii, jako vždycky. Sevřu ruku v pěst, abych nějak ulevil svému rozhořčení nad tím, že se zase baví s tím debilem svým povedeným bratrem. Co si myslí?! Nestihneme to. Chvíli ho zkouším propalovat pohledem, ale to samozřejmě nezabere. Vlastně vůbec nevím, proč se namáhám s nějakým naznačováním a rovnou ho neseřvu... Japonsko mě nakazil. "JAK SI TO PŘEDSTAVUJEŠ?!" seřvu Itálii hned, jak se vrátí s jeho dýchánku s bratrem. "Jdeme, okamžitě. Už nás kvůli tobě předběhlo asi stopadesát lidí." Energicky vpochoduju do fronty (naštěstí mi nějaký hodný člověk držel místo, na kterém jsme byli původně, takže jsme byli hned na řadě) a pro jistotu za sebou táhnu Itálii, aby se zas někam neztratil. "To bylo naposledy," prohlásím, přičemž se ani neobtěžuju na tu hromádku neužitečnosti podívat. Místo toho raději vyndavám z batohu pasy, svůj i Itálie. On sám by si ho určitě nesbalil. "Nemysli si, že jakmile dojedeme na místo, nechám tě plácat se v moři na nějaké tvé nafukovací velrybě nebo čem. Proběhne intenzivní trénink," dodám ještě před tím, než podám pasy té slečně u pokladny. Vlastně je docela hezká, když si ji člověk prohlédne blíž. Jistě je árijského původu.

Itálie (Feliciano Vargas) - 27. března 2015 23:09

Pojedeme na dovolenou? :D Romano + Německo Brácha mě poplácá po zádech a já mám znovu chuť jej obejmout. Německo mě nikdy nepochválí. Jenom pořád mele něco o výcviku, disciplíně a bla bla bla. Proč si nemůžeme dát chvíli volno, lehnout si na piknikovou deku a pozorovat hezké holky? Radši to ale neudělám, jinak bych zase dostal vyhubováno. Nebo rovnou přes hubu, Romano je občas pečlivý. "Tak jo," souhlasím na jeho nabídku a sluníčkově se usměji. Tedy, pokud se k nim dostanu. Ale když udělám Abrakadabrapasta, tak zmizím raz dva a nikdo mě neuvidí. A pak se na ně můžu dívat, jak dlouho chci. Ale Německo vždycky přijde, dá mi pohlavek a odtáhne mě zpátky z dohledu těch krásných tváří, hebkých vlasů a velkých... ambicí. Poslední herda do zad mi skoro vyrazí dech, až se rozkašlu. "Kašli... Jo... Kašli... Pa..." loučím se a doufám, že ne nadlouho. Když Romano odchází, otočím se zpátky k Německu, který tam tak prkenně stojí a čeká na mě. Snad nečekal moc dlouho, občas jsme velmi ukecaní. A kvůli tomu je Doitsu teďna mě naštvaný. Ale já nic neudělal! Proč na mě křičíš? Mami... Táhne mě mezi lidi jako kačenku na provázku a nasupeně hledí všude jen ne na mě. Lidi přece počkají, vždyť nikam nespěcháme, ne? Španělsko mi říkal, že se člověk při práci nemá stresovat a dělat ji svým tempem. Já nemám velrybu, já mám lachtana! Velkýho, modrýho, který se dá nafukovat. "Doitsu..." prosebně k němu zvednu oči. "Proč si nemůžeme udělat jednou dovolenou?" Ani to nejkrásnější a nejchlupatější koťátko by nebylo v tuhle chvíli roztomilejší než já. Já jsem přece malý poslušný Venezio, kdo by odolal mým prosbám? Bonus :D

Anglie (Arthur Kirkland) - 28. března 2015 18:51

Čekání na Francii, až přestane flirtovat se Španělskem Francie Během čekání v nekonečné frontě lidí se snažím zabavit. Pokud nepočítáme Německo, které tu stojí opuštěné se zavazadly, není tu nikdo, s kým bych si pokecal. Ne, díky, s tím nacistickým úchylem vztahy navazovat nechci. Ještě by mě znásilnil. Myslím, že moje obavy jsou opodstatněné, takže radši se otočím k tabuly Odlety/Přílety, abych se na něj nemusel dívat. "Tak se podíváme, s kým to letíme," zamručím pro sebe a začnu hledat číslo letu podle označení na letence. Hm, USA, CZ, J, TN, UA... Tady, SYC. Letíme se Swissem (Swiss International Air Lines), to je dobrá volba. Švýcarsko má dobrá letadla, určitě budou i luxusní. Ale není tu napsáno, ve které jsme třídě. Nu což, zeptám se, až se žabomil uráčí přijít. Co vlastně dělá? Otočím hlavu směrem ke kecající dvojci a musím se skrytě pousmát, když vidím, jak Španělsko se schovalo, aby mě neviděl. Chudáček, má ze mě strach. Taky se sám sebe občas bojím, nedivím se mu. Teď mě tak napadá, že jsem dlouho nenavštívit Austrálii. Jak se klukovi asi daří? Nepíše ani nezavolá. Však ze spleti myšlenek mě vyruší Francie, který si všiml, že tu jsem taky. Během jeho otázky mám výraz na neutrál, pak se jen ušklíbnu. "Jo, zrovna jednoho vidím," lehce odseknu, pak pokračuji již normálně. Nohou přitom posunu naše zavazadla blíže k přepážce, abych se nemusel příliš namáhat. "Máš štěstí, že jsem to zrovna já, koho sis vybral na hlídání fleku. Jinak bys musel..." kývnu hlavou dozadu, "...až na konec téhle dlooouhé fronty." Opravdu, fronta je delší než fronta důchodců při výprodeji v Kauflandu. Podám paní za půltíkem svoje doklady a nechám si zvážit a nalepit si štítek na kufr. Po ohladání dokladů a řečení, že je vše OK můj kufřík odjede do temného tunelu. "Počkám u celní prohlídky," houku na Francii, protože jemu to bude určitě dlouho trvat. Snad tu obsluhu nesbalí. I když tahle ženská vypadá na padesát, neznám jeho choutky...

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 28. března 2015 20:03

Kde máš pas, synu? Romano Btw: Trochu kratší :D Romano začíná být na zabití, když má hlad. Já si chytře s sebou žádný jídlo nebral, takže to bude muset vydržet. A já ho budu muset vydržet, co je horší? Přendavám svoje doklady z ruky do ruky při čekání, než vyndá svůj pas. Když zjistím, že jej nemá, dost mě to rozčílí. "Chceš mi snad říct, že ho nemáš?!" naštvaně na něj zařvu a i když jsem pohodář, tohle mi hne orgánem. "Neříkal jsem ti včera, aby jsi si jej zabalil? Nejsem tvůj otrok ani chůva, abych tě poslouchal nebo dělal všechno za tebe!" Krev se začíná ve mně vařit, takže teď vypadám jako velké nedávající rajče. Torado... Ale co uděláme? Vrátit se nestihneme a bez pasu jej nepustí. Co s tím? Zhluboka se nadechnu. "Buď té lásky a podívej se do svého kufru, jestli jej tam nemáš," nakážu mu a ignoruji případně jeho poznámky. Neposlouchá, je drzý, nevychovaný... Nechce jej Rakousko zpátky? Ne... Mám ho docela rád, ale bolí mě z něj hlava. Pokud jej nenajde, mám náhradní plán. Sice to bude menší podfuk, však což. Kdo nerad podvádí, ne?

Romano (Lovino Vargas) - 28. března 2015 22:08

Kde asi! Měl jsi mi ho sbalit, debile! Debil "NEŘVI NA MĚ, SAKRA!" oplatím mu stejnou mincí. Tohle si jako na mě nebude dovolovat! "Tos mi teda neříkal, idiote! Pamatoval bych si, kdyby jo. Co si vůbec-" -o sobě myslíš, chtěl jsem původně říct, ale pak se zarazím. To by bylo i na mě trochu moc drzé. Pak by mi třeba nedával tolik rajčat nebo tak. Místo toho se jen zamračím a uraženě se k němu otočím zády. Když mi nadává dál, jde to jedním uchem tam a druhým ven, ale po chvíli si uvědomím, že rudnu jak ředkvička. "Nech mě už být, sakra! Nic jsem ti neudělal, tak co na mě ječíš? Sakra, sakra, sakra!" Zacpu si uši a vůbec mi nevadí, že se po mně otočila půlka letiště, protože vypadám jak malý fakan. Při tom ani nevnímám, co mi říká dál. Až zpětně, když dlouho nic neříká, si uvědomím, že po mně chtěl, ať se kouknu do kufru. "Nic tam beztak nenajdu, nesbalil jsem si to," zamumlám potichu, napůl vzdorovitě, napůl smutně. Tak je to přece jen pravda. Jsem akorát tak neužitečnej blbeček, co nikdy nic nedokáže udělat pořádně. "Tak jeď sám. Jdu domů." S těmi slovy, vyslovenými tak potichu, že mě Španělsko možná ani pořádně neslyšel, se bez dalších řečí prostě seberu a jdu zpátky. Beztak nejsem k ničemu.

Francie (Francis Bonnefoy) - 28. března 2015 23:24

Sbalíme paní v přechodu? Anglie Jeho nemístnou poznámku taktně přejdu jen zvednutím obočí. Myslí si o sobě, bůhvíjaký není džentlmen, ale přitom je to tak leda buran z nějakého ostrova, který pomalu ani nepatří k Evropě. Ach jo. Usmyslím si, že hned jak přijedeme k Sey-chan, přestanu si ho všímat, a s takovým předsevzetím spokojeně vykročím vpřed. Když se ale mého kufru dotkne nohou místo toho, aby ho zvedl a přendal jako každý normální člověk, už se neudržím. "Vyprošuju si, abys do mých zavazadel kopal, ignorante!" zakřičím na něj, přičemž ho vezmu za límec a zatřesu s ním. "Se svým kufrem si dělej co chceš, ale k tomu mému se chovej normálně, venkovane," poučím ho už klidnějším tónem a s nadhledem. Když dojdeme k pokladně, odevzdám své doklady s nonšalantním úsměvem. Narozdíl od Anglie se totiž umím chovat za všech okolností! Když se vzdálí, jen na něj kývnu. "Samozřejmě, že počkáš," zamumlám si sotva slyšitelně. "Beze mě bys ani nevěděl, kam jít, chudáčku." "Říkal jste něco?" otáže se mě paní za pultíkem. "Co? ...Eh, ne, ne, nic, madame," zavrtím hlavou a znovu nasadím svůj galantní výraz. "Je vše v pořádku?" optám se, zatímco kontroluje váhu kufru. "Jistě," odvětí ta dobrá žena a já se potěšeně usměju. Jsem si jistý, že je těžší, než předepsaná váha. No, takhle to, milé děti, dopadá, když jste dokonalí a krásní jako já. "Děkuji," kývnu lehce hlavou a opět se pousměju. "Můžeme jít," houknu na Anglii, který pořád stojí na stejném místě, jak kdyby byl retardovaný, a zamířím k dalšímu stanovišti.

Německo (Ludwig) - 28. března 2015 23:36

Ne asi, pojedeme do koncentráku -.-' Itálie "Prostě ne," prohlásím striktně, nevšímaje si jeho psích očí. Dovolené nejsou k ničemu. Jedeme tam jen proto, že mě Seychely pozvala. Ani nevím proč. Ale pokud mě můj zrak neklamal a zahlédl jsem Francii a Anglii, žádný relax nejspíš nebude. No co. Aspoň budu mít víc času na posilování a trénink Itálie. Když budu mít štěstí, naučím ho být o něco méně neschopný. "Nepokládej mi zbytečné otázky a začni se chovat normálně. Jsme mezi lidmi, tak buď trochu slušný a nechovej se jak pětileté děcko," napomenu ho. "Vlastně radši už nic neříkej," rozhodnu se nakonec. Když jsme odbavení, jdeme dál a postupně projdeme až přes Gate, kde si sedneme. "Seď v klidu a nikam nechoď," řeknu pro jistotu Itálii, protože u tohohle týpka nikdo neví, co ho kdy napadne za blbost. "Máme přesně padesát osm minut do odletu," informuju ho. Jsme tu mezi prvními, to je dobré. Zatím jde všechno podle plánu - až na to nesmyslné zdržení Itálie s tím jeho nevycválaným bratrem.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 29. března 2015 18:53

Uklidni se, Romano, to chce klid! Hádej Ach jo, Santa maria, proč? Proč jsem dostal zrovna jeho? Roano jako echo odrazí můj řev, který se nepěkně roznese po hale. Rudý jak vlajka Číny se tyčím nad ignorujícím způsobitelem problému a s rukama v bok čekám, co z něj vypadne. Ale místo toho se mi dostane nehezké odpovědi a začne mířit pryč. Zastydím se, když na mě všichni takhle zíraj a uvědomuji si, že jsem to trošku hodně přehnal. "Stůj, Alonso. Když jsem tě sem už táhl, tak tě jen tak nenechám odejít. A k tomu, nemáš klíče od domu." Spal by chudák na rohožce před dveřmi. Tak krutý nejsem. Já jsem hodný. Bleskově chytnu jej za límec a odtáhnu zpátky. Vypadá to jako bych napravoval nezdárného syna. Kdyby to byl můj syn, to bych si dal. Ale opravdu, měl bych se mu omluvit, měl. Jenže to bych ztratil trochu té důstojnosti, která by zbyla. Ach jo, co mám dělat? "Romano..." začnu a už jsem relativně v klidu. Mluvím tišeji, aby jsem jej dál netrýznil. Spíš mu domlouvám, aby nedělal dál blbosti. "Neměl jsem tak řvát, ale když s tebou nejde mluvit jinak. Ty ale nikdy neposlechneš a já se zbytečně s tebou trápím. A ujedou mi nervy..." I když jsem pohodář, tak mě občas něco vytočí. chytnu se prsty kořene v nosu a v obličeji mám unavený vážný výraz. Dal bych si teď siestu, ale ta mě čeká až v Gatu. "Všechno se dá vyřešit, ale budeš muset trochu lhát... Zalžeš a dostanu tě jak tam, tak i zpátky, rozumíš?" Férová nabídka. Jen jej budu mít přibližně čtyři roky cestovně na krku, ale co, stejně bez něj nikam nemůžu jet. Zdemoloval by mi dům. A když pojede sám, tak snad na svůj ztracený pas.

Itálie (Feliciano Vargas) - 30. března 2015 16:36

Jóóóóóóóóóó, pojedeme na výlet!!! Německo Můj roztomilý kukuč na Doitsu nezabral. Asi začal být proti němu imunní. Musím příště být ještě roztomilejší. Tak roztomilý a neodolatelný, že se rozteče i sýr. Zklamaně svěsím hlavu, ještě předtím vrhnu ještě zklamanější pohled. K čemu mi bude trénink, stejně když mám za kamarády Německo a Japonsko, nemůže se mi nic stát. Několikrát mě napomene, že se mám chovat slušně, což mu nevnímavě odkývám. Jasně, budu hodný a poslušný Venezio, který si neužije za doby dovolené vůbvec žádnou srandu a bude celé dny stát ve vedru ve vojenském mundůru... Vlasně nebudu, nezbalil jsem si jej. Na jeho rozkaz zavřu pusu ale můj každodenní úsměv mi zůstane. Čas od času se ohlédnu za nějakou pěknou slečnou, které zamávám ale nezdržuji, aby zase neměl kecy, že jsem pomalý. Postupně jdeme různými místnostmi, kde nás nechají projít rámem, udělají kontrolu pasů a letenek až se dostaneme do pokoje s čupr výhledem ven. "Doitsu, Doitsu, podívej!" přiskočím velké prosklené zdi a s obličejem přilepeným na sklo ukazuji na ranvej, kde právě roluje letadlo. Nejdřív popojede, pak nabere rychlost a "Veee" vzlétne. Dotyčné "Veeee" udělám udiveně vždy, když odletí další areoplán. Pozorování dění venku mě tak nadchne, že bych u toho vydržel celé hodiny. A támhle běhají nějaký chlapíci ve vestách a mávají tyčkama. A tady jede auto s kufry. Hele, támhle autobus... Jů...

Anglie (Arthur Kirkland) - 30. března 2015 17:50

Čas na čaj aneb. Technopárty na letišti s Anglií Blonďatá princezna jménem Francie "Vlečeš se," okomentuji jeho rychost, s jakou ke mně míří. Zas mu to trvá sto let. Když neumí jít rychle, tak ať si koupí koloběžku. Podám svůj pas k mžovi za sklem, který na něj mrkne, šoupne razítko a pustí mě přes turniket. Když oba máme tuhle procedůru za sebou, máme čas, než budeme musit do Gatu. Máme asi něco kolem třičtvrtě hodiny, takže si můžeme ještě na skok do Free shopu nebo některého zdejšího podniku. "Hej, Francie..." otočím se na něj. "Než půjdeme na osobní prohlídku, skočíme si na čaj, jo?" Nezajímá mě odpověď, jestli chce nebo nechce ale "půjdeme" a "skočíme" bylo záměrně v množném čísle. Já ho musím mít, začínám mít absťák a do letadla to už nevydržím. (Ne, Anglie není závislák, jen má chuť :D) V budce s nečitelným jménem si obědnám střední černý čaje s cukrem a mlékem. Usměvavá asiatka mi podá k tomu míchátko v sáčku, který roztrhnu a zamíchám si tmavohnědý obsah kelímku. Chuť je lehce nevyvážená, asi to nebude kvalitní ceilonský čaj dovezený první třídou, ale trocha(hodně) cukru to spraví. Ujde, pil jsem lepší. Vrátím se zpátky k Francii a pomalu upíjejíc svůj teplý nápoj. "Nechceš taky něco k pití? Mají tam asi dobrý kafe. A krom toho..." zase se podívám na hodinky, které už musí být okoukané. "Máme spoustu času." Předpokládám, že blondýn asi nebude chtít něco zakousnout a vrhne se do obchodu Parfumeria, kde stojí milá prodavačka a přerovnává krabičky s pánskými voňavkami. Nebo mě překvapí a rovnou mě odtáhne do Gatu? Ale vždyť je to fuk, pomyslím si a loknu si z kelímku.

Francie (Francis Bonnefoy) - 30. března 2015 19:17

Ten čajový šílenec mě vážně dostává Anglie "Aspoň vypadám elegantně a mám hezké držení těla," okomentuji poznámku (opět, jak jinak, naprosto nemístnou) Anglie a prohrábnu si své zlaté vlasy, které už úplně uschnuly a teď září jako slunko. Škoda, že jsem si je nestihl vyfénovat. No co - jsem dokonalý i tak. Narozdíl od toho obočnatce vedle mě. "Ne, neskočíme..." namítnu, ale zjevně jsem to neřekl dost nahlas nebo nám ten čajofil začíná stárnout. Ten jeho čaj mi nejdřív docela chutnal, ale teď už ho nemůžu ani vidět. Pořád jen čaj, čaj, čaj, čaj. Nějaký Earl Grey mě ani náhodou nezajímá. Dokážu ocenit dobré víno, ale ne pořád dokola se opakující hořké nebo zas přeslazené... tekutiny. "Dělej si, co chceš," mávnu na Anglii, když jsme před vchodem do jeho čajového pekla. Má záchrana v podobě minivinárny je naštěstí na dohled. "Já jdu někam, kde se uplatní mé vytříbené chuťové buňky. Ty si tu... třeba věšti z čajových lístků." S těmi slovy zamířím do vinárny. Tam se okolo mě hned začne točit hezká prodavačka. "Co si dáte?" osloví mě. "To nejlepší, co mi nabídneš, ma belle," oslovím ji důvěrně a opřu se o bar. Miluju, když se takové roztomilé dívenky ještě k tomu červenají. "Jsi Francouzka, že?" optám se jí, protože mi neunikl její sladký přízvuk, který je typický, jak jinak, pro mou zemi, ani potěšený výraz při oslovení "ma belle". "Ano," přikývne s úsměvem, zatímco mi nalévá sklenku růžového vína. Ano, přesně na to jsem měl chuť. Lehké, svěží, hravé... Přesný opak společnosti toho čajového maniaka. Už jsem si od něj vážně potřeboval odpočinout. Aspoň na chvíli. "Herbert Hall Brut Rosé, ročník 2009," hlásí. S úsměvem pokývnu na znamení díků, přivoním a ochutnám první doušek. Výborné. Přesně takové, jak vypadalo. Osvěžující a lehoučké s malinovými a třešňovými tóny. Lepší jsem už dlouho nepil, takže- Počkat. Ten název... "...TO VÍNO JE Z ANGLIE?!!!!!!!!" Jsem zdrcen. Vážně. To víno bylo z Anglie. Ani nevím, jak jsem se odtamtud dostal ke Gatu. Původně jsem si myslel, že půjdu okouzlit tu prodavačku v parfumerii, ale spletl jsem se. Tak, už je to zpečetěné. Ten šílenec vyvolávající démony mě proklel a teď se ho nezbavím. "Anglie..." podívám se na něj s vražedným výrazem hned, jak se ke mně přiblíží, "Tohle... ti... neodpustím."

Japonsko (Honda Kiku) - 30. března 2015 22:36

Dovolená~ Amerika-san, Seychely-san Cesta letadlem byla únavná a z nepohodlí mě částečně zachraňovala jen myšlenka, že jedu k Seychely-san, se kterou jsem se seznámil loni, když jsem byl na výletě v Americe. Na druhou stranu jsem přeci Japonec, takže jsem se opravdu snažil svou únavou a nedostatkem pohodlí neobtěžovat aspoň své nejbližší okolí... které tvořil vlastně jen Amerika-san, kterého jsem potkal úplnou náhodou teprve v letadle. Požádal jsem jeho spolusedícího, jestli by si se mnou nevyměnil letenku, abych si mohl přisednout k němu, a on byl tak hodný, že souhlasil. Zajímalo by mě, jestli dorazí i ostatní, nebo jestli Seychely-san pozvala pouze nás dva... Ale co Francie-san? K tomu má přeci blízko, přemítám, zatímco letíme. Jakmile dorazíme a vyjdeme z letadla ven, překvapí mě veliké horko. Teď jsem teprve rád, že jsem si vzal své lehké kimono (a podobná sbalil), ve kterém mi není takové horko. Uvědomím si, že můj nápad přijet ve velmi tradičním oděvu, abych ukázal Seychely-san kousek z naší kultury, by bylo nanejvýš pošetilé. "Jak se ti tu líbí, Ameriko-san?" optám se svého spolucestujícího, když vystoupíme - a v tom si uvědomím, že jsem si s sebou vzal vějíř. Vskutku, přijde vhod. Vyndám si ho z batůžku a začnu se jím ovívat. "Já si myslím, že je to tu opravdu nádherné. Už dlouho jsem na dovolené nebyl, my v Japonsku to nemáme tolik ve zvyku," vysvětlím své nadšení. Na letišti si vyzvedneme svá zavazadla, projdeme kontrolou - a to už nás čeká Seychely-san. Je to od ní moc milé, že nám přišla naproti. "Seychely-san!" zamávám na ni, aby nás nemusela hledat. "Seychely-san," zopakuji, když je blízko, a ukloním se. "Mockrát děkuji za pozvání. Prosím, přijmi malý dárek za tvou pohostinnost," podám jí dárek úhledně zabalený v krabici. Ve skutečnosti je to krátké dívčí kimono s květinovým vzorem. Skutečně doufám, že se jí bude líbit.

Amerika (Alfred F. Jones) - 31. března 2015 08:27

I Hrdina potřebuje dovolenou Japonsko, Seychely Starat se o všechny a při tom spravovat půlku světa, nedivte se mi, že jsem opravdu vytížen. A i když přijdu a zachráním situaci, všichni se na mě sesypou a "Ameriko, nepleť se do cizích věcí. Tohle se tě netýká." Ach jo, jednou pochopí, jak jsem důležitý. A možná proto(a nejen) přijmu pozvání na návštěvu Seychely. Hezké milé děvče, musí znat každý, kdo ji někdy viděl. Nasednu do letadla a usadím se do "pohodlného sedadla". Měl jsem si vzít první třídu, ale už tam nezbylo místo. "To bys te nevěřila, jak tu vzadu je málo místa pro nohy," líčím moje utrpení letušce, která s omluvou, že tenhle letoun neprojektovala a radši odcupitá za kapitánem. Pff, to si nikdo nechce povídat? Hrdina by měl mít všechno pohodlí: masážní sedačku, jídla kolik se mu zamane a dobrého jídla. Tohle, kdo ví, kde a co to bylo, je nepoživatelné. Proč sakra nedovolujou si brát vlastní jídlo do letadla? Všichni by byli spokojení a nemusel by personál vařit. Přemýšlím a hledím z okénka, ale nic nevidím, je tak křídlo. A ještě blbej výhled, no bezva. Radost mi zvedne až Japonsko, které si ke mě přisedne. Jeho společnost je příjemná, i když není tak úžasný jako já. Přistaneme na letišti a já vyběhnu s radostí ven, že můžu si konečně protáhnout nohy. Jakmile projdu samooteírajícími dveřmi, praští mě teplý odér. Vedro, vedro vedro, to je skvělé... Nejradši bych si zalezl do ledničky a tam oidoval, dokud nedorazíme k Seychely domů. A vlastně bych tam mohl trefit sám, mám svojí geniální GPSku. Projdu se, okusím exoty, teda exotiku a pak budu moct s hrdostí vyprávět, co úžasného jsem viděl. Z příruční tašky vyndám modrou krabičku s několika knoflíky, moji nejlepší navigací, kterou jsem vyrobil. "Mohlo by být míň vedro, ale je to tu fajn," odpovím Japonsku a uvolním límeček svého trička, který se mi lepí na záda. Nemají tu někde sprchu? Hej, on má vějíř, ten chci taky! "Naposled jsem byl na návštěvě u Mexika. Víc sucho ale počasí bylo podobný." Když nám vydají kufry, ihned se převléknu trikot. Jen se podívej te na moje krásné odhalené tělo, pomyslím si, když na mě ostatní vrhají zvláštní pohledy. No, sice jsem přibral, ale pořád jsem mám supr postavu. Než si natáhnu krátké tričko, již naše hostitelka nás přišla přivítat. S jednou nohou v nohavici kraťasů(ano, i kalhoty si musím převléct) podám ruku, abych si s ní mohl potřást. "Jo, taky díky za přivítání. Máte tu docela pěkný," natáhnu si kraťasy a ještě si vezmu lehké žabky s motivem Red Fox. To jsem fešák, takhle by měl chodit každý. Japonsko jí předá dary a i já musím dát dáreček. Z kufru vytáhnu balík velikosti půlky krabice od Adidasek. V něm je nejnovější IPhone 27 s hlasovým a bezdotykovým ovládáním. A jako pozornost jsem jí tam uložil číslo na sebe, kdyby mi chtěla cinknout. "Doufám, že si jej užiješ." Bude z něj nadšená. je to ten nejlepší mobil, co jsme u nás byl kdy vyroben.

Německo (Ludwig) - 31. března 2015 09:47

Ten kluk už začíná být fakt otravný Itálie Myslel jsem si, že si budu moci prostě sednout jako normální slušný člověk a přečíst si... svůj časopis. NEMUSÍ VÁS ZAJÍMAT, O ČEM JE. Upřímně, nikdy v životě jsem se nespletl víc, když jsem si jen na okamžik myslel, že s Itálií budu mít chvíli klidu aspoň při čekání na letadlo. On je tak hyperaktivní, až to bolí. "Chm," okomentuju jeho nadšení a dokonce mě to i donutí se i pousmát. "Copak tys nikdy nikam neletěl?" zeptám se ho překvapeně. Přijde mi vcelku roztomilý (ano, slyšeli jste dobře, už to slovo nebudu opakovat) i podruhé s tím svým "veee". Ale když to dělá pořád, jednu chvíli nevydržím, vyskočím ze židle a na férovku ho chytnu za krk. "Už... to... prostě... NEDĚLEJ," odděluju slova zřetelně. "Je to OTRAVNÉ." Nadechnu se, zavřu oči, abych se trochu uklidnil, a pustím ho. "Promiň. Ujely mi nervy," zamumlám. "Prostě si sedni a buď zticha, než přiletí letadlo," poradím mu a s rukama v kapsách jdu zpátky ke své sedačce. Jsem rád, že jsme daleko od toho přitepleného debila Francie, který právě přišel.

Romano (Lovino Vargas) - 31. března 2015 10:29

Jak jako Alonso...?! Myslel jsem, že jsem tvůj jediný, sakra!!! Španělsko //Ne, nenechám to být, děkuji za zdroj zábavy na dlouho xDD// Debil, debil, debil, DEBIL! Vlastně nevím, jestli to víc platí na mě nebo na Španělsko. Vlastně vím - na mě. A proč? Protože přesně to jsem. Nepoužitelný debil. A proč? Protože jsem si nesbalil věci, i když mi to Španělsko říkal. A proč? Protože jsem nepoužitelný debil. A p- Teprve když mě Španělsko zastaví si uvědomím, že se mi celou dobu valily slzy z očí jak malému děcku. Než se na něj otočím, rychle si je otřu. Když mi vysvětlí, co má za lubem, do tváře se mi okamžitě vrátí můj starý odhodlano-otráveno-prostěawesome výraz. "Yosh!" prohlásím, otočím se na podpatku a zamířím zpátky, odkud jsme přišli. "Tak ukaž, co sis na ně ušil za divadýlko, hombre!" použiju jedno z těch mála jejich divných slov, která jsem se za dobu, co jsem jako malý bydlel se Španělskem, naučil, a zazubím se. "Pak pro tebe mám sázku. A můžeš se sakra vsadit, že vyhraju!" Ale radši mu to navrhnu až v letadle, aby si to přece jenom nerozmyslel a třeba mě tu nenechal nebo tak. Zobrazit SPOILER

Seychely - 31. března 2015 13:55

Přivítání návštěvy Japonsko, Amerika Ráno se probudím natěšená. Dneska přijedou, vlastně skoro za chvilku, drobet jsem zaspala. Měla bych se rychle obléct, abych na letiště nepřišla nahá. Proto hbitě vklouznu do pohodlných modrých šatiček se zavazováním zezadu a stejně barevných sandálků s přezkami. Mezitím, co se upravuji v zrcadle, tak si odškrtávám v hlavě ze svého myšlenkového seznamu, jestli mám všechno splněno. Ubytování, jídlo, zábava... Vše splněno do puntíku. Poslední úpravy, rychlá lehká snídaně a jedu na letiště. V hale se tlačí miliony lidí, proto si stoupnu stranou a vyhlížím své první náštěvníky. Netrvá to ani pět minut a už vidím dvě hlavy, blonďatou a hnědovlasou, jak spolu diskutují. A když uvidím, že mi zamávají, vím, že to jsou oni. Protáhnu se k nim a s úsměvem je přivítám. "Výtám vás tu, jsem ráda, že jste dorazili." Japonsko a Amerika. japonsko je slušný a zdvořilý a Amerika je... eh...Co to k čeru dělá? Vždyť sebe i nás akorát zesměšnuje. I Itálie bude proti němu normální, i když jsem slyšela různé zvěsti, ohodnotím jeho převlékání a když se začne sundavat spodní díl, tak radši odvrátím zrak, abych nemusela vidět jeho pozadí. Támhle jsou záchody, proč se musí tedy převlíkat uprostřed haly plné lidí? Asi to bude skrytý exibicionista. "To je od tebe moc milé, děkuji," poděkuji Japonsku za dárek a lehce jej obejmu. V krásné krabici se skrývá, jak se tomu říká? Kimimoro, Kiromino, Kiromo... Kimono! Zvednu jej do výšky, abych si jej pečlivě prohlédla a potěšena, že to není nevkusnost, jej uložím zpátky. "Ještě jednou děkuji. Je opravdu krásné." I Amerika, který se už naštěstí dooblékl, tasí krabici, která je též určená pro mně. Já ani nečekala, že dostanu nějaké dary. S poděkováním převezmu krabici, ale dám ji do tašky. "Nebude vadit, když si jej rozbalím až doma?" zdvořile se jej zeptám, aby se neurazil, že jsem nevděčná. Pokynutím ruky je pozvu, aby si přisedli ke mně na dlouhou lavičku. "Nepočkáme na ostatní? Měli by přiletět dalším letadlem." Nejen z důvodu, že je chci mít všechny pohromadě, ale i protože: "Bydlím daleko a na parkovišti na nás čeká mini-bus." Doufám, že dorazí v pořádku. "Ale ten kdo chce, může jít pěšky. Rozhlédne se po kraji, pozná nové lidi..." zasměji se. Snad tuhle nabídku nevezme nikdo vážně.

Anglie (Arthur Kirkland) - 31. března 2015 20:10

Co zase Francii chytlo? To budou určitě hormony... Francie Nakráčí nebo se spíše připlouží proti mně otráveně otravný Francie a tváři se divně. Co jsem udělal tentokrát? Zabil tě? Ne, na to dneska nemám náladu. Zvednu oči od čaje, který jsem právě dopil. Sice má vražedný výraz, ten ale jako bych jej přehlédl. "Co zas?" lakonicky zareaguji a přesně mířeným obloukem odhodím kelímek do odpadkového koše. Asi přišel na to, že jsem mu vyplácal všechen kondicionér. Ale já si fakt myslel, že je to sprchový gel. Jeho dojemné vyznání nechci radši znát. Místo toho jej chytnu za paži a vedu jej chodbou podle šipek až k místnosti s nápisem Gate. Cestou mručím, že mu zas něco přelítlo přes jeho přepudrovaný nos. Jdu rychle a nezapomínám pravidelně kontrolovat, kolik máme času. Deset minut, trochu jsme to přetáhli. Zrychlím a táhnu jej za sebou, aby se mi náhodou neztratil. Ignoruji případné protesty nebo nadávky. Včas a s jazykem vyplazeným dorazím včas. Letuška, vidíc nás, se zasměje a vesele nás požádá: "Vaše palubní lístky, prosím". Mezitím, co nám kontrolují letenky, se otočím k Francii, aby mi tedy řekl to, co mi chtěl říct. "Tak, co tak hrozného jsem ti udělal, že mi to nikdy neodpustíš? Jen, jestli tvůj hněv je oprávněný."

Japonsko (Honda Kiku) - 31. března 2015 20:39

Seychely-san je tak milá! A Amerika-san je tak... svůj. "Ameriko-san!" zatvářím se mírně rozhořčeně, když se začne uprostřed letiště můj spolucestující převlékat. Když to ale ignoruje, jen rozpačitě odvrátím hlavu. Pozdě. Cítím, jak se mi stačila nahrnout krev do tváří. "T-to snad... není nutné... Ameriko-san..." mumlám, ale pochybuji, že mě vůbec vnímá. "Oh, Seychely-san! Jsem opravdu rád, že se ti kimono líbí!" ukloním se znovu, ještě hlouběji, když si dárek rozbalí hned a podle všeho se jí líbí. Je dobré, že jsem se naší hostitelce trefil do vkusu, pomyslím si spokojeně, když se narovnávám. Zajímalo by mě, co jí přivezl Amerika-san. Mám ho rád (ne tak, jak si myslíš, ty jeden úchyle!), i když mi někdy připadá, že by mohl být občas maličko tišší a zdrženlivější. Ale určitě je to milý člověk, tím jsem si jist, přemítám, zatímco si sednu vedle Seychely-san na lavičku. Po její otázce počkám, co odpoví Amerika, až pak si vezmu slovo já. "Ano, myslím, že bychom měli počkat."

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 01. dubna 2015 15:22

Podvod Můj chlapeček Usměji se, když se Romano vrátí. "Sázky později, nejdřív ti seženu pas. Letenky naštěstí mám." Výborně, můžu tedy rozjet akci provizorně nazvanou "Plán A: Napálení báby u infostánku". Nakloním se k němu blíž, abych nemusel svůj plán vyřvávat. "Takže, já jdu támhle k té budce, kde se nahlašují neplatné a poškozené pasy. Když se mi to pořadí, budeš napsán v mém pasu jako moje dítě. Než se začneš rozčilovat, tak tam budeš napsaný jen na cestu tam a zpět." Podívám se na něj, jestli to zatím pochopil, pak pokračuji. "Teď nejsem Španělsko, ale tvůj otec, Antonio Carriedo. Jsi z problematické rodiny a příjmení jsi zdědil po matce, která zemřela. Na Seychely jedeme, protože moje sestra a tvoje teta Silvia se vdává. Pas jsi ztratil cestou na letiště. A..." usměji se, "Před lidmi mi říkej tati." nasadím skroušený výraz a skoro po čtyřech přilezu k okénku, kde sedí ženská a čte si obdobu českého Blesku (nevím, jaký tam mají bulvár a jsem líná to hledat xD). Zaklepu na okénko, které se mi otevře. Složí noviny a usměje se. "Co si budeme přát?" Na to, že je to seniorka nad hrobem, tak má hlas jako terminátor. "Eh, víte, nevíte, kde bych sehnal dočasný cestovní doklad?" "S tím vám bohužel nepomůžu. Doklady smí vydávat pouze ředitelství a teď zrovna nemají konzultační hodiny." "Ale já jej opravdu moc potřebuji," zoufale se nahýbám do okénka, až skoro ležím na jejím pultíku. "Můj syn jej ztratil cestou na letiště a nutně musíme stihnout naše letadlo." Syn, tak je přibližně o tři roky mladší než já. ale když bude stát tam u kufrů, tak z dálky i na blízko vypadá na patnáct. "Můžu vám dát maximálně rodičovské povolení. Ovšem bude to platit jen na cestu tam a zpátky." Jako by mi četla myšlenky. Mávne na nějakého chlapíka v obleku, aby zašel pro teď osamělého chudáčka Romana. Když jej přivede, žena v okénku se na něj podívá. "Jak se jmenuješ, chlapče?" Santa Maria, ať to hlavně nepodělá!

Itálie (Feliciano Vargas) - 01. dubna 2015 15:45

A proč nesmím koukat na letadla?! Ošklivý Německo -_- Je to žůžo, koukat ven. V jedné chvíli, kdy přistává jedno supr velký letadlo mě někdo chytí za krk. Hej, co to je? Já si budu stěžovat. Na letišti se nikomu nesmí ubližovat! "Doitsu, Doitsu, někdo mě napadl!" zařvu a rukama mávám, jako bych se topil. Teda, tím jsem chtěl odehnat svého nepřítele, nýbrž teď nemám bílou vlajku. Ale až po půlminutě, co otevřu oči si uvědomím, že je to Německo sám. Proč mi to dělá? Vždyť jsem jen seděl a díval se ven. něco mele a pak se omlouvá. "Eh.. tak jo..." nakrmím jej, aby mi přestal tady spelovat. Sice nevím, co že nemám dělat, ale stejně je to špatný! Otráveně si k němu dřepnu dám ruce na prsa a naštvaně sleduji všechny v hale. Doitsu, proč mi nedáš chvilku klidu? Nemůžu mít dovolenou, nemůžu se dívat na letadla a jediné, co musím, je sedět a mlčet. Proč tedy umím chodit a mluvit? Když občas zahlédnu někoho, koho zná, tak ani nehnu brvou a Německo ignoruji, i kdyby mi vyprávěl, že v letadla budou k obědu pasta.

Romano (Lovino Vargas) - 01. dubna 2015 20:33

Španělsko = LOL level over 9000 Můj tatínek Poslouchám dost netrpělivě a čím déle vysvětlování toho jeho složitého plánu trvá, tím znuděněji se tvářím. To snad není pravda. Tohle ten idiot vymyslel během té půl minuty? Je génius nebo jak? Vzhledem k tomu, že se ale pořád ještě cítím trochu blbě, se snažím plán na záchranu lidstva sebe pochopit. Když skončí, nedá mi to a rozesměju se. "Prej tati!" zařvu dost nahlas, čímž absolutně zmařím jeho očividnou snahu být nenápadný. "Fakt nevypadáš jako můj fotřík," zubím se od ucha k uchu pobavený náhlou představou Španělska vyvaleného s pytlíkem chipsů u fotbalu a pivním (nebo spíš sangríovým) pupkem. (Počkat, existuje vůbec sangríový pupek? Asi ne, co? To je fuk.) "Tak jo, táto," šťouchnu ho rozjařeně do paže a jdu s ním... prostě tam, kam chce, abych šel. Beztak jsem ho nijak extra neposlouchal. Znuděně čekám u kufrů a když si pro mě přijde nějaký chlap a začne mě vést za ručičku, vytrhnu se mu. "Nešahej na mě, sakra, nejsem nějakej tříletej fagan," vynadám mu a rozběhnu se za Španělskem. Takže. Jsem jeho syn a na Seychely jedeme za nějakou tetou nebo co, opakuju si v duchu fakta, která jsem od svého rádoby taťky pochytil. Jak se jmenuju? Co to je sakra za otázku? Rychle, nějaký španělský jméno. Ale co tam mají sakra za jména... "Třeba..." zamumlám si sotva slyšitelně a plácnu první jméno znějící trochu španělsky, které mě napadne. "Alonso."

Německo (Ludwig) - 01. dubna 2015 21:04

ITARIA -.- Itaria neasi ...+Francie a Anglie :'D Dobře, nejspíš jsem to přehnal. Tohle není dobrý. Proč na něj musím vždycky být tak přísný? Měl bych trochu ubrat. Nakonec jedeme na... jak se to jmenuje? Dovolenou. Musím ho něčím potěšit. Na tohle jsem nikdy nebyl moc dobrej. Co mu mám říct, aby přestal být naštvanej? "Chováš se jak rozmazlené děcko," zabručím. Bez odezvy. Jasně, teď jsem ho nejspíš ještě víc naštval. "Hej, Itálie..." zkusím to po chvíli znovu, ale když se na mě ani neotočí a tváří se jak nafouknutý pomeranč, nechám toho. Tím pádem mlčíme až do doby, než nás vyzvou, abychom se začali řadit na odchod do letadla. Tu dobu využiju k tomu, abych si napsal první zápis do svého vojenského deníčku z dovolené u Seychely. Musí se to dokumentovat. 6. července, stav počasí bude doplněn později. Milý deníčku. Dnes máme přijet k Seychely. Mám z toho špatný pocit. Den začal podle plánu, ale na letiště už jsme vyrazili o dvě minuty později. Navzdory časovému skluzu jsme ale vše stihli v pořádku. Zatím to vypadá, že na dovolenou s námi pojedou minimálně: 1) ten bastard Francie 2) Romano, starší bratr Itálie a rajčatový šílenec 3) Španělsko. Zvlášť u prvních dvou případů doufám, že moje hypotéza je chybná a jedou jinam. Konec prvního zápisu. Druhý zápis bude pravděpodobně po příjezdu na místo. Sotva to dopíšu, už nás volá letuška. Se značnou nelibostí zjistím, že jede nejen Francie, ale i Anglie. Jaktože jsou spolu? Vždyť se nenávidí. Chm. To budu muset zjistit později... Nebo snad radši ani ne. "Itálie, máš u sebe svoji letenku?" zeptám se trochu nejistě, když se zařadíme mezi prvními (ale bohužel až za Francii a Anglii - ale zároveň naštěstí dost daleko od nich, abych se s nimi nemusel bavit) do fronty. Když ukážeme letenky a letuška nám popřeje příjemný let, jdeme do letadla a usadíme se. "Áááále, jestli to nejsou naši staří známí Německo a Ita-chan?" ozve se za mým sedadlem ten úlisný hlas. Mezi zuby procedím nepublikovatelnou německou nadávku. "Jestli budeš otravovat, tak tě zaškrtím, ty vinaři."

Francie (Francis Bonnefoy) - 01. dubna 2015 22:06

Aspoň že Ita-chan mi tu zlepšuje náladu... Ita-chan, Německo, Anglie (Aneb pojďme být schizofrenické a povídat si se svými vlastními postavami xD) "Pusť mě," zasyčím na Anglii výhrůžně, jakmile mě chytí za ruku, a vši silou se mu vytrhnu. Ten čarodějnický zmetek si tohle na mě dovolovat nebude! Už nikdy, nikdy nebude mým přítelem - tuhle šanci navždy promarnil! Onii-san tohle nemá zapotřebí. "Vy jediná mě chápete," podívám se na letušku, která kontroluje letenky, svýma nádhernýma očima plnýma smutku, a z náhlého popudu ji pohladím po tváři, než odejdeme. "Au revoir, mademoiselle. Nevěřte žádnému Angličanovi, už nikdy," pronesu ještě smutně a ignoruju podezíravé a nechápavé pohledy náhodných lidí i letušky samotné. A víte co? Měl jsem se tím zatraceným anglickým vínem opít. Bylo by mi aspoň líp. Všechno se proti mě spiklo. Na stupidní otázku Anglie ani neuznám za vhodné odpovědět. "Ty to víš moc dobře, nedělej ze sebe blbějšího, než jsi," zamumlám jen. Když si sedneme v letadle a přisedne si Německo, zhorší se mi nálada ještě víc. Ale jakmile uvidím Itálii a ten jeho roztomile přihlouplý ksichtík, musím se chtě nechtě pousmát. "Áááále, jestlipak to nejsou naši staří známí Německo a Ita-chan?" neodpustím si poznámku. Německo mi něco řekne, ale toho si nevšímám. "Jak se máš, Ita-chan? Už jsem tě dlouho neviděl. Zase jsi vyrostl, co?" rozhodnu se zapříst rozhovor s Itálií. "Nechceš si vyměnit místo s Anglií a přisednout si sem?" nabídnu mu mile, přičemž absolutně ignoruji případné Iggyho protesty. Už jenom přítomnost toho klučíka mi znatelně zlepšila náladu. //ANO, TADYTO LETADLO JE RETARDOVANÉ NEBO LETÍ PRVNÍ TŘÍDOU NEBO NĚCO A MAJÍ SEDADLA PO DVOU!!! Your argument is invalid. xD (Ale spíš letí první třídou, protože pár našich postav by rozhodně nesneslo být ve druhé třídě. Třeba tady Onii-san. :D)//

Amerika (Alfred F. Jones) - 02. dubna 2015 10:23

Čekání na zbytek osazenstva Japonsko, Seychely Dívenka Seychely poděkuje za dárek, ale nerozbalí jej. To by Japonsko koukal, co dostala. Mnohem lepší než nějaký hadr, který si desetkrát otočí kolem sebe a stejně v něm bude vypadat jako prostitutka (žárlí, že dostala hezké oblečení a on nic). Skycnu vedle téhle rozkošné děvenky a poslouchá její nabídku se zájmem. To je naprosto dokonalý! A když mám svojí navigaci, tak tam určitě trefím. Přijdu tam za doprovodu štastných občanů, kteří mě budou oslavovat jako osvoboditele a troubení fanfár. "To je skvělý, já to beru," vypnu hruď a nadšeně vyskočím z lavičky, až se zakymácím, to ale včas vyberu. Pak se řeč stočí na to, že přijedou i ostatní. Jací ostatní? To pozvala i někoho jiného, než mě a Japonsko? No, dobrá, alespoň to bude ilegálnější párty! "Fajn, a kdo že všechno přijede?" trošku neotesaně položená i když dobře míněná. Snad nepřijede creepy Rusko, toho tu fakt nechci. A jestli dorazí, tak se balím a letím zpátky. I Japonsko souhlasí s tím, že tu vydržíme. Otočím se k němu a dám mu svou nabídku, při čemž se zazubím. "Hej, nepůjdeš na ten výlet se mnou? Mám navigaci a s tou tam budeme raz dva." Ten epický příchod nás dvou, to bude něco. Všichni budou čumět a závistí zezelenají.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 02. dubna 2015 11:23

Proč zrovna tohle jméno?! Syn Alonso :D Romano to zvládl dobře. ale proč zrovna Alonso, To je tak průhledný jméno, že kdyby to byly skleněné dveře, tak by lidi chodili skrz. Žena v budce si sundá brýle a podívá se na něj. Chvíli na něj hledí a pak začne v tom svém bordelu hledat nějaký papír. "Dobře, Alonso. Tady tatínek nám říkal, že někam spěcháte. Kam?" vezme do ruky rozvrzanou tužku a začne podle nějakého formuláře do toho papíru cosi vpisovat. Občas zvedně oči a podívá se na Romana. "Nu dobrá, nějak vám to hoši zařídím. Ale mám ještě jednu věc..." otočí se na mě a já mám kámen v žaludku, knedlík v krku a nervy v pr... "Vypadáte poměrně mladě, že máte už takového velkého kluka," To vyřeším hravě. Mávnu rukou a usměji se. "Ále, měl jsem jej moc brzo. To víte, to mládí..." Podle mého výpočtu bych jej musel mít ve třech letech, ale naštěstí vypadám starší. Žena vezmu můj pas, nalistuje tam nějakou stránku, na kterou začne cosi psát. Lipne tam po dvou razítkách a podá mi tužku. "Podepište se tam, pane Carriedo." hodím tam muří nohu a pisadlo podám Romanovi. "Teď se tam musíš taky podepsat. Sem," ukážu prstem na volný flek na stránce. Bezva, pak rychle odevzdat kufry a šup do letadla.

Anglie (Arthur Kirkland) - 02. dubna 2015 11:53

Vrzli dveře, vrzli v pantu, přišla parta... Radši nic Francie, Německo, Itálie a další jistě budou na cestě Nejen, že se Francie chová divně, doknce osahává letušky méně než jindy. Nejspíš na něj něco leze nebo něco snědl/vypil, takže mu je blbě. Nechám jej, ať "varuje" slečnu a s úšklebkem to doplním svou poznámkou. "Na vašem místě bych se spíš vyhýbal Francouzům. To je neskutečný, ten musí mít snad s každou ženskou, kterou potká, něco. Ještě, že nejsem holka. Francie zamumlá něco, že nemám dělat blbějšího. "Já nemám tušení, kde jsi se praštil ale já to nebyl,"pokrčím rameny, protože už s ním nehodlám dále diskutovat, co jsem mu dělal, nedělal, udělal. Otočím se k němu zády a hrdě vejdu do letadla. Cestou ještě navštívím piloty v kokpitu, milé chlapíky se smyslem pro humor, než mě letušky vyzvou, abych se usadil v první třídy, podle letenky. Tak on objednal první, hm. To nemá koule si vozit zadek v turistické? Strčím hlavu do dveří, abych zběžně zjistil, kde sedím. Přes řadu ukecaných hlav zahlédnu dva trsy blond vlasů, které spolu konverzují. A jéje, toho jsem se bál. Francie a Německo, no bezva. A je tu i Itálie, hloupý a nudný tvoreček, který dolézá za Německem. Jak si vůbec dovoluje si se mnou chtít vyměnit místo?! To nemůžou myslet vážně?! "To není dobrý nápad," dám si ruce v bok. Vedle Německa sedět nebudu. To bychom se hned porvali. "S tebou sedět nemůže, ve předu se mu dělá špatně." Tohle není autobus, aby si musel brát kinedryl, ale musím mít nějakou výmluvu. "Víš, co Francie. Já si sednu k tobě, jo?" i podle letenky sedím vedle něj, tak si dřepnu na sedadlo, nehodlajíc vstát. Místo bych si maximálně vyměnil s Německem, protože Venezio mi nevadí. Sedím do uličky a kdyby náhodou Francie se rozhodl se vydat na lov krásných žen, nebo chlapců, mám právo ho seřvat, ať se necourá.

Itálie (Feliciano Vargas) - 02. dubna 2015 12:20

Venezio se zlobí... Německo, Francie a mrzout Anglie Zamávám mu letenkou před nosem. "Myslíš si, že jsem tak nespolehlivý?" zamručím. Užijte si těchto okamžiků, Venezio je naštvaný a uražený. To se stejně málo vidí stejně jako naštvané Japonsko. Podám letušce letenku a následuji Německo až na naše sedadla. Dřepnu si k okénku, abych měl hezký výhled ven, když už jsem si jej na letišti dost neužil. "Áááále, jestli to nejsou naši staří známí Německo a Ita-chan?" Otočím hlavu za tím hlasem, i když vím, kdo to je. "Francie, rád... rád tě vidím..." trochu nejistě jej oslovím. Německo procedí něco, čemu nerozumím a ani tomu rozumět nechci. Znervózním. Francie byl vždycky na mě hodný, ale Německo o něm říkal nehezké věci. Jak se mám k němu chovat? Usměji se, poprvé od té doby, co jsem dostal vynadáno, že něco dělám. "Sto bene, grazie," usměji se a přetočím se, abych na Francii viděl. Vedle něj stojí v uličce Anglie, který vypadá, jako by spolkl citrón. Co si ti dva udělali, že se nemají rádi. Můžou vyjít přece dobře, jako já a Doitsu. "No, já nevím, jestli chce Anglie," tázavě se na něj podívám ale ihned vím, že nechce. "Ale vždyť teď sedím ve předu," namítnu. Asi tuhle větu nedomyslel. Ale stejně skycne na sedadlo a tváří se, že nechce slyšet námitky. "Francie..." zakoukám se na něj prosebným pohledem. "Nemáš s sebou něco na čtení? Doitsu mi nic nepůjčí..." Buď si píše deník nebo čte časopisy, které nesmím vidět. To je teda nespravedlnost.

Maďarsko (Elizaveta Héderváry) - 02. dubna 2015 13:40

Další zastávka: Seychely! Seychely, Japonsko, Amerika Když jsem se rozhodla, že procestuju svět, abych poznala i kulturu některých jiných zemí, bylo mi jasné, kam zamířím jako první: do Afriky. A taky jo. Už na začátku června jsem se zabalila a jela. Nikde jsem nepobyla dlouho, ale když mi přišla pozvánka od Seychely, že můžu přijet a kdo všechno tam bude, neváhala jsem ani vteřinu. Sice tam bude ten debil Prusko, ale jeho přítomnost naprosto vybalancuje to, že tam bude Rakousko. Už jsem se s ním dlouho neviděla... A tak jsem tady. Koukám, že jsem přiletěla skoro zároveň s jiným letem. Seychely říkala, že tu na mě někde bude čekat... jenže kde? Nejdřív jsem tu trochu ztracená, ale pak se mi vrátí můj bojovný duch. Hlavu vzhůru, Eli! Ty je najdeš! Se svým tmavozeleným kufrem na kolečkách procházím všudypřítomné turisty a hledám obličej Seychely. Viděla jsem ji asi tak jednou v životě, ale i tak jsem si zapamatovala ty velké rudé mašle ve vlasech a tvář věčně rozzářenou úsměvem. Á, támhle! Super! Zamávám na Seychely a ty dva, kteří tam s ní stojí. Japonsko a Ameriku. "Zdravím," kývnu na ně, když dorazím na rozumnou vzdálenost. Zním trochu udýchaně, protože jsem zrychlila krok, aby nikam neodešli. "Nečekáte dlou-" začnu, ale pak si uvědomím, že tu zdaleka nejsou všichni, a ulehčeně se usměju. "Snad ne," dořeknu. "Jak se všichni máte? Nevíte náhodou, kdy má přijet Rode- eh, chci říct, Rakousko?" zeptám se.

Japonsko (Honda Kiku) - 02. dubna 2015 13:51

Mezi moc lidmi se necítím moc dobře, takže... -počkej si- Seychely, Amerika, Maďarsko Co si myslí? Nemůžeme tu přeci nechat naši hostitelku samotnou! Nepodaří se mi zakrýt lehký údiv v mých očích, když mi Amerika navrhne, že půjdeme napřed. "J-já..." snažím se najít nějaký přijatelný důvod, proč nemůžu jít, "Rád bych tu přeci jen počkal na ostatní, pokud ti to příliš nevadí. S mými přáteli Itálií a Německem jsem se už dlouho neviděl..." vyprávím a doufám, že to Americe bude stačit, aby mě přestal otravovat s výletem. Navíc nevím, jak bych v tomhle kimonu šel v tom strašném horku. Raději si počkám na autobus, který nás má odvézt. Už se těším, až se převléknu do něčeho lehčího, pro tento účel jsem si totiž nedávno pořídil oblečení v evropském stylu, kratší kalhoty a košili, takže- Z mých myšlenek mě vytrhne další příchozí. "Maďarsko-san," vstanu, ukloním se a nabídnu jí své místo na lavičce, protože čtyři bychom tam byli už příliš stísnění. A pak mě to napadne. Způsob, jak se zavděčit všem. Ultimátní řešení! "Ameriko-san," otočím se na toho hlučného blonďatého kluka, "Teď, když přišla Maďarsko-san, můžu se s tebou vydat na cestu, pokud na tom stále trváš," nabídnu mu a otočím se opět na Maďarsko. "Neber, prosím, to, že chci odejít, osobně," vysvětlím s náznakem úklony, "Amerika-san chtěl, abychom šli napřed. Nechtěl jsem Seychely-san nechávat samotnou," vysvětlím konečně pravý důvod toho, proč jsem se do procházky zrovna nehrnul, "ale když jsi přišla ty, jistě si ráda se Seychely-san popovídáš o... nějakém..." zaseknu se na hledání vhodného termínu a během toho opět mírně zrudnu, "...ženském tématu." "Jo, klidně běžte, jestli to teda Seychely nevadí," usměje se Maďarsko. "My si vystačíme samy, ne?" podívá se na Seychely a vesele do ní šťouchne. ...Nerozumím západní kultuře... ...takže jdeme na výlet, Ameriko!

Prusko (Gilbert Beilschmidt) - 02. dubna 2015 14:11

Q: Co uděláme, když nestíháme psát ani za charaktery, které už tu máme? A: Přece začneme psát za nové! Rakousko a Mé úžasné já Myslel jsem si, že tahle dovolená bude sranda. Víš jak, sbalit nějaké čubiny (třeba Maďarsko), opálit se, pokecat si s Německem, párkrát se zlít jak prase, a tak vůbec. Ale když jsem se dneska ráno probudil, bylo mi jasný, že minimálně tři dny se to konat nebude. MÉ ÚŽASNÉ JÁ PŘIŠLO O HLAS!!!!!!! Bylo to tak. Normálně bydlím se svým bráchou Německem, ale teď jsem jel na pár dní stanovat, protože u nás byl Itálie. Mám Ita-chan docela rád, ale čeho je moc, toho je moc. Můj brácha se začal chovat jak přihřátej, furt Itálie sem, Itálie tam, a na mě kašlal, takže jsem se naštval a odjel. Ale věděl jsem, že letíme na Seychely, takže jsem si s sebou už vzal kufr, abych mohl rovnou v ten den vyjet. Beztak jsem stanoval jen na zahradě, tak co. No, abych to zkrátil, prostě jsem si dneska nařídil budíka a když jsem se probudil, chtěl jsem něco zařvat na Německo, který už měl samozřejmě rozsvíceno. Ale zjistil jsem, že to prostě NEJDE?!?! Jo, přesně tak, přišel jsem o hlas. Tak jsem šel sám na letiště, protože Německo s Ita-chan samozřejmě odjeli asi tak o 4 hodiny dřív oproti zdravě uvažujícímu člověku. Zatraceně, Ludwigu, můžeš přestat bejt tak debilně dochvilnej?! Tam jsem potkal toho šetřílka Rakousko. "Oi Rakousko!!!!!" chci na něj zařvat přes celé letiště a udělat si z něj srandu, ale nakonec to neuslyší ani ta babka vedle mě. Tak k němu musím doběhnout a poklepat mu na rameno. "Nazdar Rakousko," řeknu na Své úžasné já až moc zdvořile. "Jedeš za Seychely?" chraptím, jak se snažím mluvit co nejvíc nahlas. A tak se tak nějak stane, že máme dokonce sedadla vedle sebe. "Náhoda, co?" zazubím se. "Navrhnul bych ti, jestli nechceš zaskočit za Německem, ale..." ...Ale on mě takhle nesmí vidět, dokážu si představit ty vtipy na Mou osobu. "...ale to je jedno," zachraptím znovu.

Amerika (Alfred F. Jones) - 02. dubna 2015 15:00

Dobrodružství začíná! Úchvatná výprava s Japonskem Japonsko, Seychely, Maďarsko Japonsko se snaží z mého GENIÁLNÍHO plánu vykroutit! On nechce zažít úžasné dobrodružství se mnou? Jsem přece rozený dobrodruch, přežiju všechno a všechny... Mám smysl pro humor, jsem okouzlující a úžasný. Proč nikdo se mnou nechce jít na výlet? Samé výmluvy, Japonsko je asi srab. No, tak holt půjdu sám. nebo bych mohl počkat, kdo přijede. Třeba by se mnou šel Anglie, pokud by přijel. A nebo třeba i někdo jiný, kdo by pásl po vrůšu a akci. Tohle bude legendární výprava! Povytáhnu si kraťasy, které mi trochu sjeli, protože jsem si blbě zavázal šnůrku. Co se lopotím s těžkým uzlem, do party dorazí i Maďasko, které jsem tu vůbec nečekal. Kdo asi ještě dorazí? "Ouh, čus Maďarsko," pozdravím milou slečnu, se kterou jsem si nikdy moc nepokecal. Ona asi není ten typ zarputilého dobrodruha. Posadí se vedle Seychely, takže teď tu semím s dvěma babami sám. A Japonsko zase couvá. To se jich bojí, nebo co? Zkousnu si ret ale pak se usměji, když Japonsko opatrně vysvětluje, proč kvůli tomu předtím tak drhl. Ano, tak je to správně. Nesmíš se příteli ničeho bát! Já se ničeho nebojím... Možná trošku Ruska. poplácám jej chlapsky po rameni. "Tak fajn, vyrazíme." A co naše kufry? Ty snad s sebou nepotáhnem... Otočím se k Seychely a prosebně se na ní zahledím. "Byla by jsi prosím tak hodná a vzala nám kufry napřed? Víš, abychom je nemuseli táhnout..." Seychely se zamyslí a pak na mě mrkne. "Poprosím někoho, aby vám je s sebou vzal. A hlavně se mi nikde neztraťte, abych vás pak nemusela hledat." Nadšeně ji zasalutuji. "Rozkaz madam, uvidíme se na místě." Svůj bágl ji nechám postavený u nohou a přihodím na hromadu i kufr Japonska. Koelm pasu si upevním ledvinku, do které dám svoji úžasnou navigaci, žvýkačky, 5000ml láhev vody a švýcarák, který jsem dostal od Švýcarska. Takto vybaven, oblečen do "typického sportovního oblečení a bot" se otočím k Japonsku. "Ok, můžeme vyrazit." Před letištěm Mrknu na svojí navigaci, která mi ukazuje, že před námi nejsou žádné baráky. Vlevo je dům do tvaru kostky a nalevo dlouhý panelák. Uklidím si ji zpátky ale kdykoli by se chtěl Japonsko na ni podívat, ihned ji takto uklidím se slovy "Ty tomu vůbec nebudeš rozumět," takže neuvidí, kam jdeme. Ať se chlapec těší, zapíšeme se do dějin. Natočí o naší cestě velkofilm, natočený u nás a sestříhaný u nich. "Půjdeme tam k tomu lesu," ukážu přes rušnou silnici, která vede podél letiště. "Bude tam nejspíš nějaká osada, kde si dáme pauzu a půjdeme dál." Můj plán je geniální, vezmeme to skrz majestátní přírodu, která jej okouzlí a pro moje pohodlí se tu a tam stavíme na sváču. //Až na to, že tam žádná osada nebude :D//

Rakousko (Roderich Edelstein) - 02. dubna 2015 18:54

B: Zbavíme se těch, za které už nehrajeme (to by ale byla škoda) Prusko -_- Ten pocit když ráno vstanete a jemné sluneční paprsky se vám opřou do tváře. Ach, božské to pohlazení. Hned má člověk chuť usednou ke klavíru a hrát. A taky že to udělám. Jen co se převléknu. V šatně si svléknu pyžamo. Za pár hodin jedu na pozvání Seychely k ní, takže se musím nějak slušně obléct. Počítám s tím, že tam bude teplo, a tudíž se obleču na mě netradičně. Fialové tříčvrťě dlouhé kalhoty a tričko s polovičními rukávy. Takto vycházím že dveří, u kterých čeká kompaktní a praktická cestovní taška. S vrznutím otevřu dveře a vstoupím do svého sálku, kde na mě čeká můj věrný přítel. "Dobré ráno," pozdravím svůj nástroj a sladce se usměji. Možná to zní divně až úchylně, ale když vyrůstáte jednu dobu opuštěn, zvyknete si mluvit i na věci, které normálně nemají duši. Můj klavír ji ale má, sladkou a jemnou hudbení duši. Když hraji, nemluvím. Zkazilo by to dojem z hudby. Prsty mačkám jednotlivé klávesy a z klavíru se line příjemné tóny. Jako bych hladil osobu, kterou mám rád. Vše pak následuje v rychlém sledu. Snídaně, složení odpovídá tomu, co mi zbylo v ledničce, zamknutí domu (Maďarsko je pryč) a cesta na letiště, jak jinak než pěšky. Není to tím, že chci ušetřit za taxi, jen se chci při tomhle krásném počasí projít na černém vzduchu. Na letišti je plno lidí, takže se prodírám s co největší opatrností davy a dávám pozor, aby mi nikdo nic nezcizil. Postavím se do fronty na odbavení a s vypětím poslouchám rozhovor dvou džentelmenů o současném moderním umění. Ach, to je klid. Nikdy žádný problém, žádné starosti a hlavně nikdo, kdo by mě otravoval. Mám dar na přivolání pohrom a tak malém nadskočím, když mi na rameno dopadne čísi ruka. Kdo to je? Nesahej na mě, úchyle! Je to úchyl, tedy Prusko. Kdo jiný mi může pokazit tak krásný den? "Eh, ahoj," ještě překvapen z něj že sebe vysoukám. Musím se zadržet, abych se neusmál nad jeho hlasem. Zní jak porouchaná lednička. Posunu si tašku na rameni a slušně, jak jinak, odpovím na otázku. "Ano, drahá Seychely mě pozvala." Pak radši se omluvím, že potřebuji na toaletu a zmizím. Občas uvažuji, že jej jednou pošlu za Švédskem a požádám toho seveřana, aby si jej tam nechal. Posadím se na své místo a můžu si konečně natáhnout v klidu nohy. Nejen, že jsem Prusko potkal v hale, dokonce s ním musím sedět. Je pozdě na výměnu míst. Bože, proč? Proč nemám chvíli klidu? "To je naprosto skvělé," podívám se letmo na něj a pak radši sleduji flek na protější sedačce. I ten je zajímavější a snesitelnějš, než on.

Japonsko (Honda Kiku) - 02. dubna 2015 20:04

...Neměl jsem s ním chodit vůbec nikam... Amerika Výborně. Díky mé pohotové reakci jsou všichni spokojení. Dobrá práce, Kiku-chan! Tak to má být! :3 Musím si dát nějakou kompotovanou švestku jako odměnu. Zdvořile poděkuju Seychely-san za to, že si u ní můžeme nechat svá zavazadla. Teď už si zbývá jen zkontrolovat, jestli mám ve svém batůžku všechno, co potřebuji na cestu, a můžeme vyrazit. Nejnovější zrcadlový fotoaparát. Třikrát bento - výborně, jedno můžu dát svému spolucestujícímu, až bude mít hlad. Ledový zelený čaj. Japonsko-francouzský kapesní slovníček, abych mohl nenuceně konverzovat se Seychely-san. Slaměný klobouk. Klobouk si hned dám na hlavu, abych nedostal úpal, a kývnu na Ameriku. Chci říct něco ve smyslu "jestli jsi připraven, můžeme, prosím, vyrazit?", ale on mě předběhne. "A-ano, jistě," zakoktám se samým překvapením a formálně se ukloním Seychely a Maďarsku. "Nashledanou," rozloučím se, znovu si dám na hlavu klobouk, který jsem kvůli úkloně musel sundat, a vydám se za Amerikou. Amerika-san se ukáže jako docela diktátor. (Ok, takhle by to Japonsko neřekl, ale nevadí!) "Mohl bych se prosím podívat na tvou GPS, Ameriko-san? Není japonské výroby?" zajímám se hned, jak zjistím, že opravdu má s sebou navigaci. On to ale striktně odmítne, takže mi nezbude nic než zamumlat "o-omlouvám se" a zmlknout. Někdy je to vážně podivín, přemítám, zatímco mi líčí, jak to vezmeme přes les do osady. Rozhodnu se mu důvěřovat - konec konců je to on, kdo celý tenhle projekt navrhl, takže to JISTĚ má rozmyšlené. "Dobře," kývnu. "Mám s sebou nějaké krabičky bento, můžeme se tam nasvačit, pokud bys chtěl," navrhnu. Doufám, že se mu trefím do vkusu. Počítal jsem s tím, že je dám Německu a Itálii, takže jsem je připravil více v evropském stylu. V tom horku by se zkazily, než se s těmi dvěma uvidím, takhle je alespoň má kdo sníst... //Aneb Japonsko čte Americe myšlenky o sváče :D Tohle bude ještě naprosto legální xD//

Amerika (Alfred F. Jones) - 02. dubna 2015 21:00

Neexistující osada Japonsko Naše pouť začala a co jdeme zatím nudnou cestou mezi stromy, Japonsko začne mluvit o jídle. Ehm, co je to bento? A jí se to vůbec? Ale abych nevypadal jako neznalý buran, pokývám uznale hlavou. "To jsi hodný, díkec. Můžem si dát přestávku..." Vytáhnu z nadupané ledvinky navigaci. "Za pět minut." Navigace mi ukazuje, že poblíž jsou dva velké domy elovitého tvaru a menší, který má tvar do obráceného Z. Hm, mají tu divnou architekturu, pokrčím nad tím jen rameny. Asi jsem se ještě nezžil se zdejší kulturou, ale to brzy napravím, jen co najdu zdejší domorodce. Dokonce uvažuji nad tím, že bych tuhle malebnou suchou, pustou a horkou hroudu hlíny kolonizoval. Ale do toho by remcal Francie, který se kolem Seychely nějak nápadně točí. jdu hrdě před japonskem a vybírám spíše pohodlnější cestičky. V jednu chvíli, jak na navigaci vidím, zabočím nečekaně do hustého křoví. "To je bezva zkratka," vysvětlím důvod náhlého změnu směru. Takto jdeme asi půlhodiny ale nevím, nemám hodinky. Odhrnu až moc velké listy jakéhosi stromu a před námi vykoukne něco, co vypadá jako louka. Ale kde nic, tu nic. Žádný barák, žádní lidi, žádný mekáč... Vůbec nic. Rozpačitě se podrbu na zátylku, ale přesto naprosto vím, kde jsme. Určitě, musím tomu věřit! Jediné, co tu je, jsou dva velké kameny uprostřed pustého prostranství suché trávy. Abych zamaskoval před Japonskem svoje chování, zazubím se a přesvědčivě říkám. "Ještě tam nejsme, ale jistě tě už bolí nohy. Na chvilku si odpočineme tady," dřepnu si na kámen a sundám si žabky. Nebyl dobrý nápad jít v nich. Měl jsem si vzít alespoň sandále. Z ledvinky vyndám flašku s vodou a napiju se. Aby řeč nestála, usměji se na Japonsko a otřu si mokré rty. "Proč si myslíš, že nás Seychely pozvala?" Mě by to tedy opravdu zajímalo. Chystá nějakou megaultrahyperčuprsupr párty?

Japonsko (Honda Kiku) - 03. dubna 2015 00:03

Cesta do... nikam. Kdo asi :D Mile mě překvapí, že Amerika-san snad dokonce ví, co je to bento. (Ok, už nečte myšlenky.) Možná, že to od nás přejali a v Americe je to teď velký hit. Měl bych se ho na to zeptat? Rozmýšlím se jen chvilku. Ne, neměl. "Dobrá," souhlasím s "přestávkou za pět minut", i když mi to osobně připadá poměrně brzy. Vždyť jsme sotva vyšli...? To nevadí. Možná, že Amerika-san má jiné stravovací návyky, než já. Vlastně zcela určitě. Byl jsem s ním konec konců na koleji, když jsme studovali na Akademii W. Když mě vede před křoví, ve kterém je téměř nemožné neroztrhnout si kimono (ale nestěžuji si, jsem Japonec!), s tím, že se jedná o zkratku, začnu mít lehké pochybnosti. Jistě, Amerika-san má GPS. Ale umí s ní vůbec správně zacházet? Konec konců mi ji nechtěl ani ukázat. Možná, že bych mu měl nenápadně naznačit, že mu pomůžu se v tom vyznat, kdyby... Ne, raději ne. To by ho mohlo urazit. Zkratka vede, jak se ukáže, na louku. Je to vážně... místo, kam jsme měli dojít...? "Oh, Ameriko-san, je to tu opravdu velmi hezké," vydechnu, rozhlížeje se po okolí. Je to tu nakonec docela hezké. Vyndám si fotoaparát a udělám pár snímků tohohle místa. Jak se ale ukáže, tohle cíl naší cesty není. Jistě, cíl cesty je domov Seychely-san, kde se máme sejít s ostatními. Ano, správně. Sice nejsem unavený ani trochu, ale Amerika-san asi ano, takže jen přikývnu. "Ano, odpočinek je skvělý nápad." Sednu si naproti blonďákovi a sundám ze zad baťůžek. Zamyslím se nad jeho otázkou. "Já jsem Seychely-san poznal minulý rok, kdy jsme byli... na společné dovolené," začnu a raději nenápadně vynechám fakt, že jsme byli právě u Ameriky-san. Možná, že si už nepamatuje mou krátkou návštěvu a nechci ho uvést do rozpaků. "Domluvili jsme se už tehdy na tom, že ji navštívím. Myslím si, že je to od ní skutečně milé, že ano, Ameriko-san?" obrátím se na něj s otázkou, abych odvedl řeč od faktu, že ve skutečnosti opravdu nevím, proč Seychely sezvala tolik zemí. "Možná bychom si mohli sníst trochu bento, pokud máš chuť...?" navrhnu pak nejistě, protože nevím, jestli má Amerika už hlad.

Seychely - 03. dubna 2015 09:52

Už se nám to tu hromadí... Amerika, Japonsko, Maďarsko Co si myslím o Americe? Nevím, je to veliká a silná země, kterou bych si nerada rozhádala ale na druhou stranu je to idiot. někde skrytě doufám, že to jen hraje, aby se zdál před ostatními slabší, ale jak tak koukám, tak to nebude tahle možnost. A když přijme "nabídku výletu, znervózním. Tohle jsem v plánu neměla. Ale protože mám smysl pro humor, vezmu to s nadhledem. "Tak dobře." otázku, "Kdo že všechno přijede?" úplně přeslechnu (určitě nechtěně). Pozvala jsem tolik lidí a nemůžu jim slíbit, kdo tu všechno bude. Doufám, že moje pozvání dostali všichni, kterým jsem jej posílala a neurazí se. "Salut Maďadrsko," pozdravím první návštěvu ženského pohlaví. Ohlédnu se ještě, jestli někde neuvidím další cestovatele ale když zjistím, že ne, pokrčím rameny a odpovím na otázku. "To bohužel nevím ale doufám, že dorazí." Čím víc, tím líp. I když některá spojenectví by skřípala, určitě je nějak ukočíruji. Ano, maličká země bude mít pod palcem skoro celý svět. Je zajímavé vidět Japonsko, které se snaží odmítnout šílenou nabídku, ale pak je zase vtipné vidět důvody, proč ji nemohl přijmout. aby mě tu nenechával samotnou? Aw, to je tak roztomilé ale podceňuje mě. Já kdybych chtěla, tak bych dokázala nakopat jakoukoli zemi, tedy pokud bych chtěla. Ale já nechci, takže to už nemusím dále co řešit. Zamyslím se. "Poprosím někoho, aby vám je s sebou vzal. A hlavně se mi nikde neztraťte, abych vás pak nemusela hledat," mrknu na ně a kufry si přitáhnu blíže k sobě, abych na ně hezky viděla. Přátelské šouchnutí oplatím úšklebkem a jakmile duo dobrodruhů zmizí, trochu znervózní. Opět. "Doufám, že Amerika ví, co dělá. Ale snad v nejhorším si dokáže s Japonskem poradit," nahlas vyslovím myšlenku s menší obavou, protože znám děsivé scénáře, co se jim může stát. Nesmím ale přivolávat neštěstí, ta začnu milou a nenucenou konverzaci. "Od Rakouska jsem slyšela, že jsi cestovala. Kde jsi všude byla?" Moji sousedé jsou většinou přátelští a pohostiní. Možná až na pár vyjímek, ale to jsou většinou jen krátké výbuchy.

Amerika (Alfred F. Jones) - 03. dubna 2015 12:56

Mňam, sváča... Tedy, co je to teda to bento? Japonsko "To ano, jen by mě zajímalo," zaujmu pozici Myslitele (to je jedna socha), "jestli dorazí i ostatní z G8." Předpokládám, že si Francie nenechá pozvání ujít, stejně jako Bráška. U ostatních můžu jen hádat, třeba Čína by nemusel přijet, má toho teďka hodně. To je tak hezké, byli na společné dovolené. Lidi obvykle mají na dovolených k sobě blíž a blíž... Dobře, nebuďme perverzní. Anebo jenom trošililinku? Ne! Japonsko není ten typ, který by koukal ženským pod sukně (Jako někteří, že ano, Francie?) Pobaví mě, že šatička se tu ohání foťákem, jako by chtěl zaznamenat i ten nejobyčejnější trst trávy. A mě si nevyfotíš? Ani jedno selfie? Já jsem ten důvod, proč fotit! Ne, ani jedna fotečka? Jsem hluboce sklamaný. Při slovech o jídle se ozve zvuk, pocházející z mého břicha, nepříjemné kručení. Sakra, začínám mít hlad. "Můžem si něco sníst, pokud to nevadí. V letadle jsem se moc nenajedl," protože se to nedalo jíst. Nemastné, neslané, nějaké dietní. Ani colu mi k tomu nedali! Jíst zdravě je nezdravé, hlavně, když má člověk udělat pořádný tělesný výkon. Co bych teď dal za pořádný dvojtý cheeseburger s hranolkama... Ale Japonsko asi nefandí mé obvyklé stravě, takže můžu jen hádat, co mi to naservíruje. Zvědavě mu hledím přes rameno a napjatě očekávám, co že vytasí. Ať je to hlavně k jídlu. No jo, já s sebou nemám vidličku. Snad mi ji půjčí. Nebudu jíst rukama, jako barbar.

Japonsko (Honda Kiku) - 04. dubna 2015 15:59

Člověk by řekl, že Amerika má s sebou všude internet a může si to vygůglovat -.-' Amerika-san Lehce se pousměji nad poznámkou Ameriky-san, když řekne, že v letadle se moc nenajedl. Má pravdu. To jídlo opravdu nebylo příliš chutné... Tedy, možná bylo, ale nejsem na takové chutě zvyklý. Ale - snědl jsem to, jako pravý Japonec jsem se s tím nějak popasoval! "Doufám, že ti něco z toho přijde k chuti," vyjádřím své přání, zatímco vybaluji tři bento. Na krabičky jsem nalepil malé vlaječky Japonska, Itálie a Německa, abych poznal, co je čí. Tu mou si vezmu a mému spolucestujícímu nabídnu výběr ze zbývajících dvou. "Omlouvám se, že jsou na tom nalepeny tyto vlaječky," ukloním se, "Ale neměl jsem teď čas jednu z nich přelepit na americkou. Prosím, omluv mne!" Otevřu obě z nich, aby si Amerika-san mohl vybrat, na co má větší chuť. "Buďto mám... těstovinový salát s olivami, rajčaty a pestem, risotto a panna cottu s třešněmi," nabídnu první možnost, kterou jsem původně přichystal pro Itálii-kun, "Anebo... šťouchané brambory, Wurst a Schwarzwaldský dort!" nabídnu druhou možnost pro Německo-san. Škoda, že to Itálie-kun a Německo-san neuvidí. Dal jsem si spoustu práce už jen s tím, abych se naučil vařit jejich jídla tak, aby dobře chutnala - a přece jsem do obojího přidal něco japonského. Do benta pro Itálii japonskou rýži a omáčku z japonských třešní, do benta pro Německo naopak třešně přidané do dortu. A ani vyfotit jim to nemůžu - co by si o mně pomyslel Amerika-san, fotit si jeho jídlo?! No, možná bych mohl pak poprosit Seychely-san o ingredience a udělat bento pro každého hosta, aby ani Německo-san a Itálie-kun nepřišli zkrátka. Ano, to je ono! "Bude mi ctí, když si jedno vybereš - a ještě větší ctí by mi bylo, kdyby sis vybral obě!" sepnu ruce a ukloním se Americe (... nebo Amerikovi? Amerikamu? WTF. xD). Doufám, že mu přeci jen něco z toho přijde k chuti.

Maďarsko (Elizaveta Héderváry) - 04. dubna 2015 21:11

Konečně klid. Dámská jízda začíná! Seychely Jen se pousměju nad tím, jak mě ti tři pozdraví rozdílně. Mám ráda tu odlišnost všech našich kultur. Je to docela zajímavé, jak se na jednom místě sešli zdvořilý Japonsko (ano, dávám se na první místo!!!!!!), víc než neformální Amerika a usměvavá Seychely. A to je teprv začátek. Uvidíme, kdo všechno nakonec dorazí. "A-ano, pohlídáme vám to tu," přisvědčím váhavě, když se Japonsko s Amerikou podle všeho rozhodnou jít na výlet, abych nemlčela. "Mějte se!" zamávám vesele, když odchází. O co tu jako jde? Nechtěl tu nechávat Seychely samotnou? Aha. Nevím, ale připadají mi oba tak trošku divní - každý svým způsobem. No, nevadí. Aspoň máme se Seychely chvilku pro sebe, protože bych řekla, že všichni ostatní, co přijedou, budou chlapi. Doufám, že opravdu přijede i Rakousko... "Oni to určitě zvládnou," pousměju se nad poznámkou Seychely. "Amerika má určitě nějaké své nejnovější technologie - a při nejmenším zavolá a někde je vyzvedneme, kdyby se na té své procházce náhodou ztratili." Další otázka mé společnice se týká mých cest. "Tak Rakousko už ti o tom říkal?" usměju se při zmínce o něm. "Zatím jsem toho moc neprocestovala, byla jsem v Keni, v Tanzánii a na Madagaskaru. Bylo to tam opravdu krásné, všude. Dokonce jsem si na Madagaskaru mohla pohladit takové ty opičky!" vyprávím nadšeně. "Jak se jenom..." zamyslím se, protože jsem zapomněla jejich jméno. "Le...lemuři? Je to ono?" zeptám se nejistě. Seychely je určitě bude znát. "A co ty?" optám se pak. "Jezdí sem hodně turistů, že? Jak to zvládáš?"

Amerika (Alfred F. Jones) - 05. dubna 2015 22:08

Jíš, jím, jíme... Ne, lepší popisek mě nenapadl. Japonsko To bento, nebo jakže tomu říkal, je ve skutečnosti krabice na svačinu plná jídla. A jak hezky připravené, asi se s jídlem u nich moc babrají. Jak dlouho mu asi zabralo tuhle věc udělat? Nemyslím vaření, to bude asi z jejich úžasné vždy otevřené sámošky (Proč by se japonsko učil vařit národní chuťovky ostatních zemí?), ale to hezoučké naskládání. A k tomu ty vlaječky, to je tak roztomilé. Mám sto chutí si vzít obě krabičky, ale pak vezmu tu, na které je tříbarevná zástava Itálie. Slušně za jídlo poděkuji, což by se mělo vždycky. "Díky, vypadá to skvěle. Pokud to chutná tak, jak to vypadá, tak to bude geniální," pochválím jej. On je tak roztomilý, pořád se omlouvá, je takový příliš slušný. Musím jej pochváli, třeba se cítí méněcenný. Chudák. A když mi nabídne i druhou, musím ze slušnosti odmítnout. Přece ho nevyžeru, určitě bude mít větší hlad než já. Sice já té etice moc nedám, nebudem si nalhávat, ale musím se drobet krotit. "To je od tebe laskavé, ale obě opravdu nesním," zavrtím hlavou a usměji se. Chvíli zápasím s hůlkami, než je pevně a správně uchopím, jak mě učil Čína. Počkám, než i Japonsko je připraven k jídlu. Pak se pustím do jídla. A co k tomu říct, je to hříšně dobré. Na můj vkus je to moc barevné a málo masité, ale stejně je to boží. A to jsme teprve u těstovin. Žene mě hlad i chuť a tak první část zhltnu skoro jako nic. Na řadu pak přijde rissoto, které jsem jednou jedl u nás v restauraci, kterou vedl nějaký ital. Kvalita je neúměrná kvalitě a i když jsem tam jedl toho celou mísu, bylo to horší než tahle porcička. U tohoto chodu si dávám záležet a pořádně si jej vychutnávám. Nechci při jídle Japonsko rušit, takže nemluvím a jen spokojeně žvýkám. Ve tváři mám spokojený výraz a poslední třešničkou je smetanová ňamka s třešněmi. Po téhle sladké tečce dokonce zauvažuji, že mu dám za tohle jídlo pusu, ale nakonec to zkrouhnu jen na děkovné obejmutí. "Asi si tě ukradnu domů, aby mi měl kdo vařit,"pravím žertem a pustím jej, abych jej neumačkal. S plným žaludkem se mi zvedne i nálada, takže mám chuť jít dál. Počkám, než dojí, a pak navrhnu další postup. Musím teď uvažovat, abychom se neztratili. Sice mám dojem, že jsem tu už na tomhle místě byl, ale to budou halucinace... Navigace, do akce!!! "Takže... Čeká nás pořádný kus do kopce. Hned, co jej vyjdeme, zabočíme vlevo a jsme tam." Doufám, že tahle Gpska od Nintenda mě nezklame. Ono by bylo divný, kdyby nefungovala s takhle vymakanýma kresbama baraků. Jen by mě zajímalo, proč je v tom slotu zapojena paměťová karta s nápisem Tetris? Hm, asi ruský prototyp navigací.

Japonsko (Honda Kiku) - 06. dubna 2015 10:53

No fakt originální :D Amerika Když se Amerika-san rozhodne pro italskou variantu, přikývnu a podám mu jedny z tří párů hůlek, které jsem vzal s sebou. Samozřejmě, že jich mám v kufru mnohem víc než tyhle tři. Stejně jsem plánoval jednou uvařit všem něco z japonské kuchyně a hůlky jim dát na památku. "Doufám, že ti to bude alespoň trochu chutnat," poznamenám, než se pustí do jídla. Se svým bentem - plným rýže, nakládaných švestek a různých druhů maki sushi - ještě počkám. Sluší se vyčkat, co bude na jídlo říkat můj spolucestující... "Oh, Ameriko-san!" vydechnu a nepodaří se mi tak docela skrýt nadšení, které ve mně vyvolala jeho reakce na jídlo. Vděčně se ukloním. "Jsem tak rád, že ti chutná! Je to pro mne velká čest!" Spíš jsem dobrý, že jsem zvládl ukuchtit jídlo, které Evrop- tedy, Američanovi chutná. Tím se ale nemusím nakonec nikde chlubit, protože to nikoho nezajímá. Hlavní je - výsledek! "Itadakimasu," sepnu ruce před tím, než se dám do svého jídla, vezmu stejné hůlky, jaké jsem dal i blonďákovi, a pustím se do jídla. Po jídle tedy, vzhledem k tomu, že Amerika se rozhodl bento pro Německo nesníst upřímně se mu nedivím, taky bych to asi nejedl, ale pšt!, uklidím ho zpátky do svého nekobatůžku. Ale co s tím? Kdybych ho Německu-san dal, jak jsem plánoval, bylo by to nezdvořilé vůči Itálii-kun. A vyhodit ho je přece taková škoda... Asi mu ho dám potají. Doufám, že se nezkazí, než dojdeme k Seychely-san domů. Jak je to vlastně daleko...? "Arigato gozai-" začnu s děkováním, ale uvědomím si, že Amerika-san možná neumí japonsky. "Mockrát děkuji," opravím se. Přeci jen mě Anglie-san něco naučil anglicky. Sice mám trochu divný přízvuk, ale silou vůle se nakonec jistě dopracuji na úroveň rodilých mluvčí! //Pro zajímavost - takhle tam fakt mluví anglicky :D// "A-a-a-ale," koktám rozpačitě, když se rozhodne mě objemout, a musím vynaložit maximální úsilí, abych potlačil reflex ho odstrčit. C-c-co si to dovoluje? Nezná pravidla slušného chování! Musím mu to nějak nenápadně naznačit! "J-j-j-já nejsem příliš zvyklý n-na takhle... blízký... kontakt," vysvětluji podvědomé ucouvnutí o pár kroků poté, co mě pustil, které jsem už nedokázal ovlivnit. To bylo na mou sílu vůle zkrátka moc. A jsem zase rudý až... prostě všude. "A-ano," přikyvuji, když se opět vydáme na cestu, stále trochu v rozpacích. Kopec. Nechci si stěžovat, ale už tak mi je v mém kimonu horko! Vybavím si, jak jsem viděl Itálii-kun a Německo-san v létě. Byli, představte si, do pasu úplně nazí. Myšlenku, že by mi možná bez poměrně silné vrstvy horní části kimona bylo lépe, zavrhnu už v zárodku. Ne, to se nestane. Nikdy, nikdy se nebudu takto ztrapňovat na veřejnosti! Chvíli uvažuji nad tím, že se Ameriky-san zeptám, jak velký kus kopce to je, ale i to zamítnu. A zamítnu i to, jestli by mi nechtěl konečně půjčit tu GPS, která je stoprocentně japonské výroby, takže bych mu s ní mohl poradit. Ne. Stále nerozumím západní kultuře.

Amerika (Alfred F. Jones) - 07. dubna 2015 18:46

Popisky? Pff, kdo je řeší? :D Japonsko "Tak snad se hned neroztečeš, ne?" doplním jeho propuštění poznámkou. Blízký kontakt, copak jej ošahávám?! Obejmutí je stejně normální jako podání ruky. Ale to stejně určitě nedělá protože je to "blízký kontakt". Musím Japonsko zcivilizovat. Chová se tak odtažitě a když se jej člověk jen nepatrně dotkne, už jej chce zabít. Dobře, to zrovna ne, ale musí být otevřenější a nevysedávat furt doma. A proto jsem tu já, abych jej přivedl do vybrané společnosti a pomohl mu navázat nějaké ty přátelské vztahy. A taky to chce trochu upravit jeho chování, vždyť jej z toho klonění musí bolet záda. Možná tam u nich mají nějaké hezké masérky, které se starají o jeho důležité věci... třeba záda. Šlapu si to před ním a i když mám žabky, tak se mi jde docela dobře. Možná ty kraťasy a odhalené nohy nebyl ten nejlepší nápad, když jdu okolo případně skrz nějakou pichlavou kytkou ale jsem chlap, musím vydržet vše. Po chvíli, kdy šlapu po suchých listech a větvičkách mě napadne myšlenka, jak to myšlenky obvykle dělají. Není to divné, že tu nikde nejsou žádné cesty? Obvykle z domu někam vedou pěkně dlážděné chodníčky a vždy zelená tráva, tu není nic. "Seychely to tu má opravdu hezké," znovu a opět začnu konverzaci, protože Japonsko se k tomu moc nemá. "Zajímá mě, jak vypadá její dům. Ještě jsem u ní nebyl." A kde jsou všichni ti turisti? Na letišti jich bylo mraky. Třeba zabloudili a potřebují pomoc. Everybody needs a hero. A světě div se, kopec tu skutečně je. Mírný svah nahoru, tráva bez stromů. Že bych měl zase pravdu? Jako vždycky. "Yeeh, už tu jsme," chci mu oznámit, ale radost se nekoná. Místo VIP paláce, kde bydlí naše hostitelka, tu stojí nic, přesněji ani houby. Jen stromy, stromy a hádej co, stromy a voda. Ano, došli jsme na neznámé pobřeží. Kopec vlastně končí srázem dolů, kde se vlny rozbíjí o skály. Vyndam navigaci, kde na mě září nápis Game Over. Jakej konec hry? To celý byl vtip? Kterej zmetek mi dal tuhle věc? "Kterej ***** vymyslel tuhle *****? Nejen že je to úplně na *****, díky tomu jsme teď v *****...." Japonsko samozřejmě mým nadavkám nerozumí, takže si zanadávam z plných plic. Vezmu teď už neužitečnou věc a vzteky ji hodím do dálky. Uslyším jen pár cinknutí a krátké Žbluňk do vody. Tak, je to pryč, už tu věc nikdy nechci vidět."Neboj," opráším si ruce. "Všechno je v nejlepším pořádku. Nic se neděje." Snažím se zakrýt to, že jsem v háji, nevím, kde jsme a chytře nemám s sebou mobil. To byl geniální nápad si jej nechávat v kufru, fakt. Sednu si do trávy, obejmu si kolena a civím do dálky. Takto sedím asi pět minut, možná víc. "Eh, Japonsko?" Opět jsem to já. "Nemáš u sebe telefon? Potřeboval bych si nutně zavolat..." [Předešlé vulgarismy prošly díky své hrubosti cenzurou kvůli mladším divákům]

Francie (Francis Bonnefoy) - 08. dubna 2015 17:07

Už neplačte, Onii-san přichází! Letadloví blbečkové + ma petite Seychely a ma belle Maďarsko (Tak nějak všeobecný posun :D) Ten debil Německo a ten ještě větší debil Anglie si se mnou nebyli ochotní vyměnit místo, abych mohl sedět vedle Ita-chan. Chudáček malej, musel strávit několik hodin cesty vedle toho árijského šílence. A já zas vedle toho čajového úchyla. No - aspoň jsem seděl do uličky a mohl jsem beztrestně flirtovat s těmi pěknými letuškami, které tudy procházely. A že jsem toho využíval! Aby taky ne. Taková dokonalá bytost jako já musí někde uplatnit svůj šarm, že? Aspoň že jsme jeli bussiness class. Vlastně jsem fakt, že jsem musel sedět s Anglií, přežil jen kvůli tomu, že jsem vypil asi deset skleniček dokonalého šampaňského, které mi dolévala rozkošná tmavovlasá letuška. Něčím mi připomínala moji malou Sey, možná těma rozzářenýma očima, možná tou bronzovou pletí. Kdybych chtěl, mohl jsem si s ní jít užít pár příjemných chvilek do pilotní kabiny nebo kam, ale nakonec mi bylo líto nechat Ita-chan s těmi dvěmi... existencemi samotného. Nakonec přeci jen doletíme. Už se jen rozloučit, říct adieu letuškám, napsal pár autogramů a... NO DOBŘE NEPSAL JSEM ŽÁDNÉ AUTOGRAMY, JASNÝ?! Ale jinak to sedělo. "Měl bych jít první," sdělím těm třem. "Nerad bych, aby se vás Seychely polekala. Onii-san je jí nejbližší, takže se držte zpátky," usadím je ještě když sestupujeme schůdky z letadla. Když mám svůj kufr a dokonce jsem tak hodný, že jsem počkal i na to, až budou hotovi Anglie, Německo a Itálie, jdeme hledat Seychely. Moje malá holčička. Jak moc asi vyrostla? přemýšlím, zatímco se dívám po modrých šatech, červených mašlích a opálené kráse. Kráse, kterou bezpochyby získala díky mému podílu na její výchově. "Á, tamhle ji máme," zamumlám si - samozřejmě spíš pro sebe, než pro ty tři za mnou, "Seychely-chan!" zamávám na ni. Všimnu si, že je tam s nějakou další holkou - Maďarsko? Ano, určitě je to Maďarsko. Výborně. Onii-san má o zábavu přes prázdniny postaráno.

Seychely - 09. dubna 2015 21:08

Onii-san dorazil! Francie a ten zbytek :D "Doufám," povzdychnu si. Můžu jen doufat. Nejsou tu nijak nebezpečná zvířata, jedovaté rostliny nebo tekuté písky, pokud nebudou lézt po stromech a šplhat po skalách, takže budou v pohodě. Zdá se, že Maďarsku se cesta líbila. Snad se jí bude líbit i tady. Není to tu tak velké, nemáme žádné slavné památky, turistů sice je dost ale ne tolik, jako v jiných zemích. Co jí mohu nabídnout já? "Lemuři, jo?" zasměji se. "Ty tady bohužel nežijí. Za to tu máme obří želvy. Jejich krunýř je dlouhý asi tákhle..." rozpřáhnu ruce a dlaněmi vymezím imaginární metrovou čáru. Pokračuji dále. "Žijí tu kolonie barevných ptáků a pod vodou jsou tisíce ryb. Pokud by jsi chtěla, mohla bych tě vzít se potápět..." Když bude tedy Maďarsko chtít... Byla by škoda nevidět úchvatné korálové útesy, ne? Otázky se teď stočí na mě. Přehodím si elegantně nohu přes nohu, než se usměji."Turistů tu je dost, problémy většinou nejsou. Upřímně některých jsem měla plné zuby ještě dřív, než vyšli z letištní haly. Neuměli se chovat..." Snad budou oni spořádaní, nemusela bych si tu hned strhnout ostudu. Tabule příletů zabliká a objeví se značka, že letadlo s mými hosty právě přistálo. No sláva, neměli žádné spoždění, to se jen tak nevidí. Dorazí všichni? Nad touto otázkou se zamyslím a při tom přemýšlením si urovnávám šatičky. Utáhnu si i mašli, aby mi nespadla a prostě všechno, aby vypadalo, jak má. Ááá, já se na ně tak těším! Tak pojďte kluci, čekáme tu na vás. Celá skupina, která díky své velikosti a jinakosti je nepřehlédnutelná, se zjeví ve dveřích. Vstanu a zamávám. Vidím všechny, teda vlastně ne... Je jich málo. Někdo ještě chybí, Rakousko a Prusko určitě. Letěli pozdějším letadlem? Onii-san, blonďatý a vždy veselý mi též zamává. Vypadá jako vždy čistě, upraveně, vznešeně, jako by vyšel ze salónu krásy. Třeba si jej tahá v kufru, bleskne mi hlavou, když uvidím, že všichni mají své kufry. Počkám, než všichni se shromáždí kolem mě. Měla bych je nějak speciálně uvítat. Nemůžu říct svojí odrhovačku: Vítáme vás na ostrově blablabla, nejkrásnějším místě v Tichém oceánu. Doufáme, že se vám pobyt zde bude líbit. Prosím, následujte mě do informační haly, kde vám sdělím podrobnosti o pobytu. "Bonzour," pozdravím je všechny kreolsky, což je u nás takový lidový jazyk. Onii-sanovi snad nevadí, že takhle paskvílím jeho mluvu. S úsměvem podám každému ruku, tedy kromě Francie. Ten místo stisku ruky dostane dvě políbení na tváře. Odstoupím od nich, abych na všechny hezky viděla, pak můžu začít. "Jsem ráda, že jste všichni dorazili v pořádku. Doufám, že se vám tu bude u mě líbit." Nenápadně se rozhlédnu, jestli ještě někdo nepřichází. Pokračuji pořád stejným tempem, aby to nevypadalo, že jsem nervózní. Vše musí být dokonalé. "Pro vaše pohodlí na nás čeká venku mini-bus, který nás odveze až rovnou k mému domu. Než vyrazíme, ještě čekáme pár lidí, kteří se nejspíš více či méně opozdili. Zatím si naložíme zavazadla do kufru," snažím se, aby to znělo jako návrh ale stejně i kdyby nechtěli, mají smůlu. Ukážu rukou na dvě opuštěné kufry, která tu nechali Japonsko a Amerika. "Najde se nějaký šikovný a silný muž, který mi je pomůže odnést?" pobaveně se podívám na skupinku a doufám, že alespoň jeden bude chtít křehounké a maličké Seychelce pomoct.

Japonsko (Honda Kiku) - 10. dubna 2015 21:19

...COŽE??! Amerika (Původně jsem chtěla zahrát naštvané Japonsko, ale pak jsem si uvědomila, že on takový prostě není, takže o něj bohužel přijdeš. Možná jindy, pokud se ti povede ho vytočit :D) Amerika-san je zvláštní člověk, vskutku. Opravdu to nemyslím tak, že bych ho neměl rád. ...A nakonec i kdybych náhodou neměl, jako Japonec to nedám najevo a budu se s ním snažit udržet přátelský vztah i přesto, že si nesedneme. Ale mám ho rád. Musím ale říct, že se občas chová poněkud... více přátelsky, než je mi příjemné. Asi je to u něj doma zvykem, ale... Můj spolucestující přeruší tok mých myšlenek, když promluví. Upovídaný jako vždy, pomyslím si trochu smutně. Rád si přemýšlím o svých věcech a dovedu ocenit ticho, ale Amerika-san tento postoj zjevně nesdílí. "Ano, to má," přikývnu. "Já také ne," odpovím stručně na jeho druhou poznámku ohledně toho, že u ní nebyl. Zajímalo by mě, jak to má u sebe doma zařízené. Jistě to bude pěkné, ponořím se opět do svých úvah, když to vypadá, že Amerika-san už nechce nic dodat. Myslím, že její dům bude světlý a vzdušný. Snad mi promine, když si tam najdu nějaké místo k meditaci. Měl bych se jí zeptat, jestli náhodou něco takového nemá? Ne, raději ne. Možná - ne, téměř určitě - není zvyklá meditovat a akorát bych ji uvedl do rozpaků! Raději si to tam prohlédnu sám. rozmyslím se opět záporně vůči dotazu na naši hostitelku. Spokojený, že jsem se dobral výsledku, zrychlím krok, abych dohnal Ameriku-san, který má očividně lepší kondici než já. Málem ale narazím do zad svého společníka, když konečně vyjdeme ten strašný kopec. Ne, Japonsko. Takhle ne. Musíš to brát tak, že díky tomu horku a námaze se zdokonalíš. Měl bys tomu kopci poděkovat. Ano, tak to je. Udiveně se dívám na Ameriku-san, který drží v rukou navigaci a hlasitě nadává. Dovedu si domyslet, co má asi na mysli, i když konkrétním slovům nerozumím. "Eeeto, Ameriko-san," ozvu se potichoučku a nesměle, ale zdá se, že blonďák mě nevnímá. Ach, co dělat? Vyslechnu si jeho žádost a přikývnu. Ano, samozřejmě, že tu mám mobilní telefon. Dokonce ten, který mi Amerika-san dal k těmto Vánocům. Bude mít jistě radost, že ho používám! A také že je opravdu krásný. Je to speciální japonská edice. Dokonalé spojení našich zemí... Ach, co to plácám?! "Ano, jistě," mluvím zároveň s tím, jak vyndavám telefon z batůžku. "Prosím," podám mu telefon. (Nevím, jestli černý nebo bílý. Vyber si. :D) "Budeš volat Seychely-san?" zajímám se - ale nevkládám příliš nadějí do toho, že mi odpoví. "Jestli ano, mám na ni myslím uložené číslo," poradím mu.

Francie (Francis Bonnefoy) - 10. dubna 2015 23:04

Roztomilé uvítání Seychely a ten zbytek :D Pousměju se, když nás Seychely pozdraví. To její komolení mé nádherné řeči je takové roztomilé, bleskne mi hlavou. I když - jak mluví ona, je roztomilé všechno, co říká, že ano. Slušně počkám, až každému podá ruku, a mezi tím se přivítám s Maďarskem. "Rád tě zase jednou vidím," prohodím se svůdným úsměvem a políbím jí ruku. Se zalíbením pozoruju, jak se jinak drsná holka usmívá a proti své vůli červená. Sice ji moc neznám, ale co vím, Rakousko, se kterým chvíli bydlela, není zrovna ztělesnění romantiky a něžnosti. Chudák. Moc si toho nejspíš neužila. Možná bych to měl napravit. Jakmile se dostane řada na mě a Sey mi dá pusu na tváře, zasměju se. Je tak roztomiláá~ "Ale no tak, Sey-chan," zašeptám jí, zatímco mi ty její sladké rtíky líbají druhou tvář. "Taková velká holka a spokojí se s pusinkou na tvář jako malá?" Než stihne cokoli udělat nebo namítnout, bez okolků ji políbím na rty. Važ si toho. Tohle onii-san nedělá jen tak každé. I tak je to ale jen rychlá, sladká pusa. Nebudeme ji zbytečně děsit. Prozatím. Zaznamenám, že mezi tím se k nám připojí i Rakousko a Prusko. "Se s tim moc nepáráš a jdeš rovnou na věc, co?" uslyším za sebou toho bělovlasého maniaka. Ale zní nějak nakřáple. "Zníš nějak nakřáple," odbudu ho se šarmem sobě vlastním. "Si nemysli, moje úžasné já bude za chvíli zas ve formě," on na to, ale všiml jsem si, že velká část jeho obvyklé sebedůvěry zůstala nejspíš u toho jeho ulízaného bratra doma. "To pochybuju," rozhodím rukama. Zaskřehotá nejspíš nějakou německou nadávku, ale to už Seychely mluví a není zrovna dobrý nápad ji přerušovat. Ona se nezdá. Samé chichotání a milé řečičky, ale věřte mi, že když byla malá, dokázala si pěkně dupnout, jak se jí něco nelíbilo. A jsem si skoro jistý, že jí to vydrželo i do teď. "Jeden odnesu. A druhý ať vezme třeba tadyten," šťouchnu do Anglie, vedle kterého jsem si zase stoupnul. Prostě... Onii-san vždycky všechno vyřeší. Na mě se můžete spolehnout!

Čína (Wang Yao) - 11. dubna 2015 02:02

Dovolená -aru! Sám sobě a Rusku či Polsku? :D Každý si občas potřebuje odpočinout. Od práce, starostí a věčného stresu. Poslední dobou jsem velice vytížen a pauzu mám jen na malou chvilku. Řekl jsem Dost! Jestli to tak půjde dál, zblázním se tu z toho. Chtěl bych volno... Moje přání se splnilo a téhož dne mi přišlo pozvání. Od Seychely? To je od ní milé, ale vždyť jsme se viděli jen párkrát. Třeba chce uzavřít nějaký důležitý obchod? Správně, není lepšího výrobce nade mě. U šéfa se omluvím, že mě čeká důležité jednání v cizině a dostal jsem na tři týdny dovolenku. Ani nejde popsat úleva, když mám všechno prádlo i věci sbalené a můžu jen sedět na terase, hladíc své černobílé zvířátko, pandu. Pojedu lodí, je to pohodlnější a mnohem hezčí. Přijede ještě někdo, nebo tam budu s ní sám? Loď s příhodným názvem Kuan již na mě čeká v přístavu. Velká rudá plachetnice, na jejímž přídi se skvý majestátní dračí hlava. K té patří i ocas, vytvoří na zádi menší smyčku a volný konec visí ve vzduchu. Když cestovat, tak jen stylově. Přehoupnu se přes okraj paluby a doskočím na dřevenou podlahu, zrovna umytou. Košík se svým kamarádem si nechám na zádech a jdu obhlédnout stav lodi. Příď, záď, podpalubí, kotvící lana se samotnou kotvou s plachty. Vše je v naprostém pořádku, takže před východem slunce vyrazíme. Cesta příjemně ubíhá a protože jsem vyrazil o dva týdny dříve, mohl jsem se cestou stavit na malou návštěvu u Indie. Díky přízni bohů jsem se na maličký ostrov dostal v pořádku bez jediného škrábnutí. Říkala, že mě tu vyzvedne. Jsem tu trochu dříve, musím počkat. Posadím se na vyřezávanou lavičku do tvaru mečouna. Kufr i tašku nechám pod lavičkou a bambusový košík položím mezi svá kolena. Roztomilá hlavička vykoukne a olíznutím se dožaduje pohlazení. Pokud někdy uvidíte může v červeném saku s bílým lemováním a zlatými ozdobami (nevím, co to nosí, nějaký druh něčeho?), v bílých volných kalhotách a červených botách s zlatavými přezkami, jsem to já. Teplé slunce se opře do mých očí a musím si stínit, abych dobře viděl. Z toho světla vychází postava. Nevím kdo to je, ale určitě bude důležitá. "Ni hao," pozdravím, i když většinou to zdravím jinak. Něco mi říká, že toho člověka znám. Ta chůze...

Maďarsko (Elizaveta Héderváry) - 11. dubna 2015 07:56

Rakousko nakonec přišel!!! Všichni A HLAVNĚ RAKOUSKO :3 :3 "Jé, vážně?" zeptám se nadšeně. Želvy! Když o tom tak přemýšlím, ještě nikdy jsem neviděla doopravdickou želvu. Jako živou. Později poprosím Seychely, aby mě vzala se na ně podívat, plánuju si, zatímco moje dočasná společnost vypráví dál, až mi z toho jde hlava kolem. Udělala jsem dobře, že jsem se teď vydala zrovna k ní domů. "Ano, to bych moc chtěla, pokud si na mě najdeš trošku času," přikývnu na její nabídku potápění. "Možná bychom to mohly nabídnout víc lidem a třeba by se někdo připojil k nám. Mohla by to být zábava!" Hlavně mám na mysli Rakousko. I když jak ho znám, ten si najde nejbližší kavárnu, bude tam sedět a hrát aspoň na flétnu nebo tak něco. No, snad se mi ho podaří přesvědčit. Uvidíme, uvidíme... "Podívej, tamhle někdo jde," ukážu na tu divnou a nesourodou skupinku zemí, kterou okamžitě poznám od ostatních turistů, ale to už na ně Seychely mává. Jsem zvědavá, jestli s nimi bude Ra- COŽE? NENÍ?! Musím vynaložit veškeré úsilí, abych nezačala na místě brečet. (Okay, to trochu přeháním. Ale jenom trochu.) Vždyť slíbil, že přijede. Vždyť slíbil, že přijede. Vždyť slíbil, že přijede, běží mi hlavou, zatímco se snažím nedat na sobě nic nedat znát a tvářit se vesele. Náladu mi zvedne až políbení ruky Francií. No jo, ten se jediný umí chovat. Něco jako Rakousko... Áááá, on jde tamhle! Tak přece dorazil!!! Začínám si připadat trochu jako nějaký vyšinutý maniak, když najednou pocítím neodolatelnou touhu skákat radostí až do toho dvacetimetrového stropu letiště. PŘIIIIŠEEEEEL!!!!!!!!! Skutečnost, že s ním přišel i ten otravný maník Prusko, se snažím ignorovat. Poslouchám Seychely, když odříkává uvítání, zatímco po očku pokukuju po Rakousku. Elegantní jako vždycky. Nedává si na čas. Vůbec se nezměnil od doby, co jsem ho viděla naposledy! "Nazdar," zazubí se na mě - ne Rakousko, ale právě Prusko, poté, co se o něčem bavil s Francií. "Radši poslouchej, co říká naše hostitelka," odpovím bez sebemenšího zájmu - neujde mi, jak zní chraplavě, a na chvíli se zastydím, když zjistím, že z toho mám docela škodolibou radost - a kouknu po Rakousku. Doufám, že zachytí můj zoufalý signál a vysvobodí mě.

Prusko (Gilbert Beilschmidt) - 11. dubna 2015 08:20

KESESESE~ Mé úžasné já a ti druzí! + kanec Francie a Maďarsko otrávená-už-od-začátku (...Ano, hodně mě baví interakce se svými vlastními postavami xD) Ten nudný aristokrat se mě ZASE rozhodl ignorovat. No nic. Ještě mu ukážu. Později. Co mám ale jako dělat teď?! Chvíli přemýšlím, že bych si šel psát svůj deník, ale pak zjistím, že jsem si ho nechal v kufru. SAKRA. Celou cestu teda strávím drsnohláškami házenými po letuškách. Hej a normálně - některý na to fakt berou. Ale co mě to překvapuje? Jsem prostě dokonalej, tak co by nebraly, žejo. "Niyo niyo -.-" ozve se mi najednou z baťohu pod sedadlem přiochraptělý hlas (shodou okolností skoro stejný, jako mám teď já. Jenže on ho narozdíl ode mě má skoro furt) a já vím, že je průser. "Gilberte?" zamumlám, zatímco nenápadně vyndavám baťoh a rozepínám ho. Jaktože při milionu těch prohlídek ho nenašli? Je drsnej. Skoro jak já. A ano, můj pták se jmenuje Gilbert. GILBERT, tak si to laskavě zapamatujte. To jenom nějaký mí fanoušci z něj udělali Gilbirda. Ale ve skutečnosti se jmenuje stejně jako já, protože je to nejúžasnější jméno. Ještě že sedím u okýnka. Spolíhám na Rakousko, že mě kdyžtak bude krejt. "Jak ses sem dostal?" šeptám. "Vole, to by ti asi mělo bejt jasný, ne? By sis zkusil mě nechat doma!" začne řvát na celé letadlo. Jasně, ostatní slyší jenom "pi pi pi pi pi", ale stejně. "Neječ tady, sakra," ztiším ještě víc hlas. Doufám, že tohle je naposledy, co se musim chovat rozumně. "Mě dej zpátky do toho baťohu, ať tě nevyhoděj nebo něco." Wau. Taková dávka porozumění se u Gillyho 2 jen tak nevidí. A u mě taky ne, heh. "Tak jo. Vyndám tě, jak to bude bezpečný," zašeptám ještě rychle, než ho pustím zpátky. A opovaž se mi tam vysrat, zapomněl jsem ještě dodat, jak mě překvapilo, že nedělá problémy. "Co je to tady, pánové?" Jasně, letuška. Rakousko, zachraň mě. Nakonec se z toho Mému úžasnému já podařilo nějak vyvlíknout. Jako vždycky přece! A už jsme u Seychely. Kufry, dobrý. Beztak je jich tu posledních pár, protože jsme se zpozdili. Potřeboval jsem nutně na záchod a hodil jsem na Rakousko takové psí oči, že na mě normálně počkal. Mé úžasné já dneska fakt válí. Taky pustím Gilberta, který se k mýmu celkem překvapení v baťohu nenechal žádný nepříjemný překvapení, takže mi teď sedí na hlavě. Přijdeme zrovna, abych ještě stihl uvidět, jak Francie dává francouzáka (dobře, to uplně ne. Ale byl to dobrej vtip, co? Jo, byl. Hezky, Gile.) té malé Seychely. "Se s tim moc nepáráš a jdeš rovnou na věc, co?" poplácám ho po rameni, ale on místo toho, aby se se mnou chlapsky pobavil o tom, jaká byla, mě odpálkuje s tím, že "znim nějak nakřáple". Tak neasi, debile. Sem nemocnej, chápeš? "Si nemysli, moje úžasné já bude za chvíli zas ve formě," řeknu duchapřítomně. Prý "to pochybuju". To pochybuju. "Si pochybuj," zamumlám si. "Scheiße. Mý úžasný já ho musí něčím setřít," plánuju si, ale to už si všimnu Maďarska. "Nazdar!" usměju se na ni okouzlujícně, ale ona mý nadšení... neopětuje?! Jako WAS?! "No jo furt. Půjdem pak někam spolu, jo?" dodám ještě, než ji radši fakt poslechnu. Ta holka má fakt ránu, když se naštve, a nerad bych se nechal zmlátit přede všema od holky. Jasně že by mě nezmlátila. Nenechal bych se, víme?! Kde je vlastně můj brácha?

Rusko (Ivan Braginski) - 11. dubna 2015 08:34

Hihii~ Litvík a Čína Moje sestřička Ukrajina mi řekla, že bych si měl odpočinout. Podle ní jsem přetížený. Chudinka, je mi jí skoro líto. My dva spolu pořád máme dobrý vztah (teda... spíš já s ní, protože ona se se mnou prý nesmí bavit), ale můj šéf s jejím šéfem zase poslední dobou čím dál horší. Doufám, že se brzy uklidní, abych ji taky nemusel začít nesnášet. To bych moc nerad... myslím si smutně, když balím kufry. Pozvala mě k sobě domů Seychely zrovna, když se mi to hodilo. Vždycky jsem tak sám, takže jsem rád, že si možná najdu nové kamarády. Když jsem oznámil těm třem, kteří se mnou kdysi bydleli, že jedeme na dovolenou, Lotyšsko a Estonsko mě odmítli. Že prý už pode mě nepatří a nemusí se mnou jet. Zkusil jsem je teda zaklít, ale asi to nic neudělalo. Ach jo. Aspoň, že Litvu se mi podařilo přesvědčit! Sešel jsem se s ním na letišti a letěli jsme společně letadlem. Jsem od všech daleko, takže i když u Seychely má být plno lidí, ani mě nepřekvapilo, že jsem nikoho nepotkal. Určitě všichni letí jinými letadly... Ale mohli bychom potkat Čínu. "Jsem rád, že jedeš se mnou!" usměju se na Litvu. Ale jinak jsem během sezení v letadle potichu, protože mě nenapadá, co bych říkal. Na letišti se ale s někým potkáme. "Číno, jsi to ty?" zavolám vesele na svého souseda. Jeho pozdrav mi jen potvrdí, že je to opravdu on. "To jsem rád, že jsi tu taky!" usměju se. "Musíme rychle jít, aby na nás Seychely dlouho nečekala!" rozhodnu se a vyrazím směrem, kterým by mohla být. Ne, kterým určitě je. Je těžké přehlédnout tak velkou skupinku lidí, pomyslím si spokojeně, když uvidím asi deset zemí a malou Seychely uprostřed. Bezva! Tolik kamarádů najednou! "Jsou tam," ukážu Litvě a Číně a vydám se k nim.

Seychely - 12. dubna 2015 17:49

Zas budou problémy... A problémy jsou... Oni! Všichni + druhá linka drátu Anglie a Onii-chan se musí furt špičkovat? Vždyť by mohli být dobří přátelé. Pořád ještě červená zamávám na opáleného vysokého muže, který stojí u východu. "Henri, otevřeš nám kufr?" zavolám na něj a zacinkání klíčemi mi stačí jako projev souhlasu. Přece nejsem tak chudá, abych nemohla mít vlastního řidiče, ne? Otočím se na patě, abych mohla sprdnout případné další projevy začínající hádky, ale nedojdu k tomu. Tři další hosté přicházejí, takže se usměji a pozdravím je. "Ráda vás vidím. Děkuji, že jste přijeli." Někteří si dokonce přivezli své domácí mazlíčky. Vůbec mi to nevadí, naopak. Já ráda zvířátka. Ať se cítí jako doma. Mám sto chutí si chlupatého medvídka pohladit, ale to by mohlo Čínu urazit. Prusku na hlavě sedí malý roztomilý ptáček, který mi nepřipomíná žádný zdejší druh. "Ten je hezký," vydechnu a nezakrývám lehké rozplynutí. "Jak se ten drobeček jmenuje?" zeptám se. Venku všem ukážu na nápadný dopravní prostředek zelené barvy s květinami. Všichni jím rádi jezdí, nevím proč. Mně přijde obyčejný. Počkám, než řidič otevře zavazadlový prostor a s poznámkou, že vevnitř ještě počkám na ostatní, se vrátím do haly. Zase se někde flákají. Přecházím sem a tam a hledám v davech chybějící. Už je pozdě a další letadlo přiletí až za 4 hodiny, tak dlouho čekat nemůžu. Jestli je nenajdu, tak ještě se podívám k zavazadlům. Vždyť jsem jim i napsala, kterými lety můžou přiletět. Z rozjímání mě probere vibrující a zvonící telefon. Na obrazovce vidím, že je to Japonsko. "Tady Seychely," zvednu hovor. Není to východ ale západ, přesněji Amerika. Zkousnu si ret a opřu i budku Ička. "Co se děje?" zeptám se se starost je v mém hlase znát. Snad jsou v pohodě. Proklouzne mi uchechtnutí a několika tahy rozevřu mapu, vypůjčenou ze stojanu pro turisty. "Když je to jenom tohle… Jste v pořádku?" zeptám se jen abych byla v obraze. Můžou být zranění na těle i na duchu nebo dokonce mrtvý. Ale je nepravděpodobné, že by mi v tom posledním stavu dali vědět, kde jsou. Uff, nezabili se mi. "Dobře, to zvládneme. Můžeš mi dát na moment Japonsko?" Bez protestů mi předá k uchu majitele čísla. "Ahoj, Japonsko. Dokázal by ses řídit mými instrukcemi?" Doufám. Teď bych radši navigovala klidného a rozumného člověka. "Ono… Myslím, že jste šli úplně opačným směrem." Přejedu po mapě prstem a hledám, kde stojí můj dům. Najdu jej hned, teď zjistit, kde ti dva mamlasové skončili. "Pokud se podíváš směrem k vodě," pomalu jej navádím, "tak máš slunce před sebou nebo za sebou?" Při jeho inteligenci bych se zeptala, jestli jsou spíše na severu či jihu, podle slunce, ale nemusel by vědět.

Amerika (Alfred F. Jones) - 12. dubna 2015 17:54

Jdeme zachraňovat situaci, opět! Japonsko a hlas Seychely (Všichni přece milují diskuze jejich vlastních postav :D) Japonsko je tak hodný a svůj černý mobil mi půjčí. Potěší mě to, že je to ten, který jsem mu dal. Zazubím se a převezmu si jej. "Díkec," poděkuji a zapnu jej. Bez problémů se pár kliky dostanu až k adresáři. Nekomentuji jeho uložená čísla, pro jistotu. Třebas je háklivý na soukromí. Dostane se mi i otázky, jestli budu volat Seychely. Hele, ticháčku, nejsi nějakej moc chytrej? A propo, číst myšlenky je krajně neslušné. Odpovědí dostane jen "Hm," což mu musí stačit. Jsem v bryndě, za což ale nemůžu. Určitě to byl Anglie, který přišel na návštěvu. Svými kouzly mi určitě zaklel navigaci, která nás dostala až sem, na neznámý čtverec krajiny. Určitě tomu tak bude. Má pravdu a kontakt na ni tam skutečně najdu. Původně jsem chtěl vytočit první číslo, které mě napadne a pak něco nesrozumitelně drmolit, ale tohle je lepší nápad. Zmáčknu zelené tlačítko Volat a ozve se zvuk pro vytáčení. Prosím, zvedni to. "Tady Seychely," ozve se a spadne mi kámen ze srdce. Výtečně. Přidržím si telefon u ucha. "Zdar, to jsem já, Amerika," Na druhém konci linky v pozadí slyším spoustu hlasů, asi zbytku, co dorazil. "Co se děje?" zeptá se starostlivě a zacítím se provinile, že jí dělám starosti. "Eh, no… trošku jsme sešli z cesty a navigace se rozbila." Ano, sama od sebe. Ne, nemůžu za to a až toho čajového skrčka potkám, tak se ho na to důrazně zeptám. "Jsme zrovna na nějaké skále, která je u moře. Kolem je naprosté nic, mohla bys nás nasměrovat?" Lehké uchechtnutí od slečny doplní šustění papíru. To není legrace. "Když je jenom tohle… Jste v pořádku?" "Jo, oba," přikývnu, i když to nemůže vidět. Snad bude vědět, kde jsme. může pro nás poslat i vrtulník, mě by to nevadilo. "Dobře, to zvládneme. Můžeš mi dát na moment Japonsko?" Proč jeho? Já tuhle operaci řídím, je lepší ho do toho netahat. Na druhou stranu, půjčil mi tenhle telefon a dělá mi chodící ledničku… Fajn, křivdím ti, ty moc nenamluvko. Podám mu jeho mobil se slovy "Pro tebe," a otočím se k němu zády. Určitě to nebude nic důležitého, přesto alespoň tuhle strany rozhovoru poslouchám. Třeba to dali potají spolu dohromady.

Anglie (Arthur Kirkland) - 12. dubna 2015 17:58

Sjezd válečných veteránů Všichni Cesta letadlem by byla utrpením, kdybych si nedal šlofíka. Jen jednou za dobu letu se probudím a když moje rozespalé oči uvidí flirtující Francii s docela hezkou stewardkou, otočím hlavu a spím dál. Nezájem lv. 9999999999. "Dáte si čaj, pane Kirklande?" zeptá se mě bílý jednorožec, který za ucho nese velkou čajovou konvici. "Oh, zajisté." V ruce se mi objeví hrnek kouzelně se samonaplňující, takže se ani nemusí namáhat mi nápoj nalít. Hm, meruňka a máta, silná leč zajímavá kombinace. Tvor si odfrkne a hlavou mi ukáže směr, kudy mám dále jít. Tenká kimácející se stezka, která vede mezi modrými cykasy. Vůbec mi nepřijde divné, že vidím mluvící jednorožce a divnobarevné stromy. A už vůbec to, že na konci vidím palouček, kde tančí krásný a nahý… Itálie? Ze sna mě probere hlas, který se ozve ze sedadla za mnou. Mdle tudy otočím hlavou a když mi někdo něco nadšeně líčí, tupě přikyvuji hlavou. Jsme již na zemi a během cesty ven se nic zajímavého a důležitého nestalo. Obtěžkáni zavazadly celá skupina vyjde ven a hned se rozhlížím, kde stojí Seychely. A hle, skutečně tam stojí a vedle ní je Maďarsko. Stisknu nabízenou ruku a milostné harašení dlouhovlasého tupce přehlédnu. Nejsme tu sami a připojí se k nám i Rakousko s Pruskem. To jako fakt? No co, obětí nikdy není dost. Ale pořád tu chybí dvě dvojce: Ita-Ně a Ro-Špa. Asi někde blbnou. Ti dochvilnosti moc nepobrali, ani rozumu. Tiše poslouchám proslov a prohlížím si hezkou Seychely tvářičku. Hm, přišel jsem o takový poklad. Poučení pro příště… "Tadyten má jméno!" tiše zavrčím na jeho adresu. Štouchnutí mne naštve ale pro všeobecné blaho jej ignoruji. Jen počkej, až budem sami. To pak uvidíš, zač je toho anglický loket. Usměvavá tvářička naší hostitelky mi odebrala chuť se s ním teď hned porvat. Radši popadnu velký kufr, na kterém je z boku pruhovaná vlajka s hvězdami. To je Ameriky? Blbost, proč by tu nechal bágl a zmizel? Moje podezření se potvrdí, když na cedulce najdu hrozným škarobopisem jeho jméno. Bratříček tu opravdu je, hurá. Vleču jej i svůj směrem ven. K výpravě se připojili i Rusko s Čínou a Litva. Chech, ti nám tu opravdu chyběli.

Čína (Wang Yao) - 12. dubna 2015 19:09

Yaah... Z nějakého neznámého důvodu jsem si vzpoměla na tuhle scénu :D Rusko + ostatní Ze světla a za doprovodu žádné hudby vyjde... Rusko. Můj soused, který mi stojí za zády notnou dobu. A koho bys tu čekal jinýho, ne? Ten je vždy a všude. "Taky tě rád vidím," řečeno naprosto bez jakýchkoli emocí. Ne, že bych z něj měl strach, spíš mám z něj neurčité pocity. Všimnu si, že kousek za ním capká Litva. A ten tu dělá co? Vždyť je to jedno... Asi na dovolené. Ale proč tu je tedy Rusko? Vstanu a hodím si košík s (Vlastně, on nemá jméno, nějaké mu vymyslíme) na záda. Do ruky vezmu kufr, do druhé tašku a vydám se směrem za dvojcí, která si to jde k velké skupině. Opravdu to je Seychely a ještě kupa dalších lidí. Přikývnu, když mi Rusko na ně ukáže. To tu je snad nějaký sraz, že tu jsou všichni?, přelétnu pohledem skupinu, kde podle hlasů poznám staré známé. "Ty toho asi moc nenamluvíš, že?" přátelsky si na okamžik odchytnu toho klučinu, který i přes svojí výšku je podivně tichý. Zelenoočko se na mě podívá a s lehkým úsměvem mi řekne: "Asi ne, ale můžeš to změnit." Pak se otočí a zmizí mezi lidmi. Zvláštní člověk, neznám jej skoro vůbec a přesto je svým způsobem zajímavý. Seychely nás nasměruje ven a neunikne mi, že pokukuje po mém medvídkovi. Všichni říkají, že je roztomilý, jako já! Však když potom se začne zajímat o kuře, zrychlím krok, abych se své zátěže zbavila co nejdřív. U zeleného autobusu hodím tašky do kufru a uhnu, aby i ostatní mohli udělat to samé. Kde je Japonsko? Čekal jsem, že když tu jsou všichni, tak tu bude i on. To je mi ale velké zklamání. Máme se docela rádi, i přes ty jeho přednášky o klamání spotřebitele, které nikoho nezajímají... (tenhle obrázek, chudáček Čína) Než bys řekl restaurace, hostitelka zmizí jak pára nad hrncem. Asi ještě někdo chybí. Autobus sjedu pohledem a počet míst shrnu asi na jednadvacet. A nás tu je zatím 9, když počítám i sebe a Seychely. Vlastně deset, támhle stojí náš nejspíš řidič. Sey asi neumí řídit.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 13. dubna 2015 15:22

Timeskip na letiště Romano a ostatní "Romano, buď tak laskav a hejbni sebou," táhnu svého svěřence davem. Letadlo nám naštěstí neuletělo ale jako jeho "otec" jsem musel vyřídit pár papírů ohledně letenek. Prostě zábavná a úžasná úředničina. Alespoň ta turistická třída není tak špatná, jak mi všichni tvrdí. nemělo smysl Romana zabavit na těch pár hodin tím, že s ním zopakuji základy španělštiny, protože by mi při své náladě učebnici omlátil o hlavu. A to by bolelo, má ránu. Proto mu navrhnu, jestli se nechce prospat. S8m si vezmu kihu, nalistuji tam, kde jsem skončil a pustím se do nikým nerušeného čtení. Co si ještě pamatuji, tak Seychely je drobnější, opálená a roztomilá. Hlavně ta roztomilost, je prostě hermoso... jenže ji nikde nevidím, dokonce ani blonďáčka a jeho kamaráda a dokonce ani Německo s itálií, které jsem potkal při odletu. Odešli snad bez nás? "Hlavně se mi tu neztrať, musíme je najít," přede upozorním svého "syna", aby se neztratil. Kdyby byl pes, dal bych mu čip, ale se snadněji hledal. Rozhlížím se sem tam ale kromě davů turistů nevidím ani ň. Možná je venku, napadne mě. Tolik lidí ještě ve větším množství lidí... Jsou přeci chytří a budou radši někde na klidnějším místě. Táhnu kufr směrem k východu a sem tam kontroluji, jestli Romanu nedělá kouzelníka a neřeže náhodné a velmi hezké... slečny, případně nemizí. Skrz skleněné automatické dveře se dostávám na parkoviště, kde stojí na viditelném místě zelený autobus. Zastavím se a chvíli sleduji hemžící se lidičky. Heleme se, támhle stojí Anglie a Francie. Ehm, co tu dělá Rakousko s Čínou? A Rusko? Podrbu se nevěřícně na zátylku ale s úsměvem se připojím ke skupině. "Hola, lidi!" Stoupnu si k prusku, se kterým naše vztahy nejsou až tak špatné. "Nevíš, kde bych našel Seychely?" Chtěl bych si jí zeptat na pár věcí a poděkovat za pozvání. K tomu, mám pro ní menší dáreček, který ji snad neurazí.

Litva (Toris Laurinaitis) - 13. dubna 2015 16:29

Prostě Litva, stačí? Rusko, Čína a ostatní Jsem většinou takový nenápadný a moc lidí se ani o mě nezajímá. Všichno se točí jen kolem Ruska, Ukrajiny, Ameriky... A nikoho nazajímá, jak se daří pobaltským státům. To se ale musí změnit, musí! Je čas vylézt z díry zas jednou do záře reflektorů a spřátelit se s většími a silnějšími, kteří mi můžou v hodině nejvyšší pomoct. A proto, jen proto, jsem se rozhodl, že doprovodím Rusko. přece jenom, jistou část svých dějin jsem byl v jeho domě a možná ještě někde hluboko uvnitř k němu mám nějaký vztah, i když víc negativní. Narychlo si sbalím kufry a i přes protestů Estonska, že nejsem povinen s ním jet a že už dávnu mu nemusím sloužit, vypadnu. Dělám to čistě jen proto, abych nezůstal zapomenut. Pokud se zeptáte na ulici velkoměst v cizině někoho, kde mám dům, naprostá většina řekne "Nevím" a druhá "Asi někde u Turecka, ne?" Celá cesta je ve znamení ticha, kromě krátké odpovědi něco ve stylu "Není zač, už dlouho jsem se nebyl nikde podívat." Občas se v duchu zastydím, že jedu k někomu na návštěvu a ani se neohlásím. Snad mě Seychely nevyhodí, to bych si strhl pěknou ostudu. pak bych se Lotyšku ani Estonsku nemohl pro samou hanbu podívat do očí. Nikde jsme nikoho neviděli, což je škoda. Mohl jsem si s někým popovídat. Cestou z letadla potkáme Čínu, která sedí na lavičce. tenhle týpek i přes roztomilý kukuč vypadá děsivě a trošku se jej i bojím. Když se ke mě přitočí s frází "Ty toho asi moc nenamluvíš, že?" Zmateně se usměji. "Asi ne, ale můžeš to změnit." Pak si pozdě uvědomím, že jsem řekl naprostou blbost, zrudnu a radši zmizím z jeho dohledu. Já se tak ztrapnil! Ne, už se to nesmím znovu udělat. Dodám si odvahy a přitočím se k dvojci Prusko x Španělsko. Hnědovlasý se zrovna ptá bělovlasého, kde by našel Seychely. Dobrý nápad, musím se jí zeptat, jestli tu nebudu překážet, že jsem se takhle pozval sám. Snažím se, aby to vypadalo, že je neodposlouchám. Sice jsem jí na okamžik viděl, ale nestačil jsem se k ní blíže dostat. Srdce mám až v krku a i když je to jen malá holka, mám strach z té ostudy. I když jsem si zažil už nějakou potupu viz. Rusko a jeho sadistické výmysly. Ach jo, doufám, že tu někde potkám Polsko. Už sem se s ním dlouho neviděl...

Polsko (Feliks Łukasiewicz) - 13. dubna 2015 18:41

Totálně hustá dovolená začíná! Litva (ostatních si Feli moc nevšímá, protože se bojí cizinců :D) Jako tohle je fakt úplně drsný. JEDU NA DOVOLENOU!!!!!! Jako sice jsem si s sebou do letadla nemohl vzít svýho poníka, ale to je jediná vada na kráse týhle výpravy. Chci, ať tam je Litva. Jinak se tam asi jako docela zbláznim, protože nesnášim cizáky. A to jsou asi krom Litvy a pár dalších asi všichni. Ale jako zajímá mě, kdo všechno tam bude. Divný, že mi Litva nezavolal nebo něco... Chm. Jako v letadle ani na letišti ho nevidím a to mě celkem totálně rozhodí. Liiiiit. Kde jseš?! Chci tě. Ani pořádně nevnímám, jak si beru svůj růžový kufřík a jdu směrem k východu z letiště. Seychely by někde po cestě měla někde být. Už jsem dávno podvědomě nasadil zoufalý ksicht. A pak je uvidím. Coooo? Oni už odchází? Nečekají na Po? Tak to jako vůbec! "Hééj, počkejte!" dodávám odvahu a zakřičím na ně. Ti v zadní části skupinky by mě měli slyšet. Není to...? Jo, je! A jde s tím creepy člověkem. S Ruskem. Jako já toho psychopata vraždícího trubkou fakt nemám rád. Už jenom proto, že mi vzal Litvu. "Lit!" rozběhnu se směrem k němu a obejmu ho. "To je super! Ty jsi normálně přijel taky, to je dost hustý!" hučím mu s obličejem zabořeným do jeho trička. Po chvilce ho ale pustím. "Tak jo, můžem jít." Po přišel a sranda začíná... TEĎ!

Německo (Ludwig) - 13. dubna 2015 20:56

Vinařovo pochybné čtení a overprotective Doitsu přichází Itálie, Francie, Anglie, možná ještě někdo a později celá skupinka :D Vinař si nedá pokoj a otravuje. Přesně, jak jsem předvídal. "Nechceš si vyměnit místo s Anglií a přisednout si sem?" "Ne, nechce," zamítnu, než Itálie nebo ještě hůř Anglie stihnou cokoli říct. Třeba bych mohl pustit Itálii k Francii, kdyby si chtěli popovídat. Stejně je na mě teď naštvaný a aspoň by přišel na jiné myšlenky. Ale představu, že vedle mě sedí ten vyvolávač duchů, prostě nesnesu. Promiň, Itálie. Naštěstí to vypadá, že ani Anglie na tom nemá moc zájem, takže i kdyby chtěl Itálie (jakože ROZHODNĚ NECHCE), tak mu to nevyjde. Dobře ti tak, žabožroute. Proč vůbec cestují spolu, ti dva? Nemají se náhodou nenávidět? "Ale samozřejmě, Ita-chan," cukruje Francie (sorry, zapomněla jsem to napsat za něj, tak aspoň takhle zpětně :D), když se Itálie naivně zeptá, jestli mu půjčí něco na čtení. Bleskurychle se ohlédnu a vidím, jak Francie vytahuje nějakou hodně, HODNĚ pochybnou knížku s ještě pochybnějším obalem. "NE, NEPŮJČÍ," zamítnu ještě rychleji než předchozí žádost Francie, aby se Itálie prohodil s Anglií. Nebude kazit Itálii nějakým svým pornem. "Na, vem si tohle," strkám rychle Itálii nějaký náhodný časopis o nejnovějších módních hitech v Číně (Co to sakra? Proč zrovna Čína, když je tohle let na Seychely...? NO DOUFÁM, ŽE SEDÍME VE SPRÁVNÉM LETADLE!), který je v kapse na protějším sedadle, a doufám, že si ho Itálie vezme. "To tvé 'něco na čtení' si nech, ty úchylný vinaři," zavraždím dotyčného pohledem. "Netvař se jako svatoušek, Německo," mává Francie rukou, "Tu tvoji produkci mám dávno zmapovanou." Na to nemám co říct. Jak trapné. S tím ztělesněným ďáblem už nepromluvím ani slovo. Od mého původního plánu napsat si další část deníku během letu jsem upustil. Měl jsem dost práce se sledováním toho úchyla za námi. Nemůžu dopustit, aby mi tu zkazil Itálii, zatímco nebudu dávat pozor. "...No co jé?!" ohradí se Francie blbě, když ho propaluju pohledem. "Nic ti nedělám, tak na mě přestaň zírat, jako bys mě chtěl zabít. Je to děsivé." "Moc dobře víš, proč tě sleduji." Po příjezdu na místo si vyzvedneme zavazadla a zamíříme za Seychely. "Je tu spousta lidí, tak se zkus držet u mě, ja?" pokusím se být na Itálii milejší, protože se pořád cítím tak trochu provinile, jak jsem na něj vyjel. To si nezasloužil. Je sice k ničemu, ale má srdce na pravém místě a dá se snadno vyděsit... Jdeme společně s Anglií a Francií k Seychely, u které už pár lidí je. Musím uznat, že je celkem hezká. Sice nevypadá jako Němka, ale i tak... Napomenu se, na co to zas myslím, a pokračuju. To zbytečně lascivní chování Francie k naší hostitelce nechám bez povšimnutí. Vždyť ji vychovával. Zná ji jako malou holčičku. To je nechutné. On je ještě úchylnější, než jsem si do teďka myslel. Zjistím, že nakonec přijell i můj brácha. Co že se ke mně nehlásí hned, jak mě vidí? To je divné. Není nějaký nemocný? Nebo je na mě pořád ještě naštvaný? No nic, chtěl to sám. Stoupnu si opodál a dělám, jako by tam nebyl. Má smůlu. "Guten Tag! Děkujeme za pozvání," pozdravím za sebe i za Itálii, když se dostanu k Seychely. Poté, co se všichni shromáždí a naše hostitelka pronese pár slov na uvítanou, vydáme se z letiště. Držím se vepředu a dávám pozor, aby se Itálie nikde neztratil. Takhle jdeme až k nějakému zelenému... autobusu, který nás podle Seychely má odvézt k ní do domu. No, nevypadá to zrovna bezpečně. Měl jsem jí přivézt nějaký dárek, třeba nejnovější Volswagen. Ano, to jsem tedy měl... Potichu čekám, až se tu všichni shromáždí, a při tom nenápadně obhlížím, kdo všechno tu je.

Prusko (Gilbert Beilschmidt) - 13. dubna 2015 22:40

Dneska jenom stručně, už mě bolí prsty :D Hlavně Španělsko "No, je pěkně otravnej..." zazubím se na Seychely. "...občas," dodám rychle, když mi Gil zaryje drápek do hlavy. Na poslední chvíli si rozmyslím zaječet na něj něco ve stylu "to bolelo, ty zas*anej kreténe" a místo toho mrknu na Seychely. Francie se bude moct zahrabat. Ta malá po mně jede, to je jasný. Donutím Maďarsko žárlit a pak mi padne k nohám. Jo. JO! Zatímco se Mému úžasnému já rodí v hlavě dokonalý plán hodný Mě, Sey se ptá, jak se jmenuje. "Gilbert, kotě, stejně jako ten pakoš pode mnou," zařve můj pták, ale rozumím tomu zase jen já, ostatní slyší při nejlepším to jeho "niyo niyo". Asi nemluv, ty blbečku, když ti normální lidi nerozumí. "Gilbert," přeložim jí. Hej, je to jasný. JEDE PO MNĚ! Teď všem ukážu, kdo je Mé úžasné já! Jsem dobrý! Jsem drsný. Jsem to prostě JÁ! Pak jdeme na parkoviště, kde na nás čeká vůz. Nechci moc mluvit, aby si nikdo nevšiml, že Mé úžasné já je dočasně indisponováno (...prostě muj hlas zní fakt dementně... PROBLÉM?!), ale normálně bych Seychely nabídl, že ať přijede do Německa a já ji svezu v našem autě. I s bonusem. Jenže teď radši jenom stojím v pozadí a pobaveně sleduju mýho blbýho bratra, jak se mě snaží ignorovat. Jak mu to nejde. To je vtipný. No jo, Mé úžasné já přitahuje všechny jak magnet holt. Pak se připojí Španělsko. "Jo, je támhle," ukážu směrem na Seychely. Pak mě něco napadne. "Hej, jestli za ní jdeš..." odkašlu si, aby mě Španělsko zřetelně slyšel, "Tak jí ode mě vyřiď pozdrav, jo? Budeš za to nejlepší kámoš Mýho úžasnýho já." "Ty ji jako chceš do postele nebo jak?" "Drž hubu," okřiknu Gilberta. Ten úchylný pták si fakt nedá pokoj. ...Ale tentokrát má čirou náhodou pravdu.

Rakousko (Roderich Edelstein) - 14. dubna 2015 08:31

Příjezd na letiště Snad všichni, jsme líní to počítat Ignorace Pruska je snad ta nejlepší věc, kterou můžu kdy udělat. Tenhle přehnaně uřvaný blbec dá na chvilku pokoj a já mám klid. Proč jsem si do letadla nemohl vzít s sebou svůj klavír? Zpříjemnil bych všem cestujícím cestu. Určitě všichni milují Bacha nebo Strausse. Několik tónů bych vyšvihl do skladby a ze skladby v koncert. To by byl neuvěřitelný kulturní zážitek pro ně, prostě protože všichni milují klasiky... Až na toho kulturního barbara vedle mě. Z klidného snění mě vyruší otravný zvuk, jako když hrajete na nenaladěnou kytaru. Prusko s sebou má pager? Kdyby byl doktor, to bych pochopil, ale to vážně nepochopím. Něco mezi pípáním a chrapěním, divým se, že to ještě nemluví. Jenže on mluví s batohem, chech, a kdo je tu pak podle něj blázen? přece jenom mu dělám zeď, ať tam dělá cokoli. Měl bys mi líbat ruce, že ti pomáhám. Nemusí to být přímo ruce, záleží na okolnostech. Nakráčí k nám letuška, která vypadá naštvaně. Nedivím se jí, být na jejím místě. Prusko je zdá se v bryndě a je na mě, abych jej z toho dostal. Ach jo, opět. Nejradši bych na něj hodil pohled typu Smůla kámo, ale tak zlý nejsem. Dobře, budu to mít u tebe. Vstanu a s elegancí sobě vlastní se nahnu k letušce. Abych podtrhl pocit důvěrna, položím ji ruku na rameno. "Moc se za přítele omlouvám," šeptám jí do ucha. Může to znít vtipně, proto doufám, že se nezačne on nebo jeho taška hlasitě smát. "Má žaludeční potíže a zapoměl si vzít dnes léky. Donesla by jste mu trochu vody, prosím?" Letuška se zatváří zmateně, nevěřícně, ale pak při pohledu na Prusko odkráčí do kuchyňky a vrátí se s kelímkem vody. "Kdyby jste něco potřeboval, stačí zazvonit," a vrátí se ke své obvyklé činnosti. Narovnám se a též mu vážně zašeptám, "Mám to u tebe." Vezmu do rukou denní tisk, který rozdávali na letišti ZADARMO a nevzrušeně čtu o vztazích na Východě. Na letiště se dostaneme živí a zdraví, obtěžkáni našimi zavazadly. Můžeme se přesunout k hledání Seychely. Jěště předtím si prusko odskočí a já hodný blbec vždycky poslechnu. No, tak Rederichu, buď víc aktivní. Jsi strašně pasivní. Hlídám kufry, zatím co vykonává potřebu, sleduji skupinu hlučících lidí, která se seskupila nedaleko nás. A pokud nemám špinavé brýle... No vlastně mám. Vytáhnu z kapsy takový ten hadrříček z optiky a vyčistím si své okuláry. To už je lepší. Ale stejně, rozeznávám mezi hlavami Německo. Po chvilce i Itálii. Zdá se, že bude veselo. "Hotovo?" obrátím se na Prusko, který spokojeně odchází z WC a má s sebou i malé žluté pískací cosi. To si jej vzal jako proč? Bez dalších průtahů se přesuneme ke skupině, kde již Seychely, jako vůdkyně, uděluje pokyny. Vnímám je a hledám známé tváře v davu. Dvojci mrmlající Francie a můj otravný spolucestujcí ignoruji, ale když se začne bělovlásek točil kolem Maďarska, kterého si všimnu až po půl minutě, musím jednat. Nenechám jej, aby se mi do ní navážel. "Vybírám si laskavost, takže mi teď laskavě uhni," vmísím se do rozhovoru a stoupnu si tak, že pokud nechce ležet tváří k zemi, tak prostě musí couvnout. Může se tozdát jako agresivní jednání, ale není tomu tak. Spíše nenásilné donucení. Ke své drahé polovičce (Ok, není to polovička ale víme, co tím myslíme, ne?) "Rád tě znovu vidím, Maďarsko," usměji se a džentelmansky ji políbím ruku. Sedět vedlení, ne, dívat se na ní, to je nepopsatelný prožitek. Po konci proslovu ji nabídnutím ruky pomůžu vstát z lavičky. Dávej si pozor, Prusko. Tady je to pro tebe nebezpečné. Sám mám jenom cestovní tašku a pomůžu jí se zavazadlem, které sám vezmu. Cestou k autobusu se jí nevázaně zeptám. "Jaká byla cesta? Měla jsi se dobře?"

Maďarsko (Elizaveta Héderváry) - 16. dubna 2015 08:53

Áááááápanrakouskojetaksuper!!!! *fangirling* Všichni, hlavně teda Rakousko :D Když mě začne Prusko otravovat - narozdíl od nonšalantní Francie, který mi políbí ruku, což není otravování, ale milá pozornost - Rakousko si toho všimne a zakročí. On je tak... no prostě... víš co! "Moc mě tu neodstrkuj, ty aristokrate," zachraptí bělovlasý debil s tím perverzním žlutým ptákem na hlavě, ale odejde otravovat někoho jiného. "Děkuji," věnuju Rakousku vděčný úsměv, který se ještě rozšíří, když vezme mou ruku do své a políbí ji. On byl vždycky tak... no prostě... víš co! Džentlmen jako vždy. Vážně se nezměnil. Pobaví mě magazín v jeho rukou, který má na úvodní stránce velký červený nápis "ZDARMA PRO VÁS". Vážně se ani trošku nezměnil! Pak se k nám přidá ještě několik dalších zemí, ale většinu z nich neznám - kromě Litvy, se kterým jsem se pákrát bavila jako mladší - a konečně se vydáme na cestu k autobusu, který nás má odvézt. No, autobusu. Spíš takovému... vozidlu. Dopravnímu prostředku s květinami. "Je to docela roztomilé, že?" otočím se k Rakousku, vedle kterého jdu, když uvidíme svůj vůz. Po krátké pauze, kdy čekáme na ostatní, nastoupíme a vezeme se... už asi k Seychely domů. Když to Rakousku nebude vadit, sednu si vedle něj - neznám se ostatně s tolika zeměmi a vedle Pruska si fakt sedat nebudu. Ach, už se tak těším, až půjdu na pláž a budu se opalovat! Ano, přesně to udělám, hned jak dorazíme a dám si kufr do svého pokoje. Pokud s námi Seychely ovšem nemá jiné plány.

Japonsko (Honda Kiku) - 16. dubna 2015 13:30

Chudáček Nihon-kun zase neumí anglicky :( Amerika-san, okrajově Seychely-san (no, spíš naopak... to je jedno) (Okay, not really, jen se zrovna učím japonštinu a říkala jsem si, že se trochu předvedu xDD) S rukama zdvořile sepnutýma před tělem trpělivě čekám, jak to celé dopadne. Takže Amerika-san opravdu volá Seychely-san. Nedivil bych se, kdyby se na nás rozzlobila. Nakonec jsme přeci jen měli zůstat na místě. Bylo by to celé jednodušší. Když mi Amerika-san předá telefonát, neubráním se udivenému výrazu. Pro mě? Cože? Proč...? "H-hai," vezmu si trochu nejistě svůj mobil zpátky. "Moshi moshi, Nihon de-" ohlásím se, ale pak si opět uvědomím, že Seychely-san možná nemluví japonsky. Watashi no baka... "Tady Japonsko," opravím se rychle. "Ano, jistě," potvrdím a čekám, jaké instrukce pro mne tedy Seychely-san má. Nezní rozzlobeně. Zvláštní. Pozorně poslouchám, co říká, a když domluví, podívám se kolem. "Před sebou," informuji ji. Jsem zvědav, jestli nám dokáže poradit. A vůbec, kdyby mi Amerika před tím půjčil tu navigaci, vůbec to nemuselo takhle dopadnout a nemuseli jsme Seychely-san takhle obtěžovat.

Rusko (Ivan Braginski) - 16. dubna 2015 14:32

Kam si myslíš, že jdeš, Litvíku? :3 Litva, Čína a ostatní Huh, Čína je dneska nějaký chladný, pomyslím si trošku smutně, ale nedám to na sobě znát. Jako vždycky to totiž zamaskuju úsměvem. Pak se začne bavit s Litvou a já už se chci do jejich rozhovoru přidat, ale on tak nějak... skončí dřív, než stihne začít. No nic - třeba příště! Když skupinku doženeme, chci všechny pozdravit, ale nakonec si to rozmyslím. Akorát by se všichni zas vyděsili... No, popovídám si s nimi později! Ale kde je Amerika a Japonsko? Chmm... No, to nevadí. Hlavně bych se chtěl pozdravit s Amerikou. Určitě tu někde bude. Zrovna on by si nenechal ujít něco jako tyhle prázdniny! Když se ale Litva přidá k Prusku a Španělsku, jako kdybych tu nebyl a jako kdyby si mohl dělat, co chce, už to nehodlám tolerovat. Proč mě tu nechává samotného, když je tu přece SE MNOU? I když je samostatný stát, nevím, kde přišel na to, že ode mě může takhle odcházet. "Ahoj, Prusko-kun a Španělsko-kun," přijdu k těm třem a takticky si stoupnu před Litvu, takže ty dva od něj jasně oddělím. "Litvo," promluvím na svého soudruha spolucestujícího, ale zároveň se pořád dívám na Španělsko a Prusko, "měli bychom jít zpátky, nemyslíš?" zeptám se ho a protože to byla řečnická otázka, začnu ho strkat zpátky. Tak, to by bylo! Jenže pak... pak přijde Polsko a začne ho objímat. Chvíli tam nerozhodně stojím, usmívám se a čekám, jestli ho pustí nebo co se bude dít. Na chvilku si pomyslím, jak by bylo hezké se přidat k obejmutí. Bylo by to opravdové vyjádření přátelství nás tří! Jenže pak si uvědomím, že já a Polsko nejsme přátelé. Pořád se tak pereme o Litvu, až to vypadá trošku divně. "Tak jo, můžem jít," řekne pak Polsko, jako bych tu nebyl (už mi začíná připadat, že se Rusko začíná transformovat na Kanadu... :D). "Ahoj, Polsko!" poklepu mu na rameno, když už se chystá ode mě odejít, a i když ho nemám moc rád, tak se přesto na něj usměju. "Jsme tu s Litvou na prázdninách." "Jako já se tady bavím s ním, ne s tebou," dostane se mi odpovědi od toho malého blonďáka. "Hm, to je škoda," poznamenám, "Protože my už musíme jít." "Ne, Litva tu jako totálně zůstává se mnou, žejo, Lit?" na to Polsko. "Ne, jde se mnou." "ZŮSTÁVÁ," řekne Polsko a chytí můj malý pobaltský stát za ruku. Nezůstanu pozadu, chytnu ho za druhou ruku a stisknu... no, možná trošku silněji, než by bylo potřeba. "Jdeme, Litvo, da?" usměju se na oba. "Tak jako taky řekni co chceš, Lit," ozve se Polsko. "Zůstat tu se mnou nebo jít s tím děsivým cizincem?" "Chm, to od tebe ale nebylo hezké, Polsko," posmutním trochu, ale pak se zadívám na Litvu a čekám, co řekne. Dokonce trochu povolím stisk, protože uznám, že bych mu třeba nemusel rozdrtit všechny kosti v ruce. (...To poslední byla nadsázka, ok? I když uznávám, že Rusko by to bylo schopné myslet vážně :D)

Litva (Toris Laurinaitis) - 16. dubna 2015 21:15

Litvík zasahuje! Čeká jej důležitá volba. Rusko-Polsko (Sorry za tu krátkost a stručnost, nějak nemáme doma múzu :D) "Rusko musí být úplně všude. Dokonce teď a tady," zahučím pro sebe tak, aby to nebylo slyšet. Nejen, že mi překazí výhled a odposouchávání, dokoce mne ještě chce táhnout pryč. Ne, já jsem samostatný, už dávno nejsem tvůj otrok! Uvědom si to, laskavě! Ale nahlas neřeknu nic, možná ze strachu z jeho pěsti. Nechtíc couvnu, abych mu uhnul. Jak mám navazovat mezinárodní vztahy, když se tu tenhle zmrzlý čumák pořád motá? Vždyť jen díky jemu mám takovou pověst. Zamračím se na něj, když mě strká zpátky. "Vím, že se o mě staráš, ale já jsem dost starý na to, abych..." nedořeknu. Přichází záchrana ve formátu Polsko.jpg. Vychytnu jeho obejmutí a držím jej, jako bych jej viděl naposledy. Jednu ruku mám položenou na jeho zádech a druhou mu prohrábnu nagelované vlasy v protisměru. (Tajemství jeho kadeří, ale pšš...) "Tak rád tě zas vidím, Polando." Dvě stejné duše byly až moc dlouho od sebe, to musíme napravit. Pustím jej, přesto však rukou chytnu levou ruku. Není to nic extrémně napadeného. Jenže Rusko i tohle musí kazit. Ach jo, to nemá lepší smysl života? Pustím jeho ruku a stoupnu si stranou. Oni se o mě hádají. Každý mě chce jen pro sebe. Co si o tom myslet? Že strany Polska je to krásné ale z té druhé nepříjemné. Přesto, jsem legislativně autonomní a samostatný, odhodlamý žít sám ze sebe. Nepotřebuji, aby mě někdo hlídal. Než bys řekl Kibinai, již jsem v obležení. Snažím se couvnout a utéct pod křídla támhle stojícího Německa (Tak měli jsme neschody, ale ze známosti by pomohl, ne?). Z obou stran mě drží za ruce a naléhají, abych šel s tím či oním. Ruka, kterou ukořistil Rusko mi pomalu odumírá, jen na něj syknu, snažíc se potlačit bolest: "Pažalujsta... pyka..." Jen trocha z minima, co jsem u něj pochytil, protože já mluvím po svém. Ale i tupci by došlo, co tím chci říct. Pochopil, kluk jeden a stisk zvolní do takové míry, že už neumírám. Myslím, že i hraní dámy se vzteklým medvědem je bezpečnější, než naštvaný východňan. A na druhou stranu si nechci rozhněvat své milované Polsko. Teď mi tedy někdo poraďte! "Asi..." beru to oklikou a vyhýbavě. "Totiž... Musím jít teď nutně za Seychely a domluvit s ní něco důležitého důležitého, víte." Škubnu sebou, abych se dostal že sevření Ruska a to samé i u svého přítele, jen s větším ohledem a jemněji. Pak vezmu za ucho svůj kufr a rozeběhnu se tam, kam ukazoval Prusko. Seychely tam fakt stojí, no jo. Přes tu mapu nebyla vidět.

Seychely - 17. dubna 2015 18:08

Přesun. Eh, prostě všichni v autobusu + Japonsko Mrknu na mapu a usměji se. Nemůžou být na severo-západě, za tak krátkou dobu by se tam nedostali ani autem, takže to museli vzít zkratkou k pobřeží. Všude je písek a skály, tedy menší skalnaté území je tady, zabodnu prst do místa, kde předpokládám že jsou. Nešli na opačnou stranu, jen to trochu obešli. Nevadí. Držím telefon mezi uchem a ramenem, aby se mi lépe pracovalo s mapou. Půl vteřiny uvažuji, než začnu navigovat. "Dobře, nejste vůbec daleko,to dáte. Teď se musíte dostat pod skály, na kterých stojíte... Je tam pláž, po které, když se dáte vpravo, tak dojdete až k velkému domu. Tam počkáte, ano?" Během navigování se ke mne připojí dva lidičkové a prstem před ústem jim dám najevo, ať chvilku vydrží. pak už se jen z Japonskem rozloučím. "Doražte v pořádku, my tam budeme asi tak do hodiny." I dřív. Zaklapnu svůj telefon a mapu zase úhledně složím do stojanu. Oba jsou hnědovláskové, jak roztomilé. Nejdřív, asi ten starší přistoupí a jemně mi stiskne ruku. "Mockrát děkuji za pozvání," vysouká ze sebe a podivně na mě hledí, jako bych měla šmouhu na tváři. "Není za co, doufám, že se ti tu bude líbit," usměji se a teď v něm teprve poznám Španělsko. S tím jsem se neviděla už hodně dlouho. Chvíli nic neříká, pak z kufru vyndá menší balíček převázaný stužkou v barvch jeho země. Tolik dárků si ani nezasloužím. "Doufám, že se ti bude líbit." převezmu balíček a poděkuji za něj. I když bych neměla, ihned jej rozbalím a když na mě vykoukne černá krajka a červený lem, vím, co to je. "Je opravdu nádherný, díky," rozevřu jej a lehce se jím oviju (Snad správný tvar O.o). lehký, pevný a hezký... Zaklapnu jej a nadšeně si jej strčím do své tašky, kterou nosím přes rameno a už v ní mi trůní kimono i záhadná věc od Ameriky. Obrátím se na druhého, který tu tak postává. Že by jeho kamarád? "Eh, ahoj. My se asi neznáme, že?" přujdu k němu blíž, neboť on nikam jít nechce. Pořád se ohlíží dozadu a je nervózní. "Stalo se něco?" zavrtí hlavou. "Ne... Já totiž... přijel jsem s Ruskem a já... Ono... nebyl jsem pozvaný... Tak já asi půjdu..." souká to ze sebe jak z chlupaté deky. Mile jej poplácám po rameni. "Tak s Ruskem, jo? Neboj, já tě nevyhodím, to bych byla špatná hostitelka. A mám tu i volné místo, Bengálsko na poslední chvíli se omluvilo." To je pravda, musí si rešit nějaké vážné problémy. Něco zablekotá, že moc děkuje a kdyby obtěžoval, že vypadne. Nečekaný host, pořád host. Bude alespoň více srandy. A když se představí jako Litva, mám dojem, že jsem to jméno už někde slyšela. "Tak šup šup, jinak nám ujedou," zazubím se a žertem je pošoupnu směrem k východu. V autobusu jsou už všichni, dokonce si i bez hádek nějak sesedli. Posadím se na místo, kde obvykle sedí průvodce a kývnu na řidiče, že může jet. "Můžeme, Henri. Jeď opatrně, ať je nikde nevyklopíš." "Bezpečnost nade vše, madam," uvolní ruční brzdu a já mám chuť jej přaštit. Nejsem madam, jsem Seychely nebo Sey. Tykej mi už, říkám ti to pořád! vedle mne je volné místo a tak mávnu na Onii-sana, jestli si nechce ke mě dopředu přisednout. Pro jistotu mám Kinedryl, kdyby mu bylo špatně. Podařilo se mi je všechny shromáždit a stejně je tu dost místa, takže si Litva může vybrat, kde chce sedět. ještě pro kontrolu si je všechny přepočítám. Un, deux, trois, neuf, dix... Jo, mám je všechny. Ach, jsem tak úžasná a šikovná. přemáhám naučený pocit si stoupnout do uličky, široce se usmát jako talíř a začít vyprávět o zdejším podnebí, historii, přírodě a všechny upozornit, kdy je sraz na společný oběd. Nevedu ale dětský tábor, takže můžu předpokládat, že se přizpůsobí sami. Vlastně, za chvíli bude čas k obědu. Bez problémů a průtahů se dostaneme během slabé půlhodiny k mému domu. Vzal to můj řidič pěkně po cestě a neměl svoje adrenalinové jízdy, jako obvykle. Můj dům není nic extra a právě proto se mi tak líbí. Snažím se o útulnost, takže všechny doprovodím do společenky a usadíme se. Pohled na Rakousko, jak si s Maďarskem mají blízko mě těší, ale v tu chvíli si vzpomenu na jeden fakt. Pokoje! Na ty jsem zapoměla, sakra. Ještě by mělo dorazit cestovatelské duo a druhá delegace, no to potěš. "Moc se omlouvám," začnu, "Je tu však menší problém a to s ubytováním. Bohužel tu mám pokoje jen pro dva s jednou manželskou postelí. Budete se muset dohodnout, kdo s kým bude spát." Řečeno bez jakéhokoli náznaku, aby to nevzali špatně. Mělo by být místa dost, v nejhorším uvolním svoje místo a dám si síť na verandu.

Francie (Francis Bonnefoy) - 17. dubna 2015 22:50

Papa Francie a jeho vzpomínky. A... WTF Doitsu! Všichni mínus ty dvě skororusky, Japonsko a Amerika :D "Nemluv na mě, ty zaklínači," ušklíbnu se, když se Angleterre ohradí, že prý "má jméno". Váááážně...? Počkat, musím si to promyslet. Hm... ne. Furt jsem na něj naštvaný, to s tím vínem nemohla být náhoda. A není možné, aby to ta rozkošná francouzská barmanka udělala schválně. Určitě mi chtěla nalít nějaké prvotřídní francouzské víno. A protože ji Anglie zaklel, dostalo se jí omylem do ruky tohle. Ano, tak to bylo. Dorazíme k autobusu a po krátké pauze, kdy čekáme na opozdilce, nastoupíme. Když na mě Sey-chan mávne, abych si k ní šel sednout, s radostí přijmu. Protože sedět vedle Anglie dneska už podruhé bych prostě NEPŘEŽIL. "Ah, málem bych zapomněl," řeknu Seychely, když si uvědomím, že mám pořád ještě na kabelce (ano, mám s sebou kabelku od Louis Vuitton, problém?) připevněnou rudou růži pro moji malou hostitelku. "Je to jen maličkost," podám jí květinu, která je stále ještě čerstvá. "Ale když jsi byla malá, tak jsi mé růže milovala," trošku melancholicky se usměju při vzpomínce té malé holčičky, která už nám vyrostla. Celkem mě překvapilo, jak zareagovala na můj polibek. Od minule udělala pokrok. Čekal jsem, že mě odstrčí nebo tak něco, ale ona... Ano, je to tak. Už to není moje maličká, která žadoní, abych ji vzal do náruče a nesl. Aspoň ty mašle jí zůstaly. "Podívej," vezmu její ruku, ve které drží květinu, do své - opatrně, aby se nepopíchala o trny - a vedu ji k jedné z těch jejích ozdůbek do vlasů. "Je ve stejném odstínu, jako tvá mašle!" zasměju se. To, že jsem ten odstín vybral schválně podle její fotky, kterou mám spolu s fotkou malého Kanady a Monaka - jaktože ti tady nejsou, mimochodem?! - už vědět nemusí. Ať si myslí, že je to náhoda... I když není. Pro ma petite musí být všechno perfektní. Během zbývající cesty jsem zticha, jen se občas zakoukám na Seychely... no, možná trošku na delší dobu a zasněnějším pohledem, než by se slušelo. Pořád stejně roztomilá. I když mi vyrostla dřív, než jsem se stačil vzpamatovat, že už to není to batole, které začalo žvatlat tou svou divnou francouzštinou a už jí to zůstalo. Teď je z ní skoro dospělá holka - a roste do krásy. Onii-san nemůže být nic jiného, než pyšný. Dorazíme k ní domů a tam nastane problém. Cože? Manželské postele...? Tak jo, žádný problém. Budu bydlet se Seychely a- "Myslím, že bychom si měli rozdělit dvojice hned na místě," ujme se slova ten ulízaný árijský bastard, kterého taky už začínám nesnášet, než vůbec stihnu navrhnout svoji skvostnou myšlenku. "Dvojice číslo jedna: Já a Itálie! Dvojice číslo dva-" Jsem z toho, že to začal rozdělovat, jako by mu to tu patřilo, tak paf, že dokonce ani já se nezmůžu na slovo, ale někdo - přesněji řečeno Polsko - to udělá za mě: "Hej jako Německo, chápu že si o sobě myslíš, že jseš hustej, ale tohle jsi jako totálně přehnal," rozhazuje rukama v té své růžové košili (a pak mi tvrď, že není homo :D). "Rozdělíme si to sami jak chcem, né? Jako já třeba chci být s Lit, tak to jako ber na vědomí a jestl-" "TICHO!!!" zařve Německo a vzhledem k tomu, že nestojí tak daleko ode mě a v podstatě mi zaječel do ucha, mám chuť ho praštit. "Nech mě domluvit! Nejdřív přednesu návrh a pak si vyslechnu případné připomínky!" "Hej všichni, nechte mluvit Západ, je to MŮJ brácha," ozve se Prusko, kterému se nějak záhadně o něco vylepšil hlas, jako by si myslel, že on a jeho bratr jsou středem vesmíru. "A dej mi pokoj s Maďarskem," zašeptá mu tím stylem, že to slyší všichni okolo. "To tedy rozhodně ne!" ohradí se Maďarsko, ale Německo už zas čte seznam, co si stihl sestavit. "Takže jak říkám. Dvojice číslo jedna: Já a Itálie. Dvojice číslo dva: Španělsko a Romano. Dvojice číslo tři: Amerika a Japonsko, až dorazí. Dvojice číslo čtyři: Litva a Polsko - vzal jsem v potaz jeho žádost. Dvojice číslo pět: Rusko a Čína. Dvojice číslo šest: Prusko a Rakousko." "COŽE, ZÁPADE? ZRADIL JSI MĚ, TO JSME SI NEDOMLUVILI!!!" zaječí Prusko, který naštěstí nemá takové volume, jako kdyby byl jeho hlas v pořádku. "Nebudu tu tolerovat žádné sexuální harašení," odpoví. Tak to máš docela problém... pomyslím si kapánek zlomyslně, když si promítnu, co všechno mám za tyhle prázdniny v plánu stihnout. A vůbec, kde je v tom jeho plánu onii-san...?! "Dvojice číslo sedm: Seychely a Maďarsko. Dvojice číslo osm..." Ne. Ne. Ne... "Francie a Anglie." Zdá se mi to, nebo to pronesl s tak zlomyslným výrazem, jak to jenom jde?!?! "Námitky se zamítají, pokud je s tímto rozložením spokojená Seychely," rozhodne se Německo, zrovna když se chystám něco říct. Ne, onii-san to tak nenechá. Chci být se svou malou sladkou Seychely. Ne s tím čajovým psychopatem! "MÁM NÁMITKU, BRAMBORÁKU!!!!!!!!" ...Snad poprvé mi přišlo vhod Romanovo oslovení. Upřímně, nic na toho němčoura nesedí víc. Ale... on... mě... ignoruje?!

Německo (Ludwig) - 18. dubna 2015 08:23

BUDE TADY TICHO!!! Všichni krom těch čtyř (Víš co mě ale napadlo? Že ti zrovna by se k sobě docela hodili - Amerika s Ukrajinou a Japonsko s Běloruskem :D Hlavně ti druzí dva spolu vypadají dsně :3 :D) V autobuse sedím s Itálií. Tentokrát se rozhodnu učinit další zápis do deníčku, pokud po mně Itálie něco nechce. Rozhodnu se, že po tomhle si zapíšu ještě další jeden až dva. Milý deníčku, toto je druhá část dnešního zápisu. Dorazili jsme na Seychely. Počasí je zde velmi teplé. Pro přesné udání stupňů se zeptám Seychely nebo najdu teploměr. Itálie vypadá, že už na mě není tak naštvaný. Musím přijít na způsob, jak se mu omluvit. Něco už vymyslím. Ukázalo se, že je tu i můj bratr, ale z nějakého důvodu se mnou odmítá mluvit. Zajdu za ním hned poté, co vyřeším tu věc s Itálií. Doufám, že mi zbude čas. Rád bych totiž ještě dnes šel na pláž a našel nějaké škeble. Pro větší přehlednost přikládám kompletní seznam hostů: Prusko, Rakousko, Itálie, Romano, Španělsko, Francie, Anglie, Maďarsko, Polsko, Litva, Rusko, Čína, Japonsko, Amerika. Dorazili jsme na místo, končím zápis číslo dvě. Další bude proveden s největší pravděpodobností po ubytování nebo večer. Když vystoupíme a vyndáme si zavazadla, Seychely nám sdělí trošku nepříjemnou zprávu. Pokoje pouze s manželskými postelemi. "Myslím, že bychom si měli rozdělit dvojice hned na místě," navrhnu a hned začnu taky jednat, aby někoho nenapadlo mě přerušovat. Skákání si do řeči. Nepořádek. Chaos. Jedna z mnoha mála věcí, které nemám rád. "Dvojice číslo jedna: Já a Itálie!" To je jedině logické. Jeho bratr beztak bude chtít být se Španělskem a Prusko, se kterým bych mohl bydlet zase já... u sebe v pokoji nechci. Tak. "Dvojice číslo dva-" chystám se pokračovat, ale přeruší mě ten přihřátý blbeček Polsko (ano, mám ráda nadávání svým vlastním postavám xD). "TICHO!!!" zvýším hlas, čímž si zjednám pořádek. "Nech mě domluvit! Nejdřív přednesu návrh a pak si vyslechnu případné připomínky!" No, spíš ne. Bude to tak, jak řeknu, a Schluss. Pak se ozve Prusko, který mi pomůže zjednat pořádek. Díky, bratře. Máš to u mě... nebo možná ne, rozhodnu se, když mi děsně nenápadně navrhne, že chce být na pokoji s Maďarskem. Ty určitě. Chudák holka, ještě by si odtud odnesla nějaké trauma z těch tvých pěti metrů. "Takže jak říkám," začnu trpělivě znovu vysvětlovat hlavně všem těm blbečkům, kteří neumí držet ústa - že, Polsko. "Dvojice číslo jedna: já a Itálie. Dvojice číslo dva: Španělsko a Romano. Dvojice číslo tři: Amerika a Japonsko, až dorazí. Dvojice číslo čtyři: Litva a Polsko - vzal jsem v potaz jeho žádost. Dvojice číslo pět: Rusko a Čína. Dvojice číslo šest: Prusko a Rakousko." Můj bratr vypadá, že z toho má šok. Ubráním se pousmání. Budeš tu mít dost jiných příležitostí, než Maďarsko. Jsi tak natvrdlý, nebo ti vážně ještě nestojí, že o tebe prostě nestojí?! "Nebudu tu tolerovat žádné sexuální harašení," odůvodním své rozhodnutí a dál se k tomu nehodlám vracet. Před sebou máme poslední dvojici - vlastně dvě, pokud počítám ty dvě ženy. A jaksepatří si vychutnám, jak se ti dva budou tvářit. Nejsem vždycky zlomyslný - ale když jsem, stojí to za to. "Dvojice číslo sedm: Seychely a Maďarsko." Odmlčím se a přehlédnu všechny přítomné. Cítím se tak epicky. "Dvojice číslo osm: Francie a Anglie. Námitky se zamítají, pokud je s tímto rozložením spokojená Seychely," řeknu rovnou - a toho ječícího žabáka ignoruji. Nic jiného si beztak nezaslouží. To máš z toho, že jsi Itálii strkal do ruky nějakou pochybnou četbu.

Romano (Lovino Vargas) - 18. dubna 2015 08:56

Po dlouhé době odpis za Romana! :D Všichni a hlavně ten blbeček Španělsko "Moje teta se to... vdává..." řeknu ne zrovna přesvědčivě, protože ta tlustá stará ženská mě už za tu chvíli stihla otrávit. Beztak si toho nevšimne, protože je stará rašple. Nějak přežiju kecy těch dvou a pak se na nějaký random místo podepíšu. Musím se zarazit u R, které jsem automaticky začal psát, a předělat ho na A, ale nakonec to dám, protože jsem super. I ten let letadlem nakonec přežiju. Beztak musím uznat, že to Španělsko vymyslel celkem chytře. Já bych na něco takovýho asi nepřišel ani. Sakra. Už jsem nejenom horší než můj MLADŠÍ bratr, ale i než Španělsko... Ale ne. Nesmím mít depku. Je tu plno hezkých letušek a Španělsko mě moc neotravuje těmi svými sluníčkovými kecy. "To teda chci, sakra," zamumlám, když mi navrhne, jestli se nechci během letu prospat. Nechám ho, aby mi u letušky objednal deku a za chvíli jsem v limbu. Jo, to jediný mi jde. Na letišti akorát jdu za svým "tatínkem", nemám náladu dělat nějaký blbosti hlavně proto, že jsem ještě rozespalý z letadla. Španělsko se rozhodne promluvit si s Pruskem, což je ještě nesnesitelnější starší bratr Bramboráka. Pak jdeme za Seychely, nad kterou se Španělsko úplně začne rozplývat. A jo vlastně, ta sázka! vzpomenu si na náš rozhovor s mým bráchou (který tu beztak je někde s tím bramborovým šílencem, jenom ho nevidím) a řeknu si, že to musím Španělsku navrhnout v autobuse. Když se kouknu (ne že by mě to extra zajímalo), co Španělsko té roztomilé kočičce přivezl, a uvidím černou krajku s červeným lemem, leknu se, co je to Španělsko za úchyla. PROČ JÍ SAKRA DÁVÁŠ TAKHLE PERVERZNÍ SPODNÍ PRÁDLO, DEBILE!!! Už už se chystám zrudnout - ale ne, dobrý. Je to vějíř. Beztak ze sebe nevypravím ani slovo, jen tam stojím jak tvrdý Y. Jo, super, Romano. Jsi fakt Cassanova. Děda Řím by se za tebe musel stydět, kdyby tě tu takhle vidět. Vlastně počkat, on se za mě už stydí! Protože vždycky měl radši bráchu než mě! Tak je to vyřešený, fakt úžasný, sakra. Pak jdeme k tomu autobusu nebo co to sakra je a já sedím vedle Španělska. "Hele, Španělsko," začnu sebejistě, protože už jsem se oklepal ze svého neúspěchu se Seychely. "Mam pro tebe návrh," řeknu a ujistím se, že mě poslouchá. "Kdo z nás dvou dostane od Seychely první pusu, ten vyhrál a může si od toho druhého říct, co chce. Bereš?" Když dojedeme do hotelu a usadíme se do společenský místnosti, Seychely řekne, že má akorát dvojpostele. Takjotakjotakjo budu bydlet s ní!!!!! Ten bramborák si ale asi myslí, že je tady hlavní postavou nebo co, takže začne všechny rozdělovat. Tak mu něco řekni, Španělsko, ty blbečku... Já s tebou NEBUDU spát v jedný posteli! Ani s žádným jiným úchylákem tady!

Ukrajina (Jekaterina Braginskaya) - 18. dubna 2015 18:43

Se sestřičkou za bratříčkem! Jůů... Bělorusko To jsme se tak jednou dohodly s mojí mladší sestrou Běloruskem, že nenecháme Roshia-chan ve štychu a přijedeme za ním. Sice jsem se se Seychely předem nedomlouvala (leda že by to zařídila Bělorusko, ale o tom docela pochybuju), ale Rusko o ní tak básnil, že jsem si říkala, že snad bude fajn. A když se pro nás nenajde pokoj... No, přespíme třeba ve stanu! Raději ho tedy vezmu s sebou. Chtěla jsem, abychom letěly stejným letadlem, jako Rusko, ale nevyšlo nám to. Na dovolené s Běloruskem... Poslední dobou se s ní moc nebavím, abych se přiznala. Ale to ani s Ruskem... Mezi našimi zeměmi je teď pěkně velké napětí. Mám strach, co z toho bude a doufám, že to dobře dopadne... Abyste byli v obraze, vlastně jsem tak trochu na útěku, víte? Mám zakázáno se s Ruskem bavit (už zase), ale už mě došla trpělivost s tím, jak mi všichni rozkazují jen proto, že si neumím dupnout jako třeba Bělorusko... A tak jsem se s ní domluvila, že pojedeme za Ruskem - tedy, za Seychely, u které bude Rusko. Sice se trochu obávám, že ho sestra bude zase strašně nahánět, ale já už se postarám, aby spolu ti dva vyšli a aby můj malý Rusko neměl z Běloruska zase trauma, chudáček. Konečně přijedeme na letiště - ale co teď? "Myslíš, že bychom měly zavolat Seychely, jestli nás vyzvedne? Anebo..." otočím se na Bělorusko. Ona je docela schopná, když zrovna není psycho, tak třeba bude vědět, co teď. "Anebo myslíš, že tam nějak trefíme samy?" (Aneb Amerika s Japonskem v holčičím podání xD) Než odpoví, svezu se na nejbližší sedačku a nahrbím se, abych trochu ulevila svým zádům. "Ach jo, zase mě bolí záda. Já ti tak závidím, sestřičko..." A jéje. To jsem možná neměla říkat... No nic. Ona je ve své podstatě hodná, když člověk odhlédne od toho, jak se chová k Rusku.

Bělorusko (Natalya Arlovskaya) - 19. dubna 2015 17:14

Setričky (a nemyslím ty v nemocnicích... Ale uznejme, Bělorusko by byla skvělou zdravotnicí :D) Ukrajina To je strašné, příšerné! Rusko si odjel a nevzal mě s sebou! Co když se chudáčkovi tam mezi cizáky něco stane?! Nebude tam nikdo, kdo by mu pomohl, utěšil jej a povzbudil. Všichni jsou na něj zlý, ale ne, on přesto za nimi dolejzá a svoji sestru ignoruje. Sestru, která jej vroucně miluje, která pro něj žije a dýchá. Nemyslím Ukrajinu, se kterou má jisté spory a pro své velehory nevidí na krok. Nejlepší, nejchytřejší a nejúžasnější ženskou, kterou může najít... Jmenuje se Bělorusko a ano, jsem to já. Nechápu, proč se mi v tom případě pořád vyhýbá. Neví, ke komu se má přiklánět a odmítá mou vřelou teplou náruč. Spolu bychom ovládli svět, zničili všechny naše nepřátele a začala by nová éra. Když zjistím, že MŮJ bratr sbalil kufry a pěkně po rusku se vytratil, dám si ruce v bok a naštvaně odejdu do svého pokoje(Lidé se vytrácí po anglicku, tak proč ne po rusku xD). Jeho cíl cesty dohledám tak, že si nechal v prohlížeči jako poslední stránku Gagarin-Maps a vyhledával jedno nejmenované místo. No, to teda ne, ještě si tam někde vezme nějakou couru a já utřu hubu. "Seychely, opovaž se mi jej tam se snažit klofnout, než přijedu!" pohrozím ji i když mě neslyší. Povídá se, že to dali do kupy z Francií, ale můžou to být drby. Ze skříně schodím velký kufr, naházím do něj nějaké věci a takto připravená jdu za Ukrajinou. "Sbal si krámy, jedeme hned na Seychely za Ruskem," buším do dveří pěstí a když dlouho nic, tak přidám i kopanec, až se rozlétnou a ve dřevě zůstane pozůstatek po mé botě. No co, opravím je později. Uprostřed předsíně stojí moje udivená setra, která souhlasí s cestou za mojím Miláčkem. Ještě aby ne. Naštve nás, tedy hlavně mě, že jsme nestihly letadlo, kterým letěl Rusko. Další naštěstí letí zanedlouho, protože je dovolenková sezóna. Ale i kdyby neletělo, osobně bych šla do kokpitu dalšího letadla a s jemným hláskem zadávající požadavek, bych pilotovi přiložila nůž ke krku. Hned by to byla jiná a klidně bych mohla potom i pilotovat. Odevzdám svůj kufr a doškrábu se do našeho Airbusu, kde si kycnu na sedadlo a nasupeně se rozhlédnu po spolucestujících. Když nějaký děcko přes uličku začne břečet mámě do prsou s tím, že "Ta paní vedle je strašidelná", zazubím se a ono se k tomu navíc rozklepe. Ccc, ty děti se dneska bojej i vlastního stínu. Zaslouží si tvrdší výchovu. Vždyť jsem tak roztomilá. "Nechala jsem jí vzkaz," pohotově zareaguji na otázku mé sestřičky a potěšeně si natáhnu nohy do uličky. Všichni říkaj, že zprávy ode mne jsou spíš požadavky o výkupném než milé vzkazy, tedy kromě Litvy. I přes to, že byl s bráchou skoro pořád, má svojí hlavu a blbej taky není. Na druhou stranu mi rozumí a proto jej mám možná i trochu ráda. Ukrajinu zas bolej záda, a co já s tím? Moje nejsou a když bude makat víc, tak jí bolet nebudou. Nebo ať si koupí Kosmodisk..."Ty mi závidíš, jo?“ obrátím se na ní s pohledem To jako fakt? + creepy výraz, který mi za ty roky přirost k obličeji a stal se mou součástí. "To mi řekni, co? Že mám sestru, co je nesamostatná a neumí se o sebe postarat? Nebo hloupoučkého bratra, který neví, co chce?" Zním teď trošilinku ehm. hodně hnusně, ale musíme být upřímné. Nečekám na odpověď a znovu se podívám vedle, kde se teď krčí ten drobeček a jeho matka se bojí na mě pohlédnout. Haha, dokonce i dospělákům naháním strach. Všechno to jsou padavky.

Rakousko (Roderich Edelstein) - 19. dubna 2015 18:50

To chce klid, aneb. S kým budu spát? Všichni a Maďarsko Na parkovišti narazíme na zelený a celkem divný autobus. Docela ujde, kolik ale za něj dala? Ono, záleží, kolik to má najeto. Taková kraksna, třeba ji měla zadarmo... Hej, já ho chci taky! "Je takový... zajímavý," odpovím své kolegyni-přítelkyni. Nemůžu přímo říct, že by to byla moje holka ale zas nemůžu říct, že by se mi nelíbila. Svůj i její kufr dám do kufru a pak ladně vystoupám po schůdkách za ní dovnitř. Na Prusko se ani nepodívám, jen Německu kývnu na pozdrav a posadím se. Postupně sem přijdou všichni a přes skla vidím, že nás je hodně. Překvapí mě, když uvidím Rusko s Polskem a dokonce jako posledního i Litvu. Taková sešlost, copak má naše hostitelka za lubem, když pozvala i takové charaktery? "Posaď se," kývnu rukou Maďarsku, aby si přisedla. Sám se trochu pošoupnu, aby měla víc místa. Co v tichosti jedeme, pozoruji z okénka krajinu. Má to tu celkem hezké, jenom kdyby to vedro nebylo tak velké. Začínám cítít, že se mi lepí tričko na záda a o dalších propocených místech lepší nemluvit. Měl bych si dát sprchu a převléct se. Do dobře vypadajícího domu dorazíme celkem brzo a chvíli počkám, než vystoupí ostatní, abych se nemusel tlačit. Vystoupím před Mad (Maďarsko je dlouhé jméno xD) a podám ji ruku, aby bezpečně sestoupila. Trošku mi to připomělo scénu z Louskáčka, ale o hudbě a baletu později. Myslím, že tu klavír asi nebude. To je škoda, mohl jsem všem zahrát ukázku z Kouzelné flétny. Podle pokynů nějakého pikolíka nechám svůj kufr jemu a on jej odveze na vozíku do společenky. Jako odměnu mu dám ten časák ZADARMO. Jeho výraz stojí za všechny prachy a po mém nevinném úsměvu se zmateně stáhne. Svojí drahou polovičku vezmu rukou okolo ramen aby bylo vidět, že jsme tu spolu. Můj příbuzný, za kterého se občas stydím, začne si hrát na šéfa a udílí rozkazy, kdo s kým bude spát. Haha, dobrý vtip. S Pruskem spát nebudu, začne chrápat a já se budu muset vystěhovat na chodbu. i ostatním se nelíbí, jak je to naškatulkoval. Vstanu a položím Německu ruku na rameno. "Děláš to příliš složité. Myslíš si, že i když to nějak zorganizuješ, že tě poslechnou?" Skončí to tak, že celou noc budeme chodit po domě a hledat místo, kde bychom si mohli ustlat."Já si místo klidně vyměním s Amerikou," navrhne Čína a Anglie se k němu přidá. "Klidně se uvolím a vyměním si post s Ruskem," mrkne potměšile na Francii. Chudák, zůstal by na pokoji s Ruskem, to bych mu snad ani nepřál. I když s vodko-slunečnico-trubkovým mužem nemám skoro žádné vztahy, znám jeho povahu. Do celé téhle pře začne breptat i Španělsko, kterému to je očividně fuk. Jen Itálie se zdá spokojen, stejně jako Litva s Polskem. Venezio stojí u vitrýny a rukama si prohlíží vystavené věci. "Jej... Radši se jen dívej, ano?" přiskočí k němu Seychely a zavře mu dveře přímo před nosem. Je zdá se trošku rozrušená a nestíhá vnímat tolik vjemů zárověň. Itálie pokrčí rameny a jde za Německem, do kterého několikrát štouchne. "Hej, hej, Doitsu... Tak já budu spát s Romanem. Ty můžeš být se Španělskem, když se bráškovi to nelíbí..." navrhne. Ach, je tak hodný... a blbý.

Seychely - 19. dubna 2015 21:08

Připojitsavšení zbytku skupiny Všichni + Japonsko a Amerika Myslela jsem, že vše bude probíhat v klidu. Všichni se schodnou, co a jak a bude klid. Jenže moje naivita nezná mezí a než stačím něco k tomu ještě dodat, už se pustili do sebe. Německo přejme zodpovědnost a udělí několik rozhodnutí, které pobouří nadvětšinu skupiny. Nespokojenost začne převládat a naštvaný obličej Onii-sana mi nedodá klidu. Snažím se usmívat, že je vše v pořádku ale občas mi přebleskne v očích nejistota. Ještě, než začnu propadat předčasně zoufalství, odeženu Itálii, který až moc blízko zkoumá velmi křehké věci. Ach jo, to se mi snad zdá. Hledám mezi tvářemi porozumění, ale všichni se dohadují. Nemůžu to takhle nechat, ty tu jsi nejvyšší moc a ty rozhodneš, tak. Razantně vstanu a postavím se doprostřed skupiny. "Když se nedokážete rozumě dohodnout, budu to muset udělat sama," nechám se slyšet. Vytáhnu z kapsy klíč pověšený k vyřezávanému přívěsku s číslem 105. Vtisknu jej do ruky Polska, který již kamaráda do party má a ukážu na nedaleké schody. "Nahoru a doleva." Totéž udělám s Německem, akorát dostane o pokoj vedle. První páry odejdou a musím se poprat se zbytkem. Jistým způsobem má ten evropský pivař pravdu. Čínu strčím k Prusku, oni si budou určitě rozumět. Maďarsko spojím s Anglií. Itálie odešel a jeho bratru dám férovou nabídku. "Můžeš být buď se Španělskem nebo Ruskem." Čekám, než se vyžvejkne a již od cesty slyším někoho přicházet. "Hej, lidi. Takový kravál, že jste slyšet až ven." Amerika si to kráčí vepředu a za ním Japonsko. Chválabohu, jsou v pořádku. Už je nikam nepustím. Na vysvětlenou vysvětluje ostatním, kde byli a co se stalo. Příběh o zakleté navigaci mě pobaví a vytvořím si o incidentu vlastní obrázek. Říká se tomu chromé ruce a mozek. "Supr, teď vás taky můžeme rozdělit. Ty..." ukážu na navigátora. "Ty budeš s Pruskem. A bez námitek, pánové." Obličej WTF? Ameriky mi stačí a ostatní páry zatím ještě nedělám. Byla bych ráda, kdyby taky zapojili svoji iniciativu. Posadím se do křesla, nohu přes nohu a s klidem je vyzvu. "Doufám, že vy se už dohodnete. Naposled jsem takhle musela rozdělovat špunty z jedné školy, co tu byli na exkurzi."

Itálie (Feliciano Vargas) - 20. dubna 2015 20:59

Venezio by taky mohl konečně reagovat :D Francie a Německo + ostatní S úsměvem natáhnu ruku po knížce, kterou mu Onii-san půjčuje. Asi to bude něco zajímavého, když to nosí s sebou. I název zní zajímavě. "Kamasútra po francouzsku", to asi bude něco o vaření. Francie umí dobře vařit, třeba se to naučil z téhle knížky. "Díky, jsi hod..." Ale Doitsu mi místo vecpe nějaký časopis, který odkudsi vykouzlil. Vrhne na něj ošklivý pohled a začnou se zas hádat. Ne, já to poslouchat nebudu. Přitisknu si dlaně k uším a drmolím italskou dětskou říkanku, abych pro sebe přehlušil jejich hádky. Časopis, ze kterého na mě zírá nějaká ne moc hezká paní, si položím do klína. Klikiháky z obálky vypadají jako ty od Japonska. Proč na sebe musí být tak zlý? To nemůžem být všichni kamarádi? (To zní jak od Ruska xD) Během letu listuji čtivem a občas se otočím na Francii, kterému oplatím úsměv. Německo se tváří, jako by mu chtěl ublížit. Jen Anglie je pasivní, do pře se vůbec nezapojuje, jako já. Spí a tu a tam něco mluví ze spaní něco o čaji. Tu a tam si přes spolusedícího popovídám s nějakou tou hezkou letuškou, kterých letí hodně. Dokonce letí i několik vzdušných polibků, které padnou navzájem. "Ahoj, kotě... Zavolej mi..." zamávám na obzvlášť rozomilou, když vystupujeme z letadla. Německo jaksi pookřál, třeba jej okouzlily ty pěkné holky, co se kolem něj motaly snad víc, než kolem mě. A je i milejší, třeba jej nakazil můj optimismus. I Japonsko byl nadšený, když jsem mu ukázal, jak to u mě vypadá. Dostane se nám příjemného uvítání od roztomilé dívenky. "Veee~" Ta je hezká, na cizinku možná i hezčí než některé italská děvčata. Poslouchám a nechám se táhnout, kam Doitsu chce. I v autobuse jsem klidný a více než spořádaný. (Zatím je v klidu ale hyperaktivita se nastřádá :D) Její domeček je roztomilý jako ona sama. Je mnohem hezčí než kdejaký zámek Francie na Loaře. Začne i debata něco o pokojích. To je jasný, že budu spát s Německem... Jé, tady je tolik hezkých věcí. Třeba tady v tom rámečku... To je Francie? A tady jsou nějaké skleněné věcičky. Jak je to asi těžký? Jenže exkurzi mi pokazí Seychely, která zavře dveře a málem mi tam nechá uvnitř ruce. "Jej... Radši se jen dívej, ano?" Asi nemá ráda, když se dívám. No co, jdu se zapojit. Přiskočím k Německu, který naštvaně rozkazuje. Jedl málo Pastáááá a pil málo vína. Jeho jídlo je děsné, nedivím se mu, že je po něm tak nabručený. "Hej, hej, Doitsu... Tak já budu spát s Romanem. Ty můžeš být se Španělskem, když se bráškovi to nelíbí..." navrhnu. Bráškovi to udělá radost.

Japonsko (Honda Kiku) - 20. dubna 2015 21:16

...soo desu ne... Amerika-san, Seychely-san, ostatní-san "Hai. Hai. Rozumím. Mockrát děkujeme, Seychely-san. Zatím ahoj," rozloučím se se Seychely, zavěsím a podívám se na Ameriku-san. "Už vím, kudy se máme vydat, abychom došly k Seychely-san domů," informuji ho. "Pokud jsi připravený, vyražme, prosím." Beztak jsme neměli vůbec chodit. Nakonec dorazíme - za minimálních komplikací, protože jsem si popis cesty od Seychely pečlivě zapamatoval a hned, jak jsem položil telefonát, jsem si zapsal její instrukce ve zkrácené podobě do mobilu. (...Ok, až teď jsem si uvědomila, že iPhone nevímkolik v sobě nejspíš MĚL takovou primitivní funkci jako GPSka, takže stačilo se podívat tam a byli bychom v pohodě, ale... dobrý, no... :D) "P-počkej, prosím, Ameriko-san!" funím daleko za Amerikou - který je narozdíl ode mne dost ve formě - když už jdeme v písku moc dlouho, boří se mi do něj nohy a nestíhám. Opravdu bych možná měl začít kontrolovat příjem sodíku, jak mi radil Německo. A cvičit. A ještě tolik dalších věcí... Jenže bohužel všechno nemohu ani za nic stihnout! Jsem tak zavalený prací, že se mi tomu ani občas nechce věřit, kolik toho mám... Ale ne. Nesmím si stěžovat. Jako pravý Japonec to vše zvládnu! Ano, už to mám. Poprosím Německo-san, aby mi sestavil jídelníček a cvičební plán, který budu po dobu dovolené dodržovat, on se v tom přeci tak vyzná. Ano! Přesně to udělám! Chci se vyrovnat ostatním národům a mít taky takovou fyzičku jako oni!!! "Hej, lidi. Takový kravál, že jste slyšet až ven," řekne Amerika, když přicházíme. A má pravdu, i když já bych to řekl trochu... Zatímco vysvětluje, co se nám stalo, stojím v pozadí a nejistě po očku sleduju ostatní a jejich vesměs pobavené reakce. Pak Seychely-san přidělí Ameriku-san k Rusku. "Hmm... Vypadá to, že jsme zbyli na sebe, ma petite..." Francie-san se nezměnil. Pořád dělá ty své divné věci. Hlavně dívkám.

Německo (Ludwig) - 20. dubna 2015 22:03

Zklamali jste mě. Aneb Doitsu má depku. Všichni, bohužel. Jo. Řekl jsem, že námitky se zamítají. Řekl jsem, že to bude tak, jak jsem to rozdělil JÁ. Ale hádejte co. NEVYŠLO TO!!!!!!! Propukne všeobecný chaos a já si nehodlám na dovolené zničit ještě hlasivky. Nakonec se ale rozdělování pokojů ujme Seychely. Možná to tak bude nejlepší. Sice nechápu, jak spolu vyjde třeba můj brácha a Čína, se kterou se absolutně nezná, ale... Uvidíme, uvidíme. Já skončím s Itálií dle původního plánu. "Danke," převezmu si klíč od Seychely. "Jestli ti to nevadí, půjdeme se ubytovat hned. Pojď, Itálie." Ten je taky dneska nějaký divný. Náš pokoj je opravdu pěkný, to se musí nechat. (Ano, tenhle pokoj si určím sama! Ty jsi Seychely, ale já jsem pořád ještě PJ! xD) Výhled na moře mi hned zvedne náladu. "Vybal si věci, Itálie. Pro dnešek máš volno, jestli chceš, ale jak už jsem říkal: zítra začínáme s tréninkem!" Bude to lepší, když začneme až zítra. Itálie bude určitě rád. A já si aspoň napíšu část svého deníčku. Musím si vylít srdce. "Můžeš jít klidně navštívit i svého bratra, jestli chceš," navrhnu mu a s hrůzou zjistím, že už ani nemám zájem snažit se zakrýt svoji špatnou náladu. Jde to s tebou z kopce, Ludwigu.

Amerika (Alfred F. Jones) - 21. dubna 2015 19:35

Hrdina přichází! A zase odchází... Kámoš Japonsko a zbytek delegace + zrádkyně Seychely! Japonsko, zdá se vyřešil tenhle drobný problém. Sey mu něco vkládá, on souhlasí a zavěsí. A co já? Já jsem vosk? Hééj, jsem tady, u mě se řeší všechny problémy! Nic? Hmpf... Zdá se, že turista, který bez foťáku nedá ani ránu, dostal osvícení a dokáže nás dostat z téhle situace. Dokázal bych to sám, jen se mi nechce. "Fajn, fajn, jdeme. Zbytek se nás jistě nemůže dočkat." Chci vidět ty jejich ksichty, až tam triumfálně dorazíme a zaznějí salvy, že Amerika dorazil! A Japonsko. Chvíli se ploužíme po pláži, já jak je známo v popředí. Když na mě zavolá, otočím se a zastavím, než mě dojde. Nemáš vůbec kondičku, chlape. Jíš asi moc zdravého jídla, které ti škodí. Dej si pro jednou třeba hranolky. "Je na tebe moc horko, co?" usměji se a zvolním tempo, aby nemusel za mnou běžet. Chvíli uvažuji nad nesmrtelností chrousta a pak si pro sebe lusknu prsty, nýbrž mě napadne, jak to obvykle bývá, myšlenka. Teplota... Jasně, když je horko, tak se snižuje výkon. Proto třeba Itálie je tak nevýkonný. Pokud bychom vytvořili místo s optimálními podmínkami, mohli bychom mít dokonalé cvičební středisko. Mohl bych trénovat nejen lemry, ale i silnější a zdatnější jedince, třeba Německo. K pěknému domku dorazíme celý a již z dálky je slyšet hluk. Pařba a bez nás?! Ne, oni si hádají. O co asi? vyklepu si z žabek zbytky písku, prohrábnu vlasy a s okouzlujícím úsměvem projdu dveřmi. "Hej, lidi. Takový kravál, že jste slyšet až ven," zahlaholím na roztrpčené osazenstvo, kde svoji nespokojenost všichni hlasitě vyjadřují. Stoupnu si vedle francie, se kterým nemám žádný problém. "Kde jsi se flákal," nadzvedne obočí Španělsko. Toto beru jako výzvu a začnu líčit náš dramatický příběh. "Si představte, že jsme byli na úžasné a kouzelné cestě zdejšími končinami a naprosto svobodně a bez překážek jsme putovali skrz majestátné lesy. Všechno bylo úžasné, dokud..." vrhnu znechucený pohled na Anglii, který se má odchodu. Zmetek a ještě mě ignoruje. Vím, co jsi provedl, nikdy ti to nezapomenu! "Dokud nám jeden nejmenovaný člověk nezaklel nějakou černou magií naši navigaci, která nás úmyslně svedla z cesty a dostali jsme se na konec světa. Já, jako hrdina, jsem naštěstí situaci měl pevně pod kontrolou." Vypnu hruď a očekávám pochvaly. Místo toho Seychely, která změnila face od letiště na mě ukáže prstem a potom na Rusko. "Ty budeš s Ruskem. A bez námitek, pánové," (popraveno na Rusko :D) nekompromisně mi dá pokoj s Ním!!! Ne, já jdu, balím se. S ním na pokoji nebudu. To radši vypadnu. Čau někdy... Otočím se na patě a všimnu si, že nezaškatulkovaní jsou Seychely, Francie, Rakousko a Japonsko. Můžu jen hádat, kdo s kým bude mít pokoj.

Ukrajina (Jekaterina Braginskaya) - 21. dubna 2015 21:08

Pozor, drsná Ukrajina přichází! Bělorusko "Ne, ne, tak jsem to vůbec nemyslela. Promiň, nechtěla jsem tě naštvat!!" vrtím hlavou, když mi dojde, že Bělorusko už se zase zlobí. Kvůli mě. Ach jo, měla jsem radši mlčet... "Potřebuju se vyčurat. Půjdu najít záchod a hned jsem zpátky, dobře?" řeknu Bělorusku, ale vlastně mě ani nezajímá, co odpoví. Konec konců, pořád jsem to já, kdo je tady starší sestra. Jsem ráda, že mám chvilku klid od své sestry, přemítám, zatímco hledám symbol pro toaletu. Všechno je tu tak cizí. Trochu se tu bojím... Á, tamhle je záchod. Bezva. Poté, co si rovnou i opláchnu obličej a trochu se napiju z kohoutku (jak jsem zvyklá...), hned je mi líp. Bělorusko by mezi tím mohla zařídit, aby pro nás Seychely poslala někoho, kdo nás vyzvedne, nebo tak něco. Chudinka Seychely. Sice se s ní moc neznám, ale to Natalyino "domlouvala jsem se s ní" mi podle toho jejího nemilého výrazu přišlo spíš jako "pohrozila jsem jí, že zabiju ji i její rodinu pomalou a bolestivou smrtí". Ach jo. Někdy bych si přála, aby byla moje sestra normální. Když jsme byli menší, byla tak roztomilá! Co se s ní stalo, že se změnila v takovou... v takovou... No zkrátka v takovou, jaká je teď? "Jsem zpátky!" usměju se na sestřičku a zamávám, přičemž doufám, že ZAŘÍDILA, ABYCHOM SE RYCHLE DOSTALY K SEYCHELY, PROTOŽE MĚ BOLÍ ZÁDA OD MÝCH PITOMĚ VELKÝCH PRSOU A CHCI SI LEHNOUT!!!! (...Okay, to poslední bylo trošku out of character, ale nevadí. Líbí se mi to tak a už to nehodlám přepisovat :D Konec konců představa trošku víc psycho Ukrajiny je hustá :D)

Bělorusko (Natalya Arlovskaya) - 21. dubna 2015 22:23

Zajištění odvozu: splněno ✔ Ukrajina Lá lá lá, Ukrajina couvá. Jasný, nikdo se přece nechce hádat s Bělorskem, a proč? Protože se bojí, tak. Přistání nemá cenu komentovat, takže si stoupnu k nejbližšímu slopu a hlídám tašky. Potřebuje si odskočit, takže jen řeknu "Hlavně se mi tam neutop." Hodná, malá holčička... To zní úchylně, nejsem Francie... Nikdy by si na mě nic neskusil, jinak by viděl, zač je ruská pěst. Sleduji svoji starší ségru, jak chvíli bloumá, než konečně vejde do dveří s panáčkem v sekénce. Šikula, zvládla to pod deset minut. rekord! Bylo by fajn si zařídit odvoz. Nikdo na nás tu nečeká a ani uvítací průvod nepřišel. Budeme si to muset zařídit sami. Plno lákavých možností, třeba stopem. Heh, ti by prachy nechtěli a platit by musela jen Ukrajina... Ne, nejsem perverzní, nemám to v popisu práce. Rozhlédnu se po možnostech a hned mě upoutá žlutý nápis TAXI. Nejsou to úchylové, taxa je předem daná, doveze nás tam včas... To není tak špatná myšlenka. A když dáme motivaci, možná přidá na plyn a nebude si účtovat tolik. Stejně to budu muset platit já, nepředpokládám, že by s sebou tahala ukrajinské dědictví. Poodstoupím kousek blíž k butiku tak se těm "stánkům" říká :D) a zaklepu na okénko. "Za kolik k domu Seychely?" úplně čistě stroze jednoduše neformálně se zeptám. Chlapík něco naťuká do kalkulačky a vyhrkne na mě šílenou cifru. "Za jednu osobu 750 SCR." Vydřiduch, jen počkej, to si nenechám líbit. "Tak poslyš, chlape. Ty vaše ceny "podle ksichtu" se mi ani za mák nelíbí." Jsem zatím slušná, nevyhrožuji. Slušné malé Bělorusko. "Znám mnoho lidí na vlivných místech..." Rusko, Rusko, Rusko... "Jestli ihned nesnížíte cenu o polovinu na dvě osoby, tak vám garantuji, že budete dělat prodavače do lunaparku na autodrom," přitom hodím svůj milý obličej, který všichni dobře znají. A možná až ta poslední věc, spolu s nožem, který jsem si vezla v kufru přesvědčí prodavače, že nám dá mimořádnou slevu. "Děkuji," tentokrát je to úchylný milý úsměv a vrátím se zpátky na své místo. Ukrajina se vrátí a já bez emocí sdělím to, co teď přijde. "Za deset minut máme odvoz z parkoviště. Přijede pro nás taxi."

Ukrajina (Jekaterina Braginskaya) - 21. dubna 2015 23:14

Už napíšu i tu cestu tam, jó?~ :D Bělorusko, posléze i Seychely, Amerika, Rusko, Francie, Japonsko, Rakousko (fuu :D) Můj úsměv se ještě rozšíří, když zjistím, že Bělorusko opravdu zařídila odvoz. "Super," prohodím a zamířím si to k parkovišti, které je skrz prosklenou stěnu vidět, takže tam bez problémů trefím dokonce i já. Za deset minut opravdu přijede taxík. "Dobrý den," pozdravím slušně a jenom doufám, že ségra na něj nezačne zkoušet ty svoje psychopatické výrazy. "Dobrej, slečinky," pozdraví opálený řidič (tak neasi opálený, když jsme na Seychelech, poznámka redakce). "Kampak to bude?" "K, ehm, k Seychely," odpovím rychle, než stačí něco říct Bělorusko, která by ho určitě jenom vyděsila. "Tak to si nastupte," zazubí se řidič. "Tři takhle pěkný dámy pohromadě, to se jen tak nepoštěstí," informuje nás už uvnitř auta. Já na to radši ani nemám, co bych řekla, a místo toho zrudnu jako ředkvička, ale vsadím se, že moje sestra to nenechá jen tak. Jen ho prosím nezabíjej... Aspoň do té doby, než tam dojedeme... jó...? Cesta je docela příjemná. Je tu horko, pálí sluníčko a já si vzpomenu, že jsem se měla namazat krémem, abych se nespálila hned první den. Otevřu si okénko, zavřu oči a užívám si vítr ve tváři - vlastně po celou dobu jízdy. Jak se asi má bratříček Rusko? Když vystoupíme (bez násilí, ano, Bělorusko? Bez násilí.) před krásným domem patřícím Seychely, už slyšíme hlasy. Moc zemí, které tu budou, neznám, jenom mého brášku a Ameriku. To nevadí. Třeba se s nimi seznámím, jsou to určitě moc milí lidé! Otočím se na Bělorusko. "Jestlipak potkáme bratříčka Rusko už tady," řeknu jí, ale pak si uvědomím, že jsem o něm radši neměla mluvit. Zase se zblázní, hned jak ho uvidí. Ach jo. Zrovna, když vstupujeme, vidíme, jak Amerika s kufry v ruce odchází. Co se to děje? Nechápavě se rozhlédnu kolem. Bráška Rusko vypadá dost zaraženě. A pak tu jsou ještě další země... A Seychely... Páni, doufám, že jí nebude moc vadit, že jsme sem takhle přišli! "A-a-a-ameriko, ahoj," vykoktám zmateně a pokusím se o úsměv. Proč odchází? Kam? Vždyť sotva přijel. Nebo že by tu byl napřed a už mu končila dovolená? "Ahoj, bráško Rusko! Ahoj, Seychely..." "Co tu děláte?" zírá na nás Rusko s otevřenou pusou, jako kdyby nás neviděl rád. Upřímně, že je zaražený z Běloruska, to se ani nedivím. Ale mohl by být trochu přívětivější ke mně, ne...?

Bělorusko (Natalya Arlovskaya) - 22. dubna 2015 17:03

Bělorusko lovískuje! ♥ Ukrajina+ Zbytek a nii-chan Taxikář, stejně jako jeho vůz, je na tyhle poměry velmi slušný. Opálený jak topinka. Nechám svoji sestřičku, aby dala pokyn, kam chceme jet. Zajisté že k Seychely, kam jinam? Usadím se na sedadlo spolujezdce a ruce volně složím do klína. Sedadlo smrti? Pěkná blbost... To mě víc zabije i křeslo v obýváku. na řidičovu větu o "pěkných dámách se jen zašklebím a pro sebe si řeknu: "Pokud na něj něco zkusila nebo se jen jej dotkla, garantuji, že už budeme jen dvě pěkné dámy." Cestou nepromluvím ani slova, jen se dívám ven a říkám si, že je to tu docela hezké. A není tu taková zima. My jsme zvyklý na svět, kdy je všechnobílě přikryté a vládne led a sníh. Slunce mi jen prospěje a bráškovi taky. Vždycky si přál bydlet na teplejším místě, kde by mohl nerušeně pěstovat slunečnice. Vysstoupíme (ano, bez násilí) a podám řidiči svazek bankovek, který má dohromady asi 1000 rublů. Přeci si nebudu měnit na jejich měnu. Řidič nadzvedne překvapeně obočí ale jen se usměje. "Děkuji, madam." "Rádo se stalo," odpovím a můj hlas se z milého sklouzne na terminátora. Pokelpu na střechu auta na znamení, že může jet. Dávám si pozor, aby tam po mě nezbyla promáčklina. Měl by nějakou památku. Za Ukrajinou se vydám po cestičce k pěknému domku. Není tak hezký jako můj. Kufr drkotá o bludných kamínkách a proti nám vyjde vstříc Amerika, mírně zaražen a narychlo. Kam se to šine, to jako tu už byl nebo tu byl na skok? kráčí si to v chatrných žabkách a neubránís se natáhnutím své nohy přesně ve chvíli, kde stojí skoro vedle mě. Jeho pád na obličej mi zase zlepší náladu. "Kampak jdeš, holomku?" Chtěla jsem říct holenku, ale hlasivkám se to slovo nelíbilo. On tyranizuje brášku Rusko! A nemá jej rád! Já se budu mstít i za tebe, brácho... Ignoruji jeho prskání, když vstává. Ani se nepodivím, když v hale uvidím další bandu lidí. Amerika, Japonsko, Rakousko, Seychely... A Rusko! "Nii-chaaan" skočím svému bráškovi okolo krku. Kufr nechám tam, kde je, teď není důležitý. Pevně jej k sobě přitisknu a hlavu si položím na jeho rameno. "Dlouho jsme se neviděli... PROČ SE MI VYHÝBÁŠ?!"[/b] Poslední věta zašeptána do jeho roztomilého ucha, aby mě slyšel. Ňu, on je tak roztomilý a nevinný. Nikdy by nikomu neublížil a všichni jej jen šikanují. Co by si chudák počal, kdyby mě neměl?

Rakousko (Roderich Edelstein) - 26. dubna 2015 18:03

Kokos, třešňové květy, klavír, vodka a zima... Seychely, Japonsko, já, Rusko a Ukrajina s Běloruskem (jsou to všichni?) Moci se chopí Seychely, které rupnou nervy a již nevydrží sledovat, jak se dohadují. Nedivím se jí, však nemůžu s jejím posledním slovem souhlasit. Přesněji to, že Maďarsko začne okupovat Anglie, který s ní nemá vůbec žádný vztah. Nikdy jsem s ním neměl větší problém, až na to, že mě párkrát nechal ve štychu, což si ještě pamatuji. A potom, co jsem mu nalil na návštěvě u mě speciální Château Crabicca, nebo-li krabicový víno slitý do flašky, mne moc nemusí. To, že se Francie dvoří naší hostitelce, přehlédnu a usměji se na odcházející Mad. To je moje sluníčko nad Alpami. "Podnikneme spolu nějaký pěkný výlet?" Třeba procházka. Levná, rychlá a hlavná... účinná. Vždyť má ráda přírodu, ne? Místost se vylidní a zbydu tu já, Sey, Japonsko, Amerika, kterému ruplo v bedně a Rusko. Hamburger si vezme kufr a odejde. Však se vrátí. Rusko to vezme... Ani nevím, nějak z jěho obličeje nevyčtu jeho pocity. Francie se připojí k malinké Seychely a pro mne tu zbude Japonsko. "Doufám, že ti nebude vadit, když budem spolu na pokoji," přijdu k němu blíž, abych nemusel řvát přes celou místnost. Nechci jej vyděsit. I když jej moc neznám, říká se, že je takový bázlivý. "Nii-chaaan" Málem nadskočím, když uslyším ode dveří hlas, ze kterého mi přejede studený prst po zádech. Naštěstí to enbylo na mě a krokem nastranu uvolním dráhu střele, která kolem mne prolétne a skočí po Rusku. Až po vyčištění sklíček a získání odvahy, pohlédnu na dvojci. Bělorusko škrtí objímá svého bratra a mají se k světu. Zamilovaní? Známe to. Ve dveřích stojí Amerika, brýle nakřivo a zlostně si přeměřuje sestru Ukrajiny, která též přišla. "Na tvém místě bych ji někam zavřel, nejlépe do kufru nějakého opuštěného auta," zasyčí směrem k Rusku a Ukrajina po něm hodí přímo super-vražedný pohled. Než stačí vyvstat další hádky, Seychely přestane pokukovat po Francii a vůdcovsky zvedne psrt. "Ameriko, Rusko a Bělorusko jsou v mém domě stejnými hosty, jako ty. Chovej se k nim slušně." Já, naprostý vosk, převezmu klíč od pokoje a podívám se na Japonsko. Teď si může vybrat, jestli bude se mnou, Amerikou či Ukrajinou. Čekám, jestli se ke mě připojí nebo půjde s burgrem, který něco mručí Ukrajině. Co, to již bohužel neslyším.

Polsko (Feliks Łukasiewicz) - 30. dubna 2015 20:02

Polsko rulez! Lit a možná ostatní Litva nakonec dost trapně zmizí za Seychely a já tam zůstanu sám s Ruskem. No jo, taky bych ji mohl jít pozdravit... Ale co. Ona toho určitě má tolik, že ani neví, kam dřív skočit, tak ji nebudu otravovat, ne? "Si nemysli, že ho budeš šikanovat," zavrčím na Rusko, dám si ruce v bok a dál už ho ignoruju. Říká sice něco jako "ale já ho přece nešikanuju~", ale upřímně, koho by jako mělo zajímat, co říká Rusko. Mně teda ne. Jak dojedeme na místo, Německo hned začne rozdělovat pokoje. Jako já jsem narozdíl od většiny se svojí dvojicí docela spokojenej. Opět zaignoruju Rusko, který tam prská něco o tom, že "S Litvou přece přijel on" a "kolkolkolkolkol", ale jako má dost smůlu. To mi fakt zlepší náladu, takže jsem vysmátý jako sluníčko, když si beru od Seychely klíč a odvádím si Lit do stopětky. (lol, tohle zní, jako kdyby byli v bordelu. No nevadí.) "Héj, tak tenhle pokoj je jako totálně v pohodě!" zahlásím, jakmile se dostaneme do své ložnice, která je v mý oblíbený barvě! "Co říkáš, Lit? Jdem se pak hned vykoupat?" obrátím se na svého spolubydlícího a samou radostí mu pocuchám ty jeho vlásky.

Seychely - 03. května 2015 18:19

Tour de Room Zbytek + Oni-saaan! Nezbývá mi nic jiného než sedět a zírat. Možná moje nevědomost ale i nedostatečná připravenost mi udělý spoustu překvapení. Amerika si odejde, následně se vrátí, jako uragán Katrina sem vletí bělovlasé stvoření, které se přilepí na Rusko a usměvavá dívčina, větší než já. Chvíli si lámu hlavu, ale pak si vzpomenu na milou smsku, kterou jsem dostala ještě před příjezdem na letiště. Neočekavaná návštěva, pořád návštěva. Uvítej je, chovej se k nim slušně a pozvi je na koktejl. "Ráda vás vidím. Díky, že jste dorazily..." přitom se zvednu a roztáhnu ruce, jako bych je chtěla obejmout. To bude asi Bělorusko, napadne mě při pohledu na dračici obléhající svého bratra. Určitě budou chtít být spolu, takže trochu změníme seskupení. "Oh, Ukrajino... Nebude ti vadit, když budeš na pokoji s Amerikou? Máme tu problém s pokoji a bohužel si zbyla lichá," otočím se na prskajícího Ameriku, který si upraví brýle a uhladí své pocuchané vlasy. Počkám na vyjádření všech přítomných a rozdělím zbávající klíče. Naprosto přesně všechny vyšli a vyčkám, než se rozejdou. Zbudu tu pak jen já a Francie. "Ukážu ti, kde je pokoj, aby jsi tam trefil," s úsměvem vezmu onii-sana za ruku a vedu je po schodech, kudy vystoupali i ostatní. Provedu jej kolem pokojů, kde slyším hlasy a usměji se, když slyším, že nejsou žádné hádky. Můj, vlastně náš pokoj je docela skromný. Nemá sice pohled na moře, ale má mnohem hezčí výhled na zahradu plnou palem, květin a rozkvetlých keřů ibišku. Rozevřu skříň, aby se protáhl v ní vzduch a pak se posadím na postel. Růži, roztomilý dárek, postavím do vázičky na nočním stolku. "Na které straně budeš chtít spát?" zeptám se a přejedu dlaní po čerstvě vypraném povlečení. jako gentelman mě nechá vybrat si stranu, takže bych volila tu a nlevo, směrem ke dveřím. Možná to je jen hlopý strach, ale člověk nikdy neví, kdy bude muset utéct. (Utíkat z postele? To snad ne, tak hrozný to zas nebude, ne? :D) Vstanu a odhopkám ke dveřím. Je na čase jít připravovat věci na večer a obejít, jestli někdo něco nepotřebuje. Ještě dám několik instrukcí, než odejdu. "Pláž najdeš hned, co vyjdeš z domu. Projdeš zahrádkou vlevo a po cestičce je to tam, co by jsi kamenem dohodil. Dřív nebo později tam za tebou přijdu..." mrknu na něj a s veselým zachichotáním zmizím na chodbě. Jen co zavřu dveře, vyděsí mě Itálie, který mi stojí za zády. "Je tam Francie?" "Ehm, jo... Asi se teď převlíká." "To nevadí, jsem zvyklý." Zvyklý? Chudáček malý, to jej Německo snad týrá? Nebo snad jej... Radši obejdu všechny pokoje a po zaklepání a vstupu informuji, kde je tu pláž. Následně jdu do kuchyně, kde zkontroluji stav zásob a lehce začnu připravovat večeři. Stejně večer budeme jíst venku... Bylo by dobré se zeptat, jestli tu někdo nedrží nějakou dietu nebo není vegetarián. Hlavně nenápadně!

Francie (Francis Bonnefoy) - 03. května 2015 22:47

Oui~ Hlavně Seychely (páč už mě nebaví vypisovat všechny, co tam jsou, z toho už jsem vyrostla xD) Nakonec se rozdělování do pokojů ujme moje malá. To už se mi líbí víc. Zajímavý, jak Německo nikdo neposlouchal a Seychely jo. To bude tím jejím charisma! Jo jo, už to tak bude. Země, které jsem vychoval, prostě mají něco do sebe. Kdyby tu byl i Kanada, je to ještě lepší, ale... Počkat, Kanada? Kdože...? (Sorry, tohle jsem si nemohla odpustit prostě :D) No, to je jedno. Postupně se všichni tak nějak přerozdělí a hezky to vyjde úplnou náhodou tak, že jsem s mojí malou holčičkou. (A už si začínám připadat jako pedo lol.) "Hmm... Vypadá to, že jsme zbyli na sebe, ma petite..." zašeptám Seychely do ucha, když se k ní přitočím trochu blíž, ignoruje právě příchozí Ameriku a Japonsko. No dobře, možná na ně mávnu, ale dál se jimi nezaobírám. Pak jdeme k Sey do pokoje. "Hezké, ma belle, hezké," broukám si spokojeně, zatímco se tam rozhlížím. "Máš tu krásný výhled. Très bien," pochválím ji, když se podívám z okna a zjistím, že i v tom ta holka má vkus. Moje výchova se nezapře. Ničí výchova se nezapře. Podívejte se na toho uřvaného blázna Ameriku, pak na Anglii, pak znovu na Ameriku... A máte jasno. I když jsou každý trochu jiný, oba jsou otravní a to se počítá. Seychely se mě zeptá, kde budu chtít spát. Na tobě. "Vyber si první," nabídnu jí gentlemansky. Stejně je to její pokoj, takže už má nejspíš zabydlenou "svou" polovinu postele. Zajímalo by mě, proč tu má dvojpostel, když je tu sama. Že by si sem tak často zvala nějakou společnost na noc? Ona se nezdá, vážně ne. Budu si s ní muset vážně promluvit... Ale to až později. "Výborně, merci beaucoup," kývnu, když mi vysvětlí, kde najdu pláž. "Nechceš s něčím pomoct?" optám se jí ze zdvořilosti, ale když odmítne, tak se nevnucuju. Ach, ona je tak samostatná... Vlastně nevím, proč bych konec konců hned nešel na pláž. Mé dokonalé tělo si zaslouží trochu obdivu, že ano? Začnu se tedy převlékat, ale v tom uslyším za dveřmi Itálii, zrovna když jsem, jak se tak říká, v rouše Adamově. (Teda skoro, až na trenky. HAHA, smůla, Ita-chan) "CO TU JAKO CHCEŠ?!" zaječím na něj hned, jak ho uvidím. "Nemáš být náhodou s Německem?" zklidním se trochu, protože si uvědomím, že... Zobrazit SPOILER

Itálie (Feliciano Vargas) - 04. května 2015 16:48

Nějaký popisek... Originalitá stoupá :D Reakce na zapomenuté Německo "Tra, la, tralala..." stoupám po schodech a lehce si prozpěvuji. Za sebou táhnu objemné zavazadlo, které je plné důležitých věcí. Cupitám za Německem, který bez problémů najde náš pokoj a odemkne. Pokoj vypadá úžasně, dokonce je hezčí, než jsem si jej představoval. Položím/odhodím kufr k posteli a natáhnu se na postel. "Doitsu, myslíš, že..." otočím na něj hlavu a chci se jej na něco, však mě lehce zarazí jeho smutný a naštvaný obličej. Ňů, co se mu stalo? Copak se děje? Asi jsem na něj neměl být tak ošklivý... Je mi to líto. Po jeho návrhu, který mi navrhne, vstanu a odšourám se ke dveřím. Musím jej nějak rozveselit, třeba tu anjdu nějaké pěkné koťátko... nebo kočičku, hm... "Tak jo, já jdu ven." Vybalím si později, teď Doitsu potřebuje klid. Já tě rozveselím, jen vymyslím, jak. Nevím, kde brácha bydlí a tak se otočím na patě a zamířím určitým směrem hledat pomoc. Určitě mi někdo poradí. třeba francie, ten ví, jak si lidi usmířit. Vždyť se o něm říká, že si dokázal usmířit nejvíc lidí. Prý hlavně žen. Hned napravo se otevřou dveře a z nich vyjde Seychely, která pořád něco mluví do pokoje. když se otočí a uvidí můj úsměv, lekne se. "Je tam Francie?" zeptám se a usměji se na ní. Je sice hezká, ale viděl jsem i hezčí. A onii-san by nebyl rád, kdybych mu ji přebral. "Ehm, jo... Asi se teď převlíká." "To nevadí, jsem zvyklý." Nic neřekne, jen zaklepe na vedlejší pokoj, ve kterém někdo bydlí. Copak jsem ji vyděsil? Já nejsem strašidelný, já jsem roztomilý! "Ahoj, Francie-san..." otevřu dveře, ale místo vřelého přivítání se mi dostane křiku. S úlekem udělám krok dozadu. "Gomenasai, gomenasai, já nechtěl eh... nevěděl..." překotně se mu omlouvám. Na jeho otázku smutně svěsím hlavu. "Já... Potřebuji poradit." začnu vysvětlovat, proč jsem přišel. "Doitsu je smutný a taky je na mě naštvaný. Potřebuji si jej něčím usmířit a potěšit jej... Mohl by jsi mi poradit." A nezapomenu dodat "Prosím..." Takový mistr ve vztazích mi jistě pomůže. Mám v něj veliké naděje. On ví, co dělat, určitě.

Rusko (Ivan Braginski) - 04. května 2015 20:56

...B-Bělorusko! A-a-a-a-ahoj... Moje psycho sestřička, moje normální sestřička a ten zbytek tam (Btw drsné, jak jsme v úplně jiné časové rovině, chudáček Seychely musí být zároveň ve společenský místnosti a zároveň právě odešla od Francie... hmm... xDD) Litva se z toho vyvlékne, uteče někam za Seychely a Polsko na mě začne být zlý. Dá mi hodně práce udržet na tváři svůj milý úsměv, ale nakonec to zvládnu. "Ale já ho přece nešikanuju," poznamenám, když přeci jen trochu posmutním. "To od tebe vážně není hezké, říkat takové věci." Kol... kol... kolkol... Nakonec dojedeme na místo a hned se začne řešit, kdo s kým bude na pokoji. Jsou tam prý manželské postele, ale to mi nevadí. Jsem vždycky tak sám, takže aspoň zjistím, jaké to je mít k někomu takhle blízko~ Rozdělování se ujme Německo. Na mě vyjde, že budu s Amerikou, což mi nevadí... I když bych radši byl s Litvou, abych ho měl pod dohledem, ale to mi nevyjde. "Ale... Německo, nemohl bych radši být s Litvou? Přijel jsem s ním. Patří ke mně," předvedu další ze svých roztomilých úsměvů, ale to už je Polsko i s mým Litvou pryč, protože jim mezi tím Seychely dá klíč od pokoje. Kol. Amerika nějak odejde, pak se zase vrátí, moc to nevnímám, protože i když se snažím pořád tvářit mile, mám depku. Pak ale přijde... Moje sestra. Prý "proč se mi vyhýbáš". PROČ ASI! PROTOŽE JSI DĚSIVÁ! ...Kol? "Protože... protože..." snažím se zoufale vymyslet odpověď, zatímco se nenápadně vymaňuju z jejího objetí. Nakonec to nedopovím. Radši. Ne, jsou tu obě moje sestry. Ukrajiny-neesan jsem si přes Bělorusko nejdřív nevšiml. Aspoň že tu je, sice je ufňukaná a nesamostatná, ale je to mnohem, mnohem lepší, než kdyby mě tu nechala s Běloruskem samotného. "Já... já NECHCI být v pokoji s Běloruskem," zaprotestuju, ale tak potichounku, že to ani moje mladší sestra nejspíš neuslyší. "Ahoj, Bělorusko a Ukrajino," řeknu už hlasitěji a oficiálně splním to, že je přivítám, ale dojde mi všechna energie na to, abych se na ně usmál. "Tak... snad abychom šli se podívat na pokoj, Bělorusko... da?" špitnu, zatímco trochu smutně pozoruju ostatní dvojice, Japonsko s Rakouskem a moji nee-san s Amerikou, jak odchází. Já. Nechci. Být. Na. Pokoji. S. Běloruskem. KOL!

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 05. května 2015 15:51

Na scéně opět Španělsko, který upadl v zapomění. Neřeším už :D Návrh, možná i sázka se mi líbí. Třeba jednou konečně svého svěřence donutím uklidit barák... Ne, to bych neudělal. Ale vyžehlit by mohl. "Tak fajn, beru." Pro stvrzení natáhnu pravici, abychom si mohli potřást rukama. Je jasný, kdo vyhraje aneb. egoismus lv 9999999999. Vše se semele tak rychle, že se ani nedají postřehnout všechny okamžiky. Teda dají, ale znovu omlít to, co se stalo, mě nudí. Takže přeskočíme moje myšlenky a postřehy a posuneme se dál, ju? Otevřu dveře a do pokoje vtrhne závan svěžího vzduchu. Spíše by se hodil do představy Tisíce a jedné noci, která tu ROZHODNĚ nebude probíhat. Dokonce tu máme balkónek s plastovýma židličkama na sezení. Pokynu Romanovi rukou, aby vešel, pokud nevešel. Když tohle je pokoj pro hosty, jak asi vypadá Seychely pokoj? Ta tam musí mít snad všechno ve zlatě. "Vybalíme si, půjdeme k vodě. Pařit se v tomhle vedru uvnitř není dobrý nápad," navrhnu. Nechci dělat dusno, takže otevřu svůj kufr a začnu se v něm přehrabovat. Hledám svoje oblíbené sexy plavky. Najdu, přehodím přes ruku a už se chystám do koupelny, protože Romano se nerad přede mnou převléká. Hele, ty postele jsou jen k sobě spojené, kdyby byl někdo tak iniciativní, mohl by je rozdělit a nemuseli bychom spát "spolu". Pohlédnu na naše lože a zauvažuji, jestli by mu hodně vadilo, kdybych jej od sebe odšoupnul. Ale on je chytrý, přijde na to sám. V okamžiku, kdy za sebou zaklapnu dveře do koupelny, se ozva zaklepání. A s kalhotami na půl žerdi návštěvu vyřizovat nebudu. "Romano, prosím..." Vyřid to za mě. neposlouchám rozhovor, který se tam odehrává a věnuji se soukání do plavek. Když konečně vyjdu ven, již převlečen, ze zvědavosti se zeptám. "Kdo to byl?"

Čína (Wang Yao) - 06. května 2015 15:46

Prusko? A kdo ty sakra seš? Prusko BONUS: Sice tam Čína v tomhle díle vůbec není, ale to je fuk. Pokud jsi neviděla ASDF movies, koukni se na ně předtím, než to uvidíš, ať ti to dojde :D Po příjezdu musím uznat, že to tu má velmi hezký. Ale je tu málo lidí. Turisti se vyhýbají snad obloukem? Buď má vysoké ceny nebo nedokáže zužitkovat všechny nabízené prostory. Kdybych zapojil několik svých rukou, mohl by se z tohoto kousku půdy stát země s nejlepší ekonomickou situací. Stačilo by pár inovací, vymalovat, dál sem pár roztomilých kočiček a ozdob, barevné vlaječky, fáborky a hned by to tu prokouklo. Plus několik bilbórdů s roztomilými holkami s kočičíma ušima, panečku, to by byla návštěvnost. Sice by tu to vypadalo jako u mě doma, ale co? "Já si místo klidně vyměním s Amerikou," navrhnu a Anglie můj návrh podpoří. Japonsko je tak roztomilý a klidný, s tím bych se dokázal vyspat. Jako že se v klidu vyspím a nebude mě žádný debil o půlnoci budit, CO SI MYSLELÍTE? Já nejsem pro incest! Možná... Prostě maličkému Japonsku bych nemohl udělat, aby strávil svoji dovolenou v blízkosti takového mimoňe. Posunu si pásky na rameni, aby Xio nespadl (zkrácenina čínského slova pro pandu, říkat mu Panda není orginální xD) a jen okrajově sleduji vášnovou diskuzi. Tu a tam se musím pousmát, například nad rozčílením růžového košiláčka a pak na zásah Seychely, které ji z toho začlo hrabat. Rozdělí nás do dvojic, hodí klíče a pošle do háje. Obratně chytím hozený klíč od pokoje a poděkuji. "Xiexie, teda děkuji..." Seychely asi po mém neumí, nebudu ji uvádět do rozpaků, že mi nebude rozumět. Já jsem dostal Prusko, což by měl být Německa brácha. Vůbec se neznáme, takže bachom se měli lépe poznat. "Ni hao, rád tě poznávám. Jsme Čína," zdvořile se ukloním a očekávám, že i on se představí. Je to slušnost. Všimnu si, že mu na hlavě sedí malý žlutý ptáček. Asi jsou stejně nerozluční, jako my dva, pomyslím si a podrbu svého chlupáčka po hlavě. Zamručí spokojeně a vykoukne ven. Venku je tolik zajímavých věcí, to si nemůže nechat ujít. Třeba tyhle dva spolu skamarádíme.

Litva (Toris Laurinaitis) - 06. května 2015 16:44

Zítra jedu pryč, takže abys ses nám tu na víkend nenudila, LOL :D Polsko V klidu se přesuneme. Z těch lidí mám strach. jasně, sice jsem říkal, že se s nima skamarádím, ale teď to není úplně nejvhodnější chvíle. Budu se radši držet hezky při zemi, aby mě nezasáhl nějaký opožděný blesk. Stoupnu si na okraj společnosti a občas mrknu po Polsku, který si dupl, že chce být se mnou. lepší, než kdybych byl s Ruskem, který mi lez už po těch letech krkem. Německo svolí, že budem spolu a stoupnu si k němu blíže, aby jsme byli hezky spolu. A když uvidím, že dorazila i fúrie Bělorusko, o které je známé, že je to jediná věc, které se Rusko bojí, se pro sebe ušklíbnu. Dostaneme odemykátko a odtáhneme spolu pryč. Otázka, proč všechno, kolem se čeho mihne Polsko, je růžové? (V bordelu je taky všechno růžové... vlastně červené... To je fuk.) "Dal bych přednost nějak tmavší barvě, ale i tak je moc hezký," přikývnu. Otevřu okno dokořát a vykloním se ven. Výhled na vodu mi o stupínek zvedne už tak dobrou náladu a zářivě se usměji na fakt, že se půjdeme koupat. "Proto jsme sem taky přijeli,"ulíznu si splátky svoje vlasy a z legrace mu dám lehce do ramene pěstí. Určitě si užijeme spoustu legrace. Otočím se k němu předkem, aby neviděl moje záda a začnu si svlékat tričko. Naprosto normální rychlostí, bez žádných těch výstřelů romantiky a tak. "Kdyby jsi neměl svoje plavky, mám tu náhradní..." Polonahý se začnu přehrabovat v kufru, ze kterého vytáhnu dvoje zelené plavky, kraťasoidního typu. "Můžeme být jako dvojčata," usměji se z legrace, protože Polsko asi má svoje vlastní.

Francie (Francis Bonnefoy) - 06. května 2015 22:01

soukromá zpráva od Francie (Francis Bonnefoy) pro Onii-san pomůže, kde může! Radši soukromě, i když to (ještě) není vyloženě 18+, protože by si zase někdo mohl stěžovat, že nedodržujeme pravidla -.-' :D Když se Itálie vyžvejkne a prozradí mi, co má na srdci, musím se chtě nechtě pousmát. Ale ňuňuňu, ty jsi pořád ještě takový roztomilý hlupáček, Ita-chan, vážně~ pomyslím si, než toho svého chlapečka (lol a pak že Španělsko je pedo :D) vezmu kolem ramen a zavedu ho k posteli, na kterou ho... posadím. (Už sis myslela kdovíco, přiznej se, úchylačko! :D) "To víš, Ita-chan, že ti můžu," utěším ho nejdřív, zatímco se hrabu v kufru. Jsem si jistý, že jsem to s sebou... Kde to jenom... Ah, tady. Výborně. "Přečti si tohle," vtisknu mu do ruky knížku ne nepodobnou užitečnému časopisu, který jsem mu chtěl dát přečíst už v letadle, kdyby mi to ten ulízaný bastard Německo nepřekazil. I když tamto bylo tak trochu, řekněme, víc hetero. ...Ale já věděl, že Itálie si nakonec přijde pro radu, kluk jeden šikovná. "A pro jistotu si vezmi i tohle," podám mu s potutelným úsměvem na rtech další dárek z onii-sanova kufru, tentokrát podlouhlou růžovo-fialovou krabičku převázanou červenou stužkou. Nevkusné jak něco, ale ten v barvách mé milované země už bohužel neměli. A tenhle poslouží taky dobře. "Můžeš si to klidně nechat." Beztak mám jeden v záloze i pro Seychely. A taky pro... no, to je jedno! "Německo bude určitě vědět, co s tím," dodám. Heh, pochybuju, že bude. Beztak je to impotent na obě strany, n'est-ce pas...? Ale byla by docela zábava sledovat, jak na to bude reagovat. Vlastně na chvíli zauvažuju, že bych si někoho najal a pověřil ho, aby mi to tajně natočil, ale pak od toho upustím. "A kdyby něco - čirou náhodou - nevyšlo," říkám ještě Itálii, zatímco jdu ke dveřím, abych mu je otevřel, "Tak přijď. Onii-san je tu vždycky pro tebe, Ita-chan," prohlásím. Chytře jsem to navlékl, že? Itálie mi přijde brečet a já mám na večer zábavu. No jo, celý já. Francie-oniisan je geniální. Pokud ovšem nepřijde Seychely - ale vůbec by mi dnes v noci nevadila JEJÍ milá společnost. Víte, jak to myslím, ne...? Ano, víte. Když za Itálií zaklapnou dveře, nemůžu se přestat culit. Německo bude mít šok, jsem si jistý. Pomsta je sladká! Dnešek je prostě magnifique. Ještě abych si teď obstaral nějakou zábavu, než mi přijde Ita-chan brečet, že ho s mými dárečky Německo vyhodil... Rozmýšlím se, co dál, a vůbec mi nepřijde líto chudáčka Itálie. Pak mě napadne, že si asi zajdu pokecat se Španělskem a zlanařit ho, aby se se mnou šel koupat. Jestli víte, jak to myslím...~ Po trošce bloudění (a převlečený... nebo spíš vysvlečený) najdu pokoj Španělska hlavně podle Romanova hlasu. Ten spratek si zase na něco stěžuje, ale neslyším, co říká. Chudáček Španělsko. Zaklepu. "Co chceš?" zeptá se jako vždy zamračený Romano, když se . "Přišel jsem za Španělskem, pustíš mě dovnitř?" "Ne." Doba, kdy mi tenhle kluk přišel roztomilý, je dávno pryč. Teď je tak leda otravný. "Merci~" vyřeším to se svým osobitým šarmem a elegancí a protáhnu se mezi Romanem a rámem dveří dovnitř. "Kde je Španělsko?" zajímám se, když se jim usadím na křeslo. "Sprchuje se. Měl bys vypadnout, než tě najde a zmlátí tě," pokusí se Romano zahrát si na drsného. "Buď v klidu, můj milý. Jsme dobří přátelé," ubezpečím ho a vyfouknu mu cigaretový kouř do toho jeho ksichtíku. Přejdu k oknu - to, že se tu Romano přidusí, by mi bylo jedno, ale co tak vím, Španělsko cigarety (ani ty moje, a to jsou ty nejlepší) moc nemusí a nechci mu to tu zakouřit víc, než je potřeba. "Kdo to byl?" uslyším Španělsko, který právě vyšel z koupelny a nejspíš si mě nevšiml. "Spíš kdo to JE. Tvůj pošahanej kámoš přišel na návštěvu, ty debile," informuje ho Romano. Divím se, že mu Španělsko za to jeho chování ještě nenafackoval. "Španělsko, mon ami, dlouho jsme se neviděli!" rozpřáhnu ruce v náznaku vzdušného objetí (doufám, že to existuje, a kdyby ne... who cares :D) a zahodím cigaretu z okna. "Nepůjdeš se vykoupat? Co říkáš, ty a já, starý brachu?" Poslední dobou se s ním moc nebavím, takže by bylo fajn se zase trochu... sblížit~

Itálie (Feliciano Vargas) - 06. května 2015 23:39

soukromá zpráva od Itálie (Feliciano Vargas) pro Bude mít Doitsu radost? Určitě, ale pššš. Francie je hodný, že mi pomůže. Mám ho rád, je milý, dobře vaří a má mě taky rád. Nechápu, proč jej Německo nemá rád. Vždyť je to fajn chlap. Hezky mě u sebe přivítá, za což mu poděkuji kývnutím hlavy a mým nerozlučným "Veee." Nechám se jako batole usadit a již mi hledá něco něco, co pomůže. Pečlivě poslouchám jeho instrukce a zvědavě si prohlížím půjčenou knížku a dárek pro Německo. "Díky, onii-san, za pomoc," poděkuji a vyjdu na chodbu. Ještě na rozloučenou zamávám. Moc děkuji, určitě zlepším Německu náladu. Ale měl bych se připravit, že bych si něco přečetl? Usadím se do proutěného křesla na chodbě a přehodím se vším šarmem nohu přes nohu. Nalistuji první kapitolu se zajímavým titulkem Jak na začátek. Tiše si jej čtu a krabici si položím do klína. Nejdůležitější aspektem je vzájemný cit mezi osobami... Jo, jsme přátelé. Zde však platí určitá pravidla rolí a pro začátek je vhodný určit si postavení... On to tu vede, takže on bude ten, moment, jak to tu píšou... Zalistuji a pak se vrátím zpět. Aha, nahoře. Přeskočím odstavec o nějakých prý úchylkách. Asi to bude něco zajímavého, ale já to prostě přeskočím. Pak začne část s podtitulem Usmíření. To je ono! Takže... Vezměte vašeho partnera kolem pasu a jemně jej polibte na rty. Velmi lehce a přitom jej pohlaďte po vlasech, zádech nebo jiném mu příjemném místu... Zajímavé. Určitě se vynasnažím. A dále se snažte jej zabavit, aby neměl možnost kam uhnout očima. To mám jako zazpívat? Polibky by měly vzrůstat s intenzitou a pokud máte hlad, můžete i kousnout do rtu. Vhodným místem je i krk či klíční kost, pokud rádi vzrušení. Jak se mám kousnout do krku? Ret chápu, ale nejsem gumovej. Potom můžete začít partnera hrou svlékat za neustálého rozptylování. Ok, to bude stačit. A tu krabičku mu dám jako dárek. Itálie, ty jsi tak chytrý! Přeběhnu chodbičku k našemu pokoji. Knížku i krabičku schovám za zády jako překvapení. Pomalu otevřu dveře. "Doitsu, jsem zpátky," oznámím a třesu se nadšením, jak bude reagovat. Vpluji do pokoje a knihu položím nenápadně na stůl. Abych se mohl podívat, jak dál. Přistoupím k němu blíž a oběma rukama mu předám dar. "Určitě se ti bude líbit." Ani nevím, co tam je. Určitě se mu to bude líbit. Pak pojedu podle knížky...

Německo (Ludwig) - 07. května 2015 21:26

soukromá zpráva od Německo (Ludwig) pro ITARIA????!!! Původně jsem chtěla Německo zahrát stylem "ÁÁÁÁÁ ITÁLIE CO TO JAKO MÁ BÝT, NO TEDA FUJ!!!!!", ale pak jsem začala psát začátek a řekla jsem si... vlastně proč ne :D "Tak jo, já jdu ven." Co? Proč? Naštval jsem ho? Asi jo. Skvělý, vážně. Wunderbar. Opřu se o stěnu a zamračeně přemýšlím. Co s tím mám dělat? Asi jsem to doopravdy nějak přehnal, takže bych si ho měl usmířit. Možná mu udělám nějaký koláč. Ty umím. Jo, to je ono. Poprosím Seychely, aby mi trochu půjčila kuchyň a troubu. A vůbec, můžu upéct pro všechny. Řeknu Rakousku, ať mi s tím pomůže, on má sice trochu jiný typ zákusků, než je typické v mojí zemi, ale když spojíme své síly, vznikne určitě něco úžasného. Ano, tak to udě- "Doitsu, jsem zpátky." "Ah, Itálie," rychle vstanu a trochu nervózně si uhladím účes a upravím oblečení. "Uhm, dobře, že ses vrátil," přivítám ho, ale než stačím navrhnout, že se na chvíli vzdálím do kuchyně, Itálie vypadá, že má něco v plánu. Předá mi nějakou dost podezřelou krabici. Okamžitě pojmu podezření, že byl na návštěvě u Francie, ke kterému má přece tak blízko, a ten ho zase nějak úchylně... poznamenal. Prozatím to ale nedám znát. Třeba to bude... (hoooodně dlouhá pauza, protože mi zrovna hraje "Paris Is Splendid Indeed" od Francie a při tom se nedá vymyslet nic neúchylného xD) nová kravata, nebo tak něco. "Odkud to máš?" zeptám se, ale hned, jak to vyslovím, toho hned začnu hořce litovat. Ne, radši to nechci vědět. Tak jo. Eins, zwei, drei... OTEVŘÍT! odstartuju si to, abych se odhodlal, a možná až moc prudce s hlubokým nádechem otevřu ten jeho "dárek". C-c-c-c-co to... jako... má být...?! Chvíli vyděšeně koukám na tu nechutnou věc, o které teď už není pochybnosti, že to má od Francie. Chvíli nejsem ani schopný mluvit, okamžitě zrudnu jako rajče až do míst, o kterých bych radši ani nemluvil, a zatnu zuby. Postav se k tomu jako pravý Němec a vyřeš to. Rychle, přesně, čistě. Najednou mě napadne, že to třeba není až tak špatný nápad. Francie určitě nechtěl být zlomyslný, ne? On přece není vlastně zas tak zlý, občas. A Itálii má rád. Ale... Tohle... Bude trapné. Co mám v takovéhle situaci říkat...? "I-Itálie," řeknu nakonec po chvíli ticha, "Jsi si jistý, že to chceš?" Ten nevinný kluk určitě ani neví, co to je.

Prusko (Gilbert Beilschmidt) - 08. května 2015 07:47

Proč Čína? Hlavně Čína ...Sice jsem svýmu bráchovi (ZASE) pomohl, ale že by se mi extra líbilo, že mě dal do pokoje k tomu zchudlému aristokratovi, to teda ne. Chvíli se na něj vražedně koukám, ale když mu to nedojde, tak se ozvu. "Řekl jsem, že chci být s Maďarskem, troubo Západe," zavrčím na něj trochu tiše, protože stojím hned u něj a můj hlas ještě není dokonalý (i když cítím, že už se zlepšil, ten mořský vzduch dělá divy a Moje úžasné já bude brzy zase v kondici!), což Gilbert doprovodí souhlasným "niyo niyo". Nakonec to ale skončí tak, že Německo nikdo neposlouchá. To máš za to, žes mě nedal do pokoje s Maďarskem! Kdyby jo, bylo by to v pohodě. Karma je svině, Západe! Oresama vyhrává!!! ...Cože, počkat. Proč jsem s Čínou? Vůbec ho (nebo je to holka?) neznám. Ale to neva. Brzo mě pozná, ha! Najdu ho - vím o něm aspoň to, že má tmavý vlasy stažené do culíku (a vypadá jak holka) a přidám se k němu. Lepší než být s Rakouskem. Ať si ho užije zas někdo jiný! Už má klíč, takže super. Když mě pozdraví "po svém", chvíli na něj vyjeveně koukám. "Hej, co blbneš," zazubím se nakonec. "Nemusíš být tak formální, když jsme na dovče, ne?" Když se představil, asi bych měl říct i své jméno. "Já jsem Prusko. Můžeš mi říkat: Pane Prusko!" usměrním ho nenápadně. Ha! I když už oficiálně neexistuji, pořád jsem ta nejvíc nejúžasnější země na světě. Takže ať si zvykaj! "A tohle je Gilbert." "Niyo niyo niyo niyo niyo..." Gil začne okamžitě lítat okolo Číny jak naspeedovaná veverka a prohlížet si ho. "Nevšímej si ho, to dělá furt," mávnu rukou. "Jdem do pokoje?" Protože MOJE ÚŽASNÉ JÁ tu nebude postávat jak nějaká socka!

Japonsko (Honda Kiku) - 08. května 2015 08:53

Rakousko-san desu ka? Hlavně Rakousko-san. Po dohadování (jehož se raději vůbec nezúčastním, jen tiše přihlížím) a příchodu Ukrajiny-san a Běloruska-san (je mi trošku líto Ruska... ale jen trošku...) to nakonec vyjde tak, že jsem s Rakouskem. Příliš (čti: vůbec) se neznáme, ale už od pohledu vypadá jako milý, tichý společník. Německo, se kterým si je blízký, se o něm nikdy nevyjádřil špatně. Třeba si budeme rozumět. Každopádně je to příležitost navázat mezinárodní vztahy! povzbudím se, abych se odhodlal k němu přijít - ale mezi tím mě předběhne a přijde za mnou sám. "Konnichiwa," ukloním se a chvíli v úkloně setrvám, jak je mým zvykem při prvním seznámení. "Jsem Japonsko. Moc rád tě poznávám," řeknu, když se zase narovnám. Počkám, až se představí i on. Pak k nám přiletí klíč. Stejně je od Seychely velice hezké, že nás tu takhle hostí. Skoro se stydím, když pomyslím, že jsem jí přivezl jen kimono. Musím jí to alespoň oplatit tak, že ji pozvu na návštěvu zase k sobě. Podívám se na Rakousko a přemýšlím, jestli se zeptat, zda se půjdeme podívat, jak vypadá náš nový pokoj, nebo jestli mám zůstat zticha. Zůstanu zticha.

Itálie (Feliciano Vargas) - 10. května 2015 16:49

soukromá zpráva od Itálie (Feliciano Vargas) pro Když se už Itálie hrabal za Francií, ať to nějak dopadne :D Jen Německo... Doitsu je chvíli zmatený. On to nečekal! Úplně mu to vyrazilo dech. Já věděl, že se mu to bude líbit... Eh, co to je? Nějaký implantát? Vždyť ho má ale v pořádku, ne? No, alespoň doufám, nahého jsem jej viděl zatím jen párkrát a vždycky Ho měl. Snad se onii-san nemýlil, to bych od Německa pěkně schytal. Místo odpovědi se po chvilce ticha usměji. Není to ten "Vee~" úsměv, spíš ten s lehkým náznakem romantična, který jsem vůbec naplánoval. Lehce se zdvihnu na špičky a dám ruku kolem jeho pasu. Pomalu se k němu nahnu a lehce mu přejedu po rtech ukazováčkem druhé ruky. Pak jemně vezmu jeho spodní ret, natočím hlavu a políbím jej, jak se laicky říká, na pusu. Během prodlouženého polibku mu prsty přejedu po oholených (zarostlé Německo jsem ještě neviděla, vlastně nikoho z Hetálie :D) tvářích, načež urazí cestu přes stranu krku a zastaví se na klíční kosti. Eh... Jak to bylo dál? Nepatrně se zaseknu, však rychle si vzpomenu. Vždyť je to podobné, jako se líbat s holkou, až na to, že Doitsu do toho něco chybí a přebývá. Jsem sice trochu menší než Německo, ale to není problém. Nebylo by na škodu vyčkat jeho reakce. Odloučím se od něj, však ruce nechám na Doitsu položené a vzhlížím do jeho krásných modrých očí.

Německo (Ludwig) - 10. května 2015 19:06

soukromá zpráva od Německo (Ludwig) pro Itaria překvapuje :3 Tak neasi, když je to soukromě :D Tu debilní růžovou věc okamžitě zahodím někam do rohu. Tohle fakt nepotřebuju, myslí si snad Francie o mě, že jsem impotentní? Itálie mě vezme kolem pasu a po nějakých jeho prodlužovačkách mě políbí. Tohle je otravné. Když už, mám rád, když se jde rovnou na věc. Ale když Itálie chce... Počkat, kde se to vůbec naučil? Najednou se cítím trapně, když si vzpomenu, jak jsem se ho snažil chránit před vším úchylným, co přicházelo hlavně ze strany Francie. A taky jsem před ním tak pečlivě schovával svou sbírku BDSM videí. A on při tom všechno už dávno zná... Nebo ne? Při líbání zásadně nezavírám oči. Nebyl jsem tak vychovaný, abych při první příležitosti polevil v ostražitosti - takže si koutkem oka náhodou všimnu knížky, kterou si Itálie nejspíš přinesl s sebou. Protože já nic jako "Gay-něco" fakt ve sbírce nemám. I když... ne, vlastně ne. To má teď u sebe můj bratr a ještě mi to nevrátil. Prohrábnu Itálii vlasy (potřeboval by ostříhat, neměl by na hlavě nosit takové vrabčí hnízdo) a odtáhnu se, abych mohl vydechnout. Itálie najednou znejistí a podívá se mi do očí. Je to roztomilé - a to si myslím o máločem. Pousměju se před tím, než ho pevně chytím okolo pasu a přenesu na postel. Položím ho na záda a nahnu se nad něj, abych ho znovu políbil, tentokrát na krk. Když už se nejde rovnou na věc, tak ať už ta předehra za něco stojí, ne? Protože mám obě ruce volné, využiju je k tomu, abych Itálii začal sundavat tričko. (Nebo co to na sobě máš, už jsem to zapomněla xD) No, třeba se přece jen půjde na věc dřív, než bych čekal. Itálie se fakt nezdá. A myslím, že další zápis do deníčku dneska už raději nebude.

Itálie (Feliciano Vargas) - 10. května 2015 20:33

soukromá zpráva od Itálie (Feliciano Vargas) pro Tahle scéna se mi začíná líbit :D Doitsu Kdyby teď někdo přišel do pokoje, viděl by mne v modrém námořnickém oblečení a Německo v khaki košili, jak se k němu lísám. Neměli bychom zamknout? No a co? Německo převezme roli a lehce mě odnese na postel. Položím se na měkký přehoz a v zádech ucítím podivné zachvění. Co to je? Tohle Tohle... To jsem ještě necítil. Ale je to příjemné. Vydechnu a několik kapek potu mi přejede po krku, kam dostanu polibek. Teplo, úplně jiné než to, co je venku, vyvstane a dalo by se pocitově přirovnat k zachvění. Je to příjemný, tohle jsem necítit s žádnou holkou... Když se nade mnou tyčí, znejistím. Udělal jsem všechno správně? Ale co teď? Musím improvizovat, knížka je na stole a nemám dvoumetrovou ruku. Začne mi sundavat tričko a abych mu ulehčil práci, povolím si modro-bílý šátek, který po sundání položím vedle sebe. Moc se mi líbí, třeba jej ještě bude třeba. Když je trikot dole, pod ním nemám nic a na holé kůži se mi rosí pár kapek potu, začnu rozepínat knoflíky u jeho košile. Je tu opravdu horko. Zkopnu si z nohou svoje polobotky, abych neušpinil čisté povlečení. Spadnou někam pod postel, zatím je hledat nebudu. Několika pohyby odhalím jeho hrudník, ale protože má přes sebe bundu, kterou si nesundal, musím počkat, jestli si ji sundá sám. Z téhle pozice by se sundavala velmi špatně. Neuniknou mi vyrýsované svaly na břiše, že by se na nich dal strouhat sýr. Sýr... Pasta... Vždyť teď nemám hlad! Mozek místo na jídlo se soustředí na to, co se děje. "Je... je mi zvláštně..." podělím se s Doitsu o svoje pocity. "Nebolí to, ale je to příjemný. Je to špatně?" Povolím své ruce, však nepřestávám se jej dotýkat. Jemně mu přejedu dlaní po hrudníku a břiše. "Jsi tak silný," ujede mi. Sakra, proč to říkám? Jasně, že je silný, ale proč zrovna teď? Něco ve mne mě nutí se chovat jinak, než normálně. Něco, co nedokážu popsat...

Čína (Wang Yao) - 11. května 2015 16:12

Aya! Pan Prusko "Pane Prusko? Zní to velmi vtipně, ale radši zůstanu jen u Prusko. A ty mi můžeš říkat Číno, nebo pane Číno," zopakuji jeho frázi a zasměji se. Určitě to bude zábavný společník. Dokonce přijde i na představení rotujícího opeřence kolem hlavy, na kterého pandík jen nedůvěřivě kouká. "Eh... Tohle je Xio," když už došlo na představování, tak představím i svého mazlíčka.Na návrh souhlasně kývnu hlavou. "Jistě, stejně již je čas odejít." Míněno jako "Radši vypadněme, než se něco semele". Vezmu za uši své tašky a vedu svého nového přítele do našeho pokoje. Naše obývací místnost je naladěna do evropského stylu feng shui, kde hlavně je využito světlých modrých a zelených barev. Překvapí mě i to, že čistou náhodou je v pokoji několik květináčů, kde roste bambus. Pro Xia mám jídlo zvlášť, tyhle jsou na okrasu. Slunce žhne skrz východní okno a zaplavuji místnost příjemným světlem a teplem. Náhoda, že jsme dostali zrovna tenhle pokoj? Nemyslím si! Z jedné své tašky vytáhnu bambusový kobereček, srolovaný do ruličky a popsaný velkými černými znaky pro Mír, Štěstí, Pokora, Láska a Čest. Všemu vévodí zeleno-modrý drak, který je vyobrazen dole, jak podpírá velkou rudou bránu. "Nebude ti vadit, když s tebou nebudu spát?" otočím se na Prusko s prosbou v hlase. Věci na spaní jsem si vzal s sebou a poslední dobou nejsem zvyklý na matrace a postele. "Můžeš si zabrat postel celou pro sebe," navrhnu mu. Ne že bych se vedle něj bál si ustlat, jen tu je ta nedůvěra. Základ své postele natáhnu po levé straně postele a posadím se na něj. Počkám na odpověď a pak položím ještě jednu otázku. "Můžu se tu převléknout? Nebude ti to vadit?" Některým vadí nahota jiných lidí.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 12. května 2015 08:16

Návštěva Romano, Francie Co to zas mele? Vždyť tu nikdo..."Jej, ehh. Hola Francie. Nečekal jsem, že přijdeš." K mému překvapení přišel na návštěvu můj drahý a nejdražší přítel, omotaný do ručníku jako rolka. A proč jen ručník, má tam pod tím i plavky? Ne, nechci to vědět. Na jeho náznak objetí se jen zazubím, protože on si tyhle srandičky nemůže odpustit. ve vzduchu je cítit kouř, který sem návštěva přitáhla. Romano je na tyhle věci opatrný a kdyby začal kouřit, dal by to na jevo. "Discúlpame, ale už jsem to slíbil Romanovi, víš..." Naštvat Francii není dobrý nápad, i když jeho hněv většinou přejde ve vražedný pohled a nějakou francouzskou frází, které normální lidi houby rozumí. Musím svého chlapce krotit, už moc vlčí. Ještě za něj dostanu za jeho nevymáchanou tlamu. Z podlahy zvednu svoje svršky a když se ohnu, nechtěně zrovna zadní částí směřovanou na Francii, ucítím, jak se mi boky plavek zařezávají do kůže. Měl bych si koupit nové, buď jsem vyrostl dole nebo jsou tak staré. Třeba přišel kvůli nečemu důležitém a jistě by si rád promluvil v soukromí.Jak to ale zařídit, když tu Romano bude pinglovat? Napadne mě využít naší "sázky". "Romano," otočím se na svého chlapce a s úsměvem naznačím dveře. "Vydej se na lov, pak už nebudeš mít šanci. Která by odmítla chlapa..." zatnu pochybné svalstvo na pažích. "Jako já?" Vše řečeno tak, aby to znělo jako výzva. Je jasné, komu dá Seychely přednost a i kdybych prohrál, Romano bude chtít určitě vzít třeba na zmrzku. Věřím, že nemá žádné nekalé myšlenky. Kde by je taky vzal, když Francii a Německu se vyhýbá obloukem? Opřu se o futra dveř do koupelny a očekávám, co udělá. Mezitím převracím své oblečení, abych si jej nenatáhl na ruby a skládám na provizorní hromádku.

Bělorusko (Natalya Arlovskaya) - 12. května 2015 18:46

Da, da... Nedá! Rusko Roztomilý a tupý Amerika mě chce vyděsit. Hó, já se tak bojím, pomoc! Tenhle bezzubý pes mě chce kousnout. Co si jen počnu? I mé myšlenky jsou ironické, postoupila jsem do vyššího levelu. "Na tvém místě bych ji někam zavřel, nejlépe do kufru nějakého opuštěného auta," dává mému bráškovi podezřelou radu. Přivřu nenávistně oči a na jazyku mám dost peprnou větu, jenže támhle ten drobeček, co se jmenuje Seychely, jej setře sama. Ha, máš to! "Chi, chi," zachichotám si pro sebe, ale Rusko je z toho nějaký vyklepaný. Je ti zima? Neboj, já tě zahřeju. Chci ho k sobě ještě víc přitisknout, jenže když se vymaní z mého sevření, trošku se urazím. Tak je mu zima nebo ne? Něco si pro sebe šeptal, určitě jak moc rád mě vidí. Je to můj drahoušek, má svojí sestřičku rád... Na jeho výzvu, že půjdeme do našeho pokoje přijmu a chytnu jej za jeho studenou tlapku. Výraz v obličeji by se u mne dal popsat asi jako pro lidi děsivější verze :3 nebo ^^. "Tak pojď, ať tu nevystojíme důlek." Ze stolku vezmu poslední svazek klíčů, který tam zbude a nezapomenu holčičce poděkovat. "Spasibo..." vydám ze sebe zvuk připomínající ruské "Díky". Několik kradmých pohledů a uleví se mi. Motá se kolem ní Francie, což znamená... Pokud není děvka, tak zůstane s ním a tím pádem je nii-chan v bezpečí. A tak se dostaneme do našeho pokojíku, roztomile rudého. (Zajímavé, jak každý pokoj vypadá úplně jinak a při tom je to jeden barák. Architekti se asi hodně nudili :D) Zuju si pohorky ano, jela jsem v nich, a odkopnu je do rohu pokoje. Za nimi odletí i kufr, který se při nárazu do zdi otevře a vypadne několik pochybných kousků oblečení. "Toho si nevšímej," mávnu rukou a jakmile vejde dovnitř, přiskočím a zabouchnu dveře. V rychlosti několikrát otočím klíčem v zámku, aby se Rusko nerozhodl vycouvat. Z okna nevyleze, jsme v druhém patře a po okapu nepoleze, není blázen. "Musíme si vážně promluvit, bráško..." otočím se k němu, opřená o dveře a pohrávám si kroužkem s klíčem. Vždycky, když jsem s ním chtěla mluvit, tak utekl. Proč?

Rakousko (Roderich Edelstein) - 15. května 2015 21:07

Tichý přítel do domácnosti. Japonsko, že by? Nadzvihnu obočí, když se mi můj přítel představí. Tak se to dělá u nich? Myslel jsem, že si potřeseme rukou, ale když to bere takhle... Neměl bych asi narušovat jejich tradice. Po očku mrknu kousek od nás, kde se představuje Čína bráškovi Prusku. Ten to vzal elegantně, jako vždy. Skoro udělám úplně stejnou věc jako Čína, akorát si ruce nestrčím do rukávů (protože žádné nemám). Kdybych měl svoje obyčejné oblečení, nestyděl bych se a představil se lépe. "Těší mě, já jsem Rakousko," též se ukloním a dávám pozor, aby mi nespadli brýle. To by byl trapas. Asi přemluvím Anglii, jestli si se mnou nevymění pokoj. Ne, že by mi nynější společnost vadila, ale přece janom, zvyk je zvyk. Přítel je podivně zamlklý a přemítám, jestli jsem jej neurazil. Naposledy jsem jej viděl na konferenci OSN a to jsme se potkali u bufetu, kde bylo zdarma občerstvení. S Německem má dobrý vztah, třeba se to přenese i na mne. "Půjdeme na pokoj, pokud ti to nevadí," lehce navrhnu, nýbrž mám pocit, že je lepší vyklidit pole. U dveří do pokoje se otočím na Japonsko a porosím, aby odemkl. Během chrastění klíče v zámku pohlédnu na konec hodby, kde sedí Ita-chan a něco čte. To jej už Německo vyhodil? takový slušný a hodný chlapec... Pokud by to byla pravda, rád se jej ujmu zpátky. Dál to ale neřeším, času bude dost.

Finsko (Tino Väinämöinen) - 20. května 2015 17:51

Výlet se Su-san! Su-san :3 Je to tak úžasné. Pobřeží, bílý písek, vlny, spousta ovoce a hlavně TEPLO. To u nás doma nemáme. Věčné Vánoce jsou sice fajn, ale chápejte, všechno má svoje meze a i Finsko potřebuje někdy dovolenou! No, jak jsem říkal. Pobřeží, TEPLO, pláže, koupání... A naše pětka. (A samozřejmě taky pan Puffin, kterého Island prostě musel vzít s sebou a momentálně tu balí samičku červeného ptáčka, jejíhož druhu je tu docela dost). Dneska ráno jsme se Švédskem vyrazili na procházku. Island s panem Puffinem, Norsko a Dánsko jsme nechali v hotelu, kde bydlíme - a rozhodli jsme se překvapit Seychely. (poznámka: Ne, netuší, že se jí právě nakvartýrovalo do domu dvacet dalších zemí xD A Seychely zase netuší, že tam tihle dva jsou. Ano, hodí se mi být PJ a určit si to, děkuji za optání. :D) Poté, co nám jedna starší hodná paní řekla, kde Seychely bydlí, jsme šli na jistotu. (Teda řekla to hlavně mně, protože si myslela, že vypadám roztomile, a dala mi balíček lízátek~) Ukázalo se, že to není tak daleko od místa, kde bydlíme, takže jsme se rozhodli jít pěšky. Je to hezká cestička po pláži a zjistil jsem, že bychom tam měli být někdy odpoledne, když se někde stavíme na oběd. Je to hezká cesta. "Su-san," otočím se najednou na svého společníka, když už delší dobu jdeme mlčky. "Nedáme si oběd?" Může být něco kolem poledne, což je na oběd správná doba, a zrovna jdeme okolo hezkého místa s palmou, která dělá stín. Přeci jen v tuhle denní dobu je tu na mě, Finsko, který je zvyklý na mínusové teploty, trochu příliš horko. "Nesednem si třeba tady?" ukážu na stín a usměju se na Švédsko. Jako správná pravá ruka Joulupukkiho mám po ruce dáreček pro dnešní den: oběd pro mě a pro Švédsko!

Japonsko (Honda Kiku) - 20. května 2015 18:39

Doitsu-san to Itaria-san wa... ... ...?! Rakousko, Německo, Itálie a možná i náhodní kolemjdoucí (Protože mám fakt náladu být kazišuk! xD) Rakousko, jak se ukáže, mi doslova čte myšlenky. To musí být znamení... Co když jsme... SPŘÍZNĚNÉ DUŠE! napadne mě a úplně mě to ohromí tak, že na okamžik neodpovím. "Hai," řeknu ale nakonec a po boku mého nového spolubydlícího se vydáme do svého pokoje. Nenápadně si přečtu číslo na cedulce u klíče, který drží Rakousko. 107. Něco mě napadne a zarazím Rakousko. "Chvilenku počkej, prosím!" požádám ho a vrátím se k Seychely. "Seychely-san, mohla bys mi prosím říct, jaký pokoj má Německo a Itálie? Rád bych je ještě teď navštívil a pozdravil se s nimi," poprosím naši hostitelku o sdělení. Když se mi dostane informace, že mají pokoj spolu a dokonce hned vedle mého (Náhoda...?), s "arigatou gozaimasu" se ukloním a vrátím se zpět za Rakouskem. "Děkuji, že jsi na mě počkal. Chtěl jsem jen vědět, kde mají pokoj Německo a Itálie," objasním Rakousku situaci. "Chtěl bych je totiž hned navštívit." Jak řeknu, tak udělám. Jen co si odložím věci v našem pokoji (nechce se mi už hledat obrázek, takže si zahraj na nudícího se architekta ty, prosím xD), vydám se o pokoj vedle. Zaťukám a - osudová chyba, minna-sama! - když se chvilku nic neozve, vstoupím. Najdu Německo a Itálii na posteli, jak se líbají a zjevně se chystají k něčemu víc. "H-h-h-h-hontou ni sumimasen deshita!!!" vykoktám, když se trochu zbavím toho šoku, zatímco tam stojím jako tvrdé Y, které v japonštině ani nemáme, ale to je jedno. "Japonsko?" Doitsu-san nevypadá, že by byl nějak extra rozzlobený nebo šokovaný mým příchodem. Snad se jen trochu začervenal, ale COPAK JE NA TOHLE ZVYKLÝ?!?!?! "Nevěděl jsem, že tu jsi, ale jsem rád, že jsi přijel." R-rád? Zatímco si Doitsu obléká triko a kalhoty (nebo co to vlastně měl na sobě, už nevím lol) tam tak postávám (ani nevím proč, neměl bych v těchto případech náhodou rychle zmizet? Vlastně ani nevím. Kultura západních zemí je totiž bizarní a komplikovaná i v tomto ohledu.) Já, vstoupivše k Německu a Itálii do pokoje! (děkujeme, že jste nám tak úžasně vysvětlila přechodníky, paní profesorko!) Dodatek: Slovníček! hai = ano minna-sama = vážení (čtenáři, v tomto případě) Hontou ni sumimasen deshita! = Opravdu se velice omlouvám!

Romano (Lovino Vargas) - 21. května 2015 16:29

To určitě! Dva blbečci To rozdělování je fakt dementní, protože je v tom zmatek. Zamračím se, opřu se o zeď a zkřížím ruce na prsou. Tak se nějak dohodněte, vy debilové. Mě dejte se Španělskem, aby mi mohl dělat sluhu. Na chvíli to vypadá, že se mnou bude bydlet můj brácha, což by mi taky nevadilo - ale nakonec to vyjde tak, že jsem fakt se Španělskem. "Doufám, že budeme mít aspoň hezkej pokoj, sakra," mumlám si pro sebe, zatímco tam jdeme a táhneme za sebou kufry. "Ten trik na tom letišti s tím, že jsi můj táta, byl na tebe celkem chytrý, blbečku," podívám se uznale na Španělsko, protože jsem si uvědomil, že jsem mu ještě nepoděkoval. Poděkování bylo tohle, kdyby vám to náhodou nedošlo. No musím říct, že Seychely má celkem vkus na zařizování pokojů. Červená jako rajčata~ uvědomím si a skočím na postel. Kouknu po Španělsku, když mi přednese plán, co se bude dít. "No jo furt." Sleduju ho, dokud nezmizí ve sprše, pak seskočím z postele a otevřu svůj kufr. Taky bych se mohl převlíct, ne? řeknu si a vybalím svoje plavky v barvách mojí vlajky. Jak taky jinak, že jo. Než si ale stačím vůbec svlíknout kalhoty, ozve se zaklepání. "Kdo sakra jsi? Anebo vlastně je to jedno, jdi pryč," křiknu na dveře, ale když se ozve zaklepání znovu, procedím mezi zuby nepublikovatelnou italskou nadávku a došourám se tam, abych otevřel. "Co chceš?" zeptám se dost otráveně, když ve dveřích uvidím polonahého Francii. "Přišel jsem za Španělskem, pustíš mě dovnitř?" "Ne," informuju ho a chystám se zavřít dveře, jenže ten žlutovlasý debil se protáhne do pokoje. Neskutečná drzost tohlecto... "Merci!" Kreténe. "Kde je Španělsko?" Ten idiot si prostě nedá pokoj, co? No, odpálkuju ho. Jen si počkejte. "Sprchuje se. Měl bys vypadnout, než tě najde a zmlátí tě." Ha. Mám tě. Tohle ho zaručeně dostane do kolen a zdrhne jak něco!!! Zatvářím se drsně a podívám se ke dveřím, jako bych chtěl říct "tamhle je východ, idiote, tak utíkej", ale... nevyjde to. Francie je fakt debil. "Buď v klidu, můj milý. Jsme dobří přátelé," řekne, ale to už Španělsko vyjde z koupelny převlečený do svých trapných plavek. Vítají se jako dva teplouši a během toho přemýšlím, jestli mi taky TŘEBA nechají prostor na to, abych se převlékl. Když se přivítají, Španělsko mě nejspíš chce vystrnadit. Jako proč? To si toho s Francií potřebuje tolik povídat? (#nohomo!) Meh. To víš že jo, blbečku. "Nechci, beztak ji sbalím. Co by tak asi viděla zrovna na tobě?" ušklíbnu se na Španělsko a trucovitě si opět dřepnu na postel. "A vůbec, měli byste mě tu aspoň nechat převlíct. Nebo mě při tom jako chcete sledovat, úchyláci?" vrhnu na to duo vražedný pohled. U těch dvou je totiž možný všechno.

Švédsko (Berwald Oxenstierna) - 21. května 2015 18:40

Výlet do teplých krajin Moje žena :D Kdybych měl přirovnat tuhle tropickou, vlhkou a horkou scenérii k něčemu známému, tak bych jen pokrčil rameny a šel si postavit nějakou pěknou a bytelnou skříň. Tady si postavím maximálně tak hrad z písku s vlaječkou. Ale přesto tu je hezky, takže možná chytím nějaký bronz, v nejhorším mosaz. Pak přijede naše fantastická pětka zpátky domů a budem vypadat, jako rodilý Jižané. Třeba jako Seychely, kterou jsem měl čest vidět jen na fotografii. Ale není to můj typ, ani v jednom směru, víme, jak to myslíme. Procházka je skvělý způsob, jak se protáhnout a tak souhlasím. Třeba chytím inspiraci na další výtvor hodný obdivu. Mlčky kráčím s Finskem polokrokem, protože by jinak za mnou musel klusat, což nechci. Nezdá se to, ale o je tak milý a sladký. Až se bojím jej oslovit, aby mi neutekl. Běhá tu spousta ehm... úchylů, kteří by se jej chtěli zmocnit, tudíž jej musím chránit. Jsem připraven jej bránit, stejně tak jako ostatní, ale jeho nejvíc. Podle jedné starší babči víme, kudy kam, takže se v téhle džungli neztratíme. Otočím hlavu směrem za tím jemným hlasem, co mě volá a mám chuť se usmát. Možná sem v zimě až moc často, proto mám hubu jak z kovu. Druhou odpovědí je souhlasné zamručení. Měl bych chodit na nějaký kurz "Jak se naučit lépe komunikovat", delší věty v ostatních budí nějaké podivné emoce. "Klart," přikývnu a posadím se do tmavšího místa na zemi. Je to příjemné tu si jen tak sednout. Začínám pociťovat hlad a to obojího typu (ne, radši to nebudu více rozebírat xD). Dal bych si kafe a pár kousků Drömamru (takové skladké koláčky), možná bych... Ne, teď ne. "Eh... Je... tu... hezky, že?" nakousnu konverzaci a doufám, že nepůjdu ke dnu. Finsko vždy delší hovory se mnou viděsí a proto jsem spíše potihu.

Polsko (Feliks Łukasiewicz) - 23. května 2015 11:15

Totálně drsný dvojčata! Litvík :3 Hej, tahle dovolená bude fakt hustá. To úplně vidím. Litva souhlasí s mým návrhem jít se koupat a začne se hnedka převlíkat. Otázka: proč vždycky, když se přede mnou Litva svléká (#nohomo#užpodruhé#aleteďjakofakt#totálně), otočí se ke mně zády? Chmm... Ne, nebudu nad tím přemýšlet. Jsem moc línej a přemýšlení je občas fakt děsivý. Místo toho nadšeně přikývnu, když mi Lit nabídne, že má ještě jedny stejné plavky. "Tak jo!" Sice svoje plavky mám, ale být jako dvojčata bude fakt dobrý. Se normálně nemůžu dočkat, jak nám budou závidět! Když jsme oba převlečení, vyrazíme na pláž. Jestlipak tam někdo už bude? Nebo tam budem sami? přemítám cestou. (Sice to asi není těch deset řádků, ale co, nemám dneska náladu a čas psát slohy, protože si musím zahrát na Francii a jít vařit :D)

Rakousko (Roderich Edelstein) - 01. června 2015 16:05

Tuhle podívanou si přeci nenechám ujít. Japonsko a Německo s Itálií Schodím mocensky tašku přes ramenu na zem a protáhnu se, abych ulevil svým zádům. Několikrát mi křupne rameny do rytmu Prodané něvěsty, což zhodnotím potěšeným úšklebkem. Něco mi říká, že si tuhle dovolenou užiju. Což, že mě nestála skoro nic, hlavně mám všechno hned u ruky a dokonce mám i společnost, která určitě se mnou bude ráda debatovat po dlouhých večerech na téma Úleva dańové ekonomiky. Pokoj vypadá nadmíru stylově (obrázek nehledám, lenost zvítězí vždy a všude). Japonsko se rozhodne navštívit mého bratra Německo a roztomilého, dobře... prostě šel i za Itálií. "Dobře, nejspíš jej půjdu taky pozdravit," začnu si sundavat upocené tričko, které přehodím přes židli. Z tašky vyndám jiné, ne příliš nepodobné tomu, co jsem měl a přetáhnu si jej přes sebe. jemná látka mě polaská po kůži a její suchost je až fascinující. Dokážu si užít každičkého momentu svého života, kdy nemám za zadkem žádné otravé osoby, že, Prusko? Jen škoda, že tu není klavír, abych mohl vyjádřit svoji spokojenost několika tóny. zeptám se Seychely, jestli jej tu nemá (na Seychely mají klavír v baráku všichni, to je naprosto normální xD). Vyjdu z pokoje, hledajíce, kde asi moji milý bydlí. Netrvá mi to dlouho, jsou hnedka vedle nás. Záda a jaksi vyděšený spolubydlící mi napoví, co se stalo. Lezl, kam neměl, proto radši bez zaklepání do jeho pokoje nechodím. Aristokraticky strčím hlavu do dveří a pohledem přeletím pokoj. Tak tohle se děje po těch nocích, co u nás Itálie přespával, bleskne mi hlavou. Volně ležící kusy oblečení sice zaznamená,, ale nejsou moje. Nejsou na nich záplaty, které pečlivě obšívám, aby se France Josef nestyděl. Než stačím říct půl slova, jsem oslepen září z proějšího okna a překvapen. "Japonsko!!!" Velká béžová šmouha přeletí přes pokoj a pověsí se mému spolubydlícímu kolem krku. "Konečně jsme všichni spolu!" zavýskne. "Eh, Německo...chtěl jsem tě jen více v soukromí pozdravit..." Vložím se do řeči i já a odvrátím pohled od toho, jak se obléká. Není co vidět, věřte mi.

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 16. června 2015 12:32

Ten kluk mě fákt... štve. (Končeně jsem se dokopala odepsat, jé :D) Francie :3 a Romano -_- Dám ruce v bok a přísně si jej přeměřím. To mi parchant dělá nachvál, že ano? Ne, to bylo hnusný, ale stejně... Ach jo, kde seženu příručku "Jak vycvičit dítě?" S povzdechem se otočím na Francii, který tu je z mojí strany vítaným, z druhé nechtěným hostem. "Dobře, Romano," začnu a snažím se udržet si klidný tón, "převlékni se. Anebo víš co? Dělej si, co chceš, já jdu s Francií tedy na chodbu. Až budeš milostivě s námi mluvit, víš tedy, kde jsme..." Hlas přejde do hrané lhostejnosti a musím se držet, abys se nerozesmál. A udělá přesný opak, jako vždy. Tak předvídatelného člověka jsem ještě nepotkal. On a sbalit Seychely? Vážně? VÁŽNĚ? Ne, ten maximálně sbalí koště a ne moc dobře. Copak Sey vypadá jako koště? Za to bych dostal od Francie jednu mezi oči. Otevřu dveře a pokynu blonďatému členu Bad Touch Tria, že odejdeme pryč. Jdu jako poslední a nechám za sebou klapnout dveře. "Takže," neřvu moc nahlas a přetáhnu přes sebe košili, abych nebyl za podivína, co běhá po hotelu jen v plavkách (a ještě v malých, Rakousko by měl radost z toho šetření). "Co jsi mi chtěl říct, señor?" Pořád jsem ještě trochu mokrý, takže svršek je na několika místech provlhlý, takže se snažím tutuo skutečnost ignorovat a začnu si natahovat i kraťasy.

Německo (Ludwig) - 16. června 2015 13:55

Co tu dělá Japonsko, Scheiße?! (aneb kazišuk level over 90000000000) Ita, Japonsko a Rakousko Když dokončím sundavání trička, pomůžu Itálii (když si taky neumí zavázat tkaničky, tak se nedivím, že mu dělá problém můj zip na bundě...) a rychle si sundám bundu a hned po ní i tílko. "Je... je mi zvláštně... " přeruší hlas Itálie ticho smíšené s našimi vzdechy. Itálie, ty jsi tak... "Není," ujistím ho stručně, protože na nějaké složité souvětí teď nemám kapacitu. Krev z mozku se mi přemístila... Někam jinam. TO JE JEDNO KAM. "Jsi tak silný," pokračuje Itálie v těch sladkých nesmyslech, které se obvykle říkají (hej, sleduj, jak se Doitsu tváří jako neviňátko, ale jak se ve skutečnosti vyzná!), ale já na ně nemám náladu. Místo toho mu prohrábnu vlasy a chystám se mu sundat kalhoty, zatímco tisknu svoje rty na jeho. Mezi tím se mi honí hlavou tisíc a jedna myšlenka, co udělám s tím šátkem, co si Itálie tak šikovně vzal na sebe. Ale musím ho na to nějak připra- Cvakne klika. Ludwigu, ty blbečku, proč jsi jako nezamkl?! "H-h-h-h-hontou ni sumimasen deshita!!!" uslyším Japonsko. Co teď?! Mysli, Německo, mysli. Rudý až za ušima a nahý do půl těla vstanu z postele. "Japonsko?" slyším sám sebe říkat, až mě překvapí, jak klidně to zní. Ja, ja. To je v pohodě. To bude dobré. Teď jen aby něco nevyvedl Itálie a bude alles in Ordnung. "Nevěděl jsem, že tu jsi, ale jsem rád, že jsi přijel," doplním, ale hned nato se Itálie prožene pokojem jak namydlený blesk a skočí Japonsku kolem krku a prý že "konečně jsme všichni spolu". Heh... heheh... Radši ani nebudu zmiňovat, které DVD z mé sbírky se mi vybavilo... Zatímco se šokovaný Japonsko vypořádává se šokem z toho, že ho Itálie tak najednou objal, osloví mě Rakousko. "Ehm, dobře... Tak..." Ano, až teď na mě nejspíš dolehly pocity, které se měly dostavit už při příchodu Japonska. Jen si všichni užijte ztrapněného Ludwiga... Více v soukromí...? NE! Sakra, dej si facku a vzpamatuj se! To přece ani nejsi ty! "J-jak se máš, Rakousko?" začnu nenucenou (spíš "nenucenou... spíš """nenucenou""") konverzaci. Mein Gott...

Anglie (Arthur Kirkland) - 21. června 2015 19:57

Po dvou měsících se hlásí neohrožený anglický šarmatní gentelman, který rozpráví o hrůzách které se udály v tomto domě. (Nevím, proč píšu jak debil, ale proč si neužít trochu srandy, ne? :D) Nastoupím do autobusu a celou dobu hledím z okénka. Naprosto ignoruji pochlebky od toho jistého blonďatého muže, který si přisedl k Seychely. Takže zůstanu Forever Alone úplně vzadu a nezbývá mi nic jiného než uvažovat o své budoucnosti. Měl bych podnikat? Investovat do kultury? Koukat na chleba? Ale ani jedna možnost není ideální, takže moje myšlenky naberou normální obrat až, když vylezu ven na vzduch. Teplý vzduch, který měl patřit k mému domu. Kdyby ale vinař nestrkal do toho nos, mohl jsem mít takovou pěknou a milou holčku (to zní sakra úchylně xD). Domeček je to hezký, postavený na pěkném místě. Snad budu ubytován tak, že nebudu muset se přestěhovat na chodbu nebo do cizí ložnice. Svůj i Ameriky kufr dotáhnu do haly, kde je postavím ke sloupu a na jeho si sednu. Iggy, podívej se. Všichni tě ignorují. A dokonce tu není ani Mint Bunny. Jsi tak opuštěný... Povzdechnu si a upravím si límeček u trička, abych vypadal, jak říká můj bráška, cool... Celou diskuzi, včetně hádek o to, kdo kde s kým a jak bude spát vnímám, ale místo zapojení si hraju s kapesním nožek, který otevírám a zavírám. Cvak... cvak. A znovu, pořád do kola. "Klidně se uvolím a vyměním si post s Ruskem," mrknu s úšklebkem na Francii, protože by zůstal s Ruskem na pokoji sám. Hehe, to mu patří! Ať si užije s tím chlápkem a jeho trubkou, kterou mu nacpe do... Ne, budeme slušní. Do rytmu hádek, které řeší nejdřív Německo a pak Seychely, která se zachová jako vůdce a rozškatulkuje nás do pokojů. Jenom nechápu, proč jsem se dostal na pokoj s tím hnědovlasým stvořením řečené Maďarsko. celým kolotočem chaosu zatočí i Bělorusanda s Ukrajinou, které se tu zjeví jak účet za plyn v červenci. než stačím pobrat děj, najednou se to tu vylidní. Ah, co to? Všichni se rozprchnou a zbude tu se jen ona. A co já s ní? Vždyť ji ani neznám, nebydlela náhodou s nějakým tím nacistickým bratrem? S tím, co všude klavíroval a Francie jej chtěl do svého harému? Ale to teď nebudeme řešit... "Hej, ty," otočím se se vší galantností na Maďarsko. "Nepůjdem? Nechci tu tvrdnout." Bez dvojsmyslu.

Maďarsko (Elizaveta Héderváry) - 08. července 2015 11:22

Šarmantní jak noha. Spíš buran. Lol. Kdybych tak mohla být na pokoji s panem Rakouskem!!!!! Buran (yay, asi ti tak začnu říkat i jako Francie, nemáš zač :D) "Podnikneme spolu nějaký pěkný výlet?" zeptá se Rakousko a já se rozzářím. "Ano, to bych moc ráda! Mohli bychom třeba ještě přibrat někoho do party a poprosit Seychely, aby nám ukázala nějaká hezká místa." Někoho do party? No, možná by nebylo od věci vypravit se tam sami. Jen já, pan Rakousko, teplé počasí, piknik, pan Rakousko, pláž, písek, pan Rakousko, moře... Už jsem se zmiňovala o tom, že tam bude taky pan Rakousko? Awww... O rozdělování pokojů se nějak moc nezajímám a radši si opečovávám svoje představy o výletu, který podnikneme s Rakouskem. Dokud mě dají na pokoj s ním, je to v poho... Počkat. Proč jde pryč s tím černovlasým? Co to je, Japonsko? Jo, Japonsko. "Roderi-" zašeptám nešťastně, protože se po mně ani neotočil. Proč? PROČ?! Ano, jsme rozvedení. Ano, po rozpadu Rakouska-Uherska jsem ho nesnášela. Ale jen nějakou dobu. Teď si ho chci zase vzít. Možná ne hned, ale časem rozhodně. (Předurčování dějin rulez~) A on. Jde do pokoje. S Japonskem?! Není tu už ani Seychely, ani Francie, ani Ita-chan a dokonce ani ten debil Prusko. Vlastně už nikdo, koho znám. Jen Anglie. "Tak zaprvé," usadím ho, protože to byl ON, kvůli komu mi splaskla bublina o společném bydlení s Rakouskem, a to mě dost naštvalo, "Nejsem 'hej ty', ale Maďarsko. Těší mě," sdělím mu, ale "těší mě" bylo proneseno tak kousavým tónem, že to skoro znělo spíš jako "ne*er mě" (nebo tě praštím pánvičkou). Poté jsem beze slova sebrala Anglii klíč, který u sebe měl (a ani o tom nejspíš nevěděl, mimoň), otočila jsem se na podpatku a společně se svým kufrem jsem odešla do pokoje číslo ani-nevím-kolik. (Prostě někde blízko Německa a Itálie :D) Cestou, vlastně o dva pokoje dál (nebo ne dál... prostě že jdeš a o dva pokoje dál je pokoj Maďarska a Anglie... chápeš, ne? :D), jsem potkala otevřené dveře a Japonsko, Německo, Ita-chan A RAKOUSKO, jak si něco povídají. A Ita-chan právě visel na Japonsku. Protože mě ale asi ani nezaregistrovali, tak já zase ignoruju je. Hned, jak si dám kufr do pokoje (To na posteli je oblečení Maďarska.), převléknu se do plavek (a je mi jedno, jestli během toho přijde Anglie, ať se klidně podívá, stejně mu to bude k ničemu, protože je beztak na kluky) a vyrazím na pláž, na kterou je ostatně výhled i z našeho pokoje. Tam už někdo je - přesněji řečeno Polsko a Litva. S Polskem se docela znám, ale s Litvou zase tolik ne. "Ahoj," usměju se na ně. "Nevadilo by vám, kdybych si přisedla?" "Nope," na to Polsko. Rozložím si vedle nich ručník a posadím se. "Je tu hezky, že?" "Totálně," zazubí se můj blonďatý kámoš. "Takže vy kluci jste teď jako spolu?" Tu otázku jsem původně vůbec neměla v úmyslu. Prostě mi to vyklouzlo. No, to nevadí. Jak znám Polsko, nebude si z toho nic dělat. A Litva... kdyžtak se mu pak omluvím, kdybych se spletla. "Jo, jakože jsme, no!" odpoví naprosto suverénně Polsko. "Že jo, Lit." Polsko, když se někoho ptáme "že jo", obvykle to má znít jako otázka. Ale ty... jsi to řekl spíš jako bys za Litvu odpovídal. Chudáček.

Francie (Francis Bonnefoy) - 08. července 2015 22:23

Co si jako myslel, že s ním chci probírat...? Toník Jenom mlčky (a zděšeně) pozoruju, jak je Romano na Španělsko drzý. U nikoho z mých zlatíček bych tohle netoleroval. Ale oni jsou konec konců zlatíčka. Ne jako tady ten. To máš z toho, že jsi mi ho nepřenechal, když byl ještě malý a (trochu) nevinný. Říkal bych mu můj malý Romano. Jenže Španělsko prostě nedokáže někoho vychovat, Španělsko... je prostě Španělsko. (Přikládám jeden z mnoha důkazů z našich školních let.) "Si dělejte co chcete," řekl Romano na přátelskou nabídku Španělska. Ale vážně. On je fakt spratek. Mám pocit, že jsem ještě zaslechl něco jako "blbečci", ale... no, já tu konec konců nejsem od toho, abych zrovna jeho vychovával. To musí tady šéf Španělsko. "Správně, půjdeme na chodbu," přikývnu jen místo toho. Je ale na tak dlouhé povídání moje otázka, jestli si tady ten hombre chce jít zaplavat? No, nevadí. "Ah, merci," kývnu na Španělsko, že mi podržel dveře, a protančím na chodbu. "No, vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli se půjdeš koupat... Anebo jestli půjdeme po večeři. Jak tak znám Seychely, určitě nám už něco kuchtí." Mé geny se prostě nezapřou. Moje malá vaří prostě výborně. A proč? Protože to umí. A od koho? Od onii-san. "Taky bychom mohli někde sehnat Prusko, ať je naše trio zase jednou kompletní. Měli bychom spolu něco podniknout. Co na to říkáš?" Ano... Podniknout... Jestli víš, co myslím~

Španělsko (Antonio F. Carriedo) - 30. července 2015 20:56

Nic úchylného?! Nevadí… Francie-san a Anglie Na chodbě se nebráním povzdychnutí, prohrábnu si vlasy a otočím oči v sloup. Santa Maria, proč mi to dělá? Kdy konečně ten kluk dospěje a přestane se chovat jako fracek? Hádám že je to mezi nikdy a nikdy… Jel jsem k sakru na dovolenou, ne dělat hlídače do koncentračního tábora! Chci klid, siestu a dobré jídlo. Je toho snad moc? S každou vteřinou jsou nabídky mého starého známého čím dál tím více zajímavější. Zbavit se Romana, alespoň na chvilku... Ušetřil bych si drahocenné nervy. Povytáhnu si kraťasy a během jejich zavazování se na Francii zazubím. "Skvělý nápad. Už jsem jej pár let neviděl a taky… Chybí mi stará parta." To ještě byl Ita-chan malý roztomilý chlapec, stejně i jeho nezdárný bratříček. Ale Seychely byla hezká holčička. Moment! #nopedo. Měl jsem spoustu volného času a mohl válčit, popíjet v hospodách a bavit se s kamarády. "Večeře zní dobře, ale je asi, si myslím, na ní brzo. Co takhle zmrzlina? Určitě tu bude nějaká fajn cukrárna s pěknou obsluhou, v tomhle vedru nahoře bez," zasměji se a lehce do Francie žduchnu lohtem, abych zdůraznil své popíchnutí. Všichni víme, kdo je tu z nás tří ten největší amant. Počkám, jestli něco řekne a pak stejně hodím návrh. "Za deset minut budu dole u vchodu, ještě si něco musím zařídit. Zaskoč prosím tě za Pruskem, jestli půjde." Ty plavky mi fakt jsou těsné, snad mi ještě vydrží… Bože, mám je teď zařízlý jak tanga. Rychle se otočím a jdu hledat chůvu pro svého "syna". Je nebezpečné jej tu nechat pobíhat bez dozoru. Není tu žádný úchyl nebo Turecko a na Francise osobně dohlédnu. Přesto vím, jak by to tu vypadalo, po mém návratu. Bomba by to byla, ale jiná. Projdu chodbou, kde se motá skupina Ita-Ně-Ja-Ra, kteří jsou zaměstnaní, tudíž je nebudu rušit. Do oka mi padne ale osoba, která s kufrem postává u dveří, opřená o futra. "A co s ní mám dělat?" mručí sama sobě a já v ní poznám Anglii. Skvělé, ten má s výchovou hodně zkušeností. Jeho rukama prošlo hodně dětí, které dopadli… Tak, jak dopadli. Amerika, Austrálie, dvojčata Irsko a Irsko, Nový Zéland, všichni jsou naštěstí celý a v pohodě. To se o mé staré Incké říši říct nedá, ehm… Romano bude u Igirisu určitě spokojen. Poklepu tedy rozhodně blonďákovi na rameno. "Čau, Anglie. Jak je?" Velké obočí zvedne překvapeně obočí a ušklíbne se. "Taky tě rád vidím, piráte. Rád bych hodil řeč, teď mám ale problém…" "Skvěle," skočím mu do řeči. "Ten určitě počká. Potřebuji od tebe drobnost." Vezmu jej za ruku a táhnu jej i s kufrem k pokoji. U dveří našich sousedů je pořád rušno. "Vysvětlíš mi laskavě co se děje?!" vysmekne se mi a málem dostanu pěstí. Nechám jej to rozdýchat. Fajn, Španělsko. Buď nekompromisní. "V pokoji je Romano, potřebuji, abys jej nějak zabavil. Hrajte třeba UNO, ale dokud nepřijdu, nesmí vyjít z pokoje. Jasné?" Anglie na mě čumí, jako bych se zbláznil. Pak ale párkrát mrkne a dostane záchvat smíchu. "Fajn, budu alespoň někde bydlet, než se Maďara uklidní." Otevře dveře a první věta, kterou slyším je: "Nazdar, nějaký hnědovlasý týpek mě sem šoupnul. Prý, že mě máš hlídat." Ne tebe, troubo, jeho -čas na drobný palmface-. Nevím, co se bude dál dít, přesto si sednu venku před dům na lavičku a začnu vyhlížet své staré známé. Anglie jej určitě zvládne, věřím mu.

Anglie (Arthur Kirkland) - 30. července 2015 21:03

Chůva k pohledání, ano, to jsem já! Španělsko, Romano Dívce se oslovení "Hej ty" moc nelíbilo. Spíš vůbec. Představí se mi jako Maďarsko přičemž mi málem ukousne hlavu. Co to do ní vjelo? Vždyť jsem zas tolik toho neřekl. Vezme mi klíče, které mi dala Seychely a hrdě odkráčí pryč. Asi si s ní potom promluvím, určitě mi jen špatně porozuměla. Určitě to bude tím, že vnitrozemci mají asi jiný dialekt. S touto myšlenkou a obdařen zavazadlem pomalu kráčím chodbou za ní. Však přibouchnuté dveře před nosem mi dají najevo, že vejít teď do její svatyně je sebevražda. "A co s ní mám dělat?" zahučím pro sebe. Nikdy jsem ženským moc nerozuměl, hlavně když šlo o cizinky. Upřímně mám strach do toho pokoje vstoupit. Co když znenadání na mě vyskočí a pokusí se mě zabít? Sice nevypadá na vražedkyni, ale zdání někdy klame. Jak s ní mohl Rakousko žít, když se chová, jak se chová? Z myšlenek mě probudí čísi ruka, která mi poklepe na rameno. Kdo to zas otravuje? V dobrosrdečné opáleně tváři poznám Španělsko, za mého mládí silnou zemi, se kterou jsem měl pár dětských šarvátek. Něco jako kamarád… "Čau, Anglie. Jak je?" promluví ke mě hlasem plným pohody. Ne, teď ne. Pokecáme jindy. Nejdřív moje postel, pak vše ostatní. "Taky tě rád vidím, piráte. Rád bych hodil řeč, teď mám ale problém…" "Skvěle," skočí mi do řeči, než jej stačím umlčet. Bez varování mě pak začne táhnou zpátky a jak se mi pomalu vykloubuje rameno, mám sto chutí mu říct něco svou pěstí. "Vysvětlíš mi laskavě co se děje?!" prudce jej odstrčím a nahodím si zpět bolavou část těla, kterou mi tak necitelně ničil. Blbec, chce mi tu ruku urvat nebo co?! Opřu se o zeď, ruce založené a hledím na Španělsko pln očekávání, co z něj vyleze. Tak co máš na srdíčku… Cože mám dělat? Romano? Vždyť je dost velký, aby se o sebe postaral sám. Kolik mu už je… Fakt to myslíš vážně? Nejsem chvíli schopen nic říct. Jsem snad chůva? Ale proč ne. Vždyť to bude jen na chvilku a než přijde Maďarsko s omluvou, budu mít kde žít. A Francie mi dá taky pokoj, když mě nebude moct otravovat. "Fajn, budu alespoň někde bydlet, než se Maďara uklidní," zasměji se a vezmu za kliku do pokoje. Vesele, pln energie překročím práh. "Nazdar, nějaký hnědovlasý týpek mě sem šoupnul. Prý, že mě máš hlídat," uchechtnu se a zavřu za sebou dveře. Rozhlédnu se po pěkně zařízeném pokoji, než si uvědomím, kde můj chovanec je. "Měl bych se představit. Jsem Anglie," pozoruji to stvoření řečené Romano. "A jak se jmenuješ ty?" Blbá otázka, ale pro navázání rozhovoru dobrá. Třeba se tenhle nevinný hoch stane mojí novou kolonií. (Jak si věří :D)

Itálie (Feliciano Vargas) - 30. července 2015 22:45

Konečně jsme všichni spolu! Německo, Japonsko a Rakousko ...Vše se děje, jako by to byl tanec- krásný dlouhý tanec milenců. Pár tančí- nejdříve ruku v ruce (něco v ruce ehm… ruka v něčem? Dobře, už přestanu), pak se obejmou, chvíli si opětují sevření než si vymění pár sladkých polibků… Je to teď opravdu jako tanec, ale ne Macarena nebo Breakdance, jen prosté přecházení sem a tam. Člověku je mnohem lépe, když ví, že někomu na něm záleží. Vše je krásné, plné slunce a jasného světla... Co dělám? Nic. Německo převzal moji roli a pokračuje dál, i bez návodu. A ví, co dělat potom? Já moc ne, takže bych se raději podíval… Vrrrzzz… (Klika cvakla, dvéře letí…) Dveře do pokoje se otevřou, k překvapení nás obou. Posadím se a zamrkám, abych se vzpamatoval z toho, co se dělo. Cože to… Jo… Doitsu byl smutný. Chtěl jsem mu udělat radost. Má radost? "Japonskóóó," vystřelím z postele a jdu přiměřenou rychlostí (150 km/h) přivítat příchozího, kterého opožděně poznávám. Pořádně jej obejmu a samým nadšením poskakuji. "Konečně jsme všichni spolu," štěstím jej sevřu, ale když cítím podle jeho dechu, že můj stisk byl moc, pustím jej. Můžeme jít spolu na procházku, pokukovat po hezkých kočkách, uspořádat soutěž ve stavení hradů z písku, koupat se a já potom všem udělám Pasta~ Ale nejdřív… "Ahoj, Rakousko-san," pozdravím svého dobrého známého, u kterého jsem prožil nějaký ten čas. Já, on, bráška Romano (než se odstěhoval za Španělskem) a Maďarsko. Ale jak se tu tak rychle objevil? To mi taky připomíná, že mi Onii-san nevrátil moje obrázky… Asi mu je nechám, jako poděkování, že už je Doitsu šťastný. Otočím se na osobu, kterou jsem ještě před chvílí dusil. "Proč jsi přišel tak pozdě, Japonsko?" Určitě viděl nějakou pěknou holku a chtěl se s ní seznámit, jak jsem jej to učil, když byl u mě na návštěvě. Rakousko si nás tři přeměří zvláštním pohledem a posune si brýle na nose výš, jako by to mělo zvýšit jejo intelekt. "Mám se dobře, děkuji za optání," odpoví Německu, ale další pozornost je věnována mě. Dá ruce v bok a tatíčkovským postojem mi dá najevo, co si myslí. "Itálie, vím, že je dneska horko, ale některé může tvoje obnažená hruď a kalhoty stažené jak vlajka na stožáru pobuřovat. A krom toho, měl bys tu uklidit. Třeba támhle ta krabice na zemi," ukáže na dárek pro Doitsu od Onii-sana. Německo asi neví, co s tím. Budu se muset na to Francie doptat. Pak se náhle zarazí a lehce zrudne. "Promiň, Ita-chan. Zapomněl jsem… No, pořád zapomínám, že už je to nějaké to století zpátky." Stojím jako Y a jen se na něj dívám. Rakousko, zdá se chce vycouvat, takže se vrátí dvěma kroky na chodbu. Asi mu došlo, co se tu dělo a že v tomhle pokoji se mnou bydlí i Německo. Snaží si zachovat ždibec důstojnosti a zamaskovat to, že má paměť jako Dory z Nema. "Omlouvám se, že vás opustím, však musím jít neodkladně trénovat Vivaldiho..." A zmizí jak pára nad hrncem s těstovinami. Začínám mít hlad… Doitsu, měl si radost?

Litva (Toris Laurinaitis) - 31. července 2015 10:13

Plážové rozpoložení Polsko & Maďarsko Skor ruku v ruce dojdeme na pláž a kromě nás tu není ani noha. Kde se všichni flákají? Z plážové tašky vytáhnu deku, kterou rozprostřu na pěkné místo u palem. Posadím se do tureckého sedu a upřu se o kmen palmy, takže cítím její hrubou kůru ve svých, trošku pomučených, zádech. Vdechuji svěží mořský vzduch a rukou sahám vedle sebe, nechajíc si bílý písek protékat mezi prsty. Největší vedro nás teprv čeká (Nemám ponětí, kolik tam je teď hodin, ale to není důležité XD), takže nemá cenu se nikterak přemáhat k jakékoliv činnosti. Takto tedy sedím asi deset minut v částečném transu a pohodě. "Eh… Ahoj, Maďarsko," zvednu překvapeně sluneční brýle z očí a posadím si je na hlavu. Takto, trošku neohrabaně přivítám návštěvu, kterou znám jen od vidění. Občas jsem měl tu čest ji vidět z dálky a párkrát si popovídat o tom, co za podivné existence běhá po kraji (že Prusko?). Měl bych navázat nové vztahy, vzrušující kontakty a diplomatická jednání, spřátelit se. Prostě nebýt ten, kterýho Rusko udupává a Bělorusko jej považuje za hrozbu v lásce. Brr… Nevím, co je horší. "Jestli chceš, tak k nám posaď na deku," zdvořile jí nabídnu místo vedle sebe. Proběhne pár slov mezí ní a ním, kdy se nezapojuji a párkrát si loknu z láhve s vodou. Při otázce, jestli jsme tu spolu, mi lehce zaskočí a rozkašlu se. "Ja- jasně… Nikdo jiný tu teď není…" přitakám při kašli až moc, takže mi moje okuláry spadnou z hlavy do klína. Polando je tady ten mluvčí, vždycky takový byl. A hádat se s ním nechci, to mu už radši odkývu všechny možné bláboly. Pokud mi nebude padat s barákem na hlavu… "A proč ty jsi tu sama?" otočím se na Maďarsko. "Ten blondýn tě opustil?" zavedu řeč a jen tak mimochodem si do dlaně vystříknu… krém! (Na cos myslel, perverzáku?!) Když jsem šel už zpátky, viděl jsem ty dva. Jen si už nepamatuji, kdo to byl. Určitě není důležitý, to bych si jej pamatoval. "Chceš namazat, Polsko?" Abys nebyl rudý a bílý, spáleniny nejsou nic příjemného. Ale pořád lepší než být jen rudý. (Schválně, došlo ti to? ^^)

Francie (Francis Bonnefoy) - 02. srpna 2015 13:43

Bad Touch Trio reunion! Espagne, Prussie (aneb co je lepší zábava, než sepisovat rozhovory svých vlastních postav!) "Bezva," zazářím na svého starého bratra ve zbrani svým neodolatelným úsměvem po nabídce cukrárny. (Btw psala jsem PO večeři, ne NA večeři, drahá :D) "Takže zmrzlina. Myslím, že o jedné takové malé hezké kavárně vím." Sice si nejsem jistý, že je to na tomhle ostrově, protože ma petite soeur jich má pod dohledem třeba stopadesát... ale co. "Půjdu sehnat Prusko. Sejdeme se před vchodem, dobře?" Věnuju zelenoočku spiklenecké mrknutí a vydám se hledat awesome člena naší posádky. Najdu ho na chodbě opřeného zády ke mně, jak si povídá s tím svým žlutým ptáčkem a pobaveně se šklebí. No jo, jako za starých časů. To je náš Gilbert. Samozřejmě si mě nevšímá, dokud k němu nedojdu, čehož se rozhodnu využít. "Ahoj, Prusko, jak se máš~" zašeptám mu svůdně do ucha a zezadu ho obejmu. (Ne, vůbec to poslední dobou nevypadá, že je Francis homo :D Ale není. ABY BYLO JASNO.) Překvapeně sebou trhne a já se neubráním smíchu. Máloco je vtipnější, než vyděšdený Gilbert, který o sobě jindy prohlašuje, jak je cool a úžasný a nejlepší. "Scheiße, Francie! Vyděsil jsi mě, sakra!" Gilbird mi začne lítat okolo hlavy a řvát stejně jako jeho majitel. "Uklidni si svého ptáka, nebo na něj pošlu Pierra," upozorním ho důrazně. "Tak co je, kámo? Co tu vůbec děláš?" "S dovolením jsem přijel navštívit svou holčičku a ujistit se, že někdo jako ty mi ji nezkazí." To můžu jenom já. Heč. "Vole, vím, co děláš u Sey. Ptám se, co děláš tady a proč rušíš moji a Gilbertovu debatu," zamračí se. Nejspíš je naštvaný, že jsem ho vylekal - a protože tuší, že si z něj kvůli tomu budu dělat srandu hodně dlouho. A má pravdu. "Chceš se mnou a Antoniem do klubu? Koktejly, spousta slečen nahoře bez, karaoke a tak," učiním mu nabídku. Sice tam nejspíš nebudou slečny nahoře bez - protože pochybuju, že by Sey něco takového tolerovala - a určitě ne karaoke, ale na něco ho nalákat musím. Protože jedna vanilková z Opočna není něco, na co by tenhle tvor slyšel, i když to je se mnou a Španělskem. "Okamžitě vyrážíme!" Prusko mě to skoro ani nenechá doříct a už je rozhodnutý. "Fajn, za pět minut před vchodem. Zatím," mávnu na něj. "A něco na sebe hoď," ohlédnu se přes rameno a přejedu kritickým pohledem jeho outfit, který sestává jen z kraťasů, slunečních brýlí a nevkusných sandálů. Němci. Vkus vážně nepatří mezi jejich přednosti. Neříkám, že by pohled na jeho ne zrovna nevypracovanou horní polovinu těla nebyl hezký, ale ty sandály. Ty sandály nejsou vůbec reprezentativní. "Vždyť tohle je v pohodě," zakření se Gilbert. "To spíš ty by ses měl oháknout," dodá a já si uvědomím, že jsem stále ještě v ručníku. "Možná o tom popřemýšlím," přiznám a zamířím do pokoje. Za pět minut (protože onii-san má hodinky od svého bratrance Švýcarska a je přesný) se objevím před hotelem v elegantních (narozdíl od Pruska) kraťasech, košili a klobouku. "Můžeme vyrazit?" optám se se šarmem sobě vlastním, když ti dva dorazí.

Prusko (Gilbert Beilschmidt) - 02. srpna 2015 13:47

Moje úžasné já jde na party! Čína, Francie Ten pokoj je fakt nudnej. Chtěl jsem něco rockovýho, víš co, ale čeho jsem se dočkal? Nějaký nudný světle modrý a zelený barvy a nějakejch meditačních blbostí nebo co. "To jsi ten pokoj navrhoval ty, Číno?" obrátím se na svého souseda a nezakrývám svoji otrávenost. "Asi to tu bude chtít vylepšení. Přebarvit jednu stěnu na černo. A taky elektrickou kytaru tamhle do rohu. A něco rockerskýho," začnu vypočítávat změny. "Niyo niyo," přitaká souhlasně Gilbert. "Co to je?" zvědavě sleduju nějakou kreaci s ťamaskýma znakama, co Čína vytáhne. Když mi nabídne, ať si zaberu celou postel pro sebe, zvedne mi to náladu. "Okej," zazubím se a hned toho využiju tím způsobem, že se rozběhnu, vyskočím třeba pět metrů a přistanu uprostřed postele, načež se na ní napříč rozvalím. Jsem AWESOME!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! "V pohodě, převlíkni se," zaculím se. Vždycky mě zajímalo, jestli je Čína holka nebo ne. Tak teď se to dozvím! Čína není holka. Škoda. Takže hned, jak jsem to zjistil, jsem se převlíknul taky (černobílý kraťasy, sandále a moje awesome sluneční brýle) a vydal se na chodbu. "Jdu se projít," oznámím Číně. Na chodbě potkám Francii a po krátkém rozhovoru (který se mi nechce sepisovat znova lol) se rozhodnu, že s ním a Španělskem půjdu do klubu. Zní to epicky, takže zamířím i s Gilbertem rovnou před vchod a like a boss ignoruju požadavek Francie, ať na sebe "něco hodím".

Finsko (Tino Väinämöinen) - 06. srpna 2015 10:46

Šv-Švédsko? Kdy začneš být děsivý? Já jen, abych se kdyžtak stačil schovat... Švédsko neasi Když se oba uvelebíme na písku, sundám si batůžek a začnu vyndavat krabičky s obědem. Jedna pro mě, druhá, o trochu větší, pro Švédsko. V obou je to samé - (skoro) čerstvě připravené graavilohi (oki, gravlax, aby tomu teda Švédsko rozuměl) v trochu upravené verzi pro zdejší podnebí. Bílý chléb místo tmavého, omáčka z olivového oleje místo slunečnicového a taky je v ní místo kopru (který jsem tady v tom místě vážně, omlouvám se, nesehnal) nějaká zdejší bylinka, kterou neznám jménem, ale hezky voní. A jako příloha jsou místo okurky rajčata a plátek citronu. Aneb Finsko improvizuje. "Ano, je tu moc hezky," usměju se na Švédsko, který se snaží o konverzaci. Zlepšuje se! Mám z něj radost. Už ani není moc děsivý. A taky už jsem si na něj trochu zvyknul, takže se neschovávám za Dánsko hned, jakmile Su-san promluví. Nakonec k sobě najdeme cestičku, přemítám optimisticky, zatímco krájím čerstvý chléb a rajčata. "Tak, hotovo. Doufám, že ti to bude chutnat. Není to tradiční recept, ale... No... Snad to nebude tak úplně hrozné," podám svému společníkovi jeho krabičku spolu s dvěma krajíci chleba. Švédsko tohle jídlo přece zná taky - ostatně spoustu receptů máme společných. "Hyvää ruokahalua!" popřeju Švédsku, než začneme jíst. //Lol, finština je snad ještě divnější jazyk než švédština :D Zlatá francouzština!!!//

Romano (Lovino Vargas) - 06. srpna 2015 19:37

Spain no baka!!!!!!!!! Ještě si to s tebou vyřídím!!!!!!!!!!!!!! asi jenom Anglie (ehm, už v jistých postavách ztrácím přehled, nechtěly jsme náhodou dát ten timeskip...? :D) Francie a Španělsko si hezky odfrčí na chodbu. Tak je dobře. Nechte mě bejt. Nic jinýho po vás konec konců nechci. Tak PROČ to furt nechápete. Chvilku si sedím ve svém emokoutku křesle (mají tam vůbec křeslo? Who cares.), než mě ZASE někdo vyruší. "Ať jsi kdo jsi, tak můžeš vypadnout, díky," zamumlám tónem, který se nepoužívá zrovna při vítání hostů. Ale to byl tak trochu účel, víme? Debil si z toho ale nic nedělá a vykládá, že ho sem šoupnul "nějaký hnědovlasý týpek". A víme, kolik je hnědovlasých týpků, co mi dohazujou pochybné existence. Blbeček Španělsko. To je fakt individuum. Proč si ho někdo nevezme s sebou domů? Proč ho musím furt mít na krku? Třeba ten jeho milovaný Francie by mě ho konečně mohl zbavit. "Se pohlídej sám. Nejsem ničí chůva." Podívám se mu do očí a zamračím se. "Cazzo," zamumlám sotva slyšitelně. "Jmenuju se Romano. Mě neznáš nebo co?" řeknu, pořád ještě zamračeně. "A vůbec, opakuju to naposled. Můžeš vypadnout. Ciao." Pochybuju, že to zabere, ale aspoň to zkusím. (No jako věří si dost, na to že oba jsou tak tsundere, že se pravděpodobně za chvíli porvou :D)

Německo (Ludwig) - 16. srpna 2015 08:20

Ještě že ten aristokrat jde pryč. Itálie, okrajově Japonsko a Rakousko Ne, tohle je vážně situace za všechny peníze. Rozhlédnu se po přítomných. Rakousko svou pozornost přesunul (díky bohu) na Itálii. Zase mu něco rozkazuje. Japonsko tu postává, těká očima z jednoho na druhého a zjevně přemýšlí, co dělat. "Ehm... Prosím, posaď se, Japonsko," pokusím se o milý úsměv a ukážu mu na nějakou volnou židli. "Děkuji mnohokráte," na to Japonsko, "Ale... tedy myslím, že když jsme se přivítali, měli bychom s Rakouskem-san jít do pokoje. Chtěl jsem vás dva konec konců jen pozdravit." "Když myslíš," kývnu. "Konec konců se určitě vidíme brzy." Další na programu je vyřídit Rakousko. Ne do slova. Potřebuje ale zjevně připomenout, že Itálie už dávno není v jeho službách. Jak se o vteřinu později ukázalo, nejspíš to nepotřebuje, protože si to uvědomil sám. Jen s trochu přísným výrazem tedy souhlasně přikývnu. Itálie je divně zamlklý. Na to, aby se cítil trapně, je moc... moc italský, ale - co mu může být? Rozhodnu se to prozatím neřešit, protože naše velice vítaná návštěva nám odchází. Na to, abychom dokončili, co jsme začali, už je zrovna teď moc pozdě. Je to ztraceno. Zatímco si umiňuju, že na tohle odpoledne ještě rozhodně navážeme, se Japonsko přidá k Rakousku, že už je taky na odchodu. "Ještě jednou se velice omlouvám za vyrušení a těším se nashledanou. Doitsu-san, Itaria-kun," naznačí ke každému z nás úklonu a odejde za Japonskem. ...

Švédsko (Berwald Oxenstierna) - 18. srpna 2015 16:30

Já nejsem děsivý, jen se všichni zbytečně bojí... Žena Svléknu si ze sebe košili a posadím se na ni. Neboj se, maličký, mám na sobě tílko, takže neuvidíš moji mužnou severskou hruď. Nedělám to proto, že by mi bylo vedro, ale z toho důvodu, že nemám rád písek v trenclích. Na sobě mám modré kraťasy s širokýma nohavicema, tam se dostane ett, två. Sundám si brýle, které si očistím do cípu na sobě nošeného oblečení a lehce rozmazaně kouknu na pracovitého a usměvavého fina. Právě připravuje oběd nebo něco k jídlu. Hm, mohl jsem taky něco vzít. Ale zapomněl jsem. Musím ho pozvat na večeři, jen my dva v pěkném podniku, kde bude klid a žádní dotěrní sourozenci. Ne, křivdím jim, mám je všechny rád. Ale jeho nejvíc. Je jako koloušek, malý hodný a veselý cípeček země. Proto se k němu tak i musím chovat, žádné prudké pohyby a moc slov. Vzhledem k tomu, jak dlouho Finsko pozoruji, už musím mít v brýlích vyčištěnou díru. Zvednu je proti slunci a hle- dneska to bude bez děr. "Smaklig måltid!" popřeji též Finsku a zvednu vidličku, připraven napodnout kousek masa. Oběd, variace na oblíbené severské jídlo, vypadá dobře. Pár obměn, které se hodí do zdejšího, až příliš teplého, klimatu. "Hm." Chvíli jím mlčky. Je to chutné, dal si s tím práci. Měl bych to ocenit. Ukousnu k rybě kousek chleba a po jeho polknutí jej pochválím. Jak jinak, než stručně a jasně. "Dobré." A protože jsem správně vychovaný, přidám "Tack." Pak se opět skloním nad krabičkou. Neutíká, to je dobré znamení. A ani se neschovává za Dánsko, což zde ani nemůže. Může se skrýt ke mě do chladného stínu. Hroty vidličky přejedou po dně krabičky. Jídlo je u konce. Však nestačím se nabídnout k tomu, že je ponesu. Upoutá moji pozornost jiná věc, což jsou dvě tečky, co jdou v dáli po pláži. Zastíním si oči, abych je lépe viděl. Moc daleko. "Tam," ukážu do dáli na ty, teď už tři objekty, "někdo je."

Seychely - 26. srpna 2015 10:20

Den, kdy se dostavili země Všichni, protože prostě tam jsou všichni! Během zbytku předešlého dne, což bylo odpoledne a večer se nic zajímavého nedělo. Většina hostů si vybalila věci a ubytovala se, zbytek se rozutekl na blízkou pláž. Já byla v kuchyni, kde jsem pomáhala připravovat lehčí, ale vydatnější večeři. Nic speciálního, dary moře s omáčkou z kokosového mléka, rozdrcených čili papriček a koření, vše na velkých talířích obložených zeleninou. Po návrhu milého Veneziana s tím, že by se k tou skvěle hodily těstoviny, jsem musela uznat, že má chlapec pravdu. Žádné velké oslavy, ty přijdou dnes. Ale nepředbíhejme, nejdřív si užijeme trochu srandy. Druhého dne ráno brzy vstanu, abych mohla ještě spícímu onii-sanovi dát pusu na čelo a tiše se vypařit. Dřív to dělal on mě, napadne mě ve dveřích a tiše je za sebou zacvaknu, aby jej můj odchod neprobudil. Procházím tichýma chodbama a ani z jednoho pokoje nejsou slyšet kroky nebo hlasy. Takže všichni spí, jen ať si odpočinou. Dneska to budou mít náročné... To ani ne, spíš si někteří jen osvojí sociální kontakty. Vejdu do hlavní haly a trošku se leknu, když vidím člověka, ležící na břiše, která se pomalu zvedá. "Dobré ráno," pozdraví, když vstane z podložky, na které dělal cosi. "I tobě, co to děláš?" zdůrazním hlavně "co", protože je půl páté ráno. Osoba si upraví červený vršeka bílé kalhoty a zvedne prst, aby mě poučila. "Vítal jsem slunce. Je to lepší než nějaká náročná rozcvička a ještě povzbudí." Aha, Čína... A dělal Pozdrav slunci. Musím se usmát, protože jeho jsem tu teď nečekala. "Nechceš pomoct se snídaní? Vařit pro dvacet lidí je přeci jen hodně," nabídne se a já, když si uvědomím, že s ním budu hotová mnohem dřív, nabídku přijmu."Děkuji, si hodný." Snídaně se skládá z ovoce, hóóódně ovoce a sladkého pečiva, které mě onii-san naučil péct. "Dobré ráno," pozdravím všechny, když se schromáždí u stolu a pomalu dojídají. Někteří vypadají, jako by celou noc nespali. Usměji se na ně a to je lepší než nějaký energiťák. "Určitě máte všichni rádi hry. Jednu takovou jsem si pro vás připravila." Každému, kromě Francie, Maďarska a Rakouska dám do ruky papír, na kterým je krasopisně napsán seznam. Ale ne nákupní, ale seznam různých úkolů. Když všichni jej už mají v ruce, začnu s vysvětlováním. "Vaším úkolem je splnit co nejvíce, nejlépe všechny úkoly. Některé jsou lehčí, některé těžší. Máte na jejich plnění celý den, ale do 20:00 musí všichni být už tady." A proč by to měli dělat, když je tu moře? Lehké vysvětlení. Rozhodla jsem se, že dneska je vypustím do města, koneckonců dneska mají být přeháňky a studený vítr. Mokré, přistydlé a mručící národy tu opravdu nechci. "Ostatní, co nejdou, budou mít se mnou speciální program," otočím se na ty, kteří nedostali nic. Chci ještě něco říct k pravidlům, však mě přeruší hlas běloruska. Ne, nezvedne ručku a nezeptá se jako slušný člověk, prostě skoro na mě ji vyštěkne. "A proč bychom to měli dělat?" "Dostanu se k tomu," uklidním ji. "Můžete jít, kam se vám zlíbí, ale aby jste se neztratili, můžete si vzít mapu," ukážu na hromádku map po levici. "V hlavním městě, což je Victoria, je dnes rušno. Jsou tam trhy, můžete se jít tam podívat a načerpat zkušenosti nebo si dokoupit něco, co jste zapoměli doma." Bělorusko se neustále otáčí na Rusko a už chce něco říct Anglii, který na ni nepřátelsky hledí. Vidím to, létají zlé jiskřičky. "A to nejlepší! Vítězná dvojce nebo trojce získá speciální cenu." Seznam úkolů Získat 10 podpisů na falešné petici. Obejmout a políbit turistku, která tu je s přítelem. Pozvat se k někomu na oběd. Ukrást kus oblečení a ten celý den nosit na viditelném místě. Vydělat si nějaké peníze. Hrát si s dítětem. Zazpívat na veřejném prostranství. Uspořádat pro důchodce hodinu aqua-aerobiku. Získat od někoho telefonní číslo. Udělat anketu na choulostivé téma. Bonus: Dát si selfie se zemí, která též přijela sem na návštěvu, ale není tu ubytována.

Prusko (Gilbert Beilschmidt) - 27. srpna 2015 12:27

Další den!!! Moje úžasné já je prostě NEJLEPŠÍ!!!!!!! Já, Gilbird a ten pirát, se kterým mám nevyřízený účty! Včerejšek s mým triem... NEBYL VŮBEC, ALE VŮBEC EPICKEJ!!! Místo do klubu (což jsem čekal, protože ta kočka Seychely tu musí mít jedny z nejlepších party na světě) mě zatáhli do nějaký nudný CUKRÁRNY. A proč? Protože je na to cukroušek Španělsko vysazenej. Moc nechápu, proč jsme nešli pak aspoň na striptýz nebo něco. Francie byl taky nějak až podezřele slušnej. Prostě to stálo za houby a byl jsem fakt naštvanej. Takže jsem šel spát brzo, tzn. v půlnoci. Další den jsem se probudil (díky, Gile, můj spolehlivej budíčku!) a Čína, můj spolubydlící, nebyl v pokoji. o.O No co, pomyslel jsem si. Aspoň budu mít klid na převlečení. I když třeba by Čína měl zájem vidět mých legendárních 5 metrů. No, má smůlu. Nedozví se to. Ha. Po ranní sprše a převléknutí do černých kraťas a bílého tílka (všimněte si, jak jsem úplně sladěný do mých barev, protože černobílá je moje vlajka a je to NEJVÍC NEJÚŽASNĚJŠÍ kombinace) vyjdu ven a čekám, že dostanu nějakou snídani. "Dal bych si pivo. Co myslíš, Gile?" "Niyo niyo~" "Jo, přesně." Když dojdu na snídani, už je to nachystaný a dokonce tam už pár lidí-zemí je. "Guten Morgen~" pozdravím jako slušně vychovaný občan (co se to s tebou jako děje, Prusko?!) a sednu si mezi svoje úžasný bratříčky, Německo a toho spořivýho aristokrata Rakousko. Rozhlédnu se po stole a k mému zklamání tu nemaj pivo. Seychely se nemá cenu ptát, jestli ho nemá, protože odpověď už vim dopředu. Podezřívavě si vezmu něco čokoládovýho, co mám pocit, že jsem jedl u Francie. Je to dobrý. Naberu si toho asi 20 na talíř a výjimečně jsem zticha. "Západe, musíme si tu sehnat nějaký pivo. Mam absťák." "Mlč, bratře. Až později." "HEJ CO TI JE, ZÁPADE?" vyjedu na něj podrážděně. Už od včerejška je nějakej divnej. "Moc tu neřvi," požádá mě můj slušňáckej brácha. "Seš fakt divnej." Hlavou mi proletí myšlenka jako blesk a kouknu po Rakousku, ale pak to zavrhnu. Ten se mnou na pivo nejde. Pak nám Sey vysvětlí, co je dneska za program. Hra? JA VOLL!!!!!!!! Vyhraju!!!!!! Klidně i sám!!!!! Ale... Můj brácha to mezi tím začal organizovat. Že prý si vylosujeme, kdo s kým bude. Západe, nesnaž se. Dopadne to jako včera. Když na mě přijde řada, vytáhnu si papírek z Německa vojenské čepice. Tak jo, chci být s nikým. Ale když už, tak s někým akčním. Škoda že Rakousko ani ten bývalej kluk Maďarsko nejdou s náma. Takže... POČKAT, CO? ANGLIE?! Zděšeně se kouknu na Velký obočí. Pak se ale zazubím. Vypadá to, že starý časy se nám vrací. Možná to nakonec nebude tak špatný. "Čus, piráte," mávnu na něj a nastavím pěst, aby mi dal brofist. "Dělej, jdeme. MUSÍME VYHRÁT," sdělím mu svůj awesome plán, ani na něj nečekám a vyrazím si to plnit první úkol. "Získat 10 podpisů na falešné petici." Mám nápad. "Hej Anglie, sepíšeme petici, aby tu začali prodávat pivo. Sežeň mi tužku." "Niyo," souhlasí Gil. Tohle bude awesome. Pokud Anglie zase nebude dělat Zagorku.

Maďarsko (Elizaveta Héderváry) - 29. srpna 2015 09:15

Speciální program s panem Rakouskem!!! (a těmi druhými :D) Rakousko, Seychely, Francie + okrajově pár dalších, ale to není důležité :D S úsměvem pozoruju Polsko a Litvu, který mu zrovna maže záda. Jsou to minimálně dobří kamarádi, že? Litva nevypadá, že by byl... Ale Polsko... Ehm. Víme své. Za pár minut se zvednu, protože jsem dostala chuť jít si zaplavat - a aby byla sranda, vytáhnu do vody za ruce i ty dva. "Heeej, co děláš? Jako já ale nechci do vody! Tohle totálně není kůl," zaprotestuje Polsko, ale za chvíli už se směje. Moře je nádherně teplé. Musím Seychely pochválit, jak pěkně to tu má zařízené. To já... Jasně, mám krásná města, památky, přírodu, bohatou historii... Ale tohle je něco úplně jiného. Moře, písek, sluníčko, teplo... Kdy naposled jsem byla na dovolené? Po tom, co se vykoupeme (teda, nevím, jak Polsko s Litvou, ale já si to každopádně vážně užiju) jdu ještě oschnout na sluníčko a pak se odeberu do pokoje. Na půl cesty mi úplně zkazí náladu myšlenka na to, že by tam mohl být ten buran Anglie. No co. Nějak to už přežiju. Lepší než být na pokoji s... třeba s... ne, nikdo tak hrozný mě nenapadá. Leda Prusko. Ti dva by se k sobě hodili, ušklíbnu se při představě, jak by spolu asi vycházeli. Jestli Anglie v pokoji je, tak si ho nijak nevšímám (maximálně po něm hodím vražedný pohled - a to bývá obvykle poslední varování těsně před tím, než si seženu pánev), jdu se osprchovat a převléct se do jedněch ze svých letních šatů. Pak už je večeře - na hostitelčino (co to je za slovo -.-) jídlo vůbec nejsem zvyklá. Samé neznámé věci a chutě - ale musím říct, že dobré. Další den ráno se probudím brzy. Jsem zvyklá vstávat skoro za svítání, abych toho hodně stihla, takže i když mám teď dovolenou, nedokážu jen tak polehávat. Věnuju znechucený pohled spícímu Anglii (ano, bude ho nesnášet hodně dlouho, protože první dojem = zpečetěný osud :D) a jdu si dát ranní sprchu. Snídaně je úžasná. I když doma mám většinou slaná jídla, tohle mi naprosto vyhovuje. "Dobré ráno," usměju se ještě trošku rozespale na pár přítomných. Ještě že tu není Prus- Pozdě. Tamhle zrovna jde. Rychle zaberu místo vedle Rakouska (který tam už určitě je :D) a modlím se, ať si nesedne vedle mě. Uf. Schytal to sice Rakousko, ale on ho snáší přeci jen tak nějak... mírumilovněji, než já. Zatímco jsem z fáze "výborné sladké pečivo" přešla do fáze "výborné ovoce", Seychely začala vysvětlovat dnešní program... Který ale není pro mě. A ani pro Rakousko nebo Francii... Hmm... Proč? Že by s námi Sey měla vymyšleného něco... Jinačího? Nechám se překvapit. S úsměvem ji sleduju. Je tak mladá a při tom tak schopná hostitelka, to se hned tak nevidí. Musím jí pak za to všechno poděkovat a pozvat ji třeba k nám - i když se vsadím, že bude mít pozvánky všude možně a sama dobře vím, že nemůžu svůj domov nechat moc dlouho bez dozoru. Jak se znám, stejně se mi nejpozději pozítří začne stýskat. Ale to neznamená, že bych tu klidně nezůstala třeba několik měsíců! S Roderichem. Počkám, až se všichni rozdělí do dvojic a postupně se rozejdou, dokud nezůstaneme v místnosti jen čtyři. Tázavě se podívám na Seychely, ale způsobně sedím a čekám, co nás čeká.

Anglie (Arthur Kirkland) - 08. září 2015 18:41

Bože, proč? Proč musím být s tím idiotem? Prusko- starý kamarád Chcete slyšet, jak můj příběh dál pokračoval? Jasně, že chcete! Tak tedy, když jsem se už přihrnul k Romanu, byl ze mě nadšený jak z ponožek na Vánoce. Nakonec jsem jej ukecal, takže jsme spolu 3 hodiny v kuse hráli šachy (Teda já je hrál sám se sebou, Romano na mě otráveně čuměl a když byl na tahu, vždycky něco odsekl). Ale byl jsem hodný a nechal jsem ho vyhrát... Uf, dělat paní na hlídání je náročné, hlavně když tu musím být. Tedy nemusím, ale mít to u Španělska, to se hodí vždycky. Ten rajčatový mamlas dorazí někdy něco po desáté a ještě se mi omluví, že jde trochu pozdě. Večer, unaven tou náročnou činností se svalím na postel. Maďarsko tam už je, tvrdě spí a protože se s ní teď nemusím bavit, převléknu se ještě do provizerního pyžama. Kdyby mě viděla ráno viděla bez ničeho na sobě, dostal bych pánví. A možná nejen přes hlavu... Druhého dne ráno se probudím na zemi před postelí... a sám. Asi se mi zdál nějaký bouřlivý sen enbo mě Maďarsko vykopala. Po zkontrolování, že mi nechybí žádná část těla se opět obleču (Proč se večer zase svlíkat?). Bílé tričko s modrým nápisem "Keep calm and love me" a červené kraťasy, doladěné o vkusnou obuv značky Converse. Ohlížet se v zrcadle nemusím, vypadám dobře vždy a se vším. S touto myšlenkou a s úsměvem značícím dobrou náladu, vyjdu ze dveří. Úsměv mě ale přejde, když vrazím čelem do osoby, která stojí uprostřed chodby. "Hej, dávej bacha! Do hrdiny se nevráží!" zahlaholý na celou chodbu a já mám po dobré náladě tu tam. Ameriko? "Já si můžu vrážet do koho chci," odseknu a urovnám si svůj oděv. Můj nezdárný bratr si urovná brýle a zasměje se. "To, co máš na sobě, u nás frčelo snad před sto lety. Nejsi trochu... opožděný?" A dost!!! Mám chuť jej praštit, ale on se zasměje svému vtipu a zmizí jako pára nad skotskými blaty. Parchant! Jen počkej, já ti to vytmavým! Teď, již otráven, sejdu schody do haly a zjistím, že přicházím poslední. Sakra, to jsem spal tak dlouho? Všichni již s talíři hodují a já se vměstnám mezi Rakousko, který se elegantně cpe a Litvu, který nevypadá nijak zvláštně. Něco si nandám a ukusuji z podezřele vypadajícího pečivo. To není naše typicky anglické pečivo... Chutná divně... Nějak francouzsky... Hledím na dno a na půl ucha poslouchám naší hostitelku a její "hru". Bože, snad to nebude Twister nebo Mistrovství světa ve hře UNO. Úkoly? Jo, to by šlo a když je tam výhra... Heh, co to asi bude? Noc se Seychely? V tom případě jdu do toho! I když jsem si půlku věcí jen domyslel, vytáhnu si jméno z klobouku. Aha. "No, nazdar," galantně pozdravím Prusko, ke kterému dojdu a na jeho pěst odpovím tím, že do ní šťouchnu prstem, ale jen jedním. Proč zrovna jeho? Snesl bych kohokoli, skoro kohokoli. Dokonce bych vydržel i Žabáka, který má ale speciální program. A ten jeho pták je děsivý, i démoni ze sedmého kruhu pekla jsou přátelštější než tahle žlutá vřískající potvora. První úkol je petice. Moment, neříkali, že je musíme plnit postupně. Takže bych se mohl předvést a hned z fleku nějaký splnit. Třeba... To s tím oblečením. Ukradnu někde vestu nebo šátek, to je docela lehký. Jsem čarovný a papír prostě vytáhnu z kapsy kalhot. A dokonce i tu tužku. "Tak fajn, sepiš to. Počkám venku, zkusím splnit jeden z těch úkolů." Položím vyčarované předměty na stůl a obloukem obejdu dohadující se páry. Venku se rozhlédnu kolem sebe. O kus dál stojí domek a na šňůře jim vysí prádlo. Bezva, něco šlohnu a můžeme odškrtnout jednu položku. Stejně to musíme nosit celý den. (A tak, milé děti, Anglie si pořídil vkusný doplněk. Musel ale spěchat, majitelka zrovna vycházela na zápraží a tak vzal první kus, co mu padl do ruky. A věřte... Litoval toho.) "Nesměj se," upozorním toho bělovlasýho zmetka, když k němu přijdu. Kdyby tam nebyl ten pitomý doslov "na viditelném místě", byl bych spokojenější. Ale tohle... No co? Přežil jsem horší věci. Prsty strčím za šle téhle věci, kterou jsem si oblékl přes tričko. A dokonce mi ladí s kraťasy! To musí být znamení!

Polsko (Feliks Łukasiewicz) - 22. září 2015 20:03

Jako já prostě totálně válím! Bělorusko (Já vím, měla bych odepsat za Ivču, ale mě se TAK nechce :D Snad zítra :D) //Protože bavit se s vlastními postavami je opět známka punku!// Ráno se probudím vedle Litvíka. Ne, nic nebylo, úchyláci. Jako možná bych si dal říct (konec konců jsme spolu byli chvíli i manželé, tak co!), ale dneska... Nope. "Lit, vstávej," šťouchnu do něj, ale je mi jedno, jestli ho to probere, a místo toho jdu do sprchy. Pak na sebe hodím bílé tričko a červené kraťasy s poníky (totálně v barvách mojí vlajky! Cool! Všiml si toho někdo?! ...Správně, nevšiml. -.-) Spolu s Lit pak jdu na snídani. Je ovoce a pečivo. Hustý. Jenom je škoda, že tu Seychely nemá paluszki. Asi ji to budu muset naučit. Naberu si plno jídla na talíř, naleju si multivitamínový džus a začnu dělat bordel, protože se nudím. "Hej Rusko!" drcnu loktem do svého souseda po levé straně. "Dobré ráno, Polsko," usměje se. Kdyby to byl někdo jiný (jako že kdokoliv, než on), bylo by to roztomilé, ale protože sedím vedle něj, připadá mi extra děsivý. Kua... Neměl jsem si s ním nic začínat! Teď mě totálně zmlátí! "To ale není hezké, šťouchat do ostatních," přestane se usmívat a podívá se na mě káravým pohledem. "...No... tak třeba ne. Z toho mám teda vážně depku," snažím se působit drsňácky, ale zrovna moc mi to nejde. "Zrovna moc"? Spíš totálně. Přiznej si to, Po. Pak začne mluvit Sey a haluzuje něco o nějaký hře nebo co. Jakože úkoly. Mezi obyvatelema. Ale... Ale... CIZINCI JSOU TAK DĚSIVÍ!!!!!! Já tam NECHCI! Když odezní první nával paniky, zalovím teda v papírkách a vyndám jeden, co se mi zdá, že je trochu růžovej.To musí být znamení! Rozbalím ho a na něm: Bělorusko. Chm. Bělorusko. Litva říkal, že je dost hezká. Byl s ní i párkrát na rande, ne? Tamto musí být určitě ona. Vyhlédnu si tu bělovlásku s mašlí (Litva nekecal. Aspoň takhle z dálky je to tady nejhezčí holka.) "Čau," zvednu ruku na pozdrav. Feli, snaž se! Musíš zabodovat! A dokázat všem, že nejsi teplej! "Jsme spolu ve dvojici, co?" strčím jí pod nos papírek, kdyby náhodou měla nějaké pochybnosti. "Jako," rozhodím rukama, "je mi celkem jedno, jestli vyhrajeme, ale nechceš zajít na zmrzku nebo tak?" (Chudáček Polsko. Úplně je mi ho líto, když si představím, jak za tohle od Běloruska dostane přes držku. :D)

Vypravěčka - 18. října 2015 14:05

Epilog Dovolená (téměř) všech národů u Seychely doma trvala ještě několik krásných dní plných sluníčka, moře, opalování a potápění. Hru "co nejvíc se ztrapni u zdejších obyvatel" nakonec poměrně překvapivě vyhrála dvojice Španělsko-Ukrajina, kteří si lidi, kteří jim měli pomoci při plnění úkolů, získali svou roztomilostí, usměvavostí a tím, že vystupovali jako zamilovaný pár turistů. Vlastně se jim to osvědčilo tak, že zbytek dovolené prožili jako takový malý románek. Uvidíme, jestli v tom budou pokračovat i nadále! Seychely vzala Francii, Rakousko a Maďarsko se potápět. Francie se sice skoro celou dobu při sebemenší příležitosti pokoušel vysvléknout Seychely z plavek, ale přesto si naše čtveřice ten den užila. Dokonce našli pár hezkých mušlí. Rakousko si s dovolením Sey chytil pár rybiček do svého domácího akvárka. (aby ušetřil a nemusel si je kupovat ve zverimexu!) Odpoledne se k nim připojili také nejen Švédsko a Finsko, ale celá Nordická šestka (s Estonskem~) - a proč? Protože Seychely má nafukovací dům! Zbývající dny se střídali ve vymýšlení programu (jako například Španělsko přišel s tím, že si zahrají fotbal; Finsko s tím, že by každý mohl pro ostatní vyrobit něco hezkého a udělat si předčasnou vánoční nadílku; Francie s tím, že by všichni společně mohli... to se nehodí pro veřejnou prezentaci! (a beztak se to nerealizovalo a skončilo to dvojitou fackou od Maďarska a Anglie - aspoň jednou byli ti dva stejného názoru); a následovaly i akce jako "vaříme PASTA s Vargas Brothers!", "základy meditace s Yao & Kiku", "AWESOME akce v klubu nahoře bez NUR FÜR MÄNNER", což samozřejmě organizoval Prusko, "jak si ohlídat svého staršího bratra", což organizovala jistě víš kdo...) - kdybychom měli vyjmenovat všechno, co naše 24-členná skupinka podnikala, byli bychom tu do večera. Všechno hezké ale musí jednou skončit. Všechny státy musely odletět domů, vrátit se do reality všedního dne. Seychely při loučení obdržela pozvánky od každého, ať se určitě staví - a kdo ví, třeba je zrovna teď na návštěvě třeba u Veneziana a Romana, Litvy nebo Francie. Prusko o tom samozřejmě napsal článek na svůj blog hned, jak dorazil domů. "NEJVÍC EPICKÁ DOVOLENÁ VŠECH DOB! S MÝM ÚŽASNÝM JÁ!" byl název článku. Tak si to přečtěte, děcka.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR