APHP: Ve stínu baziliška
hrálo se Domluvený termín
od: 11. února 2012 15:53 do: 12. února 2013 20:19
Dobrodružství vedl(a) Adarisha
| |
 | Představte si, že národy nejsou národy, ale studenty školy čar a kouzel, Bradavic. Každý z nich byl přiřazen do jedné z kolejí. Nyní už ve škole pobyli nějaký čas, naučili se něco málo z kouzel a až na neustálé hádky, rvačky a jiné školácké výtržnosti si žijí docela dobře. Po nějakém čase však školou otřesou první zvěsti o otevření Tajemné komnaty a číhajícímu netvorovi, který pro studenty představuje značné nebezpečí. Učitelé před žáky tyto informace nejprve tají, ale v Bradavicích platí, že i stěny mají uši a drby se tu šíří neuvěřitelnou rychlostí, proto se historky o zákeřném monstru, o kterém je známo jen to, že je velmi nebezpečné, rychle roznesou i mezi studenty. V zájmu jejich vlastního bezpečí je nutné se s nebezpečím vypořádat a přijít na to, kdo v tom má prsty. Ovšem jsme ve škole, je tedy jasné, že s studenty cloumá puberta a je tu velká rivalita mezi jednotlivými kolejemi. |
| |
 | Líně se převaluju v posteli a nejsem s to se vyhrabat z pod teplé přikrývky. Další otravnej den. Další den na týhle pitomý škole. Pořád nechápu, co tu vlastně dělám. Mohl bych mít přece soukromý učitele, ale místo toho trčim na tomhle příšernym místě postym mudlama. Je snad správný, aby čistokrevnej čaroděj (navíc z tak dobrý rodiny) vedle sebe trpěl tu špínu? Ten póvl? Jako kdyby mi nestačili bratři. Jeden lepší než druhej. Nechápu, proč je rodiče nevydědí. Stejně je předem jasný, kdo je dědicem rodu. Mimo to, že jsem nejstarší, jsem taky jediná přijatelná možnost. Těžko říct, kdo z bratrů by byl pro rod největší zkáza. Neochotně se posadím na posteli a prohrábnu si červené vlasy. Rozmrzele se zamračím na svítící slunce. Chci spát. No super, už jsem skoro jako můj pitomej bratr. Po chvilkovém zírání na okno vstanu, obleču se do školní uniformy s emblémem stříbrného hada na prsou a rozhodnu se jít na snídani. Jediná věc, která na táhle škole stojí za to, je zmijozelská kolej. Jediný místo, kam se nedostanou ty špinavý mudlovský ubožáci. Aspoň, že učitelé jsou natolik moudrý, aby zdejší žáky rozdělili do skupin podle postavení. Samozřejmě nejlepší z nás končej ve Zmijozelu. Největší ubožáci pak šoupnou do Nebelvíru. Celá moje rodina je zmijozelská, vždycky byla. Tedy až na jednu černou výjimku. Vykračuju si po chodbě a doufám, že schodiště se aspoň pro dnešek trochu uklidní a neplivne mě třeba rovnou do kabinetu lektvarů. To by zase dopadlo. Kývnu na pozdrav jednomu ze svejch předků vyobrazenýmu na obraze. “Brý jitro, prastrýčku,” zabručím formální pozdrav a pokusim se zakaboněnej výraz změnit do neutrálního, aby se třeba neurazil. Když se to vezme z jiný stránky, kolik zdejších studentů se může pochlubit obrazem jejich předka vyvěšenym na jedný ze školních chodeb? Portrét starce přikývne a promne si dlouhý zrzavý vous. “Zdravím, chlapče,” odvětí a vědoucně se pousměje. Překvapivě chodby nejsou přeplněný spolužáky, což znamená, že jsem si buď odepřel ještě trochu spánku, nebo jdu pozdě. Ať je to, jak chce, je mi to jedno. Se snídaní snad počkaj, ne? A být někde pro změnu dřív taky neuškodí (pro jednou). Zahlídnu modrou uniformu. V kapse pevně sevřu hůlku a jsem připraven kdykoliv jí vytáhnout a použít proti havraspářanovi nějakou dost zákeřnou kletbu. Stojí ke mně zády a nevypadá to, že by mě zaregistroval. Ušklíbnu se. Smůla, pitomče. Nemáš se potloukat poblíž naší koleje. Vytáhnu hůlku z kapsy a rozšířím svůj úsměv. Už už se chystám napřáhnout hůlku a vyřknout kletbu, když si všimnu těch pískově žlutejch vlasů a otráveně hůlku zasunu zase zpátky do zadní kapsy kalhot. “Co tu chceš?” zavrčím na bratra a svraštím čelo. “Co že jsi vzhůru?” neodpustím si kousavou poznámku o jeho… častym spánku. Je mi ho vlastně docela líto. Měl jsem ho rád, dokud klobouk nevyřkl to jediný slovo, který mi zasadilo tvrdou ránu do břicha. Bylo to jako facka. Očekával jsem, že co nevidět si Morgan přisedne vedle mě k zmijozelskýmu stolu, ovšem místo toho se stal jednim z těch havraspárkejch ubožáků. Má dost velký štěstí, že ho rodina nevydědila, i když i tak má dost mizerný postavení. Šance na uznání jsou pro něj dost mizivý. Nejspíš se jeho potomci stanou nějakou vedlejší větví naší rodiny a budou to jakýsi černý ovce rodu. Měl jsem ho docela rád. Nejraději ze všech sourozenců, ale teď… se mi spíš hnusí. Odstrčím ho stranou a dál pokračuju v cestě na snídani. “Opovaž se tu usnout,” houknu ještě na bratra, aniž bych se na něj podíval. Kéž bych měl aspoň chuť mu zakroutit krkem, jenže za něj se spíš stydim a snažim se mu vyhýbat. Nemůžu přece vztáhnout ruku na vlastního bratra, na vlastní krev. To, že dám pár výchovnejch Arthurovi, je něco jinýho. Ten si to zaslouží, protože je to pitomec. Ale Morgan… Jo, není lehký mít tak stupidní bratry. |
| |
 | Achjo... Achjo. Mám divný spánkový režim. Kolem čtvrtý hodiny ráno jsem se probudil ve výklenku okna (vážně nechápu, jak jsem usnul zrovna tady), protože mi nesnesitelně táhlo na nohy a byla mi zima. Nechtělo se mi jít už na kolej, tak jsem se chvilku poflakoval hradem, vlastně jsem si došel do kuchyně. Měl jsem celkem hlad (nějak se mi povedlo zaspat oběd i večeři minulé dva dny), ale skřítkové jsou na mě zvyklí, takže mi za chvilku udělali mé oblíbené palačinky. Pak jsem se usadil u nich, vytáhl jsem si knížku o dracích a chvilku si četl, nakonec mě napadlo dopsat i to pojednání McGonagallové, co jí dlužím už týden. Určitě bude ráda, že se jí konečně dostane na stůl, minule byla protivná, když jsem jí řekl, že jsem v půlce a opět usnul. (A ještě mezitím jsem stihl proměnit /podotýkám, že omylem/ pavouka na stromě v menší závaží a shodit ho nějakému hloupému Nebelvířanovi na hlavu. Hm.) Nakonec jsem si složil věci a chvilku jen nepřítomně koukal před sebe, skřítkové mi začali vnucovat nějaké další jídla, ale to už jsem zdvořile odmítl a místo toho vyleze ven. Tak mě napadá, že kdyby mě bratři viděli, jak se tu bratříčkuju s těmito otročími tvory, asi bych v jejich očích ještě o trochu klesl. Stupidní Havraspár! Osobně mi je jedno, v které ložnici spím, já se, jak je vidět, vyspím všude. Ale vážně mě rozčiluje, že kvůli nějakému senilnímu klobouku jsem přišel o vztahy s bratry. Nebo teda hlavně s tím starším, s Arthurem jsme se většinou handrkovali a různě soutěžili, takže je to furt stejně nic moc, ale s Aidianem... to byl správný starší bráška! Fakt mě to štve. Pamatuju si, jak jsem jel poprvé bradavickým expresem a brácha mi vyprávěl o Zmijozelu a jak jim tam všem ukážeme, co jsou Kirklandovic zač. Opravdu jsem věřil, že se tam dostanu. Nikdo o tom nepochyboval... A pak ten kreténskej zavšivenej klobouk zahlásí Havarspár! Bez varování! Jen tak! Možná, že kdybych na tý stoličce lehce neusnul, ale i tak... Pořád mám v paměti, jak jsem vrhl pohled po Aidianovi u zmijozelskýho stolu, jako bych ho prosil, aby to zvrátil. Připadalo mi, že se tváří podobně šokovaně, jako jsem se cítil já ... Nic se ale nedělo, vypadalo to nezvratně. V síni bylo jakési rozpačité ticho, pár Havraspářanů zatleskalo. Tak jsem se tedy schlíple vydal ke své koleji. Tehdy jsem se usadil poblíž jakési chlapce, měl ... strašně děsivý výraz. Ale já jsem Kirkland, takže jsem přece nemohl dát najevo, že se bojím. No, nakonec jsem se přeci jen o kousek posunul. Pamatuji si, že tu noc jsem probrečel. A nakonec se všechno změnilo. Vztah se starším bratrem už nikdy nebyl jako dřív, ani s rodinou ... Pořádně mě seřvali, poslali mi huláka, vyhrožovali vyděděním... a i když k tomu nakonec nedošlo, furt se tváří, jako bych nebyl jejich a byl to největší zklamání jejich života. Salazare, za co?! Ještě, že to všechno zaspím. Je docela nepříjemné si s tím dělat hlavu. Ale i tak, prostě mě to mrzí. Povzdechnu si. Pak se pochybně porozhlédnu kolem sebe. Zase jsem někam šel a přes myšlenky nedával pozor. Zasunu si vlasy za ucho a poposunu si brýle. Aha, sklepení. Jen pokrčím rameny. Hodiny mi prozrazují, že je kolem šesté, tak ještě chvilku a můžu jít na snídani. Ale kupodivu se mi nechce spát, takže nakonec vylovím odkudsi zlatonku, kterou jsem si "vypůjčil". Trénink by neuškodil. Ha, to mi připomíná, že konečně musím donést Kratiknotovi tu žádost o trénování na hřišti. Hehe... jinak mě můj tým už asi přetrhne. No, fajn. S tím zlatonku pustím a zase ji chytím. Chvilku si s ní tak pohrávám... Ale začínají se mi klížit víčka, nakonec ani nevím jak se stočím na schodech a usnu. Mm. Probudím se až o pár chvil později. Zlatonka! Jenže ta už je asi v tahu. Hehe. Poškrábu se na hlavě a pak se vydám hloub do sklepení. Mohla by tu přece být. Proč jen jsou zlatonky ošetřené proti přivolávacímu kouzlu? Mm, to je tak nepraktické... Zamyšleně se postavím a rozhlížím se chodbou. Je pravdou, že moc nedávám pozor, takže mě náhlý hlas, a navíc Aidianův, značně překvapí. Zaraženě sebou škubnu a pak věnuji bratrovi nicneříkající pohled. Prvořadě mu rozhodně nemůžu říct pravdu. Kdybych mu řekl, že tu chytám zlatonku, asi by si myslel, že jsem se od Havraspářanů něčeho nakazil. (Ale já vážně nechápu, co je na tom, kdo v jaké koleji studuje... a když už tak Zmijozel a Havraspár maj k sobě nejblíž! Kdybych byl v Nebelvíru, to by bylo na sebevraždu, ale takhle... Zkusím si nepovzdcyhnout). "Jdu na snídani," brouknu klidně. Jak Aidian pronese záhy, moje spací návyky mu jsou známé, takže klidně může přepdokládat, že jsem sem nějak ve spánku domigroval. Ovšem odfrknu si, nemusí bejt furt tak uštěpačnej. "Nemůžu prospat celej život," soudím. "Jsem vzhůru jen na to podstatný," usoudím otráveně. I když vlastně nevím, jestli ho to opravdu zajímá. Je to fakt podraz, že nejsem Zmijozelan jako on. Hm. Nechám se odstrčit a jen za ním podrážděně koukám. Skoro mám chuť ho uřknout. Prostě jen proto, abych mu dokázal, že nejsem úplná nula a nezávisle na koleji i já něco dokážu. Dokonce už držím v ruce hůlku. Ale ... je to brácha! Navíc bych ho leda naštval, a to už fakt nestojím! Na jeho radu pokrčím rameny. Z nějakého důvodu se mi zrovna fakt spát nechce. Nejradši bych ho doběhl a zkusil si s ním nějak promluvit, nevím. Už pár let mám chuť ho seřvat, vrazit mu facku a štěknout po něm, že chci zpátky svýho bratra. Mm, ale asi není vhodné, abych mu vnucoval svou přítomnost. Otráveně protočím oči. Pak se vydám přeci jen v bratrových stopách do jídelny. Po bratrovi se ani neohlédnu, nějak nevím, jak se tvářit. Možná se před ním i stydím. Prostě jsem selhal. Ale ...! No, to je jedno. Usednu ke svému stolu a vytáhnu knížku o dracích. Tahle zvířata opravdu miluji! S tím se ponářím do dračího světa a svět kolem mě začínám lehce ignorovat. |
| |
 | Otrava Opět jsem vstával v 6. Zamračím se na ty protivné hodiny vedle postele a nespokojeně zabručím. Tohle je peklo. Proč musím mít vnitřní hodiny stále nastaveny na zemi, kde už dávno nežiju. No, asi mi tam zůstalo srdce. A kdo by se divil, podle otce je to pravlastí naší rodiny, než se přestěhovali do Anglie a stali se váženou rodinou. No, tak váženou jak rodina věštců může být. No, ale když už jsem vzhůru tak se můžu aspoň podívat na formule, dneska mám hodinu. Abych se dostal tam, kam chci, musím mít ten nejlepší prospěch a toho docílím pilným a průběžným studiem. Rozhlédnu se po ložnici a opatrně abych své spolužáky a kamarády neprobudil, vylezu z postele, obléknu se a rychle napáchám ranní hygienu. Popadnu své učební pomůcky a potichu vyťapkám z místnosti. Vydám se do Velké síně na snídani a po cestě vytáhnu svůj prefektský odznáček a připnu na límec košile. Svetr přes košili nenosím, je mi pak horko, jen v zimních měsících si ho na sebe navleču, jinak ne. Nechápu, jak ho někdo může nosit. Vytáhnu ještě knihu kouzelných formulí a otevřu jí. Začnu číst. Nohy mě zavedou přímo do Velké síně bez nehody, za těch 5 let v Bradavicích jsem se naučil čemu se vyhýbat a kdy jaké schody mění své nálady. Možná je to tím, že studenti Mrzimoru jsou přátelští nebo nevím, ale většinou nemáme problémy s nikým. Tedy pokud se nepočítá míchání se do rozmíšek mezi Zmijozelem a Nebelvírem. Tvář mi rozvlní úsměv. Kolik takových rozmíšek rozpoutal on sám. Samozřejmě jako vážený prefekt neviděn a neslyšen. S nosem v knize vejdu do Síně, a aniž bych chtěl, o někoho zakopnu. Tedy spíš vrazím. Kniha mi vypadne z rukou a já skončím na zemi. Rychle zvednu pohled a přemýšlím kdo to je. Hele obočí.Poskytne mi podvědomí informaci. "Omlouvám se, Kirklande," vzdychnu si a zadívám se na zelenou vázanku. Skvělé ještě tenhle mi chyběl, tohle ráno se stává lepším a lepším. Mám co dělat abych neprotočil oči v sloup a stoupnu si. Problém se Zmijozelovskými je ten, že pokud nejsi v jejich koleji a čistokrevný tak tě neberou. Ani jako prefekta či primuse. A Kirklandovci jsou největší póvl, co existuje. Tedy podle mě. A navíc tahle kolize byla jeho chyba! Nemá stát ve dveřích. To, že ty jsi četl knížku a nedával pozor s tím nemá niiic společného, připomene mi moje svědomí tak mile a vůbec ne sarkasticky. Kdo vůbec učí svědomí mluvit sarkasticky? A ještě jeden problém je se Zmijoezelem. Jejich maskot. Had. Nemám rád hady. Opravdu vůbec ne. Jsou hnusní, slizcí, nechutní, slizcí a vůbec jsou odporní... a slizcí. Stejně jako studenti té koleje. A basta. |
| |
 | Ráno v knihovně Jako již obvykle vysedávám v knihovně. Tedy, je sice půl sedmé ráno, ale na tom, že si ještě před snídaní dojdu do knihovny není nic zvláštního, alespoň myslím. Ráno jsem se tedy co nejopatrněji vydal z pokoje, abych nevzbudil své spolužáky. Ovšem jak jsem si všiml, tak Morganova postel byla prázdná, z čehož vyplývá, že můj spolužák spal zase někde kdovíkde. Stejně nejvtipnější bylo, když se i dopravil do toho pokoje, ale místo toho, aby si lehl do postele, se uvelebil ve spodní poličce skříně. Mimo jiného je mi záhadou, jak se tam dostal. Nejprve jsem tedy pohladil svého milovaného hádka, který se mnou i spí. Spokojeně na mě zasyčel, skoro jako by se chlubil, že dnes v noci ulovil velmi chutnou myš. Ušklíbl jsem se a oblékl se do hábitu, udělal ranní hygienu, učesal si vlasy. A pak jsem nechal svého hadího kamaráda - jmenuje se Ąžuolas, což znamená dub, což je posvátný pohanský strom - aby mi vlezl na krk a pak se mi schoval v hábitu (pohled Feliksova bratra, když jednou Ąžu vykoukl byl k nezaplacení) a vydal se potemnělými bradavickými chodbami směrem knihovna. A teď jsem tu. Minimálně musím dokončit svou esej na lektvary, chybí mi už jen kousek. Ale včera jsem nebyl schopný ji dodělat. Prvořadě jsem se začetl do jedné knížky o povstání skřetů. Potom mě vyrušil Feliks a zbytek dne jsem už neměl klid. Milý Feliks mě totiž vytáhl ven a tahal mě po půlce bradavických pozemků, ne že bych se nebavil, ale i tak ... Nemluvě o tom, že musím Feliksovi připomenout, aby stihl napsat své úkoly. Hm. (Další důvodem pro ranní návštěvu knihovny je ten, že blonďatý nebelvířan ještě zaručeně spí, ačkoli už se párkrát stalo, že si mě tu hned po ránu vyzvedl ... Madame Pinceová vždycky vypadá hrozně vtipně, když se tváří jako kdyby žvýkala šťovík a zřejmě uvažuje, jestli začne ječet.) Nicméně. Ta esej! Opravdu nechci čelit profesorovi s tím, že ji nebudu mít. Navíc si musím dávat záležet, nejsem Zmijozelan, tudíž dostat lepší známku je skoro zázrak. S tím nakrčím čelo a pustím se do pročítání knížky. Dělám si pár poznámek na okraj a pak je začínám vpisovat do své eseje. Naprosto se soustředím na práci a lehce ignoruji svět kolem sebe. Ale jen lehce, pořád mám uši nastražené, kdybych náhodou zaslechl kroky. Skutečně nechci, aby mě tu načapal Ivan nebo někdo takový. Skutečně by mě to nepotěšilo. Za nějakou dobu je esej dopsaná, svinu ji tedy a uložím do tašky. Pak vytáhnu učebnici a začnu si pročítat předpokládanou látku dnešní hodiny. Ne, že bych se na ni už nekoukal, ale pročíst si ji takto není od věci. Lehce mhouřím oči a v hlavě se snažím vymyslet, jaký protijed použít, kdyby pan profesor se rozhodl, že z někoho z nás si udělá pokusnou krysu. Pak knížku odložím a protáhnu se. Hlavou se mi honí cosi jako, Kde je ten Feliks?, protože jak ho znám, už dávno by tu měl znít jeho veselý hlásek. |
| |
 | Ako každý deň... Práve som na ceste do knižnice. Je síce dosť skoro, ale Toris tam určite bude. Lebo je totálny knihomol. Ale je to jediný človek, kvôli ktorému dokážem vstať tak skoro! Ráno sa mi akože vôbec nechcelo vyliezť z postele, lebo v nej bolo o kus teplejšie ako mimo nej. Dlho som sa len prevaľoval v posteli so svojim plyšovým poníkom Varšavou pomenovanom po najkrajšom meste na svete, ale keď som si uvedomil, že Toris už určite bude v knižnici, rýchlo som vyskočil do tej totálnej zimy v spálni, bežal som sa poumývať a prezliecť, do vlasov som si zamotal ružovú gumičku (aj so sponkou) a vybehol som cez portrét Tučnej pani von z klubovne. Nikde nikto nie je, nechápem, ako môže Toris vstávať tak skoro, pomyslel som si zívajúc na schodisku, ktoré ma nieslo totálne opačným smerom ako som potreboval. Aspoň ma nezaniesli k nijakým iným klubovniam a dokázal som sa dostať na cestu, ktorou som sa mohol rýchlo dostať do knižnice. Tie schody boli príšerné, odjakživa som mal problém dostať sa s nimi tam, kam som potreboval. Rokfort mám však napriek tomu rád. Aj s pohyblivými schodmi. Aj so študentmi a profesormi. No, možno až na Slizolinčanov, z ktorých šla hrôza. Možno aj kvôli tomu, že sme sa od prírody totálne nenávideli. Celkom ma zamrzelo, keď Mateja klobúk vybral do Slizolinu. Je to totálna pohroma, aj keď to nie je môj vlastný brat. Obchádzajúc pár podriemkavajúcich obrazov ma začala prepadať únava, a tak som si na prebratie začal pohmkávať svoju obľúbenú poľskú pesničku a ďalej ku knižnici som si poskakoval. Vlastne ma to naplnilo energiou a dobrou náladou. Opäť ma čakal prekrásny deň s Torisom! Čo mohlo byť lepšie? Vidím ako sa blížim ku dverám knižnice a na tvári vyčarím spokojný úsmev. Mohli by sme si urobiť podobný výlet ako včera. Bolo to totálne super- s Torisom sme prešli skoro celú školu aj s vonkajšími pozemkami... ale to bolo oveľa krajšie počasie, tak sme mohli ísť aj von... to už by sa dnes nedalo. Ale mohli by sme skúsiť nájsť nejaké tajné chodby alebo dačo, hrady ich vždy majú plno. A teraz budem totálny ninja, aby ma Toris nepočul prísť, poviem si tesne pred dverami, čo najtichšie ich otvorím a po špičkách vojdem dnu. Venujem madam Pinceovej krátky pohľad so širokým úsmevom a stále na špičkách sa presúvam pomedzi knihy ku stolu, kde obvykle sedáva Toris. Ahaha, zase je tam. Priplížim sa spoza neho a objímem ho okolo krku. „Tori~~s! Ja som totálne vedel, že ťa tu nájdem! Želám ti krásne ráno~~!“ zaštebocem, no to už na nás spoza najbližšej police zazerá knihovníčka, tak sa radšej schovám za Torisa. |
| |
 | Otravně spící bratr Sedím ve společenské místnosti v jednom z pohodlných křesel. Co každých patnáct vteřin zabloudím pohledem ke dveřím, ze kterých by měl vyjít bráška Sigi. Zaúpím, když ani tentokrát nespatřím staršího bratra. Šlehnu pohledem po hodinách. Už by tu měl být! Slíbil přece, že vstane včas a půjdeme spolu na snídani… Pohladím Puffina, který mi spokojeně klimbá v klíně, ovšem kvůli nervozitě a nedočkavosti je pohyb mé ruky příliš hrubý a spícího papuchálka probudí. Uraženě na mě pohlédne, zamává křídli a odletí na druhý konec místnosti, kde se spokojeně uvelebí na krbu. Odfrknu si a pohodím hlavou. Otravný pták! Aby se nezbláznil… nebylo to přece schválně. Několikrát ještě nervózně zkontroluju dveře, když se rozhodnu, zajít si pro bratra sám. Neochotně se zvednu z měkkého polstrování křesla laděného do zelenostříbrných tónů. Po špičkách odcupitám ke dveřím a zlehka zaklepu. Žádná reakce. Tentokrát dám do klepání větší sílu, ale opět bez odpovědi. Do třetice všeho dobrého. Povzbudím se v duchu, ale na kuráži mi to mnoho nepřidá. Zabuším a s nadějí doufám, že se ve dveřích objeví rozespalý bratr. Jenže i tentokrát jsou mé pokusy marné. Trochu rozpačitě pootevřu dveře a nakouknu dovnitř. “Sigi?” zašeptám. Zahlédnu blonďatou hlavu vyčuhující z pod peřiny. Z nějakého důvodu mě pohled na spícího bratra naštve. Rázuju si to k jeho posteli. Strhnu z něj přikrývku a svraštím obočí. “Sigurde Bondeviku, jak dlouho mě ještě hodláš nechat čekat?” Mračím se na svého sourozence a doufám, že tentokrát už mě konečně zaregistruje. |
| |
 | Dá se to vůbec považovat za ráno? Ležím, zírám do stropu a snažím se vsugerovat svému podvědomí, že bych měl vážně ještě spát. Je zcela nelogické, abych se budil ve tři ráno, když vezmeme v úvahu, že teprve před čtyřmi hodinami jsem šel spát. A když už jsem se tedy vzbudil, teoreticky bych se měl do spánkového režimu vrátit maximálně po deseti minutách bdělosti. Chachá. Povídejte to člověku, který se vcelku pravidelně budí po nejvýše šesti hodinách spánku v době, kterou by kdokoliv jiný označil za bezbožnou a kdyby se pojmenovala jako ráno, stalo by se to rázem horkým kandidátem na titul eufemismus roku. Hodiny protivně trvají na svém názoru, že je vážně tři ráno a nehodlají to změnit ani po pár mimořádně ošklivých pohledech jejich směrem. Svoje úsilí propadnout se zpět do náruče spánku tedy po dvaceti minutách zírání do stropu vzdám, tiše vylezu z přikrývek a bleskurychle se převléknu do svého hábitu s insigniemi Zmijozelské koleje. Nesnáším ho, stejně jako tuhle školu a valnou většinu žáku, co sem chodí. Kdybych zůstal doma a učil se sám, byli by všichni spokojenější a já obzvlášť. Stupidní rodinné tradice. V absolutním tichu, přerušovaném jen občasným zašustěním mého hábitu a tichým dechem, vyklouznu z naší ložnice, v ruce kus papíru a brk a opatrně vyběhnu skrz portrét ven. Tiše se vymotám skrz bludiště chodeb ve sklepeních až k vstupní síni, utěšujíc se pomyšlením, že všichni učitelé už stejně spí a navíc, tenhle čas už by se dal považovat za ráno, ne? Dostat se ven, na pozemky školy, už je pak hračkou. Venku panuje černočerná tma a tak se čistě po paměti přesunu k Černému jezeru. Echm, já neříkám, že je to ode mně nějak zvlášť příkladné, že se v noci velmi brzo ráno vykrádám ven a navíc zrovna k jezeru, vlastně, je to docela nebezpečná zábava, ale už jsem si za ty roky navykl, že nic jiného kvůli své protivné nespavosti dělat nemůžu a až na občasná nepříjemná setkání s profesory, díky kterým jsou mi pravidelně strhávány body, se mi tyto ranní procházky vždycky vyplatili. V tichosti se usadím na břehu, ačkoliv jen tak orientačně tuším, kde vlastně jsem - vážně, nebudu kouzlit, zaprvé mi to nejde a za druhé nechci rušit tu sametově jemnou tmu kolem sebe - složím ruce do klína, zavřu oči a zaposlouchám se do uklidňujícího zvuku šplouchání vln na jezeře. V tichu přemýšlím, co bych měl dneska všechno stihnout. Po delší době by nezaškodilo zajít na trénink, ačkoliv netuším, kdy se koná - dobře, zjistit si, kdy že máme další trénink. Pak je tu samozřejmě esej do lektvarů, kterou bych už mohl dopsat, jinak mě Snape zabije - i když, nezabije, chrání mě má příslušnost k zeleným barvám a také to pojednání o jedovatých rostlinách. Sice už jsem požadovaný rozsah splnil, ale uznejte, když na dvou pergamenech popisujete jenom oměj, to by bylo dost trapné to takhle odevzdat. Pak je tu taky přeměňování, ale myslím, že na to vybodnu. Rád bych věděl, proč jsem se na tenhle předmět vůbec zapisoval. Přeměnit kočku na špendlík je sice prima, to by ovšem nesměla být ta kočka McGonagalová a ten špendlík tak malý, že jsem ho hledal minimálně hodinu. Nesnáším kouzla. A pak už mě dneska čeká jen nuda, vyhýbání se většině lidí, které znám i neznám a další, obdobně zábavné věci. Rád bych věděl, proč mě ten stupidní klobouk zařadil právě sem. Jistě, hadi jsou roztomilí a zelená mi sluší, ale to nic nemění na tom, že se k nim prostě nehodím. Nevynikám v těch správných předmětech, neumím používat černou - a vlastně i jakoukoliv jinou - magii a jediné, co zabraňuje tomu, aby mě drahý Ivan jednoho dne nezabil, je post chytače. Ať už je to jakýkoliv imbecil, musí se mu uznat, že šikanu si naplánovat umí. Nechci dneska vidět ani Petra a Felikse. A vlastně ani nikdy jindy. Jistě, mám je rád mnohem víc, než většinu ostatních lidí, ale nemám rád setkání s nimi. Je to trapné, když si prostě nemáte co říct. Mohli by už se konečně smířit s tím, že prostě nikdy nebudu jako oni - jakkolvi jsou ti dva přátelští a veselí, já to prostě neumím. A vůbec jsem hrozný chudáček, jak se mi vlastně zdá. Mohl bych si hodit mašli. Chachá, byl byl ze mě skvělý příslušník emařů. Pomalu se obloha začíná rozjasňovat a já odhaduji, že může být tak šest, sedm hodin. Nejvyšší čas jít. Vážně. Ale ačkoliv je mi jasné, že jestli se tu zase zdržím, budu mít průšvih, prostě se nedokážu zvednout a jít zpátky do hradu. Zadívám se na papír, který celou dobu žmoulám v ruce. Inkoust sebou tahám vždycky, pro případ nouze a tak do něj namočím brk, který už moc svůj původní účel nepřipomíná a začnu cosi čmárat na papír. Ačkoliv absolutně postrádám jakékoliv umělecké vlohy - a to prosím vážně, není to jenom hraná skromnost podceňovaná - a moje kresby připomínají nejvíc ze všeho výtvor retardovaného žáčka mateřské školky, stejně mě to baví. Na papíře se tak postupně objeví list mandragory, který nejvíc ze všeho připomíná bramboru, jednorožec, jenž ve mně evokuje obraz trojnohého prasátka a hromada dalších, stejně povedených výtvorů. Jsem já to ale umělec. Nakonec své snažení stát se novým da Vincim, nebo jak se ten mudla jmenoval, vzdám, líně se zvednu a zamířím zpátky do hradu. Vklouznu do Velké síně, kde se k mé velké úlevě nachází jen malé množství žáků, což znamená, že jsem nepřišel zas tak pozdě a tak se tiše posadím ke svému kolejnímu stolu. Sklopím hlavu a vůbec se zase pokouším stát neviditelným, jak je mým dobrým zvykem. |
| |
 | Vonku začujem tlmený štebot vtákov, čo pre môj organizmus znamená zhruba toľko ako : Vstávaj, už meškáš! Vyhrabem sa teda z príjemne vyhriatej postele a zahľadím sa von oknom na zore oznamujúce východ slnka. Pohrabem sa vo vlasoch, vstanem, ponaťahujem paplón tak, aby vyzeral, že som sa ho pokúsil ustlať a zamierim do kúpeľne, kde si učešem vlasy a spácham akú-takú rannú hygienu. Všetko sa snažím robiť potichu, lebo celý zvyšok našej izby ešte spí. Opatrne povyberám zo skrine školskú uniformu a navlečiem ju na seba. Sadnem si na posteľ a rozmýšľam, čo ďalej. Hm, mal by som si urobiť nejakú tú prípravu na elixíry a transfiguráciu, inak riskujem otrávený obed a uhryznutie od besnej mačky... Prečo ma len Snape tak neznáša?! pomyslím si zúfalo. Pohľad mi padne na závesy na posteli a hneď si odpoviem. Samozrejme, Chrabromil... So vzdychnutím vstanem, vezmem školskú tašku a vyplížim sa do klubovne, kde si sadnem za svoj obľúbený stôl pri okne a začnem s prípravou na elixíry. Z práce o elixíroch na MLOKy mám už 3/4, ale ak ju chcem do pozajtra dokončiť, mal by som s tým pohnúť. Večer miesto hulenia, holt, budem musieť do knižnice. Elixíry teda zavriem a otvorím si transfiguráciu. Preberáme dopodrobna animágov - učivo, na ktoré som sa tešil už od prvého ročníka! Prečítam pár stránok, zapamätám si všetko, čo sa v takej rýchlosti zapamätať dá a vzdám to. Je čas na malú rannú prechádzku po hrade a jeho chodbách naplnených zatuchnutým vzduchom. Preleziem cez portrétovú dieru, poprajem prekvapenej a trochu nahnevanej Tučnej pani dobré ránko a svižne vykračujem po chodbe. Naozaj dúfam, že na tejto potulke nestretnem toho otravného poltergeista Zloducha, ako minulý týždeň. Ten blbec spustil domino z brnení a chcel to hodiť na mňa! Jediné moje šťastie bolo, že ten hluk sa spustil neďaleko kabinetu profesorky McGonagallovej, lebo ak by ma bol našiel Filch, alebo nebodaj Snape, neviem ako by sa to skončilo. Po prechádzke hradom usúdim, že by už bol pomaly čas zísť do Veľkej siene. Keď dorazím do cieľa svojej cesty, vidím, že nie som jediný, kto si privstal, je tam zo päť, zo šesť študentov, ktorí sa znudene prehrabávajú vidličkami v tanieroch. Sadnem si teda ku Chrabromilskému stolu a nerušene si namažem hrianku maslom a lekvárom. Tak to mám rád. Nerušené, chutné raňajky... |
| |
 | Otravná noc a otravné ráno "Mm," zamumlám neochotně a schovám hlavu více do polštáře. Sice už blesk, který jsem si nastavil místo budíku dávno probleskl, teď probleskl po druhé a jen mě více otravuje. Nakonec nahmatám na stole hůlku, mávnu já a zruším kouzlo. Ovšem vstávání je otravné. V hlavě mi sice jakýsi hlásek říká, že nechci nechávat Egilla čekat, ale má ospalá mysl se opět oddává vlnám spánku. Ale tak, mám výmluvu. Můj bratr zaručeně neměl takovou noc jako já. Tedy stále mi v mysli hryže jeden starý spor, jedná se Bylinkářství, z jehož profesorkou jsem si jednoduše nesedl. Měl jsem na bylinkářství poněkud jiné názory než ona (A to ne, že by mi nešlo, v jakékoli magii spojené s přírodou dosahuji skvělých výsledků, přeci jen příroda je s námi seveřany (a především i v našem rodě) tak nějak ... spjatá). Stavěl jsem se k problematice jinak a byl jsem většinou považován za arogantního ignoranta. No, možná tak vystupuji. Každopádně to vedlo k tomu, že poté, co jsem z toho předmětu absolvoval NKÚ, jsem si ho vyškrtl. A teď je čas na pomstu. Tedy, tuto noc. Již z domova jsem si přinesl sazeničky, až doteď jsem je uchovával pod postelí. Navíc se jedná o rostlinu, v některých publikacích se dočteme, že se jedná spíše o magického tvora, ohledně něhož se týkal jeden z našich sporů. Mimo jiné jsme se také pohádali o estetičnosti oné plodiny. A tak jsem se rozhodl, že jí ukážu, názorně jí tuto skandinávskou houbu demonstruji. Dneska v noci jsem se potichu vykradl do chodeb (chráněn maskovacím kouzlem) a vydal jsem se ke skleníkům, do nich jsem se pomalu vetřel (vybral jsem si tedy ten s nejrůznějšími okrasnými rostlinami, takže ne přímo určený pro výuku), vyčaroval jsem si jakousi obdobu slunečních paprsků (proč to odfláknout kouzlem lumos, když to jde složitě, že) a pustil se do díla. Vytáhl jsem sazeničky a pečlivě je zasadil do záhonků. "A teď se snažte, kamarádi," prohodil jsem tiše a pozoroval, jak se dávají do pohybu. //Jinak, jedná se o následující plodinu: Černovřes (Horklump) Pochází ze Skandinávie, ale dnes se rozšířil v celé severní Evropě. Podobá se masité narůžovělé houbě, pokryté řídkými a pevnými černými štětinami. Rychle se rozmnožuje a během několika dnů může úplně zamořit průměrně velkou zahradu. Místo kořínků zapouští do země chapadélka hledající dešťovky.Dešťovky jsou nejčastější potravou tohoto tvora.Černovřes je oblíbenou pochoutkou trpaslíků. - z potterharry.net // Pak jsem z hodně nepatrným úculem v tváři zrušil sluneční kouzlo a vypařil se ven. V duchu jsem si představoval tvář Prýtový, až vejde do svého skleníku a uvidí ten bordel ... Každopádně jsem tím ale zabral spoustu času, takže do postele jsem se dostal až kolem třetí. Tedy někdy v této době jsem se vrátil na kolej, mám dojem, že jsem někoho viděl vycházet z pokoje páťáků...? No, možná se mi to zdálo. Každopádně mi to připomene můj neuvážený slib Egillovi, že s ním ráno půjdu na snídani. No, potěš Odina. S tím vytvořím ono budící bleskové kouzlo, které jsem již zmínil. Dojdu se umýt, převléknu se do pyžama a jdu spát... A teď to ráno. Slyším, jak někdo klepe na dveře. Že by Egill? Zaženu tu myšlenku a přetáhnu si peřinu přes hlavu. Pak slyším ještě jedno zaklepání. Ignoruji to. Propadnu se ještě trochu víc do spánku. A tu pocítím chlad. Zaraženě sebou trhnu a otráveně zamžourám na narušitele. Ani nevím jak, ale vyrýsuji svůj obvyklý otrávený výraz. "Egille?" zívnu a pak si trochu promnu čelo. Mám chuť dodat něco jako - nech mě spát, jdi pryč, jsi otravný, ale když vidím, jak se tváří, zmůžu se jen na jedno. "Vypadáš roztomile," brouknu ještě rozespale a pak se konečně posadím. Vstanu z postele a vezmu hůlku ze stolu. "Ještě chvilku," zamumlám jako odpověď na jeho dotaz a vydám se do koupelny. Tam si propláchnu obličej studenou vodou, trochu mě to probere. Pak mávnu hůlkou a nechám si donést hábit a ostatní věci, převléknu se, upravím. Vyjdu ven, ze stolku vezmu ještě sponku a připevním si ji. "Můžeme jít," odtuším a věnuji bratrovi nenápadný úsměv, který v mé nehybné tváři může asi zaregistrovat jen on. Doufám, že se nebude zlobit moc dlouho. S tím vezmu za kliku dveří a vydáváme se do Velké síně na snídani. Přicházíme právě ve chvíli, kdy nějaký idiot - aha, ten mrzimorský prefekt - vráží do Skota. Zastavím se, možná bude lepší si zachovat lehký odstup a čekám, jak Aidian zareaguje. |
| |
 | Spím. Poklidně spím na své posteli a spal bych i dál, dokud neucítím jemňoučcí chlupatý dotek na mé paži. Vím moc dobře, komu patří, a co po mě chce. Ovšem všechno, co udělám, je, že vykouzlím na své tváři úplně lehoučký úsměv, protáhnu se a se svou svojí skrytou lenivostí se obrátím na druhý bok, v rozhodnutí pokračovat v nádherném snění. „Ještě pět minut, Kumajiro...“ zívnutím odbydu malého chlupatého medvídka, který se mě za pomocí třesení a bušení do zad, které je mi spíš příjemné, než bolestivé, snaží dostat z postele. Vím, zrovna mě by se nemělo nechtít vstávat, ale...malé přispání nikdy neuškodí, že? S dalším zívnutím se protáhnu, když v tom přijde opravdu silná rána od medvěda, až mi skoro vyrazí dech. „Vždyť už vstávám..“ povzdechnu si unaveně a jak to vypadá, nezbývá mi nic jiného, než opravdu vstát do dalšího z těchto bradavických dní... Rozhlédnu se po mém pokoji, zklamaně ovšem zjišťuju, že zůstává beze změny. Je stejně prázdný, jako byl, když jsem včera večer usínal. Stejně prázdný, jako byl po těch 5 let, co tady studuju, a jedinou společnost mi tady dělá můj mluvící plyšový medvídek a pár dopisů od mámy, ve kterých mi každý měsíc píše, abych nezoufal, že bude líp. Bude líp, zopakuju si v hlavě tu nesmyslnou větu a zapřemýšlím nad tím, že jsem s vlastně nikdy nikomu nestěžoval. Nemám k tomu důvod. Popadnu mé oblečení, dosud pečlivě poskládané do úhledných komínků, a rychle ho na sebe tak nějak navleču. Četně mého tmavého stejnokroje, s havraspárským znakem vyšitým na hrudi. Pak se ještě malinko učešu, nasím brýle na nos a po podobné ranní hygieně se vydám přes společenskou místnost a přes velké dveře s klepadlem, jenž nedovolí nikomu jinému, než Havraspárským, vstoupit do ložnicových prostorů, směrem k Velké síni. Nestává se často, abych zamířil na snídani právě sem, většinou si totiž vystačím s mými ještě docela jedlými zásobami na pokoji. Dosud se divím, že od naší podlední návštěvy Prasinek zůstaly zcela nezkaženy a nepozkoženy. Vlastně stačí jen malé jednoduché kouzlo... Usadím se u havraspárského stolu na své obvyklé místo a pohledem si změřím obsah tabule. Jako vždy, zdejší jídla většinou připomínají spíš nedělní hostinu, než studentské pokrmy. Něco mi ale říká, asi můj žaludek, že bych si neměl stěžovat, a tak si z mnoha talířů na stole vyberu právě lívance. Část dám i svému méďovi a ještě obě porce poleju slušnou vrstvou sirupu z javorů, a pak už mi nic nebrání spokojeně si vychutnat tu lahodnou chuť... Jen tak mimochodem se rozhlídnu po velké místnosti. Jak to vypadá, u mého stolu už pár studentů je. Přejedu po každém z nich pohledem, jako bych doufal, že se každou chvíli dá některý z nich do řeči, což je ovšem, jako vždy, tak trochu neuskutečnitelné. Nicméně je alespoň pozdravím, a je mi jedno, jestli to některý z nich zaregistruje a opětuje má slova dobrého rána. Dojím poslední kousek lívance, popadnu Kumajira do náruče a vydám se pryč. Chvíli jen tak bloudím hradem, dokud nezakotvím v jedné z velkých studoven, abych se připravil na hodinu. Je docela brzo, jak to vypadá, můj plán s přispáním si tak trochu selhal, a já tak mám dost času znovu si zopakovat účinky a složení lektvarů a jejich účinky, alespoň ty, které po nás jistý profesor požaduje. Ne, že bych mu chtěl nějak přivdit, ale... (jen tak mimochodem stisknu méďu ve své náruči) je děsivý. |
| |
 | „Neee, nesplachuj tu paellu do zách-“ zazní moje poslední slova, než se s trhnutím probudím v měkké posteli. Zamrkám po tmavém okolí a chvíli trvá, než se zorientuju, rozkoukám, a uvědomím si, že to byl jen pouhý sen. Úlevně se zasměju, ovšem tak tiše, abych tím nikoho nevzbudil. Podle té tmy za okny totiž usuzuji, že bude zruba tak půlka noci, a bylo by značně nepříjemné, kdybych musel celému naštvanemé pokoji vyvětlovat co se stalo a omlouvat se za probuzení. Raději sebou buchnu zpátky na matraci a téměř okamžitě zaberu. Přichází druhé probuzení, tentokrát ale bez výkřiku a snahy o záchranu rajčatové paelly. Dalším rozdílem je, že tentokrát se za okny rýsuje nádherný slunný den a teplé paprsky dopadají přes okraje závěsů až ke mně na postel a ačkoliv by možná někdo jiný řekl, že mu ošklivě svítí do očí, mě příjemně hřejí na obličeji a já se neubráním lehkému úsměvu. Protáhnu se, a to tak objemně, že nohou omylem skopnu mé koště, které se dosud opíralo o mou postel. Zvuk dřeva dopadajícího na podlahu mě okamžitě přivede na jiné myšlenky. Není to dlouho, co jsem kapitánem mrzimorského famfrpálového týmu, ale od doby, co mi byl tento post předán, se své mužstvo snažím dovést k dokonalosti tvrdým, za to dost účinným tréninkem. A tak mě napadá, že právě na ten je dnešní den jako stvořený. Budu nám muset zamluvit hřiště, než nám ho někdo vyfoukne... Podívám se na hodiny a zjišťuju, že mám jen málo času na to, abych se připravil a najedl se (protože s prázdným žaludkem se v hodině nespí jen hodně těžko). Začnu se tedy oblékat, ale nijak nespěchám, v mé rodné zemi nido nikdy nikam nespěchá. Jestli přijdu na hodinu pozdě, bude to jen moje chyba, tak nevidím důvod, proč spěchat. Kouknu na hodiny podruhé a dospěju k názoru, že bude možná lepší snídani úplně vynechat a běžet na výuku. Ještě si pohledem přeměřím pokoj – možná zas tak pozdě není, vzhledem k tomu, že nejsem jediný, kdo ještě spal. No nic, to teď nechám být a vyběhnu z pokoje. Když ale doběhnu do učebny, s překvapením zjišťuji, že je prázdná. Několikrát zamrkám, abych se ujistil, že se mi to nezdá, a při dalším pohledu na hodiny se dlaní plácnu do čela. Někdo by už opravdu měl opravdy ty hodiny, co mi visí nad postelí. Povzdechnu si, a z mítsnosti zase vycouvám. „Dobré ráno všem!“ Pozdravím s mým příchodem do velké síně a široce se usměji na všechny příslušníky mrzimorského stolu. I na ty z ostatních kolejí, já v tom přece žádný rozdíl nevidím. Až na některé zmijozelské jsou téměř všichni docela pohodoví a milí. Usadím se na židli a konečně se pustím do chutné snídaně. Sladké, teplé a křupavé pečivo, tenhle den nemohl být lepší! |
| |
 | Otvorím oči. Ranné lúče prenikali cez okná a to ma práve zobudilo. Chvíľu sa dívam na strop. Dakedy rozmýšľam nad svojimi citmi. Nikdy ma nič nepriťahovalo. Viem vôbec milovať? Nikdy som nemal dievča a už aj rozmýšľam, či nie som na chlapcov. Otočil som hlavu. Na vedľajšej posteli spí Tino, o rok mladší študent, o ktorého sa musím starať. Mám ho rád. Veľmi rád. Ak by mu niekto ublížil, som schopný vraždiť... no dobre. Vraždiť zase nie. Ale určite by som to nenechal len tak. Som jeho ochranca. Keby môžem, chránil by som ho do konca života. Ale je to láska? Bohvie. Mám rád aj Mathiasa. Aj keď to nedávam najavo. Je často otravný, vysmieva sa mi, podpichuje ma... ale keď treba, vie sa aj zastať. Ja to síce nepotrebujem, ale viem, že sme vlastne... kamaráti. A tak trochu rodina. „Hm...“ už je pravý čas zobudiť Tina. Nasadím si okuliare a vstanem z postele. Prejdem pár krokov k jeho posteli. Vždy bol taký roztomilý keď spal. Pohladil som ho po zlatistých vlasoch. „Tino... už je ráno..“ Začal sa pomaly prebúdzať. Videl som ako za mnou naťahuje ruky a vraví si dačo po fínsky. Nič nerozumiem. Postavil som sa. Patrilo by sa vykonať nejakú rannú hygienu, keď už sme pri tom. Typické... Ja si umývam zuby a Tino je na mne zavesený ako kliešť. „Mal by si sa obliecť...“ poviem mu. On sa jemne zamračil a pustil ma. Pristúpil na moje rozkazy rady a obliekol sa. Aj s knihou v ruke a Tinom vedľa seba som vyšiel z klubovne Bystrohlavu. Cez deň bývam vždy nervózny. Čo ak sa Tinovi dačo stane? Cez vyučovanie nemôžem dávať naňho pozor. Celú cestu do veľkej siene som mlčal a rozmýšľal. Tino dačo furt rozprával. Musí byť predsa nejaký spôsob ako naňho dohliadnuť aj cez vyučovanie. Sadol som si za stôl a pustil sa do raňajok. Ja to vymyslím. Vymyslím čarodejnícky telekomunikačný prostriedok. Ale sám to asi nezvládnem..... môj zrak zablúdil k Chrabromilskému stolu. Kiku Honda... jeden z najmúdrejších žiakov na škole. Je milý. Teda aspoň sa mi zdá. Z rozmýšľania ma vytrhlo trasenie. Niekto so mnou triasol. „Hm?“ |
| |
 | Temný den prozářený jediným paprsekem Píp...píp...píp. Čím dál tím víc neléhavé pípání mě pomalu probouzí ze sna a já se ze slunečnicového pole ocitám ve zmijozelské ložnici, kam za celý rok nedopadne ani jediný slunečný paprsek, a jediné světlo, které zde lze vidět, je nažloutlé světlo žárovky. A to je momentálně zhasnuté. Mm.. zamručím a poslepu tápu po budíku a probudím se teprve ve chvíli, když uvidím, co je na něm napsáno. Tři ráno? To si ze mě dělají doopravdy srandu, ne? pomyslím si a můj pohled ihned spadne na osoby v mé ložnici. Že bych je taky vzbudila? Ale ne, další školní trest si už opravdu nemůžu dovolit... Nechce se mi zůstávat v ložnici a vím, če bych znovu neusnula, a proto se převleču do svého upraveného Zmijozelského stejnokroje a vydávám do společenské místnosti. V krbu praská oheň a mě to podivuhodně uklidňuje. připomíná mi to doby, kdy jsem byla malá.... Zamrkám, abych vyhnala tyhle myšlenky z hlavy. Posadím se do křesla, které je nejblíže k teplu, a pohodlně se rozvalím. Ale pasivní odpočinek mi je cizí a já vím, že se nedokážu pořádně uklidnit, a dám se do přípravy. Dojdu si do pokoje pro svou nejoblíbenější dýku a brousek. Normálně se musím ulít z hodiny, abych mohla brousit své kamarádky, ale v tuhle ranní hodinu se snad nemám čeho obávat. Vrátím se do společenské místnosti a dám se do broušení. Jak se soustředím, bohužel občas přestanu vnímat své okolí, a málem vykřiknu, když se vedle mě objeví bratr. Jé, ahoj! vykřiknu, položím vedle sebe brousek nyní již ostrou dýku a vrhnu se staršímu bratříčkovi do náruče. Takhle ráno bych tě nečekala, vždyť musí být sotva čtyři ráno... dokončím a podívám se na hodinky. Pět! K sakru,. kdyby mě přistihl někdo jiný, měla bych velký problém. A jak ses vyspal? zeptám se a potajnu strčím dýku do pouzdra a brousek si schovám za záda. Aniž bych čekala na jeho odpověď, rychle odběhnu do ložnice a schovám oboje do kufru. Když opět sejdu dolů, už se to tu sem tam hemží lidmi. Uff, to bylo o fous. pomyslím si a jdu hledat bratra. Jelikož zjistím, že ve společenské, ani v ložnici není, vydám se na snídani s očekáváním, že milovaného bratra najdu tam. |
| |
 | A zdá se mi sen. Krásný sen. Seděl jsem se Šňupálkem u řeky a chytal ryby. Nemluvili jsme, ale všechno se zdálo tak kouzelné. Dokonce foukal i vítr, který tvořil cestičky vyšší trávou. A slunce svítilo. Svítilo na ten klidný, tichý svět... Tedy alespoň do chvíle, než se na mou udici jedna z ryb nachytala... "Sain sen... Katso, sain kalan..." Pomalu otevírám oči a přímo před sebou vidím Berwalda. Popravdě, čekal jsem, že mě probudí Maminka, ale asi to byl jen sen... Natáhl jsem k němu ruce. Chci aby mě objal... stýská se mi po domově. "Kuvittelin olevani kotona." Zamrmlal jsem tichounce, stále si neuvědomujíc, že mi Berwald stěží bude rozumět. Ale mé raní zmatení netrvalo dlouho, ostatně jako každé ráno. Nejsem rád sám a proto jsem vyskočil z postele a chytl Berwiho za krk. Zářivě jsem se na něj usmál a díval se, jak si čistí zuby. Jsem asi jeden z mála, co jeho zuby kdy viděl, jelikož on se moc neusmívá. A je to škoda. Určitě by mu úsměv slušel... Jenže většinou se tváří jako vrah. A to i když mu chci udělat radost a donesu mu ukázat test s plným počtem bodů. "Hmm ... hyvin." Zamelu znovu svou rodnou finštinou. Pustím ho a jdu se převléct do školního hábitu. Ještě minulý rok jsem míval problém s vázankou, ale celé léto jsem pečlivě cvičil, abych udělal Berwimu radost a on se na mě, alespoň jednou usmál. "Podívej, už si umím uvázat vázanku!" Oznámil jsem mu radostně a poněkud více nahlas, takže mě mohla slyšet skoro celá kolej. "A představ si co se mi dneska zdálo!" Chytl jsem ho za paži a společně s ním šel na snídani. Cestou jsem mu převyprávěl svůj sen a cestou jsem se zaměřil na detaily, snažíc se zdůraznit, že se na mě Šňupálek usmíval. "Hm... Berwalde..." Zatřásl jsem s ním, když už jsme byli v jídelně u našeho stolu. "No tak... proč se nikdy neusmíváš?" Zadíval jsem se na něj trošku uraženě, jelikož mě po cestě zase neposlouchal. |
| |
| Už jsem rozhodnut nechat bratra bratrem, ale jeho reakce na mojí druhou otázku mě zaujme. “Podstatný? A rozdělování do kolejí ti nepřijde dost podstatný? Nemůžeš se divit, že tě klobouk pošle k těm ubožákům, když pod nim usneš. Ale tobě je to asi jedno. Je ti fuk, že děláš ostudu celý naší rodině,” podotknu uštěpačně a letmo se na bratra podívám. Pevně doufám, že se v tom jedinym pohledu promítl všechen ten odpor, co k němu chovám. Musí tu přece bejt důvod, proč ho klobouk přiřadil do špatný koleje. Musí! A bohužel to vypadá, že si za to Morgan může sám. Vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera. Já sám, tehdy ještě student druhýho ročníku, jsem se snížil k něčemu tak potupnýmu jako žadonění a prošení. Jen co skončil ten stupidní ceremoniál, jsem šel za tim idiotem Snapem, kterého nemůžu vystát už jen kvůli předmětu, kterej vyučuje. Odbil mě slovy, že to nejde změnit. Tak jsem byl i za ředitelem. Fakt mi tenkrát na bratrovi záleželo natolik, že jsem za tim senilním dědkem zašel. Vyslechl jsem si pak hodinový kázání o tom, jak na rozřazení nezáleží a že bych měl změnit svůj postoj vůči spolužákům z jiných kolejí. Celou dobu jsem permanentně protáčel oči nad absurditou jeho slov. Ještě mi vykládal, že moudrý klobouk víc, co dělá, že se nikdy nemýlí, Morgan je prej pořád můj bratr a bla bla bla. Skoro to vyznělo, jako kdyby zpochybňoval postavení Zmijozelu oproti ostatním kolejím. Navíc pronesl něco jako: “Havraspárský student by mohl rod Kirklandů obohatit o nové zkušenosti a vnést do něj nová poznání.” To tak! Ale co taky čekat od idiota, krerej studoval v Nebelvíru. Divim se, že ministerstvo posadilo do ředitelskýho křesla právě jeho... rozhodně to nebyl nejlepší nápad. Tradici dlouhou několik generací nemá smysl přerušovat a už jen myšlenka, že by se naše čistokrevná linie musela paktovat s mudlama, je… odporná. Mrzí mě to, že právě on se stal černou ovcí. Vždycky jsem měl za to, že nejhorší je Arthur. A Morgana jsem měl rád. Vždycky jsem tajně doufal, že bude jako já a do jeho jedenácti let se mi to i docela vedlo. Byli jsme si blízcí a já mu trochu nahrazoval rodiče, kteří na nás neměli čas. Ani ta jeho věčná lenost a ospalost mi nevadila. Jenže je to pryč a může za to ten pitomej hedr, co se vydává za něco na způsob klobouku. Nevim, proč rozhodl takhle. Fakt ale je, že mi to totálně roztrhalo vazby s bratrem. Teď se mu už jen vyhejbám a pokoušim se si nalhávat, že to, co v jeho očích občas zahlídnu, neni hořkost, stesk a bolest. Dál se o něj už nestarám. Pro dnešek bylo depresivních myšlenek na téma bratrství až až. Nějak způsobem se dostanu až do Velké símě. Zastavím se na prahu a rozhlédnu se, kolik těch ubožáků sem dorazilo přede mnou. Ucítím, jak do mě něco vráží, zavrávorám, nedokážu udržet rovnováhu a končím na zemi. Rychle se zase vyšplhám na nohy a doufám, že si té nehody nikdo nevšiml. To by zase bylo řečí a poznámek na můj účet. Zaregistruju nedaleko stojícího Sigirda a jeho věčný stín, což mi moc velkou úlevu nepřinese. Obrátím se k příčině kolize. Pohlédnu do tváře blonďákovi, zafrkám, když si všimnu prefektského odznáčku. Chvíli mi trvá, než si vybavím jeho jméno. Je to ten mrzimorskej pitomec, co si o sobě moc myslí jenom proto, že je to šprt. “Slavík,…” pronesu jeho jméno až s přehnaným znechucením, jako kdybych právě vyřkl nejodpornější slovo na světě. Vykročím k němu, až dostanu se do blízkosti, že nás od sebe dělí sotva deset centimetrů. Momentálně mi je moje výšková převaha vážně k dobru. Tyčím se nad ním s kamenným výrazem ve tváři, jen jeden koutek úst mám pozvednutej do škodolibého šklebu. “Co si to vůbec dovoluješ, ty špíno?” zavrčím, uchopím ho za límec košile a zvednu trochu do výšky, tak abychom měli oči na stejné úrovni. Chvíli si ho měřím s přimhouřenýma očima, načež ho přitahnu blíž k sobě. Mé rty se téměř dotýkají jeho ucha. “Jestli si tohle dovolíš ještě jednou, přísahám, že až s tebou skončím, ani tvoje mudlovská matka tě nepozná,” zašeptám mu výhružně a dám si pozor, aby můj hlas zněl téměř až sladce, ale i tak v něm zazníval podtón znechucení. S těmi slovy ho pustím a odstrčím ho od sebe. “Uvědom si laskavě, kde je tvoje místo,” dodám ještě a probodnu ho posledním vražedným pohledem. Obrátím se ke svému zmijozelskému spolužákovi a jeho mladší kopii. Pokusím se mile (haha) usmát a uctivě na ně kývnu. “Občas nechápu, si o sobě ti mudlové vůbec myslí,” svěřím se Sigurdovi a dám si záležet, aby se má slova donesla i k uším nejmenovaného mrzimorského prefekta. |
| |
| Velká síň Nechápu, co všichni mají s tím, že sourozenci mají být ve stejné koleji. Vemte si naší rodinu. Feliks je v Nebelvíru, i když nechápu, jak se tam dostal, Matej je ve Zmijozelu, což taky nechápu a já jsem v Mrzimoru. A pak jsou tu ty RÁDOBY čisté rody. Přesně jako to hovado vysoké přede mnou. Nejde o to, že jsem malej, což nejsem. Možná trochu, trošičku, ale on je zatracený obr! Stejně jako Ludwig, Oxensteira a Mathias, Jones, Williams... Je načase si přiznat, že jsi malej, ne svoje podvědomí poslouchat nebudu. Jsem jen o cenťák dva menší jak Arthur Kirkland. Tak mi dejte svátek. "Hele, pán si pamatuje moje jméno," ušklíbnu se, když vyplivne moje příjmení. Líbí se mi, často lidé ani neví, že je to jméno zpěvného ptáka, co většinou zpívá, když se stmívá nebo rozednívá. Mně se líbí, jednou bych si chtěl slavíka ochočit. Ale z úst tohohle hovada to zní jako pěkná urážka. A jeho přiblížení mi taky nepomůže k dobru. Stojím na svém místě a mračím se na něj. Copak si myslí, že mu ustoupím? Cha! To si se přepočítal, cvoku. "Víš, vím, že mě žereš, ale nejsi můj typ. Dej mě dolů, násilníku," neudržím svou pusu a prsknu na něj první věc, co mi přijde na mysl, když mě zvedne. Já nejsem malej! Probleskne mi hlavou a pak si uvědomím, co jsem to vlastně řekl. Ou. Někdy bych opravdu měl přemýšlet, co říkám, než to řeknu. Možná bych pak neměl tolik modřin. "No, aspoň u mě je jistý, že nezdegeneruju," zavrčím na něj, když urazí mou matku. "Navíc jsem pyšnej na to, že jsem poloviční, aspoň se se mnou nebude zahazovat taková špína, jako jsi ty, flákači," vrátím mu to jedovatě a oplatím úšklebkem. Sice jsem Prefekt, ale kdo řekl, že nemůžu oplácet urážky? Navíc, je mi jedno, že je moje máma mudla to mě dělá výjimečným v tom směru, že jsem zatím první z rodiny, kdy jsem půlený a mám věštecké dovednosti. Tady tohle dokazuje, že s "čistotou" rodiny je to přehnané. Opráším si hábit a upravím. Nakonec se rozhodnu pro poslední ránu v podobě verbálního uražení. "Moje místo? Ale jistě, v prefektském voze a v koupelně a kde tvoje, primusi? Oh, pardon, zapomněl jsem, to je Braginsky," uchechtnu se jedovatě a pohodí vlasama. Nečekám na jeho odpověď a raději se takticky vzdálímutěču za kapitánem našeho famfrpálového družstva. Mám dojem, že další západ famfrpálu… asi bude zajímavý. Dávám si pozor na to, jestli za mnou nepošle kletbu nebo tak něco. To by bylo nepříjemné. A navíc jsem pyšnej na to, že jsem tak dobrý student, o to se jemu může jen zdát. Bude s podivem, jestli udělá OVCE. |
| |
| Můj drahý bratr Aidianova slova mě urazí. Poněkud naštvaně svraštím obočí a scvaknu zuby. Beztak je to to jediný, co mi musíš furt předhazovat, co?! Pořád nedokážu přestat se cítit ukřivděně, vážně klobouk nenávidím a potažmo i celé Bradavice. Vážně zaražení klobouku nechápu. Je to senilní hadr! To jsem také zařval na Kratiknota, když jsem se ho v prváku hned při prvním setkání ptal, jestli to nejde zvrátit. Jo, byl docela ochotnej, celkem vstřícnej a docela hodnej na moje nešťastný jedenáctiletý já. Ale z jeho slov bylo jasný, že se s tím nedá nic moc dělat. Další dny jsem pak studoval školní řád a prošel si nějaké historické milníky zařazování. Ale nikde nebyl žádný případ toho, že by někoho přeřadili. Nic, o co bych se mohl opřít v případném jednání. Chvilku jsem uvažoval, že napíšu dopis na Ministerstvo. Vlastně jsem ho i napsal, ale nepřišla mi dodnes odpovědět. Chtěl jsem zkusit i ředitele, uvažoval jsem taktiku, že se mu tam rozbrečím, že chci opravdu být s bratry a jestli by ceremoniál nešel zopakovat. Ale nakonec jsem dospěl k závěru, že je to moc potupný. Stejně mě nejvíc ze všeho štvala Aidianova neochota se mnou mluvit, jeho stranění se mi. A jeho očividný odpor k mé osobě, kterej jsem u něj postupem času začínal vidět. Navíc mezi Havraspářany jsem pořádně nezapadl. Tedy neztotožňuji se s tím a nejsem na svou kolej hrdý. (Tomu kapitánskému odznaku taky pořádně nemůžu uvěřit, vypadá to, že ředitel mě prostě jen rád provokuje!) Připadám si strašně opuštěně. Občas zvažuji, že bych se mohl začít víc bavit s naším nevlastním bratrem Ryanem. Ale nějak jsem k tomu ještě pořád nenašel odhodlání ... (Možná pořád doufám, že mě Aidian přijme zpátky, i když to na to fakt nevypadá... ) "To ... bylo nedorozumění," syknu. "Neusnul jsem schválně, navíc, když jsem uslyšel ten jeho vlezlej hlásek, řekl jsem mu jasně, kam chci," zavrčím. To si pamatuju. Unaveně jsem se vydal ke stoličce. Tedy, koho by neunavila ta debilní cesta přes jezero. Jakej chytrák zas tohle vymyslel. Hrozná kosa, pršelo a my s nějakým pochybným poloobrem jedeme přes jezero, v kterém se navíc vyskytuje obří oliheň! To byla fakt cesta. Arthur se mi nacpal do loďky a celou cestu se ke mně lepil, jelikož se bojí vody. A myslím, že ta chapadla, co se objevila u naší loďky a postříkala nás, mu taky nepřidala. Každopádně když už jsme tam stáli ... Já se třásl zimou, samozřejmě, že jsem usínal. Kupodivu jsem ani nebyl sám! Navíc K je až uprostřed abecedy. A když se přede mnou Arthur dostal do Zmijozelu, prostě jsem nemohl pochybovat, že bych ho nenásledoval! Jsem snad jeho dvojče, do hajzlu. Svezl jsem se tedy polomrtvě na stoličku. A pak už jen slyšel. "Há, další Kirkland..." Napadlo mě na to pár odpovědí typu - "Postřeh", "Drž hubu!" a "To máš radost, co?!" Pomyslel jsem cosi jako, "Pošli mě do Zmijozelu za bratry a nezdržuj, hadre!" a pak jsem lehce usnul. Probral mě až výkřik Havraspár. Myslím, že až úspěšně složím OVCE /nechci, aby mě ještě navíc vylili/, vrátím se a ten kus moly prožraný látky podpálím! Mám pocit, že to od něj byla čirá zlomyslnost! "Ale pokud vím, tak ten (spolknul jsem nadávku) Klobouk vymyslel Godrik Nebelvír, tak je snad jasný, že to je senilní kšunt!" prsknu ještě podrážděně. Ne, Havraspár prostě není chyba. Třeba Klobouk napadlo, že mi půjde modře laděný hábit víc k očím, nebo něco takovýho! Oplatím bratrovi nasupený pohled na ten jeho plný odporu. I když mám pocit, že hořkost a ublíženost v mých očích převažuje. "A stejně jsem lepší než ty," myslím si rozhořčeně. V NKÚ jsem měl rozhodně lepší výsledky než Aidian. Tche! Pak už otráveně kráčím do Velké síně, ani si pořádně neuvědomím, že jsem Aidiana předešel a tu potyčku u dveří neregistruji. Jsem hezky u našeho stolu a čtu si knížku, pak mě napadne si i naložit jídlo a začnu snídat. Dnešní den bude stejně pitomej jako všechny ostatní. A k týhle předpovědi nepotřebuji ani věšteckou kouli. Myslím si kysele, když se mé myšlenky stočí k druhé magické disciplíně, kterou nesnáším nejvíc hned po lektvarech. Tche. Nakonec zvednu hlavu a rozhlédnu se. Jak si povšimnu, k Havraspárskému stolu si právě přisedl jeho primus a jeho svěřenec. Otráveně si sadisticky nabodnu plátek šunky a sním jej. Chce se mi spát! |
| |
 | Ráno jako každé jiné. Zase z postele a do školy. Teda ještě je brzy na to jít do třídy, ale na snídani bych mohl. 5. rok na téhle škole, ne opravdu si na ní neztěžuji, mám ji rád, ale na tuhle školu nemám vlohy. Oproti většině spolužáků jsem docela pozadu a nutno říct že jsem dřevo. Větší než moje hůlka. Vstanu z postele a protáhnu se až mi zakřupe v celém mém křehkém těle, vezmu si pečlivě připravený hábit a jdu se do koupelny umýt a převléknout. Další den plný katastrof mě čeká a nemůže se už jistě dočkat. Zkontroluji si své poznámky a úkoly a vše pečlivě složím do své tašky společně s brky inkoustem a v oddělené přihrádce spolu s hůlkou, knihami a několika svitky pergamenu. Vypadá to, že na dnešek mám vše. Nějak si nepřipouštím resp. Nechci připouštět, že mě letos čekají zkoušky NKÚ. Už si v živých barvách představuju reakci mojí matky. Tak nadaná kouzelnice a má za syna takové pako. Možná bych měl překonat stud a říct někomu z koleje aby se se mnou na to podíval. Možná jsem jen pomalejší a hůř chápu, pokud se to vůbec dá chápat ale je pravda že ze mě hodně učitelů kvete. Profesorka na bylinkářství doslova. Ze svých myšlenek se proberu až ve Velké síni. Ruch jako obvykle. Všichni se hádají a postrkují. Normálka. Pomalu se rozejdu ke svému místu ale trochu jsem pozapomněl na schody, co v síni jsou. Takže moje pitomost se poroučela k zemi. No to by nebylo tak hrozný, kdyby se neozvalo to děsivé křach. „Prosím, ať to nebyl inkoust jen prosím, ať to není inkoust“ rychle prohledám tašku. Celá od inkoustu a můj hábit taky. Knížky z knihovny to přežily ale moje úkoly jsou celé od inkoustu= naprosto zničené a nečitené. „Do prdele“ ulevím si. Takže školní trest…zase…zajímalo by mě kolikátý už… |
| |
 | Tesák.. poď ku mne. Tesák~ To psisko vliezlo do jazera. Prečo do jazera? Nechápem... mal by som ísť za ním, inak mi odpláva a ja budem hladný. Cítim, ako mi už zviera žalúdok. Tak som teda skočil šípku. Fajn. Prečo mám mokrú len hlavu? Otvorím oči. Svetlo. Mokrý vankúš. No super, zase som veľa slintal. Natiahol som sa a pomyslel na raňajky. Koľko je vôbec hodín? Som hladný a môj žalúdok už škŕka... to mám za to, že sa mi furt sníva o šťavnatých psoch. Prečo sa mi nemôže snívať... čo ja viem... o metlách? Mojim snom je predsa byť najlepší metlobalový hráč... ale mne sa vždy sníva o Tesákovi. Som fakt taký divný? Ale keď sa zamyslím, každému sa sníva o tom, po čom túži. Áno, priznávam sa, môj žalúdok túži po psom mäse a keď som na Rokforte, vždy si pripadám ako na odvykačke. Dokonca aj Yao to má ľahšie. On si trávu zoženie kdekoľvek. A čo Kiku? Knihy sú predsa všade. Ale čo takí psi? Tí sú vzácni. Tresol som si rukou po čele. Nad čím to zase rozmýšľam? Asi by som si mal sadnúť. Môj pohľad automaticky zamieril na hodinky. „No do ryže! Alfred, vsávaj!“ zakričal som na svojho spolubývajúceho a vyštartoval z postele. Nevedel som čo skôr. Tak som začal s oblečením. Pozrel som sa na červeno-zlatý erb s levom vyšitý na svetri. Už piaty rok v Chrabromile. Som dobrý vyjednávač! Asi to máme v rodine... totiž... chcem povedať, že som tu nemal byť. Klobúk ma chcel zaradiť do Bifľomoru. Možno sa bál, že ho zjem. Ale to by som nespravil. Klobúky predsa nemajú žiadnu chuť. „No tak Alfred... ak zase prídeme neskoro, tak sme vážne v... v ryži!“ fakt ma v zhone nenapadlo iné slovo. Ryža je super. Môže mať rôzny tvar, farbu... je dobrá na jedlo aj na pitie (ryžové víno – aneb saké)... keď som bol menší, tak som podstupoval nejakú terapiu na zníženie hyperaktivity. Volal som to kreslenie na ryžu. Princíp bol v tom, aby som dačo pekne napísal na zrnko ryže. Zistil som, že mám naopak nohavice. Je toto možné?! Na chvíľu sa zamyslím nad krásou prírody a všetko v reálnom svete je zrazu zle. Potiahol som Alfreda za ruku, aby si sadol. Hodil som naňho jeho uniformu a utekal som k zrkadlu. Trochu som si prstami prečesal vlasy. Zadíval som sa na seba. Mám peknú pleť... vyceril som zuby a ústa vyčaril do krásneho úsmevu. Potom som sa pozrel na svoje oči. Bože, ja som taký krásny! Osobne si myslím, že som zo všetkých súrodencov najkrajší. Čím mladší, tým krajší. Kiku je tak v strede. A Yao... toho nebudem komentovať. On je ako zhúlený... počkať. To bude asi tým, že on JE zhúlený takmer vždy! Jemne sa smejem. O chvíľu sme bežali na raňajky. Musím jesť. MUSÍM! „Jedlo... jedlo..“ šepkám si. Je vlastne zázrak, že nás doteraz žiadny z profesorov nevidel a nepokarhal. Keď sme vošli do veľkej siene, raňajky boli už v plnom prúde. |
| |
 | Začiatok nového dňa Ráno sa zobudím na slnko páliace moje oči. Viečka sú len slabou náhradou závesov, ako ma stihla presvedčiť naša spálňa vo vysokej veži. Ale aspoň som mal spoľahlivý budík, kým nebolo vonku škaredo. Ešte v posteli som si natiahol ruky aj nohy a pokúsil som sa nájsť koniec prikrývky. Na druhý pokus sa mi to podarilo a mohol som vstať, umyť sa a obliecť sa do školskej uniformy. Na habit som si pripol prefektský odznak, vzal som si tašku a zišiel som dolu do klubovne. Nemalo cenu zastavovať sa v spálni piatakov, kde spal môj brat a najlepší kamarát. Určite ešte spali a s rovnakou istotou by som mohol povedať, že si ma nájdu na raňajkách. Vyšiel som preto cez portrét z klubovne a zamieril som do pomaly sa plniacej Veľkej siene. Úspešne som sa vyhol akejkoľvek stretávke so slizolinskými študentmi. Narozdiel od brata Lukasiewicza-san, ktorý zrejme vrazil do niekoho, do koho radšej vrážať nemal. Vzdychol som si nad tým, vďačný, že nemám žiadne problémy s ostatnými a sadol som si ku raňajkám. Bol tak trochu zázrak, že si ma za tých päť rokov nikto veľmi nevšímal. Darilo sa mi vyhýbať sa tak všetkým potýčkam medzi Slizolinom a Chrabromilom- dvoma znepriatelenými fakultami. Pomaly prežúvam akési pečivo a z času na čas si odpijem z čaju. Medzitým pohľadom blúdim po Veľkej sieni, je zaujímavé sledovať, akí rôzni ľudia sa tu zišli... Kirklandovci, z ktorých jeden vyzerá akoby sa chystal zavraždiť Bifľomorského prefekta a druhý, akoby mu niekto veľmi ublížil, malý chlapec vrhajúci zúfalý pohľad do tašky, akýsi vysoký Bystrohlavčan s kamennou tvárou, okolo ktorého ako malé šteniatko poskakuje nejaký ďalší blondiak, o veľký kus menší. Na chvíľu som sa zamyslel. Byť malý nie je ľahké, keď niektorí študenti z vášho ročníka sú o dobrých desať centimetrov vyšší... Zdá sa to málo, ale v ich prítomnosti to pôsobí desivo. Keď už takmer dojedám, všimnem si Alfreda-san a Yong Sooa vchádzať do siene. Čakal som to. Presní ako hodinky. S pravidelným meškaním započítaným... |
| |
| Odfrknu si, když bratr na své tváři nevyrýsuje nic jiného než otrávený výraz. Oplatím mu stejnou mincí a i já nasadím nijakou grimasu. Pořád se na něj zlobím, ale už to nedávám tak okatě najevo. Poddávání se emocím přece není má obvyklá činnost. Při jeho poznámce se ošiju a cítím, jak se mi do tváří vkrádá červeň. Nikdy si nedokážu zanechat bezvýrazou tvář, když mi bratr říká podobné věci. A trochu mě to štve. Mluví se mnou pořád jako s malým, přitom už chodím do pátého ročníku a jsem jen o rok mladší. Uhnu pohledem stranou a cítím, jak zlost nahrazuje stud. Čekám tedy než Sigi vyleze z koupelny a mezitím se pokouším zbavit těch směšně červených tváří. Jen doufám, že si mých rozpaků nevšimnul. I když počítám, že bratr je jediný, kdo ovykle rozliší nepříliš velké změny v mé tváři, takže něčeho tak výrazného jako obličej připomínající rajče si určitě musí všimnout. Ach jo. Snažím se stále klopit pohled k zemi a nedívat se Sigimu do očí. Nevím proč. Dnes jsem trochu nervózní a ještě pořád se trochu zlobím, že mě nechal tak dlouho čekat. Přesto je tu možnost, že nezregistruje, jak nesvůj dnes jsem. Asi jsem se jen špatně vypal. Stejně toho spolu nikdy moc nenamluvíme (nebo se omezíme na minimum slov) a rozhodně není výjimkou, že by jsme někam šli mlčky. Vlastně se to stává často. Oznámí, že můžeme jít a já se poslušně vydám za ním. Jeho úsměv mě trochu povzbudí. I když na mě se bratr směje poměrně často, jeho úsměvy pokládám za jevy viditelné jen zřídka. Mávnu na Puffina, aby přestal trucovat a připojil se k nám. K mé velké lhostejnosti mi sedne na rameno, ovšem podle arogantního pohození hlavou (které pochytil ode mě) soudím, že se pořád zlobí. Cestou mlčíme. Ticho je příjemné. Je to mnohem lepší než třeba takový Dán. Nezavře pusu od rána do večera a většinou je mu úplně jedno, co právě mluví, hlavně že se nemlčí. Nechápu, co má proti klidu. Otrava jeden. Vždycky mě kvůli němu bolí hlava. Kéž by nejdříve myslel a pak až mluvil. Hmm… Dán a myslet? Mám pocit, že v tom případě by nastala apokalypsa. Před Velkou síní je nějaký rozruch. Instinktivně se postavím za bráchu a trochu se přikrčím. Nemám rád ty jejich věčné rvačky. Pohlédnu na dvě příčiny toho povyku. Aha. Nejstarší z Kirklandů a ten mudlovský prefekt z Mrzimoru. Nedivím se, že si vjeli do vlasů. A je to otravné… “Mám hlad. Nepůjdeme se už nasnídat?” špitnu k bratrovi a doufám, že nebude chtít zhlédnou to hloupé divadélko až do konce. |
| |
 | Sny jsou často lepší než realita. Když je člověk čarodějem, tak nemožného zůstává opravdu jen málo, ale i to mále se ve snech jednoduše překoná. Ve snech se člověk může přenést z kamenných zdí Bradavic i od svazujících pravidel konzervativní Anglie a chladného rodu Kirklandů zpátky na rodný smaragdový ostrov, přímo na palouk obydlený mírně zákeřnými, ale jinak docela veselými a přátelskými stvořeními, na které člověk jinde nenarazí. Jak mi jen ty zrzavé potvory, co mi nikdy nezapomněli něco sebrat, chybí.. "Vrať se, ty.. zmetku.." Volám zrovna ve snu na zeleného mužíka, vzdalujícího se i s mou harfou. Do reality se to přitom promítne jako slabé mumlání proložené zachrápáním. V zelených pláních mé mysli se zrovna rozbíhám za zrzkem (překvapivě aniž se o něco přerazím), odrážím se v přípravě na skok.... PRÁSK. Jak už to u divočejších snů bývá, do reality mě vrací pád na zem. Hrozně šikovně jsem si narazil kostrč a ještě se praštil hlavou do stolku. Chvilku rozpačitě sedím na zemi, mnu si bouli na hlavě a usmívaje se se rozhlížím po ostatních postelích. Jen doufám, že jsem tu nikoho nevzbudil. S úlevou zjišťuju, že v pokoji už jsme jen dva. Rozhodnu se odsud vypadnout dřív, než zjistím, jestli poslední spící člověk fakt zůstal spát a rychle na sebe naházím věci, abych mohl vypadnout. Poslední pohled před prvním opuštěním pokoje patří slunečnému dni za oknem. Na Britských ostrovech sice nikdo neví, jestli počasí vydrží stejné ještě aspoň deset minut, ale proč nedoufat, že by dneska mohlo být hezky a dostal bych se ven? Ještě než zavřu dveře, uvědomím si, že kalhoty uniformy pořád leží vedle postele. Kriticky shlédnu kombinaci pyžama a vrchní části předepsaného úboru a chvilku odolávám pokušení se v tomhle módním výstřelku dostavit na snídani a následně hodiny. Pohledy ostatních by za to stály, ne? A pohled profesora lktvarů.. k nezaplacení. Nakonec se přece jenom převleču. A při příležitosti druhého opouštění pokoje dokonce nezapomenu ani na tašku s učebnicemi. Teď už mi nic nebrání v odplížení se na snídani. Dobrá, plížení možná není ten nejlepší popis mého rozjařeného poskakování. Nejsem sice nijak nadšený z vyhlídky dvouhodinovky lektvarů hned po snídani, ale jsou to jen dvě hodiny, ne? Radši upírám myšlenky optimistickým směrem - opakuju si, že tentokrát nic nevybouchne a nedostanu zvláštní úkol navíc. Je pořád poněkud brzo a před síní už je nával. Pokud se tak dají označit ti 4 lidé. Vypadá to, že je tu menší rozruch. Než se ke skupince přiblížím blíž, Petr bere roha a nechává nejstaršího a nejproblémovějšího z mých nevlastních bratrů stát na místě. Dva Zmijozelany postávající poblíž jen přelétnu pohledem, ale na Aidiana kývnu se přáním brýho rána. Nezastavuju se u něj a zamířím přímo k Petrovi s Antoniem. Tak mě napadá, kolik lidí je tu skutečně původem z Anglie? Zatím se mi spíš zdá, že si Bradavice pěstují studenty se zahraničním původem. "Brý ráno ve spolek!" zahlaholím vesele. "Dnešek vypadá jako den stvořenej k vyvětrání košťat!" zahlásím hned na úvod. Představa famfrpálového tréninku je rozhodně lákavější než bublající kotlík. Sednu si a hned si nabírám na talíř, na co mi oko a ruka padne. |
| |
 | V jednu chvíli je takové zvláštní ticho. Postava v tmavých šatech se rozmachuje, ostří zbraně se blíží k mému krku. Už jen okamžik. A pak otevřu oči, abych zjistil, že to byl jen sen a já ležím v poměrně krkolomné pozici na jedné z nebelvírských postelí. Hodím rozespalý pohled na budík a zjistím, že jsem se probudil vážně brzo. Tak brzo, že se mi to za dobu, co na téhle škole studuju, ještě nepovedlo. Možná dokonce stihnu snídani. (A můžu doufat, že tam bude smørrebrød...) Upřímně, kdo by se divil, že se mi podaří vstát před osmou, když se mi poslední dobou zdají tak podivný sny. Ten dnešní byl tak hráblej, že bych se vsadil, že za to můžou ty Yaovy kytky, ale nechci mu samozřejmě křivdit. V tom snu... jsem představoval ztělesnění dánského národa. To samo o sobě není špatné (aspoň vím, kam se v noci uklízí to moje vlastenčení). A taky jsem vládnul Skandinávii. To je ještě lepší, navíc by bylo fajn, kdybych měl šanci třeba s Bondeviky nebo někým takovým najít společnou řeč. Horší bylo to, že ostatní v tom snu byli taky. A Berwald se pokoušel o revoltu. To už tak fajn nebylo, stejně jako celý zbytek snu, který šel od deseti k pěti. To bylo poprvé, co jsem měl ve snu depresi. A taky nadával na Berwalda. Bylo to divný... a já bych se tím neměl moc zabývat, nebo nebudu dávat pozor o nějaké hodině a oni mě třeba fakt předhodí tomu zatracenýmu (ale jo, je roztomilý) pavoukovi ze Zakázaného lesa, jak mi vyhrožují přibližně od doby, co jsem začal chodit do Bradavic. Přemýšlím, proč vlastně chodím sem. Jako kdyby na severu nebylo dost dobrých škol nebo soukromých učitelů. Jedna z výhod studia tady je ta, že se tu aspoň čas od času potkám s ostatními příslušníky skandinávských rodin. Sigurd a Egill, Berwald, Tino a možná ještě pár lidí, se kterými se ale znám spíš od pohledu. Akorát je mi trochu líto, že jsme tak rozházení po různých kolejích. Ale jak je vidět, nevyšlo to většině takových těch bradavických „rodin“ – třeba ta světlovlasá individua, co občas mluví nesrozumitelnými jazyky, ze kterých poznám možná tak polštinu. Nebo ta Kirklandovic sebranka, i když z nich je teda většina nacpaná ve Zmijozelu. Nějakým způsobem se vyhrabu z postele a skoro poslepu se pokusím poskládat školní uniformu z kousků oblečení, které mám tak nějak všude, jen ne v šuplíku kam patří. Stejně jako každé ráno si uvědomuju, jak moc mi chybí domov. Sice už je tohle poslední rok, který budu muset trávit v Anglii a pak si konečně najdu nějaký obor doma (uvažuju nad astronomií nebo zkoumáním životního prostředí mořských pannen), kde bude všechno, co tak nějak potřebuju k životu. Sice jsem měl jeden rok jako mazlíčka ropuchu Skønhed *přímo z Dánska, ale to prostě nestačilo. Jediné, k čemu byla dobrá, byla provokace Berwalda a řeči o tom, jak se jí s tím zamyšleným výrazem podobá. Ovšem jejím nepříjemným návykem bylo skákat mi po ránu do obličeje, a tak jsem ji jen chvíli po začátku školního roku vypustil do jezírka. Další roky jsem chtěl mít labuť, jakožto národního ptáka, nebo živý exemploář mořské víly, ale to mi u toho konzervativního a nemoderně smýšlejícího Brumbála neprošlo (protože to je Brit). Vzdám tyhle depresivní úvahy a shrnu to tak, že jediné, co Velká Británie má a Dánsko ne, jsou hory. Na druhou stranu, lidi by se divili, co se dá s těmi 170 metry dělat, když je člověk kouzelník... S tou myšlenkou konečně popadnu tašku a vyjdu ven na chodbu, odkud je to asi dvě poschodí k Velké síni. Za chvíli už jdu chodbou, která ústí do obrovské haly se stoly pro všechny čtyři bradavické koleje. Chvíli jdu a nijak moc se okolím nezaobírám, ale pak si všimnu tří postav, které jsou těsně před vchodem. ”Ahoj, Sigi,” pozdravím s obvyklou dávkou optimismu, přičemž to vztahuju i na jeho mladší a zamračenější stín, Egilla. Někdy si říkám, jak moc silná u nich může být nenávist k Nebelvíru, přece jen zmijozelská hesla jsou všeobecně známá. Na druhou stranu, jsme všichni tak nějak příbuzní, nechce se mi věřit, že by příslušnost k jiné koleji mohla zničit vztahy, které byly předtím jakž takž dobré (i když uznávám, v prvním ročníku jsem na Zmijozel taky celkem rád nadával. A dokonce o nich složil pár básniček, Uršula si je možná ještě pamatuje...). Třetí osobou je ten Kirkland, Aidian nebo jak se jmenuje (uznávám, že bych si to mohl pamatovat, když chodíme do stejného ročníku). Tváří se naštvaně jako vždycky, i když tentokrát to navíc vypadá, jako by mu právě utekla nějaká oběť z nižšího ročníku. Že by někomu vrazil? Nebo se chtěl poprat? Vzpomenu si na svoji hodnost primuse a říkám si, že by nebylo špatné si škodolibě vychutnat toho věčně vrčícího bristkého gentlemana, ale nakonec to nechám být. Upřímně, doteď nedokážu přesně určit, kdy a jak se profesoři shodli, že bych tu funkci mohl mít. Sice je to fajn, ale prostě mi neleze do hlavy, odkud že se ke mně ten odznak primuse dostal. Ale proč to řešit, záhad je poslední dobou už tak dost. Vejdu do Síně a cestou k nebelvírskému stolu ještě projdu okolo toho havraspárského. ”Godmorgen,” pozdravím, „… Berwi,“ protáhnu nakonec s úšklebkem a pak už si jdu konečně sednou ke kolejnímu stolu. Jsem vážně rád, že je tu pár lidí, se kterými se člověk nemusí domlouvat jen anglicky, ale vystačí si se svým vlastním jazykem. Někdy vážně není na škodu mít takové skoro-sourozence. A taková dánsko-švédská konverzace je docela zajímavá (s norštinou už je to horší). Vzpomínám si tak na ty první roky, co jsem tu nikoho moc neznal a britské způsoby… mi připadaly divnější než dnes. S tím se posadím, popadnu dobře vypadající kus čehosi s čímsi a v dobré náladě se pustím do jídla. Krom těch prvních dvou hodin rozvrhu to dneska vypadá na poměrně klidný den. ------- * Kráska, jen tak mimochodem :'D |
| |
 | Poznáte ten pocit keď ležíte v posteli a máte pocit akoby ste boli niekde celkom inde? Presne to sa teraz stalo mne. Nebol to sen to nie bol som pri vedomí no oči zatvorené mal som pocit akoby som ležal doma vo svojej izbe a mal pred sebou ešte niekoľko hodín výdatného spánku. Jediné čo ako tak s touto predstavou nesedelo, bol môj nos ktorý ako jediný v noci vykúkal spod periny a vďaka tomu bol riadne studený a to, že na mňa vrešťal akýsi hlas a chcel ma vytiahnuť z postele. HA-ha. Snívaj ja chcem ešte spať ešte mám čas nikam sa neponáhľam! Pomyslel som si no potom ma čosi vytiahlo za ruku do sediacej polohy a čosi po mne hodilo. hmmm~~..to bude moja školská uniforma.. pomyslel som si a táto myšlienka prebudila desivú realitu a to, že vôbec neležím doma v posteli ale v škole a asi by som sa mal začať chystať inak zmeškám. Otvoril som obe oči a uvidel, ako sa môj spolubývajúci už oblieka. Vychuchlal som sa teda z periny a začal sa obliekať, umývať a chystať si knihy do tašky, dalo by sa povedať že som to vykonával všetko naraz. Čo všetko nezvládne taký hrdina.... Zbehlo 5 rokov odkedy mi prišiel list z Rokfortu a môj otec sa s tým stále nevie veľmi psychicky vyrovnať. mama je na tom lepšie ale tá žije s Mattiem a nie s nami takže mne to nejako nepomáha, To že žijeme s Mattie oddelene aj keď sme dvojčatá zrejme zapríčinilo aj to, že nás klobúk rozdelil do absolútne iných fakúlt a popravde je mi to dosť ľúto, keďže takto ho skoro nevídam nerátajúc hodiny ale to sa neráta!!! Zo zamyslenia ma prebralo to, že v izbe som už len ja sám. Yong Soo už zjavne išiel na raňajky a tak som si založil okuliare na nos, zobral tašku a utekal dolu po schodoch do klubovne pričom som ich bral po troch. Yong Sooa sa mi však podarilo dohoniť až tesne pred Veľkou sieňou, takže na raňajky sme už vchádzali spolu. Pri stole samozrejme už čakal môj najlepší kamarát Kiku. Usmial som sa naňho a zamával mu. Rýchlejším krokom som sa vydal ku chrabbromilskému stolu, sadol som si k nemu a objal ho jednou rukou okolo pliec. "Prajem dobré ráno ako si sa vyspal? Zasa si tu tak skoro ako to len robíš? ja by som to nedokázal ty si určite nejaký nadčlovek!" Vysypal som naňho s úsmevom na tvári. |
| |
 | Ráno Můj sen o ledově vychlazeném zlatavém moku přerušila záhadná rána. Zaposlouchal jsem se, ale když se nic nedělo, pokoušel jsem se přivolat zpátky svůj sen. Jedna z mála věcí, která mi tady v Anglii chyběla, a zvlášť zde ve škole, bylo německý pivo. Ta jejich zdejší náhražka, který říkají máslový ležák, se tomu nemůže ani zdaleka vyrovnat. Ještě, že má brácha tajný recept, jak ho poněkud přilepšit, jinak by se to tu asi nedalo vydržet vůbec. Vždycky jednou za čas docela často se s bráchou tajně sejdeme, popijeme, pokecáme a pak se nějakým záhadným způsobem dostaneme zpátky do postele. Vážně by mě zajímalo, co do toho ležáku přidává, ale po několikátým kousku to začíná připomínat pivo. Nebo že by to byla magie? Musím to z něho nějak dostat, jinak nevím, co budu celej příští rok dělat, až tu nebude. Z mých úvah mě vytrhne ledový poryv větru, pravděpodobně od rychle otevřených dveří. Než se stačím vyhrabat z postele, jsou dveře opět zavřeny. Posadím se na postel a rozhlídnu se. Nestačím se divit. Moji spolubydlící jsou dávno pryč. Stává se jen zřídka, že bych byl poslední, kdo vstane. Možná na tom bude mít zásluhu právě moje dnešní tajný noční setkání s bráchou. Stejně se divím, že nás ještě nikdy nechytli. Díky tomu, že ani jeden z nás nepatříme do stejný koleje, musíme tuto naši akci uskutečňovat mimo prostory společenských místností. Bývávalo docela náročný hledat pokaždý nový místo, ale od tý doby, co jsme objevili komnatu nejvyšší potřeby, se tento problém poněkud zjednodušil. Zanechám úvah a podívám se na hodinky. Je poměrně brzo"Mám poměrně dost času, to si stihnu ještě před snídaní i zacvičit. Není nic lepšího než se po ránu pořádně rozhýbat." Vylezu z postele a začnu se protahovat. Pak přidám pár klasických cviků a zase se protáhnu. Následně se dojdu do koupelny umýt a udělat ranní hygienu. Přitom se mi povede trochu nacákat na podlahu. Nemám rád nepořádek. Dojdu si do pokoje pro hůlku. "Acio hadr a kýbl," přivolám si nezbytné náčiní a vytřu podlahu v koupelně. Jistě mohl bych to udělat i tak, že bych očaroval hard, aby to udělat sám, ale raději preferuju manuální práci. Zoceluje to tělo. Když je koupelna zase hezky čistá, dojdu se převléct do pokoje. Hodím na sebe pečlivě vyžehlenou mrzimorskou uniformu, v rychlosti ustelu postel, popadnu brašnu s učebnicemi a vyrazím do Velké síně na snídani. Nemám to k daleko, protože naše koleje se nachází v přízemí u kuchyně. Cestou si povšimnu, jak do budovy okny proudí teplé sluneční paprsky. Jako stvořené pro pobyt venku. Třeba na famfrpálovém hřišti. Jestli potkám Antonia, zeptám se ho, jestli neuvažuje o tréninku. Před Velkou síní narazím na pár Zmijozelanů. Nemáme se moc v lásce, teda upřímně, kdo je v lásce má. Takže kolem nich projdu téměř bez povšimnutí. V síni je už poměrně plno. Dojdu k našemu stolu a přisednu si ke svým spolužákům. "Dobré ráno," pozdravím. Pak svůj pohled stočím na Antonia. "Koukal jsem, že je venku hezky. Neuvažuješ o tréninku?" zeptám se ho. Zatímco čekám na odpověď, naložím si na talíř něco málo k snědku. Škoda, že tu k snídani nedělají taky vuřty, posmutním a vezmu za vděk, tím co je. |
| |
 | Ráno~ Rána jsou krásná období dne. Člověk se probudí, plný nadšení, veselí a energie, připraven usmívat se celý den na všechny kolem sebe a šířit dobrou náladu... a pak sejde ze schodů, kde narazí na svoji děsivou mladší sestru. Tolik k tématu. Ale berme to optimisticky! Zaprvé, žádný nechutně pesimistický Skot po ránu. Zadruhé, přede mnou volné dvě hodiny, kdy se budu moct vesele procházet po škole, rozšiřovat dobrou náladu, možná potkat někoho z těch roztomilých dítěk z jiných kolejí. Zatřetí, Nataška má dneska ráno dvojhodinovku lektvarů, takže nehrozí žádné náhlé útoky z její strany. Takže, až na to nepříjemné setkání dnešní den začal vcelku dobře, ne? Uznávám, možná to ode mě bylo trochu neopatrné, nezkontrolovat terén, ale nakonec to dopadlo dobře, slečna sestra kamsi odběhla a já se mohl mírně rychlejším tempem přemístit do Velké síně a tajně doufat, že se stihnu nasnídat dřív, než se ona dostane ke stolu. Vydal jsem se tedy na cestu s mírným úsměvem na tváři a mírnou tendencí se otáčet, jestli se za mnou náhodou nehodlá zjevit ona. U dveří mě přivítala zřejmě nějaká schůzka spolužáků z mé koleje, nebo co to bylo, kterou jsem pro jistotu přejel usměvavým pohledem. No tak, měl bych být přece zodpovědný za to, jestli náhodou nehodlají proklít pár Nebelvírů - I když v tom bych je milerád podpořil. Nevypadalo ovšem, že by hodlali začít s nějakým útokem na cizí barvy a tak jsem kolem nich vesele proplul ke svému stolu, přitom jsem obdařil úsměvem většinu lidí, které jsem míjel a nakonec jsem se usadil u stolu s plánem rychle zkonzumovat něco málo k jídlu a pak se jít projít, nejlépe někam, kam by Natašku ani nenapadlo chodit. S úsměvem jsem tedy zkonzumoval nějaké ty potraviny - bože, ti Britové, tahle exotická kuchyně je vážně zrádná - a s opatrným pohledem směrem ke dveřím, zda se v nich nehodlá zjevit má osobní Nemesis, jsem vycouval ze Síně, ani jsem si nedal tu práci obejít stoly a věnovat každému úsměv. V duchu jsem zvažoval, kam se uchýlit, než začne pro mě vyučování a nakonec jsem zvolil knihovnu - koneckonců, nejspíš bych letos vážně měl složit ty OVCE. S mírným úsměvem jsem se tedy vydal ke svému novému cíli. |
| |
| Menší oznámení pro všechny: Do Homepage jsem přidala rozvrh (díky ti Adry za něj), dodám i vysvětlivky ke zkratkám předmětů (protože jak jsem si všimla, hodně lidí v tom má zmatek). Žáci 6. a 7. ročníku si předměty vybírají, jelikož nemají všechny povinné. Jediné dva předměty, na které povinně musí (což teda neznamená, že by se nemohli sem tam ulít XD) jsou kouzelné formule a lektvary. Nemusíte mi to jednotlivě hlásit, kdo si co vybral, ale řiďte se podle toho, aby jste si pak netvořili vlastní rozvrhy. 5. ročník si volí (nebo spíš zvolil) volitelné předměty (studium mudlů, péče o kouzelné tvory, runy, jasnovidectví a věštění z čísel), ostatní jsou povinné. Famfrpál se začne hrát, až budou mít minimálně dvě koleje od každého postu jednoho (nebo i více) hráče. Samotnou hru a její průběh upřesním později. Zatím můžete alespoň trénovat. Momentálně je pondělí a měsíc říjen. S dějem jako takovým počkám než se tu všichni trochu rozkoukáme a zorientujeme. Teď se všichni hezky nasnídejte (takže ti, co se ještě ani neprobudili, by to měli rychle udělat) a prosím, aby jste nepokračovali na hodiny, dokud se všichni nenají. Váňa si může studovat v knihovně, jelikož jeho se netýká výuka Obrany proti černé magii a stejně tak ti, kteří mají první hodiny volné. Výuku ovšem budu jako vypravěč alespoň trochu řídit, takže vás prosím, ať to neděláte za mě. V ději zatím můžete dojít nejdál do bodu, že si sednete do učebny a čekáte na začátek vyučování. Ale uvítám, když budete ještě chvíli papat a povídat si mezi sebou. Co se týče vyučujících... klasicky jako v HP a obranu proti černé magii učí Zlatoslav Lockhart (všichni si pamatujeme toho borce z Tajemné komnaty). Pokud si učitele někdo nepamatuje, tak je sem můžu vypsat, ale doufám, že to nebude nutné. Pokoje jsou rozděleny podle ročníků a podle kolejí, což znamená, že spíte na pokoji s vaším spolužákem ze stejné koleje, který chodí i do stejného ročníku. Pokud jste v ročnáku sami, tak hold spíte sami. Občas to muže být i lepší. |
| |
 | Další sen přináší nové zážitky a informace. Zvláště pokud se probudíte před třetí hodinou raní a už nemůžete usnout. Vytratit z koleje se nemůžu, jelikož by školníkovi jistě už ruply nervy. Alespoň mám tu výhodu, že jsem na pokoji sám. Můžu si dělat co chci a kdy chci... teda skoro všechno. Vstal jsem tedy a protáhl se. Z okna jsem se ani nedíval. Buď by pršelo, nebo by byla nesnesitelná mlha. Tomu se říká naprosto úchvatné anglické počasí. Alespoň, že je to můj poslední ročník tady. Dostuduji, složím si zkoušky a zmizím. Už se nemůžu dočkat. Stejně to tu za nic nestojí. "Dobré ráno Jean." Pozdravím svou kočku s jemnou a sněhovou srstí, která se mnou spává, abych se alespoň necítil tak osamělý. Natáhl jsem se k ní a podrbal jí za ouškem. Znovu se rozeznělo tichem spokojené předení a po chvilce už zase spokojeně spala. Lenoch jeden... Mám pocit, že není od věci, když se zmíním o půlhodince strávené v koupelně. Sprcha, fén, hřeben a hromada času než se mi povedlo své vlasy usměrnit tak, aby zůstaly sepnuté v gumce a nepadali mi do očí. Navíc mi již několikrát bylo řečeno, že pokud si je nebudu spínat, budou mi mé vlasy ostříhány. Samozřejmě jsem vykonal i ostatní hygienické úkony a i pleť na svém obličeji jsem ošetřil, aby se mi zase nestalo, že se mi udělají černé tečky, nebo uhry. Obojího se hrozně špatně zbavuje, zvláště když jste jako já a nepřipadají vám v úvahu kouzla, která by onu práci udělala za vás. Přírodní krása je podle mne prostě to nejlepší co může být. V pokoji už se jenom obléknu do školního a s knížkou se uvelebím zpátky k Jean. Ještě než si začnu číst se natáhnu pro své brýle. Ono taky číst a nevidět na to bývá dosti nepraktické. Když už je konečně čas jít na snídaní, musím přemluvit Jean, aby mě pustila z postele a nedělala hlouposti, nebo se zase nezahrabala do mých čistých věcí. Po jejím poučení už mi nic nebránilo v tom, abych se vydal na snídani. S knihou v ruce a brýlemi na nose jsem vyšel ze svého pokoje a procházeje přes společenskou místnost jsem pokývnutím hlavy odpověděl na případné přání dobrého rána. Cesta chodbou a následná vstup do sálu, kde je každodenně podávána snídaně jsem zůstával v naprosté tichosti. Stejně jako cesta k Mrzimorskému stolu, mému usazení se a započnutí snídaně. Pohledem jsem přejel několik osob z koleje a v klidu,samozřejmě způsobně, jsem jedl a po chvilce i otevřel znovu knihu, jelikož vyhlídky na to, aby mě někdo oslovil jsou více než mizivé. |
| |
 | Ore-sama na scénu! „Pozor, pozor! Awesome Ore-sama přichází!“. Jeden z rušných obchodů, umístěných na Příčné ulici, upadl do hlubokého ticha. Všichni upírali oči na toho muže, který přímo zářil svou oslňující úžasností. Všichni věděli, kdo to je. Vždyť jeho tvář se usmívala… no, spíš šklebila… na každé obálce každého časopisu a každých novin, ať se jednalo o kuchařský měsíčník či o týdeník pro mladé čarodějky. „Je to on?“. „…určitě je to on.“. „Nikdo není tak úžasný, jako on!“. „Neblbněte, co by dělal tady?“. „Jen se podívej na tu úžasnou úžasnost, která z něho vychází! Kdo jiný je TAK úžasný?!“ Ženy a dívky omdlévaly, redaktoři Denního Věštce i jiných novin žhavili brky a bleskobrky. „Pane Beilschmidte! Jeden rozhovor, jenom jeden!“. “Ne, pane Beilschmidte! Tady, my chceme rozhovor!“. “Já jsem vaše největší fanynkaaaaa!!!!“. “Ne, JÁ jsem největší fanynka pana Beilschmidta!“. „Ne, já!“. „GILBERTEEEEEE, VEZMĚTE SI MĚĚĚ!!!“. Prodavač se s úklonami protlačil mezi zákazníky. „Čím mohu posloužit nejúžasnějšímu čaroději století?“. „Jedno pivo, kesese!“. „Pivo… pi… v… o…“. Z krásného snu mě velice neurvale vytrhnou nějaké hlasité výkřiky ze společenské místnosti. „Jestli je to zase Matthias, tak…“. Zívnu. Ore-sama je příliš unavený na to, aby přemýšlel nad tím, co tomu Dánovi udělá, pokud to vážně byl on. Příliš unavený… Hodím pohledem po budíku (ve tvaru kuřete), který mám položený na nočním stolku. „Hmm…“. Odfrknu si. Awesome Ore-sama chce ještě spát! Aspoň ještě chvilku! Hodiny mi však jasně ukazují, že na spánek už jaksi nemá nárok ani má úžasná maličkost. Natáhnu se a pokusím se vylovit zpod postele oblečení. Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně podaří. Cvrnknu do emblému lva. Někdy mi připadá, že na tuhle kolej ani nepatřím. Na mé awesome Já je málo úžasná. Protože kdyby byla tak úžasná, jako jsem já… Tak bych už nebyl to nejúžasnější na planetě. A to ne! Ore-sama byl, je a navždy bude nejúžasnější! A navíc... není tak trochu pozdě, tohle řešit, když jsem v posledním ročníku? Z úvah o své úžasnosti (Pche, jak chcete uvažovat o pevně daném faktu?) a o tom, že bych mohl „omylem“ zaspat Obranu proti černé magii, mě vyruší až protestní zakručení žaludku. „Co je asi na snídani?". Zvědavost a hlad mi nakonec nedá a své plány ohledně zaspání Obrany proti černé magii, prozatím, zavrhnu. Nasoukám se do hábitu a prohrábnu si vlasy. „No co, spát můžu po snídani, kesesese~.“ ušklíbnu se a, pln ryzí úžasnosti, sejdu do společenské místnosti (Kde zjistím, že tentokrát je v tom Matthias nevině) a vylezu z obrazu na chodbu. S pískáním projdu kolem té podivné skupinky u vchodu do jídelny a vpluju dovnitř. „Hej, hej! Úžasný Ore-sama je tady! Kesesesesee!!!“. Zašklebím se a zasednu k nebelvírskému stolu, mezi Matthiase a Yaa. „…HLAD!“. Rychle si naberu snídani a začnu ji do sebe cpát, bez ohledu na odletující drobky. „Hmm, to je dobrota.“. Jasně, přesně tohle můj prázdný žaludek potřeboval! Otočím se na Mrzimorský stůl. "Huj, Zupae! Bý ánou!" (V překladu: "Hej, Západe" Brý ráno!") houknu na svého brášku s plnou pusou, zašklebím se a zamávám mu. |
| |
| Jak jde minuta za minutou, Velká síň se pomalu, ale jistě začíná plnit nově příchozími studenty. Zjevují se jeden za druhým, jakoby nezávisle na sobě, přisedají si ke stolům náležícím jejich koleji a pouštějí se pomalu do bohaté snídaně, již připravené na stole. Jako každé ráno, koneckonců. Pousměju se. Když jsem na tuhle školu nastoupil, neustále jsem přemýšlel o tom, jaká kouzla musel ředitel Bradavic použít, aby tohle všechno vykouzlil. Až později mi došlo, že to asi nebude jen tak, a ti, kterým všichni opravdu vděčíme za všechny ty chutné pokrmy, jsou malí skřítkové, pilně pracující každý den v kuchyni. Zakousnu se do křupavé tyčinky, která mi svým zjevem i chutí trochu připomíná jisté jídlo z mojí rodné země. Rozhlédnu se, není pochyb o tom, že si tady každý najde to, co nejvíce vyhovuje jeho chuťovým buňkám. Já sám se už pouštím do druhé snídaně, spokojeně chroustám to křupavé cosi a pohled upírám svěrem k mohutným dveřím. Otevírají se co chvíli a pokaždé dovnitř vplinou někoho jiného. Nikdo, koho bych znal. Netrvá ale dlouho, a dovnitř vstoupí elegantní osoba s nějakou knihou pod paží a s docela vážným výrazem ve tváři, a já okamžitě zpozorním. Ta osoba má úplně světlé vlasy trošku delšího střihu, slušivě spadajícím skoro až k ramenů. Míří k mrzimorského stolu a já se jen uculím, když zjišťuji, že svým o rok starším přítelem zůstávám zcela ignorován. To mi ovšem dává mnohem lepší příležitost ho pořádně překvapit... Úplně nenápadně se zvednu z máho původního místa a tichounce se přsunu k tomu, na kterém se právě uvelebil Francouz. Už je po snídani, a jak to vypadá, je teď zcela ponořen do jedné z těch jeho knih, tipuju to na nějaké ty žvásty o Johance z Arku. Zezadu se k němu přiblížím, a aniž bych bral ohled na cokoliv nebo kohokoliv jiného v této místnosti se s hlasitým „Olé“ odrazím od zebě a přistanu na zádech staršího studenta. „To ani nepozdravíš svého starého dobrého přítele?“ pokárám ho s kvalitním zázubem a trochu rozchucám ty jeho pečlivě učesané vlasy. Někdy se docela divím, že Francise zařadili právě do Mrzimoru, protože jak už jsem za ty léta zjistil, tenhle blond chlapík dokáže klidně celý den ležet v knihách. Ale já si rozhodně nestěžuju, protože právě tady Francis, spolu s Gilbertem z Nebelvíru (kterého jen tak mimochodem taktéž pozdravím, a to mávnutím ruky a širokým úsměvem), mi byli po dlouhá léta těmi nejlepšími přáteli. Tak kolik krásným žabek jsi sbalil dneska? Pustím se Francisových zas a usadím se na volné místo vedle něj, ovšem tak, abych se bokem opíral o opěradlo židle a rozzářeným obličejem směřoval k blonďákovi. Můj úsměv je stejně živý, jako byl před několika minutama. Byl bych se ho i zeptat na nějakou chytrou otázku, jestli je třeba připraven na hodinu, nebo něco takového, ale nakonec zůstanu zticha (i napříč mým přirozeným instinktům o něčem neustále mlít) a jen čekám, zda-li se nějak vyjádří i on. |
| |
| Otravné ráno pokračuje - otravná snídaně Snad zázrakem moje lehká otupělost způsobená nedostatkem spánku mizí. Pomalu se vydáváme k Velké síni, kráčíme mlčky, i když hlavou se mi honí myšlenky o tom, jak je Egill s ruměncem v tváři roztomilý (a jak je to strašně nezmijozelské) a jak mám celkově roztomilého brášku. Co si ale všímám vypadá dneska trochu nesvůj. Ovšem neptám se ho na to, beztak by měl zase ten rozkošně dotčený pohled, jaký nasazuje vždycky, když se o něj moc starám. Ale kdo by stvoření jako je on láskou nesněd', že ano? V duchu se nad tím zašklebím. Pak už přihlížíme scéně u dveří, osobně bych si to klidně zhlédl celé, přeci jen vytočený Aidian může být celkem pěkný pohled (pokud nejsem obětí jeho vzteku) a ten mrzimorský idiot prefekt si koleduje. Na druhou stranu, když vidím, jak se bráška schovává za mě (neříkal jsem, jak je roztomilý?), zřejmě si celou podívanou budu muset nejspíš odpustit. "Tuto otázku si občas také kladu," odtuším v odpověď Aidianovi. A opravdu lehce mi tikne v obočí, když slyším, co ten mrzimořan kecá dál. On je snad vážně masochista! "Jsou to otravní šmejdi," prohlásím lhostejně (ale zase tak, aby to Petr slyšel) a čekám, že Aidian teď půjde rozbít prefektíkovi hubu a připraví naši kolej o další body možná přitom sejme i toho španělského otravu, napadá mě, když vidím, za koho milý Péťa zdrhá ... "Ano, jistě," odvětím Egillovi nezaujatě. "Jdeme," odtuším a udělám půlkrok vpřed. U srovnávání Aidianových účtů být nejspíš opravdu nepotřebuji. Ještě než se ale stihnu dostat ke vchodu, objeví se na scéně ten nehorázně otravný Nebelvířan, tedy kdyby to byl alespoň jen Nebelvířan, on je to navíc Dán, ještě ke všemu z větve, která je celkem blízce příbuzná s tou naší (i když žádný Bondevik by to nepřiznal a všichni členi, kteří sejdou na scestí a spolčí se s dánským živlem jsou bez milosti vyděděni) ... Ale ano, tady Matthias už od začátku ignoruje veškerou nevraživost, kterou náš rod k tomu jeho chová. V duchu nad ním protočí oči. Už od začátku se ke mně chová ... jako bych byl jeho rodina nebo tak něco. Ať mu řeknu cokoli, furt se tváří optimisticky (což mi nehorázně leze na nervy), pořád otravuje a pořád je ke mně milej ... A ve výsledku ... Ono dost dobře nejde nesnášet někoho, kdo se neustále tváří, že vás má rád. Proto se zhluboka nadechnu, oplatím Matthimu chladný pohled. "Mm, dobré ráno," odpovím mu klidně a čekám, kdy se zas odporoučí. Ještě zbytek jeho cesty bodám do jeho zad mrazivé pohledy, sleduji jeho pozdravy s naším dalším příbuzným... A pak neodolám. Co nejnenápadněji vytáhnu hůlku a jakmile se Nebelvířan vzdálí od Berwalda, syknu: "Glacius!"[/i] (A rychle hůlku zase schovám, kdyby někdo hledal původce u mě.) Tím vytvořím přímo před Matthiasem a pod jeho nohama ledovou plochu, takže předpokládám, že můj "nejdražší příbuzný" půjde k zemi. I když Matthias je člověk, který dokáže hodit držku na rovince i bez magických přičinění. Ale tohle si prostě zasloužil. Pořád nechápu, jak se takový pako jako on mohlo stát primusem. Je to důkaz toho, že Brumbálovi haraší ve věži a také toho, že v Nebelvíru jsou samí idioti (je jen jediná čestná výjimka, kterou musím uznat, a to ten japonský student!), a v nynějším sedmáku obzvlášť. Kritickým pohledem sjedu přicházejícího Gilberta. On si opravdu píská. Otravné. A pak hodím kritickým pohledem ke stolu vzadu. Možná měl ten Brumbál pravdu, nejinteligentnější nebelvírský sedmák je asi vážně Dán - a to je opravdu smutný! No, aspoň je to Skandinávec. Odfrknu si, přestanu zkoumat osazenstvo síně (beztak jsou všichni do jednoho otravní!) a vydávám se k našemu stolu. Tvářím se bezvýrazně, ale typuji, že Egill je jeden z těch, co mohou poznat, že jsem poměrně rozladěný. Natáhnu se pro míchaná vejce s anglickou slaninou a chlebu. Letmo se ohlédnu, co dělá nejstarší Kirkland, a pak se zadívám na Egilla. "Mm, co tě dneska čeká?" protáhnu nezaujatě. I když jeho rozvrh znám zpaměti. Mám chuť si trochu popovídat, aspoň nějaké rozptýlení od otravných myšlenek. |
| |
| Jsem začtený do kapitoly o kouzlech, díky kterým byli někteří kouzelníci schopní, dát zvířatům řeč. Zajímalo, co by mi Jean asi tak řekla. Určitě by to bylo zajímavé. Nejspíš by mi vynadala, že se občas vypařím jako malinká žabička. Ze začátku mě párkrát chtěla i sníst, než si zvykla. Odlamuji si po kouskách vánočku, namáčím do čaje a pak zvesela konzumuji, přičemž pohledem stále hltám řádky. Možná se mi to povede... Možná tentokrát promluví a nezakoktá jako slepice, což se mi mimochodem stalo posledně. Avšak poklidná snídaně se změní ve zděšení a čistá suchá uniforma v mokré a lepkavé oblečení. Ach ano, v úleku jsem na sebe převrhl hrnek s čajem. O zádech, která mě po včerejší večerní lázni konečně přestala bolet (když blbě skočíte a nabijete si záda na schodech, tak to moc příjemné není). "Tsau." Sykl jsem tiše a narovnal se. "Promiň, ale přes brýle na čtení toho opravdu moc nevidím..." Pronesu svým obvyklým polohlasem a trochu naštvaně kouknu po Antoniovi, když jsem donucen stáhnout si gumičku a proceduru důkladného stažení vlasů zopakovat. Již se znovu důkladně staženými vlasy se otočím směrem za hlasem a sundám si brýle, abych dohlédl až k Nebelvírskému stolu. Pokývnutím jen pozdravím kamaráda a kouknu zpět na Antonia. "Jak to myslíš žabiček?" Ne, opravdu, tyhle své hloupé vtípky by si mohl odpustit. Copak můžu za to, že se umím proměnit v žábu? "Hele, máš něco první hodinu? Já mám první dvě volno." Ano, vykopl jsem ze svého rozvrhu Obranu proti černé magii, jelikož ten předmět je pro mě naprosto zbytečný... Stejně mi ho dají do zkoušek, takže se to budu muset naučit, ale nehodlám sedět na těch zdlouhavých nudných hodinách. |
| |
| Stihnem vôbec vyučovanie?! No áno. Túto otázku si kladiem pravidelne každé ráno v školskom roku. Okrem víkendov, samozrejme. Ale teraz sa ňou nebudem zaoberať. Pohodlne sa usadím na dlhej lavici pri fakultnom stole a pozdravím Gilberta a Matthiasa, ktorý postupne prichádzajú. Dojem raňajky, odtisnem tanier a vstanem od stola. "Je čas na prvú návštevu školskej knižnice v mojom poslednom roku na škole!" vyhlásim nahlas a vydám sa na cestu a môžem len dúfať, že si ju ešte pamätám a že Rokfortské schody ani tento rok nie sú môjmu osudu nepriaznivo naklonené. Ako napotvoru si jeden schod myslel, že ma povzbudí, keď zmizne a noha sa mi zasekne v medzere medzi schodami. Nádhera, skrátka nádhera. Ale zoberiem to s humorom! Aj keď dostať nohu z medzery medzi Rokfortskými schodmi nie je žiadna sranda, zvládol som to a moja dobrodružná výprava za tajmi knižnice môže nerušene pokračovať. Opatrne otvorím dvere knižnice, aby som madam Pinceovú zbytočne nenasrdil hneď zo začiatku na to mám predsa celý rok, nie? xD a vstúpim do priestorov zrejme najmagickejšieho oddelenia celej školy. Teda až na núdzovú miestnosť. Samozrejme prvé, čo mi udrie do očí je dvojica pri jednom zo stolíkov. Malý Feliks, chrabromilský šiestak a jeho kamarát Toris z Bystrohlavu. Ten blondiak sa bez svojho súkromného prefekta snáď nikam nepohne! Uškrniem sa, kývnem im na pozdrav a vyhľadám si knihu o obrane proti čiernej mágii. Tento rok sme totiž ako povinnú literatúru dostali také nehorázne braky, až by ma zaujímalo, kto je ten záhadný nový učiteľ Obrany. Len naozajstný génius, alebo naopak idiot, by dokázali používať tieto knihy! No bojím sa, že to bude skôr tá druhá možnosť... Zdvihnem zo zeme svoju tašku a tresnem ju o stôl. Mám v nej napchanú celú sériu Som úžasný od Gilderoya Lockharta. Tie knihy som čítal, ale miesto obrany proti čiernej mágii som sa naučil iba to, čo by chcel pán Lockhart na narodeniny a ako porazil benší snáď len svojím úsmevom, za ktorý 5 krát vyhral cenu Týždenníka čarodejka. Pokrútim hlavou a zabehnem za madam Pinceovou oznámiť požičanie knihy. Pozriem na hodiny pri dverách. Mal by som sa už zberať, lebo učebňa je ďaleko a moje tempo... nie je práve vražedné... |
| |
| Když uvidím tu spoušť, co jsem způsobil na Francisově oblečení, povzdechnu si. Ani mě to nepřekvapuje, tohle se děje pokaždé, když na někoho takhle zezadu skočím, ale copak můžu za to, že si nemůžu pomoct a pokaždé to udělám? (Ano, můžu.) Často se až divím, že je z toho Francouz vždycky tak překvapený... Myslím, že v mém případě by si měl člověk dávat opravdu velký pozor a nepít čaj, dokud mě nebude mít na očích. „Promiň, nepopálíl jsem tě?“ starostlivě si ho prohlédnu, abych se ujistil, že následky mého ranního pozdravu nejsou horší, než být měly. I když na to, že by se tu právě měj každou chvíli začít svíjet ve smrtelně bolestných křečích, opravdu nevypadá. Díkybohu. Když se mi ale omluví za to, že mě přehlédl, neodpustím si překvapené zamrkání. Tenhle mladík mě prostě nikdy nepřestane udivovat, mám totiž dojem, že jediný, kdo by se tu měl za něco omlouvat, jsem já. Když ale přijde na řasu ten naštvaný pohled, jen se uculím, tohle je znamení, že je tak trochu všechny jak má být. „Však ty víš, jak to myslím!“ zazubím se a jsem mu vděčný, že mi tenhle slovní útok neoplatil. Třbna pro změnu nějakýma kravičkama, aby to bylo fér. V duchu se zasměju, je opravdu zvláštní, že si ještě nikdo nevšiml toho, že jim po lese občas běhá býk. Tedy, snad nikdo. Mohl by z toho být docela průser, kdyby někdo přišel na naše tajné aktivity, ať už se jedná o to přeměňování se ve zvířata, na kterém jsme všichni tři tajně makali několik let, nebo naše občasné výlety na školní pozemky... Při další otázce se trochu zamyslím. Možná bych si měl svůj rozvrh hodin pamatovat, ale je přece začátek školního roku, a na to, abych si to všechno vryl do hlavy během prá dní, jsem možná až moc pitomej. „Já mám dvouhodinovku lektvarů...“ vzpomenu si konečně. „Ale myslím, že neuškodí, když první část vynechám. Přece to Snapea nezabije“ zasměju se a pak mu věnuju natěšený pohled. „Co plánujeme? Půjdem týrat Vrbu mlátičku? Nebo si dělat srandu z Kirklandů?“ |
| |
| Vrátil som sa do reality. Z rozmýšľania ma vytrhol Tino. Asi som ho znova ignoroval. Nerobím to naschvál, len... len sa proste ľahko zahĺbim do svojich myšlienok. Odhryzol som si z hrianky. Tento raz som ho počúval. Sem tam prikývol, sem tam odpovedal jedným slovom. Naše typické konverzácie... V diaľke som zbadal ako sa do Veľkej siene valí Mathias. Vysmiaty ako vždy, plný energie... jeho optimizmus je vážne úžasný a obdivujem to. O chvíľu prešiel okolo nášho stolu. Pozdravil ma. „G´d m´rg´n...“ odzdravil som ho späť. Bolo to od neho fakt milé. Žeby som sa pozdravu dočkal od Sigurda alebo Egilla? Nie... nechápem, čo to je s ich povahou. Možno im Slizolin zahmlil mozgy. Možno to je výchovou. Bohvie a úprimne ma to ani moc nezaujíma. Trápilo ma to len kvôli tomu, že sme tak trochu rodina. Už sa tým nezaoberám. Obrátim sa na Tina. „Teraz máš dvojhodinovku elixírov...“ stisol som mu rameno a dodal to, čo vravím vždy „...a neboj. Snape ťa nezje.“ Teda.. dúfam, že nie. Mňa čaká Obrana proti čiernej mágii. Tak hádam sa mu nič nestane... dojedol som poslednú hrianku asi už šiestu a trocha sa uvoľnil, nech mi strávi. Čo počúvam, každý sa na raňajky (a jedlo celkovo) len sťažuje. Veď celkom ujdu. Keby boli naozaj hladní, zjedli by čokoľvek. Napríklad ten šialený Chrabromilčan nemá problém s ničím. Pozrel som sa na svoj odznak primusa. Hm... som na to aj celkom hrdý. Aj Mathias je primus. To som síce nepochopil, že ako sa mu to podarilo, ale nevadí. Ďalší je aj Braginski. Čo máme spoločné? Skúsenosti? Možno. Sme vysokí. Fajn. Sme zo severu. Dobre. Zhoda náhod? To vie len Odin. Hm. Dakde v pozadí sa zavlnili dlhé blond vlasy. Mama... nie. Bola to len Nataša Arlovskaja. Prečo je tu vôbec tak málo žien? Jedinou ženou pre mňa je len tá, ktorá ma porodila. Takže... som.. som.. na chlapov? Moje oči nenápadne zaškúlili na Tina. Potom pozriem na Mathiasa. Vzdychnem si a napravím si okuliare. Nemôžem nad tým rozmýšľať. Zobral som si do ruky knihu a začal čítať. Začať týždeň s Obranou. Hm. Lockart... už z tých jeho kníh mi je nesympatický. |
| |
| Nemilé setkání Při protahování zaznamenám za sebou jakýsi pohyb. Na tváři se mi mihne nenápadný úsměv a dál předstírám jako by nic. Až ve chvíli, kdy mě Feliks obejme, zakloním hlavu a věnuji blonďáčkovi milý úsměv. "Dobré ráno, Feliksi," zazubím se a mimoděk zčervenám. Snad tím, jak je najednou Feliksova tvář tak blízko. A snažím se zaplašit myšlenku na to, co by se stalo, kdybych mu věnoval malý, letmý polibek. Jemně zavrtím hlavou, jak se snažím tyto myšlenky vyhnat z hlavy a pak rozšířím úsměv, když se Feliks schová za mě. Usměji se na madam Pinceovou, která mě probodne zlobným, vyčítavým pohledem a pak nás nechá být. Pokrčím rameny. "Dodělával jsem úkol pro Snapea," odvětím Feliksovi a trochu se zamračím. "A pak jsem si chvíli četl...," povzdechnu si. "Máš hlad?" stočím pohled k hodinkám, "Měli bychom jít na snídani!" poznamenám a uklidím si brk a inkoust. Cítím, jak se Ąžu trochu pohnul, možná se cítil zneklidněně. Všimnu si příchozího Nebelvířana. Oplatím Yaovi pozdrav a pak opět věnuji pozornost Feliksovi. "Ale chtěl bych ještě jednu knížku...," zamyslím se a vydám se do odvětví určenému dějinám, pak vytáhnu knihu o boji litevských kouzelníků za nezávislost, sice tuto tématiku znám velmi dobře, ale toto je nějaké nové zpracování, které bych si rád přečetl. "Nebo dvě...," usoudím, když mi zrak padne o další polici níž na jinou knížku o skřetích povstáních, přeci jen chci svou esej propracovat opravdu důkladně. Dojdu ke knihovnici. Tam se opět setkám s Yaem, který si zjevně půjčuje něco o Obraně proti černé magii. Ha, tím mi jen připomene, že jsem si něco podobného zapomněl půjčit já. Protože to, co nám předepsali teď ... Tedy celý výbor od Zlatoslava Lockharta. Ono upřímně, ani já bych si ty knížky dobrovolně nekoupil, vypadá to jako pěkný brak s nulovou věrohodností, ale z nějakého důvodu jsme je měli doma. Máma to jednou dostala z recese od své kolegyně v práci. (Aspoň to tedy tvrdila, ale když jsem viděl, jak se u toho směje, skoro jsem hádal, že si to pořídila pro vlastní potěchu.) Ale aby se z toho někdo něco naučil...? Každopádně myslím, že kdybych se teď rozhodl, že knihy chci tři, Feliks by nebyl nadšený... Každopádně tedy s knihami odcházíme z knihovny. Jestli se chceme nasnídat a stihnout Lektvary včas (což by bylo dost dobré), musíme sebou hodit. Chytnu Felikse za ruku a vezmu to svoji oblíbenou zkratkou jednou užší tmavou chodbičkou ... Což se ukáže jako velmi, velmi špatný nápad. Proti nám se totiž vynoří zmijozelský primus, Ivan Braginski. Cítím, jak se mě zmocňuje lehké ochromení a panika. Snažím se nedávat na sobě nával děsu znát, ale i tak stisknu Feliksovu ruku pevněji. Najednou nevím kam s očima. Nevím, jestli mám Ivana pozdravit nebo se tvářit, že tam není ... Naštvat ho může obojí. Nadechnu se. Přece se ho nebojím. To si snažím vnutit, ale moje mysl se příliš upíná k těm vzpomínkám, kdy jsem ležel na zemi v naprosté bezmoci ... Zatřepu hlavou, nechci si vybavovat bolest ani nic podobnýho. Prostě projdeme, jsme dva, třeba nás nechá být. Snad. S tím se snažím co nejvíc uklidnit. Stejně ale hledím na opačnou stranu a snažím se hlavně nemyslet na to, jak zní bič, když protne vzduchu těsně před dopadem ... Tche! Mimoděk zrychlím... Hlavně, ať už jsme od Ruse pryč... A jednou volnou rukou zašmátrám k hůlce, případně aspoň na obranu bych se mohl zkusit zmoci, no ne... |
| |
| “Tak hold asi nejsi pro Zmijozel dost dobrej,” pokrčim nonšalantně rameny a pronesu to tak jedovatym tónem, že by se mi Snape svejma lektvarama a jedama mohl těžko rovnat. Občas si řikám, že to s tim přístupem trochu přeháním. Ale bejt milej na lidi? Na ty ubožáky? Na mudlovský šmejdy? Bratr mě jednoduše zklamal. Už ho neberu jako součást rodiny a zahrnuju ho do tý velmi početný skupiny pitomců, ze kterejch se mi tak akorát dělá špatně. Spolknu jakýkoli souhlasy s mladším sourozencem o mentální labilitě toho šunskýho klobouku a dál ho ignoruju. Vážně nechápu, co to se mnou je, že se s nim vůbec bavim. Asi mám prostě jen dobrou náladu. Kdybych na něj nenarazil… bylo by to lepší. Rozhovory s bratry se snažim omezit na předepsaný minimum a jeho jsem ze seznamu sourozenců vyškrtl už dávno, takže mi zbývá už jen jeho dvojče (toho infantilního Ira jsem za součást rodiny nikdy ani nepovažoval). I tak se snažim k němu zachovat neutrální postoj a neházet ho do jednoho pytle s… no třeba právě se Slavíkem. Jeho chyba, že mi nedopřál klidný ráno a bezohledně do mě vrazil. Je to ještě malý usmrkaný děcko s mudlovskou krví a bude si dovolovat? “Jméno takovýho póvlu jako si ty si jen těžko někdo nezapamatuje,” vyštěknu na něj. “A pro tvou informaci, tvoje jméno neni něco, čim by ses měl chlubit. Ty i ostatní mudlovský haranti jste trnem v oku pravejm čistokrevnejm čarodějům.” Podobný kreatury jako on mi prostě lezou na nervy. Kdyby si někam zalezl a se staženym ocasem litoval svýho narození. Aspoň by se nepletl do cesty pravejm čarodějům. Pochopitelně si myslí, že má stejný práva jako někdo s čistokrevnym původem. To si vážně myslí, že bych o něj měl zájem? Já? Já a paktovat se s nějakým polovičním mudlou? Směšný! S takovym ubožákem bych nestrávil ani vteřinu svého času (mimo to, že bych ho mlátil nebo urážel). Jak si vůbec může tak pošetile myslet, že bych o něj měl zájem? Odfrknu si. Jo, urazilo mě to, protože tenhle ubožák by si neměl dovolovat mluvit se mnou timhle způsobem. Při jeho dalších slovech mi jen tikne v obočí. To myslí vážně? Koleduje si. Předpokládám, že ví s kym má tu čest, takže je buď úplně pitomej nebo si bolest užívá. Nudržim se a vrazim mu facku. Pořádnou. Čtyři roky famrplálu jako odrážeč a neustálý rvačky mi přinesly dost velkou páru, což shledávám za daleko užitečnější než čumět do křišťálový blbosti a zírat tam tak dlouho, dokud nemám halucinace a nevidim takzvanou budoucnost. Ale nejen jasnovidectví je na houby předmět. Takový lektvary… Nechápu, proč všichni předhazujou čistokrevnejm rodům degeneraci. My jsme s tim nikdy problém neměli. A pořád je tu dost čistokrevnejch rodů, který se můžou spojit. Všechno je lepší než pářit se s tou špínou. “Myslíš si, že si nám rovnej? Jsi jenom mudlovskej šmejd, tak se neopovažuj zpochybňovat čistokrevný rody. Vždycky záleží na krvi, nikdy to neobejdeš tim, že se budeš hrozně šprtat. Vždycky budeš odpad. To máš pravdu, nikdo lepší se nebude zahazovat s mudlivskym šmejdem,” zevrčim. Ten parchant se radši vydá na útěk a ještě po mě stačí prskout poslední urážku. Tím si vyslouží jen mé pohrdlivé ušklíbnutí. Co je mi po primusech. Kdybych chtěl, stačilo by lusknout prsty a byl bych to právě já, komu by ten post patřil. Ale k čemu? Je to akorát tak práce navíc. Meztim se kolem prožene ten irskej pitomec, kterej se nám nasáčkoval do rodiny. Ignoruju jak tu jeho zrzavou palici, tak kývnutí na pozdrav. Co je mi po vzdálenym bratrovy z vedlejšího ostrova? Je to stejnej idiot jako ostatní z jeho koleje (stejný jako toho drzýho prefekta, mimochodem). Pak se mi ale vybaví těch několik slov otce, když mi kladl na srdce, ať nového bratra přijmu jako vlastního s otevřenou náručí. Pro dobro rodu. Je potřebnej, bohužel. Kývnu mu tedy na oplátku, přestože mě to stojí dost přemáhání. Než se mi Slavík ztratí z dohledu, doženu ho, pevně ho chytím za paži, tak aby neměl možnost mi uniknout a otočím si ho tváří k sobě. “Tohle si vyřídíme ještě později, ty hovado! Nemysli si, že ti po projde jen tak. Těš se po škole,” pozvednu výhružně jedno obočí a zaryju mu nehty do masa. Doufám, že to ten jeho mudlovskej mozek pochopí. Nechám ho, ať si táhne za tou svou sebrankou ubožáků a sám zamířím ke stolu, u něhož sedí studenti v zelenostříbrných uniformách. Přisednu vedle Sigurda a letmo ještě zabrousím k mrzimorskýmu stolu, abych vrhnul výhružnej pohled po Slavíkovi. Nedožiješ se zítřejšího rána, šmejde. “Otřesný,” konstatuju a stále ho vraždim pohledem. “Mudlové,” odfrknu si. “Měli by je odsud vyhodit, nemají tu co pohledávat!” Začnu se věnovat snídani. Naložim si na talíř pár toastů, naleju čaj a pustím se do jídla. Nezaujatě poslouchám, jak se ti dva obvykle zamlklí sourozenci vybavují a jenom si v hlavě promítám, jestli by bylo lepší zavřít se na pokoj (a riskovat, že tam bude Braginski nebo hůř - ta osminová příšera, co jí tajně schovává pod postelí), potloukat se jen tak po chodbách (a riskovat, že mě chytí nějakej učitel a osobně mě Lockhartovi předá), zašít se někam ven (a riskovat, že začne pršet) a nebo prostě přetrpět dvě hodiny s tou napudrovanou nádherou. První sovy se začnou snášet ke stolům a přinášejí denní poštu. Jedna tahle vypelichaná slepice přiletí i ke mně a několik dopisů předá. Mávnu na ní, ať kouká vypadnout, na což reaguje jen podrážděným zamáváním křídli a vyklidí pole. Denního věštce, kterej mi chodí každém den, jen přelítnu očima. Nic zajímavýho. Dál dopis, že moje koště už je seřízené a už bylo zasláno do školy. (Zajímalo by mě, kdy bratr začne s tréninkama… blbec.) Výpis z banky od Gringottů, jak se na to má majetek v mym osobnim trezoru a krátká zpráva od matky, ve který se omezí pouze na pozdrav, otázání, jak se mám já a bratři a oznámení, že v sídle je vše při starym a daří se jim dobře. Postupem času se počet těhle dopisů zmenšuje a jejich text zkracuje. Ale nijak zvlášť mě to netrápí. Pořád jsem rád, že je adresují mě, přestože jsou určeny nám čtyřem. Jediný, co z toho vyvozuju je, že dědictví rodu mám v kapse. Není tajemství, že matka mě má nejradši nehledě na Arthurovo snažení vlíbit se jí prostřednictvím dobrejch výsledků ve studiu. A otec mě respektuje. Důvěřuje mi a svěřuje se mi ohledně vedení rodu. To mi stačí. Tady je vidět, že potomci jako Slavík prostě nemaj šanci. Je to šprt. Je to prefekt. Má známky mnohem lepší než já. A přesto nemá nejmenší šanci, že by v budoucnu měl tak slibnou kariéru jako já. Vždycky bude pode mnou. Okraj společnosti nikdy nepředčí její střed. |
| |
| Velká síň a velký problém Bla, bla, bla...hele tuhle ideologii jsem už někde slyšel ne? A jo, Árijská rasa u mudlů. Tohle tady raději říkat nebudu, ten idiot toho moc neumí, ale vsadím se, že Kletby co se nepromíjejí, umí dost dobře. A já se mám zatím ještě rád. Pomyslím si a spolknu další příval trefných poznámek. Pohled mu neochvějně opětuju, já se jím nenechám zastrašit, kdybych to udělal, jen bych ho utvrdil o jeho nadřazenosti a to je směšné. I když Braginsky je velmi děsivý, párkrát jsem měl tu čest. Už nikdy víc, noční můry mívám doteď. Abych řekl pravdu, facku jsem nečekal. Trochu sebou škubnu, ale otloukání jako brankáře a padání ze schodů, jak doma tak tady, mi přinesly mírnou odolnost vůči nárazům. Překvapeně se na něj podívám. "Oh," pronesu pobaveně a sleduju, jak odchází Zmijozelák se svým stínem. Dobře řada přišla na mě. "Pět bodů mínus, zlato. A... bylo by to víc, ale ta rána byla jako od mé babičky. Té mudlovské," brouknu provokativně a jen pokrčím rameny. Opravdu, přemýšlím, jestli mě zabije teď nebo za chvíli, ale točit ho je docela legrace. "No, pokud to obočí nepovažuješ za degeneraci, tak jsi opravdu šťastný muž. Lituju tvé manželky. Pokud na tebe někdo šáhne jinak jak 4 metrovým koštětem. A ještě na okraj, pokud ti nedochází sarkazmus, tak už nevím, co s tebou," pokrčím rameny a vypadám jako bych ho opravdu litoval. "Sni dál, možná se jednou probereš jako krásný motýl," věnuji mu zářivý úsměv a se smíchem a dvou prstým pozdravem z ostrovů odcházím. Ta poslední poznámka mě dostala. Kam na tyhle kecy chodím? Škubnu sebou, když mě popadne za ruku, když už jsem skoro u stolu. Měl by si ostříhat nehty, docela to bolí ten jeho stisk. Ale jen přimhouřím oči. "Potěšení bude na mé straně, až tě odrovnám," brouknu naprosto nezaujatě a pak než odejde, zahlásím, tak aby mě slyšeli okolní žáci. "Ale opravdu nejsi můj typ," podvědomě slyším doslovný poslední hřebíček, jak se zatlouká do rakve s nápisem "Zkrátka neuměl držet hubu". Ale poznámku o pronásledování jako zamilovaný psík jsem si odpustil. Hurá pro mě. Jdu si sednout ke svým spolužákům. Ludwig se asi zeptal na trénink, drahý Ryan taky a já se dívám, jak náš drahý kapitán zamazal Francise. S povzdychem vytáhnu hůlku. "Pulírexo," prohlásím a mávnu nad tím vším hůlkou. Ono je takové uklízecí kouzlo velmi užitečné. "Jinak dobré ráno vám všem ve spolek," brouknu a zadívám se nejistě ke Zmijozelskému stolu, protože mám dojem, jako by mi někdo propaloval do zad díry. Oh, náš drahý skot. Zaškaredím se a s úšklebkem mu pošlu vzdušný polibek a pak pozdrav z dvou prstů. Ať si jde ta mánička rusovlasá políbit pozadí. Mě je ukradený. "Jen dotaz, Antonio. Máte vyhlédnutého nového brankáře?" zazubím se na Španěla a začnu oždibovat housku s džemem. Sáhnu po džusu a sleduju ho. "Jelikož se asi náš drahý rusovlasý Kirkland rozhodl, že mě zabije," zasměju se a zapomenu jen tak mimochodem podotknout, že jsem ho mírně provokoval. Ale ti tři už mě znají poměrně dost a ví, že já tu hubu prostě neumím zavřít a pokrytce z duše nesnáším. O nohy se mi cosi otře a na klín vyhoupne, bílý kocour se zlatou skvrnou na čele. A jaj, zásobí mě podvědomí, než mi moje drahá hladová číča zatne drápy do stehen. "B... Bruncíku, to bolí," polknu a rychle mu dám slaninu, čímž si ho mírně uklidním. Ne tak moc aby propustil mé stehna ze svého zajetí. Náladová kočka, co ráda bere moje věci jako rukojmí když není po jeho. Aspoň pomáhá v lumpárnách. Po chvíli oždibování třetí housky se objeví malá sova s poštou. Podrbu jí na hlavě, dám trochu slaniny a pustím se do čtení Věštce, stále čekaje na vyjádření našeho milého kapitána, najdu si i horoskopy kam můj otec a jeho matka občas přispívají. Dokonce mi i poslali můj osobní horoskop pro tenhle rok. Zajímalo by mě jestli i Feliks s Matejem dostávají tyhle dopisy. Docela mi chybí, bráchové. Posmutním a raději se napiju pomerančového džusu. |
| |
| Rozruch u snídaně Snídal jsem a stále čekal, kdy mi Antonio odpoví. Ve chvíli, kdy se kolem nás mihnul Francis, jsem věděl, že se odpovědi už nedočkám. Antonio, kterého až dosud zajímalo jenom jídlo, se bez jediného slova zvedl a odskočil si za Francisem. A to doslova. No, jestli bude chtít uspořádat trénink, tak si nás koneckonců sám najde. S tím jsem se opět vrátil ke svému jídlu. Zrovna jsem se ke svým rtům zvihal hrnek teplého kafe, když celou síň zaplnil pronikavý hlas oznamující, že přišla hvězda dne. Nemusím se ani otočit, abych věděl, že tou hvězdou je můj bratr. Než se stačím napít, uslyším jeho hlas znovu. Tentokrát poněkud tlumenější a nesrozumitelnější. "Už zase mluví s plnou pusou," povzdechnu si, "a to je z nás dvou on ten starší. Někdo by si s ním měl promluvit na téma stolování." Bez řečí se otočím. Pohled na mého mávajícího bratra, kterému navíc při každém slově odlétají drobky na všechny strany je mírně řečeno... k nezaplacení. Pokusím se o úsměv a zamávám na oplátku i když vážně nechápu proč "Tobě taky, Gilberte," pozdravím. Než stihnu říct cokoliv jiného, upoutá mou pozornost slovní potyčka toho protivného Skota s naším Petrem. Už se do sebe zase pouští. Někdy si říkám, že jestli já s bráchou máme při nočních toulkách štěstí, tak při Petrovi musí stát snad všichni svatí a andělé strážní dohromady, protože je div, že je stále ještě naživu. Přestože nerad poslouchám cizí rozhovory, jsou oba tak hlasití, že mi ani nedávají na výběr. S napětím poslouchám, jak se tahle přestřelka vyvrbí. Naštěstí končí rozchodem obou ke svým kolejním stolům. Mlčky pozoruji Aidiana, jak usedá ke zmijozelskému stolu. Jen při zmínce názvu té koleje se mi vaří krev. Nemám je rád. Co se týče Aidianovi poznámky o čistokrevných, musím se v duchu zasmát. Hořce zasmát. Historie našeho rodu nepatří zrovna k věcem, na který bych byl zrovna pyšný. Zvláště ne na toho, který svými činy navždy pošpinil naše jméno. Ale když se to vezme z druhý stránky... Vědět, že jeden z mých předků, který už nebyl potomkem čistokrevných, si kdysi nárokoval práva i na část Kirklandovic území a nejen na něj a málem se mu to podařilo, ve mě provokuje tichou radost. Raději svůj pohled stočím na přicházejícího Petra. Nechci se zase užírat depresivními myšlenkami na rodinnou minulost. Při jeho poznámce o hledání brankáře se zamračím. Podívám se na něj, když právě krmí svého kocoura. "Dobrý ráno Petře. Když tě tak pozoruji, ty asi nemáš vyvinutý pud sebezáchovy, že? Ale i tak si nemyslím, že by se tě pokusil zabít. Aspoň ne hned. Mám totiž podezření, že ho mnohem víc baví tě provokovat a tvojí smrtí by jenom přišel o... zábavu." Začínám mít pocit, že to asi nebyl zrovna nejvhodnější výběr slov. Vím, že Petr by si nikdy neodpustil nějakou narážku, i kdyby to měla být ta poslední věc, co udělá. Přesto si ale myslím, že by si mohl občas dát voraz. S tichým povzdechnutím se opět pustím do svého obloženého chleba. Za nedlouho přiletí pošta a přímo přede mě spadne výtisk Denního věštce. Letmo ho prolistuji. Nejvíce mě zajímá rubrika sportu. Jak to vypadá, tak náš tým nevstoupil do začátku sezóny nijak špatně. Po pár kolech se drží v přední polovině tabulky. Když jim bude přát štěstí, mohou se posunout ještě výš. Jsem tak začtený do novin, že si nevšimnu, že sova přede mě kromě deníku upustila i dopis. |
| |
| Jsem rád, že mě Berwald zase chvilku vnímá. Konečně mu můžu říct všechno co chci. Takže mu znovu převyprávím svůj sen a zdůrazním, že se Šňupálek usmíval. To on totiž taky moc často nedělá. Se spokojeným úsměvem dojídám svou snídani a když Berwald, poněkud nesrozumitelně, pozdraví s úsměvem se otočím. Avšak úsměv mi z tváře skoro zmizí... Mathias! Osoba, kterou upřímně nesnáším. Minulý rok věčně za Berwaldem lezl. Kamkoliv se hnul. A ke všemu je ve stejném ročníku, takže s ním tráví i některé hodiny. Víte, normálně, když vám kdokoliv jiný stiskne rameno, tak to bolí, ale od Berwalda ne. Je jemný a opatrný. Jenže lektvary... "Co když mi to zase bouchne?" Kníknul jsem tiše a zaleskly se mi oči. Sice vím, že to nepomůže, ale zkusit se musí všechno. Navíc bych si nebyl jistý, že mě Snape nesežere. On si rád podává všechny, co nejsou ve Zmijozelu. Navíc je to hroznej parchant a ani z teoretického testu mi nedá áčko. "Tak já užpůjdu, abych nepřišel pozdě." Oznámím, aby neměl strach, kam se vzdaluji. Navíc dneska budu mít ještě Astrologii... až dlouho do noci budu muset pozorovat hvězdy. Jsou sice krásné, ale pak jsem v úterý hrozně unavený. Ale asi bych to hodně schytal, kdybych zítra usnul v Přeměňování. Ředitelka Nebelvíru je celkem přísná... Ale mám jí rád, jelikož učí dobře a většinu věcí si pamatuji už z hodiny. Vstanu, vezmu si od Berwiho učebnici, vždycky mi ráno bere učebnici, jelikož já na to permanentně zapomínám, a rozhlédnu se kolem. V hlavě se mi odvíjí plán, že se připnu na některého ze studentů stejného ročníku jako jsem já, abych nemusel jít na hodinu sám. Hrad je totiž hrozně rozlehlý a já tu nerad chodím sám. Počkám ještě chvilku, než se zvedne od stolu a vydá směrem na hodinu, na kolej pro věci, nebo kamkoliv jinam. "Sigurde! Dobré ráno!" Přiběhnu k němu a vesele se usmívám. "Můžu jít na lektvary s tebou? Nechci někde jen tak sám potkat profesora." Zeptám se ho a rovnou udám důvod, přesně tak, jak je mým zvykem. |
| |
| "Ne, ten čaj už byl vlažný." Odvětím mu A podívám se na způsobené neštěstí. Bílá košile je lehce nahnědlá a hábit o odstín tmavší. Budu se muset osprchovat a převléct do náhradní uniformy. Ještěže skřítci perou skoro každý den. Má košile bude včas zachráněna jejich pilnou prací. Nicméně, to Antonia neomlouvá. Však já mu to ještě oplatím... on to taky dělá téměř každé ráno. Nějakým způsobem se mu pomstím... Že bych snad dostal na školní pozemky nějaké pořádné kusy hovězího? "Pořád hodláš žvanit o Kuňce?" Pronesu ještě o něco tišeji. Pravdou je, že jsem si jednou takhle skákal u jezera a potkal jsem partu žabiček. Mezi nimi i Kuňku. Kvákali jsme spolu žabí písně a tak podobně. Pak po mě zničeho nic chtěla, abych jí poskytl svou část DNA a abychom spolu měly malé pulčíky. Na to je opravdu lepší nevzpomínat... "Ostatně co ty? Nenapálil jsi zase nějaký strom?" Ušklíbnu se pobaveně při vzpomínce na jeho náraz do jednoho ze stromů v Zakázaném lese. S úsměvem se na něj zadívám. "Snape ti maximálně dá nějaký ten úkol navíc. Ti s tím kdyžtak pomůžu. Já první dvě hodiny kašlu na Lockharta. S tím pakem bych se nenaučil říct ani ň." A ano je to pravda. To narcistický pako je jednak hnusný, slizký. Dokonce to nemá ani v hlavě vpořádku. Pořád jenom žvatlá o svých dobrodružstvích a když má něco udělat, tak zdrhne a nechává to na nás. Byl jsem tam minulej týden. Možná to tam budu vážně chodit jeden týden ze dvou, aby se neřeklo. "Plánujeme?" V ten moment se mi jakýmsi ne zrovna záhadným způsobem dá oblečení do pořádku a já se okamžitě kouknu směrem, odkud formule vyšla. "Oh, děkuji." Jemně se usměji na příchozího Petra. "Tohle kouzlo se mi nikdy nechtělo učit." Přiznám s lehkým pokrčením ramen, na znamení, že nevím proč. Ale já vím. Kouzla jsou v některých oblastech neúčinná a oblečení mohou i zničit. Proto preferuji praní. Ale na plánované sprše to samozřejmě nic nemění. Dále se však do klasické výmeny informací nezapojuji. Famfrpál mě nikdy moc nezajímal a na zápasy odmítám chodit. Za tu dobu co tam vždycky prosedí, stihnu napsat dvě eseje a přečíst několik kapitol. Dokonce si dám v klidu i vanu a podobně. To jejich nadšení pro sport prostě nemůžu pochopit. Ovšem jsem fanouškem všemožných mazlíčků a tvorů a tak velice brzy postřehnu kocoura, který přišel za Petrem. Avšak z přívalu myšlenek mne vyruší šelest křídel a přede mnou přistane balíček. Lehce jej otevřu a na tváři se mi objeví široký úsměv. "Konečně přišly. Teď už můžu dokončit práci." Zamrmlu si spíš sám pro sebe a už se vidím, jak konečně dodělávám práci z Péče o kouzelné tvory. Upřímně doufám, že mi to nevrátí, abych to zkrátil. Pohled mi však znovu zabloudí k Brunclíkovi, podle toho, jak ho Petr oslovil. Natáhnu k němu ruku. Elegantně jako vždy a s milým úsměvem na tváři. |
| |
| A sme totálne v keli... Kým sa na nás knihovníčka mračí, snažím sa vyzerať totálne nenápadne za Torisovým úsmevom. Zaberal na ňu lepšie ako môj. Proti tomu som nič nemal- koniec koncov, súhlasím s madam Pinceovou- Toris má totálne krásny úsmev. Taký sladký... Keď konečne odíde, môžem sa trochu uvoľniť a konečne sa s Torisom normálne porozprávať. „Áno, mali,“ usmejem sa spokojne, raňajky boli skvelý nápad. Navyše by mi mohla prísť objednávka zo Šikmej uličky. A možno mi aj napíšu rodičia, ak sa nerozhodli poslať nám s bratmi jeden spoločný list, čo by bol akože totálne zlý nápad, lebo k Slizolinčanom sa nepriblížim. „Mám totálny hlad, od večere som nejedol!“ posťažujem sa a poslušne cupkám za ním. Pozdravím o rok staršieho Yaa z našej fakulty a trochu pobehnem aby som dobehol Torisa. „Ešte jednu??“ pýtam sa prekvapene, keď mi Toris oznámi, že chce ďalšiu knihu a zhrozene naňho pozriem, keď pridá ešte ďalšiu. „Toris, tie knihy sú totálne všade, sú desivé... Škaredo sa na mňa pozerajú. A vyzerajú totálne hladné, asi ma chcú zožrať. Nechápem, že tu vydržíš. Musíš mať na ne akože nejaký vplyv alebo čosi...“ rozoberám svoju filozofiu o knihách a držím sa čo najbližšie pri ňom, aby som niekde neostal sám. Keď zastaneme vedľa Yaa, spokojne si pomkávam ako sa teším, že uniknem z dosahu hladných kníh bažiacich po mojej krvi a sledujem Torisov pohľad smerom ku knihe, ktorú si požičiava siedmak. Som totálne vďačný sebe samému za to, že som sa tento rok neprihlásil na Obranu proti čiernej mágii. Nešla mi, nemal som ju rád, nebavila ma a neplánoval som ju používať. Celkovo môj rozvrh tvorili povinné predmety a predmety, ktoré neboli náročné na používanie čarovných schopností. Zaškvŕkalo mi v bruchu. Už aby sme odtiaľto boli von... nech ešte pred vyučovaním stihneme raňajky, inak do obeda totálne umriem. Premýšľam nad tým, čo by som si tak dal, keď ma Toris vezme za ruku a konečne vychádzame z knižnice a ideme akousi totálne pochybnou temnou chodbičkou. Ani by som sa nedivil, keby si nás tu niekto našiel, totálne nás zbil, okradol a nechal nás tam napospas osudu... Prečo som radšej nemyslel na niečo príjemnejšie? Vynadám sám sebe, keď oproti nám uvidím vysokého Slizolinčana. Ivan Braginsky budil hrôzu už len napohľad. Zakaždým, keď sa čo i len priblížil, sa mi triasli nohy a bol som rád, keď som mu zmizol čo najrýchlejšie z dohľadu. Cítim, ako mi Toris stisne ruku pevnejšie a urobím to isté. „Toris...“ unikne mi jeho meno z úst a dúfam, že to bolo dosť ticho na to, aby to Rus nepočul. Cítim, ako sa totálne celý trasiem. Práve v takýchto situáciách som nedokázal pochopiť, ako ma mohol triediaci klobúk vybrať do Chrabromilu. Zrazu Toris zrýchli a ja s ním dúfajúc, že sa vyhneme akémukoľvek kontaktu s Ivanom. Nech už sme preč, nech už sme preč, nech už sme preč, totálne sa mi to tu nepáči.... |
| |
| Raňajky vo Veľkej sieni Keď mi Alfred-san zamáva, zľahka mu kývnem na pozdrav a zľahka sa usmejem. Vzdychol som si a očakával som pravidelný ranný príval oznámení, otázok a postrehov na skvelý začiatok dňa. Myslím to vážne, mal som Alfredove postrehy a myšlienky rád. Niekedy som sa dokázal hodiny zamýšľať nad tým, čo ho k niektorým z nich viedlo. Ostanem trochu v rozpakoch, keď ma objíme okolo ramena. Ani za tie štyri roky, ktoré som s ním strávil odkedy prišiel na Rokfort, som si nestihol zvyknúť na všetky jeho objatia a veľké množstvo energie. Úprimne som nechápal, kde ju vlastne berie. Bolo zrejmé, že v spánku a jedle, ale boli ľudia, ktorí spali rovnako dlho a jedli rovnako veľa a boli oveľa pokojnejší. S čistým svedomím som však mohol povedať, že som sa s ním nikdy dlho nenudil. Aj keď z toho boli často problémy, čo mi ako prefektovi veľmi nepomáhalo. Tiež som dlho nechápal, prečo som prefektstký odznak dostal práve ja, ale zistil som, že niektorí profesori si stále robia nádeje, že budem mať na Alfreda-san pozitívny vplyv. „Dobré ráno, Alfred-san,“ pozdravím ho trochu v rozpakoch a pokrútim hlavou nad jeho poznámke o nadčloveku. Dobre vedel môj názor na toto pomenovanie v súvislosti s mojou osobou a s obľobou ho znova a znova používal. „Prišli ste presne v takom čase, ako chodíte každý deň... Ako sa ti spalo? Máš dnes ťažký rozvrh?“ opýtam sa ho, aby som odviedol reč od seba a pohľadom stále blúdim po Veľkej sieni. |
| |
| Spokojeně do sebe házím jídlo. Dobrota… Prostě dobrota. Awesome! Takové jídlo snad nemám ani doma. Snad? Snad? Určitě takové dobroty nemám doma! Zlatí skřítci, zlatí! Awesome!!! Když se na chvíli zarazím, abych si nabral další porci, pohled mi (opět) padne na mrzimorský stůl, tentokrát na Tonia s Francisem. Ušklíbnu se. Nacpu si rohlík do pusy, poslední párek v míse vezmu do ruky a zvednu se od stolu. „Huj, o fy dua zafe plaufete, kefefefe?“ (= „Hej, co vy dva zase plánujete, kesesese?“). Vztyčím ruku na znamení, že Ore-sama ještě jí. Pořádně zbytek rohlíku pokoušu, polknu a zašklebím se. „Kesesesesese, Fráňo, plánuješ jít na Obranu proti černé magii, nebo ne?“ plácnu ho přátelsky (….“možná“ trochu víc silně) do zad. „Nemáš doufám v plánu se vyhnout mé úžasné maličkosti a nejít tam, že ne?“. „I když…“ vezmu z Francisova talíře jednu z jeho vánoček a pořádně se zakousnu „Toho profesora nemůžu vystát. Vždyť i ty učebnice jsou strašně divný.". Vezmu mu další vánočku a zapiju to (opět Francisovým) čajem. „He? Nemáš tam toho čaje nějak málo?“. Podívám se mu na oblečení a ušklíbnu se „Aha, jasně, naše žabka.“. Pokoušu, polknu a pokračuju. „Slyšel jsem od nějakých prcků, že vydal knihu „Mé kouzelné Já“? Mé kouzelné Já! To zní tak strašně egoisticky! Jako by si myslel, že může být stejně úžasný, jako Ore-sama! Že může být úžasnější, než já!“. Odmlčím se, aby pochopili, jak moc, jako MOC, je to důležité. „Nikdo nesmí naznačovat, že je víc awesome než moje maličkost.“. Kouknu na Francisův vybílený talíř, jako by se tam každou chvíli měla objevit další vánočka. Najednou se ozve šelest křídel a ke stolům se snesou sovy. Počkám, až si ta mamčina opelichaná prachovka uvědomí, že u nebelvírského stolu už nějakou tu chvíli nesedím a až se snese nade mě. Chytím dopis, ale balíček mi spadne na hlavu. S mrmláním nad tím, jak to rozhodně není awesome, hodím po sově rohlík nějakého kluka, který sedí poblíž. Samozřejmě, že jsem se trefil. Co taky čekat od nejlepšího bradavického střelce, kesesese? Kouknu na balíček „Jestli mamka zase posílá nějaké buchty…“. Kouknu po Západovi a ušklíbnu se. „Hned jsem zpátky.“ kývnu na kluky a přejdu k bráškovi. „Záááápade!“ pořádně ho zezadu rozcuchám a položím mu na Denního věštce balíček „Na, kesese!“. Zašklebím se a vrátím se k Francisovi a Antoniovi. „Co je teda v plánu? Třeba Ore-sama zaujmete natolik, že se mu do Obrany proti černé magii ani nebude chtít, kesese.“. Ušklíbnu se. |
| |
4854.jpg) | Krásné dobré ráno Probudím se přesně tak, jak mám, abych stihla naší milovanou a všemi podporovanou dvojici Tina a Belwarda. Jsou spolu prostě tak rozkošní. A Tino s ním spí na pokoji. Pokud se tam nic neděje, tak já nejsem z Maďarska. Ale prostě tihle dva, už když se Tino objevil, tak jsem něco tušila. Říkejte tomu dívčí intuice, ale na tyhle věci já mám čuch. Jestli se spolu nevyspali, tak to udělají do konce tohohle školního roku. Jen mi tam vadí ten blonďatý Primus z Nebelvíru. Jestli Tinovi někdo ublíží, nebo zlomí srdce, tak pozná hněv mé pánve. A té se bojí i náš rodinný drak Csaba. Takový roztomilý mrňous. Ale rychle vstanu z postele, spáchám ranní hygienu, pročísnu vlasy a naaranžuji si za ucho očarovaný kvítek od Balatonu. Ach, krásné vzpomínky na souboj s dráčetem když mi bylo 10. Opravdu úžasné. Už tehdy jsem se od otce naučila svazující kletbu a hrdě jsem dráče označila kroužkem. Bylo to dokonalé. Jsem ráda, že se můžu domů za svou rodinou vracet každé prázdniny. Pokud nemáme moc domácích úkolů. Jinak pomalu zpracovávám drahého Morgana, aby se přidal ke strážcům naší rezervace. To pak pozná teror, a pokud usne v práci, tak si ho podám. Jak já se těším. A navíc možná mu seženu i nějakého milého chlapce do páru a budu je moci používat jako živé modely pro své kresby. To by bylo fantastické. Protože za těch 5 let v Bradavicích mi pomalu docházejí nápady, což jsem si myslela, že se nikdy nestane. Tino s Belwardem jsou vděčným tématem, ale jinak jsou tu bratři v kolejích a já jako dívka z poměrně Katolické země a vychování, nebo za to může to, jak se vybírají partneři pro draky? No, nevím, ale prostě mě se incesty moc nelíbí. Neholduju jim. Tedy už ne. A ještě jako zástupce čistokrevného rodu přiznávám, že je to je palivo pro jistého Mrzimorského brankáře, co nad námi podobnými ohrnnuje nos. Už párkrát ode mě schytal pánví a potloukem za tu jeho nevymáchanou hubu. Ale pokud po mě někdo chce obrázek nebo komiks ráda ho nakreslím. Ale už v tom není tolik elánu jako dřív. Ne že by ten klučina nebyl rozkošný, ale potřeboval by ohnout. I jeho bratr Feliks určitě někde potají spí s Torisem. Což je další rozkošný pár, mnohem lepší jak Ivan. Chudák Toris, doufám, že ten Zmijozelák neví, že jsem to byla já, kdo naprášil, že týrá nebohého prefekta. Ale zpátky do přítomnosti. Rychle popadnu své pomůcky a obří pergamen s originály všech mých děl a vystřelím z ložnice. Od prvního ročníku odmítám nosit dívčí uniformu a místo toho nosím chlapeckou. Je mnohem pohodlnější a nefouká v ní na místa, kam by nemělo. A dá se do ní schovat mnohem víc věcí, než si člověk uvědomuje. Rychle vyhledám pohledem Tina a Belwarda a potichu je sleduji. Usmívám se, když zaslechnu, jak menší chlapec nenápadně zmiňuje usmívajícího se Šňupálka. Zeptám se pak holek (a kluků) jestli si se mnou vsadí ohledně toho, jestli to Belwardovi došlo nebo ne. Takhle strávím svou cestu do Velké síně. U dveří se strhla nějaká hádka. Nebelvír a Zmijozel? Ta zrzavá hlava by tomu napovídala, ale to menší s prořízlou pusou tedy rozhodně není Nebelvír. Je z Mrzimoru a je to ten malinký brankář, co trpí frustrací. A co má ouška nezaslechnout! V očích se mi rozsvítí nad těma možnostmi. Zakázaná láska! Vískám v duchu. Sleduji celou scénu hladovým pohledem. Tohle se musí zdokumentovat! Pokud Aidan opravdu po tom špuntovi...Slavíkovi, prahne určitě mu musím pomoci ho dostat! Konečně nový pár na Bradavicích. Nové možnosti jak psát příběhy, nové perspektivy! Nové všechno! Určitě to budu muset předhodit svým kamarádům. Tohle nejde opomenout! Pak si ještě všimnu Gilberta, Antonia a Francise, tihle tři jsou taky stará známá trojka a přemýšlím, jak to tam u nich chodí. Kolikrát jsme se v kroužku pohádali ohledně toho kdo je úplně dole. Ale teď bych se měla posadit ke stolu. Vyberu si místo u Morgana a zazubím se na něj. "Dobré ráno, ospalče, nespíš?" dost nevybíravě do něj drknu loktem a v očích mi pobaveně jiskří. Na koho udeřit dřív? Na Ryana nebo Slavíka? Oh, to bude zase legrace. "Jinak už je tvůj brácha Arthur smířenej s Alfredem a jeho vlezlostí?" zeptám se mezi sousty toustu s džemem. Tenhle pár je taky obecně znám. Ale absolutně nechápu, jak se dali dohromady. Nebo proč zrovna Arthur, Alfred by se tak hodil ke Kikuovi, nebo k Mathiasovi, či Gilbertovi. Tolik možností a tak málo času. |
| |
| Pekný deň pre nami..či nie? Pohodlne sa usadím a prisuniem si akúsi misku z ceráliami. Prvotná únava sa vytratila, takže som už konečne pocítil aj hlad a poviem vám. nie je to bohvieako príjemné. Kiku-ovi odpoviem až po prehltnutí prvého sústa. "Samozrejme, že som prišiel v ten istý čas, vždy chodím v ten istý čas Kiku. Dostatočne neskoro aby to bolo hodné hrdinu!!" Hrdina vždy chodí neskoro no nie? Nad druhou otázkou sa začnem zamýšľať až neskôr a vytiahnem z vrecka pokrčený rozvrh, keďže moja pamäť sa ešte neobťažovala tým. aby sa ho po mesiaci školy naučila naspamäť. "No mám prvé dve voľné a potom dvojhodinovka elixírov. To človeka vždy poteší však Kiku??" Vážne som netušil, ako zvládnem tento rok predmety ako elixíry. Nijako zvlášť ma nebavili (popravde žiadny predmet ma nijako zvlášť nebavil) , a drahý pán profesor mi to naozaj neuľahčoval. Ten chlap mal v zuboch takmer každého chrabromilčana a to nám život nespríjemňovalo. Samozrejme na čo sa sťažovať aj tak svoju budúcnosť nevidím pri elixíroch (popravde netuším, akou cestou by sa mala uberať) Z úvah ma prebral príchod pošty. Nemusel som sa obzerať dohora, či mi niečo prišlo alebo nie stačilo sledovať učiteľský stôl a profesorku McGonagallovú, ktorá s výberu môjho zvieratka nebola nikdy nadšená. Našťastie mi pošta nechodila často no dneska mi môj orol Liberty (to je to najkrajšie slovo na svete!!!) priniesol odpoveď na list pre otca. On bol jediná osoba, ktorá bola z orla naozaj viac vyvedená z miery ako pani profesorka. Keď bývate v štvrti, úplne obývanej muklami a priletí vám k oknu orol nie je to zrovna nenápadné. Ale uznajte sova by bola horšia. S úsmevom som si čítal list a pojedal svoje cerálie. "Môj otec sa už teraz zamýšľa nad tým, či prídem na Vianoce. Zjavne mu chýbam. No veril by so tomu Kiku??" |
| |
| Na milisekundu nasadím výraz nápadně se podobající lehce uraženému poutu, i když pravdou zůstává, že na to, aby mi připomínal moje staré a dost nechtěné nehody, má Francis docela právo, Hlavně po těch mých nevkusných vtípcích, a vůbec...Ten strom tam prostě z ničeho nic vyrostl! Nechci nikomu křivdit, ale beztak v tom nemá prsty nikdo jiný, než ten ďáblík Gilbert. Povzdechnu si a při dalších Francouzově slovech přikývnu. „Nejspíš máš pravdu, ničemu to neublíží. Ale možná bych měl první dokončit ten úkol, co jsem od něj dostal minulý týden... Kde jsem ho jen nechal, že by někde v lese...?“ zapřemýšlím, ale nakonec dospěju k názoru, že je to stejně fuk. Vždyť už tak se Snapem nemám dobrý vztah, tak nevidím důvod, proč to víc řešit. Body by nám strhnul tak jako tak.. V tu chvíli se stane cosi podivného a Francisova košile, dosud mokrá od čaje, který na sebe vyšplíchnul, když jsem na něj tak najednou skočil. Mou pozornost si v tu chvíli upoutá další z mých (doufám) přátel – můj mrzimorský spolubydlící ze stejného ročníku, špinavoblonďák Petr. „Počítám s tím, že na místo brankáře nastoupíš ty. V mrzimoru moc famfrpálských háčů není, tedy...ne tak dobrých, jako ty.“ pokrčí rameny. „Dneska večer bude trénink...možná. Kdyžtak ti dám vědět, jo?“ zazubím se na něj a mé myšlenky se opět stočí k mé oblíbené hře. Je to přirozené, jsem přece kapitánem. A na to jsem patřičně hrdý. K naší malé skupince debatujících studentů se přidá další osoba. A to prosím ta nejhlučnější a nejukecanější osoba ze všech – samozvaně úžasný Gilbert. K mému nevelkému překvapení ale nepřinese žádnou žhavou novinku ze světa celebrit, ani nové téma ke konverzaci. Jen zase mele o té jeho dokonalé úžasnosti. Nic neříkám, ale uchichtnu se, to je celý on. Zazní jakýsi podivný, avšak dobře známý zvuk a všeichni v místnosti zvednou hlavy směrem ke stropu, odkud se snáší plno nejrůžnějších sov a přináší každému studentovi jeho denní poštu. Dokonce i ke mně se snese nějaká zásilka. Fakt, že ke mně dorazil zase jen výtisk Denního tisku a nic víc, mě malinko zklame. Nicméně se otočím zpátky na Gilba s Francisem a usměju se. „Hádám, že už jste oba po snídani. Tak? Budem tady dál tvrdnout, nebo něco podniknem?“ |
| |
| Rýchlo som si sadol a začal jesť. Aaaah~ úľava pre môj žalúdok. Zrak som uprel na Kikuho s Alfredom. Sedeli asi tak dva metre odo mňa. Že prečo nie som s nimi? Na jednoduchú otázku jednoduchá odpoveď. Cítim sa s nimi ako piate koleso na voze. Oni dvaja sú najlepší kamaráti... S Kikuom som brat. Mám ho rád. Dakedy mi pomôže, za čo som mu vďačný. Ale hneď ako príde Alfred som už len obyčajný vzduch. Alfred je síce môj spolubývajúci, sedávam s ním na hodinách, spoločne vyvádzame hlúposti... navyše sme aj metlobaloví spoluhráči. Ale aj tak sa cítim ako ten... ten... oný... Williams! Alfredov brat. Odhryzol som si z ďalšej hrianky. Yao. Ďalší môj brat. Keď sa spolu bavíme, väčšinou sa len podpichujeme. Ale je to zhulenec, takže sa vždy na tých jeho rečiach zabávam. Kde je teraz? Rozmýšľam... aha! Možno v tej miestnosti s knihami. Jak sa to len volá... knižnica? Asi... asi áno. Verili by ste tomu, že existuje miesto s množstvom kníh? Je to úplne úchvatné! Minulý rok som to miesto objavil, ale keď som sa tety Pinceovej spýtal, či majú aj mangy, tak na mňa zazrela ako na pošuka. Nechápem prečo. Potom mi vynadala a povedala, že ona tu nie je na žarty, srandu si mám robiť z plastelíny. Ako sa dá robiť sranda z plastelíny? Čo je vtipné na tom, že som chcel len obyčajnú mangu? Tú ženskú by mali vyšetriť... Začal som jesť štvrtú hrianku. Som vlastne taký forever alone týpek. Profesori na mňa nadávajú náhražkami typu ´YongSoo! Vy ste horší ako Jones!´ ´Neverím, že ste syn svojho otca! Bol to génius!´ ´Vy neviete čítať latinku?! Ako ste doteraz na tejto škole prežili?!´ (latinku som sa naučil čítať v priebehu minulého školského roka. Akože ja nie som Google translate! Viem hangul kórejské písmo, katakanu aj hiraganu a dokonca aj tie čínske hieroglyfy) Podaktorí sa čudujú ako som sa ja tak dobre naučil po anglicky. No... filmy robia svoje. Mám rád Bondovky. To je taká klasika. A vďaka tomu sa rád hrajem na tajného agenta. Neverili by ste aké je zábavné špehovať Francisa vo vani... zabehla mi hrianka. Napil som sa a snažil na to nemyslieť. Bol to zážitok na celý život. Ešte mu tam nejaký spoločník chýbal. Môj pohľad teraz zamieril na Elizu Hod-Hud-Hed-re-rá-vý....či jak to je. Bože, ako sa to vyslovuje? Je mi jasné, že zbožňuje yaoi (to je taký japonský výraz pre dvoch súložiacich chlapov – mám to z máng). Diabolsky sa usmejem. Zoberiem poslednú hrianku a namierim si to k stolu Bystrohlavu. Môžem jej ponúknuť svoje tajné služby. Viem, že Alfred miluje Arthura. Nikdy mi to nepovedal, ale rozprávanie zo sna má svoje výhody, ´Arthur... milujem ťa. Dovoľ mi pobozkať ťa...´ Myslel som si, že vybuchnem od smiechu na celý Rokfort. Mne sa vždy zdalo, že Alfred až moc dolieza za Arthurom... vždy som sa smial, že či je doňho buchnutý... takto sa mi to potvrdilo. Nikomu som o tom nepovedal. No to sa o chvíľu zmení. Postavil som sa k Elize a prefíkane okúzľujúco som sa na ňu usmial. „Ahoj!“ pozdravil som. „V poslednej dobe som ťa pozoroval..“ trochu som zaklamal – moc som si ju nevšímal. „Viem o tvojej úchylke. A ak by si potrebovala nejakého...“ prezriem si svoje nechty „...kvalifikovaného tajného agenta, som ti k dispozícii.“ Čakám na jej reakciu. Uhm... nakloním sa k jej uchu a zašepkám jej doň tak, aby to nikto iný nepočul. „Alfred miluje Arthura. Nikto iný o tom nevie. Viem, že ich furt stalkuješ, myslíš si, akí by boli spolu dokonalý pár...“ vytiahol som svoje eso. Na chvíľku sa ma zmocnila myšlienka založiť Zoznamku. No... bohvie čo sa z toho všetkého nakoniec kyluje. „Mohol by som ti dodávať informácie o tom, čo sa deje napríklad... v sprchách. Raz som dokonca špehoval Fran-“ vyrušili ma škrekoty. Oh jasné. Pošta. Tá ma netrápi. Všetko to chodí Kikuovi. Dúfam, že mamička poslala nejaké dobré psie mäsíčko. Nikto nechápe ako to môžem jesť. Nemôžem za to, že tam odkiaľ som to je normálne. Obrátil som sa na Elizu a čakal na jej reakciu, odpoveď... popravde, jediné čo chcem, je mať kamarátov. |
| |
| V síni Usínám, sedím u stolu a usínám. Snažím se vyhnat z hlavy Aidianovu větu o tom, že pro Zmijozel nejsem dost dobrý. Nic jsem mu na to neřekl, nebylo co. Cítil jsem se jen nehorázně dotčeně. Občas si skoro říkám, že mám vlastně skoro štěstí. Protože mám dojem, že mi z bratra roste úplný idiot. (Což taky dokazuje skutečnost, že se tu žene za tím mrzimořanem přes půlku síně, aby mu mohl vyhrožovat. Něco takového už se dost dobře ignorovat nedá, takže to i já zaregistruji ... ) Povzdechnu si. Vážně by mě zajímalo, proč mi na něm teda pořád tak záleží ... Mohl bych se na celou naši rodinu jednoduše vybodnout (stejně jako ona na mě, i když je fajn, že mi aspoň trochu těch financí dává, ale i tak musím šetřit, ještě, že toho moc nepotřebuju ... ), moje skvělá spolužačka - mimochodem pořád nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí a mám v ročníku tak dokonalou osobu, která pochází z rodiny starající se o draky - mi svým způsobem navrhla, ať po škole pracuji u nich ... a starat se o draky byl, je a bude vždycky můj sen. Nevidím jediný důvod, proč to tedy nepřijmout ..., doufám, že si to Eliz nerozmyslí. Na jejich farmě převažují maďarští trnoocasí, což jsou úžasní draci, i když já opravdu nejvíc ze všech zbožňuji velšské zelené, podle mě je to naprosto nedoceňované plemeno, nemluvě o tom, že jsou tak neuvěřitelně rozkošní..., s tím najdu oblíbenou stránku mé knížky s malým dráčetem velšanem a lehkým úculem si jej prohlížím. O stránku dál se pak na mě usmívá norský ostrohřbetý ... Mé myšlenky se začnou spolu s draky prohánět po loukách a já pomalu, ale jistě usínám... Proto dost zaraženě zamrkám, když ucítím ránu a nechápavě zvednu pohled. Rozespale mžourám na osobu vedle sebe, jako první mě upoutá květina ve vlasech. Eliz. "D-dobré ráno," pozdravím ji a zívnu. "Jasně, že nespím," dodávám a snažím se skrýt další zívnutí. Snažím se trochu probrat, natáhnu se tedy pro kafe a napiju se. "Hm?" lehce přimhouřím oči nad jejím dalším dotazem. Ve chvíli, kdy jsou moje myšlenky stále zaujaty draky a nejraději bych na ni vychrlil spoustu otázek ohledně věcí, co jsem se dočetl, opravdu nečekám otázku na své dvojče. A ještě takového rázu. Snažím se v hlavě utřídit, o co vlastně jde. O úchylce své kamarádky samozřejmě vím. A vlastně mi nevadí. (Nemusím hned přiznávat, že jsem ji ještě minulý rok otravoval s tím, ať mi nakreslí obrázek bráchy s... ehmm... ) Zakážu si ohlédnout, beztak bych pohledem nevyhledal Arthura, ale Aidiana. Následně pokrčím rameny. Vlastně nevím, kdy jsem s Arthurem mluvil naposledy. Sice mám pocit, že mnou nepohrdá tolik jako náš starší bratr, ale to neznamená, že si s ním mám co říct ... Beztak se pořád jen snaží dosáhnout uznání a pořád se mu to nedaří. Hm. "Myslím, že Arthur je s tím smířený asi tak jako Aidian s tím, že jsem v Havraspáru," odhaduji s lehkým úšklebkem. Je sice hezké, že Eliza by ty dva ráda viděla spolu, ale co se týče mě, já bych Arthura radši viděl s někým jiným, třeba s tím Norem by vypadali hezky *cough, cough, cough*, nejlíp s někým, kvůli komu by ho nevydědili. Mm, ale taky by s ním mohl být brácha šťastný, trochu svraštím čelo a ukrojím si slaninu. "Myslíš, že by s ním byl spokojený?" protáhnu zamyšleně a opět odolávám chuti se otočit. "Alfred je ..., vzdám hledání slov, které by Nebelvířana vystihla, "Možná by si zasloužil někoho... veselejšího než je brácha," ušklíbnu se. "A Arty ...," zašklebím se, mimoděk mě přepadne představa zamilovaně se tvářícího bratra, jak bezradně otrhává kopretinu a pak skepticky hledí na poslední lísteček oznamující mu - "má tě rád". Ušklíbnu se. Pak mě to samé napadne s Aidianem a v tu chvíli mám pocit, že se rozesměji na celé kolo. Zakašlu tedy a snažím se tak smíchu zabránit. Když k nám přijde ten nebelvírský Korejec, jen k němu tázavě zvednu hlavu. Trochu podezíravě si ho měřím, když pronese těch prvních pár slov a pak ještě podezřívavěji, když se přikloní k Eli a začne jí něco šeptat. Chm. Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem zvědavý. Tázavě tedy koukám na oba dva a čekám, co z toho vyjde. Příchozí poštu víceméně ignoruji, stejně mi nic nechodí. |
| |
| U Snídaně Spokojeně si mažu další toust. Ona ta britská kuchyně, zvláště v Bradavicích, není zase tak špatná. Díky ní si držím linii, ne že bych to potřebovala. A že se budu na první hodinu muset posilnit, máme lektvary. Kdo to vymyslel? Hned po příjemném víkendu se dívat do otráveného obličeje Snapeho? Ale to je zase jedna z mála chvil, kdy jsem ráda, že jsem v Havraspáru. Nevozí se po nás tak moc jako po Nebelvírcích. A propo, jeden se zrovna ukazuje, když se natahuji pro horký čaj. Pozvednu obočí. "Drahý Im Yong So," začnu sladce a usmívám se. Ale jak ho mám oslovovat? To jeho jméno, co je příjmení a co jméno? "Myslím, že to už ví všichni na téhle škole," brouknu a rozmáchnu se rukou s hrnečkem a čajem. Usmívám se. A pak mě napadne dokonalá věc. Tvář mi rozšíří skoro maniakální úšklebek. Tohle bude dokonalé! A pokud mi to vyjde, tak z toho vytěží až tři rodiny! Jsem tak úžasná! Poznámku o šmírování Francise raději ignoruju. Někdy mám sto chutí toho chlapa fláknout pánvičkou jen za to, že projde kolem mě. Ale i tuhle informaci můžu později využít. A žádná pošta pro mě. Ale zítra čekám zásilku nových mang. Neptejte se odkaď. "Dooobře, o Alfredovi a Arthurovi to je jasné, ale budu tvou pomoc potřebovat i v jiných případech, co ty na to Im Yong So?" usměji se na něj spiklenecky a v hlavě se mi otáčejí kolečka. Pak se otočím na svého drahého milovaného Morgana. "Morganeee~? protáhnu a obejmu ho kolem ramen. "Určitě mi v tomhle budeš pomáhat, Im Yong So bude potřebovat kamaráda, nemůže být na dvou místech najednou," ušklíbám se a v očích mi potměšile jiskří. Ano, tohle bude dokonalé a já budu mít materiálu, až se v něm utopím. "Poslechni si můj plán, než mě pošleš někam," spiklenecky k sobě stáhnu i korejce a démonicky se ušklíbnu, hlavně se napiju čaje. "Donutíme Aidiana aby vyznal svoje city Slavíkovi, to je první krok, protože ač je to tvůj brácha, dokud ho nebude nikdo krotit, tak se nedostaneme dál. Pak až bude mít půleného milence," neudržím se a nadšeně jim stisknu ramena ve smrtelném sevření. "Dáme dohromady Arthura a Alfreda. Pak možná Tino, vyzná své city Belwardovi, nebo naopak, ti jsou jasní," vzdychnu si na tupostí tohoto páru. Opravdu, copak to nevidí? Vidí to všichni. "A než něco řekneš, drahý Morgane. Uvědom si, co chceš dělat po škole a to, když vezmou tihle dva na milost studenty z jiných kolejí jako své partnery, tak vezmou i tebe a mnohem snáz. Já vím, jak máš své bratry rád", schválně hodím důraz na to poslední slovo a ďábelsky se uchechtnu. Je dobré mít tolik materiálu skoro na všechny v Bradavicích. "Co vy na to? Plácneme si?" zeptám se sladce tónem, který zamítá zápornou odpověď. |
| |
| Zamračím se. Neříkám, že mám strach. Ale dva hádající se idioti jsou prostě otravní. Nezajímají mě věčné roztržky nejstaršího z britských sourozenců. Bohužel Sigiho očividně ano. Nechápu, co na té sebrance vidí. Ten nejstarší je arogantní rváč a hulvát, jedno z dvojčat pořád spí a druhé… druhé taky nemám rád. A pak je tu ještě ten jejich nevlastní věčně optimistický příbuzný. Nevlastní bratr. Asi. Zdá se, že toho jediného Sigi tolik nemusí, což chápu, protože je otravně hyperaktivní a ještě otravněji natvrdlý. K mé velké radosti, bratr souhlasí a skoro to vypadá, že by jsme se mohli dostat i do Velké síně a nestát pořád před ní. Samozřejmě nás musí zdržet náš vzdálený dánský příbuzný. Sigi mu odpoví na pozdrav (který zřejmě adresoval jen jemu) a já jen kývnu hlavou. Mě přece nepozdravil, tak se nemusím s ničím otravovat. Trochu se urazím, že na mě okázale zapomněl nebo mě prostě nepovažuje za dost dospělého důležité, aby mě pozdravil. S nepatrným úsměvem sleduju bratrovo kouzlo. “Hezky,” pochválím Sigiho a ušklíbnu se na něj. Ten pitomec si to přece zaslouží. Chová se jako kdyby mezi námi byly nějaké velké příbuzenské vztahy… a to nejsou. Můj bratr je Sigi a nikdo jiný. Žádný přihlouplý Nebelvířan. Několik moulů ještě projde kolem nás, přičemž nejotravnější je nepochybně ten albín z Nebelvíru. Přestože jeho příchod nikoho nezajímá, musí nám ho cpát. Všichni z Nebelvíru jsou vlastně pitomci. Jenom přemýšlím, kdo největší. Následuju Sigiho a usednu ke zmijozelskému stolu. Jsem rád, že jsem v Zmijozelu. Zaprvé je to kolej, kam se nedostanou ti největší hlupáci a zadruhé bych nesnesl už jen pouhou myšlenku, že bych byl někde jinde než bráška. Takhle mu můžu být aspoň trochu na blízku. A můžu mu otravovat život. Nedokážu si představit, jak by jsme se spolu bavili, kdybych byl někde jinde. Navíc by se o mě nemohl pořádně starat. Ale to samozřejmě teď už neplatí. Možná v nižších ročnících. V prvním nebo druhém jsem možná ještě potřeboval jeho ochrannou ruku, ale teď už jsem velký. Jsem skoro dospělý. Škoda, že někteří otrapové tu skutečnost pořád ignorují. Naleju si hrnek kávy a jenom zlostně šlehnu pohledem po konvi plné čaje s mlékem. Jak vůbec napadlo ty hloupé Brity cpát do čaje mléko? Je to divné… Doufám, že Sigi si pro dnešek odpustí ty přinejmenším obtěžující poznámky typu: “Nepřeháněj to s tím kofeinem, Egi!” *poke*. A co je komu po tom, že mám rád kafe? Občas mě to aspoň trochu povzbudí. Z velkého tácu si vezmu nějaké sladké pečivo a kousek si ukousnu. Hmm… docela to ujde. Na bratrovu otázku jen otráveně pokrčím rameny. “Runy, lektvary, bylinkářství a dějiny čar a kouzel. Samé otravné předměty. Těžko říct, který je horší, i když runy ještě docela jdou,” odpovím a věnuju mu nepatrný úsměv. “A co ty?” Trochu si povzdychnu, když zpozoruju, že mé domněnky jsou asi správné. “Co je s tebou?” optám se starostlivě. “Vypadáš nesvůj. Může za to ten pitomec Matthias?” odhadnu. Jeho trochu divné nálady jsem si poprvé všimnul právě před dveřmi do Velké síně, tak možná… pitomý Dán! Příchod Aidiana ignoruju. Asi už se vyhádal dost. Ovšem ohledně mudlovských dětí má pravdu. Nic bych proti nim neměl, ale většinou jsou to hlupáci. Původ je důležitý, to je jasné, ale neznamená to nutně vše. Matthias je přece taky čistokrevný a jak to s ním vypadá? Ze jednoho stříbrného tácu vezmu jakousi sušenku, namočím jí do kafe, půlku ukousnu a zbytek přidržím u zobáku Puffinovi. “No tak, dej si,” vybídnu ho. Vezme jí do zobáku a rychle jí spořádá. Ušklíbnu se nad tím a trochu ho pohladím po hlavě. Zamyšleně usrknu kávy a hledím na Sigiho. Nevím, co to mám za náladu, že mě najednou při pohledu na něj napadají výroky jako: “Mám tě rád.” Zavrtím nad tím hlavou. Samozřejmě, že ho mám rád, ale přemýšlet nad tím jen tak je… divné. Nedal mi žádný podnět, abych dneska měl o něco větší chuť mu to říkat, než normálně. Otravné (jak by určitě řekl on). A navíc mě ráno nechal čekat. Dopiju kávu, dojím pečivo a ještě chvíli vyčkám dokud nedojí i Sigi. “Půjdeme?” zeptám se a očekávám, že se vydáme směrem z Velké síně. Přepadne nás Tino. Ano, přepadne, protože nám svou přítomnost spíš vnutí. Zašklebím se na něj. Výmluvy. Otravné děcko. Nemám ho rád. Ani toho příliš děsivého primuse, co se o něj stará. I když... poslední dobou mám pocit, že mám rád jen Sigiho. Hm. |
| |
| Niet nad pokojné raňajky „Určite nie,“ odpoviem úplne vážne na Alfredovu poslednú otázku práve vo chvíli, keď príde sovia pošta. Slabo sa zamračím, keď mi tmavohnedá sova vyzobne zvyšok mojich raňajok z ruky, vezmem si od nej list a vložím ho do tašky. Určite bude od mamy. Vždy mi písala (aj keď sa bála používať sovy) a chcela, aby som všetko odkázal bratom. Čo som, samozrejme, aj robieval. Náš stôl bol už sčasti plný, no môj starší brat pri ňom nebol. Pozrel som sa ku Bystrohlavskému stolu. Výborne, je tam Yong Soo. A je pri ňom Héderváry-san. Zvažoval som, či tam ísť alebo nie. S oboma som sa veľmi rád rozprával (Héderváry-san rada čítala mangy a Yong Soo je predsa môj brat), no dievča z Maďarska malo práve v tvári napísané, že sa s nimi rozpráva o nejakom pochybnom párovaní našich spolužiakov. Ak mám pravdu povedať, mal som chvíle, kedy by som sa k nej rád pridal v jej klubových aktivitách, no dobre som vedel, že zvykne párovať Alfreda-san. A práve preto som sa od nej zatiaľ držal späť. Američan sediaci vedľa mňa bol napriek všetkým problém, do ktorých ma dostal, úžasný kamarát a zábavná spoločnosť. „Väčšina rodičov svoje deti celý rok nechce ani vidieť,“ dodám s jemným nádychom irónie a na chvíľu sa zamyslím. „Je to už mesiac, čo si preč z domu, je samozrejmé, že mu chýbaš. Ak sa na Vianoce nevrátiš domov, bude to určite znášať veľmi zle,“ zhodnotím, nechám sovu znova odletieť a urobím po nej na stole trochu poriadok. „Alfred-san, z čoho plánuješ ro-“ vetu bohužiaľ nedokončím kvôli silnému trhnutiu za lakeť smerom od stola. |
| |
| Velká síň Zazubím se na Ludwiga. "Kdybych měl nedělal bych brankáře," odpovím mu s úsměvem a jen si vzpomenu na všechny ty situace, kdy jsem se mohl vyhnout potlouku ale riskovat gól a neudělal jsem to. Jediných potlouků, co se bojím jsou ty od Héderváry. Ta ženská má ránu a způsobila mi těžký otřes mozku! Moje teorie o tom, že ženy mají být uscítvány a obávány jsou jen a jen potvrzené. "No, uvidíme jak dneska dopadne naše rande po škole," zasměju se dobře a podrbám se ve vlasech. Nejistě obhlídnu situaci kolem a zazubím se. "Takže doufám, že mě dneska nesrazí na kolena trénink a schůzka s Kirklandem a ... hele, to bych se pak mohl ulít z Astronomie," rozzáří se mi očka a už to vidím. Až na ty modřiny a zlomeniny od Aidiana. To není tak hezká představa. Doufám, že mu stihnu zlomit nos, než mě zabije. Antoniva slova jsou balzám a velký nákop pro mé seběvědomí. Slyšel jsem, že někteří studenti mi říkají "Brankářská Kamikadze" ať už je to cokoliv, mě se to líbí. "To víš, jsem nejlepší," pochlubím se. Kdo by byl takovej magor aby se postavil kombu Beilschmid a Jones? No, kdo? "Ano, to je můj milovaný Bruncík," podrbu kocoura na hlavě a zmateně se zadívám, když se nechá pohladit i od Francise, normálně ta kočka sekne a syčí na ostatní. Asi mě chce dneska naštvat. Což se mu daří. Stále drží moje stehna a velmi citlivé ústrojí jako rukojmí. Vzdychnu si. "Pokud mě omluvíte, půjdu na hodinu, nechci zase dát Snejpovi munici," zamračím se na Francise a Antonia. ""Jako prefekt budu dělat, že jsem to neslyšel. Antonio měl by jsi víc zodpovědný. Někdy se chováš jak vůl," zamumlám na jeho adresu a zvednu se. Chyba. Bruncík se mi zatne drápama do kalhot a vydrápe se mi na rameno. Vrhnu po něm zlý pohled a kočka má tu drzost se na mě ušklíbnout. "Někdy tě opravdu nesnáším," zavčím na bílé stvoření, které mi to platí olíznutím nosu. Nemůžu se na něj dlouho zlobit. "Tak zatím, uvidíme se na Lektvarech," střelce Nebelvíru okázale ignoruju. On ví, že jsem lepší brankář jak on je střelec. Na cestě z Velké síně narazím na klučinu na zemi. Je z naší koleje a je od inkoustu. "Hej, copak se stalo?" skrčím se k němu a mávnu hůlkou. Rychlím kouzlem Repara spravím kalamář a dalším mávuntím zbavím všechno inkoustu. "Tak... a je to. Doufám, že se stihneš nasnídat, je to důležitá část dne," připomenu mu s úsměvem a pocuchám vlasy. "Tak šup šup," popoženu ho ke stolu. |
| |
| Balíček Do novin jsem se začetl natolik, že jsem málem nadskočil, když ke mě přišel zezadu bratr a rozcuchal mě. "Hej!" ohradím se na něj. Nemám to rád. Zvlášť když potom vypadám, jako bych měl na hlavě vrabčí hnízdo. Jakoby nevěděl, jak dlouho mi pak trvá, než dám ten nepořádek zase zpátky na původní místo. Teda ne že bych bůh ví jak lpěl na tom mít dokonalý účes jako někteří moji spolužáci. Jen prostě nemám rád, když mi vlasy padají do očí. Proto si celou ofinu pomocí gelu stočím na temeno hlavy. Používám na to speciální rychle schnoucí gel, který vydrží fixovat účes mnoho hodin v jakémkoliv počasí za jakých koliv podmínek. Vydrží všechno. Jenom ne dotek mého bratra. Ten je pro něj smrtící. Pokouším se sice narychlo zachránit, co se dá, avšak cítím, že jestli gel v něčem neselhává, pak je to rychlost se kterou schne. Takže místo dokonale uhlazeného účesu mám na hlavě rozcuch, kterého se nezbavím dříve, než si umeju hlavu, protože jinak tu gelózní hmotu z hlavy nedostanu. A jelikož to už před první hodinou nestihnu budu takhle muset protrpět dvouhodinovku lektvarů se Snapem a budu doufat, že zase nebude hledat záminku, jak neZmijozelským kolejím strhnout body a potom ještě dvouhodinovku bylinkaření, který ze srdce nesnáším. Než stačím bratrovi pořádně vynadat, hodí mi do novin podivný baliček a zdejchne se zpátky k Antoniovi a Francisovi. Podezřívavě se na balíček zadívám. Nestává se moc často, že by se chtěl podělit se svojí korespondencí. "Co to je?" zeptám se bratra obezřetně. Horečně přemýšlím, co by mohlo být obsahem tohoto podezřelého balíčku. Napadne mě jen jediná věc. "Nejsou to zase buchty od mamky, že ne? Víš přece, že je od jisté doby nemám rád," navážu na předchozí otázku. Ano, nemám je rád od té doby, co jsem po jejich snězení týden vypadal jak oteklá dýně. Dodnes nechápu, jak k tomu mohlo dojít. Nemyslím si, že by matka změnila recept, ale stejně tak si nedokážu představit, že by do nich brácha něco přidal. I když on by byl schopný všeho. Každopádně jsem se od té doby rozhodl neriskovat. Přece jen si nechci kazit ráno nepříjemnou újmou na zdraví. Zvláště ne, pokud bych pak musel Snapovi vysvětlovat, proč jsem se nemohl dostavit na jeho veledůležitou hodinu. Vsadím se, že by to vůbec nepochopil a ještě by mi dal trest. Raději jsem odsunul pochybný balíček, co nejdál ode mne a hlavně z novin, načež jsem si všimnul, že na stole leží dopis adresovaný mě. Otevřu ho. Jak jinak, je od rodičů. Ptají jak se nám s bráchou daří a tak podobně. Vážně jsem nikdy nepochopil, že píšou každému z nás vlastní dopis. Přece by stačilo, kdyby napsali jen jednomu. Pozorně jsem přečetl celý dopis a pak pro jistotu ještě jednou. Byl jsem si stoprocentně jistý, že se tam nikde nezmiňovali o tajemném balíčku, ale zase na druhou stranu pro mě nebyl určený. Vrhnul jsem na bratra ještě podezřívavější pohled a čekal na jeho odpověď. |
| |
| A to som si myslel....nie radšej si nebudem nič myslieť... Bezmyšlienkovite pojedám raňajky a čítam si list od otca, takže sa pár krát stane. že si lyžicou netrafím do úst no žiadne katastrofálne následky to nemalo. Otec mimo iné opisoval ako sa má on a ako sa má máš pes a podobné veci. Odpíšem mu asi večer po škole. Až potom si všimnem Kiku-vou poznámku. "Človek by si povedal, že si za tie štyri roky zvykol. Ale tak. Bože Kiku samozrejme že prídem domov!" *poviem s úsmevom. No človek nikdy nevie čo sa mi pritrafí a nebol som si tým taký istý ako som hovoril. List som si poskladal a strčil do vrecka. Chvíľku som len bez slova jedol( A musím uznať že to sa u mňa ráta za úspech) a snažil sa nerušiť Kiku-a kým si čítal svoj list. Vždy chodili listy len jemu a vždy všetko referoval svojim bratom. Absolútne sa tomu nečudujem popri tamtým dvom cvokom je Kiku stelesnenie zodpovednosti. (Hoci podľa mňa je on stelesnenie zodpovednosti pri hocikom) Poobzerám sa. Yao tu nikde nie je a predpokladám že asi niekde húlištuduje. YongSoo je pri bystrohlavskom stole s tým dievčaťom z Maďarska. Pri pohľade na ňu ma znova zabolí nos, ktorý mi pár krát zlomila. Tá ženská je zlo obzvlásť s pálkou v ruke. A ten jej podivný koníček mi tiež nedá spávať. A teraz je pri nej Yong. Nie..Nie nie nie toto nie. Pomyslím si,keď mi príde na rozum čo všetko jej môže povedať. To by mi už len chýbalo moje vzťahy nebude za mňa riešiť nikto iba ja som predsa nejaký hrdina. Radšej rýchlo zastavím moje katastrofálne myšlienkové pochody.Chvíľku ich ešte pozorujem a keď sa mi zdá že aj s Arthurovim dvojčaťom plánujú niečo nekalé, vychytím sa, schmatnem Kiku-a za rukáv a prejdem k bystrohlavskému stolu. "Zdravím čo to tu rozoberáte??" Spýtam sa a usmejem sa na Elizabetu. |
| |
| Noví kamaráti „Stačí YongSoo. Alebo Yong...“ povedal som jej, keď vyslovila celé moje meno. Im YongSoo... tak ma volajú len profesori a rodičia, keď sú na mňa naštvaní (čo býva niekedy často). „Nám Kórejcom sa dáva priezvisko pred krstné meno...“ dodám pre informáciu. Všetci títo ľudia nevedia nič o východnej kultúre a potom ja som tu ten divný. No dobre. V porovnaní s bratmi som trocha iný, ale za to môže moja hyperaktivita (vždy sa na ňu vyhováram). „Slavík a Kirkland najstarší?“ chvíľku rozmýšľam, kto je Slavík. To meno mi niečo vraví. Kto to je? Slavík, Slavík... Slavík, hmmm.... BLIK! No jasné! Ten bifľomorský brankár! Tvrdý oriešok, to hej. A Kirkland... Aidan Kirkland. Slizolinský odrážač. Je to fakt podlý a neférový hráč. A všetko mu vždy prejde! Pch... slizolinská sviňa... Ale hlavou mi prejde otázka Prečo práve tí dvaja? Nespýtam sa to nahlas, budem jej veriť. Veď ja na to postupom času prídem aj sám. Dúfam. Alfred mi jedného dňa pekne poďakuje. Keď bude spolu s Arthurom pekne nažívať v perníkovej chalúpke za siedmimi horami a dolami a budú spolu šťastne žiť až kým nepomrú. Ja ich budem navštevovať a tajne vyjedať základy perníkovej chalúpky. Mám to dobre vymyslené! „Ale počuj Eliz... to, že som ti len potvrdil tvoju teóriu si nechaj len pre seba. Na zatiaľ...“ fakt nechcem aby sa Alfred dozvedel, že som jeho tajomstvo povedal ženskej s úchylkou na vzťahy medzi dvoma chlapmi. Alfred keď je naštvaný nie je vôbec príjemný. Vážne. Nikdy by som nepovedal, že dokáže byť taký zlý. Keď spomenula Tina a Berwalda... asi by som jej mal povedať jednu maličkosť čo som si všimol. „Noo... ak budem veriť svojmu neskrotne dokonalému pozorovaciemu talentu, tak mám pre teba jednú dobrú a jednu zlú správu. Tá dobrá: áno, Tino je s najväčšou pravdepodobnosťou zaľúbený. Tá zlá: Berwald si nie je istý. Každé raňajky škúli na Mathiasa. Ver mi. Väčšina študentov sa mu bojí pozrieť do očí, no ja viem z nich prečítať váhanie.“ Do ryže... teraz sa ozaj cítim ako nejaký tajný agent. Predávam nazbierané informácie svojmu šéfovi. Úplne vzrušujúce! Pozriem sa na Morgana. Ten chlapec sa mi pozdáva. Viem, že je odrážač a miluje drakov. Draci sú zaujímavé stvorenia. Pamätám si, ako mama vždy pred spaním čítala staré čínske príbehy o drakoch keď som som bol aj so súrodencami malý. Tie príbehy mám najradšej. Takisto aj oslavy nového lunárneho roku. Takéto udalosti mám veľmi v láske. „Jasné!!“ úplne s nadšením ju objímem. Snažím sa objať aj Morgana, ale moje ruky dosiahnú len tak, že sa jedna dotýka jeho hrude. Hohohoho. Môj ksicht teraz určite vyzerá veľmi úchylne. Nemám slabosť len pre psy psie mäso ale aj... vyznie to úchylne... ale aj na hrude. Ženské, mužské, to je jedno. Prsty ma furt šteklia, tak musím dačo obchytkávať. Podozrievam mamu, že túto úchylku odštartovala ona. Ako dieťa som rád zaspával na jej hrudi. Prsia sú také mäkké. Skoro ako vankúš. Pozriem sa na tie Elizine. Chvíľu na ne hladím, ale rýchlo si uvedomím, že robím zle. Nemusí ma predsa hneď udrieť. Je to tvrdá ženská. Keď som začul Alfredov hlas, skoro som skolaboval. Začal som trocha panikáriť. „Ale ale! Alfred... ja sa tu len rozprávam s kamarátmi,“ zdôraznim slovo ´kamarátmi´. „Na tom predsa nie je nič divné. Mali sme debatu o~ no o drakoch. Morgan a Eliza sú predsa na draky najlepší odborníci.“ usmial som sa a pozrel sa na svojich dvoch nových kamarátov s pohľadom, ktorý vraví ´Prikývnite!´. Až teraz som zbadal, že je pri nás aj Kiku. Rýchlo som vstal a chytil ho za ramená. Kiku je odo mňa asi o pol hlavy nižší. „Pošta! Ako sa majú rodičia? Mama mi nič špeciálne neposlala?“ sypal som naňho všetky moje otázky. Medzitým som jednu ruku dal na Alfredove plece a druhé na Kikuove s tým, že ich odvediem preč. Rýchlo som ešte svojim ´spolupáchateľom´ povedal, že sa stretneme na obede. „Alfred, pozri, aké je dnes krásne počasie! Úplne stvorené na metlobalový tréning, čo povieš, kapitán?“ usmial som sa a viedol ich preč. |
| |
| „Hm... tak hádam.. hádam nevybuchne...“ pohladil som Tinovi hlavu a ozaj dúfal, že mu nič nevybuchne. Menšie explózie síce k niektorým elixírom patria, ale Tino je strašne uplakaný a rozrušiť ho vie aj malé ´bum´. Vzdychnem si. Dakedy si pripadám, že ho moc rozmaznávam. Ale ten jeho roztomilý výzor si o to priam žiada!
Dobre. Tino ide na hodinu. Som kľudný... odpijem si z čaju a zavriem oči. Čo teraz? Ja bez Tina vlastne nemám čo robiť. Oh áno! Vytiahnem papier a ceruzku. Je čas realizovať. S tým čarovným telekomunikačným prostriedkom to myslím vážne. Ale ako by to malo vyzerať? Čo všetko za funkcie to bude mať? Bude to stáť veľa strávených hodín v knihovni, zháňanie materiálov a hlavne skúsenosti... ale ak sa mi to podarí, veľmi sa to odrazí na mojej budúcnosti. Som ten typ vynaliezavého človeka. Mám už veľa nákresov všelijakých možných vynálezov (aj keď sú ešte furt len na papieri). Niekedy si pripadám ako legendárny Leonardo da Vinci. Až na ten rozdiel, že ja som Švéd. A že je iná doba.
Takže ako prvé by som mal vymyslieť tvar. Ako to bude vyzerať? Nakreslím na papier ucho. Ak by sa doň mohla dať nejaká... vecička. Mohla by to byť gulička. Hm... ale čo s hlasovou časťou? To by nešlo. Pokrčím papier a zahodím ho. To už som dopadol, keď nemám ani potuchy ako by to malo vyzerať. Je pravda, že na vynálezy treba mať trpezlivosť. Podaktoré sa vyvíjajú veľa rokov. No ja to potrebujem čo najskôr.
Dobre mi ide práca s drevom. Raz by som si chcel otvoriť obchod s nábytkom. Alebo s prútikmi. Alebo oboje. Možno by ten nábytok bol čarovný. Ovládaný hlasom. Stačilo by povedať ´Skriňa otvor sa a daj mi modré tričko´. Mno a prútiky... PRÚTIKY! No jasné! Vytiahol som ďalší čistý papier a rýchlo naň načmáral prútik. Do prútika by sa mohol dať nejaký mikročip. Mikročip obohatený o čarovné sily. A ovládal by sa hlasom. (Mám slabosť na veci ovládané hlasom). A mohol by aj blikať! Na modro a žlto. Zrazu ma napadali všetky možné nápady.
Okolo mňa zrazu prešli tri osoby. Boli to Jones, Im YongSoo a Kiku Honda. „Honda!“ zvolal som a pribehol k nemu. „Môžem ťa o niečo požiadať? Alebo skôr navrhnúť...“ dodal som. Ukázal som mu hárok papiera na ktorom bol môj nákres (ešte nedokončený). „Chcem vyrobiť čarovný telekomunikačný prostriedok. Lenže sám to nedokážem. Nechcel by si so mnou spolupracovať?“ ak ide o dohody alebo obchod, som veľmi komunikatívny. Sám neviem prečo som v iných situáciach taký tichý. Zrejme nemám čo povedať. Ale teraz som čakal, čo Kiku povie na môj návrh. |
| |
| Zasměju se. "Tak to ho budeš muset udělat znovu brachu. Tam ho jen tak nenajdeme." Hlas tlumím, aby nás slyšelo co nejméně lidí. I když pravdou zůstává, že bavit se o našich výletech do Zakázaného lesa zrovna tady je poněkud neopatrné. A pak nastane ta jejich debata o famfrpálu. Ne, opravdu nevím co na něm vidí. Je to jen bezohledný a surový sport, kde se hlavně Zmijozelští snaží co nejvíce svých protihráčů zmrzačit. Zabloudím pohledem k jejich stolu a jen zavrtím hlavou. Svět by se bez nich určitě obešel. Možná, by na tom byl i lépe, kdyby zde oni nebyli. Přeci jen, žádné odporné jídlo, kterým chtějí své společníky pravděpodobně otrávit a pořád pijí ten svůj čaj. Bůh ví, co si do toho přidávají. Možná to jsou jen parchanti a není to čaj, ale mnoholyčný lektvar. "Hodnej Brunclík." Podrbu to masivní zvířátko za ušima. "Kdybys chtěl, tak bych ho mohl seznámit s Jean. Určitě by z nich byli báječní kamarádi." Podotknu, ale to už se Péťa zvedá a pronáší něco o zodpovědnosti. "Hele, musíš uznat, že na Lockhartových hodinách, se vážně nic naučit nedá." Pronesu a mírně se usměju. "Mám pocit, že i ty ses z několika ulil." Dám si prst na rty na znamení, že o tom pomlčím a pak jsem ho už nechal v klidu odejít. "Nevidím důvod, proč bych tam měl jít. Budu tam chodit jednou do čtrnácti dní. Stejně se tam nic nenaučím a nemám chuť poslouchat celou dvouhodinovku narcisovské bláboly. Stejně se v průběhu hodiny nikdy nikdo nic nenaučí. To si raději večer sednu a v klidu se to naučím sám." Odpovím mu a dobře vím, o čem mluvím. Každý, kdo chodí na jeho hodiny na tu jeho příšernou povahu trpí. Lehce ho praštím do břicha při poznámce o žabce. "Kdy si vy dva s tím už dáte pokoj. Jste jako malí." Protočím oči a chci sáhnout po zbytku své snídaně. Bohužel, Gilbert byl rychlejší. Několikrát ho dloubnu do břicha. "Maličkost? Tak to si fandíš. Takové kuřátko ideální na pekáč." Vrátím mu to a ušklíbnu se. Popravdě, z knih mám velkou radost a mám nutkání je jít ihned zařadit do své knihovničky. Mávnutím pozdravím Ludwiga a zvednu se ze svého místa. "Plán? Hm... Nejdříve si zajdu zařadit knihy a můžeme u mě něco vymyslet." Prohlásím a se svými novými knihami, i s tou, kterou jsem četl při snídani, se vydám směrem ke své koleji. A doufám, že zase nebudou řeči ohledně toho, že jde Gilbert na návštěvu. |
| |
| Kujme pikle Zamyšleně pokukuji po těch dvou, přemýšlím, co jí tak mohl říct, ale jakmile začne Eliz brebentit dál, myslím, že mi je to všechno jasné. Jen nepatrně se ušklíbnu a poslouchám, říkám si, jestli náš nebelvírský spolužák počítal s tím, do čeho se to zaplete... Pak sebou škubnu, když řekne moje jméno. Proč já? Zaúpím v duchu a tázavě na ni kouknu. Nechám se přitáhnout a trochu zaraženě poslouchám, co to vykládá. Cítím se, jako by mě polila ledovou vodou, i když se dál snažím zachovat takový neutrální výraz. Trošku ale svraštím čelo. Aidian a Slavík? Jak ji to u Brumbálových prašivých koulí vůbec mohlo napadnout?! Vždyť Aidian je do sebe zahleděný pitomec. Kromě sebe nemá snad rád vůbec nikoho, tak jak ... by asi mohl někomu vyznat city? To ho chce proklít nebo co?! Navíc se cítím lehce dotčeně, protože jistá má část mi říká, že dokud bratr nemá nikoho, je to okej..., ale kdyby si někoho našel. Zjišťuji, že by mi to asi celkem vadilo. A tím spíš, že by to byl někdo jako Slavík. Zamračím se. Ohledně Arthura s Alfredem, tam to bude asi lehčí... Arthur je pod povrchem hodně citlivý jedinec. Vlastně chci, aby ten obočnatej blbec byl šťastnej. Ale jestli mu Alfred ublíží, asi to nebelvírský hovado uřknu! V duchu se zarazím, když zjišťuji, že s tou druhou částí plánů se celkem ztotožňuji. Už už chci něco říct, ale předběhne mě ten Yong. (K našemu havraspárskému páru se nevyjadřuji, ale nejspíš jsem nakažen Eliziným vlivem nebo tak, protože mi přijde, že ti dva spolu už beztak musí něco mít... ) Navíc jsem měl chvilku pocit, že si mě Yong trochu prohlíží. Snažím se pod tou myšlenkou nerozpačitět. Pak se na Eliz zamračím, když řekne tu další část. "Má nejdražší Eli," pronesu a nezapomínám jí oplácet to její "drahý Morgane", "Za prvé mě nevydírej," protáhnu klidně. "Nemám to rád," dodám a zakřením se. Přeci jen, není to ani pádné vydírání, jistě pracovat s ní by se mi líbilo, ale není to jediná dračí rezervace na světě. Pak pokrčím rameny. Ovšem lehce zrudnu. Je to mrcha! To slovo rád nemusela tak zdůrazňovat! To, že by mě pak bratři přijali líp, je asi pravda, ostatně neměli by na výběr, kdyby nechtěli vypadat jako úplný pokrytci. "Nicméně za druhé s plánem dvě, tedy Arthurem a Alfredem máš moji plnou podporu," pokrčím rameny. "Ostatně ... Arty potřebuje do života trochu nadšení, ale ... Aidian a Petr?!" povytáhnu obočí, u tohoto páru pochybuji, že při jeho vymýšlení byla Eliz příčetná. "Jak toho chceš pro Sal-uhm-Rowenu docílit?!" Pak jen pokrčím rameny. "Ale pro tebe všechno," ušklíbnu se a pak zaraženě mrknu, když nás YongSoo obejme. Fajn, tohle jsem nečekal! Přimhouřím oči, když k nám přijde Alfred s Kikuem. Přikývnu na znamení, že s Yongem jsme probírali draky a nic než draky. Vlastně je Yong docela sympatický, když se to tak vezme. A pak se ušklíbám, když odchází. Jen ke mně dolehne něco o famfrpálu. "O tom jsem vlastně taky uvažoval," pronesu zamyšleně. "Že by dneska mohl být trénink, co myslíš?" kouknu na Eliz a pokrčím rameny. |
| |
| V celkem dobré náladě jdu ke stolu svojí koleje, přece jen jsem pozdravil, koho jsem pozdravit chtěl a teď mě čeká skvělá snídaně… zvlášť po tom, co jsem se u domácích skřítků pokusil o infiltraci dánské kuchyně. Hm. Zajímalo by mě, jak bude vypadat výsledek mojí snahy být Dánsku zas o něco blíž. Jenže ještě předtím, než stihnu tyhle myšlenky dokončit, se něco změní. Ta podlaha. Klouže, je lesklá jako zrcadlo… kde se tu vzal led?! Nestihnu vytáhnout hůlku, něčeho se chytit nebo cokoliv jiného, prostě jen letím k zemi a pokouším se nerozmáznout nejhorším možným způsobem. „Helvede!“ ujede mi, když sebou třísknu o zem. Moje prdel zažila středověk. Fakt, že budu mít takový štěstí a narazím si zadní část těla, konkrétně kostrč, jsem vážně nečekal. Pomalu se seberu a snažím se udržet si klidný výraz a předstírat, že vůbec nemám problém si sednout nebo přinejmenším nenadávat na všechny severské bohy (a že jich je sakra moc). Nějak v tu chvíli neřeším, kdo tuhle malou nehodu způsobil, ne, že bych to netušil. A i kdybych to věděl jistě, tak se na danou osobu prostě rozčílit nedokážu, protože ji mám prostě… rád? Na takové lidi se naštvat neumím, ať už jsou důvody k jejich činům jakýkoliv. Samozřejmě jsou nejspíš i takový, u kterých by mi stačil sebemenší důvod k hádce nebo rvačce, ale zrovna teď si na nikoho takovýho nevzpomenu. Pomalu se posadím a ignoruju fakt, že je to jedna z posledních věcí, které bych teď chtěl udělat. Naraženiny bolí, sakra moc. A to ještě můžu být se svojí šikovností rád, že jsem si nic nezlomil. Popadnu věc, která se tváří aspoň trochu známě, a začnu jíst. Nějak se ještě mezitím pozdravím s Yaem a ostatními a pak už se pokouším psychicky připravit na dnešní první dvě hodiny. Ono je popravdě tak trochu masochistické tam jít dobrovolně. Ten učitel… ten chlap je snad větší narcis než třeba Gilbert z mojí koleje a to už je co říct. Když jsem si tak koupil jeho knihy (a následně otevřel a rychle hodil na místo, kde je dlouho neuvidím), dostal jsem pocit, že ani letos se nic moc nenaučím. Což je trochu smutný vzhledem k tomu, že tu studuju poslední rok. Na druhou stranu mají zrovna vyučující, kteří dostanou na starost obranu proti černé magii, poměrně malou trvanlivost, takže můžu doufat, že aspoň Sigi a ostatní budou mít příští rok větší štěstí na učitele. Ignoruju ještě poměrně čerstvou bolest v zadní části těla (už vidím pohled Snapea, když mu sdělím, že se v tý jeho hnusný a vlhký podzemní učebně můžu sotva posadit) a pokusím se nějak dojíst snídani. Mezitím ještě pohledem přejedu zbytek místnosti a jako obvykle trochu hodnotím. Vzadu u stolu je Tino s Berwaldem. Na chvíli se zamyslím. Ti dva mají fakt zvláštní vztah, skoro jako otec a syn nebo… u té druhé možnosti se zašklebím a málem se začnu dusit čajem. Ta představa… heh. Ale je to příležitost, jak si z Berwalda udělat srandu… on a jeho manželka Tino. Pak se ještě rychle mrknu po místnosti, už si pomalu začínám uklízet věci, abych stihnul první hodinu. Pohled mi padne na skupinku poblíž. Na to draky milující trio. Elizabeta, ta ženská mě upřímně děsí. Má ránu (a nechodí pro ni daleko, víme) a ještě ke všemu působí neustále trochu zasněně, hlavně, když sleduje Kirklandy a jim podobný. Kdo ví, co tam v tom Maďarsku provádějí… podezřelost přítomnosti Morgana a YongSooa nevyhodnocuju, rychle se ještě podívám po ostatních a když zjistím, že nikdo asi nebude ochotný se mnou jít na obranu proti černé magii dobrovolně, tak se zvednu, na cestu hradem si vezmu jeden z těch příšerných Lockhartovských výplodů a aniž bych se nějak staral, koho cestou sejmu, vydám se k východu ze Síně. |
| |
| Pitomej Slavík! “Posluž si. Když jsi takovej slaboch a neumíš se s tim vypořádat jinak,” odfrknu si. “Body jsou vážně to poslední, co mě zajímá.” O nějakej pitomej školní pohár mi šlo možná tak v prváku. Stejně je to jenom hra pro děcka a ve vyšších ročních jsou nějaký body pasé. Pokud Slavík jako jedinou sebeobranu bude používat strhávání bodů, budu to mít o to snazší, ale bude to nuda. Stejně mi celym svým výzorem nesedí na velkýho rváče. Jenom žvaní. A někdo mu musí zavřít hubu. Rád se toho ujmu. Nekomentuju ty jeho pitomý řeči. Je to ubožák. Na moc se očividně nezmůže. Zaprvé to obočí není degenerace, je to dědičný. A… není to přece nic hroznýho, ne? Naopak je to znamení, že patřim do naší rodiny. Ale uznávám, že i po sedmnácti letech je to pro mě citlivý téma. Prostě o tom krámu nerad mluvim. A aby mě prostřednictvím tý věci někdo urážel… Nemůžu přece za to, že se to v naší rodině dědí. A to ještě můžu bejt rád, že Slavík neví o tom, že v tý věci mám cit. Fakt se nechci chlubit tim, že nejzranitelnější místo na mym těle je obočí. A zadruhý o něj fakt nemám zájem. Hnusí se mi. A vážně nejsem na chlapy. To, že je teplej on, neznamená, že každej v jeho okolí je gay taky. Nebudu si kazit den. I když ten mi beztak zkazí dvouhodinovka lektvarů. Kdo vymyslel tak stupidní předmět? Ale pořád jsem na tom líp než Morgan, kterýho Snape trochu šikanuje. Neschopnost v lektvarech je další věc, co máme nejspíš v genech. Morgan není ve Zmijozelu a Snape svoje “svěřence” občas omlouvá. I mě. A občas není na škodu, když mi omylem do kotlíku přisype správný ingredience a z toho něčeho, co se mi povede spáchat, vytvoří příslušnej lektvar. Stejně je to kretén… Dosnídám (respektive dopiju svůj čaj). Shledám zmijozelskej stůl moc nezábavnej. Zato kolem drahýho bratra se strhlo pozdvižení. Nějaká sešlost ubožáků. Ale… takže on se nám bratříček bratříčkuje s nějakejma mudlovskejma šmejdama? Asi mu fakt nevadí, jak hluboko klesnul a klesá ještě hlouběji. “Mimochodem, Sigurde, co máš poslední hodinu?” naposledy se obrátím ke svýmu… kamarádovi (?). Počkám si na to slavíkovský hovado někde na chodbě, tak aby nás nikdo nerušil a pořádně ho zmlátim. Sigi s nim chodí do ročníku a předpokládám, že ten šprt si vypsal všechny předměty. A já mám dneska jen šest hodin. Nebude těžký si na něj počkat. Za chvíli bych měl jít do učebny toho narcistického pitomce, abych si stihnul zabrat lavici někde vzadu. Lockhart má v oblibě zvát si žáky k tabuli, ale když si sednu tak, aby mě neviděl… nevyvolá mě. Takže si dvě hodiny pospim. Nebo se mu budu smát. Je to vlastně jedno. Zvednu se od stolu, seberu dopis od rodiny a vydám se k havraspárskýmu stolu. Mohl bych těn dopis ukázat nejdřív Arthurovi, ale mám chuť se Morganovi a jeho novejm kamarádům vysmát. A Ryan… tomu nic ani ukazovat nemusim, beztak to není jeho rodina, kdo píše. Počkám si, až ta Nebelvírská cháska odejde a s úšklebkem si stoupnu za bratra. “Takže sis našel kamarády z Nebelvíru,” ušklíbnu se. Nakloním se k němu tak, aby to nikdo jinej neslyšel a zašeptám: “Baví tě hodně, neustále mi dokazovat, že k těm ubožákům patříš?” “Myslel jsem, že přestože jsi v Havraspáru, pořád v sobě máš aspoň kus z dobrýho čaroděje a pořád jsi částečnej Kirkland, ale paktovat se s nebelvírskejma krysama…,” odtáhnu se a posměšně si ho přeměřím pohledem. “Ubohý,” usoudim. Pohlédnu na tu šílenou ženskou, kterou on asi považuje za kamarádku. Je divná. A nemám jí rád. A není lepší odrážeč než já! To jsou kecy. Nikdo neví, jak těžký je namířit potlouk, aby trefil Arthura přímo do hlavy, když ten parchant ještě uhejbá. Třísknout do míčku umí každej, ale strefit s nim někoho… to už je těžší. Navíc ženský nikdy nehrajou na postu odrážeče, to je práce pro chlapy. A taky nenosej chlapeckou uniformu. Prostě je divná. “Máma napsala,” obrátim se zpátky k bratrovi a hodim dopis před něj na stůl. “O tvý náklonnosti k těm chcípákům jí řikat nebudu. Nedělám to kvůli tobě, aby bylo jasno. Nechci, aby se trápila. Už tak jí mrzí, že ses zrovna dvakrát nevyvedl.” Nemusim mu doufám řikat, že kdyby se rodiče dozvěděli o tom, co jsem před chvílí viděl, znamenalo by to úplný vydědění. Asi by ho i vyhodili na ulici. Už by ani nebyl součást rodiny. Paktovat se s někým z Nebelvíru je v naší rodině největší ostuda. Větší je snad už jen bratříčkování s mudly. “Jestli něco chystáš, počítej s tim, že se ti to nepovede,” oznámim mu s přimhouřenýma očima. Jen jako oznámení. Ne, že bych ho podezříval, ale chová se divně. A ta holka taky. I když ta se chová divně vždycky. “Pak ten dopis předej Arthurovi. Já na něj nemám náladu a ty ho asi uvidíš,” dodám nakonec. |
| |
| Stále vo Veľkej sieni Takmer si dolámem nohy, kým sa pokúšam zosynchronizovať svoj skoro-beh s Alfredom-san. Niežeby som nebol zvyknutý, že ma ťahá za rukáv po chodbách, no vymotať sa pritom z miesta za stolom celú situáciu trochu komplikuje. Až keď sa ocitneme pri bystrohlavskom stole sa konečne môžem trochu upokojiť. Nechápem, načo sme tam vlastne išli, no radšej to nerozoberám. Keby som mal skúmať každé rozhodnutie a nápad Alfreda-san, asi by som skončil u svätého Munga s vážnou psychickou poruchou. „Nie, Yong Soo, neposlala,“ odpoviem bratovi, keď si po krátkom rozhovore s mojim najlepším kamarátom všimne aj moju prítomnosť. „Pozdravuje vás, dúfa, že sa máme dobre a o týždeň ti vraj pošle balík,“ zrekapitulujem mu mamin list, no to už nás oboch ťahá smerom od svojich kamarátov. Ticho čakám, čo Alfred-san povie na metlobalový tréning, no odpovede sa nedočkám, keďže hneď na to počujem niekoho volať svoje meno a otočím sa smerom, odkiaľ hlas prichádza. Ocitnem sa oproti vysokému siedmakovi z Bystrohlavu. Iste, Oxenstierna-san, už som o ňom počul od Yaa-san. Chvíľu ohromene stojím na mieste, keď mi do ruky vopchá akýsi rozkreslený náčrt prútika a začne rozprávať o akomsi telekomunikačnom prostriedku. Bol som v miernom šoku. Väčšinou bol tichý, aj keď som si ho všimol pri raňajkách, len málokedy prehovoril, preto som naňho chvíľu len v nemom úžase pozeral. „Spolupracovať?“ zopakujem ticho a dúfam, že ma nezradia nohy. Bol som zvyknutý, že ma obklopujú vysokí ľudia, no Oxenstierna-san nielenže bol o dosť vyšší, ale ešte pôsobil tak trochu desivo. „Na... výrobe telekomunikačného prostriedku?“ nechávam si to prejsť mysľou, kým si plne uvedomím, čo po mne vlastne chce. Ale musím uznať, že to znie zaujímavo. „Ach... no...“ chvíľu váham. Nikdy som nad ničím podobným neuvažoval, no keď to spomenul, uvedomil som si, že by to v prípade úspechu mohlo byť užitočné pre čarodejnícku spoločnosť. „J-ja... neviem... Mám veľa učenia, ale... ak by som mal dosť voľného času, tak... tak ti rád pomôžem,“ súhlasím nakoniec trochu nervózne. „Musím sa ponáhľať na vyučovanie, tak... ehm... ešte sa uvidíme...“ poviem, ukloním sa mu a dobehnem Yong Soo-a a Alfreda-san. Neskôr by sme sa mali znova stretnúť, aby sme sa dohodli na nejakom čase a mieste, ak máme na niečom začať pracovať... |
| |
| Otravný den pokračuje ... S lehounkým nenápadným úculem sleduji, jak se nebelvírský primus rozmázl na zemi. Už jen za tuhle podívanou mi to stálo. Ale nic to nemění na tom, že mě trochu rozhodil a rozladil. Otravné. Ušklíbnu se na bratra, když mou akci pochválí, a beze slova pokrčím rameny. Myslím, že to nepotřebuje žádné další komentáře. Otráveně se tedy vydám ke stolu, kde se usadím. S bezvýrazným pohledem sleduji, jak si Egill nalévá až přehnaně moc kávy, ostatně jako obvykle. "Nepřeháněj to s tím kofeinem, Egi," pronesu nezaujatě tiše a už prostě jen ze zvyku, automaticky. A sám si naliji plný hrnek stejného nápoje jako můj mladší bratr. Ne nadarmo Skandinávci v konzumaci kafe drží první příčky. Pak upiju a nechám aby hořká chuť nápoje zaplnila mé chuťové buňky. Lehounce se mračím. Jen potřesu hlavou na bratrovu odpověď na mou otázku. "Runy ti musí jít samy," prohlásím klidně. Přeci jen runová magie něco, co se v našem rodě dědí, včetně různých specifických run. I mou hůlku zdobí runový nápis, který posiluje moc jejího vlastníka a které na ni nechal vyrýt můj otec. Takže tento předmět je jen jakýmsi doplním, opakováním něčeho, co je běžnou součástí života seveřanů. Občas je mi skoro líto, že nechodím na nějakou školu magických umění na severu, tam by runové magii bylo rozhodně vymezeno více prostoru. Ale jak to tak vypadá měl bych to tam kvůli svému jménu těžké. Jelikož to, co britské čistokrevné rody ještě stále považují za čest, se na severu začíná jevit jako vrchol netolerance. Zabráním si povzdechnutí. Svou vlast mám totiž skutečně upřímně rád. Každopádně co se Run v Bradavicích týče, moje učitelka mě má celkem ráda a většinou si dost popovídáme. Myslím, že Egill jako můj bratr u ní musí také být zapsaný dobře. Jen nevím, jak se na něj tváří na Bylinkářství, doufám, že mu Prýtová "moji neskonalou drzost a aroganci" nedává sežrat. Na to jsem se ho vlastně ještě nezeptal. "Já mám Lektvary, pak dvouhodinovku volno, dějiny a astronomii," při té myšlence pomyslně zívnu. Takže se ani dneska zrovna moc nevyspím. "Otravné," shrnu to a odfrknu si. Lektvary jsou z dneška jediný smysluplný předmět, ale jsou povinné, což znamená, že musím zabrat nějaké dobré místo... Jenže ve třídě, kde jsou dvojčata Kirklandové, jejich nevlastní bratr a jistý Feliks, je něco takového nadlidský úkol. Vlastně si nepamatuji hodinu, kdy by něco nevybouchlo, někdo nebyl ošplíchnut jedem nebo tak. Bylo to na naší hodině, kdy se jistému studentovi podařila vytvořit jakási smrdutá mlha, která se roznesla školou a smrděla tam ještě několik týdnů. A ve sklepení a tedy i Zmijozelu se ještě držela o něco déle. To bylo opravdu otravné. Kdybych nevěděl, že je Morgan podobně neschopný jako Arthur asi bych ho podezíral, že to vytvořil schválně. Mm, mám dojem, že se divím, že jsme v tomto složení úspěšně došli až do šestého ročníku zdrávi. Jinak mě osobně Lektvary baví. Co se týče Dějiny, vlastně jsem na nich zůstal jen proto, že mi historie přišla vždycky podstatná. Přestože výklad je otravný a děsně nudný a je pravdou, že u něj někdy spím, pořád mi to přijde důležité. Navíc ten Havraspářan Laurinaitis má snad nějakou zázračnou odolnost a už několikrát jsem se snížil k tomu, že jsem ho požádal o půjčení poznámek. Je milé, jak je ochotný. A co se Astronomie týče, zůstal jsem tam jen pro to, že ten dánský otrapa je v ní až podezřele dobrý ... A já odmítám v čemkoli zaostávat za ním! Mm. A zase jsem se v myšlenkách dostal k němu. Trochu zaraženě sebou cuknu, když ho Egill zmíní. Takže si bráška vážně všiml, že se mnou něco je. Povzdechnu si. "Nedělej si starosti," odtuším a věnuji mu nenápadný úsměv. "Matthias mi nestojí za to, abych si z něj dělal vrásky," odfrknu si. A s jakýmsi vnitřním úšklebkem pozoruji příchod Aidiana, takže už se dovyhádal... Lehce zašilhám k hodinám ukazující počet bodů. Jak je vidět, tak bez ztráty se to neobešlo. Jen přikývnu na jeho slova a odfrknu si. "Je to otravná pakáž," odtuším nezaujatě. "Mělo by se jim ukázat, že by měli ctít aristokracii," odfrknu si otráveně. Neříkám, že mezi čaroději z mudlovských rodin se nemůže objevit někdo s mimořádným talentem. Nicméně... když se tak člověk podívá na všechny významné čaroděje, všichni jsou alespoň na půl čistokrevní. Přeci jen je něco jiného, když člověk s magií odjakživa vyrůstá a když se s ní poprvé setká až v 11 letech. Na druhou stranu je spousta pitomců, kteří byť čistokrevní, tak člověk pochybuje, že by dokázali vyčistit záchod... Zamyšleně sleduji Egilla. Je zvláštní, že už to opravdu není ten malinký klučina, co s každou drobností chodil za mnou. Můj malinký bratříček, kterého jsem si mohl hýčkat. Povzdechnu si. Nelíbí se mi představa, že jednou mi přestane dělat stín. Jsem zvyklý na jeho přítomnost. Trochu se zamračím, ale z myšlenek mě opět vytrhne Aidian. "Mm, teorii k Astronomii, sedmou hodinu," usoudím nepřítomně svým znuděným hlasem. "Slavík tam chodí taky," odtuším ještě. Hádám totiž, že se mě ptá právě kvůli němu. Věnuji mu přímější pohled. "Buď důsledný," vyzvu ho s nenápadným úšklebkem. Pak se zase otočím k bráškovi. Všímám si, že dojedl. Proto rychle dojím svou snídani, dopiju kafe a přikývnu na souhlas. "Zatím," ušklíbnu se na Aidiana na rozloučenou a s tím se spolu s bratrem vydávám od stolu. Když nás přepadne Tino. Svěřenec našeho příbuzného Berwalda. A nějakým způsobem je samozřejmě příbuzný i s námi. Přejedu ho chladným pohledem. Delší chvilku mrazím ten jeho úsměv a v duchu napočítám norsky do pěti, pak napočítám do pěti ještě islandsky, zvažuji ještě angličtinu, ale rozmyslím si to. "Dobré ráno," odtuším lhostejně. Začínám mít dojem, že se na mě moji severští příbuzní dneska domluvili a snaží se mě naštvat. Jak jinak vysvětlit ten náhlý vlezlý zájem o moji osobu. "Ano, můžeš mě doprovodit," usoudím klidně. Bylo by neslušné mu to zakazovat, nemluvě o tom, že nemám jediný rozumný důvod, proč ho odmítnout. "Jak se máš?" optám se v rámci zdvořilé konverzace. Vydáme se tedy ze síně. Kráčím mlčky. Předpokládám, že Tino beztak zvládne rozhovor za nás tři. Když nadejde místo, kde bychom se měli rozdělit, přeci jen Runy se vyučují jinde, jen se na bratra nenápadně pousměji a na rozloučenou stisknu jeho ruku. "Dávej na sebe pozor," prohodím klidně a snažím se z hlavy vyhnat ten pochybný nápad ho obejmout jako v dobách, kdy jsme byli mladší. |
| |
| Fanklub ve Velké síni "Ahoj Alfrede, Kiku," kývnu na nově příchozí a usměji se nevinně. Je docela zábava jak Yong So se snaží zahladit stopy. "Jistě, Yong So se ptal jak chutná dračí maso," brouknu a přemýšlím od kdy jsem si vysloužila takovou pozornost. "Uvidíme se na hodině," mávnu na ně a otočím se na Morgana. Já a vydírat ho? Jak bych mohla. "Jen říkám," pokrčím rameny a obejmu ho. Mám ho ráda, je to kamarád a dá se s ním mluvit o dracích kdykoliv a kdekoliv. To pak neusíná. Jsem ráda, že na něj mám takovej efekt. Když si člověk odmyslí to že je dvojče Arthura, tak je velmi příjemná společnost. Jsem ráda, že ho mám v koleji a je to můj kamarád. A objevuje se další fanoušek. A první co udělá je že urazí Morgana. "A hele, zdravím Aidiane," usměji se na něj mile. "Tváříš se nějak kysele takhle po ránu. Dostal jsi košem?" usmívám se a jen se přemáhám abych mu nevrazila pěstí. Jak může mít někdo rád takovéhleho pitomce. I já jsem z čistokrevné rodiny a chová se ke mě jako k mudlovi. Pitomec. "Budu se těšit na náš další zápas. Doufám, že tě srazím z koštěte," zamumlám si pro sebe tu poslední větu a propaluju ho pohledem. Ignorovat mě a navážet se do mého přítele hned takhle po ránu? Ten má nervy. No, aspoň má Morgan zajištěnou práci. Ne jako tenhle ubožák co bude vyžírat rodiče až do smrti. To je zajímavá představa. Ale opravdu, kdo by mohl mít tohohle rád? Začínám pochybovat o Slavíkových slovech, ale Mrzimorský brankář to nikdy neměl v hlavě vpořádku. Kterej normální hráč by byl ochotný nastavit hlavu potlouku aby chytil camrál? Toho kluka fakt nepochoopím. A ani nechci. Možná se mu to věštění dostalo na mozek. |
| |
 | Snídaně- zase jako jeden z posledních Když se ráno probudím z až podivně dlouhého a tvrdého spánku, jen rozespale zamžourám očima. Ani mě nepřekvapí, že ostatní už jsou nejspíš dávno pryč. Bohužel, mám takový ten špatný zvyk chodit na většinu míst pozdě. Něco potichu zabručím a pomalu ze sebe skopu peřinu. Chvíli jen rozespale sedím na posteli. Když se zvednu, tak šouravým krokem dojdu ke skříňce a vytáhnu z ní svou uniformu. Navléknu se do ní a jako vždycky začnu tiše mrmlat. "Bože, proč tady musíme nosit tyhlety idiotský uniformy? Kdo má snášet tu jejich nepohodlnost?" Povzdechnu si, prohrábnu si rukou vlasy a podívám se na sebe do zrcadla. No.. Ne že bych v něm objevil něco nového, ale koukám se na svůj odraz asi tři dlouhé minuty. Nakonec jen nespokojeně zamručím a vydám se do koupelny kde spáchám ranní hygienu. Když se podívám na hodiny, trochu s sebou cuknu, popadnu věci potřebné na první hodinu a vyběhnu směrem do jídelny. Přeběhnu po pohyblivých schodech, za to, jak rychle běžím nade mnou pár obrazů zavrtí hlavou, jiní utrousí nějakou tu poznámku. Nevšímám si jich a běžím dál. Občas mě schody vyplivnou tam, kam jsem zrovna nepotřeboval, tak mi to trochu trvá než se dostanu tam, kam potřebuji. Když doběhnu do síně, ve dveřích se na chvilku zarazím a rozhlédnu se, kdo všechno tu je. Pak si jen sednu ke stolu a začnu, teď už beze spěchu, jíst. U toho se pořád rozhlížím okolo. Podívám se na věci, co držím v ruce. První hodinu máme runy.. Asi bych si měl trochu zopakovat. Otevřu sešit a snažím se si aspoň něco z toho zapamatovat. Dalo by se říct, že lehce ignoruji dění kolem mě. |
| |
| Bratrské popovídání nad šálkem čaje Velká síň; oslovuje: Aidiana, Elizabet ; zmiňuje: Arthura a svoji rodinu Trochu se zakřením, když mě obejme. To je celá ona, nicméně nemůžu říct, že by mě to neuvedlo do rozpaků. Přeci jen nejsem na takové fyzické vyznávání náklonnosti moc zvyklý (i když u ní bych už si zvyknout mohl), je to vážně perfektní kamarádka. Trochu strnu, když uslyším bratrům hlas. Co to do něj vjelo, že se ke mně najednou tak má?! Normálně na mě sotva koukna a dneska už se mnou mluví po druhé během tak krátké chvíle. I když mě uráží, jak jinak. Vlastně to víceméně ignoruji, na tyhle jeho kecy už jsem zvyklý. Akorát že teď mi místo ignorace a občas uvedení do beználady ve mně něco šprajcne, cítím, jak mi tiká v obočí. Co čeká? Že budu všechny ignorovat jak pecka a čekat, kdy si na mě veledůležitě udělá čas?! Pitomec. Navíc jsem s nimi prohodil jen pár slov. To se snad může. Ať mi dá bratr svátek. Ušklíbnu se, když mu něco řekne Eliz, i když nechci, aby si ho proti sobě poštvala nebo tak, je sice hezké, že se nebojí, ale fakt bych nerad, aby se mi rvali tyhle dva. Veškeré Aidianovy urážky přejdu mlčením. Na dostání dopisu řeknu jen, "Hm." Nějak moc mě informace od mámy nezajímají, beztak tam budou jen řeči o tom, jak je Aidian úžasný a narážky na to, jak hrozné jsem zklamání. To to rovnou mohl dát Arthurovi. Chladně se na něj zadívám po tom jeho proslovu. Jak jen je laskavý. V hlavě mi zní silně ironický hlásek. Milý Aidian by se měl možná vzpamatovat. Je sice pravdou, že naše matka ho má nejraději a z její strany není pochyb, kdo by měl máš rod dále vést. Aby taky ne, je celý po ní. Ovšem, když jsem se o prázdninách, tu chvilku, co jsem doma strávil, pozorněji díval na otce, přišlo mi, že začíná váhat. Ano, s hlavními věcmi se stále obrací na Aidiana, ale s Arthurem sem tam jednal taky. A vzhledem k tomu, že mé dvojče se chová mnohem zodpovědněji, myslím, že jeho šance nejsou úplně marné (i když uznání mu ještě vyjádřeno nebylo). A tady starší brácha by si měl uvědomit, že to není matka, která bude předávat vůdčí postavení rodu. Ano, je mi jasný, že když jsme tři a ještě ten Ir na jedno dědictví, hledá se někdo, komu toho připadne nejmíň (nebo vůbec nic) a je mi jasný, že jsem žhavým adeptem na vydědění já a že má rodina hledá už jen záminky, aby mě mohla vyškrtnout. A je pravdou, že kdyby mě bratr očerňoval v dopisech, zřejmě by to byly další mínusové body na můj účet, ale i tak pochybuji, že by to byla ta pomyslná poslední kapka. Výsledky mám výborné ... a svému jménu ostudu nijak nedělám. (Nejvíc stížností jsou beztak tradičně na Aidiana) Navíc, ačkoli moje matka by mě nejraději vydědila už tehdy v 11, byl to otec, kdo se mě zastal, sice s námi všemi jedná s jistým odstupem, ale je to zdravě smýšlející člověk... Lehce se na něj usměju, když se mě snaží přesvědčit, že mi mé plány nevyjedou. "Myslíš?" protáhnu jen nezaujatě a pokrčím rameny. "Pomůžu ti," ušklíbnu se na Eliz, když zmíní, že bráchu shodí z koštěte, byl by to super pohled, a pak bratrovi opět věnuji chladný, přezíravý pohled, který by se s těmi jeho klidně mohl měřit. "Samozřejmě," odtuším na pokyn o předání dopisu. Pak pohodím hlavou, ušklíbnu se ... "Aidiane," neudržím se nakonec a nakonec pronesu parafrázi na jeho větu, která mě napadla okamžitě, jak ji řekl, "Baví tě hodně neustále mi dokazovat, že jsi rok od roku větší a větší kretén?" prohodím a zvlním rty v pobavený úsměv. "Bráško, měl by ses nad sebou zamyslet, aspoň trochu, věř mi!" dodám. Jde mi přeci jen o něj a jeho dobro. Ale když se pořád bude chovat jako fracek, určitě otci jednou ty nervy rupnou. Ať si matka říká co chce. |
| |
| Nejsem stádní zvíře Nejdřív Velká síň pak knihovna Mluvím s Petrem Slavíkem a okrajově se zmiňuji o Ivanovi a Torisovi Zatím, co se na zemi málem se slzami v očích děsím nad rozbitým inkoustem, přijde ke mně prefekt naší koleje. Nějaký Slavík, přiznávám se moc ho neznám, nejsem moc stádní typ, abych udržoval miliony kontaktů. No když se to tak vezme, občas prohodím několik slov s nevlastním bratrem, učitelem na péči o kouzelné tvory a Zmijozelským teď už primusem Braginským…do teď mu dlužím poměrně dost peněz za to, že jsem se dostal přes zkoušky bez většího trapasu. Ale na druhou stranu letos bych ho potřeboval daleko víc, ale už si ho nemůžu dovolit. Možná bych to mohl dát na nástěnku. „Nešikovnost se projevuje i v letošním roce“ pokrčím rameny a velmi vděčne se na něj podívám když mi opraví kalamář a zbaví mě té inkoustové katastrofy a zachrání mé úkoly. „Jsem ti převelice zavázaný zachránil si celý můj dnešní den.“ Pokloním se mu hluboko div neprásknu hlavou o zem a utíkám na snídani. Hmmm nejdůležitější jídlo dne? No tak tedy dobře. Rychle si vezme topinku s vejci a sýrem, nasoukám to do sebe, zaliju velkým množstvím dýňového džusu a utíkám do knihovny. Chci se ještě připravit na hodinu lektvarů. Profesor je děsivý až hrůza a pokaždé si najde něco jak mě zdeptat. Vytáhnu si poličky knížku a začnu si číst o lektvarech co budeme dnes dělat. |
| |
| Nesnášim svůj život! Malá deprese ještě nikoho nezabila! Velká síň, chodba (?), učebna Obrany proti černé magii; oslovuje: Sigiho, Morgana, Elizabet; zniňuje: sám sebe a svoje ego, Petra “Díky, Sigi,” přátelsky se na něj usměju a následně přikývnu. “Spolehni se, bude ještě litovat,” ušklíbnu se a vydám se na odchod. Na moje slova jako první reaguje ta jeho pochybná kamarádka. “Nazdar,” odpovim na její pozdrav a jen letmo k ní stočím zrak. Pak se zase zaměřím na bratra. Její poznámku o mym výrazu přejdu jen úšklebkem. “Hleď si svýho, děvenko,” probodnu ji mrazivym pohledem. Pitomá holka! Co tim jako myslí? Košem? Já? Prvotně bych někoho musel pozvat na rande. A to se nestalo. Nechápu, co to má pořád za narážky, ale jak řikám… je divná. Ohledně jejich plánu shodit mě z koštěte nic neřikám. Ale ze strany Morgana mi to ublíží. Takovej první příznak blížící se deprese. To mě vážně tak moc nesnáší? Ofrknu si. “Tak promiň, že se o tebe starám. Asi mi pořád nedochází, že ty už jsi s tim svým selhánim smířenej. Chtěl bych zpátky svýho bráchu, ale zapomínám, že už je pryč. No nic, tak se měj,” řeknu lhostejně. Pitomej bratr! On si dovoluje? To jas zase den. Nejdřív bratr, potom Slavík, potom zase bratr a ještě ta jeho kamarádka… aspoň, že po škole zmlátim to hovado a trochu se mi uleví. Urazilo mě to. Fajn, tak ať si dělá, co chce. Je mi to jedno. Nemusim se o něj vůbec zajímat a bude to lepší pro obě strany. Sakra! Chtěl bych prostě… vypustit. Jeho slova se mě fakt dotkly a nevim proč. Kvůli takovejm kecům bych si neměl dělat starosti, ne? Prostě plácnul první blbost, co ho napadla. Proč vlastně nemůžu mít normální bratry? Proč si s nima nemůžu rozumět jako si rozumí Sigurd a Egill? A u Morgana mě to mrzí dvojnásobně. Měli jsme přece dobrej vztah. Ale není moje vina, že je to pryč. Prostě není. On si za to může sám a očividně ho to nějak moc netrápí. A mě taky ne. Je mi to jedno a kašlu na něj! Tak proč mám pořád takovej pocit prázdnoty? Proč mi brácha chybí? Proč chci, aby mě měl pořád rád? Debilní úvahy! Nemám ho rád! Je to ubožák! A prostě u mě klesnul tak hluboko, že bych o něj ani kotlík neopřel. A vůbec… co je mi po něm? Nasupeně se otočím a vydám se směrem k odchodu. Je mi jedno, jak idiotsky se v tu chvíli chovám. Podle Morgana se tak chovám pořád, takže je to asi jedno. A ostatní si o mně myslej podobný věci. A je mi to jedno. Co je mi po ubohejch spolužácích… ale že si to myslí i Morgan… mrzí mě to. I když asi těžko by si to nemyslel, když je to pravda. Jenže když se podívám do těch sebevědomejch šklebů babců, co si to nemůžou dovolit, nemůžu si pomoct. V tý chvíli si prostě nepomůžu a těch okamžiků, kdy bych svýho chování litoval (jako je třeba tenhle), zase moc není. Tohle mě fakt štve! Proč mám chuť se vrátit k havraspárskýmu stolu a bratra obejmout? Proč mám pocit, že bych se mu měl omluvit? Za to všechno… za ty čtyři roky a pár týdnů, co už se k němu chovám, jak se chovám. Do háje! Seberu poslední zbylou hrdost (a mužnost) a rozhodnu se podobně trapný citový výlevy vynechat. Co vlastně čekám? Že za mnou půjde? Že mě utěší? Že ucítím jeho hřejivou náruč a uvidím milý úsměv, jak mu rozzáří roztomilou tvář? Úplně slyším jeho pobavený smích: “Tak tohle si zvoral, brácha.” A měl by pravdu. Stejně bych ho poslal ke všem mudlům čertům a možná bych mu i jednu ubalil. Ale měl by pravdu. Zvoral jsem to. Totálně. Asi na koleji vážně tak moc nezáleží. Takže za ztrátu bratra nemůže ta zavšivená prachovka (kterou beztak po ukončení studia rozcupuju), ale já a moje příšerný chování. Kde jsou moje egoistický myšlenky utvrzující mě o mojí bezchybnosti? Debilní nálada! Debilní bratr! Debilní škola! Debilní Brumbál! Debilní Havraspár! Stejně je takovýhle myšlení zbytečný… změnim se? Asi těžko. Na to už je moc pozdě. A stejně bych to nemohl udělat. Kvůli mojí pověsti. Řikaj se o mně různý věci a nerad bych si do toho seznamu nadávek na mojí osobu připsal ještě slaboch. Je lepší, když ke mně má aspoň většina pitomců respekt. Takhle by si hned mysleli, že si můžou dovolovat. A těžko bych jim vysvětloval, že jsem pořád ten hulvát, co nejde pro ránu daleko, jen jsem si chtěl usmířit bratra. Zatímco ignoruju svět okolo, dostanu se (vinou toho idiotského schodiště) do nějakýho odlehlýho koutu školy. Dobře, já vim, kde jsem! Sice to nevim tak úplně, ale není to daleko od Lockhartovi učebny. Nicméně se tu nepotulujou žádný spolužáci, který by ze mě měli akorát tak srandu. Rozhlídnu se po temný chodbě, opřu se o zeď a promnu si kořen nosu. Útrpně zavřu uči a chvíli tam jen tak stojím. To mi připomíná… kdy naposledy jsem brečel? V prvnim ročníku? Když mi poprvé vybuchnul kotlík (nebo spíš jeho obsah) pod nosem? Nebo když mě ze začátku roku šikanovalo pár Nebelvířanů že sedmáku? To bylo fakt hrdinský! To si jen tak někdo netroufne na o šest let mladšího kluka. Nebo když jsem sletěl ve druháku z koštěte při mym prvnim famfrpálovym zápase? Ten pitomej Mrzimořan do mě strčil! Rozhodně to bylo dávno. Vlastně od tý doby, co sem přišli i bratři jsem se dost citově uzavřel do sebe. Nebo jsem prostě emoce odklidil stranou. A začínám mít pocit, že moje pocity mi to potlačování začínaj vracet i s úrokama. Úžasný! Zrovna teď! Buď v pohodě! Bude to dobrý! Snažim se v duchu uchlácholit sám sebe. Jeden by řekl, že v takovýhle náladě se na nějakýho Slavíka vykašlu, ale já se na zmlácení toho pitomce těšim ještě víc. Uleví se mi, ne? Při troše štěstí se dám rychle dohromady a budu zase normální. Snad. A můžu doufat, že mě tahle nálada přejde rychle. Fakt nestojim o to, aby mě takhle někdo viděl. Natož třeba někdo z bratrů. Neubráním se povzdechu, naposledy se poddám emocím a stáhnu obličej do bolestné grimasy. Naposledy si připustím, jak se mi to líto a jak toho lituju. A že to bolí... ale ne jako pád z koštěte... jinak... víc. Potom se zase schovám za masku toho drsňáka, jehož ego by se nevešlo ani do celý Velký síně, kdyby se zhmotnilo, a vydám se na hodinu. Znuděně se svezu na nejvzdálenější místo od katedry v učebně. Spolužáky víceméně ignoruju. Teď přežít dvě hodiny s tim navoněnym baleťákem (nevěřim, že tenhle blbec vůbec zavadil prstem o černou magii… asi se bál, že by mu zlomila nehet). Jeho stupidní kecy mojí náladě určitě taky moc nepřidaj. Ale co… každej se občas dostane do deprese. I někdo jako já! Vítej sebevědomí, chybělo jsi mi! |
| |
| Juchů na hodinu lektvarů Místo: Velká síň, chodba... a učebna Mluví s: sám se sebou ale má pocit, že se Sigurdem a s Egillem. Zmiňuje: Šňupálka a mumínky... samozřejmě Berwiho + příšerného Snapea S tou důvěrou, kterou do mě Berwald vložil se cítím velký a všemocný. Mám rád, když jeho slova vyznívají tak, že na to mám a že to pro mě bude hračka. Také se lehce více zazubím, když mne pohladí po vlasech. "Ať se ti daří. Uvidíme se na obědě." Zašvitořím, už poněku sklesleji, ale nic se nedá dělat. Škola je škola a Berwald chce abych se učil dobře. Takže to udělám, tím mu udělám radost a on se usměje. Jo, je to dokonalý a neprůstřelný... Pochybuji, že mi Snape dá áčko. "Ahoj Egille." Zazubím se a pohled stočím k Sigimu. "Já se mám dobře! Víc než dobře." Dál se zubím jako nějaká zfetovaná veverka a vesele se nesu po boku těch dvou. I když jsem popravdě smutný, že nemůžu jít s Berwaldem. Jeho bych se mohl chytnout za ruku... Mám ho rád... chci mu to říct, ale netuším jak. Je to hrozně složité. "Dneska se mi zdál sen." Započnu svůj monolog a má tvář se znovu rozzáří. Pro změnu svítím jako kdybych snědl spoustu neonu... ale reálně to zkoušet nehodlám. Převyprávím Sigimu svůj sen ignorujíc, že se od nás odpojil Egill. "... a ta ryba musela být obrovská, protože jsem ji nemohl vytáhnout a ani Šňupálkovi to nešlo." V ten krátký moment se vzpamatuji, jelikož se vyskytnu před učebnou lektvarů. Nasucho polknu a můj úsměv a záře jsou ty tam. Opatrně vejdu do učebny. "Tak ahoj a hodně štěstí." Zamumlám s sklesle se přešourám ke svému stolu, čekajíc až vyučování začne. |
| |
| Velká Síň Místo: Velká síň, cesta na lektvary Mluví s: Morgan, Aidian Zmiňuje: Aidiana, Snape, lektvary, Ludwig a Mrzimor Propaluji Aidiana pohledem a mračím se čím dál tím víc.l "Kdyby jsi nezačal urážet lidi jen co je vidíš, možná bych si pak svého hleděla,"odseknu mu a pod hábitem sevřu rukujeť své pánve. Jsem vytočená na největší míru a s úšklebkem vetuju Morganův výbuch. Nad Aidanovým jen protočím oči. "Může si za to sám, kdyby nebyl debil, kterej myslí svou nafrněností než mozkem, pokud nějaký má, tak by možná byl i trochu snesitelný," zavrčím směrem k odcházejícímu Kirklandovi. Opravdu nechápu tyhle lidi ze Zmijozelu. Když se otočím zpět k Morganovi usmívám se sladce a obejmu ho. "Máš mě. Na něj se nekoukej. Nikdo mi tě nebude urážět, jsi můj rozkošný dráček," zacházím s ním jako s dítětem a plyšákem, ale jaksi je mi to jedno. Je prostě tak rozkošný, hlavně když usne uprostřed slova. Kdo by mu jen odolal? Takový rozkošňoučký materiál. "Pojď půjdem na lektvary, už to tady nesnesu. Hlavně jak tu zamořil vzduch. Opravdu, tvůj bratr je opravdová osina v zadnici," zuřím a drapnu Morgana za ruku. Začnu ho táhnout k učebně Lektvarů. Do proslulé mučírny a hlavně pro šestý rok noční můra. Hlavně díky jistým Kirklandům, ale o Morgana se tak trochu starám já. Takže když stíhám, tak se snažím, aby i jeho lektvary byly jaksi taksi v pořádku. Ale ne vždy to stihnu. Náš šestý ročník je, co jsem slyšela v Lektvarech nejhorší za celou generaci. A ač to nechci přiznat, ani nikdo z Havraspáru v nich zrovna neexeluje. Jen Mrzimor vypadá na ty nejlepší z našeho ročníku. A to mě silně deptá. "Morgane~," zableskne mi potměšile v očích. A otočím se na svého rozkošného dráčka. "Co kdybychom sabotovali Mrzimorské lektvary?" tohle by mu mělo zpravit náladu. Pkus vidět toho ulíznutého Ludwiga očouzeného bude k nezaplacení. Nikdo není lepší jak Havraspářan, my jsme nejchytřejší a já nejlepší střelec. |
| |
| Ale copak? Místo: Chodba kousek od knihovny Mluví s: Toris, Feliks Zmiňuje: Natašu, Nora. Některá cesty hradem by nutně potřebovali vylepšit. Šedá, šedá, šedá, to vážně neměli zakladetelé žádný smysl pro originalitu? Proč nepřidat někde vázu se slunečnicemi, to by to někoho zabilo? A i kdyby, proč by to mě mělo vadit? Ale vážně, taky bych se mohl soustředit na zkoušky OVCE. Samozřejmě, je navývost protivné, že je musí skládat i někdo jako já, ale s tím nejspíš nic nenadělám - tentokrát by "návštěva" nemusela zabrat - a tak bych se letos mohl začít učit. Jak by řekl ten Nor - Otravné. Díkybohu se Nataša někde ztratila, takže alespoň ty první dvě hodiny dne si budu moct odpočinout - je děsivá. Vážně, vážně, ale vážně moc. Moje myšlenky se celou cestu vůbec točí kolem velice zajímavých témat, některá z nich jsou ovšem mládeži napřístupná a tak je uveřejnovat nebudu. Ovšem, náhoda je zajímavá věc a se mi do cesty připlete jistý Havraspárek s Nebelvírem, jinak též Toris a Feliks - hm, jak se vlastně jmenují příjmením? Upřímně řečeno netuším. Obdařím oba dva milým úsměvem a když se nedočkám žádné reakce, nadzvednu nepatrně obočí. Copak, chlapci, vy nezdravíte starší studenty? Tak trochu udiveným tónem se zeptám a pozastavím se v chůzi. Možná mi něco uniklo, ale odkdy je pravidlem ignorovat primuse, navíc takového, kterého znáte? Jistě, ať si pro mě ignorují zbytek světa, ale tohle je navýsost nezdvořilé. Mám ovšem dneska velmi dobrou náladu - možná až příliš? - a tak jediné důležitější akce, které se ode mě dočkají, je, že se zastavím tak šikovně, až blokuji průchod chodby. Jsou roztomilý, ale tohle by nikomu procházet nemělo. |
| |
| Hledání dokončeno Místo: Cesta do Velké síně Zmiňuje: Rusko Mým cílem bylo se co nejrychleji se dostat do Velké síně a najít bratra. Taky se mu musím omluvit za ten ranní incident. A jak jsem tak zamyšlená, nohy jdou sami a já se najednou místo před vstupem do Velké síně octnu před učebnou Přeměňování. Čert aby to vzal. ulevím si a rychle se rozbehnu zpátky, ve snaze do Velké síně a stihnout bratra. Místo: Velká síň Tentokrát, už dávaje pozor na cestu, dorazím do Velké síně a to s hezkým časem. Jindy bych se za to pochválila, ale dnes ne. Mou prioritou je najít bratra. Tryskem se rozběhnu k Zmijozelskému stolu, ale nevidím ho. Že by se opozdil? Anebo se dneska nasnídal nějak rychle? Tohle není jeho styl. Musím ho najít. rychle vyhodnotím situaci a z bratrova rozvrhu, který mám uložený v hlavě, mi svitne, že dneska má dvě hodiny volno. Zatímco já mám lektvary. Kruci. Místo: Cesta do knihovny Dojde mi, že je asi v knihovně. Nejspíš se učí na OVCE, i když mu to není vlastní. Dokážu si dost dobře představit, co by řekl; otravné. Mimoděk se zasměju, ale přesto ani na okamžik nepolevím v klusu. Běžela bych, ale po chodbách se nesmí. Ach jo. I přesto, že hrad je náležitě rozlehlý, se do knihovny dostávám vcelku rychle. Dobře. Jsem v knihovně. I když bych měla být na lektvarech. Kruci, takhle nemůžeš přemýšlět. Pro Snapea ti bylo blbě, ano? vedu svou tichou válku v hlavě. Přesto ale předem vím, která strana vyhraje.Najdeš bratra a pak se rozmyslíš. Rozhodnu se a začnu prohledávat knihovnu. Sakra, kde je? Ta knihovna je malá a já ho ani nedokážu najít. Asi bych ho hledala celý den, kdybych nezaslechla jeho hlas z vedlejší chodby, která se nacházela mimo knihovnu. Co tak dělá? A na koho mluví? Odpověď na otázky by mohla být zajímavá, ale já teď musím udělat jen jednu věc; najít ho. Místo: Chodba kousek od knihovny Uff, tak tady jsi. vydechnu úlevou, když ho uvidím, jak se tyčí nad dvěma studenty. Ani jeden není ze Zmijozelu. Zkonstatuju a skoro je převálcuju, jak se hrnu k bratrovi. Hledám tě po celém hradě. poznamenám a zavěsím se do něj. |
| |
| Brácha a lektvary, ale stále žiju! Velká síň, cesta na lektvary, příchod k učebně Mluví s: Aidianem (téměř) a Eliz Zmiňuje: Aidiana, Arthura, rodinu, lektvary, Mrzimořany, Snapea, draky Cítím, jak mi nevraživý pohled pomalu taje a spíš se v mých očích promítne cosi překvapeného, zaraženého. A stejně tak se v nich nadále rýsuje vzdor. Já chci svýho bratra zpátky už pět let! Myslím si uraženě a dotčeně. To on mě ignoruje, kašle na mě, uráží mě, tváří se zhnuseně, ... On posílá naše vztahy neustále do kytek a já jsem ten, který se stále jako ten největší pitomec snaží chovat aspoň trochu přívětivě, bratrsky. Ten, kdo si přeje zpátky náš dřívější vztah a po nocích brečí do polštáře (dobře, to už nějaký pátek ne, ale v prvních ročnících jsem to bral opravdu špatně). A on ze sebe teď dělá trpitele, to zrovna! Pitomec. Na druhou stranu mám pocit, že něco takovýho jsem od něho už dlouho chtěl slyšet, to něco jako - "Chtěl bych zpátky svýho bráchu..." Ta jeho slova bych skoro interpretoval jako, "mám tě rád", kdybych měl dost odvahy. A o to mi přece vždycky šlo ... Přesto na něj nadále hledím a nedokážu ze sebou vymáčknout ani ň, jen sleduji jakýsi výraz v bratrových očích a přemýšlím, jestli jsem konečně neřekl ta správná slova, která by na něj aspoň trochu zapůsobila. Nebo jestli jsem se ho nedotkl příliš. I když je to úplná pravda a jiní mu obdobně i hůř nadávají pořád, ... Hm. "Ai-," začnu s jeho jménem, ačkoli nevím, co přesně by ze mě mělo vypadnout, ale to už se otáčí a odchází pryč. Chm. Jen za ním koukám a přemýšlím, jestli bych se měl zvednout a utíkat za ním. Chvilku si představuji, jak po něm skočím zezadu, jako kdybych se chtěl dostat na jeho záda, jak jsme to praktikovali v mladším věku. Nebo bych ho mohl prostě chytit za ruku a ... A proč?! Cítím, jak na mě mé já uraženě vrčí. On si řekne tohle a pak si zdrhne. Pitomec. Mám chuť ho fláknout a říct mu, že tohle, tohle všechno, prostě fakt zvoral. Blbej bratr. Není prostě konečně taky řada na něm?! ... Za ten čas v Bradavicích, kdy mě dokázal leda tak urážet, jsem zjistil, že se bez něj celkem dobře obejdu. Povzdechnu si. Mám z toho leda tak pokaženou náladu. Nevím, co bych teď měl udělat. A mám strach, že když neudělám nic budu si to vyčítat. Třeba se další příležitost nenaskytne... Zachmuřeně svraštím obočí a zastrčím si pramen vlasů za ucho. Snad jako by z dálky ke mně dolehnou slova Eliz, musím přikývnout a dát ji za pravdu. Kdyby bráška někdy zkusil zapojit hlavu ... a nesnažil se ke všem jen chovat hnusně, je to vážně skvělý společník. Nebo býval kdysi. Pak zaraženě mrknu, když mě obejme a řekne to, co řekne. Rozpačitě se na ni zakřením a pokrčím rameny. "Mám tě rád," sdělím jí, proč jí to neříct. Přeci jen nevím, co bych si bez ní počal (a na lektvarech mi doslova zachraňuje krk, protože já, i když se snažím podle návodu, vždycky z toho vznikne něco... divného, vybuchujícího a Snape si na mě nejspíš vylívá zlost za oba mé dva bratry, které mají to štěstí a jsou ve Zmijozelu). Prostě je fajn ji mít vedle sebe. Nakonec s povzdechem otevřu dopis od matky, přelétnu ho očima. Přesně jak jsem očekával nic pro mě potěšujícího, ale aspoň jsou rodiče v pořádku. S tím se napiji čaje a uvelebím se na lavici. Zahledím se na nebe Velké síně a chvilku si představuji, jak se v mracích prohání draci. "Je to tak hroznej pitomec," povzdechnu si, mám na mysli Aidiana a zívnu. Jenže náhle mě El zčistajasna táhne pryč, nechápavě zamrkám, protože jsem už byl v polospánku a nechám se táhnout pryč. K učebně, jak mi záhy dojde. Když uslyším to její Morgane~, je mi hned jasné, že něco chystá. Zvědavě na ni kouknu a pak už se mi jen tváří rozline úšklebek. Skoro to vytěsní mé myšlenky, které se nadále zaobíraly bratrem. Zatraceně! "Perfektní nápad!" vyhrknu a také mi v hlavě blikne obraz očouzeného Ludwiga. Uculím se. Kouzelné formule mi vždycky šly, takže jen tak omylem a nenápadně začarovat mrzimorský kotlík, aby se například rozehřál několikrát rychleji nebo jen tak náhodou nechat spadnout do kotlíku špatné přísady..., to nebude problém. A pak samozřejmě další škála různých možností, jak nechat svůj cizí kotlík bouchnout. My Kirklandové jsme na to odborníci. Cítím, jak mi lehce stoupla nálada, když si představím Snapea, jak intenzivně zírá na Arthura a čeká, kdy bude muset zasáhnout, aby se nestala katastrofa a mezitím mu na druhé straně učebny vybouchnou všechny mrzimorské kotlíky... S tím už docházíme k učebně, bylo by dobré zabrat nějaká strategická místa. |
| |
| Co takhle dát si žabku Velká síň, cesta k mrzimorské koleji Mluví s: Západem, Antoniem, Francisem Zmiňuje: Ore-sama, Západ, Lockharta, svůj budoucí bestseller „Klídek, Západe.“ zachechtám se a rozcuchám ho ještě jednou. Nikdy nepochopím, proč si vlasy stahuje tak… divně dozadu. Vždyť takhle je o hodně roztomilejší. Můj malej, roztomilej Západík, keseseseseee! Když vidím jeho ustaraný výraz, jen se zasměju „Kesese, klid. Vždyť víš, že od té doby mamka ví, že podle toho receptu po prababičce je už péct nemá.“. „Nebo spíš podle toho receptu na lektvar, který jsem chtěl později někomu podstrčit, ale radši jsem ho schovával právě v té osudné kuchařce po prababičce…“ uchechtnu se v duchu. Tohle ale nikdo nemusí vědět, a už vůbec ne Západ, který na mou schovku tak trochu doplatil. Ale to už jsem zpátky u Antonia a Francise, kteří určitě postrádali mou úžasnou společnost. Kdo by ji taky nepostrádal? „Ale no tak, Žabko, přece tam Ore-sama s tím sebestředným chlapem nenecháš samotného.“ zachechtám se. Však já ho tam dotáhnu, ať se mu to bude líbit, nebo ne. "A nebo se to vyřeší tak, že tam nepůjde ani jeden z nás.". To by bylo nejpřijatelnější. Ale kdo by ukázal Lockhartovi, co je to pravá, oslňující úžasnost? Nikdo! Takže se tam musím aspoň na chvíli ukázat. Už kvůli své pověsti úžasného, nepřekonatelného, jedinečného, všemi obdivovaného Ore-sama. „A vůbec, jednou sepíšu knihu „Mé úžasné Já“. A to bude teprve bestseller! To jeho Kouzelné Já bude proti mé knize jen obyčejným brakem, kesesesesee!“. Při zmínce o kuřeti se ušklíbnu „Kuře má aspoň dobré maso, na rozdíl od žabích stehýnek, které jsou samá kost. To ti potvrdí každý.“. Otočím se na Antonia „Hej, Hovězino, že je kuřecí maso lepší než žabí!“. Sečteno, podtrženo, mou úžasností přikrášleno… „Fajn, směr Mrzimor. A pokud bude mít někdo neúžasný kecy, tak ať si trhne, kesese.“ ušklíbnu se a vyrazím určeným směrem. Předpokládám, že ti dva půjdou za mnou (jako ocásky, kesese). |
| |
| Užvaněný Fin chodba, učebna Run Oslovuje: Sigurda, Tina Zmiňuje: Sigurda, Tina, YongSoo, Alfreda, Aidiana, Matthiase, Petra Zakaboním se nad bratrovou poznámkou o mé nadměrné konzumaci kávy. V duchu protočím oči. Jako kdybych předem nevěděl, že to řekne. Jakkoliv je Sigiho chování nepředvídatelné, jeho věčné narážky odhadnu vždy. Asi proto že je často opakuje a nikdy si je neodpustí. “Mě jdou runy,” ohradím se okamžitě. Je sice pravda, že nemám takový talent jako bratr, ale i tak jsem v nich dobrý. Možná nejlepší z ročníku. Občas lituju, že mám za bratra Sigurda. Jen občas. Když má můj bratr tak dobré výsledky, očekává se, že i já budu vynikající ve všem, na co sáhnu. Bohužel… Neříkám, že bych měl tak mizerné výsledky jako třeba Im YongSoo (ani nevím, jestli je to jen přezdívka nebo skutečné jméno) nebo Jones, kteří se mnou chodí do stejného ročníku. Ovšem u nich je to lajdáctví a talentu se jim zřejmě dostalo pomálu. Zase musím uznat, že famfrpál hrají znamenitě. Otravná nehelvítská pakáž. Já bych jen chtěl být stejně dobrý jako Sigi. Ale co on umí přirozeně, já se musím těžce doučovat. Ovšem runy… možná jediný předmět, ve kterém bych bratra dohnal… tedy kdyby v nich nebyl možná ještě lepší než učitelka. Není lehké neustále se snažit se přiblížit jeho schopnostem. Možná že za částečnou fobii z čarování na veřejnosti může mindrák z lepšího staršího sourozence. Vlastně bych se divil, kdyby to tak nebylo. Stejně si za to můžu sám. A Sigiho mám rád, přejmu, aby byl v magii nedostižný, jen bych se nemusel cítit tak bezcenně a nicotně. No poznatek o otravnosti jeho rozvrhu přikývnu. Všechny hodiny jsou otravné. Co mě ovšem zarazí, je jeho odpověď a mou druhou otázku. Tak Matthias… ještě před pár lety to byl ten dánský otrava a najednou… mu říká jménem. Povzdechnu si. Já Sigimu přeju lásku. Ale jeho? Vždyť by mu to přineslo jen a jen potíže. Naše rodina by nebyla nadšená z paktování se s potomkem našich vzdálených dánských příbuzných. A není náš milý Dána na Sigurda moc… otravný? Na rozhovor s tím rudovlasým Kirklandem nijak nereaguji. Mají vlastně pravdu, ale myslím, že ten otravný Brit to trochu přehání. A bráška si z něj asi nechce dělat nepřítele, což je pochopitelné. Připadá mi ubohé mlátit do někoho jen kvůli původu. I když ten Slavík… je občas moc hlučný a nemám ho rát kvůli jeho brankářským schopnostem. Jelikož drahý Fin se rozhodne mě pozdravit, odvětím mu kývnutím hlavy a jednou krátkou větou: “Dobré ráno, Tino.” Nemám náladu se tu s ním zahazovat a bavit jako Sigi, který si právě naběhl tou zdvořilou otázkou, na kterou nejspíše očekával jednoslovnou odpověď. Tino se nám bohužel rozpovídal, takže na klidně strávenou cestu na výuku můžu rychle zapomenout. Z jeho zajímavého vykládání nepochytím ani ň. Nezajímá mě to. Co mají všichni proti tichu? Jen si povzdechnu, když jeho vypravování nebere konce a vraždím pohledem vše, co se mi dostane do zorného pole. Dorazíme k místu, kde se naše cesty rozdělují. Nerad bratra zanechávám v tom utrpení samotného, ale jsem rád, že už nemusím poslouchat ten otravný vysoký hlásek. Cítím, jak mé tváře znovu dobývá červeň, když bratr stiskne mou ruku. Normálně bych na jeho větu protestoval, ale nyní jen s úsměvem přikývnu a vydám se do učebny. |
| |
| Lektvary Místo: Učebna lektvarů a cesta na ně Oslovujeme (voláme): Nikoho Zmiňuje (v duchu): Protiva, madame Prýtová, Filch, paní Norrisová, Snape, Lektvary, bratry Do sklepení se mi sice moc nechce, ale při čtení dobré knihy uběhne cesta rychle. Po cestě jsem pozdravil několik duchů, vyhnul se obří louži kterou na podlaze asi zanechal Protiva. S ním jsem měl své zkušenosti v minulosti. Vlastně je on důvodem, proč někdy dokážu skousnout jazyk a udržet své drzé poznámky. Dostat se do hádky a prskání urážek s poltergeistem, co ti pak deno denně zalívá postel, to s vámi udělá. Pojednání pro Snapeho mám. Bylo poměrně jednoduché. Ale nevím nevím jak se mu bude líbit popisování magických vlastností přísad a jak spolu tvoří kýžený efekt lektvaru. A navíc jsem přesáhl o stopu. Znalosti, nebýt toho že jsem v Mrzimoru asi bych neměl takové jaké mám. Tresty alá Prýtová byli starost o skleníky a zahradu, kdy vyprávěla o magických vlastnostech té které kytky. Jednu dobu jsem byl ve druháku víc ve skleníkách než na hodinách. Ne že by to byla moje vinna. První dva roky jsem se stále ztrácel a Filch mě nacházel po večerce vždy na druhé straně hradu než jsem měl být. V té době mi Protiva, schody a všechno ostatní připadalo hrozně děsivé. S pravidelností jsem si jen sedl, zoufale vyhlížel paní Norrisovou a pak čekal na Filche. Bral jsem ho jako vysvobození z nepřátelského prostředí. Ani tresty co následovaly mi nevadily. Vždy jsem rád pracoval. Až ve třetím ročníku se to obrátilo. A já své schopnosti mohl obrátit na učivo. A následně na Famfrpál. Jen doufám, že mě ostatní berou jako kamaráda. V téhle oblasti si nejsem jistý v kramflecích, zvláště když vím, že mám až moc prořízlou pusu. Po usednutí do prostředka učebny na kraj lavice, abych mohl kdyžtak zasáhnout a zabránit katastrofě jako byl ten šílení smrad, co se jednou naší třídě povedlo vyprodukovat. Točila se mi hlava celý týden a v té době se mi povedlo napsat do pojednání o kletbách svůj názor na Protivu a že bych ho nejraději proklel a změnil na ropuchu. Díky bohu, se mi to povedlo napsat v Češtině a učitel moc nepochopil. Připsal to stresu z nadcházejících zkoušek a famfrpálového zápasu. Rozhlédnu se po pomalu se plnící třídě a doufám, že zahlédnu bratra. Docela mu závidím, že je v Nebelvíru. Když jsi tam a jsi mudlovský nebo půlený čaroděj, tak si na tebe Zmijozeláci tak nedovolí jako když jsi v jiných kolejích. Když o tom tak přemýšlím, tak ani Havraspárské tak nešikanují jako Mrzimory. A moje prořízlá pusa mi moc nepomáhá vyhýbat se šikaně. Hlavně že bratři jsou v pořádku a nic jim není. |
| |
| Dobrý priateľ Mathias... Miesto: Veľká Sála, učebňa OBČM + cesta tam Rozpráva s: Kiku, Mathias Spomína: Kiku, Tino, Aidan, Francis, Gilbert, Mathias Kiku vyzeral zmätene keď som naňho vysypal všetky tie informácie o mojom pláne. Osobne si myslím, že je to dobrý nápad a mohol by aj vyjsť. S dospelým čarodejníkom moc nechcem spolupracovať. Veď viete akí sú dospelí v dnešnej dobe chamtiví. Všetko by si len privlastňovali. Nerád takým dôverujem. A Kiku vyzerá veľmi spoľahlivo. Je zručný a múdry. Jeho pomoc sa mi bude hodiť. Navyše švédsko-japonské vzťahy nie sú zlé, takže... by to mohlo vyjsť. Čo sa techniky týka. „Tak zatiaľ...“ zdvihnem ruku a dívam sa ako uteká preč. Hádam si to rozmyslí... neviem koho iného by som mohol osloviť, keby nemal záujem so spoluprácou. Kiku mal veľký postreh. O chvíľu začína hodina. Celá sála sa pomaly vyprázdňovala. Zobral som svoje veci a rýchlym krokom odišiel aj ja. Čaká na mňa utrpenie menom Obrana proti čiernej mágii a ja to musím prežiť, inak by sa nemal kto o Tina starať. Poobzerám sa, či je dakde nablízku niekto z môjho ročníka. Hmm hm... nik zaujímavý. Aidan takmer utekal, zrejme bol naštvaný moc som nevnímal čo sa naokolo deje. Ale s tým sa aj tak moc nebavím. Je to strašný namyslenec. Keď sa nad tým zamyslím, v mojom ročníku je takých viac. Tým mám na mysli napríklad takého Gilberta, alebo... Francisa. Ale tí dvaja sa zrejme ešte dobre zabávali. Keď prídu neskoro (teda ak vôbec prídu) bude to ich problém, nie môj. V diaľke vidím Mathiasa. Jeden z tých normálnych. Hm... ísť za ním? Neísť? Ísť? Nie? Odin, prečo musím stále riešiť nejaké dilemy? Hm... som zvyknutý, že to on je väčšinou ten prvý, čo za mnou príde a tak spoločne ideme na hodinu. To blonďavé strapaté háro išlo teraz samo, čo mi pripadalo divné. No, asi by som mal ísť predsa za ním. Tak či tak sa uvidíme v triede. „Hoj...“ chytil som Mathiasa za rameno hneď ako som ho dobehol. Práve si čítal jednu z tých prihlúplych Lockhartovych kníh. U Odina... Prevrátim očami. „Baví ťa to?“ ukážem na tú knihu. Mračím sa, inak to proste nejde. O chvíľu sa dostaneme do učebne a ako osud doprial, sedíme vedľa seba. Som vlastne rád. Mathias je dobrý kamarát. Dakedy možno trochu otravný a zdá sa mi, že chce ublížiť Tinovi. Popravde, to sa mi zdá asi vždy, všade a u kohokoľvek. Mal by som s Mathiasom dobre vychádzať. Pre dobro našich rodov. Myslím si, že ani jeden z nás dvoch nemá problém tento vzťah udržať. |
| |
| Zbožné přání a malý jedlý problém Místo: Velká síň, učebna lektvarů Mluví s: bratrem, Petrem Zmiňuje: bratra, matku, Snapa, Petra Bratrova slova mě neuklidnila. Ani trochu. Jen ve mě vyvolala řadu dalších otázek. Než jsem stihl jednu z nich zformulovat, opět se mu podařilo vytvořit další vlasovou kreaci na mé hlavě. Řekl bych ještě šílenější než tu předtím. Vypadám určitě děsně, ale vsadím se s kýmkoliv z mý koleje, že jemu se to líbí. Dokonce mám takový šílený pocit, že to považuje za roztomilé. "Přestaň už konečně," naštvaně odstrčím jeho nenechavou ruku. Úpravou se tentokrát nenamáhám. Narozdíl od bratra, já s tím už nehnu. "Vážně by měli začít vyrábět něco účinnějšího,"napadne mě. "Vlastně, ono už existuje," vzpomenu si na jednu reklamu, kterou jsem viděl o prázdninách, když jsem se díval u matky na televizi na jeden pořad o kutilství. "Mudlové tomu myslím říkají univerzální lepidlo." Té myšlence jsem se musel zasmát. Představa, jak se bratr marně snaží mě rozcuchat byla k popukání. Až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že tato lepidla většinou dlouho schnou. A představa, že bych měl bratra přilepéného k hlavě už tak zábavná nebyla. Rychle jsem zahnal celý šílený nápad s lepidlem. "Asi mi nezbyde nic jinýho, než si ho vyrobit sám," napadlo mě. "A nazvu ho "Gilbertovo doteku odolný gel na vlasy". Hm... Dobře, na názvu ještě zapracuju, ale nápad to není špatný. Asi se po vyučování mrknu do knihovny a zkusím tam k tomuto tématu něco najít. Třeba budu mít štěstí." Poznámku o receptu raději nekomentuju. Skepticky se podívám na bratra a vzápětí na balíček. Povzdechnu si. Jestli nechci vypadat jako úplná bábovka, měl bych ten balíček už konečně otevřít. Na druhou stranu, proč zbytečně riskovat, že? Načež vytáhnu z hábitu svojí hůlku a nechám balíček rozbalit kouzlem. S napětím sleduji, jak se pomalu odmotává šňůrka, jak padá balicí papír, jak se zvedá víčko krabičky, jak pomalu dosedá na desku stolu a jak... ...jak se už nic neděje. Jsem poněkud zklamaný. Tak napůl jsem očekával, že ten balíček bude nějaký kanadský žertík od někoho ze školy a on je to jen nehynoucí projev lásky naší matky a jejího pečícího umění, o kterém od té doby dost pochybuji. Proto než něco sním, počkám, až to ochutná někdo přede mnou. Čistě preventivně samozřejmě. Přitáhnu si krabičku blíž, abych si mohl lépe prohlédnout obsah. "Zvláštní, buchty, to nejsou. Vypadá to spíš jako... sušenky? Od kdy naše matka dělá sušenky? uvažuju nahlas. Už už mám nutkání jednu z nich ochutnat, když si vzpomenu na svoje předsevzetí. Ohlédnu se po bratrovi. "Gilberte, matka tentokrát poslala sušenky. Nechceš ochutnat?" Moje otázka však vyzní doprázdna, jelikož můj úžasný bratr se zase někam zdejchnul. Budu muset pro svůj ochutnávací experiment najít jinou oběť. Porozhlédnu se po Velké síni, ale překvapeně zjišťuji, že se skoro vylidnila. Pohled na hodinky mi napoví, že jestli se nechci opozdit na lektvary a pak vysvětlovat Snapovi, proč jsem se opozdil myslím, že po jeho hodině už bych nemusel hledat ochutnávače, měl bych si pospíšit. V rychlosti dosnídám, sbalím noviny i sušenky a svižným krokem se vydám do učebny lektvarů. Ta je už skoro celá zaplněná. První pohled mi padne na Petra někde uprostřed učebny. Přitom mi hlavou bleskne geniální myšlenka, jak vyřešit svůj malý problém a pokud můj malý problém není tak nevinný, jak se tváří, tak i problém někoho jiného. Přisednu si k Petrovi a pokusím se ho přemluvit ke svému plánu. "Ty, Petře, myslíš, že bys mi mohl pomoci s jedním experimentem týkající se nezávadnosti a bezpečnosti potravin?" |
| |
| Ruská hrozba prozatímně zažehnána Temná chodba, Velká síń Oslovuje: Ivana, Felikse Zmiňuje: Natašu, svého hada, Snapea Na Feliksova slova o hladových knihách se musím prostě jen pousmát, ale nic neříkám. Myslím, že tahle debata by nevedla k ničemu smysluplnému. Raději nechám, ať si Feliks myslí o mé čtenářské vášni, co chce. "Máš úkol na lektvary?" ujistím se jen tak mimochodem, než vyrážíme do té osudové temné chodby. Pevně držím Feliksovu ruku. Už jen pár kroků ... Jen polknu, když Ivan promluví, poněkud nejistě se ošiju a tiknu pohledem k němu, myslím, že ač se snažím vypadat co nejpřirozeněji, musím vypadat pěkně vystrašeně. Ovšem vypadá to, že Ivan má celkem dobrou náladu. "D-D-Dobré ráno," vypravím ze sebe a pomyslně si vlepím pár facek. Proč musím vypadat tak roztřeseně? Není pak divu, že si do mě kopne, když ze sebe dělám takovou lehkou oběť. Ąžu na mě tiše zasyčí, ale zrovna nejsem v situaci, kdybych mu mohl odpovědět. Nadechnu se a prohlížím si zatarasenou chodbu. A co teď? Vracet se nemá smysl, jelikož pak už rozhodně přijdeme pozdě. "Mohl bys... nás prosím pustit, Ivane?" vydechnu a dávám si pozor, aby se mi neroztřásl hlas. Vpíjím se do Ivana pohledem a doufám, že bude mít dost dobrou náladu, aby nám pro jednou vyhověl. A tu se objeví Nataša, pro jednou jsem opravdu rád, že ji vidím, protože se vrhne na Ivana a zaměstná ho dostatečně na to, aby se nám naskytl menší průchod. A vlastně vůbec nechápu Ivana, proč ... se jí tak vyhýbá. Nataša je opravdu krásná a navíc je opravdu nadaná v přeměňování, což se mi líbí... Ivan vůbec nedoceňuje, co má! "Jdeme," udělím jasný pokyn Feliksovi a rozběhnu se, pro teď je mi úplně jedno, jak nedůstojně to vypadá. Držím Felikse za ruku a běžím, co mi nohy stačí, jen abychom už byli z chodby a ruského dosahu pryč. Vyběhneme v jiné, seběhneme schody a konečně se dostáváme do Velké síně. Z té ovšem studenti právě odcházejí. Lehce se zamračím a kouknu na hodinky. No, nedá se říci, že bychom měli nějak závratně moc času a je dosti možné, že se na Snapea zpozdíme. Ach jo! Vydám se k Havraspárskému stolu, Felikse stále táhnu sebou, přeci jen je náš stůl blíž. Porozhlédnu se a beru si nějaké pečivo, mohu jej přeci jen sníst po cestě. Trochu se zakřením na Felikse. "Promiň," vypadne ze mě, cítím potřebu se mu omlouvat za to, jak hloupě naše ráno dopadlo. Pak ucítím tupý náraz, jak mi něco spadne na hlavu. Au! Zamrkám, vidím, jak vedle mě spadl menší balíček. Zvednu hlavu a vidím svoji sovu, jak odlétá nejspíš zpátky do sovince. Pak zvednu balíček, hned poznám mámino písmo, navíc je nahoře připevněn i dopis. Ten zvědavě rozevřu, s lehkým úculem si čtu, jak se mamka má, a dozvídám se, že v balíčku najdu své oblíbené litevské spurgos. Usměji se a zvednu ho. Už teď se mi sbíhají chutě. |
| |
| 7. ročník: Učebnou se rozezní okouzlující smích. “Dobré ráno, drazí studenti,” zanotuje Lockhart a elegantně sejde těch pár schodů dělících ho od třídy. Mrkne na jeden z mnoha svých portrétů a věnuje žákům zářivý úsměv. “Jak jste se těšili na dvě hodiny s mým magickým já?” Několik dívek v předních lavicích zrudne a obdivně zavzdychá. Mužské osazenstvo se naopak zdá být vyučujícím znechuceno. “Dnes,” Lockhart dramaticky zdvihne ukazovák a ztlumí hlas. “Dnes nás čeká látka velice náročná, ale velmi důležitá.” “Ví někdo z vás, co je to mozkomor?” Několik rukou se zvedne, učitel však tento fakt ignoruje a pokračuje: “Stvůry tak ohavné, že i já měl co dělat, abych je přemohl.” “Dočtete se o nich v mých spisech na straně 726, kde je detailní popis mého hrdinského činu, kdy jsem zachránil dva čaroděje ze spárů těchto ohavů,” učitel demonstrativně nalistuje danou stranu, kde je maličký obrázek mozkomora a velká fotografie přes půl strany, na které se nadšeně usmívá Lockhart a drží kolem ramen dva takzvaně zachráněné čaroděje. “Dočtete se, že ti nebožáci se z té hrůzy bohužel pomátli. Ale to až později. Přečíst celou kapitolu o mozkomorech máte za domácí úkol. Do týdne chci mít na stole esej o tom, jak skvělý můj čin byl,” mrkne na studenty Lockhart. “A teď,” učitel se dramaticky odmlčí. “Vás naučím, jak těm zrůdám čelit,” s těmi slovy se rozhlédne po třídě. “Pane Oxenstierna?” pohlédne na vysokého havraspářana a je znát, že s vyslovením jeho jména má velké problémy. “Byl by jste tak laskav a šel sem?” vybídne žáka učitel. “Stoupněte si sem před třídu a budete nám demonstrovat mozkomora. Prostě jen stůjte a nic nedělejte. Děsivý jste na to dost,” ukáže na místo před katedrou. “Nebojte se, nic se mu nestane. Budu opatrný!” učitel věnuje třídě oslnivý úsměv. “Expecto patronum!” vykřikne učitel a z napřažené hůlky vyjde jen nepatrný stříbřitý záblesk. Kromě toho ubohého světélka, které okamžitě vyhasne, se nestane nic. “Hahahaha,” nervózně se zasměje Lochart. “Samozřejmě kouzlo je silnější za přítomnosti opravdového mozkomora. No, můžete si to zkusit sami, ale pochybuji, že se vám to podaří, když se to nepovedlo mně” rychle zamluví své selhání a mávne na Berwalda, že si může jít sednout. “Stačí si vybavit nějakou hezkou vzpomínku, říct kouzelnou formuli a je to,” vyzve Lockhart žáky. Ti se více či méně ochotně zvednou a započnou své snahy. Zda se jim patrona povede vyvolat je na vás. 6. ročník: Do ponuré, spoře osvětlené místnosti vstoupí učitel lektvarů oděn do černého hábitu. S ne příliš přívětivým pohledem si přeměří třídu. Studentům Zmijozelu věnuje o trochu milejší úšklebek. Po chvíli prolomí nepříjemné ticho až příchod dvou opozdilců. Snape nezaujatě pozvedne jedno obočí a zaměří se na dva zpozdilé studenty. “Pan Łukasiewicz a pan Laurinaitis? Za šest let studia jste se ještě nenaučili chodit včas na mé hodiny?” učitel oslovené vraždí pohledem a na chvíli se odmlčí. “Mínus deset bodů pro každého z vás,” řekne nakonec a v očích mu nepatrně zajiskří. “Doufám, že jste pro mě všichni vypracovali esej z minulého týdne. Po hodině jí budu mít na stole” pronese nezaujatě tentokrát už k celé třídě. “Nyní si otevřete učebnici na straně 894,” ozve se znovu vyučující. “Dnes připravíte lektvar jménem Doušek živé smrti. Je to velice nebezpečný lektvar a může mít nežádoucí vedlejší účinky, proto dbejte na opatrnost. Obzvlášť někteří,” Snape vyhledá pohledem příslušníky rodu Kirklandů a významně se na ně podívá. “Na konci hodiny chci vidět vaše hotové lektvary. A pokud nechcete na měsíc skončit na ošetřovně, doporučuji neochutnávat,” výhružně se zamračí učitel lektvarů. “Přísady najdete ve skříni, včetně předem připraveného výluhu z pelyňku.” V učebnici je napsáno: Doušek živé smrti Přísady: rozdrcený kořen Asfodelu, výluh z pelyňku Příprava: do jedenáct dní odstátého výluhu z pelyňku přidáme rozdrcený kořen Asfodelu. Dbáme přísných bezpečnostních opatření, neboť se jedná o velice silný uspávací prostředek. Zatímco někteří studenti pečlivě začnou s přípravou, jiní se rozhodnou hodinu lektvarů zdevastovat a učinit z této dvouhodinovky peklo (i když jak pro koho). Jak se situace začne vyvíjet a jeké budou následky už je na samotných studentech. 5.ročník: Profesorka Babblingová vejde do učebny a přísně se na studenty pátého ročníku zamračí. “Otevřete si učebnice na straně 318. Máte zde runy a na konci hodiny chci od vás jejich význam. Jasné?” na chvíli se odmlčí. “Není to nic těžkého, všechny runy jsme se učili už v minulém ročníku. Mělo by to pro vás být spíše opakování.“ Žáci tedy popadnou brky a pustí se do luštění starodávných run. Někteří s hrůzou zjistí, že text to není zrovna dvakrát jednoduchý a bez jakýkoliv pomůcek je jeho překlad téměř nemožný. Přesto se najdou tací, jimž nedělá problémy. |
| |
| Problém hneď na prvej hodine Neznáma chodba na ceste do učebne Obrany Oslovuje Lockharta Spomína Lockharta a Snapea Kráčam po schodoch a učebňu pbrany proti čiernej mágii nemôžem nikde nájsť. Zúfalý sa opriem o stenu a premýšľam, kde som zase mohol zahnúť zle. Kombinácia každovečerných seánsí s mariškou a rokfortské schody, ktoré milujú pravidelnú zmenu smeru naozaj nie je dobrá. Vtom ale zazvoní a ja viem, že mám problém. Prišiel čas na plán B, čo znamená skontrolovať stav flakóna s atramentom, zaistiť zátku a bežať kam ma nos zavedie. Bežím po vyprázdňujúcich sa chodbách - študenti miznú v rôznych triedach a ja som stále nenašiel tú správnu. "Pozor, utvorte koridor!!!" zakričím na skupinku tretiakov, ktorí mi stoja v ceste. Vydesene sa rozostúpia a ja sa prepchám cez úzku chodbičku, ktorá medzi nimi vznikla. Zastavím až na odbočke do dvoch chodieb. Jedna pokračuje rovno a druhá ide doľava. Vzdychnem si, pokrútim hlavou a postrapatím si vlasy na temene. "Tak teraz babo raď!" zamrmlem si popod nos a zabočím do chodby vľavo. Po pár metroch si konečne spomeniem, kto nás to učí Obranu. Učitelia sa nám totiž menili každý rok a teraz ma to hrozne pletie. Guilderoy Lockhart. Tak sa volá. Krútiac hlavou premýšľam, ako nám mohli dať takého vysloveného idiota čudáka. Po dlhom blúdení rokfortskými chodbami konečne nájdem správnu učebňu a môžem len ďakovať bohu, že Snapeova pracovňa je až v žalároch a tak ma náhodou nemohol stretnúť a s radosťou mi strhnúť body. Rozrazím dvere a zadychčaný vrazím do triedy. "P-pán profesor, prepáčte že meškám, to tie schody, zase ma zaviedli niekam inam než mali!" rýchlo sa ospravedlním a v tom si uvedomím, že v triede sa vznáša vysoká postava v čiernej kapucni. Dementor?! Čo to má preboha znamenať?! Ten Lockhart sa už načisto zbláznil! |
| |
| Hodina elixírov Veľká sieň, učebňa elixírov Oslovuje: - Zmieňuje: Alfred, Yong Soo, Feliks, Snape Pri Alfredovi-san a Yong Soo-vi sa len krátko zastavím, ukloním sa na pozdrav a v krátkosti sa s nimi rozlúčim. Musím sa ponáhľať na vyučovanie, koniec koncov, omeškať sa na dvojhodinovku s profesorom Snape-om sa nevyplácalo. Navyše Łukasiewicz-san ešte stále nebol na raňajkách, zrejme sa niekde zdržal a príde neskoro, tak ako to má vo zvyku. Vojdem do ponurej učebne, keď už je väčšina študentov a nájdem si miesto niekde bokom od ostatných. Osamote sa vždy pracovalo lepšie, tichšie, a hlavne od profesora nehrozilo, že si na mňa zasadne za komunikáciu so spolužiakmi počas práce alebo z podozrenia, že nejako podvádzam. Tak ako na každej hodine mi pri úškrne profesora elixírov prebehne po chrbte mráz a odvíja sa takmer rutinne ďalej. Samozrejme, Łukasiewicz-san príde neskoro a našej fakulte je strhnutých 10 bodov. Aspoň mám čo robiť, jeho stratené body treba doháňať. Školský pohár zrejme nevyhráme, ale aspoň tá porážka nebude taká nepríjemná, keď budem mať pocit, že som stratené body ostatných trochu nahradil. Otvorím si učebnicu a viackrát si prečítam text v nej. Nakoniec sa vyberiem ku skrini pre prísady a začnem s prípravou elixíru. Vlastne to nie je až také zložité, keď si človek dá pozor. Jediné, čoho by som sa mohol báť, sú elixíry ostatných ľudí okolo mňa. |
| |
 | Hodina lektvarů a příprava na ni Zmiňuje: Bratry, učitele Zakládám si na pověsti svědomitého a pilného studenta. Nedělám to jen kvůli efektivnějším studijním výsledkům, jde spíš o princip. Když se ukážu být lepším než starší bratr, který se stejnak jenom pere a vyvolává všemožné potíže, všechny výhody přejdou na mě. Bohužel, znamená to nedělat výtržnosti (což není zas takový problém), napsat písemky za pokud možno plný počet bodů, krčit se nad učebnicemi pozdě do noci a pečlivě vypracovat všechny úkoly, byť jsou sebepitomější a vůbec se mi do nich nechce. I když jsou do lektvarů. I když nad nimi člověk sedí do tří do rána a marně se snaží vymyslet něco, co by profesora oslovilo natolik, že by ke mně nevrhal pohledy, díky kterým kazím lektvary ještě mnohem účinněji. I přes všechno ponocování, k povinnostem vzorného studenta patří i včasná docházka. Jak je tedy možné, že se mi povedlo zaspat? V pokoji už nikdo není a vypadá to, že všichni odešli už před jakou dobou. Skvěle. To znamená, že jsem si přispal opravdu hodně, nebo že všichni vstali abnormálně brzo. Uklidní mě až pohled na budík, který mi řekne, že přijdu jen o snídani. Bez té se obejdu, ale to poslední, co potřebuju, je dát profesoru lektvarů další záminku mi dělat ze života nebo přinejmenším hodin lektvarů peklo. Když vynechám snídani, mám pořád ještě tak čtvrt hodinu na všechnu přípravu a dopravu do učebny. To se dá zvládnout, samozřejmě pokud budeme předpokládat, že se schodišti nezachce mě vyplivnout někde úplně v háji dubovým. Vyhrabu se z postele a po návštěvě koupelny a ustlání peřin popadnu úhledně složený komínek oblečení na židli někde v pokoji. Do toho se obleču a dalších pár chvil strávím hledáním správných učebnic. Navrch je nacpu do brašny, popadnu kotlík a vyrážím poklusem z pokoje. Schodiště si projednou odpustí otravné žerty, a tak můžu pokračovat nejkratší cestou k učebně lektvarů. Tam se dostanu, když už v ní většina lidí je. Ale nevadí, protože učitel se ještě nedostavil - tím pádem jsem zachráněn. Otázka je, co mě zachrání před dalším vybuchujícím kotlíkem. Nebo před žíravou hmotou, jež se mi povedla umíchat posledně a která rozežrala půlku lavice a kus kotlíku k tomu. A tu přichází učitel a zadává nám, jak jinak, nebezpečný lektvar. Přitom si neodpustí poznámku a významný pohled. Doufám, že mi zase nebude dýchat za krk. V tom případě bych mohl jen čekat, kdy hmota v kotlíku ožije a spřátelí se s některým z kouzelných tvorů v okolí. Velmi neochotně a velmi pomalu dojdu ke skříni vzít si potřebné suroviny. Potom se s nimi ještě pomalejším tempem vrátím ke stolu. Kouknu se do učebnice nalistované na příslušné stránce a s povzdechem se pouštím do drcení kořenu. Rozhlížím se přitom po učebně, abych se ujistil, že bratři nedělají žádné vylomeniny. Kdykoli Morgan usne a kdykoli Ryan spadne a stáhne s sebou dva stoly, skoro abych se až styděl, že jsme příbuzní. Nataženou rukou naházím kořen do kotlíku a o krok ustoupím. Co kdyby to vybouchlo, že? Uběhlo deset vteřin a pořád se nic neděje. Uznám proto za bezpečné k tomu přistoupit blíž. Opravdu z toho mají stoupat svítivě zelené bubliny? |
| |
| Lektvary Mluví: Ludwig Zmiňuje: Snape, lektvar, Kirklandovi, Ludwig Tikne mi v obočí nad Ludwigovou otázkou. Každý u našeho stolu byl u onoho osudného koláče a bohužel se následky nedají jen tak zapomenout. "Pokud myslí, ochutnání jídla tvé matinky, ne nemám zájem. Na to už je dnešek dostatečně pohnojenej," oznámím mu s povzdechem. Mám mlhavou představu, že dnešek bude jedna pohroma na druhou, spíš by se to dalo označit za tušení, což je u mě většinou něco na co se dá spolehnout. Ale jsou lektvary, to můj vnitřní poplach vždy vyvádí. To by mě zajímalo, co chtěj zzničit na...DOUŠEK ŽIVÉ SMRTI? Dobře, dneska se držím od Kirkladnů dál. Dneska s nimi asi nebudu mít dobrý den. Naštěstí bude trénink, už se na něj těším. Odreaguju se a možná i pár schytám. Ono dostat pořádně do těla není tak špatné. Maaa-so-chista!" Zatrylkuje moje milované svědomí do trytmu starého mudlovského sportovního pokřiku. Ale nemá pravdu. Nebo ano a já ho budu stejně ignorovat. S povzdychme si jdu do skříně pro ingredience. Není to tak špatné, ale důležité je aby se to provádělo přesně. Už jsem o tomhle lektvaru četl, když se člověk nudí, tak čte ledacos, a vůbec se mi nelíbí. Odšourám se zpět ke kotlíku. Zokntroluji jestli se mi v něm neusadil Plísňáček a pomalu vyliju výluh dovnitř. Tiše si opakuji schopnosti obou bylin abych věděl, na co se kdyžtak připravit kdyby to bouchlo. Ale vlastně jsou tu Kirklandovi, stát se může cokoliv i když je to silně nelogické. Nadrcený kořen pomalu přidávám za stálého mýchání a po očku sleduji kotlíky ostatních. Jeee! Bublinky a tak hezky zelené...Počkat... to jde? Asi to vypadá na první pohromu. |
| |
| Další odfláknutá hodina aneb miluju tuhle školu. Místo: Velká síň Oslovuje: Petr, Gilbert, Francis Zmiňuje: Ludwig, Ryan Očima přeluskávám články ve výtisku Denního věštce. Zase nic zajímavého, jen další pitomý kecy o slavných kouzelníkách a rozhovory s nimi, rádoby novinky z ministerstva kouzel, o tom, co Popletal zas pokazil, a podobné nepotřebné žvásty. Ještě si přečtu pár vtipů z poslední stránky, a když zjistím, že ani ty nestojí ani za shnilé rajče, odložím noviny na stůl a znovu se obrátím k mým společníkům. „Jo, chovám se jako vůl.“ Zasměju se, když slyším Petrovi slova o jakési zodpovědnosti, nebo co. Vůl, hm... to docela sedí. Jsem opravdu rád, že o mojí schopnosti proměnit se na urostlého černého býka ví jen Francis s Gilbertem. „Sám dobře víš, jak nudný jsou hodiny se Snapeem. Vím, že není nejlepší nápad je vynechávat, je to povinný předmět, ale co bys na mém místě udělal ty, hm?“ nevinně se usměju a pokrčím rameny. „Podle mě bys měl seknout s tím nudným prefektováním a žačít konečně žít, jak se sluší a patří. Ale to je samozřejmě jen můj názor...“ Obrátím se zpátky k Francisovi, který se až doposud vykecával s jakousi chlupatou koulí, která tuším patří právě tady Petrovy a neodpustím si malý úcul na tváři. „Být tebou, jsem opatrný. Tohle zvíře by si tě klidně mohlo dát k večeři.“ zasměju se, a když už se strhne ta malá hádka o jídle, jen se trochu otřesem odporem. „Nic proti, ale kdo by jedl žáby? Zato kuřecí, to se náramně hodí do paelly! A když se přidá pár zralých rajčat...“ můj pohled přistane na Gilbovi, a když si uvědomím, že je to právě on, na koho tu vymýšlím recepty, ušklíbnu se. „Nechám si zajít chuť...“ Místo: Mrzimorská kolej Dál už nechám všechny kecy stranou a jen následuju Gilba k Mrziomoru. Projdeme vchodem v přízemí u kuchyně (jen tak mimochodem si při to vzpomenu na naši debatu o jídle) a já automaticky zamířím na Francisův pokoj. Jako jediný v jeho ročníku měl to štěstí, že zůstal na pokoji sám, což se nám už mnohokrát vyplatilo, nerušeně jsme si tu mohli povídat pokaždé, když jsme chtěli být sami (a když jsme se zrovna nepoflakovali po školních pozemcích). Já si samozřejmě na svou ložnici nestěžuju, kromě již zmíněného Petra ji sdílím s dalšími milými studenty, jako jsou přísný němec Ludwig a veselí Irčánek Ryan, ale když máte po ruce bandu, jako je tahle, někdy vám prostě nezbývá nic jinýho, než se s nima někam zdejchnout. Jinými slovy prostě miluju tuhle školu. „Mám dojem, že hodina začala..“ konstantuju, když se konečně dostaneme na místo a já se líně vyvalím na jednu z volných postelí. Jen tak mimochodem vytáhnu svou hůlku, párkrát s ní zakroužím ve vzduchu a vyvolám tam jakéhosi malého dýmového býčka, který se rozběhne k těm dvoum a začne jim otravně poskakovat kolem hlavy. Tohle kouzlo mě naučila babička. Je naprosto nepotřebné a neužitečné, ale skvěle se s ním zahání nuda... „Tak co že jsme to chtěli dělat?“ |
| |
| Existuju...? Místo: Učebna Starodávných run Zmiňuje: Alfred, Profesorka Babblingová Do učebny jsem dorazil ještě dlouho předtím, než hodina začala a obsadil jsem své obvyklé místo. Nejzadnější lavice v rohu, odstrčené místo, kam už skoro ani profesorka nevidí. Povzdechnu si a vytáhnu učebnici, rád bych si před hodinou ještě trochu učiva zopakoval, trochu mě ale zklame zjištění, že už není co opakovat. Všechno perfektně umím. Aby taky ne, učením zabíjím téměř všechen můj čas. Vyjma famfrpálu, kde už nějakou dobu hraju jako střelec, a ne, nechci se nijak chlubit, ale je to něco, co mi i docela jde. Cmustnou pravdou ale zůstává, že famfrpálové hřiště je asi jediným místem na celé škole, kde se opravdu vyplatí být neviditelný. A to k tomu nepotřebuju ani žádná kouzla... Opět si povzdechnu a učebnici zas zaklapnu, můj pohled padne na malého ledního medvídka, kderý sedí vedle mě. Rád bych si o něčem popovídal alespoň s ním, ale nemám o čem. Kdy už si mě konečně někdo všimne, kdy? Mé myšlenky se stočí k jediné osobě, která mi tu víceméně věnuje pozornost alespoň o víkendech. Můj bratr, Alfred. Pohledný, charismatický a populární student, idol mnoha zdejších kouzelnic. Jsme dvojčata, ale taky naprosté protiklady, on je vidět, a já ne, on má vždycky všechno, já nic, jen osamoceně sedím v mojí ložnici a říkám si, proč to nemůže být jinak. Kde vůbec je? Neměl by být na téhle hodině...? Všimněte si mě. Já tu jsem taky! Po chvíli mého přemýšlení už do třídy dorazí profesorka Babblingová, a samozřejmě nám hned zadá úkol. Přeměřím si pohledem text s runami a pousměju se, na tomhle přece není nic těžkého, vytáhnu kus pergamenu a dám se do psaní překladu, což mi zabere sotva 10 minut. V některých hodinách jsem prostě dobrý... |
| |
| Hups.. "Drobná" nehoda Velká síň, potom učebna lektvarů Zmiňuje: Libovolné osoby, kterým shodil kotlík; p. profesor Snape a Lockhart; bratry Sedím si u snídaně a v klídku žvýkám, co se dostane pod ruku. Moc přitom nevnímám rozhovory ostatních. Sice se mě trochu dotklo, že mě všichni tak okázale ignorují, ale aspoň se člověk v klidu nají, no ne? Taky mi to poskytuje víc času na přemýšlení o dnešní hodině lektvarů. Zajímalo by mě, co si na nás profesor vymyslí tentokrát. Z pravidla jsou to ty samé lektvary, které jsem se učil doma, akorát s trochu jinými přísadami a jiným postupem práce. A většinou jsou to tak hrozné kraviny, že se mi to vůbec nechce vyábět a dělám si něco vlastního, nebo aspoň to samé po svém. Jenže pak.. obcází Snape kolem stolů a abych se vyhnul odhalení, radši začnu pracovat podle návodu v učebnici. No, a potom to většinou nakonec dopadá tak, že se směle zařadím s pověstnou šikovností na lektvary přímo mezi bratry Kirklandovic. Těžko říct, kdo z nich je na lektvary nejlevější a k tomu mám pocit, že nemám dost silný žaludek na to, ověřovat si to v jejich blízkosti. Hlavně v blízkosti jejich kotlíku. Člověk nikdy neví, co to udělá, že? Snad nám počasí opravdu vydrží dost dlouho na pořádný trénink.. Nemám chuť dělat nic jiného než hned teď popadnout koště a vyběhnout ven. Místo toho se budu muset jít nudit na lektvary.. Alespoň že potom je bylinkářství. Ten předmět mám docela rád, hodně rostlin znám a ten zbytek se mi většinou podaří nějak zapamatovat, takže s tím nejsou žádné problémy. Stejně bych už měl radši úterý a obranu proti černé magii. Toho zlatovlasého budižkničemu sice nemusím, ale člověk nikdy neví, kdy z něj vypadne něco aspoň částečně užitečného. Možná někdy.. Jednou. A nebo taky ne. Myslím, že jediná věc, která kdy řekl a která zárověň dávala aspoň nějaký smysl, bylo prohlášení, že já se svým štěstí v neštěstí pravděpodobně o něco zakopnu a spolehlivě se tak vyhnu letící kletbě. Zvednu hlavu a uvědomím si, že místnost se během mojeho zamyšleného žvýkání a hypnotizování ouška hrnku nějak vyprázdnila. Rychle spolknu sousto, popadnu věci a letím do učebny. Fail. Nezdá se, že bych šel nějak pozdě. V tom případě jsem nemusel tak letět a přerazit se jednou o tašku a jednou o nohu. Chvilku se ještě rozhlížím po učebně, snaže se odhadnout, kdo tu je a kdo tu není krom učitele, než se na to vykašlu a proderu se mezi pár studentama ke svému místu. Slavím úspěch, shodil jsem u toho jen dva cizí kotlíky a jeden vlastní při stavění na stůl. Radši moc nemáchám rukama kolem a počkám si na učitele a pokyny k práci. Postup je dost jednoduchý, tak se můžu jenom sázet, jak se povede některému z nevlastních bratrů ho zmrvit. Nemusím čekat dlouho. Pohled na zelené stoupající bublinky mě unese natolik, že drbnu do vlastního kotlíku a ten se v tu ránu vylije na zem a začne se z něj kouřit. Povzdechnu si a otráveně se na tu spoušť zadívám. Občas si říkám, jestli těch Kirklandovských genů nemám víc, než zbytek rodiny doma v Irsku.. |
| |
| Není kuchař jako kuchař Místo: učebna lektvarů Mluví s: Petr Zmiňuje: Aidian, Arthur, Ryan, matka Lehce se pousměji nad Petrovou odpovědí. Samozřejmě že jsem nečekal, že po předchozích zkušenostech by se do toho vrhnul rovnou po hlavě, ale taky si mohl můj návrh nejprve poslechnout. "Ano přesně to jsem měl na mysli. Ale nemusíš se bát. Neměl jsem v plánu je vyzkoušet na tobě. Spíš jsem si myslel, že by jako pokusný objekt mohla posloužit jistá osoba, která většině lidí leze na nervy a s níž by ses měl dneska setkat. Matka tentokrát poslala jakési podivné sušenky, takže by neměl být problém mu je vecpat. Mám pocit, že v jejich rodině jsou na podobný druh... e... pečiva? poněkud zainteresovaní." S nadějí se na Petra podívám. Pevně věřím, že si sám domyslel, kdo je ta testovací osoba, a že se mnou bude spolupracovat. Prozatím to byl můj jediný plán, jak relativně nenápadně udělat jejich analýzu. Nenapadá mě totiž jiná osoba, na které bych mohl tento pokus provést. Nepředpokládám, že kdybych za Aidianem přišel osobně, že by měl natolik dobrou náladu, aby by byl ochoten se mnou hovořit, natožpak si ode mne něco vzít. "Zajímalo by mě, jak Artur přesvědčil těch pár dobrovolníků, aby ochutnali jeho vlastnoruční výtvory. Protože se mi nechce věřit, že by se na škole ještě našel někdo, kdo by nevěděl, že s jeho kuchařským uměním si není radno zahrávat." Z úvah mě vytrhne až tichý hlas profesora oznamující, že hodina už začala. Mlčky následuji jeho instrukce a otevřu si učebnici na příslušné stránce. "Hm... Doušek živé smrti? To zní nebezpečně. Hlavně ve spojení s některými osobami v této třídě." Přitom se nervózně rozhlédnu po učebně. Můj pohled ihned přitáhne nešikovný Ryan. Při pohledu na jeho kouřící kotlík na sucho polknu. "To zase bude hodina." U skříně se už skoro vylidnilo, takže se nemusím tlačit, abych si mohl vzít potřebné přísady. Ty nejlepší už jsou samozřejmě rozebrané. Ale jak říkávala moje matka, nezáleží na kvalitě surovin, ale na kvalitě kuchaře. Dobře, přiznávám, ta poznámka o matce a vaření nebyl zrovna nejlepší příklad. Raději vezmu přísady a vracím se na své místo, kde pečlivě rozdrtím Asfodelový kořen. Pomalu ho nasypu do kotlíku a porozuji reakci. |
| |
| Lektvary Mluví: Ludwig, Ryan Zmiňuje: Aidian, Snape Pozvednu obočí nad Ludwigovým návrhem. A pak se od srdce zasměju. "Myslíš, že zrovna on bude dobrým indikátorem o poživatelnosti těch sušenek? Proboha, co jsem slyšel, tak ten pitomec má žaludek z ocele. A navíc, ode mě by si nevzal ani deset tisíc galeonů," podotknu a omluvně se na Ludwuga usměji. "Ale budu hodný a jednu si po Bylinkářství vezmu, mám dvě hodiny volno a budu moct zajít na ošetřovnu, když se něco stane," slíbím mu nakonec. Nemůžu ho nechat v nejistotě. Navíc je to přítel a co bych pro kamaráda neudělal. A když už se mluví o kamarádech, tak bych chtěl vědět kde je Antonio, jen takhle přijdeme o body, když si toho Snape všimne. Zatím vedeme školní pohár. A já bych ho chtěl tenhle rok vyhrát. Opravdu. A ze snění o poháru mě vytrhne hlasitá rána. Otočím se po své levici a vzychnu si. "Ryane, chceš pomoct?" pozvednu obočí a vytáhnu hůlku, abych mu pomohl ten binec uklidit, nevím jak s lektvatem pokročil a jak by výpary ovlivnily okolí, ale nechci riskovat. Sušenky jsou jedna věc, z těch se udělá maximálně zle nebo zalepí pusu - což přiznejme si to, někdy potřebuji, viz incident dneska ráno - , ale lektvar je druhá. A Famfrpál je naprosto jiná kategorie. Pokud bude mít Snape nějaké kidy, odkážu ho na zelené bubliny, co jsou sice krásné, ale navísost rozčilující a odvádí pozornost ostatních. V dáli vidím stoupat kouř, a to bude zase spoušť. A možná další po škole pro tebe. |
| |
| Lektvary Mluví: Morgan Zmiňuje: Snape, Lektvar, Arthura, Ryana Zapluji s Morganem skoro dozadu. Odsaď se bude dobře mířit hůlkou na Mrzimoráky. Je mi trochu líto Felikse a Torise, ale co se dá dělat. Jak vidno Petr se raději baví s Ludwigem, než aby sledoval svého vlastního bráchu. Nevím kdo je tu větší pokrytec. Představený lektvar od Snapeho je poměrně jednoduchý, ale problém s ním je, že když se do něj přidá cokoliv jiného, bude to mít katastrofální následky. "Tohle bude legrace, Morgane," brouknu směrem ke svému parnerovi ve špatnosti. Hlavně aby se usmíval. Nechci aby myslel na toho pitomce Aidiana. Morgan si zaslouží aby ho jeho budoucí partner, nebo partnerka, zahrnoval láskou a byl k němu pozorný a miloval ho a mazlil se s ním s tím rozkošňoučkým dráčkem...Dobře Elizabeth, už děsíš i sama sebe. Dobře, raději s tím přestanu a rozhlédnu se pokradmu. "Myslím, že kotlíky tvých bratrů sabotovat nebudeme moci," podotknu a myslím tím, všechny nehody co se kdy staly v lektvarech za dobu našeho učení se tady. Odtáhnu Morgana pro přísady a spokojeně si odnesu svoje do lavice. Samozřejmně hned po pečlivém prozkoumání jestli jsou nezávadné a poměrně čerstvé. Havraspár si zaslouží jen to nejlepší. Usadím se u svého kotlíku, připravím si přísady a za postupného zahřívání výluhu drtím kořen. "A už to začalo," brouknu když přidávám kořen a ukážu na zelené bubliny. Jsou hezké, ale kdyby byly míň jásavé, tak by byli ještě hezčí. Pak přijde rána. Ryan schodil svůj kotlík. Asi když sledoval bubliny. "Morgane, můžeme?" brouknu smeřem k němu a ještě očkem zkontroluju jeho lektvar, jestli se nepokazilo něco u něj. |
| |
| Spánek povznáší lokace: učebna lektvarů oslovuje: nikoho zmiňuje: Snapea, Berwalda a Sigurda V klidu a tichounce, lehce vytřepaně, sedím na židli a uvažuji o nadcházející katastrofě, která se tak neúprosně blíží a mou nervozitu zvýší i tiché kroky ozývající na chodbě. Snape chodí stejně pomalu celou dobu, co zde studuji. A rok od roku mě jeho kroky znervózňují víc a víc. Nesnáším hodinu lektvarů. Z duše tyhle hodiny nenávidím. A otevření dveří je v tento moment ten nejhnusnější zvuk, jaký jsem slyšel. Otočím se ke dveřím, se studeným potem na čele, tak jako pokaždé. A jako pokaždé na sucho polknu, při učitelově vražedném pohledu na třídu. 'Berwalde... pomoc!' Volá hlásek v mé hlavě a já mám nutkání se vypařit, ztratit, prostě jakkoliv zmizet z téhle hodiny. Ale nohy jsou jako z kamene a zaryté do podlahy. Zabloudím okem k Sigurdovi. Dalo by se říci, že je to můj bratr. Taky pochází ze severu, ale narozdíl ode mě je silnější, vyrovnanější a statečnější. Chtěl bych být, alespoň trochu jako on a čelit tak svému strachu. Tedy, čelit hodinám lektvarů s naprostým klidem a elegancí tak, jak to umí on. Zmínka o eseji mnou projede jako rána elektrickým proudem. Esej na které jsem strávil tři hodiny pod bedlivým dohledem Berwalda. V šoku a zděšení jsem rychle prolistoval učebnicí a následně si jen s lehkou úlevou oddechl. Esej byla založena v učebnici. Sám bych na ni býval zapoměl. A tak si už nalistuji stránku s přípravou lektvaru, který se dnes pokusím stvořit. A popravdě, moc velkou naději na úspěch nevidím. A tak s lehkou nedůvěrou, vyslechnu učitelovi připomínky, a následně se vydám pro výluh do skříně. Samozřejmě si s sebou vezmu všechny potřebné přísady rovnou. A tak si vše pečlivě rozložím na stole a začnu "připravovat" lektvar. A tak si začnu nervózně hrát s přísadami, ale jak je u mě známo, nakonec se to nějak zvrtne. Zhruba tak v půlce dvouhodinovky začnu zívat. Pak už to jde ráz naráz. Svět pohltí tma a cítím kamennou podlahu pod sebou. Automaticky se lehce stulím do klubíčka a naposledy zívnu. Pak už přestanu vnímat hlasy v učebně a propadnu se do překrásné říše snů. |
| |
| ..a tak sme sa šli flákať Miesto: niekde dnu, školský pozemok a pri jazere Oslovuje: YongSoo-a Zmieňuje: Yonga, Kiku-a a veeeeelmi okrajovo aj Arthura Všetci naokolo sa sťažujú na rozvrh len ja mám prvé dve hodiny v pondelok úplne ale úplne voľné. Ja a Yong aby sme naňho nezabudli No nie je to nádherný život? Samozrejme že je a znamená to, že sa môžeme beztrestne flákať a každý bude na nás kašlať a nikto nám nič nepovie. Rozlúčili sme sa s Kiku-om ktorý sa nám uklonil (tak ako vždy) a ja nad tým iba krútim hlavou (tak ako vždy). Veľakrát som mu už povedal že to nemusí keď ma zdraví alebo tak ale on si buď nedá povedať alebo proste nie je schopný s tým prestať. Dávam to za vine jeho japonskej mentalite. Každopádne po rozlúčke som sa chvíľku rozhodoval kam pôjdem a vezmem so sebou samozrejme aj Yonga Rozhodol som sa rýchlo pretože vonku je pekne. "Počuj Yong pôjdeme von dobre?" Na odpoveď som nečakal a vybral som sa cestou von na školské pozemky. Slnko svietilo a bolo ešte mierne chladno pretože bolo ráno ale to mi absolútne neprekážalo. Užíval som si slnečné lúče ako sa len dalo pretože boli vzácne. Toto anglické počasie ma občas dosť ubíjalo. V kuse zamračené a slnko nikde. trochu ako Arthurov výraz tváre. Pri tej myšlienke som sa musel zasmiať a pozastaviť nad tým,. že som ho dneska ešte nevidel. Čo je dosť škoda. Zastavil som sa pri jazere a zodvihol prvý šuter krotý som videl a hodil ho do vody. "Stavím sa, že nedohodíš tak ďaleko ako ja!" So smiechom som povedal Yongovi a pokračoval v bombardovaní jazera kameňmi. (A popri tom sa modlil, aby som nevyrušil nejakého jazerného tvora) |
| |
| Peklo na zemi pokračuje Veľká sieň, učebňa elixírov Oslovuje: Toris Zmieňuje: Toris, Ivan, Nataša, Snape „My sme mali úlohu z elixírov?“ opýtam sa totálne v šoku, keď sa ma Toris opýta, či ju mám. Toto nebolo dobré. Bolo to akože totálne zlé. Ideme neskoro a navyše vôbec nemám úlohu. Snape ma zabije. A potom aj spolužiaci... budem mŕtvy na druhú, to jest totálne mŕtvy... Žiadna výhra... Kým sa nad tým však zamýšľam, už stojíme oproti Ivanovi. Srdce mám totálne celé v krku a žalúdok pol metra pod zemou, ale dúfam, že akože unikneme bez ujmy. Čo sa nám nakoniec podarí po tom, ako obidvaja zo seba vykokceme krátky pozdrav a kožu nám príde totálne zachrániť jeho desivá sestra. Juchuchú! Toris ma vlečie za ruku smerom do Veľkej siene, kde si z jeho stola vezmem dačo a prežúvam to cestou do žalárov. Akože totálne to vôbec nie je super, lebo meškáme, nie sme najedení a Snape ma zožerie aj s poníkom. Predbehne ešte aj knihy. Vletíme do triedy už po začatí hodiny, čo je totálne tragické, lebo nám obom strhne po desať bodov. A to ešte nevie, že nemám úlohu, takže mu nemám čo odovzdať. Vzdychnem si a usadím sa za stolom, aby som začal s elixírom. S vypätím totálne všetkých síl a prekonaním svojho prirodzeného odporu k písmenám si prečítam zadanie v knihe. Je to múdrejšie ako stratiť ďalšie body. „Ten elixír je... fádny... má málo prísad a je málo ružový....“ zamrmlem po pohľade na prísady. Som si takmer totálne istý, že ani jeden nie je ružový. Chvíľu rýpem do Torisa, aby mi povedal, ako znelo kúzlo na zafarbenie vecí a po krátkej prednáške o tom, ako to kúzlo pochádza z prvého ročníka sa ho dozviem a môžem sa pustiť do elixíru. S totálne krásnym nápevom poľskej ľudovej piesne sa vyberiem do skrine s prísadami a začnem improvizačne vyrábať akúsi zmes z... vecí zo skrine. A pochopiteľne som ho totálne celý zafarbil naružovo. Profesor na mňa asi uvalí nejakú kliatbu, ale ružovej sa nevzdám. Totálne nie. |
| |
| plán B Místo: učebna lektvarů Mluví s: Petr Zmiňuje: Rayen, Arthur, Aidian Poněkud skepticky pozoruji zelené bublinky stoupající z kotlíku. Nelíbí se mi. A ne proto, že bych si nebyl jist tím, co dělám. Ale spíše proto, že až příliš odvádí pozornost od ostatní činnosti. Rayen je živým důkazem a taky jejich první obětí. Krátký pohled po třídě a je mi jasné, že nebude poslední. Napětí odlehčí až Petrův smích. Zamyslím se, nad tím co řekl a musím uznat, že má pravdu. Můj plán má v sobě trhliny. Větší než jsem si myslel. Přesto se svého plánu nehodlám vzdát. "Více než to, je nejideálnější kandidát. A věř mi, že ani jeho žaludek z ocele by si neporadil s recepty po prababičce. Ale máš asi pravdu v tom, že by si od tebe nic nevzal. Aspoň ne dobrovolně. Na téhle části budu muset poněkud zapracovat." Při pohledu na Petra se mi do zorného pole dostal další zeleně bublající kotlík, jehož majitel se od něj držel v bezpečné vzdálenosti. Jako by očekával, že dříve či později exploduje. Nebyl jím nikdo jiný, než Arthur, další Kirklandovic kluk. "Tak mě napadá. Aidian si sice od nás nevezme nic, ale kdyby mu to naservíroval některý z jeho bratrů, pak by si možná vzal. I když kdo ví, ty jejich složité vztahy... kdo se v tom má vyznat. Budu se muset zeptat Rayena." Petrův návrh mě přinejmenším vyvedl z míry. Takovou změnu názoru jsem opravdu nečekal. Zmateně se na něj podívám a chvíli jen nevěřícně civím. "Je to od tebe velice... šlechetné, ale musím odmítnout." Počáteční šok je pryč a vše se zase vrací do původních kolejí. "Nechci, na svých přátelích testovat rizikové potraviny. Kdyby se ti něco stalo, neodpustil bych si to. To už bych to raději vyzkoušel sám na sobě. Ale na přátelích nikdy!" Trochu se nechám unést a konec věty skoro zakřičím. Pár okolostojících spolužáků se mým směrem pobouřeně podívá, ale jinak jsem naštěstí nevyvolal větší rozruch. V další konverzaci pokračuji tišším hlasem. "Jistě si dokážeš představit, jaký dopad by to mohlo mít na tvoje zdraví. A pokud se dobře pamatuju, tak to zrovna dneska budeš potřebovat. A teď nemyslím jenom na toho otravnýho Kirklanda, ale i na trénink. Seš nejlepší brankář jakého máme..." a vlastně taky jedinýho, kterýho máme "...takže si o tebe nemůžeme dovolit přijít. Kromě toho, mě právě napadl plán B, i když jeho realizace bude poněkud náročnější a neobejde se bez předchozího průzkumu terénu a získání potřebných informací, které mi, jak doufám, poskytne Rayen." Podívám se jeho směrem. "Teda za předpokladu, že mu nic nestane," dodal jsem v duchu. |
| |
| Doušek otravné živé smrti Cesta na lektvary, lektvary Oslovuje: (beze slov) Egilla, Tina, Snapea, své svědomí Zmiňuje: hodně okrajově Aidiana s Morganem, Egilla, otravné finské reálie a Tina, knihovnu v Norsku, staré vikinské mágy, Arthura, Ryana, kotlík, který mu Ryan shodil, lektvary, Snapea, sáhodlouze uvažuje o Dánovi a jeho otravnosti a také deštík živé smrti, který ostatní zřejmě zaregistrují Na bratrovo ohrazení reaguji jen letmým, nenápadným úsměvem. Samozřejmě, že mu jdou Runy, aby taky ne. S tím už tuto etapu uzavřu. Aidiana jen chvilku sleduji pohledem, když zamíří za svým bratrem, ale poněvadž mi pohled nějakým omylem kmitl k jednomu otravnému nebelvířanovi, raději jsem se dál věnoval jídlu. V duchu zaúpím, když Tino začne sáhodlouze popisovat svůj sen, prvořadě se v jeho reáliích zrovna příliš neorientuji, jedná se přece o nějakou finskou mudlovskou pohádku nebo něco na ten způsob, a to je něco, co jde opravdu mimo veškerý okruh mých zájmů. Mimoděk si udělám poznámku, že si prostě musím zjistit, o co jde, ač to zní nehorázně ujetě. A Fina se na to ptát nemíním. Myslím, že pokud zklame knihovna (i když doufám, že ne. Anglické knihovny mají kupodivu seveřanskou magii prostudovanou docela dobře. Je vidět, že místní mágové si na vikingské potyčky se skandinávskými mágy doposud pamatují (aby taky ne, když už jen v Norsku je celá věda zabývající se starými historickými výboji mágů do Anglie, Francie i jiných zemí) a doposud také uznávají jejich moc. Ale i tak mi trochu chybí norská národní knihovna mágů se spoustou dokonalých spisů pochybného obsahu zavánějícího lehce zakázanou magií...), tak se raději půjdu optat té ženské, co učí Studium mudlů, než abych se ptal jeho. Můj finský příbuzný (a bohužel finské příbuzné naše větev akceptuje, takže se k nim nemůžu chovat hnusně) ovšem vypadá doslova pohlcen svým světem. Ani nezaregistruje to, že se Egill loučí a to dokonce tak, že zčervená a věnuje mi úsměv. Usměji se lehce na oplátku. Mám prostě nehorázně roztomilého bratra. Doufám, že bude mít dneska pěkný den. Každopádně moje myšlenky se stočím k dnešním lektvarům (a pojednání, na kterém jsem si dal poměrně záležet, vlastně já si dávám na lektvarech vždy záležet. Je to tradiční magické umění, které by měl každý Bondevik ovládat. A především někdo musí v naší třídě dokazovat, že nejsme banda pošuků. A to je docela silná výzva, když kotlík člena rodiny Kirklandů vybouchne ve chvíli, kdy pocítí snad jen heho přítomnost. A přitom, jak občas pokukuji po Arthurovi, tak to nevypadá, že by dělal hovadiny jako třeba ten jeho nevlastní bratr a házel tam směsi, které zaručeně bouchnou (mimoděk mě napadá, jestli to nedělá Ryan třeba schválně?), ale spíše se snaží a pak jen nechápavě kouká, proč to prostě nemůže působit stejně jako u všech ostatních. Řekl bych, že zrovna tenhle Arthurův bezmocně-frustrovaně-zdeptano-já-se-na-to-jednou-vážně-vyseru-a-teď-budu-hrozně-trucovat-uražený pohled na lektvar, co si žije vlastním životem, je k nezaplacení... Trochu překvapeně sebou trhnu, když mi Fin mávne a odporoučí se. "Tobě taky," usoudím směrem k němu a zapadnu k prázdnému stolu v předu učebny nejblíže dveřím (čistě z praktických důvodů, až se něco semele, budu mít blízko dveře k útěku!) a druhá věc je, že se alespoň nebudu muset na ty idioty za mnou koukat. Zřejmě jsem si ale nevybral úplně dobře, jelikož jakmile začnu chystat své věci, prožene se kolem Ryan a kotlík mi shodí. Zúžím oči a šlehnu po Irovi chladným pohledem, ale pak vytáhnu hůlku, mávnu s ní a nechám si kotlík opět zvednout. Následně se jen znuděně usadím, vytáhnu knihu lektvarů a otráveně v ní listuji, až dokud Snape nepřijde. Jakmile se postaví před třídu, upřu na něj svůj kamenný pohled a čekám, co nám pěkného poví, ovšem než pořádně začne, vejdou ti dva opozdilci. Sjedu je bezvýrazným pohledem a dál poslouchám výklad. Tak doušek živé smrti...Mm, otravné! Vlastně je to mimořádně otravné, jelikož na tomto zdánlivě jednoduchém lektvaru se dá zkazit tolik věcí, stačí jednou zamíchat blbým směrem a neštěstí je na světě, natož přidání jiné přísady, ... většina věcí může končit výbuchem, ale myslím, že v naší třídě jsou možnější i nelogičtější věci. Nepatrně se ohlédnu, kdo sedí za mnou, ať vím, zda čekat nekalý útok ... S neurčitým výrazem se tedy vydám pro přísady a začnu pečlivě vše připravovat. Pečlivě drtím kořen asfodelu a snažím se nic nezanedbávat. (Dění za mnou ignoruji, dokud nezačnou vřískat, ječet, hořet, bouchat, smrdět a podobně, netýká se mě to... a nějaké rány jako že někdo spadne, to je normální, že se tu vyskytují zelené bublinky, běžná věc, prostě typické otravnosti, nic, co by zasluhovalo pozornost ... ) Když to mám, připravím si výluh a začnu do něj kořen opatrně přisypávat, mezitím pečlivě míchám podle daných pokynů. Kryji se tak, aby nehrozilo, že se nadechnu výparů či jakkoli jinak zraním sebe a své okolí a ignoruji dění za sebou. Odinžel je tato činnost příliš jednotvárná, takže se mi brzy zautomatizuje a mé myšlenky přechází od tématu k tématu. Vlastně ani nevím proč se opět zastavily u toho dánského otravy. Ale když si tam vybavuji jeho úsměv, musím prostě říct, že mu celkem sluší. Ono vůbec není špatné, když vás jen tak pozdraví s tím jeho věčným optimismem. Vlastně se přistihnu, že tohle je asi poprvé, co se mi při myšlenkách na Matthiase vytvoří na obličeji také jakýsi hodně mírný nepatrný úsměv. Pro Odina, hrabe mi?! To je asi jediné přijatelné vysvětlení. Jinak si to neumím vysvětlit. Vždyť ten pitomec mi znepříjemňuje život od chvíle, kdy jsme nějakou blbou shodou náhod jeli spolu mou první cestu vlakem do té otravné školy a to pako mi shodilo můj kufr a celý mi ho rozsypalo po kupé a pak se to pokusil spravit kouzlem. Idiot! Prostě je to idiot! Mé perfekcionalistické já vzkypí vzteky, když si vzpomene, jak mé také perfekcionalistické jedenáctileté já hledělo na naprosto žalostně zpřeházený obsah svého kufru a přelámané brky. Byl jsem ale upozorněn, ať své spolužáky neuřknu hned na začátku, takže to Matthi tenkrát schytal jen knihou po hlavě. A tak to je furt, ten otrava vždycky něco provede, zkazí mi náladu, totálně mě vytočí, nasere mě ... a pak se prostě usměje, je otravně milej a já se kvůli tomu ... Odine, já se vážně usmívám jak zblblá šestnáctka! A ještě kvůli němu! Vždyť je dán, znepřátelená větev, pro Freyu! Nemůžu se kvůli němu usmívat! Ztuhnu a pohodím hlavou. Dán je pitomec. Svědomí, opakuj po mě! Dán je pitomec! A ještě jednou, ano správně: Dán je pitomec! Dán je pitomec!" "Dán je pitomec!" zabrblám si pro sebe opravdu hodně tiše a hodně nenápadně. S tím (už také uběhl nějaký delší čas a hodina už je za dvouhodinovka je zhruba za polovinou) zamrkám, jelikož právě provedu opravdu, ale opravdu špatný pohyb míchadlem, takový, který je naprosto neslučitelný s těmi, co jsem prováděl doposud. Na chvíli ztuhnu, v kotlíku se začíná bublat. "Faen," ujede mi tiše a ustoupím o dva kroky dozadu. Pak už jen s nijakým výrazem sleduji, jak kotlík zahučí, tekutina z něj vystřelí v obrovském tlaku do vzduchu a rozprskne se po stropě. Hned na to mě a zřejmě i pár dalších zkropí deštík živé smrti. Nejsem si jistý, co to může udělat a okamžitě to začnu otírat ze všech míst, kde se to setká s mou pokožkou. "Otravné," ohodnotím to pouze sotva pár sekund po nastalé nehodě. "Pardon," odtuším nezaujatě se silně znuděným podtónem a věnuji Snapeovi jeden ze svých pověstných chladným pohledů. Ať se opováží říct jediný slovo! Tohle je pouze třetí lektvar za mé studium, co mi nějakým způsobem nevyšel! Kdyby dělal zářezy Arthurovi za každý jeho zkažený, tak už dávno nemá katedru! "To nebylo v plánu," dodám znuděně a zvednu pohled ke stropu. Zamyšleně sleduji, jak zbytky lektvaru na něm prožírají do stropního materiálu jakousi díru. Bylo by vážně vtipné, kdyby se to provrtalo až do učebny nad námi. Každopádně bych nečekal, že to může zreagovat takto. Pohlédnu na ošplíchnutý hábit, ale na něm se zjevně nic neděje. "Mm," pokrčím rameny a ohlédnu se po třídě, jak to vypadá v ní. Inu, z tohoto plyne poučení, když myslíte během lektvarů na Dána, končí to špatně! (Protože jeho destrukční vliv na mé okolí působí, i když je přítomen je v myšlenkách! Otrava jeden!) Nemůžu si nevšimnout, že finský příbuzný leží na zemi. No, doufám, že to s ním nebude moc vážné a moc trvalé. |
| |
| Čerstvý vzduch
Práve sa s Alfredom len tak poflakujem a je mi dobre. Na runy som sa neprihlásil. Mám na to svoj osobný dôvod. Myslím si, že tých jazykov a písiem viem už viac než dosť. Nejaké trápne zastarané runy sú pre mňa len príťažou. A nie je nič lepšie ako prvé dve voľné hodiny. Prechádzali sme sa po škole a snažili sa utlmovať náš smiech. Výbuchy dvoch najhlasnejších smiechov do ticho tichej školy by nám spôsobili veľké problémy. Tak sme teda išli k jazeru. Počasie bolo fakt krásne. Ten úžasný čerstvý vzduch vidieku... oveľa lepšie ako v meste.
Alfredovu výzvu som zobral útokom. Zdvihol som najbližší kameň a prudko ho hodil do vody. Letel ďaleko a čľupol dakde ďalej než jeho šuter. Určite to tak bolo. „Vidíš to? Hodil som ďalej! Neage jeil jal naga~ Hahaha!“ tancoval som od radosti. Väčšinou som totiž ten, čo je horší. Uvedomujem si to, ale nedávam to najavo. Každému vravím, že mi to je úprimne jedno, ale v skutočnosti sa veľmi snažím. Takmer celé prázdniny ma bratia doučovali. Teda... Kiku ma doučoval. Keď som poprosil Yaa, tak si ku mne sadol, zapálil si maryšku a fúkal do mňa dym. Potom som bol ešte zhúlenejší jak on a s učením sme mohli skončiť. Ale uznávam, bolo nám vtedy veselo.
Po chvíli hádzania kameňov do vody som si ťažko sadol na zem. Do rúk som vzal kamienky a hral sa s nimi. Hľadel som doblba. Poznáte taký ten divný pocit v hrudi a neviete prečo? Práve ten teraz mám. „Alfred? Čo... čo si myslíš, že presne láska je?“ spýtal som sa. Viem, že lásku môžeme chovať k čomukoľvek. Aj k jedlu, napríklad. Ale iné to je s ľuďmi... Rád pomôžem druhým nájsť toho pravého, ale dakedy si vravím, že čo sám so sebou. A asexuál nie som. Určite... dúfam.
Zozadu som objal Alfreda okolo hrude a položil si oňho hlavu. Díval som sa na krásu prírody a zhlboka dýchal čerstvý vzduch. „Si dobrý kamarát. Mám ťa rád,“ po chvíli som ho pustil a zadíval sa na jazero. Mám chuť hovoriť každému na komu mi záleží, že ho mám rád. Do ryže... pokrútim hlavou. Pozriem sa Alfredovi do tváre a usmejem sa. Pretože úsmevom nikdy nič nepokazím. |
| |
| Hmpf... To se musel přidat? Místo: Velká síň, Chodba, Mrzimorská kolej Oslovuje: Antonia, Gilberta, Obraz Zmiňuje:Johanku z Arku, Filtche Znuděně sleduji Gilbertův proslov. 'Tak jestli tenhle napíše nějakou knihu, bude to ještě horší než ty braky od Lockharta. Ten tam háže alespoň nějaký příběh a není v každé větě jak je úžasný, skvělý a jednoznačně nejlepší...' "Abyste se vy dva nesežrali navzájem." Prohodím a zavrtím hlavou. Občas nechápu jejich chování. Chovají se jako malé děti, ale jsou skoro dospělí. Ale i přes to mám tahle dvě paka rád. Kdo by taky neměl, že? Když je na čase odejít, zvednu se ze svého místa, s knihami v ruce, a zapluju vedle Gilberta, aby si nepřipadal jako vůdčí kráva...I když, to by měl být Antonio. Pousměju se sám pro sebe a po cestě se zdravím s postavami na obrazech. Sem tam někomu odpovím na více otázek. "Kluci, musím vám něco ukázat." Pousměju se. Nedávno jsem totiž obdržel jistý portrét. Schoval jsem ho pod postel a dneska by ho měl Filtch pověsit. Konečně s ní budu moci mluvit. Zhotovil ji nejlepší Francouzský malíř. Když stojíme před kolejí zamrmlu heslo, abychom mohli dovnitř a pak ty dva vedu až do svého pokoje. Cestou však poklepu na rameno prvákovi a poradím mu, aby si pospíšil, jinak přijde na hodinu pozdě. V pokoji nejdříve zajdu ke knihovničce a zarovnám na ní nově obdržen svazky. Teď už má malinká knihovnička čítá něco kole sto padesáti knih. Je to velice málo oproti knihovně, kterou mám doma. Otočím se do místnosti, ignorujíc býčka. "Hned to bude." Přejdu ke své posteli a hmátnu pod ní. Ve chvilce už držím v rukou překrytý obraz, formátu A3. Opatrně z ní oddělám bílý přehoz a na obrazu lze spatřit usměvavou Johanku. Zamává mi na pozdrav a na mém obličeji to vykouzlí úsměv. Pak jí ukážu těm dvěma. "Kluci, tak tohle je Johanka z Arku." Jemňounce přejedu prsty po rámu. "Filtch slíbil, že jí pověsí hned vedle vstupu do koleje." Podívám se na ně. "Co na ni říkáte?" |
| |
| Vždyť se to celkem dá zvládnout.. Místo: učebna starodávných run Oslovuje: Profesorka Babblingová Zmiňuje: libovolné osoby okolo Tiše vejdu do učebny a odložím si učebnice a vůbec vše potřebné na lavici. Sedím zhruba uprostřed třídy, takové to ideální místo, kam učitelé koukají, ale méně než jinde. Rozhlédnu se okolo, všichni tu jsou včas. Do učebny vejde profesorka Babblingová. Přísně se na nás podívá a prohlásí, ať si otevřeme učebnici na straně 318. Dostaneme za úkol přeložit jeden ze složitějších textů. Spokojeně se ušklíbnu. "Žádný problém, paní profesorko." Pomyslím si popadnu brk. Sem tam se sice najde nějaká runa, kterou si moc dobře nevybavuji, ale to není žádný problém, dá se to celkem i odtušit. Ještě štěstí, že runy jsou zrovna jeden z mých celkem oblíbených předmětů, a že jsem si je i dneska při snídani zopakoval. Namočím brk do inkoustu a překládám dál s lehkým úšklebkem na rtech. Když ale narazím na runu, které prostě zaboha nemůžu přijít na kloub a ani se mi ji nedaří nijak odtušit z kontextu, otočím se, ač nerad, přímo na profesorku. "Ehm.. Paní profesorko? Mohla byste se sem jít jen na moment podívat?" zeptám se jí a počkám než ke mě dojde. Ukážu jí runu na kterou nemůžu přijít a optám se. "Mohla byste mi jen tuhle jednu poradit? Nějak si na ni nemůžu vzpomenout." řeknu a už přímo očekávám velmi příjemná slova jak se průběžně nepřipravuji na hodiny, ale co se dá dělat? Zrovna dvakrát příjemná tahle učitelka není a obrátit se při její hodině k někomu pro pomoc, tak mám prakticky hned nedostatečnou.. Nebo ne? |
| |
| Na návštěvě aneb ulívání z hodiny Místo: Chodba, Mrzimorská kolej Komunikuje s: Antonio, Francis Zmiňuje: Svoji úžasnost, obraz Johanky z Arku „Hehe, já říkal, že jsem úžasnější, kesese.“. „Že jo!“ zašklebím se. „Představ si takovou žábu s bramborami. Nebo steak z grilované žáby! Nebo…“. Významně se podívám na Španěla a pokouším se ignorovat to, že by mě ten žrout nejradši uvařil/udusil/ugrilovat/usmažil (co já vím, co se dělá s masem do té jeho paelly) a strčil do hrnce. „Jen, abych si já nedal pěkně šťavnatý biftek z mladého býčka, kesese.“. S pozvednutým obočím sleduji, jak Francis zdraví portréty. Nikdy jsem nepochopil, jak to, že mu to tak dlouho vydrželo. Moje úžasnost nějaký obraz pozdravila naposledy… v prvním ročníku? Když nepočítám nějaký ten awesome a sympatický, ale těch je málo. „Ukázat?“ ušklíbnu se „Chci vlastně vědět, CO nám chce ukázat?“. To už ale zaplujeme dovnitř. „Knihomole.“ zašklebím se na Francise. Zdá se mi to, nebo je těch knih návštěvu od návštěvy víc? Zapadnu do křesla, píchnu prstem do býčka a čekám, co z Francise vypadne za perlu. Nebo spíš co bude na tom obraze. „Tipl bych to na tu upálenou ženskou, na tu… tu… jak se jmenovala?“. Plátno je dole a holka na obraze na nás mrká. Vezmu mu obraz z rukou a podívám se na ni zblízka, obličej mám zhruba dva centimetry od plátna. „Hmm…“. Udělám pomocí svého úžasného mozku úžasný závěr „Není awesome, ale ujde.“. Vrátím obraz Francisovi. Ušklíbnu se „Proč si ji radši nedáš do ložnice? Bojíš se, že by se děsila tvého chrápání?“. |
| |
| Runy...Nebo taky ne A tak pomalu utíká čas, já vesele vejrám do ovesné kaše a veskrze ignoruji, co se ve Velké síni děje. Myslím na něco hezkého, na ovečky nebo tak a vzhlédnu, až okolí podezřele ztichne. Uchm. Vážně jsem tu seděl tak dlouho? To není dobrž, vážně, že ne. Rychle si to zrekapituluju současný stav věcí - žádní lidé v okolí, pondělí, ráno - a vyjde mi jednoduchý problém, tudíž že bych měl být na runách. Mhm. Jasně. Kdyby se tak nestalo již asi před dvaceti minutami, tak bych si to do učebny milerád střihnul, ale vážně, lepší bude, když se na runy někam vypařím a doučím se to potom, koneckonců, to není zas takový problém, že ne? Takže, když teď půjdu zpátky do pokoje a dopíšu ten esej, nikomu, ani mě, to nemůže přece ublížit, souhlasí? A tak se, vážení, stalo, že se moje maličkost ne zas tak nadšeně přesunula zpátky do pokoje a usídlila se na posteli s pergamenem a trochou inkoustu. Samozřejmě je pravda, že bych mnohem raději teď byl třeba venku nebo i na té hodině, ale lepší, když to dopíšu teď a projdu si runy sám. Runy jsou jednoduché. Nepotřebuju k tomu tu krávu, abych se je naučil. A upřímně řečeno, Snape je děsivější než Babblingová. To vám klidně i podepíšu. Škrtnu poslední větu, která vyzněla moc hezky. Oměj je ve své podstatě tedy mnohem růžovějšíí než Babblingová. Jsem to já ale šikovný. Raději tedy celý esej zakončím posledními pár slovy, než vyplodím podobnou kravinu, načež se opřu o polštář a poctím svým pohledem strop. Tolik k využití mého volného času. |
| |
| Přišel jsem, zkusil jsem, odnesli mě na marách, aneb milujeme lektvary Místo: Učebna lektvarů Oslovuje: Eliz Ovlivňuje: Ludwiga, Petra, učebnu lektvarů Zmiňuje: své pojednání, bratry, Torise, Lockharta, Snapea, lektvar, Tina, deštík živé smrti, další pohromu, lidožravé citrony S Eliz prakticky zabíráme poslední lavice. Problém vidím spíš v tom, že jakmile vcházíme, začínají se mi zavírat oční víčka. Moje vědomí si totiž navyklo během lektvarů povětšinou co nejrychleji usnout. Usoudilo totiž, že v spacím modu jsem svému okolí méně nebezpečný než v bdělém stavu při pokusu o výrobu lektvaru. Někdy si říkám, jestli na rod Kirklandů někdy nebyla uvalena nějaká kletba zapřičiňující trvalou neschopnost na lektvary, protože tohle přece není možné ... No nic, jediné, jak si můžu lepšit známky, jsou bezchybná pojednání. Třeba s tím dnešním jsem si dal spoustu práce, přesahuje o pět stop (protože jsem zjistil, že jedna z přísad se využívá ve výrobě speciálního dračího séra a musel jsem to rozepsat a ještě jsem to opatřil pár nákresy. Uhm ... a protože jsem měl strach, že to Snapea nenadchne, dopsal jsem ještě cosi o počtu požadované délky o zadaném tématu, takže ta pasáž o dracích je taková postranní vložka, ačkoli o půl stopy přesahuje celý úkol. V tom samotném jsou přesně 4 velké kaňky a jedna malá, tedy ukazatel toho, že jsem u úkolu 4x usnul a jednou upadl do polospánku a byl jsem příliš líný se namáhat je odstraňovat.) Jak vidím, Arthur přichází až po mně, což je překvapivé. A Toris přichází pozdě, takže přicházíme o body. No, Laurinaitis je někdo, kdo body hravě získá zpátky. Ne, že bych až tak toužil po havraspárském pohárovém vítězství, ale chci, aby Havraspár byl lepší než Zmijozel. Čistě kvůli Aidianovi. A kdyby Zmijozelské porazil i Nebelvír... Když po mně Snape vrhne ten jeho významný pohled, usměji se. Zřejmě podle hesla "Vždy s úsměvem", které rozšiřuje ten pitomec Lockhart. Náhodou je roztomilé, když někdo rozepíše svou blbost do série knih a ještě se zářivě směje skoro na každé druhé stránce. To člověk jen tak nevidí. Doufal jsem ale, že na obranu proti černé magii dostaneme konečně někoho schopného. Ušklíbnu se na Eliz. Jo, tohle bude legrace. O tomhle lektvaru už jsem si samozřejmě četl, nedá se říci, že by byl vyloženě těžký ..., ale zkazit ho je prostě mnohem jednodušší. S Eliz se vydám pro přísady, také si snažím vybrat co nejlepší, i když mám pocit, že v mém případě to bude úplně jedno. Také nepozorovaně vezmu několik plodů scvrklofíků a strčím si je do kapsy, tahle sabotace nevyžaduje nic těžšího než hodit svým spolužákům do kotlíku něco navíc. A jinak celkem nevinná rostlinka jako je scvrkloflk se k tomuto účelu výborně hodí. Fajn. Teď už stačí jen počkat. Zívnu a pomalu se svezu na lavici. Zamračím se a čekám, jestli se nezačne drtit bez mého přičinění nebo neexploduje. Na výluh raději nesahám, kdo ví, co by udělal. Nakonec vezmu náčiní a drtím. Mám dojem, že na tom se nedá moc věcí zkazit..., takže nechápu, proč mi kořen syčí a začíná se z něj linout divný zápach, ale to nemíním řešit, alespoň prozatím. Navíc mám pocit, že právě teď po mně koukl Snape. Nadechnu se a snažím se zbavit nervozního šimrání v zádech. Pak polknu a s lehce zatajeným dechem vliji výluh do svého kotlíku. Samozřejmě z patřičné vzdálenosti. Lehce se přikrčím, pak otevřu jedno oko... a výborně, tohle se povedlo. Opravdu pomalu tedy začnu zahřívat. Na čele mi vyskočí pot. Přitom se rozhlédnu po třídě. Když vidím Arthurovy bublinky, odfrknu si. Měl bych mu předat dopis od mámy ještě dokud žije. Napadne mě mimoděk. Pak se zpytavě kouknu na druhého bratra, od něhož zrovna přišla rána. Sleduji, jak se k němu přichomýtne ten Petr. Pak zas sklopím pohled a koukám na kořen, k ničemu se zatím nějak nemám, v hlavě mi totiž živě probíhají vzpomínky na všechny katastrofy, co nastaly díky mě... Tak proběhne ještě nějaká doba, aspoň trochu klidné hodiny si zasloužíme přeci jen. U mě zatím k ničemu nedochází (pokud opomineme kořen, kteří pořád pochybně syčí a divně se kroutí a já to vůbec nechápu, protože tohle by to rozhodně dělat nemělo! Každopádně přihodit to do kotlíku plánuji až ... později, nejspíš jako hřeb katastrofy. "Zřejmě," přikývnu klidně Elize a vytáhnu svrklofíky. Nejprve se ujistím, že se na mě nikdo (opravdu nikdo!) nekouká a pak na jeden z nich zamířím hůlkou, nechám ho vznést a rychle jej dopravím k Ludwigovu kotlíku. Pak už nastane jen tiché člup. Podobným způsobem se postarám o ten Petrův, ale přeci jen, aby to nebylo tak monotonní, hodím mu tam ty malinkaté plůdky dva. Sabotovat bratrův není nutné a ten zbylý mrzimořan se neukázal. Mhm. Zvědavě natočím hlavu na stranu a čekám, co to udělá. . . Všímám si, jak náš spolužák Tino padá k zemi. Někdo by s ním měl zajít na ošetřovnu... A v téže chvíli se stane něco, co by asi nikdo nečekal, protože k tomu všemu vybouchne lektvar Sigurdovi. Vesele sleduji, jak sprška lektvaru padá na všechny kolem a rychle hmátnu pro svůj kořen. Když pohroma, tak pořádná, ne? S tím hodím kořen do kotlíku, pak rychle ustoupím a automaticky táhnu sebou vzad i Eliz. Kotlík začne syčet a prskat, pak se z něj začne ozývat hvízdot ve vysoké tónině a přes okraj se vyvalí jakási pěna, která mi kotlík přebarvuje na zeleno a do vzduchu se vznese nazelenalý mrak, který z nějakého důvodu silně voní po citronech. Ten se prožene třídou (vzduch po něm začíná zelenat a začíná se šířit a obarvovat všechno kolem) a nakonec obalí Snapea (který začne zelenat také). Zamrkám, pak ještě jednou a nakonec se zakuckám a začnu se trochu dusit, jelikož tomu se nejde nesmát. Kouknu na Eliz a pak najednou ztuhnu, cítím jakousi křeč v těle. Shlédnu a zjistím, že pěna z kotlíku se dostala k mé noze a nechráněné kůži. Pak už jen zalapám po dechu jako bych se měl dávit a svezu k zemi. Omdlím... Hm... a zdá se mi o lidožravých citronech. |
| |
| Lektvary a pohroma Oslovuji: Ryan, Ludwig Zmiňuje: Lektvary, Ryan, svoje štěstí, Morgan, deštík, Sigurd "No, to je pravda, uvidíme, jak to dopadne," vzdychnu si na Ludwigova slova. On má pravdu, Aidian a jeho návštěva bude nemilá, ale já se postarám o to, aby si z toho odnesl co nejvíc šrámů a modřin. Já nedám svou kůži jen tak. To se dá poznat na všech famfrpálových zápasech, co jsem zatím odchytal. A hodně mi lichotí, že mě Ludwig bere za přítele. Je to příjemný hřejivý pocit v hrudi. Nakonec nečekám na Ryanovo vyjádření a mávnu hůlkou, nechám jeho kotlík se vznést z podlahy a posadím ho zpět na lavici. Je to mnohem bezpečnější, než abych se toho dotýkal rukama. Kdo ví, co se mu za tu chvíli povedlo s tím lektvarem. A o jedno máchnutí hůlkou později je i uklizeno. "Tak a je to," zazubím se na něj a obrátím se ke svému lektvaru. Zrovna ve chvíli kdy se snese malý deštík a já překvapeně zamrkám. Tak tohle se jen tak nevidí. Rychlá obhlídka mě udiví ještě víc. Sigurd byl ten, kdo pokazil a zalil nás svým lektvarem. Zvednu pohled ke stropu, abych spatřil díru a dostal pár kapkami do očí. "Au!" vyjeknu, ani nezaslechnu dvojí žblunknutí v mém lektvaru a zahalení do zelené mlhy. Se zavřenýma očima toho moc nevidíte, že ano. Jak se rozmáchnu rukou, srazím i svůj kotlík a já sám uklouznu po mokré podlaze. Nevím, jak se mi to podařilo, ale zákon schválnosti je svině, tak jsem skončil se svým kotlíkem na hlavě, očima které mě pálí jako čert a naraženou bradou, jak jsem spadl na zem a flákl se. "Tohle snad nemůže být horší," zavrčím si pro sebe a rychle si sundám těžkou pokrývku hlavy. Před očima se mi mihotá něco zeleného, dobře, to zatím neřešit. To zatím netuším, ale jak mi přistál kotlík na hlavě, dostal se mi lektvar z kotlíku a deštíku do očí a ty mají teď krásný růžový nádech. A na hlavě se mi stkví krásně zelené vlasy. Raději se zatím nerozhlížím kolem. Potřebuju se obhlédnout, jestli lektvar nenapáchal nějaké škody. No, až na to, že je můj hábit a košile pomněnkově modré barvy, asi nic. Zrcadlo nemám. Takže vzhled zatím neřeším. |
| |
| Lektvary Oslovuje: Morgan, Zmiňuje: Petr, Sigurd, Snape, Lektvary, deštík, Tino, Ludwig, Feliks "Chceš pomoci?" kouknu se na svého kamaráda, když vidím, jak si počíná při přípravě tohoto jednoduchého lektvaru. Když jste sledovali jakéhokoliv Kirklanda při přípravě lektvaru, jen jste měli dojem, že je celá jejich rodina prokletá. Jinak se to nedalo vysvětlit. Protože jak někomu může dělat kořen to, co dělá Morganovi při drcení? Je to i možné? "No, jak se tak koukám, vypadá to..." na tvářích cítím lehký deštík, když nás Sigurd oblaží příjemnou sprškou lektvaru. "Doufám, že to nic neudělá," kouknu se na Morgana. Rukama si vytáhnu kapuci hábitu a dávám si pozor, abych se co nejrychleji otřela od lektvaru. Rychle se rozhlédnu kolem, Petr pomáhá Ryanovi, Ludwig si hledí svého, Feliks samozřejmě míchá růžový lektvar, Sigurd vypadá otráveně, ostatní dost zděšeně. Dost mě překvapí, když Morgan vytáhne scvrklofík a pohotově ho odlevituje do dvou kotlíků. Já raději jen čekám, co se stane. A ani to dlouho netrvá. Petr končí na zemi s kotlíkem na hlavě, aniž bych viděla, co scvrklofík udělal jeho lektvaru. Blýsknu se pohledem po Ludwigovi. Tam to chvilku potrvá. Jsem tažena dozadu Morganem, Asi si myslí, že... Odvolávám, o čem jsem pochybovala. To je prokletí! Pomyslím si a bleskově vytáhnu hůlku. Protegem se ochráním, ale jaksi Morgan to štěstí neměl. Kácí se mu do náruče a já ho držím kolem pasu a udržuji na nohou. S pusou dokořán sleduju tu zelenou mlhu a jen matně si vzpomenu, že na zemi je Tino, to asi nepůjde chudáčkovi k duhu. Kdybych se tak nebála a nebyla zvědavá, co se z téhle spouště stane tak už bych dávno táhla Morgana na ošetřovnu. Je poměrně roztomilý, jak tak spinká. O čem se mu asi zdá? A pak se mi do zorného pole dostane zelený Snape, koutky mu zacukají v úsměvu. Tahle barva mu sluší. Bude si muset konečně umýt hlavu, pomyslím si škodolibě. A věc co mě dostane do kolen je zelená hlava Petra, jeho modroučký plášť a na nohou se neudržím, když vidím ty růžové oči, tohle je už na mě moc - protože rozdíl mezi růžovou a dobře známou hnědou je naprosto nepřéhlednutelný i na dálku-. Rozchechtám se na celé kolo a nejsem k utišení. |
| |
| Když katastrofa, tak pořádná Místo: učebna lekvarů Oslovuje: Petr, Elizabet, Sigurd Zmiňuje: Ryan, Petr, deštík, Kirkladovic kluci, Sigurd, Snape, Morgan, Elizabet, bratr Pozoruji, jak Petr pomáhá uklidit Ryanovi jeho nepořádek, když tu mě něco zastudí ze zadu na krku, pak na čele, na uchu, těsně nad okem, na ruce. "Není to déšť? Ale co by dělal tady ve sklepení?" uvažuji, přičemž se rozhlížím po místnosti. Nejprve zkontroluji všechny Kirklandy, zda to opět není výsledek jejich pokusu o stvoření lektvaru. O to víc jsem překvapen, že tento deštík má na svědomí Sigurd. To se nestává moc často. Vlastně si už ani nepamatuji, kdy se mu něco nepovedlo. Že by tak před rokem? Hodím pohled na zeleného Snapa, co s tím hodlá udělat. "Moment, já řekl zeleného Snapa? Co to je za nesmysl! Jistě nejeden by řekl, že mu jed koluje v krvi, ale přece nemůže jen tak zezelenat! Snad to není nějaký efekt toho deště." Zděsím se a raději si pořádně protřu oči. K mému překvapení není zelený jenom Snape, ale i všechno kolem mě začíná postupně měnit svou barvu z jemně zelenkavé a s přibývajícím časem se intenzita zbarvení zvyšuje. A taky tu něco smrdí. Hodně mi to připomíná matčin spálený citronový koláč. Při té představě mi přejede mráz po zádech. Ten puch jsme z baráku dostávali skoro týden a i tak mám pocit, že jsme se ho nezbavili úplně. Vedle sebe uslyším Petrův výkřik. Ohlédnu se po něm a vidím, jak se hlasitě kácí k zemi následovaný svým kotlíkem, jehož obsah se rozlil všude po zemi."Jsi v pořádku?" V obavách, zdali ho třeba nesložil doušek živé smrti, mu přispěchám na pomoc. Naštěstí to nevypadá nijak vážně. S kotlíkem si dokázal poradit sám a kromě zelených vlasů, modrého hábitu, růžových očí a malého škrábance na bradě je v pořádku. Dobře, tohle asi nebude tak úplně v pořádku. Měl by se na něj někdo podívat. A to co nejdřív Porozhlédnu se po třídě, zda někde neuvidím profesora, abych ho upozornil na Petrovův stav. Ale buď už úplně splynul se zeleným dýmem nebo se někam vypařil. Pozorně propátrávám třídu, když tu uvidím, jak se někde vpravo na zemi kdosi válí. Pokud si dobře vzpomínám, tak na tom místě stál ještě před nějakou dobou Tino. Náhle upoutá mou pozornost pronikavý smích. Otočím se dozadu do učebny, kde se Elizabet smíchy málem válí po zemi. Vedle ní spatřím Morgana, který nevypadá zrovna nejlíp. Vrhnu na Elizabet ošklivý pohled. Mě tahle situace vůbec vtipná nepřijde. "Někdo by s tím už taky mohl něco udělat! Co vůbec dělá ten prokletý Snape?" Jako by nebylo problémů už takhle dost, uslyším za svými zády podivné šumění, prskání, bublání, syčení a posléze i světelnou záři v měnících se barvách duhy. S hrůzou se ohlédnu. V tu chvíli se můj třesoucí se kotlík s konečnou platností převrhne a svým obsahem potřísní přilehlé okolí barevnou pěnou, která po chvilce zasychá a nepříjemně se lepí. Zoufale se rozhlédnu po učebně, která je už skoro celá utopená zeleným smradlavým dýmem. Pořád někde ve skrytu duše doufám, že už tomu někdo udělá přítrž. Ale všichni jsou buď moc vyděšení nebo je jim to úplně jedno, jako třeba Sigurdovi. A co se týče Snapa... Před chvíli jsem ho někde letmo zahlédl a kromě toho, že jsem ho snad poprvé v životě uviděl se usmát bože, doufám, že to taky nebude to poslední, co v životě uvidím, tak nevypadal, že by hodlal nějak zakročit. Rozhodl jsem se o tedy sám. Nejprve jsem se potřeboval zbavit toho proklatého deště. Nechci riskovat, že tu někde usnu pod lavicí a nakonec se udusím zelenými výpary. Rychle jsem vzpomínal na kouzla ovládající počasí. Nakonec jsem si vzpomněl na jedno, které by mělo zastavit déšť. Vím, že tohle není normální déšť, ale co kdyby to fungovalo. Za pokus nic nedám. Vytáhl jsem hůlku a zatímco jsem si jednou rukou chránil oči, tou druhou jsem namířil na padající kapky. "Meteolodabra negato!" Chvíli se nic nedělo a já si už začínal myslet, že to nebude fungovat, ale z ničeho nic deštík ustal. "Výborně. Tak to bychom měli. Teď ještě jak se zbavit toho dýmu. Horečnatě přemýšlím, ale kouzlo na zmizení mlhy ani něčeho podobného mě napadá. Zauvažuju nad alternativami, jak se ho zbavit. Napadlo mě jen účinné vyvětrání, ale to v podzemní místnosti bez oken půjde jen těžko. Jak tedy vyřešit tento problém. Snažím se soustředit, ale ten Elizabetin smích mě fakt rozčiluje. Otočím se, abych jí něco řekl, ale v tom si všimnu, že kousek od ní, v místech, kde stál Morgan, je kouř o něco hustější a sytější než v okolí. Samozřejmě to už taky může být výplod mé fantazie silně ovlivněné zdejším katastrofálním klimatem anebo taky ne, a kouř má původ v Morganově zkaženém lektvaru. Vzhledem ke zkušenostem vsadím na druhou možnost. "Finite!" Vyšlu směrem k místu, kde tuším onen lektvar další kouzlo, které by snad mělo, když už ne zlikvidovat kouř, alespoň zastavit jeho další přibývání. Netuším, zda kouzlo mělo nějaký účinek a netoužím to nějak zvlášť zjišťovat. Už takhle je tu špatná viditelnost a vzduch se stává pomalu nedýchatelný. Nejlepší by bylo vyklidit celou učebnu a odnést všechny zasažené spolužáky na ošetřovnu. Ať si pak Snape říká, co chce. Znovu se ohlédnu za smějící se Elizabet. "Hej, Elizabet!" křiknu na ní."Přestaň se tak hloupě smát a zkuz přiložit ruku k dílu. Prozatím by možná neuškodilo otevřít dveře, aby se sem dostalo aspoň trochu čerstvého vzduchu. Pak by ses taky třeba mohla postarat o Morgana. "Tak o Kirklanda je postaráno, kdo nám zbívá dál?" Vzpomenu si na Tina, který, pravděpodobně omámený douškem živé smrti, leží pod svojí lavicí. Otočím se směrem k původci naší malé dešťové přeháňky. Najdu ho, jak bez nejmenšího zájmu sleduje okolní dění. Jeden by dokonce řekl, že ho to nudí. "Sigurde, mohl bys taky přispět s troškou do mlýna a podívat se, jak je na tom Tino? Případně mu nějak pomoci?" Zahlédu Sigurdův otrávený pohled, kterým jakoby chtěl celému světu kolem říct, že jeho se toto dění vůbec netýká, proto si neodpustím malou poznámku. "A pokud chceš říct, že s celou situací nemáš nic společného, a proto nehodláš hnout ani prstem, pak mi dovol, abych ti připomněl, že jsi jeden z těch, co jí způsobil." Asi bych měl zkontrolovat Petra. Jestli se mu za tu dobu nestalo ještě něco horšího než je změna barvy. Pokusím se udělat krok, ale s údivem zjistím, že to nejde. Nějak jsem při řešení zdejších klimatických podmínek zapomněl na vlastní lektvar, který mezitím úplně zatuhnul a uvěznil mi tak jednu nohu. "Tak to je fakt úžasný." V duchu nadávám na celou hodinu lektvarů. Při pohledu na tu ztvrdlou hmotu mě napadá už jen jediná věc. S tímhle by si neporadily ani šikovné ruce mého bratra. |
| |
| Čerstvý vzduch človeku samozrejme prospieva... Lokalizácia: pri jazere Oslovuje: Yonga Spomína: Yonga, kamene. trochu Kiku-a a Arthura (ako inak) Začal som trochu škaredo zazerať keď ten jeho šuter dopadol ďalej ako môj. Ako to že títo Aziati my vždy porazia? napríklad Kiku. nech hráme akúkoľvek muklovskú počítačovú hru vyhrá to on a môžem sa snažiť akokoľvek. Na týchto Aziatoch čosi nebude v poriadku. No šutrom sa viac nezaoberám a užívam si to nevídane pekné počasie na miestne pomery. Užívam si slnečné lúče dopadajúce na tvár a vetrík čo mi rozfúkava vlasy na čele. Všetko je fajn keď má človek dve voľné hodiny. Nadýchnem sa čerstvého vzduchu a len sa tak sám pre seba usmejem. Vážne fajn. Vzduch už začína byť teplejší a ja len tak čumím na jazero. Usmial som sa aj na Yonga, ktorý skackal od radosti a na chvílku som sa pridal v skackaní. "To-je-su-per!" Slabikoval som pomedzi skoky (hop hop hop hop) a smial sa na plné kolo. A nie nie som cvok to sa tak iba všetkým javí. Prestanem skackať keď padne tá čudesná otázka o láske. Zarazila ma a dokonca som začal aj o tom premýšlať. Sakra prečo mi vždy pri úvahách tohoto typu napadne Arthur jedna nemenovaná osoba? Líca mi pravdepodobne trochu zružoveli ale ignoroval som to, ako pravý hrdina. "Noo~~..ja vlastne..." začal som keď ma Yong náhle objal. Jeho nasledujúce slová by sa dali vysvetliť všeliako a dúfal som, že to nebude tak ako ma napadlo. "Počuj počuj ale~...však toto nebolo vyznanie lásky??" Spýtam sa začudovane..a dosť zdesene... |
| |
| Labutí polemizování a další (dánské) kecy Místo: Učebna obrany proti černé magii Oslovuje: Berwalda Zmiňuje: Berwalda, Sigurda, Egilla, samozřejmě Lockharta, dánské duchy u močálů a pár labutí Trochu sebou trhnu, když mě někdo chytí za rameno a vysvobodí mě vyruší mě od čtení odstavce popisujícího to, jak Lockhart nějakým velice rafinovaným a samozřejmě sexy způsobem odpravil nějakého nepřítele, nahodil ten svůj sebevědomý americký úsměv a všechny ženy v okruhu cca 100 kilometrů mu popadaly k nohám. Překvapivě nenásledovaly orgie, ale jenom podepisování knížek a rozplývání se nad jeho skvělým činem. Letošní rok z Obrany proti černé magii nepropadnu. Ale asi budu mít problém s tím, že ji celou prospím. Je fakt smutný, že za těch sedm let nás v ní fakt nenaučili nic pořádnýho. Mrknu na Berwalda a chytím tu Lockhartovu zpatlaninu, která si říká bestseller, štítivě mezi dva prsty. „Co myslíš?“ ušklíbnu se. „Ten chlap je magor. Na druhou stranu to člověku dává naději, že ať bude jeho kariéra vypadat jakkoliv, může se i z naprostý nuly vypracovat na místo učitele v Bradavicích a ještě balit tři stovky ženských naráz.“ S těmi slovy už zajdeme do učebny a posadíme se na místa. V jednu chvíli řeším dilema, jestli si mám rovnou lehnout na lavici a následující dvě hodiny věnovat příjemné hibernaci, na druhou stranu se třeba konečně dozvíme něco užitečného… a v neposlední řadě jsou hlášky toho Lockharta fakt nezapomenutelné. Bohužel nemám dost času, abych se nad tím zamyslel, protože v tu chvíli ta parodie na člověka (a na muže) vejde do třídy. Už při jeho úvodních slovech mám chuť začít třískat hlavou o lavici. Jeho já je magické asi jako plivátko v plicním sanatoriu, ne-li ještě míň. Ale jsem zticha. Při Lockhartově dotazu na Mozkomory jen otráveně zvednu ruku. Tohle je jedna z věcí, která mě celkem zajímá. A několik podobných potvor se občas poflakuje okolo dánských močálů. Většina cizinců a mudlů se naštěstí neodvažuje přijít blíž, jinak by totiž zjistili, že jsou to strašně milí týpci a dá se s nima chodit na pivo. Všemi milovaný učitel mě a pár dalších nadšenců samozřejmě totálně ignoruje a místo toho zavolá Oxenstiernu. Teda, počkat. On si k tabuli fakt zavolal Berwalda? Pobaveně to sleduju, jak jde můj švédský skoro-příbuzný k tabuli a představuju si, že se Lockhart pod jeho pohledem zmenšuje, až je menší než kostka lega a dá se rozmáčknout snáz než mravenec. Krásná představa. Je fajn vědět, že Berwald je i přes svůj vzhled a poměrně vražedný pohled vlastně hrozně milý. A vždycky mě baví sledovat reakce lidí, kteří ho skoro neznají. Opřu se o ruce a jen čekám, až se Lockhart vykecne a Berwald se vrátí do lavice. „Škoda, že se tě nelek a nezdrhnul,“ pronesu pak akorát k Berwimu (a doufám, že se ho to nedotkne). Fajn, takže máme vyvolávat svého patrona? A myslet na nějakou hezkou vzpomínku… rozhoduju se mezi výjevem z jednoho horkého léta (no vážně, bylo 20 stupňů!), kdy jsem po dlouhém a náročném výstupu dosáhl vrcholu Møllehøje a vzpomínkou na svoji první cestu do Bradavic, kdy jsem ve vlaku potkal Berwalda (naštěstí jsem ho už znal předtím, jinak bych s ním asi nepromluvil) a říkali jsme si, jak to tam bude skvělé a určitě oba skončíme ve stejné koleji – a později i naši skandininávští příbuzní. To nám teda popravdě trochu nevyšlo. Zamyslím se nad tím a vyhrabu ještě vzpomínku na Sigiho a Egilla, když jsem je poprvé potkal na hradě. Je mi trochu líto, že tehdy se se mnou bavili víc než dnes. Povzdechnu si, vstanu a rozhodnu se pro tu nejhezčí vzpomínku a při pokusech o vyvolávání patrona už se jen modlím, aby mi to vyšlo a já mohl mít za patrona dánského národního ptáka. Jo, labutě… a samozřejmě jsem připravený s kýmkoliv se pohádat o tom, jestli je to mužné nebo cokoliv jiného. A zvlášť Lockhartovi bych to s vervou omlátil o hlavu, tsh. |
| |
| A co třeba trochu soukromí? Místo: Mrzimorská kolej Oslovuje: Gilbert, Francis Zmiňuje: Johanka z Arku Ještě nějakou dobu se vyvaluju na posteli ve Francisově pokoji a pozoruju malého kouřové býčka, jak se prohání vzduchem, otravuje ty dva a naprosto neškodně se je snaží nabrat na své růžky. Pod dotekem Gilberta se však rozplyne a kouř se smísí s okolním vzduchem. Nespokojeně se zamračím, ale pak jen obrátím svůj pohled k Francisovi, a čekám, čím že se nás to chystá překvapit dneska. Pokud jde o Francise, tipoval bych to na nějakou křehkou a pohlednou dívku, kterou si stihl sbalit ještě před začátkem snídaně, protože všichni v této místnosti víme, že tohle mu opravdu nedělá problém. Vlastně ani jednomu z nás. Jsme mladí, pohlední, sexy, a tak to má být~ Počkám si, než ten blonďák něco vyštrachá z podpostele, a k mému nevelkému překvapení mi vzápětí dojde, že jsem se ani tak moc nemýlil. Byl to obraz té jeho francouzské holky, Johanky z Arku. Francis se o ní už mnohokrát zmiňoval, často smutnil a přemýšlel o ní. Bylo tedy naprosto jasné, jaké k ní chová city. „Vypadá docela dobře.“ sdělím svůj názor a na pohyblivou podobiznu dívčiny se mile usměju, a takovým tím španělským přízvukem, na kterej holky zaručeně letí, jí řeknu: „Moc mě těší, Johanko~“ Poté se obrátím k Francisovi a s úšklebkem se přidám k jeho provokování. „Nebo jen nechceš, aby viděla, jak každej den vyznáváš lásku tvým imanigárním přítelkyním svou rukou? Co, ty perverzáku jeden?“ Zasměju se a přátelsky mu hodím ruku kolem ramen, vím, že to naše popichování nebude brát vážně, my tři jsme nejlepší přátelé, co si vůbec pamatuji. A tohle patří k našemu dennímu rituálu. Ale abych byl upřímný, jen přátelé mi někdy nestačí. „Gilbe, mohl bys pro mě něco udělat?“ Kouknu na něj a z kapsy vytáhnu nějakou obálku. „Potřeboval bych, abys to předal té zrzavé brigádnici v Medovým ráji. Je důležitý, a myslím, že nikdo jiný není tak úžasný, aby to zvládnul.“ podstrčím mu obálku a koutkem oka mrknu po Francisovi. Zajímalo by mě, jestli si všiml toho, že se snažím Gilberta přinutit k odchodu. Nic proti němu, ale v některých chvílích by bylo opravdu lepší, kdyby se prostě na pár chvil zdejchnul. „Vem si Pobertův plánek, myslím, že teď, když je vyučování, na to nikdo nepřijde... Prosím.“ dodám naléhavě. A teď už mi nezbývá nic jinýho, než se modlit, aby to vyšlo. |
| |
| Tak vypadni... Místo: Francisův pokoj Oslovuje: Antonia, Gilberta Zmiňuje: Johanku, Filtche "Knihomol? Rozhodně lepší jak potencionální oběd." Prohodím, jelikož opravdu nemám rád, když mi tak Gilb říká. Navíc on sotva něco přečte, tedy jestli vůbec někdy něco přečetl. Když mi Gilb vezme obraz z rukou zamračím se a vyslechnu ty jeho neinteligentní řeči. "Ty máš dneska nějakou urejpanou náladu." Zatřepu hlavou, jelikož už mi to začíná vadit. Navíc hned takhle po ránu. To ještě dopadne. "Vy dva jste dneska po ránu, nějak extra naladěni." Prohlásím, když se přidá i hovězina. Ti dva si dneska nějak padli do noty... nebo snad ne? Johanku znovu zabalím do plátna a schovám pod postel. Je tam v bezpečí a nemusí vědět, co se v pokoji všechno odehrává. A právě proto jsou tyto volné hodiny tak skvělé. Můžete si dělat co chcete a nikdo si na vás nestěžuje, jelikož jsou všichni na hodinách. Prostě krása. Připojím se znovu k těm dvěma a jen tiše sleduji Antoniovo počínání. Zachytím i to jemné mrknutí, které bylo téměř nepostřehnutelné a sednu si k nim na postel. "Gilbe, slyšel sem, že ta bloncka z hodpody na tobě může oči nechat." Usměju se a započnu taky překecávat Gilba. "Mohl by ses tam po cestě stavit Casanovo." Jemně do něj žduchnu. "Dokonce jsem slyšel, že jen při myšlence na tebe jde do kolen. Toho se musí náležitě využít." Mrknu na něj. "Víš co tím myslím." Mám pocit, že tohle by mohlo na jeho awesomnost zabrat. A zase jsem si tolik nevymýšlel, ona po něm fakt kouká pokaždé, když tam jsme. A podezřele má pokaždé větší korbel za cenu menšího. |
| |
| Lektvary Oslovuje: Ludwig, Snape Zmiňuje: Petr, Ludwig, Morgan, Snape, Tino, Felix, Arthur, Toris, Sigurd Nemůžu, opravdu nemůžu popadnout dech. To co vidím, a možná i šok z pohromy, co se odehrála přede mnou, nemůžou utišit můj smích. Je to prostě až moc absurdní. Petr má zelené vlasy, růžová očka -jako kočka- a pomněnkově modré oblečení, kdo ví, třeba i něco jiného se stalo. A Ludwig se přilepil k podlaze. Morgan mi chrápe na rameni. Snape je zelený. Tino na zemi. Sigurd je otrávený a já se směju jako by zítřka nebylo. Tohle je opravdu absurdní. Až nás někdo uvidí, co si asi pomyslí? A navíc co se stalo s Arthurem, Feliksem a Torisem? Snažím se utišit svůj smích, ale moc to nejde, stále se pochechtávám, i když mě seřve Ludwig. Zasalutuji a za stálého chichotání jdu, s Morganem přes rameno, otevřít dveře. "Tohle je Absurdní, Ludwigu," chichotám se a pevně obejmu svého přítele jako plyšáka. Nic jiného mi jaksi nezbývá, záchvat hysterického smíchu jaksi ne a ne utichnout. "P-pane profesore, j... já odvedu Morgana na ošetřovnu," dostanu ze sebe s potížemi. Jen tak okrajově si uvědomuji, že můj lektvar se stále vaří a je asi neporušený, i když smích nedokážu utišit. Takhle jsem se naposledy smála, když Gilbert sjel po zadku po schodech z pátého poschodí až do přízemí. Kluzké kouzlo se hodí. To víte. Vezmu Morgana na ruce jako princeznu, ani moc problémů mi to nedělá. Kdo chce s Draky žít, musí i sílu mít. Tohle mi táta vtloukal pěkně od mala do hlavy. Proto pravidelně posiluji a nesoustředím se jen na kouzla, abych mohla draky zkrotit. |
| |
| Totálne nebezpečné elixíry Miesto: Učebňa elixírov Zmieňuje: Torisa, elixírový dážď, (okrajovo) Kirklandovcov a Elizavetu, Petra, Snapea Oslovuje: Sám seba, svoj elixír Stojím pri kotlíku a sledujem zmenu jeho farby. Vďakabohu za Torisa, inak by som nedokázal tú totálne fádnu farbu zmeniť na niečo zaujímavejšie. A to by bola akože totálna pohroma. Takže bez Torisa by som bol totálne stratený. Pozriem sa naňho. Robí na svojom elixíri a určite zase bude totálne múdry a všetko zvládne, lebo je to on. Hm, vyzerá to živo... pomyslím si pozerajúc do kotlíka, keď sa okolo mňa spustí apokalypsa v podobe Kirklandovských pokusov o elixíry. Samozrejme, že to bola pohroma. Sú v elixíroch horší ako ja vo väčšine predmetov. Keď vidím to množstvo zelenej vo vzduchu a na Snapeovi. Ružová by mu svedčala viac. Takýto zelený vyzeral ako nejaký morsko-suchozemský tvor. Nemám čas špekulovať nad učiteľom, ktorého nemám rád tak veľmi, ako on mňa. Čiže totálne. Takže sa schovávam pod stolom pred sprchou niečoho možno-aj-akože-totálne-životunebezpečného, aby mi to náhodou nezašpinilo habit. Aj keď už čoskoro prejdem na iný. Keď to tam trochu prestane prskať všade okolo, odvážim sa vyliezť von spod stola a rozhliadnem sa okolo. Vyzerá to, že môj drahý braček niečo z toho schytal. Chudáčik so zelenými vlasmi... Na chvíľu sa zamyslím, ako totálne by mu svedčala ružová. Vlastne, všetkým by svedčala ružová! Celá škola by mohla byť ružová! Tak ako môj elixír..... „Môj elixír!“ rýchlo sa k nemu zvrtnem a skontrolujem ho, kým Eliza odvádza jedného z Kirklandovcov na nemocničné krídlo a okolo vládne chaos. Dobre. Farbu nezmenil, aj keď možno doňho dačo kvaplo. Naplním svojim elixírom jeden flakónik, ktorý som si akože totálne predvídavo priniesol so sebou a naplním ho svojim ružovým elixírom. Položím ho na stôl a čakám, kým vychladne na piteľnú úroveň. „Šup. Vychladni. Teraz.“ Totálne mu to trvá a odmieta ma počúvať, tak sa na to nakoniec vykašlem, vezmem ho do ruky a skontrolujem, či sa Snape nepozerá. A keď vidím, že sa nepozerá, tak sa zo svojho elixíru napijem. Chvíľu sa nič nedeje, akurát čo si skoro uvarím vlastné ústa v totálne horúcom elixíri. Potom sa chvíľu dusím kašľom a pokúšam sa nadýchnuť, lebo nedýchanie totálne nie je cool. A keď sa konečne nadýchnem, tak chytím kŕč do brucha, takže chvíľu na to už ležím v klbku na zemi. Čo totálne nie je cool a ešte totálnejšie to bolí. A navyše ma štípu oči a mám pocit, že budem vracať. A čo akože teraz...? |
| |
| Dobře, dobře, tak já teda jdu Místo: Francisův pokoj, Mrzimorská kolej, všude možně v Bradavicích, Prasinky Oslovuje: Antonia, Francise Zmiňuje: Antonia, Francise, Filtche, paní Norisovou, Západa „Keseseseseee.“ zachechtám se a uvelebím se pohodlněji „Takže na tom něco bude, co?“ zašklebím se. Pobaveně sleduji Francisův napůl ublížený, napůl naštvaný, výraz. Nic si z toho nedělám, vždyť vím, že mě zná natolik dlouho, aby věděl, že to nemyslím vážně. Mám co dělat, abych nevybuchl smíchy. Co si o mě ti dva myslí? Že jsem nějaké pitomé, nevyvinuté kuře? Jen absolutní pitomec by něco takového z takových náznaků nepoznal. Ale to jsou celí oni, vykopnout moji Úžasnost, když se jim má úžasná přítomnost zrovna nehodí. „Copak je Ore-sama nějaký poslíček?“ odfrknu si. Fajn, ať si Ore-sama klidně vykopnou, ale přeci se nesnížím k nošení nějakých dopisů. Ať si Antonio vyřídí své milostné pochůzky sám. „Na něco takového je to plýtvání úžasností.“ ušklíbnu se. I když, do Prasinek bych si zašel rád. Trochu si nakoupil, zašel na máslový ležák… a když už je řeč o máslovém ležáku…. „Kesesese? To jako vážně?“ na zmínku o blondýnce od Tří Košťat zareaguju téměř okamžitě. Úplně zapomenu na to, že mě vlastně akorát chtějí překecat k tomu, aby jim moje awesomnost zmizela z očí, takže nic z toho, co mi teď řeknou, vlastně nemusí být pravda. Ale kdyby to byla pravda… no, ti dva nejsou jediní, kdo si chce užívat. Ušklíbnu se a zastrčím si obálku Hověziny do kapsy (Stejně se v Medovém ráji chci stavit.). Vyštrachám zpod Francisovi postele Pobertův plánek (Nikdy nepochopím, proč ho musíme schovávat zrovna tady. To už by i vystavený v jídelně schovaný líp.), rychle se podívám, kde je kdo, strčím ho do kapsy k dopisu a zašklebím se na Tonia s Francisem. „Tak si to tady užijte, kesesesesee.“ zašklebím se a zmizím na chodbu. Ještě jednou se letmo podívám do plánku a zamířím přímo k nejbližší chodbě do Prasinek. Obloukem se vyhnu Filtchovi i tý jeho prašivý micině, kvůli který mi už nejednou šlo o život, postranní chodbou obejdu skupinku studentů, kteří asi zrovna nemají hodinu, a rychle skočím za roh, když kolem mě málem projde nějaký ten profesor. „Kdybych neměl obavy z toho, že se odněkud ozve něco na způsob: ‚Beilschmidt, nemáte být na hodině?!‘, tak bych se takhle neawesome neschovával.“ odfrknu si a konečně vklouznu do tajné chodby, která vede do Prasinek. „Jako první bych mohl skočit do Medového ráje… pro nějakou tu čokoládu. Rovnou tam hodím ten dopis a koupím i něco Západovi.“. Ano, dokonalý, úžasný plán, hodný samotného ztělesnění úžasnosti. Ušklíbnu se a jdu tento svůj plán uskutečnit. „Pak půjdu ke Třem košťatům a uvidím, jestli si Francis dělal srandu, nebo ne.“. |
| |
| Lektvary Oslovuje: Ludwig, Feliks, Toris, Snape Zmiňuje: lektvary, Felikse, Mateje, Elizu, Ludwig a jeho boty Rychle se rozhlédnu kolem. Vypadá to, že už je po pohromně a já si prohlédnu světlounce modroučké oblečení. Nejsem fanda takhle vyblitých barev. Tahle světlounká poměnkově modrá je na mě moc světlá. Dávám přednost jasnější královské modré nebo safírově modré. Polemizuješ nad modrou a nevíš, jak jsi na tom celkově? Ale asi nechceš vědět. Připomene mi moje dokonalé podvědomí. Dobře, nebudu polemizovat nad modrou. I když je pravda, že tohle je opravdu moc světlé... DOST! Rozhlédnu se zase. Dobře, Elizabeth se směje jako by viděla růžového slona, což mi připomíná, že bych se mohl se spolubydlícími domluvit na dalším dýchánku a zkusit z Yaa vymámit nějakou tu kuřbu, posledně jsem měl slušný halušky. A máš hlad, pomyslím si a opravdu dostanu chuť na tuhle pochoutku. Nějak mi jde hlava kolem a kolem, zamračím se pro sebe. Opravdu se nemůžu na nic soustředit pořádně. Kouknu se na Ludwiga a pozvednu obočí. Je přilepený k podlaze, nevím proč, ale je to dost vtipný. "Počkaj, já tě z toho dostanu, brachu," usměji se a mávnu hůlkou. Než dotáhnu Pulírexo do konce vidím jak do sebe Feliks klopí cosi růžového. A krev se ve mě zastaví. Možná proto, že jsem se na to kouzlo moc nesoustředil zmizeli i Ludwigovi boty společně s tím sajrajtem, nevím. "FELIKSI!" vykřiknu zděšeně a jedním skokem se objevím u bráchy. "T... ty pitomče! To jsi neměl pít!" začnu mu spílat a trochu bezradně si k němu kleknu. Zvednu pohled k Torisovi a zavrčím. "Měl jsi na něj dávat pozor! Víš jaký tele to je," prsknu po něm jedovatě a zamračím se hrozivě. Tedy jak hrozivě to s růžovýma očima jde. Rychle svého malého brášku vezmu do náruče. Ač to nevypadá, mám své bratry oba moc a moc rád. Záleží mi na nich, jsou moje rodina, jsou mi vším. I když se tak nechovám. Ale jestli na ně někdo šáhne, tak jsem schopný se postavit i Braginskýmu. Po panákovi vodky. "Profesore, odnesu bratra na ošetřovnu!" křiknu přes rameno a je mi jedno jestli mi strhne body, nebo mi dá nějaký hnusný úkol, brácha je mi přednější. Jsem si jistý, že se po tomhle vrátíme do starých kolejí, kdy já na ty dva budu dávat pozor z pozadí a oni budou ignorovat mou maličkost. Být v Mrzimoru není med. Zmijozeláci vás šikanují, Havraspárci se povyšují a Nebelvírčani ani neví, že existujete. A přesto bych svou milovanou kolej za nic nevyměnil. My si na nic nehrajeme. A já jsem trpělivý. Vidím budoucnost přes růžové brýle (což je divné, většinou jsem poněkud pesimistický). Možná na mě i zapomene ten pitomec ryšavej. |
| |
| Zelená je tráva, zelený je dým. Zelený je Snape, zelený je rým (i Petrovy vlasy, kdo ví, co s tím?) _____________________________________ Místo: Učebna lektvarů, cesta na ošetřovnu Oslovuje: Petra a Felikse Zmiňuje: svoje okolí, Felikse, lektvary, dým, svého hada, Ludwiga, Snapea, lehce i nevlastního bratra a tak. Jen němě přikývnu, když Feliks totálně překvapeně reaguje na oznámení o pojednání. A přitom jsem mu jej připomínal. V duchu si povzdechnu a mezitím, co přemýšlím, jak moc inteligentní by bylo Feliksovi pomoci tím, že bych kopírovacím kouzlem udělal duplikát svého úlohy a pak pozměnil písmo /čehož by si Snape zaručeně nevšiml, že ano?/ a jestli by nám za to dal nevyhovující známku oběma nebo si nás rovnou pozval do kabinetu a ošklivě na nás koukal, jako když jsme to provedli prvně ... Nicméně i přes veškerou snahu (zpropadený Rus!) dorážíme pozdě. Omluvně se usměji a se sklopenou hlavou jdu zabrat naše místa. Musím říct, že dnešní den začíná pěkně, nejdřív Ivan, potom Snape. Hm. každopádně se musím prostě snažit, abych bodovou ztrátu opět dohnal. O daném lektvaru jsem si už dříve stihl nastudovat, co se dalo, takže předpokládám, že se mi povede (což ale neznamená, že přežijeme tuto hodinu.) Samozřejmě, že Feliks do mě hned začne hučet a snaží se ze mě vymámit zaklínadlo, které už má dávno znát a které navíc používá častěji než by bylo nutné, takže nechápu, proč si ho stále nepamatuje. A po chvilce dohadů mu ho nakonec ono slůvko coloro milostivě sdělím. No co, že bude lektvar růžový (ale mohl by třeba obarvit narůžovo Snapeův nos), Feliks má v tomhle víc štěstí než rozumu, takže si nemyslím, že zrovna tohle něčemu uškodí ... V poklidu tedy míchám svůj lektvar, s veškerou pečlivostí a občas pokouknu po blonďákovi, jestli nedělá něco, co by ohrožovalo jeho nebo nás na životě. Kupodivu ovšem útok přijde z úplně jiné strany. Vlastně skoro automaticky vytáhnu hůlku a kouzlem protego vyčaruji štít nade mnou i Feliksem, který se navíc schoval pod stolem. Zvědavě zdvihnu pohled ke stropu a chvilku sleduji, jak do něj daná látka prožírá díru ... A pak ve chvíli, kdy zruším kouzlo, přijde druhá vlna z Morganovy strany. A vzhledem k tomu, že od něj nesedíme až tak daleko, schytám to vlastně z první ruky. Do očí mi vhrknou slzy a začnu kašlat díky pochybnému smradu ze zeleného dýmu, který se začíná rozšiřovat všude kolem nás. Vážně to musí tak štípat? Jen okrajově vnímám fakt, že má kůže začíná chytat lehce nazelenalou barvu. Za to si všimnu, že Snape začíná zelenat úplně. To mi vyčaruje úsměv na rtech, vlastně vyprsknu a při zalapání po dechu nasaju další várku zeleného kouře, takže se začnu dusit, kašlat a tak trochu nemůžu popadnout dech, díky čemuž se jen opírám o svou lavici ... a při jednom záchvatu drcnu do kotlíku s mým jinak bezchybným lektvarem, čímž ho převrhnu, kotlík spadne a lektvar se začne rozlévat po zemi ... A ještě, kdyby mi tak nešplíchl do obličeje, hm. Chutná zvláštně ..., s tím okamžitě vyplivnu to, co mám v puse, ale ... snad to bude v pohodě. Uhm... měsíc spánku zní sice fajn, ale dost neprakticky! (Tolik ztraceného času na čtení!) Poměrně zblednu (i když díky tý zelený to sotva je poznat) a rychle odstraňuji lektvar i z podlahy a lavice. (Ale díky tomu opravdu nemám čas sledovat, co dělá Feliks!) Navíc se mi začíná celkem značně motat hlava. Zívnu. Zauvažuji, co s dýmem. První myšlenkou je aspoň otevřít dveře a trochu větrat, akorát že to by nemělo možná úplný efekt a navíc by to mohlo roznést dým po škole. Nakonec prostě udělám první věc, co mě napadne. Odpuzujícím kouzlem se snažím dostat veškerý dým do jednoho rohu učebny, když se mi to aspoň trochu podaří, s lehce vítězoslavným úsměvem švihnu hůlkou a se zřetelným "Evanesco!"[/i] nechám kouř zmizet... Dění u Petra registruju jen okrajově, vlastně vnímám jen Ludwigovy příkazy a syčení svého hada, který mi sděluje, že tohle mu je opravdu nepříjemné... (což je vážně postřeh hodný hada.) A pak přijde rána pod pás. Zaraženě se ohlédnu, když slyším ten výkřik Feliksi. Nechápavě zírám, jak se můj kamarád svíjí na zemi a něco zelenovlasého v modrém hábitu, co se k němu vrhlo ... (Roweno, to je vážně Petr?!). Když se ke mně otočí, vlastně ani nevnímám, co to pořádně říká. Možná s tím bude mít co dělat fakt, že se mi poněkud houpá svět, zívnu znovu. Kdesi v hlavě mi zní litevské ukolébavky ... Pitomě se usměju. "Ty oči vypadají opravdu dost divně," prohlásím bezmyšlenkovitě a zatřepu hlavou. "Feliksai," splyne mi z úst, když se mi dostane do zorného pole. Něco je špatně. Moc špatně. On to vypil? ... Achjo. Musí na ošetřovnu! Udělám k němu zemdlený krok, ale Petr jedná rychleji. Něco bezmyšlenkovitě zamumlám v litevštině. Pak naberu do jedné z baněk Feliksův lektvar s myšlenkou, že Polákovi pomůžou spíše, když budou mít konkrétní produkt, který vypil. Zasněně potřesu hlavou a pak se vydávám za Petrem. Musím se přece ujistit, že Feliks bude v pořádku. Snažím se něco zamumlat o tom, že pomocí kouzla by se mu možná nesl mnohem lépe, mám ale dojem, že se mi spletla slova dohromady a navíc to bylo litevsky, takže mi asi moc nerozuměl. Duchem nepřítomně kráčím vedle Petra, moje vnímání je poněkud rozostřené a snové, myšlenky přelétávají od úvah o mém vztahu k Raivisovi (který je sice mým nevlastním bratrem, ale nemám pocit, že bychom měli nějaké důvěrné vztahy), přes Feliksův stav, úvaze o tom, jak divně Petr vypadá po Ivana a to, jak ho strašně nemám rád. Také zaregistruji nějakého ducha, který šokovaně zůstal ve vzduchu a pár sekund na nás konsternovaně zíral, díky čemuž jsem se uchechtl. (Tohle mi připomíná ty stavy po výluhu z máku na Vánoce.) Zřejmě něco jako je naše sestava ještě neviděl. "Hehehe...," pronesu a mávnu rukou. "Taky slýcháváš mluvit zdi?" pronesu a udělám mátožný krok, pak se usadím na schodech a zase chvilku něco brblám v litevštině (konrétně cosi o tom, že náš cíl je blízko, ale cesta je složitá a že Litva je země, kde déšť prší), trucovitě se zahledím před sebe a opět zazívám. "Jak je Feliksovi?" protáhnu a opřu hlavu o stěnu. "Chce se mi spát," postěžuji si a zazívám ještě jednou. Ideální čas na to, abych pomalu zavřel víčka ... |
| |
| Pohroma ako sa patrí Zmieňuje: Snape, Morgan a jeho elixír, okrajovo Ludwig, Toris a Feliks Oslovuje: - Hodina elixírov dopadla katastrofálne. Všetko išlo fajn, kým Kirkland-san... vlastne ani neviem čo urobil so svojim elixírom, ale naraz začal prskať po celej učebni. Nebolo to prvýkrát, čo v triede na elixíroch spôsobil pohromu, ale nebolo mu čo vyčítať. Teda, to si myslím. Nekazil svoje elixíry zámerne. Pochopiteľne, prvé čo som urobil bolo ochranné kúzlo- videl som, ako Laurinaitis-san robí to isté (vôbec to však nezabránilo šíreniu akejsi citrónovej vône po miestnosti). Samozrejme, v triede medzitým nastal alternatívny koniec sveta. Keď vďaka Beilschmidtovi-san prestal po miestnosti prskať elixír, kúzlo som zrušil a trochu som poupratoval zvyšky elixírov okolo mňa. Viacero spolužiakov nedopadlo veľmi dobre. A Łukasiewicz-san sa dodatočne napil svojho elixíru, ktorý samozrejme nebol tak úplne správne urobený... Pokožka profesora Snapea navyše nabrala zaujímavý zelený odtieň a veľmi nadšene nevyzeral. Skôr som mal pocit, že to vyzerá na pár strhnutých bodov pre niektoré z fakúlt. Alebo prinajmenšom na trest, ktovie. Pre istotu som odlial zo svojho elixíru do flakóna a starostlivo som ho zazátkoval, čakajúc, čo sa bude diať ďalej- skôr, než som stihol čokoľvek urobiť, ostatní spolužiaci odstránili väčšinu katastrofy. A tak som len čakajúc čo sa bude diať ďalej, držal som prútikom zelený mrak v rohu miestnosti, kam už ho niekto začal zaháňať. Ktovie či sa podobné veci dejú aj v iných ročníkoch... |
| |
| ...čo sa to vlastne deje? Oslovuje: Peter, Toris, Varšava (=poník), muška Mimi Zmieňuje: Peter, Toris, Varšava, muška Mimi, okrajovo Elizabet Počujem svoje meno. A potom niečo o pitomcovi. Hm, ten hlas poznám. Cez kŕče v bruchu rozlepím oči a cez úzku štrbinu sa pozriem na osobu nado mnou. Má zelené vlasy a totálne veľké ružové oči.... a je fakt akože rozmazaná. „Ružová ti svedčí...“ zamrmlem, než ma chytí ďalší kŕč a oči zase zavriem. Totálne to nie je cool. Pomaly si uvedomujem, kto tá osoba vlastne je. „Speváčik, to si ty?“ opýtam sa, kým mi mizne zem pod chrbtom. Na chvíľu sa zdesím, že nejaký elixír zožral aj tú, ale zjavne ma len ktosi berie na ruky. Asi Vtáčatko, keď už za mnou prišiel. To je od neho milé... Väčšinou o sebe ani nedal nič vedieť, kým som za ním neprišiel. Čo nebolo zase tak často, lebo som sa stále držal pri Torisovi. Ale mám ho totálne rád. Aj Mateja. Zdrapím ho rukou za oblečenie na hrudi a silno stisnem. Tá bolesť je totálne príšerná, takto ma nič nebolelo odkedy som spadol zo schodov minulý mesiac cestou z učebne veštenia. Preto sa mi nepáčili nohavice- človek na ne tak ľahko stúpil a už letel dolu schodmi. Nechápal som, ako mohla Elizabet nosiť nohavice. Ešteže moja sukňa už bola na ceste... „Vieš o tom, že ten elixír chutil ako zhnité jahody?“ rozprávam ďalej, kým počujem, ako Peter nado mnou kričí dačo o ošetrovni. „Geh... totálne ma bolí lebka...“ zdelím mu so slziacimi a štípajúcimi očami. Hlava ani zďaleka nie je jediné čo ma trápilo. Ale totálne som sa o to chcel podeliť. „Ahoj,“ počujem odrazu a s vypätím totálne všetkých síl rozlepím oči. Pred očami mi tancuje malá svetluška v ružových šatočkách a milým úsmevom. „Ja som Mimi. Ako sa voláš?“ „Ahoj, Mimi, ja som Feliks,“ predstavím sa slušne a oči zase zavriem, mám pocit, akoby v mojom bruchu nastala totálna migrácia mojich vnútorností. „Totálne ma teší...“ zažmurkám na ňu, keď sa za ňou objaví Varšava. „Ahoj, Varšava...“ pozdravím aj jeho. „Mimi, bola si niekedy v Poľsku? Je tam super... Poľsko, Poľsko...“ rozprávam si ďalej. „Nie som v učebni... Vrabček ma zachraňuje od elixíru, viete?“ „Počujem Torisa,“ oznámim muške a poníkovi a tí sa poobzerajú. „Toris pomáha Speváčikovi, to je milé... oni sú múdri, viete? Totálne ma zachránia,“ rozprávam sa ďalej s muškou svetluškou a poníkom. Dokonca mi prechádzajú kŕče v bruchu... len ten pocit, že asi znova uvidím svoje nesýte raňajky stále pretrváva. Aj štípanie očí. Aj bolesť hlavy. Aj.... všetko. |
| |
| Lektvary, chodba, ošetřovna? Oslovuje: Toris, Feliks Zmiňuje: Toris, Feliks, lektvary, nadávky různých druhů, duch Zarazí mě, když Toris na spílání nereaguje, jen poukáže něco na očích. "To je bezpředmětný!" prsknu na něj, ale trochu mi to začne vrtat hlavou. Co mám s očima? Ale Toris začne mluvit Litevsky, což se totálně nechytám a raději si nadhodím bráchu v náručí a jdu dál chodbou z Lektvarů na ošetřovnu. "Nejsem spěváčik!" prsknu automaticky na bráchu, když se trochu probere a zamarčím se na něj. Je to opravdu jen automatická odpověď na tu zatracenou přezdívku. Já si nezpívám... pokud nejsem ve sprše a sám. Jinak si jen broukám, když to na mě přijde. Ale to se tak často nestává. Poslouchám je oba a mám dojem, že je to velmi vtipné. Oba asi mají halušky, což mi připomíná, že bych si je opravdu dal, a já asi taky. "Hele, vy dva, buď se domluvíme normálně, nebo si mlvute každý svým jazykem a já vás budu vesele ignorovat, protože mám asi něco s očima," brouknu a pousměju se. Ono vidět růžového ducha fakt není na denním pořádku. Ani v Bradavicích. Pospíším si kolem tumpachového ducha, který asi ztumpachověl, protože je růžovej, a spospíchám dál s Feliksem v náručí na ošetřovnu. Tedy, pospíchal bych, kdybych si nepřišlápl hábit a nesletěl na Torise, který se uvelebil na schodech podemnou. Nadávky, co se mi linou z úst, bych dle rodičů a všechn ostatních neměl vůbec znát. A asi bych je neměl vypouštět na schodech zavalen Feliksem a na Torisovi. Ale je to hrozně vtipné. Nevím proč, ale něco vtipného se na tom najde. určitě. |
| |
| Stačia len krásne spomienky V pozadí začujem slovíčko 'dementor' a jaksi začnem uvažovať o tom, čo ten nafúkanec doteraz vravel. A práve toto je moja chyba. Zamyslím sa, nevnímam svet a potom neviem čo sa naokolo deje. Chcel som sa nenápadne nakloniť k Mathiasovi a spýtať sa ho, ale začul som svoje meno. Teda nejakú hatlaninu, čo sa chcela podobať môjmu menu.
Vstanem a prejdem dopredu. Fakt netuším čo odo mňa chce, ale keď povedal, že nemám nič robiť, tak mi mierne odľahlo. I keď to prirovnanie mňa k dementorovi nebolo dvakrát milé... akoby som za svoj vzhľad mohol. No keby som vedel zrakom naozaj vraždiť, tak ako to ostatní vravia, tak tento tu predo mnou už dávno nie je medzi živými. Ahá! Takže... sa ideme učiť vyvolávať patróna? To som sa už dávno naučil. Ale teraz čakám, čo Lockhart vyčaruje za nádheru.
Presne podľa mojich očakávaní. Len sa prejavila jeho neschopnosť a pri tom miniatúrnom záblesku svetla som sa musel udržiavať, aby som sa neusmial. Pár študentov by sa zľaklo a začali by vyhukovať, že nastala apokalypsa. Myslím, že hodiny s Lockhartom sú zbytočné, viac sa naučím z knižky. Ale čo narobím...
Idem na miesto a sadnem si. Nad Mathiasovou poznámkou pokrčím ramenami. Keby to tak bolo, konečne by bol môj výzor nejako užitočný. Pozorujem ostatných ako sa im darí. Niektorým to ide dobre, iní zase nie sú moc zruční, ale to sa naučia. Pred dvomi rokmi, v lete, som bol s otcom vo švédskych horách. Tam ma naučil niekoľko kúzel, ktoré by sa mi mohli hodiť. Cítil, že niečo zlé sa blíži, tak mi dával lekcie. A keďže som si o patrónoch čítal v knižke, poprosil som ho, nech ma učí.
Nádherná švédska príroda. Lesy, jazerá, čerstvý severský vzduch, ja a Tino. Tieto prázdniny bol pár dní u mňa a tie dni boli fakt krásne. Všetko sme si užili a ja som bol vážne šťastný. Tino ma naučil usmievať sa... lenže vtedy to bolo iné. Tu sa nedokážem usmievať. Nedokážem sa usmiať na nikoho iného. Robí mi to veľký problém, ani sám neviem prečo. Potom pôsobím desivo a... všetci sa ma boja. No ja som si zvykol...
Chce to ešte krajšiu spomienku. Spomienku z krásneho detstva, keď sme boli ja, Mathias, Sigi a Egill dobrí kamaráti. Na to všetko veľmi rád spomínam... Schovávačky, naháňačky a iné možné hry.
V ruke zvieram prútik a množím v sebe všetky krásne spomienky. „Expecto patronum!“ vydal som zo seba a z prútika sa vyšlo strieborné svetlo. Veľa strieborného svetla, ktoré sa postupne menilo. Menilo sa v leva. V mohutného leva s hustou hrivou. Ten sa chvíľu díval na mňa, potom pomalým krokom mieril k profesorovi. Prišiel k nemu veľmi blízko a zareval. Nebolo síce nič počuť, ale všetky tesáky vidieť bolo. „Bodaj by sa Lockhart pos- teda... zľakol, až by ho to vyhnalo dakam ďaleko...“ pomyslím si. |
| |
| soukromá zpráva od Antonio F. Carriedo (Španělsko) pro Oslovuje: Francis Zmiňuje: Gilbert, krásné bradavické děvy, Francis Jen se uchechtnu, když vidím Gilbovu reakci na slova francouze. Jen to potvrzuje ten fakt, že jsme zrovna všichni tři v těch nejlepších pubertálních letech (a nadržení jako hovada), a pokud jde o užívání, ano, to je nám taky blízké. Ano ano, mladé a krásné dívky (jako třeba ta bloncka z hospody) jsou u nás velmi žádané, ale co je ještě lepší, my jsme žádaní u nich, což nám poskytuje mnoho výhod a zaručenou školní popularitu. Ještě se rozloučím s Gilbem, doprovodím ho až na chodbu s tím, že mu kryju záda, a pak mi už jen zbývá doufat, že se v Prasinkách zdrží dostatečně dlouho. Když jsem si naprosto jistý, že už je pryč, stočím se k Francisovi a zkoumavě ho sjedu pohledem. „Tak, vypadá to, že máme ještě dost času do druhé hodiny...“ Nepatrně se ušklíbnu a přemítám o tom, jestli je zdravé být v náladě zrovna v takovýchto situacích. „Co budem do té doby dělat..?“ Zamyslím se. Tohle je přesně týden od toho incidentu, co jsem se vážně neudržel a mé rty jaksi „omylem“ přistály na těch bloďákových. To překvapilo nás oba, ale kdo ví, možná se nám to i trochu líbilo... Každopádně, od té doby jsme spolu nemluvili o samotě, mezi čtyřma očima. Vždyť jsme ani neměli o čem, prostě se to stalo a my to prostě...vymazali. Ale možná tu je jistá naděje, že nejsem jediný, kdo chce něco víc... (a kdyby ne, pořád mám v zásobě lektvar lásky) A v tom mě osvítí ten nápad. Francis mě možná nechce, ale co je na tom? Já přece umím zajistit, aby mně lidi chtěli, a v případě tohodle Francouze by to neměl být problém. Znovu se ušklíbnu a hůlkou nenápadně namířím na rádio, které začně hlasitě vyhrávat jednu z těch moderních děsně oblíbených vypalovaček – I'm sexy and I know it! Nasadím svůdý výraz a pomalým krokem se od dveří vydám k blonďákovi. Vrtím při tom lehce boky do rytmu hudby a pomalu, knoflík po knoflíku začnu rozepínat svou košili. Tohle je poprvé, kdy se snažím dělat něco takového, ale budu doufat, že to alespoň z části zabere tak, jak má. A taky budu doufat, že bude po všem dřív, než si vůbec uvědomím, co vlastně dělám... |
| |
| soukromá zpráva od Francis Bonnefoy (France) pro Oslovuje: Antonia Zmiňuje: Gilberta, Antonia Gilbertův odchod mne nepřekvapil, jelikož ta krasotinka je opravdu překrásná. Ale co mě v momentální chvíli tak trochu děsí je to, k čemu jsem to vlastne kývl. Sleduji odchod Gilberta a Antonia, který se jde patrně ujistit, že fakt odešel. Sám v pokoji trochu znervózním, přeci jenom, to co se stalo před týdnem... bylo to divný, víc než divný, ale zároveň tak... prostě se mi to líbilo, nevím proč. Jemně si prsty přejedu přes rty a na tváři se mi objeví lehounký úsměv. Ano líbilo se mi to, možná víc než je normální. A předstírat jakoby se nic nestalo, když se to fakt stalo... Musíme si to nějak vyříkat, ale jak začít? Během několika málo chvil je Antonio zpět. Naštěstí promluví jako první, ale já nevím co odpovědět... nevím jak zareagovat. Je pravda, že je teprve v půlce první hodiny a času je vic než dost... Jen, prostě, jak s ním promluvit o tom co se stalo? Sklopím pohled a kousnu se do spodního rtu. Do tváří se mi hrne krev a já se... já se opravdu červenám. Poprvé za celý svůj život se červenám. Rozeznění mudlovské hitovky mne donutí vzhlédnout na sebevědomého španěla. Jak teď kráčí směrem ke mě a uvědomuju si, že jsem rudý až za ušima. Sleduji jak ke mě pomalu kráčí a jeho tělo se vlní do úderů hudby... jak se rozepíná košili a odhaluje tak svou vypracovanou hruď. A na jednou mi začíná být vedro... a já si z ničeho nic vybavím tu starou mudlovskou reklamu na ledový čaj. "Nh, Antonio... je mi vedro." Pronesu jemně, když dojde až ke mě. Vzhlédnu nahoru a zadívám se do jeho očí. Z ničeho nic, mne ovládne touha a já ztrácím kontrolu nad tím, co dělám. Chytnu ho za ruku a strhnu na postel, strhnu ho nasebou a vtisknu mu dlouhý polibek. Rukama mu vjedu do jeho překrásných vlasů a líbám ho s chtíčem. I want him so badly! |
| |
| Zalehlý Místo: na schodech před ošetřovnou Oslovuje: Felikse a svého hada Zmiňuje: Petra Z dálky ke mně doléhá šum, všechno se vznáší v oparu. Na rtech se mi rýsuje jemný úsměv. Ze rtů mi splyne povzdech a v představách jsem někde u jedné z našich prvních debat s Feliksem, bylo roztomilé, jak byl tehdy Polák ostýchavý a nejistý. Hádám, že jeho nejistota trochu opadla, když jsme zjistili, že máme stejné dřevo našich hůlek. A pak už jsme se bavili dál ... Mám pocit, že odkudsi z dálky slyším jeho hlas, snad mluví o mně? "Feliksai," splyne mi z úst tiše a trochu nadzvednu hlavu. Mám pocit, že něco říká Petr. Rozespale zamžourám. Pomalu se mi vybavuje, kde to jsem a kam jdeme. Musíme pomoc Feliksovi. "Hm," reaguji na to, co říká Petr... a pak nechápavě otevřu oči a trochu šokovaně si uvědomuji bolest v zádech jak jsem byl vtlačen na schody, stejně jako to, že mám Petra i Felikse na sobě. Slovani padají z nebe... Z úst mi vypadne pár ruských nadávek (protože Litevci používají zásadně ruské nadávky tatarského původu) a nechápavě zamrkám. Ta pozice je vážně dost nepohodlná! Lektvar se ale opět ozývá, takže nakonec klesnu hlavou na schod a znovu zavírám oči. Snad jen zdálky slyším Ąžu, který si stěžuje, že jsme mu přiskřípli ocas, zkusím se tedy lehce nadzvednout a umožnit svému hádkovi, aby vylezl a tichounce syknu cosi jako promiň. Ąžu se tedy pomalu dostává na schody a stočí se u mé hlavy, pak už se jen výhružně mračí na dva mé spolužáky, co mě zalehli. |
| |
| Ja a....ja? Miesto: Na Petrovi Oslovuje: Mimi, Torisa, Petra Zmieňuje: Mimi, Torisa, Petra, seba „Au...“ skonštatujem, keď sa ocitnem v akejsi skoro vodorovnej polohe na Petrovi a Torisovi. „Vtáčatko, čo robíš?“ posťažujem sa, no to už sa svet okolo mňa začína totálne šialene točiť a radšej si položím hlavu na Petra podo mnou. „Jej, ahoj, Ąžu,“ pozdravím, keď si všimnem hada, ktorý si urobil pohodlie niekde pri Torisovej hlave. Trvalo mi totálne celú večnosť, kým som sa naučil vysloviť jeho meno. Ale Toris bol poklad ako vždy a totálne mi s tým celý čas pomáhal. „Ako sa máš? Mám novú kamarátku, toto je Mimi,“ zoznámim ich. Aj keď akože pochybujem o tom, že mi Ąžu rozumie. „Vrabček, vy sa poznáte?“ zamrmlem a znova zavriem oči. Škola sa začala točiť ešte totálnejšie ako totálne. Fujky, bude mi zle... Počkať, mne už je zle... Kdesi v najtotálnejších zákutiach mojej mozgovne sa mi vynára myšlienka, že Speváčik má totálny strach z hadov. Hm, toto ho nepoteší... mal by som asi vstať... Skúsim to. Smola, moja telesná schránka akože totálne odmietla pracovať. A popravde sa mi ani veľmi nechce vstávať. „Toris...“ spomeniem si odrazu na človeka, ktorý mi totálne vždy zachraňoval pokožku... či kožu? Neviem, to je jedno... Chcel som povedať, Toris bol vždy šikovný a múdry a úžasný. A sladký ako bonus. „Nevládzem vstať...“ poviem, keď ma za vlasy zaťahá Mimi a ja rozlepím jedno oko, aby som na ňu dovidel. Zrazu sa Mimi premení a má zelené oči a krátke blonďavé vlasy a malý nos a nemá prsia a rastie a rastie... „Mimi, ty vyzeráš ako ja...“ skonštatujem totálne neprítomne. *** Poobzerám sa okolo seba. Sedím na schodoch a predo mnou sa na zemi váľajú traja... dvaja totálne čudní ľudia, had a jeden blondiak podobný mne. „Ja nie som Mimi,“ vyprsknem totálne podráždene. „Volám sa Feliks.“ |
| |
| Na starých zámeckých... tedy hradních schodech Oslovuje: Feliks... Feliks a Toris Zmiňuje: Feliks... Feliks, Toris, lektvar, had Další a další nadávky mu kloužou ze rtů a já se držím za hlavu. Nebýt ten uprostřed, a kdybych jen přihlížel, tak bych se asi smál až bych se za břicho popadal. Ale jelikož ležím mezi těma dvěma, tak jen nadávám. I když unikne mi chichot, o kterém ani nevím, kde se vzal. Hele... co je tohle?" nakloním hlavu na stranu a stanu tváří v tvář s hadem. Kterého asi ti dva dobře znají. Mazlíček Torise, poskytne mi mozek informaci. Ale tělo jinak i veškeré tělesné funkce selhávají. V hlavě mi bliká rudé světlo a trvá dobrou půl minutu, než se něco stane. "AAAAAAAA!" ani nevím která ženská tak zařvala, ale já jsem se najednou ocitl v náručí svého bratra, oči vyjevené a obličej připomínající barvou mé vlasy. Stále jsem sledoval hada a snažil se, abych mu byl co nejdále. Třas co přišel s děsem, jsem jaksi očekával. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, jak je to ponižující, že řvu jako holka a hledám oporu u bráchy, který leží na Torisovi a drží mě v náručí. ....Tak počkat... tady něco nehraje. Podívám se na Felikse ke kterému se tisknu a pak na toho co leží na zemi. A znovu. Pohledem kmitám mezi těmi dvěma a rty mi formují malé O. Ze rtů mi splyne hysterický chichot. "T... ty jsi tady… a tam. Je tu had... j.. já mám zelené vlasy… a něco s očima. A tamhle jde Eliza," rozesměji se hystericky a z očí se mi začnou koulet slzy bezmoci. Tohle už je na mě moc. Před očima se mi začínají objevovat tmavé kruhy a já po chvíli šíleného smíchu propadnu temnotě. Prostě se sesunu na zem. Tohle už opravdu nezvládnu. Je toho na mě moc. |
| |
| Lektvary a cosi na schodech Oslovuje: - Zmiňuje: Petra, Torise, Felikse, Morgana, rodinu Ono táhnout Morgana po chodbě, není zase tak snadné, jak jsme si myslela. Je to přeci jen kus chlapa. Proto dorazím ke schodům později jak to divné trio. Sleduji, co se tam děje a přemýšlím, jestli vůbec zasahovat. Protože tohle je bizardní i na mě. Zaprvé se Toris usadí na schodech a vypadá docela spokojeně, dokud na něj bratrská dvojice nespadne. Skončí to zajímavým sendvičem. Zadruhé se ozve šílený křik. Jako by nějakou holku brali na nože. Po chvíli zmateného mrkání zjistím, že to byl Petr. Ale proč ječel, je mi záhadou. Jestli mu něco skřípli nebo co, ale stejně, nikdy jsem nemyslela, že by nějaký chlap, který si váží své mužnosti vydal kdy takový zvuk. A zatřetí... Co to u draka je? vyjevím se, když momentálně zelenovlasý Slovan se pověsí na krk blonďatému. Tak mě to překvapí, až málem upustím Morgana. Málem. "No co to je?" ujede mi a zavrtím hlavou a dívám se na scénu před sebou. Tohle ať si ti tři... čtyři raději vyřeší mezi sebou. Já se do tohohle nebudu plést. Ale díky tomuhle incidentu jsem dostala nápady na zajímavé nové obrázky, povídky a komiksy. |
| |
| A tak zachraňujem situáciu.... dvakrát Miesto: Schody pod ošetrovňou Oslovuje: Toris, Peter, Eliz Zmieňuje: Mimi, Feliks, Eliza, Peter, Toris Ozve sa zapišťanie ako z totálne desivého hororu a zrazu sa medzi mnou a Torisom uvoľní miesto. Kam zmizol Vrabček? Poobzerám sa okolo seba. „Toris, si živý?“ opýtam sa, keď si ho všimnem ležať pod sebou. Ako sa Mimi premenila na druhého mňa, čo od nej bolo totálne drzé, tak mi je akože oveľa lepšie. Totálne že... normálne. Od Torisa žiadna odpoveď. To je zlé. „Toris? Neumieraj!“ vyhŕknem a konečne sa nejako pozbieram a sadnem si. Môj mozog robí totálne blbosti, lebo Toris je príliš... torisovský na to, aby bol mŕtvy. A navyše je tam Ąžu... Takže je len v bezvedomí. Napriek faktu, že som akože totálne najviac hrdý na svoje deduktívne schopnosti, začnem panikáriť. „No tak... Toris, prosím, nemôžeš ma tu opustiť, veď ja budem totálne sám!“ A vtom si znova spomeniem, že tam bol aj Speváčik. Pozriem ešte raz okolo seba a vidím druhého mňa ako drží v náruči môjho brata. „Hej! To je môj brat!“ totálne škaredo naňho pozriem. Nemám totálne žiadnu predstavu o tom, ako by som mohol dostať aj Torisa aj Speváčika do nemocničného krídla, tak je dobre, že tam je, ale nepáči sa mi to. Nebudem sa ani o bračeka ani o Torisa s nikým deliť. Druhý ja vyzerá, že si ma nevšíma, zato pozerá na niekoho za mnou. Otočím sa a uvidím Eliz. „Ahoj,“ pozdravím s úsmevom a skúsim sa tváriť nenápadne a totálne nevinne. *** Sedím a pozerám na nich troch, keď sa ozve ten strašný hororový krik a zrazu jedného z nich držím na rukách. Podvedomie mi poskytne informáciu, že je to môj brat. „Speváčik?“ opýtam sa ho, keď sa na chvíľu smeje a potom len... skolabuje? „Žiješ?“ panikárim nad svojim bračekom a medzitým sa kúsok odomňa moje druhé ja pokúša oživiť Torisa. Naozaj si neviem predstaviť, čo by som bez nich dvoch robil... Vtedy si všimnem prichádzajúcu spolužiačku a s totálne nevinným úsmevom na tvári jej váhavo zamávam rukou, keď sa moje ja začne so mnou hádať o môjho brata... No ešte to, aby som svojich príbuzných rozdával svojim pochybným klonom... Hm, vyzerá to, že aj on si všimol Eliz... |
| |
| Odešel jsem, viděl jsem, nechtěl jsem vidět Místo: Učebna, před učebnou, ošetřovna, před ošetřovnou, odchod na pokoj Oslovuje: Ludwiga, Arthura, Pomfreyovou Zmiňuje: Tina, Snapea, Matthiase, Berwalda, Felikse a Felikse, Petra, Torise, Elizu, Morgana Mm. Otravné. To je asi obsah mých myšlenek, když tak stojím v první lavici a sleduji, jak zbytek studentů dokonává deštíkem započaté dílo. Můj výraz se samozřejmě nemění, ale pomyslně si to zapisuji jako jedny z nejlepších lektvarů. Přeci jen - Kirklandův dým, Petr bojující s kotlíkem na hlavě a jeho následný vzhled, Ludwig a pochybná hmota, co se mu vyhrnula z kotlíku. A samozřejmě zelený Snape, aspoň vypadá opravdu zmijozelsky. I když se poněkud obávám toho, jak na to celé zareaguje, tudíž předpokládám, že je ideální čas zmizet. Nemluvě o tom, že Elizin smích je opravdu nakažlivý, ale nakonec odolám chuti se po dlouhé době pořádně rozesmát a jen se snažím tvářit otráveněji než normálně. Pravdou je, že vdechovat ty výpary je poněkud nepříjemné a celkově tohle prostředí neshledávám za příliš zdravípodporující. Navíc by někdo měl odnést Tina na ošetřovnu a vzhledem k tomu, že prefekti Toris i Petr vypadají poněkud odrovnaně (jeden je zelenovlasý a druhý se dusí) a Arthurovi bych ho nesvěřil, asi to bude na mě. Což ve mě vyvolává otázku, co je s mým spolužákem a snad i kamarádem, přeci jen, když s někým šestým rokem sdílím ložnici, můžu ho snad považovat za trochu bližšího člověka. Propálím pohledem Ludwiga. "Kdo zrovna tebe opravňuje tu rozkazovat?" šeptnu. A to dost důrazně, aby to k němu dolehlo i přes ten bordel kolem. "Samozřejmě, že pomohu svému příbuznému," dodám klidně. Přehodím si přes rameno tašku se svými věcmi a pak se vydávám k Tinovi. Opatrně si k němu přikleknu a kontroluji jeho funkce. Pak ho nadlehčím kouzlem a opatrně vezmu do náručí tak, abych mohl manipulovat s druhou rukou. S ním se vydám k lavici, kde stojí Arthur. Ten vypadá poněkud nechápavě ... Pro jistotu nechám zmizet jeho lektvar, třeba tak člověk zabrání poslední nejničivější tečce (a doufám, že se Brit moc neurazí). A s tím ho drapnu za ruku. "Jdeme," usoudím. Nebudeme tu přeci jak idioti dýchat výpary, že? S tím Arthura tak nějak vytáhnu ze třídy. Ještě ve dveřích se otočím a z tašky nechám vyletět svou esej na lektvary, kterou nechám odlevitovat na Snapeův stůl. Kdyby se s ní náhodou něco stalo, mám kopii. Ale přeci jen odevzdat bych ji mohl. "Na shledanou," brouknu a nechám zbytek studenstva, ať se s tím poperou, jak uznají za vhodné. (Ze třídy tedy vycházíme první my.) Ušklíbnu se na Arthura a pak kouknu na Tina ve své náruči. Ještě, že ošetřovna není daleko. "Tohle bylo vtipné," podotknu jen na adresu hodiny a jemně pokrčím rameny. Nakonec se vydávám spěšným krokem na ošetřovnu. Předám Tina ošetřovatelce a nastíním jí situaci na lektvarech, přičemž naznačím i to, že brzy se přitrousí další studenti. Optám se, jak to s ním vypadá a pak se vydávám zpátky. Nejspíš bych měl kontaktovat Berwalda, tohle by měl vědět. (Snažím se ignorovat ten divný pocit, když si uvědomím, že spolu s ním asi na trefím i na Matthiase. Copak mi dneska naprosto přeskočilo?) Snad mi to nebude vyčítat, ale přeci jen, nejsem Tinova chůva jako on. V duchu si povzdechnu, zavřu za sebou dveře ... , načež uslyším jakýsi jekot ve vysoké tónině. Zvednu zrak a ... překvapeně zírám na scénu u schodů. (Takže jeden z mála okamžiků, kdy na mé tváři jsou znát emoce a to navíc takto otravného rázu.) Chvilku mi trvá, než situaci vstřebávám. Pak si promnu oči a štípnu se. Opravdu vidím dva Felikse?! ... a co Toris s Petrem na zemi. Eliza s Morganem na pozadí. Zatřepu hlavou a pak vejdu zpátky na ošetřovnu. Prohrábnu si vlasy a uchechtnu se. Oznámím Pomfreyové, že na schodech má pacienty a uvažuji, jestli sám nepotřebuji trochu uklidňujícího lektvaru. Tohle je otravné ... Třeba mám jen halušky. Když ale opět vyjdu, vidím, že dva Feliksové jsou tam stále. Urovnám si tedy sponku a vydávám se směrem do svého pokoje... Představa postele mě momentálně dosti láká. Navíc za Matthiasem Berwaldem jít teď stejně nemůžu, pokud bych mu nechtěl vlézt na hodinu... Chm. |
| |
| Nějak se tu ochladilo, ne? Místo: učebna lektvarů, chodba Oslovuje: Petr, Ryan Zmiňuje: Elizabeth, ten, kdo zlikvidoval zelený dým, Sigurd, Tino, Arthur, Berwald, Toris, Feliks, Snape, Petr, Ryan Snažím se vyprostit ze svého rychle tuhnoucího lektvaru. Avšak bezúspěšně. Porozhlídnu se po okolí, zda se tam nepovaluje nějaký hodně těžký předmět, kterým by se to dalo rozbít. Ze zadní části místnosti zaslechnu Elizabeth. Nechápu, co tím chtěla říct, ale jsem rád, že konečně otevřela ty dveře a v místnosti se snad konečně bude moct dát dýchat. Bohužel to mělo přesně opačný účinek, než jsem čekal. V místnosti se zvede průvan, který jakoby naschvál fouká hnusný štiplavý zelený dým všem přítomným do obličeje, což vyvolá silný záchvat kašle. Naštěstí to netrvá dlouho. Někdo v naší učebně konečně přišel na způsob, jak se dýmu s konečnou platností zbavit. Bohužel jsem nepostřehl, kdo to udělal, protože jsem si právě snažil protřít pálící oči. Když se mi konečně podaří zastavit příval slz řinoucí se z podrážděných očí, pokouším se zjistit, kdo to byl, abych mu vyjádřil svoje díky. Naneštěstí se mi do zorného pole dostane Sigurd, který si pochopitelně neodpustí nějakou připomínku. Upřímně, nečekal jsem, že by mě zrovna on celkem bez řečí poslechl a ještě někomu pomohl. Proto jsem mile překvapen, když s sebou odvádí kromě Tina i Arthura. Lituju toho člověka, který Berwaldovi oznámí, co se Tinovi stalo. Švéd už od pohledu vypadá dost děsivě. Nechtěl bych ho vidět, když je naštvaný. Vrátím se v myšlenkách zpátky do učebny lektvarů. “Měl bych už taky něco udělat s tou divnou hmotou. Nebo se odtud nikdy nevyhrabu.“ S tím mi naštěstí pomůže Petr. Pomocí jeho univerzálního kouzla odčaruje všechen můj lektvar…… bohužel i spolu s mými botami. “Dě- děkuju. Tos nemusel,“ řeknu s rozpaky, ale to Petr nemůže slyšet. Je plně zaneprázdněn svým bratrem, který podle všeho ochutnal ten jeho jedovatě růžový lektvar. Blbec jeden!. Petr na nic nečeká a s Torisem v závěsu odnáší bratra pryč. Učebna se pomalu vyprazdňuje. Asi bych měl jít taky. Začíná mi být docela zima. Přece jen, po Sigurdově deštíku jsem jako jeden z mála přítomných promočený (většina si vyčarovala nějaké ochranné kouzlo, což mě v tu chvíli nenapadlo) a ještě k tomu naprosto bosý. Musím, říct, že podlaha je ve sklepení opravdu ledová a ten průvan ode dveří taky moc nezahřeje. Sáhnu po své tašce, že z ní vyndám svoji esej. Naneštěstí moje taška došla stejné újmě jako já. Děštík a můj lektvar jí ani jejímu obsahu vůbec neprospěly. S esejí se mohu rovnou rozloučit. Nezbylo z ní víc než půl stránky nečitelného, rozpitého textu. Zběžně obhlédnu teď již zelené sušenky a přemýšlím, kdy asi tak mohly změnit označení ze zdraví škodlivé na rizikový materiál či nebezpečný odpad . Povzdychnu si. Neodevzdat esej, to se rovná odečtení bodů nebo trestu. V případě Snapa obojímu. A že on si v tom přímo libuje. Hlasitě si při tom kýchnu. "Asi bych se měl jít převlíct a dojít si pro boty. Stačí, že si na mě později smlsne Snape. Nemusím být ještě nemocný.“ Zhodnotím svou situaci a mám se k odchodu. Cestou si všimnu Ryana sedícího na zemi jak hromádka neštěstí. Nevypadá moc dobře. “Jsi v pořádku?“ zeptám se ho a pomohu mu na nohy. “Myslím, že bychom taky měli odejít. Tady už to není bezpečné.“ Řeknu a zamířím si to ke dveřím. Cestou projdu kolem naší lavice, kde se stále povalují Petrovi zapomenuté věci. Předtím, než je seberu, vyndám z nich ještě esej na lektvary. Nemusíme přece Snapův hněv odnést všichni. “Máš pro Snapa esej?“ zeptám se Ryana a čekám, až ji vyloví z tašky. Pak ji spolu s tou Petrovou pošlu kouzlem na Snapův stůl. Následován Ryanem vyjdu na chodbu. “Asi bychom měli odnést Petrovi věci. Jistě je bude postrádat. Doufám, že ho hepčí ještě hepčí zastihneme na ošetřovně. “ Cítím, jak mi po zádech přejede studený mráz. Zabalit se do promáčených svršků by bylo naprosto zbytečné, proto raději přidám do kroku, abychom byli odtud co nejdříve pryč. |
| |
| Hotová apokalypsa Místo: učebna lektvarů, chodba Oslovuje: Ludwig Zmiňuje: Snapea, Arthura, Petra Páni...Tak takovouhle apokalypsu bych nezvládl vyvolat ani já, ať už bych v pudu sebezáchovy před sežráním učitelem naházel do kotlíku cokoli! Fascinované zírání na dějství a různé reakce jednotlivých kotlíků snad všech studentů je to, co mě stále drží na zemi, teď už ale v sedě. Alespoň že jsem se úspěšně vyhnul jakémukoli kontaktu se zelenou a jinak barevnou tekutinou, která vznikla místo lektvaru, stejně jako oblaku dýmu. Nevěřil bych, že někdo překoná Arthurovy zelené bublinky.. On sám tu teď přitom vyjeveně stojí a kouká na všeobecnou spoušť. Neřekl bych, že se podobného dne kdy dožiju.. Jak tak sleduju efekt, který má zpackaný lektvar na jednotlivé studenty a dokonce i učitele, jsem opravdu rád, že jsem se vyhnul jak spršce, tak všem ostatním případným kontaktům. Když už mluvíme o učiteli... Zelená je sice úžasná barva a žádná jiná jí nesahá ani po pomyslné kotníky, ale Snape s ní vypadá ještě mnohem slizčeji. Třeba ho to donutí si umýt vlasy. Ale to už je asi moc optimistické i na mě.. Zrovna optimisticky se teď netvářím, když mě napadají tresty, které nás všechny nejspíš neminou. Hodně bych se divil, kdyby si Snape nevymohl alespoň tvrdé tresty pro všechny, když už by mu nebylo dovoleno nás vyloučit. Učebna se začíná vyprazdňovat a já s radostí přijmu pomoc Ludwiga. "Mně je fajn, ale tobě táhne na paty," rýpnu si a rozhlédnu se po rychle se vyprazdňující učebně. Máme vůbec svolení odejít? Ne, že by si s tím někdo dělal hlavu.. Zatímco já jsem se vyvaloval na tvrdé a studené zemi a na všechno jen koukal, případně se přikrčoval pod lavicí, aby mě déšť nezasáhl, Petr se postaral jak o můj kotlík, tak o rozlitý lektvar, takže teď si můžu jen pohodlně sbalit zbytek pocákaných věcí do neméně pocákané tašky. "Jasně!" začnu se přehrabovat v zelení prožrané tašce, ale ani po značné chvíli s nedostavuje očekáváný výsledek v podobě nalezení eseje. Buď jsem fakt smolař a najdu ji, jakmile dostanu trest od Snapea, nebo jsem ještě větší smolař a ztratila se nadobro. Nebo snad.. Vrhnu rychlý pohled na stůl. Štěstí v neštěstí! Tady leží pergamen, po dobu katastrofy položen pod taškou, a já jsem spasen. Snad učitelovi nebudou vadit podivné zelené cákance, které místama prožraly papír a rozpustily písmo. Jak známe starého dobrého Snapea, určitě mi s radostí strhne body, ale co – lepší, než kdybych mu ji neodevzdal vůbec. "Fakt zajímavá tekutina..," prohlásím, když podrobně prozkoumám jeden cákanec. Pak papír podám Ludwigovi, který ho dopraví k učiteli, společně s jeho vlastní a Petrovou esejí. "Měli bysme si pohnout, nebo zmrzneš," podotknu zbytečně a sundám hábit, abych ho podal Ludwigovi a zároveň od něj převzal Petrovy věci. S tím opouštíme učebnu a vydáváme se po chodbě, nejspíš směrem k ošetřovně. |
| |
| Zrejme to nie je žart
Rýchlym krokom sa valíme smerom k schodisku. „Nedali sme im najesť. A my sa tu len tak flákame!“ Trocha spomalím a zamyslím sa. „Neznel som teraz tak trochu... zodpovedne? Tak nejak... hej! To je vtipné!“ zasmejem sa a znova zrýchlim. Dostaneme sa k schodisku a dačo ma donútilo zastať. Niekoľko šiestakov ležalo na schodoch, z toho jeden tam bol dvakrát...
Zobral som Alfredovi okuliare a nasadil som si ich. No bolo to ešte horšie, lebo som videl všetko dvakrát. Takže tam boli štyria blondiaci, dvaja hnedovlasí s dvomi hadmi a dvaja... dal si dole okuliare a zaostril zrak. Žiarivo modrý habit a zelené vlasy... nezaváňalo to žartom, alebo karnevalom... vyzeralo to dosť vážne. Asi potrebujú pomoc.
„Hej hero! Myslím si, že potrebujú pomoc...“ obrátim sa na Alfreda. V hlave som si predstavil scénku zo Supermana, ako si Clark Kent odhalí košeľu a pod ňou je také to S. |
| |
| Lesana
„Hej Lesana... čo tu robíš?“ spýtal som sa. „Prišla som ti na pomoc. A ako prvú vec, musíš si dať kapucňu.“ Spravil som tak, ako odo mňa chcela. Zistil som, že moje vlasy sú mokré. Prší? Veď sme vnútri, nie? Ako môže pršať? „Druhá vec. Esej si už odovzdal?“ Pokrútim hlavou, že nie. Myslím, že nie. Nepamätám si. Lesana pokrútila hlavou a preletela k mojej taške. Jej malé telíčko sa trápilo s taškou a papiermi. Pomohol by som jej, ale moje telo spí. Potom aj s mojou esejou odletela dopredu. Všetko naokolo bolo rozmazané, akurát profesora som som videl. „Aha Lesana! Snape má zelené vlasy! Sekne mu to, čo povieš?“ ukážem na profesora prstom a zasmejem sa.
Ruka mi unavene sklesne. A zadívam sa na Lesanu. „Si unavený?“ spýta sa ma. Prikývnem. Znova sa zadívam do kotlíka, ale zrazu zmizol. Chcel som sa Lesany spýtať, čo sa stalo, ale to ma už niekto ťahal preč. Už som mal na jazyku protest, ale nejako sa mi nechce. Tak som sa nechal viesť. Neviem kým a neviem kam. Možno by som sa mohol spýtať. Chce sa mi? Stačilo by trochu otočiť hlavu a zistiť to. Tak som teda tak spravil. „Jéé. Sigi, to ty? Prečo ideme preč? Snape nám odpočíta body a... Lesana. Nechal som tam Lesanu. Ale ona za mnou určite ešte priletí. To je taká lesná víla, ale to je už jasné podľa mena, nie?“ Stratil som dych a už som nemohol viac vravieť. Mal som len prižmúrené oči a nechal som sa viesť.
Prídeme do nejakej miestnosti s veľa posteľami. To je zrejme ošetrovňa. Ale prečo sme v ošetrovni? Sigi ma pustil a videl som ako nejakého chlapca v bezvedomí pokladá na jednu z postelí. Na ďalšiu som si sadol a díval som sa na toho chlapca. Snažil som sa rozpoznať kto to je a musel som namáhať svoj zrak, kým bol úplne zaostrený. Nie je to ten... čo furt chodí s tým vysokým desivým siedmakom? S... no, s Oxenstiernom? Viem, že priezvisko tohto tu chudáka neviem poriadne vysloviť. Len to meno....
Začne ma bolieť hlava. Všetko sa mi začalo krútiť. Či už okolie, alebo moje vnútorné orgány. Asi som na tie raňajky ísť mal. Teraz to, čo bude nasledovať, bude dosť- nemohol som dokončiť myšlienku, lebo posledné nestrávené kúsky včerajšej večere sa drali von. Opačným koncom. Na zemi sa objavila mláka zvratkov a mne sa vydrali z očí slzy. „Prepáčte mi. Ja-“ ďalšia várka. Plakal som. Nič nešlo zastaviť. Bolo mi zle... a práve teraz som si uvedomil bolesť na bruchu a hrudi, to zovretie. Artemisove had vyľakané zovretie. |
| |
| Dlouho jsme se neviděli Místo: chodba, schodiště Oslovuje: Ryan, všechny kolem schodiště u ošetřovny Zmiňuje: Ryan, zelená žíravá kapalina, všechny kolem schodiště u ošetřovny Chodbou se prožene chladný větřík. Zimomřivě se otřesu a přešlápnu z jedné bosé nohy na druhou, protože mám pocit, jako bych přestával cítit prsty. Mám pocit, že jsou zmrzlé na kost. Ryanova poznámka mě v tom jenom utvrdí. Sleduju, jak mi Ryan podává svůj hábit. „Děkuji. Mohl bys to na chvilku podržet?“ požádám ho a podám mu Petrovi věci. Sám si sundám vlastní hábit, který hodím na svoji tašku, a přehodím přes sebe ten Ryanův. Je to o mnoho lepší. Ale i tak bych ze sebe měl co nejdřív sundat mokré svršky, protože nebude trvat dlouho a i Ryanův hábit do sebe nasákne vlhkost z mého oděvu. Zvednu ze země svoje věci a natáhnu ruku pro ty Petrovi. Ryan, ale zavrtí hlavou. „Jak chceš. Pokrčím nad tím rameny a pokračuji v cestě. Po pár krocích si konečně vzpomenu, co mi už delší dobu vrtá hlavou. „Ty, Ryane, není ti trochu divný, že ta zelená kapalina dokáže prožrat díru do stropu, zlikvidovat kus obyčejnýho papíru, ale šaty a lidi nechá na pokoji? Není to trochu znepokující?“ Úvahy nad tím, co by se stalo, kdyby tomu tak nebylo, raději zaženu. Už takhle se musím pořád krotit, abych se nezačal ošívat nebo drbat po celém těle. “To je jenom psychická reakce na tvoji zmínku o žíravině. Takže se nemusíš obávat, nic ti nehrozí. Snad… A dost! Tohle musí přestat! Musím myslet na něco jinýho. Třeba na… na to, že už mi není taková zima jako před chvílí.“ Jako na potvoru mě něco pošimrá v nose. „He- he- hepčí!“ Hlasitě si odkýchnu, až se v mém okolí zvedne lehký oblak prachu. Během své vnitřní debaty jsem si ani nestihl všimnout, že už jsme došli až ke schodišti, kde se podle všeho sešla naše třída z lektvarů. „Jsme se dlouho ne- ne- hepčí neviděli,“ pozdravím je a začnu pohledem pátrat po Petrovi. |
| |
| Mám to ale krásný sen... Místo: Učebna lektvarů, chata v horách, ošetřovna Oslovuje: Berwald, Pomfreyová Zmiňuje: Berwald, Berwald, Berwald, Berwald,... Snape Poslední věc, kterou ještě vidím, je Snapeova tvář říkajích ty-malý-ubožáčku-já-tě-zničím. Pak už jen cítím tupou ránu do hlavy a nastává tma. Ovšem ne moc na dlouho, jelikož se začne oběvovat světlo. Spíše mne lehtá na nose sluneční paprsek, který si našel skulinku v záclonách. Pomalu se probírám a zjišťuji, že ležím ve velice pohodlné manželské posteli, dle dřevěných zdí pravděpodobně na chatě v horách. A opravdu mne to překvapuje. Že by hodina lektvarů byla jen nepříjemná noční můra a tohle ta realita? Kéž by tomu tak bylo. Lehounce si protřu oči a rozhlédnu se. Na vedlejším polštáři spatřím psaní. Na první pohled poznám Berwaldův rukopis. 'Čekám tě v kuchyni se snídaní.' Vyčtu z důkladně přehledného písma a tak rychle vyzkočím z postele... jenže... proč mám na sobě jenom trenýrky, to je mi záhadou. Jsem nucen se znovu rozhlédnout. Na lampě jsou mé kalhoty, ale stále nemohu najít triko od pyžama. Znovu se rozhlížím, až nakonec zvednu hlavu... lustr. Tak se tedy nějakých způsobem obleču (a záhadně se mi podaří dostat vrchní část pyžama dolů z lustru), obuju si teplé ponožky a pomalu se vydám přes malý obýváček za vůní do kuchyně. Tam najdu Berwalda v zástěře. Na stole je nachystaný horký čaj a jsou tam svíčky, zdá se, že ze včerejška. Chystám se Berwaldovi popřát dobré ráno, když v tom ke mě přejde a políbí mě... Ve chvilce se probudím a zamrkám očima. Cítím se nějak špatně... žaludek se mi vzdouvá a zároveň je okupován hromadou neviditelných motýlů. Nademnou se sklání madame Pomfreyová a podává mi jakousi nevábně vonící tekutinu, která nemá s čajem společné snad ani předky. "My-myslím, že mi je dobře." Dostanu ze sebe s nuceným úsměvem a rozhlédnu se po ošetřovně. Vidím zde jen několik studentů... Spíše jsem však doufal, že tu uvidím Berwalda. Nicméně Pomfreyová mě nepustí, dokud pro mě nepřijde a neodvede mě do pokoje, abych si pořádně odpočinul. Dle jejích pokynů mám dnes zůstat v posteli a zítra před vyučováním se přijít ukázat. |
| |
| Chaos nad chaos na schodech i ošetřovně Oslovuje: Morgana, Im Yong So, Alfred, Ryan, Felikse1, Felikse2 a Ludwiga Zmiňuje: všechny u schodů Potřesu hlavou a nadhodím si Morgana na rameni. Tohle je orpavdu nějaký zlý sen. Pomyslím si a vzdychnu si. Zahlédnu přicházejícího Ludwiga a Ryana. Dobře, pomoc. Pak zmerčím i Korejce, se kterým se pořádají dobré obchody, a Američana, který je vděčné téma pro cenzurovaná díla. "Kluci! Myslím, že by jste jim měli pomoci, já mám plný ruce se svým nákladem," podotknu a ukážu na Čecha v bezvědomí, který vypadá jako by právě dostal osudovou ránu. Myslím, že za to může ten had, Feliks1 a Feliks2 a zelené vlasy. Aspoň myslím, že to jsem slyšela. "Zdravím Feliksi1, Feliksi2," kývnu pak na dvě kopie a snažím se zachovat chladnou hlavu. Ale selfcestní obrázky mi zaplňují mysl. Potřesu hlavou a podívám se na svého kamaráda. "No Morgane, myslím, že ty máš největší štěstí. Všechen ten zmatek prospíš," zamumlám směrem k němu a jdu dál směrem ošetřovna.Už se tam musím opravdu dostat. A že žádného toho kluka nenapadne mi pomoci, pitomci a hrubiáni. Ale myslím, že z tohohle bych mohla vystřihnout Slavíka a Felikse, k těm by se klidně přitulili i jednorožci, bleskne mi potměšile hlavou a já se rozesměji. |
| |
| V bezvědomí Oslovuje: Zmiňuje: Je tak krásné se jen tak sesunout ze zoufalství. Když už všechno je na vás moc a celej život je moc a všechno je vlastně moc a moc. Spokojeně se usmívám a padám do zapomění temného jak pohled Snapeho. Ani nevím jak mé tělo dopadlo, hlavně že nemusím myslet na to, proč vlastně jsem omdlel. Tady nemám zelené vlasy, nepronásleduje mě vražedné syčení a hlavně se nemusím zabývat otázkou barvy očí. Je tu jen temnota a já. Možná bych se s ním mohl pobavit ohledně modré barvy. Je tak krásná. Ne? |
| |
| Apokalypsa II - volné pokračování Místo: Od schodů až do ošetřovny Oslovuje: Ludwig Zmiňuje: Snapea, bratry a vlastně úplně všechny, co jsou poblíž "A ty si stěžuješ?" nadzvednu obočí a zavrtím hlavou. "Neříkám, že mě to nenapadlo, ale je to jen dobrá věc. Nebejt to tak, počet studentů by dneska s největší pravděpodobností klesl na nižší číslo. Ale třeba by aspoň vyloučili Snapea," pokračuju. "Stejně by ses měl jít opláchnout. Někteří lidi tuhle směs špatně snášej a dostanou vyrážku. Fakt seš v pohodě?" poznamenám a prohlídnu si nezahalenou část Ludwiga, jako kdybych očekával, že se během těch pár vteřin, co jsem na něj koukal posledně, celý osypal. Jako kdyby už apokalyps nebylo dost, cesta dolů ze schodů se mi zrovna nepodaří. Vlastně se nepodaří hodně. Místo na další schod se mi podaří stoupnout do vzduchu a ještě na ni přenést váhu, což se rovná zřícení se dolů za výjeku a upuštění Petrových věcí. Jedna věc by byla, kdybych se dole vymlátil jenom já, ale tohle nabere efekt sněhové koule. Nejdřív s sebou strhnu Ludwiga, a pak se na nás v průběhu padání a kutálení se nabalují všichni ostatní, co stojí na schodech – a že těch lidí není zrovna málo. Jak to vidím, je jediné štěstí, že se tu nenachází i nejstarší z mých nevlastních bratrů. Sice se ke mně vždycky choval do určitý míry slušně a nenásilně, ale vždycky je poznat, že kdyby mohl, kdyby mu to nezakazovala rodina nebo co, tak by mě zašlápnul jako hmyz. Možná je pořád lepší, když se snaží nasadit pohled, který by mi moc neprozrazoval, že mě pokládá jen za nějaký otravný hmyz, kterého se zbaví, až bude čas, než aby se ke mně neustále choval jako k Petrovi. Vzhledem k tomu, že ho přece jenom vídám o dost častěji než Petr, bylo by to značně nepříjemné. Nejsympatičtější z bratrů teda bude Morgan, protože ten většinu času spí a všechno je mu ukradené. A i když je mimořádně vzhůru, chová se docela přátelsky, což ho automaticky pasovalo na první příčku v oblíbenosti. Krom toho teď mají jakési rozpory s rodinou, když ho místo do Zmijozelu přijali do Havraspáru. Tím pádem Aidianovi došli stravitelní bratři. Možná, že mu to trochu škodolibě přeju, protože i když by se u něj.. možná a se značným úsilím našly i dobré vlastnosti, převážnou dobu je to prostě jen nafoukaný, násilnický idiot. A možná s ním pořád vycházím líp než s Arthurem, protože se převážně vzájemně ignorujeme. Ale zpátky ke slavnému pádu. Celá ta valící se halda se dokutálí až na konec schodiště a pokračuje po rovné zemi, kde stojí další lidi, které to sebere taky, přímo skrz dveřmi ošetřovny, kde na sebe nabalí ještě Sigurda. Dobrá věc je, že jsme se dostali přímo do ošetřovny, Ta špatná věc je, že se v tomhle houfu pravděpodobně najde dost lidí ochotných rozmlátit mi za tohle ciferník nebo mě proklít do konce života. Bylo by lepší se sebrat a zdejchnout, ale to bych nesměl z původního dobrého postavení někde na vršku hromady lidí, která ztlumila můj pád, přeletět na zem a setrvačností popojet ještě aspoň metr po podlaze. Naštěstí minu cokoli, o co bych si mohl rozbít hlavu. |
| |
| Otravnosti nejotravnější Místo: Na ošetřovně a pod hromadou těl Oslovuje: Arthura Zmiňuje: Všechny možné a nemožné otravy Hodně brzy vyhodnotím, že Arthur se nadýchal nějakých výparů (zase? ... nepamatuji si lektvary, kde by se nestalo přinejmenším tohle) a má halucinace. Raději to tedy neřeším a prostě ho vedu na Ošetřovnu. Jinak se opět ztrácím ve svých myšlenkách a všeobecně velmi otravných úvahách. Na ošetřovně se ošetřovatelka začne ihned zabývat Tinem, já se otočím k Arthurovi, kterému je zjevně opravdu špatně. V duchu protáčím oči, pohledem zabloudím k regálům s lektvary a léčidly a přemýšlím, čím z toho bych mu mohl pomoci. (Já vím, že ode mě to asi nikdo zrovna nečeká, ale o kariéře lékouzelníka uvažuji celkem vážně. Zatím jsem to ještě ale nenaznačil ani bratrovi.) Nakonec vezmu jeden z lektvarů, který by podle mého názoru měl pomoci (a když se Madame Pomfreyová otočí a na můj tázavý dotaz pohledem kývne, že by to šlo, čímž mě v správnosti ujistí), popojdu k Arthurovi. Počkám, až další várka odejde z jeho těla a pak mu lektvar aplikuji. Dalším mávnutím hůlky nechám zmizet ten bordel, co tu udělal. "Uklidni se," zamumlám tiše a pro jednou jsem se vyvaroval svého obvyklého chladného tónu. Přeci jen, Arthur brečí ... a jak dokáže dojít i mě, když na někoho mluvíte tónem, díky kterému ho leda tak proměníte v ledovec, nepomůže to. "Bude to v pohodě," ujistil jsem ho a lehce ho poplácal po rameni. Víc bych si nedovolil, navíc si říkám, že dál už ani nejsem správná osoba na nějaké utěšování ... Takže se zvednu a přejdu se podívat na Tina, podle Pomfreyové bude v pořádku, takže na mě zůstává onen úkol dojít pro Berwalda. Super, jsem šťastnej jako blecha. Pak už se tedy vydávám z ošetřovny. Zhodnotím situaci ... a pak se opět vrátím, oznámím Pomfreyové, že na schodech má pacienty, a mám v plánu odejít ... To se mi ovšem nepovede! V jednu chvíli otvírám dveře, na vteřinu na to zvedám hůlku, aniž by mě ovšem cokoli napadalo, jak ji teď použít... a za moment už letím pod náporem masy těl dozadu a jsem zavalen. (Hůlka mi vyletí z ruky a zakutálí se někam pod Arthurovu postel... ) Au! ... Tak tohle je otravný ... Napadá mě, když si tak ležím, sviňsky mě bolí záda, ledviny a totálně všechno ... Navíc bych opravdu nemusel mít nohu jednoho Felikse na svém obličeji, je to mimořádně otravné ... Cosi bolestivě zavrčím. Z úst mi vyjede pár nadávek v norštině. A pak sebou začnu trochu smýkat, abych se zpod lidí dostal. Což moc nejde. Navíc během této příležitosti mi dojde, že jsem si zřejmě zlomil ruku ... A mně tedy nezbývá nic jiného než čekat, než ti kreténi slezou sami. Až se dozvím, kdo tohle způsobil... - Co se týče Torise, který definitivně usnul díky lektvaru a je k neprobrání, a omdlelého Morgana... (a proto se mi za ně opravdu nechce psát zvlášť) Toris je pravděpodobně strhnut Feliksem. Jeho tělo je smeteno a nějak zamotáno mezi ostatní. Podstatnější je zde Ąžu, který se do míchanice nutně musel zamíchat též a po definitivním vražení dovnitř se proletěl a skončil Arthurovi na hlavě..., po něm se se syčením svezl a rozladěně se uvelebil u něj v posteli. Morganův osud je nejspíš v rukou Eliz ... |
| |
| Kutululů aneb bacha z cesty už se valíme Místo: schodiště, ošetřovna Oslovuje: Ryan Zmiňuje: všechny od schodiště až po ošetřovnu "Ani v nejmenším. Jen... heh... radši nic... nechme to plavat. Raději si ani nepředstavuju, co by se dělo, kdyby tomu tak nebylo. Vlastně představit si to, není zase až tak těžký. Protože by nebylo nic. Pro mě nic. Jako jeden ze zasažených bych, no... co bych vlastně byl? Rozpuštěný, rozežraný... A byl bych vůbec? Jo tohle je přesně to pravý, nad čím zrovna teď musím myslet. Fakt děsně optimistický. Já se tu snažím sám sebe přesvědčit, že to divné svědění na obou rukách je jen výplod mojí fantasie a ty mi teď cpeš do hlavy černé myšlenky na to, co by bylo, kdyby bylo... Fakt, super, Ryane... To svědění začíná být poněkud intenzivnější, že se už neubráním a podrbu se. Nejprve jen jemně, aby se neřeklo, ale když se Ryan zmíní o vyrážce, neudržím se a drbu se jak pes plný blech. Navíc mám pocit, že se to divné svědění najednou šíří do celého těla. Ještě jednou, fakt děkuju, Ryane, ty víš, jak člověku pomoct. "Jo, jsem v pohodě. Ale tu sprchu bych si určitě dal." Pěkně horkou, pěkně dlouhou a... Z vyhlídek na koupel mě probere až prudké trhnutí. "Co to..."Podívám se, co se děje, ale to už se můj obličej osobně setkává se sdejšími schody. Moje ostatní části těla nezůstávají pozadu. Naštěstí se na nás (mě a Ryana, kterej se mě chytil a stáhnul s sebou) usměje alespoň trocha štěstí a my cestou k jejich smůle nabalujeme další a další osazenstvo schodiště. Najednu stranu jsem rád, protože už nemusím drhnout zuby o podlahu, teda alespoň už né tak často. Čím větší byl průměr lidské koule, tím se tato dostaveníčka oddalovala. Někde mezi 3. a 4. otočkou jsem si o jeden fakt hnusnej schod vyrazil zub. Pak následovala cílová rovinka a po protnutí cílové pásky sražení Sigiho jsme se zastavili uprostřed ošetřovny. trochu nepraktický způsob dopravy zraněných napadlo mě, když jsem se vzpamatoval. Díky bohu na vrcholu celé té hromady. Hlava se mi po té jízdě točila jako při jízdě na kolotoči. Nejistě jsem se pokusil zvednout. Na nestabilní kouli živých těl, to šlo opravdu blbě. Asi dvakrát mi ruka zmizela kdesi v jejích hlubinách. Jednou jsem v ní po jejím vyproštění našel chumáč blonďatých vlasů. vážně by mě zajímalo, jak se mi to povedlo. Po dalších pár pokusech, kdy se už můj mozek a místnost vzájemně shodli na jedné rychlosti přehrávání reality, se mi konečně podaří se zvednout. Naneštěstí se dá koule (nebo spíš její jednotliví osazenci) do pohybu a já ničím nefixován k jejímu povrchu, padám vzad v jakési parodii na kotoul končíčí ránou do hlavy o nejbližší postel. Myslím, že se mi bolestí rozskočí hlava, před očima mi poletují hvězdičky a moje myšlenky se válí rozházené všude kolem. Chytnu se za bolavé temeno a čekám, až se zase uklidí na své místo. Zimomřivě se otřesu. Něco mě opět pošimrá v nose. Jestli si teď kýchnu, tak mi nejspíš praskne hlava. Jako na potvoru se svědění v nose zintenzivní. "he- he-" snažím se potlačit kýchnutí. Vypadá to, že se mi to podařilo. "Hepčí!" Bolest se opět připomíná v plném rozsahu. Já chci horkou sprchu, postel a aspirin! |
| |
| Vzhůru dolů směr ošetřovna Oslovuje: Zmiňuje: Morgan, ošetřovnu, lidské klubko Nevím co se dělo, ale najednou jsem byla součástí obří lidské koule, co se řítila po schodišti směrem ošetřovna. Že by to bylo příjemné, se říct nedá, ale Morgan částečně působil jako polštář, jak jsem ho k sobě tiskla, aby se mi v tom chumlu neztratil. Musím říct, že se mi slušně motá hlava a jaksi nejsem sto říct, kde je co. Teď jsem ráda, že mám klučící uniformu místo dívčí. Protože bych určitě všem ukazovala na odiv své kalhotky. Dost se mi motá hlava, když zastavíme. A já jsem se dostala až dolů celého toho klubka. A musím říct, že to že je na mě Morgan namáčknutý sice kvituju s povděkem, ale nemusím se dívat na něčí pozadí. Ale má zajímavý trenky, jsou červený… s dráčkem? Jééé, co bych dala za to je mít. Ale opravdu, tohle mačkání pod horou mužských těl není příjemné. Už vím, jak se cítí uke při gang bangu. Zapřu se veškerou svou silou a cítím, jak pár lidí nade mnou padá. Rty se mi roztáhnou v šíleném úšklebku a ještě jednou zaberu a nechám je padnout všechny jako kostky domina. Postavím se… tedy chci se postavit, ale… cosi není v pořádku. Kouknu se na nohu a vidím, že kotník není… má být v tomhle úhlu? Teprve pak mi dojde, jak to bolí. Syknu a sevřu svého nového plyšáka v náručí, abych aspoň trochu bolesti odventilovala. Tak tohle nebyl šťastný let, pomyslím si trpce a hledám pohledem sestru. Bude se muset postarat o víc lidí, jak to vypadá. |
| |
| Náročná výuka se chýlí ke konci a žáci se nyní můžou věnovat svým aktivitám. Šestému ročníku, kterému se natolik podařilo rozzuřit učitele lektvarů, že požadoval okamžité vyloučení celé třídy, byl udělen školní trest. Teď by je ovšem měl spíše zajímat jejich zdravotní stav, neboť několik z nich bylo ošetřeno a nyní leží na ošetřovně na pozorování. Možná i přes tuto nepříjemnost na hodině lektvarů, by se dnešní den dal pokládat za úplně obyčejný, nevinný den. Jeho osudem je však stát se jedním z nejhorších dnů v historii Bradavic. Po nějaké době na ošetřovnu několik učitelů přinese nosítka, na nichž leží bezvládné tělo. Smutně klopí zraky a ignorují studenty kolem nich. Opatrně přendají zkamenělé tělo na lůžko a tiše mezi sebou promlouvají. Dávají si pozor, aby se jejich slova nedostala k uším nic netušících studentů. Po chvíli odejdou, čímž umožní pacientům prohlédnout si jejich zkamenělého spolužáka. Je jím Egill Bondevik z 5. ročníku. Na chodbách začne panovat chaos. Ti, kteří viděli učitele nesoucí tělo dovnitř, svolali své spolužáky, aby jim mohli sdělit tu hroznou novinu. Ve vzduchu je cítit tíživé napětí. Nikdo netuší, co se tu děje. Všichni se chtějí přesvědčit, zda je to skutečně pravda. Přestože je to tragédie, někteří už tuší, že toto je pouze začátek. |
| |
| Ošetřovna Zmiňuje: sestru, Morgana, ostatní, Egila Oslovuje: Sestru, Morgana Celou dobu, co mě sestra ošetřovala, když si všimla mého pokrouceného kotníku, jsem držela Morgana v náručí a odmítala pustit. Dokuď bude v bezvědomí, informovala jsem ošetřující a bylo mi jedno jestli se na mě ostatní dívají divně, ale je to moje věc, ne? Navíc kdy dostanu příležitost ho takhle držet? Má oči jen pro ostatní a já jsem jen a jen kamarádka, ne že bych chtěla být ... ale co si namlouvám, Morgan se mi líbí už hodně dlouho a já se cítím vždy tak hrdá, že se mnou je vždy při vědomí když si povídáme o dracích. A asi jediný mě v tomhle ohledu chápe. "Jak je mu?" zeptám se sestry a ukážu na Morgana. Prý mám počkat až se probere a řeknou mi a jemu. No dobře. Čekám a čekám až se probudí, mezitím se rozhlížím a ztuhnu když kohosi přinesou profesorové. Posadím se na lůžku a sleduji je. S hrůzou se dívám na tělo malého Egila, když odejdou a rychle blýsknu pohledem k Sigurdovi. C... Co se to tu děje? Nemají být Bradavice bezpečné? Pomyslím si zděšeně a sevřu Morgana v náručí. "U draka... a jeho vajec." |
| |
| Bludy? Miesto: ošetrovňa Oslovuje: Sigiho (a jeho nohy :'D), blud (Ąžu) Zmieňuje: Sigi, Egill + hady (čakali ste, že si spomenie na bratov? Snívajte :D Je to Arthur xD) Zvracanie nešlo zastaviť. Robím bordel... Bože, prečo ja? Prečo?! Ďalšie zvratky. Potom to z nejakého dôvodu prestalo. Už je po všetkom? Oči som mal úplne zaslzené. Videl som len nejaké nohy a zem plnú nechutnej hmoty. Hmota, ktorá zrazu zmizla. Z očí mi tiekli ešte posledné slzy a v tom som to začul. Ten známy hlas, ktorý bol zrazu celkom nežný. Iný ako inokedy. Nebolo cítiť ten zvyčajný nórsky chlad. Povzbudivé a upokojujúce gesto rukou na mojom pleci mi povedalo, že už je po všetkom. Chvála bohu... vyvalil som sa na posteľ. Takto špatne mi v živote nebolo. Moje prižmúrené oči sledovali ako ma Sigiho nohy opúšťajú. Jednu ruku som zodvihol a snažil sa ho zadržať. No neúspešne. „Ešte neodchádzajte...“ šepnem smerom k nohám. Ruka mi klesne vedľa tela. Prečo som zostal sám? Akurát mi Artemis vyliezol na hlavu. Počkať. Artemisa mám predsa pod košeľou, nie na hlave. Čo to, do pekla, mám na hlave? Je to sen? Bludy? Klon? Iný had, žeby? Keď sa neznámy had ocitol už vedľa mňa, Artemis začal vyvádzať a snažil sa dostať von. Aj sa dostal. Uvelebil sa k tomu druhému. Pokrútim hlavou. „Ešte sa tu spárujte...“ I keď myšlienka na malé hadíky nie je zlá. „Sssssme sssssamccci.“ Otvorím oči. Pozriem sa doprava – nič. Doľava – v diaľke nejaké nohy. „Kto to povedal?“ „Ąžžžžžu“ Čo?! Už mám bludy! Toto nie je dobré. Asi by som sa mal vyspať. Oči zavreté, no spánok nebol 100%-ný. Okolo veľa ruchu, hluku... dačo sa robilo, no nemal som dosť síl tie oči otvoriť a zistiť čo sa deje. Možno ma hypnotizovalo aj to záhadné syčanie odnikiaľ. Dalo sa v tom rozoznať nejaké slová. Slová ako „nássssleduj ma“ „do očššší“ „zomriešššš“. No vo väčšine som počul len syčanie. Tie slová som si asi domyslel. Ten zelený elixír zapôsobil zrejme veľmi negatívne. Ach jaj. Rozruch a sykot neprestával a ja som mal pocit, že sa mi z toho asi zježí obočie. A to nikto nechce. „Ekchiiil“ To je ďalšie slovo čo vyrozumiem. Len nechápem, čo tým chcel sykot naznačiť. Kýchnutie? Ale znie to ako Emil. Fu. Aké teplé meno. Ale Emil? Emil Emil Emil..... Egill. Prudko otvorím oči. Egill!! Práve niekoho niesli na nosítkach, dakam na druhý koniec ošetrovne. A vyzeral ako on. Ako Egill. Sigiho mladší otravný brat. Hneď na to som zistil, že na ošetrovni je naozaj dosť rušno. Celá moja trieda na lôžkach, pár piatakov tiež... zamračím sa. Tí piataci sú riadne hluční. Niekoľko študentov ešte spalo, podaktorí boli už hore. Posadím sa a oboch hadov si položím na ramená. Kde je Sigi? Hľadám ho očami po celej miestnosti. No vedel som, že bude tam, kde aj bol. Pokus o postavenie na nohy bol úspešný. Už mi vôbec nebolo tak zle, tak som sa teda predral k nemu. Môj pohľad naňho bol súcitný. „Mrzí ma to, čo sa stalo...“ Objal som ho. Dodal by som mu, že bude dobre, ale to asi nebude. Vyzeralo to vážne. |
| |
| Opravdu nepříjemné (a otravné) překvapení Místo: Ošetřovna Oslovuje: Arthura, Pomfreyovou, Egilla Zmiňuje: Arthura, sáhodlouhé úvahy o Matthiasovi, Berwalda, Egilla, okrajově pár jiných, naříklad Tina, Ludwiga, ... Ležím na jednom z lůžek nemocničního křídla, nudím se. Vlastně mám dojem, že mi nic není, jen mě trochu píchá v žebru a cítím se trochu jako by na mě spadl troll, taky se mu motá hlava, ale to je vedlejší. Povzdechnu si. Cítím se tu strašně neužitečně a to je otravné. Raději bych se učil, četl si, obtěžoval Dána..., ale vzhledem k tomu, že většina šestého ročníku (vlastně všichni, co byli na lektvarech) zůstala povinně na ošetřovně, stejně byla výuka zrušena. Abych to shrnul, poté, co se hromada těl nějakým způsobem rozvalila, madame Pomfreyová jen spráskla ruce a nutno podotknout, že s námi měla spoustu práce. Navíc s tím rozdvojeným Feliksem si asi neví zrovna úplně rady. Každopádně ošetřila více či méně vážně zraněné studenty a rozdělila nám lůžka. S tím, že si nás tu všechny nechá, kdyby se objevili nějaké komplikace. Což je vlastně celkem rozumné. Tím pádem mm už ruku zhojenou a jediné, nad čím můžu dumat je pomsta tomu pitomci, co shodil celé schodiště a následně i mě. Ale i v těchto ohledech mě nic moc nenapadá, jen spousta blbostí. Navíc mě stále poněkud rozčiluje fakt, že moje hůlka je kdesi pod Arthurovou postelí. Rozhodně by mě potěšilo ji mít u sebe. Znuděně propálím pohledem strop, prohlížím si nerovnosti a zkusmo je počítám. A copak je asi s Egillem? Zda-li se po mně bude shánět, když mě neuvidí v jídelně? Nakonec znuděně zavolám na Pomfreyovou a požádám jí, jestli by mi nepřivolala mou hůlku. Sice na mě zpočátku kouknu trochu podezíravě (ne, vážně nemám v plánu proklít zbytek spolužáků tady ..., i když by to moha být sranda. Hm. Třeba ten ... Ludwig mě z nějakého důvodu irituje... (Asi proto, že tomu není tak dlouho, co si dovolil mi rozkazovat, co mám dělat, to se k příslušníkům slavného rodu Bondeiků nesluší, mm.)), ale nakonec mi vyhoví. Poděkuji a opět se svalím do podušek. Tiknu pohledem k Tinovi. Přemýšlím, jestli je nutné nějak kontaktovat Berwalda. Myslím, že tohle se roznese tak rychle, že se divím, že sem náš příbuzný ještě nevtrhl. Nakonec se ale z nudy natáhnu pro kus pergamenu a napíšu Švédovi stručný vzkaz, kde osvětlím, co se stalo, a kde na něj jeho milenec mm? kamarád? čeká. Pak přivolám svoji sovu (vždycky ví, když ji potřebuju), která je samec a jmenuje se Magnus podle jistého norského krále, ale to je jedno, a nechám ji odnést vzkaz. Jaká je šance, že by mě přišel otravovat Matthias? ... - Mm, Výborně mozku, je vidět, že jsi opravdu mimo, když tě nenapadá nic lepšího, než myslet na Dána! (facepalm) - Ale Sigi, do tý doby, než ti vaši zakázali se s ním kamarádit kvůli rodovým tradicím ..., to přece bylo fajn. V prváku, když jsi po něm pokřikoval urážky na otravný Nebelvíry a on tě na oplátku shodil do jezera. - Jo, to bylo fakt super! Opravdu ... , to požahání od těch řas. Paráda. - A když jste spolu mluvili o vikinzích a šermovali klacky. Nebo když jsi ho poprvé poznal u Berwalda... Je přece blbost se s ním nebavit jen proto, že je ze znepřátelený rodiny, ne? Tiše pro sebe zaúpím, zvednu jeden polštář a zmučeně si pod něj přikryju hlavu. Mně se ten pitomec nelíbí! vrčím na své svědomí. Vážně? A kdo se ti líbí? Arthur? Jo! syknu, pak si zaraženě sundám polštář z obličeje a vyměním si se stropem obzvlášť ošklivý pohled. Kirkland?! ... Jako vážně?! střelím pohledem k jeho posteli a pak nad sebou protočím oči. Co kdybych raději přemýšlel nad svou esejí z astronomie? ... Mohl bych se zeptat Matthiase, jestli by mi neporadil ... Jo, jeho určitě! To, že je v astronomii dobrej, neznamená, že je lepší než já..., dánský pitomec! Do hajzlu už! Kdybych radši, když už, přemýšlel nad nějakou holkou. Třeba ta Běloruska vůbec není ošklivá. Marná snaha a ztráta času! ... A v podobných, naprosto zbytečných a časztrácejících úvahách strávím další čas, než nakonec konečně usnu. A zdají se mi samé debiloviny, jako například o svatbě Matthiho s Arthurem, které oddává spící Morgan a na kterou vtrhnu a s provoláním slávy Thorovi začnu hosty kosit blesky... tedy až na Švéda, kterého si unesu a z nějakého důvodu ho pak s Finem krmíme dánskými bonbony, dokud nám neřekne, kde najdeme ukradený mjöllnir ... Probudí mě až další halas. Rozlepím oči a otráveně se posadím na loktech. Střelím očima k příchozím ... a pak zalapám po dechu. To přece není možný! Prudce se posadím a zírám na svého bratra proměněného v kámen. V první chvíli to vůbec nejsem schopný vstřebat, pochopit. Cokoli. První mě napadá sebeobviňující myšlenka, že kdybych byl s ním, tak by se to třeba nestalo. V dané chvíli zapomenu na nějaké skrývání emocí a drazí přítomní mají jedinečnou možnost shlédnout v mém obličeji výraz šoku, zoufalství, se směsicí vzteku a v kombinaci nešťastných slz, které mi začínají stékat po tváři. "Egille," vydechnu nakonec jen, mátožně vstanu a vydám se k tělu. Ostatní profesoři už uráčili domluvit a odcházet. "Co se stalo?!" vyštěknu na Pomfreyovou. "Musí to jít nějak napravit, ne?" vyštěknu hned na to. Snažím se v mysli najít nějaké řešení, vybavit si rostlinku, nějakou naději. Ale nedaří se mi to. Cítím se otupěle, černě, zoufale. Lehce přejedu po kameni prsty. Odine, to je tak otravný! "Bráško," splyne mi z úst. A pak uslyším hlas. Někdo mě obejme a já se k němu automaticky přitisknu. Arthur? ... Že by mě za ta léta ve společným pokoji považoval aspoň trochu za kamaráda? Teď jeho přítomnost rozhodně vítám, schovám tvář na jeho hrudi a s tím i slzy, které rozhodně oku světa kolem mě nepatří. Bondevikové přece nebrečí! "Nechápu to," hlesnu, šve mě, že mě hlas zradí a přeskočí mi. "Kdo by zrovna jemu chtěl ublížit?! šeptnu. Egill přece neměl nepřátele, byl čistokrevný a nebyl špatný kouzelník ... "Promiň," zamumlal jsem dál, asi jako omluvu za to, že mě musí utěšovat. Konečně jsem se odhodlal zvednout hlavu, otřel jsem si tvář a vrhl jsem na Arthura nejistý pohled. Polkl jsem a opět jsem se snažil najít svůj obvyklý, nezaujatý výraz. "Chci pryč," zašeptal jsem. Měl jsem pocit, že mě pohledy ostatních propalují. Byl jsem si jistý, že pokud nezírají na brášku, určitě hledí na nás dva. I tak jsem se ho pořád nechystal pustit, měl jsem dojem, jako bych měl omdlít ve chvíli, kdy bych to udělal. "Musím do knihovny," vydechl jsem. A najít cokoli, co by s tímhle mohlo nějak souviset. S tím jsem se konečně odohodlal ohédnout se po spolužácích a také se kouknout na páťáky, kteří se sem hrnuli ... |
| |
| Sním, či bdím? Místo: ošetřovna Oslovuje: spolužáky ve snu Zmiňuje: Snape, spolužáky ze sna Je mi hrozně. Jen matně vnímám svoje okolí. Vím, že mě někdo zvedl ze země a někam posadil a pak se mnou cosi dělal. Mám nejasný pocit, že se mě i na něco ptal, ale už si zaboha nevzpomenu, co nebo jestli vůbec jsem mu odpověděl. A upřímně, je mi to jedno. Na závěr celé té procedury, kterou na mě dotyčná osoba prováděla a během které jsem byl donucen vypít nějakou nechutnou mědově hnědou tekutinu, se cítím o trochu líp. Každopádně už se netřesu, jako před chvílí teda předpokládám, že to trvalo jen chvíli, nějak totiž ztrácím pojem o času a taky necítím žádnou bolest. Zato jsem příšerně unavený. Jakmile se dostanu do postele, okamžitě usnu. Zdá se mi divný sen. Znovu se ocitám se spolužáky na hodině lektvarů. Všechno probíhá až podezřele klidně a dobře. Žádná nehoda, žádný výbuch, kouř, nic. A taky žádný Snape. Divné. Zvláštní. Takovou hodinu si jaktěživ nepamatuju. Zmocňuje se mě mrazivý pocit na zátylku. Takový ten pocit, který nevěstí nic dobrého. Po zádech mi přejede mráz. Napjatě čekám, co se stane, protože není možné, aby se nic nestalo. Nervózně se rozhlížím kolem sebe, ale stále nemohu přijít na to, co se mi na zdejší atmosféře nelíbí. A pak... ...pak to zahlédnu v koutku oka. Pomalu, pomaloučku se otočím, abych na to viděl přímo. Kapka. Druhá. Třetí. Pomalu kapou jedna za druhou. Přímo ze stropu. Vzhlédnu. V dalším okamžiku vytřeštím oči hrůzou. Celý strop je pokrytý hnusnou lepkavou tekutinou. Ne, slizem. Nevěřícně na to koukám. Co to je? Kde se to tam vzalo? A proč je tu najednou cítit divný smrad? Odtrhnu pohled od stropu a podívám se znova na kapky. Najednou jsou všude kolem. Jak to že jsem si jich předtím nevšiml? K podivnému smradu se přidá i prapodivný syčivý zvuk. Jedna větší kapka právě přistála těsně přede mnou. A... NE! prožrala neuvěřitelně velikou díru do lavice! Uskočím. Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe. Moji spolužáči dál připravují lektvary jako by se nic nedělo. Copa nic nevidí? Chci je varovat, ale nedokážu ze sebe vydat jedinou hlásku. Vedle sebe zaslechnu nějaký šramot. Otočím se. Uvidím Ryana, jak se ke mě pomalu otáčí. Oddechnu si, aspoň někdo kdo si toho taky všiml. Když se úplně otočí všimnu si, že tu něco nehraje. V očích má naprosté zděšení a z jeho ruky stoupá zelenavý dým. Vytřeštím oči a ucouvnu. Nevěřícně sleduju, jak z něj ta zelená kapalina dělá něco... něco příšerného. Něco nelidského. Z druhého konce místnosti se ozývají další a další zasyčení, dovolím si se tam podívat. Jestli jsem doteď byl vyděšený, tak teď jsem bal ještě mnohonásobně víc. Ze všech spolužáků se postupně stávali ty zelený odporní mužíčkové. A... a... a všichni se na mě otočili, natáhli ke mě ruce a pak se ke mě pomalu vydali. To snad ne! Hrůzou jsem zařval a koukal co nejrychleji zdrhnout. Nohy mě sice z počátku nechtěli poslechnout, ale nakonec se dali do pohybu. Doběhl jsem ke dveřím, vzal za kliku a- nic. Dveře se neotevřeli. Nevěřícně jsem na ní koukal. Za sebou jsem zaslechl šouravé kroky. Otočil jsem se. Jasně, byli to oni. Pomalým šouravým krokem se ke mě blížili. Sigurd, Arthur, Ryan, Petr a já nevím, kdo ještě, protože jejich obličeje jsem z té zelené záplavě nějak nepoznával. Měl jsem strach. Jak se ke mě tak pomalu blížili s těma napřaženýma rukama a tiše mumlali něco jako: když my, tak ty taky..., což naprosto nechápu a nerozumím tomu. Už se pomalu smiřuju s tím, že mě potká jejich osud, když tu... tu se najednou zastaví. Mám opět ten nepříjemný pocit. Zvlášť, když jejich oči směřují kamsi za mě, nade mě... Ale tam přece nemůže nic být! přece jsem zády opřený o dveře! Nebo že by to nebyly dveře? ale pak? co? Přesvědčuju se, že za mými zády opravdu nic není, když mě najednou něco chytne za rameno a zatřese. Zařvu. "Áááááááááá!" Prudce otevřu oči. Na čele cítím studený pot. Všude kolem je tma. Rozeznávám před sebou jen nějakou postavu, která mi něco říká. Snad se mě snaží uklidnit? Cítím, jak mi pomalu klidní tep a i dech se jaksi prohlubuje. Podívám se na tu postavu, která mě vytrhla z mojí noční můry. Zjistím, že je to madam Pomfreyová a že po mě cosi chce. Podává mi nějakou lahvičku. Podezřívavě se na ni podívám, ale její přísný pohled mě utvrdí v tom, že jestli to nevypiju dobrovolně, naleje to do mě sama. S největším sebe zapřením to do sebe hodím. Chutná to stejně odporně, jako předtím. Ble.. Když jí podám prázdnou lahvičku, spokojeně se usměje a odejde. Cítím, jak se mi zase začínají zavírat oči. Co to proboha bylo? Tentokrát se nacházím v prostorné prosluněné síni. Sedím spolu s Ryanem a Morganem u stolu všichni před sebou vybalené balíky, které nám před chvílí donesli naše sovy. trochu pochybně koukám na obsah svého balíčku. Až moc podezřele to připomíná ty dnešní sušenky, co mi Gilbert dal. Akorát, že tyhle nejsou svítivě zelené, ale modročervené a v místě, kde se tyto dvě barvy setkávají mají temně fiaový nádech. Už od pohledů nevypadají nejedle. Ryan i Morgan je s nadšením pozorují. Já už tak nadšený nejsem. Posledně, když jsem něco podobnýho viděl, nepřineslo to jejich degustátorovi zrovna šťastné chvilky. Ryan jednu vytáhne z balíčku a se zájmem si jí prohlíží. Morgan se zatím pohodlně usadí naproti, složí hlavu na zkřížené ruce na stole a pozoruje sušenky uvnitř krabičky. Teda moc dlouho ne, protože po nějaké chvíli usíná. Ryan se znenadání ozve, zda by mohl onu sušenku ochutnat. Vytřeštím oči. S rázným ne, mu ji vyškubnu z rukya držím, co nejdál od něj. Ryan se tváží dost ublíženě a hned se dožaduje vysvětlení, než stačím cokoliv říct, někdo další mi vytrhne sušenku z ruky a za halsitého "Ale notak, Západe, to se nechceš s nikým dělit?" mi rozcuchá vlasy. Obořím se na něj: "Gilberte, okamžitě mi to vrať a ať tě ani nenapadne to ochutnat!" Chňapnu po jeho ruce, ale bratr je rychlejší. Zasměje se a jedním skokem je na druhé straně stolu. "Proč bych to neměl ochutnávat? Podívej se, jak vypadá lahodně. No, řekni, kdo by tomu mohl odolat, kesese," řekne a už si ji cpe do pusy. Třeštím oči. To snad nemyslí vážně. Rychle po něm skočím a s hlasitým "Nejez to!" se probudím na podlaze školní ošetřovny. Promnu si naražené čelo a konsternovaně se podívám kolem sebe. Všimnu si, že většina ošetřovny je na nohou a něco živě diskutují. Nefandím si, že by moje mluvení ze spaní nikoho nevzbudilo, ale přece jen celou ošetřovnu? To je trochu moc. Pokusím se vyškrábat alespoň zpátky na postel. Ryanův pohled z vedlejší postele se snažím ignorovat. Předpokládám, že minimálně jeho jsem musel vzbudit. Když se mi konečně podaří vylézt zpátky na postel, podívám se, co je to za pozdvižení. U jedné z postelí si povšimnu Sigurga a Arthura, jak se... heh... vzájemně objímají? Bylo to dost zvláštní je takhle vidět. Začal jsem znovu uvažovat, zda se mi to opět jen nezdá. Raději jsem uhnul pohledem na postel, vedle které stáli. Uviděl jsem tam další postavu, ale výhled na její tvář jsem měl stáněnou těma dvěma. Ale přesto se mi zdálo, jakoby ta postava byla z kamene. To je přece blbost! JAk by to bylo vůbec možný? To nejde! Ale... ale co tam zase dělají ti dva? Že by to nakonec přece jen byl nějaký student? Nějaký jejich příbuzný? Ne! Tohle bude určitě zase další z mých podivných snů. Vsadím se, že za to může ta divná medicína, co tu do mě pořád madam Pomfreyová cpe. Jo, tak to bude! Ihned se štípnu do ruky. Nic. Zkusím to ještě jednou a opět nic. Že by to teda nakonec opravdu nebyl sen? |
| |
| Už se to trousí... Oslovuje: Nikoho Zmiňuje: Berwald, Pomfreyová, studenti na ošetřovně, Snape, Egill Asi jsem to zakřikl a během chvilky se sem začali trousit i ostatní spolužáci, kteří měli lektvary. Ze své postýlky mám velice příjemný výhled na všechny. Někteří vypadají více než jen umrle a jiní možná po cestě vyklopili své žaludky na toaletách. A já se jim opravdu nedivím. Snape s velkou pravděpodobností právě zuří vzteky z naší neschopnosti, ale když si to tak přeberete, je to jeho chyba, že nechal tenhle lektvar připravovat právě naši skupinu. O těchto lektvarech se nám všem bude ještě dost dlouho zdát. Někteří studenti dokonce začali trpět nočními můrami. Kdosi se na zemi s výkřikem probral a vytřeštěně hleděl. O vedlejších účincích nadýchání se par nás Snape zapoměl informovat. Madame Pomfreyová si zajisté půjde stěžovat k vedení a Snape se bude muset obhajovat. Upřímně, fandím naší ošetřovatelce. Ale ať se děje co se děje, Berwald stále nikde. Asi je ještě na hodině. Doufám, že výpary nenapadly i jiné části školy, než byla spodní učebna. Přeci jen, zaslechl jsem, že dokonce i pršelo. Ten kdo to bude uklízet se pravděpodobně setká s dost nepříjemným zápachem. Nicméně to není o jediné, co by mě teď mohlo trápit. V mém zorném poli se zjeví učitelé s nosítky a čímsi bezvládně ztuhlým tělem. 'Snad se nestalo něco moc vážného.' Pronesu v duchu sám sobě a automaticky to dávám na vinu hodině lektvarů a Snapeovi. Nicméně můj názor se rychle změní. Pohledem sleduji učitele a lehce nevěřícné koukám na studenta. Jeho rodiče se znaljí s mými. Je to jako část rodiny. Stejně jako ostatní. 'Berwalde... pomoc, já tu nechci být.' Vyšokovaně zírám na tělo svého "bratra" a cítím, jak se mi stahují plíce a ztěžka se mi dýchá. Učitelé už jsou dávno pryč a začíná chaos. Chaos, který přijde a ovládne celou školu. Otec mi něco málo vyprávěl. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem nechtěl nastoupit do školy. Opravdu se začínám bát. V očích mě štípe od toho, jak jsem nemrkal. Jediné co chci, je aby přišel Berwald a odvedl mě odtud. Pohled madame Pomfreyové stále říká, že sám nikam nepůjdu. V tomto ohledu už jí dávám za pravdu. Zrovna teď opravdu nemám chuť se zase někde ztratit. |
| |
| Odin... sme snáď zlí Severania? Miesto: OPČM učebňa, schody, ošetrovňa Oslovuje: Tino, Sigi Zmieňuje: Tino, Sigi, Egill, Lockhart (+ Kiku, Gilbert, Ludwig, Alfred, YongSoo, Arthur) Celú hodinu som nemal čo robiť. Všetci spolužiaci vyvolávali patrónov a načesanec sa tváril, že je úžasný... Nechcem nič vravieť, ale lepší učiteľ by som bol aj ja. Fakt mi stále nejde do hlavy prečo ho tu prijali. Alebo čo. Možno všetkým daroval jeho „knihy“ zadarmo a ako grátis autogram s hýbacou fotkou, kde posiela vzdušné bozky. Odin vie... Z rozmýšľania ma vytrhlo dačo, čo pristálo na mojej lavici. Sova? To je tá Sigiho... čo asi potrebuje? Mám tušenie, že tá správa nebude obsahovať pozitívne novinky... Lockhart možno vyšiluje kvôli sove, ale ignorujem všetko naokolo a so zatajeným dychom beriem list do rúk. Otvorím a čítam. Ja som vedel, že sa niečo stane. Vedel som to! Prečo sú tí nešťastní šiestaci takí nešikovní? Nechápem... veď tam majú Hondu, Sigiho, toho Gilbertovho mladšieho brata Ludwiga, či jak sa volá... Ale to, čo ma trápi najviac je, že Tino je podľa všetkého v bezvedomí. Vstal som a rázne bez slova som odišiel z triedy. Lockhart za mnou dačo vyhukoval, nebodaj sa mi vyhrážal? Nech... Polovica mojej, dá sa povedať že rodiny, ležala na lôžkach a na nich mi záleží najviac. Potrebujem vedieť všetko, čo sa stalo, ako sa to stalo a aké sú dôsledky toho všetkého. Som prefekt a musím to vedieť. Cesta do ošetrovne nebola zdĺhavá. Ponáhľal som sa a schody sa pohybovali v môj prospech. Dakedy mám pocit, že aj tie sa ma boja, pretože iní žiaci majú niekedy so schodmi problém. Ja nikdy. Vždy ma odvezú tam, kam chcem. Chcel som už vstúpiť dnu, ale bleskovo ma predbehli nosítka. To je to tu až tak vážne? Ale niečo na tom bolo zvláštne. Vyzeralo to ako socha. Kamenná socha. No srdce mi prestalo takmer biť, keď som zbadal tú tvár. Egill... Dvaja „bratia“ takmer otrávení, jeden skamenený. Odin, prečo?! Do ošetrovne vstúpim rýchlo ako víchor a registrujem plné lôžka študentov. Niektorí sú na tom dobre, podaktorí ani nie. Ako prví mi do oka padnú dvaja už známi problémoví piataci. Ale ako sa do tohto zamiešali Jones a Im YongSoo? Nechám to ale tak, s nimi sa to vyrieši neskôr. Výrazný bol aj Arthur Kirkland s dvomi hadmi vedľa seba. Od kedy má dvoch? Dovoľuje to vôbec školský poriadok? Na všetko som prestal myslieť až po tom, ako som ho zbadal vedľa Arthura. Rýchlym krokom som tam prešiel a kľakol si k Tinovmu lôžku. Bol hore... to bolo dobre. Chytil som ho za ruku a díval sa naňho. Vyzeral byť celkom v poriadku. Som rád. Veľmi rád... keby sa aj jemu stalo to, čo Egillovi... nechcem na to myslieť. Do očí sa mi skoro nahrnuli slzy a ja som ho rýchlo objal. No nie moc silno, aby mu nebolo zle. Jednou rukou som mu hladil vlasy. „S' v p'riadku?“ Po chvíli mi zrak padne ku skamenenému Egillovi. Už tam stál aj Sigi. Asi by som mal ísť za ním... predsa len... toto bol jeho pokrvný brat. Boli spolu deň čo deň. Mali krásny súrodenecký vzťah. Obávam sa, že toto sa vyliečiť asi nedá. Znova sa pozriem na Tina a pohladím ho po tvári. „P'čk'š tu chv'ľk'? Sigi...“ Vstanem a blížim sa k nemu. Súcitne mu položím ruku na rameno a zadívam sa mu do očí. Snažil som sa tváriť súcitne. Hádam som tak aj vyzeral. Obaja sme tiché typy, čo si vedia čítať z očí. V jeho očiach som videl nie otrávenosť, ale smútok. „Tack za spr'vu... A- hm..“ Nemusel som nič dokončiť, lebo iste vedel, čo myslím. |
| |
| Aspoň som sa snažil pomôcť... Oslovuje: Alfred, Kiku (dá sa povedať :'D) Zmieňuje: Pomfreyová, Alfred, Kiku, "Kirkland klan", Berwald Človek chce pomôcť a skončí v jednej kope na schodoch so šiestakmi. Dakto mi priľahol ľavú ruku. Zareval som od bolesti. To bude zlomené... Prečo ja?! No berme to pozitívne. Aspoň to nie je pravá ruka. If you know what I mean. Nakoniec sme sa teda všetci ocitli na ošetrovni. Madam Pomfreyová mi potvrdila zlomeninu, dala mi na to pár bylinkových obkladov a vraj mám čakať. Chápem, veď je tu toľko študentov... dokonca sme pre nedostatok postelí skončili s Alfredom na jednej istej. Sedíme vedľa seba a pozorujeme ostatných. „Čo myslíš, že sa tam stalo?“ spýtam sa do priestoru. Podaktorí vyzerajú ako po otrave jedlom (žeby za to mohol dakto z Kirkland klanu?), ale pár ich nevyzerá až tak zúfalo... hm~ „AHA! Kiku!“ ukázal som na úplný koniec miestnosti, keď som zbadal svojho brata. Úplne som zabudol, že on je šiestak. Ako som mohol? Išiel by som za ním, lenže Pomfreyová nám zakázala chodiť po ošetrovni. Takže musíme len sedieť. „Hyung~!“ kričím cez celú miestnosť. „Hyung! Kiku~!!“ mávam nezlomenou rukou a skáčem, aby si ma všimol. Niekto sa pristavil pri nás. S úsmevom som sa otočil, no hneď mi zmrzol na tvári. Vysoká postava oblečená v habite Bystrohlavu, blond vlasy a... preglgnem. Tie desivé modré oči. Pohľad do nich, je ako samovražda. Chodiaci horor. Jedným slovom povedané O-O-Oxen-stierna. Sklopím zrak. Čo tu robí? Vždy sa mu snažím vyhýbať. Možno som paranoidný, ale ozaj sa ho bojím. Keď som jedným okom pozrel na to miesto, kde stál, už tam našťastie nebol. S výdychom som sa vyvalil a díval sa na strop. „Aha... pavúčik...“ |
| |
| Dohoda a tragédia Miesto: Nemocničné krídlo Spomína: Feliks, Toris, Peter, Matej, Egill, Sigurd Oslovuje: Feliks, Toris, Peter Sedím na posteli v nemocničnom krídle a totálne škaredo pozerám po svojom nepodarenom klone... no dobre, možno je podarený, ale nie je originál. To som tu len ja. Klon rovnako pozerá po mne. Myslí si, že akože vyzerá dobre, keď vyzerá ako ja, ale... no dobre, vyzerá dobre, ale nie je ja!!! Rozhodnem sa totálne ho ignorovať a pozriem sa na Torisa na vedľajšej posteli. Vyzerá... neprebrato... Otočím sa na opačnú stranu a pokúšam sa cez druhého Feliksa pozrieť na Petra. Nedovidím. Ale možno by sme o tom mali povedať Matejovi. Znova totálne škaredo pozriem po svojom klone. „Ty-“ začneme obidvaja naraz a hneď potom zmĺkneme. „Ja-“ začneme znova a znova zmĺkneme. Chvíľu akože totálne najviac zamyslene pozeráme jeden na druhého. „Navrhujem dohodu!“ poviem nakoniec prvý a štedro ho obdarujem totálne víťazoslávnym úsmevom. „Budeme sa pri Petrovi a Torisovi stále striedať,“ vyriešim problém, ktorý nastal už predtým. „Dobre,“ pozerá sa na mňa rovnako ako ja naňho... pche... akoby on prišiel s tým nápadom... Prestanem sa s ním rozprávať (je mi totálne nesympatický... teda, bol by, keby som to vlastne nebol ja...) a znova sa otočím k Torisovi. „Toris,“ syknem smerom k nemu. „Žiješ?“ opýtam sa trochu s obavami. Celkom pobledol... A vtedy do krídla prinesú skameneného chlapca a všade ostane totálne ticho. Aj s klonom na seba totálne zmätene pozrieme a je mi úplne jasné, že sme sa konečne totálne zhodli v tom, čo sa deje- Svet bez Petra a Torisa pri vedomí je totálne nebezpečný! *** Sedím na posteli a pozerám po Petrovi na vedľajšej posteli. Vyzerá totálne... nezdravo. Asi by to mal vedieť Matej... „Peter... zobuď sa,“ poviem a slabo sa zamračím jeho smerom, ale iba chvíľu na to do krídla prinášajú skameneného spolužiaka a ja sa zase vraciam pohľadom ku druhému sebe. Je to totálne zúfalé, ale asi sme sa konečne našli v myšlienkach. Svet je totálne akože nebezpečné miesto, keď ani Toris ani Peter nie sú pri vedomí! Navyše je tam zrazu totálne napätá atmosféra... akože všetci sú z toho totálne mimo. Ani sa im nedivím.... keby sa niečo stalo mojim bratom, asi by som sa správal rovnako ako... ehm... Sigurd? ...nech to bol ktokoľvek, ale bol to jeho brat, nie? Je totálne akože normálne, že ho to tak zobralo... |
| |
| Analýza situácie v nemocničnom krídle Lokalita: Nemocničné krídlo (zemepisné súradnice nezistené) Snaha o komunikáciu s: Arthur Odkazy na: Yong, Kiku. Egill, Berwald, Sigurd a samozrejme Arthur (random trolling.) Hrdina musí niekedy podstúpiť sebaobetu pre dobro ľudstva. A ak tá sebaobeta spočíva iba v pár modrinách a kompletne celom dobitom tele, tak to nie je zas tak hrozné. Obzvlášť, keď na vás padnú všetci šiestaci zároveň, z čoho jeden je tam dvakrát. A nedopadol som ako Yong, nemám nič zlomené. To je v celku pozitívne i keď by to malo ten správny efekt obetavého hrdinu. No ten efekt by nebol najbližší mesiac veľmi príjemný. No dalo by sa to kde kade využiť a tak.. Poobzeral som sa okolo seba. Vyzeralo to tam ako po tornáde a možno ešte horšie. Šiesty ročník to schytal ako sa len dalo. No bol to naozaj zaujímavý pohľad. To sa musí uznať. Keď Yong šialene mával Kiku-ovi tiež som sa pridal no nie zas tak šialene. Na to to bola zrejme príliš vážna situácia a na jej vážnosti pridávala aj náhla prítomnosť toho eh... Švéda s veľmi čudným a dlhým priezviskom, ktoré neviem vysloviť. Vyzerá mrazivo, ako vždy. No oveľa mrazivejšie bolo, keď do miestnosti vtrhli tamtí s nosidlami a na nich... Egill.. skamanený Egill. Čo sa to prebohaživého deje? Zrazu sa mi tá situácia prestáva pozdávať absolútne. Sigurd tiež nevyzerá zrovna nadšene. Jasné sú bratia niet sa čomu diviť nikto by toto neznášal ľahko . Ani ten jeho večne kamenný výraz sa nezdal byť tak kamenný ako normálne. Začal ho utešovať Ar... Kirklad ktorý doteraz zrejme vracal a nebolo to nič príjemné. A pridal sa k ním Švéd. Vyzerali ako kôpka nešťastia . Úprimne, ľutoval som Egilla aj Sigurda aj všetkých príslušníkov ich rodiny ale... fbsfdbg,jdfbukdjbvdfkjbndfkjnbvdfubvdkf stále som sa pozeral na Arthura a až príliš ma trápilo čo je s ním a ako sa má a čo sa s ním stalo a... Tak sa moje inteligentné, samé za seba premýšľajúce nohy zodvihli a celkom samovoľne bez akéhokoľvek príkazu môjho mozgu či inej časti mojej nervovej sústavy, pohli k nemu. Prešli pár krokov a zastavili pri Arthurovi, kúsok od miesta kde si Sigurd s.. Berwalodm vymieňali očný kontakt. „Si...Si v pohode? Čo sa tu stalo??“ Povedal som placho a samého ma prekvapili moje trasúce sa kolená a hlas. |
| |
| Strach, smutek a pláč Oslovuje: Berwalda Zmiňuje: Egilla, mozkomory, hady a konec světa V ochromení strachu dál koukám na zkamenělé tělo spolužáka a "bratra". Nevěřím, že se něco takového mohlo stát, ale kdo by něco takového dělal? Proč by to dělal? Co když se to někomu stane, co když zkamení Berwald, co pak budu dělat, co si sám počnu? Kde vůbec je? Co když někde leží jako kus kamene, uvězněný někde napůl cesty na nádraží za našimi drahými zesnulými? Jak to bez něj zvládnu? Strach se přehoupne do děsivého smutku a já začínám chtít domů. Do bezpečí domova, k rodinému krbu a osobní knihovničce ve které se dá najít spousta užitečných knih, které bych nastudoval a s nabytými vědomostmi se protloukal světem. Proč mě jen poštěli do školy? Proč mě nutili sem první rok přijet, aniž bych někoho pořádně znal? Maximálně tak od vidění, když se setkávají naše rodiny. Ale i tak. Byl jsem malý a naprosto zranitelný, kdokoliv mi mohl ublížit a oni se o mě nebáli? Nebáli, protože věřili, že se o mě Berwald postará, ale co teď co teď když tu Berwald není a brzo ho najdou v njaké chodbě, jako zkamenělinu? Snažím se potlačit slzy. A všimnu si hada v mé blízkosti... Je děsivý, má děsivý pohled a je celkově hrozně slizký. Proč je vůbec had ve škole? Mám strach, dívá se na mě, jakoby mě chtěl sežrat. A není to vlastně jedno? Stejně mě Berwald neza... "B-beralde..." Kníknu, když se vedle mě zjeví jako přízrak. A pak mě obejme, takže není mrtvý. Jsem tak rád, že je tomu tak. Takže nebudu sám. Po tvářích se mi začnou kutálet slzy. "Mám strach..." Pronesu tichounce na jeho otázku. A sleduji jeho další počínaní. "D-dobře..." Hlesnu sotva slyšitelně a provázím ho pohledem. |
| |
| Správný věci se dějou těm nesprávnejm lidem Místo: Ošetřovna Oslovuje: Arthura, Alfreda, Sigiho Zmiňuje: Egilla, bratry, další socky, co jsou na ošetřovně Po škole se začali roznášet divný zvěsti. Zrovna jsem měl v plánu se jít flákat a při troše štěstí zmlátit nějakýho ubožáka z Nebelvíru. Jenže tenhle hnusnej den musí bejt ještě horší. Což o to, tři moji bratři na ošetřovně by mi byli celkem ukradený. Ani jeden z nich není snesitelnej. Nebejt obočí, ani bych neřekl, že jsou to moji sourozenci. A ten kretén z Irska vlastně ani není můj bratr, jenom se nám nasáčkoval do rodiny. Takže za kym bych tam asi tak chodil? Sice je mi fakt líto, že Sigi to odnesl taky, ale nemůže se divit. Tři Briti na lektvarech… to už je pořádný riziko. Já jsem Kirkland na lektvarech jedinej a stejně to vždycky dopadne katastrofálně. A není to moje vina! Prostě házet nějaký s*ačky do hrnce a čekat, že z toho vzejde něco kouzelnýho, je volovina. Jsme kouzelníci, ne nějaký kuchařky! Taková černá magie je mnohem zajímavější. Každopádně se ke mně donese, že se stalo něco horšího. Nejdřív tomu nechci věřit. Četl jsem jednu zakázanou knihu o zakázaný magii, kde se vyprávělo o Salazarovi a tajemný komnatě. Něčemu, co umožňovalo zbavit Bradavice mudlů. Když byl útok neúspěšnej, zkamněli stejně jako údajně můj spolužák. Ale… to je přece blbost! Rozběhnu se na ošetřovnu. Kolem postává spousta čumilů a nejdřív mě nechtěj pustit dovnitř. Chápu, že ta zpráva způsobila povyk a všichni to chtěj vidět, takže zabraňujou zvědavcům, aby nebohýho Egilla očumovali. Naštěstí stačí malý divadýlko s tim, že uvnitř mám tři bratry a mám o ně strach. Skoro se divim, že mi to sežrali a pustili mě dovnitř. Rozhlídnu se po ošetřovně. Samej svrab. Dobrýho čaroděje bych tu těžko hledal. Všem těm babcům věnuju jenom povýšenej pohled. Pohodím hlavou a vydám se k posteli, na který leží Egill. Ignoruju přitom, kdo všechno tu vlastně je. Nezajímaj mě. Ani Ryan nebo Morgan mě nijak nevytrhnou. Můžou si nasrat, o ně se nestarám. A Arthur je mi taky ukradenej, jenže mi kříží cestu svojí debilní přítomností. Očividně se kamarádičkuje s tim nebelvírskym mudlou. Opovržlivě nakrčím nos. “Hele, Jonesi, dej si laskavě odchod! Uvědom si, s kym to mluvíš!”zavrčim nasupeně. Arthur je sice idiot, ale pořád je to Kirkland. A navíc chodí do Zmijozelu. Aspoň jeden z mejch bratrů chodí do správný koleje. Když už jsme u toho blonďatýho hovada, vypadá vážně děsně. Asi mu není zrovna nejlíp. Hady ignoruju, ale musim připustit, že od něj bylo pěkný, že utěšil Sigiho. Kývnu na něj. “Jsi v pohodě?” Odpověď mě ovšem už nezajímá, protože zpozoruju Egilla. A vážně. Je z něj kus kamene. “Takže je to pravda!” syknu a otočím se na Sigiho. “Je mi to vážně líto. Tohle není fér! Takhle by měli dopadnout mudlovský šmejdi, ne čistokrevný kouzelníci jako Egill. Ale neboj se, najdeme toho, kdo mu to udělal… a vrátíme Egilla do původního stavu.” Dám si záležet a pronesu to dostatečně nahlas, aby se to dostalo i k mudlovskejm uším. Souhlasil bych s tím, aby chcípnula ta mudlovská špína, ale Egill… nedává to smysl. |
| |
| Dilema Miesto: ošetrovňa Oslovuje: Aidiana, Alfreda, blízke okolie Zmieňuje: Aidiana, Sigiho, Alfreda, Egilla Ledva som si to uvedomil a okolo nás sa ocitlo veľa ľudí. Teda nie okolo mňa a Sigiho, ale okolo Egilla. Ozaj to bolo niečo strašné. Neviem si predstaviť, že by sa to stalo niekomu z mojej rodiny. Je jasné, že sú to samí bastardi a skoro vôbec sa nemáme radi, ale... pre mňa sú stále rodina. Možno by som vyronil nejakú malú slzičku aj keby sa to stalo Aidianovi. Je to strašný idiot, ale predsa... je môj brat. On ma možno nemá rád bohvie čo proti mne má... žiadnu hračku som mu v detstve neukradol. To on tu bol vždy ten zlodej!, ale ja proti nemu nič nemám. Akurát to, že je debil. Keby nebol debil, bol by to fajn brat. Dakto ku mne prehovoril. Som trošku mimo, takže až potom si uvedomím, že to je dakto z Chrabromilu. Počkaj... veď to je.. Jones? Bože! Čo ten odo mňa chce? Čumím naňho a neviem, či mu mám slušne odpovedať, alebo ho s láskou poslať do prdele. Ešte furt sa vo mne bijú vlastnosť Kirklanda a vlastnosť slušného žiaka. Ešte chvíľu naňho čumím. Potom začnem koktať. „No.. em...“ Aidian! Keby si nebol taký debil, aj by som ti teraz povedal, že ťa milujem. Zachránil si ma od dilemy. Odvrátil som sa od toho Jonesa a dúfal, že na mňa zabudne. Ale asi som naivný. Nevyzerá na ten typ človeka, čo sa ľahko vzdáva. Poznám ho už z metlobalu. Obaja sme kapitáni svojich fakúlt. Majú celkom dobrý útok, ale my zo Slizolinu sme, samozrejme, najlepší. Trochu ma šokne, keď sa ma Aidian spýta, či som v poriadku. Bolo to... milé. „Už mi je lepšie...“ odpoviem mu, ale bohvie či ma počul. Celý on. Hrá sa na starostlivého, no stačí milisekunda na to, aby bol zase... debil. Celkom ma to mrzí. Prečo nemôžme mať dobrý súrodenecký vzťah? Sigi s Egillom mali celkom dobrý vzťah. Ale ja môžem o takom snívať. Aidian sa teraz zaujíma len o tú tragédiu. Je to pochopiteľné. Koho by to nezaujímalo? Skamenený žiak... niečo ma núti spraviť následujúcu operáciu. Prejdem bližšie k Sigimu, ktorému Aidian kecal nejaké sústrasti či čo. Prehodil som si ruku okolo Sigiho ramien a jemne ho stisol aby cítil tu energiu, čo do neho prenášam. Sigi je niečo ako môj najlepší kamarát. A ten debil môže závidieť, že s ním mám dobrý vzťah. Síce sa furt tvári otrávene, ale inak je v pohode. Za ten čas čo sme spolu na izbe som si už zvykol. Zrazu som si spomenul na otravného Sigi syndróm Chrabromilčana. Pozrel som sa na miesto kde bol a on... on tam ešte furt stál. Naše pohľady sa stretli a ja som znervóznel. To čaká na moju odpoveď, alebo čo? Nie. Podľa mňa je to pasť. Veď je rival. „Lássssska~“ zasyčalo. „Čo?“ zazmätkoval som. Toto bolo divné. „Počuli ste to?“ spýtal som sa ostatných. „Kto to bol? Niekto tu povedal... 'láska'..“ Dúfam, že sa mi to nezdá, lebo tak či tak majú všetci zo mňa psychopata, čo vraj vidí víly a ostatné čarovné stvorenia. Lenže to ONI nie sú výnimoční, lebo ich nevidia! |
| |
| Ošetřovna a okolí Oslovuji: Madama Pompfreovou, Feliks1, Feliks2, jakýsi prvák Zmijozelu. Zmiňuji: Matěje, Madame, sestru, Feliks1, Feliks2, Aidiana, Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že se probudím tak brzo. Vlastně jsem se probudil, když mě sestřička zvedala pomocí kouzla na postel. Pousmál jsem se na ní. Tak a teď tu sedím a snažím se nesmát, když mě dloube hůlkou do břicha, já vím, že je to aby zjistila něco, nevím přesně co, ale hrozně to lechtá. Nechal jsem se vyšetřiř než ke mě přešla Madame a zdělila mi, co se mi stalo. Tedy nejdřív mě vyslechla, prohlédla ještě pečlivěji než sestra a řekla mi, že nemám žádné zranění, jen to divné zbarvení. Samozřejmně jsem jí požádal o zrcadlo. A nechal si změnit barvu oblečení. Poměrně jednoduché kouzlo. Zapamatovat si ho nedalo žádnou práci. Když jsem zmerčil svoje oči, ztuhl jsem. Netušl jsem, že můžou mít takovýhle odstín. Zmateně jsem se zeptal jak to půjde napravit, abych se dozvěděl, že se to za pár dní ztratí. Stejně jako zelené vlasy. A podotkla, že mám štěstí, že jsem nedopadl jako spolužáci a byl jsem docela dobře schován uprostřed toho klubka, co se přiřítilo dveřma. Na to jsem naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí, co tím myslí? Jen pokrčím rameny a usměji se na ní. Poděkuji a zeptám se jestli můžu opustit ošetřovnu. Odpovědí je mi rázné zamítnutí, protože neví jestli lektvar nebude mít nějaký vedlejší účinek jako u bráchy. A propo když už jsme u něj. Zeptal jsem se co se mu stalo. Sjela mě takovým vražedným poheldem, že raději stáhnu hlavu mezi ramena. "Z... zapomeňte na to," kníknu a lehnu si na postel. Zařnu počítat škvíry ve stropě a u desáté začnu chrápat. Nemůžu za to, je to nudný tady s těma ostatníma. Nic nedělají, jsou v limbu, tak se k nim připojím. Když se probudím je to za hlasu jednoho z mých nových dvojčat. Jestli je to Feliks1 nebo Feliks2 nevím, asi bych je měl označit. Kouknu se jeho směrem. "Ráno Šípkové růženky," zakřením se na ně a sednu si. Protáhnu se a rozhlédnu se kolem. Věšina je při vědomí, nebo .... Cítím jak mi srdce vyskočilo z hrudi. na ošetřovnu přinesli nehýbajícího se mladíka. A já ho poznávám. Chodí s Matějem do stejného ročníku a ... teď je z něj socha. Vím že jsem asi hrozný stalker, ale vím kde se většinou mí bráchové pohybují, přeci jen jsem nestarší a je to moje povinnost. A teď... Bradavice by měly být bezpečné! Otočím se na Felikse. "Zůstaňte tu. Jdu pro Matěje!" štěknu na ně a ignoruju volání sestry, že mám ještě zůstat. Strach se mi usadil na hrudníku, když jsem proběhl kolem Skota a vrazil do něj ramenem. Trochu mi to přineslo uspokojení, ale jen trochu. Bojím se o nejmladšího brášku. Rychle jsem se vyhrnul z ošetřovny a podíval se na hodiny na zdi. Po vyučování. Rozeběhnu se k místu kde je vchod do společenské mísntosti Zmijozelu. A tam odchytím prvního studenta co mi padne pod ruku. Což je kupodivu prvák. "Kde je Matěj Gabčík?" vyštěknu na něj a zamračím se. Chudák kluk, i když je ze Zmijozelu, tak vypadá dost vyděšeně. Ehm, asi nevypadám zrovna příčetně jak vypadám, ale bojím se o bratra a nikdy bych si neodpustil kdyby se mu něco stalo. A i když jsem jeho bratr, tak se s ním moc nebavím, většinou jsem jen ve stínech a starám se aby moji dva bráškové nebyli moc šikanováni. Hlavně tak, že šikanu směruji na sebe. |
| |
| Procitnutí z pěkného snu Místo: Ošetřovna a ve snech poblíž bývalého sídla Laurinaitů Oslovuje: Felikse, druhého Felikse, Ąžu, Arthura Zmiňuje: Natashu, Felikse, druhého Felikse, Pomfreyovou, Ąžu, Artemisa, Hadí jazyk, Arthura, Egilla, Sigurda, Berwalda, Raivise Všechno je tak zvláštně mlhavé. Tak nadnášející. Procházím po loukách po vzdálených krajích. Kutálím se po loukách, cítím bolest - vzdálenou mé mysli, ale tak zřetelnou mému tělu. A syčení, syčení v dálce. Had, který mi vykládá pohádku o Ėgle hlasem mé milované matky. Zesiluji rádio a poslouchám … A pak přichází nový hlas, skoupější a chladnější. Přikazuje mi... Co mi to přikazuje? Sám nevím. Zasměji se … není to důležité. Hlasy nejsou podstatné ... Bezstarostně běhám po loukách, spolu s hady. Pryč, pryč, pryč … Vítr mi čechrá vlasy, doběhnu na konec louky ... Stojím na vršku stráně a hledím do údolí. „Támhle bydlím!“ prohlásím sebejistě a ukazuji na bělostný zámek na protějším kopci, nad řekou. „Rod Laurinaitů zde sídlí odjakživa!“ vysvětluji a usmívám se na hadí princeznu, která vedle mě přijala lidskou podobu (a opravdu nevím, proč vypadá jako ta běloruska Natasha). „Jsme významný rod,“ vykládám dál. „Jeden z nejstarších ... V Litevské kouzelnické historii je o nás zmíňka, vždycky jsme bojovali za svobodu Litvy. Za její nezávislost...“ Mé tělo se zavrtí a z úst se mi vydere nějaký povzdech, nebo spíš zasyčení. S hadí princeznou přece nebudete mluvit lidsky, že ano. Ovšem nevnímám madame Pomfreyovou, která ustaraně prohrábne mé hnědé vlasy, když bezvládně ležím na posteli. Ani když mi léčí rozražené čelo a zlomený prst. Nevnímám vůbec nic. Doušek živé smrti mě má plně moci … a to jsem měl jen pár kapek. Cuknu sebou. Do mých útrob je vyslán lektvar nový. Snaží se neutralizovat působení toho předchozího a přivést mě zpátky... ... Ale já chci tančit s hady. Beru princeznu za ruku a započnu první kroky valčíku. „Jsi krásná,“ štěbetám zasněně. „Moc krásná,“ mrmlu. Přejdeme k menšímu háji … ohlédnu se. A pak zaraženě hledím na tvář blonďatého mladíka. Pustím hadí princenznu a vydávám se k němu. Oslovuje mě. Zamrkám. „Feliksai,“ šeptám ze sna, „Co tady děláš, Feliksai?“ opatrně rozevírám oči, mžourám a pak si všímám té známé tváře nad sebou. Někam se ohlíží... Hlavou mi proběhnou vzpomínky. Učebna, lektvary, ... Rozpoznávám ošetřovnu. Všechno mi začíná dávat jakýsi smysl. Cítím se už plně probraný. „Jsi v pořádku?“ ujišťuji se blondýna okamžitě. A sedám si. Upřu pohled stejným směrem jako on. Nechápavě hledím na zkamenělého studenta. Z pátého ročníku Zmijozelu, Bondevik, bratr Sigurda. Jak ho zařadí má mysl, jakmile se na něj zahledím trochu více. Tohle je špatné …, dosti špatné. Jak se to stalo? Když tiknu pohledem k profesorům, je jasné, že je to vážné ... A kdesi v mé mysli se objevují vzpomínky na jisté novinové články (už jsem se zmiňoval, že Dějiny čar a kouzel patří k mým velkým zájmům, nezávisle na tom, že pan profesor Binns je poněkud... specifický, takže pročítání podobných věcí patří k mým zálibám?), které popisovali jisté incidenty na Bradavické půdě, zkamenělí studenti … a jedna mrtvá. A spekulace o Tajemné komnatě. Lehounce svraštím obočí. Ale ty útoky byly přece na mudlovské čaroděje! Bondevici mají čistější krev, než je čistá křišťálově čistá vodka Amundsen, pokud teda Egill není levoboček. A Sigurda mi je líto. S lehkým soucitem pohlédnu jeho směrem ... A pak se zamračím, protoře uvidím něco, co se mi vůbec nelíbí. Toho zmijozelskýho spratka Arthura. Jak si dovoluje sahat mi na hada? „Ąžu,“ zamrmlám (zní to jako 'Shs') a vstávám z postele. Co si to myslí? Vydávám se k nim. „Tohle je můj had!“ oznámím Arthurovi a vezmu si Ąžu zpátky, položím si ho na rameno a ten se mi tam automaticky obmotá tak, jak jsme oba zvyklí. Probodnu Arthura pohledem, který jasně říká, že jestli mi na něj ještě sáhne, tak ho čeká velmi nepříjemná hodina mučení a je mi úplně jedno, jestli je v černí magii zběhlejší než já (a to já četl jen pár knih). „Uvidíííme sse,“ slíbí můj malý zrádce milovaný hádek tomu Arthurovu. Na to přimhouřím oči, ještě kouknu po Berwaldovi, pak tiknu směrem ke zkamenělému tělu a za co nejmenší chvíli si snažím zapamatovat co nejvíce detailů. Jak se otočím, jen zašeptám co nejnenápadněji Ąžu, „Co si myslíš? … Na návštěvy zapomeň, za žádnými zmijozelskými pitomci mi nepolezeš!“ rozčiluji se (a samozřejmě nemám ponětí, že Arthur mi rozumí, kdo by čekal, že vedlejším efektem toho lektvaru bude Hadí jazyk, že?). „Je sssympatickýýý,“ hájí se Ąžu (a mně je jasné, že myslí toho hada, nikoli Arthura). „Hm,“ odtuším rozladěně a pak teprve kouknu k posteli vedle Feliksovi. Zamrkám. A pak ještě jednou … a znovu. A při velký úspěch ještě jednou. Feliks je … dvakrát?! U všech chodících kamenů, jak je tohle možné? „Feliksai,“ vydechnu a vydám se k tomu druhému. Pak zas kouknu na prvního, pak se prohrábnu ve vlasech. „To jste to vyřešili,“ usoudím. „Jeden bude na hodinách a druhý se může flákat.“ Ani nevím, proč mě jako první napadlo tohle. Pak si unaveně sednu do své postele a trochu se protáhnu. Můj pohled brousí ke zkamenělému tělu a na čele se mi rýsuje vráska. Mám z toho divný pocit …, velmi divný. A po dlouhé době mě napadá, co asi dělá můj mladší nevlastní bratr? Sice se nějak moc neznáme, ale nebyl bych rád, kdyby se mu něco stalo. Koukám po trousících se studentech - páťácích. Nechce se mi opouštět Felikse, ani druhého Felikse. Ale chtěl bych vědět, co je s Raivisem. Tak nějak doufám, že se tu ukáže … Protože s jeho talentem se určitě nějak nachomýtne (hlavně doufám, že ne jako kus šutru). |
| |
| Čirá nuda Místo: Ošetřovna Oslovuje: Ludwiga, tak trochu Morgana Zmiňuje: madam Pomfreyovou, Ludwiga, Eily + ostatní sourozence, Elizu, zkamenělýho člověka Dobře, přiznávám, že i přes oproti ostatním poměrně hladké a měkké přistání jsem se na zem nedokutálel úplně v pořádku a před očima jsem měl hvězdičky, jak jsem se švihl o hlavu – když ne při pádu, tak při zvedání se. O postel. Skvělý. I tak to ale není žádný důvod, aby si mě tu museli nechávat. Fakt, jdem naprosto v pořádku a ten zelenej hnus se mě taky ani nedotkl, tak proč tu musím zůstávat společně s ostatníma? Je to pěkně nefér. Snažil jsem se odsud nenápadně vyplížit, ale madam Pomfreyová mě chytla a dovlekla k posteli. Když na mě nasadila pohled masového vraha a začala nebezpečně máchat nějakou oblbovací medicínou, radši jsem poslušně zalehl a v posteli i zůstal. Vlastně to nemusí být tak špatný. Je tu sice hrozná nuda a můžu si krátit čas leda tak zíráním do stropu nebo po ostatních a neúspěšnými pokusy usnout, protože časopisy tu nevedou a já si žádný prozíravě nepřinesl (Vlastně tam možná někde je ten časák s nedostatečně oblečenýma holkama, co ho přinesl Prušák a kterej jsem si zabavil, než si ho Ludwig všiml.), ale zase bych to mohl využít jako dobrou záminku k zameškání dnešních hodin. Možná bych mohl předstírat, že je mi hrozně špatně a válet se ještě déle? Ale to bych asi pošel nudou. -- po nedefinovaným časovým úseku -- Ne, fakt tu nebudu zůstávat dýl, než je třeba. Jedna věc je ležet si vklídku někde v trávě a zamyšleně koukat na mraky prohánějící se po nebi a kapky padající do očí – tam bych vydržel hodně dlouho (Ale zas ne tak dlouho, jako Morgan. Ten jak usne..). Druhá věc je válet se na posteli v ošetřovně plné spolužáků, kteří se ze mě akorát tak pokusí vymlátit duši, až se vzpamatují ze svých zranění. Když to podám takhle, možná by bylo fakt lepší zmizet. Spustím nohy z postele a chci se co nejrychleji zdejchnout, ale madam Pomfreyová mě zastihne přísným pohledem a já tak radši maskuju další pokus o záchranu sehnutím se k tašce a přehrabováním se v ní. Takže co teď? Asi bych si tu měl i něco vzít, nebo budu vypadat hrozně podezřele. Ten necudnej časopis by asi nebyla lepší volba. Možná, kdybych tu byl sám, ale s přeplněným sálem? Nakonec popadnu jeden ze stohu čistých papírů a propisku. (Protože i když v hodinách píšete výhradně brkem na pergamen, pořád se hodí mít při sobě psací potřebu, která se hned nevylije do postele.) Jenže co teď? Mohl bych se někomu ozvat. Ludwig vedle mě spí a já ho nechci budit, ať už se mu zdá cokoli. Je sranda to poslouchat. Chvilku přemýšlím a okousávám konec propisky. Zamítnu nápad, že bych mohl napsat dopis svojí sestřičce v Irsku a rozhodnu se kontaktovat někoho poblíž, kdo by mi třeba mohl i brzo odpovědět. Pokud možno do pár minut, jinak by nemělo smysl zabíjet nudu tímhle způsobem. Rozhlédnu se po síni. Čirou náhodou se hned objeví vhodný objekt. "Vole, nespi!" načmárám společně s postavičkou s otráveným výrazem, složím papír do letadýlka a fouknu na něj, takže se pomocí kouzla z dlaně rozletí rovnou na spícího Morgana. Je mi jedno, že ho okupuje ta jeho kamarádka. Zasměju se, když ho list dloubne do čela a zůstane mu ležet na obličeji. Třeba sklidím úspěch. Mohl by se vzbudit a když už nic, místo dopisu mi poslat aspoň otrávenej pohled, ať se na něj můžu culit zpátky. Ještě než se začnu zase nudit, začíná shluk. Zdá se mi to, nebo sem zrovna nesou zkamenělýho člověka? Beru to zpátky. Zdá se mi to, nebo Arthur zrovna někoho objal, aby ho utěšil? A i tohle beru zpátky, když se objeví nejstarší bratr a chová se normálně. Ne normálně na něj, ale normálně na normální lidi. (Dobře, možná na něj nemam zas takovou pifku. Ale je pravda, že to s tou čistou krví a násilím přehání.) Radši se zatřesu hlavou a otočím se na Ludwiga, který už je zcela vzhůru a válí se na podlaze. "Hej. Žiješ?" blbá otázka. "Co se ti to sakra zdálo?" Kdykoli jsem se na něj podíval, nezdál se zrovna, že by měl klidný spaní. "Když už si mluvil o tom jídle, nemáš něco poživatelnýho? Nevíš aspoň, kdy nám dají něco k jídlu? Umírám!" |
| |
| Sušenky Místo: ošetřovna Oslovuje: Ryan Zmiňuje: Sigurd, bratr, sušenky, madam Dál pozoruji scénu u postele, kde se zatím shromáždilo poměrně větší množství spolužáků z různých ročníků. Někteří z nich mi jsou povědomí nebo je znám, některé vidím poprvé v životě. Prakticky se tam nic moc novýho neděje, jen se tam dál hromadí spousta čumilů, které z mě nepochopitelného důvodu strašně přitahuje pohled na zkamenělé tělo jejich spolužáka. Ano, je to děsivé, je to znepokojující, ale je to taky neohleduplné vůči… eh.. pozůstalým nebo teda spíš příbuzným. Je sice od nich milé, že se Sigimu snaží pomoct a utěšit ho, ale někdy je lepší být v takových chvílích sám. Alespoň mi to tak přijde. Odtrhnu od nich pohled a otočím se na Ryana na vedlejší posteli. “ Co si to říkal?“ zeptám se protože jsem trochu přeslechl jeho otázku. “ No… zdálo se mi toho víc. Ale oboje by se daly zařadit do kategorie noční můry I. Třídy. Nejdřív se mi zdálo o tom, co se stalo dneska na lektvarech. Akorát… no… víš, jak jsme se na chodbě bavili o tom, že je zvláštní, že ten deštík nežere lidi, ale materiál jo? No, tak v tom snu tomu tak nebylo. Ta hmota z vás dělala takový zelený mužíčky nebo něco takovýho, co…“ zarazím se. Vážně chci Ryanovi říkat o tom, jak moc jsem byl vyděšenej? “ ehm… ale to je jedno. V tom druhém se mi zase zdálo o tobě a tvém bratrovi, jak se zajímáte o můj balíček sušenek, který jsem dostal. Těch samejch sušenek, co jsem dostal dneska od bratra a o jejichž poživatelnosti jsem měl pochyby ještě před tím, než si je vzal do parády ten Sigurdův deštík. Teď už dokonce i nejedle vypadají. Ti je můžu ukázat. “ Sáhnu pro hůlku na nočním stolku a přivolám si z podestele mojí prožranou tašku. Krátce v ní zalovím a pak vytáhnu balíček obsahující zelené sušenky. Asi už jsem byl hodně přetažený, protože jsem měl pocit, že ta zelená barva začala trochu poblikávat. “ Poživatelnýho ne, jen tenhle hnus, na kterej bych ti nedoporučoval ani sahat, natožpak jíst. Kdo ví, co by to ještě udělalo. Stačí mi už jen to, že je to od bratra. Ten je schopnej do toho něco přimíchat. V kombinaci s deštíkem bych to nepřál vyzkoušet ani největšímu nepříteli.“ I když… tomu možná jo. “Když tak mluvíš o jídle, taky bych si něco dal. Po tej divnej medicíně, co tu do mě celej den Madam lila je mi docela blbě. Beztak jsem měl ty divný sny z toho.“ Podívám se na Ryana, pak na chumel kolem Sigiho a zauvažoval jsem. “Ty Ryane, myslíš, že by si v tomhle hluku a schonu někdo všimnul, kdybychom se vypařili? Třeba do kuchyně? Myslím, že skřítkové by i v tuhle hodinu našli něco na zub.“ otočím se zpátky na svého spolužáka. |
| |
| Mrtvý a mrtvější ... nebo tak cosi. Místo: ošetřovna Oslovuje: Eliz, Ryana, Ludwiga Zmiňuje: bratry, Eliz, draky, citrony, Sigiho, Pomfreyovou a tak A na popis snů se Vám vybodnu. Stejně to bylo jen o lidožravých citronech, co si založili svoji armádu, zaútočili na okurky a chtěli ovládnout zahrádku. Bylo jim to ale překaženo, protože brambory přivolaly rituálem apokalypsu a rajče na lítajícím koberci sestřelilo hlavního vládce citronů prakem … Spím. Což vůbec není překvapivé. V jednu chvíli cítím, jak se pomalu opět probírám k vědomí, ale v tu chvíli se praštím hlavou o schod (WTF? O_o;), rozrazím si čelo a jsem v bezvědomí dál. Madame Pomfreyová ze mě musí mít hroznou radost. Jelikož ne jen, že zatím nevidí všechno, co mi lektvar způsobil, musí ještě ošetřovat moji ránu na hlavě a evidentně zlomený malíček, protože mi ho během pádu někdo vyvrátil. Na druhou stranu se cítím podivně v bezpečí, jako by mě celou dobu někdo chránil. Možná podvědomě se přitulím k Eliz blíž a jednou rukou ji trochu obejmu. Následující sny už jsou mnohem klidnější, zdá se mi o výletě v maďarských horách, pochopitelně na dracích, nějakých těch trollech … , prostě fajn výlet. A pak mě píchne komár. „Au,“ zabručím a plácnu se do čela. Otevřu oči a všímám si dopisu. Chvilku na něj nechápavě hledím. A pak hodím nejistým pohledem po svém bratříčkovi, který si nevinně sedí kousek ode mě. Přimhouřím oči, načež protočím panenky, jakmile si mě všimne. Pořád se cítím poněkud omámeně, takže trvá dýl, než se mé myšlenky trochu koncentrují a já se zvládnu soustředit. Pořád mám pocit, jako bych se vznášel a všechno kolem mě se trochu točilo. „Vypijte to,“ ozve se mi u ucha a já dostávám jakýsi pohár. Poslušně piju nahořklou tekutinu, ale mé myšlení se začíná konečně rozjasňovat. Také si konečně uvědomuji i tu skutečnost, že mě Eliz objímá. Překvapeně (s otázkou v očích) na ni kouknu, ale ta se zrovna soustředí na něco jiného. Hrkne ve mně, když si i já všimnu zkamenělého těla. Pak trochu nevěřícně sleduju Arthura, jak se snaží utěšit Sigurda. Bratře, ty se překonáváš. A na chování Aidiana nemám žádný vhodný komentář. Chvilku ho propaluji pohledem a snažím se necítit dotčeně, že se na mě ani nepodíval. A pak zas kouknu na Ryanův dopis. Zdá se mi to, nebo moje ruce vypadají trochu divně? Mimoděk kouknu na svoje trochu zašpičatělejší nehty, než byly předtím. A taky ignoruji to svrbění na kotnících. „Děkuju,“ zamumlám Eliz a trošku se od ní odtáhnu. „Za všechno,“ dodávám a věnuji jí úsměv. Je to nejlepší kamarádka, jakou bych mohl mít. Nějak ale nejsem schopný teď komentovat to zkamenělé tělo. Určitě na to bude času dost. A tady, přímo na místě, se mi to nezdá úplně vhodné. Navíc mi do zorného pole opět padne Aidian a já si mimoděk vybavím na ten dopis při snídani. „Počkej,“ zamumlám Elize. Přeci jen, teď je celkem vhodný čas předat dopis Ryanovi. S tím vstanu, chvilku stojím, jak se snažím vyrovnávat tlak, protože se svět trošku zhoupl. A pak se už o poznání sebejistěji vydávám k Ryanovi. „Dík za dopis, vole!“ zabrblám a ten jeho papírek mu plácnu do obličeje. „Taky pro tebe jeden mám,“ informuji. „Je od našich, adresovaný v podstatě Aidianovi,“ dodávám trochu tišeji. „Pak ho máš předat Arthurovi, ale,“ to už ztiším hlas a trochu se k němu přikloním, „mohli bychom ho trochu upravit, co myslíš?“ navrhnu a v očích se mi trochu zlomyslně blýskne. „A co jste to zmiňovali o sušenkách?“ povytáhnu obočí, když si vybavím slova, co ke mně zalehla, když jsem k mim došel. S tím loupnu pohledem po Ludwigovi. „A o vypaření se?“ |
| |
| Trololo. Fakt mi na to skočil. Místo: Mrzimorská kolej Oslovuje: Francise, Roberta Zmiňuje: Francise, Roberta, Ludwiga, Ryana, Petra Vrtím se do rytmu hudby jako správná španělská děvka a nadmíru pobaveně pozoruji výraz onoho francouzského blonďáka, kterého jsem se tu právě rozhodl vytrollit. Pomalu se k němu sunu, a zatímco rozepínám knoflíky košile, snažím se nevybuchnout smíchy dřív, než k němu dojdu úplně. Vypadá, jako by tohle všechno bral naprosto vážně, tak proč mu kazit radost? No hele, vždyť on se do konce červená, a to se mu nestává ani při flirtování s pohlednými bradavickými děvčaty. Copak to bere jako povinnost? V čem je tajemství jeho úspěchu s holkama, když mi právě prokázal, že je z něj definitivní buzna? Francise znám, no téměř od mala, ale musím říct, že tahle jeho reakce mě docela i překvapuje. Randění s muži sice není u tohohle úchyla tak neobvyklé, ale jednat takhle s jedním ze svých dvou nejlepších kámošů, to je dosti k popukání. Nicméně, sranda musí být, a já tedy pokračuju ve svém počinu. Košile už dávno letí na zem a já se přibližuju k Francisovi, ze všech sil snažíc se udržet ten vyzývavý úšklebek na tváři. Sednu mu do klína, přičemž pohladím jeho vypracované hrudní svalstvo, svůj obličej nahnu těsně k tomu jeho, a... ...nevydržím to a začnu se řehtat, jak mi to jen moje hlasivky dovolí. Tohle byla nadmíru vtipná situace, a já se nebojím to dát najevo. „Kdybys viděl, jak ses tvářil!“ dostanu ze sebe mezi záchvaty smíchu, díky kterému se teď doslova svíjím na zemi. Doufám, že se to již zmíněného blonďáka moc nedotkne, pro nás tři jsou přece podobné vtípky zcela normální. Dodnes si pamatuju, jak Gilbert nechal ve Francisově pokoji vybouchnout obří kravinec a svedl to na mě. Okno ze želé, postel vystřelující pérka, kouzla pro růst plnovousů, lekvar škytání a mnoho, mnoho dalšího, to je nám vážně dost podobné, však taky už pomalu lezeme všem učitelům na nervy, dokonce i těm, které jsme ještě nikdy neviděli. Zkrátka, není nic lepšího, než poklidný studentský život v Bradavicích... Napadne mě docela rozmuná věc, sebrat se a utíkat co nejrychleji do svého pokoje, dřív, než se Francis stihne vzpamatovat. To taky udělám hned, jakmile se trochu uklidním a jsem schopný udržet se na obout nohách. A aby mi útěk šel o něco rychleji, doufajíc, že nikoho po cestě nepotkám, se přeměním a obří miloučké zvířátko. V podobě urostlého černého býka co nejrychleji proběhnu společenskou místností, která je teď, v průběhu vyučování, naštěstí úplně vymetená, a zamířím do svého pokoje, kde se vrátím do své původní lidské podoby, a snažíc se strávit předchozí vteřiny neuvěřitelné zábavy se vyvalím na postel. Gilbo je pryč. Lugwig, Petr a Ryan jsou taktéž v čudu, nejspíš na vyučování. Jsem tady sám...? Můj pohled sjede k jedné z pokojových postelí. Její obyvatel se ráčí válet pod peřinou a nejeví známky života. Povzdechnu si nad tou pravou jižanskou náturou, zvednu se, a trochu do té spící hromádky kopnu, teda spíš jen tak šťouchnu nohou. „Hej, vstávej, vyučování dávno začalo!“ vyčtu bratrovi, to pako opět zaspalo. Ne, že bych byl zrovna vzorným příkladem bratra, ale přece nenechám Roberta, aby si kvůli dlouhému prospávání zničil prospěch ve škole. Je přece chytrý, a zaslouží si nějakou pořádnou budoucnost. A mimo to... si nezaslouží být odpočatý. „Vstávej, říkám!“ napomenu ho ještě jednou a teď už s ním pořádně zatřesu. Ach bože, kdo měl ten geniální nápad, šoupnout mě na pokoj s mým vlastním bratrem? Jednou se bude smažit v pekle... |
| |
| Zelený sajrajt v akci. Místo: Sklepení, ošetřovna Oslovuje: Sigiho Zmiňuje: Egilla, Snapea, zelené cosi, Pomfreyovou Blížím se sklepením k učebně lektvarů, pořád mě hlodá jakýsi divný pocit, že něco není v pořádku... Stále se ale uklidňuji, že je to jen hloupé trollení mého mozku bezvýznamné a že je ten můj zmijozelík v pořádku. Ale už když přijdu ke dveřím, vidím, že to není tak docela pravda. Jsou celé poničené a prožrané jakýmsi zeleným humusem, nejspíš Snapeovým gelem na vlasy. Rychle vejdu dovnitř a nestačím zírat. Celá místnost je tím sajrajtem pokrytá, nehledě na četné díry ve stěnách a především ve stropě. Co mě ale opravdu vyleká je jakási příšera postávající u katedry a vrčící na mě. Za moment mi dojde, že to není žádná příšera, ale Snape, stejně jako třída je i on kompletně zelený, asi by to s tím gelem neměl tak přehánět. Pořádně mě seřve, že tam vůbec lezu a strhne Nebelvíru deset bodů, přičemž stačí prskat tu zelenou věc, takže jsem už také zelený. Naštěstí ale mezi prskáním řečí postřehnu, že nějakou nenadálou událostí (nejspíš přípravou gelu pro všechny Zmijozeli) skončila celá třída na ošetřovně. V tuto chvíli mi přestává vadit, že vypadám jako bych vylezl z bažiny nebo předčasně ze salonu krásy. Nechávám prskajícího a syčícího Snapea za sebou a běžím na ošetřovnu. Všichni se mě lekají a uhýbají, takže mám cestu krásně volnou. Rozrazím epicky dveře na ošetřovnu, ale kvůli tomu bugru tam mě nikdo moc nepostřehne. Tedy kromě Pomfreyové, která mě propálí tak ošklivým pohledem, až z toho ten zelenej humáč skoro sleze. Rychle hledám povědomou blonďatou kštici. Poskočí mi srdce, když ji zahlédnu, jak zdeptaně sedí u nějak divně nehybného Egilla. Že by následek velkého přegelování? Rychle zamířím k němu a odstrčím jakési pitomce, co se tlačí okolo. I když díky nim tam není úplně mrtvo. Rychle ho čapnu za paži a otočím k sobě. Vypadá tak zničeně a depresivně... Úplně mi dojdou slova. Hledím do jeho prázdných očí, snad vůbec poprvé netuším, co říct a tak přemýšlím... "Hele, vypadám jako Shrek! Emh... dobrý? Co je to z Egillem?" Pohlédnu zas na jeho bráchu, vážně by mě zajímalo, jestli je ten gel až tak zákeřnej. Ještě než ho nechám spustit ho začnu zlehka tahat ze židle a pryč z ošetřovny. "Mám super nápad! Zajdem si ven, uděláme si hezký rande a všechno bude dobrý, co?" Mrknu na něj povzbudivě a pro jistotu si ho svou čistou chytnu pořádně za ruku, kdyby se chtěl zdráhat. (Přece jen by se mu nemuselo chtít jít s polovičním strašidlem.) |
| |
| Vzhůru do kuchyně aneb zelená je dobrá Místo: ošetřovna, chodby, kuchyně Oslovuje: Ludwiga, Morgana Zmiňuje: nevlastní rodiče a sourozence, zkamenělinu, Pomfreyovou, Gilberta, Francise Sedím si na posteli, kmitám pohledem mezi shonem lidí a Ludwigem, který se konečně taky vzbudil a mám přitom škodolibou radost, že můj dopis vytrhl ze spánku i Morgana. Pak se otočím na Němce, nohy shodím z postele. "Zelený mužíčky? Nepaktoval ses náhodou v poslední době s tím Nebelvířanem s heroickým komplexem?" zvednu obočí pochybovačně a říkám si, že ta zelená hmota musela mít apsoň psychické účinky, když už nikomu pořádně neublížila fyzicky. Když pomineme případný zbarvení do zelena. Ale zelená je dobrá. "Když už se to nikomu nezažralo do kůže, tak se to mohlo zažrat do mozku a vyvodit noční můry," předhodím svoji teorii ke schválení. "Ale stejně tě podezíram, že se chodíš koukat na mimozemský filmy do Nebelvíru!" zazubím se na něj. Nemyslím to vážně, ale to vědět nemusí. Pak už jen vejrám na sušenky. Fakt vypadaj dost zajímavě. Sice jsou zelený a jak jsem zmínil, zelená je dobrá, (A banány. Banány jsou dobré. Nikdy nezpomeňte přinést banány na párty.) ale tohle nevypadá zrovna jedle. "Tak to je kentus," oznámím nějak moc nadšeným hlasem na to, že si právě prohlížím naprostou nechutnost. "Od Gilberta, jo? Těžko říct, kde to vzal. I když to možná radši nechci vědět. Na druhou stranu, třeba mu je upekl Francis. Jenže tím jsou ještě nebezpečnější, kdo ví, jaký lektvary do nich narval. .... Vole, zdá se mi to, nebo ty sušenky blikaj?" promnu si rukou oči. Možná jsem se do tý hlavy přece jenom praštil a ani o tom nevím. A teď se to projevuje. Zejména poslední větu už musí slyšet Morgan zřetelně, protože to už tu přešlapuje vedle mě. (Vlastně už je tu možná dýl, ale na vědomí jsem ho vzal až teď. Ty sušenky mi ze smyslů vytěsnily všechno ostatní.) Ani tak nepřešlapuje, jako mi hned plácá můj velmi originální dopis do obličeje. "Nemáš zač, vole!" zabrblám na oplátku. Papír zmačkám a odhodím ho někam za sebe. Nemyslím, že by ho bylo nadále potřeba. A kdo ví, třeba se mi tím podaří probudit další osobu. "Upravit jak? Přepsat ódy na Aidiana na ódy na Arthura?" zeptám se hlasem ztišeným na pouhou polovinu normální hlasitosti. Přeci jen, oba starší bratři jsou v místnosti a i přes ten hluk by se něco mohlo donést k jejim uším. To by nebylo dobrý. No, nejspíš by se mi nic nestalo, ale přišli bychom o možnost si pěkně vystřelit z Arthura. Takových možností tady na škole až tak nemám, a on je tak skvělej terč. A jo, je mi jasný, že dopis zas bude další óda na Aidiana. Jiný v podstatě nechodí. Maximálně tak nějakej dopis, kterej vyjadřuje zklamání nevlastních rodičů nad.. prakticky čímkoli, ono se vždycky něco najde. Zatímco mě většinou ignorujou dokud fakt něco nevyvedu, tak všem krom nejstaršího bratra nějaká výtka sem tam adresována je. Společně s dalším opěvováním skvělýho, úžasnýho a nejlepšího Aidiana. Mně osobně je to dost jedno, když je pořádně vlastně ani nemůžu brát za rodinu, ale Morgana je mi líto, v jaký situaci teď doma je. "Řekl bych, že když teď zmizíme, tak si toho nikdo nevšimne. Můžem si vzít něco k jídlu, upravit ten dopis a podstrčit někomu ty sušenky!" rozhodnu. Předpokládám, že zatímco jsem mluvil, tak Ludwig už stačil Morganovi zmíněnou nepoživatelnou pochutinu ukázat. Zvednu tašku ze země, kouknu se na shluk lidí postávajících u postele s kamenným ksichtem tentokrát doslova a ujistím se, že madam Pomfreyovou víc zajímá její pacient šutr a nenapadne ji se podívat naším směrem. Mávnu na ty dva a rychlým tempem opouštím ošetřovnu. Předpokládám, že oni jsou za mnou. "To by bylo. Teď bych šel do tý kuchyně, fakt mam hlad," navrhnu, ale než by to někdo stačil schválit, prostě zamířím směrem do kuchyně. Myslím, že proti malý svačině nebuou mít námitky ani oni. A můžeme tam kout pikle. Projdeme nezbytnýma chodbama dělícíma nás od cíle, až zastavíme před obrazem s mísou s ovocem. A hihňající se hruškou. Dafaq. Ten, kdo to sem dal, byl zhulenej. Nebo se pokoušel sežrat zelený sušenky. Jinak je to v kuchyni jako v ráji. Líbilo by se mi, kdyby kolem mě takhle ochotně někdo skákal pořád. To by se hned žilo líp, kdyby všechno udělal někdo za mě. Bohužel, takový štěstí nemám. Nevadí. Jednou. Začínají nám nosit jídlo ke stolu pomalu ještě dřív, než o něj požádáme. Dokonce mi projde i pokus o přiobjednání si k menu whiskey. Jestli nás tu načape někdo z učitelů, budem mít průšvih i tak, takže pak už je jedno, co všechno tu vyvedem. Na skřítkách se mi líbí, že nejsou lakomí a skoro se perou o to, kdo toho přinese víc a dřív. Takže skončím s množstvím kalíšků a skleniček, který by naplnily dvě láhve. Protože nejsem škrt, spravedlivě to rozdělím mezi nás tři a zatímco ukusuju z jídla a upíjím, (Ať už naservírovali cokoli, co se mi teď nechce vymýšlet.) vyptám si od Morgana ten dopis od rodičů. Nezbývá mi než nad textem kroutit očima. Aidian nejlepší, Aidian skvělý, Aidian úžasný, Aidian nejchytřejší, bla bla bla. Je pod tím podepsaná nevlastní matka, takže se obsahu nedivím. Ona tohle dělá vždycky. Ještě že nevlastní otec to tak nehrotí, to by byl vrchol všeho. "Chtělo by něco ubrat, něco připsat, změnit podpis vaší máti za otcův a Aidianovo jméno na Arthurovo. Možná trochu ubrat na tom opěvování, to by nám Arthur nemusel sežrat. Kdybys mu to předával ty, tak možná nebude mít důvod mít podezření, ale když mu to předám já..," mávám nad listem hůlkou a vymýšlím, co by se tam dalo změnit. Vždycky, když přijde nápad, dloubnu hůlkou do papíru a písmena se přeskládají na jiná místa, některá zmizí a objeví se jiná. Nechávám volný prostor i Morganovi, přirozeně, ať do toho zasahuje, jak chce. "Nenapadá vás někdo, komu bysme mohli podstrčit ty sušenky a on by je bez odmlouvání snědl? Je tu vůbec někdo tak blbej?" zvednu skepticky pohled od lejstra. Je to náhodou dobrá otázka – člověk musí bejt hodně blbej, aby něco takovýho vzezření strkal do pusy. |
| |
| Akce sušenky a dopis zahájena Místo: ošetřovna, chodby, kuchyně Oslovuje: Ryan, Morgan, skřítky Zmiňuje: Gilbert, sušenky, hábit, boty, ponožky, skřítky Poněkud hypnotizovaně pozoruji sušenky. Čím dál tím víc jsem přesvědčený, že mi hrabe, protože sušenky prostě blikat nemůžou. A to ani tyhle na dvakrát zmutovaný ne. Raději se na ně přestanu dívat. Třeba mezitím přestanou. "Jediný Nebelvířan, se kterým se paktuju je můj bratr a ten většinou stejně není na svý koleji, ale na naší koleji." Ryanova další slova mě teda příliš nepotěší. "Já si stejně myslím, že to bylo z té hnědé tekutiny." Dovolím si s Ryanem nesouhlasit. "Nebyl jsem jedinej na kom ta zelená brečka ulpěla a takové sny tu nikdo jinej neměl. Nebo to aspoň nebylo vidět." Podpořím svou teorii docela slušným argumentem. Při zmínce o filmu se na něj zamračím. To si ze mě vážně dělá srandu? Jsem celkem rád, že Ryan změnil téma hovoru, i když zrovna k halucinogenním sušenkám se znovu vracet nemusel. Na druhou stranu mě těší, že nejsem jedinej, kdo si myslí, že blikaj. Alespoň trochu mě to utěší, protože jestli mě zavřou třeba do nemocnice U Svatého Munga, nebudu tam sám. Uslyším další hlas a vzhlédnu k nově příchozímu. "Že jsou nepoživatelný. Se sám podívej." Nastavím balíček tak, aby si jeho vnitřek mohl prohlídnout i Morgan. "Takhle dopadly po dnešních lektvarech." Jen, co se Morgan dostatečně vynadívá, opatrně je zase zabalím a dávám si sakra pozor, abych se jich ani nedotkl. Nejsem si jist, zda kontakt s nimi nemá také nějaké vedlejší účinky a nehodlám to zkoušet. Zatímco se oba bratři dohadují o nějakém dopisu, začnu se shánět po svém oblečení. Můj vlastní hábit najdu zmuchlaný a stále ještě mokrý pod postelí, ten Ryanův vypůjčený zase přehozený přes pelesť postele. Rozhlédnu se kolem, prohledám pořádně prostor pod postelí, ale boty nenajdu. Skvělé. Čert vzal mokré oblečení, ale boty mi aspoň někdo mohl obstarat. Třeba bratr. Taky se tu mohl aspoň objevit a při té příležitosti mi je přinést. "Nemám boty." Oznámím trochu rozmrzele těm dvěma. Nepředpokládám, že by s tím zrovna oni mohli něco udělat, ale vzhledem k tomu, že jsme se právě rozhodli courat po hradu, mám potřebu jim to oznámit. I když to ani jednoho evidentně nezajímá. Ryan se zvedne z postele a jde očíhnout naši únikovou cestu. Pak na nás mávne. Posbírám si svoje věci a pak společně s Morganem proklouznu na chodbu. Díky bohu, že ponožky už aspoň uschnout stihly, takže se mi tentokrát zdejší chodby nezdají tolik studené jako předtím. Společně se vydáváme do kuchyně a já v duchu doufám, že Ryan ví, kudy jít. Nerad bych tu ještě v noci zabloudil, znovu nastydnul, skončil tam, odkud jsme před chvílí utekli, a byl nucen pít ten hnědý lektvar. Naštěstí jsme do kuchyně došli celkem rychle a bez zbytečného zacházení. Projdeme přes obraz s hihňající se hruškou a vejdeme do kuchyně. Kolem nás se najednou vyrojí hafo skřítků. Než stačíme vůbec říct, že máme hlad, už nás posadí k jednomu stolu a přinesou nám jídlo. Pár všímavějších skřítek si všimne, mojí chybějící obuvi a roztopí v krbu. Na žádost, zda by mi nepřinesli boty a neusušily hábit, jen přikývnou a se slovy: "Jistě, to nebude problém." zmizí jak pára nad hrncem. Nestihnu se ani pořádně napít a ochutnat připravené jídlo, když jsou zase zpátky. Poděkuju a věci si od nich vezmu. Zatímco ti dva řeší dois, já se obuju, je úžasnej pocit mít zase boty! a převlíknu do svého hábitu. Pak vrátím Ryanovi ten jeho. "Díky za půjčení." Pak se opět pustím do jídla a poslouchám, co říkají. "Blbej?" Zapřemýšlím. "Jednoho kandidáta bych měl. Vlastně dva. HERO z Nebelvíru sežere všechno, na barvě a chuti nezáleží. A pak ještě možná učitel obrany proti černé magii. Lockhart je dost velkej blbec, aby to, když to správně podáš třeba jako dárek od fanynek, snědl." Odmlčím se a se zájmem si prohlédnu okolí. "Ale pokud bychom je třeba rozdrtili na prášek, tak bychom je mohli nasypat do pití. Takhle by to nikdo nepoznal a nemuseli bychom řešit problém s vhodnou obětí. A proč rovnou nevyužít toho, že jsme v kuchyni. Věděl bych i vhodné koleji pro pokusy." Hlavou pohodím směrem ke Zmijozelskému stolu. |
| |
 | Živá noční můra Místo: Mrzimorská kolej Oslovuje: Antonia Zmiňuje: Antonia, Gilberta, Francise Spím. Klidně si dávám šlofíka, když do mě někdo kopne. Rozespale zamrkám na pachatele. Asi jenom noční můra. Od kdy mi má ten prchat právo lízt do snů? Nechám to bejt a spim dál. Ať si trhne. Jenže jemu to asi nestačí a nebude spokojenej, dokud fakt nevstanu. Promnu si oči a mrzutě se posadím. Bohužel ten výjev mýho bratra asi nebyl jenom sen, ale krutá realita. Hodně krutá, mám-li bejt upřímnej. Než stačim něco říct, sahnu po hůlce na nočnim stolku. S timhle pakem si jeden nikdy není jistej, co se stane. Rozhodně neuškodí, když budu na pozoru. Rozhlídnu se. Jsme tu sami. To je na jednu stranu trochu nebezpečný a divný, ale pořád lepší, než kdyby měl v záloze ty svoje dva kumpány. Další věc, který si všimnu je, že světlo je trochu moc jasný. Ne, že by v týhle studený díře svítilo sluníčko, ale pořád je nějakej rozdíl, když vstávám a když už mám bejt dávno na výuce. To jsem zaspal? Zase? Možná bych si měl nařídit budíka. Nebo se na noc měnit na kohouta. Kohouti přece vstávaj za úsvitu, ne? Kouknu se na bratra. “Co tu chceš?” rozespale zívnu a mám co dělat, abych si znova nelehnul do postele. Vstanu a pohled na hodiny mě ujistí, že jsem vážně zaspal. No co? Ulít se z lektvarů nikdy neškodí. “Neměl bys bejt náhodou na vyučování?” zabrblám mrzutě. Čeká, že budu za to probuzení vděčnej? To tak! Jemu bych nepoděkoval nikdy. A stejně si za všechno může sám! Je to hajzl. Nejradši bych od něj byl hodně daleko. Řekněme, že nějaký prosluněný pobřeží nějakého jihoevropskýho státu by mohlo stačit. Ale to bych nemohl mít takovou smůlu. Rychle se oblíknu a vrhnu otrávenej pohled na bratra. "Víš co? Vzdávám to, zůstanu tady. Na lektvary kašlu.” Hned, co to dořeknu, zapadnu zpátky do postele. Doufám, že Antonio si aspoň dá odchod. Vždycky jsem mu záviděl jeho popularitu. Ačkoliv je to takovej parchant, má spoustu přátel. Třeba Francis a Gilbert. A já se tu cítim tak sám. Nemám tu nikoho. Nikdo tu nechápe mojí jižanskou povahu. Dobře, možná jedna osoba ano. Osoba, která je právě v téhle místnosti. Ten problém je, že on je ten poslední, s kým bych se chtěl bavit. Ještě víc mě na tom mrzí, že vím jen o čtyřech studentech na téhle škole, kteří jsou zvěromágové. Tihle tři drží spolu a mě ignorují. Nebo ani neignorují, spíš jim o mě bratr určitě navykládal první poslední. Těžko říct, jestli vůbec vědí, že se občas měním na opeřené cosi. Stejně je to vina Antonia, protože on může za všechno! |
| |
| Dánská záchrana¨ Místo: ošetřovna a před ošetřovnou Oslovuje: Berwalda, Aidiana, Matthiase Zmiňuje: Arthura, Alfreda, Torise, ošetřovnu, Egilla, otravné věci, svoje emoce, viníka a tak. Cítím se otupěle. Náhle se ke mně dostává až příliš mnoho lidí. Ne. Odtáhnu se od Arthura a horko těžko se snažím tvářit stále stejně nezaujatě. Proč všichni musí koukat na mého bratra, jako by to byla nějaká senzace?! Nitrem mi prochází vztek. Kouknu na Arthura. Pak se náhle objeví Berwald, následuje jeho dotek, dlouze mu oplácím jeho pohled. Zachvěju se. Možná, že kdyby tu nebylo tolik lidí, a hlavně Tino, tak bych ho objal... Nepotřebuji slova. I tak si ale připadám, jako kdybych měl náhle omdlít zoufalstvím. „Není za co,“ odtuším na poděkování. Koneckonců jsme příbuzní. Registruji, jak se ten neblvířan snaží mluvit s Arthurem … a pak se objeví Aidian. Nadechnu se a snažím se působit nepřístupněji než jindy, zrovna před Aidianem se mi slabost projevovat nechce. Navíc mě jeho slova útěchy zarazí. „To máš pravdu,“ souhlasím automaticky. „Přivedeme,“ míním. Jsem si jistý, že existuje lektvar …, jakýsi odvar. Proč se mi pořád nevybavuje jeho jméno?! „Jasně, že toho idiota najdeme,“ prohlásím chladně, „A pak ho zabiju!“ prohlásím zřetelně a nahlas, tak, že není pochyb, že to myslím smrtelně vážně. "Nikdo totiž nevztáhne ruku na Bondevika, aniž by za to krutě zaplatil!" Madame Pomfreyová po mě hodí varovným pohledem. Z jejího výrazu vyhodnotím, že právě dospěla k závěru, že potřebuju uklidňující lektvar. Možná ho vážně potřebuju. A pak přijde Arthur a prostě mi hodí ruce kolem krku. V ten okamžik ztuhnu, polknu a cítím, jak moje emoce udělají jakýsi hysterický kotrmelec. Chápou oni vůbec, že já prostě vážně nejsem kontantní typ, neumím dávat pocity najevo, nechci dávat pocity najevo, nemůžu ... A tak jen ztuhle stojím a snažím se nerozbrečet, znovu. „Cože?“ zmateně kouknu na Arthura. „Možná by sis měl ještě lehnout,“ prohlásím. Je možné, že by měl ještě halucinace? Pak se objeví Toris, naštěstí nejde za mnou, to bych asi nerozdýchal, ale místo toho bere Arthurovi svého hada... Tuhle scénku si ale nakonec nechám ujít, raději se odtáhnu, začíná mi být mdlo. Vážně, všechno se to tak točí... Sednu na židli a zdeptaně koukám na Egillovo tělo. Co to má znamenat? Proč on? Jak se to stalo? Přestávám vnímat své okolí, trousící se ostatní... … Matthias. Zatáhne mě za paži a já na něj chvilku upírám prázdný pohled. Nějak mi vůbec nedochází, že by to mohl být on, stát vedle mě. Cítím další nával pochybných, zmatených pocitů. Když se zeptá na Egilla, jen zkřivím rty a zavrtím hlavou. Nějak nejsem schopen ze sebe vypravit slovo. Nechám se zvednout, táhnout ven... z ošetřovny. Stále jako bych byl ve snu. „On... zkameněl,“ vydechnu, jakmile jsme venku a věnuju Matthimu zoufalý pohled. „Netuším, jak se to stalo,“ už ztěží potlaučju vzlyky. Přitulím se k němu, položím hlavu na jeho hrudník a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce. Je mi úplně jedno, že podle veškeré rodové logiky je on můj nejzarytější nepřítel. Je mi jedno, že je Nebelvířan. Že se většinu času snažím dokázat, jak moc mi leze na nervy. Že mi opravdu leze na nervy. Ignoruji i to zelené cosi, co se mi krásně dostává na vlasy. Místo toho si užívám náhlý pocit bezpečí, který nevím, odkud se bere. Že nejsem právě teď sám. Zachvěju se, je toho na mě prostě moc, tolik silných pocitů... Rozbrečím se a nedaří se mi přestat. „Promiň,“ mumlám rozechvěle. „Opravdu se omlouvám ... a a pojď dál,“ hlesnu a snažím se ho směřovat dál od ošetřovny, nechci, aby mě někdo takhle viděl. Ano, nechci, aby mě kdokoli viděl, jak objímám toho Dána a brečím na jeho hrudi. Je to tak nezmijozelské ... a naprosto nehodné mého jména. |
| |
| V nemocničnom krídle Miesto: Nemocničné krídlo Zmieňuje: Yong Soo, okrajovo Alfred, Egill, Sigurd a Yao Oslovuje: Yong Soo Sedím na mieste a pozerám na pohromu okolo seba. Ako sa vôbec mohla hodina elixírov skončiť takto? Vzdychnem si. Samému mi nič nie je, len sa mi trochu točí hlava z tých výparov, ale z nariadenia musím byť v nemocničnom krídle so všetkými ostatnými. Premýšľam, čo teraz bude so zvyškom nášho vyučovania. Bolo by pekné, keby sme v rozvrhu mohli pekne pokračovať, ale nevyzerá to, že by boli nejaké väčšie šance na plynulé pokračovanie dnešného dňa. Postrehnem ako na mňa zo svojej postele máva môj mladší brat sediaci vedľa Alfreda-san a s krátkym úsmevom mu zamávam naspäť. Čo on tu vlastne robí? Stalo sa niečo aj na ich hodine? Sú v poriadku? Práve premýšľam ako by som sa s nimi mohol porozprávať, keď do miestnosti prinesú na nosidlách ďalšieho študenta. Nie je to... Bondevik-san? Dúfam, že to je jeho meno... Čo sa mu, pri Merlinovej brade, stalo? Vyzerá ako skamenený... a zrejme nielen vyzerá. Prekvapene naňho pozerám, ale to už je pri ňom jeho brat a niekoľko ďalších študentov. Jediné, čo však teraz môžem urobiť, je využiť príležitosť, aby som sa dostal ku svojmu bratovi, a to napriek zákazu madam Pomfreyovej. Obvykle by som ju asi poslúchol, ale moja starosť o brata je väčšia. Zaujímalo by ma, či vôbec Yao vie, že sme tu. Rýchlo sa prešmyknem okolo skupinky, pri prechádzaní sa zamyslene pozriem na skameneného piataka a posadím sa na posteľ vedľa Yong Sooa, ktorý sa na posteli medzičasom ocitol sám. "Ahoj," pozdravím ho a jemne ho potľapkám po ramene, keďže to vyzerá, že jeho pozornosť plne upútava niečo na strope. Radšej sa tam nepozerám, nechcem vedieť, čo to je. "Yong Soo, čo tu robíte? Stalo sa vám niečo?" opýtam sa ho potichu stále kútikom oka ozerajúc po skamenenom spolužiakovi a jeho odchádzajúcom bratovi. Kto niečo také vôbec mohol urobiť? Z tohto budú problémy... veľké problémy. |
| |
| Poppy Pomfreyová Místo: Ošetřovna Oslovuje: Všechny Poppy Pomfreyová je vskutku milá a starostlivá paní, která pracuje ve škole čar a kouzel jako ošetřovatelka a její mnohaleté zkušenosti jsou vskutku cené a nenašlo se zatím nic, s čím by si nedokázala poradit. A vskutku, poradila si i se studenty, kteří byli zasaženi tou nehoráznou nehodou v učebně lektvarů. Ke všem svým svěřencům byla hodně vstřícná. A dokázala snést i ten lehký šum v ošetřovně. Celou dobu si říkala, že je to skoro celý ročník a tak nějaký ten hluk tam bude. Madam Pomfreyová seděla ve své malinké kanceláři hned vedle ošetřovny a zanášela záznamy do velkých, tlustých knih v kožených deskách. A jak se hluk zvětšoval její soustředění mizelo a vystřídala jej podrážděnost. "Všichni co tu nemají co dělat, okamžitě ven!" Přejela přítomné káravým pohledem a založila si ruce v bok. "Okamžitě!" Dodala a spražila největší výtržníky pohledem, který by byl dokonalým konkurentem Snapeovu svátečnímu výrazu. Severus Snape Místo: Učebna Lektvarů Zmiňuje: neschopné studenty... zejména Kirklandovi Snape seděl v již vylidněné učebně a sledoval tu spoušť, kteou tu 6.ročník napáchal. Samozřejmě, že věděl, že se něco takového stane. Přeci jen to patřilo mezi obzvláště složité a nebezpečné lektvary. Nejdřívě byl nucen sledovat jak jeden chlapec omdlel, když přidával přísady a pak to nastalo. Hotová pohroma a apokalypsa. Stál u katedry a jen sledoval co všechno se děje. Mlčel, jelikož udržet kamennou tvář jej stálo mnoho, mnoho úsilí. Ale vypadal tak ještě děsivěji, než aby seřval celou třídu a postrhával jim všem body. Ale nejvíce ze všeho mu den opět zkazili Kirklandovi. Když sledoval jejich počínání, raději by vyzkoušel sebevraždu podle japonských způsobů, než aby ty dva nechal projít z lektvarů u zkoušek. Ve skrytu duše samozřejmě doufal, že to mají v hlavě alespoň trochu v pořádku, aby si lektvary nebrali jako předmět ke zkouškám. "Ještě jednou... a dám výpověď." Usrkl doušek horké kávy a vytáhl hůlku, aby dal vše do absolutního pořádku. |
| |
| Utěšování Místo: před ošetřovnou Oslovuje: Sigiho Zmiňuje: zkamenění, Sigiho, Egilla, furt a furt zelenej sajrajt Úplně z toho zka- emh, ztuhnu, když zaslechnu, co se stalo. Zkameněli? Než ale začnu rozvádět své předchozí myšlenky o proradném Snapeovém gelu, ucítím příjemné teplo na své hrudi. Jen vytřeštěně koukám na to hádě, jak se ke mě tiskne a chystá se každou chvíli rozbrečet. Najednou se mi hlasitě rozbuší srdce, jako už dlouho ne. Odine, jen ať to neslyší... Zhluboka se nadechnu a rychle se uklidním. Nesmím se tím nechat rozhodit, ne teď... Posadím se na chladnou zem a jeho stáhnu k sobě. „Pšššt, Sigi. Bude to dobrý.“ pohladím ho po vlasech hlavně abych mu sundal ten zelený sajrajt. Pevně ho k sobě znovu natisknu. Jasně, mohl by se teď vzpamatovat, odtrhnout se a jednu mi za to vlepit. Furt je to Zmijozel a navíc Sigi, jenže tohle je přesně to, čemu se říká Nebelvírská blbost odvaha. „Na něco přijdeme. Egill i ostatní se z toho brzy dostanou, uvidíš.“ zašeptám mu chlácholivá slůvka do ucha. Nechci ho vidět takhle zoufalého. I když momentální situace je více než příhodná 8D Maličko se od něj poodtáhnu a povzbudivě se na něj usměji. Hřbetem ruky mu něžně setřu slzy. „Nebuď smutný, nesluší ti to.“ Mrknu na něj. Docela se bojím, jaká asi bude jeho reakce na tohle všechno, až se uklidní. Ale i tak, tahle dočasná blízkost za to stojí. |
| |
| Prosím ne... Zmiňuji: Matěje, náhodného Zmijozele, Madame Pompfreyovou Oslovuji: Matěje, Madame Pompfreyovou Zmijozelský student mi toho moc neřekne, vypadá spíš šokovaně a má pusu dokořán. Velmi inteligentní. Otočím se na podpatku a rozběhnu se dál. Přemýšlím o Matějových oblíbených místech. Mám ho rád, i když je trochu zvláštní, hodně uzavřený do sebe, ale když ho člověk pozná, je to nejlepší společník, které ho bych si mohl přát. A vždy ví jak zničit moje znovu se objevující ego. Prostě ho miluji, jak bratr může bratra. Zatočím za roh a o něco zakopnu. Kinetická síla mě pošle dva metry po zemi a když se podívám, o co jsem to zakopl, připravený se jako Prefekt postarat o to co tu překáží a vynadat nepořádníkům, uváznou mi slova v krku. Pomalý. Tam... tam na zemi leží můj malý bráška. Poklad naší rodiny. Zmijozelský student. A nehýbe se. Rozhlédnu se kolem, jsou tu jen brnění vyleštěná, že by se v nich mohl kouzelník vzhlížet, ale nic jiného. Nevěřím svým vlastním nohám a přeplazím se k němu. Ruce se mi klepou, když na něj sáhnu. Konečky prstů mi projede chlad a já mám dojem, že něco ve mně povolilo. Není to lupnutí, jak je to popsáno v knížkách, když člověk zjistí, že je něco nemilého, ale je to povolení. Takové skoro nepostřehnutelné a mé tváře jsou mokré. Pozdě. Pomalu, jako bych se prodíral melasou, si sednu k bratrovi. "Matěji, Matějíčku... čajíčku. Bráško... prober se... spát na zemi není zdravé," šeptám a zatřesu jím. Nic jen chlad mi proniká do kostí. A tváře mám víc a víc mokré. Dva potůčky mi brázdí líce a nechtějí vyschnout. Příliš pozdě. Smích plný hysterie mi bublá v žaludku, ale nenechám ho uniknout, jen se k bratrovi nakloním, cloním ho vlastním tělem, jako bych ho chtěl ochránit. Ale před čím? Před kým? Pozdě... byl jsi pomalý. Krutá slova mi rezonují v mysli, když si položím bratrovu chladnou hlavu do klína a hladím ho po tvářích. Jsou mokré. Zadívám se na něj. Tak mladý, tak nevinný. Proč jsem se jen musel nechat uspat na ošetřovně? Kdybych byl lepší bratr... Kdyby... Kdyby... Kdyby.... Nevím, jak dlouho tam sedím a vzlykám, ale konečně mi dojdou slzy. A cosi ve mně je prázdné. Možná to místo, kde by měly být slzy. Nemám dojem, že mám pulz, když se zvednu a vezmu bratrovo tělo... tak studené... do náruče a pomalu se vydám na ošetřovnu. Ne ne ne... Jdu jako v mrákotách. Nevnímám zděšené pohledy na chodbách, kterými procházím. Neslyším slova, výkřiky, kterými mě ostatní častují. Necítím jejich ruce, co se mě snaží zarazit, a nemůžu nic vysvětlit. Není mrtvý. Tak studený... Dojdu na ošetřovnu. Je to asi hodinu a půl po tom co jsem vyběhl. Nevím, nevím... Studený... "M... Madama Pompfreyová?" Čí je to hlas? Proč zní tak smutně? "N... nemůžu ho probudit." Kdo to mluví? Proč... proč nevidím pořádně před sebe. Proč všechno plave jako bych byl pod vodou? "Já... já nevím co dělat... Prosím, pomozte." Slyším vzlykot a cítím chvění. Chvilku to trvá, než si uvědomím, že to je můj hlas. Mé slzy a mé třesoucí se tělo, které stále svírá Matějo bezvládné. To na mě musí být pohled, s ....Nenenenenímrtvýnenenen!... bratrem v náručí, ubulený, se zelenýma vlasama, růžovýma očima... ztracený, bezradný... Zradil jsem ho, slíbil jsem, že se bratrům nic nestane... já... já je zradil. Mám dojem, že se neudržím na nohách. Najednou mám dojem, že se svět boří do temnoty, ale Matěje nepouštím. Prosím, zůstaň... |
| |
| Veselá storka a jej tragický koniec Miesto: Ošetrovňa Oslovuje: Toris, Peter Zmieňuje: Toris, Peter, madam Pomfreyová Potichu sedím na zadku a sledujem, ako sa madam Pomfreyová stará o Vrabčiatko- môjho drahého nevlastného bračeka. „Pre Mateja?“ opýtam sa zamračene, keď sa Peter rozbehne preč. Vyzeral totálne vyplašene... Nemal vlastne Matej ešte vyučovanie? Nachvíľu mám akože aj ja totálne zlý pocit z toho, čo sa deje, ale Toris sa konečne preberie a mne zo srdca spadne balvan veľký a ťažký ako hrad aj s totálne celým inventárom. Konečne sa to tu začína normalizovať. Akože, byť tu sám s klonom ešte chvíľu a asi sa totálne zjaším. „Už som umieral. Ale zatiaľ som totálne živý.“ Poviem potichu, ale radšej velice rýchlo zmĺknem, lebo všade okolo je taká napätá atmosféra. Vyzerá to, akoby škola už nebola bezpečná a... musí to byť pre jeho bratov totálne ťažké a tragické. Neviem si predstaviť, že by sa dačo také stalo Speváčikovi alebo Matejkovi. Aj keď sú to nevlastní bratia, stále sú to bratia. Potichu sledujem ako si Toris ide pre Ąžu a vracia sa späť... a prekvapene žmurká. Vyzerá akože totálne šokovane. Ale ja sa mu nedivím, ja by som umrel, keby boli dvaja Torisovia, to by bolo... totálne divné. „Ja sa budem flákať!“ vyhlásim s totálnou istotou v tej istej chvíli a venujeme si ďalšie škaredé pohľady. Ale to veľmi rýchlo vyriešim a zo svojej postele preleziem do Torisovej. A druhý Feliks si totálne môže ísť pískať do teplých krajín. Tak. A ja môžem urobiť z Torisovho celkom pekného dňa totálne najdokonalejší super-deň svojím rozprávaním, kým si neuvedomím, že Petrovi to trvá akože nejako moc dlho. „Nemali by sme ísť Speváčika pohľadať?“ Pýtam sa nervózne, keď to je už totálne neznesiteľné. „Čo ak sa mu niečo stalo? Alebo Matejovi?“ Zadrapím sa mu do ruky a mám pocit, že som mu totálne akože zastavil prietok krvi. A vtedy uvidím vo dverách Petra. S Matejom v náruči. „Matej!“ Okamžite vyskočím z postele a bežím k nim. Peter vyzerá, že už si vyplakal totálne celé oči a Matej je... totálne bledý a... vyzerá tak... vyzerá hrozne... „Čo sa stalo?“ opýtam sa potichu a cítim, ako mi sťahuje hrdlo. Váhavo priložím ruku k Matejovmu lícu. Je tak studený... akoby bol... Nie... nie, nič také sa predsa nemohlo stať. Nie na našej škole... alebo áno? Prosím, nie... Ruka mi podvedome vyletí k Petrovmu rukávu a stisne látku na jeho ruke. „Nie...“ cítim, ako sa mi do očí derú slzy. Všetko je zrazu totálne iné... necítim si nohy, nevidím cez slzy, mám stiahnutú hruď a akoby všade ostalo ticho... Matejko... *** Sedím potichu na mieste... Jeden z nás tam teraz stačí. A totálne všetko cítim rovnako ako ten druhý Feliks... Aj ja cítim v očiach slzy a slabosť v nohách... a čudujem sa, že Peter a druhý Feliks vôbec dokážu stáť na nohách. Je to ako keby vám zobrali srdce a s ním všetko, čo sa dá... A ostanú len spomienky... |
| |
| Nové začátky aneb Nichichi! A teď to vedu já ... ^^ Přišlo mi trapný to házet jen do diskuze, protože vím, že ne každý ji čte, hehe :D. Navíc je to dlouhý jak kráva. Takže ... si to koukejte přečíst, když už jsem se s tím psala! Milí spoluhráči (cough), prvořadě musím říct, že mám tuhle jeskyni ráda. Respektive spíše ten námět a bylo by mi líto, kdyby to tu chcíplo. (což už se stalo) Podílela jsem se přeci jen na jejím založení, mám pocit, že jako jedna z mála jsem opravdu poctivě četla všechny příspěvky ... a tak. Doufám, že mě tedy nesežerete, když jsem se nyní ujala vedení. Ani že mi všichni neprchnete! :'D Nekoušu, myslím 8D. Chci poděkovat těm, které tato hra aspoň trochu bavila, a vyjádřit přesvědčení, že snad budou pokračovat dál. ^^ Budu se snažit to tu trochu oživit - ale zase, mám teď relativně málo času - takže denní aktivitu nečekat (nebo se jí spíše opravdu neobávejte! - jak nás znám 8D). Ohledně organizace ~ Nejprve pár hodně bodů na úvod... Bod 1. Vyhození neaktivních kolegů Dobře, uznávám, že kdybych měla vyhodit všechny neaktivní postavy, musela bych vyhodit celou jeskyni včetně sebe. Takže jinak. Vyhodím všechny, o nichž si myslím, že už hrát nebudou! Pokud by si to rozmysleli, můžou se přidat zpátky 8D (a složit slib aktivity aspoň jednou za měsíc a půl!) Bod 2. Dějová linka Současná linka končí. Za a) umřel student, takže by školu beztak zavřeli, protože viníka by asi jen tak nedopadli. za b) si myslím, že máme všichni kupu jiných starostí, takže nechci depkařit ještě v něčem, kde bychom se mohli aspoň trochu bavit. A myslím, že APHP poskytuje dokonalé podhoubí ^^. Bod 3. Dějová linka II. Začneme znovu. Napíšu úvodní příspěvek, kde shrnu situaci. Pochopitelně by mě ale samotnou mrzelo, kdyby se zahodilo půl roku hraní tady, a některé události stály za to. Z toho plyne toto, některé události, které se staly v lince jedna, si převedeme i do linky 2. (Ale depresivní jedince zklamu, smrt Mateja to vážně nebude. Ty příspěvky sice byly krásně emotivní, ale viz bod 2.) Tím pádem se bude moci pokračovat v některých plánech a tak. Pokud si na něčem trváte a máte strach, abych to neopomněla. Můžete se mi připomenout. V diskuzi, poštou, na skypu, formu nechám na vás. Ale trolly prosím, aby mi o sušenkách napsaly jen jednou. Bod 4. Aktivita Hele, lidi, já chápu, že ta nálada psát někdy není. Zvlášť, když člověk řeší kupu jiných starostí. A opravdu nechci, abyste se do těch příspěvků nutili (a já pak musela poslouchat, jak jsem hrozná, že vás po měsíci, co se na vás čeká, urguju, ať napíšete! To mě vážně nebavilo a nechci to poslouchat už ani teď.) Takže ... pokud nemůžete, nemáte náladu psát, máte problémů nad hlavu, ale výhledově chcete pokračovat - dát to vědět, domluvíme se! Pokud už dál pokračovat nechcete - dát to vědět! Ušetříme si nervování na obou stranách. Je to přece jenom hra, že ano. (A já se kvůli tomu hádat nebudu :D) Co se týče nějaké četnosti. Myslím, že bude ideální nějaké seskupinkování, v nichž si budete psát a tempo si určovat podle hráčů, s nimiž hrajete. Osobně si myslím, že týden až měsíc a půl je takové ideální rozmezí 8D. A hlavně - pokud už hrát nechcete a já vás nevyhodím v rámci bodu 1., dejte mi to vědět, ať s váma nepočítám. ^^ A pokud pokračovat chcete, dát vědět mi můžete taky. ^^ Bod 5. Délka příspěvků Aspoň deset řádků. To dá každej! Nemusíte mi psát romány, pokud se vám nechce. Ale když je napíšete, ráda si počtu. Nic víc, nic míň! Bod 6. Hra samotná a) Psaní výskytu, oslovování a zmínění platí pořád. b) Vyučování se přeskakuje. Vážně, prostě na psaní výkladu nemám nervy, beztak se tam prostě učíte... a nějaké vztahy, bordel a tak můžete páchat ve volném čase. Samozřejmě, rozvrh máte, den vědět budete, můžete to zmínit. Některé hodiny se uskuteční, ale budou to spíš výjimky, prostě pokud by se tam mělo stát něco zajímavého nebo tak. Za profesory si pište sami, pokud je náhodou potkáte nebo vás seřvou nebo tak. Pokud by byl nějaký třeba, všimnu si toho ; ), případně mi to můžete nenápadně naznačit ^^. No, kdyby se vám za nějakého opravdu moc chtělo hrát, taky stačí jenom říct! c) výuka Z vyhlášky ministerstva jsou pro studenty studující na OVCE (šestý a sedmý ročník) povinné Lektvary, Kouzelné formule a Obrana proti černé magii. Z těchto předmětů můžete, ale nemusíte skládat zkoušku OVCE. Pokud zkoušku nemáte v plánu skládat, je pro vás povinná pouze ta jedna hodina týdne (viz. rozvrh), pokud ano, musíte/měli byste chodit na všechno! (ano, je to proto, že s Kirklandy na lektvarech se dobře trollí, ale ani jeden by si lektvary v šestáku dobrovolně nevybral. Hm.) Samozřejmě, že ve třetím ročníku jste si vybrali volitelné předměty, které třeba ano a třeba ne navštěvujete dál. Doporučuji vám si rozmyslet, z kterých předmětů vaše postava chce dělat OVCE, ale je mi to v podstatě fuk ^^. d) na případných odstupujících postavách se domluvíme/rozhodnu, jak dopadly. Nicméně ... je to APHP, hetalia postavy v HP světě, takže to, že nějaký stát nikdo nehraje, neznamená, že v tom světě/škole není..., ale jak, to je otázka a moc to nepoužívejte, ať v tom není kolosální bordel. :'D e) všechno, na co jsem zapomněla. Určitě si někdy vzpomenu. 8'D ~ A ještě, PJ nemá vždycky pravdu a tyhle blbiny *sigh*, tahle hra je naše a sami si ji vytvoříme, ano? PJ jen usměrní děj a případně zasáhne, kdyby se to mělo seknout 8D. To by bylo asi zatím vše. ^^ Adrý |
| |
| Ve stínu baziliška Je čtvrtek, 3. prosince 1992, ráno. Zima už nějaký ten čas doráží na dveře, sněhové peřiny pokývají bradavické pozemky, přestože některé minulé události zanesly do duše některých sémě pochybností a stínů, přeci jen se ve vzduchu vznášení jakési očekávání blízkých svátků. Však ani dnešek není výjimkou a začíná bílými vločkami padajícími za okny. Poetičnost této chvilky kazí zřejmě jen fakt, že většina z vás se probouzí na ošetřovně. Tedy všichni šesťáci, kteří se zúčastnili včerejší povinné hodiny lektvarů, která skončila poněkud katastrofálně (takže vaše následky jako Arthurova schopnost mluvit s hady, Petrův podezřelý zjev či rozdvojení Felikse se uskutečnily). A pak dva studenti - Im YongSoo a Afred Jones, kteří se omylem nachomýtli pod schody, kde byli strhnutí velkým klubkem padajících studentů. To aby jim to nebylo líto. Celkově ale mohli být studenti ostatních ročníků reativně spokojení, jelikož se zrušila středeční výuka. Jistý podíl na tom měl Snape, který následkem výbuchu celý zezelenal a který dostal záchvat vzteku a nepříčetně vyřvával, že tohle nemá zapotřebí, končí a pokusil se proklít jistého dánského studenta, který se ho neopatrně přišel vyptávat, co se stalo s jistým Norem. Druhým důvodem může být skutečnost, že žíravina vyprsknutá z kotlíku nejmenované osoby, která začala vyžírat díru do stropu, se nakonec skutečně prožrala do třídy v přízemí, čehož následkem bylo propadnutí oné třídy do podzemí ... Naštěstí nikdo ve třídě nebyl (bohužel Snape už z učebny lektvarů odešel), takže nikdo nebyl zraněn. Ovšem profesorstvo zbytek dne muselo dávat věci do pořádku. (Zlatoslav Lockart se z nějakého důvodu vydal nakupovat vánoční dárky v tento den, takže nebyl k zastižení.) Poněkud nemilejší fakt je, že profesor Snape strhl body všem studentům, kteří na hodině byli, za to, co způsobili, a těm, kteří tam nebyli, také, za to, že se flákají. A vzhledem k tomu, že ti, co se ulili, neskočili na ošetřovně, dostali alespoň zprávu o tom, že jim je udělen školní trest na neděli 6. prosince, kdy se mají dostavit v pět odpoledne k Hagridově hájence. (Těm na ošetřovně trest udělen nebyl, protože podle Brumbála se vytrestali dost.) Body ovšem šly dolů po stovkách, takže všechny koleje jsou poprvé v historii školy v mínusu. Bodový stav je na tom takto: Zmijozel: - 567 bodů Havraspár: - 549 bodů Mrzimor: - 498 bodů Nebelvír: - 600 bodů (bylo to jen - 571, ale Sevie to nakonec zaokrouhlil) - Co se týče dění na ošetřovně, většina z vás prostě spala a zotavovala se. Žádné vyrušení v podobě přinesení zkamenělého těla se nestalo (ohledně Egilla pojednám níže). Sigurd byl v průběhu večera unesen Matthiasem. Ryan, Morgan a Ludwig se vypařili do kuchyně, kde rozdrobili část jistých inkriminovaných sušenek do jídla pro zmijozelský stůl, druhá část plánu musí počkat na dnešek. Nejspíš jsou také jedni z těch, které ráno netráví na ošetřovně (těmi dalšími jsou Roberto, Antonio, sedmáci a Sigi). Studenti na ošetřovně dostanou snídani tam a pak jsou vysláni na vyučování. (Feliksovo rozdvojení se zatím nepovede vysvětlit, madame Pomfreyová potřebuje více času na prozkoumání vzorku, který od Torise dostala.) Co se týče snídaně ve Velké síni, kromě pohledu na hodiny, který zřejmě působí značně depresivně, Snapa se zeleným odstínem vlasů, které se mu zřejmě ještě nepodařily dát do původního stavu (ale jsou od pohledu lesklejší a umyté!), se stane jen jedna zvláštní událost. Zmijozelanům, kteří se dostavili, ať už snědli cokoli nebo se jen napili, zezelenají zuby. A ve chvíli, kdy se v síni - jako jeden z posledních - objeví Francis, všechny zmijozelské pohledy se upřou na něj. V ten okamžik všichni vstanou a vydají se k němu s něčím, co vypadá jako chtivý úsměv (ale s těmi zelenými zuby to působí obzvlášť děsivě). Někteří se pokusí o cosi jako vyznání lásky, každopádně se k němu všichni bez rozdílu mají snahu se lepit, lísat nebo ho jinak uzurpovat a vysvětlovat mu, že je pro dotyčného jen ten jediný ... Vyučování proběhne víceméně normálně ~, jen Francis má táhnoucí se harém. - A pár poznámek na okraj. Aidian Kirkland je na několikaměsíčním výměnném pobytu v Krásnohůlkách, užívá si krásné časy s Francouzkami, které žerou jeho skotský přízvuk a celkově jeho. A určitě má dost nápadů na to, aby se ve svém příspěvku chvástal sám. 31. října, tedy v den Předvečeru všech svatých, proběhl první útok. Byla sobota a konala se tradiční oslava. Napadeným byl Egill Bondevik, který byl nalezen nedaleko umývárny ufňukané Uršuly, zkamenělý. Na stěně byl nápis krví, "Mějte se na pozoru! Netvor byl vypuštěn!" Domněnky byly různé. Někteří si vzpomněli na jisté legendy o tajemné komnatě, nikdo si ale nedovedl vysvětlit, proč by byl potom napaden čistokrevný student. Madame Prýtová čeká úrodu mandragor, takže už je známo, že Egill bude přiveden nazpět. U těla byl přichycen Alfred F. Jones, který byl nejprve z útoku obviněn školníkem, naštěstí mu jeho obrana, že tělo jen našel, byl tam omylem, atd. prošla ... Od tohoto incidentu se nic podobného nestalo, tedy zatím ... - Co se týče vás, prostě popište co uznáte za vhodné, ale nejlíp ráno, shrňte významné body, nejlíp se nějak dostaňte do odpoledne (ale nemusíte nutně v prvním příspěvku, pokud máte co na práci, ale zase to moc neprotahujte ^^) a tak ~ |
| |
| Oh, oui... Můj osobní harém (neb mé úžasné já) Už se upírám o postel lokty a i nadále sleduji vlnícího se Antonia... jeho pohyby jsou tak dokonale propracované, elegantní a svůdné zároveň. Je to jednoduše originál, který se hned tak nevidí. 'A bude můj.' Olíznu si rty a nasucho polknu, když se mi posadí do klína a pak... pak se ten debil začne chlámat. Zmateně zamnrkám. Ovšem dříve, než stihnu jakkoliv zareagovat, je onen vůl (který si říká býk) již dávno pryč. "Tohle ti nedaruju." Zamrmlu si tiše a rozplácnu se na posteli. Nevím vlastně ani proč, ale připadá mi to tak nějak depresivní... protože já o to fakt stál a on si jen udělal takový malý kanadský žertík. 'Oui, oui... měl jsem to čekat. Nechápu proč jsem vlastně čekal něco víc. Vždyť je to jen hlupák, snažící se tvářit jako inteligent. Hm... copak já nikdy nebudu mít štěstí?' Zírám do nebes a uvažuji nad svým životem, který se skutečně zdá být dosti nepřívětivý. Jediné co mě rozveseluje jsou ta dvě paka. Z toho jeden udělal něco takového. Mé úvahy nad nepřízní osudu jsou přerušeny až upozorněním kouzelného budíku a já se jen rychle obleču a vyjdu z pokoje, míříc směrem k učebně. Po cestě se nicméně dozvím, že dnešní výuka odpadá. Zajdu si tedy alespoň na oběd, kde s nikým neprohodím jediné slovo a pak si to zamířím do knihovny, kde si naberu pár knih ke studiu. Jmenovitě jsou to kouzelné formule, jež byly vytvořeny za posledních padesát let, příručka a stručné shrnutí přeměňování. Cestu zpět jsem vzal oklikou. Velkým obloukem jsem se vyhl profesoru Snapeovi, který se zdál více než jen podrážděn, ale musím uznat, že konečně chytl tu správnou barvu. Jsem více než zvědav zda-li bude zítra opět vypadat jako vdovec. A bohužel, školníka nikde nezastihnu. Jsem zvědav jak dlouho zabere, než pověsí Johančin portrét. Velice rád bych jí viděl ve společnosti místních obrazů... jistě pro ně bude velkým přínosem. Cestou však neminu ani velké přesípací hodiny, jež ukazují, jaký je bodový stav kolejí a... skutečně se zastavím a překvapeně pozoruji, nevěříc vlastním očím. Ale zdá se to být skutečné... a je velice potěšeníhodné, že vlastně vedeme. S tímto zjištěním se nadšeně vydám do svého pokoje, kde svůj volný čas věnuji knihám, které jsem si přinesl a samozřejmě také psaní esejí a drobným opakováním svých znalostí. Večer si samozřejmě dám sprchu a zalezu si do postele. Na jídlo jsem neměl vůbec náladu a tak jsem ležel ve své posteli, díval se do nebes své postele a nechal myšlenky jen volně plynout. A účel se dostavil velice rychle. Začala se mi klížit víčka a pomalu jsem usl. A zdál se mi sen. Bylo léto a já jsem právě hřebelcoval jakéhosi pegase, když se vedle mě objevili ti dva. A s prapodivnou chtivostí mne táhli od práce do seníku... zezačátku jsem se bránil, ale pak... pak jsem přeci jen šel. A v podstatě se mi zopakovalo dnešní dopoledne s tím, že místo toho, aby si ze mě vystřelily, se z nich stali mozkomorové a jeden z nich se ke mě skláněl s úmyslem mne políbit... Probudil jse se okamžitě, k smrti vyděšený. Bylo něco kolem druhé hodiny ranní. Neměl jsem ke komu jít, jelikož všichni určitě spali a vlastně jsem se bál vůbec vylézt z postele. Celý zbytek "noci" jsem pak nespal. Krčil jsem se pod peřinou, vyděšený a očekávající nějakého mozkomora jsem v ruce svíral svou hůlku. Až když sluneční paprsky začaly pronikat oknem, strach opadl a já pomalu vylezl ven z postele. A následovaly veškeré ranní procedury. Sprcha, úprava obočí, úprava všeho možného, sčesání vlasů do elegantního culíku a ošacení. Největší práci mi však dalo, zakrýt kruhy, které se mi vyrýsovaly pod očima, ale i s tím jsem si naštěstí zvládl poradit. Při pohledu na hodiny mi bylo jasné, že zpátky pro věci bych se už nevrátil a tak jsem si přichystal vše potřebné a i s taškou jsem se vydal směrem do Velké síně na snídani. Vzhledem k tomu, že jsem neměl ani večeři jsem měl skutečně hlad, ale cestou jsem prohodil pár slov s několika obrazy a se značně lepší náladou jsem vkročil do velké síně, rozhlížejíc se, nespatřím-li ta dvě paka. Avšak než abych stihl kohokoliv pořádně zaregistrovat, nadzvedl jsem obočí nad prapodivným počínáním zmijozelských studentů. Tvářili se jako slizcí hadi a bylo mi to poměrně proti srsti. Dokonce jsem ustoupil i o krok vzad, ale to už u mě byly jakési dvě šesťačky a začali se ke mě lísat. "Oh, mon chére~... mon chér~... Ladie, gentlemans..." Nedokázal jsem ukončit větu, jelikož se po mě vrhl kdosi další s překrásně věnovaným francouzákem. 'Hm... copak se to děje? Že by nápoj lásky? Copak jim ti dva dali? Ne že bych si stěžoval...' Taková pozornost, se mi věru zamlouvala... Měl jsem vlastní harém a tím pádem i celou řadu sluhů. S elegantním úsměvem jsem pohladil kohosi po vlasech s žádostí o nalezení vhodného místa a dobré snídaně (jen doufejme, že se mi nedostane jídla zmijozelských). |
| |
| Drahý bratře... Místo: Krásnohůlky Oslovuje: Morgana Zmiňuje: Arthura, Ryana, Francise Kouknu se na hodiny. Ručičky na ciferníku mi oznamují, že mám ještě půl hodiny do příchodu tý pěkný bloncky. Sednu teda za stůl a rozhodnu se odbýt jednu z povinností. Abych před rodičema pořád vypadal jako spořádanej a úžasnej syn, kterej si zaslouží zdědit vedení rodu, musim jednou za čas napsat těm *doplňte libovolnou skotskou nadávku* dopis o mym zahraničním studiu v Krásnohůlkách. Nechápu, k čemu to je. Proč stojej o to, abych měl o bratry zájem, když jim jsou taky docela ukradený? Na druhou stranu se rád před bráškama vytáhnu, jakej jsem vzornej student. Vytáhnu teda pergamen, brk a inkoust. Nazdar, Zdravím můj nejdražší bratře, Pozdrav zvládnu už na druhej pokus, což je výkon. Vlastně na třetí, druhej pokus byl až moc sarkastickej. Píšu ti, protože mám zrovna volnou chvíli, ale bude to asi dost krátkej dopis, za půl hodiny přijde jedna pěkná studentka, která mě doučuje lektvary. Rád bych všem těm kreténům v Bradavicích vytřel zrak tim, jak umim lektvary, ale snad i ty chápeš, že na takovymhle ‘doučování’ jsou lektvary to poslední, co nás zajímá. Francouzky jsou fakt pěkný baby. Kam se hrabou ty britský netykavky. Měl bys vidět, jak jsou ze mě vedle. Nedivim se jim, ale stejně je to od nich pěkný. Nebojej se si říct, co chtěj.. .a já jim to rád dám. Samozřejmě teď mluvim jenom o… 'trávení společnýho času'. Ta obryně byla nejdřív proti tomu, abych se s holkama stýkal i mimo vyučování, ale stačilo se na ní usmát a vysvětlit, že poměry v Bradavicích jsou tak děsný, že potřebuju doučování skoro ze všech předmětů. A je to. 'Bohužel' občas je učiva tak hodně, že 'pracujeme' až do noci. Řeknu ti, že se zpátky fakt netěšim. Na naší škole je z Francie jenom ten úchylnej Francouz, kterej je na 100% teplej, páč nechápu, kdo by jinak odjížděl od tak úžasnejch holek. Takže v Bradavicích nemáme ani jednu pořádnou holku. To naštve. Naštěstí neplánuju se v Británii moc dlouho zdržovat. Až dodělám školu, odjedu zpátky sem, najdu si nějakou roztomilou ženušku a pak už si jen počkám, až otec bude moc starej a nebude už zvládat vést náš rod. Jo, čeká mě idylka. Vyšachovat z dědictví Arthura nebude moc těžký… a ty ses vyšachoval sám. Díky. To zrzavý poleno doufám není ani zapsaný v rodokmenu. Představa, že by někdy on… nedokážu to ani napsat, jak je to absurdní. I kdyby byl Kirkland, je úplně neschopnej. A ty jsi něco jako krvezrádce. Vážně, mohl bys vůbec udělat ještě horšího? Možná tak zaplést se s nějakou mudlovskou šmejdkou a začít se paktovat s někym z Nebelvíru. Ne, myslim, že bohatě stačí, že jsi to podělal a dostal se do blbý koleje. Rodiče maj štěstí, že maj aspoň mě. Hodně bych je litoval, kdyby měli jenom vás dva + toho irskýho blbečka. Naštěstí jsem tu já, zachránil jsem celej náš rod! Kdybych se nenarodil, bylo by to pěkně v háji. Ne, že takhle by to bylo skvělý. Jsem rád, že nejsem jednim z našich rodičů. Jakej je asi pocit, když se ze tří dětí povede jenom jedno? Dost mizernej, co? Bohudík ani jeden z vás nebude mít možnost rozšířit svoje hrozný geny dál. Ty, než by přišlo na věc, bys usnul. A Arthur by nesbalil holku ani ve snu. Skoro se bojim, že by vaše dítě bylo mudlovský. Už se pár takovejch případů stalo, ne? Kouzelníkům se narodilo dítě, který neumělo čarovat. Hm, nerad bych, aby se stalo něco takovýho v našem rodu. Asi už budu končit. Vim, že tě mrzí, že ti nevěnuju víc svýho času, ale koukni se do zrcadla, objektivně se zhodnoť a buď rád, že jsem se vůbec obtěžoval napsat těch pár řádků. Doufám, že mi aspoň napíšeš, jak je na tom s bodama Zmijozel. Možná ti něpíšu ještě před Vánoce a něco pěkného mejm milovanejm bráškům pošlu. Tak se měj. Snad se neurazíš (a kdyby, tak je mi to stejně jedno) , že doufám, že se ještě dlouho neuvidíme. Tvůj nejlepší bratr, Aidian Kirkland P.S. Rdši se o nic nepokoušej, jestli tenhle dopis přepošleš rodičům, řeknu, že je to podvrh, a ty budeš mít další průšvih. A ty o ně určitě nemáš nouzi. Dopis strčim do obálky a podám ho sově, která už čeká na okenním parapetu. “A pohni si! Nikde se netoulej!” zavrčim na toho pitomýho ptáka, načeř on zamává křídlama a uráčí se odletět. O pár minut později už se ozve klepání a do mé ložnice vstoupí dívka drobnější postavy. Vsadil bych svojí hůlku, že je to minimálně z půlky víla. “Salut,” pozdravim a uculim se na ní. Trochu se zasměje, protože jsem to určitě zase řek blbě. Ale kupodivu holky na prznění jejich jazyka docela letěj. Jo, ve Francii se mi fakt líbí... |
| |
| BSS je velmi vážné onemocnění Místo: Bradavice; ošetřovna, Velká Síň Zmiňuje: Mateje, Felikse, Rákosníčka, Kirklandovi, poníky? , madame Poppy Oslovuje: Matejne, Francise Hvězdné datum… WTF? Nutno podotknout, že ze včerejška si moc nepamatuji. Vše je ztraceno ve víru barev a zelené vůně. Neptejte se mě, jak to funguje, prostě to smrdí zelenou a basta. Stejně jako někde tady na ošetřovně leží můj drahý blond bráška… rozdvojený. Ani o tom nechci přemýšlet, bude mě bolet hlava ještě víc, než když se podívám do zrcadla a dívá se na mě nějaká potvora s žůžovýma očkama a brčálovýma vlasama. Z fleku můžu dělat Rákosníčka. Nechci se holedbat, že jsem se krásně vyspal, protože to není pravda. Jen když si pomyslím na bodovou ztrátu, popotáhnu. Jsem prefekt, měl jsem se vyvarovat chyb, copak jsem takový neschopa abych nezvládl paniku na hodině… Byli tam Kirklandovi, to nešlo zvládnout. Připomene mi moje ochotné podvědomí. Pro jednou se mě snaží utěšit. Je to… divné. Jsem natolik zvyklý, že ten hlásek, který ostatní zvou svědomím, si ze mě dělá legraci a sarkasticky poukazuje na mé chyby, že tohle je něco co mě vyvádí z míry. Ale zpátky ke spaní. Nemohl jsem za boha usnout. Vždy když jsem zavřel oči, viděl jsem barevné poníky. Nekecám. A vesele zpívali a tančili. Znělo to jako „Opagaga styl.“ Asi jsem se nadýchal moc těch zelených výparů. Bůh ví, co v tom bylo. Takže jsem strávil čas na ošetřovně počítáním pavučin na stropě. Je jich tam kupodivu málo na takové zatuchlé místo. Možná je to tím, že jsme v Bradavicích a dveře se tu u ošetřovny netrhnou. Takže tu musí být průvan a ten zabraňuje vzniku pavučin. Kauza uzavřena. V průběhu noci asi přeci jen usnu a probudím se s trhnutím a pocitem, že jsem jedl seno na jazyku. Už nikdy nebudu mít kotlík tak blízko jakéhokoliv Kirklanda a budu co nejblíže dveřím. Prefekt ne-Prefekt, zdrhám při prvním náznaku čehokoliv podezřelého. Slíbím si, když mávnu na Madame. Já už to tu nevydržím. Zaprvé nechci tu být, až se probudí má zdvojená noční můra a musím se přesvědčit, že je Matej v pořádku, hlavně po tom útoku na mladého Bondevika. A zatřetí se musím pokusit nějak zamaskovat to, jak vypadám. Jako jediný z celé třídy jsem dopadl nejviditelněji poškozený – nemluvě o újmě na psýše – a s růžovými očičkami mě nikdo vážně brát nebude. Po malé a tiché hádce s Madame, jsem z ošetřovny byl vyhozen pro porušování klidu a rychle jsem se zdejchnul na kolej. Vlítl jsem na pokoj, sebral svoje věci a hábit s kapucí a vystřelil ven, nevšímaje si překvapených pohledů ostatních. Ale pozdravit portrét Helgy jsem si nemohl odpustit. Usmál jsem se mile a stáhl si kapuci do obličeje, tak aby mi schovávala celý obličej a já viděl. Připadám si velmi drsně. Takhle jsem se posadil k Mrzimorskému stolu a schoval se za jednou svou učebnicí, aby mě tuplem nebylo vidět. Bože můj, takhle se nemůžu ukázat na veřejnosti! A přesto tu stalkuješ svého mladšího bráchu, jak to děláš už od listopadu po tom útoku. Jeeee! Moje podvědomí je zpátky. Chyběl jsi mi, kámo. A takhle sedíc a zírajíc přes okraj učebnice, kterou mám stejně vzhůru nohama a je to věštění, které znám nazpaměť, vidím, že se děje něco divného ve státě Zmijozelském. Čteš moc Shakespeara. A pak… zůstanu zírat s pusou do kořán, co to vidím. Všichni ze Zmijozelu se vydali k Francisovi. I můj mladší bráška! Neuvědomím si jak, ale najednou jsem na nohou a kráčím si to k němu. Za chůze si sundám kapuci a propaluju Francouze pohledem. Protože za tohle může on. Určitě. Jsem si tím jistý! Popadnu bratra za ruku a odtáhnu ho z klubka. Zamračím se a něj. “Mateji, co to děláš? Copak nevíš co je zač? Varoval jsem tě před ním a jemu podobnými stokrát! Nechci, aby ti ublížil,“ držím ho pevně za rameno, jaksi si neuvědomuju, že tohle je poprvé, co s ním mluvím před zraky všech a že ukazuji, že mi na něm záleží. Myslím, že jsem už slyšel o tomhle onemocnění. Syndrom velkého bratra. Nějak tak. No, zatím je to v pohodě. Neječím. Obrátím pohled na Francise a obejmu Mateje kolem ramen. “A ty by ses měl stydět. Sedmák a nechat se takhle obletovat dětma pod zákonem. Varuju tě jednou, uvidím tě v přítomnosti svých bratrů jednou a můžu ti jen říct, že by sis měl zamykat pokoj,“ ušklíbnu se temně a přitisknu si k sobě brášku mého malinkého nevinného a nezkušeného. Neptejte se, co se stalo s jeho poslední přítelkyní. |
| |
| Nečekaný efekt sušenek Místo: kuchyně, pokoj, Velká síň Oslovuje: Morgan, Ryan, Petr Zmiňuje: sušenky, všechny hráče famfrpálového družstva Mrzimoru, madam Hoochová, Francis, Zmijozeláci Jsem rád, že se můj setká s takovým úspěchem a dokonce ještě s jeho vylepšením. Rozdrtit jen polovinu sušenek a tu použít na dochucení snídaně pro naši nejmilovanější kolej. Ale i o osudu druhé poloviny našeho radioaktivního pokladu už bylo více méně předem rozhodnuto. Rozdělíme si sušenky rovným dílem a pak každej opatrně drtíme onu blikající hmotu na jemný prášek. Ten pak sesypeme do lahvičky s perforovaným víčkem (takže si z toho uděláme takoou jakoby slánku) a s tím se vydáme ke stolu s jídlem pro Zmijozel. "Myslím, že bychom předtím měli skřítky někam odlákat. Nikdo přece nemusí vědět, že jsme do toho jídla něco přidali." pošeptám klukům. Zbavit se skřítků zase není tak velký problém, jak se zdá. Stačí je o něco požádat a oni s emohou přetrhnout o to, kdo to udělá první. V okmžiku máme pole volné a můžeme vesele řádit s naší kouzelnou slánkou. Posypeme všechno jídlo poměrně vysokou vrstvou, takže když se postavíme dál od stolu, vyniká onen stůl svou blikající září. "To nevypadá moc nenápadně." Podotknu. Zanedlouho se nestačíme divit, co se nám naskytne před očima. Blikající prášek se začíná zanořovat do jídla jako by to byla jen řídká kaše, takže záře úplně zmizí. A je jedno, zda se jedná o chléb, perník, puding nebo ovoce. Z toho pohledu se mi zježí všechny vlasy na hlavě. Je to tak... odporné. Když si jenom představím, co to udělalo s tím jídlem, nechci si ani představit, co to udělá s tím, kdo to sní. Otřesu se odporem. "Pojďte odtud radši pryč. Bůh ví, co to ještě udělá." Navrhnu. A tak se sebereme a odcházíme na pokoj. Cestou pozveme Morgana k nám na pokoj, přece jen potřebujeme ještě prodiskutovat pár věcí ohledně osudu hruhé části sušenek a bylo by dobré plán č. 2 uskuteřčnit co nejdřív, než tu někdo přijde na to, že jídlo není úplně bezpečné a začnou být všichni přehnaně opatrní. Morganovi pro dnešní večer zapůjčí postel Antonio, aniž by o tom samozřejmě věděl, že? Stejně nikdo neví, kde je. Sesedneme se na jednu postel určitě tu Spainovo, aby se nemusel Morgan stěhovat, až stoprocentně usne a začneme kout naše pikle. V jednu chvíli se nám na pokoji mihne Petr, ale zdrží se jen natolik, aby řekl: ahoj a čau a je zase pryč. A tak se zase vrátíme k našemu tajnému plánu. V průběhu toho Morgan odpadne a tak se s Ryanem přesuneme na mojí vedlejší postel, kde ještě chvíli diskutujeme. Pak si Ryan vleze do své postele a předpokládám, že oba usneme. Já teda aspoň usnu celkem rychle. --- Ráno se probudím dřív než oba kluci. Vylezu z postele a dojdu do koupelny se trochu zkulturnit. Osprchuju se konečně se dočkám té třetí věci, na kterou jsem se včera těšil celý odpoledne a odpoledne a oblíknu. Ani jeden se za celou tu dobu ještě nestihnul vzbudit. Povzdechu si, ale nechám je spát. Odejdu do společenské místnosti a kouknu na nástěnku, zda tam nepřibylo nic nového. Prakticky nic, co by stálo za zmínku. Snad jen to, že se blíží famfrpálové zápasy, takže bychom měli trochu pohnout s tréninky. Podívám se do kalendáře. Usoudím, že sobota by byla optimální. Odejdu z místnosti a vydám se za madam Hoochovou oznámit jí, že si na sobotu Mrzimorská kolej zabírá famfrpálové hřiště. I přesto že je poměrně ráno ji zastihnu už u sebe v kabinetu a všechno domluvím. Včetně klíčů od kumbálu s bednou s míči a dalšími pomůckami ke hře i tréninku. Vrátím se zpátky do naší společenské místnosti, vezmi papír a brk začnu psát krátký vzkaz: Zpráva pro členy famfrpálového družstva Tuto sobotu 5. prosince se od 9:00 uskuteční další trénink na našem famfrpálovém hřišti. Účast je povinná. Teple se oblečte. kapitán Ludwig Beilschmidt Vzkaz připevním na nástěnku a pak odejdu zpátky do našeho pokoje, kde už se ti dva snad probudili. Sbalím si věci na vyučování a společně s nimi odcházím na snídani, kde se kromě jídla těším i na navšední podívanou, které se nám, doufám, naskytne. Už při vstupu do Velké síně je slyšet jistý halas, který dává tušit, že se opravdu něco děje. Skoro se do síně ani nemůžeme dostat, protože se u dveří utvořil menší hlouček Zmijozeláků. Na první pohled je mi na nich něco podivného. vlastně na druhý, protože ten první je ono neobvyklé shluknutí Když se náhodou nějaký z nich otočí naším směrem a usměje se, trefí mě ta změna přímo do očí. " Oni mají zelený zuby." Nahnu se ke klukům a stěží zadržuju smích. "Nevíte, proč tu všichni stojí a co tu chtějí?" Zeptám se jich, protože jsem si zatím Francise ještě nestihnul všimnout. To až po nějaké době. " To si děláte srandu. Oni... oni..." Nesmát se už opravdu vyžaduje mnoho sil. "... oni obletujou Francise?" |
| |
| Neboj Tino, já se o tebe postarám Místo: ošetřovna, Velksá síň, ošetřovna Oslovuje: Tino Zmiňuje: Madam Pomfreyová, Zmijozelani Rychlým krokem směřuju k ošetřovně. S hrdlem stáhnutým obavami a s velkým knedlíkem v krku prudce otevřu dveře a rozhlédnu se po ošetřovně. Uvidím tam všechny spolužáky, o kterých byla řeč v posledním Berwaldově příspěvku, což tu nebudu znovu opakovat. Kdo chce, ten si to najde, a kdo nechce, tak to není nic zásadního bez čeho by se neobešel. Jako posledního zahlídnu Tina. Rychlým krokem k němu dojdu. S úlevou zjišťuju, že je už při vědomí. Sednu si na kraj postele a přitisknu ho k sobě v pevném ale zároveň jemném objetí. "M'l jsem strach. S's v p'řádku?" Zeptám se ho, pustím ho, chytnu za ramena a na délku mojí paže ho odtáhnu. Kriticky si ho prohlížím. Velmi kriticky. Mám o něj strach. Co kdyby se mu stalo něco vážného? Co bych bez něj dělal? Prohlížím si ho opravdu dlouho, až je mu to zřejmě nepříjemné, protože se začne lehce ošívat. Lehce přikývnu na znamení, že jsem svoji prohlídku skončil a neshledal jsem na něm žádnou závažnou změnu. Zatím. Znovu si ho k sobě přitáhnu. Tentokrát mnohem něžněji než předtím. Nechám ho, aby se o mě opřel a rukou ho hladím po vlasech. Musím si být stoprocentně jistý, že mu nic není. Nesmím ho pro dnešek spustit z očí. Umanu si. Madam se už ale zřejmě nelíbí moje dlouhá přítomnost. Nejprve mě zpraží pohledem, pak si lehce odkašle a když mě ani to nedokáže přimět odejít, zvedne se a dojde až přímo k nám. Snaží se mi milým způsobem říct, abych odešel a nechal Tina odpočívat osamotě. To ale rezolutně odmítnu a trvám na tom, že u něj budu celou noc. Když namítne, že bych neměl, kde spát, odpovím, že si sednu na židli a budu ho celou noc hlídat. Madam se mi to snaží rozmluvit, ale já jsem neoblomný. Rodina je vždy na prvním místě. A tak nakonec kapituluje a odejde. Přitáhnu si k posteli židlia posadím se. "M'l b's jít sp't." Pohladím Tina po vlasech a pomohu mu si lehnout. "B'du u tebe." Slíbím mu a pohladím ho po vlasech. Pár neposedných pramenů, co mu spadnou do čela, vezmu a dám mu je za ucho. " D'brou noc." Popřeju mu, přikryju ho pořádně dekou a dám mu pusu na čelo. Pak zase usednu na židli a vezmu jeho ruku a sevřu ji ve své dlani. Sedím u něj celou noc a sleduju, jak spí s odplouvající obavou, že na něm najdu nějaké trvalé následky nebo jakoukoliv známku, že je s ním něco v nepořádku. Při každém jeho zavrtění zpozorním v očekávání toho nejhoršího. Ale celá noc proběhne klidně a nic, naprosto nic se nestane. --- Ráno jemně vymaním svoji ruku z jeho a potichu dojdu do Velké síně pro snídani. Dostat se do síně poněkud problém, protože vstup blokují oni Zmijozelané, ale ani davová euforie nedokáže překonat přirozený pud sebzáchovy, který v mnoha lidech můj pohled vzbuzuje. Takže mi zvláště ti z nižších ročníků ochotně ustupují z cesty. Půjčím si tam velký tác, na který nadnám od všeho trochu. Neopomenu samotřejmě hodně ovoce. Vitamíny jsou důležité na podpotu zdraví. Přidám i teplý nápoj a na tácu to odnáším zase zpátky. Zmijozelani tentokrát zvoří uličku automaticky. Odnesu tác se snídaní zpátky na ošetřovnu, potichu ho položím na noční stolek vedle Tinovi postele a čekám, až se probudí. |
| |
| Ráno dělá den
Místo: Ložnice, pozemky, Velká síň Mluví na: Petr Zmiňuje: Vánoce Zmijozeláky a Francise
Probudím se přesně s úderem šesté hodiny ranní. Jako každý den. Chvilku líně mžourám do zatažených závěsů, pak si podám knihu o masožravých bylinách a přečtu si pár kapitol jen za svitu mé hůlky, abych nerušil ty, co ještě spí. Což k tomu jak vstávám, brzy jsou téměř všichni.
Uběhne asi půlhodinka, pak se obleču, spáchám hygienu a jdu na ranní procházku. Venku je to čím dál tím víc podobné mojí domovině v dalekém Rusku. Krajina je přikrytá sněhovou peřinou, všechno je tak tiché a klidné, žádný křik, žádné hádky, jen já a školní pozemky dřímající pod sněhovou peřinou místy pokrytou stopy zvířat co se sem chodí v noci dívat s temného lesa.
Za měsíc budou Vánoce a já zase nebudu doma. Zůstanu ve škole a budu hrát ve společenské místnosti kouzelnické šachy sám se sebou a dárek si jako už tradičně koupím sám. Čím bych si asi letos udělal radost? Možná rukavice z dračí kůže na bylinkářství, nebo nové chrániče na Famfrpál? Ty staré už jsou dost otlučené a místy dokonce už praskají. Nebo možná nové kouzelnické šachy. Bude složité si vybrat…škoda že jsou Vánoce jen jednou ročně.
Mlha se pomalu zvedá a noční oblohou začínají probleskovat první sluneční paprsky. Nějak jsem se při tom snění zapomněl, brzy bude hodina. Na snídani ani nemám chuť, ale trochu čaje by snad nevadilo.
Vrátím se do hradu a Velké síně, je tu nějaký podezřelý hukot, hlavně když vidím Francise v obležení téměř celé mojí koleje. Co se to?! Asi bych to měl jako primus řešit…
Ne, nejdřív čaj. Sednu si na okraj a naliju si šálek. Rozkošnicky k němu přivoním a náhle stáhnu obličej do znechuceného šklebu. Earl grey….FUJ!! tahle břečka po ránu dokáže zkazit celý den
Nechám šálek stát na stole a jdu se podívat co se to tam vlastně děje. Žádný pokrok během mojí episody s čajem nenastal. Jen přiběhl Petr a začal na Francise řvát. Zajímavá podívaná třeba ví něco víc. Přijdu k němu a položím mu ruku na rameno. „Zdrastvuj tě Peťuška, to na Francise všichni letí jen tak? Vidím minimálně…jeden dva tři čtyři …7 lidí co by si o něj neopřeli normálně ani kolo…nemluvě o těch zubech jak z brčálovýho rybníka. “ |
| |
 | Zmijozelani okupující Francise Jakmile Francis vyjádří nějaké své požadavky, na tvářích zmijozelanů to vyloudí úsměvy. "Samozřemě," "Jak si přeješ," "S největší radostí," "bude mi potěšením," to jsou nejčastější odpovědi, které se z úst zmijozelanů dostanou, pár prváků se skoro přerazí, jak se rozběhnou pro nějaké to jídlo a druháci jim směre konkurují. Třetí se tvářejí zdrženlivěji, spíš vytváří jakousi slavnostní uličku, kterou by měl Francis projít přímo ke stolu. Mladík, který Francisovi věnoval polibek, se dožaduje dalšího. Jenže to mu pod krkem přistane dýka Natashy. "Ani na to nemysli," zasyčí vražedně, odstrčí ho a s velice okouzlujícím pohybem se dostane na mladíkovo místo. S dýkou v ruce se jme toho začít s ní romanticky hladit Francise po tváři, přitom se usmívá s fanatickým leskem v očích. "Vezmi si mě!" sykne na něj. "Chci svatbu, svatbu, svatbu!" "Vždyť ho chudáka vystrašíš!" protestuje jiný student a odstrčí Natashu pryč. "Jsi v pořádku?" stará se a kontroluje Francise. Další lidé ho mezitím začnou hladit ve vlasech a někdo se dobývat pod jeho hábit. Mezitím čtvrťáci, Roderich a Vash, vytáhli hůlky, momentálně po sobě metají kouzla, aby se rozhodlo, kdo bude dělat Francisovi garde a dovede ho ke stolu. A do toho se objeví Petr. "Co si vlastně myslíš?!" vyštěkne Matej na Petra naštvaně a vytrhne se mu. Obvykle tichý student se na svého staršího bratra rozzuřeně kouká a propaluje ho nevraživým pohledem. "Nedovolím ti stát v cestě mé lásce!"prohlásí melodramaticky a vytáhne hůlku, s níž na bráchu zamíří. "Rozumíš?!" zvolá. "Jsem už dost starý, abych se rozhodoval sám!" Když se objeví Ivan, nejistě na něj koukne, pak se snaží vrátit zpět ke svému novému francisovskému idolu. Jediný, kdo ze Zmijozelanů více registroval Ivanův příchod, byla Natasha, která po něm chvílku dlouze koukala, jako by přemýšlela, o koho se vlastně jedná. Jinak Zmiozelani ignorují zbytek a procházející pouští dobrovolněji opravdu jen, pokud se jedná o někoho Berwaldova typu. (nemohla jsem si pomoci :D) |
| |
| Miesto: knižnica, chodba na internát Hovorí s: portrétom starej čarodejnice, Tučná pani Zmieňuje: Lockhart, Dumbledore, Snapea a šiestakov z inkriminovanej hodiny elixírov Zatvorím knihu a nešťastne vložím hlavu do dlaní. Práve som v rekordnom čase prečítal "učebnicu" na obranu proti čiernej mágii, z ktorej máme urobiť "výcuc". Viem, že to má byť len z jednej kapitoly, ale čo už. Radšej sa s tým umorím naraz, než aby som to musel robiť týždeň čo týždeň každý boží deň v roku! To už Dumbledore naozaj nemal inú možnosť na výber keď najal takého tupca inteligentného a božského človeka ako je Lockhart!? *asi o 4 hodiny neskôr na ceste do chrabromilskej veže* "Moooojeeee ooočiiii...." skríknem na celú chodbu, za čo si vyslúžim naozaj veľmi škaredý pohľad od niekoľkých portrétov na stenách. "Ách, keby som len nebola dvojrozmerná, hneď by som ťa toho problému zbavila...!" zaškrieka po mne jedna stará čarodejnica s dlhými ostrými nechtami z obrazu. Mám obavy, že to myslí vážne... "Ehm... Veľmi sa ospravedlňujem..." odpoviem trošku nervózne, aj keď naozaj netuším, prečo sa toľko bojím. Veď je predsa v obraze, no nie? Ale aj tak sa po vzore môjho brata Kikua ukloním a rezkým krokom utekám preč. "Ako sa asi má, ten môj braček?" pomyslím si. Začul som totiž, že na hodine elixírov pre šiestakov sa dnes stala naozaj zábavná príhoda... Teda, ako pre koho. Kto by to povedal, že ten malý poliak sa rozdvojí? Ako keby nám nestačil už jeden... Rozhodne najväčší dojem však na mňa urobila Snapeova premena na.... Zeleného Snapea? 3koda, že som pri tom nebol... No vážne to by som sa fakt pozrel. Predo mnou sa náhle objaví portrét Tučnej panej. "Chlapče! Teraz sa chodí? Práve som chcela ísť na oslavu narodenín mojej priateľky do chodby s....Ale veď to je jedno. Povedz už heslo, nech mám pokoj!" odvrkne mi. Vyklopím zo seba heslo, poďakujem jej a vkĺznem do klubovne. myslím, že už je pomaly čas sa vykašľať na Lockharta a venovať sa najväčšej láske môjho života : posteli. |
| |
| Miesto: internát, Veľká sieň Zmieňuje: Francis a tlupa slizolinčanov, Kiku, Snape Oslovuje: Kiku, Snape Kráčam po dlhej temnej chodbe. Okolo mňa nič nie je, obklopuje ma len tma. Chodba vyzerá ako jedna zo školských, ale nevisia na nej žiadne obrazy. Vytiahnem teda z vrecka prútik. "Lumos!" zamrmlem. Kúzlo však nezafunguje a prútik sa nerozsvieti. Čo sa to preboha deje?! Pokračujem ďalej chodbou a snažím sa nájsť nejaký východ, či aspoň svetlo. Nikde nič. Zrazu za mnou začujem akýsi šuchotavý zvuk. Približuje sa! Otočím sa a hľadám jeho pôvodcu. Nikde však nič nevidím. Čo je celkom logické, vzhľadom k okolitej tme! Zvuk je stále bližšie a bližšie. Rozbehnem sa a snažím sa čo najviac zrýchliť. Nemôžem tej veci uniknúť! Zrazu mi spod nôh zmizne podklad a ja sa ocitnem vo vzduchu. PADÁM....!! Strhnem sa a prudko otvorím oči. Zrazu ležím späť vo svojej posteli a pyžamo mám celé prepotené. Bože, ako neznášam nočné mory... Pretriem si oči a vyleziem z postele, aby som spáchal nejakú hygienu a zbalil si veci do školy. Kompletne prichystaný cítim, že je ten správny čas vyraziť do školy. Pri vchode do Veľkej siene stretnem hlúčik slizolinských študentov obklopujúcich Bonnefoya. Čo sa to s nimi pre Veľkého pandu na nebesiach porobilo? Sú ako tlupa riadne nadržaných paviánov! Toto sa predsa nerobí! Teda... no... aspoň nie na verejnosti... by sa nemalo....či? Potom mi zrak padne na obrovské presýpacie hodiny s drahokamami. "MÍNUS ŠESTO BODOV?!?! TO SI ROBÍŠ KOZY!!!" skríknem na celú jedáleň, za čo si vyslúžim vražedné pohľady od väčšiny siene. Radšej rýchlo prejdem k nášmu stolu, kde vyhľadám Kikua. Keď si k nemu sadám, kútikom oka zbadám, ako sa ku mne blíži netopierofilný čierny fľak so zelenými vlasmi. Tuším, že bude zle... Bezstarostne pokrčím plecami. Veď čo, 600 bodov je 600 bodov. Keď to bude o niečo viac, už to bude aj tak jedno. "Dobré ráno, bratku!" uškrniem sa naňho a naložím si poriadnu porciu ovsenej kaše s ovocím. "Porozprávaj mi prosím o tých včrajších elixíroch..." poprosím ho a dám si plnú lyžicu kaše do úst. V tom na mňa dopadne efektný tieň v tvare... Snapea. Otočím sa a trošku nervózne sa naňho usmejem. "Dobwé wáno, pán pwofefow!" pozdravím a v mojej hlave nastane skrat, ktorý vzápätí vyústi do prejavu nebezpečného masochistického aktu. Prehltnem. "Ten nový účes vám naozaj svedčí!" Podľa výrazu v očiach majstra elixírov však tuším, že samovražedný počin môjho myslenia vyšiel. Stopercentne. |
| |
| Snídaně až do postele... Místo: Ošetřovna Oslovuje: Berwald Zmiňuje: Snapea, madamePomfreyovou, Francise Ležet na ošetřovně bylo více než šílené. Všude kolem byl hrozivý hluk. Byl tu celý ročník, protože vyučování se dle vyprávění zvrhlo v něco skutečně děsivého. Měl jsem, jak se zdá, velké štěstí, že se mi podařilo to všechno prospat. Problém je však v tom, že madame Pomfreyová si není jistá zda-li mne něco z té pohromy zasáhlo nebo ne, ale jelikož se cítím dobře, věří, že jsem v naprostém pořádku a potřebuji si pouze odpočinout. Je faktem, že bych nejraději odpočíval na ošetřovně každou hodinu lektvarů, ale pochybuji, že by mi to bylo povoleno. A profesor Snape by byl zajisté výslovně proti romu, aby se tak stalo. Raději mě nechávyletět z lektvarů, jen aby měl ten pocit zadostiučinění. Celkem by mne zajímalo jak to vypadá ve škole. Nějaký prvák na ošetřovnu donesl, že bylo zrušeno další vyučování a že profesor Snape zezelenal. Jsem si jistý, že jeho nová barva nebude znamenat nic dobrého a to pro nikoho. Netrvá to však dlouho a dveře se znovu otevřou. Dnes to není nic zvláštního a nutno podotknout, že na ty dveře určitě někdo použil vrzací zaklínadlo. 'Ruotsu!' Exploduje mi hlásek v hlavě a ja se jen narovnám, jelikož sedím opřený o zeď. Zachytím jeho pohled a vidím ho mířit sem. Popravdě, mám z toho trochu obavy... ale jsem i rád, protože to, že za mnou přišel znamená, že mu na mě skutečně záleží. Na druhou stranu se bojím toho, jak se zachová. Mohu jenom doufat, že mě nebude propalovat tím svým pohledem, jako by mne chtěl zaživa stáhnout z kůže. Ale to už jsem přitisknut k jeho hrudi a je na mne vychrleno několik otázek. Na Berwalda je to hotový řečnický výkon, za který by měl obdržet nejméně první místo. Nechci, abych byl od něho odtrhnut, ale on si to zařídí sám a začne mne propalovat pohledem. "R-ruotsu... jsem v pořádku... cítím se, ehm... skvěle." Dostanu ze sebe se značnou nervozitou. Jeho pohled, zavrtaný do mé osoby je více než nepříjemný. Je snadné pochopit, proč se ho spousta lidí bojí... a proč se ho občas bojím i já. Vypadá děsivěji než zlá královna ze Sněhurky. A když už konečně zkončí, přitulím se k němu dřív, než mi k tomu stačí pomoct. "Už nikdy nechci na lektvary. Je to hrozné. Snape je děsivý a nepříjemný. A ve skupině jsou se mnou ti, co by nás všechny byli schopni zabít." Začnu si brblavě stěžovat do jeho košile, jelikož vím že mi neodpoví. Bude tujen sedět, hrát siv mých vlasech... což mě přivádí k tomu, že se pomalu začínám červenat. Ovšem madame Pomfreyová je horší než bombardér a začne se pokoušet dostat Berwalda pryč z ošetřovny. Dokonce zmínila i cosi ve smyslu, že v jeho přítomnosti se nejsem schopný soustředit na své léčení a to se tedy může i protáhnout o hodně déle. Chtěl bych samozřejmě říci, že se cítím skvěle, ale jen sedím a mlčím. Cítím se najednou hrozně špatně. Jakoby byla moje chyba, že se Berwald pře s Pomfreyovou o to, aby tu se mnou mohl zůstat. Vlastně to je moje chyba. Kdybych neusl přímo na hodině, nemusel jsem tu být. Vlastně byl bych tu, ale mohl bych odejít ještě dnes, protože bych byl absolutně v pořádku... podle Pomfreyové. Místo toho tu jen nudně dřepím v posteli a snažím se tvářit se, jakože neexistuju. Má existence je ale pro někoho hodně důležitá. Jenže ta osoba už nesedí na mojí posteli a pronáší cosi ve smyslu se spánkem. Ale mě se přeci nechce spát. Chci zůstat v jeho náruči a nejlépe usnout v ní, jenže to by tady nesměl být onen bombardér v podobě ošetřovatelky. S takovou si je lehnu a pevně stisknu Berwaldovu ruku v tichém gestu. "Dobrou noc." Pronesu tichounce a po chvilce se mi očka přeci jen zavřou. --- Ráno se zavrtím a zchoulím více do peřiny. Ale někde tu poblíž voní čaj a míchaná vajíčka... a určitě je toho i víc. Možná nějaký dobrý koláč nebo něco podobného... Do pusy se mi začnou hrnout sliny a já jen s dlouhým sebepřesvědčováním zamžourám... první co spatřím je košile trčící s kalhot... a dojde mi že se vlastně koukám do čísiho rozkroku. První co mne napadne je, 'Co tu sakra dělá ten mrzimorský tupohlavec?'. Teprve poté pomalu zvednu hlavu a setkám se s pohledem ze kterého mi přejede mráz po zádech a dostaví se i známé vyprázdnění hlavy. "Do-dobré ráno." Dostanu ze sebe a uhnu pohledem směrem k snídani... k snídani do postele. Chvíle koukám ze snídaně na Berwalda a z Berwalda na snídani a poněkud mne to zaráží. Popravdě, nečekal jsem, že by toho udělal pro mě tolik, aby mi zašel i pro snídani. Můj pohled se zastaví na něm a já se jen snažím rozpoznat známky čehokoliv co by mi mohlo něco prozradit, ale ono nic. "Děkuji." Dostanu ze sebe po značné chvíli a natáhnu se po čaji. "Děje se něco ve škole?" Optám se abych se zbavil toho děsivého ticha. Samozřejmě se celou dobu snažím nevnímat ten nepříjemný pohled. Dokonce začínám uvažovat o tom, že bych se schoval pod postel nebo utekl ke košťatům a najednom odletěl domů... Čímž bych si vlastně moc nepomohl a tak jen doufám, že toho řekne co nejvíce. |
| |
| Zase zpátky na výuku Místo: ošetřovna Oslovuje: Tino Zmiňuje: Madam Pomfreyovou, Francis, Zmijozelani Sedím u jeho postele a čekám, až se probudí sám. Budit ho, když tak pokojně spí, by mě ani ve snu nenapadlo. Jak tak čekám, ozve se můj žaludek, že by si taky něco dal, tak si něco málo uzmu a zapíjím to kávou, kterou jsem sebou vzal také. vzal jsem toho s sbeou opravdu od každého trochu, protože jsem nevěděl, co by si Tino dal k snídani. To mě po probdělé noci probere. O chvíli později vidím, jak madam Pomfreyová roznáší zbylím pacientům snídani a jak se nemile pozastavuje nad několika prázdnýma postelema. Ale největší pozornost opět věnuje nám. Potažmo mě. Vidím její přísný pohled, který směřuje k mnou přinesené snídani. Můj pohled pro změnu sklouzne k její poslední porci, kterou nesla pro Tina. Jjeí pohled jí oplatím a s lehkým zamračením zavrtím hlavou. Ona jen pokrčí rameny a přestože vím, že s tím naprosto nesouhlasí a nejraději by mě by odtud z fleku vyhodila, ale... no... pacíenty neruším, nedělám nic špatného, takže vlastně ani nemá důvod to udělat. Nebo si to aspoň myslím. Po chvilce se Tino začne probírat. Odložím svůj hrneček na stoleček a pohledem sleduju každý jeho pohyb. " 'bré ráno." Odpovím. Lehce se zamračím, když vidím, jak tino rychle kouká na mě a na snídani. Proč je tak nervózní? Nebo mu snad není dobře? Mohl by to být nějaký příznak toho, že je s ním něco v nepořádku? Ještě chvíli ho pozoruji a docházím k závěru, že to určitě není normální a že to bude jistě následek toho včerejška. "Js' v p'řádku?" Zeptám se ho s pochybností v hlase a nepřestávám si ho skepticky prohlížet. Na poděkování jen přikývnu. Co se týče školy... jediná část, kterou jsem toto ráno kromě ošetřovny měl tu možnost navštívit, byla Velká síň a tam... Pokrčím rameny. Nevím, jestli to pozdvižení kolem Francise má vůbec nějaký význam tlumočit tady Tinovi. A co se týče těch útržků rozhovorů, co jsem zaslechnul - jakože má Snape zelený vlasy, že nějakou dobu nebudou lektvary, protože je učebna zničená včetně té nad ní... Nevím, jestli je to zrovna vhodné mu to říkat, přece jen je Tino křehká duše, na kterou by něco takového mohlo mýt strašlivý dopad. "M'c ne." odpovím po chvíli rozmýšlení. "asi nebudete mít chvíli lektvary." Rozhodnu se pro jednu z věcí, které by ho mohli potěšit. I když je to zjevně jen fáma. O Snapově změně barvy vlasů. Myslím, že o něm teď rozhodně nechce ani slyšet. A záležitost s Francisem zase nevyhodnotím jako nějakou zajímavou událost, takže o ní pomlčím. " V'spal s's dobře?" zeptám se se zájmem. Více méně poslouchám, co Tino říká a přitom ho povzbuzuju, aby se najedl. Když se všichni v místnosti nají, začne je madam Pomfreyová po krátké prohlídce posílat na vyočování. Zastaví se i u Tinovi postele. JSem poněkud šokován rozhodnutím, že je Tino prohlášen za zdravého a je poslán na výuku. Stejně tak i já, samozřejmě. nechci se s madam přít, ale rozhodně nesouhlasím s jejím verdiktem. Mě se Tino nezdá vůbec zdravý. Myslím, že by mu prospěl ještě jeden den na lůžku. Podle mého názoru je příliš otřesen včerejší událostí. Ale nechci se hádat a tak ač nerad nechám se s Tinem "dobrovolně vyhodit". Pomůžu Tinovi s věcmi a ujistím se, že má všechno, co potřebuje. "Co m'š první hodinu?" |
| |
| Tlustí andělíčci hrají na harfičky Místo: Velká Síň Oslovuje: Petra, Ivana Zmiňuje: Mateje, Natašu, prapodivný a tvrdý smích A ano, je skvělé mít hromadu obdivovatelů, kteří by pro vás udělali cokoliv. O některých návrzích budu muset popřemýšlet. Někteří ze sedmáků nebo šesťáků by mi za ten hřích stáli... a zakázané ovoce přeci jen chutná daleko lépe. 'Oui, oui... mí drazí, také vás mám rád... někteří z vás to brzy poznají. Naštěstí je mi komnata nejvyšší potřeby nakloněna i se vším, co je zapotřebí' Jemně pocuchám jakéhosi třeTáka ve vlasech. "Pečlivě na sebe dbej a jednou budeš možná jako já mon chér~." Zářivě se na něj usměji a jeho pokus o pusinku raději ignoruji... kdyby chtěl jen pusinku na dobrou noc, tak bych ochoten byl, ale s takovou... Je zatím nevyspělý a v tomto ohledu hloupoučký. Možná za pár let, až bude vědět co a jak... S nadšením sleduji, jak se tvoří slavnostní ulička ke zmijozelskému stolu. Šesťák, který se ke mě tak podezřele má... a kterého mé plány neminou... mne hodlá znovu políbit. Neměl bych nic proti, kdyby se na jeho krku nezaleskla chladná ocel té podivné holky a děsivé holky. S nejvyšším šokem sleduji, jak se ke mě tiskne, neschopen jakéhokoliv jiného slova. Zrovna ji... zrovna od ní bych to nečekal. 'Vždyť ona se snaží dostat toho ruského kluka. I-Igor? Nebo Ivanuška? Ivan? To je jedno... ale prostě... prostě...' Zarazím se a hledím do jejích očí. Cítím jak mne pohlcuje teplo a kdesi vdály se ozve tvrdý smích... ale je to spíš jen jako nudné a naprosto nezajímavé pozadí. Vlastně, neříká se tomu láska na první pohled? Vlastně ne, vídal jsem jí už dříve, ale proč jsem jí nikdy nezaregistroval tak jako... Děvče je ode mě násilně odtrhnuto a z mého transu mne vytrhne fakt, že se komusi podařilo rozepnout mi knoflík u kalhot a taky fakt, že se na mě rozkřikl Petr. Rychle spravím napáchané škody a snažím se vymanit ze sevření svých obdivovatelů. "Výborně pane chytrý. A nechcete mi rovnou prozradit, jak jim v tom mám zabránit?" Utrhnu se na něj a snažím se ze sebe setřást jakéhosi sedmáka a dostat se k té dívce, která se momentálně jen zmateně dívá na nůž. "I-ivane!" Konečně se mi vybavilo jeho jméno, zvláště proto, že jsem spatřil odznak na jeho hábitu než proto, že bych se s ním nějak znal. "Sakra, uklidni si je... Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělají legraci... ale..." Můj pád je více než groteskní, načež se na mě začne sápat něco malého a zmijozelského. V šoku sebou trhnu a vrazím do Vashe... kdo ví, co měl právě v plánu seslat za kouzlo... |
| |
| Zelený netopýr Místo: Ošetřovna, chodba, učebna SM Oslovuje: Berwald Zmiňuje: madame Pomfreyová "Hm, je mi opravdu dobře." Ujišťuji ho a chabě se pousměju. Nevím proč, ale mám z toho všeho poněkud zvláštní pocit. Najednu stranu jsem rád, že tu je a má o mě strach, cením si jeho přátelství, ale mám pocit, že toho pro mě dělá víc, než mu kdy dokážu jakkoliv splatit. Nechci s ním o tom mluvit, na to se až příliš bojím toho, že bych mu snad mohl sám ublížit, ale skutečně mne nenapadá, jak bych mu to vše mohl vynahradit. Místo toho abych řekl cokoliv dalšího jen sedím a nechávám se sžírat nastalým tichem, zatímco on pravděpodobně přemýšlí jak mi odpovědět na otázku. Bojím se toho, co by mi mohl říci. Nemám ponětí cose stalo od té doby co jsem se vlastní vinou uspal. Vím jen to, že zkončil na ošetřovně celý ročník. Svírám v rukou hrnek a když Berwald opět promluví, poněkud polekaně s sebou trhnu. "Hm, to by bylo dobré." Pospíším si s odpovědí a vypiju několik doušků čaje. Jídlu se víceméně vyhýbám, jelikož nemám hlad. Mám pocit, jakoby můj žaludek protestoval a neodvažuji se jídlo ani vložit do úst. Popravdě mi není dobře. Cítím se naprosto mizerně a chtěl bych být sám. Naprosto sám, nejlépe zabalený v dece a vyhlížející z okna pokoje na rozsáhlé, školní pozemky. Ale to se mi nesplní ještě hodně dlouho, jelikož mne čeká vyučování. "Ah, ano... spalo se mi dobře." Vyhrknu ze sebe další lež a dopiju svůj čaj. "Nemám hlad." Zamrmlu a snažím se vyhnout pokusím o vnucení jídla mé nebohé osobě. Bohužel i tak nakonec zkončím s topinkou namazanou máslem, kterou do sebe dostanu i přes to, že se to mému žaludku absolutně nelíbí. Výuka se neúprosně blíží a já dnes spíše mlčím, než abych cokoliv říkal. Bojím se, že to Berwaldovi bude podezřelé. Ale co s tím nadělám? Jemu je stejně podezřelé vše co řeknu nebo udělám, alespoň teď. A jsem více než šťastný, když přijde madame Pomfreyová a rozhodné o mém naprostém vyléčením a ujistí mne, že jsem naprosto zdráv... kdyby jen věděla jak se ted cítím. Ale je vlastně dobře, že to neví. Možná že kvůli ní, neustálé Berwaldově přítomnosti a zvláště kvůli jeho nepříjemně zkoumavému pohledu, se rychle vyhrabu z peřin a zajdu se převléci. A pak se stejným spěchem vyjdu před ošetřovnu cítíc v zádech stále ten stejně děsivý pohled. "Studium mudlů." Odpovím mu. "T-ty máš formule, že? Ty učebny jsou od sebe daleko. Radši bychom se měli rozdělit, nechceme přece zmeškat hodinu." Pronesu s chabou parodií na úsměv a jsem připraven odejít směrem ke své učebně. |
| |
| (Nie tak celkom) krásny nový deň.... Miesto: Ošetrovňa, Veľká sieň Oslovuje: Yao Zmieňuje: madam Pomfreyová, Snape, Yao, Ráno sa preberiem v nemocničnom krídle. Matne si spomínam na veľa zelenej farby, nejaké žieraviny, výbuchy... alebo sa mi to len snívalo? Rozlepím oči a ospalo sa posadím. Obzriem sa okolo seba, veľa ľudí ešte spí. A madam Pomfreyová nie je v dohľade. Asi by bolo vhodné, keby som ju najprv našiel a požiadal ju o to, aby som mohol odísť... ale predpokladám, že by ma nepustila. Preto potrebujem využiť svoju schopnosť utajene zmiznúť, preto sa zdvihnem, prezlečiem a bežím do Veľkej siene. Skoro ma porazí pri pohľade na hodiny. Ako môžeme byť tak veľmi v mínuse? No dobre, dobre, viem presne ako, ale... Je mi z toho až do plaču, keď si spomeniem, kto všetko patrí do Chrabromilu a aké mizerné šance máme, čo sa týka vôbec možnosti dostať sa na nulu, nieto ešte do plusu. Po tom, ako zabránim svojmu srdcu v infarkte, sa zničene presuniem k stolu a vezmem si dve hrianky a šálku zeleného čaju. Začnem ho pomaličky piť a užívať si posledné chvíle pokoja pred zúrivým a zbesilým zbieraním ďalších bodov pre fakultu, keď počujem veľmi hlasný výkrik svojho staršieho brata, ako reakciu na našu bodovú stratu. „Yao-san... aj ja ťa rád vidím...“ poviem, nervózne na jeho žiadosť o vysvetlenie našej hodiny elixírov, keď si všimnem, ako sa k nám blíži nie veľmi prívetivo sa tváriaci profesor Snape. Snažím sa pohľadom svojho slepého brata nejako upozorniť, že prichádza, ale nevychádza to. Mám chuť prepadnúť sa pod zem. On ešte aj rozpráva s plnými ústami.... na profesora Snapea... A ešte ten komentár o jeho vlasoch... to ho bude stáť veľa... ak nie všetkých Chrabromilčanov. Najprv nervózne pozriem na Snapea a krátko sa mu ukoloním na pozdrav a potom sa nepriznávam k svojmu bratovi a tvárim sa, že neexistuje nikto a nič okrem môjho čaju a hrianok. A dúfam, že sa všetkým okolo budem javiť rovnako neviditeľný... |
| |
| Havraspár je jednička Kde? Ošetřovna, Velká Síň S kým? Madame Pompfreyová, Morgan, Ludwig, O kom? Francis, sušenky, kuchyně, Velká zelená nehoda Letvarů, Slavík, Braginsky, body, Gilbert Takže abych to shrnula, včerejšek byl na pytel dračího hnoje a večer se ještě zdejchl Ludwig s Morganem a ještě někým, to už nevím s kým, protože se mi notně motala hlava, když se kradli ven a já jsem byla v polospánku. Většinou mám velmi lehké spaní, kvůli pohotovostem v rezervaci. Kouzelník nikdy neví, kdy mu na dům sedne drak. A že už jsem to zažila. Tudíž jsem se probudila ráno v dost mizerné náladě. Jak mě mohl Morgan opustit za toho Mrzimorského pitomce? My jsme Havraspárci, jsme mnohem lepší jak ten spolek obyčejných kouzelníků. A navíc se tu handrkuje v tuhle brzkou hodinu Slavík s madame o vypuštění. Kéž by, tomu ptáčeti někdo zakroutil krkem. Pomyslím si hořce a vylezu z postele. Ani se neptám na dovolení a odejdu z ošetřovny, nic mi není, jen se mi motala hlava a byla jsem ospalá, jinak nic. Dopadla jsem mnohem líp jak někteří moji spolužáci a že si to někteří zaslouží. Hlavně ti zpropadení Mrzimoráci. Jak asi dopadly body po tom Velkém zeleném fiasku v Lektvarech? Zamyslím se a zajdu se podívat na hodiny. A mále mě omyjí. V MÍNUSU????? A Mrzimor vede? No, až se do toho pustím já, možná do svého plánu zatáhnu Morgana, tak se postarám o to aby Havraspár vedl. Začínám spřádat plány jak nechat Mrzimor padnout. Jak je vidět nemám Mrzimor zrovna v lásce. Důvody jsou prosté. Je tam Francis Bonnefoy a Petr Slavík. Pak ještě nemám ráda Nebelvír jelikož je tam Gilbert Beilschmidt, jak někdo takový může být bratr Ludwiga, stále nechápu. Ale Bonnefoy a Slavík mi pijí krev už dlouho. U toho prvního je mým svatým posláním ho zadupat do země a ten druhý mě několikrát nařknul z toho, že šikanuju jeho bratry. Což vůbec nedělám. Možná trochu straším Mateje, ale ten se z toho dostane. A jak bych já mohla někoho šikanovat? Taková milá hodná dívka. Proto ode mě dostává Gilbert a Petr pokaždé potloukem během famfrpálových zápasů. Ale jinak to není nic osobního. Prostě Havraspár je lepší jak všichni a basta. S temným pohledem se jdu převléci, odpověď Havranovi už dávám automaticky, jeho otázky jsou už tak primitivní, že nad nimi ani nemusím přemýšlet, a pak sejdu do Velké síně. .... "Co to je?"ujede mi když vidím ten dav Zmijozelksých studentů se zelenými zuby, Francise a Petra s Braginskym. Fajn, asi .... Mou touhu se otočit na podpatku a odejít přeruší náhlá vzpomínka. Oooooh, ty sušenky co jsem dala Gilbertovi! Měli ho tak trochu zesměšnit tím že jeho mladší bráška vyjede po Francisovi a pak to bude dávat jemu za vinnu, ale tohle je mnohem lepší. Tak tohle ti tři dělali? Myslím, že pro tentokrát nebudu na Famfrpálu tak krutá. Jen vůči Slavíkovi. |
| |
| Tohle nedopadne dobře Místo: Velká Síň Oslovuje: Matej, Francis, Ivan Zmiňuje: Zmijozel, famfrpál, sebe, Mateje, Francise, Ivana, ošetřovnu, uniklé kouzlo Vashe Než můžu vytáhnout hůlku odehraje se několik věcí najednou. Nejdůležitější je, že se mi Matej vymaní z náručí a namíří na mě hůlku. Pak mě osloví ten děsivý Primus Zmijozelu. A Francis sebou sekne. Na tohle je ještě moc brzo a já nespal dobře. Probleskne mi hlavou a vzdychnu si. Vezmeme to hezky popořádku. "Mateji ještě jednou na mě namíříš hůlku a seberu ti kapesné," oznámím bráškovi a drapnu ho za kapucu hábitu. Kouknu na Ivana. Ehm, nechce se mi na něj moc mluvit, od té doby, co jsem od něj dostal potloukem a byl dva dny naprosto mimo sebe se ho trochu víc straním. "Omlouvám se, primusi Braginsky, nevím, že bychom byli tak dobře seznámení, aby jste mě oslovoval křestním jménem," syknu a kuknu se Matejovi na zuby. Riskuju pokousání. Nebude to poprvé ani naposled, co budu na ošetřovně s bizardním úrazem. Myslím, že Madame Popy a sestry se už i vsází, kdy se na ošetřovně ukážu. Ale není to jako bych úrazy vyhledával. Ony vyhledávají mě. Hlavně po Famfrpálu si to na ošetřovně užívám. Mám dojem, že na tu dobu už mám zarezervovanou postel. U okna abych viděl ven. Jednou se mi nic nestalo a Madame mě šla hleedat aby se ujistila, že se fakt nic nestalo. Bylo to bizardní. "Mateji, na ošetřovnu," zavelím a zamračím se na něj. Doufám, že se mi nevysměje, protože si uvědomuju jak komicky vypadám. "Jsi sedmák. Co takhle Protego, Donchuane!" štěknu směrem Francis a... trochu mu závidím. Taková pozornost. Je velmi atraktivní, neříkám, že já jsem ošklivý, ale jsem obyčejný a nikdo se za mnou neotočí. A on má najednou pozornost celé koleje, vyjma Braginského. To není fér! Sleduju jeho pád a následný domino efekt. A uniklé kouzlo Vashe. Do krytu! Drapnu instinktivně Mateje a srazím ho na zem. Kouzlo mi proletí nad hlavou a mírně opálí konečky vlasů. No co, stejně jsem je chtěl zastřihnout. "Tak tohle bylo těsný. A to jsem ani nesnídal," prohlásím a zvednu se na lokty, Mateje pod sebou. |
| |
| Jak nejlépe zařídit Tinovi 24 hodinový dozor. Místo: chodby, učebny Oslovuje: Tino, šesťák (podrobnější popis viz níže), Sigurd Zmiňuje: kohokoliv ze šesťáků, kteří chodí na studium mudlů a je ochotný se mi na tuto dvouhodinovku postarat o Tina Společně odcházíme z ošetřovny. Je nad slunce jasné, že Tino není naprosto v pořádku. Je tak tichý a zamlklý. To opravdu není on. A už vůbec se mu nepodobá jeho snaha se mě zbavit s tím, že naše učebny jsou příliš daleko od sebe. Vždycky se mě drží jak klíště a vím, že dost těžko nese, když musí být někde beze mě, proto je jeho chování více než podezřelé. Kategoricky zavrtím hlavou. "D'provodím tě." A protože chci mít jistotu, že se mi čirou náhodou nepokusí zmizet, v jeho stavu jeden nikdy neví Vezmu mu tašku s věcmi a chytnu ho za ruku. Společně procházíme po chodbách. Jdu nezvykle pomalu. Nechci příliš hnát, protože tentokrát by mi nemusel stačit. Před učebnu studia mudlů dorazíme s celkem dobrým předstihem. A to jsme vážně nehnali. Rozhlídnu se kolem sebe. Potřebuju najít někoho, kdo dá na Tina pozor. Během chvilky se tam mihne malá skupinka jeho spolužáků zastoupím jim cestu. Prohlédnu si je a pak vyberu toho, co vypadá nejdůvěryhodněji. Nechápu, proč se onen šesťák hned rozklepe strachy a raději rychle přikyvuje, vždyť jsem ho jen požádal o laskavost. I když pravda, nemusel jsem se přitom tvářit, jako že ho v opačném případě uřknu. Otočím se zase zpátky na Tina. "D'vej na sebe pozor. po hodině s' tě zase vyzvednu, ano?" Obejmu ho a vrátím mu tašku. Počkám, dokud společně neodejdou do třídy a pak spěšně odejdu na vlastní dvouhodinovku Kouzelných formulí. V hodině se příliš nesoustředím, částečně proto, že jsem unavený po probdělé noci a částečně proto, že si dělám starost o Tinovo zdraví. Když hodina skončí, vracím se zpátky vyzvednout Tina. Jejich hodina zřejmě ještě neskončila, tak chvilku počkám, než se otevřou dveře. Hned, jak se otevřou dveře, hledám mezi odcházejícímu studenty Tina. Ten po chvíli opravdu vyjde. Jako předtím mu zase pomohu nést věci, aby se příliš nenamáhal. Prakticky ho odvedu zase před učebnu kouzelných formulí, protože šesťáci je mají hned po nás. Cestou se snažím trochu Tina rozmluvit. "C' hodina?" zeptám se ho a doufám, že se tam stalo něco zajímavého, o čem bude moct chvíli povídat. Během chvilky dorazíme před učebnu. K mému překvapení tam narazím na Sigurda. Pozdravím ho lehkým kývnutím a společně s Tinem k němu dojdeme. "R'd tě vidím." pronesu k němu. "Mohl by s's postarat během vyučování o Tina? Není mu dobře." Shrnu svoji žádost i vysvětlení do dvou jednoduchých vět. "Po vyučování bych s' ho zase vyzvednul." dodám po chvilce ticha. |
| |
| Můj malý zmijozelík Místo: schodiště před ošetřovnou, astronomická věž, Komnata nejvyšší potřeby Oslovuje: Sigiho Zmiňuje: Jednorožce :'D Sedím na schodech poblíž ošetřovny s tím svým malým zmijozelýkem, který se mi vyplakává v náruči. Konejšivě ho hladím po zádech a ochranitelsky ho tisknu k sobě. Strašně bych kecal, kdybych řekl, že si to vůbec ale vůbec neužívám 8D "Pšššt, no tak Sigi, nebreč. Madam Pomfreyová dostane výtažek z Mandragor a Egil bude už brzy zase v pořádku." Jen to nemusí být moc brzy. Konec školního roku by mohl být ideální 8D Po chvilce jej od sebe odtáhnu, protože vzlyky už pomalu utichly. "Navíc, pláčem mu moc nepomůžeš. " Mrknu na něj povzbudivě, hřbetem ruky mu opatrně setřu slzy a zadívám se mu do očí. Maličko se lesknou, zmateně na mě koukají a já jim opětuji jejich pohled. Radši se ale hned stáhnu, kdo ví, k čemu bych se mohl se svou nebelvírskou blbostí odvahou odhodlat. Pomůžu mu pomalu na nohy a sám vstanu. "Pojď, něco ti ukážu, potřebuješ rozptýlit." Ani nečekám na odpověď, už ho rovnou táhnu za ruku po schodech. Je mi trochu záhadou, že zatím vůbec neprotestuje, ale jsem za to rád. Zvolním tempo, abych ho moc nehnal, ale stále ho nepouštím. Odine, jen ať mě za to nepraští... Pomalu vystoupáme poslední schody na astronomickou věž. Zhluboka se nadechnu čerstvého zimního vzduchu a usměji se. Už začíná být docela tma. Právě včas. Otočím se na Sigiho, který se netváří zrovna nadšeně. "Tak, jsme tady." Chvíli na mě nedůvěřivě kouká, pak se zeptá, jestli jsem se už konečně rozhodl skočit. Poušklíbnu se. Takže už je zase v pohodě. "Ne, to ne. Napadlo mě, že bychom spolu mohli pozorovat hvězdy.. zrovna dneska by mělo být hezky vidět souhvězdí Jednorožce, které zahlédneš málokdy." Doufám, že mě s tím nepošle do háje a začnu kouzlit deku. Taky se před ním můžu trochu blýsknout, i když je to úplná primitivnost, no ne? Sednu na krásnou červenozlatou pletenou dečku (>D) a čekám, až Sigi udělá to samé. Po chvíli se nám na nebi ukáže polárka a za chvíli ji následují další. Začíná být zima, a i když to oproti domácím teplotám nic není (vždyť může být teprv tak mínus pět stupňů), neujde mi, že i na Sigim to je znát. Zapřemýšlím. Jasně, mohl bych vykouzlit druhou deku, kabát, nebo třeba malého dráčka, aby nám zatopil (...ale to při mé šikovnosti asi radši ne). Ale proč toho nezneu- nevyužít? Poposednu si blíž k němu, sundám si hábit a přehodím ho přes nás oba. Nijak na to nereaguje, tak to beru tak, že mu to nevadí. Mlčky koukáme na nebe. Usměji se, když se objeví Rosetta - první hvězda Jednorožce. "Podívej!" ukážu na ni, pak prstem pokračuji ke zbytku a pomalu vykresluji souhvězdí. "Říká se, že kdysi byli dva milenci, ale Odin jim to nepřál a tak jednoho z nich zaklel do jednorožce a poslal ho na oblohu. Od té doby se ukazuje na nebi, ale jen velmi zřídka, protože nechce vidět, jak jeho milenec trpí." Na chvilku se odmlčím a kouknu se na něj. Kvůli tmě toho moc nevidím, ale přesto poznám, že mě jeho oči sledují. Už zase. Tentokrát to nevydržím, skloním se blíž a políbím ho na rty. Stojíme ve třetím patře přímo proti holé zdi. Culím se od ucha k uchu jak naprostý blbeček a je mi děsně fajn. Krátce zapřemítám, jestli mi na obědě někdo do pití náhodou nepřilil Felix felicis. Třikrát přejdu sem a tam a když otevřu oči, spatřím dveře do Komnaty nejvyšší potřeby. Rychle čapnu Sigiho za ruku a vtáhnu ho dovnitř. Místnost je krásná ložnice laděna do červených barev s krbem, pohovkou a velkou manželskou >D postelí se saténovým povlečením a nebesy. Jen vidím tu postel jde na mě... spaní co taky jiného?. Zívnu, sednu si na postel, zuju boty a sundám hábit, který hodím kdo ví kam. Počkám, až to malé hádě udělá to samé a hned si ho k sobě přitáhnu. Nebrání se, naštěstí. Letmo kouknu na hodiny, které se náhle vykouzlí na stěně. Půl druhé. Neubráním se dalšímu zívnutí a tak ho zlehka obejmu a zavřu oči. "Dobrou noc." zašeptám s úsměvem a doufám, že až se ráno vzbudím, nebude tohle všechno jen sen... Jsem vzhůru, ležím v jedné posteli v objetí se Sigurdem Bondevikem a tetelím se blahem. Zatím díky Odinovi ještě spí. Vlasy má mírně rozcuchané, je skrčený, tulí se ke mně a navíc má provokativně pootevřené rty. Odine, ksakru! Proč musí být tak zatraceně roztomilý? Povzdychnu si, radši se o nic nepokusím, jen se jím kochám a bohatě mi to stačí. Po nějaké době se mu zachvějí víčka a zavrtí se. Těžko říct, jestli se na mě dívá spíš zmateně nebo vyděšeně. "Dobré ranko." usměji se. V odpověď mi přijde jen nevrlé zavrčení s otázkou, kolik je hodin. Chmpf, rána s ním budou asi mrzutá... ale když už jsem se dostal takhle daleko, rozhodně nedovolím, aby tohle bylo naše poslední společné probuzení >D Líně kouknu na hodiny. Vždyť kolik může být? Šest, sedm? "Půl desátý! Do hajzlu!!!" |
| |
| Dobrá rada nad zlato
Francis si viditelně užívá, i když se snaží vypadat, že mu to hrozně moc vadí a rád by se jich zbavil. To by mu ale věřil tak leda někdo naivní, ale rozhodně ne já.
Sestřička si ho krásně podává. Nádherný pocit když se věnuje někomu jinému a já mám od ní klid. Škoda že jí to asi za čas přejde a já se budu zase schovávat a spát ve skleníku.
Ale na druhou stranu by mě zajímalo co s nima je. Opravdu by si valná většina mojí koleje za normálních okolností o Francise neopřela ani kolo, mě nevyjímaje, jeho úchylnou povahu nemám rád.
Vrací se mi naprosto krásná vzpomínka. Byl jsem ve třetím ročníku a hráli jsme Famfrpál proti Mrzimoru a já toho úchyla sundal potloukem z tribuny, když se pokusil osahávat mojí starší sestřičku. Ale oficiálně to byla nehoda, ale já o tom vím svoje. Třináctiletý bratříček nemůže nechat svoji sedmnáctiletou sestřičku osahávat slizkým prckem. To by bylo naprosto neúnosné. Utrpěla by čest rodiny Braginských a to jako dědic jména nemohu dovolit. Pokud čest padne, tak jedině mojí rukou.
Do mojí pozornosti se dostane Peťuška. Hodný kluk, mám ho rád. Ale kdo ví proč se mi vždy vyhýbá a když si chci povídat uteče jako většina ostatních. Copak jsem tak děsivý?
Oslovení primusi Braginsky proboha připadám si tak starý… Ale příjmením mu říkat nebudu s tím ať se rozloučí, příjmením říkám jen těm které nemám rád. „Myslím, že se známe již dostatečně dlouhou dobu, abys věděl, že se jmenuji Ivan a že mi tak říkají všichni. Oslovování příjmením není nic co bych měl v lásce. Přijde mi to velice nepřátelské a tady jsme přece skoro všichni přátelé, da? Tak mi prosím říkej Ivane. Da Peťuška?“ usměju se na něj miloučce.
Obrátím svou pozornost zpět ke své koleji a Francisovi. „ Bohužel mám ten dojem, že mám naprosto svázané ruce. Budeš muset ten svůj dav přesunout na ošetřovnu, stejně tě následuje jak smečka hladových psů chleba se šunkou. Toť má rada Monsieur Bonnefoy. “ |
| |
| Nejhlídanější osoba na škole Místo: Chodby, učebny Oslovuje: Berwalda Zmiňuje: spolužáky, Sigurda Plán na útěk z dohledu chodícího masového vraha selhal. Byla mi strategicky zabavena taška a nezbývalo mi nic jiného než jít se svým hrůzostrašným doprovodem. Ale je příjemné, když vám lidé uhýbají z cesty a vy můžete s klidem projít. Nikdo do vás nešťouchám, nemusíte se v tom davu mačkat a podobně. Prostě je to ideální stav. Tedy až na to, že mě drží za ruku. Vypadá to prostě divně. Je několik lidí, co si mě dobírá a urážejí mě kvůli tomu. Na druhou stranu, kdybych to řekl Berwaldovi, bál bych se, že se už nikdy neukáží. A ta cesta je tak příšerně dlouhá. Berwald se dnes plazí jako slimák, je to hrozné. Určitě zase budu celou hodinu poslouchat ty jejich narážky. Ta chvíle je jako vysvobození, když se konečně zastavím před učebnou. Ale neříkej hop dokud nedoskočíš. Místo toho, aby mi má osobní gorila a kamarád vrátil tašku, tak nejdřív zastoupí cestu několika mým spolužákům... ta hodina bude peklo. A skutečně. Usadil jsem se do první lavice jako vždy, vedle jedné holky z nebelvíru. Celá ta hodina byla naprosto nesnesitelná. Pořád mi na lavici přistávali papírky a slyšel jsem jak se mi v zadu pochlebovali. "podívejte se na slečinku" "držte se od něj dál, aby ste se nenakazili" Ta hodina byla hrozná, děsná, příšerná... a tak se to bude táhnout zbytek dne. Naštěstí jsme neprobírali nic extra. Hodina byla spíše o jakýchsi mudlovských spisovatelích a kapelách. Udělal jsem si pár poznámek, zapsal si úkol a ze třídy jsem se dostal až jako jeden z posledních, doufaje, že tam Berwald nebude. Štěstí mne opouští a pravděpodobně mi takovou pozornost bude věnovat ještě hodně dlouho. A opětovně mi je strategicky zabavena taška. "Ah, bylo to celkem zajímavé. Mluvili jsme o literatuře a hudbě." Shrnu to všechno jednou větou. Nemám náladu se moc vybavovat. Přikývnu na pozdrav Sigurdovy když dojdeme a zamračím se, když Berwald vyjádří co chce. "Je mi dobře!" Zaprotestuju, vytrhnu mu své věci a uraženě nakráčím do třídy. "Aaah, milenci se pohádali." Ozve se kdesi ze zadní lavice a já jen dřepnu na své místo vepředu. Hodina probíhá a ve své rozrušenosti a uraženosti zkouším nové zaklínadlo a nějakým záhadným způsobem mi začne utíkat stůl. |
| |
| Cesta na ošetřovnu a úprk na vyučování Místo: Velká síň, chodby, ošetřovna, učebna Oslovuje: Ivana, Petra Zmiňuje: Elizabet, Pomfreyovou, spolužáky Odpověď nepichází. Vlastně přichází, ae v momentě, kdy několik chlapců utržilo několik nepěkných modřin a děvčata se ke mě lísají, jako mrouskající kočky. 'Začínám mtpocit, že jsem měl zůstat v krásnohůlkách. Tam by alespoň pochopil mé postavení a nechovali by se ke mě jako všichni tihle okolo.' Skutečně je mi tato pozornost nepříjemná. Ao, rád oblbuji děvčata... i chlapce... ale něco takového je prostě nesnesitelné. "Jistě, ale bojím se, že by tam odmítali zůstat." Odpovím Ivanovi, který mne v oblibě také nemá. Nikdo mě tu nemá v oblibě kromě Antonia a Gilberta. Jsme vyděděnci, něco jako prokletí báníci... akdybychom psali básně, bylo by to i doslovné. "Protego? A proti čemu? Míří na mě hůlkami tak jako tvůj brátříček? Ne..." Odseknu směrem Slavík, hodím si jedno škvrně přes rameno a vydám se směr ošetřovna... vydal bych se vlastně hned, nebýt dívčiny, jež vešla. "Elizabet, dobré ráno pánvičko." Pronesu, nabroušený, že vidím další osobu, která mnou opovrhuje. Všichni v téhle zpropadené škole jsou naprosto nesnesitelní. Proč tady vůbec jsem? Ignoruji popřípadné hlasy, pokřikování směrem k mé osobě a táhnu téměř celou zmijozelskou kolej na ošetřovnu. Madame pomfreyové shrnu co se stalo a vypařím se dřív, než na mě stačí zkočit další zmijozelan. Poklusem zamířím k učebně kouzelných formulí, jelikož už teď jdu pozdě. Tiše vklouznu z houfem studentů do místnosti, vyhnu se Berwaldovým pohledým a uchýlím se do zadní rohové lavice, kde bych měl mít alespoň trochu klidu. |
| |
| Dopis Aidianovi a Francisův harém, aneb velmi vtipné ráno Místo: Cesta z ošetřovny - kuchyň - Mrzimorská ložnice, Velká síň Oslovuje: Ryana, Ludwiga, Eliz, Francise, v dopise Aidiana Zmiňuje: bratry, Eliz, Francise, Zmijozelany, body, plán B V poklidu bych si spal dál v Elizině objetí, kdyby mě nevyrušil Ryanův dopis. To mělo také za následek, že místo poklidné rekonvalescence se nakonec v noci plížím po škole v společnosti bratra a Ludwiga. Měl jsem sice trochu výčitky svědomí, že jsem Eliz jen tak opustil – určitě na mě bude naštvaná, no, udu jí to muset nějak vynahradit. Nicméně doufám, že mi to odpustí, jakmile se dozví, co jsme prováděli. Nadlábli jsme se v školní kuchyni a přišli na podlý plán, do jehož uskustečnění jsme se okamžitě pustili. Když jsem pozoroval zářivé pochutiny, prostě mi to nedalo a musel jsem se uchechtnout. Prostě - nenápadnost především, víme. „To ne,“ souhlasím s Ludwigem a lehce se zamračím. Zmijozelani by museli být asi opravdu idioti, aby tohle pozřeli. Když se prášek ale vcucnul do jídla, zamrkal jsem. Na chvíli jsem uvažoval, jestli je vážně bezpečné jim to tam nechávat. Co když to pro ně bude mít nějaké trvalé následky. A bohužel, Aidian je ve Francii, takže jemu to hřebínek neshodí. Nakonec to ale hodím za hlavu a nechám se pozvat k nim na pokoj. Zaberu si čísi prázdnou postel a vymýšlíme další podrobnosti našeho plánu. Během toho stihnu usnout … A zdá se mi krásný sen o dracích. Překvapivě. Ráno mě probudí otravná sova. Houká mi do ucha a lehce klove. „Ryane,“ zabručím, ještě v polospánku, přesvědčen, že tu sovu vyčaroval on. Otevřu neochotně oči a kouknu na tu potvoru. Aha, takže nikoli Ryan, ale Aidianův pták. Převezmu si dopis, pak vstanu a s širokým úsměvem se vydám k bratrovi. Nečekal bych, že se vzbudím dřív než on. Každopádně je aspoň příhodná doba na pomstu za tu vlaštovku. Připravím si hůlku. „Vstávat! Už je ráno!“ křiknu, s tím mu strhnu peřinu, švihnu hůlkou a za chvilku už mu do obličeje prská proud studené vody, kterou ho kropím ještě chvilku poté, co už je probuzen. Zatímco po mě sourozenec vrhá pohledy, které vyjadřují jeho nadšenost z dané situace, prohýbám se smíchy z toho, jak zmokle vypadá. Přitom se mi na mysl derou dvě slova: irské kuře. „Psal Aidian,“ brouknu, zatímco se snažím chytit dech, a uhýbám se případně čemukoli, co by mě mohl hodit nebo tak. Kývnutím ho pozvu do postele, kde jsem spal, protože ta je aspoň suchá. Položím obálku trochu dál od sebe a otevřu ji kouzlem pro případ, že by se nejstarší bratr obtěžoval s tím ji nějak proklít. Nechtěl bych, aby na mě vyskočilo kdovíco. Možná bych si měl uvědomit, že Aidian není Ryan a nemá podobný hovadiny za potřebí. Natáhnu se pro dopis a dám se do čtení. Samozřejmě s Ryanem, který mi čte za zády. Při některých pasážích jen povytáhnu obočí. Dobře, něco se mě poněkud dotklo, ale vážně, měl už bych být na podobný narážky zvyklý, proč si s tím dělat vrásky. A každopádně, můžu se pořád cítit poctěn tím, že bratr píše mně, ne Arthurovi, takže mě má nejradši. A …, měl bych nad tím přestat přemýšlet. Prostě … „... je to idiot,“ zabručím a svraštím čelo. „Odpovíme mu?“ zašklebím se a hned se sháním po pergamenu a brku. Podložím si pergamen nějakou knihou a začnu psát. Ryan se za mnou směje a ve chvíli, kdy píšu následující větu: 'Jak ovšem sám podotýkáš, v Bradavicích příliš krásných dívek není, nejhezčí dívkou je nejspíš to zrzavé pako vedle mě, co mi naprosto nepřístojně kouká přes rameno. A přesto, že vím, že rusovlásky jsou v kurzu, ...' se zvedne a přinese mi ukázat fotku jakési opravdu pěkné zrzky, o níž se dozvím, že je jeho sestra. „Pěkná!“ prohlásím a zazubím se. "S tou bys mě měl někdy seznámit!" Pak pokračuju dál v dopisu. Jenže než se stihnu dostat trochu dál, objeví se Ludwig a donutí nás jít na snídani. Navíc mám pocit, že mě čím dál víc svrbí nohy, ale to teď ignoruju. Při pohledu z okna mě napadne, že bych někdy konečně mohl svolat famfrpálový tréning, doufám, že mi to Eliz připomene. Jakmile se blížíme k cíli, je slyšet ruch. To zní jako dokonání plánu A. Zastavím se a sleduju Zmijozelany. Ty zuby... Zakuckám se. „Vidím,“ odvětím Ludwigovi a dusím se potlačovaným smíchem. Snažím se mezi studenty najít Arthura, ale nikde ho nevidím. Neříkejte mi, že ta lemra zůstala na snídani na ošetřovně. Dál si prohlížím dav, přitom ke mně doléhají Ludwigova slova. „Ano, oni obletují Francise,“ pronesu s naprosto vážnou tváří, načež vyprsknu, musím se chytit Ryana, aby se mi smíchy nepodlomil nohy, a jen kuckám a snažím se nesmát až tak okatě. Tak tohle je epický... Kousek od nás si všimnu Elizy. Mávnu jí. A když Francis s davem Zmijozelanů peroucích se o jeho přízeň, vydává ven, kolem nás. Věnuju mu úsměv. „Francisi, no ne, jak se ti to povedlo? Že by francouzská krása dokázala rozehřát i chladná zmijozelská srdce?“ otážu se vesele. Nejsem sám, kdo po něm něco křikne, takže se nebojím toho, že bych tím na sebe strhnul nějaký extra velký stín podezření. Pak se vydám do síně. Rozloučím se s Ludwigem a Ryanem a vydám se k havraspárskému stolu, kde zaujmu místo vedle Eliz. „Ahoj,“ usměju se. „Promiň, že jsme včera zdrhli,“ omluvím se rovnou a uculím se na ni. „To by člověk do těch Zmijozelanů neřekl, co?“ mrknu na ni. A až pak mě napadne kouknout na body, chvilku na ně nevěřícně zírám a pak se prostě uculím, když si vybavím Aidianův dopis, to jsem zvědavý, co si bráška pomyslí, až zjistí, jak na tom Zmijozel je. „Musíme porazit Mrzimor,“ prohlásím, když vidím, že Havraspár je druhý nejlepší (to se skoro divím, že nám Snape nestrhl více, ale nestěžuju si!). „To půjde,“ soudím. Doufám, že to bude epické vítězství, kdy Havraspár bude mít 3 body, Mrzimor za ním 2, Nebelvír 1 a Zmijozel 0, aby bylo vidět, kdo jsou ti největší lúzři. Nebo by v Nebelvíru mohli být trollové a prohrát to stylově s – 1000 bodů. Ono ztrácet jim je jim jde lépe, než je získávat... Natáhnu se pro nějaký toast, chvilku si ho zkoumavě prohlédnu,jako bych se snažil ujistit, že vážně nezačne světélkovat, a pak se do něj s chutí zakousnu. Nasnídám se. Na Studium mudlů nechodím, nemusím provokovat až tolik, takže mám poměrně dost času. Vytáhnu si tedy svůj dopis a dokončím ho. Omluvím se Eliz s tím, že musím ještě něco zařídit. S ním se pak vydám za Ryanem, s lehkým úšklebkem mu podám dopis, aby tam doplnil, co uzná za vhodné. A Ryan se hned ochotně pustí do práce, zjevně se i /s pochybným úspěchem/ snaží napodobit moje písmo. Já stojím u něj a šklebím se. Už teď si říkám, že některý věty pak radši vyškrtnu – nechceme bratra přece naštvat tolik. A pokud se to předtím dalo vzít aspoň trochu vážně, mám dojem, že teď už to sarkasmem přímo prosakuje. Vlastně se divím, že se to sarkasmy nerozmočilo. Ale když už … „Co tam dopsat ještě dodatek za Arthura?“ prohodím vesele. A protože Ryan škrábe, samozřemě úloha napodobit Arthurovo písmo připadne mně. A musím přiznat, že mně se to daří, minimálně lépe než Ryanovi napodobit moje písmo. Každopádně za chvilku už je dílo dokonáno. Na Ryanovu radu dodám ještě PS. V nestřeženém okamžiku pak ještě škrtnu některé nehodící se výrazy v Ryanových glosách a pak už dopis putuje do obálky. Přivolám si Aidianovu sovu, která tu beztak krouží nad síní, a dopis bratrovi pošlu. Chm. „A teď plán B?“ prohodím tiše k Ryanovi s Ludwigem. Máme teď snad všichni volno. A kdy jindy najít příhodnější chvilku? A třeba bude Lockhart takový idiot, že ty sušenky pak sežere přímo na naší hodině … - Znění dopisu: Můj nejmilejší a nejdokonalejší bratře, všemi milovaný a postrádaný, nejprve bych ti chtěl poděkovat, že sis našel špetku času na to, abys mi napsal. Je pro mě veliká čest, že – byť (i dle tvých slov) jsem pouhý 'krvezrádce' – stále na mě myslíš a nazýváš mě bratrem. Už se nadále nemusíš obtěžovat, rozhodl jsem se stát O'Connorem. [/i]Těší mě, že se ti v Krásnohůlkách daří a pilně studuješ. Raduji se s tebou, že máš možnost odpočinku a příležitost užít si trochu sexu té zábavy. A sexu. Plně rozumím skutečnosti, že v Bradavicích, v tak hrozné společnosti, jaká zde panuje, toho dosáhnout nelze. Leda s Fracisem, ten se vyspí s každým. A při přihlédnutí k faktu, že na tvých bedrech leží Francouzka budoucnost našeho rodu, plně rozumím tomu, že si potřebuješ trochu zklidnit nervy - a takové doučování s krásnými dívkami může působit jako balzám. Jen nikoho nezbouchni. Jak ovšem sám podotýkáš, v Bradavicích příliš krásných dívek není, nejhezčí dívkou je nejspíš to zrzavé pako na fotce našeho nejchytřejšího, nejpohlednějšího a nejzrzavějšího bratra vedle mě, co mi naprosto nepřístojně kouká přes rameno. A přesto, že vím, že rusovlásky jsou v kurzu, chtěl bych tě požádat, zda-li bys mi nemohl poslat alespoň nějakou fotku nějaké francouzské krásky. Ať můžu vidět aspoň trochu francouzské krásy a závidět ti ještě více. Jinými slovy, fotky, nebo se nic nestalo. Dovol mi však vyjádřit lítost nad svou chybou. Skutečně mě mrzí, že se mi naštěstí nepodařilo dostat se do správné koleje a být ti bratrem, jakého si zasloužíš. Na druhou stranu, kdyby se to povedlo, plazil bych se teď po Francisovi jako všichni ostatní. Vypadá to, že po tvém odjezdu přebral místo nejoblíbenějšího Zmijozelana, a to ani není Zmijozelan. A dále mi dovol vyjádřit stesk za tvou osobou. Mně i mým bratrům velice chybíš a těšíme se na tvůj návrat. Bez tvé přítomnosti, kdy mi každé setkání s tebou projasní den, to není ono. Budu netrpělivě očekávat tvůj další dopis. Vnesl mi sluneční svit do pochmurného dne a smutku, který bez tebe nastal. Taktéž bych se tě chtěl optat, kolik holek už si ojel co by sis přál k Vánocům? Rád bych ti udělal radost a nechci sehnat nějakou hloupost. Arthur říkal, že si přeje růžové boxerky s medvídky. Bohužel jsou takovéhle věci sehnatelnější ve Francii než tady, takže mohl by ses po nich podívat? Co se týče Zmijozelu, jeho současné bodové skore je - 567 bodů. Mrzimor vede jen s – 498 body.[/strike] Víš, když tu nejsi ty, všechno se kazí a nastává destrukce i ve zmijozelských řadách. Arthur to skutečně není schopen zvládnout. Čekáme, kdy mu bezmocností zezelená obočí stejně jako Snapeovy vlasy. S pozdravem a přáním těch nejkrásnějších dní tvůj bratr Morgan PS: Ryan tě pozdravuje. - Bratře, nerad to přiznávám, ale musím říci, že jsi opravdu v mnoha ohledech lepší než já. Proto mi dovol omluvit se, že jsem si kdy myslel, že se ti mohu vyrovnat. Tímto se vzdávám všech svých aspirací na vedení rodu a nechávám ti volnou cestu. Ať se ti daří, Arthur PS: Sbal mi taky nějakou Francouzku. |
| |
| Sušenky se vrací! Místo: kuchyň, Mrzimorská ložnice, Velká síň, nedefinovaná chodba obsahující Lockhartovu komnatu Oslovuje: Morgana, Ludwiga, mrví dopis pro Aidiana Zmiňuje: Kirklandovic, sestru, Eliz, Zmijozelany "Neblbni," vykulím oči a začnu se mužně hihňat. Člověk by čekal, že se veškerý zmijozelský jídlo na místě rozpustí do zelenýho táhlýho slizu, kterej postupem času začne vykazovat známky vlastní inteligence a všechny nás sežere, spíš než že se prášek z rozdrcených sušenek doopravdy tak nějak ztratí v jídle. Chvíli to vypadá velmi nezdravě a pro náš plán nenadějně, protože kdo by jedl na první pohled zelený a světélkující něco? Takovej člověk si o cokoli, co se po pozření stane, prakticky koleduje sám. Jenže po chvilce čekání se to nějakým způsobem vsákne a jídlo opět nabývá docela normální podoby. "Škoda, že je Aidian ve Francii," postesknu si, "snad aspoň Arthur bude mít ráno hlad." Bylo by přinejmenším smutný, kdyby se nám nepovedlo dostat aspoň jednoho sourozence. Ta ostuda! Následná doba od přesunu do komnat a dalšího plánování, co se sušenek týče, až do rána, byla cenzurována pro přílišnou zlomyslnost. "KTEREJ KRETÉN-!" jsou má první slova po probuzení. Tomu se říká optimismus do nového dne. Popadnu polštář a hodím ho po Morganovi. Různý předměty, co byly na dosah, ho blízce následujou. "Co jsem ti udělal, že jsem si zasloužil tohle?" brblám, když se zvedám z promočený postele. Jsem vzhůru; naštěstí pro Morgana ne dost, abych po něm mohl skočit a ublížit mu. Zdůvodnění probuzení by mě možná mohlo trochu uklidnit, ale pořád to nevysvětluje způsob probuzení. Mám takovej dojem, že bych se měl někdy vplížit do Havraspáru a oplatit mu to. Prozatím se spokojím s tím, že když mě pozve na postel, která ani není jeho, namáčknu se co nejvíc na něj, aniž bych se předtím převlíkl, takže je zaručeně taky mokrej. Pročítáme se dopisem, kterej byl určen Morganovi – a podle toho je taky psán. Ten násilnickej idiot by si nic takovýho určitě nedovolil, kdyby si to měli přečíst rodiče. A proti tomu, že by nás napadlo jim to ukazovat, se aspoň u matky pojistil dostatečně. Otec se jeví normálnějším dojmem a vypadá, že už ho manželčino favorizování nejstaršího syna unavuje, kor když o ví, co je zač, ale většinou nic neřekne. O nějakým zastávání se nás nemůže bejt řeč. "Že se ptáš! A z toho urážení si nic nedělej.. Kdybys byl ve Zmijozelu, tak bys byl nejspíš stejnej kretén jako on ~," usměju se na nevlastního bratra zářivě a hodím mu na hlavu promočený triko, místo kterýho se hodlám oblíct do jinýho. Po převlečení se zběžně nakouknu, co zrovna Morgan píše a nadzvednu obočí. Nechtěl jsem se k tomu sice uchýlit, ale zdá se, že nakonec mi okolnosti nedávají navybranou. Je to jedna z těch věcí, který jsem nikdy nechtěl vytahovat a raději jsem se o nich ani nezmiňoval, protože ještě by se mohlo něco ošklivě podělat a nezbylo by z nich nic než popel. Kirklandům se nedá věřit a každej s trochou rozumu se podle toho zařídí. Jenže tohle je Morgan, jedinej z Kirklandů, kterej si důvěru zaslouží. Možná to bude částečně i tím, že je taková černá ovce rodiny (protože já se do ní nepočítám, jinak bych byl ovce zelená). Předtím se hodně paktoval s Aidianem, takže těžko říct, jestli byl nebo nebyl 'řádným Kirklandem' předtím, než ho zařadili do 'špatný' koleje. A těžko říct, jakej by teď byl, kdyby se tehdy dostal do Zmijozelu. Nebo bych prostě měl přestat být paranoidní; což se dělá těžko po zhlédnutí trosek domů a návštěv pohřbů členů ostatních kouzelnických irských rodin. Za pochmurných úvah a vzpomínek, který nedávám výrazem znát, se prohrabu půlkou svejch věcí, než najdu, co hledám. Chvilku ten matnej papír žmoulám v ruce a pak ho strčím Morganovi do obličeje. Pro případ, že by si myslel, že jsem se snažil pomocí fotky a nějakýho kouzla přijít na to, jak bych vypadal jako ženská, k tomu dodám: "To je moje sestra, Eily." Nejsem si jistej, jestli jsem ostatním kdy řekl, že mám sestru, nebo prozradil jméno (Ale je to možný, polovinu času ani sám nevím, co zrovna melu). A jsem si naprosto jistej, že jsem ji nikdy nikomu z nových sourozenců neukazoval (protože jejich rodiče už ji viděli, takže marná snaha) pro případ, že by si na mě extra zasedli a běželi se mi dostat pod kůži prostřednictvím rodiny. Spíš než toho, že by se ji pokusili mučit a nechat pomalu zemřít nějakou strašlivou smrtí se bojím, že by se do ní ještě někdo z nich zakoukal a pojal ji za manželku. To je neuvěřitelně nesnesitelná představa, kterou bych nepřenesl přes srdce a natruc nepřišel na svatbu. "No.... možná," kouknu na Morgana podezřívavě po jeho vyjádření, že bych ho měl s Eily seznámit. Každopádně, kdyby se do sebe zakoukali tihle dva, možná bych jim na tu svatbu ještě přišel. To se o případech zbylých bratrů říct nedá. A stejně se k tomu seznámení dost možná ani nedostanem, protože ještě dřív, než se s ní zase setkám, což nemám povolený, se ze mě Kirklandovic starší konečně rozhodnou vytáhnout informace a v případě spolupráce i nespolupráce následně nechat hnít v nějaký žumpě. "Nemohl ses objevit dřív a zachránit mě od toho nepříjemnýho vzbuzení?" utrousím k Ludwigovi, když se vrátí. Protože on o tom určitě věděl, a tím pádem je to jeho vina, protože to nezastavil. Cesta na snídani probíhá v napjatým očekávání výsledku našeho menšího experimentu s jídlem Zmijozelských. Jak se zdá dle hluku, náš menší experiment měl větší účinky, než se předpokládalo. Jak se taky zdá, s nikým to ještě neseklo. Zatím. Docela hrozí, že se v tom davu navzájem ušlapou. "Tenhle den si-.. bych si zapsal do deníčku...., kdybych nějakej měl!" Sám se smíchy málem sunu na podlahu a před skutečným pádem mě po Morganovo přidržování se zachraňuje jen stěna, o kterou se opírám já. Narozdíl od něj se směju zcela otevřeně. "Vidíš tam někde Arthura?" poznamenám a hned nato dodám: "To musíme připsat do dopisu!" Jen co se trošku uklidníme (to jako že už jsme schopní chůze), náš Havraspárec se od nás oddělí a jde si k vlastnímu stolu, zatímco my se usadíme na našich místech. Doufám, že se skřítci nerozhodli nějaký jídlo pomíchat a nestrčili ho k mrzimorskýmu stolu. Nechtěl bych dopadnout jako tamti. To už je Morgan zpátky a podává mi dopis. Tak se na to podíváme.. Co bych tam mohl doplnit? Kraviny, jak jinak. A mám dojem, že mi napodobování Morganovo rukopisu dvakrát nejde. "Myslíš, že nám to sežere?" Trochu pochybuju o uvěřitelnosti Arthurova dodatku. Ale asi stejně uvěřitelnej je zbytek dopisu, takže jestli se smíří s bodama kolejí v těžkým mínusu, smíří se i s kapitulujícím Arthurem. Tak je náš láskou promaštěný dopis dokončen a společně se sovou cestuje do Francie. "Nebude na tebe ta tvoje kamarádka naštvaná?" kývnu hlavou směrem k Elize. (Snažím se ji nenazývat od doby, co mi nevyšel pokus o její okouzlení. Od tý doby se vedle ní cejtím tak nějak rozpačitě.) Včera jsme jí Morgana tak nějak ukradli, jako vždycky po čase. A teď se s náma plíží pryč zase. Jak to vidím, zatím máme štěstí, že se za náma neplíží a nesnaží se nás umlátit pánvičkou nebo čímkoli jiným, ale nic jinýho mě teď nenapadlo v momentě, kdy začneme přemýšlet o vnucování se do jeho společnosti. Nicméně ještě vezmu něco na stole a vydáváme se směrem k našim komnatám, abychom mohli vyzvednout předmět, kterým pak otrávíme Lockharta v těch jeho. Jak procházím halou, všimnu si upozornění na famfrpálový trénink. "Nakopem jim zadky, ne?" ušklíbnu se sebevědomě a i když to říkám Ludwigovi, dívám se na Morgana, protože i na jejich porážku dojde. Ha. Konečně zahajujeme cestu k našemu pokusnýmu subjektu a oběti. Jenom mám dojem, že zjev, co se po zaklepání (zní to jednoduše, ale cesta trvala hrozně dlouho; nejdřív jsme se tam snažili vůbec domotat a pak jsme jak dlouho stáli před dveřma a snažili se přestat smát) vyvalí ze dveří, jsem vidět nechtěl, rozhodně ne takhle. Potkat Zlatoslava takhle, s natáčkama, nějakou sračkou na ksichtě a v županu, za šera, tak z toho mám trauma další tejden. "Uh..," snažím se přemoct smích, "Dobré ráno, pane profesore.. My..," musím se otočit zády a teprv pak se začnu co nejtišeji smát. "Vypadá to, že pan profesor není ranní ptáče." zašeptám k těm dvěma, utřu si oči a otočím se ke zmatenému učiteli čelem. |
| |
| Oni... mluví? Místo: ošetřovna Oslovuje: Sigi, Ažu, Artemis, Toris Zmiňuje: všechny bratry, Sigi, madam Je mi špatně, příšerně špatně. Co si pamatuju, tak mi ještě nikdy nebylo hůř. Předčí to dokonce i tu trapnou příhodu z dětství. Tuším, že mi tenkrát bylo asi deset a něco jsme slavili. Nedokážu si vzpomenout, co to bylo, ale určitě to nemohlo být nic významnýho. třeba jako Aidianovi narozeniny nebo nějaký podobný nesmysl I když si nedokážu představit, co by na jeho narozeniny u nás dělali i oba bratři. Zvlášť Ryan. Fakt, určitě to byly Aidianovi narozeniny? A byl tam vůbec? Přemýšlím a moc mi to nejde. Hm... Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme tam jedli nějaký irský bonbony a pak... počkat... Skrabatím čelo a usilovně se snažím vzpomenout. Ryan nám nabídnul nějaké super bonbony, prej když je ta oslava, tak že se s námi podělí. Celý nadšený jsem je tenkrát ochutnal. Kdybych věděl, co se potom stane, nikdy bych to neudělal. Jejich posmívání mi mělo být dostatečné varování, ale ne... já jsem byl prostě takový naiva, že jsem si vzal a snědl to a... pak při nejbližší příležitosti pozvracel Aidiana. Vlastně... hned několikrát. Nejprve protože za to mohli ty bonbony, pak se mi zvednul kufr z Aidiana a nakonec ještě z jeho dobře mířené rány na břicho. Otřesu se. Ještě po těch letech to mám všechno v živé paměti. Jako bych to viděl přímo před sebou: Aidiana, jak... jak... jak... Mě je špatně. Asi budu zase... Myslet na takovouhle traumatizující vzpomínku v tuto chvíli rozhodně nebyl nejlepší nápad. Nejen, že mi bylo ještě hůř, že jsem k bordelu na podlaze přidal novou várku, ale opět jsem si vzpomněl na traumatizující zážitky, jak mě nikdo nemá rád, jak jsem pořád sám, jak jsem každýmu ukradený a kdesi cosi Jo jsem strašně zakomplexovaný člověk a co má být! Jakoby toho nebylo málo, rozbrečím se z toho jako malej kluk a ať se snažím sebevíc, nejde to zastavit. Teda aspoň projev mého dětinského chování. S tou nevolností mi pomohl Sigurd s nějakou medicínou. Ani jsem se nepozastavil nad tím, že mi ji podal on a ne Madam. Beztak si určitě všímá toho odpadu z jiných kolejí a to, že tu já, potomek jedné z nejmocnějších rodin, strádám a skoro umírám, jí je jedno. Pf! To je úroveň! Dobře neumírám, ale co kdybych umíral! Co kdyby mi nepomohl Sigurd?! Co kdyby se to zhoršilo?! Co kdybych na to doopravdy umřel?! Vsadím se, že by to tu bylo všem jedno. Obzvlášť mým bratrům, ti by určitě uspořádali veřejnou oslavu. tse! Ještě že aspoň my, Zmijozelané držíme pospolu. Pomalu se mi začíná dělat líp. Ta nevolnost odchází a i ty emocionální výlevy poněkud ustupují. Cítím se ospalý. Zívnu. Přes uslzené oči vidím, jak Sigi někam odchází. "počkej... kam... kam jdeš?" natáhnu po něm ruku. "nene... chávej... mě... tu... samot... né... ho..." ruka pomalu těžkne, až se s posledním slovem úplně složí na postel a já usnu. V tom léku určitě muselo být i něco na spaní, protože jsem nerušeně prospal celou noc až do rána. --- Ucítím lehké šimrání pod košilí. V polospánku se zavrtím a převalím na druhý bok. - Auuuu! Něco v místnosti tlumeně vykřikne. Zachmuřím se. Mám pocit, jako bych něco slyšel, ale to se mi asi jen něco zdálo. Opět se trochu zavrtím. - Auuuu! Můj ocassssssss! Druhý výkřik, mnohem hlasitější, mě probudí. Otevřu oči, posadím se a rozhlídnu se. - Ah... konečně. Taková úleva. SSSi těžžkej. - Auuuu! Zmateně se rozhlížím kolem sebe. Slyším hlasy, ale... nevidím nikoho, kdo by je vydával. "Stalo se něco?" vypustím zmatenou otázku do ztichlé místnosti. - SSSedíššš mi na ocassssu... Ozve se odkud si. "Eh... cože? Kdo... kdo to řekl?" Rozhlížím se kolem a nechápu to. Určitě jsem někoho slyšel! - Říkám, žžže mi sssedíššš na ocasssu... Ssslezzz zzze mě... SSSi těžžžkej... Stále to nechápu. Mám snad halucinace? Odkud se ty hlasy berou? A co mají na mysli tím, že jim sedím na ocasu? Jakým ocasu? Co se to děje? "Co... co si zač?" zeptám se velice duchaplně. - Ažžžu! Ocasss.... SSSlezzz! "Heh? Jakej ocas, jakej A... He? Co?!" Rozhodl jsem, že se aktivně podívám po tom zlotřilci, co si tu ze mě tropí hlouposti. Odtáhnul jsem peřinu a... pod ní objevil 2 hady! Mého Artemise a... pak toho druhého, kterej najednou otevřel pusu a: - Ah... úleva.... Vytřeštil jsem oči, zavřeštěl a spadnul z postele přímo na zadek. Nevěřícně jsem zíral na toho hada, tuším, že se jmenoval Ažu, a jako omáměně začal koktat. "ty... ty... ty mluvíš!" Ano, velice duchaplné a velice bystré, že? - Jisssstě... Já takyyy... Ozval se Artemis a připlazil se k okraji postele. vytřeštil jsem oči ještě víc a... pak asi na krátkou chvíli omdlel, protože když jsem přišel zase k sobě, leželi oba hadi na kraji postele a pořád spolu o něčem kecali. Jasně, kecali, Arthura vzpamatuj se! Zrovna jsem se k nim chystal něco pronést Samozřejmě jsem se u toho tvářil jako naprostej retard a to nejgeniálnější, na co jsem se zmohl bylo, že jsem vztáhl ruku a ukazoval na ně, aniž bych vlastně věděl proč. přišel Toris a něco se mi snažil říct. Zachytil jsem jen slova: Ažu, můj, nenechám, společnost. Poté si zal svého hada a odešel. A já pořád seděl na podlaze a nezmohl se na jedinou odpověď. Vlastně, až na jednu: "Oni mluví..." |
| |
| V dánském opojení ... Místo: Ošetřovna, chodba, astronomická věž, komnata nejvyšší potřeby, před učebnou KF a v učebně KF Oslovuje: Arthura, Matthiase, Berwalda, Tina Zmiňuje: Všechny, co oslovuje. Pomfreyovou, Prýtovou, Egilla Když zhodnotím ten den, je to jednoduše katastrofa. Neřekl bych, že se to všechno může tak podělat. A už vůbec ne, že na tom budu mít podíl. Nicméně, když to vezmu opravdu kriticky, je pravdou, že poslední měsíc se opravdu nedokážu příliš soustředit. Od Egillova útoku je moje pozornost značně roztříštěná, jsem k realitě mnohem lhostejnější, ale zároveň jsem přecitlivělejší ... Vlastně se neumím rozhodnout, jestli o něčí přítomnost stojím nebo ne. Už vím, že Egill bude v pořádku, dokonce jsem nabídl pomoc madame Prýtové při starání se o mandragory, jen ta stará rašple mě odmítla, babizna jedna hnusná. Na druhou stranu mám ale pocit, že je moje chyba, že jsem nedokázal Egilla dostatečně chránit. A otec se v dopisu vyjádřil podobně. Donesl jsem Tina a dotáhl Arthura na ošetřovnu. Tina jsem uložil, nechal ho v péči Madame a následně se postaral o Arthura. Dal jsem mu patřičný lék a pak ho chvíli hladil po ramenou a utěšoval, když se rozbrečel. "To bude dobrý, Arthure," mumlal jsem tiše, chystal jsem se ho uložit, jen jsem zaslechl nějaký hluk. "Moment," zamumlal jsem a zvedl se, že se kouknu, co se děje ... a za chvíli už jsem skončil pod klubkem těl. Pomfreyová měla hned o práci navíc. Nicméně, zranění bylo vyléčené a já jsem neměl chuť setrvávat na ošetřovně déle. Nepřidal jsem si nemocný. Ačkoli jsem chápal, že je vhodné, aby jsme zůstali na pozorování. Arthur spal ... ... a na mě, bylo tam ... prostě moc lidí. Navíc Egillovo tělo poblíž, nakonec jsem se zvedl a došel ke svému zkamenělému bratrovi, chvíli jsem ho hladil po ruce a pak jsem cítil, jak mě v očích opět začaly pálit slzy. Možná toho na mě vážně bylo moc. A ten výbuch mi nepomohl ... Když se objevil Matthias, bral jsem to částečně jako vysvobození, nechal jsem se vyvést ven ... A nakonec jsem to nevydržel a stejně se mu rozbrečel v náruči. Prostě slabá chvilka. Ale jeho utěšování bylo značně příjemné, to se musí nechat. Vlastně jsem si ani nepřipadal tak trapně, jako bych se cítil před kýmkoli jiným. A měl jsem pocit, že na mě někomu skutečně záleží. "Proč zrovna sem?" zabručím ne úplně nadšeně, když mě vytáhne na astronomickou věž. "Rozhodl ses konečně prokázat světu službu a skočit?" lehce povytáhnu obočí a zabodnu do něj svůj pohled. Ne, samozřejmě že ne. Na astronomický věži se opravdu moc věcí nedá dělat. Teda pokud by se třeba nevytasil s lanem s tím, že ji zkusíme slaňovat. (A to by byl hodně špatný nápad!) Inu, co jinýho by toho Dána s romantickými blbostmi prožraným mozkem mohlo napadnout, než že budem pozorovat hvězdy? Tím spíš, když astronomie je jeho největší koníček, že? Neřeknu ani ň a jen s nicneříkajícím výrazem, byť s lehce kriticky svraštělým obočím, Dána sleduji. To jako čeká, že na mě udělá dojem tím, že vyčaruje nebelvírskou deku? Tohle zvládne každej průměrnej kouzelník ... Přisednu si k němu a mlčky zírám na oblohu. Fajn. Moc hezký. Lehce se mračím a přemýšlím, co z toho jako bude? ... Pořád si nejsem tím, jestli až mě obejme mu jednu střelím, nebo se k němu přivinu. A asi bych to měl vymyslet, začíná mi být poněkud zima. Dán to vyřeší překvapivě rozumně a přehodí přes nás jeho hábit, popolezu teda trochu blíž k němu, ať je nám větší teplo. Jinak na to ale nic neříkám ..., vlastně se začínám cítit trochu nervozně. A taky mě trochu znejišťuje, že ten blbec taky nic neříká. Ne, že by mi ticho vadilo. Mám ticho rád... a tahle chvíle je moc pěkná ... Jen ... vždycky přece mele milion kravin ... a teď nic. Doufám, že se nenudí ... Trochu mě zarazí, že si můj mozek dělá starosti s tím, aby se se mnou Matthias nenudil. On mě přece otravuje, mělo by mi to být jedno a kdyžtak je to jeho problém... Nebo čeká, že vymyslím téma já? Konečně. Konečně se Matthias opět ujme slova a já pohlédnu směrem, kterým ukazuje. Na tváři se mi usídlí hodně nenápadný úsměv. Poslouchám, co mi vypráví. Jistě, tuhle legendu jsem četl, četl jsem si o tomhle souhvězdí i další věci ... Ale jak to vypráví, zní to tak nějak jinak. Proč mi to ale říká ... a co na to mám říct já? Stočím pohled k němu a trochu skepticky si ho prohlížím. Snažím se prohlédnout tmou a přečíst výraz jeho tváře, odhadnout, na co teď myslí ... A pak se skloní a políbí mě. Jsem z toho natolik vyveden z míry, že se ani nestihnu bránit. Vlastně by se dalo říci, že i spolupracuji. Když se od sebe odtáhneme, lehce se na něj usměju, pak opět uhnu pohledem směrem k obloze. Ano, musím připustit, že mi je s ním hezky. A že nechci, aby to skončilo. Nicméně zima je větší a větší, takže nakonec nám nezbude nic jiného, než se zvednout a vydat se zpátky do tepla. Jen se mi nechce ještě loučit ... a Matthias to vyřeší po svém, dotáhne nás do Komnaty nejvyšší potřeby. Na červený desing nic neřeknu, stejně by to nemělo cenu. Sundám tedy hábit, zuju boty a pak se připojím k němu, nechám se přitulit a stulím se u něj na hrudi. "Dobrou noc," zašeptám mu v odpověď a za chvíli usínám. Zdá se mi celkem pěkný sen. Rozevírám oči. Napůl čekám, že budu na ošetřovně a nade mnou bude Pomfreyová. Proto mě Matthiasova tvář poněkud zarazí. Co se včera stalo? Ale nepamatuju si na žádný alkohol a zadek mě nebolí, takže o zneužití asi přemýšlet nemusím. Nicméně ... jsem v posteli s Matthiasem. A nevadí mi to. To je na tom to nejděsivější... "Dobrý," zabručím. "Kolik je hodin?" tážu se hned rozmrzele. Jeho odpověď mě částečně uklidní, protože já na žádnou hodinu pozdě nepřijdu, kdežto on ... má Kouzelné formule, přeci jen je máme dneska hned po nich. A taky nestíháme snídani. "Berwald ti určitě řekne, co jste probírali," usoudím bezvýrazně, posadím se a chvilku na něj zpytavě hledím. Nejspíš to skoro vypadá, že chci něco udělat nebo aspoň říct. A popravdě, přemýšlím o tom, že bych ho políbil. Ale nakonec si to rozmyslím, vstanu z postele a protáhnu se. "Doprovodíš mě na hodinu?" optám se ho. Samozřejmě souhlasí, takže na Kouzelné formule dojdu v jeho doprovodu. V jednu chvíli nakonec projevím trochu iniciativy a chytnu ho za ruku, když mi stisk poplatí, věnuji mu úsměv. A takhle dojdeme ke dveřím učebny. Pohledem hledám Arthura. Chci vědět, jak na tom je. A hlavně, vždycky sedíme spolu. Dřív než on se mi ale do zorného pole dostanou Berwald s Tinem, kteří k nám dojdou. "Zdravím," odtuším a vyslechnu si Berwaldovu stručnou žádost. Jistě, sám sem včera viděl, jak Tino skončil. "Dobře," odkývnu mu jeho žádost stručně. "Dám na něj pozor," dodám, protože mám pocit, že to musím nějak rozvést. Nicméně Tino nevypadá úplně nadšen touhle starostlivostí, protože uraženě odkráčí. Nic neřeknu a jen věnuji Berwaldovi krátký pohled. "Tak já se loučím," odtuším nakonec. Myslím, že ti dva teď hodinu nemají, pokud se nepletu ... (Kdo by chodil na jasnovidectví, že?)Nicméně věnuju pozornost opět Matthiasovi, kterého stále ještě držím za ruku, natáhnu se a políbím jej na rozloučenou na tvář. Čistě proto, že mám chuť ho trochu vyvést z míry a jsem si jistý, že moje iniciativa je to poslední, co by teď čekal. Navíc mám z nějakého pochybného důvodu chuť demonstrovat, že Matthiase si teď přivlastňuju já a ostatní maj prostě smůlu! "Uvidíme se," šeptnu mu. S tím se odtáhnu, kývnu Berwaldovi a vydávám se do třídy. Konečně zahlédnu Arthura. Takže se vydám za ním. "Zdravím," pronesu klidně. "Jak se cítíš?" ptám se a kontroluji ho pohledem. Snažím se odhadnout, jak vypadá. "Dělo se na ošetřovně něco zajímavého?" pronesu, ne úplně zaujatě, protože nečekám zajímavou odpověď. Jak jen se mýlím. Ve třídě pak, oproti obvyklému zvyku, zapluji do přední lavice vedle Tina, předpokládám, že i s Arthurem. Nic neříkám, ale některé nevhodné narážky spolužáků mi nemohou uniknout. V jednu chvíli už se i otáčím a probodnu jednoho studenta obzvlášť chladným a varovným pohledem. To má účinek a on nakonec papírek, co měl právě v ruce, nehodí. Zamračím se. Rozhodně nesnesu, aby někdo takovýmto způsobem se choval ke členovi mé rodiny (a nepřemýšlím nad tím, že ještě měsíc zpátky by mu to možná bylo jedno. Ovšem ... když se nemůžu starat o Egilla, můžu aspoň částečně podobnou péči věnovat Tinovi. Matthias má na mě divnej vliv, začínám se starat o své okolí. Jak otravné!). A taky, tohle rozhodně musím říct Berwaldovi. Povzdechnu si. Nebude to příjemný rozhovor, ale myslím, že Berwald by měl vědět, co si k Tinovi někteří idioti dovolují. Ze zamyšlení se proberu, když vidím Tinův utíkající stůl, mrknu a pak švihnu svojí hůlkou, abych stůl zastavil. "Tino," začnu s jistou váhavostí. Přeci jen je to zdaleka příbuzný, s kterým se bavím nejméně. "Je ... to v pořádku?" zaváhám. "Nechceš ... si promluvit?" optám se. A myslím tím konkrétně jeho vztah k Berwaldovi. Jen příliš otevřeně se ptát nechci. Chci mu jen dát tu možnost, že jsem ochotný ho vyslechnout ... |
| |
| Hadí jazyk Místo: Ošetřovna Oslovuje: Arthura a Ąžu Zmiňuje: Artemise a Hadí jazyk Probudil jsem se až ráno. Zmateně jsem se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Vidím, že zaplněná je většina ošetřovny. V hlavě se mi pomalu začíná vybavovat, co se stalo včera na ošetřovně ... A pak se zamračím, protože uvidím něco, co se mi vůbec nelíbí. Toho zmijozelskýho spratka Arthura. Jak si dovoluje sahat mi na hada? „Ąžu,“ zamrmlám (zní to jako 'Shs') a vstávám z postele. Co si to myslí? Vydávám se k nim. „Tohle je můj had!“ oznámím Arthurovi a vezmu si Ąžu zpátky, položím si ho na rameno a ten se mi tam automaticky obmotá tak, jak jsme oba zvyklí. Probodnu Arthura pohledem, který jasně říká, že jestli mi na něj ještě sáhne, tak ho čeká velmi nepříjemná hodina mučení a je mi úplně jedno, jestli je v černí magii zběhlejší než já (a to já četl jen pár knih). „Uvidíííme sse,“ slíbí můj malý zrádce milovaný hádek tomu Arthurovu. Na to přimhouřím oči. "Co si myslíš?" zašeptám co nejnenápadněji Ąžu, „… Na návštěvy zapomeň, za žádnými zmijozelskými pitomci mi nepolezeš! Taková pochybná společnost...“ rozčiluji se. „Je sssympatickýýý,“ hájí se Ąžu (a mně je jasné, že myslí toho hada, nikoli Arthura). „Hm,“ odtuším rozladěně. Chci se otočit a odejít, ale to mou pozornost opět přiláká Arthur a jeho slova. Chvíli na něj kriticky hledím. Je možné, že by vedlejším účinkem toho lektvaru byl Hadí jazyk? ... O ničem takovém jsem nikdy neslyšel, nicméně bylo by to rozhodně pozoruhodné! ... Ale vysvětlovalo by to jeho chování ... A ani bych se nedivil, že je ta v šoku. Když já mluvil se svým prvním hadem, taky jsem byl trochu vyděšený. A pro něj je to něco úplně neznámého, navíc po takovém zážitku... Rozhlédnu se, jestli po nás nikdo nekouká a neposlouchá nás. Naštěstí to vypadá, že ostatní buď ještě spí, nebo už zdrhli. "Uklidně se, Arthure!" pronesu nakonec energicky, s tím ho chytnu za ruku a vytáhnu ho zpátky do postele. Pak si sednu k němu. "V klidu, nehrabe ti," ujistím ho, načež se Ąžu zachichotá /a takové hadí chichotání je opravdu děsivé/. Pohlédnu na Artemise, pak opět na Arthura. "Chceš říct, že jsi začal rozumět hadí řeči?" optám se ho a chvilku čekám, jestli mi to odsouhlasí aspoň kývnutím. "Získal jsi Hadí jazyk," informuji ho. "Je to, jak víš, ojedinělá vlastnost a nikdy by mě nenapadlo, že se k ní dá přijít i takto...," trochu povzbudivě se na něj usměju a čekám, až vstřebá tato slova. Čekám, že by mohl mít nějaké dotazy nebo tak. Každopádně než budu pokračovat v nějakém dalším projevu, počkám si na jeho reakci. |
| |
| Hadí jazyk? Místo: ošetřovna Oslouje: Toris Zmiňuje: hadi, Hadí jazyk Konsternoaně sedím na zemi a nejsem schopnej dostatečně vstřebat, co se tu právě dělo. Zmateně pozoruju Torise a jeho hada a jejich "rozhovor", ze kterého slyším sem tam něco, a pak nevěřícně pokukuju po tom svém. Ten mi můj pohled oplácí a když Toris odchází, otočí se za nimi a rozloučí se. - Měj ssse, Ažžžu... Uvidíme ssse... Jo, opravdu... Oni se... právě rozloučili... hehe... fakt... rozloučili... Začínám se přitom trochu připitomělě usmívat a pochechtávat. Není přece možný, aby tohle bylo normální. Asi už mi opradu hráblo... a to pořádně... Artemis se na mě při jednom uchechtnutí ohlédne. - Žžže ssse ješšště uvidíme? Ano, můj had se mě právě zeptal, jestli mu schvaluji shledání s druhám hadem. To už se opravdu přestávám ovládat. Úplně cítím, jak přicházím o rozum a začínám se hystericky smát. Torisovo uklidnění nemá moc velký úspěch teda nemá. Z valné části ho stejně nevnímám. Mnohem víc jsem zaujat jeho hadem na jeho ramenou. Jak se na mě tak kouká... a já se koukám na něj... "Ahoj." pozdravím hada a připitoměle se uchechtnu a dost uvažuju nad myšlenkou, že mu zamávám. jo, jsem mimo. Ažu pozvedne hlavu, podívá se na mého hada na posteli, pak se oba podívají na Torise a výmluvně oba zavrtí hlavou. Jako by tím snad chtěli říct: tohle je ztracený případ, tomu už není pomoci. Toris to se mnou zkusí ještě jednou. Neřekl bych, že jsem o mnoho víc "přístupnější", ale přece jen, už jeho slova aspoň vnímám. Hadí zachichotání mě poněkud probere z mého... pomatení. Zamrkám na hada a pak se zaměřím na Torise. Dívám se na něj, jako by mi spadnul do postele přímo z čistého nebe. Jako by tam předtím vůbec nebyl. " ee... cože?" vytřeštím na něj oči a tvářím se nechápavěji než kdykoliv předtím. - Říkal, že máššš hadí jazzyk. Pomůže mu Artemis. Otočím se na svého hada. "Nejsem hluchej. Jen... ááá... já ti rozumím!" vyjeknu a úplně cítím, jak mi přitom vstávají všechny vlasy na hlavě a ježí se mi obočí. Otočím se zase zpátky na Torise. To překvapení ze mě pomalu opadá. Možná jsem opravdu blázen "Co... co se to děje? Jak? Jak je to možný? A... a... hej! TY máš přece taky haDÍ JAZYK!" Dojdu po chvíli k velkému objevu a jak mi to pomalu dochází i v hlavě zvyšuju hlas, takže ten konec skoro vyjeknu. |
| |
| Ano, opravdu hadí jazyk! Místo: stále ošetřovna Oslovuje: Arthura Zmiňuje: hadí jazyk Dál skepticky pozoruju Arthura, nevypadá, že by se natolik vzpamatoval z šoku, aby byl schopen mě vnímat. A moji hadi si zřejmě myslí to samé. Povzdechnu si. "Tohhle bude těžžžžkýý!" míní Ąžu a já mu dávám za pravdu. Sleduji Arthura, který vypadá, že k němu konečně obsah mých slov začal docházet. Díky za toho jeho hada, který mu to ještě zopakuje pro důraznost. Trochu se poušklíbnu. Jen na Arthura hledím a nechám se zahrnovat jeho dotazy, nicméně, jak zvyšuje hlas, vraštím čelo. Rychle se rozhlédnu, mám chuť dát Arthurovi ruku před pusu, ale ovládnu se. "Ne tak nahlas!" vydechnu. Nesnažil jsem se tu schopnost skrývat před spolužáky šest let proto, aby to teď vyřval příliš hlasitý Brit. "O mě to nikdo neví a chci, aby to tak zůstalo!" syknu důrazně. Hadí jazyk je totiž vlastnost, kterou obvykle neznalí jedinci - a těch je většina - ztotožní s černou magií, i když to je pochopitelně hloupost. Nicméně já nemám na podobné předsudky náladu. Nemluvě o tom, že tuhle vlastnost měl Salazar Zmijozel a kdo ví, co by se začalo za hlouposti šířit. Jako litevský Salazarův dědic, nebo podobná kravina. No určitě! V Británii to prostě nemá dobrou konotaci, jak mi matka vysvětlila hnedle, jakmile se u mě tato schopnost začala projevovat. V Litvě je to naproti tomu vlastnost poměrně uznávaná, protože hadi v mých končinách se vždy těšili jisté oblibě (a i mudlovské rodiny často chovali svého rodinného hada). Zastrčím si pramen vlasů za ucho, přemítavě svraštím čelo a pokrčím rameny. "Ano, mám Hadí jazyk," pronesu tiše a rozvážně. "Je to vlastnost, která se v našem rodě dědí po staletí," dodám a zamyšleně se na něj zahledím. Ąžu se mezitím spustí a doleze zpátky k Artemisovi, no nic, každý potřebuje přátele. "Jak je možné, že se objevila u tebe, to je trochu záhada," odtuším. "Hlavně, že takto zčistajasna. Tato schopnost se obvykle dědí, je vrozená, případně se z jednoho kouzelníka přenese na druhého za hodně specifických okolností," vykládám dál, snaže se mluvit co nejsrozumitelněji. "U tebe nedošlo ani k jednomu. Bylo by zajímavé zkoumat vzorek z tvého kotlíku, protože jediné možné vysvětlení je, že to má souvislost s těmi výpary, kterých ses nadýchal." odtuším. Jak taky jinak, že ano. "Je to opravdu zvláštní, kdybys měl vzorek, věděli bychom více. Nejspíš bys totiž objevil způsob, jak u čarodějů uměle vyvolat znalost Hadího jazyka," dodám zamyšleně. A to by ... opravdu byl objev. Nicméně si nemyslím, že by z hodiny zbyl jiný vzorek, než ten, co jsem odebral s Feliksova kotlíku. Měl bych zkontrolovat Felikse! "Tak to ani náhodousssss!" míní Ąžu. "Předsssstav ssi, žže by hadíím jazszykem mluvil kažžššdej kretén," broukne a obrátí se na Artemise. "To abychom pak vymyssssleli nějakej nadjazszyk!" Jen se v duchu uchechtnu nad Ažuovým názorem a zabodnu do Arthura zkoumavý pohled. "Chápeš?" pronesu jednoduchou kontrolní otázku. "Doufám, že ti nemusím vysvětlovat, co se o Hadích jazycích v Británii míní. Jen si musíš důrazně promyslet, jak s tím naložíš. A radil bych ti, abys to nešel vyhlásit hned všem Zmijozelanům, může se to obrátit proti tobě!" dodám. |
| |
| Co je tohle za blázinec! Místo: ošetřovna, učebna KF Oslovuje: Toris, Sigi Zmiňuje: Aidian, Hadí jazyk, hadi, Francis, Madam, myš, Tino Pokusím se ztlumit svůj hlas. Mě je sice fuk, jestli se někdo dozví, že mluví hadím jazykem nebo ne, ale přílišná pozornost mi taky není příliš příjemná. "ehm... dobře." řeknu o poznání tišeji. Taky bych řekl, že jsem se z toho počátečního šoku už celkem vzpamatoval. Většině z toho, co Toris řekl nerozumím, nebo mě to nezajímá. Jediné,u čeho se pozastavím je, když se zmíní o tom, že se to dědí. "Co si pamatuju, u nás to v rodině určitě nikdo nikdy neměl." Svraštím obočí. "Nikdo, ani Aidian ne." NA tváři se mi objeví širokej úsměc, který je předzvěstí mých ne zcela čistých úmyslů. Právě jsem získal něco, co nemá ani můj "ctěný" bratr. Toho by se dalo určitě nějak využít v naší rodinné straknici. Tím bych mohl dokázat, že jsem pro vedení naší rodiny mnohem více předurčenější než on. Vždyť, každý kdo kdy ovládal Hadí jazyk byl v jistém smyslu dědicem Salazara Zmijozela a byl vždy považoán za něco víc. Vypočítavě zúžím zorničky. Jsem plně pohroužen do vlastních myšlenek, že jejich malou slovní potyčku nezaregistruju. " Huh? E... jo." poněkud nepřítomě odkývu to jeho - chápeš. Nad jeho obavama jen mávnu rukou. "Bez obav já..." To však na ošetřovnu vpadne Francis a... a... já podruhé za dnešní ráno pochybuju o svém duševním zdraví. To je celá Zmijozelská kolej! Nalepená na... na tom... e... blonďákovi! Co se to ksakru dneska děje? "Vidíš to taky?" zeptám se, aniž bych přesně věděl, koho z těch tří konkrétně. "Co se to dneska děje? Tohle přece není normální! Podívej se na ně!" Ukazuju na spolužáky a... pořád tomu nemůžu uvěřit. Začíná mi z nějakého důodu zase být špatně. A nějak nevím z čheo víc. Jeslti z otho, že se musím koukat, jak ten největší výkvět čarodějnické komunity obletuje toho blonďatého mrzimorčana, nebo z toho, že je otho na mě na jedno ráno už nějak moc, nebo z toho že mám hlad. Anebo kombinací všeho dohromady. Rozhlídnu se po okolí. Na stolku u postele si všimnu snídaně od madam. Zřejmě dnešní snídani. Pak se zase podívám na hlučící dav a do toho mi zakručí v břiše. Myslím, že tím je rozhodnuto. Mám hlad, ale v přítomnosti této sebranky se nenajím. "Nevím, jak ty, ale já odtud odcházím. Úplně se mi z nich dělá špatně. " Obrátím se na Torise a nejsem daleko od pravdy. BAfnu tedy něco k jídlu, pak se obrátím k Artemisovi. "Rozluč se, pudeme." Nařídím mu. - TAk achóóój, Ažžžu. Měj ssse.Vezmu ho a nechám ho, ať si zeleze, kam chce. "Ty se taky měj." Obrátím se na Torise. " A dě... děk... ehm... no, ty víš, co chci říct. Ahoj." S tím se otočím a co nejrychleji se vytratím z ošetřovny. Artemis stihne ještě na odchod Ažu zamáat ocáskem. Moke kroky míří rovnou do mojí vlastní postele ve Zmijozelském podzemí, kde se vklidu najím a samozřejmě nakrmím i Artemise. Někde bych tu pro něj měl mít myšku. Had i já si na snídani celkem pochutnáme a pak odcházíme společně na hodinu KF. Jdeme celkem brzo, takže jakmile nám učebnu uvolní sedmáci, zalezeme si na naše obvyklé místo. Postupně se učebna začne plnit. Po chvíli přijde i Sigurd v doprovodu toho jeho zdáleného příbuzného. "Ahoj. eh... divně. Připadám si jako v noční můře, ze který se nemůžu probudit." postěžuju si okamžitě. proč taky ne, když už se zaptal, že? "Jestli se něco dělo? JO, dělo se toho až moc. Až bych si přál, aby se nestalo nic." vřísknu. "Nejdřív jsem si zalehnul vlastního hada, pak..." - Ažžu takyyyy ... "nepřerušuj mě." ohradím se na vlastního hada. "Takže kde jsem to byl. JO.. nejprve zalehnu oba hady, pak zjistím, že mluví, načež si začnu myslet, že jsem asi zbláznil. Pak mi Toris vysbětlil, že jsem v pořádku,jen jsem začal rozumět Hadímu jazyku. Tak fajn. Když jsem se přes tenhle fakt nějak přenesl, nakráčel si to tam Francis a za ním celý harém Zmijozelanů. Rozumíš tomu?! Našich! A všichni vypadali a chovali se jako by pro ně nic jinýho než On neexistoval! To bylo tak... nechutný. Až se mi z toho udělalo zle a musel jsem odejít. Sigi, já si připadám, jako bych každou chvíli měl přijít o rozum!" skončím svůj srdceryvný monolog po jehož skončení se oba přesouváme z našeho místa, kamsi do přední lavice k Tinovi. |
| |
| Plán B v plném proudu (užij si to, bratře) Místo: mrzimorská ložnice, Velká síň, společenská místnost, Lockhartovi komnaty, chodba, učebna KF Oslovuje: Ryan, Morgan, Francis, Petr, Lockhart Zmiňuje: zmijozelská kolej, Ivan, Nataša, Matěj, Gilbert, Po mém příchodu na pokoj jsem hned u dveří atakován Ryanovou stížností. "Co?" Podivím se. V první chvíli nevím, která bije, ale když ho tak pozorně pozoruju, jak z něj odkapává voda, jak má promáčenou postel, dám si dvě a dvě dohromady. Poťouchle se ušklíbnu. "Copa, Ryane? Neříkej, že tě z postele vyhnala velká voda." Uchechtnu se. Ve velké síni je již zmíněný rozruch v jehož středobodě exceluje náš Francis obskakovaný celou Zmijozelskou kolejí. Pokouším se tomu všemu nesmát a dokud se nerozesmějou i mý dva kámoši, tak mi to i celkem jde. Potom už se neudržím a propuknu stejně jako oni dva v hlasitý smích. Až mě od něj začínají bolet břišní svaly. Takhle se brzo uchechtám k smrti. Trvá ještě hodně dlouho, než se přestanu smát natolik, abych byl schopen chůze. Dost na tom má podíl to, že se Francis se svým harémem odebere pryč. Než však stačí zmizet, otočím se a zavolám na Francise. "Dávej si pozor na zhrzená srdce, Francisi. Zvláště některé dívky nesou odmítnutí dost těžce a své bývalé milence s oblibou zaklínají nebo podřezávají! " Ta poslední narážka byla samozřejmě na tu světlovlasou dívčinu, která má něco dočinění s Braginským. "Anebo také ochranářsští bratři." zamumlám. Tuším, že to je asi její bratr, ne? Rozloučím se s Morganem a spolu s Ryanem odcházím k našemu stolu. Cestou zahlédnu dalšího našeho člena koleje, Petra, se svým bratrem. VYdám se jejich směrem. "Ahoj, Petře. Co se to tady dě-" Započnu rozhovor, ale už ho nestihnu dokončit. Petr se najednou zčista jasna vrhne k zemi, kam strhne svého bratra. Podívám se a vidím, jak se na nás řítí něčí kouzlo. Instinktivně vytáhnu hůlku a zakřičím: "Protego!" Právě tak akorát včas, abych zabránil zničujícím účinkům onoho neznámého kouzla. Když je nebezpečí zažehnáno, obrátím se zpátky k Petrovi. Hůlku si pro jistotu ještě nechám v ruce. "Jste oba v pořádku?" Zeptám se ho a nabídnu mu ruku, aby se mohl postavit. "Co se tady stalo?" Zeptám se ještě jednou. Ne, že bych to nevěl, že, ale je důležité zůstat mimo podezření. A jako osoba, ketrá s tím nemá nic společného, o tom přece nemůžu mít ani to nejmenší ponětí. Vyslechnu si, co mi Petr řekne, ať už je jeho obsah jakýkoliv. "zajímavé." odvětím naoko zaujatě. "abych nezapomněl. Na sobotu jsem zařídil trénink, tak se snaž do tý doby udržet... naživu, ano? Brzo nás čeká zápas a já bych nerad přišel o nejlepšího brankáře." Petrova schopnost přitahovat problémy je všeobecně známá, takže obezřetnost v jeho případě je na místě. Rozloučím se s ním a vracím se k Ryanovi ke stolu. "Tak co na to říkáš?" Obrátím se k němu a samozřejmě mám na mysli tu zmijozelskou pohromu. "Až si tak říkám, že tuhle... Francisovu přitažlivost nemohlo způsobit to zelený cosi, co vzniklo při lektvarech." Zahloubám se nad tím. A čím víc o tom přemýšlím, tím míň se mi to přestává líbit. Něco mi tu prostě nesedí. Ten účínek je až moc uniformní. Na každého z nás přece ta samá zelená hmota účinkovala úplně jinak! Není možné, aby to najednou mělo stejné účinek. To znamená... "... za tohle můžou ty sušenky! Jejich originální, původní verze! Ty sušenky, co mi včera dal bratr." Zachmuřím se. Nechce se mi věřit, že by mi bratr úmyslně podstrčil něco tak... tak... nebezpečného! "Mylslím, že bych si s ním měl promluvit." Mumlám si pro sebe, zatímco se Ryan s Morganem věnuje nějakému dopisu. Ze svých myšlenek se odtrhnu, až když Morgan zmíní plán B. "Plán B? Myslíš tím..." Ani větu nemusím dokončit. Všichni víme, že se jedná o Lockharta. Kluci souhlasně přikývnou. Hodím do sebe ještě poslední zbytky snídaně a pak s nimi společně odcházím. "No jasně." Přikývnu. "Mám v plánu obhájit loňské vítězství." Ušklíbnu se na Ryana a trochu se zakřením na Morgana. I kamarádství má své meze a když dojde na rivalství ohledně sportu, tak jde stranou. Konečně máme všechno, co potřebujeme, ať už na výuku, tak na naše nekalé plány. Je až s podivem, že po událostech předešlého dne jsme pořád na vrcholu bodovacícho žebříčku. I když v mínusu. Proto dost doufám, že se na nás nikdy nepřijde. Líbí se mi ta představa obhájení titulu ve famfrpálu i zisk školního poháru kolejí. Pomalu dojdeme k Lockhartovým komnatám. Ryan zaklepe a už o chvilku později máme tu čest seznámit se s Lockhartem v nedbalkách. "Dobré ráno, pane profesore." Mám co dělat, abych se zase nerozesmál. Kluci jsou na tom podobně. Obzvláště Ryan. Jak je vidět, není zrovna nejlepší mluvčí. Zvláště pokud je pro jeho projev potřeba, aby se nesmál, aby to vypadalo věrohodně. A taky aby výsledná vina nepadla na nás. To je jedna z věcí, co jsme jaksi nedomysleli. Sakra! Ryan už se chystá Lockhartovi něco říct, když to nevydrží a musí se "vydýchat". Využiju situace a seberu onen balíček se suškama a zaujmu jeho místo. Napadla mě totiž přesně osoba, na kterou bychom to mohli hodit. Tak bráško, ochutnej vlastní medicínu. Uchechtnu se v duchu. "Ryan chtěl říct..." otočím se kluky a pohledem jim naznačím, aby nic neříkali, dokud to nebude nutný. "že jsme byli vysláni jedním vašim velkým obdivovatelem. Víte, můj bratr, Gilbert Beilschmidt..." Dodám pro upřesnění. Jeden nikdy neví nakolik je inteligentní, aby mu to došlo. "on je váš strašný obdivovatel. Už od malička. Vždycky na vás doma zpíval samé ódy a vychvaloval vás až do nebes. Tak jeho napadlo, že by pro vás mohl něco udělat. Že by vám mohl dát takový malý dárek. Akorát..." lehce pokrčím rameny. "... víte on se to stydí veřejně přiznat, protože o sobě pořád prohlašuje, jak je on ten nejúžasnější a tak dále. Ale ve skutečnosti to všechno dělá jen proto, že se snaží ze všeho na světě nejvíce připodobnit jeho idolu, múze a to Vám. Proto mě požádal, jeslti bych vám nepředal, tento malý dárek, který speciálně připravil jen pro Vás." skončím svoje chvalozpěvy na profesora a podám mu malou krabičku, obsahující radioaktivní sušenky. "A ještě vám mám vyřídit vzkaz: Výjimečné věci pro výjimečného člověka." Snad ho to všechno utvrdí v tom, že ty svítivé sušenky jsou opravdu jedlé a že to tak mělo vypadat. Následně si samozřejmě vyslechneme sáhodlouhý monolog, jak je to od nás strašně hezké, milé a já nevím co ještě. Potom nám asi dvakrát zopakuje svoji životní kariéru a jak si velice váží toho, že se někdo hodlá vydávat v jeho šlépějích. Pak další dlouhou dobu vychvaluje mého bratra, jaký je to nadaný student a jak mu odteď bude věnovat speciální lekce a já nevím, co ještě. V duchu si tak říkám, že jesti na to bratr někdy přijde, tak mě asi zabije. No, ještě že jsem v kouzlení a obraně proti černé magii mnohem lepší než on. Uklidňuju se. Z jeho monologu se vymaníme až slovy, že musíme jít, abychom nepřišli pozdě na hodinu. To je snad jediné, co na něj platí. Rozloučí se s námi a odnáší si svůj dárek do útrob kabinetu. Doufám, že to v dohledné době sní. Nejlépe na naší hodině. I když kdyby to snědl na hodině sedmáků bylo by to ještě vtipnější. když jsme dostatečně daleko od jeho kabinetu, rozesměju se na plné kolo. Jestli se mě kluci budou ptát, proč jsem to všechno hodil na vlastního bratra, podělím se s nimi o můj objev a ten je, že za tu Francis mánii beztak mohou sušenky jako takové a ten zelený sliz s tím nemá nic společného. A vzhledem k tomu, že mi je dal bratr, tak chtěl, aby se to stalo mě. Tudíž si tohle všechno zaslouží. S tím odcházíme na naši první hodinu kouzelných formulí. Učebna se pomalu zaplňuje. Sedneme si na naše obvyklá místa. Celou hodinu pořád v hlavě myslím na tu zelenou spoušť a už se nemůžu dočkat další hodiny OPČM. Jsem zvědav, co to s profesorem udělá, takže se příliš nesoustředím a omylem se mi podaří všechny věci v mém okolí přebarvit na svítivě zelenou barvu. Od kluků si vysloužím překvapené pohledy. Ušklíbnu se, pokrčím rameny a dalším kouzlem vrátím vše do původních barev. |
| |
| Nejistota nebo strach? místo: učebna KF, malá úklidová místnost oslovuje: Sigurda zmiňuje: Berwalda, spolužáky Cítím se opravdu mizerně. Nejen, že mi bylo smluveno další hlídání, jako bych byl snad malé dítě, ale Sigurd si ke všemu sedl ještě vedle mě. Vlastně jsem to zaregistroval až po několika narážkách. Do toho se Sigurd otáčí a probodává náhodné "ostrostřelce" pohledem, který je chvílemi podobný Berwaldovému. 'Proč na něj myslím v souvislosti se Sigurdem?' Napadne mne a dříve než jsem schopný začít opět uvažovat mne z úvad vytrhne dobře mířený kus pergamenu. Vlastně díky němu se částečně vzpamatuji a začnu trochu pozornosti věnovat i výkladu, ale má pozornost kolísá jako na nějaké, mudlovské horské dráze o které jsme si povídali v hodině studia mudlů předminulý týden. A pak samozřejmě přijde na řadu ten incident s utíkajícím stolem. Nicméně to probere tu "spící vílu" a Sigi na mne pohlédne a vysloví své dvě otázky... ještě opatrněji než je u něj zvykem. Což má na mne poněkud zvláštní účinek, jelikož sebou trhnu a překvapeně se na něj zadívám. "N-no..." A já ztratil řeč, což se nestává zrovna často a už to je i na pováženou... většinou to končí obavami o mé zdraví, bohužel. "Po hodině..." Dodám šeptem a dojdusi pro stůl, který díky včasnému zásahu neutekl daleko. Pak už se jen usadím, zašilhám do Sigurdových poznámek abych se dozvěděl co mám vůbec dělat a posledních deset minut hodiny se věnuji tématu. Naštěstí už mi stůl neutíká. Sice se zdá, že s ním nehne ani Filtch, ale budiž, pořád lepší než kdyby vtrhlo rozzuřený stůl někam do zmijozelu a pokácel náhodné studenty. Zvonění se mi zdá být jako vysvobození. Všichni si začnou schovávat věci a prchat ze třídy. Já si věci schovávám obzvlášť pomalu a ještě je asi třikrát přerovnám v tašce, než se zvednu a se smutným úsměvem kouknu na Sigiho. V době, kdy se dostaneme mým šouravým krokem ke dveřím už ve třídě snad ani nikdo není a já v ten moment zjištění chytnu Sigiho za rukáv a "odtáhnu" ho do vedlejší chodby, kde se s ním zavřu v malé úklidové místnosti. A právě tam tvrdě dosednu na krabici univerzálního čističe kouzelných nečistot od paní Skowerové (a toho že jsem našla jak se to jmenuje si važte). Taška dopadne na zem, tudíž přerovnávání přišlo vniveč a dokonce začne z tašky vytékat inkoustz pravděpodobně rozbitého kalamáře. "P-proč já?" Vypadne ze mě po chvíli a složím si obličej do dlaní. "S-samozřejmě, že mám Berwalda rád. Vždycky se o mě postaral. Ale nenechá mě skoro vůbec jít někam o samotě." Popotáhnua otřu si několik slziček do rukávu pláště. "Navíc to jak mě dneska vodil za ruku, jako bych byl malý a pokaždé se pak objeví to co se dělo v hodině." Zase se na značnou chvíli odmlčím a pak pohlédnu na Sigiho s leskem v očích, který způsobily mé slzy bezbranosti a pocitu méněcenosti. "Mám ho rád... ale, já.... mám strach." A právě v ten moment, kdy mi to vyplyne z úst si připadám jako ten největší hlupák pod sluncem. |
| |
| Tak trochu Felix felicis Místo: Komnata, chodba před učebnou KF, Nebelvírská kolej, ložnice Oslovuje: Sigiho, Berwalda, Gilberta Zmiňuje: Sigiho, Berwalda, Gilberta, Tina a kouzelnou noc s Norem ♥ Tak jsem zase pro jednou zameškal Kouzelný formule... Co už. Za to probuzení se vedle toho háděte to stálo. Taky se začnu pomalu oblíkat, nenápadně při tom po Sigim házím kradmé pohledy, nenápadně. Naštěstí je tak rozespalý, že si toho asi nevšimne. Jo, Odine, tenhle den začíná hezky. Přikývnu na zmíňku o Berwaldovi. Konec konců budeme teď mít volnou hodinu, tak ho snad někde odchytnu. Beztak půjde do knihovny nebo- ... překvapeně se zadívám na Sigiho. Doprovodit ho na hodinu...? "Jasně!" přikývnu nadšeně a usměji se. Opustíme Komnatu a vydáme se po schodišti. Další šok následuje ve chvíli, kdy mě dokonce chytne za ruku! A sám! Připadám si jak sluníčko~ uculenej, blonďatej, teplej...Stisk mu oplatím a obdařím ho dalším úsměvem, ale jen decentním, ať furt nevypadám jak vytlemenej blbec. (Takže místo obvyklých 28mi zubů jde vidět pouze 26, opravdu jich je jen 28, Matthias přece nemůže mít moudráky.) Když dojdeme před učebnu, všimnu si, že někoho hledá. Nic na to neřeknu, ale hlodne ve mně jakýsi nepříjemný pocit, který se mi vůbec nelíbí... Není ale moc čas to rozebírat, protože k nám zrovna dojde Berwald s Tinem. "Nazdar." usměju se na ně. Kouknu na Tina. Opravdu nevypadá zrovna nejlíp. To už ale odpochoduje pryč a otočí se ke mně Sigi. Usměji se na něj trošku smutně, nechce se mi ho pouštět. V tom ucítím něco teplého na tváři. Nějaký dotyk. Rtů. Polibek... Secvakne mi to. A jako by toho nebylo málo, rozbuší se mi srdce při jeho slovech. Překvapeně na něj kouknu, snad se i trochu zardím a nevynechám svůj přiblblý zamilovaný úsměv. "Jasně. Měj se..." Odine!! Jo! Hernajs! Díky ti!!! Nebýt na chodbě a vedle Berwalda, s chutí bych se pustil do vikingských oslavných tanců nebo něčeho takového. Pak se otočím na kámoše, spolužáka, Berwalda..."Co formule?" nadhodím, vlastně mě to až tak nezajímá, spíš se s ním chci nějak dát do řeči. "Aha...Dobře. Hmmmm... nepřijde ti Sigurd teďka trochu... jiný?" Zkoumám jeho pohled, asi bych to měl zkusit trochu upřesnit. "Víš jako... milejší." Zaculím se, když si vzpomenu na všechno z dnešního rána. Zasněně si povzdechnu. "Včera jsme spolu pozorovali hvězdy... A bylo to takový jiný, než normálně. Víš co tím myslím?" Kouknu na něj a na chvíli se odmlčím. Pak jen přikývnu. "Objímal jsem ho a on se nechal. Pak jsem mu vyprávěl o souhvězdí a on mě poslouchal...! Dokonce mě ani nepraštil, když jsem ho políbil." zaculím se při té vzpomínce. "A spali jsme spolu v posteli... Měl jsi ho vidět, je strašně roztomilý, když se mračí ze spaní. Jak krčí nosík a tak." rozplývám se nad svým hadím princátkem. Povzdychnu si, jak mi teď chybí... Berwald mě ale vytrhne ze snění. A pak těžko říct, jakým random systémem funguje dánský mozek si vzpomenu, že jsem chtěl vidět Gilberta. Půjčil jsem mu svoje šťastný spoďáry a teď bych je chtěl zpátky. Přece jen se musím připravit na dnes večer, aby mě to štěstí neopustilo. "Já musím zpátky, na něco jsem si teď vzpomněl. Tak zatím." mávnu mu a upaluju na kolej. Beztak se bude zas poflakovat v pokoji, jako vždy. Projdu přes buclatou dámu (A jsem vážně rád, že je jen na obraze, jinak by se přes ni lezlo těžko.) a jdu k ložnicím. Samozřejmě, že se tam vyvaluje. Dokonce na mí posteli...! "Hej Gilbe, potřeboval bych něco vrátit." |
| |
| Poradna ála Nor, volejte ihned. Nacházíte-li se v těžké životní situaci, neváhejte. Podle run vám vyvěštíme, co vás čeká, a pomůžeme vám vyřešit vaše nejniternější problémy. A to vše s rozvážným chladem severských ledových plání ... (Pokud zavoláte do 3 minut, dostanete jako bonus možnost konzultace přímo u Nora doma, tato zkušenost vás poznamená na celý život...) [/i] Místo: Před a v učebně KF, úklidová místnost, cesta na OPČM Oslovuje: Arthura, Tina Zmiňuje: Matthiase, Berwalda, Torise, Lockharta a piškvorky Ještě jednou se na Matthiho usměju a až pak zamířím do třídy. Ostatně jeho úsměv vyprovokovaný mým zájmem mě strašně těší. Mám pocit, jako by můj mozek nasákl nějakou podivnou euforickou hmotou, která mě nutí k dobré náladě a dokonce mám pocit, že se snaží oblbnout i moje koutky úst a nutit je k úsměvu, čemuž se samozřejmě snažím zarytě odolávat. Mé úsměvy patří buď jen určitým lidem nebo zvláštním příležitostem. Trochu si připadám jako v jakémsi snu a mám naléhavý pocit, že můj mozek by měl začít pracovat. Nepotřebuji celou hodinu myslet zpitoměle na Dána a představovat si Odinvíco, musím dávat pozor a musím pracovat bezchybně. Nějaké náhlé vzplanutí prostě nesmí mít vliv na moje studijní výsledky, stačí, že ty už utrpěly šokem z Egillova napadení ... Arthurovu spršku lehce hysterického proslovu si vyslechnu s lehce povytaženým obočím. Takže není v pořádku. Konstatuji ve své mysli laxně, samozřejmě ho nejprve nechám domluvit, přitom si ho prohlížím se svým bezvýrazným pohledem a v hlavě si třídím informace a myšlenky. Vypadá to, že na ošetřovně opravdu bylo veselo, skoro mě mrzí, že jsem to neviděl. … Ne, nemrzí mě to ani trošku. Při jeho oslovení hada ještě trochu přimhouřím oči. Takže, abych si to sesumíroval, Arthur začal rozumět hadí řeči a Toris mu vysvětlil, co se stalo. A našim spolužákům přeskočilo a obletují Francise. Muselo se jich zřejmě dotknout nějaké pochybné uřknutí, jinak si to neumím vysvětlit. „Toris?“ zopakuju Litevcovo jméno nakonec, to mě na tom zaujalo. Pravdou je, že s tímto klukem jsem nikdy příliš nemluvil. Snad jen několikrát jsem si od něj půjčil poznámky z Dějin, když jsem to nezvládl a usnul. A vím o něm jen to, že je posledním dědicem starobylého litevského rodu. Koutkem oka se rozhlédnu po onom Havraspářanovi, nicméně jsem si ho zatím nikde nevšiml. „On je Hadí jazyk?“ zajímám se, protože zhruba to se s Arthurova projevu dá vyvodit. Nikdo bez podobných schopností by asi hned nepochopil, o co jde. Dál úvahy ale zatím zajít nenechávám. „Uklidni se,“ vyzvu nakonec Arthura a položím mu ruku na rameno. „Všechno se nějak vysvětlí a bude to v absolutním pořádku,“ slíbím mu klidně a teď se na něj i pousměju. Osobně si myslím, že Arthur by potřeboval ještě trochu odpočinku a trochu si uklidnit nervy. Přitom vyhledávám pohledem Tina. Takhle to vypadá, že budu dávat pozor na ně oba. Bez nějakých dlouhých vysvětlení zapluji i s Arthurem do přední lavice. Na hodině se snažím dávat pozor – až na to občasné zabíjení pohledem Tinových trapitelů – a dávat pozor na oba dva své sousedy. „Dobře,“ odtuším na Tinovu odpověď. V myšlenkách se na chvíli ztratím v úvahách, co mi asi poví. A když si všimnu, že Tino hledí do mých poznámek, jen přistrčím sešit trochu blíž k němu. Zazvoní. „Jestli chceš, půjč si poznámky a doplň si je,“ přistrčím sešit blíž k Tinovi, ještě než si začne sklízet věci. Nemohl jsem si nevšimnout, že celou hodinu pořádně nevnímal, takže nějaké zápisky by se mu možná hodily. A já si dnešní látku poměrně pamatuji. Pak si sklidím zbytek věcí. „Arthure,“ obrátím se ke svému nejlepšímu příteli. „Mohl bys jít napřed? Jen si promluvím s Tinem ...“ vlastně bych Arthura nejraději poslal spát, ale copak by mě poslechl? „Můžeš zabrat naše místo v poslední lavici,“ odtuším. Protože v naší poslední lavici je jedna z nejmenších šancí, že si nás ten idiot Lockhart všimne a můžem v klidu hrát kouzelnické piškvorky. Protože dávat u něj pozor, to by bylo nad moje síly. Na házení vyzubených úsměvů mi stačí Matthias. Na Tinovu volbu místa nic neřeknu, jen se postavím u dveří, hledím na něj a snažím se tvářit co nejvíc neutrálně, takže ne chladně a nepřístupně jako obyčejně. Pravdou ale je, že jsem z Tinova proslovu značně na rozpacích. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem přesně pochopil, co ho to přesně trápí, tedy spíš se mi jeví, že Tino je dost zmatený, a já to mám rozřešit? A navíc mě lehce rozčiluje, jak pofňukává. Rozumím, že někdy jsou slzy nezbytné, emocím člověk neporučí … Jen mě vždycky vychovávali, ať nedávám svoje pocity znát, a takové projevy slabosti hodnotí můj mozek jako nepřípustné … Na druhou stranu mi je ho … líto? Nejspíš. „Poslouchej,“ začnu váhavě, ačkoli můj tón o značných vnitřmích pochybách vůbec nevypovídá... Nikdy jsem nebyl zrovna ideální rádce, co se týče milostných vztahů. Vlastně po mně nikdo tuto radu nidky nechtěl. A nedivím se, u kusu ledu jako jsem já by sotvakdo hledal city. Kromě jednoho idiota jménem Matthias, při jehož vybavení si se skoro usměju a mám chuť okamžitě třísknou hlavou do něčeho poblíž, z nějakého náhlého ještě pochybnějšího přívalu něhu. Přece se kvůli němu nezačnu chovat jako zamilovaný magor?! Přikleknu si k němu a konejšivě mu položím ruku na rameno. „Tino, podle mého názoru je nejdůležitější dialog,“ pronesu nakonec s jistou rozvahou. „Pokud bych měl říct, co si myslím, Berwald tě má opravdu rád a záleží mu na tobě,“ dodávám. „A to poslední, co by chtěl, je, abys byl nešťastný... A pokud ty máš o čemkoli pochyby, nebo se ti něco nelíbí, měl bys mu to říct. Já vím, že se občas tváří celkem děsivě, ale uvnitř to opravdu myslí dobře … a nikdy by neudělal nic, co by ti mělo ublížit nebo ti nějak vadilo!“ prohlásím. „Stará se o tebe, protože tě má rád, nechce, aby se ti něco stalo, a taky protože jsi mu nikdy neřekl, že ti jeho přehnaná péče vadí!“ dodám a pak se zkusím trochu povzbudivě usmát. „Když mu řekneš, určitě pochopí, že potřebuješ svoje soukromí,“ ujistím ho. „Vůbec se nemusíš bát,“ dodávám. „Tak přestaň brečet, tobě slzy vůbec nesluší. Usmívej se. A to, co ti dělají oni, je ubohost. Vůbec na ně neber ohled nebo je prostě někam pošli. Jsi mnohem lepší než oni, to si pamatuj! A tohle neříkám jen tak někomu,“ na chvilku se opět zatvářím klasicky vážně. „Promluv si s Berwaldem, o všem, neboj se. To je asi nejlepší rada, co ti můžu dát,“ ukončím svůj proslov. Nejsem zvyklý takhle mluvit a vůbec si nejsem jistý, jestli jsem mu alespoň trochu pomohl. Ale snad … „Měli bychom jít na Obranu,“ usoudím. „Doufám, že si sedneš ke mně a Arthurovi, můžem si zahrát piškvorky ve třech!“ navrhnu mu. A s tím se snad i vydáme k příslušné učebně. |
| |
| - Uklidni ssssse... Já nejsem žádná hysterka! - Jsssssssi Sklapni nebo tě uřknu! A jsem v pořádku, abys věděl! - Jassssssně, ale já jsssssssem o tom nepochyboval. ahjhdhkfnkfh! Místo: učebna KF, chodba, učebna OPČM Oslovuje: Sigurd, Artemis Zmiňuje: Toris, hadice, Francis, Tino, Lockhart, Snape Postěžováním si Sigimu se mi poněkud ulevilo. Připadám si pořád divně a ne, stále jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Jak bych taky mohl?! Nejdřív mě málem otráví na lektvarech, potom mě k smrti vyděsí mluvící hadi a nakonec utrpím šok z Francis mánie? Kdyby po něm aspoň nejeli jen Zmijozelští, ale takhle? Co když je to nějaká kouzelnická nemoc, která postihuje jen naši kolej! Co kdybych se tím nedej bože nakazil i já! Cítím, jak se mi už jen z té představy zvedá žaludek. Je mi fakt špatně. A to hodně. Ani bych se nedivil, kdybych byl stejně zelený jako jsou naše kolejní barvy. Naštěstí Sigi obrátí moji pozornost od Francise někam jinam, takže se můj žaludek opět uklidní. " Jo, Toris. Přišel si k mojí posteli pro svýho hada. A měl ještě tolik drzosti, že mě nařkl, že jsem mu ho vzal! přitom já ani nevím, kde se tam ta potvora objevila." - Přiletěl vzzzduchem. Doplní můj had. Otočím se na něj. "Nekecej nesmysli! Hadi nelítají! A vůbec... neskákej mi pořád do řeči!" - Mussssím. Kdyžžž ty ssssssssi to nepamatuješššššššš. Zamračím se. Už jsem se zmínil, jak mi ten had od tý doby, co umí mluvit leze neskutečně na nervy? Obrátím se zpět k Sigimu a Artemise ignoruju. "Prostě ten had, tam odněkud přistál..." hodím naštvaný pohled po hadovi, kterým mu naznačuju, aby mlčel. "... a když jsem se probudil, tak začal mluvit. Stejně jako takhle potvora." Utrousím podrážděně. "Huh? E... co? Jo... hadí jazyk? Jo... myslím, že jo." Soukal ze sebe, protože na okamžik úplně ztratil přehled, na co se ho Sigi ptá. - Ale Torisssssss řík- "Sklapni!" obořím se na hada, než to stačí doříct. "Ještě jednou cekneš a proměním tě v.... v... e... třeba v hadici!" Prohlásím s jistou dávkou sebedůvěry, i když vlastně vůbec netuším, co ta hadice je. Ale podle všeho to Artemis ví, až moc dobře, protože před Sigim už neřekne ani sssssss "Já jsem v pořádku!" otočím se pro změnu na Sigiho, ale nekřičím na něj jako před chvílí na hada. Vím, že má pravdu, ale... já tak nesnáším, když mi někdo říká, abych se uklidnil. Mám po tom tendence vybuchnout a hysterčit ještě víc. " V to doufám. Nechci se... se jednoho rána probudit a zjistit, že... všechno na co myslím, se týká toho divnýho mrzimorskýho sedmáka." Vyslovením toho jména se raději vyhýbám. Mám pocit, že můj žaludek by to příliš neocenil. Sigurdův úsměv je... děsivý a taky velice výmluvný. To je to se mnou dneska vážně tak špatný? Úsměv je u něj totiž to poslední, co bych od něj na povzbuzení čekal, takže... jestliže vytáhnul i tuto zbraň, tak jsem opravdu v kelu. Možná jsem se na to měl dneska vykašlat a zůstat celej den zahrabenej v posteli pod peřinou a třást se strachy ve společnosti svého milého Artemise. ... Ne... to by mi hráblo určitě. Naštěstí se už touto aférou více nazaobíráme a poté, co se přesuneme k Tinovi do přední lavice, začne hodina. Kouzelné formule mi stejně jako OPČM a jiné předměty, kde se kouzlí, jde nadmíru dobře. Jsem v nich dost dobrej a nedopadají jako pravidelně lektvary žádnou katastrofou. Dokonce si dovolím tvrdit, že jsem v nich nejlepší. Hodina uteče jako voda což je škoda, protože jestli mě něco dokáže uklidnit, tak je to magie, hm... hned samozřejmě po černé magii a my se musíme sbalit a odejít na další hodinu. I přes to že je to moje oblíbená OPČM, netěším se na ni, protože ji učí ten kretén Lockhart. Proč ji prostě po těch letech nemůžou svěřit Snapovi? Ten by ho určitě dokázal naučit spoustu dalších temných kouzel, o kterých se mu ještě ani nesnilo. Odcházím ke dveřím, kde čekám, až se ke mě připojí Sigurd. Ten se ale rozhodne moji přítomnost vyměnit za Tinovu, což se mě hluboce dotkne. Už ani ty o mě nestojíš? Myslel jsem, že jsi můj kámoš a ty se raději paktuješ s... tím havraspářanem? A ne... neomlouvá tě ani to, že je to možná tvůj kdesi vzdálený příbuzný... Já mám bratry taky v jiných kolejích a TAKY se s nimi proto nebavím! Dotčeně tedy SÁM odcházím do učebny OPČM a samozřejmě si jako mnohokrát předtím a zřejmě i v budoucnu v hlavě pořád omýlám, jak mě nikdo nemá rád a jak jsem všem ukradenej. Z mých depresivních úvah mě opět vytrhne až můj had. - Ssssssssslíbilssssss mu, žžžžžže to nikomu neřekneššššššššš. Zasyčí celkem naštvaně, jestli se to o ahdím syčení dá vůbec říct. "Heh? co?" optám se ho překvapeně, protože netuším, co tím myslel. - Torisssssss. Sssssslibilsssssss mu, žžžžžžže jeho tajemssství neprozzzzzzzradíššššš. Zamračím se. Teď už se začínám celkem chytat. "Sklapni!" Odpovím ostře, protože se mi tohle téma nechce vůbec rozebírat. A co má bejt? Te´d už je to stejně jedno... A beztak si myslím, že to Sigi nikomu dalšímu říkat nebude. - Řeknu to Ažžžžžžu. Zasyčí v odpověď. Na to zastavím, rozhlédnu se po okolí, jestli nás nikdo nesleduje a i přesto se nacpu někam to temného kouta. Vytáhnu hada a chytnu ho tak, abych mu koukal rovnou do očí. " Tak mě poslouchej. A poslouchej mě dobře." Druhou rukou mu výhružně šermuju ukazovákem před hlavou. " Jestli se o tom někomu jen zmíníš, tak tě roztrhnu jak hada, rozumíš?" Artemis se zatváří celkem uraženě zajímalo by mě, jak to na ten bezvýraznej hadí tváří pozná a místo odpovědi mě kousne přímo do prstu. díky bohu není jedovatej, ale škrtič, takže vlatsně ani nemá zuby, tudíž mě nemůže kousnout, ale prostě jen silně stiskne. Zavřeštím a zběsile máchám rukou ve vzduchu, abych ho donutil se pustit. Artemis po chvílí sám uzná, že už to stačí a pustí se sám. Cestou do učebny už spolu nepromluvíme ani slovo. V učebně zaberu místo v poslední lavici, otráveně hodím tašku na zem a pak nevraživě koukám po příchozích spolužácích se vzrůstající touhou na některém z nich vyzkoušet nějaké ošklivé zaříkadlo. |
| |
| Takový obvyklý den na čarodějné škole malý souhrn, osvěžení OPČM a nečekaný vpád na Jasnovidectví > Základní etapy snídaně Jen pro přehled, u zmijozelského stolu se strhla doslova a do písmene mela. Francis byl obletován svými zmijozelskými obdivovateli, kteří se ale začali poněkud rvát o to, kdo se o něj postará lépe. Vash dokonce vyslal kouzlo, které se prohnalo částí síně, někteří studenti proti němu použili protego, či se mu nějak vyhnuli, ale nakonec způsobilo menší kráter ve stěně! Francis se na radu primuse Ivana nakonec vydal v harémovém doprovod na ošetřovnu. Jediný, kdo ze zasažených zůstal v síni, byl Matej, bratr Petra. Který na něj teď naštvaně zíral. „Chtěl jsem jít s ním!“ prohlásí a zadívá se ze dveří, kde už Francis dávno není. „Musím ho jít najít!“ vydechne a následně se snaží svému bratrovi vytrhnout, utéct a za Francisem běžet … (A Petrovi doporučuji dovést ho na ošetřovnu také.) > U Nebelvírského stolu, pro Kiku a Yao, + (Petr) a Ivan „Pane Wang,“ pronese nebezpečně tiše profesor Snape. „Radil bych vám, abyste se konečně naučil slušnému vychování, když už umění magické není vaší silnou stránkou,“ pronese odměřeně, jeho tvář ještě o něco ztvrdne, když Yao okomentuje jeho současné vlasy. „A starejte se o své věci, jako například o bodový stav vaší koleje, na který jste nás všechny musel upozornit při vašem příchodu, a to velice nevhodným způsobem. Za dělání nepokoje v síni, to bude – 10 bodů. Za vaši drzost: - 50 a za neslušnost - 6. A abyste si pořádně zapamatoval, že drzost vůči autoritám se nevyplací, hlaste se v neděli v pět v Hagridově hájence. A vy, pane Hondo,“ obrátí se na Kikua, „Se dostavte také, tváříte se příliš nenápadně, takže určitě nemáte čisté svědomí!“ s tím profesor zaslechne nějaké podezřelé zvuky, ohlédne se tedy a chladně zírá na to, co provádějí jeho zmijozelští svěřenci. „Hm,“ odtuší ještě, plášť za ním dramaticky zavlaje a on se vydává na druhý konec místnosti. Jenže to už mu Zmijozelani odchází, dojde tedy k Ivanovi. „Pane Braginsky, můžete k dané situaci něco říct?“ otáže se chladně a zavrtá do Ivana svůj zkoumavý pohled. Po krátkém rozhovoru se vydá na ošetřovnu za Madame, aby situaci vyšetřil a zkontroloval (ještě předtím ale vezme vzorek jídla). Až, a pokud, se dozví, kdo za to může, bude pykat. > Ošetřovna Pro všechny zůstalé, madame Pomfreyová dá postiženým Zmijozelanům něco na uklidnění a když se objeví Snape, tak spolu s ním se o ně postarají. Samozřejmě, že neignoruje ani ostatní pacienty a také přijde na řadu ten vzorek lektvaru, co spáchal Feliks a který měl Toris u sebe. !! > Pro šesťáky, hodina OPČM Ať už jste předtím dělali cokoli, jako například byli na hodině KF, že ano. Hodina OPČM stojí za zmíňku. Profesor Lockhart se dostaví o trochu později, asi o pět minut, nakrucoval si totiž svoje krásné vlasy, se svým typickým zářivým úsměvem. Vlastně vypadá ještě zfetovaněji nadšeněji než normálně. „Mí drazí nejmilejší studenti,“ osloví vás. „Dovolte, abych vás pozdravil v tomto nádherném slunečném dni!“ (pokud vyhlédnete z okna, můžete vidět hustý sníh, který za okny padá, zataženou oblohu a prudký vítr, který rozhodně nevypadá zrovna vlídně.) „Jsem opravdu šťasten, že se vidíme na naší další skvělé hodině, kde si vykládáme o hrůzných bytostech tohoto světa. Dnes máme na pořadu toho nejhrůznějšího z nich,“ udělá dramatickou pauzu. „Trolla! ... Ano, ano, ano, jsou to krutí tvorové,“ rozhlédne se po třídě a všechny obdaří zářivým úsměvem. „Velcí a tupí, máme jich několik druhů a jejich nejčastější výskyt je na severu,“ zamyslí se, jestli o nich ví ještě něco, pak raději pokračuje. „Dnes si přečteme příběh popsaný v kapitole 17. mé 5. knihy, to jest strana 237. Vypráví příběh o mém výletu do dánských hor, kde jsem tyto kruté bytosti potkal … a hrdinsky porazil. Než ale přejdeme k mému hrdinskému činu, musím vám něco říct.“ profesor se rozzáří jako sluníčko. „Dnes jsem dostal dárek,“ vytáhne sušenky, které na první pohled vypadají velice, ale velice nejedle a lehce zeleně svítí. „Toto mi daroval můj nejmilejší a nejlepší student, můj největší a mnohaletý obdivovatel a osoba, které stačí jen krůček k tomu, aby byl stejně úžasný jako já. Tyto sušenky pro mě vyrobil s láskou a péči …, a proto jim dodal i tento nevšední design. Pane Ludwigu, vyřiďte panu bratru mé nejvřelejší pozdravy, opravdu mě to nesmírně potěšilo,“ mrkne na Ludwiga a následně se vřele usměje i na všechny ostatní studenty. „A já jsem se rozhodl, že se s vámi podělím!“ pronese Lockart nonšalantně. „Nejprve ale samozřejmě já!“ s tím si sušenku ulomí, vloží do úst a spokojeně sní. „Vynikající,“ pochválí ji, pak ale zamrká, prohrábne si své vlasy … a následně obdaří své studenty nejkrásnějším úsměvem zelených zubů, který kdy viděli. „Víte, že pan Francis Bonnefoy je nejkrásnější student, kterého jsem kdy měl?“ pronese zamyšleně. „Miluji ho. Má tak nádherné vlasy...,“ zasní se. „Opravdu, tak krásné vlasy, musím se ho zeptat, jak vlasovou kosmetiku používá!“ vyhrkne. „Pro … dnešek končíme!“ usměje se na vás, „Jdu za svou láskou!“ s tím vytrhne z květináče v rohu menší palmu a takto vybaven se vydává rovnou na hodinu jasnovidectví. (neptejte se mě, jak ví, co má Francis za hodinu, ale prostě … to cítí silou lásky. ^^) Co budete s volným časem dělat vy, je čistě na vás. !> Pro sedmáky, hodina Jasnovidectví, Francis. Dnešní hodina je opakovací, vlastně by mohla být poměrně klidná. Opakujete si věštění z čajových lístků. Francisovy lístky ovšem nevypadají úplně optimisticky, vlastně mu říkají, že v dohledné době se mu stane něco ne úplně pěkného … A přesně, když k tomuto výkladu dospěje, rozrazí se dveře a dovnitř vtrhne Lockhart s mini palmou. „Pane Francisi, má lásko, tohle jsem si dovolil donést jen pro vás!“ a palmu mu podává. „To na důkaz mých citů... Prosím, netrapte mě a pojďte se mnou do mého kabinetu, chci ... chci vám něco ukázat, dám vám celou sbírku svých knih, úplně zdarma, a všechny vám je podepíšu!“ V tu chvíli se ale nečekaně projeví Trelawneyová, možná dosti překvapivě pro některé studenty. „Vy chlíváku!“ vyhrkne. „Vypadněte! Vypadněte! A nenarušujte moji hodinu!“ s tím popadne deštník, začne Lockarta mlátit a klidit z učebny. „Jak se opovažujete?! Běžte, běžte! Na ošetřovnu nebo nejlíp pod ledovou sprchu! A neobtěžujte mé studenty! Kšá!“ A Lockart, naprosto vyveden z míry, se klidí ven, zatímco sklidí ještě mnoho ran deštníkem. „Počkám na vás, má lásko!“ zahuláká na Francise, ale to mu Trelawneová zabouchne před nosem. Venku se zdeptaně posadí na schodech (takže tam zabere tu úzkou uličku) a ani pořádně nevnímá tlemící se šesťáky, co ho případně sledovali. „Pokračujeme,“ pronese Trelawneyová důstojně, jakmile se opět otočí ke studentům. „Nenechte se tou umělou nádherou rozptýlit,“ broukne a pak pokračuje ve výuce. - Co se týče za dál, prostě dál popisujte vaše dopoledne, vaše reakce na výše zmíněné, co jste dělali, pokud nemáte Jasnovidectví, atd. A pomalu to už směřujte do odpoledních hodin. ^^ |
| |
| Co se to u Merlinových vousů děje? Místo: velká síň, chodby a učebna Oslovuje: Morgan, sama sebe, Lokharta Zmiňuje: Zmijozelany, Morgana, tak všeobecně, Lockahrta. Ivana, Petra, Francise Musím říct, že ta skrumáž přede dveřmi mi zvedla náladu. Ten výsledný kráter ani moc ne, ale Francisův pohled plný paniky je dokonalý. A je poněkud roztomilé, jak se Ivan snaží dostat ke Slavíkovi, kterému se to očividně nelíbí. JInak kdo by to řekl, že Mrzimorský prefekt bude tak ochraniitelský bratříček. Hm, nápady, nápady. Zamyšleně se vydám ke stolu na své obvyklé místo. Vytáhnu svůj speciální pergamen a začnu si čmárat pár poznámek. Nesmím na některé nápady zapomenout. Hlavně ty ve kterých některé postavy docela trpí. Hlavně Petr, asi jsem sadistická. Ale mě to nevadí. Automaticky pojídám svou obvyklou snídani, toust s máslem, mýchaná vajíčka se slaninou a pomerančový džus. Pero se mi v rukách jen kmitá když na papíře vyskakuje zděšená sketč Slavíka, kterého na zeď tlačí Ivan. Uchechtnu se pro sebe a ostatní kolem už se na mě ani nedívají. Z transu mě vytrhne až Morgan a jeho příchod. Zvednu oči a usměji se na něj. Opravdu ho mám ráda, je asi jediný s kým tady můžu pořádně mluvit. "Ale, pokud mi pak řekneš, co jste dělali, tak jsem spokojená. Ale byla bych raději, kdyby jste mě přizvali," pokrčím rameny a rychle smotám pergamen. Kouknu se na něj. "Nejdeš na Obranu? A ano, kdo by to do nich řekl, ale myslím si, že ty bažinaté zuby mají něco společného s jejich chováním," ušklíbnu se na něj vědoucně. Přeci jen já jsem jim mýchala nějaký lektvar. "Hm, posledně když jsme to zkusili získal jejich brankář krásně zelené vlasy. Ale jsem pro, sejdeme se o obědě a vymyslíme něco jiného?" ušklíbnu se na něj zlovolně. Jsem Havraspárec, ale nejsem svatá. Mám ráda dobrou švandu. "Brácha napsal," konstatuju, když vidím pergamen v jeho rukách a vzdychnu si. "Napiš mu, že mám díky němu stále prohlubeň v pánvičce a chci náhradu. Nejlépe litinovou," mávnu mu na pozdrav a po dopití džusu se vydám na hodinu Obrany. Sednu si až dozadu, hodně lidí chybí, ale to mě netankuje tak moc jak by mělo. Vytáhnu svůj pergamen a věnuji se dál poměrně explicitní scéně zahrnující vázanku, hůlku a prefektský odznak. Lockharta neposlouchám a ani neotvírám tu jeho knihu plnou blábolů, protože některé věci prostě... bleh. Ten chlap je lhář, některé věci co popisuje jsem zažila a vůbec je nemohl udělat jak popisuje. Například Horský troll... co s ním udělal není možné, vím to potkala jsem pár u nás v horách, většinou se je snažíme udržovat v rezervacích a naše je přeci jen největší kvůi drakům a jejich teritoriálnosti. Takže tyhle hodiny pro mě ztratily smysl. Zpozorním až když vytáhne sušenky a ... spadne mi brada. To snad neudělali. Něco tak krutého si nezaslouží ten plzlec Francis. Nevěřícně poheldem vyhledám Ludwiga a jeho komplice. Protože zelené zuby zářivého Lockhartího úsměvu jsou velmi znepokojující. |
| |
| Sakra dráčka Místo: Velká síň, ošetřovna, učebna Oslovuje: Ivana, Mateje, Madame Poppy, dveře Zmiňuje: Ivana, Snapeho, Mateje, Felikse, Madame, dveře a Lockahrta Na to abych se staral o všechno tohle bylo moc brzo a NEMĚL JSEM SNÍDANI! Ivan mě irituje, Francis taky, Matejn mě štve a tá... támhle jde Snape. Fajn, udělám to co udělá každý kouzelník se špetkou pudu sebezáchovy. Hodím si bráchu přes rameno a zdrhám. Jsem rád za tréninky Famfrpálu, docela jsem zesílil. "Papá, uvidíme se ... na hřišti," zazubím se na Ivana ve chvilce kdy jsem si připoměl všechny své problémy, co jsem způsoboval, než jsem se stal Prefektem. Zlaté dobré časy mizejícího inkoustu, očarovaných židlí a transparentních stolů. Bez potíží - pokud nepočítáte nadávky a vyyhrožování mladšího sourozence - jsem se dostavil na ošetřovnu. Madame ke mě hned zvedla hlavu. Miluju jak si myslí, že pokaždé když se ukážu jsem to já, kdo potřebuje pomoct. "Vedu pacienta, zákeřná nemoc zelených zubů a lásky k Bonnefoyovi," hodím bráchu bez okolků na zem a vyhnu se kopnutí. "Bacha kouše," zazubím se na něj a pak mi krůčící žaludek připomene důležitou věc. Snídani. Díky bohu jsem dneska vstal brzo. Zamávám lidem na ošetřovně, mrknu na Felikse a zmiznu na snídani. Dole už je jen pár studentů. Když se vezme v potaz, že většina je na hodinách nebo na ošetřovně. Sednu si ke stolu a bez okolků se pustím do párečků, slaniny a vajíček. Jídlo pro bohy, spokojeně se usměji a naliju si kafe. Ano ambrozie pro mě. Žádný dopis ani pošta, takže s toustem v puse se vydám na hodinu Formulí. Zarazí mě hodiny na stěně, zdá se že Nebelvír opravdu je plný svatoušků. Mají skore záporného Antikrista. "Záporný Antikrist," uchechtnu se nad tou představou a raději zmiznu na hodinu Formulí. Nic nového pod sluncem se tam nedozvíme, takže na další hodinu plnou žvástů od Lockharta. Kde tohohle panáka vyštrachali nevím, ale jediné co je mi jasné, že tohle pako je jen poutač na výrobky na čištění zubů. Na chodbě do jeho učebny se zastavím a rozhlédnu se jestli neuvidím někoho ze Zmijozelu, možná už by brácha mohl být v pohodě. A tak si ani nevšimnu, když mi dveře do učebny přimáčknou prsty mezi veřeje. "Dooooo...," neudržím se a ulevím si několika hodně barvitýma nadávkama v češtině a angličtině. Chvilku počkám před učebnou než do ní naprosto s neaujatým výrazem v pluju, rudý až na prdeli a sednu si do kouta, kde se skrčím a schovám za knížku od Lockharta a čmářu si na kus pergamenu. To zlatovlasé tele ignoruju, i když nedávám dobrý příklad ostatním jako Prefekt, tohle mě netankuje. Pohled zvednu až když odejde, zabral jsem se tak moc do črtání jednoho svého snu, že jsem si ničeho nevšiml. A obrázek na pergamenu vypadá spíš jako dvě řady velmi ostrých zubů a svítící oči v temnotě. Což mi na pokoji moc nepřidá. Hm... další hodina je přeměňování. Asi se tam vydám. |
| |
| Dodatek pro Ludwiga Oslovuje Ludwiga ve Velké Síni než zdrhne "Hej díky," zazubím se na něj a vytáhnu se na nohy společně s bráchou, kterého nepouštím. Rozhlédnu se kolem. Ve zdi je kráter. Hezký! "No, nevím co to je, ale brácha to má taky. A je to jen u Zmijozelu, takže... nevím. Možná infekce zla?" pokrčím rameny a držím bráchu pořádně. Umí zabrat. "Hele neboj, nepřišel jsem snad někdy na zápas? Tréninky nepořítám, protože schody jsou tu vyloženě osinou v zadku," mávnu rukou. "Hele, znáš mě. Takže nic neslibuju ale budu tam," věnuju mu úsměv a podrbu se ve vlasech. "Vezmu tady zelenozubku na ošetřovnu, hlavně se nenakazte vy," kývnu na Ludwu. |
| |
| Mohlo to skončiť aj horšie... Miesto: Veľká sieň, chodba, učebňa KF Oslovuje: Kiku Zmieňuje: Snape, Flitwick, Kiku Počkám, kým Snape trochu poodíde a potom si tresnem päsťou do čela. "Bože som to ja ale hlupák..." zakňučím. Môj trest by ma ani tak neštval ako to, že si to so mnou odnesie aj Kiku. Veď ten nič neurobil! "Strašne ma to mrzí, braček, netušil som že zareaguje takto..." zmĺknem. "Eh... Tak dobre, tušil... ale... Nevedel som to naisto. Dúfal som že ťa to minie a čo ja viem! Bože..." schovám si hlavu do dlaní, pomasírujem si ju a prefackám sa. "A už zase trepem! Kiku! Prečo!? Pre najvyššieho pandu, P-R-E-Č-O?! Prečo ma nikdy nezastavíš keď meliem hlúposti!" V zúfalstve sa chystám tresnúť si hlavu o stôl, ale včas si spomeniem, že nebezpečenstvo je stále ešte bližšie, než by mi kedy bolo milé a tak sa zastavím a radšej si nalejem do hrdla tekvicový džús. Hanbím sa. Hanbím sa ako ... ako.... Nemá zlatá rybka. To nedáva zmysel -.- Radšej si vytiahnem z tašky rozvrh a celý červený si ho prezerám. "A! Prvú mám dvojhodinovku s Flitwickom!" Fajn, fajn, Flitwick je fajn... "Ó! A dnes nikde žiadny Snape! Vďaka Bohu!" vydýchnem si a vložím svoj rozvrh naspäť do tašky. Vyskočím od stola a tašku si prehodím cez rameno. "Tak ja bežím, bratku." Poviem, nakloním sa k nemu a zašepkám. "Počuj, fakt ma to mrzí, skúsim za ním dnes ešte zabehnúť a spýtať sa, či by to nejako nešlo..." Nepôjde. To je jasný fakt. Tak jasný ako Dumbledoreova brada uprostred tmavej miestnosti. Ale za pokus to stojí! Opäť sa narovnám. "Ešte a uvidíme!" uškrniem sa a vopchám si do úsť kopcom naloženú hrianku. Zakývam mu a rýchlo kráčam ku dverám Veľkej siene, pričom mi na trčiacom kuse chleba poskakuje hora šunky. Širokým oblúkom sa vyhnem všetkým nebezpečným aspektom ktoré sa zhlukujú v sieni. Keď vyjdem zo siene a nebezpečenstvo je mimo dohľad, rozbehnem sa a bežím až do učebne čarovania. |
| |
| Chrabromilská idylka Miesto: Veľká sieň Oslovuje: Yao Zmieňuje: Snape, Yao Potichu prečkám masochistické záchvaty svojho staršieho brata. Môj pokus o zámernú neviditeľnosť zfá sa nevyšiel a ja budem musieť v obohacujúcej prítomnosti svojho bračeka stráviť aj nedeľmý trest. Je zaujímavé, že napriek tomu, že nikdy nič neurobím, sa vždy dostanem do problémov. Začínam mať pocit, že je to z veľkej časti spôsobené tým, že som v Chrabromile. „Nikdy ťa nezastavím, keď hovoríš hlúposti, lebo mi to nikdy nedovolíš.“ Pripomeniem Yaovi a ďalej konzumujem svoju hrianku. Keď sa môj brat zdvihne z miesta a zdôverí sa mi s myšlienkou ísť za Snapeom, až ma mdloby obchádzajú. „Yao-san, vôbec to nemusíš riešiť, som už na to zvyknutý.“ Poviem a spomeniem si, koľkokrát som si odpykával trest s Alfredom-san. Vyzerá to však, že ma môj drahý príbuzný ignoruje a našiel si na stole novú lásku v podobe hrianky so šunkou. Chcem mu ešte niečo povedať, ale to už je na polceste preč. V pokoji doraňajkujem, vezmem si veci a poberiem sa na hodinu OPČM, čo ma výnimoče demotivuje, pretože také zúfalé ako tie hodiny zrejme nemôže byť už nič... hlavne po tej záležitosti so zelenými sušienkami. Niekto musel namiešať poriadne zaujímavý elixír... asi si pôjdem niečo naštudovať do knižnice, inak tento ročník bude úplne zbytočný... |
| |
| Krásne dobré ráno Miesto: ošetrovňa Zmieňuje: poníky, ekonomika, Toris Oslovuje: prekliate svetlo, Toris A potom Feliks povedal, aby boli ružové poníky a v celej krajine boli ružové poníky a Feliks na nich založil ekonomiku a totálne neuveriteľne zbohatol a kúpil si ďalšie ružové poníky a založil si akože chovnú stanicu. Chňááá. A potom sa Feliks zobudil. Teda... skoro. Pokúsil som sa akože rozlepiť oči, ale veľmi sa mi v tom nedarilo. Skúsil som to znova. Svetlo mi totálne vypálilo oči. „Prekliate svetlo, akože totálne ťa neznášam!“ zdelil som svetlu a okolitým ľuďom a naslepo som sa posadil. Mám pocit, že už som spal dostatočne dlho, ale to vstávanie je ešte bolestivejšie ako obvykle. A moje vlasy sú určite totálne strapaté a akože ich zase nebudem môcť desať rokov očesať... keby som si aspoň to kúzlo pamätal.... „Toris...“ poviem ako druhú vec. Toris je totálne jediný, kto je mi schopný zakaždým pomôcť. Dokonca si pamätá všetky kúzla. „Kde je Toris...?“ pretriem si rukou oči a znova sa ich pokúsim otvoriť. Zase to totálne bolí a vypaľuje mi to oči, a tak sa rozhodnem pre komprom.... tú vec... takú, dohodovú... a žmúrim po nemocničnom krídle. Nakoniec nájdem niečo, čo by totálne akože mohol by aj Toris, ale radšej čakám... čo keby to nebol Toris? Veď by ma ten človek mohol totálne zakliať, stiahnuť z kože, zavesiť na hák a hodiť von oknom pre pirane. Potrasiem hlavou a znova si pretriem oči. Fajn, to už je o niečo lepšie. Začínam akože rozoznávať tvary. Usúdim, že kúsok odo mňa je naozaj skutočne totálne ozajstný Toris Laurinaitis a zatiaľ to vyzerá, že sa mi nesníva. A okrem neho aj nejaký mimoriadne nepríťažlivý človek s obočím, ktoré by potrebovalo vytrhať alebo amputovať. „Toris, to si ty!“ zaškerím sa od nadšenia a totálne spokojne vyleziem z postele a sadnem si na jeho posteľ dávajúc pozor, aby som niekde nepristúpil Ąžu, ak by sa tam niekde akože vyskytol. „Ahoj.“ Pozdravím ho, keď už som v bezpečí jeho postele a objímem ho. Potom si všimnem, že ležím na jednej z ďalších postelí a totálne ma to nepoteší. „Tak on sa mi nesníval... Aspoňže ešte spí, mohol by tam preležať aj celý život.“ |
| |
| Obědová vsuvka Drazí spoluhráči, protože váš vypravěč je retard si zase něco neuvědomil a došlo mu to až teď, když se začal nějak víc koukat na rozvrh, tak ještě jeden dodatek na okraj. Před OPČM a Jasnovidectvím je pochopitelně oběd, takže tiše předpokládejme, že příspěvky, které se tak nějak tohoto tématu týkají, buď předpokládají, že už jste na obědě byli, nebo jste na něj prostě šli. Tam jste se prostě najedli a šli jste zas na to OPČM, takže cesty na OPČM už jsou cesty na OPČM. Jednoduše. Nemusíte to nějak extra ani zmiňovat, není to důležité. Oběd mi samostatně nepište! Prostě se udál... Podstatnější je stejně až to OPČM odehrávající se potom. Případně událost, ke které dojde později odpoledne. Ale prostě pro pořádek. Že jste dnes netrpěli hlady ^^. Jinak, Zmijozelani se na obědě už nemuseli bát jíst, protože ... Snapovi i Pomfreyové do té doby stihlo dojít, kde byla příčina a jídlo bylo překontrolováno. Takže asi tak ... Jinak předkládám nově nabarvený a rádoby zpřehledněný a jistou malou úpravou opatřený rozvrh. A protože jsem asi málo zdůraznila jistý fakt, tak připomínám, děj se odehrává ve čtvrtek. ^^ |
| |
| Deprese, úvahy a nenarcistický narcis Je to hrozné. Vlastně si ani euvědouji proč to říkám zrovna Sigimu, když bych si to spíš měl nechat pro sebe. Zatěžuji ho tím proto, že je na mě tak hodný nebo proto, že jsem jen slabý to všechno unést sám? A pak ty jeho rady. Dialog... dialog s někým, kdo se tváří jako masový vrah aniž by k tomu měl důvod. "J-jenže... co když mají pravdu?" Vypadne ze mě samovolně a rychle si setřu slzy z očí. Uhnu od něj pohledem. Nicméně pohotově vyskočím na nohy a popadnu tašku. "J-jo... obrana." Otevřu dveře od přístěnku a vyjdu ven, pohledem se pečlivě vyhýbajíc Sigurdovi. Cítím se divně... to ž jsem mu to řekl... je to divné, ale je to vůbec normální? J-jak asi Berwald zareaguje až mu to řeknu... měl bych mu to vůbec říkat přesně? Netsačilo by mu jen říct, že mě nemusí tak hlídat? Jenže problém je, že mě zná a když začnu... bude vědět, že jsem m něco neřekl. Je to děsivé. "Radši bych si zahrál kouzelnické pexeso." Pronesu nakonec tiše, jelikož piškorky nemám rád. Posledně mi kolečko při závěrečném tahu chtělo nadobro odkrvit prsteníček. Nesnáším samouvažující piškvorky. Na hodinu obrany si sedám tam, kam Sigi. Tedy do zadní lavice a ne do druhé jako obvykle. Z kapsy pak jako na povel vytahuji své kouzlnické, samorozkládací a přeskakující pexeso (najít dva stejné obrázky je v podstatě téměř nemožné). Úvahy o nadcházejícím rozhovoru mne nicméně stále trápí a to je možná taky důvod, proč zaregistruji profesora Lockharta až v momentě kdy... Zarazím se a zvednu pohled k vyučujícímu, když místo ódy na sebe samého začne mluvit o trollech. Ovšem překvapení tím pro mne nekončí a v momentě, kdy se vytasí s napohled prokletou nebo jakkoliv jinak kouzelně upravenou sušenkou mi jen padne čelist a vrhnu poděšený pohled na Sigiho. "On to chce sníst?" Prohlásím nevěřícně a můj tón prozrazuje, že spíše konstatuji než se ptám, jelikož v tem moment ten blonďatý bubáka strká kousek sušenky do úst. Jen v tichém překvapení a zděšení zatajím dech a... v okamžiku kdy se usměje se o mě začnou pokoušet mrákoty a pro jistotu se chytnu Sigiho za rukách pláště. |
| |
| Awesome me, Zatím co ostatní řešili problémy se Zmijozelem ORE-SAMA si šel koupit nějakou tu čokoládu,samozřejmě i pro západa a potom vzhůru na máslový ležák. Přiznávám ani nevím kolik času jsem tam strávil...Ahhh...ta pěkná servírka jak jsem mohl vědět,že je zadaná? měla mi to říct hned..Možná jsem i usnul? Ne! Něco ta neawesome se mi přeci nemůže stát. To nevadí dostanu se chodbou zpátky do Bradavic a vytáhnu Pobertův plánek. Rozhodně nechci narazit na někoho jako je Snape aby se mě vyptával co to dělám a protože jsem Nebelvír tak by mi ubral body...JAK si to vůbec může dovolit?! Had jeden slizkej...Naštěstí mám na sobě ty trenky~ Jestli si Matty myslí,že je dostane jen tak se plete. Pozdravím Buclatou dámu a jdu si provokativně sednou na Mattyho postel a vytáhnu čokoládové žabky. Za chvíli přijde. Vážně? Copak? |
| |
| Potřebuji odbornou pomoc Místo: chodba, sklepení, ošetřovna, skleníky, Velká síň, knihovna Oslovuje: Sigurd, Matthias, Pomfreyová Zmiňuje: Tina, Snape, Prýtová, knihy Sotva stačím Sigiho požádat o hlídání, Tino se urazí, vytrhne se mi a naštvaně odkráčí do učebny. Překvapeně zamrkám a stejně překvapeným pohledem se podívám na Sigiho. "D'ky a měj se." rozloučím se s ním lehkým kývnutím. Počkám, než si ty dva (Sigi a Mathi) vyřídí svoje soukromé záležitosti a pak společně s Matthiasem odcházím pryč. Jsem stále konsternovaný z Tinova chování, že mě vůbec nezáráží, že je hlavně zpočátku Matthias nezvykle zticha. Co to do něj tak najednou vjelo? Že by to byl nějaký vedlejší efekt těch výparů ze včerejších lektvarů? Věděl jsem, že měl zůstat v posteli! Z mých úvah mě vyruší až jeho přeptání se na předchozí hodinu kouzelných formulí. "Pr'bírali jsme Mobilicorpus." odpovím stručně. "přenáší s' jím imobilizované osoby." dodám opět co nejstručnější vysvětlení. Už z jeho neurčité odpovědi je mi jasné, že to byla jen záminka, aby mohl řeč zavést na něco úplně jiného. Podle očekávání na Sigiho. "Hm....?" Podívám se na něj se zdviženým obočím značícím překvapení. Po pravdě jsem byl příliš zaujat Tinovým podivným chováním, abych si mohl všimnout nějaké nepatrné změny v chování kohokoliv jiného. "Chm..." tiše zabručím a pokrčím rameny. Nevím, co je pravdy na tom, že je Sigi "milejší", ale Tino je rozhodně víc podrážděný a zamlklý. Je to až celkem zvláštní. Skoro jako by se u nich vzájemně prohodily nějaké charakterové vlastnosti. Když nad tím tak přemýšlím... oba byli zasaženi tím lektvarem, Sigi potom dokonce odnášel Tina na ošetřovnu... Co když to s nima oběma cestou něco udělalo... ? Moje další úvahy se dostávají až do úplně extrémních situací jako záměna charakteru mezi nimi díky škodlivým lektvarovým výparům. Každopádně nelze popřít, že jisté změny v chování se u nich daly pozorovat. "Nh..." Povzdechnu si nad další jeho otázkou, i když mám pocit, že mi její začátek poněkud utekl. Začal jsem ji tuším vnímat až od toho jiný než normálně. Na chvíli opustím vlastní myšlenky a vnímám jeho slova. Hm... to skutečně vypadá jakoby u nich lektvar způsobil neobvyklou změnu osobnosti. Zamračím se. V tom případě je to ale vážnější, než jsem si myslel. Budu si o tom muset promluvit s někým, kdo se v takových věcech vyzná. Ale s kým? "Hm... Matthiasi, n'víš, kdo by..." obrátím se po chvíli mlčení na Matthiho, ale ten mi jako obvykle skočí do řeči, něco ze sebe nesrozumitelně vymáčkne a během chvilky se úplně vypaří. A já zůstanu sám stát uprostřed chodby. Svraštím čelo ještě víc. Přemýšlím, kdo by mohl o poruchách chování po postižení vědět nejvíc. Napadne mě, že jestli o lektvarech někdo ví nejvíc, je to Snape. Do úvahy samozřejmě přichází i Madam Pomfreyová. Vydám se teda směrem do sklepení, ale bohužel zjistím, že právě probíhá dvouhodinovka lektvarů pro pátý ročník. Povzdechnu si a vydám se na ošetřovnu, promluvit si s Madam. Ta mi dá celkem obšírnou odpověď na otázku, zda nějak jde vyléčit porucha osobnosti po vystavení účinkům nějakého neznámého lektvaru. "No, jistěže, teoreticky samozřejmě jo. Existují různé způsoby, jak diagnostikovat magii v těle a jakému působení bylo vystaveno, takže pokud se příčinu podaří analyzovat, je možné zahájit konkrétní léčbu. A pochopitelně jsou i lektvary na umírňování příznaků, pokud se příčina zjistit nepodaří... Nicméně jsou i případy, kdy je daný zásah příliš vážný, ale těch je minimum." Nejsem z té odpovědi příliš nadšený. Dává to sice jistou šanci i naději, ale prakticky mi vůbec neporadila. Samozřejmě jí to nedá a zeptá se mě, proč to chci vědět. A já jí samozřejmě povím o své doměnce ohledně Tina a nově i Sigiho. Madam se zamračí a počastuje mě stejným pohledem jako se na mě dívala ráno. "Pan Väinämönien i pan Bondevik jsou naprosto zdraví. Na rozdíl od vás. Myslím, že by vám trocha odpočinku neuškodila." Zpraží mě přísným pohledem a prakticky mě pošle pryč, že má teď plno práce se Zmijozelany. Odcházím zadumaně pryč. Pohledem na hodiny zjistím, že jsem prakticky zabil celou volnou hodinu a je tak akorát čas přesunout se na bylinkářství. Madam Prýtové položím po skončení hodiny stejnou otázku. Nedočkám se o moc konkrétnější odpovědi, než jsem si vyslechnul na ošetřovně. Sice se zmíní o několika bylinách, které mají vliv na psychiku, ale nic, co by se byť vzdáleně podobalo problémům, které potřebuji vyřešit. Nakonec se taktéž zeptá, proč to potřebuju vědět a když se opět zmíním o Tinovi, odkáže mě bez váhání na Madam Pomfreyovou, že ta o tom jako léčitelka ví mnohem víc. Takže taky nic. Povzdechnu si a odcházím zadumaně na oběd. Ve Velké síni hledám u stolu Tina, ale zřejmě jsem se s Madam poněkud zdržel a Tino už se stihnul najíst, protože tu nikde není. Po jídle se rozhodnu vyhledat pomoc v odborné literatuře a odcházím do knihovny. procházím mezi regály a hledám knihy, které by mi pomohly. Vyberu tituly jako: Neobvyklé případy obvyklých nehod Trápí vás dvě hlavy? aneb příručka zaklínadel akutní pomoci Lektvary a jejich nesprávná výroba Tajemné byliny a jak je zneužít, příručka traviče S K na lektvarech, návod na přežití (v původním znění: S Kirklandem na lektvarech, návod na přežití; ale z důvodů několika "záhadných úmrtí" editorů byl název pozměněn, pozn. redakce), autor: Patrick O'Connor Rozhodnu se, že už mám materiálu na čtení více než dost a odnáším si je ke stolku. Na konci regálu mi ještě zrak padne na zvláštní knihu s barevnými deskami hlásající název:Změna chování partnera, kouzlo nebo problémy ve vztahu? Na chvilku se zastavím a zarazím. Pokrčím rameny a přidám ji na svoji hromádku. Odejdu ke stolu, odložím si knihy na hromádku a postupně z ní beru jeden titul za druhým, ale nikde prakticky není nic co by mi nějak výrazně pomohlo. Nakonec sáhnu po té poslední knize: Změna chování partnera, kouzlo nebo problémy ve vztahu?, pod jehož názvem je zlatě napsaný autor: Päivä Oivalainen. Na spodním okraji je bílý proužek s dodatkem redakce: Nejprodávanější kniha ve Švédsku za rok 1990 Lehce pozvednu obočí a poněkud skepticky ji otevřu. Vlastně vůbec nechápu, proč jsem se ji rozhodnul taky prolistovat. Se stejnými pocity projíždím i obsah a zastavím se až u kapitoly: chování Nalistuju si ji a začtu se. Obracím stránku za stránkou, v čím dál tím větším zamyšlení. Zamyšlení se mění v hluboké přemýšlení, kdy se zaobírám celkově mým a Tinovým vztahem. Při jednom takovém hlubokém zamyšlení zavřu oči, abych se mohl víc soustředit. Ani nepostřehnu ten okamžik, kdy mi padne hlava do knížky a já usnu. Kdyby šel někdo kolem a podíval se na odhalenou stránku vedle mojí spící hlavy mohl by si přečíst následující: Neobvyklé chování partnera? Máte pocit, že se vám odtahuje, že s vámi odmítá mluvit? krátká charakteristika problému: - zřejmě se va vašem vztahu objevil problém, o jehož výskytu nemáte, na rozdíl od vašeho protějšku ani to nejmenší ponětí. Protějšek se ale o něm bojí či stydí mluvit, ale zřejmě ho tento problém velice trápí. Řešení: - problém je potřeba začít řešit, co nejdříve. Odkládáním na později se problém jedině prohlubuje a může vést až k celkovému odcizení a destrukci vztahu. -Partner/ka o něm však nikdy nezačne mluvit sám. Začněte tedy vy - Snažte se jej vyřešit v klidu, nehádejte se. Nechte partnerovi prostor na sebevyjádření, nepřete se! (stejně má vždycky pravdu a za všechno můžete vy) |
| |
| Zelený úsměv pro krásný den Místo: Kumbál, cesta na hodinu, hodina OPČM Oslovuje: Tina a Arthura Zmiňuje: Berwalda, Matthiase, Lockarta, magora v turbanu, Gilberta, pexeso, palmu a sušenky "Nesmysl!" odvětím na Tinovu samovolnou otázku rázně. "Nepochybuj o sobě, Tino. Nemáš proč," dodám a pokrčím rameny. Pak už se vydáváme na hodinu. A někdy předtím jsme zvládli i oběd. "Pexeso?" zopakuji po něm. "Vlastně proč ne," přikývnu. Tuhle hru už jsem nehrál hodně dlouho. Každopádně jakmile vejdeme do třídy a já vzadu uvidím Arthura, na chvíli mě přepadne myšlenka, jestli bylo vhodné Tina přizvat k nám. Jenže se mi na něj nechce teď vykašlat. A kdybych si sedl k němu a k Arthurovi ne, tak by se Kirkland cítil zase ukřivděně. A to zrovna taky nechci. To jsou tak zapeklitě otravné vztahy, je to otravný! "Zdravím Arty," brouknu a sedám si vedle něj. "Nevadí ti, když si Tino přisedne?" a přitom po něm po straně hodím lehce varovnej pohled, ať se radši nepokouší protestovat. Přitom sleduji Tina, jak vytahuji pexeso. "Dneska bude trochu obměna," vysvětlím Arthurovi. Ono je to beztak jedno, jakou hrou se budeme snažit tu hodinu zabít. Ještě, že to dneska není dvouhodinovka. Profesorovi úvodní řeči spíše nevnímám, vlastně si prohlížím kartičky a dvě otočím ve snaze najít správnou dvojici. Tak nic. V úvahách na chvilku zabrousím k Arthurovu syčení na hodině, chvilku přemýšlím o Hadím jazyku, Salazarovi, myšlenky mi zabrousí k legendě o Tajemné komnatě ... A pak povytáhnu obočí, když k mým uším dolehne cosi ... Vážně ten idiot mluví o trollech v dánských horách? Skoro se zájmem se natáhnu pro zmíněnou knihu a onu kapitolu nalistuji. Tohle bude taková blbost, že to snad i stojí za přečtení. Přeci jen, pocházím z rodu, který má trolla dokonce i v erbu, naše sídlo v Norsku se totiž nacházelo v oblasti, kde narazit na trolla nebylo vůbec ojedinělé a schopnost se s těmito tvory vypořádat je pro naši rodinu nutností. A je pravdou, že zbavování se trollů byl v naší rodině chápán i jako jakýsi vedlejšák kvůli kterému si nás zvali i jiné norské rodiny na pomoc. Nicméně není to rozhodně to první, co si kdo vybaví při jménu Bondevik. Druhá otázka je, co by takový horský troll dělal v Dánsku? "Evidentně chce," odtuším Tinovi na jeho dotaz nezaujatě. Kdyby se Lockhart otrávil, vůbec by mi to nebylo líto. Možná bych i ... počkat, to mu vážně dal ten ... "jak se to jmenuje ten bratr Ludwiga Beilschmidta, co o něm Matthias někdy mluví" ... Gilbert? A přiznal se k tomu? To snad ne, ne? Doufám, že v tom nejede i to dánský pako!... tomu nebelvířanovi poděkoval. Snad by sem konečně přišel po tom minulém magorovi s turbanem někdo kompetentní. To, že se mě Tino chytne, pochopitelně zaregistruji, ale nijak na to nereaguji. "A soutěž o nejzelenější úsměv získává Zlatoslav Lockart!" pronesu pološeptem a stále s jistou lhostejností a stejně lhostejně sleduji, jak profesor dere chudáka palmu z květináče. Tady ale trpí má láska k rostlinám. Chudák palma! "Mm," podepřu si loket a pak znuděně dloubnu do dalších dvou kartiček. Dokonce najdu dvojici, jak otravné, jsem génius. Když tu se ke mně Arthur přikloní a něco mi začne šeptat. Samozřejmě - jako vždycky - si ho pozorně vyslechnu a přitom se zamračím o trochu více. Dobře, tohle se mi už nelíbí! Za tohle bych dal tomu Gilbertovi asi leda tak do zubů! "Samozřejmě," kývnu Arthurovi a zvedám se. "Tino, prosím, omluv nás, musíme něco vyřešit!" omluvím se svému bratranci, tvářím se o kapku vážněji než obyčejně. Stejně mu nakonec aspoň věnuji nenápadný, snad povzbudivý úsměv. "Ale s Berwaldem si promluv," připomínám mu ještě. "A nezapomeň mi pak říct, jak to dopadlo!" Pak už se vydám společně s Arthurem dopředu zabavit inkriminovaný vzorek sušenek. Chvilku si je tak znuděně prohlížím a považuji Lockarta za čím dál většího idiota, že to pozřel. Já mám obavy se toho jen dotknout. "Nedáš si?" otočím se na Arthura a lehce provokativně se ušklíbnu. "Slyšel jsi profesora, jsou prý vynikající!" Pak vytáhnu z brašny kouzelný pytlík pro nebezpečné přísady a kouzlem do něj sušenky vsunu. Takto zabezpečené je můžeme odnést přímo Snapeovi. |
| |
| Nabručený po celý den Místo: učebna OPČM, chodba Oslovuje: Sigi, Artemis Zmiňuje: Tino, Lockhart, Ludwig, Ryan, Morgan, Snape, Francis Jsem mrzutý a naštvaný. Celý den stojí za starou belu. Nejdřív ten šok na ošetřovně, pak záhadná Francis-nemoc, pak dá Sigi přednost přede mnou nějakýmu Havraspářanovi a nakonec se se mnou odmítne bavit i Artemis. Nikdo mě nemá rád... Mám tak akorát chuť tu s tím seknout a zmizet a schovat se. Stejně tu nikomu nebudu chybět... Chvíli nad touto možností uvažuju. Schovat se někam, kde mě nikdo nenajde a čekal, až tu někomu začnu chybět a půjde mě hledat... a tak strávím celý zbytek života... nikdo si ani nevšimne, že tu chybím... nikdo mě nepůjde ani hledat... bratři se budou radovat, že jim konečně zmizím ze života... a i ta proradná zmije se půjde radši pelešit s tím druhým hadem, než aby se mnou zůstala... BYl bych navždycky sám... -ty už přece sám jseš~ sklapni... - vždycky jsi byl a vždycky budeš~ buď už konečně zticha! hloupý svědomí... Čistě z mrzutosti nechám kouzlem naříznout židli, na které pravidelně sedí Tino, ve druhé lavici. A taky proto, že se mu chci pomstít, protože za moje dnešní trable může jedině on. iracionální, jako vždy? Dávám si s tím celkem práci. Nechci, aby to pod ním prasklo hned. Tak někdy krátce po začátku hodiny by to bylo úplně ideální. A protože jedna židle mi nestačí a taky proto, že tam není nikdo, kdo by mě zastavil, takhle postupně očaruju všechny židle ve druhé řadě. Nicméně se mi ani potom neudělá líp, možná bych řekl, že jsem ještě naštvanější... Kde sakra jsou? Co jim trvá tak dlouho? Když uslyším Sigiho, ohlídnu se a pozdrav mu oplatím rozmrzelým zabručením. Naštvaným pohledem sleduju jeho "doprovod", jehož společnost je mu zřejmě milejší než moje. Nehledě na to, že mi právě oznámil, že dneska bude s námi. Zamračím se a chci protestovat. "V žádném pří-" nějak mi v půlce dojde, že je vlastně úplně jedno, jestli s tím souhlasím nebo ne. O tohle už rozhodli druzí. A tak jen protestně odvrátím hlavu a dělám uraženého. Nemusím ho ani hrát. Já JSEM uražený. "Pexeso nehraju." utrousím aniž bych se otočil. Ve skutečnosti bych si ho docela rád zahrál, piškvorky se už staly poněkud nudnými, ale moje uražená hrdost mi to nedovolí. A tak se tiše nudím, neochotný s kýmkoliv mluvit či dělat cokoliv, co by mohlo naznačovat opak. Lockhart přijde pozdě jako vždy a vykládá nějaký nesmysli o trollech. Nudím se. Moje rozptýlení s nařezanýma židlemi nevyšlo, protože na tohodle blbce většina lidí leze dozadu... chm... a to jediný pako, co tam sedí, je teď tady s náma, do háje! Příšerně se nudím... a tak po očku sleduju, co ti dva dělají. samozřejmě strašně nenápadně, víme Takže pokaždý, když to vypadá, že se Sigi otočí, aby se mě zeptal, jestli opravdu nechci hrát, tak rychle otočím hlavou a předstírám, že okenní římsa je straaaaašně zajímavá. Už jsem říkal, jak se tu nudím?!!! V nestřeženém okamžiku, tzn. když si Sigi z mě neznámého popudu otevře učebnici, nenápadně vytáhnu hůlku a otočím dvami kartičkami. Protáhnu ksicht, když zjistím, že jsou každá jiná. Zkusím to ještě několikrát, ale se stejným neúspěchem. " Pitomá hra." utrousím a mám sto chutí to celé zničit shozením ze stolu, když tu Lockhart začne mlít něco o dárku či co. Ne, že by to bylo bůhví jak zábavný, ale... když se zmíní, od koho je dostal, zbystřím. U tohodle náfuky je celkem běžný, že dostává hordy dárků od nějakých poblázněných slepic, ale... od kluka? A ještě ke všemu Nebelvířana! Uhnu pohledem a podívám se do míst, kde sedí právě oslovený Mrzimořan. Zúžím zorničky a věnuji mu a jeho pošklebující se partě, které někdo v naší rodině říká moji bratři, zlý pohled. Proč mám pocit, jako by se celým tím výstupem strašně bavili. Tímhle pohledem je probodávám ještě hodně dlouho, dokud neuslyším, jak tu profesor pronáší Ódu na Francise. Poplašeně se otočím na něj a vyděšeně poslouchám jeho další kydy. A samozřejmě si všimnu těch zelených zubů. "to je... to je..." v hlavě mi pomalu docvakávají souvislosti. Tohle se přece musí nahlásit! Nakloním se k Sigimu a začnu šeptat: "Sigi, on se chová úplně stejně jako celá naše kolej, která dneska skončila na ošetřovně! Taky básní o Francisovi, má zelený zuby a já myslím, že jsem přišel na to, z čeho to je! Žádná nemoc, ale kouzlo. Je to v těch sušenkách. Kolej se otrávila na snídani. Určitě to někdo přidal do našeho jídla! Musíme to říct Snapovi!" Zvednu se a společně se Sigim odcházím ke katedře pro sušenky. Na Tina se ani nepodívám. Sušenky už od pohledu vypadají odporně. A ještě jak svítí. "Vsadím se, že jsou do toho namočení tamto tři," prohodím a nenápadně ukážu na spolek mých bratrů a Ludwiga. "Fakt moc vtipný." odseknu kousavě na Sigiho žertík. "radši to rychle vezmem a odnesem. Profesor Snape, bude určitě rád, že jsme přišli na příčinu toho... běsnění tady." Počkám, dokud Sigi sušenky nezkonfiskuje a pak spolu s ním odcházím pryč. Důležitě se nesu a když procházím kolem bratrů, hodím po nich pohledem, kterým jim chci říct: vím, že jste to byli vy a jdu vás teď udat! haha Vylezeme na chodbu a vydáme se ke Snapovi. Pokud se mě Sigi zeptá, co se mnou dneska zase je nebo něco na ten způsob, odpovím mu: "Artemis mě kousnul! Představ si to. Ta podlá zmije mě dneska kousla!" A hned mu ukážu svůj načervenalý ukazováček. A samozřejmě mu to všechno řeknu, i když se nezeptá. Na to se samozřejmě ohradí Artemis hrozivým syčením zevnitř mého rukávu: -Urazzzzil jsssi mě! A vyhrožžžžžoval! A taky... "Sklapni! Na nic jsem se tě neptal! A vůbec... nebavím se s tebou!" Odseknu k rukávu dotčeně a uraženě. |
| |
| Sebevědomí mi neustále chybí Místo: Učebna OPČM, chodby, záchody, učebna přem., knihovna Oslovuje: Sigurda, obraz, spolužačku, Berwalda Zmiňuje: Arthura, Lockharta, Francise, Pinceovou Chování Arthura je nějaké zvláštní. Hned jak jsem vešel po mě vrhl pohledem a měl jsem pocit, že by mě snad nejradši uhranul. Samozřejmě, že mi to není příjemného a vůbec nemůžu přijít na to, proč se tak tváří. Dokonce i pexeso si odmítne zahrát. Nakonec dojdu k závěru, že má asi jen špatný den, což má skoro pořád, takže se vlastně není čemu divit. Ale stejně mě to mrzí. Ale všechno to hrozivě uteče a Sigi pronáší celkem kousavou poznámku na Lockhartův účet, ten se za tu dobu stihl dostat ke dveřím a vytratit se pryč, přičemž jsou k odchodu nachystáni i Sigi s Arthurem. "Hm, dobře. Promluvím." Slíbím a smutně se pousměju. Pak začnu ročně skládat pexeso a po nějaké době se z učebny vytratím také. Mé kroky směřují někam, kde by měl být klid. Ani nad tím nějak nepřemýšlím a zamknu se v kabince na záchodech, kde se svezu na zem a zamyslím se nad tím vším. Nejhorší ze všeho je ten chaos, který školou otřásá. Včera lektvary a dneska nějaké ohavné sušenky, které způsobují, že po požití začnete zbožňovat toho francouzského studenta. Vlastně ani nechápu, jak to mohl Lockhart strčit do pusy, ale hodně lidí tvrdí, že je to jen neschopný trouba, tak by mě to ani zarážet nemělo. A pak se ozve zazvonění na přestávku. Ten čas uběhlhrozně rychle. A tak se jenom narychlo vymotám ze záchadů a vydám se směrem k učebně přeměňpvání. Na hodinu si sednu se spolužačkou, se kterou vedu v celku zdařilý rozhovor na téma Lockhartova pobláznění Francisem. Hodina mi uběhne celkem rychle a podaří se mi i úspěšně přeměnit andulku v píšťalku, i když si nedovedu představit, že by mi to kdy mohlo být užitečné. Mé další kroky směřují do knihovny. Po cestě si však na chvilku sednu a popovídám se s jakýmsi šílencem na obraze, který mě začne vybízet ke statečnosti a ochraně mé vyvolené. Nějak jsem se mu nakonec vymluvil a s náladou pod bodem přijatelnosti jsem zaplul do knihovny, doufaje, že alespoň tam bude trocha klidu. Bohužel mé doměnky byly opět nevyslyšeny, jelikož mne Pinceová počastovala pohledem a chvíli jsem si byl jistý, že na místě shořím. 'Proč se všichni v podlední době chovají jako nájemní vrazi?' Optám se své mysli, která stejně odpověď nenajde. Místo postávání a depresivních úvah se raději vydám k části, kde se nachází knihy o humanitních a společenských oborech a v šoku nadskočím, když u stolu spatřím dřímajícího Berwalda. Popravdě, necítím se připravený si s ním probudit, ale, když ho vzbudím, možná to pro mě bude lepší... čím dřív si to odbydu, tím lépe, ale co mu mám říct? Co mu vůbec můžu říct aniž bych mu ublížil ještě víc než doteď? Ošívám se na svém místě a pomalu přejdu k němu. Pohled mi však padne na knihu. Přečtu řádky na které vidím a zarazím se ještě více. "Partnera?" Pronesu šeptem, nevěříce tomu písmu. 'Uvažuje o mě jako o partnerovi? Ale, proč mi to neřekl? Určitě to musí být už delší dobu... Ale, proč?' Polknu a s velkým sebezapřením položím ruku na rameno spícího. "Berwalde..." Pronesu tiše a trochu s ním zatřesu. Nejsem si jistý, jestli ho to probralo nebo ne, ale někde jsem četl, že jeho podvědomí, mě teď vnímat bude. Nejistě si vedle něj sednu a mluvím tiše, aby to nikdo neslyšel. "Víš, já... já... omlouvám se. Nechtěl jsem, aby... aby sis to zle vyložil, jen... to jak jsi byl pořád u mě... vydě- ne to není to slovo. Nevím, co a jak říct, nikdy jsem nikomu nic takového neříkal a... je to divné, bojím se." Odmlčím se a sklopím pohled. Najednou i ta mozaika dřeva je zajímavější. Nejsem schopný znovu zvednou pohled a podívat se na něj. Jen... zvednu ruku a položím ji na tu jeho. |
| |
| Může se sen stát pravdou? Místo: knihovna, ošetřovna Oslovuje: Tino Zmiňuje: Tino, Sigurd Ve snu mě pronásledovali jednotlivé útržky z knihy. Problém, moje chyba, destrukce... Všechno se to slilo do jedné bizardní situace, jejíž ústřední postavou jsem byl já a... Tino. Ale Tino se choval zvláštně. Pokud mohl vyhýbal se mi, a když jsme byli náhodou spolu, byl zamklý a tichý. Zkoušel jsem se mnohokrát dopídit k jádru celého problému, protože jeho chování bylo... poněkud neobvyklé, ale nikdy se mi s ničím nesvěřil. Nechtěl jsem na něj naléhat, ale pravdou je, že jsem si o něj dělal obavy. O to víc, když jsem se od Sigiho, který s ním chodil do třídy dozvěděl, že to s ním ani na výuce není lepší. A vyslovil i domněnku, že za to můžou jeho spolužáci. Že si ho dobírají a že snad proto je on sám takový špatný. Nemohl jsem tomu zprvu ani uvěřit. Hlodali ve mě výčitky typu: jak to, že jsem si toho nikdy nevšimnul? nebo proč jsem na to nepřišel sám? I když nejhlavnější byla asi ta: proč se mi s tím nikdy sám nesvěřil? Nedůvěřuje mi? Nemá mě rád? Nebo se mě snad bojí? Celý den jsem se tím trápil a ač jsem se snažil, Tina jsem nikde nemohl najít. Až někdy k večeru jsem se dozvěděl, že Tino leží po nějaké nehodě na záchodcích na ošetřovně. Okamžitě jsem se tam rozběhnul. Tino nevypadal moc dobře. Jeho zranění vypadala spíš na následky bitky, než jako nehodu na záchodech. Pojal jsem podezření, že to bude mít něco společného s onou šikanou, o které mi Sigi říkal. Když se tu o chvíli později objevil, jen moje domněnky potvrdil. Zůstal jsem u Tina, až dokud jsem neusnul s hlavou opřenou na jeho posteli. V noci jsem ucítil, jak se mnou někdo lehce třese a oslovuje mě jménem. Byl jsem příliš unavený na to, abych tomu přikládal větší význam. Navíc jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Lehké zavrzání postele a neznatelný pohyb na ní jsem nezaregistroval. Poněkud víc jsem se probral, až když na mě ten hlas začal mluvit. Ten známý hlas se mi omluvil za něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Čím víc toho říkal, tím víc jsem si byl jistý, že ho odněkud znám. A když nakonec vyslovil své obavy a položil mi svoji dlaň na moji ruku, poznal jsem ho - Tino. Otevřel jsem oči a překvapeně zamrkám. Na vlastní ruce opravdu cítím teplou dlaň a hned vedle mě sedí Tino a zdeptaně kouká na desku stolu. Bez delšího zaváhání ho k sobě přivinu ve starostlivém objetí. Nepřemýšlím nakolik jeho slova byla skutečná nebo se mi jen zdála. Právě teď ho chci mít u sebe, ve svém náručí, kde se mu nemůže nic stát. "Teď js' v bezpečí." Pronesu tiše a dál ho jemně objímám. Přemýšlím, co bych měl dodat. Cosi z toho snu mi právě teď hlodá svědomí. A sice, co je ten problém, který Tina, tak sžírá? A jak mu mám pomoct, když se mi s ním nesvěří? |
| |
| Laalihoo~ (převzáno z Gravitation) Místo: Knihovna Oslovuje: Berwalda Zmiňuje: Sigiho, Amora Vlastně ani nedoufám v to, že by se Berwald vzbudil. Beztak celou noc proseděl u mojí postele a oči ani na chvíli nezavřel. 'Ale jak mu to mám říct... když, on to ani nemusí pochopit. Mohl by na mě být pak naštvaný a kromě Sigurda nikoho jiného nemám. Nikoho kdo by mi aspoň naslouchal.' Ztracen ve svých úvahách ani nevnímám, že mě k sobě Berwald přitiskl a podvědomě se schoulím do jeho náruče. 'Amořina magie je nevyzpytatelná a dělá si co chce. Ale proč, proč to musela udělat zrovna mě?' "N-nepůjdeme na kolej?" Zeptám se tiše, ale nemám se k tomu, abych se dostal z jeho náruče. Hlavou se mi honí všechno možné a tak natáhnu ruku ke knížce, kterou Berwald četl a otočím jednu stránku. 'Ale co když mě už za partnera považuje? Ale když se ho zeptám a nebude to pak, změní se to mezi námi? Určitě ano... ale já nechci aby to bylo špatné.' Každý pár si projde nespočetným množstvím krizí, ale když to nevzdají, tak teprve potom poznají to pravé souznění. Přečtu si tu větu a pak zvednu pohled k němu. Něco na tom bude. Musí na tom něco být. "Hm... ty..." Zarazím se a podívám se svému vrahovi do očí (odkaz). Cítím jak se mi do tváří žene červeň a začíná se mi zrychlovat tep nervozitou. "Ty mě... bereš jako partnera?" Vymáčknu ze sebe to, na co se ho chci právě zeptat. "Teda, já... já... ono... a pak... nevím jak to říct. Totiž všechno je to... jak se o mě pořád staráš a tak..." Položím hlavu na Berwaldovu hruď a zavřu oči. Tep jeho srdce mě uklidňuje. "Mám tě rád." Pronesu klidně a vyrovnaně, poslouchajíc ten pravidelný tlukot srdce v té obrovské hrudi. |
| |
| Co je horší? Pravda nebo milosrdná lež? Místo: knihovna oslovuje: Tino Zmiňuje: Sigi, kniha Tisknu k sobě Tina a v duchu přemýšlím, co se mu teď asi honí hlavou. Do toho se mi samozřejmě pletou i události ze snu, o kterém nevím, co si mám myslet. Za normální situace bych mu nepřikládal téměř žádný význam, ale teď? Tino se chová tak tajemně... něco přede mnou skrývá a já se začínám obávat toho, co to je. Určitě je to něco důležitého, něco se zřejmě bude týkat nás obou, jinak by se mi s tím svěřil už dávno. Přemýšlím, jak začít ono citlivé téma, o kterém vlastně nevím vůbec nic, ale to už Tino navrhuje změnu místa. Proč ne? Třeba když budeme v soukromí, bude se mu o jeho problému mluvit lépe. "Uhm." Souhlasím a lehce přikývnu. Čekám, kdy se začne chystat k odchodu, ale jak je vidno, nechystá se k tomu. Nenaléhám na něj a dál ho držím v objetí. Neujde mi zašustění listu papíru. Ohlédnu se. Překvapeně zjistím, že Tino zaujala poslední rozečtená kniha na mém stole. Zřejmě i s jejím obsahem. Hm... možná by teď byla hodná příležitost zeptat se ho přímo na příčinu problému a pokusit se ho vyřešit. Uvažuju. Přeci jen... jestli si tu knihu taky přečetl, musel dospět ke stejnému závěru... a protože mlčí... tak určitě čeká, že s tím začnu já. Nadechnu se tedy, že začnu, ale k mému překvapení mě Tino předběhne. Že by se mi nakonec svěřil sám? Nechám ho mluvit. Nemohu si nevšimnout, jak se v průběhu těch prá slov začal červenat. Už to naznačovalo, jak je pro něj těžké o tom mluvit. Povzbudivě jsem se na něj podíval, ale to, co vzápětí přišlo, mě šokovalo. Partnera? Tohle bylo to, co ho celou dobu trápilo a proto se mi vyhýbal? Nějak se mi nechce věřit, že by to bylo ono a už vůbec nechápu, jak k tomu vůbec dospěl. Poněkud nervózně uhnu pohledem stranou, takže jím zavadím o název té knihy: Změna chování partnera, kouzlo nebo problémy ve vztahu? chování partnera... vztah... Takže, takhle k tomu dospěl. povzdechnu si a v duchu si nadávám, že jsem tu knihu vůbec vytahoval. Takže on si teď myslí, že k němu chovám stejné city jako on ke mě. Shlédnu na něj, jak se ke mě tiskne a pohladím ho po vlasech. Nevím, co mu na to mám říct. Nikdy jsem nad tímhle nepřemýšlel. Vždycky to pro mě byl jen bratranec. Bratranec, který byl příliš zranitelný a potřeboval ochrannou ruku. Měl jsem ho rád, to ano, ale... nikdy ne víc, než jen člena rodiny. Možná o trošku víc, než jen člena rodiny, přece jen Sigi byl taky bratranec, ale nechoval jsem se k němu tak důvěrně jako k Tinovi, možná proto, že on se o sebe uměl postarat sám, ale i přesto... nikdy v tom nebylo víc. Povzdechnu si. Nemůžu mu říct pravdu, ale lhát mu... je ještě horší. Ať mu řeknu cokoliv, ve výsledku mu vždycky ublížím. Nechci, aby si dělal plané naděje, ale nechci mu ani zlomit srdce. Svraštím čelo a zamračím se na tu hloupou knihu. Tenhle problém je tvoje chyba. A co mi na to poradíš, hm...? Nic. Teď mlčíš. Chm... otočím se zpátky na Tina. Vím, že mu musím dát odpověď. Ať už takovou nebo makovou. Otázkou je, která Tinovi ublíží míň. Pomalu se nadechnu a pak zase vydechnu. Za to, co teď udělám se nebudu mít rád, ještě hodně dlouho a pravděpodobně si nikdy neodpustím, ale... pravdu by teď Tino nejspíš neunesl. Skloním se k němu. "Taky tě m'm rád." Pronesu tiše. Není to tak úplně lež, ale sám dobře vím, že Tino si to přebere po svém. Že si bude myslet, že mu tímto dávám najevo, že jeho city přijímám a oplácím. Zavřu oči. Doufám, že se nikdy nedozví pravdu. Nechci, aby se někdy dozvěděl, že jsem mu lhal. Nechci, aby mě kvůli tomu nenáviděl. |
| |
| V jasnovidectví je budoucnost odkaz Místo: učebna formulí, chodby, velká síň, učebna jasnovidectví Oslovuje: Zmiňuje: Lockharta, Trelawneyovou, Natašu Celou hodinu víceméně prospím, ostatně jako vždy, takže nakonec budu tahat poznámky od spolužáků, abych nějak složil zkoušky. Naštěstí se mi za hodinu nezdál žádný sen a probudilo mne zazvonění. To pro mě znamená jen další chůzi. Na obědě mne naštěstí nikdo obletovat nezačne a svou pozornost věnuji právě tomu zmijozelskému stolu, jehož 90ti% část jsem ráno odváděl na ošetřovnu. Nic méně pohledem sleduji tu prapodivnou, dosti nebezpečně vyhlížející dívčinu. 'Hm, jak bych tě jen mohl získa mon chér~? Proč se zdáš být tak nedosažitelná a kroužíš jen kolem toho neschopného primuse?' Z božského zamyšlení mne vytrhne až ,mrkvový džus... jež skončí v mém klíně. S povzdechem vyčistím skvrnu jednoduchým kouzlem a vydám se směrem na jasnovidectví. Věštění z čajových šálků mne baví, jelikož je to jedna z mála chvílí kdy se mohu uvolnit. A už samotné hledání jakéhosi tvaru v té abstraktní změti úlomků lístků je uklidňjící a hodno relaxace. Pohled upírám na dno šálku z něhož jsem právě vypil ten lahodný čaj, který dokáže připravit jen a pouze profesorka Trelawneyová. Můj výraz se postupně měnil a obočí se postupně svrašťovalo. 'Ten kříž se mi nezdá. Kříž překrývající šíp. Proč by kříž překrýval amorův šíp? Je to naprosto absurdní, ale tak... mohlo by to znamenat že amorovy šípy zasáhly nepravý cíl. Vlastně je to více než pravděpodobné. Ale zasáhl ten šíp mne a mé naděje v budoucnost zatím neexistujícího vztahu je nulová a nebo...' Z úvah a soustředěného přemýšlení mne vytrhne nenadálý zvuk rozraženého vstupu do místnosti. 'Jak se sem dostal? Padací žebřík jsem sám vytáhl a padací dveře zavřel. Ovšem to není vše, co mne překvapí. Po jeho začátku nakrčím opovržlivě nos a sleduji jeho počínání. Naštěstí je profesorka Trelawneyová dnes v ráži. Jistě věděla přesně co se stane a nedohadovala se tak jako já. "Hm, když nad tím tak přemýšlím, zdá se, že tu vidím i páva." Pronesu s typickou nonšalantností, když natočím šálek lehce na stranu. 'To tedy znamená, že můj budoucí vztah s tou zmijozelskou kráskou nebude nijak narušen a má budoucnost. Ale jak se k ní dostat?' S povzdechem se pustím do zápisu, který dnes profesorka vyložím a přesně popíši co jsem viděl a jak jsem to dedukoval. A napíši do zápisu také své doměnky ohledně té blonďaté dívky. Za tu odbu co takové zápisu píši ještě nikdy nic nevyzradila, jsem si proto jistý, že to u ní zůstane a možná mi i pomůže... musím jen doufat, že to děvče na jasnovidectví chodí. "Paní profesorko, nebude vám doufám vadit, když zde nějakou dobu pobudu. Jak se zdá, tak "profesor" Lockhart mi zatarasil únikovou cestu. Pronesu, když jí předávám svůj výklad. |
| |
| Bez trenek to prostě nejde Místo: Nebelvírská společenská místnost, chodby, kuchyně, skleník Oslovuje: Gilberta, skřítka, Snapea, Sigiho Zmiňuje: Gilberta, skřítky, pivo, Snapea, Prýtovou, Sigiho ♥, bylinkářství, astronomii, šťastný spodky, kuře "No, je to takové červené... má to komfortní a aerodinamický tvar a mořskou pannu na prdeli a nosí to štěstí. Nevíš náhodou?" významně povytáhnu obočí a čmajznu mu jednu žabku. Povzdychnu si, když se mi dostane vyhýbavé odpovědi. Někdy bych ho měl za to všechno praštit. Nebo zvěřejnit ten jeho deníček... muhehehe. "Fajn, co za to chceš?" nadhodím a ulevím mu od další žabky přece jen je to pořád můj kamarád a nemůžu dopustit, aby náhodou přibral, že jo. Náhle spolknu žabku a při dušení začnu kvákat. Naštěstí Gil není až taková svině, takže přiskočí a praští mě po zádech. "Pivo?!" zírám na něj nevěřícně a chvilku se vzpamatovávám. Je pravda, že bych škopkem taky nepohrdl... Na druhou stranu je to docela risk, jestli mě někdo chytí, ale kruci, vždyť já ty trenky potřebuju~ "Tak fajn." Souhlasím, i když se mi to moc nelíbí. Kouknu na hodiny a zjistím, že mám ještě tak dvacet minut do Bylinkářství, to bych mohl zvládnout... "Ale kdyby se něco stalo... cokoliv, musíš mi je vrátit tak jako tak, jasný?" Čekám, než to ze sebe vymáčkne a s ujištěním, že je (snad i čistý) budu večer mít, odcházím na hrdinský quest do kuchyně. Prvních pár poschodí seběhnu bez jakéhokoliv podezření a zakopnutí a vyražených zubů, sranda začíná až u Velké síně. Nenápadně proklouznu kolem a jdu dolů do kuchyně. Když vejdu, většina skřítků si mě buď ani nevšimne, nebo se mě rozhodne ignorovat, aby se mohli věnovat práci. Chvíli se rozhlížím po okolí, vím, že když jsme se tu s Gilbem schovávali ve druháku, byla tu vitrína s chlastem alkoholickými nápoji. Jenže teď ji nikde nevidím. Tak odchytnu prvního skřítka, co projde kolem. "Hele, maličkej, potřeboval bych flašku piva. Nebo dvě. Mohl bys to prosímtě obstarat?" Skřítek napřed nedůvěřivě kouká a pak ze sebe začne soukat. "Pán ale nemůže pít pivo. Pán je ještě student... Pánešci by se na Boobooa zlobili..." Povzdychnu si. No stejně jsem s tím tak nějak počítal. "Dobře no, tak co něco za něco? Já ti dám kravatu a ty mi za to přinese-" "Ne, ne! Prosím ne! To pán Booboovi udělat nemůže! Booboo nechce žádné oblečení, ne, ne, ne!" jančí, takže si toho všimnou i ostatní skřítci a začíná to být docela průšvih. Navíc v tom Booboo začne mlátit hlavou o podnos, který zrovna držel. "Pššt., uklidni se! Nic ti nedám, dobře?" Naštěstí mě poslechne, pro jistotu mu seberu i ten tác. "Můžeš mi to teda, prosím, donést?" Ještě chvilku je mimo, možná i díky tomu ihned přikývne a zmizí. Během ani ne dvou minut je zpět i se známou tmavě zelenou pivní láhví. Škoda, že jen jednou. Snad mi dá Gil aspoň cucnout... Poděkuju skřítkovi, vrátím mu tác a radši se vypařím. První část questu splněna. Vyrazím svižným krokem zpět do Nebelvírské věže, jenže už po pár metrech narazím do něčeho černýho, mastnýho, smrdutýho po lektvarech a... zjistím, že jsem v pytli. Snape. "Køhlere!!! Co tu vyvádíte?! Nemáte se snad připravovat na Bylinkářství? Srážím Nebelvíru deset bodů za nešikovnost! Radši se kliďte- počkat! Co to máte v ruce?" Polknu. Jó, kéž bychom tak hráli do mínusu. "No, to je, to je... výtažek! Z...z pelyňku! Pro profesorku Prýtovou na dnešní hodinu Bylinkářství..." "Výtažek. Z pelyňku. Celá láhev." "...asi jí chutná-" "Dost! Dalších deset za lhaní a padesát za pašování piva. A k tomu školní trest. Věřím, že rád pomůžete profesoru Hagridovi v neděli v pět hodin." "Ale-!" "Tohle zabavuju. A teď zmizte!" Nevěřícně koukám. Někdo by to mohl přirovnávat k tomu, že se tvářím jak Dán, kterému spadly hračky do kanálu. Pivo... a už bylo skoro doma! Gilbert má holt smůlu, jenže co já budu dělat? Vždyť jsem mohl trávit neděli se Sigim... a místo toho ji budu trávit s nějakou potvůrkou, co mě bude chtít sežrat. (I když ještě před pár týdny by v tom nebyl až takový rozdíl.) Z počínající deprese mě vytrhne až fakt, že za chvilku začíná Bylinkářství a já přijdu pozdě! Zase! Hned se tedy rozeběhnu a upaluju přes pozemky do skleníků. Nejspíš mi má odvážná výprava dala zabrat déle, než jsem myslel, protože třída už evidentně začala a profesorka mě sjela na tři doby. "Mám toho dost. V úterý v šest hodin máte trest. A běžte si ke svému květináči." Radši se ani neobtěžuju otevřít pusu, abych odpověděl. Achjo, beztak je to všechno tím, že jsem Gilbovi ty trenky vůbec půjčoval! Kdybych to neudělal, neměl bych teď takovou smůlu (a hlavně bys nemusel nic takovýhodle řešit). Jenže Gilbert je taky potřeboval. Co naplat. Aspoň, že stačí překlepat tohle, oběd a pak můžu jít vyzvednout Sigiho po přeměňování~ Ach, jak se mi po něm stýská... a to je to sotva pár hodin, co jsem se s ním viděl. Už se na něj strašně těším. Až ho budu moct zas obejmout, přtisknout k sobě, cítit jeho tlukot srdce a rty na svých~ Jsem praděpodobně jediný ze třídy, kdo se tak culí a šťastně usmívá při probírání hnoje. Přirovnání, že se culím jak měsíček dán na hnoji je v tomto případě zcela na místě. Zaskočím na oběd, ale svého milého tam už nezahlédnu. Za to ke mně dojde Gil, evidentně plný očekávání. "Smůla kámo. Načapal mě Snape a díky tomu jsme o sedmdesát bodů lehčí a navíc mám v neděli školní trest." a aby si byl plně vědom mého rozhořčení, s chutí se zakousnu do KUŘÁTKA. Zbytek obědu ale proběhne už v klidu. Vrátíme se do společenské místnosti, kde se dále věnuji úvahám o jistém pohledném, sexy, rajcovním a hrozně roztomilém Zmijozelovi. Chovám se jak puberťačka, až na to, že nemám jeho fotku nalepenou v deníčku a nekreslím kolem ní srdíčka, zatím, ale nemůžu si pomoct. Vždyť jak roztomile se mračí, když se snaží předstírat, že ho něco nezajímá. Jak občas pohazuje vlasy a lokýnkou. Nebo jak překrásný má úsměv... Culím se strašně retardovaně, když na všechno tohle pomyslím, ale jsem zkrátka zamilovaný. Po několika minutách se zvednu, abych byl na místě s předstihem a stačil ho odchytnout. Chvíli nervozně postávám před dveřmi, když se najednou otevřou, začne se z nich valit dav šesťáků, kteří jsou rádi, že mají padla. Zahlédnu povědomou elegantní kudrlinku a začnu mávat. "Sigi!" jdu ihned k němu, přičemž nedokážu zakrýt zase svůj přiblblý zamilovaný úsměv. "Ahoj..." odhodlám se ho chytnou za ruku "Jak ses měl?" zkusím ho odtáhnout trochu stranou ke schodům, abychom měli aspoň trochu soukromí. Povzdychnu si. "Špatně... Dostal jsem trest od Snapea a Prýtové... a hlavně mi scházel jeden Zmijozelík~." skloním se a líbnu ho na rtíky. Když ale vidím, že to moc svůj efekt nemělo, zatvářím se provinile. "Neměl jsem dneska moc den...Došel jsem pozdě na Bylinkářství a Snapea znáš. Ale to neznamená, že nebudeme moct být spolu." usměji se na něj povzbudivě. "Teda, možná jen v neděli... Ale to ti vynahradím." maličko se poušklíbnu a znovu jej políbím, tentokrát trošku hlouběji a zkusím ho přitisknout k sobě. Zacítím to povědomé mravenčení v břiše, když mi odpovídá a tulí se ke mně. Po chvilce se odtáhnu, spokojeně se usmívám. Hřbetem ruky ho něžně pohladím po tváři. "Máš dneska čas? Musím za chvíli na Astronomii, ale pak bychom se spolu mohli sejít... Třeba v pět před Komnatou Nejvyšší potřeby?" nadhodím a doufám, že na to kývne. A taky, že jo. "Skvělý." zaculím se šťastně. "Tak se zatím měj. Těším se." pošeptám mu do ouška, když ho políbím na rozloučenou na tvář, pustím ho a vydám se na hodinu. |
| |
| Ten nepříjemný pocit Místo: Knihovna, chodba, společenská místnost Oslovuje: Berwalda Zmiňuje: whatever Bojím se, celou tu dobu se bojím toho co řekne, protože čekám odmítnutí. Čeká slova ve stylu, "Js' sou'ast rodiny.". Už teď mi je z toho mizerně. Nejsem zase tak naivní a první nápady bych příště nikdy neměl vypouštět z úst. A pak promluví. Pronese něco úplně jiného, než jsem čekal, ale hlas mi potvrdil, že jsem se ani nemýlil. "Jako součást rodiny." Dopovím tiše, jakoby za něj a odtáhnu se. Zadívám se mu do očí a snažím se najít něco, co by mi pomohlo navázat nějakou konverzaci, co by mi řeklo, jak bych se měl teď zachovat a co bych měl říct. "Nikdy nebudeme víc než jen rodina, že?" Nadhodím a povzdechnu si. Všechno je hrozně smíšené a zmatené. V jednu chvíli bych dal nevím co za to, aby to Berwaůd myslel 100% jako já, ale na druhou jsem rád, že to tak nemyslí. Namísto toho, aby se mi z očí vyřinuly slzy se usměju. "Půjdem teda do společenské místnosti?" Optám se a bez jakéhokoliv čekání na odpověď začnu táhnout Berwalda směrem k naší společenské místnosti. Na chodbě hodím opovržlivý pohled na jakéhosi zmijozelského ubožáka a neohroženě mířím dál vpřed. "Hm, nevíš něco o mudlovské hudbě nebo módě? Mám za úkol o tom něco napsat do studia a mudlech a moc toho sámnevím." Spustím, když už jsme konečně v naší společenské místnosti. "Nechci zkončit se špatnou známkou, mohlo by mi to pokazit reputaci mezi učiteli." Plácnu sebou do křesílka a vytáhnu učebnici. "Tady toho moc není. Ani nevím čeho se pořádně chytnout." Postěžuji si a zazubím se. |
| |
| Všechna rozhodnutí nekončí špatně. Některá končí ještě hůř Místo: knihovna, chodba, společenská místnost Oslovuje: Tino Zmiňuje: madam Pinceová Tiše ho objímám a s obavami čekám na jeho reakci. Jeho slova jsou... tak smutná. Povzdechnu si. Tak na to přeci jen přišel. Tiše přikývnu. Když se ode mě odtáhne, nedržím ho. Nechám dokonce sklouznout svoje ruce z jeho zad. A i přes to že otevřu oči, nedokážu se na něj podívat. Se sklopenou hlavou pozoruji naše nohy. Záměrně se vyhýbám jeho pohledu. Nechci... nemůžu se mu podívat do očí. Jak bych se mu teď, potom co jsem ho tak zklamal... a ublížil, mohl podívat do očí? Jen doufám, že na mě za to nebude naštvaný. Jeho další slova mě bodnou u srdce. Ani ne tak to, co jimi říká, ale to jak to říká. Nevím, co na to říct. Neím, jestli bych měl ještě VŮBEC něco říkat. Zavrtím pomalu hlavou. Nechtěl jsem,a by to skončilo takhle. Tino, znamenáš pro mě hodně. Víc, než jen bratranec, ale... obávám se, že bych tě nikdy nedokázal považovat za někoho tak blízkého, jak by sis přál ty. "Tino... já... pr'miň..." snažím se ze sebe dostat něco jako omluvu, i když vlastně nevím za co. Nenacházím vhodná slova a čím dál víc na mě doléhá Tinovo mlčení a... celá ta tíživá situace. Cítím se mizerně. Už jen kvůli němu a faktu, že jsem ho zklamal. Celou dobu se ho snažím chránit před vším, co by mu mohlo ublížit a nakonec... jsem to já, kdo mu ublíží nejvíc. Povzdechnu si. Nenávidím se za to. A i když to Tino nedá najevo jako vždycky, vím, že je smutný a že to, co se teď stalo je pro něj nepříjemné a bolestivé. Ale je statečný a nebrečí. Za to jsem mu neskonale vděčný I když (snad právě proto) změní téma hovoru. A i přes to, že se mi nikam nechce, tupě přikývnu a nechám se táhnout Tinem pryč. Knihy nechám tam, kde jsou. Snad se madam Pinceová nebude příliš zlobit. Dění na chodbě moc nesleduju. Dokonce ani neházím své vražedné pohledy po všem živém, co se objeví v dohledu. Nemám náladu. Cjtěl bych teď být sám. Sám, abych... abych si mohl všechno pořádně srovnat v hlavě. A taky dát prostor Tinovi. Věřím, že i pro něj je to... těžké. Tak proč mě táhne společně na kolej? Copak on teď nechce být sám? Překvapeně se na Tina podívám. On mě vážně táhnul na kolej kvůli úkolům ze studia mudlů? Dobře přece ví, že jsem na ně nikdy nechodil, protože mě to nezaujalo. Poměrně nervózně zavrtím hlavou. "Pr'miň, ale n'chodil jsem na ně." Celou dobu uhýbám pohledem. Nakonec se na něj, ale přece jen podívám. "'le možná mají něco v knihovně. J'stli chceš, vrátím se a n'co ti přinesu." Vůbec mi nevadí, že bych se měl vracet zase zpátky do míst, odkud jsme právě přišli. |
| |
| Pivo? Místo: Ložnice,Velká síň,Společenská místnost Oslovuje: Mattie Zmiňuje:Trenky,pivo,Morgana,Kuře,bylinkářství,čokoládové žabky "Hmm...O čem to mluvíš?" uraženě si povzdychnu "Co chci? Pivo! Kesesese~ Láhev pravého...piva~ Hej..Neudus..se Mojí awesome žabkou.." Praštím ho do zad. "Takže co ty na to?" doufám,že to pivo tady bude cobydup..."Platí..ale snaž se..." Když odejde sundám si trenky a nahradím je awesome Gilbertovými trenkami. "budete mi chybět" Zajímalo by mě jestli už je na cestě do naší ložnice nebo šel na bylinky...fuj..taková nuda...Být zavřený ve skleníku a čumět na kytky..proto tam nechodím...To je na mě moc málo awesome... Vypadá to,že už nepřijde..Tak si můžu odpočinout..Ne..Nejsem jako..ten Kirklandův Mok?..Mop?...ne! Morgan Ano..ten usne i při jídle...Ale já jsem jen vyčerpaný z toho rozhovoru... Probudím se přesně na oběd "Jak awesome.." Přiletím(skoro doslova) do velkého sálu a hned jdu za Mattiasem. "Máš to?" Mávám mu trenkami před obličejem. "Cože?! Žádné pivo? Neinnn..." Hodím po něm ty trenky,když spozoruju to kuře. "T-ty...To kuře..mělo určitě osobnost!" Cestou ze sálu mě napadne awesome nápad.Vrátím se tam ale ten trenkofil už tam není.Tak jdu do společenské síně s tím,že si na něj počkám. |
| |
| Krátké rozmlouvání s Arthurem, část 1. aneb Arthur a hadí problémy místo: učebna, chodba, kabinet oslovuje: Arthura, Snapea zmiňuje: Matthiase, Ludwiga, Arthurova hada a bratry Mám pocit, že Arthurova rozmrzelost se na mě pomalu začíná přenášet. A to i přesto, jak výjimečně dobrou náladu jsem ráno měl. A to jen díky tomu Nebelvířanovi. Možná se mnou vážně něco není v pořádku, ale tuto úvahu nechám na jindy. Jeho trucování, co se pexesa týče, elegantně přecházím. Sice jsem se ho párkrát chtěl zeptat, jestli si to nechce rozmyslet, ale … z jeho chování jsem usoudil, že trucování ho zabaví víc. Tak ať si trhne. Já se ho prosit nebudu! Přimhouřím oči a stočím pohled na Arthurovy bratry a Beilschmidta. Provrtám je, tedy hlavně Ludwiga – je přece bratrem údajného dárce sušenek, že –, chladným pohledem a pak se otočím zpátky na Arthura. „Myslíš?“ Zatvářím se trochu skepticky. Tomu, že se tam ti tři chechtají snad nemůžu přikládat usvědčující význam, ten zrzek se beztak něčemu tlemí pořád. Navíc Arthur je ochotný hodit na své bratry úplně všechno, že ano. Nicméně pak už jen přikývnu a spolu s Arthurem odcházím ze třídy. „Hele, co tě zase žere?“ prohodím nakonec otráveně, ta jeho rozmrzelost mě rozčiluje. Pak si vyslechnu jeho stížnost, zamyšleně svraštím čelo. Arthur by se měl naučit se svým hadem vyjít, hadi jsou taky hrdá zvířata. A podle bajek by jim Hadí jazyky měli naslouchat a vydobýt si u nich respekt, pokud si odmyslíme tu temnější stránku Hadích jazyků, ne se s nimi nesmyslně dohadovat. „Mm,“ okomentuju to nakonec neutrálně. „Možná bys neměl na veřejnosti jen tak začít syčet,“ prohodím, když jsem opět svědkem Arthurova syčení při jeho rozmlouvání s Artemisem. „Mně to sice nevadí, ale u některých lidí by to mohlo vzbudit jisté otázky,“ podotknu a jen pokrčím rameny. Sejdeme ještě několik shodišť, než se konečně dostaneme do sklepení. Mlčím, myšlenkami se toulám kdesi hodně daleko. Můžu být rád, že jsem dneska na snídani nešel, z představy, že bych byť jen okamžik měl obletovat toho francouzskýho fintila je mi zle. „Zůstáváš na Vánoce tady?“ optám se, vlastně nevím proč mě napadla tahle otázka. Ani proč moje myšlenky sklouzávají k nastávajícím svátkům. „Hele, co za dárek bys koupil někomu, koho máš ho rád a je to idiot?“ prohodím zadumaně, když mě nenapadne lepší způsob, jak popsat Dána, aniž bych musel říct, o koho jde. Momentálně ve mě tahle otázka celkem hlodá, protože Vánoce už jsou za pár týdnů … a než to člověk objedná, taky to nějaký čas trvá. Stejně jako úvaha, co koupit Arthurovi, nehodlám zas utratit majlant za speciální vydání Grindewaldových spisů o černé magii jako minulý rok. Ale zase to chce něco, co je hodno darovat mému kamarádovi. To už se před námi rýsují dveře Snapeaova kabinetu. Zaklepu tedy a za chvíli jsme už vyzváni, abychom vstoupili dovnitř. „Dobré odpoledne, pane profesore,“ prohodím a snažím se příliš neprohlížet ty nazelenalé vlasy. Pak nechám Arthura, aby převzal slovo, přeci jen je to jeho objev a jeho zásluha. Já sám jen vyndám a podám profesorovi sušenky, když na ně přijde řeč. |
| |
| Tak tedy bylinkářství... místo: Havraspárská společenská místnost oslovuje: Berwalda zmiňuje: Francis, náhodní spolužáci nesouvisející s dějem Cestou vlastně opomínám Berwaldovo chování. Jednak na něj nevidím a jednak stejně vždycky mlčí, ale i tak je mi celou dobu nějak nevolno. Mám pocit jakoby mi plaval žaludek a já měl brzo vyvrhnout vše co jsem za dnešek snědl. "A jo vlastně. Nějak mi to vypadlo z hlavy." Nasadím široký úsměv a natáhnu se po jiné učebnici. "Ale, s tím si nelam hlavu. Stejně na to mám čas. Teď bych měl udělat asi ten úkol do bylinkářství a pak chtěl jeden spolužák pomoct s obrannou." Vychrlím ze sebe jako obvykle a pustím se do eseje pojednávající o jakýchsi svíjivkách. 'Asi bych mu měl říct i o tom, jak se ke mě ostatní chovají na hodinách. Ale... nemyslím si, že je to vhodné téma. Možná později nebo jindy. Měl bych si promluvit i s někým jiným, než jenom se Sigurdem... možná... možná...' Trhnu sebou, když si uvědomím, že jsem do řádku a sušení napsal 'Bonnefoy' a rychle to zaškrtám, než si toho kdokoliv stihne všimnout. Tvářím se, že jsem jen napsal nějaké špatné slovo a radši začnu předstírat čtení v učebnici. 'Možná, že by mi mohl pomoct. Všichni o něm říkají, že se v těchto věcech vyzná. Dokonce prý dal i několik užitečných rad. Dokonce prý poradil Alici z pátého, jak má udělat dojem na jakéhosi odrážeče a teď jsou pořád spolu. Určitě by mi mohl poradit, ale... je tak uvolněný a bezstarostný až z toho jde občas strach.' Jemně zatřesu hlavou a znovu se pustím do psaní. Po nějakých patnácti minutách jsem konečně hotov se svou prací. "Hm, už půjdu, potkáme se na večeři." Shrnu své věci do tašky a s širokým úsměvem vyběhnu pryč ze společenské místnosti, aniž bych počkal na Berwaldovo vyjádření. Rozběhnu se chodbou směrem k Velkí síni, kde by mohl být, ale narazím tam jen na nějaké jeho spolužáky, ze kterých vyleze, že na Francise číhá Lockhart a proto zůstal v učebně jasnovidectví. Aniž bych si veslechl celou tu historku, rozběhnu se směrem k učebně jasnovidectví. 'Určitě mi pomůže a tam alespoň bude klid. Trelawneyová navíc mlčí jako hrob a... možná že mi taky pomůže.' Ovšem jak se klusem blížím k učebně, v cestě se mi objeví usmívající se Zlatoslav. Překvapeně nadskočím a poněkud vyděšeně ho sleduji. |
| |
| Na stopě zločinu part 1 Místo: chodba, sklepení Oslovuje: Sigi, Snape Zmiňuje: své bratry s Ludwigem, Artemis, Toris, Lockhart, Francis, Gilbert "samozřejmě. Copak nevidíš, jak se tváří? Jak každýho z nich obklopuje temná aura? Určitě v tom mají prsty." co chvíli pohledem nenápadně pokukuju po tom uchechtávajícím triu. Obzvláště na Ryanovi dlouze spočinu přísným a propalujícím pohledem. "Neměj obavy. S tím syčákem už nikdy nepromluvím." Odseknu uraženě ke svému rukávu, aniž bych si plně uvědomil, co vlastně Sigi svými slovy říkal. Když mi to o chvíli později dojde, zastavím se. "Huh, co? Jaký syčení?" Překvapeně se na Sigiho podívám. "Cože jsi to říkal? Že... že při tom syčím?" Vytřeštím oči a... jak mi tak zpětně dochází, jak to asi muselo vypadat, když jsem s Artemisem mluvil... zrudnu v obličeji, nasadím načuřený výraz a rychlým krokem pokračuji dál. Taky mi to ten tupec (Toris) mohl říct! Na hodně dlouhou dobu se odmlčím. Stále si připadám jako naprostý idiot a je jen dobře, že je Artemis v rukávu a vzájemně na sebe nevidíme. On nemůže vidět, jak se tvářím já a já... no... řekněme, že kdybych ho viděl, jak se mi směje, asi bych ho na místě uškrtil, jak jsem sliboval už předtím. "Na Vánoce? Uhm..."Sigi mě opět vytrhne z mých dost pochybných a nijak nedůležitých myšlenek. "Popravdě, nevím. To záleží, kde budou bratři. I když osobně doufám, že odjedou na Vánoce domů a já tak budu moct zůstat tady. Nehodlám si kazit svátky v jejich přítomnosti." Pronesu a opět se u toho tvářím strašně načuřeně. Otočím se na Sigiho. "Ty budeš tady?" zeptám se. "Kdybys tu zůstal se mnou, mohli bychom si na Vánoce uvařit pravé vánoční scones podle starodávného receptu mojí praprapra... (po 5 minutách)... prababičky. Žádné jiné cukroví se jim nemůže rovnat." Pronesu s hrdostí sobě vlastní a už začínám v duchu plánovat, jak společně se Sigim oslavíme Vánoce. Což mě přivádí k myšlence, co mu dám k Vánocům letos? Poněkud konsternovaně se na Sigiho podívám a přemýšlím, zda se chce jen nenápadně zeptat, co bych si přál k Vánocům letos já Ale pak nechápu, proč o mě mluví jako o idiotovi, anebo... je tu ještě někdo... další? Pak by mě ale zajímalo, která lemra si mohla tak získat pozornost mého drahého kamaráda, který se jen tak s někým nezahazuje. "No... dárek pro idiota... chm..." Přemýšlím vylučovací metodou jsem přišel na to, že to asi nebude dárek pro mě, protoež mě by Sigi nikdy idiotem nenazval! a z nějakého pochybného důvodu s emi před očima postupně promítnou obrazy všech mých bratrů. Zamračím se a rukou ty obrazy rozeženu. "Co já vím, co takový jednoduchý lidi chtějí. Těm stačí ke štěstí málo. Třeba čučení do ohně nebo zevlování na padající vločky." otočím se na Sigiho. "A takový chcípaci jako mudlové, kteří si nemůžou takovej sníh vyčarovat, kdy se jim zlíbí si ho třeba uměle vyrábí a zavírají do takový divný kulatý věci, ketrou mají na stolku a když si chtějí připomenout sníh zatřesou s tím a ono to imituje sněžení." Popíšu Sigimu onu věc a doufám, že s enebude moc pídit, odkdy se zajímám o mudly. pravdou je, že jsem to jednou omylem našel v jedné knize, protože nějaký imbecil přehodil vazby. A tak na místo Vaříme scones 1000 a pořád jinak jsem si vypůjčil Vánoční zvyky mudlů Naštěstí už dojdeme až ke Snapovo kabinetu. Počkám, až Sigi zaklepe a po vyzvání vejdeme dovnitř. "Dobrý den, pane profesore." Pozdravím ho a nervózně se ohlídnu po Sigim. Tak nějak nevím, jak začít, takže čekám, že mi trochu pomůže. Jak vidno čekám marně a profesor z našeho tichého výstupu, které ho evidentně vyrušilo, není zrovna nadšený. Zlověstně si nás oba prohlíží svým přísným pohledem. Z hluboka se nadechnu a pak se rázně začnu. "Pane profesore, myslím, že jsme našli příčinu dnešního... e... očarování naší koleje."Hledám vhodná slova pro pojmenování Francis-problému. Snape se na nás oba dál přísně zadívá. Pak vstane od stolu a zatímco k nám přechází a oba si nás přeměřuje pohledy, Sigiho poněkud déle, snad jako by si všimnul, na co tak zírá, pomalu a tiše mluví. Pane Kirklande, je od vás velice obdivuhodné, že se staráte o problémy svým spolužáků, ale my už příčinu známe. Byl jím lektvar lásky, který někdo přimíchal do jídla vašim spolužákům. Přesněji. Jen a jedině vašim spolužákům. Takže... pokud jste mi chtěl společně s panem Bondevikem oznámit tuto skutečnost, vážili jste sem cestu zbytečně. Nehledě na tom... že byste právě teď měli být na hodině." Oba si nás změří svým pronikavým pohledem a svým mlčením nám dává prostor na naši obhajobu. "Měli jsme mít hodinu s profesorem Lockhartem, ale tomu poté, co snědl tyto sušenky..." začnu vysvětlovat a Sigi zatím vytáhne onem inkriminovaný materiál. "... zezelenaly zuby a začal nám místo probírané látky vykládat o své nehynoucí lásce k Francisovi Bonefoyi." Při té vzpomínce se znatelně otřesu. Snape je touto informací zaujat. "Tak vy tvrdíte, že Profesor Lockhart vykazuje stejné příznaky jako vaši spolužáci? A to všechno poté, co pozřel tyhle sušenky?" Prohlíží si pytlíček se zelenými sušenkami a v duchu si říká, jaký je Lockhart idiot. "Zajímavé. Chcete mi snad říct ještě něco?" Zeptá se, když zjistí, že jsme stále tam. Přikývnu. "Ano, pane. Profesor Lockhart se předtím, než ochutnal tyto sušenky, zmínil o jejich dárci. Říkal, že je dostal od jistého Gilberta Beilschmidta. Ale osobně si myslím, že v tom mají prsty ještě další osoby. Třeba jeho bratr Ludwig, Ryan a Morgan. Viděl jsem totiž, jak se ve třídě divně pochechtávali, když profesor Lockhart jedl tyhle otrávené sušenky. Určitě v tom musí mít taky prsty." Pkračuji ve svém bonzování. Snape mě ovšem ostře přeruší. "Pane Kirklande, nechte si, prosím, svoje domněnky laskavě pro sebe. Nicméně to, co říkáte, je velice zajímavé. Řekněte mi, kam šel profesor Lockhart?" Stručně vysvětlím, že Lockhart zažbletnul něco o tmo, že jde najít svého vyvoleného Francise a poté se s palmou v ruce vytratil neznámo kam. "Ušetřete mě laskavě nepodstatných detailů, pane Kirklande. A teď se společně s panem Bondevikem vraťte na hodinu a... hm... za váš přínos do tohoto případu a objev důkazního materiálu vám obě uděluji po 5 bodech. A teď už běžte." Pronese úsečně a já se spolu se Sigim klidím z kabinetu. |
| |
| Malé ohnivé překvapení Místo: společenská místnost Havraspáru, knihovna, školní pozemek, Hagridova hájenka Oslovuje: Tino, Hagrid Zmiňuje: madam Pinceová, Norbert Stojím a sleduju Tina a propadám se do čím dál větší deprese. Jeho úmysl odvést konverzaci úplně jiným směrem je očividný a... průhledný. A pořád se nedokážu zbyvit pocitu, že ho celá záležitost trápí víc, než je ochoten přiznat a že vůbec te´d není tak veselý, jak se snaží tvářit. Chtěl bych mu něco říct. Něco... na povzbuzení, ale nenapadají mě vhodná slova, kterými bych to ještě nezhoršil. Ani nevím, kdy jsem sklopil pohled a netečně zíral na zdejší podlahu. Povzdechnu si. Ticho visící nad náma oběma je strašné. Ani nevím, jak dlouho tam tak stojím a... čekám, ani vlastně nevím na co. Zdá se mi to jako věčnost, než Tino dopíše úkoly a zase se vytratí z místnosti. Stačím za ním jenom prohodit: " 'vidíme se." než zmizí pryč. Povzdechnu si. Podívám se do míst, kde ještě před chvílí seděl. Vzpomenu si, že říkal něco o jeho úkolu do studia mudlů. Vratím se zpátky do knihovny, kde mě nejdřív pořádně sprdne madam Pinceová. Nedivím se jí. Omluvím se jí a jdu hned uklidit svůj nepořádek, který jsem tu zanechal. Chvíli se bezradně motám mezi poličkama a hledám něco konkrétního, co by Tinovi pomohlo, ale prakticky se na to nejsem schopný soustředit, takže zajdu znovu za madam a požádám ji o pomoc. Kupodivu je na mě tentokrát milá a pomůže mi najít potřebné knihy. Narozdíl ode mne jí to netrvá déle než jednu dvě minutky a už mám v rukou knihy jako: Mudlovská hudba v průběhu věků, Móda 21. století, Přehled nejznámějších kapel minulého století, Faux pas aneb v čem budete vypadat směšně či nevhodně Poděkuju jí a odnáším knihy zpátky do společenské místnosti. Neudiví mě, že tam Tino pořád ještě není. Zdálo se, že měl dost na pilno a... po tom všem se za mnou beztak hned tak nevrátí. Odejdu do ložnice, kde položím knihy na Tinův stolek a napíšu na kus pergamenu krátký vzkaz pro něj, ve kterém mu prakticky napíšu jen to, že jsem mu v knihovně vypůjčil pár knih, které by mu snad měly pomoci. Odejdu do své vlastní ložnice, kde se natáhnu na postel a chvílí netečně pozoruju strop. Pak se převrátím na bok a pohled mi padne na nevelkou knihu v kožených deskách a lehce ošoupanými rohy a nesoucí známky toho, že její majitel, ji velice často a rád otvíral a četl. Na hřbetě nese nápis: Nejstrašnější a nejděsivější zabijáci kouzelnického světa. V knize se píše prakticky o všech tvorech na planetě, které ministerstvo kouzel zahrnuje do kategorie XXXXX = prokazatelný zabiják kouzelníků a XXXX = nebezpečný. Takže se tu najdou nestvůry jako Akromantule, Bazilišek, Gryf, Hastrmanec, Chiméra, Mantichora, ale i Jednorožec či Kentaur. A samozřejmě je zde i obsáhlé pojednání o dracích. A samozřejmě taky spousta dalších. Před nedávnou dobou jsem si ji vypůjčil od Hagrida. Lépe řečeno jsem se před ním náhodou zmínil, že uvažuju o pořízení nějakého mazlíčka a zda nemá nějakou zajímavou publikaci, kde bych si mohl něco načíst. Proč mi strčil zrovna tohle mi je doteď neznámé, nicméně to bylo zajímavé počtení. Myslím, že bych mu ji měl vrátit. Zvednu se z postele, vezmu knihu, strčím ji do své brašny, přehodím přes sebe plášť, aby mi venku na zasněžených pozemcích nebyla zima a odejdu. Za nějakou dobu dojdu až k Hagridově hájence. Zaklepu a čekám, až mi přijde Hagrid otevřít. Místo jeho kroků, ale uslyším zpoza dveří strašný rachot, padání nádobí a tříštění skla. Udiveně se podívám na dveře a pak je hbitě otevřu. Téměř okamžitě mě do tváře uhodí žár linoucí se z hájenky. Uvidím Hagrida, jak něco kutí u krbu, kolem sebe střepy z rozbitého nádobí. "Kdo to je?" Řekne přes rameno a nervózně se ohlédne. Svým tělem stále zakrývá výhled na krb. "B'erwald. Přišel jsem vám vrátit knihu." Odpovím a vejdu dovnitř. "Aha. No... polož ji na stůl, ale hlavně za sebou zavři dveře, je tu zima." Svraštím obočí. Nezdá se mi, že by tu byla zima, ale když si to přeje, yvhovím mu. Zavřu za sebou dveře, přejdu ke stolu, kde z tašky vytáhnu knihu a položím ji na stůl. Pak se zase zadívám na Hagrida. "Co koukáš, běž si zase hezky po svých. A příště po zaklepání počkej." Odbyde mě Hagrid, což u něj s jeho typickou pohostiností není obvyklé. Navíc se mnou chtěl prodiskutovat, které zvířátko si z té jeho knížky hodlám pořídit. Svraštím obočí ještě víc a podívám se na něj. Pak pohledem sjedu na rozbité střepy. "Sl'šel jsem ránu." Řeknu na svou obranu a rukou ukážu na střepy. Hagrid se ošije. "No... Lekl jsem se, když... jsi vešel. To ale není tvoje starost. Teď už běž. Postarám se o to sám." Snaží se mě opět vystrnadit. " 'uklidím to." Nabídnu se, aniž bych čekal na dovolení, vytáhnu hůlku a jednoduchým kouzlem nechám rozbité střepy znovu poskládat do původního nádobí a odlevitovat na poličku. Hagrid se opět nervózně ošije, pak se rychle ohlédne zpět ke krbu a opět na mě. "No, tak děkuju, ale... te´d už běž. Copak nemáš hodinu?" Zavrtím hlavou. Hagridovo chování je podivné, mám pocit, jako by něco schovával. Něco, co nechce, aby kdokoliv objevil. Mám Hagrida rád. Ví o zvířatech první a poslední, i když má občas trochu úchylku, co se týče chování dost nebezpečných nebo pochybných tvorů. Občas sem zajdu pro nějakou tu radu ohledně tohoto tématu a vždycky si spolu dobře popovídám. (čti: Hagrid celou dobu vypráví a já mlčím a upíjím čaj) Hagrid se znovu nadechuje k dalšímu pokusu urychlit můj odchod, ale ticho v hájence je přerušeno praskotem, po němž cosi dopadne hlasitě na podlahu. Přímo k Hagridovým nohám. Podívám se na to a... vytřestím oči. "Drak?" přeptám se, jen abych se ujistil. Hagrid je z toho všeho stále velice nervózní, i když o chlup míň, než před tím. A když pronesu to jedno slovo, vzedme se v něm jeho chovatelská pýcha a hrdě odpoví. "A ne vobyčejnej! Ale Norskej ostrohřbetej." Láskyplně se podívá na dráčka, který se zatím kolébá u jeho nohou. "Pojď sem maličkej, tvoje mamička je tady." Sehne se k dráčkovi, který se sice otočí po hlase, naznačí směr svojí chůze, ale jen proto, aby mohl vzápětí chňapnout po Hagridových prstech. "No není roztomilej?" otočí se na mě, kterak se na něj nedůvěřivě dívám. "Budu mu říkat Norbert. Norbertku, jak se ti to líbí?" otočí se zase na dráčka a "cukruje" se s ním. A já stále stojím a překvapeně zírám na malé stvořeníčko, ze kterého je Hagrid úplně paf. |
| |
| Blíží se famfrpálová sezóna Místo: Ošetřovna, chodby, velká síň, ložnice, famfrpálové hřiště, učebna kouzelných formulí, učebna OPČM Oslovuje: Kikua, Tina, Francise Zmiňuje: Sigiho, Arthura, famfrpál, Snapea, Lockharta, Pomfreyovou, zelené opice, náhodné spolužačky Pokojně spím a zdá se mi sen o famfrpálu. Létám si takhle poklidně na koštěti, shazuji zmijozelany na zem, střílím góly, vyhýbám se potloukům a tak podobně... prostě jako každoroční utkání. Vlastně, až na ten moment kdy se se mnou začte koště zmítat zprava doleva a drmolit něco o vstávání hlasem madame Pomfreyové. Záhada je naštěstí brzy vyřešena, protože ten hlas skutečně patří Pomfreyové a ten zápas byl asi sen... 'Nebo to mohla být vize a bude ze mě jasnovidec!' Hmátnu po brýlých, nasadím neoblomně sexy úsměv, prohrábnu si vlasy a na asi tisícerou žádost Pomfreyové opustím ošetřovnu. 'Jasně, brzo začne famfrpálová sezóna, měl by se dát do hromady tým a mohli bychom začít s tréninky. Pár potlouků do hlavy nikomu přeci neuškodí.' "Pěkné ráno Flemingová..." Vyšlu ke zmíněné dívce jeden ze svých nejlepších úsměvů a nanejvíš spokojeně sleduji jak se jí vehnala krev do tváří, ovšem stále si uvědomuji, že jsem profesionál a tak se nezastavuji dřív než před Velkou síní, kde je poněkud narváno. A zdá se, že se tu děje něco neobvyklého...jinak by vlastně nebylo narváno... no jasně, vždyť je to samozřejmý. "To si náš žabožrout ochočil naše zelené opičky?" Nadhodím a neujde mi několikero propuknutí v smích a očividně zamilované pohledy nějakých dívek. 'Tseh, ten blonďatej parchant se tu zase nakrucuje jako bůhvíco, jsem si jistý, že by nějaké to uřknutí neuškodilo. Chm, co třeba mu nechat vyrašit na ksichtu beďary a jiný ohavný věci... jo, to by určitě nepřežil, nádhera jedna ohavná.' S výrazem hnusu sleduji jak si je ten frantík odvádí na ošetřovnu. "Hej, Bonneyfoyi! Drž si ty svý opičky na vodítku. Nechci od nich chytnout lepru nebo něco podobnýho." Zařvu na něj a opráším si hábit, načež si prohrábnu vlasy a s elegancí vkráčím do Velké síně na snídani. Mé sebevědomí však nebylo předchozí újmou nijak zvláště poškozeno, jelikož si přisednu k nebelvírským holkám. Nasnídám se v jejich přítomnosti, nechávajíc se jimi vychválit až do nebes. Nezapomínám s nimi samozřejmě flirtovat a udržovat lehce koketní tón, při čemž mi na tváři hraji jistě nadmíru sexy úcul. Takto posilněn a pln neskonalého sebevědomí vyběhnu do ložnice, kde si rychle vezmu svoje věci. Při pohledu na rozvrh, který mi Kiku tak krásně zkontruoval aby mě upozorňoval na to, co mě čeká další den, zjistím, že mám první dvě hodiny volné. Neváhám ani minutu a popadnu své koště, přičemž se vydávám směrem na famfrpálové hřiště. No dobře... nevydávám se, ale vyletím oknem a zamířím si to tam. Potřebuju přeci jen víc času na to, abych trénoval svůj úžasný let. Tašku jsem si nechal v ložnici a v kapse mám diář, který mne deset minut před hodinou upozorní, co budu mít. Hřistě je prázdné a tak si létám jak se mi zachce. Zkouším si některé výkruty, některé finty a podobně. Prostě zdokonaluji svůj dokonalý let ještě k větší dokonalosti. Jsem si zamozdřejmě vědom toho, že je to téměř nemožné, ale někdy se prostě snažit musím, no ne? Navíc jsem v létě viděl na zápase dost zajímavou fintu. Není ani nijak složitá, jelikož jsem jí na podruhé zvládl. Šlo jen o to přimět koště v pád, aniž bych mířil koncem násady k zemi. Stačilo jen lehce nakopnout proutí. Prostě naprosto triviální věc. Chystám se k dalšímu procvičení, ale z mé kapsy se ozve upozornění a tak se rychle otočím a rychle se rozletím k Nebelvírské věži. Prolétnu otevřeným oknem, popadnu brašnu a vyběhnu směrem na kouzelné formule. Vběhnu do učebny na poslední chvíli a zapluji úplně dozadu... vlastně tam kde je místo, což je jakousi čirou náhodou úplně vzadu. Ihned si vytáhnu učebnit, nějaký pergamen, brko a inkoust, načež vytáhnu z kapsy u kalhot i hůlku. Pohodlně se opřu a ignorujíc výklad učitele si vyslechnu nejnovější fámy. S úšklebkem naškrábu na kus pergamenu vzkaz: "A se mnou bys do postele nešel? Alfred" , načež jej pošlu na Tinovu lavici. S úšklebkem pozoruji, jak si to čte a ignorujíc Sigurdův pokus o nevraživý výraz se nakloním směrem k našemu malinkému uzlíčku tepla. "Ss, hej, ty... ty s tím pitomým příjmením." Sleduji jak se mě snaží ignorovat, ale jsem si více než jistý, že mě poslouchá. "Jak se má tvůj miláček? Asi dost perně po dnešní noci, co?" S neskonalým pobavením se tlumeně směju. Bohužel hodina po chvíli končí a jsem upozorněn, že další zastávkou je OPČM. Posbírám si proto věci a svižným krokem se vydám do učebny, kde zaujmu místo vedle Kikua. "Čau..." Zazubím se na něj a plácnu sebou na židli. "Hej, fakt dík za ten diář... je celkem užitečnej, škoda jen, že za mě nedělá poznámky. Jo, nepůčil bys mi svoje poznámky z formulí, nějak jsem měl na práci něco lepšího, znáš to ne?" Ani se neobtěžuji otevírat brašnu, jelikož předpokládám předem neúspěch této hodiny. Jsem přece ten jasnovidec. ž od začátku hodiny ignoruji výklad toho přeslazenýho idiota a místo toho radši věnuju pozornost Kikuovi. "Hele, za chvíli začne famfrpálová sezózna. Měli bysme dát dohromady nějakej tým a začít trénovat. Přes léto jsem na zápasech viděl pár zajímavých fint. Jako brankář bys je měl znát, některý se používaj docela často a pak je od nás ostatní stejně okoukaj, tak musíš být připravenej. Možná by bylo fajn zítra udělat nábor a rovnou začít s tréninkama. Třeba v sobotu dopoledne by to mohlo jít. To by měl mýt každej čas, teda pokud nebude neležet s hlavou u Pomfreyový po zásahu potloukem." Zubím se a vesele drmolím dál, načež ignoruji fakt, že už tu učitel ani není. |
| |
| Metlobal a iné starosti Miesto: učebňa OPČM Zmieňuje: Alfreda, metlobal, metlobalový tím Oslovuje: Afreda "Ahoj, Alfred-san," pozdravím ho, keď si prisadne na vedľajšiu stoličku a trochu sa natiahnem. Z toľkého sedenia nad knihami ma začína bolieť chrbát, chcelo by to nejaké cvičenie. "Samozrejme..." poviem a vyťahujem poznámky z predchádzajúcej hodiny, ktorú Alfred vynechal... "Dávaj mi na ne pozor, prosím. A mal by si sa teraz trochu sústrediť na učenie. Budúci rok je náš posledný, mali by sme mať na skúškach čo najlepšie výsledky. A čo najlepšiu docádzku," pripomeniem mu. Vážne, keby som Alfredovi nedával poznámky a nepomáhal mu s učením a úlohami, nie som si istý, či by sa vôbec dostal do šiesteho ročníka. A potom Alfred začne rozprávať o metlobale a ja na chvíľu zabudnem na hodinu. Aj tak nie je veľmi užitočná. Takmer som zabudol na metlobalové tréningy. "Iste, Alfred-san, rád sa naučím nejaké nové triky na ohrisku. Nejaké som videl aj na zápasoch v Japonsku počas leta, to by mohlo tiež pomôcť," dodám po chvíľke zamyslenia. "Hm... sobota je myslím v poriadku, kým sa nepôjde do Rokvillu," súhlasím s tréningom. "Nezabudni sa ale dohodnúť aj s ostatnými," poviem a začínam už premýšľať nad tým, čo budeme robiť na transfigurácii na ďalšej hodine. Po škole budem musieť zájsť do knižnice, dobrať si to učivo z OPČM, ktoré by sme zrejme brali, keby sme mali zodpovednejšieho učiteľa. Vzdychnem si a ďalej počúvam, čo Alfred rozpráva. |
| |
| Další kecy o famfrpálu... Místo: Učebna OPČM Zmiňuje: Oslovuje: Kikua "Aaah, děkuji, děkuji, jsi moje záchrana." S téměř posvátnou opatrností převezmu poznámky a opět nasadím svůj široký úsměv. "Neboj se, budou u mě ve větším bezpečí než v Gringottových bance." Prohlásím a pak nasadím poněkud útrpný obličej. "Docházku vem čert. Příští rok končíme, tak si to hlavně musíme pořádně užít." Lehounce do něj strčím loktem a zazubím se. "Chci aby se na mě ještě dlouho vzpomínalo. Už mi nezbývá moc času na to, abych se zapsal do historie školy." Trochu víc zapluj do židle a prohrábnu si vlasy. "Hm? Kdo to u vás letos vyhrál? Zase ten tým z Tokia?" Optám se s nijak extra velkým zájmem a překvapeně zaregistruji, že zmizel vyučující. "Hele, kde je ta bloncka?" Založím se ruce na hrudi a trochu se zamračím, když si uvědomím, že učitel zmizel, aniž bych si toho všiml. Vlastně to považuji za výsměch mým schopnostem se nenápadně zdejchnout z hodin. "Doufám, že už není zamluvený hřiště. Nechce se mi ráno vstávat jen proto, abych seděl pouhou hodinu na koštěti." Zamrmlu a zívnu si. "Možná bychom se měli pomalu vydat na další hodinu." Prohodím, zastrčím Kikuovi poznámky do tašky a zvednu se ze židle. "Co teď vůbec máme?" |
| |
| Cesta na transfiguráciu Miesto: učebňa OPČM, chodba Zmieňuje: Lockharta, Alfreda oslovuje: Alfreda "O tom nepochybujem..." poviem po poznámke o Gringottbanke a radšej to nechám tak... možno by nebolo zlé urobiť Alfredovi rovno kópiu mojich poznámok, ale to by poto nerobil absolútne nič... a to by mu nepomohlo. "Myslím si, že táto škola si ťa pamätá naozaj veľmi dobre a ešte dlho bude... Aj keď nepochybujem o tom, že do konca budúceho roka ešte stihneš urobiť niečo podobné ako odčarovať schodisko alebo stenu alebo niečo podobné..." "Áno, opäť oni... u nás nemajú ktovieakú konkurenciu," odpoviem na otázku o tokijskom metlobalovom tíme, keď si Alfred všimne, že vyučujúci zmizol. "Hm... možno ho niečoo zjedlo... alebo sa rozhodol dať výpoveď, aby nás mohol prísť učiť niekto kompetentný," poviem a dúfam, že aspoň jedno z toho je pravda, aj keď o tom pochybujem. "Ďalšia bude transfigurácia, mali by sme ísť, nech to stihneme," poviem a zdvihnem sa aj ja zo stoličky, aby som s Alfredom šien na ďalšiu hodinu. "Môžeš sa opýtať niektorého z profesorov, či nevie kedy je ihrisko zajednané alebo nie..." premýšľam nahlas už cestou na transfiguráciu. |
| |
| Přeměňování Místo: Učebna OPČM, chodba, učebna Přeměňování Zmiňuje: Lockharta, Arthura Oslovuje: Kikua "Ale není to nic s čím bych se dlouhodobě zapsal do historie školy. Chce to něco hrdinského, něco o čem si budou povídat i následující generace..." Poněkud bezradně vydechnu a začnu si zahrávat s myšlenkou, že bych do toho angažoval Arthura jakožto zlého černokněžníka a já bych pak byl ten, kdo by ho porazil, předal pod dohled učitelů k jeho školnímu trestu a zachránil tak hrdinsky celou školu. Všichni by mi pak byli vděční, psalo by se o mě ve všech našich novinách a určitě by mi dali i merlinův řád, minimálně druhé třídy. "Hm, ani se nedivím s Hitoshimou na postu chytače a tou mladou Otoko jako brankářkou." Prohodím konverzačně, jelikož jsem se o tokijském týmu něco málo dočetl. "V Denním věštci psali, že jsou dost silnými kandidáty na mistrovství světa. Otoko prý zatím propustila jen jediný gól a to když hráli jakýsi přátelský utkání proti rusům." Zívnu si. "To by bylo nejideálnější... ale nevím, jestli se mu podařilo do školy propašovat něco lidožravého. Ale kdyby sem dostal hajnej nějaký draky, mohlo by to bejt zajímavý." Zazubím se. 'A nebo zbavím naší školu ohavného Lockharta a stanu se hrdinou!' Projede mi hlavou, ale upřímně... můj plán s Arthurem se mi zamlouvá daleko více. S rotáhnutím vylezu z učebny a pomalým krokem se vydám k učebně přeměňování. Cestou si nechávám plynout myšlenky. "Hm, kolikátého dnes vůbec je?" Optám se nakonec a prohrábnu si rukou vlasy a s následným plesknutím jakési holčiny po zadku dál kráčím chodou. "Co jsme vůbec brali posledně? Nějak si to moc nevybavuju. Asi jsem tu hodinu trochu zaspal." Vypadne ze mě a zazubím se, přičemž vejdu do učebny a zamířím k naší lavici. |
| |
| Den na houby Kde: Jídelna, jasnovidectví, Astronomie, školní pozemky S kým: Snape O kom: Petr, Snape, všechno zlo světa a Bonefloy
Petr utekl. To bylo krajně nezdvořilé, po tom všem co jsem mu ještě nestihl říct. Měl bych s ním řekněme další plány… Ale momentálně je musím odsunout na neurčito, proklatě! Ke stolu se přiblíží Snape, drahý to náš kolejní profesor v dobré náladě jako vždy. A zas se tváří jako kdyby mu dali ježka na židli. Možná bych měl jako by nic odejít, ale stejně by si mě našel, na to on je expert. Být vždy a všude a všechno vědět. Trochu mi připomíná mého otce. Taky má výhrady ke všemu co udělám. Co ti můžu říct? Že jsem nesnídal, Earl Gray k snídani je neskutečný hnus. Astronomie by se měla škrtnout z rozvrhu a POKT by mělo mí nejméně tříhodinová praktika. A škola větší zásobu magických tvorů k pozorování. Ale to bys nechtěl asi slyšet co? „Dobré ráno pane profesore. Přišel jsem ráno na snídani a už tu byl tento zmatek, Usuzuji, že něco je v pití a jídle, jelikož jsem se k jídlu ani nedostal“ že jsem neměl hlad vědět nemusíš „Všem zezelenali zuby a velice je to táhne k panu Bonefloyovi. Poslal jsem ho i se svou kolejí na ošetřovnu, jelikož to bylo v tu chvíli to nejlepší řešení. Nemohl jsem je doprovodit, protože za chvíli mi začíná hodina a bylo by neprofesionální, kdyby Primus chodil do hodin pozdě, vrhá to špatné světlo na celou kolej. Což si vzhledem k bodovému hodnocení nemůžeme dovolit. “ Snape odejde na ošetřovnu a já do třídy. Jasnovidectví, nudaaaa. Když přilítne Lockhart s koštětem a hodí ho na Francise, je to sice trochu vzrůšo ale stejně bych si ty čajové lítsky nejraději znovu zalil a vychutnal si dobrý poctivý černý ruský silný čaj. Konečně to utrpení skončilo. Utrpení č. dvě začíná. Astronomie… nemám rád ten předmět je nudný příšerný odporný, otevřu si knížku a jen do ní tupě zírám na řádky a počítám vteřiny do konce. Když už je konečně konec uteču ven na vzduch ke zvířátkům. Žádný Earl Gray, žádné zelené zuby, žádný Bonefloy a žádná Astronomie. Jen já, Káťa a zvířátka na školních pozemcích. |
| |
| Co s tím tady Kde začít 8D, dobře, přiznám se, že sem nepíšu proto, že bych chtěla nějak posunout děj (i když by to vážně chtělo 8D) nebo jo, možná bych chtěla, jen mi na to chybí se donutit, veškerá moje motivace umřela 8D ... (sorry lidi). Tohle dobrodružství podle mého názoru upadlo, myslela jsem si, že po jeho znovuobnovení to nějak půjde, baví mě to tu číst a tak ... Dobře, vím, že někteří z vás se snaží, a to, že se tu teď nic neděje, jo, to je moje chyba. I tak ale děkuji především Radě za trpělivost, za nápady a za motivaci to tu udržet tak dlouho. (Za tři dny to bude rok, co tu tahle jeskyně trollí, se nezdá, co? 8D) Nicméně ... poslední dva měsíce mi čím dál tím víc ubývá energie tady něco řešit, natož sem něco psát. Možná, kdybych některý prvky vyřadila nebo zredukovala postavy ..., nevím. Vážně nevím. Jestli chcete, aby to tu zůstalo, máte asi nelehký úkol - zkuste si mě znovu nadchnout 8D. (omlouvám se za jistý druh sobeckosti 8D). Zjistila jsem, že neústavné psaní lidem, aby napsali, mě vyšťavuje natolik, že pak nemám nejmenší chuť psát sama (čest těm, kteří dokáží napsat bez toho, abych je musela prosit skoro na kolenou 8D - trochu přeháním. Mám ale i lepší věci na práci, víte :D. A taky děkuju těm, kdo si tohle kopání občas vezmou na starost za mě). Takže asi takhle, nezruším si to tu ze dne na den, naivně si myslím, že to tu někteří třeba máte rádi. Ale na rovinu říkám, že mám sto chutí to udělat. Ale protože o týhle jeskyni od začátku říkám, že je náš všech, chci vám dát prostor se k tomu vyjádřit. (Asi tak 14 dní, trollit s tím tady do doby, než nás přijdou trollit s modrým přispěvkem, se mi nechce :D) Všem vám děkuji za spolupráci. ^^ Vaše Adrý |
| |
| Milí spoluhráči, přemýšlím, od kdy píšu příspěvky za PJ formou dopisů, říkala jsem 14 dní, já vím. Ale myslím, že už jsem se rozhodla i s přihlédnutím na některé reakce, a nemá proto smysl to zdržovat. Já rozhodnutí už měnit nebudu. Prvořadě děkuji těm, co se vyjádřili (ať už tady nebo na skypu). Chtěla bych poděkovat všem, kteří jste zde hráli a pomáhali tento příběh vytvořit. Doufám, že jste si to zde užili a že se sejdeme třeba v jiné jeskyni nebo na srazu 8D. Nicméně toto dobrodružství v této podobě končí (ale to, že bude volné pokračování na stejný námět s pár lidma, kteří by mě zakousli, kdybych to položila úplně, zastírat nebudu, chm). Loučím se tedy s vámi. Děkuji za trpělivost a hodně zábavy v jiných jeskyních 8D. Mějte se hezky, jistá Adruš. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR