AnFinalFantasy 2
hrálo se Jindy
od: 24. listopadu 2008 16:22 do: 20. prosince 2009 21:19
Dobrodružství vedl(a) Nikleri
| |
 | Zažili jste společně mnoho hezkých i méně hezkých chvil. Nýní, když už to vypadalo, že se svět vrátil do normálu, tak Vám došlo, jak moc jste se zmílili. Twiste se vrátil za pomoci Sinuse k moci a chce se pomstít.... JEN PRO ZVANÉ !!!!!!! SOUKROMÉ DOBRODRUŽSTVÍ !!!!!! |
| |
| Twiste a jeho plán pomsty Uplynuli pouhe dva roky od posledních událostí, které jste zažili v Xalatu. Zdálo se, že je vše v naprostém pořádku a že se vše vrátilo do normálu. Stromy opět rostli a květiny kvetli. Zvěř volně pobýhala po lesích a lidé byli opět šťatsní. Final a Nagi spolu odstěhovali do jednoho z lesů. Stále udržovali kontakt s Atanem, který se stal novým králem Xalatu. Vládl moudře a po boku své něžné ženy Xilien i spokojeně. Vuna se zdržovala v blízkosti hradu a paladína jménem Adrián, který ji dosud nedal svou lásku, ale ona se nevzdávala. Mladý muž, který přišel do zámku, aby pomohl s jeho obnovou se stal královým přítelem. Často se společně všichni výdali. Přesto tato idilka neměla dlouho trvat, protože Sinus, který uprch a přísahal pomstu, jak Finalovy, tak Nagi se vrátil do Xalatu, aby vzkřísil svého bývalého pána Twisteho. To se mu povedlo a znovu oživlý Twiste netoužil po ničem jiném než po šanci se pomstít tomu polodémonovy a té zrádkyni, která mu pomáhala. Začal spřádat úkrutný plán. Nechal Nagi unést a pak jí poslal časovým portalem do budoucnosti. Přesněji do USA v roce 2008. A aby se nemohla vrátit, tak jí vymazal paměť. Final netuší, co se s jeho milovanou stalo a hledá pomoc... |
| |
 | Probudil mě nepříjemný zvuk budíku. Posadila jsem se na posteli a promnula oči. Naštvaně jsem zmáčkla tlačítko stop a budík utichl. Pohlédla jsem do zrcadla ve velké moderně zařízené ložnici a spatřila mladou ženu s černými vlnitými vlasy jak rozespale sedí na velké kulaté posteli s černým saténovým povlečením. Vylezla jsem z postele a oblékla červený župan. Hlasitě jsem zívla a protahujíc se jsem odešla do kuchyně. Dveře nerezové lednice byly polepené spostou malých papírků s upomínkami a já začala pátrat po těch dnešních. "Jilian má narozeniny...sakra, ten večírek a já mám tolik práce! Kafe s Georgem...chudák, opustila ho přítelkyně, to nemůžu vynechat. I když dneska bych se nejraději válela u televize. Otevřela jsem dveře ledničky a vyndala pomerančový džus. Cestou k televizi jsem popadla krabici s cornflakes a posadila se na gauč ze světlé kůže. Zapnula jsem CNN a sledovala jak nabubřelý moderátor breptá něco o Bushovi. Trhla jsem sebou, když na stolku vedle gauče zazvonil telefon. Natáhla jsem se pro sluchátko a s rychle dokřoupala cornflakes, co jsem měla v puse. "Christine O´Brianová..." Představila jsem se s už prázdnou pusou a z druhého konce se ozval smích. "Chris, já si snad nikdy nezvyknu na ten tvůj formální hlas, když se představuješ. Už máš ten článek o Stanlyové?" Mužský hlas zněl pobaveně. "Nicku nemůžeš mi jednoduše volat na mobil,kde poznám, že jsi to ty? Tenhle tvůj smích mi leze krkem...Jistě, že mám ten článek." Nicolas Galled byl můj kolega z Fashion and Style tady v New Yorku. On dělal návrháře a já se starala o katalogy. "Mimochodem zlato, jaktože ještě nejsi v práci?" Zašvitořil a já se ušklíbla. Homosexuál, který mě nazýval zlatem, miláčkem a bůhví, čím ještě v jednom kuse. Podívala jsem se na kosočtvercové hodiny nad televizí a zakuckala se. "Ježiši jakto, že je tolik hodin? Vydrž!" Rychle jsem na sebe naházela první, co jsem našla. Červenou skládanou sukni, černé lodičky na vysokém podpatku, delší triko s volným výstřihem a černé projmuté sáčko. Vlasy jsem si dala nahoru do spony a popadla černou lakovanou kabelku. Při běhu ke dveřím, jsem vypnula televizi a hned jak jsem otevřela dveře z dálky jsem otvírala bílého bavoráka. Provoz byl jako obvykle šílený, ale vzhledem k tomu, že budík mi zazvonil později, než jsem potřebovala, nebylo to tak šílené. |
| |
 | Xalat Probudilo mě slunce procházející oknem našeho domu. Nechtělo se mi, ale vůbec vstávat, místo toho jsem se otočil k Nagi, která spala vedle mě, ale když jsem položil ruku na místo, kde měla mít boky, tak jsem nenahmatal nic jiného než prázdné místo. Otevřel jsem oči a podíval se po pokoji jestli ji někde nezahlédnu, ale nebyla tam. Vstal jsem z postele a šel jsem se podívat do jiných pokojů, ale tam taky nebyla. ,, Nagi?" zeptám se zmateně. Kde může být? ,, Hledáš svou milovanou?" ozve se mi za zády úlysný hlas. Otočím se a spatřím tam Twisteho. Okamžitě mi zčernají oči. ,, Ty! Kde je Nagi? Mluv nebo tě pošlu zpět do pekla, tam kam patříš!" řeknu vzteky bez sebe. ,, Tak to těžko, protože jestli ji chceš někdy najít, tak by jsi to neměl ani zkoušet!" řekne rádoby přísným hlasem. ,, Co ode mě chceš?" zeptám se. ,, Utrpení! Chci vidět jak trpíš. Chci vidět, jak padneš do prachu a zdechneš tam jako prašivý pes. Sám, bez té, kterou miluješ!" řekne odporným hlasem a potom zmizí v nějakém portálu. Nezůstane po něm ani památka. Díval jsem se na zmizelý portál a padl jsem na kolena. ,, Nagi..." zašeptal jsem. Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat. ,, Nagi!" tentokrát jsem zakřičel, vzňal se ve mě oheň a najednou všechno kolem mě hořelo. Bylo mi to jedno. Slzy mi ani nestihli vytéct z očí, protože se žárem hned vypařovaly. |
| |
| Položila jsem kafe v kelímku na velký dřevěný stůl v prosklené kanceláři a zvedla hlavu, abych viděla Nicka, jak se řítí za mnou se zuřivým máváním vzorníkem. Usmála jsem se a posadila se za stůl. Vyjela jsem na počítači svůj e-mail a článek vytiskla a přidala ke zbytku materiálů na nové číslo. Otevřel dveře a praštil vzorníkem o můj stůl. "Došla jim fialová kůže!" Podíval se na mě s děsem v očích a já si podepřela bradu a pozvedla koutek v úšklebek. "A...?" Pozvedla jsem obočí a nespouštěla oči z jeho frustrované tváře. "Kolekce na tenhle měsíc se zakládá na fialové! Potřebuji tu látku! Jinde ji nemají." Zhroutil se do černého křesla proti mě a hlasitě vzdychl. "Nicku, zlato..." začala jsem napodobujíce jeho tón, když mluví se mnou. "Cash a Forent mají úplně stejnou látku a máme s nim smlouvu od...přesně od teď." Podívala jsem se na hodiny, které hlásaly devět. "Chris! Ty jsi moje spása, kdybych nebyl na chlapy, hned bych si tě vzal..." Úlevně se na mě usmál a chystal se k odchodu. "Počkej ty lichotníku, za odměnu tohle odnes Renné." Podala jsem mu materiály na katalog a on na mě mrknul a okráčel. Otevřela jsem kelímek s kafem a napila se. Moje tělo potřebovalo kofein a to nezvratně. Najednou mi začala šíleně třeštit hlava. Nechápala jsem co to je. Najednou jsem viděla oheň, spoustu ohně a cítila jsem bolest, úzkost a stesk...cítila jsem se tak bezmocná. Když to přestalo, stejně rychle, jako to začalo. Zírala jsem do zdi a ruce se mi třásly. Kafe bylo rozlité po stole a kapalo na rubínový koberec. Dveře kanceláře se otevřeli a vešla Anee, moje asistentka. "Ježiši Christine, jste v pořádku?" Začala utírat kávu a automaticky mě posunula od stolu, aby to na mě nenateklo. Já pořád koukala do zdi a nechápala, co se to stalo. "Myslím Anee, že si někam zajdu. Pomiň, stejně už mám všechno hotové, ty fotky vyberu doma, pošli mi to na mail a kdyby volal pan Collins, přesměruj mi to na mobil. Díky." Přehodila jsem přes sebe sako a vzala kabelku. Nepřítomně jsem vyšla z kanceláře a sjela výtahem do recepce. Vrátný huhlal něco o tom, že jsem se moc neohřála, ale já ho nevnímala. Procházela jsem ulicemi New Yorku nevědomky, kam jdu. Potřebovala jsem vzduch. |
| |
| Xalat Nevěděl jsem, jak dlouho jsem tam klečel v hořícím domě. Bylo mi to jedno. Najednou jsem se vzpamatoval. Věděl jsem, co musím udělat. Musím najít Nagi, za každou cenu a budu potřebovat pomoci. Prudce jsem se zvedl ze země a vyrazil rychlím tempek z hradu, kde panoval Atan. Běžel jsem v kuse dva dny a dvě noci, když jsem konečně spatřil hradby. Nedokázali mě zastavit ani vojáci. Proběhl jsem náměstím jako smyslů zbavený. Doběhl jsem do truního sálu, kde zrovna příjmal Atan audience. Prudce jsem se zastavil a lapal po dechu. Ve chvíli, kdy mě spatřil, tak umlkl v půli věty, kterou pronášel k nějakému napudrovanému panákovy. ,, Atane...! Nagi!" řekl jsem a víc jsem ze sebe nedokázal dostat. Nestačil jsem s dechem. Únavu se mi podlomila kolena. Jenže na zem jsem neklesl. Atan už byl u mě a držel mě. ,, Co se stalo? Co je s Nagi?" díval se mi do očí. ,, Je pryč. On jí unesl a někam ji poslal!" dokážu ze sebe nakonec vymáčknout. ,, Kdo? Finale, kdo ji poslal kam? znovu na mě mluví. Copak mě nechápe? napadlo mě, ale potom jsem vyhrkl. ,, Twiste, unesl Nagi, aby se mi pomstil a někam jí poslal! Chápeš to? Ten parchat se vrátil!" řeknu a začnu se trošku vzpamatovávat. ,, Slyšela jsem dobře? Říkal jsi Twiste?" ozve se mi za zády a já v hlase poznám Vunu. |
| |
 | "Slyšela jsem dobře?Říkal jsi Twiste?" zeptám se překvapeně když spatřím udýchaného kamaráda. "A kde jste byli že Vás Twiste našel?" zeptám se a dojdu k Finalovi. Chytím ho konejšivě za ramena a dívám se na něj. Nagi ! Nagi, Nagi, to není možné! Když už byl klid, zase se něco semlelo! A jak to že se Twiste vrátil?! Sice jsem neviděla jak ho zabily ale určitě ho zabily! |
| |
| Posadila jsem se na zahrádku jedné kavárny a objednala si silné presso s mlékem. Ani jsem si neuvědomila, že mi brní kabelka. Když mi servírka položila hrnek na stůl, nejistě se usmála. "Asi vám zvoní telefon slečno..." Zvedla jsem k ní oči a poděkovala. Vytáhla jsem mobil a stiskla zelené sluchátko. "Prosím?" Zeptala jsem se nepřítomně a usrkla si kafe. "Polož to, už jsi na tom závislá." Trhla jsem sebou a ohlédla se za sebe. Stál tam a usmíval se. "Co je s tebou?" Pohledný muž v černém obleku a s kufříkem v ruce si přisedl. "Ahoj Phille." Pokusila jsem se o úsměv. Byl to dobrý přítel, ale věděla jsem, že přátelství mu nestačí. "Jakto, že nejsi v práci?" Pozvedl obočí a objednal si čaj. "Nevím, nějak mi není dobře." Napila jsem se a záměrně se dívala jinam než na něj. "Dnes ti to sluší." Čekala jsem, že to přijde, pohlédla jsem na něj a zakroutila hlavou. "To říkáš vždycky, když mě vidíš." Zašklebila jsem se na něj. "Taky ti to sluší pořád." Vzpoměla jsem si na Jilian. Vždycky když jsme se viděli mi nadávala, že ho odmítám. Úplně jsem slyšela její slova. "Je to dobrá partie, hezký, bohatý, hodný, věrný a navíc je do tebe blázen!" "Nech si to Phille..." Nepřestával se na mě dívat a já se zase ponořila do hrnku. "Pojď se mnou na večeři Christine, jen jednou!" Vypadlo z něj a koketně se na mě usmál. Většině žen by se nejspíš pod tím úsměvem podlomila kolena. "Jilian dnes slaví narozeniny..." Byla jsem ráda, že mám únikovou cestu. "No vidiš, málem bych na to zapoměl, tak to se uvidíme. Takže tě vyzvednu před domem v osm a pojedeme společně do Havana beach?" Nenechal mě ani odpovědět a mávnul na servírku, která na něj koukala jako na obrázek. Zaplatil i za mě a s mávnutím a uchopením kufříku odkráčel přes silnici k černému jaguáru. No bezva... |
| |
 | Xalat, na hradě Ráno začalo jako každé jiné, ale den se měl změnit v peklo. jenže, kdo to mohl tušit. Vzbudil jsem se vedle svojí ženy, která vypadala jako angel, když spala. V poslední době byla hodně vyčerpaná, ale doktor říkal, že se to spravý až se dostane do vyššího stádia požehnaného stavu. Nechal jsem ji tedy spát a sám jsem se vydal do lázní, abych si dal osvěžující koupel. Dnes mě měla čekat horda audiencí a musel jsem se na to fyzicky i psychicky připravit. Po koupeli jsem se nasnídal a oblékl jsem si ty hrozné obřadní šaty, které jsem musel mít na sobě při každé audienci. Audience započala jako obvykle, chodili za mnou boháčí, kteří tvrdili, že potřebují ještě víc peněz a potom se to stalo. Znuděně jsem poslouchal další stížnosti zbohatliků na vysoké daně, když v tom se dveře hlavního sálu rozrazily a dovnitř vběhl uřícený Final. Okamžitě jsem se zvedl z truní židle a šel k němu. Vyhnul ze sebe jen dvě jména. Moje a jeho ženy Nagi. Nagi byla společně s Finalem mojí nejlepší přítelkyní a popravdě jsem jí nikdy nepřestal milovat. Finalovy se podlomily nohy, tak jsem ho musel chytit, aby neupadl. Snažil jsem se z něj dostat, co se stalo a kde je Nagi, ale nebyl schopný normálně mluvit. Potom se skoro vzpamatoval a byl mi schopen říct, že nagi unesl Twiste. Při vyslovení toho proklatého jména se vě mě zvedla vlna hněvu. Viděl jsem utrpení v očích svého přítele a já věděl, že udělám cokoliv, abych mu pomohl najít Nagi. ,, Najdeme ji, Finale!" slíbím mu a potom zavolám služebnictvo, aby mu poskytli dostatek jídla a volný pokoj. Bylo vidět, že je vyčerpaný. |
| |
| Xalat Atan mi slíbil, že Nagi najdeme a já mu věřil. Neměl jsem proč mu nevěřit. Nechal jsem se přemluvit, že se na to nejdřív vyspíme, protože jsem cítil značnou únavu. Dalšího dne ráno, jsem se vzbudil hodně časně s myšlenkou na Nagi. Hned jsem se oblékl do čisého oblečení, někdo ho musel za tu dobu, co jsem spal vyprat, a seběhl jsem dolu za Atanem. Našel jsem ho připaveného na cestu. ,, Můžeme vyrazit?" zeptal se mě a já si všiml, že na sobě nemá nic honosného, ale oblečení rytíře království, tak jako kdysi. Hývl jsem, že můžeme vyrazit. Atan se obrátil na svou ženu na které ještě nebylo poznat, že v sobě nosí budoucího krále Xalatu a omluvil se jí. Ona však řekla, že ho chápe a řekla mu, a´t na sebe dává pozor. Potom už jsme společně s Vunou a Adriánem, který se taky přidal vydali na cestu, aby jsme našli Twisteho. On jediný nám totiž mohl říct, kam poslal Nagi. Trvalo týden než jsme ho konečně našli. |
| |
| Přišla jsem domů a praštila kabelkou na odkládací stolek v předsíni. Vyzula jsem vysoké lodičky a přešla ke gauči do obýváku. Plácla jsem sebo a dala si ruku na čelo. Tohle se mi nestalo poprvé. Už dvakrát od té doby, co jsem se probudila v nemocnici s amnézií. Byly to tak dva měsíce. Práci jsem si našla rychle. Nejspíš jsem předtím dělala něco užitečného, ale neměla jsem páru co, ani kde. Nikdo mě tu neznal. Ale šlo to rychle. Často jsem si přišla, že do tohohle šíleného města ani nepatřím, ale přátelé jsem si našla bez problémů. Nežila jsem si špatně, ale něco mi tu chybělo. Jen jsem netušila, co to je. Dům jsem si koupila po první tučné výplatě. Vlastně jsem ani netušila, jak jsem mohla být po ztrátě paměti tak všehoschopná. V práci mi nedělalo problém vůbec nic a šéfová mě zbožňovala. Otočila jsem se na bok a promnula si spánky. Šíleně mě bolela hlava. "Možná bych si měla zajít k psychiatrovi. Nejsem normální... Zakroutila jsem hlavou a odebrala se do sprchy. Nechala jsem horkou vodu stékat po tváři a po těle a se zavřenýma očima jsem se snažila uvolnit. Jenže to nešlo. Něco mi vadilo, ale co? Zabalila jsem vlasy do osušky a oblékla si župan. Došla jsem k televizi a zapnula ji. Dávali nějaký dobrdružný film. Něco o rytířích a válkách. Vlastně to vůbec nebyl zajímavý film, ale nedokázala jsem se od toho odtrhnout. Rozezněl se telefon a já sáhla pro sluchátko. "Ahoj Chris, nezapoměla jsi doufám na tu dnešní oslavu?" Ženský hlas zněl přátelsky a naléhavě. "Jilian, jak bych mohla..." Usmála jsem se a sundala ručník z hlavy. Naklonila jsem hlavu a vytírala vodu z vlasů. "Phill říkal, že přijedete spolu." A bylo to tady. Úplně jsem zapoměla, že spolu dělají v jedné advokátní agentuře. On byl majitel a ona jeho nejlepší zaměstnanec. Nic se mezi nimi neutajilo. A jak vidno, tak ani nic, co se týkalo mě. "Vážně? No, potkali jsme se u Cafe La Paris..." Pokrčila jsem rameny a sedla si do tureckého sedu. "Ano, já vím. Říkal, že ti nebylo moc dobře Christine. Jsi v pořádku?" Její hlas zněl ustaraně a já se usmála, když jsem si představila, jak teď krčí obočí. "Je mi dobře. Uvidíme se večer. Jdu se trochu vyspat." ****O několik hodin později**** Obtáhla jsem oči černou tužkou a doplnila to kouřovými stíny. Rty jsem natřela bezbarvým leskem a vlasy nechala rozpuštěné. Černé saténové šaty měly hlubok výstřih a holá záda, zdobená jen několika stříbrnými řetízky, které spojovali konce předního dílu šatů a byly různě překřížené. Ke kolenům byly úzké a pak se rozšiřovaly. Stála jsem na stříbrných páskových botách, které začaly vyťukávat pravidelný rytmus, když jsem šla ke dveřím. Popadla jsem stříbrnou kabelku a vyšla ven. Bylo teplo a jasno. Byla už tma, ale neušlo mi, jak se na mě Phill podíval. Pozvedla jsem koutek v úsměv a nastoupila do jeho mercedesu. Když jsme odjížděli, měla jsem divný pocit, jakoby se za námi někdo díval. |
| |
| Xalat, cesta do 21.století Pořádně jsem Twisteho přiškrtil a čím víc se zmítal, tím víc jsem nechal rozžhavit svou dlaň, která mu spalovala hrdlo. ,, Řekni, kam jsi jí poslal?" zeptám se ho, zatímco Atan dohlíží na Sinuse. ,, Stejně je ti to bude nanic. Nebude si tě pamatovat, stratila paměť. Nebo spš jsem to zajistil!" zaskřehotá a přitom se na mě křivě zašklebí. ,, Otebřeš teď hned portál do toho místa a já ti slibuju, že tě nechám žít!" řeknu mu a ještě víc přitlačím na jeho krk. ,, Do...bře!" vychrchlá, potom mávne rukou a já se podívám na tvořící se portálové okno. ,, Jestli je to past!" řeknu mu výhružně. On jenom zavrtí hlavou, jak nejvíc mu to má rožhavená dlaň dovolí. Potom zvedne dlaň a dlouhým prstem ukáže na portál, takže se tam podívám a spatřím Nagi, jak sedí u stolu s nějakým mužem. Má na sobě zvláštní oblečení a všude po cestách, které jsou podivně šedé se pohybují prapodivné a různobarevné stvoření. Muž od Nagi odchází a nasedná do jednoho z těch tvorů. Třeštím oči na ten obraz. ,, Co je to za místo?" zeptám se Twisteho, ale potom si všimnu, že jsem mu nevědomky rozdrtil hrtan. Pustím jeho mrtvé tělo na zem, kývnu na Atana, který zabije Sinuse a potom se podívám na portál. ,, Jdete se mnou?"zeptám se Atana, Vuny a Adriána. Když kývnou, tak společně proběhneme portálem a ocitneme se v tom podivném světě. JIž nastal večer, ale cesty a ty podivné betonové kvádry jsou stále osvětlené. Zatáhnu ostatní do jedné uličky, která osvětlená není a zadívám se k jednomu z těch kvádrů, protože jsem tam spatřil muže, který byl odpoledne s Nagi. Čeká u toh podivného tvora, který je ovšem jiný než ten odpoledne. Potom z kvádru výjde Nagi. Má na sobě černé šaty. ,, Ona má šaty?" zeptá se překvapeně Vuna. Přešel jsem její otázku bez povšimnutí, i když jsem si dobře pamatoval, jak moc mě nagi prosila, aby si a svatbu nemusela brát šaty. Přejedu si prsty po chladném kulatém kovu, který kdysi patřil Nagině otci. Sledoval jsem jí a nedokázal jsem se pohnout. Byla to moje Nagi, ale byla tak jiná! ,, Nagi!" zašeptal jsem a nechal jsem stékat slzy po své tváři. |
| |
 | Xalat - Na hradě Se zívnutím se proberu z dlouhého,posilujícího spánku a trochu rozmrzele vstanu z vyhřáté postele.Kdybych mohl ještě bych si těch pár minut připočítal ale vypadá to že dnes mě čeká další vlna spousty práce. Ohlédnu se po prostorné místnosti ve které už jsem zbyl jen já sám.Ostatní už zřejmě někde pracují a já si tady vyspávám. Přejdu k malému umyvadýlku a opláchnu se studenou vodou a trochu si upravím neposedné hnízdo na hlavě. Během půlhodinky na sebe navlíknu svoji zbroj a ujistím se znovu jestli je stále v pořádku jako tehdy dávno.Když už je čas vyrazit sáhnu po posledním zbytku,svém kladivu které přehodím přes rameno a vyrazím na menší obchůzku po městě. V ulicích a uličkách začíná být pěkně rušno alespoň křik obchodníků a rytmus kovadliny tomu napovídá.Stejně živo je i v komnatách hradu a na nádvoří kde mají hrdí vojáci krále Atana svůj nástup.Vypadá to celkem zajímavě ale co ve mě vzbudí víc pozornosti je Final který se kolem mě prožene jako divoký vítr. "Co se děje?"Zakřičím na něj ale vypadá to že TO něco co ho straší bude něco velkého.Takhle rozrušený nebyl dost dlouho.Na nic nečekám a vyrazím rovnou za ním do hradu,v mysli mě děsí co se mohlo stát tak hrozného. Dorazím do trůnního sálu akorát včas zrovna když Final líčí co ho tak vyděsilo. "Twiste, unesl Nagi, aby se mi pomstil a někam jí poslal! Chápeš to? Ten parchant se vrátil!!"Zaslechnu jeho slova a sám tomu nemohu uvěřit. Twiste se vrátil?Jak je to sakra možné?Myslel jsem že jsme se ho tehdy definitivně zbavili ale je vidět že jsme se zmýlili.Přistoupím blíže za Finalova záda a položím mu ruku na rameno. "Ať už je Nagi kdekoliv Finale mi ti ji pomůžeme najít..."Řeknu a ohlédnu se po ostatních v místnosti.Vypadá to že nás čeká další kus zábavné práce."Ať už budeme muset jít kamkoliv půjdeme s tebou." |
| |
| Vešli jsme do noblesního klubu, který se honosil názvem Havana beach. Byla tam vždy jen vybraná smetánka. Neměla jsem to tu ráda, ale Jilian si na tohle potrpěla. Zahákla jsem se za Phillovu nabízenou paži. Nechtěla jsem sice, aby si myslel, že jsem už povolila, ale vyhnula jsem se tak návalu mužů, kteří mě obvykle na večírcích nespouštěli z očí. Většina lidí tu Philla znala, a tak věděli, že co je jeho, málokdo mu to sebere. Bylo to výhodné a navíc, on nikdy nebyl vlezlý. Večírek byl v plném proudu a já se docela bavila. Popíjela jsem už třetí sklenku Martini a Phill mě celý večer nespouštěl z očí. Pořád mluvil, a tak jsem nemusela já. Jilian měla očividnou radost, že jsem tam s ním, stále se na mě přiblble uculovala. Začínalo mi to lézt krkem, potřebovala jsem na chvíli na vzduch. "Omluv mě na chvíli Phille...prosím." Usmála jsem se na něj a lehce se dotkla jeho ramene, když jsem odcházela. Věděla jsem, že se za mnou dívá. Vyšla jsem před club a obešla budovu. Vzadu byl malý parčík. Posadila jsem se na lavičku a zadívala se na oblohu. Jako bych všechno zapoměla, ale obloha byla vždycky stejná... |
| |
| 21.století ,, Musím za ní!" řeknu a vydám se rychle za mizím tvorem. Snažím se ho nenápádně sledovat, ale ve své elfské podobě nemám šanci. ,, Zůstaňte tady, vrátím se!" řeknu ostatním a potom se začnu měnit. Ve své démonské podobě jsem rychlý. Nenápadně sleduju tvora až do podivně vypadajícího domu. Je všude osvětlen a nad dveřmi vysí nějaký nápis. Když uvidím vojáky u vchodu, dojde mi, že tam se nedostanu. Čekal jsem venku. Jednou musí vyjít. Čekal jsem tam dlouho, ze vnitř se ozývala podivná hudba a já stále seděl na místě a přemýtal jsem, jak se Nagi připomenu. Mezitím jsem se vrátil do elfské podoby. Myslel jsem, že už navýjde, když v tom se dveře otevřely a ona vyšla. Byla sama a šla dozadu za ten podivný dům a pak dál do lesíku s něčím ze dřeva. Posadila se na to něco a já k ní pomalu došel. Postavil jsem se před ní a řekl jsem: ,, Nagi!" všechno, co jsem si připravoval mi najednou vypadlo z hlavy. |
| |
| Sklopila jsem hlavu od nebe a podívala se na muže v divném oblečení. Couvla jsem na lavičce až k opěrce a dívala se na něj. Řekl něco, čemu jsem nerozuměla a díval se na mě, jako šílenec. Zvedla jsem se z lavičky a držela se v uctivé vzdálenosti od něj. "Nevím, kdo jste, ani co chcete, ale jestli mě nenecháte na pokoji, začnu křičet." Dívala jsem se na něj vyděšeně a řemínek kabelky jsem svírala pevně v ruce. Chtěla jsem jít zpátky, ale zastoupil mi cestu. Dívala jsem se mu do očí a na chvilku, snad úplně malou, jsem měla pocit, že už jsem ty oči někde viděla. Ale rychle mě to zase přešlo. Chtěla jsem pryč, měla jsem z něj strach. |
| |
| Díval jsem se jí do očí a viděl jsem v nich, že mě nepoznává a dokonce, že se mě bojí. ,, Nagi, prosím vzpomeň si! Vrať se mi, miluji tě!" řeknu zoufale a oči mi trošičku ztmavnou. Ustupovala přede mnou a já nevěděl, co ještě jí říct. Nebyl jsem zvyklí, abych jí něco vysvětloval. Vždyť to byla moje milovaná žena. ,, Nagi, prosím! To jsem já Final!" udělal jsem k ní krok, ale ona zase ustoupila a slíbila, co to s čím mi vyhrožovala a začala křičet. ,, Nagi, ne! Já ti neublížím! Miláčku!" v mém hlase jde znát čím dál větší zoufalství. ,, Tak si vzpomeň!" křiknu na ní a ukážu jí prsten jejího otce. V jejích očích se něco změnilo, byl to naznak poznání, ale v tom přiběhl ten chlap, co s ní byl odpoledne, přilákán jejím křikem. |
| |
| Říkal něco o tom, že mě miluje a pořád mě oslovoval tím divným jménem. Šel pořád blíž ke mě a já už jsem opravdu ztrácela nervy. "Pomoc!...Pomozte mi někdo, prosím!" Začala jsem křičet a viděla jsem v jeho očích zoufalství. Musel to být opravdu blázen. Pak ke mě natáhl ruku s nějakým prstenem. Zase jsem měla ten chvilkový záchvěv zvláštního o pocitu, ale zmizel stejně rychle jako odešel. Najednou jsem ke svému štěstí spatřila Philla, jak běží k nám a za ním ochranka z Havana beach. Phill oběhl toho blázna a objal mě. "V pořádku Chris...to bude dobré, odvezu tě domů. To je dobrý, jsem u tebe." Uvědomila jsem si, že se celá třesu. Dívala jsem se na ochranku, jak dávají tomu muži pouta a vedou ho pryč. Zabořila jsem obličej do Phillovi košile. "Byl to...asi blázen...on, já nevím...byl tak..." Koktala jsem a Phill mě vedl k autu. Ještě jsem uviděla jak neznámému muži zastrčili hlavu do policejního auta a odvážejí ho pryč. Celou cestu k domu jsem se klepala a zírala před sebe. Když jsme vystoupili, Phill mě doprovodil až ke dveřím. Šel se mnou dovnitř a mě to bylo jedno, nechtěla jsem být sama. Sedla jsem si na gauč a sundala si boty. Vzala jsem do ruky plyšový polštářek a objala ho rukama. Cítila jsem se tak divně. Zmateně. "Přinesu ti vodu, celá se třeseš." Zašeptal a já zavrtěla hlavou a ukázala na skříňku nad televizí. "Raději Brandy..." |
| |
| Začal jí objímat a říkal ji nějak zvláštně. Říkal jí Chris. V očích se mi začali hromadit slzy. Tohle ne! Prosím ne! nesmím ji stratit! byl jsem, tak vyvedený z míry, že jsem si dvěma uniformovanými muži nechal nasadit podivné železné pouta a posadit se do toho zvířete. Díval jsem se, jak jí muž objímá a odvádí mi mou Nagi pryč. Zvedl se ve mě hněv. Byla pryč a já byl vzteky bez sebe. Zvednula se ve mě vlna žáru, která způsobila, že se mi kov na rukou roztavil a potom mi vzplanuly vlasy. ,, Co to?" ozvalo se zděšeně z předního sedadla, když si uniformovaný muž všiml ohně, který se šířil celým tím tvore. Tvor prudce zastavil a muži z něj utekli. Vylezl jsem z hořícího tvora a nechal vztek naplno proudit ve svých žilách. Zapaloval jsem všechno, co jsem měl po ruce. Mířil jsem k věži, odkud vyšla předtím Nagi a kde na mě čekali mí přátelé. Zašel jsem za nimi do uličky a řekl jsem: ,, Jdeme! Nenechám jí tady ani o okamžik déle!" řeknu a oni si všimnou, že se mi začínají ve vlasech objevovat plameny. ,, Počkej, takhle za ní nemůžeš! Vyděšíš ji!" řekne Atan, ale já mu odseknu: ,, Viděsila se mě, i když jsem vypadal normálně!" Potom vyrazím k věži. Vejdu dovnitř, tentokrát se snažím nic nepodpálit. ,, A kde jí chceš hledat?" zeptá se Vuna. ,, Prohledám klidně celý tenhle pitomý dům nebo co to je, ale já ji najdu!" řeknu, ale nemusel jsem hledat dlouho. Zaslechl jsem totiž její hlas z jednoho z bytů. Prudce jsem rukou udeřil do dveří, takže se nejen otevřely, ale i se vzňali. Stál jsem ve dveřích, oči černé jako ta nejtemnější noc, po mém boky stáli mí přátelelé a předemnou seděla na gauči žena kterou miluji a muž, kterého jsem v tu chvíli nenáviděl. |
| |
| Phill vyndal s úsměvem brandy z baru a dvě skleničky postavil na skleněný stůl. Prudce jsem se otočila,když se ozvala šílená rána. Spatřila jsem opět toho chlapa, ale tentokrát nebyl sám. Byl s ním ještě nějaký muž v nějakém brnění jak ze středověku a nějací dva další, divní. Phill položil lahev a popadl pohrabáč od krbu. "Vypadněte odsud! Opovažte se jí ublížit!" Zahromoval a díval se na skupinu podivínů. Vstala jsem a zhluboka dýchala. Dívala jsem se na toho muže. Co to ne něm bylo tak zvláštní? V tu chvíli jsem neměla na mysli to, že mu hoří vlasy. Bylo od Philla sice hezké, že mě bránil, ale jestli utekl policii a nejspíš byli všichni vyšinutí, tak jsem o něj začínala mít docela strach. "Běžte prosím pryč. Nevím, co po mě chcete, ale já opravdu nemám tušení, kdo jste." Řekla jsem roztřeseně a všimla jsem si, že jsem se postavila před Philla. |
| |
| Muž si chtěl dovolovat, položil láhev z podovného materiálu na stůl a potom se chopil něčeho, co připomínalo kopí, ale bylo to moc krátké. Nevšímal jsem si jeho řečí a udělal jsem krok k Nagi. Jenže ta se zachovala, tak jak bych to od ní očekával. Začala bránit slabšího, tedy muže. Řekla, že nás nezná a že chce, aby jsme odešli. ,, Neodejdu! Ne bez tebe!" řeknu a začnu se k ní přibližovat. Postupně mizí plameny z mých vlasů a zůstanou pouze černé oči. Došel jsem až k ní a uchopil jí za paže. Přitáhl jsem si jí blíž k sobě. ,, Podívej se mi do oči, Nagilo! Jednou jsi mi řekla, že zbožňuješ moje oči, tak se mi do nich podívej a řekni, že mě nemiluješ. Že to, co jsme spolu prožili byla jen lež, že tvůj slib před oltářem byla chyba, že jsme spolu prošli peklem a to doslova, jen aby jsi teď na mě zapoměla!" řeknu naléhavě. Díval jsem se do jejich vyděšených očí, které vypadaly jako oči srnce těsně předtím než ho zastřelíte. Už to nebyly ty překrásné dravé oči, které se na mě smály při každém milování. Měl jsem jedinou šanci, tak jsem se k ní naklonil a políbil ji. Neslyšel jsem protesty muže, který stál za ní. Vnímal jsem pouze její rty, které jsem tolikrát líbal, ale které byli nyní tak cizí. Poodstoupil od ní a znovu jí pohlédl do očí. |
| |
| Dívala jsem se na něj, jak postupuje blíž a měla jsem čím dál tím větší strach. Řekl, že beze mě neodejde. Nechápala jsem to, odkud bych ho mohla znát? Prostě mi nešla do hlavy jeho slova. Dívala jsem se na něj a to, co říkal ve mě probouzela zvláštní pocit soucitu, ale taky zoufalství, protože jsem netušila, proč mi to říká. Nestačila jsem vůbec nic udělat. Políbil mě. Zůstala jsem jen stát bez odezvy a dívala se na něj. Vyděšeně a zmateně. Po tváři mi stekla slza. "Je mi to líto...Já vás neznám. Prosím odejděte." Můj hlas už nezněl rázně, ale roztřeseně a slabě. Dívala jsem se na něj naléhavě a slzy mi zamlžovaly pohled. Ucítila jsem zezadu ruku na své paži. Phill si mě přitáhl zpátky a hodil na ty lidi ošklivý pohled. |
| |
| Její slova mě hluboce zraňovala, ale její pohled mě přímo zabíjel. Byl zmatený a vyděšený, možná i trochu soucitný, ale nic víc. Skutečně neměla potuchy o tom, kdo jsem. Chvíli jsem se na ní díval, ale potom jsem si uvědomil, že už nemůžu. Otočil jsem se a aniž bych se podíval do očí svých přátel, tak jsem odcházel z té místnosti. Díval jsem se do země a srdce mi pukalo žalem. Vyšel jsem z domu a nevnímal své přátelé, kteří mi říkali, ať se vrátím. Mlhavě jsem slyšel, že něco říkala Vuna, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Bylo mi jako by něco ve mě zemřelo a odešlo na vždy. Těžce se mi dýchalo. Po tvářích mi stékaly hořké slzy. Zarýval jsem si nehty do dlaní, abych nekřičel z plných plic otázku proč. |
| |
| Dívala jsem se, jak odchází a sklopila jsem hlavu. Phill mě pořád držel za ruku a já se mu vytrhla. On došel ke dveřím a nasadil je zpět do pantů. Já jsem si sedla na gauč a dala hlavu do dlaní. Chvíli jsem tam jen tak seděla a snažila si na cokoliv vzpomenout, ale nešlo to. Byl to takový ten pocit, jako když máte něco na jazyku, ale ne a ne to dostat na mysl. Chytila jsem si spánky a sevřela víčka k sobě. Phill na mě mluvil, ale nevnímala jsem ho. Bylo mi jedno, co říká. Stále jsem pře sebou viděla toho muže a jeho výraz. Najednou se mi před očima objevily útržky obrazů. Lesní město, válka, hrad, vězení a Atan! Panebože Atan a loď, ta loď a pak já před knězem a vedle mě. "Panebože! Ježiši ne!" Vyhrkla jsem a Phill na mě nechápavě koukal. Vstala jsem z gauče a bosa se rozeběhla ke dveřím. Otevřela jsem je tak rázně, že zase vypadly z pantů. "Finale!" Zašeptala jsem a běžela za ním. Oběhla jsem ho a vrhla se mu okolo krku. |
| |
| Stál jsem tam na ulici a snažil se popadnout dech. Nešlo, chtěl jsem zemřít. Věděl jsem, že bez ní nedokážu žít. Skoro jsem si nevšiml, že stojí předemnou, dokud mě neobjala a nepřitiskla se úžasné tělo k mému. Tiskla mě pevně k sobě a já tomu nemohl uvěřit. Jen jsem tam stal a nechal se objímat. ,, Nagi!" konečně jsem ze sebe vypravil a co řekla: ,, Ano!" jsem se konečně vzpamatoval. Opětoval jsem jí objetí. Zvedl jsem jí do vzduchu a začal se s ní točit. ,, Jsi zpátky, lásko moje! Panebože, tolik jsem se bál, že jsem tě už navěky stratil. nemohl bych bez tebe žít. Lásko..." zašpetal jsem a znovu jí polibil, tentokrát mi polibek oplatila. Hladil jsem jí po zádech a stále víc jí k sobě tiskl. |
| |
| Jak jsem mohla zapomenout, nechápu to... Užívala jsem si každou chviličku. Byla jsem šťastná. Všechno se mi pomalu vracelo. Chtělo to jen ten impuls. A to si Twiste myslel...Twiste! "Twiste!" Zarazila jsem se a můj pohled ztvrdnul. Nasupeně jsem vydechla a zaťala ruce v pěst. Začínala jsem si vybavovat, jak jsem se probrala před portálem a viděla jen jeho hnusný obličej, který už po druhém oživení nevypadal skoro lidsky. A pak jsem zmizela...sem. Pohlédla jsem vážně na Finala. "Jak dlouho jsem byla pryč? Tady si pamatuji dva měsíce a kousek..." Zamračila jsem se. Cítila jsem, že jsem opět celá. Tohle bylo to, co mi chybělo. Oheň, ráznost, rozhodnost, síla a Final... |
| |
| Zářivě se na Nagi usměji a kráčím do bytu kde ještě přebývá zaražený muž. Projdu kolem něho bez sebemenšího povšimnutí,a seberu láhev alkoholu. Tohle si vezmu. oznámm tomu muži cestou zpátky a vyjdu dírou ve zdi,ve které dřív byli dveře, s úsměvem na tváři.Popíjím lahodnou tekutinu a usmívám se na ostatní. |
| |
| Stále jsem jí držel, přestože se začala ptát na Twisteho a na to, jak dlouho byla pryč. ,, Zabil jsem Twisteho i toho jeho přisluhovače Sinuse, který ho vzkřísil! Byla jsi pryč asi tak dva měsíce. Myslel jsem, že se zblázním!" řeknu a znovu jí políbím. Slyšel jsem, jak někdo vyběhl ven z domu a zakřičel jméno Kris, která mé Nagi patřilo po dobu dvou měsíců. Pustil jsem jí a otočili jsme se oba na muže, který byl s ní v té místnosti. ,, Nagi, kdo je ten muž?" obrátím se na svou milovanou. Než však stihla nagi odpovědět, tak se ozval ten muž. ,, Jmenuji se Phill a Chris je moje dívka, tak jí nechej napokoji ty zrůdo! Nevím, co jsi zač, ale jí necháš napokoji, ohniváku!" postaví se mi. Přimhouřím oči a zadívám se na něj černýma očima. ,, Kdo si myslíš, že jsi? Mě nemlžeš porazit a já se stenou ani prát nebudu. Nagi je moje žena a já ji už nikdy nehodlám stratit!" řeknu. |
| |
| Chlap řekne že se jmenuje Phill a že Nagi je jeho dívka. Nechápu jak může být někdo něčí dívka?To jí jako vlastní?! Phill se postaví před Finala a začne si dovolovat. Slyšels? Nemá cenu se Finalovi stavět...Stejně bys prohrál! řeknu unuděně a zároveň trochu vytočeně. Fajn...Nejdřív teda zabiju tebe... řekne a přijde ke mě. Bouchne mi pěstí do břicha ale já se jenom ušklíbnu.Ránu zachytilo brnění...No,kdyby se to dalo považovat za ránu. Ještě ti to tedy vysvětlím jednodušeji,když to nechápeš...Nech nás a tady Nagilu na pokoji. Nemá cenu pouštět se do boje u kterého máš jistotu že prohraješ... Ty si máš co dovolovat! Máš zelenou pleť a slepičí křídla...ty budeš nějakej blázen. Když ty si zelená,jak potom vypadaj tví rodiče,co? začne mi nadávat.Nasupeně se mu podívám do očí.Neměl mluvit o mích rodičích. Podívám se na Finala s prosebným pohledem,který znamená něco jako: "Už mu můžu ublížit?" |
| |
| Vuna se mu snažila dobře poradit, aby toho nachal za včasu, ale on si nedal říct. Začal ji dokonce vyhrožovat a taky ji udeřil. S Vunou to ani nehlo, potom jí ale začal nadávat a Vuna se na mě prosebně podívala, jestli mu může ublížit. Usmál jsem se na ní, ale zavrtěl jsem zamítavě hlavou. ,, Nechej toho Phille, že? Být tebou, tak někam rychle zmizím a nechám nás na pokoji, pokud však budeš dále urážet mé přátelé, tak teprve potom poznáš, co je to bolest!" vyhrožoval jsem planě, rozhodně jsem mu nehodlal nic udělat. |
| |
| Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Sledovala jak atmosféra houstne a Phill se mění k nepoznání. Nechápala jsem, co to do něj vjelo. "Tak dost! Nechte toho...Co je s tebou Phille? Chováš se jak dětsko, co mu sebrali hračku. Moc dobře víš, že jsem tě nikdy nebrala víc, než jako přítele." Hodila jsem na něj ošklivý pohled a pak se podívala na dům. Věděla jsem, že by mu Final neublížil, ale přesto jsem podotkla. "On nemá tušení, co je to boj. V téhle době je to jinak..." Phill se díval více než zmateně a kroutil hlavou. Vůbec nejspíš nechápal, co se to tady děje. Věděla jsem moc dobře, jak se cítí. Jako Christine jsem se tak cítila taky. Měla jsem tu vlastně skvělý život. Vůbec nic mi nechybělo a... "Finale?...Jak se vlastně chcete dostat zpátky?" Najednou mi došlo, že portál těžko vytvořil někdo jiný, než Twiste. A hlavně mě obklopil pocit, že se mi odsud vůbec nechce. Měla jsem krásný dům, skvělou práci, spoustu peněz a nebyl tu nikdo, kdo by mě chtěl v jednom kuse zabít. |
| |
| Nagi to všechno zarazila za včasu. Řekla, že tady je to se soubojem jinak než u nás, ale než jsem se stihl zeptat, jak je to tady vlastně se souboji, tak se mě Nagi zeptala, jak se chceme dostat zpět a mě došlo, že v mém plánu se stala chyba. Proč mi to nedošlo dřív? Jak se teď odtud dostaneme? ,, Já... nevím. Na tohle jsem vůbec nemyslel, když jsem Twisteho zabíjel," otočím se omluvně na své přátele. ,, Tak co budeme teď dělat? Musím zpět, čeká tam na mě království a moje žena, která čeká mé dítě!" řekne Atan ustaraně. Jde na něm poznat, že by se raději vrátil teď hned. |
| |
| Podívám se soucitně na Atana. Dojde mi, že jsem je ani nepřivítala. Dojdu k němu a obejmu ho. "Ráda tě vidím..." Pak přejdu k Vuně a taky jí věnuji objetí. "Já vůbec netuším, jak bychom odsud mohli, ale hlavní problém je v tom, že dnes už kouzla neexistují. Nikdo v téhle době už to neumí. Magie se vytratila s dobou a většina lidí ani nevěří, že vůbec někdy existovala. Je mi to líto Atane, ale nevím, jak se dostaneme zpět." Sklopila jsem oči a pak se podívala na Finala. Magie v téhle době opravdu nebyla. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že od té doby, co jsem tady, nemám špičaté uši. Vše co nebylo lidské mizelo rychlostí větru. Měli bychom něco vymyslet, ale takhle? Jak se odsud můžeme dostat bez kouzel? Z vuny bude za chvíli člověk, pokud tu zůstaneme. |
| |
| Všechno, co se událo se událo pro mě strašně rychle. Od té doby, co jsem se loučil se svou ženou, uplynula podle mě jen chvíle, ale už jsme mezitím našli Twisteho, který nám otevřel portál do světa, kde se teď nacházela Nagi. Když jsme se tam dostali, zvšechno vypadalo tak divně. Byl jsem vším, tak překvapen, že jsem ani neprotestoval proti Finalově návrhu, že on půjde za Nagi a my tady na ně počkáme. Potom, co jsme tam nějakou dobu čekali a nudili se, tak se zatím Final vrátil a řekl, že si jde pro Nagi za každou cenu. Vešli jsme do podivného domu a pak už jsme byli v bytě, kde byla Nagi. ta si však na nikoho z nás nepamatovala. Viděl jsem, jak to Finala zranuje a mě to zraňovalo taky. Moje nejlepší přítelkyně a žena, kterou jsem stále jistým způsobem miloval si na nás nepamatovala. Final to nakonec vzdal a vyšel z budovy, vůbec nereagoval na to, že mu říkám, aby to ještě zkusil, já jsem se s tím totiž nehodlal jen tak smířit. Potom Nagi vyběhla z domu a padla Finalovy kolem krku. Vzpoměla si. Pak se tam objevil muž, který byl s Nagi v tom bytě a dovoloval si jako kdyby chránil ten nejcenější majetek. Vše se nějak uklidnilo díky Nagi, ale potom se zeptala, jak se odtud dostaneme a mě došlo, že jsme na to s Finalem vůbec nemysleli. Vzpoměl jsem si na svou ženu, která teď čekala naše dítě a království, které tam na mě čekalo. Taky jsem to Finalovy řekl, chtěl jsem vědět, jak se odtud dostaneme. Potom jako by si nagi uvědomila, že tady jsme, tak nejdřív objala mě a pak Vunu. Adriana ne, zjevně ho nepovažovala za hodna objetí, ale alespoň ho pozdravila, tak jako nás ostatní. Potom se mi omluvila za to, že neví, jak se odtud dostat. Najednou jsem byl v koncích, radost z toho, že se Nagi vrátila do normálu se nějak ztratila. Věděl jsem, že chci jediné a to dostat se zpět do světa, kam patřím. ,, Nezlob se na mě Finale, ale já chci, aby jsi našel způsob, jak nás odtud dostat. Já tady totiž nezůstanu!" řeknu a samotnému mi dojde, že jsem to asi trochu přehnal, ale opravdu jsem tady nechtěl zůstat. |
| |
| Poslouchám smutný rozhovor a sklopím hlavu. Když však zahlédnu svoji ruku,vyděsím se. Dostávám barvu jako ostatní lidé,ikdyž zatím jen na rukou. F...Finale! Co se mi to děje?! zeptám se když zvedám hlavu. Co se mi to stalo? Nějaká nemoc?Ách... Jsem zmatená. Vyděšená a překvapená. Je to znát v mém výrazu. Ale nevypadá to že jsem zmatenější než Phill. Tváří se podobně. Myslím..Že dokud budeme hledat spůsob jak se odtud dostat,neměli bychom chodit v tomhle,a s tímhle.. řeknu a vytahuji svou šavli.Pak přejedu očima po ostatních,a po jejich oblečení... |
| |
| Podívám se na vyděšenou Vunu. Už to začalo...opouští jí vílí podoba. Do pár hodin z ní bude člověk...Tohle se nemělo stát! Nebo ano? Nešťastně se zamračím. "Magie z tohohle světa mizí. Jak jsem říkala, mnozí tu na ní ani nevěří a tak se prostě ztrácí. Tady víly neexistují Vuno. Stejně jako elfové ne..." Odkryji si ucho, aby viděla, že je obyčejně zakulacené. Podívala jsem se znovu ke dveřím a pak na Philla. "Phille prosím, jdi domů...Možná ti to někdy vysvětlím." Omluvně jsem se na něj usmála a lehce se dotkla jeho ruky. Podíval se na mě zklamaně a zmateně a kývnul. Za chvíli už jsme se dívali, jak odjíždí svým mercedesem z mé příjezdové cesty. "Pojďte dovnitř, dám vám něco na sebe." Otočila jsem se ke dveřím. Všechno je teď najednou tak komplikované. Jsem ráda, že jsou tady a že můžu být s Finalem, ale tenhle svět se mi líbil...Jenže co když se nedostaneme zpátky? Mě by to nevadilo, Finalovi snad také ne, aspoň by konečně nebyl pořád na ráně...Vuna ale ztratí celou svou vílí podstatu a v Adriánovi se ještě moc nevyznám, abych věděla, co by chtěl...ale co Atan? Má ženu, která je sama s jeho nenarozeným potomkem... To přeci není správně!" Opět nasadím dveře do pantů. Řeknu jim, aby se posadili na pohovku a jdu do skříně pro nějaké oblečení. Tím, že pracuji ve firmě přes módu, mám plnou skříň luxusního oblečení a dokonce i mužského. Můj kolega návrhář mi totiž cpe úplně všechno. Nevědomky jsem pustila rádio a vůbec mi nedošlo, že moji přátelé nemají ponětí, co to je...Vlastně si tu museli připadat příšerně nevědomě. Dala jsem Vuně tříčtvrteční bílé kalhoty a tričko s krátkým rukávem v kompletu s mikinou s kapucí a širokými tkaničkami. Pak jsem jí podala bílé kecky se stenjně zelenými tkaničkami, jako bylo tričko s mikinou. Do spod jsem jí dala spodní prádlo tak, aby ho neviděli kluci. Atan dostal do ruky černé kalhoty a tmavě modré tričko s límečkem a Finalovi jsem podala černé triko tmavě fialovým nápisem a světlé džíny... Pak s každý rozutekli jinam, aby se převlékly a já zatím připravovala jídlo. |
| |
| Nagiina slova mě trochu sklidní.Alespoň teď vím co se to děje. Šla jsem za ní do bytu,a sedla si k ostatním na pohovku.Nagi šla k nějaké věci která vypadala jako skříň na oblečení,akorát že barevná,a lesklá.Né jako ty naše vílí z dubu. Cestou šáhla rukou na nějakou věc a ta začala hrát zvláštní melodii,a zachvíli se z ní ozval něčí hlas. "Tak to byla písnička na přání od Nicol Arted a teď bude počasí...Krásný den a cool život přeje Tom Farten. ozve se z toho a já ihned vyskočím a vytáhnu šavli.Namířím jí na zvláštní věc v domění že to na nás chce zaútočit.Nagi řekne že to je jen rádio,a že to mám nechat být. Podá mi nějaké oblečení,a já si ho du obléct.Zalezu do ložnice a za chvilku vyjdu úplně jiná.Úplně! Už mi odzelenal i obličej...Teď vypadám jako obyč. dívka se zelenými vlasy. |
| |
| Atan mi dal jasně najevo, že tady nezlstane a potom se Vuna vyděsila, protože se začala měnit. Nagi poslala pryč Philla a nás zavedla k sobě domů. Tam nás posadila n hodně pohodlnou lavici. Bylo to zvláštní, všechno okolo nás a potom sáhla na něco ze zvláštního kovu a když se toho dotklo, tak to začalo mluvit. Vuna reagovala dřív než já a chtěla tu věc zničit, ale nagi ji zarazila s tím, že je to jen rádio. Potom vytáhla ze skříně nějaké oblečení a každému ho podala. Ostatní odešli do jiných místností a já zůstal s nagi. Převlékl jsem se a potom jsem se prohlížel. Hledal jsem zrcadlo. Když jsem ho našel, tak jsem se na sebe kryticky podíval. ,, To nemyslíš vážně, vypadám v tm divně!" zasměju se a otočím se na Nagi. Potom se tam objeví Vuna, která už není zelená, ale vipadá jako Nagi. Tedy má stejnou barvu kůže jako normální člověk. Nevědomky si sáhnu na uši a zjistím, že mi taky zmizelo zašpičatění. ,, Zdá se, že tady můžem klidně zůstat!" podotknu směrem k Nagi. |
| |
| Když mi řekl, že v tom vypadá divně, otočila jsem se od krájení zeleniny a zeširoka se usmála. "Vypadáš...hodně, hodně dobře..." Pak vyleze Vuna a ta je úplně vyměněná. V obličeji vypadá jako holčička. A vlasy stále zelené jí ladí k oblečení. Když mi Final řekne, že bysme tam mohli zůstat. Zklamaně se ušklíbnu. "My ano, ale co Atan?" Svěsím hlavu a otočím se zpět k vaření. Omáčka už bublá a těstoviny jsou hotvé. Dala jsem tedy na stůl pět talířů a nandala těstoviny se sýrovou omáčkou a doprostřed stolu položila mísu se zeleninovým salátem. Vyndala jsem naleštěné přibory a pustili jsme se do jídla. Všem to tu moc slušelo...Pořád jsem se po očku dívala na Finala a napadlo mě, že kdybychom tu zůstali, tak bych pro něj měla práci... usmála jsem se sama pro sebe a namotala špagety na vidličku. |
| |
| Obléknu si věci které nám všem Nagi dala a než se v nich plně ukážu musím se důkladně prozkoumat před zrcadlem. To je opravdu divné oblečení které se tady nosí...Pomyslím si a zamířím do místnosti kde jsou i ostatní.Posadím se ke stolu na židli a pozoruji se zájmem všechny věci v okolí.Cítím se tady trochu jako v pasti.Zastavím se pohledem až v rohu místnosti kde jsem nechal svoji paladinskou zbroj i s kladivem.Představa že brzy ztratí svoji požehnanou moc mě děsí víc než cokoli jiného.Stejně jako já.Bohové kterými jsem byl v Klášteře požehnán mi budou neznámí a ze mě se stane prachobyčejný nevěřící smrtelník. Je tohle snad trest či prokletí? Odtrhnu oči od plátů železa zpět k ostatním v místnosti a zadívám se upřeně do stolu. No tak všechno bude v pořádku,nějak se s tím časem vyrovnáš...Uklidňuje mě v hlavě tenký hlásek ale něco mi říká že tak lehké to nebude. |
| |
| Nagi mi řekla, že vypadám hodně dobře, tak jsem se jen pousmál a víc to neřekl. Věděl jsem, že musíme pomoci Atanovy, aby se odtud dostal. Potom, ale Nagi dovařila a naservírovala jídlo na stůl. Bylo to opravdu vynikající. Strčím si jídlo do pusy a v tom mě něco napadne. Až se zakuckám, jak jsem chtěl o tom, co mě napadlo rychle říct ostatním. ,, Něco mě napadlo, možná máme ještě čas to uskotečnit. Než mi zmizí všechny schopnosti. Rychle ven. řeknu, na nic nečekám a vyrazím ven a táhnu Atana za sebou. ,, O co jde? Finale!" volá za mnou Nagi, ale já nemám čas něco vysvětlovat. Stoupnu si a pustím Atana. Potom se soutředím tak dlouho, dokud mi nezčernají. je divné, že mi to stále jde, když na Vunu to tak rychle zapůsobilo. Otevřu oči a zahledím se do jednoho místa na zdi. Nechám ho rozžahvit do běla a pak řeknu Atanovy, ať pomocí své mechanické paže do toho kísta udeří. Chvíli na mě nechápavě hledí, ale když mu řekne, ať to udělá, tak to udělá. Ve chvíli, kdy se jeho ruka dotkne stěny, najendou zmizí ze´d a objeví se tam portál a za ním jde vidět hrad, kde na Atana čeká jeho žena. ,, Běž! Nevím, jak dlouho to udržím! Když projde skrz, tak se obratím na Adriana s Vunou. Teď vi, pokud teda chcete, protože já s Nagi tady zůstaneme!" usměju se na ní, protože vím, že tohle chtěla. |
| |
| Chvíl přemýšlím o tom kde žít.... "Zůstávám tu s Vámi Finale! Co ve světě kde mě těší jen můj meč,a křídla?! Rodiče mi zemřely a já nemám co ztratit.Že křídla a barvu?! Nevadí...Srovnám se s tím.Takže mě máte na krku! prohlásím a jdu k Nagile. Takže nový život....S mími přáteli! |
| |
| Jedli jsme a u stolu bylo podivné ticho. Dívala jsem se na Adriána, i on se úplně změnil v červeném svetru a tmavých džínách. Bylo to zvláštní. Najednou se Final zvedl od stolu bleskovou rychlostí se slovy, že ho něco napadlo. Vůbec neposlouchá moje dotazy a jen jde ven. Doběhnu za nimi a uvědomím si, že mám na sobě pořád ty večerní šaty, protože se mi běží dost špatně. Final rozžhaví kamennou zeď porostlou okrasným břečťanem, která obklopuje dětské hřiště a pak řekne Atanovi, co má dělat. Povedlo se mu to.Ono se mu to vážně povedlo! Usměji se na Atana a mám pocit, že je to sbohem. Pak Final řekne něco, co mi to potvrdí. Překvapeně se na něj podívám, ale vzápětí se usměju. Že mě to nenapadlo, že to na mě pozná. Doufala jsem, že i on tu bude šťastný, jako já. Vuna se rozhodla zůstat a já byla ráda i ona by mi hodně chyběla. Ztímco jsme čekali, jak se rozhodne Adrian, stekla mi po tváři slza. Věděla jsem, že jsme Atana viděli nejspíš naposledy a ani jsme se nerozloučili. Bude se mi po něm stýskat. |
| |
| Zadívám se na portál který se Finalovy podařilo vytvořit a prohlížím si skrz něj Atanův hrad.Stojí přede mnou těžká volba. Zadívám se na svoji zbroj v rohu pak do nedalekého zrcadla kde je můj odraz. Když neodejdu bude ze mě pouhý smrtelník.Když projdu má služba světlu božímu může pokračovat. Dívám se nadále na svůj zrcadlový odraz a cítím jakoby mnou projela sprška menšího hněvu na sebe samého. Jsem to ale sobec.Tak přijdu o svoji moc,to je toho ale hlavní je že zůstanu s Vunou...nemůžu ji tu nechat samotnou... Je mi líto Finale ale bez Vuny by mi tam bylo zbytečně smutno...už nebudu sloužit světlem a zavrhnu bohy ale co je na tom.Bude to pro mě těžké být smrtelník ale nějak se s tím časem vyrovnám.Řeknu k Finalovi a pohlédnu s úsměvem na Vunu.Skutečně by se mi tam bez ní těžko žilo. |
| |
| Nagi nás převlékla do podivného oblečení, ale já to nedokázal pořádně vnímat. Stále jsem musel myslet na domov. Jídlo mi vůbec nechutnalo. Ne že by Nagi nevařila dobře, ale neměl jsem na to jídlo chuť.. Z ničehonic se zvedl Final ze židle a táhl mě ven, nechápal jsem, co se s ním stalo, ale následoval jsem ho. Když mi pak řekl, a´T udeřím mechanickou paží do zdi, tak jsem se na něj nechápavě podíval, ale když mi řekl, ať mu věřím, tak jsem to udělal a přede mnou se otevřel portál a hned za ním byl můj hrad. Prudce jsem vydechl, protože mi došlo, co to znamená, můžu se vrátit domů. Všiml jsem si smutného Nagina úsměvu. ,, Bude se mi po Vás všech stýskat,řeknu, když se dozvím, že půjdu sám, potom se ale portál, který byl přede mnou a dělil mě od mých přátel začal strácet. ,, Sbohem!" usmál jsem se naposled smutně a nechal si smáčet tvář slanými slzami. |
| |
| Ostatní se rozhodli, že s námi zůstanou. Naposledy jsem řekl svému příteli zbohem a potom se portál uzavřel. Vydechnu a otočím se na Nagi, které stékají slzy po vtáři. Příjdu k ní a obejmu ji: ,, Taky mi bude chybět!" řeknu jí a odvedu ji zpět do domu, kde si zase sedneme k jídlu a v klidu dojíme. Potom si sedneme na gauč a já nagi vybídnu, aby nám řekla o tomto světě, co nejvíce, protože jestli tady máme žít, tak toho musíme vědět, co nejvíce. |
| |
| Když jsme dojedli, uklidila jsem nádobí do myčky a zapla ji. Pak jsem si přisedla k nim na gauč. Bylo už dost pozdě a já byla unavená, ale přesto jsem jim vyprávěla spoustu věcí, které k životu tady potřebovali vědět. Ukázala jsem jim, jak fungují všechny spotřebiče, co jsem měla v domě a pak jsem ukázala Vuně a Adrianovi, kde můžou spát, dokud si třeba nebudou chtít najít svůj dům nebo byt. Pokoj pro hosty byl velký a útulný a já jim řekla, že můžou zůstat, jak dlouho budou chtít. Oba řekli, že jsou už unavení a šli si lehnout. Final seděl na pohovce a sledoval televizi. Šla jsem do koupelny a umyla se, pak jsem si vzala krátkou černou noční košilku a přehodila pře sebe červený župan. Věšla jsem zpátky do obýváku. Final se zrovna díval na reklamy a pořád kroutil hlavou. Muselo to pro něj být tak nové. Pro mě to tak hrozné nebylo. Myslela jsem, že to je můj svět. Stočila jsem se k němu na pohovku a položila mu hlavu do klína. Byla jsem tak šťastná, že jsem zase s ním. |
| |
| Dojídaly jsme večeři,a pak nám Nagi vyprávěla o tomto světě. Zaujatě jsem poslouchala o lampičce,televizi,autu, a o myčce. Ještě jednu jsem skusila zapnout myčku,a pak jsem šla spát. Adrian šel taky. Měli jsem společný pokoj.Rozpustila jsem si vlasy,takže jsem vypadala jinak než normálně. Tak nějak víc jako dívka. Opláchla jsem si obličej a vzala si od Nagi oblečení na noc,kterému tam říkají noční košile. Byli to takové šaty. Měli krajky a zelenou barvu. Tak asi dobrou noc...Adriane! řeknu a usměji se na něho úsměvem,který je věnován jen jemu...Lehnu si na postel,která je až nepřirozeně měkká,a přikreju se peřinou,která září červenými odstíny... |
| |
| Pozorně poslouchám každé její slovo a potom, co skončí, tak si zapnu televizi, kterou mi popsala a nechápavě hledím na její obrazovku. Vůbec nechápu, jak se tam mohli vlést všechni ti lidé, ale potom mi dojde, že mi nagi říkala něco o tom, že lidé točí filmy a reklamy a pak se ty obrazi, co oni natočí na nějaký přístroj dají do vysílání. Několikrat jsem nevěčicně zakroutil hlavou. Potom si Nagi lehla vedle mě na gauč a položila si hlavu do mého klína. Začal jsem jí hladit po vlasech a její blízkost pro mě byla jako bálzám na duši. Nagi mi usla na klíně a já jsem jí za chvíli následoval do říše snů. Ráno mě vzbudil podiný zvuk. Bylo to něco jako melodie a ten zvuk se s každým opakováním čím víc zvyšoval. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal odkud ten zvuk vychází a objevil jsem malou krabičku, kterou Nagi popsala jako mobilní telefon. Vzal jsem ho do ruky a pozorně jsem si ho prohlížel. Potom jsem napodobil Nagi, která mi včera ukazovala, jak se s tím zachází. Přiložil jsem přístroj k uchu a potom jsem slyšel: ,, Halo? Jsi tam? No tak ozvy se!" Podívám se na pohovku, kde spí Nagi. Nechtěl jsem jí budit, ale s tímhle bych si neporadil. ,, Nagi lásko..." zašeptám sklíčeně. |
| |
| Netrvalo dlouho a usnula jsem v jeho klíně. Přišlo mi to jen jako malá chvilka, když jsem uslyšela mobil. Byla jsem tak unavená, že jsem na to vůbec nereagovala. Slyšela jsem Finalův hlas a konečně jsem se přinutila natáhnout k němu ruku. Dal mi mobil do dlaně a já ho přiložila k uchu. "Hmm?" Zahuhlala jsem rozespale a pomalu se posadila na gauči. "Krucinál O´Brianová! Kde vězíš? Potřebuji, abys mi pomohla s kolekcí na tenhle měsíc a ty ještě spíš? Koho to tam máš?" Podívala jsem se na Finala a zamračila se. "Co je ti do toho...Už jdu." Zaklapla jsem telefon a políbila Finala, načež jsem se přesunula do ložnice a hledala něco na sebe. Vzala jsem si krátké fialové šaty bež ramínek, černé kozačky na podpatku a na krk pověsila černé korále. Popadla jsem kabelku a prohrábla vlasy rukama. "Miláčku, musím do práce...Dej si něco k jídlu. Na lince máš nějaké peníze, kdyby si chtěl někam jít. Zavolám ti na pevnou linku...Miluju tě." Znovu jsem ho políbila a vyběhla do auta. |
| |
| Nagi si vzala telefon do ruky a potom do něj na někoho mluvila. Nebylo slyšet, co jí dotyčný říká a mě to dost vadilo. Potom rázně domluvila a řekla, že už jde. Zvedla se z gauče a políbila mě, potom se převlékla a já se na ni v těch krátkých fialových šatech mohl nechta pohled. Byla tak krásná, že jsem se nezmohl na slovo. Potom mi řekla, že mám něco pojíst, že tam mám peníze, kdydych chtěl někam jít a že mi zavolá. Potom mě ještě jednou políbila a odjela v autě pryč. Chvíli jsem se ještě díval z okna a potom jsem se rozhodl, že se zajdu podívat po městě. Oblékl jsem si ze skříně tmavěmodré džíny a k nim jsem si vzal černé triko, které mi těsně přiléhalo ke svalům. Vzal jsem si peníze z linky a vyšel jsem z domu, kde ještě spala Vuna s Adriánem. Nagi bydlela kousek od centra města. Když jsem přišel do města, tak jsem se překvapeně rozhlížel, kde co je a zaujal mě jeden obchod, kde byly na dveřích vyobrazené dva nože s podivnými oky na konci. Vešel jsem teda a spatřil, tam několik křesel. Hned se ke mě natočila nějaké dívka a ptala se mě, jak chci ostříhat a hned mě posadila do jednoho z křesel. Než jsem se stihl vzpamatovat byl jsem ostříhaný a moje černé vlasy zdobyly podlahu a navíc jsem zaplatil nehoráznou sumu, ale když jsem se podíval musel jsem uznat, že navipadám, tak zle. Byl jsem strašně zvědavý, co na to řekne nagi a tak jsem zamířil na adresu, kde mi řekla, že pracuje. Dorazil jsem do přepychové budovy a v recepci se mě zeptali, co si přeju, tak jsem řekl, že jsem přišel za Chris O´Brianovou. V první chvíli jsem řekl za Nagi, ale pak jsem si to včas uvědomil. Muž v recepci mi řekl, ať chvíli počkám, že jí zavolá. Kývl jsem a čekal jsem. Všiml jsem si, jak si mě ženy, které kolem procházeli, prohlížejí. |
| |
| Přijela jsem do práce opět pozdě, ale moje postavení nebylo jedno z těch, aby mě za to někdo peskoval. Snad jen Nick, ale ten to myslel vždy trochu jinak. Měla jsem toho člověka moc ráda. Vždycky mi dokázal zvednout náladu a dobře se mi s ním pracovalo. Vešla jsem do recepce a vrátný se na mě usmál jako každý den. Jen jsem kývla na pozdrav a vyjela výtahem do desátého patra. Stál u modelky a kriticky si prohlížel modré šaty a široký červený opasek, co ji zdobil. Otevřela jsem prosklené dveře. "Zelený..." Řekla jsem místo pozdravu a Nicolas se usmál. "Christine! Moje spáso, můj sne, moje dokonalá kolegyně, co já bych si bez tebe počal?" Začal pět ódy na mou osobu a vyměnil pásky. Vypadalo to perfektně. Podíval se na mě a znovu se usmál. "Proč nejsi modelka? Nic proti Kate...ale ty vypadáš opět úžasně." Zašvitořil. Hodila jsem po něm ironický pohled a vrhla se na další modelku, která na sobě měla bílé tričko pod zadek a žluté legíny, na krku masivní zelený náhrdelník a dva tlusté náramky. Zakroutila jsem hlavou. "Ty boty se k tomu nehodí Nicku. Je to moc jednolité..." Podívala jsem se na zelené lodičky. Došla jsem do regálu pro tmavě modré kristusky na vysokém podpatku. "Nechceš to vzít za mě? Přijdu si zbytečný..." Podíval se na ní a zatvářil se zoufale. "Nech toho, chtěl si pomoct, pomáhám..." Pokrčila jsem rameny a pokračovali jsme tak u pěti dalších. Pak je fotograf fotil do nového katalogu, tak jsem aranžovala pozadí. Najednou za mnou přiběhla Anee. "Christine, máte tu nějakou návštěvu. Prý je to váš manžel..." Dívala se zmateně a Nicolas se na mě podíval pomalu zabijácky. "Jo tak ho za mnou pošlete Anee, děkuji." Nevšímala jsem si Nickova pohledu. "Jsi vdaná?" Zaskučel a já protočila oči vsloup. To už vcházel Final. Jenže...něco mi na něm nesedělo. Vykulila jsem oči. "Kam si dal vlasy?" Zeptala jsem se vyděšeně. Ale musela jsem uznat, že nevypadal o nic hůř. "O muj bože, ten je ideální! Pro tu kolekci!" Zašvitořil Nicolas a já se začala smát. Včera mě totiž napadlo to samé. |
| |
| Čekal jsem nějakou tu chvíli než muž zvedl telefon, který zazvonil a s někým se bavil. Potom se otočil na mě a řekl mi, že můžu za ní, že je v desátém patře. Ta představa mě šokovala, ale nic jsem neříkal a rovnou zamířil nahoru. Nevěděl jsem, jak se používá výtah a nebyl jsem si jistý, jestli bych zvládl s ním vyjet nahoru, tak jsem to vzal raději po schodech. Když jsem vešel dovnitř, tak se na mě Nagi překvapeně zahleděla a potom se mě zeptala, kam jsem dal vlasy, ale jelikož jsem to nechtěl vysvětlovat před tím chlápkem, který tam byl s ní, tak jsem jenom řekl: To je na dlouhé povídání a o jaké kolekci to tady mluvíte?"zeptám se, když podivně zženštilý muž řekne něco ve stylu, že bych se hodil pro příští kolekci. Nechápal jsem sice proč se tomu Nagi směje, ale nechal jsem to být. Došel jsem k ní a řekl jí, že mi chyběla a potom jsem jí políbil. Vychutnal jsem si dotyk jejich hebkých rtů a potom jsem se od ní odtáhl. ,, Kdy tady budeš končit?" zeptám se sladce a nevšímám si pohledů toho muže. Připadá mi zvláštní, ale nevěděl jsem čím. Když řekne, že toho musí ještě hodně zařídit, tak se jí zeptám, jestli by ji nevadilo, kdybych tam s ní zůstal a podíval se, co přesně dělá v té své práci. Sledoval jsem jí a žasl jsem nad tím, jak se z ženy, která zabíjela perfektními pohyby, stala žena, která tvoří kolekce oblečení a slazuje barvy. Tiše jsem se usmíval, když jsem se na ní díval. ,, Skutečně jste manželé?" zeptá se mě zženštilec. Podíval jsem se na něj a potom jsem kývl, že ano a on na mě hned vypálil, jak dlouho jsme svoji. ,, Dva a půl roku!" odpovím a on na mě vytřeští oči. ,, Kde jsi potom byl poslední dva měsíce a proč mi o tobě Chris nic neřekla?" ,, Byl jsem na cestách! A..." vlastně jsem nevěděl, co mám říct o tom, proč o mě nemluvila, ale doplnila mě Nagi: ,, Protože jsem stratila paměť, potom co jsem se udeřila do hlavy!" ,, A jak teda můžeš vědět, že je to tvůj manžel?" nepřestává dotírat muž. |
| |
| Zeptal se o jaké kolekci mluvíme, řekla jsem mu, že mu to vysvětlím doma. Pak mě políbil a já se usmála. Byla jsem tak ráda, že byl opět se mnou. Zeptal se mě, jestli by mi nevadilo, kdyby tu se mnou zůstal a podíval se, co tu dělám. "Jistě, že ne...klidně zůstaň. Jen se ti nebudu moc věnovat." Ušklíbla jsem se omluvně a přešla k fotografovi a zanechala ho ve spárech Nicolase, který už teď neměl co na práci a mě bylo jasné, že ho bude otravovat. "Jacku, vyfoť jí víc shora, takhle zaniknou ty doplňky a přidej trochu víc světla, je to moc tmavé...k té žluté to nevadilo, ale tohle zaniká...jo to je dobrý." Pokývala jsem hlavou nad posledním snímkem, který se objevil na obrazovce. Zaslechla jsem Nickův útok a otočila se na něj. "Protože jsem ztratila paměť po té autonehodě...Pamatuješ? Měla jsem amnézii!" Protočila jsem oči vsloup. "A jak teda můžeš vědět, že je to tvůj manžel?" Naklonil hlavu na stranu. "Nicolasi!..." Zahřměla jsem, protože už mě vážně začínal vytáčet. "Protože se mi ta pamět vrátila! Ty jsi občas vážně tak natvrdlej...A už ho nech chudáka. Vrátí se mi domů a já si ho nepamatuju, přijde za mnou do práce a tam ho otravuje můj opatrovatelskej návrhář." Zasmála jsem se, když na mě tak vykulil oči. Podívala jsem se zpět na Jacka. "Jackie, přines mi pak ty fotky do kanceláře, musím dát do kupy ty články a trochu to upravit." Kývnul hlavou a já se vydala o patro výš do své kanceláře. Final šel vedle mě a Nicolas nám šel v patách. "Nicku! Přestaň mu koukat na zadek nebo ti moje nová bota od Gucciho skončí mezi nohama." Věděla jsem, že ho sleduje, aniž bych se otočila. Moje instinkty se vrátily spolu s pamětí. Nastoupili jsme do výtahu a Final se začal rozhlížet. Stiskla jsem jedenáctku a výtah se dal do pohybu. |
| |
| Vzbudím se a zjistím že Nagi ani Final už nejsou doma. Nagi mi tu nechala hromádku peněz,které se tam používají,a říkala že můžu jít do města. Raději vezmu pergamen,nevím jak mu tady říkají,a napíši na něj: Šla jsem do města. Vrátím se brzy,nehledejte mě. VUNA Šla jsem ke skříni a vzala si tlusté zelené tepláky,a bílé tričko bez rukávů.Vlasy jsem si zapletla do copu a vyrazila ven. Vyšla jsem na ulici a nevěřícně se rozhlížela po okolí. Chvíli jsem šla po ulici a všimla si bílé budovy,která na sobě měla veliký nápis: "Šermířská akademie". To bude něco pro mě! pomyslím si a zamířím tam.Otevřu těžké dveře a než se stačím zmotořit, pšiskočí ke mě jakási dáma, s kufrem věciček. Začne nabýzet nějaké cetky,ale já je odmítnu,a raděj odejdu,aby mě to nepotkalo zase. |
| |
| Nagi dodělala svou práci a potom řekla, že půjde do své kanceláře a já ji samozřejmě následoval a hned za námi šel Nicolas. Vnímal jsem, že mě sleduje a bylo mi to celkem nepřijemné, ale Nagi mu to utnula hned v začátku a to, jak mu slíbila, že jestli toho nenechá, tak mu její bota skončí v rozkroku se mi moc líbilo. Připomělo mi to staré časy v Xalatu. Došli jsme do její kanceláře a tam jsme se posadili. Nagi se posadila za psací stůl, já a Nicolas jsme si sedli do židlí, které byli kousek od stolu. Potom nám přinesli něco k pití a tak jsem poprvé v životě usrkával coca-colu a přemýtal jsem, jak moc se můj život tímhle asi změnil a ještě změní. ,, Myslím, že by jsi měla uspořádat nějaký večírek, kde svého manžela představíš ostatním! A jak že se vlastně jmenuješ?" navrhne a rovnou se zeptá Nicolas. ,, Jmenuji se Samuel, ale můžeš mi říkat Same!" navrhnu mu a jsem rád, že jsem si zapamatoval to jméno na kterém jsme se včera s Nagi dohodli. |
| |
| "Večírek? No já nevím Nicku...Mám teď spoustu práce a nevím, jestli by o to Sam zrovna stál, vždyť teprve včera přijel. Nevím." Podívám se na Finala a ten jen pokrčí rameny. "Necháme si to projít hlavou." Usměji se na Nicka a otočím se na zvonící telefon. Podívám se přes prosklené dveře k Aneeinu stolu a ta mi posunky naznačuje, že to je pro Nicolase. Zvednu sluchátko. "Ahoj Christine, máš tam někde toho mého nedostižného?" Ozval se hlas Nickova přítele a já se zašklebila. "Jo Grante, hned tě přepojím k němu do kanceláře." Podívala jsem se na Nicolase ve stylu "dělej" a on odběhl. Zmáčkla jsem pětku a položila sluchátko. Pak jsem došla ke dveřím a zatáhla na nich žaluzie, načež jsem se svalila Finalovi do klína a položila mu hlavu na rameno. "Jsem tak unavená...." |
| |
| Když Nagi nerozhodně zareaguje na Nickův návrh na večírek a podívá se na mě, co já na to, tak jsem taky jen pokrčil rameny, protože jsem neměl tušení,c o takový večírek obnášel a jestli se do toho Nagi chce, tak jsem to nechal na ní a ona řekla, že se na tom dohodneme později. Potom zvedne zvonící telefon, přičemž sleduje svoji sekretářku přes prosklené dveře, ta ji něco naznačuje. Já jsem vůbec nepochopil, co tím chce říct, ale Nagi to zjevně pochopila, protože okamžitě odpověděla a poslala Nicka někam pryč. Když byl konečně pryč, tak zatáhla žaluzie na dveřích, došla ke mě, svalila se mi do náruče, položila si hlavu na moje rameno a řekla mi znaveně, jak moc je unavená. ,, Tak, co kdyby jsme šli domů, napustili si plnou vanu teplé vody, naložili se do ní a já bych ti namasíroval záda a nohy, a pak by jsme se pomilovali a šli spát?" navrhnu tichým hlasem, který prozrazuje, jak moc se na tohle těším a zlehynka ji políbím do vlasů. Obejmu ji jednou rukou kolem ramen a tou druhou jí hladím po tváři. Nakloním se, abych jí mohl políbit, když v tom se za dveřmi ozve dvčí hlas: ,, Je tam?" zeptá se ten hlas a ten druhý, který patří Nagině sekretářce mu odpoví, že tam nesmí, ať počká a v tom se otevřou dveře a dovnitř vrazí mladá dívka, ktreou vůbec neznám. ,, Tak to mi vysvětlíš, moje rádoby nej kamarádko!" řekne vyčítavě a ukazuje na mě. |
| |
| Jeho slova samotná mě uvolní a navodí touhu se s ním milovat klidně okamžitě. Když mě políbí do vlasů, moje husí kůže mi napoví, jak moc mi chyběl. Naše rty už jsou téměř u sebe, když se rozletí dveře a v nich se objeví Jilian. Její výraz je nejdřív totálně zaskočený, ale pak vzápětí naštvaný. A prohlásí, že jí to vysvětlím. Nemůžu si nevšimnout, jak se dívá na Finala. "Jistěže vysvětlím...Je to můj manžel. Samuel O´Brian a já mám zpět paměť. A on se vrátil ze služební cesty...To je Jilian, má RÁDOBY nejlepší přítelkyně, jak říká." Zasměji se a ona změní výraz na rozjařený. "Ty sis vzpoměla?!Ježiš Chris to je skvělé! Páni...To chce večírek!" Zatleská nadšeně a já protočím oči v sloup. Co mají všichni s těmi večírky? Zvednu se z Finalova klína a vypnu počítač. Podívala jsem se na hodiny, které hlásaly třetí hodinu odpolední. Což znamenalo konec pracovní doby a žádná práce navíc. Paráda... "Jill, prosímtě omluv nás, ale jsem hrozně unavená, včera byl náročný večer, no spíš noc...Moc věcí najednou. Pojedu se domů vyspat a večer ti zavolám." Kývla hlavou a já vzala kabelku a dala se na odchod s Finalem za ruku. "Jo mimochodem, Phill měl asi divoké sny. Volal mi dnes ráno a říkal něco o tom, že viděl v noci nějaké rytíře a zelené ženské nebo co a nějakýho hořícího maníka....Doporučila jsem mu svou terapeutku a řekla mu, ať si vezme sedativa." Protočila oči a šla s námi k výtahu a já měla co dělat, abych nevybuchla smíchy... |
| |
 | Xalat Když se vrátím z diplomatické cesty a zistím že nahradu nikdo kromě Atanovi ženy není tak se jí zeptám kde jsou ostatní a ona mi řekne že sem možná tak před třemi měsíci přiběhl Final a mluvil něco o Nagi že ji prí nějaký Twiste něco udělal.Když dopovjeděla okamži'te sem si zbalil své vjeci a viraszil zy nimi.Po tří dnech klusu sem potkal Atana a ten mi o všem řekl do podrobna.Jak Final uškrtil Twisteho a jak prošli portálem do budoucnosti a jak se Nagila rozpoměla.Když dopoví tak vitáhnu z torny jídlo a najímese.Pojídle se opět rozejdeme a já zamířím směrem kterým přišel Atan.Po dalším dni naleznu portál.S chvilkou zaváhání do něj vstoupím a oběvím se někde na neznámém místě a vttom uvidím Vunu.Rozeběhnu se kní.Ahoj lidi ani nevíte jak rád vás vidím.Řeknu a pod šátkem se usměju.Vtom si všimnu že Vuna je nějaká vibledlá.Poté ke mě přistoupí Nagi a řekne:Vtomhle oblečení nemůžeš chodit po New Yorku.A co je na mim oblečení tak divnýho.zeptámsejí a ona odpoví:No teď jsme ve 21. století a tohle je z 13. století.No natom něco bude .Usoudím a sundám si ho a místo toho dostanu tepláky,tričko se znekem hudební skupiny a kšiltovku.Když si vše obleču tak se podívám do zrcadla a zjistím že to neni zas tak špatnej vohoz. |
| |
| Nagi zjevně to, že tam jen tak vrazila vůbec nerozhodí, pouze jí řekne, že jí to vysvětlí. Řekla, že jsem její manžela a že jsem se vrátil ze služební cesty a pak mi Nagi představila její kamarádku, která se jmenuje Jilian. Ve chvíli, kdy se Nagi zmíní o tom, že se jí vrátila paměť, tak Jilian zatleská rukama jako malé dítě a začne hned mluvit o večírku. Všimnu si, jak se Nagi zatvářila, když to slyšela. Potom se ze mě zvedla a šla vypnout počítač, já jsem se taky zvedl a podal jsem Jilien ruku se slovy, že mě moc těší a mile jsem se na ní usmal. Ona mi úsměv oplatila a když potom Nagi řekla, ať se nezlobí, ale že je unavená a chce domů, tak nás doprovázela k výtahu a mezitím nám vykládala o Phillovy. Chtělo se mi strašně smát, když řekla, že jí něco říkal o hořícím maníkovy, ale ovládl jsem se. Už jsme stáli ve výtahu, ale Jilian ještě stála ve dveřích výtahu, aby se nemohly zavřít dveře a řekla: ,, Tak já ten večírek zorganizuju a vy na něj jen příjdete? Co vy na to? Třeba zítra, musíme oslavit, že se ti vrátila pameť a manžel!" usměje se na Nagi, ale než stihla nagi cokoliv říct, tak dveře pustila a když už byli skoro zavřené, tak řekne: ,, Mimochodem Chris, vzala jsi si opravdového fešáka!" zasměje se a potom se dveře výtahu zavřou. Vesele se na Nagi usměju. ,, Tak? Co bude s tou koupelí?" usměju se na ni sladce. |
| |
| Vyjdu ze vrat a opráším si oblečení. To jí nedaruju! Přístě se na ní vystrojim! pomyslím si a rázuji si to městem. Několik chlapců se po mě otočí,a něco na mě křiknou,ale nevšímám si toho. Vejdu do malého krámku. Nějaký muž mě posadí na židly a podá mi papíry. Přečtu si je. Stojí tam: Káva-----Párek-----Pizza------Koktejl-----Zmrzlina-----Happy Meal-----Chicken Bruck Za chvilku přijde nějaký pán,a ptá se co si dám.Zamyslím se. Mmm.....Koktejl ! poručím si aniž bych tušila co mi dají. Asitak za minutu přijde zase ten muž,a přinese kelímek s pitím,v kterém je jakási trubička. 10 dolarů prosím.... prohlásí a já si spočítýám deset těch papírků,co mi Nagi dala. Muž poděkuje a odejde.Zadívám se do kelímku a spatřím barevnou tekutinu.Loknu si a je to velmi dobré,a silné.Proto si to raději vezmu s sebou. ase jdu městem,a najednou potkám Nagi. Nagi...Vlastně Chrris....Tak co?Jak vypadám? zeptám se a ukážu se Chris.Pak si všimnu Finalovích vlasů a skoro se leknu. Ježíš Finale! Kde máš vlasy?! Prodal jsi je? zavtipkuji. |
| |
| Jilian si prostě usmyslela, že ten večírek bude a tak se toho jako vždy ujala sama. To byla její parketa. Večírky. Já to moc nemusela, ale když tam bude Final se mnou. Dveře výtahu se zavřely a z něj vypadla věta, která mi zazněla v uších jako zvonkohra. "Rozhodně to uskutečníme." Zašeptám a políbím ho na rty. Vyjdeme za ruku z výtahu a nemůžu si nevšimnout, jak na nás všichni koukají. "Co je na nás tak divného? Kromě toho, že jsi neskonale sexy?" Zašeptám mu a uchechtnu se. Když vyjdeme z budovy Fashion and Style, zahlédla jsem nějakou dívku, jak na nás mává a usrkává koktejl v plastovém kelímku s víčkem. Chvíli jsem na ni nechápavě civěla a pak mi došlo, že je to Vuna. Asi mi bude chvíli trvat, než si zvyknu na její lidskou podobu. Využila můj šatník velice nápaditě. Vlasy už neměla zelené a obličej se jí rozzářil růžovými tvářemi. "Vypadáš krásně Vuno...Budeš ještě ve městě? Nebo se chceš s námi svézt domů? Ukázala jsem na bílého bavoráka, co jsem zaparkovala před budovou. |
| |
| Nagi řekla, že koupel jistojistě uskutečníme a potom mě políbí. Škoda, že výtah jede tak rychle napadne mě, když se ozve cinknutí a mi musíme vyjít ven. Jdeme ruku v ruce a hodně lidí se na nás kouká. ,, Na Nás? Divného?" zasměju se, ale potom dodám: ,, Možná to, že já jsem podle tebe neskonale sexy a ty jsi podle mě ta nejpřitažlivější žena jako chodí po téhle planetě! usměju se a potom už vycházíme ven z budovy, kde na nás mává Vuna, která se neuvěřitelně změnila. Když zjistí, že jsem ostříhaný, tak se mě zeptá, kam jsem dal vlasy. ,, Rozhodně jsem je neprodal, byla to taková hloupá shoda náhod, ale myslím si, že tady takhle lépe zapadám. Jo Vuno, myslím, že by jsi si měla vybrat jméno, jak ti budeme říkat. nemůžeme tady na tebe pokřikovat Vuna a ty na mě Finale. Budou na nás koukat jako na blázny. Mě můžeš říkat Same..." řeknu a potom si sednu na přední sedadlo toho překrásného auta. Vuna se rozhodne jet s námi zpět, sedne si na zadní sedadlo a mi vyrazíme zpět domů. Když dorazíme domů, tak Vuna zmizí v pokoji pro hosty, kde je stále Adrián, který pospával. Já se na Nagi smyslně usměju, vezmu jí za ruku a rychle jí dovedu do koupelny, kde za námi zamknu. Otočím kohoutkem a nechám vodu ve sprchovém koutě odtéct, aby byla teplá. Zatím přitisknu Nagi ke stěně a začnu jí líbat. Vnímám její nádherné tělo a je mi úžasně. Neuvěřitelně po ní toužím. Rozepnu jí zip na šatech a stahuji je pomalu dolů. Zrcadla se zatím zamlžila horkou párou. Vychutnávám si dotyku jejích rtů. ,, Chyběla jsi mi lásko!" zašeptám. |
| |
| Vuna kývne, že pojede, tak vyštrachám klíčky z kabelky a zasednu za volant. Cesta byla celkem dlouhá, protože v tuhle hodinu je v New yourku největší provoz. Když jsme vstoupili do domu, Vuna šla nejspíš za Adriánem do pokoje a jakmile za sebou zavřela dveře, vzal mě Final za ruku a já úplně roztála z jeho úsměvu, který mi věnoval. Dřív než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, voda už se napouštěla a Final mi byl tak blízko, že se mi zatmělo. Teprve teď jsem přestávala chápat, jak jsem na něj probůh mohla vůbec zapomenout. Na něj, na tohle... "Nemluv." Zasmála jsem se, když mi řekl, že jsem mu chyběla. Vzala jsem za jeho tričko a to následovalo moje šaty na bílých dlaždičkách. Za malou chvilku už jsme byli ve vaně. Horká voda byla příjemná a uvolňjící a Finalova blízkost vzrušující. Hladila jsem ho po těle, jakobych si připomínala jeho tělo. Každý záhyb, každý sval. Nepřestávala jsem ho líbat a srdce mi divoce bušilo. |
| |
| Se smíchem mi řekla, ať nemluvím a zbavila mě mého trika. Netrvalo dlouho a leželi jsme společně ve vaně a vychutnávali si blízkosti toho druhého a krásně teplé vody. Přestože jsme spolu leželi v horké vodě, tak mi její doteky vyvolávaly husí kůži. Líbali jsme se a mě bylo tak úžasně. Nechápal, jak jsem se dokázal nezbláznit, když jsem ji neměl na blízku. Zatím jsem ležel na dně vany já a Nagi se ke mě tulila. Otočil jsem se tak, aby Nagi ležela na dně vany a já byl nad ní. Líbál jsem jí na krku a ušním lalůčku, potom jsem přešel k jějímu dekoltu, kde jsem jí něžne ochutnával. Líbal jsem jí na bříšku a obvlášť hodně pozornosti jsem věnoval jejímu pupíku. Potom jsem se od ní na chvíli odtáhl a podíval se jí do očí. Ty moje byli černé. Rukama jsem zlehynka roztáhl její stehna, sklonil jsem se k ní a ochutnal jí, tak něžně, jak jsem jen dokázal. Chutnal jsem jí tak dlouho, dokud jsem neměl pocit, že je to na ní i na mě moc a potom jsem se s ní spojil. Zasténal jsem slastí, když se naše těla spojila v jedno. Milovali jsme se něžně, ale vášnivě zároveň. S každým dalším okamžikem jsem si byl čím dál víc jistý, že z ní přijdu o rozum a ve chvíli, kdy byl ten pocit nejintenzivnější přišlo uvolnění. Uvolněně jsem se položil vedle ní a rychle jsem oddechoval. Srdce mi bylo jako splašené a doplňovalo rytmus toho jejího. Naše srdce byla jako jedno. |
| |
| Zkoumala jsem rty jeho kůži a horké kapičky vody mu slíbávala z hrudi. Přejela jsem rty po jeho lícní kosti a on se převalil nade mě. Zaklonila jsem slastně hlavu, když své polibky věnoval mému krku, byla mi zima a horko zároveň dívala podívala jsem se mu do očí a přitáhla si jeho rty k sobě, opět měl ten nádherný, nebezpečný, černý pohled, který mě absolutně vyváděl z reality. Když se jeho rty dostaly k mému dekoltu a pak níž a níž, myslela jsem, že z tohohle nevyjdu s čistou hlavou. Pevně jsem sevřela okraj vany a skousla ret. Měla jsem pocit, že jestli si mě okamžitě nevezme, tak umřu. Pronil do mě a já se prohnula v zádech a vydechla. Opět to bylo dokonalé, jako souhra mistrovského orchestru, který se rychle blíží, aby zahrál své závěrečné finále. Zasténala jsem a zaryla prsty do jeho zad. Uvolněně si lehl vedle mě a mohla bych spočítat každý tep jeho srdce, jak bije v duetu s tím mým. Podívala jsem se na něj a chvíli ho jen pozorovala. Byl tak dokonalý, nádherný a já ho milovala jako nikdy nikoho. "Spousta lidí říká, že láska časem ochabne...Ale já mám pocit, že tě miluju každým dnem víc." Zašeptala jsem a stiskla pod vodou jeho ruku. |
| |
| Vzala mě pod vodu za ruku a řekla tu nejkrasnější větu, jakou mě mohla obdařit. ,, Cítím to úplně stejně, miláčku!" zašeptám a políbím ji na ruku, kterou jsem svíral. Ještě chvíli jsme jen tak leželi a poslouchali tlukot naších srdcí, potom jsem si ale uvědomil, že voda už značne vychladla. Zvedl jsem se, vylezl jsem z vany. Okolo pasu jsem si ovázal ručník, pomohl jsem Nagi na nohy, podal jsem jí ručník do kterého se zabalila a já ji potom vzal do náruče a odnesl jsem si jí do naší ložnice, kde jsem jí položil do postele. Lehl jsem si vedle ní a přikryl nás peřinou, potom jsme vedle sebe usnuli. Vzbudilo mě šramocení v kuchyni. Otevřel jsem oči a zjistil, že Nagi ještě spí. Tiše jsem se zvedl a hodil na sebe župan, který jsem našel ve skříni. Vešel jsem do kuchyně, kde se Vuna ,, rozhlížela,, . Spíš přehazovala věci a něco si pro sebe mumlala. ,, Dobré ráno!" popřeju ji a potom otevřu dveře lednice azahledím se dovnitř. Napadne mě, že bych mohl připravit pro Nagi snídani. Nachystám kávovar, který pustím. Zatímco se připravuje káva, tak vytáhnu z lednice vejce, slaninu a zapnu touster do kterého dám dva toasty potřené medem. Vuna mezitím odešla do pokoje. Podívám se na sporák a lámu si hlavu, jak mi Nagi říkala, že funguje. Nakonec stratím trpělivost a vajíčka se slaninou na pánvy udělám pomocí ohně, který si vytvořím na dlani. Samozřejmě jsem si dával pozor, aby mě nikdo neviděl. Bylo dost zvláštní, že jsem měl stále své schopnosti. Když jsem dodělal vajíčka, tak už se ozvalo cinknutí toasteru a hned potom vypnul kávovra. Všechno jsem dal na servírovací stolek a vešel do ložnice, kde spala Nagi. Položil jsem servírovací stolek na zem a potom jsem se sklonil k Nagi. ,, Vstávej miláčku!" zašeptám a lehce jí políbím. Když se vzbudí, tak jí položím na klín servírovací stolek se snídaní a mile se na ni usměju. |
| |
| Milovala jsem, když se o mě staral. Pohol mi z vany a zabalil mě do ručníku, přišla jsem si skoro bezmocně, ale bylo to příjemné. Odnesl mě do postele a přikryl nás černým saténem, který zdobil mou, tedy teď už naší, postel ve tvaru kruhu. Přitiskla jsem se k němu a vdechovala jeho vůni. Netrvalo mi dlouho, než jsem usnula. Byla jsem tak unavená z Nickových rozmarů, Jilianiny aktivity a výmyslů šéfové, že mě milování totálně odrovnalo. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, než mi Final zašeptal, abych vstávala. Do nosu mě uhodila vůně čerstvé snídaně a otevřela jsem oči,které se z jen pootevřených a rozespalých změnily na vykulené, když jsem spatřila stoleček s jídlem. "Co tě to popadlo? Nikdy si nevařil....Snad jen jednou nebo dvakrát...To je jedno." Uchechtla jsem se a dlouze ho políbila. "Jsi prostě poklad." Zadívala jsem se mu do očí a pustila se do snídaně. Při jídle mě něco napadlo. "Jaktože ti pořád černají oči? Měl jsi ztratit schopnosti..." |
| |
| ,, Víš, proč jsem ti přichystal snídani? Protože tě zbožňuji a chci, aby jsi se se mnou cítila jako v bavlnce!" usměju se a vychutnám si polibek, který mi vtiskla. Sledoval jsem, jak jí a sledoval každá její pohyb jako bych si ji chtěl zapamatovat. Po jídle se mě zeptá, jak je možné, že jsem nepřišel o své schopnosti, ale já jsem neměl žádné reálné vysvětlení. Byla to jenom teorie, přesto jsem se s ní svěřil. ,, Možná to bude znít šíleně, ale napadlo mě, že kouzla sice již neexistují, ale peklo existuje pořád a já jsem z části pekelný tvor, takže když existuje peklo, může stále existovat démon ve mě! Vím, že to zní děsně..." zasměju se tomu. ,, Ještě, že máš dneska volno, můžeme se připravit na ten večírek, co na dnešek připravuje Jilian, ale myslím, že by jsi ji měla zavolat, aby nám řekla nějaké podrobnosti," navrhnu a odnesu do kuchyně prázdný tác po snídani. |
| |
| Řekne mi svou teorii a já nakrčím obočí a řeknu, že by to tak mohlo být, pak se můj výraz změní na pobavený a vypadne ze mě. "No to je možné, ale jestli se od tebe nechám takhle rozmazlovat, skončím v tom pekle znova a tentokrát natrvalo, protože tohle už je hřích." Zasměju se a znovu ho políbím. Když se zmíní o tom večírku, zamračím se. Jak já nesnáším tyhle akce...ale uklidni se, bude tam s tebou Final... Vzdychla jsem si a vzala z nočního stolku mobil a vytočila Jillino číslo. "Chris?" Ozvalo se z mobilu. "Jo, ahoj Jill. Prosím tě..." Chtěla jsem pokračovat, ale neměla jsem šanci. "Christine poslouchej! Mám úžasné prostory na večer. Bude to v Faraon's club! Pamatuješ? Jednou jsme tam byly spolu, je to tam parádní, ideální. Udělám to v Egyptském stylu! Nemohla by ses obléknout jako Kleopatra?" Otevřela jsem pusu, jak jsem chtěla něco říct, ale ona pořád mluvila a mluvila a když skončila u Kleopatry, rázně jsem zavrtěla hlavou. "Ne! To bych rozhodně nemohla. Jillian poslouchej mě..." Jenže ona mě vůbec nenechala mluvit, byla tak zabraná do té akce, že jsem z toho byla ještě víc otrávená. "To nevadí, nevadí...Obleč se jak chceš, tobě by slušel i pytel od brambor, ale...ten si neber! Nic nezařizuj, nic neřeš prostě buďte s tim tvym fešákem v devět před Faraon's club a já se o všechno postarám. Jo a mimochodem...Byla divoká uvítací noc?" Vzdala jsem to a nechala ji mluvit, když se dostala nakonec, podívala jsem se na Finala s jiskřičkami v očích. "Do toho ti nic není Jilian!" Zasmála jsem se a vstala jsem z postele. "No mě je to jasný...hele tak večer, papa a těšte se! bude to bomba!" Zvěsila a já se uchechtla. Byla vážně praštěná. |
| |
| Když jsem se vrátil, už měla Nagi telefón u ucha a poslouchala, co jí říká Jill na druhém konci. S úsměvem jsem sledoval, jak se Nagi marně snaží přerušit Jilianin vodopád slov. Jednou se jí povede něco odseknout, ale to je tak vše. Měl jsem pocit, že jí ten telfonát vyčerpavá víc než celý den v práci. Potom se, ale zasmála a mě došlo, že přestože je její kamarádka jako uragán, tak jí má moc ráda. ,, Tak co? Kde a kdy to bude?" zeptám se hned poté, co ukončí hovor. Když mi odpoví, tak se zamyslím a řeknu: ,, No a co budeme dělat do té doby? Můžem jen tak ležet a odpočívat nbeo si pustíme televizi?! Nebo půjdeme nakupovat?" usměju se zvesela a čekám pro co se rozhodne. |
| |
| "Je to až v devět, takže máme úplně celý den pro sebe...představ si, že po mě chtěla, abych se převlékla za Kleopatru." Zasmála jsem se a převlékla se do pohodlných kraťásků a tílka. "A co se programu týče...napadlo mě, že bychom mohli zajít do kina nebo do aquaparku nebo dělat něco, co jsi tady ještě nevyzkoušel. Je toho spousta, tak si vyber sám. Samozřejmě nakupovat můžeme jít taky...Chci aby to bylo podle tebe." Usměju se na něj a dám mu ruce okolo krku. Chtěla jsem tak jen zůstat a počkat na odpověď, ale musela jsem ho políbit. |
| |
| ,, Můžeme zkusit aquapark? Sice vůbec nevím, co to je, ale zní to zajímavě!" navrhnu a taky jí políbím, když řekne, že jo, tak mě odvede ke skříni, kde mi podá malý díl nějakého oblečení. Zvědavě se na něj podívám a zeptám se na co to je. Když mi řekne, že to jsou plavky a že se to obléká, aby lidé nebyli ve vodě nazí, tak se tomu ze srdce zasměju. Nechám se přemluvit a zkusím si tedy trenýrkové plavky a pak se kriticky prohlédnu. ,, Tohle se vážně nosí?" zamračím se. Když se potom objeví ve svých plavkách, tak mi málem vypadnou oči z důlků. Má na sobě dvoudílné černočervené trojuhlenikové plavky. ,, To si děláš legraci? Jak tě v tom uvidí nějaký jiný muž a pokusí se tě jen dotknout, tak ho zabiju. To ti slibuju!" řeknu a potom si ji k sobě přitáhnu: ,, Jsi tak neuvěřitelně sexy!" oblíznu si rty jako bych měl žízeň. |
| |
| "Jsem pro...takže to budeš potřebovat tohle." Usměju se šibalsky a zahrabu ve skříni, abych našla pánské plavky. Podám mu je a otevřu druhou skříň tak, že nás dělí její dveře. Převléknu se do svých plavek a pak dveře zavřu. "Tohle se vážně nosí?" Zeptá se a kriticky se sleduje. Pak zvedne hlavu ke mě a otevře pusu. Zasměju se jeho reakci. Tolikrát mě viděl nahou a co dokážou obyčejné plavky... "Nikoho zabíjet nebudeš, nikdo o mě okem nezavadí...Bude tam spousta žen v plavkách." Pokrčím rameny a začnu se oblékat přes plavky. "Navíc podívej se na sebe, budu si muset vzít basebolovou pálku..." Když se oblékneme, vyrazíme k autu. Vunu a Adriana jsem neviděla, nejspíš ještě spali nebo někam šli. Nasedli jsme do auta a já vyjela z brány. Cesta netrvala dlouho a zastavili jsme před velkou Modrou budouvou a už z dálky byl cítit chlór. Vešli jsme dovnitř a každý z nás šel do šatny pro své pohlaví. Svlékla jsem se do plavek a dala věci do skřínky. Osprchovala jsem se a vlasy se mi narovnaly. Vyšla jsem k bazénu a rozhlédla se. První, co mě praštilo do očí, byla spousta tobogánů a vířivek, ale hned potom jsem si všimla, že většina žen se dívá jedním směrem. Otočila jsem se tam taky a vyrazila k němu. "Tohle nepřežiju..." Zašeptala jsem žárlivě, když jsem byla u něj. |
| |
| S chutí jsem se zasmál její větě o basebolové pálce. Potom sedneme do auta a za chvíli zastavíme, před modře nabarvenou budovou. Jde zde cítit zvláštní zápach, ale nevím co to je. neřeším to a uvnitř se s Nagi na chvíli rozdělíme, aby jsme si mohli sundat oblečení a mohli zůstat pouze v plavkách. Věci jsem si zamkl do šatny a po sprchnutí jsem vyšel ze šatny. Rozhlížel jsem se a potom jsem jí zahlédl, jak jde ke mě. Musel jsem obdivovat její nádherné dlouhé nohy. Když ke mě dojde a řekne, že to nevydrží, tak jsem se usmál a podotkl jsem šeptem: ,, Ty to nevydržíš? Tak se koukni, jak se na tebe dívají ti chlapy, už jenom za jejich pohledy bych je nejraději usmažil, ale necháme toho. Však víš, že miluju jenom tebe a nikoho jiného!" řeknu a políbím ji. Potom jí popadnu do náruče a s ní v náručí skočím do bazénu až to ošplýchne kachličky, které byli všude kolem. Když se vynoříme, tak se hlasitě zasměju. Překvapeně se podívám na ty různé skluzavky a pak se zeptám, jaké je to na těch skluzavkách, tak mi jen řekne, že to musím zkusit sám a odtáhne mě k jedné hodně točivé. Vyjdeme po schodech nahoru, je to pořádná výška. Vysvětlí mi, co musím udělat a já se pustím do hodně točitého tobogánu. Líbí se mi to a když skončím se šplouchnutím ve vodě, tak mě to až zamrzí, že už je konec. Počkám Nagi dole, kde za mnou za chvíli dojede. ,, To bylo úžasný!" usměju se a zase jí políbím. |
| |
| Podívala jsem se na muže v hale podle jeho pokynu a nejspíš měl pravdu. Jenže toho se těžko všímá, když vedle vás stojí nejkrásnější muž světa. Vzal mě do náruče a skočil se mnou do vody. Nestačila jsem se nadechnout a voda mi vlezla do nosu. Zasmála jsem se on se zeptal na tobogány. Jen jsem ho s mrknutím vzala za ruku a odtáhla ho k jednomu z nich. Poslala jsem ho točitým tobogánem dolů a svezla se za ním. Když jsem dojela za ním, neušel mi jeho nadšený výraz. "To bylo úžasný!" Vypadlo z něj nakonec a políbil mě. Šli jsme tedy znovu nahoru. Když jsme šli po schodech, šel první. Za mnou šla nějaká banda chlapů a pořád se něčemu přiblble chechtali. Najednou jsem ucítila něčí ruku na svém zadku. S vražedným výrazem jsem se otočila a pohlédla do tváře obtloustlému chlápkovi, kterému při mém pohledu ztuhnul úsměv. Doufala jsem, že Final nic neviděl a šel dál. Vzala jsem chlapa za zápěstí a stikla ruku tak silně, že mu ta jeho začala modrat. "Ještě jednou se mě dotkneš. Narvu ti tu ruku do jeho zadku!" Ukázala jsem na jeho zaraženého kamaráda a pak se otočila, abych šla zpět za Finalem, jenže on už nešel. Stál a jeho oči byly jako uhel. A jé... Dala jsem mu ruku na hruď a zakroutila hlavou. "Jdeme." |
| |
| Nagi mi pochválí oblečení,a pak Final řekne že bych si měla vymyslet jiné jméno. Řekne že mu můžu říkat třeba Same,a já se malinko uchechtnu. Přijde mi to takové srandovní. No....Mě můžete říkat třeba....Mmmm.....Molly. řeknu po dlouhém rozmíšlení,a nastoupím do auta,které je mimochodem velice pěkné. Dojedeme před dům,a já ihned vejdu dovnitř. Vlezu do pokoje pro hosty,kde je stále Adrian,a pozdravím ho. Chvíli si s ním povídám o světě 21. století,a pak vejdu zpět do kuchyně. Zjistím že Nagi (Chris) a Final (Sam) už odešli. Nevím kam,ale je mi to jedno. Přijdu k lesklé knihovně,a vytáhnu knihu "Veselé vaření" . Chvíli v ní listuji,a pak najdu obsah. Najdu kapitolu Toasty s masovími kuličkami. Potřebujete: 2-6 pytlíků masových kuliček, toastový chléb, máslo, pánev, dobrou náladu přečtu nahlas a zkontroluji jestli všechno máme. Všechno sedí,a tak si čtu recept. Pánev necháme rozehřát,a zatím namažeme toasty máslem. Kuličky rozřežeme na plátky,a pokládáme na namazané toasty. Vše dáme na pánev a necháme pár minut smažit. Pak serírujeme,nebo schováme do lednice. všchno udělám a čekám několik minut. Všechno vyndám z pánve, strčím na talíři do lednice,a jdu opět ven. |
| |
| Šli jsme zase nahoru na tobogán, aby jsme se ještě sklouzly. Moc se mi to líbilo. Šel jsem první, ale vnímal jsem celým svým tělem, že jde Nagi za mnou. Proto mě zarazilo, když se zastavila. Otočil jsem se, abych se podíval proč se zastavila spatřil jsem, jak drí ruku jednomu chlápkovy a zaslechl jsem, co říkala o tom, že mu něco provede jestli se jí ještě někdy dotkne. Chlap nevipadal zrovna, že by to chtěl zkoušet znovu, ale mě to stejně hodně naštvalo. Vztek ve mě vzrůstal s každým pohledem, který na mě a Nagi ten hnusný chlap vrhal. Nagi si toho všimla, položila mi ruku konejšivě na hruď a zavrtěla zamítaně hlavou. To mě trochu uklidnilo, tak jsem se otočil a chtěl jsem jít zase dál, ale v tom jsem uslyšel slova toho chlapa, který řekl: ,, Hele, ty šampóne jeden posranej, měl by sis držet tu svou čubku zkrátka!" Prudce jsem se ohlédl a pro jistotu jsem se zeptal: ,, Co jsi to řekl?" přimhouřím vztekle víčka. ,, Slyšel jsi, debile!" řekne a jeho idiotští kamarádi se tomu dokonce zasmějou. Něžným, ale velice rychlím pohybem posunu Nagi, tak aby byla mimo můj dosah a postavím se přímo před toho chlápka. Chytn ho pod krk a zvednu ho do výšky. Se svou démonskou krví nemám žádný problém problém ho takto zvednout. ,, Měl by sis vymýt hubu mýdlem!" poradím mu, když v tom ucítím prudkou bolest mezi nohama. Ten hajzl mě kopl. Pustím ho a skroutím se bolestí. Na malých schodech stratím balanc a skutálím se dolů ze schodů a smetu sebou všechny ty chlapy a ty co byli za námi. Chvíli se bolestivě kutálím dolů až nakonec tvrdě dopadnu na kachličky, vedle mě se váli několik dalších lidí, včetně můžů, kteří si začali. |
| |
| Vyjdu z domu, procházím New Yorkem a sednu si v parku na lavičku. Za chvilku přijde špinavý muž,a přisedne si. Chvíli se rozmýšlím jestli odejít,a najednou...Nekdo mi sahá do kapsy,kde mám peníze. Vyskočím z lavičky,a zamrečím se na chlapa. já ti dam,zloději jeden! řeknu si a kopnu do jeho zatku,jak utíká. Naštěstí mi nic nesebral. |
| |
| Slova toho muže mi zazní v hlavě jako falešná trubka. Pustím ruku z Finalovi hrudě a mám co dělat, abych je nenakopala. Uklidni se Nagilo, jsou tu lidi! Spousta lidí... Přemlouvala jsem se v duchu, jenže Final se nejspíš nepřemluvil, ale jak ho znám, tak se o to ani nesnažil. Jenže si vůbec neuvědomoval důsledky. Neni to trošku divný, že zvedne chlapa, kterej je o hlavu větší a asi tak o dvacet kilo těžší, jen tak za krk tak metr do výšky? Všimla jsem si vyděšených výrazů lidí okolo. Matky braly své děti pryč a ostatní civěli. Jenže pak se stalo něco, s čím Final zjevně nepočítal. Chlápek ho nakopl do rozkroku. Bolestně jsem skřivila tvář a pak jsem se jen dívala, jak se všichni valí po schodech dolů. Byla jsem tak zaražená, že mi až tak po půl minutě docvaklo, že můj manžel leží na tvrdých dlaždičkách a krvácí z hlavy. Okolo něj dalších pár lidí s odřeninami a modřinami a všichni se dívají tím směrem. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala a rozeběhla se po schodech dolů. Rychle jsem vzala Finala, bolest nebolest, rány nerány, za ruku a rychle se s ním vydala k šatnám. "Jdeme! Honem!" Zdůraznila jsem hlas, když se nenávistně ohlédl na ty týpky. Poslala jsem ho do pánské šatny, ať se bleskurychle oblékne a sejdeme se venku. Opravdu to byla rychloakce. Venku jsem ho jen znovu chytla za paži a mlčky ho táhla k autu. "Myslím, že příště pojedeme do jiného aqaparku...." Poznamenala jsem, když jsme si sedli do auta. Naštvaně jsem dupla na plyn a dívala se před sebe. "Říkali si o to, slyšela si je!" Obhajoval se a já se ironicky zasmála. "Jo oni jo! Ale co ty lidi, co jste vzali s sebou? A Finale! Hořely ti vlasy! To vážně nebude nikomu divné." |
| |
| Celkem značně mě bolí hlava a rozkrok, ale nagi mi nedá ani šanci se vzpamatovat. Přiběhne ke mě a hned mě táhne od tama pryč. Vztekle se otočím na ty zmetky, ale ona mě nepustí a místo toho mě zažene do pánské šatny s tím, že se musím obléct a že se sejdeme v autě. Poslechl jsem, začalo mi docházet, že jsem asi přestřelil. Nastoupil jsem do auta a Nagi prudce sešlápla plyn. Poznal jsem, že je naštvaná a chtěl jsem se omluvit, ale nějak jsem nenacházel slova, takže jsem plácl tu největší pitomost, která mě mohla napadnout: ,, Říkali si o to, slyšela si je!" To jí samozřejmě ještě víc naštvalo a hned mi vpálila, že mi hořeli vlasy a že to nebude asi nikomu divné. Zahleděl jsem se okýnkem ven a sledoval ubýhající krajinu. V hlavě jsem hledat ty vhodná slova, ale nakonec zbylo to jediné nejvhodnější: ,, Promiň!" ,, Mrzí mě to a moc a slibuju ti, že si na to, jak se chovám budu dávat větší pozor!" zašeptám a opřu si ruku o hlavu, která mě ještě nepřestala bolet. Bylo to zvláštní, obvykle jsem se už uzdravil, ale mě stále z hlavy tekla krev. Nechápal jsem to, hlava mě bolela a točila se mi. |
| |
| Pohlédla jsem na něj a vzdychla. Vypadal zřízeně. "Ach jo... neumím se na tebe zlobit...Neomlouvej se. Jen...prostě si musíš dávat pozor. Mě to taky dělá problém, byli jsme zviklí, že můžeme nakopat zadek každýmu, kdo nás urazí, ale to tady nejde. Musíme se naučit ovládat." Řekla jsem tiše a zírala na silnici před sebou, která vůbec neubíhala. Přišlápla jsem plyn ještě víc a překročila povolenou rychlost. Měla jsem vztek. Ne na Finala, ne na ty chlapi, ale na sebe. Mohla jsem za to, že jsme tu zůstali. Přála jsem si to a on to věděl. Třeba by byl šťastnější doma. V Xalatu. Sklopila jsem hlavu, když jsem zaparkovala před domem. Pak jsem mu pomohla vystoupit. Rána se mu nehojila. Vešli jsme dovnitř a já vytáhla lékárničku. Sedla jsem si na gauč a řekla mu ať si mi lehne hlavou do klína. Vyčistila jsem mu ránu a chvíli mu na ní ještě držela gázu, než přestane krvácet. Nedokázala jsem se zbavit výčitek. Byla jsi tak sobecká...Třeba se mu tady vůbec nelíbí. A co Vuna a Adrian. Skejsli tu jen díky tobě! Opravdu to chtěli? |
| |
| Povzdychla si a potom mi řekla, že se na mě nedokáže ani zlobit. ,, Naučim se ovládat, slibuju!" zašeptal jsem a opřel si hlavu o sklo. Zavřel jsem oči a pocítil jsem závrať a nebyl jsem si jistý, jestli to bylo tím zraněním nebo tím, že ještě víc šlápla na plyn. Konečně jsme byli zase doma. Nagi mi pomohla vystoupit z auta a odvedla mě do obyvacího pokoje, kde si sedla na sedačku s podivnou krabičkou a řekla, ať si položím hlavu jí do klína. Udělal jsem to a nechal se ošetřit. Díval jsem se na její zamyšlenou tvář, která se mi točila před očima. ,, Jestli myslíš na to, že bych byl možná šťastnější jinde, tak se hrozně míliš. Jsem šťastný, tak, kde jsi šťastná ty a jestli to má znamenat, že přetrpím nějaké hloupé řeči nebo par ran, tak to udělám. Pro tebe žiju, pro tebe dýchám!" zašeptám a natáhnu k ní ruku a pohladím ji po tváři. Najednou se mi udělá zase mnohem líp, svět se přestane točit. |
| |
| Zakroutím hlavou a vyměním zakrvácenou gázu. "Jenže to je přávě ono Finale. Já nechci, abys to musel kvůli mě snášet...Takový život pro tebe nechci, aby si byl šťastný jen díky mé přítomnosti." Pohlédnu mu do očí a pak se začnu dívat na strop, jakoby tam bylo něco strašně zajímavého. Věděla jsem, že i kdyby byl nešťastný, nikdy by to kvůli mě nepřiznal a to mě trápilo. Z myšlenek mě vytrhnul telefon, který hlasitě zadrnčel. Zvedla jsem sluchátko a představila se. "Christine? To jsem já Renne, volám kvůli těm inovacím ve firmě. Neboj nemám pro tebe žádnou práci, máš volno a zasloužené, ale jde o to, že mě napadlo...No New yourk je nebezpečný, a to čím dál, tím víc. A tak jsem pro všechny ženy z firmy domluvila kurzy sebeobrany." Přesto, v jakém jsem teď byla rozpoložení jsem zrudla a jen těžko zadržovala smích. Představila jsem si, jak mě někdo bude učit sebeobranu. "Renne, to je skvělý nápad, ale já to asi vynechám, ale určitě to uskutečni, to je skvělé..." Vymáčkla jsem ze sebe, stále rudá, potlačovaným smíchem. "Ale Chris, při tvém...no však víš, jsi tak...no hezké ženy to potřebují především." To už bylo opravdu moc. Dala jsem si ruku před pusu a sevřela víčka, abych nevybuchla. "Dobře Renne, domluvíme se na tom večírku. Zvěsila jsem telefon a začala jsem se strašně smát. Final na mě hodil tázavý pohled. "To byla šéfová...chce, abych chodila na sebeobranu. Aby se mi něco nestalo..." |
| |
| ,, No tak to bude docela problém, protože já jsem šťastný pouze když jsem s tebou a nic to nedokáže změnit!" řeknu a zavřu oči, protože zazvoní telefon. Nagi ho zvedne a vybavuje se s někým, kdo musel šíct něco hrozně srandovního, protože se Nagi ze všech sil snaží nesmát. Když potom zavěsí, tak na ní hodím tázavý pohled. Kdy mi poskytne vysvětlení, tak se taky zasměju. ,, Jestli je na světě někdo, kdo zaručeně nepotřebuje naučit se sebeobranu, tak jsi to ty!" řeknu a potom se posadím. Točení hlavy úplně zmizelo a celkově se cítím mnohem lépe. ,, Dneska toho bylo hodně, nechceš si ještě lehnout a trochu se prospat než půjdeme na ten večírek?" navrhnu a doufám, že příjme, protože se cítím docela unaveně. |
| |
| New York---Náš byt Kráčím New Yorkem a konečně dojdu do našeho bytu.Otevřu dveře,a ještě stihnu uslyšet Finalovu poslední otázku. Večírek?! Na jakej večírek? Můžu jít taky? ptám se zvědavě. Ty jo! Večírek! Večírek....Můj první večírek. Snad mi Nagi dovolí jít taky.... běží mi hlavou. |
| |
| No jo, ten večírek... "Jistě, že můžeš Vuno." Usmála jsem se na ni a pak se otočila zpět k Finalovi. Podívám se na jeho ránu na hlavě a všimnu si, že se už začíná stahovat a krvácení ustalo. Trošku se usměju nad jeho vysvětlením, ale uvnitř mě to pořád trápí. Vypadal unaveně, ale já jsem věděla, že bych neusnula. "Běž se vyspat miláčku, já zatím udělám něco do práce...Nejsem unavená." Pohladím ho v čerstvě ostříhaných vlasech a políbím na čelo. Když odejde do ložniče, chytím se za hlavu a ušklíbnu se. Jsem prostě sobec!Měla jsem to nechat, jak to bylo. Měli jsme se vrátit všichni zpět. Zvykla bych si znovu, mohli jsme spolu být navěky, ale takhle? Final svou moc neztratil a tak nejspíš bude žít věčně, ale já...Stárnu..." Tyhle věci mi vůbec nedošly. Vzala jsem si na stůl fotky modelek na nastávající číslo katalogu. Dívala jsem se na jednu po druhé a najednou mi žádná z nich nepřišla dost dobrá. Nebyla jsem na to správně naladěná, asi jsem to volno potřebovala víc, než jsem myslela. Potichu jsem vlezla do ložnice a oblékla si černé tříčtvrťáky a modré tílko. Přehodila jsem přes sebe černou mikinu pod prsa a boty na podpatku jsem vyměnila za pohodlné tenisky. Pomalu jsem zavřela dveře ložnice, poté, co jsem se podívala na Finalův vyrovnaný spící obličej. Stáhla jsem vlasy do culíku a vyběhla z domu. Běžela jsem po dlouhé době, ale nedělalo mi to problém, nebyla jsem zadýchaná, ani nějak unavená. Snad ve mě něco z původní Nagi ještě zůstalo. Vběhla jsem do parku a moje boty prozkoumávaly cestičky mezi voňavými keři a vysokými stromy. Když jsem se dostala do stínu obrovských tisů, stoupla si přede mě banda chlapů. Otočila jsem se, abych se vydala zpátky, ale za mnou stáli další a v jejich středu se na mě šklebil ten, co jsem mu dnes drtila zápěstí. "Copak puso? Nevidíš mě ráda?" Zachechtal se a ostatní ho následovali. Můj výraz ztvrdnul a dívala jsem se chlápkovi do očí. "Kde máš toho svýho ohniváka? Utekl zpátky do cirkusu? Nebo už si ho přestala bavit?" Naklonila jsem hlavu na stranu a můj výraz naznačoval, že už to dlouho nesnesu. Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale nikdo v parku nebyl. Zákon schválnosti si zjevně dnes přišel na své. "Ale copak zlatíčko? Hledáš pomoc? Nikdo ti nepomůže...A my si vezmeme něco na oplátku za to, co jste nám s tím svým šampónem způsobili!" Začali se přibližovat. Bylo jich asi sedm a já byla sama. Tohle už jsem zažila hodněkrátm, ale to jsem měla u sebe své dýky a nebyla jsem ve světě, kde by mě zavřeli za to, že je podříznu. "Nechcete si to ještě rozmyslet? Ušetřete si ponížení!" Zašeptala jsem směrem k chlápkovi a on se začal hlasitě smát. "Tak fajn...Chcete mě? Tak si mě vemte!" Rozpřáhla jsem ruce a dívala se na něj. Byl čím dál, tím blíž a já jsem se v duchu zaradovala, že šel sám. Ostatní jen tiše pozorovali a čekali na svou chvíli. Velká chyba, jít po jednom. Jeho ruka se přiblížila k zipu mojí hrudi nebezpečně blízko. Moje ruka vyletěla bleskovou rychlostí a chytila ho zazápěstí, druhá za loket a vší silou jsem škubla. Ozvalo se odporné křupnutí a chlap zařval bolestí. Pozvedla jsem obočí a pokrčila rameny. "Já ti říkala, ať si to rozmyslíš." Vrhnul se na mě znovu a moje noha mu uštědřila pořádný kopanec do obličeje. Ostatní se na mě začali sbíhat a já se pro sebe usmála. Tak fajn, když trable, tak pořádný... |
| |
| Super.... pomyslím si a poděkuji Zalezu sníst jeden toast,a Nagi si zatím vyběhne zaběhat. Sednu si na okno,a pozoruji ji jak pobíhá po městě. Final tvrdě spí,a tak můžu jen sedět,a jíst toast. Najednou si všimnu,jakýchsi mužů,co se k nagi připbližují. Nejdřív tomu nevěnuji pozornost, ale když se začnou prát, vylítnu bosá ven na ulici. Rvačky! Bitky! To je to co mi tu nejvíc chybí. No a pak samosebou hospoda,a právo podříznout kohokoli,kdo se mi postaví. řeknu a vrhám se chlápkům do cesty. "Tak ty sis přivedla kamarádku ?! Tak se s ní pobavíme!" řekne jeden z těch chlápků,směrem k Nagi. Vrhne se na mě,a když uhnu,nešikovně narazí hlavou do stromu,co za mnou stojí. "Jejda.....Promiň...." řeknu rošťácky a vrhnu na ostatní chlapy vyzívavý pohled. |
| |
| Ohlédla jsem se, když jsem uslyšela capkání bosých nohou. "Vuno! Co tu děláš?" Podívala jsem se na ni překvapeně. Když se jeden z chlapů rozeběhl proti mě. Skočila jsem do přemetu vzad a přitom mu nafackovala teniskama. Udělal pár kroků vzad a zakopl o lavičku, přes kterou přepadl. Zůstal ležet a z pusy mu vypadly dva zuby. Cítila jsem, jak mi někdo dal ruku okolo krku. Vzala jsem jí a prudce se předklonila. Valibuk přepadl a spadl rovnou na záda, načež se zakuckal, jak si vyrazil dech. Chtěla jsem mu ještě šlápnout do úsměvu, ale zezadu mě chytil ten jejich šéfik a přimáčkl mě ke stromu. Nakopla jsem ho vší silou do rozkroku, pak jsem se ho chytla za ramena a vyběhla po stromu, tak že jsem ho přeletěla a pak jsem ho kopnutím přirazila ke stromu. Svalil se na zem a huhlal opět něco o čubce. Otočila jsem se na Vunu, abych viděla jak okolo ní leží další dva, se kterými si poradila. Zbytek vzal nohy na ramena. Kopla jsem šéfika do břicha a pak se naklonila k jeho uchu. "To bylo za manžela...a být tebou, vyhýbala bych se mě, i jemu. A to na hodně dlouhou dobu...nejlépe napořád." Nehezky jsem se usmála a kývla na Vunu, ve znamení díků za pomoc. "Dík za usnadnění...Asi si ještě hodím hoďku běhu a ty si běž vybrat nějaké věci na večírek. Vem si co chceš." Usmála jsem se na ni a zamávala. Rozhodla jsem se, že mi mojí běhací náladu nikdo nepřekazí. |
| |
| Nakonec jsem cítil, jak se mi rána hojí, ale přesto jsem se cítil unavený a tak nějak rozbolavělí. Rozhodlo se, že Vuna s Adriánem půjdou s námi na večírek a Nagi mě poslala spát, že ona si bude dělat nějaké věci do práce. Já jsem si šel lehnout a sotva jsem složil hlavu na polštář, tak jsem usnul. Vzbudilo mě šramocení ve skříni. Otevřel jsem oči a spatřil jsem Vunu, která se přehrabovala ve skříni a házela nepotřebné věci na zem a něco si pro sebe mumlala. ,, Co děláš? A kde je Nagi?" zeptám se a ona mi řekne všechno o tom, co se stalo při běhaní. Prudce se posadím a zeptám se, kde je Nagi teď a když mi řekne, že ještě běhá, tak se zvednu z postele, hodím na sebe jne bundu a vyběhnu z domu, ale než jsem se stihl, kamkoli dostat, tak jsem spatřil nagi, jak přibíhá k našemu domu. Příjdu k ní a vezmu jí do náruče: ,, Bál jsem se o tebe!" řeknu jí něžně, potom, co jí políbím. |
| |
| Po asi půl hodině se rozhodnu vrátit. Když už jsem skoro u domu, vidím Finala, jak vyběhne z brány. Hned jak mě spatří mě vezme do náruče a políbí. Jen se usměju jeho poznámce. "Blázínku...v tomhle světě není nikdo,kdo by mi mohl ublížit." Mrknu na něj a tentokrát políbím já jeho. "Tedy aspoň doufám..." Dodám zamyšleně a vydáme se spolu zpět k domu. Když vejdeme dovnítř, všimnu si otevřenýma dveřma do ložnice toho bordelu. "Je ti doufám jasné, že to uklidíš?" Podívám se naoko káravě na Vunu a pak na tu hromadu oblečení. Když podotkne, že to ja jasný, tak se zasměju a jdu do kuchyně udělat nějaké jídlo. Bylo po čtvrté hodině, takže to bylo akorát se najíst, připravit a vykopat. |
| |
| Vejdeme zpět do domu, Nagi se naoko naštve za ten nepořádek, co rozpoutala v ložnici Vuna a potom se společně zajdeme spláchnout. Když jsme okoupaní, tak se jde Nagi nalíčit a já se zatím zahledím do velké skříně nacpané k prasknutí oblečením, jak dámským tak pánským. Padnou mi do očí jedny černorůžové šaty se zajimavým střihem a hned mě napadne, že by v tom Nagi vypadala naprosto dokonale. Vytáhnu je a položím je na postel. Když Nagi příjde, tak ji podám šaty a nechám, aby si je oblekla. Když je má na sobě, tak prudce vydechnu. Je prostě nádherná. Její štíhlá, ale hbytá postava vynikne v černých šatech na ramínka naprosto dokonale. Navíc její dekolt v šatech s višňově zbarvenou krajkou vypadá velmi sexy. Šáty jsou hladké a mnádherně zvírazňují její štíhlí pas a pevné boky, které mě přivádějí k šílenství. K tomu jí podám višňově zbarvené boty na jehlovém podpadku a ona si rozpustí vlnité vlasy, které ji volně spadají na záda, kde částečně zakrývají výstřih, který sahá skoro až k jejím bokům. ,, Jsi překrásná!" usměju se a čekám, co vybere ona mě. |
| |
| Rychle sním naservírované jídlo,a když se Nagi s Finalem domyjí, jdu udělat to samé. Vyjduven zabalená v ručníku. Vlezu do pokoje pro hosty,a zatím co se Adrian sprchuje,schodím ze sebe ručník. Navléknu si spodní prádlo, a přes to zajímavé šaty.Mají vlastně džínový svršek,a pod tím dlouhé svetrové šaty. Je to k sobě sešité. Navléknu si bílé punčocháče,a na ně šedé kozačky. |
| |
| byt Posadím se na pohovku a začnusi číst nějaké malé knihy.Začtuse tak že si ani nevšimnu že už zapadlo slunce.Když dočtu tak se natáhnu a usnu na pohovce.Ráno když se probudím usliším vunu jak mluví o večírku. Večírek sakra já na něj zapoměl.Řeknu si v duchu a hned se vidám do skříně hledat oblečení.Najdu mikinu,kalhoty,tenisky,košili i s kravatou ale nic co by sehodilo na večírek.Pak spatřím uplně v zadu skříně slušiví obbleček.Vezmu ho a jdu se převléct.Když se převleču tak spatřím Vunu v překrásných šatech. |
| |
| Když se najíme Vunina výtvoru, začneme s přípravami na večírek. Pomalu zjišťuji, že na to vůbec nemám náladu. Zatímco si vytvářím okolo očí černé linky a řasenkou ještě více zvýrazním své dlouhé řasy, vybíral mi Final šaty. Když jsem se oblékla otočila jsem se ke skříni a vytáhla z ní pánské kalhoty a boty, klasicky černé. Pak jsem z ramínka sundala vínovou kravatu a černou saténovou košili s tříčtvrtečním rukávem a černou vestu s vínovým proužkem. Když se oblékl, s úsměvem jsem si ho prohlédla. "Asi si vážně vezmu tu baseballku..." Políbila jsem ho a prohrábla mu vlasy. Když jsme vešli do obývacího pokoje, Vuna s Adrianem byli také připraveni. Trochu jsem se usmála tomu, jak rozdílné jsme páry. Vystoupili jsme z auta před obrovskou pozlacenou budovou ve tvaru pyramidy, ze které už se ozývala hlasitá hudba. Zhluboka jsem se nadechla, jako když jdu na popravu a Final mi stiskl rukum jakoby chtěl, abych se cítila líp. "Všichni se budou ptát...budeme muset lhát. Všichni s námi budou chtít mluvit...Bože..." Zašeptala jsem a otevřel dveře. Spatřila jsem oslavy v plném proudu. Servírky byly oblečené v egyptském stylu, Jilian běhala od jednoho k druhém, Nicolas mávat od baru. Bylo tam strašně moc lidí. |
| |
| Vejdeme do pozlacené budovy,zvláštního varu. Nagi měla pravdu. Jen co jsme přišli, hned se ke mě a Adrianovi nahrnuli nějací lidé. Poznala jsem že ta dívka,která k nám přišla se s Nagi znala,a Nagi nám o ní vyprávěla. Myslím že je to ta Jilian. "Zdravím vás já jsem...." nenechám jí domluvit. "Jistě Jilian. Chris nám o vás tolik vyprávěla." Jilian se usměje a pokračuje. "Doufám že vám říkala jen to dobré....No a kdo jste vy?" A je to tu. pomyslím si a rychle vymýšlím kdo bude Adrian. "Já jsem Molly. Molly Johnsonová. A tohle je můj přítel. Adrian Cear." zalžu a chytím Adriana za ruku. "A kde pracujete Molly? Vypadáte skvěle...." zalychotí Jilian. "Momentálně jsem nezaměstnaná...Nelíbilo se mi tam,a tak jsem raději dala výpověď. |
| |
| Nagi mě taky obleče a když jsme konečně ustrojeni, tak vyrazíme. Dorazíme k podvně tvarované budově. Cítím, jak je Nagi nervózní, tak ji stisknu ruku, aby věděla, že budu stát pořád při ní. Vejdeme dovnitř. Je tam hodně lidí, číšnice jsou oblečeny do hodně divného oblečení, od baru nám mává Nick a Jilian nám příjde naproti. Vuna se jí představí a představí ji i Adriana, zvládne mistrně se vymluvit na to, že se jí už v práci nelíbilo a tak skončila. Potom Nás Jilien popadne za ruce a vede nás k podiu, kde si vezme mikrofón a řekne: ,, Utište se prosím Vás! Konečně jsou tady ti, kvůli komu jsme všichni zde. Je to moje nejlepší kamadaka Chris a její manžel Sam. Chris stratila paměť při autonehodě, ale její manžel to nevěděl, protože byl na obchodní cestě a když se vrátil Chris si ho nepamatovala, ale naštěstí si vzpoměla a teď můžou být konečně zase spolu a šťastní a to je důvod proč jsme tady. Oslavíme to, že měli to štěstí a že si Chris vzpoměla! Na Sama a Chris!" pozvedne skleničku, o které jsem nevěděl, kde ji zvala, protože předtím žádnou neměla a připije si i s ostatními. Potom nás propustí a lidi se kolem nás začnou shromažďovat. ,, Tak by mě zajímalo, kde pracuješ?" ozve se opile za mými zády a když se otočím spatřím Philla. ,, Jsi opilej! Asi by bylo lepší, kdyby jsi šel domů a vyspal se na to!" poradí mu Jilian, která se tam najednou objevila. ,, Nestarej se do mě!" řekne jí a mě řekne: ,, Zajistím, aby všichni zjistili, co jsi ty a ti tvý poťapaní kámoši zač!" |
| |
| Nervozně se usmívám na všechny strany, když nás Jill vytáhne na podium. Zatímco mluví, nemohu si nevšimnout Philla, který na mě civí od baru a v ruce má prázdnou sleničku. Bylo vidět, že už má dost. Jakmile slezeme dolů, objeví se u nás. Tohle ne... Když se Phill arogantně zeptá Finala, kde pracuje a na to začne plácat něco o tom, že všem řekne, co je zač on i jeho přátelé. Řve to dost nahlas a Jill se ho snaží zbavit, ale moc jí to nejde. Podívám se na Finala pohledem, který jasně naznačuje, že to zvládnu a odtáhnu Philla ven z clubu. Sejdu schody a přidržuji přitom Philla pod paží. Když jsme pod schody, otočím se na něj. V jeho obličeji se zračí zmučení a zoufalost. "Ach Phille, co se to s tebou děje? Ještě před pár dny jsi byl zářný příklad skvělého člověka, na kterého se můžu spolehnout a teď? Vidíš co provádíš?" Smutně se mu kounu do očí a on mi vytrhne ruku a zavrtí hlavou. "Christine ty to nechápeš? Pořád to nechápeš?! Já tě miluju! Strašně moc! A nemůžu...nemůžu se toho zbavit, nejde to! A když už jsem si myslel, že bychom třeba...možná...mohli být spolu, objevil se tu on. Ten podivnej manekýn v dinym oblečení s divnejma kamarádama a ty ses mu vrhla kolem krku. A teď zjistím, že je to tvůj manžel!" V životě jsem neviděla někoho takhle zoufalého...Nemohla jsem si pomoct a po tváři mi stekla slza. "Ha ha...to je strašný víš? Víš jak je to strašný,dívat se na to? Vyrvala si mi srdce a rozdrtila ho na prach! A jak se mám asi chovat? Jásat? Celé roky jsem hledal ženu, které bych mohl dát všechno! A tobě jsem to dát chtěl. Už poprvé, když ses objevila u Jill v práci a já tě viděl, věděl jsem, že jsi to ty! Plakal a složil se na poslední schod. V ruce lahev s tvrdým akoholem. "Ale já...můj bože, já nevím, co ti mám řict...Já ho miluju Phille! Je to můj manžel už dva a půl roku. Byl na služební cestě, divné oblečení měl proto, že je to herec. Natáčeli film..." Bylo pro mě hrozné lhát člověku v takovémto stavu, ale neměla jsem jinou možnost. "Jeď domů Phille! Jeď!" Vzlykla jsem zoufala a ukázala na taxík, který stál před budovou. On zakroutil hlavou a mrsknul flaškou, že se střepy rozlétly na všechny strany. Podíval se na mě odmítavě a zničeně. "Prosím Phille." Plakala jsem a on se otočil a zamířil ke žlutému autu. Sedla jsem si na schody a dala hlavu do dlaní. Brečela jsem jako tehdy, když jsem musela odmítnout Atana. Bylo to tak podobné. Přišlo mi to jako prokletí. |
| |
| Hodně lidi zaujalo to, co nám říkal Phill. Nagi se rozhodla, že to vyřeší, naznačila mi to ajá ji nechal. Znala ho a mohla ho přemluvit, na mě by se akorát tak naštval achtěl by se rvát. Přesto jsem nemohl nechat Nagi samotnou s opilým chlapem, tak jsem je z jisté vzdálenosti pozoroval a kdyby se objevil jen náznak toho, že by ji mohl nějak ublížit, tak bych to zarazil. Jenže jsem nepočítal s tím, že jí zraní na srdci, kdžy odjel taxikem, tak si Nagi sedla na schody a plakala. Vzpoměl jsem si, jak vypadala, když odmítla Atana a věděl jsem, že jí to tohle muselo připomenou onu noc, když jsem myslel, že jsem jí stratil, ale Atan se s tím narozdíl od tohoto muže dokázal vyrovnat a dokonce se oženil. Zachoval se jako správný chlap a skvělý přítel. Chyběl mi. Došel jsem Nagi a dal ji vestu přes ramena. Sedl jsem si vedle ní aobjal jí kolem ramen. ,, Neplač miláčku! Prosím tě!" zašeptám a něžně ji pohladím po vlasech. Vím, že je to pro ní těžké, ale nevěděl jsem, co říct, abych jí to usnadnil. ,, Chceš se vrátit domů?" zeptal jsem se a ani mě nanapadlo, jak moc dvojsmyslně to zní. |
| |
| Cítila jsem jeho přítomnost, ještě než promluvil. Položila jsem mu hlavu na rameno. "Nemůžu odejít. Ten večírek je pro nás." Fňukla jsem a objala ho kolem pasu. Když řekl slovo domů, zastesklo se mi po našem světě. Po Atanovi, po mých dýkách, po volnosti, kterou jsme tam měli... Nebyla jsem si jistá, co byl náš pravý domov. Otřela jsem si slzy. A vytáhla z kabelky zrcátko, abych si upravila rozmazané oči. Byla jsem ještě bledší, než obvykle. "Pojď, jdeme zpátky...mimochodem, řekla jsem, že jste herci." Ušklíbla jsem se a naposledy popotáhla. Zeptal se, jestli vážně chci jít na ten večírek a já kývla, přestože se mi tam vůbec nechtělo. Ale nechtěla jsem ranit Jill. Když jsme vešli, zamířila jsem rovnou k baru a objednala nám dvakrát dvojitou skotskou. Hodila jsem to do sebe a zašklebila se. Pomohlo to. Plánovala jsem, že se opiju. Jinak totiž tenhle večer nezvládnu. Final byl pořád se mnou a já mu za to byla vděčná. Za ten večer jsme si povídali snad s milionem lidí, ani jsem nevěděla, že jich tolik znám. V každém případě, všichni znali mě. Asi za tři hodiny jsem se cítila šíleně opilá a strašně unavená. Final si sedl na židli ke stolu, kde seděla Jill s Nickem a já si mu sedla na klín a začínala jsem na něm skoro usínat. "Ta whiska nebyla dobrý nápad..." Pronesla jsem a on se zasmál. |
| |
| Rozhodla se, že nemůžeme odejít a já ji raději nepřesvědčoval. Raději jsem se rozhodl, že jí nepustím z očí a byl jsem celou dobu s ní. Šli jsme k baru, kde si objednala nějaké pití a mě ho objednala taky. Nebylo špatně. Chodily za námi spouty lidí a všichni chtěli vědět, jak jsme se seznámili, jak dlouho jsme spolu a jaká byla svatba a líbanky a kde jsme je trávili. Bylo to až otravné. Potom jsem si všiml, že se Nagi lesknou oči a že je zjevně trošku opilá. Sedl jsem si k baru, kde seděla Jilian s Nickem a nagi si mi sedla na klín. Usínala mi v náručí a potom jakokdyby z polospánku pronesla, že ta whisky nebyla moc dobrý nápad. Zasmál jsem se a pevněji jí objal. ,, Hele Jill, moc děkuji za to, co jsi pro nás udělala, ale já už ji raději vezmu domů!" řeknu a potom si Nagi natočím tak, aby se mi lépe brala do náruče. Když jsem ji vzal, tak chvli protestovala, že to zvládne sama, ale já jsem ji nepustil, tak toho nachonec nechala a já s ní vyšel před budovu. Ovanul mě studený vzduch. Zamířil jsem k cestě a zavolal taxíka, který zastavil na kraji silnice. Položil jsem Nagi na sedadlo a sedl si vedle ní. Potom jsem řekl adresu somů a on nás odvezl. Když jsem zaplatil, okamžitě jsem zamířil do domu, kde jsem Nagi uložil do postele. Lehl jsem si vedle ní a usnul jsem. |
| |
| Vzal mě do náruče a já začala protestovat Po chvíli mi ovšem došlo, že je to k ničemu, a tak jsem se mu uvelebila v náručí a nechala se odnést do taxíku, kde jsem usnula a pak už jen matně vnímala, že jsem v naší posteli. Vzbudila jsem se a podívala se na hodiny. Bylo něco málo po desáté a já zabořila obličej do polštáře. Strašně mě bolela hlava. Podívala jsem se vedle sebe. Final taky ještě spal, a tak jsem ještě usnula. Když jsem se vzbudila podruhé, bylo poledne. "To byla hrozná noc..." Zamumlala jsem a přitulila se k němu. |
| |
| Spal jsem celkem dlouho, několikrát jsem se sice vzbudil, ale protože Nagi, ještě spala, tak jsem zavřel oči a usnul jsem znovu. Vzbudili mě její slova, že to byla příšerná noc a její blízkost. ,, Ano, to byla!" zašeptám a přitisknu si jí blíž k sobě. Potom otevřu oči, protože mě něco napadlo. ,, Nagi? Nebylo by lepší, kdybych si našel nějakou práci? Víš cítím se blbě, že ty pracuješ a viděláváš a já ti peníze utrácím. Problém je v tom, že nic pořádně, krom boje a no... ty víš čeho, neumím!" Otočím se, abych na ní dobře viděl. Vidím, že jí bolí hlava a tak řeknu: ,, Nebo víš, co? Necháme to na jindy, bolí tě hlava, že?" rozmyslím si to a lehce jí políbím. ,, Tak mě napadá, musíš nebo nemusíš dneska do práce? Protože kdyby jsi nemusela, tak můžeme něco podniknou, ale jestli musíš, tak můžu do práce s tebou a třeba ti vařit kávu nebo se budu jen tak dívat a dělat ti psychickou i fyickou oporu!" usměju se a začnu jí hladit po tváří. Obkresluju prstem tvar jejích víček, nosu a rtů. Je dokonalá a mě to hrozně baví. Něžně jí políbím na nos. ,, Jsi tak sladká!" spojím své rty s těma jejíma a vytnám každý kousek jejich úst. Z něžného laskání se stalo milování, které vyvrcholilo slastným vzdech obou dvou. Udycháně jsem vedle ní ležel a prohlížel si ji. ,, Tak, co budeme dělat dnes?" |
| |
| Vychutnávala jsem si jeho dotyky a jen jedním uchem poslouchala, co říkal o práci a dnešním programu. Stašně mě bolela hlava a nejspíš to na mě bylo i poznat. Protože to zmínil. Jenže ani bolest hlavy mi nezabránila se s ním milovat. Zbožňovala jsem ho. Tak strašně moc, že to bylo až těžko uvěřitelné. Zadýchaná a spokojená jsem mu ležela na hrudi a pokrávala si s jeho prsty. "Já pro tebe mám práci lásko..." Usmála jsem se a zvedla k němu oči. "Víš jak Nick říkal, že by ses hodil na novou kolekci?...No myslel jako model. Není na tom nic. Jen ti řeknou jak chodit, nafotíš pár fotek, párkrát přejdeš přehlídkové molo a dostaneš fůru peněz. Navíc bychom pracovali ve stejné firmě..." Sledovala jsem jak se tváří a musela jsem ho políbit. "Ať se budeš tvářit jakkoliv, budeš z nich nejdokonalejší..." Usmála jsem se na něj svůdně a začala ho líbat na uchu. |
| |
| Poslouchal jsem pozorně, co mi říká a přemýšlel jsem o tom. To co říkala znělo tak jednoduše a logicky, ale bál jsem se. ,, Nevím, jestli je to tak snadné, jak vykládáš! Ale myslím, že stojí za to to zkusit!" řeknu a necham se líbat na uchu. Vzrušeně se kousnu do rtu, aby se ovládl. Její laskání mi působilo šílenou rozkoš. ,, No a kdy to chceš se mnou zkusit?" zašeptám vzrušeně a začnu ji něžnosti oplácet. Nakonec to skončí dalším milováním. Nechápal jsem, kde na to bereme tolik energie, ale byl fakt, že po každém milování jsem se cítil mnohem lépe než předtím. ,, Co takhle hned?" navrhne a zvedne se z postele. Následuju jí do kuchyně, kde si vezme z lékarny nějaký prášek, který zapije sklenicí vody, potom se zajdeme opláchnout, oblečemě se a vyrazíme do firmy, kde nagi pracuje. Vrátný se na nás překvapěně podívá, ale nic neřekne, pouze pozdraví a potom vyjedeme výtahem do devátého patra, kde se setkáme s Nickem. ,, Tak jo Nicku, vedu ti svého manžela. nauč ho vše, co se týče chození po molu a různých pohledů do foťáku a zkusíme, jak mu to půjde. Podle toho ho zařadíme do nové kolekce!" řekne Nagi a já se na ni překvapeně kouknu. Ale nestihnu nic říct, protože mě Nick vezme za paži a začne mi všechno ukazovat. Nagi se dívá a já zkouším chodit, přesně tak, jak mi poradil Nick. Potom, mě přenechá fotografovy a jde si sednou k Nagi. Nemůžu si nevšimnout, jak se na mě oba dívají. A dost mě viděsí, že oba zamilovaně. |
| |
| Znovu jsme se milovali a bylo to úžasný. Jako vždycky. Nakonec souhlasil, že práci modela zkusí. Rozhodla jsem se tedy vzít ho do firmy hned dneska. Stejně jsem tam za hodinu měla být. Zapila jsem si prášek na to šílené třeštění hlavy a pak jsme se nasnídali. Hned po jídle a spáchání ranní hygieny jsme zamířili do Fashion and Style. Když jsem sdělila Nickovi, že mu "Sam" toho modela poskytne, celý se rozzářil. Pobaveně jsem sledovala, jak se mi z mého nebezpečného démona stává model. Když si ho převzal fotograf, sedli jsme si s Nickem do křesílek naproti ateliéru a sledovali jejich práci. Všimla jsem si jak se Nicolas tváří a plácla jsem ho přes nohu. "Hej! Ten je můj!" Podíval se na mě ukřivděně a oba jsme se začali smát. "Máš štěstí Chris. On je krásnej, hodnej, stará se o tebe a je vidět, že tě miluje. Ideál." Odříkal zasněně a já se znovu začala smát. Finala jsme poslali za Katy aby mu vzala míry a zapsala ho do firmy. Podepsala s ním smlouvu a ostatní formality a zatím jsme si prohlíželi fotky. Byly skvělé. Měl opravdu talent. "Jo, jsou perfektní." Usmála jsem se, když Nick chválil jeho výraz. Když jsme vybrali, které forky zařadíme do složky, vešel za námi do kanceláře. "Tak co?" Zeptám se ho a čekám, co nám poví. |
| |
| Dělal jsem přesně to, co mi říkali. Chodil jsem a tvářil jsem se přesně, tak jak mi řekli, že to mám dělat. Potom mě poslali za nějakou Katy, která mi řekla, že se mám svléknout do spodního prádla, aby mi mohla vzít míry, tak jsem to udělal a ona mě poslala za mou novou šéfovou se kterou jsem podepsal smlouvu a potom jsem se mohl konečně vrátit k Nagi. ,, Tak co?" zeptá se mě nagi. ,, No, jak to říct. Tohle je vážně práce modela? Jestli jo, tak to vážně nic není, je to dokonce zajímavé!" zasměju se zvesela a sednu si na židli vedle Nagi. ,, Od zítřka mám fotit nový katalog pánské módy na podzim s tebou a tady Nickem!" řeknu a všimnu si potěšeného výrazu obou dvou. ,, Co bude teď?" zeptám se, protože mi řekli, že dneska si mám vzít ještě volno, ale nevěděl jsem, jestli musí Nagi ještě pracovat nebo ne. |
| |
| "No vlastně už nemám na práci nic. Měla jsem sehnat novýho modela..." Zatvářím se svatouškovsky a pokrčím rameny. Nicolas se na mě radostně otočí. "Fakt už nic nemáš? My jdem s mym bobánkem na zápas v bojových uměních. Dnes je tam akce, že když nějaký dobrovolník vyhraje nad loňským vítězem, dostane odměnu pět melounů a zájezd pro dva na Hawai! Gregy se chce přihlásit." Když to řekne, otočím se na Finala s šibalským výrazem. "Půjdem? Mohla bych se přihlásit." Zasměju se. Vím, že kdyby se přihlásil Final bylo by to jasné, ale takhle mohla být sranda. Nicolas vybuchl v huronský smích. "To se ti povedlo Chris!" Smál se jak na lesy a já si ho kriticky změřila pohledem. "Já to myslela vážně." pronesla jsem s úsměvem. |
| |
| Když řekla, že se přihlásí do zápasu, tak jsem si myslel, že to bude fajn. Nick se začal smát jako by to byl nějaký vtip, ale Nagi ho ujistila, že to myslela vážně. ,, Jasně, proč ne! Na Hawai jsem ještě nebyl!" zasměju se a potom se společně zvedneme. Nick kouká z jednoho na druhého jako na blázny, ale jakoby usoudil, že si děláme jen srandu, tak nám řekne, že na něho jeho bobánek bude čekat už tam, tak nasedneme do auta a dojedeme tam. Vystoupíme a už z dálky na nás mává, mladý muž s krátce střiženými hnědými vlasy. Vesele nás pozdraví, se mnou si potřese rukou a Nickovy dá pořádnou pusu. Připadá mi to divné, ale nijak to nekomentuju, protože jsem si řekl, že když se mají rádi, tak proč ne. Vejdeme dovnitř a mě okamžitě strhne atmosféra toho místa. Lidé vesele pokřikují a pijí pivo. Hodně z nich má povzbuzijící transparenty. Sedneme si na místa a potom vejde do ringu muž v obleku s mikrofónem a pronese: ,, Dobrý večer Dámy a Pánové! Výtám Vás dnes zde!" hodně lidí nadšeně zatleská. ,, Dneska je speciální den, protože pokud se v publiku najde někdo, kdo porazí našeho loňského šampióna ve volném stylu, tak vyhraje celých pět miliónů dolaru a zájez na Hawai pro dvááááá!" Publikum nadšeně zařve a já se rozhlídnu kolem sebe a zjistím, že je to tady samý svalovec se svými slečnami. Potom mi, ale dojde, že taky nejsem žádné chuďátko, ale taky mi dojde, že jsem ve společnosti ženy setjně nebezpečné jako jsem já sám, narozdíl od těch putěk, které si hrali na drsné kočky motorkářu a podobře. ,, Táááákkkkk..... Kdo se zkusí postavit..... Benovy kladivůůůů?" snaží se vyburcovat muž v obleku diváky. Zvedneme se z místa a já s nagi dojdu až dolů k podiu a kývnu na muže v obleku. ,, Takže tady máme prvního vyzivatele, dámy a pánové. Tento černovlasý mladík se pokusí o nemožnéééé! Ale... co to? " zakoktá se, když Nagi pošlu s přáním úspěchu nahoru do ringu. ,, To si jako děláte srandu? To má bojovat ta holka? Vždyť váží sotva šedesát kilo a Ben Kladivo váží stopadesát kilo, rozplácne ji jako mouchu! To nedovolím..." zahaleká, ale já ho zarazím, když příjdu za ním. ,, Necháš mou ženu bojovat nebo uvidíš, co ti provedu!" poradím mu a když kývne, tak odejdu a nechám Nagi nahoře samotnou. Vrátím se za Nickem a jeho přítelem, kteří se na mě oba dívají jako na blázna. |
| |
| Dojeli jsme tam a posadili se na místa, která měl Nick rezervovaná. Zjevně pořád nechápal, že jsem to myslela vážně. Když moderátor začne vyhlašovat, postavím se a Final jde se mnou dolů. Jak se dalo předpokládat, moderátor měl za to, že bojovat jde Final. Ten mu to však náležitě vysvětlil. Byla jsem ráda, že jsem si dnes nevzala sukni. Černé saténové kraťasy nad kolena, červený top bez rukávů a tenisky byli ideální. Ladně jsem vyskočila do ringu a prolezla mezi gumami, nataženým okolo něj, bez toho, abych se nějaké dotkla. Přehodila jsem vlasy na jednu stranu a svůdně se usmála na tu horu svalů, co měla být proti mě. "Ahoj kámo..." Pronesla jsem pobaveným hlasem a on zíral jak tupá napodobenina proxidika bez modré barvy. Když rozhodčí začal vyřvávat a povzbuzovat, pohlédla jsem do jeviště a spatřila Finalůs souhlasný úsměv a Nickův nesouhlasný a vyděšený výraz. Většina publika sdílela spíš ten Nickův. "Tak se připravte! Pozor! Boooooj!" zahájil rozhodčí a já počkala, až zaůtočí muž první. Nějak se k tomu ale neměl. Nejspíš se mu příčilo, že by měl mlátit ženu. Musela jsem ho trochu vyprovokovat. "Tak pojď ty hromado steroidů! Bojíš se, že se ti prokáže dopping?" Zasmála jsem se a on poodhalil zuby a zavrčel. Prokřupla jsem si prsty a postavila se do bojového postoje. Chlap se rozeběhl proti mě a já ladně uskočila. Zastavil se o gumy a otočil se zuřivě zpět na mě. "Tak na co čekáš ty nadopovaná bečko bez mozku? Roztrháš mě?" Zasmála jsem se a on se na mě znovu vrhnul. Slonila jsem se a převalila si ho přes záda. Praštil sebou o zem a obecenstvo zajásalo. Chytil mě za nohu a trhnul. Sletěla jsem na zem a praštila se do hlavy. Tak to jsi neměl! Vyškubla jsem mu nohu ze sevření a udělala na zemi hodiny, kterými jsem se zvedla do stoje. "Vstávej!" Křikla jsem, když se pomalu sbíral ze země. Jak byl tupej, tak byl pomalej. Máchnul mi rukou směrem k obličeji a já se skrčila a pořádnou mu napálila do břicha. Noha mi vyletěla k jeho obličeji a pořádně jsem ho načutla do brady. Vyplivnul krev a obecenstvo znovu zaburácelo. Skočil po mě a narazil do mě celou svou vahou. Ucítila jsem pořádnou bolest na prsou a zakuckala se, jak mi vyrazil dech. Pomalu jsem se zvedla a nesouhlasně zamlaskala. Rozběhla jsem se a saltem mu vyskočila za krk. Stehny jsem mu sevřela hlavu a trhla. Ošklivě mu křuplo za krkem a spadl k zemi. Začal chrčet, jak jsem mu zablokovala páteř. Přestal hýbat rukama a snažil se dostat nahoru. Přišlápla jsem mu krk a vrátila páteř do původní polohy. Zakašlal a pomalu se zvedl ze země. Hned jak zvednul hlavu, dala jsem mu pěstí do nosu a ozvalo se další hlasité křupnutí. On na nic nečekal a vrátil mi ránu do břicha. Zaťala jsem zuby, abych ani nepípla a sebrala jsem zbylou sílu a moje pěsti se mu rychle střídali na tvářích. Když už byl náležitě promlácený, zakončila jsem to kopancem do rozkroku a "Kladivo" se složil k zemi. "Raz...dva...tři, čtyři, pět, šest..." Začal počítat rozhodčí a jakmile řekl deset. Zvedl mou ruku do vzduchu a já se znovu zakuckala, ale usmála jsem se. "A vítězem je...je to k neuvěření! Ale je to žena! Christine! Zatleskejme Chris!" |
| |
| Nagi vešla do ringu a já jsem se na ní povzbudivě usmál. Všiml jsem si, jak Nick nesouhlasně kroutí hlavou, ale sledoval jsem jenom Nagi. Sledoval jsem její perfektně koordinované pohyby a byl jsem na ní náležitě pišný. Při každém úderu, který schytala se ve mě zastavil dech, ale když se potom zvedla a pokračovala ve vynikajícím boji, tak jsem věděl, že je v phodě. Když potom rozhodčí vyhlásil, že Nagi vyhrála a předával ji šek na pět miliónu a poukaz na dovolenou pro dva na Hawai, tak jsem rychle zamířil dolů. Vlezl jsem do ringu a pořádně jí políbil. ,, jsem na tebe neuvěřitelně hrdej, lásko!" řekl jsem ji a objal jí. Všiml jsem si, že je zraněné. Ne moc, ale pohmožděna přeci jen byla. ,, Udělám ti masáž!" zašeptám ji do ucha a potom jí za jásotu odvedu z ringu. Nick se svým přítelem čekali u auta a ve chvíli, kdy jsme se objevili, tak začal povykovat, jak to, že tak dobře bojuje a kde se to všechno naučila. ,, Naučil jsem jí to já! Vždycky mě bavila bojová umění a tak jsem si řekl, že by se moje žena měla umět bránit, tak jsem jí to naučil! Že je skvělá?" zasměju se zvesela a zamířím k našemu autu. |
| |
| Zmínka o masáži se mi líbila. Odešli jsme z ringu a já se začínala těšit na dovolenou. Nicolas byl úplně mimo a Final mu skvěle zalhal o původu mýc schopností. "Co kdyby jsme teď jeli domu, otevřeli si šampaňské a oslavili tu naši nastávající dovču s kapesným pět melounů?" Zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na krk. Bolelo mě břicho od té rány, ale jakmile jsem mu byla tak blízko, zapomínala jsem na veškerou bolest. Rozloučili jsme se s Nickem a Gregym a nasedli do auta. Z tváře mi nezmizel úsměv celou cestu, co jsem řídila. Když jsme vešli do domu. Vyndala jsem z lednice bublinky a vystřelila špunt. Dala jsem na stůl dvě skleničky a nalila nám. Pak jsem mu jednu skleničku podala a posadila jsem se mu na klín. "Tak jaká jsem byla?" Skousla jsem si ret a dlouze ho políbila, než stačil odpovědět. |
| |
| Rozloučili jsme se s klukama a po pár minutách jízdy jsme dorazli domů. Nagi otevřela šampaňské a nalila nám. Potom si sedla na můj klín a zeptala se, jaká byla, ale než jsem stačil odpovědět, tak mě políbila. Zavřu oči a když s líbáním přestane, tak je otevřu a zeptám se: ,, A chceš jaká jsi byla teď nebo v tom ringu?" Oplatím ji polibek a pak dodám: ,, Protože v obojím jsi perfektní!" usměju se a potom si přiťuknem a napijem se na to, že strávíme nějakou dobu na Hawai. ,, Kdy tam pojdem? Hned asi ne, protože teď jsem začal v práci a bylo by fajn, kdybych se něco v práci naučil a pak si uděláme teplé vánoce na Hawai, co ty na to?" řeknu něžně a hladm ji přitom po ruce. ,, Dnešní den byl úžasný! Neuvěřitelně jsem si ho užil, v práci mě to bavilo a ten zápas byl perfektní, šlo ti to skvěle jako vždy. Alespoň vím, že se o tebe nemusím bát, i když vím, že se bát budu!" Zajedu jí rukou pod halenku a začnu jí hladit pevná a zároveň jemná záda. Znovu ji políbím. ,, Asi se tě nikdy nenabažím!" zašeptám, když jí posadím na linku, kde jí začnu hladit a laskat. Pak mi, ale dojde, že jsem jí něco slíbil, tak jí přestanu laskat a vezmu jí do náruče, odnesu jí do ložnice, kde jí položím na břicho. Stáhnu z ní halenku i podprsenku a začnu jí jemně přejíždět přes záda. Začnu svou masáž. |
| |
| Odpovím mu, že vánoce by tam mohly být super. Jen my dva, na božsky krásném místě. Paráda. Nechala jsem se laskat a naprosto jsem se uvolnila, aby si se mnou mohl dělat, co se mu zachce. Opět jsem z něj měla husí kůži. Toužila jsem po jeho dotecích pořád víc. Když mě odnesl do ložnice a začal mě masírovat. Slastně jsem zamručela. Když jeho ruce po chvíli sjely na moje boky a jemně obkreslily mou postavu od podpaždí až ke konci kalhot, otočila jsem se a přitáhla si ho k sobě. "Myslím že masáž mi pro dnešek nestačí." Usmála jsem se a přejela polibky k jeho krku a začala ho svlékat. Moje rty byly nenasytné a nedočkavé. Hladila jsem ho po sametových zádech a hořela jsem touhou po něm. Chtěla jsem se s ním milovat a chtěla jsem to hned. Podívala jsem se do jeho černých očí a vítezoslavně jsem se usmála. |
| |
| Ještě chvíli ji masíruju, potom se, ale Nagi otočí řekne, že jí masáž pro dnešek stačí a začne mě líbat na krku. Jsem z toho úplně mimo. Začne mě svlékat a její polibky jsou žhavé a nenasytné. Mám pocit, že se chvěju jako v zimnici. Dívala se mi do očí a já cítil, že mi zase zčernali. Toužil jsem po ní s každým polibkem, každým dotekem, každým nádechem. Oplácel jsem jí stejnou měrou jakou ona mě. Ve chvíli, kdy se naše těla spojila jsem pocítil závrať. Všechno se se mnou zatočilo a já jsem zapoměl dýchat. Pevně jsem stiskl víčka k sobě a snažil jsem vydržet. Ve chvíli, kdy jsem do ní pronikl jsem málem vyvrcholil, ale to bych zkazil celé milování. Chvíli jsem nehybně ležel a až jsem se trošku uklidnil, tak jsem se začal pohybovat a milovat se s ní pořádně. Naše milování bylo překrásně a vzrušující jako vždy. Po vyvrcholení jsem si unaveně lehl na Nagi, ale tak abych jí netížil a prudce jsem oddechoval. Měl jsem zavřené oči a snažil jsem se ujistit o tom, co se právě stalo. Bylo mi nádherně, ale zároveň mě to děsilo. Nevěděl jsem, co se to se mnou stalo. Bylo to jako by se moje dvě duše spojili v jednu a obě naráz dosáhly vrcholu najednou. Bylo to tak intenzivní, že se mi udělalo až nevolno. Bylo to strašně silné. Tohle se mi nikdy nestalo, snažil jsem se dýchat, ale dělalo se mi zle. Najednou mi došlo, že ta nevolnost nepřejde a prudce jsem se zvedl z postele a nahý vběhl do koupelny, vzedl jsem záchodové prkýnko a začal zvracet plameny. |
| |
| Když jsme se uvolnili po společném orgasmu, Final si na mě uvolněně lehnul. Bylo mi tak krásně. Jenže najednou se zvedl a zamířil do koupelny. Pomalu jsem se zvedla, přehodila jsem přes sebe červený župan a následovala ho. Zastavila jsem se mezi dveřma a sledovala jak mu z krku lítají plameny. Opatrně jsem k němu došla a položila mu ruku na záda. "Miláčku? Co to...jak se to...ach bože. Můžu ti nějak pomoct?" Zakoktala jsem se, když přestal plivat plameny. Jemně jsem ho hladila po zádech a líbla jsem ho do vlasů. Zatvářila jsem se ustaraně a pomohla mu na nohy. "Pojď si lehnout." Odvedla jsem ho zpátky do postele a přinutila ho, aby si lehnul. Sáhla jsem mu na čelo a rychle jsem ucukla, protže jsem se spálila. "Teda, hoříš, je to pravé slovo..." Poznamenala jsem s trochou sarkasmu a přinesla jsem mu sklenici vody, kterou vypil naráz. "Jak je ti?" |
| |
| Klečel jsem nad záchodem a snažil jsem se dýchat. Měl jsem pocit, že jsem v pekle, jaké mi bylo horko. nagi z toho, co se stalo byla stejně v šoku jako já. Potom, co to přešlo mi pomohla na nohy a donutila mě, abych si lehl. Šáhla mi na čelo, ale rychle ucukla. Podotkla, že hořím a přinesla mi sklenici vody. To mi trochu pomohlo, ale stejně mi bylo divně. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Nevolnost povolila, ale nepředstavitelné horko zůstavalo. ,, Je mi horko!" odpovím na její otázku a poprosím ji o další vodu. Když se napiju je mi zase o trochu lépe. Opatrně ke mě natáhne ruku, ale než jsem ji stihl varovat, tak se dotkla mého čela, ale tenmtokrát neucukla. ,, Ta voda asi pomáhá!" podotknu unaveně a potom přivřu víčka, která mě děsně pálí. Snažil jsem klidně oddechovat, až jsem usnul. Když jsem se ráno vzbudil měl jsem dojem, že se večer nic nestalo. Bylo mi neuvěřitelně dobře a kdybych nezachytil Nagin ustaraný výraz, tak bych tomu i uvěřil. ,, Kolik je hodin?" zeptám se a kdy řekne čas, tak řeknu, že by jsme asi měli jít do práce. |
| |
| "Tak,mi asi půjdeme,Jilian....Zatím." řeknu Jilian,když zjistím že mí přátelé nasedají do taxíku. "Ale počkejte...Já....Chtěla jsem si s Vámi ještě popovídat...." zastaví mě rukou Jilian. Sleduji jak taxík odjíždí,a tak (proti své vůly) se jdu zase vydat k Jilian do "slůje". "Výborně...A Adrian pracuje kde?" zeptá se Jilian. A jejda! Na to jsem nemyslela. Podívám se směrem k Adrianovi,a ten jen pokrčí rameny. "Adrian...Je...No, taky se mu nechtělo pracovat. To víte...Pracovní nápor...Nervní šéf... " vysvětlím. Adrian přikývne. "Aha....A vy žijete s polu?" kývnu. "My teď vlastně bydlíme u Christyny. A omluv nás...Už abyjsme šli." řeknu a i proti Jilianiným odporu. Přijdeme domů, Nagi s Finalem jsou zalezlí v ložnici. I já se pak odeberu do postele,a spokojeně usnu. Zanedlouho se ale zase vzbudím a je mi nějak divně. Motá se mi hlava. Adrian spí,a já ho nechci budit. Vypotácím se tedy z postele,a vyjdu do kuchyně. Naleju si vodu. Zavřu zavírátko od lahve...A chytnu se druhou rukou za linku. Cítím se jakobych měla upadnout na zem. Ruka se mi roztřese,a lahev mi upadne. Ruka se třese čím dál tím víc....Potácím se k ložnici,a zaťukám. Někdo mi musí pomoct... |
| |
| před 3 hodinami Všichni odejdou a já zůstanu doma sám.Sednu si na pohovku a pustim televizi.Zrovna dávaj reklamu na K.F.C.Když se nato tak koukaám tak si vzpomenu že jsem ještě nejedl a proto si zajdu do ledničky pro jídlo.Když ho sním odeberu se do svého malého pokoje.Lehnu si na postel a usnu. současnost Vzbudí mě kroky.Nejdřáíve se bojím ale pak seberu odvaku a podívám se ze dveří.uvidím Vunu které není zrovna dvakrát nejlíp.Potácí se po místnosti a klepou sejí ruce.Vuno ce se ti stalo?Zeptám se a jdu jí pomoct.POsadím jí na pohovku a donesu jí sklenici vody.To ses natom večírku tak opila?zeptámsejí posměšným tónem ale jí to příliž nerozesměje.Pak vileze z ložnice Adrian a okamžitě se vrhne k Vuně.Rozhodnuse že jim radši nebudu překážet a odejdu do pokoje.Lehnusi do postele a usnu. |
| |
| "To je jedno zlato, do práce nejdeš! A to neni otázka, to ti oznamuju...Vůbec se nehádej. Vyležíš to...Přehlídka je až pozítří a nafotit to můžeš i zítra." Řeknu mu rozhodně a zatlačím ho zpátky do postele. Pak si obléknu krátkou bílou sukni a růžový top bez rukávů, nazuju růžové pantoflíčky na podpatku a prohrábnu vlasy jen rukama. Dojdu do kuchyně a naplním džbán studenou vodou. Položím ho na tácek, kam dám i skleničku a namažu dva chleby máslem a obložím šunkou. Pak to celé odnesu Finalovi na noční stolek a dlouze ho políbím na rozpálené rty. "Ani se nehneš z postele...tedy kromě toho, když se ti bude chtít zase něco podpalovat. Kdyby něco zavolej mi na mobil. Miluju tě." Políbím ho znovu a s lehkým úsměvem si prohlédnu jeho nesouhlasnou tvář. Než zavřu dveře, ještě mu zašeptám. "Ale vážně lež!" Teprve když opustím dům, cítím se pořádně ustaraně. Co když ho to postihne znovu a já s ním nebudu. |
| |
| Můj návrh na to, že půjdeme do práce nagi rázně zamítla, pokaždé, když jsem chtěl něco říct, tak mě přerušila s tím, že se s ní nemám hádat, tak jsem to nakonec vzdal, ale rozhodně se mi nechtělo ležet. Nagi na chvíli odběhla a když se vrátila, nesla tác se džánem vody, sklenicí a krajíci chleba, čímž mi dávala na jevo, že vstávat rozhodně nebudu. Nesouhlasně jsem se na ní podíval, ale ona se tomu jen usmála a potom mi řekla, že bych měl vážně ležet, ještě mě políbí a potom už opustí dům a zamíří do práce. Unaveně vydechnu a položím se do postele, chvíli jen tak hledím do stropu a potom se otočím k tácu a natáhnu se pro chleba. Sním oba krajíce a pořádně se napiju vody, potom si uvolněně lehnu a zavřu oči. Zase mě pálily víčka, takže asi přece jenom to nebyl tak špatný nápad si zase lehnout. Snažil jsem se uvolnit, ale nějak mi to nešlo, protože jsem neustále musel přemýtat o tom, co se to se mnou vlastně děje. V životě jsem nebyl nijak nemocný a teď jsem se cítil strašně slabý a jako v horečce. Došlo mi, že něco není v pořádku. Otevřel jsem oči a celý pokoj se se mnou točil jako na kolotoči. Měl jsem pocit, že moje tělo váží snad dvě tuny a že se nemůžu vůbec pohnout. Nedokázal jsem ani dosáhnout na mobil. Několikrát jsem to zkusil, ale když to nešlo, tak jsem se naštval a sebral jsem všechnu sílu a prudce jsem se pro mobil natáhl, ale to jsem neměl dělat. Sletěl jsem z postele a přistál na chladné zemi. Okamžitě mě sklepala zimnice. Na venek mi byla zima, ale uvnitř jsem cítil strašný žár. Oči mě pálili a řezali. Napadlo mě, že by mi mohla zase pomoci voda, ale nedokázal jsem se pro ní natáhnout. Všiml jsem si, jak se mi třesou ruce. S velkým úsilím jsem se natáhl pro džbán, ale neudržel jsem ho v ruce, takže mi vypadl z ruky a spadl kousek ode mě a roztříštil se. Jako poslední zoufalec jsem sál vodu, která ke mě tekla přímo z podlahy. Trochu se mi ulevilo. Znaveně jsem položil horkou hlavu na chladnou zem a zavřel jsem oči. Spánek přišel jako rána z milosti. |
| |
| Přijela jsem do přáce a hned na recepci mi šla naproti Anee, která už mávala s šanony plnými nových fotek, dokumentů a všech možných papírů, které mi znepříjmňovaly den. Měla jsem tolik práce, že jsem se až divila, že přitom ještě dokážu myslet na Finala. Měla jsem o něj hrozný strach. To zvracení ohně se mi vůbec nelíbilo, ale copak s tímhle může k doktorovi? Navíc mě štvalo, že jsem přiěla o své schopnosti. Moje vidiny by mi alespoň řekly, kdyby byl v nebezpečí, ale takhle. Lítala jsem z jedné kanceláře do druhé, volala na desítky čísel a zjišťovala stovky informací. Když konečně ručičky hodin ukázaly dvanáctou, vzala jsem kabelku a místo oběda jsem jela domů, abych se přesvědčila, že je vše, jak má být. Když jsem však vešla do ložnice, došlo mi, že to tak rozhodně není. Final ležel u postele v hromadě střepů a vody, celý spocený a bledý v obličeji. Vrhla jsem se k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. "Miláčku...zlato! No tak! Vstávej." Sebrala jsem všechnu sílu, abych ho vytáhla na postel a přikryla ho peřinou. Ztěžka otevřel oči a celý se třásl. "Bože...zavolám do práce, že dnes nepřijdu...nějak...nějak to udělám." šeptala jsem a přitahovala mu peřinu ke krku. Došla jsem do lékarničky pro paralen a dala jsem mu ho zapít. Nevěděla jsem, jestli to pomůže, ale už jsem si vážně nevěděla rady. |
| |
| Matně jsem si uvědomoval, že na mě někdo mluví a že se mě dotýká. Když se mi konečne podařilo otevřít jako olovo těžké víčka, tak jsem rozmazaným pohledem spatřil vyděšenou Naginu tvář. Cítil jsem, jak se třesu, dokonce mi jektaly zuby. Jen spola jsem chápal, že mi něco říká o práci, ale nebyl jsem sto pochopit obsah. Přikryla mě až ke krku a potom mi dala nějakou tabletku. Studená voda mi dělala na jednu stranu dobře a na druhou ne. Na rozpálené hrdlo to bylo jako balzám, ale na zimnicí se třesoucí tělo to bylo jako by mě dala do vany s ledem. ,, Nagiiiiii, pppppoooommmooozzz mi!" zajektal jsem. Zimnice mnou lomcovala jako s hadrou. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Díval jsem se jí do ustarané tváře a věděl jsem, že jsem jí svou prosbou o pomoc, akorát tak přidělal starosti. Bylo na ní znát, že neví, co si se mnou počít. Nevěděl jsem ani co se sebou, natož, abych jí ujišťoval, že to bude dobrý, protože tím jsem si vůbec nebyl jistý. Zase se mi zavíraly oči, ale přesto jsem nemohl usnout, bylo to spíš proto, abych ulevil bolavým očím. |
| |
| "Ach jo, co mám s tebou dělat?" Ztvářila jsem se zoufale a políbila ho na horké čelo. Takhle bezmocná jsem nikdy nebyla. Nebyla jsem na to zvyklá, vždycky jsem mohla něco udělat, ale teď? Kdybych zavolala doktora, bála bych se, že mu Final podpálí lékařský kufřík. Sama netuším co s ním a neznám nikoho, kdo by mi pomohl. Zbývalo mi pouze doufat, že zabere paralen a nebo se zblázni strachem o něj. Třeba tak vyvádí, protože na to není zvyklý. Nikdy nemusel tímhle projít. Nebyli jsme lidé, běžná chřipka nás nezkolila. Navíc nezlomný, silný napůl démon, s tím nikdy problémy neměl. Třeba to přeháním....musím to zkusit... Odběhla jsem do kuchyně a uvařila heřmánkový čaj s medem a citronem. Vzala jsem ještě ibalgin, protože když byl Nick nemocný, říkal, že ho z horečky dostala pouze kombinace ibalginu s paralenem. Prostě jsem ho musela zkusit léčit normálně. Dala jsem mu horký čaj ke rtům, aby pomalu usrkával. Pak jsem mu dala zapít ještě ibalgin a ustaraně si sedla vedle něj na postel, hrnek s čajem v rukou. "Halo? Anee?" Zvedla jsem telefon a z druhého konce se ozval Nicolas. "Ještě je na obědě Chris, copak?" zanotoval a já pohlédla na Finala. "Nicku dnes už nepřijdu. Nemůžu. Fi....Sam je na tom zle." Málem jsem se přeřekla, ale naštěstí si ničeho nevšimnul. "Nepřijdeš?! Děláš si legraci? Viděla si to tu dneska? To nemůžeme zvládnout! Bez tebe ne!" Začal vyšilovat, což mi moc nepomohlo. Dala jsem Finalovi srknou čaje a bezmocně zaklonila hlavu. "Já vím Nicku, že je to tam dneska hrozný, ale tohle je vážné...promiň budu na telefonu. Svou práci udělám buď zítra nebo dnes doma...Pošlete mi všechno na mail. Jste zlata, promiň. Ahoj." Nekompromisně jsem položila sluchátko a zadívala se na Finala. |
| |
| Nagi taky nevěděla, co by ještě zkusila, tak zkoušela klasickou lečbu, horkým čajem a tabletkama. Dávala mi usrkávat horký čaj a mě ten horký čaj dělal strašně dobře. Byla se mnou do chvíle než jsem usnul. Konečně se mi to povedlo a nebyl jsem si jistý, jestli za to nemohly ty tabletky, co mi dala. Když jsem se vzbudil za okny byla tma a Nagi seděla u počítače a procovala. Cítil jsem se mnohem lépe, už se mnou zimnice nelomcovala, spíš mi bylo hrozně teplo. ,, Nagi?" zašeptal jsem a pokusil se nadzvednout na loktech, ale byl jsem nějak slabý. Bylo mi sice lépe, ale stále to nepřešlo. Nevšimla si mě, byla zahleděná do práce, tak jsem ji oslovil, ještě jednou a konečně si mě všimla. Když se mě zeptá, jak se cítím, tak ji popravdě odpovím: ,, Už je mi lépe, není mi zima ani horko. Jsem jen trochu slabý, ale asi to bude v pořádku!" usměju se a zlehka jí pohladím po tváři. |
| |
| Když konečně usnul, uklidila jsem podlahu od střepů a vody a přinesla si notebook do ložnice. Položila jse ho na stůl zády k Finalovi, aby mu nesvítil do očí a pustila se do práce. Pomocí icq a e-mailu jsme s Nickem udělali to, co bylo nutné, abychom dělali společně a zbytek jsem převzala od Anee a pokračovala sama. Už jsem dopíjela třetí kafe a počítači se nechtělo nic moc dělat. Final se vzbudil a došel ke mě. "Jak se cítíš?" Zeptala jsem se ho okamžitě a když mi řekl, že už mu není horko ani zima a je jen trochu slabý, ulevilo se mi. Nadzvedla jsem se, abych mu sáhla na čelo. Vypadalo to, že horečka už klesla. Podala jsem mu další paralen, který jsem měla připravený vedle sebe s dalším čajem. Poslušně to zapil. "Doufám, že je to jen obyčejná nemoc...Bylo to...divné." Vzdychla jsem a zabořila pohled zpět na monitor. Oči už mě štípaly a čtvrtina práce mě ještě čekala. |
| |
| Dala mi další tabletku a hrnek s čajem a já jsem si to poslušně zapil, protože se zdálo, že mi to pomohlo. ,,Taky doufám!" řeknu a potom, co se zahledí do počítače, tak se jí zeptám: ,, Máš toho ještě hodně?" Když mi řekne, že jo, tak jí řeknu, že jí nebudu rušit a zase si zajdu lehnout. Zachumlám se do peřiny a v tu chvíli usnu. Vzbudil jsem se až ráno. Slunce ještě nevyšlo, ale bylo poznat, že to nebude trvat dlouho. Cítil jsem se mnohem lépe než včera a síla se mi taky vrátila. Nagi ležela vedle mě v postely a tiše oddechovala ze spánku. Nechtěl jsem jí rušit, tak jsem vstal a zašel se opláchnout. Potom jsem šel do kuchyně a chtěl jsem si něco udělat ke snídani. Chtěl jsem si udělat vejice, ale zase jsem se zapoměl nagi zeptat, jak se ten krám zapíná. Rozhodl jsem se tedy, že si to udělám jako tenkrát, jenom na ruce, ale ve chvíli, kdy jsem se chtěl nějak spojit s ohněm v sobě to nešlo. Bylo tam prázdno a mě konečně došlo, co se se mnou včera a předečírem večer dělo. U mě prostě přeměna na člověka trvala trochu déle než u ostatních a moje tělo se tomu hodně bránilo, proto ta horečka. Byl jsem tak v šoku, že jsem upustil pánev na zem a potom, abych si ověřil svou teorii, tak jsem vytáhl z kredence nůž a řízl jsem se na předloktí. Bolelo to, krvácelo to, ale nehojilo se to. |
| |
| Když jsem se napila vlažné vody, lehla jsem si na gauč a usnula. Ve spánku jsem cítila jak mě kdosi přikryl dekou,a došlo mi že to je Adrian. Probudila jsem se,až když svítalo. Všimla jsem si Finala,jak stojí v kuchyni s řízancem v ruce. Chtěla jsem se zvednout,ale bolela mě hlava,a cítila jsem se těžká alespoň půl tuny. "Finale! Haló! Podal byjsi mi trochu džusu?!" požádám ho a pak zjistím že mě asi neslyšel. Spíš jsem jen trochu zachraptěla. Prosebně jsem ukázala na džus,a doufala že pochopí co bych chtěla. Asi jsem nemocná...Dokonce mi teče z nosu rýma. |
| |
| Stál jsem tak v kuchyni a hleděl na ránu na své ruce, že jsem ani neslyšel, že na mě někdo promluvil. Potom jsem si, ale všimnul pohybu a otočil jsem se směrem k pohovce, kde ležela Vuna. Byla trochu bledá v obličeji a ukazovala na krabici s džusem. Konečně jsem se vzpamatoval, ovázal jsem si ruku útěrkou a pak jsem podal Vuně džus. Zvedl jsem pánev ze země a uklidil a rychle se vydal do ložnice za Nagi. |
| |
| Převezmu krabici s džusem. Díky.. zaskřehotám a začnu pomalu pít džus. A sakra! prázdné... řeknu si když pokládám krabici na zem. Pokusím se zvednout. yjde to,aale nedá se říct že by mé nožky ještě dlouho vydrželi. Vezmu si noviny,a pomalinku se vrátím zpět na gauč. Chvíli listuji,a najednou mi do očí vletí veliký rudž nápis: " NÁVRH PRÁCE " "SKLADNÍK....NOČNÍ SMĚNA V BARU,U TYČE....BARMANKA..." Přemýtám inzeráty,a když najdu nápis "Barmanka", zarazím se. To je něco pro mě! "Od rána do poledne,a navíc za dobrou cenu!" |
| |
| Probudilo mě nějaké šramocení. Otevřela jsem neochotně oči. Bylo půl sedmé, což znamenalo, že jsem mohla ještě hodinu spát. Všimla jsem si Finala, jak se vrací do postele a na ruce má kuchyňskou utěrku. "Co to máš?" Zahuhlala jsem rozespale do polštáře a znovu se podívala na jeho ruku. Když jsem si všimla, že prosakuje krví, posadila jsem se a dala utěrku na stranu. "Co jsi dělal proboha? To ti nestačí ta chřipka?" Vykulím na něj oči a zvednu se z postele, abych přinesla obvazy, když v tom mi to dojde a zastavím se v půli cesty. Taková ranka by se mu zatáhla během pár vteřin...a ta nemoc? Ježiši! Otočila jsem se na něj a když jsem viděla jeho nešťastný výraz, bylo mi to naprosto jasné. "Ztratil jsi schopnosti..." Nebyla to otázka...spíš konstatování situace. Zůstala jsem tam stát a dívala se na jeho ruku. |
| |
| Vzbudila se a když si všimla útěřky na mé ruce, tak se zeptala, co to mám, ale jelikož byla ještě rozespalá, tak se tím nijak nezaobírala, ale když si všimla, že přes ní prosakuje krev, tak se hned zvedla a vydala se pro lékárníčku, když v tom jí to došlo a zarazila se uprostřed kroku. Otočila se na mě a podívala se mi do očí. Když mi oznámila věc, kterou jsem věděl, tak jsem jen sotva znatelně kývnul. ,, Nagi, celý život jsem si na to stěžoval, na to ším jsem, ale teď když jsem o to přišel jako bych to ani nebyl já! Bojím se! Bojím se toho, že tě neochráním, až to jednou budeš potřebovat. Skoro pořád jsem se spoléhal na své schopnosti a teď nemám nic!" zašeptám a potom se jí zmučeně podívám do očí. Opravdu mi to v tu chvíli přišlo strašně líto, měl jsem pocit, že to už nejsem já. Že jsem jen ustrašený člověk, který se bude bát jít někam sám pozdě v noci. |
| |
| Ještě se rozmýšlím nad prací,ale nakonec se rozhodnu že odmítnu. Strašně mě bolí hlava. Položím noviny vedle džusu ,a natáhnu si nohy. Nikdy dříve jsem se takhle nemocná necítila...Napila jsem se čaje a sedla si ke krbu.Pak jsem šla spát,a za chvíli mibylo zase hej! Ale tady?! Možná že byh byla asi i šťastnější v Xalatu! pomyslím si ale rychle se snažím tuto připomínku zavrhnout. Ale ač se snažím sebevíc,nemá to cenu...Moje hlava si je naprosto jistá že bych byla raději v Xalatu. "Ale nejraději jsem se svými přáteli,a Adrianem. A to tady jsem.." připustím si. Trápí mě to...Nejsem tu na to zvyklá,a nemohu se rozhodnout. |
| |
| "Ach zlato..." Svěsím hlavu a povzdychnu si. Přejdu k němu a posadím se naproti němu na postel. "O mě se bát nemusíš...Vzpomeň si, jak jsem nakopala toho svalovce. A ty to taky dokážeš, vždy si byl dobrý bojovník. Ne démon v tobě, ale ty!" Pohlédnu mu do očí, ale moje slova nejspíš nic nenadělají. "Kdyby mě tohle napadlo dřív...Je to moje vina. Měli jsme jít zpátky...tam, kam patříme. Tam, kde se budím s předtuchami budousnosti a ty hážeš firebally. Tam jsme doma. Jsem tak hloupá, že jsem si myslela, že bys tu mohl být šťastný..." Chytila jsem ho za ruku. Jeho bezmocný výraz mě úplně ničil. Objala jsem ho a přitiskla rty na jeho krk. Jemně jsem ho políbila a znovu se na něj zahleděla. |
| |
| Poslouchal jsem její slova a přestože se mě snažila uklidnit, tak mě to nějak neuklidňovalo. Stále jsem cítil podivně prázdno. Vyslechl jsem si její výčitky, ale nic jsem neřekl, když mě potom objala a políbila zlehka na krk, tak jsem se jí podíval do očí. Byla v nich touha splnit každé mé přání, stejně jako jsem to cítil k ní. ,, Ne miláčku, nikdo nemůže říct, kde budeme šťastnější. Je to teď pro mě nové, možná si na to budu těžko zvykat, ale zvyknu si, neboj!" zašeptám něžně a znovu jí k sobě přitáhnu a políbím ji na rty. ,, Omlouvám se miláčku, chovám se jako malý kluk!" pousměju se a sám si pro sebe v duchu řeknu, že se s tím nějak musím srovnat. Nagi to zvládla, tak já taky. |
| |
| "Ne nechováš." Zavrtím odmítavě hlavou.To já se chovala jak malá...Ale teď už s tím nic neudělám, to je to nejhorší... Dojdu pro lékáničku a vezmu obvaz a sterilní čtverečky gázy. Ošetřím mu ruku a když dovážu obvaz, ušklíbnu se. "No tak už se neřezej, ani na zkoušku...doktorka ze mě zrovna nebude." Pozvednu obočí nad provizorním uzlem na obvaze a neubráním se úsměvu. Najednou dostanu hrozný hlad a zamířím k ledničce. Vyndám vajíčka a na pánvičce osmažím volská oka. Opeču toasty a namažu je máslem a položím to na stůl. Pak dám na talířek kyselé okurky a zavolám ostatní na snídani. Když se najíme, křoupu jednu okurku za druhou. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposledy jedla. Včera jsem se tak strachovala o Finala, že jsem neměla k jídlu vůbec nic. A pak se div, že máš hlad Nagilo, fakt inteligentní... Pomyslela jsem si a došla si pro další toast. "Máte ještě někdo hlad?" |
| |
| Nagi odmítla mé nařčení, že se chovám jako malý kluk, potom došla pro obvazy a ránu mi ošetřila a zavázala, pak se na svůj výtvor kriticky podívala a řekla, že se raději nemám řezat, protože z ní doktorka nebude. Pousmála se a odešla do kuchyně, kde začala vařit, pozoroval jsem jí přitom. Byla neuvěřitelně krásná. Zavolali jsme ostatní na snídani a já se nestačil divit, jaký má Nagi hlad. Chroupala jednu kyselou okurku za druhou a pak s šla ještě pro jeden toast, nabýdla jestli nechce ještě někdo, ale všichni odmítli. Já jsem se z té snídaně najedl do sytosti. Když se dosytosti najedla i Nagi, tak jsme se rozhodli, že u by sjme měli jít do práce. Nasedli jsem do auta a jeli jsme k firmě, kde jsme teď byli oba zaměstnáni. Vyjeli jsme do devátého, kde jsem měl fotit a Nagi jela do desátého, do své kanceláře. Rozloučili jsme se ve výtahu a já došel za fotografem a několika maskéry. Byl tam taky Nick, který se mě ptal, co se mi včera stalo, že se Nagi nemohla vrátit do práce. ,, Bylo mi zle, asi jsem snědl něco špatného! Ale už je to dobrý!" usměju se a on pokýve: ,, To doufám, protože je tady hodně práce!" zašveholí a zamíří k výtahům, pravděpodobně míří za Nagi. Mě se ujmou maskérky, které mě posadí do křesla, ale pak se zarazí a podívají se na fotografa. Ten ke mě příjde, podívá se mi do tváře a usměje se: ,, Tak dokonalou tvář, už jsem dlouho neviděl! Jsi pro tu kolekci dokonalý, mladíku!" Potom se to všechno roztočí jako na kolotoči. Obléci si jedno oblečení, vyfotit se v něm, v různých postojích a pak se zase převléci do jiného oblečení a tak pořád dokolečka. Když nafotime podel fotografa dost fotografii, tak někam zavolá a přijde mladá žena, která si mě kriticky prohlédne a řekne, ať se projdu. Udělám to, ale ona jen nesouhlasně zamlaská. Povytáhnu tázavě obočí. ,, Postavu máš dobrou, chodíš lehce a vzpřímeně, ale něco tomu chybí!" řekne a potom mi asi desetkrát po sobě ukáže, jak bych měl chodit. Nutí mě chodit pořád dokolečka, dokud podle ní nebudu chodit naprosto jako model. S chozením skončíme něco kolem třetí hodiny odpoledne, ale jenom proto, aby jsme si mohli dát pauzu na oběď. Zamířím okamžitě o patro víš za Nagi. |
| |
| Když jsme se najedli, šli jsme se převléknout, pobalila jsem všechnu práci, co jsem udělala doma a jeli jsme do práce. Budova Fashion and style doslova praskala ve švech. Dnes jsem měla mít rozhovory s několika osobnostmi a všichni byli jako na trní, aby vše běhalo jak má, když se tu objeví. Navíc bylo těsně před uvedením nové kolekce, takže měli všichni plné ruce práce. Tentokrát se to týkalo i Finala. Doufala jsem, že se mu neudělá znovu špatně, protože dneska už by to asi neprošlo. Sedla jsem si za kancelářský stůl a zapla počítač. To dopoledne bylo opravdu šílené. Po rozhovoru s naprosto tupým Justinem Timberlakem o tom, jaké oblečení od naší firmy odebírá a co by si přál, jsem musela přijmout prezidentovu ženu, která nezavřela pusu a já jí ani nestačila dávat otázky. Podobně šílené to bylo i s Britney Spears a Hillary Duff. Nicolas se jen na všechny přiblble culil a vnucoval jim své nové nápady a návrhy. Když jsme skončili, bylo už něco po třetí. Složila jsem hlavu na stůl a málem jsem usnula. Kdyby nepřišel Final s podobně vyřízeným výrazem, nejspíš bych už spala. "Nenávidím tuhle práci..." Zafňukala jsem a hlava mi zase spadla na psací desku. |
| |
| Když vejdu do kanceláře spatřím její vyčerpaný výraz. Musela mýt stejně hrozný den jako já, ne-li horší. Když mi řekla, že tu práci nesnáší, tak jsem k ní přišel, něžně zvedl její hlavu ze stolu, kam jí složila a konejšivě jí políbil. ,, Ale notak zlato! Ty zvládneš všechno, můžeš ji nesnášet, ale přitom víš, že to nikdo jiný neudělá! A zvládla jsi už pár horších věcí než nějakou práci!" zašeptám a něžně jí zvednu ze židle. ,, Tak pojď! Zajdeme se někam najíst a já ti koupím nějaký výborný pohár, třeba čokoládový?!" řeknu s úsměvek a už ji pomáhám do kabátu. Výjdeme z budovy Fashion and Style a zamíříme dolů po East Road do jedné malé restaurce, kterou jsem tam zahlédl, když jsme jeli do práce. Držím Nagi kolem pasu. Když tam dojdeme, tak jí otevřu dveře a dám ji přednost. Vejdeme a posadíme se u jednoho stolu pro dva, přinesou nám jídelní lístky a já se Nagi zeptám na co má tedy chuť. Neustále se na ni musím usmívat a dívat, dneska jí to neuvěřitelně slušelo, i přes to vyčerpání vypadala nádherně. Položil jsem ruku na stůl a uchopil tu její do své. Nežně jsem jí přejížděl prsty po hřbetě ruky. |
| |
| Vešli jsme do East Road, kam jsem nedávno často chodívla s Jilian. Bylo mi nějak divně od žaludku, ale ani jsem se moc nedivila po třech kávách v mega hrnku a žádným jídlem mezi tím. Sundala jsem červený kabát a posadili jsme se k malému stolku u okna. Podívala jsem se na něj a musela jsem se usmát. Vždycky mi dokázal zlepšit náladu, i když jsem myslela, že mě vyčerpání a špatná nálada dožene. Zeptal se mě, co si dám a já pokrčila rameny a otevřela jídelní lístek. Neměla jsem chuť vůbec na nic, ale nakonec jsem se rozhodla, že si dám aspoň ten čokoládový pohár, o kterém Final mluvil. "Musíš dnes ještě pracovat?" Zvedla jsem pohled od lístku a zadívala se na něj. Měl hezky upravené vlasy a byl oblečený v něčem, v čem se zjevně fotil. Vypadal ještě lépe, než obvykle. |
| |
| Nakonec se rozhodla pouze pro čokoladový pohár. Hned jak přišel číšník, tak jsem objednal jeden čokoládový pohár a jeden krabí salát. Neměl jsem moc hlad, ale něco jsem sníst potřeboval. ,, Bohužel jo!" řeknu, když se mě zeptá, jestli musím ještě dneska pracovat. ,, A ty?" zeptám se, ale než stihne odpovědět, tak se tam objeví číšníks naší objednávkou. Když odejde, tak si na vidličku napíchnu kousek salátu a strčím si ho do pusy. Zamyšleně jsem jí pozoroval, jak jen v pháru pohybuje lžičkou a pak jsem se zeptal: ,, Ty nemáš hlad?" ,, I když vlastně není se čemu divit! Po tom, co jsi snědla na snídani, bych taky neměl hlad!" usměju se na ní vesele a pošlu jí vzdušný polibek. |
| |
| Zamyšleně se dloubu v poháru, jakoby čokoláda byla bůhvíjak zajímavá. "Musím si jít něco zařídit do města, ale práci už nemám. Tak si skočím, kam potřebuji a pak tě vyzvednu, co ty na to?" Když kývne, pokrčím rameny nad jeho otázkou jestli nemá hlad, kterou doplní kousavou poznámkou o mé snídani. "Divíš se? Včera jsem o tebe měla takový strach, že jsem nejedla vůbec...Ale ty okurky mi asi fakt moc nesedly..." Dodám a ušklíbnu se. Strčím do pusy druhou lžičku a když spolknu, podívám se na něj. "Nicolas slaví narozeniny. Pozítří. Chce, abychom oba přišli, tak mu chci dnes koupit dárek. Nenapadá tě něco pro teplýho návrháře? Protože moje fantazie je v koncích." zasměju se a pustím se do poháru už s větší chutí. Ona čokoláda dělá divy. |
| |
| Její návrh na to, že si něco zařídí a pak mě vyzvedne, kývnu a pak si dám další sousto salátu, který mi nějak zachutnal. ,, Nedivím se, dělal jsem si legraci. Vím, že jsi o mě měla starost! Mrzí mě, že ti není dobře! Jsou na to nějaké prášky?" napadne mě, když si vzpomenu, že mě ty tabletky taky zabraly, i když jen částečně. Potom mi řekne, že Nick slaví pozítří narozeniny a zeptá se mě na radu, jestli mě nenapadá nic, co by mu mohla Nagi koupit. Chvíli se zamyslím, ale taky mě nic moc nenapadá, neznám ho tak dobře, abych věděl, co by se mu líbilo. ,, Kruci, jako na potvoru mě nic nenapadá!" zamračím se a zadívám se do talíře, kde ještě zbyla trocha salátu. Najednou mě něco napadlo, ale nevěděl jsem, jestli by se to hodilo. ,, Něco mě napadlo, ale nevím, jestli je to vhodné! Co kdyby jsme mu na večírek objednali striptéra?" navrhnu se s míchem, protože mi dojde, jak moc je to směšné. |
| |
| Zakuckám se zmrzlinou, protože se začnu smát taky, ale musím uznat, že jeho plán vůbec není špatný. "To vůbec neni zlý...zkusím sehnat nějaký kontakt na tyhle věci...Myslím, že to by se mu určitě líbilo." Se smíchem zakroutím hlavou nad jeho nápadem a představím si Nicka, jak se bude tvářit. Jen jsem se trochu obávala toho, jak se bude tvářit Gregy. Když dojíme, zaplatíme a vyjdeme na ulici, kde ho dlouze políbím a odkráčím opačným směrem. Nakonec jsem ve městě narazila na jednu firmu přes programy na oslavy a večírky, kde mi dali kontakty na různé striptéry. Jednomu jsem hned zavolala a dohodla s ním téma i čas a datum. Měla jsem z toho opravdu radost. Pak jsem si zašla do lékárny a koupila si tabletky na žaludek a pár věcí, abych doma doplnila lékárnu. Napadlo mě, že musím nechat Finala zaregistrovat u nějakého doktora, kdyby byl příště nemocný, už to může řečit lékař, aniž bychom se báli, že mu podpálí tlakoměr. Zašla jsem tedy ke svému lékaři a nechala ho tam zapsat. Rovnou jsem zfoukla preventivní prohlídku a pak už dojela před firmu pro Finala. "Promiň, že jsem se zdržela, ale ten dárek mám a nechala jsem tě zapsat u mého doktora." Usmála jsem se na něj a políbila ho. Když jsme dojeli domů, natáhla jsem se na gauč a zapnula televizi. Final si sedl ke mě a já mu položil hlavu do klína. Chvíli jsem jen tak ležela a snažila se sledovat televizní noviny, ale vůbec jsem to nedokázala. Posadila jsem se a vážně se podívala Finalovi do očí. "Miláčku já...ti musím něco říct." Když tázavě pozvedl obočí, zašklebila jsem se a zavřela oči. Nedokázala jsem to ze sebe dostat. Netušila jsem, jaká bude jeho reakce a bála jsem se i toho, co jsem cítila já. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mám radost nebo strach. "Já...totiž my....Asi už nebudeme jen my dva. Ale my tři." Dostala jsem nakonec ze sebe a nevědomky si dala ruku na břicho. |
| |
| Skoro se udusila zmrzlinou, když jsem řekl svůj návrh. První mě napadlo, že jsem to asi přehnal, ale když se pak začala smát a řekla, že je to dobrý nápad, tak se mi ulevilo. Dojedli jsme a pak vyšli ven, kde jsme se polibkem rozloučili. Já jsem zamířil zpět do práce a Nagi šla zařídit toho striptéra. Ve chvíli, kdy jsem vešel do studia, tak jsem dostal seřvane, kde jsem tak dlouho, že toho musíme ještě hodně stihnout. Okamžitě mě převlékli do něčeho jiného a hned jsem musel zase fotit. Skončili jsme dost pozdě a já už toho měl plné zuby. Skákal jsem celý den, tak jak oni pískali a stejně jim to bylo málo. Vyzvedla mě o něco později, ale to nevadilo, protože jsme se v práci taky zdrželi. Vytočilo mě to, takže jsem celou cestu domů raději mlčel, i když mě Nagina přítomnost uklidňovala. Když jsme dojeli domů, tak si zapla televizi a dívala se na ní. Sedl jsem si vedle ní a ona si položila hlavu na můj klín. Hladil jsem jí nepřítomně po vlasech, když se posadila a podívala se na mě vážným pohledem. Potom mi řekla, že mi musí něco říct a já jsem pozvedl zvědavě obočí a ona se odmlčela. Jako kdyby nevěděla, jak začít. Potom se, ale přeci jen přemohla a řekla mi, že nebude už jenom mi dva, ale že budeme tři a pak se chytí za břicho. V prvním okamžiku mi to nedošlo, takže jsem se na ní nechápavě podíval, ale vzápětí mi to došlo, jak to myslela a vytřeštil jsem na ní překvapeně oči. ,, Jsi si jistá?" polknu a když kývne, že ano, tak se neubráním spontání reakci: ,, Panebože, to je úžasný!" prudce jsem jí k sobě přitáhl a začal jí líbat. Musel jsem se usmívat, protože jsem měl neuvěřitelnou radost. ,, Miluju tě!" řeknu jí něžně a pohladím ji po břiše. |
| |
| V první chvíli se můj strach ještě zvětšil, protože jeho výraz byl dost nicneříkající a to nikdy nebylo dobré, ale vzápětí vykulil překvapeně oči, přičemž mi došlo, že to jen hned nepochopil. Kývla jsem na otázku, jestli jsem si jistá a pak už jsem viděla rozmazaně, protože si mě nečekaně přitáhl k sobě a začal mě líbat. Když jsme se od sebe odtrhli, jeho oči zářily podobně jako tehdy, když jsem mu řekla, že si ho vezmu. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Měl takovou radost, že jsem zapoměla na všechna proti, která jsem cestou domů vymýšlela a musela jsem se usmát taky. Celkově jsem z toho byla ještě v šoku, možná víc, než on. Vůbec mi nedocházelo, že v sobě nosím život. "Když jsem tě šla nechat zapsat k doktorovi, řekl mi, že můžu rovnou na preventivní prohlídku. No a když mě prohlédl, tak mi to řekl...Vůbec jsem nic takového nečekala...Já pořád nechápu, že budeme mít dítě. Tvoje a moje...Bože. Je to tak zvláštní." Nejistě jsem se usmála a dala svou ruku přes tu jeho, co měl pořád na mém, ještě plochém břiše. |
| |
| Vysvětlila mi, jak se to dozvěděla a že to mu stále nemůže uvěřit. Taky jsem tomu nemohl uvěřit, ale měl jsem takovou radost, že z nás vznikne další človíček a že mi jednou řekne tati, tak to bylo něco v co jsem nikdy nedoufal. Stejně jako jsem nikdy nevěřil, že si mě nějaká žena vezme, když jsem démon a pak se tam, v mém osamělém životě objevila Nagi. Krásná, neuvěřitelně vzrušující žena, která můj život od základu změnila. Dala mi poznat, co je to láska a neskonalé štěstí. Ukázala mi, že i někdo jako já má právo na štěstí, lásku a spokojený život s rodinou. ,, Je to zázrak!" řeknu něžně a ani mi nedojde, jak moc mě to dojalo. Díval jsem se jí do očí a pak jsem jí řekl to, co jsem jí toužil říct od chvíle, kdy jsem jí potkal. ,, Nagi, miláčku! Změnila si mi celý život, znamenáš pro mě celý svět a nebýt tebe, tak jsem jen poloviční, stále osamělý démon. Kdybych mohl, tak si vyrvu srdce z těla a dám ti ho, jako důkaz své nehynoucí lásky k tobě! Jsem tak šťastný, že sis vybrala mě, i když tady byl Atan a taky potom ten Phill! Budu dělat všechno proto, aby jsi ty i naše dítě byly nejšťasnější bytosti na světě!" |
| |
| Po jeho slovech jsem neudržela slzy. Buď to byly hormony a nebo jsem byla citlivější, než jsem si připouštěla. "Ty vůbec netušíš, jak moc to je oboustranné. Vidíš se pořád tak černě. Vždycky ses tak viděl a nikdy ti nedocházelo, jak čistého tě vidím já. Je jedno, jestli jsi démon nebo ne...milovala jsem tě s tím i bez toho. Nepotřebuju tvoje srdce na dlani, mám ho tak blízko svého, jako bych měla dvě. A obě tlučou pro tebe. Nikdy jsem nepochybovala o své volbě, že jsem svůj život přislíbila tobě." Utřela jsem si slzu a zasmála se tomu, jak moc mě jeho slova vzala. Rozhlédla jsem se okolo sebe. "Možná bychom měli jít do většího...Tohle nechat přátelům." Napadlo mě a představila jsem si dětský pokojík a dům jen pro nás. Pro naši rodinu. |
| |
| Při jejich slovech se mi divoce roztlouklo srdce, její slova bylo to nejhezčí, co jsem za poslední dobu slyšel. Když navrhla, že by jsme měli jít do většiho a nechat tento dům přátelům, tak jsem řekl, že je to skvělý nápad a slíbl ji z tváře jednu neposednou slzu, která utekla její pozornosti. Usmál jsem se pak jí k sobě přitáhl. Držel jsem jí v náručí a hladil jí po vlasech. Když jsem si všiml, že se ji zavřely oči, tak jsem jí odnesl do ložnice a taky jsem šel spát. Ráno jsme bohužel museli vstávat brzy, protože dnes večer měla být ta módní přehlídka a ta můra, která mě pořád peskovala, mi řekla, že musíme ještě spoustu věcí doladit než to bude dokonalé. Nagi spala, tak jsem jí nebudil, ona měla ještě čas, než bude muset vyrazit do práce. Oblékl jsem si džíny modré barvy a k tomu košili s krátkým růkavem. Vyrazil jsem ven, ale do práce jsem nezamířil. Nejdřív jsem se stavil do květinářství a koupil tam tucet rudých růží, které jsem nechal nagi poslat se vzkazem: Pro tu jež znamená pro mě vše! Potom jsem s úsměvem na rteh vyrazil do práce. Dorazil jsem tam přesně na čas, s úsměvem jsem pozdravil vrátného a zamířil do devátého patra. Tam už podupávala nohou Hanah, která měla v obličeji něco, co mi dokázalo zkazit i tu dnešní náladu. ,, Co je?" zeptám se nakvašeně a ona ještě nakvašeněji odpoví: ,, Můžeš mi říct, proč jdeš zase pozdě?" ,, Pozdě? Vždyť jsme se domluvili na půl sedmou a je za pět minut půl, tak jak můžu jít pozdě?" ,, Tak to je paráda, ale změna času ti nic neříká hošánku? Dneska se to měnilo na letní čas, takže je za sedet minut půl osmé a ne půl sedmé!" ,, Ale..." nenechá mě ani domluvit. ,, Žádné, ale ... Přišel jsi pozdě, tak končíš!" odsekne mi a já se na ni překvapeně podívám. ,, No co tak koukáš, končíš! Vystřel odsud!" řekne a já se otočím na patě a odejdu. Pořád nad tím musím přemýšlet, takže si ani nevšimnu, že se mě vrátný ptá, jaktože jsem tam byl takovou chvíli. Vyšel jsem ven a chtěl jsem přejít silnici, jenže jsem se nerozhlédl. Z přemýšlení mě probralo troubení a zvuk brzd. Pak jsem ucítil náraz a pak hroznou bolest. Slyšel jsem kolem sebe hluk, lidi a zvuk houkačky, pak chvíli nic a pak jen bílé stěny a podivné tiché pípání. |
| |
| Najím se do sytosti, a zase se zhoupnu na gauč. za momentík usnu. Sen: Objevím se na mě již známém místě. U otevřené rakve s roztrženým řetězem. Chvíli se nervózně otáčím. Z tohoto místa mám husí kůži...Najednou mě začne strašlivě pálit prst. "Ááá..." zakřičím nejspíš i v hmotném světě a začnu si držet ruku. Podívámse na říznutí,které jsem si tady zhotovila. Bylo to to jediné co mi z mého vzhledu zbylo. Říznutí se začne jakoby rozevírat,a ucítím nepříjemný chlad. Opět to začne pálit,a já zase zakřičím. Probudím se celá propocená. Z pokoje pro hosty vyběhne Adrian. "Slyšel jsem výkřik! Co...Co se stalo?" zeptá se. "Mě...M..Zase se mi zdála ta noční můra!Z...Zatím se mi to zdálo jen v Xalatu,a o říznutí...Rozevřelo se... zvednu krvácející ruku. |
| |
| Zazvonil mi budík a oznámil devátou hodinu. Posadila jsem se na posteli a promnula oči. Final už byl nejspíš v práci, protože v ložnici už nebyl. Nazula jsem se do pantoflí a vylezla z ložnice. Dnes měli přivézt mléko, tak jsem zamířila ke vchodovým dveřím. Otevřela jsem je a do očí mě uhodila záplava červených růží. Pozvedla jsem puget a přečetla si lístek, který byl přiložený. Na tváři se mi objevil úsměv a přivoněla jsem si. Do druhé ruky jsem vzala lahev s mlékem a nohou za sebou zavřela. Položila jsem mlíko na linku a kytku dala do vázy. Zrovna jsem mířila do koupelny, když mi zazvonil telefon. "Nicku?" Zvedla jsem sluchátko ozval se Nicolas. "Jo to jsem já Chris...Posaď se někam." Jeho hlas zněl divně, jakoby se mi něco bál říct. "Proč? Co se děje? Něco v práci?" Zeptala jsem se nervózně a on si povzdychl. To nebylo dobré. Nick moc nevzdychal. Sedla jsem si na gauč a naléhala. "No tak co je?!" Už jsem začínala být opravdu vyděšená. "Chris...jde o...Jde o Sama." Zamračila jsem se a nechtěla jsem si připouštět, že by se něco stalo. "Zase přišel pozdě? Ale vždyť to je prkotina...Vyhodili ho snad?" Ruce se mi třásly. Podvědomě jsem tušila, že nejde o stupidní pracovní problémy. "To taky ale to je teď nepodstatné...Chris, Samuel měl nehodu." Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Zírala jsem do zdi a na tváři výraz absolutního zapírání. "Ale je to dobré že? Je v pořádku?" Hlas se mi třásl a v krku jsem měla knedlík. "Ne Chris, není v pořádku...Je na JIPu. Je to hodně zlé. Nevědí, jestli se z toho dostane. Má četné zlomeniny, pochroumanou páteř a vnitřní krvácení. Ještě se neprobral." Cítila jsem, jak se mi s každým slovem zastavuje srdce a plíce protestují proti příjmu kyslíku. Nebyla jsem schopná ani mluvit, ani se hýbat. Jen jsem tam seděla a telefon mi vypadl z ruky. "Christine! Chris! Slyšíš mě? Nedělej hlouposti, přijedu pro tebe. Sama nikam nejezdi! Jsem pět minut od vašeho domu!" Neposlouchala jsem ho. Jen se mi klepaly rty a oči nabraly skelný lesk. Hlava se mi motala a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Přitáhla jsem kolena pod bradu a objala nohy rukama. Nedokázala jsem nic dělat. Byla jsem jako v tranzu. Za chvíli přijel a hodil po mě oblečení. Nasoukala jsem se do šatů a obula si boty, co mi strčil až k nohám. Ani jsem nevěděla, jak jsem došla do auta. Dojeli jsme do nemocnice a ty chodby v bílém mi naháněly husí kůži. Došli jsem k prosklenému pokoji a já zahlédla jeho bledou tvář se spoustou hadiček, přístrojů okolo něj. Krk mu jistil límec a obě nohy měl v sádře. Jeho obličej vypadal tak klidně, až se mi udělalo zle. Už jsem to nevydržela. Moje nohy se podlomily a složila jsem se Nickovi do náruče. Jako z dálky jsem slyšela hlasy sestřiček. "Položte ji sem. Přineste sedativa a léky na nervy...Pane není těhotná? Mohla by potratit, je to dost silné..." "Ne, to by mi řekla..." "Píchněte jí to." |
| |
| To pípáni mi připadalo nějak vzdálené, občas jsem slyšel, jak někdo vešel a něco kolem mě dělal, ale nemohl jsem se pohnout a ani nic říct, abych je upozornil, že jsem vzhůru. Všechno mě bolelo, ale tak nějak tupě. Střídavě jsem byl při vědomí a střídavě mimo. Neměl jsem nejmenší ponětí kolik času uplynulo. Nevěděl jsem přesně, kde jsem, ale předpokládal jsem, že jsem v jednom z těch zařízení o kterém mi povídala Nagi. V jednom z těch, kde léčí zranění lidé. Pípání tu bylo stále a už mi začínalo vadit, bylo tak příšerně monotoní. Potom jsem, ale uslyšel hlasy, které mi byli hrozně podvědomé. Snažil jsem se soustředit a nakonec se mi podařilo poznat Nicka. Jestli tady byl Nick, tak tady musela být i Nagi. Chtěl jsem jí u sebe, ale stále jsem se nedokázal pohnout, natož abych byl schopen něco říct, abych na sebe upozornil. Potom jsem uslyšel něco, co se mi vůbec nezalouvalo. Slyšel jsem hlasy, které se ptaly jestli je Nagi těhotná, že by po nějakých sedativech mohla klidně potratit, sice jsem netušil, co potratit znamená, ale nebylo to nic dobrého a pak hlas NIcka, který říká, že ne. Ještě jednou se ozval hlas, ať Nagi něco píchnou. Souvislosti mi docházeli jen velmi pomalu, ale nakonec mi došlo, že to nesmím připustit. Bojovál jsem sám se sebou, se svým tělem. Bojuj! Finale bojuj! Nesmíš to vzdát! podporoval jsem se v duchu a snažil jsem udělat cokoliv, abych něco řekl. Nešlo to, chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem dělat nic. Potom mě, ale něco napadlo. Vždy jsme s Nagi byli spojeni, co se stalo jí, já to cítil taky. Díky ni jsem se dokázal tak rychle hojit a nemohl jsem zemřít. Snažil jsem se soustředit a proniknout ji do podvědomí. Byla to jediná naděje. ,, Nagi, lásko! Prober se! Jde o naše dítě, prosím prober se! Nagi! Nagi! Slyšíš mě?" zkoušel jsem to pořád dokola a doufal jsem, že mě uslyší, že je zastaví. Modlil jsem se ke všem nebesům i pekelným bytostem. Prosil jsem svého otce, svou matku. Byl bych upsal i duši ďáblu, jen kdyby mi pomohl. ,, Nagi, prosím!" cítil jsem, jak mi stekla slza po tváři. Pípání přestalo být monotoní a změnilo svůj rytmus na rychlejší. Bolelo to, boleto to strašně, ale nějak se mi podaařilo otevřit oči. Díval jsem se na bílé stěny a pak se nade mnou objevila tvář nějaké ženy, středního věku. Ptala se mě, jestli ji slyším a jestli jo, ať mrknu. Zamrkal jsem a ona někoho volala. Jak jim mám říct, ať nechají Nagi na pokoji. ,, Nagi prosím, prober se!" |
| |
| Ucítila jsem zevnitř zvláštní pohyb. Pak horko, šílené horko,které mě spalovalo jako rozžhavený pohrabáč. A pak jsem pootevřela oči. Podívala jsem se směrem k mému předloktí, kam se blížila jehla. Jenže, když se dotkla kůže, nic se nestalo. Nepronikla. "Co to je? Panebože to není normální, asi jsem přepracovaná, Gwen, píchni to prosím." Sestra podala injekci druhé. Konečně jsem se zmohla k řeči. "Ne! Ne já jsem těhotná..." Zašeptala jsem a namáhavě otočila hlavu ke svému břichu. Cítila jsem pohyb, přesto, že se dítě stoprocentně hýbat nemohlo. Něco se ve mě dělo a já netušila, co to je. Cítila jsem se tak povědomě a zároveň jinak. Nicolas odstrčil sestru a chytil mě za ruku. "Christine! Co? Proč si mi to neřekla? Mohla jsi o to přijít, ježiš, to jsem nevěděl...Ještěže...no bůhví, co se to stalo." Otočil se k injekci a otřepal se. "Dozvěděli jsme se to včera Nicku..." Zakroutila jsem hlavou a posadila se. Projela jsem si vlasy prsty a zastavila jsem se rukou na svém uchu. Bylo špičaté. Zůstala jsem sedět jako přimrazená. Vrátila se mi moje elfská podoba. "Musím za Finalem..." Vůbec mi nedošlo, co říkám. Až když se na mě Nicolas nechápavě zamračil, otevřela jsem pusu, abych to zachránila. "Ou...Myslím Sama...Final je přezdívka...dostal ji tenkrát, když dělal ty bojové sporty. Často mu tak říkám." Kývnul hlavou a vzal mě za ruku, aby mi pomohl na nohy. Došli jsme do místnosti s prosklenou stěnou a já se posadila k jeho posteli. Chytila jsem ho za ruku a políbila ho na čelo. Dívala jsem se na něj. Jeho uši byly normální. Znovu jsem se podívala na své břicho a najednou jsem ucítila, jak se něco v mém nitru bouří, jako sopka před erupcí. Najednou mou rukou projela vlna energie a přešla do Finala. Nechápavě jsem se dívala, jak otevírá oči. Nevěděla jsem co to je, ale bylo mi jasné, že se děje něco opravdu podivného. A v tom mi to došlo. To dítě. Ačkoliv ještě nebylo vyvinuté, rozhodně bylo kouzelné. A já byla jeho nositel, což znamenalo, přijmout jeho moc. |
| |
| Cítil jsem její přítomnost, měl jsem zase zavřené oči. To se mi zdálo, že jsem byl vzhůru? napadne mě. Cítil jsem dotk jejich teplých rtů na svém čele a dotyk její dlaně v té své. Ucítil jsem podivné teplo a mravenčení, které přecházelo z její ruky do té mé a pak do celého mého těla. Najednou už nebylo tak těžké otevřít oči a promluvit. ,, Chris..." zašeptal jsem a pevně stiskl její ruku. Něco bylo jinak, něco se změnilo. Cítil jsem, jak minutu po minutě sílím. Bolest zmizela někde v dálce. Přístroje začali pípat jako splašené. Věděl jsem, že je to všechno jinak, protože jsem zase v sobě cítil ten žár. Rozléval se mi po celém těle a já věděl, že je to zpět. Musel jsem si přiznat, že se mi potom stýskalo. Cítil jsem, jak se mi prodlužují vlasy. Energie proudila mým tělem jako bych se dotkl drátu s vysokým napětím. Potřeboval jsem se pohnout. Škubl jsem rukou a vyrval si všechny ty hadičky, které jsem měl v ruce, rány po nich se mi během málé chvíle začali hojit. Posadil jsem se a pohlédl na Nagi. Neubránil jsem se úsměvu. Žár byl tak velký, že to zničilo sádru na mých nohou. Sáhl jsem si k hlavě a zjistil jsem, že mám zase špičaté uši a že mi dorostly vlasy do plné délky. Mé oči zase nabyly barvy smoly. Postavil jsem se a díval se na Nagi s širokým úsměvem na rtech. Nevšímal jsem si poděšených pohledů lidí. Jistě si museli myslet, jak je možné, že je naživu a že stojí. Zvedl jsem Nagi ze židle a prudce jí k sobě přitiskl. Políbil jsem ji a lehce přejel rukou po jejím bříšku, které se už nezdálo tak ploché. ,, Naše dítě!" zašeptám něžně a vím, že mě chápe. |
| |
| Sledovala jsem jeho přeměnu. Síla začala působit. Vrátily se mu schopnosti. Lidé okolo zírali na dění v pokoji s otevřenou pusou. Já se jen usmívala. Už mi bylo jasné, co se děje. Dítě, které bylo kouzelné z obou stran svých rodičů, se narodilo do světa, ve kterém kouzla chyběla. To byl ten zlom v budoucí době. Ta věc, kterou jsem kdysi viděla. Ještě v minulosti, když jsem měla svou moc, vidět budoucnost a přítomnost vnitřním okem. A teď to bylo zpět. Kývla jsem na jeho poznámku o dítěti. Došlo mu to stejně, jako mě. "Kouzla se vrátí...a s ním i zlo." Zašeptala jsem, ale nebyla to předzvěst strachu. Byla jsem šťastná. To byl náš život. Bojovat proti zlu. Starat se o to, aby nevinní netrpěli. A to budeme muset znovu dělat. Naše dítě mělo znamenat nový počátek světa magie. Jak bílé, tak černé. "Bude to šikovný kluk..." Poznamenala jsem při pohledu na Finalovu rychlou vzpruhu. Někde uvnitř jsem cítila, že je to chlapec. Možná mi to naznačil, možná jsem to viděla skrze svůj šestý smysl. Podívala jsem se na Nicka, který stál s otevřenou pusou. Neměla jsem tušení, jak mu to vysvětlit, aby se nesložil. Ale bylo jasné, že si na to zvykne. Bude muset. Stejně jako celý svět. |
| |
| Při poznámce, že to šikovný kluk se usměju ještě víc. Tušil jsem to. Měl jsem radost, že se všechno vrátí do starých kolejí. magie se vrátí do světa, kde sejiž nikdy neměla objevit a totálně ho změní. Bude pouze na lidech, jestli k dobrému či zlému. Byl jsem šťastný, že jsem to zase já jako za starých časů. Nagi se otočila na vyděšeného Nicka, ale nic neříkala. Vzal jsem jí za ruku a přišel k němu blíž. Neustoupil, byl totálně stuhlý. ,, Nicku, kamaráde... V klidu, ano? Nic se neděje!" V tu chvíli jakoby vybuchla sopka. ,, Že se nic neděje? Ty... ty... a ty...!" ukáže na Nagi a pak zase na mě. ,, Umírál si a Chris, vždyť máš špičaté uši. Já musím snít!" řekne zmateně. ,, Tohle se ti nezdá Nicku! Je to skutečné, víš nebyli jsme k tobě zcela upřímní a omlouváme se za to, ale nemohli jsme ti říct pravdu, protože jsme stejně mysleli, že je to už minulost!" snažím se ho uklidnit, jenže on na mě třeští oči jako na blázna. ,, Nagi... Zkus to ty, třeba to od tebe vezme líp než ode mě!" oslovím ji a Nick se podivý tomu oslovení. Pak už nechám mluvit Nagi. |
| |
| Gauč...Otevřené okno "Vuno! Zelenáš! Ty zelenáš!" zavískne Adrian když uvidí moji ruku. Málem bych si toho nevšimla,ale ano...Má pravdu!Nic mě již nebolí. Má kůže je zase zelená,a na zádech cítím křídla. Uši mám špičaté. Obejmu radostně Adriana. To je super! Úžasný! řeknu a zamířím k otrevřenému oknu,velikosti menšího člověka. Chytnu se za okraje a vykloním hlavu ven. "Finale! Nagi! Jsem to zase já! Jsem zas víla!" zakřičím přes celé město. |
| |
| Ložnice Polehávám na posteli a pročítám si pár deníků novin.Možná by bylo lepší si tady najít nějakou práci.A potom si sehnat nějaký byt abych zbytečně nezatěžoval Finala s Nagi. Nachvilku zavřu oči a podaří se mi brzy lehce usnout.Asi po pěti minutách mě ale vzbudí nějaké vykřiknutí.Co to? Zamířím do obýváku odkud se výkřik ozval a zahlédnu na gauči vyděšenou Vunu."Slyšel jsem křik!Co...co se stalo?Zeptám se a vyslechnu si její sen co jí nutil vykřiknout."Tohle se ti zdálo už v Xalatu a ted dokonce i tady?"Zeptám se a připadá mi to víceméně divné.Prohlédnu si její zranění na prstu a přelepím jí to aspoň náplastí.Co by ten sen mohl znamenat?Je to snad nějaká předzvěst? "To bude v pořádku drahá."Obejmu ji a políbím ji na čelo.Ať už je to cokoliv pokusím se udělat vše aby to ustalo. Podívám se Vuně na ruku na zraněný prst a chvilku mi trvá než si všimnu drobného rozdílu který tam před chvíli nebyl.Zpočátku to vypadá jako kdyby měla Vuna na ruce cákanec zelené barvy ale ona zelená barva se začne brzy rozlévat pocelé ruce.Co se to děje?Vrací se jí...původní vzhled?Jak je to možné?Skutečně.Uši začínají špičatět,narůstají křídla... "Vuno!Zelenáš!Ty zelenáš!"Vykoktám ze sebe.Cítím se snad překvapeněji než kdyby se přede mnou zjevili všichni Bohové z Xalatu. To se musí Nagi s Finalem dozvedět!Vrhnu se k telefonu a okamžitě zavolám na Nagino číslo.Netrpělivě vyčkávám než se ozve její hlas a pak na ní rychle spustím. "Nagi okamžitě přijď domů to musíš vidět!Stalo se něco...opravdu zajímavého!" |
| |
| Ohlédnu se na Finala. A pak se otočím zpátky na Nicolase. "Nicku...Omlouvám se, ale nemohla jsem ti to říct. Řekl by sis nejspíš, že jsem totální blázen, ale teď? Už na tom nezáleží. Všechno bude jiné....A všichni se to tak i tak dozvědí." Začala jsem a sledovala jeho pohled, který byl stále vyděšený. "Pocházíme z roku 1258...kdy ještě kouzla byla normální a lidé nebyli nejmocnější rasou světa. Vlastně jsem elfka a můj děda byl upír. Takže i něco z toho...A vypadá to, že sposta lidí, co mají předky jiné rasy, se změní. Změní se jim celý život...Možná budeš patřit mezi ně..." Díval se na mě trochu vyděšeně, ale vypadalo to, že pro něj nebude tak těžké pochopit. Najednou mi zazvonil mobil, zvedla jsem to a ozval se Adrian. Bylo mi skoro jasné, co se děje. "Já vím Adriane...I my jsme zase...no zase my. Přijedeme domů, počkejte tam...Vysvětlíme vám to." Když přitakal, položila jsem to a vydali jsme se s Finalem k autu. Najednou mnou projela vlna horka. Zastavila jsem se a položila si ruku na břicho. "Au...Ten teda řádí..." Poznamenala jsem a na ruce se mi najednou objevil plamen. Dívala jsem se na to s vytřeštěnýma očima. |
| |
| Sledoval jsem, jak Nagi vysvětluje Nickovy všechny souvyslosti a jak na ně Nick reaguje, pořád na nás třeštil oči, ale šlo poznat, že pro něj nebude těžké uvěřit. Kdo by se taky divil, když vidí, jak se někdo, kdo před chvíli málem umíral, zázračně uzdravil. Nagi zazvonil telefon, podle jejich slov jsem poznal, že volá Adrián. Řekla mu, že jsme za chvíli tam a hned jsme zamířili k autu, ale Nagi se najednou zastavila a postěžovala si na to, že náš malý pěkně řádí. Potom se ji z ničeho nic na ruce objevili plameny. Ona koukala překvapeně a já s úsměvem. ,, Zdá se, že bude po mě!" řeknu s mírným úsměvem a dotknu se její hořící ruky a oheň udusím. Nasedneme do auta a zamíříme k nám domů. Když jsme dorazili, už na nás ve dveřích čekala Vuna s Adriánem a Elvinem. Vuna byla zase víla a na Adriánovy šlo nějak poznat, že se mu vrátili schopnosti paladina. Zamířili jsme do obyvacího pokoje, kde jsme se posadili a já Nagi přinesl sklenici s vodou. |
| |
| Ořivítám nové příchozí,a vecpu se na gauč. No...Tak jak mi tohle chcete vysvětlit?! Mmmm?? začnu se chechtat. No,jsem ráda že mám zase křídla,a starého dobrého Adriana! "No jó...Ale když jsou teď v tomhle světě kouzla,a zároveň věci z 21. století,nevěští to nic dobrého....Nebo tu nejsou věci z dvacátéhoprvního století?? |
| |
| "To je dost že už jste tady!"Řeknu netrpělivě když se Konečně Nagi s Finalem vrátí.I jim se už z pohledu vrátila jejich síla. Opřu se o zeď naproti gauči a pohrávám si s hrudním plátem své zbroje na které je vyobrazen zlatý lev ve zlatém kříži. Tak nás přeci jen našli.Veděl jsem že na nás bohové nezapomenou!Nemůžu tomu uvěřit. Když se konečně všichni usadí na gauč přitáhnu si židli a svěsím hlavu do dlaní. "Ale jak je tohle možné?Co se to děje?"Připadá mi to šílené.21.století ve kterém vládne technika a začne se tu objevovat magie a nadpřirozeno? |
| |
| Když jsme dorazili domů, bylo na první pohled znát, že nás očekávali. A to dost netrpělivě. "Ahoj..." Usměju se a posadím se na gauč. Final mi podá sklenici vodz a já poděkovala. Byla teď opravdu potřeba. Zase jsem měla pocit, že hořím uvnitř. "No takže...abychom vám to objasnili co nejstručněji...Za to, co se děje, můžeme my...tedy spíš naše dítě." Podívala jsem se na své, teď už vypoulené břicho a ušklíbla se. "Ještě jsme neměli šanci vám to říct...bylo toho teď nějak moc." Pokrčím rameny, kdž se na mě všichni dívají, jako by mě viděli poprvé. Začala jsem si připadat divně. Zevnitř mě něco koplo a já se zase usmála. Vypadalo to, že moje těhotenství nebude trvat moc dlouho. Opřela jsem se a napila se vody a pak jsem kývla na Finala, jestli by mohl pokračovat. Cítila jsem se hrozně vyčerpaně. Ten mrňous mi dával opravdu zabrat. |
| |
| Nagi řekla ten základ, který potřebovali vědět a to, že je těhotná a že za to, co se děje může naše dítě. Všiml jsem si, jak se jí zase zvětšilo bříško, zdálo se, že asi nebude těhotná jako ostatní, bude to rychlejší. Potom se pohodlněji usadila a kývnutím mě požádala, abych pokračoval, tak jsem se toho ujal. ,, Je to asi tak, že naše dítě bylo počato, když jsme oba měli ještě své schopnosti, takže převzalo naše genetické dispozice. Je to první magické dítě, které se narodí ve světě bez magie a tím ovlivní celý svět. Vrátí magii a vše dobré i zle zpět, tak jak to bylo kdysi než se na magii zapomělo!" řeknu a obejmu Nagi kolem ramen a zlehynka ji přejedu rukou po břiše. ,, Musíme se připravit na to, že se všechno bude měnit a my jsme první! Myslím si, že to půjde hoděn rychle, už teď nastávají ty změny a až se malý narodí, tak to propukne na plno! " |
| |
| Kývla jsem na Finalova slova, jakobych chtěla potvrdit jejich pravdivost. Najednou mě pohltil ten podivně známý pocit nepřítomnosti a zatmělo se mi před očima, abych spatřila obraz. Vidina, to už jsem dlouho nezažila, ale bylo to zpátky. Lidé pobíhali sem a tam po ulicích, zmatené děti plakaly a policisté mířili na kdekoho i sami na sebe navzájem. Prezident pronášel nějakou řeč…každá televizní stanice natáčela, co stihla. Zmatek, strach, nejistota, neznámo… Otevřela jsem oči a trhla jsem sebou. „Už to začalo.“ Natáhla jsem se pro ovladač a zapla televizi. Právě začínaly televizní noviny. Moderátorka zasedla ke stolku po ukončení znělky a začala. „Dobré odpoledne vám všem, co právě sledujete CNN a naše odpolední televizní noviny. Celé spojené státy jsou v plném proudu nečekaných událostí, které mění naše životy z minuty na minutu. Ulicemi New Yorku pobíhají mýtická stvoření, o kterých jsme si až dosud mysleli, že nikdy neexistovala. Naneštěstí jsme zjistili, že se nejedná o žádný laciný trich, ani natáčení nějakého fantasy filmu. Lidé se mění před očima svých přátel a příbuzných v bytosti, které jsme považovali pouze za výplody naší fantazie. Orkové, elfové, víly, minotauři, fauni a další…Lidé jsou zmatení, nevědí, co se s nimi děje a nikdo, dokonce ani vláda, jim nedokáže dát odpověď. Za nedlouho by k nám do studia měl dorazit známý Ronald Lionel, který vždy tvrdil, že mýtičtí tvorové existovali…Dozvíme se něco více? Ví snad někdo, co se v našem světě děje, na to….“ Vypnula jsem zvuk a ohlédla se na ostatní. Všichni byli jako opaření. Bylo mi jasné, že musíme něco udělat. Ale co? Za chvíli po sobě začnou střílet, vyčlení se na rasy a započnou války…Bude to stejné, jako kdysi, ale obávala jsem se, že ne tak poklidné. Bude se bojovat o nadřazenost o vládu nad světem. Jako vždycky. Najednou se ve mně zase rozlilo to horko. V duchu jsem napomenula dítě, když mi pod rukama začala hořet sedačka. Final automaticky uhasil jednu stranu a já na druhou vychrstla zbytek vody ze sklenice. Vypadalo to, že náš brouček bude vážně po tatínkovi a Final vypadal, že z toho má radost. |
| |
| Nevím co si mám celou tu dobu myslet.Cítím se jako v nějakém dost podivném snu. "Chcete říct že za tohle může vaše mrně?"Je to poněkud šílené ale dává to smysl.Popravdě jsem nesmírně rád že se mě a nejen mě vrátili schopnosti ale co bude se zbytkem světa?Ten to asi tak klidně nepobere. "Může to ale úplně narušit celý tenhle svět.Co když to tahle dimenze nepřijme tak jak by měla?Co pak?"Zastavím se nervozně u okna a dívám se jak v ulicích začíná chaos.Je ještě spoustu závažných otázek ale kde jsou odpovědi.Nejspíš nám nezbude než čekat jak to celé dopadne. Opřu se na zemi o zeď a dívám se na zprávy které Nagi pustila v televizi. No výborně už to začíná...Celým světem zahýbá chaos. Možná to bude pro tenhle svět trochu lepší než v tom ve kterém ta spousta smrtelníků žila ale co když to bude ještě horší? "Co budeme dělat?Budeme přihlížet nebo se s tím pokusíme něco dělat?"Zeptám se ostatních a postavím se nedaleko od hašeného gauče.Ale co dělat? |
| |
| Nagi přikývla, aby potvrdila moje slova a potom se zahleděla do prázna. Potom řekne, že už to začalo a zapne televizi, kde hlásí o tom, že se spousta lidí mění a že ostatní nevědí, jak na to reagovat. Potom Nagi stáhla zvuk a potom se podívala na každého z nás. Museli jsme něco dělat. Chtěl jsem něco říct, když se Nagi vznítili ruce a podpálili gauč. S úsměvem jsem začal hasit gauč na mé straně. Zdálo se, že bude malý po mě. Potom se Adrian začne ptát, jaký dopad to bude mít na lidi kolem nás a jak to hodláme řešit. ,, Určitě to bude mít negativní dopad navšechny lidi, kteří zatím žili obyčejný život a začnou potíže. Musíme s tím rozhodně něco udělat, ale musíme něco vymyslet, protože zrovna teď mě nic nenapadá. Mohli by jsme se jim to nějak pokusit vysvětlit, ale nedokážu si představit, jak anož bychom se zmínili, že za to může naše dítě, protože někteří by mohli uvidět naději v tom, že ho zabijí na návrat do původního stavu a já rozhodně nedovolím, aby se k mému synovy někdo jen přiblížil, natož aby mu ublížil, ale naco ho vystavovat zbytečnému nebezpečí!" |
| |
| Smutně jsem se podívala na Finala. "Pravdou je, že nemůžeme dělat vůbec nic. Nemůžeme jim říct, co se děje, když jim nemůžeme říct hlavní důvod, proč se to děje...Navíc, budou se s tím muset srovnat tak i tak a já pochybuji, že pokud mají nastat opětné války, těžko tomu zabráníme. Jsme sice jediní, co vědí, co jsme zač a co dokážeme, ale na urovnání myslí miliard lidí to rozhodně nestačí...To je na tom to hrozné. Svět se vymyká z normálu do úplně jiného způsobu života a my s tím nemůžeme nic dělat! Není nic, co bychom mohli zlepšit. Musejí se s tím vyrovnat sami..." Dokončila jsem tiše a ohlédla se ven. Sousedé stáli na zahradě. Byla to trpasličí rodina. Děti si ukazovaly na tatínka a smáli se jeho vousům a maminka je s úsměvem zaháněla dovnitř. "Oni se s tím srovnají...Bude to chvíli trvat, ale půjde to." Pokývala jsem hlavou. Byla jsem hrozně unavená. Dítě mi dávalo doopravdy zabrat. |
| |
| Zavřu za Nagi a Finalem.POsadíme se na gauč a Nagi začne o něčem mlvit.Nevnímám jí až do té chvíle než pustí správi v kterých se dozvíme že se lidi začli měnit.Adrian se začne ptát na spoustu otázek a Final mu naně odpovídá.Vstanu a mlčky zamířím do svého pokoje.Kleknu si na kolena a vindám meč který jsem měl celou dobu schovaný pod ppstelí.Vejdu do obíváku a všichni se namě podívaj jemi jasné nacosemě chtějí zeptat.Jenom pro jistoti kdybi nás nějaký kentaur nebo něco jiného napadlo. Vuna pokívne hlavou a otočíse.Dojdu k oknu a uvidím ten chaos. |
| |
| ,, Nagi má pravdu, oni se s tím nějak srovnají, možná to proběhne hladce amožná taky ne, ale to necháme na nich. Budeme se jen snažit to nějak korigovat, aby to neskončilo totalním chosem!" podotknu a pak si všimnu, jak vipadá nagi unaveně. ,, Pojď, zlato! Musíš si odpočinout!" řeknu a pomůžu Nagi vstát. Odvedu jí do ložnice a uložím ji do postele. ,, Spi!" řeknu něžně a pohladím ji po tváři. Sednu si k ní na postel a sleduju ji. Rozhodl jsem se tam s ní zůstat, kdyby se náš syn rozhodl něco podpálit. Zavřela oči a vypadala jako anděl. Všiml jsem si, že jí bříško roste nepřirozenou rychlostí, ale nepřirozenou pro elfy a lidi, ale ne pro démony. Matka mi kdysi říkala, že mi trvalo necelí měsíc než jsem byl připravený přijít na svět. Předpokládal jsem, že to bude s Nagi a našim malým podobné. Přemýtal jsem jaké mu dát jméno. Jedno mě napadlo, ale netušil jsem, jestli se bude Nagi líbit. |
| |
| Poslouchám tiše rozhovor mezi osazenstvem a sem tam pozoruji z okna město. "Nemůžeme s tím opravdu dělat nic ale jak řekl Final můžeme na to aspoň dohlížet." Přihodím k Finalovu argumentu a zajdu se do koupelny trochu umýt.Bude to ale dost práce snažit se korigovat všechno tam venku. Poté co vyjdu z koupelny všichni už se začínají pomalu rozcházet k odpočinku.Zajdu do rohu obýváku kde mám svoji odloženou zbroj a začnu ji na sebe navlékat.Nemůžu s tím sice nic dělat ale aspoň se chci na ten chaos podívat zblízka co nás bude čekat v následujících dnech. Po necelé půlhodince navlékáni zbroje se zamknu ve volné místnosti kterou Nagi mě a Vuně půjčila na přespávání.Pokleknu k posteli a začnu tiše odříkávat spoustu modliteb.Cítím jak moji duši postupně zaplavuje klid a má mysl se vyjasňuje. Tušil jsem že mě nenecháte jen tak jít.Pomyslím si a trochu se pousměji.Když konečně skončím s modlením uchopím mohutné kladivo opřené o zeď a vyjdu ven z místnosti. "Vuno jdu se nachvilku podívat ven.Hned jsem tady."Řeknu Vuně která je ještě s Elvinem v obýváku sama a brzy zmizím za dveřmi domu. |
| |
| Zpráva že má Nagi Final děťátko,mě celkem zarazila,ale nakonec jsem to s velikou radostí přijmula.... Chvíli tam tak kybicujeme,co bude dál,a pak se praktiicki rozejdeme. Adrian řekne že jde ven. "Jasně...Chápu tě.Měj se pěkně!" rozloučíme se. Mmm....Ale co teď budu dělat já? zamyslím se. O chvilku už s lišáckým úsměvem poletuji po místnostnosti. Ale dost tišeš na to abych nezbudila Nagi... |
| |
| Byla jsem vděčná Finalovi, že si všimnul mé únavy a odvedl mě do ložnice. Trochu jsem se bála usnout, kvůli svému momentálnímu žhářství, ale když jsem si všimla, že je u mě, usnula jsem dost rychle. Měla jsem zvláští sny. Zmatené a divoké. Byl tam Twiste a Silverina a Finalův otec, očistec v pekle....prostě všechno zlo, co nás společně potkalo. A pak dítě. Malý chlapec, který stál před naším domem. Byl překrásný. Černovlasý a modrooký a měl nádherný obličej. Mohly mu být tak tři roky. Smál se na mě a ukazoval prstem za mě. "Koukej maminko! Obluda!" Jeho tvářičky se bezstarostně červenaly a v očích mu plály plamínky. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila obrovského hada, který se okolo něčeho omotával. Nejprve jsem nemohla zaostřit, ale pak jsem si vyděšeně uvědomila, že je to Final. Had ho odhodil a jeho tělo bylo bezvládné a bez života. Chtěla jsem něco udělat, ale nemohla jsem se hýbat, nešlo to. Jakoby mě někdo zaklel na místě. Chlapeček se rozeběhl ke mě a já křičela, ať se vrátí do domu, ale on mě neposlouchal. Běžel a v půli cesty ke mně ho zavalilo hadí tělo. S trhnutím jsem se probudila a zhluboka dýchala. Final byl pořád u mě. Vrhla jsem se mu kolem krku, jako kdybych ho znovu získala. Ze všech sil jsem doufala, že to byl jen sen a ne vidina... |
| |
| Sledoval jsem Nagin klidný výraz, který se ovšem časem začal krabatit strachem a nočními můrami. Netušil jsem, jesteli ji vzbudit nebo jí nechat spá, ale vyřešila to za mě, protože se vzbudila, hned se vymrštila do sedu a objala mě jako kdybych měl někam odejít. Tušil jsem, že se jí zdálo něco hrozného, tak jsem jí k sobě pevně přitiskl a snažil se jí utišit. ,, Byl to jen sen miláčku, nic se neděje!" zašeptám ji do ucha a zlehka jí políbím na skráni. Odtáhnu se od ní a podívám se jí do očí a zeptám se: ,, Dobrý!" Když nejistě kývne, tak se usměju a položím ji zpět do postele a lehnu si vedle ní. Obejmu jí a tisknu se k ní celým tělem. Ruku položím na zvětšené bříško a zlehka jí hladím. ,, Přemýšlel jsem, jak mu budeme říkat! Co by jsi říkala na to, kdyby jsme mu říkali Atan? Víš na památku Atana! Byl přítlem nás obou a myslím, že by si to zasloužil!" zašeptám a čekám, jestli se jí to bude líbit. |
| |
| Začal mě uklidňovat, ale moc mi to nepomáhalo. Měla jsem hrozný strach, že to nebyl jen sen. Začal se bavit o jméně a když zmínil Atana, lehce jsem se usmála. Taky mě to totiž napadlo. "Jo...myslím, že je to Atan." Shlédla jsem na břicho a vzpoměla si na malého chlapečka ze snu. Znovu jsem se zamračila a vůbec jsem nemohla usnout. Kdybych o ně měla přijít, asi bych se zbláznila. Oba najednou... Pohlédla jsem do Finalovi tváře. Pořád jsem viděla, jak jeho tělo letí z hadova sevření. Chytila jsem se za hlavu. Nešlo mi na to nemyslet. Cítila jsem, jak mi břicho zase povyrostlo. Byl to kousek, ale já to cítila. Bylo to až neuvěřitelné, jak rychle to šlo. Začínala jsem se bát, že budu rodit za týden. Zazvonil telefon. Protočila jsem oči v sloup a zvedla sluchátko. Ozval se rozjařený Nicolas. "Chris nebo Nagi? Nebo jak se to vlastně jmenuješ..." Začal a já se musela usmát. "Chtěl jsem jen, abys věděla, že mi nevadí, že si lhala. Mám tě stejně rád. Jo a ještě něco! Jsem elf...mám špičatý uši a jsem takovej nějakej...no hezčí..." Zasmál se sám sobě a já se zasmála s ním. "To je skvělé Nicku! A co Greg?" Odvětila jsem a on tak nějak zchladnul. "No to je horší...On je totiž nějakej větší a zelenej...Nevím, jestli to bude klapat...spíš ne..." Zašklebila jsem se. "To je mi líto Nicku...Promiň jsem hrozně unavená, musím spát." Rozloučila jsem se a on přitakal. "Jasně, ať mimčo odpočívá...Pozdravuj Sama..teda Firala, Fidala...no to je jedno...ahoj." Položil to a já položila sluchátko. "Mám pozdravovat Firala..." Usmála jsem s na Finala a pak dodala. "A z Gregyho je ork..." |
| |
| Cítil jsem, že je pořád nějaká napjatá a neklidná, ale jméno Atan se jí pro malého líbilo, tak jsem z toho měl radost. Už jsem nevěděl, jak ji rozptýlit, aby si odpočala, když v tom zazvonil telefon a ona ho zvedla. Podle jejího zvonivého smíchu jsem poznala, že volá Nick. To on jí takhle vždy dokázal rozesmát. Když potom zavěsila a řekla mi, že má pozdravovat Firala, tak jsem se musel smát a když mi pak řekla, že z Grega je ork, tak jsem se začal smát tak, že mi až tekly slzy z očí. ,, Vždy proto měl předpoklady!" řeknu se smíchem a utírám si slzy z tváří. ,, Zajímalo by mě, jestli se změnil nějak Phill!" řeknu a přemýšlím v co se přeměnil on, když v tom se ozve zvonek ode dveří. Uslyším lomoz a potom se otevřou dveře ložnice, kterými proletí Vuna, jež zůstane ležet na zemi v bezvědomí. Dovnitř se nahrne troll. Vytřeštím na něho oči, protože v jeho tupé tváři je něco povědomého. Jakmile promluví, tak mi dojde, že jsem si raději neměl přát vědět v co se přeměnil Phill. ,, Za to můžete vy!" řekne tupým hlasem a namíři na nás tlustý hnusný prst. Všimnu si, že za ním stojí ještě několik dost nevzhledných tvorů, kteří nevypadají moc přítelsky. Okamžitě jsem vstal a postavil se tak, aby byla nagi za mnou. Nemohl jsem riskovat, aby teď bojovala, když je těhotná. ,, Odejdi Phille!" řeknu mu mírně, ale už jsem se připravil na to, že jen tak neodejde. Zčernali mi oči a v ruce, kterou jsem měl za zády jsem si připravil menší fireball, který by mu neublížil, ale stačil na to, aby ho viděsil. |
| |
| Ale ne... Povzdychnu si, když spatřím Philla. Bylo mi jasné, že většina mých známých se změní, ale Phill a troll? To jsem opravdu nečekala. Když si Final stopnul přede mě, ignorovala jsem to. Vylezla jsem z postele a postavila se vedle něj. Když si chtěl zase stoupnout přede mě, zastavila jsem ho rukou. "Nech toho zlato. Jsem těhotná, ne ochrnutá..." Řekla jsem to dost nahlas, aby to Phill slyšel. Věděla jsem totiž, že by nikdy nevzal dítěti rodiče. Jeho se na něj vykašlali, když byl malý kluk a on skončil v dětském domově. Vždycky měl rád děti a to nemohla změnit ani jeho změna v jinou rasu. Bylo mi to divné, že tak chytrý člověk má předky u tak tupých stvoření. Viděla jsem, jak se jeho výraz změnil, když se podíval na moje břicho. Zarazil se a další potvory za ním taky. Vypadalo to, že ho považovaly za šéfa. "Phille, tohle se prostě mělo stát. Je to pro nás stejné překvapení, jako pro tebe. Proč myslíš, že za to můžeme my?" Začala jsem mile. |
| |
| Phill neposlechl, ale já jsem nechtěl nijak jednat. Sice jsem ho neměl moc rád, ale věděl jsem, že nagi ho ráda má, alespoň jako přítele, přesto jsem se bál, že by ji mohl ublížit.. Několikrát jsem se před ní postavil, ale ona mě zarazila s tím, že je těhotná a né chromá. Tak jsem toho nechal, ale nepřestával jsem pohledem sledovat Philla. Zdálo se však, že když zjistil, že je Nagi těhotná, tak se nějak zarazil. Jeho bojový a naštvaný výraz opadl, obvlášť když se podíval Nagi na břicho. Nagi s ním mluvila mile a to vyvedlo ještě víc z míry. ,, Nooo... protože on," ukáže na mě: ,, on uměl házet oheň, už předtím než se všichni začali měnit! Začalo to tedy u něj a těch jeho podivných přátel a taky u ní!" ukáže na Vunu, která se pomalu začala zvedat z podlahy. |
| |
| "Ale Phille...Jsi jeden z nejchytřejších lidí, jaké jsem kdy poznala...Jak tě mohla napadnout taková blbost? Prostě se nám to stalo dřív, než ostatním...Proto jsme špatní? Myslíš, že máme z našeho osudu radost? Taky si musíme zvykat...Ano, tvoje změna je asi horší, ale za to my nemůžeme..." Ani jsem netušila, že umím tak přesvědčivě lhát. Ale Dítě mi nějak dodávalo odvahu. Věděla jsem, že musím lhát, abych ho ochránila, a tak jsem lhala. A vypadalo to, že to vyjde. Phill se zatvářil zamyšleně. Pak se na mě znovu podíval. "Nechci ti ublížit..." Vylezlo z něj nakonec a já si v duchu oddychla. "A vím, že když ublížím jemu nebo tý zelený...ublížím i tobě. A to neudělám. Ale jestli za to nemůžete vy, ani v tom nemáte prsty...tak kdo?" Podíval se na mě a já spatřila v jeho očích smutek. Bylo mi ho líto. Taky bych asi nechtěla zjistit, že jsem troll. Viděla jsem, jak ostatní příšery zpozorněly. "To já nevím Phille...Jak říkám, víme asi tak stejně, co ty, jen se nám to prostě stalo dřív." Začínala se mi hrozně motat hlava. Opřela jsem se o Finala a zavřela oči. "Prosím Phille, potřebuju si odpočinout. Nedávejte to nikomu za vinu, dokud se nezjistí pravá příčina." Mluvila jsem tiše. Síla už mě opouštěla. Banda se nakonec na Phillův rozkaz otočila a šla. Svalila jsem se na postel vyčerpáním. Po očku jsem zahlédla, jak Vuna ještě leží na zemi. "Prosímtě postarej se o Vunu..." Zašeptala jsem Finalovi a on kývnul. Dívala jsem se, jak se probírá a s klidnějším svědomím jsem usnula. |
| |
| Sledoval jsem, jak Phillovy lže, ale věděl jsem, že je to potřeba. Nikdy bych do ní neřekl, že dokáže tak dobře lhát, ale nakonec to zabralo. Když potom odešli, tak se mi tam skoro složila, bylo vidět, že je hodně vyčerpaná, ale nestarala se o sebe, ale o Vunu, která se pomalu zvedala ze země. Kývl jsem na její vybídnutí k tomu, ať se postarám o Vunu a když jsem se pak na ní podíval, zjistil jsem, že usnula. Uložil jsem jí pohodlněji do postele a přikryl ji lehkou peřinou. Pomohl jsem Vuně a Elvinovy uklidit ten svinčík, co tam Phill se svýma kámošema udělal a potom jsem si lehl vedle ní. Chtěl jsem ji být na blízku, kdyby se dělo cokoliv divného. Nelíbilo se mi, že je pořád tak moc unavená, ale je pravda, že za posledních pár hodin toho bylo na nás oba příliš, uvědomil jsem si, že jsem tak dost unavený, tak jsem zavřel oči a zanedlouho usnul vedle své milované. |
| |
| Vzbudila jsem se a na budíku bylo šest ráno. Final ještě trvdě spal, ale já už spát nemohla. Zase se mi zdál ten sen. Stejný, stejně děsivý. Vylezla jsem z postele a šla jsem se vykoupat. Když jsem se svlékla, zasmála jsem se svému vypouklému bříšku. Nechala jsem stékat po těle horkou vodu a relaxovala jsem. Nikdy bych neřekla, jak je těhotenství namáhavé. Včera jsem neuvěřitelně odpadla. Ale ono není čemu se divit. Po tom, co Finala porazilo auto, naše dítě vrátilo kouzla zpět, většina lidí se změnila do své skutečné podoby, udělali na nás útočný nálet a bůhví, co ještě. Když jsem se vykoupala, oblékla jsem si pohodlné kraťasy a bílé tílko a přehodila přes sebe měkoučký župan. Nalila jsem si mléko do misky a nasypala tam cornflakes. Posadila jsem se k televizi a začala se dívat na nějaký film o vánocích. K tomu jsem křoupala snídani a chvíli jsem se cítila, jakoby se nic nedělo. |
| |
| PO dlouhé době jsem spal docela tvrdě, nevím, jestli to bylo unavou nebo tím, že jsem se stal zase sám sebou. Vzbudil mě až zvuk telefonu a když jsem ho zvedl, tak se ozval ve sluchátku neznámý hlas. Chvíli jsem se musel soustředit na to, co mi chtěl říct, ale nějak mi to po ránu míň pálilo. Potom mi došlo, že volá striptér, který se měl dostavit na dnešní oslavu Nickových narozenín a že se mě ptá, ejstli stále chceme jeho slžby, když se přeměnil v trpaslíka. Ve chvíli, kdy mi to došlo a představil jsem si, jak se někde před námi svléká trpaslík a snaží se působit sexi, tak jsem se začal tak šíleně smát, že mi až tekly slzy po tváři. Ve sluchátku se několikrát ozvalo rozrušené: ,, No dovolte?!" a pak se ozval přerušovaný tón zavěšeného telefonu. Když jsem se konečně přestal smát, tak jsem vztal z postele a vešel do kuchyně, kde seděla před televizí Nagi a jedla cornflakes s mlékem. Se širokým úsměvem jsem k ní došel a vlepil jí pusu na tvář. ,, Neuvěříš, co se stalo! Striptér, který měl vystupovat na dnešním večírku pro Nicka se přeměnil v trpaslíka!" zasměju se znovu. ,, No a když už jsme u té oslavy, tak bude se konat nebo ne? Nick má přeci stále narozeniny!" připomenu a půjčenou lžičkou ji ukradu trochu lupínků. |
| |
| Najednou začal zvonit telefon, ale než jsem ho stačila zvednout, přestalo to. Došlo mi, že ho nejspíš zvedl Final z ložnice. Za chvíli jsem uslyšela pobavený smích a chvilku na to vylezl Final ze dveří s uslzenýma očima a když mi řekl, co se stalo, musela jsem se smát taky. Jenže pak mi to došlo. "No jo! Ona je to sice hrozná srada, ale my teď nemáme dárek... došlo ti to?" Řeknu na oko vyčítavě a pak se zvednu, abych mu přinesla misku se lžící a vezmu křupky a mléko s sebou. Položím to na stůl k pohovce a podám mu zalité cornflakesy. "Je to už dneska a s tímhle jsme počítali. Jestli nechceš udělat ten striptýz sám, musíme něco vymyslet...Jenže to bude dost...nebo taky ne!" Na tváři se mi objeví lišácký úsměv. "Já striptýz dělat nebudu!" Zarazí mě vyděšeně a já se zasměju. "Jistěže ne..." Zakroutím se smíchem hlavou a zvednu sluchátko. "Dobrý den...to je pan Doyle?" Ze sluchátka se ozve nabroušený tón. "Jo...Co chcete?" Objednávala jsem vás na dnešek. O´Brianová. Omlouvám se za to nedorozumění, můj manžel se rozhodně nesmál vám. O vaše služby rozhodně stojíme. Byl by jste tak hodný a přeci jen přišel? Mluvila jsem tak mile, že by mě snad ani nemohl odmítnout. Vzpoměla jsem si na vrátného v tom nepřátelském městě, kde jsme byli s Finalem. Mluvila jsem s ním skoro stejně. "Tak dobře, ale žádám příplatek, za urážku!" Řekl nakvašeně a já se zvonivě zasmála. "Ale jistě, to není problém. Spravilo by to sto dolarů?" Zeptala jsem se sladce a striptér trpaslík Doyle souhlasil. Položila jsem sluchátko a pobaveně se dívala na Finala. "No a ještě aby to nebyla zábava..." |
| |
| Nagi se tomu taky zasměje, ale pak nám oběma dojde, že jsme právě přišli o dárek k Nickovým narozeninám. Nagi mi zatím chystá cornflakesy s mlékem a potom jako by ji něco napadlo a mě napadne, jestli snad nechce, abych předváděl striptýz já, ale to s vyděšeným výrazem odmítnu: ,, Já striptýz dělat nebudu!" A ona se tomu mému výrazu zasměje. Než jsem se chtěl zeptat, co má v plánu, tak zvedla telefon a zavolala Doylovy, tomu striptérovy a začne se mu omlouvat. S poťouchlým výrazem sleduju celý jejich rozhovor a když zavěsí, tak jí řeknu: ,, Ty jsi, ale prohnaná potvůrka! Panebože dokážeš si představit jaký z toho bude poprask? Ale jinak super!" řeknu se smíchem. Přitáhnu jí k sobě blíž a zadívám se na televizi, kde zrovna dávají nějaký film. Moc se na něj nesoustředím, protože se plně věnuji Naginu ušnímu lalůčku a krku. |
| |
| "Jo to dokážu..." Zasměju se jeho otázce a zaměřím se zase na televizi a prázdnou misku položím na stůl. Nakloním hlavu na stranu, jak mě jeho polibky zalechtají. Podívám se mu do očí a dlouze ho políbím. Když v tom mi začně být nějak teplo. "Krucinál..." Zakleju, když spatřím, jak mi zase hoří obě ruce, tentokrát až po lokty. Nepálí to, vlastně je to docela příjemné. Fascinovaně sleduji jak mi z kůže šlehají plameny a pak se podívám na Finala. "Tak buď se mu něco líbí a nebo nelíbí. Protože jen tak by tohle asi nedělal..." Zasměju se a sleduji Finalův pobavený výraz. Už mi začaly plamínky pročesávat i vlasy. "Broučku zhasni to...Něco zapálím..." Podívám se na své břicho. Ucítím malý pohyb a plameny najednou zmizí. "No páni! Tak malej a už umí poslouchat...Šikulka." Pochválím si břicho a dojde mi, že musím vypadat jako magor, co mluví se svým těhotným pupkem. |
| |
| Otočila se na mě a políbila mě, když v tom zaklela a na rukou až po lokty se jí objevily plameny. Usmál jsem se a sledoval její reakci, zdálo se, že jí to nevadí. Líbila se mi, když se jí ve vlasech obejvily plameny. Potom mi tu radost, ale trošičku zhatila, protože malého napomenula, aby toho nechal nebo něco podpálí a on poslechl. Potom si povídála se svým bříškem a mě přišlo směšné, ale moc hezké. Navíc jsem věděl, že ji určitě slyší. Potom mě něco napadlo. Vstal jsem a pustil jsem přehrávač a v něm zrovna hráli nějakou rokovou píseň od skupiny Aerowsmith, z jednoho slavného filmu Armagedon. byla úžasná a já zvedl Nagi z gauče a začal jsem sní tančit. V jejích očích jsem spatřil drobné plamínky. Byla nádherná, těhotenství ji neuvěřitelně slušelo, zářila jako slunce. ,, Pojď projdeme se a koukneme se, co se děje venku!" navrhnu, když píseň dohraje a my dotančíme. |
| |
| Zatímco poletuji po místnosti,ozvou se hlasité kroky,jakoby trollí,a otřásá se celá místnost. Někdo vyrazí dveře,a když zaostřím,spatřím obrovského trolla,s bandou podobných týpků za sebou. "Zase ty! A kdepak je Chris a ten její manžílek,? Podívej co ste ze mě udělali... " začne nasupeně. "Nepustím Vás." upozorním. Troll se zahledí na dveře za mími křídly,a už se valí proti mě.Nastavím spontálně ruce před sebe. Bohužel...Troll pronikl do popkoje,a svalil mě na studenou podlahu. Upadla jsem do bezvědomí. Probudila jsem se až ráno.Netušila jsem jkolik je,ale slyšela jsem sprchu. |
| |
| Vytáhl mě z gauče a začal se mnou tančit. Začala jsem se smát, ale pak jsem položila svou ruku do jeho dlaně a hýbali jsme se v rytmu hudby. Položila jsem mu hlavu na rameno a usmívala se. Když písnička skončila, navrhnul, že bychom mohli jít ven obhlídnout, jak to tam vypadá. Souhlasila jsem a šla jsem se převléknout. Vzala jsem si černé šaty s tříčtvrtečním rukávem, které byly pod prsama stažené fialovým páskem a pak volné. Pro moje rostoucí bříško ideální. Vyšla jsem zpět do obýváku. "Tak můžem..." Usmála jsem se na Finala a vzala ho za ruku. Vyšli jsme na ulici a rozhlíželi se okolo sebe. Starý New York zmizel někam do neznáma a na jeho místo nastoupil pořádný chaos. Lidé, kteří získali novou podobu se snažili vyrovnat se svým zevnějškem nejen psychicky, ale i fyzicky. Například nějaký ork se snažil narvat do Smarta, ale neměl šanci tam strčit ani vrchní část těla. Nebo nějaká trpasličí slečna si chtěla koupit parkovací lístek a nemohla dosáhnout na tlačítko na výdej. "Naučí se s tím žít..." Konstatovala jsem potichu. |
| |
| Souhlasila a šla se převléci. Já jsem zatím počkal v obýváku a poslouchal další píseň, která zrovna hrála. Byla to nějaká moderní hitovka, která mi nic moc neříkala. Za chvíli se vrátila Nagi v černých šatech s třičvrtečním rukávem, ve kterých vypadala naprosto skvěle. Vzala mě za ruku a vyšli jsme ven. New York se za těch pár hodin změnil k nepoznání. Byl tady blázinec už předtím, ale to co se dělo teď bylo šílené. Lidé se chovali jako gazely v říji, hodně lidí to zvádalo svým způsobem, snažili se chovat jakoby se nic a někteří se chovali jako šílenci. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se vnímat všechno, co se dělo, ale bylo toho tolik, že se to nedalo. Když Nagi řekla, že se s tím naučí žít, tak jsem pevně doufal, že má pravdu. Pěšky jsme se dostaly až k firmě, kde jsem ještě nedávno pracoval. |
| |
| Zrovna jsme procházali okolo Fashion and Style,když mi v kabelce zazvonil mobil. Podívala jsem se na display a zmáčkla tlačítko "přijmout". Dala jsem telefon k uchu. "Ahoj Jill, jakpak se máš?" Zamračila jsem se, když se ozval její hlas. Měla totiž zvláštní tón. "Ahoj Christine....Já? Mám se naprosto skvěle, až na malé detaily...Volal mi Nicolas. Prý jsi elfka..." Ironie čišela z jejích slov, jako čpavek. Přitakala jsem a než jsem se stačila zeptat, odpověděla na mou nevyřčenou otázku. "Já zůstala stejná...díky bohu. Lepší než chudák Phill..." V očích se mi náhle rozjasnilo pochopení. Je naštvaná kvůli Phillovi, určitě jí něco navykládal. Jenže pak jsem zjistila, že se ošklivě pletu. "Víš, vybavují se mi zvláštní vzpomínky...Nejsou moje a nejsou ani z této doby. A víš co je ještě zvláštnější?" Její hlas nabíral čím dál, tím víc ironie a výsměchu. Děsilo mě to, nikdy taková nebyla. "Co?" Řekla jsem nepřiměřeně klidným hlasem k tomu, jak jsem byla vyděšená z náhlé změny své kamarádky. "Byla si tam Nagilo Fatiël! Ty i Final... Brada mi poklesla a došlo mi, že mi zase hoří celé ruce. Nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku a nevnímala jsem Finalovi otázky. Velice dobře mi docházelo, že Jilian rozhodně nikdy nemohla slyšet moje ani jeho jméno. "Zíráš? Umím si přestavit tvůj výraz...Ano i já mám předky, kteří mi přenechali nějaké schopnosti. Říkala jsem, že jsem zůstala člověkem, ale to neznamená, že nemám nic navíc. Víš mám zvláštní nadání díky mému pra pra pra a bůhví kolik pra ještě...dědečkovi. Říká ti něco jméno Twiste?" Upustila jsem telefon a můj pohled se obrátil k břichu. V duchu jsem vzkázala Atanovi, aby uhasil moje tělo, které teď bylo celé v plamenech. Poslechl. Final už byl nedočkavostí bez sebe a já se na něj vystrašeně podívala. "Jilian je potomkem Twisteho...A myslím, že se bude chtít mstít. Mám stát proti své nejlepší přítelkyni, abych zachránila svou rodinu...Super." |
| |
| Když jsme procházeli okolo, tak Nagi zazvonil mobil. Zastavila se a hovor přijala. Pozdravila Jill. Nechtěl jsem je poslouchat, tak jsem se zadíval kousek stranou na rodinku skřítků a vzpoměl jsem si na Dridera. Mou pozornost upoutalo, že se Nagi neusmívala jako obvykle, když mluvila s Jill, ale mračila se. Mluvila sice klidným hlasem, ale přesto vypadala rozrušeně. ,, Co se děje?" zeptal jsem se. neodpověděla mi. Ale podle toho, že jí začaly hořet ruce jsem poznal, že něco není v pořádku. Potom jí zděšeně poklesla brada. Znovu jsem se zeptal, co se děje, ale neodpověděla mi. Najednou se plameny rozšířili z rukou na celé její tělo. Nepřestával jsem jí sledovat, potom najednou upustila mobil a podívala se na své břicho. Předpokládal jsem, že zase hovoří s anšim malým, aby ji uhasil, což se v zápětí stalo. Nedočkavě jsem se na ní díval, zajímalo mě, co ji tak rozrušilo a rozhodně mi to nebylo jedno. Když mi potom řekla, že Jillian je potomkem Twisteho, tak se mi udělá nevolno. Zase on! Frustrace z jejího hlasu jen číšela, když mi říkala, že asi bude muset stát proti své přítelkyni, aby ochránila rodinu. ,, Třeba to nebude tak zlé, pokusíme se jí to nějak vysvětlit! Říct ji, co Twiste způsobil, že nemusí být vůbec taková jako on a že není co mstít, protože to byl jen zločinec! Možná to pochopí!" říkal jsem, ale sám jsem svým slovům nevěřil. Najednou jsem se přestal cítit bezpečně. Zase se ve mě hromadili ty pocity strachu z nevědomsti a neznáma. Zase tady bylo něco, co mohlo ohrozit Nagi a našeho syna. Nagi bych to nikdy neřekl, ale v duchu jsem se rozhodl, že jestli se nám pokusí Jill ublížit, tak nebudu čekat a raději se jí rovnou zbavím. Věděl jsem, že Nagi by toho nejspíš nebyla schopna, dokonce mi to možná bude zazlívat, ale v tomhle jsem něměl na vybranou, pokud jsem chtěl ochránit svou rodinu, tak mi nic jiného nezbývalo. |
| |
| "Pochopí? Finale...Je to Twisteho potomek! Twiste nebyl žádný máslo. Vím to já i ty. Užili jsme si s ním dost na to, aby nám bylo jasné, že neumře bez toho, aby po sobě zanechal odkaz. I z beránka by dokázaly jeho kouzla udělat bemilosrdnou bestii...Už to není Jill. Ne pokud v ní teď kolují jeho myšlenky...A jestli bude chtít ublížit tobě nebo dítěti. Klidně jí i zabiju!" Můj hlas se rozezněl po poloprázdné ulici. Final na mě překvapeně zíral a já jsem se snažila uklidnit. "Máš možnost!" Oči se mi rozšířily a otočila jsem se za jejím hlasem. Stála tam a dívala se na mě povýšeneckým pohledem. černě podmalovené oči mě probodávaly a zastavily se na mém břiše. Instinktivně jsem ho přikryla dlaní. "Ale...Nezapoměla jsi něco říct své nejlepší přítelkyni? Škoda, že se nestihne narodit..." Zasmála se zlověstným hrdelním smíchem, který mě ještě ujistil, že nebudu mít problémy s tím jí ublížit. Přesto jsem to chtěla zkusit. "Jillian nebuď hloupá! Vzpomeň jaká jsi byla. Nenech se tím ovládnout. Bojuj proti tomu!" Křikla jsem na ni naléhavě a ona výsměšně pozvedla ruce a hodila kouzlem po konteineru,který rozmáčkl několik aut. Ulicí se ozvalo několik alarmů. "Bojovat proti čemu?! Síle? Moci? To ani náhodou..." Mrskla po mě červeným paprskem světla a já se mu bezproblému vyhnula. "Jillian je to jen dítě. Ještě se ani nenarodilo a ty ho cheš zabít. bezbannou bytost?!" Upřela jsem na ni pohled a ona se zase ošklivě uškíbla. "Jsi tak sladká!Krásná bojovnice za dobro...Nechutné! Chcípni!" Hodila dalším světelným paprskem, to už však Final držel v ruce fireball. Uhnula jsem před jejím kouzlem a jí proletěla ohnivá koule těsně kolem ucha. "Nejsem tak hloupá! Vrátím se, až budu mít dost sil vás zničit všechny. A pak vysvětlím lidem i nelidem, jak by měli žít. Budou mě uctívat! A nemluv o bezbrannosti svého dítěte. Sama si vyřkla tu věštbu. Ano vím o ní! Dítě, které přivede kouzla zpět a narodí se do nového světa, se kterým se dá pracovat, bude mít moc, jakou jsme zatím nepoznali...Říkám ti Nagilo, já nejsem hloupá!" Zmizela v oblaku kouře a já se složila na zem. Chytila jsem se za břicho a z očí mi tekly slzy, ve kterých se mísil vztek se zoufalstvím. Neřekla jsem o té věštbě ani Finalovi, aby se ji nedozvěděl nikdo a já tak dítě ochránila. Ale musela být opravdu silná, když to zjistila. A teď nám proklouzla mezi prsty... |
| |
| Znovu jsem usnula. Adrian něco kutil v pokoji,a Elvin si četl u stolu něco o architektuře...Kde je Nagi? Kde je Filnal? zeptám se vyjeveně. Šli ven. Proč? řekne Elvin. Zdálo se mi že je Twiste zabil,rozřezal a snědl. vypovím. Slezu z gauče. Mám na soběstále oblečení na ven. Navléknu kšiltovku,a jdu je najít. Jdu taky ven. Kdyby se ptal Adrian. Prohlásím a vyběhnu z domu. Před dveřmi se otočím,a zahlédnu nedaleko Nagi,ležet na klečet na chodníku,a Finala nad ní. Co se stalo?Jste v pořádku? Je v pořádku dítě? zeptám se když zahlédnu zničenýá auta,a díru v zemi,kterou může spůsobit jen firreball. |
| |
| Slova, která pronesla mě naprosto vyvedla z míry. Šlo poznat, že je myslí smrtelně vážně a to mě překvapilo. Zdálo se, že pro ochranu našeho syna a mě je ochotná obětovat cokoliv a já jsem byl na tom stejně. Když se vedle nás ozval hlas Jill, ale okořeněný o nenávist a samolibost, tak to se mnou samovolně cuklo. Něčekal jsem útok tak brzy, i když jsem asi měl. Nagi se ji snažila přemluvit, ale nezdárně. Začala na Nagi útočit, po prvním útoku jsem se nzemohl na nic, ale potom druhém už jsem vytvořil foreball s účelem ji zabít. Tohle přesahovalo všechno. Kamarádka, nekamarádka... tohle si nesmí nikdo dovolit. Nagi oběma jejím útokům uhnula, já jsem po ní mrštil fireball, ale ten jí bohužel proletěl jen kolem hlavy a nezasáhl ji. Když potom řekla, že se ještě vrátí, tak jsem si už připravoval další, ale ve chvíli, kdy vyslovilo to věštbě, tak mi fireball z ruky zmizel a já zůstal stát jako opařený. Proč mi o ní Nagi neřekla? Potom Jill zmizela v oblaku prachu a Nagi se složila na zem, chytila se za břicho. Najednou jsem se vzpamatoval a vzal jí do náruče. ,, Jis v pořádku? Není ti nic? Trefila tě?" zeptám se jí starostlivě, o věštbě se nezmíním, přestože mi to stále vrtá hlavou. Vlastně mě to zraňovalo, protože jsme si slíbili, že si vždy budeme říkat pravdu a nebudeme si lhát. Potom k Nám přiběhla Vuna, ptala se jestli jsme v pořádku a jestli je v pořádku dítě a co se stalo. ,, Jsme v pořádku, ale jak jsi věděla, kde budeme?" zeptám se překvapeně. |
| |
| Čtu si něco o architektuře a vtom se mě Vuna ptá kde je Nagi s Finalem.Odpovím a znovu se zaberu do čtení.Po pěti minutaách mě to ale přestane bavit a proto knižku odložim.Dojdu do kuchině a vezmu si sklenku likéru.Sednu si ke stolu a vipiju ho.Ale nešikovně trochu rozliju na stůl a proto rychle běžím pro hadr.Chvíli hledám a pak ho najdu v umivadle.No jasně kam bi ho ženská jinak dala.Pomyslím si a jdu ke stolu vitřít.Vitřu rychlostí blesku.Pak mě náhle rozbolí hlava ani nevím proč ale začne mi v ní bušit.Jdu si pro léky na bolení hlavi.Polknu je a jdu se vispat do svého pokoje.Lehnu si na postel a zavřu oči.V mžiku usnu a zdá semi nádherný sen o tom jak se vrátíme do Xalatu,pobijem pár zloduchů a bude chvíli pokoj.Probudím se asi o čtvt hodiny déle. |
| |
| Nevěděla...Ptala jsem se Elvina,kde jste,protože se mi zdálo o Twiastem,že Vás zabil a snědl. A ten řekl že jste šli ven. Tak jsem vylítla z domu,a první co jsem viděla jste byli vy. vysvětlím. Začne mě znovu pálit prst.Ale jen ho zabalím do kousku slabích kalhot,který rychle utrhnu. Nu co...Když tu jsou te´d všichni jiní,kdo by hleděl na to co je značkoví... řeknu si v hlavě. |
| |
| "Nic mi není..nic mi není!" Vzlykala jsem a pořád jsem se držela za břicho. S jeho pomocí jsem se dostala na nohy a objala ho. Při objetí mi došlo, že malý opět vyrostl. "Bude z něj štvanec Finale! Takhle to bude pořád. I když se třeba zbavíme Jillian, všichni po něm půjdou. Bude mít něco, co oni ne a bude je to děsit. A nejhorší je, že s tím neuděláme nic. Můžeme ho ochraňovat, ale nikdy nebude žít v klidu. Kvůli jeho ochraně jsem o tom neřekla ani tobě a vidíš? Stejně se to dostalo ven nějakým záhadným způsobem." Dívala jsem se na něj. Nevnímala jsem Vunu. Nevnímala jsem nikoho. Věděla jsem, že se dítě narodí nečekaně brzy a věděla jsem, že si rozhodně neužije klidné dětství. Bude neustále pod tlakem ostatních, neustále pod palbou... |
| |
| Držel jsem a ona stále vzlykala. Bylo mi děsně, když potom řekla, co ji tak trapí, tak jsem si uvědomil jednu zkušenost. Náš syn bude zažívat to, co jsem prožíval celý život já. Budou se ho bát, budou ho nenávidět, budou ho chtít zabít. ,, Já vím! Vím, že tohle bude prožívat, ale vím taky, že se s tím vypořádá stejně jako jsem se s tím vypořádal já. Nic jiného mu nezbude a my z něho nemůžeme dělat křehkou květinku, protože takhle bude slabý. Můžeme ho milovat a chránit ho, aby se mu nestalo nic vážného, ale nemůžeme ho chránit neustále před celým světem!" řeknu a podívám se ji pevně do očí. Zase jsem, ale nesebral odvahu k tomu, abych se jí zeptal, proč mi to neřekal. Sice tvrdila, že pro jeho ochranu mi neřekla nic, ale nechápal jsem, jak by mohla ohrozit jeho bezpečí, kdyby mi něco řekla. To si snad myslela, že to někde vyslepičím jako ženská či co? Byl jsem zmatený a potřeboval jsem přemýšlet. ,, Tak pojď, odvedu tě domů!" řeknu, vezmu ji kolem pasu a vezmu jí do našeho přechodného příbytku. Uložím ji do postele, aby si odpočinula, pověřil jsem Vunu, Adriana a Elvina jejím hlídáním a sám jsem vyšel z domu a přemýšlel jsem, kam mám jít, abych mohl v klidu přemýšlet, ale přitom se nevzdálil od domu. Nakonec jsem vyšplhal na střechu a tam se tiše usadil. Myšlenky mi výřili hlavou a kdesi za hrudní kostí jsem cítil takový zvláštní pocit tíhy a možná i vzteku. |
| |
| Opět mě uložil do postele i přes moje odmlouvání, že stejně spát nebudu. Slyyšela jsem,jak říká Vuně, aby na mě dali pozor. Chovali se ke mě, jak k malé holce. Byla jsem sice těhotná, ale ne bezmocná. Naopak. Dítě mi dávalo schopnosti navíc a přišla jsem si méně zranitelná. Ale nemohla jsem se na ně kvůli tomu zlobit, bylo to od nich myšleno dobře, to jsem věděla. Jak jsem ležela, únava mě stejně nakonec dostihla a já jsem usnula. Byl to zvláštní bezesný spánek, přišlo mi, že spím už hrozně dlouho, když jsem se začala probouzet. Najednou mi došlo, že nejsem u nás doma. Pootevřela jsem oči a spatřila zšeřelé skladiště, netušila jsem, kde se nacházím, ale zato jsem okamžitě odtušila, proč tu jsem. A to dřív, než se ozval Jilianin hlas. Neviděla jsem ji. Nebyl tu nikdo, ale její hlas se pomocí kouzla ozýval u mého ucha. Ležela jsem na nějakých starých žíněnkách a ruce i nohy jsem měla spoutané nějakým těžkým lesklým kovem. Nemohla jsem se pohnout z místa. Kůže pod pouty mi začala hořet s cílem roztavit kov, ale nebylo to nic platné. Byla jsem omámená nějakými sedativy nebo drogami. Viděla jsem rozmazaně a cítila jsem se strašně slabá. "Ahoj má drahá přítelkyně...Myslela sis, že se nepojistím? Neroztavíš to! Je to silná slitina. Vlastně neuděláš nic! Pravidelně ti píchám omamné látky. Jsme daleko od tvého domova, takže tvůj manžel nemá šanci tě najít! A určitě se ptáš, co mám za lubem? Počkám, až porodíš, což nebude trvat dlouho. Pak z toho malého vysaju moc a oba dva vás zabiju. Dobrý plán ne?" Chtěla jsem mluvit, ale nešlo to, byla jsem zdrogovaná a cítila jsem to. "To nedopustím..." Dostala jsem ze sebe nakonec s obtížemi a u ucha se mi ozval smích, při kterém mi třeštila hlava. "A jak tomu chceš asi tak zabránit?" Z očí se mi začaly kutálet slzy a bezmocně jsem složila hlavu na žíněnku. |
| |
| Svůj úkol jse plnila dobře...stála jsem před dveřmi,opřená o zeď,a hlídala. Šla jsem se Nagi zeptat jestli si nedá čaj,ale ona tam nebyla. Finale! Finale.... zakřičela jsem v panice. Na nic jsem se neohlížela. Byla jsem v tílku,a přesto jsem vylétla ven jako smyslů zbavená,a hledala Finala. Finale...Finale kde jsi?! Musíš nám pomoct,Nagi je pryč! zakřičím do ulic. Bože...Kde je...Kde je Nagi,a kde je Final když ho potřebuji...Kde jsou?! říkám si v hlavě. Jsem vyděšená. Opět mě začne pálit prst. Zjistila jsem že když mě pálí prst,něco důležitého se stalo,stane,děje. |
| |
| Z myšlenek mě probrala Vuna, která hystericky volala moje jméno. Seskočil jsem ze střechy a zeptal se, co se stalo. Když mi řekla, že nagi zmizela, tak jsem nemeškal a prudce vběhl do domu a do ložnice. Lůžkoviny byly ještě pomačkané, jak v nich ležela, ale ona v nich nebyla. Ve vzteku jsem se otočil na Vunu a začal na ní křičet, že jí měla hlídat. Věděl jsem, že v tom má prsty Jillian, ale netušil jsem, kam mohla Nagi odvést. Vůbec jsem to tu neznal, poprvé jsem se cítil strašně bezmocný. Pak jsem si vzpoměl na vztek, který jsem na Nagi cítil jenom, protože mi neřekla o věžtbě a strašně jsem se zastyděl. Věděl jsem, že jí musím najít, ale nevěděl jsem, kde jí hledat a právě ta nejistota a bezmoc mě naplňovali lítostí a smutkem. ,, To ne!" zašeptal jsem a sesul se po stěně dolů. Brečel jsem a hruď se mi úzkostí stahovala, takže jsem měl pocit, že se nemůůžu nadechnout. |
| |
| Začnou se mi třást ruce,když na mě začne Final křičet. Nic se tam nezměnilo...prostě tam najednou nebyla....Já...Já za to nemůžu...Byla jsem stále tady! řeknu a schíbnu se k němu. Najdeme ji... Co se vůbec stalo?! Co se stalo tam venku Finale... Snad mi to řekni... říkám mu,a snažím se ho uklidnit,ikdyž vím že to k ničemu nebude... |
| |
| Seděl jsem na zemi a poslouchal, jak se mě snaží Vuna uklidnit. Skoro jsem jí nevnímal. Když se zeptala, co se stalo tam venku, tak jsem se na ní podíval a všechno jí řekl. Že je Jillian potomkem Twisteho a že slíbila Nagi smrt. Chtěl jsem jí chránit a místo toho jsem jí ztratil. Potíž je v tom, že nevím, kde jí mám hledat. Vůbec to tady neznám, kdežto Jillian je tady doma a zná tu množství míst, kam mohla Nagi odvléci. Navíc mě děsí představa, že nevím, jestli Nagi ještě žije!" zašeptám a potom si na něco vzpomenu. ,, Bodni mě, Vuno. Bodni mě šavlí!" řeknu a postavím se. |
| |
| Vedle Finala,na zemi Bodnot tě?! Proč?! vykoktám a vykulím oči... Asi to bude kněčemu dobré,protože Final není blázen, aby se nechal jen tak bodat mečem... Když na mě vrhne spěšný pohled,vytáhnu šavli,ale přesto ještě nebodám...jsem nervózní. Netuším proč to Final chce... |
| |
| Vuna se mě ptá proč, hodím po ní rychlý pohled, aby si pospíšila, jenže ona stále váhá. Vytáhne sice šavli, ale nebodne mě. Chytnu jí za ruku i s šavlí a bodnu se do břicha. Ucítím, jak mi ostří proniká kůží a orgány. Podlomí se mi nohy. Klesnu k zemi. Držím se za ránu a zpomaluju krvácení. Bolí to hrozně. Cítím, jak slábnu. Pokud se mi rána zahojí, tak jsem měl aspoň jistotu, že je nagi naživu, pokud ne, tak mi to stejně může být jedno, protože bez nagi bych žít stejně nedokázal. Před očima se mi dělají mžitky. Když se stále nehojím, tak si v duchu pomyslím: Zase se setkáme, lásko! a zavřu oči. Zase byla chvíli tma jako vždy, když duše opouští tělo, ale najednou jako tomu bylo už víckrát, se zase objevilo světlo. Nade mnou se skláněla Vuna, v očích strach a nebyla tam sama. Vedle ní stál Atan. ,, Atane?" zeptám se zmateně. ,, Co to zase vyvádíš?" zeptá se mě a pak mi pomůže na nohy. Rána se zahojila. Nagi žije, zjevně je slabá, protože hojení trvalo tak dlouho. |
| |
| Xalat, opět s přáteli Když mi zemřela má drahá žena při porodu a svět se zase obrátil v temnotu, tak jsem si uvědomil, že mě v Xalatu nic nedrží. Země se pomalu, ale jistě rozpadala. Všude se plenilo a pálilo. Mně se stýskalo po mých přátelích. Vyhledal jsem, proto čaroděje a přinutil ho vytvořit portál, který by mě přemístil do budoucnosti. Museli jsme to zkusit třikrát, než našel dobu, kde se nachází Nagi s Finalem. Když jsem měl jistotu, že tam budou, tak jsem vzal malou Nagi, mou dceru a prošel časovým portálem. Vešel jsem ve chvíli, kdy se Final bodnul šavlí do břicha. Vytřeštil jsem na něj oči. Padl do podivného bezvědomí a pak se mu rána začala hojit. Nevěděl jsem, kde je Nagi a nechápal jsem jeho pohnutky. Malou Nagi jsem měl na zádech v koženém vaku. Když otevřel oči a spatřil mě, tak se podivil, že to jsem já. Pomohl jsem mu na nohy a zeptal se, proč se bodá do břicha. Řekl mi o Nagi. S každým slovem jsem se mračil víc a víc. ,, Musíme ji najít!" řeknu. ,, Jak asi?" zeptá se Final a já mu řeknu, že pomocí alchymie, by se to mohlo povést. Potom se mi malá Nagi rozpláče. Sundám si vak ze zad a vezmu jí do náruče a začnu jí utěšovat. |
| |
| Když se Final bodne do břicha,už už spěchám pro šátek,ale pak přijde Atan,a Final se začne probouzet. S hrůzou se nad něho skloním,a uleví se mí,když se zase probudí. Když Atan vytáhne dívenku,která má tvářičky růřovoučké,jako andílek,objeví se i úsměv na tváři. Jé,dítě... řeknu na hlas. Vezmu dítě do náruče,a začnu na něj mluvit. No tak...To bude dobré...To zvládneš,jsi po teťkovi... říkám,a dítě pomalu přestává brečet. |
| |
| Probudil mě náhlý pocit zimy a bolesti. Stále jsem byla omámená, byla jsem si jistá, že mi Jilian dala další drogy, když jsem spala. Musela jsem být mimo dlouho. Všimla jsem si, že moje břicho už má rozměry tak sedmého měsíce. Roztřesenou rukou jsem ho pohladila a s obtížemi se posadila. V krátkých černých šatech mi byla ve studeném skladišti opravdu hrozná zima. Husí kůže po celém těle se mi rozlévala slušnou rychlostí. Viděla jsem rozmazaně a cítila jsem podivný pocit bezmoci. Final mě tu nikdy nemůže najít. Ani já nemám tušení, kde vůbec vězím. Všechno se to na pytel…Mohlo to být tak krásné a takhle to má dopadnout? Kdybych aspoň dokázala normálně uvažovat. Jilian se opravdu připravila na vše. S čistou myslí bych jistě vymyslela, jak se odtud dostat, ale takhle nemám šanci…No tak funguj hlavo!“ Když už mě třas začal přecházet i do drkotání zubů, opět mi po těle vyběhly příjemně hřejivé plameny. V duchu jsem poděkovala malému, který nechal ještě chvíli svou moc působit, dokud jsem se nezahřála dostatečně. “Vidíš to? Já bych se měla starat o tebe a zatím je to naopak…“ Zašeptala jsem k břichu. Začínala jsem mít hlad a jako na zavolanou se přibelhal nějaký skřet a položil přede asi dva metry přede mě chleba a vodu. “Nemohl byste mi to dát tak, abych na to dosáhla?“ Zašeptala jsem zmoženě a skřet se na mě podezíravě podíval. “Nejsem tak pitomej, jak vypadám! A už vůbec nejsem sebevrah slečinko!“ Zahučel a já protočila oči vsloup. Takhle mi to jídlo bylo totiž na dvě věci. “A jak se mám asi najíst?“ Vzdychla jsem otráveně a ošklivá bytost přimhouřila oči a rychle mi přistrčila jídlo o kousek blíž, že to bylo stejně tak metr a půl z dosahu. Odkráčel a hlasitě za sebou bochnul dveřma. Bezva…To mi to nemusel dávat vůbec. |
| |
| Když mi Atan řekl, že najdeme Nagi pomocí alchymie, tak se mi strašně ulevilo. Když to říkal, tak jsem mu důvěřoval. Nikdy by mi nelhal. Když se mu na zádech rozplakalo dítě, tak jsem se nejprve zarazil a potom mi došlo, že se měl stát otcem o něco dřív než já. ,, Atane, proč jsi vlastně tady? Kde máš ženu?" zeptám se ho, ale podle jeho smutného obličeje pochopím, že jsem se zeptal blbě. ,, Panebože Atane, promiň! Top je tvá dcerka? Jak se jmenuje?" zeptám se zatímco Vuna tu malou chová a uklidní ji. Když mi řekne, že je to v pohodě, že zemřela při porodu, tak se mu ještě jednou omluvím a chytnu ho soucitně za rameno. Potom mi řekne, že se malá jmenuje Nagi a já se usměju. ,, Půjdeme na to?" zeptám se ho a on kývne. Odejdeme do obýváku, kde si připraví všechno potřebné. Když skončí tak řekne: ,, Vím, kde je. Musíme si pospíšit! Jo Finale, proč jsi mi neřekl, že je Nagi těhotná?" zeptá se mě, ale už vybíhá z domu a já jej následuju i s ostatními. |
| |
| Cítila jsem, že už začínám být opravdu na pokraji svých sil a maličký to nejspíš cítil taky. Najednou se moje břicho ještě o kus zvětšilo, ale bylo to jiné, než dosud. Rychlejší. Jakoby věděl, že jsme v nesnázích a musí to urychlit. Jenže nějakých kontrakcí nebo něčeho co k normálnímu porodu patří, jsem se nedočkala. Co jsem si vlastně myslela, když celé moje těhotenství rozhodně nebylo normální. Začala jsem opět hořet. Začalo to slabými plamínky které mi šlehaly z celého těla a spalovaly látku na mém těle a plameny se zvětšovaly s každou další vteřinou. Začínalo mi být šílené teplo. Cítila jsem, že se něco děje a že to rozhodně nezastavím. To jsem ani nechtěla, ale rozhodně jsem si přála, aby už to bylo za mnou. Horko začínalo být nesnesitelné. Všimla jsem si, že žíněnky, na kterých jsem ležela jsou už na škvarek a moje nahé tělo září oranžově rudou září a plameny šlehají daleko ode mě. Dřevěné krabice začínaly hořet a já jsem myslela, že každou chvíli zcvoknu, jestli už to neskončí. A pak se to stalo. Bylo to jako výbuch. Celé skladiště náhle zavalil obrovský ohnivý oblak a sežehl vše, co bylo v dosahu. Včetně pout, která mě držela. Ve skladišti zavládlo to známe ticho po bouři a hromádky popela, což bylo jediné, co tu zbylo ještě problikávaly žhavými kousky. Obrovská místnost s ožahlými stěnami a jediné, co zůstalo netčené jsem byla já a můj syn. Moje světlé nahé tělo ve zčernalé místnosti mírně zářilo a cítila jsem, jak mě nabila nová energie. Mateřská síla, která nikomu nedovolí vzít mi moje dítě. Seděla jsem u zčernalé stěny a svírala dítě v náručí. Po břichu už nebylo ani památky a maličký Atan se usmíval a hrál si s mými vlasy, které ještě z části hořely, ale pomalu uhasínaly. Nevypadal jako úplné novorozeně. Spíš jako roční dítě. Měl černé vlásky a zářivě modré oči. Byl nádherný a já se neubránila úsměvu. Zvedla jsem hlavu, když železnými dveřmi vstoupila Jilian v černém rouchu. “Velkolepé…Opravdu. Takové divadlo jsem ani nečekala.“ Prohlásila výsměšně a oči jí zabloudily k dítěti. Sevřela jsem ho v náručí trochu pevněji a přitiskla ho blíž k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Final pro Vběhl jsem dovnitř ve chvíli, kdy Jillian pronesla, že takové divadélko nečekala. Spatřil jsem nahou Nagi na spálené zemi, jak drží našeho syna v náruči. Byla hubená a slabá. Vzedmula se ve mě vlna vzteku, ale tak velkého, že ho mohla utišit jen smrt té hnusné Jillian. Nenáviděl jsem ji. Najednou jsem byl celý v plamenech. Hořeli mi vlasy a celý zbytek těla taky. ,, Tak to jsi ještě neviděla pořádné divadlo!" řeknu s odporem a pak k ní přiskočím a chytím ji do náruče. Začnu jí mačkat a posílám ten největší žár do jejího těla. Řve bolestí a děsem. Zápach jejího spáleného masa mi tentokrát voní. ,, Jak se ti to líbí!" zašeptám ji do ohořelého ucha. Její křik plný bolesti a zděšení mi působí radost. Když se přestane zmítat, tak hodím její zčernalé tělo na špinavou podlahu a vší silou ji dupnu na hlavu, takže jí praskne lebka. Chtěl jsem mýt jistotu, že se už nezvedne. Když jsem spatřil její šedou kůru, tak se mi ulevilo a já se rozběhl za Nagi a naším synem. Prudce jsem jí objal a držel jí v náruči. Líbal jsem jí na tváře a do vlasů. Když jsem se jí nabažil, tak jsem se podíval na našeho syna. Byl krásný, vypadal tak na rok. Měl černé vlásky a modré oči. ,, Jsi v pořádku?" |
| |
| Dívala jsem se na Jilian s odporem a odhodláním nedat své dítě ani za nic. Najednou jsem zaslechla hlas. Hlas, který mi vehnal dech zpátky do hrudi. Pohlédla jsem na místo, odkud jsem ho slyšela a vidět ho bylo ještě více uklidňující. Dívala jsem se, jak popadl Jilian a věděla jsem, že to co přijde, rozhodně nebude pro dětská očíčka. Přitiskla jsem si Atanovu hlavičku na rameno, aby se díval do zdi za námi a hladila jsem ho ve vláskách. Pohled na Jilianino tělo, když s ní skončil se mnou ani nehnul. Obavy, že nesnesu smrt své přítelkyně byly pryč už dávno. Odešly spolu se starou Jilian. Final doběhl k nám a jeho obětí hřálo více, než jindy. Došlo mi, že mi zase začíná být zima. “Jsi v pořádku? Zeptal se a já kývla. Měla jsem hlad a zima mi zase roztřásla tělo, ale byl se mnou a naše dítě bylo v pořádku a to mi stačilo. Nic jiného jsem nepotřebovala. Jen chci odsud pryč. Řekla jsem podivně tiše a chraplavě. Nebyl to hlas, na který ode mě byl zvyklý. Byla v něm znát únava a vyčerpání, otřesení a vděk. Přišla jsem si strhaně, ale nebylo to jen tím, že jsem byla nahá a vymrzlá. "Hlavně mě vem pryč." Zopakovala jsem tím samým hlasem, který se ke mě vůbec nehodil. |
| |
| Její hlas neodpovídal tomu, co mi tvrdila. Cítil jsem pod rukama, jak se chvěje. Rychle jsem si sundal dlouhý kabát, který jsem měl na sobě a zabalil jí do něj. Cítil jsem, že je hodně slabá. Pomohl jsem jí na nohy. Našeho syna pevně svírala v náručí, tak jsem jí ho nebral. Pouze jsem vzal do náruče ji a vyšel z ohořelého skladiště ven. Venku stál Atan s ostatními a dívali se na nás. Atan se k nám rozběhl a říkal Nagi, jak je rád, že je v pořádku. Políbil ji na tvář a pak se zadíval na našeho syna a zjevně ho udivilo, že se sotva narodil a už vypadá na jeden rok. Odnesl jsem Nagi domů, položil jí do postele a byl s ní, nedokázal jsem jí opustit, ne teď, když jsem jí málem ztratil. Někdo uvařil jídlo a donesl ho. Krmil jsem Nagi jako malou, ale nedalo mi to. Věděl jsem, že je slabá a zdálo se, že je trochu mimo. Asi jí Jillian musela něco dávat, aby jí Nagi neutekla. Když usnula, tak jsem jí hlídal. Atan s Adriánem zatím vyrobili postýlku pro malého a pro malou Nagi. Uložil jsem svého syna do postýlky a čekal, dokud neusne. Atan byl překvapen, když zjistil, že jsme mu dali jméno po něm, jako já byl překvapen, že dal své dceři jméno Nagi. |
| |
| Našli jsme Nagi,a rychle ji odvedly domů. Uvařila jsem Nagi a Finalovi teplou hovězí polévku,a malím kašičku z prášku. Odnesla jsem jídlo do ložnice,a zase odešla. Když "kluci" stloukli postýlku,opatrně jsem uložila děri do peřinek,a sedla si vedle nich. Malý Atan usnul za chvilku,asi byl dost unavený,ale maličká Nagila,né a né usnout. Sklonila jsem se k ní. Chytila mě za ručičku,a pohrávala si s mími prsty. |
| |
| Vidět Atana bylo moc hezké, trochu mi to zvedlo náladu. Sice jsem nevěděla proč tu je a co tu dělá, jestli zůstane…Ale teď jsem neměla sílu se ptát. Navíc ještě působily ty drogy. Byla jsem totálně mimo. Teď když jsem věděla, že bude malý v pořádku, že bude s Finalem, přestala jsem proti tomu bojovat. Přestala jsem se bránit a drogy zabraly naplno. Stěží jsem chápala, co se okolo mě děje. Všechno jsem měla rozmazané a nejasné. Rozum mi vůbec nechtěl pracovat. Když mě položil do měkké postele, chtěla jsem hned usnout, ale donutil mě ještě něco sníst. Jenže můj žaludek byl dost smrsklý na to, abych snědla tolik, kolik bych ve skutečnosti potřebovala, chtěla. Usnula jsem. Hned jak jsem položila hlavu na polštář. Musela jsem spát dlouho. Vzbudila jsem se v noci, ale bylo mi jasné, že už to je další noc. Final spal klidně vedle mě a všimla jsem si, že někdo vyrobil postýlku pro Atana. Vylezla jsem potichu z postele a došla k postýlce. Byl překrásný. Vypadal jako andílek. Pohladila jsem ho po sametové tvářičce a on spokojeně zamlaskal a spinkal dál. Všimla jsem si, že má na polštáři vypálený obtisk své ručičky. Celý tatínek… Napadlo mě a naposledy jsem ho pohladila, než jsem odešla do koupelny. Sedla jsem si do vany a pustila na sebe horkou vodu. Seděla jsem tam se zavřenýma očima a nechala si horkými pramínky prohřívat tělo. |
| |
| Celý ten první den, co jsem Nagi přivedl domů, jsem u ní bděl. Bál jsem se usnout. Měl jsem o ní starost. Pořád spala a já ji nemohl probudit. Věděl jsem, že jí musela Jillian něco dát, ale přesto jsem úskostně sledoval její dech. Druhé noci jsem to už nevydržel a usnul jsem. Vzbudil mě zvuk tekoucí vody. Otevřel jsem oči a vyděšeně se posadil na posteli, když jsem zjistil, že Nagi není vedle mě. Vzedl jsem se a vydal se do koupelny. Seděla ve vaně se zavřenýma očima a vyhřívala se v horké vodě. Byla nádherná, konečně se jí vrátila barva do tváře. Došel jsem k ní a zezadu jí objal. POlíbil jsem jí na krk. |
| |
| Seděla jsem ve vaně a sprcha byla tak příjemná, že jsem ji nedokázala vypnout. Jen jsem si užívala ten pocit relaxace. Přišel tak tiše, že mě na něj upozornil teprve polibek na krk. Nebyla jsem pryč tak dlouho, ale málem bych zapoměla na tenhle pocit. Zvedla jsem hlavu a otevřela oči. “Ahoj…“ Zašeptala jsem a chvíli se na něj jen dívala. Nedokázala jsem si představit život bez něj. Přišlo mi, že ve mně drogy ještě něco málo zanechaly, ale už jsem měla mnohem jasnější mysl. Vzpoměla jsem si na Atana, že byl před tím skladištěm. Chvíli jsem zapochybovala, že jsem ho opravdu viděla. Třeba se mi to jen zdálo. “Vážně je tady Atan?“ Zeptala jsem se zmateně. Potřebovala jsem si dát souvislosti do pořádku. Poslední dny jsem měla hodně rozmazané. Většinu jsem si nepamatovala vůbec. “Je tu i jeho žena? A dítě…Měli mít dítě, když jsme se loučili.“ Přišla jsem si podivně dezorientovaná. |
| |
| Zaklonila hlavu a její tiché "ahoj" mě hodně potěšilo. Usmál jsem se na ní a taky jsem jí řekl: ,, Ahoj!" Potom se mě zamteně zeptalal, jestli je tady skutečně Atan a na jeho ženu a dítě. To mi dalo znát, že jí musela Jillian něco podávat. ,, Ano, skutečně je tady. Má sebou i svou malou tříměsíční Nagilu. Jeho žena bohužel zemřela při porodu. nerad o tom mluví. Říkal, že sem přijel, aby nebyl sám. Že potřeboval být zase mezi přáteli." Něžně jí přejedu po ramenou a krku a začnu ji zlehka masírovat. Ještě chvíli na sebe nechala téct teplou vodu a já se jí zeptal, jestli si už raději nechce lehnout. |
| |
| Přikývla jsem na jeho návrh. Pořád jsem byla docela unavená, ale sprchu jsem už opravdu potřebovala. Po tom, co řekl o Atanovi jsem pocítila náhlý soucit. Uměla jsem si představit, jaké to je ztratit milovanou osobu. Tenkrát, když Twiste zabil Finala, jsem na chvíli myslela, že se neuzdraví, že ho ztratím…A ještě zůstal sám s dítětem. Byla jsem rozhodnutá mu s malou pomoct. Překvapilo mě, že jí dal jméno po mě. Final mi podal župan a já se do něj zabalila. Pak jsem mu obtočila ruce okolo krku a dlouze jsem ho políbila. “Ještě jsem ti ani nepoděkovala za záchranu.“ Usmála jsem se a pohladila ho ve vlasech. Nevěděla jsem, jestli vůbec jen tušil, jaká chvilička zbývala, aby přišel pozdě. V ložnici jsem na sebe rychle natáhla černou košilku a ještě jednou si stoupla nad postýlku. Spinkal klidně. Neplakal. Vlastně vůbec neplakal. Ucítila jsem, že Final stojí vedle mě. “Je ti podobný… Špitla jsem a usmála se. Najednou jsem si vzpoměla na ten sen s obrovským hadem. Ve snu vypadal náš syn stejně, jen trochu starší. Rychle jsem tu myšlenku zahnala a přivinula se k Finalovi stále se dívajíc na Atana. |
| |
| Přikývla a já jsem jí pomohl do županu. Otočila se ke mě a objala mě kolem krku. Když mi dala pusu, tak jsem byl neuvěřitelně šťastný, protože jsem se hrozně bál, že jsem jí stratil. ,, Bál jsme se, že jsem tě stratil!" zašeptám. Stále nad postýlkou našeho syna a sledovala ho. Postavil jsem se vedle ní a taky se na něj zahleděl. Měl tak klidnou tvář, skutečně vypadal jako anděl. Usmál jsem se, když Nagi řekla, že je mi podobný. ¨,, Vsadím se, že na mě bude podobný vzhledově a na tebe povahově!" usměju se a obejmu jí kolem ramen. Přitiskla se ke mě a stále se na něj dívala. ,, Pojď spát, než se vzbudí, pak už se nevyspíš!" řeknu s úsměvem a odvedu jí do postele, kde se k ní přitulím. Společně usneme v náručí. |
| |
| “Tak to bude nejlepší povaha na světě…“ Zažertovala jsem se tiše se zasmála. A taky nejhezčí…nebude stíhat ty holky odmítat. Mrkla jsem na něj a lehli jsme si. Stulil se ke mně a já ho objala okolo pasu. Cítila jsem domov, když jsem byla s ním. Měli jsme dítě. Bylo to tak zvláštní, jak to bylo rychlé, ani jsem si nestihla uvědomit, že jsem máma. Ve vlastních uších mi to znělo divně. Usnula jsem za malou chvilku. Probudilo mě tiché brebentění. Zvedla jsem hlavu a pohlédla k postýlce. Pohrával si s malým plamínkem v rukou a žbrblal nesrozumitelná slova. Usmála jsem se nad tím obrázkem a pak jsem vylezla z postele. “Ahoj broučku… Zašeptala jsem a vzala ho z postýlky. Začal se smát andílkovským smíchem. Přebalila jsem ho a s lahvičkou s přesnídávkou jsem ho vzala zpátky do postele. Bylo po šesté ráno. Položila jsem ho mezi sebe a Finala a lehla si. Přikryla jsem ho kusem své peřiny a on se pustil do jablečné dřeně v lahvičce. Jednou rukou si ji sám držel a druhou si zase hrál s malým plamínkem. Najednou naklonil hlavičku na stranu a z plamínku se utvořila malá ohnivá kulička. Překvapeně jsem zírala, když ji hodil po Finalovi, jehož kůže ji pouze vtáhla do sebe, ale vzbudilo ho to. “ Ale no tak! Tohle se nedělá, nech tátu ještě spát.“ Napomenula jsem ho, ale neubránila jsem se úsměvu. |
| |
| Vzbudilo mě teplo na kůži, bylo to jiné než kdyby se mě Nagi jen dotkla. Tohle bylo teplo ohně, otevřel jsem oči a spatřil našeho syna, jak si pohrává s plamnkem v jedné ruce a v druhé držel lahvičku s přesnídávkou. Slyšel jsem, jak ho Nagi napomenula, ale také jsem viděl její úsměv. Zívnu a pak se zeptám: ,, Hodil po mě fireball?" Když Nagi kývne, tak si povzdychnu a zase zavřu oči. Myslel jsem, že ještě usnu, ale nějak mi to nešlo. Zase jsem oči otevřel a zadíval se na svého syna. Ten už měl v ruce další kuličku ohně a hodil jí na mě. Vadilo mu že spím. Tentokrát jsem jí chytil a ve své ruce jsem jí zvětšil. Atanovy se to zjevně líbilo, protože se začal smát. ,, Tohle se ti líbí, viď Atane?" usměju se na něj. Za hcvíli nezbyde z přesnídávky nic. Asi měl pořádnej hlad. Nakloním se k němu a dám mu pusu na hlavičku. Byl jsem neuvěřitelně šťastný, že mám syna. Byl jsem otec a to byl úžasný pocit. Nakloním se směrem k Nagi a políbím jí na rty. ,, Já ti zase nepoděkoval za to, že jsi mi dala syna!" |
| |
| S úsměvem jsem pozorovala jejich ohnivou hru. Malý byl ve svém živlu. Byl na ně krásný pohled a já pořád uvažovala nad tím, jak je možné, že obě tyhle božské osoby patří mě. “ Bez tebe by to nešlo… Zasmála jsem se s trochou sarkasmu jeho díku a podívala se na malého. Vztáhl ke mně malou ručičku a chytil mě za pramen vlnitých vlasů. Chvíli si s nimi hrál a zdálo se mi, že ho to dost baví. Pak mě pustil a zase se začal smát. Byl tak sladký, až to bralo dech. “Tak co dneska podniknem rodino? Zeptala jsem se rozjařeně a pošimrala Atana na bříšku. Zřehtal se tím slaďoučkým smíchem a pak mi prst chytil celou svou dlaní v jemném sevření. |
| |
| Atan si mě přestal všímat ve chvíli, kdy uslyšel, jak se Nagi směje. Hned k ní otočil hlavičku a začal si hrát s jejími vlasy, když je zase pustil, tak se smál. A jeho smích zaplnil celou ložnici. Byl dokonalý. Když se nagi zeptala, co dneska podniknem, tak jsem se zlehka zamračil. ,, Pokud proti tomu nic nemáš, tak bych raději zůstal doma. Můžeme si hrát tady s Atanem a taky si můžeme popovídat se strejdou Atanem! Dlouho jsme ho totiž neviděli!" navrhnu, protože po tom co jsme prožili se mi ven moc chodit nechtělo. Skutečně bych byl raději s Atanem a ostatníma doma. |
| |
| “Tak dobře, ale já si budu muset skočit do práce. Musím zjistit, jak to tam teď je. Vydělávat musím. Většina obchodů pořád funguje, tak nevím, co se stalo s módním průmyslem. Začal se se mnou hádat, že sama nikam nepůjdu. Ne po tom, co se stalo. Že už zbývalo málo. Došla jsem k němu a políbila ho. Zadívala jsem se mu zpříma do očí. “Miláčku, brzo mi bude dvěstě let. Bojovat umím už od svých dvou. Už nejsem ani těhotná, ani zfetovaná. Dokážu se o sebe postarat…“ Odříkávala jsem to naprosto klidným hlasem. Pak jsem ho znovu políbila a pak vtiskla Atanovi pusu na čelíčko. Zatímco jsem se oblékala, jsem si prohlížela Finalův nesouhlasný výraz. Když jsem byla připravená, v černých saténových kalhotách, vysokých černých kozačkách na podpatku a přes šedé tričko jsem přehodila černý kabát, nápadně mi to připomělo oblečení, které jsem nosila v minulosti. “Vrátím se brzy. Slibuju. Vy si zatím hezky hrajte a nepodpalte dům.“ Usmála jsem se té poznámce. Říkalo se to obrazně, ale u nás to platilo doslovně. Vyšla jsem potichu z domu, ostatní ještě spali unaveni z předešlého dne. Nastoupila jsem do auta a vyjela na ulici. Začínalo to vypadat, že se konečně obyvatelé New Yorku se svým osudem smířili. Dokonce toho začali využívat. Na bilbordech se měnily kouzelné reklamy, domy vypadaly jako v původním stavu, jen si někteří zvětšili dveře. Po ulicích zase chodili policejní hlídky. Většinou v kombinaci člověk a nějaký velký druh. Spousta obchodů už byla speciálně označena, pro jakou rasu je určen. Když jsem se dostala do firmy, nedělalo mi problém poznávat svoje spolupracovníky. Většinou i když se změnili, zůstaly jim rysy a hlavně povaha. Vyjela jsem výtahem do dvanáctého a vešla k Renné do kanceláře. Moje šéfová vypadala přád stejně, ale paprsek, kterým přemístila papíry ze stolu na stůl mi napověděl, že je z ní kouzelnice. Když si mě všimla, rozzářily se jí oči. “Christine! Už jsem se bála, že nedorazíš. Vypadáš dobře, ale to i předtím…No nechme toho. Tak zlato vrátíš se do práce? Mám spoustu plánů. Chci dělat oblečení pro všechny rasy.Pro každého něco praktického a hezkého. Nechala jsem najmout modely od všeh druhů, abychom to mohli praktikovat. Jeden měsíc vyjde číslo o vílách a bude kolekce v tom smyslu, další měsíc o elfech…Co myslíš?“ Usmívala se a já jsem kývla. “No vlastně Renné, jsem tě chtěla požádat, abych mohla pracovat doma. Samožřejmě, že na uzavírání kolekce a na přehlídky vždy dorazím,ale zbytek bych dělala přes počítač a vše ti včas posílala. Máme totiž dítě a chci se věnovat rodině…“ Viděla jsem, jak třeští oči v překvapení. “Vy máte dítě? Jakto? Tak rychle? Nebo ty jsi teprve těhotná?“ Zahrnovala mě otázkami a já zakroutila hlavou. “Ne, bylo to…trochu jiné, než u lidí.“ Ještě chvíli jsme si povídali a pak mi dala hromadu papírů a poslala mě domů. |
| |
| Když mi řekla, že se chce stavit do práce, tak jsem jí okamžitě začal odporovat: ,, Sama teda rozhodně nikam nepůjdeš. Po tom, co se stalo, si snad nemyslíš, že tě jen tak někam stalo. Bylo to o chlup a mohl jsem o tebe i Atana přijít!" Došla ke mně a políbila, snažila se mě ukonejšit, ale stejně mě to štvalo. Bál jsem se o ni. Potom, co mi vysvětlila, že jí bude už dvěstě let a bojuje o svých dvou, tak mě znovu políbila, vtiskla pusu Atanovy na čelo a začala se oblékat. Stále jsem se na ni díval nesouhlasně, ale věděl jsem, že jí jen tak nezastavím. Dokázala být pěkně umanutá, když se pro něco rozhodla, stejně jako já. Vážný výraz mi z tváře zmizel, když slíbila, že se brzy vrátí a připomněla nám, že si máme hrát, ale tak, abychom tady nic nepodpálili. Tomu jsem se musel usmát. ,, Slibuju, že se budeme snažit nic nepodpálit! Dávej na sebe pozor!" Když odešla, tak jsem se otočil na Atana, který seděl na zemi a házel si ohnivými kuličkami. ,, Ale no tak, co říkala maminka, abychom nic nepodpálili!" nakloním se k němu a kuličky uhasím. Atan na mě vrhne zkroušený pohled jako dospělý. Musel jsem se usmát. Vytvořil jsem na ruce menší fireball a hodil mu ho. On ho chytil a pak mi ho zase hodil. Jen tak jsme si házeli fireballem a on se tomu smál. Když ho to přestalo bavit, tak jsem ho okopal, přebalil a dal mu najíst. Mezitím už vstal i Atan a přišel s malou za mnou. Povídali jsme si. On byl z toho, že je malý Atan tak velký, když se vlastně včera narodil. Říkal m o tom, co se nakonec s Xalatem stalo, že už nemělo smysl tam zůstávat a snažit se obnovit království. Všechno padlo do temnot. Pomohl jsem mu s malou Nagi a potom jsme jí i Atana uložili do postýlek, kde po asi deseti minutách tichého zpívání oba usnuly. Zašli jsme si s Atanem sednout do kuchyně, dveře do pokoje, kde spaly děti, jsme se nechali otevřené. Udělal jsem nám oběma jídlo. ,, Je to neuvěřitelné, jsme oba tátové!" řeknu s úsměvem a zakroucením hlavy. Za nedlouho se k nám přidali i ostatní. Tiše jsme si povídali a pak se domů vrátila Nagi. Okamžitě jsem k ní přišel a políbil jí. I když jsem si to nechtěl přiznat, tak jsem někde uvnitř trnul, jestli se vrátí. ,, Tak co v práci?" zeptám se a vezmu tu kupu papírů, které měla v rukou. |
| |
| Když jsem přišla domů a položila tu obrovskou hromadu papírů na svůj pracovní stůl, všimla jsem si, že Final s Atanem sedí v obýváku. Bylo ticho, takže děti nejspíš spaly. Sundala jsem si kabát a plácla se na gauč mezi ně. “ Někdy se mi opravdu stýská po mém předchozím způsobu života…Po boji, po mých dýkách…“ Zaskuhrala jsem, když jsem si vzpoměla na svoje zbraně od otce. Byly krásné, smrtící a nikdy nezklamaly. Opravdu mi chyběly a bůhví, kde jim byl konec. Od té doby, co mě sem Twiste poslal, jsem nic ze svých věcí neviděla. Jediné, co mi zůstalo byl snubní prsten. “Moc ráda tě vidím Atane…“ Usmála jsem se na něj a objala ho. Došlo mi totiž, že jsem ho ještě ani pořádně nepřivítala. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. Byl jako rodina. “Mrzí mě, co se stalo…ale jsem ráda, že jsi zase s námi.“ Bylo to ode mě trochu sobecké, ale byla jsem ráda, že přišel sem, že dostal důvod. Ten důvod už se mi líbil méně. Nešťastně jsem se podívala na hromadu papírů na stole, skrz dveře. |
| |
| Seděli jsme s Finalem chvíli v kuchyni a pak jsme se přesunuli do obýváku. Děti spaly, za což jsem byl vděčný. Povídali jsme si o tom, jak to dopadlo nakonec s Xalatem, když domů dorazila Nagi. Byla pořád stejně krásná, měl jsem pocit, že jsem je neviděl věčnost. Když jsem jí spatřil, sevřelo se mi srdce, musel jsem si přiznat, že mám pro ni stále slabost, ale i tak bych nikdy neublížil Finalovy a už vůbec ne vzpomínce na svou ženu. Miloval jsem ji. Její objetí mě potěšilo. ,, Taky tě rád vidím Nagi! Strašně jste mi chyběli, " ,, Jak jste se měli, povídej!" pobídnu jí. |
| |
| Vzbudila jsem se jako poslední. Ostatní už seděli na gauči. Zamávala jsem jim,a šla udělat čaj. Táákkk....Jedna Lesní směs po Nagi,Svěží ovoce pro Finala,ty to máš studené,vždyť si to ohřeješ sám...pro Atana Irish cream,a pro mě silný bylinkový... rozdávám hrnky. A pro prcky; mlíčko pro Nagilku,ovocný čajíček pro Atánka,a pro oba kašičku... donesu ještě. Pak si stoupnu vedle gauče,a upíjím teplý čaj. |
| |
| Na Atanovy bylo znát, že má ze setkání s Nagi skutečnou radost, ale bylo v tom i něco víc. Tušil jsem, že jeho vzth k ní se nikdy nezmění a trápilo mě, že je to můj nejlepší přítel a že mu nemůžu nijak pomoci. Nakonec na Atanovu otázku odpovím já: ,, No ušlo to, až na to, že se svět kvůli malému změnil na ten ze kterého jsme odešli a že se nás pokusila zničit praprapra a kdo ví kolik ještě pra vnučka Twisteho!" usměju se a pak si vezmu čaj, který připravila Vuna. ,, Díky!" kývnu vděčně a potom se zadívám na dvě osoby, které jsou v mém životě ty nejdůležitější, včetně Atana, který spal ve své postýlce vedle v místnosti. |
| |
| Zase potíže Zatímco jste si hověli na gauči a užívali jste si chvíle klidu, tak si Vás někdo prohlížel, aniž byste o tom měli jakékoli zdání. Proplétal sítě osudu tak, aby jste už nikdy nebyli spolu jako teď. Ten někdo si liboval v neštěstí druhých a nehodlal vás nechat na pokoji, dokud se nebudete plazit po zemi a naříkat, jak moc jste nešťastní. Posunoval s nitěmi osudu, tak jak on chtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Fantasy pro Cítil jsi podivný tlak někde v blízkosti srdce, ale netušil jsi, co to má znamenat. Těžko se ti dýchalo, jakoby ti něco sedělo na hrudi. Ale jakoby ti někdo slepil pusu, nemohl jsi ze sebe dostat ani hlásku. Zvednul ses, ale potom se svět kolem tebe zatočil a ty jsi skončil na zemi. |
| |
| Posedával jsem na židli blízko u okna a byl jsem svojí pozorností i myšlenkami ponořen v jedné z knih kterou jsem nalezl ve zdejší knihovně.Poslouchal jsem občas argumenty ostatních a sem tam jsem vyhlédl z okna na okolní svět. Dnes bude krásný den.Pomyslím si mezitím co se dívám jak svět na ulicích plyne svým vlastním životem.Vrátím se zas očima do stránek knihy a přemýšlím o článcích které v ní nacházím.Až po chvilce mě ze čtení vyruší náhlá nevolnost. Začala tím že jsem cítil tlak někde v blízkosti srdce.Odložím knihu a začnu zhluboka dýchat.Co to sakra je?Začnu se strachovat a když si myslím že tlak ustupuje přitíží se mi na dýchání jako kdyby mi někdo vysedával na hrudi.Otevřu ústa abych něco vyřkl ale nemohu z hrdla vydat ani hlásku.Vyděšeně se postavím abych si došel pro trochu vody ale sotva udělám krok svět se se mnou zatočí a já spadnu bezmocně s černou mlhou před očima na zem. |
| |
| Popíjím čaj a pokukuji po malých když se Adrianovi začne něco dít. "Miláčku, co je?" běžím k němu. "Vodu! Přineste mu vodu!" zakřičím na ostatní a kleknu si k Adrianovi. "No tak! Vydrž to bude dobré. Vydrž!" šeptám. Chytnu mu jemně ruku. "Rychle. Přineste mu tu vodu!" zakřičím opět dozadu. |
| |
| Popíjeli jsme čaj a povídali si s Atanem o tom, co se dělo tady, když tu nebyl a o tom, co se dělo v naší staré době, v našem bývalém domově, když jsme tam nebyli my. Najednou se mi vnutil ten známý pocit. Sevřený žaludek, bolest hlavy, roztřesené ruce a zatmění před očima. Přicházela vidina. Zlatá nitka, napnutá k prasknutí a dlouhý bílý prst blížící se k jejímu středu. Bříško prstu se lehce dotklo nitě a ta okamžitě na tom místě ztmavla o několik odstínů a pak se mi v uších rozezněl smích. Chladný a krutý smích plný nenávisti a zášťe. Otevřela jsem oči a s trhnutím se probrala k vědomí. Ostatní vypadali, že si ničeho nevšimli, až na Finala, který se na mě znepokojeně díval. Tyhle moje stavy moc dobře znal. "Něco se stane..." Zašeptala jsem téměř neslyšně a ohlédla se z okna ven. Problém byl, že tahle vize byla poněkud nejasná... Najednou se ozvala rána a já se instinktivně zvedla z gauče a otočila se za tím zvukem. Adrian ležel na zemi a Vuna k němu splašeně přiběhla a začala mumlat něco o vodě, což bylo v tuhle chvíli nejspíš projevem absolutní paniky, neboť tady by voda nepomohla. Jemně jsem Vunu odstrčila a položila prsty Adriánovi na krk a nahmatala tepnu. Tep byl zpomalený, ale ne příliš. Jen omdlel. Jenže tohle nebylo vyčerpání, ani nemoc. "Tohle není případ, kde by stačila voda Vuno...Někdo si hraje s naším osudem...". Ohlédla jsem se na Atana a tázavým pohledem, který se jasně ptal, jestli s tím něco nadělá jeho alchymie. Moje vidění nebyla vždy přesná. Často to bylo formulované nějakou metaforou, ale někdy jsem zase viděla věci přesně tak, jak se dějí nebo jak se stanou. Tohle mohlo být obojí. "Buď ho jen někdo zaklel, což by pro nás bylo mnohem lepší a nebo jsme se dostali do rukou samotného osudu. Což už by bylo mnohem horší..." Poznamenala jsem a zadívala se na Adriána, který pravidelně a slabě oddychoval. I kdyby jsme stáli proti osudu, musí být naděje...protože osud si tvoříme sami... |
| |
| Tiše jsem upíjel čaj a občas se zapojil do rozhovoru. Všechno bylo tak příjemné, Atánek spinkal, stejně jako malá Nagi a my mohli odpočívat. Najednou se, ale Nagi změnil výraz tváře jako vždy, když něco viděla. Tiše jsem jí pozoroval a na tváři se mi objevila starost. Když se probrala, tak stihla pouze pošeptat, že se něco stane, když sebou Adrián praštil na zem. Vuna k němu přiskočila, naprosto vyděšená. Nikdo, kromě Nagi nevěděl, co se děje. Atan chtěl pomocí svou alchymií, ale neměli jsme jistotu, že to zabere. Nevěděli jsme, kdo nebo co způsobilo náhlý kolaps celého organismu našeho přítele. Najednou jsem si uvědomil, že když může na Adriána, může třeba i na našeho syna. Rychle jsem se vydal za Atanem do vedlejší místnosti. byl vzhůru, seděl ve své postýlce a usmíval se. Rychle jsem se k němu sklonil a vzal ho do náruče, Nagi mě následovala. Měla jako matka stejný instinkt. Vzala malou Nagi, která ještě spala, a společně jsme došli do obýváku. Položil jsem Atana na zem a snažil se nějak pomoci Atanovy v jeho alchymii, kterou se snažil léčit Adriána. Malý Atan se připlazil k Adriánovi a pak si začal hrát s něčím, co jsme neviděli, ale on zjevně ano. Bylo to, jakoby tahal za nitku, která byla neviditelná a vedla z Adriánovy hrudi někam pryč. Překvapeně jsem se na něj podíval. Že by našel příčinu toho, co se stalo Adriánovy? |
| |
| Chvíli jsem seděla nad Adriánem, když mi došlo... děti... Vyskočila jsem ze země a následovala Finala, který vzala našeho syna a odnesl ho do obýváku. Vzala jsem svou maličkou jmenovkyni a do druhé ruky její peřinku a tu pak v obývacím pokoji rozložila na zem a Nagi na ní položila. Miminko zvědavě pokukovalo velkýma očima po malém Atanovi. Otočila jsem se jeho směrem a tělem mi projel šok jako blesk z čistého nebe. On si s něčím hrál, vypadalo to jako když za něco tahá...za nitky osudu... Přiskočila jsem k němu. "Broučku co to máš?..." Pohladila jsem ho po vláskách a snažila se uvidět něco, co bylo mému zraku skryté. Atan se otočil a svojí malou ručičkou svíral neviditelnou nit a podával ji směrem ke mě. Roztřesenou rukou jsem sáhla tam, kde by člověk nic nehledal a ke svému úžasu jsem sevřela v ruce tenkou nit. Nebyla vidět, ale cítila jsem ji mezi prsty naprosto hmotnou. V krku jsem měla sucho a malý Atan se mi přitulil k boku. Pohlédla jsem na něj a pocítila jsem nenadálé nutkání zjistit, kde ta nit končí. Jela jsem prsty po niti, až jsem se ocitla někde uprostřed místnosti. Když jsem narazila na něco, co mě vyděsilo málem k smrti. Okolo zápěstí se mi sevřely dlouhé ledové prsty a ten smích, který jsem slyšela v mé vizi se ozval znovu, ale tentokrát se rozezněl celou místností, až to trhalo uši. |
| |
| Nagi mě jemně odstrčí. Nebráním se. Vím že nemám. Když Nagi skočí pro děti stále mi nedochází o co jim jde. Atan se skloní k Adrianovi a začne skoušet nějakou alchymii. "Bože! Ať to vyjde... Musí to vyjít! Zachráníme ho!" propadám panice. Atánekk si začne s něčím hrát. Chci jít zjistit co to je, ale Nagi je už rychlejší. Když jde po tom co chytila, nejspíš po nějakém provázku nebo niti, pátrám v paměti co by to mohlo být. Nikdo jiný mi tonejspíš neřekne. "Nitky... Nitky osudu! To je ono! Bože, ale kdo je ovládá! Slyšela jsem že osud ale jak vypadá? " řeknu si. Během chvíle se ozve ďábelský smích a já sotva udržuji slzy. Je tak nepříjemný! "Nagi pozor!" upozorním a bleskurychle vytáhnu šavle. Mířím před Nagi. Pomalu se přibližuji místu kde se ozval ten ďábelský smích. Jsem stále celkem daleko ale nevím co tam je. Bojím se. Nechci si to připustit ale bojím se. |
| |
| Otočila jsem se právě včas, abych si všimla Vuny, která se řítila s napřaženou šavlí ke mě a ...no bůhví komu vlastně. Naznačila jsem jí rukou aby se zastavila. "Ne Vuno..." Zakroutila jsem hlavou a Vuna se na mě nechápavě dívala. Věděla jsem, že s Osudem si není snadné zahrávat. Nebyl to člověk, ani kouzelník. Nebyl zlý ani dobrý...ale často nespravedlivý. Jenže vždy jednal podle instinktu. To byl jeho dar. Vědět, co má dělat. Otočila jsem se na neviditelné místo. "O co ti jde? Proč to děláš?" Promluvila jsem k němu a stisk ruky povolil. Tam, kde před chvílí nikdo nestál, se objevila vysoká postava v šedém rouchu. Holá hlava zářila v tmavé místnosti a zářivě žluté oči mě probodávaly skrz naskrz. Jeho kůže byla tak světlá, že by konkurovala i upírovi. "Zkřížili jste plány osudu...zaplatíte." Promluvil tichým vyrovnaným hlasem a jeho tenké rty se zkřivily v letmý úsměv. Najednou mi začalo ošklivě docházet, co se děje. On to poznal. "Ty to víš Nagilo...Narušili jste rovnováhu. Tak to nesmí být...Tohle se nemělo stát. Dítě zrozené ve světě bez kouzel a navození nové éry magie. Magie byla vymýcena právem. Stvoření světa s ní neumějí zacházet." Zakroutila jsem odmítavě hlavou a ušklíbla se. "Ale pak bys tu nebyl ani ty..." Znovu se usmál. Jeho ruka úplně povolila sevření. " To není pravda elfko...Nejsem magická bytost. Já jsem součást života, součást tohoto světa. Součást všeho, co je tady kolem. Jsem i tvá součást...Každý má svůj osud. A vaším osudem je zaplatit. Měl to být někdo jiný, komu předložím účet, ale vy jste mi opět zkřížili cestu a zprovodili ho ze světa. Mohl za to váš starý nepřítel Twiste, to on tě sem poslal. Bohužel. Jste zodpovědni za jeho smrt a tak přebíráte i tu daň." Díval se pronikavýma očima do mých a mě přišlo, že jimy vidí skrze mě. "Co je to za daň, kterou máme zaplatit...Proč Adrián?" Když se jeho oči stočily k mému synovi, málem mi vyskočilo srdce z hrudníku. Začínalo mi to docházet jasněji. "Dej mi své dítě...Slibuji, že ho zabiji bezbolestně a rychle. Magie zmizí a..." nenechala jsem ho říct nic dalšího. "Ne! To nikdy!" On naklonil hlavu na stranu a znovu se usmál. "Potom si budu brát každého z vás. Jednoho po druhém. Dokud nezbude nikdo, kdo by ho ochránil..." Pohlédla jsem na něj bojovným výrazem matky. "Pak tě obejdeme...Vždy je možnost."Moje slova zanikla v jeho smíchu. Zasmál se hlasitě a zlověstně. "Chceš stát proti osudu? Proti svému možná, ale ne proti osudu vás všech." Tím skončil a rozplynul se jako obláček mlhy. Slyšela jsem prudký nádech Adriána. Probíral se k vědomí. Vuna se opřela o skříň s oddechem a velká starořecká váza, co na ní stála se se zakinkláním skácela dolů. "Vuno pozor!" Zakřičela jsem histericky a ona se jen tak uhnula z cesty váze. Vypadalo to, že to myslel vážně. Ale vydat svého syna jsem nehodlala. To nikdy. |
| |
| Rychle zasunu šavli. Nagila ví co dělá. Snad... Tiše pozoruji co se děje okolo mě. Když se objeví holohlaví stařík,trhnu sebou. "Kde se tu vzal? Kdo je to?" ptám se sama sebe. Během chvíle si ale sama odpovím. "Skřížili jsme cestu osodu! Teď Adrián! Pak já, pak Atan Final a Nagi! Bože! " přemýšlím. Když postava zmizela a Adrián se konečně pořádně nadechl, pořádně jsem si oddechla. "Uf. Už bude snad v pořádku. Ale co když se stane něco nám?!" přemýtám a opřu se o skříň. Zakřikla jsem to. Během chvíle se zřítí velká řecká váza a já jen díky Nagi stihnu uhnout. "Uf... Ten to myslel vážně ! TAk to byl osud jó?! To je vážně naším osudem nechat se od něj zabít?! Ani nápad! To teda ne!" řeknu rozhodně. |
| |
| Dovolím světlu proniknout do mých očí.Černá mlha se okamžitě vytratí a mě se začnou před očima zase rýsovat obrysy našeho obýváku.Dlouze se nadechnu jako kdybych se vynořil po pěti minutách z vody a začnu se opatrně zvedat. Opřu se o zeď pod oknem a promnu si obličej.Cítím se drobet dezorientovaně."Co se...co se u všech svatých stalo?"Zeptám se když se ujistím že hlasivky zase pracují a nervozně jezdím očima po každém v místnosti.Tohle bylo rozhodně víc než nenormální. Opatrně se postavím rukou opírajíc se o parapet okna poslouchám argumenty ostatních.Z jejich hlasů lze poznat že během mé "nepřítomnosti" se stalo něco opravdu nehezkého. "Tak to byl osud jó?! To je vážně naším osudem nechat se od něj zabít?! Ani nápad! To teda ne!"Zaslechnu Vunina slova která mě zarazí. "Tak počkat...osud nás chce zabít?Není to...nějaké šílené?"Vmísím se do hovoru a hlavou mi začne proudit zas nejmíň milion otázek.Myslel jsem že osud si řídíme my a ne on nás. |
| |
| Události se seběhli hrozně rychle, v jednu chvíli jsem přemítal, kam může vést neviditelná nit, když v tom se Nagi vydala prozkoumat to sama. V další chvíli se celou místnosti nesl děsivý smích, který až rval uši. Vuna chtěla něco udělat, ale Nagi jí zastavila. Pak se tam objevil můž, zjevně osud. Nějak jsem měl pocit, že se mnou všechno zamrzlo. Nechápal jsem to a pak se všechno rozjelo v obrovské rychloti a to ve chvíli, když řekl, že chce našeho syna zabít. V té chvíli jsem měl touhu zakroutit mu krkem. V ruce se mi objevil fireball a maličký mě s veselým úsměvem napodobil, ale než jsem ho stihl použít, zmizel můž, který si říkal osud pryč i s pojrůžkou, že si nás bude brát jednoho podruhém. Potom se Adrián probral, byl zmatený, ale byl naživu. Fireball mi z rukou zmizel a já rychle do náruči popadl svého syna a pevně jej k sobě přitisknul. Měl jsem pocit jako by mi mrzlo srdce. Představa, že bych o něj nebo o Nagi přišel mě zabíjela. Nikdy bych nikomu nedovolil, aby mu ublížil. Položil bych za něj život. Ve chvíi, kdy jsem na to pomyslel jsem v uchu uslyšel ten podivný chraplavý hlas. Tvé přání je mým rozkazem! Ucítil jsem, jak mě něco udeřilo do zad, ale bodalo to, cítil jsem prudkou bolest na hrudi a v plicích. Měl jsem dojem, že se nemůžu nadechnout. Ve snaze se nadechnout jsem otevřel ústa ze kterých mi vytekla krev. Pohlédl jsem na ostatní a začal se kácet do předu. Ze zad mi čoukal jeden z kuchyňských nožů! |
| |
| Zbírám střepi z podlahy a najednou...DO vlasů mi cosi kápne. Krev! Mrštně zvednu hlavu. "Nech mího přítele na pokoji ty hajzle!" upozorním a zvednu se. "Vem si radši mě! " řeknu ještě klidně. Nevím co dělám. "Já se zabít nenechám! začnu znova mluvit Za Xalat!" zakřičím tradičně. Vymrštím nohy do vzduchu v úmyslu nepříjemného návštěvníka kopnout . |
| |
| Ohlížím se po pokoji,z jednoho rohu do druhého jako kdyby z nějakého měl vyskočit nějaký protivník.Začíná tu zavládat chaos."No tak uklidněte se trochu."Řeknu hlasitě ale sám jsem sotva klidným.Ohlížím se z jednoho na druhého a mám trochu pocit jako kdyby se zastavil čas.Avšak brzy se zastavím pohledem i na něčem co mě zamrazí až do morku kostí. "Ne,Finale!"Vykřiknu na celý pokoj a rychle k němu přiběhnu a zachytím ho než stihne dopadnout na zem.Pohled mi okamžitě padne na velký kuchyňský nůž v jeho zádech."Sakra který bastard?No tak vydrž,nesmíš odejít!"Tentokrát i v mém nitru zavládne jeden velký chaos.Já tě v tom nenechám.Hlavně nechoď za světlem,vydrž! Položím ho na zem a velmi opatrně a co nejšetrněji mu vytáhnu nůž ze zad.Poté položím ruce na jeho ránu a modlím se aby to vyšlo."Ishna Fael!"Vykřiknu hlasitě a zpod mých rukou začne svítit jasné uzdravující světlo. No tak to musí vyjít.Bohové stůjte při nás.I když nevím zad-li mi mí nebeští patroni poskytnou sílu bojovat proti osudu. |
| |
| Vuna se začala rozčilovat nad počiny osudu a Adrian se na nás s obrátil se zmatenou otázkou. Vlastně to všechno "zaspal". Jenže teď nebyl čas na vysvětlování. Museli jsme něco udělat. Z přemýšlení mě vytrhlo bolestné heknutí. Prudce jsem se otočila a oči se mi rozšířily ve zjištění, že to byl Final, kdo utrpěl újmu. Adrian se k němu vrhnul a zachytil ho. Vuna opět tasila a začala vykřikovat výhružky. "Vuno ne! Nechápeš? Je to osud. Nemůžeš ho zabít, nemůžeš ho zničit. Nejde to. Musíme ho přesvědčit, že to co dělá, není správné..."Věděla jsem, že se Final uzdraví rychle, díky tomu, že já jsem naživu. O tom osud zřejmě nevěděl. Nebo ano? "Přestaň!" Zakřičela jsem, když jsem se vyhnula sekáčku na maso. "Tohle je šílenství! Čeho dosáhneš, když nás zabiješ? I kdyby s tím zanikla kouzla, ty lidi už to nezmění. Tohle si budou pamatovat, budou o tom vědět. Následky zůstanou, tak k čemu ti to bude?" Do ucha se mi zasmál ten známý smích. Nebylo to však to obvyklé zlomyslné vysmívání, ale tentokrát to mělo nádech zaujetí. "Ano...to máš pravdu. Je tu ještě jedna možnost a vidím, že jste odhodlaní s tím něco udělat. Třeba by jste to mohli přijmout. Buď vás teď všechny zabiju, čemuž se neubráníte. Za chvíli budete vyčerpaní a neschopni se bránit a nebo..." Hlas na chvíli utichl a on na sebe vzal opět hmotnou podobu a přejel pohledem všechny v místnosti. "Mohu vrátit čas. Tam, kde jste se ještě neznali. Tam, kde jste byli možná šťastnější. Můžu vás vrátit do Xalatu, před jeho zkázou. Pokud je vaším...osudem...být spolu. Potkáte se." Odmlčel se a prošel se po místnosti neslyšným krokem. "Nebudete si však vůbec nic pamatovat. Bude to prostě tak, jakoby jste se z Xalatu nikdy nedostali, nikdy se nepotkali v boji proti Twistemu. Zažijete to nejspíš znovu, ale vše může být úplně jinak. Vaše cesty se mohou znovu spojit, ale nemusí vás zavést znovu sem. Před tuhle volbu." Zhluboka jsem dýchala a zvažovala jeho slova. Podívala jsem se na Finala. On byl mým osudem. Potkali bychom se znovu. Tomu jsem věřila i tomu, že bych se do něj znovu zamilovala. A Atan by mohl přijít na svět tam, kde měl. A kdybychom zůstali tady, zemřeme všichni. Rozhlédla jsem se po ostatních a pak jsem se vrátila pohledem zpět k Osudu. "Do jáké doby bys nás poslal?" Zeptala jsem se a dala tak jemu i ostatním najevo, že o tom vážně uvažuji. Usmál se. "Týden před tím, než jsi skončila na Twisteho rozkaz s Atanem ve věznici." Pak bylo zase chvíli ticho. Osud pokýval hlavou a pak řekl že nám dá půl hodiny na rozmyšlenou a zmizel. |
| |
| Trochu naštvaně udělám kotrmelec směrem od osudu a poslouchám. "Takže... rodiče budou žít?! " zeptám se nejdřív nejistě. Pak mi ale něco "ťukne" do hlavy a já se zarazím. "Ale... Žádná z dobrodružství která jme spolu zažili.... By se nestala...." uvažuji nejdřív pso sebe a pak začnu mluvit nahlas. "ALe všechno co jsme spolu zažili by se nestalo! To to chcete vážně všechno stratit?! podívám se po ostatních To se vážně vzdáme? To chcete všechna ta dobrodružství stratit? Vzpomeňte si ! Kdy jsme společně zjistili kdo zabil krále! Když jsme porazili potomka Twisteho! To vám je to všehno jedno? Mě teda ne!" začnu se rozčilovat. |
| |
| Ten starý děd má v několika věcech pravdu ale v několika věcech se zase mýlí. "Rozhodně bude ta druhá možnost lepší než se tu ohánět po nožích a čekat až který vám jako první prorazí hruď."Řeknu hlasitě aby mě ostatní slyšeli a popojdu trochu směrem do středu místnosti. "Sice zapomeneme věcí co se doposud stali a ztratíme všechno,možná i sami sebe ale on má pravdu.Pokud je naším osudem být spolu zase se potkáme."Možná by to tak bylo lepší,začít odznovu.Nebo se pokusit o boj s předurčenou smrtí a změnit to? "Na některé věci je stejně lepší zapomenout."Řeknu spíš pro sebe a dívám se ven oknem do města.Tenhle svět stejně nepatří nám.Magie tu nemá co dělat.Jak bychom se asi chovali my kdyby oni přišli k nám?Posadím se na gauč a položím hlavu do dlaní.Vyčkávám jak se rozhodnou i ostatní.Já se tedy zastávám toho názoru že by bylo lepší se vrátit v čase zpět do Xalatu ale pokud se rozhodnou zde zůstat a čelit osudu,budu jim stát verně po boku do posledního dechu. |
| |
| Cítil jsem, jak mě Adrián zachytil. Ale nějak mě začala obklopovat tma, zemřel jsem již tolikrát, že mě to až děsilo. Tma mě obklopovala jako hustá melasa, přes kterou jsem neviděl, ale potom se kolem mě rozprostřelo podivné světlo, které ale nebylo obvyklé pro mé z mrtvých vstání. Hned v zápětí se mi dýchalo snáz. Nic mě nebolelo, mysl se vyjasnila. Namáhavě jsem se posadil a rozhlédl se. Všichni byli zdá se v pořádku, jen Nagi mluvila s osudem a smlouvala s ním nějaké podmínky. Ve chvíli, kdy jsem uslyšel, že bych měl přijít o Nagi i Atana, Vunu, Adriána, malou Nagi i Atánka, tak se mi sevřelo srdce. Byl jsem příliš dlouho sám a nevěřil jsem falešným zkazkám osudu. On tahal stále za nitky a nedalo se mu věřit. Prožil jsem příliš dlouho sám, jako zrůda, kterou všichni nenávidí, a bál jsem se, že už nikdy nebude nic, tak jako teď. Kdo mi zaručí, že Nagi znovu potkám, že se zamiluje do mě a ne do Atana. A co teprve Twiste? Měl jsem mu dovolit, aby přežil? ,, Já to nechci, raději budu bojovat až do posledního dechu za to, co mám, než abych neměl jistotu, že to navždy neztratím!" řeknu a podívám se na svého syna, který si nevědomky pohrával s malinkým ohníčkem. Potom promluvil Atan a říkal, že on je pro návrat a já ho chápal, dostane novou šanci na to získat Nagi, neztratit ženu, mýt všechno. A nemohl riskovat, že to ztratím. Jenže osud jakoby se rozhodl za nás, většina řekla ano a tak se svět protočil v tisících barvách. Krčil jsem se v lesích, tmavá kápě mi kryla tvář i mé nepřirozeně zbarvené oči. Hněv mnou opět cloumal jako vždy, když jsem viděl, že je Xalat, můj milovaný domov ničen démony. Necítil jsem chlad, přestože lilo jako z konve. Hřál mě vnitřní oheň a chladný úsměv mi pohrával na tváři. Za mými zády se ozvalo zapraskání větviček, ale když jsem se otočil, nic tam nebylo. Prozkoumával jsem temnotu, která mě obklopovala jako jemný šat. |
| |
| Posadila jsem se na posteli. To byl zvláštní sen... Byl to den jako každý jiný, ale měla jsem pocit, jako bych někam něco založila. Ozvalo se zaklepání na dveře a pak se ozval hlas jednoho z proxidiků. ""Paní, můžu dovnitř?" Odpověděla jsem suše na souhlas po tom, co jsem natáhla černé kalhoty a saténový korzet stejné barvy. Vešel dovnitř a poklonil se. ""Co je tak naléhavého Miasi, že jsi za mnou přišel až sem?" Pozvedla jsem obočí a nazula vysoké boty. ""Pán chce, abyste velela dnešnímu tažení. Frost se potuluje blízko našeho sídla, Twiste ho chce dostat." Zašklebil se. Zapnula jsem stříbrný opasek s několika ukrytými miniaturními, vrhacími noži a zastrčila do bot své trojzubé dýky s elfskými rytinami. "Aha Frost...vyřiď mu, že mu ho přitáhnu za vlasy." Proxidik se tupě zasmál a odešel z pokoje. Svou zprávou mi zvedl náladu do nevídaných rozměrů. Kvůli svému plánu jsem musela zabíjet nevinné, ale já byla ochotná to obětovat, když se mi tak povede zachránit před ním svět a pomstít své rodiče, klidně si budu hrát na bestii. Jenže Frost byl největší padouch, kterého jsem znala, hned po Twistem. Což hrálo v můj prospěch. Mohla jsem ho rozcupovat na kousky a necítit ani špetku viny. Twiste se snažil zbavit všech svých potencionálních konkurentů a pak převzít jejich schopnosti. Pokud tedy nějaké měli. Frost je neměl, ale zato to byl Twisteho nepřítel, a tak mu bylo souzeno nedožít se zítřka. Vyjeli jsme za stmívání. Měli být od nás jen kousek, ale s koňmi. Dohonila bych je, ale proxidikové jsou o hodně pomalejší, než elfové. Nejeli jsme ani hodinu a zastavila jsem své malé vojsko. Sedm proxidiků a jednoho kouzelníka. Zvedla jsem nateženou ruku ve znamení, aby slezli z koňů a spolu s Miasem jsem popoběhla k mýtině, kde tábořili. Bylo jich asi dvacet. Neměli mezi sebou kouzelníky. Všichni to byli lidé a vypadali vyčerpaně. Jakoby je už někdo cestou napadl. Objevila jsem Frostův stan. Byl rudý a stál na konci mýtiny. Stáli tam dva stráže. Takže byl vevnitř. Sdělila jsem Miasovi, co se po nich chce a obešla sama mýtinu tak, že jsem se ocitla přímo před Frostovým stanem. Stráže nestihli ani heknout, když každému ve vteřině jedna z mých dýk prošpikovala hlavu. Došla jsem ke vchodu a po tom, co jsem si vzala zpět své zbraně, jsem je otřela o jejich uniformy. "Vy už to muset prát nebudete." Prohlásila jsem suše a s dýkami v rukou vešla do stanu. Stál tam a díval se přímo na mě. "Nazdar Froste...příjmáš návštěvy?" Naklonila jsem hlavu na stranu ve svém obvyklém gestu a naoko mile se usmála. Začal sahat po svolávacím roku a já v rychlosti pohnula rukou a kus elfského kovu mu přišpendlil rukáv ke stolu. "Ty jsi ona viď? Ta jeho oblíbenkyně...Krásná zkáza lidstva...věděla si, že se ti tak říká?" Zasmála jsem se ironickým tónem. "Tvoje zkáza rozhodně nebude krásná!" Vytáhl dýku a mrštil ji po mě. Bez problému jsem ji chytilila za rukojeť. I na člověka byl pomalý. Začal souboj ostří na ostří, bylo to snadné, jeho meč byl těžký a on s ním možná uměl dobře zacházet, ale na moje lehoučké dýky a přirozenou rychlost byl prostě krátký. Když jsem ho praštila rukojetí do čela a on se skácel k zemi, pohlédla jsem na jeho meč, který měl teď mnoho zářezů na ostří. Vřava venku už utichla, a tak bylo jasné, že je úkol splněn. Mias přišel do stanu a přehodil si Frosta přes rameno. U Twisteho " Opět si splnila úkol s naprostou precizností. Jako vždy jsem s tebou naprosto spokojen Nagilo." Stála jsem naproti němu a nepřítomně točila dýkou v ruce. " Bojoval jako těhotná želva, nebylo to těžké..." Vedlo se mi. Dostávala jsem se blízko. Blíž, než jsem čekala. Bylo to už pár dni, co jsem vyřkla věštbu. Promyslela jak ji využít a předložila svou verzi Twistemu. Teď už zbývalo jen to, aby mi uložit ten největší úkol. Najít jediného člověka, který ho může zastavit... |
| |
| Klášter Ohně S trhnutím se probudím a chvilku nejistě koukám do prázdna.Mám pocit jako kdybych prožíval nějakou předtuchu nebo něco podobného ale jistojistě se jednalo jen o neobyčejně obyčejnou noční můru.Měl bych si teď někdy vyčistit hlavu.Přinutím se posadit na posteli a raději ještě jednou koukám po prostorách kde jsem. Malý pokoj s postelí,meděným umyvadlem,nechybí tu ani základní vybavení jako třeba skříň se šaty,malá knihovna a stoly obložené jídlem a jinými věcmi.A okno nikde,kde by se taky vlastně vzalo když jsem v komnatách několik sáhů pod zemí. Když se konečně přinutím vstát začnu svojí ranní očistou a samozřejmě nemohu zapomenout na každodenní modlitbu.Poté co se vydatně nasnídám z něčeho jídla na velkém dřevěném stole začnu s nasazováním své skvostné zbroje.Ano,zbroj paladina,plátová a pozlacená zbroj se znakem velkého kříže s hrdým lvem uprostřed.Prastarý znak zdejšího Ohnivého klášteru kde začínalo mnoho mladých paladinů.Stejně jako já. Když je poslední část zbroje na svém místě uchopím své mohutné kladivo a vyjdu ze svých komnat směrem do horních prostor kláštera kde mě čeká ještě několik nutných věcí. "Dobré ráno Adriane.Nechť Bůh Iljah je tvým patronem a zároveň tvou silou."Samozřejmě to nemůže být nikdo jiný než můj mistr Aldran.Dnes má zřejmě naspěch jinak by si nepřivstal. "Totéž i Vám můj mistře.Iljah s Vámi."Opětuji "pozdrav" a pokleknu před svým mistrem s pravou rukou na srdci."Doufám že jsi nezapomněl poděkovat svým Bohům za dnešní den?Musíme jim být za všechno vděční,vždyť oni nám dali naší sílu."Zeptá se mě Aldran na což mu nemohu odpovedět jinak než souhlasem.On má pravdu,kdyby nám bohové nepropůjčili svoji sílu nebyli bychom nic. "Víte mistře...ve vašem hlase je znít nejistota a nejspíš nějaké starosti.Co se děje?"Zeptám se a následuji ho obrovskou klášterní halou.Souhra barev která prosvítá skrz barevná okna nasvědčuje že dnes bude krásný den. "Ano starosti jsou.A dělají mi je pořád ty prokleté zrůdy které si říkají proxidikové.Narušují v zemi klid,vesničané se jich bojí,král jest nespokojený že šíří po jeho zemi strach stejně jako ten černokněžník Twiste.V zemi začíná panovat chaos a my to musíme dát do pořádku."Skutečně.Proxidikové poslední dobou nehezky řádí ve zdejších zemích a o Twistem už ani nemluvě. "Mistře možná bych se mohl poohlédnout v okolí našeho království a pokusit se nastolit pořádek.Jen mi dejte šanci.Uvidíte že Vás nezklamu."Zažadoním ale jakoby to možná mělo opačný efekt.Ucuknu jakmile se na mě nasměrují Aldranovy hnědé oči které div mě neprovrtají skrz naskrz. "Možná máš pravdu.Koneckonců jsi už dost silný abys dokázal potlačit zlo nebo ne?Ale dej si pozor,proxidikové jsou monstra a pokud narazíš na Twisteho nepokoušej na něj jít sám,nejdřív dej vedět Svaté Alianci.Ta už si s ním poradí."Upozorní mě a poplácá mě po rameni."Budu ti věřit tak ne že něco zkazíš,a vrať se nám zase živý ty bojovníku jeden.A bezapomeň skočit za bratrem Arthurem ten ti sdělí víc informací.A teď mě omluv musím si ještě něco zařídit."Ukončíme hovor a rozejdeme se.A jak to tak vypadá tak mám zase na několik dní dobrou práci.Bylo by dobré kdybych vyrazil ještě dnes než bude slunce nejvýš na obloze. |
| |
| V mrtvých lesích Xalatu Svět se rozpadal a já cítil spalující nenávist ke všem, kteří tohle zavinili. Ale nejvíc jsem nenáviděl čaroděje jménem Twiste, který způsobyl, že do světa lidí pronikli démoni. I já jsem byl plodem hříšného vztahu elfky a ohnivého démona, který příšel právě touto bránou a který matku jednoho dne prstě zabil. Mě chtěl zabít také, ale přesto jsem zemřel, tak jsem zase ožil a pomstil smrt své matky. Tehdy to bylo poprvé, co jsem použil své schopnosti démona v plné síle a doufal jsem, že to bude i naposledy. Matka chtěla, abych byl zaklínač, kterým byla ona, tak jsem se snažil omezovat své démonské schopnosti a zaměřovat se převážně na ty zaklínačské. Ale vše se změnilo s příchodem nekonetrolovatelného zla, které se šířilo Xalatem a ničilo ho kousek po kousku. Nyní skončil čas vzpomínání a započal čas pomsty a ničení. Přestože lilo jako z konve, tak jsem zhodil kápy i s pláštěm ze svých zad. V temnotě jsem nebyl téměř vidět. Temná silueta se rýsovala na okraji lesa, ale nebylo poznat žádné detaily, jelikož jsem měl oblečení stejně černé jako byla tato noc. Černé, do půl pasu dlouhé, vlasy déšť uhlazoval do pramínku, které mi spadali volně na ramena. Můj černý pohled sledoval pět démonů, jak drancují vesnici nedaleko ode mě a ani bělmo mě nemohlo prozradit, protože jsem žádné neměl. Vyrazil jsem v před, vysoké boty chránili mé nohy proti vlhkosti. Náhodnému divákovy by to mohlo připadat jako kdyby se ve tmě rozsvítila pochodeň, z počátku malá, která se však postupně rozšiřovala, až získala podobu kráčející ohnivé siluety. Nehořel jsem celý, hořeli mi vlasy a v rukou jsem držel připravené firebally. Za svůj život jsem vzplán pouze jednou a to jsem sežehl tři hektary půdy i s domem, kde jsem bydlel. Došel jsem do vesnice a nechával jsem démony v domění, že jsem jeden z nich, pak jsem se vyrhnul na prvního. Mé nepřirozeně silné paže se obemkli kolem jeho krku a drtili jej, tak dlouho dokud se tichme neci nerozezněl zvuk lámaného vazu. Zbytek byl stejná hračka. Sklonil jsem se k mrtvole, jejíž mrtvý pohled se stále upíral na mě a tiše jsem pronesl: ,, Příště jsi na řadě ty, Twiste!" |
| |
| Bylo to únavné a začínala jsem mít čím dá, tím větší výčitky svědomí. "Je tohle nutné?...Pro pomstu a zničení nejhoršího černokněžníka doby? Vždy dojdu k závěru, že ano. Twiste se vyžíval v mučení. Miloval pohled na to, jak někomu způsobuji bolest. Seděl ve svém křesle připomínajícím majestátní trůn a sledoval Frosta, který přerývavě dýchal, přivázaný ke kamennému oltáři s obnaženou hrudí. Na očích šátek. V ruce jsem držela ostrou srpovitou čepel a snažila se myslet na vypleněné vesnice, které měl Frost na svědomí. Vesnice, kde nepřežily ani ženy, ani děti... Jemně jsem sundala Frostovi šátek z očí a podívala se mu do nich. Byly plné strachu, čekala jsem nenávist, pohrdání...ale viděla jsem jenom spalující strach, který čišel z každého těknutí očima. Zapíchla jsem centimetr chladného kovu mezi jeho prsa a v tenké rýze mu táhla říznutí až k pupíku. Začal hekat a skuhrat. "Ne..nech...ne..nech toho! Skončíš v pekle! Jsi ďábel!"Díval se na mě fanatickým pohledem a já se sklonila k jeho uchu. " Ale Froste...Já už jsem v pekle!" Můj pohled se setkal s Twisteho a já věděla, že ta chvíle už nastala. Chvíle, kdy mi plně uvěřil a začal si mě vážit. Položila jsem špičku ostří na jeho hrudník a projela škábancem znovu a tentokrát ho prohloubila... Mysli na ty děti! Zabíjel děti! Novorozence, bezmocné ženy... Nevydržel dlouho, za pět minut zemřel. Mias odnesl jeho mrtvolu ven a já otřela hadříkem srp od krve. Twiste si mě prohlížel. "Můj triumf už se blíží má drahá...a s tebou na své straně! To dokážu...Dobudeme svět." Jeho slova měla nádech bláznovství. "Nastal čas...abys ho našla!Po zítřejším útoku na zbytek Frostovi sebranky vyrazíš. Najdi ho Nagilo, získej jeho důvěru a pak mi ho doveď sem, budu na něj připravený." Vzbudila jsem se akorát včas. Tentokrát jsem si vzala jen pět proxidiků a vyrazili jsme do druhého tábořiště, které zvědi v noci objevili. Přijeli jsme tam rovnou na koních. Bylo jich víc než v prvním táboře. Zatímco kůň běžel doprostřed mýtiny, postavila jsem se na sedle a odrazila se do salta. Dopadla jsem jednomu muži na ramena a ještě než se stačil složit pod mým skokem, nohama jsem mu sevřela krk, stále stojíce na jeho ramenou a zlomila mu vaz. Stihla jsem akorát lehce doskočit, než se svalil na zem. Otočila jsem se, abych podřízla hrdlo dalšímu z vojáků. Najednou okolo mě byli čtyři. Pravou rukou jsem odrazila útok jednoho. Levou nohou podrazila nohy druhému. Když jsem se skrčila před mečem třetího, přeřízla jsem podkolení vazy čtvrtého. Mezitím jsem podrazila nohy dalšímu. Rozmáchla jsem se dýkami a oba ležící podřízla. Pak jsem se zachytila ramen zbývajících dvou vojáků přetočila jsem se vrchem přes ně a trhla s jejich rameny k sobě. Srazili se hlavami a ozvala se dutá rána a dvojité křupnutí. Skáceli se k zemi. Bylo to snadné. Boj byl rychlý a my byli lepší. Odcházeli jsme z mýtiny. Maličko, ale pro dobrého stopaře znatelně, se pohnulo listí blízkého stromu příliš nízko, aby to byl vítr. Přimhouřila jsem oči a podívala se na to místo. "Jeďtě napřed Miasi, prohledám to tu, jestli tu nezůstalo něco užitečného..." Kývnu a jejich koně zmizeli za moment z dohledu. Pohlédla jsem mezi stromy. "Vím, že tam jsi." |
| |
| Zbytek té noci jsem se trochu prospal a když jsem se vzbudil, bylo pošmourné ráno a nevěstilo nic dobrého. Rozhodl jsem se vyrazit trošku víc na východ, slunce bylo schované za mraky a v tomto nehostiném kraji to nevěstilo nic dobrého. Cestoval jsem celý den, když jsem narazil na tábořiště nějakého šmejda. Tušil jsem, že to bude nějaký pachant jako Twiste, protože měl kolem tábora rozestavěné hlídky a rozhodně to nebyli lidé ani elfové. Hodlal jsem se do nich pustit, když přijela na koni elfka, měla dlouhé černé vlnité vlasy a úplé oblečení zvírazňovalo její křivky. Sledoval jsem, jak bez jakýchkoli potíží zneškodnila několik vojáků. Myslel jsem, že patří k těm dobrým, ale z omylu mě vyvedla hned v zápětí, kdy dávala ropzkazy několika proxidikům. Skrýval jsem se v křovinách a kapky rosy mě chladili za krkem. Ve chvíli, kdy proxidikové odjeli, tak se otočila čelem ke mě a řekla, že ví, že tam jsem. Jak mohla sakra vědět, že tam jsem? Ale co, bude sranda. I když mi bylo celkem líto zabít takovou kočku, ale i tak jsem se už rozhodl. Vstal jsem a vyšel jsem z křoví, na tváří kápy, takže mi nemohla vidět do tváře. ,, Šikovná, že jsi mě viděla, ale co s tím hodláš dělat?" zeptám se a ležérně se opřu o strom. |
| |
| Když vyšel zpoza stromu, nemohla jsem si pomoct a trochu jsem se usmála. Černé dlouhé vlasy rámovaly jeho dokonale vyřezaný obličej, ve kterém se vyjímaly tmavé oči. Černé oblečení ještě podtrhlo jeho postavu. Opřel se o strom s ledabyle založenýma rukama na prsou ,, Šikovná, že jsi mě viděla, ale co s tím hodláš dělat?" Zadívala jsem se na něj zkoumavým pohledem a odhrnula neposlušný pramen vlasů, co mi spadl do obličeje. "To záleží na tom, co si tady dělal...Patříš k Frostovi? Nebo ses jen bavil pohledem na krev?" Jak jsem si ho měřila, nepřirovnala bych ho ani k jedné variantě. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho tmavého pohledu a dívala jsem se mu stále zpříma do očí. Mezitím jsem v obou rukách protáčela dýky.... |
| |
| Opíral jsem se o strom a pozoroval její dokonalou postavu a vypracované pohyby zabijaka. Z každého gesta, slova i úsměvu, který se ji krátce zjevil na tváři číšela hrozba. ,, No řekněme, že jsem si chtěla na jejich tělech vyskoušet pár zaklínáčských fíglů a dozvědět se, komu slouží!" řeknu zvesela a rty se mi podivně skřiví, takže to vypadá jako poloviční úsměv. ,, Tak? Co s tím hodláš dělat?" zopakuju svou otázku a pak se lehce předkloním: ,, A ke komu patříš ty? K těmhle asi těžko," kývnu k tělům mrtvých vojáků a pak kývnu na cestu po které zmizeli proxidikové: ,, A tamti k hodným také zrovna nepatří a jelikož jim velíš, tak musíš být buď hodně dobrý služenbík někoho mocného nebo jsi přímo jejich paní!" řeknu a čekám, jak na to zareáguje. |
| |
| Kdybych ti tak mohla říct... Napadlo mě, když se zmínil o dobré straně, sevřelo se mi srdce. Jak dlouho ještě budu muset tohle hrát... "Myslím, že už se moc ptáš...Nevím, kdo jsi, ale zkusím tě nezabít, pokud mi nezkřížíš cestu..." Usmála jsem se a pozvedla jedno obočí. Ten jeho pohled. Nemohla jsem uhnout, byl naprosto hipnotizující. Nikdy jsem sice nespouštěla potencionální hrozbu z očí, ale tohle bylo jiné. Dokonce mě napadlo, že by byla škoda ho zabít. Myslela jsem si, že po tom, jakou dobu hraju to divadýlko pro Twisteho zkázu, budu otužilejší. Jenže já prostě nebyla...zlá. Zato jsem to uměla dobře zahrát. "A pro tvůj klid...ne že by mi na něm záleželo, je to od každého trochu, ale i kdyby mě řídil sám osud, pořád budu volná..." |
| |
| Její poznámce o zabíjení se zasměju. ,, To by se ti asi nepovedlo," řeknu škádlivě, protože mě to nějak začalo bavit, navíc jsem měl pravdu, i kdyby mě dostala, tak stejně nezemřu, tak co? Rád bych si s ní zahrál, ale nechtěl jsem jí zabít, byla opravdu hezká. Její vlnité vlasy mě fascinovali. Odlepím se od stromu a příjdu k ní o pár kroku blíž. ,, Tak od každého trochu, hmmm?" přimhouřím oči a na chvíli mi v nich zaplaje oheň. ,, No asi se rozloučíme, ty máš svou práci a já svou, takže se poroučím, ale doufám, že se ještě někdy setkáme, drahá tak od každého trochu!" zasměju se zvesela a otočím se k odchodu. |
| |
| Možná nepovedlo, možná jo...rozhodně by mi to bylo líto... Když přišel blíž, zalil mě zvláštní pocit nutkání bavit se s ním dál...věděla jsem ale, že to nepůjde. Najednou jsem měla pocit, že jsem v jeho očích zahlédla...Ale ne, to nemůže být on... Mšla jsem chuť zakroutit hlavou, ale rychle jsem si to rozmyslela. "Tak dobrá, půjdem si po svých..." Usmála jsem se a mrkla na něj. Otočila jsem se a vyhoupla se na koně. Už jsem se neohlédla, protože jsem věděla, že kdyby mě nějaký z Twisteho lidí viděl, že jsem neznámého elfa nechala naživu, celý můj plán by byl v háji. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem ho nechala jít...to bylo poprvé. |
| |
| "Nazdárek Adriane.Copak tě sem přivádí?"Uslyším sotva vejdu do dveří. "Buď pozdraven bratře Arthure.Posílá mě mistr Aldran.Máš mi sdělit víc informací o řádění proxidiků na půdách království."Oznámím zkráceně a přejdu k jednomu z oken ze kterého je krásný výhled na severní pláně."Ty odjíždíš ty bestie zchladit?No tak to hodně štěstí."V jeho hlase je znít nejistota a strach.Jako vždy když někdo z nás někam odjíždí."Ale no tak jak těžké asi může být pár proxidiků.Já vím jsou to velké bestie ale dají se snadno zabít."Odvětím a nejistě se na Arthura podívám. "Ty jsi s proxidikem ještě nebojoval viď?Proxidikové jsou velké,houževnaté bestie a co je nejhorší: zabiješ jednoho a ostatní posílíš.Ano.To je jejich nejhorší eso.Ale v podstatě máš pravdu dají se snadno zabít když je ale nejdřív omráčíš,třeba ránou do hlavy.Mají odolnou kůži ale na břiše a v okolí hlavy je snadné ji prorazit.A taky dávej pozor na jejich styl boje.Pokud tě neskolí zbraní s radostí tě umlátí i holýma rukama."Vychrlí na mě množství informací které mě nedrobet zarazí."Odkud tohle všechno víš?Copak ty jsi s nimi bojoval?Vždyť jsi jen kněz..."Zeptám se a trochu se při posledních slovech uchechtnu. "Ano jsem jen kněz ale kněz co cestoval zemí po boku Svaté Aliance.Ta je na svých cestách beze strachu zabíjela a mě tak naskytli možnost o nich zjistit víc.A teď pojď ukážu ti pár míst kde ty zrůdy řádí nejvíc."Následuji ho do jeho velké pracovny kde začne na velký dubový stůl vykládat velkou mapu celého našeho království. "Nejvíc zasažené oblasti jsou tady,tady a tady."Ukazuje na oblasti na západní a jižní části Xalatu."Být tebou tak rozhodně začnu s úklidem na jihu tam to bude jednoduší.V západních částech už je to mnohem horší,někdo tvrdí že tam se potulují dokonce i démoni."Poslouchám jeho rady a dívám se obvzlášť na ty části na jihu.To je nedaleko od nás,snad se nevrhnou ty bestie i sem.Ale zase který blázen by útočil na klášter který je plný paladinů a božích válečníků?No pokud se tak opravdu stane naší nadějí by potom byla už jen Svatá Aliance. "Všechno důležité už teď víš tak ještě chvilku počkej sbalím ti něco na cestu."Odtrhneme se od mapy a přejdeme zase do menšího sálu kde začne Arthur balit do větší torny pár věcí jako například svěcenou vodu,pár váčků s nějakým podivným obsahem a nějaké to jídlo a peníze."Fajn všechno důležité víš a znáš tak už je načase vyrazit.A nezapomeň na moje slova.Hodně štěstí a bezpečnou cestu.Iljah s tebou."Rozloučí se se mnou a vyprovodí mě ze svých prostor dřív než stačím cokoli dalšího říct.Chtěl jsem se ho taky zeptat na něco o Twistovi ale možná je to lepší nevědět.Zamířím okamžitě do stájí kde si vezmu nejrychlejšího koně a vyrazím jak řekl Arthur na jih. |
| |
| Úprkem na sever Probudí mě dusod koní. Shrnu ze sebe lehkou deku. Spala jsem pod stromem. Svážu si vlasy a vytáhnu šavli. Kolem mě je stále slyšet dusot koní. Ale odkud? Odkud to jde? "Chyťte tu vílu! Musí tu někde být! Twiste říkal že je to nutné. začne někdo mluvit tichím "chraplavím" hlasem. Přece zvládnem chytit nějakou maličkou vílu! Jsme Twisteho vyvolení." z poza křoví se ozve nadšený pokřik spousty Twisteho vojáků. "Kouřoví démoni! Tak je to pravda že hlídají území na jihu Xalatu!" řeknu si a dám se na útěk. Ani sebelepší šermíř by s nimi nemohl bojovat sám. Běžím co mohu. Za mnou stále dupot koní a řev jezdců. Na cestě málem narazím do jakéhosi paladina. "Rychle na sever! Z jihu běží hordakouřovích démonů! Honem!" zakřičím a vzlétnu. Vytáhnu hvězdice a otočím se v pase. Střelím hvězdicí jedno přímo do srdce. Slyšela jsem že jinak by jeto nezabilo. |
| |
| Cestou necestou na jih Popoháním koně,dávám mu sílu aby mě jeho rychlé nohy donesly tam kam mířím. Zastavíme se až po chvilce na malém paloučku ze kterého je krásný výhled na nedaleký les.Nejvíce mě ale zaujmou velká oblaka černého kouře stoupající od země kdesi v srdci onoho lesa.Vypadá to že někdo tam nehezky zasáhnul.A nejspíš je to pravda. Slezu z koně a poplácám ho krku."Tak běž.Cestu domů znáš,dál už půjdu po svých."Sundám mu uzdu a dívám se jak uhání zpět do kláštera.Tak vzhůru na další část cesty... Chytnu své kladivo oběma rukama a vyběhnu směrem k lesu.Doběhnu až na hranici lesa kde však zpomalím a dál pokračuji již pomalejším krokem.Sotva ale ujdu pár kroků zaslechnu kdesi před sebou pohyb.Připravím se k případnému boji a jdu opatrně vpřed.Ale aniž bych to čekal ze stínů křoví a stromů vyběhne místo nepřítele překrásná víla. "Rychle na sever! Z jihu běží horda kouřových démonů! Honem!" Křikne jakmile proběhne kolem mě ale jakoby její slova na mě měla spíš pravý opak.Tak démoni ano?Na ty si teda posvítím ať je jich kolik chce. "Běžte slečno skrz mě se nedostanou."Nemyslím že bych je porazil ale zahnat bych je mohl dokázat.Pozvednu kladivo k nebi,vyřknu formuli a okamžitě po tomto úkonu mě oblije vlna zlatavého světla a utvoří jakýsi slabý,zlatavý štít který by ode mě měl držet dál ty bestie."Máte na výběr pánové.Buď odtáhnete zpátky odkud jste přišli nebo bojujte a dejte mi šanci abych vás tam nasměroval sám.A věřte že pocítit sílu mého kladiva opravdu není příjemné."Řeknu sebejistě a stojím plně připraven v bojové pozici.Nevím jak se rozhodnou ale určitě tady dojde na ostří nože. |
| |
| Zastavím se a otočím se na muže. Stále letím. "Ty jsi ještě s kouřovími démony nebojoval že ne? " zeptám se. Jen bláhovec by chtěl takovou hordu porazit sám. "A neříkejte mi slečinko ani slečno! Jsem Vuna jasný?!" zakřičím a vytáhnu šavli. "Kouřoví démoni jsou sakra zákeřní! Zabiješ je pouze ránou do srdce! Kdykoliv se můžou proměnit v kouřž a ty se nebudeš moc bránit!" varuji ho. Slétnu na zem vedle něj a když s nimi začne mluvit udělám úšklebek. Žůůůžo! Zelenáč! Musím mu pomoct jinak ho rozkrájí na kousky! Neví co dělá!" řeknu si. "To je sice hezký že se s nuima bavíte ale vrhnout se bezhlavě do boje taky není nejhorší plán!" zašeptám mu do ucha když si všimnu jak démoni dělají úšklebky. Vzlétnu znovu a šacvli stále svírám pevně v rukou. "Za Xalat!" zakřočím a vlétnu rovně (kolmo ---->>) přímo do hordy démonů. Některé porazím na zem. Rychlostí lepší než elf a přesností zabijáka rozdávám rány do srdce. První... Druhý.... Třetí! |
| |
| Jela jsem tak rychle, že za kopyty mého koně zůstával neobyčejně vysoký mrak prachu. Chtěla jsem už být u Twisteho pro rozkazy na úkol, na který jsem čekala od té doby, co jsem měla vidinu, že ho porazí poloviční elf a poloviční démon. Ta vidina byla tenkrát dost nejasná, ale byla jsem si jistá, že jde o věštbu. Vždy, když to byla věštba to bylo od vidiny odlišené. Jakoby mi v uších zněl můj vlastní hlas a odříkával slova, která znamenala budoucnost. Obrazy pak byly rozmazané. Z téhle věštby jsem si pamatovala jen oheň…spoustu ohně. “Moc černokněžníka, který se prohlásil za ničitele národů se brzy změní v prach, stejně jako jeho tělo. Neboť existuje poloviční démon s dobrým srdcem, který je chráněn nejen svou silou, ale i příslibem, že věštkyně jeho osudu má jeho život ve svých rukou. Nemůže zemřít, dokud ona dýchá…“ Pamatovala jsem si ta slova do písmene tak jasně, jakoby je znovu někdo říkal. Vybavila jsem si znovu tvář toho elfa. A jeho oči. Opravdu jsem měla počit, že vidím oheň. Ale pokud to byl on, jistě se znovu setkáme a nejspíš to bude dřív, než předpokládám. Otázka byla, jak to udělám, abych ho dostala k Twistemu. Už ví, že velím proxidikům, nevypadal, že je hloupý. Dojde mu, že dělám pro Twisteho a stačí,když se na mě zeptá v jakékoli vesnici v okolí. Každý mu řekne, co jsem zač. Potom si nezískám jeho důvěru, pokud mu neřeknu všechno. Ale pokud je to on. Možná by bylo lepší, říct mu pravdu. Pokud to stihnu, než mě zabije. |
| |
| Otočil jsem se, abych viděl, jak odjíždí. Byla mi velice sympatická, ale já jsem musel pokračovat v tom, co započalo již dávno a rozhodně nemělo v brzké době skončit. Zmizel jsem v porostu lesa a pak mě napadlo, že bych mohl zjistit trochu blíž, co je ona dívka zač. Vydal jsem se podél lesa dál, aby mě nemohla slyšet ani vidět, ale ani aby se mi ztratila z dohledu. Sledoval jsem, jak jede na koni. Pohyby dokonale ladné. Dohnala proxidiky jako nic. Zastavil jsem se a vyčkával. Nakonec jsem se, ale rozhodl, že tady nejsem k ničemu, tak jsem se vydal opačným směrem, kde ležela jedna větší vesnice. Už jsem byl na cestě moc dlouho a potřeboval jsem si na chvíli spočinout. Cesta tam mi trvala déle, než jsem předpokládal, takže jsem do vesnice dorazil těsně před setměním. Málem jsem dorazil pozdě, brána do vesnice už se zavírala. Vždy po setmění se brána zavřela a otevřela se až za úsvitu. Počkali na mě a já jim za to poděkoval, potom jsem vyrazil do nejbližšího hostince. Sedl jsem si zády ke stěně a poslouchal zvěsti o tom, co se děje v okolí. Byly to většinou pindy starých babek, ale přeci jenom mě jedna zvěst zaujala. Byla o mocné Twistého bojovnici a služebnici, která má vlasy černé jako noc a je neuvěřitelně rychlá a nebezpečná. Prý je to jeho pravá ruka, která za něj dělá vše to nebezpečné, co by on neudělal. Zastavil jsem jednoho z vesničanů, který o ní mluvil, a zeptal jsem se, jak přesně vypadá. Popsal mi ji a mě zmizeli jakékoli emoce z tváře, pouze oči mi nepatrně ztmavly. Došlo mi, že jsem nechal běžet Twisteho služebnici. Musel jsem se hodně ovládat, aby mě neovládl vztek a nenávist. Zvedl jsem se od stolu a odcházel, zapomněl na jídlo a pití, které jsem si objednal. Ve chvíli, kdy jsem opustil hostinec, jsem se nechal prostoupit ohněm, který ve mně vřel. Rozběhl jsem se zpět k místu, kde jsem jí zahlédl naposledy a doufal jsem, že ji tam ještě najdu. Dorazil jsem tam mnohem rychleji než do vesnice, přitom to byla stejná vzdálenost. |
| |
| Dostala jsem od Twisteho povolení vyrazit hned. A taky jsem dostala volnou ruku a tolik času, kolik uznám za vhodné, že potřebuji. Vzala jsem si jen své dýky. Opasek s vrhacími nožíky. Měla jsem je obzvlášť ráda. Byly sotva zahlédnutelné a když se vrhly do správného místa, lehce způsobily smrt. Přehodila jsem přes sebe dlouhý černý kabát z elfské látky. Byl hřejivý a ochránil před deštěm a přesto byl lehoučký jako satén. Vyšla jsem po setmění. Pořád mi vrtal hlavou ten elf. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je to on, koho hledám. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než to zjistit. A pokud už zjistil, kdo jsem, což jsem nepochybovala, protože se o mě dost mluvilo, bude mě chtít zneškodnit a tak se vrátí na místo, kde jsme se potkali, aby mě vystopoval. Tak mu půjdu naproti. Mýtina Doběhla jsem tam a tiše se podívala na mýtinu skrze stromy. Stál tam, měla jsem víc štěstí, než bylo možné. Takže když je tu, má doměnka se potvrdila. Jde po mě. Teď mu jen musím stačit říct pravdu, protože jinak zabije svou jedinou výhodu proti Twistemu. Já ho zabít nehodlala. I kdybych měla zemřít, pořád bych věděla, že díky tomu žije ten, co dokáže porazit člověka, kterého jsem na světě nejvíc nenáviděla. Vystoupila jsem tichým krokem na mýtinu. Stál teď ke mě zády. "Doufala jsem, že tu budeš..." Otočil se pohotově za mým hlasem a já čekala, co přijde. |
| |
| Mýtina Nebyla tam, rozhlížel jsem se a snažil se najít nějaké vodítko, které by mě k ní dovedlo. Byl jsem naštvaný, obelstila mě a já ji nechal jít, ale teď jsem to nehodlal dopustit. Myslel jsem, že se vydám po stopě, kterou jsem zahledl v zobředlé půdě, ale potom se za mnou ozval její melodický hlas: ,, Doufala jsem, že tady budeš..." Otočil jsem se na ní a lsedoval jí nenávistným pohledem. Modré oči zmizeli v nenávrátnu, nahradila je černota. ,, Čekala? Skutečně?" zeptám se chladným hlasem a potom se na ní vrhnu. Vytáhl jsem jedinou zbraň, kterou jsem měl u sebe, tedy asi čtyři palce dlouhou dýku, kterou jsem měl ukrytou ve vysoké botě. |
| |
| Jeho oči dostaly uhelný nádech a mě bylo v tu chvíli jasné, že jsem ho našla. Teď zbývalo to nejhorší. Převědčit ho o tom, že to není tak, jak myslí, a to v průběhu boje. Vrhnul se na mě s dýkou a rychlostí, jaká byla pro mě obvyklá a mým protivníkům dělala takové potíže, mi zamířil přímo do srdce. Ve vteřině jsem držela v rukou dýky a jeho úder stihla akorát vykrýt. Nechtěla jsem útočit, dokud to nebude nutné. Naše ruce se pohybovaly v neuvěřitelné rychlosti a cinkání kovu se ozývalo v bojové melodii. Bylo to dost vyrovnané. Byl opravdu dobrý, ale to já byla taky... Mezi údery jsem se ironicky zasmála. "Věděla jsem, že nebude šance... obejít se...bez boje, ale...co kdybys, chvíli přestal zuřivě máchat tou dýkou a zkusil si poslechnout...co ti chci...krucinál...říct?! Zkoušet zabít mě můžeš i potom..." Vykopla jsem vysoko, abych mu vyrazila dýku z ruky a ta se zacinkáním dopadla na kámen na zemi. Na jeho dlani se objevil Fireball, ale vypadal, že chce něco říct. Já však nespustila ohnivou kouli z očí,abych se jí kdyžtak stihla vyhnout. |
| |
| Vykryla můj útok s naprostou přesností. Nepřestával jsem útočit, ale ona mé rány odrážela s naprostou precizností. Fascinovalo mě to a štvalo najednou. Na jednu stranu jsem toužil po její smrti jako po smrtí každého služebníka Twistého a jemu podobným šmejdům, ale na druhou stranu mě něčím fascinovala, přitahovala. Slyšel jsem, jak mě přemlouvá, abych si ji vyslechl, ale nějak jsem nechtěl, aby mě zase přesvědčila o něčem jiném než o tom, co jsem měl teď v hlavě. Příliš jsem se zarazil a ona toho využila k tomu, ab mi vyrazila dýku z ruky. Ozvalo se cinknutí kovu o kámen a hned v zápětí jsem držel v ruce fireball. ,, Co by jsi mi tak chtěla říct? Že je to omyl? Že jsem se spletl? To si nech pro jiné blázny, kteří ti uvěří. Ale poslouchám, máš minuty, ab yjsi mi to vysvětlila. pak tě sežehnu na kus spáleného uhlíku," řeknu chladně, ale už to, že jsem jí dal šanci, tak bylo něco, co se ke mě vůbec nehodilo. |
| |
| Zakroutila jsem očima nad jeho výhružkou. "To právě nedělej, protože by si uškodil sám sobě...Krucinál můžeš to zhasnout?!...Vím, kdo jsi a taky vím, že nebude snadné tě přesvědčit. Můžeš si myslet, že jde o trik, já sama bych si nejspíš nevěřila. Nevyvracuji to, co jsi o mě zjistil, ať už je to cokoliv. Víš ani nevím proč jsem se rozhodla říct ti pravdu. Nejspíš je to nejjednodušší pro nás oba...Twiste vyvraždil mou rodinu a vypálil naše město, když jsem byla malá. Jediné, co mi zbylo, byly tyhle dýky, které ukoval můj otec a já tenkrát přísahala, že se pomstím. Dlouho jsem byla mezi královskými strážemi, získala jsem potřebný výcvik, který můj otec nestačil dokončit a pak jsem dostala nápad, že když se dostanu k Twistemu tak blízko, dovolí mi proniknout do jeho tajemství, najít jeho slabiny. A tak jsem šla do jeho služeb a dostala se tam, kam jsem chtěla. A pak jsem vyřkla věštbu...o tobě. Proto vím, kdo jsi. Říct o ní Twistemu byl poslední krok k němu a já doufala, že úkolem přivést tě, aby tě mohl zneškodnit, pověří mě. Udělal to, čímž udělal také největší chybu svého života. Já mu totiž neřekla obě části věštby...a aby sme to měli za sebou, ta věštba zní takhle: Moc černokněžníka, který se prohlásil za ničitele národů se brzy změní v prach, stejně jako jeho tělo. Neboť existuje poloviční démon s dobrým srdcem, který je chráněn nejen svou silou, ale i příslibem, že věštkyně jeho osudu má jeho život ve svých rukou. Nemůže zemřít, dokud ona dýchá…" Na chvíli jsem se odmlčela, jeho výraz byl nečitelný. "A tak jsem se tě vydala hledat, což po dnešním setkání nebylo těžké. Ale ne proto, abych tě přivedla na smrt, ale proto, abys zbavil svět toho hnusnýho červa, co mi zničil život. A nejen mě..." |
| |
| Poslouchal jsem její řeči a rozhodně jsem nehodlal nechat zmizet fireball z ruky. Jak se zdálo byla z toho nervózní a to se mi hodilo. Kdžy skončila, tak jsem nevěděl, co mám dělat, jestli ji věřit nebo ne. Taky to mohla být past. Obvlášť se mi nelíbilo to, že ví o tom, že jsem nesmrtelný. Nevěděl to nidko, takže říkala mi pravdu? Nebo jak se to dozvěděla? Ani jsem si neuvědomil, že mi zmizel fireball z ruky. ,, Jestli je to pravda, pak ..... ti nebude vadit, že zabiju ..... " v ruce se mi objevil Fireball a mnohem větší než předtím: ,, toho proxidika, co to všechno slyšel," řeknu amrštím fireball přesně tam, kde před chvíli stál obrovský proxidik. Jeho kůže byla odolnějš proti ohni než kůže obyčejného člověka, ale to mi nevadilo. Potřeboval jsem ho zbrzdit. Proběhl jsem kolem dívky a vrhnul jsem se na proxidika holíma rukama. Chytil jsem ho za hrdlo a začal jej škrtit, aby ztratil vědomí z nedostatku kyslíku. Nakonec se mi to povedlo, za cenu několika bodných zranění, které se ale rychle hojila. Ještě víc jsem v sobě podpoil démona a urval jsem proxidikovy hlavu, kterou jsem zahodil. Potom jsem se otočil na dívku, která mě tolik fascinovala: ,, Tak co máš v plánu?" zeptám se a sednu si na zem. |
| |
| Otočila jsem se a spatřila Miase, nehnula jsem ani brvou, když se na něj vrhnul, sledovala jsem jejich boj, když mi bylo předem jasné, kdo to vyhraje. Propátrala jsem očima okolní stromy, abych zjistila, zda byl sám, ale skoro jistě jsem věděla, že sám byl. Byl totiž jediný, co o mě kdy měl pochyby. A tím pádem jediný, logicky uvažující. Když skončil, posadil se do trávy. ,, Tak co máš v plánu?" Neubránila jsem se úsměvu. "Za prvé, hned zmizet. Ostatní proxidikové museli jeho smrt cítit nárůstem svých sil..." Natáhla jsem ruku, abych ho zvedla ze země. Kupodivu ji přijal a vyhoupl se do stoje vedle mě. Zamířili jsme do lesa rychlým krokem. "Za týden vysílá Twiste většinu svých lidí do hlavního města. Bude lehce přemožitelný a navíc to nebude čekat...mimochodem se omlouvám, zapoměla jsem se představit. Nagila Fatiël..." |
| |
| Poslouchám Vuniny rady ohledně kouřových démonů a bedlivě každého z nich pozoruji. "Stejně bych se s nimi dříve či později musel utkat."Prohodím a chytnu pevně kladivo oběma rukama.Z úšklebků všech démonů lze poznat že moji radu nebrali na vědomí.Jakožto zplozenci pekel ale proti mě stejně nemají moc šancí. "Hodně štěstí při zasazování ran na správná místa Vuno."Popřeji a hned po jejím náletu se pustím do několika démonů co jsou obvzlášť překvapeni nečekaným útokem.Moje aura kterou jsem kolem sebe vyvolal nutí démony držet se ode mě dál neboť jakmile překročí její mez budou spalováni božím světlem.Naneštěstí jen dočasně. I přesto jak je moje kladivo těžké s ním bojuji jako kdyby nebylo o moc těžší než meč.Železnou násadou úspěšně vykrývám jeden útok za druhým a ještě úspěšněji zasazuji tvrdé nelítostné údery které odhazují démony dobrých pár metrů.Zaměřuji se hlavně na hruď kde se ukrývá jejich prohnilé srdce.Pošlu vás zpět tam odkud jste přišli bestie!Mihne se mi hlavou a dávám pozor aby mě démoni neobklíčili,z toho bych se pak hůře dostával.Sem tam po očku sleduji i Vunu jak se jí daří proti našim "přátelům". |
| |
| ,, Za prvé, hned zmizet!" natáhla ke mě paži a já ji přijal. Posatvil jsem se vedle ní a pak jsme společně vyrazili do lesa rychlím krokem. Dívka mi zatím vyprávěla o tom, co má v plánu Twiste a já ji pozorně poslouchal. Potom se mi představí a já se pousměju: ,, Já se také omlouvám, Nagi, já se totiž také nepředstavil. Jsem Final!" řeknu a vůbec mi nedojde, že jsem jí oslovil Nagi, přišlo mi to tak přirozené, že jsem se nad tím nepozasatvoval. Procházeli jsme lesem a já se najednou zastavil, protože jsem vycítil přítomnost několika dalších démonů. Nebyli příliš blízko, ale také nebyli dost daleko. ,, No, myslím, ž by jsme měli najít nějaký jiný směr nebo úkryt, brzy se tudy totiž prožene velké množství démonu a pochybuju, že je pouze mi dva zvládnéme, tak pokud mi to dovolíš, tak já tyhle lesy znám!" řeknu a počkám dokud nekývne, potom zamířím kousek stranou k souvyslé řadě menších skalek. Jedna z nich měla v sobě dutinu, kam jsme se mohli ukrýt. Naznačil jsem jí, ať jde první. Snažil jsem se být galantní a přitom jsem netušil proč. |
| |
| Nagi?...tak mi nikdo neřekl od...no nikdy... Usmála jsem se a zkoumavě se mu zadívala do očí, byly zase modré. Zmínil se o démonech a já ho následovala, kam mě vedl...Vešli jsme do dutiny, nechal mě jít první a já vešla do tmy. Za pár vteřin si oči přivykly tmě a já viděla obrysy stěn. Byla jsem hrozně ospalá, posledních několik dní mě Twiste pořád někam posílal a já skoro nespala. Zívla jsem a prohrábla si vlasy. Opřela jsem se o stěnu a když jsem chtěla opřít pravou ruku, nic jsem nenahmatala. Byl tam nějaký průchod. vlezla jsem tam. Byla to malá jeskyně, v jejímž stropě byla díra a odkrývala pohled na noční oblohu plnou hvězd a dodávala tak jeskyni trochu světla. "Vadilo by ti, kdybych se trochu vyspala, než budeme pokračovat? Jsem už téměř nepoužitelná..." Usmála jsem se a po tom, co řekl, že ne, svlékla jsem kabát a položila ho na zem, abych se na něm následně uvelebila. Trvalo mi neuvěřitelně malou chvíli, než jsem usnula. |
| |
| Sednu si na kámen. Provokativně se usměju na jednoho z démonů. Vytáhne veliký těžký dlouhý meč. Démoni si vážně neumí vybírat zbraně! Vždyť ten meč něudrží... a vůbec... Takoví je pro barbary! Kdyby se na mě vrhnul mohla bych uhnout... s tímhle mečem musí být neuvěřitelně neohrabaný! Zabodl by meč do toho... On to ani není moc kámen... Spíš kamínku s velikou vrstvou mechu a listí!" přemýšlím. A jak jsem si myslela tak se stalo. Démon se zbrkle rozběhl,meč držel nemotorně v obou rukou a když byl skoro u mě... Uhnula jsem a on zabodl meč do kamene. Ihned jsem vytáhla šavli a bodla hoi do srdce. Paladinovi to také šlo ikdyž nebyl na boj s démony zvyklí. Neustále musel vykrývat rány, o kterých ani nevěděl dkud jdou. Když mu nezbývala sílůana to jeho silové pole,nezbylo než se bránit zbraněmi. Byl bystrý a rychlí. Pak se ale stalo něo co nemohl nikdo čekat. jeden z démonů udělal ve vzduchu kotoul,kopl paladina do zad a povalil ho. Chtěla jsem mu pomoci. Zbyli už jen dva démoni. Vůdce, který je zaneprázdněn paladdinem a... Druhý proti mě házi milióny lehkých otrávených hvězdic. Chci jít paladinovi napoc ale druhý démon na mě stále vrhá záplavy hvězdic. Paladin leží bezmocně na zemi. Chce udělat kouzlo ale... Démon ho bodne do zad. "Adriane né! Miláčku!" zakřičím a ani nevím kde se to vemně vzalo. S obrovskou zuřivostí bodnu do srdce prvnímu,.a řítím se k druhému démonovi. Jakobycbh měla vztek a zároveň výčitky svědomí že jsem paladinovi nepomohla. "Rhááááá!" zakřičím a zabodnu i posledního. Paladin upadá do bezvědomí. |
| |
| Démoni padají jeden po druhém jako bezmocné mouchy.Nejsou zas tak silní jak jsem si myslel ale někteří mi dali opravdu zabrat. Zaměřím se na předposlední dva kteří na mě jdou s velkými obouručními meči."Víte hoši pro boj s obouručními zbraněmi potřebujete hlavně sílu...a hlavně...je taky nepostradatelná dostatečná hbitost..."Zažertuji si pro sebe a vykryji jejich chabé útoky.Vypadá to že i démony přepadá vyčerpání.Podaří se mi jednoho ránou pěstí srazit k zemi a mezitím co se druhý stavěl do bojové pozice jsem využil času který se mi dostal na rozmach a zasáhl ho plnou silou do hrudi kde to odporně zakřupalo.Poté co se jeho mrtvé tělo skácí k zemi zamířím k druhému který se teprve staví na nohy."Víte démoni by si neměli začínat s paladiny.Je velmi vysoká šance že vás propálí Světlem dřív než cokoli uděláte."Řeknu a silnou ranou do zad ho posílám jako jeho druhy na věčnost. Chystám se jít na pomoc Vuně ale naneštěstí mě kdosi silně kopne do zad až spadnu nepříjemně na obličej a kladivo se mi vyrazí z ruky a přistane opodál.U všech svatých!Musel jsem jednoho bastarda přehlédnout,zapomenout na něj zatímco on za mnou kul své pikle.Rychle štít honem! Napřáhnu ruku před sebe a začne se mi v ní tvořit malá,fialová kulička která spíš připomíná rotující prach."Ishna..."Vykřiknu formuli ale nedořeknu neboť v zádech ucítím velkou palčivou bolest.Dech začne být čím dál těžší a před očima se mi začne rozprostírat velká černá mlha.A po několika vteřinách ihned ztrácím vědomí. |
| |
| Vešli jsme do jeskyni a pak hlouběji do propadliny, které pak umožňovala vidět nebe plné hvěz, měsíc pouštěl do jeskyně trochu světla. Nagila mě poprosila, jestli by se nemohla trochu prospat, aby byla k něčemu až vyrazíme. Kývl jsem a sledoval, jak se ukládá ke spánku. V zápětí usnula, musela být skutečně hodně unavená. Já jsem také na chvíli zavřel oči a upadl do mikrospánku. Vzbudil mě šramot, ale to se jen Nagi otáčela ve spánku. Když jsem se podíval nahoru spatřil jsem světlající oblohu. Musel jsem usnout tvrději než jsem chtěl. Naklonil jsem se k Nagile a zašeptal: ,, Vstávej, musíme vyrazit!" |
| |
| Otevřela jsem oči. Bylo to jako bych spala jen pár vteřin. Skláněl se nade mnou a mě došlo, jak moc je hezký. Posadila jsem se a prohrábla vlasy prsty. Podívala jsem se na oblohu. Museli jsme spát dlouho. "Kam vlastně chceš jít?" Zívla jsem a promnula si oči. Jak jsem se rozkoukávala, došlo mi, že jsem docela odpočatá. Zastčila jsem dýky do poutek na botách a zvedla se. Jednou jsem klepla kabátem, abych z něj setřepala prach ze země jeskyně. Final pšíknul. "Jejda, promiň..." Zakřenila jsem se omluvně a oblékla si právě oklepaný kabát. Nejspíš mu prach z něj vlítnul přímo do nosu. Vylezli jsme z jeskyně a obloha začínala chytat červený nádech, jak vycházelo slunce. Podívala jsem se k obzoru a nemohla uvěřit tomu, že už nemusím hrát tu příšernou hru. |
| |
| Probrala se, zeptala se kam chci jít a pak si začala vytřepávat kabát, což mě přinutilo si kýchnout, nos mě strašně zasvědil. Omluvila se, ale i tak jsem se nedokázal usmát. Když se doupravila, tak jsme vyšli ven, přítomnost démonů nějak zanikla, takže museli někde zmizet, což mě potěšilo. Slunce právě vycházelo a barvilo oblohu do ruda. No rád bych se dostal do nějakého města, abychom se trochu najedli. K vůli tomu, že jsem tě šel najít jsem se nestihl najíst, tak co kdybychom se vydali do Nastalie na pořádnou snídani? |
| |
| Myslím, že bude lepší, když půjdeš sám...Já počkám v lese a něco si ulovím. V hostincích mě nevidí rádi, což jistě chápeš. " Ušklíbnu se a znovu se zadívám do slunce. Bude mi trvat hodně dlouho, než si napravím tu šílenou reputaci. Vzpoměla jsem si, co o mě říkal Frost...krásná zkáza lidstva. Zvedl se mi žaludek. "Vlastně ani nemám hlad...Půjdu s tebou co nejblíž městu." Otočila jsem se na něj a prohlédla si jeho výraz. V tom načervenalém světle mu to hrozně slušelo. |
| |
| Chápal jsem jí, ale musela se snažit proti tomu bojovat. ,, Snad si nemyslíš, že mě tam vidí rádi?" zeptám se s úsměvem na rtu a pořádně si ji prohlédnu. V tom ranním světle vypadala ještě krásnější, pokud to jen bylo možné. ,, Pojď se mnou, přinejhorším je zaženu a budu tě vydávat za svou ženu, tvrdě odmítnu, že jsi ta, za kterou tě považují," pobídnu ji a pomalu vyrazím k městu, které jsem moc neznal, ale doufal jsem, že tam lidé nejsou tak pověrčivý a hlavně, že nemají někde čaroděje. Zatímco jsem šel, tak jsem mluvil na Nagi: ,, Hlele, ale jestli fakt nechceš do města, tak můžeme zůstat v lese a něco si ulovit, není to pro mě problém, dokonce ti ten úlovek rovnou upeču!" zasměju se a pohlédnu na ni a čekám na její rozhodnutí. |
| |
| Když prohlásil, že mě bude vydávat za svou ženu, zasmála jsem se. Byla to vtipná myšlenka... "Nesmírně si vážím toho, že bys to pro mě udělal, ale raději bych zůstala v lese...Ale pokud chceš, klidně běž do města sám, opravdu mi to nevadí. Nemusíš to dělat kvůli mě, jsem zvyklá být sama..." Zkřivila jsem rty v realistický úšklebek. Posledních pár let jsem byla sama. Vlastně víc, než jen pár. Všechno v mém životě se točilo jen okolo Twisteho a mé nenávisti vůči němu. Přišla jsem si podivně prázdná. Ale jakoby s ním vešel do mého života nový smysl. On byl můj nástroj pomsty a zároveň jsem si byla skoro jistá, že z nás budou přátelé. |
| |
| Rozhodla se zůstat v lese a mě se samotnému do města nechtělo. ,, Zůstanu s tebou v lese, už dlouho jsem si nic vlastnoručně nelovil, tak co kdybychom si zahráli takovou hru? Kdo první uloví nějaké zvíře, které bude k jídlu vyhrává!" pobídnu jí hravě, protože jsem ve své blízkosti již strašně dlouho nikoho neměl. Přišlo mi to, že jsem si na samotu už zvykl, ale nakonec mi došlo, že na samotu si člověk nikdy nezvykne. Doufal jsem, že se ke mě přidá, že budeme přátelé, tak dlouho jsem neměl žáného přítele. Samota je hrozně ubíjející. |
| |
| "Dobře...zatím si vymysli, co je výhra." Zasmála jsem se a šibalsky na něj mrkla. Vytáhla jsem jednu ze svých miniaturních kudliček a tiše se rozběhla opačným směrem, než on. Poslouchala jsem každé šustnutí, když jsem uslyšela chroupání. Otočia jsem se. Seděl tam párek zajíců a přežvykovali kus nějaké zeleně vzala jsem si další nožík i do druhé ruky a oba najednou vrhla. Zabodli se jim přímo do hlavy, takže nestihli vůbec nic. Vytáhla jsem z nich nožíky a vzala jsem je za uši. Došla jsem zpět na palouček, kde jsme se předtím rozešli. Bylo mi jedno, kdo vyhraje. Cítila jsem se v jeho společnosti dobře a to mi stačilo. |
| |
| Její: ,, Zatím si vymysli, co je výhra." mě rozesmálo, ale to už jsem běžel opačným směrem než ona. Zdálo se mi, jakoby se mi schválně všechna zvířata stratila. Nakonec jsem si všiml menšího jelena, který byl pro mě tou pravou kořistí. Skočil jsem k němu a jediným pohybem rukou jsem mu zlomil vaz. Vzal jsem si ho na záda a vrátil se na místo, kde jsme se rozešli. Ona už tam byla a měla u sebe dva zajíčky. Usmál jsem se a položil k nim jelena. ,, Tak, vyhrála jsi, vyber si svou výhru!" pobídnu jí a lehce se usměju. Byla mi simpatická a bylo mi s ní celkově fajn. Přemýtal jsem o tom, co si asi vymyslí a mezitím jsem pozoroval její úlovek. Musela být hodně dobrá, když dokázala ulovit zajíce. Jsou hrozně rychlí a hbytí. Její reflexy musely byýt vyšponované na maximum. Všiml jsem si, že zající mají na svých čelech dírky po nožících. ,, Skvělá trafe!" pochválím ji a pak pozbírám nějaké ty větve, které zapálím menším ohýnkem. Než Nagi stáhne králíky a srce z kůže, oheň již vesele praská. ,, Tak vybrala sis svou odměnu?" zeptám se zvědavě. |
| |
| Přišel jen o malou chvilku později a nesl jelena. Vedle něj moji zajíci vypadali trochu uboze. Přesto řekl, že jsem vyhrála. Moc jsem s tím nepočítala , a tak mě jako výhra vůbec nic nenapadalo. Usmála jsem se jeho pochvale směřované k zajícovým dírkám na hlavě. Stáhla jsem zvířata z kůže a vyndala vnitřnosti. Final zatím rozdělal oheň. Uděla jsem z pevných větví provizorní rožeň a navlékla na něj maso. Znovu se zeptal na výhru a já se ušklíbla. "Někdy si to vyberu..." Mrkla jsem na něj. Slunce už vyšlo a trochu se oteplilo. Sundala jsem kabát a sedla si na něj. Dívala jsem se do praskajících plamenů. "Co máš v plánu, až skončíš s Twistem?" Ani jsem nevěděla, jak mě to napadlo...Možná proto, že jsem sama nevěděla, kam můj život směřuje. Do té doby, než bude ten bastard mrtvý, jsem měla jasný cíl, ale potom? Celé moje město je na prach, do královských služeb už se vrátit nechci...a tak vůbec netuším, kam mě nohy ponesou. |
| |
| ,, Někdy si to vybereš?" usměju se a pak se zeptám: ,, Mám se bát?" Sledoval jsem, jak navléká maso na provizorní rožeň a pak, jak se maso pod vlivem plamenů mění. Najednou mi v paměti vyvstala vzpomínka na dům, který jsem zapálil. Bylo v něm tělo mé matky. Měnilo se stejně jako těla těch králíků? Podíval jsem se na vlhkou zem a chtěl jsem zmizet. Cítil jsem se zase strašně sám. Až její slovo o tom, co hodlám dělat poté, co se vypořádám s Twistem mě přivedla do reality. ,, No já vlastně nevím, chtěl jsem se zabít, zbavit tenhle svět další zrůdy, jenže to bych musel ublížit tobě a to asi nedokážu, takže tím mé plány, jaksi padají." řeknu a podívám se jí do očí. |
| |
| "Zrůdy? Finale...víš vůbec jak moc znamenáš pro tenhle svět? Porazíš Twisteho a tím zachráníš miliony životů, spousty nádherných lesů...Navíc, máš dobré srdce, vím to lépe, než kdokoli jiný a poloviční démon s dobrým srdcem...to chce obdiv, a to velký. Přemoct temnotu v sobě je to nejtěžší, co může být. Můžeš udělat chybu, ale nikdy nepochybuj o tom, kdo jsi." Dívala jsem se mu přímo do očí, ve kterých se odrážely plameny. Nechápala jsem, jak si někdo takový může o sobě myslet, že je zrůda. Někdo, komu je souzeno změnit svět. Ale co já? A můj trest za to, co jsem udělala pro svou pomstu. Ty vypleněné vesnice...tolik mužů, které jsem zabila...otců, bratrů, manželů...to mě nebylo souzeno žít. Vlastně už jsem neměla pro co. Lidé mě nenávidí, rodina je vyvražděná, domov vypálený...a začít znovu? Nevím jestli bych to dokázala. |
| |
| Poslouchal jsem její slova, ale vůbec jsem jim nerozuměl. ,, Já ale nemyslel na své činy, myslel jsem svou podstatu. Jsem démon a ti by v tomto světě neměli být. Chápeš mě Nagilo? Dpážeš pochopit, že jsem něměl existovat, že jsem se vůbec neměl narodit?" zeptám se naštvaně, ale i smutně. Cítil jsem se hůř než kdy jindy, protože její obhajoba, mé prohnilé duše mě děsila. Vždycky jsem se viděl jako zrůda a to se nezmění. Věděl jsem, že nebýt Twisteho, tak se sem můj otec nikdy nedostane, nesplodí s mou matkou zrůdu a kdyby nebylo matky, tak by mě zavčasu zabil. Jenže takhle zemřela ona, dobrá zaklínačka, která měla šanci zničit Twisteho, ale místo ní jsem tady zůstal já. Chladný, nebezpečný a hlavně ohavný tvor. Nikdy jsem se nevnímal jako elf. Cožpak elfové dokáží zabít jiného démona holíma rukama, copak dokáží vytvářet oheň, který dokáže sežehnout celou vesnici, aniž by mu v tom někdo zabránil? Ne elfové takový nejsou, ale já takový jsem, takže elf nejsem, jsem jen démon. Démon, který musí zemřít. ,, Budoucnost je příliš dalko, tak to teďnebudeme řešit, ano?" zvednu hlavu. Doufal jsem, že si mého vnitřního souboje nevšimla, ale asi všimla. Potom jsem si všimnul, že masio už je udělané,tak jsem ho vzal do ruky a stáhl ho z provizorní rožně a půlku podal Nagi: ,, Dobrou chuť!" popřál jsem jí. |
| |
| Vůbec jsem neměla na mysli jeho činy, ale právě jeho podstatu. Jeho dobrou stránku, která přemohla tu zlou. Nechtěla jsem se s ním o tom přít. "Potom si vybírám svou výhru...pokud mě zabijí, chci, abys zůstal naživu..." Štvalo mě, v jaké se viděl světle. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by vzal mé přání vážně, byla to jen hloupá hra o lovu a já chtěla velkou výhru. Pro něj...Jenže on to prostě nechápal. Nemohl pochopit, co znamená pro lidi. Neměl moje vidiny. "Dobrou chu't..." Snědla jsem jen kousek králíka a spousta masa zůstala nad ohněm. Opravdu jsem neměla hlad. Přesto, že navrhnul, že necháme budoucnost budoucností, já se myšlenek o té své nemohla zbavit. Možná bych se mohla za své hříchy nechat popravit. Lidi by to nejspíš potěšilo. Sledovala jsem jeho obličej. Nejspíš sem ho naštvala, protože se tvářil dost popuzeně. "Půjdu se kouknout po nějaké vodě..." Oznámila jsem a odkráčela do zpátky do lesa...Stačila jsem ujít jen pár metrů, když mi okolo hlavy prosvištěl nůž. Otočila jsem se a spatřila několik skřetů. Byli odporní a navíc dost vzteklí. "Ale no tak...to nemůžu mít aspoň chvíli klidu?" Zaskuhrala jsem a vytáhla dýky, než jsem však stačila něco udělat, ucítila jsem dlouhé ostří, jak se mi zabodlo do zad. Nechápavě jsem se sesunula na kolena. Jakto, že jsem ho neslyšela?... Chtěla jsem se pokusit zvednout, ale rána byla hluboká a šlo to dost těžce. Stačila jsem spatřit Finalův obrys, než mě skřet útočící zezadu praštil něčím těžkým do hlavy. |
| |
| Když řekla, že si jako svou výhru přeje, že pokud zemře, tak já zůstanu na živu, tak jsem se zarazil. Tohle jsem nečekal, jak si mohla přát něco takového. Díval jsem se, jak jí králíka, ale nedojedla ho, potom mi oznámila, že jde pro vodu a vztala. Chtěl jsem jí ještě něco říct, tak jsem se zvednul také, ale šel jsem později než ona, takže když jsem jí dohnal, tak už klesala na kolena a zem, v zádech velký ckřetí nůž. Vyděšeně jsem se díval, jak jí skřet bacil po hlavě kusem velkého dřeva a ona stratila vědomí. Naštval jsem se a to hodně. Nesnášel jsem skřety víc než sám sebe a tohle neměli dělat, ublížit jediné bytosti, která mi byla tolik blízka po tak dlouhé době. Vtek ve mě vzplál jako suchý les ve velkém vedru. Oči museli dostat barvu smoly, na rukou se mi objevili plameny a postupně se šířili po celém mém těle, věděl jsem, že jestli to bude takto pokračovat, tak zhoří celý les i s Nagi, tak jsem se snažil ovládnout. Nakonec se mi to povedlo natolik, že mi hořeli jen ruce a vlasy. Poslal jsem na skřety dva firebally, jednoho jsem zasáhl a druhého minul. Rozběhl jsem se k nim, v rukou dýku, kterou jsem vytáhl z boty, dalšímu jsem prořízl krční tepnu a on se složil na zem, další jsem dosatl celkem snadno. Toho posledního, který se stále bránil a to dost účinně jsem zneškodnil pomocí zaklínačského kouzla a proměnil jsem ho v květinu, pak jsem ho rozdupal. Přiklekl jsem ke zraněné Nagi. Opatrně jsem vytáhl nůž z jejich zad a otočil jí tak, abych jí viděl do tváře. Jednu ruku jsem přiložil na ránu v zádech, druhou jsem položil na její srdce. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se na své zaklínačské schopnosti. Netrvalo dlouho a vzpoměl jsem si na kouzlo, které bylo schopné částečně vyléčit jakoukoli ránu. Ránu na zádech se mi podařilo zahojit, ale hlavu jsem nezvládl. Odnesl jsem jí zpět d jeskyně, rozdělal jsem oheň, přikryl jí pokrývkou a tiše jsem doufal, že se probere. |
| |
| Chtěla jsem otevřít oči, ale víčka byla těžká jako olovo...Místo toho jsem začala pátrat po meči v zádech, ale nebyl tam...přešla jsem rukou na svou hlavu. Třeštilo mi v ní šíleným způsobem. Nechápala jsem, jak jsem ho mohla neslyšet, vždyť skřeti nadělají takového rámusu. Najednou mi došlo... "Finale?...Jsi v pořádku?" Zašeptala jsem přiškrceně, ale oči se mi otevřít nepodařilo. Ještě několikrát jsem to zkusila, ale povedlo se mi to jen jednou a k tomu ještě na hrozně malou chvíli. Zjistila jsem jen, že tam je a že jsme zase v jeskyni. Došlo mi, že mě sem musel celou cestu odnést a ještě mi ošetřil ránu. "Díky..." Zašeptala jsem a pokusila se o úsměv. "Jsem pitomá, byla jsem myšlenkami jinde...neslyšela jsem ho..." |
| |
| Sledoval jsem ji úzkostlivě jako nemocné dítě. Doufal jsem, že se již brzy probudí, protože mi to připadalo jako věčnost, co neotevřela oči. Potom se najednou pohnula. Sáhla si na záda a pak na hlavu, ale oči neotevřela, přesto mě potěšilo, že promluvial, i když její první myšlenka byla věnována mě, což mě hodně zarazilo. ,, Jsem v pořádku, ale ty zůstaň ležet kldině, ránu na zádech jsem zahojil, ale tvá hlava mi dělá satrosti!" řeknu, když se na mě dokáže podívat je na krátkou chvílinku a pak se její krásné oči hned zavřou. ,, Nemáš zač!" řeknu a pousměju se, pak mi ale úsměv zmizí ze rtů. ,, Měla by sis odpočinou a nelámat si hlavu s hloupostma, nikdo není dokonalý a ti skřeti byli jiní, byli s něčím křížení, takže to neřeš a odpočívěj!" vybídnu jí a jelikož jsem k ní přišel blíž, abych měl jistotu, že mě dobře slyší, tak jsem jí nevědomky pohladil po tváři. |
| |
| Ucítila jsem dotyk jeho hřejivé dlaně, automaticky jsem sáhla po jeho ruce a položila svou dlaň na hřbet jeho ruky. Chtěla jsem, aby byl u mě. Cítila jsem se bezmocná, ale s ním v bezpečí. Otevřela jsem namáhavě oči a podívala se na něj. Jeho ustaraný pohled mě vyvedl z míry, mohlo mu být jedno, co se mnou bude. Mohl mě tam nechat umřít, ale neudělal to. Hlava mi třeštila jako střep, musel mě bacit pořádně těžkou věcí. "Že nemám zač? Můj život nemám žádnou cenu, kromě toho, že chrání ten tvůj, ale tys ho zachránil...mám zač." Znovu jsem zavřela oči, dívat se pro mě bylo hrozně namáhavé. Uvědomila jsem si, že pořád držím jeho ruku a pustila ji. "Promiň..." |
| |
| Její ruka se dotkla té mé. Vyděsilo mě to, tohle jsem necítil snad ještě nikdy, od smrti své matky. Nikdo se mě nedotkl, protože se mě bály. Zase otevřela oči a dívala se na mě. Říkala věci, které jsem necháal, tak jako ona nechápala věci, které jsem říkal já. ,, Tvůj život není bezcenný, alespoň né pro mě a teď is odpočin, prospi se, řekl bych tě máš asi otřes mozku. Zkusím ti nějak pomoci, ale nevím, jestli to zvládnu, tak prosím tě odpočívej!" poprosím ji a její omluvu za to, že se mě dotýkala skoro nevnímám. Sednu s za ní a položím ji ruce na spánky, tk abych jí mohl hojit na těch správných místech, znovu jsem použil formuly na to,a by se jí hojili rány a já pod svýma rukama cítil, že to pomáhá, nedokázal jsem to zcela, ale částečně se mi to povedlo. Hned potom usnula a probrala se až k věčeru, ale to už dokázala oteřít oči a podívat se na mě, což mě potěšilo. ,, Jak je ti? Máš hlad?" zeptám se jí něžně, něžněji než by asi mělo. |
| |
| Cítla jsem jeho ruce na spánkách. Bylo to příjemné a já cítila jak mi bolest hlavy povoluje, ale únava se zvětšuje. Usnula jsem. Když jsem se vzbudila, bylo to, jakoby se mi nic nestalo. Cítila jsem se mnohem líp. A ještě líp jsem se cítila, když jsem slyšela jeho hlas. Nechápala jsem, co to se mnou dělá. Promluvil takovým tónem, že my naběhla husí kůže. "Je mi skvěle, děkuju..." Usmála jsem se a posadila se. Skrčila jsem nohy a opřela bradu o kolena. "Hlad nemám...Jsem pěkná brzda co?" Zasmála jsem se. Nejdřív jsme stavěli kvůli mé únavě, teď kvůli zranění...Divila jsem se, že ho to neotravuje. Dívala jsem se na něj. Zkoumala jsem každý detail jeho obličeje a nakonec se vždycky zastavila u očí. Ty oči mě fascinovaly. Utápěla jsem se v jeho pohledu a nedokázala jsem uhnout. |
| |
| Když řekla, že je jí skvěle, tak jsem se musel usmát, protože jsem měl radost z toho, že je jí už lépe. Tvrdila, že hlad neměla, ale nějak jí nevěřil, vždyť ráno nic téměř nic nisnědla a uběhl celý den a ona stále neměla hlad. ,, Jaká brzda, prosím tě? Nemůžeš za to, že tě zranili a navíc, já nikam nespěchám, teda aspoň zatím a až budu někam spěchat, tak se neboj, určitě tě o tom budu informovat, ale stejně si myslím, že by jsi měla pojíst, alespoň něco málo, nejedla jsi celý den," řeknu a podám jí kousek masa z jelena, kterého jsem během dne upekl. Přeci jenom kousek snědla, ale já jsem byl tentokrát nějak mimo. Jjeí pohled, který na mě upírala mě nějak vyváděl z míry. Nechápal jsem, co mě na něm tolik rozhazuje, ale cítil jsem se nesvůj. Věnovala mi příliš pozornosti a to mě znervózňovalo na jednu stranu a na druhou mě to fascinovalo a těšilo. Ale já jsem se na ní díval, stejně jako ona na mě. Fascinovali mě její vlasy, tak vlnité, husté a černé, ta čenrota mi připomínala barvu mých očí, když jsem vteklý. Díval jsem se na ní a nějak jsem udělal samovolně něco, co mě sand šokovalo víc než jí. Natáhl jsem se k ní a dotkl se rukou jejich vlasů. Byli neskonale jemné a krásné. Promnul jsem jeden z pramenů mezi prsty a pak jsem jí pustil a omluvně se usmál. |
| |
| Nakonec mě přemluvil, abych snědla aspoň kousek masa. I když jsem vůbec hlad neměla, po malých kouscích jsem to do sebe nasoukala. Díval se na mě spalujícím pohledem a já v jeho očích spatřila něco, co jsem nedokázala identifikovat. Každý další okamžik, co byl tak blízko mě jsem měla chuť se ho dotknout. Nechtěla jsem na něj přestat upírat pohled. A pak jsem myslela že vyletím z kůže. Jeho ruka se téměř nepozorovatelně přiblížila k mým vlasům a vzal pramen mezi prsty. Jakoby zkoumal, jestli jsou pravé. Bylo to zvláštní, ale nechtěla jsem, aby přestal. A potom jsem nejspíš ztratila rozum. Připadalo mi to jako kdyby on byl magnet a já kus železa. Dívala jsem se mu do modrých očí a po jeho omluvném úsměvu jsem to udělala. Bez jakéhokoli varování nebo náznaku jsem položila dlaň na jeho tvář a přitiskla rty na jeho. Jeho rty byly jako droga, myslela jsem,že už ho nepustím. Pak mi došlo, co dělám a odtáhla se. "Promiň, to jsem neměla..." |
| |
| Hned potom, co jsem se usmál, mě políbila, nestihl jsem nic. Její dokonale jemné a hladké rty sedotkly těch mých a já měl pocit, že nemůžu dýchat. Pak se najednou zničeho nic odtáhla. Omluvila se mi? Skutečně se mi omluvila? Nedokázal jsem to pochopit. A ani jsem asi nechtěl, dech se mi zadrhával v krku a já jakokdyby ona byla můj kyslík se k ní přiblížil a polibek jí vrátil. Znovu jsem okusil tu slast, která mě málem připravila o rozum, srdce se mi rozběhlo jako splašené a tělo zahořelo nepoznanou vášní. Na vteřinu jsem se od ní odtáhl a zadíval se na její tvář, která byla lehce zarudlá. Znovu jsem se k ní přitiskl avnímal její ústa jako součást sama sebe. Zatoužil jsem po něčem víc a lehce jsem pootevřel svá ústa a zatlačil lehce jazykem na ty její, doufaje, že mi vyhoví a zahoří stejnou touhou jako já. |
| |
| Těch pár vteřin, co jsem měla sklopený zrak, jsem se proklínala. Bylo to tak jiné. Takhle mě nikdy nikdo nepřitahoval. Když jsem zvedla hlavu a viděla jeho šokovaný výraz, chtělo se mi propadnout do země. Dokud mi polibek nevráti. Po celém těle mi naběhla husí kůže. Dotek jeho rtů mi náhle nestačil, naše jazyky se proplétaly ve vášnivých polibcích. Omotala jsem mu ruce okolo krku a přitiskla se k němu. Toužila jsem být mu tak blízko, jak je to jen možné. Srdce mi tlouklo ve splašeném kvapíku a moje ruce zajely do jeho vlasů. Mezitím, co jsem nenasytně ochutnávala jeho ústa a rukama prozkoumávala jeho záda, posadila jsem se mu obkročmo na klín... Nepřemýšlela jsem. Nebyla jsem toho schopná, jeho přítomnost mě úplně pohltila. |
| |
| soukromá zpráva od Final pro Naše jazyky se vzájemně dotýkaly a já toužil po ještě větší slasti. Cítil jsem, jak jí slpašeně tluče srdce a to mé jako by se chtělo vyrovnat rytmu toho mého. Její ruce se mi omotali kolem krku a přitahovali si mě blíž a blíž. Její blízkost mě fascinovala a děsila zároveň, tohle jsem nikdy nezažil. Potom jsem ucítil, jak si mi sedla na klín a v ten samý okamžik my ze rtů vyšel vzrušený povzdech. Objal jsem jí pevně kolem pasu a přitiskl jí blíž ke svému rozpálenému tělu. Neodolal jsem a položil jí na zem, na plášť, který tam stále ležel. Mé polibky se přesunuli na překrásnou linii jejího krku, občas jsem polibkem obdařil i její ušní lalůček. Její zrychlený dech mě přiváděl k šílenství. Zlehka jsem se dotkl jejího korzetu a zkoušel jsem ho povolit, ale nějak mi to nešlo, ale nakonec při mě štěstí přálo a korzet černé barvy povolil. Zůstala pouze v košili, kterou měla pod korzetem. Zajel jsem rukou pod okraj košile a vyjel jsem rukou přes bříško až k jejím ňadrům. Neustále jsem jí líbal. |
| |
| soukromá zpráva od Nagila Fatiël pro Začal si hrát s tkaničkami na mém korzetu a po chvíli nad nimi vyhrál a triumfálně ho odhodil stranou. Jeho ruce se přemístily pod mou košili a hladil mě všude, kde to jen bylo možné. Vyrovnala jsem skóre a přetáhla mu košili přes hlavu. Přejela jsem rukama přes jeho vypracované tělo a pak se převalila nad něj. Moje rty se věnovaly jeho krku a uším a ruce mezitím prozkoumávaly každý kousek jeho těla. Přejela jsem polibky opět ke rtům a přitiskla se k němu. Moje košile zmizela na podlaze jeskyně. Znovu jsem se ocitla pod ním. Líbal mě na krku a já slastně zaklonila hlavu a vjela mu prsty do vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Final pro Věnoval jsem se každému kousku její nádherné kůže. Otočil jsem jí zpět na záda, abych se mohl věnovat jejímu krku. Zaklonila slastně hlavu a zajela mi prsty do vlasů. Vzrušeně jsem povzdychl. Toužil jsem po ní víc a víc, otevřel jsem oči a díval se na ní černýma očima plnýma vášně a chtíče. Sjel jsem z krku níž a lehce líbal její hruď a místa, která ji přiváděla k šílenství, aspoň jsem v to doufal. Její vzdychy mě však ujišťovali, že si vedu dobře. Sjel jsem níž na bříško a pupík. Měla nádherně plochě a vypracované bříško. Dostal jsem se až k zapínání černých kalhot. Pohlédl jsem na okamžik nahoru do jejich očí a pak jí zbavil zbytečného oblečení. Líbal jsem jí na vnitřní straně stehna a pak okusil její podstatu. Ve chvíli, kdy se můj jazyk zanořil do jejího nitra jsem přestal dýchat, takovou rozkoš mi to poskytovalo a jí také. |
| |
| "Tys mi dal! Co teď budu dělat?!" zakleju a položím mu rucena krk. Skoumám tep. Nikdy jsem na učení nebyla. Tedy až na šermování. Klečím u něj. Zdá se mi... jakobych měla mokrá kolena. Podívám se a spatrřím krev. Teče mu z rány. "Já husa! Zapoměla jsem že z rány bude nejspíš téct krev! Něco mi říká že bych mu to měla stáhnout. řeknu si "Ale čím? Má to na kraji zad! No,budu to muset udělat...." Sundám si brnění a utrhnu spodní část trika. Látrka končí skoro u prsou. Ještě že tam je kousek navíc! Rachlevezmu kus látky a zavážu mu ránu. Během chvíle zelená látka dostane tmavě červenou barvu. Co dělat? Jak ho dovést do města? Sundám mu opatně brněí. Rukou lehce přejedu jeho svaly na břiše ale rychle se zarazím . "Není čas skoumat jeho tělo! Musím ho nějak dostat pryč!" řeknu si Skusím si ho hodit na záda. Nejde to. Je moc těžký. Budu si muset něco sundat já. "Néééé! Já se nechci vzdát brnění ! Ale budu muaset jinak tenhle zelenáč umře!" protestuji proti vlastnímu nápadu. Nakonec přeci jen sundám brnění a těžký pásek na meče. Jeho brnění si natáhnu přes břicho a znovu ho skusím zvednout. Už to jde. Přeci jen mám nějakou tu sílu. Spěchám. Město není daleko. |
| |
| Vuna, Adrián a město Nakonec se ti podařilo dát si, jak štač zraněného paladína na záda, ale musela jsi často odpočívat. Čas tě honil, protože jsi nevěděla, jak dlouho ještě paladin vydrží, ale dělala jsi všechno, co bylo v tvých silách. Nakonec byla tvá snaha odměněna a ty jsi spatřila menší vesnici, která nebyla nijak opevněná narozdíl od ostatních. Z posledních sil jsi tam dovlekla paladina a volala jsi o pomoc, lidé se na Vás dívali s podezřením. Přeci jenom byla zlá doba, ale nakonec se objevil mladý muž který si všiml, že vlečeš paladína, tak ihned zavolal lékaře. Paladin i ty jste byli umístění do domu jednoho lékaře, který pečoval o Adrianovo zdraví. Paladin se probral až když se začalo venku stmívat. Al eprobral se, což bylo nejdůležitější. |
| |
| "Pomóc! Pomozte nám někdo!" křičím hystericky ve městě na ostatní lidi. Pak najednou přiklusá jakýsi muž a bleskurychle nám zavolá lékaře. "Díky! To vám nezapomenu!" poděkuji ale už spěchám do domku do kterého nás chtějí umístit. Už nemusím paladina táhnout na zádech a tak jdu celkem rychle. Hned co dorazíme tam,kam nás dali abychom se uzdravili, "plácnu" sebou na postel. Na moment usnu. Když se ale probudím zklamaně zjišťuji že paladin stále spí. Nudím se. Asitak do půl-hodiny se paladin probere a já si oddychnu. "Je v pořádku! Jéééé! Zachránila jsem ho!" raduji se v duchu a mile se na něho usměju. "Já říkala že jsou zákeřní!" upozorním se smíchem. |
| |
| "Ale ale Adriane.Není to ani první den a ty už jsi málem po smrti?Co to zase vyvádíš?" Otevřu oči a zahlédnu jak se nade mnou sklání můj mistr Aldran.Posadím se a dívám se kde jsem.Nacházím se na nevelkém,pozlaceném nádvoří které obklopují obrovské zlaté pilíře.A za hranicí tohoto nádvoří se nachází už jen nekonečná bílá mlhovina. "Já vím jsi zmatený že?Na tomhle místě se vždycky schází paladinové kteří dokáží ovládat jistý druh meditace.Ale týká se to i duší těch co potkala stejná situace jako tebe."Poslouchám jeho slova a se zájmem si prohlížím tohle "okolí".Je to tu opravdu zajímavé,ještě nikdy jsem tu nebyl."Myslím že už bude třeba ukončit prohlídku synu protože tvoje tělo tam dole tě volá.Opatruj se tam a nedělej ze sebe zbytečně hrdinu ano?"Zaslechnu mistrova poslední slova než se mi začne rychle zatmívat před očima.Ale jak rychle se ona tma objevila tak rychle zase zmizela.Nyní už ale nejsem tam "nahoře" ale kdesi v nějakém domku.Je tu krásné teplo a ve vzduchu se nese vůňe pečené zvěřiny. "Já říkala že jsou zákeřní!" Ozve se mi u hlavy a když se podívám kdo to je musím se pousmát. "Moc se omlouvám Vuno.Nevím co se mi zase honilo hlavou ale moc toho lituji."Řeknu tiše a podívám se jí do očí. |
| |
| "Omlouváš se?! A za co prosímtě? Za to jak jsem tě pár kilometrů táhla na zádech, nechalůa tam kvůli tobě brnění a pásek na zbraně, nebo to jak jsem si musela utrhnout kus trička abych ti zavázala ránu? To nestojí za nic!" směju se. jsem ráda že už je zpátky mezi živími a že jsem ho neztratila. Znám ho jen chvilku a přesto je mi tak nějak příjemný. Něco mě na něm jakoby přitahuje. |
| |
| "Ano to taky ale obvzlášť se omlouvám za své neuvážené chování,že jsem tě neposlechl a riskoval tak životy nás obou."Řeknu již trochu hlasitěji a nepřestávám se jí dívat do očí.Je opravdu krásná... "Přeci jen znáš zdejší oblasti líp a víš jak se v nich pohybovat."Řeknu a pousměji se.Je tak milá a shovívavá...Ani bych se nedivil kdyby to byl anděl. "Já jsem ze světa zatím neviděl víc než prostory Kláštera Ohně."Prohodím a zasměji se.Trochu se na posteli posunu do polohy ve které bych mohl sedět a po očku se dívám po okolí onoho domku. |
| |
| "Klášter Ohně? Slyšela jsem o něm.Je to tam prý pěkné...Skušenosti se hodí ale i místo kde tě někdo ze známích podržíje důležité.Já takové místo nemám! Jen svůj domek ale tam jsem sama...." zesmutním trochu a pokračuju "Ty prevíti mojí rodině vypálili dům. Ostatní se neuměli bránit tak utíkali. Jen já tam zůstala. Bylo mi pět. Bojovala jsem. Jako jediná. Od té doby jsem zbytek rodiny neviděla. Od té doby chodím po světě a ty haj*li zabíjím. Nedávno se mi dostala zpráva že rodina žije v nedalekém lese. Než jsem tam ale došla onen lese shořel. Mou jedinou touhou je zabít strůjce toho všho! Twisteho!" zabliští se mi v očích malé ohníčky. "Jé,promiň,já jsem ukecaná co?" |
| |
| "Je mi opravdu líto jaký osud tě v mládí potkal Vuno.Muselo to být hrozné přijít takovýmto způsobem a všechny které máš ráda."Řeknu a uchopím ji za ruku.Musí být nesmírně statečná. "Ještě v Klášteře jsem na svá bedra převzal povinnost.Povinnost že vymítím z Xalatu zlo a nastolím zde pořádek a to také hodlám udělat,i kdybych za to měl dát život.Pomohu ti bojovat proti těm bastardům a vykonat pomstu za tvoji rodinu.Taktéž bych rád zneškodnil Twisteho za to jak šíří po této krásné zemi teror.Dořeknu svá slova a trochu sklopím pohled k zemi.Začíná se mi z toho všeho trochu motat hlava. |
| |
| Paldin mě chytne za ruku a řekne že je mu to líto. "Ano... Ale minulost... se těžko mění! Dá se změnit,ale je to nad mé síli. Takže... Nic s tím neuděláme." řeknu trochu smutně a pokračuji "No...Ještě jste mi neřekl jméno... " připomenu mu. Stále mu "civím" na obličej. "Je tak milí! Tak upřímný a hodný! Silný a mrštný! A krásný...." jsem úplně mimo. Jakoby teď byl na celém světě jen on. Když sklopí hlavu,nejdřív se zamyslím jestli jsem neudělala nějakou chybu ale raději se zeptám nahlas. "Stalo se něco?" |
| |
| "Ano já vím,minulost je krutá věc...a někdy by bylo lepší na ní zcela zapomenout..."Prohodím a trochu pozvednu hlavu jakmile mě Vuna upozorní že jsem jí ani nesdělil své jméno.Sakra jak jsem mohl zapomenout. "Mé jméno je Adrian drahá Vuno."Řeknu a přiložím si pravou ruku k srdci na znamení pozdravu a jakmile skončím opřu se zas zády o zeď a zavřu oči pod tíhou víček.V hlavě se mi ale začne míhat několik myšlenek ohledně několika předešlých věcí kterých se ne a ne zbavit. Minulost.Jaká vůbec náleží mě?Co moje rodina?Kdo je vůbec můj otec a matka?Otevřu oči a chvilku jen tak zírám před sebe."Vuna aspoň své rodiče poznala ale co já?Čí krev v sobě vůbec nosím?Při téhle myšlence se mě v nitru zmocní chaos. Jak si někdo může být jistý sám sebou když ani neví kdo vlastně je?Možná vůbec nejsem takovým jakým se zdám být,možná se uvnitř mě skrývá něco hrozného což navenek vůbec nelze najít.Možností jsou tisíce ale jen pár z nich jsou ty pravé... "Stalo se něco?"Vytrhnu se z víru hlubokého zamyšlení a podívám se na Vunu v jejíž tváři lze vyčíst starost a možná i strach."Ne nic se neděje jen jsem se drobet zamyslel.Už je to zas dobré."Zalžu a vykouzlím na tváři milý úsměv. Tohle ale jen tak v pořádku nebude. |
| |
| Stalo se něco? zeptám se Adriana když zavře oči a dlouho nereaguje. "Vážně nic?" zeptám se ale nečekám na odpověď- Myslím že by mi to stejně neřekl. "A...Ehm... Je někdo... Existuje nějaká dívka s kterou...s kterou se třeba máte rádi a pomýšlíte na svatbu?" neodpustím si otázku. "Já kráva!Proč to sem zase tahám? " zeptám se sama sebe. |
| |
assassin11016913.jpg) | Hostinec-u dětí „Jupííí“ zařvou spokojeně děti, když jim slíbím příběh. Během chvilky všech devět dítek sedí spořádaně v půlkruhu na zemi a s nedočkavým pohledem si mě s úctou prohlížejí. Některé děti se ještě mezi sebou o něčem baví, ale jakmile začnu vyprávět příběh, všechny až do jednoho ztichnou, otočí se na mě a hltají jedno slovo za druhým. Mé vyprávění děti velmi zaujalo, i po několika minutách stále všechny seděly jako zkamenělé, až když jsi se zmínil o kouzlu Ticho, vmísil se mi do řeči malý chlapec ve špinavém protrhaném oblečení, kterému ještě chybělo několik zubů Jéé, to kouzlo znám, starej Horicikufalix ho uměl. Tehdy jednou…Auu Chlapce po několika slovech udeřil zrzavý chlapec do žeber Ticho buď! sykl přitom ještě výhružně na chlapce. Jak se tak zdálo, zrzavý chlapec je mezi dětmi opravdu autoritou, neboť již během tvého vyprávění nikdo ani necekl. Jakmile sem skončil se svým příběhem, děti jako jeden muž začaly tleskat „Jééé, to bylo skvělý a jak dopadl ten Silverthorn? Žije ještě?“ ptá se jeden chlapec zvědavě Samozřejmě, že žije. Všichni hrdinové žijou věčně, to ví snad každej ne? odvětí mu černovlasá holčička s dvěma copy. A kde je ta Brána duchů?ptá se zase jiný.Kdfo bfyl ten muš, ktefej učil Silfhona koufla? zašišlá jiný z chlapců. Smršť všech dotazů, kterými mě děti zasypaly by snad neskončila, kdyby opět nezakročil zrzavý chlapec, který si stoupl před všechny ostatní a s prstem na ústech děti utišil.Pššššt! Jestli chcete ještě nějákej příběh, tak se musíte chovat vychovaně. Přece vám nemůže odpovědět na všechno najednou, nééé? oboří se zrzek na ostatní a pak se s hrdým výrazem podívá na mě. Že nám povíte ještě nějaký příběh? Nějákej o sobě. Slibuju, že už vás nebudem rušit, nikdo ani necekne škemrá zrzek a chvilku na to se podívá na ostatní výhružným pohledem, po kterém všechny děti začnou přikyvovat. Prosíím, prosííím, ještě alespoň jeden.škemrají děti prosebně přitom koukaje očima. NO tak tedy dobrářeknu dětem a položím si své šavle na klín. Tehdy mi bylo teprve šestnáct, když jsem musel jít složit zkoušku dospělosti. Již jsem byl jeden z nejlepších válečníků kmene a současně i nejvzdělanější. Jelikož jsem byl synem vůdce našeho kmene, nechal mne učit jedním starým knězem, který mne učil vše možné. Měl jsem jít do plání a přežít po celý týden, jen pomocí svých rukou. S sebou jsem neměl nic jiného, než kožešinu a nůž. Sbalil jsem se do kožešiny a odešel do pustin. Byla mi zima, ale nevrátil jsem se. Nasbíral jsem si něco málo dřeva, které se dalo najít a v jeskyni jsem si zřídil své doupě. Odtamtud jsem chodil lovit a tam jsem žil. Takto se mi podařilo přežít pět dní. Bylo to tvrdých pět dní a já jsem nepolevoval. Byl jsem tehdy tvrdohlavej. Pátého dne jsem vyrazil na lov, jako vždycky. Již se chýlilo k večeru a já měl jen pár zajíců, chtěl jsem chytit vysokou, ale ta se mi pořád vyhýbala. Tak jsem se odvážil dál od jeskyně. V dáli jsem viděl malý kopec a tak jsem šel k němu, abych se podíval, jestli za ním něco není. Jak se tak sápu do kopce, všimnu si, že ze země čouhá nějaký kus kovu. Natáhnu se po něm a najednou se ozvala ta příšerná rána. Okamžitě jsem sáhnul po noži. Náhle jsem ztratil půdu pod nohama a cítil jsem jen, jak padám dolů. Cestou dolů jsem se asi praštil, protože si už jen vzpomínám, že jsem se probudil na kamenné podlaze a šíleně mě bolela hlava. Když jsem konečně vstal, první věc, které jsem si všiml, byla ta, že zde bylo světlo. Druhá, že jsem v nějaké komnatě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si několika košů s ohněm. Došlo mi, že to je onen slavný Věčný oheň. Vyprávěl mi o něm otec, prý hoří díky stálému proudu nějakého plynu. V jeho světle jsem se ocitl v jakési chodbě a nade mnou byla díra, kterou jsem se propadl. Bylo to celkem vysoko a měl jsem štěstí, že jsem si nic nezlomil, jinak bych tam uvízl navždy. Nu, šel jsem chodbou dál, až jsem narazil na stěnu s malbami a runami. Zapamatoval jsem si z nich toto: A tehdy Thrianghr pozvedl svoji mocnou sekyru, aby dorazil démona, který před ním klečel. Démon Ilkachius, pán ohně, měl potrhaná křídla a uťat levý pařát od předchozího boje s Thianghrem Mocným.Podle pověstí Thianghr byl válečník, který zachránil sever od věčného žáru. Když jsem si přečetl příběh o Thianghrovi, postupoval jsem dál do středu stavby. Když jsem stanul na kraji kruhové místnosti, zjistil jsem, že jsem v hrobce samotného Thianghra, neboť na kvádru uprostřed ležela kostra v plné zbroji a sekerou na hrudi. Poznal jsem sekeru, neboť její zobrazení bylo velmi věrné. A tehdy mi došlo, že bohové chtějí, aby Thianghrova sekery znovu vstoupila na světlo světa. Vzal jsem tedy sekyru opatrně do rukou a prohlédl si ji. Nikdy jsem nezjistil, co ony znaky znamenají. Jen co jsem si sekeru umístil na záda, začal jsem hledat východ z hrobky. Podle otcovy rady, jsem začal proklepávat zdi, ale bezvýsledně. Ve vzteku jsem tedy kopnul do stěny. Všechno náhle zahalil prach a já se rozkašlal. Když prach opadl, uviděl jsem, že pod prachem byly další runy, tentokrát to byla ale hádanka. Ohněm mohu býti ohněm sám, mrazem pak rovněž. Mohu uspat i zabít tě. Poručit, či tajemství prozradit. Na vůli závisí má síla, jen záleží kam se kdo dívá.Chvíli jsem sice na tím přemýšlel, ale nakonec jsem klíč našel a stěna se rozestoupila. Vyšel jsem na povrch, ale všude byla tma. Vyčerpaný jsem se dotáhl až ke své jeskyni, kde jsem zbylé dva dny strávil prohlížením sekery. Když jsem se vrátil do vesnice a ukázal jim sekyru, někteří tvrdili, že se démoni vrátí. Bohužel měli pravdu, i když se nevrátili jen k nám. Šaman sekyru důkladně prostudoval a prohlásil, že v ní žádná temná magie není a tudíž se nemáme čeho bát. Již je tomu osmnáct let a stále židu. Možná, že ta sekera je opravdu magická, kdo ví. Tak, a ten, kdo uhádne, co byla odpověď na onu hádanku, tomu dám Thianghra potěžkat (Doufám že navadí že sem se zapojil sám) |
| |
| "Ne Vuno opravdu se nic neděje.Všechno je v pořádku.Jsi moc hodná že se takhle staráš."Řeknu již tišeji a usměji se na ni.Opět zavřu oči a ponořím se do svého nitra.Začínám cítit jak na mě opět doléhá únava a vysílení. Jakmile se mě ale Vuna zeptá jestli mám nějakou dívku se kterou náhodou nechystám svadbu jen vytřeštím oči a brzy se nahlas rozesměji na celou místnost."Ne Vuno žádnou dívku ani snoubenku nemám.Ani jsem neměl možnost žádnou potkat.Dívky do Kláštera Ohně nesmějí."Dostanu ze sebe jakmile záchvat smíchu skončí a zas položím hlavu na polštář.Nemohu si upřít malou zvědavost jak ji napadla zrovna tahle otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Nagila Fatiël pro Za chvíli už ani on neměl nic na sobě a naše nahá těla se proplétala v milostných ornamentech tmavé jeskyně. Bylo to dokonalé a pak se to stalo. Když už jsem myslela, že se zblázním, naše těla se propojila v neoddělitelný celek. S každým pohybem jsem se cítila víc a víc v extázi. Po rytmicky sehrané tělesné souhře následovalo o ještě několik procent lepší vyvrcholení. Zatnula jsem prsty do jeho zad a hlasitě jsem vzdychla. Byl to nádherný pocit. Bylo mi jedno, jak dlouho ho znám, bylo mi jedno, že o něm skoro nic nevím, bylo mi to všechno fuk. V tuhle chvíli jsem měla pocit, že tohle je muž, na kterého jsem čekala. |
| |
| "To je fajn..." řeknu když se přestane smát,v mžiku ho chytnu oběma rukama a políbím ho. Nevím co mě to popadlo. Jedno ale vím jistě. Že už ho nechci pustit. Z touhy mít ho u sebe ještě chvíli a zároveň ze strachu z toho jak zareaguje až ho pustím. Sržím ho stále dál. Nechci aby se moje rty od jeho odpojili. A nechci aby to skončilo hádkou. "Pust ho! Co to do tebe vjelo Vuno?!" snaží se přimět "ta chytřejší část mého JÁ!" tu druhou. Strach a touha je ale silnější. |
| |
 | Tmavá ulice zalitá jen světlem z oken malých domků dávala pocit naprosté samoty. Samota byla vlastně v mém životě hlavním aspektem, takže už mi to ani nepřipadalo nijak zvláštní. Ono když máte za otce ohnivého démona a za matku elfku, máloky si najdete přátelé. "Hej pusinko..." Ale když vypadáte jako já, málokdy uniknete těm, co by chtěli víc. Otočila jsem se s pozvednutým obočím a spatřila partu obtloustlých chlápků, co vylezli z hostince. "Pojď rozpálit zlobivého chlapa...ukážu ti, co je to rozkoš..." Partička propukla v hurónský smích a já založila ruce na prsou a pozvedla koutek v pokřivený úsměv. "Ještě jednou mi řekni pusinko a udělám ti z čelisti kostní dřeň..." Promluvila jsem sametovým hlasem a nehnula ani brvou. Chlápek mě sjel mlsným pohledem od uhlově černých vlasů vyčesaných nahoru a spletených v úzkých pramínkách do rošťáckého drdolu. Přes tmavě modré tričko těsně obepínající vrchní část těla a odhalující ramena i dekolt. Stříbrný pás s několika šipkami, kterých si většina lidí vůbec nevšimne. Černé kožené kraťásky až k černým šněrovacím botám končícím pod koleny. "Ale tak zlatíčko. Ty tvoje krásný nožky bych přelomil vejpůl...nedělej si to ještě těžší..." Jeho prasečí obličej mě odpuzoval ještě víc, než jízlivý tón a přetejkající břicho. Jak nenávidím naivní cápky...Už tak je pro mě těžké ovládat svou temnou polovinu...No jo, uvidíme, jestli si to nerozmyslí. Ušlíbla jsem se a spustila ruce podél těla. "Tak ty bys chtěl rozpálit?" Pozvedla jsem ruku dlaní nahoru a vzápětí se na ní objevil fireball. Chvíli jsem si s ním pohazovala v ruce a když jsem zvedla oči opět k chlápkovi, už tam nebyl. " Jako vždycky..." Zašeptala jsem do tmy a otočila se, abych se vydala na sever... |
| |
| soukromá zpráva od Final pro Bylo to úchvatné, každý sebemenší pohyb nás víc avíc přibližoval nádhernému okamžiku souznění. Kdžy se tak stalo, tak mi Nagi zaryla něhty do zad a vzdychla, já jsem také zasténal a dosáhl svého orgasmu. Potom jsem se vyčerpaně slopžil na její nádherné tělo. Byla úžasná a já byl po dlouhé době šťatsný a naprosto vyčerpaný. ,, Jsi úžasná," šeptu a políbím ji na skráň. |
| |
| Nastálie, skrývání Ze svého sídla jsem se vydal do Nastálie, protože jsem slyšel, že zrovna tam trpí nejčastějšími útoky ze strany démonů, skřetů a podobným temných stvoření. Pravidelně tam chodí Proxidikové vybírat daň pro Twisteho a navíc se proslýchalo, že lidé tam jim to ochotně platí. Cesta tam mi netrvala příliš dlouho, dorazil jsem tam ještě před setměním. Lidé se na mě dívali s podezřením a já se jim ani nedivil, jak často totiž spatříte mladého muže s pískově žlutými vlasy, který si halí tvář pod černou látkou? Kdžy se mě lidé ptali, tak jsem jim tvrdil, že ukrývám jizvy, pravda, ale byla jiná. Snažil jsem se ukrýt svůj původ. Procházel jsem městem, které se pomalu ukládalo ke spánku. Hodlal jsem se uložit ke spánku v nejblizším hostinci. V městečku byli hostince jne dva, U Zeleného klíčku a Hříšná gořala. Zamířil jsem ke klíčku, už kvůli názvu, ta gořala mě nějak odrazovala. Vešel jsem do hostince, který měl hojné osazenstvo. Lidé si mě podezřívavě měřili, ale já jich nedbal, zašel jsem za hostinským a domluvil jsem si zde nocleh na týden. Hodlal jsem se zde zdržet podle potřeby, takže jsem si zaplatil dopředu a pak si objednal teplou večeři, která se skládala z pečeného masa, chleba a kalichu rudého vína. |
| |
| Jenže když jsem došla k bráně, strážný pochrupával u jejího na několik západů zamčeného zámku. Šťouchla jsem do něj. "Hele vrátnej...Co takhle mi otevřít bránu a já na tebe neřeknu, že spíš v pracovní době." Mrkla jsem na něj s úsměvem. Otevřel jen jedno oko a uchechtl se. "Brána se na noc zavírá pusinko, nikdo dovnitř, nikdo ven. Počkej si do rána." Něco ve mě se začalo vařit. Ještě jednou mi dneska někdo řekne pusinko a urvu mu hlavu... Otočila jsem se na podpatku a odkráčela zpět na náměstí. Nechtěla jsem si dělat další problémy rvačkou nebo hromádkou popela, co by po něm zbyla. Podívala jsem se okolo sebe. Byly tam dva hostince. Bylo mi v podstatě jedno, kam půjdu. Všude to bude stejné. Otravní chlapi, úlisný hostinský a postel jako postel. Vešla jsem do dveří a nevnímala pohledy, co se na mě upřely. Posadila jsem se k baru. "Vítej U klíčku pusinko, co si dáš?" Zasmál se hostinský a nahnul se ke mě přes pult a leštil sklenici špinavým hadrem.Popadla jsem ho za límec a přitáhla si ho centimetr od obličeje. "Ještě jednou mě takhle oslov a narvu ti tu sklenici do zadku...Dej mi místní pálenku." Pustila jsem ho a on bleskurychle odskočil a začal nalívat průzračnou tekutinu do sklenky. |
| |
| U Zeleného klíčku Sedl jsem si ke stolu, tak abych měl stěnu v zádech a dveře před očima. Chtěl jsem byl připravený, kdyby se tam objevili Proxidikové nebo jiné zrůdy. Pomalu jsem ujídal z jídla, které jsem si objednal a upíjel slabé víno. Byl ředěné, ale nemohl jsem se prozradit. Tvář skrytou za šátkem se zlatou kšticí. Musel jsem vypadat jako cvok, ale to mi bylo jedno. Nechtěl jsem, aby někdo zjistil, kdo jsem. Z přemýšlení mě vytrhlo otvíraní dveří a žena, která vešla dovnitř. Byla štíhlá a její uhlově černé vlasy se tak lišily od normální černé. Byly temnější než ta nejhlubší noc bez hvěz a měsíce. Něčím mě fascinovala a její chování bylo nejuvěřitelné, jen tak si přitáhla hostinského za košili a něco mu vstekle zašeptala. Hostinský v tu chvíli skrotl jako beránek. Splnil jí přání a nalil jí místní pálenku. Bylo zvláštní, že žena si objednáv pálenku, nebylo to zvykem. Sledoval jsem jí z povzdálí, ale jiní nebyli tak taktní a začali se k ní přibližovat s mlsným pohledem v očích. ,, tak kočičko, co takhle dát si se mnou další rundu?" zeptal se jeden a myslel si, jak nevypadá mužně. Chtělo se mi smát. |
| |
| Hodila jsem do sebe půl skleničky pálenky bez jediného mrknutí. Alkohol mi nedělal velké problémy a když jsem chtěla, aby měl aspoň nějaký účinek, nesměla jsem upíjet po troškách. Myslela jsem, že už opravdu vybouchnu, když se za mnou objevila banda chlápků. Jeden z nich promluvil. Ach bože...proč?! Nemůžou si do háje vybrat nějakou jinou přezdívku? Položila jsem sklenku na pult. Nejspíš trochu tvrději, než jsem původně zamýšlela. Otočila jsem se na barové židličce čelem k tomu zkrachovalci, co se snažil dělat frajera. Moje oči nabraly barvu nočního nebe a můj výraz se rozhodně nedal považovat za přátelský. "Mňoukám snad?!...Mám snad na čele napsáno, oslovuj mě nejdebilnějším názvem pro vesnickou buchtu?" Můj hlas byl tichý, ale ne tak tichý, aby ho neslyšel celý ztichlý hostinec. Chlápek se zarazil při pohledu na můj výraz, ale zjevně měl pocit, že moje narážky nejsou myšleny vážně. "Ale no tak zlatíčko, dáme si ještě jednoho a můžu ti ukázat sedmé nebe..." Jeho úlisný úsměv mi obrátil žaludek. Jak jsem seděla na vysoké židli, moje noha vyletěla téměř nepostřehnutelně rychle a ošklivým křupnutím narazila do jeho obličeje. Ladně jsem seskočila ze židle a popadla ho pod krkem, než stačil dopadnout na zem v důsledku mého útoku. "Myslím, že sedmé nebe bys mohl ukázat nějaké léčitelce...a jestli se mi nevyhneš velkým obloukem, budeš ji potřebovat ještě hodně...hodně dlouho!" Odříkala jsem s důrazem na každé slovo. Pak jsem ho pustila a on skončil okamžitě na zemi jako pytel brambor. Hodila jsem hostinskému na pult peníze za pití a pomalu jsem odcházela ke dveřím. Proč se prostě nedokážu krotit. Vždycky to dopadne stejně...Cleeo ty si tak blbá! Zase budeš spát v lese... |
| |
| Smích mě přešel a nejen mě po její reakci, tohle jsem opravdu nečekal. Chlap to zkusil ještě jednou, ale to ho nabrala nohou přímo do tváře, pak ho nechala se sesypat na zem jako trosku. Nemohl jsem si nevšimnout změni jejich očí. Tušil jsem, že to neznamená nic dobrého, ale také jsem nechtěl věřit tomu, že by byla zlá. Zaplatila a chtěla zmizet. Zvedl jsem se a s pocitem, že riskuju zdraví jí zastavil: ,, Počkej,"šeptnu rychle. ,, Pochybuju, že by jsi chtěla spát venku, takže... jelikož už nic jiného neměli, tak jsem si zaplatil dvoulůžkový pokoj, ale je na mě dost drahý, tak se s tebou o něj podělím, pokud zaplatíš polovinu a neboj, je to ve vší počestnosti," navrhnu jí a uvědomím si, že to znělo trochu divně. Zvu neznámou dívku, která před pár okamžiky nakopala do huby jednomu vazbiči a nebojím se ji, což mě překvapilo. Nebyl jsem žádný strašpytel, ale potom, co jsem viděl, by si každý dobře rozmyslel, jestli někoho takového požádat o zaplacení poloviny nájmu v hostinci. |
| |
| Zaraženě jsem se otočila na zahaleného chlápka. Moje oči se pomalu vracejí do normálního odstínu. Dost mu přidalo, že mě neoslovil žádnou zdrobnělinou a navíc mi nabízel postel, nejspíš poslední volnou v tomhle hostinci. Chvíli jsem přemýšlela. A pak jsem si dala založila ruce na prsou. Pozvedla jsem koutek v poloviční úsměv a zakroutila hlavou. "Ty máš kuráž hochu...ve vší počestnosti říkáš? To bych ti taky doporučovala, pokud nechceš dopadnout takhle..." Pokynula jsem hlavou ke svaloušovi, co stále seděl na zemi a držel si zlomenou čelist. Prohlédla jsem si ho a pokývala hlavou. "Tak fajn. Půl napůl." Odešli jsme nahoru. Byla jsem z toho trochu vyvedená. Normálně bych to nejspíš nepřijala. Ale nevypadal, že by na mě něco zkoušel a navíc jsem posledních několik dní spala venku, takže postel už mi chyběla. Vešli jsme do pokoje a já si přeměřila dvě postele přiražené k sobě. Došla jsem k nim a bez velkých potíží jsem jednu odtáhla ke zdi a posadila se na ni. Muže jsem si nevšímala. Sundala jsem si boty a promnula bolavé nohy. Sundala jsem pás se šipkami a lehla si na postel. Zírala jsem do zapáleného ohniště a přemítala, kam zítra vyrazím. |
| |
| Nečekal jsem, že by přijala, a proto mě její přijetí dost překvapilo. Její pohružka mi na tváři vykouzlila úsměv, který byl ukryt za šátkem. ,, Fajn," řeknu a vydám se s ní nahoru do pokoje. Chtěl jsem si jí nevšímat, ale nějak to nešlo. Oddělila spojené postele a na jednu se natáhla. Lehl jsem si na tu svou. Neodzbrojoavl jsem se, ani jsem se nesvlékal. Nechtěl jsem, aby viděla mou tvář a ani, aby viděla mé kovové protézy, co mám místo jedné paže a jedné nohy. Vždy jsem si s nimi připadal jako nebezpečné monstrum, ale naučil jsem se s tím žít, stejně jako mí poddaní se naučili žít s tím, že jejich král je alchymista. Pohlédl jsem z boku na dívku a pak se zase podíval do stropu. ,, Můžu vědět, co tě sem přivádí?" zeptám se, aniž bych očekaval odpověď. |
| |
| Z přemýšlení mě vytrhla jeho otázka. Nepohnula jsem se, jen jsem k němu zvedla oči. Zůstal tak, jak byl. Nejspíš nechtěl spát neozbrojený. Chápala jsem ho, po tom, co jsem předvedla dole. Měla jsem často problémy se svou démonskou polovinou. Neměla jsem v úmyslu odpovědět. Vlastně jsem ani nevěděla co bych měla říct. Tak jsem se jen pro sebe tiše zasmála. "Já ti ani nevím..." Dlouho jsem s nikým nemluvila. Takhle. Normálně. Už mi to bylo skoro cizí. Většinou se mě lidé báli, chlapi měli pořád ty samé nechutné poznámky a touhy a já jich měla všech plné zuby. Vlastně jsem měla pocit, že nikoho nepotřebuju, že si vystačím sama. Možná to tak bylo, možná ne. To jsem sama nevěděla. "Jdu, kam chci...kdy chci. Asi mi chybí cíl." Vzápětí jsem zalitovala, že jsem vůbec začala mluvit. Řekla jsem přesně to, co jsem nechtěla. Pravdu. |
| |
| Odpovědi se mi nakonec dostalo a to upřímné, což mě dost zarazilo. ,, Aha," řeknu jednoduše, nechtěl jsem to rozpitvávat a zbytečně jí trápit. Nic mi do toho nebylo. ,, No, já sice mám cíl, ale netuším, jak s ním pochodím!" řeknu, aby si nemyslela, že z ní tahám informace. ,, Víš, někdy je fajn nemít cíl, povinnosti ani starosti. Taky bych to chtěl zažít, jenže di to nemůžu dovolit," pokrčím pro sebe rameny a pak se posadím na posteli. Zadíval jsem se na jíjí tmavé vlasy a znovu si připoměl tu nejtemnější noc. ,, Jsi zvláštní žena," konstatoval jsem, aniž bych tušil proč to dělám, prostě to ze mě vypadlo. Choval jsem se jinak než obvykle. Většinou jsem mlčel a nechával mluvit ostatní, ale tahle žena mě nějak ovlivňovala. |
| |
| Uchechtla jsem se, když zmínil starosti. Kdyby věděl...Jediné, co o sobě vím, je, že můj otec nebyl zrovna příklad výjmečnosti. Ohnivý démon s odpornými vlastnostmi. A matka ho bohužel potkala. A pak jsem si pamatovala spoustu ohně. Strašnou spoustu ohně a mámin křik. A to, jak jsem schovanáv v koutě mezi popelem. Šaty spálené, ale na těle ani šrám, popáleninu, nic... Podivala jsem se mu do očí, ty jediné mu byly z obličeje vidět. "Vážně? Často slýchám spíš: Ty čarodejnice, zlomila si mi ruku! Počkej ty zrůdo, skončíš v pekle!...No a nebo...Pusinko, kočičko, zlatíčko...Dokud je ovšem nezpražím. Potom zase nastupuje ta první série oslovení. Ale zvláštní žena...To zní skoro jako kompliment, což by u mé osoby bylo téměř nemožné." Opět jsem pozvedla koutek a zadívala jsem se do ohně. "Myslím, že nebudeš chtít mluvit o svých povinnostech, které tě tak trápí..." |
| |
| ,, Bohužel, nechci, aby se vědělo, že jsem tady a sice neříkám, že by jsi to někomu řekla, ale jistota je jistota!" řeknu omluvně. Zahledím se do zdi a pak řeknu: ,, No, nemůžu ti říct přesně o co jde, ale chtěl bych ti říct, že to co po mě někteří chtějí je naprosto nesplnitelné, ale oni si myslí, že je mou povinností jim to splnit, navíc o mě říkají, že jsem zrůda. Kdo mě kdy viděl pod oblečením, tak řekl, že jsem netvor a nezasloužím si být tím, čím jsem," řeknu a přitom se na ni raději nedívám. Už jsem si zvykl na to, jak mě nazívají. Mezi lidmi jsem známí jako král Atan, kovový alchymista. Pro jedny jsem byl hrdina pro církev jsem se rouhal všemu božskému, jen proto, že jsem nevěřil v boha. Věřil jsem ve své síly a ve svou alchymii. |
| |
| Poslouchala jsem ho, jak mluví. Myslela jsem, že vůbec neodpoví. Ale on mluvil. Jeho slova mi připadala tak upřímná, jak jsem to od lidí neznala. Nesnášeli mě. Ale on se mě nebál. Ani nevypadal, že bych mu byla odporná. Jenže to bylo tím, že nevěděl, co jsem zač. To, co mi říkal mi něco připomělo. O někom se stejným popisem, jakým zmiňoval sám sebe, se bavili dvě ženský v hostinci v západním Xalatu. Vlastně kdyby to byl on, zapadalo by to do sebe. Podle toho, co jsem o něm slyšela, to byl dobrý král. A podle toho, jak teď mluvil, jsem si tím byla skoro jistá. "Pokud nechceš, aby o tobě někdo zjistil, kdo jsi, nepodávej mu na otevřených dlaních tolik nápověd." Ušklíbla jsem se. Věděla jsem jistě, že je to král Atan. Ale on by pak nejspíš požadoval, abych mu řekla, kdo jsem já. A to se mi moc říkat nechtělo. Řekněte ochránci dobra, že jste poloviční démon. Absurdní. |
| |
| Poslouchal jsem jí a věděl, že má pravdu. Prozradil jsem jí víc, než mi bylo milé. Bylo to divné, nikdy jsem se nikomu neotevřel, ale přišlo mi, že jí můžu důvěřovat a přitom jsem jí vůbec neznal. ,, Jo, to obvykle nedělám, ale nějak si v tvé přítomnosti nedokážu pomoci. Je to jako kouzlo," řeknu vesele a pak si zase lehnu. ,, No, víš někteří lidé nenávidí, to o čem nevědí jaké to je. Pouze pepokládají, že to musí být zlé, ale přitom to nemusí být vůbec pravda. Vím to, znám jednoho polovičního démona, je to skvělý přítel a stojí na té správné straně, ale lidé ho odsuzují už jenom proto čím je, stejně jako mě! řeknu. Netušil jsem, proč jí to všechno vykládám, ale měl jsem náladu si s někým povídat. Příliš dlouho jsem si s nikým nepovídal, stále mě obklopovali povinnosti a starosti. ,, Promiň, jsem hrozně ukecaný, asi už chceš spát, co? zeptám se provinile. |
| |
| Když domluvil, projel mnou blesk. Posadila jsem se na posteli a jakoby mi nějaká část mojí mibulosti docvakla. Pomalu ale jistě se mi to skládalo v hlavě jako historické puzzle. Dílek k dílku. "Co...cože? Ty znáš...a ježiši..." Tak jsem se zakoktala, že jsem musela na chvíli ztichnout. Zakroutila jsem hlavou, jestli jsem ho špatně neslyšela, ale už jsem si to nevyvrátila. Jakoby se mi všechno vrátilo před oči. Ten oheň tenkrát u nás doma. Nebyl to otec, kdo ho způsobil. Ani já... "Jak se jmenuje? Prosím,je to důležité..." Naléhavě jsem se na něj podívala. Moje chování bylo najednou naprosto odlišné. Žádná maska, žádný odstup. Jen jsem chtěla vědět, jestli je to, co si myslím pravda. |
| |
| Její reakce mě naprosto překvapila. Vypadala, že neví, co dřív. Nechápal jsem to. zakoktávala se a já nemohl přít na to, proč. Došlo mi to až ve chvíli, když se mě zeptala na jméno mého přítele. ,, Netuším proč ho chceš vědět, ale doufám, že ho tím nedostanu do potíží," řeknu a pak se jí podívám do poplašencýh očí. ,, Jmenuje se Final!" řeknu a slůeduju její reakci. |
| |
| Když vyslovil to jméno, Málem jsem vyskočila na posteli. Teď už to bylo jasné. Všechno, co bylo doteď zmatené a zapomenuté se rozjasnilo a mě se před očima přehrála scéna... Seděla jsem u okna a dívala se ven, byla jsem skoro ještě batole. "Mamí, mamí, já bych chtěla jít ven..." Otočila jsem se na matku, která připravovala oběd. Na moje malé rameno se položila ruka staršího chlapce. Naše podoba byla téměř nepřehlédnutelná. "Pojď Cleeo...já tě vezmu." Pověsila jsem se mu okolo krku a on se zasmál. Máma se za námi starostlivě dívala. "Dej na ní pozor Finale..." Vrátila jsem se do reality. Zvedla jsem oči ke svému novému...příteli...a na tváři se mi objevil úsměv. Nebyl to arogantní úsměv, ani můj obvyklý úšklebek. Byl to projev štěstí. Neskonalého štěstí, které zaplavilo celé moje tělo. "Můj bráška žije..." |
| |
| Ve chvíli, kdy řekla: ,, Můj bráška žije..." tak jsem zalapal překvapeně po dechu. Až teď jsem si uvědomil, že je Finalovy skutečně podobná. Nemohl jsem tomu uvěřit. ,, Ty jsi Finalovy sestra? Ano, jsi, ta podoba. Proč mi to nedošlo dřív?" zeptal jsem se nahlas na věci, které mě napadali. ,, Mělo mi to dojít, tvé černé vlasy, mají stejnou barvu jako jeho a tvé oči také mění barvu podle nápady. On si myslí, že jsi mrtvá," řeknu a vzpomenu si, jak se vždycky trápil při vzpomínce na svou mrtvou sestřičku. ,, Bude šťastný! Musíte se setkat," řeknu nadšeně, protože Final mě vždy ve všem podporoval. Potíž byla v tom, že jsem neměl nejmenší tušení, kde se teď nacházel. |
| |
| "Musím ho najít. I já myslela, že je mrtvý...tenkrát..." Zarazila jsem se, nechtěla jsem na tu noc vzpomínat. Podívala jsem se na něj. "Díky bohu, že jsem tě potkala..." Usmála jsem se na něj a myslela jsem to nejupříměji, jak to jen bylo možné. Zůstala jsem v eufórii celou noc. Vůbec jsem nemohla usnout. Byla jsem tak šťastná, jako už hodně dlouho ne. Najednou se mi objevil nový smysl, proč žít. Měla jsem rodinu. Ještě jsem neztratila všechno. Můžu najít svého bratra. Usnula jsem až skoro k ránu. Probrala jsem se ale i tak brzo. Nechtěla jsem budit krále v anonymitě. Tak jsem jen položila půlku peněz za pokoj na noční stolek a potichu se vydala ke dveřím. Byla jsem nabitá novou energií. Najít Finala i kdyby mě to stálo cokoliv. |
| |
| Její díky mě zahřálo. Potom jsme usnuly, teda aspoň já. Kdžy jsem se ráno vzbudil, již tam nebyla. Nechala na posteli pouze část peněz a odešla. Chtěl jsem jí pomoci hledat, ale tušil jsem, že moje povinnosti jsou zcela jinde. Ještě chvíli jsem tiše ležel na lůžku a rozjímal, kdžy v tom se dveře pokoje rozletěli dokořán a dovnitř vletělo několik chlapů, jeden z nich byl ten se zlomenou čelistí ze včerejška. ,, Kde je ta coura?" zeptal se jeho společník. ,, Nevím o kom mluvíte!" řeknu, nechtěl jsem, aby někdo věděl, kam šla a ani, že tady byla. ,, Nelži ty tupé hovado, šla s tebou nahoru, nejspíš ti dala, co? takový hajzli jako ty mají vždycky větší štěstí!" zařve vztekle jeden z mužů a pak se na mě vrhne. Nechtěl jsem jim ublížit, nemohl jsem použít zbraně ani svou kovovou paži, mohl jsem je vážně zranit a to jsem jako král této země prostě nemohl. Prvnímu útočníkovy jsem se vyhnul: ,, Nechte toho, děláte obrovskou chybu," upozorním je, ale oni jakoby neslyšeli. Vrhli se na mě i ostatní. Nestíhal jsem uhýbat, ale ublížit jsem jim taky nedokázal, takže mě nakonec jeden složil tím, že mě udeřil do hlavy něím tvrdým. Začernilo se mi před očima. Kdžy jsem je znovu otevřel, tak jsem stál přivázaný na hranici, tvář skrytou stále za maskou a zrovna hranici zapalovali. Nemohl jsem mluvit, protože jsem měl v ústech roubík. To není dobré! |
| |
| Vyšla jsem z brány a zamířila na sever. Ať už byl Final kdekoliv, hodlala jsem ho najít. Jenže jsem nedošla ani k lesu, když jsem ucítila štiplavý pach kouře. Otočila jsem se a spatřila obrovský kužel kouře, který stoupal na západ za městem. Není trochu moc brzy na nějaké rituály? Žádný svátek neni...na malé ohniště to taky nevypadá...někdo má malér. Ach jo, jenže tímhle stylem nikam nedojdeš Cleeo... Povzdychla jsem si a otočila směr. Rozběhla jsem se ke zdroji kouře a když jsem o pár minut později doběhla na místo, byla jsem ráda, že jsem to udělala. Můj společník z předchozího večera byl přivázaný ke kůlu a pod ním se skvěla hromada poskládaného dříví. Která už nejspíš pěknou chvilku hořela, protože plameny už pomalu začínaly olizovat dříví pod jeho nohama. Přede mě se rozestoupili ti chlapi z hostince. "Zase vy? Vy si vážně nedáte říct?" Nesouhlasně jsem zamlaskala a oči mi zčernaly při pohledu, jak můj přítel nemůže absolutně nic dělat. "Nejsi dost dobrá, aby si se stihla zbavit nás a ještě zachránit svého přítelíčka..." Můj výraz ztvrdnul o pěkných pár procent a na ruce se mi objevil fireball. Ať mi někdo řekne, že jsem zrůda, ať mě klidně nazývají odpornou bestií, ale nikdo mi nebude říkat, že nejsem dost dobrá..." S mými myšlenka mi se ohnivá koule zvětšovala...Mrskla jsem ji po tom se zlomenou čelistí a vypálila mu tak pořádný otvor do trupu. Dalšího jsem bleskově složila jedním jediným kopnutím do zátylku a zlomila mu tak vaz. Další už se na mě řítil zezadu. Praštila jsem ho loktem do břicha, pak se na něj otočila a dlaněma ho udeřila do uší. Začala mu z nich stříkat krev a jeho řev se rozezněl mýtinou. Čtvrtý dostal šipkou přímo do spánku a poslední to schytla fireballem do břicha. Ten, co jsem mu tlakem prorazila bubínky už téměř vykrvácel a složil se k zemi. Celé to trvalo nanejvýš půl minuty. Vyběhla jsem po hořící hranici a vytáhla z boty dýku. Odřízla jsem svého přítele, který už měl propálené podrážky a zachytila jsem ho za pas. Seběhla jsem s ním dolu a položila ho asi deset metrů od hranice. Oči stále černé. Vztekle jsem oddychovala. Dívala jsem se na mrtvá těla. "Lidé jako oni si nezaslouží žít..." Zamumlala jsem si spíš pro sebe. Potřebovala jsem se uklidnit. "Jsi v pořádku?...Jak se ti krucinál povedlo dostat se do takovýhle šlamastiky. No jistě...nic mi neříkej. Nechtěl si jim vzhledem ke svému postavení ublížit, protože by to bylo neetické?" Zakroutila jsem hlavou. "Králové jsou buď zlí a pokrytečtí nebo příliš milosrdní..." |
| |
| Oheň se šířil strašlivou rychlostí. Alespoň mě to tak připadalo. V látce, která mi kryla tvář se mi blbě dýchalo. Snažil jsem se uklidnit, ale to vzhledem k probíhající situaci to nějak nešlo. Pokoušel jsem se od tama dostat, ale nějak jsem nemohl. Plameny mi už začali olizovat podrážky bot, když se tam objevila Finalova sestra. Sledoval jsem, jak se mění. Byla mu tak podobná až se to zdálo nemožné. Pozabijela ony muže s naprostou jistotou a přesností. Doběhla pro mě a sundala mě z hranice. Začala se mě ptát, jak jsem se dostal do takové šlamastiky a hned potom mi řekla, že jsem král, který je příliš mylosrdný. Takže věděla, kdo jsem. Nemohl jsem jí odpovědět, protože jsem měl v ústech stále roubík. Zahuhlal jsem a jí to nejspíš došlo, sundala mi šátek z tváře a vytáhla mi roubík. Lapavě jsem se nadechl a pak se rozkuckal. Nechal jsem si přeříznout pouta a pak jsem se posadil. ,, Díky. Zachránila jsi mi život," řeknu vděčně a pak se na ní podívám. nyní už bez šátku, který by skrýval mou totožnost. ,, Je to trochu nefér, ty znáš jméno mé, ale já neznám jméno svého zachránce, řekneš mi ho tedy? Sestro mého přítele Finala?" zeptám se a pak ještě dodám: ,, Navíc jsi ráno zmizela a ani jsi mi nedala šanci říct ti, že bych chtěl jít Finala najít s tebou, protože s ním musím mluvit," řeknu lehce ochraptěle. |
| |
| Zasmála jsem se. "Jak jsem říkala, nedávej tolik informací na natažených dlaních...u někoho by se ti to nemuselo vyplatit...výsosti." Poslední slovo jsem řekla s nádechem sarkasmu a musela jsem se tomu pousmát. Napřáhla jsem k němu ruku. "Cleea..." Mrkla jsem na něj. "Budu ráda, když nebudu muset jít sama...Navíc budeš ve větším bezpečí, když u tebe bude někdo, kdo neotálí zabíjet...Já už monstrum jsem, můžu to dělat za tebe, aby sis nepošpinil ruce a svědomí." Ušklíbla jsem se a podívala se na jeho seškvařené boty. "Budeme se muset zastavit v nějakém městě pro boty...v těhle už toho moc nenachodíš." |
| |
| Její sarkasmus byl krutý, ale nijak mě nezraňoval, spíš se mi chtělo smát. Chovala se skvěle, povahově byla poněkud jiná než Final, ale neznamená, že jsou sourozenci, že musí mýt i stejné vlastnosti. ,, Máš pravdu, musím si koupit nové boty, jenže v jedné věci se pleteš. Já neváhám zabíjet, tedy aspoň ne proxidiky, skřety, démony a podobné monstra, která ničí mé království. Lidé, u lidí je to něco jiného, i když dokáží být někdy větší monstra než veškeré zlo!" řeknu a zvednu se ze země. Nasadím si zpět na tvář černý šátek tak, aby byly vidět pouze oči a pískově zbarvená čupřina. ,, Tak půjdeme, Cleeo. Kousek odtud je ještě jedno město, jmenuje se Yelrin. Není moc velké, ale boty si tam jistě seženu, potom se vydáme hledat tvého bratra." |
| |
| Nebyla jsem člověk ani z části, a tak jsem příliš nechápala jeho obhajobu své rasy...asi to bylo prostě tím, že i on byl člověk. A dobré bylo, že přesto věděl, že i mezi nimi je spousta vyvrhelů. Vydali jsme se k městu, o kterém mluvil. Bylo to zvláštní, cestovat s někým...jiné. Mluvili jsme skoro pořád a já se smála častěji, než pro mě bylo typické. Vždy jsem byla spíš sarkastická, samotářská potvora...obzvlášť vůči mužům. Jejich přílišný zájem mě naprosto vytáčel. On byl jiný. Žádný jiný zájem, než přátelství jsem na něm nepozorovala a to se mi tak líbilo. Došli jsme k bráně a mě došlo, že v tomhle městě už jsem někdy byla. Vrátnému nejspíš taky. "Zase ty...nejsi tu vítaná..." Promluvil starý voják a namířil mi meč pod krk. Protočila jsem oči v sloup. "Nejsem tu vítaná? Zachránila jsem vaše město a asi deset lidí z hořících domů..." Podotkla jsem uraženě. "Jo, ale taky si měla ten požár na svědomí..." Zamračil se a já vykulila oči. "Co? Já to s ohněm umím..." Došlo mi, že se hádám, jak malá holka. Ten požár jsem tenkrát nezapálila, jenže když máte moc nad ohněm a jste poblíž... "A tak je to vždycky...Pomůžeš jim a oni tě stejně musí z něčeho nařknout, protože jsi monstrum..." Povzdychla jsem si tiše. "Fajn...tady můj přítel si jen potřebuje koupit boty, počkám u brány...stačí?" Pohlédla jsem naštvaně na vrátného a sesula se opřená zády o hradby na zem. "Hoď sebou..." ušklíbla jsem se na Atana a začala si hrát s maličkou ohnivou kuličkou. "Heeej!" hlas vrátného mi prořízl citlivý sluch. "No jo no jo..." Zhasla jsem to. |
| |
| Do města jsme dorazili naštěstí dost rychle, potíže nastaly až u brány, kde Cleeu nechtěli vpustit dovnitř, protože jim prý zapálila obydlí, ale já tomu nějak nevěřil. Kdž řekla, že počká před bránou, tak jsem jen kývnul a vydal se rychlím kromek do města k prvnímu obuvníkovy, který se naskytl. Naštěstí zrovna neměl moc práce, takže můj požadavek vyřídil dost rychle, nehodlal jsem si kupovat zcela nové boty, na to mi byli ty staré příliš pohodlné, tak jsem si nechal udělat pouze zcela novou podrážku. Slušně jsem mu zaplatil, takže je udělal hodně kvalitně. Poděkoval jsem a vydal se zpět k bráně. Cleea tam seděla a zjevně se nudila. ,, Můžeme vyrazit!" řeknu a počkám až se zvedne. Tušil jsem, kde Finala najdeme. Zamířil jsem k lesu, který se nacházel vedle městečka, kde mě málem upálili. |
| |
| Když jsem zaslechla jeho kroky, úlevně jsem si povzdychla. "To ti na ně stahoval kůži z krávy a ještě jí obdělával ne?" Podotkla jsem sarkasticky po hodině čekání a zvedla se ze země. Vyrazili jsme. Vedl mě a já se nechala. Netušila jsem, kde bych měla hledat a tak bylo v podstatě jedno, kde začnu. Navíc, pokud někde byl, lidé by si ho určitě všimli. Musí být výrazný jako já. Vždycky jsme si byli podobní. Pochybuji, že by tomu teď bylo vzhledově jinak. Je zvláštní, jak moc mu důvěřuji. Mohl by mě klidně oklamat a nechat mě jít s ním...zavést mě do pasti. Třeba si i on myslí, že jsem zlá...třeba jsem... Zamyšleně jsem sledovala obzor, než jsme vešli do hustého lesa. |
| |
| Chtěl jsem něco navrhnout ale než jsem stačil otevřít ústa a vyslovit oněch pár slov uchopila mě za ruce a naše rty se setkaly. V tu chvíli jsem měl pocit jako kdyby se kolem nás zastavil čas.Srdce mi tlouklo zběsilým kvapíkem a v nitru se mísili jeden pocit s druhým jako kdyby se nemohli rozhodnout který vyjde na povrch. A v tu chvíli jsem si také přál aby tohle jen tak neskončilo.Nechtěl jsem se zbavit těch krásných věcí které mi v nitru proudili.Ať už to byla touha nebo pravá nefalšovaná láska. |
| |
| Zase ten její sarkasmus, ale moc jsem se jí nedivil, když musela čekat. Vešli jsme do lesa, kde bylo chladněji než mimo něj. Vládlo zde příjemné ticho, které mi dělalo dobře, takový klid jsem nezažil hodně dlouho. Pouze bylo slyšet ševelení lítsků ve větru. Občas zde proběhl nějaký ten zajíc, ale jinak byl klid. Ten jsem hodlal narušit, tušil jsem, že je Final někde tady. Má tady jednu jeskyňku, kam chodí odpočívat. Musel jsem přilákat jeho pozornost a tak jsem si stáhl rukavici z kovové paže. Propnul jsem prsty a pak se sevřel v pěst. Udeřil jsem pěstí do země s takovou silou až se mírně zatřásla. Tohle nemohl přeslechnout, jestli tady někde byl. Teď už jen stačilo počkat. ,, Počkáme, jestli je tady tak příjde!" usměju se a sednu si na zem. |
| |
| Jakoby se nebránil. Sršela ze mě radost. Nemohla jsem v místnosti vnímat nic jiného než je on. Celá jsem hořela. Jen obrazně řečeno samozdřejmě. Doufala jsem že tenhle okamžik nikdy neskončí. Nakonec jsem se od něho odtáhla sama. Bylo by zvláštní líbat se celý den. Čas jde přece dál! "Jéé... Já.... Ani nevím co jsem to.... proč jsem... Jestli ti to vadilo slibuji že už se to nebude opakovat!" upozorním ho koktavě, zmateně a radostně zároveň. |
| |
| Netrvá ale dlouho a onen krásný okamžik skončí.Jakmile se odtáhne otevřu oči a dívám se na.Na její jemné rysy v obličeji a do jejích laskavých a milých očí. Otevřu ústa abych něco řekl ale nemohu najít ta správná slova.Nakonec přeruší podlouhlé ticho ona svými "omluvami" na které se jen radostně usměji."Nic... nic se nestalo,to je v pořádku..."Řeknu a jen stěží z ní spustím oči."Byl to... nekrásnější okamžik jaký jsem... zatím kdy zažil."Řeknu trochu tišeji a trochu sklopím hlavu.Začíná se mi z toho všeho motat hlava. |
| |
| Tiše jsem se zasmála...To ty taky... Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Chvíli jsme tam jen tak leželi. Pak jsem se ho dlouze políbila a zvedla se, abych se oblékla. Nikam jsme nespěchali, takže to malé...velké zdržení nám nijak neuškodilo. Napila jsem se vody z čutory a zkontrolovala její obsah. Nebyla v ní už ani polovina. "Musíme se někde stavit pro vodu..." Poznamenala jsem a zadívala se na něj. Byl tak...neměla jsem ta správná slova, abych ho popsala. Přišlo mi, jako bych ho znala odjakživa. Když jsem se mu dívala do očí, přestávala jsem přemýšlet. Najednou jsem leknutím nadskočila. Ozvala se hrozná rána a pod nohama jsem ucítila zachvění. Když v tom jsem zaslechla nepříjený zvuk, který pro nás neznamenal nic dobrého. Zapraskání ve stropu. Stihli jsme jen tak tak vyběhnout ven, kyž se jeskynní strop sesunul... "A mám po kabátu...co to k čertu bylo?" |
| |
| Chvíli jsme leželi a užívali si blízkosti toho druhého, potom se, ale Nagi zvedla a začala se oblékat, tak jsem jí napodobil. S vodou měla pravdu, já jsem měl v čutoře už také pouhou polovinu zásob. Ozvala se ohlušující rána a země se nad našimi hlavami zatřásla. Uskočili jsme ve chvíli, kdy se senul strom jeskyně. Nagi si stěžovala na to, že přišla o kabát a také se ptala, co to bylo. Já věděl přesně, co nebo spíš kdo to byl. ,, Atan," řeknu s jemným nádechme naštvání a vyrazím z jeskyně ven do lesa. Nemýlil jsem se, stačilo se otočit směrem, kde leželo město a já už zdálka spatřil zakukleného krále, jak si sedí na zemi a čeká až příjdu. Otočil jsem se na Nagi a pak jsem vyrazil rychlím tempem k němu. Viděl mě přicházet, tak se postavil. ,, Zbláznil jsi se sakra? Málem se mi na hlavu sesipal strop? Co kdyby jsi přestl vyvádět blbiny, jsi už velký kluk Atane a král, tak se přestaň chovat jako...." nedořeknu, protože z poza jedho zad výjde dívka s černými vlasy, která mi připomíná mě. myslím vzhledově. |
| |
| Zastavili jsme se v lese. Atan vytáhl ruku a mě došlo o jakých odlišnostech mluvil. Mechanická paže...paráda. Uhodil do země a já zabalancovala, jak jsem byla těsně u toho, země se celkem slušně zatřásla. Stoupla jsem si za Atana a dívala se k městu, když jsem zaslechla mužský hlas. Jeho obsah mě docela pobavil, ale to nebylo to, proč mi poskočilo srdce až do krku. Vystoupila jsem zpoza Atanových zad a podívala se na něj. Byl z něj muž, pohledný a urostlý, ale měla jsem pocit, že bych ho poznala i na kilometry daleko. Na tváři se mi objevil úsměv plný nové naděje. "Ahoj Finale...Vzpomínáš si na mě?" Promluvila jsem tiše a dívala se mu přímo do očí. |
| |
| Hleděl jsem na ní s překvapením až do chvíle, kdy mě oslovila a zeptala se mě, jestli si na ní vzpomínám. V ten okamžik jsem měl pocit, že se se mnou točí celý svět a nedostává se mi dechu. Sledoval jsem její usměvavou tvář, tolik podobnou te mé a vnímal, každý úder svého srdce, které se úzkostivě stahovalo. V hlavě se mi vyrojili vzpomínky, jak beru sou malou sestřičku ven, jak mě matka vybízí, abych byl opatrný. Jak jí učím dělat firebally a jak nás matka se smíchme napomíná, že zapalíme dům a pak se mi v mysli vyrojila ta nejstrašnější vzpomínka na dům, který mou vinou začal hořet a má malá sestřička byla v něm. Myslel jsem, že zemřela a padl jsem na kolena, neschopen se nadechnout. ,, Cleeo?!" vyšlo ze mě přiškrceně na tvářích slzy. Choval jsem se jako blázen, ale nedokázal jsem se chovat jinak. Svou sestru jsem miloval nadevšechno na světě, a když jsem si myslel, že zemřela, tak umřel i kousek mě. |
| |
| Moje citová netknutelnost se ztratila někde milión mil od nás. Rozbrečela jsem se jak malá holka a vrhla se k němu na zem. Objala jsem ho tak pevně, jak to jen šlo. Vzlykala jsem štěstím a pořád ho držela. Nechtěla jsem se ho pustit. Bála jsem se, že ho zase ztratím. Když jsem se včera dozvěděla o jeho existenci, nebylo to totéž. Vidět ho, přesvědčit se, že je to vážně pravda...to bylo něco úplně jiného. Jakoby se dítěti sám postavil zbořený hrad z písku. "Tolik si mi chyběl...já myslela...myslela jsem, že si mrtvý. Zůstala jsem schovaná v domě. Ten oheň mi neublížil. Vlastně mi neublíží žádný oheň...Když to skončilo. Tak už si tam nebyl...jen popel a já myslela, že..." naříkala jsem a pořád jsem nebyla schopná ho pustit. |
| |
| Kleskla si ke mě a objala mě, její síla mě ohromila, přesto jsem jí objetí opětoval. Zavřel jsem oči a držel jí blízko sebe. ,, Panebože Cleeo, ty žiješ. Nemůžu tomu uvěřit, prosím tě odpusť mi, odpusť, že jsem tě tam nechal. Nedokázal jsem to, nedokázal jsem tě zachránit, mohla jsi zemřít. je to všechno moje vina," zašeptal jsem a lehce jí políbil na líčko, po kterém se kutálela slza. Její vzlyky mě mučili: ,, Tiše, jsem u tebe, už tě neopustím, sestřičko moje," řeknu a ještě jí pořádně přitisknu k sobě. Potom jí od sebe pomalu odtáhnu a prohlédnu si ji. ,, ty jsi tak vyrostla, byla jsi ještě batole, když se tak stalo a teď je z tebe krásná žena, je to neuvěřitelné," usměju se šťatsně přes slzy, které tam pořád byli. |
| |
| Jeho slova mě uklidňovala. Odtáhl si mě od sebe, aby se na mě usmíval. Pousmála jsem se poznámce o tom, že jsem vyrostla do krásy. "Taky s tím mám často pěkný trable..." Dívala jsem se na něj jakoby se měl rozplynout a já měla zase zůstat sama. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Ty už taky nevypadáš na deset..." Zasmála jsem se a utřela slzu. "Nemůžu tomu uvěřit...pořád mi to nějak nedochází...Kdybych nepotkala Atana, nemusela bych nikdy zjistit, že jsi naživu. A pořád mi dochází, jaká byla náhoda, že jsem se s ním začala vůbec bavit..." Bylo to opravdu zvláštní. Mohla jsem Atanovu nabídku na společné přenocování odmítnout, tak snadno. Vlastně se to skoro stalo. Ale nestalo a vrátilo mi to brášku. "Hlavně si nic nevyčítej...nemohl jsi vědět, že jsem to přežila bez úhony...není to tvoje chyba, že jsme se rozdělili." |
| |
| Zasměju se její poznámce o tom, že má se svou krásou dost často potíže a pak jí lehce pohladím po tváři. ,, Atan je zdá se zachránce nás obou," řeknu a pousměju se na něj. ,, Jenže obviňovat se asi budu stále, protože ten oheň jsem způsobil já, sklopím hlavu, ale pak se zvednu a pomohu na nohy i jí. Musel jsem se stále usmívat. ,, Cleeo, musíš mi o všem říct. Jak jsi se měla a co jsi přožila!" řeknu a pak si uvědomím, že jsem ještě nepředstavil Nagi. ,, Cleeo, Atane, rád bych Vám předstvail Nagilu. Nagi tohle je moje mladší sestřička, o které jsem myslel, že zemřela a tohle je Atan, kovový alchymista," představím je a poodstoupím kousek stranou, aby na sebe pořádně viděli. |
| |
| Šla jsem za Finalem a po chvíli jsme spatřili muže se zahalenou tváří, jak vstává ze země, když nás uviděl. Final na něj už z dálky rozčileně hulákal, jak si to představuje, jenže ztichnul, když se zpoza jeho zad vynořila žena. Její vlasy byly stejně uhlově černé jako Finalovy a vůbec mi přišlo, že je mu až nenormálně podobná. Měla jsem pocit, že říkal, že rodinu nemá...pak mě napadla druhá varianta, že je to třeba jeho žena, o které mi neřekl, ale jen jsem si v duchu zanadávala, že dělám předčasné závěry. Když ho oslovila jménem, jeho reakce byla pro mě naprosto nečekaná. Skoro přestal dýchat a spadl na kolena do měkké lesní půdy. "Cleeo?" zeptal se přiškrceně a já netušila, co v něm právě probíhá. Bylo to zvláštní pozorovat, když člověk nemá páru, o co běží. Ale podle jejich pevného objetí a pozdější konverzace mi došlo. Bylo to krásné shledání. Pak se zvedli a Final se otočil na mě. Poté mě představil a já s úsměvem pokynula hlavou na pozdrav. "Ráda vás poznávám...ty asi budeš Ten Atan co?" Ušklíbla jsem se šibalsky při pohledu na nového přítele. |
| |
| "No moc toho není...znáš to, někomu pomůžeš a on ti ještě vynadá, že si monstrum. I když jsou i vyjímky, občas slyšíš i nějaký ten dík..." Po očku jsem se koukla na Atana. Pak jsem přešla pozorností k té ženě. Vypadala sympaticky. Nebyla to taková ta typická elfská slečinka. Starat se o dům v lesním městě, vyzpívávat věci ze stromů, dělat jednoduchá zkrášlovací kouzla. Na první pohled na ní bylo znát, že v sobě má oheň a podle dýk v jejích botách a držení těla jsem ji odhadovala na dobrou bojovnici. Přišlo mi, že bysme si mohly rozumět. Na to, že jsem byla takových let sama, mi přišlo, že noví lidé do mého života přicházejí nějak rychle. Rozhodně mi to však nevadilo. Spíš naopak. "No myslím, že sis vybral dobře..." Usmála jsem se rošťácky na Nagilu a pak jsem se nejistě ušklíbla, protože mi došlo, že přece neříkali, jaký mají vztah. Že občas radši nemlčíš Cleeo... |
| |
| Final se podel předpokladu vyřítil, kdoví odkud a začal na mě hulákat. Zůstal jsem stát s úsměvem na rtech a nechal ho tak, jenže pak se z poza mých zad vynořila Cleea a on jí poznal. Čekal jsem dojetí, ale to, co následovalo mě yvedlo z míry. Nikdy bych do Finala neřekl, že bude tak citlivý, ale přesto to bylo krásné setkání. Prohlížel jsem si ženu za jejich zády, byla přitažlivá, ale Cleea se mi líbila víc. Na co nemyslíš ty osle! zanadávám si a pak zase sleduju dění. Potom Nás Final představí a já ženu pozrdravím: ,, Těší mě Nagilo!" Lehce usměju poznámce Cleey na to, že si Final vybral dobře. Bylo to zvláštní, ale i když nám neřekli, jestli spolu chodí, tak to bylo tak nějak znát. |
| |
| Když mi říkala, že se k ní chovají hnusně, tak mě to naštvalo, i když jsem to znal. U mě mi to bylo jedno, ale u ní mi to vadilo. Usmíval jsem se, když se navzájem pozdravili, ale poznámka mé sestry, že jsem si vybral dobře mě poněkud zarazila. Copak to jde tak moc poznat, co je mezi námi? ,, No kdyb mi tady Atan nezničil jeskyni, tak bych Vás pozval dál, takhle budeme muset někam jinam, kde si budeme moci popovídat a pořádně si odpočinout!" řeknu a lehce se pousměju. |
| |
| Ušklíbla jsem se, když Final prohlásil, že mu Atan zničil jeskyni. Ani jsem se nedivila, stačilo mi, jak mě to rozkymácelo, když jsem stála vedle něj, když uhodil do země. "Jsem pro jít si někam odpočinout a popovídat, aleee....byla bych vám moc vděčná, kdyby sme nešli nikam do města. Na to už dneska vážně nemám nervy." Pozvedla jsem koutek v pokřivený úsměv a doufala, že budou souhlasit, protože jsem opravdu neměla náladu na žádný oplzlý chlápky, co se mě budou snažit dostat do postele, ani na měšťáky, co mě už znají, protože většina z nich mě prostě neměla v lásce. Po tom, co promluvila Nagila jsem k ní získala nový příval sympatií. |
| |
| “Já jsem pro…o mě nestojí v blízkém okolí skoro nikde, nechci jim to zrovna ztěžovat.“ Když jsem to řekla, zamyslela jsem se. Pokud je to král Atan, pak o mě musel slyšet a to nebylo dobré. I Finala bylo těžké přesvědčit, že moje úmysly nejsou špatné, ale u něj by to mohlo být horší. Začínala jsem mít strach z nevyřčené pravdy. Tajemství nikdy nedělaly dobrotu a mě bylo jasné, že ani teď to nemusí být jinak. Sklopila jsem hlavu a začala se šťourat špičkou v hlíně. Přemýšlela jsem jestli bych jim neměla rovnou říct, kdo jsem, ale netušila jsem, jak to udělat. Tak jsem jen mlčela a čekala, co se bude dít. Kam půjdem a jestli se sami neozvou |
| |
| Stál jsem tam a sledoval jejich rozhovor. Bylo docela jasné, že nepůjdeme do žádného města, když tam nesnesou ani Finala ani Cleeu, jenže mě poněkud zarazilo, že se Nagila přiznala, že jí také nechtějí vidět v žádném městě. Najednou mi vyvstalo na mysli, že jsem slyšel o nějaké Nagile Fatiel, která slouží Twistemu a je jeho pravá ruka. Najednou jakoby do mě uhodil blesk, tak jsem scepeněl na místě. Oni už šli pomalým krokem ven z lesa, Final to tu znal dobře, takže nás někam vedl, ale já se nedokázal pohnout. ,, Stůjte!" rozkážu přísným hlasem. Final a nejen on se na mě překvapeně podívá. ,, Co se děje?" zeptá se mě nechápavě a já se zadívám na tu černovlasou ženu, Nagilu. ,, Nic, měl jsem pocit, že něco slyším!" řeknu náhle a doženu je, ale oni stále stojí. využiju toho, že se dostanu Nagile za záda a v tom okamžiku jí skroutím ruku za záda a na krk jí přiložím dýku. ,, Co to děláš, Atane?" zeptá se mě zděšeně Final. ,, Nechci nic riskovat!" řeknu Finalovy a pak řeknu směrem k Nagile: ,, Jsi Nagila Fatiel? Pravá ruka Twisteho?" přitlačím na dýku, takže jí lehce projde kůži. Objeví se krupka krve. |
| |
| Ušli jsme kousek, když jsem si všimla, že Atan s námi není, otočila jsem se. Řekl že jen něco slyšel a rozběhl se za námi. Otočila jsem se tedy zpět do předu, ale nějak se mi to nelíbilo. Taky právem. Najednou jsem ucítila, jak mi trhnul ruku dozadu a dal mi nůž pod krk. Zeptá se mě na mé jméno a na to, čeho jsem se obávala. Tak fajn...s tím jsem mohla počítat... Přivřela jsem oči, když jsem ucítila, jak se mi ostří zařízlo do krku a prořízlo kůži. Přeci jen jsem ale měla výhodu. Byl to člověk. A já elf. Tak rychle, že nemohl stihnout zareagovat jsem zvedla nohu a vytáhla z boty dýku, kterou a mezitím druhou rukou vymanila z jeho sevření a uhodila do jeho předloktí směrem od sebe. Nůž mu vypadl z ruky a já se otočila čelem k němu. Namířila jsem na něj dýku a druhou rukou jsem se chytla za krk a setřela dlaní krev. "Nech toho sakra! Jsem, ale i nejsem...Vyslechni mě." Zachraptěla jsem a prosebně se podívala na Finala. |
| |
| Byla rychlá, vytáhla z boty dýku a pak mě svou rychlou reakcí odstrčila a ještě mi vykopla z rukou dýku. Stál jsem kousek od ní a držel se za ruku ve které mi nepřijemně brnělo. Ta potvora mě musela kopnout zrovna do té nekovové. Jenže já nehodlal poslouchat žádné falešné plky. Tleskl jsem rukama o sebe, namířil na Nagilu a tiše pronesl: ,, Klec!" Z ničeho se kolem jejího těla objevila úzká kles z pevné ocely, která jí neumožňovala jediný pohyb. Vrhnul jsem se v před s úmyslem jí zabít, ale v tu chvíli se přede mě postavil Final, jehož dýka zasáhla do hrudi. Nestihl jsem zasatvit. Zděšeně jsem se díval na dýku čouhající mu z hrudi. Z úst mu vytekl pramínek krve a on se začal kácet k zemi. Chytil jsem ho. ,, Finale, ježiši, co jsi to udělal?" zeptám se přiškrceně a snažím se zastavit krvácení, ale nejde to. Vytáhnu mu dýku z hrudi: ,, Finale, dýchej pomalu. Slyšíš, Finale!!!!!" zakřičím na něj, ale zavřou se mu oči. nenávistně se podívám na Nagilu: ,, Za to zaplatíš!" řeknu nenávistně a chci jí zabít, ale v tom se za mnou ozve hlas mého přítele o kterém jsem si myslel, že zemřel, ale on se začal zvedat. Rána v hrudi, tam překvapivě nebyla. |
| |
| Nestihl jsem zareágovat, vůbec mi nedošlo, že jí Atan bude znát, že mu dojde, kdo má být. zaútočil a málem jí podřízl, naštěstí byla rychlejší než on, jenže to jako by ho vytočilo ještě víc. Použil alchymii a chytil Nagi do úzounké klece a chtěl jí dorazit dýkou, to jsem však nehodlal dopustit. Vrhnul jsem se před něj, jenže on nestihl zabrzdit a dýka mi skončila v hrudi. Podíval jsem se na něj, těžce se mi dýchalo, potom to se mnou seklo, ale nedopadl jsem. Atan mě chytil a začal na mě mluvit, ale mě se rozprostřela temnota před očima. Jenže jako vždy se po chvíli zase vytratila, stejně jako mé zranění. ,, Atane stůj, nesmíš jí zabít!" řeknu slabě. |
| |
| Dívala jsem se na celou scenérii s nchápavým pohledem. Vůbec jsem nevěděla, proč jde Atan po Nagile. Když se jí zeptal jestli je ta, kdo si myslí, ošklivě mi to docvaklo. Chtěla jsem Atanovi pomoct, když se mu obratně vymanila, ale vypadalo to, že pomoc nepotřebuje. Jenže pak jakoby mnou projela stovka nožů, když mu Final vletěl do rány. Z jeho hrudi trčel nůž a já jsem přestala dýchat. Ne! Znovu už ne! Vrhla jsem se k němu a převzala ho od Atana do náručí. "Finale no tak!" Zachraptěla jsem a k mému úžasu vážně otevřel oči a obrátil se na Atana s tím, že ji nesmí zabít. Nechápala jsem to. Rána na jeho hrudi byla pryč. Nezůstalo po ní ani škrábnutí. "Co to...jak?" |
| |
| Najednou se okolo mě sevřela železná klec. Proti tomu jsem nemohla dělat nic. V boji jsem si byla jistá, ale kouzla a alchymie mi nic neříkali, a jak se bránit proti něčemu, o čem nic nevíte. Jenže pak se stalo něco, s čím nikdo z nás nepočítal. Nikdo kromě Finala. Stoupnul si přede mě a vykryl to vlastním tělem. Přestože jsem věděla, že nemůže zemřít, dokud žiju já, instinktivně jsem vykřikla a oči nabraly skelný nádech. "Ne!" Snažila jsem se vymanit z mříží, ale nechtěly mě vpustit. Stále se slzami v očích jsem si oddychla, když jsem viděla, že věštba vážně funguje a Final je v pořádku. "Atane poslouchej...Nejsem Twisteho služebnice! Bylo to naoko, abych se k němu dostala co nejblíž a zjistila jeho slabiny. Mám určitý dar. Vize budoucnosti a já viděla věštbu, sama jsem ji vyřkla. Final zabije Twisteho, jenže k tomu potřebuje, abych byla živá...jsem jeho jediná ochrana před ním, protože nemůže zemřít, dokud já žiju! Vidíš? Už mu nic není...No tak! Věř mi." Mluvila jsem rychle a zoufale. Nešlo mi o svůj život, ale o ten Finalův a já byla jeho pojistka, kterou potřeboval. |
| |
| Překvapeně jsem se díval na svého nejlepšího přítele a Cleeu, která ho držela v náručí. Zvednul se na jednom lokti a řekl, že jí nesmím zabít. Zrovna v tuhle chvíli jsem byl schopen vnímat jen jednu věc a to tu, že je stále naživu. Díval jsem se na něj s otevřenými ústy. ,, Finale?" vytřeštil jsem oči a pak promluvila Nagila. Snažila se všechno vysvětlil, ale já jsem nebyl nějak schopen pochopit nic. Byl jsem naprosto vyveden z rovnováhy. Potom mi pomalu docházela její slova a taky to, že Final žije. Nevědomky jsem mávl rukou a klec kolem jejího těla povolila a následně zmizela. Musel jsem si sednout. Seděl jsem na trávě a sledoval svého přítele, jak opět nabírá síly. |
| |
| Cleea byla u mě, držela mě v náručí a v očích měla slzy. Když jsem promluvil na Atana, Nagi mu všechno vysvětlila a Atan jí pustil, tak jsem se podíval do tváře své sestry. ,, Cleeo, jenom klid. Nagi říká pravdu, nechápal jsem své schopnosti až do nedávna, kdy jsem Nagi potkal. Mé rány se hojí, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale nemůžu zemřit, pokud žije ona," vysvětlím a obejmu jí, aby se z toho prožitku, aspoň částečně vzpamatovala. Atan seděl na zemi a sledoval mě jako něco monstrózního a já ho docela chápal. Pomalu jsem se zvednul, slabost pominula a já došel až k Atanovy, který tam seděl jako hromádka neštěstí: ,, Notak Atane, to je dobrý, nic se mi nestalo!" řeknu, ale on na mě vyletí: ,, Ty idiote! Vletěl jsi mi do rány, mohl jsem tě zabít. Zabil jsem tě, ale kdyby ses neprobral včas a já ji zabil, mohl jsi tak taky zůstat. Do háje! To jsi mi to nemohl říct hned?" křičí na mě jako smyslů zbavený, ale já se mu ani moc nedivím. |
| |
| "Hned? Jak ti to mohl říct hned? Byl si jako smyslů zbavený..." Připomenu Atanovi a chytím Finala za ruku. Měla jsem hroznej strach, přestože mu nic nehrozilo a já to věděla, vyděsila jsem se šíleně. "Proto jsem nechtěla jít do města...Takhle by reagovala většina lidí. Nejde mi o můj život, jde o ten jeho. Je příliš důležitý, než aby mohl být zranitelný..." Mluvila jsem stále k Atanovi, který už vypadal, že se docela vzpamatoval. "Navíc, Twiste pořád neví, že jsem proti němu, a tak to musí zůstat co nejdéle. Přesněji týden, než většina jeho vojsk opustí pevnost. Potom bude zranitelnější než dřív a navíc budeme mít na své straně moment překvapení. Věří mi natolik, že mě nechá být u toho, až...až ho bude chtít zabít." Poslední věta mi nešla přes jazyk. Vybudovala jsem si k němu za příliš krátkou dobu, příliš hluboký vztah. |
| |
| Vzpamatovávala jsem se z šoku a jeho objetí mě trochu uklidnilo. To, co říkala Nagila dávalo smysl. Přišlo mi, že to musela mít promyšlené celkem dlouho. Vypadalo to, že by to mohlo vyjít tak, jak si naplánovali. Atan ji mříží nakonec zbavil. Pustila jsem Finala a zvedla se na nohy. Sledovala jsem Atanovy reakce na Nagilino přesvědčivé povídání. Chápala jem tak nějak oba dva v jejich reakcích a chování Nagi k Finalovi mě přesvědčilo o mém domění, že k sobě nějaký vztah chovají. Zřejmě trochu větší, než jen přátelství. Došla jsem k Atanovi a položila mu ruku na záda v uklidňujícím gestu. Muselo být šílené zabít přítele. "Pojďte odsud." Navrhla jsem. |
| |
| ,, Když jsem řekl hned, tak jsem myslel už při představování!" řeknu naštvaně. Dále jsem poslouchal ty její řeči a při slově, že hodlá Finala předat Twistemu a doufat, že to Final přežije se mi obrátil žaludek. Ta holka je naprostý blázen! Skoro jsem si nevšimnul konejšivé ruky na mých zádech, která patřila Cleee ani jejich slov. Vyletěl jsem do stoje: ,, Ty s ní souhlasíš? Chceš se mu dobrovolně vydat?" zeptám se naštvaně. Když Final kývne, tak mu řeknu, že je naprostý šílenec. Otočím se k nim zády a pak tlesknu rukama o sebe: ,, Brána!" řeknu tiše a předemnou se objeví něco jako dveře a za nimi se objeví mé komnaty. ,, Pokud příjdeš k rozumu, tak se mi ozvy, jinak nechci být u toho, až tě ten bastard zabije!" řeknu nešťastně a projdu skrz. Brána zůstává ještě chvíli otevřená. Nechtělo se mi opouštět Cleeu, ale nemohl jsem ani zůstat, byl jsem vzteky bez sebe. |
| |
| Sledoval jsem chování Atana a nevěděl jsem, jak reágovat. Byl hrozně tvrdohlaví a neústupný a nedokázal pochopit, že je to jediná šance na to porazit Twistého. Cítil jsem se blbě, že kvůli mě odchází, ale nemohl jsem ho zastavit, byla to jeho volba. Zadíval jsem se na Nagi, které mě držela za ruku. Usmál jsem se na ní, ale jinak jsem nebyl schopen snad ničeho. Sledoval jsem bránu, která zůstavala otevřená, přesto Atan musel stát někde mimo, protože už ho nebylo vidět. Čekal jsem až se brána zaře, chtěl jsem mýt jitotu, že tam nepronikne nic, co by tam nemělo, co dělat. |
| |
| Když se Atan naštval a hodlal odejít, trochu mě to zamrzelo. Myslela jsem, že jsem konečně našla dobrého přítele. Ale jít s ním a opustit znovu nalezeného bratra mi bylo proti srsti. Stála jsem tam a dívala se do brány, která stála před námi a Atan už byl v nedohlednu. Pak jsem udělala něco absolutně svérázně a rychleji, než jsem se nad tím vůbec dokázala zamyslet. "Atane! Prosím vrať se..." Řekla jsem tak nahlas, jak jsem doufala, že to uslyší. "Můžeme jim přeci pomoct...Jsi naštvaný, ale nedochází ti, že to je možná jediná alternativa a když tomu ještě trochu pomůžeme, aspoň si nebudeš nic vyčítat." |
| |
| Stal jsem zády opřeny o stěnu vedle, které byl portál. Čekal jsem jenom na to, až se brána zavře. Někde uvnitř jsem doufal, že Cleea půjde se mnou, ale nemohl jsem to po ní žádat. Její hlas, který ke mě dorazil mě překvapil, ale nepřesvědčil. Chtěla, abych se podílel na něčem, co se mi příčí. O čem jsem pochyboval, že je správné. Nemohl jsem mít jistotu, že Finala nezradí a nenechá ho zemřít nebo že to není pouhá lež, to o tom, že se dokáže uzdravit pouze díky ní. Brána se začala zavírat. Nehýbal jsem se, nedával jsem na sobě znát, že tam stojím a poslouchám. Těsně předtím než se brána zavřela, tak jsem tiše pronesl: ,, Snad se ještě setkáme Cleeo!" Brána se zavřela zcela a já se konečně pohnul. Hleděl jsem na místo, kde se brána ještě naházela před pár okamžiky a pak jsem naštvaně udeřil do stěny. Svlékl jsem si špinavé a kouřem smrdící oblečení a šel jsem se vykoupat. Potom jsem se oblékl do čistého oblečení a sešel jsem dolů do síně, kde byli mí takzvaní poradci, kteří mnou opovrhovali. |
| |
| "Tohle se nemělo stát...neměla bych být s vámi...akorát vám budu dělat potíže, teď jsi to viděl. Vrátím se k Twistemu a počkám tam...za týden vám pomůžu zevnitř. Něco si vymyslím...takhle to bude všude a pořád.Jsem akorát na obtíž. Nemusím se bát, že jsi sám, když je s tebou Cleea. Půjdu." Pohlédla jsem na Finala. Nechtělo se mi ho opouštět, ale možná měl Atan pravdu. Třeba to nevyjde. Třeba ho ženu na smrt. Jenže já to viděla. Viděla jsem, že ho porazí. Bude lepší, když odejdu, aspoň Twiste nebude mít podezření. Řeknu, že jsem ho nenašla, ale slyšela jsem, že se na něj chystám. Podám falešné datum útoku a zůstanu tam. Co jsem si nadrobila. To si taky sním... Otočila jsem se a odcházela. Neposlouchala jsem jejich volání. |
| |
| "No tak to je skvělý...ach jo. To musíš mít všechny přátelé tak tvrdohlavý?" Pohlédla jsem na bratra a posadila se do trávy. Nebylo to fér. Jen co jsem našla bratra, ztratila jsem jediného přítele a teď odcházela i případná kamarádka. Bezva...Cleeo, smiř se s tím, že prostě nebudeš mít nikdy stoprocentní štěstí...ale máš bratra. To je důležité. Tomu faktu jsem pořád tak nějak nemohla uvěřit. Bylo to jiné. Najednou jsem si přišla jako jiný člověk. Ne tak zatvrzelá, schovaná sama do sebe. Utíkajíc před světem. Jako bych s Finalem znovu nalezla sama sebe. |
| |
| Sledoval jsem rozmrzelý obličej své sestry, pak se brána zavřela a můj přítel zůstal na hradě. Sklopil jsem smutně hlavu, ale zvedl jsem jí ve chvíli, kdy Nagi promluvila. Na jednu stranu jsem jí rozuměl, ale na druhou jsem nechtěl, aby odešla. Nepřesvědčoval jsem jí, pouze jsem jí popřál hodně štěstí, ať si na sebe dává pozor a pak jsem jí vyprovodil pohledem. Zůstal jsem s Cleeou sám a Cleea z toho byla zdá se nešťatsná. Přišel jsem k ní a objal jí. Přitiskl jsem jí k sobě a tiše řekl: ,, Neboj se, oba se vrátí!" Potom jsem s ní zamířil ven z lesa. Vedl jsem jí k sobě domů. Měl jsem menší domek postavený hluboko v Krechtovém lese, který se nacházel jížně od lesa, kde jsme byli zrovna teď. Byl chráněný zaklínadli, takže jsem se nemusel bát, že ho někdo najde a obydlí ho, zatímco tam nebudu. Cesta tam trvala skoro až do setmění, ale pak jsme se mohli natáhnout a trochu si odpočinout. |
| |
| Šla jsem, kam mě Final vedl, na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme spolu a že teď vím, že už nikdy nebudu sama. Na druhou jsem se nějak nemohla smířit s tím, že Atan odešel. Trochu mi to nešlo do hlavy, protože jsem ho znala jen chvíli. Došli jsme do hezkého leního domku. Bylo tam útulno a tak nějak domácky. Lehl si na postel a nabídl mi tu druhou, ale já jsem se stulila k němu. Přišla jsem si zase jako malá holčička, co má svého staršího brášku. Přišla jsem si bezpečně. Chtěla jsem mít ten pocit. Pocit, že k někomu patřím. Že mám rodinu. Věděla jsem, že už to nikdy nebude tak snadné, jako kdysi. Ta léta se podepsala na nás obou, ale pořád jsem v sobě měla kousek té malé Cleei, která potřebuje záchrannou ruku. A tou teď byl pro mě on. "Stýskalo se mi...už tě nechci ztratit." Zašeptala jsem a stiskla jeho ruku. |
| |
| Bylo těžké se neotočit. Ale bylo to nutné. Kdyby mě s ním někdo viděl...už ten proxidik, co ho zabil, mohl utéct. Byl to risk. Kdyby se Twiste dozvěděl, že jsem ho zradila. Vlastně celou dobu zrazovala...zabil by mě a Finalova pojistka by byla v háji. Vzpoměla jsem si na to, co se stalo v jeskyni a zkroušeně přivřela oči. Stejně to nemyslel vážně...nemohl cítit to, co já...nesmím se nechat ovlivnit city. Došla jsem do pevnosti po setmění. Podala jsem Twistemu falešný datum, kdy za ním přijde Final. Podala mu falešné informace o jeho schopnostech a hlavně. Tenkrát jsem mu řekla tu věštbu obráceně. Tak, že on porazí Finala. Nemohl to prokouknout. Vycházelo to a to mě děsilo. Pochválil mě za informace a já se s úsměvem odebrala do svého pokoje v jeho sídle. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Myslela jsem na něj. Na to, co asi právě dělá....Ten týden bude příšerný... |
| |
| Cleea si lehla vedle mě, přestože jsem jí nabídl samostatnou postel. Chvíli jsem se zarazil, ale pak jsem jí objal a přitiskl jí blíž k sobě. ,, Už tě nikdy neopustím, sestřičko! Jsem tak rád, že jsem tě nestratil navždy, také jsi mi scházela. Bylo to jakoby kus mě umřel," přiznám a lehce jí líbnu do uhlově černých vlasů. ,, Máš hlad?" zeptám se a začnu přemítat, co mám vlastně ve spíži. Nakonec se zvednu, připravím několik krajíců chleba se sýrem a dám to na stolek blízko postele. ,, Konečně máme čas si popovídat, chci slyšet, jak ses měla, kde jsi byla, když jsi byla malá a taky, co umíš, co máš ráda a tak!" |
| |
| Když přinesl jídlo, otočila jsem se čelem k němu. Leželi jsme, jedli, povídali si a smáli se. Bylo to jako za starých časů, když jsme byli děti. Vždycky když jsem se bála, vlezla jsem si k němu do postele a on mi povídal příběhy, které si vymýšlel. "No tak to vezmu od začátku. Když jsem zůstala v domě, netušila jsem, co budu dělat. Myslela jsem, že jsou všichni mrtví. Bála jsem se,aby se neprobral otec a nezačal na mě zase křičet, aby nezačal ubližovat mámě. Tenkrát jsem pořád doufala, že se mi máma vrátí. Ale nevrátila...Několik dní jsem byla schovaná v domě. Bylo mi jedno, že je spálený, že tam nic není, ale bála jsem se jít sama ven. Jenže pak už jsem měla hrozný hlad a tak jsem šla. Toulala jsem se lesem a našla nějaké ovoce. A pak jsem potkala jednu ženu. Byla to kořenářka. Postarala se o mě. Vychovala mě, jako babička, kterou jsme nikdy neměli. Ona popírala, že umí čarovat, ale uměla. Byla moc chytrá. Naučila mě spoustu věcí. Jak léčit rány, jak se sama o sebe postarat. A pak, když mi bylo deset. Spálili naši chaloupku proxidikové a Emu zabili. Byla jsem na lovu. Teprve jsem se to učila a poprvé jsem ulovila jelena. Myslela jsem, že na mě bude pyšná, ale když jsem se vrátila, byla už mrtvá. Všechno se opakovalo. Pak už jsem se o sebe starala sama. Nechtěla jsem se vázat na nikoho ze strachu, že o něj zase přijdu. Naučila jsem se pořádně lovit, měla jsem velkou sílu, díky tátovo krvi a taky jsem se naučila manipulovat se svými schopnostmi. Tenkrát jsem zjistila, co všechno dokážu. Že mi neublíží žádný oheň, že dokážu běhat rychleji, než elf, mám větší sílu a s ohněm umím zázraky. Ale taky se začalo projevovat, že jsem napůl démon. Měla jsem hrozné nálady a chvíli jsem byla zlá. Byla to puberta. Nedokázala jsem ovládnout svou temnou stránku. Udržet ji pod kontrolou. A tehdy mě našli elfové. Naučili mě to. Jak ji uzavřít a vypustit ven, jen když o to stojím. Naučili mě bojové techniky, ovládání všemožných zbraní, ale já si stejně nejvíc oblíbila boj alá ruce a nohy. Prostě pořádně někomu nakopat zadek mě doslova bavilo. Dali mi šaty, které snesou můj oheň, takže neshoří, když se zažehnu...To se mi povedlo už několikrát. Potřebuju se naštvat,aby to šlo...No a pak mě vypustili s tím, že musím své schopnosti využít k dobru. A tak jsem se o to snažila." Na chvíli jsem se odmlčela. Zadívala jsem se na něj, jak napjatě poslouchá moje vyprávění. "Myslíš na ni? Znamená pro tebe hodně?" Napadlo mě najednou při vzpomínce na Nagi... |
| |
| Smáli jsme se spolu a mě to připomělo tu dobu, když jsme byli ještě děti. Potom mi začala vyprávět o tom, co prožila, kde vyrůstala o svých schopnostech a tak všeobecně. Pozorně jsem jí poslouchal, ale pak se zeptala na něco nečekaného. ,, No, neříkám, že na ní nemyslím, ale bylo to nutné. Mohla by se prozradit nebo by nás někdo mohl vidět. Víš byla druhá v mém životě, hned po Atanovy, kdo mě přijal takového jaký jsem. Taky jsem žil sám, hodně dlouho jsem se toulal divočinou. Znám proto Xalat jako své boty. Mé schopnosti se začali zvětšovat sgeometrickou řadou až jednou vyvrcholili v něco zrůdného. Naučil jsem se to nakonec ovládat, no a pak jsem potkal Atana. Byl stejně odlišný jako já. V té době byl ještě princ, nebyl králem a zbožňoval alchimii. Při jednom kouzlu, když chtěl oživit svou matku, tak přišel o paži a nohu, místo nich má teď ty kovové protézy, protože mu přezdívají Kovový alchymista, no a když jsme u toho, tak tobě taky není lhostejný, že? Jemu ty také nejs!" řeknu a zadívám se ji do očí. |
| |
| Zamyslela jsem se nad jeho otázkou... "Lhostejný mi určitě není. Našel mi tebe...a taky to je první muž, který se mě nesnažil dostat do postele. Beru ho jako dobrého přítele." Nikdy jsem dobré přátelé neměla, ale byla jsem si jistá, že to vypadá nějak takhle. Atanovi jsem od první chvíle tak nějak...dokázala věřit a to bylo důležité. "Říkal, že ti taky černají oči, když se naštveš...Co všechno dokážeš?" Zeptala jsem se zaujatě. Zajímalo mě, jak daleko se se svými schopnostmi dostal. Měl na to o pár let víc, než já. Zajímalo mě, jestli umí stejné věci jako já nebo třeba trochu jiné. |
| |
| Její otázka na mé schopnosti mě malinko zarazila, i když jsem se jí ptal na to samé. ,, No oči mi černají nejen při vzteku, ale i při... no... když se rozvášním, oheň mi naprosto neublíží, sama jsi viděla, že zranění se mi samo hojí, i když je smrtelné, ale to jen díky Nagi. Umím s ohněm hodně věcí, nejvíc, ale využívám firebally. Jsem hodně rychlí, stejně jako elfové, někdy mám pocit, že i rychlejší. O síle ti říkat nemusím. Také mám od elfů oblečení, které vydrží žár, protože se dokážu vznítit celý, ale to se snažím ovládat, protože naposledy to skončilo tím, že zhořel náš dům. Po matce jsem získal schopnosti zaklínačů, stačí mi na to, abych si zakril kouzlem dům a ještě pár maličkostí. No a umím jedno mocné zaklínadlo, které je schopné zabít všechny démony na sto kilometrů, potíž je v tom, že je to nebezpečné i pro poloviční démony, takže bych tak mohl zabít i sebe nebo tebe!" |
| |
| Povzdychla jsem si... "Já kouzlit neumím...docela mě to štve, ale umím jiný věci...víš, když je někde oheň, dokážu s ním pohybovat. Transformovat ho do jiných tvarů nebo ho úplně zhasnout. To se mi povedlo s jedním hořícím městem. Prostě jsem se jen soustředila na to, aby ten oheň zmizel a on se prostě vcucnul do mě...Bylo to divný. Nestálo mě to skoro žádné síly. No a Firebally ty jsou asi nejjednodušší, umím je taky nejdéle...vlastně už od tebe." Usmála jsem se. "No a taky mi nikdy není zima..." Ušklíbla jsem se. Torchu jsem se zamyslela nad tím, proč nám elfové z Xalatu neřekli o tom druhém z nás. Byli jsme tam oba a oni nás nechali v nevědomosti. Mělo to nějaký účel? "Co když se Nagile něco stane? Mám z toho divný pocit, že se k němu vrátila." Napadlo mě najednou. Pak mi došlo, že jsem neměla přemýšlet nahlas. |
| |
| Poslouchal jsem jí dále a musel jsem se usmát jejímu zklamání z toho, že neumí kouzlit. Potom se, ale zmínila o Nagi a mě zmizel úsměv ze rtů. ,, Já se o ní nebojím, zvládne to. Zvládla to i předtím a zvládne to i teď!" řeknu a snažím se znít sebejistě, i když jsitotu necítím. Sklopím hlavu a pak se natáhnu na postel. ,, Trochu se prospím, už to potřebuju Cleeo, tak dobrou noc. Klidně můžeš zůstat v posteli se mnou jako za starých časů!" řeknu už se zavřenýma očima, protože jsem chtěl skutečně spát. |
| |
| Zasměju se a dám mu pusu na tvář. "Ani náhodou, hrozně se totiž roztahuješ." Zakřením se a lehnu si na vedlejší postel. Vůbec jsem nemohla spát. Byla jsem plná dojmů a neschopná zamhouřit oka. Doufala jsem, že má pravdu. Že se o sebe Nagila postará. Bylo by pro nás špatné nemít ji na své straně. Několikrát jsem se převalila na druhý bok, až jsem konečně usnula. Tu noc se mi nespalo dobře. Tížily mě zmatené sny. Pořád jsem se snažila z nich uniknout, ale nemohla jsem se probudit. Když jsem se vzbudila, došlo mi, že ještě neuběhla ani hodina a tak jsem znovu zavřela oči a tentokřát se ponořila do bezesného spánku. |
| |
| Zasmal jsem se společně s ní a z legrace ji vystrčil ze své postele. ,, Nevděčnice," vypláznu na ní z legrace jazyk a pak se uložím ke spánku. Usnu ve chvíli, kdy se moje hlava dotkně poštáře. Můj spánek byl klidný a spokojený, jako obvykle jsem spal jen lehkým spánkem. V polovině večera mě probudilo podivné šramocení a tiché hlasy z venku. Posadil jsem se a podíval se z malého okýnka, které vedlo před dům. Saptřil jsem několik sedláků z nedalké vesnice. ,, Tady bydlí ta zrůda, spálime ji do základu," řekl jeden a druhý na to: ,, Ale co když to nezabere?" v jeho hlase byl slyšet hlas. Vypadalo to na pouhé sedláky, tak jsem vyšel ven, abych si s nimi promluvil. Mohlo mi dojít, že je to past. Ve chvíli, kdy jsem opustil dům, tak se z temnoty vynořili nějací ozbrojenci. Mířili na mě a dům kušemi. Pochyboval jsem, že se zastaví. Chtěl jsem je zneškodnit, vytvořil jsem na ruce fireball. Cleea se, ale vzbudila a vyšla ven. ,, Cleeo jdi dovnitř!" vybídnu jí jemně, nechtěl jsem jim ublížit, chtěl jsem je pouze zastrašit, ale oni využili chvilky mé nepozornosti, kuše tiše cvakli, šípy zasvištěli a některé se do mě zabodli. Zařval jsem bolestí a vztekem. |
| |
| zaslechla jsem šramot. Trhla jsem sebou na posteli a posadila se. Final byl venku. Okamžitě jsem se zvedla a stoupla si k němu. Spatřila jsem několik můžů s kušemi a meči u pasů. Mířili přímo na nás. Otočil se, aby mě poslal dovnitř a několik šípů se do něj zabodlo. Hergot já prostě musím nosit smůlu nebo nevím... Stoupla jsem si před něj. "Na to zapomeň!" Moje oči nabraly černou barvu a na každé ruce se mi objevil plamen, vojáci nestihli znovu nabít. Plameny z mých rukou se jako hadi prosmýkly mezi nimi a spálili dřevěné kuše na prach. Vojáci okamžitě vytáhli meče a rozběhli se proti nám. Final stále klečel na zemi a vyndaval si šípy z těla. Netušila jsem, jak dlouho mu trvá, než se uzdraví. Potřebovala jsem se pořádně naštvat, pak jsem byla silnější. jenže jich bylo dost a byli dobře postavení, já byla zahnaná do kouta a zatím sama. Hodila jsem Fireball na prvního z nich a ten se složil mrtvý k zemi. Ten, co běžel za ním o něj zakopl a spadl mi pod nohy,kde jsem mu dupla na krk a vaz pod mou podrážkou křupnul. "Stůjte! O co vám jde...Zbytečně vás všechny zabiju!" Zaklela jsem naštvaně. |
| |
| Padl jsem na kolena a začal jsem si vytahovat z těla šípy. Bylo to bolestivé a velice nepříjemné. Vnímal jsem, co se kolem mě děje. Bylo jich tam moc a Cleea potřebovala pomoc. To mi dodávalo na rychlosti, díky vzteku se rány hojili v celku dobře. Když jsem se vedl, tak jsem měl už oči černější než ta nejtemnější noc bez hvězd. ,, Skončili jste, frajeři!" řeknu krutě, naštvaný až do morku kosti. Nešlo o mě, ale mohli zranit Cleeu a to dostalo do vývrtky, už mi bylo jedno, že nikdo nepřežije. Nikdy jsem jim nic nedělal a přesto zaútočili, tak teď byl útok na mé straně. Na rukou se mi objevili plameny, které se začali šířit obrovskou rychlostí po celém mém těle. Vznítili se mi i vlasy. Šel jsem k nim a oni se na mě zděšeně dívali. Mrštil jsem po dvou nejblizších firebally, které je propálili skrz na skrz. Zasmál jsem se a začal je systematicky zabíjet. |
| |
| Při jeho slovech pociťuji nekontrolovatelnou radost. Jakobych však nemohla najít žádných jiných slov. "Byl to... nejkrásnější okamžik jaký jsem... zatím kdy zažil." řekne a já náhle zvednu hlavu. "Vážně? Vážně! Vážně, vážně vážně! Juch-u-ů !" jásám. Nemám slov. Příval nových a novích myšlenek... Nemohu na to zapomenout. Na ten slastný okamžik kdy se naše rty setkali. |
| |
| u dětí ´Nikdo hádanku neuhodl a proto sekeru zandam do batohu. Děti mě začnou prosit abych ji mřek ještě nějaký příběh a já neodolám a začnu vyprávět:Když se již zdálo, že armádám Khara Démona nestojí nic v cestě k tomu, aby ovládli celý svět, napadla Vieena zoufalá myšlenka – chtěl oživit mrtvé, aby mu sloužili a aby mohl díky nim porazit armády nenáviděných skřetů. Tak se na Asterion dostali první kostlivci, zombie, mumie a jiní nemrtví, kteří narušili řád světa. Na svět se díky vlnám strachu začali dostávat mocné nemrtvé myšlenkové bytosti jako jsou spektry, sekáčové, Noční můry, mocní Rytíři zkázy, ale především upíři. Mocné bytosti, které začaly získávat obrovskou moc. Zpočátku se Vieenovi podařilo pomocí armád nemrtvých porážet k smrti vyděšené skřety, jenž se nebáli ničeho víc, než nemrtvých armád. Brzy se však vymkli nemrtví Vieenově kontrole a začali pustošit vše, co jim přišlo pod ruku. Lidské osady, stejně jako skřetí tábory padaly jedna po druhé pod strašlivou silou nemrtvých armád. Zdálo se, že nemrtvé armády již nemohou být zastaveny a že vše živé na planetě bude vyhubeno, když tu se stala nevídaná věc. Skřeti a lidé, do té doby nepřátelé na život a na smrt stáli vedle sebe našikovani v řadách, aby se společně postavili proti nemrtvým armádám. Jsou to již dlouhá staletí, kdy se na Pláních děsu udála obrovská bitva, při níž padlo mnoho hrdinů, aby obětovali své životy pro budoucnost všeho živého. Obrovská bitva, kde byly tisíce mrtvých na obou stranách skončila hořkým vítězstvím živých sil. Armády nemrtvých byly rozprášeny a několik málo nekromantů se dalo na útěk. Nemrtví však nebyli vyhlazeni na vždy. Útržky z nekromantických spisů se uchovaly a několik kouzelníků toužících po moci se odhodlalo oživit staré znalosti Vieena. Děti napjatě poslouchali a pak vstal ten zrzoun a začal křičet na celou hospodu jakej sem skvělej vypravěč a tak dále a tak dále. No děti já už musim jít ale určitě se ještě zastavim. Řeknu dětem a oni mě začnu prosit ale já si stojim za svim a odejdu. Hodné děcka určitě se tu musim ještě zastavit. Pomyslím si když překročim práh hospody. Před hospodou uvidím skupinku tří elfů co nevypadá zrovna nadšeně. Nevěnuji jim velkou pozornost a šlapu dál rovnou za nosem. |
| |
| Díval jsem se na její neskonalou radost a nemohl jsem se nesmát.Též jsem měl slastný pocit jako kdyby se uvnitř mě vylil velký hrnek plný štěstí. Když nakonec skončil onen záchvat radosti shodil jsem ze sebe jemnou deku a posadil jsem se.Možná už by bylo lepší se zas vrátit ke své práci.Postavím se a přejdu k velkému dřevěnému stolu na kterém je úhledně poskládáno moje oblečení.Rána na zádech se ale s každým krokem nehezky ozývá a nepříjemě pálí jako kdyby mi ji někdo čistil ohněm.Možná by bylo lepší ještě den počkat...Neměl bych podceňovat své zranění ale představa kolik by toho mohli Twistovi posluhovači za ten den natropit mě staví ke zcela jiným názorům. Měl bych tu ještě zůstat,to zranění mě bude omezovat v nečekaných bojích...Možná má mé vnitřní svědomí pravdu ale jen velice nerad bych viděl v plamenech věci které jsem mohl před tím ohněm uchránit. |
| |
| Adrian se zvedne ale během chvíle se o něj zase začnu strachovat. "Ne! Adriane! Pojď si radši zase lehnout!" běžím k němu. Taky mě sice bolí křídla. Mám je pořezaná od těch zatracených démonů ale o něho mám větší strach než o sebe. "Opatrně! Ať se ti nic nestane!" Šmarjá! Nemůžu se chvíli starat jen o sebe a nechat ostatní na pokoji?!" |
| |
| Setkání s králem Xalatu Adrián si nakonec přeci jen lehl, Vuna u něj seděla a pečovala o něj. Zrovna jim přinesli něco k snědku, když se z vedlejšího pokoje ozval lomoz. Zarazili jste se, netušili jste o co se jedná. Copak je možné, aby někdo útočil? Z omylu Vás vyvedl, ale královský gardista, který vešel dovnitř. Lehce uklonil směrem k Adriánovy a pak spustil: ,, Pane Adriane, paladine z Ohnivého chrámu, tvá přítomnost je žádána u Krále Atana, zvaného kovový alchymista, ještě dnes v noci. Pokud se s nami vydáš, budeme v Království ještě dnes v noci. Tvý společníci mohou přijít také!" řekne téměř bez dechu, jakoby celou cestu jel na koni tím nejrychlejším temem. |
| |
| Když zazní lomoz, instinktivně jsem vytáhla šavli. Vztoupil ale královský gardista. Zdá se že se leknul napřaženého meče který mu mířil na břicho. Rychle jsem zbraň zastrčila. Uklonila jsem se a poslouchala o co se jedná. "Jeho společníky se myslím já že?" zeptám se když gardista domluví. |
| |
| Nakonec jsem si tedy ještě lehl do postele a vděčně jsem přijal jídlo které nám přinesli.Nevydržel jsem ale ležet dlouho neboť mě zaujal hluk nesoucí se zvenčí.Zpočátku jsem myslel že někdo na vesnici útočí,vše se ale změnilo jakmile vstoupil udýchaný králův gardista a řekl že si král přeje moji přítomnost."Na královu žádost samozřejmě neodpovíme jinak než souhlasem.Vyrazíme ihned ať zbytečně nenecháváme krále čekat."Řeknu a vyskočím z postele.Začnu nejdříve s navlékáním své zbroje jelikož právě to zabere nejvíce času.Jakmile je zbroj plně na svém místě připnu si kolem boku opasek se svojí brašnou a sáhnu po svém kladivu.Bolest kterou mi způsobuje mé zranění jako by se najednou vypařila. Ohlédnu se po Vuně jestli je i ona připravená a hned nato kývnu na gardistu že můžeme vyrazit. |
| |
| Když jsem si všimla, že Final už je na nohou, zvedlo mi to nejen náladu, ale tak chuť oplatit jim, že by ho zabili, nebýt jeho ochrany. Znovu bych ztratila bratra... Z mé dlaně se vymrštil tenký, ale silný plamen tvarem a velikostí připomínající bič. Sekla jsem bičem po trojici ozbrojenců mířících na mě kušemi a ohnivý šlahoun jim usekl kuše i s rukama. Šlehla jsem znovu a tentokrát šel oheň přes krky. Rozmachovala jsem se ohnivým bičem okolo sebe a Final házel jeden fireball za druhým. Za chvíli nikdo z nich nedýchal. Přejela jsem očima tu hromadu mrtvých a spálených těl. Byla to šílená spoušť. Pomalu jsem se uklidňovala a moje elfská stránka vítězila nad tou démonskou. Jenže s ní jsem si také začala uvědomovat, kolik životů jsem právě vzala. Bylo to v obraně...Zabili by nás...No tak proč tomu nevěřím? Výčitky se mi zabodávaly do svědomí, jako ostré dýky. "Je konec...musíme odsud. Ať je poslal kdokoli, tohle si líbit nenechá..." Řekla jsem klidným hlasem, přestože uvnitř mě sžíral pocit viny. Pocit zabijáka, který se nezastaví, dokud nepobije všechny, co jsou v dosahu. |
| |
| Sotva zemřel poslední z útočníku, tak ze mě vztek vyprchla jako mávnutím kouzelného proutku. Plameny se stáhly, jako kdyby nikdy nebyly. Všimnul jsem si výrazu Cleei a zamrzelo mě, co jsme udělali. lidé si sice začali, ale byla to zbytečná smrt těch nevinných. ,, Cleeo, to nic. Neměl jsme na výběr, oni by nikdy neustoupili," řeknu a pak zajdu zpět do domku, abych si zbalil své věci. Měla pravdu v tom, že tady už zůstat nemůžeme. Zbalil jsem nějaké potraviny, také náhradní oblečení a své zbraně. Potom jsem dům zapálil fireballem a vyrazili jsme s Cleeou do Atanova království. Ve skutečnosti jsem nevěděl, kam jinam jít. Bylo to daleko, ale já tam chtěl jít. Vždy jsem mohl věřit jedině Atanovy, takže jsem to viděl jako východisko. |
| |
| Měl pravdu v tom, že jsme neměli na výběr? Možná by někdo jako my světu nechyběl. Taková jatka. Tolik mrtvých. No tak Cleeo, na co to myslíš? Final by jim chyběl, má poslání...ty ne! Pomohla jsem Finalovy zabalit věci a vydali jsme se na cestu. Neřekl mi, kam jdeme, ale já šla s ním. Celou cestu jsem musela přemítat o tom, proč nemůžu být normální. Vzpoměla jsem si na matčina slova: Jste jedineční, jste jiní, ale nikdy nikomu nedovolte, aby vás považoval za zrůdy, protože těmi nejste, dokud máte čisté srdce. Její uklidňující hlas jsem měla ve vzpomínkách jako kdyby to říkala právě teď a přitom stála vedle mě. Když jsem se Finala zeptala, kam jdeme, řekl, že do Atanova království. Přemýšlela jsem, jestli s námi bude chtít vůbec mluvit, když nesouhlasí s tím, co chce Final udělat. Co chceme oba udělat. Byla jsem rozhodnutá, že půjdu s ním, i kdyby mě přikoval ke zdi. "Myslíš někdy na mámu? Na to, co nám říkala?" Zeptala jsem se najednou. |
| |
| Její otázka mě zasáhla jako blesk. Tak nějak jsem se proti vzpomínkám obrnil díky času, ale tohle navinná otázka zase všechno otevřela způsobila krvácení. Zastavil jsem se a podíval jsem se na Cleeu. ,, Na mamku myslím málo, snažím se zapomenout na to, že zemřela. Ty si možná její smrt nepamatuješ, ale já ji mám živě před očima a vzpomínky mě jenom týrají. Samozřejmě jsem, ale nikdy nezapoměl na to, co nám říkala. Pokud myslíš to, že jsme jedineční a že nejsme zrůdy, pokud máme čisté srdce? Pak ano i jiné věci, jako, že tě mám ochraňovat. V obou těch věcech jsem sklamal," řeknu a vydám se pomalím krokem zpět na cestu. Šel jsem rychleji a rychleji jako by to mohlo vyhnat tu bolest z mé duše a hlavy. Ale nepomáhalo to. Trápil jsem se. Znovu se mi před očima objevovali obrazy, jak otec zabíjí matku a jak jde i po mě, ale já ho zabil a potom nechtěně zapálil dům. Znovu jsem si vzpoměl na ten pocit, který jsem cítil, když jsem si myslel, že jsem přišel o všechno a všechno. Bylo to jakoby mi někdo vyrval srdce zaživa z těla. |
| |
| Jeho slova mě bodla u srdce. Byla z nich cítit taková bolest a vina. Zrychloval a zrychloval. Stačila jsem mu, ale nemohla jsem se na to dívat. "Finale! Stůj!" Zastavila jsem se a dívala se na něj napůl naštvaně a napůl soucitně. Došla jsem k němu a chytla ho za ramena. " Nikdy si mě nezklamal! Nemohl si za to, rozumíš? Neuklidňuji tě, není to jen falešná útěcha, to je fakt! Neznám osobu s lepším srdcem, než máš ty! Matka by na tebe byla hrdá...Určitě by si nepřála, aby ses obviňoval z toho, co se stalo. Kdyby ji otec nemlátil a nekřičel na nás v jednom kuse, nikdy by se to nestalo. Nemohl si za to, byl si dítě s příliš velkými schopnostmi, než aby si je mohl zvládnout. Není to tvá chyba, ale jeho! To on nám celá ta léta ubližoval. Štvalo ho to jediné, co je na nás dobré. To, že nejsme jako on! Ani ty, ani já...to on zavinil její smrt a naše odloučení. Ale jsme spolu. A já tě miluju pořád stejně. Jsi můj velkej bráška, kterýho se můžu vždycky chytit." Odmlčela jsem se a zadívala se na jeho zmučený výraz soucitným pohledem. "Přestaň se obviňovat! Vím, co je to vina. Každou noc se s ní budím, vidím tváře všech, co jsem zabila a to číslo se den ode dne zvyšuje šílenou rychlostí, elfská paměť je prokletí. Ale je to pro dobrou věc. Lidé tě potřebují! Zatím v tebe nevěří, ale budou...stejně jako v tebe věřím já. Jako v nás věřila máma." |
| |
| Zastavila mě, přestože mi stačila. Podíval jsem se na ní a poslouchal, co říká. Cítil jsem z ní soucit, ale i naštvání. Poslouchal jsem její slova a věděl, že má pravdu, přesto jsem se nedokázal zcela zbavit toho tíživého pocitu někde u srdce. Jako kdyby mi někdo srdce svíral chladnou rukou. ,, Promiň!" omluvím se za své chování teď, omluvím se za všechno, potřeboval jsem se omluvit. Potom jsem se usmál a objal ji. Přitisknul jsem jí k sobě. Potřeboaval jsem cítit její blízkost. ,, Miluju tě sestřičko moje malá. Jsem neuvěřitelně šťatsný, že žiješ aže jsi se mnou. Bez tebe bych to asi nezvládl," řeknu láskyplně a pak jí pustím a s úsměvem se zeptám: ,, Připravená vyrazit do království?" Kývne a mi vyrazíme směr království. ,, Chtěl bych ti jenom říct, že ve městě nemůžeme čekat žádné uvítání. Musíme si zahalit tváře, aby neměl Atan problémy," Než vyšlo slunce dorazili jsme na konec lesa a čekala nás ještě celodenní cesta ke království, ale já tušil, že nám to uteče celkem rychle. Zastavili jsme se u jednoho jezera, kde jsme se natáhli a já na chvíli usnul, spánek mi chyběl. |
| |
| "Na to už jsem si zvykla..." Ušklíbla jsem se. Do většiny měst jsem nemohla s odhaleným obličejem. Navíc jsem byla radši, když jsem byla zahalená i kvůli mužům, kteří si dovolují více, než je zdrávo. Zastavili jsme se u jezera Solame. Slyšela jsem, že je mělčí, než vypadá. Voda je tmavá, ale dno je skoro na dosah. Final na chvíli usnul, a tak jsem se šla vykoupat. Chladivá voda byla příjemná a uvolňující. Několikrát jsem ještě přeplavala jezero tam a zpět a pak osvěžená vylezla a oblékla se. Po příjemné, ale vyčerpávající koupeli jsem usnula. Vzbudilo mě svítání. Paprsky mě zašimraly do očí a já si je promnula. Moc jsem se nevyspala, ale stačilo mi to. Měli jsme jít už jen den. Povídali jsme si o tom, co jsme dělali, když jsme byli od sebe. Final mi vyprávěl spoustu zajímavých příběhů a mě bavilo ho poslouchat a sledovat, každou jeho grimasu, jak své vzpomínky znovu prožíval. Bylo to,jako když mi vyprávěl tenkrát pohádky. A já ho hltala stejně nenasytně,jako malé dítě, co chce slyšet konec. Vyprávěla jsem mu o výcviku u elfů, o Emě, co mi dělala další rodinu. O městech, kde jsem pomohla a oni mě pak obvinili za cokoliv jiného jen proto, že zjistili, co jsem zač. Před setměním jsme došli k bráně. Z dálky jsem viděla, že už ji hodlají zavírat. Popoběhli jsme, abychom stačili vejít. |
| |
| Většinu dne, co jsem dorazila, jsem prospala. Bylo pro mě teď nějak těžší hrát svou hru. Nevěděla jsem, čím přesně to bylo, ale nechtělo se mi vůbec nic dělat. A neustále jsem myslela na Finala, na jeskyni, na to, jak mi s ním bylo dobře. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a zvedla se z postele. Šla jsem za Twistem. Když jsem došla do jeho komnat, proxidikové mě ohlásili a hned na to vpustili dovnitř. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že se stalo něco hodně závažného. Chodil nasupeně z rohu do rohu, rudý v obličeji a neustále si něco mumlal. "Nagilo...moje spáso. Konečně..." Zaskuhral tónem tak milým a prosebným, až mě to překvapilo. "Vrátil se jeden z mých mužů, co jsem včera vyslal na toho bastarda. Celý popálený a zakrvácený mi padl k nohám a mluvil o šíleném masakru a o dvou...slyšíš? O dvou! O dvou polovičních démonech. Byla s ním prý nějaká žena. Stejně krvelačná zrůda, jako je on! Jsou dva...To nám může zkomplikovat situaci." Jeho oči těkaly na mě, pak k oknu. Můj výraz byl klidný. Vyrovnaný. "To nebude problém..." Pokrčila jsem rameny úplně čistým hlasem. Byl z toho zjevně vyvedený z míry. "Nebude problém?! Nagilo...já vím, že jsi nikdy neprohrála a nepochybuji o tvých schopnostech ani v nejmenším, ale já na něj poslal padesát mužů. Ozbrojených bojovníků, těch nejlepších! A vrátil se jeden a k tomu polomrtvý!" Začal se drbat v bradce. Můj výraz se nezměnil až na pozvednutý koutek v lehký úsměv. Musela jsem ho uklidnit. Přesvědčit ho, že se nemá čeho bát. Čím si bude jistější sám sebou, tím lépe pro nás a tím hůř pro něj. "Neboj se...nejsi ohrožený. Měla jsem vidinu. Proto za tebou také jdu...Ty zabiješ jeho, já ji. Bude rozptýlený tím, že je v ohrožení jeho blízká a tak se nebude plně soustředit. Ty ho zabiješ a já ji mezitím udržím v šachu...Zvládneme to. Společně vzpomínáš? Chtěl jsi, abychom společně změnili Xalat k obrazu svému. Pak to uděláme...Ani on, ani ona nám v tom nezabrání. Tím si buď jist." Sama jsem se divila, jak přesvědčivě to znělo. Vypadal, že se naprosto přeladil. Díval se na mě úlevně a přišlo mi, že i trochu vděčně. Došla jsem k němu a položila mu dlaň na tvář, naoko přátelsky a těšivě a v duchu se mi zvedal žaludek. "Buď klidný. Naočkovala jsem ho tak, že zaútočí přesně v den, kdy se naše armáda vrátí. Což znamená, že než se probije k nám, bude napůl mrtvý. Nestihne zjistit, že spousta měst je vypleněných o den dřív a my ho podvedli...A pak. Bude vše, co sis přál, tvé." Vzal mi ruku do dlaní a ďábelsky se usmál. "Mám vážně štěstí, že jsi se mnou. Vážim si tvé věrnosti víc, než myslíš." Pronesl vážně. Vycházela jsem ze dveří a když jsem se dostala za dveře, protočila jsem oči v sloup. Jo to máš teda vážně štěstí... |
| |
| Usnul jsem u jezera den předtím, než jsme se dostali do města a zdálo se mi o Nagi. Ve snu jsem ji viděl stát vedle mě. Usmívala se a úsměv ji neuvěřitelně slušel. Byla v něčem jiná, celá zářila. Potom, co jsem se vzbudil, tak jsme vyrazili směrem město. Vlastně to byli hradby, kde žil Atan a kolem hradeb bylo opevněné město. Stihli jsme tam dorazit těsně předtím, než se zavřeli brány a s námi dorazil podivně udýchaný muž v barvach Gardisty a s ním paladín a víla. Já i Cleea jsme měli přes hlavu přetaženou kápy a že pršelo nám to usnadnilo. Mohli jsme tvrdit, že to máme kvůli nepřízní počasí. Gardista i s těma dvěma vyrazil k hradu a mi je následovali. Znal jsem tajný vchod do hradu, který využíval Atan, když nechtěl používat alchymii a který vedl do jeho komnat. Nějakou tu chvíli před branami hradu jsme se od těch tří oddělili a zamířili na opačnou stranu. Byl tam jeden vchod, jen teď byla potřeba najít ten správný kámen. ,, Cleeo, pomoc mi hledat, je to takový zaublenější kámen, když ho stiskneš, tak se otevře otvor, kterým se dostaneme až k Atanovy do pokoje. Je to z počátku spíš jako stoka..." vybídnu sestru a začnu hledat. |
| |
| Došli jsme k tajnému vchodu, který Final znal od Atana. Problém byl, že si nepamatoval, čím se otevírá. "Zaoblený? Jakooo...takhle?" Ukázala jsem na kámen a vzápětí na něj zatlačila. S úsměvem kývnu a otvor ve zdi porostlé břečťanem se otevřel a naskytl se pohled na tmu. Rozsvítila jsem si plamen na dlani a vešla první. Zpozorněla jsem, když mi pod nohama proběhla krysa. "Zbožňuju myšky...sou roztomilý a nebojej se...mě." Poznamenala jsem a pokračovala v cestě. Tunel byl dost nízký a ze stropu visel lišejník a nějaký mech. Kapala na nás voda, ale oheň na mé ruce neuhasila. Po chvíli se strop začal zvyšovat a před námi se objevili dveře. Nebyla na nich ale klika. Ohmatala jsem zeď napravo od sebe a ucítila vystouplý kámen. Bez přemýšlení jsem ho stiskla. Jenže to nebyl ten správný. Do ruky se mi zabodla šipka. "Sakra...to bylo asi špatně..." Poznamenala jsem sarkasticky a vytáhla šipku z paže. Přičichla jsem si k hrotu. "Ale ne...tohle je uspá..." Nedořekla jsem to a malátně jsem se složila na Finala. |
| |
| Cleea našla ten správný kámen dost rychle. Vešli jsme do chladné, jeskyni podobné kobce, která měla nízký strop. Cleea šla popředu a svítila si na cestu plamínkem. Došli jsme skoro až na konec, když se Cleea zastavil a zatlačila na špatný kámen. Nectihl jsem jí zastavit, ale stihl jsem jí chytit ještě než dopadla. ,, Cleeo, ty blázinku.... aspoň se vyspíš!" pousměju se, ale měla štěstí, že stiskla ten na uspávání, mohla i zemřít, což mě děsilo. Měl jsem jít první. Nahmatal jsem ten správný a pak jsem vzal Cleeu do náruče. Vešel jsem do prázdných Atanových komnat. Položil jsem Cleeu do lůžka a sám jsem se posadil do pohodlného křesla, čekaje něž se ukáže Atan. Ten se neukázal dřív něž po půlnoci. Když vešel a spatřil mě a Cleeu, tak se vyděsil, co se jí stalo. Vysvětlil jsem mu, že to dostala uspávací šipkou, teprve pak se mu ulevilo. Řekl jsem mu, proč jsem za ním přišel, co se nám stalo. Zrovna jsem dokončoval vyprávění, když se Cleea pohnula. |
| |
| Slyšela jsem hlasy...byli trochu zastřené, ale věděla jsem, že je to tou uspávací látkou. Pohnula jsem se, ale oči jsem neotevřela...Čekala jsem, až se proberu trochu víc. Mohla by mě dost bolet hlava. Hlasy se pomalu rozjasňovaly. Došlo mi, že je to Final s Atanem. Připlácla jsem si ruku na oči. "Kdybych nebyla tak pitomá, povídám si tu teď s váma..." Zamumlala jsem a zamrkala. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se po královských komnatách. Bylo to tu dost honosné, což se dalo očekávat. Můj bratr s Atanem seděli na pohodlně vypadajících křeslech a teď otočili svou pozornost na mě...Zamotala se mi hlava, tak jsem si prsty stiskla spánky a zašklebila se. "Čím ty šipky napouštíš? Je to děsný...Jinak, ahoj." Zašklebila jsem se na Atana. |
| |
| Konečně když se začala snášet noc jsme s gardistou dorazili do království přesně jak říkal.Cesta probíhala celkem klidně ale náhlé proudy deště nám přeci jen dělali trochu potíže. Následuji s Vunou v těsném závěsu gardistu ke královu hradu a ohlížím se po zdejších tržištích,obchodech i po občanech kteří na mě zvědavě obracejí své pohledy.V uších mi dokola zní spousty místních zvuků.Od křiku obchodníků až po veselé bubnování dešťových kapek o moji zbroj.Hlavou se mi honí nesčetné množství myšlenek.Přemýšlím například z jakého důvodu si král přeje moji přítomnost?Týká se to samozřejmě Twisteho nebo v tom vězí něco jiného?Je milion otázek ale jen pár odpovědí,jen najít ty správné. Když se konečně proberu z dlouhavého ponoření do nitra své mysli nacházíme se už jen kousek od králova hradu.Lidí na ulicích pomalu ubývá stejně jako pocestných obchodníků.Mezitím co se ohlížím po zbytku občanů který tu je mé mysli neunikne jedna věc která mi tu vůbec nesedí.Možná je to jen klam ale nemohu se zbavit pocitu který mě nabádá že někde v mé blízkosti se nachází démon.Démon a tady?To není možné...třeba to bude jen tím vysílením...Ohlédnu se po několika skupinkách lidí ale ať už to něco bylo cokoli teď to stejně nemám čas rozebírat,jen nerad bych nechal krále vyčkávat.Přesto nechávám smysli připravené,jeden nikdy neví co se kdy může stát. |
| |
| Vy jeli jsme. Já nepotřebovala koně. Letěla jsem na vlastních křídlech. Dorazili jsme večer jak řekl gardista. U brány byla další zvláštní skupinka,kromě nás. "CHmmm... Lidi... Nebo snad elfové? Né... Mají na elfy moc černé vlasy.Takovou barvu jsem ještě neviděla. " Nespustím z nich oči. Přestože takovéhle velké město je pro mě... nepříjemné. Řekněme že nemám ráda ty lidské,podezíravé obličeje. "Hej. Adriane! Co myslíš že jsou tihle za rasu?" šťouchnu do něj a šeptá mu to. Během chvíle ale dvojice zajde za roh a já mávnu rukou. "Tak už nic. Odešli... " špitnu mu zase. "Ale kdo to byl? " řeknu si tentokrát pro sebe. |
| |
| Když promluvila a pak se pohnula, tak se mi přestože jsem věděl, že to byla jen uspávačka, ulevilo. Usmál jsem se na ní a Atan se zasmál, když jí říkal, že ty šipky napouští spěeciálním uspávacím jedem, který si sám vyrábí. Atan si nás vyslechl a pak nám nabídl ložnici vedle jeho pokoje, kam nikdo nechodil. Vždy, když jsem to potřeboval, tak mě tam nechla spát. Ke spánku jsme se uložili až hodně pozdě ráno, když už nám hlavy padaly únavou. Cleeu to vzalo jako první, taky to měla na svědomí ta uspavací šipka. Já ji odnesl do ložnice, kde jsem jí položil do postele a přikryl jí teplou přikrývkou. Přidal jsem se k ní až za hodinu, kdy už jsem neudržel oči otevřené. |
| |
| Celý den před setkáním s Finalem a Cleeou Kdy jsem dorazil domů, tak jsem se opláchl a pak jsem se oblékl do čistého oblečení a sešel jsem dolů, kde jsem vyhledal prvního gardistu a požádal jsem ho, aby mi přivedl paladína a jeho případný doprovod, který se měl nacházet v nedaleké vesnici. Bylo už poledne a já věděl, že se objeví v království až někdy k večeru, tak jsem prozatím zařídil pokoje a zaobíral jsem se rozdělením vojenské obrany pro různé vesnice. Bylo toho hodně, co bylo potřeba zařídit. Válka byla na spadnutí a já toho měl čím dál víc. Skončil jsem se vším až něco kolem večera, kdy se venku setmělo a začlo pršet. V tu chvíli dorazil gardista s tím, že přivedl paladina a jeho doprovod. Šel jsem je přivítat. Paladín a víla stáli ve vstupní hale a rozhlíželi se po té okázale velikosti. ,, Je to tady ža moc okázalé!" řeknu s úsměvem a vyrazím k nim. ,, Doufám, že jste měli dobrou cestu a že jsem Vás moc neprohnal, ale potřeboavl jsem s Vámi mluvit, co nejdříve!" |
| |
| Gardista nás dovedl do... veliké místnosti. Užasle se rozhlížím. "To je... Je to tu tak ztrašně veliké..." Když přijde král, kleknu před ním na zem. Skloním hlavu a když král promluví, pobaveně se usměji. Stále klečím. "Máte moc hezký... moc hezké... moc hezké sídlo." řeknu váhavě. Zdá se že král má dobrou náladu. |
| |
| Vejdu za gardistou do velikého,krásně zdobeného sálu kde vyčkáme než o nás dá gardista králi vedět.Je to tu vskutku honosné...Odhrnu si rukou od očí pár promoklých vlasů a se zájmem se rozhlížím po místnosti.Voda z mého brnění odkapává na zem kde vytváří malé loužičky. Ani ne po chvilce vyčkávání konečně dorazí sám král. "Můj pane..."Pokleknu na zem. "Jsem zde jak jste žádal a dovolil jsem si sebou vzít svoji společnici."Poukáži na Vunu a na rtech se mi mihne úsměv."Naše cesta probíhala dobře,zcela bez potíží."Prohodím a zas vstanu ale úsměv nyní vystřídá nejistota a starost."Nyní můj pane pokud mi dovolíte jednu otázku,rád bych veděl proč jste si žádal moji přítomnost?Jak vám mohu být jen nápomocný?"Zeptám se a opřu se o své kladivo.Hlavou mi víří spousty otázek které mě svrbí na jazyku.Ale jen na pár z nich bych rád znal odpovedi |
| |
| Před setkáním s Cleeou a Finalem Víla je poněkud nesmělá, když začne chválit honosnost mého sídla. Nijak jsem si na přepych nepotrpěl a tohle bylo až moc honosné na můj vkus. Usměju se a podotkno, to co jsem řekl již předtím: ,, Je to příliš honosné!" Potom svou pozornost obrátím na paladína, který je isce uctivý, ale také velice horlivý. Jde poznat, že nedávno opustil akademii. ,, Jsi horlivý, jak vidím, ale pokud dovolíš, tak nerad rozmlouvám se svými hosty ve vstupní hale, natož pak, když jsou promočení na kůži. Pojďte se mnou, popravdě jsem Vás sem hnal, abych měl jistotu, že se k Vám nedostanou proxidikové dřív než já, jinak Vám všechno vysvětlím až zítra ráno. Nyní si můžete odpočinou, sluha Vás odvede do vašich pokojů, kde si můžete svéci ty mokré šaty a dát si teplou koupel. Než vaše oblečení uschne, tak dostanete něco našeho. Přeji Vám dobrou noc a uvidíme se zítra u snídaně, která bude asi v deset hodin, tak odpočívejte!" pobídnu je a zatímco, se vydají za sluhou, který je vede opačným směrem než jsou mé komnaty, tak se vydám do těch svých. Dost mě překvapilo, když jsem tam saptřil Finala a Cleeu, která byla bledá, al dýchala pravidelně. Hned jsem se Finala zeptal, co se jí stalo. Pak se Cleea probrala a my jsme si povídali do pozdních ranních hodin. Usnul jsem těsně před svítáním. Ráno mě jako obvykle přišla vzbudit služebná, která mi už nachystala čisté šactvo a koupel. Poslal jsem jí pryč a nechal kádi s vodou připravenou pro Cleeu, která se jistě bude chtít opláchnout, já se každý den umívat nemusím, navíc si můžu dát koupel, kdykoli. Finala a Cleeu jsem nebudil, šel jsem rovnou za svými hosty, kteří na mě již čekali. Společně jsme usedli k honosně prostřenému stolu, kde jsme se nasnídali a potom jsem se pohodlně opřel do křesla. ,, Takže, proč jste vlastně tady.... Jde o to, že mám jistý plán na zničení Twisteho do kterého Vás chci zasvětit, ale nejdříve Vám chci někoho představit, někoho, kdo je pro tento úkol nesmírně důležitý. Následujete mě prosím do mých soukromých komnat," vybídnu je a zamířím zpět. Otevřu dveře a pošlu je dovnitř, kde jsou již upravení a čistí Final s Cleeou. Zavřu dveře a zajistím je pečetí, aby nikdo nemohl poslouchat ani rušit. |
| |
| Večer "Děkuji." řeknu krátce a zvednu se. Jdu pomalu klidně do našich pokojů. Ihned zamířím do koupelny. Teplá koupel prospěla. Čachtala jsem se tam asi třičtvtě hodiny. Z koupelny jsem vyšla nahá, jen zabalená v ručníku s ruzpuštěnými vlasy. Ráno Vzbudím se dřív než Adrian. Mám na sobě pánské pyžamo. Sametové. Spalo se v něm výborně. Jdu si šáhnout na své oblečení položené vedle krbu na hromádce. "Ksakru! Je ještě mokrý!" zašeptáma rozhlédnu se po místnosti. "No bezva! Asi jsem si vážně měla říct o to čistý oblečení z hradu!" zastěžuju si šeptem. Poohlédnu se po místnosti. Nakonec objevím v rohu malou skříň. "Áha. Šaty. Večerní šaty. Kratší šaty... Booože! Tak fajn. Vezmu si šaty ale jen teď!" hrabu se potichu ve skříni. Nakonec jdu na snídani v dlohých elegantních světle modrých šatech. Po snídani Snídaně byla výborná. Samé měkké koláčky. Medové dortíky atd. . Já si stejně dala chleba se salámem a bylinkoví čaj. Musel na mě být úsměvný pohled jak mám elegantní šaty a hltám chléb se salámem. Když nás král vybídne pomalu se zvednu ze židle a jdu za ním. |
| |
| Hlavní hala Sklopím hlavu k zemi."Moc se za svoji horlivost omlouvám pane."Omluvím se a zas pozvednu hlavu a naslouchám dalším slovům královy milé pohostinosti."Moc Vám za to všechno děkujeme náš pane.Též Vám přeji klidnou a bezstarostnou noc.Než stačím cokoli dalšího říct jsme odváděni královým sluhou do našich komnat kde na nás čeká teplá koupel a měkké postele.Nějak se s koupelí nezdržuji,akorát se trochu opláchnu abych smyl pot a přebytečnou dešťovou vodu.Poté ze sebe svléknu mokré oblečení a uložím se do jedné z pohodlných postelí kde okamžitě usnu. Následující ráno Trochu dezorientovaně vstanu z postele a promnu si oči.Vuna už je pryč,pravděpodobně na snídani.Přejdu k velkému krbu kde oheň plápolá už jen malými plamínky.Moje oblečení už je téměř suché ale vzít si ho ještě nemohu.Potřebovalo by vyprat,ze včerejška bude určitě zapáchat potem.Pomyslím si avšak pohled mi brzy padne na velkou dřevěnou skříň.Otevřu ji a začnu si prohlížet spoustu krásných věcí které tam jsou. Z toho všeho si na sebe ale vezmu jen bílou,jemnou košili s vínově zbarvenými kalhotami.A přes tohle všechno si navléknu aspoň svoje hrudní pláty a náramenice ke kterým přidám dlouhý zlatavě červený plášť který se mi poštěstilo najít mezi několika komínky s košilemi.Inu teď už snad můžeme vyrazit.Pomyslím si a brzy vyrazím velkými chodbami směrem k jídelně.Podaří se mi přijít akorát včas kdy snídaně začíná. "Přeji krásné ráno můj pane..."Pozdravím a ukloním se jakmile vejdu."I tobě Vuno..."Nezapomenu ani na ni a chvilku mi trvá než z ní spustím oči.Ty světle modré šaty jí opravdu moc sluší. Když konečně započne hostina dám si čerstvé pečivo,trochu zvěřiny a pár kousků různého ovoce.Nakonec tohle všechno spláchnu trochou vína zředěného s vodou. A poté co hostina skončí nám král oznámí důvod našeho pozvání."Ať už v tom plánu půjde o cokoli budu se snažit abych nezklamal."Utrousím ohledně jeho plánu na Twistovo zničení a po jeho řeči ho pak dál následuji do jeho soukromých komnat kde se má nacházet nepostradatelná součást tohoto plánu. Sotva ale vejdeme do mých smyslů se plnou silou pustí opět ta samá síla kterou jsem cítil i venku před hradem.Tak to přeci jen nebyl přelud.Mihne se mi hlavou a pohledem zastavím na dvou postavách v místnosti před námi.Tohle má být ta nepostradatelná součást?Démoni?Runy na mých částech zbroje výhružně zazáří.Zamračeně sjedu oba dva pohledem a postavím se do jednoho rohu místnosti a čekám co bude dál. |
| |
| Povídali jsme si dloho do noci. Nevyhnula jsem se tomu, že jsem se čas od času zarazila pohledem na Atanovi. Fascinovalo mě, jakým způsobem mluvil. Jeho odhodlání a nezdolná rozhodnost mu přidávali sto procent na už tak velkém charisma. On byl opravdový král. Král, jakého si Xalat zaslouží. Byla jsem ráda, že je moje rodná země v jeho rukou. Teď z části i v rukou mého bratra a vlastně trochu i mých. Napadlo mě, že nejsem nijak moc důležitá v tomto úkolu a pak jsem si vzpoměla na tu spoušť, co jsem s Finalem napáchali. Bylo to třeba. Tohle bylo v nastávajícím boji rozhodující. Měla jsem moc, která se jim hodila. Nebyla jsem tak silná jako můj starší a zkušenější bratr, ale byla jsem dobrá a mohla jsem být přínosem. Ke konci večera nebo spíš k začátku rána, jsem usnula na Atanově posteli. Ráno jsem se vzbudila ve vedlejším pokoji vedle Finala. Musel mě přenést. Jak mimino Cleeo... Usmála jsem se při pohledu na jeho spící tvář. Tolik mi chyběl. Celé ty roky. Byl to zázrak, že nás osud svedl zpátky na stejnou cestu. Použila jsem káď s teplou vodou. Bylo to hrozně příjemné a uvolňující. Koupel v jezeře sice byla dostačující, ale teplé vodě se nic nevyrovnalo. Byla jsem tam pěkně dlouho, protože jsem si uměla zařídit, aby mi voda nevystydla. Když jsem se umyla. Final už byl vzhůru, také umytý a dlouhé vlasy upravené do hladkých pramínků. Vešli jsme do Atanova pokoje a nemuseli jsme dlouho čekat, než přivedl ty dva, o kterých včera mluvil. Přeměřila jsem si je oba od hlavy až k patě. Víla mi přišla miloučká, trošku naivní a asi ne moc stará. Bylo na ní vidět, že ještě není životem tolik poznamenaná. Paladin nás sjel nenávistným pohledem a já protočila oči v sloup. Pánbíčkář...to nám chybělo...tyhle lidi mě nesnášej a já jsem vůči nim nejspíš zaujatá... Jeho pohled byl dost překvapený, že zrovna my jim máme pomoct. Stejně jako já jsem cítila z něj jeho poslání, on cítil z nás naši temnou stránku. Oči mi na truc zčernaly. "Ham!..." Pronesla jsem k němu rychle a pak se ironicky ušklíbla. "Nesníme tě...Tím brněním by se špatně prokousávalo." Zachechtala jsem se a vysloužila si od bratra bolestivé šťouchnutí do žeber. "No jo..." Povzdychla jsem si a promnula si žebra. Prostě jsem se v takových chvílích neubránila vtipkování. Nesnášela jsem vyhrocenou atmosféru. Mrkla jsem na Atana a podívala jsem se na příchozí. "Chtěla jsem říct, těší nás..." |
| |
| Probudil jsem se chvíli po svítání, Cleea již vedle mě neležela. Pomalu a tak trochu líně jsem se zvednul a umyl jsem se v připravené lázni. Tepla voda byla neuvěřitelně příjemná a uklidňující. Oblékl jsem si potom čisté oblečení a na chvíli jsem se posadil na posteli. Cítil jsem se tak nějak unaveně, nechápal jsem to, ale cítil jsem to. Něco mi scházelo a já nemohl rozluštit tu hádanku, co? Přesto jsem se asi po dvaceti minutách zvednul a odešel do pokoje, kde předtím spal Atan. Cleea tam již byla, umytá a moc hezká. Dlouhé vlasy ji jen zářili. Usmál jsem se a postavil jsem se k ní. Chtěl jsem něco říct, ale v tom se otevřely dveře a vešel paladin s vílou a za nimi Atan, který zajistil dveře magií. Byli to ti dva, kteří přišli bránou zároveň s námi. Paladín si nás prohlížel nepřívětivým pohledem a Cleea si hned musela rýpnout. Napomenul jsem jí tím, že jsem jí dloubl do žeber. ,, Omlouvám se za sestru, nemáme dobré skušenosti .... no řekněme, že nejsme nikde výtáni, kromě této komnaty," řeknu sklesle a podivám se na Atana. Doufal jsem, že se všechno vysvětlí dřív než provede paladin nějakou hloupost. |
| |
| Sledoval jsem nepřivětivý pohled paladína a přemítal jsem, jestli jsem ho neměl varovat předem, ale to by bylo zhola nemožná, protože bych ho sem potom buď nedostal nebo bych ho musel zastavovat a všechno mu narychlo vysvětlovat, aby ho náhodou nenapadlo na Finala a Cleeu útočit. ,, Tak konečně můžeme začít, když jsme se tady tak hezky sešli," podotknu a raději si stoupnu mezi ně. ,, Takže začneme představením! Finale, Cleeo tohle je paladin Adrian, který nám pomůže porazit Twisteho a vedle něj je jeho společnice, víla Vuna. Vuno, Adriane toto je můj dobrý přítel Final a jeho sestra Cleea, jak jste si mohli již všimnout jsou to oba poloviční démoni. Final je velice důležítý pro plán na zničení Twisteho a podotýkám, že je zcela na naší straně, stejně jako jeho sestra Cleea!" domluvím a podívám se, jak se oba páry tváří. |
| |
| Po Atanově proslovu jsem založila ruce na prsou a s pozvednutým obočím jsem se usmála na Adriana. Bylo pro něj nejspíš těžké uvěřit, že někdo, kdo je z poloviny jeho největší nepřítel by s ním teď měl spolupracovat. Uvědomila jsem si, že zase zírám na Atana. Naše pohledy se na vteřinu spojily a mě se něco obrátilo v žaludku. Sakra co to děláš...žádnej chlap s tebou nehne! Nepřikázala sis to? Přikázala... Uhnula jsem pohledem k zemi a začala jsem si žmoulat pramínek rozpuštěných a ještě vlhkých vlasů, které mi spadaly do půli zad. I přes své vnitřní rozepře jsem se neubránila malému úsměvu s očima zabodnutýma do podlahy, jako bych zkoumala vyšívaný koberec. Chováš se jak pitomec...už zase... Vrátila jsem se pohledem k Adrianovi, jestli zaznamenám nějakou změnu v jeho chování. |
| |
| Když jsem se tak díval na jejich reakce, tak jsem se zahleděl na Cleeu, nemohl jsem si pomoci. Něco v ní přitahovalo můj pohled jako magnet. Ona se dívala také. Stuhnul jsem jako dítě, které přistihli při něčem nekalém. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale ona byla rychlejší. Nyní jsem se díval, jak klopí zrak k zemi a přitom se prazvláštně usmívá. Přestal jsem vnímat své okolí a musel jsem sledovat jenom jí. Její havraní vlasy, které měla rozpuštěné splývali na její záda a mě uchvacovaly. Skoro jsem nevnímal, že se mi zrychlil dech. Co se to se mnou děje? Jak se na ní mohu takhle dívat, vždyť je to sestra mého nejlepšího přítele! Atane, vzpamatuj se už nebo budeš mít jenom problémy. Ona o tebe stejně nestojí, tak.... |
| |
| Bedlivě jsem oba dva pozoroval a přemítal v nitru o spoustě věcech kterém si mi uvnitř nehezky hromadily.Měl jsem čekat že to bude něco "zvláštního" pokud se jedná o věci s Twistem...Mihne se mi hlavou a nejspíš má ten hlásek pravdu. Jakmile dojde na představování opustím svůj vnitřní svět a věnuji se již plně věcem které následují. "Těší mě že vás poznávám Cleeo a Finale.A omluvte prosím tu moji počáteční nevraživost."Mírně se ukloním a hlavou klesnu k zemi."K démonům žádnou důvěru nemám a je jen velmi příležitostné potkat démona který nepatří k té horší straně."Zas se narovnám a opět pohledem přejedu všechny v místnosti."Co se týče vašeho plánu na zničení Twisteho,vynaložím všechny své síly."Řeknu tišším hlasem a chvilku pozoruji Cleeu s Finalem.Jak ale budou reagovat na mojí sílu Světla?Představa že bych je přizabíjel spolu s nepřáteli je víc než hrozná. |
| |
| Všimnu si, jak se pohled paladina mění a docela mě to potěší. Když pak promluví, tak se pousměju. ,, To je v pořádku, již jsme si stačili zvyknout na to, že nám mnoho lidí nedůvěřuje," sklopím lehce hlavu, když jí skloní on a přistoupím k němu kousek blíž. ,, Teprve jsi opustil akademii, není liž pravda?" zeptám se, aniž bych to myslel nějak hanebně, spíš naopak. Nováčci bývají vstřícnější novějším informacím, než ostřílení paladini. Přestože jsem měl radost z toho, jak se setkání s paladínem vyvnulo, tak jsem musel myslet stále na Nagi. Musel jsem si přiznat, že to byla ona, kdo mi scházel. Byla pro mě jako světlo na koneci tmavé jeskyně. Doufal jsem, že se jí daří dobře a že jí nic nehrozí. Náš plán musel klapnout perfektně, jinak může zaniknout celý Xalat. |
| |
| Adrian nakonec nasadil vcelku přátelský tón a tím mě vytrhl z přemítání o mé životní rozepři. Usmála jsem se na něj, tentokrát opravdu přátelsky, abych mu dokázala, že jsem víc elf, než démon. Což jsem opravdu byla. Stejně jako Final jsem dokázala hodně potlačit démonskou část. Elfové byli díky bohu vždycky silný národ, jak fyzický, tak i svou vůlí a kouzelným původem. Když se zmínil o silách, napadlo mě, jestli si nebudeme nechtěně navzájem ubližovat, ale upřímně jsem doufala, že ne. Final řekl to, co jsem měla na jazyku a tak mě to donutilo zase se věnovat něčemu jinému, popravdě spíš někomu jinému. Zadívala jsem se na Atana a zase mi přeskočilo v břiše. Co to se mnou je? Otočila jsem se a došla ke křeslu, do kterého jsem se pohodlně usadila. Nevěděla jsem, jestli se teď bude plánovat nebo sbližovat...při tom slově jen na mysli mě zamrazilo...a nebo se půjde někam jinam. Prostě jsem se uvelebila. Plánování mi příliš nešlo, byla jsem spíš na improvizování v akci. Pozvedla jsem ruku a objevil se mi na ní malý plamínek, pomocí něhož jsem ci začala vysoušet vlasy. |
| |
| Z přemítání o tom, jak Cleea vypadá úžasně mě vythla slova paladina, která mě velice potěšila. ,, Jsem potěšen, že to bereš takto a nyní přejděme k plánu a úkolům, které jsem vybral pro Vás všechny, včetně mě! Vuno, Adriáne pro Vás mám dost zásadní úkol, potřebuju, aby jste sehnali, kde to bude možné, co nejvíce odbrovolníků, kteří by se chtěli zůčastnin útoku na Proxidiky, bude to složité a máte na to omezený počet dní! Věřím však, že budete úspěšní, jak jen to půjde! Finale, ty musíš zůstat tady, nesmí tě nidko vidět ani chytit, proto je nutné, aby jsi zde počkal. Vím, že to pro tebe nebude lehké, ale je to nutné. Cleeo budu potřebovat tvou pomoc ve své laboratoři, kde budu vyrábět nějaké ty překvápka pro Proxidiky a budu potřebovat tvé démonské schopnosti a také trochu tvé krve, pokud ti t tedy nebude vadit!?" řeknu rychle, protože jsem si uvědomil, že jsem mohl znít trochu panovačně a to jsem rozhodně nechtěl. Podíval jsem se na všechny, co tady stáli. ,, přeji Vám hodně zdaru, Vuno a Adriáne!" popřeju jim a tím je vyšlu na jejich misi. Vložím Adriánovy do rukou královskou pečeť, aby mohl jednat pod záštitou království. |
| |
| Měl to dobře rozvržené, dobrovolníci jsou potřeba. Jen musíme doufat, že jich ti dva seženou dost. S proxidiky není žádná sranda. Zabiješ jednoho, ostatní nejen, že jsou silnější, ale tím i vycítí malér a dají hlášení. Bude to těžké...Z přemýšlení mě vytrhla Atanova slova. On - já - laboratoř. Chvíli jsem zírala s vytřeštěnýma očima a pak mi došlo, že se chovám zas jak pitomec. "Jistě že mi to nebude vadit. Pokud to bude pro dobrou věc, ráda ti pomůžu. Cokoliv, jen ne nudu..." Zvedla jsem se z křesla, vlasy už suché. Adrian s Vunou už odešli a já se už ve své kůži zeptala. "Chceš jít hned?....Blbá otázka, čím dřív, tím líp." Šla jsem za ním, kam mě vedl tajnými chodbami. Byla jsem trochu nesvá z toho, že jsem s ním sama, ale po chvíli to ze mě spadlo. "Co máš vlastně v plánu vyrobit....teda myslím, co přesně by to mělo dělat? Nevím totiž jestli by to šlo, ale moc by nám pomohlo zrušit jejich vazbu. Ta síla, když jeden zemře je šíleně znásobená, už jsem si to párkrát zažila a co potom, když jich zemře víc. Navíc by se nám hodilo, kdyby Twiste hned nezjistil, že se něco děje...Promiň moc mluvím." Ušklíbla jsem se. Už jsme byli v laboratoři. Bylo to tu zvláště a příjemně to tu vonělo něčím neznámým. |
| |
| Když nás Vuna s Adriánem opustili, tak jsme se s Cleeou vydali do laboratoří, kde jsem vyráběl buď nějaké zbraně nebo se jen tak bavil výrobou jedů a jiných hloupostí. Cleea mluvila celou cestu, ale mě to nevadilo, alespoň jsme nemuseli být potichu. Bál jsem se, že si nebudeme mít, co říct, ale jak se ukázalo, tak to nebyla pravda. Umlkla teprve, když jsme se dostali do laboratoře, která voněla ještě květem rulíku, který jsem nedávno používal. ,, Ano, mám v plánu se o to pokusit, ale nejdřív něco jednodušího. Jedy, výbušniny, speciální zbraně a hlavně musím vytvořit ochranu pro tebe a Finala, aby Vás ty zbraně nemohli zranit, na to budu potřeboavt tvou krev!" řeknu a sundám si kabátec. Zůstanu pouze v bílé košili, u které si vyhrnu rukávy. Jde vidět, kde začíná a kde končí má mechanická paže. začíná v oblasti klíční kosti, nahrazuje rameno, lopatku a celou paži. Z koženého obalu vytáhnu černě zbarvenou dýku ve tvaru ženského těla a otočím se ke Cleee. Posadím Cleeu na židli, nachystám nádobu s citronanem sodným, aby se krev nesrazila a pak natáhnu ruku, aby mi Cleea podala tu svou. Musel jsem jí říznout, ale hodlal jsem jí hned, jak dostanu potřebné množství krve uzdravit. ,, Tvou ruku, prosím!" řeknu jemně. |
| |
| Snažila jsem se nedívat se na něj tak zaujatě, když zůstal jen v bílé košili. Pořád jsem si ho prohlížela. Pokynul mi, abych se posadila na židli a vytáhl dýku, která tvarem připomínala nahou ženu. Ušklíbla jsem se při pohledu na ni a napadlo mě, že takhle přehnané tvary má snad jen Venuše... Přiblížil se ke mě a požádal mě, abych mu podala ruku. Natáhla jsem ji k němu a bez mrknutí oka se na něj usmála, když jsem spatřila jeho úzkostlivý pohled. Byla jsem zvyklá snášet bolest. Nějaké říznutí mě nemohlo vyvést z míry, jenže většina mužů měla na tohle u něžného pohlaví jiný názor. "Jsem na bolest zvyklá..." Prohlásila jsem přesvědčivě,když se přibližoval hrotem k mé levé ruce. Když se jeho prsty dotkly mého zápěstí, projel mnou zvláštní záchvěv. Nikdy jsem nedovolila žádnému muži, aby se mě dotknul. A tohle byl tak něžný dotyk, že mě to až vyvedlo z míry. Rozpačitě jsem sklopila oči, ale pak mě napadlo, že si bude myslet, že se bojím té dýky a tak jsem se koukla zpět nahoru. Naše pohledy se opět setkaly v tom elektrickém náboji. Došlo mi že se ani jeden nehýbeme. Dýka stále čekala na svou úlohu pár centimetrů od mé kůže. Bez toho, aniž bych uhnula pohledem, jsem zašeptala. "Udělám to sama, jestli chceš..." Bylo to skoro neslyšné a přišlo mi, jako bych svůj vlastní hlas slyšela z dálky. |
| |
| Podala mi levou ruku a já ji jemně uchopil do prstů. Měl jsem pocit jako kdyby mnou projela elektrika. Sklopil jsem zrak k dýce a skoro nevnímal, že jsem jí stále nepoužil. Zvedl jsem zrak a naše oči se spojili. Navrhla, že to udělá, ale to nešlo, musel jsem to udělat já. ,, To je dobrý!" řeknu a stále jí hledíc do očí protnu dýkou její kůži a žíly. Držel jsem jí pevně, aby nemohla uhnout, ale ona se nepohla, dokonce ani neusykla. Položil jsem dýku bokem a držel její krvácející ruku nad nádobou. Potřeboval jsem určité množství krve, ale přišlo mi blbé jen tak sedět a dívat se, jak pomalu krvácí, tak jsem se na ní podíval. ,, Jsi zvyklá na bolest, tak jako já! Jen mě mrzí, že zrovna ty jsi toho musela tolik zažít a vytvrpět, že sis na bolest zvykla!" řeknu smutně. Rudé strůžky její krve stékaly do nádoby a pomalu jí plnily. |
| |
| Hrot dýky se mi zaryl do ruky, nevnímala jsem to. Pohled na něj mě nějak zoceloval. Navíc proti tomu, co mi dělali kdysi ve městech, když jsem se ještě nedokázala pořádně bránit, to nebylo vůbec nic. Nechtěla jsem o tom moc mluvit. Nešlo ani o to, že jsem na to nechtěla vzpomínat, ale spíš jsem nechtěla aby mě někdo litoval. Začala se mi trochu motat hlava ze ztráty krve, ale za pár vteřin to zase přestalo. Moje démonská polovina plnila svou úlohu. "Zasloužila jsem si to...jsem zrůda." Zašeptala jsem odpověď na jeho slova. Nebylo to sebelitování. Řekla jsem to spíš trochu s odporem sama k sobě. Vzpoměla jsem si, jak mě bičovali v Travianu a pokřikovali na mě nadávky. Zavřela jsem oči. Toho dne jsem měla záda ošlehaná krvavými čarami a ráno, když jsem se vzbudila, byly už tam jen téměř viditelné jizvičky, se kterými si časem mé tělo také pohrálo. "Malé rány se mi zacelí, ale nevstávám z mrtvých jako Final." Podotkla jsem a znovu otevřela oči, abych se na něj podívala. |
| |
| Sledoval jsem jí a chtěl jsem něco říct, ale moje původní slova zanikla ve chvíli, kdy o sobě řekla, že je zrůda. ,, Tohle již nikdy neříkej, nejsi zrůda o nic míň než já a ani Final není. Twiste je zrůda, proxidikové jsou zrůdy, ale vy dva ne. Zrůdou nejsi původem, ale učiníš jí svým chováním a činy, nikoli původem. Prosím Cleeo, takhle o sobě nemluv už nikdy," řeknáu prosebně a potom přiložím na krvácející zápěstí čistou gázu, abych mohl zahojit její rány. Položím svou kovovou dlaň na ránu přes gázu a pomalu a tiše pronesu ve starodávných runách. Dlaň mi začne slabě zářit světle žlutým světlem a rána se během chvíle zahojí. ,, Děkuju," řeknu, vstanu a odnesu nádobu skrví do chladícího boxu, který jsem si sám vyrobil. Moje pozornost se přesunula ke kádím s různými bilinami. |
| |
| Tiše poslouchám dění v místnosti. Když nás král představí, několikrát ty dva přejedu pohledem. "Ty už jsem viděla! U brány." uvědomím si. "Raději šermířka Vuna. Víla je pro mne dosti nevhodné. " řeknu a pokračuji "Moc mě těší, Finale a Cleeo.". Král nám řekne úkol a pošle nás pryč. "Nechť se naše plány vydaří." prohodím a rozloučím se s ostatními pohledem. Vyjdu z místnosti a zamířím do našeho pokoje. Oblečení je již skoro suché. "Fajn. Je to sice ještě trochu mokrý ale to je jedno. V tomhle bych ven nešla ani za nic." sjedu pohledem po modrých šatech. Zajdu do koupelny kde se zas převléknu do svho hnědého trička a hnědých kalhot. Brnění jsem bohužel zahodila. "Chtělo by to elfy. Ale i mocné mágy a silné bojovníky. Kde začneme?" zeptám se Adriana. |
| |
| Jeho reakce mě vyvedla z míra. Dívala jsem se na něj s doširoka otevřenýma očima a jeho argumenty mi připadali nesmyslné. Vybavila se mi matčina slova, ale pak je zase zastínila slova stovek lidí, co se semnou setkali. I kdybych si kdysi myslela, že zrůdou nejsem, oni mě přesvědčili o opaku. Neodmlouvala jsem mu, ale svůj názor jsem nezměnila. Chtěla jsem mu poděkovat za uzdravení ruky, ale on poděkoval první, tak jsem mlčela. Zvedla jsem se ze židle a prohlížela si nástroje a byliny, co byly v laboratoři. Byla tam spousta věcí, které jsem nikdy neviděla. Bylo zvláštní ticho a tak jsem promluvila. "Vždycky sis přál být alchymistou?" |
| |
| Poslouchám jeho slova a pokývnutím hlavy ujišťuji že rozumím."Uděláme vše abychom sehnali co největší armády."Prohodím a jakmile skončí se svou řečí zamířím s Vunou do našeho pokoje.V nitru přemítám kde a kdo by nám mohl nejvíce pomoci a pak mě něco napadne.Možná bych mohl požádat o pomoc Svatou Alianci.Vypadá to jako dobrý nápad ale bude to určitě mnohem těžší než se zdá.Dost ale pochybuji že se Svatá Aliance rozhodne nám pomoci,pokud by však nehrozil úplný zánik Xalatu.Ale zkusit to musím. Poté co dorazíme do pokoje okamžitě začnu s navlékáním své zbroje.Hlavu mám plnou divokých myšlenek,nějak nevím co dělat dřív."Budeš muset nějak začít beze mě Vuno.Já odjedu do kláštera a zkusím požádat o pomoc Svatou Alianci.A pokud se rozhodnou nám pomoci,budeme mít lepší spojence než nějaké elfy či mágy."Prohodím a poté co si myslím že mám všechno zamířím ven z pokoje.Cítím se z tohoto kroku víc než nervozní.Nejdřív budu muset kontaktovat svého mistra což už vůbec neskončí úspěchem.Ale no tak,nějak to dopadnout musí,nechme se překvapit. |
| |
| Když Adrian řekne že budu muset být na začátku sama vyběhn zběsile za ním. Je sice otočený, já na něj však promluvím i tak. "Adriane počkej! čekám až se otočí Dávej na sebe pozor!" řeknu. Rozběhnu se k němu a znovu ho políbím. Je to pro mě jako odloučení na celý život. Jakobych trpěla jen tím že ho na chvíli neuvidím. Odtrhnu své rty od jeho. "Buď na sebe opatrný! A... až se od té Svaté aliance vrátíš, hledej mě na západě. Mám tam pár známích. Jsou to nejlepší bojovníci jaké znám." řeknu. |
| |
| "Neboj se nic se mi nestane.Budu maximálně opatrný."Ujistím ji poté co si vyměníme polibky na rozloučenou."Nebudu pryč dlouho,za pár dnů budu zpět pokud půjde vše bez potíží."Prohodím a opět se otočím ke dveřím ven na prostranství. "Ať budeš kdekoli já si tě najdu."Řeknu pár posledních slov a zamířím pomalejším krokem ke stájím.Přehodím si těžké kladivo přes rameno a na prostranství se nachvilku zastavím a zahledím se na sluncem zalitou oblohu.Budu mít práce víc než dost. Poté co se dostanu do velkých stájí vyžádám si nejlepšího koně který tam je a ani ne po pár minutách vyrážím tryskem na východ rovnou do Kláštera Ohně. |
| |
| Stála jsem tam přutisknutá ke zdi, oči zavřené, abych zbystřila sluch. Zbývalo pár metrů a sáhla jsem po naleštěné mosazné klice. Jenže jak se zbavit těch stráží. Když je zabiju, Twiste si bude myslet, že se sem někdo vloupal. Začne mít podezření. Když jim řeknu, že to je rozkaz, zmíní se o tom, kde budou chtít...Krucinál uvažuj...musíš zjistit, jestli je v pořádku! Vyšla jsem zpoza rohu a mile se usmála na stráže stojící u velkých černých dveří. Překvapeně se mě prohlíželi. "Twiste mě posílá, abych zkontrolovala, jak schopně chráníte jeho komnatu. Vidím, že jste ve střehu." Začala jsem lichotnicky. Jeden z nic pyšně pozvedl bradu. "Snažíme se paní, je nám ctí..." Druhý kývnul na souhlas se svým kolegou. "Ale povězte mi...jen tak mezi námi..." Naklonila jsem se blízko obličeje toho prvního, tak že se mé vlasy otřely o jeho tvář. "...nedrží vás zkrátka? Máte přestávky? Dost jídla?" Viděla jsem jak polyká nervozitou. "Mě to můžete říct...vážně." Otevřel pusu a něco zakoktal. Druhý ho doplnil. "No vlastně...moc jídla nám nedávají, ani...ani přestávky nemáme, třeba si odskočit..." Zkřížil nohy na důkaz svých slov. Usmála jsem se. Osud hrál pro mě. "No tak co kdybychom udělali malý obchod? já vám to tu pohlídám a vy si zařídíte, co potřebujete. Twiste se o tom nedozví. A vy to na mě nepovíte...nemá rád, když jsem milá k jeho mužům." Mrkla jsem na ně. "To je vše? Chcete jen abychom mlčeli? To si ani nezasloužíme..." Kývla jsem na jejich rozjuchané tváře. A pokynula jim, aby šli. Odběhli tiše chodbou pryč a když zmizeli za rohem, povzdychla jsem si a zakroutila hlavou. "Takoví pitomci se najdou málokde..." Otočila jsem se a vstoupila do místnosti. Uprostřed velkého pokoje s leštěným nábytkem a rudým čalouněním se skvěl kamenný stolek s mramorovou mísou plnou průzračné tekutiny. Došla jsem k němu a položila ruce na runy vyryté na jejím okraji. Hladina se zčeřila a místo vody se objevil obraz muže s černými dlouhými vlasy. Dívala jsem se na něj s úlevou. Byl v pořádku. To mi stačilo vědět. Namlouvala jsem si, že je to kvůli plánu, který musel vyjít, ale slabý hlodavý hlásek v mé hlavě mi vnucoval, že v tom je něco úplně jiného. Ani jsem si neuvědomila, co dělám, když se moje dlaň přesunula nad obraz na hladině. moje prsty se dotkly jeho tváře. Přesto, že to byla jen kapalina, jako bych cítila jeho kůži. V nitru jsem zpozorovala záchvěv úzkosti, stesku. Chyběl mi...víc než jsem chtěla. |
| |
| Všichni odešli, každý za svou povinností a já jsem zůstal stát v pokoji jako sloup. Bylo mi proti srsti jen nečině sedět a nudit se, zatímco ostatní pracují na tom, jak porazit Twisteho. Ano, měl jsem v tom svou úlohu, ale chtěl jsem pomoci ještě víc. Nabručeně jsem si povzdychl a lehnul si na postel, která mě ukolébala k polospánku. Zdálo se mi o Nagi. Měl jsem pocit, že je tady se mnou a že se její dlaň dotýká mé tváře, bylo to tak příjemné, že jsem se ze spánku usmíval. Jenže potom přišlo probuzení a poněm zklamání, že tady není se mnou. Začal jsem mít o ni obavy. Nechtěl jsem ani myslet na to, co by se stalo, kdyby Twiste zjistil, že není s ním, ale proti němu. Cítil jsem se nesvůj a sám. Přestože jsem měl sestru, měl jsem Atana, tak jsem byl sám a to hlavně proto, že se mnou nebyla ta, do niž jsem se zamiloval jako nějaký puberťák. Hleděl jsem do překrásně zdobeného stropu a hlavou se mi honily myšlenky o tom, kdy už jí konečně uvidím. Její obraz v mé mylsi byl stále živý a krásný. |
| |
| Uložil jsem dýku na své místo a začal se věnovat doplňováním potřebných věcí, když se mě Cleea zeptala, jestli jsem chtěl být vždy alchymistou. Otočil jsem se, abych se jí mohl podívat do oči. ,, Abych pravdu řekl, tak ano. Můj otec z toho málem dostal psotník, když to slyšel poprvé. Doufal, že to ze mě dostaně tím, že mě pošle pryč, ale nedostal. Spíš se mi začalo víc stýskat po rodině a hlavně matce, která zemřela když jsem byl malí a já slyšel od jiných alchymistů, že dokáží oživit mrtvé, tak jsem to skusil, jenže jsme tim porušil základní pravidla alchymie, když chceš něco dostat, tak musíš zaplatit stejnou měrou a tehdy jsem přišel o paži a nohu. Přesto mě to neodradilo a já se alchymii věnoval usilovněji než kdy dříve, jen díky ní nejsem mrzák a mám sílu, která je ukryta v těchto kovových protézách!" řeknu a stisknu ruku v pěst. ,, Spíš jsem nikdy nechtěl být králem. Nesnáším etiketu a ty blbiny kolem, ale neměl jsem na výběr. Otec zemřel a já jsem byl jediný následník trůnu a tak jsem začal vládnout, ale dost už o mě. Řekni mi prosím něco o sobě, jsi fascinující a nic o tobě nevim!" pobídnu jí zvědavě. |
| |
| "Jsi lepší král, než jakého si Xalat vůbec zaslouží..."Zakroutila jsem hlavou nesouhlasně, až pak mi došla jeho poslední slova a trochu jsem se začervenala. Fascinující? Už jsem slyšela : nestvůrná, nebezpečná, vražedná, zlá, šílená...ale fascinující, to ještě ne. Zahřálo mě to u srdce a pousmála jsem se. Pak jsem se na něj zahleděla a chvíli mlčela. Jen jsem si vychutnávala pohled jeho očí. Měla jsem nutkání se ho dotknout. Třeba jen chytit jeho ruku, ale rychle jsem to zahnala. "Není na mě nic zvláštního...Jsem jen holka, co si ráda hraje s ohněm. A taky umim pěkně nakopat zadek, ale to už víš..." Zašklebila jsem se tím svým obvyklým způsobem. "Neměla jsem nikdy žádné sny...vlastně jsem se vždycky považovala za někoho, kdo na sny nemá nárok. Myslela jsem, že jsou všichni z mé rodiny mrtví. Všude, kam jsem přišla mě buď kamenovali nebo se snažili upálit, což jim bylo samozřejmě k ničemu, protože oheň mi neublíží. Nebo mě zavřeli do vězení, bičovali, mučili...ou, promiň tohle nechceš slyšet..." Poznamenala jsem, když se jeho oči rozšířily, nevím jestli to bylo zděšení nebo údiv, co to způsobilo. "No a pak jsem potkala tebe a tys mi vrátil naději...vrátil si mi bratra a umožnil mi pochopit, že ne všichni muži jsou chlípný prasata, co si neviděj do pusy. A že dobří lidé ještě nevyhynuli." |
| |
| Mezitím kdesi v lesích Sesednu z koně a začnu se ohlížet po okolí.Okolní les a nastávající tma začínají být nehezký problém.Pokud se mi nepodaří najít rychle nějakou cestu musel bych tu někde přenocovat což se mi moc nelíbí.Popojdu kousek se svým ořem na povětší mýtinku zarostlou menšími stromky a začnu se ohlížet po nějaké cestičce ale bez úspěchu.No hezký,začíná se to furt vyvíjet k lepšímu.Pomyslím si a naslouchám okolním zvukům.Občas někde pípne nějaký ten pták,nejvýš zašumí vítr ve větvích ale to je asi tak všechno.Celý tenhle les je nějaký divný.Možná jsem tudy opravdu neměl jezdit.Mihne se mi hlavou mezitím co se snažím prodrat skrz povětší stromky. Brzy však aniž bych to čekal ucítím jak se začne zvedat vítr.Obloha se začne potahovat zdálky přicházejícími temnými mračny a okolím se nesou zvuky hromu.Tohle už je opravdu moc.Bohové mi dnes vůbec nepřejí.Popoženu koně který začíná být trochu vyděšený a táhnu ho rychle z mýtiny zas hloub do lesů.Hledám nějaký vhodný úkryt ale kromě velkých křovisek a různých malých tvorů zde není nic co by nás ukrylo před bouří. Avšak moje smysly kromě mnoha myší,ježků a ptáků v okolí pocítí i něco mnohem jiného.Něco co sem nepatří.Zastavím a začnu se ohlížet po okolí doufajíc že to byl pouze klam.Ale moje smysly jasně mluví za vše.To snad ne.Ne to nemůže být pravda.Zrychlím v chůzi,téměř běžím a snažím se dostat se co nejdál odtud.Ale pravděpodobně je pozdě. Necelých pár metrů ode mě zahlédnu mihnutí nějakého stínu.A pak opodál zase a to stejné několik metrů za mnou.Zatracení démoni,dokonce mě stihli už i obklíčit!Pokud to tedy opravdu byli démoni.Pokud ne tak mám z pekla štěstí.Brzy však ale vzduchem hvízdne šíp a než stačím cokoli udělat chytře pronikne mezi horní a spodní částí brnění a přes malou skulinku pronikne hrotem do mého boku.Syknu bolestí a chystám se ho vytáhnout ale to už vzduchem hvízdne šíp druhý ale ten se mi jen neškodně odrazí od velké náramenice.Horší však je že onen tajemný nepřítel musí mít na hrotech šípů nějaký jed protože se mi zničehonic začne nehezky motat hlava.Pozvednu pohled trochu výše a konečně spatřím ty kterým patřily ty šípy.Démony zahalené v temném rouchu nesoucí znak Twistovy armády.Ty bastardi!Pozvednu kladivo vzhůru připraven bojovat ale než udělám cokoliv dalšího ucítím za hlavou tvrdou ránu železem a poté už mě zahalí jen neprostupná černá mlha. |
| |
| V podhradí Její pochvala mě zahřála u srdce, ale potom jsem se soustředil na to, co mi říkala a úsměv, který jsem měl možná na rtech postupně mizel. Ani jsem si neuvědomil, že jsem otevřel doširoka oči, při jejím vyprávění, dokud se ona nezarazila. Šokovalo mě, jak krutí dokáží být lidé k těm, kterých se bojí. Sám jsem s tím měl nějaké zkušenosti, ale jako král jsem se proti tomu mohl bránit, kdežto ona ne. ,, To teda umíš," usměju se na její poznámku, že umí pořádně nakopat někomu zadek. ,, Neumíš si úředstavit, jak jsem rád, že jsem tě potkal a mohl ti pomoci nalézt Finala. Jsem šťastný, když tě vidím šťastnou. Nevím čím to je, ale mám pocit, že .... zarazím se a zahledím se jí do překrasných očí, tolik podobných očím jejího bratra. Na chvíli mi dojde, že na ní civím jako nějaký blbec a prudce se otočím, zapoměje na to, co jsem jí chtěl před chvíli říct. |
| |
| Přišla jsem si trochu jako přimražená...Díval se tak zvláštně. Ve světle pošmourné laboratoře mu na tvář dopadaly lehké stíny a rámovaly jeho bezchybnou tvář. Chvíli mě zase popadlo nutkání ho po ní pohladit, abych zjistila, jestli jsem si ho jen nevysnila. Přišel mi až nereálný. Bylo to jako hodina, co jsme tam jen stáli a dívali se jeden na druhého. Byl tak jiný. Svůj, silný a rozhodný, pravý král hodný svého trůnu. Když jsem se mu dívala do očí, jako bych ho znala věčnost. Jako bych nevěřila, že jsem někdy netušila, že někdo takový existuje. Trošku jsem se probrala a došlo mi, že nedomluvil. "Máš pocit že co?" |
| |
| V podhradí Když se mě zeptala na to, co jsem nedořekl, tak se mi rozbušilo srdce splašeným tempem. Nechápal jsem zcela jistě, co se se mnou děje, ale věděl jsem, že tohle bude jen další příspěvek do mlýnku mých protivníků a těch, co mě jako krále nechtějí, ale bylo mi to jedno. Chvíli jsem prudce oddechoval než jsem se k ní otočil odhodlaně čelem. Nečekal jsem na nic, věděl jsem, že mě buď zabije, za to, co teď provedu nebo mi to oplatí, ale tohle byla šance, kterou jsem nehodlal promarnit. Přistoupil jsem k ní, chytil jí za pas, přitáhl jí k sobě, co nejblíž a pak jsem se sklonil, přičemž jsem se dotkl svými rty těch jejich. Ty její byly hebké a horké. Nemohl jsem se nabažit toho doteku, ale pro jistotu jsem se od ní odtáhl, protože jsem se bál, jak zareáguje. Čekal jsem na její reakci, ale nehodlal jsem se za to, co jsem nyní učinil omlouvat. Chtěl jsem jí políbit, protože jsem si uvědomil, že jsem se do ní nějakým záhadným způsobem zamiloval. ,, Cleeo, zjistil jsem, že tě miluju!" řeknu slabě. |
| |
| Čekala jsem, co řekne...Neřekl nic. Ale to co udělal mě naprosto odzbrojilo. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli vůbec něco. Jeho ruce mě chytly za pas tak rychle, že jsem ani nebyla schopna reakce, navíc jsem byla tak moc duchem mimo, že jsem to skoro nestačila postřehnout. V mžiku jsem se ocitla tak blízko něho, že mi naskočila husí kůže. Jeho rty najednou ochutnávaly ty moje a já nebylo schopná pobybu, slova, ničeho. A ještě víc mě do tranzu uvedla slova, která z něj vypadla. Vůbec jsem je nedokázala pochopit. Kdyby mi teď někdo vrazil nůž do zad, nejspíš bych si toho ani nevšimla. "Ty...si co? Já...ježiši...jak..." Došlo mi, že plácám nesouvisle svoje myšlenky, příliš rychlé, než aby se daly vyslovit a tak jsem radši zmlkla...Zhluboka jsem vydechla a snažila se mluvit souvisle... "Já nevím, co říct. Vlastně ani nevím, co teď cítím, nevím v tuhle chvíli vůbec nic. Mám pocit, že mě někdo praštil do hlavy..." Řeknu po pravdě a uvědomím si, že mě pořád drží za pas. Znovu mi naběhla husí kůže. Podívala jsem se mu do očí. Ta nejistota v nich mě zabíjela. Najednou mi bylo jasno. Vrátila jsem mu polibek i s úroky...Moje ruce se ovinuly kolem něj a zase jsem se ztratila v té mlze nepřítomnosti. |
| |
| V pohradí Nevědomky jsem jí stále držel kolem pasu, hleděl jsem jí do očí a bál se toho, jak zareaguje. Její nesmyslné šbléptání mi na chvíli na rtech vykouzlilo lehký úsměv, který se včak stratil ve vlně nejistoty, když řekla, že neví, co cítí. Nevěděl jsem, jak moc se smutek, který mi pohlcoval srdce odrážel ve tváři, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem jí pustit a raději odejít, protože mi došlo jaký jsem blázen, ale ona mě vyvedla svým činem z omylu a nejen z omylu, ale i z míry. Naše rty se opět spojily, ale tentokrat to bylo vyvoláno z jeí strany, což mi způsobylo nový srdeční záchvat. Srdce mi tloklo splašeně a rychle jako křídla kolibříka, který opiluje květy. Snažil jsem se dýchat, ale její blízkost mě připravovala o všechno soudné vědomí a takiy o dech. Pocit, že umřu slastí se zvěčoval a drtil mi hrudník ze vnitř. Lehce jsem přejel jazykem po jejich žhavých rtech a zároveň jsem plnými doušky vnímal její vůni. Nasával jsem její blízkost každým kouskem svého těla jako někdo žízníví pije vodu po dvou dnech na vyprahlé poušti. Naše rty se konečně oddělily a já cítil, jak jsem slabý. Nohy mi zlehka podklesly, ale hned jsem si to uvědomil a tak jsem se narovnal, ale i tak jsem jí musel držet ve své náručí, abych si uvědomil, že to není jen pouhý sen. Hlavu jsem si opíral o její rameno a ruce lehce hladili její záda. ,, Umřel jsem a jsem v ráji!" |
| |
| "No jsi nějak bledší..." Zavtipkovala jsem s nejistým úsměvem. Pořád jsem tak nějak nevěřila, že se vážně děje to, co se děje. Okolo mě byla najednou jiná místnost. Připadala mi jiná. Nabrala nový rozměr. Stejně jako můj život. V tom okamžiku jsem si přišla jako někdo jiný, někdo, kdo snad může být i šťastný...Vážně jsem mohla být jednou šťastná? Mít to, co chci...To jsem neznala. Když jsem nad tím zauvažovala došla mi ta krutá realita...nic nemůže být bez háčku. Pustila jsem ho a jemně ze sebe sundala jeho ruce. Zakroutila jsem hlavou. Podívala jsem se na něj. Provinile, zničeně, s vědomím jak moc nerada to dělám. Na tohle jsem neměla právo. Nemohla jsem zničit život ještě někomu jinému. Co to dělám...jsem sobec... "Atane já...Ty jsi král. Tvoji lidé tě potřebují, Xalat tě potřebuje. Máš jejich úctu, jejich respekt, důvěru a víru v tebe. To všechno bys ztratil se mnou. Viděl si, jak na mě lidé reagují. Nejsem pro krále. Je mi souzeno být sama. Zasloužíš si štěstí. To bys se mnou nikdy nemohl poznat, zavrhli by tě. Nemiluješ mě, nemůžeš, známe se chvíli... Král nemůže mít po svém boku zrůdu."Můj hlas klesl. V krku jsem měla knedlík a zvětšoval se s tím, jak jsem si uvědomovala, že vše, co říkám je příliš pravdivé. |
| |
| V podhradí Chvíli se všechno zdálo krásné, dokonalé a věčné, ale nic není věčné. Skutečnost mě praštila přes čumák příliš rychle a to ve chvíli, kdy mi sundala ruce ze svých boků. Už v té chvíli mi došlo, že něco není, tak jak má být a přesvědčil mě o tom i její pohled a následně i její slova, která mě trhala na kousky, tak dlouho dokud se nedostala k srdci, které rozcupovala na kousky jako žrádlo pro psy. Díval jsem se na ní prázdným pohledem. Měl jsem pocit, že konečně se v mém životě objevilo něco důležitého a krásného, jenže tenhle pocit někdo rozdrtil na prášek jako obr kus kamene. Nedokázal jsem vnímat nic jiného než prázdné ploché zdi bez sebemnší naděje na to, že bych je někdy nějak vyzdobyl a tak nějak jsem se cítil uvnitř. Prázdný a ta prázdnota se nikdy nezaplní. Cítil jsem to. ,, Chápu," řeknu přiškrceně a potom beze slova otočím a opustím pohradí, bez ohledu na to, jestli tak Cleea zůstane nebo ne. Musel jsem pryč. Chvíli jsem šel, ale potom jsem se rozběhl jako kdybych mohl ze sebe tu bolest vyběhat. Vyběhl jsem ze sklepení a dostal jsem se do stájí, aniž bych si uvědomil, že jsem použil špatnou cestu. Špatnou? Proč špatnou, možná bude lepší, když odjedu a nevrátím se dokud tady bude. Ano, musím pryč! rozhodnu se v duchu a nasednu na neosedlaného koně. Na sebe hodím plášť a vyjedu tryskem ze stáje, míříc odtud, co nejdál. Jediným jednoduchým kouzlem jsem si otevřel bránu a ujížděl do blížícího se soumraku. Ani mi nedošlo, že jsme s Cleeou byli ve sklepení, tak dlouho. Zastavil jsem se až když se zcela setmělo a já už neviděl na cestu. Seskočil jsem z koně a první věc, která mě napadla, abych ze sebe vybil vztek a prázdnotu bylo praštit vší silou do stromu, jenže jsem si vybral špatnou ruku a strom jsem porazil. Klesl jsem na kolena a uvědomil jsem si, že brečím. Po tvářích mi kanuly chladné slané potůčky a já věděl, že mě nemrzí smrt toho stromu, ale něco zcela jiného. Chtělo se mi křičet, ale to už jsem nedokázal. |
| |
| Sklopila jsem hlavu, nedokázala jsem se na něj dívat. Nedokázala bych ho nechat jít. On byl jediný muž na světě, se kterým bych mohla být šťastná, se kterým bych bylo ochotna strávit zbytek svého života, ale copak jsem mu to mohla udělat? Mohl by být on šťastný s někým jako jsem já? Cítila jsem,jak kolem mě proběhl. Když jsem si byla jistá, že je pryč, hodila jsem obrovským fireballem do kamenné zdi a zoufale zakřičela. Bylo mi špatně od žaludku. Slzy si prorazily cestu ven a moje tělo se otřásalo nešťastnými vzlyky. Rozběhla jsem se pryč. Běžela jsem chodbou. Neviděla jsem přes slzy. Byla jsem naštvaná sama na sebe, na svět na všechno. Proč jsem nemohla být normální? Někdo, kvůli komu by lidi nezapalovali hranici. Nějaká bezmocná hoka...Do někoho jsem narazila a s tichou omluvou jsem pokračovala v běhu. Po chvilce mi došlo, že to byl Final. Zrychlila jsem, aby mě nechtěl zastavit. Vběhla jsem do pokoje a vzala svoje věci. Otočila jsem se, abych vyběhla ven. Bratr stál ve dveřích a vypadalo to, že mě nehodlá pustit ven. Podívala jsem se na něj skrze uslzené oči. "Pro všechny bude jednodušší, když zmizím ze světa..." špitla jsem sotva slyšitelně a rychleji, než stačil něco udělat, jsem v malé léčce otočila směr a utekla tajnou chodbou, kterou jsme přišli do hradu a kterou jsem měla hned vedle sebe. Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. Chtěla jsem se dostat co nejdál od Finala, aby mi nemohl zabránit v tom, co jsem měla v plánu. Měla bych skončit v pekle. A taky že skončím. |
| |
| Procházel jsem po liduprázdné chodbě a přemítal jsem, kde můžou být tak dlouho Cleea a Atan, když v tom do mě Cleea vrazila. Všimnul jsem si, že brečí, ale než jsem se jí stihnul na cokoli zeptat, tak vběhla do pokoje. Následoval jsem jí, odhodlán zjistit, co se stalo, ale dřív než jsem jí v tom stihnul zabránit, tak mě obelstila a utekla tajnou chodnou, kterou jsme sem přišli, jenže já ji nehodlal nechat jít, obvlášť potom, co mi řekla. Běžel jsem za ní jako stín. Konečně jsem jí dohonil, byly jsme téměř venku. Chytil jsem jí za ruku a silou jí k přitisknul ke stěně a nehodlal jsem jí pustit. ,, Cleeo! Co se stalo? Mluv se mnou, ublížil ti Atan? Mluv se mnou krucinál a nechci slyšet další hlouposti, že bude lepší, když zmizíš ze světa, protože pro mě si všechno. Jsi moje milovaná sestra a já nedokážu ani popsat, jak jsem šťatsný, že jsem tě konečně našel a y mi chceš zase zmizet? Myslíš, že ti to dovolím?" zeptám se lehce naštvaně, protože jsem chtěl, aby mě poslouchala. |
| |
| Hlasitě jsem vzlykla a přitiskla jsem se k bratrovi. Křečovitě jsem se ho držela a moje slzy mu máčely rameno. "Já ublížila jemu...Nic jiného neumim..." Zaskřehotala jsem chraptivým hlasem a tiskla se k Finalovi jak malá. Nedokázala jsem mu popsat, co teď probíhá v mojí mysli. Měla jsem vztek, takový vztek a přitom jsem cítila smutek, ztrátu, lítost nad tím, co jsem mu řekla a pak zas touhu utéct k jezeru, které vede tam, odkud není návratu. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ho milovala. Když jsem mu řekla, že mě nemůže milovat za takovou chvilku, věděla jsem, že je to jediná lež, kterou jsem v té řeči použila. Všechno ostatní bylo tak bolestivě pravdivé, že mi to trhalo srdce. A on odešel. Opravdu odešel. To znamenalo, že i on uznal, že je to pravda, věděl, že spolu nemůžeme být. Ve skrytu duše jsem doufala, že to hodí za hlavu, nebude chtít být zodpovědný. Ale on byl. Pravý vládce. Nenáviděla jsem se už jen za to, že jsem na to vůbec pomyslela. "Finale musím odsud pryč. Slibuju, že si nic neudělám...Ale nevydržím tu. Navíc...nechci překážet." |
| |
| Držel jsem jí pevně a nehodlal jsem jí pustit nikam. Věděl jsem, že se všechno vyřeší, jen to bude potřeboavt chvíli a tu já jsem hodlal Atanovy a Clee dopřát, takže jsem k sobě tiskl její chvějící se tělo a snažil jsem se jí utišit. ,, Nikam tě nepustím, už tě nehodlám stratit a zůstaneš po mém boku. Jsi má sestra a já tě potřebuju, stejně jako Atan, i když to možná ještě nevíš, tak tě miluje a rozhodně tě nenechá odejít, blázinku. Přestaň se chovat jako malá a neber si všechno špatné na sebe. Víš, co? Mám nápad. Půjdeme společně hledat Atana, aby jste si mohli všechno v klidu vyříkat, ano?" Byla to otázka, i když jsem o odpovědi nehodlal diskutovat, už jsem se totiž rozhodl. |
| |
| "Ale já nechci...Finale on odešel...nemůžeme být spolu chápeš? Nejde to! I kdybych ho milovala sebevíc...není nám to souzeno. Věřila jsem, že osud si tvoříme sami, jenže teď už vím, že to tak není. Jeho lid je mu nakloněný, představ si, co by se stalo, kdyby se dozvěděli o nějakém, jakémkoliv vztahu se mnou. To nedopustím. Je to nejlepší král, jakého Xalat kdy měl, to ty víš. Nikdy bych jim ho nevzala. Nepojedu za Atanem. za prvé, protože to nedokážu a za druhé, protože on se vrátí...ale já už tady nebudu. Už nejsem malá holčička..." Nekompromisně jsem utřela poslední slzu. Věděla jsem, že je Final tvrdohlavý, ale to já byla taky. |
| |
| ,, Tak dost Cleeo. To co říkáš může být pravda, ale stejně není. Podívej se na mě, myslel jsem si, že nikdy už nebudu šťatsný, že nemám na štěstí nárok a vidíš mě dnes. Mám tebe, vrátila ses mi snad zázrakem a našel jsem i někoho koho miluju, a přestože jsou v našem vztahu překážky, tak se nevzdávám, protože ona je to jediné, co mě drží při životě včetně tebe, takže skonči už s těma řečma a bez debaty půjdeme společně do pokoje!" řeknu, vezmu ji do náruče, aby mi nemohla uniknout a pak jí odnesu zpět do pokoje. Ve chvíli, kdy se za námi zavřou dveře tajného vchodu se vedle nich otevřou jiné, amgiky utvořené a do pokoje vejde Atan. V jeho tváři jsem zahlédl něco, co mi stáhlo všechni vnitřnosti. Zatím jsem nevěděl, co to je, ale záhy jsem to měl pochopit. Nepozastavil se nad tím, že držím Cleeu v náručí. Vzal mi ji z rukou a přitiskl jí k sobě, tak, že mezi nimi nebyla sebemenší mezera. Neměla kam uniknout. ,, Cleeo miluji tě a je mi zcela jedno, co si budou říkat ostatní, jsi pro mě důležitější než celé tohle zavšivené království a chci, aby jsi to pochopila, chci aby to chápali všcihni a je mi jedno, co si budou myslet. Satň se mou ženou, buď po mém boku až do konce našich životů!" slyšel jsem ho říkat a čelist mi postupně klesala. Věděl jsem, že Atan Cleeu miluje, ale že až tak, tak to jsem neměl nejmenší ponětí. |
| |
| Naštvaně jsem povolila. Nechala jsem se odnést i když jsem měla chuť mu hodit plamenem po hlavě. Oči jsem měla pořád zarudlé od pláče a zpátky se mi vůbec nechtělo. Nečekalo mě nic dobrého. Nasupeně jsem oddychovala, když za námi se za námi zavřely dveře. Spatřila jsem něco, co jsem nečekala ani v nejmenším. Nevěděla jsem proč, ale zase jsem měla to nutkání utéct někam hodně hodně daleko. Neměla jsem však šanci. Putovala jsem z náruče do náruče. Začal mluvit a jeho hlas zněl rozhodněji, než jak jsem ho kdy slyšela. Všimla jsem si, že jsem otevřela pusu. "Mám si tě vzít? To myslíš vážně? Ty ses zbláznil..." Dívala jsem se na něj překvapeně a trochu vyděšeně. Napadlo mě, jestli se opravdu nezbláznil. Nebo třeba já. Třeba se mi to jenom zdálo. Třeba to vůbec neni realita. A nebo už jsem se stačila odkrouhnout a teď jsem mrtvá. "Asi omdlím..." Řekla jsem tiše protože toho bylo najednou tak moc, že to moje hlava nestíhala brát. |
| |
| V lese jsem byl sotva pár minut, trvalo mi necelou minutu než mi došlo, že byla hloupost odjít a jen tak se jí vzdát a druhou půl minutu mi trvalo než mi došlo, že jsem pro ní ochoten vzdát se všeho. Okamžitě jsem vykouzlil portál do svého pokoje a když jsem vešel, tak jsem spatřil Finala, jak drží Cleeu v náručí. Měla zarudlé oči od pláče, takže to, co mi říkala o tom, že je nesmysl, aby jsme se po tak krátké době zamilovali byla lež. Řekl jsem jí jedním dechem všechno, co jsem měl na srdci, přičemž jsem se jí díval do očí a modlil se, aby to nevzdávala. Aby věřila v osud, lásku a touhu. Když řekla, že asi omdlí, tak jsem jí k sobě řitisknul ještě víc a skoro jsem nevnímal Finalův pohled, který mi naznačoval, že tohle netušil. ,, Neomdlívej, zůstaň se mnou. Prosím, miluji tě a nevzdám se tě, ať to stojí, co to stojí! Slyšíš mě? Jsi něco, co vyplnilo tu díru, kterou jsem měl tak dlouho v srdci a nepokoušej se mi uniknout, protože já si tě najdu. Kdykoli a kdekoli!" vyletí ze mě a já ji políbím na rty. |
| |
| Jeho polibek mi připoměl, jak moc bych si to všechno přála. Připoměl mi, jak moc ho chci mít jen pro sebe až do konce svých dní... "Tak já už nebudu odmlouvat..." Zasmála jsem se a ovinula mu ruce okolo krku a přitiskla se k němu blíž. Zaslechla jsem Finalův tichý smích a najednou jsem mu byla vděčná, že mi nedovolil udělat nějakou hloupost. Znovu se mi do hlavy tlačily myšlenky ohledně toho jakej jsem sobec, ale rychle jsem je potlačila, protože jsem věděla, že ani jeden z nich by mi nedovolili odejít. Podívala jsem se na Atana. "Když slíbím, že nikam neuteču, pustíš už mě na zem?" Ušklíbla jsem se svým obvyklým gestem a moje nohy se dotkly země. "A co teď?" |
| |
| Její slova a změna jejího chování mě uklidnili. To byla ta stará Cleea, kterou jsem tak zbožňoval. Přidrzlá polodémonka, která mi nadobro obrátila svět naruby. Pustil jsem jí nohy na zem, ale stále jsem jí lehce přidržoval kolem pasu. Bál jsem se, že ji zase stratím. Sice to bylo jen na chvíli, ale mě to připadalo jako věčnost. ,, Co teď? No já bych řekl, že se potřebujeme všichni pořádně prospat a další debaty necháme až na zítra, ale ještě jsi mi nedala odpověď, takže dokud mi neřekneš ano, tak tě do postele nepustím. Takže ještě jednou Cleeo, vezmeš si mě za muže?" usměju se jedním koutkem. |
| |
| "No dneska určitě ne..." Řekla jsem naooko vážně a pak jsem to nevydržela a usmála se. "Ale...ano, myslím, že bych to s tebou vydržela..." Usmála jsem se znovu a políbila ho na ústa. Pak jsme si popřáli dobrou noc a já se otočila k odchodu do pokoje, který nám s Finalem byl propůjčen během našeho pobytu tady. Jak jsem šla, došlo mi, že to je můj budoucí domov. Musela jsem zatřepat hlavou, abych si dokázala, že se mi to všechno opravdu jenom nezdálo. |
| |
| Desátý nůž se zabodl do desátého středu terče v podzemním cvičišti Twisteho sídla. Naštvaně jsem obešla všech deset terčů a vytahala z nich nože. S nasupenými slzami jsem se vrátila na druhý konec místnosti a se vzteklým vykřiknutím jsem vrhla první nůž do terče. Nemohla jsem se zbavit představy, že místo terče je Twisteho hlava. Sesunula jsem se navztekaně podél zdi a chytila si hlavu do dlaní. Vzpomínky na to, co se stalo před několika hodinami mi zvedaly žaludek, stahovaly plíce, ničily mě a trhaly na kousky. "Budeme vládnout spolu...Nejmocnější pár mocností zla. Není to krásná představa Nagilo?" Žaludek se mi stáhl při slově pár. Nemohla jsem dát nic znát. Teď už jsem to nemohla zkazit. Nuceně jsem se usmála do jeho namyšlené tváře. Položil mi ruce na boky a mě vyskočila husí kůže odporem. Jeho rty se dotkly mého krku s tichým smíchem, ze kterého se mi chtělo zvracet. "Běž si odpočinout, zasloužíš si to..." řekl úlisně a k mé velké úlevě ze mě sundal ty pracky. Vyšla jsem ze dveří. Po cestě jsem podřízla dva vojáky a nechala je ležet v chladných chodbách. Zvedla jsem se a hodila dalším nožem, třetím, čtvrtým. Otočila jsem se, abych praštila do zdi. Už jsem toho měla dost. Dokážu hrát divadlo, ale tohle už je i na mě moc. Nesnesu, aby se mě dotýkal, aby mě líbal. Měla jsem chuť odsud utéct. Více než kdy jindy... |
| |
| Jdu po cestě až dojdu k malé stáji na pokraji jednoho města. Vejdu do stáje a najdu nějakého stájníka. Hej stájníku koupím jednoho hnědáka a jedno sedlo. Křiknu na stáníka a vytáhnu z kapsi měšec. Koupím si za dvě zlaté jednoho statného hnědáka. Když si ho odvedu a nasednu na něj tak zamířím přímona zámek kde žije vládce Xalat. Cesta na koni rychle ubýhá a já za chvíli stanu před hradní pránou. slezu z koně a zaklepu na celní domek. Kdo tam?Zeptá se strážný. Kdo se moc ptá nic nemá. odpovím strážnému a on mě vpustí do hradu. Uvážu koně a jdu do hradu. Jak tak jdu chodbou uvidím vílu. Ahoj já jsem Alatriel Představím se ji a jdu dál. dojdu až k jídelně a koupím si nějaké jídlo. Strčím ho do brašny a jdu venza svím koněm. Odejdu z hradu a zamířím do lesů. Jedu lesem a vtom najdu malou opuštěnou chatrč se stájí. Slezu z koně a sahám po svém meči. S velikým zaskřípání otevřu dveře. nikdo tam není a mě napadne že se tady můžu na pár dní usídlit. Uvážu koně a vyalím si svoje jídlo. Sednu si na židli a ta se semnou propadne. Sakra postěžuji si a vstanu ze země. Poté si sednu na druhou židli. Ta se již nepodlomí a já se v klidu najím. Pak vyjdu ven a nasedn na koně. Pokusím se zapamatovat ísto kde jsem a jedu dá lesem. za malou chvíli vyjedu z lesa. |
| |
| Nemohl jsem uvěřit svým uším, když jsem slyšel její odpoveď. Byl jsem moc šťastný, tak jsem se jenom lehce zasmál tomu, že ješt před pár okamžiky, chtěla někam zmizet a teď bude moje sestra manželkou mého nejlepšího přítele. Odešli jsme společně s Cleeou do našeho pokojem přičemž jsem se ještě otočil na Atana s výmluvným úsměvem. Lehl jsem si do měkkých peřin a zadíval jsem se své sestře do tváře: ,, Jsi ráda, že jsi neodešla?" Spát se mi moc nechtělo, chtěl jsem si s ní o všem promluvit. |
| |
| Potkalo mě snad to největší štěstí na světě. Měl jsem pocit, že se mi srdce rozkočí štěstím, když řekla, že si mě vezme. Final po mě házel výmluvné úsměvy a já neodolal a musel jsem se taky usmívat. Bylo mi nádherně, nechápal jsem, jak se v člověku mohou tak rychle měnit pocity. řed pár okamžiky jsem byl ochoten zemřít žalem a teď jsem byl schopen skákat do stropu radostí a to všechno díky lásce k jedné jediné ženě. Lehl jsem si do postele, ale dlouho jsem nemohl usnout. Neustále jsem musel myslet na Cleeu a na to, co všechno se událo během jednoho dne. Nakonec jsem vstal a odešel dolů do laboratoře, kde jsem měl namýchaný lektvar, který jsme utvořili s Cleeou a mnoho dalších alchymistických pomůcek. Skoro jsem nevnímal čas, když jsem pracoval. Během jedné noci se mi povedlo vyrobit spoustu magických lektvarů, které by nám měli pomoci v boji proti Twisteho temnotě. |
| |
| Podívala jsem se na bratra a chabě se usmála. "Jo i ne...pořád mám trochu výčitky svědomí..." Když pozvedl obočí, pokrčila jsem rameny a pokračovala. "Už jen svou přítomností mohu pokřivit Atanův obraz v očích Xalatského lidu. A to nemluvím o tom, že se teď mám stát královnou. Jejich královnou...manželkou jejich krále." Povzdychla jsem si. Pořád jsem doufala, že to nějak dopadne. Matka říkala, že láska dokáže probudit v lidech porozumění...teď jsem si nebyla jistá. Budou mít porozumění pro nás? Pro mě? "Jak myslíš, že se s tím srovnají?" |
| |
| ,, Netuším, jak se s tím srovnají. Do lidských duší nevidím, ale nevěřím, že to společně nezvládneme jako rodina. Myslím si, že budete nakonec šťastni," lehce jí pohladím po tváři, aby věděla, že budu za každých okolností s ní. Mluvení o svatbě a lásce mi do mysli vehnalo vzpomínky na Nagi. Musel jsem myslet, jak to zvládá a jestli náhodou Twiste na něco nepřišel. Bál jsem se o ní a chtěl jsem být sní, ale to teď nebylo možné. ,, Cleeo, zlato, nesmíš mít výčitky svědomí, protože jsi neudělala nic špatného. Lid se s tím srovná a Atan, pro něj jsi nejdůležitější ty a bude za tebe bojovat, v to věř!" povzbudivě se usměju. ,, Zázraky se ještě dějí Cleeo, tak v ně věř. Musíme být optimisti, jinak se rovnou můžeme jít zahrabat, někam hodně hluboko," zívnu. Skoro mi nedošlo, že se přeci jen cítím trochu ospale. Natáhl jsem se pohodlněji na postel, ale stále jsem nespouštěl Cleeu z očí. Měl jsem o ní strach. |
| |
| Dveře sklepení se otevřely a já se podívala do tváře své největší noční můře. Nemohla jsem se ho zbavit. Stejně jako dojmu, že už to tu déle nevydržím. "Tak takhle ty odpočíváš?" Přejel pohledem zřízené terče. Na jeho výrazu bylo vidět, že mou náladu nezaznamenal. Bylo to dost divné vzhledem k tomu, že to ve mě nevýslovně vřelo. "Uklidňuje mě to. Lepší by byl živý terč..." Poznamenala jsem suše. Znovu jsem si představila, jak mu podřezávám hrdlo. Úlisně se usmál. "Klidně ti někoho pošlu, rád se dívám, jak zabíjíš...." Zasmál se a já zvažovala jestli ho přeci jen nezabiju. K čemu by to bylo? Nejde zabít normálně. Ale možná by se mi ulevilo. Potom by on zabil mě. Což by mi to celé usnadnilo. Hodila jsem další nůž. Udělal krok ke mě a já teatrálně popošla k terči, aby nepoznal, že se mu vyhýbám. Nedokázala jsem si představit, jak bych se udržela, kdyby se mě znovu dotknul. Finale, kde jsi? Zalitovala jsem, že jsem se vracela. Mohla jsem být s ním...jenže bych tím riskovala úplně všechno, co jsem zatím dokázala... Twiste se ke mě přibližoval se slizským úsměvem, věděla jsem, že to musím vydržet. |
| |
| Všechno, co říkal bylo povzbudivé a dávalo mi to aspoň malou naději. Podívala jsem se, jak zívnul a pousmála se nad jeho slovy. Jakoby mu z hlasu zněl kromě optimismu i stesk. Došlo mi o co jde. "A co ty? Stýská se ti po tom děvčeti v kůži?" Mrkla jsem na něj a bylo vidět, že na ni opravdu myslel, protože jsem na jeho tváři nezaznamenala žádné překvapení, že o ní mluvím. |
| |
| Když se mě zeptala, jestli myslím na Nagi, tak jsem jen lehce kývnul. ,, Nemůžu na ní přestat myslet, mám o ní strach, miluju ji a chtěl bych být s ní, jenže to nejde. Snažím se doufat v to, že náš plán je bez chybný, ale čím déle jsem od ní, tak tím víc musím myslet na to, že se může něco zvrtnout a já ji stratím! Vlastně závidím tobě a Atanovy, že můžete být spolu. Můžete se vidět a vědět o tom druhém, že je v bezpečí, ale já tuhle jistotu strácím, jsem na vratké půdě a musím se přemáhat, abych se nerozjel k sídlu toho hada a rovnou ho nezabil," vzdychnu a otočím se na bok. Před očima jsem měl její krásnou tvář, její černé, kučeravé vlasy a úžasně pružné tělo. ,, Promiň, pláču na špatném hrobě, asi se potřebuju trochu prospat," řeknu a zavřu oči. Celou noc se mi zdálo o Nagi. Měl jsem pocit, že ji slyším volat mé jméno. Probudily mě až paprsky slunce, které pronikali do pokoje otevřeným oknem. |
| |
| "Třeba ne...Finale...Co kdybychom to udělali zítra? Jsme společně dost silní a ona je uvnitř. Vuna s Adrianem už určitě sehnali aspoň někoho. Vyhrajem. Jsme dobří. Víme proti čemu jdeme....Můžeme to zvládnout. Kašleme na plán. Já vím že Atan byl proti. Že je to bláznovství...ale...Já nechci aby zůstalo něco takového nevyřešené, než se vdám. Nevezmu si ho, dokud nebude po Twistem." Posadila jsem se na posteli, jak mě ta myšlenka probudila. Úplně mě to probralo. Tázavě jsem se zadívala na bratra. Sledujíc, jestli to povauje za dobrý nápad nebo si myslí, že jsem úplně zešílela. |
| |
| před lesem Když vyjedu z lese spatřím před sebou hnusnýho kouřovího démona. Ahoj démonku. Vykouzlím malí úšklebek a vytáhhnu meč. Némon se zuřivě rozběhne a schodí mě z koně. Tak tos přehnal. Řeknu když si utírám krev která mi teče z nosu. Prudce se rozběhnu a propíchnu ho. Čekal sem že démon se zřítí na zem ale ne. S démonem to nic neudělá. Tak ty budeš asi trochu tvrdší oříšek. Řeknu potichu a čekám co démon udělá. Démon se proti mě opět rozběhl ale tentokrát sem mu hbytě uhnul a proklel miu srdce. Démon se zhroutil a já když uvidim že je mrtvej tak zastrčím meč a jdu k němu. Pokusím se ho prošasovat. ALe nic nemá. Nalezu opět do sedla a jedu dál. Po chvíli jízdy dojedu až do malého městečka. Zrovna je tam trh. Slezu z koně a jdu si koupit nějaké věci. V tom spatřim obchodníka s magickýma pomůckama. Koupím si u něj nějakej amulet a dam mu za něj několik bronzovějch. |
| |
| Podíval jsem se na sestru a musel jsem si přiznat, že srdce toužilo po tom uskutečnit tento šílený plán, ale rozum se tomu bránil všemi deseti. ,, Cleeo to nejde, máme nějaký plán a ten já hodlám dodržet. Nechci riskovat, že svým vpádem něco pokazím a tím ohrozím Nagi na životě. To si nemůžu dovolit!" řeknu jasně a strušně, aby pochopila, že o tom nehodlám v žádném případě diskutovat. Lehl jsem si na bok a i tak přemýtal o tom, co navrhovala Cleea. Lákalo mě to nehorázně, ale taky jsem si uvědomoval, až bolestně jaké tam jsou rizika. |
| |
| Nemohla jsem usnout ještě dlouho poté, co Final řekl svoje poslední slova. Dívala jsem zdi a přemítala o všem, co se za celý den stalo. Byl toho tolik. Nějak jsem si nemohla spojit mojí osobu se slovem manželství. Byla jsem z toho trochu rozhozená a nesvá. Usnula jsem až k ránu a asi za hodinu se vzbudila. Pořád jsem měla ten divný pocit, že je něco špatně. I když bych měla být šťastná, nebyla jsem. Něco mi chybělo, jen jsem nevěděla co. Tiše jsem vyšla z pokoje a hradními chodbami se dostala ven do královských zahrad. Hodně lidí okukovalo zahradu z poza živého plotu. Posadila jsem se na jednu z laviček a dala nohy do tureckého sedu. Několik lidí se za mnou otočilo. Nevšímala jsem si toho. Potřebovala jsem přemýšlet, ačkoli nebylo o čem. Ze zamyšlení mě vytrhlo až... "Koukněte, to je ta zrůda!" Hrubý hlas nějakého otrhaného muže se ozval jako kdyby ho zesílili. Otočila jsem se za ním a najednou na mě zíralo už aspoň deset měšťáků. |
| |
| Mohutně jsem se protáhl a posadil jsem se na posteli. Cleea tady nebyla, což se mi nechtělo z nějakého důvodu líbit. Měli jsme zůstat v zámku, aby nás nikdo neviděl a ona teď byla pryč a já neměl nejmenší zdání, kde. Zvednul jsem se, opláchl se a postupně jsem procházel všemožnými tajnými cestami, které jsem již tolikrát prošmejdil společně s Atanem. Nahlížel jsem snad všude, ale Cleea nikde. Jako poslední místo, které mě napadlo byla zahrada, ale to se mi zdálo nepravděpodobné, přeci by Cleea neporušila pravidla a tak hloupě se všem neukázala. Nahlídl jsem tedy do zahrady a měl jsem pocit, že v tu chvíli asi omdlím. Cleea stála v zahradě a nějaký muž na ní křičel, že je zrůda. Nevěděl jsem, kde ho mohla potkat, ale on jí evidentně znal a všem hodlal prozradit, co je zač. Už teď jsem věděl, že bude mít Atan velké problémy, ale nehodlal jsem dopustit, aby sestře někdo ublížil. Vyšel jsem ven z chodby a postavil se vedle Cleey. ,, Co jsi to provedla?" zeptám se tiše, možná smutně, ale i trochu naštvaně. Jak mohla být tak nerozvážná. Tímhle se všechno může pokazit, všechno skončí v kytkách. |
| |
| Beze slova jsem sledovala rozrušené lidi a v duchu jsem se utvrdila v tom, proč jsem chtěla utéct. Už mě to unavovalo. Pořád se schovávat, utíkat. Být pořád za tu špatnou. Nikomu jsem nikdy bezdůvodně neublížila. Ano, zabila jsem spoustu lidí, ale každá z těch smrtí měla svůj důvod a právo bylo na mé straně. Bylo to tak únavné a bezpředmětné. Beznaděj dokončil Final, který přišel ke mě se slovy, co jsem to provedla. Nejdřív jsem chtěla jen tak zůstat sedět, bez výrazu. Beze slova. Bez jediné emoce. Zvedla jsem se a podívala se směrem k nadávajícímu muži. Pak jsem pohlédla bratrovi do tváře s výrazem, který vyjadřoval tolik smutku a zoufalství, co jen to bylo možné. "A takhle to bude pořád..." Zašeptala jsem a tiše se vydala zpět do hradu. |
| |
| soukromá zpráva od Adrian pro Ticho.Jen ticho a tma.Ahh copak jsem snad mrtvý?Ale kdepak.Alespoň slabá hudba kapek zde trhá to otravné ticho.Kam jsem se to zase dostal?Pod nohama studená a mokrá zem,vzduch je prosycen chladem a vlhkem,na rukou je cítit chlad železných okovů jenž mě drží ruce nad hlavou a nedovolí mi ani trochu pokleknout.To musí být jen strašný sen. Konečně se přiměju otevřít oči.Hlava mě nesnesitelně bolí stejně jako zbytek celého těla.Pozvednu hlavu trochu výš a očima projedu okolí. Ne.To ne.Já jsem v ... žaláři?Velká kruhová místnost s vysoce postaveným stropem,všude okolo vlhké zdi z potemnělého kamene,přímo přede mnou velké železné dveře s malým zamřížovaným okýnkem,dalo by se říct s jediným okýnkem jelikož další okna zde už nejsou,všude po zemi sláma a jakési hadry.A já zbaven zbroje a oděn do smradlavých a špinavých kusů hadrů."To nemůže být skutečné,je to jen sen!Pitomý sen!"Vykřiknu ale bolest ve svalech a chlad v místnosti cítím až moc dobře než aby to byl sen."To není možné!Bohové pomozte mi!"Řeknu si tiše pro sebe a hlava mi vyčerpaně zas klesne na hruď.Je to jen sen,nemůžu být...Opět mě zahalí to ticho a ta tma.Brzy zas ztratím vědomí z kterého bych si teď přál už se neprobrat. |
| |
| Ve chvíli, kdy jsem spatřil sestřinu tvář, tak jsem litoval svých slov. Pochopil jsem, že jsem jí tím akorát zranil. Seš to, ale vůl Finale! vynadám si v duchu apotom se vydám rychlím krokem za Cleeou, která se rozhodla vrátit se do hradu. Nevšímal jsem si povykování lidí. Byli mi ukradení, narozdíl od sestry. ,, Cleeo, prosím tě počkej. Mrzí mě to, jsem blbec. Nemyslel jsem to tak. Kašlu na ty hlupáky a ty by ses na ně měla také vykašlat. Důležité přeci je, že tě znají tvý nejblizší a ostatní ti můžou klidně políbit.. ty víš co... Já vím, že jsi dobrá a Atan to ví také, takže..." došlo mi, že mluvím stále dokola stejnou myšlenku, protože jsem vlastně nevěděl, co říct. Měla totiž prvdu, když říkala, že to tak bude pořád. Lidé nás budou neustále nenávidět, nehledě na to, jaké činy vykonáme. Věděl jsem, že i kdyby se mi podařilo porazit Twisteho, tak mě pořád budou lidé nenávidět jako zrůdu, která neměla nikdy přijít na svět. Konečně se mi podařilo Cleeu dohnat, nasadila dost ostré tempo. Jemně jsem ji chytil za paži a přitáhl jsem si jí k sobě. Objal jsem jí a hladil jí po vlasech. Miloval jsem svou sestru a cítil jsem s ní. Doufal jsem, že moje obětí vyjádří vše beze slov. |
| |
| Nechala jsem se obejmout a chytila jsem ho za ruku. Pak jsem se mu upřeně podívala do očí. "Už je mi to jedno Finale. Pokud mám být Atanovou ženou...pokud je vážně ochotný si vzít někoho s takovou pověstí...potom je mi to jedno. Nebudu se schovávat. Nebudu už dál nikomu nic vysvětlovat. Ne...Už toho bylo dost. Roky trápení a výčitek svědomí za něco, co jsem v podstatě neudělala. Oni nikdy nepřestanou. Každý potřebuje nějakého obětního beránka, tak ať si šuškají, ať mě urážejí a pokřikují. To jen dokazuje to, co si myslím. Vezmu si Atana, nebudu své činy měnit pro někoho, kdo mě nenávidí." Jen jedno jsem chtěla Atanovi říct. A to, že si ho nechci vzít, dokud nebude mít Final za sebou svůj boj. Nemohla bych se radovat ze svatby, kdybych věděla, co nás čeká. Atan s tím šíleným nápadem zabít Twisteho nesouhlasil, ale věděl, že nám v tom nezabrání a já nehodlala nechat bratra bojovat samotného. "Už se to blíží..." Poznamenala jsem, když jsme vešli do hradu. |
| |
| Potěšila mě její slova a ulevilo se mi, když řekla, že si Atana vezmě i přes řeči těch hlupáků. Lehce jsem se pousmál. Nějak se mi ulevilo jako kdybych se zbavil části těžkého břemene a možná, že tomu tak i bylo. Neležel na mě jen úkol zabít Twisteho, ale cítil jsem se ke své sestře povinen ji zajistit štěstí, což se mohlo díky tomu, že si vezmě Atana povést. Jenže všechno se nějak zakabonilo, stejně jako moje tvář, když jsme vešli do hradu a Cleea pronesla ta čtyři slova: ,, Už se to blíží..." Na hrudi se mi usadil tísnivý pocit. Nebál jsem se boje, ani smrti, ale měl jsem strach, že příjdu o své nejdrahší. Sestru, Atana a hlavně Nagi. Už vzpomínka na to, že je u něj tak blížko a že by ji mohl ublížit mi způsobovala žaludeční nevolnost. ,, Už aby to bylo za námi!" řeknu trochu přiškrceně. Už nezbívalo mnoho šťastných chvil a já to věděl. Válka bude brzy na spadnutí a moje myšlenky se nyní obarceli převážně k Nagi, ale také jsem přemýšlel jak je na tom paladin a víla. ,, Cleeo? Můžeš mi něco slíbit? Kdyby se mi něco stalo, cokoli....pomož prosím Nagile, nechci, aby se cítila sama..." víc jsem říct nedokázal, už je nom ta představa mě drásala hluboko na duši. |
| |
| Poslední příspěvek patří Cleee a je od Finala, byl to pouze omyl ;-), a už se mi to enchce mc opravovat :-D |
| |
| soukromá zpráva od Fantasy pro Z milosrdného bezvědomí tě robrala nová vlna bolesti, ale tahle byla naneštěstí od těch starých ostrá a nová. Zjevně už tvé věznitele přestalo bavit se jentak koukat, jak spíš. Hned po bolesti sis uvědomil přítomnost několika bytostí v cele. Nechtělo se ti ostvírat oči, ale nic jiného by ti nezbylo, protože ony bytosti ti nehodlali dát pokoj, dokud si jich nezačneš všímat. Když si nadzvedl bolavé víčka, uviděl si kolem sebe dva proxidiky s nehezky vypadajícími sekerami, které notně potřebovali očistit od zaschlé krve a taky odporného skřeta, který vytrvale dloubal do tvého boku tupím koncem své dýky. To ti působilo tu nepříjemnou bolest. Jeden z proxidiků si všimnul, že jsi přišel k sobě, takže se na tebe oporně zašklebil a potom tě hlasitými příkazy a bolestívým postrkováním postavil na nohy. Už teď ti došlo, že se někam půjde a tobě se tam rozhodně nechtělo, jenže si neměl na vybranou. |
| |
| Twisteho ruka se přiblížila k mojí tváři. Chtěla jsem utéct někam hodně daleko. Jeho prsty mi přejely po lícní kosti a mě se zvedl žaludek. "Až tohle všechno skončí, udělám z tebe svou královnu...A naši potomci budou silní a krásní jako ty..." Každé další slovo mi stahovalo hrdlo a já se snažila tak moc, abych nevybuchla. Dýka, kterou jsem držela za čepel se mi zařízla do ruky, jak jsem ji křečovitě sevřela. Necítila jsem tu bolest, cítila jsem jen vztek a takovou bezmoc, jako nikdy předtím. Jeho hnusná pracka sklouzla na moje boky a přitáhl si mě k sobě. Uvnitř jsem křičela a zabíjela ho znovu a znovu ve svých myšlenkách. Když se jeho rty dotkly mých stála jsem nehybně jako mramorový sloup. Uslyšela jsem, jak ho volá velitel armády, která rabovala okolí. Srdce se mi sevřelo do svěráku, když mě znovu políbil a odešel ze sklepního cvičiště. Chvíli jsem jen stála, jako nehybná socha zbavená veškerého zbytku jakékoliv nálady, emoce, čehokoliv. A pak jsem zařvala a hodila dýkami do dvou terčů. Spadly obě mimo. Rozbrečela jsem se. Histericky, šíleně, zničeně. Utápěla jsem se ve svém pláči vzteku a zoufalství, aniž bych si uvědomila, že mám dlaně prořezané hlubokými ranami a na podlaze jsou loužičky krve. |
| |
| Nechtěla jsem začínat s řečmi stylu: nic se ti nestane...Nic takového by totiž nemusela být pravda. Věděla jsem, že to bude boj na život a na smrt a přestože jsem Finalovi věřila, mohlo se stát cokoliv. Kývla jsem a odpustila si tu větu, kterou jsem měla na jazyku, že i kdybychom přežili déle než on, pravděpodobně by Twistemu netrvalo dlouho, něž by zlikvidoval i nás. Chtěla jsem ze všech sil věřit Naginým vidinám. Tomu, že Final vyhraje. Že Xalat bude skutečně svobodný. "A ty mi zase slib, že nebudeš chtít, abych se držela stranou....budu bojovat, i kdybys nechtěl." Prohlásila jsem rozhodně, protože téhle prosby jsem se od něj bála nejvíce. To by pro mě bylo nesnesitelné, jen sedět, když můžu tolik pomoct. |
| |
| Kdesi v neznámu Ucítím jak mnou projede záchvěv bolesti.A pak další a další.Nechce se mi však otevřít oči a ohlédnout se co se děje ale kroky a nějaké hlasy v mé blízkosti mě k tomu stejnak donutí.Ztěžka otevřu oči a pohledem spočinu na dvou proxidicích a jednom odporném skřetovi kteří se nahrnuli ke mě do "cely" pokud se tomu dá takto říkat.Proč mám najednou takový děsivý pocit?Mihne se mi hlavou a jen tak tak se udržím na nohou poté co mě odpoutají od těžkých okovů.Spíš si tedy připadám jen jako hadrový panák. Nechám se svými vězniteli vyvést z cely a následuji je spletitými chodbami onoho podzemí.Ucítím jak ve mě zahlodá zvědavost kam mě asi odvádějí ale i strach ke komu mě asi odvádějí.Iljahu stůj při mě,dej mi sílu abych mohl čelit všemu co mě zde čeká.Docela ale pochybuji že mě mí Bohové vyslyšeli jinak bych zde ani možná nebyl. |
| |
| Její slib mě uklidnil, ale v zápětí mě její podmínka zase rozzušila. Věděl jsem, že nemám právo jí bránit v boji, když nám v něm může tolik pomoci, ale bratrská láska mi v tom také chtěla bránit. Přesto jsem nakonec kývl, že jí bránot nebudu, ale dodal jsem jednu věc: ,, Já ti bránit nebudu, ale nebudu bránit ani Atanovy, jestli tě bude držet stranou. Doufám, že mě chápeš," pohladím ji po ruce, která spočinula na mém rameni. Znovu jsem se vrátil myšlenkama k Nagi. Doufal jsem, že je v bezpečí, ale také jsem věděl, že to pro ní musí být něco strašného být našemu největšímu nepříteli tak blízko. Z přemítání mě vytrhl Atan, který vešel do ložnice. Ve tváři se mu zračilo něco, co napovídalo, že plány nejdou přesně tak, jak bychom si přáli. |
| |
| Nagila Z tvých muk tě vytrhl hlas jednoho z proxidiků, který tady neměl, co dělat. Tohle bylo tvé soukromé trenérské útočiště, jediný kdo tam mohl vstoupit bez tvého svolení byl Twiste. ,, Omlouvám se paní, ale potřebuji, aby jste šla se mnou. Zajali jsme jednoho paladina, který schromažďoval vojsko pro nepřítele, potřebujeme, aby jste ho vyslechla!" řekl rychle, aby odůvodnil svůj vpád, ale pak mu došlo, že něco není v pořádku, když spatřil na tvých tvářích slzy a tvé poraněné ruce. Pomalu mu začalo docvakávat, že od tebe před chvíli odcházel jeho pán, takže byla jen otázka času, než si začne něco domýšlet a to pro tebe nebylo dobré. Mohli by z toho být značné potíže. |
| |
| Zarazila jsem se, když mi začalo docházet, co se děje. Proxidik si nemohl nevšimnout mého stavu a krve okolo. Než stačil udělat jediný pohyb, můj instink se probudil zase k životu. Ruka, ze které stále odkapávala krev se bleskově chopila dýky a ta se za několik sekund zabodla proxidikovi doprostřed čela. Doběhla jsem k němu, musela jsem jednat rychle. Vytáhla jsem dýku zaraženou až po rukojeť a otřela ji o jeho oblečení. Rychle jsem sáhla do váčku u opasku, ve kterém jsem měla uzdravující lektvar a když jsem s uzdravenými rukami zašroubovala víčko, ve dveřích už stál Twiste. "Čekám na vysvětlení..." Nasadila jsem bezstarostný úsměv a doufala, že nemám příliš opuchlé oči od pláče. "Já myslela, že je to ten živý terč, co jsi mi slíbil...Nebyl?" Naklonila jsem hlavu na stranu a pozvedla obočí. Twiste se díkybohu zasmál a poslal mě za paladinem, kterého jsem měla vyslechnout. Sešla jsem ještě níže do sklepů, kde byly cely. Zastavila jsem se u té,kde jsem zahlédla plavovlasého muže ve zbroji. Vešla jsem dovnitř a poslala stráže pryč. Díval se na mě zhnuseně a mě bylo najednou zase tak úzko... |
| |
| Při Finalových slovech mi docvaklo, že i Atan by mohl mít výhrady, ale doufala jsem, že nebude. Věděl, že nejsem žádná bezmocná princeznička...Chvíli jsem se zamyslela, jestli si to přeci jen nezlehčuji a nebude to po mě opravdu chtít, ale vytrhl mě z přemýšlení právě Atan, který vešel do místnosti a na tváři se mu zračily problémy. Svěsila jsem ramena a povzdychla si. " Tak spust, co se stalo?" |
| |
| z obyčejné cely do cely smrti a muk Proxidikové tě společně se skřetem dovedli do jiné cely, což tě z počátku překvapilo, ale potom ti došlo proč tě sem dovedli. Došlo ti to ve chvíli, kdy jsi spatřil kolem sebe všemožné mučící nástroje. Při představě, jak je zkoušíš na vlastní kůži se ti obrátil žaludek, potom už dorazila nějaké černovladá elfka tobě došlo, že to je ona žena, která je ve službách Twisteho. Poslala stražné pryč a vy jste osamněli. Měřil sis ji nenávistným pohledem. |
| |
| Den probíhal z počátku podle plánu. Věnoval jsem se přípravám na válku, když se všechno začalo nějak kazit. Začalo to drobnostma jako, že chybělo několik brnění v zakázce, kterou jsem si objednal u jednoho kováře atd. Potom se ke mě doneslo, že lidé viděli Cleeu s Finalem, takže jsem mohl v brzké době očekávat vzpouru některých lidí, ale to mě netrápilo tolik jako to, že se dosud neozvala Vuna ani Adrián. A celý ten katastrofický den zakončila správa, že Twisteho vojska vyrazila na pochod. Okamžitě jsem se vydal za Finalem a Cleeou. Když mě má milovaná vybídla, abch řekl, co se vlastně stalo, tak mi došlo, že to na mě asi musí být dost vidět. Vylíčil jsem jim všechno a čekal jsem jejich reakce a snad i rady. Tohle byla chvíle, kdy bych byl raději obyčejný podomek a ne král. |
| |
| Kdesi v celách (plných nástrojů smrti) Konečně se před námi otevřou poslední dveře a proxidikové mě zavedou do chabě osvětlené místnosti avšak je osvětlená natolik aby bylo jasně poznat že jsem byl odveden do mučírny.No super,bude zábava... ale jak pro koho...Mihne se mi hlavou a na pohled se mi dostane velký zakrvácený skřipec.Ucítím jak mi přeběhne mráz po zádech a obklopí mě vlna nervozity.Kdybych veděl kam mě vedou raději si cestou rozmlátím hlavu o zeď.Pomyslím si a potom už se můj zrak přesune od mučidel k černovlasé elfce která akorát dorazila do místnosti.Musím uznat že je vskutku krásná ale již z dob minulých vím že i za tou nejkrásnější věcí se může skrývat nezměrné zlo. Poté pošle stráže pryč a v místnosti zůstaneme už jen my dva.Nervozně sklopím pohled k zemi a vyčkávám jak se mnou ta elfka vynaloží. |
| |
| Počkám, až zmizí pryč a zavřu zvukotěsné dveře. "Prosím, řekni mi, že si byl v království...." Řeknu zničeně a na mysl mi přijde Finalův obličej. Určitě jsou s Cleeou u Atana. Třeba s nimi spolupracuje, třeba taky ne...ale muslela jsem to zkusit. Moje sny se pomalu rozplývaly a já každým dnem měla čím dál tím zamlženější představu o tom, jak vypadá obličej muže, do kterého jsem se tak bláznivě zamilovala. Vytáhla jsem léčivý lektvar a potřela s ním kus látky. Přiblížila jsem se k paladinovi a začala jsem mu uzdravovat rány. Koukal na mě dost překvapeně. Věděla jsem, že bude těžké ho přesvědčit, že to není jen laciný trik. |
| |
| Pozvednu hlavu od země a zadívám se do jasných elfčiných očí ve kterých je vidět něco úplně jiného než jsem si původně myslel.Je to snad jen nějaký trik?"Kdo vůbec jste má paní?Vaše oči o vás říkají že jste milosrdná a přátelská ale je to skutečně pravda?"Řeknu zesláblým hlasem a sputím se pohledem zas ke špinavé zemi.To nemůže být žádná lest,pokud by byla pod Twisteho velením už bych měl na těle rozžhavené cejchy.Pomyslím si a přemýšlím zda-li se dá elfce skutečně věřit.Měl jsem pocit že mi každou chvíli z neustálého přívalu myšlenek a úvah praskne hlava. A až po chvilce když jsem na svých ranách pocítil nějakou léčivou látku jsem se trochu zklidnil a mohl jsem zas jasně přemýšlet. "Co se týče vaší otázky jestli jsem byl v království tak odpověď je že ano."Přeruším po chvilce to otravné ticho.Nic horšího už se asi stejně stát nemůže.Pomyslím si a trochu pozvednu hlavu od země."Byl jsem vyslán spolu se svou přítelkyní králem Atanem abychom shromáždili nějaké vojsko na bitvu s Twistovými proxidiky.Byla to součást jeho plánu který jsem ale už tak dost pokazil tím že jsem se nechal zajmout těmi monstry."Prohodím a posadím se na zem,zády opřený o jedno z dřevěných mučidel.Možná jsem neměl být zas až taková studnice informací ale co by se mohlo stát horšího? |
| |
| Podívala jsem se na paladina úlevným pohledem. Atan začal podnikat kroky k výpravě sem, takže Final musel být v pořádku a stále odhodlaný Twisteho zabít. V návalu nesmírné úlevy a radosti jsem stiskla jeho ruku v děkovném gestu. "Chápu, že jsi teď nejspíš pěkně zmatený, ale nemáme na výběr. Budeš mi muset věřit. Už se odsud musím dostat a ty mi k tomu pomůžeš. Možná to vypadá, že se Atanovi plány zkomlikovaly, ale mohli bychom toho využít. ..Promiň, plácám jedno přes druhé a ještě jsem ti neřekla o co jde." Usmála jsem se na něj a začala mu lektvarem ošetřovat rány na druhé ruce. "Jmenuji se Nagila. Jsem ve službách Twisteho známá jako krásná zkáza, krvechtivá potvora a spousta dalších...pravým důvodem proč pro něj dělám ale je..." Otočila jsem se na zvukotěsné dveře a na chvíli se odmlčela. "...Pravým důvodem toho, proč tu jsem je pomsta. Pošetilé, já vím. Ale vyvraždil mi rodinu. Když jsem byla dítě. Zabil mou matku, byla to poloviční upírka a on chtěl využít její sílu. Odmítla se k němu přidat. Otec to odnesl také. Nejlepší kovář v okolí...Rozhodla jsem se, že se nechám najmout do jeho vojsk, dopracuju se co nejdál a zjistím jeho slabiny. To se mi povedlo. Našla jsem někoho, kdo ho může zastavit." Začala jsem mu odemykat pouta. Pak jsem se znovu ohlédla na dveře. "Musíme odtud pryč. Já už musím pryč. Už to nedokážu. Je mi jedno, že ztratíme výhodu. Zvládneme to. Nesnesu, aby se mě ještě jednou dotknul..." Došlo mi, že přemýšlím nahlas. |
| |
| Adrian odešel ihned sem se "sesbírala ze země" a šla do pokoje. Sebrala jsem si oblečení a meč jsem si připnula pevně k bokům. Když jsem však měla vše sbalené přišla jsem si tak nějak...lehce. "Něco mi určitě chybí! Ale co... tomu pocestnýmu jsem dala ze jabka váček...ale...Aha! Brnění! Málem bych na něj zapoměla! Vylétnu klusem ze dveří a běžím před hrad. Cestou porazím jednoho sloužícího. Jen se otočím a prohodím mezi ústy: "Pardon" Stále běžím vím kam jít pro brnění. Utíkám bez přestávky až uslyším dětské hlasy. Nakouknu za křoví kde stojí skupinka asi tak 10-ti letých dětí která se hádají. "Moje je to!" "Moje! To já to nešel!" "Co to máte?" zeptám se. ""Našel jsem...Spíš... Našli jseme kousek brnění!" řekne jedno z dětí. Podá mi kousek zlatého brnění. "Adrian! To je jeho...Co když se mu něco stalo?! Ale... On to zvládne... Musí..." "Hele... Vy mi dáte ten kousek brnění a zavedete mě k vám do vesnice a já... vám dám tohle!" řeknu jim a vyndám několik zlaťáků. |
| |
| Pak to bylo jasné. Chtěl radu, tak jsem pokrčila rameny a založila ruce na prsou. "Pokud jsou Twisteho vojska na pochodu, nemáme další důvod zůstávat tady. Jeho hrad je teď nechráněný. Máme v něm své lidi...Pokud někdy měl být čas zaútočit, potom je to teď. Všimla jsem si, že podlahy tajné chodby do tvé ložnice zní dutě, takže pod hradem jsou další tajné chodby. Mohli bychom tam ukrýt ženy a děti...." Začala jsem rozmýšlet, co by se dalo udělat. |
| |
| "Těší mě že tě poznávám Nagilo i když na tohle by bylo lepší asi jiné místo než mučírna.Mé jméno je zase Adrian,paladin z Kláštera Ohně."A navzdory okovům udělám vcelku zajímavou poklonu."Každopádně budu moc rád když odsud oba co nejdříve zmizíme.Co se týče toho jestli ti věřím nebo ne to už je jedno.Pokud bys byla opravdu ve službách toho zlosyna asi bych teď už ječel bolestí."Usměji se a s radostí pozoruji jak těžké okovy opouštějí mé ruce.Promnu si zbolavělá místa kde mě okovy tlačily a trochu si protáhnu ztuhlé svaly."Nicméně pokud mám být k něčemu na cestě ven potřeboval bych dostat zpět svoje kladivo.Umím sice dobře bojovat beze zbraně ale v mém kladivu je i část mojí síly."Řeknu a v nitru doufám že moje posvěcená zbraň je v pořádku."Co mě ale tíží ze všeho nejvíce je abychom na cestě ven nepotkali někde Twisteho.S někým jako je on si rozhodně nemůžu měřit síly."Řeknu trochu nervozně a začnu pomalu kroužit po místnosti.Začíná už se mi z tohohle místa plného zla dělat opravdu špatně."Každopádně už by bylo načase jít.Každá minuta,dokonce i vteřina na tomhle místě mě ničí."Prohodím a rukou přejedu přes velké dveře vedoucí kamsi do chodeb.A kromě toho kudy se dá vůbec dostat nepozorovaně dostat ven?Já... z toho mám opravdu divný pocit že se stane něco... hrozného? "Budeš mi ale muset dělat průvodce Nagilo a taky vymyslet jak a kudy ven.Přeci jen za tu dobu co jsi byla na tomhle místě hrůzy už to tu musíš mít všechno prošmejděné ne?"Řeknu tišeji a pokleknu na koleno.Ani jsem si doposud nevšiml že mi chybí jeden plát z mého brnění.No kruci,další starost navíc.Jako by nestačilo to všechno v čem teď vězím až po uši.Kdybych aspoň veděl kde se vůbec nacházím nebo něco,cokoliv o tomhle prokletém místě... Připadám si poslední dobou jako nějaký magnet na neštěstí.Obrovský magnet. |
| |
| Atan se tvářil jako boží umučení, když nám líčil, co se vlastně děje. Jenže já jsem něco takového očekával, věděl jsem, že to nebude dlouho trvat a já konečně dosáhnu svého osudu a budu moci zabít Twisteho, jeho přisluhovače a setkám se znovu s Nagi. Jediné, co mi to znepříjemňovalo, byl ten fakt, že se ani jeden z těch dvou neozvali, což znamenalo, že vojsko bude dosti ochuzené o případné pomocníky. ,, Obávám se, že nám došel čas. Cleea má pravdu, když říká, že musíme vyrazit. Už nemáme čas, abychom vymýšleli nějaké jiné plány, teď je nejdůležitější zabránit Twsiteho vojsku dostat se až ke království, kde se nyní ukývají lidé z celého Xalatu!" řeknu rozhodně a pomalu se vydám směrem ke stájím. Hodlal jsem vyjet ještě dnes. |
| |
| Ozvalo se zaklepání na dveře a mě ztuhla krev v žilách. Bylo zamčeno, ale kdybych neotevřela, bylo by to podezřelé. Rychle jsem Adrianovi znovu nasadila pouta a pak otevřela. Byl tam jeden z vojáků. "Paní, mám vám vzkázat, že vojska již vyrazila na pochod a jste uvolněna z mise. Prý máte zůstat na hradě jako pánova osobní ochrana. Aaa...máte to prý zrychlit....pokud nic neřekne. Víte jak to myslím... Pohodil hlavou k Adrianovi a já kývla. Otočil se a odkráčel pryč. Znovu jsem ho odpoutala a chytila ho za ramena... "Poslouchej mě dobře! Já tu musím zůstat. Už to vydržím. Pokud se nemýlím, už vyrazili sem, když jsou vojska pryč, to je ta chvíle , na kterou se čekalo." Odkopla jsem velký kus dubového špalku a z podřepu jsem pořádnou silou kopla do jednoho kamene ve zdi. Ozvala se hlasitá rána a pak žbluňknutí. "Tohle je tajná chodba osud. Nikdo o ní neví, pouštla jsem tudy ty, které jsem měla mučit. Musíš tu nechat brnění, nemůžu říct, že jsem tě hodila do spalovny s ním....Když skočíš dolu, dopadneš do hlubokého podzemního jezera. Musíš plavat dokud se nedostaneš ke zdi zarostlé řasami. Tam se musíš tak tři metry potopit a podplavat. Dostaneš se do jezera Taie. Tudy utečeš. Nikdo, opakuji nikdo! Tě nesmí vidět." Chtěl něco říct, ale zakroutila jsem hlavou. "Není čas. Už jdi...a pokud potkáš Finala...řekni mu..." Odmlčela jsem se a podívala se trochu odhodlaněji. "Nic....to je jedno. Už běž. Zaútočte na hrad ze severu, bude bráněný jen z jihu." |
| |
| Otočila jsem se, abych se vydala za Finalem. Najednou mi začalo docházet, do čeho jdeme a náhle jsem pocítila to pochopení. Otočila jsem se na Atana. "Prosím nejezdi....zůstaň se svým lidem, potřebují tě a my to bez tebe zvládnem." Dívala jsem se mu do očí. Snad to zvládnem... Věděla jsem,že to nebude chtít uděla,ale musela jsem to aspoň zkusit. Z představy, že by se mu něco stalo, se mi dělalo špatně od žaludku. Kdybych zemřela já, lid o nic nepřijde, ale kdyby on....Nechtěla jsem o tom ani přemýšlet. |
| |
| Cleea řekla, že bude nejlepší vyrazit a Final se k jejímu názoru přidal, takže mi nezbývalo nic jiného než souhlasit. Chtěl jsem, ale ještě dostat lid do bezpečí a nápad Cleei, abych lid ukryll v tajných chodbách se mi líbil. Bylo jich dost, aby ukryly nejmíň třičtvrtiny lidu. Final se mezitím vydal dos táje a Cleea šla za ním, ale pak se zarazila a mě došlo, že nechci, aby někam chodila.Věděl jsem, že ji Final bude ochraňovat, ale stejně jsem chtěl být s ní a tenhle její návrh jsem nehodlal příjmout. ,, Nepřipadá v úvahu, jedu s vámi avezmu sebou aspoň pětset svých nejlepších můžu, zbytek zůstane v království, kdyby jsme neuspěli!" řeknu rozhodně a odběhnu vyřídit všechno důležité a hned, jak jsem to zařídil, tak jsem se vydal za Finalem a Cleeou do stájí, kde už se připravpvali i vojáci. Většina se tvářila dost zvláštně, když byli v blízkosti Finala a Cleei, ale nikdo nic neříkal. Můj kůň již byl také nachystaný. Měl jsem na sobě oblečení, které jsem měl oblečené ve chvíli, kdy jsem se poprvé setkal s Cleeou. Tehdy mi přineslo štěstí, tak jsem si myslel, že by to mohlo fungovat i teď. Byl totiž fakt, že jsme teď potřebovali, každou kapku štěstí. |
| |
| Srdce mi trochu pokleslo, když můj návrh odmítl. Došli jsme společně do stájí. Final už vyšel s koněm ze stáje. Otočila jsem se na Atana a pevně ho objala. Bylo to beze slov, ale my jsme si rozumněli. Zadívala jsem se mu do očí. Pak jsem ho dlouze políbila. "Ať se stane cokoliv...Miluju tě." Ještě chvilku jsem se na něj jen dívala a pak jsem nasedla na koně a vyjela za Finalem. Jeli jsme dlouho. Mohlo to být tak šest hodin, když jsme dorazili za poslední les, který nás dělil od Twisteho sídla. |
| |
| Vyrazili jsme ze stájí společně. Já, Atan, Cleea a vojáci. Jeli jsme dlouho a nepřetržitě, protože nás poháněl čas. Cítil jsem, když jsme odjížděli, že pokud některý s těch dvou zemře, tak si to nidky neodpustím. Milovali se stejně jako já s Nagi. Celou cestu se mi honili hlavou právě tyto myšlenky a ani za nic jsem se jich nemohl zbavit. Chtěl jsem se soustředit na nadcházející boj, ale nějak mi to nešlo. Ani jsem nespozoroval, když jsme projeli posledním lesem, který nás dělil od Twisteho sídla. Koně byli neklidní a nejen oni. I mezi vojáky zavládl všeobecný neklid. Mnozí věděli, že jdou na jistou smrt a ani já jsem si nebyl nyní jistý, jestli se osud přikloní na mou stranu. |
| |
| Po tváři se mi roztáhl úsměv, když se mi před očima objevil obrázek Finala, Cleei, Atana a několika stovek vojáků připravených u lesa. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem ani nevnímala obvyklou bolest hlavy při vidině. Twiste se zaculil. "Vidím, že plány jdou, jak mají...." Kývla jsem. Plány šly , jak měli. Ve Twisteho neprospěch. Najednou se ozval jeden z proxidiků, kteří zůstali na hradě. "Lukostřelci! Pane! Útočí na nás lučištníci. K hradu se blíží vojsko a jsou s nimi i ti dva kříženci. A král." Jeho vyděšený pohled mě pobavil. Twistemu začalo zapalovat. "Ty malá proradná potvoro! Ty čubko zrádná...Jak jsi mohla?" Pevně mi stiskl hrdlo. Dívala jsem se mu do očí s klidným úsměvem, ačkoli jsem skoro přestávala dýchat. Ucítila jsem jeho kouzlo. Příšerná bolest. Horší, než jsem kdy zažila. Trhala mi žíly, srdce, svírala vnitřnosti. Měla jsem pocit, že se rozletím na milion maličkých kouský. Z úst mi vyšel výkřik, když to začalo být nesnesitelné. "Zabiju tě tak bolestivě a pomalu jako nikoho!Mohla si být moje žena!" Přes šilenou bolest jsem mu plivla k nohám."Chcípni, hajzle!" Zachraptěla jsem. Díky kouzlu jsem se nedokázala bránit, měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí. Přála jsem si umřít. |
| |
| Stály jsm připraveni. Teď už stačilo, aby Atan vydal rozkaz k pochodu na sídlo toho hajzla a mohli jsme vyrazit. Nakonec jsme se dočkali a mohli jsme vyrazit. Postupovali jsme podle mého názoru dosti pomalu. Byli jsme už před hradbami, když jsem zaslechl její výkřik. Hrklo ve mě a sevřel se mi žaludek. Muselo mu to dojít a teď jí zabije. Rozjel jsem se tryskem k bráně, byl jsem jako smyslů zbavený. Jediné na co jsem dokázal myslet byla Nagi a ten čubčí syn, který ji ubližoval. Nezastavila mě ani brán, ani proxidikové. Dostal jsem se až na schodiště ke věži, odkud vyšel výkřik. Rozběhl jsem se nahoru a dostal se až ke dveřím, které jsem rozrazil. Pohled mi padl na skoro bezvládnou nagi, které drtil hrdlo Twiste. Vztek se ve mě vzedmul jako plamená stěna a já cítil, jak síli má démonská polovina. Nyní jsem si nepřál nic jiného než dostat toho hnusáka do pekla a to jednou pro vždy. |
| |
| Vzdám se, umřu, bude mi líp. Už nebudu bojovat. Koutkem oka jsem zahlédla, jak někdo vešel do místnosti. Nedokázala jsem ho identifikovat. Ta bolest byla to jediné, co jsem dokázala vnímat. A najednou to ustalo. Bezvládně jsem se svalila k zemi a snažila se dýchat. Nešlo to. Nevěděla jsem, co se kolem mě děje. Snažila jsem se to pochopit. Snažila jsem se pomoct. Nemohla jsem. Moje ruka ochablá a vyčerpaná zabloudila k váčku u opasku. S vypětím sil jsem vyšroubovala víčko od lahvičky s léčivým lektvarem od Twisteho a vypila ji do dna. Bylo to rychlé. Oči jakoby mi někdo najednou odkryl. zahlédla jsem Finala jak stojí naproti Twistemu. Jeho oči byly černé jako uhel a ve vlasech si mu hrály plamínky... Začínala jsem dostávat sílu i do končetin. Najednou se mi všechno rozjasnilo a já se postavila na nohy. Chopila jsem se dýk a začal rozdávat zuřivé rány proxidikům, kteří se kolem mě začínali rychle schylovat. Bylo jich hodně, ale mě se vracela síla obrovskou rychlostí. Pohled na Finala mě nabil chtíčem přežít. |
| |
| Než jsme vyjeli, cítil jsem se nesvůj. Byl fakt, že nyní jsem měl, co stratit a nebylo to jen království, ale i žena,kterou jsem miloval nadevšechno na světě. Její polibek mě naplnil snad ještě větší úzkostí než jakou jsem cítil doposud, ale naplnil mě také nadějí, že pokud zvítězíme, tak si ji vezmu a budeme společně neskutečně šťastní. Vyrazili jsme ostrým tempem k Twisteho sídlu a když už jsme konečně dorazili, tak už stačilo vydat rozkaz. Jenže to toho se mi vůbec nechtělo. Kdybych te´d obrátil koně a vrátil se zpět, tak bych se tomu vyhnul, jenže na jak dlouho. Uvědomil jsem si, že bych se zachoval jako zbabělec a to jsem nebyl. Hodlal jsem za své štěstí a štěstí svých lidí bojovat až do posledního okamžiku. ,, Za Xalat!" vykřikl jsem, zvedl meč nad hlavu a vyrazil rychlím tempem vstříc neznámu. Neustále jsem si však hlídal Cleeu. Nehodlal jsem jí ztratit z očí. |
| |
| Když Nagi klesla k zemi, tak se mi málem zastavilo srdce. Potom jsem si ale všiml, že se stále hýbe, tak jsem se začal soustředit na svého protivníka. Téměř jsem nevnímal, že se za měnou objevili proxidikové, kteří mě mohli zpomalit, ale to už se nagi zvedla a začala s nimi bojovat. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv, věděl jsem totiž, že ona si poradí. Udělal jsem ještě jeden krok směrem k Twistemu, který se tvářil zuřivě, ale i vystrašeně zároveň. Věděl o věštbě stejně dobře jako já. ,, Zemřeš!" oznámil jsem mu klidně a v ruce se mi objevil fireball, který jsem po něm hodlal mrštit, jenže ten kluzký had se jen rozesmál a pak mi zmizel z dohledu, díky hustému kouři, který se předemnou objevil jako zázrakem. Použil svá kouzla, aby mě ošálil. Zaklel jsem a následoval jsem svůj instinkt, abych ho našel. Podařilo se mi, tak najít tajnou chodbu ve stěně, kterou zmizel. Vedla někam hluboku dolů. Oči mě pálili z toho hnusného kouře, takže jsem skoro přes slzy neviděl, ale i tak jsem postupoval dál. |
| |
| Bylo to tady...Boj, na který jsme takovou dobu čekali. Boj, který musel přijít. Ten, co měl rozhodnout o tom, zda může být Xalat jedou svobodný. Atanův hlas se rozlehl plání u lesa. Pobídla jsem koně k rychlému cvalu. Vítr mě šlehal do obličeje. Představila jsem si lidi, kterým každý den ubližoval. Nevinné, držené v otroctví, vojáky, co za něj pokládali životy proti své vůli. Oči mi zčernaly a na ruce se mi objevil plamen šlehající do výšky. Kůň zařehtal. Nechtěla jsem ho ještě víc vyděsit, tak jsem se mu postavila v sedle. Běžel dost rychle, ale tohle už byl můj denní chleba.¨ Odrazila jsem se od jeho hřebtu a saltem seskočila dolů a přistála přímo na ramenou proxidika, který šel v první linii. Využila jsem momentu, kdy jsem mu stála na ramenou a Stiskla jeho hlavu mezi kotníky. Trhla jsem a jeho vaz se ozval v ošklivém lupnití. Hned jak padl na zem, vytvořila jsem si z plamene bič, jako tenkrát v chatě v lese a začal rozdávat spalující údery. |
| |
| Naštěstí mi nedělalo nejmenší problém ji sledovat. Byla svým bojovým stylem natolik nápadná, že jsem se na ní ani nemusel soustředit a věděl jsem, kde přesně se nchází a jak se ji v boji vede. Byla úžasná a já si byl konečně jistý, že jí nemusím chránit a mohl jsem se plně věnovat boji a svým protivníkům. Měl jsem u sebe několik lektvarů, které jsem po nocích míchla ve sklepení a které nám mohli zajistit jisté výhody. Čekali jen na vhodnou příležitost. Každý muž měl, co dělat. Z počátku jsem bojoval mečem ze sedla svého koně, ale potom se jednomu proxidikovy podařilo mého koně zabít, takže jsem sletěl do bahnité země, která již byla nasáklá krvi mých vojáků, ale i těch stvůr. Rychle jsem se zvedl a jen taka tak unikl útoku sekerou na mou hlavu. Slyšel jsem její svist a na zemi skončilo několik mých blond pramenů. Ještě v podřepu jsem sevřel svou mechanickou paži v pěst a vší silou jsem udeřil proxidikovy do koleního kloubu, takže se mu obrátil naruby a proxidik klesl na mou úroveň. Na nic jsem nečekal a věnoval mu ránu pěstí přímo do spánku, takže byl mrtvý ještě dřív než jeho tělo stihlo dopadnout na bahnitou půdu. |
| |
| Boj byl krutý, ale díky své démonské krvi jsem neměla problémy. Moje ohnivé dárečky byli pro protivníky velkým mínusem. Dostávala jsem se do toho rychleji, než obvykle. Měla jsem strach o atana a to mě ještě víc nabudilo k tomu, abych neudělala chybu. Koutkem oka jsem zahlédla jak Atan přišel o koně a trochu mě to zdrželo, takže jsem schytala od jednoho z proxidiků pořádnou ránu do obličeje. Vyplivla jsem krev a vrátila jsem mu stejným dílem. Bylo cítit, že proxidikové jsou stále silnější, jak jejich jedinci postupně umírali. Sevřela jsem rukami obklopenými plameny proxidikovo hrdlo a cítila jak se pod mým dotykem škvaří. Když začínal padat do bezvědomí, vyskočila jsem a v otočce ho nakopla do hlavy. Kůže na jeho krku byla tak spálená, že hlavu neudržela a ta odletěla a ještě se pěkný kus odkutálela. Znechuceně jsem se podívala na bezhlavé tělo a prstem do něj šťouchla. Složilo se jako papír. Vytvořila jsem obrovský fireball a zabila s ním tři vojáky najednou. |
| |
| Rychle jsem se zvedl ze země, abych nebyl tak snadný cíl a postoupil jsem skrz řadu mrtvých proxidiků k dalším nepřátelům. Čím míň bylo proxidiků, tím víc bylo cítit, že jejich síla roste. Pokud je nezačnou naši vojáci zabíjet, tak že je zbaví hlav, pak nás za chvíli udolají. ,, Stínejte jim hlavy!" vykřiknu rozzuřeně na své muže a sám se ujmu příkladu a useknu jediným mohutným máchnutím hlavu nejblizšího proxidika. Mých mužů ubívalo a já jsem poprvé pomyslel na to, že možná neupějeme. A to jsem ani neměl potuchy, jak jsou na tom Nagila a Final. Můj pohledzabloudil směrem ke Cleee. Žaludek mi sevřela úzkost, když jsem viděl, kolik proxidiků se k ní snaží dostat a já chápal proč. Byla pro ně tou největší hrozbou a tak se jí snažili zneškodnit jako první. ,, Cleeo!" vyšlo mi téměř neslyšne z úst. Připadal jsem si jako ve snu, když jsem si odzátkoval jednu lahvičku s lektvarem, kterou jsem měl upevněnou na vnitřní straně kabátce. Vypil jsem obsah lahvičky na jeden nádech. Chutnal otřesně a já si nebyl jistý jeho účinkem. Byl to můj první pokus na vytvoření lektvaru, který by dodal člověku nadpřirozenou moc a nemohl jsem vědět, jak na něj budu reagvat, ale teď jsem na to nedokázal myslet. Byl jsem ochoten obětovat i život za tu, kteoru miluji. Najednou jsem pocítil hrozné horko, které se mi začlao šírit od žaludku směrem do krku a do všech končetin. Dokonce jsem měl pocit, že mám zase svou ruku a nohu zpět, už to nebyly pouze protézy, ale skutečné údy. Začínal jsem vidět rudě, cítil jsem, jak se moje tělo mění. Paže zmohutněli, vlasy se prodloužili, nohy se staly pružnější. Najednou jsem cítil nepřekonatelnou sílu a hbytost. Jedním pořádným odrazem jsem se dostal až k proxidikovy, který se blížil ke Cleee ze zadu a jedním prudkým pohybem paže s pařáty. Ano, pařáty jsem mu urazil hlavu. |
| |
| Několik proxidiků se pokusilo dostat k Finalovi, nedovolila jsem jim to. Nenechala jsem ani skulinku. Umírali jeden po druhém mou rukou. Začínala jsem se ztrácet v boji. Moje pohyby tak nějak zautomatizovaly. Skoro jsem nevnímala bolest unavených končetin. Teď bylo důležité vyhrát. A já chtěla vyhrát. Víc, než kdy předtím. Najednou se něco stalo. Oči se mi zaslepily kouřem. Hustým dusivým dýmem. Twisteho oblíbený trik. "Finale, nechoď!" Napadlo mě v duchu. Tolik jsem se o něj bála, přesto jsem to nahlas neřekla. Dokud se udržím naživu, nemůže se mu nic stát. Věděla jsem to, přesto zrtatit ho opět z očí pro mě bylo šílené. Využila jsem výhody lepšího zraku a pustila jsem se do proxidiků v plném nasazení. Najednou jsem si přišla sama. Byla jsem jediná uvnitř hradu, kdo bojoval proti nim... |
| |
| Otočila jsem se, když jsem vycítila pohyb. Jenže než jsem stačila zastavit proxidika, který chtěl napadnout moje záda, zastavil ho někdo jiný. Nebo něco? Dívala jsem se pár vtěřin na zvíře nebo co to bylo, než mi došlo, že to je Atan. Proxidikové mě nenechali přemýšlet dlouho. musela jsem odrazit ránu nejbližšího valibuka. Naštvaně jsem vzplála a dovolila ohni, aby pohltil celé moje tělo. Stála jsem tam jako lucerna ve tmě a plameny se zvětšovaly. Soustředila jsem se jak nejvíc to bylo možné. "Atane pozor!" Zakřičela jsem a pár vteřin na to jsem vybouchla v ohnivém prstenci. deset vojáků a dva proxidici, co byli okolo mě, lehli popelem. Ačkoliv jsem nám během pár vtěřin ulehčila o spoustu nepřátel, nebyl to dobrý nápad. Takový čin mě příliš vysílil. Potřebovala jsem oddych, jenže to teď nebylo možné. Vzala jsem do ruky obrovskou sekyru od mrtvého proxidika a začal se s ní ohánět okolo. Svoje síly jsem hodlala na chvíli ušetřit... |
| |
| Slyšel jsem kolem sebe svištět vítr, který se proháněl podzemními chodbami. Tohle místo bylo pro něj výhodou. Díky kouři, který nahoře vykouzlil jsem špatně viděl a díky větru jsem si nemohl být ani jistý svým sluchem. Začínal jsem pociťovat úzkost někde v hrudi. Tohle se mi přestávalo líbit. Snažil jsem se, co nejvíce soustředit na všechny zvuky, které jsem měl kolem sebe. Můj postup se pomalu zpomaloval, ale i tak pokračoval. Věděl jsem, že musí být někde předemnou, protože chodba byla jedna úzká roura a nikde nebyly žádné vedeljší chodby. Netušil jsem, co má ten hnusák v plánu, ale já jsem se rozhodně nehodlal vzdát. Postoupil jsem o pár kroku dopředu, když v tom mi došlo, že je tady něco špatně. Nedošlapl jsem totiž na pevnou půdu, ale padal jsem někam dolů. |
| |
| Všiml jsem si pohledu Cleei, která mě zkoumala a došlo mi, že už asi nevypadám jako člověk, když se na mě tak dívá. Jenže nebyl čas sledovat, jak nyní vypadám. Proxidiků a vojáků bylo mnoho. V zápalu boje jsem sotva slyšel varování od Cleei, ale nějak podvědomě jsem raději padl tváří k zemi a postavil jsem se teprve tehdy, až když jsem měl jistotu, že největší žár poklesl. Všiml jsem si, že se tím kouskem Cleea musela vyčerpat, protože nyní bojovala pouze rukama a vůbec nevyuživala své démonské moci. Snažil jsem se u ní držet, co nejbíž, abych ji byl schopen chránit, kdyby se něco pokazilo. Z ničehonic jsem pocítil prudkou bolest v zádech, která mě přinutila se prohnout do oblouku. Zařval jsem bolestí, ale nechápal jsem odkud se ta bolest bere, protože kolem mě nebyl nikdo, kdo by mě mohl nějak zranit. Padl jsem na všechny čtyři a začal jsem zvracet. první ze mě vyletěl lektvar, který moje tělo již nesneslo. Musel jsem se měnit zase zpět. To způsobovalo tu úděsnou bolest. Ležel jsem na zemi a musel jsem se soustředit na to, abych vůbec dýchal. |
| |
| Chtěla bych jen upozornit, že z důvodů mého odjezdu do zahraničí, zde nebudu pobívat od 29.6.2009 - 9.7.2009! Děkuji za pochopení Pj |
| |
| Udělám přesně tak jak řekla Nagila.Sundal jsem si (i přes obrovský vnitřní odpor) své brnění a protáhl se dírou ve zdi.A po chvilce delšího pádu jsem konečně dopadl kamsi do studené vody která celkem dobře probudila moje smysly.Dobře dobře,teď zeď.Kde by mohla nějaká být?Pomyslím si a pak mě napadne jak si tenhle útěk trochu ulehčit."Iliah Vedr Dorena."Vyřknu rychle a kolem mě se utvoří sedum malých a jasně zářících koulí které dobře osvětlí alespoň část prostoru kolem mě.Nedá mi ani moc práce najít stěnu porostlou řasami jak Nagila říkala.Ok ok kolik že to říkala metrů?Tři?Mihne se mi hlavou a pustím se s hlubokým nádechem do ztemělé vody.Držím se hodně blízko u té zdi takže brzy zahlédnu velkou díru vedoucí pryč odsud.Bez váhání se pouštím do jejích útrob a po delší chvilce strávené v těsném kostrbatém tunelu se konečně dostanu kamsi do mnohem otevřenějšího prostoru kde už mě vítají paprsky slunce.No konečně.Začínal jsem mít pocit že tam brzy utonu.Mihne se mi hlavou a s radostí se vynořím na hladině jezera a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu.Doplavu na břeh jezera kde se znaveně svalím jako pytel mouky a dopřávám si trochu odpočinku.V uších mi i přes obavy že jde o halucinaci zní vzdálené zvuky nelítostného boje.Přeci nemohli hned zaútočit.Ale pravda je opakem.A mě nezbývá než všem kteří bojují za království popřát hodně štěstí aby zvítězili.Kruci kdybych měl své brnění i kladivo byl bych vítaná posila.Naslouchám zvukům které se ke mě nesou a pociťuji slabou lítost že nemohu v bitvě pomoci.Co se dá dělat.Doufám že mi nezapomenou tam odsud přinést zbroj a kladivo.Aniž bych dál váhal vyrazím směrem do lesů,dál od tohoto místa.Zamířím někam kde bych se mohl nachvíli přede všemi schovat než tohle všechno skončí. |
| |
| trh->před městem Projíždím se po trhu a sem tam něco koupím.Vtom můj zrak zaujme malí obchod se smíšeným zbožím. Hmm...v těhle obchodech maj často nějaký dobrý věci. Pomyslím si a vejdu. A opravdu v ochodě je mnoho užitečných věcí třeba:Praví papirus nebo pergamen, Lahvičku s krví ďáblorožce která se užívá k lečení ran.Vtom zahlédnu jakousi malo knihu velikosti a2.Vytáhnuji z regálu a začnu si ji prohlížet.Na obalu je napsáno něco nějakým jazokem zřejmě krollštinou a tau já neumím. Otevřu ji a začnu c ní listovat.Dokedu až na konec a tam najdu Marlik Scotfield 452 lunárního letopočtu. Marlik Scotfield o tom jsme se přece učili na univerzitě.To byl jeden z halvních ochránců trilionské magické korouhve.Podleněkerých to byl i velmys. okamžitě vyndám peníze a jdu ji koupit. Jakmile sem venku z obchodu nasednu na koně jedu ven z města. Dojedu asi tak dvě míle od města tam slezu z koně a sednu si do trávy.Otevřu knihu a začnu si ji číst. |
| |
| Děti s radostí vyběhnou směrem k vesnici a já roztáhnu křídla a letím za nimi. Je to sotva chvíle a před námi se objeví dřevěné chatky. "Tak...to je naše vesnice." řekne pyšně jedno z dětí. "Koho jste to sem zase přivedli?" ozve se mužský hlas. "A to je náš taťka...!" ukáže na mohutného muže... "Jen já Kováři..." řeknu a letím k němu. "Vuno! Co tu děláš...Sháníš tu snad kopí nebo dobrý meč?" přivítá mě Kovář. Je to můj starý známí a dlouho jseme se neviděli. "Hledám muže do armády... Neznáš někoho takového? A taky potřebuji tvé zbraně pro vojáky." spustím a Kovář krátce pokyne dětem aby si šly hrát a pak je rychlostí blesku zase vrátí zpět. "Přiveďte sem Alatriela a fofrem... Ať moje kamarádka nečeká..." řekne jim a jdeme ke kovárně. "Potřebuji meče...a kopí." řeknu a začnu se přehrabovat ve výzbroji. Když v tom děti přivedou Alatriela. |
| |
| Dojdu až ke kovárně kam mě odvedli děti. Tam uvidím hrozivě vyhlížejcí vílu.Hej!proč si mne zavolala?Zeptám se víly. "Sháním muže do Xalatské armády mladíku." řekne víla a dál se přehrabuje ve zbraních.No tak já to rozhodně neberu.Ale napíšu kámošum z lochu aby se dostavily do armády. Odpovím víle a ukážu meč.Hej,kováři Koupim lehký štít a máš nějaké nové sedlo?To moje už není to co bývalo. Řeknu kováři a vytahuji měšec. když výhodně nakoupím otočím se na vílu. Já jsem Alatriel a ty?Zeptám se víly a podám jí ruku.Nechce státní pokladna trochu pomoct?Mohl bych koupit pár zbraní. |
| |
| Muž se představí a podá mi ruku. Já však jemuu ruku nepodám a na jeho dotaz jen kývnu. "Co třeba 50 mečů a 50 kopí...!" řeknu a pokračuji "A navíc pár rad do života: 1.nikomu nepodávej ruku když si nejsi jistý že ti ji neusekne. pohladím své šavle " a za 2. Netykej mi!¨ Jo...A jsem Vuna." řeknu a obrátím se opět ke zbraním. "A potřebuju brnění. Rychle. A nemáš nějaké muže do armády?" zeptám se Kováře který mi bleskurychle podá brnění. "Mám dva učne Lucyl-skvělou střelkyni... S lukem dokáže nemožné. A Petra- odvážného bojovníka... No a že jsi to ty tak to brnění je zadarmo. řekne. "Fajn. Ať se dostaví do sídla královské armády..." |
| |
| Tohle není dobré... Odrazila jsem se a opřela se rukama o ramena jednoho vojáka, abych se saltem dostala k ležícímu Atanovi. Ve vzduchu jsem ještě stačila vojáka pořádně koupnou do hlavy, takže se skácel k zemi. Únava najednou zmizela. Věděla jsem, že musím ochránit Atana, jinak ho zabijí a to jsem nehodlala dopustit. Ze strachu, že o něj přijdu, jsem probudila svou démonskou polovinu. Ruce mi vzplály rudým ohněm a moje rány zesílily. Jenže pak se něco stalo, něco, s čím nikdo nepočítal. Vojáci zmizeli. Z vteřiny na vteřinu se rozplynuly v dýmu. Zůstali jen mrtví. Stála jsem chvíli nehnutě s rukama hořícíma a přerývavým dechem a přemýšlela, jestli to není nějaký trik. Nic se nedělo... Svalila jsem se vyčerpaně na zem vedle Atana a udělalo se mi nevolno. Nechápajíc, co se děje. |
| |
| Začínalo mi docházet, co se stalo. Twiste věděl, že nevyhraje,že nemůže vyhrát. Zdrhal. Došlo mi to ve chvíli, kdy se přeživší proxidikové rozplynuly v dýmu. Bral si je sebou. Všechny, co mu byli něco platní. Udýchaně jsem doběhla k oknu. Boj venku ustal. Bylo to jasné. Pak ale jako by mě polilo. Pokud je Twiste pryč. Pokud se přemístil spolu s kumpány někam daleko...kde je Final? Začala jsem se otáčet na místě a pozorovat zeď, ve které měl Twiste únikový východ. Sundala jsem louč ze stěny a vydala zmáčkla její držák. Zeď se rozevřela a přede mnou se objevila úzká chodba se schody dolů. Louč jsem si nechala a vydala jsem se do podzemí. Byl tam pach zatuchlých a mokrých zdí a okolo mě proběhlo pár krys. Otočila jsem se, když se za mnou dveře zavřely. Věděla jsem, kudy se otevírají a tak mě to nijak nerozhodilo. To, co mě rozhodilo, byla louč, která v závanu větru náhle zhasla. Zahodila jsem jí s tichým zaklením a pokračovala v cestě. Zakřičela jsem, když jsem si uvědomila, že letím někam dolů. |
| |
| Ležel jsem na zemi a vnímal vlhkost krve, jenž byla půda okolo mě prosáklá. Konečně se mi podařilo namáhavě a hltavě nadechnout. Bolelo mě celé tělo. Mozek mi pracoval nějak zpomaleně, to nejspíš nedostatkem vzduchu. Najednou se mi zdálo, že je kolem nějak moc ticho. Slyšel jsem svůj vlastní dech a dech někoho vedle mě, ale neměl sílu, abych se podíval na to, kdo to je. Neměl jsem ani sílu, abych se podíval, kdo tuhle řež přežil. Jen jsem v duchu doufal, že Cleea je naživu. Oči jsem měl zavřené, protože mě nepředstavitelně řezali. Snad to měla být daň za to, že jsem zase porušil pravidla alchymie. Ono se dalo čekat, že něco takového nastane, protože je to vždycky něco za něco. Kdysi jsem v neznalosti tohohle pravidla přišel o dvě končetiny a nedostal jsem výměnou nic než smutek. S námahou jsem se donutil otevřít oči a trochu se natočit. Spatřil jsem vedle sebe Cleeu. Bylo na ní vidět, jak je vyčerpaná. Byla na tom obdobně jako já. Sotva jsem si všiml toho mála vojáku ze své družiny, kteří přežili a postupně se k nám přibližovali. Přišlo mi zvláštní, že se v okolí nenacházejí žádní nepřátelé, ale nyní jsem byl za to jen rád. ,, Cleeo!" zašeptám ochraptěle, aby se na mě podívala. |
| |
| Pád trval dlouho a já očekával tvrdý a bolestivý dopad, který se brzy dostavil. Ve chvíli, kdy se mé tělo dotklo tvrdého kamene na dně, jsem měl pocit, že jsem si zpřerážel snad všechny kosti v těle. Na chvíli jsem si vyrazil dech. Nic jsem kolem sebe, díky nehorázné tmě, neviděl a zvuky, které jsem slyšel se mi také moc nezamlouvaly. Bylo tady hrozně vlko a chladno, jako v nějaké jeskyni. Z přemítání, kde to můžu být mě vytrhly zvuky pádu někoho dalšího. Neměl jsem největší ponětí, kdo to může být, ale nebyl jsem zatim schopen se pohnout, takže dotyčný přistal, tak trochu na mě. Bolestivě jsem sykl, když váha dotyčného spočinula na mě. Znovu mi to vyrazilo dech, ale nějak podvědomě mi došlo, že to je Nagi, což se mi za chvíli potvrdilo, když jsem zaslechl její zlostné nadávky. ,, Nagi?!" vyrazil jsem ze sebe s námahou a doufal, že se nijak nezranila. Já se totiž ze zranění vyléčím, ale ona by nemusela. |
| |
| "Au...kruci! Promiň..." Vyžbleptala jsem a odkulila se z něho. Neměla jsem tušení kde jsme, ani jak se odsud dostaneme, ale v tuhle chvíli mě zajímalo jediné. Našla jsem ho. "Jsi v pořádku?" Ustaraně jsem se na něj podívala, ale spíš na jeho obrys, protože tam byla tma jak v pytli. Postavila jsem se na nohy a narovnala se. Znovu jsem se praštila, neboť strop byl dost nízko. Ohmatala jsem kámen nad sebou a našla pouze dutinu, kterou jsme sem spadli. Začala jsem šmátrat po kamenech, jestli spáry nejsou dost velké na to, aby se dalo tudy vylézt.... |
| |
| "Jo?" Zachraptěla jsem a posadila se. Síly se mi vracely rychleji, než jemu. Vzala jsem jeho hlavu a položila si ji do klína. Projela jsem mu vlasy prsty a povzdychla si. Byla jsem hodně vyčerpaná, ale on vypadal příšerně. "Všichni někam zmizeli. Najednou se rozplynuly...jakoby tu ani nebyli." Zašeptala jsem. Podívala jsem se jak se zbylí xalatští vojáci shromažďují. Moc jich nebylo. Nejvíc mrtvích těl bylo okolo nás. Všude byla spousta krve a vzduchem se šířil pach smrti. Uprostřed toho všeho byl vidět černý kruh sežehlé trávy. Pohlédla jsem ustaraně na Atana. Trochu mě uklidnilo, že už otevřel oči. |
| |
| ,, Za chvíli budu!" odpovím na její otázku, zda jsem v pořádku. Cítil jsem, jak se mi zlomeniny zacelují, ale potřebovalo to ještě chvíli. ,, Vydrž chvíli, jen co se tochu zahojím, tak nám posvítím, aby jsme se mohli podívat, kde to jsme a jak se odtud dostat," řeknu, když pochopím, že hledá východ nebo nějaký otvor. Byl jsem hrozně rád, že je tady se mnou, ale zároveň jsem zvažoval, kde můžeme být a jaká je naděje, že se odtud dostaneme. Přišlo mi, že byl Twiste dost vychytralý hajzl, takže tohle bude asi nějaké hodně špatné místo, ze kterého se budeme dostávat jen hodně těžko. ,, Pojď raději ke mě," natáhnu ruku směrem tam, kde předpokládám Nagi. |
| |
| ,, No... já jsem za to zatím rád.... že zmizeli....myslím, že bych...už nezvládl bojovat," zašeptám vysíleně a zase zavřu na chvíli oči, aby se jim ulevilo. Chtěl jsem si alchymií pomoct a místo toho jsem se takhle zřídil. No děs. ,, Vaše Výsosti!" ozvalo se vedle mě ustaraně. S námahou jsem výčka, která byla jako z olova odlepil od sebe, abych spatřil ustaranou tvář jednoho z vojáků. Vlastně se ustraně tvářili všichni. To jsem vypadal tak hrozně? ,, Budu v pořádku, potřebuju si jen odpočinout a zbavit se zbytku lektvaru, který mám v těle," řeknu konejšívě a chci znovu zavřít oči, když v tom mi dojde, že jsem na něco málem zapoměl. ,, Musíme najít Finala a Nagilu!" řeknu směrem ke Cleei. |
| |
| Já jen chtěla zjistit jestli...ou..." Nedořekla jsem to protože jak jsem zmáčkla jeden z kamenů, můj instink zareagoval a já se rychle sehnula. Šíp mi proletěl těsně okolo hlavy. V tu chvíli jsem byla ráda, že Final sedí. "Radši toho nechám..." Poznamenala jsem s úšklebkem a přesunula jsem se k Finalovi. Sedla jsem si naproti němu a chytila jeho ruku. Už jsem ani nedoufala, že ho ještě uvidím. Všechno to divadlo s Twistem. Jeho odporné návrhy. Jeho dotyky...udělalo se mi nevolno, když jsem si na to vzpoměla. |
| |
| "Odvezte krále na hrad...Dejte pozor, aby se nenamáhal. Dohlédněte, aby ho ošetřili." Řekla jsem vojákovi, který se přišel zeptat. Nevnímala jsem Atanovi námitky. "Najdu je." Pomohla jsem vojákovi dostat ho před sebe na koně. Byl v tak hrozném stavu, že mi to dělalo opravdu velké starosti. Jenže Finala s Nagi někdo najít musel...Vydala jsem se k hradu. |
| |
| ,, Jo raději toho nech, než se něco stane," řeknu s děsem v hlase, když mi dojde, že to bylo svištění šípu, které jsem zaslechl, tak blízko. Už jsem začínal cítit, jak se mi vrací síla. Držel jsem Nagi za ruku a přemýšlel jsem, jak jsou na tom Cleea a Atan. Naposledy jsem je viděl na bojišti plném proxidiků. Doufal jsem, že jsou oba v pořádku. Věřil jsem své sestře, ale i tak jsem měl strach o jejich zdraví. ,, Doufám, že jsou Atan a Cleea v pořádku," svěřím se svými obavami Nagi a pevněji ji stisknu ruku. Chvíli jen tak sedíme a já se zotavuji. Když pocítím, že se mi vrátila předchozí síla, tak vytvořím na své ruce fireball, abych se podíval kde to vlastně jsme, ale nejdřív zkontroluju, jak je na tom Nagi. Prohlídnu si její nádherný obličej, který mi tak chyběl a pak neodolám a přitáhnu si jí k sobě, abych jí mohl políbit. ,, Chyběla jsi mi, měl jsem o tebe strach!" vzdychnu, když se od sebe odtrhneme. |
| |
| Cleea řekla, aby mě odvezli zpět na hrad, ale já jsem jí chtěl odporovat. Přece jsem jí tady nemohl nechat samotnou, co když se Twiste vrátí. Hodlal jsem odporovat až dokonce, jenže ve chvíli, kdy mě pomohla vysadit do sedla k jednomu vojákovy a mým tělem projela nová vlna bolesti a nevolnosti, už jsem se nezmohl na nic. Proto jsem jen slaě kývl, zašeptal něco ve smyslu, ať na sebe dává pozor a potom jsem upadl do tmavého světa bezvědomí, které mi bylo velice příjemné. Probral jsem se až ve své posteli na hradě, pod spoustou peřin. Bylo mi horko a zima zároveň, došlo mi, že jsem musel dostat horečku, protože se mé tělo chvělo v nehorázné zimnici. |
| |
| Když se jeho rty dotkly mých, pocítila jsem takovu úlevu. jakobych na to čekala celou dobu. Jakoby to odbouralo ty obavy, všechno, v co jsem už ani nedoufala. Jediný polibek mi navodil toli štěstí, že ho bylo víc, než za celou domu, co ho znám. Hlavou mi opět projel obraz Twisteho ve sklepení. Toho, jak mě políbil. ,, Chyběla jsi mi, měl jsem o tebe strach!" Objala jsem ho a položila mu hlavu na rameno. Vdechovala jsem jeho vůni a snažila se zahnat nechtěné myšlenky. "Už je to pryč..." Řekla jsem spíš sobě, než jemu a ještě chvíli zůstala tak, jak jsem byla. |
| |
| Vešla jsem do hradu. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde bych je měla hledat. Vlastně jsem tu nikdy v životě nebyla, ani jsem něvěděla, kde bojovali. Vešla jsem do trůního sálu, který byl v přízemí a spatřila na zemi hromadu mrtvým proxidiků. V tu chvíli mi bylo jasné, kde bojovali. Jenže kde jsou teď? Dívala jsem se okolo sebe a hledala, kudy mohli odejít. Bylo to pošetilé, ale zkusila jsem na ně zavolat. Chvíli jsem počkala, ale nic se neozvalo. Vydala jsem se tedy po schodech nahoru a doufala, že jsou vůbec na hradě. |
| |
| Opřela si hlavu o mé rameno a já pocítil podivné napětí v jejím těle a o tom, že není něco zcela v pořádku mě přesvědčily i její slova o tom, že už je to pryč. Zřetelně jsem cítil, že nebyla určena mě, ale jí. Hladil jsem jí po vlasech. Nevěděl jsem, jestli se mám ptát nebo raději mlčet, ale chtěl jsem vědět, co jí tak rozrušilo. ,, Co se stalo? Ublížil ti ten hnusák nějak?" zeptám se se strachem v hlase, protože právě z toho jsem měl největší hrůzu ve chvílich kdy jsem jí neměl u sebe. Kolem nás bylo tíživé ticho a vlhký vzduch, prostě klasické prostředí, které je v každé prapodivné kobce plné pastí. |
| |
| Jeho slova prořízla ten obal, který mě tak nějak zabraňoval si to úplně vybavit. Nedokázala jsem nezačít brečet. Slzy se mi najednou začaly kutálet a já nechtěla, aby mě tak viděl. Nechtěla jsem mu to říkat. Přestože jsem věděla, že jsem musela hrát svou roli, že jsem za to nemohla, hryzalo mě to tak strašně. Jako vina, kterou nelze smazat, protože není tak zcela vaše. Styděla jsem se. Styděla jsem se mu to říct. A snad i bála. Bála jsem se, že mě pak už nebude chtít. "Ne..ne to nic." Chtěla jsem zalhat, ale hlas se mi zlomil dřív, než jsem to potřebovala. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, byla jsem průhledná. |
| |
| Celým jejím tělem projel podivný záchvěv a potom se začala lehce chc´vět po celém těle a když jsem ucítil vlhko na vé košili v místě, kde se dotýkala tváří, tak mi došlo, že se určitě něco stát muselo, protože jinak by neplakala. Doufal jsem, že mi to řekne sama, ale když řekla, že se nic nestalo a navíc se jí zlomil hlas, tak jsem to nevydržel, lehce jsem jí od sebe odtáhl a podíval se jí do uslzené tváře: ,, Nagi, miláčku...prosím tě řekni i, co se stalo. Trápí mě, že nevím, jak ti pomoci!" řeknu něžně a slíbnu jednu slzu, která ji utkvěla na nose. |
| |
| Dívala jsem se na něj a přišla jsem si najednou tak nečistá, zkažená...odporná. "Už to nejde vzít zpátky...já musela jsem...musela jsem hrát tu hru, abyste získali čas. On mě..." Zarazila jsem se. Nešlo mi to přes pusu. Znovu se mi vybavil ten obraz a mě se obrátil žaludek. Couvla jsem a trochu se od něj odtáhla. Bála jsem se jeho reakce. "Myslel si, že budu jeho. On si myslel...že si ho vezmu, že...že ho snad můžu mít...ráda." Slzy mi pořád tekly. Nechtěla jsem ho ztratit, když jsem ho konečně měla zpátky. "On se mě dotýkal a já musela...musela jsem ho nechat. Líbal mě." Vzlykla jsem a bylo mi špatně ze mě samotné. Nechtěla jsem se dívat na jeho výraz. Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a objala je rukama, jako bych se chtěla ochránit před těmi vzpomínkami. Ale byly tak dotěrné, jako krysy pasoucí se na zbytcích. |
| |
| Začala pomalu, jako kdyby se bála a já jen tiše seděl a poslouchal. Z jejich slov a jednání byl znát strach. Strach z něčeho, co by snad mohlo přijít? Nebo jak se zachovám já? Začal jsem mýt podivný pocit, že to, co uslyším se mi nebude vůbec líbit a měl jsem pravdu. Ve chvíli, dy vyslovila, že se jí dotýkal a že jí líbal, se mi obrátil žaludek. Hnusila se mi představa toho, že někdo tak odporný jako Twiste se dotýkal mé Nagi. Ženy, kterou jsem tolik miloval. Vzplanula ve mě vlna hněvu, ale nikoli na ní, ale na Twisteho, že se vůbec opovážil a pak sám na sebe, že jsem jí sem vůbec pustil. Mohlo mě napadnou, že mu bude muset vyhovět ve všem, aby mohla splnit svůj úkol. Sotva mi ta myšlenka vyplynula v hlavu, tak se mi znovu obrátil žaludek. Trápila mě totiž otázka, ale bál jsem se odpovědi. Věděl jsem, že můžu nagi věřit, že by nezašla, tak daleko, ale přesto tady ta otázka byla, jenže jsem se na ní nedokázal zeptat. Raději jsem jí udusil někde hluboko uvnitř. Přiblížil jsem se k ní a objal jí kolem ramen: ,, Není to tvá chyba! Hlavně se neobvyňuj. Můžu za to já, neměl jsem tě sem pouštět, měl jsem tušit, že to staré hnusné prase... Promiň mi to Nagi, miluji tě a vím, že ty by jsi nikdy sama ...," nedokázal jsem doříct, protože se úlisná otázka vrátila. |
| |
| Podívala jsem se na něj. Najednou jsem si přišla tak bezbraná. Nebylo to jako stát před armádou proxidiků a vědět, že je porazím být si jistá. Najednou jsem byla vystrašená sama ze sebe. Jeho reakce byla jiná, než jsem čekala, ale viděla jsem, jak v sobě něco dusí a já ani v nejměnším netušila, co to je. "Finale...Nikdy jsem nemilovala nikoho tak, jako tebe. Ty si byl celou dobu se mnou, ačkoliv o tom nevíš. Jen díky vzpomínce na tebe jsem to vydržela. Ale pak...ke konci, už jsem myslela, že se radši zabiju, že bych byla radši mrtvá, než ho na sebe nechat šahat. A přísahám, že kdyby zkusil něco víc...já bych si zabodla dýku do srdce, protože bych sama se sebou nedokázala žít." Zarudlýma očima jsem se dívala do těch jeho. Byla tam tma, ale i tak jsem věděla, že jsou teď černé vzteky. Jen jsem se bála, komu ten vtek patří. |
| |
| Její slova o lásce, kterou ke mě cítí mě trochu uklidnila a uklidila protivnou myšlenku někam do pozadí, ale když začala vykládat o tom, jak se jí dotýkal... myslel jsem v tu chvíli, že zešílím. Zraňovali její slova a nejspíš o tom ani nevěděla. Představa, jak se dotýká její krásné hebké kůže, že se jeho odporné ruce snaží dostat na místa, která patří jenom mě, že se jeho nechutné seschlé rty snaží ochutnat chuť jejich jahodových rtů, která mi tolik chyběla a že se jeho jazyk .... Prudce jsem zavrtěl hlavou. Nedokázal jsem myslet dál. Bolest z těch představ mě trhala na kousky. Úzkost se mísila s hněvem a já chtěl totho šmejda dostat víc než kdy dřív. Chtěl jsem mu vyrvat srdce z těla. Cítil jsem, že se ve mě hněvem všechno vaří a taky jsem věděl, že to není dobré, zvlášť v tak malé místnosti, protože kdybych dal volný průběh svým pocitům, tak bych mohl Nagi i zabít a to jsem nemohl riskovat. ,, Prosím, dost," zašeptám úzkostlivě. |
| |
| Z tónu jeho hlasu se mi stáhlo hrdlo. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to. Mám....co když už o mě nebude stát, teď když to ví... Znovu mi stekla po tváří slza. Rychle jsem ji utřela a zvedla se. Popošla jsem do úplné tmy v rohu místnosti a tam se tiše sesunula k zemi, zády opřená o zeď. Tenhle rozhovor mě ničil zevnitř a moje srdce se chtělo zastavit. Chvíli jsem přestala dýchat. Bylo to tak divné. Tak jsem se nikdy necítila, tak špinavá. Špinavá zevnitř. Nechtěla jsem už nic říkat. Ani jsem nevěděla co. Chtěla jsem tu zůstat. Hladovět, trpět...V tu chvíli jsem měla pocit, že si to zasloužím. Podívala jsem se ke stropu, abych zatlačila další slzy, ale našly si cestu. Musel mě nenávidět. |
| |
| Nechápal jsem to, toužil jsem po její blízkosti, po tom, abych díky ni zapoměl na to, že se jí dotýkal, abych si uvědomil, že je pouze moje a že ji budu moci milovat už na vždy. Chtěl jsem jí svírat v náruči, doufal jsem, že mě obejme a že se odtud dostaneme a budeme jen spolu, ale ona učinila přesný opak. Odtáhla se ode mě a ne jen kousek, aby měla prostor, ale otáhla se ode mě až na druhý konec místosti jako, kdyby se mě bála. Musela se mě bát. Musel jsem jí vyděsit svou reakcí. Nebo to bylo něčím jiným? Co když už neche patřit ke mě. Co když.... Blbost! Hlupáku, to by se nikdy nemohlo stát... vždyť říkala, že by se raději zabila, než aby mu dovolila něco víc, ale co když... žádne co když!" bojoval jsem se svou myslí a nedokázal jsem dělat nic jiného než sedět a tupě hledět do zdi. Skoro jsem nevnímal, jak hrozný smutek se mi šíří hrudí. Bál jsem se, že jsem jí stratil. Mohl jí snad Twite očarovat? Mohla nyní patřit jemu? Nesmysl! To by byla s ním a ne se mnou, ale co když? Co když je to trik, jak mě dostat? Chce mě zabít? Je to vůbec Nagi? Srdce se mi bolestivě stáhlo, v očích jsem ucítil podivnou vlhkost. Musel jsem s ní mluvit. Rozhodl jsem se a vydal jsem se do míst, kde jsem tušil její přítomnost. Fireball, který jsem měl předtím v dlani již vyhasl při mém duševním zápase. Neudělal jsem ani půl druhého kroku, když jsem zaslech řinčet nějaký mechanismus, který se sepnul, když jsem se dlaní dotkl nějakého malého tlačítka v podlaze. Sklonil jsem se v očekávání další střely jako předtím u Nagi, ale místo toho, abych dolehl na pevnou zem, tak jsem lehl do prázdna a pak jsem znovu začal padat. Zoufale jsem se snažil něčeho zachytit. |
| |
| Zaslechla jsem kroky. Zvedl se a šel za mnou, ale najednou se stalo něco, s čím ani jeden z nás nepočítal. Podemnou se začalo něco chvět a místnost se otřásla, čekala jsem,že spadnu na zem, ale nespadla, zem tam nebyla. Zase jsme letěli prázdnem. Přišlo mi to jako věčnost. Najednou jsem zahlédla zelené světlo, po stěnách okolo nás byl odraz mnoha světýlek a než mi došlo, co ta světýlka hází, přesvědčila jsem se o tom doslova na vlastní kůži. Spadla jsem do ledové vody a potápěla se níž a níž. Otáčela jsem se okolo sebe a došlo mi, že mě všechno bolí, jak jsem z výšky narazila na vodní hladinu. Nedokázala jsem se vůbec zorientovat, kde je dno a kudy se dostanu na hladinu. Nějaký proud mě táhl hlouběji a já nemohla nic dělat. A když už jsem si myslela, že se utopím, že mi dojde dech, všimla jsem si, že se voda zesvětlila a já viděla povědomě známé světlo. S vypětím všech sil jsem udělala pár temp za ním. Začínala jsem ztrácet vědomí. Můj obličej se vynořil na vzduch a já se prudce nadechla. Zasýpělo to jako kdybych měla plíce plné vody. Vyškrábala jsem se na břeh. Nedokázala jsem rozeznat, kde jsem, všechno bylo rozazané. Vlasy narovnané vodou se mi lepily na tváře. Vzdala jsem jakýkoli pokus dostat se dál. Zůstala jsem tam ležet jen tak. po pás stále ve vodě a snažila se dýchat. Šlo to těžko. |
| |
| Pád byl dlouhý, mě přišel až nekonečný. Slyšel jsem Nagi, ale padal jsem tak rychle, že jsem jí neviděl. otom přišel dopad. Hodil jsem do vodu takového placáka, že jsem si až vyrazil dech, ale jenom na chvíli. Voda byla ledová a tmavá. Nebylo skoro poznat, kde je dno a kde hladina, ale nakonec se mi nějak podařilo vyrazit tím správným směrem a pak už jsem se snažil dýchat klidně a hluboce, aby si plíce odpočinuli. Z nedostatku vzduchu se mi točila hlava. Spatřil jsem u břehu Nagi, jak v bezvědomí leží do půl těla ve vodě. Chvíli jsem setrval, tam kde jsem byl, abych načerpal nějaké ty síly a potom jsem se vydal ke břehu. Vytáhl jsem jí na břeh a honem rozdělal oheň. Voda byla natolik ledová, že jí mohla ublížit, potřeboval jsem jí zahřát. Nikdo kolem nebyl, všude kolem nás byl neproniknutelný les. Svlékl jsem jí mohré oblečení a pak jsem zhodil i to své. Lehl jsem si vedle ní a přitáhl si ji k sobě natolik, že jsem jí svým tělem zahříval. Dýchal jsem vůni jejich vlasu, které vlivem tepla pomalu usychali a začali se znovu vlnit. |
| |
| Byla jsem napůl mimo. Všechno bylo rozmazané a sotva jsem vnímala, co se semnou děje. Cítila jsem, že mě někdo vytáhl z vody. Nemohla jsem se pohnout. Jen jsem cítila, jak mě pohlcuje teplo a cítila jsem jeho. Jeho přítomnost, jeho tělo. A v tu chvíli jakoby minulost odešla někam daleko. Zakašlala jsem a zjistila, že nemůžu mluvit nahlas, když jsem se o to pokusila. "Finale?" Vyšlo ze mě zasípění. Zaslechla jsem tiché přitakání. Otevřela jsem oči. Ležel tam. Se mnou. A najednou mi na ničem jiném nezáleželo. Objala jsem ho a položila mu ruku za záda a přitiskla se k němu. Něžně jsem se dotkla rty jeho krku. Pak jsem přešla k uchu. "Miluju tě..." |
| |
| soukromá zpráva od Final pro ,, Taky tě miluju!" zašeptám a líbnu jí na čelo, na nos, na rty, které chutnali po vodě, ze které jsme ještě před chvíli vylezli. Ochutnával jsem tu novou chuť a ochutnával jsem nejen její povrch, ale i vnitřek jejích nádherných úst, která chutnala natolik opojně, že se mi až nechtělo přesta, i kdybych se měl udusit nedostatkem vzduchu. Tiskl jsem jí k sobě. Snad jsem se bál, že jí znovu stratím. Její kůže, po níž jsem jí hladil a laskal, byla hebká jako čerstvě utkané hedvábí. Toužil jsem po ní a bylo to na mě znát. Tolik mi chyběla. Přesunul jsem své polibky do žlábku mezi jejím krkem a klíční kostí. |
| |
| soukromá zpráva od Nagila Fatiël pro Nejdokonalejší muž na světě patřil mě. Překulila jsem se na něj a přejela mu rukama od podpaží až přes boky. Pak jsem se uvolnila a přenechala mu nad sebou vládu. Užívala jsem si každý dotyk. Zavřela jsem oči a viděla jsem ohňostroj, souhvězdí a měla jsem pocit, že celý svět je najednou jiný. Krásný... |
| |
| soukromá zpráva od Final pro Lehce a nenásilně jsem přesouval své polibky níž až jsem se dostal do žlábku mezi jejim poprsím. Byla dokonala, krásná. Přišla mi jako anděl, terý patří jenom mě. Můj vlastní anděl strážný. Byla hebká a voňavá a já ji chtěl držet v náručí už navždy. ,, Buď má, navždy!" zašeptám ochraptěle. Laskal jsem jí na každém milimetru kůže jejího překrásného dekoltu a už jsem se nemohl dočkat až ochutnám její podstatu. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na její vůni a krásu. Mé polibky se přesunuly níž po svalnatém bříšku, kolem pupíku až k místu, které skrývaly její hedvábné stehna a po němž jsem tolik toužil. Lehce jsem jí odtáhl nohy od sebe, abych se k ní mohl dostat: ,, Miluji tě!" řeknu a pak jí konečně ochutnám. Ucítil jsem, jak se celá napjala a tím mě přiváděla k eště většímu vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od Nagila Fatiël pro Přiváděl mě k šílenství. Myslela jsem, že se zblázním rozkoší. Byla jsem s ním a to mi stačilo. Když už jsem myslela, že to nevydržím, zašeptala jsem s přerývavým dechem. "Tak už si mě vem!" Svět zmizel. Byl jen on a já. My. Chtěla jsem, aby to tak navždycky zůstalo. Abychom byli spolu navždy. Neuměla jsem si představit, že bychom se zase rozdělili. Už jsem se nikdy nechtěla vrátit k tomu chlapovi, co mi zničil život a my ho hodlali zničit jemu. "Už tě nikdy neopustím..." |
| |
| soukromá zpráva od Final pro Tohle bylo nejdokonalejší na celém světě. Konečně nadešel ten okamžik, kdy má člověk pocit, že se dostal do ráje. Nakonec jsem se uvolněně položil vedle ní a lehce jí hladil po bříšku. ,, Zbožňuji tě, chci, aby sis mě vzala! Vezmeš si mě?" zeptám se tiše a samotného mě překvapí, že to ze mě vyšlo bez zadrhnutí. Bál jsem se odpovědi, přestože mi před chvíli slíbila, že mě neopustí. |
| |
| Cleea Prohledala jsi celý hrad, ale svého bratra jsi nenašla. Vlastně jsi nenašla nikoho živého. Nepřátelské vojska totálně zmizeli. Nyní ti zbývalo už jen pár možností. Mohla jsi dále prohledávat okolí a doufat, že bratra najdeš a nebo jsi se mohla vrátit na hrad za Adriánem, který tě jistě potřeboval. |
| |
| Když se uvolněně položil vedle mě, zhluboka jsem nadechovala jeho vůni. Jeho slova mě vyvedla z míry. Milovala jsem ho. To jsem věděla naprosto jistě, přestože jsme se viděli jen pár dní v životě, přišlo mi, jako bych ho znala celý život. Ale vzít si ho? Svatba...To slovo mi nešlo přes jazyk ani v myšlenkách. Dívala jsem se na něj a stále jsem mlčela. V uších mi stále zněla jeho otázka. Tak hlasitě, že jsem si myslela, že se ptá znovu. Políbila jsem ho na ústa. Ten polibek ve mě vyvolal úžasný pocit, ten pocit, co jsem měla jen s ním. "Možná bych mohla..." Usmála jsem se. |
| |
| Tiše jsem sledoval výraz její tváře a netušil, co odráží. Ale to, že neodpovídala mě přivádělo k šílenství. Možná jsem se neměla ptát, napadlo mě zděšeně. Co když jsem tím všechno pokazil. Dostal jsem od ní polibek a pak řekla slova, která vyvolala výbuch emocí v mém srdci, přestože přímo neznamenala ,, ano,, . Na okamžik jsem zavřel oči, aby se mi přestala točit hlava. ,, Miluji t víc, než jsem kdy dofal, že budu někoho milovat a chápu, že je to teprve krátce, co jsme se poznali, omlouvám se, že jsem se ptal, ale takhle to cítím. Samozřejmě pochopím, když se nebudeme brát hned, jen chci, aby jsi věděla, že bych stebou chtěl strávit zbytek svého života!" řeknu upřímně a pohladím ji po překrásné tváři oramováné vlnitými vlasy. |
| |
| Prošla jsem celý hrad. Volala jsem na ně. Ale nikde nikdo nebyl. Pokud se dostali ven, jsou v pořádku, pokud ne...Na to jsem nechtěla myslet. Vyběhla jsem z hradu a zjistila, že mi tam nechali koně. Z rozeběhu jsem se odrazila a vyskočila přímo do sedla. Pobídla jsem koně a ten se rychlým cvalem hnal do království. Dělala jsem si starost nejen o Finala, ale taky o Atana, když ho odváželi, vypadal hrozně. Jenže pak mi došlo. Vojáci museli zmizet, jestli zmizel Twiste. Vzal si je s sebou. A když Twiste zmizel, znamená to, že utekl před Finalem, což znamená, že Final je v pořádku, Proč by jinak mizel... Neskutečně se mi ulevilo a pobídla jsem koně k ještě rychlejšímu běhu. Chtěla jsem být co nejdříve u svého budoucího muže. Trvalo mi to asi hodinu, než jsem se dostala do království a projela městskými branami. Pojela jsem nádvořím a u hradu sesedla z koně. Vyběhla jsem schodiště do Atanovi ložnice a rychle vletěla do pokoje, abych se co nejdříve ujistila, že bude v pořádku. |
| |
| Byl jsem unavený, ale již jsem se necítil tak příšerně jako předtím na bojišti. Bolest zmizela, ale mohlo to být také tím, že jsem nehybně ležel v posteli. Občas jsem upadl do trhavého spánku, pokaždé s myšlenkou na Cleeu. Bál jsem se o ní. Byla skvělá bojovnice a s její mocí si poradila s většinou nepřátel, ale přesto mě strach neopouštěl. Znovu jsem usnul, kdy v tom mě probralo prudké otevření dveří od pokoje. Natočil jsem hlavu na stranu, abych spatřil ustaranou tvář Cleei. ,, Našla jsi ho?" zeptal jsem se vyprahlím hrdlem. Horečka mi dávala zabrat. Zimnice zmizela, ale zanechala za sebou bolavé svaly a bolest hlavy a nehoráznou žízeň. Doufal jsem, že jsou Final i Nagila v pořadku. Teď když jsem měl Cleeu u sebe, tak jsem si začal dělat starosti o ně dva. |
| |
| Muž rychle zmlkne a já si navléknu brnění. "Vezmu si třicet mečů a třicet kopí mistře kováři... Za kolik?" pronesu tiše když si prohlížím meče... "INu... zadarmo to nebude...12 zlatých dáš?!" "Nedám kováři... nedám! Co třináct stříbrných a holý život mistře kováři...A nesnaž se zničit naše přátelství..." Kovář se nespokojeně zasměje a vezme si peníze. "Ty zbraně dej do povozu k těm učňům." "Do jakého povozu myslíš?" "No přece do toho kterým pojedou!" prohlásím a vyjdu z kovárny. |
| |
| Zpět v království Obvážu si zraněné rameno kouskem obvazu a zamířím ke své skříni.Vytáhnu z ní pár honosných šatů červených a bílých barev a ihned se pustím do oblékání.To je zase ale den.Pomyslím si a jakmile na sebe natáhnu červenou vestu zapnu si ještě u krku bílý plášť se zlatým lemováním.Ale mohlo to být ještě horší.Poté už jen trochu nemotorně uchopím do zraněné ruky své kladivo a vyrazím pryč ze svého pokoje,někam ke královské síni a pak si asi zajdu na procházku po městě.Kruci.Mám takový pocit že mi ta poraněná ruka za chvíli upadne.Zkřivím obličej bolestí a nachvilku se opřu zeď plnou obrazů.Dneska opravdu snad všechno hraje proti mě.Hodím si kladivo do druhé ruky a pokračuji zas v chůzi avšak už trochu rychleji než předtím. Jakmile však vyjdu na čerstvý vzduch na prostranství před hradem trochu se mi uleví.Vykročím směrem ke kasárnám a rozdávám na všechny občany kteří mě zdraví své úsměvy a díky.Ale zas tak do radosti mi teď moc není.Proč se nemůžu zbavit toho tíživého pocitu že jsem na něco zapoměl? |
| |
| Před kovárnou Vuna poručila naložit zbraně.Já Pojedu na koni.Oznámím a nasednu na mého statného černého plnokrevného valacha. Skontroluji zda mám usebe knihu a poté co zjistím že jí mám tak dojedu k povozu a zeptám seJá pojedu sehnat další dobrovolníky.sejdem se za tři dni na královském dvoře. Poté z mé brašni kterou mám pověšenou na mém koni vytáhnu láhev vody.Napijuse a zase ji zandám.Pak se vydám na cestu.Jedu přímomo do mé rodné vesnice.Zajímalo bi mě jestli rodiče ještě žijí Kůň mě tam vede jistým krokem jako by tu cestu znal a chodil po ní každý den. Vjedu na ůzemí jedovatých bažin a tak se sednu z koně a rozhlížím se kolem v tom uvidím ten strom.Dojdu k němu a uvidím staré lano které vede do koruny. Vylezu po něm až do koruny a tam najdu ten starý příbytek který jsme tam postavili s klukama když jsme byli malí.Vejdu do vnitř a naleznu tam starou posle.Vybaví se my všechny ty staré vzpomínky z doby kdy sem byl malí. Z mého snění mě probudí až můj kůň který zahřinčí. Vylezu z boudy a podívám se co se děje.K naší boudě se někdo blíží. Seskočím dolů a namířím ruku směrem kterým se někdo blíží.Hallok impsum hak dolor Řeknu hrozivé zaklínadlo.Z houští vilítne malí kluk.Co tu chcešzeptám se ho.Já jsem zabloudil. Aha tak hele dej se tudy až dojdeš Do vesnice jménem Prachotvrzí a tam už se doptáš. Děkuju. Řekne malí kluk a okamžitě se vydá na cestu. Pomalu se začíná stmívat .Přivážu koně ke stromu a vylezu na něj.LEhnu si do postele a v zápětí usnu. |
| |
| Po malé inspekci v kasárnách zamířím zas kamsi do města,tentokrát ale přes obchodní ulice.Neříkám že se mi v kasárnách nelíbilo ale vojáci by mohli být více připravení.Pomyslím si ohledně kasáren a na chvilku se zastavím když konečně dorazím k ulici která je plná různých obchodů a tržnic.Kdo ví.Možná se mi tu přeci jen něco zalíbí.Mihne se mi hlavou ale dosti o tom pochybuji.Přehodím si kladivo na druhé rameno a začnu se protahovat mezi velkým davem.Pomalu přecházím od obchodu k obchodu a od tržnici k tržnici a zvědavě si prohlížím zboží které tam nabízejí.Amulety,bylinky,magické zbraně... začíná mi z toho jít hlava kolem.Pomyslím si a trochu si oddechnu jakmile se dostanu do méně rušnější části která už však patří seriozním obchodům jako například kovárny,koželužnictví a podobně.Jakmile ale zahlédnu vývěsku nesoucí obrázek kovadliny je mi hned jasné že to bude můj první cíl kde se zastavím.Možná by meč pasoval u mého boku lépe než kladivo.Mihne se mi hlavou ale nepřipadá mi to jako dobrá myšlenka.Jednak by to musel být opravdu prvotřídní meč a jednak bych musel ještě vynaložit spoustu času na jeho posvěcení.Ne.Protentokrát budu muset na meč zapomenout.Ale snad se nic nestane když se po nějakém poohlédnu. Připadá mi jako kdybych se začínal do všech těch starostí bořit jako do močálu.Jakmile ale zahlédnu u nedaleké kovárny kam mám namířeno Vunu pocítím jak mě zalévá radost že ji zase vidím.Ne,vůbec se nezměnila.Je pořád stejně krásná.Pomyslím si a trochu přidám do kroku. "Buď zdráva bojovnice."Pozdravím ji a vcelku hezky se jí pokloním."U všech svatých ani nevíš jak rád tě zase vidím."Položím kladivo na zem a musím ji obejmout."Ani nevím jak pořádně vyjádřit svoji radost že jsem zas s tebou."Řeknu a pustím ji zas ze svého objetí.Skutečně nedokážu vyjádřit svoji radost z toho že ji zas vidím.Po tom co mě zajali jsem si byl téměř jist že jsem ji viděl naposledy nebýt ale Nagily. |
| |
| Ráno Probudím se docela brzo. Slezu na koně a okamžitě se vydám na cestu. Cesta se trochu protáhne protože cestu přez mos zatarasili stromy. Vesnice Vjedu do vesnice a projíždím a na náves přímo do radnice.Slezu z koně a vejdu do radnice. Dobrýdenpane starosto.Potřebuji pár statných mladíku do královské armáda. Ale mám jich jen pět. Odpoví starosta. To bude stačit. Řeknu a vyjdu ze dveří. Postavím se před radnici a čekám. Po pěti minutách přijede pět mladíku na koni a v plné zbroji. My jsme ti dobrovolníci. Oznámí. Okamžitě se vydáme na cestu. Jedeme tryskem a proto jseme za chvíli zpět. Tak hlaste se na královskym dvoře a hledejte vílu jménem Vuna. Já jedu na tržiště kde si koupím pár zásob jídla a jídlo pro koně. V tom uvidím nějakého paladina a vílu. |
| |
| Cesta Jelikož mě Alatriel moc neposlouchal, a rovnou určil místo kde se sejdeme a odjel, zůstala jsem ve městě sama. Podle svého zvyku jsem samozdřejmě letěla jinudy než vyjel Alatriel a tak jsem na královském dvoře byla opět první. Cestou jsem uvědomila několik chlapců o verbování do armády. Královský dvůr Když jsem dojela na místo kam jsem chtěla, tedy na královský dvůr, první místo kam jsem zamířila byla kovárna. Prohlížím si zbraně a najednou "Buď zdráva bojovnice!" Je to ten známí hlas. "Adrián!" Otočím se a když se přivítáme začne mi říkat jak jsem mu chyběla. "Tys mi taky chyběl. Cos dělal celou tu dobu?" |
| |
| Vuna, Adrian, Alatriel Vuna se zrovna bavila s Adrianem, když se k Vám dostal Alatriel, který se pozdravil s Vunou a řekl, že sehnal několik málo dobrovolníků. Vuna se zase mohla pochlubit tím, že sehnala zbraně. Nyní se zeptat ještě tady v hlavním sídle království na dobrovolníky. Budete muset uspořádat zápis dobrovolníků, přičemž se Vám bude muset každý upsat. Měli jste na to už jenom dva dny, pak s tím zajít za králem. O jeho zranění jste neměli ani potuchy. |
| |
| Královský dvůr "Inu řekněme že jsem tak trochu cestoval.Ale to už je teď minulostí."Dořeknu a brzy nás obohatí nejen svojí přítomností ale i dobrými zprávami Alatriel. "Takže ty jsi sehnal pár uchazečů a Vuna zse zbraně.To zní dobře ale ještě nemáme vyhráno."Prohodím a na chvilku se zamyslím."Dobře.Vy už jste toho udělali dost,teď je řada zase na mě.Budeme potřebovat pořádný nábor a o to se postarám já."Dořeknu svá slova a jak jsem se zde rychle objevil tak zas zmizím.Zamířím nejprve do hradu kde si vypůjčím pár strážných a s trochou štěstí seženu i písaře.Poté zamířím na nějaké vhodné prostranství.Spíše tedy na náměstí kde je plno obchodů a tržnic takže o lid tam nebude nouze. Rozložíme své stanoviště u velké kašny která tam stojí a jakmile je písař připraven nic nám nebrání začít.Tak dobře.Jde se na to.Pomyslím si a vyskočím na kašnu co nejvíc to jde.Poté obrátím zrak k občanům kteří se na nás zvědavě a napjatě dívají. "Drazí občané prosím poslouchejte mě dobře.Potřebujeme dobrovolníky.Dobrovolníky kteří budou bojovat za krále a za osud celého Xalatu.Ano je to tak.Pokud nechcete vidět toto království v budoucnu v plamenech pojďte k nám a bojujme společně za jeho záchranu!Možná že právě tvoje kopí změní celý běh událostí!Možná že právě tvoje čepel změní celý běh války která otřásá základy Xalatu!Ukáži z kašny na dva mladíky v davu a pohledem projedu celé náměstí které se začíná pomalu plnit."Myslíte si že právě upisujete svůj ortel se smrtí?Ne!Tak to rozhodně není!Až potáhneme do bitvy budu to já kdo s vámi bude stát v prvních řadách!Budu to já kdo vás bude podporovat Boží silou!Budu to já kdo vám bude dávat sílu aby jste drtili nepřítele který se z nás určitě už teď klepe strachy!A to přísahám jakože jsou všichni Bohové nade mnou!Pojďte a bojujte za krále!Bojujte za Xalat!Bojujte za mír a dobro v této zemi!Vzdejte se nuzné práce která vás den co den provází a pojďte se zapsat k nám do armády Spásy a staňte se hrdiny celého království!Dokončím svůj proslov a aby toho nebylo málo pozvednu svoje kladivo do vzduchu."A pamatujte na má slova!JÁ s vámi budu stát v první řadě a spolu budeme drtit nepřítele až se před námi bude plazit jako ubohý červ!A možná bude po našem boku stát dokonce sám král jehož síla se nebes dotýká!Pojďte a staňte se z prachobyčejných sedláků hrdiny království!Skončím a pozoruji chumel lidí na náměstí.Z toho všeho řvaní mi akorát hezky rozbolela hlava ale vypadá to že to splnilo svůj účel tak jak mělo. Výborně.Jen tak dál.Ale nebudu se radovat předčasně. |
| |
| Královský dvůr Adriana jsem moc dlouho neudržela ve své společnosti a tak jsem pochopila že budu asi muset chodit opět sama. "Měj se Alatrieli." pokynu krátce rukou k bojovníkovi a nepřítomně odejdu pryč. Chvíli bez cíle bloumám po městě ale pak zamířím na tržiště. Koupím si jablko a chci zas odejít. Pak ale uslyším Adrianův proslov."To víš, ten umí lidi zaujmout..." Hledám ho,otáčím se nakláním a pak zjistím že je zamnou. Jdu přímo k němu. Položím mu ruku na rameno a ještě víc se k němu přiblížím. "Přece sis nemyslel že bych tě zase nechala samotného." řeknu a dám mu pusu na tvář. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin |
| |
| Dvůr Vuna odejde a Alatriel taky zmizí a já opět zůstal sám. Nasednu na koně a zamířím přímo do nejodlehlejší a nejšpinavější části mšsta. Projíždím ulicemi a prohlížím si zubožené lidi. Dojedu až k obchodu se zbraněmi. Sesednu z koně a uvážiho k plotu který obehnává celý obchod. Vejdu a do nosu mě praští hnilobný zápach. Projdu a v tom v rohu uvidím hnijíci věci v kterých jsou boházeny ještě podivuhodnější věci. Zděsím se tohoto odporného úkazu a proto zamířím přímím směrem ke dveřím. V tom se z oblaku hustého dýmu vynouří kouřoví démon.Sakra.Vy démoni si nedáte pokoj. továm nestačí že sem ván nakopal posledně. Odseknu když tu náhle Alko mal doran kalvkřiknu hrozivé zaklínadlo a démon začne křičet a rozpadne se na prášek. Tak to bych měl Řeknu s usměvem a vylezu ven z obchodu. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR